Způsoby života v pozdní modernitě
Helena Kubátová (ed.)
1
Obsah
Úvod
Způsoby života v pozdní modernitě (Helena Kubátová)
Část I
Kontexty způsobů života v pozdní modernitě
1. Životní styl v době tekuté modernity jako poznaná nutnost aneb Život ve společnosti zjitřených
smyslů (Miloslav Petrusek)
2. Náboženství jako rámec utváření způsobu života v (post)moderní společnosti (Dušan Lužný)
3. Znovuobjevení komunity v průběhu změn způsobu života v pozdní modernitě (Jan Váně)
4. Pornografie jako součást sociokulturních proměn životního způsobu v pozdní modernitě (Jan
Kalenda)
5. Životní styl a zdraví (Kateřina Ivanová)
6. Dopady farmaceutických inovací na lidskou identitu a způsob života (Karel Čada)
Část II
Smysl života a spotřeba
7. Způsob života v současné masové společnosti versus duchovní složka lidské osobnosti (Juraj
Skačan)
8. Způsob života z pohledu životní smysluplnosti vysokoškolských studentů (Lucie Křeménková)
9. (De)tabuizace smrti v kontextu současného konzumního způsobu života (Erika Moravčíková)
10. Životní styl, spotřeba a segmentace v oblasti kultury (Alois Surynek, Eva Jarošová, Ivan Nový)
11. Marketingová komunikace a životní způsob (František Zich)
Část III
Dimenze způsobů života
12. Otcovství coby životní způsob a životní styl (Martin Fafejta)
13. Rodina v podobě nesezdaného soužití jako jeden z možných životních stylů pozdní modernity
(Miluše Vítečková)
14. Changes in the lifestyles of Silesian families (Urszula Swadźba)
15. The influence of professional work on the lifestyle. On example of police officers (Monika Żak)
16. Dovolená jako součást životního stylu (Ivan Chorvát)
17. Životní způsoby v sociálně vyloučených místech moravských měst (Daniel Topinka)
Místo závěru
Rejstřík jmenný a věcný
Informace o autorech
Summary (česky)
2
5 Životní styl a zdraví26
Kateřina Ivanová
Úvod
Životní styl byl vždy považován za důležitý faktor ovlivňující zdraví, a to ať už životní styl
chápeme v systémovém pojetí jako životní způsob, který je spíše výsledkem působení různých
společenských vlivů a podmínek, nebo v kulturalistickém pojetí jako životní styl individua, který se
vyznačuje vnitřní provázaností všech prvků způsobu života. V sociologické literatuře dodnes panuje
nejednotnost v používání pojmů životní způsob a životní styl (blíže k tomu např. Kubátová 2010;
Duffková, Urban, Dubský 2008; Ivanová, Marečková 2004). Obecným vymezením pojmu životní styl
nebo životní způsob se zde nebudeme zabývat, neboť cílem této kapitoly není obecně sociologicky
vymezovat pojem životní styl ale zaměřit se na životní styl jako na jednu z klíčových determinant
zdraví.
Vztahu životního stylu a zdraví však není možno porozumět bez vymezení základních pojmů
sociologie medicíny či sociálního lékařství, kterými jsou zdraví, nemoc a smrt a jejich vztahu ke
společenským a kulturním hodnotám určitého historického období. Pro vymezení těchto pojmů je
možno se zaměřit na to, zda a jak bylo a je pro zdraví určující fyzické, psychické, či sociální pojetí
lidského života.
V současnosti se na zdraví zaměřuje mimořádná pozornost. Zdraví se stává konglomerátem
jak univerzálního vědění a společenských institucí, tak konkrétní praxe v životě jednotlivců. Pojem
zdraví je tedy co do vnitřní struktury pojmem nejasným a názorově nepřehledným, dokonce ne vždy
s kladnou konotací ve vztahu k životu jednotlivce. Pro medicínu byl vždy snadnější popis nemocí, viz
např. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů, v současnosti
má tato klasifikace zmírněnou formu Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví
(MKF). V rámci MKF se jedná o popis nemocí neomezených tělesných funkcí. Domény MKF jsou
popsány z hlediska těla, individua a společenských perspektiv a v MKF jsou systematicky členěny ve
dvou základních seznamech: 1. Tělesné funkce a struktury a 2. Aktivity a participace. Tyto pojmy
nahrazují dříve používané pojmy „porucha“ a „handicap“. V MKF nejsou jednotkou klasifikace osoby s
nemocí, ale jsou zde popisovány situace každé osoby v dané souvislosti nebo ke zdraví se vztahujících
domén (Pastorková, Ivanová 2011: 250). Tento přechod od toho „co nemohu“ k tomu, co „mi zbývá“
26
Kapitola je dedikována projektu GaČR č. P 403/10/0621
92
se projevuje i v přístupech k determinantám zdraví, zejména v akcentu na životní styl individua,
přičemž životní způsob, zahrnující mj. i systémy zdravotnické péče, tak výrazně akcentován není.
Vztah zdraví a způsobu života v historické perspektivě
Chápání vztahu zdraví a způsobu života je sociokulturně a historicky podmíněno. Povědomí o
vztahu způsobu života a udržení, ztráty, nebo znovuobnovení zdraví, můžeme nalézt ve všech
dějinných etapách. Jedná se jak vědomosti intuitivní, tak systematické, vycházející z nejrůznějších
výzkumů, které vycházely (a vycházejí) z toho, co které kulturní etapy považovaly za zásadní pro bytí,
zda tělo, nebo duši. Základem klasifikace je tedy otázka, zda je pro zdraví určující spíše psychický,
nebo fyzický koncept lidského života. „Otázka priority, resp. nadřazenosti psychických procesů nad
fyziologickými a naopak, případně otázka jejich vzájemné vyrovnanosti, byla řešena od počátků
rozvoje lidského poznání a souvisí samozřejmě velmi těsně se základní filozofickou orientací tazatele“
(Kebza 2005: 13). Ke vztahu duše a těla lze zaujmout dva vyhraněné postoje: lze je chápat jako dvě
oddělené oblasti (dualismus), nebo jako jednu všeurčující dimenzi (monismus). Monismus může být
duševní povahy, pak se jedná o tzv. idealismus nebo mentalismus, nebo materiální povahy, jedná-li
se o materialismus (Kebza 2005: 14).
Myšlenkové směry, které chápou životní styl či životní způsob jako významnou determinantu
zdraví, vycházejí z interakcionistického dualismu. Na rozdíl od dualismu založeného na
psychofyzickém paralelismu, který předpokládal, že duševní a tělesná dimenze se uskutečňují
v organizmu souběžně, paralelně a nezávisle, interakcionistický dualismus předpokládal, že naopak
existuje kauzální, příčinný vztah mezi duševní a tělesnou dimenzí.27
Ve společnostech prvobytně-pospolných mělo zdraví magicko-mystický nebo démonickonáboženský charakter, podle kterého zdraví a nemoc způsobují různí duchové, kouzla nebo božstva.
Nemoc končící smrtí byla považována za osudovou nebo za důsledek špatného jednání či hříchu. Za
konečné stadium životní cesty konkrétního člověka však smrt považována nebyla. Proto diagnostika a
léčení nemocí byly v mnoha případech považovány za funkci kněží nebo těch, kteří měli na starosti
kultovní styk s božstvy (Ondok 2005: 37). Ztráta zdraví byla pokládána za fatální záležitost, která, i
když vyplývala z nevhodného životního způsobu, či stylu, mohla být případně odvrácena pouze
zásahem nebo odpuštěním ze strany vyšší moci. Tento přístup je možno nazvat idealistickým
monismem, ač byl způsoben zejména fyzickým strádáním.
27
Rozlišují se dva typy interakcionismu: mechanický (strukturální) vycházející z předpokladů lineárních interakcí
mnoha faktorů včetně osobnostních, situačních, nebo těch, jež se týkají způsobů odpovědi v determinovaném
chování. Dynamický (procesuální) interakcionismus vychází z předpokladů recipročních interakcí mezi
chováním a jak situačními, tak osobnostními faktory (Kebza 2005: 14).
