Hejčínské OKO
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně
ŘÍJEN 2014
Modlitba růžence může být, zvláště v říjnu,
vhodnou odpovědí na válečné situace ve světě.
Úvodní
slovo
Během měsíce září se na konci jedné mše svaté v ohláškách
četl dopis otce arcibiskupa Jana reagující na neustálé zprávy o utrpení lidí v současných válkách na Ukrajině, Blízkém či
Středním východě nebo v Africe, které jsou často spojené s pronásledováním křesťanů. Vyzýval věřící k maximálnímu zapojení do dne postu, který vyhlásí farnost a do prosebných adoračních pobožností. Zatím jsem nic nevyhlašoval. Čekal jsem, jestli se někdo sám ozve. Prozatím nemám v úmyslu nic takového
vyhlašovat, jedině že by byl zájem z řad věřících. Myslím si, že
každému z nás to leží na srdci spolu s dalšími věcmi, které na
nás doléhají. Může to být pro nás impuls znovu objevit a oživit
tradiční prostředky duchovního života. Například prožívat každý
pátek, pokud na něj nepřipadne slavnost, jako den pokání spojený s odříkáním či kajícím skutkem právě za mír ve světě, za
trpící a za pronásledované křesťany. S obdobným úmyslem bychom se mohli zúčastnit na nějakou chvíli páteční tiché adorace
v Hejčíně. Na začátku října jako měsíce modlitby růžence stojí za to připomenout, že papež, nyní již svatý Jan Pavel II., psal
v apoštolském listě věnovaném modlitbě růžence, že tato modlitba byla mnohokrát doporučována právě jako modlitba za mír.
Ne každý máme možnost přijít do kostela dřív a pomodlit se růženec přede mší svatou. Ale každý máme možnost se pomodlit
aspoň část růžence například cestou do práce či z práce nebo
při procházce podzimní krajinou.
P. Marian
2
Homilie z primiční mše
P. Škarohlída
svaté
V neděli 31. srpna měl v hejčínském kostele svou primiční
mši svatou P. Maria Petr Pavel Škarohlíd. Při mši svaté přečetl
jeden z jeho spolubratří tuto homilii:
Homilie, kterou uslyšíte, byla napsána Francouzem, otcem učitelem otce Petra. Propůjčuji mu tedy
svůj hlas.
Shromáždili jsme se tu dnes, bratři a sestry, ze dvou důvodů: kvůli děkovné mši novokněze otce Petra a abychom uslyšeli Boží slovo,
které připraví naše srdce k přijetí
Těla Kristova během této mše, takže po návratu domů budeme moci
žít lépe jako křesťané a vyzařovat
svou víru okolo nás.
Být dnes mnichem a knězem v našem světě plném změn není
ani snadné, ani samozřejmé. Jestliže jste poslouchali dnešní
čtení, určitě jste si všimli jako já, že Pán Ježíš oznamuje svým
služebníkům: nepochopení, zkoušky, pronásledování. A v prvním čtení prorok Jeremijáš připojuje: nadávky a výsměch. Můžeme se ptát proč? Jsme shromážděni zde v kostele, upřímní
křesťané a novokněz. Proč nám tedy náš Pán slibuje nepochopení, nadávky a opovržení?
3
Vaše země zažila krutá náboženská pronásledování a krev
mučedníků nasytila vaši půdu – mám zde na mysli, mimo jiné,
mladého kněze Jana Bulu, oběšeného v roce 1952 (20. května) v Jihlavě ve věku 32 let, oběť komunistického útlaku proti katolickým kněžím. Jako mnozí se stal překážkou ve vymýcení křesťanství ve vaší zemi. Toto období násilných pronásledování je momentálně pozastavené, alespoň u vás, u nás, v Evropě. Dnes se zdá, že víra pohasíná. Rozpadá se a mizí před
očima ve světě, který se stará hlavně o blahobyt, peníze a pohodlí. Ztratí se úplně? Nikoliv. Dokud budou existovat lidé, budou existovat i křesťané, a dokud budou křesťané, budou i mniši. Ale pozor!
