P e nt a gr a m
Lectorium Rosicrucianum
2011
ČÍSLO
5
Časopis Mezinárodní školy
Zlatého Kříže s Růží
Lectorium Rosicrucianum
Časopis
chce čtenáře upozornit na
novou dobu, která započala ve vývoji lidstva.
Pentagram byl za všech časů symbolem
znovuzrozeného člověka, Nového Člověka.
Je však také symbolem Universa a jeho
věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán.
Symbol však obdrží smysl jen tehdy, je-li
uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když
člověk uskutečňuje pentagram ve svém
mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve
pak vstoupil na stezku transfigurace.
Časopis
vyzývá čtenáře,
aby tuto duchovní revoluci v sobě samých
připustili a uskutečnili.
P e n t a gr a m
Číslo 5/2011
Praktická výchova
rozmýšľania
Úžasné možnosti ľudského
mozgu
J. van Rijckenborgh
Otvorenosť alebo ostražitosť?
Niekoľko myšlienok
o stretnutiach
Je vůbec ještě něco svaté?
Univerzální geometrie
Čísla vypráví historii
života
Sila obrov
Edda
Apokalypsa nové doby
Referát o knize
Pentagram
V atmosféře vnímá hledající
člověk volání, aby otevřel
své nitro, hlavu a srdce pro
skryté divy za zdmi své staré
osobnosti. Akvarel na papíře,
© H. Schäfer, 1977
J. van Rijckenborgh
udský mozog – súbor mozgových
buniek – má veľa úžasných schopností, okrem iného pamäť. Všetky
mozgové bunky sú schopné prijímať
a uchovávať dojmy – dokonca súčasne mnohé a rôznorodé. To sa týka obzvlášť centra pamäti. Druh a kvalita
tejto vnímavosti na dojmy závisí úplne
od našej osobnej povahy a nášho zamerania.
Keď sa na chrámovej službe zúčastňuje skupina ľudí, určite všetci
nepočúvajú rovnakým spôsobom,
a tak ani vplyvy služby neprijímajú
rovnakým spôsobom. Takže ani na
konci služby nebudú celkom rovnako
nasmerovaní. Bolo by to síce žiaduce,
ale pri súčasnom stave bytia človeka
to ešte nie je možné. Vnímavosť na
dojmy závisí, ako sme spomenuli, od
našej osobnej povahy a nasmerovania,
ktoré zase závisia od stavu magnetického systému, od lipiky. Pod pojmom
lipika rozumieme sieť magnetických
bodov v siedmom kruhu aurickej bytosti, ktorá bola oživená pri našom
narodení v prírode. Táto magnetická
sieť, obsahujúca všetky karmické
vplyvy, sa projektuje do mozgu, a formuje a udržiava mozgové bunky v určenom stave. Ale táto projekcia sa
uskutočňuje nielen dovnútra, ale aj
navonok, do astrálnej sféry.
Vzniká úzky vzťah, silné spojenie
medzi rozličnými aspektami a silami
astrálnej sféry a osobnosťou človeka.
Magnetický systém je spojený na jednej strane s astrálnou sférou, na druhej
s mozgom. Navyše v svätyni hlavy
horí oheň, plameň našej mentality,
zvyčajné intelektuálne myslenie.
Tento plameň sa vyvíja zo siedmich
Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri, zakladatelia
Duchovnej školy Zlatého Ružokríža, popísali cestu, ktorá
vedie k oslobodeniu duše. Robili to okrem iného na základe
prapôvodných textov univerzálneho učenia, ktoré žiakom
Duchovnej Školy a záujemcom o ňu objasňovali a svojím
životom predstavovali.
ohnivých centrálnych bodov, ktoré sa
nachádzajú v siedmich mozgových
dutinách. Odtiaľ má dospelá osoba
mentalitu, ktorá celkom zodpovedá
povahe mozgových buniek, lipike,
magnetickému systému a astrálnej
sfére nášho sveta.
Preto sa naša prírodne narodená
osobnosť nachádza v úplnej rovnováhe s astrálnou sférou bežnej prírody.
Táto sféra a obzvlášť niektoré jej
časti (sily a eóny) riadia ľudské myslenie. Keď sa počas spánku tela ľudská osobnosť rozdelí, astrálne telo
a myslenie sa zdržiavajú v astrálnej
oblasti. Bežne sa potom mozgové
bunky celkom nabijú a zosúladia so
silami a vplyvmi, ktoré zodpovedajú
prírodne narodenému stavu ľudskej
bytosti. Je to celkom prirodzený proces predovšetkým preto, lebo počas
dňa sa všetky mozgové bunky nabijú
individuálnymi sklonmi, silne koncentrovanými v pamäti. Okrem mentality sa v svätyni hlavy nachádza aj
schopnosť ľudskej vôle. V centre vôle
jestvuje silná koncentrácia astrálnych
žiarení, ktoré svietia podobne ako
oheň. Takže v hlave horia dva ohne,
oheň myslenia a oheň vôle, obidva
pochádzajúce z astrálneho poľa –
poľa siderických žiarení.
Bežným spôsobom vzniká v človeku najprv myslenie, a až potom vôľa
a túžba. Rozmýšľanie vplýva na mozgové bunky, a takto vyvolané pohnutie
vplýva na orgán, v ktorom sídli vôľa.
Týmto spôsobom nás poháňa vôľa
a túžba ku konaniu alebo ne-konaniu.
Tak je to vždy myslenie, ktoré vôľu
alebo túžbu pobáda k činom. Preto
univerzálne učenie vystríha všetkých
kandidátov na ceste: „Päť minút nerozvážneho myslenia môže zničiť
prácu piatich rokov.“
Táto veta
je ľahko zapamätateľná a nedáva žiaden priestor nejasnostiam: Ten, kto
chce byť žiakom, musí bdieť nad
svojimi myšlienkami. Nesprávne
myšlienky by mali byť uhasené skôr,
ako vzplanie túžba. Niekedy cítime,
ako v nás planie oheň túžby alebo
vôle, a ako nás pobáda ku činom,
ktoré neskôr oľutujeme. Považujeme
to za hrozné, že sa nám niečo také
prihodilo, ale – túžbe predchádza rozmýšľanie. Preto musíme nesprávne
myslenie odstrániť predtým, ako môžeme uhasiť našu túžbu. Predtým,
ako sa môžu uskutočniť naozaj fundamentálne zmeny v systéme zápasiaceho človeka, musí zmeniť svoje
myslenie. Priemerný človek vôbec
nemá pod kontrolou svoje myslenie.
On rozmýšľa bezhlavo.
Kto je to „on“? „On“ je ja-bytosť,
ktorá je v bežnom človeku umiestnená v slezinovo-pečeňovom systéme.
Toto „ja“ jednoducho rozmýšľa nerozvážne. Naše myšlienky sú celkom
v súlade s naším prirodzeným nasmerovaním a určujú našu vôľu, naše túžby, naše konanie – stručne povedané
stav našej krvi a spolu s tým aj celkový stav nášho bytia. Pomocou našej
mentality je celá naša osobnosť riadená astrálnymi vplyvmi a udržiavaná
v určitom stave bytia. Kto nedokáže
ovládať svoje myšlienky, kto svoju
mentalitu nedokáže úplne zmeniť,
nemôže sa považovať za skutočného
žiaka Duchovnej Školy.
Keď napríklad sedíme v chráme,
máme veľmi rôznorodé a často
zvláštne myšlienkové pochody. Keby
existovali prístroje, ktoré by mohli
zaznamenať a reprodukovať naše
myslenie, mohli by sme počuť všetky
naše myšlienky od vstupu do chrámu –
všeobecné a obzvlášť o našich spolužiakoch. Týmito zábleskami myšlienok sa krútia kolesá v našej hlave –
bez akejkoľvek kontroly z našej strany. Takže keď spoločne sedíme v chráme so svojimi veľmi rozdielnymi
sledmi myšlienok, ktoré môžu byť
celkom vysvetliteľné z nášho prírodného stavu bytia, stane sa toto: Hoci
navonok vyzeráme tak mierumilovne
a pokojne, spôsobujeme veľmi chaotické vírenie astrálnych žiarení, lebo
naša mentalita pochádza z prírodnej
astrálnej sféry. A uprostred tejto
prudkej astrálnej búrky musíme plniť
našu úlohu – konať prácu. Chápete
teraz, aké fatálne sú kultúrne zvyky
našej civilizácie? Človek v skutočnosti nie je kultúrny, ale vysoko nekultúrny. Vlastne je stále podobný
pračloveku, primitívnemu človeku
z praveku. Oblieka sa síce podľa
módy, no v rozličných situáciách prijíma predpísaný postoj a správanie,
a tak s najlepším úmyslom hrá svoju
rolu ako herec, ale mentálna čistota
a rýdzosť vo všeobecnosti nejestvujú.
To všetko je bohatým materiálom
na uvažovanie, no tu pojednáme len
o niektorých aspektoch, týkajúcich
sa našej témy. Jedná sa o otázku:
Ako môžeme náš systém tak účinne
a tak rýchlo, ako je to len možné,
ochrániť od vplyvov astrálnej sféry
dialektickej prírody a vstúpiť do akčného dosahu nového astrálneho poľa?
Keď toto
čítate, môžete hneď vyskúšať svoju
reakciu na to, čo ste čítali. Sú tieto
slová pre vás zaujímavé len teoreticky, no ponechávajú vás chladnými,
alebo vo vás vznikol hlboký záujem
o tento problém? Zrodila sa vo vás
s veľkou vrúcnosťou vnútorná túžba,
aby sa spojenie s novým poľom života čím skôr stalo skutočnosťou?
No môže sa stať, že síce pokladáte
za zaujímavé získať znalosti o povahe
a konzekvenciách prebývania v inej
astrálnej sfére, no potom by ste sa
k nášmu vysvetleniu približovali len
ako k objektu sociálnych výskumov
a tým dokazovali, že sa vo vašom stave bytia v skutočnosti nič nezmenilo.
Astrálna sféra, sieť magnetických
bodov v aurickej bytosti, mozog, mentalita, vôľa, túžba, krv, telo a život
tvoria jeden celok. Sú oblasťou sledu
vzájomne prepojených procesov, ktoré fungujú ako „súkolie“ jedného
organizmu. Preto sa musí udiať veľa,
aby sa mohlo do tohto organizmu zasiahnuť a dať mu – teda vašej prirodzenosti – iné nasmerovanie.
Ak bol vašou odozvou hlboký
záujem o vstup do nového astrálneho
poľa a vnútorne žiadate to, aby ste sa
spoluzúčastnili na tomto božskom
astrálnom živote, potom je váš stav
nádejný. Prečo? Ak z vás vychádzajú
takéto myšlienky ku Gnóze a jej spáse, ak túžite mať podiel na novom
astrálnom poli, a ak je s tým súčasne
spojený – aj keď sprvu len slabý –
čin vôle, potom to určite nie je vysvetliteľné z tejto prírody. Potom to sú
nepochybne vplyvy ne-dialektickej
povahy. A to je úžasné!
Celkové bytie a konanie človeka
sú zviazané cez astrálnu sféru. Počínajúc mentálnym životom, človek je
uväznený v tejto prírode. Ale ako je
potom možné, že jeho túžby a myšlienky predsa len vychádzajú ku Gnóze?
Cítite, že táto otázka je otázkou
života?
Živý, pravý záujem o Gnózu nie je vysvetliteľný z obyčajnej
prírody, lebo normálny prírodný stav
podlieha riadeniu tejto pozemskej
prírody. Ale ako potom príde človek
k iným – ne-dialektickým myšlienkam a pocitom? Tieto k nemu môžu
prísť len zvonku. Prenikli do jeho
systému a tak previedli jeho mentalitu do iného smeru.
