Městský soud v Praze
Spálená 2
112 16 Praha 2
sp. zn. 66 C 179/2013
V Praze dne 21. srpna 2014
Žalobce:
Mgr. Pavel Hasenkopf
nar. 2. září 1970
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
zastoupen:
JUDr. Petrem Kočím, PhD., advokátem, ČAK 10949
se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1
Žalovaný:
1.
Česká republika – Kancelář prezidenta republiky
119 08 Praha 1 – Hrad
2.
Ing. Miloš Zeman
nar. 28. září 1944
adresa jako u 1. žalovaného
3.
Ing. Vratislav Mynář
nar. 23. června 1967
adresa jako u 1. žalovaného
ŽALOBA NA OCHRANU OSOBNOSTI
-
Čtvermo
Přílohy dle textu
shrnutí, resp. doplnění kapitol VI. a XVIII. žaloby
návrh na změnu žalobního návrhu
I.
Úvod
1.
Dne 28. července 2014 bylo odročeno nařízené jednání o nadepsané žalobě s tím,
že strany budou usilovat o dosažení dohody o smíru, který by byl následně schválen soudem.
Bohužel, smírné řešení se nepodařilo nalézt, a to z důvodů uvedených níže.
2.
Pro žalobce není přijatelné řešení, které by vycházelo z teze, že žalobcův návrh
amnestie (příloha 3 žaloby) byl následně bez účasti žalobce přepsán do podoby, v jaké byla
vyhlášena novoroční amnestie, jako kdyby jiný návrh, o kterém je žalobce přesvědčen,
že jeho autorem je doc. Koudelka (příloha 4 žaloby) a který byl skutečným základem
novoroční amnestie, vůbec neexistoval. Tomu by neuvěřil nikdo, kdo by oba návrhy porovnal
a kdo kauzu průběžně sleduje. Takové řešení by pouze vytvářelo prostor k dalším spekulacím
na téma „jak to bylo doopravdy“, a tudíž by žalobce neočistilo, spíše naopak.
3.
Kromě toho je pro žalobce přijatelný pouze takový smír, kterému by předcházelo
urovnání pracovněprávního sporu, protože okamžité zrušení žalobcova pracovního poměru
u první žalované bylo přímým důsledkem jeho údajného spoluautorství na amnestii; proto
není pro žalobce možné přistoupit na smírné řešení, které by sice částečně „vyvinilo“ žalobce
ze spoluautorství amnestie, ale současně ponechávalo v běhu pracovněprávní spor, jak na tom
trvají žalovaní – žalobce by tím nepřímo dal za pravdu odvolání první žalované proti
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, o kterém nyní rozhoduje rovněž Městský soud
v Praze (sp. zn. 62 Co 289/2014).
II.
Následky protiprávního zásahu
4.
Pokud se týče způsobené nemateriální újmy a s ní spojeného nároku na finanční
zadostiučinění, žalobce se v plném rozsahu odvolává na kapitoly VI. a XVIII. žaloby
(tj. odst. 33 – 38 a 144 – 172), nicméně ve snaze usnadnit rozhodování sporu a dokazování se
rozhodl tyto pasáže jako celek zestručnit, popř. doplnit, jak následuje.
5.
Amnestie Václava Klause, ať už oprávněně či nikoli, vyvolala mimořádně negativní
ohlas v české společnosti. Vedla dokonce k historicky vůbec první ústavní žalobě
na prezidenta republiky pro velezradu, a její výrazně negativní hodnocení převažují dosud –
dokonce i na straně zastánců Václava Klause je velmi častý názor, že z hlediska jeho politické
kariéry se jednalo o osudovou politickou chybu, která pošpinila prezidentství Václava Klause
a mimořádně mu ztížila případný návrat do politiky.
6.
