číslo 17
březen 2015
1
Masopust je za námi. Po městech a vesnicích
už zase budete potkávat staré známé obličeje.
I když zábava v rámci masopustu skončila, tak
je tu před námi jaro a léto. A tam bude dalších
akcí spousta. Některé naleznete v našich kulturních tipech…
Časopis je opět plný zajímavých článků
a každý si určitě vybere. Stále nám ale chybí
redaktor, který by nás informoval co se děje
ve sportu.
Letošní novou aktivitou pro Vás máme –
cykloklub Kelt. Více informací je na našich
stránkách. Pokud byste chtěli Keltoviny
zviditelnit, připravujeme reklamní samolepky
na kola nebo cyklodresy.
Nyní již nechám prostor našim redaktorům,
aby Vám zpříjemnili čas oni 
Martin Štulla
Vydává: KELTOVINY, z. s.
Redakční rada a dopisovatelé:
Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová
(korektura textu), Zuzana Rottová, Věra Melicharová,
Ivan Vaněk, Anita Maroušková, Jan Rada, Lada
Reisnerová, Lenka Jenderková, Iva Blümelová, Martin
Mařík, Veronika Janurová, Adam Bártek, Kateřina
Foltánková, …
Použité fotografie a ostatní obrazový materiál:
titulní strana: ČTK, zadní strana: Animal Rescue Odchytová služba a útulek; ostatní fotografie jsou
přímo se jménem autora
Obsah 17. čísla časopisu:
DOSTAVNÍK
Příběhy z Divokého západu
PÍSNIČKY PRO POTĚCHU DUŠE
Krev toulavá
SPEKTRUM
Informace pro začínající autory
PŘEDSTAVUJEME
Domov pro koně, o. s.
VZPOMÍNÁME
Jaroslav Kerles
POD KOPYTY KONÍ…
Čištění koně
OBYVATELÉ OLYMPU
Úvod do mytologie
Z BÁSNÍKOVA ŠUPLÍKU
Kratší i delší básničky
SPEKTRUM
Jak zůstat mladý?
POD KOPYTY KONÍ
Historie rodea – 6. díl
FOTOALBUM
Pohled do historie
CESTOU NECESTOU
Thajsko
KOMIKS
O. K. Corral
VEVERUŠÁK
Spirály a šroubovice
O barvení rostlinami
KULTURNÍ POZVÁNKY
2
4
5
6
8
9
10
11
12
13
14
15
17
18
21
Příběhy z Divokého západu
autor: Martin Štulla
zdroj: časopis ABC
Kdysi to byly kovbojky, dnes jsou to westerny, vždy však jde o příběhy z amerického
Západu. A že ten kraj byl tenkrát hodně divoký, o tom nepochybujte!
Westerny, ať psané, kreslené nebo zfilmované, se zpravidla odehrávají v období od 18. století
do začátku 20. století. Ale co se pistolníků týče, pak jsou to zejména léta počínající rokem 1840.
V součastné době se však můžete s pistolníky seznámit na filmovém plátně, ba i s těmi
nejslavnějšími a nejproslulejšími.
2
V klasickém westernu - jako obvykle - jsou pistolníci klaďasové, kteří bojují se záporáky. Výjimkou
nejsou ani příběhy, kde se záporák promění v klaďase - třeba díky nějaké půvabné a statečné dívce a naopak z jiných důvodů a okolností. Třetím hrdinou bývá i šerif a opět na té, či oné straně.
A pistolník je ten, který se hodí do kterékoli z těchto postav.
Čím se pistolníci vyznačují? Jsou to dobří až skvělí střelci, kteří nosí jednu i dvě pistole
(správně revolvery) - obvykle značky Colt nebo Smith & Wesson, někdy též Remington i jiné
produkce. (V češtině zdomácnělo označení kolt pro všechny bubínkové revolvery.)
Charakteristickou značkou bývají nízko zavěšená pouzdra
(holstery) se zbraněmi, ale výjimkou nejsou ani pouzdra nošená
přímo na opasku, kde bývají pažby koltů otočeny dopředu. Obvykle
pažby směřují dozadu! S výjimkou sedu v sedle koně nebo na židli
mívá střelec pouzdra s kolty přivázána ke stehnu. Jinak jsou kolty
zajištěny snadno odnímatelným poutkem.
Správné zavěšení i nošení koltů je pro pistolníka nezbytností,
protože umožňuje rychle tasení - vytažení zbraně. Pokud pažby
směřují dopředu, pak obvykle pravá ruka tasí kolt na levém boku
a opačně pak ruka levá. A protože výjimka potvrzuje pravidlo,
vyskytli se i pistolníci, kteří zbraň netasili, ale i s pouzdrem ji otočili
do palebné polohy. Prý proto bývala jejich pouzdra dole otevřená!
Střílení obouruč - tedy najednou z obou koltů - je spíše výsadou
filmových přestřelek, nezaručuje přesné míření.
foto: mebis.bayern.de
Jedno však platí pro všechny pistolníky, ať mají různé způsoby nošení revolverů: tvrdý
trénink! Rychlost byla rozhodující a přesnost někdy až druhotná. Vždyť souboje se obvykle
konaly na malou vzdálenost a v místnostech. Jenže někdy se opravdu střílí - třeba na ulici - na
nějakou větší vzdálenost.
Přesto byli mezi pistolníky vynikající střelci! Patřil k nim i legendární Divoký Bill, vlastním jménem
James Butler Hickok. Byl vládním skautem, strážcem dostavníku, šerifem i městským marshallem...
Zemřel při pokeru v městě Deadwoodu 2. srpna 1876 zákeřnou ranou zezadu z ruky Jacka McCalla!
Přítomna byla i jeho dlouholetá přítelkyně - též pistolnice - Calamity Jane, vlastním jménem Martha
Jane Canarray.
Pokud se vám podaří zhlédnout - nejspíš v televizi - americký film Divoký Bill, uvidíte to všechno
na vlastní oči. Divokého Billa Hickoka si zahrál Jeff Bridges a Calamity Jane Ellen Berkinová
(podstatně hezčí než skutečná Jane). Film je to drsný a plný prestřelek. Kromě toho se s Divokým
Billem Hickokem můžete setkat i ve starším filmu The Plainsmen, kde ho hrál známý Garry Cooper.
Svého filmu se dočkala i Calamity Jane (hrála ji Doris Day), ovšem ve westernovém muzikálu
Calamity Jane.
Je to tak trochu dáno i dobou vzniku filmu. Dříve natočené filmy bývaly někdy poněkud
limonádové a méně se držely skutečnosti, i když byly plné nezbytných výstřelů a soubojů. Dobře
byste to mohli zhodnotit po zhlédnutí filmů, které mají jeden a týž námět - slavnou přestřelku, která
se odehrála ve městě Tombstone na místě nazývaném O.K. Corral.
Za půvabným názvem Můj miláček Klementina (My Darling Clementine, 1946) najdete právě onu
zmiňovanou přestřelku, kde hlavní roli hraje známý herec Henry Fonda. Zatímco v novějším filmu
Tombstone (1993) si ústřední postavu zahrál Kevin Costner. Je tu ovšem i třetí film, a to z roku
1957, Přestřelka u O.K. Corralu (Gunfight at the O.K. Corral).
Američtí filmaři snad nevynechali žádného z nejznámějších či nejpopulárnějších pistolníků, a tak
vznikla řada filmů, v nichž se potkáte se známým banditou Jesse Jamesem, známým banditou
3
(například Jesse James, Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Foundem) s divokou dvojkou
Butch Cassidym a Sundance Kidem (Butch Cassidy a Sundance Kid) nebo dalším výtečníkem Západu
Billy Kidem (Patt Garet a Billy the Kid). Několikerého filmového zpracování se dočkal i Buffalo Bill
(Buffalo Bill a indiáni).