93
Řecko-římské chápání zdraví je možno poznat ze spisů antických lékařů Hippokrata a Galéna.
Podle jejich modelu je zdraví harmonií a rovnováhou (isonomia) řady prvků a kvalit, psychických i
fyzických, tj. šťáv, temperamentů i časových okolností (denní a roční doby). Naproti tomu nemoc
znamená porušení řádu v systému těchto prvků, např. disproporce jednotlivých tělesných šťáv, krve,
slizu, žluté a černé žluči (Hippokrates 1993: 7). Lékaři tedy definují medicínu jako vědu o zdraví a
nemoci, Galénos kromě zdraví a nemoci přidával tzv. neutralitu, kterou rozuměl stav mezi zdravím a
nemocí. Velký důraz byl kladen na správný životní styl vzhledem ke zdraví, zejména na životosprávu,
jež by odpovídala věku, povolání, ročnímu období apod. Léčba často probíhala lázeňským způsobem,
tj. pomocí zdravé stravy v přiměřeném množství nebo přímo diety, dostatečného spánku a
odpočinku, přiměřeného pohybu a různých koupelí (Schott 1994: 37). V antice je zjevný vyrovnaný
procesuální (dynamický) interakcionismus, i když někteří antičtí filozofové zdůrazňují více duši a mysl,
což Platón vyjádřil jednoznačně … že to není tělo, jež by svou dokonalostí dělalo i dobrou duši, ale že
je to naopak – dobrá duše dělá svou dokonalostí co možná nejlepší tělo (Platón 1993: 151). Obecně
však lékařství bylo uznáváno jako vysoká forma kultury, spříznění fyzického těla s rétorikou a filozofií.
Foucault v této souvislosti píše: „Bowersock upozorňuje na to, že móda lékařství doprovázela rozvoj
druhé sofistiky a četní významní rétoři byli buď v lékařství vzděláni, anebo projevovali svůj zájem o
tuto oblast (Foucault 2003: 135). Z tohoto důvodu probíhalo mezi představiteli lékařství a filozofie
soupeření o kompetence. Podle Foucaulta to řeší Plútarchos: „mýlí se ten lékař, jenž si myslí, že se
může obejít bez filozofie, a nebylo by správné vytýkat filozofům, že překračují hranice svého oboru,
zabývají-li se zdravím a zdravou životosprávou…“ (Foucault 2003: 135). Lékařství této doby
nezaostává v ničem za svobodnými uměními, ani elegancí, významem, či uspokojením, které
poskytuje těm, kdo je studují, protože otevírá důležitou oblast vědění, která se týká spásy a zdraví
(Foucault 2003: 136).
Křesťanství navazovalo na židovské pojetí lékařství, jehož etika je pevně zakořeněna v bohaté
tradici židovského Zákona a nejpovolanějšími mluvčími a interprety jsou rabíni. Mnozí lékaři byli
nejprve rabíny, a odhaduje se, že více než polovina nejznámějších středověkých rabínských učenců a
spisovatelů byla současně i lékaři (Munzarová 2005: 5). Zdraví, nemoc i smrt jsou v judaismu zasazeny
do mravního zákona přesahujícího lékařský kontext. I když se i zde jedná o dynamický
interakcionismus duše a těla ve vztahu ke zdraví, není v něm akcentována ani stránka duchovní, ani
fyzická. V etických principech28, které jsou platné v judaismu, jsou evidentně obě stránky zdraví
pojímány jako rovnocenné. Tento aspekt vychází z přesvědčení, že člověk je obrazem Božím, a to
28
Židovská lékařská etika stojí na jasně formulovaných etických principech: posvátnost a důstojnost lidského
života, neboť člověk je stvořen k obrazu Božímu; povinnost pečovat o zdraví; nekompromisní odpor k
pověrám a iracionálním způsobům léčení; rigidní kodex hygienických pravidel a dietetických opatření; kodex
sexuální morálky (Munzarová 2005).
94
celý, jak duše, tak i tělo. V tom se judaismus rozchází s křesťanstvím, které tělo chápe jako hříšné,
pouze duše je čistá (Munzarová 2005: 6). Po seznámení s tradicí židovského náboženství ještě dnes
možno obdivovat, jak pevně do něj byly včleněny zásady životního stylu. Systém hodnot byl obsažen
v pravidlech, která určovala chování v každodenním životě (např. hygienické návyky) i v mimořádných
situacích (jako např. nemoc, narození dítěte, smrt).
Křesťanství zdůrazňovalo duchovní stránku zdraví, péče o tělo byla chápána jako péče o
„schránku“ duše. Učení o posmrtném životě vedlo k potlačení tělesných strastí, nemoc a utrpení byly
pokládány za ctnost, za prostředek mravní očisty, za vykoupení a spásu. V křesťanství hrál významnou
roli mravní příkaz křesťanské charity. Církev budovala pro nemocné útulky a špitály. Medicína byla po
dlouhou dobu provozována především mnichy a kněžími, kteří tvořili jedinou vzdělanější skupinu
populace. Centry péče o nemocné byly do začátku 14. stol. zejména kláštery, cestou k uzdravení byla
především modlitba, víra a odpuštění, tedy pokoj duše (Holčík 2010: 82–83).
V novověku dochází k radikální změně ve vztahu k odpovědnosti za zdraví. Vytváří se
povědomí (i podvědomí) o tom, že péče o zdraví (a tím pádem i medicína) je záležitostí státu.
Utopistické modely T. Mora, F. Bacona a W. Campanelly obsahují návrhy plánování péče státu o
zdraví občanů. Podobné plány navrhl i G. W. Leibniz (Ondok 2005: 37). Ustupuje význam životního
stylu jednotlivce a sociálních skupin a je zdůrazňován životní způsob ve vztahu k možnostem státu a
státní politice zdraví. Velký podíl na tomto vnímání mají evidentní výsledky faktických hygienických
opatření. Vznikla teorie „zdravotní policie“ jako součást vědy o státu. Klasik této nauky, Johan Peter
Frank, ji koncipoval jako návod pro činnost, která měla z pozice státu upravovat veškeré obory
lidského života, chránit lidi i zvířata před škodlivými následky hromadného soužití, podporovat jejich
tělesnou pohodu a uchránit je tělesných poruch (Gladkij, Koldová 2005: 7).
V klinické medicíně tuto změnu v uvažování o zdraví podpořily vědecké výzkumy a objevy.
Zhruba před dvěma sty lety, v období nástupu moderní doby, vědeckotechnické revoluce i celkového
pozitivistického přístupu k vědě a zkoumání, se začala medicína více zabývat odchylkami dílčích funkcí
od normálního stavu. Orientovala se na organickou strukturu a fyziologické znalosti. Ty se staly
ústředním bodem medicínského myšlení. Začal být opomíjen pojem dietetiky jako pozitivní kontroly
životního režimu člověka. Medicína se stále více soustřeďovala na léčení nemocí a vytvářela svou
medicínskou teorii jako vědu o původu a léčení nemoci. Zájem lékařství se obrátil od životních
podmínek do laboratoří s vírou, že u každé nemoci bude poznán specifický etiologický faktor, jehož
eliminace bude záležitostí medicínské intervence (Locker 1998: 21). Mikrobiologické vítězství
medicíny, které je považováno za základ tzv. „biomedicínského modelu“ zdraví a nemoci, a státní
odpovědnost za zdraví významně oslabily interakcionismus ve vztahu ke zdraví na úkor psychického i
duchovního rozměru zdraví. Projevilo se to tím, že z jednotlivce je snímána odpovědnost za to, jaký je
95
jeho životní styl a je zdůrazňována tělesná pohoda. Vyhraněnou podobou těchto přístupů je
epifenomentalismus (Kebza 2005: 14), který je materialistickým pohledem na vztah duše a těla. Podle
něj je duševní dimenze a s ní související jevy a procesy pouze vedlejším jevem (epifenoménem)
dimenze a jevů materiálních, tělesných. Oslabení významu psychického a duchovního rozměru zdraví
mělo za následek, že v klasickém biomedicínském modelu převládal spíše dualismus, který se
uplatňoval ještě v medicíně 20. stol. a podle nějž je potom i s lidským tělem zacházeno jako se
strojem, jehož poškozené části jsou opravovány, či nahrazovány jinými (Kebza 2005: 14). Ani v dnešní
medicíně není biomedicínský model překonán, v některých oborech je určující, ale obecně je již brán
jen jako jeden z možných modelů.
