Nadační listy
č. 21/duben 2010
Osobnost
Josef Zíma
Ceny Thálie 2009
Vzpomínka Ljuba Hermanová
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
centrum dechovek, lidovek, tanečních zábav a společenských vystoupení
•
•
•
příjemné posezení za lidové ceny
široký výběr nápojů i teplých
a studených jídel
pronajmutí sálu s kapacitou
až 200 míst
V nejbližší době chystáme
• znovuotevření posezení
na zahrádce
• pravidelné odpolední
i večerní programy
• akce měsíce
otevřeno denně od 11.00 do 23.00 hod.
V nejbližší době nachystáno
AKCE MĚSÍCE května
aneb Na Vlachovku za stovku
Hosté:
Josef Zíma
Zorka Kohoutová
Přijďte s námi oslavit narozeniny Josefa Zímy,
který za doprovodu své kapely společně se
svou pěveckou kolegyní Zorkou Kohoutovou,
zazpívá i zavzpomíná...
v pátek 14. května 2010 od 19.00 hod.
Rezervace míst tel.: +420 602 202 213, Ing. Miroslav Šimek,
případně na e-mailové adrese: [email protected]
kapacita sálu omezena
Kontakt: Restaurace Na Vlachovce, Zenklova 1327/217, 180 00 Praha 8, tel. 602 202 213, 606 220 289, e-mail: [email protected]
Doprava: MHD – tram číslo 10, 14, 24, 17, 25, zastávka Na Stírce, automobilem – možnost parkování v bezzónové oblasti
Obsah
Slovo úvodem
Obsah
Březen za kamna vlezem – duben, ještě tam
budem. My ale za kamny nebyli. Zajeli jsme si
do Mladé Boleslavi – překrásného města, kde
jsme mimo jiné navštívili i unikátní muzeum
světoznámé automobilky Škoda a samozřejmě
jsme pro vás ze všech těchto zážitků připravili
poznávací reportáž.
NADACE ŽIVOT UMĚLCE Ceny Thálie 2009
2
TALENT Gabriela Míčová
6
Neméně zajímavá je i reportáž ze slavnostního
udílení Cen Thálie 2009. U nadačního rozhovoru
jsme tentokrát dostali košem, ale nevadí, vše
jsme si vynahradili při setkání s půvabnou talentovanou herečkou Gabrielou Míčovou.
Samozřejmě nechybí ani osobnost vydání, kterou
je nastávající květnový jubilant Josef Zíma. Krásně
a s citem vzpomíná nejen na své herecké a pěvecké
začátky, na své kolegy a kolegyně, ale také třeba
na slavnou Vlachovku, čehož jsme se ihned chytili
a na dalších stránkách tuto věhlasnou pražskou
restauraci ještě trochu více připomenuli.
Věhlasnou, i když ve zcela jiném oboru, můžeme
nazvat také pražskou galerii NORA. Že jste
v ní ještě nebyli? Po naší rubrice se tam určitě
zajděte podívat. A kupte si zrovna i nějaký
pěkný rámeček, do kterého si můžete dát třeba
fotografii někoho blízkého či slavného. Třeba
Ljubu Hermanovou. Zamlada to bývala opravdu
kočka, na unikátních dobových fotografiích sami
posoudíte.
A neméně unikátní jsou i fotografie vámi čím
dál oblíbenější rubriky Historie kinematografie.
První část se pomalu blíží ke konci a v další už
na vás čeká seznámení s prvními „zvukovými
a barevnými“ obrázky. Stejně barevnými, jako
jsme se snažili, aby bylo i toto jarní vydání.
Alexandra Stušková, DiS.
šéfredaktorka
Nadačních listů
OSOBNOST Josef Zíma
10
FENOMÉN
Restaurace Na Vlachovce
16
CO MOŽNÁ NEVÍTE
Galerie NORA
18
KRÁSY NAŠÍ ZEMĚ
Mladá Boleslav
20
HISTORIE
Počátky kinematografie
3. část
26
VZPOMÍNKA
Ljuba Hermanová
30
KAM ZA KULUROU 34
Šéfredaktorka:
Alexandra Stušková, DiS.
E-mail: [email protected]
Tel: +420 739 077 131
Grafická úprava:
Jana Baladová
Redakce:
Lýdie Soldánová, Mgr. Justina Kašparová,
Pavel Sršeň, Antonín Růžička,
Miroslava Pelnářová
Nakladatelství STUŠKOVÁ
IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127
R. č.: MK ČR E 18180
měsíčník č. 21/duben 2010, vychází 25. 4. 2010
příští číslo vyjde 24. 5. 2010
Tiskárna v Ráji s.r.o.
V Ráji 906, 530 02 Pardubice
Gratulujeme naší grafičce
Blance Roubíčkové k narození
holčičky Blaničky a oběma přejeme
hodně štěstí a zdraví!
Poděkování inzerentům: Restaurace Na Vlachovce, pražské Divadlo Komedie, Galerie NORA, Infocentrum město Mladá Boleslav,
ŠkodaAuto muzeum Mladá Boleslav, Městská divadla pražská, Divadlo Na zábradlí, Centrum FotoŠkoda.
1
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
ČLENOVÉ SPRÁVNÍ RADY
Vladimír Prošek – předseda,
dramaturg, hudebník,
zástupce Uměleckého sdružení Artes
Prof. Jiří Hlaváč – profesor HAMU
zástupce Asociace hudebních
umělců a vědců
Mgr. Vojtěch Jouza – člen České
filharmonie, zástupce UNIE Odborový
svaz orchestrálních hudebníků ČR
RNDr. Jan Komín – hudebník,
zástupce Svazu autorů a interpretů
Miroslav Svoboda – člen sboru Statní
opery Praha, zástupce UNIE
Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR
Marek Vašut – herec,
zástupce Herecké asociace
ČLENOVÉ DOZORČÍ RADY
Ing. Michal Krůšek – předseda
člen Pražského filharmonického
sboru, zástupce UNIE Odborový svaz
profesionálních zpěváků ČR
Ivan Pazour – člen orchestru
České filharmonie, zástupce UNIE
Odb. svaz orch. hudebníků ČR
Cyril Jeníček – hudebník,
zástupce Svazu autorů a interpretů
APARÁT
Ing. Dagmar Hrnčířová
výkonná ředitelka nadace
Lýdie Soldánová – tajemnice
REDAKČNÍ RADA
Ing. Dagmar Hrnčířová
výkonná ředitelka nadace
Mgr. Daniel Růžička – šéfproducent,
Centrum vzdělávacích pořadů ČT
Ing. Martin Mařan
ředitel společnosti INTERGRAM
2
Nadace
V sobotu 20. března 2010 probíhalo
v prostorách pražského Národního divadla slavnostní udílení Cen Thálie 2009.
Již posedmnácté ocenila Herecká asociace mimořádné jevištní výkony těch,
kteří – řečeno slovy moderátora, herce
a režiséra Antonína Procházky – před
publikum předstupují nejen na velkých
scénách, ale i Na zábradlí, na okraji, na
provázku, ve dvoře nebo na tahu.
Antonín Procházka - moderátor večera
život umělce
Ceny Thálie 2009
Kandidáti na výroční ceny, laureáti nevýročních cen a jejich nejbližší, předávající
loňští vítězové, předsedové odborných porot,
zástupci pořadatelské Herecké asociace a také
její nejvýznamnější partneři – tentokrát prožili
ceremoniál přímo na jevišti, v jakoby druhém,
malém hledišti, na jehož pozadí byly sestaveny
slavné portréty uměleckých osobností. Seděli
tedy přímo čelem k diváckému hledišti. Hlavní
aktéři tak pro ceny nevystupovali na pódium,
nýbrž sestupovali z malého stupňovitého
hlediště jen o pár kroků níž. Kluzkou podlahu
naštěstí zvládli všichni s bravurou. Stejně tak
i výkonná ředitelka NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Ing. Dagmar Hrnčířová, která předávala
Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru
opera devětasedmdesátiletému tenoristovi
Vladimíru Krejčíkovi.
Vladimír Krejčík a Ing. Dagmar Hrnčířová
NADACE ŽIVOT UMĚLCE spolupracuje
s Hereckou asociací už od roku 1994.
Konkrétně se podílí na udílení Ceny
Thálie za celoživotní mistrovství v oboru
opera a Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet. Ocenění je spojeno také s finanční odměnou.
3
Nadace život umělce
Ceny Thálie se každoročně udělují ve čtyřech
kategoriích: hudebně-dramatický žánr,
tanečně-dramatický žánr, opera a činohra.
Vedle výročních cen jsou udělovány ještě ceny
za celoživotní mistrovství, cena pro mladého
činoherce do 33 let a zvláštní cena Kolegia pro
udělení Cen Thálie. Laureáty určuje Kolegium
Cen Thálie tajným hlasováním, výsledky jsou
oznámeny až těsně před vyhlášením. Současné
Kolegium má 14 členů a předsedá mu bývalý
tanečník a baletní mistr Vlastimil Harapes.
Hned v úvodu oznámil moderátor Antonín
Procházka udělení Ceny Thálie pro mladé
herce do 33 let. Prezidium Herecké asociace
ji přiřklo člence pražského Divadla na Vinohradech Lucii Štěpánkové, která svou uměleckou
kariéru začínala v Ostravě a dál ji rozvíjela
v Pardubicích.
Lucie Štěpánková
nebo jiný tanečně-dramatický žánr.
Mezi tanečníky se prosadil Zdeněk Mládek
z Jihočeského divadla České Budějovice za
sólo v představení So in Love/ Carmen.
Ivona Jelíčková
Zdeněk Mládek
Cenu Thálie za celoživotní dílo v oboru balet
a pantomima zaslouženě získal devětašedesátiletý mim, herec, režisér a scenárista Boris
Hybner. „Děkuji Herecké asociaci za velký den
v mém životě. Byl bych strašně rád, kdyby počet
krásných muzikálových scén doplnilo jedno malé
poetické divadlo pantomimy, kde by mohli vystupovat naši žáci, a tak by se navázalo na přerušenou
tradici, kdy Divadlo Na zábradlí dokazovalo po
třicet let, že magické umění pantomimy sluší magickému městu Praze“ (zkrácená citace).
Boris Hybner
Poté byla vyhlášena kategorie opereta,
muzikál nebo jiný hudebně-dramatický
žánr. Mezi ženami se z obdržení Thálie radovala Markéta Tallerová za ztvárnění Loly
v představení Dnes večer: Lola Blau, které hraje
Divadlo F. X. Šaldy v Liberci. Mezi muži uspěl
Petr Gazdík z Městského divadla Brno v muzikálu Les Misérables (Bídníci).
M. Tallerová
P. Gazdík
V kategorii opera získala Cenu Thálie Csilla
Borossová za svůj výkon v opeře Madam Butterfly. Maďarská pěvkyně působí jako sólistka
v Národním divadle Brno. Dojatě poděkovala
roztomilou češtinou, kterou se zároveň vyznala ze své lásky k českému publiku. V mužské
operní kategorii se z významného ocenění radoval Pavel Vančura, který okouzlil porotu
výkonem v představení Čert a Káča.
Csilla Borossová
Role Maryši ve stejnojmenném představení
Divadla J. K. Tyla v Plzni přinesla Thálii Ivoně
Jeličové v kategorii balet, pantomima
4
Pavel Vančura
Cena Thálie za celoživotní mistrovství v oboru
opera byla udělena devětasedmdesátiletému
tenoristovi Vladimíru Krejčíkovi. Původním
vzděláním chemický laborant, začínal ve
sboru tehdejšího Smetanova divadla v Praze.
Před příchodem do Brna působil dvě sezony
jako sólista liberecké opery. Poté patřil k dlouholetým oporám brněnského Janáčkova
divadla, kde vytvořil během 34 sezon na
osmdesát rolí, většinou v oboru takzvaného
lyrického tenoru. Patřil ke skvělým interpretům
mozartovských postav, ale proslul i úlohami
z českého repertoáru.
Vladimír Krejčík s manželkou
V oblasti činohra převzala Cenu Thálie za
ženský herecký výkon Kateřina Burianová.
Thálii, stejně jako cenu Alfréda Radoka, získala za roli nemocné, panovačné i nešťastné
matky v inscenaci Srpen v zemi indiánů, kterou uvádí Národní divadlo. „Je to úžasná žeň,
říkala jsem si, že je to na jednoho člověka snad až
moc,“ těšila se z obou významných divadelních ocenění dcera slavného E. F. Buriana.
Mezi herci zaujal porotce nejvíce „vysoce
působivý výkon“ Martina Pechláta, který
ztvárnil Josepha Goebbelse na jevišti Divadla
Komedie v představení Geobbels/Baarová.
K. Burianová
provázel mohutný aplaus povstalého hlediště.
„Je to vždycky radost, když určití lidé, kteří jsou
zájmem blízcí, si všimnou vaší práce. Je to takové
pohlazení a jsem rád, že jsem se toho dožil. Jsem
rád, že to je ocenění za přínos, za inspiraci a za
objevení nových věcí,“ řekl po vyhlášení Ivan
Vyskočil, pro něhož byla cena podle jeho slov
určitým způsobem překvapení.
Ivan Vyskočil
Závěr galavečera, který byl jako obvykle
zasvěcen ceně za činoherní celoživotní
mistrovství, nebyl tak triumfální jako obvykle, neboť laureát Josef Karlík se bohužel
nedostavil. Legendární brněnský herec a pedagog zemřel loni na podzim a cena mu byla
udělena in memoriam. Převzali ji jeho přátelé
a vrstevníci, divadelníci Miloš Hynšt a Alois
Hajda. I při tomto udílení vyjádřilo publikum
své uznání dlouhotrvajícím potleskem vestoje.
M. Hynšt, A. Hajda, V. Postránecký
M. Pechlát
Zvláštní cenu za mimořádný přínos
českému divadelnímu umění věnovalo
Kolegium pro udělování Cen Thálie herci,
dramatikovi, režisérovi, také spoluzakladateli
Divadla Na zábradlí, spisovateli a pedagogovi Ivanu Vyskočilovi. Jeho dekorování
skleněnou maskou múzy komedie Thálie
I navzdory této poněkud smutné tečce bylo
vyhlášení Cen Thálie 2009 opět důstojnou oslavou českého divadla a jeho interpretů a potvrdilo, že Herecké asociaci, v čele s Václavem
Postráneckým, se podařilo vybudovat tradici
prestižních uměleckých ocenění.
