NAŠE MĚSTO
DOLNÍ KOUNICE
Ročník 17 • číslo 2/2013
* 2. 12. 1960 † 24. 5. 2013
Dne 24. května 2013 nás navždy opustil člen současného Zastupitelstva
a bývalý starosta města Dolní Kounice ve volebním období 1994–1998
Mgr. Pavel Kadlec
Mgr. Pavel Kadlec byl významnou postavou moderní historie našeho města.
Jeho široký záběr přes kulturu, podnikání, duchovní život a politickou činnost zanechal
nesmazatelné stopy v našem městě a mnoha srdcích občanů, kteří ho znali.
Čest jeho památce!
Slovo starosty
V měsíci červnu byla dokončena firmou Bv-Dex s.r.o. Brno stavba rekonstrukce ulice Benátky. Dlouhá zima a špatné počasí zapříčinily malý skluz v dláždění vozovky. Rada města odsouhlasila prodloužení termínu a spolu se stavebním dozorem také práce, které byly provedeny nad rámec smlouvy o dílo s dokončením této stavby do 10. 6. 2013. Stavba byla předána
v odsouhlaseném termínu uvedeném v dodatku smlouvy o dílo s menšími závadami, které
budou neprodleně odstraněny. Po konečném geodetickém zaměření budou přesně vyčísleny
metry a práce navíc, které byly provedeny a odsouhlaseny stavebním dozorem i investorem.
Od data převzetí díla začíná běžet desetiletá záruka na provedené práce. Následně byly započaty opravy chodníků a dostavba opěrných zdí založených dodavatelskou firmou, které
budou dokončeny našimi pracovníky. Podmínky stavby byly velmi komplikované. Benátky
jsou slepou ulicí sevřeny do kamenných tarasů s vozovkou místy extrémně úzkou. Občanům
žijícím v této ulici vznikly stavbou nemalé problémy. Trpělivě snášeli tyto obtíže po celou
dobu stavby. Opravou chodníků nastanou ještě menší komplikace, které musí obyvatelé Benátek vydržet. Věřím, že nová vozovka a opravené chodníky budou dostatečnou kompenzací
za úskalí, jež museli po dobu stavby unést. Současně s akcí Benátky dokončujeme opravy
prostor základní školy na Barborce. Z původně zamýšlených výměn oken a podlah ve dvou
třídách vznikla celková oprava interiéru včetně dokončených oprav elektroinstalace a sociálního zařízení, které bude provedeno v letních prázdninách. Dvě třídy již byly uvedeny do
provozu. Na tuto akci jsme obdrželi dotaci 200 tis. Kč z Jihomoravského kraje. Na Malém
hřišti bylo postaveno oplocení a provedena výsadba okrasných dřevin tak, aby nově vzniklý
Kónus klub pro děti a mládež mohl fungovat na plné obrátky. V souvislosti se zamýšlenou
kabelizací vedení nn ke klášteru a garážím bylo zároveň městem zadáno provedení projektu na veřejné osvětlení až k Malému hřišti. Současně probíhá ve spolupráci se Střediskem
volného času v Ivančicích zařizování vnitřních prostor nábytkem, hrami a dalším potřebným
vybavením, na které klub obdržel dotaci z EU 5 tis. Eur. Nestandardně deštivé jaro zaměstnává naše pracovníky Hospodářské správy údržbou a sekáním přerostlé veřejné zeleně a trávy.
Sekání vegetace probíhá nejen v parcích ve městě, ale i při krajnicích na polních cestách.
Zpracovatel nového Územního plánu města Dolní Kounice předal vypracovaný projekt
k závěrečnému projednání zastupitelstvem tak, aby byl včas projednán a řádně schválen do
konce roku 2013, což je zásadní podmínka k obdržení dotace z Jihomoravského kraje. V letošním roce byla schválena Státním fondem životního prostředí dotace z EU v rámci Operačního programu Životní prostředí na zateplení budovy základní školy v Dolních Kounicích ve
výši 4,1 mil. korun. V červnu proběhla veřejná soutěž na výběr dodavatele stavebních prací
s cenou 8,5 mil. korun včetně rozpočtové rezervy. V této ceně není započten stavební dozor
a vyhodnocení a sledování projektu po dobu pěti let. Po podpisu smluv s vítěznou dodavatelskou firmou Wellco s.r.o. Brno a Státním fondem životního prostředí, po následném zahájení
stavby, musíme letos rezervovat ze zůstatku na účtu 2 mil. korun k postupnému financování
a úhradám faktur dle skutečně provedené práce. V příštím roce je třeba doložit zbývající část,
která bude hrazena z rozpočtových příjmů a prodeje nemovitostí.
Přeji všem občanům klidné léto bez dramat v počasí, ve veřejném životě i v soukromí.
Využijme krásných dnů k odpočinku a nabrání nových sil.
Karel Zalaba, starosta města
1
Ještě k holocaustu
kounických Židů
Některá upřesnění a doplnění k příspěvku
o holocaustu podle jediné žijící kounické pamětnice,
paní Ruth Kopečkové
Ruth Morgensternová, provd. Kopečková,
která jediná z kounických Židů,
přežila hrůzný nacistický holocaust
Veliké utrpení se může stát největší hodnotou našeho života
Theodor Fontane
Život je neustálá odchylka, která nikdy nedospěje
k pochopení toho, od čeho se odchýlila
Franz Kafka
Bůh sesílá utrpení jen na ty, které má rád
Talmud
V prvním čísle periodika Naše město Dolní Kounice, ročník 2012, jsem si dovolil
napsat příspěvek s připomínkou 70letého výročí holocaustu, kdy i kouničtí Židé byli
v důsledku nacistické rasové nenávisti vyhnáni ze svých domovů a násilím odtransportováni do koncentračního tábora v Terezíně, odkud pak byli postupně rozváženi
dalšími transporty do vyhlazovacích táborů, kde pak dříve nebo později, až na jmenovanou paní, v r. 1942 19letou Ruth Morgensternovou, všichni zahynuli.
2
Podotýkám, že podklady pro svůj článek jsem čerpal téměř výhradně z knihy „Židé
v Dolních Kounicích,“ jejímiž autory byli kounický historik Milan Řiháček, vrchní zemský a pražský rabín Efraim Karol Sidon, jehož předkové pocházeli z Kounic,
architekt Jaroslav Klenovský, znalec židovského kulturního dědictví na Moravě, který projektoval rekonstrukce několika synagog a řídil i celkovou obnovu synagogy
v Dolních Kounicích. Čtvrtou autorkou knihy je kounická rodačka Ruth Kopečková,
roz. Morgensternová, nar. 1. 8. 1923, která má v knize uvedeny své „Vzpomínky“ na
předválečnou židovskou komunitu v Dolních Kounicích a která jako jediná ze všech
57 kounických Židů přežila hrůzný holocaust. A když se po válce vrátila, bydlela pak
v Brně, tam se v padesátých letech provdala a žije tam doposud. Letos tedy oslaví již
90 let svého života.
Neměl jsem tedy důvod o čemkoliv, co je v knize Židé v Dolních Kounicích uvedeno, jakkoliv pochybovat a ověřovat si případně znovu pravdivost některých údajů.
Stejně by už nebylo s kým a i Milan Řiháček, jako hlavní autor uvedené knihy, který
historii kounických Židů z dostupných podkladů zevrubně prostudoval, již byl také po
smrti. Ty údajné nepravdy a nepřesnosti o Židech zřejmě vznikaly mezi nežidovským
obyvatelstvem převážně ze dvou hlavních důvodů. Jednak Židům prý bylo přisouzeno
v našich zemích používat německá příjmení i německou řeč i německé školy již za
vlády Marie Terezie, jednak Židé měli své vlastní náboženství, obřady, svátky, kulturu
a zvyky, na které sami byli velmi hrdí a neměli tedy potřebu do nich zasvěcovat ostatní
nežidovské obyvatelstvo, zejména když se jich na to ani nikdo neptal. A tak postupně
mohly vznikat různé a většinou neúmyslné nepravdy, polopravdy, domněnky, nepřesnosti a možná i drby o životě a chování židovských spoluobčanů.
Letos v únoru jsem však překvapivě přes kounický Městský úřad obdržel na moje
jméno od paní Kopečkové pětistránkový dopis, ve kterém mne upozorňuje na některé
nepravdy a nepřesnosti v mém příspěvku o holocastu kounických Židů, které jsem
však prakticky všechny převzal z knihy „Židé v Dolních Kounicích.“ Paní Kopečková
na to údajně upozorňovala již dopisem z 20. 3. 2003. Ta kniha tehdy však byla již vytištěna a distribuována, takže její připomínky se už do ní nemohly dostat. Protože se ty
připomínky teď znovu vrátily v souvislosti s mým příspěvkem ve zpravodaji č. 1/2012
k 70. výročí holocaustu kounických Židů, považuji za svou povinnost s nimi seznámit
jak čtenáře Našeho města Dolní Kounice, tak i případné majitele knihy „Židé v Dolních Kounicích,“ která měla svoji slavnostní prezentaci i s podepisováním přítomných
autorů (kromě tehdy omluvené a nepřítomné paní Kopečkové) v Kulturním domě již
27. února 2003. Připomínky paní Kopečkové uvádím postupně tak, jak byly řazeny
v jejím dopisu.
Jak to začalo. Teprve tři dny před vyhnáním kounických občanů židovského vyznání z jejich domovů jim přinesl předseda tehdejší Židovské obce příkaz k transportům
č. Ac 480 a Ac 481. Není pravda, že Židé pak byli na několik dnů před transportem do
Terezína převezeni do Ivančic, jak se píše v knize na str. 83, ale byli dopraveni přímo
do Brna, do velké školy na Merhautově ulici, kde bylo zřízeno sběrné internační středisko před odjezdem Židů do koncentračního tábora v Terezíně.
3
Nepravdy, rozšiřované tenkrát lživou nacistickou propagandou, že Židé budou soustředěni do svých vlastních táborů, kde budou mít svou vlastní samosprávu, své školy,
zaměstnání, vlastní peníze i svůj vlastní kulturní život, byly určeny jen pro civilní
nežidovské obyvatelstvo, německé i české, aby se snad lidé nedomnívali, že by jejich
neomylný Führer mohl být tak krutý a chtěl nějak Židům ublížit nebo je dokonce
všechny do jednoho zlikvidovat. Pravdu se lidé kvůli žádoucímu klidu nesměli dozvědět a dozvěděli se ji naplno až na konci války v roce 1945, kdy teprve nevěřícně zírali
v novinách na fotografie z osvobozených koncentračních táborů s posledními vězni, podobajícími se spíše vyhladovělým chodícím kostrám, na fotografie plynových
komor, šibenic, kremačních pecí, i velikých hromad páchnoucích mrtvol, na jejichž
spálení už vedení koncentračního tábora ve zmatcích blížící se válečné fronty nemělo
k dispozici žádný topný olej pro hořáky kremačních pecí.
Paní Kopečková píše: „Nám nikdo nesliboval, že nás v Terezíně čeká báječný
život. Naopak, ve škole na Merhautově ulici na nás esesák řval, abychom přiznali,
kam jsme poschovávali své cennosti, domácí zvířata atd. Byla jsem vychovávaná
k pravdě a čestnosti a šílela jsem strachem, aby se nezjistilo, že maminka dala našeho německého ovčáka do Bránic a s ním do úschovy i pár maličkostí. Z Kounic jsme
tehdy jeli vlakem přímo do Brna, kde jsme byli internováni ve škole na Merhautově
ulici, kde je dnes umístěna pamětní deska připomínající, že se tam nacházelo sběrné
středisko před odchodem do koncentračního tábora. Odjezd do Terezína byl určen
na 14. března, ale protože následoval den výročí okupace republiky, odložili asi
Němci náš odjezd na 16. března. (Ne tedy na 19. března). Bylo to brzy ráno, byla
tma, pošmourno, ulice v Brně byly liduprázdné. Jestli s námi jeli i židovští občané
z Ivančic, nevím, ale bylo by to logické. Byli jsme všichni v nepředstavitelném stresu z toho, co s námi bude a co nás čeká a také, že s námi jeli naši staří a nemocní,
kteří potřebovali pomoc.“
„Předpokládám, že celá ta smyšlenka o našem pobytu v Ivančicích vznikla tím, že
v roce 1938 (po mnichovských událostech), byli v ivančické koželužně prozatímně,
než se najde důstojnější ubytování, umístěni brněnskou židovskou obcí většinou starší
židovští občané, kteří po zabrání Sudet neopustili tamní své domovy, ale následně byli
odtud Němci vyhnáni do tzv. území nikoho. Bylo to někde blízko Kounic, protože
maminka tam jezdila na kole a snažila se pomoci, kde mohla. Židovská obec v Brně
se jim také snažila pomáhat, ale v té době už toho nešlo moc zařídit.“ (Podle knihy
„Ivančice – historie města,“ prošlo celkem od října 1938 tímto provizorním lágrem
v ivančické koželužně asi 800 židovských občanů, vyhnaných Němci ze zabraných
Sudet. Po odchodu posledního transportu Židů z Ivančic do Terezína pak byl zlikvidován i tento židovský tábor v bývalé koželužně.).
„Ani v nejbujnější fantazii si nikdo neumí představit, co museli vytrpět lidé, kteří
šli z Terezína dále, než byli zavražděni. To neumí vyjádřit žádný film, kniha nebo
vyprávění,“ píše ve svém dopise paní Kopečková.
„Paní Klára Hellerová zemřela sice (ještě před transportem) v Brně, ale ne v nemocnici, ale až v internaci ve škole na Merhautově ulici. Nebyla pohřbena v Kouni4
cích, ale na židovském hřbitově v Brně, kde jsem si její hrob našla a kde se u něho
občas zastavím. Na smrt paní Samkové, kterou jsem znala, se však nepamatuji.“
„Vyjmenování jmen (kounických Židů v mém článku na str. 10) je nepřesnost.
Pouze německá příjmení byla Židům dávána z příkazu Marie Terezie, česká příjmení
některých Židů pocházejí z doby pobělohorské po potomcích Českých bratří, kteří
prý tehdy raději konvertovali k židovství než ke katolictví. Vámi uváděná jména Bock,
Rowinski atd. jsou jména lidí, kteří se do Kounic přistěhovali ze Sudet nebo na začátku protektorátu. Legálně se ještě podařilo odejet (za hranice) Trudě Friedlové. Bratři
Kreiští už bydleli po smrti otce v Brně, do Anglie odjeli na poslední chvíli a tam se
přihlásili do čs. armády. Terezie Bocková odjela neblaze známou lodí Patria ilegálně.
Rodina Daumova po obsazení Sudet našla útočiště v Kounicích, brzy však odjeli do
Anglie, kde kantor Daum opět získal zaměstnání jako kněz. Nikdo z nich nebyl bohatý, jak ostatně nikdo z Kounic.“
„Pan Oskar Beer se do Kounic přistěhoval někdy v roce 1939, asi na radu bratra
mého otce, u kterého byl v Brně zaměstnán. Do našeho transportu nebyl zařazen, protože žil v tzv. smíšeném manželství, to znamená pokud se s ním jeho arijská partnerka
nerozvedla (byla katolička a pocházela z Hrabové u Mor. Ostravy), byl dočasně chráněn před transporty do Terezína, musel se ovšem podřídit, různým nařízením, šikanám
atd. To však platilo jen asi do roku 1944. Pak museli i oni odejít na Hagibor v Praze
(soustřeďovací tábor) a dále do Terezína.“
„Neznám nikoho, kdo musel Němcům odevzdat zlato, že by za ně dostal peníze,
byť protektorátní. Na to existovaly říšské zákony, které nařizovaly, že Židé musí
k určitému datu odevzdat všechny drahé kovy, šperky a jiné cennosti, ale také radia, lyže, kola, a také domácí zvířata, tedy i kanáry a to vše bez jakékoliv finanční
náhrady.“
„Hebrejštinu v meziválečném období neovládal mimo kněží prakticky téměř nikdo.
Až v kritických dobách se moderní jazyk učili mladí lidé, kteří chtěli najít útočiště
v dnešní Izraeli. Číst, tedy tištěné slovo, jsme se učili v náboženství, ale většina později při modlitbách raději četla překlad, uvedený na protější straně. Psát (hebrejským
písmem) znalo rovněž jen minimum lidí.“
„Kamenolom v Dolních Kounicích byl náš, nebyl pronajatý, jen pozemek byl obecní. Hned na začátku protektorátu nám byl vyvlastněn a později nuceně prodán za
symbolickou cenu (staviteli) Aug. Wochovi. Peníze šly na zvláštní účet, nikdy jsem je
neviděla. Kupní smlouvu jsem donedávna vlastnila, ale věnovala jsem ji Židovskému
muzeu, jako obraz té doby.