Jestliže žalobce byl do té doby poměrně neznámý, stal se okamžitě všeobecně známou
osobou v okamžiku, kdy byl označen za spoluautora amnestie, nota bene společně
s Ladislavem Jaklem a Petrem Hájkem, tj. se dvěma ze tří osob z nejužšího okruhu Václava
Klause, s tím, že žádný další spoluautor již není. Existuje jistě mnoho lidí ochotných vyvinout
nemalé úsilí, aby se objevili v médiích. Žalobce k nim však nepatří, netouží po žádné
politické ani mediální kariéře a vnímá jako újmu, že jej poznávají cizí lidé na ulici. Žalobce je
introvert a má rád klid, netouží být středem pozornosti, a mimořádně mu vadí, že se středem
pozornosti stal.
7.
Žalobce nejenže se v důsledku jednání žalovaných nechtěně stal „celebritou“, on byl
nadto nucen na tuto hru přistoupit: Pokud by se odmítl bavit s novináři nebo přijít do televize,
bylo by to vnímáno jako potvrzení Mynářova obvinění. Chtěl-li proti těmto obviněním
postavit svou verzi, musel žalobce poskytovat rozhovory médiím a tím svůj velmi nechtěný
status veřejně známé osoby dál posilovat.
8.
I pokud bychom odhlédli od skutečnosti, že publicita je žalobci nepříjemná sama
o sobě, nelze nevidět, že primárně šlo navíc o publicitu výrazně negativní – v atmosféře
pátrání či spíše mediálního honu na tzv. autory amnestie, ke které výrazně přispěl druhý
žalovaný odsuzováním amnestie a veřejným příslibem, že z Kanceláře prezidenta republiky
nechá propustit všechny, kdo se na amnestii nějak podíleli, tomu nemohlo být jinak. Třetí
žalovaný si musel být velmi dobře vědom, čemu žalobce vystavuje, pokud jej veřejně a nadto
bez varování označil za spoluautora.
9.
Nebylo příjemné, když žalobci v sobotu 27. dubna 2013 ráno, v době, kdy ještě spal
a netušil, co se stalo, volal jeho silně rozrušený strýc a zakázal mu se u něho objevit, pokud je
pravda, že měl něco společného s amnestií. Stejně tak nebylo příjemné, když žalobce
s přítelkyní odmítl obsloužit číšník v restauraci a musel jej nahradit jiný, s méně vyhraněným
vztahem k novoroční amnestii. I lidi známé a blízké musel žalobce přesvědčovat,
že s amnestií nemá nic společného a i tito lidé by byli s to podlehnout médiím a uvěřit tomu,
že žalobce amnestii Václavu Klausovi připravil, pokud by žalobce nezačal toto tvrzení
vyvracet.
10.
Mnoho žalobci zcela neznámých lidí jej začalo považovat za společenského vyvrhele,
který v jejich očích zabránil potrestání pachatelů zejména korupčních trestných činů. Toto
mínění části veřejnosti je žalobci o to nepříjemnější, že to byl právě žalobce, kdo si ve svém
vlastním návrhu amnestie dal pečlivě záležet, aby na tzv. „kmotry“ žádným způsobem
nedopadla (srovn. čl. 7 odst. 2, písm. s/ a t/ a čl. 15 odst. 4 žalobcova návrhu) a svůj návrh
naopak formuloval zejména ve prospěch řadových pachatelů, kteří se do vězení dostali
z hlouposti, v důsledku své tíživé sociální situace, nebo proto, že nepřiměřeným způsobem
hájili sebe nebo druhé nebo svůj majetek anebo jim povolily nervy. Smyslem bylo poukázat
na skutečnost, jak velmi snadno se v České republice i relativně slušný člověk může dostat
do vězení.
11.