●
redakčně zpracováno
poděkování p. Davidu Matouškovi
za poskytnutí fotografických materiálů
5
TALENT
Na předchozích stránkách vás informujeme
o slavnostním udílení Cen Thálie 2009.
Jedním z oceněných byl také herec Martin
Pechlát, který získal cenu za ztvárnění
Josepha Goebbelse v představení
Goebbels/Baarová, uváděném na scéně
pražského Divadla Komedie. Jeho výkon
byl fenomenální, avšak stejně působivý
byl také výkon hlavní představitelky Lídy
Baarové, kterou ztvárnila herečka
Gabriela
Míčová
Tuto hru jsem viděla a musím konstatovat,
že kdyby bylo po mém, dala bych Thálii
vám oběma. Není Vám líto, že jste nebyla
také nominována? Mně osobně připadaly
vaše herecké výkony vyrovnané.
Já si to tak neberu a ani nijak netrpím tím, že mě
nenominovali. Myslím si, že v našich divadlech
je tolik dobrých hereček, že výběr na nominace
musí být opravdu nesmírně složitý. Martinovi jsem tu Thálii srdečně a upřímně přála, tím
oceněním vlastně prezentoval nás oba.
Zcela bez nominace jste však nezůstala,
za roli Lídy Baarové jste byla navržena
na Cenu Alfréda Radoka v kategorii nejlepší ženský herecký výkon roku 2009.
(Martin Pechlát také a cenu získal pozn.)
Jaký máte všeobecně názor na nominace
a oceňování?
Člověka to určitě zviditelní, začne se o něm více
mluvit, vzbudí zájem médií, to není málo. Je to
také jakási zpráva o tom, že si jeho práce někdo
všiml a že není lhostejné, co dělá.
Goebbels/Baarová, to je téměř čtyřicetiminutový monolog každého z vás. Neu6
mím si představit, že bych se měla naučit
tak dlouhý text. Jak se to dělá?
Před samotným zkoušením jsme se denně
scházeli a četli jsme si oba texty pořád dokola.
Říkali jsme si, co je za každou větou ukryto, jak
by se ta a ta část dala interpretovat. No a když
už máte trochu povědomí o celé té hře, tak nezbývá, než se v čase mezi zkouškou a večerním
představením doma text zpaměti naučit.
Kouříte? (Gabriela Míčová si totiž na jevišti, stejně jako opravdová Lída Baarová,
odpaluje jednu cigaretu od druhé pozn.).
(smích) Ne, nekouřím. Ale snažím se, aby to vypadalo věrohodně.
Goebbels/Baarová
Je Vám blízká herečka Lída Baarová?
Pokud se budeme bavit všeobecně o herečkách té doby, já jsem například měla vždy raději
Natašu Gollovou, nicméně filmy s Lídou Baarovou jsem znala, věděla jsem o ní, ale teprve až
při studování této role jsem se začala o její život
a filmografii zajímat podrobněji.
Na scéně pražského Divadla Komedie působíte ve stálém angažmá?
Dá se to tak říct, i když my tam nemáme jakoby statut pracovní smlouvy, jsme vedeni na
smlouvy o dílo. Na druhou stranu máme v divadle už po léta vytvořen stálý herecký soubor, takže to svým způsobem bereme i jako
normální divadelní angažmá. Divadlo Komedii
mám jako svoji domovskou scénu a snažím se
ji upřednostňovat před ostatními pracovními
nabídkami. To ale samozřejmě neznamená, že
bych se bránila výzvám k jiné práci, pokud je
to časově možné, tak je realizuji.
to musí mít člověk v sobě už od narození.
Čím jsou například vaši rodiče?
(smích) Ani herci, ani divadelníci, ani umělci. Oba
moji rodiče jsou učitelé. Mám ještě starší sestru
a staršího bratra, ale ani ti se herectví nevěnují.
Vy jste také neměla být původně herečkou, nýbrž zdravotní sestřičkou.
Ano, studovala jsem střední zdravotnickou
školu ve Vyškově, ale už během prvního ročníku jsem udělala konkurz do brněnského
Dětského studia divadla Husa na provázku,
k Vladimíru Morávkovi, a začala se tak pozvolna ubírat jiným směrem. Začínala jsem
si uvědomovat, že povolání sestřičky dělat
nechci. Pak jsem se ještě přihlásila na soukromou hereckou školu do Šumperku, ale tu
jsem nedodělala. V roce 1997 jsem byla přijata
na pražskou DAMU, obor činoherní herectví,
do ročníku si mě tehdy vybrali Boris Rösner,
Eva Salzmannová a Miloš Horanský.
Odkud pocházíte?
Jsem z Prostějova.
A teď jste z Prahy..., máte už i tady svoji
vlastní rodinu?
Mám partnera, ale vdaná nejsem. Samozřejmě
jako každá jiná ženská do budoucna plánuji
i rodinu.
Antiklimax – G. Míčová s Janou Krausovou
Počet představení, ve kterých hrajete, je
opravdu úctyhodný. Máte nějaké nejoblíbenější?
Mám. Je to hra od známého rakouského dramatika Wernera Schwaba – Antiklimax. Hraji
v ní Mariánku, lehce retardovanou dívku, která
je navíc svým okolím různě zneužívána. Je to
inscenace, se kterou bude těžké se rozloučit.
To není jednoduché, zahrát retardovanou
osobu, ale určitě to zvládáte, vždyť ne nadarmo jste získala po ukončení studia na
DAMU Cenu Děkana DAMU, která se uděluje za mimořádnou úroveň výsledků po
celou dobu studia a za originalitu v kreativních projektech.
Originalita a kreativita však nejde naučit,
Můžeme Vás vidět i na jiných divadelních
scénách?
Hraji také v divadelním sdružení, které se
jmenuje Studio Továrna, jehož duchovním
otcem je scenárista Karel Steigerwald, režíruje tam Viktorie Čermáková..., to je sdružení, které nemá stálou scénu, takže hrajeme
např. Na zábradlí, na Nové scéně, hráli jsme
také v La Fabrice v Holešovicích apod. Já teď
hraji už jen v jednom představení, a to v České pornografii, kterou hrajeme v Divadle
Na zábradlí.
V České pornografii? To má i něco společného přímo s tím názvem?
(smích) Úplně všechno.
To mi tedy řekněte, jaké to je hrát takové
hodně choulostivé scénky, nedělá vám to
problémy?
Nám už ne, ale myslím, že diváci jsou kolikrát
7
TALENT
šokováni, co se to na ně vlastně z toho jeviště
valí. Je pravda, že je to hodně odvážné, jak co
se textu týče, tak i samotného inscenačního
zpracování.
A má ta hra nějaký děj?
To víte, že má. Hra vznikla podle románu Petry
Hůlové – Umělohmotný třípokoj, a hlavním
tématem je život prostitutky. Hraje nás ji šest
hereček různých věkových kategorií.
Co na to Váš partner?
(smích) Ještě to neviděl.
Právě v podobných rolích se do sebe někteří herci i zamilují.
Ano, stává se to, ale můj případ to není, já takovou zkušenost nemám. A hlavně..., v tomto
představení jsme samé ženské, o mužích se
tam jen mluví.
Váš partner je také z umělecké branže?
Ano, ale v oboru, který s divadlem nemá moc
společného.
Přijala byste nabídku natáčení TV seriálu?
Už se stalo. Hraji v novém seriálu jedné komerční televize.
A co film?
V roce 2000 jsem natočila pro Českou televizi
film režiséra Martina Ryšavého Bílá indiánka.
Pak přišlo pár nabídek na menší role, ve filmech
českých i zahraničních. Ty velké nabídky snad
ještě přijdou. (smích)
Plátno či obrazovka hodně zviditelní.
Samozřejmě. Divadlo je krásná věc, ale je to
v podstatě lokální záležitost dané oblasti.
Černé panny
Možná za takových padesát let budou
pro nastávající herce nedosažitelné mety
zase současní herci.
Možná ano. Člověk to asi vnímá zpětně. Každá generace má vlastně svoje vzory, které se
mění podle toho, jaká je doba. A každá doba
žádá něco jiného.
Své by o tom mohli vyprávět například
i umělci ocenění SENIOR PRIX, cenou NADACE ŽIVOT UMĚLCE. Znáte tuto nadaci?
Ano, znám ji. Vím, že podporuje nejen umělce seniory, ale také spoustu různých projektů.
Mám takový dojem, že i divadlu Studio Továrna
NADACE ŽIVOT UMĚLCE v nějakém připravovaném projektu finančně pomohla. Je dobře, že
tato nadace zajišťuje chod subjektů, které jsou
závislé na grantech.
Vraťme se závěrem ještě k divadlu. Co
byste vzkázala lidem, aby chodili více do
divadla?
Ale mně se nezdá, že by nechodili. Nemůžete
přece lidi nutit, aby se přišli podívat na představení, které je nezajímá. Je to spíš otázka toho,
co které divadlo nabízí. Myslím si, že když je
divák nějakým titulem osloven, má pocit, že se
ho to téma osobně dotýká, tak už si tu cestu do
divadla najde sám.
Tak jako si ji nachází do pražského Divadla
Komedie, jehož většina představení bývá
vyprodána. Určitě i zásluhou skvělých hereckých výkonů hosta dnešního rozhovoru, talentované herečky Gabriely Míčové.
Karlovo náměstí s M. Pechlátem
Máte nějaké herecké vzory?
Určitě bych jmenovala z řad hereckých legend,
které už bohužel mezi námi nejsou, ať už pan
8
Hrušínský nebo pan Čepek..., na ty když se dívám, tak si říkám, že to jsou nedosažitelné mety.
Lvíče
text: Alexandra Stušková, DiS.
foto poskytlo: pražské Divadlo Komedie
2009
DIVADLO KOMEDIE
2010
TÝDEN „NĚMECKÉ SEZÓNY“ 13. - 18. 6. 2010
Frank Wedekind / David Jařab: LULU, režie: David Jařab • Johannes Urzidil / David Jařab: WEISSENSTEIN,
režie: David Jařab • Oliver Reese / Dušan D. Pařízek: GOEBBELS / BAAROVÁ, režie: Dušan D. Pařízek
• Thomas Brussig / Kamila Polívková: HRDINOVÉ JAKO MY, režie: Kamila Polívková • Oliver Bukowski:
HOSTÉ, režie: Thomas Zielinski • Günter Senkel / Feridun Zaimoglu: ČERNÉ PANNY, režie: Dušan D. Pařízek
rezervace, informace, brána do divadla na www.prakomdiv.cz, Divadlo Komedie, Jungmannova 1, 110 00 Praha 1,
pokladna otevřena: ve všední dny 12.00 – 20.00 h, so, ne 2 h před začátkem představení rezervace na tel.: 224 222 734, e-mailem:
[email protected], prodej také v síti: Ticketportal: www.ticketportal.cz
mediální partneři:
Činnost Pražského komorního divadla v Divadle Komedie podporuje hl. m. Praha příspěvkem ve výši 14,5 mil. Kč
Osobnost
V blížícím se měsíci květnu oslaví
narozeniny „princ Radovan“ z jedné
z nejkrásnějších českých pohádek
Princezna se zlatou hvězdou na čele.
Neokouzlil však jen princeznu Ladu,
svým milým úsměvem, charismatickým hlasem a noblesním vystupováním zaujal také všechny ty, kteří
si rádi poslechnou hezkou písničku.
Díky svým uměleckým profesím se
setkal s neskutečnou plejádou hereckých a pěveckých osobností.
I když tvrdí, že se nerad ohlíží,
věřím, že tentokrát udělá výjimku...
vždyť je na co vzpomínat.
Pan Josef Zíma
„Coby holka z vesnice už od dětství ráda
Narodil se 11. května 1932 v Praze. A stejně
zpívala a tancovala, hrála i v ochotnickém
jako tehdy kvetlo jaro, tak dnes rozkvétá jeho
divadle, uměla také krásně hrát na klavír.
úsměv při vzpomínce na své rodiče, dětství,
K tomu mě vedla odmalička. My jsme doma
mládí, na kouzelnou prvorepublikovou atmov Praze dokonce pořádali i takové menší musféru. „I když jsem se narodil v Praze, po rodizikantské sedánky. To přišel například pan
čích jsem Jihočech, neboť maminka se narořídící, ten hrál na violu, maminka na klavír,
dila v malebné jihočeské vísce Řípec, poblíž
tatínek na housle, udělali
Veselí nad Lužnicí, a tatínek
jsme trio, někdy i kvarteto...
pochází kousek od Soběrád na to vzpomínám. Navíc
slavi, z vesničky, která se
maminčin bratr byl skladatel
jmenuje Sedlečko. Rodiče se
František Pícha, profesor na
spolu seznámili v Soběslavi
konzervatoři, který napsal
na učitelském ústavu a kráti několik knih o muzice, takce po svatbě se přestěhovali
že ono tam to hudební nadádo Prahy, kde už jsem se poní v rodině bylo.“
sléze narodil já a moje dvě
sestry, o osm let mladší BohMuzikantské sedánky. To mudanka a o dvanáct let mladší
selo být kouzelné, jako z filmu
Jana. Maminka se tak v Prapro pamětníky. Když to tak
ze prakticky k vyučování ani
vezmeme, pan Zíma vlastně
nedostala, protože se rodily Josef Zíma s rodiči
tu „pamětnickou“ dobu prodětičky, stala se ženou v dožil, zažil všechny naše prezidenty. Se smíchem
mácnosti, jak to bývalo tehdy běžné. Tatínek
mi dává za pravdu. „Narodil jsem se ještě za tase nejdříve specializoval na hluchoněmé,
tíčka Masaryka, i když to si moc nepamatuji,
později na logopedii, tedy vady řeči, byl velneboť zemřel, když mi bylo asi šest, ale pak už
mi uznávaným odborníkem.“ A po kom posi samozřejmě pamatuji všechny, až po toho
dědil „malý Pepíček“ hudební nadání? „Zřejmě
dnešního.“ (smích)
po mamince,“ odpoví mi už „velký Pepíček“.
