Byl jsem požádán, abych poreferoval o hotelu Internacionál: můj puvoir k takové
přednášce zřejmě spočívá v tom, že náš ateliér navrhl a realizoval generální
rekonstrukci tohoto hotelu před tím, než byl prohlášen nemovitou památkou, a že
jsme si při tom počínali tak, že nás chválili a chválí jak památkáři, tak majitel a
provozovatel hotelu.
dobový obrázek: všimněte si - kde je rudá hvězda ?! Ještě o ní bude řeč …
1
… dovolil jsem si téma poněkud rozšířit … pokusit se o přesahy směrem k
paradigmatům památkové ochrany v České republice a k jejich důsledkům,
- pokud se týče praktických přístupů k objektům, které jsou považovány za významné
reprezentanty minulých dob,
- a zejména, pokud se týče percepce takových objektů – nebo jinak řečeno, jak tato
paradigmata ovlivňují způsob, jakým je o (některých) památkách informována
veřejnost
2
tady už rudá hvězda je – podle aut a tramvaje se přitom jedná zřejmě o jeden snímek,
jen rozdílně upravený …
Hotel International, před tím Družba, později Holiday Inn, dnes Crowne Plaza je
pravděpodobně nejznámějším představitelem socialistického realizmu v české
architektuře. Ve srovnání s jinými reprezentanty – Jalta, ostravská Podkova, Poruba
vůbec, Havířov, Nový Most nebo město Ostrov – je to pravděpodobně představitel
nejvíce prvoplánový, nejvíce poplatný sovětské předloze.
Co to je „socialistický realismus“?
Po únoru 1948, poté co se komunisté chopili moci, začali násilně prosazovat sovětské
metody a vzory, označované jako socialistický realismus (v Československu zkráceně
SORELA: Socialistický Realismus v Architektuře) = specifická definice ??. Politické i
architektonické myšlení čtyřicátých let bylo podřízeno vidině "vyššího celku", kterému
se musely podřídit všechny individuální zájmy. Umělci se museli přizpůsobit. SORELA
je synonymem tehdejší oficiální, státem podporované kultury a v našich podmínkách
představuje především mocensky vnucený import – import vnucený komunistickou
vládnoucí stranou jako nástroj podpory prosazení diktatury proletariátu: na to bychom
neměli, domnívám se zapomínat. Myslím, že je na místě položit si otázku, do jaké míry
má takový fenomén ještě něco společného s kulturou (v užším – také „památkářském“
– slova smyslu). V tomto ohledu je situace československé SORELY, domnívám se,
3
podstatně odlišná od „původního“ sovětského socialistického realismu.
Přesná definice toho, co vlastně socialistický realismus je, nebyla nikdy jasně
specifikována. Pojem socialistický realizmus pravděpodobně poprvé použil spisovatel
Ivan Gronskij na sjezdu moskevských spisovatelů v roce 1932. Poté se objevil v
projevech Maxima Gorkého a Andreje Ždanova na I. všesvazovém sjezdu spisovatelů
roku 1934. Nejasná definice Ždanovovy zásady neustále udržovala umělce v napětí, že
se netrefí do nepřesně formulované státní objednávky a budou perzekuováni - tato
situace byla důležitým prvkem k jejich kontrole.
Na IX. sjedu KSČ v roce 1949 tehdejší ministr informací Václav Kopecký stanovil
proslov Andreje Ždanova "O nejpokrokovější literatuře světa" jako závaznou řeč pro
české umělce tvořící metodou socialistického realismu. Deklarativně se
k socialistickému realismu přihlásila také I. celostátní konference delegátů českých a
slovenských architektů, která se konala v roce 1953. Architektura se prohlásila za
umění ideové, úkolem bylo vytvoření soustavy architektonických forem jako politickoideových znaků, které budou srozumitelné pracujícímu lidu, budou jej "naplňovat
hrdostí na jeho vítězství a pracovní úspěchy".
Pro sovětské centrálně řízené umění se stala typickou monumentální forma, která
měla utvrzovat mocenské postavení politického establishmentu a posilovat víru v
lepší, komunistickou budoucnost. Snaha po zdůraznění monumentality a patřičném
vyjádření politické moci znamenaly obrat směrem k historizující inspiraci a tradičnosti,
a to zejména v klasicizujících formách. V 50. letech tak byla česká architektura nucena
opustit linii, kterou rozvíjela moderní avantgarda a podrobit se monumentalizujícímu
historismu. K poznámce o mocenském importu vládnoucí komunistické strany a o
nástroji podpora prosazení diktatury proletariátu se konečně sluší podotknout, že
přijetí této změny nebylo zcela vynucené, sehrálo zde roli silné levicové zaměření
části architektonické obce a dobový pocit slepé uličky funkcionalismu. Diskuse o
socialistickém realismu probíhala v levicových kruzích již od 30. let – byť se snad
většina teoretiků a architektů dívala na situaci v Sovětském svazu s nedůvěrou.
