Společné jmění manželů (vybrané otázky vzniku, ochrany a
vypořádání )
Majetkové společenství manželů – společné jmění manželů – je vázáno na manželství;
mezi jinými osobami než mezi manžely nevzniká. Předpokladem vzniku sjm není společné
bydlení manželů ani vedení společné domácnosti či manželské soužití (R 104/67). Sjm vzniká
i v manželství neplatném, ale nevzniká v manželství zdánlivém. Samotným uzavřením
manželství však ještě společné jmění manželů nevzniká, neboť k jeho vzniku je zapotřebí, aby
manželé nebo jeden z nich nabyli již v manželství majetek, který není ze zákona ze
společenství vyloučen.
Zdroje společného jmění manželů : pro nabývání do majetkového společenství manželů
platí dvě základní zásady :
•
•
majetek nabytý úplatně jedním či oběma manžely za trvání manželství vchází do jejich
majetkového společenství, přičemž výjimky z tohoto pravidla stanoví zákon
bezúplatně nabytý majetek do společného jmění manželů zásadně nespadá (darované a
zděděné věci)
Platná právní úprava nepřipouští, aby věci darované či zděděné přešly do sjm, jsou-li
obdarováni oba manželé, ani v případech, kdy vůle dárce a i obdarovaných k tomu směřuje. I
v těchto případech bude takto nabytá věc předmětem podílového spoluvlastnictví manželů.
Tento legislativní přístup byl kritizován již v literatuře 60. let 20. století, přičemž opačné
řešení obsahují téměř všechny zahraniční právní úpravy.
Majetkové společenství manželů se pravidelně naplňuje především z těchto zdrojů :
•
•
•
z výkonů ze závislé činnosti nebo z podnikatelské činnosti manžela (manželů)
z výnosů ze společného majetku (úroky)
z majetku nabytého za pomoci nebo prostřednictvím těchto zdrojů
V právní praxi existovalo nemálo případů, kdy posouzení otázky, zda nabyty majetek
spadá do sjm nebo již do odděleného majetku jednoho z manželů, může být sporné. V praxi
byly pochybnosti ohledně nároků z registrované kuponové knížky. Nejvyšší soud dovodil, že
se jedná o osobní nárok každého z manželů, který do společného majetku nespadá, stejně jako
akcie nabyté v kuponové privatizaci (NS sp. zn. 22 Cdo 1638/2004).
Novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. byl namísto bezpodílového
spoluvlastnictví manželů do občanského zákoníku zaveden nový institut s názvem „společné
jmění manželů“. Nejedná se pouze o změnu terminologickou, ale o závažnou změnu
obsahovou (NS sp. zn. 30 Cdo 1803/2000, Právní rozhledy, 2003, č. 6). Předmětem sjm se
stal (v pozitivním vymezení) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně
za trvání manželství (§ 143 odst. 1 písm. a) obč. zák.) s výjimkami v zákoně uvedenými,
jakož i závazky specifikované ve stejném ustanovení pod písm. b).
Společné jmění manželů dnes konkrétně tvoří :
a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi společně za trvání manželství s výjimkou :
-
majetku získaného dědictvím nebo darem
majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví
tohoto manžela (tzv. transformační teorie)
věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů
věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl
vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána
jako právnímu nástupci původního vlastníka
b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům vznikly společně za trvání
manželství s výjimkou závazků :
-
týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich
závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů,
které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého
Majetek společného jmění (aktiva) – občanský zákoník pojem majetku vymezený v § 143
odst. 1 písm. a) nevymezuje. Pojem majetku, který je občanským zákoníkem použit na více
místech, nemá jednotný obsah. Majetkem se pro účely sjm rozumí věci (movité i nemovité),
pohledávky, jiná práva a jiné hodnoty ocenitelné penězi.
Předmětem společného jmění manželů může být vše, co bylo již předmětem dřívějšího
institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Proto i za účinnosti nové právní úpravy
manželských majetkových vztahů lze přihlédnout k většině publikovaných soudních
rozhodnutí, která se vyjadřují k vymezení předmětu bezpodílového spoluvlastnictví manželů
(zejména R 42/1972).
O akciích nabytých v kuponové privatizaci již byla zmínka; jiné cenné papíry
předmětem sjm být mohou. Naproti tomu podle převažujícího názoru věcná břemena do sjm
nevcházejí. V praxi se objevila otázka, zda pohledávka na výplatu nájemného z nemovitosti,
která je ve výlučném vlastnictví jednoho manžela a vznikne za trvání manželství, tvoří
předmět sjm. Jinými slovy řečeno, zda se může druhý manžel domáhat její úhrady od nájemce.
Převládá názor, podle kterého do sjm spadá až poukázaný výnos, s nímž může manžel již
disponovat, a nikoliv již samotná pohledávka za nájemcem.
Do sjm nespadá majetek, který byl získán protiprávně (např. krádeží, podvodem,
prodejem drog apod.); tj. nespadá sem věc, kterou manžel získal v manželství trestným činem
anebo jako odměnu za něj, resp. ji nabyl za věc získanou tímto způsobem (Rt 31/78). V těchto
případech jsou nabývací úkony neplatné (§ 39 obč. zák.), a proto nelze uvažovat o nabytí
vlastnictví či spoluvlastnictví.
Nabytí do společného jmění manželů na základě smlouvy : Nabývají-li manželé společně do
sjm na základě smlouvy, jejímiž jsou oba účastníci, musí smlouva splňovat obecné
předpoklady pro platné nabytí, ale také předpoklady zvláštní, jsou-li zvláštními právními
předpisy vyžadovány. Občanský zákoník uvádí v § 132 odst. 1 jako typické smluvní důvody
nabytí smlouvu kupní a darovací. Nejde ovšem o uzavřený výčet nabývacích smluvních titulů,
protože vlastnické právo lze nabýt na základě každé smlouvy, která směřuje ke změně
vlastnictví (směnná smlouva, smlouva o zhotovení věci na zakázku, smlouva o prodeji
podniku apod.).
