Nadační listy
č. 26/říjen 2010
osobnost
Richard Novák
Talent Igor Orozovič
Krásy naší země Poděbrady
Vzpomínka Ludmila Píchová
Slovo úvodem
Tak copak nám přinesl měsíc říjen?
Spousta nezapomenutelných zážitků. Kolega
Pavel Sršeň pro vás přichystal rozhovor
protkaný hudbou, s osobností vydání,
držitelem Thálie, vynikajícím pěvcem
Richardem Novákem. Hudba nás provázela
i při nadačním rozhovoru s ostravskou operetní
zpěvačkou Jiřinou Hanibalovou. A v Ostravě
jsme zůstali také při setkání s mladým hercem
Igorem Orozovičem, jenž se nám mimo jiné
vyznal ze své lásky k Praze. K městu, ve kterém
sídlí i fenomenální Divadlo Na Jezerce, živoucí
odkaz divadelních tradic Budínského společnosti,
ze které vzešla herecká osobnost Rudolf Hrušínský.
Krom jiného kolega a kamarád Ludmily Píchové,
herečky, na kterou by se zapomínat nemělo.
Stejně jako na naše režiséry v době válečné okupace,
o nichž píšeme v Historii kinematografie.
Počátkem října jsem si zajeli do podzimem
zbarveného lázeňského města Poděbrady, jenž svým
půvabem oslnilo i rozhlasové pracovníky, a tak zde
již řadu let probíhá festival rozhlasové tvorby
Bohemia Prix Radio, na kterém jsme nemohli
chybět, neboť řada našich osobností je spojena právě
s rozhlasem. Samozřejmě jsme nevynechali ani
návštěvu lázní. Lázeňství je nejdůležitější součástí
tohoto města..., a my tak trochu zabrousili do jeho
historie i současnosti. K tomu jsem si koupili výborný
lázeňský oplatek a bylo nám fajn, měli jsme radost.
Radost a štěstí má mnoho podob, třeba podobu
schválených projektů, které vyhodnocovala správní
rada NŽU. O této činnosti se dočtete hned na prvních
stránkách a pak už jen zbývá otáčet ty další.
Ať se vám líbí...
Alexandra Stušková, DiS.
šéfredaktorka nadačních listů
Obsah
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Podpora projektů
2
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Jiřina Hanibalová, SENIOR PRIX 2007
5
TALENT
Igor Orozovič
8
OSOBNOST
Richard Novák
12
KRÁSY NAŠÍ ZEMĚ
Poděbrady
18
CO MOŽNÁ NEVÍTE
Prix Bohemia Radio
24
ZDRAVÍ
Lázně Poděbrady
26
HISTORIE
Čeští filmoví režiséři v době okupace
28
VZPOMÍNKA
Ludmila Píchová
32
FENOMÉN
Divadlo Na Jezerce
36
KAM ZA KULTUROU
38
Šéfredaktorka:
Alexandra Stušková, DiS. , [email protected]
tel: 739 077 131, www.nadace-zivot-umelce.cz
Grafická úprava:
Ivo Repčík
Redakce:
Mgr. Justina Kašparová, Miroslava Pelnářová
Lýdie Soldánová, Vladimír Stuška
Nakladatelství STUŠKOVÁ
IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127
R. č.: MK ČR E 18180
měsíčník: č. 26 / říjen 2010, vychází 26. 10. 2010
příští číslo vyjde: 26. 11. 2010
Poděkování inzerentům: Filharmonie Hradec Králové, Agentura NKL Žofín, Zlata Semecká-prodej lázeňských oplatků,
Divadlo Na Kovárně-Poděbrady, Hotel Bellevue-Poděbrady, Městská divadla pražská, Divadlo Na Jezerce, Lázně Poděbrady, a.s., RWE Transgas, a.s.
1
N a dac e ž i v ot u m ě lc e
Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:
Vladimír Prošek – předseda,
dramaturg, hudebník,
zástupce Uměleckého sdružení Artes
Prof. Jiří Hlaváč – profesor HAMU
zástupce Asociace hudebních
umělců a vědců.
Mgr. Vojtěch Jouza – člen České
filharmonie, zástupce UNIE Odborový
svaz orchestrálních hudebníků ČR
RNDr. Jan Komín – hudebník,
zástupce Svazu autorů a interpretů
Miroslav Svoboda – člen sboru Statní
opery Praha, zástupce UNIE
Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR
Marek Vašut – herec,
zástupce Herecké asociace
Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY:
Ivan Pazour – člen orchestru
České filharmonie, zástupce UNIE
Odb. svaz orch. hudebníků ČR
Cyril Jeníček – hudebník,
zástupce Svazu autorů a interpretů
Josef Zeman – zástupce
uměleckého sdružení ARTES
Dne 1. října 2010 správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE vyhodnotila všechny obdržené a formálně úplné
žádosti v rámci veřejného výběrového řízení na poskytnutí nadačního příspěvku z vlastních zdrojů
nadace pro rok 2010, jehož uzávěrka proběhla dne
31. července 2010. Výsledky, obsahující projekty
schválené, neschválené a přesunuté do další výzvy,
naleznete na nadačních internetových stránkách
www.nadace-zivot-umelce.cz, v sekci aktuality.
Vyhodnocení žádostí je plně v kompetenci správní
rady nadace. Rozhodování a schvalování není jednoduché, jak z hlediska zodpovědnosti, tak také z hlediska
velkého množství žádostí. My vám nyní některé z řady
schválených projektů krátce představíme.
Divadlo Konvikt, o.s. - Týden improvizace 2010
Festival Týden improvizace byl založen jako multižánrová přehlídka mapující fenomén improvizace napříč
různými druhy umění. Jedná se o jedinou rozsáhlou
akci v České republice, jejímž hlavním tématem se
stala improvizace. Festival pořádá Divadlo Konvikt
o.s., jehož členy jsou výhradně studenti Katedry divadelních filmových a mediálních studií při Filozofické
fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Divadlo
Konvikt o.s. připravuje celoroční program, skládající
se jak z vlastních divadelních produkcí, tak také divadel hostujících, přednášek, workshopů, odborných
besed, projekcí videozáznamů divadelních představení, scénických čtení, retrospektivních výstav apod.
Od letošního ročníku se Týden improvizace prezentuje
novou dramaturgií. Tematicky se zaměřuje na periferie
města a snaží se tak rozptýlit festivalové produkce do
okrajových částí města. www.divadlokonvikt.cz
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Podpora projektů
FM Production, s.r.o.
Konkurs Zahrady 2010
Jedná se o největší domácí festival folk & world
music, který probíhá v Náměšti na Hané. Pořádající agentura FM Production, s.r.o. (dříve Folk
& Country s.r.o.) každoročně vyhlašuje výběrový
Konkurs Zahrady, určený pro kapely i sólisty, kteří
hrají folk, world music, folkrock, bluegrass, jazz,
alternativu, tramp, blues, spirituály, country, etno
či folklór. Konkurs je otevřen muzikantům z Česka i ze Slovenska. Jeho účelem je podpořit mladé
kapely a umožnit jim prezentaci a vstup na festivalová a klubová pódia i do médií. S přihláškou
je nutné vždy poslat i nahrávku na CD. Přihlášku
a podrobnosti najdete na www.folkcountry.cz/
konkurs.htm. Následující Zahrada 2011 bude probíhat ve dnech 1. 7. - 4. 7. 2011 a věřte, že stojí za
to se přihlásit.
MERLET, s.r.o. - Křivoklání
Mezinárodní festival šermu, písní a divadla je
přehlídkou středověkých soubojů, dobové
hudby a ukázkou středověkých řemesel. Celou
akci pořádá hrad Křivoklát ve spolupráci s profesionálními šermíři agentury MERLET. K vidění jsou
šermířské turnaje, hudební vstupy a nechybí ani
zevrubný popis mučících metod a poprav, které
návštěvníkům osvětluje sám Mistr popravčí. Ke
Křivoklání patří neodmyslitelně také řemeslnický jarmark. K vidění jsou i mistři kováři, hrnčíři, skláři, řezbáři, koželuhové, tkalci, košíkáři či
svíčkáři. Zkusit si můžete také střelbu z luku či
kuše. V několika tavernách je možno ochutnat
teplou medovinu, svařené víno, domácí slivovici,
opékanou slaninu, buřty, placky či turecký med.
www.krivoklat.cz
A PA R ÁT:
Ing. Dagmar Hrnčířová
výkonná ředitelka nadace
Lýdie Soldánová – tajemnice
REDAKČNÍ RADA:
Ing. Dagmar Hrnčířová
výkonná ředitelka nadace
Mgr. Daniel Růžička – šéfproducent,
Centrum vzdělávacích pořadů ČT
Ing. Martin Mařan
ředitel společnosti INTERGRAM
2
KD Mlejn, o.p.s. - Cirkus Mlejn
KD Mlejn je obecně prospěšnou společností fungující od července 2006 a jako nástupce původní příspěvkové organizace se věnuje kulturně vzdělávací
činností nejen v oblasti Prahy 13, ale celého hlavního
města. Pokračuje v tradici Klubu Mlejn, který funguje
od roku 1988 a patří mezi významné divadelní, folkové a rockové scény v ČR. Program je velmi rozmanitý.
Činnost se odehrává především přímo v Klubu Mlejn
ve Spolkovém Domě.
www.mlejn.cz
3
N a dac e ž i v ot u m ě lc e
ZUŠ Klášterec nad Ohří - SIRAEX
2010 - festival současného tance
repertoáru přes extrémně náročné skladby 20. a 21. století až po folklór. Spolupracuje
s předními světovými sólisty a dirigenty. Za
zmínku stojí i rozsah jeho hudebního vzdělání. Absolvoval Konzervatoř v Brně ve třídě
prof. B. Winklera, posléze Hudební akademii
múzických umění v Praze u profesorů Jiřího
Hlaváče a Vlastimila Mareše, kde nyní studuje
v doktorském cyklu, a roční stáž na Conservatoir Supérieur de Musique et de Danse v Paříži
v prestižní třídě Michela Arrignona. V poslední
době nahrával např. pro Čs. Rozhlas, Čs. televizi,
Mitteldeutsch Rundfunk, či Arco Diva.
www.irvinvenys.cz
Festival současného tance s mezinárodní účastí
pořádá Základní umělecká škola v Klášterci nad
Ohří. Svým bohatým a hlavně kvalitním programem získává postupně festival svou stálou
pozici v tanečním a divadelním světě, a stálou
pozici mezi tradičními akcemi města. Kulisou
pro vystoupení tanečníků je tradičně zámecký
Letohrádek Sala Terrena, doprovodný program
probíhá v okolí kláštereckého zámku. Hlavní
program festivalu tvoří „Dny scénického tance“
rozložené do pěti komponovaných večerů. Na
čtvrtém ročníku, pořádaném letos v srpnu, se
představili také tanečníci z Norska, Lucemburska, Venezuely či Kolumbie. Doprovodnému
programu dominovaly i lekce tai-chi a salsy.
SIRAEX 2010 skončil, ale pomalu se již rozbíhají
přípravy 5. ročníku.
www.zusklasterec.cz
Irvin
Venyš je právem řazen k nejvýraznějším
umělcům mladé české generace. Je držitelem
mnoha ocenění ze světově uznávaných soutěží,
která opakovaně obhajuje na prestižních mezinárodních festivalech. Pozoruhodný je přesah jeho
hudebních aktivit, od klasického klarinetového
4
operetní zpěvačka, SENIOR PRIX 2007
Když jsem se s paní Hanibalovou domlouvala na
nadačním rozhovoru, skromně mi odvětila, že to
nebude nikoho zajímat. Já jsem však zcela opačného názoru. Pokud někdo dělá svou činnost tak
dobře a s takovou láskou, jako ji po dlouhá léta
dělala paní Hanibalová, díky čemuž byla také po
zásluze oceněna nadační cenou SENIOR PRIX, jistě
se s ní tímto prostřednictvím řada z vás ráda seznámí. A když k tomu ještě přičteme manželství se
světoznámým sběratelem autogramů, panem Jiřím Hanibalem, vězte že i tentokrát bude nadační
rozhovor více než zajímavý.
Jako operetní zpěvačka jste zpívala ve sboru nebo i sólově?
V operetě jsem od roku 1953, zpívala jsem ve sboru, ale občas jsem
dostávala i nějaké menší role. Jako
sbor jsme někdy „vypomáhali“ také
v opeře, ráda vzpomínám například na Wagnerovu operu Mistři pěvci norimberští. Moje dávná
profesorka zpěvu, paní Helena Zemanová, by
mne ráda viděla v opeře, ale já se zhlédla v operetě. Tam je zastoupeno vše. Zpěv, próza i balet...
a já navíc ráda tančím.
Měla jste už jako dítě pěvecké zázemí?
U nás v rodině se vždy zpívalo. Dodnes vzpomínám na večery, kdy taťka vzal mandolínu a celá
rodina zpívala. Tatínek byl dělník, maminka se
starala o nás o tři děti, byla krize, práce nebylo,
žili jsme pouze z podpory, které se říkalo „žebračenka“ a činila 10 korun na týden. Maminka
k tomu chudému rozpočtu ještě přispívala tím,
že prala prádlo bohatším ženám. Přesto na své
dětství vzpomínám jako na šťastné.
Venyš Irvin - Propagace skladeb českých autorů 20. století předními interprety mladé české generace
Celkem bylo schváleno 54 projektů. 11 projektů správní
rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE neschválila a jeden přesunula do kola dalšího. Z vlastních zdrojů nadace bude
v rámci této výzvy poskytnuto jednotlivým žadatelům
celkem 1.036.000 Kč.
Paní Jiřina Hanibalová
redakčně zpracováno
I králové začínali „korunou“
číslo účtu pro případné dary:
25334111/0100
adresa:
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Senovážné nám. 23, 110 00
Praha 1
tel.: 224 142 295
www.nadace-zivot-umelce.cz
se tenkrát podepsalo i na mém zdraví. Synové
sedláka (všichni poté padli ve válce) za mnou
chodili ať jim zazpívám, rádi mě poslouchali a já
zase ráda zpívala.
To je jako z filmu. A co bylo po válce?
Bylo mi 17 let. Vystudovala jsem obchodní školu a pak jsem pracovala šest let v jednom podniku jako účetní. Zároveň jsem studovala zpěv
u paní prof. Zemanové, sólistky opery Státního
divadla v Ostravě. Ještě jako dítě jsem se naučila hrát také na housle a na klavír. V roce 1953
jsem se zúčastnila konkurzu do operety a byla
jsem přijata. Tehdy mě přijímal dirigent Vladimír Brázda, ředitelem byl Karel Želenský, oba
velké osobnosti.
Pocházíte z Ostravy?
Narodila jsem se v Ostravě, ale útlé mládí jsem
prožila v nedaleké vesnici Jistebníku nad Odrou.
Tato obec je známá tím, že zde učil před válkou
sbormistr a hudební pedagog František Lýsek,
který založil a vedl Jistebnické zpěváčky, soubor
známý po celé republice.
Čím jste chtěla být jako malá holčička?
Učitelkou, lékařkou..., už ani nevím čím vším.
Jenomže byla válka, žili jsme v zabraném sudetském území a české děti nesměly studovat. Jako
čtrnáctiletá jsem byla nasazena k německému
sedlákovi, kde jsem musela těžce pracovat, což
Z operety Perly panny Serafinky
55
N a dac e ž i v ot u m ě lc e
jen z doslechu, co se tam děje. Je to smutné.