Pro žalobce nadto je nepříjemné, že mu je částí veřejnosti připisováno autorství
dokumentu, který je považován za největší politickou chybu Václava Klause, tj. že fakticky
má nést spoluodpovědnost za nešťastný způsob, jakým prezidentství Václava Klause
skončilo, že je druhými považován za někoho, kdo Václavu Klausovi svým hloupým návrhem
zničil politickou kariéru. Skutečnost, že Václav Klaus sám ví, že žalobce spoluautorem není
a že sám své rozhodnutí o amnestii dodnes za chybu nepovažuje, je jen slabou náplastí.
12.
Pro žalobce je nepříjemné, že je považován za autora dokumentu řemeslně velmi
nekvalitně zpracovaného a obsahujícího logické rozpory. Teď není řeč o obsahu amnestie, ale
čistě o jejím technickém zpracování. Žalobce nejenže něco tak špatného nenapsal, ale ani by
to takto ledabyle napsat nedokázal, žalobce vždy měl problém potlačit svůj smysl
pro technickou pečlivost např. z důvodu nedostatku času i tehdy, pokud to po něm bylo
žádáno. Psaní předpisů je pro žalobce svého druhu hobby, přistupuje k němu s podobným
perfekcionismem, s jakým je třeba sestavovat jízdní řády nebo hodinové strojky, a představa,
že se nepřesnosti nějakého předpisu „vsáknou“ či spraví výkladem, je mu bytostně cizí – to
ostatně u žalobce, který se nalezl v právním normativismu, těžko může někoho překvapit.
Proto žalobci velmi vadí dokonce i představa, že by jeho návrh mohl být považován byť i jen
za základ takového nekvalitního předpisu.
13.
Žalovaní svými výroky ztížili žalobci hledání nového pracovního uplatnění ve státní
správě. Jeho zaměstnání v exekutivě je možné jen teoreticky, za prezidentství Miloše Zemana
se nikdo neodváží jej zde zaměstnat; dohoda o pracovní činnosti s Úřadem pro ochranu
osobních údajů je možná jen díky poměrně silné nezávislosti této instituce. Nadto žalobce
může být považován za nekvalitního legislativce už jen proto, že jeho údajný podíl
na řemeslném zpracování amnestie je pro legislativce nedobrou vizitkou.
14.
Žalovaní svými výroky a tím, že z něho udělali veřejně známou osobu, ztížili žalobci
i jeho možné pracovní uplatnění v advokacii. Jak je soudu známo, potenciální advokát
nejdříve musí být minimálně tři roky advokátním koncipientem. Žalobce nevyčítá žalovaným
s tím spojený pokles příjmů, protože o svém budoucím přechodu do advokacie uvažoval sám
již za prezidentství Václava Klause. Nicméně nepočítal, že s tím bude spojeno stigma
autorství amnestie a že se mezitím stane veřejně známou osobou. Kdo z advokátů zaměstná
jako svého podřízeného někoho, kdo je známější než on sám? Která advokátní kancelář
zaměstná někoho, kdo je částí veřejnosti považován za autora amnestie, která vyvolala takové
vášně? Pro žalobce skutečně nebylo snadné najít v tomto oboru zaměstnavatele, který by sám
neměl politické ambice a nebál se, že utrpí jeho vlastní pověst, když žalobce zaměstná, popř.
že mu žalobce tzv. „nepřeroste přes hlavu“. Dnes žalobce je zaměstnán jako advokátní
koncipient u Ivany Spoustové, nicméně i ona váhala, zda žalobce přijmout a byla vystavena
i tomu, že její klient odmítl substituční zastoupení žalobcem právě s ohledem na jeho údajný
podíl na amnestii, resp. proto, že se klient obával přílišné pozornosti, které by se mu v případě
zastoupení žalobcem mohlo nechtěně dostat.
15.
Problematické hledání nového uplatnění a okamžité ukončení pracovního poměru
bez odstupného způsobily žalobci existenční problémy, které jej např. naučily kupovat
levnější potraviny a některé si dočasně i zcela odříct. Hypotéku byl dočasně schopen splácet
jen díky půjčkám přátel – tyto půjčky během cca 6 měsíců narostly na cca 100.000,- Kč.
