D árci žid l í
Zlata ADAMOVSKÁ / Jitka ASTEROVÁ / Norbert AUERBACH
/ Jiří BARTOŠKA / Prof. MUDr. Vladimír BENEŠ, DrSc. /
Martin BEZOUŠKA / Lucie BÍLÁ / Ing. Michal BORGES / Jana
BREJCHOVÁ / Tereza BRODSKÁ / Hana BUREŠOVÁ / Zuzana
BYDŽOVSKÁ a Miroslav ETZLER / Aleš CIBULKA / Vilma
CIBULKOVÁ / COMMERZBANK / Martina DELIŠOVÁ /
Magdalena DIETLOVÁ a Dr. Milan SLÁDEK / Michal DOČEKAL
/ Zeno DOSTÁL / Jaromír DULAVA / Josef DVOŘÁK / Helena
DVOŘÁKOVÁ / Monika ELŠÍKOVÁ / Fero FENIČ / Ladislav FIALKA
/ Květa FIALOVÁ / pes FILIP / Ing. Jan FISCHER CSc. / Jefim
FIŠTEJN / MUDr. Alfred GEBHARD / Václav HAUPT / Dagmar
a Václav HAVLOVI / Bohumila a Walter HEINOVI / Šárka HEJNOVÁ
/ Ljuba HERMANOVÁ / Hana a Karel HEŘMÁNKOVI / MUDr.
Radkin HONZÁK / Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL, DrSc., FRCPsych.
/ Eva a Václav HUDEČKOVI / František HUSÁK / Vítězslav JANDÁK
/ Nina JIRÁNKOVÁ / MUDr. Milan JIRÁSEK / Jiří JUST / PhDr.
Vladimír JURAČKA / Ivan KLÁNSKÝ / Jan KANZELSBERGER /
Dušan KLEIN / Milan KŇAŽKO / Miloš KOPECKÝ / Petr KOSTKA
/ Ing. Martin KRAFL / Richard KRAJČO / JUDr. Tomáš KRAUS /
Vendula KŘÍŽOVÁ / Pavel KŘÍŽ /Marta KUBIŠOVÁ / Jiří LÁBUS
/ Pavel LIŠKA / Radovan LUKAVSKÝ / Dana a Petr MALÁSKOVI
/ Zuzana a Matěj MINÁČOVI / Jitka MOLAVCOVÁ / Otakar
MOTEJL / Petr MOTLOCH / Kamila MOUČKOVÁ / Ladislav
MRKVIČKA / Jiří MUCHA / Světlana NÁLEPKOVÁ / Václav
NECKÁŘ / Luděk NEKUDA / Jitka NĚMCOVÁ / František
NĚMEC / Mathilde NOSTITZ / Ota ORNEST / Jeňýk PACÁK /
Irena PAVLÁSKOVÁ / Halina PAWLOWSKÁ / Mgr. Robert PERGL
/ Libor PEŠEK / Viktor POLESNÝ / Chantal POULLAIN / Václav
POSTRÁNECKÝ / Michal PROKOP / Jindřich POLÁK / Vlasta
PRŮCHOVÁ-HAMMEROVÁ / MUDr. David RATH / Vlastimil
RIEDL / Pražská realitní kancelář ROYAL – Ing. Jaroslav Košťál / Linda
RYBOVÁ / Alena SCHÄFEROVÁ / Jiří SCHMITZER / Jan a Libuše
SCHNEIDEROVI / Vladimír a Petr SÍSOVI / Jan SKALICKÝ /
Marta SKARLANDTOVÁ / Tomáš SLÁMA / Ladislav SMOČEK / Jiří
STACH / Simona STAŠOVÁ / Jiří SUCHÝ / Jiří SVOBODA / Dana
SYSLOVÁ / Jana ŠTĚPÁNKOVÁ / Karel ŠTOLBA / David ŠVEHLÍK
/ Libuše ŠVORMOVÁ / Jan TEPLÝ / Pavel TIGRID / TON a.s. /
TRICO / Milan UHDE / Eva URBANOVÁ / Marta VANČUROVÁ /
Petra a Josef VAVROUŠKOVI / Ondřej VETCHÝ / Pavel VĚTROVEC
/ Oldřich VÍZNER / Alena VRÁNOVÁ / Pavel VRBA / Petr WEIGL
/ PhDr. Petr WEISS / Anna WETLINSKÁ / Valérie ZAWADSKÁ /
Zdeněk ZDENĚK / Stanislav ZINDULKA
Umělecký ředitel Milan Hein / Provozní ředitel Jiří Pritz / PR Linda Pajič /
Tajemník Martin Šimek / Produkční Marie Krbová / Obchodní oddělení Kateřina
Šimková / Pokladní Iveta Pažoutová a Bára Kalinová / Garderobiérka Silvie Janáková /
Technici Michal Brodec, Tomáš Dvořan a David Zelinka / Spoluzakladatel divadla
a autor interiéru Václav Haupt / Typo Ondřej Zámiš / Foto Marie Krbová /
Litografie Grafický ateliér Art-D
Vydalo DIVADLO UNGELT s.r.o., Nový Svět 78/5, Praha 1 – Hradčany / březen 2012 /