S rozvojem antropologické medicíny na začátku 20. století se znovu začíná objevovat zájem o
předcházení nemocem pomocí správného režimu aktivit každého člověka. Za základ vzniku nemocí
začala být považována etiologická triáda: člověk jako vnímavý jedinec, specifické agens a prostředí.
Podle závažnosti interakce všech tří činitelů byla určována odvratitelnost nebo neodvratitelnost
nemoci a smrti postiženého jedince. Současná věda však není schopna všechna úmrtí označovat za
výsledek působení etiologické triády. U mnoha nemocí, zejména u neinfekčních nemocí, které jsou
nečastějším důvodem úmrtnosti v současných vyspělých zemích, není specifický agens znám, a proto
je možno dvojici – vnímavý jedinec (myšleno především fyzicky vnímavý jedinec) a prostředí
doplňovat jinými činiteli – psychickými a sociálními. I v případě, že je specifický agens znám, jsou
velmi důležité i vnější faktory ovlivňující proces vedoucí ke smrti. Ty vycházejí z prostředí (třetí faktor
etiologické triády), které může mít přírodní, nebo sociální charakter29, nebo může být integrací
obojího.
Pozitivní smysl lékařské péče v prevenci a podpoře zdraví, zejména pomocí zdravého
životního stylu, se opět dostává do popředí v současné koncepci lékařské i zdravotnické péče. Více se
hovoří o prevenci a o zdravém životním stylu. Prevence je jak v možnostech systému péče o zdraví
(zejména v péči o prostředí), tak v rukou jednotlivce, či rodiny (Křivohlavý 2001: 31–32; Ondok 2005:
37, Ivanová 2009: 140).
Stále hlasitěji jsou zdůrazňovány limity klasického biomedicínského modelu, které se
projevují zejména v případě chronických a psychiatrických onemocnění. Pozornost se obrací také k
psychosomatické medicíně, jsou rozpracovány alternativy k biomedicínskému modelu, nejznámější
z nich je bio-psycho-sociálního model zdraví a nemoci, jejž navrhl psychiatr Engel (Engel 1981: 589).
Výsledkem těchto snah je, že dnes je nejznámější a nejužívanější definicí zdraví definice Světové
29
Popsat sociální faktory (činitele), které by mohly mít vliv na předčasná úmrtí, je základním cílem sociologie v
medicíně (sociology in medicine) na rozdíl od sociology of medicine, jež studuje medicínu systémově a
normativně.
96
zdravotnické organizace (WHO), podle níž je zdraví stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody,
nejen nepřítomnost nemoci nebo vady.
Záporem této definice zdraví je, že není realistická. Pokud by byla definice brána doslova,
málokterý člověk na této Zemi by mohl být považován za zcela zdravého. Dále nespecifikuje kritéria
ideálu, který stanovuje. Neuvádí, jaká jsou kritéria sociální či psychické pohody. Definice je
kritizována také pro svou obecnost, zejména není zřejmé, co se myslí pohodou (well-being), není
zachycena dynamika zdraví, je jí vytýkána absence spirituální oblasti člověka a nedostatek
motivačního charakteru (Kapr a kol. 1991: 35; Křivohlavý 2003: 10–15).
Definice je ale přínosná tím, že dříve jednoznačně biologicky chápaný pojem zdraví doplnila o
důležitý rozměr psychický a sociální. Výraz well-being orientuje pozornost směrem k vyšší úrovni
zdraví, k pozitivnímu zdraví. (Kotulán 1991: 26–27).
McKnight (McKnight 1994: 23) uvádí dva nástroje, jež mají nejvýraznější vliv na well-being; na
jedné straně je to vliv systému zdravotní péče, na druhé straně vliv komunit, v nichž lidé žijí. Zápory i
klady definice vytvářejí podhoubí pro současné pojetí životního způsobu/stylu: není zcela jasné, co to
znamená „zdravě žít“, zato je zřejmé, že upnutí se na jeden fenomén chování směřujícího ke zdraví (či
jeho vyvýšení nad ostatní) nestačí, že mnohé a různé může být správné.
V současnosti je na zdraví a nemoc pohlíženo stále více holisticky, procesuálně a
preventabilně, dochází k významnému posunu pohledu na zdravý životní styl při prolínání
normativních i interpretativních přístupů ke zdraví.
Životní styl jako determinanta zdraví
Souhrnně je možno konstatovat, že zdraví je projevem života lidského organismu, který má
dynamiku a vztah k prostředí i kultuře určité epochy. Jde o pojem vícerozměrný a neobyčejně
komplexní, definovat jej je proto velmi obtížné. Zdraví je pojem, který má individuální i společenskou
rovinu; je odrazem vnějších podmínek, včetně sociálních a pracovních vztahů, dostupnosti a kvality
zdravotnických služeb, stejně tak je výrazem svobodné činnosti jedince a jeho biologické danosti
(Ivanová 2009: 140). Pojem zdraví patří mezi tzv. primitivní pojmy, které se intuitivně dobře chápou,
avšak je velmi obtížné je exaktně vymezit (Holčík 2010: 13). Faktory (činitelé) podporující zdraví nebo
naopak způsobující vznik a průběh nemoci či proces vedoucí ke smrti, se v sociologii medicíny (ale i
v sociálním lékařství, veřejném zdravotnictví či sociální epidemiologii) nazývají determinanty (srov.
např. Žáček 2000: 163–165; Holčík, Koupilová 2001a: 3–7; Drbal 2005: 25–30, Willkinson, Marmot
2005: 7–8; Ivanová 2010: 131–132 aj.). Pro pozitivní vyznění pojmu jsou vysvětlovány jako
determinanty zdraví, i když celkové zdraví obyvatelstva je nejčastěji měřeno mírami úmrtnosti nebo
nemocnosti: „Determinanty zdraví jsou příčiny a podmínky, které působí integrovaně na zdraví,
97
nemoc, nebo smrt člověka. Pokud určitým způsobem a v určité míře zdraví chrání a upevňují – působí
pozitivně, nebo naopak zdraví ohrožují a přispívají ke vzniku nemoci či smrti – působí negativně“
(Ivanová 2007: 81).
Stejně tak pojem životní způsob/životní styl je pojmem mnohorozměrným, dynamickým,
procesuálním a jeho operacionalizace je vždy doprovázena silnou redukcí sociální reality. Jejich
propojení, ať už je životní styl pojímaný jako pojem zdraví určující, či zdravím určovaný, přináší změť
možností, názorů, ideologií, ale i demagogií a nepřiměřených normativních vlivů na straně jedné a na
druhé individuální percepci konkrétních schopností a osobních či skupinových limitů. Vysvětlení
vztahu životního stylu a zdraví tedy nikdy nemůže mít vyčerpávající charakter.
Snahy o ovlivnění a usměrnění determinant zdraví ve prospěch lidského zdraví vedly
k pokusům o jejich přesnější identifikaci, o pochopení jejich charakteru a účinku, o jejich určité
utřídění. Tyto snahy se ubíraly dvojím směrem (Drbal 2005: 25), jednak k atomizaci determinant
zdraví a tím pádem k nalézání bezpočtu jednotlivých faktorů (příkladem je teorie Lalondova pole) a
ke globalizaci determinant zdraví, tedy souhrnnému přehledu jejich vlivů a důsledků (příkladem je
teorie Společné zdravotní strategie více odvětví dle WHO (2001: 56).
Metodicky se pro určení determinant zdraví užívá analýza struktury předčasných úmrtí.
