magazín pro skutečný život
Eliška Hašková Coolidge
Jana Nováková
Bořek Šípek
Andrej Babiš
Pavel Kafka
Petr Beneš
Marie Diamond
Václav Marhoul
Ivana Jirešová & Viktor Dyk
Ladislav
Dráb
lidé
Ladislav Dráb:
Neposlouchám,
ale hodně naslouchám
Autor: Jaroslava Timková
V osmdesátých letech jste emigroval
do Kanady. Byl jste mladý, zdravý, vysokoškolský vzdělaný a na poměry tehdejšího Československa i zajištěný muž, měl
jste rodinu. Co vás lákalo odjet natrvalo
do zahraničí?
Řekl bych, že jsem byl demotivován, toužil
jsem něčeho dosáhnout, chtěl jsem něco
dokázat. A tady mě nic nečekalo. Za studií
na vysoké škole jsem postavil dům, měl jsem
dvě děti a auto, a tím jsem naplnil vlastně
všechno, co bylo v té době možné. Hnala
mě touha zjistit, jestli jsem schopen něčeho
dosáhnout. Mít vyšší smysl života, dokázat se
na sebe spolehnout. Musím říct, že v té době
jsme se rozvedli, a pak už mě tady nedrželo
nic. Odjel jsem do Kanady, která pro mě byla
magickou zemí, byla otevřená, nekonfliktní,
kosmopolitní a naprosto výjimečná.
Nechtěl jsem zůstat v Evropě, připadala
mi taková hodně kastovní, například Německo nebo Švýcarsko. V Kanadě jsem se
cítil svobodně, i když jsem neměl vůbec
nic, věděl jsem, že přežiju. Když mě přijali,
samozřejmě po ověření mé minulosti, jestli
nejsem souzen, není na mě vydán zatykač,
jsem si mohl zvolit cestu. Líbilo se mi, že
jako emigrant jsem dostal dvě možnosti
a mohl se rozhodnout, kterým směrem jít.
Mohl jsem studovat jazyk a brát podporu
a pak se rozhlídnout, co chci dělat, nebo
se rovnou, sám postavit na vlastní nohy.
Připadalo mi, že do školy jsem chodil dost
dlouho, a tak jsem si vybral tu druhou, náročnější cestu.
Jaká byla ta cesta?
Velmi pestrá a náročná. Začínal jsem jako
dělník na stavbě, potom jsem pracoval
a postavili se na vlastní nohy. To je nepřenositelná zkušenost, a kdyby se mě někdo
zeptal, jestli bych to znovu udělal, neváhal
bych ani vteřinu. Doporučil bych to úplně
každému. A můžu říct, že to nebylo jednoduché, ale dneska si věřím úplně ve všem.
To nedokáže a ani nemůže dát žádný mentor, žádný kouč.
Není cíl, kterého by
člověk nemohl dosáhnout
v autodílně a opravoval Volkswageny Brouky, to bylo moje první auto v osmnácti letech. Dědeček mě naučil všechno si na něm
udělat a najednou se mi to hodilo. Tu autodílnu měli Slováci a já jsem tam měl kus
Československa. Později jsem se dostal
k práci domovníka v domě, který měl 150
bytů, a tam jsem se seznámil s mnoha lidmi.
Byl to multikulturní dům. Poznával jsem různé kultury, různé chování a to byl jen krůček k práci v realitách a vydělávání větších
peněz. Pokud bych měl říct jednu důležitou
věc v tomto rozhovoru, když se ohlédnu
zpět, tak bych všem, kteří chtějí v životě
něco dokázat, přál emigraci. Aby si zkusili jít
do prostředí, kde nikoho neznají, neznají řeč
Vrátil jste se, když se uvolnily poměry
v roce 1989?
Nevrátil, jezdil jsem sem a pomalu začal
podnikat. Dával jsem dohromady lidi v podnikatelské sféře, pro které byla v té době
Česká republika exotická. Lidem ze zahraničí, kteří tady chtěli podnikat, jsem tady našel
vhodné kontakty pro jejich byznys.
Co bylo nejcennější, co jste se v emigraci
naučil?
Bezesporu to, že v podstatě není cíl, kterého
by člověk nemohl dosáhnout, když má pokoru k věcem. Pak není nic, na co by si nemohl sáhnout. Neexistuje nic, na co bychom
si nemohli sáhnout, není nikdo, s kým
9
lidé
Andrej Babiš:
Co je úspěch?
Jeden z nejbohatších a nejvlivnějších mužů Česka už nesní o penězích,
ale o tom udělat někomu radost. Sní také o tom, že by jednou vstal v osm
hodin, přečetl si noviny a věnoval se dětem. Jaký je Andrej Babiš?