Existenční nejistota byla dále posílena tím, že žalobce by v té době neměl ani na nákladnější
veterinární zákrok: pokud by se tehdy něco nemilého přihodilo jeho kočkám (tehdy 1 rok a 14
let), musel by je dát pryč nebo utratit nebo se ještě více zadlužit. (Pro srovnání, na neúspěšné
léčení rakoviny tlustého střeva devítileté kočky vynaložil žalobce v létě a na podzim 2012
částku cca 80.000,- Kč).
16.
I přes půjčky přátel žalobci nakonec v listopadu 2013 nezbylo, než prodat pod cenou,
tj. za cenu 1.650.000,- Kč, byt po matce, byt, ve kterém vyrůstal a který z toho důvodu měl
pro žalobce mimořádnou citovou hodnotu, byt, který žalobce chtěl časem zrekonstruovat
a udržet jej v rodině, ale určitě jej nechtěl prodat – pokud by jej prodat chtěl, byl by to učinil
hned po matčině smrti na podzim 2007, protože krátce předtím si shodou okolností pořídil
vlastní byt, kde žije dosud.
17.
Lze uzavřít, že celá anabáze byla pro žalobce mimořádně vyčerpávající po fyzické
a zejména po psychické stránce, přičemž tento stav ve své podstatě trvá. Pouze proto,
že prezident Zeman potřeboval splnit svůj předvolební slib a vedoucí KPR Vratislav Mynář
potřeboval rychle splnit nepříjemný úkol, proto, že žalobce byl v nevhodnou dobu
na nevhodném místě, byl žalobce označen za jednoho z pouhých tří spoluautorů Klausovy
amnestie a předhozen davu, což žalobci ze dne na den převrátilo život vzhůru nohama
způsobem, o jaký zcela určitě nestál.
III.
Určení výše finančního zadostiučinění
18.
Požadovaná výše finančního zadostiučinění je dána nejen obsahem a významem
žalovaných výroků, ale i osobami jejich autorů a v neposlední řadě požadavkem, aby
zadostiučinění mělo nejen satisfakční, ale i preventivní a sankční charakter; tento posledně
uvedený požadavek nabývá na významu s rostoucí mírou zavinění.
19.
Amnestie z 1. ledna 2013 vejde do historie a zastíní dokonce i amnestii Václava Havla
z 1. ledna 1990. Vedle kupónové privatizace, založení ODS, pokojného rozdělení
Československa, tzv. opoziční smlouvy, Lisabonské smlouvy, popírání globálního oteplování
jako důsledku lidské činnosti a zásadního politického sporu s Václavem Havlem o charakter
politiky jako takové vstoupí tato amnestie do historie jako jeden z klíčových bodů politické
kariéry Václava Klause, spojený už navždy s koncem jeho prezidentského mandátu a také
s jeho ústavní žalobou pro velezradu; na vše ostatní, co Václav Klaus v politice vykonal,
se časem zapomene.
20.
Tím, že žalované výroky učinil vedoucí Kanceláře prezidenta republiky a prezident
republiky Miloš Zeman je nejen potvrdil, ale ještě více vyhrotil, je dán jejich mimořádně
razantní účinek a následky a také výše požadavku na finanční satisfakci. Je to něco zcela
jiného, než kdyby s takovým tvrzením přišel nějaký investigativní žurnalista, a je to zcela
nesrovnatelné s tím, kdyby něco takového napsal nějaký řadový uživatel facebooku či tzv.
blogger: uživatelů faceboku jsou v České republice miliony, bloggerů jsou tisíce a novinářů
stovky, ale prezident republiky je jen jeden.
21.
