*
WERICHOVCI
Klub dobré nálady
Březen 2015 v klubu
Čekali jsme to. Galerie v Mánesově v polovině března končí svoji činnost, takže jsme zase “na dlažbě”.
Ale to by bylo, aby nás to zastavilo! V Řepích, u konečné tramvají, je docela příjemná hospůdka Car club
se salonkem a tam se 18. března sejdeme. A hledáme dál, podívejte se ve svém okolí a dejte nám tipy !
18.3. NA KŘÍDLECH PEGASOVÝCH * Do světa poezie nás
přenese vzácný host – legenda mezi básníky MIREK KOVÁŘÍK. V jeho
podání vzpomeneme letošních výročí českého básníka Václava Hraběte,
připomeneme si verše Jiřího Žáčka a přizveme dalšího hosta, kterým je
JIŘÍ TUREK, překladatel knížky Mariny Cvetajevy: Verše Čechám, která
vyšla v roce 2014. Autorské čtení doplní svým sametovým hlasem Mirek
Kovářík. Na večeru svoji zpívanou poezii představí také PAVEL ŠTĚDRÝ
s vlastním kytarovým doprovodem.  CAR CLUB v 18.30 h.
Abyste věděli, na co se zeptat
Z WIKIPEDIE
Miroslav Kovářík je český divadelník, kulturní publicista a redaktor, herec, moderátor a vysokoškolský
pedagog, dlouholetý moderátor hudebního festivalu Porta. PhDr. Mirek Kovářík je též od roku 1976 autorem a
moderátorem klubového pořadu Zelené peří.
“Objevil pro českou poezii Václava Hrabět, a to tak uhrančivě, že kdo zažil, nikdy nezapomene. Byl z prvních, kdo u
nás recitoval Kerouaca a Ginsberga a také jemu patří dík za to, že američtí beatníci jsou u nás možná větším
pojmem než v samotné Americe. Litvínov, kde se původně octl jako mladý kantor na umístěnku, se mu stal jeho
Železniční zemí. Tam založil Docela malé divadlo Litvínov, na které se jezdilo z Prahy
a vůbec odevšad. Jeho Zelené peří, líheň mladých básnických a literárních talentů, se
stalo vstupenkou do světa umění pro mnohé dnes slavné.” /Z úvodu k někdejšímu
pořadu Terezy Brdečkové v České televizi/.
Jiří Turek je český spisovatel a překladatel.
V 60. a 70. letech 20. století pracoval jako učitel na
středních a základních školách v západních
Čechách, kde vyučoval ruský jazyk, tělesnou
výchovu a občanskou nauku. V 80. letech se stal
administrativním pracovníkem v dopravě.

Pavel Štědrý je grafik, fotograf, textař-básník.
Umělecky spolupracoval se souborem Gospel Time
Zuzany Stírské.

Jiří Žáček:
Z AUTOBIOGRAFIE
Tátovi
Co mělo přijít, stalo se jen zpola.
Létat mne ve snu ptáci učili –
padat už ne: hle, Ikarova škola.
Banální výhry. Krásné omyly.
Po otci věčný zvyk moralisty
mít pravdu (Thank you, Mr. Nobody!).
Dým z cigaret a nepopsané listy.
Jistoty pochyb. Pouta svobody.
Dětský sklon ptát se každou odpovědí.
Zarděnky lásek. Dluhy, jež se dědí.
Sezónní chřipky, třetí zápal plic.
A tušení, že každá báseň svědčí
proti mně – každá, i když mezi řečí.
A hudba odnikud. A pak už nic.
2
Kde se můžeme v březnu potkat
Fresh Senior klub
PELLÉOVA VILA : 10.3. Přednáška Máme se bát islámu? – v 16 h. Nutná rezervace!
Pořady Přemysla Ruta
DIVADLO V ŘEZNICKÉ od 18 h
Ve čtvrtek 12.3. ROSE OF WASHINGTON SQUARE - tato písnička z roku 1920 zahájí podvečer amerických
písní dvacátých a třicátých let, tedy z repertoáru, který významně přispěl k revitalizaci české autorské písně po
válce a v letech šedesátých.
V pondělí 16. 3. /a úterý 17.3./ ŠANSONY BORISE VIANA v překladech Jiřího Dědečka, nejenom proto, že
Boris Vian bude mít letošního 10. března už 95. narozeniny (z toho úctyhodného věku pobyl ovšem na tomto
světě pouhých 39 let), ale především proto, že jeho písním by takový věk nikdo nehádal. Host: Jiří Dědeček.