Autor: Zuzana Pšenicová
Na Streamu o vás běží dvě videa, z nichž
váš rozhovor s Ivo Tomanem už má mil‌ion
a půl zhlédnutí. Čím si ten obrovský
zájem vysvětlujete?
Víte, že mi dokonce vyčítali, jak v tom jednom videu moderátor Kazma vyhazuje
do vzduchu peníze? Že si prý jich nevážím. Já
je opravdu nevyhazoval. To byl jeho nápad.
Ale měl jste u sebe sto tisíc?
Tak to víte. Mám čtyři děti, dvě vnučky a pořád ode mě někdo něco chce a do bankomatu chodit neumím. Ale měl jsem tak padesát,
víc ne. (směje se)
Tak to máte podobně jako se stolním
kalendářem, který sebou všude nosíte, že
nepoužíváte ani platební karty?
Já jsem dost konzervativní. Ten kalendář je
přehledný. Podívejte, tenhle týden nemám
tak nabitý. Manželka odletěla do Francie a já
se mám starat o děti. (v kalendáři je denně
pět šest schůzek)
Přes to, že jste konzervativní slavíte
nepochybně v moderní době úspěch. Čím
si vysvětlujete, že jste se dostal tak daleko?
14
osobní rozvoj
Bylo to například tím, že jste už od patnácti tvrdě pracoval na svém snu?
Co je to úspěch? Pro někoho může být
úspěch, že spí osm hodin, což mně se
dlouho nepodařilo. Já spím tak pět hodin.
Určitě je úspěch, že se nám podařilo vybudovat Agrofert bez nějaké kupónové
privatizace, na to jsme hrdí. Lidé, když mají
cíle a plány a jdou za tím, při troše štěstí
a hodně práce, se jim to určitě povede. Ten
úspěch může mít i jiný rozměr. Třeba spokojená rodina.
O čem jste snil v těch patnácti letech?
O penězích, chtěl jsem být bohatý.
mi krev. Byla to dost těžká nemoc. Tam jsem
se opravdu naučil francouzsky. Ovšem byl to
docela drahý kurz – za ten léčebný pobyt dal
můj otec skoro všechny úspory, protože pojišťovna to neplatila.
Když jste se dostal z nemoci, studoval
jste a pořád měl nějaké brigády. Bylo to
náročné?
Vagóny jsem skládal jen poprvé a naposled.
Nikdy jsem nebyl moc fyzicky zdatný. Skládali jsme to celý den a vydělal jsem 21 korun. Tři
dny jsem pak nemohl chodit. Tak jsem pak
radši chodil překládat balíky na poštu, což
nebylo tak náročné. Roznášel jsem mléko,
házel kameny do základů…
Rodiče nebyli dost bohatí?
Naši byli úředníci. Táta pracoval v podniku
zahraničního obchodu, také například v Etiopii a Francii, kde prodával české obráběcí
stroje. Díky jim jsem se ale naučil jazyky, což
bylo cenné.
Byla to dobrá škola pro život?
Důležitá je ta motivace, když chcete něco
dokázat. Myslím, že problém u bohatých rodičů je to, jak vytvořit motivaci u svých dětí.
Je to hlavně otázka výchovy.
Francouzsky jste se prý naučil
v nemocnici?
Ve Švýcarsku, kde byl táta také služebně, jsem
musel asi na rok do nemocnice, nesrážela se
Co je ještě důležité pro úspěch? To, že
vstáváte v pět ráno?
Jedním z parametrů úspěchu je štěstí. To musím zaklepat, že jsem měl, i když se mi
lidé
Věřím
schopným lidem
S Václavem Marhoulem se potkáváme krátce po oslavách
listopadových událostí, v době předvánoční, v době, kdy vrcholí
Pozitivní evoluce Karla Janečka a prezidentští kandidáti útočí ze
všech stran. Václav Marhoul je svůj a je velmi autentický.
Autor: Jaroslava Timková
Co říkáte na rozdělení společnosti
na hodné a zlé, na zlojedy a slušné občany, na ty nahoře a dole, na slova o svobodě, o kterou přicházíme ve chvíli, kdy
se s někým ztotožníme a jsme ochotní
tolerovat jen tento proud, jen tento
názor, jen tohoto kandidáta a nevidíme,
že jakmile se za něco postavíme, tak už
něčemu sloužíme a v tu chvíli už nejsme
úplně svobodní. Posloucháme různá
populistická slova a hesla, protože říct
lidem, začněte u sebe, přestaňte v práci
chatovat, když máte pracovat a zaměstnavatel vám platí váš čas, nic si z práce
neodnášejte, když to není vaše, zameťte
si před vlastním prahem, chovejte se čestně i ekologicky, využívejte svůj potenciál
a nedělejte to, co se vám nelíbí na ostatních. Lidem se vlastně nelíbí to, co sami
dělají. Jen jeden krade obálky v kanceláři
a druhý odklání miliony. Každý využívá
svoje příležitosti. Co si o tom myslíte?
