NAŠE MĚSTO
DOLNÍ KOUNICE
Ročník 17 • číslo 3/2013
Historické slavnosti Rosa coeli 7. 9. 2013
Muzikál Popelka
Slovo starosty
Koncem srpna letošního roku poctil naše město oficiální návštěvou starosta
Jean-Luc Drapeau s chotí Brigitte Drapeau z našeho partnerského města z Francie
z Azay-Le-Brulé. Účelem návštěvy bylo prohloubení spolupráce našich měst, rozvinutí a podpora spolupráce mezi mládeží a příprava dvoustranné dohody zavazující
více obě strany k aktivní činnosti i v dalších letech. Jean-Luc Drapeau poděkoval
všem účastníkům proběhnuvší akce mládeže v červenci v Dolních Kounicích. Zároveň tlumočil pozdrav od občanů z Azay-Le-Brulé a jejich poděkování za umožnění francouzským dětem strávit příjemné chvíle v našem městě. Zvláštní poděkování
vyslovil rodičům dětí, v jejichž rodinách byli mladí Francouzi ubytováni. Za jejich
starostlivost, obětování, péči a finanční náklady, které k tomu museli vynaložit. Starosta se mimo jiné zajímal i o postoj a podporu veřejnosti v Dolních Kounicích. Po
prodiskutování a porovnání současného stavu vnímání mezinárodní spolupráce veřejností v obou obcích jsme byli ujištěni, že občané Azay-Le-Brulé pociťují daleko
hlouběji dopady ekonomické recese (vyšší nezaměstnanost, o třetinu nižší příjmy
obce oproti minulým obdobím atd.), avšak o to důsledněji dbají, aby se jakákoliv
omezení neprojevovala v mezinárodní spolupráci. Starosta vyjádřil politování nad
způsobem prezentace odlišných názorů některých občanů u nás a vytváření negativních spekulací a ujistil nás, že svou osobou a maximální podporou veřejnosti zaštítí
další budoucí jednání s cílem rozšířit povědomí mezinárodní spolupráce a vymezit
do ústraní neplodné negace a předsudky. V příštím roce pořádá obec Azay-Le-Bru-
1
lé setkání mládeže, kterého se účastní i děti z našeho města. Tematická náplň spolupráce zatím není hotová. Na její tvorbě se budou korespondenčně podílet i naše
děti. Starosta Jean-Luc Drapeau navštívil se svojí chotí mimo jiné zrekonstruované
prostory Malého hřiště a ocenil vybavení klubu pro děti a mládež, jeho celkovou
estetickou úroveň i novou mozaiku, na jejíž tvorbě se podílely i francouzské děti.
Dále navštívil všechny školy a mateřské školy v našem městě. Hlavně projevil zájem o zrekonstruované prostory výuky a sociálních zařízení ve všech budovách. S velkým respektem kvitoval jejich úroveň. Ocenil vhodnou adaptaci prostor praktického
učení v přízemí základní školy, ve kterých vznikly dvě nové učebny pro mateřskou školu
i s potřebným zázemím. Největší obdiv věnoval kvalitě a množství interaktivních pomůcek, kterými je základní škola vybavena. Starosta byl seznámen i se záměrem výměny
oken a dveří a s celkovým zateplením budovy Základní školy na Smetanově ulici. Mimo
Dolní Kounice navštívil starosta Jean-Luc Drapeau dnes již tradiční „Zatloukání hory“
v Moravských Bránicích a Znojemské vinařské muzeum. S velkým zájmem vnímal
i připravovanou Národní výstavu vín Znojemské podoblasti, jejíž součástí je i dolnokounický vinařský region, která díky snaze Bratrstva vinařů a kopáčů 1737 proběhla
poprvé v historii v Dolních Kounicích. Dále měly následovat prohlídky sportovních
zařízení, hasičské zbrojnice a setkání se zastupiteli a členy zahraničního výboru. Bohužel v polovině návštěvy byl zastižen smutnou zprávou o náhlém úmrtí svého kolegy předchůdce a musel svůj pobyt v Dolních Kounicích předčasně ukončit. Starosta
Jean-Luc Drapeau zdraví občany našeho města a přeje nám úspěch ve společném úsilí
udržovat kontinuální přátelské vztahy a co nejvíce optimismu a pozitivního myšlení
nejen v mezinárodní spolupráci, ale i v běžném životě. Před odjezdem mě ujistil, že
2
své dojmy z návštěvy, tak i svá předsevzetí bude prezentovat občanům své obce, zvláště v Comité de Jumelage (partnerském výboru) a dostojí i svých osobních závazků,
které byly v době pobytu v Dolních Kounicích z jeho strany řečeny.
Karel Zalaba, starosta města
Zrekonstruované sociální zařízení v Základní škole U Sboru
Co škodí Dolním Kounicím?
Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím versus zákon č. 101/2000
Sb., o ochraně osobních údajů a na obou stranách rozdílní lidé, kteří jsou přesvědčeni
o správnosti svého jednání. Jedni použijí a zmanipulují vše, aby jakýmkoliv způsobem pošpinili vedení města i samo město navenek, druzí, kteří jsou terčem neustálého
a nevybíravého tlaku, hájí práva svých občanů.
Jména účastníků, kteří svým finančním příspěvkem a účastí na legitimních partnerských setkáních v zahraničí napomohli jejímu uskutečnění v rámci partnerské spolupráce měst Dolní Kounice, Azay-Le-Brulé a Caprese Michelangelo, či jakákoliv jiná
jména a osobní údaje kounických občanů, které požadují nebo budou požadovat členové sdružení „Za mezilidské vztahy“ a jiné obdobné sekty v tomto státě dle zákona
106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, nevydám. Tento lehce zneužitelný
zákon pofiderními lidmi a seskupeními vnímám až pod samotným prahem zákona
o ochraně osobních údajů. Celou anketu Otevřeno zavřeno (www.otevrete.cz), o které
vysílala ČT reportáž, beru jednoznačně, jako vyrobenou na objednávku a bez skrupulí zmanipulovanou. Pro manipulaci s anketním materiálem, který ovlivnil hlasování,
mám evidentní písemné důkazy. Text byl v průběhu hlasování a to těsně před koncem
hlasování změněn do jiné podoby, přičemž tam byl před tím umístěn a anketně pou3
žíván několik týdnů. Byly vypuštěny tendenční a velmi subjektivní údaje a informace
urážející vedení města. Jsem přesvědčený, že hlasování bylo tímto hrubě zkresleno
a že bylo následně nezákonně manipulováno veřejným míněním, jak jsme toho denně svědky v situacích, kam strčí svůj nos členové sdružení „Za mezilidské vztahy“
a jejich kumpáni, na jejichž popud byla vysílána i silně tendenční reportáž. Jako rodák
tohoto města, dlouholetý a odpovědný starosta občanů města Dolní Kounice se cítím
být vázán zákonem 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů našich občanů před zákonem 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Živí občané jsou mi blíž
než neživotné informace. Svým vnitřním a lidským postojem a mým obecně známým
názorem o násilném obnažování lidských osobností a individualit, jejich soukromí
a svaté svobody, byť se jakýmkoliv způsobem podílí na veřejném životě, budu stát na
straně všech těchto občanů, i těch, kterým v momentu chvilkového zatmění a v tomto
případě vnímání falešné váhy demokracie, nedochází důsledky nedokonalého zákona.
Tito žadatelé o informace dle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, tedy členové sdružení „Za mezilidské vztahy“ a spol., ať se Vám to zdá nebo
nezdá, vážení občané, budou jednou pod zástěrkou obecného blaha v nějaké emotivní
reportáži, prostřednictvím ošklivě štěkající tváře z televizní obrazovky, té či oné stanice, zabíráni kamerou někde od hospodského stolu, chtít možná informaci i o vás,
pane občane, sousede nebo o vás, paní občanko, sousedko, o vašich dětech, rodičích,
víře, nemocech, podnikání, majetku, důchodu, soukromí, o všem, co považujete za
svoji osobní svátost, aby je v nechutném místním subpolitickém klání jednou zneužili
a napsali o vás nebo vaší rodině do svých obskurních tmavomodrých periodik. Mohou
se sebevíc zaklínat, že je to v zájmu celku a pouze v konkrétní věci, ale život ve městě
skýtá denně rozmanité situace, ze kterých pro ně mohou vyplynout choutky na vaše
soukromí, aby ho pak nějakým způsobem znesvětili. To, že jsou toho schopni, ukázala
starší i čerstvá minulost. Pokud to bude v mých silách, budu těmto zrůdným tendencím z výše uvedených důvodů, mého osobního postoje, obav ze zneužití a s podporou
mnoha rozumných lidí v Dolních Kounicích i jinde odolávat, i kdyby si to Kounice
„neměly dát za rámeček“, jak bylo emotivně řečeno redaktorkou ČT. Je daleko víc
skutečných věcí v tomto městě, které si zaslouží ocenění a skutečných lidí, kteří pro
Dolní Kounice udělali bez zbytečného patosu mnoho dobrého. Nedám všanc občanskou svobodu (alespoň na místní úrovni, kterou mohu výrazně ovlivnit). Avšak kdo
má chuť a důvod se dobrovolně „obnažit“, nebude mu nikdo bránit. V této bláznivé
době je všechno možné a i tací se najdou.
Toto je moje stanovisko starosty města Dolní Kounice k televizní reportáži,
následné rozhlasové a tiskové reportáži k stupidní, neobjektivní anketě stránek
soutěže Otevřeno zavřeno. Díky klikání ve zmanipulované anketě na internetu zaujatým mikrovzorkem dolnokounické populace a několika frustrovaných jedinců
zvenčí, stojí za to, televiznímu kanálu placeného z našich poplatků, věnovat tomuto pozornost. Snad bude televize tak důsledná i v opačném případě, kdy občan
bude bránit svoji osobní svobodu, rodinu, víru a názor před zhovadilci, kterým
není svatá důstojnost lidí ani jejich bohulibá činnost. Zatím má navrch senzace
4
postavená na pofiderních základech. Tragédie, smrt, škoda, zločin, právo na informace, apod., to je ta pravá scenerie. Vzpomenu jednu historku z minulosti, které
jsem byl účastníkem a očitým svědkem.
Při slavnostním otevírání jednoho zrekonstruovaného chrámu v Dolních Kounicích
byla pozvána řada církevních hodnostářů, politiků, jedna televize i její ředitel. Když
v žoviální diskuzi jeden z hostů, člen parlamentu, který byl zároveň starostou jedné
obce východně od Brna, řekl řediteli televize. „Pane řediteli, přijeďte k nám s kamerami příští týden, otvíráme novou Orlovnu“. Pan ředitel s úsměvem a zcela lakonicky,
možná i ironicky, odpověděl. „To je bezpředmětné, my přijedeme jedině, až spadne“.
A to platí dodnes.
Osobní údaje občanů z Dolních Kounic, zvláště nezletilých a nejen těch, kteří podpořili svojí účastí zahraniční partnerské spolupráce měst, nevydám. Pokud mě k tomu
nedonutí svým „spravedlivým“ právem a nástroji exekutivní systém státu nebo vyšší
moc. V prvním případě Pán Bůh s námi a je třeba oprášit listinu lidských práv a v druhém případě jen Pán Bůh s námi.
Karel Zalaba, starosta města
Reakce k hlasování kategorie Zavřeno –
přístup k informacím (www.otevrete.cz)
Jsme rozhořčeni ze lživé interpretace na výše zmíněném webu ohledně účasti na mezinárodní spolupráci. Tato spolupráce se uskutečňovala na nejširší platformě, do které
byla zapojena i naše škola. Proto jsme shromáždili námi uchovávané dokumenty, které jednak prokazují, jakým směrem a s jakými cíli byly zaměřeny tyto návštěvy, jak
to bylo vnímáno v hostitelských městech a celém regionu. Jak se žáci dlouho předem
připravovali, aby přiblížili kulturu našeho regionu, jak byli úspěšní při namalování
obrazu, taktéž výběr z fotogalerie. Z programu je patrný přínos pro hasiče, spolky,
pedagogy. Tak, jak přijala naše účastníky hostitelská města, stejným způsobem přijalo
jejich účastníky město Dolní Kounice.
Z naší školy se účastnilo v roce 2002 15 žáků a 6 učitelů, v roce 2003 18 žáků
a 4 učitelé, v roce 2006 35 žáků a 4 učitelé. Pedagogové byli vybráni dle zaměření
svých předmětů. Ani jeden z nich není příbuzný starosty a místostarosty, taktéž žádný
z nich není přítelem nebo kamarádem obou zmíněných. Ze strany dětí se mi zdá směšné, abychom toto vůbec posuzovali, protože účast z velké části záležela na aktivitách
žáků a souhlasu jejich rodičů.
Mgr. Rostislav Kandrnál, řed. školy
Mgr. Oldřich Brabec, zást. řed.
Mgr. Hana Svobodová, zást. řed.
5
Robert Fulghum
„Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.“
V polovině května navštívil Dolní Kounice
slavný americký spisovatel, unitářský pastor
a filosof, Robert Fulghum, který se proslavil
díky svým knížkám s drobnými úvahami. Hned
jeho první kniha „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“
(1988) mu okamžitě zajistila fenomenální slávu.
Do České republiky letos zavítal se svojí ženou,
malířkou Willow Baderovou, představit v rámci
veletrhu Svět knihy svoji novou knihu. Sám autor o sobě říká, že „nejezdí kvůli knížkám
do žádné jiné země kromě České republiky. Důvod je ten, že si já a Češi prostě sedíme.
Když jsem poprvé četl jeden z příběhů o Járovi Cimrmanovi, řekl jsem si, vždyť já tomu
rozumím.“
Robertu Fulghumovi je 75 let. Někdy se ale podle svých slov cítí na 12 a někdy na
30. Manželka prý o něm říká, že žije s 12letým klukem. Většinou má pocit, že je zkušený
čtyřicátník. Neobléká se staře a nemyslí postaru. Tancuje, raduje se. Nedělá nic zvláštního. Prostě se prý ještě necítí být starý. A přesně tak vypadala i jeho krátká návštěva.
Z auta provoněného uzenými klobáskami vystoupil vitální spisovatel s bekovkou na
hlavě za doprovodu své mladé paní, která měla jako
umělkyně každou botu jiné barvy. Nejdříve zavítali na radnici, kde byli uvítáni starostou Karlem
Zalabou a kde si prohlédli dolnokounickou ručně
psanou a malovanou kroniku. Prohlídka kláštera
Rosa Coeli byla už jen třešničkou na dortu. I když
spisovatel prohlásil, že v České republice nechodí
do kostelů, katedrál, hradů nebo na bitevní pole, ale
chce být tam, kde žijí normální lidé, magickou atmosférou i gotickou architekturou kláštera byl přímo nadšen. Nevadily ani hektolitry deště valící se
otevřenou střechou kostela, potopa ani zima prostě
v tu chvíli nikomu nevadily.
Ester Kadlecová
6
Kounický Antoníček bude mít
po 256 letech novou střechu
Antoníne, sluho Páně svatý, který nad oblaky přebýváš,
tam, kde věčný Bůh má trůn svůj zlatý, odtud hledíš v pozemský kraj náš,
neopouštěj nikdy lidu svého, pros ty za nás Boha přemilého,
na přímluvu světce milého, chraň nás Bože od všeho zlého.
(Touto písní na nápěv Ejhle oltář zahajují poutníci
v kapli slavnost svátku sv. Antonína)
Po velkých a důkladných přípravách byla v červenci 2013 zahájena naléhavá a již
nezbytná a neodkladná rekonstrukce střechy kaple sv. Antonína, která se po 256 letech
trvání této zděné, barokní kaple, přes dosti časté dílčí opravy, nachází v havarijním
stavu. Vždyť komu by střecha na jeho domě vydržela bez generální opravy tak dlouho?
Tato poutní kaple, postavená na kounické hoře sv. Antonína, byla po 256 let od svého
postavení v roce 1757 vystavena nepřetržitě všem zde zvýšeným a velmi nepříznivým
povětrnostním vlivům, jako byly vichřice, bouře, krupobití, průtrže mračen apod.
7
Nejprve trochu historie kolem kounické kaple sv. Antonína
Na pahorku, v nadmořské výšce 262 m, vyznačené nivelační značkou vlevo vedle
schodů před hlavním vchodem, stojí nad Kounicemi zdaleka viditelný kostelík – kaple
svatého Antonína Padovanského.
Když v minulosti kouničtí mladíci a tovaryši vandrovali za prací a novým životem
k jihu, do Vídně a Rakouska, v některých případech už navždycky, ještě před Malešovicemi a Odrovicemi se zastavovali a hluboce dojati, obraceli se naposled zpět
k milovaným rodným Kounicím, kde zanechali své dětství, rodiče i sourozence a ze
kterých v dálce viděli už jen kapli svatého Antonína…
Po třicetileté válce, za držení Kounického panství Maxmiliánem II. Dietrichsteinem, který v roce 1644 potvrdil Dolním Kounicím městská privilegia, byla v r. 1654,
z rozhodnutí starostů, rychtářů a radních z Dolních Kounic a okolních obcí, postavena
na návrší nad Kounicemi původní, nevelká, patrně převážně jen dřevěná votivní kaple
(votivní = děkovný), zasvěcená sv. Antonínu a sv. Floriánu. Dochovaná nadační listina
z 30. dubna 1654, potvrzená na biskupství v Olomouci 7. května 1654 generálním
vikářem a kanovníkem Klaudiem, pánem ze Sorina, v překladu zní:
My, starostové, rychtáři a radní s celou obcí nynější i budoucí, městeček Kounic,
a Pravlova, jakož i rychtáři, starší a přísežní obcí a vesnic Němčiček, Kopařovic,
Malešovic, Odrovic a všech jiných osad, ležících na kounickém panství jeho knížecí
Milosti, urozeného pána, pana Maxmiliána, říšského knížete z Dietrichsteina na Mikulově (následují ještě další tituly), vyznáváme a oznamujeme za sebe a své potomky
na věčné časy tímto přítomným listem, kdekoliv se bude čísti, že jsme si umínili z dobré
vůle a zdravého předcházejícího uvážení mnohonásobných trestů, jež Svrchovaný pro
naše nesčetné hříchy nyní, po mnoho let jak válkou, mrazy, krupobitím a jiným zlým
povětřím i ohněm na nás ráčil dopustiti, že úroda na polích, víno a obilí, jakož i domy
a stodoly skoro každoročním ohněm, spravedlivou – jak nepochybujeme – rukou Páně
skrze naše provinění byly zničeny.