Nabytí vlastnického práva k věcem nemovitým : K nabytí vlastnického práva k nemovitosti na
základě smlouvy se vyžaduje vklad do katastru nemovitostí, jde-li o nemovitost, která je
předmětem evidence v katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2, 3 obč. zák.). Při převodu
vlastnického práva k pozemku platí tato zásada vždy. Jde-li o převod vlastnictví ke stavbě,
která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnické právo
okamžikem účinnosti smlouvy.
Pro smluvní nabytí nemovitosti do sjm je rozhodující den, k němuž se váží právní
účinky vkladu. Jestliže právní účinky vkladu nastanou po uzavření manželství, stává se nabytá
součástí společného jmění manželů. Byl-li návrh na vklad vlastnického práva podán
příslušnému katastru nemovitostí jedním z manželů, avšak ještě před uzavřením manželství,
pak vlastnické právo k nabyté nemovitosti získává jen on, a nikoliv také druhý manžel.
Kupní smlouva : Splnění závazku zaplatit kupní cenu za trvání manželství ze společných
prostředků nezakládá vlastnické právo druhého manžela k věci nabyté před uzavřením
manželství. K vynaloženým prostředkům ze společného majetku ve prospěch výlučného
majetku druhého manžela lze přihlédnout při zániku manželství a jeho následném vypořádání
(§ 149 odst. 2 obč. zák.). Závazek spočívající v povinnosti zaplatit kupní cenu do sjm
nevchází, protože vznikl ještě před uzavřením manželství.
Obdobně platí, že pokud smlouva o převodu nemovitosti byla uzavřena v průběhu
prvního manželství a ve stejné době byl podán návrh na vklad vlastnického práva, pak
skutečnost, že kupní cena byla zaplacena ze společných prostředků za trvání druhého
manželství, neznamená, že dochází ke společnému nabytí vlastnictví do sjm k nemovitosti ve
druhém manželství.
Byla-li kupní smlouva uzavřená před vznikem manželství relativně neplatná
(§ 40a obč. zák.), pak zhojení této vady za trvání manželství neznamená, že zakoupená věc
vchází do sjm. Při absolutní neplatnosti kupní smlouvy jsou si účastníci smlouvy povinni
vrátit přijaté plnění, přičemž ani plnění přijaté manželem nepřipadá do společného jmění
manželů (ani zde se nejedná o nabytí vlastnického práva).
Jestliže jsou účastníky smlouvy o převodu nemovitosti na jedné straně manželé, je
třeba, aby odstoupení od smlouvy bylo adresováno oběma manželům a aby se projev vůle od
smlouvy odstoupit dostal do dispozice každého z manželů, jinak účinky odstoupení
nenastanou (NS sp. zn. 22 Cdo 3005/99 – Soubor č. C 497).
Soudní praxe v některých případech tenduje k rozšiřování záběru společného jmění
manželů na úkor individuálních majetků. Zaujala názor, podle kterého byla-li kupní cena
pořizované věci zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů a kupujícími byli
oba manželé a oba při uzavření smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bsm (sjm),
pak se tato věc stala předmětem jejich bsm (sjm).
Jestliže manželé kupní smlouvou nabývají nemovitost, přičemž kupní cena
nemovitosti je v nepoměru s její obvyklou cenou, budou do katastru nemovitostí zapsáni jako
vlastníci oba manželé. Katastrální úřad není oprávněn přezkoumávat sjednanou výši kupní
ceny (§ 5 katastrálního zákona).
Pokud je účastníkem kupní smlouvy o převodu nemovitostí jen jeden z manželů, bude
do katastru nemovitostí zapsán vkladem on sám. Druhý manžel, i když nebyl účastníkem
smlouvy, se stal vlastníkem nabyté nemovitosti, nebyl-li mezi manžely zúžen rozsah sjm
smlouvou nebo rozhodnutím soudu či nebyly-li k nabytí nemovitosti použity výlučně jen
prostředky druhého manžela. Protože vlastnické právo tohoto druhého manžela vzniklo ze
zákona (ex lege), zapíše se záznamem (§ 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.) na základě
ohlášení doloženého jejich prohlášením. Pokud by mezi manžely v daném směru shoda
nebyla, nezbylo by než manželovi, který by se domáhal svých práv, podat žalobu ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. na určení, že konkrétní nemovitost je ve společném jmění
obou manželů. Takové rozhodnutí, pokud by bylo žalobě vyhověno, by pak bylo podkladem
pro změnu zápisu v katastru nemovitostí.
Existuje-li mezi manžely zákonná úprava společného jmění, je vyloučen prodej věci
z majetku výlučného jednoho manžela manželu druhému. V takovém případě by totiž předmět
kupní smlouvy byl nabýván do společného jmění manželů. Není ale možné, aby manžel ve
smlouvě vystupoval jako prodávající a současně spolu s manželem i jako kupující. Patrně
však nelze vyloučit, aby manželé mezi sebou činili právní úkony týkající se jejich výlučných
majetků (např. výměna věci ve výlučném majetku jednoho z manželů za věc druhého manžela,
prodej a koupě věci patřící jen jednomu z manželů druhému za jeho výlučné peněžní
prostředky).
Darovací smlouva : K darovacím smlouvám, ve kterých manželé vystupují jako dárce a
obdarovaný, byla právní teorie i praxe vždy poměrně rezervovaná a obávala se možnosti
obcházení zákona. I proto jsou ve většině evropských právních úprav stanoveny pro
bezúplatné právní úkony mezi manžely přísnější podmínky. Soudní praxe se podrobně
zabývala otázkami darování zejména ve vztahu k darování jiných osob manželům, k darování
mezi manžely, jakož i k darování dětem manželů (R 42/72).
Platná právní úprava darování mezi manžely připouští za předpokladu, že předmět
daru netvoří součást společného jmění manželů. Jestliže totiž má manžel vlastnické právo
k celé věci omezené vlastnickým právem druhého manžela, nemůže jeden z manželů toto své
právo převést na druhého manžela, a to ani darovací smlouvou. Darovat druhému manželovi
lze proto jen z majetku, který není manželům společný.