„Nevdávala jsem se v 50ti létech, ale v 50tých letech.“ (To bohužel pravděpodobně
zavinila chybějící tečka za číslovkou řadovou v podkladech).
„Ke str. 13: Nevím, kde jste ty počty mrtvých a zavražděných našel, ono na tom
vlastně nezáleží, ta čísla jsou i tak příšerná. Ale na příkladu Estonska, kde jsem byla
2 roky (v koncentračním táboře Raasika, kde zemřela maminka paní Ruth Kopečkové paní Ema Morgensternová), jsem zjistila nepřesnosti a ty asi nejsou ojedinělé.
Nezahynulo tam „jen“ téměř 1000 českých občanů, ale těsně po nás tam přijelo také
5
1000 německých Židů, ze kterých přežila jen malá hrstka žen. V Estonsku totiž existoval ještě jeden likvidační tábor a kde zahynuli estonští Židé? Pokud jsem slyšela
u procesu, kam jsem byla pozvána jako svědkyně, tak se v Kalevi Liiva vraždilo již
před naším příjezdem.“ (Tu mapu Evropy s počty zavražděných Židů v jednotlivých
zemích za holocaustu jsem převzal z moderní encyklopedie Universum, rok vydání
2002 u hesla holocaust. Ta některá čísla podle počtu nul na konci jsou asi opravdu
hodně zaokrouhlená nebo snad dokonce jen odhadnutá.)
„Ke str. 14: Fotografie neukazuje (posledního kounického rabína) Dr. Heinricha
Flesche v Praze s manželkou Annou, ale s dcerou Gerdou (ta se ještě před válkou
legálně vystěhovala do Palestiny), se kterou jsem se setkala ještě krátce před její smrtí
v Jeruzalemě a to v roce 1988.“ (Tu fotografii i s chybným popisem jsem také převzal
z knihy „Židé v Dolních Kounicích“ na str. 42.)
„Ke str. 18: Moje sestřenice Helly (Morgensternová, nar. 1927, dcera pekaře Adolfa
Morgensterna, který bydlel na dnešní Hlavní ulici čp. 81) nebyla z kounické školy absurdně vyvedena gestapem, na to stačilo nařízení německých úřadů o zákazu návštěv
českých škol židovskými dětmi k 1. 9. 1940. Obdobný zákaz návštěv německých škol
židovskými dětmi byl vydán již o rok dříve.“ (Celá rodina pekaře Morgensterna – otec
Adolf 69 let, matka Bedřiška 50 let, dcerka Helena 15 let a syn Leo 13 let, byli 15.
10. 1942 všichni z Terezína dále transportováni do koncentračního tábora Treblinka,
kde zahynuli.).
„Ke str. 21: Nepamatuji se, že by nápisy a dekor na vnitřních stěnách synagogy existovaly před válkou, v mých vzpomínkách byla bíle vylíčena. Teprve
při restaurování asi byly tyto postupně odkryty.“ Je to tak, už na fotografii interiéru z r. 1925 byla synagoga jen vybílena a při restaurování byly sice zlomky nápisů odkryty, což však nestačilo k jejich obnovení a také ty omítky bylo
nutno vytvořit zcela nově, aby byly rovné a hladké. Proto také nápisy s texty žalmů jsou dnes v synagoze úplně nově vytvořeny. Barevné fotografie nově
provedených náboženských textů s ornamenty na stěnách synagogy i s překladem do češtiny vždy na protější straně jsou nyní k dostání v tištěné brožurce
u paní Mgr. Jurkové na radnici. Stále je tam pro zájemce také ke koupi i bohatě ilustrovaná kniha z r. 2003 „Židé v Dolních Kounicích,“ dnes už jen za 150 Kč.
Z druhého dopisu paní Kopečkové z 10. 3. 2013 ještě připojuji několik jejích vzpomínek a zajímavých informací:
„V Kounicích jsem vyrůstala v neopakovatelné atmosféře první republiky, obklopená péčí a láskou rozsáhlé rodiny a pak jsem se (z koncentráků) vrátila do úplně
jiného světa. Z celé velké rodiny zůstali jen maminčini dva bratři. Jeden se vrátil jako
těžce nemocný zahraniční voják a žil prakticky do své smrti střídavě jen v nemocnicích a sanatoriích, druhý měl „štěstí,“ že byl chráněn svou „arijskou“ manželkou,
žil sice v Brně, ale hned po válce trávil většinu času v továrně u K. Varů, kde měl
vlastnický podíl, ale i ten také brzy zemřel. Podařilo se mi najít (asi v Brně) malou,
skromnou svobodárnu. V Kounicích bych nikdy žít nemohla, to trauma tam pro mne
totiž stále přetrvává.“
6
„Po návratu (z Německa) moje první cesta vedla samozřejmě do Kounic. Mimo
to, že jsem tam nikoho nenašla, mne na radnici čekalo „milé“ překvapení. Nikdo mi
neřekl vítáme tě doma, máš co jíst, máš kde spát, co pro tebe můžeme udělat. Během
krátké doby mi však radní v našem domě uvolnili jednu místnost a našli i nějaký náš
nábytek, ovšem hezky zaneřáděný. Jen „tetinka“ Ungrová, která měla restauraci na
náměstí, ta, jak se dozvěděla, že jsem se vrátila, hned se mne ujala, dala mi najíst
a nechala v hotelu přespat. To jsou momenty, na které člověk nezapomíná. Také Sochorovi ze škrobárny mně okamžitě vrátili doklady spolu s pár maličkostmi, které
u nich maminka schovala a stejně tak i rodina kapitána Střechy, kde bylo také něco
málo uschováno, o čem jsem ani nevěděla. Jen radní se dlouho rozmýšleli, jestli mi
mohou vystavit osvědčení o národní spolehlivosti. Pak si nějaká učitelka vzpomněla,
že mne má na fotografii z veřejného cvičení Sokola, takže jsem pak najednou už byla
spolehlivá.
Když jsem se zeptala, co je s (naším bývalým) kamenolomem, bylo mi řečeno,
že pozemek je obecní, použitelné stroje odvezli Rusové, zbytek vymontují a vyhodí,
s tím ať prý si dělám co chci. Dovedete si představit ty pocity mladé holky, která tady
najednou stojí konfrontována s normálním životem, traumatizovaná prožitým utrpením, bez peněz a hlavně bez té velké rodiny, která ji dříve ochraňovala? Ke všemu
ještě (ten náš) dům, totálně devastovaný, na kterém je hypotéka, na jejíž splácení jsem
neměla peníze a kde úroky i úroky z úroků od r. 1938 narostly nepředstavitelně a já
byla nakonec ráda, že jsem ten dům začátkem 50. let prodala za polovinu odhadní
ceny. Zůstaly mně z toho jen peníze na rádio a pár maličkostí. S tím domem mi pomáhal pan Beer.“
„V roce 1991 jsem dostala z Německa přiznaný opravdu nepatrný důchod za
5 měsíců práce v Terezíně, i pozdější dřiny, klasifikované jako otrocké práce, zpětně
za 3 roky. Tyto peníze jsem věnovala na pamětní desku v Kounicích, místo abych
je použila pro sebe. Vadilo mi, že obec Kounice tehdy dosud nenašla způsob uctění památky kounických Židů a přitom ti lidé tam nechali své majetky. Ta pamětní
deska by tam měla zůstat jako memento pro další generace, jako důvod k zastavení
a k zamyšlení.“
„Z Kounic jsme (na počátku všichni společně) odjeli transportem Ac. Ta čísla
480 a 481 byla čísla mé maminky a moje, naše jména už neplatila, byly jsme jen
čísla. Šli jsme všichni společně, byla ještě tma, naše zavazadla na nádraží (v Moravských Bránicích) vezly povozy, ti nemohoucí se asi vezli, to si nepamatuji, zbytek
šel pěšky, těch (povolených) 25 kg na osobu bychom těžko sami odnesli.“
„Ptáte se, jak se naše děti (před transportem 1942) vzdělávaly, když už nesměly
chodit do normálních škol. (Od září 1939 do německých, od září 1940 ani do českých).
Ty děti se nemohly vzdělávat ani soukromě, kdo by tenkrát riskoval chodit vyučovat
do židovských rodin? Neriskovala to ani židovská obec, měla plno jiných problémů
k řešení. Navíc jsme nesměli bez zvláštního povolení ani jezdit vlakem. Nějakou dobu
v Brně ještě fungovalo židovské gymnázium, ale i to bylo zrušeno. V Terezíně pak
byly děti ve zvláštních domovech a tam se dbalo, samozřejmě ne oficielně, na jejich
7
vzdělání. Kresby a básně těchto dětí vyšly knižně a jsou světoznámé.“ (Před léty jsem
jednou v Praze navštívil Pinkasovu synagogu a tam jsem tehdy viděl výstavu těchto
prací židovských dětí v originálech).
„Kounickou židovskou školu pamatuji už jen jako obytný dům, ale můj otec, ročník
1877 do ní ještě chodil.“
A ještě něco z posledního dopisu paní Kopečkové z 1. 5. 2013:
„Velice Vám děkuji za zaslanou pozornost, některé fotografie mne chytly za srdce
a jsem Vám za ně vděčná. Náš a Friedlův dům asi pošlu do Izraele dětem Trude Friedlové. Jednou jsem přijela do Kounic, když se právě ten jejich dům boural a bylo mně
z toho tehdy nelehko (čp. 564 – dnes je v těch místech jen brána a nekrytý, volný průjezd do dvora za Kulturní dům). Napsala jsem o tom Trude, byly jsme od konce války
až do její smrti v písemném styku, bylo to tehdy ze strany našich úřadů dost riskantní,
ale s kým jsme si mohly popovídat o našich blízkých, znaly jsme vzájemně celé naše
rodiny, nikdo jiný tady nebyl. Ona milovala Kounice, s kým jiným si mohla o nich
popovídat? Její děti o mně slyšely od malička, berou mne jako blízkou příbuznou,
telefonujeme si, její dcery zde byly dvakrát, musela jsem s nimi chodit po stopách
jejich matky a povídat o ní. Chodila v Kounicích do obecné i měšťanské školy, takže
tam měla na rozdíl ode mne plno spolužáků. Vlastně je také přeživší, i když nemusela
projít tím peklem jako její rodiče, za to jsem byla osudu po válce velice vděčná.“
(Z dnes zbouraného Friedlova domu čp. 564 zahynuli čtyři jeho obyvatelé v konc.
táboře Piasky, jeden v Oswienczimi).
„Jako dítě jsem bývala často delší dobu u mých prarodičů v Mikulově, obvykle
když v Kounicích vypukla nějaká dětská nemoc, tehdy se neočkovalo, tak mne tam
maminka po dobu nebezpečí nákazy odvezla. V Kounicích jsem chodila do školy
jen 3 roky, pak u tety v Uh. Hradišti, když maminka v tu dobu byla nemocná. Do
gymnázia jsem jezdila už z Kounic, ale to jsem většinou bydlela u tet v Brně, protože z dojíždění jsem byla tehdy obvykle samá angina. Když jsem pak už nesměla
chodit do školy, tak jsem od jara do podzimu jezdila na zemědělské práce. Byla
to dobrá průprava pro mé plánované, ale neuskutečněné vystěhování, ale pak také
i nechtěně pro můj život a dřinu v koncentračním táboře. To je také důvod, proč
nemám na soužití mezi židovskou a ostatní komunitou v Kounicích žádné konkrétní
vzpomínky a nejsem tedy schopná o tom psát. Neberte to proto prosím jako výmluvu nebo neochotu.“
„Pokud se týká Chytilova adresáře žid. obce z r. 1911, je tam uvedeno i několik
nežidů. Např. Matzkova výrobna perleťových knoflíků – to nebyli Židé. Hans Matzka,
pokud vím, byl aktivní nacista.“
„Nesmírně mne překvapila a nadchla zaslaná knížečka překladů liturgických textů
ze stěn opravené synagogy, nevěděla jsem o její existenci. Odpovídá to jistě zájmu
návštěvníků, co to vlastně na těch zdech je napsáno.“
„Přiloženě Vám zasílám dvě fotografie z mého pobytu v Izraeli. Samostatnou
fotografii Trude Friedlové nemám a na té první, to jsme byly společně u Zdi nářků v Jeruzalémě – tedy u zbytku druhého chrámu (Heroda Velikého), zničeného
8
(v r. 70 n.l.) Římany. Druhá fotografie je z naší návštěvy u Gerdy Fleschové –
Kahanové, (dcery posledního kounického rabína Dr. Heinricha Flesche, která se
ještě před válkou přestěhovala z Kounic do Palestiny. Brzy po této naší návštěvě
pak zemřela). Na fotografii já stojím u okna, vedle sedí Gerda – má černé vlasy – a před ní (v bílé halence) sedí Trude Friedlová a její manžel. Fotografie je
bohužel hodně neostrá, jinou nemám, zřetelnější jsem věnovala panu Bedřichu
Kreiskému, aby viděl, jak jsme byly my, tři kouničačky šťastné z našeho setkání
a jednu jsem dala arch. Klenovskému, když dělal pro kounickou synagogu koutek s fotografií Bedřicha – Freda Kreiského v uniformě našeho čs. zahraničního
vojáka za války.“
Jeruzalém 1988. Vlevo Ruth Kopečková, vpravo Trude Friedlová před ženským oddělením u Zdi nářků – zbytku druhého jeruzalémského židovského chrámu, který i s městem zničil Titus s jeho římskými vojenskými legiemi v roce 70 našeho letopočtu.
9
Návštěva Ruth Kopečkové – stojí u okna – a její někdejší kounické sousedky z čp.
564 Trude Friedlové – bílá halenka – s jejím manželem, uskutečněná u Gerdy Fleschové-Kahanové – tmavé vlasy – dcery posledního kounického rabína Dr. Heinricha
Flesche. Nedlouho po tomto šťastném setkání a shledání tří kouničaček pak prý Gerda
Fleschová zemřela.
Rok 1924. Malá Ruth se svojí maminkou Emou Morgensternovou. To ještě tehdy nemohly tušit, že v důsledku Hitlerovy rasové nenávisti se jednou spolu dostanou až do
dalekého Estonska, kde maminka zemře a osiřelá Ruth pak bude peklem nacistických
koncentráků procházet sama.
10
Mladá Gerda Fleschová, dcera posledního kounického rabína Dr. Heinricha Flesche,
který zemřel 28. ledna 1939. Dětství prožila v Kounicích, před válkou se přestěhovala
do Palestiny, kde se provdala a někdy po roce 1988 i zemřela. Osud jejího bratra Dr.
Josefa Flesche, nar. 13. 9. 1895, není znám.
Zmizelé židovské domy čp. 598 – holiči a čp. 597 – textil, bývaly v místech, kde dnes
je kounické autobusové nádraží hned naproti Kulturnímu domu.
11
Kouničtí bratři Kurt Kreisky a Fred – nebo také Fritz, Fridrich nebo též Bedřich Kreisky, bratranci rakouského kancléře Bruna Krajského. Před okupací ČSR už žili v Brně.
Oba před Hitlerem včas utekli do Anglie. Fred na začátku války se stal čs. zahraničním vojákem a bojoval proti Němcům. V šedesátých letech min. století oba se svými
rodinami žili šťastně v Anglii. Nyní už o nich paní Kopečková nemá žádné zprávy.
Bruno Kreisky, rakouský politik a v letech 1970–1983 rakouský spolkový kancléř, žil
v letech 1911 až 1990. Jeho židovští předkové pocházeli z Dolních Kounic. U příležitosti jednání, asi i kvůli jaderné elektrárně v Dukovanech na zámku v Židlochovicích
v roce 1979, také navštívil v Kounicích dům svého dědečka po levé straně v ulici ke
škrobárně, i hroby svých předků na židovském hřbitově. V mládí prý častěji jezdíval
do Kounic za svými bratranci.
12
Poslední kounický rabín Dr. Heinrich Flesch se svým vnoučetem a manželkou Annou,
která údajně pocházela z Berlína.
Foto z r. 1920. Rodina Sigmunda Haase, obchodníka s vykrajovanými kůžemi z nárožního domu čp. 132 naproti faře, kde je dnes prodejna domácích potřeb, s manželkou
Annou, dcerou Hildou a dvěma syny. Nemocný Sigmund, nar. 1868, zemřel už v Terezíně, dcera Hilda, nar. 1905, provdaná Bauerová, se svým manželem Fridrichem, nar.
1897 a s tříletým synkem Josuou, zahynuli v Oswienczimi. Anna patrně zemřela ještě
před holocaustem a o jejich synech není nic známo, asi už v Kounicích nebydleli. Dina
Bauerová, nar. 1872, asi matka Fridricha Bauera, zahynula v Treblince.