Je svým způsobem smutné, že většina lidí
neustále očekává jakéhosi mesiáše, který se
náhle a odnikud zjeví, všechno za ně nějak
ze dne na den vyřeší a oni pak nebudou
muset na svém stávajícím přístupu k životě
něco zásadního měnit. Ale asi se jedná o takovou odvěkou touhu lidstva – nemuset se
moc snažit a mít se přitom dobře. Na druhou
18
osobní rozvoj
stranu přesně chápu, že ne každý je takový
silák, aby se dokázal se svým životem tak úplně jednoduše poprat a řekl si, tak dobře, tak
já začnu nejdřív u sebe. Někdy to lidé dokáží.
Bohužel ale jen při takových těch novoročních předsevzetích typu: od zítřka přestanu
kouřit, nebudu lhát, začnu cvičit… Jenže
taková předsevzetí mají většinou jepičí život
a po pár hodinách či dnech přestávají fungovat. Zkrátka něco změnit, cokoliv, včetně
sebe, nejde lusknutím prstů. Zcela logicky
to vyžaduje neuvěřitelně dlouhý čas a taky
spoustu vůle, energie a odhodlání. Každopádně by se to nemělo nikdy vzdávat a snažit se třeba natisíckrát. Furt lepší řešení, než
to vzdát úplně.
Před třiadvaceti lety jsme měli hodně pozitivní období, nevadili nám mrazy, byla
plná náměstí, lidi čekali na nový život,
na něco zázračného.
Bylo to úžasné období změn, bohužel se
naše společnost od morálního étosu, který
panoval na Václavském náměstí v roce 1989,
hodnotově propracovala k nadšení z nákupů
v supermarketech.
Jak jste prožíval toto období vy?
Poctivě. Mám vedle jiného v živé paměti
28. říjen roku 1989, kdy byla také demonstrace
a kolem Kaprové ulice nás demonstrovalo
ke konci už asi jen 120. Tahali jsme kontejnery jako zátaras a házeli je příslušníkům
na auta. Pamatuji se, jak mě zásah vodního
děla namáčkl pod auto, voda se mně valila
přes hlavu, tak jsem jí otočil na druhou stranu
směrem ke kavárně, které se říkávalo Depreso. Sedělo tam dost lidí a na baru si klidně
popíjeli svoje drinky, Jinými slovy – bylo jim
úplně jedno, co se děje venku. Bylo to naprosto absurdní. O patro výše se ustrašení
důchodci schovávali za záclonami. Bylo mně
jich líto. Viděli to svýma očima. No a za tři týdny bylo na Letné přes milion revolucionářů.
Od té doby jsem docela skeptik. Nechci být
příkrý ve svých názorech, je to můj osobní
problém, ale nevěřím davovým psychózám
a shromážděním. Zvlášť, když jsou, řečeno
v uvozovkách, zadarmo.
Čemu věříte?
Schopným a poctivým lidem. Nejsem psycholog, ani nemám v rukou žádné sociologické průzkumy, ale tak nějak cítím, že asi jen
tak deset procent lidí je skutečně schopno
dělat věci, které dokáží posunout svět kupředu. Jsou to takoví raziči tunelu, který vede
tvrdou, černou a nepoddajnou skálou. Jsou
ochotní se stále snažit a dávat všanc svoje zdraví a někdy i život. Teď nemám
Václav Marhoul –
– Taková never
ending story…
Byznys
Bořek Šípek
srdcem
Svou práci dělám
a odevzdávám vždycky
to nejlepší
Váš život je velmi pestrý. Jak jste se dostal
do emigrace?
Odcházel jsem v lednu 1969, jen týden předtím, než se upálil Jan Palach. Bylo mi tehdy
necelých 20 let a předtím jsem se dozvěděl,
že se kvůli politickému profilu rodičů (tatínek
byl živnostník) nedostanu na vysokou školu.
Rodiče navíc už nežili, byl jsem sirotek a cítil
jsem, že mě v téhle zemi v podstatě nic nečeká. Sbalil jsem si malý kufřík a odjel do Bavorska. Původně jsem chtěl odjet do Švýcarska,
nejdříve jsem si ale potřeboval vydělat peníze do začátku, a tak jsem v Bavorsku začal
pracovat v truhlárně. Po třech měsících jsem
se do Švýcarska vydal, ale dozvěděl jsme se
tam, že akceptují uprchlíky, jenom pokud je
to jejich přímá cesta.