Ak tento stav rozpoznávame ako
svoj vlastný, tak sme zamestnaní tým,
že vyťahujeme naše vedomie z pečeňovo-slezinového systému nahor do
srdca. A len takéto vedomie dokáže
prijímať gnostické vplyvy do systému. Potom sa srdce otvorí voči týmto
gnostickým žiareniam. Tieto sa premiešajú s krvou a cez malý krvný
obeh sa dostanú do svätyne hlavy
a zreteľne vplývajú na našu mentalitu. A potom vzniknú myšlienky, ktoré
nezodpovedajú horizontálnej línii normálneho života. Tak prenikne Gnóza
do systému človeka a poskytne mu
novú schopnosť. Spočiatku je to snáď
len záblesk myšlienky, sprevádzaný
impulzom vôle, impulzom túžby, aby
sme mohli a boli schopní zachytiť
spásu Gnózy. Keď do nás takto vnikne Gnóza, a týmto spôsobom v nás
vzniknú myšlienky, ktoré sa nezrodili
ani z karmy, ani z astrálnej sféry a ani
z krvi prírody, ale z Boha, potom môžeme bezprostredne počúvať hlas
duše – mysticky vyjadrené: hlas Boha.
Potom sme spojení s novým astrálnym
poľom, s univerzálnou gnostickou reťazou.
Teraz môžeme sami zistiť, či niečo
z toho vlastníme v svojom vnútri.
Ak áno, tešte sa s nami. Lebo potom
máte kľúč k ceste vo svojich vlastných rukách, v svojom systéme.
Potom napríklad môžete svojou novou schopnosťou staré myšlienky,
pochádzajúce z prírodného bytia,
odstaviť a dať svojmu mysleniu celkom iné smerovanie, ktoré bude zodpovedať požiadavkám cesty.
Ak sa vám to nepodarí, potom síce
môžete intelektuálne s porozumením
prijímať a snáď aj presne reprodukovať to, čo vám hovoríme, no to pre
vás nebude užitočné. Potom sa vo
vás nič nezmení. Musíte v sebe novú
schopnosť – a nech je začiatok hoc
len malinký – bezprostredne, priamo
používať na to, aby ste uchopili svoju
mentalitu a dali svojim myšlienkam
iný smer.
Ak sa vám to podarí, potom získate aj kontrolu nad svojou vôľou a svojimi túžbami, lebo myslenie sa deje
skôr ako chcenie. Týmto spôsobom
môžete tiež riadiť svoj život skutkov
tak, že ho zosúladíte s požiadavkami
nádherného nového vplyvu v svojom
živote.
Naše vlastné seba-posvätenie,
našu púť na ceste spásy, musíme začať životom našich myšlienok. Ten,
kto toho predsa len nie je schopný,
musí čakať dovtedy, kým sa jeho vedomie vyzdvihne z pečeňovo-slezinového systému do srdca. Avšak ak
vlastníme novú schopnosť, ale nepoužívame ju, potom znehodnocujeme
proces nášho vlastného žiactva.
Myslite preto na varovanie Veľkých:
Päť minút nerozvážneho myslenia,
päť minút krajne necitlivých myšlienok, plných kritiky, zloby, nenávisti
atď., môže celkom zničiť plody úsilia
a námahy na ceste! Preto je pre všetkých, ktorí chcú kráčať cestou, naliehavo nutné praktické „pestovanie“
myslenia.Túto intelektuálnu výchovu
musíme realizovať v Duchovnej Škole.
Čistenie myslenia, byť v myslení
úplne pravdiví, to je cesta seba-oslobodenia.
Uvedomte si, aký má toto obrovský význam: Takže musíme začať
vlastnou seba-revolúciou. Kto čistí
svoje myšlienky, preruší bezprostredne spojenia medzi systémom osobnosti a lipikou, a preto preruší väzby aj
s dialektickou astrálnou sférou. Tieto
väzby nás robia bábkami, vnucujú
nám konanie, zodpovedajúce impulzom bežnej astrálnej sféry. Ak začneme tým, aby sme zmenili svoju
mentalitu v sile Gnózy, ktorá nami
prenikla, potom sa oslobodzujeme
od tohto fatálneho vplyvu.
Srdce sa medzitým otvára stále
viac a príroda sa nám zo dňa na deň
viac odcudzuje. Gnostické sily prúdia
do nášho systému vo veľkých vlnách.
Tým sa zároveň naša nová schopnosť
stále viac zosilňuje, a týmto seba-ukrižovaním sa rýchle uskutočňuje transfigurácia astrálneho tela.
Tak stojíme bezprostredne pred
absolútne novým začiatkom.
Opýtajte sa ešte raz sami seba:
Žije vo mne skutočne vnútorná túžba
priblížiť sa ku Gnóze a vstúpiť do nového života? Je toto túženie pravé?
Ak je našou odpoveďou zreteľné
„áno“, tak sme už nový začiatok
uskutočnili. Potom sme už novú schopnosť prijali. Potom ide o to, aby sme
ju konzekventne používali. Len potom
môžeme právom a s úspechom hovoriť o živote duše v novom astrálnom
poli.
Pokúsili sme
sa ukázať, že začiatok máme úplne
v svojich vlastných rukách. Vstúpme
teda ako dušou-zrodení do tohto nového začiatku. Potom môžeme skutočne
s úspechom naďalej hovoriť o nádhere, ktorá nás očakáva v novom astrálnom poli.
Na záver ešte niečo: Nerobte si
starosti zo snov dialektickej prírody,
podľa ktorých sa domnievate, že počas nočných hodín ste nemali účasť
na novom astrálnom živote. Zanechajte tento nepokoj. Ak nie všetky, tak
mnoho snov je dôsledkom vybíjania
mozgových buniek, hlavne centra pamäte, počas nočných hodín.
Napríklad, ak má niekto živú fantáziu, počas dňa rozmýšľal o určitých
banálnych veciach a nechal sa bez
kontroly mentálne odviesť, potom sa
mozgové bunky nabili mnohými silami. Zatiaľčo telo v noci spí, mozgové
bunky sa opätovne vybíjajú a spôsobujú sny, ktoré súvisia s vaším denným
životom, ale sú popreplietané a rozkúskované.
Ešte jeden príklad: Je možné, že
ste počas dňa veľmi veľa pracovali
a museli sa vo svojej spoločenskej
pozícii zaoberať mnohými záležitosťami. Keď potom idete spať príliš
unavení, sú mozgové bunky príliš nabité. Počas noci sa potom vybíjajú
a majú za následok rôznorodé sny.
Preto sa kvôli tomu neznepokojujte.
Nevenujte týmto snom žiadnu pozornosť, aj keď sa vám zdajú veľmi dôležité. Zamknite ich v tichu svojho
vlastného bytia. Potom sa už skoro
ukáže, čo treba od nich očakávať
a myslieť si o nich. 
Pa Knots, eenappel
aan de jeugd. (Pračlovek, apel k mládeži)
ieto inštinktívne procesy sa objavia bezprostredne pri nejakom
stretnutí alebo konfrontácii. Je to reakcia z ega, ktoré sa naučilo svoje lekcie a vypracovalo si určité stratégie
za účelom vyhnúť sa zraneniu a ostať
nažive.
V stredoveku si obrnení rytieri na
znak úcty a dôvery zdvihli priezor
svojej prilby. Tento zvyk sa zachoval
ešte veľmi dlho. V prvej polovici minulého storočia, keď muži nosili na
ulici klobúky, používalo sa toto gesto
v pozmenenej forme: Pri stretnutí alebo pozdravení pozdvihli svoj klobúk,
alebo sa ho aspoň dotkli. Stalo sa to
znakom kultúry. Strach a nedôveru
odložili nabok a kráčali naproti sebe
otvorení. Tak si pri stretnutí navzájom
prejavovali úctu a dôveru.
Stretnutie sa nemusí
bezpodmienečne uskutočniť s iným
človekom. Prečo ostaneme zrazu bez
dychu a ticho, keď proti nám nečakane stojí zoči-voči v lese jeleň alebo
krásne operený rybárik? Vtedy sa stretávajú dva svety, ríša zvierat a ríša
človeka, ktorý dokáže reflektovať to,
čo vidí. To isté sa deje, ak náhle zazrieme vzácnu rastlinu, hubu či majestátny strom. Tento pohľad sa nás môže
dotknúť, dojať nás či veľmi potešiť.
To vnútorné reaguje a zrazu vidíme
to zvláštne sveta rastlín. Alebo keď
vystúpime na horu a z vrcholu sa rozhliadneme, čo sme zanechali dole za
sebou, môže to byť podobne. Môže
to byť dych vyrážajúco krásne a pod
týmto dojmom môžeme byť niekedy
uchvátení, pretože takéto stretnutie
s prírodou sa nás môže hlboko dotknúť.
No aj text, ktorý čítame, nás môže hlboko pohnúť. Raz niekto napísal, že
text sa nás dotkne a my máme pocit:
To je niečo zvláštne, to vo mne niečo
vyvoláva. To je potom v tejto zvláštnej chvíli a cez papier takmer stretnutie medzi nami a autorom. To isté
platí aj pre obraz, hudobnú skladbu,
balet či stavbu. Všetko toto sú skvelé
príležitosti na nezvyčajné stretnutia.
Vo všetkých
týchto prípadoch sa odohrá to isté:
Na chvíľu nemusíme byť voči našim
blížnym ostražití a môžeme bez výhrad otvoriť svoje srdce. Na chvíľu sa
môžeme pohrúžiť do krásy a nechať
ju dotknúť sa nášho srdca. Na to môže
každý uviesť príklady zo svojho života. Takéto chvíle sú ako znamenie, ktoré nám pripomína veľkosť stvorenia
a ľudských bytí. Naše srdce sa potom
naplní pokorou, radosťou a vďačnosťou, že sme to mohli zažiť.
Aké veľkolepé by bolo, ak by sme
s rovnakou otvorenosťou a nezaujatosťou stretávali aj našich blížnych
a mohli pritom rovnako zažiť krásu
stvorenia a krásu duše! Ak sme skutočne otvorení vôči našim blížnym
a necháme sa dotknúť v srdci, ako
potom vyzerá stretnutie?
Keď hovorí naše srdce, potom
by sme si mali byť vedomí toho, že
v tomto okamihu stretnutia nemusíme
robiť absolútne nič so svojím egom.
V jednom slovníku sa dočítame:
„Stretnutie: vzájomne sa zísť za účelom obojstranného porozumenia.“ Tu
sa zároveň dobre opisuje cieľ stretnutia: vzájomné obojstranné porozumenie alebo tiež: pochopenie, kto je ten
druhý, aký je, čo má v úmysle a ako
a čo chce a prečo to chce. Len keď
vznikne vzájomné porozumenie, obsahuje stretnutie kvalitu, nekonečne
veľké, pravdivé Seba.
Niektorí myslitelia skúmali, či je
súfizmus ezoterickou alebo skrytou
vetvou islamu aj preto, lebo hlása
chodník, ktorý bol známy dávno pred
vznikom islamu. O tomto chodníku
alebo ceste sa hovorí, že je rovnako
stará ako samotné ľudstvo a je srdcom
každého neskôr vzniknutého „náboženstva“. Súfisti neprestajne ďaleko
predstihovali svoju dobu. Už pred
niekoľkými storočiami učili o evolúcii, štruktúre atómu, psychologických
zákonitostiach, teda o témach, ktoré
západný svet považuje za svoje objavy. Súfisti tiež hovoria, že dominantné „Ja“ – nepravá osobnosť – je
v podstate nepriateľom človeka, ktorého by sa mal učiť poznať, aby ho
potom mohol odstrániť. Ak chce prijať
Het wetende hart
Het wetende hart, de weg van de soefi (Vedomé srdce – súfijská cesta)
(Vedomé srdce)
vyššiu múdrosť, je to minimálna požiadavka. Naše skutočné Sebe, ako
vravia súfisti, je pôvodne malé, skvelé, vzácne Niečo, ktoré sa môže vypracovať k nekonečnosti.V tom spoznáva
rozikrucián univerzálnu pravdu. To je
tá „drahocenná perla“, ktorú spomínal
Mani, „poklad v poli“ v biblických podobenstvách! V mnohých príbehoch
sa vyskytuje veľa symbolických stretnutí. A všetky stretnutia, o ktorých hovorí povesť o Parsifalovi, sa vzťahujú
na vnútorné aspekty, s ktorými musí
pracovať, aby sa stal úplným človekom, ako vysvetľuje Benita Kleiberg
v knihe Parsifals Gralssuche (Parsifalovo pátranie po Grále).