13
Foto před rokem 1936. Skupina kounických německých živnostníků v tzv. Kasinu v zahradě obecního hostince na kounickém náměstí – později U tetinky. Má tam být i Filip
Morgenstern, manžel Emy a otec malé Ruth. Dnes už se neví, který z nich to byl. Má
tam být označen písmenem F, ale to jsem tam nikde nenašel. Ten údajně zemřel tragicky už v r. 1936. Byl povozníkem a provozovatelem kounického kamenolomu.
Kounický kamenolom v minulosti
14
Tak byla v minulosti zajišťována doprava v kamenolomu
Pamětní deska na opravené kounické synagoze, vybízející k zamyšlení nad utrpením a
fyzickou likvidací všech posledních kounických Židů za nacistického holocaustu v letech 1939–1945
15
Přerušovaná čára na Řiháčkově mapě kounické židovské čtvrti v západní části města vymezuje rozložení starých židovských domů před rokem 1940. Celý blok těch už
zchátralých domů, mezi synagogou a vyšrafovaným panským špitálem čp. 142, byl
v 50. letech min. století zbořen a na tom místě bylo vybudováno autobusové nádraží
s jednotlivými nástupišti. Ostatní využitelné domy byly většinou postupně opraveny
a obydleny. Také domy čp. 138, 139 a 140 mezi náměstím a řekou byl zbourány, aby
vytvořily místo pro příjezd k současnému modernímu mostu přes řeku Jihlavu, který
byl dokončen a otevřen v r. 1959. V prostoru někdejších židovských domů čp. 141,
142, 561, 562 a 563 dnes stojí velký, kounický Kulturní dům. Na místě posledního
zbořeného domu čp. 564, který byl rodným domem Trude Friedlové, je dnes brána
a nekrytý průjezd do dvora mezi Kulturním domem a řekou. Vedlejší první nezbouraný židovský dům čp. 565 byl Morgensternův, kde se narodila paní Ruth Morgensternová-Kopečková.
16
Některé další význačnější židovské domy:
Čp. 604 – kounický rabinát, zároveň i rodinný domek, kde bydlel poslední rabín Dr.
Heinrich Flesch a jeho dcera Gerda;
Čp. 581 – stará židovská škola, používaná dokud se nepostavila nová německá škola
na dnešní Hlavní ulici, otevřená v r. 1907, kam pak chodily i děti z židovské čtvrti.
Pak v té bývalé židovské škole byly vytvořeny byty a jsou tam doposud.
Čp. 577 – starý velký židovský vinný sklep, který za protektorátu i po válce spravoval dříve velmi známý vinař pan Josef Beran, který bydlel v Ivančické ulici.
Čp. 578 a 579 – staré židovské lisovny hroznů – preshauzy
Čp. 587 – dříve to byla Matzkova výrobna perleťových knoflíků, od protektorátu až
dodnes je to kounická tiskárna.
Čp. 591 – v tomto domě, hned naproti tiskárně, žil malíř pokojů i obrazů František
Altaner. V kanceláři matriky na radnici od něho visí krásný obraz staré renesanční
radnice, postavené r. 1604 a sousedního Kölblova domu s obchody při dnešní Hlavní ulici. Oba tyto objekty z nedostatku jiného vhodného místa v r. 1875 ustoupily
naléhavé potřebě výstavby nového velkého kounického farního a tehdy i děkanského
kostela. Starý kostel u řeky byl zničen velikou povodní 1862 a byl do něho zakázán
vstup.
Čp. 139 – obchůdek se smíšeným zbožím Arnoštky Süssmandlové, která bydlela v čp.
595. Ta pak zahynula v polském koncentračním táboře Zamoscz.
Čp. 81 na Hlavní ulici vedle německé školy, tam žil s rodinou a měl pekařství Adolf
Morgenstern, bratr Filipa. Všichni, Adolf 69 let, Bedřiška 50 let, Helenka 15 let
a Leošek 13 let, i Berta 70 let z čp. 79, zahynuli v Treblince.
Čp. 132 na náměstí proti faře měl dům obchodník s vykrajovanými kůžemi Sigmund
Haas, 74 let, i jeho zeť Fridrich Bauer 44 let, který tam měl obchod s obuví. Nemocný Sigmund zemřel už v Terezíně, Fridrich Bauer, jeho žena Hilda 37 let, i jejich
teprve 3 letý synek Josua, zahynuli v Oswienczimi a jejich babička Dina Bauerová
70 let, zahynula v Treblince.
Těch posledních kounických Židů, kteří v březnu 1942 byli německými nacisty
přinuceni nastoupit do nařízeného společného Terezínského transportu AC, ať byli
mladí nebo přestárlí, zdraví nebo nemocní, nemohoucí, nechodící a dokonce ještě
i malé děti ve věku 15, 13, 11, 10 a dokonce jen 3 let, bylo jich tenkrát celkem 57
a ti všichni, kromě paní Ruth Kopečkové, roz. Morgensternové, zahynuli a nikdo
z nich se už do jejich domovů v Dolních Kounicích nikdy nevrátil. Paní Ruth Kopečková, tehdy ještě 19 letá slečna Morgensternová, jen velikým zázrakem a samojediná přežila to peklo těch šesti nacistických koncentráků, kterými sama prošla.
Byl to Terezín, estonská Raasika, kde jí tam zemřela maminka Ema, a pak už sama
procházela dalšími koncentráky Tallin, Stutthof, Hamburg a Bergen – Belsen.
17
Dnes už je těžké si představit, jak i proti našemu domu v Mor. Bránicích tenkrát v tom časném a chladném březnovém ránu 1942, ještě za tmy, po neosvětlené silnici, kdy bylo nařízeno přísné zatemnění a v okolních domech všichni
ještě spali – kráčely od Kounic smutné, vystresované postavy, obtížené kabelami a různými balíčky k železničnímu nádraží a za nimi jely povozy s velkými
25 kg těžkými zavazadly, naloženými navíc i starými, chůze už neschopnými
a nemocnými lidmi, kteří nemohli pochopit, proč a kam je tak brzy ráno z jejich domovů vezou a co s nimi bude dál. Ti mladí si možná umiňovali, že za ty
staré a nemocné budou prosit dozorce, aby se jim dostalo potřebné lepší péče
i nezbytných léků a netušili však, že by tím jenom zhoršili jejich situaci, urychlili
a usnadnili bezohledným esesákům jejich rozhodování, aby je naopak co nejrychleji poslali přímo do plynu. O tom ovšem tehdy ještě nikdo z lidí neměl ani
potuchy, že by něco takového bylo možné a že se to na lidi skutečně připravuje ve všech německých vyhlazovacích táborech za účelem „konečného řešení
židovské otázky,“ pečlivě vypracovaného Reinhardem Heydrichem. Ti vězňové
byli sice většinou obyčejní lidé, ale byli to všichni z našeho pohledu hrdinové
a velicí mučedníci hitlerovské nacistické zvůle a oběti nepochopitelné rasové
nenávisti, kterým v těch nacistických lágrech a fabrikách smrti v těch dobách
už nikdo nemohl pomoci, protože venku nikdo, ani čeští, ani němečtí civilisté
netušili, co se děje uvnitř a jaké zločiny se tam páchají. Čest budiž proto vzdána
památce všech, těch dnes už lidem neznámých, nacisty umučených a zabitých
někdejších kounických, židovských spoluobčanů, kteří všichni dobře znali své
Dolní Kounice, neboť se tam narodili, žili, pracovali, stýkali se s ostatními občany, společně se radovali a v průběhu roku slavili i své náboženské svátky!
Stanislav Liškutín
Moravské Bránice, únor 2013
18
Z našich akcí
Den Země 2013
Dne 22. dubna 2013 proběhl na škole tradiční
projektový den ke Dni Země. Žáci obou stupňů
ho strávili různými ekologickými aktivitami.
S dětmi v 1.A jsme si nejprve povídali o naší Zemi,
o tom, jak ji chránit, jak se chovat k přírodě, co
samy mohou udělat pro své okolí, a jak využít některý odpad k výrobě jiných užitečných věcí. Potom si vyrobily ze starých papírových rolí, tenisáků, novin, ponožek a vlny panáčka. Každý si ho pojmenoval po svém, takže mají dalšího
kamaráda.
Oslava Dne Země probíhala
v I.B několika způsoby. Nejdříve to byla výroba dřevěných
panáčků z použitých materiálů
a povídání o ekologické problematice. Následovala botanicky
a ekologicky zaměřená vycházka spojená s obhlídkou kontejnerů na tříděný odpad. Pěkným
zážitkem bylo zhlédnutí divadelního představení Jak víla
Modrovláska splnila tři přání.
19
Druháci si připomněli, jak je
důležité, aby naše Země byla příjemným domovem pro všechny
své obyvatele – lidi, zvířata, rostliny. Každý myslící tvor může
přispět svým dílem – dospělí
i děti. Vyrobili jsme pokrývku
hlavy proti slunci z recyklovatelného materiálu a vyrazili do přírody. Všímali jsme si nejen prohřešků proti životnímu prostředí,
ale také krásy okolní přírody, která může – nebo také nemusí – díky nám všem zůstat zachována.
Den Země jsme ve třetích ročnících zahájili besedou o ekologii a ochraně životního
prostředí. Povídání jsme zpestřili zajímavými informacemi typu „Víte, že…“. Poté jsme
navštívili čističku odpadních vod, kde se děti dozvěděly vše potřebné o jejím provozu.
Počasí nám dopřálo poznávací vycházku, při níž jsme si osvěžili znalosti z botaniky.
Žáci 4.A vytvářeli koláže z rozstříhaných plastových lahví na téma příroda. Žáci 4.B
využili první půlku dopoledne k vycházce do Pravlova a zpět. Po cestě měli žáci za úkol
nasbírat co nejvíce druhů rostlin, které ve třídě následně třídili a pojmenovávali. Poté jsme
tvořili výtvarná díla z pet lahví – chobotnice, mouchy, pavouky a dívky si
troufly i na vlak s několika vagonky.
Do celoškolního projektového dne,
který se uskutečnil v pondělí 22. dubna ke Dni Země, se aktivně zapojili
i žáci 5. ročníků. Ve skupinách vytvářeli obrazy, kdy pouze papír, např. noviny a letáky, a lepidlo byly jediným
materiálem, který mohli použít. Během dopoledne si udělali procházku
do okolí školních hřišť, aby posbírali
to, co tam po sobě zapomněli uklidit
ostatní. A že toho nebylo málo!
6. až 8. ročník dopoledne strávili ve svých třídách, kde měli za úkol vyrobit lepením starých barevných papírů na karton vlajku, která by něco vypovídala o jejich
vztahu k Zemi. Měli zadanou pouze metodu práce, ale vše ostatní už bylo ponecháno
jejich fantazii a kreativitě.
Počasí nám přálo, a proto nebyl žádný problém projít ve zbývající části dne každoroční
trasu spojenou s plněním úkolů s ekologickou tématikou. Letos na žáky čekalo 6 stanovišť.
Na prvním stanovišti bylo úkolem vypočítat dva příklady. První se týkal spotřeby
pitné vody každého z nás a druhý, obtížnější, spočíval ve využití solárních elektráren.
20
Skupiny žáků se s počítáním poprali každá po svém.
Na druhém stanovišti se děti
pěkně zapotily. V přírodě našli poházené víčka od PET-láhví a jejich
úkolem bylo co nejrychleji je najít
a posbírat do sběrného kontejneru.
Třetí stanoviště na žáky chystalo již tradiční disciplínu, třídění
odpadu. Tentokrát ale nestačilo
jen vědět, kam co patří vyhodit,
ale hodně se zapojila i paměť dětí.
Úkol spočíval v tom, že odpadky
žáci viděli jen na krátkou dobu. Vlastní třízení už probíhalo jen s využitím paměti.
Na čtvrtém stanovišti žáky čekaly tři úkoly, které procvičily nejen jejich znalosti
z oblasti ekologie, ale také jejich schopnost rychle počítat, a dokonce i znalost vyjmenovaných slov.
Páté stanoviště žákům dokázalo, že i s věcmi, které patří do sběru, si mohou zasportovat. Jak už název PET-BALL napovídá, šlo o odpalování papírových míčků
improvizovanou pálkou.
Na posledním stanovišti celé trasy bylo úkolem poznat tři ohrožené druhy žijící
u nás. A aby to nebylo tak jednoduché, tak každý živočich byl ukryt v jedné skládance.
21
Adaptační pobyt – 1. turnus
V neděli 26. 5. 2013 odjeli žáci 3.A, 3.B a 2.B na adaptační pobyt do známého prostředí
v Bohdalově. Účastnily se téměř všechny děti, což bylo výborné pro zlepšování a upevňování vztahů ve třídě. Přestože se splnila nepříznivá předpověď počasí, nenechali jsme se
odradit a zorganizovali spoustu činností. Děti se výborně bavily při nových hrách v lese
i v místnosti, naučily se nové písně u táboráku, změřily své síly v míčových hrách. Poslední
den absolvovaly exkurzi do sklárny v Bohdalově. Domů jsme se vraceli unaveni, ale s úsměvem a dobrou náladou.
22
Postřehy žáků:
Na adaptačním pobytu mě nejvíc zaujala krásná příroda. Hráli jsme mnoho her. Např.
závod Apačů, strážce pokladu, orientační závod, stavěli jsme domečky pro skřítky. Ve hře boj
o vlajku jsme se pohádali, ale pak jsme se usmířili. Já a mé kamarádky jsme byly v pokoji
č. 8 a vyhrály jsme „Čisťulky“. Večer jsme měli diskotéku a před odjezdem táborák. Taky
jsme šli do Bohdalova do sklárny a viděli jsme, jak se brousí sklo a mohli jsme si tam něco
koupit. Byly to sice jen čtyři dny a tři noci, to je málo, ale bylo to super.
Natálka Holá, 3.B
Na adaptačním pobytu se mi líbilo, jak jsme hráli boj o vlajku, boj o poklad, orientační
běh, závod Apačů, stavěli domečky pro skřítky a kreslili ve dvojicích. Byla jsem na pokoji
č. 9. Vařili nám tam dobře. Budíček jsme měli o půl osmé, ale vzbudili jsme se už o šesti ráno.
Také se mi líbil táborák a opékání špekáčků a jak u toho ohně hrála paní učitelka na kytaru.
Pořád pršelo a bylo zima, ale nám to nevadilo.
Lucka Sovová, 3.B
Adaptační pobyt – 2. turnus
Adaptační pobyt pro žáky 2.A, 4.A a 4.B probíhal od středy 29. května do soboty 1. června.
Počasí bylo velmi proměnlivé. Ve středu jsme nejdříve podnikli prohlídku okolí. Při té příležitosti jsme si zahráli také první hry, nejvíce oblíbenou se stala „Bomba“, „Povodeň“ a „Neříkej ano-ne-jo“. Protože počasí odpoledne bylo stále příznivé, strávili jsme jej rovněž venku.
Děti soutěžily samostatně i v týmech. Hrály si na lesní umělce (vytvářely obrazy ze šišek)
a trénovaly na orientační běh. Druhý den jsme vyrazili do sklárny v Bohdalově. Na zpáteční
23
cestě, kde jsme se stavili v kravíně podívat se na čerstvě narozená telátka, začalo pršet. Déšť
vydržel až do následujícího dne do oběda. Odpoledne jsme proto hráli hry v jídelně. Nejvíc
se líbil „Výcvik samurajů“, „Adame, kde jsi“ a „Na Kevina“. V pátek ráno jsme podnikli
deštivou výpravu do Chroustova. Odpoledne se počasí umoudřilo, a protože se děti těšily
na orientační běh, přání jsme jim splnili. Večer následovala netradiční stezka odvahy, kterou
absolvovali téměř všichni. A v sobotu už jen zabalit a hurá domů.
Adaptační pobyt se i přes nepřízeň počasí vydařil a všichni se z něj vraceli unavení, ale
spokojení.
24
Ukázky hodin
Netradiční výuka Aj ve 3. roč.
Při výuce potravin jsme
v rámci hodin anglického
jazyka s dětmi ze třetího
ročníku zkusili netradiční
formu výuky, a to formu
zážitkového učení. Děti
měly za úkol přinést si krabičky od různých potravin
(krabičku od másla, sýrů,
jogurtu, mléka, dále také
tvrdý rohlík, chleba apod.).
V prostorách jídelny jsme
připravili tři zmenšené
obchody, ve kterých byly
připraveny krabičky, které si děti donesly, doplněné o anglické popisy. Děti se rozdělily do skupin na prodavače
a kupující. Každý prodavač měl k dispozici kasu a jako správný kupující měl každý žák
lístek se seznamem, co má nakupit, a samozřejmě peníze v podobě britské měny. Děti tak
měly možnost naučit se anglické názvy potravin naprosto nevědomky a nenuceně. Celá
konverzace mezi prodavačem a nákupčím probíhala v angličtině.
učitelka angličtiny Eva Karbašová
Exkurze do Osvětimi
Po úspěchu loňského poznávacího zájezdu do vyhlazovacího tábora Osvětim se letošní exkurze dne 11. dubna 2013 zúčastnilo celkem 48 žáků a žákyň osmého a devátého
ročníku.