10
A zažil také válku. Když vypukla, bylo mu osm
let. Jak vnímal toto smutné období, které přišlo
uprostřed bezstarostného dětství? „Rodiče se
o nás vzorně starali, snažili se, abychom tu
válku my děti pocítily co nejméně. Určitě museli hodně strádat, abychom téměř žádnou
změnu, zejména co se týká obživy, nepocítily. Je sice pravda, že první banán v životě
jsem měl v ruce až po válce, tehdy jsem také
poprvé ochutnal šlehačku, ale i přesto bylo
moje dětství velmi krásné. A víte, mně v tu
dobu ani tak o to jídlo nešlo, jako každému
malému klukovi mně šlo spíš o hadrák na
ulici, o dobrou mičudu..., takže já bych řekl,
že jsem to období války prožil snad jako
každý normální kluk. Na druhou stranu se
mi vybavuje i pár nepříjemných vzpomínek,
třeba takové zatemnění, to jsme i my děti
nesly špatně. Když byla škola v zimě, brzy se
stmívalo a my museli chodit potmě, neviděli
jsme ani na krok, protože se nesmělo nikde
svítit, to bylo velmi nepříjemné. A pak si také
z toho období ještě velice silně vybavuji velký nálet na Prahu, který byl ke konci války.
My jsme tehdy bydleli na Pankráci a ten to
také postihlo. Byla zničena spousta baráků.
S kamarádem jsme dokonce z pankrácké
pláně sledovali i ten velký nálet na Kolbenku,
na Vysočany, připadalo nám to trochu jako
dobrodružství, ale když jsem se šli druhý den
podívat blíž, teprve pak nám došlo, jaká to
byla hrůza. Stejně tak tvrdě jsme prožili i revoluci ve 45., kdy nás Němci vlekli po všech
možných místech a já viděl zblízka spoustu
mrtvých a umírajících. To byl pro mě otřesný
zážitek, poněvadž do té doby jsem se se smrtí
nikdy tak blízko nesetkal.“
Dokázala bych pana Zímu poslouchat celé
dlouhé hodiny. Hodně mě zajímají příběhy pamětníků, autentické vyprávění těch, kteří prožili
druhou světovou válku, je jich mezi námi už tak
málo... a bohužel si na ně i málokdo vzpomene. My se ale s „Pepíčkem Zímou“ sešli z jiného
důvodu, také sice za účelem vzpomínání, ale na
něco veselejšího, na jeho pěveckou a také hereckou kariéru. Začala už u maminky... a pak pokračovala dál... na školách, u významných profesorů a poté s neméně významnými kolegy.
„V Nuslích jsem chodil do obecné školy, pak
ještě jeden rok na měšťanku a odtud jsem
přešel do Michelského gymnázia,“ vzpomí-
ná pan Zíma na svá školní léta. „Odtud jsem
však ze sexty dezertoval, protože mě to tam
ani trochu nebavilo. Já jsem totiž naprostý idiot na matematiku (smích), bez kalkulačky bych byl úplně mimo. To jsem se také
jednou hádal s jednou kolegyní z televize,
která mi tvrdila, že když se jde na to správně,
všechno se dá naučit. Není to pravda. Nějaké ty geny, to nadání člověk mít musí. Přece
není možné, aby v jednom oboru byli někteří
úplní géniové a druzí naprostí tupci. Každý
člověk má nadání na něco jiného, všechno
nejde naučit.“ Tak v tom s panem Zímou naprosto souhlasím... „Ze sexty jsem tedy utekl
a udělal si zkoušky na konzervatoř, nejprve
na pěveckou, poněvadž rodiče by se tenkrát
s komediantem asi nesmířili, a pak tajně na
hereckou. Naši mysleli, že chodím na operní,
až po prvním půlroce, když jsem přinesl hezké známky, jsem se jim teprve přiznal.“
Po ukončení studia získal Josef Zíma v roce
1953 své první angažmá v městském oblastním divadle v Benešově u Prahy, ale ještě dříve, v roce 1949, mu bývalý spolužák z DAMU
Alexej Fried, se kterým byli společně
v Lidovém souboru
konzervatoře, nabídl,
zda by mu nekonferoval v jeho estrádním orchestru, který
nesl název Orchestr
Jaroslava Ježka. Bylo
to v létě, o prázdninách a mladý Pepík
student Josef Zíma
Zíma to přijal. Pak ale
onemocněl v souboru zpěvák a Alexej přišel za
svým kamarádem se slovy: „Hele, ty už jsi v tom
Lidovém souboru něco zpíval, tak pojď zaskočit.“
„A tak jsem zaskočil a od té doby už mi to zůstalo,“ doplňuje se smíchem pan Zíma.
Josefa Zímu vyučoval také známý profesor
zpěvu Konstantin Karenin (mimo jiné i učitel Karla Gotta). „Ano, když jsem nastoupil na
prezenční vojenskou službu k uměleckému
vojenskému souboru Praha (UVS), bylo nám
tam nabídnuto, že kdo chce, může se jít učit
zpěv k profesoru Kareninovi. On sám se nabídl, že by si nás pár „zpěváčků“ vzal. Bylo
to zadarmo, řekl jsem si, proč ne, proč toho
11
Osobnost
nevyužít. Pan profesor mě naučil techniku,
správné dýchání, správné posazení hlasu,
všechno, co je k dobrému zpěvu potřeba.“
Po ukončení vojenské služby nastoupil
Josef Zíma v roce
1957 do divadla ABC.
Zde byl v angažmá až
do svého odchodu
do důchodu, do roku
1991, tedy plných
34 let. Angažmá mu
nabídl sám tehdejší
ředitel divadla - Jan
Jan Werich
Werich. „Po Werichově boku jsem ještě za jeho ředitelování
prožil pět krásných let. Častokrát se mě lidé
ptají, jaký byl. A já častokrát odpovídám, že
byl tak moudrý a geniální, až jsem ho za to
někdy nenáviděl. (smích) On věděl všechno.
Jak o něm výstižně napsal Voskovec ve své
knížce: jeho malinkejm očičkám vůbec nic neuniklo. Werich měl obrovský rozsah vědomostí. S ním když jste se bavili, tak jste si připadali tááákhle malincí,“ směje se pan Zíma při
vzpomínce na svého nejen ředitele, ale také
kolegu a kamaráda. „Na druhou stranu dokázal být také velmi nepříjemný, když se mu
něco nebo někdo znelíbil, uměl to dát pěkně
najevo. Já měl to štěstí, že jsme spolu vycházeli dobře. Dokonce byl jedním z mála, kdo
mě i mé rodině velmi pomohl v době, kdy se
stala ta nešťastná nehoda (v roce 1959, těžká
autohavárie, včetně jednoho úmrtí, pozn.), to
mě poznamenalo nejen fyzicky, ale zejména
psychicky. Tehdy, jak jsem tak nehnutě ležel
v nemocnici a zíral do stropu, mi Jan Werich
napsal moc krásný a povzbudivý dopis, ve
kterém mimo jiné stálo, že Horníček šel někde po Praze a na nějaké ohradě viděl nápis
Zíma žije. To je přece něco nádherného. Ten
dopis se mi bohužel ještě v nemocnici ztratil a já to dodnes považuji za jednu ze svých
největších ztrát. Anebo mi s jeho paní založili
v divadle spořitelní knížku, na kterou mi i kolegové uložili peníze, poněvadž věděli, že na
tom nejsem dobře a doma mám ženu a holčičku, která se teprve narodila. No, nebylo to
v té době jednoduché. Poznal jsem přátele,
ale i nepřátele. A právě Werich patřil k přátelům, kteří mi hodně pomohli. Dokonce se
12
začaly šířit zvěsti, že to dělá proto, že jsem
s ním v příbuzenstvu s jeho dcerou Janou, se
kterou jsme dva roky předtím natáčeli film
Snadný život, kde jsme hráli mladé manžele
s děťátkem. Lidi vám nadělají drbů, to by
jeden nevěřil. V době havárie jsem už byl
ženatý, ale s mojí paní Evou Klepáčovou.“
Josef Zíma s manželkou dříve a nyní
A já jen doplním, že s herečkou Evou Klepáčovou, která se proslavila například roztomilou rolí Káči v ladovské pohádce Hrátky
s čertem. Dnes už nehraje, poněvadž na tom
není zdravotně dobře. S manželem jsou spolu
už přes padesát let! Mají jednu dceru Zuzanu
a dvě vnučky, Zuzanku a Katku. A jejich seznámení bylo úsměvné. „Úplně poprvé jsem ji
spatřil v Hybernské ulici v kavárně Hybernia,
mně bylo 16 a jí 15. Samozřejmě jsme tam ani
jeden neměli co dělat, ale bylo to odpoledne,
tak se to nějak prominulo. Já jsem tam byl se
svými kamarády a ,ona‘ seděla ve společnosti
svých. Já tam hodil oko, vidím krásnou holku... pak jsem si všiml, že vedle ní sedí jeden
můj známý. Tak jsem si ho chytil a povídám:
Hele, Pildo, co je to za holku, co tam s váma
sedí? A on na to: To je nějaká Eva Klepáčová, bydlí na Vinohradský proti Rozhlasu. To
bylo všechno, víc mi neřekl... a to bylo také
moje úplně první setkání s ní. K dalšímu došlo na zkouškách na DAMU, které Eva dělala, já už, coby student třetího ročníku, seděl
pyšně v komisi jako zástupce studentstva.
Vedle pana Nedbala, pana Plachého, Vlasty
Fabiánové... já študáček Zíma (smích). Po
zkouškách jsem si pak dodal odvahy a zastavil jsem tu Evu na chodbě, abych jí řekl, že to
udělala. Byla šťastná. Začali jsme se pak spolu více scházet... a bylo to. To jsem ji ale přebral jinému, neboť ona v té době už měla známost s jedním známým hercem. Když jsem ho
pak po létech potkal, tak mi říkal: Kamaráde,
ty jsi nevěděl, do čeho jdeš. (smích) Ale ne...
nestěžuji si, vždyť to spolu táhnem celý život.
Předloni jsme měli zlatou svatbu. Já si vždycky v duchu říkal, když jsem chodil na ty svatby zpívat – bože, to jsou starý lidi – a vidíte, už
jsem tam taky.“ Se svou ženou sepsali i knížku Princ a Káča, ve které popisují nejrůznější
společné životní peripetie, ze soukromého
i tvůrčího života.
Princezna se zlatou hvězdou na čele
V souvislosti s Janou Werichovou jsme zmínili snímek Snadný život, jednalo se o první film, ve kterém pan Zíma v roce 1957 hrál.
A zatímco někdo natočí za svůj život desítky
filmů a za chvilku o něm ani nevíme, někomu stačí natočit film třeba jen jeden – a je
na obrazovce prakticky pořád, přesněji řečeno každé Vánoce. Ano, mám na mysli jednu
z nejkrásnějších českých filmových pohádek
Princezna se zlatou hvězdou na čele,
která přinesla Josefu Zímovi nesmrtelnou roli
prince Radovana. V roce 1959 ji natočil režisér
Martin Frič. „Mnoho lidí se mě ptá, jak jsem
tu roli dostal, ale já opravdu nevím. Určitě
probíhal konkurz, na který si už moc nepamatuji. Vím jen, že původně měl hrát prince
někdo úplně jiný a princeznu Ladu vlastně
také, tam už byla dohodnutá herečka Miriam Hynková, jenže těsně před natáčením
onemocněla a rychle se hledala náhradní
představitelka. Také se uvažovalo o mé
paní, ale ta už nosila pod srdcem děťátko, takže to by nešlo. Vážně netuším, jak
k tomu obsazení přesně došlo, ale zřejmě
jsme se jim před kamerou s Mařenkou Kyselkovou k sobě vizuálně hodili, a tak nám
ty role dali.“
Co vůbec dnes dělá „princezna Lada“? Moc
se toho o ní neví, snad jen že jejím prvním
manželem byl herec Petr Haničinec, se kterým má syna Ondřeje, po rozvodu s ním se
provdala za stomatologa a narodily se jí ještě
dvě dcery. I přesto, že po úspěchu pohádky
dostávala jednu nabídku za druhou, ke světu filmu se obrátila zády. Prý toho ale nikdy
nelitovala. „Abych pravdu řekl, také toho o ní
moc nevím,“ odpoví mi princ Radovan. „Od
toho natáčení jsme se snad třicet let neviděli.
Pak jsme se jednou potkali v autobuse, když
jsme jeli na nějaké natáčení do bratislavské
televize. Nedávno jsme se pak sešli při příležitosti padesátého výročí natočení pohádky
a potřetí nás tady v Praze zpovídal a fotografoval německý filmový časopis, u příležitosti
vydání pohádky na jejich DVD.“
A tak zatímco princezna Lada si zvolila cestu
poklidného rodinného života, princ Radovan
zvolil cestu slávy a úspěchu. A to je dobře,
jinak by byl ochuzen o spoustu zajímavých
setkání a my bychom byli ochuzeni i o toto
příjemné povídání... a vzpomínání. Mezi další
filmy, ve kterých pan Zíma ještě hrál větší roli,
nepočítáme-li ty, kde zpíval či jinak účinkoval,
patří: Ženu ani květinou neuhodíš, Ta naše
písnička česká a naposled si zahrál vloni ve
filmu Pamětnice, kde hrál sám sebe, tedy
zpěváka – roli, která je jeho rolí celoživotní
a která byla odstartována zároveň s kariérou
hereckou. „Ano, bylo to souběžně. Začalo to
vlastně už s Friedem u toho Ježkova orchestru, kdy mne publikum začalo vnímat více
jako zpěváka, hlavně díky rozhlasu. To pak
pokračovalo ještě více s nástupem televize.“
Josef Zíma začínal
jako zpěvák popmusic,
zpěvák swingu, byl také
jedním z úplně prvních zpěváků českého
rokenrolu. Mezi jeho
slavné hity patří píseň
Blues pro tebe nebo
Gina, v následujících
letech natočil řadu dals P. Filipovskou
ších písniček, z nichž
k nejznámějším patřil např. duet se zpěvačkou
Pavlínou Filipovskou Nej, nej, nej, který
se velmi dlouho držel na předních příčkách
13
Osobnost
hitparád. Společně vystupoval také s tehdy
začínajícími Karlem Gottem, Waldemarem
Matuškou, Evou Pilarovou a řadou dalších
zpěváků. Objevoval se čím dál častěji na televizních obrazovkách, v zábavných pořadech, v TV inscenacích i TV seriálech... Krátce
vzpomeňme například na knírek, buřinku...
a k tomu nenapodobitelným hlasem: „Dejte
mi zahrát pane inšpektóre, dejte mi zahrát, už
jsem zase dóle, dejte mi zahrát v čistým dur, než
přišijou mi číslo na mundůr, na mundůr šedivej..., ošklivej..., hříšní, hříšní, hříšní hříšnici..., hříšní, hříšní, hříšní viníci..., vinni, vinni, vinní viníci,
hříšní lidé... – Hříšní lidé města pražského,
pražská „mordparta“ policejního rady Vacátka
– neskutečný filmový zážitek, včetně „nakažlivé písničky“ v podání Josefa Zímy. „Ta písnička
má dodnes velký úspěch, všude ji zpívám,
i když už v poněkud pozměněné podobě, poněvadž dnes ji dělám na koncertě a tehdy to
byla součást filmového obrazu,“ reaguje pan
Zíma na mé nadšení z písničky a pak mi ji k mé
velké radosti i zazpívá.