Když jste odcházel z tehdejšího Československa, jaké jste měl vzdělání?
Měl jsem vystudovanou střední uměleckoprůmyslovou školu, obor tvorba nábytku.
Když mě ve Švýcarsku odmítli, vrátil jsem se
do Německa a pět let jsem v Hamburku studoval architekturu. Žil jsem v té tradiční české
představě, že architektura je matka umění,
což se ale nepotvrdilo. V roce 1968 nastala
ve Francii a Německu doba velkých studentských revolucí a úplného převratu na školách.
Začala tam fungovat tripartita, pustil jsem
se do studia předmětů, jako byla kaligrafie,
50
osobní rozvoj
kreslení nebo modelování hlavy. Tyto předměty se začaly rušit a nahrazovala je sociologie, psychologie nebo třeba psychologie
staveb. A to mě tedy nikdy nebavilo! Záhy mi
došlo, že už v budoucnosti nevyjdu jen s tím,
že umím hezky kreslit a navrhovat, ale že k architektuře patří ještě něco jiného.
Autor: Jaroslava Timková
I když jsem se jí bránil, odpor jako na začátku k ní necítím. Dodnes ji ale vidím jako
vědu spíše normativní, která nám určuje,
jak se máme chovat, co je ve společnosti normální a co už není. Když pak z toho
vybočíte, tak přestáváte být společností
akceptovaní.
Všechno co dělám, dělám
svědomitě až do konce
S nějakým vrozeným odporem ke kognitivním či normativním vědám jsem se
rozhodl, že si vyzkouším trošku teoretického vzdělání. Začal jsem studovat filozofii.
Studia jsem ukončil doktorskou prací, která
byla o architektuře jako o komunikativním
procesu. Filozofie se mi ale dostala pod kůži
a nějakou dobu jsem vyučoval na univerzitě
v Essenu teorii architektury. Najednou jsem
váhal mezi praktickou architekturou a tou
filozofickou.
Není architekt do jisté míry také
psycholog?
Záleží, jak k té psychologii přistupujete.
Stavebně mě tahle věda zaujala velmi,
protože v ní neustále pracujete s pocity.
Myslím si, že každý klient je jiný, jako architekt mu musíte porozumět a pochopit
„řeč“ jeho mozku…
Ano, to určitě.
V zahraničí jste tvořil skoro dvacet let. Byl
jste stále v Německu?
V roce 1982 jsem odešel z Německa do Holandska, kde jsem si otevřel vlastní studio. Nejdříve jsem pracoval hlavně v designu, tvořil
jsem návrhy a začal pracovat i se sklem. V tu
dobu jsem se pomalu vracel k architektuře.
Pak jste se vrátil domů do České
republiky?
Vrátil jsem se v podstatě nadvakrát. Nejdříve
hned v roce 1989. Tehdy mě ředitelka
51
podnik ání
V životě i práci
Když chtěl do důsledku
poznat čajovou kulturu,
odjel se skupinou
čajovníků z Dobrých
čajoven a Spolku milců
čaje do Číny na vlastní
kůži zažít asijskou
teorii a praxi čajového
oboru. Když chtěl
přidat prodej čokolády,
sbíral a ochutnával ji
až do omrzení. Hubert
Hátle nechce nic dělat
povrchně. A jeho
zákazníci ho proto znovu
a znovu vyhledávají,
aniž by jim něco
vnucoval.
Autor: Jaroslava Timková
74
osobní rozvoj
Hubert Hátle:
musím mít harmonii
Jak se to vaše povolání dá nazvat? Jste
čokoládovníkem?
Čokoláda je taková třešnička na dortu, pracuji v gastronomii osmnáct let, a čokoládou se zabývám teprve posledních sedm
roků. Jsem obchodník a degustátor čaje,
stejně tak i čokolády. Chcete-li čajovník,
čokoládovník.
Jaká byla vaše cesta ke gastronomii?
Vystudoval jsem chemickou průmyslovku
a chtěl dělat to, co mě baví. Chemie mě ale
paradoxně nikdy nebavila, přetrpěl jsem
školu, to bylo začátkem devadesátých let.
Dlouho jsem se nenašel v ničem, abych si
řekl, tohle jsem já, to budu dělat celý život.