Ve starším stanovisku Nejvyššího soudu se uvádělo, že nápad věcí týkajících se
darovacích smluv, kterých se manželé dovolávají při vypořádání jejich majetkového
společenství, je poměrně vysoký. Účastníci v řízení obvykle namítali, že určitý předmět do
sjm nepatří, protože byl darován pouze jednomu z manželů (zpravidla formou svatebního
daru). Pro posouzení, kdo je obdarovaným, je rozhodující vůle dárce, na jehož uvážení záleží,
zda se rozhodl darovat věc jednomu manželovi nebo oběma manželům společně. Bylo-li
darováno před uzavřením manželství jen jednomu z nastávajících manželů, jedná se o jeho
výlučné vlastnictví (R 42/72).
Ohledně darů oběma manželům za trvání manželství lze za současné právní úpravy
dovodit, že věci, které za trvání manželství nabyli děděním nebo darem oba manželé, se
nestávají předmětem jejich sjm, ale podílového spoluvlastnictví.
V běžném životě si manželé dávají různé dary k narozeninám, výročím, Vánocům
apod. Jde-li o dar přiměřený majetkovým poměrům, které panují v konkrétním manželství,
nepotřebuje k jeho zakoupení „dárce“ souhlas druhého, „obdarovaného“ manžela, i když jde o
věc, která je pořízena ze společného majetku. Je-li tedy předmětem darování věc, která podle
své povahy tvoří předmět sjm, je od zakoupení společným majetkem a ani „darování“ na jejím
právním režimu nic nemění. Obdobně je tomu v případě, kdy sice koupená věc přesahuje
majetkové poměry dané rodiny, ale „obdarovaný“ manžel se nedovolá nesouhlasu se
zakoupením věci. Tím, že věc přijme jako dar, fakticky relativně neplatný právní úkon, jímž
je zakoupení věci druhým z manželů bez jeho souhlasu, zhojí.
Nabytí do společného jmění manželů na základě jiných právních skutečností :
Zhotovení nové věci : nově zhotovená věc společně manžely nebo alespoň jedním z nich
připadá do sjm okamžikem jejího zhotovení.
Vlastnictví ke stavbě nelze odvozovat od vlastnictví pozemku, protože stavba není
součástí pozemku a může mít odlišný právní osud než pozemek, na kterém je postavena.
Podle judikatury platí, že vznik stavby jako věci ve smyslu práva nelze spojovat jen s její
stavební dokončeností. Postačí, jestliže je stavba vybudována minimálně do takového stadia,
v němž je již nezaměnitelným způsobem individualizována. Nejde-li o některou ze
speciálních staveb (např. stavbu podzemní), je možno vznik stavby klást do roviny
s okamžikem, kdy je jednoznačně patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží.
Jestliže před uzavřením manželství účastníků byly již provedeny ty konstrukce a práce,
které stavbu jako celek charakterizují (zejména svislé a vodorovné nosné konstrukce,
konstrukce střechy, popř. též konstrukce schodiště), lze dovodit, že za trvání manželství byla
již pouze dokončována existující věc. V takovém případě stavba nepatří do sjm, stejně jako
dříve nepatřila do bsm. Je nerozhodné, že před uzavřením manželství nebylo ve stavebním
řízení vydáno rozhodnutí o kolaudaci stavby (R 44/93, NS sp. zn. 22 Cdo 2534/2000 – Soubor
č. C 1008).
Okolnost, že manželé dokončili stavbu patřící jednomu z nich za trvání manželství ze
společných prostředků, na výlučném vlastnictví jednoho z manželů nemůže nic změnit.
Naproti tomu kdyby např. rodinný dům v době uzavření manželství nebyl rozestavěn do
stadia, kdy je již patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží a poté byl za trvání
manželství dokončen, patřil by do společného jmění manželů.
Pokud v okamžiku uzavření manželství existovala stavba jako věc v právním slova
smyslu, byla za trvání manželství dokončována již existující věc, která se nestala předmětem
společného jmění. Podílel-li se druhý manžel peněžními prostředky na dokončení stavby,
vzniku proti manželovi-vlastníkovi pohledávka (NS sp. zn. 22 Cdo 820/2003 – Soubor č. C
2100).
Dražba : do společného jmění manželů připadne i věc nabytá jedním z manželů (nebo
oběma), která byla získána podle zákona o veřejných dražbách (zákon č. 26/2000 Sb.). Podle
uvedeného zákona platí, že pokud vydražitel uhradí cenu dosaženou vydražením ve stanovené
lhůtě, přechází na něj vlastnictví předmětu dražby k okamžiku udělení příklepu (§ 30, § 53
zákona č. 26/2000 Sb.). Základ nabytí vlastnického práva při dražbě je smluvní, což znamená,
že dobrovolnou dražbu je třeba považovat za způsobem převodu (nikoliv) přechodu práva.
Nabytí na základě zákona : takovým případem je např. transformace práva osobního užívání
pozemku na vlastnictví fyzické osoby (§ 872 odst. 1 obč. zák.). Došlo-li k transformaci za
trvání manželství, připadlo vlastnické právo k pozemku do bezpodílového spoluvlastnictví
(R 63/95). Avšak v případě, kdy došlo k platnému uzavření dohody o zřízení práva osobního
užívání pozemku s jedním z manželů před vznikem manželství, ale k registraci dohody došlo
již za trvání manželství, právo společného užívání pozemku nevzniklo a pozemek se
v důsledku transformace práva osobního užívání pozemku právo vlastnické nestal předmětem
jejich bsm (NS sp. zn. 22 Cdo 2988/99 – Soubor C 364).
Nabytí na základě rozhodnutí státního orgánu : rozhoduje-li o nabytí vlastnictví státní
orgán, vlastnictví se nabývá dnem určeným v rozhodnutí, a není-li takto den určen, dnem
právní moci rozhodnutí. Ve většině případů se jedná o rozhodnutí soudu, zejména :
•
•
•
•
při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 142 obč. zák.)
při zpracování věci (§ 135b obč. zák.)
při zřízení neoprávněné stavby na cizím pozemku (§ 135c obč. zák.).
příklepem při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti (§ 329 odst. 2, 3,
§ 336i o. s. ř.)
Je-li zrušené podílové spoluvlastnictví vypořádáno tak, že věc se stane výlučným
vlastnictvím jednoho ze spoluvlastníků, vzniká otázka, zda a nakolik se tato věc stává součástí
společného jmění tohoto bývalého spoluvlastníka a jeho manžela.
