JAK PSÁT RODINNOU KRONIKU
Miroslav Pavlák
0
JAK PSÁT RODINNOU KRONIKU
Studijní materiál pro cyklus přednášek
Hledání rodinných kořenů
Ing. Miroslav Pavlák, Ph.D.
Spolek pro středoevropskou heraldiku a genealogii
2014
1
FAMA MANET, FORTUNA PERIT
POVĚST ZŮSTÁVÁ, MAJETEK HYNE
Pomník Antonína Herziga z Herzfeldu z roku 1789. Detail umrlčí lebky.
Starý hřbitov v Opočně. Vlastní foto. 2014.
2
1. kapitola
Hroby předků byly důležitějším symbolem společné identity než osady.
Typický příběh známe od Hérodota. Když se perský král Dáreios ptal Skythů,
proč nebojují o svou zem, odpověděli, že ke stepi nemají vztah, ta je pro ně
jako moře pro námořníky, a že by bojovali pouze o hroby svých králů, kdyby
je Peršané napadli.
Chtěli jste si již několikrát sednout, abyste začali psát svou „rodinnou kroniku“,
ale pořád vám něco chybělo? Nemohli jste se zbavit myšlenky: „jak začít“? Nevěděli
jste, jak své práci dát už od počátku určitou formu a směr? V tomto novém seriále
vám chceme dát na výše položené otázky odpověď.
Pro potomky je nejen velice zajímavé, ale i poučné a důležité, aby věděli, čím se
jejich předkové zabývali, co bylo příčinou jejich úspěchů a neúspěchů, kterém
znaky, vlastnosti a choroby se u nich vyskytovaly v několika pokoleních, jak byli
duševně založeni, a co vykonali v prostředí, ve kterém právě žili. Mělo by být přímo
povinností zachovat dětem písemnou památku na celý vývoj našeho života, na naši
práci, radosti, zármutky, strádání tělesné i duševní, a to pro jejich povzbuzení,
příklad i výstrahu. Ušlechtilé činy budou vždy nejlepším vzorem. Kdo půjde za
námi, měl by mít před sebou tu nejlepší stopu!
Poněvadž rodopis, ruku v ruce, nerozlučně kráčí s rodinnou kronikou – je rodopis
počátkem dějepisu naší rodiny, našeho rodu. A v tom spočívá další význam
rodopisu: doplňujeme jim dějiny našeho národa.
Rodopis je něčím, čím se lidstvo zabývalo již za dávných předhistorických dob, co
provází lidské pokolení po celou mnoho tisíciletí trvající minulost. Pravdivost rčení,
že krev není voda, táhne se jako červená nit celými dějinami lidstva, z dávného
pravěku až po naše dny. Vzpomínaje svých předků vzdálenějších i bližších, člověk
pravěku si vytvářel rodopisné představy, myslel genealogicky, a přirozeným vývojem
víry v další posmrtnou existenci duše dal vznik všeobecně rozšířenému kultu
předků. Genealogické myšlení a cítění ovládalo velmi dlouho celé dějepisectví.
Písmo svaté četnými výčty rodových posloupností a historiografie Řeků a Římanů
svědčí o rodopisném pojímání dějin. Ani středověké kroniky nejsou ničím jiným než
propojením dějinných událostí s rozrody jednotlivých dynastií a mocných
šlechtických rodů.
Je znám chvalitebný zvyk některých našich předků, že do kalendářů, biblí, na
desky různých starých knih nebo do malé, hrubou režnou nití svázané knížky
těžkou rukou švabachem psali, kdy se kdo u nich narodil, oženil, zemřel, a co je
radostného nebo smutného v rodině potkalo. Byli to známí i neznámí písmáci,
jejichž zprávy ze starých dob mají pro jejich potomky tak mnohý dojímavý a poučný
význam. A jak si těchto vzácných záznamů a památek, naplněných láskou
k zemřelým i žijícím členům rodu, váží ten, kdo je zdědil! Pisatelé těchto vzácných
zpráv byli lidé prostí, bez škol, jen doma se naučili číst a psát. Psávali je po návratu
z těžké roboty, při louči nebo olejové lampičce, perem brkovým a černidlem, které si
dělali sami. Pomyšlení, že jednou odejdou z tohoto světa, a zájem o to, aby s sebou
nevzali, co chovali ve svém srdci, co nosili v hlavě a co by jejich potomci měli vědět,
nedalo jim pokoje. A vždycky našli pro to chvilku! Měli porozumění pro něco, co
neneslo hned užitek, ale byli přesvědčeni, že je to významná práce pro budoucnost
jejich rodu. A proto je to těšilo. Bylo to hluboko v duši vrostlé a v krvi proudící
uvědomění rodové příslušnosti, které jim ukládalo povinnost zachovat svým
potomkům zprávy o tom, že tu byli, jak žili, a proč žili. Byla to vroucí láska k rodině
3
a rodu a horoucí touha po jeho zachování, s vírou předků, poctivostí otců a sladkou
řečí matek.