Abychom tedy spravedlivé tresty zmírnili a jeho, nám hněvivě hrozící ruku uchlácholili,
obrátili jsme se ku přímluvě oslaveného a velkého světce sv. Antonína z Padovy a sv. Floriána, předně pro větší čest Nejvyššího Boha, pak jmenovaných velkých světců, sv. Antonína a sv. Floriána a vykonavše veřejný slib každoročně jeho slavnost a svátek, který se slaví
podle ustanovení svaté katolické Církve dne 13. června, slaviti, jakož i potřebné povolení
od duchovní a světské vrchnosti si vymoci a aby horlivost v nás a našich potomcích k těmto
velkým světcům neochabla, jednomyslně jsme se zavázali i s jeho Milostí, naším milostivým knížetem a pánem, vysoce důstojným knězem M. Janem Thomanem, farářem v Kounicích a Abrahamem Stillerem, farářem v Pravlově a v Malešovicích, předně k veliké úctě
Boží, pak i k slávě sv. Antonína z Padovy a sv. Floriána, na naše vlastní útraty, na kopečku,
ležícím u a při městečku Kounicích, kapli zbudovati a vystavěti.
A poněvadž dle církevního práva se žádá, aby, když se nově staví kostel neb kaple
s předcházejícím biskupským svolením, zakladatelé jejich se zavázali, tytéž při stav8
bě a jiných, následných potřebách udržovati, tedy slibujeme a připovídáme my, níže
podepsaní starostové, rychtáři a rada městeček Kounic a Pravlova, jakož i rychtáři,
starší, konšelé obce a dědiny Němčiček, Kopařovic, Malešovic, Odrovic a všech osad,
náležejících jeho knížecí Milosti, nynější i budoucí na věčné časy ze svých vlastních
prostředků jmenovanou kapli sv. Antonína z Padovy a sv. Floriána, jak jsme ji na
vlastní útraty vystavěli, tak také my i naši potomci s povolením svého milostivého
knížete a pána, jinými potřebami udržovati, jak jsme přítomným listem sebe a své
budoucí potomky na věčné časy zavázali a zavázány míti chtěli.
Na větší potvrzení toho zhotovili jsme přítomný zápis s vědomím rady a s povolením svého milostivého knížete a pána, jakož také s uvědoměním obou městeček
i vesnic, přitisknuvše pečetě obou městeček.
Dáno v městečku Kounicích a v Pravlově, dne 30. dubna 1654.
Původní malá kaple byla postavena r. 1654 za kounického faráře P. Jana Thomana
a za P. Abrahama Stillera, faráře v Pravlově a v Malešovicích. V té době patřily do
kounické farnosti stejně jako dnes Moravské Bránice, Německé, dnes Nové Bránice,
Mělčany a Trboušany. Do roku 1630 sem přechodně v době třicetileté války patřil také
Pravlov a později též Neslovice (1656–1760) i Hlína (1656–1787).
Původní kaple byla budována pouhých 6 let po skončení velmi zlé a vyčerpávající
třicetileté války, kdy byla v našich zemích velmi neutěšená hospodářská situace, neboť
ještě v roce 1674, tj. 26 let po skončení třicetileté války, bylo v Kounicích ještě 81
pustých, neosídlených domů, převážně v Závodí na levém břehu řeky Jihlavy.
Od té doby, co se nad Kounicemi zabělela kaple sv. Antonína, nebylo prý slyšet
o žádném všeobecném neštěstí na polích nebo vinicích. Tím lze vysvětlit, že neděle
po svátku svatého Antonína, který vždy, stejně jako dnes, připadal na 13. červen, se
stal velkou slavností celého kounického okolí, kdy velký počet věřících ve 12 až 15
procesích každoročně připutoval v tento den do Kounic ke sv. Antonínu a to zejména,
když v roce 1669 byly pro poutníky na této kounické slavnosti na žádost Ferdinanda
z Dietrichsteina uděleny v Římě plnomocné odpustky.
Tehdy, mimo hlavní služby Boží, české a německé kázání, bylo slouženo v tento
den na kounické hoře sv. Antonína ještě dalších 12 až 32 mší svatých, při nichž někdy
přistoupilo ke sv. přijímání i přes 1700 poutníků. Podle starých záznamů dosahovali mnozí poutníci na přímluvu sv. Antonína mnoho milostí a dobrodiní, mezi nimiž
nechyběla ani náhlá uzdravení. Množily se též soukromé pobožnosti a ve všední dny
vysílali přemnozí místní farníci své prosby ke sv. Antonínu alespoň před zavřenými
dveřmi kaple.
Jak původní malá kaple, postavená 1654, vypadala, už nikdo neví, protože se nezachovalo žádné její vyobrazení, ani údaje o jejích rozměrech. V r. 1688 byla údajně
provedena její renesanční přestavba a současně i nějaká přístavba. Přesto však kaple
tak velikému každoročnímu množství poutníků nestačila, neboť na pouť do Kounic
přicházelo rok od roku stále více lidí. Proto byla zbořena a na jejím místě v roce 1757
postaven větší a výstavnější barokní kostel v té podobě, jak jej známe dnes. Jeho stav9
ba byla financována hlavně tehdejším majitelem kounického panství, Karlem Maxmiliánem knížetem z Dietrichsteina se sídlem na zámku v Mikulově, i z darů dalších,
neznámých dobrodinců a poutníků.
Když v létě roku 1946 byla opravována válkou poničená střecha a věž kaple sv. Antonína, byla nad věží v prostřílené kulové báni pod křížkem nalezena pamětní listina
z roku 1757 a jeden mariánský obrázek. Listina byla psána latinsky a její opis i překlad pořídil a do farní kroniky zapsal kounický farář P. Josef Dyčka. Překlad latinské
pamětní listiny zní takto:
Ve jménu Nejsvětější a nerozdílné Trojice, Otce i Syna i Ducha svatého.
Na místě starobylé a hodně těsné kapličky, sotva pro 100 lidí, když stála celé století,
byla v roce 1757 během tří let postavena tato přítomná a zcela nová kaple, nákladem
zčásti od dobrodinců, zčásti z vlastního fondu kaple. To stalo se:
Za šťastného panování Nejjasnějšího římského císaře Františka Prvního Lotrinského (následují další tituly), za biskupa olomouckého Eminence kardinála Ferdinanda
Julia z Trojerů (opět další tituly), za nejvznešenějšího mikulovského knížete Karla
z Dietrichsteinů (tituly), za kounického faráře Ondřeje Jana Zeemeistera, původem
z městyse Pravlova, za vrchního správce kounického Jakuba Antonína Salzmana, za
pokladníka Josefa Czikana, za purkrabího Tadeáše Kopitsche, za správce obilnice
Leonarda Pergera, za architekta Antonína Grimma, měšťana brněnského, za primátora kounického Františka Cžocžula, za správce kostela a špitálu Ondřeje Kubesse.
Tehdy byly doby tvrdé jako železo. Zmatky veliké kvůli pruské válce. Plodů v zahradách málo. Vinice se svými plody během 10 let jen dvakrát plně dozrály. Na polích
neplodnost, proto měřice pšenice se prodávala za 2 zlaté, hrách však za 2 zlaté a 36
krejcarů. Kyselé víno za 6 krejcarů.
Bůh třikrát nejdobrotivější na přímluvu svatého Floriána a sv. Antonína, patronů našich, kéž napříště milostivě odvrátí od potomků našich všechno zlé, kéž udělí nám
klidné časy a dá z výsosti své svaté požehnání. Amen.
Ve farní kronice na straně 161 pak farář P. Josef Dyčka zapsal:
Dne 3/6 1946 sepsal jsem pamětní listinu z tohoto času a spolu s mnohými obrázky
a publikací „Kaple sv. Antonína od P. Augustina Kratochvíla z r. 1907“ do dvou láhví
bylo vše uzavřeno a vloženo do báně. Přitom ještě jako třetí věc – vloženy též do báně
kovové mince, platné z doby republiky a tzv. Protektorátu. Báň zaletoval místní klempířský mistr pan Rudolf Olejníček, nar. 26/6 1907, Dolní Kounice. Byl jsem očitým
svědkem tohoto aktu – vylezl jsem až na vrchol lešení. Je odtud nádherný pohled.
Bůh ví, kdo bude čísti tuto moji pamětní listinu…
Nad hlavním oltářem kaple je obraz svatého Antonína, který byl v minulosti údajně
přivezen z italského města Padovy, kde sv. Antonín působil a je tam též v chrámové oltářní
hrobce pochován. Nad obrazem sv. Antonína je menší obraz sv. Floriána, patrona hasičů,
10
vzývaného lidmi při prosbách za ochranu proti ohni a požárům. Na levém, bočním oltáři
je obraz sv. Františka Serafínského (z Assisi), protější boční oltář na pravé straně kaple je
zasvěcen sv. Gothardu, dávnému patronu kounických vinařů a později i zahrádkářů. Oba
obrazy na bočních oltářích jsou od brněnského malíře Mat. Felixe, který údajně po nějakou
dobu bydlel též i v Dolních Kounicích. Nad těmito velkými obrazy byly ještě zarámované
obrázky menší, ty však byly na začátku devadesátých let min. století přes všechna běžná
bezpečnostní opatření a zajištění, nevítanými návštěvami zlodějů, vždy v zimním období,
kdy do těchto míst téměř nikdo nepřijde, z kaple násilně odcizeny. Zcizeny byly bílé barokní sošky andělíčků, upevněných z levé a pravé strany obrazu sv. Antonína za hlavním
oltářem i těch, kteří byli rozmístěni na římsách bočních oltářů. Ztratila se i barokní lampa
věčného světla, zavěšená před hlavním oltářem a z kůru se ztratila stará, ale ještě funkční
basa, která byla používána o poutních mších a od které máme už jen poškozený smyčec,
který zloději ztratili venku na polní cestě, kde jej děti našly a nám vrátily. Pokoušeli se také
vyjmout velký obraz sv. Františka z Asisi na levém bočním oltáři, ale když se jim roztrhl,
ztratili o něj zájem. Těch nevítaných návštěv zde bylo postupně asi pět, vždy se dostali
dovnitř hrubým násilím, nepomohlo ani zdokonalené zabezpečení dveří sakristie, kudy
se do kaple dostali poprvé, nezastavili se před ničím, jednou odvrtali a prolomili výplň
u masivních bočních dveří, jindy ze žebříku rozbili okno za hlavním oltářem a tudy vnikli dovnitř. Nepomohlo by zřejmě ani sebelepší elektronické signalizační nebo poplašné
zařízení, neboť taková organizovaná skupina rychle a bezohledně jednajících, zkušených
a snad i ozbrojených zlodějů jistě nezapomene při své „práci“ na rozmístění hlídek s mobilními telefony a jistě má někde poblíž připravené auto pro možnost rychlého opuštění
násilím otevřené kaple i s ukradenými předměty. Jedinou možností se jeví z tak odlehlého
objektu, jako je kounická kaple svatého Antonína, odstranit všechny cennější předměty,
o které by mohli mít zloději ještě zájem.
Nikdo si nepamatuje a ani ve farní kronice, založené 1804, není žádná zmínka
o tom, že by se – kromě snad od kluků rozbitého okna – někdy něco z kounické
svatoantonínské kaple ztratilo nebo bylo násilně odcizeno. Je to bohužel smutná výsada až naší moderní doby, nerespektující Desatero Božích přikázání, kdy se církevní
i jiné kulturní památné objekty organizovanými skupinami i na objednávku bezohledně
a opakovaně vykrádají a zcizené předměty se pak tajně prodávají pod cenou ziskuchtivým zahraničním překupníkům.
Na věži kaple koncem 19. století bývaly dva zvony, starší a větší byl ulit od Hanuše
Dinkelmajera ve Vídni v roce již 1586, druhý, menší, pocházel z r. 1658, ten pukl
a musel být přelit v r. 1875 v Brně u vdovy Hillerové a při novém svěcení prelátem
z brněnské katedrály P. Ferdinandem Panschabem dostal jméno Václav. Stalo se tak za
faráře Ignáta Hýbla. Padl však za oběť již první rakouské válečné rekvizici v r. 1917.
Následně byl ve dvacátých letech min. století nahrazen zvonem 76 kg těžkým (někde
je uvedeno 90 kg) ze hřbitovní kaple sv. Jana Křtitele v Závodí, ulitým 1556 v Hradci
Králové, ten však v roce 1942 zase sebrali na válku Němci a od té doby tam visí jen
větší zvon z r. 1586, který tam kupodivu přečkal všechny rakouské i německé válečné
rekvizice.
11
V roce 1898 rajhradský opat P. Maurus Kinter daroval této kapli ostatky sv. Antonína,
sv. Františka z Asisi a sv. Kláry, které si předtím ve společném relikviáři přivezl z Itálie. Na
malém kůru bývaly kdysi také menší varhany, (možná jen positiv bez pedálu), které dle záznamu ve farní kronice byly v roce 1857 (sto let od postavení kaple) za 20 Florinů seřízeny
a přeladěny brněnskou varhanářskou firmou Ferdinand Mikša. Stalo se tak u příležitosti
tehdejšího pořizování úplně nových varhan ve starém kounickém farním kostele u řeky,
pouhých pět let před katastrofání povodní, která přišla v noci z 1. na 2. února 1862, kdy
voda v chrámovém dvojlodí dostoupila do výše 7 stop, tj. cca 2,20 m, tento starý kostel byl
neopravitelně poškozen a musel být kvůli narušení statiky úředně uzavřen.
V období rušení klášterů a kostelů za císaře Josefa II. měla být i tato barokní kaple
sv. Antonína a Floriána zrušena a zbořena, byla však zachráněna troufalou žádostí
kounických občanů ze Závodí na levém břehu řeky Jihlavky, aby byla ponechána, že
je jim nutně potřebná při častých povodních, kdy voda zatopí nebo i odnese jediný
most přes řeku a oni se nemohou dostat ze Závodí, z Mor. Bránic a Mělčan přes rozvodněnou řeku na služby Boží do farního kostela a pak se pro ně slouží mše sv. v kapli
sv. Antonína. Tak pádný argument už neměly sousední Ivančice, kde stará, původní
kaple sv. Jakuba, pocházející už z roku 1481, která v letech 1580 až 1620 jako jediná
sloužila katolíkům (ivančický farní kostel byl totiž v té době podobně jako kounický
v rukou nekatolíků), musela být skutečně pobořena a farníci si ji museli znovu postavit a obnovit až někdy v polovině 19. století, dávno po smrti Josefa II.
Kounická kaple sv. Antonína sice nemusela být tehdy za vlády císaře Josefa II. díky
výše uvedenému důvodu zbourána, byly však v ní od té doby zakázány poutě a průvody
pro všechny přespolní poutníky ze širokého okolí, jak tomu zde bylo zvykem a dávno
vžitou tradicí po dobu již delší než 120 let. Na pouť ke sv. Antonínu pak už sem směli
chodit jen místní lidé z dolnokounické farnosti. Přitom společné putování na vzdálenější
poutní místa bylo tehdy pro obecný lid víceméně jedinou příležitostí, jak se dostat také
někam jinam, mimo svou vlastní obec a farnost. Přesto svatoantonínská pouť v Dolních Kounicích nikdy nezanikla a četní ctitelé sv. Antonína se na ni vždy upřímně těšili
a i dnes doposud těší. Pro obyvatele a rodáky městečka Dolních Kounic a celé farnosti
to býval vždy nejslavnostnější a nejradostnější den z celého roku.
V neděli po svatém Antonínu se dříve z farního kostela vždy ubíral za hlaholu zvonů a zpěvu poutníků do kaple sv. Antonína průvod s Nejsvětější Svátostí v monstranci,
kterou nesl kněz pod baldachýnem neseným čtyřmi muži, za doprovodu nesených
korouhví s obrazy svatých a rozžatých luceren. Tam následovalo kázání a slavná mše
svatá. Po ní se pak průvod poutníků vracel zpět do farního kostela, kde byla poutní
pobožnost zakončena.
V předvečer této velké kounické poutní slavnosti, i při jiných větších slavnostech
ve městě, bývalo nad městečko kounickým spolkem „Radecký“ vážených místních
veteránů, válečných vysloužilců, slavnostně stříleno od této poutní kaple ze dvou
hmoždířů, které ještě v druhé polovině minulého století byly uloženy pod točitým
schodištěm, vedoucím ke zvonům na věž kaple. Viděl jsem je tam na vlastní oči ještě
koncem šedesátých nebo začátkem sedmdesátých let min. století.
12
V průběhu devadesátých let minulého století, po tzv. sametové revoluci, však zřejmě vznikl mezi tuzemskými zloději nový módní trend – vykrádat sólově nebo snad
i na něčí objednávku cíleně zejména osamocené církevní sakrální objekty a odcizené předměty dobře zpeněžit prostřednictvím pochybných překupníků, kteří se je pak
snažili nezákonně nabídnout a výhodně prodat zejména i do zahraničí. Tomuto trendu
neušel ani kounický Antoníček, který byl za faráře Huga těmito pochybnými individuy navštíven celkem asi 5x, vždy v pozdním období, kdy práce na polích a ve
vinohradech jsou skončeny a místní lidé už tam téměř vůbec nechodí. Ke kapli se
vždy dostali od severu, zezadu, kde zřejmě měli zaparkovaná auta a postavené hlídky s mobilem, aby ti uvnitř mohli nerušeně „pracovat.“ Také žádné sebedokonalejší
drahé zabezpečení dveří a oken před nimi neobstojí, protože jsou rozhodnuti dostat se
dovnitř jakýmkoliv druhem bezohledného násilí (např. odvrtání a vyražení výplně ve
dveřích, rozbití okna, vypáčení vchodových dveří, mříží apod.)
Kromě pouti bývaly služby Boží v kapli sv. Antonína konány též v neděli po svátku druhého patrona, sv. Floriána, také v den sv. Gotharda (5. května), patrona kounických vinařů
a kopáčů, kterého jim za patrona doporučili mikulovští Dietrichstejni a též i 1. května na
památku velkého zhoubného ohně, který v tento den postihl Dolní Kounice v roce 1801.
Na Velký pátek, později už na Květnou neděli odpoledne, bývala zde také konána společná
pobožnost křížové cesty s knězem u kapliček při cestě na kopec sv. Antonína, které byly
v nedávné době městem Dolní Kounice opět velmi vkusně a důkladně opraveny.
Oprava kaple sv. Antonína v současné době
Chybějící a popraskané střešní tašky, ty se musely kontrolovat, vyměňovat a doplňovat
prakticky každý rok. Určitý podíl na často opakovaných opravách kaple mívá poněkud i neústupný postoj pracovníků památkového úřadu, který např. odmítl akceptovat
návrh a požadavek faráře Karla Huga, aby povětřím nejvíce poškozovaná polokuželová střecha nad polokruhovou apsidou nad hlavním oltářem mohla být provedena ne
z tašek, ale z červeně natřeného pozinkovaného plechu. Ty jednotlivé tašky v těchto
místech jsou totiž přibity vždy jen jediným hřebíkem k lomeným střešním latím a jsou
tu značné problémy s možností jejich překrytí i se vzniklými netěsnostmi mezi jednotlivými taškami, viditelně prosvěcujícími při pohledu z půdy. Tak labilně uložené tašky
jsou pak hračkou pro každou větší vichřici, která vždy několik tašek rozbije nebo ze
střechy vyrve, zejména tam, kde už jsou hlavičky hřebíků zkorodované. Také byl odmítnut návrh, aby vnější fasáda kaple byla opět vylíčena jako bývala dříve jen dobře
uleželým hašeným vápnem. Musela se ale použít líbivější okrová barva, kterou však
lijáky i voda ze střech bez okapových rýn snadno zlikvidovaly na celé kapli již do tří
až pěti let. Ta, na fotografii bílá apsida, byla nalíčena vápnem asi před deseti roky při
opravě zloději poškozených fasád kolem oken u hlavního oltáře a to vápno tam stále
velmi dobře drží, což je patrné i z fotografie.