U KAŠTANU (Bělohorská 150 / 210, Praha 6)
V pondělí 23. 3. V 19.30 h - PÍSNIČKY JIŘÍHO ŠLITRA - večer na rozloučenou s výstavou Šlitrových kreseb.
Co se chystá
: 18.4. * MEZINÁRODNÍ DEN SRANDY - Zpívání před Werichovou vilou.
: 24.-26.4. * ŠLITROVO JARO v Rychnově n. Kněžnou – víkend se swingem.
: Konec dubna (datum bude ještě upřesněno) * ROBERT TAMCHYNA - Pohled do rozhlasového archive.
: KVĚTNOVÝ VÝLET je plně obsazen. Další event. zájemci už jen jako náhradníci. Ještě
pár jedinců nezaplatilo zálohu. Prosíme urgentně : NAPRAVTE TO!
Soutěž
Werichovci–Praha vyhlásili soutěžní přehlídku na téma textu Jana Wericha: CO NA
SVĚTĚ MÁM RÁD. Určitě jsou mezi vámi tací, kteří by chtěli být při tom, když ne
přímo zpívat, tak třeba přečíst svoji oblíbenou forbínu V+W nebo kousek z jejich hry,
předvést s dětmi kousek pohádky Jana Wericha nebo zahrát na nějaký hudební nástroj
oblíbenou melodii obou pánů. A setkat se s dalšími spřízněnými dušemi při přehlídce
v květnu t.r. V příloze vám proto posíláme celé zadání i s přihláškou. Když byste se
nechtěli zúčastnit přímo vy sami, možná víte o někom z vašeho okolí, kdo by ji využil.
Budeme moc rádi, když se přidáte a když dáte zprávu o této soutěži dál. Mohlo by to být
hezké zakončení letošní klubové sezóny.
Osvobozené divadlo Semafor
Máte rádi Semafor? Máte rádi Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha? Tak rozhodně nezaváhejte
a jděte se podívat na představení v Semaforu „Osvobozené divadlo Semafor“. Potěší vás písničky jak
z dílny V+W, tak i S+Š, navíc v originální scénické úpravě Jiřího Suchého. A určitě vás nezklame
neodolatelná scénka „Lázně Alkalis“ nebo nové ztvárnění písně „Pardon madam“ v podání Jiřího
Suchého a Jitky Molavcové. Všimli jsme si, že během představení se upřímně baví i doprovázející
hudebníci v pozadí. A vůbec, celé to má švih a vtipné zakončení. 
Semafor připravuje
SLEČINKY A LUPIČI: Zašlá sláva české odrhovačky ožije ve dvou hudebně-divadelních příbězích.
První se odehrává v domě poněkud vykřičeném, druhý pak v pokleslejším kabaretu. Premiéra 26.3.
Další termíny: 27. 03. , 04. 04. , 10. 04. , 25. 04. , 26. 03. ,07. 05. , 25. 05. , 09. 06. , 18. 06.
3
Byli jsme u toho
KOVBOJOVÉ NA PRŮHONU. Jako obvykle bylo veselo, k pohodě
přispíval country band Panoptikum a přišla dokonce i taneční skupina
Karamela, která se ujala předtančení i výuky country tanečků. Na
pódiu nám zazpívala také Zdenka Lorencová. Na obrázku vidíte
vítěznou masku – farmáře s krávou ze svého stáda. I babička Mary nás
navštívila, a nejenom jedna, několik šerifů, kovbojů a kovbojek. Ani
barové dámičky nechyběly, nad bednou od whisky visel oběšenec a v
baru “U dvou squaw” byl nápis “Proklatě nízké ceny”.  Tak díky,
Zuzko, Hanko, Jarmilo, Ivano, Zdenko, Michale a všichni, kdo se o
celou legraci postarali.