Žalobce se nedomnívá, že si třetí žalovaný v době, kdy své výroky činil, tedy
o víkendu 27. – 28. dubna 2013, byl vědom jejich nepravdivosti: Vratislav Mynář mohl
jakékoli informace ohledně přípravy amnestie získat pouze zprostředkovaně od někoho, kdo
byl zaměstnancem Kanceláře prezidenta republiky již za Václava Klause (žalobce je
přesvědčen, že touto osobou byla tehdejší ředitelka odboru legislativy a práva Dana
Římanová, která jediná měla dostatečnou motivaci, příležitost a současně dostatečně
důvěryhodnou funkci k tomu, aby uvedla nejen Vratislava Mynáře, ale následně i prezidenta
Miloše Zemana a s ním i celý národ v omyl ohledně autorství amnestie). To sice míru
zavinění druhého a třetího žalovaného snižuje, ale ne dostatečně, protože všichni tři žalovaní
měli nejpozději 3. května 2013 k dispozici od žalobce podklady (příloha 10 žaloby), které
v nich měly vyvolat minimálně pochybnosti o správnosti jejich tvrzení. Ostatně, sám
prezident 21. srpna 2013 ve svém projevu v Senátu přiznal, že „měrou nikoli zanedbatelnou“
se na lednové amnestii podílel i doc. Zdeněk Koudelka – to je značný posun oproti tvrzení,
že za amnestii je vedle prezidenta Klause odpovědna výhradně trojice Hájek, Jakl
a Hasenkopf.
22.
Bohužel, ani prezident republiky, ani Kancelář prezidenta republiky, ani její současný
vedoucí do této chvíle neprojevili ani náznakem jakoukoli lítost vůči žalovanému, naopak,
i během jednání o možném smírném řešení se pokoušeli, aby žalobce zůstal do přípravy
amnestie zahrnut alespoň částečně nikoli jako autor zcela neúspěšného návrhu, ale jako autor
podstatným způsobem přepracovaného návrhu. Nejde jim tedy vůbec o nápravu křivdy, ale
o záchranu vlastní tváře před veřejností a stejně jako v dubnu 2013 o zbavení se obtížného
problému. Jejich celkový přístup se od té doby vůbec nezměnil.
23.
Speciálně pokud se týče druhého žalovaného je třeba vzít v potaz, že je v urážení
a pomluvách ostatních svého druhu mistrem a recidivistou. Žalobce v této souvislosti nenaráží
pouze na Zemanovo vytrvalé urážení novinářů, ale zejména připomíná spor Miloše Zemana
s novinářem Ivanem Brezinou, protože šlo o typově stejné chování, jako nyní: i tehdy poskytl
Miloš Zeman, tehdy v pozici předsedy vlády, médiím očerňující, nepravdivé informace, které
si nijak neověřil, a i tehdy nenašel dost odvahy vzít svá tvrzení prostě zpět a omluvit se, když
se ukázalo, že jde o nedorozumění; namísto toho nechal vše dojít až k soudnímu sporu, který
prohrál. Nelze nevidět jeho bohémskou lehkomyslnost a chuť urážet druhé a zalíbení v sobě
samém s tím spojené na straně jedné a na straně druhé nedostatek odvahy nést za své
nepravdivé výroky odpovědnost a postavit se svým pochybením čelem.
IV.
24.