Křesťanská víra, křesťanské přesvědčení, mnišský život se
staví proti pohodlí, které nenasytně hledají západní země. Z tohoto důvodu povstane nový druh pronásledování. Naši současníci už nechtějí slyšet křesťany. Křesťan má mlčet. Obtěžuje.
Papež František to připomněl v Koreji: „Dnes často zakoušíme,
že svět vystavuje naši víru zkoušce. Žádají se od nás kompromisy ohledně víry, zmírnit radikální nároky evangelia a přizpůsobit se duchu doby. První místo musíme dát Kristu a zbytek
podle toho zařídit.“1 Křesťan však musí jednat a mluvit, jednat
a mluvit s pokorou prostého člověka. Věřící, pokřtění, či mniši nejsou žádnou elitou, ale svědky Života, Světla a Myšlení –
svědky a učedníky našeho Pána Ježíše Krista. Žádné náboženství, žádná filozofie nebo moudrost nenabízí lidem takovou tvář,
jako je tvář Ježíše Krista.
Všichni hledáme štěstí, pokoj v srdci. Nejsou nikde jinde než
ve víře a v přátelství s naším Pánem. Vše ostatní je pro ty, kdo
se nechají snadno napálit, jen lákadlo, lež a iluze... Naše víra
není soupisem zákazů nebo morálních předpisů, ale přátel1
Homilie papeže Františka, Soul, 16. srpna 2014.
4
stvím s Ježíšem Kristem. Mnišský život, tak jako i křesťanský
život, který jste přijali při křtu (a který dnes přijal i malý Štěpán),
je nejprve tímto hlubokým přátelstvím s Ježíšem, jedině tímto
přátelstvím. Vše ostatní se už pak od toho odvíjí.
Amen.
Představujeme:
P. Josef Jančář , O.Carm. (2)
Dokončujeme rozhovor započatý v minulém čísle Hejčínského oka.
Vraťme se k Vašemu působení v Římě. Můžete čtenářům
vysvětlit, co obnáší funkce prokurátora či delegáta?
Generální prokurátor je člen
Na hoře Karmel
generální rady, který reprezentuje řád a generálního představeného řádu u Apoštolského
stolce a jeho jménem tam vyřizuje veškeré řádové záležitosti.
A naopak, když Apoštolský stolec potřebuje z jakéhokoli důvodu kontaktovat řád, obrací se na
generálního prokurátora. Proto
také funkce prokurátora je „rezidenciální“, tedy vyžaduje jeho trvalou přítomnost v Římě, a prokurátor by neměl cestovat, aby
byl k dispozici. Funkce generálního delegáta znamená, že každý člen rady má, kromě své hlavní náplně, ještě přidělenou nějakou oblast života řádu (formaci, laiky, sestry, evangelizaci atd.),
5
Generální rada po mši svaté na jedné z rekolekcí
Členové komise pro laikát 2001–2007
6
za kterou je zodpovědný a kterou má rozvíjet, aby řád v té které
oblasti rostl. Já měl na starosti karmelské sestry, kontemplativní i činné, karmelský laikát (tedy celou tzv. „karmelskou rodinu“)
a oblast práva a legislativy, čili řešení právních problémů a vytváření řádových norem.
To všechno byla práce náročná, ale zajímavá. Člověk měl
možnost to, co nastudoval, také uplatnit v praxi, a tím se naučil možná víc než na univerzitě. I když samozřejmě bez toho
teoretického základu, který jsem tam získal, by to nešlo. Navíc
jsem měl možnost poznat praxi římské kurie, což je velmi důležité pro aplikaci práva. Jednak jsem absolvoval různé speciální kurzy na římských kongregacích a na soudním tribunálu římské roty, a pak jsem měl možnost a povinnost řešit a konzultovat různé konkrétní řádové kauzy s odborníky příslušných kongregací. K tomu jsem se v roce 1993, po smrti našeho P. Redempta Valábka, stal místo něho, na žádost olomouckého arcibiskupa, postulátorem tří olomouckých kauz u kongregace pro
svatořečení, a to služebníků Božích Antonína Cyrila Stojana, arcibiskupa olomouckého, P. Antonína Šuránka, bývalého spirituála kněžského semináře v Olomouci, a Aničky Zelíkové, karmelské terciářky.