Údržba povětrnostními vlivy často poškozované poutní kaple sv. Antonína včetně
k ní přiřazených kapliček křížové cesty, bývala vždy velikou starostí všech kounic13
kých farářů, i jimi touto činností pověřovaných jejich kooperátorů, jak to vyplývá
z téměř každoročních zápisů všech dob, na stránkách farní kroniky, založené v roce
1804, což bylo až za 47 let po postavení této zděné, barokní kaple.
Kromě častých a běžných škod, způsobených na svatoantonínské kapli povětrností,
jako popraskané a rozbité tašky na střeše s následným zatékáním dešťové vody na
trámovou střešní vazbu i klenbu kaple nebo krupobitím vytlučená okna, několikrát
prý v dřívější minulosti došlo i k vyvrácení některých vstupních dveří, které bylo způsobeno obzvláště silnou vichřicí. Velké škody na střeše, věži a fasádě kaple byly také
způsobeny vojenskou střelbou na konci války v dubnu 1945.
Válkou silně poškozený Antoníček se pak nákladně opravoval až v letech 1946
a 1947 za faráře Dyčky, když už byl dostupnější stavební materiál i příslušní řemeslníci.
Další a dosud v minulosti konaná poslední velká oprava fasády kaple sv. Antonína,
kdy byly otloukány i zvětralé omítky a pořizovány nové, byla prováděna v r. 1975
za administrátora s právy faráře P. Josefa Vaněčky SJ. V následujícím roce 1976 byl
z postaveného vnitřního lešení kompletně opraven a vybílen také interiér kaple svatého Antonína. V dalších dvou letech pak už bylo úsilí farnosti zaměřeno na velkou
a důkladnou opravu vnější fasády farního kostela i jeho věže, aby kounický Antoníček i farní kostel zářily čistotou v roce 1979 ke slavnému a velkému jubileu rovných
100 let od dostavění a otevření nového, velkého farního a tehdy, před těmi sto léty,
i tehdy také děkanského dolnokounického kostela sv. Petra a Pavla, které bylo velmi
důstojně oslaveno v neděli 21. října 1979. Slavnostně vyzdobený, osvětlený, farníky
a hosty plně obsazený chrám, z jehož věže byl z horního okna spuštěn dlouhý, žlutobílý prapor s nápisem „100 let farního kostela,“ přivítal za zvuků žesťových fanfár
místních hudebníků a chrámového sboru hlavního celebranta s doprovodem, kapitulního vikáře a preláta Ludvíka Horkého. Doprovázeli jej kanovník Dr. Alois Michálek
a kanovník sekretář Oldřich Navařík, oba z Brna, Petrova. V kostele je přivítal p. děkan
Černý z Vysokých Popovic. Po uvítacím ceremonielu s předáním květin pak všichni
přistoupili k hlavnímu oltáři včetně kněží – koncelebrantů, jimiž byli: P. Sommer ze
Zbýšova, P. Kovář z Oslavan, P. Pavlíček z Ivančic, P. Kafrda z Loděnic, dva kouničtí
rodáci P. Hodovský ze Židlochovic a P. Zapletal z Archlebova. Bohoslužbám k Výročí
posvěcení chrámu byli dále přítomni také P. Dr. Mayer z Pravlova, kapucín a později ustanovený spirituál litoměřického kněžského semináře, P. Lautrbach z Ořechova,
P. Amand Macků z Řeznovic, P. Jindřich Petrucha ze Syrovic, P. Čeněk Mazal z Přerova, P. Petrů z Domašova a bývalý kounický kaplan P. Karel Onuca z Podivína. Po
slavnostním kázání otce kapitulního vikáře o významu našich chrámů pak tento udělil
44 mladým dívkám a chlapcům svátost biřmování. Mezi nimi tehdy byly i naše děti
Jitka, Pavel a Eva. Při závěrečném Te Deum laudamus pak celý kostel nadšeně zazpíval píseň – Bože, chválíme Tebe.
Na závěr tohoto příspěvku ještě několik konkrétních základních údajů, týkajících
se probíhající velmi nákladné akce, jež má vyřešit záchranu objektu kaple sv. Antonína, jehož střecha je už ve značně havarijním stavu. Následné údaje poskytl duchovní
správce kounické farnosti P. Karel Obrdlík:
14
Poutní kaple, kulturní památka r. č. 35665/7- 676, parcelní č. 3134 k.ú. Dolní Kounice, je majetkem Římskokatolické farnosti Dolní Kounice, IČ: 65266790. Po zjištění havarijního stavu krovu a střešního pláště odbornou firmou, po schválení Stavebního úřadu
I. stupně, na základě Závazného stanoviska MěÚ Ivančice, odbor regionálního rozvoje,
památkové péče z 10. 10. 2012 a zavedení el. přípojky do kaple sv. Antonína Paduánského a sv. Floriána, bylo přikročeno k náročné generální opravě krovu a střechy kaple
podle zpracovaného projektu. Jde o nejkomplexnější obnovu od postavení barokní kaple
v r. 1757. Práce je sledována orgánem státní památkové péče v součinnosti s Národním
památkovým ústavem v Brně, a to prostřednictvím pravidelných kontrolních dnů.
Celkový rozpočet na základě Smlouvy o dílo č. 25/2012, schválené Biskupstvím brněnským z 18. 1. 2013 čj.111/13 činí 1,584.477,- Kč. Pro letošní rok 2013, v první fázi
oprav to bude 900.238 Kč, včetně 21 procent DPH. Druhá fáze oprav je plánována
na rok 2014. Státní příspěvky jsou minimální. Například Úřad Jihomoravského kraje
přislíbil přispět 50.000,- Kč z rozpočtu Podpora rozvoje v oblasti kultury a památkové
péče v roce 2013, oblast D3 Podpora projektů v oblasti památkové péče – nemovitosti. Farnost se snaží pomocí i drobných darů, tzv. „vdoviných grošů“ unést největší
finanční břemeno obnovy této nádherné kulturní památky a posvátné budovy, která
tvoří výraznou siluetu města. Je však možné také komukoliv konkrétně přispět a pomoci darem na běžný účet farnosti číslo: 217609781/0300.
Za každý Váš dar předem děkujeme Stojanovským „Pán Bůh zaplať“. Odměnou
Vám bude dobrý pocit z vykonaného dobrého skutku a v budoucnu jistě také i opět
opravený a zářící „Antoníček“ nad naším městem, Dolními Kounicemi.
Pokusme se proto také i my podle svých možností alespoň drobným darem přispět
k zajištění zdárného průběhu této důležité, již neodkladné, ale mimořádně nákladné
záchranné akce, aby náš kounický Antoníček i v dalších desetiletích a stoletích mohl
i nadále, jako doposud, zase zářit a vévodit našemu historicky zajímavému a slavnému
městu!
Mor. Bránice, srpen 2013
Stanislav Liškutín
Prameny:
Farní kronika Dolních Kounic, zal. r. 1804
P. Augustin Kratochvíl: Památka na oslavu 150tiletého výročí vystavění kostela sv.
Antonína Padovanského – 1907
P. Beneš Method Kulda: Stoletá památka kostelíčka sv. Antonína Padovanského na
pahorku u Dolních Kounic na Moravě – 1857
Některé základní údaje i některé fotografie jsou od duchovního správce kounické
farnosti, který opravu střechy kaple pravidelně sleduje. Čerstvé zprávy i fotografie
z opravy kaple najdete též na internetu farnostkounice.webnode.cz – Farnost Dolní
Kounice – Aktuality
15
Pohled z letadla na kapli sv. Antonína v Dolních Kounicích ještě před zahájením
akce.
Projekt – hlavní sestava původní barokní konstrukce trámové střešní vazby s vyznačenými prvky, které bude nutno všechny vyměnit za nové, i prvky, u kterých se musí alespoň osekat a očistit hrany, napadené za ta léta tesaříky, červotočem a jinými škůdci.
16
Budování přívodního el. vedení na sloupech vzhůru ke kapli z Komenského ulice. To se
musí vždy nutně zajistit pouze pro období větších oprav kaple pro napájení míchačky,
nákladního výtahu, čerpadla vody, osvětlení, vrtaček nebo nyní hlavně pro pohon řetězových pil tesařů. Trvale byl na Antoníček zaveden el. proud dočasně jen v 60. letech
min. století, kdy byl na věži kaple dočasně umístěn pro Dolní Kounice první televizní
převaděč, než se vybudoval nynější.
Již v minulosti musely být některé narušené krovy nouzově podepřeny, aby nedošlo
k destrukci střechy.
17
Řádná oprava tak složité barokní střešní konstrukce je značně náročná i nákladná.
Trámová nosná konstrukce musí unést celou střechu, nesmí se však nikde opírat
o stropní klenbu kaple a může spočívat jen na pozedních trámech na obvodovém zdivu
budovy. I dávno zemřelí barokní stavitelé a tesaři v 18. století zřejmě byli velkými
mistry ve svém oboru.
18
Pozední trámy, které nesou váhu celé střechy, byly značně poškozovány i v důsledku
zatékající dešťové vody opakovanými netěsnostmi ve střeše, způsobenými povětrností.
Poměrně složitý, kombinovaně čepovaný trámový spoj, již značně poškozený dřevomorkou, hnilobou a červotočem.
19
Navážení nových dřevěných trámů na opravu střechy kounické poutní kaple sv. Antonína.
Vykládání palet s novou střešní krytinou – vypálenými taškami od firmy Tondach.
20
Pohled z půdy na velkou kopulovitou klenbu, mistrovské to dílo z barokního období
nad celým vnitřním prostorem kaple, které stále trvá a spolehlivě slouží již 256 let,
tj. přes čtvrt tisíciletí.
A toto je nádherný výhled z otevřené střechy kaple svatého Antonína západním směrem na část města v Závodí, Skalní a Ivančickou ulici v údolí řeky Jihlavy a k Novým
Bránicím.
21
Výsledky hodnocení prospěchu
a chování za 2. pololetí školního roku
2012/13
1. stupeň
2. stupeň
celkem
celkem žáků
177
152
329
prospělo s vyznamenáním
127
51
178
prospělo
50
98
148
neprospělo
0
3
3
NTU
30
38
68
DTU
6
18
24
DŘŠ
0
0
0
snížený stupeň z chování 2
1
2
3
snížený stupeň z chování 3
0
0
0
343
126
469
pochvaly
22
Rozdělení školního roku 2013/2014
Zahájení:
Ukončení:
2. 9. 2013 (Po)
1. pol.: 30. 1. 2014 (Čt)
2. pol.: 27. 6. 2014 (Pá)
Prázdniny:
Podzimní
Vánoční
Pololetní
Jarní
Velikonoční
Hlavní
29. 10. (Út) a 30. 10. (St) 2013
21. 12. 2013 (So) – 5. 1. 2014 (Ne)
31. 1. 2014 (Pá)
17. 2. – 23. 2. 2014 (Po – Ne)
17. 4. (Čt), 18. 4. (Pá) 2014
28. 6. – 31. 8. 2014
Svátky: (volno) 28. října – Den vzniku samostatného čs. státu (Po)
21. dubna – Velikonoční pondělí
1. května – Svátek práce (Čt)
8. května – Den vítězství (Čt)
Školní rok 2013/2014
Základní škola a mateřská škola Dolní Kounice
Třídy
1.A
1.B
2.A
2.B
3.A
3.B
4.A
4.B
5.A
5.B
6.A
6.B
7.A
8.A
8.B
9.A
Třídní učitelé
PaedDr. Badinová Jitka
Mgr.
Nezvedová Alena
Mgr.
Zoufalá Karolina
Ing.
Jakšová Olga
Mgr.
Straková Marie
Mgr.
Hudák Slavomír
Mgr.
Žáková Eva
Mgr.
Šafářová Božena
Mgr.
Hudáková Jana
Mgr.
Pudelková Kristina
Mgr.
Geidlová Ilona
Mgr.
Zoufalý Jiří
Mgr.
Pauková Dana
Ing.
Hodovská Eva
Mgr.
Raus Michal
Mgr.
Bublák Martin
23
Vedení školy
Mgr. Kandrnál Rostislav
Mgr. Brabec Oldřich
Mgr. Svobodová Hana
Netřídní učitelé
Mgr. Egerová Hana
Karbašová Eva, Bc.
Mgr. Navrátilová Jana
Mgr. Procházková Ivana
ŠD
Schmidová Jana
Valentová Aneta
Zbořilová Veronika
učitelky MŠ
Svobodová Soňa
Dvořáková Marie
Brunclíková Kristýna
Třída: 1.A
Prvňáčci
třídní učitel: PeadDr. Jitka Badinová
p. č. PŘÍJMENÍ
JMÉNO
1. BARTL
Samuel
2. BEŇOVÁ
Pavla
3. BERAN
Jakub
4. BUREŠ
Adam
5. DOMORÁKOVÁ
Tereza
6. DOSKOČILOVÁ
Lucie
7. DUMPÍKOVÁ
Lenka
8. DVOŘÁK
Jakub
9. ENDRYCH
Ladislav
10. FIALA
Kryštof
11. HAASOVÁ
Simona
12. HEMERKOVÁ
Jana
13. JAKŠ
Adam
14. KOMÁREK
Jakub
15. MATUŠKA
David
16. MLČOCH
Martin
17. NEŠPŮREK
Filip
18. NGUYEN
Thao My
19. PELOUŠEK
Matěj
20. STEHLÍK
Martin
21. ŠIMBERA
Marek
22. ŠŤASTNÁ
Lucie
Třída: 1.B
třídní učitel: Mgr. Nezvedová Alena
p. č. PŘÍJMENÍ
JMÉNO
1. CETLOVÁ
Anděla
2. DERFIŇÁK
Jakub
3. DVOŘÁK
Jakub
4. HERYÁN
Adam
5. JABŮRKOVÁ
Vendula
6. JIRÁSKO
Michal
7. KAŠPAROVSKÝ Jan
8. KLOPAROVÁ
Adéla
9. KOMÍNEK
Petr
10. KVASNIČKA
Adam
11. KVASNIČKOVÁ Adéla
12. MAJOR
Václav
13. NOVOTNÝ
Lukáš
14. PAULÍKOVÁ
Bára
15. PINČIAROVÁ
Eliška
16. PUTNA
Aleš
17. RYBECKÁ
Julie
18. ŘEZÁČOVÁ
Veronika
19. ŠEBELA
Bartoloměj
20. ŠLAPANSKÝ
Tomáš
21. URSACHEROVÁ Nela
22. VIZENTOVÁ
Natálie
Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách:
www.zsdolnikounice.cz
24
Z dějin Dolních Kounic – díl III.
Putování ulicemi města, 8. část
Zámecká – pokračování
Č. p. 008, Zámecká, o. č. 24. V roce 1750 měl dům číslo 4. Před rokem 1844 měl dům
číslo 16.
v letech
jméno a příjmení
osobní data povolání jiné poznámky
1657–1657 Václav Moučka
1690– Mates Tučka
1700
Melichar Mašek
1722
Blažej Menet
manžel Blažejovy
1731
Andreas Zeidl
dcery
1749
Tomáš Škorpík
1840
Josef Šimbera
1844
Andreas Neubauer
1885–1941 Jan Pipal
*1856 †1941
1903–1976 Marie Cigánková
*1903 †1980
1944– Ferdinand Cigánek
*1906 †1977
manžel Marie
Č. p. 009, Zámecká, o. č. 22. V roce 1750 měl dům číslo 5.
v letech
jméno a příjmení
osobní data
povolání
1734-1734 Lorenz Zetl
1775
Anton Wostatek
1844
Karel Kočí
1925
Otto Köhler
1936-1952 Marie Nejedlá
*1859 †1952
1936-1952 Václav Peloušek
1944
Marie Kratochvílová
1976
Hubert Putner
*1908
jiné poznámky
svobodná
Č. p. 010, Zámecká, o. č. 20. Před rokem 1844 měl dům číslo 13.
v letech
jméno a příjmení
osobní data
povolání
1844–1844 Anton Kalita
1936–1939 Konrád Schwenk
*1860 †1939
jiné poznámky
1936–1942 Marie Schwenk
manželka
Konráda
1944
1976
Vincenc Koblížek
Dům konfiskován r. 1945
Růžena Roobová
*1866 †1942
*1901
1265
Zámecká ulice na fotografii z roku 1931. Pohřeb šestadvacetiletého Oswalda Denka,
který bydlel na Trboušanské č. 677/27. Průvod kráčí směrem k náměstí Míru, kde se
v té době nacházel křesťanský hřbitov.
Č. p. 011, Zámecká, o. č. 18
Před rokem 1844 měl dům číslo 14
v letech
jméno a příjmení
1844–1844 Andreas Kočí
1891–1924 Tomáš Olejníček
osobní data povolání
jiné poznámky
*1843 †1924 skalař
1945?
Josef Schoř
1955?
Hilda Slámová
starosta Dolních
Kounic 1937–1938
manželka
*1893 †1957
Metoděje
Metoděje
*1923 †1939 studentka dcera
a Ludmily
dcera Metoděje
a Ludmily
*1920 †1954
1. manželka
Josefa *1907
manžel Ludmily
*1907 †1986
*1920
2. manželka Josefa
*1916
*1907
Josef Schoř
*1949 †2004
1891–1953 Metoděj Olejníček
1920–1957 Ludmila Olejníčková
1923–1939 Marie Olejníčková
1920–1954 Ludmila Schořová
*1891 †1953
1266
syn Josefa *1907
Č. p. 012, Zámecká, o. č. 16
V roce 1750 měl dům číslo 6
v letech
jméno a příjmení
1657
Matěj Štěpánek
1699
Blažej Pokorný
1710
Šimon Zelinka
1710–1725 Eva Zelinková
1725
Johan Klein
1739
Tomáš Fila
1775
Johan Czekl
1800
Vincenc Czekl
1825
Czeklová
1844
Johan Dolíhal
1850–1906 Jan Dolíhal
1880–1923 Josefa Dolíhalová
1880–1944 Amálie Dolíhalová
1889–1949 Marie Buchmeierová
Antonín Buchmeier
–1917 Jan Herman
–1934 Josefa Varneke
–1936 Karel Varneke
Č. p. 013, Zámecká, o. č. 14
Před rokem 1844 měl dům číslo 15
v letech
jméno a příjmení
1688–1688 Jan Typal
1695–1706 Ferdinand Leipner
1706–1728 Václav Mach
1728–1734 Johan Forman
1734–1736 Tomáš Šrutka
1736–1737 Pavel Němec
1737– Václav Rauš
1775
Kaspar Gemmer
1844
Johann Pospíšil
1880–1915 Franz Pospíchal
1880–1931 Františka Pospíchalová
–1933 Karel Picka
1933–1944 Marie Picková
1936
Amálie Slaná
1944
Richard Strobl
osobní data povolání
jiné poznámky
manželka Šimona
manželka Vincence
†1906 kovář
*1852 †1923
*1880 †1944
*1889 †1949
*1904 †1981
†1917 tiskař
*1886 †1934
†1934
osobní data povolání
†1915
*1850 †1931
*1876 †1933 pekař
syn Johana
manželka Jana
dcera Jana a Josefy
dcera Jana a Josefy
manžel Marie
manžel Josefy
jiné poznámky
manželka Franze
manželka Karla
1267
Úprava komunikace na Zámecké ulici kolem roku 1960. Vpravo dům č. 18/4 kde provozovali sedlářství otec a syn Fialovi. Ve dveřích stojí Jan Fiala.