Nepochybně to činí rody velkými, že si jeho členové uvědomují příslušnost
k lidskému řetězci, v němž hrají určitou roli, a přikládají důležitost věcem,
které ostatní opomíjejí, neboť je pokládají za zbytečné či nedůležité. A někteří
se rozhodnou o tom vydat svědectví. Když mají dost pokory, založí je do
rodinné knihovny pro další generace, a když mají i dost moudrosti, vědí, že je
další generace budou s pietou uchovávat, ale jen zřídka číst. Ale je to jejich
nezpochybnitelný příspěvek k historii rodiny, k její tradici, k posloupnosti
v čase, k něčemu, co přetrvává.
Strom příbuzenských vztahů. Kolorovaný dřevořez. Německo. 1485
4
2. kapitola
Jsem toho názoru, že každá naše rodina by měla mít člena, jenž by napsal její
kroniku, líčící věrně a důkladně minulost rodiny. Rodinná kronika má důležitý
úkol: připoutat člověka k rodinnému krbu, vzbuzovat lásku k rodině (základní
jednotce národa a státu) a tím i k vlasti a hlavně zabránit tomu, aby člověk netrhal
pouta, jimiž býval poután k rodině a vlasti a nestával se kosmopolitním tvorem, jenž
je otupělý konzumerismem.
Rodinná kronika musí být psána poutavě, aby osvětlila rodinnou minulost tak,
aby měl čtenář jasný, trvalý obraz o jednotlivých předcích; toho lze docílit tím, že
každého předka vylíčíme podrobně a uvedeme co nejvíce událostí, jež nám pak
umožní jasnou a trvalou představu. To je rozdíl rodinných kronik od
rodokmenů. Rodokmen je a má být pisateli rodinné kroniky pouze základní
orientační pomůckou, kostrou jeho práce; v rodové kronice by měly být
popsány veškeré rodinné události, poměry předků, prostředí místní a časové,
jinými slovy, rodinná kronika je rodinným dějepisem. Naproti tomu rodokmen
je jen spousta jmen a číslic.
Je samozřejmé, že není možno psát tak důkladně o všech členech rodu, jak je
uvádí rodokmen; to by byla práce úmorná a zbytečná. Důkladně vylíčíme jen život
vlastní rodiny; jejím reprezentantem je otec (v případě předčasné smrti matka);
otec dává rodině určitý ráz a je hlavní osobou, kolem níž stojí ostatní členové.
V podobném poměru k otci je jeho otec (vždy se míní vlastní otec!), náš děd, který
je reprezentantem rodiny v předchozí generaci; dále je jeho otec čili náš praděd,
dále jeho otec atd. Náš otec, děd, praděd atd. jsou představitelé jednotlivých
generací hlavní linie naší rodiny. Otcovi bratři, dědovi bratři atd. a jejich potomci
jsou sice též rodiny ve stejném pokolení, avšak jsou to vůči nám a naší linii linie
vedlejší. Těch si tolik nevšímáme, naše hlavní linie vystupuje velmi zřetelně do
popředí; vedlejší linie udržujeme v pouhé evidenci.
Vypravování o naší rodině resp. o našem otci bude tvořit samostatnou kapitolu
knihy; názvem kapitoly bude jméno otcovo. Předcházející kapitola bude pojednávat
o rodině dědově a ponese jeho jméno; opět je samostatná. Před ní bude kapitola
pradědova, dále jeho otce atd. až do doby, kdy se objevuje naše jméno
v historických pramenech poprvé. Tyto počátky rodinné historie tvoří nejstarší dobu
a kapitolu, kterou je třeba důkladně probádat a věrně, bez jakékoliv fantazie podat;
i tato kapitola je samostatná.
Uvedené kapitoly o reprezentantech hlavní linie tvoří vlastní část rodinné kroniky.
Za počátek jednotlivých kapitol se obvykle bere sňatek reprezentantův, za konec
jeho smrt či sňatek jeho syna, jenž se stane reprezentantem mladšího pokolení.
