roz h ovor
Kateřina Tučková
Byla to
bohyně!
Štefinu umlátil její klient letos
v červnu. Patrně schizofrenik. Zemřela
dcera poslední vědmy-bohyně Bílých
Karpat Irmy Gabrhelové. Na jejím
pohřbu se sešli všichni ze Žítkové.
Uprostřed toho loučení vylítly pojistky
a všechno zhaslo. A 140 Žítkovských
řeklo: Byla to bohyně! Pak odešli
na čtení z románu Žítkovské
bohyně. Pozvali si autorku této
pozoruhodné knihy.
Marcela Pecháčková, foto Viktor Chlad
6
PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN
PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN
7
V
šichni vaši knihu četli?
Myslím, že ano. Bohyně jsou pro
místní velké téma. Žítková má 180
obyvatel a na moje čtení přišlo 140 lidí.
Bylo to velké shromáždění. A zvláštní
bylo, jak přišli rovnou z pohřbu Štefiny.
Se svým tatínkem
Žítková,
obyčejná vesnice idylického
Ivanem
Vyskočilem.
vzhledu… Po knize Kateřiny Tučkové
se stala cílem výletů, kdekdo tu pátrá
po stopách žítkovských bohyň.
Mluvila jste s ní někdy?
Zkoušela jsem to, ale ona nechtěla. Štefině bylo přes 80 let a zemřela nešťastnou
smrtí – umlátil ji klient, který k ní chodil
na bohování. A na pohřbu opravdu vypadla elektrika. Potvrdilo se, že žádná
bohyně nejde do hrobu jen tak. Místní se
tedy shodli, že to byla bohyně, že to měla
v sobě, i když předtím o ní pochybovali. Bohovat totiž začala až po revoluci
a kdekdo ji podezíral, že žádná bohyně
není, že to dělá jen pro peníze.
Bála jste se setkání se Žítkovskými?
V knize je nelíčíte jen pěkně...
Docela jo, protože jsem vynesla na veřejnost příběhy rodin, které by to nemusely nést dobře. Ale nakonec mě přijali
mile. Jen jim vadilo, že se o jejich kraji
zmiňuji jako o regionu s nejvyšším alkoholismem, také s negramotností, a ještě
odsoudili, že se v knize objevuje lesbický
vztah. A bylo to vtipné: Když jsme mluvili o negramotnosti, shodli jsme se, že
negramotnost nevadí, protože to neznamená, že by tamní lidé a hlavně bohyně
nemohli být moudří. Na alkoholismu
jsme se ale neshodli – urputně tvrdili,
že se u nich nepije. Jenže kdykoliv jsem
tam přijela, měla jsem neustále hladinku, protože mě nikdy ze svých domů
nepustili, aniž bych neokoštovala jejich
pálenku. A pak z publika zaznělo: „No,
Bohóše sice našli mrtvého, on se uchlastal, to všichni víme, ale takoví už tady
nejsou.“ A z druhé strany publika: „No,
Lojzu přejeli na té silnici, nedošel dom,
lehl na silnici… Ale to už je dávno.“ Na
posledních Kopanických slavnostech
jsem stála tři čtvrtě hodiny nad nějakým
mužem, protože jsem nevěděla, jestli je
mrtvý, nebo opilý.
Foto Profimedia.cz
Ale vy se nad alkoholem nepohoršujete.
Ne, vůbec, naopak. Vím, že to k tomu kraji patří a pálit doma kořalku je v Bílých
Karpatech přece letitá tradice. Abych
vám to dopověděla: Třetí jejich nesouhlas s mojí knihou byla homosexualita,
milostný vztah dvou žen v mé knize. Jeden pán se ohromně pohoršoval, protože na Kopanicích je to přece vyloučené
– je to silně katolický kraj a jiný než heterosexuální vztah by nikomu ani nepřišel
na mysl. Takže přestože na celém světě
platí pravidlo čtyřprocentní menšiny,
8
PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN
na Kopanicích je to NULA. Velký zážitek
ze čtení.
Je naděje na obnovení magie bohyň v Bílých Karpatech?
Nevím. Je tam paní, která vykládá karty,
jiná odlévá vosk a hádá z něj budoucnost, ale žádná z nich neměla matku bohyni, se kterou by žila a naučila se od ní
znát moc bylinek, zaříkávání – ta nejsou
nikde zapsána.
Důvěřujete moci bohyň?
No… napůl. Měla jsem s „nimi“ zvláštní zkušenost, když jsem je studovala.