Hříšní lidé města Pražského
Přestože Josef Zíma zpíval swing, rokenrol
i popmusic, největší popularitu získal koncem
70. let, kdy se začal věnovat poněkud jinému
hudebnímu žánru, a to taneční hudbě, lidovce
a dechovce. Také to tak vnímá? „Já mám takové, dalo by se říct, dvojí zařazení. Buď jsem
herec a zpěvák, anebo zpěvák taneční hudby
a dechovky. Spousta lidí, hlavně z mladší generace, mě nezažila, když jsem zpíval Ginu
nebo Blues pro tebe... Nebyli ještě na světě,
a tak mě už automaticky řadí Na Vlachovku. Ale to je pochopitelné, neboť Vlachovka
měla ve své době obrovský vliv, do té doby
byla vlastně dechovka a lidovka naprosto
pasé. Až když přišel Zdeněk Podskalský s Ba14
biččinými krabičkami a s ostatními podobnými věcmi, nastala jistá renesance lidové
písničky. No a pak přišla vzápětí Vlachovka,
a to byl výbuch. Sjížděli se tam lidé z celé republiky. Šlo se na Hradčany, na Karlův most
a na Vlachovku. (smích) Vždyť si jen vezměte,
že tam se dělaly nejméně tři pořady týdně,
natáčela tam televize, pořád se tam něco
dělo, a tak to fungovalo 24 let nepřetržitě!
Já tam v té době snad prožil více času než
doma. Tehdy to celé vedla a řídila paní majitelka Mařenka Chvojová, a vedla to opravdu
dobře. Ale pak už na to nestačila, síly ubývaly (letos v listopadu se dožívá p. Marie Chvojová 88 let, pozn.) a všichni ti nájemníci, kteří
přišli po ní, už v té tradici pokračovat nedokázali. Je to škoda. Lidé dnes nemají v Praze
pomalu kam chodit. Všechno je směřováno
jen pro mladé. Dříve v Praze hrávalo i pět
dechových kapel současně. Hrálo se u Drahňovských, u Fleků, U Rozvařilů a nevím kde
ještě. Teď není nic. Na druhou stranu, publikum bohužel stárne, chudne, odchází
a bojí se už třeba i někam chodit. Kdyby se
Vlachovka opět uchopila za správný konec,
třeba by to vyšlo, kdo ví, i když samozřejmě
už by se to muselo vést trochu jinak než dřív,
nelze dvakrát vstoupit do stejné vody.“
Je pravda, že o starší lidi se naše kultura moc
nezajímá. A těmi staršími nemám na mysli úplné stařečky, ale třeba lidi ve věku kolem
šedesáti, kteří ještě nejsou staří, ale na dnešní
kluby už ani mladí. Společenské plesy, besedy,
koncerty, lidovka, dechovka, cimbál... možná
by své příznivce našli... Ale zpět k panu Zímovi.
Ten tím vším prošel, a dokonce ještě i prochází.
Patří k tomu typu umělců, které lidi buď přímo
zbožňují, anebo je naopak vůbec nemusí. Podle mého se vymyká takovému tomu středu. „To
je pravda. To jsem měl ale vždycky. I když se
třeba jednalo o děvčata. Jedna mě milovala a druhá nenáviděla. (smích) Nevím, proč
tomu tak je, já jsem přitom takový klasický
střed.“ (smích) Jako klasický střed mi pan
Zíma tedy rozhodně nepřipadá, pominu-li
profesní hodnoty a vezmu-li v potaz jeho věk
a aktivitu... je stále ve vynikající formě. „Ále,
už to taky není, co to bývalo, dřív jsem hodně
běhával, ale jsem po operaci kolena, tak už
to tak nejde. Když jsem s tím kolenem přišel
prvně do nemocnice na prohlídku, tak mi
pod tím drobnohledem udělali rovnou další
snímky: druhé koleno, kotníky, kyčle, záda,
prostě všechno. A pak mi to ten pan doktor
ukázal a povídá: Pane Zímo, všechno špatně,
vy máte akorát krásnou pánev. A já na to: To
bych mohl dobře rodit, že jo? (smích) Anebo
tuhle jsem chtěl při představení jako doběhnout na pódiu k mikrofonu a chytla mě taková křeč v tříslech, že jsem si říkal, panebože,
vždyť já to ani nedojdu. Anebo když dlouho
stojím, tak to mi zase ztuhnou svaly a já pak
mám strach, že už z toho jeviště neodejdu.
A když jdu ven z auta, tak to chvilku vypadá,
že zůstanou jen otevřené dveře.“ (smích)
mu matika nešla). Ovládá téměř všechny funkce, které se dají počítačově zpracovávat, včetně dokumentování, stříhání, nahrávání apod.
Zní tedy až hloupě, když se nesměle zeptám,
zda mu můžu poslat autorizaci e-mailem. „No
samozřejmě”, odpoví mi téměř dotčeně, jak si
jen můžu myslet, že by to neuměl.
A pan Zíma vypráví jednu perličku za druhou.
Je to veselý člověk a život bere tak, jak přichází. Jen málo lidí si dokáže dělat legraci sami
ze sebe. Přesto mu moc nevěřím, vždyť ho
tady před sebou vidím, a navíc o něm vím, že
stále aktivně vystupuje. Vůbec mi k němu ty
historky, které mě mimochodem hodně pobavily, nesedí. „To máte tak, stále se snažím
chodit mezi lidi, hrát a zpívat, to mi dává
sílu a energii. A když vylezu na to jeviště,
třeba i sehnutý, tak se tam pak vždycky narovnám.“ (smích)
Se svými vzory A. Radokem a R. A. Dvorským
V roce 1999 obdržel Josef Zíma SENIOR
PRIX. Cenu, kterou každoročně uděluje
NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za dlouholetou uměleckou činnost.
A rovná se často.
Stále koncertuje, nejvíce s orchestrem
Dr. Jiřího Sládka,
jezdí na různé besedy, hostuje kapelám, občas vystupují
Podskalák
společně s Yvetou
Simonovu, jezdí s představením Na tý louce
zelený, kde hraje postavu Štětivce. V Divadle Ypsilon účinkuje v představení Z jejího
života. Ve slavné české operetě Podskalák
odehrál 400 představení, včetně zájezdu do
Kanady. Do toho dělá pravidelně tři rozhlasové pořady, z toho dva si chystá úplně sám...,
a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho.
K tomu všemu mě pan Zíma překvapuje také
svými znalostmi počítačové techniky (pak že
Pan Josef Zíma je zajímavý člověk. I přes
spoustu životních peripetií se pořád krásně
usmívá. V životě měl také to štěstí, že poznal
neuvěřitelnou plejádu uměleckých osobností. Ať už to byl Jan Werich, Miloš Nedbal, Oldřich Nový, Alfred Radok, Adina Mandlová,
Hana Vítová, Zdeněk Štěpánek, R. A. Dvorský, Jára Pospíšil, Rudolf Cortéz, Karel Vlach
a řada, řada dalších.
A já zase měla to štěstí, že jsem poznala
Josefa Zímu...
•
• Josef Zíma nazpíval za svou kariéru přes
200 písní a nahrál desítky alb.
• Získal tři Zlaté a jednu Platinovou desku.
text: Alexandra Stušková, DiS.
foto: poskytl Josef Zíma
15
FENOMÉN
Fenoménem nazýváme v podstatě vše,
co pokládáme za fenomenální, úžasné,
báječné... Svého času všechny tyto přívlastky splňovala i jistá pražská restaurace,
v jejichž prostorách se odehrávalo něco
úžasného, báječného, fenomenálního...
a doufejme, že zase bude. Fenoménem
dnešního vydání není jen obyčejná restaurace, ale podnik, o kterém se tradovalo,
že kdo v něm nebyl, jako by nežil.
Restaurace
Na Vlachovce
Svůj věhlas získala restaurace Na Vlachovce
jak světoznámým pivem Budvar, tak také léta
vysílaným televizním pořadem „Sejdeme se
Na Vlachovce“. V sedmdesátých a osmdesátých letech se sem sjížděli lidé z celého okolí,
výjimkou nebyly zájezdy plných autobusů.
Jak trefně vyjádřil na předchozí straně Josef
Zíma, v Praze se chodilo na Karlův most, na
Hradčany a Na Vlachovku...
Zahradní prostory s obytnými sudy
Neméně zajímavá je také historie samotného
objektu. Počátky vzniku „hostince“ Na Vlachovce se tradují již od roku 1850. V blízkosti
dnešní restaurace stojí objekt zvaný „stará Vlachovka“, který byl postaven v klasicistním slohu
a je chráněn Památkovým úřadem. Tehdy to
byl viniční dům na samotě, zároveň však v něm
byl i zájezdní hostinec, do něhož se uchylovali
například podloudní obchodníci s kávou.
Široko daleko bylo vyhlášeno i atypické ubytování v sudech, nacházejících se v zahradních
prostorách restaurace. Jejich počet čítá třicet!
Společensky unaveni z dobrého jídla, pití či
protančených hodin, zde rádi spočinuli lidé
všech společenských vrstev i věkových kategorií. V současné době probíhá rekonstrukce
celého zahradního areálu, ale doufejme, že
sudy se návštěvníkům opět brzy otevřou neboť se jedná vskutku o ojedinělou raritu.
16
Josef Chvoj
Dne 3. listopadu 1880,
po vystřídání několika majitelů, zakoupil objekt od
hraběte Josefa Porgese
z Portheimu dědeček
dnešních majitelů – pan
Josef Chvoj. Hostinec
byl později přemístěn do
budovy na rohu ulice Pod
Vlachovkou. Zdejší prostory však nevyhovovaly, a tak
syn pana Josefa, František Chvoj, dal podnět
k vybudování Vlachovky, jak ji známe v současné podobě. V roce 1928 vznikla restaurace
a o dva roky později byl přistavěn známý,
dnes již historický kulturní sál.
Kulturní sál s tanečním parketem
V roce 1960 stát tento objekt manželům
Chvojovým vyvlastnil. Na návrat ztracené Vlachovky čekali dlouhých 32 let, avšak ani během této doby nezaháleli. Právě díky nim se
stala restaurace Na Vlachovce tolik známou
a věhlasnou. Po vrácení Vlachovky se manželé
Chvojovi o chod podniku ještě nějakou dobu
starali a vedli ho opravdu dobře, jak širokým
výběrem výborného jídla a pití, tak zejména
udržením společenských událostí, včetně setkávání Na Vlachovce. Avšak nikdo nemládne
a i paní majitelce Marii Chvojové, která se
letos v listopadu dožívá už krásných 88 let,
síly ubývaly. Začala tedy podnik pronajímat.
i v měsíci květnu, kdy Na Vlachovce oslaví
své narozeniny Josef Zíma. Vystoupí společně se Zorkou Kohoutovou a třeba se
jim podaří „zahájit sezónu“. Co říkáte?
Použijeme–li „kalibr“ tohoto formátu, musí se sezóna vydařit.
Na co byste kromě dobrého jídla a pití návštěvníky nalákal? Říká se, že dvakrát do
stejné vody nevstoupíš, budou mít například možnost vidět a slyšet i něco jiného,
než jejich oblíbenou dechovku?
Rozhodně se nebudeme bránit jakémukoliv žánru nebo formě, bude-li společným jmenovatelem
dobrá zábava.
Plánujete i znovuotevření zahradní restaurace a věhlasných sudů?
Zahradní restaurace byla otevřena vloni i předloni,
letos plánujeme rozšíření a otevření části sudů.
Kdybyste mohl vyslovit tři přání, jaká by
to byla?
• Abychom byli všichni zdraví a dobré mysli.
• Aby se podařilo zrekonstruovat
a citlivě doplnit Vlachovku.
• Aby v této republice bylo příjemně a pohoda.
Současným vedoucím restaurace Na Vlachovce
je Ing. Miloslav Šimek, který se snaží v tradici Vlachovky, alespoň v malé míře, pokračovat.
Rád by obnovil její zašlou slávu, ale není to vůbec jednoduché, jak nám ostatně sám potvrdil
v krátkém rozhovoru.
Bylo by hezké mít opět plný sál a plné
„sudy“. Kde si myslíte, že se stala chyba,
že tomu už tak není? Je to třeba dáno
dnešní dobou?
Dobou je skoro všechno, alespoň se to říká. Řady
příznivců trochu prořídly, a tak je náročnější je dávat dohromady.
Vy už jste ale nějaké společenské akce
a setkání začal pořádat. S úspěchem?
Se společenským ano, s ekonomickým už to bylo
horší...
Účinkující i publikum stárnou, ne však
natolik, že by byli zcela nemohoucí. Ještě
stojí za to něco připravit, jako tomu bude
redakčně zpracováno
foto: Antonín Růžička
otevřeno denně od 11.00 do 23.00 hod.
Adresa: Zenklova 1327/217, 180 00 Praha 8
Tel.: +420 602 202 213, 606 220 289
E-mail: [email protected]
www.navlachovce.cz
17
CO MOŽNÁ NEVÍTE
Glass-Interfinish s r.o.
Rámování – Pasparty – Prodej obrazů – Výstavy
Chodíme, běžíme, spěcháme..., bez povšimnutí míjíme ulice, domy, výkladní skříně, reklamní nápisy. Zkusme se někdy zastavit, zkusme vstoupit...,
třeba do „obyčejného rámařství“, kde nás může čekat spousta překvapení.
My to udělali. Zastavili jsme se..., a vstoupili. Naše zvědavost se vyplatila,
neboť jsme zjistili, co možná nevíte...