Byl by to ještě dlouhý seznam filmů, v nichž
se američtí filmaři vracejí ke slavným
i neslavným postavám pistolníků, ale
nemůžeme zapomenout, že svojí troškou
- a ne nevýznamnou - přispěli i čeští filmaři.
Ano, na řadě je Limonádový Joe (1964), který
si zachovává všechny přívlastky westernu,
i když jde o parodii. Limonádník nosí kolty
(tedy smithwessony), jak má být, střílí, jak
se patří a slavně zvítězí! Konkuruje mu snad ve westernových parodiích - Terrence Hill
v hraném spaghetti-westernu Šťastný Luke
(Lucky Luke).
foto: Filmové studio Barrandov
Krev toulavá – Karel Gott
autor: Věra Melicharová
zdroj: pisnicky-akordy.cz
Píseň jako stvořená pro jarní měsíce.
Emi
Ami
Emi
Ami
Utichlo náměstí, jakoby náhle stín,
H7
plakáty déšť strh z nároží a poslední
Emi
aplaus už ztich.
Dálky jsou šňůry měst, ve tvářích brázdy cest.
Dědictvím dávným spoutaným své poselství zas dál šli nést.
Emi
Emi/D
A/C#
Čas tuhle štaci už svál, zmizel klaun i principál.
Ami/C
Ami
H7
Rozvážej světem úsměvy dětem, tuším, co žene je dál.
E
F#/E
H7/F#
E
Krev toulavá svá kouzla má:
C#mi
F#mi
F#/E
H7/Es
H7
má moc pár křídel dát, jak vítr z hor se hnát.
Krev toulavá svá kouzla má:
má moc i brát i dát, má sílu pouta rvát.
Ticho tu vládne zas, do duší nám pad mráz.
Kdy se však z dálky vrátěj zpět, tak to vím jen já a pan Bass.
4
foto: Česká televize
3 chyby,
které nejčastěji dělají začínající autoři
autor: Kateřina Foltánková
zdroj: autorská tvorba (autorka má vlastní web - literarnialchymie.cz)
Máte skvělý nápad a rozhodli jste se, že ho zpracujete jako povídku. Vyvarujte se však nejčastějších
začátečnických chyb.
1. chyba: Chybí zápletka
Každý dobrý příběh je postavený na řešení konfliktů. Když problémy chybí, čtenář se začíná
nudit a přestává číst.
Aby to bylo jasnější, připravila jsem dva zjednodušené příklady:
„Jedenáctiletý Tyčka byl na svém prvním táboře. Do skauta chodil už dva roky, ale na tábor předtím
nejel, protože měl panickou hrůzu tmy. Když mu ale vedoucí řekl, že může v noci hlídat ve dvojici
s dalším nováčkem, rozhodl se, že pojede. Ale teď byla tma, zima a všichni až na jeho parťáka Sobola
spali. Za kuchyní se ozval podivný šramot. Jako by tam chodil nějaký člověk. Malí skauti se pořádně
vyděsili a Tyčka se snažil přesvědčit Sobola, aby se tam šel podívat. Ale ten byl ještě větší strašpytel.
Nakonec chlapec sebral odvahu a posvítil do křoví. Nikdo tam nebyl, jenom jeden vypasený ježek.
Skauti si oddechli a Tyčka byl hrdý na to, jak překonal strach.“
To nebylo moc zábavné ani zajímavé, že? Přestože tam děj je, není tam žádný opravdový problém.
„Malí skauti se pořádně vyděsili a Tyčka se snažil přesvědčit Sobola, aby se tam šel podívat. Ale ten byl
ještě větší strašpytel. Posvítil do křoví a zdálo se mu, že tam vidí temnou přikrčenou postavu. Okamžitě
si vzpomněl, že když jeli ráno na nákup do vesnice, babky před obchodem si povídaly, že z blízké
věznice uprchl trestanec. Začal ječet a pelášit směrem do tábora. Vyděšený Sobol pískal na píšťalku
na poplach.
Ze stanů začali rychle vylézat vedoucí. Tyčka jim řekl,
co viděl a že si myslí, že jde o toho vězně. Dospělí se rychle
obuli, popadli klacky a baseballové pálky. Skaut si rychle
zpod palandy vytáhl pálku na lakros, kterou si před třemi
dny vyráběli. Udělal ji z moc velké větve a špatně se mu
s ní hrálo. Teď byl rád za pořádný kus dřeva. Ke kuchyni
se nechtěl vrátit ani za nic, ale vedoucí potřebovali místo
ukázat. Zase se ozval ten dupot a on byl rád, že zločinec
zatím neuprchl. Už se viděl, jak ho zítra na nástupu přede
všemi pochválí, že kriminálníka odhalil. Dospělí se vydali
do křoví a brzy se ozvalo naštvané láteření. Utekl jim?
Když se Tyčka dozvěděl, že tam byl jen ježek, nejraději by
se do země propadl."
Lepší? Děj má rychlejší spád, protože se tam odehrává
něco akčního. Je potřeba nechat situaci trochu vyhrotit,
aby byla pro čtenáře zajímavější.
5
foto: shutterstock.com
2. chyba: Chybí přímá řeč
Pokud je to možné, určitě v povídkách využívejte přímou řeč. Text oživí a dostane rychlejší spád.
Správně se píše takto:
„V křoví je nějaký chlap. Určitě je to ten trestanec,“ tvrdil Tyčka.
Tyčka řekl vedoucímu: „V křoví je nějaký chlap. Určitě je to ten trestanec.“
Když píšeme dialog, promluvu nového mluvčího dáváme na samostatný řádek. Každý člověk má
pak svůj řádek a je to přehledné. Pak můžeme vynechat i jméno mluvčího, pokud jde z rozhovoru
pochopit, kdo je kdo.
„V křoví je tam nějaký chlap. Určitě je to ten trestanec.“
„Opravdu jsi ho viděl?“
„Přísahám, byl přikrčený za kuchyní.“
3. chyba: Konec je otevřený
Nejdůležitější částí příběhu je konec, protože ten rozhoduje o tom, jak povídka vyzní. Ať už
se rozhodnete, že příběh skončí dobře nebo špatně, je to lepší než otevřený konec. Možná se zdá
jako dobrý nápad, aby si čtenář děj domyslel podle svého gusta. Ale většina lidí to nemá ráda.
Představte si, že by příběh o Tyčkovi skončil ve chvíli, kdy chlapec vzbudí vedoucí. A čtenář by
se nikdy nedozvěděl, jestli tam byl opravdu vězeň nebo jen nějaké zvíře. Mně by se to nelíbilo.
Čtenář má na konec nárok, a pokud nejste vypsaní autoři, raději se do otevřeného konce zatím
nepouštějte. Riskujete, že se čtenář bude cítit ošizený.
Domov pro koně, o. s.
autor: Patricie Pitříková
zdroj: autorka je členkou sdružení
Domov pro koně o. s. byl založen 27. července 2010 s úmyslem poskytnout domov a zázemí koním
starším, nemocným, nechtěným či vyřazeným ze sportovní kariéry. Své působiště má sdružení
na statku v Leštině mezi Voticemi a Mladou Vožicí v jižních Čechách. Koním dopřávají volnost, lásku
a spokojený život ve stádě. Což je jejich přirozený život, tak žili i před mnoha tisíci lety.