Na tento případ lze nahlížet buď tak, že v důsledku zrušení podílového
spoluvlastnictví a přikázání věci jen odpadají omezení tvořená právem vyloučených
spoluvlastníků, avšak podstata práva nadále výlučného vlastníka je nedotčena, anebo tak, že
se jedná o nabytí jejich podílů tam, kdo bude nadále vlastníkem dříve společné věci. Soudní
praxe soudů nižších stupňů spíše vychází z přístupu na druhém místě, ovšem věc se jeví
značně spornou a ve vztahu ke společnému jmění manželů doposud nebyla řešena.
Vydržení : obecně vydržení jako způsob nabytí vlastnického práva do společného jmění
manželů není vyloučeno. Jsou-li manželé oprávněnými držiteli po celou vydržecí dobu,
nabývají vlastnické právo k věci, pokud zákon tento způsob nabytí vlastnického práva
nevylučuje. Vydržením obecně nelze nabýt vlastnické právo k věci, která nemůže být
předmětem vlastnického práva, nebo může být podle zákona jen ve vlastnictví státu nebo
zákonem určených právnických osob. Vlastnictví se nabývá dnem, který následuje po
skončení vydržecí doby ze zákona. Nabytí vlastnictví k nemovitosti vydržením katastrální
úřad vyznačí na základě uznání nebo soudního rozhodnutí formou záznamu do katastru
nemovitostí.
Je-li držitelem věci jen jeden z manželů, není důvod, proč takto jím nabytá věc
nemohla připadnout do společného jmění manželů, není-li ovšem druhý z manželů ohledně
držby „ve zlé víře“. Ústavní soud zaujal názor, že stane-li se oprávněný držitel vydražitelem
věci, přejde tato věc do bsm, jestliže manželé žijí v trvajícím manželství v rámci kterého
existuje bezpodílové spoluvlastnictví manželů (nález ÚS sp. zn. II. ÚS 219/95).
Naproti tomu judikatura Nejvyššího soudu (NS sp. zn. 22 Cdo 2152/2003 – Soubor C
2294) vyslovila názor, že nabytí věci oběma manžely do jejich bezpodílového spoluvlastnictví
vydržením předpokládá dobrou víru obou, že jim oběma jako bezpodílovým spoluvlastníkům
věc patří, a to po celou zákonem stanovenou dobu nepřetržité držby. Mezi oběma
rozhodnutími je určitý rozpor, na jehož definitivní vyřešení soudní praxe ještě čeká.
Přírůstek : podle dosud převažujícího názoru do sjm připadají i přírůstky společného majetku
manželů i přírůstky jejich výlučných majetků. Může jít o přírůstky věci, ale také o výnosy
z peněz či cenných papírů. Věc připadne do sjm jejím oddělením (očesání plodů, narození
mláďat apod.). U úroků z vkladů je rozhodující jejich splatnost, u úroků z prodlení převládá
názor, že vlastnické právo vzniká jejich převzetím.
Pojištění : Právní praxe se i za účinnosti nové právní úpravy týkající se pojištění (zákon č.
37/2004 Sb.) řídí výkladem vztahu pojištění a bsm vyplývajícím z R 42/72. Podle něj by i za
současné právní úpravy patřilo do společného jmění i plnění ze smlouvy pojistné, pokud bylo
za trvání manželství ve prospěch kteréhokoliv z manželů realizováno.
Situace je však složitější.
Pojistka sama může představovat určitou hodnotu, protože u pojištění osob je
pojišťovna povinna ve smyslu § 804 obč. zák. v některých případech při zániku pojištění
vyplatit odbytné. Proto je třeba zkoumat, jaký je stav pojistky v době zániku manželství, zda a
jaké nároky z pojistek vyplývají, popř. jaké odborné by bylo k tomuto datu pojišťovnou
vyplacena, a k těmto nárokům pak jako k jiným pohledávkám za třetími osobami při
vypořádání přihlížet.
Jednotlivé platby pojistného placené za trvání manželství ze společného majetku na
osobní pojištění jednoho z manželů nelze při vypořádání posuzovat jako náklady vynaložené
na osobní majetek manžela. Peníze byly za trvání manželství spotřebovány se souhlasem obou
manželů a k hodnotě takto získané se přihlíží při vypořádání.
Ve vztahu k životnímu pojištění se vychází z toho, že je rozhodující, z jakých zdrojů je
pojistné placeno. Je-li placeno z výlučných zdrojů jednoho z manželů, připadá i pojistné
plnění v případě pojistné události do jeho výlučného vlastnictví. Jsou-li k úhradě pojistného
poskytnuty společné prostředky, spadá i pojistné plnění do společného jmění.
Stejný závěr by platil i u úrazového pojištění, kdy pojistné vyplácené po pojistné
události nemá povahu náhrady škody, nýbrž se jedná o plnění, které sdílí stejný právní režim
jako kterákoliv jiná majetková hodnota nabytá za trvání manželství.
Některé zahraniční právní úpravy však výnos životního pojištění nezahrnují do
majetkového společenství, nýbrž do majetku toho manžela, v jehož prospěch bylo pojištění
sjednáno. K placení pojistného ze společných prostředků manželů se přihlíží pouze tehdy, kdy
tyto platby byly mimořádně vysoké, takže vzniká povinnost je do společného majetku
nahradit.
Řízení o vypořádání společného jmění manželů – pokud manželé nevyužijí možnost
vypořádat si sjm dohodou, rozhodne na návrh některého z nich o vypořádání soud. V řízení o
vypořádání není soud žalobou vázán, neboť z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o.s.ř. (rozsudek NS ze dne
28. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008). Tento princip se v praktické rovině promítá ve
dvou směrech :
a) soud není vázán návrhem účastníků na způsob vypořádání sjm a může překročit návrhy
účastníků (pozitivní hledisko)
b) může však projednat jenom tu masu sjm, kterou účastníci učinili předmětem řízení (viz
dále) – (negativní hledisko).