Opět doplňující otázka: Kdo to je postulátor?
Postulátor je kněz nebo dnes i laik, odborník na kanonizační
proces, který jménem biskupa vede v Římě kanonizační řízení
diecézních kandidátů svatosti a zastupuje biskupa u kongregace pro svatořečení. Především má na starosti sepsání tzv. „pozice“, tedy dokumentu o životě a ctnostech, případně mučednictví příslušného kandidáta svatosti, a musí tu pozici obhájit před
komisemi teologů, historiků, kardinálů a biskupů. Podobně vede
a hájí i proces o zázraku, který se stal na přímluvu služebníka
7
Božího a který je předpokladem k tomu, aby někdo mohl být
prohlášen za blahoslaveného nebo svatého.
Jen bych ještě dodal, že to všechno, o čem jsem mluvil, byla
praxe a zkušenost k nezaplacení. To nemá možnost člověk nikde jinde získat. Neberte to jako vychloubání, já na tom žádné
zásluhy nemám, ale je to výraz vděčnosti za možnost, které se
mi dostalo. A pak je k nezaplacení i ta zkušenost života v multikulturní společnosti, kterou Řím jako kosmopolitní město je,
a také ta možnost života a spolupráce v mezinárodní karmelské
komunitě, a vůbec v kontaktu se světovou církví. Jsem nesmírně vděčný Pánu za to, že mi tuto příležitost dal.
Poznamenaly nějak činnost římských kongregací změny
papežů?
Byl jsem v Římě za pontifikátu tří papežů a samozřejmě každý ten pontifikát byl jiný, každý z papežů kladl důraz na něco jiného. A je to tak dobře, protože to církev obohacuje. To je jako
ve farnosti, každý farář, který tam přijde, má určité charisma
a klade důraz na něco jiného. A to vede k tomu, že ta farnost
roste a rozvíjí se. A podobně je tomu i s církví. Dnes už svatý
papež Jan Pavel II. byl velký pastoralista, farář světa, muž velkého srdce, velmi dobrosrdečný, lidský. Měl jsem možnost se
s ním několikrát osobně setkat. Každé to setkání bylo nezapomenutelné. Nebylo to jen formální setkání, ale jeho opravdu zajímal konkrétní člověk. Když jsem s ním mluvil, tak bylo vidět, že
to není jen oficiální hovor, ale že ho opravdu zajímám, já bezvýznamný kněz odněkud z Olomouce, a všechno ostatní šlo stranou. I když při jednom z těch setkání se mě zeptal, odkud jsem,
a já řekl, že z Olomouce. A on hned, velmi bezprostředně, reagoval sloganem mladých ze setkání s ním na Svatém Kopeč-
8
ku: „Ááááá, Svatý Otče, Kopeček plný je tvých oveček!“, zkrátka okamžitě byl v obraze.
Papež Benedikt byl samozřejmě jiný, byl to studios, profesor, věci dokázal precizně formulovat. Jeho promluvy byly krásně teologicky dokonalé, radost poslouchat. Měl už ale pokročilý věk, když byl zvolen, tak setkat se s ním osobně jako s papežem, bylo prakticky nemožné. A vzhledem k jeho věku ani není
divu. Přesto se choval k lidem velmi mile a vstřícně, i když jistě nebyl tak bezprostřední jako jeho předchůdce. A papež František, to nakonec může každý vidět, otevřený ke všem, přátelský, bezprostřední.
A jak poznamenaly změny papežů práci kurie? Kurie je výkonný orgán papeže, jakási jeho „ministerstva“, tak je samozřejmě osobnost papeže ovlivňuje. Myslím, že Jan Pavel měl velký vliv na práci kurie, často se na ni obracel i s konkrétními dotazy o názor, a to vím, že orgány kurie se snažily reagovat okamžitě. Před modlitbou „Anděl Páně“, kterou se na kuriích každý den všichni zaměstnanci společně modlí, musel mít papež
odpověď. Ne že by to požadoval, ale kurie samy si to pokládaly za čest a povinnost. Od papeže Benedikta, jako kuriálního
kardinála, se očekávalo, že se ještě více zefektivní práce kurie.