Nejznámější analýza, tzv. Lalondovo pole (1978), dokládá podle četnosti určitých typů úmrtností, že
nejvyšší determinace předčasné úmrtnosti souvisí se způsobem života. Základem byla zpráva Marca
Lalondeho (tehdejšího kanadského ministra národního zdraví a zdravotní péče) uveřejněná v dubnu
roku 1974. Na základě struktury předčasných úmrtí kanadského obyvatelstva v roce 1971, statistiky
tzv. ztracených roků života (z níž byla vyloučena úmrtí dětí do jednoho roku života) a při očekávané
střední délce života sedmdesáti let, ukazovala Lalondeho zpráva pět nejvýznamnějších oblastí vlivu
na předčasná úmrtí. Za prvé se jedná o autonehody (které mají na svědomí 213 tisíc ztracených roků
života v roce 1971), za druhé o ischemické choroby srdeční (193 tisíc ztracených roků života v roce
1971), za třetí o ostatní úrazy (179 tisíc ztracených roků života v roce 1971), za čtvrté o choroby
dýchací a rakovinu plic (140 tisíc ztracených roků života v roce 1971) a konečně za páté se jedná o
sebevražednost (69 tisíc ztracených roků života v roce 1971). (Lalonde 1978: 15)
Na základě této zprávy je Lalonde považován za prvního teoretika, jenž vymezil prostor (i
když jen konceptuálně, staticky, bez interakcí) systému determinant působících na zdraví (a
předčasnou úmrtnost). Touto analýzou chtěl zejména prokázat, že odpovědnost za zdraví nemůže být
kladena pouze na systém zdravotní péče, neboť za zdraví jsou zodpovědné všechny resorty, včetně
vlády, parlamentu a orgánů veřejné správy, školský systém a všechny zaměstnanecké organizace. Pro
zjednodušenější rozdělení jednotlivých odpovědností Lalonde vytvořil Koncept zdravotního pole
(Health Field Concept), v němž identifikoval čtyři determinanty zdravotního stavu: životní způsob/styl
98
(ovšem bez přesnějšího vymezení), prostředí, genetická výbava a organizace zdravotnické péče.
Komise WHO potom za pomoci statistik mortality a jejích příčin přidělila jednotlivým faktorům
procentuální váhu. Zdravotní stav člověka nejvíce determinuje životní způsob/styl (z 50–60 %),
druhou determinantou je prostředí (20–25 %) a na třetím a čtvrtém místě se shodně umístil vliv
genetické výbavy a organizace zdravotnické péče (10–15 %). (Drbal 2001: 51)
Z procentuálního vyjádření vyplývá, že životní způsob/styl je nejsilnější determinantou zdraví.
Chování a životní styl přispívají pravděpodobně z více než v 54 % k variabilitě příčin
kardiovaskulárních onemocnění, dosud nejčastější příčině úmrtí ve vyspělých zemích, pokud je
úmrtnost hodnocena obecně, nikoliv podle věkových kohort. Známým faktem je také rizikovost
kouření. Incidence chronické obstrukční nemoci u celoživotních kuřáků je 35,5 % proti 7,8 % u
nekuřáků, vznik karcinomu plic vlivem kouření u 90 % ze všech případů onemocnění není třeba blíže
komentovat (Pastorková, Ivanová 2011: 251).
Dále bylo prokázáno, že čím je sociální status a ekonomický kapitál určitých skupin populace
nižší, tím je jejich předčasná úmrtnost vyšší (srov. např. Graham, Kelly 2004: 4–5; Marmot 2005: 33–
39 aj.). Tyto rozdíly v úmrtnosti vedly ke zkoumání sociálních determinant úmrtnosti. Podle Šlachové
vymezili Wilkinson a Marmot (Willkinson, Marmot 2005) deset klíčových oblastí sociálních
determinant, jež jsou celoživotně nejvýznamnější pro vyšší úmrtnost populace: sociální gradient,
stres, dětství, sociální vyloučení, práce, nezaměstnanost, sociální opora, závislosti, výživa, doprava.
Někteří autoři přidávají ještě diskriminaci a kriminalitu (Šlachová 2005). Jiní autoři nazývají tyto vlivy
determinantami psychosociálními (srov. např. Kaňová 2002: 46–58; Kebza 2005) Křivohlavý
(Křivohlavý 2001) řadí mezi ně také sebevědomí, vnitřní integritu osoby, coping30 a vulnerabilitu31.
Na určení životního stylu coby stěžejní determinanty zdraví jako první reagovali odborníci
z oblasti biomedicíny. Pojmenovali poměrně přesně uchopitelné dispozice k životnímu stylu a
s úspěchem projednávali jejich ovlivňování jak na půdě WHO, tak v renomovaných časopisech.
Zpočátku je i stejně úspěšně uváděli do praxe. Byli přesvědčeni, že úspěchy, které biomedicínské
pojetí přinášelo v jiných oblastech, se dostaví i zde. U samotných lékařů tak vznikala iluze, že
medicína je všemocná a jediným problémem je správná diagnóza a volba vhodné léčby či vhodného
životního stylu.
30
Coping znamená schopnost vypořádat se s něčím, vědět si rady. A Antonovsky ve své knize Health, Stress and
coping ukázal, jak je pro zdraví důležitá schopnost vyrovnat se s nepříznivými životními situacemi. Na jeho
salutogenní model zdraví navázal Křivohlavý (Křivohlavý 2001)
31
Vulnerabilita naopak znamená zranitelnost a vystupuje v roli významné determinanty zdraví. Může mít
biologický podklad, nebo psychický podklad. Na psychické úrovni se může v důsledku stresorů (nulové
kontroly nad vývojem situace, bezmoc a beznaděj) zvýšit vulnerabilita jedince vůči duševním, ale
pravděpodobně i tělesným chorobám (Kebza 2005: 93)
99
Sociologové přicházejí se svým pojetím dispozic, jež ovlivňují lidské jednání vedoucí ke zdraví,
na scénu až tehdy, kdy se tento způsob začal jevit jako stagnující a neefektivní. Zatímco sociologie si
stále klade otázku, co to je životní styl a který styl je možno označit za zdravý, medicína i
ošetřovatelství má v odpovědi poměrně jasno. Je to dáno tím, že ve zdravotnictví vede poznání jeho
základních znaků ke stanovení konkrétních cílů a způsobů zdravotní výchovy, což nemůže být splněno
na základě obecných teoretických definic (Ivanová, Marečková 2004: 125)
Také obor veřejného zdravotnictví32 se po dlouhou dobu orientoval převážně na systém péče
o zdraví, a nikoliv na sociální determinanty zdraví. Řešil otázky distribuce zdravotnických služeb,
pozornost byla věnována zdrojům, činnostem a výstupům zdravotnických služeb, zejména s důrazem
na jejich účinnost, kvalitu a efektivitu. Jednou z mála oblastí přesahující resort zdravotnictví, které
byla dlouhodobě věnována pozornost, byla právě oblast životního stylu a jeho rizikových faktorů.
Tato koncentrace na bezprostřední rizikové chování potenciálně kontrolovatelné na
individuální úrovni byla (a je) založena na předpokladu liberálních společností, že je v možnostech
jednotlivců kontrolovat svůj osud, z čehož vyplývala povinnost tak činit. Link s Phelanem zdůrazňují,
že zdraví lidí nelze vysvětlovat jen na základě výčtu rizikových faktorů, které souvisejí jak se
socioekonomickým statusem, tak se zdravotním stavem. Proto přicházejí se svým konceptem
fundamentálních příčin nemocí, ve kterém upozorňují na zásadní význam sociálních podmínek jako
determinant zdraví. Za fundamentální příčiny nemoci označují takové sociální determinanty zdraví,
jejichž vliv na zdraví nemůže být redukován jednoduše prostřednictvím zásahu do mechanismu, který
zprostředkovává vztah mezi danou determinantou a zdravím (Link, Phelan 1995: 86–87).