Začal jsem cestovat po Evropě, vystřídal
jsem řadu náboženství a sekt, jež u nás tehdy byly, křesťany, hinduisty, buddhisty, ale
soužití s nimi mě vždy odradilo ve chvíli, kdy
jsem ucítil nějaký nátlak, často se jednalo
o křest a placení desátků. Hledal jsem něco,
co mě nebude omezovat a duchovně mě
naplní, bylo mi jedno, co to bude. Dal jsem
si půl roku na to najít životní směr. Zvažoval
jsem život v lesním srubu, v klášteře i založení firmy. Vzal jsem batoh, cestoval jsem
po Čechách a skončil v Pardubicích, v Dobré čajovně, což byla jedna z mála čajoven
v té době u nás. Naskočil jsem na jednu
z prvních českých novodobých čajových
vln a dodnes na ní surfuji.
V těch sektách jste hledal duchovní naplnění. Našel jste ho?
Naplnění ne. Ale každá organizace pro mě
byla zčásti i dobrou inspirací. Čehož využívám dodnes v osobním životě i v práci. Sekty
a církve fungují podobně jako firmy. Reklama,
nábor, motivace, uctíváni, manipulace, zastrašování, odměňování, loajalita, pozdržování
informací, soudržnost. Naplnění jsem našel
později v sobě, ale jsou lidé, kteří nemohou
být bez autorit a potřebují vodítko. Proto
vše stále funguje. Ovšem nedám dopustit
na princip poznávání. Obohatilo mě to. Člověk se může učit stále, když chce.
Od sekt jste se dostal i k síťovému marketingu. Co vám vadilo, že jste nezůstal?
Síťový marketing je skvěle propracovaný
a funkční. Nedávno jsem dostal lákavou nabídku na multilevelový prodej luxusních amerických olejů, nemít práci,
asi bych do toho šel,
protože mě naprosto
uchvátila jejich kvalita, teprve poté jsem se
dozvěděl, že jde o síťový marketing. Dobré
zboží se chválí samo. Kdybych měl kapacitu,
tak bych si postavil marketingovou síť na čokoládu a vím, že by fungovala. Neměl bych
s tím systémem žádný problém, protože
máme dobré produkty, ale to pojetí, nutit
lidem všechno možné, ačkoli to k životu
vždy nepotřebují, mě naprosto odradilo.
Když na to má člověk povahu, může zbohatnout. Hodně lidí se z dělnických profesí a z takřka bezvýchodných finančních
situací dostalo na solidní úroveň podnikání, a to je skvělé. Ale mě tam vadilo to direktivní nahánění klientely, člověk málem
přišel o všechny přátele, kteří se nechtěli
stát odběrateli, nebo prodejci. Nechci obchodovat stylem kupte si všechno, protože to vypadá skvěle. Já chci prodávat jen
to, o čem si myslím, že to skvělé je opravdu. A proto jsem vlastně skončil u zdravé
výživy, u čaje, příslušenství a ještě k tomu
přidal ženšen, kakao a čokoládu, kávu, delikatesy. Poskytuji také zábavně vzdělávací
poradenství ohledně zdravé výživy, protože jsem se léta zabýval makrobiotikou.
Od té doby používám její principy v mnoha činnostech.
Sortiment vznikl z toho, že jsem si něco
oblíbil. Takhle vlastně začala moje profese
degustátora a obchodníka s čajem a čokoládou. Na prvním místě byla vždy
75
roz voj
Renata Kronowetterová:
Každý je tvůrce
vlastní
reality
Cesta Renaty Kronowetterové
k dnešní úspěšné kariéře
vyhledávané koučky,
spisovatelky bestsellerů
a pracovní partnerky slavného
Briana Tracyho, začala před
víc než deseti lety v Austrálii,
kam z rodných Čech odjela
původně jako „au-pairka“.
Autor: Táňa Tučková
B
ody zlomu v jejím životě byly studium
vysoké školy v Austrálii (postgraduál
Training and Development – osobní
a profesní rozvoj), ale především ošklivá
bouračka na motorce, která ji na čas upoutala na invalidní vozík. Z nejhoršího se sice
dostala, ale s diagnózou částečné invalidity. S „nevyléčitelnými” úpornými bolestmi
zad se podle lékařů měla smířit a naučit se
s nimi žít. Takový životní úděl však odmítla
přijmout!
Tenkrát, když ti nedokázala pomoct
západní ani východní medicína, jsi se
rozhodla sama nalézt lék proti chronické bolesti. Jak to dopadlo, našla jsi ho?
Ano a jsem za to moc vděčná. Byla to však
dlouhá bolestivá cesta, která trvala tři roky.
Jako bonus mi přinesla důležitá poznání.
Prvním krokem k uzdravení je přijmutí plné
odpovědnosti za vlastní zdraví (neočekávat, že nás někdo, nebo něco uzdraví). Dále
je třeba věnovat pozornost všem třem aspektům bytí: tělu, mysli a duši (pozn. red.další rady v rámečku).