Stávající právní úprava vypořádání sjm je velmi stručná a neřeší všechny prakticky
vzniklé situace, odborná literatura proto stanovila několik výchozích a interpretačních
principů, které by měly být v řízení o vypořádání sjm uplatňovány a respektovány, a které by
měla již samotná právní úprava obsahovat :
1) určit kritéria pro stanovení výše podílu každého z manželů na společném jmění – již toto
kritérium stávající právní úprava neobsahuje – pouze stanoví, že při vypořádání „se
vychází“ z principu rovnosti podílů; ze slovního spojení „se vychází“ judikatura dovodila, že
je možný odklon od tohoto výchozího pravidla (tzv. disparita podílů). Ta se projevuje
zejména ve dvou podobách :
a) účastníci obdrží hodnoty v nestejné výši – např. žalobce obdrží celkové hodnoty v rozsahu
jedné třetiny a žalovaná v rozsahu dvou třetin
b) některý z účastníků obdrží věc, za kterou nebude povinen poskytnout druhému účastníku
žádnou vyrovnávací hodnotu a v ostatních hodnotách bude jejich podíl stejný
Dovolací soud pak má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od
principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů jen v případě zjevné
nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (rozsudek NS ze dne 13. 8. 2009,
sp. zn. 22 Cdo 3636/2008).
2) umožnit zohlednění zásluh každého manžela při nabývání společného majetku pro
stanovení výše jeho podílu – zde platí, že péče o společnou domácnost či výchova dětí jedním
manželem musí být položena na stejnou úroveň jako výdělečná činnost manžela druhého.
Současně je nutno zohlednit také jednání toho manžela, který ze společného majetku
odčerpával prostředky jen pro svou osobní potřebu a spotřebu (drogy, nadměrné požívání
alkoholu apod.).
Zákon v § 149 odst. 3 vymezuje kritéria, k nimž je soud povinen přihlédnout při
vypořádání – jedná se o kritéria obsažená v demonstrativním výčtu a jejich existence má dvojí
význam :
a) přihlíží se k nim při úvaze o odklonu od principu rovnosti podílů
b) přihlíží se k nim při úvaze o tom, kterému z účastníků bude ta která hodnota či věc
přikázána
3) ochrana zájmů nezletilých dětí při vypořádání společného majetku – v této souvislosti
zákon stanoví pouze obecnou formulaci, podle které se při vypořádání přihlédne mimo jiné
k potřebám nezletilých dětí. Tato zásada se v praxi vykládá tak, že se zájem nezletilých dětí
poměřuje úvahou : a) o možné disparitě podílů (s velmi obezřetným přístupem), b) o přikázání
konkrétních věcí do výlučného vlastnictví toho rodiče, který má dítě ve své péči, což
umožňuje, aby dítě užitnou hodnotu těchto věcí využívalo
4) stanovit jasná pravidla, aby žádný z účastníků nebyl vypořádáním neoprávněně obohacen –
proto by měl zákon obsahovat pravidla pro výpočet investic vynaložených za trvání
manželství z majetku jednoho manžela do majetku druhého manžela, dále výpočet výše
investic z majetku jednoho manžela do majetku společného a opačně výši investic ze
společného majetku do majetku výlučného. Tento požadavek je aktuální zvláště v případech,
kdy od vynaložené investice uplynula delší doba, v jejímž průběhu majetek, do kterého se
investovalo, ke dni zániku majetkového společenství, svoji hodnotu zvýšil, či naopak jeho
hodnota je nižší, anebo tento majetek již neexistuje.
Těmto požadavkům stávající právní úprava nevyhovuje. Pouze v ustanovení § 149
odst. 2 větě druhé obč. zák. zakotvuje obecné právo a povinnost týkající se vypořádání tzv.
vnosů, ale žádným způsobem nestanoví způsob a pravidla pro jejich výpočet a vypořádání.
5) zajištění ochrany třetích osob, jde-li o případy, kdy součástí vypořádávaného majetkového
společenství jsou závazky manželů vůči třetím osobám – tento požadavek je redukován na
odst. 2 § 150 obč. zák., podle kterého práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. Ve
vztahu k vypořádání rozhodnutím soudu zákon žádná výslovná pravidla ochrany věřitele
nestanoví.
Ochrana věřitelů v souvislosti s vypořádáním je odlišná, jde-li o vypořádání bsm a sjm.
V právním stavu do 31. 7. 1998 (bsm) totiž obdoba § 150 odst. 2 neexistovala a pokud dohoda
o vypořádání bsm vedla ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele, musel se věřitel domáhat
svých práv odpůrčí žalobou podanou podle § 42a obč. zák.
Výklad ustanovení § 150 odst. 2 ve vazbě na sjm dosud není ustálený a v literatuře
jsou vyslovovány různé názory zejména z toho hlediska, jakým způsobem se věřitelé mohou
domáhat ochrany svých práv, jestliže by dohoda manželů uspokojení jejich pohledávek
zkracovala. Prvním krůčkem k řešení uvedeného principu ochrany věřitelů je rozsudek NS ze
dne 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006 (Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 467), podle
kterého zásah do práv věřitelů učiněný dohodou o vypořádání sjm nezpůsobuje neplatnost této
dohody, ale její tzv. relativní bezúčinnost. To znamená, že dohoda zamýšlené právní následky
vyvolá, ale ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu
hledí tak, jak kdyby její právní účinky nenastaly. Tato neúčinnost nastupuje přímo ze zákona
(není nutno podávat odpůrčí žalobu), a proto ji lze uplatnit i námitkou ve sporu.
Podmínky pro vypořádání sjm soudem a obecné otázky řízení – podmínkou pro vypořádání
sjm soudem je podání žaloby, kterou může podat každý z účastníků zaniklého majetkového
společenství (případně správce konkursní podstaty).
Žaloba o vypořádání sjm by měla obsahovat (proto, aby řízení bylo možno
koncentrovaně vést a ukončit v přiměřené lhůtě) následující náležitosti (kromě obecných
náležitostí žaloby) :
a) vylíčení skutečností rozhodných pro posouzení, které věci náležely do majetkového
společenství manželů a jako takové existovaly v době jeho zániku
b) skutečnosti rozhodné pro ocenění těchto věcí
c) skutečnosti potřebné pro posouzení vhodnosti určitého způsobu vypořádání
d) důkazy k uvedeným skutečnostem
e) konečný návrh, vyjadřující žalobcem požadovaný způsob vypořádání (byť jím soud není
vázán).