GRAMOTINGLTANGL JANA WERICHA. Nebyl to pravý křest, a přesto se veřejně představilo
poprvé album 8 CD Supraphonu z konce minulého roku. Tento komplet vůbec nepotřeboval žádnou
propagaci, prodává prý se víc než dobře, ale my, co jsme byli u rádia tenkrát, když Jiří Suchý vysílal
svoje první rozhlasové půlhodinky, pro které si vymyslel
název Gramotingltangl, jsme to nemohli nechat jen tak bez
povšimnutí. A tak vznikl nápad pozvat na slavnost vítání
těchto osmerčat také Jiřího Suchého a s ním i Jitku
Molavcovou, kteří ten večer rozsvítili svým typickým
humorem. Mezi přítomnými oslavenci byli také vydavatelé
alba – Naďa Dvorská a Ivan Mikota ze Supraphonu, Karel
Koliš, autor obsáhlého bookletu a moderator večera,
spisovatel a publicista František Cinger. Místo
šampaňského si každý z účastníků ukrojil kousek dortu,
který představoval stůl a na něm maketu s obalem
oslavovaného kompletu, ovšem z marcipánu. A Jiří Suchý ještě dostal šálu, na které byly nažehleny
nejznámější citáty Jana Wericha. Tento jedinečný večer nás doslova pohladil na duši.
Na další fotografie se můžete podívat na klubových stránkách www.werichovci-prazaci.webnode.cz.
Znáte ji ?
BLÁZEN A DÍTĚ
Blázen a dítě, dva lidé prostí,
brodí se sněhem zimní krajinou.
Blázen a dítě promrzlých kostí
určitě během zimy zahynou.
Nejtěžší vločky, které kdy spadly,
snesly se na ně s krutou radostí.
Nejtěžší vločky tiše se kradly
na bílé skráně, vnikly do kostí.
Kam asi míří ukrutným mrazem,
sněhem a ledem podivný pár?
Kam asi míří? Sníh padá na zem.
Dítě je bledé, blázen je stár.
Šlépěje tiché po nich tu zbyly,
neštěstí dýše z dojemných stop.
Šlépěje tiché kráčejí k cíli,
kráčejí tiše, cílem je hrob.
Blázen a dítě prošli tím krajem
lhostejných lidí v onen zimní čas.
Blázen a dítě. Kdo z vás má zájem,
ať jde a vidí, co dovede mráz.
Pšenice kvetla, nebe se smálo
a slunce na zem svítilo v ten čas.
Pšenice kvetla, když se stalo,
dítě a blázen zjevili se zas.
Nad krajem pluli jako dva mraky,
šedivým steskem slunce zakryli.
Nad krajem pluly jako dva mraky
potrestat bleskem svět náš rozmilý.
ze hry Sekta /hudba a text: Jiří Suchý/
4
Jan Werich: O CENZUŘE
Jak jsem se informoval v knihách, začala cenzura v
roce 443 před Kristem. Byli to dva úředníci, kteří
odhadovali
daně
a
způsobené škody. Z toho
se vyvinul dohled, jak se
má kdo chovat. A během
staletí se to přejímalo v
různých formách. Nasazují
patřičné
psí
hlavy.
Prohlašují vždycky sebe za
lepší, než ty předchozí. Ale to špatné, co pomáhalo k
vládnutí těm špatným, to si ty dobré vlády
ponechávají a vůbec jim nevadí, že to vymyslily ty
špatné vlády. Mám na mysli daně a cenzuru. U nás se
to přece stalo také – za první republiky byla cenzura
vlastně rakouská. Pamatuji, jak bývaly cenzurované,
vybílené noviny za první světové války. Když cenzura
něco škrtla a nesmělo se to tisknout, zbylo tam bílé
místo.
V Hybernské ulici tenkrát prodával noviny kluk
kolportér. Stál s balíkem novin na chodníku a křičel:
„Co je bílý, to je pravda, co je černý, to je lež.“
Zavřeli ho. Nepomohlo jim to, stejně prohráli válku.
Nacisté to potom zlepšili. Místo cenzurovaného
článku se muselo dát něco jiného, takže ty cenzurní
zásahy nebylo vidět. To jsme pak četli noviny, a
nevěděli jsme, že tam není to, co tam mělo být. Tahle
praxe se udržela. Náš národ si zkrátka tady ve střední
Evropě užil cenzury dost. Už ji tu máme hezkých pár
set let. Sám s ní mám dosti zkušeností. Za první
republiky, za druhé republiky -- a -- nebudete mi to
věřit, mám je i z dob, které nastaly potom.
Za první republiky jsme to dělávali s Voskovcem tak,
že jsme psali hru zvlášť pro cenzora. Hru jsme si
zkrátka napřed napsali, jak jsme sami chtěli, a
potom, když to bylo hotové, jsme tam pro cenzora
připsali „špeky“, neboli návnady. Věci, které byly
velice protivládní. Velice proti agrárníkům, proti
koalici a tak. A cenzor na to vletěl! Cenzorův sen je
vypotřebovat, vyškrtat na jedné hře jednu modrou
tužku. A na naší hře vyškrtal dvě. A byl šťastný.