Efekt byl ale přesně opačný, hlavně z počátku. Kauzy trvaly nekonečně dlouho. Zřejmě už pro svůj věk neměl dost síly a energie se v práci římské kurie víc angažovat. Později se ale situace
zkonsolidovala. Za papeže Františka jsem tam byl už jen krátce,
bylo to v závěru mého mandátu, tak to těžko mohu posuzovat.
Ale každá změna na papežském stolci způsobila jakési zpomalení práce kurie a vždycky nějakou dobu trvalo, než se všechno dostalo do normálních kolejí. Bylo to ale i tím, že v okamžiku smrti či odstoupení papeže automaticky končí všichni prefekti kongregací a kurie funguje jen v jakémsi omezeném režimu,
9
nemá všechny pravomoci. A než po zvolení papeže všechno
přejde do „řádného režimu“, tak to chce čas. Zdá se ale, že už
se všechno dostalo do normálního rytmu.
Monteluro - vizitace poustevnic
Měl jste možnost cestovat po různých zemích světa. Můžete srovnat prožívání víry a způsob myšlení jednotlivých
národů?
Jak už jsem řekl, funkce generálního prokurátora je funkce
„rezidenciální“, tedy, že by se měl zdržovat v Římě. Historicky to bylo dokonce tak, že vzhledem k tomu, že generál hodně
cestoval, a to při tehdejších možnostech dopravy trvalo značně dlouho, prakticky byl neustále na cestách. A tak v Římě ho
v době jeho nepřítomnosti zastupoval prokurátor a jeho jménem
vyřizoval všechny záležitosti. Dnes může být funkce prokurátora spojena s jinými úkoly, jako třeba v mém případě, kdy jsem
byl delegátem pro sestry a laiky. Tyto funkce zase cestování vyžadují, protože mnohé věci nelze řešit od „zeleného stolu“, ale
je třeba vidět je přímo na místě, mluvit s lidmi. A tak se obtížně
hledala rovnováha. Takže já jsem sice cestoval, ale ne mnoho,
spíš když bylo něco třeba urgentně řešit nebo vizitovat některé
10
Vizitace kláštera v Seville
Vizitace kláštera v Tarrega
kláštery sester apod. A pak jsem cestoval, když jsem se účastnil mezinárodních setkání v rámci řádu. Jednalo se však vždy
o pracovní cesty, kdy člověk neměl mnohdy čas a možnost vidět ani místní pamětihodnosti, natož poznávat lidi a jejich myšlení. Samozřejmě, že prožívání víry má všude svá specifika,
ale myslím, že opravdově věřícím všude na světě jde na prvním místě o vztah k Bohu a o prostředky, které pomáhají k růstu tohoto vztahu: mše svatá, svátosti. To jsem mohl vidět třeba
ve Francii či Brazílii, kdy lidé byli šťastni, že vůbec mohli být na
mši svaté, protože pro nedostatek kněží ne vždy měli tuto příležitost. A tak jim ani vůbec nevadilo, že jsem jim sloužil mši svatou italsky. Ale musím říct, že nejvíce jsem se vždycky těšil na
naši liturgii, ve vlasti. Protože, podle mě, naše slavení liturgie, liturgické zpěvy, i ty lidové, jsou nejkrásnější na světě, a lidé zde
liturgii opravdu prožívají.
Jistě máte někoho, kdo je Vaším životním příkladem z řad
světců či osobností církve. Kdo to je a proč se stal Vaším
vzorem?