3
Definici, genezi a východiskům socialistického realismu jsem věnoval takový prostor,
protože vnímám jeho silné ideologické pozadí; v Československých podmínkách je
možná přiléhavější hovořit o východiscích mocensko-ideologických, hegemonistických.
Připadá mi důležité uvědomit si, co vlastně chráníme, případně se snažíme
konzervovat, když – například – prohlásíme hotel International nemovitou kulturní
památkou. Jistěže architektura odráží vždy tak či onak kulturu doby svého vzniku – a
tedy i ideologii – v případě architektury socialistického realizmu se však jedná o
ideologii a politickou diktaturu především, a navíc o ideologii a politiku, která je dnes
80ti % občanů ČR považována za zvrácenou, potažmo zločinnou … v takové souvislosti
můžeme také mluvit o štěstí – nebo o smůle? – že Albert Speer ve službách Adolfa
Hitlera nestačil realizovat plány velkorysé přestavby Berlína na metropoli Třetí říše …,
respektive, že mu je notně pocuchala spojenecká bombardování …
4
To by nás – v duchu Evropské charty architektonického dědictví z r. 1975 – při návštěvě
Berlína mohly vítat scenérie, podobné této …
Zdůrazním, že ve vztahu k „Internacionálu“ mluvím o architektuře: ještě se k tomu
dostanu – teď jen předešlu, že odlišně vnímám situaci, pokud se umělecko-řemeslné a
umělecké výbavy hotelu týče.
5
Iniciátorem stavby, známé především jako hotel International, byl ministr obrany
Alexej Čepička, zeď prezidenta Gottwalda. Výstavba probíhala v letech 1952 až 1954
podle projektu Františka Jeřábka a jeho spolupracovníků Trmače a Brzáka, v dobovém
tisku je citován i architekt Hudec, všichni z Vojenského projektového ústavu. Původně
– v roce 1951, kdy vznikl zastavovací plán území bývalé cihelny pod Juliskou - se mělo
jednat o ubytovnu pro mimopražské důstojníky. Do tehdejšího Československa však
přijížděly sovětské delegace a poradci, pro které nebylo k dispozici ubytování, které by
odpovídalo představám jejich servilních hostitelů. To měla – z iniciativy Alexeje
Čepičky – nabídnout novostavba v pražských Dejvicích. Původně běžný projekt
nabýval na důležitosti a s ním rostla i nabubřelost a náročnost, které se zřetelně
otiskly do vnější i vnitřní podoby stavby.
6
Plány z roku 1952–1954 již ukazují stavbu členěnou do tří samostatných částí – dvě
symetrická křídla spojená uprostřed centrální částí s ústřední věží.
7
Zatímco v postranních křídlech byly plánovány malé garsoniéry pro důstojníky,
centrální část měla sloužit jako neveřejný luxusní hotel pro sovětské poradce a
prominentní vojenské šarže. V průběhu stavby se však základní koncept využití nadále
proměňoval. Ukázalo se, že armáda takové množství ubytovacích prostor nevyužije a
sovětské delegace by tuto předimenzovanou kapacitu nedokázaly naplnit. Bylo proto
rozhodnuto, že z rozestavěné budovy vznikne „pouze“ luxusní hotel. Daná koncepce
již méně velkorysé řešení nepřipouštěla. Se změnou využití bylo nutné upravit
dispoziční řešení bočních křídel a autoři se s tímto úkolem vypořádali s profesionální
bravurou.
8
Rovněž prostoru v centrální části se dotkly nezbytné úpravy. Tělocvična byla
proměněna v kongresový sál s barem v místě bývalého skladu žíněnek – tak to tvrdí
stavebně-historické prameny: při první návštěvě sálu v roce 1995 před zahájením
přípravy generální rekonstrukce jsem žádný bar ani jeho pozůstatky nezaznamenal.
Celkové pojetí sálu včetně tvaru oken a pozůstatků tělocvičného nářadí u stropu
nenechávalo prostor pro pochyby o původní funkci prostoru, jehož atmosféru se
nepodařilo překonat ani při generální rekonstrukci v devadesátých letech.
9
Vstupní hala, kavárna a restaurace oproti tomu zůstaly beze změn: ve stavu
změněném jen málo - především zubem času - jsem zastihl hotelovou recepci při
první pracovní návštěvě hotelu v roce 1995
10
… Francouzská restaurace
11
Stavba hotelu byla dokončena v roce 1956 a výzdoba interiérů až o rok později.