Sezóna 2011–2012 / Program připravili Milan Hein, Pavel Ondruch, Linda Pajič
Gregory Motton
Největší démant světa
Gregory Motton
Největší démant světa
Překlad Marta Skarlandtová
Režie Ladislav Smoček
pan Smith František Němec
paní Thomasová Dana Syslová
Scéna Ladislav Smoček
Kostýmy Jarmila Konečná
Asistentka režie Marie Krbová
Zvuk a světla Michal Brodec, Tomáš Dvořan
a David Zelinka
Hlavní partner představení je Skupina ČEZ
Květiny dodává firma Metamorphosis
Program vytiskla firma TRICO
Nositele autorských práv k dílu zastupuje DILIA, divadelní, literární,
audiovizuální agentura, Krátkého 1, Praha 9, o. s.
Hra je uvedena po dohodě s britskou společností The Agency (London) Ltd.
24 Pottery Lane, London W11 4LZ, email: [email protected]
České premiéry 15. a 16. března 2012
v DIVADLE UNGELT.
Inscenace vznikla také zásluhou grantu,
který Divadlu Ungelt udělilo hlavní město Praha.
D I VA D L O U N G E LT
UNGELT – původně areál odpočinku pro kupce. V areálu
se vybíral poplatek (clo), zvaný ungelt. Odtud dnešní název
areálu. Kromě celnice tady kupci měli dvůr, špitál a kostel.
Po obvodu dvora, který sloužil jako tržiště, vyrůstaly nejstarší románské domy.
Základy tohoto domu, rovněž v románském slohu, pocházejí z 11. století a jsou k vidění v klubu divadla. Celý dům,
včetně prostor, které byly zrekonstruovány na divadlo, tu
stojí od 14. století.
Soukromé DIVADLO UNGELT bylo slavnostně otevřeno
2. října 1995 panem Milošem Kopeckým, který divadlu
daroval také své oblíbené otáčivé křeslo. Nachází se v klubu
divadla v unikátním společenství dalších křesel a židlí –
darů od sponzorů a známých osobností českého veřejného
života, příznivců divadla.
Dále v  na še m d i va d l e u v i d í te
Na vaše riziko!, Chantal Poullain a Jiří Schmitzer
v poutavém psychologickém příběhu; Vzpomínky
zůstanou, milostný příběh i strhující rodinné drama –
Zlata Adamovská a Lucie Štěpánková/Jana Stryková
jako matka a dcera, Petr Štěpánek a Vilém Udatný
v mužských rolích jímavého příběhu; Jiřího Lábuse,
Martina Dejdara a Chantal Poullain v nelítostné
analýze manželských vztahů Friedricha Dürrenmatta
Play Strindberg; strhující herecký duet Richarda
Alfieriho o lidské opuštěnosti a nikdy neumírající
naději Šest tanečních hodin v šesti týdnech se Chantal
Poullain a Pavlem Křížem; americkou tragikomedii
Henryho Meyersona Fígl s Alenou Vránovou, Václavem
Postráneckým a Martou Vančurovou; úsměvnou
jevištní roadmovie Na útěku autorů Pierra Palmada
a Christopha Duthurona s Janou Štěpánkovou a Zlatou
Adamovskou; duchaplnou anglickou komedii Ledňáček
Williama Douglase Homea s Alenou Vránovou,
Františkem Němcem (Cena Sazky a Divadelních
novin) a Petrem Kostkou (všichni tři herci byli za své
výkony v této inscenaci nominováni na Cenu Thálie
2008) a psychologické drama Hra o manželství Edwarda
Albeeho s Chantal Poullain a Jiřím Schmitzerem.