Domov pro koně momentálně obývá 28 koní po sportovní, či chovné kariéře s různými osudy
a zdravotními potížemi. 12 koní využívá možnost ustájení majitelem, který mu dopřává klidný
důchod. Ale ne všichni mají takové štěstí. Některých koní jsme se ujali, protože se jejich majitelé o ně
nadále nemohli postarat z finančních důvodů či se pro ně staly takzvaně nepotřebnými. Zestárli,
onemocněli a již se nehodí k jezdeckému využití. Část koní jsme zachránili před utracením, anebo
vykoupili z jatek a jsou v majetku Domova pro koně, o. s. Koníci jsou rozděleni na tři rodiny a mají
k dispozici 2 stodoly, 16 hektarů pastvin, celodenní přístup k senu, k vodě, jsou krmeni přírodními
krmivy a vitamíny dle potřeb každého koně. Seno a slámu si děláme svépomoci na přilehlých
loukách. Pravidelně je poskytována korekce kopyt, úprava zubů, masáže, alternativní léčba,
případně veterinární péče.
Našim koním se snažíme dopřát co nejlepší podmínky k životu. Především volnost, péči a lásku.
Všichni jsou křehcí a lehce zranitelní a my lidé jim ne vždy rozumíme. Chováme se jako lovci a ne
jako přátelé, parťáci, kteří naslouchají koňské řeči. Velmi často koně využijeme a odložíme, a tento
model chování je špatný. Měli bychom naše děti učit a vést k zodpovědnosti. Pokoře k živým
bytostem. Setkáváme se s koňmi psychicky zlomenými, ve stresu a z toho pramení celá řada nemocí.
6
Ke koni bychom měli přistupovat s věděním, že kůň je vždy o krůček před námi a ví, v jakém jsme
rozpoložení, co cítíme. Já si s našimi koňmi povídám, mazlím, dávám volnost a je úžasný pocit, když
zrazený koník znovu uvěří a přijde. Stále se učím. Vše chce svůj čas a já věřím, že i my lidé
pochopíme a vyroste nová generace, která bude naslouchat a chránit Matku přírodu.
Chci poděkovat všem, co nám pomáháte psychicky, finančně, materiálně i fyzicky. DĚKUJI. Děkuji
za naše svěřence, protože jen díky VÁM jsme jich mohli tolik přibrat. A věřte, oni si to zaslouží a my
máme velké štěstí, že můžeme být s nimi. Každodenně prožíváme okamžiky štěstí při vzájemném
napojení a důvěře. Uvedu jeden příklad za všechny. Babička Kalinka (28let) s predispozicí částečně
geneticky, ale z větší části nevhodným chováním člověka (brzké obsednutí, rození hříbat) má velmi
prohnutá záda, prošlápnuté spěnky, křehkou kostřičku s velkým srdcem a s obdivuhodnou vnitřní
sílou žít. Někdy, když si lehne či upadne na kluzkém (bahno, led) terénu jí pomáháme se postavit.
Někdy je to pomocí rukou a jindy pomocí traktoru. Čeká na nás, dává pozor, aby nás nekopla, než
uvážeme popruhy, spolupracuje. To jsou chvíle, které neumím popsat, musí se zažít,
nezapomenutelné chvíle, kdy kůň plný síly života má jen slabší chvilku a ví, věří, že mu jdete pomoci.
Vždy jsem dojata z jejich přirozené moudrosti života.
A co mají koňští senioři nejradši?
Mrkev, jablíčka, tvrdé pečivo, müsli, jablečný ocet, šípek, česnek, med, slunečnici, dýňové
semínko, zelený čaj, ostropestřec a bylinky, které dostávají formou čaje.
Dle potřeby podáváme Bachovy kapky, homeopatika, aromaterapii, gemoterapii, léčivé svíce.
Pomoci tomuto záslužnému projektu můžete buď finančním darem na transparentní účet
číslo: 2800401151/2010, zakoupením produktů z e-shopu sdružení, virtuální adopcí
konkrétního koníka či manuální pomocí. Na všechny dary rádi vystavíme darovací smlouvu.
Z příspěvků nakupujeme co je potřeba: lopaty, vidle, kolečko na hnůj, dřevo na ohrady,
ohradníky, stavební materiál.
Děkujeme
a těšíme se na setkání
u nás na statku.
foto: archiv sdružení
7
Jaroslav Kerles
3. listopadu 1939 – 8. března 2014
autor: Martin Štulla
zdroj: budejovice.idnes.cz, Jižní Čechy Pohádkové
Narodil se sice v hlavním městě, avšak celý
život strávil v metropoli Jihočeského kraje.
Na dráhu výtvarníka se Jaroslav Kerles vydal
už v 70. letech. Kreslil pro noviny i časopisy
včetně populárního týdeníku Dikobraz. Srdcem
je dobrodruh, a proto se často s kamarády
či manželkou vydával na cesty po jižních
Čechách i Evropě.
na pohádkové mapě cca 200 logovtipů.
Logovtipů je ovšem mnohem více. V letošním
roce
připravuje
Jihočeské
pohádkové
království s Píseckou filmovou školou první TV
večerníčky, z kterých by měl pak Kerles určitě
radost. Alespoň tak je tu s námi stále a rozdává
radost dále.
Ještě pro úplnost doplníme informace o dvou
velkých kresbách na Českobudějovickém
náměstí Přemysla Otakara II.. V roce 2006,
na dlažbě nakreslil během tří hodin
českobudějovický
symbol
Pohádkového
království - kapra Jakuba s pivním půllitrem.
Délka kresby byla dlouhá 285 metrů. Obrázek
se rozkládal na ploše 31 x 33,5 metru. Autor na
závěr přikreslil kaprovi i obří hokejku
na počest kmotra akce, hokejisty Jaroslava
Pouzara. V roce 2007 se tato akce zopakovala
a na náměstí se objevila kresba největšího
dobrého vojáka Švejka na světě. Měřila
na výšku 30,8 metru, široká byla 20 metrů.
Na kresbu bylo použito 11 kilogramů bílého
primalexu. Předlohou byl nákres vytvořený
v poměru 1:100. Kresba Švejka trvala přes
3,5 hodiny.
Vystudoval stavební průmyslovou školu
v Českých Budějovicích a poté pracoval
v Hydroprojektu jako konstruktér. Kreativní
práce mu byla bližší než například výkresy
čistíren odpadních vod, stal se aranžérem
v podniku Klenoty a nakonec zamířil
do propagace České pojišťovny. Odtud pak
v 70. letech odešel na volnou nohu jako
výtvarník. Vytvořil více než tisícovku vtipů,
ilustruje knihy, kalendáře, je autorem kapra
Jakuba. Témata pro své kreslené vtipy nacházel
Kerles při výletech na kole, což bylo vedle
turistiky jeho největším koníčkem.
Kapr Jakub, který se stal symbolem pro
turistický projekt Jižní Čechy pohádkové.
S nápadem přišel v roce 1995 šéf
budějovického Mapového centra
Marcel Goetz a chtěl po malíři kapra
s nohama a rukama, který umí jezdit
na kole a pít pivo. Měl naznačovat,
že tenhle kraj je o rybaření,
cyklistice a pivní tradici. Nakonec
vznikla vandrovní knížka pro
návštěvníky, sběratelské pohledy,
pohádkové
knížky
a
pilotní
tříminutový projekt televizních
večerníčků. Jihočeská pohádková
mapa (se 171 logovtipy) byla v roce
2012 dokonce zapsána do České
knihy rekordů. V součastní době je
foto: Jihočeské pohádkové království
8
Čištění koně
autor: Anita Maroušková
zdroj: www.facebook.com/teoretická škola jezdectví
1. Nejprve si vezmeme hřbílko. Krouživými pohyby přejíždíme přes srst a zbavíme ji tak zaschlé
špíny, bláta či jiných nečistot. Hřbílkem nečistíme hlavu a uši, koně na ně bývají citliví a ani to není
potřeba. Důležité je vyčistit koně hlavně v místě sedla a podbřišníku, jinak by ho mohlo sedlo tlačit
a odřel by se.