Každé stretnutie je časť vnútornej práce, skutočného slobodomurárstva, ktorú musí uskutočniť každý
človek, kým nie sme dosť zrelí na
opravdivé stretnutie, na stretnutie
s tým „Druhým“. Potom súčasne
vznikne znovu-poznanie, vnútorné
vedenie. Najkrajším príkladom toho
je zvláštne stretnutie Herma s Pymandrom, ktoré je opísané v prvej
knihe Corpus Hermeticum, vo veršoch 1 až 8:
«Raz, keď som premýšľal o základných veciach a moja myseľ sa
povzniesla, telesné zmysly upadli
do spánku ako u niekoho, kto je po
prejedení alebo následkom veľkej telesnej únavy zdolaný hlbokým spánkom. Bolo mi tak, akoby som vidiel
ohromnú bytosť neurčitého tvaru, ktorá ma volala menom a povedala mi:
„Čo chceš vidieť a počuť a čo túžiš naučiť sa a spoznať v svojom vnútri?“
Opýtal som sa: „Kto si?“ A dostal
som odpoveď: „Som Pymander,
Duch-Duša, bytosť, ktorá jestvuje
sama zo seba. Viem, po čom túžiš
a som všade pri tebe.“
Povedal som: „Túžim byť poučený o podstatných veciach, aby som
chápal ich povahu, a spoznať Boha.
Ó, ako veľmi túžim po pochopení!“
Odpovedal: „Drž pevne v svojom
vedomí to, čo sa chceš učiť a ja ťa
budem vyučovať.“
Pri týchto slovách sa zmenil jeho
výzor a v tom okamihu sa mi všetko
otvorilo. Videl som nesmierne videnie. Všetko sa stalo jedným serénnym a srdce potešujúcim Svetlom
a nesmierne som sa tešil z tohto pohľadu.»
Pymander ďalej učil Herma, aby
sa mohol stať „poslom bohov“. Tento
nádherný, tisícročia starý obraz je
najčistejším príkladom stretnutia,
ktoré vedie k vnútornému poznaniu.
Na základe tohto „pochopenia povahy podstatných vecí“ sme schopní
novým spôsobom stretávať našich
blížnych. 
Pentagramu
našem světě není svaté nic, to
můžeme zjistit, když sledujeme
světové dění. A oprávněnou otázkou
je, zda tento způsob zobecnění není
pouhou fantazií. A přece… Když se
ve světle rozzáří květina, v tmavě
modré barvě a dokonalém tvaru,
když se v ranním slunci na horizontu
pozvolna vynořuje formace mraků
v mnohonásobných nuancích barev,
světla a odstínů, pak nás uchvátí kouzlo, údiv. Co se nás zde dotýká? Je to
něco svatého? Jakmile o tom přemýšlíme, stahuje se „to“ zpět.
Okamžik je pryč.
Pokusme se trochu sledovat ten
vznešený okamžik. V „Malé hymně
na Atona“, egyptského slunečního
boha, se říká:
„Pěkně záříš, živoucí Atone, Pane
věčnosti!
Jsi zářivý, světelný a silný.
Tvoje láska je veliká a mocná.
Tvé paprsky tvoří oči všech tvých
stvoření…
Ty jsi Matka a Otec pro ty, jejichž
oči jsi stvořil;
Když vycházíš, oni hledí skrze
tebe.“
My jsme něco „uviděli“. Svýma
očima, ale také nějakým jemnějším
orgánem vnímání. Jak nám vůbec ta
velkolepá geometrická struktura oka
umožňuje vidění? Staří říkali: „Oko
bylo stvořeno světlem.“ Velký filozof
Plotinos, následovník Platona, toto
vysvětlil.
Naše moderní věda objevila, že
rybám se bez světelného záření nevyvinou oči. Je něco z toho, co se
projevuje jako geometrie oka, již obsaženo ve světle? Nebo jinak formulováno: Přenáší světlo nějakou ideu,
aby se manifestovalo v matérii? Již
miliony let září na naši planetu světlo
Slunce. A planeta „odpovídá“. Nejnádherněji zrcadlí světlo Slunce květiny
rostlinné říše. Často se říká, že obsahují světlo. Vnímání světla tím, že
vnímáme květiny, se rovná vnímání
světla okem.
Platon ve svém dialogu Timaios vysvětluje, že Bůh nechal
stvořit svět svým Demiurgem, a sice
tak, že základem světa jsou čísla,
rozum a geometrie. Vycházelo se
z toho, že čísla, rozum a geometrie
přicházejí do našeho světa z toho duchovního. V knize Genesis z Bible
pronáší Bůh v prvním dnu stvoření
slova: „Fiat Lux“ – „Budiž Světlo.“
Dřívější církevní otcové viděli v tomto
prvotním Světle duchovní skutečnost,
kterou nazvali lux a která pro ně byla
„duší prostoru“. To nám známé světlo
pochopili jako emanaci duchovního
Světla; bylo pojmenováno lumen.
Člověk se dlouho snažil oba tyto druhy světla rozlišit. To jedno obsahuje
ideje stvoření, to druhé je proměňuje
v tělesná zjevení. (Bez světla nic
neroste.)
Ve třináctém století vznikl na
tomto základě určitý způsob nazírání,
jenž spojil první zárodky vědeckého
myšlení s náboženským pohledem.
Anglický františkán Robert Grosseteste, ve středověku jeden z prvních
oxfordských učenců, pojímal světlo
jako „první formu těla, tělesnosti“,
z níž vzniká všechno. Z jednoho jediného bodu se zmnožuje nekonečně
a rovnoměrně do všech stran a tvoří
kouli. Kondenzací se dostává do fáze
diferenciace, která vede k tomu, co
se v Genesis nazývá „oddělení nebe
od země“. Při tomto procesu se generuje matérie. Celé materiální stvoření
je kondenzovaným světlem. To umožňuje vznik prostoru, až se světlo nakonec spotřebuje a umírá na okraji
jím stvořeného univerza. Ve své krystalizované formě, v matérii stvořeného, nám ukazuje svůj původní
duchovní obsah. Také Grosseteste
rozlišuje dva druhy světla: To jedno
se stává světlem naší fyzické existence
a matérií. Naopak to druhé je světlem
poznání, které je ztělesněno v čistě
duchovním, nebeském Božím stvoření. (Viz Zajonc: Lichtfänger. Die
gemeinsame Geschichte von Licht
und Bewustsein, Stuttgart, 2008,
s. 76, 131).
Mikuláš Kusánský (1401–1464)
formuloval oddělenost, propast mezi
pozemským a božským světem. Použil pro to řeč matematiky. Bůh jím
byl postaven na roveň pojmu nekonečnost. Člověk je konečné stvoření.
Multiplikací konečného čísla získáváme stále jen jiné konečné číslo. Bůh
jako nekonečnost proto není člověkem jako konečnou bytostí nikdy dosažitelný. Tím Kusánský poukazoval
na rozdíl mezi Boží světelnou říší
a naším světem. Raně křesťanští
gnostikové již o tisíc let dříve rozvíjeli podobnou vizi. Přesto do pozemského vyzařuje něco z duchovního,
jinak bychom byli absolutně ztraceni.
Něco z toho, co je nahoře, se sděluje
tomu vnitřnímu.
To, co se považovalo za „nahoře“,
se v průběhu staletí měnilo. Člověk
se k nebi otočil zády a obrátil se k zemi a začal zkoumat její tajemství. Namísto ideálního světa Světla, z něhož
byl odvozen svět jevů, nastoupil „ideální“ svět matematiky. Matematika,
včetně geometrie, je považována za
oddělenou od Božího Světla. Chladné,
abstraktní rozumové myšlení nahradilo náboženský pohled. Člověk se pokoušel poznat bytost Světla pomocí
matematiky. To „duchovní“ se utábořilo v lidské hlavě. Začal se prosazovat
materialismus. Z pohledu gnostiků to
znamenalo období „zapomnění“. To
velmi trefně dokládá následující text
ze svobodozednářské literatury:
„Moudrost pracovníka, síla materiálu
a krása architektury byly nahrazeny
chaosem, pomatením a hříchem. Aby
Nejvyšší architekt Univerza vyjádřil
svou slávu, rozhodl se ponechat pozemské dílo na holičkách a svou
vznešenou a dalekosáhlou geometrií
vybudovat duchovní stavbu, která je
svou existencí pro lidskou moc nedosažitelná a která by měla existovat po
věky.“
Této tendenci, jež v 18. století převládala, se naopak postavili
romantičtí myslitelé. Nově hledali
spojení s tím, co nazývali „mýtus“.
Svá pozorování přírody směrovali na
to, aby se božsko-duchovní stalo ve
fyzickém, materiálním, viditelné. „Vše
pomíjivé je pouze podobenstvím,“
tak to stojí ve Faustovi. Toto podobenství nás má rozpomenout na nepomíjivý svět Světla, který nás stále
přitahuje. Novalis (Georg Fridrich
von Hardenberg, 1722–1801) poukázal na to, že před oddělením striktní
pravdy a poezie, mýtu, byli moudří
ještě schopni vidět přírodu jako oduševnělou. Odvozovali existenci Boha
a Božího působení z pozorování světa:
„Vše, co zasvěcenci viděli, nese stopu
Boha.“ A ve své mytické pohádce
„Fabel a Eros“ personifikuje mýtus
jako Fabel. Fabel je pro něj ten nově
zrozený v nás, nejniternější bytost člověka, jeho duševní podstata, „věčně
ženské dítě“. Ve starých mýtech se
sfinga ptala na esenci člověka. „Co je
to věčné tajemství?“ ptá se sfinga
Fabel. „Láska,“ zní odpověď. „Kde
se nachází?“ – „U Sophie!“ A tato
láska k moudrosti přibližuje dnešního
člověka, člověka s otevřenou duší,
jeho vlastnímu jádru.
Novalisův současník anglický umělec William Blake (1757–1827) viděl
náš svět „jako zvláštní a zářivé místo,
které však přesto nakonec musí ustoupit před slávyplným stále se znovurodícím vesmírem“. Blake věřil, že jeho
vlastní vize na tento vývoj poukazují.
Zapracoval je do svých básní s názvem
„Konec starého světa“ a „Kosmos je
jeden“. Jeho básně předcházely svou
dobu. A Blake byl přesvědčen, že jeho
dílo přispělo k tomu, aby se ostatní
pozvedli „k vnímání nekonečného“.
To byl jeden z důvodů, proč své básně doprovodil nádhernými kaligrafiemi a fantastickými a inspirativními
obrazy.
Americký básník Ralph Waldo
Emerson (1803–1882) se viditelnému
světu blížil stejným způsobem. Byl
básníkem s bdělým duchem a současně opitý vínem, „které nikdy nezrálo
uvnitř hroznu“. Jeho myšlení bylo
křišťálově jasné svěžesti, jež působila
jako chladná, jasná voda z hluboké
studny. Stále ukazoval, že každý faktor
v přírodě je symbolem pro duchovní
skutečnost.
Tím, že se věda oddělila od duchovního původu, myslitelé zatoužili
tajemství matérie „dešifrovat“. Nešlo
již o údiv nad zázrakem přírody
a duchovní povznesení, ale o jasné
myšlení, ovládnutí a využití. Člověk
konfrontoval vlastního ducha s objekty, prozkoumal je a snažil se je podřídit lidské vůli. Tak člověk pronikl až
do nejhlubších hlubin matérie… a narazil na hranici.
Kvantový fyzik a filozof Hans-Peter Dürr píše: „Analyzujeme-li matérii stále podrobněji, nakonec již
nezbude nic, co matérii připomíná.