Během náročné, téměř 300 km dlouhé cesty do Osvětimi, byla uskutečněna dvouhodinová přestávka v Ostravě. Zde měli žáci možnost navštívit městečko miniatur Miniuni, kde mohli shlédnout zmenšené modely významných staveb, jako například Eiffelovy
věže nebo Staroměstské radnice. Odvážnějším žákům byla rovněž doporučena návštěva
Pohádkového sklepa strašidel, který se, stejně jako Miniuni, nachází v areálu ostravského výstaviště. Po tomto oddychovém programu následoval přesun do polského města
Osvětim, hlavnímu cíli naší výpravy. V průběhu 3,5 hodinové česky komentované prohlídky prostor koncentračního tábora Osvětim a přilehlé Březinky měli žáci jedinečnou
možnost na vlastní oči vidět, jaké nepředstavitelné lidské utrpení, obhajované zvrácenou
25
teorií o nadřazenosti ras, bylo během druhé světové války ve vyhlazovacích táborech
na denním pořádku. Věřím, že toto působivé místo zanechalo v našich žácích výraznou
stopu a pozitivně ovlivní utváření jejich osobnosti směrem k demokratickým hodnotám
a respektu k lidem různých ras a národů.
Martin Bublák a Dana Pauková
Přijímací řízení na střední školy
Ve školním roce 2012/2013 ukončilo na naší škole povinnou školní docházku 48 žáků
9. ročníku a 1 žákyně 8. ročníku, celkem tedy 49 žáků.
4 žáci byli přijati na gymnázium, 28 žáků na střední školu s maturitou a zbývajících 17
žáků na učební obory.
Naši žáci si vybrali studium na 19 různých středních školách, 39 žáků odchází do Brna,
8 do Ivančic a Moravského Krumlova, 1 žákyně do Rajhradu a 1 do Tábora.
Nejvíce žáků zvolilo:
8 – Střední školu potravinářskou, obchodu a služeb, Brno-Charbulova
6 – Střední školu stavebních řemesel, Brno-Bosonohy
4 – Střední školu technickou a ekonomickou, Brno-Olomoucká
Gymnázium Jana Blahoslava
Střední školu dopravy, obchodu a služeb, Moravský Krumlov
Na osmileté gymnázium do Ivančic letos odchází 5 žáků 5. ročníku.
Mgr. Hana Svobodová, zást. ředitele ZŠ a MŠ Dolní Kounice
Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách:
www.zsdolnikounice.cz
26
Z dějin Dolních Kounic – díl III.
Putování ulicemi města, 7. část
Komenského – pokračování
Manželé Tomáš a Terezie Šléglovi nenechali postavit pouze kříž na hranici katastru
Dolních Kounic a Mělčan, zmiňovaný v minulém čísle, nýbrž ještě jeden kříž a to v roce
1920. Místními obyvateli je nazýván Černý kříž. Nachází se u silnice asi 250 metrů za
obcí Mělčany směrem na Silůvky. Manželé jej nechali zbudovat na základě příhody,
která se stala jejich synovi Ondřejovi. Ten na tomto místě málem přišel o život. Oč tehdy
šlo? Zde je příběh vyprávěný jedním z pamětníků:
„Starý pan Karel Šlégl byl účastníkem války s Pruskem v r. 1866 a přežil všechny
útrapy. Některé „zlé huby“ v obci o něm roztrušovaly, že se za války obohatil. Tenkrát
totiž v Mělčanech na domě č. 37 byl bohatý půllán. Tedy k závidění dostatek důvodu.
Avšak rodina byla velmi zbožná a pomluvy byly nepodložené. Karel s manželkou
Marií měli 3 děvčata a syna Ondřeje, narozeného v r. 1882. Ten když byl malým
chlapcem, tak pásal krávy. Jednou si krávu uvázal druhým koncem k vlastnímu tělu.
Kráva se však při pasení „v greftách“ splašila a smykem pádila s malým Ondřejem
pryč, cestou necestou, až ji tam dole zastavila babička Šimberová.
Tak tam na památku nechala jeho matka
postavit po letech kříž. To už byl ale dospělý muž a ani v tomto věku mu štěstí moc
nepřálo. Převzal po otci hospodářství, oženil se, manželka se jmenovala Berta a byla
z Tikovic. Nakonec narukoval do I. světové
války, ale přišel o nohu. Dostal dřevěnou
protézu a chodil o berli. Přes svůj tělesný
handicap však vyprovázel všechny nebožtíky na hřbitov. Byl velmi zbožný, chodíval se
modlit ke kříži, který mu nechala na památku postavit jeho matka. Chodil do Dolních
Kounic do kostela a jedna z cest se mu stala
osudnou. Po příjezdu z kostela do Mělčan
vystoupil z autobusu a nikdo neví, jak se to
stalo, nikdo si toho nevšiml, ale autobus jej
strhl pod sebe a dovlekl jej až do Bratčic.
Tam pana Ondřeje Šlégla lidé teprve uviděli, ještě k nim promluvil a skonal. Stalo se to 17. října 1964 a panu Šléglovi v té době
bylo 82 roků. Takový osud si jistě nezasloužil. S manželkou měl dva chlapce a dvě
děvčata. Na domě zůstal hospodařit syn, také Ondřej“.
1253
Stráně
Název ulice zněl Stráně, nebo lidověji Ve stráních a tento název je užíván prakticky od
roku 1844. Někdy byl použit zkomolený název jako Strania Gasse, jindy Leitegasse,
neboli Ulice ve stráni. Tato ulice však nebyla dlouho zastavěna tak, jako je tomu dnes.
Bylo to jen pár domků na kraji ulice. Navíc se pro domy č. p. 454 a 181 a dnes zbořený
dům č. p. 180 častěji užíval německý název „Bei der Flüss Hütte“, což znamená „U říční
stráže“. Z toho asi také vznikl zkomolený název Flusárna, nebo U Flusárny.
V sedmdesátých letech byla ulice pojmenována jako „Alej Rudé Armády“. Po roce
1990 se vrátil původní název „Stráně“.
Pohled ze Skalky na Dolní Kounice kolem roku 1923. Ve spodní části vidíme novou
trafostanici postavenou po elektrifikaci města roku 1920. Právě tudy procházela původní cesta do Mělčan. Vpravo novostavba vily č. 627/49. Za vilou lze pozorovat
pěšinu, která vedla z Antoníčka od poslední čtrnácté kapličky křížové cesty dolů ke
Komenského ulici. Končila u čísla 684/5. Na řece pod splavem se nachází jednoduchá
lávka, která zkracovala cestu přes řeku mezi Mlýnským náměstím a Stráněmi. Její pozůstatky byly patrné až do roku 1982, kdy začala výstavba nového splavu. Lávka zde
existovala jistě již v devatenáctém století. Tělesem lávky probíhaly trubky, dopravující
vodu na Mlýnské náměstí – viz níže.
Cesta do Strání zůstala v původní podobě jako polní cesta od poloviny třicátých až
do poloviny osmdesátých let minulého století, pouze s malou úpravou v letech padesátých. V roce 1975 byla schválena investiční akce „Rekonstrukce komunikace v Ale1254
ji Rudé armády“, jako etapová stavba v akci „Z“. Pro rok 1976 se počítalo s finanční
částkou 300 000,- Kčs. Akce byla prováděna jako součást základního technického
vybavení ke skupinové výstavbě rodinných domků. V první fázi zde vyrostlo celkem
23 bytových jednotek ve formě dvojdomků, jednoho samostatného domu a pěti domů
v řadové zástavbě.
V roce 1974 bylo uskutečněno zabezpečení přeložky elektrického vedení vysokého
a nízkého napětí, provedena některá majetkoprávní jednání a navezena část stavebního materiálu. Hlavním dodavatelem pro stavbu vozovky byl národní podnik Železniční stavitelství Brno. Vozovka dostala asfaltový povrch. Původně ji měly po celé délce
lemovat chodníky, ale tento záměr se nepodařilo realizovat. V rámci tzv. Základní
technické vybavenosti bylo pro tuto oblast realizováno nové trafo, veřejné osvětlení
a elektrické přípojky. Celkové náklady na vozovku činily 1 780 000,- Kčs.
Stráněmi dnes nazýváme celý úsek od splavu podél levého břehu řeky až po konec
chatové oblasti před Pravlovem. Ve skutečnosti je rozdělen na několik částí: Stráně,
Roubina, Skalka a Hájky.
Stráně (také Ve Stráních, dříve Leitenberg)
Hora Stráně je pokračováním Řepné hory na levém břehu Jihlavky směrem k Pravlovu. Vzhledem k její jedinečné poloze, bývala s největší pravděpodobností celá vysázena révou. Cestu podél řeky dnes lemují obytné domy, dále k Pravlovu chaty. Ještě
na přelomu devatenáctého a dvacátého století měla tato oblast původní ráz suchomilné
doubravy. Byly zde porosty lísek, šípků, dubu zimního, višně křovité, trnek, hlohu
a jiných teplomilných keřů.
Koncem devatenáctého století se začal hojně vysazovat v evropských zemích listnatý strom trnovník akát pro zakrytí písčitých a skalnatých ploch. Dříve než byly
zjištěny důsledky tohoto jednání, rychle vytlačil původní, mnohdy velmi cennou vegetaci. Trnovník akát je totiž v evropských podmínkách invazní druh. Do Evropy byl
tento listnatý strom poprvé dovezen pravděpodobně v roce 1601 francouzským botanikem Jeanem Robinem, po němž dostaly akáty své rodové jméno Robinia acacia.
V Čechách se o trnovníku akátu poprvé píše v roce 1710. Byl dovezen jako medonosný strom a pro jeho hospodářský význam byla výsadba propagována ještě v šedesátých letech 20. století. Med z akátu má velmi světlou barvu. Akátový med je jeden
z nejlepších (ne-li vůbec nejlepší) a nejléčivějších medů. V našem kraji si našel své
významné využití i na kůly do vinohradů. Velmi rychle také lidé přišli na to, že jim
akát poskytuje rychle rostoucí palivové dřevo.
S nápadem výsadby akátu přišli i obyvatelé Dolních Kounic. Brzy narostlo palivové dřevo. Počalo hromadné vysazování akátů, které mělo ovšem nečekané následky.
Akát vytlačil původní porost, mimo jiné i zde ve Stráních.
Roubina (Róbina)
Část Strání v místě mírného vyklenutí řeky, ve které se dnes nachází čistírna odpadních vod. Dříve zde bylo vyhlášené místo na slunění a koupání.
1255
Skalka
Skalnaté návrší nad cestou do Strání, vpravo od bývalé cesty do Mělčan. Na jeho vyhřátém písečném vrcholu byly vysázeny roku 1936 borovice, na severním zastíněném
svahu rostou převážně břízy. Celý prostor je nádhernou botanickou zahradou se stepní
suchomilnou květenou. Jihovýchodním směrem reliéf Skalky pomalu klesá k oblasti
Stráně. Pod stěnou Skalky se nachází masivní blok skály vyčnívající nad řekou, zvaný
„Čertovo kopyto“.
Hájky
Poslední polní trať před obcí Pravlov, která je pokračováním Strání. Jižním směrem za chatami, které lemují cestu do Pravlova, pokrývá oblast částečně listnatý les
a částečně louky, využívané k chovu koní.
V ulici Stráně se nachází 42 domů s vlastním orientačním číslem. Zde jsou nejstarší
z nich:
Č. p. 454, Stráně, o. č. 1
v letech
jméno a příjmení
1880– Linhartová
1902– Franz Duda
–1940 Františka Červinková
–1949 Karel Červinka
Klotilda Červinková
Jindřich Červinka
1926–1944 Karel Červinka
–1947
–1971
Jindřich Holý
František Zelený
–2006
Aloyzia Zelená
osobní data
povolání
jiné poznámky
vdova
*1857 †1940 v domácnosti vdova
*1892 †1949 kolportér
syn Františky
*1904 †1958
manželka Karla
syn Karla
a Klotildy
syn Karla
a Klotildy,
zahynul při
*1926 †1944 student
náletu na Brno
20. listopadu
1944 – viz níže
*1875 †1947 dělník
svobodný
*1907 †1971
manželka
*1913 †2006
Františka
Karla Červinku zasáhl osud v pondělí 20. listopadu 1944. Nacházel se v Brně právě
v době, kdy tehdejší sovětské letectvo uskutečnilo jeden ze svých náletů na město.
Brno bylo totiž v druhé polovině roku 1944 a na začátku roku 1945 vystaveno, jako
mnohá jiná města na Moravě, leteckým útokům. K prvnímu z nich došlo 25. srpna
1944. Další útoky následovaly 11. října, 20. listopadu, 19. prosince 1944 a v dubnu
1945. Těmito nálety bylo Brno značně postiženo a patřilo k nejvíce poškozeným městům na území Moravy. Nálety uskutečňovalo jak americké strategické letectvo (15.
letecká armáda USAAF), tak sovětské taktické letecké síly (5. letecká armáda VVS).
Hlavními cíli amerického bombardování se staly brněnské hlavní nádraží, Zbrojov1256
ka Brno, Zetor a letiště v Brně-Slatině. Sovětské letouny útočily především na střed
města. Nálety amerického letectva nejvíce zasáhly centrum města, Komárov, Líšeň,
Slatinu, Staré Brno, Veveří, Zábrdovice a Židenice. Nálety sovětských leteckých sil
postihly nejvíce centrum města, Černovice, Juliánov, Komárov, Pisárky, Zábrdovice
a Židenice. Nálety zničily celkem 1 278 domů a dalších 12 439 poškodily. Americké
a sovětské bomby zabily nejméně 1 200 obyvatel Brna.
Č. p. 181, Stráně, o. č. 3
V roce 1844 byl dům označen jako „U říční stráže“
v letech
jméno a příjmení
osobní data
1844– Franz Sklenář
1880– Franz Badin
Antonín Smutný
–1944 Alois Vařéka
Jan Vašek
*1912
Antonie Vašková
*1913
Jana Vašková
povolání
jiné poznámky
manželka Jana
dcera Jana
a Antonie
Asi 40 metrů východně od domu ve Stráních č. 600/5 byla v letech 1950–1953
vybudována rybářskou organizací malá betonová nádrž, jako rybí minisádka. Nacházela se u tzv. Wolfovy zahrady. Předsedou organizace byl tehdy obchodník
Stanislav Šimbera. Nádrž byla oplocena kvůli případným nenechavcům a sloužila
i k dočasnému umístění ryb po výlovu rybníků. Voda do nádrže vtékala zejména
ze strže pod Hájkem a z okolních polí a tekla po celý rok. Navíc byla velmi dobré
kvality a ještě několik let po roce 1945 byla považována za jednu z nejkvalitnějších vod ve městě. Trubkami byla vedena za pomoci tělesa lávky pod jezem až na
Mlýnské náměstí. Zde nepřetržitě vytékala v kašně pod dřevěnou stříškou vlevo
u dnešního vjezdu do konzervárny firmy Tomek na Mlýnském náměstí. Nejprve
dřevěnými rourami, později železnými. Doba vzniku tohoto vodovodu není přesně
známa, možná až do období končícího století devatenáctého. Šlo v podstatě o samospádový vodovod. Jednalo se o jeden z nejzajímavějších technických objektů
v Dolních Kounicích.
Stavba čtyř bytových jednotek č. 600/25 začala v červnu 1958 a již od 1. ledna
1959 se zde nastěhovali občané. Dům měl původně staré židovské číslo LIII. B, C.
Stál v židovské obci a byl zbořen kvůli výstavbě autobusového nádraží. Číslo pak
bylo přesunuto do Strání. Za tímto domem dříve stávalo staré bělidlo. U něj z trubky
vytékala velmi občerstvující, údajně nejstudenější voda ve městě. Po stavbě domu
byla trubka prodloužena až k řece, odkud vytékala do řeky. Čerstvá a osvěžující voda
přicházela vhod dětem i dospělým, koupajícím se v parných dnech u starého splavu.
Toto místo zaniklo při stavbě nového splavu roku 1979.
1257
Č. p. 497, Stráně, o. č. 7
v letech
jméno a příjmení
1881– Franz Sklenář
1881– Marie Sklenářová
Leitner
–1952 Marie Nováková
Bedřich Novák
2006
Jan Bauer
2006
Ludmila Bauerová
osobní data
povolání
jiné poznámky
*1872 †1952 v domácnosti
manžel Marie
*1941
*1944
Stráně v roce 1965. Planina na levém břehu řeky, porostlá stromy a náletovými dřevinami, bývala za povodní často zaplavována. Po roce 1970 zde začala výstavba rodinných domů. Fotografie z pohledu od malého hřiště po proudu řeky.