Člověk se cítí jako vyobcovaný.
Z operety Tisíc a jedna noc, 1954
Jak dlouho jste byla v angažmá Národního
divadla Moravskoslezského?
47 let! A odcházela jsem s velkou lítostí. Ještě
dva roky jsem pak hrála jako „půlúvazkářka“
a další rok jako externistka, ale v roce 1992
jsem skončila definitivně. Dodnes sice zpívám
ve Smíšeném sboru Ostrava a v Ženském sboru
Dobroslava Lidmily Ostrava-Svinov, ale i když
si zazpívám, divadlo mi to nahradit nemůže.
Máte děti?
Máme. Kluky, dvojčata. Jako všechny divadelní
děti, i oni za mnou od útlého dětství chodily
do divadla. Znali všechny komedie a nejvíce se
jim líbili tři řemeslníci z „Lumpacivagabundus“.
Doma mne pak nutili, ať to s nimi hraji a když
jsem se vymlouvala, že to neznám, tak že mi
budou napovídat. Přímo na uměleckou dráhu se však nedali, i když jeden syn se věnuje
hudbě. Učí, hraje na několik nástrojů a také má
svoji kapelu. Druhý syn se vyučil vulkanizérem.
Pak máme ještě tři vnučky a pět pravnoučat.
Na jednu z vnuček jsme obzvlášť pyšní. Studuje v Japonsku a má tam i svůj pořad v rozhlase.
Jednou vystupovala také v televizi. Dokonce
učí Japonce českou konverzaci.
Na koho ráda vzpomínáte?
Ráda vzpomínám na naše operetní pěvce Kosťu Holubáře (vynikající Řek Zorba), Josefa Kobra..., někteří začínali ještě u kočovných společností, ráda jsem poslouchala jejich historky.
Vzpomínám také na Liběnu Astrovou, Zdeňku
Poláčkovou, z mladších na Helenu Riehsovou.
Spousta jich už bohužel nežije. Z členů sboru
mého věku jsem myslím zůstala jen já sama.
A z těch mladších, nevím. Kontakty nemám
žádné, změny ve vedení způsobily, že do šaten
ani na veřejné generálky nesmíme, tak už vím
Váš manžel Jiří je známým-světoznámým
sběratelem autogramů. Jak jste se spolu
seznámili?
Můj manžel pochází z Prahy. Jednou před
mnoha lety přijel do Ostravy na brigádu, a to
se mu stalo osudným. Seznámili jsme se v kavárně Fenix, kam jsme chodily s kolegyněmi
hrát šachy, no a můj manžel tam zase chodil na
obědy. Jednou jsme se tak spolu dali do řeči,
začali se scházet, chodil za mnou i na všechna
představení..., zkrátka po nějaké době jsme se
vzali a on zůstal se mnou v Ostravě.
1994, Loď komediantů, poslední představení
6
To je smutné. Jak se vám vůbec líbí dnešní
doba? Narodila jste se v roce 1928, to už jste
panečku pamětnice.
Moc se mi nelíbí. Například taková divadelní
atmosféra bývala dříve radostnější, uvolněnější, nehrozily bezdůvodné výpovědi. Dnes
mají členky kolem padesátky smlouvu jen na
rok, ale co budou třeba dělat potom? Vždyť
celý život hrály jen divadlo a s konzervatoří nemají šanci sehnat zaměstnání. Také je mi velmi
smutno z dnešních mladých lidí. Už staří Řekové a Římani si stěžovali na mládež, ale dnes by
se teprve divili. Když čtu například články kantorů o školácích, jímá mě hrůza. Rovněž když vidím mládež jak se chová na ulicích..., a jak mluví.
Taková vulgární slova bych snad ani nedokázala
vypustit z úst a oni je používají běžně. Ale to už
jsem věru odbočila. To je na dlouhé povídání.
Jiří Hanibal
Je u nás zřejmě nejznámějším sběratelem
autogramů našich i zahraničních osobností. Svému koníčku se věnuje od roku 1969
a jeho hodnotná sbírka čítá více než 4 000
podpisů takových jmen jako: Neil Armstrong, Louis de Funes, Gregory Peck, Barbara Streisand, Ginger Rogersová a Fred
Astaier, Charles Chaplin, Max Schmeling
a Anny Ondráková, Gina Lollobrigida, Jean
Marais, Diego Maradona, David Beckham,
Jan Werich, Jiří Voskovec, Václav Havel,
Margaret Thatcherová, Michail Gorbačov,
Dalai Lama..., jmenovali bychom nekonečně dlouho. Co jméno, to pojem, ať už z řad
herců, zpěváků, politiků, sportovců, vědců
či astronautů. Svou sbírku má pan Jiří pečlivě seřazenou a roztříděnou podle jednotlivých oborů. První autogram, který získal,
byl od herce Františka Smolíka. A poslední?
Ten se každou chvíli mění. Své „poklady“ si
pan Jiří neschovává jen pro sebe. Má za sebou již 124 výstav a je také členem pražského Klubu sběratelů autogramů a Klubu sběratelů kuriozit. Jak sám říká: Váží si všech
svých podpisů, každého jednotlivě, vždyť
k řadě z nich se vážou také nezapomenutelná setkání a vzpomínky.
s Janem Werichem
Díky svému zajímavému koníčku procestoval manžel kus světa. Cestujete s ním?
Cestování je našim společným koníčkem. Kromě Austrálie jsme projeli všechny kontinenty.
Manželovi se nejvíce líbila Brazílie, kde jsme
dělali okružní zájezd..., plavili se po Amazonce,
chytali piraně, byli u Indiánů. Nádherné bylo
také stát pod sochou Krista a dívat se na Rio de
Janeiro. Já jsem ale svoje srdce nechala v Egyptě,
který máme procestovaný skrz naskrz. Všechny
ty monumentální zbytky chrámů, pyramidy,
Sinaj, plavba po Nilu, Údolí králů..., to jsou nezapomenutelné dojmy. Do Egypta jezdíme
každoročně, vždy v měsíci listopadu, kdy je
tam příjemných 30°C.
Dovolená v Egyptě, 2008
Vraťme se z nádherného Egypta do neméně krásných Čech, konkrétně do Prahy, kde
vám bylo v roce 2007 uděleno nadační ocenění SENIOR PRIX. Měla jste radost?
Měla jsem obrovskou radost. Sice se mi půl
roku předtím předseda Unie zmínil, že mě navrhl na nějakou cenu, ale že to bude takové, to
jsem si ani ve snu nepředstavovala. Samotného
předávání cen jsem se bohužel zúčastnit nemohla, poněvadž jsme byli právě tou dobou v Egyptě, ale přijela jsem pak na následné předvánoční
setkání. Byla to nádhera. Možnost se setkat se
všemi oceněnými, které jsem obdivovala z filmu i z jeviště..., s herci, kteří než přešli do Prahy,
byli dříve v Ostravě, prostě se všemi. Fantastický
zážitek! Velice si tohoto ocenění vážím a moc
ráda přijedu i na další předvánoční setkání.
Na závěr nám ještě paní Hanibalová prozraďte, čím se zabýváte v současnosti.
Kromě zpívání ve dvou sborech dělám výzkumy veřejného mínění a trhu, což je hodně náročné na čas. Také dělám Univerzitu 3. věku,
vloni jsem skončila Informatiku a letos jsem
začala Ekonomiku. Je to tříleté studium, takže
se rozhodně nenudím.
Děkuji za rozhovor.
text: Alexandra Stušková, DiS.
foto poskytla: Jiřina Hanibalová
7
talent
Jeden z lístků nadačního čtyřlístku představuje aktivní podporu mladých výkonných umělců. Ta se skládá z několika projektů, ke kterým
se řadí také udílení Ceny Jiřího Adamíry, kterou zřídila NADACE
ŽIVOT UMĚLCE pro léta 2005–
2011 ve spolupráci s pražskou
DAMU. Je udělována nejlepšímu studentovi a studentce absolventského
ročníku za výrazné tvůrčí úspěchy
dosahované během celého studia.
Nejlepší studentkou byla vyhodnocena Marie Štípková, se kterou jsme se
sešly před prázdninami, nejlepším studentem Igor Orozovič, kterého jsem
zastihla zase po prázdninách, a to v severomoravské metropoli v Ostravě.
Igor Orozovič
Proč právě v Ostravě?
Milosrdný osud mě sem zavál. Od letošního
roku jsem zde totiž v angažmá v Národním divadle moravskoslezském.
Jak se student, který právě dokončil studium
na pražské DAMU, najednou ocitne v ostravském divadle?
Také jsem se z toho ještě nevzpamatoval, i když
s tímto divadlem mám intimnější vztah již druhým rokem. To bylo tak… jednou v noci, poté
co jsme odehráli se spolužáky z DAMU v divadle
Na prádle mimoškolní představení Kříž u potoka, zavolala mi nějaká slečna a povídala něco
o tomto představení, o Ostravě, o nějakém konkurzu..., o Oidipovi a o budoucnosti.
A o Vás...
Ano, a o mně. Že by to bylo fajn, a že se mi ozvou.
Měl jsem velkou radost, přece jen člověka zahřeje pomyšlení, že si ho vůbec někdo všiml. Nepřikládal jsem však tehdy tomu telefonátu nijak
zvlášť velký význam, protože v podobných případech bývám spíš pesimista. Je to lepší než
88
být optimistou a pak se vypořádávat s následným zklamáním. Přece jen jsem byl teprve ve třetím ročníku… „budoucnost a Ostrava“ byly pro
mne v nedohlednu. Navíc co se týče vizí budoucnosti, nosím spíš sluneční brýle než dalekohled.
rád“, pokud mě ale nechají dostudovat. Dohodli jsme se a jsem tu. A jsem opravdu velmi
vděčný všem z NDM, že mi nejenže dali tuto
skvělou příležitost, ale že mi také po celou
dobu studia vycházeli maximálně vstříc. A jsem
také rád, že dělám tento rozhovor, protože
jsem si to teď znovu uvědomil a přestanu reptat na zkouškách. (smích)
Oidipus
Pojďme ještě zpátky na pražskou DAMU.
Měl jste radost z Ceny Jiřího Adamíry?
Učím se tady v Ostravě novým výrazům, a tak
bych řekl: Měl jsem radost jak cyp!!! (nebo
cíp?). Ale jak se ke mně ta cena dostala, nechápu. (smích)
Jak konkurz probíhal?
Monology, zpěv, trocha pohybu, improvizace…Byl opravdu napínavý a dramatický, také
jak jinak, když jde o dramatické umění. (smích)
Dokonce došlo na vyskakování z rozjetého zpátečního vlaku, když mi Pavel Šimák, šéf činohry,
volal, abych se rychle vrátil a znovu se „ukázal“))
Určitě zaslouženě. Nejlepší studentkou byla
oceněna Marie Štípková. Kdybyste měl Vy
osobně tu možnost, komu byste, kromě ní,
tuto cenu udělil?
Skoro všem. Všichni od nás udělali ohromný
kus práce. Někdo měl štěstí a jiné příležitosti,
někdo halt ne. Je to těžko měřitelné, kdybychom hráli „na čas“, bylo by to snazší.... Každý
by si tu cenu zasloužil za něco. Pokud bych
ale já sám směl hodnotit herecký růst během
studia, asi bych poklepal na rameno Ivanu
Luptákovi, ze kterého vyrostl skvělý herec.
Jeho kvality můžete dnes posoudit v Divadle
Na zábradlí. Z dívek bych políbil Anežku Russevovou, která neskutečně makala, je úžasná a
divadlo opravdu miluje, nechápu, že si jí ještě
nikdo nevšiml. No a rozhodně bych se mračil
jako čert (to já umím), kdyby nebyla oceněna
právě Mája Štípková, protože opravdu..., kdo
jiný než ona?!
Konkurz tedy vyšel.
Vyšel. Bylo mi řečeno, že si můžu zahrát Oidipa, pokud u nich přijmu angažmá. Načež jsem
odpověděl, že do angažmá půjdu „nekonečně
Moc hezky mluvíte o svých spolužácích. Jak
vůbec celkově vzpomínáte na studia?
Ještě to není tak dávno, ještě není čas vzpomínat a ani nenastala situace, kdy bych musel
Ale i přes ty „sluneční brýle“ jste se přece
jen do Ostravy dostal.
(smích) Za pár měsíců mi přišla pozvánka na
konkurz na roli Oidipa v Národním divadle
moravskoslezském. Tak já šup učit se monology a potom šup na vlak… Mimochodem na konkurzu jsem se setkal i s tou slečnou, která mi telefonovala a ze které se vyklubala Klára Špičková,
dramaturgyně NDM a Divadla na Fidlovačce.
s Májou Štípkovou ze zkoušení diskové inscenace Racek
vzpomínat. Ještě jsem DAMU zcela neopustil...,
listy mé diplomové práce jsou zatím bílé jako
sníh. Ne pražský, ne ostravský, ale grónský.
(smích) A stejně..., „své damáky“ jsem neopustil, jsme stále v kontaktu. Budeme spolu hrát
několik repríz Racka v Disku, snad Staročeské
vánoční hry ve Viole a soudím, že i mimo to
se budeme nadále potkávat. Divadelní svět je
mrňavý. Například hned čtyři moji spolužáci
mají angažmá v Olomouci, takže jsme vlastně
sousedi, a to se hodí, protože to jsou náhodou
zrovna ti, se kterýma děláme v Praze kabaret.
Kabaret? V Praze? Vždyť jste všichni na Moravě, jak jste právě uvedl.
Vtipné, viďte? Během studií jsme totiž s Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora našli
společnou zálibu v divadle malých forem, a tak
jsme založili Cabaret Calembour. Každý donesl co ho napadlo. Vymysleli jsme koncepci,
sehnali muzikanty, ještě dvě skvělé herečky,
parádní divadélko na Kampě…, a už druhým
rokem hrajeme v Divadle Kampa (dříve Čertovka) Čertovskou kvidouli a aktovku Borůvčí.
Až nás samotné překvapuje, jak jsou diváci po
tomto druhu zábavy lační a jak hltají a chápou
slovní humor. Vždycky mě potěší, že takto aspoň na chvíli vítězíme nad „zábavou“, kterou
nabízí televize a některé produkce.
Kampa... Malá Strana..., překrásné prostředí.
Přesně. Právě ta stará Praha hraje velikou roli,
protože my všichni milujeme jejího ducha a příběhy, které ukrývá nebo k nim inspiruje. S kabaretem už jsme byli ale i v jiných městech, a také
se chystáme jednou na Moravu, ale ta si zaslouží speciální vydání. (smích)
Jestli tomu dobře rozumím, ten kabaret je
autorský.
Ano. Všechno co děláme, je původní tvorba.
Texty píšeme všichni, každý zvlášť nebo dohromady, já se k tomu starám o hudbu. Momentálně se „schyluje“ k dalšímu „dílu“ kabaretu, jehož
99
talent
premiéru plánujeme na prosinec. Ale než bude
premiéra, tak jestli můžu, všechny tímto prostřednictvím srdečně zvu i na další představení,
a to 17. října, no, to už asi nestihnou, ale pak ještě 22. listopadu. Je to docela legrace! Více se dozvíte na www.cabaret-calembour.cz, ale protože je náš počítačový mág kdesi na plantážích
ve Francii, podívejte se radši na program www.
divadlokampa.cz. A konec reklamy. (smích)
Nevadí, děkujeme za pozvání. I reklama je
potřebná, pokud nabízí dobré „zboží“. Herci
a umělci všeobecně, jsou vlastně svým způsobem také takovým produktem reklamy,
neboť nabízejí sami sebe. Svoji tvorbu, svoji
práci. Co ovlivnilo vás při výběru tohoto povolání? Už od dětství jste chtěl být hercem?