Pokud trpíte nějakou nemocí nebo bolestí, zaměřte se na příčiny, nejen na následky. Je rovněž skvělé začít studovat ty,
kteří se vyléčili. Co dělali, jak přemýšleli,
na co zaměřovali svou pozornost? Můžete
využít i svoji intuici, aby vás přivedla k řešení. Odpovědi pro vyléčení nemusí ležet
venku, kde je hledáme, ale mohou být
uvnitř nás samých.
Tvůj guru na cestě za osobním rozvojem
byl prý člověk, který tě při bouračce tak
fatálně zranil. K jakému zásadnímu
poznání tě přivedl nejdřív?
Naučila jsem se od něj, že existuje „něco
mezi nebem a zemí“. Je to velká moudrost, ke které máme neomezený přístup
116
osobní rozvoj
a může nám dát vedení, pokud se s ní dokážeme spojit.
Je pravda, že člověk, který mě přejel, mě
zasvětil do principů kvantové fyziky, synchronicity a zákona přitažlivosti. Za to jsem
mu vděčná. Do té doby jsem tyto principy
neznala, před bouračkou jsem byla velmi
„pragmatický“ člověk. Věřila jsem, že věci
kolem nás prostě existují a ani mě nenapadlo, že svými myšlenkami, pocity a záměry ovlivňuji věci a situace kolem sebe.
Nevěděla jsem, že jsem doslova tvůrcem
své reality!
Co nás tedy nejvíc brzdí? Jsme to my
sami, nebo okolnosti našeho života?
Největší překážky leží uvnitř nás samých.
Nikoli tedy kolem nás. Často nás brzdí naše
vlastní omezující přesvědčení, nebo třeba
nízké sebevědomí, či strach z neznáma,
z odmítnutí nebo neúspěchu. Také to bývá
i nevole uskutečnit změnu. Je zkrátka potřeba se posunout ze zóny komfortu, kde to
známe, do zóny růstu, kde musíme poznávat nové a učit se.
Co je vlastně podle tvého názoru na cestě za osobním rozvojem nejdůležitější,
k čemu má být člověku především?
Nejdůležitější je na cestu se vydat. V životě se vše buď rozvíjí a roste, nebo stagnuje
a umírá. Když zvolíte první variantu, tedy
pracujete na svém osobním rozvoji, tak se
postupně stáváte stále vědomějším tvůrcem vlastního života. Dříve či později poznáte, že myšlenky jsou příčiny a okolnosti
následky.
Jak tedy postupovat, abychom si opravdu plnili své sny a přání? Existuje metoda, která skutečně funguje?
Ano a má několik kroků:
1 | SNĚTE VELKÉ SNY A STANOVUJTE SI
VYSOKÉ CÍLE
Všichni úspěšní lidé mají nejprve velké sny
a potom neustále hledají způsoby, jak je proměnit v realitu
2 | NAPIŠTĚ SI SVÉ CÍLE NA PAPÍR
Spousta lidí nosí cíle v hlavě. Zařaďte se mezi
3 % nejúspěšnějších lidí tím, že si cíle pravidelně budete psát.
3 | VYTVOŘTE SI PLÁN
Napište si kroky, které je potřeba uskutečnit
a stanovte si priority. Buďte flexibilní a modifikujte svůj přístup do té doby, než cílů
dosáhnete.
4 | PUSŤTE SE HNED DO REALIZACE
Každý den dělejte potřebné kroky, které vás
přiblíží k vašim cílům. Bez toho to nejde!
5 | VYPĚSTUJTE SI DOBRÉ NÁVYKY
Sebedisciplína, zaměření na cíl a na řešení,
proaktivita a pozitivní přístup jsou nezbytné.
6 | VYUŽIJTE SVOJI MYSL
Vaše mysl je velmi silný nástroj. V dosažení
úspěchu můžete využít mentální techniky
jako jsou vizualizace, afirmace, NLP, Ho´oponopono...atd.
7 | VZDĚLÁVEJTE SE
Školou to nekončí! Existuje spousta zajímavých knih, seminářů a audionahrávek, které
vás mohou obohatit.
8 | OBKLOPTE SE LIDMI, KTEŘÍ VÁS
PODPORUJÍ
Vaše okolí a zejména lidé s kterými se stýkáte
vás ovlivňují. Dobře si vybírejte s kým a jak
trávíte čas. Najmout si kouče pomáhá.
9 | POMÁHEJTE OSTATNÍM K ÚSPĚCHU
Život je jako bumerang, dobré věci, které
uděláte pro druhé se vám jednou vrátí.