Na konci již není žádná hmota, jen
pouhá forma, tvar, symetrie, vztah.
Matérie není sestavena z matérie! …
Primární je vztah; matérie je sekundární. Matérie je fenomén, jenž se
objevuje teprve při určitém zhrubělém pozorování. Látka je ztuhlá forma.
Možná by se dalo také říci: V základu zůstává jen něco, co se podobá
více duchovnímu – celistvá, otevřená, živá možnost, potencialita. Matérie je struskou, sraženinou, tohoto
duchovního.“ (Geist, Kosmos und
Physik, Amerang 2010, s. 33)
Tak dnes
opět na horizontu svítá duchovní svět
Světla a pro člověka se rýsuje nová
možnost. Významní vědci jako Ulrich
Warnke mluví o neohraničené potencialitě nebo o „moři všech možností“.
Kruh se může uzavřít. Věda a mystika se dokázaly svým vlastním způsobem pozdvihnout na vyšší úroveň.
V získané střízlivosti na jedné straně
a v duchovním povznesení na druhé
straně se mohou navzájem setkat.
Univerzální geometrie nám ukazuje struktury, jež poznáváme jako
mnohonásobně se odrážející zrcadlení duchovního obsahu. Můžeme je
novým pohledem vidět jako Světlo,
které se stalo matérií, jako „kondenzované formy“. Kam se dostaneme,
když tyto kondenzované formy, tyto
sraženiny, zrušíme a budeme sledovat
cestu zpět k jejich původu? Můžeme
pocítit, že dokonalé proporce v geometrii jsou výrazem duchovní krásy
a harmonie a že vztah určitých ploch
a linií navzájem představuje symbol
dokonalého vztahu, symbol Lásky.
Tak nakonec znovu nalézáme
vztah mezi matematickou a mystickou
zkušeností. Zkoumáme-li pomocí matematických formulí a zákonů kosmos,
usilujeme – často dokonce nevědomě – o poznání božsko-duchovního,
které je k nalezení jak v našem nejhlubším nitru, tak také jako všudypřítomné v kosmu. Totéž platí pro
naše tělo, s nímž máme denně co do
činění, a jeho pohyby a proporce.
Také ono je zpodobněním duchovního Světla.
V tomto vydání Pentagramu se
snažíme o rozšíření našeho pohledu
z kvantitativního na kvalitativní aspekt
čísel a proporcí. Můžeme se naučit
opět žasnout. To, o čem si myslíme,
že už dobře známe – jednoduchá čísla od jedničky do desítky – obsahuje
velké duchovní poselství. Cesta ukázaná Kusánským a také gnostiky, poslední dech beroucí cesta vedoucí přes
propast, je skrytá jako šifra v číslech
tak jednoduchých, jako je malá násobilka. Náš život obsahuje hluboký
smysl, který se nám ukáže, když to,
co již tak dlouho víme, pochopíme
novým způsobem. 
Lichtfänger. Die gemeinsame
Geschichte von Licht und Bewustsein.
Geist, Kosmos und Physik
nes nám čísla připadají jako
něco abstraktního, suchopárného, od čeho je lepší mít raději odstup.
Matematika všeobecně není moc oblíbená. Ale v tomto článku nejde o matematiku, která se vyučuje ve školách.
Moderní člověk ve své rozpolcenosti
a rozptýlenosti z rozmanitosti věcí už
ztratil přístup k prapůvodnímu významu čísel.
Když se ho přesto podaří rozluštit,
spojí nás s hlubokými znalostmi. Za
čísly se ukrývá přístup k vnitřní struktuře a zákonům duchovního světa.
Jsou to zrcadlové obrazy duchovních
hierarchií a vývojové cesty duše jednotlivce a lidstva jako celku. Čísla se
vztahují jak ke hmotě, tak i k procesům duchovního uspořádání. V tomto
článku bude o tom něco vysvětleno.
Číslo počítá a vypráví. Souvislost
mezi „zählen“ (počítat) a „er-zählen“
(vyprávět) lze vysledovat nejen v němčině, ale také v holandštině, angličtině „count“ (počítat) a „re-count“
(obšírně vyprávět), francouzštině
„raconter“ (vyprávět) a „compter“
(počítat), v arabštině, hebrejštině
a dalších jazycích.
Naše soudobé slovo „cifra“ („Ziffer“ v němčině) pro čísla od nuly do
devítky má svůj prapůvod v hebrejském slovu Sephira, což původně
znamenalo „světlo, záře“. Sephira je
množné číslo od Sephirot. Deset Sephirot představuje praprincip Kabaly.
Jsou to tak zvané Boží emanace, jejichž působením vznikl svět. Viděno
takto, naše slovo cifra, které k nám
přišlo přes arabské sifr a latinské cifra, odkazuje k počátku světla, k božsko-duchovnímu původu čísel.
V západních zemích se
nula začala používat a rozšiřovat teprve ve 12. století. V původním
významu nepatřila k číslům. Ani její přidání, ani její odečtení od jiného čísla nezmění
jeho hodnotu. Stojí-li ale za nějakým číslem,
zvyšuje jeho hodnotu. Nula se všeobecně vyskytuje v kombinaci s jiným číslem, které ji
předchází. Duchovně viděno zastupuje
nula tu absolutní, na druhé straně existující a nepopsatelnou bytost Boží
v její skrytosti, před jejím
zjevením ve světě.
Ve francouzštině slovo chiffre ještě dnes označuje druh tajného písma,
tajný klíč. Tím se naznačuje, že jsou
slova založena na číslech. Propojení
slov a čísel má fundamentální význam
pro hlubší pochopení četných písem
starověku, k nimž patří Starý a Nový
zákon a Tora. Literární technikou, která byla nazývána „Gematria“ a která
byla v antice velmi rozšířena, byly
slova a věty spojeny s číselnými hodnotami, aby určité koncepce mohly
být předávány zakódované.
Čísla jsou skryté síly. Ukazují praobrazy života a odhalují historii života
a vědomí. Vypráví ji (er-zählen).
Když porozumíme číslům, odhalí
nám poznání o bytí, jeho vzniku, vývoji a určení. Jejich řeč v symbolech
nám pomůže cestu života rozpoznat
a rozluštit (ent-ziffern). Tak se čísla
a cifry stanou klíčem ke skrytému.
Na historii čísel můžeme zároveň
rozpoznat historii našeho vývoje.
Podstata čísla se během vývoje mění
od původně duchovně kvalitativní ke
kvantitativní, zhuštěně materiální.
Kvantitativní pojímání čísel
1:
2:
3:
Kvalitativní pojímání čísel
1:
2:
3:
Při kvantitativním pojímání čísel se
k jedné jednotce připojuje druhá, třetí
atd., takže leží vedle sebe a každé číslo je větší nebo menší než to vedlejší.
Jde o určování množství a velikosti,
o zjišťování, kdo má více nebo méně
nebo co má větší nebo menší hodnotu. S tím je spojen duševní postoj hromadění, porovnávání, co je větší nebo
menší, chování „mít – chtít“, které
měří a hodnotí svět podle množství
a velikosti.
Původně však člověk nepočítal
tímto aditivním, hromadícím způsobem, ale podle dělitelného, členícího
principu, při kterém se nic z jednotky,
celku, neztrácí, když se zobrazuje
dvojka, trojka atd. Při tomto pojímání
se jeví všechna čísla jako články nebo
aspekty jedničky, která je v sobě zahrnuje. Čísla dvě, tři, čtyři atd. jsou potom jen zvláštní zobrazení jednoty.
Tento kvalitativní způsob vnímání vidí
každou bytost, každé individuum jako
část celku a poznává také vlastní význam jen v souvislosti a spojitosti
s Všehomírem.
V tomto článku se budeme zabývat kvalitativním způsobem pohlížení
na čísla.
Jedničkou začíná Stvoření. Z ní povstává svět. Jednička je prvotní energetický impuls, první paprsek, který
se vytvořil z prazákladu, z prázdnoty.
Jednička symbolizuje vůli Otce a odpovídá pratónu, prvnímu tvůrčímu
Slovu, ze kterého se celé Stvoření vyvinulo a zjevilo.
Počátek vystupuje z věčné praskrytosti jako beztvará jiskra. „Nebylo to
ani bílé, ani černé, ani červené nebo
zelené, nemělo to vůbec žádnou barvu.
Teprve když to přijalo prostor a rozpínavost, ukázaly se barvy, a docela
uvnitř jiskry vytryskl pramen, z něhož
proudily barvy na všechno dolní.“ Tak
se to píše v Zohar, v jedné z knih Kabaly.
Z jedničky se zrodila všechna
čísla, v ní jsou obsažena, jednička je
všechny zahrnuje. V Tao te Ťing, čínské knize moudrosti, se říká: „Z Tao
povstala jednička, jednička zrodila
dvojku, dvojka zrodila trojku a z trojky povstalo desetitisíce věcí.“
Jednička představuje kvalitu jednoty, celistvosti, nedělitelnosti. Současně
reprezentuje poznání, vhled. Poznání
znamená pochopit jednotu všech věcí
za všemi projevy různorodosti světa.
Z toho vyplývá, že pochopení jedničky,
návrat k ní, je ten nejtěžší a poslední
krok, který člověk může udělat. V tom
nachází svůj nejvyšší cíl a smysl bytí.
Jednota se ukazuje našemu duchu
dvěma způsoby, jak duchovně, tak
i látkově, jak skrytě, tak i zjeveně.
Hmota je ve svém rozsahu stejně nezměřitelná jako prostor. Stává se viditelnou jen v určitých spojeních
a kombinacích. Podobně to platí pro
světlo: Kdyby neexistovala tma, nebylo by světlo viditelné. Kdyby nebylo
světlo, byla by temnota beztvará a nepozorovatelná.
Také dobro můžeme jako takové
vnímat, jen když právě tak existuje
zlo.
Jednička tedy v sobě obsahuje
možnost dvojky, existují v ní dva
póly. Teprve pomocí polarity, protichůdného páru, je možné něco charakterizovat.
„Tu oddělil Bůh světlo od temnoty
a světlo nazval dnem a temnotu
nocí,“ tak se píše v Genesis. Dvojka
je vyjádřením zjevení světa ve vědomí Universa. Forma, kterou se svět
zjevuje, je polarita a různorodost. Život se neustále pohybuje mezi protiklady (světlý – tmavý, teplý –
chladný, hlasitý – tichý, plus –
minus, severní pól – jižní pól, láska –
nenávist…) a udržuje se pomocí rovnováhy. Ve východní moudrosti je to
vyjadřováno symboly jin a jang. Ačkoliv jsou to protipóly, tvoří oba póly
stále jen dvě strany jednoho Bytí.
Jejich jednota má základ v jejich prazdroji.
Praimpulsem Stvoření je dělení
nebo polarizace jedničky. Vydělení
obou pólů z jednoty vyvolává napětí,
pohyb, a tím život. Ve svém oddělení
se totiž póly snaží opět spojit. To
Jedno se chce opět manifestovat. Duální formou projevení stvořeného
světa vzniká síla a pohyb. Myšlenky,
věci a vibrace míří dvěma směry: buď
od sebe, nebo ve směru sjednocení ve
svém prapůvodu. Tak působí v Universu dvě prasíly, které umožňují na jedné straně polarizaci a diferenciaci a na
druhé straně sjednocení a z něho plynoucí nové stvoření. To platí pro veškerou přírodu stejně jako pro duše lidí.
Při setkání s nám tak dobře známou polaritou muže a ženy se můžeme
naučit rozlišovat podstatné a pravdivé od povrchního a pomíjejícího. Učí
nás překonávat a opustit Zwei-fel
(pochybnost), Zwie-tracht (nesvár)
a Ver-zwei-flung (beznaděj) a oba
póly znovu uvést do vyšší jednoty.
Čarodějnice v Goethově Faustovi
říká:
„Musíš pochopit.
Z jedničky udělej desítku
a dvojky si nevšímej.