Návrh na změnu žalobního návrhu
Pasivní legitimace
24.1. Žalobce se podrobně seznámil s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2878/2012, a dále si připomněl rozhodnutí
Ústavního soudu České republiky I. ÚS 453/03 ze dne 11. listopadu 2005. Pokud se týče
pasivní legitimace, tam vyjádřený právní názor snad nejlépe vystihuje následující pasáž
odůvodnění dříve jmenovaného rozhodnutí:
„Podle ustanovení § 13 obč. zák., postihují sankce subjekty, resp. původce neoprávněného
zásahu do osobnostních práv fyzické osoby a jestliže byl neoprávněný zásah do osobnostních
práv fyzické osoby způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou k realizaci činnosti této
právnické osoby, přičítá se, za použití analogie ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení
s ustanovením § 853 obč. zák., neoprávněný zásah této samotné právnické osobě. Soud se
musí zabývat splněním předpokladu tohoto druhu odpovědnosti, a to, že právnická osoba
vědoma použila takové osoby a že taková osoba vědomě jednala a že byla použita právnickou
osobou v rámci pověřením vymezené činnosti. Na základě zhodnocení všech okolností
konkrétního případu je třeba posoudit, zda zde nedošlo k excesu z rámce pověření vymezené
činnosti.“
Poté, co se seznámil s uvedenými judikáty, se žalobce i nadále domnívá, že pasivní legitimace
druhého i třetího žalovaného je dána, a to z důvodů níže uvedených.
24.2. Žalobce souhlasí, že výroky učiněné ve dnech 27. a 28. dubna 2013
Vratislavem Mynářem byly jím učiněny v jeho funkci vedoucího Kanceláře prezidenta
republiky. Žalobce nezpochybňuje ani to, že Kancelář prezidenta republiky (dále též jen
„Kancelář“ nebo „KPR“) vědomě použila k žalovanému jednání svého vedoucího, když
vedoucí KPR jako osoba stojící v jejím čele nepotřebuje k jednání jménem Kanceláře další
zmocnění. Žalobce však nemá jistotu, že KPR vůbec byla k žalovanému jednání oprávněna,
tj. zda vůbec je pasivně legitimována. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 114/1993 Sb., o Kanceláři
prezidenta republiky, ve znění zákona č. 49/2004 Sb., totiž „(1) Kancelář zajišťuje
obstarávání věcí spojených
a) s výkonem pravomocí prezidenta republiky stanovených Ústavou České republiky,
ústavními zákony a zákony,
b) s protokolárními povinnostmi a veřejnou činností prezidenta republiky.“
Prezident republiky, rozhodl-li se „vyšetřit“ autorství amnestie a pověřil tím vedoucího KPR,
zcela jistě nevykonával své pravomoci ad a), protože žádná taková pravomoc neexistuje;
nevykonával ani své protokolární povinnosti; v úvahu přichází pouze podřadit takové
prezidentovo rozhodnutí se pod pojem „veřejná činnost prezidenta republiky“, který je
dostatečně široký a jako takový podle žalobcova názoru koresponduje činnosti prezidenta
republiky vymezené v žalobcově duplice ze dne 19. března 2014 v pododstavci 15.2. Ani při
takto širokém výkladu však není jisté, zda KPR je zákonem oprávněna takové vyšetřování
sama provést, nebo jen obstarat, a co vlastně má takové „vyšetřování“ obnášet. V každém
případě žalobce, pokud by byl právníkem KPR, by se snažil naznačeným způsobem namítat
nedostatek pasivní legitimace Kanceláře v tomto sporu. KPR tak sice dosud neučinila, to však
neznamená, že své stanovisko ještě nemůže změnit, např. v případě, že by došlo k výměně
vedoucího KPR a KPR tak přestala být personálně propojena s třetím žalovaným. Rovněž tak
žalobce nemůže vyloučit, že o nedostatku pasivní legitimace KPR rozhodne soud i bez návrhu
ze strany Kanceláře.