Z nečinoherních titulů nabízíme recitál Marty Kubišové
S nebývalou ochotou…, v němž vystupuje za doprovodu
hudební skupiny Petra Maláska či Karla Štolby, hostem
recitálu je Milan Hein.
Vážení diváci,
Největší démant světa je hrou, ve které vše stojí a padá
s hercem. A s režisérem, který s ním musí umět bezpodmínečně pracovat. Tak, aby každé jeho slovo, každé
jeho gesto,každý jeho pohled, měl zcela konkrétní důvod
a význam. Tato hra nemá vlastně děj, není to příběh, ale
detailní studie vztahu dvou lidí.
Dana Syslová a František Němec (v mých očích nejlepší
žijící český herec) mají oduševnělé tváře, ve kterých se
zrcadlí sebemenší hnutí jejich myslí.A o to, dle mého,
v herectví jde.Rentgenový snímek z nemocnice vydává
svědectví o stavu fyzické schránky člověka, dobrý herec
předkládá rentgenový snímek duše postavy, kterou hraje.
Vítám Vás v hledišti, dámy a pánové. Herecký koncert
začíná.
M ilan Hein
umělecký ředitel Divadla Ungelt
Brit Gregory Motton narozený v roce 1961 je jeden
z těch umělců, kteří se po mnoha neúspěších a četných
nepochopeních ve své rodné zemi, proslavili v zahraničí.
Jakoby se jeho umělecké směřování míjelo s povahou
diváků hovořících stejnou mateřštinou a promlouvalo
spíše k naprostému jazykově-myšlenkovému antipodu.
O jeho hrách nadšeně hovoří Francouzi, zatímco krajané jsou zdrženliví či přímo lhostejní.
Motton debutoval v Londýně roku 1987. Tehdy
v rychlém sledu uvedl hned dva své texty. První z nich
– drama Chicken nastudovali v Riverside studiu, tj.
v tamním multikulturním audiovizuálním centru,
a druhý text Ambulance připravili ve věhlasném Royal
Court Theatre. Nekomerční a slavné divadlo Royal
Court ve West Endu je proslulé péčí o mladé dramatické talenty a podporou současné dramatiky. V padesátých letech tam totiž nastoupil umělecký ředitel George
Devine se zlomovým programem, který si jednoznačně
předsevzal dramaturgický zájem o současné texty. Klíčovou premiérou jeho ředitelské éry byla, dnes již kultovní klasika moderního dramatu Ohlédni se v hněvu
Johna Osborna (1956). Od té doby zazněly na scéně
„Královského dvorského divadla“ repliky postav z dílny
těch nejslavnějších novodobých dramatiků – namátkou
zmiňme Christophera Hamptona, Martina Crimpa,
Sarah Kaneovou, Marka Ravenhilla, Martina McDonagha či divákům Ungeltu dobře známého Joea Penhalla (na našem jevišti jste mohli vidět Penhallovu hořkou
komedii Láska a porozumění).
Když se v této společnosti představil debutant Gregory
Motton, byla to jednak velká pocta, a jednak také příslib do budoucna. Ovšem raketový Mottonův nástup
vyzněl naprázdno a od dob jeho debutu se na něj lepila
smůla. Prvotní zvědavost kritiků a divadelní veřejnosti
totiž o rok později přehlušil neúspěch jeho třetí hry
Downfall. Hra odvážně experimentovala se strukturou
dramatu a její fragmentárnost a přelidněnost nenalezla u diváků ani u managementu instituce patřičnou
odezvu. Kritika byla více než chladná a hlediště prázdné. Divadlo tak na několik let přerušilo s Mottonem
znamenitými osobnostmi v Ungeltu, to je velké obohacení.
Hádej, Milane, jak si u Tebe připadám za ta léta? Jako u nás
doma v Činoherním klubu, ale to ty víš. Protože vždycky
převažovala radost a ne utrpení. Protože i u Tebe lze iscenovat tak dramaturgicky náročné dílko jako je třeba Albeeho
Hra o manželství s Chantal Poullain a s Jiřím Schmitzerem,
které se těší nepolevujícímu zájmu už dlouhou řádku let
a má za sebou přes tři sta repríz. Je to svědectví, že náročný
ponor do člověka, kdy lidi poznávají sami sebe je diváky
žádaný. Co mám o svých pocitech v Tvém divadle, pro které
Ty žiješ, říci víc?