Pominu-li obligátního popeláře (v popelnicích
se hrabu rád dodnes), dlouhá léta jsem chtěl
být veterinářem. Ještě na gymplu jsem v tom
měl jasno. Ale! Pořád jsem dělal nějaké kraviny... a všichni mi říkali: „Ty stejně skončíš na
DAMU.“ Tak jsem je poslechl. (smích )
Pocházíte z Prahy?
Jsem mladý balkánec s kapkou polské krve a
tedy nefalšovaný Pražák. Dědeček je Srb, kapka polské krve pochází od babičky a narodil
jsem se v Podolí.
Máte nějaké herecké vzory?
No jeje! Obdivuji každého. A také kritizuji každého. Ale kdo mě fascinuje, je například Jan Vondráček z Divadla v Dlouhé. To je opravdu pan
herec.
Kdo byl na studiích vašim nejoblíbenějším
kantorem?
Ještě před DAMU jsem byl dva roky na Konzervatoři Jaroslava Ježka, obor muzikálové herectví, a tam jsem se setkal s paní Hanou Smrčkovou. Ta mi dala hodně a moc! Je to skvělá
pedagožka se skvělým přístupem a citem ke
studentům. Bože, víc takových! Na DAMU nás
pak učily takové osobnosti jako jsou paní Jaroslava Adamová, Miroslava Pleštilová, Michal
Pavlata. Můj speciální dík patří Evě Spoustové! Učila nás jevištní mluvu, a i když se někomu, soudě podle mého drmolení, bude zdát,
že u mě neuspěla, dala a dává mi obrovské bohatství a vždy dám na její názor a radu.
10
10
Cabaret Carembour, s Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora.
Je těžké najít po škole uplatnění?
Je, i když já měl štěstí. Ale jinak porodnost herců je veliká a úmrtnost divadel bohužel také.
Nejsou peníze, divadla mají stop stavy..., volná
noha pokulhává. Avšak kdo chce dělat divadlo,
ten ho dělat bude. To nic na světě nezmění. Uživit se jím, to už je těžší. A uživit rodinu…, z toho
mám strach už teď.
Upřednostňujete film nebo divadlo?
Neznám nikoho, kdo by nechtěl hrát ve filmu.
Nemyslím kvůli popularitě, ale kvůli natáčení a tvorbě filmu jako takové. Je to jiný svět,
krásný, lákavý, voňavý, jiný styl herectví, jiné
prostředky, iluze, realita, kamera, stříbrné
plátno… a popularita. ))
A co televize? Co vůbec sledují dnešní mladí
absolventi?
Já si občas na internetu pouštím Jana Krause,
nebo si „dám panáka“ s nějakou osobností v
Krásných ztrátách, občas si pouštím jako pozadí
Čt24, jinak ale televizi vůbec nesleduji, i když dřív
tomu tak nebylo. (smích) Myslím ale, že většina
mých přátel a vrstevníků z oboru televizi ani vůbec nemá, nebo ji skoro nesleduje. Není na to
čas a když je, vybere si člověk opravdu perličku
nebo něco pro absolutní relax. Většinou hodně
sledujeme DVD nebo filmy a pořady z internetu.
Pak už člověk televizní dabing nesnese, natož
ten moderní, spíchnutý na koleni. A také se ještě všichni bavíme většinou aktivně a ne pasivně
u „telky“. I když tím nechci tvrdit, že někdy není
fajn, jen se tak „vyvalit před bednu“. (smích)
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Zmiňoval jsem ty sluneční brýle… Takže já zatím životem tak nějak proplouvám. Dostávám
doufám to, co si zasloužím a s tím, co mi nabízí,
nakládám, jak nejlépe dovedu. Teď se teprve
rozkoukávám v Ostravě. Co bude dál, netuším
a ani nemohu. Stane se, co má se stát.
A do Prahy byste se vrátit nechtěl?
Prahu miluji !!!
text: Alexandra Stušková, DiS.
foto poskytl: Igor Orozovič
11
osobnost
Mezi lidmi ho lehce přehlédnete pro jeho
nevelkou postavu. V divadle či při koncertu
se však přeslechnout nedá. Jeho znělý bas
vás jediným tónem přenese do světa, kde láska, intriky, bolest, smrt, víra a opět láska,
ukazují ve vší nahotě lidské nitro a lidskou
duši..., do světa šminek a kostýmů, jemuž
zasvětil svůj život i pěvec - basista,
skladatel a varhaník
Richard Novák
Pocházíte z věřící rodiny, denně jste potkával řeholníky. Proto jste se posléze rozhodl
studovat teologický institut?
Po maturitě v roce 1949 jsem se přihlásil do
tzv. Kněžského alumnátu v Brně. Šel jsem tam
s myšlenkou, že se stanu knězem. Pro hru na
housle jsem neměl dostatek technického
vzdělání. Podstatné pro mě v té době však bylo
to, že jsem vnímal potřebu kněží na duchovním poli. Proto to byla i má povinnost. Muzikantů bylo dost.
Vaše pěvecké mistrovství vyniká v oratoriích, kde působíte velice pokorně a skromně. Je rozdíl interpretovat operní a oratorní
díla?
Pěvecky je to totéž, obojí je s orchestrem. Oratoria jsou příznivější v tom, že je neruší jevištní
moment, což je někdy, vzhledem k horší slyšitelnosti, nebo proto, že se třeba kolegovi právě
nedaří, v opeře problém. Jsou pěvci, kteří vždy
zpívají o něčem..., a je jedno, co právě zpívají,
i kdyby to měla být předpověď počasí. Mnoho
let zpívám Biblické písně, znám je dokonale.
Lidé mi často říkají, že je znát, že se při jejich
zpívání modlím. Ale tak to není. Kdyby je zpíval nevěřící člověk, ale muzikantsky precizně,
rovněž by se mohlo zdát, že se při nich modlí, protože prostě dobře a věrně interpretoval
skladatelovo dílo. Je to tak, že musím při zpěvu
myslet na pěveckou techniku, hlídat mnoho
momentů. Samozřejmě u některých děl více,
u některých méně. Je to jako při hlasitém čtení,
tam také napřed čteme očima. Jsou však skladby, u kterých chci, aby posluchači poznali, že
obsahu věřím, že jej prožívám. Jsem profesionál, nemohu si dovolit to, co je odpuštěno laikovi, nechci být obviněn z pěvecké nepravdivosti!
Vnímal jste to pouze takto realisticky nebo
jste v sobě objevil i Boží povolání pro tuto
službu?
Někdo pozná své duchovní povolání během života, někomu je jasné již od mládí. U mě to tak
Rovněž vaše operní herectví je velmi ceněno.
V herectví jsem laik, tak jako mnoho mých kolegů. Co je vlastně herectví? Není to o tom, jak
se nadzvedává ruka či obočí, jak se vykračuje.
Herectvím chci vyjádřit, co říkám. Roli nezpí-
Pohyb musí přijít z vnitřního přetlaku
Část dětství jste prožil v karmelitánském
klášteře v Kostelním Vydří, kde jste také poprvé usedl za varhany. Od vašeho otce, tamního učitele, jste zde získával první hudební
zkušenosti. Jak vás toto období ovlivnilo?
Velmi. Především jsem začal objevovat talent,
jenž mi byl dán. Žil jsem v prostředí, které
tomu nebránilo, ale paradoxně ani můj hudební růst nepodporovalo, protože otec mě
neuměl umělecky usměrnit a cílevědomě vést.
Přestože jsem žil v krásném a kultivovaném
prostředí, k profesionalitě to bylo daleko. Varhany mě fascinovaly už od deseti let. Nejdříve
jsem tatínkovi natahoval měchy, ale velmi brzy
jsme si role vyměnili. (smích) V té době jsem
se odvážil nové nápěvy opatřit i doprovodem.
Sice s chybami, ale postupně jsem se toho, i přes
drobné nepřesnosti zmocňoval. A když přišel
do vyderské školy učitel, který hrál na violoncello, začali jsme s ním muzicírovat. Tatínek
hrál druhé housle, já první, můj bratr Prokop
violu. Muselo to být hrozné, protože jsme byli
technicky nevyspělí, intonačně nepřesní, náš
hudební zážitek byl však intenzívní. Nevzpomenu si, kdy jsem později pocítil něco podobného. Dnes se na hudbu dívám příliš profesionálně a málo spontánně. Tatínkovi vděčím za
to, že ve mně rozpoznal talent a přál tomu.
12
nebylo. Kdysi jsem četl, že „nejsi-li povolán,
učiň, abys povolán byl“. Píle a vědomí, že na věci
musím pracovat, je důležitější, než když zažívám svaté pocity. Podobné je to i v umělecké
sféře. Tam se také mohu rozplývat nad krásnou
hudbou, v nádherném pocitu, který mi skýtá,
ale tím se ještě nenaučím hudbu dělat. Například balet - dokonalá krása a harmonie, až to
vypadá, jak je to snadné. Kdo z laiků však tuší,
co je za tím práce a dřiny. To platí v každé lidské
činnosti, včetně věcí duchovních. Ten, kdo má
mystické zážitky, tomu se nežije duchovně lehce a je za tím vším moc duchovní dřiny, trápení
a věrnosti. Odměna, a to platí i pro skladatele,
přichází teprve, když člověk projeví obrovskou
snahu, pak je to výsledek, jak se říká, seslaný
z nebe. Samozřejmě, že existují i vyvolení typu
Mozarta.
Vaše dětství bylo prostoupeno pouze hudbou, nebo jste třeba v rámci klukovin sem tam rozbil i nějaké to okno?
(smích) Jistěže byly i klukoviny. Přilétl jsem ze
školy, hodil tašku do kouta, namazal si chleba
se sádlem a do vypuštění duše běhal venku.
Prožil jsem nepopsatelně svobodné dětství,
a to i přesto, že jsme byli ukázňováni a řezáni.
Zkrátka jsme s bratrem nemohli odolat té živelné touze po pohybu. Vesnice skýtala úžasné
možnosti, byl to dětský ráj.
vám proto, abych na scéně prezentoval svůj
um a půvab, nýbrž proto, abych se s postavou,
kterou představuji, maximálně sžil a uměleckými prostředky vyjádřil její charakter a pravdivost jejího jednání. Samozřejmě, že existuje
herecká škála vyjadřovacích prostředků, ale
mě je nikdo neučil. Jako začínající umělec jsem
chodil do divadla na provaziště a pozoroval
své kolegy, od kterých jsem si bral to, co mě
oslovovalo a co mně mohlo být ku prospěchu.
Naučil jsem se přijít na jeviště klidný, vyprázdněný, čekající na vnitřní povel vyjádření dané
postavy. Proto mě dnes zaráží, jak často režiséři
vedou herce a pěvce k neustálému pohybu po
jevišti, a tím i v jejich nitru. To je velký omyl!
Pohyb musí přijít z vnitřního přetlaku.
Cimarosa
13
osobnost
Co máte na zpěvu rád?
Hlas je nejdokonalejší hudební nástroj. Je však
také nejtěžší na něj hrát. Nikdo nedokáže hlasové možnosti využít dokonale. I ty největší
pěvecké ikony mají svá slabá místa. Hlas dokáže podle nálady měnit barvu tónů, může být
smutný, radostný, melancholický. To ostatní
nástroje tak dokonale nemohou. Lidský hrtan
dokáže zvětšit své prostory dle potřeby. Možnost tlumočit záměr skladatele, to mám na
zpěvu rád. K tomu musím být však správně disponovaný. A jsme opět u té dlouholeté dřiny.
Obligátní otázka. Vaše životní role?
Myslím, že Revírníka v Lišce Bystroušce se mně
podařilo naplnit vnitřně nejlépe. Je to postava hluboká a zároveň prostá. Právě takové lidi
znám z venkova. Jednodušší, ale nesmírně
moudří, životem zkušení, inspirováni přírodou,
jež mají cit a oči pro krásno. Revírníkovo lidství
se mi nesmírně líbí. Díky tomu, že jsem prožil
dětství na venkově, jsem snad vnitřně schopný vyjádřit prostý lid, který mám v srdci a mezi
kterým jsem žil. Lidsky krásný je pro mě i můj
tatínek. Říkával, že kdo nebyl ráno mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní v loukách, když je
ještě mlžný opar, vychází slunce a vše voní, ten
neví, co je krása. Proto Janáčkovu Revírníkovi
možná rozumím…
Kdo podle vás patří mezi absolutní pěvěckou špičku?
V historii byli výteční zpěváci. Bojím se toho, že
v dnešní generaci takové kvality nenajdeme.
Pro nás, tehdy mladé pěvce, byli bezesporu
hvězdami Renata Tebaldi a Mario del Monaco. A doposud tomu tak je. Občas mám radost,
když slyším zajímavý hlas. Nadšený jsem z Anny
Netrebko a Rollanda Villazóna, doufám, že jim
to vydrží. Při poslechu Josého Cury si však říkám,
kdeže jsou ty časy, kdy zpíval božský Mario…
Ema Destinnová a její nahrávky. Těžko z nich
lze posoudit kvalitu zpěvu, přesto je tak vyzdvihována. Proč?
Z některých nahrávek jsou její kvality znát.
Oceňuji u ní především klidný tón, živoucí,
přesto neroztřesený. Vibráto měla oživující.
Rovný tón byl ctností. Opak je nectností osmdesáti procent dnešních zpěvaček. V první třetině 20. století existovala v pěvectví estetická
14
14
norma, která platila. Když jsem byl mladší, tak
jsem Destinnovou moc neprožíval. Pokud nyní
občas něco uslyším, přicházím jejímu zpěvu
na chuť. Věhlas není jen věcí techniky zpívání,
ale především celkového výrazu. Maria Callas
byla prý na scéně úžasná, fascinující, ovšem
pro toho, kdo ji viděl. Já jsem ji neviděl, a proto
říkám, že ne všechny její nahrávky mě oslňují.
Eduard Haken versus Richard Novák.
Můžu Eduarda Hakena v mnohém obdivovat
i kritizovat. Haken byl hlasový fenomén, který
měl od Boha hojnost darů. Jeden z nich byl i to,
že při zpěvu mohl minimálně otevírat ústa, dle
mého názoru velká ctnost. Neustále byl ve výborné fyzické kondici, měl neselhávající zdraví
a i při tom obrovském množství práce ho hlas
nezrazoval. V tomto byl opravdu fenoménem.
Problém vidím v něčem jiném. Když Haken začínal, přestože v jeho oboru byly v Praze pěkné hlasy, tak on byl prostě Haken. Podle něho
se vytvořil určitý kánon, podle kterého se věci
začaly posuzovat. Jeho Kecal byl typem trošku
neohrabaného dlouhána. Když se stal známým
můj typ Kecala, tak všichni říkali, jak je to fajn,
že je jiný. Nejednou jsem se setkal i s tím, že byl
Haken pejorativně imitován jinými umělci (instrumentalisty). Haken nebyl universální, byl
určitým typem. Jeho mumlání se někde perfektně hodilo, jindy bylo roli na škodu, zvláště oratorním dílům to neprospívalo. Když to
shrnu, tónová kvalita jednoznačně krásná, výslovnost někdy méně dokonalá. Vždy záleželo
v čem a co zpíval. Například Hakenovy Biblické
písně jsou velmi známé, ale on je zpíval poněkud mrtvolným způsobem. Tóny tam jsou,
avšak ten bohatý, vnitřní svět písně, který má
hodně forem, tak ten v jeho interpretaci není.