Titulní list rodinné kroniky by měl být opatřen umělecky ztvárněným nápisem.
Za ním následuje předmluva: jak, kde a odkud jsme čerpali rodinné zprávy, jak
jsme v práci postupovali, kdo nám pomáhal apod. a na konec předmluvy uvedeme
něco vzletného a pěkného pro členy rodiny a pro potomky.
Další částí rodinné kroniky je vznik a význam rodinného jména jakož i jeho
rozšíření bez ohledu na to, zda je ta neb ona rodina našeho jména příbuzná či
nikoli.
5
Po této části rodinné kroniky následují samostatné kapitoly o jednotlivých
reprezentantech hlavní linie. Jak již bylo výše uvedeno, obsah jednotlivých kapitol
musí obsáhnout všechny poměry rodinné, proto je třeba rozdělit vypravování na
vylíčení záležitostí domácích, příbuzenských, právních, finančních, kulturních,
sociálních, veřejných, místních a časových, a to tak, že vypravování se navzájem
proplétá. Zmíněné jednotlivé poměry ovšem vyžadují důkladné studium. Rovněž
prostředí, současným poměrům a událostem, v nichž se kapitola odehrává, je třeba
věnovat hodně pozornosti, tím se obraz rodiny pěkně nakreslí a nabude zcela jiného
vzhledu, než kdybychom vylíčili události a poměry čistě rodinné: je to pěkný rám
k obrazu.
V příštím vyprávění se podrobněji seznámíme s prameny a zdroji informací, které
budeme potřebovat pro zpracování rodinné kroniky.
Tabulka příbuzenstva. 12. stol.
6
3. kapitola
V předchozí kapitole jsme stručně naznačili obsah rodinné kroniky. Nyní se
zmíníme o pramenech a zdrojích informací pro genealogické bádání.
Z vlastní zkušenosti radím: pracovat pomalu, důkladně, mít trpělivost, klid,
naději v dobrý výsledek, logicky myslet a zanechat fantasie a nemožných
kombinací. Předpokládám jistý stupeň všeobecného vzdělání, znalost
němčiny, pokud možno latiny a dobrou stylistiku.
Základní pramen (v němž postupujeme od nejmladšího data) jsou bezesporu
matriky. Matriky jsou křestní, svatební a úmrtní. Začneme se svatebními; tím
zjistíme data sňatku, takže jsme orientováni pak o narození dětí z tohoto
manželství; u snoubenců bývá v některých matrikách poznačeno, odkud kdo
pochází, což je pro další bádání velmi důležité. Úmrtní matriky se řadí svým
významem na druhé místo. Ohledně matrik křestních nezapomeňme, že zápisy
křtu dětí nemanželských ve starých matrikách bývají obyčejně vzadu. Každé
narození, sňatek a úmrtí pišme doslova na zvláštní lístek. Podle nich si sestavíme
posloupnost předků a začneme pátrat pro každý časový úsek všemi směry
v pramenech psaných (pozemkové, školní, spolkové, cechovní knihy apod.) a
tištěných (regionální noviny a časopisy, vlastivědné sborníky, časopisy muzeí a
vědeckých spolků apod.).
Pro dobu moderní – přibližně od r. 1750 - máme pramenů hojnost: jednak tištěné
knihy, jednak archivy. Pro starší dobu – od války třicetileté do r. 1750 - je pramenů
již méně. Matriky před r. 1650 jsou dosti vzácné.
Třicetiletá válka tvoří hráz, za níž se genealog zřídka a těžko dostane. O
šlechtických rodinách však máme hojně zpráv i ze starší doby: v zemských deskách,
knihách půhonných aj. I zde se však vyskytne tu a tam jméno nešlechtice, jenže
obyčejně se nedá matrikami dokázat nějaká souvislost mezi ním a stejným jménem
z doby nynější.
Je přirozené, že novější prameny jsou obsáhlejší, podrobnější, kdežto prameny
starší a hlavně před válkou třicetiletou jsou velmi chudé. Mnohdy genealog nachází
pouhá jména svého rodu. Proto je velmi důležité, aby postupoval přísně kriticky
a aby netvořil ve fantasii věci a závěry nemožné. Doba nejstarší svádí
k líbivým, ale falešným dedukcím, a proto na ni pozor!