Ztratil všechny mindráky. A pěkně to všechno sepsal,
co se tam nesmí říkat, a dozadu na skript přilepil
pečeť a dal razítko. Ale my to zabavené stejně neměli
v úmyslu říkat, to bylo jenom pro něho.
Praxe bývala taková, že na představení do divadla
chodil policejní inspektor, obyčejně to byl právník, se
svou paní. On v uniformě, ona v civilu, takže to
vlastně byla tajná paní policejní inspektorová. Pan
inspektor měl sedět a sledovat, co se na divadle děje,
a dávat pozor, jestli se neříká něco, co není ve
schváleném skriptu. Jenže oni většinou to tak vážně
nebrali. Dali by se rozdělit na čtyři skupiny. Jedni
byli, řekněme, pokrokoví, ti cítili s námi. Nebyla to
skupina velká, ale také ne malá. Pak byli ti, kterým
na ničem moc nezáleželo, ti si to tam jen odseděli,
takových byla většina. A pak byly dvě skupinky
komisních. Jedni se tvářili, že to budou sledovat,
vyhrožovali, leč měli své Achillovy paty. Jeden rád
víno, jiný si rád popovídal v kanceláři s herečkou,
třetí zase vzal padesátikorunu. A zatímco se jim přání
plnila, my si na jevišti říkali, co jsme chtěli.
Ovšem pak byli neřádi, kteří to doopravdy brali
vážně. Byla jich jen hrstka. Ti četli text i sledovali.
Jenže i na ně jsme vymyslili různé metody. Třeba
přišel Jarda Kopecký z kanceláře, nebo moje paní, a
povídá:
„Pane doktore, máte v kanceláři telefon, volá vás
policejní ředitelství.“
Tak on tam běžel, sluchátko leželo na stole, on
sluchátko vzal, ale tam nic, zní jen tón. Tak začal
vytáčet číslo, chvíli se dohadoval, a nakonec se vrátil:
„To je nějaké nedorozumění.“
A mezitím my jsme řekli, co jsme chtěli.
2
Ovšem jeden nám nenaletěl. Poslal do kanceláře svou
manželku:
„Jdi tam, vezmi telefon a řekni, že mám práci.“
A seděl a sledoval. Přišlo to nebezpečné místo, my to
řekli – a byl výbuch. O přestávce přiletěl s úřední
čepicí na hlavě do šatny, Voskovec byl koncesionář, i
spustil přímo na něj.
„Sundejte napřed tu čepici,“ povídám mu, „jsou tady
dámy, musíte se chovat slušně.“
Tím jsem málem urazil úřední osobu. Úřední osoba
je snadno urazitelná. Čím hloupější a nevychovanější,
tím urazitelnější, všimli jste si? Uštědřil nám 500
korun pokuty. Přitom byl rozčílený za pět tisíc.
„Tak, prosím, račte jít do kanceláře, dostanete pět set
korun a potvrdíte je.“
Zaplatili jsme pokutu, a druhý den jsme to říkali
znova. Jenže on tam seděl zas. A zase běžel za námi
do šatny a zase výbuch. Tisíc korun pokuty! Ale
čepici už na hlavě neměl. Nás popadlo furiantství,
takové jihočeské.
„Pane doktor, my na to máme! Až to bude pět tisíc,
tak nám řekněte.“
„Ba ne, ba ne,“ povídá on, „poprvé je to za pět set,
podruhé tisíc a potřetí vám vezmeme koncesi.“
Tak jsme to potřetí neříkali, protože on tam někde
číhal mezi publikem. To byla ta cenzura, kterou na
nás ušilo Rakousko a kterou jsme si ponechali. A
podle toho cenzurního zákona nám za druhé
republiky zavřeli Osvobozené divadlo. Přesně podle
Metternicha.
Jenže ta příhoda ještě není celá.
Když jsem se potom chystal vyklidit pole, dostat se
ven do bezpečí, zvoní najednou telefon a hlásí se ten
nejkomisnější, ten s tou čepicí na hlavě, a říká:
„Pane Werich, mám tady příkaz vám odebrat
cestovní pas. Já ten příkaz budu mít v šuplíku do 9.
ledna, déle ho tam nebudu moci držet. Šťastnou
cestu.“
A pověsil sluchátko.
Takže je vidět, že každý jsme nějaký. A přitom každý
jiný.
/Z bookletu alba 8 CD Gramotingltangl Jana Wericha/
Download

Plán - Werichovci