To je můj profesionální pohled na fenomén
Haken. Bezesporu je však Haken legenda, podobně jako Destinnová. Kultem se stane jistě
i Blachut, možná i Podvalová. S touto gardou
operních pěvců Národního divadla jsem se ještě na scéně setkal. Bez ohledu na kult osobnosti by se však měly i jejich nahrávky přebrat. Ne
vše je poslouchatelné, neboť tehdy byla česká
opera v izolaci a neměli jsme srovnání se světem, kde se již dělala jinak. A to právě souvisí
i s Hakenem.
Proslul jste jako pěvec. Málokdo však ví, že
jste se věnoval kompozici, skládání hudby,
a že vaše skladby nahrával i Český Rozhlas.
To bylo tak. Na konci školního roku 1950 se
v brněnském alumnátu konaly prověrky, které pro mne nedopadly dobře. Ale stejně byl
alumnát zrušen. Představení i biskupové nedoporučili vstupovat do jediného, tzv. „generálního“ semináře. Většina kamarádů byla
povolána do tzv. PTP praporů na vojnu. Ještě
s jedním kolegou jsme hledali záchranu přihlášením na konzervatoř. Se zpěvem už jsem měl
trochu zkušeností, tak jsem to zkusil a byl jsem
přijat. Absolvoval jsem dva roky zpěvu u Jiřího
Wootha. Koncem druhého roku byla pozvána
ministerská komise, která měla posoudit nesprávnost metody, jakou jsme byli vedeni. Můj
učitel odešel do ostravského divadla, kolegové
byli přiděleni k jiným pedagogům, a mně Prof.
Schaefer nabídl, abych
přestoupil na nově
zřízené oddělení kompozice, které vedl. Tak
jsem další tři roky studoval kompozici a zpěvu se od té doby věnuji
soukromě. Ke svému
štěstí jsem měl ve čtvrtém a pátém ročníku
z obligátního klavíru
Prof. Sarauera, u něhož
jsem poznal elementární základy klavírní hry
z toho nejčistšího pramene. Ke svému učiteli
zpěvu Woothovi jsem
občas do Ostravy jezdil.
S ním jste v Ostravě
začínal.
Ano, po čtvrtém ročníku konzervatoře mně
bylo nabídnuto místo
basisty. Nastoupit jsem
měl ihned, jenže jsem
stále ještě studoval na
brněnské konzervatoři.
Tehdy jsem nechápal,
jak si mám zařídit na
dva dny školu tak, aby
mě pustili do angažmá.
Do smrti budu vděčný
svému profesorovi dirigování Liškovi, který
mně ten bezproblémový přestup do Ostravy
zařídil. Samozřejmě to tam zpočátku nebylo jednduché, ale už jsem naskočil a byla to
ta nejlepší škola. Po vojně jsem se však vrátil
do, pro mě velmi nepříznivých, podmínek. Byl
jsem přijat s obrovskou nevolí tehdejšího ředitele. I když časem jsem se dostal k maličkým
a později i významnějším rolím, stále jsem byl
ve značné nelibosti a musel jsem si vše poctivě
vydobýt. Byla to učednická léta a doba takové
blažené bídy. V divadle jsem moc práce neměl,
a tak jsem začal s komponováním hudby, za
které jsem posbíral i nějaké ceny. Má-li se však
komponování dělat dobře, musíte se mu věnovat
naplno. Stojí to dlouhé trápení, ale pak najednou
přijde osvícení a je to ono. Bez onoho hudebního
trápení to však nejde.
Fotis 1962
Zalarnik 1962
Purkrabi 1963
Don Alfonso 1962
15
15
15
osobnost
Opustit jeviště a ztratit se lidem z očí, aby
se za čas opět pokusil o návrat, k tomu musí
mít umělec odvahu. Vy jste to dokázal a vyplatilo se to nejen vám.
Když mi bylo třicet let, dostal jsem angažmá
v Brně. I přes odpor ostravského šéfa, který
tehdy napsal do Brna, že mým angažmá nic nezískají, neboť prý budu možná někdy úspěšný
skladatel, ale nikdy ne zpěvák. (smích) V Brně
jsem začal okamžitě ztvárňovat velké role, zpíval
jsem všechny Smetany. Najednou jsem byl v jednom kole, do toho doma malé dítě a navíc moje
žena měla zdravotní problémy. Až jednou
přišla chvíle, kdy mi manželka, mimochodem
výborná altistka, řekla, že mé pěvecké výkony
nejsou akorátní. V té době, v roce 1965, nastoupili do Brna moji nejlepší kamarádi: Pepa
Klán a Honza Hladík. A protože jsem nebyl půl
roku dopředu obsazený, požádal jsem v divadle
o neplacené volno, Český hudební fond o bezúročnou půjčku a odjel jsem s rodinou naším
novým trabantem do Německa ke svému učiteli, kde jsem se znovu učil správně posazovat hlas a správně tvořit tón. Kompletně jsem
rozebral a znovu postavil svůj pěvecký projev.
Po návratu do Brna jsem měl na podzim hned
tři premiéry, po nichž všichni, včetně ředitele,
konstatovali, že mi tento studijní pobyt velmi
prospěl.
Vaší další činností je hlasová výchova mladých pěvců a pěvkyň. Může muž učit zpívat
ženu?
Samozřejmě, jsou tam sice rozdíly, ale podstata je stejná. Při studiu zpěvu na konzervatoři
jsem zažil i výuku děvčat, tehdejší profesor byl
pro mě vzorem přístupu k žákovi. O všem se
dopodrobna mluvilo. Za to, co nyní řeknu, mě
možná někdo nazve hlupákem.(smích) V podstatě každá těžká věc je vlastně jednoduchá.
U zpívání jsou důležité pouze dvě věci. Stálé zívání a zřetelné vyslovování. Rozebráním jakéhokoliv problému při zpěvu dojdete k tomu, že
jedna nebo druhá, nebo obě zmíněné zásady,
jsou prováděny nedokonale, a že obě musí být
v rovnováze. Vypadá to nyní jednoduše, ale ta
cesta je velmi dlouhá.
Z pohledu mistra svého oboru i z pohledu
pedagoga, máme u nás v současné době
velké hlasy?
16
Několik jich máme. Mezi mladými především
Adam Plachetka, který již začal světovou kariéru, dále pak také hlasově ohromný Zdeněk
Plech. Z dam musím jmenovat alespoň Pavlu Vykopalovou. Chybí nám však opravdové
Toscy, Aidy, Rusalky. Ono není problém vyjít
ze školy s červeným diplomem, ale dokázat
ve svém oboru něco neobyčejného, to je těžší. Našim pěvcům chybí zkušenost ze světa.
Kdybych neodešel na půl roku do Německa ke
svému učiteli, možná bych skončil. Důležitá je
sebereflexe, nebo mít někoho, kdo tak jako má
žena mně, řekne: „Něco s tím dělej, je to špatné!“
Dnešní rychlokvašky jsou nebezpečné. Tenor,
který má nahoře dobré „bé“ odchází hned
do Prahy, tam jde pět let z role do role, pak
se okouká, zešedne a přestane být atraktivní.
Když chce někdo, kdo na to má, dělat velkou
kariéru, musí mít vedle sebe preceptora, který
mu řekne jasné ne, pro jeho příští dobro, pro
budoucnost. Zásadní omyl je v tom, že začínající pěvci berou kdejaké hostování. Velcí pěvci
začínali v jednom divadle a od malých rolí. Vybudovali si repertoár postupně. V Brně se kariéra nezačínala a v Praze už vůbec ne! Do Prahy
šel jen ten, kdo se jinde ostřílel a dokázal, že je
zralý na velké role. Byl to pak pan Někdo! Za Přemysla Kočího se tento standard pokazil a v současnosti je situace úplně jiná, neboť ani v Brně
již není stálý operní ansámbl. Není čas ke zrání,
jen samý spěch. Dnes můžete vstoupit do divadla rovnou ve funkci šéfa. Ale šéfem divadla by
se neměl stát nikdo, kdo nezná provoz, nežil
v tom konkrétním divadle alespoň deset let,
i kdyby tam dělal osvětlovače, cokoliv, ale měl
by být v tom podniku.
Za život jste vytvořil obrovské množství
nahrávek. Vedete si soukromý archiv své
vlastní práce?
V poslední době se tomu začínám věnovat, třídím
a uspořádávám jednotlivé nahrávky. Otázka zní,
proč to vůbec dělat. Zachovat se to jistě má, ale
stejně si toho možná nikdo ani nevšimne. Snad
nějaký šťoural, který o tom bude psát odborné
pojednání a bude to pro něho zajímavé. Plánuji
napsat i seznam všech koncertů, které jsem kdy
odzpíval, neboť během své kariéry jsem si vše zaznamenával, z čehož mají největší radost ti, kteří
o mně píší různé diplomové práce. Stejné je to
i s hudebními kritikami adresovanými mé osobě.
je to trochu pokušení. Přiznávám, že již přemýšlím, jakým koncertem za rok oslavím své
osmdesáté narozeniny. Přesto jsem zapřísahal
Pepu Pančíka, že pokud mi to již nepůjde a já
to nezpozoruji, aby přišel a řekl mně, ať toho
nechám, že je to špatné. Zatím nepřišel…
Zazpíváte si ještě někdy jen tak pro radost,
třeba doma?
A víte, že ne. Když můžu, tak lenoším. (smích)
Kromě toho, že si zpívám v práci, tak ještě denně
hraji v Brně při mši svaté u řeholních sester na
varhany. Tam také zpívám ordinárium a žalm. Je
to pro mě zároveň i taková minimální hlasová
údržba. Já se již ani na koncert nepřipravuji
nějak vehementně. Mám vypracovanou techniku zpěvu tak, že přesně vím co a jak, aby vše
fungovalo a hlas se přitom zbytečně neunavoval. Stačí mi krátkodobé rozezpívání před
koncertem, někdy dokonce první tón vezmu
až na koncertu. Ale to musím být v dlouhodobějším horizontu rozezpívaný, motor musí
být zahřátý.
Mistře, ve svém věku žijete velmi aktivně.
Co máte ještě před sebou?
(smích) Útlumový program! Ale vážně. Český
filharmonický sbor Brno slaví 20 let existence. Jsem pozván k účinkování v jejich programech, které dělali před dvaceti lety. Do konce
roku pak Prodanou nevěstu a také Aidu. Já si již
nic nenárokuji, protože přesluhuji. (smích) Ale
Pan Richard Novák se narodil 2. října 1931
v Rozseči (okr. Jihlava). Je nositelem mnoha
ocenění. V roce 1986 mu byl propůjčen titul
Zasloužilý umělec. Je také držitelem Ceny
města Brna. V roce 2001 získal cenu Thálie
za celoživotní mistrovství. V roce 2005 mu
byla udělena Cena ministra kultury.
Text: Pavel Sršeň
Foto poskytl: Richard Novák
15
17
krásy naší země
Poděbrady – lázeňské město
Návštěvou půvabného lázeňského městečka jsme tentokrát spojili příjemné s
užitečným. Jednak jsme se zúčastnili Mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby
Prix Bohemia Radio..., a pak také, nevěřili
byste, jak kouzelná dokáže být podzimní
procházka po kolonádě, zpestřena padajícím listím, jehož barvy dokáže vykouzlit
jedině podzim.
Město Poděbrady leží v malebné Polabské nížině na řece Labi, v okrese Nymburk, 50 km
východně od hlavního města Prahy. Má necelých 14 000 obyvatel, ale také přibližně stejné
množství pacientů a návštěvníků, kteří lázeňské město každoročně navštíví.
Cestovní kanceláře
nabízejí lákavé dovolené
i poznávací zájezdy téměř po
celém světě. Kdo má dostatek financí, může si bez problémů zaletět skoro
do všech koutů planety. Zná však člověk
zajímavé kouty a zákoutí své vlastní
země? Česká (a také Slovenská) republika
má tolik přírodních krás, historických
památek, měst a vesnic, že určitě stojí
za to je navštívit. A nebudete k
tomu potřebovat ani drahou
letenku… ani vízum.
Poděbrady
Název města je dnes spojován s polohou dřívějšího osídlení „pode brody“, avšak není známo, ke kterému konkrétnímu sídlu se vztahovalo. Někdy na přelomu 12. a 13. století vzniklo
nové šlechtické sídlo Poděbrady, o kterém je
první písemná zmínka již roku 1223. Roku 1262
získal sídlo český král Přemysl Otakar II., který
zde nechal na výhodně strategickém místě
nad řekou vybudovat kamenný hrad, jenž byl
v pozdějších dobách a po četných úpravách
přebudován na zámek. Největšího rozkvětu
pak doznalo panství za pánů z Kunštátu. Nejznámějším představitelem tohoto rodu byl Jiří
z Poděbrad, který byl v roce 1458 zvolen českým králem. Jeho synové v roce 1472 povýšili
Poděbrady na město, to pak obdrželo čestná práva a městský znak. V roce 1495 byl syn
Jiřího, Hynek z Poděbrad, o panství podvodně
připraven Vladislavem Jagellonským. V letech
1495–1839 bylo poděbradské panství spravováno královskou komorou (s výjimkou období,
kdy bylo panství zastaveno).
18
lázeňské město
Oblíbeným loveckým revírem se stalo pro Ferdinanda I. Habsburského, jehož přízeň přinesla
městu novou prosperitu. Mimo jiné i přestavbu
hradu na renesanční zámek. Podobně jako
mnoho dalších měst, i Poděbrady utrpěly
značné škody za třicetileté války. Město několikrát obsadila švédská a saská vojska, velkou zátěží byl i pobyt císařských vojsk. V roce
1681 zničil město velký požár, zámek naštěstí
nevyhořel. O ten o několik desítek let později
projevila zájem sama císařovna Marie Terezie,
která ho nechala barokně přestavět a několikrát zde i pobývala. Počátkem 19. století se Poděbrady staly důležitou křižovatkou císařských
silnic. V roce 1839 koupil poděbradské panství
vídeňský bankéř baron Jiří Sina. Natrvalo se zde
usídlila až jeho vnučka Chariclea Ypsilanti s chotěm, bavorským knížetem Filipem Arnoštem
Hohenlohe z Schillingfürstu, kteří byli posledními vlastníky panství. Od roku 1885 do roku 1912.
Důležitým mezníkem v historii města byl
rok 1905. Při vrtání studny na nádvoří zámku
byla objevena uhličitá minerální voda. Místo
vrtání s pomocí proutku nalezl německý hrabě
Karel Bülow z Bothkampu. Z hloubky 96,7m
tehdy vytryskl silný pramen kalné železité
vody, označován dnes jako Bülowův pramen.
V roce 1907 už byly vyvrtány tři veřejné prameny - Bülowův, Hohenlohe a Charicléa. V roce
1908 pak byly založeny poděbradské lázně,
které měly obrovský vliv na další rozvoj města.
5. června 1908 vysvětil královéhradecký biskup Doubrava budovu Knížecích lázní, založených knížetem Hohenlohe. O dva roky později
tyto lázně odkoupilo město a dalo navrtat další prameny, takže počátkem 20. let zde bylo již
12 zřídel a v roce 1930 jich bylo 16! Za první
republiky se Poděbrady změnily ve významné
lázně, které se zásluhou pražského kardiologa
profesora dr. Václava Libenského, specializují
na léčbu nemocí srdce a oběhového ústrojí.