Fundamentální determinanty zdraví, jakými jsou například socioekonomický status, sociální
pouta, pocit kontroly nad životem, totiž zahrnují přístup ke zdrojům, jenž pomáhá jedincům vyhnout
se nemocem a jejich negativním dopadům prostřednictvím celé řady různých mechanismů, které se
projevují v životním stylu, jenž je dle Bourdieua (Bourdieu 1998: 14–15) disponován výrazně
kulturním kapitálem a habity z něj vyplývajícími. Proto modifikace jednoho z těchto mechanismů
nemůže ovlivnit celkový vliv fundamentální determinanty na zdraví lidí.33 Zdá se, že pro pochopení
vztahu mezi socioekonomickým statusem a zdravím nestačí sledovat aktuální mechanismy
zprostředkovávající vztah mezi socioekonomickou pozicí a zdravím. Musí se sledovat, jaké širší
32
V době svého vzniku se obor zaměřoval na vliv sociálních podmínek na zdraví, zejména na vliv chudoby,
bydlení či pracovního prostředí. S postupnou institucionalizací a profesionalizací se však veřejné zdravotnictví
stalo doménou lékařů, jejich profesních hodnot i biomedicínského pojetí zdraví a nemoci, které dominovalo
po většinu minulého století (Lupton 1995: 31).
33
Historickým příkladem je, že vymýcením těžké bídy a nevhodné hygieny nezmizely rozdíly ve zdraví. Například
se očekávalo, že s růstem životní úrovně, se zdokonalováním sanitace a s masovým očkováním budou
napadena všechna nejvýznamnější „pojítka“ mezi socioekonomickým statusem a zdravím. Avšak nerovnosti
přetrvávaly, dřívější rizikové faktory byly nahrazeny např. kouřením, stravou, alkoholem, nedostatečným
pohybem. Jakmile je jedno riziko eliminováno, vzniká nové.
100
determinanty zdrojů fundamentální determinanty zdraví zahrnují, tj. jak jsou obecné zdroje jako
vědění, peníze, moc, prestiž a sociální vztahy transformovány do zdrojů vztahujících se ke zdraví
(Link, Phelan 1995: 88).
Determinantu označenou WHO jako životní styl (nebo i životní způsob, což je vnímáno jako
synonymum) není možno jednoznačně oddělit od ostatních sociálních determinant, kterými jsou
zdravotnická péče a sociální prostředí. Sociální determinanty navíc mají společný fundament, a to
možnost být ovlivňováni lidským působením (v kladném či záporném slova smyslu). Determinantou
více či méně neovlivnitelnou (zejména pak v krátkém časovém intervalu) je genetický základ a
některé přírodní (geografické) faktory prostředí.
Genetický základ je nesporně významným faktorem, jenž dnes již není výlučně spojován
s reprodukcí solitárních makroorganismů. Je prokázáno, že nejrůznější podněty jsou geneticky
kódovány již na chromozomální úrovni, zatímco na opačném konci spektra jednotlivých etáží
genetických konfigurací dochází ke změnám genofondů celých populačních skupin. Celý navzájem
skloubený komplex různých úrovní tak vytváří výsledný obraz každého subsystému, každého
jednotlivce i každého společenského celku. Geneticky podmíněné dispozice se týkají jak somatické
stránky zdravotního stavu, tak jeho psychické komponenty (Drbal 2001: 43).
Lidská genetická výbava určuje rozhodujícím způsobem spolu s životním stylem, životním
prostředím a zdravotní péčí charakteristiky zdraví každého jednotlivce. Vliv genetických faktorů se
projevuje nejvýrazněji v počáteční a střední fázi života a přispívá největší mírou ke kojenecké a dětské
úmrtnosti (WHO 2001: 57). U odhalení biologických determinant bude vždy největším problémem
jejich specifikace a oddělení od procesu sociální transmise.
Vlivy geografického prostředí na lidi a dějiny zkoumali už antičtí myslitelé jako Hérodotos,
Hippokratés, Thúkýdidés aj. Omezovali se však hlavně na to, že dokazovali kauzální souvislost mezi
fyzickou a psychickou povahou lidí a geografickým prostředím, ve kterém žili. Velký řecký lékař a
živelný materialistický myslitel Hippokratés zkoumal v knize „O vzduchu, krajích a vodstvech“ vliv
geografických faktorů, především podnebí, na utváření tělesných forem člověka i na průběh
fyziologických procesů. Různost lidských individuí na Zemi vysvětloval růzností geografických faktorů.
(Heyden 1960: 22).
Vlivy geografických, demografických a sociálních částí prostředí jsou obtížně vzájemně
oddělitelné, v celistvosti jsou však velmi zásadní a jsou úzce spjaté právě s životním stylem. Je zřejmé,
že každý jedinec potřebuje určitý prostor ke svému životu. Potřebuje dostatek příležitostí pohybovat
se v uspořádaném životním prostředí, aby uspokojil biologické potřeby, složité sociálně podmíněné
potřeby (pracovní seberealizace, mezilidské vztahy atd.) a psychologické potřeby (soukromí a
intimita). „Pocit identity osobnosti je silně tmelen místy, prostorem a věcmi, které jsou pro člověka
101
důležité. Ztráta hmotných věcí, např. domova, což je u lidí v postproduktivním věku zvlášť aktuální,
může mít za následek vážné ohrožení duševní rovnováhy a mentálního zdraví. V tomto mentálně
hygienickém smyslu slova představuje teritorialita jeden ze způsobů rovnovážného udržování pocitu
vlastního já, tělesné a duševní kontinuity, normálního zasazení do života se všemi důležitými
životními hodnotami“ (Černoušek 1986: 23).
Zdravotnická péče jako podsystém systému péče o zdraví je sociální institucí a teprve v rámci
ní probíhají určité fyziologické či patobiologické pochody. Významnými faktory v této kategorii jsou
hodnoty a cíle zdravotnických systémů, etický základ systémů založený na různých principech
spravedlnosti a solidarity, jež umožňují fyzickou, ale zejména ekonomickou dostupnost zdravotní
péče standardní kvality.
Akceptování předpokladu vzájemného působení determinant zdraví se projevuje v tzv.
„Společné zdravotní strategii více odvětví“. Lalondovo pole bylo původně sestrojeno proto, aby bylo
možno nalézt argumenty pro kontrolu ekonomických dotací do zdravotnické péče, které se stále
neúměrně zvyšovaly a ukázat, že lidské zdraví je ohroženo převážně behaviorálními faktory
jednotlivců a skupin. Lalonde se snažil ve své zprávě zdůraznit, že také finanční podpora jiných oblastí
(jako je doprava, zdravé stravování, podpora pohybové aktivity apod.) pomůže zlepšit zdraví
kanadského obyvatelstva (Lalonde 1978). WHO potom pracovala s těmito údaji jako s možnými
preventabilními faktory, což se projevilo v programech „Zdraví pro všechny do roku 2000“ a „Zdraví
21“.
V programu WHO „Zdraví 21 – zdraví do 21. století“, který se skládá z jednadvaceti cílů, je cíl
11 zaměřen na zdravější životní styl. Jeho základní vize zní: „Do roku 2015 by si lidé v celé společnosti
měli osvojit zdravější životní styl“. Pod pojmem životní styl se odborníci WHO v publikaci zmiňují
pouze o zdravé výživě a s ní spojené nezávadnosti potravin, o tělesné aktivitě a o sexuálním zdraví.
Podcíle konkrétně znějí takto: 11.1 zásadně by se měla zvýšit odpovědnost za zdravější chování
v oblasti výživy, tělesné aktivity a sexuálního života; 11.2 měla by se zvýšit nabídka, cenová
dostupnost a dosažitelnost bezpečných a zdravých potravin.
Cíl 11 je součástí strategie „Společná zdravotní strategie více odvětví“ (WHO 2001: 66-71),
která obsahuje celkem pět cílů: Cíl 10 Zdravé a bezpečné životní prostředí; Cíl 11 Zdravější životní styl;
Cíl 12 Snížení škod způsobovaných alkoholem, drogami a tabákem; Cíl 13 Zdravé místní životní
podmínky; Cíl 14 Společná odpovědnost různých odvětví za zdraví.