V roce 1997 se spolu sešli dva kamarádi Tomáš
Kořínek a Oldřich Adámek, které spojovala
myšlenka založení firmy, jenž by zákazníkům
poskytovala služby v oblasti rámařství. Oba se
této profesi věnovali řadu let, takže zkušenosti
měli. Chtěli se však odlišovat od obvyklé sériové výroby různých rámů a rámečků, které dnes
seženete v každém supermarketu, a tak v roce
1998 zahájili pod vedením zkušeného německého rámaře výrobu zlatých zdobených rámů.
Tuto výrobu pak neustále zdokonalovali a rozšiřovali, jak o restaurování starých originálních
rámů, tak také o zakázkovou výrobu originálních rámů podle představ a přání zákazníka.
Postupem času se firma rozrostla na tři prodejny, z nichž každá je něčím atypická.
•
Prodejna v Gorazdově ulici na Praze 2 nabízí kompletní sortiment rámařských prací,
můžete si zde též objednat zrcadla s fasetou,
nakoupit hotové obrazy a nebo si zakoupit některou z originálních afrických rituálních
masek, dovezených přímo z dobrodružných
výprav cestovatele Oldy Mikuše. Tyto (nejen)
masky jsou zde vystavovány celoročně a za
přiznivou cenu můžou představovat jedinečný dárek pro vaše blízké nebo originální doplněk do bytu či kanceláře.
„rámy – to jsou obrazy – obrazy – to jsou
výstavy – výstavy – to znamená
– výstavní galerie...“
• Prodejna v Primátorské ulici na Praze 8
nabízí reprodukce, zrcadla, stylové rámy, zakázkovou výrobku atypického nábytku apod.
18
Tato logická posloupnost a spojitost byla jasná
i majitelům firmy, a tak od rámů a obrazů už
byl jen malý krůček ke vzniku galerie NORA,
která se z prodejny Gorazdova přestěhovala
na novou adresu třetí prodejny, a to do ulice
Truhlářská na Praze 1. I přesto, že se galerie
nachází v lukrativní lokalitě, prostory k jejímu
pronájmu patří v Praze k nejlevnějším. Jsou
pronajímány celoročně a dveře jsou otevřeny
prakticky všem „talentovaným“ umělcům, kterým se zde nabízí možnost pořádání výstav
v měsíčních cyklech, na ploše přibližně 145 m2.
F. R. Čech s majiteli galerie
M. Vašut, J. Soukup, J. Tomsa
Berenika Saudková
Ivan Hlas
Galerie NORA zahájila svou činnost
v červnu 1998 výstavou malířky Moniky
Pavlíčkové. Dalšími, kteří zde vystavovali
jsou např. Václav Frolík, Nora Musatová,
Alice Vegrová, Olga Jeníčková, František
Ringo Čech, Berenika Saudková, Jaroslav
Tomsa a řada dalších.
Galerii NORA navštívila také řada výzmaných
hostů: Otta Klempíř, J.A.R, Ivan Hlas, Jiří
Štaidl, Milan Knížák, Richard Šubrt, Petr
Messany, Ivan Pinkava, Monika Pavlíčková, Oldřich Velen, Marek Vašut, Jaroslav
Soukup a další...
Rámy firmy NORA důstojně doplňují obraz uvnitř rámu a navozují tak
krásný pohled na umělecký celek.
Truhlářská 24, 110 00 Praha 1
Tel.: +420 283 841 759
Po–Čt: 9.00–12.00 12.30–18.00
Pá: 9.00–12.00 12.30–16.30
PREMIUM PROGRAM – bonusový program nabízející slevy koncovým zákazníkům prodejní sítě Galerie NORA, po registraci také firmám a jednotlivým osobám.
Tak co, stanete se i Vy jedním z návštěvníků,
zákazníků, či samotných vystavovatelů? Zakoupíte si originální africkou masku nebo se
podíváte do úžasných prostor výstavní galerie, které můžete být sami součástí? A nebo si
necháte udělat ten nejkrásnější rám, který pak
společně s obrazem či fotografií navodí příjemnou atmosféru vašeho bytu a kanceláře?
Neboť obrazy – to jsou okna do duše –
a duše – musí mít „kolem sebe“ čisto.
Gorazdova 3, 120 00 Praha 2
Tel.: +420 224 917 922
Po–Čt: 9.00–12.00 12.30–18.00
Pá: 9.00–12.00 12.30–16.30
redakčně zpracováno
použity firemní fotografie
Primátorská 49, 180 00 Praha 8
Tel.: +420 284 840 133
Po–Čt: 9.00–12.00 12.30–18.00
Pá: 9.00–12.00 12.30–16.30
Kontakt: Tomáš Kořínek – Tel.: +420 224 917 922, GSM: +420 608 735 564 • Oldřich Adámek – GSM: +420 608 877 824
19
www.ramovani-nora.cz
19
KRÁSY NAŠÍ ZEMĚ
Cestovní kanceláře nabízejí lákavé dovolené i poznávací zájezdy téměř po celém světě.
Kdo má dostatek financí, může si bez
problémů zaletět skoro do všech koutů
planety. Zná však člověk zajímavé kouty
a zákoutí své vlastní země? Česká (a také
Slovenská) republika má tolik přírodních
krás, historických památek, měst a vesnic, že určitě stojí za to je navštívit.
A nebudete k tomu potřebovat ani
drahou letenku… ani vízum.
Mladá Boleslav
překrásné město
Město, jež je v povědomí mnoha lidí spojováno především s automobilovým průmyslem.
Značka Škoda Auto má zde za více než sto let
svého působení nemalý podíl na jeho současném vzhledu. Vábí milovníky motorismu, avšak
k nemalé škodě také trochu odvádí pozornost
od historických památek, které dosvědčují starobylý původ města. Mladou Boleslav uvedlo
ve známost zejména 19. století, své jméno však
získala již dávno předtím.
Někteří historikové uvádí, že se tak stalo již
v polovině 10. století, kdy na území města stávalo hradiště nazývané podle knížete Boleslava II. Nový nebo Mladý Boleslav. Jiní zase
usuzují, že původní
název byl Město Boleslava Mladého, který
se postupem času začal
skloňovat jako Město
Michalovická putna Mladá Boleslav. Jisté
je, že v roce 1318 přestává být město majetkem knížat a přechází do držení rodu Michaloviců, sídlících na
nedalekém hradě nazývaném Michalovická
20
putna. Jeho romantická zřícenina zlákala například i pozornost spisovatele Karla Hynka
Máchy, stala se prý jedním z jeho nejoblíbenějších míst. Doporučujeme ji navštívit i vám,
neboť se pyšní jistou kuriozitou, a to hradní
věží, připomínající svým asymetrickým ukotvením známou Šikmou věž v Pize.
Vraťme se ale zpět k Michalovicům, kteří město vyzdvihli na vyvýšený ostroh do těsného
sousedství svého hradu a umožnili mu tak
podmínky bezpečnějšího rozvoje. V 16. století tak byla Boleslav už prosperujícím centrem
a významným střediskem Jednoty bratrské.
Díky jejímu působení se jí přezdívalo „Bratrský Řím“. Výnosem Rudolfa II. jí byl dokonce
udělen status královského města.
Průběh třicetileté války byl z hlediska rozvoje
města úkrokem zpět, neboť Boleslav několikrát dobyli Švédové a v podstatě až do začátku 19. století žila nevzrušivým maloměstským
životem. Zvrat nastal teprve s průmyslovou
revolucí, v důsledku níž začaly v Boleslavi vznikat první manufaktury a malé továrny. Zlatým
písmem se pak vepsal do dějin rok 1895, kdy
turnovský mechanik Laurin a mladoboleslavský knihkupec Klement otevřeli společnými silami dílnu na výrobu jízdních kol
„Laurin & Klement“. O čtyři roky později
sestrojili již svůj první motocykl a po dalších
šesti letech dokonce automobil. V roce 1925
se jejich továrna stala součástí Škodových
závodů a dnes má Škoda Auto zastoupení
na mezinárodním trhu.
Neprokázanou zajímavostí z novodobých
dějin Boleslavi je skutečnost, že byla za druhé světové války bombardována sovětskými
letouny a stala se tak posledním evropským
městem bombardovaným po jejím oficiálním zakončení. Pravdivost tohoto tvrzení se
však dosud nepodařilo prokázat.
Jak už bylo předem naznačeno, největším
turistickým lákadlem města je Škoda Auto
Muzeum. Historie výroby automobilů je natolik významná, že jsme jí věnovali samostatnou kapitolu, abychom zde měli možnost
připomenout i ostatní důležité památky.
Staroměstské náměstí, kolem něhož je
soustředěno historické jádro města, jsme
v těchto jarních dnech zastihli ve výstavbě.
Mladá Boleslav jeho rozsáhlou revitalizací už
brzy získá svůj další reprezentativní prostor.
Možná vás překvapí, že i za této situace, kdy
je centrum města rozkopané, vám ho přesto
doporučujeme k návštěvě. V rámci dlažebních prací bylo sejmuto několik vrstev půdy
a prostor je na několika místech na krátkou
dobu postoupen archeologickému výzkumu. Místním i návštěvníkům města se tak
naskýtá výjimečný pohled na obnažené původní základy ukrývající netušené „poklady“.
Nepochybně stejně přitažlivá je i podívaná
na precizní práci archeologů. V konfrontaci
s aktuální podívanou na náměstí získávají mnohem reálnější obrysy i exponáty již
vyzdvižené z prohlubně času a umístěné
ve vitrínách v muzeu Mladoboleslavska
nebo Městském paláci Templ. Při pohledu na ně se přenesete o několik století zpět
a načerpáte sílu dějin zdejšího regionu. Expozice „Paměť města“ i „Venkov v proměnách času“ vám přiblíží historii města
i jeho nejbližšího okolí. Největší pýchou
muzea je bezesporu původní motocykl
Městský palác Templ
Slavia z roku 1899 z produkce firmy Laurin a Klement. Dalším jedinečným sbírkovým předmětem je buben národní gardy,
pamatující revoluci v roce 1848. Pro dětské
návštěvníky je připravena netradiční interaktivní dílna Muzeion, v jejíchž prostorách
si mohou sami vyzkoušet „hru na muzeum“.
Jejich průvodcem a iniciátorem různorodých
aktivit je kreslená postavička „nevyzpytatelného“ Červotoče. I my jsme se jím nechali
zlákat a na elektronickém panelu si s radostí
zahráli jednu z jeho záludných her. S nadšením jsme přivítali i možnost vyrazit si vlastnoručně slepotisk Červotoče na zakoupené
pohledy. Namísto obvyklého razítka jsme
překvapili přátele netradičním motivem.
Městské muzeum – Dílna Muzeion
Za nejranějšími dějinami Boleslavi se budete muset vypravit do Městského paláce
Templ, jedné z nejstarších (jako datum položení základů se uvádí rok 1334!) a také nejzachovalejších staveb ve městě. Neobvyklé
jméno paláce je pravděpodobně odvozeno
od toho, že měl v minulosti sloužit templářskému řádu. Nyní je zpravidla využíván pro
kulturní účely. Velkoryse zrekonstruované
sklepní prostory zasvěcují návštěvníky do
archeologické minulosti Mladoboleslavska. K vidění jsou nálezy starověkých
koster i předměty každodenní potřeby. Pozornost upoutá také zrestaurovaný mladoboleslavský poklad. Když budete mít štěstí jako
my, průvodcem vám bude odborník na slovo
21
KRÁSY NAŠÍ ZEMĚ
vzatý, PhDr. Jiří Waldhauser, přední český
keltolog. Také zásluhou jeho poutavého a zasvěceného výkladu jistě Boleslav znovu rádi
navštívíme. PhDr. Waldhauser si však políčil
i na ty, kteří by se s jeho osobním výkladem
minuli, a nachystal pro ně originální komentovanou prohlídku na videoobrazovkách
rozmístěných uvnitř expozice. V rámci několikaminutových krátkých dokumentů vás seznámí s nejdůležitějšími památkami a objekty
regionu. Pro zájemce je k dispozici i výsledek
jeho osobní badatelské činnosti, knížka Archeologická minulost Mladé Boleslavi,
komentující výsledky uplynulých i současných výzkumů. Vzhledem k právě probíhajícím výzkumům na náměstí ji lze více než jen
doporučit. Horní patro Templu je vyhrazeno
městské galerii a několikrát do roka slouží
k pravidelné prezentaci výtvarného umění.
Podobně jako v muzeu je i zde prostor vyhrazený dětem. Především na jaře a v létě je pro
ně připraven program na přilehlém parkánu, kde si mohou zahrát na malé archeology
nebo na pravěké lovce.
Využili jsme přítomnosti PhDr. Waldhausera
a přeptali se i na pravdivost nejrozšířenější zdejší
pověsti, podle níž je Boleslav vystavěna na soustavě spletitých chodeb spojujících již zmíněný
hrad Michalovická putna s městskou radnicí.
Zajímalo nás, zda má legenda o existenci labyrintu chodeb, jejichž průsečík má být zalitý
jezerem, nějaký pravdivý základ. Dostalo se
nám ujištění, že samozřejmě nemá, uvážíme-li
náročnost hloubení chodeb a zručnost našich
dávných předků. Aby vám to však nebylo líto,
doporučíme vám návštěvu stylové restaurace Graal club, umístěné ve skále přímo pod
Templem. Její návštěva je skutečným zážitkem, protože zmíněnou pověst alespoň zčásti
naplňuje, skrývá totiž téměř mystické jezírko.
Stará radnice
22
Při příznivém počasí si nenechejte ujít
pohled na město
z ptačí perspek tiv y.
Z vyhlídkové věže
Staré radnice přelétnete zrakem Český
ráj i České středohoří
a v jejím podkroví se
prostřednictvím čtyř
trojrozměrných žánrových scén seznámíte
s dalšími několika místními pověstmi.
Možná vás překvapí, že přímo uprostřed
města naleznete i botanickou zahradu
s minizoo. Jejími nejzajímavějšími obyvateli
je dvojice dravých kajmanů. Dětmi nejvyhledávanější jsou kobylky šetlandských poníků
Julinka a Sofie.
Při své další procházce městem nevynechejte architektonicky významnou baziliku
Sbor českých bratří, gotický kostel a park
U Svatého Havla nebo židovský hřbitov
s márnicí v modernistickém stylu (!) meziválečné evropské avantgardy. Významnou památkou je i velkolepý gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie nebo secesní budova
městského divadla.