12
O absurditě doby a možná ještě více o způsobu myšlení Alexeje Čepičky má vypovídat
historka, často uváděná i v odborné „památkářské“ literatuře: při tak velkorysém
projektu se předpokládalo, že slavnostního otevření hotelu se zúčastní i sám
generalissimus Stalin. Aby mohlo na centrálním schodišti ve špalíru nastoupit všech
tehdejších čtyřiačtyřicet československých generálů, musely být k již provedenému
schodišti přidány dva další stupně navíc. To mělo znamenat značné stavební
komplikace a konečnou změnu výškové úrovně celé střední části objektu, která je
patrná dodnes. Každému, kdo se podívá na řez komentovanou částí budovy, musí být
ovšem patrné, že se jedná o příběh, vykonstruovaný na základě principu „historka
nemusí být pravdivá, důležité je, že pobaví“ – to se v daném případě zřejmě daří:
uvedená historka je uváděna velmi často, obejde se bez ní jen málo která publikace.
Skutečnost je ale taková, že pod hlavní restaurací hotelu, ke které stoupá uvedené
schodiště, je původní přístupový koridor do sálu – tělocvičny. Jeho světlá výška pod
průvlaky je jen málo přes dva metry: zaplať Pánbu, že Československá lidová armáda
měla 44 generálů, a ne třeba jen 42: to by se do tělocvičny muselo chodit se
skloněnou hlavou …
13
S proměnou politické atmosféry druhé poloviny padesátých let se začal měnit i
přístup vládnoucí garnitury k využití nového hotelu: původní myšlenka výsadního
ubytování pro sovětské delegace ustoupila do pozadí, objekt byl převeden pod
cestovní kancelář Čedok, od roku 1957 se stal kapacitně největším hotelem v
Československu.
14
V témže roce se jeho název změnil z Družby nejprve – na krátkou dobu – na Čedok a
vzápětí na International.
15
Další z populárních historek, uváděných v souvislosti s „Internacionálem“, se vztahuje
k rudé hvězdě, umístěné na samém vrcholku hotelu na štíhlé ocelové konstrukci,
vyrůstající z kovového tulipánového květu, který korunuje centrální věž budovy.
Původní hvězda byla zasklena červeným rubínovým sklem a opatřena vnitřním
osvětlením, aby ve tmě zářila. Špice byla konstruována tak, že bylo možné zasunout ji
do tulipánu a korpusu věže a tam ji včetně hvězdy vyčistit (údržba se prováděla
zpravidla v noci, aby zmizení hvězdy nezavdalo příčinu ke spekulacím). Při generální
rekonstrukci se zjistilo, že údržba zasouvacího mechanismu probíhala způsobem,
typickým pro éru, jíž je budova symbolem: mechanická porucha byla sanována tím, že
se pohyblivé osazení zlikvidovalo a solidní sváry zajistily špici natrvalo ve vysunuté
poloze. Opět i „odborná“ literatura uvádí, že (cituji) „Zvláštní shodou okolností došlo k
tomu, že původní symbol – pěticípá hvězda na vrcholku věže – zůstala na svém místě
dodnes. Dnešní hotelový řetězec Crown Plaza má paradoxně ve svém znaku rovněž
pěticípou hvězdu, i když v barvě zelené. A tak nakonec stačila pouze výměna zasklení.“
Logotyp řetězce Crowne Plaza ovšem vypadá takto:
16
… Připojil jsem i logotyp Holidy Innu, v jehož režii probíhala generální rekonstrukce
(oba řetězce patří do jednoho „koncernu“ – odlišuje je standard služeb: Holiday Inn
jsou „tři hvězdy“, „Crowne Plaza“ čtyři …). Zelená hvězda na špici hotelu je nicméně
skutečností …
17
Vedle architektů, kteří přijali východiska SORELy, se na „Internacionálu“ podílela
plejáda umělců, jejichž význam a přínos vesměs přesahuje epizodu stalinismu v české
kultuře. Jejich díla se uplatňují v poloze dekorace interiéru i detailů pláště budovy.
Nejkvalitnější mezi nimi jsou práce z kovu a ze skla.
18
Kovolitecké práce a práce uměleckého kovářství zastoupené originálním zábradlím
schodiště, nejrůznějšími mřížemi, klikami a kličkami jsou dílem Jana Nušla. Vegetabilní
mříže na oknech parteru získaly takovou oblibu, že v průběhu rekonstrukce mizely –
zřejmě péčí sběratelů umění - stejně rychle, jako je restaurátoři doplňovali: ve dne
instalace, přes noc sběr.
19
… skleněné vitráže a reliéfy, skleněné panely s národními motivy od Jaroslavy
Brychtové a Viléma Dostrašila
20
… úchvatné typy skleněných lustrů a nástěnných svítidel, vyrobené ve sklárnách v
Kamenickém Šenově a Valašském Meziříčí, dodnes upoutávají svou nadčasovostí a
zpracováním.