Dana Syslová o Františku Němcovi, Ladislavu Smočkovi
a Divadle Ungelt
S Fáňou se známe ještě delší dobu než "Ti dva v té hře".
Začínali jsme společně v MDP, partneřili jsme byli až do
doby, kdy odešel do Národního. A já jsem teď moc ráda, že
se s ním po letech setkávám na jevišti Ungeltu. Fáňa je pro
mě skvostným hercem a zvláště při této složité těžké hře je
báječné a inspirující otevírat duši s někým blízkým.
A tak je to i s Láďou Smočkem, PANEM REŽISÉREM.
Dělali jsme spolu též před mnoha lety, při mé první hostovačce v Činoherním klubu. A už tenkrát to byl pro mě zážitek. Zkoušení s ním bylo sakra jiné než v MDP, hluboké,
široké, svěží, nikdy na to nezapomenu. Prostě strávený čas
s těmito pány je naplněný a šťastný. Děkuji jim za to.
A Ungelt je srdeční záležitost, po "Sylvii",milé komedii,
kterou jsme tu hráli skoro deset let, je mi potěšením, že mě
Milan oslovil a já se vracím do divadla svého srdce.
Dopis Františka Němce Milanu Heinovi
Milane, děkuji za pozvání k další spolupráci.Tvoje divadélko
je místo úžasných setkání a vzácných příležitostí. Potkávám
se s Danou po létech a protože máme hodně společných
hereckých vzpomínek a troufám si tvrdit i hereckých zkušeností, doufám, že výsledek našeho snažení bude uspokojivý.
A pan režisér Smoček je ona vzácná příležitost ke spolupráci
a práci. Slovo práce podtrhuji. Cesty k postavám, kterými
nás vede, jsou úchvatné, dobrodružné, barevné a bezpečné.
Díky.
Dopis Ladislava Smočka Milanu Heinovi
Milý Milane, doma na záznamníku jsi mně zanechal vzkaz.
Byly to otázky do programu. Stručný vzkaz, namluvený
tvým typicky živým, zaujatým hlasem, byl velmi rafinovaně výstižný: Co Smoček a František Němec? Co Smoček
a Dana Syslová? Co Smoček a Ungelt? Tvou stručnost
nesvedu, ale přesto: František = třicet šest let naprostého
porozumění. Naše vzájemné poznávání se rozvíjelo několikrát na Národním divadle, v rozhlase a v neposlední
řadě u Tebe v Ungeltu v Ledňáčkovi a nyní v Největším
démantu světa. Setkávání se s jeho oduševnělou osobností a smyslem pro dokonalost budí ve mě obdiv, radost
a požitek. Dana = jen jedinkrát jsme spolu nazkoušeli roli
dávno u nás v Činoherním klubu v roce 1975. Ač je to
neuvěřitelných třicet sedm let, pořád ji vidím, tak intenzivně tehdy působila. A nyní? Pořád tatáž, autentická silná
osobnost. Jakoby ta závratně dlouhá pauza nebyla. Považuji
za štěstí, že jsme se znovu setkali, že jsme to ještě stihli.
A Smoček a Ungelt? Osm inscenací za patnáct let mluví za
všechno. Vše začalo Bouřlivým jarem s báječnou Alenkou
Vránovou. Celkem pět inscenací s ní, taky mluví za všechno. Vše spočívá na vzájemném chápání a požitku z nalézání a tak tomu vždy bylo. A samozřejmě práce s dalšími
spolupráci. Hluboce dotčený, nepochopený autor se
pokusil akceptovat některé kritické připomínky a napsal
v mnohém jednodušší, jasnější a vstřícnější hru Looking
at You (revived) Again. Když v roce 1989 i přes veškerou snahu propadla, zmizel na celé tři roky z britských
jevišť. Až v roce 1993 téměř současně zinscenovala dvě
londýnská divadla včetně Royal Court Theatre jeho
texty A Message for the Broken Hearted a The Terrible
Voice of Satan. Místo triumfálního návratu byly obě
inscenace pomyslným posledním hřebem do Mottonovy
rakve – kritika je tak ztrhala, že dalších 12 let Británie
nešťastného dramatika ignorovala.