2. Vezmeme hrubý kartáč. Teď už klasicky
přejíždíme po srsti, nemusíme se bát trochu
přitlačit. Kartáčem odstraňujeme prach a špínu
rozvířenou hřbílkem. V zimě se nám
pravděpodobně nepovede z dlouhé srsti dostat
všechen prach, ale v létě (chceme-li mít koně
důkladně vyčištěného) hřebelcujeme srst až do
chvíle, kdy se začne lesknout - lesku také
dosáhneme, přetřeme-li srst po vyčištění ještě
suchým hadrem. Čas od času kartáč oprášíme
hřbílkem nebo já jej oprašuji o břevno či o botu
(pokud samozřejmě není od bahna).
foto: kone-jezdectvi.cz
3. Nyní přichází péče o hlavu, uši, oči a nozdry. Jemným kartáčem opatrně - obzvláště u citlivých
koní - očistíme hlavu, nos a uši. Poté vezmeme houbičku nebo hadřík, můžeme je navlhčit, a vytřeme
nozdry. Jiným hadříkem vytřeme z koutku oka ospalky. Jezdci často tyto úkony opomíjí, ale Vám by
se asi také nelíbilo pracovat s "nudlí u nosu" nebo mít oči zalepené ospalkami.
4. Dostáváme se ke hřívě a ocasu. Má-li kůň řídkou hřívu a chceme, aby mu po naší péči nějaká
zůstala, doporučuji ji jen "přejet" hrubým kartáčem, i zespodu. Nemá smysl ji česat kartáčem nebo
hřebínkem, tím ji vytrháváme, což stačí udělat opravdu jen jednou za čas. U koní s hustou a zvlněnou
hřívou si často kartáčem pomoci musíme, jinak bychom hřívu nerozčesali. Ocas pročešeme
kartáčem, začínáme pročesáváním konečků a postupně ho pročešeme až ke kořeni.
5. Neopomeneme ani čištění kolem řitního otvoru. Nejlepší je namočit houbičku a místo otřít.
6. Dále jsou na řadě kopyta. Kopyta čistíme před jízdou i po jízdě, zvláště po návratu z kamenitého
terénu. Postavíme se ke koni ze strany a zlehka mu nohu zvedneme. Zkušení koně často zvedají
nohy sami od sebe nebo na hlasový povel "dej nohu". Pokud kůň nechce nohu zvednout, lehce se o ní
opřeme, aby přenesl váhu na druhou nohu, a zvedneme ji. Někteří koně při čištění kopyt
nespolupracují, zde bych doporučila zavolat někoho zkušenějšího (jste-li začátečník), je totiž možné,
že si z Vás koník prostě "utahuje". Nebojte se však použít na tyto koně trochu síly (prostě se o něj
opřete), přece jen je to půltunové zvíře. Zadní nohy čistíme podobně, jako přední, kůň si však pro
odlehčení potřebuje nohu natáhnout dozadu, doporučuji si ji opřít o svoji nohu, aby se Vám kopyta
lépe čistila. Podíváme-li se na kopyto, vidíme střelku, což je útvar na kopytě ve tvaru V. Kopyto
háčkem vybereme kolem střelky, na tu pozor, ta je citlivá. Poté ho očistíme kartáčkem. V období
sucha a praskání kopyt je také mažeme sádlem, olejem, či mastí určenou na kopyta. Namažeme
kopyto jak zespodu, tak i jeho vrchní část.
9
Olympští bohové 1. – Úvod do mytologie
autor: Pavla Štullová
zdroj: www.antika-mytologie.apu.cz, www.wikipedia.cz
Řecká mytologie sestává z mýtů a legend
starých Řeků, pojednávajících o bozích
a hrdinech, povaze světa či vzniku a významu
řeckého kultu a rituálů, které jsou součástí
náboženství
starověkého
Řecka.
Mýty
o stvoření světa představují pokus o vyjádření
vesmíru snadno pochopitelným způsobem
a zodpovězení otázky původu světa. Nejšířeji
přijímaná verze té doby je zaznamenána
Hésiodem v jeho Zrození bohů. Básník začíná
s Chaosem, zející prázdnotou. Z prázdnoty
se vynořila Gaia (Země) a několik dalších
prvotních božstev: Erós (Láska), Tartaros
(Propast) a Erebos (Tma). Gaia pak, bez mužské
pomoci, porodila Úrana (Nebe) který jí
následně oplodnil, z čehož vzešli nejprve Titáni,
šest z nich pohlaví mužského - Koios, Kríos,
Kronos, Hyperion, Iapeto a Okeanos - a šest
ženského - Mnémosyné, Foibé, Rheia, Theia,
Themis a Téthys. Poté, co se narodil Kronos,
Gaia a Úranos prohlásili, se už se nemají narodit
žádní další Titáni; místo nich následovali
jednoocí Kyklopové a storucí Hekatoncheirové.
Kronos, který byl úskočný a ze všech Gainých
potomků nejstrašnější, vykastroval svého otce
a stal se vládcem bohů spolu se svou sestrou
a manželkou Rheiou, přičemž přijal zbylé Titány
za svůj dvůr. Narodilo se jim pět dětí: Héra,
Poseidón, Hestiá, Démétér a Hádés.
foto: daekazu.deviantart.com
o vládu nad bohy. Zeus a jeho sourozenci
nakonec s pomocí Kyklopů a Hekatoncheirů,
které vysvobodili s Tartaru, ve válce zvítězili,
načež byli Kronos a Titáni svrženi do Tartaru.
Zeus se stal bohem nebe a vládcem bohů. Jeho
bratr Poseidón se stal bohem oceánů. A Hádés
se stal vládcem podsvětí.
Atická amfora zobrazující Athénu, jak se za
pomoci bohyně porodu "znovu rodí" se z hlavy
Dia, který spolkl její matku, Métis.
Dia trápila stejná věc jako jeho otce, a poté,
co bylo učiněno proroctví, že potomek jeho
první ženy Métis, zrodí boha mocnějšího než je
on, ji spolkl. Métis už ale byla těhotná (čekala
Pallas Athénu), a proto mu bylo špatně, dokud
se Athéna, plně vzrostlá a oblečená do boje,
nevyloupla z jeho hlavy. Tento Diův "porod" byl
použit jako výmluva pro to, že nebyl vytlačen
dítětem z další generace bohů. Je pravděpodobné, že změny v kultuře, které již byly
v chodu, zahrnuly dlouhotrvající kult Athény
v Athénách bezkonfliktně, jelikož nemohl být
překonán.
Motiv konfliktu mezi otcem a synem se znovu
projevil, když se Kronovi postavil Zeus. Jelikož
Kronos zradil svého otce, bál se, že by jeho
potomek mohl udělat to samé, pročež pokaždé,
když Rheia porodila, uchvátil dítě a snědl ho. To
Rheia nemohla snést, a proto ho oklamala tím,
že novorozeného Dia ukryla a do jeho pokrývky
zabalila kámen, který tak Kronos snědl. Když
Zeus vyrostl, podal svému otci nápoj, kvůli
kterému vyzvracel Rheiny ostatní děti
i s kamenem, které zůstal v jeho žaludku po
celou tu dobu. Zeus pak vyhlásil Kronovi válku
Zeus pak se svou rozvětvenou rodinou
vládl na Olympu.