Zásluhu na novém rázu města má architekt a urbanista František Janda, který vypracoval projekt rozšíření lázeňského středu až k železnici
a založil i lázeňský park, v němž se nachází
známé květinové hodiny, poblíž kterých stojí
kontroverzní trpaslík odbíjející čas. Po obvodu
lázeňského parku pak stojí celá řada významných budov, například vila Kouřimka, Obereignerova vila, hotel Tlapák, lázeňský dům
Libenský či budova Knížecích lázní. V samotném centru parku se nachází Libenského kolonáda, postavená v roce 1936 podle projektu
architekta Vojtěcha Kerharta.
Poděbradský zámek
Lázeňské hodiny
Trpaslík odbíjející čas
19
krásy naší země
A abychom měli dobrý krevní oběh a ještě lepší srdíčko, vydejme se z lázeňského parku na
další procházku. Například na přilehlé náměstí Jiřího, jehož dominantu tvoří poděbradský
zámek a jezdecká socha krále Jiřího z Poděbrad, patřící k vrcholům české monumentální
plastiky 19. století. V areálu zámku se nachází
Divadlo Na Kovárně a také Zámecký biograf, do kterého se vstupuje z prvního nádvoří. Nedaleko zámku upoutá náš pohled kostel
Povýšení svatého Kříže a nebo také hydroelektrárna se zdymadlem, navržená poděbradským rodákem Antonínem Engelem.
Jezdecká socha krále Jiřího z Poděbrad
budova radnice
KULTURA PŘÍMO NA ZÁMKU
V krásném prostředí areálu poděbradského zámku, při vstupu z prvního nádvoří naleznete:
Pokud půjdeme od náměstí směrem na Hradec Králové a projdeme vpravo nejstarší uličkou ve městě - Na Dláždění, vyjdeme na náměstí Anežky České s kostelem Povýšení
sv. Kříže. Původně gotický kostel ze 14. století
prošel dvěmi přestavbami v 16. a 19. století.
U kostela stojí budova bývalé školy, která slouží muzeu. Byla postavena v roce 1846 v místě
dřevené školy, založené manželkou krále Jiřího. Výstavním účelům slouží i památkově chráněný objekt bývalého špitálu zvaný Kunhuta,
s barokním vysokým štítem v průčelí.
Divadlo Na Kovárně
Za krále Jiřího z Poděbrad bývalá kovárna a konírna. Dnes centrum společenského a kuturního dění.
Zámecký biograf
Součástí biografu je také Filmový klub, nabízející kromě nevšedních filmových zážitků i řadu
zajímavých akcí a projektů
Kavárna Na Zámku
Stylově laděná nekuřácká kavárnička, nabízející příjemné posezení a také zajišťující prodej vstupenek do Zámeckého biografu, Divadla Na Kovárně a do sítě TICKETPORTAL.
Předprodej vstupenek: v Kavárně Na Zámku, denně od 12.00 - 21.00 hod.
v Turistickém informačním centru na Jiřího náměstí, Po - Pá od 9.30 - 17.00, v So od 9.30 – 13.00 hod.
Kontakt: Tel.: 325 612 505, Jiřího náměstí 1/8, 29001 Poděbrady, www.ipodebrady.cz
Těšíme se na Vaši návštěvu
Kam na dobré oplatky? Do prodejny od Zlatky!
V druhé části náměstí stojí Mariánský sloup,
postavený k uctění památky mrtvých z dob
morové epidemie. Na náměstí najdeme také
budovu Městského úřadu Poděbrady, renesanční stará radnice je dnes sídlem městské
knihovny, zatímco současná byla v roce 1906
vystavěna v novorenesančním slohu. Na náměstí sídlí i Generální ředitelství Lázní Poděbrady, a.s. Z těchto míst přejdeme most přes
řeku Labe, který pokračuje jako kamenný
inundační most z roku 1831. Podél tohoto
mostu dojdeme až k Havířskému kostelíku
Nanebevzetí Panny Marie, při cestě pak míjíme dřevěnou zvonici. Havířský kostelík stojí na
místě, kde bylo v roce 1496 popraveno deset
nevinných vůdců vzbouřených kutnohorských
havířů. Za kostelíkem začíná Obora založená
v roce 1538 císařem Ferdinandem I. pro chov
dančí zvěře. Návštěvníci se mohou také projít
lesem s parkovou úpravou a prohlédnout si i jezdecký areál.
20
20
OPLATKY OD ZLATKY
lázenské oplatky v parku na kolonáde
ulice Na Dláždění
kostel Povýšení sv. Kříže
- teplé, denne cerstvé
- jediné svého druhu
- s oznacením kvality
znacky Czech Made
kontakt: 290 01 Podebrady
námestí T.G.M. 513/35
tel. 602 850 100
otevreno
ˇ
denne
ˇ
21
21
krásy naší země
Poděbrady jsou dnes známé především jako
město lázeňské. Ve středověku však město
prosperovalo také především díky obilnářství a
rybníkářství. Málokdo ví, že v té době Poděbrady patřily spolu s Třeboňskem a Pardubickem
mezi největší rybníkářské oblasti v Čechách.
V minulosti zde fungoval také pivovar, mlýn,
cukrovar či pila. V současnosti zde dominuje
především sklářství, lázeňství a turismus. Poblíž města se nachází také plnírna minerální
vody Poděbradka. Současným jediným velkým průmyslovým podnikem v Poděbradech
jsou Sklárny Bohemia (dnes součást společnosti Bohemia Crystalex Trading). Podnik je
nositelem bohaté tradice českého broušeného
křišťálu, která se zrodila na počátku 18. století
a v průběhu doby ovlivnila veškeré světové
sklářství.
Poděbrady jsou také rodištěm a místem pobytu mnoha známých osobností. Za všechny
jmenujme samozřejmě českého krále Jiřího z
Poděbrad, který se zde narodil, stejně jako obrozenecký básník a spisovatel František Turinský. Od svých deseti let zde bydlela např. i zpěvačka Marta Kubišová, po smrti svých rodičů
zde u svých příbuzných bydlel i slavný český
režisér Miloš Forman. Poděbrady jsou také
městem bohatým na kulturu. Už řadu let zde
probíhá festival uměleckého přednesu poezie
a prózy Poděbradské dny poezie. Vyhlášený
je i zářijový divadelní festival mladého amatérského divalda FEMAD či letní přehlídka
amatérského divadla pod názvem Letní divadelní slavnosti. Dobře fungující je také místní
filmový klub, nacházející se v prostorech kina
v zámeckém areálu. Poděbrady jsou známé
i díky hudebnímu festivalu Barvy léta nebo
každoročními středověkými Slavnostmi krále
Jiřího. A samozřejmě nesmíme zapomenout
ani na již zmíněný festival rozhlasové tvorby
Prix Bohemia Radio, díky kterému jsme se do
Poděbrad vypravili.
Festival už sice skončil, to by ale nemělo nic
změnit na vašem rozhodnutí toto město navštívit. Ať už se sem tedy vypravíte na podzim,
v období krásného, barevného, padajícího listí,
či v nadcházející zimě, kdy se město přikryje
bílou peřinou..., nebo možná upřednostníte až
jarní, probouzející se přírodu či následující letní červánky, vězte, že zklamáni nebudete. Poděbrady jsou krásné v každém ročním období.
HOTEL BELLEVUE TLAPÁK ****
Poloha hotelu
Hotelový komplex Bellevue Tlapák **** se nachází v centru Poděbrad, při kolonádě uprostřed
lázeňského parku poblíž proslulých květinových hodin.
Popis hotelu
Kapacita hotelu 50 dvoulůžkových pokojů, 2 jednolůžkové pokoje, 7 apartmá (obývací pokoj + ložnice). Restaurace, vinárna, venkovní terasa, balneorehabilitační centrum, wellness centrum v Penzionu Alfa, solná jeskyně.
Pokoje
Hotel nabízí pokoje STANDARD - původní vybavení a DELUX - po kompletní rekonstrukci. Na
pokojích STANDARD koupelna se sprchou nebo vanou, WC, TV SAT, rádio, telefon. Pokoje DELUX
navíc TV LCD, klimatizace. Za poplatek ubytujeme i vašeho domácího mazlíčka.
Stravování
Stravování v hotelové restauraci s nabídkou české i mezinárodní kuchyně. Snídaně formou bufetu, obědy a večeře výběr z menu. Hotelová vinárna s řadou kvalitních vín, venkovní terasa.
Léčení – balneoprovoz
Moderní balneorehabilitační centrum, odborné lékařské a rehabilitační vyšetření. Do balneocentra přívod minerální vody Poděbradky vhodné k uhličitým koupelím a pitné kúře. Vířivé koupele,
podvodní masáže, medová masáž, masáž lávovými kameny, muzikoterapie, floating se slanou
vodou z Mrtvého moře, bazén s protiproudem.
Wellness centrum
Nově otevřené wellness centrum se nachází v sousedním Penzionu Alfa***. Nabízí multifunkční
vanový box SPA OCEANA 2G s 10 libovolně volitelnými wellness programy. Každá procedura trvá
20-30 minut při teplotách vody 38 – 48 °C.
Další hotelové služby
Recepce, kosmetika, pedikúra, manikúra, kadeřnictví, solárium, fitness centrum, sauna a půjčovna kol. Solná jeskyně se nachází v sousední budově.
Parkování
Na nehlídaném hotelovém parkovišti nebo v uzamykatelném hotelovém dvoře za poplatek.
Lázeňský poplatek je u všech pobytů v hotelu Bellevue - Tlapák **** již zahrnut v ceně.
Akční pobyty - HOTEL BELLEVUE – TLAPÁK****
Vánoční pobyt (4 noci)
Týdenní vánoční pobyt (7 nocí)
Silvestrovský pobyt (4 nocí)
Silvestrovský pobyt (7 nocí)
Adventní víkend (2 noci)
www.akcni-pobyty.cz/lazne/hotel/71/#nabidka
Text: Alexandra Stušková, DiS.
Zdroj: wikipedia, foto: A. Stušková
22
KONTAKT: Hotel Bellevue – Tlapák, nám. T.G.M. 654, 290 01 Poděbrady Tel. / Fax : 325 623 109 / 325 623 200
23
23
Co možná nevíte
V souvislosti s návštěvou města Poděbrady
několikrát zmiňujeme i Mezinárodní festival
rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio 2010.
Kromě lázeňských hostů jste totiž mohli na
počátku října potkávat v ulicích města i řadu
„rozhlasáků“. A to možná nevíte...
MALÉ OHLÉDNUTÍ
První festival původní české rozhlasové hry
Prix Bohemia se konal v roce 1976 v Mladé
Boleslavi. Nesl téma Problematika současného hrdiny. Zabýval se výhradně dramatickou
tvorbou. Ten rok byl pro rozhlasovou hru de
facto jubilejním, poněvadž první dramatické
dílo bylo na vlnách rozhlasu odvysíláno přesně
před padesáti lety (Přástky M. Kareše). Druhým podnětem byla existence podobné soutěže
na Slovensku, nesoucí název Festival pôvodnej
slovenskej rozhlasovej hry v Piešťanoch. V prvopočátcích se konal festival vždy jednou za dva
roky, v mezidobí festivalu na Slovensku. Druhý
ročník festivalu se konal v roce 1978, opět v Mladé Boleslavi. Pravidla soutěže se řídila novým
statutem, ve kterém byly mimo jiné již uvedeny také dvě základní kategorie festivalu: rozhlasová hra pro dospělé a rozhlasová hra pro
děti a mládež. V květnu roku 1980 přesídlil festival do Plzně. Podle informací z dobového tisku překonal svou úrovní oba předchozí ročníky.
Poslední předrevoluční festival se ve své původní
podobě konal v září 1989 a uzavřel tak jednu
kapitolu historie tohoto festivalu. Obnoven
byl v roce 1992, a to již pod novým názvem
Prix Bohemia Radio. Změnilo se i místo konání, za které bylo zvoleno lázeňské město
Poděbrady. Dnes je festival otevřen všem rozhlasovým žánrům, přičemž vyhlašované kategorie se každý rok mění. Od roku 1999 je pak
koncipován jako soutěž mezinárodní.
SOUČASNOST
Letošní 27. ročník festivalu Prix Bohemia
Radio 2010 probíhal ve dnech 5. až 7. října.
Nesl název Fantazie má zvuk... a zvuk dává
prostor fantazii. Celkový počet soutěžních
snímků byl rekordní. Členové porot posuzovali přes 170 pořadů. Kromě České republiky
soutěžily i pořady ze Slovenska, Rakouska, Kanady, USA, Německa, Srbska, Irska, Chorvatska,
Portugalska, Švédska a Austrálie. Soutěžilo se
ve čtyřech kategoriích.
I. Mezinárodní kategorie Radioart zvuková kompozice v rádiu
II. Kategorie - Rozhlasová hra
III. Kategorie - Dokument
IV. Kategorie - Reportáž
S vyhlášenými výsledky se můžete seznámit na internetových stránkách Českého
rozhlasu www.rozhlas.cz/prixbohemia2010
Slavnostním úvodním i závěrečným večerem
provázel na jevišti Divadla Na Kovárně vtipně
a s elegancí moderátor Pavel Kudrna. Na zahajovacím programu se mimo jiné představila
i fantastická slovenská šansoniérka Szidi Tobias. Vynikající byla i stepařská skupina Wings,
která se představila v závěrečném programu.
Szidi Tobias
Kromě ocenění v těchto kategoriích byla již
potřetí udělena také Cena Karla Kyncla, pojmenovaná podle nejznámějšího československého rozhlasového zpravodaje a komentátora
padesátých a šedesátých let 20. století. Z generace „mladších“ ji získal za zahraničně-politické
zpravodajství a publicistiku rozhlasový zpravodaj Petr Vavrouška. Z generace „starších“
známá rozhlasová reportérka Věra Šťovíčková-Heroldová.
Wings
oceněný Petr Vavrouška
Celý festival provázela veselá nálada a bezprostřední chování všech zúčastněných, včetně
samotného prozatímního ředitele Českého
rozhlasu Mgr. Petera Duhana, který se při
slavnostním přestřižení pásky ztratil v „uměleckém oparu“, a tak nechybělo mnoho a záleželo
by jen na fantazii samotného publika, si pana
generálního pouze představit.
Moderátor Pavel Kudrna s ředitelem festivalu Miroslavem Dittrichem
Ano, fantazie provázela celý festival. „Festival
má tentokrát zvýraznit fantazii jakožto fenomén, který rozhlasové vysílání jednoznačně
podporuje a rozvíjí“, uvedl mimo jiné šéfproducent Českého rozhlasu a ředitel festivalu
Miroslav Dittrich.
Co je to vlastně fantazie? Vědomí, které před
sebe staví témata. Fantazii má v sobě každý z nás,
ale ne každý ji umí použít. Návštěvníci festivalu
Prix Bohemia Radio ji používat umí. A měli možnost si to vyzkoušet například hned v první den
festivalu, při poslechu rozhlasových her v prostorách Lázeňského salonku v hotelu Bellevue.
Nádherný zážitek!