Onemocněla jsem a nemohla se z toho
dostat. V té době jsem byla nedůvěřivá,
zkoumala jsem život bohyň přísně vědecky. Ptala jsem se lidí a oni vyprávěli, jak na ně bohyně zapůsobily, zřejmě
pomocí sugesce, a v nich to zanechalo
pocit, že mají moc. Bohyně k nim promluvila, oni jí uvěřili. To bylo možná jejich největší umění – navnadit člověka,
aby něco ve svém životě změnil, aby se
soustředil na své vyléčení nebo si s někým vylepšil vztah… Poslouchala jsem
jejich vyprávění, zrovna jsem studovala rodinu, která dělala černou magii,
a strašně je chtěla v knize zachovat au-
tentické, s pravým jménem, se vším, co
dělali… Ale pak jsem si řekla: Oni mě
budou nenávidět, co udělám? Dlouho
jsem o tom přemýšlela, celá nemocná,
v nekonečných horečkách, a ve chvíli,
kdy jsem se rozhodla, že je přejmenuju
a jejich identitu zatajím, jsem se uzdravila. A byl pokoj.
Třeba to nebyl zásah bohyň ze záhrobí,
ale jen obyčejný strach, který vás roznemohl...
Může být. Přetížila jsem se, pořád jsem
cestovala mezi Kopanicemi, Brnem
a Prahou, až nezdravě upnutá na to
téma… Psychosomatika se opravdu potvrdila.
Vy ale víte, že bohyně trochu švindlovaly, když si nechávaly přivádět klienty od
autobusové zastávky k sobě do chalup
a místní průvodce z nich po cestě vytáhl
kdeco, prozradil to rychle bohyni – a klient
byl šokovaný, co všechno o něm neví.
Právník by to nazval podvodem, ale pro
mě je to takový malý podfuk s dobrým
záměrem. Vlastně už jen ten fakt, že
bohyně jsou zdánlivě vševědoucí, jejich
klienty léčil. Potvrzovalo se tady to známé „víra tvá tě uzdraví“.
Otočíte se, když někdo řekne „slečno
spisovatelko“?
Ne, v té chvíli cítím ostych. Nepřemýšlím o sobě jako o spisovatelce. To je přece celoživotní závazek, poslání a dobrými knihami opakovaně potvrzovaná
skutečnost, než je možné někoho nazvat
spisovatelem. Já mám za sebou teprve
dva seriózní beletristické tituly.
Připisujete svůj úspěch náhodě?
To ne, pracovala jsem důkladně, poctivě, náhoda to tedy není a nebyla. Ale
může se stát, že se mi už nikdy nepovede napsat dobrou knihu. I proto se obávám označovat se za spisovatelku.
A byl to váš sen?
Jak by mohl! Profese spisovatelka
v Moutnici a v Kuřimi, kde jsem vyrůstala, neexistovala. Znělo to úplně stejně
jako kosmonaut – prostě nedosažitelné
povolání. Nicméně jsem k tomu mířila
přes literaturu – byla jsem vášnivá čtenářka, z kuřimské knihovny mě často
vyváděli jako poslední návštěvnici...
Takto jsem se k psaní dostávala.
Nepotkal vás nějaký iniciační moment?
Možná to byl zásah paní Smékalové,
mé profesorky češtiny a literatury na
gymnáziu, líbily se jí moje slohovky,
povzbuzovala mě, některé poslala do
soutěží. Pak už jsem i sama chtěla, ale
neměla sebevědomí publikovat. K tomu
mi pomohly lekce tvůrčího psaní, které
na Masarykově univerzitě vedl docent
Zbyněk Fišer.
Jednoho dne jste si řekla, napíšu knihu?
Ano, ale nikomu jsem to neřekla. Nechtěla jsem být směšná. Ale brzy jsem
začala posílat do různých časopisů
svoje povídky, pak se ozvalo nakladatelství Větrné mlýny a to byla opravdu ohromná vzpruha. Dala jsem se do
psaní.
Jen tak? Z čisté vody?
To jen v případě debutu. Pak jsem se
našla v jiném způsobu práce. Jak u Žítkovských bohyň, tak u předchozí knihy,
Vyhnání Gerty Schnirch, jsem začínala
důkladným výzkumem. U Gerty jsem
vyzkoušela celou trasu, kudy musela
utíkat z Československa, u Bohyň podobně. Zpočátku jsem o nich věděla jen
to, že to byly ženy, o kterých se říkalo, že
umějí víc než ostatní, že jsou léčitelky
PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN
9
a že měly drastické osudy. Taky že je během komunistické éry zlikvidovali.