10
autor: Jan Rada
zdroj: autorská tvorba
Stromy už kvetou,
ptáčci nám zpívají,
teď špatné vzpomínky se smetou,
když ani spát nám nedají.
Procházím lesem a všude je tolik vůně,
i včeličky létají,
mám radost jako malé slůně,
krásy Jara mi náladu zvedají.
Na kytaru hraji si písničku,
v modravé dáli vidím květiny kvést,
natrhám plnou náruč pro moji Janičku,
protože ona je pro mě jediná z tisíce cest.
Lidé už pomalu zapomněli, že Jaro je to co nám dělá úsměv na tváři,
já jsem si toho však stále vědom,
Jaro je období, kdy každý svým talentem zazáří,
hlavně si větev pod sebou nezlom.
Nejkrásnější na Jaru je pro mě první máj,
všech zamilovaných čas, ve kterém je tolik Lásky,
je to nepopsatelné, krásnější než ráj,
starým lidem mizí vrásky.
Krásný obraz, krásné dívky,
Samé krásné ladné křivky.
Vlásky po pas, modré oči,
co nezačalo, nemůže skončit.
Za větrných podmínek,
omývá mě proud vzpomínek,
slabý je lásky plamínek,
proto přidávám pár polínek...
Čím více štěstí vlastníš, tím krásnější máš život,
nemusí to být psáno v bibli, vždycky to tak bylo.
Ale co je štěstí doopravdy? A žije mezi námi?
Těžko odpovědět na tuto otázku ale jeho příznaky jsou nám známi.
11
Jak zůstat mladý?
autor: Martin Štulla
zdroj: upraveno z IQ parku Liberec
1, Zahoďte nepodstatné číslovky.
Jsou to věk, váha a výška. Ať se o ně starají lékaři. Platíte je za to.
2, Ponechejte si jen veselých přátel.
3, Neustále se učte.
Učte se o počítačích, povoláních, zahraničí… Cokoli… Nikdy nenechte svůj mozek
odpočívat. „Nevyužitá mysl je dílnou ďábla.“ A jméno ďábla je Alzheimer.
4, Těšte se z jednoduchých věcí.
5, Často se smějte, dlouho a nahlas. Smějte se, dokud nebudete lapat po dechu.
A pokud máte přátele, kteří Vás rozesmějí, buďte s nimi co nejvíce!
6, Případné slzy.
Dají se vydržet, zarmoutí a zmizí. Jediná
osoba, která je při nás celý život, jsme my
sami. ŽIJTE, dokud jste naživu.
7, Obklopujte se tím, co milujete.
Ať už je to rodina, domácí zvířátko,
dáreček na památku, hudba, květiny,
záliba, cokoli… Váš domov je Vaše útočiště.
8, Dbejte o svoje zdraví.
Jestli je dobré, chraňte si jej. Pokud není
stabilní, zlepšete si ho. Pokud si ho
nemůžete zlepšit sami, vyhledejte pomoc.
9, Nepodnikejte nic s pocitem viny.
Choďte na výlet do nákupního centra,
třeba i do neznámé krajiny, ale NECHOĎTE
tam, kdy pociťujete vinu.
10, Povězte lidem, že je máte rádi, že je
milujete – při každé příležitosti.
foto: virtual-miminka.estranky.cz
12
Historie rodea – 6. díl
autor: Martin Štulla
zdroj: upraveno z www.prorodeo.cz
Informací o historii žen a dívek, které pracovaly na rančích
divokého západu, není mnoho. Nějaké se nacházejí v National
Cowgirl Museum and Hall of Fame, kde se uvádí jejich asistence při
shánění dobytka. Skutečnost však byla často drsná, zvláště když
muži odešli do války a ženy musely chod rančů zabezpečit zcela
samy. Někteří dodnes pochybují o manželkách a dcerách na
menších rančích, které z nouze jezdily koně, a plnily nejrůznější
povinnosti kolem stád dobytka. Díky jedné z nejrannějších
fotografek Evelyn Cameronové máme k dispozici dokumenty
o životě cowgirls během pozdních let 19. století a začátkem 20tého.
Během každodenní práce dávalo ženám možnost jezdit koně
v dámském sedle, kdy měly levou nohu přes okraj nebo
se přepravovaly ve vozech tažných koňmi. V průběhu občanské
války Charles Goodnight upravil tradiční anglická sedla na nový
westernový styl a ženám tehdejší doby se otevřel nový prostor pro
jezdění koní.
foto: prorodeo
Mnoho nových cowgirls se objevilo s příchodem Wild West Show roku 1882, kde ukazovaly své
umění jízdy na koni, trikového ježdění nebo lasování. V roce 1885 přijali první ženu do svého
programu - Annie Oakley, která měla velký úspěch se svými střeleckými schopnostmi. W. Cody pak
rychle přijal dalších 12 slečen, které v show vystupovaly jako kaskadérské jezdkyně.
Kolem roku 1900 se dámské jízdy staly velice populární a vyhledávanou show. Vývoj situace
dovoloval možnost soutěžení v arénách s muži, návrháři vytvářeli atraktivní oděvy pro jízdu
ve westernových sedlech a cowgirls se také staly náměty pro tehdejší kinematografii. Vývoj
zábavního průmyslu vytvořil nový typ cowgirl – rodeo cowgirl. V ranných dobách Wild West Shows
a rodeí jezdily ženy všechny disciplíny - někdy proti ženám, jindy proti mužům.
Cowgirls jako Fannie Sperry Steelová byly vynikajícími jezdkyněmi
divokých koní a riskovaly vážná zranění stejně jako tvrdí cowboys.
Už tehdejší doba jim dávala možnost účastnit se takových velkých
akcí jako Calgary Stampede nebo Cheyenne Frontier Days, který
se prvně konal v roce 1897 a který se brzo stal nejprestižnější
foto: prorodeo soutěží své doby. Ženy tu soutěžily v Bronc riding nebo v trikovém
ježdění a davy je milovaly. Do roku 1920 měla rodeová jezdkyně
mnoho možností a často soutěžila proti muži, obě pohlaví měly stejné možnosti získat peníze za
výhry. O ženách v rodeu se psalo v novinách a časopisech. Některá města pořádající rodea dávaly
ženám nepředpojatý rozsah a možnosti, ale ve výsledcích je obvykle opomíjely, jakoby se ani
soutěže pro ženy nevypisovaly. Hodně novinářů se vyjádřilo ve smyslu:“Je lepší, aby se ženy
nevzdalovaly od plotny a kuchyně“. Pionýrky rodea se snažily držet krok s muži. Některé trikově
lasovaly, jiné trikově jezdily. Jiné se zúčastňovaly v disciplínách dotovaných sponzory, ale obvykle
nebyly nic jiného než hezká, pokroucená pozlátka a divadélko. Několik šťastných jich mohlo
konkurovat mužům. Ale i tato hrstka se nebyla možná vysoce umístit ani udržet průběžná pořadí.