Strategie „Společná zdravotní strategie více odvětví“ nabízí rámec pro analýzu různých
determinant zdraví, a to včetně jejich vzájemného působení. Hlavní determinanty zdraví byly
rozděleny do dvou základních skupin. Za prvé na skupinu biologických faktorů (věk, pohlaví a dědičné
vlivy), za druhé na skupinu faktorů spojených s životním stylem (bydlení, zemědělství a výroba
102
potravin, vzdělání, pracovní prostředí, nezaměstnanost, voda a sanitace, zdravotnické služby atd.).
Tato strategie nabízí podle WHO politické východisko jednak pro respektování biologického základu
zdraví lidí a jednak pro činnost celé řady odvětví s cílem posílit zdraví a zajistit trvale udržitelný rozvoj
prostřednictvím tělesných a sociálně-ekonomických determinant zdraví, usnadněného rozhodování
lidí ve prospěch vlastního zdraví, posílením schopností i zdravotních aktivit jednotlivců a místních
společenství a motivací všech odvětví s cílem pomoci jim rozpoznat i dosáhnout společné cíle ve
zdravotní i ekonomické oblasti (WHO manuál, MZ, 2001, s. 56–57).
Můžeme si položit otázku, zda je skutečně vždy možné určitým životním stylem ovlivnit vznik
a průběh nemoci. Zde je třeba zmínit, že z patofyziologického hlediska se nemoci dělí na autochtonní
a xenochtonní. Dělení je závislé na příčině nemoci z hlediska vztahu jedince a okolí. U autochtonní
nemoci je důraz kladen na vnitřní příčinu vzniku, např. příčina genetická, imunologická apod., u
xenochtonní nemoci je důraz kladen na zevní příčinu vzniku, jako jsou např. viry, těžké kovy, ale i
zdraví poškozující životní styl. Znamená to, že alespoň u některých autochtoních nemocí je možno
životním stylem ovlivnit jejich patogenezi a u xenochtoních lze životním stylem ovlivňovat nejen
průběh nemocí, ale i jejich etiologii.
Z konkrétních nemocí, které jsou prokazatelně ovlivněny (ne)zdravým životním stylem, je
významná epidemie metabolického kardiovaskulárního syndromu, jehož jednotlivé fenomény mají
vysokou prevalenci v naší populaci; ve středním věku je asi 20 % hypertoniků, 10 % diabetiků, 40 %
obézních s dyslipemií. Tato onemocnění, zejména obezita, však nejsou vázána pouze na vyšší
socioekonomické skupiny, ale prostupují napříč celou populací (Sovová, Ivanová, Ondrušková,
Pastucha 2011: 382). Dílčí závěry Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje, která se
účastní mezinárodní studie „Zdraví a životní styl“ jako součásti projektu HAPIEE, poukazují na
tělesnou hmotnost jako na jeden z důležitých faktorů ovlivňující zdraví a na její kontrolu jako na
efektivní cestu ke snížení rizika kardiovaskulárních onemocnění, hypertenze a diabetu.
Zdraví jako vnucené břemeno?
Zdraví je považováno za určující společenskou hodnotu, jež má v podmínkách naší civilizace
rostoucí zdrojový význam pro sociální život a ekonomický rozvoj. Zdraví je jednou ze základních
složek lidského potenciálu společnosti, složkou mnohostranného rozvoje osobnosti a organickou
součástí seberealizace člověka (Kapr a kol. 1991: s. 29–30).
V současnosti je zdravý životní styl chápán jako racionální a účelné jednání, které je však
podle mnohých autorů (např. llich 1976; Foucault 1996; Komárek 2005; Parusniková 2000; Capra
2002 aj.) pod vlivem sociální, ekonomické, politické, kulturní a zejména medicínské moci. Stále sílící
103
vliv medicinalizace34 a medikalizace35 udělal podle nich ze současného člověka západní civilizace
štvance za dokonalým zdravím.
Např. Le Fanu zařazuje mezi čtyři hlavní etické problémy současné moderní a postmoderní
medicíny tzv. „ustarané zdravé“ (Le Fanu 2001: 12). Znamená to, že při množství (často
rozporuplných) informací o zdraví ze všech stran neuklidní ani člověka cítícího se v kondici sdělení, že
na něm nebyly shledány žádné symptomy nemoci. Problém je, že různé preventivní programy či
osvětové kampaně přestaly být řízeny a distribuovány výsadně státním aparátem. Dnes jsou
zdravotní témata přivlastněna komerčními mechanismy. V honbě za stále většími zisky si jsou
farmaceutické firmy schopny vymýšlet nemoci, které ve skutečnosti neexistují. V angličtině získal
tento jev označení disease mongering, tedy kšeftování s nemocemi a mezi kritiky tohoto trendu se
běžně hovoří o „medikalizaci každodenního života“.
I podle některých medicínských odborníků na etické problémy současné medicíny je
medicinalizace života a zdokonalování člověka největší a nejutopičtější otevřenou perspektivou
medicíny, znamená totiž nejen napravit něco patologického, ale vylepšit, tedy přejít od pouhé
normalizace k optimalizaci (Callahan a kol. 1997: 7–9).
Zdraví se tak stává pro současnou společnost novou mravní hodnotou a dokonce i povinností
civilizovaného jedince (Parusniková 2000: 131) Rozvíjením kultu zdraví se přírodovědně založená a
byrokraticky organizovaná medicína stává nepřímo a skrytě i formou disciplinární moci nad jedincem.
V důsledku medicinalizace života dochází k sociální a kulturní iatrogenezi; moderní lidé ztrácejí
schopnost a ochotu vnímat impulsy svého organismu a autonomně na ně reagovat. Odevzdávají
veškerou odpovědnost za své zdraví i svůj život do rukou lékařů, které vnímají jako
depersonalizované a technické experty. Pasivita a závislost v oblasti péče o zdraví vede k
neschopnosti být zdravý a k trvalé odkázanosti na institucionalizovaný systém zdravotnické pomoci
(Illich 1976: 33; Křížová 2003: 123; Bártlová 2005: 114–116).
Podle Parusnikové se mnozí filosofové a sociologové, např. Illich, Foucault, Lupton, Komárek,
Capra aj. domnívají, že v současné rizikové společnosti získalo zdraví téměř prorockou dimenzi. Být
zdravý rovná se být normální, morální a odpovědný, civilizovaný a úspěšný, silný a atraktivní.
34
Medicinalizací byla Illichem nazvána expanze ne vždy zcela adekvátních medicínských poznatků a prostředků
na řešení problémů, jež svou povahou nejsou nemocí (llich 1976: 8).
35
Termín medicinalizace a medikalizace bývají někdy používány jako synonyma. Medicinalizace je ale pojmem
širším a znamená označování některých (dříve běžných) životních jevů a procesů za hodných zájmů medicíny,
podává o nich informace a pomáhá je medicínským způsobem vyřešit. Medikalizace znamená řešení každé z
normálu vybočující situace nějakým chemickým či přírodním přípravkem, doporučeným lékařem nebo jejím
výrobcem. Medicinalizace znamená, že mnohé sociální a fyziologické aspekty života začaly být medicínou
kontrolovány. Zejména se pak jedná o převládající dominanci medicíny v oblastech dříve nemedicínských začátku a konce života, závislostí, sexuálního chování, stravování, pohybové aktivity a odpočinku, ale také
menopauzy, těhotenství a například v poslední době i zdravého sebevědomí (Ivanová 2006: 123).
104
Pěstování nezdravých aktivit je definováno protikladně – být nezdravý znamená být stigmatizován a
sociálně diskvalifikován, být barbarský a ošklivý. Zdraví jako osobní odpovědnost se podle nich stává
břemenem vnuceným pomocí medicinalizace a medikalizace každému člověku. To vše ovlivňuje, ba
determinuje životní styl některých sociálních skupin. Výsledkem je, že pravidla a principy zdraví se
stávají extrémně internalizovanými, přičemž jsou zvnitřněny jako naše „svobodné volby“
(Parusniková 2000: 134).