21
Národní tématika se výrazně projevila při výzdobě stěn a stropů. Jedná se o sgrafita s
rostlinnými motivy propletených lipových lístků a motivy s ovocem a zeleninou od
Josefa Nováka a Stanislava Ullmana. Podobně byly řešeny nástěnné malby a obrazy s
náměty ze života městského a venkovského lidu. Národní a lidová témata se objevují
také na gobelínech. Podle návrhu Aloise Fišárka vznikl gobelín Tři tanečnice umístěný
ve vstupní hotelové hale. Cyril Bouda je autorem dalších gobelínů. První, příznačně
nazvaný Dary země, zdobí stěnu jednoho ze salonků v prvním patře,
22
druhý, nazvaný Praga Regina Musicae, je umístěn v lobby.
23
Podle návrhu Maxe Švabinského byla provedena nástěnná mozaika s motivem
pestrobarevné kytice,
24
umístěná nad točitým schodištěm vedoucím do zimní zahrady v posledním patře
centrální věže hotelu, vybaveném zasklenou arkádou.
Mezi umělci, kteří svými díly přispěli k původní podobě „Internacionálu“, se dále
uvádějí malíři W. Nowak a J. Gruss, sochaři Kodým, Hojerová a Sedlecká, nástropní
malby jsou dílem umělců Kumpána, Solara a Liškové. Budovatelská a sovětskoosvoboditelská tématika řady závěsných obrazů a volných plastik je v devadesátých
letech nejprve diskvalifikovala i ve vztahu k prosté účetní inventarizaci – aby následně
zmizely v průběhu střídání soukromých vlastníků hotelu: portrét samopalníka sice
není v dnešní době zrovna „sexy“, ale Svolinský je Svolinský … .
25
V pozůstalosti již zmíněného architekta Trmače se objevily náčrty, které ho identifikují
jakou autora řady nábytkových kusů –
26
sedacího nábytku, stolů i interiérového vybavení … vidíte tu slohovou směsici?!
27
Ty zabudované například v původních kancelářích vedení hotelu, které se vesměs
zachovaly ve více kusech a byly restaurovány a znovu použity při generální
rekonstrukci v devadesátých letech, jsme už viděli … . V Trmačově dokumentaci jsou
konečně také předlohy ornamentů štukových i malovaných, které se rovněž zachovaly
v hotelové lobby, v restauraci a v saloncích.
Jsou to právě tato díla – umělecko-řemeslná i umělecká – která jsou nositelem kulturní
- památkové, chcete-li – hodnoty „Internacionálu“, nikoliv stavba sama. Je to logické,
zákonité a obvyklé: architektura je to, čemu „mocipáni“ včetně těch komunistickolampasáckých „rozumějí“ – a co se také dá kvantifikovat ve vztahu k jejich potřebám –
viz oněch 44 generálů … Volná a volnější umění politici už tak bezprostředně ovládat
nedokáží – leda, že jsou výslovně antagonistická … Proto se do budovy
„Internacionálu“, reprezentující bolševickou ideologii a politickou diktaturu,
propašovalo tolik děl, která na rozdíl od stavby skutečně reprezentují kulturu a kulturní
odkaz.
28
Po roce 1989 se majitelem „Internacionálu“ v kuponové privatizaci stala společnost
Epic, která záhy přistoupila k jeho generální rekonstrukci a modernizaci – s cílem
překonat relikty socialistického provozu a hotel přizpůsobit současným mezinárodním
standardům. Na straně investora akci řídil zkušený hoteliér Ivan Chadima ve
spolupráci s dlouholetým ředitelem „Internacionálu“ z dob Čedoku Felixem Křížkem,
architektem byli MS architekti. K projektu jsme přizvali paní doc. Marii Benešovou,
aby nám pomohla svými neocenitelnými znalostmi a zkušenostmi, a mimořádně
konstruktivní a interaktivní byla i spolupráce s Karlem Ksandrem – dnešním ředitelem
NTM - který akci „dozoroval“ za NPÚ. Stavebně-historický a umělecko-historický
průzkum dělala Věra Mullerová. Jednou nebo dvakrát jsme se při práci na návrhu
rekonstrukce a modernizace konzultativně setkali s architekty Trmačem a Brzákem.