Požadavek na faktickou koncentraci řízení není samoúčelný. Kromě naplnění
ústavního požadavku na projednání věci v přiměřené lhůtě se neúměrnou délkou řízení o
vypořádání sjm zabýval i Evropský soud pro lidská práva ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod ve věci Bořánková proti České republice
(rozsudek ze dne 7. ledna 2003), kdy stěžovatelce přiznal zadostiučinění ve výši 5 000 €.
Soudní praxe vychází z toho, že řízení o vypořádání sjm je řízením, ve kterém mají
účastníci na obou stranách sporu postavení jak žalobce, tak i žalovaného (iudicium duplex) –
(rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 684/2004, Soubor č. C 2943 a další rozhodnutí). To vyplývá
z toho : a) že každý z účastníků může označovat majetek, který má být předmětem vypořádání,
aniž by šlo o vzájemnou žalobu (takové podání nelze vylučovat k samostatnému projednání a
rozhodnutí), b) soud není vázán návrhy účastníků, c) podá-li jeden z bývalých manželů návrh
na vypořádání sjm, je tím konzumováno i žalobní právo druhého účastníka řízení, který již
žalobu nemůže podat. Pokud by tak učinil, nemůže být projednávána jako samostatný návrh,
ale musí být připojena již k probíhajícímu řízení. To platí i v případě, kdy by tento „vzájemný
návrh“ byl podán u jiného soudu než soudu, který již ve věci vypořádání sjm jednal. Pokud by
věc přesto byla projednána a rozhodnuta, jednalo by se o důvod pro podání žaloby pro
zmatečnost podle § 229 odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., d) zpětvzetí žaloby na vypořádání sjm
proto není možné bez souhlasu obou účastníků, resp. žalovaného a to i tehdy, jestliže ke
zpětvzetí žaloby došlo před prvním jednáním, a to zejména tehdy, jestliže by k němu došlo po
třech letech od zániku společného jmění manželů (nepublikované usnesení NS sp. zn. 22 Cdo
233/99, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 10 Co 39/2003, Soudní rozhledy,
2003, č. 9, str. 310, usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 1171/2002, Soudní rozhledy, 2004, č. 5).
Hmotněprávní podmínkou pro soudní vypořádání je to, že zaniklé nebo zúžené sjm již
nebylo vypořádáno jinak – tedy dohodou účastníků nebo zákonnou domněnkou (§ 150 odst. 4
obč. zák.). Námitku, že již došlo k vypořádání dohodou, musí vznést žalovaná strana; žalobce
se naproti tomu může bránit námitkou, že dohoda o vypořádání je neplatná.
V případě, že by některý z bývalých manželů měl za to, že dohoda o vypořádání
společného jmění manželů je neplatná, může se žalobou obrátit na soud s požadavkem na
vypořádání společného jmění (pokud nenastala zákonná domněnka), nikoliv s žalobou na
určení neplatnosti takové dohody. Taková žaloba by patrně nebyla úspěšná (R 68/2001).
V řízení o vypořádání by pak soud řešil otázku platnosti tvrzené dohody jako otázku
předběžnou. Pokud by šlo o období po uplynutí tří let od zániku sjm, musel by se žalobou
domáhat určení výlučného vlastnického nebo spoluvlastnického poměru k věcem, u kterých
nastoupila zákonná domněnka. Naproti tomu skutečnost, že před podáním žaloby uplynuly již
tři roky od zániku sjm a nastoupila domněnka vypořádání, bude vyplývat ze spisu, a proto k ní
musí soud ve smyslu § 132 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti bez návrhu účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že soudní praxe připouští jen částečné vypořádání sjm, nebrání
soudnímu vypořádání ohledně části majetku to, že jiná část již byla vypořádána dohodou.
Podle starších názorů byly předmětem vypořádání společného jmění všechny věci
v bsm a soud měl povinnost zjišťovat, co do bsm patří. S prohloubením dispozitivního
charakteru norem upravujících majetkové společenství manželů (po novele č. 131/1982 Sb.)
se prosadil názor, že manželé nemusí pro vypořádání sjm zvolit jediný způsob, ale mohou
různé způsoby kumulovat – ohledně části majetku uzavřou dohodu, část učiní předmětem
řízení o vypořádání a zbytek bude vypořádán na základě zákonné domněnky (rozsudek NS sp.
zn. 22 Cdo 1283/2003 – Soubor č. C 2097).
Nelze proto účastníkům vnucovat určitý způsob vypořádání; podají-li návrh na
vypořádání jen části sjm, je soud tímto rozsahem vázán, není ovšem vázán navrženým
způsobem vypořádání (rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2433/99 – Soubor č. C 45). Soud tedy
nemusí a ani nemůže zjišťovat, co vše do sjm patří a má být vypořádáno. Proto také platí, že
na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je v sjm, leží důkazní břemeno, že byla nabyta za
trvání manželství. Pokud se toto prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které věc ze
společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností.
Prosazení principu volnosti v oblasti vypořádání také klade na účastníky větší nároky
v souladu se zásadou vigilantibus iura. Velmi důležitou je zásada, zdůrazněná zcela aktuální
judikaturou, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty tvořící součást sjm, které účastníci
učiní předmětem řízení, a učiní tak ve lhůtě tří let od zániku sjm (rozsudek NS ze dne 26. 11.
2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 a zcela aktuálně usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 2881/2008).
Při vypořádání se vychází z právní úpravy platné v době zániku společného jmění
(R 20/2000).
Obsah výroku rozsudku o vypořádání bsm zformulovala již starší judikatura, která je
přiměřeně stále použitelná (R 42/72). K pravidlům obsaženým v tomto rozhodnutí lze dodat,
že věci, o které v řízení šlo, je třeba ve výroku rozsudku označit tak, aby byly nezaměnitelné
s jinými věcmi a aby byl ohledně nich případně možný výkon rozhodnutí. Po účastníku řízení
ovšem nelze vždy žádat, aby věc, jejíhož vypořádání se domáhá, popsal způsobem, který ji
odliší od všech existujících věcí stejného druhu, zejména nemá-li ji v držbě. V těchto
případech postačí, popíše-li ji obecněji (obdobně R 72/04). Lze také vypořádat věci hromadné
a tam, kde s tím účastníci souhlasí, resp. to sami navrhnou, lze užít i obecnějšího označení
věcí (např. prostírání, ložní prádlo, kuchyňské nádobí apod.).