Sbor českých bratří
Kostel Sv. Havla
Městské divadlo
Přijeďte navštívit Mladou Boleslav, ať se na
vlastní oči přesvědčíte, nakolik je pravdivý
text písně „Boleslav, Boleslav – překrásné
město“.
text: Mgr. Justina Kašparová
foto: Informační centrum města Mladá Boleslav
Léto 2010 v Mladé Boleslavi
nejen pro milovníky koní
pod kapotou...
19. června
Středověký jarmark
Tradiční slavnostní příjezd císaře Rudolfa II. připomene významnou
událost z roku 1600, kdy byla Mladá Boleslav povýšena na město.
Oslavy na náměstí Míru se ponesou v duchu jarmarečního veselí,
chybět nebudou ani stánky s originálními řemeslnými výrobky.
Dobový letecký den
Na letišti aeroklubu si návštěvníci připomenou sto let od vzletu prvního
českého letce Ing. Jana Kašpara. V provozu bude předvedena i replika
letadla poháněného automobilovým motorem, které v roce 1912 sestrojil mladoboleslavský konstruktér Metoděj Vlach. Tříhodinovou leteckou show doplní bohatý doprovodný program: přehlídka vozidel Škoda
Auto Muzea, historických traktorů i hasičských vozů.
3.—4. července
Rally Bohemia
Mezinárodní automobilová soutěž, která patří od roku 1974 k tomu
nejlepšímu, co může Česká republika jezdcům i motosportu nabídnout. 2. července proběhne úvodní divácká superspeciálka v Sosnové, 3. července odstartuje první etapa obsahující erzetu v ulicích
Mladé Boleslavi nebo legendární Vinec. 4. července následuje nejtěžší erzeta v ČR, proslulý Návarov, zakončená vyhlášením výsledků na Městském stadionu v Mladé Boleslavi.
26.—29. srpna
Oldtimer Bohemia Rally
Závod veteránů na trati dlouhé 300 km je rozdělen do 4 dnů, jeho
začátek je situován do Mladé Boleslavi. Závod se řadí do kalendáře
Mistrovství světa a jeho jednotlivé starty a cíle jsou v Mladé Boleslavi, Jičíně a Loučeni.
28. října
Svatováclavská jízda
U příležitosti oslav sv. Václava projíždí městem kolona několika desítek veteránů značky Laurin a Klement, Škoda a jiných. Vozy startují od Domu kultury a jejich cílem je park Výstaviště, kde si zájemci
mohou prohlédnout vozy zblízka. Akci doplní bohatý doprovodný
program. Boleslavská muzea mají v tento den vstup zdarma!
Více informací:
Infocentrum Mladá Boleslav • Železná 107 • 293 01 Mladá Boleslav
tel./fax: 326 322 173 • e-mail: [email protected]
www.kulturamb.eu/ic
Provozní doba: po—pá: 8.00—17.00 • so: 9.00—12.00
ŠkodaAuto Muzeum
Historie firmy
Společnost Škoda Auto má velmi dlouhou tradici, jedná se o jednu z nejstarších existujících automobilek na světě. Jméno Škoda
a okřídlený šíp ve znaku používá tato automobilka sídlící v Mladé Boleslavi od roku 1925, ale
její kořeny sahají ještě o třicet let zpátky — do
roku 1895. Tehdy pánové Václav Laurin (povoláním technik) a Václav Klement (knihkupec) zahájili výrobu a opravu jízdních kol. O tři
roky později doplnili sortiment o motocyklettu. Většina firem, které v té době něco podobného vyráběly, nabízela v podstatě bicykl
s motorovým pohonem, ale Laurin&Klement
na to šli opačně: nezamontovali motorek do
rámu jízdního kola, nýbrž připravili motorek,
k němuž uzpůsobili rám (ovšemže podobný
těm z jízdních kol). Byli tak první firmou v rakousko-uherské monarchii, která vyráběla tento druh dopravních prostředků.
Laurin s Klementem velice
záhy poznali, že boom zájmu o jízdní kola končí, a že
nejvhodnější bude ukončit
výrobu bicyklů a uvolněné
kapacity využít pro výrobu
automobilu. První pokusy se
dvoustopým vozidlem podnikli již v letech 1900-1901.
První automobil z mladoboleslavské továrny Laurin&Klement vyjel roku 1905
pod názvem Voiturette A. Tento „vozík“
(překlad slova Voiturette z francouzštiny) měl
litrový motor (1005 ccm), s nímž se při výkonu
7 koní byl schopen pohybovat až 40 kilometrovou rychlostí. Výrobu jízdních kol ukončila
firma L&K roku 1905, výrobu motocyklů o 5 let
později, a od té doby se zaměřovala výhradně
na automobilovou výrobu (s výjimkou období
obou světových válek).
24
Nejznámější jsou osobní vozy, ale v produkci
byly i nákladní automobily, autobusy, pluhy,
traktory atp. Od druhé poloviny 40. let se firma
soustředí výhradně na produkci osobních automobilů a jejich lehkých užitkových variant.
Škoda Auto Muzeum
Všechny etapy vývoje automobilky Škoda jsou
k vidění ve firemním muzeu v Mladé Boleslavi. Nové Škoda Auto Museum bylo otevřeno
v roce 1995 u příležitosti stého výročí založení
firmy. Pro jeho potřeby byly velmi decentně
a vkusně adaptovány staré výrobní objekty
z let 1899-1911, v nichž kdysi sídlila slévárna
Antonína Dobrého a samozřejmě i firma pánů
Laurina a Klementa.
Expozice
Expozice je rozdělena do několika částí. Ta
první nese název 100 let Škody a nachází se
v ní historické automobily, doplněné o billboardy — kopie fotografií z firemního archivu,
který je rovněž součástí muzea. Kmenová část
expozice se mění minimálně. Druhý tematický
okruh je nazván „Spící krása", kde návštěvník
může vidět vozy v nezrenovovaném stavu. Posledním tematickým okruhem, který je možné
shlédnout ve Škoda Auto Muzeu, je „Galerie
motorů" — tedy přehlídka stěžejních agregátů
od roku 1911 (typ Sa), až po současný tříválcový motor o objemu 1,2 l.
Mgr. Lukáš Nachtmann
Další služby:
• Návštěvníkům je přímo v prostorách muzea
k dispozici občerstvení ve stylové kavárně
a muzejní prodejna.
(Tel.: +420 326 832 038)
• Badatelé mohou využít služeb firemního
archivu — termín studia je potřeba předem
dohodnout. (Tel.: +420 326 831 133)
• K pronájmu nabízí Škoda Auto Muzeum několik
sálů s kapacitami od 15 do 450 míst, vč. technického vybavení. (Tel.: +420 326 831 131)
KRÁSY NAŠÍ ZEMĚ
YŸ­‚r¼»¶A¼Á¬¼´
hƺº¹«¬ĖµĜÁ½¬²µÆ½u»Ĝ½Ĝº½vª¯»ĪѺ»Æ³vª¯¬¿·¶Á°ª
ÝÜÜ¢…ÂYŸ­‚ÑĤ#з­Ô–~…W¢rΖrĤ-r¢…¹–…§­Â­¹Í
W¢ÅÖ}Ñ·­·»…‚~•­Ô—§­}ž…‚¨s¨—ė
ä Q¹¶¯³Ñ«²¨´¼Á¬¨º·¹į½¶«ª¬´
ä Q¹¶¯³Ñ«²¨´¼Á¬¨·¹¶»ĪÑ«ÀAY¨nYº·¹¨ª¶½µÑ´³°º»¬´
ä Q¹¶¯³Ñ«²¨«¬·¶Á°»ÆĪ¬·¹¶»¶»À·į
ä #¿²¼¹Á¬«¶½v¹¶©µÑª¯·¹¶½¶Áį‘±¬µ·¹¶µÆ½u»Ĝ½µÑ²Àº»¨¹uѓ”³¬»Ž
·¶¼Á¬½·¹¨ª¶½µÑ«µÀ‘
ä °Á¶±¨ÁÀĖµv½v²³¨«
ä 0´¨»¶½Æ·¹¶¯³Ñ«²¨·¹¶µ¬½°«¶´Í¨º³¨©¶Á¹¨²Í
\»çhs~¢rÎr:¢…§…¨ÂrÞåàæÞåßâÜA¢r‚s­¢…½¢rÎ
\…¢çė–”’•”˜š•““•–Ž•““•—Ž•““•™
,rÐė–”’•”˜š•”’•›
G…λ…¨­ė
1¨Â…¹¨…Âė¾¾¾º²¶«¨¨¼»¶ªÁ
Q¶B¬
›œ’’“™œ’’
#ē§r–¢ė´¼º¬¼´¢º²¶«¨¨¼»¶ªÁ
Historie
Erotikon (1929)
Historie
kinematografie
III.část
Přestože byl film již kolem roku 1911 prohlášen francouzským teoretikem
Ricciottem Canudem za sedmé umění, česká kinematografie zaostávala
za světovým vývojem ještě dlouhou dobu. Přechod od filmu jako lidové
zábavy k umělecky náročnějším snímkům se u nás uskutečnil teprve
v meziválečném období. Český film dvacátých let už nebyl pouťovou
atrakcí jako před válkou, ale nebyl ani rovnoprávně přijímaným uměním,
které by oslovovalo všechny společenské vrstvy.
Ve 20. letech vytlačila český film z dosahu diváckého i společenského zájmu zahraniční,
především hollywoodská produkce, neboť
domácí tvorba byla stále ještě ovlivněna nedostatečnými finančními a technickými prostředky i filmovým neumětelstvím režisérů,
kteří v natáčení filmů spatřovali snadný zisk.
Přestože se i v tomto období objevilo několik
významných tvůrců, Gustav Machatý, Karel
Anton nebo Martin Frič, převládaly filmy
s nízkou uměleckou hodnotou, vyhovující
nenáročnému lidovému publiku.
26
Konkurenční tlak nutil producenty hledat
takové náměty, které by vyhovovaly nejširšímu diváckému okruhu, proto převládl
žánr komedie, melodramatu a dobrodružného filmu. Objevily se také pokusy o adaptace významných literárních děl, avšak ty se
nesetkaly s úspěchem, neboť u diváků vítězily adaptace brakové literatury (Venoušek
a Stázička, Falešná kočička ad.). Není se
pak čemu divit, že z okrajové literatury jen
výjimečně vzniknul hodnotný film (např.
Batalion).
Itu Rinu společně s norským hercem Olafem
Fjordem. Příběh o citovém vzplanutí s tragickým koncem, Machatý v roce 1933 ještě dodatečně ozvučil v české i německé verzi.
Venoušek a Stázička (1939)
Na filmových scénářích se podíleli i významní spisovatelé. Mezi prvními to byl například
Vítězslav Nezval, který se však za spojení
s filmem spíše styděl, a proto si často ani nepřál, aby bylo jeho jméno uvedeno v titulcích.
Obecně ale můžeme říci, že českou literární
avantgardu film zaujal, ovšem soustředila se
pouze na film zahraniční: francouzský, ruský
atd.; domácí kinematografií opovrhovala.
Erotikon (1929)
Cikáni (1921)
Batalion (1927), Takový je život (1929)
Evropskou filmovou avantgardou se inspirovalo jen málo našich tvůrců. Jedním z nich
byl Karel Anton, který zaujal svým debutem
Cikáni (1921), natočeným podle stejnojmenné povídky K. H. Máchy. Jeho novátorské
postupy v oblasti filmové režie jsou zřejmé
i v jeho dalších vrcholných dílech: Pohádka
Máje (1927) a Tonka Šibenice (1930).
Takový je život (1929) Karla Junghanse se
řadí k nejuznávanějším snímkům světové
kinematografie. Jedná se o příběh pradleny
(Vera Baranovskaja), která svojí prací živí
svého manžela alkoholika (Theodor Pištěk).
Obsazením Baranovské, představitelky Pudovkinovy matky, vzdal Junghans hold ruské
filmové škole.
Patrně nejoriginálnější osobností němé éry
byl režisér Gustav Machatý, který se především díky svým filmům Kreutzerova sonáta
(1926) a Erotikon (1929), zasloužil o začlenění
českého filmu do mezinárodního kontextu.
Scénář k Erotikonu napsal Machatý ve spolupráci s Vítězslavem Nezvalem, námět filmu
připomínal Puškinova Staničního dozorce. Do
hlavních rolí obsadil jugoslávskou herečku
Nepříznivá situace v pohledu
na český film ovlivnila i stav
filmového žurnalismu. První
filmové časopisy – Film, Pražské filmové listy a Český filmový zpravodaj – se
omezovaly na filmové informace, propagační
články nebo inzertní služby. Výjimkou byla kritická revue Studio, přinášející původní recenze, avšak ta neměla příliš dlouhého trvání.
Dalšími výjimečnými zjevy němé éry české
kinematografie byly již zmiňovaný Batalion
a Takový je život. Batalion (1927) režírovaný Přemyslem Pražským líčí příběh doktora
Uhra (Karla Hašlera), který se v důsledku svého společenského sestupu upije k smrti v putyce nazývané Batalion.
27
Historie
Po válce vzniklo několik nových filmových
společností, z nichž si připomeneme jen ty
nejvýznamnější. Z bývalého Lucernafilmu
vznikl Excelsiorfilm založený operním
pěvcem Richardem Balášem. Zajímavostí
je, že prvním režisérem společnosti se stal
Richard F. Branald, otec spisovatele Adolfa
Branalda. Další společností byl Pragafilm
(1918) založený Antonínem Fenclem, který
pro něj v roce 1919 režíroval detektivní
drama Čaroděj a legendu o vzniku moravské
propasti Macocha. Největší výrobnou
však byla společnost A-B, která byla se
svým sídlem v Praze na Vinohradech na
tehdejším trhu kapitálově nejsilnější. Pro
režii melodramatu Tam na horách (1920)
dokonce angažovala slavného amerického
tvůrce Sidneyho M. Goldina.
Macocha (1919)
Zatímco zahraniční režiséři využívali specifických filmových prostředků ke zvýšení
estetických kvalit filmu, české filmy se
potýkaly spíše s jednoduchými scénáři
a přepjatě patetickými hereckými výkony.
V. Slavínský ve filmu Divoká Marina (1919)
Typickou, ale také oblíbenou tvorbou byla
v té době tzv. „slavínština“, nazvaná podle režiséra Vladimíra Slavínského. Vyznačovala se
finančně nenáročnými filmy dobrodružného
žánru (např. Divoká Marina, 1919).