I tak, že jednu z posledních dali do psychiatrické léčebny?
Ano, to je v mé knize případ bohyně Surmeny.
Kdo vám o bohyních řekl poprvé?
David Kovařík, můj kamarád, historik
a etnolog, který je studnice informací.
Před třemi lety jsem mu říkala, že cítím potřebu vrátit se do svého dětství,
do prostředí venkova, odkud jsem odešla do města, když se rodiče rozvedli.
A k tomu jsem hledala zajímavý ženský
osud. Jemu to hned sepnulo a řekl mi
o žítkovských bohyních.
Vzplála jste?
Okamžitě, to bylo jasné. Jen jsem neměla
jistotu, že to, co se říká, se taky potvrdí.
O esesácích, komunistech, o Surmeně –
to všechno jsem musela a chtěla zjistit,
vypátrat a přidat si k tomu část fikce.
Ale řekla jste si: Dobře, bude to o žítkovských bohyních…
… ale kudy ten příběh půjde, jsem odhadnout neuměla. Nejprve jsem četla
diplomové práce, knihy, zprávy národopisců, teprve pak jsem se vypravila do
Moravských Kopanic s tím, že bych chtěla napsat něco o bohyních, že to téma
studuju a jestli by mi nemohli říct… Takhle jsem chodila ode dveří ke dveřím, až
jsem potkala bývalou paní učitelku. A ta
mě začala vodit do domácností bohyň
a jejich dětí. Otevřela mi dveře ke klíčovým pamětníkům, kteří se díky tomu,
že znali ji, nebáli mluvit ani přede mnou
a sdělovat, co jim bohyně udělaly dobrého nebo špatného a nakolik to byly šarlatánky nebo léčitelky. Teprve pak jsem
z toho generovala příběh.
Do jaké míry je vaše kniha literatura faktu?
Když jsem to v duchu počítala – ono to
moc nejde počítat –, ale dejme tomu, že
kolem sedmdesáti procent jsou to reálná data.
Včetně citovaných dokumentů, které na
bohyni Surmenu vedla StB?
Foto LN – Tomáš Krist
Její svazek zmizel nebo existuje pod jiným jménem.
Vy ho ale v knize zveřejňujete jako autentický. I slovník a jazyk, který používáte
při „citaci“ ze svazku StB na Surmenu,
vypadá věrohodně. Uvěřila jsem, že jde
o skutečný dokument…
10
PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN
… není, ale ten jazyk jsem přejímala
z jiných svazků, kde estébáci popisovali zneužití psychiatrie v „léčbě“ i elektrošoky, jaké dostávala Surmena. Ale
nemohla jsem je použít doslova, věrně,
každý ten zápis je strašně dlouhý a dějová linka by se tím ztrácela. Jen jazyk
jsem zachovala – bylo zajímavé, jak operativní pracovníci StB tak strašně pragmatickým jazykem referovali o něčem,
co padalo za hranice jejich porozumění.
Právě případy zneužití elektrošoků se
skutečně staly, ostatně, je o tom sekundární literatura, například o Augustinu
Navrátilovi v knize Zamlčená diagnóza.
Zneužívání psychiatrie komunistickou
mocí je docela dostatečně doloženo.
Ale stejně tomu nikdo nechce věřit.
Vzkazovaly mi sestry z psychiatrie z Kroměříže, že nic takového by se u nich rozhodně nedělo, tak jsem jim to nechtěla
vyvracet. Pak mi přišlo pár dopisů, jejichž pisatelům se naopak stalo, že byli
oběťmi zneužití psychiatrie, a psala mi
dokonce i jedna lékařka z jiné instituce, která se s lítostí vyznávala z toho, že
k podobným případům docházelo. Ale
ne ze záměru, spíše z důvodu přetíženosti personálu. Že prý na některé kauzy nebyl dostatek času, že se léčilo jaksi
paušálně…
Pro mě bylo zklamáním, když jsem se
v závěru knihy dozvěděla, že jde o smyšlené dokumenty. V knize zveřejňujete i reálné výstřižky z dobového tisku,
všechno to vypadá reálně. Asi bych spíš
přijala, kdyby bylo řečeno, že jde o román inspirovaný skutečným příběhem
nebo ryzí literaturu faktu – vaše kniha je
něco mezi. Třeba jako Tajná kniha Ireny
Obermannové.