Č. p. 014, Zámecká, o. č. 12
V roce 1750 měl dům číslo 8
Před rokem 1844 měl dům číslo 16
v letech
jméno a příjmení
1688–1688 Jan Typal
1695–1706 Ferdinand Leipner
1706–1728 Václav Mach
1728–1734 Johan Forman
1734–1736 Tomáš Šrutka
1736–1737 Pavel Němec
1737– Václav Rauš
1775
Karel Pabst
1844
Josef Spitz
1890–1938 Josef Sládek
1890–1945 Františka Sládková
*1865 †1938
*1866 †1945
1890–1945 Františka Předešlá
*1866 †1945
1906–1934
1944
1944–1970
1970,1975
2000, 2012
*1906 †1934 voják
Karel Předešlý
Karel Buchmeier
František Staněk
Marie Staňková
Ivo Buchmeier
osobní data povolání
*1897
1268
jiné poznámky
manželka
Josefa Sládka
†na TBC
Č. p. 015, Zámecká, o. č. 10
V roce 1787 měl dům číslo 9A, do té doby spojeno s č. 16/8
Před rokem 1844 měl dům číslo 15
v letech jméno a příjmení osobní data povolání
jiné poznámky
1657–1657 Karel Susen
1699
Matouš Susen
1729
Lukáš Mühlberger
1775
Anton Czekl
1825
Anton Kočí
1844
Johan Kočí
–1931 Antonín Janeba
*1864 †1931
šafář hraběte Herbersteina
manželka
šafáře Antonína
–1942 Marie Janebová
*1864 †1942
Janeby
1915–1931 František Janeba
syn šafáře Antonína Janeby
1944
František Hladký
1923–1946 Milada Hladká
*1923 †1946
† na tyfus
1941– Miloslava Hladká
*1941
dcera Milady
Václav Myslík
*1889 †1975
roz. Janebová, manželka
Berta Myslíková *1889 †1972
Václava Myslíka
vedoucí
roz. Myslíková,
1925–2007 Berta Indrová
*1925 †2007 pošty
dcera Václava Myslíka
–2005 Lubomír Indra
*1926 †2005
manžel Berty *1925
Č. p. 016, Zámecká, o. č. 8
V roce 1787 měl dům číslo 9B, do té doby spojeno s č. 15/10
Před rokem 1844 měl dům číslo 18
v letech
jméno a příjmení
osobní data povolání jiné poznámky
1657–1657 Karel Susen
1699
Matouš Susen
1729
Lukáš Mühlberger
1775
Josef Škorpík
1825–1844 Martin Beránek
1844– Leopold Křivan
–1910 Antonín Rapouch
†1910 zedník
–1935 Marie Malušková
*1840 †1935
vdova
svobodná dcera
–1952 Marie Malušková
*1869 †1953
Marie
–1950 Tomáš Buchmeier
*1878 †1950 rolník
Antonie Buchmeierová
*1871 †1962
manželka Tomáše
syn
Tomáše
1904– Antonín Buchmeier
*1904
rolník a Antonie
manželka Antonína,
–1957 Hildegarda Buchmeierová *1908 †1957
roz. Picková
1269
Č. p. 017, Zámecká, o. č. 6
V roce 1787 měl dům číslo 10
v letech
jméno a příjmení
1657–1657 Matouš Lupáček
1706–1710 Havel Škrla
1710–1728 Samuel Žák
1728– Franz Händl
1775– Georg Herberg
1844– Wenzl Fraňa
1880– Václav Fraňa
osobní data povolání
1882–1940 Leopolda Fraňová
*1882 †1940
1900–1925 Anna Fraňová
*1900 †1925
1939–1951 Josef Pavelec
1944
Jan Pelán
1944
Pavla Pelánová
Č. p. 018, Zámecká, o. č. 4
V roce 1787 měl dům číslo 11
Před rokem 1844 měl dům číslo 49
v letech
jméno a příjmení
1725–1725 Lorenz Tulla
1775– Bergerová
1844– Anton Rohsi
1895–1955 Jan Fiala
1895–1955 Kristýna Fialová
1901–1985 Jan Fiala
1970–1976 Marie Jeřábková
1936–1951 Felix Fiala
2000
jiné poznámky
syn Wenzla
dcera Václava,
†na TBC
dcera Václava,
†na TBC
sklenář
*1909
osobní data povolání
*1871 †1955 sedlář
*1870 †1955
*1901 †1985 sedlář
*1913
malíř
pokojů
manželka
Jana Pelána
jiné poznámky
syn Jana a Kristýny
Stanislava Černá
Otec Jan Fiala se synem provozovali v domě sedlářství v letech 1871–1975. V tomto roce Jan Fiala mladší ukončil tuto rukodělnou výrobu. Tím skončilo poslední klasické řemeslo v Dolních Kounicích. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století
některá řemesla zanikla jako důsledek přechodu na hromadnou výrobu, zprvu v manufakturách, později v továrnách. Tato změna nastala například po vzniku textilního
průmyslu, kdy začali zanikat tkalci a soukeníci. Většina řemesel vzdorovala vývoji,
ale postupně se vytrácela. Většina zanikla po 2. světové válce, jako např. ševci, sedláři
a jiní. Sedláři doplatili i na to, že v zemědělství téměř vymizeli koně a nahradily je
traktory. Sedlářských výrobků bylo tedy potřeba velmi málo.
1270
Poslední sedlář Jan Fiala ve své dílně při opravě brašny v roce 1974.
Č. p. 019, Zámecká, o. č. 2
V roce 1787 měl dům číslo 12
Před rokem 1844 měl dům číslo 20
v letech
jméno a příjmení
1732–1734 Johann Viereckl
1734– Andreas Jílek
1775– Georg Czekl
1825–1844 Johann Riedl
1844– Karel Červený
1900–1929 František Slaný
1910–1927 František Slaný
–1936 Marie Slaná
–1956 Jan Hutský
osobní data
povolání
*1882 †1929 klempíř
*1910 †1927 syn
jiné poznámky
† na otravu krve
*1889 †1956 posunovač
František Slaný v domě provozoval klempířství v letech 1882–1927.
1271
Zde přechází Hlavní ulice v Zámeckou. Fotografie vlevo je z roku 1960, kdy bylo 27.
srpna započato s bouráním bývalé městské, tzv. Pravlovské brány. Spolu s ní byly
zbořeny domy č. p. 90 a 91. Vpravo je snímek ze srpna 2012.
Abychom mohli pokračovat ulicemi opět směrem k městu, nesmíme opomenout
ulici Trboušanskou. Vrátíme se tedy o několik stovek metrů zpět na křižovatku ulic
Zámecká – Trboušanská.
Trboušanská
Tato ulice nemá relativně dlouhého trvání. Poprvé je o ní zmínka až v roce 1920. Svůj název
také nikdy nezměnila. Pouze se do dnešních dnů značně rozrostla. Její začátek je u křižovatky silnice Zámecká – Trboušanská. Před výstavbou domů v ulici vedla vzhůru pouze polní
cesta k jednotlivým polím. Několik domů zde bylo postaveno již před rokem 1900, ovšem
Dokument ze zápisu rady města z roku 1923 ukazuje, že se stavba silnice na Trboušany nevyhnula komplikacím a rozpočet musel být navýšen. Starostou města byl v letech
1922–1923 řezník Jan Spitz *1863 †1949.
1272
rozsáhlejší výstavba začala až po roce 1920. Tehdy začaly vyrůstat nové domy po pravé straně bývalé polní cesty směrem na Trboušany. Na tuto situaci muselo zareagovat vedení města
a v roce 1923 přistoupilo k výstavbě komunikace. Teprve po roce 1950 začala výstavba
dalších domů po levé straně cesty. U křížku na kopci se ulice větví. Vlevo pokračuje směrem
na Trboušany. Rovně směřuje k oběma hřbitovům – křesťanskému a židovskému. Právě tato
část ke hřbitovům zaznamenala v posledních letech mohutný rozvoj ve stavbě rodinných
domů. Ke křížku vede úzká pěší cesta z ulice Bezručovy. Další cesta pro pěší má svůj začátek
také na Bezručově ulici u bytových domů. Občany je používána jako zkratka ke hřbitovu.
V ulici je 59 domů s orientačním číslem.
Jedním z prvních domů byl:
Č. p. 673, Trboušanská, č. o. 2
Dům byl postaven roku 1928
v letech
jméno a příjmení
–1952 Marie Elsnerová
–1954 Ladislav Mašek
osobní data
povolání jiné poznámky
*1924 †1952 v domácnosti
*1891 †1954 úředník
Některým domům v ulici byla přiřazena popisná čísla domů, zbořených v různých
částech města. O většině původních majitelů těchto novostaveb nemáme v archivu
bohužel žádné informace.
Č. p. 602, Trboušanská, o. č. 3
Dům s tímto popisným číslem stál původně U Synagogy. Byl zbořen spolu s dalšími
dvěma po srpnové bouři roku 1950, kdy voda valící se z Bezručovy ulice narušila
statiku domů. Bytový dům byl postaven kolem roku 1955.
Č. p. 674, Trboušanská, č. o. 4
Dům byl postaven roku 1928
v letech
jméno a příjmení
–1937 Ludmila Handzelová
–1945 František Konečný
osobní data
povolání jiné poznámky
*1892 †1937 v domácnosti vdaná
*1871 †1945 strojník
ženatý
Č. p. 570, Trboušanská, o. č. 6
Dům stál původně na Skalní ulici v židovské čtvrti.
Č. p. 140, Trboušanská, o. č. 8
Dům stával u řeky, dnes v místě u mostu před kulturním domem. Před druhou světovou válkou zde bydlela židovská rodina Bauerova.
Č. p. 154, Trboušanská, o. č. 9
Původně se jednalo o malý domek v ulici U sboru za domem Hlavní 156/21. Jeho
půdorys měřil pouhých 5 × 10 metrů.
1273
Č. p. 141, Trboušanská, o. č. 10
Tento dům býval označován jako Stadtisches Mauthaus a stával za panským špitálem na kraji u řeky v místě kulturního domu. Býval mýtním domkem u původního
dřevěného mostu, zničeného povodní v r. 1862. Také tam v minulosti býval sklad
dřeva na opravy mostu.
Č. p. 565, Trboušanská, o. č. 11
Dříve stával v ulici U škrobárny, byl zbořen a místo je součástí škrobárny.
Č. p. 137, Trboušanská, o. č. 13
Dům stával vedle domu na Masarykově náměstí č. 136/13, tedy na místě, kde je
dnes silnice jdoucí na most.
v letech
jméno a příjmení
osobní data
povolání jiné poznámky
1880–1924 Josef Šimbera
*1860 †1926
pocházel
Kellner
muzikant
z Bohutic
–1930 Anna Macalíková
*1849 †1930 výměnkářka
1931–1938 Zdenka Kellnerová
*1931 †1938
–1944 Josef Machač
–1944 Ondřej Drásal
1945– Josef Fuchs
*1903
manželka
1975– Marie Fuchsová
*1901
Josefa
–1939 Antonie Prchlíková
*1868 †1939
v šesti měsících
1947–1947 Miloš Nezval
*1947 †1947
usmrcen matkou
1975– Rudolf Prchlík
*1914 †1995
manželka
2006
Hildegarda Prchlíková
*1924 †2010
Rudolfa
Prchlíkovi provozovali na svém pozemku za domem pilu ke zpracování dřeva.
1274
Č. p. 509, Trboušanská, o. č. 29
v letech
–1944
jméno a příjmení
Bedřich Denk
Artur Denk
osobní data
povolání
jiné poznámky
Č. p. 138, Trboušanská, o. č. 32
Dům stával u mostu. Jednalo se o obchodní dům s textilem Josefa Koláře. Byl
zbořen po roce 1956.
Č. p. 589, Trboušanská, o. č. 36
Dům stál v ulici U Synagogy.
Č. p. 590, Trboušanská, o. č. 38
Dům stál v ulici U Synagogy.
Č. p. 591, Trboušanská, o. č. 40
Dům stál v ulici U Synagogy.
Č. p. 262, Trboušanská, o. č. 30
Dům stál na rohu Náměstí Míru a ulice Benátky.
Růžová
Ulice vznikla jako součást původní židovské obce, která zasahovala až k ulici Tovární.
Židovská komunita se usadila v blízkosti tehdy nově vystavěného hradu, jehož existence je potvrzena roku 1330. Přítomnost Židů je potvrzena kolem roku 1360. Dodnes
je některým starším obyvatelům povědomý místní název „Mezi židama“. Název Růžová se pro ulici začal používat asi v roce 1880, kdy došlo k přejmenování Tovární
ulice na Radniční. Do té doby se Tovární ulice nazývala Klostergasse, čili Klášterní.
Od r. 1881 tedy trvá název Růžová. V současnosti se jedná o ulici, která spojuje Hlavní
s Mlýnským náměstím a o úsek, který navazuje na Tovární u bývalé hasičské zbrojnice a běží ke klášteru. Před klášterem se nachází dnes již zapomenutý prostor uvnitř
bývalého hraběcího statku. V r. 1881 je pro něj uváděn německý název Am Mayerhof,
neboli Na statku. Na mapách z počátku dvacátého století je uváděn nápis V dolíku.
V ulici je celkem 25 orientačních čísel. Mezi nejzajímavější domy patří:
v letech
1657–1690
1690–1696
1696–1708
1708–1710
jméno a příjmení
Jindřich Jimramovský
Bernard Kulhan
Hans Schultz
Lorentz Schwartz
osobní data
1275
povolání
jiné poznámky
1710–1718
1718–1721
1721–1734
1734–1749
1749–1775
1844–
1860–
Georg Ignac Frant. Wunder
Mathias Cantner
Max Stift
Michael Weiss
Mathias Weiss
Johann Spitz
Mathilda Spitzová
obchod
Smíšené zboží
manželka
Josefa
syn Josefa
a Terezie
1925–1975 Josef Herberg
Terezie Herbergová
Josef Herberg
V letech 1925 až 1950 zde obchod smíšeným zbožím provozoval Josef Herberg.
V roce 1950 byla sloučena tato prodejna + obchodník František Staňa, Hlavní č. 146/3
(od 1923 do 1950) + řeznictví Bohuslav Spitz, Masarykovo nám, č. 68/1 (od 1924 do
1950) a vznikla provozovna pod názvem VČELA.
Č. p. 096, Růžová, o. č. 2
V roce 1787 měl dům číslo 22
Před rokem 1844 měl dům číslo 31
v letech
jméno a příjmení
1657–1680 Jiřík Šot
1680–1692 Justína Šotová
1692–1712 Václav Písař
1712–1717 Lorentz Koch
1717–1744 Antonín Šepelka
1744–1775 Thomas Šepelka
1775– Šimon Puttner
–1844 Mathias Třeschtik
1939–1939 Jiří Válka
1938–1951 Josef Kališ
–1955 Cyril Pavelec
Františka Pavelcová
Josef Elsner
osobní data povolání
jiné poznámky
*1939 †1939
*1902
elektrikář
*1875 †1955 kovář
*1875 †1958
manželka
Cyrila
*1927
manželka
Josefa
dcera Olgy
a Josefa, provd.
Balcarová
dcera Olgy a Josefa,
provd. Veselá
Olga Elsnerová
Olga Elsnerová
Josefka Elsnerová
1276
V letech 1938 až 1951 se zde nacházel elektrozávod Josefa Kališe z Nových Bránic. Provozovna byla v pravé části domu. Pracovali zde mimo jiné Josef Menza, Václav Dohnálek, Drahoslav Kališ (syn majitele) a Jindřich Nešpůrek. Josef Kališ měl
jako jeden z prvních koncesi na prodej radiopřijímačů. Josef Kališ pracoval mimo jiné
pro firmu Wichterle – později výrobce kontaktních čoček.
Asi v letech 1895 až 1951 v domě provozoval kovářství Cyril Pavelec. Provozovna
se nacházela v levé části domu.
Foto kolem r. 1938. Prodejna a výroba elektrozařízení majitele Josefa Kališe. Vlevo
kovárna Cyrila Pavelce. Na valníku jsou naloženy motory k mlátičkám.
1 – Josef Kališ *1902
2 – Drahoň Kališ *1931
1277
Č. p. 100, Růžová, o. č. 10
V roce 1787 měl dům číslo 26
Před rokem 1844 měl dům číslo 35
Původní velký dům byl v osmnáctém století rozdělen na dvě popisná čísla 100 a 101
v letech
jméno a příjmení
osobní data povolání jiné poznámky
1657–1694 Pavel Černey
1694–1703 Marek Nawrátil
1703–1738 Andres Bárta
1738–1775 Peter Klein
1775– Peter Klein
syn Petera
1775
Jakob Herberg
1844– Frantz Kopecký
–1923 Marie Svobodová
*1860 †1923
Miloslav Dyrhon
lékař
Jaroslav Morávek
lékař
František Dušek
zubař
Koten
Otýlie Kotenová
*1912
dcera Otýlie,
Libuše Žáková
roz.Kotenová
Jaroslav Žák
manžel Libuše
syn Jaroslava
Žák
a Libuše
V letech 1924 až 1936 pracoval v Dolních Kounicích MUDr. Bedřich Žák. Jako druhý lékař se zde usadil v roce 1925 MUDr. Miloslav Dyrhon (*17. srpna 1897 †2. března
1973), narozený v obci Semtěš u Čáslavi. Lékařská studia dokončil v roce 1923. Ordinoval přímo v domě v Růžové ulici č. 100/10. Byl velmi činorodý, pracoval v Československém červeném kříži, založil tenisový odbor sportovního klubu, byl fotbalovým
Vlevo MUDr. Miloslav Dyrhon, uprostřed MUDr. Bedřich Žák, vpravo MUDr. Josef Sychra
1278
rozhodčím a zasloužil se o zřízení zvukového kina. Když roku 1936 odcházel z Dolních
Kounic, byl mu vysloven dík „za jeho nenáročnou službu pro místní chudé“ (zápis obecního zastupitelstva ze dne 7. prosince 1936). Vstoupil do státních služeb jako obvodní
lékař v Obříství u Mělníka. Za okupace pracoval v ilegální skupině a za tuto činnost byl
vyznamenán prezidentem republiky. Po válce se přestěhoval do Mělníka, kde pracoval
jako obvodní lékař do roku 1952 a lékař polikliniky do roku 1970.