Ve svém putování jsme dospěli až na konec katastru města u obce Pravlov. Nyní se
přesuneme na pravý břeh řeky. Krátce si přiblížíme ulice v této části města.
Zámecká
Ulice je jednou z těch, které nezaznamenaly přejmenování. V devatenáctém století
se užíval německý název Schlossgasse. Jde o nejstarší komunikaci v katastru města,
která od počátků spojovala královské městečko Pravlov s centrem Dolních Kounic.
Ulice začíná ve spodní části pokračováním z ulice Hlavní v místě bývalé městské
brány. Horní část pokračuje za ulicí Bezručovou. Úseku od křižovatky na Trboušany
kolem sklepa č. 44/2 se říká Kelneraj. Tento název je známý již roku 1844, kdy se
o sklepě č. 44/2 hovoří jako o sklepě na pravlovské cestě – Keller an der Prahlitzerstrasse. Vznikl patrně z přesmyčky slov Keller (sklep) a an (na), nebo ze slova Kellerei
(vinné sklepy) zkomolením na lidově používaný název Kelneraj. Dále se hovoří v roce
1881 o pravlovské cestě v souvislosti s novostavbou městských jatek – č. 495/46 na
1258
dnešní Zámecké ulici jako o Schlachthaus in der unter Appatov – Jatka v Dolním
Opatově.
Polní trať Dolní Opatov si zachovala svůj název do dnešních dnů. Její dolní část se
nachází u silnice na Pravlov v místě bývalé zahrádkářské pálenice. Pokračuje vzhůru
k silnici na Trboušany, kde přechází v část Horní Opatov. Hora Opatov byla zřejmě
v minulosti pojmenována podle hodnostáře místního kláštera, který tu snad kdysi míval svůj vinohrad.
Počínaje třemi bytovými domy, lidově zvanými „Jižní město“, se v rozšířeném
údolí řeky Jihlavy rozkládá Niva Jihlavy. Od Pravlova po Odrovice se pak prostírá
Přírodní park Niva Jihlavy, vyhlášený v roce 1999 jako chráněné území na ploše asi
13 km². Katastr města končí těsně před Pravlovem v nadmořské výšce 190 metrů.
Pravlovská Niva mezi dnešním fotbalovým hřištěm a obcí Pravlov byla dříve využívána k zemědělství. Prostor byl rozdělen mezi domkaře na tzv. „pachty“ – smlouvy.
Za každý „pacht“ se platilo šest zlatých za jeden „joch“ (stará plošná míra označující
tři měřice. Jedna míra – měřice = 1 918 m²). Zemědělec, který měl část půdy pronajatou, se nazýval „pachtýř“ a odváděl část úrody (tzv. podílný pacht), v našem případě
za pronajatou půdu odváděl finanční prostředky, tzv. „pachtovné“. Pachtýř se zavazoval propachtovanou půdu zušlechťovat.
Od slova pachtovat (paktovat) s někým, dodnes platí synonymum spolčit se s někým, pronajmout apod.
Na levé fotografii celnice u silnice na Pravlov. Fotografie vpravo z roku 1983 nám zachycuje finální část výstavby tří bytových domů lidově zvaných „Jižní město“. Strážní
domek vidíme v levém dolním rohu.
U silnice pod zámkem v blízkosti fotbalového hřiště byla obec nucena postavit
v roce 1938 zděný strážní domek za cenu 8 633,- Kčs a strážní dřevěnou budku za
730,- Kčs. Zde v době druhé světové války procházela hranice mezi Moravou a německým územím – Sudety. Dále se smělo pouze s propustkou, neboť obec Pravlov
byla již na německém území. Před Pravlovem u silnice pak byla strážnice německé
pohraniční stráže. Torzo strážního domku stálo na svém místě až do devadesátých let
minulého století.
1259
Fotografie z roku 1938 ve směru
od Pravlova. Vzadu stromy podél
řeky, za nimi Stráně. Na střeše kabin fotbalového hřiště sourozenci
Staňovi se svým otcem. Rodina
Staňova měla na starosti ozvučení sportovní akce. Stojící – Marie
Staňová, provd. Heroldová *1914
†1994. Sestra Vlastimila, Františka
a Bořivoje Staňových. Provdala se
do Německa. Sedící vlevo – Vlastimil Staňa *1919 †1945. Bratr
Františka a Bořivoje Staňových
a Marie, provd. Heroldové. Zahynul při osvobozování města
Rudou armádou 8. května 1945.
Ke smutné události došlo takto:
V době osvobozování města v dubnu a květnu roku 1945 si v domě
č. 146/3 na Hlavní ulici německá armáda vytvořila štáb velení.
V tomto domě bydlela rodina Staňova. Tlak ze strany osvobozujících ruských vojsk byl v květnu již tak velký, že se v noci ze 7. na 8. května 1945
německá armáda nenápadně z města vytratila. Ráno kolem šesté hodiny 8. května
přešli Rusové řeku ze Závodí a prohledávali město na pravé straně řeky. Na oznámení
občanů vtrhli do domu Staňových ruští vojáci. Němci však tou dobou již byli pryč
a rusové zde překvapili pouze šestadvacetiletého Vlastimila Staňu. Jeden horlivý
a ještě velmi mladý ruský voják jej omylem zastřelil. Sedící vpravo – František Staňa
*1884 †1967. Obchodník a starosta města v letech 1939 až 1942. Otec Vlastimila,
Františka a Bořivoje Staňových a Marie provd. Heroldové.
Fotbalové hřiště pod zámkem vzniklo v roce 1921. Dne 7. února 1921 na historické
ustavující schůzi, která se odehrála v Besedním domě (později kino) na Hlavní ulici č.
151/15 došlo k založení Sportovního Klubu Dolní Kounice. Ke klubu kopané později
přibyl klub tenisu, házené a ledního hokeje. V roce 1921 již byla sehrána fotbalová
utkání na pozemcích patřících v té době majiteli zámku, hraběti Herbersteinovi, za
poplatek 50,- Kč nájemného za každé utkání. Tato situace trvala celý rok 1922 a část
roku 1923. Pak došlo ke koupi tohoto pozemku za 6 500,- Kč a tento pozemek slouží
fotbalu dodnes. Sportovní klub pak v roce 1931 postavil na svém hřišti pavilon a dokončil oplocení celého hřiště. Podél hřiště také byla vybudována sprintérská škvárová
běžecká dráha, později zde bylo i hřiště pro volejbal.
1260
Vedle fotbalového hřiště pod zámkem se nacházely také tenisové kurty. Roku 1938
zde byl postaven nový stánek (kiosek), ve kterém provozoval hostinskou živnost majitel sklepa na Zámecké č. 2/44 Josef Bauer.
U fotbalového stadionu se směrem k Pravlovu nacházelo zahradnictví. Voda pro něj
byla čerpána z řeky v místech, kde za olšovým hájem za hřištěm začíná hráz s pěšinou do
Pravlova. Tehdy tam totiž byla přirozená tůň s hlubší vodou. Za II. světové války to bylo
zahradnictví rodiny Františka Leonova. Po válce zde býval zahradníkem František Kučera,
nakonec to bylo zařízení Státního statku. Zde pracoval František Svoboda, který bydlel na
Zámecké č. 618/13. V padesátých letech zaniklo zahradnictví a s ním i vodní systém.
Na počátku pravlovské nivy pod zámkem, blízko bývalých sacích trubek pro zahradnictví, byly v osmdesátých letech dvacátého století vybudovány čtyři vrty, které
měly být zdrojem pro městský vodovod. Čerpací pokus sliboval, že bude dosaženo
10 vteřinových litrů kvalitní vody. Po provedení vrtů byla brigádně postavena i čerpací
stanice s potřebnou úpravnou vody. Výsledek však byl jiný. Ve třech ze čtyř vrtů se
objevilo kadmium a jiné těžké kovy a tak zůstal nakonec k použití vrt jediný, který
dával jen 1,5 litru vody za sekundu. To značně změnilo situaci a vodovod, který se budoval z tohoto prostoru po cestě pod zámkem, nakonec zásoboval jen několik výpustí
a rozhodně nemohl být zaváděn do domácností. Nakonec byl na počátku devadesátých
let zrušen a stanice byla odpojena od elektřiny.
V Zámecké ulici je celkem 34 orientačních čísel. Je pokračováním ulic Hlavní
a Bezručova. Nejstarší domy jsou v řadě za křižovatkou na Trboušany po levé straně směrem k městu. V roce 1927 byla před těmito domy vystavěna opěrná zeď u silnice. Zabraňuje domům v jejich sesuvu. Projdeme si ulici výjimečně odzadu, tedy od Pravlova.
Poblíž fotbalového hřiště se u silnice do Pravlova nachází areál Sběrného střediska
komunálního odpadu č. 714/5. V letech 1934 až 1948 zde měl sklad dřeva spojený s pilou Bořivoj Rumpoldt *1890 †1954. Jeho příjmení prošlo během let vývojem a měnilo
se z Rumpold, na Rumpoldt a konečně Rumpolt. Jeho manželkou byla Marie, roz. Kučerová. Pracovala na pile jako sekretářka. Ve stejné době vystavěl v sousedství i dům
s totožným popisným číslem. V roce 1950 zde vznikl podnik Dřevona. Areál koupila
v devadesátých letech stavební firma Welt. Po jejím krachu roku 2004 odkoupilo v dražbě areál město Dolní Kounice, které jej využívá jako sběrný dvůr odpadu.
Č. p. 044, Zámecká, o. č. 2
Původní gotický sklep byl vybudován roku 1477, podle letopočtu, který se nachází
nad portálem původního vstupu do starého sklepa. Původně se jednalo o klášterní
sklep, později zámecký. Jak se dostal sklep, ještě v 19. století nazývaný jako Hraběcí
sklep, do rukou rodiny Bauerovy nevíme. Je však skutečností, že sklep je k roku 1927
již uváděn jako sklep Bauerův. V roce 1844 je v rejstříku obyvatel, domů a jejich majitelů uvedeno Gräfl. Herberstein des Keller.
Josef Bauer se narodil v r. 1845 a zemřel 16. března 1927. Jeho manželka Marie se
narodila 26. ledna 1862 a zemřela 14. května 1945. Po otci Josefovi spravoval sklep
jeho syn Josef, narozený 1. září 1887, který zemřel 6. listopadu 1945. Do majetku ro1261
diny se musel dostat tedy před rokem 1887. Pravděpodobně se tak stalo někdy kolem
roku 1870. Po druhé světové válce došlo ke konfiskaci majetku a vzniku Státního statku
v Dolních Kounicích. Sklep se stal součástí tohoto statku, tedy především jeho vinařského odvětví. Postupně byl sklep modernizován a rozšířen o nové podzemní prostory.
Vlevo fotografie Johanna Haucka z roku 1904, vpravo stav objektu v roce 2012
Pod kopcem zvaným Kelneraj byla v roce 1881 postavena městská jatka. Po jejich
zrušení objekt od šedesátých let minulého století využívala organizace Svazarm, později
Automotoklub Dolní Kounice. Původně u zdi stávala socha sv. Jana Nepomuckého. Po
roce 1990 byla přemístěna na Masarykovo náměstí před kostel, kde se nachází dodnes.
Č. p. 495, Zámecká, o. č. 46
v letech
jméno a příjmení
osobní data
povolání jiné poznámky
1881
novostavba Městských jatek
–1930 Mořic Beyerle
–1927 Františka Beyerlová
*1877 †1927 v domácnosti
–1944 Marie Karbašová
–1944 František Pešek
Objekt bývalých jatek vlevo na fotografii kolem roku 1930, vpravo stav v roce 2013
V roce 1979 až 1980 proběhla vedle bývalých městských jatek stavba palírny, moštárny a sušárny ovoce, běžně nazývaná Zahrádkářská pálenice. Objekt má č. 791/48.
1262
Foto ze stavby zahrádkářské pálenice rok 1980: 1 – František Macháček, 2 – Vojtěch
Kočí, 3 – Josef Šimbera, 4 – Stanislav Kučera, 5 – Pavel Kadaňka, 6 – Zdeněk Tropp,
7 – Karel Pipal, 8 – Hladký, Trboušany, 9 – Antonín Elsner
Č. p. 003, Zámecká, o. č. 42
v letech
jméno a příjmení
před 1844 Karel Machotka
1844
Václav Jakoubek
1850
Jakoubková
1915
Jan Kocanda
osobní data
†1915
Marie Kocandová
1915–1944 Václav Kocanda
Marie Kocandová
*1872 †1952
*1875 †1954
1944–1976 Marie Hájková
*1900
1944–1976 Alois Hájek
*1892
1921–1940 Stanislav Hájek
*1921 †1940
Oldřich Hájek
*1923 †1981
Jindřiška Hájková
*1931 †1999
1263
povolání
jiné poznámky
šafář
manželka
Jana, roz.
Světlíková
syn Jana
manželka
Václava,
roz.Vlková
dcera Václava,
manželka
Aloise Hájka
syn Aloise
a Marie
roz. Psotová,
manželka
Oldřicha
Č. p. 004, Zámecká, o. č. 40
v letech
jméno a příjmení
1657– Joseph Zlatnik
1748
Lukáš Mühlberger
1775
Josef Skorpiek
1844
Jakub Balšínek
1850
Josef Friese
1880–1932 František Puttnar
1880–1940 Terezie Puttnarová
–1915 Jan Kocanda
–1915
osobní data
jiné poznámky
mlynář
*1851 †1932
*1859 †1940
†1915
hraběcí šafář
Marie Kocandová
*
1915–1944 Osvald Kocanda
*1900 †1967
1915–1937 Anděla Kocandová
*1897 †1937
Marie Kocandová
povolání
*1902 †1963
Matěj Zimmermann
Antonie Zimmermannová
manželka
Jana Kocandy
syn Jana
a Marie
1. manželka
Osvalda, roz.
Puttnarová
2. manželka
Osvalda, roz.
Zimmermannová
otec Marie
provd.
Kocandová
manželka
Matěje,
roz. Hašková,
matka Marie
provd.
Kocandová
Dům konfiskován r. 1945
Osvald Kocanda
1932–2000 Eliška Ambrožová
*1930
*1932 †2000
Václav Ambrož
syn Osvalda
a Anděly,
v r. 1955
se odstěhoval
do Brna
dcera Osvalda
a Anděly
manžel Elišky
příště pokračování ulice Zámecká, Trboušanská
Bruno Němec
kronikář města
tel.: 732 605 376
[email protected]
1264
Z činnosti MŠ
Malé hudební nadechnutí
Každý rok, v druhé polovině května, připravujeme v klášteře Rosa coeli výstavu dětských výtvarných prací a malý flétničkový koncert. Pro rodiče a všechny, kdo projeví zájem. Tentokrát jsme rozšířili každoroční výtvarnou výstavu o hudební vystoupení. Starší
děti většinou už bez ostychu před publikem recitují, zazpívají či zapískají na flétničky.
Trému se pomalu učí překonávat. Chválíme je za důstojný přístup a vážnost, s jakou
ke koncertu přistoupily. Mile nás překvapili naši nejmenší. Nedávno se ještě učili, jak
se odloučit od maminky a po několika měsících pro ni připravují krásné obrázky, tančí
a spolu s květinou předávají dárek, který sami namalovali.
Vážíme si přístupu veřejnosti, bohaté návštěvnosti. Pro děti to jsou první cenné zkušenosti s vystoupením na veřejnosti. Děkujeme všem, kdo jste přišli naše děti podpořit.
Prostředí kláštera Rosa coeli je jedinečné. Ceníme si možnosti klášter s dětmi navštívit, nadechnout se ve starých kamenných zdech, přiblížit dětem historii, prožívat úctu
a obdiv ke stavitelům této památky.