Na návrhu a projektu jsme pracovali v letech 1995 a 96 – zčásti již v souběhu s
probíhajícími stavebními a restaurátorskými pracemi, které probíhaly od března 1996
do dubna 1997. Z dodavatelů, kteří se na rekonstrukci podíleli, chci vyzvednout firmu
UNO z Havlíčkova Brodu, která byla dodavatelem veškerých truhlářských prací. Jména
dalších řemeslníků jsem už zapomněl, celkově však můžu konstatovat potěšitelnou
skutečnost, že se nezdá, že by řemesla vymírala – ani ta umělecká … Limitujícím
faktorem bývají cena a termíny …
29
Z hlediska zásahu do dochovaného stavu v rámci rekonstrukce a modernizace je naší
práci možné rozdělit do několika navzájem dosti odlišných oblastí:
- z hlediska technického a technologického – včetně řešení kompletně nového
výrobního zázemí gastronomických provozů – se jednalo v zásadě o rutinní práci:
jednak se odehrávala v prostorách bez zvláštní stavebně-historické ceny, jednak se
původní projekt ukazoval jako vcelku moderní a flexibilní: to platilo například pro
trasy rozvodů médií. Nové šatny personálu jsme umístili do původního
protiatomového krytu: ten by se možná býval mohl zachovat jako „svědectví doby“,
nikdo o tom však nerozhodl ani to nepožadoval; téměř dva metry tlustý strop
původního krytu s pískovou výplní konec konců zůstal zachovaný …
- v prostorách chodeb, schodišť, původní České restaurace – nově Harvest Roomu –
a rozsáhlých salonků a kanceláří vedení hotelu na obou úrovních třetího podlaží se
jednalo v podstatě o restaurování původního stavu:
30
frekventovaně zde nalézal uplatnění i restaurovaný původní mobiliář,
31
- vesměs nové – někdy ovšem s dekorem podle původních předloh – byly textilie
včetně koberců
- hotelové pokoje se ukázaly jako tak vhodně prostorově disponované, a zároveň bez
zvláštní stavebně historické ceny, že jsme bez problémů mohli navrhnout nové
koupelny – původní pokoje často neměly vlastní koupelny – a nový interiér
32
- zásadní byly intervence ve vstupní hale a v lobby: i zde jsme celkem snadno dospěli
k souladu s hlediska památkové péče, když jsme je uvolnili, prostorově scelili a
vyčistili od „ubytovenských“ vestaveb – vše při zachování původních náročných
kamenných a štukových povrchů a struktur
- největším zásahem generální rekonstrukce bylo zrušení původní Francouzské
restaurace – snad nejhezčího prostoru původního hotelu, byť s neadekvátním
vstupem: stísněný, nevyhovující přístup do velkého kongresového sálu – původní
tělocvičny byl už komentován; bylo rozhodnuto přeměnit původní Francouzskou
restauraci ve foyer kongresového sálu: takové řešení vytvořilo na jedné straně
jedinečnou přidanou hodnotu kongresového sálu – výtvarné kvality původní
restaurace jsem už komentoval, navíc – kolik kongresových sálů v Praze má foyer s
přímým přístupem do hotelové zahrady? Na druhé straně řešení je spojeno se
ztraceným spádem – bývalá Francouzská restaurace se nachází cca dva metry pod
úrovní podlahy v lobby i v kongresovém sále – a široké nové schodiště, které ji
propojilo se sálem, kvalitě jejího prostoru nepřispělo. Navíc – tělocvična stále
zůstává tělocvičnou …
33
- vnějšek hotelu byl v zásadě podroben pouze rekonstrukčním a restaurátorským
zásahům, jedinou komplikací bylo vnější spirálové požárně únikové schodiště,
přisazené k centrální věži – i to snad nakonec dopadlo přijatelně …
Do prostorů 12. patra – tzv. Čepičkova apartmá a přilehlých salonků pro jednání
nejvyššího velení armády a vedení ministerstva národní obrany – a do konferenčních
prostorů ve 14. patře a zimní zahrady o podlaží výše s náročnou – v hotelu zřejmě
nejlepší – umělecko-řemeslnou a výtvarnou výbavou rekonstrukce pod vedením Epic
nedošla. Podlaží Čepičkova apartmá zůstalo několik let nevyužívané – rekonstruováno
a modernizováno bylo až za dalšího vlastníka hotelu – Austria Hotels, dceřinné
společnosti pojišťovny UNIQA.
34
Původní morbidní, tmavým mramorem obložené koupelny a toalety při tom vzaly za
své – žádná škoda podle mého názoru – zachovány a restaurovány naopak byly
dekorované stropy salonků. Osud 14. a 15. byl dlouhou dobu neuzavřený:
rekonstrukční rozpočet Epicu byl vyčerpán, prostory tedy byly v dochovaném stavu
pronajaty balkánskému provozovateli kasina, aby je upravil vlastním nákladem: za své
při tom vzala nejen zeleň, ale i většina terakotových rabat, zachovaly se naštěstí
původní podlahy včetně vestavěného schodiště, pasířské výrobky – především
zábradlí a kapotáž arkádových oken, mozaika podle Švabinského předlohy, centrální
lustr i dekorované stropy.
35
Pro Austria Hotels jsme – po té, co kasino takřka přes noc beze stopy zmizelo zpracovali několik variant architektonicko-provozního řešení revitalizace těchto
jedinečných prostorů – pro konferenční účely, executive appartments, nakonec pro
business-lounge. Důvodem dlouhého váhání byla jednak převažující individuální a
skupinová klientela hotelu, která takové prostory nepotřebuje, jednak špatná
dostupnost těchto podlaží: výtah pro hosty končí ve 14. patře – do 15. se musí pěšky,
a výtah pro obsluhu není k dispozici vůbec …
36
To je škoda: jsou to, jak jsem už možná naznačil, nejhezčí (spolu s bývalou
Francouzskou restaurací) a z hlediska uměleckého a umělecko- řemeslného nejlépe
vybavené prostory hotelu, jejich arkádová okna se navíc otevírají do čtyř světových
stran na terasy a k unikátním výhledům …
Za Austria Hotels proběhla řada dalších stavebních úprav – hotelové pokoje byly
vybaveny klimatizací, v přízemí jižního křídla bylo vybudováno fitness centrum – tyto
zásahy byly však vesměs rutinní a bez vlivu na umělecko-historickou výbavu hotelu.