Rodea pro ženy se změnila po roce 1925, kdy východní promotéři začali pořádat akce v halách jako
13
např. Madison Square Garden. Ženy byly vyloučeny z typicky mužských disciplín a jejich šance na
další účast se snížila na minimum. V letech 1930 – 1941 bylo zhruba 50 jezdkyň, které pravidelně
objížděly rodea. Se začínající II. světovou válkou dramaticky poklesl počet rodeí a stejně tak počet
ženských účastnic. Na konci roku 1942 se vypisovala rodea pro hrstky zbylých v nejrůznějších
částech země. Když byli muži odveleni do války, rodeo bylo víceméně přenecháno ženám. V červnu
1942 se konalo úspěšné dívčí rodeo v Bomhan, Texas. Štafetu převzala Vaughn Krieg, která
se v roce 1934 stala v Madison Square Garden Champion Bronc Rider. Vytvořila svou vlastní
skupinu rodeových jezdkyň a objížděla zemi s ženským rodeem. Díky finančnímu úspěchu přispěla
k přežití rodea po II.světové válce. Začátkem roku 1947 Rodeo Cowboys Association odsouhlasila
více než 1.000 rodeí, muži soutěžili o více než $ 155.000 a nechtěli, aby se jich zúčastňovaly ženy.
Brali je jako pózu krásy, k okouzlení atmosféry nebo je vyhlašovaly královnami rodea. Jen ve
výjimečných případech mohly zajet Bronc Riding, ale jen jako exhibici.
V roce 1948 se v hotelu San Angelo v Texasu sešlo 38 žen, které daly vzniknout první asociaci
určené jen ženám – Girls Rodeo Association. Jejich základním záměrem bylo poskytnout ženám
legitimní a spravedlivé možnosti a příležitosti soutěžit na dívčích rodeích. Další snahou bylo spojení
s RCA, které by hostilo dívčí soutěžní disciplíny a měla zájem prohloubit spolupráci s touto
organizací. Ženy si navrhly a ustanovily pravidla, regule a systém hodnocení bodů světového
šampiona. V roce 1981 RCA změnila jejich název na Professional Women´s Rodeo Association. Dnes
má přes 2.000 tisíce členů, více než 800 vypsaných soutěží ročně a ve spolupráci s Professional
Rodeo Cowboys Association jezdí o výhry za $ 3,9 miliónů. Další sekcí patřící pod WPRA je stále
populárnější Wrangler Divisonal Tour. Vypsané barrelové soutěže se konají po celých Spojených
státech. Z dvanácti kol se do semifinále dostanou vždy první 4 nejvýdělečnější jezdci, kteří se utkají
ve finálových jízdách ve Fort Worth v Texasu.
Byla jím barrelová jezdkyně Sherry Cervi, která s celkovou roční výhrou
$ 245.369 získala druhé místo mezi nejvýdělečnějšími jezdci tohoto roku.
Prvním byl Fred Whitfield, který byl vyhlášen All Around a Calf Roping
Champion (měl o $ 27.000 více). V dnešních dobách ženy a muži mohou
rovně soutěžit snad pouze v Team Roping, ale jsou zde rodea pořádané pro
ženy, kde jsou vypisované disciplíny ryze mužského charakteru jako Bronc
Riding nebo Bull Riding. V otevřených rodeích jezdí cowgirls především
rychlostní disciplíny Barrel Race, kde předvádějí výkony vrcholových atletů.
Chlapci a děvčata mohou změřit své síly na rodeích vypisovaných vysokými školami známými
jako O-Mok-See, kde jsou zase muži viděny v dívčích disciplínách Barrel Race a Pole Bending.
Kromě rodea mohou ženy a muži soutěžit skoro ve všech Equi disciplínách včetně olympijských her
a westernových disciplínách jako cutting, reining nebo endurance riding. Dnešní cowgirls tak lítají
z výpustí, lámají rekordy, zapisují se do historií a Síní slávy a prošlapávají cestičku dalším budoucím
cowgirls….
FOTOALBUM 
Smutná součastnost dnešních dětí a mládeže na sociálních sítí…
Fotoalbum našich babiček:
1938 - nastoupila do školy (1 fotografie)
1949 - ukončila školu (2 fotky)
1957 - ukončila univerzitu (1 fotografie)
1962 - svatba (3 fotky)
Fotoalbum jejich vnuček:
19:38 - přišla do kavárny (29 fotografií)
19:41 - přinesli menu (18 fotografií)
19:52 - přinesli jídlo (41 fotografií)
19:58 - návštěva WC (6 fotografií)
20:11 - přinesli dezert (38 fotografií)
20:25 - přinesli účet (12 fotografií)
14
Je libo thajskou exotiku?
autor: Iva Blümelová
zdroj: vlastní autorská tvorba
Thajsko se dnes pro Čechy, i díky rozšíření cestování bez cestovek, stává dostupnější a dostupnější.
Rčení „jaké si to uděláš, takové to máš“ platí během cestování dvakrát. V Thajsku se člověk snadno
stane plážovým povalečem, kdy největší každodenní starostí je nalezení místa, kde plně uspokojíme
naše chuťové buňky – a že v Thajsku se uspokojují velice snadno (či těžce – pokud si z různorodé
nabídky báječných jídel nemůžeme vybrat). I to je pěkný způsob, jak trávit dovolenou, především
pokud si chceme odpočinout od našeho hektického životního stylu.
foto: Iva Blümelová
I tito „plážoví“ cestovatelé to však mají v Thajsku stále těžší a těžší, protože pláže jsou stále plnější
a plnější, a tak místa, která jsou turisticky vyhlášená a celosvětově známá, se kolikrát vyplatí
vynechat, pokud si chcete užít trochu klidu, soukromí a vidět opravdu krásnou a stále neporušenou
přírodu. Tento způsob jsem si pro cestování Thajskem vybrala i já, ale párkrát jsem si říkala, zda by
přece jen nebylo lepší ležet na té pláži – ale tam zas člověk může „narazit“ na půlmetrovou medúzu,
takže to vyjde nastejno…
Thajsko je prostě exotika, kde žije plno nebezpečných zvířat. Je domovem také medvědů a tygrů –
setkání s nimi je však stejně pravděpodobné jako výhra v loterii – takže moc ne… Každý turista
se rád vzdá i setkání s krokodýlem, tedy ve volné přírodě – krokodýlí show jsou vyhlášenou
turistickou atrakcí. Když cvičitel s ledovým klidem strká krokodýlovi hlavu do jeho tlamy, tak
většina přítomných jen trne… Zato „potkat“ varana není na v klidných ostrovních zátokách nic
neobvyklého – varani nejsou sami o sobě útoční, proto zdálky se dají moc pěkně s klidem pozorovat.
I sloni stále žijí volně, mnohem častější je však setkání ve vesnicích, kde si z nich domorodci udělali
slušný byznys a projížďka na slonovi je tak jedním z povinných turistických zážitků. Sloní show
také nejsou nic nezvyklého – když slon oblečený do dresu Ronalda střílí jinému slonovi hattrick,
je to zábavné – nebylo by jim však lépe v té volné přírodě?
Opice vždycky patřily mezi má oblíbená zvířátka, což se velice brzy razantně změnilo. Nejsou to
žádné roztomilé opičky, ale drzé a oprsklé mrchy, které jsou často všudypřítomné a dovolí
si cokoliv. K několika vtipným historkám patří ta, když jsem nechala na skútru ležet plastovou lahev
s vodou – jen co jsem se otočila, pohotová opice rozšroubovala uzávěr a hbitě do sebe klopila obsah
lahve, nehledě na to, že mi málem ukradla helmu. Další setkání, dnes úsměvné, je to, když mi opičky
navštívily stan na účelem ochutnávky všech léků.
15
Hned po příjezdu na ostrov Tarutao jsme před drzostí opic byli
varováni, proto jsem veškeré jídlo odnesla do bezpečí do recepce
kempu. Pře odchodem ze stanu jsem ho zašněrovala a zavázala na uzel
– ani to však nebyla překážka a po návratu z celodenního výletu jsem
našla kompletně vybalený obsah mé krosny a lékárničku poházenou
po půlce pláže, některá platíčka byla snězená celá, některá jen z části
(Strepsils jsou zřejmě pochoutka největší – taková rada, pokud byste
někdy chtěli udělat radost opici).