Po stránce technické je způsob a postup bádání (pokud se týče archiválií) asi
tento: Nejdůležitější zásadou je věrně opsat originál, nahoře vlevo označit titul
pramene, nahoře vpravo list (folio) nebo stranu (pagina). Zvykněme si psát po jedné
straně a každý zápis napišme na nový list. Máme-li takových opisů z jedné knihy
více, vezmeme arch papírů, na přední stránku napišme přesný titul knihy, její
signaturu a ve kterém archivu se nachází; ony jednotlivé opisy vložíme do tohoto
obalového archu. Jednotlivé volné listiny opatříme signaturou a jménem archivu
vlevo nahoře. Tím dostáváme sbírku opisů originálů čili rodinný listinář; stejný
formát, úhlednost písma a dobrý ruční papír působí pěkným dojmem.
Při opisování je důležité osvojení si četby starého písma. Bývá obyčejně psáno
kurentem, tu a tam jsou slova nebo fráze psány latinkou. Písmo bývá někdy těžko
čitelné, veliké nesnáze působí písmo vybledlé. Významnou pomoc nám poskytne
fotografování zápisů, neboť hlavní výhodou fotografování je naprostá věrnost
„opisu“ a velká úspora času.
7
V příštím vyprávění se zaměříme na možné problémy spojené s přípravou rodinné
kroniky a zároveň naznačíme cesty jejich řešení.
Ukázka zápisu z roku 1636 v Pozemkové knize rychty Buzické. SOA Třeboň.
8
4. kapitola
Mnohý genealog si položí otázku, jak charakterizuji své předky, když znám jen
jejich personální údaje. To je však málo. Takovéto základní informace nám
poskytují matriky, o nichž jsme se zmínili v předešlé kapitole. Matriky sice právem
považujeme za hlavní zdroj genealogických informací, nicméně genealog by měl pro
svou badatelskou práci využívat i jiných archivních materiálů:
1. Berní rula (v Čechách) – v tomto zdroji získáme informace o velikosti
hospodářství případně i o řemesle předka. V berní rule byli uvedeni nově
sedlí poddaní a u všech gruntů s výměrou orné půdy v korcích podle
hrubého odhadu počet dobytka a potahů. Pro každý tehdejší kraj (v letech
1653 – 56 bylo 14 krajů), byla vypracována jedna kniha.
2. Lánové rejstříky – obdoba berní ruly pro Moravu. Lánové rejstříky byly
vypracovány v letech 1669 – 79. Základem v nich je lán - nikoli osedlý.
3. Tereziánský katastr – údaje v berní rule nebyly přesné a byly zastaralé. Proto
v r. 1713 byly zahájeny práce na novém katastrálním soupisu. Práce na něm
byly dokončeny až v roce 1748 za vlády Marie Terezie.
4. Gruntovní knihy – tyto knihy zachycují poddanský nemovitý majetek, někdy i
movitý. Gruntovní knihy mají značný význam pro genealogickou práci, neboť
vrchnost se snažila, aby zápisy do gruntovních knih byly povinné. Ze zápisů
se dá zjistit posloupnost držitelů gruntů, jména sourozenců držitele, jeho
rodiče, děti, rodné jméno vdaných žen, velikost dluhů, pohledávek, dědických
podílů, rozsah hospodářství a jeho vybavení, příbuzenské vztahy, velikost
daní a poplatků. Zápisy v gruntovní knize byly prováděny tak, že pro každý
grunt bylo vyhrazeno několik listů.
5. Svobodnické knihy – tyto knihy byly vedeny od roku 1542 a jsou v rozsahu
let 1653 až 1850 uloženy v SÚA Praha. Svobodníci byli skuteční vlastníci
gruntů, podléhali pouze králi, platili mu berně a byli povinováni vojenskou
službou.
6. Pozemkové knihy – zákonem o zrušení poddanství z 8. září 1848 se
dosavadní držitelé hospodářských usedlostí stali jejich přímými vlastníky.
V pozemkových knihách je uváděn vlastník nemovitosti, označení parcely
podle čísla katastrálního a případné dluhy a ostatní břemena na nemovitosti
váznoucí.
7. Fondy velkostatků – fondy velkostatků představují soubory knih, listin a
mapového materiálu. Fondy velkostatků obsahují urbáře, inventáře,
gruntovní katastry, sirotčí registra, knihy povolení ženichům, knihy selské a
instrukce hospodářské, knihy zádušní, kartografický materiál (mapy, plány,
skici). Velkou skupinu nemalé informační hodnoty tvoří účty.