37
Smutnější – ale snad nikoliv nevratné - je, že původní mobiliář, restaurovaný a využitý
při generální rekonstrukci, je postupně vytlačován novým, konfekčním: v rozporu s
oficiálními deklaracemi o zájmu návštěvníků o tyto doklady uměleckého řemesla
padesátých let se tak děje, protože vedení hotelu má za to, že dobový mobiliář, byť
restaurovaný, neodpovídá očekáváním klientů … Ilustrativní je příběh těchto křesílek:
ve skutečnosti jsou, myslím, ještě hezčí než na této fotografii. Když byla po
restaurování rozmístěna v hotelovém lobby, přišla stížnost, že se v nich špatně sedí –
mají totiž příliš dlouhý sedák. Pokusili jsme se situaci napravit tím, že jsme do každého
křesla přidali tuhý polštář, o který se sedící opře … stejně křesílka začala postupně
mizet ve skladu a na jejich místa přišly konfekční, anonymní fotely. V čem je pointa?
Zkušení hoteliéři v lobby ve skutečnosti chtějí mít nepohodlný nábytek – v lobby totiž
nemá host co vysedávat, protože nedělá žádnou útratu – pohodlí ať si udělá v kavárně
nebo v lobby-baru, kde mu nezbyde, než si objednat aspoň Mattoni …
38
Návrh na prohlášení „Internacionálu“ za nemovitou kulturní památku zpracoval Státní
ústav památkové péče – Karel Ksandr – v roce 1996. Uvádí se v něm, že „inženýři a
architekti … pracovali na základě předem vybrané a určené urbanistické studie …“ a
hovoří se o „typu Lomonosovy univerzity“. Forma budovy – jmenovitě ta „vnější“ - je
tedy charakterizována jako nepůvodní a nevěrohodná – s tím lze jen souhlasit,
pamatujme na to ve vztahu k definici kulturních hodnot stavební památky. Skutečné
kulturní hodnoty uvádí až popis interiéru: uvádí se zde „Architektonická forma byla
promýšlena s ohledem na měřítko a proporce všech prvků a detailů.“
39
Tomu člověk nemůže nedat za pravdu třeba ve vstupním loubí … dále se píše o „… řadě
předních umělců, kteří pro hotel vytvořili několik pozoruhodných originálů. …
vybavení objektu navrženo jako specielní typy, vyráběné klasickými technologiemi z
klasických materiálů. Převážná část původního dochovaného nábytky v hotelu není ve
stylu „sorely“, ale lze zde nalézt nábytek jak kubistický, tak i v duchu amerického artdeco“. To už jsme si ukazovali …
Památková hodnota nemovitosti je v návrhu popsána stručně a povšechně, uvádí se:
„Budova … představuje v současné době unikátní doklad reprezentativní epochy ??
českého socialistického realismu pohnutých padesátých let … Architektonický styl …
lze charakterizovat jako zajímavý průnik působení dobového politicko-historického
vývoje … a … typicky české výrazové specifikace. … je … považován z hlediska historie
umění za vzácnou a cennou památku, dosud ne zcela zhodnocenou pro svoji
politickou minulost a vzhledovou kuriosnost.“
- ano, tomu rozumím – řeč je o uměleckých dílech, odlišena – označením za kuriozní –
je stavba (i když to není úplně precizní), a připomenuty jsou společenské okolnosti
vzniku …
Ministerstvo kultury návrhu SÚPP vyhovělo až v roce 2000, tedy po skončení
rozhodující rekonstrukce. Důvodová část rozhodnutí je (kromě formalit) dost stručná:
„Budova hotelu, postavená v letech 1954 – 1956 podle projektu architekta Františka
Jeřábka ve spolupráci s architekty Milanem Brzákem a Frantičkem Trmačem, je
40
unikátním dokladem české výrazové specifikace slohového období „SORELA“, typické
originální kombinací sovětské porevoluční klasicizující architektury, prvků ar deco
amerického typu a české folklorní inspirace. Zčásti, především ve společenských
prostorech je dochována původní výzdoba interiérů a jejich vybavení. Důležitý je také
urbanistický význam objektu, který tvoří věžovou výškovou dominantu Dejvic.“ Tečka.
Nevím jak vám, ale mě to připadá jako popis nějakého jiného objektu, než o jakém se
psalo v návrhu – o jeho historii a společenském pozadí vzniku nemluvě.