Za doby protektorátu 1939–1945 pracovali v obci dva lékaři: MUDr. Josef Sychra
jako obvodní a MUDr. Morávek jako praktický lékař. Ten ordinoval také v domě na
Růžové č. 100/10. Po válce se vrátil do svého původního působiště v Loděnicích. Péči
o chrup zajišťoval v době protektorátu dentista František Dušek, narozen 22. června
1907. Jeho druhá manželka rozená Matušková z Mělčan s ním bydlela na Komenského ulici. Koncesi měl v Růžové ulici č. 100/10.
Č. p. 106, Růžová, č. o. 22
V roce 1787 měl dům číslo 29. Byl sloučen s dnešním číslem popisným 210. Ještě v r.
1844 je na č. 210/22 vedena zahrada Alberta Wolfa. Znamená to, že teprve pak byl
tento dům postaven jako samostatné popisné číslo. Došlo k tomu asi po jarní povodni
2. února 1862. Další údaje jsou zapsány u č. 210/22.
V roce 1844 měl dům číslo 40
v letech
jméno a příjmení
osobní data povolání jiné poznámky
1657– Zikmund Záruba
1709–1717 Antonín Šepelka
1717–1730 Andreas Pátek
1730–1738 Václav Roubal
1738–1775 Frantz Pipus
1844–1862 Antonín Schíma
1862– Johan Štukl
–1944 Karel Olejníček
*1899 †1968
–1976 Terezie Olejníčková
*1900 †1986
manželka Karla
Č. p. 107, Růžová, č. o. 24
V roce 1812 měl dům číslo 3
v letech
jméno a příjmení
do r.1918 majetek vrchnosti
1926–1945 Augustin Špinar
1945–1990 majetek státu
osobní data povolání
jiné poznámky
Za budovou bývalého panského pivovaru navazoval komplex budov jako součást
panského dvora, kterému se říkalo „V dolíku“. V panském (nebo také zámeckém)
dvoře byly chovány krávy, vepřový dobytek a koně. V dlouhém objektu rovnoběžně
za dvorky a zahrádkami Růžové ulice býval dříve ovčín. Zde roku 1703 při obrovském
požáru uhořelo přes 600 ovcí. Ke statku náležel i zámecký sklep.
1279
1 – Růžová ulice, 2 – Zámecká ulice, 3 – Klášter, 4 – Obytné budovy, 5 – Chlévy, 6 – Dílny
– zbořená budova, 7 – Brána u kláštera – zbořena, 8 – Brána při vstupu, 9 – Obytná část
a vrátnice, 10 – Studna, 11 – Kravín, 12 – Sklad strojů, 13 – Stodola, 14 – Sklep, 15 – Studna
Statek se sklepem patřil rodině Herbersteinů, kteří vlastnili zámek s přilehlým panstvím od roku 1862 díky Terezii z Dietrichsteina, provdané za Jana Bedřicha z Herbersteina. Dědila po Mořicovi z Dietrichsteina, svém strýci. Kolem roku 1926 zasáhla do
bývalého majetku Herbersteinů První pozemková reforma. V majetku jim zůstal zámek Libochovice a Vrbičany se zámkem. To nestačilo na krytí výloh, neplatily se daně
a dluhy narůstaly. Panství se rozparcelovalo. Zámek a část polí koupil bývalý správce
statku v Dolních Kounicích Emil Tomec.
V roce 1927 koupil zámecký statek Augustin Špinar. Patřily k němu mimo jiné pozemky
před Pravlovem v trati „Niva“. Augustin Špinar byl od 1. května 1897 do 23. srpna 1923 ředitelem panství na Herbersteinských statcích v Libochovicích. Od roku 1923 do 1927 pracoval
jako ředitel cukrovaru v Pohořelicích. Statek provozoval do roku 1946. V důsledku Druhé
pozemkové reformy byl statek rodině Špinarů odebrán. Areál převzal nově vzniklý Svaz
zemědělců, jehož předsedou se stal František Machač. Manžele Špinarovy nechali v obytné
budově na dožití. 21. dubna 1950 bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo. Předsedou
se stal JUDr. Václav Edl. Roku 1952 převzal hospodaření JZD Státní statek, jehož vedoucím
byl Jan Chytka. Po postavení nového areálu na Trboušanské ulici v polovině šedesátých let,
se statek přesunul a do bývalého zámeckého statku nastoupil nový provozovatel – podnik
Geoindustria. Po roce 1990 připadl restituční nárok zpět rodině Špinarů. Zámecký sklep byl
v osmdesátých letech minulého století zrekonstruován, ovšem dosti nešetrným, v té době
moderním způsobem. Cihlová klenba byla pokryta stříkanou omítkou, podlaha pokryta dlažbou. Prostory měly sloužit pro kulturní vyžití zaměstnanců.
příště pokračování ulice Růžová, Bezručova, Skalní
Bruno Němec
kronikář města
tel.: 732 605 376
[email protected]
1280
Městská knihovna v Dolních Kounicích
Nové knihy za červen, červenec a srpen 2013
37
37
57
616
914
914
916
940.53
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
M
M
M
M
MN 59
MN 64
MN 64
MN 7
MN 8
MN 93/99
Beníšková, Tereza
Novák, Tomáš
Dobos, Gustav
Müller, Martin
Olszanska, Barbora
Tomšíček, Jan
Brummer, Alexandr
Braunová, Petra
Cast, P. C.
Castová, P. C.
Ciprová, Oldřiška
Clark, Mary Higgins
Coulter, Catherine
De la Motte, Anders
Devátá, Ivanka
Dreyer, Eileen
Erskin, Barbara
Fielding, Joy
Gerritsen, Tess
Hilliges, Ilona Maria
Chalupová, Lenka
Jakoubková, Alena
Körnerová, Hana Marie
McClure, Ken
McClure, Ken
Nesbo, Jo
Nesbo, Jo
Nesvadbová, Barbara
Payne, C.D.
Petráková, Monika
Pittnerová, Vlasta
Plaidy, Jean
Prokšová, Jitka
Robb, J. D.
Robb, J. D.
Roberts, Nora
Smith, L.J.
Sparks, Nicholas
Svěrák, Zdeněk
Vaňková, Ludmila
Vondruška, Vlastimil
Herman, Gail
Huml, Luboš
Marsoli, Lisa
Morkes, Petr
Davies, Nicholas
Friedman, Cozy
Kabachenko, Sergiy
Kuna, Milan
Volhejnová, Veronika
Kent, Peter
Když dítě lže
Jak vychovat sebevědomé dítě
Odmaturuj! z biologie
Aktivně proti rakovině
Skotsko
Maďarsko
Afrikou domů na kole
Brno nacistické
Česká služka aneb Byla jsem au-pair
Škola noci. Předurčená
Škola noci. Probuzená
Hříšná královna
Tatínkova holčička
Nezkrotná nevěsta
Game
Jak jsem se zbláznila
Zlomená přísaha
Řeka osudu
Potok stínů
Zahrada kostí
Bílá čarodějka
Vosí hnízda
Můžeš-li se vdát dnes, neodkládej to na zítřek
Kočár do neznáma
Bezedná propast
Diagnóza
Sněhulák
Švábi
Přítelkyně
Mládí v hajzlu. 6. Mladík v Nevadě
Jemnovlásky
Mušketýrův syn
Královna diamantů
Past na duši
Každý má motiv
Smrtící klon
Pohanský kámen
Upíří deníky. Zajetí
To nejlepší z nás
Povídky
Žena pro třetího krále
Přemyslovská epopej I
Jarní úklid
V potoce je ráček
Zvonilka
Komisař Vrťapka & tajemství mahárádžova vejce
Vše, co byste měli vědět o zvířatech
Nejkrásnější dívčí účesy
Dětská kuchařka
Osobnosti české hudby
Čeští spisovatelé
Naše město pod tíhou času
1.
9.
8.
8.
1.
7.
2.
6.
21.
3.
7.
1.
1.
Jana Káčerková, Městská knihovna
25
Koncert CARMINA BURANA
Působivá a emocemi nabitá kantáta CARMINA BURANA, jedna z nejpozoruhodnějších skladeb
20. století, zazněla 6. září 2013
v klášteře Rosa coeli v Dolních
Kounicích.
Tajemství, emoce, naléhavost
i oslnivost s prvními tóny kantáty CARMINY BURANY pohltila snad každého návštěvníka,
který zavítal na koncert. Málokterá skladba napsaná ve 20. století se setkala s tak širokým přijetím jako CARMINA BURANA německého skladatele a hudebního pedagoga Carla
Orffa. Svou výjimečnou působivostí si podmanila publikum hned v prvních minutách.
V zaplněném klášteře Rosa coeli, kam přišlo více jak 300 návštěvníků, panovala po
celou dobu velmi příjemná atmosféra.
Na pódiu se objevili sólisté Hana Škarková, Marek Olbrzymek, Jiří Miroslav Procházka, na klavíry hráli Jana Hlaváčková a Jiří Hrubý.
Celý koncert řídil špičkový dirigent Petr Kolař.
Sborový koncert, kde účinkovalo 80 zpěváků, byl opravdu velkolepý. V kouzelném
prostoru kláštera za svitu loučí a světelných efektů byl jistě důstojnou a působivou
oslavou patnáctého ročníku městských slavností.
26
Historické slavnosti Rosa coeli
Historické slavnosti patří k nejvýznamnějším kulturním akcím, které město Dolní
Kounice pořádá. Tradice těchto slavností trvá již 15 let a každoročně se těší velkému
zájmu místních, tak i návštěvníků z blízkého okolí.
Přípravy a program slavností probíhají již několik měsíců předem. Příjemnou novinkou letošních slavností bylo i vystoupení dětí ze ZUŠ Ivančice, které nacvičily zajímavý, krásně předvedený muzikál Popelka. Premiéru mohly děti ze ZŠ a MŠ Dolní
Kounice shlédnout již v měsíci dubnu, kdy toto představení bylo hráno pro naše žáky
v kulturním domě. Již tehdy se muzikál setkal s velmi kladnými ohlasy, takže bylo
naším přáním, dopřát tuto krásnou podívanou i ostatním obyvatelům Dolních Kounic.
A kdy jindy jim toto umožnit, než při Historických městských slavnostech.
Další doprovodný program po celé odpoledne byl velmi pestrý. Přes divadelní, hudební vystoupení na podiu, průvod krále městem na zámek, prezentaci vinařů dolnokounického mikroregionu až po večerní průvod dětí a ohňostroj. Kdo přišel s dětmi,
mohl navštívit i dětské stanoviště, kde byly 2 skákací hrady a trampolíny. Ani synagoga a kulturní dům nezely prázdnotou. V obou prostorách byla připravena prodejní
výstava obrazů. V synagoze obrazy Jižní Moravy kreslířky Jitky Mazánkové, v kulturním domě díla Ing. arch. Ivo Mana.
15. ročník Historických slavností Rosa coeli s krásným počasím je úspěšně za
námi. Jak slavnosti probíhaly, si asi zhodnotí každý návštěvník sám, nicméně jsme
rádi za kladné reakce během dne a z velkého počtu návštěvníků.
Děkujeme všem sponzorům za přízeň a těšíme se na setkání s Vámi na dalších
kulturních akcích. Velké poděkování za pochopení si zaslouží i občané, kteří v dané
lokalitě bydlí.
27
Letní aktivity TIC
Ani během letních dnů
jsme samozřejmě nezapomněli na naše dominantní
historické památky – klášter Rosa coeli a židovskou
synagogu.
V synagoze po celou
dobu turistické sezony probíhalo několik prodejních
výstav obrazů i fotografií.
V klášteře se uskutečnily 2 noční prohlídky, vždy
s velkou návštěvností a doprovodným programem. V červenci se mohli hosté těšit
na kapelu místních nadaných hudebníků Revelband, v srpnu to byla ukázka exhibice
Kung Fu pod vedením Ondřeje Krmely z Dolních Kounic.
9. srpna proběhl tradiční koncert skupiny Žalman
a spol. Počasí nám tehdy
moc nepřálo, ovšem neodradilo to fanoušky, kteří
v hojném počtu naslouchali hudbě Pavla Lohonky
v kulturním domě.
Zpříjemnit
prázdniny
jsme se snažili i dětem. Na
přelomu července a srpna
proběhlo Malování na chodníku před kostelem sv. Petra a Pavla s oblíbenou trampolínou. Zapojili jsme se i do
projektu Malý festival loutky, který každoročně poslední týden prázdnin organizuje
divadelní představení pro děti z Mikroregionu Ivančicko a Moravskokrumlovsko. Pohádka Děti moře se odehrála
v klášteře Rosa coeli dne 29. 8. a pro děti
byla zdarma.
Veškeré fotografie i videa z akcí
můžete shlédnou na stránkách města
www.dolnikounice.cz
Jana Jurková, TIC města Dolní Kounice
28
Mládež v akci
V úterý 9. 7. 2013 jsme nedočkavě vyhlíželi příjezd
našich francouzských přátel v Kulturním domě. Po
přivítání jsme se seznámili
s programem celého pobytu.
Druhý den jsme absolvovali
prohlídku města a historických památek, navštívili
jsme kostely, židovské památky, zámek i klášter.
Ve čtvrtek dopoledne začala naše společná práce na výzdobě kabin malého hřiště – mozaika. Rozdělili jsme se
do dvou skupin a jedna pracovala na mozaice, druhá kreslila a malovala obrázky v klášteře Rosa coeli a blízkém okolí, které potom byly zveřejněny závěrečný večer na vernisáži výstavy našich obrázků v klášteře. Takto vypadalo každé pracovní dopoledne.
Páteční večer byl v režii Francouzů, kteří pro nás odpoledne připravovali francouzskou večeři a zábavný program. Při jejich výborném jídle jsme poslouchali francouzskou hudbu, poté jsme tančili a bavili se.
V sobotu ráno jsme vyrazili na víkendový výlet, kde jsme navštívili mnoho moravských památek, především Moravský Kras a Slavkov a jeho okolí. Noc jsme strávili
v kempu, kde jsme měli večerní barbeque a oslavovali jsme francouzský svátek.
Další pracovní dny jsme strávili podobně jako předchozí. Pokračovali jsme v práci
na mozaice a kreslili další obrázky. Dvě odpoledne jsme se jeli zchladit na koupaliště
ve Zbýšově, kde jsme se věnovali vodním hrátkám nebo plážovému volejbalu.
Velmi rychle však přišel závěrečný večer, kdy jsme slavnostně odhalili mozaiku na
malém hřišti a poté zahájili výstavu obrazů vernisáží v klášteře. Následně jsme zde
měli občerstvení a moc dobře jsme se bavili. Ne však
moc dlouho, museli jsme
jít všichni brzo spát, protože jsme brzy ráno vstávali
vyprovodit naše kamarády
na autobus, který je vezl na
letiště. A tak přišlo smutné
loučení, ale zároveň v nás
zůstalo plno dojmů z našeho
krásného setkání.
Jarmila Cásková
29
Hasiči Dolní Kounice
Deštivý červen zaměstnal ke konci měsíce povodňovou komisi i hasiče, kteří drželi několik dnů povodňovou
pohotovost. Při té prováděli nejen monitoring rozvodněné řeky, ale i čerpání vody ze zatopeného sklepa na
zámku. Následovalo slunečné a horké léto přerušované
prudkými bouřemi, které se podepsalo na počtu zásahů
výjezdové jednotky. V období od června do srpna byli
hasiči povoláni k následujícím událostem:
3. června – Odstranění spadlého stromu z komunikace na Zámecké ulici.
21. června – Požár skládky v Bratčicích. Část jednotky likvidovala požár v dýchací technice, posádka cisterny
CAS 32 Tatra 148 byla přidělena
k dalším cisternám ke kyvadlové
dopravě vody z Mělčan.
25. července se opět rozhořel odpad na skládce v Bratčicích a naše
jednotka pomáhala s jeho likvidací celou noc.
29. července – Odstranění spadlého stromu z komunikace na Karlovské ulici.
31. července – Požár strniště u Trboušan.
5. srpna – Odstranění spadlých stromů z komunikace na Zámecké ulici a u Pravlova.
Mimo hlášené události se šestého června naše jednotka zúčastnila požárního prověřovacího cvičení v Nemocnici Ivančice.
22. června hasiči uspořádali 42. ročník soutěže O putovní proudnici u fotbalového hřiště pod zámkem. Vítězné trofeje si odvezlo družstvo mužů i žen z Nevačilky.
Muži Dolních Kounic skončili druzí,
ženy čtvrté. Děkujeme všem příznivcům za návštěvu a podporu našich
soutěžících.
Další organizačně náročnou akcí
bylo uspořádání 14. Letního soustředění mládeže u obce Rozkoš na Znojemsku v prvním červencovém týdnu.
Za SDH Dolní Kounice
Bruno Němec
30
Zjevení a posvátné knihy.
Tezi o tom, že jsou všechna náboženství ve své podstatě stejná, slýcháme převážně od těch, kdo mezi vyznavače žádného konkrétního náboženského směru nepatří.
Tato věta je v našem prostředí často vyřčena za účelem otupení ostří představovaného konceptem jedinečnosti křesťanské zvěsti o spásonosné smrti a vzkříšení Krista.
Jinými slovy se tu říká, že „jelikož jsou všechna náboženství stejná, není důvod být
tak nějak přehnaně znepokojen řečmi o tom, že Ježíš je ta jediná cesta“. Náboženství
jsou obecně tvořena třemi částmi: Jedná se o etický, morální kód, kult a krédo. Když
lidé řeknou, že jsou všechna náboženství v podstatě stejná, mluví zpravidla o tom, co
řadíme do kategorie etického či morálního kódu. Je jasné, že až na výjimky se skutečně všechny náboženské systémy světa v hrubých rysech shodnou na tom, že láska
je lepší než nenávist, štědrost než lakota či statečnost než zbabělost. Uznávají příkazy
„nezabiješ“ či „nepokradeš“. Mluvíme-li však o kultu nebo krédu (učení), bude vše
jinak, rozdíly budou enormní, přičemž samozřejmě není možné je ignorovat. Tvoří
určující část toho, co dané náboženství představuje. Všechna náboženství tedy nejsou
stejná. Jednotlivá světová náboženství se výrazně liší svým pojetím Boha, božského
tajemství, pravdy, reality, základního problému člověka a jeho řešení. Tyto rozdíly
jsou tak výrazné, že si různá náboženství v mnohém protiřečí, a přece všechny spojuje
touha po Bohu, hledání nejhlubšího tajemství, objevované bratrství. Každý člověk je
ve své podstatě náboženský. Tomáš Akvinský (zemř. 1274) nazval tuto vnitřní „vlohu“
člověka „desiderium naturale“, tedy „přirozenou touhu“ po Bohu. Skutečná tolerance
znamená, že dovolíme, aby názory odlišné od našich existovaly, což ještě neznamená,
že s nimi nutně musíme souhlasit nebo věřit, že všechny světonázory jsou do stejné
míry pravdivé. Proto má každý člověk právo myslet si, že jeho názor je pravdivý či
pravdivější než názor jiný, aniž by z toho vyplývalo, že je dotyčný netolerantní. Kdyby
totiž byl opravdu netolerantní, snažil by se toho druhého umlčet. Ale pouhá skutečnost, že svůj názor obhajuje, rozhodně není důkazem netolerance nebo fanatismu.