Mgr. Dagmar Kafrdová, ředitelka MŠ
27
Městská knihovna v Dolních Kounicích
Nové knihy za březen, duben a květen 2013
13
17
316
32(437)
37
37
37
37
613
613
615
615
636
636
641
74
74
914
914
914
914
915
916
918
929
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
Byrne, Lorna
Hamann, Brigitte
Pease, Allan
Zídek, Petr
Kirchnerová, Veronika
Kotlán, Igor
Kotlán, Pavel
Callan, Jamie Cat
Mačingová, Antónia
Loyd, Alexander
Tschenze, Vadim
Prombergerová, Iveta
Zadina, Josef
Salamony, Sandra
Brýdová, Monika
Matragi, Blank
Czupryn, Adriana
Paszkiewicz, Piotr
Šmíd, Jan
Šmíd, Jan
Vacková, Monika
Vacková, Monika
Vacková, Monika
Lednická, Blanka
Becker, Zdenka
Benková, Jana
Bradford, Barbara
Taylor
Cimický, Jan
Clark, Carol Higgins
Cobb, Thomas
Coelho, Paulo
Cole, Martina
Collins, Jackie
Devátá, Ivanka
Devátá, Ivanka
Ebert, Sabine
Erickson, Carolly
Forsyth, Frederick
Forsyth, Frederick
Francková, Zuzana
Francková, Zuzana
Andělské poselství naděje
Principy splněných přání
Řeč těla lásky
Po boku
Přijímací zkoušky na VŠ
Nápady pro rodičovskou dovolenou
Testy obecných studijních
předpokladů a základy logiky
Testy obecných studijních
předpokladů a základy logiky
Jak Francouzky hledají štěstí
Zhubněte jednou provždy
Léčebný kód
Staroruští léčitelé
Drůbež na vašem dvoře
Chov králíků
1000 nápadů na zdobení dortů
a dezertů
Malování na obličej
Jedu dál
Švýcarsko
Kanárské ostrovy
Obrázky z Bretaně
Obrázky z Bretaně podruhé
Japonsko & Korea
Madagaskar náš osudový
Přes Altiplano na svatbu
Sestavte si rodokmen
Kolombína
Máš, cos chtěl, miláčku!
Mosty osudu
Testament hraběnky Tiefenfeldové
Podvod
Bláznivé srdce
Rukopis nalezený v Akkonu
Bestie
Plavba za všechny prachy
Jen jednou mladá
Lázeňská kúra
Tajemství porodní báby
Třetí královna
Mstitel
Spis ODESSA
Hra na schovávanou
Římské obrázky
28
3
1
2
1
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
Glattauer, Daniel
Goldberg, Leonard
Gortner, C. W.
Hejkalová, Markéta
Irving, John
Ivančáková, Ivana
Jackson, Lisa
Janečková, Klára
Keleová-Vasilková,
Táňa
Kepler, Lars
Kepler, Lars
Kessler, Leo
Kindlová, Barbora
Kubátová, Táňa
Ludlum, Robert
Mann, Thomas
Mrázová, Petra
Nesbo, Jo
Nezval, Vítězslav
Payne, C. D.
B
B
B
B
B
B
B
B
B
M
M
M
M
M
M
MN 395
MN 596
Pekárková, Iva
Riley, Linda
Robb, J. D.
Roberts, Nora
Roslund, Anders
Samant, Michaela
Steel, Danielle
Váňová, Magda
Žák, David Jan
Hergé
London, Jack
Marešová, Jarmila
Mlynowski, Sarah
Řeháčková, Věra
Vodňanský, Jan
Krzyzanek, Joanna
Dungel, Jan
MN 74 Koubská, Patricie
MN 796.7 Trujillo, Eduardo
MN 799 Boden, Ben
Navždy tvůj
Pacient číslo jedna
Zpověď Kateřiny Medicejské
Andělé dne a noci
Syn cirkusu
Velké holky nepláčou
Novicka
Prokletý původ
Ranč u dědečka
Paganiniho smlouva
Svědkyně ohně
Únik do Říše
Ploty uvnitř nás
Léta s Hubertem
Trevayne
Smrt v Benátkách
Osudová volba
Netopýr
Manon Lescaut
Dědictví aneb Jak Helena ke štěstí
přišla
Multykulty pindy jedný český
mindy
Tajemství černé orchideje
Smrtící nevinnost
Spojeni osudem
Box 21
Jak chutná masala
Zrada
Náhoda nebo osud
Návrat Krále Šumavy
Faraonovy doutníky
Bílý tesák
Bajky
Co by kdyby... Sněhurka nesnědla
otrávené jablko
Když spadne kluk rovnou z nebe
Dětem
Abeceda slušného chování pro děti
Atlas ryb, obojživelníků a plazů
České republiky
Převleky a masky pro každou
příležitost
Závodníci v super rychlých strojích
Začínáme rybařit
2
3
5
1
2
1
1
Jana Káčerková, Městská knihovna
29
Svatogothardské vinařské slavnosti
Svatogothardské vinařské slavnosti patří k pravidelným a uznávaným akcím nejen v Mikroregionu Ivančicko, ale získaly si
svou pozici i mezi vinaři a vinařskou veřejností obecně.
6. ročník vinařských slavností
se uskutečnil v sobotu 4. 5. 2013.
Záštitu nad celou akcí převzalo Město Dolní Kounice, obec
Nové Bránice, Moravské Bránice, Mělčany, Pravlov a Bratrstvo
vinařů a kopáčů 1737 o.s.
Starosta města pan Karel Zalaba a pan farář Karel Obrdlík v úvodu přivítali všechny milovníky dobrého vína
a seznámili je s celodenním programem. Pozvání přijala i kounická rodačka Lucie
Kovandová, která letos získala titul
Česká Miss World.
Doprovodný program moderoval zpěvák a konferenciér pan Karel
Hegner s Cimbálovou muzikou Aleše
Smutného. K dobré náladě zazpíval
i Pěvecký sbor Mužáci z Pohořelic.
Návštěvníci mohli ochutnat přes
300 vzorků vín od více než 100
vinařů z dolnokounické oblasti.
V tento den jsme nezapomněli ani na naše nejmenší, pro které byla připravena i trampolína
a skákací hrad, který městu zapůjčila skupina ČEZ.
30
Mladí brněnští symfonikové
Orchestr Mladí brněnští
symfonikové je těleso mladých hudebníků, kteří patří
mezi nejlepší studenty a absolventy všech základních
uměleckých škol ve městě
Brně a blízkém okolí. V současné době soubor tvoří více
než 65 studentů středních
a vysokých škol. A právě tito
nadaní umělci přijali naše pozvání a 8. 6. 2013 vystoupili
v klášteře Rosa coeli.
Na programu zazněly skladby od A. Dvořáka i J. S. Svendsena pod vedením skvělých dirigentů G. Tardonové a T. Krejčího.
Dirigenti, solisté i všichni účinkující hudebníci byli po skončení koncertu odměněni květinami a dlouhotrvajícím potleskem nadšeného obecenstva.
Tento večer byl krásnou a důstojnou slávou blížícího se hudebního svátku – Dne
evropské hudby.
Den dětí
V sobotu 1. června 2013 se v kulturním domě uskutečnil již tradičně pořádaný Den dětí.
TIC města ve spolupráci s ČSŽ pro děti připravilo několik zábavných stanovišt, kde děti
31
plnily zajímavé úkoly – sportovní, postřehové i paměťové. Po splnění všech disciplín
následovala pro všechny děti sladká odměna i prémie v podobě vybraných dárků.
Touto cestou bych ráda poděkovala našim stálým sponzorům, díky kterým jsme
mohli více než 120 dětí obdarovat. Sponzoři: Město Dolní Kounice; Papír, hračky
Dvořáková; Drogerie Světlík; J. Zalabová; fa Romapol; Řeznictví Janíček & Čupa.
Ing. Jana Jurková, vedoucí TIC
Pálení čarodějnic
Letošní třetí ročník Pálení čarodějnic se poprvé uskutečnil
na Malém hřišti za klášterem. Počasí nám přálo i přes nepříznivou předpověď, hranice s čarodějnicemi vzplála úderem
18. hodiny a akce se všem líbila. Přišlo mnoho rodin s dětmi, které si spolu hrály a celé pozdní odpoledne bylo plné
zábavy a hlasitého smíchu. Díky hojné účasti se potvrdilo,
že Malé hřiště je pro občany DK dostupnější variantou než
Šibeničná, kde se Čarodějnice konaly v minulých letech.
Velký dík patří dětem, které přinesly vyrobené čarodějnice,
také Městu Dolní Kounice za zakoupení občerstvení.
Těšíme se zase za rok!
Veronika Nováková
32
Kritérium pravdivosti
V polském časopisu Fronda 6/99 objasňuje kardinál Joseph Ratzinger důvody relativismu, zlehčující náboženská pojetí: „Jedním z důvodů je technicko-pozitivistický
světový názor. Technik se zabývá experimenty a je zvyklý, že se může na něco spolehnout. Metoda, která vede k velkým výsledkům, se jeví jako jediná, která vůbec
může vést ke správným výsledkům. Všechno, co nelze dokázat podobným způsobem,
se jeví jako nejisté. To má za následek, že jako na spolehlivé se nahlíží pouze na ty
věci, které mají nějakou materiální nebo technickou souvislost. Všechno ostatní je
subjektivní, zůstává nejisté. Všechna konkurující si náboženství nebo také filozofie se
mohou jevit pouze jako vzdálené odkazy nějaké nedosažitelné pravdy. K tomu ještě
přistupuje názor, že víra v určitou pravdu dělá netolerantním. Když někdo věří, že
poznal pravdu a chce ji hájit, pak se o něm řekne, že je netolerantní k jiným pravdám.
V tomto smyslu je vlastně křesťanská víra v pravdu zjevení nedemokratická. Dělá, jak
se zdá, toleranci nemožnou. Nebezpečnost relativismu spočívá v tom, že je tak zřejmý
a že je lidem dneška velmi blízký. Ale všechny důležité otázky lidství – život, smrt,
Bůh, stejně jako etické otázky – tak propadají libovůli. A když jsou odpovědi na velké
etické otázky libobolné, nenacházíme-li žádnou společnou odpověď, pak je člověk
v nebezpečí. Tímto způsobem ohrožuje relativismus nejen víru a stává se jakousi hrou
mezi mnoha náboženstvími, ale ohrožuje také morální soudržnost lidstva. V žádném
případě nemůžeme říct, že všechna náboženství jsou pravá. Spíše můžeme přiznat:
v mnoha náboženstvích, anebo ve většině z nich jsou – vedle bludných a sporných
aspektů – prvky pravdy. V důsledku toho nekonvergují náboženství v určitém smyslu
pouze k sobě navzájem, ale nesou v sobě určitou vnitřní dynamiku ke křesťanství.
Náboženství nejsou ani zcela pravá, ani zcela falešná: jsou v nich zcela odlišným
způsobem vedle sebe prvky pravdy i bludu. Náboženství totiž vycházejí z přirozeného
zjevení. Člověk se vůči Bohu nestal zcela slepým. V člověku stále ještě hovoří Bůh.
V náboženstvích je obsaženo Boží praposelství, i když často značně zatemněné…
Jednotlivá náboženství mohou nabídnout prvky, které vedou na cestu, ale mohou mi
také nabízet prvky, které od této cesty odvádějí… Když opravdu nevěříme, že Kristus je Syn živého Boha, Boží Slovo, že je pravdou to, co říká, pak je celé křesťanství
pouhou tradicí. Pak můžeme křesťanství pokládat za něco krásného, estetického nebo
něco podobného, ale ztrácí svou životní sílu. Protože pro náboženství, které nepokládám za pravé, nejsem ochoten trpět. Ale křesťanství, pro které nejsme ochotni trpět,
nemá žádnou poslední cenu, protože se mi nakonec pohodlnost zdá důležitější než
víra v Boha. Proto nebezpečí, že škrtneme nárok pravdy, znamená ve skutečnosti,
že propadáme pohodlnosti, že již nepřijímáme velikost křesťanství. Proti tomu stojí
obdivuhodné slovo Tertulliánovo, který napsal: Kristus neřekl: Já jsem zvyk, nýbrž:
Já jsem pravda.“
S pojmem náboženství a víry jsou spojeny nejrůznější představy. Žádné však až
k plné transcendentní skutečnosti nedosáhnou. Z tohoto pohledu se dá zdůvodnit exis33
tence velkého množství náboženství. Ačkoliv mají rozdílnou vnější podobu, spojuje je
upřímný pokus – Boha, jak jej poznávají, uctívat a orientovat k němu život. Položme
si přímo několik provokativních otázek: Které náboženství má pravdu? Křesťané, židé
a muslimové věří v jednoho Boha, ale v řadě svých dogmat se liší. Pravda je však
jediná (na rozdíl od tvrzení relativismu) a při tom představitelé a věřící každého ze
zmíněných náboženství tvrdí, že zrovna oni hlásají pravdu. Není to jejich namyšlenost, když je zřejmé, že skutečnou pravdu zná pouze Bůh? Nebylo by poctivější si
přiznat, že pravda je pouze to, co je ve všech těchto náboženských směrech společné
a další tvrzení, ve kterých se tyto náboženské tradice liší, jsou pouze jejich hypotézy?
Ekumenický patriarcha Bartoloměj I. prohlásil: „Pravda se nebojí dialogu.“
Richard Schaeffler svou knihou Filosofie náboženství (Praha, Academia, 2003)
v překladu Jolany Polákové vyplňuje mezeru v české filozofické literatuře věnované otázkám podstaty a pravdy náboženství. Jenomže filozofie náboženství není ani
religionistika ani teologie a nevyčerpává se tím, že podává jen šikovně sjednocenou
mnohost názorů. Její úkol je nesrovnatelně větší. Musí odpovědět na otázku, kterou
tak často kladl Tomáš Akvinský, totiž quomodo se habeat veritas rerun (jak je to
s pravdou věcí), což v našem případě znamená: jak je to s pravdou náboženství?
Avšak na pravdu náboženství se můžeme ptát velmi různými způsoby, jako například:
1. V jakém smyslu lze tvrdit, že různá náboženství nejsou jen snůškou všemožných
iluzí, ale že mají v sobě jakési jádro pravdy? 2. A pakliže toto jádro pravdy v nich
je, mají ho všechna náboženství, anebo jen některá? 3. A je snad možný i ten případ,
že pravdivé je pouze jedno jediné náboženství, zatímco všechna ostatní jsou jen ďábelským šálením? 4. Anebo spíš jsou všechna náboženství pravdivá v míře, v níž se
podobají a blíží relativně nejpravdivějšímu z nich? 5. Nebo jsou pravdivá, jen pokud
každé představuje jedno zastavení na křížové cestě lidského ducha v jeho věkovité
pouti za svým konečným a nevratným zbožštěním? 6. Anebo snad jsou náboženství
pravdivá nikoli jen v to smyslu, že pravdu „mají“, ale především v tom smyslu, že
pravdu „konají“? Tyhle otázky navozuje četba zmíněné knihy, ale neodpovídá na ně,
protože každá z oněch šesti namátkou uvedených otázek už svou formulací podsouvá
určitou filozofii náboženství. Rozhodnout o pravdě náboženství v její úplnosti a konečné platnosti ovšem nepřísluší filozofii, jako kdyby filozofický rozum, a jenom on,
seděl na nejvyšší soudné stolici pravdy, z níž by měl vynášet své verdikty o pravdě
náboženství. Z dějin lidské kultury je dostatečně zřejmé, že náboženství žije svým
životem, velmi nezávisle na tom, co o něm filozofie soudí.
Z hlediska praktického života papež František v květnové katechezi zauvažoval:
„Žijeme v době, která je poněkud skeptická vůči pravdě. Benedikt XVI. častokrát
mluvil o relativismu, tj. tendenci mít za to, že neexistuje nic definitivního a myslet
si, že pravda plyne z konsensu nebo z toho, co si přejeme. Vyvstává otázka: existuje
vskutku pravda? Co je ‚pravda‘? Můžeme ji poznat? Můžeme ji nalézt? Vybavuje se
mi otázka, kterou položil římský místodržitel Pilát Ježíšovi, který mu předtím vyjevil
hluboký smysl svého poslání: ‚Co je pravda?‘ Pilát nedovede pochopit, že Pravda stojí
před ním, neumí v Ježíši spatřit tvář pravdy, která je tváří Boha. A přece Ježíš skutečně
34
je Pravda, která se v plnosti časů ‚stala tělem‘ a přišla mezi nás, abychom ji poznali.
Pravda se nedá uchopit jako nějaká věc, pravda se potkává. Není vlastnictvím, nýbrž
setkáním s Osobou.“
O pravdě, opět velmi prakticky, přemýšlí i sv. Maxmilián Kolbe, propagátor moderních sdělovacích prostředků, umučený v koncentračním táboře v Osvětimi. Napsal: „Pravda je pouze jedna. Stejně tak i v náboženství. Ani v náboženských pravdách
tomu není jinak. Na světě se můžeme s různými náboženskými přesvědčeními a často
rozšířeným názorem, že každé náboženství je dobré. Ale s tímto názorem nelze souhlasit. Je pravda, že mnozí z těch, kteří neuznávají žádné náboženství nebo vyznávají
to či ono náboženství, mohou být před Bohem zproštěni viny, neboť jsou upřímně
přesvědčeni, že jdou cestou pravdy, ale ve skutečnosti a v náboženských záležitostech
může být pravda pouze jedna a ti, kteří smýšlejí o věcech jinak, než jak ve skutečnosti
jsou, se mýlí. Pouze ten, kdo posuzuje podle pravdy, má pravou víru. A proto, je-li
pravda, že existuje Bůh, mýlí se bezbožníci, kteří tvrdí, že není, kdyby ale skutečně
nebyl, mýlili by se všichni, kdo vyznávají jakékoliv náboženství. Dále, je-li pravda, že
Ježíš Kristus vstal z mrtvých, pak je pravda to, co učil, a to, že byl vtěleným Bohem,
pokud nevstal z mrtvých, nemají všechna křesťanská náboženství žádné opodstatnění.