28
Do panského stavu (1925)
Falešná kočička (1926)
Tento obchodně nejúspěšnější tvůrce
pokračoval i v období zvuku, kdy dokázal
natočit až pět filmů během jednoho
roku. Soustředil se na lidové příběhy
plné stereotypních figurek ztvárněných
osvědčenými herci, například bodré maminky
v podání Antonie Nedošínské, svérázné
tatínky Theodora Pištěka nebo roztomilého
Žabce Věry Ferbasové, režisérova objevu.
Asi nejznámějším Slavínského snímkem je
Matka Kráčmerka (1934), kterou natočil
dokonce dvakrát, jednou v němé a podruhé
ve zvukové éře. Děj je velmi prozaický,
neboť se opírá o oblíbené téma nečekaně
nabytého jmění. Oblíbeným filmem je také
Falešná kočička (1926) nebo adaptace
románu Popelky Biliánové Do panského
stavu (1925). I přesto, že se jedná o filmy
dějově jednoduché, odreagují od všedních
starostí a i po mnoha letech se na ně člověk
s úsměvem podívá.
Nenáročná díla v meziválečném období natáčelo více tvůrců. Za všechny uveďme ještě
režiséra Václava Binovce a jeho filmy Lízin
let do nebe (1937) a Lízino štěstí (1939). To
už se však přesouváme do 30. let, kdy film
ovládl zvuk a nastoupila nová generace
režisérů... o těch si napíšeme zase příště. ●
text: Mgr. Justina Kašparová
zdroj: L. Ptáček, Panorama českého filmu.
Olomouc – Rubico, 2000
J. Brož, Historie čs. filmu v obrazech
1898 – 1930. Praha – Orbis, 1959
Dobrodružství
... o lásce, zradě a lidské důstojnosti
Hru Dobrodružství z pera předního maďarského spisovatele Sándora Máraie uvádí
Divadlo Rokoko v české premiéře. Komorní drama neobvyklého milostného propletence
vypráví o lásce manželů a milenců, ale také o zodpovědnosti za osud svých nejbližších
i za svůj vlastní, plně a správně prožitý život.
„Dobrodružství tu probíhá v lidských myslích, duších, srdcích i tělech“, říká režisér inscenace Radovan Lipus, kterého Máraiův uhrančivý text okamžitě nadchl. “Je to něco navenek skrytého, co ale zásadním způsobem poznamenává naše životy, otřese jimi, vyrve je z kořenů
a pak už nic není jako dřív. Myslím, že i v tom – kromě brilantně zachycených vnitřních stavů a pohnutek všech hrdinů – spočívá veliké napětí
téhle hry,“ míní režisér. Zásadní figuru Profesora svěřil ne náhodou zkušenému Oldřichu Víznerovi. „Profesor je postava svou mohutností až
learovského formátu, místy téměř nelidská, takřka božská,“ říká Lipus
a doplňuje, že hlavní postava hry disponuje ohromující mentální i duševní
kapacitou a dokonale vidí do všech ostatních. „Cítí akutní bolest ze svého
profesionálního i osobního selhání a přesto ponechává všem okolo to nejdůležitější – možnost svobodně se rozhodnout,“ dodává režisér.
Sándor Márai (1900 – 1989) je považován za
jednu z nejvýznamnějších postav maďarské,
ale i světové literatury 20. století. V češtině
už vyšla řada jeho knih, včetně slavného
románu Svíce dohořívají, o jehož zfilmování
původně usiloval Miloš Forman a který do
divadelní podoby adaptoval významný anglický dramatik Christopher Hampton.
Podobně jako Svíce dohořívají, také Máraiova hra Dobrodružství vypráví o zklamané
lásce. Profesor kvůli své mladé manželce
Anně (Zuzana Kajnarová) opustil kdysi vědeckou kariéru. Když mu jeho nadějný kolega (Lukáš Jurek) sdělí, že s ním nebude
provozovat novou kliniku a místo toho vycestuje se svou milenkou do Paříže, vážený
muž a lékař vypadá zaskočeně. Zaskočená
je i doktorka Eszter (Stanislava Jachnická),
Docentova oddaná přítelkyně a spolupracovnice. Plány odhodlaného Docenta, Anniny a Eszteřiny
city a Profesorovy představy o smyslu jeho práce i celé dosavadní existence projdou od té chvíle překvapivou zkouškou a proměnou… Inscenaci Dobrodružství uvádí Městská divadla pražská
v Divadle Rokoko. Nejbližší reprízy 3., 20. a 29. května 2010.
Více na www.mestskadivadlaprazska.cz
Vzpomínka
Ke každému umělci, na kterého
vzpomínáme, mám vždy povědomě
přiřazené i určité „poznávací znamení“,
ať už se jedná o podobu či vlastnost,
jenž se mi ihned vybaví ve spojitosti
s daným jménem. Od raného dětství,
kdy jsem začala prvně vnímat zábavné
televizní pořady, mám ve vzpomínkách
hluboko vrytý pocit z ohromení při
zjištění věku „jisté umělkyně“. Ještě
více se mi pak vybavuje můj údiv nad
skutečností, že zatímco já vyrůstala,
dospívala a měnila se, ona slavná
umělkyně zůstávala deset, patnáct,
dvacet, pětadvacet, třicet… let stále
stejná. Jako by se u ní zastavil čas.
Nestárnoucí
Ljuba Hermanová
(1913–1996)
V měsíci dubnu by slavila již sedmadevadesátiny. Dlouho to vypadalo, že při své neuvěřitelné vitalitě se dožije alespoň stovky. Denně cvičila, až do pozdního věku neuvěřitelně
tančila i zpívala, její pohybové nadání by jí
mohl leckdo závidět. Škoda, stovky se nedožila, ale prožila stovky zážitků a zkušeností.
Ljuba, křtěná roztomilým jménem Luběnka,
se narodila do rodiny Hermanových v Neratovicích, ještě za Rakouska-Uherska, jako
druhé dítě (první dcera) 23. dubna 1913.
Maminka Anna byla nadšenou ochotnicí
a dcerku vedla k umění už odmalička. Malá
Ljuba brzy hrála na housle, častokrát také
spolu s maminkou, která pro ni po celý
život hodně znamenala, vystupovala na
ochotnických představeních. Tatínek Jan,
původně kupec a později drážní úředník,
byl vzdělaný noblesní fešák, ve své rodině
značně autoritativní.
30
V roce 1924 se Hermanovi přestěhovali do
Prahy a tím své jedenáctileté dceři zcela otevřeli dveře do uměleckého světa. Své první
divadelní krůčky učinila malá Ljuba v roli
víly v ochotnické pohádce na scéně pražského nuselského Tyláčku, pak studovala
gymnázium a poté úspěšně absolvovala
přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř.
Tu však nedokončila. Už jako sedmnáctiletá začala vystupovat ve smíchovské Aréně,
odkud záhy přešla do Švandova divadla na
Smíchově. Nedlouho poté, ve svých devatenácti letech, přestoupila do zpěvohry bratislavského Národního divadla, kde se stala
operetní subretou. V Bratislavě zazářila např.
v titulech Země úsměvů, Polská krev, Hraběnka Marica nebo Ples v hotelu Savoy. Kromě
Bratislavy si později zazpívala také v Praze,
v Brně, ve Vídni či v Paříži. Ve třicátých letech 20. století byla Ljuba Hermanová již
velice známá a populární.
V roce 1934 se stala Ljuba
Hermanová na jednu sezonu i ženskou hvězdou
Osvobozeného divadla.
Jako jediná žena si zde zazpívala s Jiřím Voskovcem
a Janem Werichem na
předscéně – čili forbíně.
Voskovec s Werichem však
s tímto „děvčetem s čer30tá léta
tem v těle“ spolupracovali již o dva roky dříve, tedy v roce 1932,
kdy se objevila v jejich „hudebním klipu“
Peníze nebo život. Společně s Hanou Vítovou
zde zazpívala dodnes známý a nesmrtelný
evergreen Život je jen náhoda.
Ljuba byla dost přelétavá a v žádném angažmá příliš dlouho nevydržela. Byla toho
názoru, že raději bude měnit scénu, než aby
vyčkávala, kdo z režisérů si na ni milostivě
vzpomene. Vytvořila tak podstatně větší
množství rolí v divadle než ve filmu. Ten
k ní skutečně štědrý nebyl. I přesto, že byla
jedinečnou a ideální představitelkou koketních a temperamentních dívek, na rozdíl od
jejích „kolegyň“ Vítové, Gollové či zpočátku velké kamarádky Mandlové (se kterou
se bohužel později ve zlém rozešly), v mnoha filmech nehrála. Přesto její postavy, z asi
třinácti celovečerních filmů prvorepublikové éry, za zmínku stojí: poprvé se objevila
před kamerou v již zmíněném hudebním
klipu V + W Peníze nebo život, z dalších
rolí připomeňme např. rozvernou panskou
v bulvární operetě Jsem děvče s čertem
v těle, rozvoduchtivou Helenu ve frašce
S vyloučením veřejnosti, vrtošivou milenku Ritu v komedii Pán na roztrhání, Lidlu
v Cácorce nebo tanečnici Káťu v burianovské
veselohře Nezlobte dědečka, kde předvedla jedinečný pěvecký i taneční výkon. Patrně
nejznámější její filmovou rolí bylo venkovské
děvče Marina v jedné z nejpopulárnějších lidových operet U svatého Antoníčka.
I přesto, že za války se musela Ljuba Hermanová kvůli svému polovičnímu židovskému
původu na šest let herecké i pěvecké kariéry
vzdát, dostala jako mnoho dalších hereček po
válce nálepku „buržoazní herečka“ a ve znárodněné kinematografii se tak neuplatnila už
Jsem děvče s čertem v těle (1933)
téměř vůbec. Vytvářela pouze malé epizodní
roličky, např. jako Prokopova milenka ve filmu Křižovatka (1947), až o dlouhých deset
let později si zahrála ve slavném Švejkovi,
v díle Poslušně hlásím, prostitutku, rok nato
dostala roli zpěvačky ve filmu Morálka paní
Dulské, ženu na střelnici ztvárnila ve filmu
Ledoví muži (1960). Větší příležitost dostala
v roce 1967 jako panna Majolenka v Podskalského Té naší písničce české či přítelkyně
Miriam ve filmu Ester Krumbachové Vražda
ing. Čerta (1970). K zajímavým patří role jí
samotné ve snímku z roku 1980, v hlavní
roli Oldřich Nový. Naposledy se Hermanová
uvedla ve filmu jako zpěvačka v dokumentu
Barrandovské nocturno aneb jak film zpíval a tančil, uvedeném v roce 1984. Poslední „televizní natáčení“ paní Hermanové pak
proběhlo v létě roku 1995 v Šemánovicích,
kam léta jezdila za přáteli. Rozhovor s ní tehdy natočil Ladislav Gerendáš.
S Oldřichem Novým, Plukovník chce spát
Film a filmová sláva znamenaly pro Ljubu Hermanovou pouze jakési zpestření, ona sama je
nebrala moc vážně a později prohlašovala,
že se stejně nikdy necítila být filmovou herečkou v pravém slova smyslu. O to více byla
herečkou divadelní, její největší prioritou se
staly role operetní. Již v předválečné době
sklízela úspěchy především ve francouzských hudebních komediích a muzikálech.
31
Vzpomínka
Největší sláva jejího uměleckého života, objevení sama sebe, ji však teprve ještě čekala.
Nepředbíhejme ale událostem jejího pestrého života a vraťme se na chvíli zpět do doby
předválečné a období těsně po válce. Až do
začátku druhé světové války vystupovala
Ljuba Hermanová také s Hereckou společností Nového divadla Oldřicha Nového.
S Vladimírem Rážem, Tři mušketýři
Jak jsme již zmínili, kvůli svému polovičnímu
židovství musela svoji uměleckou činnost
přerušit, nějakou dobu pracovala dokonce
i jako pomocná síla v Lucernabaru. Ale ani
z takové nepříjemné situace se nesložila. Vydržela. Satisfakce se zpívající herečce dostalo
v letech poválečných, kdy se mohla konečně umělecky (pomineme-li oblast filmovou)
uplatnit. Po osvobození se vrátila na jednu
sezonu do divadla Oldřicha Nového, poté
hrála v letech 1946–47 opět v Divadle V + W,
v letech 1947–1955 účinkovala v Karlínském
hudebním divadle, kde v té době působili
i Jan Werich, Vlasta Burian či Oldřich Nový.
S posledně jmenovaným vynikala v titulní
roli operety Mamzelle Nitouche.
V roce 1958 Ljuba opět změnila působiště,
z divadla odešla a z ačala jezdit po celé republice s estrádním hudebním programem spo-
lečně s tehdy velmi populárním zpěvákem
Rudolfem Cortésem. „Začala jsem tehdy
spolupracovat s Rudou Cortésem, který chtěl
z Karlína odejít, a tak jsem s ním odešla i já.
Měli jsme pořad písniček, s nímž jsme procestovali republiku křížem krážem. Byla to
volná noha se vším všudy, ale taky zkušenost
k nezaplacení,“ vzpomíná Ljuba Hermanová
ve svých memoárech „... a co jsem ještě
neřekla“ (1993). Estrády byly nejlepší průpravou pro práci v malých divadlech. Hermanová už věděla, na co publikum slyší,
co má rádo a v čem je dobrá i ona. Bylo jen
otázkou času, kdy ji šťastná náhoda zavede
do pražské Reduty, Violy a posléze do Divadla Na zábradlí, které spolu s J. Suchým,
I. Vyskočilem, L. Fialkou a Jaroslavem
Jakoubkem založila a kde se také po inscenacích Kdyby tisíc klarinetů či Faust, Markétka, služka a já, konečně dočkala i svého prvního recitálu. Jmenoval se Nejlepší rocky
paní Hermanové a napsal ho pro ni Václav
Havel, tehdejší dramaturg tohoto divadla,
společně s Milošem Macourkem.
V tomto období došlo také k nejvýznamnějšímu zlomu v hereckém, ale zejména
pak pěveckém vývoji Ljuby Hermanové.