Platí ovšem, že rozsudek provádějící vypořádání bsm (sjm) nemůže nabýt právní moci
jen ohledně některých vypořádávaných položek (rozsudek NS ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22
Cdo 3307/2006)
Z hlediska náležitostí na rozsudek (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vymezila judikatura několik
požadavků, jejichž smyslem je naplnění principu přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí :
a) jestliže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá skutková zjištění učiněná s
odkazem na příslušné důkazy a pokud ze závěrů soudu ohledně různých sporných položek,
není patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, jde
o nepřezkoumatelný rozsudek – to je obecné pravidlo.
b) v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví musí být z odůvodnění rozsudku
jednoznačně zřejmé, jak soud došel k částce, kterou je povinen jeden z účastníků zaplatit na
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví druhému účastníku. Výpočet této částky má být
natolik přehledný, aby se kdokoli mohl přesvědčit o jeho správnosti. Pokud odůvodnění
rozsudku takový výpočet neobsahuje, je rozsudek nepřezkoumatelný (rozsudek NS sp. zn. 22
Cdo 2433/99 – Soubor č. C 45).
c) ve výroku rozsudku musí být jasně a určitě uvedeno, kterému z účastníků a jaké právo bylo
přiznáno, resp. povinnost uložena, a v jakém rozsahu se tak stalo (Pls 6/67 bývalého
Nejvyššího soudu).
d) nemovitosti, které se zapisují do katastru nemovitostí, musí být označeny způsobem
respektujícím požadavky § 5 katastrálního zákona, neboť rozsudek nebo soudem schválený
smír je podkladem pro zápis změny vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Důležité pravidlo – rozsudek o vypořádání sjm je závazný jen pro účastníky a práva
třetích osob jím nejsou dotčena. Třetí osoba se proto může v jiném řízení domáhat vydání věci,
jejíž vlastnictví manželé vypořádali mezi sebou např. v dohodě o vypořádání s tím, že
vlastníkem je ve skutečnosti ona. Věřitel společného dluhu se může domáhat jeho splnění po
obou manželích, i když je po vypořádání povinen dluh uhradit jenom jeden z manželů.
Vzhledem k tomu, že spor o vypořádání sjm je sporem majetkovým, může být
vypořádán i soudním smírem. Tento názor potvrdila judikatura s doplněním v konkrétní věcí
závěrem, že soudní smír uzavřený v řízení o vypořádání sjm nemůže být neplatný jen proto,
že do něj byla z vůle stran zahrnuta věc ve vlastnictví jen jednoho z účastníků (usnesení NS
z 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007).
V témže rozhodnutí dovolací soud nastínil obecné hranice možností schválení smíru
navrženého účastníky. Vyslovil názor, že pokud účastníci řízení, jehož předmět je plně
v jejich dispozici, uzavřou ohledně sporného nároku smír a tudíž ani netvrdí skutečnosti, o
které opírají uplatněný nárok ani skutečnosti tento nárok popírající a nenabízejí k nim důkazy,
soud smír schválí, pokud z obsahu spisu nevyplývá, že je v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud zdůraznil, že kdyby podmínkou pro uzavření soudního smíru bylo předchozí
objektivní a na účastnících nezávislé zjištění skutečných hmotněprávních vztahů, byl by
popřen smysl soudního smíru a v podstatě i smysl projednací zásady i dispozitivní volnosti
subjektů soukromoprávních vztahů.
Do procesních otázek spojených s podáním žaloby může zasáhnout úmrtí některého
z manželů. Pokud ale došlo k zániku sjm až v důsledku smrti manžela, provádí se jeho
vypořádání v dědickém řízení podle § 175l o. s. ř.
Složitější je řešení případů, kdy zemře manžel po zániku sjm. Zemřel-li některý z
(bývalých) manželů a sjm zaniklo jinak než jeho smrtí (tedy za jeho života – např. v důsledku
rozvodu manželství), jsou k podání žaloby aktivně legitimováni jeho dědicové; ti se také
stanou procesnímu nástupci v případě, že účastník zemře v průběhu řízení, které zahájil, nebo
ve kterém vystupoval.
Jestliže bylo řízení zahájeno ještě za života zemřelého manžela, účastníky řízení se
stávají dědicové. V tomto případě ovšem soud nemůže rozhodnout o tom, zda jednotlivým
dědicům z více dědiců zemřelého bezpodílového spoluvlastníka připadnou některé věci z těch,
které jsou předmětem řízení, ale rozhodne, že připadají do dědictví. Tyto věc pak budou
v dědickém řízení přikázány jednotlivým dědicům, případně ohledně nich dědicové uzavřou
dohodu.
Složitější je situace, kdy řízení nebylo před smrtí účastníka zahájeno. Starší judikatura
vycházela z toho (R 4/80), že v takovém případě již nelze návrh na vypořádání sjm ve
sporném řízení podat a vypořádání lze provést pouze v dědickém řízení. Aktuální odborná
literatura (s poměrně složitým odůvodněním) tento názor nesdílí a vychází z toho, že pokud
zemřelý žalobu sám nepodal, je namístě postup (nedojde-li k uzavření dohody), aby byla ve
sporném řízení podána žaloba.
To, zda je v těchto případech možné i vypořádání domněnkou ve smyslu § 150 odst. 4
obč. zák. je sporné. Proti této možnosti svědčí doslovná interpretace tohoto ustanovení, neboť
k uplynutí lhůty zemřelý pochopitelně nic ze sjm neužívá. Nicméně vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byla domněnka stanovena (odstranění stavu právní nejistoty po zániku sjm)
jsou dány i v případě úmrtí manžela, lze soudit, že se domněnka uplatní i v těchto případech.
V souvislosti s domněnkou je v praxi sporný ještě jeden aspekt, a to, zda v případě
zahájení řízení o vypořádání sjm v tříleté lhůtě mohou manželé uzavřít mimosoudní dohodu i
po uplynutí tří let od zániku sjm.