Už od semináře je mým vzorem sv. František Saleský. Dal mi jej
za patrona náš spirituál P. Josef Knödl, a tento světec mi je opravdu velmi blízký svým prožíváním vztahu k Bohu. Sv. František
11
totiž navzdory své prudké povaze vynikal velkou laskavostí
a dobrotou. V tom bylo také tajemství toho, že za svého působení přivedl mnoho kalvínů zpět ke katolické víře. A pak to, co
mě u něho oslovuje, je jeho důraz na spojení křesťanské zbožnosti s praktickým každodenním životem křesťana, s běžným
zaměstnáním a rodinnými povinnostmi. Pro mě totiž také víra,
duchovní život, modlitba nejsou nějakými samostatnými skutečnosti, které prožíváme odděleně, jaksi vedle běžného života, ale jsou nedílnou součástí našeho života. Jak to praví i náš
bl. Titus Brandsma: „Modlitba není oáza v životě, ale život sám.“
A z jiných osobností mými velkými vzory byli kněží, se kterými jsem se setkal hned na začátku mého kněžského působení, kteří mi dali hodně pro můj další kněžský život a se kterými
jsem měl taky čest spolupracovat: ThDr. Emil Pluhař, Mag. Josef Olejník a z karmelitánů pak náš P. Metoděj Minařík, P. Redemptus Valábek z americké provincie sv. Eliáše a P. Matthäus Hösler z hornoněmecké provincie.
A z těch osobností, které mi byly vzorem, nemohu ještě nevzpomenout na jezuitu, kardinála Tomáše Špidlíka, kterého
jsem měl možnost blíže poznat v době svého římského působení. Bydleli jsme
jen kousek od sebe a poměrně často jsme se setkávali.
Nesmírně moudrý, vzdělaný
a lidský člověk. Na každého
měl vždycky čas, ať to byl církevní hodnostář, ministr nebo prostá babička z kostela. Když
k němu člověk přišel, okamžitě vypnul počítač a věnoval se jen
jemu. Zkrátka on byl vždycky pro každého osobně, a to i jako
kardinál. Každé setkání s ním bylo po všech stránkách nesmír12
ně obohacující. Však když zemřel, tak u jeho rakve stáli vedle sebe v modlitbě vysocí hodnostáři, osobnosti, ale i obyčejní
kněží, i ty prosté babičky.
Fotografie všech těch vynikajících kněží (i kardinál Špidlík totiž přes kardinálskou hodnost zůstal knězem, nenechal se vysvětit na biskupa), z nichž každý mě oslovil něčím jiným, mám
stále na svém pracovním stole. Jsou mi stálou připomínkou
toho, čím mě obohatili.
Něco, co byste rád sdělil našim farníkům...
Snad to, že jsem byl sice rád v Římě, ale rád jsem se i vracel domů. Pro mě nebyl problém žít jak tam, tak i zde. Teď po
skončení služby v Římě jsem zase rád ve vlasti, a hlavně tady
v Olomouci, kde jsem začínal své kněžské působení, na něž
rád vzpomínám. Chtěl bych, aby i to současné působení bylo
takové, aby bylo plodné, abych na něj rád vzpomínal.
Vím, že sice žiji tady ve farnosti, v naší karmelské komunitě,
ale moc se nevidíme. Je to dáno i druhem a způsobem mé práce. Ale snad, dá Bůh, časem bude možné se víc zapojit do života farnosti. Je to pro mě nová situace, nový způsob práce. Byl
jsem vždycky rád ve farní pastoraci, „farářovat“ pro mě byla nesmírná radost. Ale Pán mě před těmi 17 lety povolal k jinému
druhu pastorace, kterou jsem se také snažil a snažím dělat rád.
My křesťané musíme jít do všeho s pomocí Boží a ne s nějakou nostalgií a smutkem, že by se nám líbilo dělat něco jiného. Často si připomínám slova sv. Edity Steinové, židovky, která
konvertovala ke křesťanství a stala se karmelitkou jako sestra
Terezie Benedikta od Kříže a která zaplatila svou věrnost Kristu
životem, když zemřela v plynové komoře koncentračního tábora v Osvětimi. Ona před tímto těžkým úsekem své životní cesty napsala: „Kam nás to v životě povede, nevíme, a nemáme
13
ani právo se na to ptát. Ale jedno víme: že těm, kdo milují Boha,
všechno napomáhá k dobrému.“
A tak ani my se nemáme ptát „proč“. Budeme-li milovat Boha,
pak všechno, třeba i to těžké, i to, kdy člověk nerozumí, proč
tomu tak je, nám bude nakonec k dobrému. A tak přeji farníkům
i sobě, aby tomu tak v našem životě vždycky bylo.