8. Knihy svatebních smluv – před uzavřením sňatku se dohodli rodiče
snoubenců na podmínkách manželství, které byly formulovány do svatební
smlouvy mezi oběma snoubenci. Zde se uvádělo, co dostane nevěsta a co
ženich a jaká budou práva a povinnosti obou novomanželů. Svatební
smlouvy nabývaly platnost až po schválení vrchností, po projednání na faře a
po posvěcení při svatebním obřadu v kostele.
9
9. Farní kroniky a farní knihy – při farách byly kromě farních knih (knihy
biřmovaných, knihy ohlášek, soupisy osadníků a především matriky) od
poloviny 18. století vedeny také farní kroniky, do nichž se zachycovaly
významné události lokálního významu.
10. Testamenty (kšafty) – knihy kšaftů (testamentů) se pro rodopisce mohou stát
bohatým zdrojem informací. Poslední pořízení pro případ smrti rozsáhle
vypovídá o majetkových poměrech testatora (pořizujícího závěť).
Desky Gruntovní knihy obce Krásensko u Vyškova. MZA Brno.
10
5. kapitola
Pro shromažďování rodopisného materiálu se nelépe hodí tzv. „Osobní lístek“. Pro
vývod ze 4 předků bude třeba 7 „Osobních lístků“, pro vývod z 8 předků 15 a pro
vývod z 16 předků 31.
Na křestním (rodném) listě je uvedeno jméno našeho otce a matky. Jsou tam
uvedena i jména jejich rodičů, našich dědů a babiček. To jsou právě osoby, které
tvoří vývod ze 4 předků. Při zjišťování dat jednotlivých osob si všímáme různých
zpráv z jejich života. Tyto zprávy zapisujeme na druhou stranu „Osobního lístku“.
Tak shromažďujeme zároveň informace pro rodinnou kroniku, neboť lidský život
nejsou jen suchopárná čísla. Lidský život jsou zejména činy, ty dělají člověka
člověkem.
Ukázka „Osobního lístku“ - 1. strana
Jméno a příjmení: XY
Náboženství:
Národnost:
Zaměstnání:
Bydliště:
Datum a místo sňatku:
Datum a místo smrtí:
Příčina smrti:
Kdy a kde je pochovám:
Sourozenci:
Otec osoby XY:
Matka osoby XY:
Manželka osoby XY:
Děti osoby XY – jejich jméno, datum a místo narození:
Ukázka „Osobního lístku“ – 2. strana
Popis tělesného a duševního stavu, stručný životopis a povaha osoby XY a jiné
poznámky.
Na „Osobních lístcích“ nashromáždíme mnoho jmen a dat naší velké rodiny. Nyní
je třeba je přehledně uspořádat. K tomu cíli si upravíme účelně nalinkovaný sešit,
na jehož titulní stránku napíšeme nápis: „Rodový přehled.“
Sešit bude mít tyto oddíly:
1. Můj rod.
2. Rod mé manželky.
3. Sourozenci mého otce.
4. Sourozenci mé matky.
5. Sourozenci moji.
6. Sourozenci mé manželky.
7. Naše děti.
11
Ukázka listu Rodového přehledu
Jméno a
příjmení
Datum a místo
narození
sňatku
Příčina
smrti
Kde je
pochován (a)
Národnost
Profese
Sourozenci
úmrtí
Jména výše uvedených osob píšeme podle věku, od nejstaršího k nejmladšímu.
Svědomitě ve všech oddílech a sloupcích vyplněných „Rodový přehled“ bude
nezbytnou příručkou každé rodiny a základnou práce rodinného kronikáře.
Mělo by být povinností otců a matek, aby vlastní rukou vyplněné a vkusně
vázané „Rodové přehledy“ s věnováním dávali jako dárek svým dětem
k sňatku, aby jejich potomkům připomínaly příslušnost k společnému rodu.
Toleranční patent z 13. 10. 1781
12
6. kapitola
Během genealogického výzkumu si dříve či později uvědomíme, že úspěšnost a
kvalita naší rodopisné práce závisí na tom, jak se nám podaří proniknout do celé
šířky a hloubky životních osudů předků. Jinými slovy, do jaké míry porozumíme
vztahům v tehdejší společnosti a jak pochopíme životní styl předků. Teprve jasný
obraz skládající se z mozaiky vlivů, pomůže přiblížit předka do jasného zorného pole
genealoga. Jedině tehdy budeme moci vše dobře popsat.
Jak má rodopisec postupovat, aby tento obraz získal? Co nám pomůže ke
konstrukci obrazu života rodiny v minulosti?