24.3. Žalobce, i když vychází z toho, že KPR pasivně legitimována je, se domnívá,
že zde došlo současně k excesu, jak jej má na mysli shora citované rozhodnutí Nejvyššího
soudu. KPR může totiž být prezidentem pověřena pouze k obstarávání technických záležitostí
spojených s výkonem funkce prezidenta republiky, nikoli k tomu, aby sama zaujímala vlastní
politická stanoviska – maximálně může tlumočit stanoviska prezidenta republiky, k čemuž
v KPR slouží funkce tiskového mluvčího prezidenta republiky. V mezích pravomoci KPR
(s přihlédnutím k článku 2 odst. 3 Ústavy) by tedy mohlo být pouhé holé konstatování, kdo je
spoluautorem amnestie, ale nikoli hodnotící výroky, ať už jde o hodnocení amnestie jako
takové či jejích údajných autorů. K takovým hodnocením je oprávněn pouze prezident
republiky osobně, popř. osoba, kterou výslovně pověří, aby takové jeho názory tlumočila,
samozřejmě s tím, že autorem takových názorů zůstává prezident. Nic však nenasvědčuje
tomu, že by Vratislav Mynář byl prezidentem republiky takto pověřen tlumočit jeho
hodnocení autorů amnestie.
24.4. Výroky prezidenta republiky Miloše Zemana nemohou být KPR přičítány,
podle žalobcova názoru, ze dvou důvodů. Prvním důvodem je skutečnost, že prezident
republiky nestojí v čele KPR, je orgánem státní moci sám o sobě. KPR je, jak již bylo řečeno,
pouze organizací servisního typu (arg. „obstarává věci spojené s …“), není správním úřadem
ani ministerstvem a jako taková nenese žádnou politickou odpovědnost za kroky prezidenta
republiky. Pokud by ji nesla, ztratilo by mimo jiné smysl ustanovení čl. 63 odst. 4 Ústavy
o odpovědnosti vlády za prezidentova rozhodnutí vyžadující kontrasignaci. Nadto zde není
ani dán žádný důvod k tomu, aby KPR přebírala za prezidenta republiky politickou
odpovědnost. Podstatou tohoto argumentu je, že prezident republiky nestojí v čele KPR
(na rozdíl od žalovaného V.B., který stál v čele Ministerstva dopravy a Nejvyšší soud proto
rozhodl, že ve věci sp.zn 30 Cdo 2878/2012 není pasivně legitimován).
24.5. Pokud se týče odpovědnosti soukromoprávní, ani tu nepřebírá KPR. Mohla by
být eliminována pouze cestou imunity prezidenta republiky, nicméně, jak žalobce již vysvětlil
v odst. 20 – 23 své dupliky z 19. března 2014, imunita prezidenta republiky podle současné
Ústavy takto široce koncipována není (byť v minulosti, tj. do 31. prosince 1992, byla).
24.6. Druhý důvod, proč KPR nemohou být přičítány žalované výroky prezidenta
Miloše Zemana, je obdobný jako důvod vylučující totéž v případě Vratislava Mynáře
a popsaný shora v pododstavci 24.3.: je jím skutečnost, že i kdyby KPR odpovědnost
za prezidenta přebírala, mohla by tak učinit pouze ve vztahu k výrokům čistě popisným,
nikoli ve vztahu k výrokům politického charakteru či výrokům hodnotícím.
24.7. Je tedy zřejmé, že různě konstruovanými výklady lze doložit nedostatek
pasivní legitimace každého jednoho žalovaného. Současně však platí, že někdo za žalované
výroky odpovědnost nese a jako takový je pasivně legitimován v daném sporu – pouze není
zcela jisté, kdo to je, zda jsou pasivně legitimováni všichni žalovaní nebo jen někteří z nich,
resp. kteří z nich. Je však vyloučena situace, aby pasivně legitimován nebyl nikdo
z žalovaných.
24.8. S ohledem na tuto právní nejistotu, na jejíž řešení žalobce sice má svůj vlastní
právní názor, ale nemůže nijak předvídat, zda se s jeho názorem ztotožní i soud, popř.
i odvolací a dovolací soud či Ústavní soud, se žalobce z důvodu procesní opatrnosti rozhodl
navrhnout soudu, aby souhlasil se změnou žalobního návrhu tak, že všichni žalovaní budou
odpovědni společně a nerozdílně. Ostatně, není žalobcovým úkolem zkoumat, kdo z nich
a v jaké míře vzniklou situaci zavinil.