10 |UDĚLEJTE SI POŘÁDEK
Vyházejte nepotřebné věci, proberte šatník, promažte počítač a udělejte si pořádek ve své hlavě i ve vztazích. Vše má vliv
na úspěch.
117
rodina
Diagnóza puberta
I
když ty – z dospělého pohledu – nejkrásnější dětské roky, kdy nám potomek
vděčně visel na rtech, okouzloval nás
svou bezbrannou naivitou, překvapoval
tisícem otázek a roztomilým rošťáctvím,
skončily někdy s nástupem do první třídy,
pořád se nám ještě dařilo alespoň občas své
syny a dcery zaujmout a osvědčené způsoby,
jak v běžných každodenních situacích udržet
vlastní autoritu, vcelku fungovaly. Jakmile ovšem do hry vstoupí hormonální změny spojené s pubertou, už nikdy nic nebude jako dřív.
Puberta jako zvrat
Puberta:
Prostor pro vzdor
příležitost k růstu dětí i rodičů
S tvrzením, že puberta patří k náročným životním etapám, sice souhlasí každý,
obvykle se ale nemůžeme shodnout na tom, je-li náročnější pro děti nebo pro jejich
rodiče. Záleží na tom, na které straně barikády se zrovna nacházíme nebo se
kterou jsme díky vlastním zkušenostem schopni více sympatizovat. Přiznejme si
na rovinu, že těžké to mají všichni.
Autor: Daniela Kramulová
178
osobní rozvoj
„Pamatuju si to naprosto přesně. Puberta naší
dcery k nám vtrhla bez varování v den jejích
třináctých narozenin,“ vzpomíná matka dnes
dospělé Johany. „Dostala své první měsíčky
a úplně se změnila. Z holky do nepohody,
která nezkazila žádnou legraci, se přes noc stala ukňouravá
frfňa. Urážela se kvůli hloupostem, v každém našem slově
nebo gestu hledala skryté
útoky proti sobě. Když jsem
chtěla, aby umyla nádobí,
tvářila se, že ji nelidsky týrám.
Kamarádky si obvykle stěžovaly, že na jejich děti „leze puberta“ postupně, taková prudká změna mě úplně vykolejila
a zaskočila,“ přiznává matka. „Naštěstí tohle
nesnesitelné období trvalo jen pár měsíců,
pak už to celkem šlo,“ dodává.
Jiní rodiče by zase mohli barvitě vyprávět o pozvolném nárůstu dětského odporu
v nejrůznějších podobách od odmlouvání
a ignorování, přes provokující chování, které
může postupně nabírat grády, až k otevřené
vzpouře. Dospívání prostě provázejí i výrazné psychické změny spojené s uvědomováním si vlastní individuality. A nejen v oblasti
emoční či sociální, které vnímáme nejcitlivěji,
ale i rozumové.
Časopis Respekt před několika lety vydal speciální číslo nazvané Diagnóza puberta. Vysvětluje se
v něm proč a jak se „puberťáci“ chovají. Některé
poznatky jsou zajímavé:
„Nejde zdaleka jen o hormony, je prokázáno,
že činnost mozku puberťáka je jiná, v mnohém
rychlejší. Některá centra mozku jsou tak v této
době na mimořádně vysoké úrovni, třeba centrum řeči. Naopak některé části mozku jako
by byly vypnuté. Puberta není nějaká porucha
od normálu nebo krize, která přejde. Z biologického hlediska je to startovní výstřel ke generační
změně. Mladí lidé převzali kormidlo. A k tomu
potřebují odvahu a rozhodnost.“
Je to tak jasné. Nechápeš to?
Zhruba mezi jedenáctým a patnáctým rokem se rozvíjí abstraktní myšlení – schopnost představit si i to, co reálně neexistuje,
chápání abstraktních pojmů, kombinační
schopnosti, hledání alternativ při řešení
problémů. Rozvíjí se krátkodobá i dlouhodobá paměť, stejně jako sebereflexe,
což dává dospívajícím pocit, že chápou
souvislosti a „mají řešení v paži“. Kvůli nedostatku dalších znalostí a zkušeností se
jim totiž řešení problémů zdají být jasná
a zřetelná. A potřebují cítit „za svůj přínos“
ocenění. Kompromisy dospělého světa jejich (dočasné) černobílé vidění pořádně
dráždí.