A spousta dalších nádherných zážitků poskytovaly i různé doprovodné akce a programy
festivalu. Na lázeňské kolonádě jste si mohli
poslechnout koncert Big Bandu Českého rozhlasu, druhý den festivalu pak patřil zejména
dětem, kterým zahrálo Malé divadélko Praha,
vystoupil také proslulý Dismanův rozhlasový
dětský soubor. Na kolonádě se představili i vítězové rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga. Večer pak mohli festivaloví návštěvníci shlédnout představení Divadla
Bez Zábradlí - 2x Woody Allen. Fantastický byl
také čtvrteční komponovaný pořad složený z vyprávění bývalého zpravodaje Českého rozhlasu
v USA Miroslava Konvaliny, doplněný o hudební
vystoupení známých osobností.
Festivalové dny skončily, ať se následující
ročník vydaří stejně fantasticky jako ten letošní.
Prozatimní ředitel Českého rozhlasu Mgr. Peter Duhan se starostou
města Poděbrady Ing. Jozefem Ďurčanským
Text: Alexandra Stušková, DiS.
Foto: A. Stušková, použity zdroje z www.rozhlas.cz
24
24
oceněná Věra Šťovíčková-Heroldová
25
25
zdraví
Když se řekne Poděbrady, každému okamžitě vyvstane na mysli přívlastek lázně. A co by
to bylo za reportáž, kdyby nevyvstal i nám? Vždyť se jedná o zařízení s více než stoletou
tradicí, na které můžou být poděbradští právem pyšní. A pyšnit se můžete i vy, když uděláte
něco pro své zdraví – právě v některém z hotelů akciové společnosti Lázně Poděbrady.
Lázeňské pobyty
Víkendové pobyty
Týdenní pobyty
Speciální pobyty
Pobyty na míru
Léčebné pobyty
Historie a současnost lázeňství
Již v 17. století vznikly v Poděbradech sice malé, ale po kraji známe lázně, nazývané „železité
lázničky“. Pověsti o silném železitém prameni vody se rychle šířily krajem a přilákaly nemocné
trpící různými chorobami. Nejvýznamnějším rokem pro rozvoj města byl bezpochyby rok 1905,
kdy bylo na vnitřním nádvoří zámku označeno pruským proutkařem Karlem Bülowem místo, na
kterém po složitém a nákladném hloubení vytryskl 1. srpna z hloubky 96,7 m silný pramen
minerální vody. Po doporučení panského a městského lékaře dr. Boučka, který jako první pochopil
význam vody bohaté na oxid uhličitý pro léčení některých chorob, nechal kníže Hohenlohe 5. června
1908 slavnostně vysvětit Knížecí lázně. Později lázně přešly do správy města a v roce 1919 byla
za účasti České banky v Praze založena „Akciová společnost Uhličité lázně a zřídla v Poděbradech“.
V roce 1926 koupila lázeňská společnost hotel U krále Jiřího a proměnila ho v „První vyšetřovací
a léčebný ústav“, specializovaný na nemoci srdce. V té době zde již působil prof. MUDr. Václav
Libenský, zakladatel a první prezident České kardiologické společnosti, jehož zásluhou získal
ústav velké renomé po celé Evropě. Rozvoj lázní zbrzdila až II. světová válka. Po ní pak došlo
v roce 1948 k zestátnění lázní a jejich hlavním provozovatelem se stala státní zdravotní správa.
Léčení a procedury
Koupele
Masáže
Zábaly
Infrasauna
Vibrosauna
Solná jeskyně
Solárium
Inhalace
Konzultace s lékařem
Zdravotnické úkony
Procedury si můžete objednat i samostatně v době Po – Pá od 7.00 – 15.00 hod.
na tel. +420 325 606 558, e-mail: [email protected] Podrobnější informace naleznete na
www.lazne-podebrady.cz/leceni-a-procedury/
Relaxace – regenerace – obnovení duševní pohody.
Pokud máte zájem si objednat léčebnou proceduru na rok 2011, prosím nahlédněte již
nyní na aktuální ceník léčebných procedur na rok 2011.
TRADIČNÍ ČESKÉ VÁNOCE
v Lázních Poděbrady 2010
Přijeďte strávit Vánoce do lázeňského
města Poděbrady. Klid, vánoční atmosféra,
příjemné prostředí, lidé... i bohatý stůl.
Klasický vánoční pobyt
od 22. 12 do 27. 12. 2010 (5 nocí)
Prodloužený vánoční pobyt
Nová éra lázeňství nastala změnou režimu v roce 1989. Dne 1. května 1992 byla ustavena
akciová společnost po názvem „Lázně Poděbrady“, která po 44 letech navázala na tradici
úspěšné akciové společnosti z první republiky. V současné době mají Lázně Poděbrady, a.s.
přes 800 lůžek určených pro léčbu a rekreaci klientů. Kromě tuzemských pacientů sem přijíždí také
řada zájemců ze zahraničí. Díky příjemnému prostředí byly a jsou Poděbrady městem vyhledávaným každoročně desetitisíci návštěvníky, mezi nimi i mnoha významnými osobnostmi. Za všechny,
kteří v minulosti trávili čas v Poděbradech, ať už jako obyvatelé, pacienti, rekreanti či studenti, bychom mohli jmenovat: dr. T. G. Masaryka, dr. E. Beneše, dr. Kramáře, V. Havla, F. Křižíka, F. Halase, S. K. Neumana, F. Kafku, M. Formana, E. Destinovou, R. Naskovou, V. Buriana a řadu dalších.
26
PŘI OBJEDNÁNÍ POBYTU SLEVA 5%
SILVESTR v Lázních Poděbrady 2010
Do nového roku v pohodě a s úsměvem.
Nabídka relaxačního kulturního programu
i další spousty nezapomenutelných zážitků.
Od 27. 12. do 2. 1.2011 (7 dní / 6 nocí)
Kontakt: Lázně Poděbrady, a.s. Jiřího nám. 39/I, 290 33 Poděbrady
Objednávky: Tel.: 325 606 500, [email protected]
www.lazne-podebrady.cz
27
27
h
h ii ss tt o
o rr ii ee
Prstýnek
V žánru historické komedie realizoval Martin
Frič Počestné paní pardubické (1944). Jednalo
se o film plný protektorátních jinotajů s Jiřinou
Štěpničkovou v hlavní roli. Podle námětu Ivana
Olbrachta (působícího pod svým občanským
jménem Kamil Zeman), pak natočil svoji další
historickou komedii Prstýnek (1945).
Období 2. republiky a po ní následující Protektorát Čechy a Morava s sebou
přinesly výrazný pokles produkce nových českých filmů. Omezení výroby naštěstí
neznamenalo její úplný zánik. Podobně jako v jiných dobách politického útlaku
a společenské nejistoty, patřily mezi divácky nejúspěšnějšími žánry komedie a veselohra. Další významnou skupinu tvořily adaptace české literární klasiky, mající za
úkol posílit příslušnost k českému národu, jeho bohaté historii a tradicím.
Když Burian prášil
Historie kinematografie
část osmá
V období okupace vystupuje do popředí české
kinematografie tvorba režiséra Martina Friče.
Jeho komedie ze studentského prostředí natočené podle fejetonů humoristy Jaroslava Žáka
Škola základ života (1938) a Cesta do hlubin
študákovy duše (1939) patří dodnes k jeho
vůbec nejúspěšnějším snímkům. Ačkoli spolu
s příchodem okupantů odešli do emigrace někteří Fričovi spolupracovníci (Voskovec, Werich
či Haas), podařilo se mu objevit nové: Ladislava Peška, Jana Pivce, Natašu Gollovou a především Oldřicha Nového. Oblíbený komediální
milovník se v českém filmu pohyboval již delší
dobu, avšak teprve snímky 40. let mu přinesly
dostatečný rozvoj jeho hereckého talentu. Spolu s herečkami Adinou Mandlovou a Natašou
Gollovou zazářil v divácky nejúspěšnější Fričově společenské komedii Kristián (1939). Ještě
ve stejném roce účinkoval v neméně úspěšné
Fričově veselohře Eva tropí hlouposti, natočené podle stejnojmenného románu Fan Vavřincové. Z výjimečné popularity Nového těží i další
dodnes velmi oblíbené snímky: Hotel Modrá
hvězda (1941), Roztomilý člověk (1941) nebo
Valentin Dobrotivý (1942). Vedle klasických
komedií natočil Frič také několik drobných
úsměvných snímků jako je například Tetička
(1941) s Růženou Naskovou, jako vychytralou,
domněle zemřelou tetičkou.
28
28
Za zmínku stojí i Fričova tvorba v oblasti vážnějšího žánru. Jmenujme například ve své době
méně obvyklé sociální drama Druhá směna
(1940) podle námětu Jana Drdy, nebo vlastenecky laděné adaptace Hálkovy Muzikantské
Lidušky (1940) a Barbory Hlavsové (1943).
Neměli bychom zapomenout ani na film Experiment (1943) podle romaneta Karla Matěje
Čapka Choda. Málokdo také ví, že Martin Frič
natočil za války pod pseudonymem Martin Fritsch dva německé filmy: Druhý výstřel s Hanou
Vítovou a hudební komedii Z lásky k tobě.
Frič patřil k nejprofesionálnějším českým filmovým režisérům, kteří svou tvorbou ovlivnili
řadu svých vrstevníků, ale také následující generace filmařů včetně představitelů filmové Nové vlny.
Vedle Martina Friče vystoupilo do popředí také
jméno Otakar Vávra, jehož filmy byly známé
zejména tím, že se opíraly o kvalitní literární
předlohu. Tak tomu bylo například v případě
Humoresky (1939) podle románu K. M. Čapka
Choda nebo v psychologickém dramatu Kouzelný dům (1939), podle románové předlohy K. J.
Beneše, v němž se ve své nejnáročnější roli představila Adina Mandlová. Ze spolupráce s nejpopulárnějšími českými herečkami vzniklo několik dalších oblíbených titulů. S Lídou Baarovou
Dívka v modrém (1940) a Maskovaná milenka (1940), s Adinou Mandlovou Pacientka dr.
Hegla (1940) a s Natašou Gollovou Okouzlená
(1942). Posledně jmenovanou pak obsadil i do
hlavní role zajímavého přepisu Mrštíkovy Pohádky máje, v níž se soustředil především na
milostnou rovinu příběhu - vztah revírníkovy
mladičké dcery Helenky. Zatímco ve Vávrových
tematicky vážnějších filmech převládaly ženské
hrdinky, mužským hereckým hvězdám vyhranil
svou tvorbu komediální. Oldřicha Nového obsadil do Dívky v modrém, Sašu Rašilova zase
do ztřeštěné komedie Přijdu hned (1942). Zkušenosti s velkofilmem využil ve filmu Rozina sebranec (1945) podle románu Zikmunda Wintera.
Kristián
Humoreska
Kouzelný dům
29
historie
Ohnivé léto
Muži nestárnou
Rozina sebranec
V oblasti filmového poetismu bychom měli upozornit na tvorbu režiséra Františka Čápa, jehož
výjimečným filmovým počinem byla už jeho
prvotina Ohnivé léto (1939), která vznikla z velmi zdařilé spolupráce se scénáristou Václavem
Krškou. Do povědomí široké veřejnosti vstoupil
Čáp především přepisem románu Boženy Němcové Babička (1940), který bývá v kontextu naší
válečné produkce považován za nejvýznamnější
projev protinacistického vzdoru. Úspěšná adaptace Babičky Čápovi umožnila natočit finančně
náročnější kosmopolitně zaměřený snímek Noční motýl (1941). Naopak ze skupiny národně orientovaných filmů bychom mohli ještě jmenovat
Jana Cimburu (1941), který je vnímán jako Čápův nejvýraznější ideologií ovlivněný snímek.
Jako zajímavost na závěr můžeme uvést ještě jméno Giny Hašlera, syna písničkáře Karla
Hašlera, který za svou krátkou režisérskou kariéru natočil hned několik povedených snímků:
Svátek věřitelů (1939), Prosím pane profesore nebo Za tichých nocí (oba tituly 1940).
Svátek věřitelů
V natáčení nenáročných komedií pokračoval
i v době okupace režisér Vladimír Slavínský.
Právě v období války vznikla jeho umělecky nejzdařilejší díla. Vzpomeňme Přítelkyni pana ministra (1940), kterou Slavínský napsal přímo pro
Adinu Mandlovou, aby ji ochránil dohadů ohledně její údajné spolupráce s nacisty. Další významné místo v jeho tvorbě zaujímá filmový životopis
skladatele Františka Kmocha To byl český muzikant (1940) a adaptace romaneta Jakuba Arbese
Advokát chudých (1941). Asi divácky nejoblíbenějším Slavínského filmem je adaptace veselohry Jana Patrného Muži nestárnou (1942). Slavínský ji objevil v divadle Oldřicha Nového, kde
byla s úspěchem uváděna a do hlavní role obsadil do té doby ještě nepříliš známého Jana Pivce.
30
Příště: Počátky českého animovaného filmu.
Text: Mgr. Justina Kašparová
Zdroj: L. Ptáček, Panorama českého filmu. Olomouc, Rubico, 2000
J. Brož , M. Frída, Historie čs. filmu v obrazech 1930 – 1945.
Praha, Orbis, 1966
vzpomínka
slavná Bubulína v představení Řek Zorba, MDP 1972
Lidský život je jednou velkou záhadou. Od
samotného narození až po smrt. Záhadně se nám propojila také data říjnových
osobností. Zatímco s pěvcem Richardem
Novákem si povídáme v souvislosti s datem
2. října jako s oslavencem, ten samý den
je spojen i s úmrtím herečky, která, i když
poslední léta svého života strávila v německém Baden-Badenu, českému publiku zapomenuta nikdy nezůstala.
Půvabná česká herečka se narodila 24. dubna
1923 v Ústí nad Orlicí. Otec, stavební inženýr Petr
Pícha, pocházel ze zkušené stavařské rodiny. Jeho
tatínek např. „postavil“ první železnici ze Železné
Rudy do Vídně. Také maminčina strana není bez
zajímavosti. Zde sahá rodokmen až po slavného českého hudebního skladatele, významného
představitele raného klasicismu a přední osobnost české církevní hudby, Františka Xavera
Brixiho, který mimo jiné působil i na postu
varhaníka v kostele sv. Havla na Starém městě
pražském nebo v chrámu sv. Mikuláše na Malé
Straně. V celé Píchově rodině se odjakživa hodně muzicírovalo. Všichni otcovi sourozenci hráli
na nějaké hudební nástroje. Maminka byla navíc
velmi nadaná výtvarně, a to i přesto, že nebyla
dcerou malíře, nýbrž „lékaře lidumila“ z Ústí nad
Orlicí, z města, ve kterém malá Liduška prožila
krásné dětství. Povolání otce však s sebou neslo
časté stěhování, změny škol, změny prostředí.
Rodina se nakonec usadila v Praze, kde mladá
Lída zdárně ukončila studium na gymnáziu Elišky Krásnohorské a poté se přihlásila na pražskou
konzervatoř. K jejím profesorům se řadila taková
umělecká jména, jako: Ladislav Pešek, Anna Iblová, Miloš Nedbal či Jiří Plachý. I spolužáci se
později přiřadili do kategorie slavných jmen: Jaroslava Adamová, Ljuba Skořepová, Marie Rosůlková, Otto Budín, Gustav Heverle ad.
Paní Ludmila Píchová
dětství
Herecké počátky mladičké Ludmily Píchové
však začaly už dříve než na konzervatoři. První
„nedobrovolnou obětí“ různých kreací a scének
se stal ještě na domácí půdě její mladší bratr
Petr. Poté se z „kuchyně“ přešlo do ústecké
stodoly u Holásků, kde se hrálo pro patnáct
šafářových dětí a jejich kamarády. „Princezna
Ludmila“ na sebe navlékla maminčiny záclony,
ty se však samozřejmě v zápalu hry potrhaly, a tak
prvním honorářem za toto vystoupení byla pořádná „výplata“.