Svůj soprán nahradila civilním altem a spolu
s nejprůbojnějšími představiteli nastupující
generace tak spoluvytvořila divadelní projev
tzv. malých divadel. Začala se zcela programově věnovat šansonu, k němuž přidala
i kuplety a staropražské písničky. Poté, co
se v Divadle Na zábradlí dočkala dalšího
recitálu, Kdo jste, Ljubo Hermanová?,
jejž pro ni napsal Jaroslav Dietl a který se
dočkal čtyř stovek repríz, bylo v jejím uměleckém zařazení jasno. V Divadle Na zábradlí pak
působila Ljuba Hermanová do roku 1964,
poté vystupovala ještě dva roky v kabaretu
Večerní Brno, jinak zůstávala bez stálého
angažmá. Práci tzv. na volné noze si pochvalovala.
Ljubě Hermanové bylo nabídnuto také angažmá v zahraničí, hostovala ve Stuttgartu v kabaretním divadle Reunitz Theater,
v osmdesátých letech dostala dokonce nabídku z pařížské Olympie, tu už však s poděkováním odmítla. O to více byla viděna
doma, začátkem devadesátých let pak hlav-
32
ně se šansoniérem Igorem Šebem. Vystupovala na různých estrádách, v televizních
pořadech, zpívala a tančila dokud to šlo. Diváky udivovala svou vitalitou, rozdávala humor a energii všude, kam přišla. Byla známá
svým zdravým životním nadhledem a také
svou velkou pečlivostí ohledně zevnějšku.
Neupravenou a nenalíčenou jste ji snad
nikdy neviděli. Nikdy se netajila tím, že se
o svůj obličej „stará“. „Trošku se zachovávám, naposled jsem si nechala dělat oči, což
si dávají dělat tisíce ženských, jenomže je nikdo nezná, a proto to taky nikoho nezajímá.
Na druhé straně zase nemám žádnou jizvu
po těle, žádnou operaci jsem neprodělala,
nepoznala jsem žádné ženské nemoci, ničím
jsem netrpěla.“ vzpomínala paní Hermanová
opět ve svých memoárech.
Ljuba Hermanová vystupovala také v rozhlase, nahrála i několik gramofonových
desek. Byla mistryní šansonu, ve kterém si
zachovala popularitu u nejširšího publika.
V celém kontextu české populární hudby je
právě Ljuba Hermanová považována za
ženu zakladatelku moderního českého
šansonu, předznamenávající pozdější tvorbu dalších vynikajících českých šansoniérek,
jako byly Eva Olmerová, Judita Čeřovská či
jako je Hana Hegerová.
Ljuba Hermanová byla také „mistryní“ na
vdavky. Vdaná byla celkem čtyřikrát. Jejím
prvním manželem byl mistr v boxu Edy
Hrabák, druhým Miroslav Lorenc, kterého
si vážila pro jeho vzdělanost a vlídnost, třetího osudového partnera, studenta architektury Jiřího Dvořáčka, potkala v Divadle
Na zábradlí, čtvrtý manžel Karel Šmídek
byl o řadu let mladší, a proto k němu přistupovala už víceméně mateřsky. Se všemi
se nakonec rozvedla, děti bohužel neměla.
Snad i proto byly poslední dny této slavné
umělkyně stejně smutné jako u všech „osamělých“ a bezdětných umělců. „Někteří“
o ní ke konci života tvrdili, že je pomatená,
a „odložili ji“ na psychiatrii, avšak její velký
přítel, předčasně zesnulý módní návrhář
Zdeněk Kopřiva, který se Ljubě Hermanové léta staral o garderóbu (zemřel v květnu
roku 2008, v pouhých 49 letech), toto tvrzení urputně vyvracel.
V roce 1993 obdržela Ljuba Hermanová
SENIOR PRIX. Cenu, kterou každoročně uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE
jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost.
„Nemyslím si, že by byla pomatená, vždyť jsme se skoro
denně vídali, denně si povídali, a vždy byla při smyslech.
Plánovala ještě, že až se vrátí
domů (z psychiatrie), založí
nadaci pro nevidomé děti. Byla
čilá a vitální a až do posledního okamžiku to byla dáma.“
Citace: Zdeněk Kopřiva (www.czsk.net/svet/clanky/osobnosti)
To ostatně potvrdila i při nadačních setkáních, kterých se účastnila. Vždy kolem sebe
rozdávala radost a pohodu. NADACE ŽIVOT
UMĚLCE jí také poskytla místo k jejímu poslednímu odpočinku. Ljuba Hermanová zemřela 21. května 1996 v Praze v 83 letech.
Je pochována ve společném nadačním
hrobě na Vyšehradě – Slavíně, spolu s herci
Zdeňkem Dítětem, Vlastou Fabiánovou,
dirigentem Karlem Vlachem, herečkou Dagmar Sedláčkovou, pěvkyní Drahomírou Tikalovou a zpěvačkou Zuzanou Navarovou.
Alespoň jí tam není smutno, poněvadž Ljuba
Hermanová měla společnost ráda... bylo to
prostě „děvče s čertem v těle“.
text: Alexandra Stušková, DiS.
foto poskytl: Pavel Bár, archiv HDK a Antonín Růžička
• V roce 1966 byla jmenována Zasloužilou umělkyní.
• V roce 1995 natočil Jan Špáta o Ljubě Hermanové
dokument do cyklu GENUS.
• V roce 2003 vydal Ondřej Suchý knížku s názvem
Ljuba Hermanová.
33
Kam za kulturou
Kam za kulturou
Praha
24. března – 2. května ~ Kníže Václav, světec a panovník ~ Výstava iluminovaných rukopisů
a dalších výtvarných děl reflektuje zásadní osobnost pro českou státnost – knížete Václava.
www.knizevaclav.cz
6. května ~ Český mír ~ Pět let od premiéry hyperkomedie Český sen přicházejí autoři V. Klusák
a F. Remunda s novým filmem, jehož ústředním tématem je bitva o americký radar v Brdech.
www.csfd.cz
Pardubice
12. května ~ E. Lotjanu a J. Doga ~ Cikáni jdou do nebe ~ Hudební balada o zloději koní
plná vášně, zrady a touhy po svobodě. Představení se uskuteční v rámci divadelní přehlídky
SVĚT KNIHY NA JEVIŠTI, která je doprovodným programem XVI. mezinárodního knižního
veletrhu Svět knihy (13. - 16. 5. Výstaviště Praha). Začátek v 19.00 hod.
www.vcd.cz
22. května ~ N. V. Gogol ~ Bláznovy zápisky ~ PREMIÉRA původní dramatizace jedné
z nejznámějších próz z Gogolovy sbírky Petrohradské povídky. Uvádí Východočeské
divadlo Pardubice.
www.vcd.cz
Brno
1. května ~ Gioacchino Rossini ~ Armida ~ Přímý Přenos z Metropolitní opery New York
v italském znění s českými titulky. Začátek od 18.45 hod. v Divadle Reduta.
www.ndbrno.cz
Liberec
19. března – 16. května ~ Královny na Nilu ~ Výstava se zabývá vývojem postavení
královských žen ve starověkém Egyptě a Núbii. K vidění je více jak 120 předmětů včetně
tří původních sarkofágů. Součástí výstavy je také vyhodnocení výzkumu mumií pomocí
počítačové tomografie.
www.muzeumlb.cz
8. – 9. května ~ Jarní hrnčířské a řemeslné trhy ~ 8. ročník dvoudenní přehlídky na
Husově náměstí představí rukodělné výrobky více jak 300 vystavovatelů.
www.hrncirsketrhy.cz
Rakovník
Beroun
Ostrava
Plzeň
Chrudim
15. května ~ Barrande a trilobit ~ 11. ročník oblíbeného turistického pochodu
a cykloturistické jízdy z Rakovníka do Skryjí, určený dětem i dospělým.
www.muzeumtgm.cz
16. května – 13. června ~ Janáčkův Máj ~ 35. ročník Mezinárodního hudebního festivalu.
www.janackuvmaj.cz
22. května ~ Mezi ploty ~ Divadelní a hudební festival letos opět zavítá do venkovních
prostor Psychiatrické léčebny Dobřany u Plzně. Začátek v 11.00 hod.
www.meziploty.cz
4. března – 30. prosince ~ Svět na drátě a na nitích ~ Nová expozice v Muzeu
loutkářských kultur představuje české marionety, tedy loutky voděné shora, v kontextu
marionet z celého světa.
www.puppets.cz
kulturní výběr sestavila: Mgr. Justina Kašparová
34
Kalendárium
Kalendárium
Pan Miroslav Novák (Umělecké sdružení ARTES)
narozen 1. 4. 1930 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 2003
Pan Milan Jíra (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE)
narozen 7. 4. 1935 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 2005
Paní Jiřina Šlezingrová-Škodová (Herecká asociace)
Duben 2010
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
dodatečně blahopřeje všem
uvedeným jubilantům
k jejich narozeninám.
SENIOR PRIX – cena,
kterou uděluje každoročně
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
jako poděkování za dlouholetou uměleckou činnost.
narozena 12. 4. 1925 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 1994
Paní Žofie Trnková-Hudečková (Herecká asociace)
narozena 14. 4. 1915 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 2007
Pan Miloš Nesvadba (Herecká asociace)
narozen 17. 4. 1925 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 1995
Pan Vladimír Poláček (Umělecké sdružení ARTES)
narozen 20. 4. 1925 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 2007
Paní Věra Nerušilová (Umělecké sdružení ARTES)
narozena 21. 4. 1935 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 2006
Pan Jiří Jirmal (Svaz autorů a interpretů)
narozen 24. 4. 1925 ~ SENIOR PRIX udělena v roce 2006
Předplatní lístek na nadační listy život umělce
Nadaèní listy
Nadaèní listy
Nadaèní listy
Nadaèní listy
Nadaèní listy
è. 16/øijen 2009
Nadaèní listy
N d è í listy
Nadaèní
Jiøí
SUCHÝ
ZITA
KABÁTOVÁ
s noblesou ve vínku... JAROSLAV
ÈEJKA
01/08 mìsíèník
zpíval lidem
ze støech...
básník
pohybu
�U FINAL.indd 1
Gentlemanem
v každé dobì
KAREL FIALA
15.4.2008 8:41:18
�U �íslo 4 TISK.indd 1
herec s duší sportovce
osobnost
talent
è.4/08 èervenec – srpen
è. 10
10/bøezen
0/bøezen 2009
Nina Jiránková
Jan Hofman • vzpomínka Nelly Gaierová
Zorka Kohoutová
Nadační listy
č. 21/duben 2010
Nadaèní listy
František Peterka
è.6/08 øíjen
Královna èeské dechovky
11.8.2008 11:45:47
02/08 mìsíèník
�U �-slo 2 final.indd 1
28.5.2008 9:33:41
Nadaèní listy
Nadaèní listy
è. 20/bøezen 2010
Nadaèní listy
è. 15/záøí 2009
è. 11/duben 2009
è. 14/èervenec–srpen
èervenec–srpen 2009
Nadaèní listy
Nadaèní listy
è. 19/únor 2010
Eva Hrušková
osobnost
– šśastná Popelka
Soòa Èervená
Mikulov
Václav Žilka
krásy naší zemì
Krása a temperament...
è. 12/kvìten 200
2009
09
osobnost
Jarmila Krátká
Litomyšl
vzpomínka Eduard Haken
krásy naší zemì
vzpomínka
Eva Pilarová
Ema Skálová
è.8/prosinec 08–leden 09
Osobnost
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Vzpomínka
Josef Zíma
ceny thálie 2009
ljuba Hermanová
osobnost
vzpomínka Waldemar Matuška
fenomén Zlatý Slavík
osobnost
Jaroslav Tomsa
historie
Poèátky kinematografu
vzpomínka Míla Myslíková
Tajenka
Tajenka: Režisér filmové avantgardy třicátých let...
Tajenka: Karel Anton
Předplatní lístek na nadační listy život umělce
...............................................................................................................................................................................
Jméno a příjmení objednávajícího
...............................................................................................................................................................................
Adresa a PSČ
...............................................................................................................................................................................
Telefon / e-mail
půlroční předplatné 150 Kč
roční předplatné 300 Kč
V ceně je zahrnuto balné a poštovné
Kupon zašlete na adresu: A. Stušková, Mánesova 983/36, 120 00 Praha 2, Vinohrady.
Předplatné zašlete na uvedenou adresu nebo na číslo účtu 1830237001/5500,
variabilní symbol: 20042008
Datum . ......................................................... Podpis . .....................................................................
Pěstounská péče sedadel
Pomozte nám zrekonstruovat
hlediště
Divadla Na zábradlí!
Přispějte jednorázově na ošacení
a opravu jednoho nebo více sedadel!
I Vy máte možnost stát se pěstounem
svého oblíbeného sedadla.
Nabízíme možnost osobní, firemní nebo smíšené péče.
www.nazabradli.cz/pestouni
Osobní péče
1.500,- Kč za sedadlo
Smíšená péče
1.900,- Kč za sedadlo
(50% zaměstnanec, 50% firma)
Firemní péče
2.500,- Kč za sedadlo
18.000,- Kč za řadu
Centrum FotoŠkoda
Záchytný bod pro fotografy
Centrum FotoŠkoda je centrem s komplexními fotografickými službami pod jednou
střechou. Profesionálně vyškolení prodejci poradí s výběrem a instalací fototechniky
jak začínajícím tak i profesionálním fotografům. Zákazník však může kromě nákupu
fototechniky využít i širokou nabídku poskytovaných služeb. Od fotografování
v ateliéru, přes spolupráci s fotografem až pro zpracování fotografií v grafickém
studiu Centru FotoŠkoda.
Mezi další zajímavé služby patří možnost zapůjčení prakticky jakéhokoli fotoaparátu,
fotografického příslušenství nebo videokamer. Centrum FotoŠkoda nabízí také
výkup a prodej použité fotografické výbavy a fotoaparátů – e-bazar a prodej
loňských modelů za příznivé ceny - fotooutlet.
Velkým hitem roku 2009 byla výroba fotoknih z vlastních fotografií. Jednoduché
uživatelské rozhraní umožňuje zákazníkům připravit si podklady jednoduše
v pohodlí svého domova nebo prostřednictvím samoobslužných kiosků
přímo na prodejně.
Centrum FotoŠkoda spojením obchodu, služeb a kultury dohromady tvoří jedno
z největších a nejkrásnějších fotografických center v Evropě, které poskytuje
komplexní služby „pod jednou střechou”.
Centrum FotoŠkoda, Palác Langhans
Vodičkova 37, Praha 1
Download

Nadační listy č. 21: duben 2010