Děkuji za rozhovor.
Připravil Daniel Dehner
Modlitba
za mír
Hospodine, slyš můj hlas, když volám, smiluj se nade mnou.
(Ž 27,7)
Všemohoucí Bože, ty jsi dárce pokoje. Stojíme zde proto před
tebou a prosíme:
Přispěj na pomoc světu, který je zasažen násilím, a daruj lidem mír.
Posiluj v srdcích všech, kteří mají zodpovědnost za tento
svět, odvahu bránit skutečnou spravedlnost, svobodu a důstojnost všech lidí.
Upevňuj odhodlání všech, kteří nasazují své síly v boji se
zlem.
Uzdrav srdce mužů i žen, kteří zaslepení nenávistí a sobectvím neváhají použít násilí pro dosažení svých cílů.
Probuď v nás vnímavost pro trpící i ochotu jim pomáhat.
Nauč nás odpouštět těm, kteří se proti nám provinili, a prosit
za odpuštění ty, kterým jsme my sami ublížili.
14
Prosíme tě, Bože, vyslyš nás skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť on nám otevřel cestu do tvého království pokoje.
Amen.
Z www.kaplani.army.cz
O růženci
Od různých tajemství k „Tajemství“: cesta Mariina
Meditační cykly růžence nejsou samozřejmě vyčerpávající.
Přinášejí však to, co je podstatné, a přivádějí duši k zakoušení žízně po poznávání Krista, čerpajíce neustále z čistého pramene evangelijního textu. Každá jednotlivá událost Kristova života, vylíčená evangelisty, září oním tajemstvím, které přesahuje každé poznání (srov. Ef 3,19). Je to tajemství Slova učiněného tělem, ve kterém „je vtělena všechna plnost božství“ (Kol
2,9). Proto Katechismus katolické církve klade takový důraz na
Kristova tajemství, když připomíná, že „všechno v Ježíšově životě je znamením jeho tajemství“. (KKC 515) Příkaz „duc in altum“ bude pro církev třetího tisíciletí znamenat schopnost křesťanů „dosáhnout úplného poznání v celém jeho bohatství. Tak
se dobře obeznámí s tím Božím tajemstvím, totiž tajemstvím
o Kristu. V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“ (Kol 2,2–3) Následující vroucí modlitba z listu Efesanům je
určena každému pokřtěnému: „...aby Kristus vírou přebýval ve
vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnout plné míry Božích darů.“ (Ef 3,17–19)
15
Růženec stojí ve službách tohoto ideálu a nabízí klíč k snazšímu otevření našeho nitra vůči hlubokému a niternému poznání
Krista. Můžeme jej nazvat cestou Mariinou. Je to cesta příkladu Panny z Nazareta, ženy naplněné vírou, mlčením a nasloucháním. Je to zároveň cesta mariánské zbožnosti oživené vědomím nerozlučného svazku mezi Kristem a jeho nejsvětější
Matkou: Kristova tajemství jsou v jistém smyslu také tajemstvími Matky, a to dokonce i tehdy, kdy Maria do událostí není přímo
zapojena, neboť žije z Krista a pro Krista. Vyslovíme-li v modlitbě Zdrávas, Maria slova anděla Gabriela a svaté Alžběty jako
naše vlastní, vždy znovu pocítíme potřebu hledat u Marie, v jejím náručí a srdci „požehnaný plod jejího života“ (srov. Lk 1,42).
(Z apoštolského listu Svatého otce Jana Pavla II.
Rosarium Virginis Mariae – Růženec Panny Marie, čl. 24)
Hejčínská
schola
Možná bereme za samozřejmé, když přijdeme do kostela na
mši svatou, že varhany hrají, schola zpívá, oltáře jsou vyzdobené čerstvými květinami, nezašpiníme se, když si sedneme
do lavic, k tomu kněz sloužící mši svatou a kolem něho nějaký ten ministrant... Ale to vše není samozřejmé! Je to jen díky
tomu, že se najdou jednotlivci, kteří jsou ochotni dát k dispozici sebe sama a něco ze svého času. Bez těchto konkrétních lidí
by to nešlo.