Zcela jinak tomu bylo na druhé straně Lamanšského
průlivu. V Paříži v roce 1992 měl premiéru „londýnský propadák“ Downfall a zaznamenal takový úspěch,
že netrvalo dlouho a Motton se zabydlel na mnoha
pařížských scénách. V dobrovolné umělecké emigraci
navíc napsal úspěšnou sérii satirických politických her
o obyčejném obchodníkovi Gengisovi zmítaném evropskou mašinérií a nepochopitelnou byrokracií. Zatímco
Londýn nechápal, co se děje, Paříž Mottona milovala –
skutečnost, že Francouzi jeho hru nasadili i ve vlastním
národním nedotknutelném stánku Comédie Française,
kde málokdy připraví nefrancouzskou současnou hru,
je dostatečně výmluvná. Příčinu snad nejvýstižněji
pojmenoval britský kritik Michael Billington: „Motton
záměrně odmítá naturalismus a místo něho předkládá
komediální satiru demaskující hrubý kapitalismus ve
stylu Jarryho, Ionesca a Viana. Je to absurdní dramatik
s marxistickými tendencemi.“ Pokud vezmeme v potaz,
že v devadesátých letech Anglie adorovala tzv. coolness
dramatiku plnou naturalistických drsných scén a sexu,
je nám jasné, proč nebyl Motton pochopen.
Přesto po sérii zahraničních úspěchů nemohl Londýn
dál netečně přihlížet. V roce 2005 proto Royal Court
Theatre s Mottonem obnovilo spolupráci a uvedlo
Největší démant světa (The World's Biggest Diamond,
2005). Volba byla logická: ve snaze vyhnout se za každou cenu jeho experimentálním textům, vybral tehdejší
umělecký ředitel Ian Rickson nejvíc „britskou“ (rozuměj: naturalistickou) Mottonovu hru. I z toho důvodu
byl úspěch obrovský. Britská kritika Démant vzala jako
razantní obrat v dramatickém stylu autora a vyzdvihla
jeho schopnost napsat emocionální a dojemný příběh
formou hlubinného, přesto však vtipného dialogu.
Recenzent Patrick Marmion napsal, že vám tahle
„ponurá hra obemkne srdce chapadly tak, že si budete
přát, aby konečně skončila a zároveň, aby pokračovala
dál.“ Jeden z nejpřesnějších postřehů otiskl Sunday
Times Culture – tam John Peter přirovnal Mottona ke
skandinávskému bardu moderního dramatu Augustu
Strindbergovi. Přirovnání to není nahodilé nejen proto,
že Motton ze švédštiny přeložil mnoho Strindbergových
her, ale také proto, že komorní drama pro dva herce
pokročilejšího věku má v sobě ozvuky temných a neutěšených hlubin vztahů muže a ženy skandinávských
autorů – ať už je to August Strindberg, Ingmar Bergman či dokonce Henrik Ibsen. Motton však nenahlíží
na vztah dvou bytostí na vrcholu krize, v okamžiku, kdy
všechna traumata, bolesti, křivdy vznikají, jak to dělal
Strindberg, ale využil ibsenovského principu postupného odkrývání bolestné minulosti plné vin. Dva starci
(ibsenovsky) rekonstruují své divoké (strindbergovské)
období a hledají nejen smysl lásky samotné, ale také její
podstatu či ještě více: její opodstatnění – co jim tato
pevná náklonnost přinesla a přináší na konci života?
Skoro až laboratorní zkoumání vztahu dvou lidí je
prosté sexuálních konotací, čímž Motton dociluje koncentrace na ryze psychologickou rovinu vztahu. Fyzická
stránka věci o sobě dává vědět „jen“ skrze blížící se smrt
jednoho z aktérů. Námět účtování se životem je však
paradoxně podán i s prvky suchého, tolik oblíbeného
britského humoru. Mottonova poslední hra ze série
o občanu Gengisovi The Rape of Europe z roku 2008
dovádí právě tento humor do absurdity. Ovšem euroskeptickému pamfletu se už zase smáli jen ve Francii.
Úspěch Démantu na Ostrovech byl spíše, jak se zdá,
výjimkou. Ostatně Motton si za nezájem Britů může
také trochu sám... Je totiž neustálý, neochvějný a často
tvrdý kritik britského divadla a jeho zřizování. Dramatikův ambivalentní vztah k domovské Anglii je tak
v mnohém podobný vztahu pana Smithe a paní Thomasové z Největšího démantu světa – milují se a zároveň
nenávidí tak, že se od sebe nedokážou oprostit, ale zároveň ani více přiblížit.
Download

Největší démant světa Gregory Motton