Když bereme vážně věci, které jsou součástí náboženského přesvědčení toho druhého,
prokazujeme mu tím větší úctu, než když vzájemné neshody zahalíme patronizujícím
pláštíkem relativismu.
Předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog, kardinál Jean Taurant shrnul
své vystoupení na tradičním meetingu v Rimini 2010 takto: „Snažil jsem se ukázat,
že dialog nevedou náboženství, ale věřící. Normální osoby, které mají společné problémy. A tyto osoby, poněvadž jsou věřící, mají dědictví určitých společných hodnot,
které jim umožňuje chápat, že jsme bratry, ale také dětmi Božími. Náboženství nejsou
zdrojem rozdělení. To věřící někdy zrazují své dědictví. Kdo věří a setkává se s druhými, musí být ve své víře důsledný, aby mohl plnit následující čtyři úkoly: pedagogii společného soužití, etickou nabídku. Musíme mít odvahu rozlišovat mezi dobrem
a zlem, připomínat povinnosti a práva. Potom také ochotně sloužit druhým. A nakonec
se chovat jako zodpovědní občané, protože jsme věřící i občané. Nejsme věřící anebo
31
občané, nýbrž věřící a zároveň občané. Samozřejmě, že nejdůležitější je náboženské
svědectví, protože my křesťané nešíříme jen humanistické, ale především evangelní
hodnoty. Řekl bych, že my věřící máme schůzku s dějinami dneška a je důležité, abychom dali pochopit našim bratřím v člověčenství to, co vidíme před sebou, „předsíň
slávy“, a že na konci cesty nás někdo očekává. Myslím, že to je poselství, které jako
věřící máme podávat všem. Přitom je hlavně zapotřebí, abychom přešli od strachu
z druhého ke strachu o druhého, to znamená, že pokud jsou mému bratrovi upřena
jeho práva anebo když se on sám zpronevěřuje svým povinnostem, trápí mne to. Je
třeba přejít od strachu z druhého ke strachu o druhého.“
Mezinárodní teologická komise v dokumentu Křesťanství a ostatní náboženství ze
30. 9. 1996 říká: „Plodnost mezináboženského dialogu vyžaduje, aby došlo k objasnění toho, jak křesťanství – a zejména katolická církev – hodnotí různá náboženství
z teologického hlediska… existuje celá řada otázek, jež jsou doposud otevřeny, a proto volají po dalším bádání a diskuzích… Jelikož v každé náboženské tradici se setkáváme s prvky, které pocházejí z různých zdrojů a které mají velmi odlišné významy,
teologická reflexe se musí zaměřovat na konkrétní a dobře vymezené jevy, aby se tak
uchránila před příliš všeobecnými a aprioristickými soudy… křesťanská teologie bude
muset pátrat po smyslu, jejich funkci a vlastní hodnotě různých náboženství v celku
dějin spásy, studovat a zkoumat jednotlivá náboženství a to, co je jejich přesným obsahem, který pak bude nutno konfrontovat s obsahem křesťanské víry.“
Téma zjevení (revelatio) je bezpochyby jednou z hlavních kategorií v náboženském životě lidstva a bylo pojednáno křesťanskou teologií způsobem vcelku vyčerpávajícím. Religionistika a v ní fenomenologie náboženství ponechávají však toto
téma – jak ve své studii Zjevení v mimokřesťanských náboženstvích – poznamenává
ThDr. Karel Skalický, dosud poněkud neprozkoumané. Zmíněný teolog v pojednání
o fenomenologii zjevení zachycuje tedy jen vnější projevy, označované všeobecně
a velmi povrchně za „zjevení“ aniž by hodnotil pravdivost či nepravdivost daných jevů.
Zabývá se výlučně jen vnějšími projevy tohoto jevu. Fenomén zjevení je nepochybně
podstatnou kategorií v náboženském životě lidstva, čemuž odpovídá morfologie zjevení (různé podoby) v mimokřesťanských náboženstvích vrcholící v křesťanství.
Člověk je v očekávání zjevení, touží po něm a hledá jej. V důsledku nejistoty
a existenciálních potíží reaguje hledáním metodami obrácení se k „vyšší sféře“ nadpřirozené, nebo božské, čímž hledá „doplnění poznání“, jež by mu dovolilo stát se
„pánem situace“. Věštění se snaží získat poznání o věcech skrytých nebo budoucích.
I tato snížená forma hledání zjevení, věštectví je nejjasnějším znamením hluboké potřeby zjevení. Člověk, aby ji dosáhl je schopen utíkat se i k technikám magického
charakteru. Věštectví je však pouze patologickým symptomem hledání zjevení, stejně
jako jím je i vyhledávání extází podpůrnými prostředky jako jsou drogy, tance, orgie
nebo naopak asketickými cvičeními, umrtvováním či dechovými technikami.
Historie katolické mystiky je plná odkazů na svaté, kteří však vstupovali do extáze samovolně, zatímco konali běžné činnosti, které nebyly zaměřeny k vyvolání
podobných stavů. Mystická extáze může být označena za zvláštní, mimořádnou formu
32
náboženské zkušenosti. Někdy stojí na počátku velkých náboženství mystická extáze
zjevení (nehodnotíme pravdivost faktu). Typickým příkladem může být údajné „zjevení“ prožité Mohamedem, které korán podává jako Boží zjevení.
Kromě spontánních mystických extází jsou zde také extáze nazvané kulturálními,
jež jsou přítomné v různých kulturách jakožto normální a nenahraditelné prostředky
komunikace s božským světem. Takovéto kulturální extáze mohou být rozděleny jako
věštecké, iniciační a šamanské. Badatelé klasifikují fenomén šamanismu z psychologického hlediska jako druh hysterického, nebo epileptického onemocnění. Pravdou je,
že stálým prvkem šamanismu je šamanské povolání a to se vskutku projevuje krizí,
nebo dočasným pomatením smyslů toho, kdo je „povolán“ být šamanem. Šaman je
chápán jako zjevovatel. Mircea Eliade, historik náboženství poznamenává: „Bytostná
funkce šamana při ochraně psychické integrity společenství se váže především na
tuto skutečnost: lidé si jsou jisti, že jeden z nich je schopen pomoci v kritických okamžicích, jejichž příčinou jsou obyvatelé neviditelného světa. Vědět, že jeden člověk
společenství je schopen ukázat přímé a přesné informace o nadpřirozených světech, je
utěšující a posilující.“ Šaman skupině lidí „zjevuje“ svět duchů.
V náboženstvích primitivních národů můžeme objevit zajímavou formu zjevení,
pro níž bylo vytvořeno označení „prapůvodní zjevení“. Náboženství primitivních národů (např. afrických i asijských Pygmejů, kalifornských Zků, původních obyvatel
Austrálie, atd.) se odvolávají různými způsoby na určitý druh přímé, nebo zprostředkované komunikace s Nejvyšším, nebeským Bytím na počátku věků. Ve většině těchto
náboženství věří, že Nejvyšší Bytí bydlelo na počátku s lidmi na zemi a naučilo je
buď přímo nebo prostřednictvím prapředka věci potřebné pro život a to především
náboženské, morální a sociální povinnosti, posvátné obřady a iniciace, které s nimi
v některých případech na počátku slavilo. Světoznámý etnolog Wilhelm Schmidt podtrhuje jako velice důležitou skutečnost, že „…u národů etnologicky nejstarších nenacházíme žádné stopy, že jejich náboženství by bylo výsledkem jejich vlastních hledání
nebo potřeb, ale naopak vždy musíme konstatovat, že nechávají náboženství vzejít
v jejich tradicích od Nejvyššího Bytí jako takového, které ať už přímou cestou nebo
prostřednictvím prapředka, jím pověřeného, lidem sdělilo nauku víry, morální přikázání a formy kultu… Všechny jejich pozitivní výpovědi směřují k božskému zjevení.
Bůh sám je tím, kdo sdělil lidem to, co o něm věří, jak jej uctívají a co mají následovat
jako výraz jeho vůle.“
Idea zjevení na sebe bere zvláštní důležitost v hinduismu. Kritérium pro rozlišení
ortodoxních škol (astica) od škol heterodoxních (nastica) není víra v božství, nýbrž
přijetí zjevení, přesněji přijetí zjeveného charakteru knih Véda a dalších posvátných
spisů hinduismu. Tak je možné v některých případech dojít k tvrzení zjevení bez božství. I když podle filozofie Kumarila božství neexistuje, přesto tvrdí, že Védy jsou
zjevením a tvoří absolutní hodnotu pro každou lidskou bytost. Údajné zjevení je bráno
jako kritérium pravověrnosti. Jak je tedy pojato zjevení v hinduismu? Navzdory velkým a mnohdy neslučitelným rozporům v pojetí zjevení u různých škol je možné říci
s Cassianem R. Ageron, že: „to, co dnes hinduisté nazývají zjevením je soubor hymnů
33
(Mantra), obřadů (Bramana), lesních pojednání (Aranyaka) a filozofických pojednání
(Upanyšad) o nichž tvrdí, že pojednávají o hlubokých metafyzicko-mystických problénech života. Zjevení je tedy pro hinduistu celek pravd nebo hodnot, týkajících se
nejvyšší skutečnosti, člověka, vesmíru a jejich vzájemných vztahů v životě a v existenci. Je nazváno sruti, přesně z toho důvodu, že byla „zjevena“, neboli „slyšena“ mudrci
(rsi), intelektuálně schopnými a morálně dokonalými a jejich prostřednictvím byla
ukázána celému lidstvu. Je také nazýváno Védou, tj. poznání par excellence. Platnost
tradice, nazývané smrti vychází ze zjevení. Z prostého důvodu, že je jejím pouhým
prohloubením. Zjevení v hinduismu neznamená jenom nějakou charakteristiku nebo
kvalitu Písem. Zjevení je spíše Písmo samo. Zatímco v křesťanství je zjevení tvořeno
především dějinami osoby Ježíše Krista, Kristovou událostí a Písmo je považováno za
pouze inspirovanou, tedy ne zjevenou knihu, v hinduismu je zjevení tvořeno Písmem.
Písmo je zjevení.
I přes totožnost Písma a zjevení, hinduismus uznává rozdíl mezi inspirací a zjevením. O Védách věří, že jsou zjevenými ne proto, že by „sestoupily“ nebo „spadly
z nebe“, ani proto, že by byly nadiktovány božstvím nějakému zprostředkovateli a ten
by věrně předal božský diktát. Věří o nich, že jsou zjevené, protože v nich našlo božské zjevení (zkušenost) své nejlepší vyjádření, které bylo předáno a obohaceno jinými
jasnovidci (mluvčími božské zkušenosti), obdarovanými stejnou inspirací a nakonec
byly zapsány. Díky této božské inspiraci – jak hinduistí věří – nejsou Védy pouhými
manuály spirituality nebo zbožnými hymny, ale solidními pojednáními o základních
problémech života, viděného stále ve světle absolutní hodnoty existence.
Zatímco v upanišadovských textech se nacházejí mnohé části, kde se hovoří
o zjevení jako o otevření se božského vědomí vědomí lidskému, jiné texty vyprávějí
o zjeveném charakteru Véd způsobem spíše mytologickým a obrazným. Přesto nebyla
v hinduismu rozvinuta podrobná diskuze o povaze a způsobech zjevení. Tři školy však
vypracovaly tři různé teologie zjevení. Bhagavadgita (zpěv Blaženého) je malá knížka, která je součástí velké epické básně Mahabjarata. Je nejpopulárnějším dílem hinduismu, pokládána za zjevenou (šruti). Hinduisté věří, že obsahuje jedinou božskou
pravdu, potřebnou ke spáse, protože obsahuje soubor, podstatu védického zjevení.
Mohlo by se zdát nemístné hovořit o zjevení v souvislosti s buddhismem a navíc
pak s původním buddhismem zvaným Theravada, který Peter Masefield charakterizuje jako „náboženství v němž zjevení hraje klíčovou roli, přestože obsah tohoto zjevení
není vždy jistý.“ Zakladatel buddhismu Siddhartha (ten, který dosáhl splnění svého
úkolu) prožil v určitém okamžiku svého života jakési osvícení, jež proměnilo Gautama (rodové jméno, které mu náleželo z důvodu přináležitosti k brahmánskému rodu)
v Buddhu, Osvíceného. Nejvznešenější moment osvícení je popsán velmi barvitě. Po
hluboké a exaltující skutečnosti osvobození, Siddhartha, jež se stává Buddhou, musí
překonat ještě jedno pokušení: zda sdělit lidu, že „hledá rozkoš, miluje rozkoš a rozkoše si cení“, tuto „hlubokou pravdu, jež je těžké odhalit, těžké pocítit, jež je klidná,
vzácná, intimní, nepochopitelná, přístupná pro moudré“. Cestou do Benares přesvědčí
pět mnichů o cestě, která mu byla zjevena v noci velkého znovuzrození řečí známou
34
jako Benareské kázání, neboli „řeč o roztočení se kola zákona“, v níž jsou vyloženy
4 vznešené pravdy. To je počátek jeho apoštolátu, jež jej bude po čtyřicetiletí provázet
po třech královstvích. V té době je vytvořena první komunita mnichů, jsou zaznamenány konverze, Buddhovi jsou přisuzovány také některé zázraky.
Zjevení v buddhismu má charakter vnitřního osvícení, které připravené dlouhou
a vyčerpávající námahou, vzplanula ve vědomí osamoceného člověka jako žhavá jiskra, jež vyzařuje světlo poznání čtyřech vznešených pravd do celého světa. Rozšíření
spásného poznání je ztěžováno Zlým (Mara), ale marně. „Kolo zákona“se již roztočilo, to znamená: znovuzrození Siddharthy se stalo spásným poselstvím, nakolik se rozšiřuje prostřednictvím mnichů, přináší osvobození od dukhy do štěstí nirvany. Buddha
své učení nikdy nesepsal. Jeho projevy uspořádali do sbírek později jeho žáci. A třebaže žil v 6. st. př. Kr., první Buddhův životopis se objevuje až ve 2. st. n. l. Obsahuje
mnoho legendárních lidových tradic, zachycuje vlastně dlouhý proces zbožštění jeho
osoby. Konkrétních historických faktů o jeho životě je velmi málo, neexistují žádné
původní prameny, všechny byly vytvořeny až mnohem později. O Kristu naopak píší
očití svědkové první generace učedníků.
Ve 4. st. př. Kr. vystupuje zoroastrovské zjevení. Hlavním předmětem Zarathustrova kázání je zjevení, jehož se mu dostalo od boha Ahura Mazdy. Otevřeně se postaví
proti nomádům ve prospěch chovatelů krav, odmítá surové oběti zvířat a orgastické
používání Haomu, opojného likéru ze stejnojmenné rostliny. Podání je legendární.
Podle legendy není Zarathustra jediným nositelem zjevení, nýbrž největším z proroků, kteří se objevili toho času. Díky své duši existoval ještě před svým narozením.
Po podivných setkáních a zjeveních následuje vyhlášení tohoto zjevení, jak je řečeno
v Yasna 45, 5: „Chci vyhlásit to, co mi řekl Ahura Mazda, Nejsvětější: nejlepší slovo,
jež mohou lidé vyslechnout. Ti, jež je budou skrze mě poslouchat, ať jsou jacíkoli,
dosáhnou svatosti a nesmrtelnosti pro činy Vohu Manah.“ Konverzí krále Vištaspy,
jež ve struktuře iránského náboženství představuje kralování, jíž předcházely různé
„zázraky“, vykonané Zarathustrou (prorokem) počíná rozšiřování zoroastrismu.
Ve středověku bylo muslimské náboženství považováno za „herezi, podobnou herezi Ariově“, jak se vyjádřil sv. Jan Damašský, tedy za nekřesťanskou herezi. Pojednávat o zjevení v koránu jako o zjevení nekřesťanském může být záležitostí ne všemi
sdílenou. Např. moderní oborník P. J. de Menasce píše: „Islám je třeba zařadit bezpochyby mezi hereze: biblické zjevení, přestože je zde špatně chápáno, není ignorováno,
je formálně odmítnuto, pokud se jedná o esenciální pravdy: vtělení, Trojice.“ Takové
mínění je však podle Roberta Caspara neodůvodněné. K tomu, stát se heretiky, píše,
„k vystoupení (herein) z křesťanské víry je potřeba… k ní nejdříve přilnout. A to nikdy nebyl případ Mohameda. Mohamed jistě poznal prvky biblického zjevení a křesťanství, některé přejal, jiné odmítl, chtěl se nechat ovlivnit biblickou tradicí, zvláště
v období pobytu v Mekce. Byl však vždy mimo ni, šel svou vlastní cestou, do níž
integroval ty prvky, jež se mu s ní zdály být shodné. Bylo by příznačnější vidět v islámu ‚parakřesťanské‘ náboženství, typu gnostických sekt židokřesťanských v počátcích
křesťanství, které z křesťanství čerpaly, aniž by se s ním ztotožnily.“
35
Koránské zjevení se odlišuje od ostatních mimokřesťanských zjevení jistou okolností, která je ovšem velmi důležitá: uskutečnilo se v plném světle dějin. O Mohamedovi, jež „zjevení“ přinesl, víme jeho datum narození roku 570 křesťanského letopočtu. Je známo datum jeho útěku z Mekky do Yathrib, neboli Mediny 25. 9. 622, což je
zároveň počátek muslimského kalendáře. Konečně je známo i datum jeho smrti 8. 6.