1. Musíme předka „vytáhnout“ z mlhavého oparu minulosti a to pomocí
dějinných mezníků, ke kterým budeme přiřazovat rodinné a osobní události
jako jsou např. narození, svatba nebo úmrtí. Tyto mezníky - data – volíme dle
význačných událostí majících vztah k rodině, např. rok usazení předka
v lokalitě, zrušení nevolnictví, zrušení roboty aj.
2. Při studiu matriky narozených, oddaných a zemřelých se nezajímáme pouze
o osobní data jednotlivce, ale všímáme si, kdo byl kmotrem, svědkem a jaké
bylo jejich pracovní a společenské postavení. To nám nepřímo ukazuje na
společenskou úroveň rodiny.
3. Z urbářů, gruntovních knih a pozemkových knih si vypíšeme majetek a
snažíme se ho aktualizovat. To znamená, že staré míry polností a pozemků
převádíme na dnešní soustavu měr. Totéž se snažíme udělat i s cenami
nemovitostí a různého majetku. Pro dobrý obrázek místa působení předka si
zjistíme polohu gruntu dle zápisů v pozemkových knihách a indikačních
skicách. Zjištěné údaje porovnáme dle současných map a následně vlastní
návštěvou přímo v místě si minulý stav majetku zpřítomníme a zasadíme
dopředně ohraničeného místa. Z pozemkových knih vyplyne hospodářský
stav rodiny (dluhy pohledávky atd.).
4. Po sestavení hlavní rodové linie přiřadíme ke každému členu rodokmenu
takový osobní číselný znak, který nám umožní přesnou a nezáměnnou
identifikaci jednotlivce. Musí být proto jednoduchý, musí umožnit vyjádření
přímého a vedlejšího příbuzenského vztahu. Takovým označeními se odstraní
nejasnosti při stejných jménech v rodokmenu. Označení člena rodu osobním
číselným znakem musí splnit tyto požadavky:
a. Spolehlivě umístit člena rodu do rodové posloupnosti.
b. Umožnit rychlou orientaci v příbuzenských vztazích.
c. Musí poskytovat možnost zařazovat více členů rodokmenu stejného jména
do patřičné větve a linie.
d. Dovolit rychlé přiřazení člena rodokmenu k historickým mezníkům.
Velmi vhodným je rodový znak složený z písmenného a číselného
vyjádření. Písmeny je vyjádřena příslušnost k rodu No = Novák. Číslice
vyjadřují vzdálenost pokolení od současného badatele, postupujeme
směrem do minulosti. Současný badatel má označení 0. První pokolení
zpět má 1, druhé 2 atd. Dalším označením ve znaku je číslo jednotlivce.
Člen přímé linie má vždy číslo 1. Jeho sourozenci mají rezervována čísla 2
až 20. Pro další členy stejného pokolení vedlejších větví jsou rezervovány
skupiny čísel např. 21 – 40, 41 – 50. 51 – 60 atd. Manželky členů
rodokmenu jsou označovány jejich číslem, avšak s připojeným dalším
číslem za pomlčkou a to 1, 2, 3 atd. Toto číslo vyjadřuje také pořadí
sňatku.
13
Příklady označení:
No 5.1
je rodový znak Petra Nováka žijícího v přímé větvi, v pátém
pokolení.
No 5.1 - 2
je rodový znak jeho druhé manželky
No 5.22
je rodový znak člena vedlejší větve, ale stejného pokolení
5. Předek nežil izolovaně, ale ve společnosti, která měla určitou politickou,
hospodářskou a společenskou organizaci. Pro znalost závislosti předků na
vrchnosti, na politické správě, je nutné seznámit se s místopisem okolí
daného místa. Budeme se zajímat o existenční podmínky rodiny (robotní
povinnosti). Sledujeme rovněž, jaké bylo postavení členů rodu, jaká byla
svoboda jednotlivce v závislosti na společenském postavení. Teprve z takto
získaných podkladů se nám vynoří předek jako konkrétní osoba v přesné
podobě.
Pro vytvoření dobrého obrazu minulosti je zapotřebí uvedené informace získat a
zpracovat. Systematická práce rodopisce se proto promítá do dvou etap:
1) činnost sběratelská
2) zpracování získaných podkladů
Tyto dvě etapy nejsou od sebe ostře oddělené, ale časově se prolínají.
Index k matrice narozených – Lestkov od roku 1649. SOA Plzeň.
14
Download

JAK PSÁT RODINNOU KRONIKU