Rád bych se zastavil u hejčínské scholy. Již když jsem před
dvěma lety přišel do farnosti, tak jsem si všiml, že v ní chybí pořádný mužský hlas. Což je velká škoda. Taky že by bylo k dobru věci, kdyby se tam objevil i někdo z řad mládeže a studen16
tů. Helena Mikušková, která vede scholu od roku 2006, projevila přání předat štafetu někomu dalšímu. Od jara tohoto roku byli
postupně oslovováni potenciální vedoucí, ale zatím bez výsledku. Proto využívám i této formy a obracím se na vás, kdo rádi
aspoň trošku zpíváte, malí i velcí, muži i ženy, dospělí, studenti, školní děti – prosím přijďte zpívat do scholy! Prosím neříkejte hned, že to není nic pro mě, že jste staří nebo příliš mladí, že
nezpíváte nic moc. Ale přemýšlejte o tom. Nejlépe bude, když
si to přijdete vyzkoušet na nějaký čas a poté klidně řekněte, že
to není pro vás. Popřípadě oslovte a povzbuďte jiného. Nebo se
aspoň za scholu modlete a říkejte: „Prosím tě, Pane, za ty, které voláš, aby zpívali ve schole, aby zaslechli tvé pozvání a přišli.“ Schola nemusí být dokonalá. Jenom Pán Bůh je dokonalý a to ještě jinak, než jak si to myslíme my. Nehledáme talenty
roku. Nevěřím tomu, že by Bůh, když rozděloval hřivnu zpěvu
a muzicírování, tolik lidí vynechal. Možná je nějaká ta hřivna zasunuta v šuplíku anebo známá jen mezi čtyřmi stěnami vašeho
bytu či pokoje. Prosím nenechte ji ležet ladem, nepřinese užitek
a vy sami přijdete zkrátka, až bude Hospodin účtovat. Početnější schola má také výhodu, že když občas někdo chybí, není to
tolik vidět a slyšet.
Kdo uslyší ve svém nitru pozvání a chtěl by to zkusit, přijďte
do místnosti nad sakristií v neděli v 9.30 hodin přede mší svatou. Není to tak brzy, jak by se mohlo zdát. V mém předchozím
působišti byla nedělní mše již v 8.30 hodin a zkouška scholy
byla v 8 hodin, někdy i dříve, a lidé přišli – i mámy a tátové od
rodin.
Na závěr bych se vrátil k těm nesamozřejmým činnostem, které jsem na začátku zmiňoval. Rád bych poděkoval všem, kdo
vytváříte pěkné prostředí v kostele a přispíváte k posvátnému
průběhu liturgie jakýmkoliv způsobem. Nesmírně si toho vážím.
17
Děkuji každému, kdo se pravidelně i nepravidelně zapojuje do
scholy. Jestli bude i nadále v Hejčíně kromě varhan obohacovat liturgii i zpěv scholy, jakým způsobem a v jakém uskupení,
to záleží na nás, co zde chodíme do kostela.
A na úplný závěr ještě děkuji všem, kdo zpíváte s chutí a od
srdce z kostelní lavice a zvyšujete tak duchovní atmosféru hejčínského chrámu podle slov svatého Augustina: „Kdo zpívá,
dvakrát se modlí.“
P. Marian
INFORMACE
Aktuální informace naleznete také na farních webových
stránkách www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
Setkání nad Biblí s Mariánem Jahodou bude v neděli 5. října
v 19 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií.
Farní spoření a sbírka na opravu hejčínského kostela bude
v neděli 12. října. (Zároveň v ten den proběhne při bohoslužbách v naší zemi sčítání věřících.)
Úklid hejčínského kostela se uskuteční v sobotu 18. října od
9 hodin. Prosíme o aktivní účast. Děkujeme.