632. Celá chronologie prorokova života se odvíjí mezi těmito třemi daty. V 25 letech
vstupuje do služeb bohaté vdovy, kterou později pojímá za manželku a stává se dobře
postaveným obchodníkem v Mekce. Po 15 let života v manželství vede život, podobný životu ostatních pohanských polyteistických Arabů, přestože nesdílí nemorálnost
obchodnického města. Až kolem roku 610 se Mohamed stahuje do ústraní v jedné jeskyni pod horou Hira, v blízkosti Mekky, kde začíná drama jeho obrácení. Zkušenost
jeho obrácení má teofanický a teopatický charakter. Tradiční prorokova biografie od
ibn Ishaqa, známá pod jménem Sira vypráví: „Jedné noci, přišel ke mně Gabriel se
svitkem a řekl mi: ‚Čti!‘ Odpověděl jsem: ‚Neumím číst.‘ On mi jej vložil na záda tak,
že jsem si myslel, že zemřu. Pak mě nechal být a řekl:‚Čti!‘ Když Mohamed podruhé
odmítl číst, řekl mu anděl: ‚Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka
z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil
perem, naučil člověka, co ještě neznal.‘ (súra 96, 1-5)… Vzbudil jsem se, a hle, jako
by spis byl vryt do mého srdce. Vyšel jsem z jeskyně a když jsem byl ve skalách,
slyšel jsem hlas, který říkal: ‚Mohamede, ty jsi apoštol Boží a já jsem Gabriel.‘ Zvedl
jsem oči a uviděl Gabriela v podobě člověka se zkříženýma nohama, nepohyboval se
ani dopředu, ani dozadu. A když jsem od něj odvrátil zrak, viděl jsem jej na horizontu,
kamkoliv jsem se otočil…“ Jeho první setkání s božským nebylo v žádném případě
vyznamenáním jeho asketických cvičení v Hiru, ale spíše, jak tvrdí islámské prameny,
božským povoláním, daným z pouhé milosti.
Nový počátek zjevení po dvou až třech létech je popisován v koránu takto: „Když
jsem kráčel, uslyšel jsem zvolání z nebe. Zvedl jsem oči a hle, archanděl, jež se mi
ukázal v Hira, seděl na trůnu mezi nebem a zemí. Vystrašen tímto zjevením jsem
se však rychle probral a zvolal jsem: ‚Kéž bych byl oděn rouchem! Kéž bych byl
oděn rouchem!‘“ Bylo to tehdy, kdy Alláh zjevil Mohamedovi súru 74, jež začíná
slovy: „Ty rouchem přikrytý! Vstaň a varuj, Pána svého oslavuj…“ Od té chvíle pokračují zjevení dvěma různými způsoby: buď je to extatickým vystoupením proroka z běžných fyzických a psychických podmínek, kde má své místo inspirace, nebo
prostřednictvím dočasné změny archanděla v lidskou bytost, takže tento může být
slyšen prorokem ve zjevení koránu. Oba způsoby však – podle muslimského podání – znamenají pro proroka těžkou fyzickou zkoušku, kdy prorok podstupuje, podle symptomů popsaných tradicí, opravdové „vyjití ze sebe“. Korán: „Jeho tvář byla
i v chladných dnech pokryta potem, při blížícím se mystickém vidění a slyšení slyšel
hluk a zvuky, cítil něco, jako útěk duše, nedostatek dýchání, byl vystaven fyzickému
utrpení ve smyslu ‚útlaku‘, byl zamračený ve tváři, padal na zem, jako opilý ‚ryčel
jako mladý velbloud‘“. Teolog Josef Kubalík (Dějiny náboženství, Praha 1984) načrtá charakter údajných zjevení: „Mohamed byl fanaticky přesvědčen o svém poslání
36
proroka Alláhova. Není pochybnosti, že Mohamed ve svých počátcích byl čestný, že
jeho pohnutky byly opravdu ušlechtilé a jeho cílem bylo zlepšit mravní i náboženské
postavení arabských krajanů. Jinak by byl nemohl získat a přesvědčit své prvé druhy
a vyznavače… Nebyl však nějakým prorokem sociálním, jeho kázání byla v podstatě
náboženská. Zůstane záhadou, jak vysvětlit jeho zjevení. Někteří islamisté jej vysvětlují básnickou inspirací. Jiní zjevení Mohameda vysvětlují patologickým stavem
a epileptickými záchvaty. Těmto tvrzením ale neodpovídá korán, který nemůže být
výtvorem nemocného ducha. P. Lammmens naznačuje, že válečné úspěchy se staly
osudnými Mohamedově opravdovosti a nakonec ji úplně zatemnily.“
I přes různorodost zjevení, jež se podle tradice protáhla na 23 let, korán vůbec nevykazuje žádný progresivní charakter svého zjevení. Islámská tradice naopak tvrdí, že
korán „sestoupil“ jen jedenkrát, ve své celistvosti, v takzvané „noci Úradku“. Tak to
doslova tvrdí súra 97: „Vskutku jsme jej seslali v noci Úradku. Víš ty vůbec, co je to
noc Úradku? Noc Úradku než tisíc měsíců je lepší, v ní podle Pána svého dovolení andělé a duch sestupují kvůli každému zjevení. A až do východu jitřních červánků je mír
v ní.“ Zkušenost „sestoupení“ koránu do Mohamedova srdce je ibn Ishaqem popsána
takto: „Vzbudil jsem se“, říká prorok, „a bylo to, jako by spis byl vtištěn do mého
srdce.“ Navíc samotný text koránu tvrdí, že je zde nebeský archetyp, zvaný „Matka
Knihy“ (Umm al-Kitab), uchovávaný na tabulkách, střežených u Alláha, jejichž obsah
byl prorokovi zjeven nikoliv v jednom okamžiku, nýbrž jeho jednotlivé části byly
zjevovány v různých, po sobě následujících okamžicích. Súra 17, 106 říká: „A korán
jsme rozdělili a seslali jsme jej sesláním opakovaným.“
V muslimském chápání je korán knihou nejen inspirovanou, ale i knihou zjevenou.
Súra 3, 3: „On seslal ti Písmo s pravdou, potvrzující pravdivost dřívějšího, a On seslal
i Tóru a Evangelium. On je ten, jenž ti seslal Písmo.“ První verše súry 53, jež jsou
považovány za autobiografické, nás zpravují o mysticko-náboženské subjektivní zkušenosti Mohameda při přijetí zjevení: „Váš druh nebloudí, ani nebyl sveden, ani nehovoří
z vlastního popudu svého. Je to vnuknutí pouze, jež bylo mu vnuknuto, jemuž naučil
jej silný mocí, silou vládnoucí a vzpřímeně se tyčil, zatímco na nejvyšším obzoru byl.
Potom se přiblížil a dolů se spustil, až na vzdálenost dvou luků či ještě blíže byl, a vnukl
svému služebníku, to, co mu vnukl.“ Protiřečení mezi „sestoupením“ celého koránu
během „noci Úradku“ a mezi zjevením téhož po částech, během 23 let vysvětlují islámští ašaritští teologové nenapodobitelným charakterem zjevené knihy, nenapodobitelné
jak co do literární formy, tak co do obsahu. Nicméně události kolem sesbírání, sepsání
a konečné redakce Mohamedových řečí jsou málo jasné. Muslimové je pokládají za
nedotknutelný text, který nesmí být zkoumán jako například je tomu s křesťanskou biblí. Dlouhý průběh redakce textu, podle odborníků, nepotvrzuje autenticitu koránského
textu, i když se korán stal kanonickým textem. Muslimové věří, že korán byl Alláhovým přičiněním uchráněn jakékoliv změny či manipulace, je prý čistým božím slovem
a tvoří poslední „čisté“ boží proroctví pro lidstvo. Křesťané boží zvěst prý v bibli plně
nezachytili a porušili. Mohamed, posel Alláhův (Rasul Allah) je muslimy považován
za pečeť proroků, to prý znamená, že v něm se všechno zjevení definitivně uzavřelo,
37
protože dosáhlo nejvyšší dokonalosti. Když chtěl Alláh spasit (zachránit) lidstvo, poslal mu knihu koránu, ne svého syna, protože jej nemá-tvrdí islám. L. Garder hodnotí
islám: „Tajemství Božího života zůstalo nezjeveno, protože je nezjevitelné.“ Teolog G.
Cottier podotýká: „Zdá se, že islám je jakýmsi druhem judaismu bez mesiášského elánu.
Zjevení končí u Mohameda, nejsou tu již dějiny spásy v tom smyslu, jak jim rozumějí
Židé a křesťané.“ Křesťanství tvrdí opak. Teolog Gerhard L. Müller ve své Dogmatice
(K. Vydří, 2010) shrnuje: „V Ježíši Kristu nacházíme definitivní identitu Boží bezprostřednosti k člověku… je událostí sjednocení bezprostřednosti a zprostředkování, v níž
Bůh vychází ke světu a svět odpovídá pohybem k Bohu. Člověk Kristus Ježíš je jediným
prostředníkem mezi Bohem, který je jeden, a člověkem. Ježíš se odlišuje od lidských
nositelů dějin Zjevení, proroků, nikoli pouze podle stupně, nýbrž podstatně. Nekonečný
odstup mezi svěřeným Božím slovem a lidskými prostředníky je u něj překonán. Boží
slovo mu není předáno jenom k tomu, aby ho zvěstoval. Ježíš je ve své osobě, ve svém
bytí a svým osudem vlastní událostí Zjevení. Ježíš Kristus však není jen definitivní přítomností Božího sebezjevení. Ze strany lidstva je také plnou realizací lidské odpovědi
ve svobodě, poslušnosti a odevzdání.“
Teologický poradce papeže Jana Pavla II., kardinál Georges Cottier v knize Vyznání papežského teologa komentuje obtíž kritické interpretace koránu: „Je známou věcí,
že súry nepocházejí všechny ze stejného období: některé vznikly později než v době
Mohameda, který ostatně sám nic nenapsal. Texty byly shromážděny až po jeho smrti.
Historicko-kritická metoda dělá muslimům velké potíže.“
„Všechna náboženství, jež známe, obsahují nějaké zjevení Tajemství“ tvrdí J. Martin Velasco. Fenomenologie náboženství ukázala náboženství s odkazem na zjevení
v jakékoliv formě. Tyto formy jsou dosti rozmanité. V primitivních náboženstvích má
zjevení formu vyučení, či poučení, které dává božství lidem v prvopočátcích, aby jim
dalo poznání důležitých věcí pro život. V hinduismu má zjevení formu jakési inspirace, dané jasnovidcům, kteří ji slovně formulovali v prvopočátcích, aby tak ukázali
lidem cestu „z nebytí k bytí, z temnot do světla, od smrti k nesmrtelnosti“. V Bhagavadgitě se zjevení ukazuje opakovaně jako sestup (avatara) Absolutna, které vstupuje
do iluzorního světa lidí, aby je naučilo opravdové zbožnosti ke Kršnovi, skrze niž
mohou dosáhnout úplného osvobození duše. V buddhismu se zjevení prezentuje jako
vnitřní procitnutí, či osvícení, jež bylo zažehnuto v člověku historicky existujícím,
Siddharthovi, který je formuluje a rozšiřuje prostřednictvím mnišské komunity jako
spásu (záchranu) z lidské mizérie ve věčný pokoj (nirvana). V zoroastrismu se zjevení
děje jako několik setkání Zarathustry s nejvyšším božstvem, které člověka promění
v posla pro ostatní lidi. V islámu je zjevení pojato jako sestup knihy, preexistující
u Alláha v „noci Úradku“ do srdce proroka, který je hlásá. Tato mnohoforemná a téměř
univerzální přítomnost zjevení ukazuje na fakt, jak se náboženský člověk cítí být více
vázaným na zjevení, než na stvoření. Jistě je důležité proniknout do problému vlastních kořenů. Problém vlastních kořenů zůstane pro člověka stále trýznivý, avšak Bůh
stvořitel, který by odmítal být také Bohem zjevovatelem, sebezjevujícím, se zdá být
i pro dnešního člověka nesnesitelný.
38
Stručně si ještě shrňme typologii zjevení podle parametru času, jak jsou zjevení
v nejširším slova smyslu myšlena v různých náboženstvích v různém čase. V etnických
náboženstvích a ve védském hinduismu v počátečním čase (Vorzeit) neboli v čase počátků (případně v mytickém čase), v neohinduismu v ahistorickém čase neboli dějinně
neurčitě (lze říci i v bezčasí), v manicheismu v kruhovém čase (čas protologický,
čas smíšení světla a tmy a čas eschatologický) a v zoroastrismu, islámu a křesťanství
v čase historickém.
Dosud jsme z fenomenologického hlediska hovořili o zjeveních v mimokřesťanských náboženstvích. Zážitky různé hodnoty těchto starobylých tradic jsou však
nesrovnatelné s historickým zjevením Boha v Ježíši Kristu. Nelze Krista stavět na
stejnou úroveň se zmíněnými tradicemi a osobnostmi náboženského starověku.
Z teologického hlediska vynikne rozdílnost zážitků popisovaných jako osvícení ve
srovnání se skutečností Krista. Citujme dokument Mezinárodní teologické komise
Křesťanství a ostatní náboženství, (článek 88), Otázka zjevení: „Zvláštnost a neopakovatelnost božího zjevení v Ježíši Kristu se opírá o skutečnost, že pouze v jeho osobě
je nám nabídnuto sebedarování Boha. Proto v užším slova smyslu lze hovořit o zjevení
Boha pouze natolik, nakolik se jedná o Boží sebedarování, a tak je Kristus současně prostředníkem i plností všeho zjevení. Teologický pojem zjevení nelze směšovat
s pojmem náboženské fenomenologie (zjevenými náboženstvími jsou pak ta, která za
svůj původ považují nějaké božské zjevení). Pouze v Kristu a v jeho Duchu se Bůh
lidem daroval plně a tak pouze tehdy, když se toto sebedarování dává poznat, se jedná
o plnohodnotné zjevení Boha. Dar, který Bůh činí ze sebe samého, a jeho zjevení
jsou dva neoddělitelné aspekty Ježíšova tajemství. (89) Před Kristovým příchodem
se Bůh zjevil zvláštním způsobem izraelskému národu jako jediný, živý a pravý Bůh.
Jakožto svědectví tohoto zjevení jsou knihy Starého zákona slovem Božím a dostávají
svůj plný význam jedině v Novém zákoně. V judaismu nicméně přetrvává pravé Boží
zjevení Starého zákona. Některé prvky biblického zjevení přebral islám, který je však
interpretuje v odlišném kontextu. (90) Bůh se dával a dává poznat lidem různými
způsoby ‚prostřednictvím díla stvoření, skrze soud svědomí atd.‘ Bůh může osvěcovat
lidi rozličnými způsoby. Věrnost Bohu může přivádět k určitému poznání na základě
podílu na Boží přirozenosti (per connaturalitatem). Náboženské tradice byly ovlivňovány ‚mnoha upřímnými osobami, které byly pod vlivem Božího Ducha‘. Člověk
neustává nějakým způsobem vnímat působení Ducha. Jestliže církev učí, že v ostatních náboženstvích se nacházejí ‚semena Slova‘ a ‚paprsky pravdy‘, nelze vyloučit,
že v nich jsou prvky pravého poznání Boha, byť jsou nedokonalé. Rozměr poznání
nelze vyloučit tam, kde uznáváme prvky milosti a spásy. (91) I když Bůh mohl různým způsobem osvěcovat lidi, nikdy přitom nemáme jistotu, že ten, komu byla tato
osvícení určena, je správně přijal a interpretoval. Pouze v Ježíši Kristu máme jistotu
plného přijetí Otcovy vůle. Duch svatý stál zvláštním způsobem při apoštolech, když
vydávali svědectví o Kristu a když předávali jeho poselství.“
Všimněme si posvátných knih různých náboženství, zachycujících fenomén zjevení podle způsobu jeho chápání. Zmíněný dokument Mezinárodní teologické komise
39
v článku 92 říká: „Na posvátné knihy různých náboženství, byť mohou představovat
součást přípravy na evangelium, nelze hledět jako na cosi rovnocenného Starému zákonu, který je bezprostřední přípravou Kristova příchodu na svět.“
Kmenová náboženství mají jen ústní tradici z předpísemného období, která je zaznamenávána badateli podle tradovaných mýtů. Národní náboženství mívají své tradice často zapsané, ale nikoliv v podobě normativních, kanonizovaných verzí. Sem
patří spisy germánských mytologií, keltských, islandských nebo mezopotámských.
Starořecké nebo indické texty jsou sice fixovány, ale pouze z literárního a poetického
hlediska. I když se mluví o kanoničnosti určité verze, myslí se pouze na vzorovost,
ne posvátnost. Nadnárodní náboženství jsou charakterizována tím, že vznášejí určitý
nárok na univerzalitu učení a na jeho závaznost. Ta jediná mají posvátné texty. Jsou to
knihy, o nichž dané náboženství tvrdí, že mají božský původ, a jejichž znění je fixováno v určité neměnné podobě. Je zajímavé, že se s těmito náboženstvími a svatými
knihami nesetkáváme nikde jinde než v asijské oblasti. O vzniku posvátných knih
existuje celá řada teorií. Takové zkoumání se vymyká exaktním metodám. V oblasti
humanitních věd, zvláště filozofie a teologie, se nedá objektivita vědeckých závěrů
měřit nebo vypočítat. Je dána pouze kritickým odstupem od vlastních předpokladů
a jejich přezkoumáním ve světle jiných souvislostí.
Proč Ježíš nenapsal žádnou knihu, ačkoli mnoho proroků před ním tak učinilo?
Adekvátní odpověď lze najít pouze ve způsobu, jakým Ježíš chápal zjevení: nikoli
jako locutio Dei neboli Boží mluvení, jak je vlastní katolické klasické apologetice,
zoroastrismu a muslimské teologii, nikoli jako instructio Dei, jak je tomu v primitivních náboženstvích, nikoli jako inspiratio Dei, což je vlastní védskému náboženství
(a Hésiodově theogonii), nikoli jako expergefactio conscientiae, popř. procitnutí vědomí, v buddhismu a džinismu, nikoli jako illuminatio Dei proroka Máního, který se sám
postaral o sepsání své gnóze. Ježíš musel vědět, že Božím zjevením je on sám ve svém
bytí a stávání se, ve své existenci a dějinách. Na základě této jistoty nepovažoval za
nutné napsat knihu. Tuto práci přenechal jiným. Jeho starostí bylo vyrovnání se s mocí
smrti, ze které vyšel jako vítěz a tím lidstvu otevřel novou perspektivu plnosti života.
Joseph Ratzinger jako Prefekt Kongregace pro nauku víry, v Lyonu 15. 1. 1983,
hovořil v přednášce o vztahu zjevení a bible.„Když jsem se před asi třiceti lety
pokoušel vypracovat studii o Božím zjevení v teologii 13. století, setkal jsem se
s neočekávaným konstatováním: v té době nikdo neměl představu nazývat bibli ‚Zjevením‘. Nebyl na ni uplatněn termín ‚pramen‘. Neznamená to, že by se bible těšila
menší úctě než dnes, naopak, úcta k ní byla bezpodmínečná a bylo jasné, že teologie nemohla mít jinou interpretaci než podle Písma. Pojetí harmonie mezi Písmem
a životem však bylo jiné. Proto se slovo ‚Zjevení‘ používalo v širším významu, přistupovalo se k němu na jedné straně s představou, podle které je Boží sdílnost člověku přístupná ve formě Zjevení. Všechno to, co má být pevně formulováno slovy, tedy
i samotné Písmo, je svědectvím Zjevení, aniž by to bylo Zjevení v užším slova smyslu. Jen zjevení jako takové ve vlastním slova smyslu je ‚pramenem‘, tedy pramenem
i pro Písmo. Jestliže se Písmo odloučí od kontextu této Boží ‚sdílnosti‘ ‚nám‘ věří40
cím, je víra zbavena svého přirozeného terénu, takže je pouhou ‚literou‘ a ‚tělem‘.