Žádnou pravdu nemůže nikdo změnit, ale pouze ji hledat, najít a uznat, přizpůsobit
svůj život, jít cestou pravdy ve všech věcech, a zejména těch, které se týkají posledního cíle života, vztahu k Bohu. Pod sluncem není člověka, který by nehledal štěstí,
a v každém našem činu nás štěstí v té či oné podobě osvěcuje jako cíl, k němuž přirozeně směřujeme. Avšak štěstí, které nestojí na pravdě, nemůže být – ostatně jako
sama nepravda – trvalé. Pouze pravda může být a je neochvějným základem štěstí jak
jednotlivých lidí, tak i celého lidstva.“
Co je pojem pravdy o Bohu? Je pravda cosi, na čem se shodneme (konsensus)?
Nebo je to systém určitých výroků, které nejúplněji vysvětlují realitu (koherence)?
Nebo je pravda, jak tvrdili někteří antičtí filozofové (Aristotelés) a později středověká
křesťanská filozofie (Tomáš Akvinský), shoda skutečnosti a poznání, měřítko pravdivosti? Pravda může být pouze shoda mezi skutečností a lidským poznáním. Míra, měřítko tedy neleží na straně lidského poznání (kritériem není ani koherence ani shoda
určité skupiny lidí či subjektivní názor), mírou pravdivosti jsou skutečnosti, věci, fakt,
které existují nezávisle na všem, co je nahodilé. Mírou všech skutečností je ten, kdo
je jejich původcem, stvořitelem nebo od koho pocházejí, co je způsobilo, tedy to, co
označujeme jako Bůh.
Všechna tři monoteistická náboženství se nezakládají pouze na tomto hledání, ale
na tom, co označují jako Boží zjevení, tj. určitý vstup Boha do dějin, jeho slovo obrácené k člověku. Pro Židy toto zjevení představuje tóra, pro křesťany bible a muslimové
jako jediné Boží slovo k proroku Mohamedovi považují korán. Ale odtud pramení
vzájemná neshoda: spojuje je sice víra v existenci jednoho Boha, dokonce určitá prahistorie této víry. Židé však neuvěřili, že Ježíš je plné zjevení Boha a očekávaný Mesiáš, narozdíl od křesťanů. Muslimové jej narozdíl od křesťanů neuznávají víc než jako
proroka. V tom je zásadní neshoda. Co bude asi pravděpodobnější: je pravda pouze to,
35
co je společné těmto třem náboženstvím, nebo může být pravda také něco víc? I v dalších otázkách pravda někde leží a má smysl ji hledat – jako kritérium pro hodnocení
pravdivosti všech náboženství.
Jednou skutečností křesťanství všechna světová náboženství předstihuje: v Kristu
se Bůh sám vydal hledat člověka. Do té doby hledal člověk Boha a jako vodítko měl
vlastní rozum a světlo sporého božího zvěstování čerpané z díla stvoření a ze slov
„proroků“ různých náboženství. V Kristu se Bůh sám stává zjevným a zjevným se stává také poměr mezi Bohem a člověkem. V tom spočívá naprostá odlišnost křesťanské
víry, její platnost a závaznost. Jedinečnost křesťanství nezakládá zvláštní obsah jeho
zjevení, učení a požadavků, nýbrž skutečnost, že Bůh sám sebe „vyjádřil“ v Ježíši
Kristu. Pohan Celsus prohlásil v polemice s Origenem základní křesťanské pravdy za
absurdní a podstatný omyl křesťanství viděl v jeho nároku na výlučnost trvalé pravdy.
S podobnou výtkou se setkáme i dnes v podobě moderního pluralismu a relativismu.
Křesťanská víra tedy není jedním z mnoha náboženství, je setkáním s Kristem,
v němž sám Bůh hledá naši blízkost a dává poznat a zakoušet svoji lásku k nám. Bůh
vychází vstříc vrozené touze člověka, sídlící v hloubi lidského nitra. Myslitel Antoine
de Saint-Exupery poznamenal: „Dobře vidíme jen srdcem. Opravdu důležité věci jsou
očím neviditelné.“
K problému pravdivosti různých náboženství se vyjadřuje sborník Naše víra (Zvon,
České katolické nakladatelství, Praha1990): „Náboženství se nám představují jako
tisíce bohů, kultů, chrámů, tisíce odpovědí a představ. Už na první pohled je patrné, že si tato početná náboženství ve svých výpovědích odporují. Ale které je potom
správné? Všichni přece říkají, že mají pravdu, komu teď máme věřit?“ To je otázka,
kterou často slýcháme. Lze se divit, že mnozí lidé úplně zanechávají svého hledání
a docházejí k závěru, že „každý se stane šťastným podle svého“, neboť „všichni přece
máme jen jednoho Boha“. Nebo: „Je jedno, v co člověk věří, hlavně když má nějakou
víru“. Právě s tímto postojem se setkáváme u mnoha našich současníků, ale běžně také
u všech starých pohanských náboženství a v podobné formě také v buddhismu.
Vyjádřeme tento problém v celé jeho ostrosti: Je křesťanství také jen jednou takovou formou uctívání Boha (náboženskosti) mezi mnoha jinými, nebo zaujímá zvláštní
místo? Je křesťanské náboženství také jen jedním, i když snad velmi vysokým projevem lidského úsilí navázat s Bohem vztah?
Chceme-li o tom mluvit, musíme předem vyloučit jakékoliv podezření z nespravedlnosti nebo domýšlivosti vůči jiným přesvědčením. Každý lidský pokus uctívat
Boha v míře vlastního poznání je nutno mít v úctě. Už proto, že každý z těchto lidí má
nejlepší vůli sloužit Bohu podle svých sil.
Nám však jde o náboženství v objektivním smyslu, to znamená o obsah jeho výpovědi o Bohu a člověku. A zde je nutno říci: V každém náboženství jsou nepochybné
prvky pravdy. Ale už prostá úvaha ukazuje, že všechny výpovědi, které vyslovují různá náboženství o Bohu, nemohou být pravdivá zároveň. Buď je Bůh jeden, anebo je
mnoho bohů, buď je Bůh všemohoucí, anebo je sám podroben temným silám osudu,
buď je Bůh osobní bytost, která svým rozumem řídí svět, nebo je neosobní moc, která
36
všem vládne a je totožná se světem. Obojí nemůže být nikdy zároveň správné. V náboženstvích také existují – jak ukazují dějiny – klamy a omyly, vzpomeňme jen na lidské
oběti v různých kultech. I když náboženství obsahují dílčí pravdy, i když měla pro
svůj kulturní stupeň velký dobový význam, i když mezi jejich věřícími vládla veliká
zbožnost, základní představa o Bohu a člověku je v nich nesprávná.
Možná právě pro tento historický pohled na náboženství dnes tolik lidí myslí, že
náboženství je pro slabé, že člověka zotročuje. Tato náboženství opravdu člověka potlačovala. Není však naprosto pravda, že člověk je nástroj bez vůle v rukou bohů
a že „všechno je určeno“. Naše každodenní zkušenosti mluví proti tomu. Daří se nám
život měnit a činit lidsky důstojným. Ony dávné výpovědi o Bohu a o člověku proto
nemůžeme přijmout.
Křesťanství má už od základu jinou zvěst o Bohu. Podle ní Bůh dal svým tvorům
svobodu a samostatnost, která jde tak daleko, že člověk dokonce může Boží stvoření
zničit… To, co dnes mnohé vede k nevěře, je možná jen špatně pochopené křesťanství.
I když uvedená náboženství odmítáme, přece nemáme právo odsuzovat lidi, kteří je
přijímají, nebo se snad nad ně vyvyšovat. V určitém smyslu mají všechny tyto představy o Bohu své oprávnění, protože nikdo nemůže poznat Boha, jaký skutečně je. Avšak
(a nyní přichází to rozhodující) to všechno platí pouze potud, pokud je člověk odkázán
na své vlastní uvažování, pokud Bůh sám o sobě něco nesdělil. V tom okamžiku – totiž, kdy mluví Bůh, může člověk jen naslouchat. Tím je překonán každý předcházející
poctivý pokus přiblížit se Bohu vlastními úvahami a silami.
To je zvláštnost víry „nechce nalézt Boha ‚zdola‘, počínajíc lidským hledáním, ale
Bůh sám nám jde ‚shůry‘ vstříc. V tom záleží její platnost a závaznost. Jedinečnost
křesťanství se nezakládá na zvláštním obsahu jeho nauky a požadavků, nýbrž na tom,
že Bůh se v Kristu stal jedním z nás. Zde se situace obrátila o 180 stupňů. V náboženstvích se člověk snaží hledat Boha, aby ho pak svým způsobem uctíval. Ve zjevení jde
Bůh za člověkem, přichází k nám a sděluje nám, jaký je a jaký má k nám vždy vztah.
Člověk na to odpovídá oddaností ve víře. Božím zjevením nastupuje na místo náboženství – víra. Křesťanská víra tedy není jedním z mnoha náboženství. Je to osobní
setkání s Kristem, v němž Bůh sám hledal naši blízkost“ (Naše víra, Zvon, 1990).
V knize Rozhovorů Petera Seewalda (Portál, Praha, 1997) rozebírá kardinál Joseph
Ratzinger aktuální pokušení rozmělnění pravdy relativismem – opět z jiného aspektu, říká: „…relativistické hnutí se velmi rozšířilo. Modernímu člověku se zdá nedemokratické, netolerantní a s nezbytnou skepsí vědce neslučitelné říkat, že my máme
pravdu a to ostatní pravda není, nebo je pravda jen částečně. Právě v demokratickém
pojetí života ovlivněném myšlenkou tolerance se stává velmi ožehavou otázka, zda-li
smíme dále pokračovat ve svém dosavadním chápání křesťanství. V Indii se to spojilo
s tamější náboženskou tradicí, která vždycky hledala boha pouze v tom, co je nepojmenovatelné. Náboženství jsou potom pouhé reflexe, odrazy a odlesky božství, které
se nikdy nezjevuje. Podle toho by tedy pravé náboženství nemohlo existovat. Zajisté,
Kristus je v tomto pojetí jednou z velkých, výjimečných postav, ale člověk by si měl
37
přesto uvědomit, že se v něm zjevilo jen to, co se zjevilo i v ostatních náboženstvích.
Zde se spolu sloučilo demokraticko-tolerantní ladění světa a velká kulturní tradice.“
Teologové se snaží uchopit některé charakteristiky pojmu pravdivosti náboženství
jak uvádí teoložka ThLic. Mgr. Denisa Červenková, Th. D. vyučující na Katolické
teologické fakultě UK, ve své práci Pravda a náboženství-teologická mínění – jsou
rozmanitá. Kontroverzní německý teolog Hans Küng dospěl k závěru, že otázku pravdy v souvislosti se světem náboženských tradic a jejich soužití je lépe neřešit a zabývat se především etickými problémy. Většina současných teologů naopak hájí tázání
po pravdivosti jednotlivých náboženství jako nezbytné. Právě zde podle Aldo Terrina
tkví rozdíl teologického bádání oproti religionistickému přístupu k náboženství. Pro
badatele, kteří stojí „vně“ ambitu teologie, totiž pravdivost teologického výroku je
spíše záležitost víry: součástí systému náboženského přesvědčení, které religionista studuje. Polemizuje také s rozlišením na „teologii zevnitř“ a „teologii zvnějšku“
(religionistiku), už proto, že „vnější“ přístup k teologickým tématům podle něj příliš
disociuje výroky víry od možné pravdivosti těchto výroků. Posun tázání od pravdy ke
smyslu s sebou nese jisté riziko nezakotvenosti. Náboženství se může stát záležitostí
etiky a estetiky: hrou různých interpretací bez dalšího zakotvení či redukcí náboženství na jeho etické aspekty.
Marcello Bordoni zmiňuje posun v chápání samotného konceptu pravdy: Dnes se
jeví důležité překonat absolutizaci příliš abstraktního, zpředmětňujícího pojetí pravdy,
příliš vzdáleného subjektu a dějinnosti a pojednat ji mnohem konkrétněji a dějinněji,
tj. jako pravdu Ježíše Krista. V kontextu západní evropské kultury jsme si zvykli definovat pravdu per exclusionem, na základě aristotelského principu kontradikce, podle
nějž určitý výrok ke své pravdivosti musí být mj. jediný a absolutní, přičemž ostatní
alternativy jsou jím buď vyloučeny nebo v něm zahrnuty. Toto pojetí poznamenalo
i pojetí náboženství. Křesťanství definované jako „pravé náboženství – vera religio“ je
tedy jediné a absolutní. Teolog Knitter ovšem nabídl jiný „relacionální model pravdy“,
v němž je pravda definována vztahem. Tento nový model pravdy přináší poměřování
náboženství podle jeho schopnosti ustavit vztah, interagovat s ostatními pravdami.
Každé náboženství má cosi jedinečného, je schopno učit druhé i učit se. Jedinečnost
pravdy podle něj vyžaduje existenci dalších pravd.
Nelze jednoduše opustit princip pravdy „bytí v pravdě“ příklonem k „bytí ve spáse“
k soteriologické tématice a důrazu na existenciální, zkušenostní aspekt, který vysvětluje
současný příklon ke strukturně dialogickému charakteru pravdy, tématům jako je odlišnost, svoboda, subjektivní zkušenost a koherence svědomí. Také Adolfo Russo se vrací
k distinkci vera či falsa religio tradičního teologického pojetí (po vzoru antického religio-superstitio), kde kritériem rozlišení je vztah té které náboženské tradice ke zjevení.
Religionistika (filozofie náboženství) podle něj upřednostnila kategorii religio naturalis
(rationalis), které se může shodovat s křesťanstvím, kde pak je kritériem pravdivosti
ratio (rozum), nikoli zjevení. Předpokládá tedy existenci jistého kritéria pravdivosti konkrétní náboženské zkušenosti a vyvozuje je z existence Božího zjevení v dějinách: je-li
tu zjevení, bude tu zřejmě i dějinné kritérium, které umožňuje zjevení jakožto takové
38
vůbec rozpoznat. Koncilní dekret Ad gentes o misijní činnosti církve uznává, že „seménka Logu“ či pravdy jsou obsažena i v jiných náboženských tradicích a můžeme tedy
vyvozovat jejich společný zdroj a doufat, že jsou tu kritéria k jejich odlišení. 9. článek
zmíněného koncilního dokumentu mj. říká: „Misijní činnost není nic jiného a nic menšího než zjevování – epifanie – Božího plánu a jeho naplňování ve světě a v jeho dějinách,
v nich Bůh prostřednictvím misií zjevně uskutečňuje dějiny spásy… Cokoliv z pravdy
a milosti bylo vlivem tajemné Boží přítomnosti už u pohanských národů, to osvobozuje
od nákazy zla a vrací jejich původci Kristu… Proto všechno dobré, co je zárodečně
uloženo v srdci a mysli lidí nebo v obřadech a kulturách národů, nejen se neničí, ale
ozdravuje, povyšuje a dotváří k Boží slávě…“
Jestliže pro křesťana je vrcholem zjevení Ježíš Kristus, on je posledním kritériem
zjevené pravdy, Božího slova k člověku, je třeba se dále tázat, zda je nutným závěrem neexistence jiných dějinných zjevení, či naopak je možné tázat se po koexistenci
různých Božích manifestací (Kristus přitom zůstává posledním kritériem každé náboženské zkušenosti a Božího sdělení). Když říkáme, že ostatní náboženství mají svou
pravdivost poměřovat křesťanstvím, nevnucujeme jim určité vnější měřítko a netvrdíme, že jsou vlastně neschopny poznat samy sebe, protože k tomu potřebují vnější
kritérium? Nelze pohlížet na ostatní náboženství jako plod Božího zásahu a jeho vůle
sdělit se všem lidem? Pak bychom veritativní kritérium (měřítko pravdivosti) museli
hledat uvnitř jednotlivých náboženství, tedy v jejich kontextu, což by nutně nemuselo
vylučovat christologickou jedinečnost, míní Russo.
Pravda o Bohu je ovšem jediná, je jediným společným zdrojem náboženské zkušenosti, potřebuje ovšem vždy dějinný kontext, v němž se dává poznat. V něm se ovšem
nemůžeme považovat za majitele pravdy, protože naše možnost pojmout pravdu je při
naší podmíněnosti dějinami a stvořeností omezena. Vyplatí se zaujmout pokorný postoj těch, kteří ví, že jsou do pravdy zatím pouze uváděni. Pravdivost je tedy přiznána
i ostatním náboženským tradicím, přestože zůstává poměřována křesťanstvím a jeho
apriorní kategorií zjevení: vrchol zjevené pravdy je zjevení Krista. Vyvstává ovšem
další otázka: jaký podíl na této pravdě křesťanského zjevení v Kristu přiznat ostatním
náboženstvím?