Zároveň je to období, kdy se náctiletí
mohou nadchnout pro nejrůznější extrémní názory, ideologie či náboženská hnutí,
Děláme jim starosti
Subjektivní vnímání takových „ubíjejících“ běžných drobných problémů může být mnohem
silnější a víc vyčerpávající, než tušíme a jsme
ochotni připustit. Psycholog Imrich Ruisel
na základě svého výzkumu jmenuje mezi nejvážnějšími potížemi dospívajících: strach ze selhání, úzkost
(až po sociální zablokování se),
problémy s učením, vzdávání se, fyzickou nedokonalost,
podezřívavost, roztržitost, malou koncentraci, zranitelnost,
nedostatek sebehodnocení
i sebekontroly. Často děláme
starosti potomkům i my, rodiče – zvlášť pokud
si uvědomují naši partnerskou krizi nebo když
vytrvale narážejí na nepochopení. Ač se nám
to mnohdy nezdá, skutečně platí, že zatímco
v těch obvyklých, každodenních situacích
získává stále větší váhu ocenění skupinou
vrstevníků, když přijde zátěžová situace,
opravdový průšvih a pořádná krize, jsou těmi
nejdůležitějšími osobami, na jejichž názoru
odrůstajícím dětem opravdu záleží, pořád
ještě rodiče.
Puberta je vlastně skvělé období.
Všechno už zvládnete, jen to
po vás nikdo nechce
která v rodině nemají tradici a všichni se
diví, kde se to v dítěti „z tak slušné rodiny“
vzalo.
Pubertální děti a jejich rodiče se obvykle liší v důrazu na běžné denní starosti. Zatímco dospělí mají tendenci přikládat váhu
oblastem souvisejícím s výkonem a úspěšností (ve škole, na tréninku, v hudebce...),
pro dospívajícího syna či dceru může subjektivně znamenat velký problém třeba
beďar na nose nebo hádka s kamarádem.
Mnohem dramatičtěji prožívají i chvíle, kdy
nebyli spokojeni se svým chováním, hlavně
mezi vrstevníky, nebo je trápí cosi na vlastním vzhledu.
Vzpoura proti autoritě
Má-li si dospívající začít uvědomovat vlastní
individualitu, je vcelku logické, že začne
179
zdraví
Aromaterapie
mocný spojenec osobního růstu
Emoce jsou nepochybně hybnou silou našeho života. Pokud ze svých emocí učiníme
přátele, získáme rychlý a přesný radar, který mapuje, jak si právě stojíme. A pokud
máme mapu a jestliže ji umíme číst, pak jsem svobodni na svých cestách. V práci
s vlastními emocemi máme v aromaterapii mocného spojence.
Autor: Adéla Zrubecká
Z
ačnete-li používat éterické oleje
nebo aromaterapeutické preparáty jako běžnou součást každodenního života, zjistíte zakrátko, že jste
mnohem odolnější k emočním
výkyvům a za čas možná s údivem zkonstatujete, že stres vás nedostává na kolena, že
hladina energie ve vašem těle je vyrovnaná
a že si ani nepamatujete, kdy jste byli naposledy nemocní... Jak je to možné?
Jak to vlastně funguje
Aromaterapie je přírodní medicína, jež využívá léčebných účinků éterických olejů.
Éterické oleje jsou koncentrované, vonné,
vysoce účinné rostlinné výtažky, které obsahují to nejlepší a nejúčinnější, co rostlina
má. Jsou její esencí, ochranou a také její
lékárnou. Chemicky vzato jsou to velmi složité sloučeniny obsahující běžně na stovku
rozličných prvků. Jejich účinků využívá hojně farmaceutický a potravinářský průmysl,
i když dnes jsou v těchto oborech využívány spíše syntetické napodobeniny.
Důležité jsou účinky jednotlivých éterických olejů. Těkavé látky při inhalaci pronikají
212
osobní rozvoj
čichovým nervem přímo do limbického
centra v mozku, odpovědného za emoce, proto každý čichový podnět vyvolává
odezvu na emoční úrovni. Ovlivňuje nejen
neurovegetativní reakce, ale i chování, náladu, paměť, proto vhodně zvolené vůně
výrazně zlepšují osobní pohodu ve všech
oblastech našeho prožívání.
Na fyzické úrovni éterické oleje likvidují choroboplodné zárodky, neboť většina
z nich má silné antiseptické, antibakteriální
a protiplísňové účinky. Specifické působení každého oleje pomáhá harmonizovat
činnost jednotlivých tělesných orgánů.
Na rozdíl od použití moderních chemických medikamentů, éterické oleje nemají
žádné nepříjemné vedlejší účinky, posilují
fyzické zdraví a přirozenou obranyschopnost organismu.
Váš nos je nejlepším vodítkem
Důležitý je fakt, že reakce na čichové podněty jsou podvědomé a naše racionální
část mozku je nedokáže ovlivnit. Nemůžeme se tedy rozumem rozhodnout, zda se
nám určitá vůně líbí či nelíbí a jak na ni
Download

LadisLav dráb - Osobní rozvoj