Pavouci nejsou také nic neobvyklého, i když některá zbarvení
a velikost můžou člověka trochu vystrašit. Štíří se v Thajsku vyskytují
ve 2 podobách – grilovaní na špejli jako „pochoutka“ pro turisty
(vyzkoušeno, ale v podstatě se to ani moc jíst nedá, dají se nafotit
vtipné fotky a pak to ukazovat kamarádům ) i ve volné přírodě – štíři
foto: Iva Blümelová
jsou jedovatí, ti thajští však ne smrtelně, proto jsme jednoho pozorovali
z centimetrové vzdálenosti (a ještě mu pomohli přejít přes silnici, aby nedošlo ke kolizi s nějakým
dopravním prostředkem).
Zvíře, kterému se chci věnovat až ke konci je had (v tomto případě zřejmě neplatí „nejlepší
nakonec“). Hadi jsou v Thajsku rozšíření, setkání je možné i v centru Bangkoku. Pak jsou ale hadi
méně jedovatí a více jedovatí…
Na severu Thajska nedaleko města Chiang Rai jsme
měli „štěstí“ na hada, který byl na lovu. Jeho rychlost
byla fascinující a žába, která se mu snažila uniknout,
takřka neměla šanci. Modré tečky na rozšiřující
se části jeho těla vůbec nevypadali přátelsky… Druhé
setkání s hadem jsem zažila na již zmíněném ostrově
Tarutao – ve chvíli když jsem si ve stanu četla
foto: Iva Blümelová
průvodce a plánovala další cestu, uslyšela jsem
strašnou ránu. Vyskočila jsem ven a po prvním
rozhlédnutí neviděla nic zvláštního. Po důkladnějším pohledu se však pár metrů ode mě v písku
kroutil zelený had, značně otřesený, kde se nachází. Otřesená jsem byla i já a moje první myšlenky
mi říkaly, abych utekla…logicky však had musel spadnout ze stromu (pod kterým jsem měla stan),
já si uvědomila, že had si také z mého stanu může udělat dočasné obydlí a potkat bych ho v něm
určitě nechtěla – nezbývalo tedy nic jiného než čekat na hadovu reakci a doufat, že si mě nevyčíhne
jako kořist, když už je tak nečekaně „na pevnině“. Had se kroutil a asi se pokoušel zorientovat,
po chvíli (pro mě nekonečnou) se vymrštil a nabral neuvěřitelnou rychlost zpátky na strom. Já stála
jak přikovaná a uvědomovala si, že jsem právě měla dost velkou kliku... Bez rozmýšlení jsem
se vydala k molu zarezervovat lístek na nejbližší loď zpět na pevninu. A to jsem ještě ani netušila,
že jsem měla čest s jedním z nejjedovatějších hadů světa, mambou zelenou…
foto: Iva Blümelová
16
17
V aktuálním čísle Keltovin a naší příloze
Veverušák si budete moci přečíst o jedu,
který využívají zvířata v boji o přežití,
dozvíte se co je telemark, spoustu
informací o spirálách a šroubovicích,
nakonec pro vás máme zajímavý typ na
ukrácení volné chvíle a tím je barvení za
pomoci rostlin.
Andromedy a říká se jí Mlhovina v Andromedě.
Další dokonalou spirálu máme na dosah
ruky. Je to naše vlastní ucho. Sluchové
ústrojí uvnitř ucha se jmenuje hlemýžď.
Toto pojmenování je pravdivé, tento malý
zázrak, který nám pomáhá slyšet, se svým
tvarem podobá tvaru domečku hlemýždě,
chcete-li šneka.
Když jsme vzpomenuli toho hlemýždě,
možná si sami vzpomenete i na jiné
příklady šroubovic a spirál, které je možné
v přírodě objevit. Nejkrásnější z nich
vytvářejí měkkýši. Jsou to hlemýždi,
plovatky, pásovci a další jiné podivné
mořské potvůrky, které svá měkká tělíčka
chrání v různě zakroucených domečcích.
Ulity je dokonale chrání, bez nich by tito
živočichové byli přírodě a predátorům
napospas. Příroda to vymyslela velmi
dobře, bylo by jistě neekonomické
a vysilující tahat za sebou jednu dlouhou
schránku. Šroubovice roste s plžem
zkrouceně, zvětšuje se, mohutní i rozšiřuje
podle jeho potřeb a růstu. Dutina je
vždycky svému majiteli tak akorát, aby
se do ní pohodlně vešel.
Většina ulit je pravotočivá, to znamená, že
její otočky jdou od středu ve směru
hodinových ručiček, ale v přírodě najdeme
i několik výjimek, které jsou levotočivé
a jejich spirála je točena opačným směrem.
Pokud bychom se na to chtěli podívat
matematickým pohledem, spirála je vlastně
neuzavřený útvar. Má neomezený počet
závitů, někdy jim říkáme otočky. Ty
se rozvíjejí od svého pevného bodu středu. Jestli je vzdálenost mezi těmito
otočkami stejná, jedná se o Archimédovu
spirálu.
Archimédes
byl
věhlasný
starořecký
Na Veverušákovi pak najdete další zajímavé
článečky, třeba:
Jed v boji o přežití – velmi zajímavý seriál
plný fascinujících informací z říše zvířat.
V článcích najdete zajímavé informace
z tuzemských zoologických zahrad, přečíst
si můžete pozvánky na zajímavé akce ale
také novinky o narozených mláďatech.
Venku je počasí, že by do něj psa nevyhnal
a vy se nudíte? Pak zavítejte do sekce
„Knižní tipy“, kde najdete velké množství
tipů na zajímavé knihy pro všechny věkové
kategorie.
V článku nazvaném „Záchrana kolotoče“
pak najdete aktuální informace o záchraně
nejstaršího dochovaného podlahového
kolotoče v Evropě (zhotoven byl již v roce
1892!).
Spirály a šroubovice
nenajdete jen v matice
Možná, že jste se už v geometrii setkali
s tvarem, kterému říkáme spirála. Setkat se
s ním můžeme i v běžném životě, tehdy,
když v ruce nedržíme sešit s výpočty. Stačí
se jen pozorně dívat.
Spirálu, která je blízká i vzdálená a bere
nám dech, můžeme vidět třeba na večerní
obloze. Za dobrých podmínek ji lze
pozorovat i pouhým okem, leží v souhvězdí
18
matematik, který ji poprvé popsal. Pokud
otočky stejné nejsou, podle velikosti spirály
se stále zvětšují, jedná se o spirálu
logaritmickou. Ta je v přírodě dokonce
častější.
můžete vybrat džíny, svetr nebo tričko
přesně v tom odstínu, jaký se vám líbí.
A budete-li chtít proužky, květinový vzor
nebo úplně jiný, možná i trochu šílený vzor,
nic není nemožné.
Ale vždycky tomu tak nebylo a předkové
chtěli taky chodit dobře oblečení. Chtěli
nosit barevné a vzorované látky, bylo
potřeba od sebe odlišit vojáky, pomocníky
u královského dvora nebo služebnictvo.
Nápady a inspiraci tehdy hledali jedině
v přírodě.
Až do poloviny 18. století se k barvení
textilu používala jenom přírodní barviva.