Když pak později byla bible pojata jako historický ‚pramen‘, bylo tím částečně
vyloučeno to podstatné, co si vnitřně vydobyla a co přesto patří k její podstatě, a její
význam byl omezen na jedinou dimenzi, a tou je četba. Tak nemohla nabídnout nic
víc než to, co se jeví jako historicky pravděpodobné: ale to, co působí sám Bůh, to
z pohledu historika za pravděpodobné platit nemohlo. Jestliže bibli nepokládáme již
za nic víc než za pramen ve smyslu metodicko-historické záležitosti, ačkoliv i tou
jistě také je, pak tím jediným, kdo ji může vykládat je historik. V takovém případě
však může poskytovat jen historické informace. Historik přitom pokládá za svou
povinnost zkoumat a udělat z Božího jednání, z vymezené doby a místa pouhou
neužitečnou hypotézu. Jestliže však je bible kondenzát procesu Zjevení, který je
mnohem větší a nevyčerpatelný, a jeho obsah je přístupný čtenáři jen tehdy, když
je otevřen pro tuto mnohem větší dimenzi, pak tím smysl bible není nijak zmenšen.
To, co se naopak zcela mění, je kompetence k její interpretaci. To znamená, že tato
kompetence náleží do oblasti těch projevů, jakými Bůh sděluje v Kristu sám sebe
prostřednictvím Ducha. To znamená, že bible se stává vyjádřením a nástrojem sdílení milosti, ve které božské ‚já‘ a lidské ‚ty‘ se stýkají v ‚my‘, tedy v církvi, a to
skrze Kristovo prostřednictví.“
Prof. Jan Heller, starozákonní odborník na orientální jazyky a religionista vyučující na Evangelické bohoslovecké fakultě v Praze, probírá v přednášce význam
bible v kontextu jiných posvátných knih: „Svéráz bible nespočívá ve zvláštnosti
místa nebo času napsání, ani v jedinečnosti lidského autora. Svéráz bible je svéráz Boha, o kterém bible svědčí. On je Někdo, ne něco, a zároveň nevystižitelný,
přesahuje všechny výpovědi o něm. Výpovědi jsou více méně přiměřené metafory (obrazné vyjádření pojmu). Nelze se ho zmocnit, nemůžeme si ho podmanit.
Dále je bible svědectvím o Božích činech pro spásu člověka. Není v první řadě
o tom, co má dělat člověk. Mimobiblické posvátné knihy jsou návodem ke spasení, záchraně, štěstí. Vztah člověka k Bohu se pohybuje po elipse, v nejvzdálenějších bodech zakoušíme Boží transcendenci, v nejbližších jeho lásku, obojí
neoddělitelně propojeno. Litera bible je moudrá otcovská rada pro toho, kdo chce
poslouchat. Kdo nechce, toho nenutí. Proto leží těžiště Písma v dění, v příbězích. Ne v dějinách pojatých jako kauzální, kontinuální a evidentní dění. Dějiny
jsou zprávou o tom, co dělá a udělá Bůh. Dějiny nejsou kauzální, protože jsou
prostorem, kde se děje svobodné lidské rozhodování. Nejsou ani kontinuální –
skutečnost jsou dlaždičky s mezerami pro rozhodování a působení Božího Ducha.
A co se týká evidence – jak chceme evidovat moc lásky a pravdy? Dějiny jsou tedy
události mezi Bohem a člověkem. Bible přináší úplně jiné poselství než jiné posvátné knihy, kde chybí euangelion – radostná zpráva. Vzbuzuje v člověku radost
hlubší, než je radost z vlastní dokonalosti. Je to radost z dobré zprávy, že jsme
účastni lásky Milujícího. Křesťanství na rozdíl od tolika jiných náboženství není
návod jak překonat smrt (případně mnoho smrtí, převtělování), ale jak přijmout
hotové vítězství, jak smysluplně žít a zemřít.
41
Co tedy s ostatními posvátnými knihami?
1. Zničit? Jeden z častých přístupů je strach, který vede ke snaze všechno odlišné
zničit. Strach je znak malověrnosti, jakoby zde nebyl Bůh svrchovaným Pánem.
2. Bez rozlišení přijmout? Synkretici razí způsob: ‚Posbíráme to všechno jako nahnilé švestky na jednu hromadu, pak to budeme destilovat a vytvoříme tak vynikající
náboženskou slivovici.‘ To je znevažování Boží cesty, díla spásy.
3. Smíšené božské s lidským. Abychom získali správný přístup k jiným posvátným textům, musíme si přiznat, že Bůh vládne nad srdcem i těch lidí, kteří ho dosud
nevyznali ústy, ale ‚pouze‘ láskou, pokorou, spravedlností… I tam kde křesťanství
nezapustilo kořeny, jsou lidé dobří. To nemají sami od sebe, ale od Krista, protože
jeho oběť je základem vší obětavosti, dobroty a lásky v celém stvoření. Jsou jako
jiskry, které nejsou součástí ohně. Mísí se v nich věci lidské s božskými. A jejich
posvátné texty jsou také takové jiskry, v nichž je smíšeno lidské a to, co má základ
v Bohu. Kdo však zůstane jen u nich, nemá kritérium pro rozpoznání toho lidského
a božského v nich.
4. Třídění. Texty mimokřesťanského původu můžeme použít jako berličky, ale
můžeme o ně také zakopávat. Při třídění je potřeba velké pokory. Nejprve je třeba je
důkladně poznat. Pak začít od toho dobrého, co v nich nacházíme, co s nimi máme
společného. Nezapomeňme, že posledním soudcem je Bůh sám, my jsme jenom
poslové.
5. Text posvátných starověkých spisů sám je důležitý, ale ještě důležitější je ten,
kdo ho čte. I bible se dá zneužít jako starý papír, jako bájesloví. Když jí neužíváme
tak, jak ona sama chce, když v ní hledáme vlastní náboženskou seberealizaci, děláme
z chleba milosti kámen. A naopak, z jiných posvátných textů můžeme čerpat poučení,
ale pouze když je užíváme jinak, než chtějí ony samy: v obou případech se musíme
nechat vést Duchem Božím. Když nevane Duch, jsme uprostřed Božího slova jako
na poušti. Když Duch zavane, můžeme se napít i uprostřed těch textů, kde je jinak
vyprahlá poušť.“
Pokračování
Karel Obrdlík
42
Pirátský příměstský tábor Kónus klubu
Tábor začal každý den úderem
osmé hodiny a končil v 16.00,
kdy si pro děti přišli rodiče.
V pondělí ráno jsme dělali
pirátský kvíz a vymýšleli si pirátské přezdívky a také v průběhu dne jsme vyrobili pirátské
vlajky. Jednu vlajku měla na
starost chlapecká část posádky
a druhou zase dívčí. Posledním
úkolem byl lov papírových ryb
harpunou. Splněním všech úkolů si děti vysloužily první část
mapy, která je měla přivést k úkrytu té správné mapy vedoucí k pokladu.
Úterním úkolem bylo postavení voru. Hned ráno jsme začali plánovat, jak ho postavit a taky sbírat potřebné dřevo. Vor se nakonec velmi podařil a každý pirát mu přimaloval papírovou vlajku, kterou jsme připevnili na stěžeň. Takto vyzdobený jsme ho
poslali putovat po řece Jihlavě. Odměnou byla druhá část tolik potřebné mapy, která
už dávala nápovědy, kde by zbylé části mohly být ukryty. Také jsme začali přemýšlet
nad pirátskou kronikou a bojovým pokřikem.
Středa byla ve znamení moře. Dopoledne jsme začali psát kroniku a také si každý
vyrobil chobotnici z ruličky od toaletního papíru, kterou si odnesl domů. Odpoledne
43
jsme se vydali pátrat po třetí části mapy. Ta byla na Antoníčku ukrytá v láhvi. Posádku tvořili: Krvelačná Jill (kapitánka), Pirát Divoký Jack (1. důstojník), Divoká Jenn
(2. důstojník), Snook, Potížista Will, Rudovous Jones, Krvavá Perla, Casey Jonesová.
Nad třemi kusy mapy jsme se dohodli, že pro poslední část se vypravíme na Šibeničnou. A na závěr dne jsme si zahráli hru.
Ve čtvrtek jsme se na výpravu vydali hned dopoledne po svačině. Napsali jsme další
část kroniky a vyrazili. Cesta byla dlouhá, teploty tropické a mapa tak dokonale ukrytá.
Až po několika nápovědách ji objevil Pirát Divoký Jack schovanou v kůře stromu, který
si tím vysloužil titul 1. důstojníka. Po obědě jsme složili všechny části a zjistili, že ta pravá a nejdůležitější mapa musí být někde ve Stráních. Nakonec byla nacpaná ve skulině
ve skále a opět ji našla kapitánka. Ale největší zádrhel nás teprve čekal – na mapě bylo
vyznačeno hned několik míst, kde by se poklad mohl ukrývat. Takže zbytek odpoledne
jsme strávili plánováním té správné trasy.
Pátek byl nejdůležitějším dnem celého tábora – pravá honba za pirátským pokladem. Ráno jsme dopsali kroniku a poslali ji po řece jako vzkaz v lahvi. A vydali se pátrat po pokladu hned po svačině. Prvním místem, které jsme se rozhodli prozkoumat,
byla pěšina vedoucí z Kounic do Pravlova. Ale tam poklad nebyl. Jelikož bylo velké
vedro, tak jsme se šli osvěžit do řeky. Po obědě byl dalším místem Antoníček. Ale kde
tam poklad najít, na mapě nebyl značen nahoře u kostela, ale bokem. Prozkoumali
jsme to okolo kapličky, ale tam také nebyl. Už jsme to vzdali a chtěli jít zkusit hledat
na Šibeničnou, když nás napadlo prohledat ještě vyhlídku. A tam se skrývala truhla
44
s pirátským pokladem. Když jsme ji na klubu otevřeli, čekala nás hromada sladkostí.
A nejlepší odměnou byl Pamětní list na tábor a placka s pirátem.
Tábor se velice povedl a děti se každý den těšily na nové dobrodružství a zážitky.
Poznaly nové kamarády a místa Dolních Kounic. Byli jsme se podívat v klášteře Rosa
Coeli, na Šibeničné, Antoníčku, prošli se po hrázi do Strání. Celý tábor byla velká
týmová hra, museli spolupracovat, pomáhat si a společně rozhodovat. Vymysleli si
pirátské přezdívky, takže v posádce se objevila jména jako Pirát Divoký Jack, Snook,
Potížista Will, Rudovous Jones, Krvelačná Jill, Divoká Jenn, Krvavá Perla a Casey
Jonesová. Piráti museli sestavit vor, vyrobit pirátské vlajky a také pátrat po tajné mapě
k pokladu. Všechny úkoly zvládli bez sebemenších problémů a plnili je s chutí. Velice
mě potěšily pozitivní ohlasy ze strany rodičů i dětí, kteří byli s táborem spokojeni.
Budeme se těšit zase za rok!
Pirátský tábor probíhal v Kónus klubu, který byl zřízen Střediskem volného času
Ivančice ve spolupráci s městem Dolní Kounice, v rámci Iniciativ mládeže, Programu
Mládež v akci.
Veronika Nováková
Kónus klub
45
Co nového v SK Dolní Kounice?
Sportovní klub v Dolních Kounicích si dovoluje informovat fanoušky o novinkách v klubu.
Rok se s rokem sešel a máme tu opět novou sezónu a s ní nové výzvy. V polovině
měsíce srpna byla zahájena nová sezóna 2013/2014. Sportovní klub přihlásil do soutěží celkem 5 týmů. K již tradičnímu družstvu mužů „A“, dorostu a žákům přibyla pro
novou sezónu družstva mužů „B“ a starší přípravka. Bohužel, z důvodu odchodu hráčů do jiných týmů a malému zájmu hráčů ve věku 10–14, bylo později nutné družstvo
žáků ze soutěže odhlásit.
Tým starší přípravky, za který hrají kluci i holky od 6 do 10 let, zahájil sezónu v polovině září. Prvnímu zápasu předcházel nábor dětí a poctivá příprava. Hráči trénují
třikrát týdně, aby se naučili základním fotbalovým dovednostem. I když v současné
době nastupuje přípravka proti mnohem zkušenějším týmům a prohrává i o 10 branek,
mají malí fotbalisté obrovskou radost z každého úspěchu. K dobré atmosféře tréninků
a zápasů přispívají také rodiče, kteří své děti výrazně podporují a fandí jim.
Tým dorostu, ze kterého po minulé sezóně odešlo 8 hráčů do mužů „B“, stále piluje
správnou sestavu a bohužel se nachází u dna tabulky. Naneštěstí podobně jsou na tom
zatím i nově vznikající muži „B“. Naopak sehraný tým „áčka“, který se loni umístil
na celkovém druhém místě, letos ještě neztratil ani bod a doufá v postup do vyšší
soutěže.
Proto přijďte svou účastí a vytvořením pravé fotbalové atmosféry podpořit naše
družstva, ať už naše mladé talenty z přípravky, dravé dorostence, začínající muže B,
nebo zkušené muže A, kteří mají velké postupové ambice. Zároveň ve svých řadách
také uvítáme všechny zájemce o fotbal všech věkových kategorií.
Tréninky: St. přípravka: PO, ST, PÁ – 17:00
Dorost: PO a ČT – 17:30
Muži B: PO a ČT – 17:30
Muži A: ÚT a ČT – 18:00
Těšíme se na Vás.
SK Dolní Kounice
46
Rozpis utkání sezóna 2013/2014 – podzim
Muži A
1. kolo
2. kolo
3. kolo
4. kolo
5. kolo
6. kolo
7. kolo
8. kolo
9. kolo
10. kolo
11. kolo
12. kolo
13. kolo
14. kolo
Domácí
Nová Ves
Moravské Bránice B
Dolní Kounice A
Babice u Rosic
Dolní Kounice A
Oslavany B
Dolní Kounice A
Dolní Kounice B
Dolní Kounice A
Modřice B
Dolní Kounice A
Hrušovany
Dolní Kounice A
Dolní Kounice A
Hosté
Dolní Kounice A
Dolní Kounice A
Ořechov B
Dolní Kounice A
Střelice B
Dolní Kounice A
Moravské Bránice A
Dolní Kounice A
Budkovice
Dolní Kounice A
Troubsko B
Dolní Kounice A
Řeznovice B
Nová Ves
Termín
10. 08.
18. 08.
24. 08.
01. 09.
07. 09.
15. 09.
21. 09.
28. 09.
05. 10.
12. 10.
19. 10.
27. 10.
02. 11.
09. 11.
Čas
16:30
14:15
16:30
16:30
16:30
12:30
16:00
16:00
15:30
15:00
15:00
14:30
14:00
14:00
Den
SO
NE
SO
NE
SO
NE
SO
SO
SO
SO
SO
NE
SO
SO
Domácí
Dolní Kounice B
Dolní Kounice B
Modřice B
Dolní Kounice B
Hrušovany
Dolní Kounice B
Nová Ves
Dolní Kounice B
Ořechov B
Dolní Kounice B
Střelice B
Dolní Kounice B
Moravské Bránice A
Moravské Bránice B
Hosté
Moravské Bránice B
Budkovice
Dolní Kounice B
Troubsko B
Dolní Kounice B
Řeznovice B
Dolní Kounice B
Dolní Kounice A
Dolní Kounice B
Babice u Rosic
Dolní Kounice B
Oslavany B
Dolní Kounice B
Dolní Kounice B
Termín
10. 08.
17. 08.
24. 08.
31. 08.
08. 09.
14. 09.
21. 09.
28. 09.
06. 10.
12. 10.
20. 10.
26. 10.
03. 11.
10. 11.
Čas
16:30
16:30
16:30
16:30
16:30
16:00
16:00
16:00
10:30
15:00
15:00
14:30
14:00
11:45
Den
SO
SO
SO
SO
NE
SO
SO
SO
NE
SO
NE
SO
NE
NE
Muži B
1. kolo
2. kolo
3. kolo
4. kolo
5. kolo
6. kolo
7. kolo
8. kolo
9. kolo
10. kolo
11. kolo
12. kolo
13. kolo
14. kolo
47
Dorost
1. kolo
2. kolo
3. kolo
14. kolo
4. kolo
5. kolo
15. kolo
6. kolo
7. kolo
8. kolo
9. kolo
10. kolo
11. kolo
12. kolo
13. kolo
16. kolo
Domácí
Žabčice
Měnín/Blučina
Dolní Kounice
Vojkovice B
Soběšice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Zbraslav
Dolní Kounice
Pozořice
Dolní Kounice
Ořechov/Želešice
Dolní Kounice
Troubsko
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Hosté
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Kupařovice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Oslavany
Újezd
Dolní Kounice
Rajhrad
Dolní Kounice
Veverská Bitýška
Dolní Kounice
Modřice
Dolní Kounice
Blažovice
Žabčice
Termín
10. 08.
17. 08.
24. 08.
28. 08.
31. 08.
07. 09.
11. 09.
15. 09.
21. 09.
29. 09.
05. 10.
13. 10.
19. 10.
26. 10.
02. 11.
09. 11.
Čas
12:15
14:15
14:15
17:30
14:15
14:15
17:00
16:00
13:45
13:45
13:15
12:45
12:45
12:15
11:45
11:45
Den
SO
SO
SO
ST
SO
SO
ST
NE
SO
NE
SO
NE
SO
SO
SO
SO
Hosté
Žabčice
Dolní Kounice
Radostice
Střelice
Dolní Kounice
Ořechov
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Kupařovice
Termín
01. 09.
08. 09.
15. 09.
18. 09.
21. 09.
29. 09.
05. 10.
13. 10.
20. 10.
27. 10.
Čas
10:00
09:00
10:00
17:30
09:00
10:00
09:30
09:00
10:30
10:00
Den
NE
NE
NE
ST
SO
NE
SO
NE
NE
NE
Starší přípravka
2. kolo
3. kolo
4. kolo
1. kolo
5. kolo
6. kolo
7. kolo
8. kolo
9. kolo
10. kolo
Domácí
Dolní Kounice
Kupařovice
Dolní Kounice
Dolní Kounice
Želešice
Dolní Kounice
Hrušovany
Střelice
Žabčice
Dolní Kounice
48
Historické slavnosti Rosa coeli 7. 9. 2013
Koncert Carmina Burana 6. 9. 2013
Časopis Naše město vydává Město Dolní Kounice
v nákladu 1000 výtisků občanům Dolních Kounic zdarma.
Redaktor: Miroslav Řezáč, tel. 607 044 011
Tisk: STUARE, s. r. o., Jihlavská 2f, Troubsko -Veselka
Ev. č. MK 11172
IČ: 00281 701
Download

3/2013 - Dolní Kounice