Ježišmarjá, to snad ne! To jste mi vyrazila dech, srovnáním s tímhle druhem
literatury. U Žítkovských bohyň bych
musela jít případ od případu, abych vám
vysvětlila, kdy jde o přesný popis a kdy
fabuluju. Nedávno jsem podepisovala
smlouvu s filmovou produkcí na práva
zfilmovat Žítkovské bohyně a musela
vypracovat charakteristiku každé postavy – jednu po druhé, nakolik je v knize reálná, aby se po zfilmování neozvali
rodinní příslušníci a nenapadli to právně. Podle toho bych vám mohla všechno
přesně říct. Ale abych vám ulehčila zklamání, musím vám říct, že ty dokumenty
mají reálný podklad. Nebyly Surmeniny, ale jiných lidí a já jsem je jen zhustila
a přiřkla životu bohyně Surmeny. Rozhodně to není tak, že by se to nemohlo
stát.
„… jazyk jsem
přejímala z jiných
svazků, kde estébáci
popisovali zneužití
psychiatrie v ,léčbě‘
i elektrošoky, jaké
dostávala Surmena.“
Hledala jste důkladně Surmenin svazek?
Ano, ale měla jsem to hodně těžké.
Všichni ji znali z povídání jako Surmenu, která kdysi žila v Bílých Karpatech
a byla známá jako nejlepší zaříkávačka
počasí. Nikdo si ale nevzpomněl, jak se
jmenovala svým občanským jménem
a kdy se narodila. Takže když jsem si
dělala lustrace, neznala jsem její pravé
jméno a nemohla se spojit s místní matrikou, protože jsem nevypátrala ani její
jméno, ani datum narození.
Nezjistila jste ani, jak vypadala?
Ani to ne. Ale dá se to odvodit – bohyně byly vzájemně příbuzné, byly si tedy
poměrně podobné. Ze starých kreseb
a fotografií vyplývá, že to byly malé,
drobné ženy, oblečené chodily v místním kroji.
Docela podstatnou roli jste dala Jakoubkovi, psychicky postiženému bratrovi
hlavní hrdinky. Zní to tak trochu prvoplánově, za každou cenu atraktivně.
Ale má to svůj důvod. Jakoubek v knize
trpí Apertovým syndromem, čili fyzickým i psychickým postižením. To na
Kopanicích nebývalo neobvyklé – jak
jsem říkala, hodně se tam pilo a nebylo
ničím zvláštním, když kdysi pily i matky v těhotenství. Aby takzvaně posílily
děcko. Alkoholem se tam děti i uspávaly. To všechno vedlo k vyšší míře různých druhů postižení. Bohyně proti
tomu sice brojily, ale nebylo to moc
platné.
Jak přijímají vaši knihu čtenáři a recenzenti?
Žítkovské bohyně dobře. Předchozí Vyhnání Gerty Schnirch hůř.
Kvůli tématu – odsunu sudetských Němců?
Přesně, kdekdo mě podezříval, že jsem
to napsala účelově, nejčastěji zaznívaly odsudky, že to bylo „pro Sudeťáky“
nebo že na sebe chci jen nevhodně
upozornit. Ale Bohyně mají většinou
pozitivní přijetí. Každý den mi přicházejí maily od čtenářů, píšou mi, že něco
podobného mají v rodině, oslovilo to
spoustu alternativně žijících lidí – ani
jsem nevěděla, kam až může dosáhnout osud bohyň.
Jsou mezi nimi i muži?
Ano, i oni mi píší a nestydí se přicházet
na moje čtení. Muži, které zajímá novodobá historie nebo jiný způsob života.
Nedávno jsem na jednom čtení potkaPÁTEK LIDOVÝCH NOVIN
11
pil… I to může mít v sobě něco smysluplného?
Bohyně jsou
atrakcí, o které se
mluví. S figurínou
Irmy Gabrhelové,
vyrobené
z drátů a vosku,
se nechávají
v horské chatě
Jana fotit turistky.
To nevím. Možná si snáze dovedu představit charaktery násilných mužů, což
se mi hodí například pro psaní. Ale že
bych mohla říct, že zážitky s mým biologickým otcem byly k něčemu dobré?
No…
Třeba aspoň víte, čemu se vyhnout.
Myslíte, že se budu vyhýbat mužům,
kteří by mě bili a byli opilci? No, není to
univerzální pravidlo, protože i já mám
za sebou období s takovým partnerem.
Nevyvarovala jsem se toho, jen jsem
to dokázala včas stopnout. Možná má
všechno smysl.