Chcete-li se dnes dozvědět něco o hotelu „Internacionál“ ať už na internetu nebo v
tištěných periodicích, záhy na vás vyskočí buďto historka o čtyřiatřiceti generálech a o
dvou schodech navíc, nebo o přeměně rudé hvězdy na zelenou. Dozvíte se také, že
hotel je „místními“ přezdíván „sen šíleného cukráře“ nebo „Lomonosova univerzita“
(osobně jsem se ani s jedním ani s druhým alias nesetkal …). Fundovaných odborných
článků najdete pomálu – z autorů jmenujme již zmíněného Karla Ksandra, Kateřinu
Hubrtovou či Radomíru Sedlákovou – ani v jednom případě se však nejedná o
soustavnou monografii, kterou by si desítky, ba stovky uměleckých děl a unikátních
umělecko-řemeslných výrobků, soustředěných v jednom projektu, zřejmě zasloužily.
Nejsoustavnější je v tomto ohledu dokumentace připomenutého průzkumu Věry
Mullerové z roku 1995 – ta však nevyšla tiskem (ani k tomu účelu nebyla
připravována) – kromě archivu autorky má po jednom výtisku NPÚ, náš ateliér a –
snad – majitel hotelu. Vesměs se dočtete, že rekonstrukce je zdařilá a citlivá (jeden
„zdroj“ z roku 2004 dokonce uvádí, že žádná rekonstrukce neproběhla – to můžu
chápat jako památkářskou poklonu ): cosi se tedy zřejmě zachovalo, není ale moc
jasné, co to vlastně je – kromě oněch čtyřiačtyřiceti generálů a dvou schodů navíc …
K tomu přičtěme postupné mizení původního, při generální rekonstrukci
restaurovaného a znovu instalovaného nábytku – snad ve skladech, a obecný obraz
nabývá jasnější kontury: vnímavější část návštěvníků snad oceňuje zabudované
umělecké a umělecko-řemeslné předměty. A co vlastní stavebně-historické,
architektonické hodnoty? Jaká je percepce hotelu International jako nemovité
památky? Připomeňme si definici – dovolím si citovat architekta Solaře z ústředního
pracoviště NPÚ: „Kulturní hodnoty historických staveb a jimi tvořeného prostředí jsou
spojeny s historickou věrohodností, schopností vydávat svědectví o minulosti,
s architektonickou kvalitou, s estetickou a emocionální působivostí, se stářím …
vzácností …“. Z osobní zkušenosti i na základě rešerše literatury tvrdím, že širší
veřejnost si mnoho takových hodnot s „Internacionálem“ nespojuje – nejen proto, že
odborníci je adekvátně nekomunikují: ony jsou totiž jaksi roztříštěné, protiřečící si,
jsou nesoustavné, z hlediska celku minoritní a útržkovité. Svědectví „Internacionálu“
jako stavby je převážně svědectvím kulturně společenským, politickým a sociálním, a
v této poloze se jedná o svědectví tristní, ostudné, ba i tragické. Netvrdím, že
porevoluční sovětská socialisticko-realistická literatura a výtvarné umění nejsou
kulturním fenoménem, nebo že tento fenomén si nezaslouží studium a evaluaci:
40
mluvím o implantaci vnějších znaků této kultury o dvacet let později v českém
prostředí, která byla v rozhodující míře nesena zvrácenou, ba zločinnou ideologií a
politikou.
Tím se nechci dotknout architektů Jeřábka, Trmače a Brzáka – vlastně naopak: dělali v
dobových podmínkách „co mohli“, respektive plavali s proudem jako většina – včetně
výtvarníků, podílejících se na stavbě „Internacionálu“ jejichž dílo hodnotím výše, než
architekturu hotelu. Architektura je vždy také dílem stavebníka: o Alexeji Čepičkovi,
zeti Klementa Gottwalda byla řeč, jeho kariéra byla stejně strmá jako krátká: již v roce
1956 byl zbaven všech funkcí a vyloučen z vládnoucí strany. Není to však (jen) tato
historie, s čím mám problém, když se snažím vnímat hotel „Intenacionál“ jako
nemovitou kulturní památku. Jako praktikující architekt čtu prostorové řešení hotelu a
příliš často v něm nalézám negativní projevy svévolné, nekompetentní a nepoučené
moci stavebníka. Takový druh stavebníka nezmizel s Alexejem Čepičkou: dnešní
developeři sice už nemohou poslat architekta do jáchymovských dolů, pokud neplní
jejich pokyny, ale někteří z nich mu kazí práci (co na tom, že v konečném důsledku k
vlastní škodě) podobně jako Gottwaldův zeť architektu Jeřábkovi. Nekompetentní a
asertivní stavebník je charakteristický tím, že „architekturu umí“, leckde leccos viděl a
trvá na tom, aby „to“ bylo i v „jeho stavbě“; Čapkovu pohádku o tom, Jak pejsek s