32
32
s bratrem Petrem doma při divadelní tvorbě
A jaká byla první výplata profesionální? Nejlépe
to ve svých pamětech vyjádřila sama Ludmila
Píchová. „První profesionální role byla na nekonečně velkém jevišti Komorního divadla. Byla to
role Měsíčníka v režii Míly Melanové. Prince hrál
tenkrát pozdější ředitel divadla J. Wolkera, Karel
Richter. Můj kostým: stříbrný hábit, stříbrná paruka. Honorář: 5 korun. Vítaný příspěvek pro studentku gymnázia.
První role pro dospělé. „Ta mi připadla v náchodském ochotnickém spolku. Byla to Alena v Noci na
Karlštejně, v režii paní Nesládkové, která mi udělila také první režijní připomínku: „Děvenko, tohle
je kalhotková role, musí si klekat na koleno čelem
k publiku, jinak z vás nikdo neuvidí než vaše pozadí“! Honorář: Naprosté opojení divadlem, které
mělo později za následek řadu představení v Malostranské besedě, pod vedením Franty Smažíka,
a úspěšnou zkoušku na konzervatoř. Před komisí
jsem hrála Zeyerovu Mahulenu. Kostým: Babiččin
přešitý župan. Honorář: Profesor Salzer se ke mně
poprvé choval jako k dámě a políbil mi ruku. Div
jsem se nezbláznila.“
První role v angažmá. „Ve druhém ročníku konzervatoře jsem odpověděla na inzerát Šolcovy divadelní kočovné společnosti. Hledali mladé talenty.
Dojela jsem do Bavorova a pak jsem za měsíc
měla 25 premiér! Zkoušelo se tak den, dva…
Výplata: Dalších padesát let u divadla.“
Škoda, že nám své umělecké zážitky nemůže
sdělit Ludmila Píchová sama. Bylo jich opravdu
požehnaně. Ať už uměleckých či osobních. Ještě na konzervatoři hostovala také v Národním
divadle, ve Strakonickém dudákovi dostala roli
Terezky. Z angažmá ale nakonec sešlo, neboť
přišla válka a školy se zavřely. Jako řada ostatních i Ludmila Píchová byla totálně nasazena
do německé firmy Borka. Tam ji to samosebou
nebavilo a se svojí spolužačkou Evou Blahníkovou začaly po bytech zkoušet různé scénky.
Všiml si jich Jiří Jahn, ředitel Beskydského divadla, a angažoval je. V roce 1945 pak společně
s Jahnem a se skupinou „mladých“, kterou tvořili např. Josef Kemr, Ota Brousek, Jiří Lír, Pepík
Hlinomaz, Miroslav Nejezchleb či její pozdější
muž František Miška, přešli do Kladenského
divadla. V té době tam šéfoval Jiří Žáček. V roce
1947 pak přešla řada z nich do divadla 5. května. Ke skupině se přidali i Rudolf Deyl, Otomar
Korbelář, Felix le Breux, Bohuslav Bezouška ad.
Někdy v této době se Ludmila Píchová seznamuje s Vladimírem Dvořákem, který pro ni vymyslel rozhlasovou „ Lidušku“. Pořad o ztřeštěném, upovídaném a vtipném děvčátku byl
časem natolik populární, že relace běžela každý
druhý den a se scénkami se jezdilo i na estrády a
zájezdy. V roce 1948 se Píchová poprvé objevila
v kabaretním pořadu Jenom ne mrzutě, který
se na žádost posluchačů mnohokrát reprízoval.
Pak ale přišlo pro některé žánry striktní estetické omezení. Dvořák nahrávku prvního vystoupení však uchoval a když přišlo v roce 1956
uvolnění, odvážil se ji posluchačům znovu připomenout. Dnes můžeme s určitostí tvrdit, že
Ludmila Píchová byla vlastně první oficiální
uměleckou partnerkou Vladimíra Dvořáka
v jeho autorských komediálních výstupech.
O mnoho let později toto místo převzala Jiřina
Bohdalová v televizním pořadu Televarieté.
Manželem Ludmily Píchové je herec a divadelní režisér František Miška. V říjnu roku 1949 se
jim narodila dcera Michaela (Mišková), později
také herečka. Budoucí manželé se seznámili v již
zmíněném Kladenském divadle. V roce 1947
nastoupil František Miška angažmá v Realistickém
divadle v Praze, odkud přešel do Městských divadel pražských. Zde jako herec, a od roku 1965
zejména jako režisér, setrval pětatřicet sezon.
Angažmá v Realistickém divadle získala i Ludmila Píchová. Na své přijetí i pobyt vzpomínala
s humorem opět ve svých pamětech: „Vypravila
jsem se za tehdejším ředitelem Škodou s prosbou
o angažmá. Byla jsem upozorněna, že má ve zvyku si lidí, které si pozve, dlouho nevšímat, a tak je
znervózňuje. Seděla jsem snad čtvrt hodiny na
židličce. Škoda si něco psal a nekonečně dlouho dělal, že neexistuju. Klidně jsem to vydržela a přátelsky
ho pozorovala. Byl mi sympatický. Když konečně
vzhlédl, rozesmála jsem se a on také. Tím jsem
vyhrála. Angažmá jsem dostala. Jinak po stránce politické to bylo v RD strašné. Byla padesátá
léta a bylo tam mnoho komunistických fanatiků.
Režisér Palouš, Soňa Škodová, výtvarník Sládek
a další. My mladší jsme byli proti nim v jedné frontě, někteří lavírovali podle potřeby. Říkali nám, že
nekomunista nemůže být dobrý herec, že jenom
ideová jistota je základem umění. Docházelo až
k takovým absurditám, že jsme se chodili bát do
lesa, Franta Horák musel psát pro Lucernu životopis
vodníka, Karel Máj si zase hodinu před představením
33
vzpomínka
obvazoval ruku nebo nohu – už si nevzpomínám –
a úpěl, protože ji měl mít zlomenou. Před každou
zkouškou jsme měli také různá politická školení
a zpívali socialistické písně ,Kupředu levá´ a mnoho
podobných.“
V roce 1950 se divadlo rozštěpilo a část lidí odešla za Otou Ornestem, který dostal k dispozici
prostor pozdějšího divadla Semafor ve Stýblově pasáži. Tehdy se toto divadlo jmenovalo Divadlo Komedie, posléze se jeho působnost rozšířila i na Komorní divadlo. Ludmila Píchová zde
dostala řadu krásných rolí, např. ve hrách: Muž
a žena, Vrána vráně oči nevyklove, Tartuffe,
Jarní vítr, Talisman, Večer tříkrálový aj.
Justýna, Muž a žena, Divadlo Komedie
letech fuzuje s Divadlem Komedie a Komorním
divadlem, a tak se stalo, že se Ludmila Píchová
v roce 1962 opět vrátila do své bývalé šatny. Se
souborem byla na dlouhá léta začleněna do
Městských divadel pražských, která opustila až
roku 1985, kdy spolu s manželem odešli do zahraničí. K její nejvýznamnější roli na prknech tohoto divadla bezesporu patří Agáta Tichonovna
v Radokově inscenaci Ženitba, za kterou ji byla
udělena i Cena kritiky. Přelomová byla také její
postava Bubulíny v představení Řek Zorba, jenž
navštívil při své návštěvě Prahy i generální intendant Městského divadla v Munsteru dr. Frieder
Lorenz. Na základě tohoto shlédnutí pak angažoval Píchovou pro roli Bubulíny i v německém
Munsteru. Herečka se učila jazyk, doslova dřela
hodiny a hodiny správnou výslovnost a dokonalou němčinu. Výsledkem - a zároveň i odměnou,
jí byl kolosální úspěch, na jehož základě následovaly další nabídky všude, kde se Zorba v Německu hrál, včetně Městského divadla v Baden-Badenu, který se stal jejím druhým domovem.
kamarádi. Z dalších známých filmů vzpomeňme ještě Podobiznu, Vstanou noví bojovníci
či Vzorný kinematograf Haška Jaroslava.
Do konce 70. let pak hrála Píchová ještě např.
ve flmech: Kasaři, Hvězda jede na jih, Strop,
Čintamani a podvodníci, Tvář za sklem, U nás
v Mechově, Ledoví muži, Zatykač na královnu
ad. Dvakrát se proměnila dokonce i v pohádkové
bytosti, a to v učitelku čarodějnic ve Vorlíčkově komedii Dívka na koštěti či v sudičku
v Rychmanově hudební parafrázi Tylovy hry
Strakonický dudák. Příležitostně jsme ji mohli
vídat také v televizních pohádkách a inscenacích, např.: Hádavá pohádka, Alexander Dumas starší, Dopis psaný španělsky, zahrála si
také ve slavné Nemocnici na kraji města. Do
toho připočtěme estrádní vystoupení, účinkování v rozhlase, silvestrovské televizní pořady
a 14 let účinkování na německých scénách.
ných německých scénách pod vedením takových režisérů jako byli: Hanuskiewicz, Ščedrin
nebo Peter Fischer. Často hostovala také v inscenacích svého manžela, který byl uměleckým
šéfem Městského divadla v Baden-Badenu. Byli
spolu sehraní pracovně i lidsky. Vždyť jejich
manželství trvalo celých 62 let!
Přestože herečka Ludmila Píchová prodělala
dvě náročné operace, dožila se krásných 86 let.
Zemřela 2. října 2009 v něJako Madam orchestru Annouilh,
meckém Baden-Badenu. Baden-Baden
Pohřbena je na hřbitově
v Šárce, v Praze-Dejvicích u kostela sv. Matěje.
Vzpomínejme na tuto herečku s láskou, a to nejen
prostřednictvím „kouzelného lexikonu“, ale zejména
prostřednictvím našich
vzpomínek...
Podobizna, s Růženou Šlemrovou
Ženitba, MDP
na fotografii s manželem
S Rudolfem Hrušínským, Talisman,
Divadlo Komedie , 1952
V roce 1954 dostala zcela nečekaně Ludmila Píchová spolu s Ninou Bártů a Jaroslavou Adamovou výpověď, odůvodněnou tím, že neumí
ztělesnit socialistický typ! Byl to pro ni velký šok,
ale posléze získané angažmá v Divadle Estrády
a satiry ji naučilo tisíckrát víc než pět let v Komedii a Komorním divadle. Její první inscenací byl
Limonádový Joe, režiséra Oldřicha Lipského,
kde měla s rolí Winnifred obrovský úspěch.
V roce 1955 přichází Werich s Horníčkem a divadlo se přejmenovává na Divadlo ABC. Píchová se učila vedle Wericha improvizovat, dostávala krásné hlavní role, např. v Nasredinovi, ve
hře Helenka je ráda aneb Slaměný klobouk,
v Těžké Barboře, Caesarovi ad. V roce 1960
byl Werich odvolán a novým ředitelem se stal
Jiří Jahn. Divadlo po třech dosti neúspěšných
34
34
Ludmila Píchová – úvahy o divadle.
„Když se tak dívám dozadu, naprosto nechápu,
proč jsem se stala herečkou, proč to všechno asi
bylo. Asi proto, aby se z té maloměstské újezdní
husičky přece jen stalo něco člověku podobného, aby se ta osůbka pernou prací a divadelním
trápením obohatila a její obzor se rozšířil. Děkuju
zkrácená citace
všem, co to se mnou vydrželi.“
Také s filmovou tvorbou měla herečka Ludmila Píchová zkušenosti. Se zákulisím filmových
světel a kamer se seznámila ještě jako konzervatoristka na sklonku okupace, kdy ji režisér Miroslav Cikán obsadil do své adaptace románu
Marie Pujmanové Předtucha. Realizace tohoto
filmu však byla po natočení několika exteriérových scén zastavena. Na plátnech kin se tak
poprvé objevila až po osvobození v komedii Tři
Malostranské povídky
Když v roce 1985 odjela Ludmila Píchová do
Německa, měla za sebou už slušnou kariéru.
Pokračovala v ní i za hranicemi, a to i vzhledem
k tomu, že nebyla nejmladší. V té době jí bylo už
62 let. Změna jazykového prostředí v herecké
profesi, to je odvážný krok i pro mnohem mladší generaci. Přesto Píchová vystupovala na růz-
V roce 2003 obdržela Ludmila Píchová SENIOR PRIX,
cenu, kterou uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE
jako poděkování za dlouholetou uměleckou činnost.
text: Alexandra Stušková, DiS.
zvláštní poděkování paní Michaele Miškové za
poskytnutí písemných i fotografických materiálů
35
fenomén
fenomén
Při vzpomínání na herečku Ludmilu Píchovou jsme společně s její dcerou zavzpomínali také na řadu kolegů a přátel. Mezi ty nejvýznamnější patří bezesporu herec Rudolf
Hrušínský, jehož nedožité devadesáté narozeniny jsme si připomenuli 17. října. Rozsáhlejší vzpomínku na tohoto fenomenálního herce jsme již uveřejnili v jednom z našich
předchozích vydání, dnes vás krátce seznámíme s neméně fenomenálním prostředím, ze
kterého tato velká herecká osobnost vzešla a povíme si také něco o společností, jenž dál
hrdě nese odkaz svých rodinných tradic a předků..., a daří se jí to znamenitě.
HISTORIE
Příběh jednoho z našich nejstarších hereckých rodů, jehož zakladatelem se stal odchovanec J. K.
Tyla Ondřej Červíček, se odvíjí už od druhé poloviny 19. století. V roce 1867 uzavřel sňatek s Josefou Muškovou, dcerou proslulého herce a divadelního ředitele Hynka Muška. Josefa se stejně
jako její sourozenci věnovala divadlu. Její sestra Antonie byla provdána za uznávaného divadelního ředitele Josefa Faltyse a sestra Anežka za divadelního koncesionáře Antonína Brázdu. Těmito
sňatky se slévaly jednotlivé herecké rody v mohutný divadelní proud, který postupně zaplavil celé
Čechy. Koncesi k provozování vlastní společnosti obdržel Ondřej Červíček v roce 1883 a ve
svém podniku zaměstnával především svoji početnou rodinu. Kromě synů Otakara, Stanislava a dcer
Františky a Josefy, stojí za zmínku zejména syn Václav, který se v roce 1899 oženil s herečkou Annou Budínskou, přijal umělecké jméno Budínský a v roce 1906 se stal tzv. artistickým správcem
společnosti. Po jeho smrti se vedení ujala Anna Budínská a proměnlivý název společnosti se ustálil
do podoby Lidové divadlo měst venkovských pro zemi Českou. Stejně jako v případě Ondřeje
Červíčka, tvořily zprvu herecký kádr Budínského společnosti především jejich děti: Václav, Marie
a František. Mladší z dcer, Hermína Červíčková, se na jaře 1920 provdala za herce Rudolfa Böhma-Hrušínského, pozdějšího člena Osvobozeného divadla, Divadla Vlasty Buriana aj. Ale hlavně...,
otce naší budoucí herecké hvězdy Rudolfa Hrušínského, který se mladým manželům narodil
17. října 1920 v Novém Etynku (dnes Nová Včelnice). Ačkoliv byla paní Böhmová ve vysokém
stupni těhotenství, hrála až do poslední chvíle, a tak se syn Rudolf narodil doslova za jevištěm.