A trojku udělej hned,
tak se staneš bohatým.“
Slova „dvojky si nevšímej“ bychom zde chtěli zdůraznit.
Napětí mezi jedničkou a dvojkou
a stejně tak napětí uvnitř dvojky mezi
mužským a ženským, nahoře a dole,
dobrem a zlem… je vyřešeno trojkou.
Trojka je principem pohybu, dynamiky, vyvážení, spojení, číslem znovunalezení a návratu. Je to číslo překonání
protikladů. Proto ji Číňané přirovnávají k Tao. Tao odpovídá jedničce
a trojce, obsahuje v sobě oba póly, zahrnuje jin a jang a je svým způsobem
v obou obsaženo. Podle křesťanské
terminologie se z Otce a Matky zrodil Syn, který zjevuje vědomí a Světlo.
Přeneseno do našeho každodenního života to znamená, že napětí mezi
oběma póly může být vyřešeno jen
tehdy, když člověk na sebe nenechá
působit dualistická omezení, ale získá nadhled a přijme novou úroveň
uvažování.
Symbolem tohoto procesu poznání je rovnostranný trojúhelník.
Naproti straně leží vrchol, který
ukazuje na vyšší transcendentní cíl.
Rovnostranný trojúhelník představuje
jediný geometrický útvar, který se
vzhledem ke své geometrii nemůže
sám pohnout. Tím symbolizuje stabilitu a sílu, kterých nemůže žádný jiný
mnohoúhelník dosáhnout.
S trojkou je zahájen proces zrození, z kterého vzniká nová dimenze,
nová úroveň uvažování. V mnohých
náboženstvích je nejvyšší Tvůrce představován jako trojnásobný: v křesťanské tradici je to Otec, Syn a Svatý
Duch, v indické Brahma, Višnu a Šiva.
poznání a růstu a tak se mohla vrátit
zpět do Jednoty. Po sjednocení vždy
následuje nová polarizace, aby před
nás postavila nové téma, nový úkol,
nový stupeň vědomí.
Tento princip zajišťuje, že se nic
neztratí a že existence polarity nepovede ke zmaru, nýbrž k vyššímu Bytí,
ve kterém jsou obsaženy zkušenosti,
láska a vyšší vědomí. Předpokladem
toho je výzvu přijmout a prožít to. Ve
stejné míře, v jaké roste naše vědomí,
roste také náš duševní princip.
Probuzeni z rajského, avšak nevědomého původního stavu Jednoty,
musíme zakusit svět duality a iluze,
abychom mohli stoupat k nové a už
vědomé Jednotě s Duchem do trojky.
Trojitý krok jedna, dvě, tři je základní vzor cesty vývoje. Zrcadlí se jak
ve velkém tak i v malém, ve stvoření
stejně jako v osobním a individuálním, ve všech fázích bytí. Zrozena
z Jednoty prochází duše oddělením,
pochybnostmi a krizemi, aby dosáhla
Cyklus jedna až tři se týká základních
principů. Vzniká z duchovní energie
jedničky, polarizuje se ve dvojce na
ducha a energii, aby ve trojce byl umožněn vznik vědomí.
Se čtyřkou začíná úplně nový cyklus, který vede přes pětku k šestce. To,
co se zpočátku jevilo jako duchovní
siločáry, jako základní vzor, stává se
nyní konkrétní a viditelné. Zjevuje se
forma.
Čtyřka je to, co se z první trojnosti materializuje, tedy konkrétní stvoření. Je symbolem pro zhmotnění,
zhuštění do hmoty, je v pravém smyslu symbolem hmotné Země. Trojku
můžeme považovat za faktor dávající
impuls, za mužské číslo, kdežto čtyřka ztělesňuje vyjádření přijímajícího,
rodícího – ženskost.
Čtyřka zpřítomňuje novou úroveň
poznání. Krok od trojky ke čtyřce odpovídá ponoření duše do hlubší roviny zkušeností. Je to krok z právě znovu
obnovené jednoty, poznání smyslu života a získání vědomí ducha v pozemském životě. V tom je však skryto také
nebezpečí, čtyřka přece představuje
také druhou mocninu dvojky: 22.
Pokud se nechá duše vést řádem Ducha a utváří hmotu ve smyslu tohoto
řádu, potom vzniká svět forem jako
výraz duchovního řádu, jedničky. Ale
nechá-li se duše vést výlučně energií
dvojky, ztrácí spojení s jedničkou
a její projev ve světě forem odpovídá
chaosu, boji všech bytostí a věcí proti
sobě navzájem. (Dietzfelbinger: Pythagoras, str. 46/47)
V tomto smyslu můžeme interpretovat ochutnání ovoce ze stromu poznání dobra a zla z mýtu o ráji. Energie
dvojky získala vládu nad lidstvem.
Posláním čtyřky je: v pozemském
opět najít zákony a život Ducha. To
se paradoxně uskutečňuje prohloubením obratu k zemi, což neznamená
zdokonalení přírody, nýbrž poznání
vzájemných souvislostí. Z toho vzniká zralost, což je předpokladem pro
duchovní cestu, kterou musí jít každý
sám za sebe. Aby to člověk dokázal
vykonat, jsou lidem na zemi posílána
znamení, poselství a signály jako viditelná pomoc.
Kde se setkáváme se čtyřkou ve
viditelném světě?
• ve čtyřech světových stranách, velkém kříži Universa
• ve čtyřech ročních obdobích a čtyřech směrech větrů
• ve třech dimenzích prostoru s čtvrtou dimenzí času
• známe čtyři „elementy“, zemi, vodu,
vzduch a oheň
• rovnostranný čtyřúhelník, krychle,
která je prvním geometrickým tvarem, který lze vždy rozdělit na stejně velké části; proto byla krychle
pro Pythagorejce symbolem spravedlnosti
• každá třídimenzionální struktura se
dá posuzovat čtyřmi způsoby: jako
množina bodů, jako obrys, jako plocha nebo jako objem
• se čtyřkou začíná hmotná existence;
je zapotřebí čtyř ploch, aby se dalo
vytvořit prostorové těleso
• symboly čtyřky jsou také krychle
a pravý úhel. Pokud se rozloží jednotlivé plochy krychle od sebe, vzniká
kříž – symbol starý více než 10 000
let. Nejen pro křesťanství, ale od
pradávna znamená kříž být svázaný
s látkou. Aby bylo možné se uvolnit
z tohoto zajetí, je nutné to rozpoznat
a v dalším kroku nést důsledky, „vzít
na sebe kříž“.
V hebrejštině se nazývá čtvrté písmeno abecedy Daleth, což znamená
dveře. Abychom mohli působit na
Zemi, která odpovídá zákonu hmoty,
je nutné projít dveřmi čtyřky. Příroda
a její vědy, stejně tak jako každá praktická činnost jsou založeny na čtyřce.
Čtyřka, průsečík prostoru a času, vytváří současně bránu k vysvobození
a opravdovému lidství. V čísle čtyři
se může manifestovat božské, je to
číslo Země, reality života, která je vyjádřena formou.
Čtyřka nás učí přijmout úkoly každodenního života a řešit je. Pomocí ní
se učíme rozpoznávat, že ve všem, co
nás potká – jak obyčejného tak i nepravděpodobného – je nějaký smysl,
který musí být pochopen, přijat a vyřešen.
Tam, kde ve trojce nacházíme pevný samostatný základ pro život, čtyřka
jako sudé číslo znovu zpochybňuje
plnou konfrontací se životem to již
právě získané. S dvojkou se dovídáme, že veškerý život je založen na
protikladech. Pomocí trojky se s tím
učíme konstruktivně zacházet. Ve čtyřce čelíme – založeno na předcházejícím cyklu jedna až tři – nejhlubším
otázkám po smyslu, účelu a poslání
člověka zde na Zemi. Jak se to děje
v našem životě?
V našem viditelném světě zažíváme různé zkušenosti. Toužíme po harmonii a dokonalosti, avšak až někdy
později konečně pochopíme, že nic
není trvalé a vše pomíjí. Konečně dosáhneme hranice, na které začneme
naslouchat svému srdci a začneme vnímat volání věčnosti. Vynoří se otázky
po původním smyslu života a roste
touha po jeho nalezení. Odpověď na
to dá pětka, protože v ní je obsaženo
vědomé znovuspojení s Duchem.
Pro Pythagora platila čtyřka za
ideální číslo. Tím byl míněn cyklus
jedna – dvě – tři – čtyři, který nazval
tetraktys. Čtyřka symbolizuje život
ve zjevené formě, v jehož pozadí věčně působí jednota, integrovaná dualita
a tvůrčí trojnost. Život v tomto smyslu
vede k vyššímu stupni jedničky, totiž
k desítce!
1 + 2 + 3 + 4 = 10
•
• •
• • •
• • • •
(Tetraktys)
Přestože pochopením čtyřky je dosaženo ideálního stavu, jsme v praktickém životě od něho velmi vzdáleni.
Vlivy ze zdůrazňované duality ve
světě, který nás obklopuje, nás ovládnou a stanou se nezávislými, protože
nejsou spojeny s jedničkou. Proč se
člověk nachází mezi jednotou a odděleností a jaké šance pro něho z toho plynou, se dozvíme z vlastností
pětky.
Všem dobře známá Pythagorova věta
vyjadřuje všeobecně platný zákon života. Geometrickou formou názorně
ukazuje, jak z mužského principu, trojky a ženského principu, čtyřky – jako
teze a antiteze uvedené do vzájemného vztahu pomocí pravého úhlu (vědomého rozlišování) – vzniká syntéza.
Je možné to vidět jako „princip dítěte“, který ve formě přepony „rodiče“
vzájemně spojuje. (Weinreb: Zahl, Zeichen, Wort, str. 62)
Pravoúhlý trojúhelník se dvěma odvěsnami o délce tři a čtyři a přeponě
o délce pět bývá také označován jako
„zlatý trojúhelník“. Trojka, která vyjadřuje koncepci „muže, mužský princip“ (duch, rozum, činorodost…),
nachází svoje naplnění v druhé mocnině tří, nejvyšším, co ve světě trojky
je možné: 32. Je to naplnění mužského principu.
Čtyřka, která vyjadřuje koncepci
ženského principu (intuice, obětování…), nachází své naplnění v druhé
mocnině čtyřky, nejvyšším, co ve světě čtyřky je možné: 42. Je to naplnění
ženského principu.
„Muž a žena společně, dovedeni
k jednotě, dosahují nejvyšší možnosti,
jaké kdy mohou dosáhnout, spojují se
jako 32 + 42 = 52 neboli 9 + 16 = 25.
Číslo 25 je druhou mocninou pěti, naplnění pěti. Je to vytoužený plod, dítě.
Je to plod muže a ženy, když se oba
stali jednotou, oba v naplnění sebe
sama. Tak se rodí nové.“ (Weinreb:
Zahl, Zeichen, Wort, str. 62)
Příčný trojúhelníkovitý průřez Cheopsovy (Chufevovy) pyramidy v Egyptě
se skládá ze dvou zlatých trojúhelníků,
jejichž odvěsny o délce tři a čtyři navzájem svírají pravý úhel. Přepona,
která představuje pětku, míří k vrcholu pyramidy.
Jak v obrazu pyramidy, tak i v Pythagorově větě je ukázána cesta, která
je lidstvu určena. Tato cesta vede ven
ze zajetí světa čtyřky. Obecně pro
všechny pyramidy se čtvercovou základnou platí, že vrchol pyramidy leží
jako pětka nad níže ležícím čtvercem.
Ze čtvernosti se zvedá jejím středem
pátý bod, vrchol pyramidy.
Viditelný materiální svět čtyřky
potřebuje protipól, protějšek, který pochází z něho samotného a je schopný
rozpoznat, že také pozemský svět podléhá řádu a je řízen podle duchovně-duševních zákonitostí. Tímto protipólem
je pětka, člověk, který se pozvedá ze
země v pravém úhlu. Je zamýšlen jako
orgán poznání Boha. Jeho úloha je patrná ze symboliky pyramidy.