25.
S ohledem na dosavadní projednávání a na judikaturu nastíněnou žalobci soudem,
konkrétně na rozhodnutí č. 46/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na judikaturu
k § 31a zák. č. 82/1998 Sb., se žalobce rozhodl navrhnout změnu žalobního návrhu. Vedle
změn nastíněných v pododst. 24.8. shora jde o vypuštění celého určovacího nároku
(dosavadní bod I. petitu) a o zjednodušení požadovaného prohlášení a modalit jeho zveřejnění
v duchu, jak to žalobce navrhoval žalovaným v průběhu neúspěšného jednání o smíru.
Žalobce navrhuje, aby soud souhlasil se změnou žalobního návrhu a vynesl tento
rozsudek:
“I.
Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně na vlastní náklady uveřejnit
následující prohlášení (včetně členění na odstavce):
"Dne 27. dubna 2013 v deníku Právo a dne 28. dubna 2013 na webovém portálu
Parlamentní listy vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Vratislav Mynář uvedl,
že Pavel Hasenkopf byl jedním ze tří "pravých otců" amnestie, kterou vyhlásil
prezident republiky prof. Václav Klaus dne 1. ledna 2013. Dne 6. května 2013
prohlásil i prezident republiky Miloš Zeman, že Pavel Hasenkopf byl jedním
ze spoluautorů amnestie, a to zejména části zastavující trestní řízení u dlouhodobě se
vlekoucích procesů.
Ing. Miloš Zeman, Ing. Vratislav Mynář a Česká republika – Kancelář prezidenta
republiky prohlašují, že se tyto výroky nezakládají na pravdě.
Pavel Hasenkopf byl pouze vyzván svým nadřízeným, ředitelem politického odboru
Ladislavem Jaklem, k předložení svého vlastního návrhu. Návrh Pavla Hasenkopfa,
který vůbec neobsahoval zmírnění nebo prominutí trestů nebo zastavení trestních
stíhání pachatelů závažné hospodářské trestné činnosti anebo korupce, nebyl při
přípravě amnestie, která byla vyhlášena dne 1. ledna 2013 prezidentem republiky
prof. Václavem Klausem, vůbec vzat v potaz.
Kancelář prezidenta republiky dále uvádí na pravou míru vyjádření svého vedoucího
Vratislava Mynáře pro webový portál Parlamentní listy ze dne 28. dubna 2014,
že Pavel Hasenkopf byl v roce 2009 vyhozen z legislativního oddělení a Petr Hájek jej
„přikryl tím“, že jej vzal do odboru pro styk s veřejností. Ve skutečnosti byl Pavel
Hasenkopf v rámci řádné organizační změny z důvodu své specializace
na mezinárodní a ústavní právo převeden do odboru politického, vedeného tehdy
Ladislavem Jaklem; zaměstnancem tiskového odboru ani oddělení styku s veřejností
Pavel Hasenkopf nikdy nebyl.“.
Toto prohlášení jsou žalovaní povinni uveřejnit do 15 dnů od právní moci tohoto
rozsudku:
a) na webových stránkách první žalované tak, že odkaz na ně bude dostupný z úvodní
strany webu nejméně 100 dní od svého zveřejnění a na webových stránkách zůstane
prohlášení dostupné a dohledatelné minimálně do konce současného funkčního
období prezidenta republiky;
b) na webovém portálu Parlamentní listy tak, že odkaz na ně bude dostupný z úvodní
strany webu nejméně 15 dní od svého zveřejnění; a
c) na první straně vydání deníku Právo.
II.
Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1.000.000,- Kč
(slovy: jeden milión korun českých) jako náhradu nemajetkové újmy v penězích, a to
do deseti pracovních dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III.
Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady řízení, a to
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.”
Pavel Hasenkopf
Download

podání z 21.8.2014 (změna petitu, rozbor pasivní