Podle závěrů vyslovených v R 44/2000 takovou dohodu mohou uzavřít, neboť
nevyvratitelná domněnka a její účinky nemohly nastoupit s ohledem na probíhající soudní
řízení. Existuje však i opačné rozhodnutí NS (sp. zn. 22 Cdo 2574/98 – Soudní rozhledy,
2000, č. 4), podle kterého za trvání řízení o vypořádání zahájeného v uvedené tříleté lhůtě
nelze již po uplynutí této lhůty platně uzavřít mimosoudní dohodu o vypořádání sjm, není
však vyloučeno uzavření soudního smíru.
Při řešení je třeba odlišovat dvě (resp. tři) situace :
a) jde o věci a hodnoty, které ve tříleté lhůtě nebyly učiněny předmětem soudního řízení –
v těchto případech je zřejmé, že po uplynutí tří let nastoupí účinky zákonné domněnky a
žádná mimosoudní dohoda už do úvahy nepřichází, protože ohledně těchto věcí žádné soudní
řízení fakticky neběželo
b) jde o věci a hodnoty, které ve tříleté lhůtě byly učiněny předmětem řízení – požadavek
právní jistoty spíše nasvědčuje akceptaci rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2574/98, neboť takový
postup respektuje i možnost uplatnění vůle manželů. Pokud by došlo k uzavření soudního
smíru, nemohly by být jeho obsahem věci, které se nestaly předmětem řízení v uvedené tříleté
lhůtě, protože ohledně nich již nastoupila zákonná domněnka; takový smír by nemohl být
schválen.
Řízení o ochranu vlastnického práva k věci ve společném jmění manželů - každý
z bezpodílových spoluvlastníků (přičemž uvedené závěry se uplatní i v případě společného
jmění manželů) je samostatně oprávněn k podání žaloby o vydání neoprávněně zadržované
věci z bezpodílového spoluvlastnictví a také žaloby o vyklizení nemovitosti, jejímž je
bezpodílovým spoluvlastníkem, a to i v době, kdy společné jmění manželů zaniklo, ale nebylo
provedeno ještě jeho vypořádání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne
30. 9. 1988, 3 Cz 61/88, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990, pod
pořadovým č. 10).
Ochrany vlastnictví k věci ve společném jmění manželů vůči neoprávněným zásahům
třetích osob se u soudu může domáhat také jen jeden z manželů, i když s tím druhý manžel
nesouhlasí (k tomu srovnej rozsudek NS ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 28 Cdo 555/2002,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17, pod
pořadovým č. C 1191). Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle které právo domáhat
se ochrany předmětu spoluvlastnictví vůči neoprávněným zásahům ze strany třetích osob
náleží spoluvlastníkům společně, ale zároveň i každému z nich samostatně, aniž by k tomu
bylo souhlasu druhého spoluvlastníka zapotřebí. U společného jmění manželů je tomu tak
proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo k celé věci, omezené jen stejným právem
druhého spoluvlastníka; jestliže se pak bezpodílový spoluvlastník domáhá ochrany
vlastnického práva k věci ve společném jmění manželů, nijak tím druhého spoluvlastníka
neomezuje, ale naopak brání společný majetek proti zásahům třetích osob.
Na první pohled odlišná je situace u ochrany vlastnického práva k věci ve společném
jmění manželů u tzv. určovacích žalob. V rozsudku ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo
4208/2008 se dovolací soud zabýval posouzením, zda se stejné závěry prosadí i ve vztahu
k určovací žalobě potud, že se ochrany vlastnického práva k věci v sjm může domáhat i jenom
jeden z manželů (v této věci s ohledem na vymezený dovolací důvod se nezabýval otázkou
pasivní legitimace a celkového okruhu účastníků).
Není důvodu co do základu z těchto zásad nevycházet i v případě, kdy se jedná o
ochranu vlastnického práva uplatněnou prostřednictvím určovací žaloby, jestliže jsou
v katastru nemovitostí zapsány jako vlastnice osoby, které vlastnické právo žalobkyně
popírají. Dovolací soud vyslovil názor, že není důvod jen pro zvolenou formu právní ochrany
odejmout žalobkyni právo samostatně se domáhat ochrany vlastnického práva, neboť i
žalobkyni náleží v případě, že předmětný pozemek je podle jejího tvrzení ve společném jmění
jejím a manžela, vlastnické právo k celému pozemku. Uvedený závěr je v souladu s názory
vyslovenými i v odborné literatuře, z níž se podává (byť v zobecňující rovině bez
konkretizace nástrojů právní ochrany), že ochrana společného jmění manželů přísluší oběma
manželům společně a též jednotlivě (k tomu srovnej Holub, M., Pokorný, M., Bičovský, J. :
Společné jmění manželů, Linde Praha, 2000, str. 152 nebo kolektiv týchž autorů : Občan a
vlastnictví v českém právním řádu, Linde Praha, 2002, str. 278).
V navazujícím rozsudku ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, se dovolací
soud zabýval obdobnou otázkou s dalším problémem, jakým způsobem mají být řešeny
situace, kdy žalobu podává jenom jeden z manželů, z hlediska účastenství druhého manžela
v řízení. Jinými slovy řečeno, zda se druhý manžel musí řízení účastnit jako žalobce, případně
jako žalovaný, nehodlá-li vystupovat v řízení v pozici žalobce. V této souvislosti vyslovil
právní názor (s podrobnou argumentací obsaženou v uvedeném rozsudku), že žalobce je
samostatně věcně legitimován v předmětné věci k ochraně tvrzeného vlastnického práva,
nicméně úspěšnost žaloby je podmíněna mimo jiné skutečností, že účastníkem řízení v daném
případě musí být i manželka žalobce právě s ohledem na okolnost, že se nejedná o ochranu
vlastnického práva formou vindikační žaloby, ale formou žaloby určovací, která vystihuje
právní důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí. Jinými slovy řečeno, pokud by
žalovaná žalobci protiprávně zadržovala movitou věc, je žalobce legitimován k uplatnění
požadavku na její vydání bez jakékoliv nezbytné účasti jeho manželky. Jestliže však
předmětem řízení je určení, že předmětné nemovitosti tvoří součást společného jmění žalobce
a jeho manželky s tím, že tento výrok má mít důsledky vážící se k zápisu do katastru
nemovitostí, musí být manželka žalobce v řízení účastna ať již na straně žalobce nebo na
straně žalované.
Download

Společné jmění manželů (vybrané otázky vzniku