Tento behaviorální přístup k neustále „nedokonalému lidskému zdraví“ znamená stálý nárůst
medicínské technologie a institucionální zdravotnické péče i prevence, která je zaměřena na
nesouměřitelné životní styly. Tím rozpoutává stále více „nebezpečný cyklus“ neustále chudé (a
finančně potřebné) zdravotnické péče. Kromě toho také prosazuje v podstatě shodný životní styl pro
všechny, bez ohledu na kulturní, sociální a hodnotové zázemí. To ovšem v důsledku snižuje
důstojnost a udržení individuálních a skupinových kulturních distinkcí v životních stylech (Wiedmann,
Egeland 1973: 853–855).
Behaviorální vysvětlení se začala objevovat již na konci 18. století v souvislosti s významem,
který začal být vzhledem k šíření infekčních nemocí přikládán osobní hygieně. Zdůrazňovala
neodpovědné chování a zdraví škodlivý životní styl jako nejdůležitější determinantu zdravotního
stavu. Dnes se behaviorální vysvětlení zaměřuje na jiné aspekty chování, které se častěji vyskytují v
nižších socioekonomických skupinách – na nevhodnou stravu, konzumaci alkoholu, kouření,
nedostatek pohybu, neadekvátní využívání preventivní zdravotní péče ap. (Kaňová 2007: 24–26).
Zdraví je tedy prezentováno jako něco, co můžeme mít pod kontrolou. Být zdravý je v našich
silách, ovšem musíme se řídit všemi správnými zásadami zdravé životosprávy. Na pomoc v tomto úsilí
nám přispěchá komplex tzv. kampaní k podpoře zdraví (health promotion), čili kombinace osvětových
kampaní, státně řízených programů, komunálních projektů a celého kolosu komerční propagace
zdraví.
Behaviorální vysvětlení nerovností ve zdraví předpokládá, že je možné snížit riziko celé řady
nemocí změnou životního stylu individua. V rámci veřejného zdravotnictví tak vznikla různá opatření
a programy zaměřené na změny individuálního chování. Největší efekt těchto programů,
orientovaných zejména na kouření, výživu a cvičení, byl však zaznamenán u nejvíce zvýhodněných
sociálních skupin. Lékaři věří v prevenci spíše intuitivně, než aby se snažili objektivněji porovnat
velikost nákladů na screening s jeho konečným zdravotním ziskem (Žáček 2000: 163).
Nevyužívání preventivní péče a přetrvávání nezdravého chování u nižších socioekonomických
skupin je přičítáno kulturním rodinným postojům36 charakterizovaným nedostatečnou orientací na
36
V sociálních vědách výzkumy rodin potvrdily, že pro výběr sebenepoškozujícího životního stylu je jednou
z nejdůležitějších determinant emocionální podpora rodiny (Spanier 1981: 67).
105
budoucnost. „Takovým občanům (např. nemocným kuřákům) se běžně vytýká, že nedostatečně
pečovali o své zdraví, nedbali dobře míněných zdravotnických doporučení a přitom teď očekávají, že
někdo pohotově a „zadarmo“ vyřeší jejich případné zdravotní problémy…“ (Holčík, Koupilová 2001b:
99).
Bylo by však nespravedlivé vytýkat biomedicínskému a behaviorálnímu přístupu k lidskému
jednání (a životnímu stylu) jen samá negativa. Není sporu o tom, že medicína dokáže zvládnout
mnoho zdravotnických nesnází a ve správném spojení s politickými představiteli může mít ve svých
preventivních kampaních i úspěch (viz programy proti kouření). Jen je patrné, že dosavadní
komunikace zdravotníků a široké občanské veřejnosti s ohledem na finančně nákladné preventivní
programy, nevede všechny občany k aktivnímu podílu na svém zdraví (Holčík, Koupilová 2001a: 3).
Závěr
Kapitola se skládá ze tří částí. První část přehledovým způsobem naznačuje sociokulturní a
historickou podmíněnost zdraví. Rozdílnost v jeho pojetí v různých epochách klasifikuje podle otázky,
zda je pro zdraví určující spíše psychický, nebo fyzický, či sociální koncept lidského života. Členění
tohoto typu (jednoho z mnoha možných) ukazuje, byť simplifikovaně, na kulturní rámec pojímání
vztahu zdraví a životního stylu. V dobách pohanských a dále výrazně religiózních převažovaly názory
duchovní podmíněnosti zdraví, v novověku byl kladen důraz na vnější hygienické činitele a úlohu
státu, v moderně pak na vnitřní specifické patofyziologické faktory. Limity moderní západní medicíny
však ukázaly omezenost fyzických determinant zdraví člověka a umožnily tak návrat důležitosti
psychických a sociálních (avšak již nejen hygienických) determinant. To se projevuje i v světově
známé definici zdraví podle WHO.
Druhá část kapitoly rozebírá moderní dělení determinant zdraví a vychází z tzv. Lalondova
pole, které tyto determinanty přehledně třídí na čtyři oblasti: genetický základ, prostředí,
zdravotnickou péči a životní styl, přičemž na životní styl je na základě analýz předčasné úmrtnosti
kladen největší důraz. Lalondova idea v roce 1976 nevycházela jen z úmyslu snížit výdaje do
zdravotnictví a podpořit individuální odpovědnost, ale i ze snahy tuto odpovědnost posílit a zakotvit
v praktickém životě všech obyvatel pomocí jiných odvětví společnosti. Jinými slovy, zdůraznila nejen
fyzické, ale i psychické a sociální faktory, které hrají významnou roli při volbě zdravého životního
stylu. I když vztah životního stylu a zdraví byl zřejmý všem společnostem v různých historických
epochách (viz první kapitola), Lalondova zpráva jej podložila statistickou analýzou a stala se tak
základem pro stanovování prevence a podpory zdraví v současnosti. Experti WHO rozpracovali
propojenost determinant zdraví, přičemž při respektování biologického základu zdraví kladou důraz
na sociální faktory determinace.
106
Závěr kapitoly se zabývá zdravím z jiného pohledu. Obrací pozornost ke stále sílícímu
normativnímu tlaku na nutnost být zdravý, pokud chce jednotlivec obstát v současné výkonové
společnosti. To klade na volby individuálních „zdravých“ životních stylů dříve nebývalé nároky. Ty
jsou způsobeny třemi (velmi nepřehlednými) fenomény. Prvním z nich je medicinalizace a
medializace života západních společností, díky nimž se rozostřují základní cíle medicíny a činí z ní na
pohled všemocnou disciplínu. Ale už při prvním hlubším pohledu, zejména v oblasti chronických
onemocnění, je zřejmé, že tomu tak není. Druhým fenoménem je nepřehlednost a spolupůsobení
vlivu jednotlivých determinant na zdraví, z čehož vyplývá nemožnost přesně posoudit vliv životního
stylu na zdraví. Třetím potom nová logika postmoderní společnosti, kterou Lipovetsky (Lipovetsky
2003: 7–8) nazývá procesem personalizace, kdy po rozkazujícím řízení, jež nabízí hotové návody jak
žít (i ve vztahu ke zdraví), přichází volitelné programování na objednávku. Ale každá objednávka je
založena především na fundované premise, vycházející z toho co opravdu lidé chtějí nebo potřebují.
To však nejen díky oběma předcházejícím fenoménům, ale i významnému vlivu kulturních a
ekonomických kapitálů, není vždy jednoznačné a může činit toto rozhodnutí pro jednotlivce
frustrujícím. Proto v odborných kruzích začíná být znovu kladen důraz na tzv. zdravotní gramotnost
obyvatelstva (Holčík 2010), jenž obohacená o technické vymoženosti, kopíruje požadavky antického
světa… „dokud je člověk mlád, měl by získat dostatek znalostí, aby mohl po celý svůj život a v běžných
situacích být sám sobě rádcem ve věci zdraví…. Sem pak patří i lékařský logos, který v každém
okamžiku určuje správný způsob života.“ (Foucault 2003: 137–138). Na rozdíl od antiky by však měla
být směřována na všechny obyvatele, bez ohledu na jejich sociální status.
Literatura
BÁRTLOVÁ, S. Sociologie medicíny a zdravotnictví. Praha: Grada, 2005.
BOURDIEU, P. Teorie jednání. Praha: Karolinum, 1998.