kočičkou pekli dort nečetl – nebo zapomněl; do jeho architektonického know-how
neproniklo, že architektura je především o vztazích, souvislostech – o struktuře – a
pak teprve o detailu. V hotelu „Internacionál“ byla a je řada beze sporu jedinečných
uměleckých a umělecko-řemeslných děl, architekti v něm vytvořili řadu jedinečných
prostorů – ale v dortu, co upatlali pejsek s kočičkou byla taky řada dobrot … Máme
štěstí - Praha má štěstí, že v případě „Internacionálu“ udrželi architekti – nejspíš
navzdory soudruhu ministrovi – alespoň (vnější) dortovou formu „ve figuře“ …
40
Asi je správné prohlásit nemovitou kulturní památkou i takový dort pejska a kočičky,
respektive Alexeje Čepičky, respektive komunistické vládnoucí strany, pokud je
jedinečný. O to důležitější pak ale je správná, srozumitelná a dobře komunikovaná =
veřejnosti sdělená evaluace hodnot takové památky. V případě hotelu „Internacionál“
toto postrádám. … možná přehnané srovnání s architekturou třetí říše jsem si dovolil
použít v zájmu podnícení diskuse o tom, jak se ve vztahu k extrémním příkladům, za
něž asi můžeme považovat SORELu, projevují, k jakým výsledkům vedou psaná i
nepsaná, legislativně zakotvená i postoji konkrétních úředníků a „expertů“ (- jednou s
uvozovkami, podruhé bez …) formovaná paradigmata památkové ochrany. Může být,
že v případě SORELy (možná nejen) si památková péče bere větší sousto, než na jaké je
připravena.
Hotel „Internacionál“ vznikl jako výslednice pohnutek, které byly nízké, ba zavržení
hodné: materiální projevy takových pohnutek samy o sobě neodpovídají definici
nemovité kulturní památky a z podstaty věci nespadají do sféry ochrany nemovitých
památek. Do jejich struktury však pronikly projevy, které definici kulturního dědictví
naplňují a ochranu zasluhují - umělecká díla, umělecká řemesla, řešení interiérů a
detaily pláště budovy: co s tím? Odpověď neznám, a možná jednoznačná ani
neexistuje – všechno se do muzea nebo galerie umístit nedá – jakkoli některé z
dochovaných artefaktů, dochovaných by si to zasluhovaly … Za jisté však považuji, že
by projevy jedné a druhé povahy měly být zřetelně pojmenovány a odlišeny: v případě
„Internacionálu“ to ministerstvo kultury neudělalo, NPÚ v návrhovém materiálu jen
41
povšechně, a neexistuje ani žádná soustavná odborná práce s touto tématikou. Ba co
víc – publicistikou je zvýrazňováno spíše to negativní – Čepička, 44 generálů nebo
„sen šíleného cukráře“ … Otázka „Co vlastně chráníme“ v případě hotelu International
zatím postrádá přehlednou odpověď. Odkaz IX. sjezdu KSČ – o ten se v případě této
stavby a její historie jedná – ochranu, respektive archivaci nepochybně zasluhuje – v
rozhodující míře však jako dokumentace pro badatele a vědecké studium komunistické
diktatury a jejích praktik: spíše, než ministerstvo kultury a Národní památkový ústav
by se jimi možná měl zabývat Ústav pro studium totalitních režimů … Jaké je ale
působení „Internacionálu“ jako veřejné budovy ve veřejném prostoru na prahu nového
tisíciletí, navíc bez přehledného vysvětlení …?!
41
Literatura a zdroje:
Návrh na prohlášení objektu za nemovitou kulturní památku, SÚPP, 1562/96, 1996
Prohlášení za kulturní památku, Ministerstvo kultury České republiky, 2459/2000,
2000
Archiv hotelu International
Archiv MS architekti s.r.o.
Hubrtová, Kateřina: Vysmívaný a nenáviděný Příběh pražského hotelu International,
Dějiny a současnost, 4, 2007
Ksandr, Karel: Rekonstrukce hotelu, aneb Proměna rudého Internationalu na zelený
Holiday Inn., s. 60-63, Stavba, 4, 1997, č. 2
Ksandr, Karel: Rekonstrukce hotelu Internacionál v Praze 6 - Dejvice, aneb jak lze
zachovat památku socialistického realismu., s. 67-70, In: Péče o památky moderní
architektury. Celostátní seminář, Ostrava, 6. - 7. 10. 1999, 1999
Lidová demokracie, deník - 29. 4. 1954, s. 7
42
Mullerová, V.: Hotel International – stavebně-historický a umělecko-historická
průzkum, 1995
Sedláková, Radomíra: Nemilovaný a oblíbený, in: Panorama 2004, s. 9, 2004
Storch, P.: Grand Hotel International v Praze–Dejvicích, in: Architektura ČSR 16, s.
465–475, 1957, č. 9
42
Download

Hotel International a jeho rekonstrukce