Člověk vyrůstá ze čtyřky. To může
být symbolicky zobrazeno tím, když
stojí vzpřímený na zemi a vodorovně
rozpaží své ruce. Takto vytváří kříž.
Jeho úkolem je mezi konkrétním pozemským světem (horizontální osa)
a božským prazákladem (vertikální
osa) dělat prostředníka a překonávat
protiklady. Tak, jako člověk stojí vzpřímený mezi oblohou a zemí, zaujímá
také pětka středové postavení v číselné řadě 1–9.
uvnitř sídlících individuálních sil.
Pětka patří mezi prvočísla. Poukazuje na „in-dividualitu“, to nedělitelné
v člověku („in-“ = latinská předpona
znamenající „ne-“; dividēre“ = latinsky
„rozdělovati, oddělovati, odtrhovati,
děliti). Spojením dvojky s trojkou přichází vědomí. Dozraje-li člověk svými
zkušenostmi, může od pouhé individuality dospět k tvůrčí individualitě,
což znamená naplnění pětky.
Toto tajemství se stane zřetelným,
když je pětka znázorněna odpovídajícím geometrickým tvarem, totiž pravidelným pětiúhelníkem (pentagonem)
a pěticípou hvězdou (pentagramem).
V hebrejské a indické kultuře je pětka
výrazem pro tvůrčí vůli člověka a jeho
Pentagram byl jako svatý symbol tak
velmi vážený, že jeho konstrukce byla
odhalena až v 16. století. Byl odnepaměti symbolem božského řádu. Bez
kruhu (symbol jednoty) a kříže (průměr kruhu) ho není možné sestrojit.
Pentagram, kruh a kříž společně symbolizují cestu, ke které je hledající
člověk volán. Vyjít ze světa čtyřky je
možné předáním celé bytosti světu
jedničky. Duše se při tom formuje
jako pentagram. Pozorujeme-li pětiúhelník, pentagon, pak následujícím
postupem můžeme rozeznat spojení
1234
ponoření do hmoty
země
6789
překonání hmoty
nebe
Kromě toho je pětka součtem dvojky –
rozštěpení v materiálním – a trojky –
překonání rozštěpení v božské síle:
2+3=5
s nekonečnem: z jednoho vrcholu, na
příklad nejhořejšího, je možné konstruovat řadu pětiúhelníků a pěticípých
hvězd tak, že jsou všechny vložené
do sebe, jsou stále menší a směřují
k vybranému vrcholu, se kterým jsou
společně spojeny. A naopak, také se
zdá, jakoby z tohoto vrcholu se stále
větší množství pětiúhelníků a pěticípých hvězd šířilo vně, až do nekonečna.
Tak se vybraný vrchol stává symbolem
mikrokosmu, ve kterém se zrcadlí tajemství makrokosmu. (Bindel: Die
geistigen Grundlagen der Zahlen)
Pentagram ukrývá ještě další tajemství: tajemství „zlatého řezu“ neboli
„božského dělení“. Také končetiny
člověka normálního vzrůstu odpovídají tomuto poměru: Poměr mezi
délkou paží při rozpažení vztaženou
k šířce ramen plus délce paží tvoří
poměr zlatého řezu. To také platí pro
všechny ostatní končetiny lidského
těla: pro ruce s jejich pěti prsty, prsty
na nohou, nohy, hlavu a trup. Tento
vzájemný vztah symbolizuje, že sice
existuje oddělení od celku, přesto ale
jednotlivý díl s ním zůstává spojen.
Člověk se svými pěti smysly je sice
bytost odchylující se od božského
světa, která ale může v sobě obraz tohoto světa rozličnými způsoby opět
najít. V Kabale Heinricha Cornelia
Agrippy byl už ve středověku pentagram znázorňován formou člověka
s rozpaženýma rukama a rozkročenýma nohama. Člověk je volán ke svobodě a vlastní tělo jako nástroj, který
vykazuje zákonitosti božského dělení
(zlatého řezu), a sice zejména na svých
končetinách. Ty slouží jeho konání
(něm. Hand-lung, Hand = ruka).
Jde-li člověk cestou uvědomování, pak svým rostoucím poznáním
získává také více síly a jeho svoboda
a samostatnost rostou. Taková osobnost má na výběr použít svou svobodu
dvěma možnými způsoby. V hebrejštině He, páté písmeno abecedy, znamená také číslo pět. He znamená něco
podobného jako okno. Oknem se můžeme dívat dovnitř i ven, dveřmi se dá
jít dovnitř i ven. Oknem prochází světlo a my vidíme něco ze světa venku.
Dále známe dva způsoby, kterými
je možné zobrazit pentagram. Při prvním způsobu míří nahoru jeden vrchol
pentagramu, při druhém způsobu míří
vzhůru dva vrcholy. To druhé znázornění poukazuje na dualitu a bývá
spojováno se „zlem“, s dvourohým
ďáblem.
Doposud popisovaná cesta od jedničky k pětce zahrnuje vzestup vědomí,
kroky vnímání, krize a rozhodování,
a tím získávání náhledu na události,
poznávání jejich významu. Kromě
toho zahrnuje tato cesta pokračující
prohlubování a očišťování ve světě
hmoty pomocí poznání protikladů
a pomíjivosti všeho pozemského bytí,
a vede proto dovnitř, k duchovnímu
praprincipu v srdci.
Tak se ze čtyřky pozvedá pětka.
Když člověk na základě sumy svých
zkušeností a s nimi spojeným tříbením pozná principy, podle kterých je
utvářen život, potom s pětkou začíná
žít opravdový a vědomý život odpovídající zákonům ducha. Tím začíná
cesta zasvěcení, vnitřní znovuzrození
z ducha, z jiskry ducha v srdci. Při pozorování geometrického vzniku pravidelného pětiúhelníku je tato cesta
poznatelná i pomocí střízlivých matematických symbolů.
Jako trojka v cyklu jedna – dvě – tři
uskutečňuje ve vztahu mezi póly jedničky a dvojky změnu roviny, tak také
šestka nás vede na úplně jinou úroveň
ve vztahu mezi konkrétním materiálním světem s jeho duchovním nevědomím (světem čtyřky) na jedné straně
a stávajícím se duchovně vědomým
individuem (světem pětky) na straně
druhé. Cyklus čtyři – pět – šest představuje viditelné stvoření. Šestka zpřítomňuje svět živých, ve kterém jsou
čtyřka s pětkou vzájemně svázány.
Šestého dne stvoření podle Genesis
byl stvořen pra-rodičovský pár a tím
bylo stvoření dokončeno.
V přírodě nacházíme šestku v rozmanitých podobách jako základ života:
uhlík, základní chemický prvek organického života, má atomové číslo 6
a počet protonů a neutronů v jádře 6.
Benzenové jádro, základní stavební
kámen organických sloučenin, se stejně tak zakládá na čísle šest. Jeho chemický vzorec je C6H6.
Člověk potřebuje jako svůj základ života stvořený svět (rovinu čtyřky).
Ten se opětovně vrací zpět do světla.
Obě částice čtyři a pět se pokoušejí
přes princip šestky navzájem splynout.
(Michael Stelzner: Weltforme)
Geometrie nás vede v dvourozměrném
prostoru k šesticípé hvězdě. Davidova
hvězda sestává z jednoho shora dolů
klesajícího trojúhelníku – což si můžeme představit jako materializujícího se ducha – a jednoho zdola nahoru
směřujícího trojúhelníku – představujícího zduchovňující se hmotu. Oba
tyto pohyby, dolů a nahoru, se ukazují jako jednota. I zde je zřejmá nutnost
polarity.
Čtvernost v prostoru je geometricky představována krychlí, která je
ohraničena šesti čtverci. Krychle rozložená do roviny vytváří kříž a tím
ukazuje čtvernost jako svůj základ.
Šestka patří k dokonalosti, protože
způsobuje dokonalost ve světě. Židovští mystikové a kabalisté to vyjádřili
názvem šesté Sephiroty, jejíž jméno
je „Tiferet“ (Krása).
Mezi čísly je šestka označována
jako dokonalé číslo, protože součet jejích částí opět dává šest: 1 + 2 + 3 = 6.
Šestka je číslo dovršené organizace
ve hmotě. Umožňuje např. konstrukci souvislé plochy. Číslem šest byl
charakterizován ideální stát. Tento
symbol nám příroda ukazuje také ve
tvaru včelích buněk.
Mnohé příklady v přírodě nám
dovolují pochopit, že zjevení jednoty
a dokonalosti je umožněno teprve pomocí polarity. Sněhová vločka vzniká
tak, že na jádru (znečištění) se krystalizací vody vytváří šesticípá hvězda.
Bez tohoto jádra by nemohla vzniknout půvabná struktura sněhové vločky.
Polarita a oddělenost tudíž nevylučují
dokonalost, nýbrž k ní vedou. Tímto
způsobem může být dokonalé pochopeno vědomím.
Šestka je také číslem sexuální síly
člověka, která nutí k jednotě a dokonalosti. Její konečný cíl přesahuje spojení
muže a ženy. Cílem je nakonec alchymická svatba, spojení očištěné duše
s věčným Duchem. V pohádkách a mýtech se to ukazuje rozličnými obrazy.
Způsob, jakým člověk používá sexuální sílu, závisí na jeho svobodném
rozhodnutí. Může být zmařena v povrchnosti nebo se stát pramenem intuice a tvůrčí síly na vyšší úrovni, která
obklopuje láskou všechny a všechno.
Číslo šest učí, že růst, úplnost a jednota se mohou zjevit, až když získáme
schopnost rozlišování. Je-li tato schopnost dokonalá, pak šestka zaručuje
vyvázání se ze zemského spojení a překročení hranic tohoto světa. V té míře
zahrnuje cyklus 4 – 5 – 6 cestu vnitřního tříbení a očišťování vnímání, pocitů, chtění a jednání. Proto je nutné
vyvinout a upevnit sebedisciplínu. Tímto způsobem přecházíme k sedmičce.
Sedmička otvírá třetí triádu: sedm –
osm – devět, která zde bude jen v krátkosti souhrnně popsána. Sedmička je
číslo dovršení, číslo překročení hranice, začátek kosmického vědomí. Je to
součet trojky a čtyřky, ducha a hmoty.
V geometrii nelze sedmiúhelník zkonstruovat jen obvyklým způsobem za
pomoci kružnice a přímky. Zatímco
šestka tvoří ještě plochu, ale nevytváří žádné těleso, jak jsme viděli, sedmička nemůže už vytvářet ani plochu.
V sedmičce se rozplývají prostor i plocha. Sedmička platí za svaté číslo
(septos = svatý). Podle ní se všechno
řídí a je uspořádáno: obloha, stvoření
světa i světlo. Sedmý den je posvátný.
Sedmička je číslem apokalypsy,
kterou zvěstuje sedm obcí, sedm pozounů, sedm pečetí, sedm Božích duchů.
Dále existuje sedm bran zasvěcení
a sedm paprsků. Dotýkají se člověka,
který je na to připraven, svým duchovním světlem a probouzejí v něm jeho
nesmrtelný základ. Sedmička je číslem
obratu a osvobození.
Jako zrcadlový obraz, jako Boží
poselství, existuje na zemi sedm barev: červená, oranžová, žlutá, zelená,
modrá, indigo a fialová, které jsou obsaženy v bílém světle, a kromě toho
sedm tónů notové stupnice (c, d, e, f,
g, a, h). A ve vývojovém rytmu našeho života známe sedmileté fáze. Naše
tělesné buňky se v průběhu sedmi let
zcela obnovují.
Také z pohádek je číslo sedm známé. Vypráví se o sedmi horách, sedmi
údolích, sedmi havranech a Sněhurce
a sedmi trpaslících.