V Čechách a na Moravě se se mistři barvíři
už během středověku začali specializovat
na barvení látek. Dělili se na černobarvíře,
ti barvili do temných tmavých odstínů,
třeba černou, hnědou nebo modrou
a světlobarvíře. Ti se věnovali barvám
červeným, zeleným a žlutým.
K barvení se používaly nejčastěji rostliny,
naši předkové ale uměli využít i houby,
lišejníky a některé druhy hmyzu. Některá
přírodní barviva se dovážela z dalekých
zemí, jejich doprava stála obrovské peníze.
Mořské mušle, exotická dřeva, košenila červená barva získaná z krovek samiček
červce nopálového.
Matematici znají pro výpočet
obou křivek i vzorce.
Šroubovice, i když se to nezdá, je z úplně
jiného „těsta". Ta už ve skutečnosti spirálou
ani není. Vidět ji můžete u závitů běžně
používaných šroubů. Možná jste někde
viděli starší telefon s hustě svinutou
telefonní šňůrou, která vede ke sluchátku.
V některých případech je hodně těžké
rozhodnout, o jaký útvar se vlastně jedná,
to když mají třeba jednu nebo jen třičtvrtě
otáčky. Vidět je můžeme třeba u rohatých
zvířat. Stočené rohy mají mufloni, některé
druhy ovcí, antilopy nebo kozy. Koza
šrouborohá
byla
podle
výrazných
stočených rohů se třemi závity dokonce
pojmenovaná.
Pro některá zvířata je typické, že spirály
a šroubovice vytvářejí svým vlastním tělem.
Například hadi. Kobry, když lezou po
větvích, nebo škrtiči, když uloví kořist.
Opice se svými chápavými ocasy přidržují
větví, vřešťani, chápani i malpy, každý
z nich pomocí svého ocasu dokáže utvořit
spirálu nebo šroubovici.
Chápavý ocas má třeba i chameleon.
U toho navíc najdete i spirálovitě stočený
dlouhý lepkavý jazyk. Ten dokáže bleskově
vymrštit a ulovit s ním hmyz, který
se pohybuje v blízkosti jeho hlavy. Ani
u rostlin nemusíme pro příklad chodit
daleko. Také bakterie, která dostala název
podle své zvláštní křivky - spirila.
DNA je nositelkou naší lidské genetické
informace. Je to náš nejdůležitější stavební
kámen a právě tato molekula je stočená tak,
že
tvoří
další
zajímavý
útvar dvojšroubovici. I matematika může být
zajímavá, stačí jí jen trochu porozumět.
foto: Adam Bártek
Aby barvy dobře chytaly, bylo materiál
potřeba dobře vyprat a vymáchat, zbavit
mastnoty a přesto výsledek nebyl nikdy
stoprocentní. Barvit pomocí přírodních
barviv můžeme jen přírodní materiály.
Třeba vlnu, bavlnu, len, kůži nebo hedvábí.
Nabarvit látku je věc jedna, ale aby odstín
vydržel, nevypral se po prvním praní a na
látce držel, to je věc druhá. Stálost barvy
se získává pomocí mořidla. Látky, která
O barvení rostlinami
Je to dlouhá doba, nebo jenom chvíle, (to
už nechám na vás), kdy lidé ještě neznali
moderní přípravky k barvení látek, jaké
se používají dnes. Moderní chemie dokáže
vytvořit tisíce odstínů a vy si díky ní
19
pronikne dovnitř materiálu, zvýrazní
a projasní barvy. V minulosti se jako
mořidlo používala, možná se vám to bude
zdát nechutné, uleželá moč. Vykupovala se
ze středověkých veřejných záchodů,
nechávala se zkvasit a potom používala
jako mořidlo. Není divu, že se barvířské
dílny stavěly většinou úplně na okraji měst
daleko ostatních domů.
Už v té době existovaly barevné vzorníky.
Byly spíš ale jenom přibližné. Každá
rostlina roste v jiných místech, každá houba
má jiné podmínky a tak není možné nikdy
trefit přesný odstín. Naši předkové tak na
rozdíl od nás chodili vždycky v originálu.
Nikdo z nich neměl látku nabarvenou
stejně.
Švestka, kůra - barví na béžovou a světle
hnědou
Jírovec maďal - znáte určitě dobře, každý
rok na podzim sbíráme kaštany. Jeho kůra
barví na červenohnědo. A zelené obaly
z kaštanů na tmavě hnědou.
Cibule kuchyňská - možná, že o Velikonocích pomocí slupek barvíte vajíčka. A dá
se s ní krásně žlutě obarvit i textil. Odstín
se někdy povede do oranžova a někdy spíš
do hněda.
Připravit barvící lázeň není vůbec složité.
Zkoušeli jsme to doma a výsledek
nevypadal špatně. Jen je potřeba sehnat
starší hrnec, protože se jedná o přírodní
barvivo a z nového nádobí ho asi
nedostanete. Vodu nechte vřít a mezi tím si
natrhejte listy, nakrájejte kousky kůry,
slupek, květů, podle toho, jakou barvu jste
si vybrali. Já jsem zvolil listy ořešáku,
kopřivu a cibulové slupky. Tedy tři staré
hrnce a tři druhy přírodniny. Barvili jsme
bavlnu. Materiál je možné pevně stáhnout
provázkem, pevně uvázat knoflíky nebo
kolík. V závěru vám to udělá batiku. Odstíny
je možné míchat, anebo připravit každou
lázeň zvlášť a materiál namáčet postupně.
Dosáhnete tak různých odstínů. Podle
potřeby v lázni vaříme od 20 do 50 minut.
Odstín kontrolujeme a až jsme spokojení,
vyjmeme a vymácháme ve studené vodě.
Na hedvábí si dejte pozor, to se nám trochu
srazilo, tento materiál nemá rád prudké
změny teplot, a proto ho nemáchejte ve
studené vodě vytažený z horké lázně.
Nezapomeňte si připravit mořidlo. To je
poslední věc, kterou budete potřebovat.
Klidně postačí do konečné lázně přidat dvě
lžíce sody nebo octa, tu budete mít doma
určitě, kvalitní prosvětlení zajistí skalice
modrá nebo kamenec. Ten v pohodě
koupíte v každé drogerii. Když se nám
výsledná barva líbí, necháme ještě jednou
na chvíli provařit ve zcezeném roztoku
s barvou a s přidaným mořidlem.
Ať se vám výsledek líbí a máte z něho
radost :)
Mezi oblíbené rostliny,
pomocí kterých se barvilo, patří:
Světlice barvířská - připomíná bodlák a její
květy poskytují červené a žluté odstíny.
Z této rostliny se vyráběla i první líčidla.
Rmen barvířský - určitě ho znáte. Roste
u nás na mezích, podél tratí, na suchých
místech. A barvilo se s ním nažluto.
Mořena barvířská - je to pro barvení
významná rostlina. S její příbuznou,
svízelem se setkáváte i u nás. Pokud
projdete po mezi nebo po louce,
na nohavicích vám zůstanou přichycené
části rostliny s chlupatými lístky. Mořena
se usušila a mlela na různé odstíny červené
barvy.
Kopřiva dvoudomá - tu snad ani není nutné
představovat, barví na hráškově zelenou
a olivovou.
Bez černý - pokud přidáte k jeho listům
ocet, bude barva šedozelená a pokud
se rozhodnete barvit pomocí letošních
větviček, bude světle zelená.
Břečťan popínavý - taky ho asi znáte. Pne
se po plotech zahrad nebo po sloupech.
Barví na tmavou zelenou.
Ořešák královský - nezralé plody nebo
obaly z nich udělají tmavě hnědou barvu.
20
21
22
23
24
Download

Časopis - KELTOVINY