Jan Hrušínský, ředitel DNJ
Ondřej Červíček,
principál divadelní společnosti
SOUČASNOST
Na internetových stránkách Divadla Na Jezerce naleznete mimo jiné větu: „Děkujeme, že jste nás
navštívili“. Z této věty je patrno, z jakou úctou a pokorou si toto divadlo svých návštěvníků váží. Se
stejnou, jako tomu bývalo i za dávných časů Budínského společnosti. Tehdy si publikum někdy přinášelo své židle z domova, případně usedlo na židle místního hostince či jiného „kulturního zařízení“... Divadelníci pak s napětím počítali, kolik že je jich obsazených a kolik zůstává prázdných. Dnes
si židle do divadla nosit nemusíme. Interiér Divadla Na Jezerce skýtá útulné a příjemné prostředí,
nacházející se v budově uprostřed zeleně. Jako v pohádce. Vězte, že tady prázdné židle (křesla)
nezůstavají. A to zejména díky skvělému výběru našeho i zahraničního repertoáru, které divadlo
nabízí, a také díky řadě hereckých osobností, které zde působí. Za všechny jmenujme stálici Jiřinu Bohdalovou, jejíž Paní plukovníková trhá rekordy v návštěvnosti. Velký úspěch zaznamenalo
také divadelní představení románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy, které proslavila filmová
verze Juraje Herze v hl. roli s Petrem Čepkem a Ivou Janžurovou. V divadelní podobě se ji neméně
dobře zhostili manželé Radek Holub a Barbora Hrzánová. Za zmínku stojí bezesporu i herecký
koncert Jaroslava Duška a Nataši Burger v Manželském vraždění.
Na výčet všech uvedených her a jmen hereckých osobností máme bohužel příliš málo prostoru.
Nejlépe uděláte, když se do Divadla Na Jezerce vypravíte sami. Třeba na Williama Shakespeara,
jehož VEČER TŘÍKRÁLOVÝ zde má premiéru 26. října. Režie této „smutné komedie“, plné vtipu a ironie se ujal Jan Hrušínský, který v této hře v minulosti sám několikrát hrál (1981 Ondřej
Třasořitka, 1996 Malvolio). V hlavních rolích se představí: Bára Kodetová, Radek Holub, Kristýna
Hrušínská, Miluše Šplechtová, Zdeněk Maryška, Martin Sitta a řada dalších.
Více informací na: www.divadlonajezerce.cz
Večer tříkrálový, Kristýna Hrušínská
Rudolf-Böhm Hrušínský,
Hermína Červíčková a malinký
Rudolf Hrušínský
Rudolf Hrušínský jako Ivan
Kolomijcev, Národní divadlo 1966
Činnost Budínského společnosti překlenula tíživá léta obou světových válek. Byla ukončena
spolu s činností ostatních českých divadel v Protektorátu Čechy a Morava k 31. září 1944 a po válce již nebyla obnovena. Na rodinnou tradici navázal mladší syn Rudolfa Hrušínského st. - Jan
Hrušínský, když v roce 2002 založil Divadelní společnost Jana Hrušínského a v prosinci 2004
Divadlo Na Jezerce. V rodinné tradici pokračuje i jeho rodina.
36
Večer tříkralový, Bára Kodetová a Radek Holub
Navštivte i Vy Divadlo Na Jezerce, divadlo nesoucí odkaz divadelních tradic, divadlo nabízející nevšední kulturní zážitek, divadlo, které Vám za Vaši návštěvu poděkuje...
Pokladna divadla otevřena: Po - pá 13:00 – 19:00, v den představení do 19:00, v so a ne vždy
hodinu před představením, tel: 261 224 832, gsm: 725 442 150, Skype: PokladnaDivadlaNaJezerce
Kontakt: Divadlo Na Jezerce, Na Jezerce 1451, 140 00 Praha 4 – Nusle, www.divadlonajezerce.
37
K am za kulturou
Kam za kulturou
Praha
25.-26. listopadu / XIII. Festival swingové hudby. Největšími hvězdami festivalu budou
Take 6, desetinásobní držitelé prestižního ocenění Grammy. Kromě nich vystoupí stálice festivalu:
Ondřej Havelka a jeho Melody Makers, dále J. J. Jazzmen, Blues Band Luboše Andršta nebo slovenská
formace Nothing But Swing Trio.
www.nardum.cz
15. prosince / Gaetano Donizetti – Nápoj lásky. PREMIÉRA nejoblíbenější Donizettiho opery z roku
1832. Děj je komickou parafrází na pověst o Tristanovi a Isoldě. V Národním divadle připraví nevšední
zážitek tvůrčí dvojice Simone Sandroni a Lenka Flory, známí především díky jejich tanečnímu souboru
Déja Donné.
www.narodni-divadlo.cz
Pardubice 15. listopadu / R. Schimmelpfennig – Zlatý drak. Hra odehrávající se v čínsko-vietnamsko-thajské
restauraci Zlatý drak a jejím okolí je originálním pohledem nejen na problematiku asijských imigrantů.
Každý příběh má jiné vyznění a atmosféru, každý herec hraje více postav. Uvádí VČD v novém cyklu
scénických čtení současné dramatiky Malé inscenace na Malé scéně ve dvoře.
www.vcd.cz
24. listopadu / P. Shaffer – Amadeus. Strhující téma, silné emoce, namísto zbraní hudba. Drama
vzpoury proti jedné z největších nespravedlností na zemi: proč někdo má talent a druhý ne? Intenzivní
síla hry, známá z oscarového filmového zpracování. Emoční účinek zesílí i naživo hraný Mozart
v podání Komorní filharmonie Pardubice pod vedením šéfdirigenta M. Ivanoviče.
www.vcd.cz
Olomouc 12. listopadu / Petr Iljič Čajkovskij – Louskáček. PREMIÉRA baletního pohádkového příběhu. Balet,
který měl premiéru v roce 1892, vznikl podle povídky E. T. A. Hoffmanna Louskáček a myší král. Za více
než sto let od své původní premiéry prošel mnoha proměnami.
www.moravskedivadlo.cz
Uherské 13. listopadu / Emil Lotjanu, Jevgenij Doga – Cikáni jdou do nebe. PREMIÉRA baladického příběhu
Hradiště z prostředí kočujících Rómů, který proslavil moldavský film z roku 1975. Těšte se na podmanivé
melodie a temperamentní tanec strhujícího muzikálu v režii choreografa Radka Balaše.
www.slovackedivadlo.cz
Otrokovice 30. října / Stetson and Bourbon. Čtvrtý ročník mezinárodního festivalu jižanského rocku proběhne
v sále Otrokovické besedy od 18 hodin. Kromě domácích hudebníků se představí také hosté ze
zahraničí: z Maďarska, Polska, Slovenska a USA. Proběhne i prodej a dražba klobouků STETSON, replik
westernových zbraní a další jižanské atrakce.
www.besedaotrokovice.cz
6. listopadu / Otrokovické frkobraní. IV. ročník festivalu humoru a vína. Od 15.00 do 18.00 hod.
proběhne celorepubliková soutěž vypravěčů vtipů a dalších krátkých humoristických forem (od
pantomimy, přes scénku a skeč až k hudebním formám). Od 19 hod. pak bude pro návštěvníky
připravena veselohra Slovácko sa súdí v provedení Divadla Brod z Uherského Brodu.
www.besedaotrokovice.cz
38
38
Kam za dobrým vínem
a ekologicky čistou přírodou
JEŠTĚRKA ZELENÁ ANEB ZNOJEMSKÉ VÍNO BUDIŽ POCHVÁLENO.
Člověk se tudy může procházet brzy po ránu, kdy se na hroznech ještě třpytí korálky rosy,
může si sem zajít ale také při západu slunce, kdy vyzrálé bobule doslova vybízejí k lahodnému poválení po jazyku. Šobes, Wineperky, Tři duby: co název, to znojemská vinice, co
název, to přehlídka práce šikovných lidí. Veltlínské zelené, Ryzlink rýnský či vlašský,
Rulandské šedé..., je libo pokračovat? Nemusíme být ani opravdovými znalci vinného
moku, abychom mohli konstatovat, že co láhev, to poklad, co láhev, to navštívenka vynikajících vinařů. Třeba těch ze znojemského Znovína…
„Letošní počasí se na vinicích bohužel hodně podepsalo“, řekl nám trochu zachmuřeně Pavel
Vajčner, generální ředitel Znovínu Znojmo,a.s.: „mrazy, spousta sněhu, houbové choroby,
krupobití, prostě suma sumárum, oproti průměru sklidíme zhruba polovinu z úrody, na kterou
jsme zvyklí z minulých let. Jen aby nám vydržela část úrody do prvních mrazů, abychom se tradičně mohli i letos pochlubit vynikajícími ledovými víny…“ Ale i přes všechny pohromy se mají
znojemští čím pochlubit. I letos sbírali v prestižních vinařských soutěžích jednu medaili za
druhou. Rozhodně se mezi vynikajícími odrůdami lahodného moku neztratí ani to s nálepkou Ještěrka zelená. A jak vlastně k tomuto zváštnímu označení došlo? „Tato vína jsou
vyráběna z viničních tratí, na kterých stále ještě žije vzácná, nádherně zbarvená ještěrka zelená.
V České republice se už vyskytuje jen na několika málo místech. Jedním z nich jsou právě vinice,
rozprostřené v meandrech řeky Dyje. Na tuto skutečnost jsme právem pyšní, neboť toto malé
zvířátko žije pouze v ekologicky čisté krajině“, dodává pan ředitel Vajčner: „současně to znamená, že všechny vinice, kde se s touto ještěrkou můžete setkat, jsou velice šetrně ošetřovány, což se
patřičně odráží i na kvalitě vína.“
Pokud jste tedy nejen milovníky dobrého vína, ale také zdravého způsobu života (což se ostatně vzájemně nevylučuje),
zkuste si vyrazit po některé stezce znovínského, vinařského
turistického programu. Poznáte nejen nádherné kouty jižní Moravy, ale třeba budete mít štěstí a narazíte i na ještěrku zelenou.
V tu chvíli si pak můžete být jisti, že se nacházíte v místech, kde
má ekologicky čistá příroda zelenou. Stejně jako tento malý
tvoreček… A až si poté třeba už u vánočního stolu otevřete
láhev vynikajícího znojemského vína, se symbolem zelené ještěrky na etiketě, lépe tak v něm rozpoznáte sluneční paprsky,
prolínající se s prací lidí, kteří pro vás toto víno s láskou přiravují.
Tak tedy... na zdraví!
PhDr. Jiří Vaníček
39
39
Říjen 2010
Kalendárium
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
dodatečně blahopřeje všem
uvedeným jubilantům k jejich
narozeninám.
SENIOR PRIX – cena,
kterou uděluje NADACE
ŽIVOT UMĚLCE jako
poděkování za celoživotní
uměleckou činnost.
… na srdce jsou Poděbrady
Paní Věra Lejsková (Asociace hudebních umělců a vědců)
narozena 1. 10. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 2000
Paní Ema Skálová (Herecká asociace)
Největší poskytovatel kvalitních lázeňských služeb
ve Středočeském kraji
Největší pokytovatel kvalitního ubytování
narozena 2. 10. 1915, SENIOR PRIX udělena v roce 1993
Paní Dagmar Rosíková (Herecká asociace)
narozena 4. 10. 1925, SENIOR PRIX udělena v roce 2000
Paní Milena Asmanová (Herecká asociace)
narozena 11. 10. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 1999
Pan Jaroslav Foltýn (Společnost koncertních umělců)
narozen 18. 10. 1935, SENIOR PRIX udělena v roce 2008
Pan Ladislav Václavík (Unie – Odb. svaz orchestr hudebníků ČR)
narozen 18. 10. 1925, SENIOR PRIX udělena v roce 2001
HOTEL ZÁMEČEK ****
Stylový hotel z roku 1923 je zasazen do krásného prostředí lužního lesoparku, přímo na nábřeží řeky Labe. V roce 2009 prošel rozsáhlou rekonstrukcí. V nabídce komfortní pokoje, konferenční
místnosti, restaurace, léčebné a relaxační služby,
Modrý salónek pro komorní akce.
HOTEL LIBUŠE ***
Menší hotel v blízkosti lázeňské kolonády. V roce
2010 nově zrekonstruován. Komfortní pokoje,
ojedinělý restaurant s klenutými prostory z dob
původní panské stavby z poloviny 19. stol. Zahradní restaurace, taneční večery, lázeňské procedury v blízkých Centrálních a Letních Lázních.
HOTEL LIBENSKÝ***
Historicky první lázeňský hotel s exkluzivní polohou uprostřed lázeňské kolonády. Účelně zařízené pokoje, restaurant s rozšířenou nabídkou
dietních pokrmů a s možností individuálního
stravování. Kavárna, letní terasa. Léčebné a relaxační procedury v balneocentru hotelu nebo
v budově Letních Lázní (100 m).
HOTEL G-REX ***
Nejmladší lázeňský hotel z roku 1996, situován
mezi Jiřího náměstím a lázeňskou kolonádou.
Jeho součástí je centrum časné rehabilitace,
umožňující rychlejší rekonvalescenci po operaci
srdce. Pohodlné pokoje, restaurace se zaměřením na klienty po invazivní léčbě. Lázeňské procedury v blízkých Centrálních a Letních Lázních.
HOTEL ZIMNÍ LÁZNĚ ***
Nově zrekonstruovaný hotel je spojen proskleným krytým koridorem s hotelem Libenský.
Komfortní pokoje pro náročnější klientelu. Kosmetické studio, rehabilitační bazén. Gastronomické zázemí a léčebné a relaxační procedury
v hotelu Libenský nebo v budově Letních lázní
(100 m).
PENZION MÁJ
Penzion je umístěn v klidné rezidenční čtvrti
v blízkosti lázeňské kolonády. K dispozici 18
jednolůžkových a 48 dvoulůžkových pokojů.
Příslušenství je společné na patře. V budově
zajištěna lékařská péče po celých 24 hodin.
Pan Zdeněk Hnát (Společnost koncertních umělců)
narozen 25. 10. 1935, SENIOR PRIX udělena v roce 2006
Výherci z řad předplatitelů
V měsíci říjnu od nás obdrží knihu:
Miloš Kopecký - Důvěrný portrét
tito čtenáři: pan Václav Gros, Praha 8
paní Alena Hanzlíková, Příbram
Gratulujeme
Relaxační pobyty, Lázeňské pobyty, Kongresy a konference, Gastronomické služby,
Sportovní pobyty, Pobyty pro seniory, Pobyty pro manažery
Zavítejte i Vy do města zdraví, rekreace, sportu, kultury, zábavy...,
do centra společenského života v srdci České republiky.
Těšíme se na Vaši návštěvu
Lázně Poděbrady, a.s., Jiřího náměstí 39/I, 290 33 Poděbrady
Tel.: 325 606 500, 325 606 111, Fax: 325 612 748, E-mail: [email protected]
www.lazne-podebrady.cz
www.rwe.cz
ENERGIE
ČESKÉHO FILMU
Jak se krotí krokodýli, Rafťáci, Účastníci zájezdu, Grandhotel, Bestiář, Gympl,
Medvídek, Nejkrásnější hádanka, O rodičích a dětech, Tobruk, Nestyda,
Líbáš jako Bůh, Oko ve zdi, 3 sezóny v pekle, Katka, Ženy v pokušení,
Kuky se vrací, Nickyho rodina, Román pro muže, HLAVA – RUCE – SRDCE
Download

Nadační listy č. 26: říjen 2010