Vy jste jako dítě nesnášela alkoholismus
svého otce?
la třeba muže, který vede Waldorfskou
školu.
Bolí vás špatná recenze?
Recenze moc nečtu, jen když mi ji občas
přepošlou z vydavatelství – tedy tu dobrou, tu špatnou přede mnou spíš zatají.
Nemá to totiž velký smysl – stejně na jejich základě nezačnu psát jinak – a jejich
rozpětí jde do extrémů, od absolutně
kladných po zcela záporné. Tak si pak
vyberte. Nepřikládám jim tedy význam,
takže když mě sepsul pan Bílek u vás
v Lidových novinách, zapomněla jsem
na to ještě ten den. Navíc, každý den mi
přijdou dva tři hezké maily, moje knihy
se překládají do italštiny, maďarštiny
a polštiny – a v takovém kontextu jsou
recenze zanedbatelné.
Od čeho máte tu jizvu přes celé čelo?
Z havárie, nabouraly jsme s maminkou,
když mi bylo třináct let.
Myslíte, že může být taková havárie řízením osudu, že je na ní něco dobrého?
Foto archiv
Přemýšlela jsem, jestli na tom může být
něco pozitivního, a na nic jsem dlouho
nepřicházela. Ale později mi to formulovala dívka, která mluví s anděly. Potkala
jsem se s ní během výzkumu bohyň, chtěla jsem tehdy vidět, jak vypadá schůzka
s někým, kdo ví víc, jak to asi probíhalo,
když „pracovaly“ bohyně. Přestože jsem
spíš racionální typ, musím říct, že jsem
byla takhle malinká, když jsem seděla
před dívkou, která to „umí“.
Vyprávějte.
Cítila jsem k ní velký respekt, přesto12
PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN
že to na první pohled nebyla žádná
vědma z vyšších sfér. Je to milá mladá
dívka, normálně oblečená, působí sebevědomě a suverénně. Povídaly jsme
si, jak dělá svou práci, a ona mi najednou řekla: „Ty jizvy, co máš po havárii,
mají smysl. Bylo dobře, že se ti to stalo.
Aspoň sis uvědomila, kde jsou hranice
mezi životem a smrtí, a od té doby jsi
mnohem empatičtější.“ Mám strach se
ztotožňovat s něčím, co mi řekne dívka
v pár větách, aniž by mě příliš znala, ale
je zvláštní, že celá věc s havárií a s tím,
jak jsem po ní vypadala…
Jak?
Jako taková malá zrůda, měla jsem ty
jizvy široké, rudé, přes celé čelo a pod
okem. Bylo mi třináct let, před bouračkou jsem byla normální, hezká – a pak
najednou tohle. Tehdy jsem se úplně
schoulila do sebe, přestala o sebe dbát,
moc jsem s nikým nekomunikovala,
bylo to těžké.
I přes tu hrůzu si myslíte, že to mělo nějaký smysl?
Kdo ví, kým bych byla, kdybych si žila
normálním životem? Takhle jsem se
dotkla něčeho, co jsem do té doby neznala. Maminka pak měla problémy se
srdcem, protože jí volant přerazil hrudní koš, byla dlouho v nemocnici… To,
že jsme to přežily, mi rozšířilo vnímání
utrpení. Od té doby slavíme s maminkou jedenáctý srpen jako naše druhé
narozeniny.
Vy o sobě dost otevřeně mluvíte, i o intimitách vaší rodiny, proto vím, že váš otec
Víte, co je divné a možná až zvrácené?
Mně jako dítěti nepřišlo zvláštní, že
muži v socialistické vesnici, a tedy i můj
otec, tak pijí. Jen jsme se jim jako děti
vyhýbaly. Když byli doma tatínkové,
většinou jsme nechodily dovnitř, k někomu domů. Hrály jsme si raději venku.
Tak to tam zkrátka chodilo, ženy chodily
na směny do kravína a muži pili v hospodě Morava – a pak bylo lepší se jim
vyhnout.
Pamatujete si přece jen něco dobrého
o svém otci? S opilci bývá i docela legrace...
Právě že ano. Zapamatovala jsem si,
jak s námi dělal legraci – a pak byl zas
protivný a opilý. Ale my jsme to uměly
se sestrou rozlišit a klidily jsme se mu
automaticky z cesty. Měly jsme ho svým
způsobem rády, i když jsme věděly, jak
strašně zlý je na maminku. To je téma,
kterým se chci ještě zabývat, jak je možné, že oběti mají rády své násilníky. Já
jsem naštěstí velký kus života vyrůstala
s druhým tatínkem, který nám dal normální řád, pocit rodiny.