Geometrie nám ukazuje význam
sedmičky názorným způsobem: Když
se uspořádá šest stejných kružnic tak,
aby vytvořily kruh, pak vznikne ve
středu prostor pro sedmou kružnici
o stejném průměru, která se těchto
kružnic dotýká v šesti bodech. Budeme-li považovat těchto šest kružnic
za symbol šestky (která představuje
dokonalost), potom budou pomocí
střední kružnice (svět sedmičky) držet
pohromadě. Tak je zřejmé, že sedmá
kružnice na jedné straně byla stvořena světem šestky, na druhé straně
připomíná, že je řídícím principem
šestky.
„Z pětky a šestky,
tak říká čarodějnice,
udělej sedmičku a osmičku,
tak to bude završeno.“
(Goethe: Faust, 1. díl)
Právě tak jako sedmička náleží i její
protipól, osmička, k nemateriální přírodě. Připomíná opět polaritu, ale na
vyšším stupni:
8 = 2 x 4 = 23
Napětí dvojky se na cestě k osmičce
transformuje a rozpouští. Formou osmičky se zjevuje prapůvodní božské
(za pomocí trojky). Osmička v člověku spojuje nejhlubší základ jeho nevědomí s nejvyšším vrcholem jeho
ducha. Zkoušky, které člověka v osmičce potkávají, souvisí s mocí (něm.
M-acht = moc, acht = osm), a sice probuzením nadpřirozených sil, které
mohou být použity dvěma způsoby:
snahou o duchovní, nebo v pokušení
okultismu. Například němčina pro to
má další příklady: Acht-ung (pozor),
gib Acht (dávej pozor), Ver-acht-ung
(opovržení/pohrdání), Acht-samkeit
(pozornost). S osmičkou roste odpovědnost za to, aby se stále sílící světelné síly používaly správným způsobem.
V osmičce spočívá zdokonalování života v nejvyšší odpovědnosti. Osmička je číslo etiky a čistoty pohnutek.
Devítka je konečné překonání a osvobození z kola zrození a smrti. Je to
výsledek dlouhé cesty tříbení pomocí hmoty až ke vzkříšení ve věčném
životě. Friedrich Weinreb píše v knize Zahl, Zeichen, Wort (str. 90):
„Tradice říká, že Teth, deváté písmeno, je dělohou, tedy místem, kde se
vyvíjí nové, roste a nakonec vystupuje. Tím je míněna nejen lidská děloha, ale hlavně to temné, ve kterém se
to nové připravuje, aby vystoupilo na
světlo.“
„A devítka je jednička,
A desítka je nic“.
(Goethe: Faust, 1. díl)
Desítka je symbolem dokončení, v ní
se spojuje jednička s nulou a uzavírá
tím číselnou řadu. Řada začíná jedničkou a vrací se k jedničce, avšak na vyšší stupeň. Za jedničkou stojí mocná
dokonalost skrytého Boha (kruh nuly),
který se manifestuje v desítce. S desítkou přichází nová úroveň života. Také
zde nacházíme začátek nového cyklu
života.
Jak bychom měli chápat kvalitu čísel,
je v tomto článku pouze naznačeno.
Probaseologie
oder praktischer Theil der Zahlenlehre der
Natur
Ponoří-li se člověk hlouběji do jejich
tajemství, lze rozpoznat strukturu řádu,
který se také odráží v základních geometrických tvarech a platónských tělesech.
Čísla a z nich se vyvíjející formy
a tělesa nám mohou pomoci rozluštit
zákony bytí. V nich skrytá moudrost
nám umožňuje pohlédnout do tajemství kosmu a pradávných učení národů. Ukazuje cestu, která nám pomůže
rozpoznat smysl a úkol našeho lidství.
Čísla, formy a tělesa nám chtějí něco
říci (er-zählen). Naslouchejme jejich
poselství. 
Die Kabbala als
jüdisch-christlicher Einweihungsweg.
Die geistigen Grundlagen
der Zahlen.
Pythagoras. Die
Einheit von Naturwissenschaft und Religion.
Zahl und Zeit.
Psychologische Überlegungen zu einer
Annäherung von Tiefenpsychologie und
Physik.
Der geheime Code. Die
rätselhafte Formel, die Kunst, Natur und
Wissenschaft bestimmt.
Umstülpung
und Übergang. Umstülp-Bewegungen als
Übergänge zwischen polaren Qualitäten.
Die Weltformel der Unsterblichkeit. Vom Sinn der Zahlen.
Vom Flug der Fische. Die
Bibel kabbalistisch gelesen.
Zahl, Zeichen, Wort.
Das Geheimnis der Zahl.
Geheimlehre und Numerologie.
Z rôznych kultúrnych periód sa nám zachovalo nespočetne veľa mýtov. Obsahujú predstavy pradávnych
ľudí o vzniku sveta, fungovaní prírodných síl, o bohoch a osude po smrti.
bri sú zobrazením prírodných
síl, ktoré sa spoluzúčastňovali
na utváraní vesmíru, stvorení Zeme
a všetkého, čo na nej rastie a žije. Sú
vyjadrením pomáhajúcej, ale aj ohromnej a hrozivej sily živlov. Ľudia ich zažívali a vnímali ako žijúce existencie
a dali im mená. Nazývali obrov pomenovaním „Jotun“, ktorí obývajú ríšu
s menom „Jotunheim“. Obri umožňovali rast a vývoj vo večnom kolobehu
procesov smrti a vznikania. Obávaný
bol „Obor hory“, ktorý všetko pohlcoval a neušetril ani Slnko a Mesiac.
Keď v severských šírkach počas zimného obdobia hrozilo, že bude Slnko
pohltené nocou, ľudia sa obávali aj
straty ich duchovného slnka.
Obor „Rungmir“ symbolizoval
primitívnu, surovú silu a skalopevnú
nemilosrdnosť, ktorú ale dokázal premôcť Thor svojím kladivom. Poloboh
Thor sa staral o pokoj a mier pomocou
ohňa, hromu a blesku. Tým, že hodil
svoje kladivo „Mjöllnir“ na besniace
prírodné sily, zahnal ich späť do ich
poriadku. Po urputnom boji a konflikte sa emócie upokojili. Thorovo kladivo pripomína tlkot nášho srdca pri
veľkej námahe, rozčúlení alebo hneve.
„Thursovia“ boli „suchí“ obri, ktorí všetko hmotné vysúšali a démonickým spôsobom brali aj duši jej potravu.
Z obrov vychádza nebezpečenstvo: nebezpečenstvo, ktoré väzí
v neobmedzenom vzraste zmyslového
sveta, bezbrehého poháňania tupých
pudov, nezmyselnej nenásytnosti
a bezuzdného vlastníckeho pudu.
Tieto vlastnosti neustále hrozia, že
oklamú duchovné Sebe človeka a prepojenie k duchovnému svetu.
To je jasne opísané v severských
mystériách. A v našej dobe to platí
viac ako kedykoľvek predtým. Ešte
vždy sme podrobení ustavičnému boju
so silami, vychádzajúcimi z prírody.
Formovanie a usporiadanie je vo vonkajšku aj vo vnútrajšku trvalou úlohou.
V tomto boji platí, že máme byť „odvážnymi bojovníkmi“.
V Starom Zákone bojuje Dávid proti obrovi Goliášovi. To je obrazom zápasenia náhľadu vyklíčeného rozumu
s neovládateľnými egocentrickými
túžbami a ich nenásytnosťou. V biblickom príbehu sa mladé sily rozumu
a zodpovednosti ukážu ako silnejšie.
Obri z gréckej mytológie sú titanmi. Sú to polobohovia, v ktorých pôsobia okrem božskej vše-vedomosti
aj titanské sily hmoty. Titan Prométheus sa postavil na odpor voči poriadku Dia, aby si založil svoju vlastnú
ríšu. „Zradil“ božské, aby priniesol
oheň ducha – poznanie a múdrosť –
pozemskému človeku. Toto obetovanie božského vo vlastnom bytí má
následky. Za trest je Prométheus prikovaný na Kaukaze ku bralu. To je
symbolom materiálneho sveta. Znamená to viazanosť a obmedzenie bytia na hrubo-hmotné telo, v ktorom
sa cítime „ako prikovaní ku bralu“.
V protiklade so stavom čisto prírodného človeka si titan ako syn bohov
veľmi presne pamätá svoj božský pôvod a možnosť návratu. Protikladné
prasily určujú osud národov a dnes aj
individuálnych osobností, ktoré sú
zviazané v ich pôsobení. Ľudia sa musia prostredníctvom skúseností učiť
žiť s prírodnými silami a využívať
ich zmysluplným spôsobom. Ako sa
zdá, dnešní ľudia sú čoraz viac podriadení týmto obrovským silám. Ako
zajatci zmyslových vnemov a manipulácií cez rôzne médiá sú ešte stále
ovplyvňovaní gigantickými inštinktmi.
Želania a ilúzie, ktoré sa preukazujú
ako svetové sily, hrajú s nimi svoju
hru. Avšak duchovný aspekt človeka
spôsobuje predsa zmysluplnú reflexiu, takže preňho celý tento zmätok
nakoniec znamená „jesť zo stromu
poznania dobra a zla“. A bude z neho
prejedený. Jedného dňa sa všetky skúsenosti obrátia na opravdivé poznanie,
Gnózu.
To je aspekt, ktorý zažiari vo všetkých pôvodných náboženstvách ako
sila Svetla a Pravdy. Túto svetelnú silu
označujeme v západných mystériách
ako Kristus. V germánskej mytológii je
táto sila personifikovaná troma bohmi
s menami Heimdall, Baldur a Widar.
Bližšie by sme sa tým chceli zaoberať
v ďalšom vydaní Pentagramu. 
VODNÁŘSKÉ KONFERENCE
astokrát slýcháme, že žijeme
v poli se zvyšujícím se vnitřním
napětím, často dokonce, že žijeme
v apokalyptických časech. Volně přeloženo to znamená: žijeme na konci
určité kultury. Většina lidí dnes chápe
tento popis skutečnosti jako situaci,
kdy se zdá, že přichází konec světa.
Slovo „apokalypsa“ pochází z řečtiny
a znamená odkrytí, božské odhalení,
zjevení nebo také zdvižení závoje.
V terminologii rané židovské a křesťanské literatury značí apokalypsa odhalení skrytých nebo budoucích dějů
a událostí, Bohem zjevené zvolenému
prorokovi nebo učedníkovi. V první
třetině 19. století pak Němec Gottfried
Lübcke používal toto slovo, když vysvětloval knihu Zjevení z Nového zákona, a tak jej učinil známějším mezi
širší veřejností.
Avšak nejen kniha Zjevení, ale
také mnoho jiných knih se vztahuje
k vývoji, který teprve nastane a který
je často odhalen prostřednictvím vizí
nebo snů, například knihy z židovské
Bible, v křesťanském světě známé
jako Starý zákon, nebo staré apokryfní knihy, jako je kniha Henochova.
V křesťanské mystice téměř neexistují
příklady skutečné apokalypsy, v nichž
by poselství nebylo doručeno prostřednictvím andělů.
Odhlédneme-li od eventuálních
středověkých historických aspektů,
zasahuje zahalení často velmi daleko. Proto jsou tyto texty přístupné
pouze pro ty, kdo dokážou číst v paměti přírody. To platí pro minulost
i pro budoucnost. Nadzvednutí závoje se může vztahovat jak na exoterické (vnější), tak na ezoterické aspekty
vývoje. Pro lidi tohoto světa se apokalypsa týká vnější stránky věcí, pro
lidi hledající vnitřní obrození se apokalypsa týká duchovního vývoje a obnovení.
V šedesátých letech uplynulého století pořádali Jan van Rijckenborgh a Catharose
de Petri pět zvláštních mezinárodních
konferencí, jejichž obsah byl později
publikován pod názvem „Apokalypsa
nové doby“. V průběhu těchto konferencí své žáky informovali o budoucím
vývoji světového pole a připravovali
je na tento vývoj, jak to vyžadoval
úkol, který jim oběma byl Bratrstvem
uložen.