Misijní neděle je letos 19. října. Je to den modliteb za misijní
dílo církve. Současně proběhne při mši svaté sbírka na misie.
Setkání seniorů bude ve čtvrtek 23. října v 10 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií.
18
Modlitební večer chval bude v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií v úterý 21. října v 19.30 hodin. Srdečně zveme
k hojné účasti.
V noci ze soboty 25. na neděli 26. října bude změna letního
času na zimní. Ve 3.00 hodiny se posouvá čas o hodinu zpět,
tedy na 2.00 hodiny. (Budeme o hodinu déle spát.)
V neděli 26. října při mši svaté v 10 hodin bude v hejčínském
kostele společné udílení svátosti pomazání nemocných. Týž
den bude společně udílena tato svátost také ve farnosti Horka
nad Moravou při mši svaté v 8.20 hodin a v Křelově při mši svaté v 9 hodin.
Návštěva nemocných se uskuteční ve čtvrtek 30. října dopoledne, další pak ve čtvrtek 4. prosince rovněž dopoledne.
Ve dnech 1. až 8. listopadu je možno po splnění tří obvyklých
podmínek – svatá zpověď, svaté přijímání a modlitba na úmysl
Svatého otce – denně získat plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, navštíví-li někdo hřbitov a pomodlí se tam třeba jen v duchu za zemřelé. V ostatních dnech
během roku lze takto získat odpustky částečné. K získání plnomocných odpustků je zároveň nutné hluboké obrácení a nemít
zalíbení v žádném hříchu, jinak jsou odpustky pouze částečné.
O slavnosti Všech svatých (doporučený zasvěcený svátek),
v sobotu 1. listopadu bude mše svatá v 8 hodin v Hejčíně v kostele. V předvečer slavnosti bude možné si během večerní páteční adorace vytáhnout světce jako průvodce pro celý rok.
V neděli 2. listopadu bude ve 14.30 hodin ve hřbitovní kapli ústředního hřbitova v Olomouci-Neředíně dušičková pobožnost.
19
V tentýž den bude v 15 hodin dušičková pobožnost na hřbitově
v Horce nad Moravou.
Náboženství se v letošním školním roce vyučuje: ZŠ Helsinská – v pondělí od 15 hodin, učí Dagmar Hubičková • ZŠ Horka
nad Moravou – ve středu od 14 hodin 1.–3. třída, od 14.45 hodin 4. třída, učí s. Magdalena • Gymnázium Hejčín – v úterý
v 15.40 hodin, učí Jaroslav Franc • hejčínský kostel, místnost
nad sakristií – ve čtvrtek od 16.00 hodin 3. třída a zároveň příprava na první svaté přijímání, učí Marcela Koupilová; ve čtvrtek od 15.00 hodin 4. třída a výš, učí P. Marian. Rozpis výuky
náboženství i s kontakty na vyučující najdete na webu farnosti.
***
Z Centra pro rodinný život Arcibiskupství olomouckého:
Zveme všechny na pravidelnou pouť za víru v našich rodinách. Pouť povede od katedrály sv. Václava v Olomouci do baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce. Cesta je dlouhá asi 8 km a jde zhruba o 2 hodiny chůze.
Podle svých fyzických sil a možností se můžete k pouti přidat:
ve 12.45–13.00 hodin před katedrálou sv. Václava (odchod ve
13 hodin) nebo zhruba ve 14.30 hodin pod kopcem v Samotiškách (zde je také možné nastoupit do autobusu a vyvézt se nahoru) nebo v 15 hodin na mši svaté v bazilice na Svatém Kopečku. Nejbližší termín poutě je neděle 12. října. Bližší informace
jsou na www.rodinnyzivot.cz nebo na tel.: 587 405 251 či e-mailu: [email protected]
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně.
Adresa redakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9,
tel.: 585 425 025, mobil: 775 970 461, e-mail: [email protected], internet: www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
Redakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ondřej Koupil, Veronika Lojdová, o. Marian Masařík.
Tisk Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2014.
Příští číslo: 2. listopadu 2014.
Download

Hejčínské OKO říjen 2014