CALLAHAN, D. a kol. Cíle medicíny. Hledání nových priorit. Praha: MZ ČR a IPVZ, 1997.
CAPRA, F. Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura. Praha: DharmaGaia a Maťa, 2002.
ČERNOUŠEK, M. Psychologie životního prostředí. Praha: Horizont, 1986.
DRBAL, C. Politika pro zdraví. Praha: Škola veřejného zdravotnictví IPVZ Praha, 2001.
DRBAL, C. Česká zdravotní politika a její východiska. Praha: Galén, 2005.
DUFFKOVÁ, J., URBAN, L., DUBSKÝ, J. Sociologie životního stylu. Praha: Aleš Čeněk, 2008.
ENGEL, L. G. The Need for a New Medical Model: A Challenge for Biomedicine. In CAPLAN, L.,
ENGLEHART jr., H., T., McCARTNEY, J., J., ed. Concepts of Health and Disease. Interdisciplinary
perspectives. Massachusetts: Addison-Wersley Publishing Company, 1981, p. 589.
FOUCAULT, M. Myšlení vnějšku. Praha: Hartmann & synové, 1996.
FOUCAULT, M. Dějiny sexuality III. Péče o sebe. Praha: Herrmann & synové, 2003.
GLADKIJ, I., KOLDOVÁ, Z. Propedeutika sociálního lékařství. Olomouc: Univerzita Palackého v
Olomouci, 2005.
107
GRAHAM, H., KELLY, M., P. Health inequalities: concepts, frameworks and policy [online]. 2004.
http://www.nice.org.uk/niceMedia/documents/health_inequalities_concepts.pdf
HEYDEN, G. Teorie životního prostoru. Praha: Orbis, 1960.
HIPPOKRATES. Aforismy. Prognostikon. O vzduchu, vodách a místech. Vyd. z roku 1902. Praha:
Alberta, 1993.
HOLČÍK, J. Systém péče o zdraví a zdravotní gramotnost. Brno: Masarykova univerzita, 2010.
HOLČÍK, J., KOUPILOVÁ, I. a) Sociální determinanty zdraví. Základní fakta a doporučení pro praxi v
kontextu programu Zdravá města. Časopis lékařů českých, 2001, Vol. 140, č. 1, s. 3–7.
HOLČÍK, J., KOUPILOVÁ, I. b) Zájem o zdraví a podíl na péči o zdraví jako sociální a kulturní hodnota.
Zdravotnictví v České republice, 2001, roč. 4, č. 3–4, s. 99–102.
ILLICH, I. Medical Nemesis. The expropriation of health. New York: Pantheon Books, 1976.
IVANOVÁ, K., MAREČKOVÁ, J. Pojetí životního stylu v sociálních vědách, medicíně a v ošetřovatelství.
In KUDLOVÁ, P. ed. Ošetřovatelství – perspektivní věda a umění. Praha: Grada Publishing, 2004, s.
121–128.
IVANOVÁ, K. Základy etiky a organizační kultury v managementu zdravotnictví. Brno: NCONZO, 2006.
IVANOVÁ, K. Životní styl jako sociální determinanta zdraví. Rigorózní práce. Praha: Karlova univerzita,
Filozofická fakulta, 2007.
IVANOVÁ, K. Zdraví. In KALIBOVÁ, K., PAVLÍK, Z., VODÁKOVÁ, A. Demografie (nejen) pro demografy.
Praha: Sociologické nakladatelství, 2009, s. 138–142.
IVANOVÁ, K. Sociální determinanty zdraví ve vztahu ke zranitelným etnickým skupinám, obecně a
speciálně k Romům. In DAVIDOVÁ, E. Kvalita života a sociální determinanty zdraví u Romů v České a
Slovenské republice. Praha: Triton, 2010, s. 131–136.
KAŇOVÁ, P. Sociální determinanty nerovností ve zdraví. Doktorská práce. Brno: Masarykova
Univerzita, Lékařská fakulta, 2007. Možno nalézt: http://is.muni.cz/th/8319/lf_d/
KAPR, J. a kol. Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny, 1991.
KEBZA, V. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005.
KOMÁREK, S. Spasení těla. Moc, nemoc a psychosomatika. Praha: Mladá fronta, 2005.
KOTULÁN, J. Zdraví a životní prostředí. Praha: Avicenum, 1991.
KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2001.
KŘÍŽOVÁ, E. Sociologie na poli medicíny a zdravotnictví – cizinec nebo vetřelec? In ŠUBRT, J. ed.
Aktér, instituce, společnost. Sborník k 65. narozeninám prof. M. Petruska, 2003, s. 117–132.
KUBÁTOVÁ, H. Sociologie životního způsobu. Praha: Grada Publishing, 2010.
LALONDE, M. A New Perspective on the Health of Canadians. A working document. Ottava: Minister
of Supply and Services Canada, 1978.
Le FANU, J. Vzestup a pád moderní medicíny. Praha: Academia, 2001.
LINK, B. G., PHELAN, J. C. Social Conditions as Fundamental Causes of Disease. Journal of Health and
Social Behavior, 1995, 35 (Extra Issue), pp. 80–94.
LIPOVETSKY, G. Éra prázdnoty. Úvahy o současném individualismu. Praha: Prostor, 2003.
LOCKER, D. Social causes of disease. In SCAMBLER, G. ed. Sociology As Applied To Medicine. London:
Bailliēre Tindall, 1998, pp. 19–29.
LUPTON, D. The Imperative of Health: Public Health and the Regulated Body. London: SAGE, 1995.
MARMOT, M. Social determinants of health inequalities. In Poverty, social determinants and health
research. Global Forum Update on Research for Health [online]. 2005, Vol. 2.
http://www.bvsde.paho.org/texcom/cd045364/globalforum2/cap1.pdf
McKNIGHT, J., L. Two tools for well-being: Helath Systems and communities. American Journal of
Preventive Medicine, 1994, Vol. 10, No. 3, pp. 23–25.
108
MUNZAROVÁ, M. Úvod do studia lékařské etiky a bioetiky. Brno: Masarykova univerzita, 1995.
ONDOK, J., P. Biotika, biotechnologie a biomedicína. Praha: Triton, 2005.
PARUSNIKOVÁ, Z. Biomoc a kult zdraví. Sociologický časopis, 2000, ročník 36, č. 2, s. 131–142.
PASTORKOVÁ, R., IVANOVÁ, K. Nemoc a invalidita v kontextu životního stylu – klíčové determinanty
zdraví. Zdravotnictví v České republice, 2011, roč. 14, č. 1, s. 250–255.
PLATÓN. Ústava. Praha: Svoboda – Libertas, 1993.
SCHOTT, H. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print, 1994.
SOVOVÁ, E., IVANOVÁ, K., ONDRUŠKOVÁ, J., PASTUCHA D. Psychosociální faktory jako možné rizikové
faktory náhlé srdeční smrti. In Cor et Vasa. Journal of the Czech Society of Cardiology, 2011, Vol. 53,
No. 6–7, s. 381–384.
SPANIER, G., B. The Changing Profile of American Family. Journal of Family Practice, 1981, Vol. 13,
No. 1, pp. 61–69.
ŠLACHTOVÁ, H. Sociální epidemiologie. Ostrava: Zdravotně sociální fakulta, 2005.
WHO. Zdraví 21 – zdraví do 21. století. Evropská řada Zdraví pro všechny č. 6. Praha: Regionální
úřadovna WHO pro Evropu, MZ ČR, 2001.
WIEDMANN, H., H., EGELAND, J.,A. A Behavioral Science Perspective in the Comparative Approach to
the Delivery of Health Care. Social Science & Medicine, 1973, Vol. 7, pp. 845–860.
WILKINSON, R., MARMOT, M. Sociální determinanty zdraví, Fakta a souvislosti. Kostelec nad Černými
lesy: IZPE, 2005.
ŽÁČEK, A. Determinanty zdraví a zdravotní politika. Část 3. Od intervence ke kvalitě života. Časopis
lékařů českých, 2000, Vol. 139, č. 6, s. 163–165.
109
Download

Způsoby života v pozdní modernitě