Připadal vám, když jste vyrůstala na vesnici, ten život v hospodářství brutální?
Jak se tam musí topit koťata, vidět zabíjení zvířat?
To mě nikdy nenapadlo. Pro mě bylo
normální vidět stahovat králíka, džgát
husu, zabíjet slepici, která běhala po dvoře bez hlavy… Říkali mi sice, běž pryč,
když se zabíjelo, ale já jsem to všechno
viděla a nemůžu říct, že by mi ty krvavé
události způsobily noční můru a bezhlavé slepice mi běhaly ve snech. Učili
jsme plavat kachňata a zjistili, že jsou to
kuřata, až když se utopila – takové věci
byly normální.
Je pro vás normální i rozdělení vašich
profesí? Částí jste spisovatelka a částí
kurátorka výstav výtvarníků.
Ano, protože styk se scénou výtvarníků
je milý a obohacující. Má i jiný rytmus
práce, takže jsem-li kurátorkou, nesedím sama doma, jako když zrovna píšu.
Obě ty profese jsou práce, kterými se jen
těžko uživím, ale i takto se vzájemně doplňují.
Nebylo pro vás trochu „za čárou“ pořádat výstavu Cenzurované umění a v ní
třeba Chlupatice Aleny Kupčíkové?
Ale ona je velmi dobrá výtvarnice.
Pro tuto výstavu vytvořila své objekty
z chloupků pohlaví dívek, se kterými
pracuje a komunikuje.
Není to moc? A prvoplánově provokativní?
Neřekla bych. Alena umí vše řemeslně
velmi dobře zvládnout. Ten objekt vypadá jako kresba, takže není na první pohled vidět, z čeho jsou ty linky ženských
těl, a má to charakter nejen konceptu,
ale i řemeslné dovednosti.
Proč zdůrazňujete „řemeslnou dovednost“?
Kateřina Tučková
◆ Narodila se v roce 1980 v Brně.
◆ Dětství prožila v Moutnici a v Kuřimi.
◆ Gymnázium absolvovala v Brně,
následovalo studium dějin umění
v kombinaci s českým jazykem a literaturou
na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.
◆ V roce 2004 založila projekt
ARSkontakt k podpoře tvorby mladých
malířů. Mimoto pořádala např. výstavu
Transfer v galerii Whitebox v Mnichově
a v České národní budově v New Yorku
nebo putovní výstavu Our House Is Your
House v Drážďanech a v Mnichově.
◆ Dokončuje doktorská studia na Ústavu
pro dějiny umění Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy v Praze.
◆ Je autorkou odborných publikací
z oblasti umění (Nová trpělivost: Hranice
ustupují, 2007; Slovem i obrazem, 2008;
Normální malba, 2009; Můj otec Kamil
Lhoták či Věra Sládková – prozaické dílo).
◆ Knižní prvotinou byla novela
Montespaniáda. Pozornost vzbudila její
druhá kniha, román Vyhnání Gerty Schnirch,
za kterou získala čtenářskou cenu Magnesia
Litera za rok 2010. Její třetí kniha, Žítkovské
bohyně, má dosud největší úspěch, je zájem
o její zfilmování.
◆ Žije v Praze a v Brně.
Protože přestává být důležitá například
v konceptuálním umění, které je teď
hodně silné. Koncept je pro mě uměním,
ale nikoliv výtvarným, spíš sociálním,
pokud je to vůbec důležité nějak označovat. Já ale preferuju spíš umění, které
je založeno na řemeslu.
Kteří výtvarníci jsou pro vás důležití?
Michael Rittstein, Jiří Sopko, Zdeněk Beran – to jsou pro mě klíčoví umělci…
… figurativní malíři?
Ano, téměř klasici, kteří už mají své žáky
– s těmi spolupracuji vlastně nejvíc. Zabývám se dobrou figurální malbou.
Umíte se zastavit v jedné profesi a přeskočit do druhé?
To dělám systematicky a běžně.
Takže teď nepíšete vůbec?
Píšu, ale ne román. Dostávám nabídky
na eseje, recenze, komentáře a z toho se
generuje tak měsíční půlobživa.
Rýsuje se nové ženské téma?
V pátek jedu za naší řeckou babičkou Nikolínou, která se po válce ocitla v Československu. A uvidím.

PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN
13
Download

rozhovor-Patek-LN.pdf