V roce 1963 velmistři sdělili, že svět
je zahalen novým interkosmickým
polem záření, které již získalo dostatečnou intenzitu a napětí a bude mít
dalekosáhlé následky pro svět a lidstvo, a to především proto, že lidstvo
na toto zářivé pole nereaguje pozitivním způsobem.
Nejprve přítomnou skupinu žáků
seznámili s naléhavým úkolem připravit jejich světelnou postavu, duševní šat v jeho aspektech celkových
a fluidických a aspektech vědomí na
jeho velkou a nádhernou úlohu, na
jeho povolání být nositelem věčné
duše, být skutečným zlatým svatebním šatem. Velmistři duchovní
školy Zlatého Kříže s Růží vycházeli
z toho, že získat tento zlatý svatební
šat je možné vytrvalým čistým životním postojem, v důsledku čehož se
monáda, Duch, bude stále silněji
a pevněji spojovat s čistým světelným šatem. Nazývali to klíčem k začínajícímu výstupu a považovali to
za určující pro budoucnost žáka. Základem toho jsou dvě nové schopnosti, které člověk získává svou obětí
krve, tedy dokonalou prací ve službě
lidstvu.
Zaprvé musí být světelný plášť
uvolněn od látkového šatu, a tedy od
přírodních zákonitostí s ním souvisejících. Zadruhé pak následuje osvobození od všeho, co náleží světu tří
rozměrů. V tomto procesu budou ti,
kdo do svého ohnivého kruhu pinealis směli přijmout monádu, zažívat
odpovídající účinky ve světelném
šatu a od této chvíle budou hovořit
jinými jazyky, které do nich vkládá
Duch, jak je to vyjádřeno v Bibli.
Ústřední myšlenkou této první
Vodnářské konference tedy je zjevení
Ducha. Bůh se projevuje ve světelném šatu, jak také ukazuje symbol
v Haarlemském hlavním chrámu.
V roce 1964 dali velmistři žákům nahlédnout osmidílnou stezku, která sestává ze čtverce přípravy a čtverce
stavby. Během této konference bylo
vysvětleno, jak nové světové Bratrstvo vystupuje a načrtává
• obraz rozlamování a
• obraz uskutečnění
s cílem podniknout vše k záchraně
světa a lidstva před jistým zánikem.
Bylo řečeno, že nyní, kdy uplynul hvězdný rok a lidstvo vstupuje
do éry Vodnáře, musí být sklizena
úroda.
Nejprve velmistři vylíčili, jak se
svět a lidstvo ve všech směrech zadrhly. To se týká vyučování, dopravy,
energie, znečištění vzduchu, vody
a půdy, bezuzdného vědeckého experimentování, jaderného zamoření, potravin, denaturace lidí, rostlin i zvířat,
psychické degenerace a podobně.
Dnešní realita je však ještě o mnoho
horší než tehdejší. Lidstvo se zmítá
jako loď bez kormidla.
Příčinou je nevědomost. Avšak
může být někomu nevědomému něco
vyčítáno?
Pak následovalo vysvětlení, jak
lidstvo při pokračujícím negativním
reagování dostane v určitém okamžiku jasný příkaz k zastavení.
Protože celé dechové pole lidstva musí být obnoveno (očištěno),
budou muset být pravděpodobně
použita velmi pronikavá opatření,
v jejichž důsledku dočasně zakusí
někteří lidé dokonce změněné stavy
vědomí.
Celé lidstvo pak bude vedeno
zpět k novému, původnímu životnímu základu, k úkolům, u nichž bude
stát v popředí duchovní aspekt života
jako určující cíl.
V průběhu konference v roce 1965
Jan van Rijckenborgh a Catharose
de Petri vysvětlili zastřenou, prorockou řeč knihy Zjevení, kapitoly 21:
„… a viděl jsem nové nebe a novou
zemi…“
V této souvislosti poukázali zvláště na vliv mysteriózních planet, a sice
tří již známých, Uranu, který ovlivňuje srdce, Neptunu, který působí na
hlavu, a Pluta, který působí jako znovutvořící síla, a tří dalších, dosud
neznámých mysteriózních planet.
Všechny mysteriózní planety společně utvářejí sedm aspektů nového
člověka.
V Bad Münderu byl osvětlen účinek Pluta. Tato třetí mysteriózní planeta zaujímá klíčové postavení a změní
svět jako celek a také celé lidstvo, to
znamená povede lidstvo ke vzkříšení,
nebo k degeneraci.
Člověk je hnán do tohoto velkého životního konfliktu proto, aby
realizoval vlastní sebeuskutečnění,
a tak umožnil vzkříšení.
Z tohoto zápasu a čisté touhy se
zrodí Světlo. Smrtelná bytost je transformována v nesmrtelnou.
Vlivem Pluta na každého člověka
pod sluncem budou všichni takříkajíc
jediným milosrdným hmatem pozvednuti přes určitou bariéru v jejich životě a přivedeni do nového stavu bytí.
To bychom mohli nazvat kvantovým
skokem. Pro ty, kdo chtějí a mohou,
to představuje nový stav života, jímž
mohou svoji cestu z nadiru, z nejnižšího bodu hmotného vývoje, změnit
ve vzhůru vedoucí cestu.
V roce 1966 velmistři seznámili své
žáky s důvody a příčinami lidského
mentálního vývoje v minulosti a s potřebou rozvinout dnes skutečnou
schopnost myšlení. Uvedli, že další,
čistě intelektuální vývoj, by vedl k určitému druhu pomatenosti či šílenství.
Lidstvo musí očištěním srdce,
tedy očištěním krve, rozvinout pravou schopnost myšlení a pochopit
své lidské bytí. Očištěním krve budou
velký mozek, mozková kůra a určité
dosud latentní orgány ve svatyni hlavy podníceny k jejich skutečné úloze.
Proto v určité chvíli bude náš přírodní řád v každém člověku překřížen
a zastaven řádem ducha.
Velmistři uvedli, že kosmickým
zásahem může začít změna atomárního druhu a vlastností u zralé části lidstva. Zároveň tito lidé, kteří zápasí
o dech a vzdychají po osvobození od
svého vnitřního protivníka, se setkají
s duchovním řádem obnovy.
V průběhu poslední vodnářské konference v roce 1967 velmistři popsali,
jak očišťující, korigující a obnovující
účinky souhvězdí Cygnus (Labuť)
a Serpentarius (Had, Serpens) zastavují lidstvo na jeho cestě úpadku. Objasnili, jak musí být obnoven trojnásobný
systém hadího ohně. Sestupná cesta
vedená silami stromu poznání dobra
a zla musí být proměněna v cestu vzhůru vedenou silami stromu života.
Pro pravého rosikruciána to značí
„zapálení šestého svícnu“ v hlavě,
tj. tam, kde se nachází žláza pinealis.
Toto značí vstup do nového životního procesu.
Nakonec velmistři vykreslili velmi moderně působící apokalyptický
obraz změn nad zemí, v zemi, na ní
a pod ní a také změnu jejích obyvatel
v různých vrstvách země a proměnu
jejich schopností. Zároveň byl zmíněn
počátek interkosmického působení
a nových učení pro lidstvo. Také podali celkový přehled skupin lidí, které mohou být zachráněny.
Čas se od roku 1967 pochopitelně nezastavil. Vidíme mnoho věcí v jiném
světle; jiné záležitosti byly naprosto
potvrzeny, ačkoliv ne každý je chápe
nebo o nich přemýšlí stejným způsobem. To závisí na individuálních
schopnostech vidět rozdíly a rozlišovat nuance.
Kromě toho se pro vzrůstající počet lidí, a zejména pro vědu, faktor
času ukazuje jako multivariabilní.
Jevy, které nastávají, mohou záviset
na nových, neznámých zákonitostech
a změnách. V této souvislosti připomínáme jen změny v periodicitě
vlastností atomů a buněk. Znalost,
o které mluvíme, je držena v tajnosti,
skryta, nebo je zdánlivě ztracena.
Ovšem ve skutečnosti není nic ztraceno; vše zůstává poznatelné a lidské
vědomí se také stává stále více pro
tyto jevy otevřené. Takto se apokalypsa v dnešní době stává předmětem
mnohých mentálních a materiálních
spekulací. Stačí jen pohlédnout na
úvahy týkající se let 2001 a 2012.
Odpovídají enormní lidské představivosti, ovšem ve skutečnosti jsou to
pouze detaily, malé kousky ve velké
skládance.
V knize „Voláni Srdcem světa“ od
P. F. W. Huijse, kterou můžeme pokládat za dokument o současné době,
čteme:
„Hermovo osvobozující náboženství, potlačované a odmítané po tolik
staletí, se znovu všude setkává s odpovědí a vyvěrá z něj bezpočet iniciativ.
Ve více než dvou stech centrech ve
čtyřiceti pracovních polích má svá
místa setkávání téměř 20 000 žáků
a členů duchovní školy. Tam mohou
zažít čistý a přímý kontakt s duchovním polem, s domem Sancti Spiritus,
domem Svatého Ducha. Je záležitostí
každé jednotlivé duše, aby se spojila
s vyšší vnitřní vibrační úrovní, která
působí v koncentrované podobě v duchovní škole.
Vedle toho je sedminásobným světovým Bratrstvem Kříže s Růží, které vyvíjí své iniciativy na mnoha úrovních,
vynakládáno velké úsilí přiblížit hledajícím lidem aspekty tohoto učení.
Na vícero místech Evropy vznikla mezinárodní informační centra, kde lidé
mohou studovat impulzy vztahující
se k duchovní úrovni osvobození. Každoročně pak mnoho spolupracovníků
nabízí přednášky, tematické večery
a kurzy na téma Kříž s Růží a Gnose.
Všude ve světě tak mohou hledající
lidé nalézt informace o práci sedminásobného světového Bratrstva, o duchovní škole a jejích impulzech.“
Velmistři ve své době pravděpodobně postavili své žáky pod jistý časový tlak, a sice z jediného důvodu,
aby byl umožněn vstup Ducha do
člověka, do žáka, v absolutním Nyní.
Pak je to tak, jak vysvětluje Evangelium dokonalého života: Nevědomost
mizí prostřednictvím vědění, stejně
jako zmizí temnota, když se objeví
světlo. Tato skutečnost je umožněna
aplikací gnostické magie, to znamená
konkrétním použitím svatých éterů,
stavebních látek původního Univerza,
v našem každodenním životě. Pozvedají člověka na jinou úroveň života
a vědomí. Tak se odpověď skrývá
vždy v jednotlivé lidské bytosti, jako
vždy je to na ní, na její individuální
rychlosti změn, tedy je to na nás.
Ovšem měli bychom vědět, že u Boha
je tisíc let jako jeden den. 
bábka = loutka
neskôr = později
vplyv = vliv
pečeň = játra
pobádať = pobízet
počas = během
robiť = dělat, činit
skôr = dříve
tŕň = trn, osten
vplývať = mít vliv
vystríhať = varovat
výzor = vzhled, vzezření
zahŕňať = zahrnovat
zoči-voči = tváří v tvář
zvyčajný = obvyklý
žiarenie = záření
Díla vydaná v českém jazyce:
Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců.
Distribuce Kosmas s.r.o.
www.kosmas.cz
Všudypřítomná moudrost je záření, vibrace, univerzální světelná
síla, velká, velmi zvláštní elektromagnetická síla. Tato moudrost
je nejvyšší radiací vesmíru, sám
Duch. A když u nějakého člověka
vznikne hermetické vědomí, pak
toto vědomí poznává, zakouší
a zkoumá bezprostředně tyto radiace Ducha. Mezi univerzálním
duchovním polem a hermetickým
člověkem vzniká ohnisko, bod
setkání, který silně září. V tomto
ohnisku si Duch a vědomí takříkajíc hledí do očí. Duch takovéhoto vědomí je Pymander, vědomí
Herma. Popsané působení vědomí je putování s Bohem, živý
styk mezi Bohem a člověkem.
J. van Rijckenborgh
Download

Pentagram - Lectorium Rosicrucianum