S částečností našeho poznání pravdy o Bohu počítá papežská encyklika Jana Pavla
II. Fides et ratio: „Každá dosažená pravda je vždy a jen další etapou na cestě k plné
pravdě, která se ukáže v posledním Božím zjevení: Nyní vidíme jako v zrcadle, nezřetelně, ale pak uvidíme tváří v tvář. Nyní poznáváme nedokonale, ale pak poznám úplně (1 Kor 13, 12).“ Hledání pravdy je neustálý proces, který tíhne k eschatologickému
dovršení. V dějinách a uvnitř měnících se dějinně-sociálních struktur náboženství se
uskutečňuje směřování naší existence k Bohu. Záveň platí, že každá jazyková, symbolická či institucionální formulace zůstává pouhou reprezentací, vyjádřením tohoto
základního postoje. Míra pravdivosti určitého institucionalizovaného náboženství koresponduje s jeho větší či menší schopností odpovídat na tuto originální teologickou
motivaci. Pravdivost určitého náboženství lze tedy poměřovat tím, nakolik to které
náboženství umožňuje a ztělesňuje základní lidské směřování k Bohu. Kardinál Wal39
ter Kasper říká: „Dialog neprodukuje pravdu. Dialog objevuje pravdu, která je nám
jednou provždy dána v Ježíši Kristu.“
Otázka pravdivosti náboženství, připomíná patrolog Giuseppe Laiti je novum křesťanství oproti dosavadním náboženským systémům. Eticko-sociální řád antické společnosti po náboženství vyžadoval pouze korektní způsob uctívání božstev, nikoliv
řešení jejich gnozeologického statutu. Pravda, o kterou původně v otázce náboženství
nešlo, se přesunula z kategorie gnozeologické směrem k relační kategorii s dopadem
na etickou praxi. Kritérium pravdivosti pro křesťany nebylo hledáno ve filozofickém
tázání, ale ve zjevení, poznamenává J. Ratzinger.
Vztah mezi pravdou křesťanského poselství a pravdami obsaženými v ostatních
náboženstvích se několikrát pokusil osvětlit také Claude Geffré a nazval ho konvergentní. Konvergence pravd ovšem podle něj nezpochybňuje úplnost a definitivnost
křesťanského zjevení, ale je pokusem vyslovit, že pravda obsažená v ostatních náboženstvích může lépe osvětlovat některé obsahy křesťanského zjevení a zároveň vede
k lepšímu porozumění vlastní identitě příslušníka určité náboženské tradice.
Pravda křesťanství vzhledem k ostatním náboženským pravdám není exkluzivní
ani inkluzivní, nýbrž „jedinečná“: dobré a pravdivé složky nalezené v ostatních náboženstvích jsou darem a výrazem Kristova Ducha, který neustále působí v lidských
dějinách a v lidském nitru. Proto se zdá nedostatečné či alespoň málo výstižné mluvit
o těchto hodnotách ostatních náboženství jako o „implicitně křesťanských“, v logice
schématu: příprava – naplnění. Lépe by bylo zdůraznit, že tyto hodnoty nekřesťanských náboženství mají vztah především ke Kristu spíše než k historické skutečnosti
křesťanství. Je potřeba rozlišovat rovinu univerzality Krista a univerzalitu církve.
Osobní charakter pravdy vyzvedá i Piero Coda. Říká, že z události Krista pro
teologii vyplývá nutnost pozitivního přijetí odlišnosti druhých, a to nejen ve vztazích mezi jednotlivci, ale i odlišných náboženských zkušeností. Absolutní tajemství Boha je příkladem našeho neustálého vztahování se k Jinému, jehož vrcholem
a paradigmatem je ukřižovaný a vzkříšený Kristus, který proniká do hlubin lidské
skutečnosti, boří překážky, jež oddělovaly člověka od Boha i druhých a ustavuje
nový vztah mezi Bohem a člověkem s rysy eschatologické otevřenosti v Duchu.
Z této relacionální perspektivy se teprve lze ptát po pravdě, která má osobní charakter, neboť pravdou je Kristus, jeho osoba. Janovo evangelium zachycuje rozhovor
prokurátora Piláta s Kristem: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět,
abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl:
„Co je pravda? “(J 18, 37-38).
Mnohá dosavadní schémata teologie náboženství pracují stále ještě s komparativistickým, konkurenčním pojetím pravdy. Předpokládají, že pokud je jedno náboženství pravé, ostatní náboženství jsou ipso facto „méně“ pravá, tudíž nárok na pravdu
u všech náboženství může být směle relativizován. Cesta k docenění pravdivosti ostatních náboženských tradic by mohla vést spíše přes uznání „nepřekonatelné pravdy
křesťansského náboženství“– ovšem nepřekonatelné ne ve smyslu srovnávání, ale
v anselmovském pojetí absolutní neporovnatelnosti, neboť jde o pravdu sdělitelnou
40
jen Bohem, čili jeho, a tudíž nepřekonatelnou. Od víry ve vtělení tedy lze přistoupit
k docenění pravdivosti ostatních náboženství, míní teolog Gäde.
Katoličtí teologové obdobně jako u otázky po plnosti zjevení zdůrazňují ve své
teologické reflexi také jedinečnost „pravdivosti“, již v sobě uchovává tajemství Boha
v Kristu, odlišením roviny absolutního nároku na pravdivost, kterou spatřují pouze
v Kristu a relativnosti zprostředkování této pravdy . Christologický charakter křesťanské pravdy pak umožňuje pozitivní přijetí odlišnosti druhých i v oblasti rozdílné náboženské zkušenosti. Jde o náznak možného řešení v rámci relacionální perspektivy. Mezináboženský teologický dialog obsahuje mnohé dosud otevřené otázky
a problémy, jejichž odpovědi a řešení postupně krystalizují, zvláště po 2. vatikánském
koncilu, který k nekřesťanský náboženstvím zaujal zcela nový postoj ve srovnání
s předchozími staletími. Složité otázky „navrhuje“ svérazně řešit penzionovaný teolog
Hans Küng. V roce 1997 prohlásil: „Pravda nemůže být v různých náboženstvích různá, ale je jen jediná, proto přes všechny kontradikce hledejme komplementaritu, přes
všechnu exkluzivitu hledejme inkluzivitu, oboustannou informovanost, oboustranný
dialog a oboustrannou transformaci.“
Problematiky se dotkl prefekt Kongregace pro nauku víry, arcibiskup Gerhard
Müller v Assisi na setkání, které mělo připomenout mezináboženský den modliteb
za mír svolaný Janem Pavlem II. 27. října 1986 a setkání po 25 letech 27. 10. 2011
za účasti Benedikta XVI. Prefekt zdůraznil, že dialog s vyznavači jiných náboženství
má být pro křesťana příležitostí vydat svědectví o své víře v Krista, s úctou k druhému
člověku a s respektem k jeho svědomí. Víra je Boží dar, který vyžaduje osobní přijetí
ve svobodě. Od Tridentského koncilu po 2. vatikánský církev vždy učila tomuto základu náboženské svobody. Proto předávání víry a evangelizace vylučují proselytismus
založený na manipulaci. „Dialog je vždy nutné vést v pravdě. Týká se to poslání, které
jsme dostali od Krista, totiž hlásat evangelium do konce časů, až na konec země. Misijní poslání církve nesmí být zanedbáváno ani v mezináboženském dialogu. Veškerý
dialog a především dialog mezináboženský , nesmí zakrývat toto základní pravidlo.
Tato zásada byla také bází assiských setkání. Modlitba představetelů různých náboženství v roce 1986 nebyla ‚společnou‘ modlitbou – to by bylo projevem synkretismu – nýbrž šlo o modlitby pronášené paralelně“ upřesnil arcibiskup Müller, a každý
z náboženských reprezentantů se modlil na jiném místě.
Podívejme se jak delikátní otázku pravdivosti řeší dokument Mezinárodní teologické komise ze 30. 9. 1996 pod názvem Křesťanství a ostatní náboženství. Počínaje
článkem 93 čteme: „Mezináboženský dialog není pouze přáním, které se zrodilo na
Druhém vatikánském koncilu a které je podporováno nynějším nejvyšším pontifikem,
je to totiž v současné situaci světa cosi nezbytného. Víme, že tento dialog stojí v posledních letech ve středu zájmu pluralistické teologie náboženství. Aby umožnili takový dialog, představitelé těchto teologií mají za to, že křesťané musejí vyloučit jakýkoli nárok na nadřazenost či absolutnost a uznat, že všechna náboženství mají tutéž
hodnotu. Domnívají se, že pojímat Ježíše jako jediného Spasitele a Prostředníka všech
lidí představuje nárok na nadřazenost. /94/ Zřeknutí se tohoto nároku je hodnoceno
41
jako cosi zásadního pro to, aby dialog mohl být plodný. To je bezesporu nejdůležitější
bod, s nímž se budeme muset vyrovnat. Tváří v tvář takovémuto pojetí je nutno zdůraznit, že se nejedná o opovrhování či znehodnocování, když katolická teologie tvrdí,
že všechno to, co je v ostatních náboženstvích pravdivého a hodnotného, pochází od
Krista v Duchu svatém. Naopak, je to nejlepší způsob, jakým křesťanství vyjadřuje
svoje ocenění pro tato náboženství. /95/ Pokud srovnáme některá teologická mínění se
současnými postoji magisteria a s jejich zakotvením v Písmu a Tradici, vidíme, že
jedněm i druhým je společný základní záměr s respektem a vděčností uznávat pravdy
a hodnoty, které se nacházejí v různých náboženstvích. Zástupci jedněch i druhých
názorů hledají dialog s těmito náboženstvími, a to bez předsudků, a nepřejí si polemiku. /96/ Základní rozdíl mezi dvěma přístupy se nachází v postoji, který zaujímají
vzhledem k teologickému problému pravdy a současně vzhledem ke křesťanské víře.
Učení církve o teologii ostatních náboženství vychází z jádra pravdy křesťanské víry.
Z jedné strany bere vážně pavlovské učení o přirozeném poznání Boha a současně
vyjadřuje důvěru v univerzální působení Ducha. Učení církve o teologii ostatních náboženství pojímá obě tyto linie na základě teologické tradice, na základě pravdy vlastní víry hodnotí také to pravdivé, dobré a krásné, co je v ostatních náboženstvích, nepřiznává jim ale obecně tentýž nárok na pravdivost. To by vedlo k indeferentismu, že
by se nebral vážně nárok na pravdu jak u sebe sama, tak u druhého. /97/ …Vzhledem
k tomu, jak postupují pluralistické teologie, pokud odhlédneme od různých mínění
a ustavičných proměn, ke kterým v nich dochází, lze tvrdit, že v zásadě aplikují určitou ekumenickou strategii dialogu, zaměřují se tedy na vytvoření jednoty s ostatními
náboženstvími. Tuto jednotu je však možno budovat pouze tak, že se odstraní některé
aspekty vlastního sebepochopení. K jednotě se chce dojít tím způsobem, že se odejme
hodnota rozdílnostem, které jsou nahlíženy jako hrozba. /99/ …pluralistická teologie
jakožto strategie dialogu mezi náboženstvími nejenže neobstojí vzhledem k nároku na
pravdu vlastního náboženství, ale zároveň také eliminuje takový nárok u druhé strany.
/100/ …je nezbytně nutné vycházet z diferencovaného náhledu na ostatní náboženství, jak jej nacházíme v deklaraci Nostra aetate 2. vatikánského koncilu. V této deklaraci je popsáno to, co mají světová náboženství zásadně společné, totiž že se ‚snaží
různými způsoby vycházet vstříc neklidu lidského srdce tím, že nabízejí cesty: nauky
a životní pravidla i posvátné obřady‘, přičemž se však nestírají rozdílnosti, které jsou
stejně zásadní. Rozličné formy buddhismu ukazují člověku způsoby, jak vnímat smysl bytí při uznání radikální nedostatečnosti tohoto pomíjejícího světa. V bohatství
mýtů hinduismu, v jeho asketických nárocích, v jeho hlubokých meditacích se odráží
důvěra hledající své útočiště v Bohu. S islámem má církev společného o něco více než
v předchozích případech, protože uznává, že jeho vyznavači se klanějí jedinému
Bohu… stvořiteli nebe a země. Když jasně uznáváme že, co nás odděluje, nelze přehlížet to, co máme společného jak z historického, tak doktrinálního hlediska. S judaismem je křesťanství spjato kvůli svému původu a kvůli bohatství společného dědictví: dějiny smlouvy s Izraelem, vyznávání jednoho jediného Boha, který se zjevuje
v těchto dějinách, naděje v Boha, jenž přichází, a v jeho budoucí Království, to vše
42
mají křesťané a judaisté společné. Křesťanská teologie ostatních náboženství musí být
schopna teologicky vyložit to, v čem jsou přesvědčení jiných náboženských uskupení
shodná a v čem se odlišují od křesťanské víry. Koncil vidí tuto úlohu v určitém napětí,
protože na jedné straně pohlíží na jednotu lidského rodu, jež má základ ve společném
původu. Z tohoto důvodu je zakotveno v teologii stvoření to, když ‚katolická církev
neodmítá nic ,co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté‘. Na druhé straně však
církev klade důraz na nezbytnost hlásání pravdy, jíž je sám Kristus: sama však hlásá
a je povinna neustále hlásat Krista, který je ‚cesta, pravda a život‘ (Jan 14, 6), v němž
lidé nacházejí plnost náboženského života skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou
(srov. 2 Kor 5, 18-19). /101/ Každý dialog žije z toho, že jeho účastníci si nárokují
pravdu. Dialog mezi náboženstvími je navíc charakterizován skutečností, že každý
aplikuje na nárok na pravdu druhé strany své vlastní hluboké struktury kultury, z nichž
pochází. Je jasné, že takovýto dialog klade značné nároky a vyžaduje zvláštní citlivost
pro jinou kulturu. Tato citlivost se v posledních desetiletích zvláštním způsobem rozvinula jak vzhledem ke kulturnímu kontextu různých náboženství, tak vzhledem ke
křesťanství i k jeho teologii… Diferencovaná teologie náboženství, která se zakládá na
nároku na pravdu, představuje základ jakéhosi seriózního dialogu a je zároveň nutným
předpokladem pro pochopení odlišných pozic i jejich kulturních výrazových prostředků, kontextuality literární, sociálně kulturní i jiné představují důležitý, často i jediný
prostředek porozumění textům a situacím, jsou to také určitá místa pravdy, ale se samotnou pravdou se neidentifikují. Tím je dán význam i vymezení kulturní kontextuality. Mezináboženský dialog pojednává opatrně a s ohleduplností o ‚spojitostech
a shodách‘ s ostatními náboženstvími. Ohledně ‚odlišností‘ je třeba si uvědomovat, že
nemusejí popírat spojitosti a prvky shody a že dialog o těchto odlišnostech musí vycházet z vlastní nauky a z tomu odpovídající etiky. Řečeno jinak: způsob dialogu nesmí znehodnocovat obsah vlastní víry a vlastní etiky. /102/ …otázka pravdivosti různých náboženství zaujímá v každodenním vědomí dnešního člověka významné míst:
diskuze zahrnující nárok na pravdu jednotlivých náboženství nemůže představovat
pro teologii pouze cosi okrajového nebo dílčího. Ohleduplná konfrontace s tímto nárokem má hrát centrální roli v každodenní teologické práci a má se stát její integrální
součástí. S tímto nárokem na pravdu, a to v úctě k ostatním náboženstvím, se dnešní
křesťan musí naučit prožívat určitou formu společenství, jejímž základem je Boží láska k lidem a která se zakládá na Božím respektování lidské svobody. Tento respekt pro
‚odlišnosti‘ ostatních náboženství je zároveň podmíněn vlastním nárokem na pravdu.
/103/ Zájem o pravdu toho druhého spolu s láskou je strukturální součástí úcty k sobě
samému. Základem každé komunikace, tedy rovněž dialogu mezi náboženstvími, je
uznání potřeby pravdy. Křesťanská víra však má svou vlastní strukturu pravdy ostatní
náboženství hovoří ‚o‘ Svatém, ‚o‘ Bohu, ‚o‘ něm, ‚za něj‘, ‚v jeho jménu‘, pouze
v křesťanském náboženství je Bůh, kdo svým vlastním Slovem hovoří k člověku. Pouze tento způsob mluvení dává člověku možnost být osobou v pravém slova smyslu
a zároveň také dává společenství s Bohem a se všemi lidmi. Bůh ve třech osobách je
srdcem této víry. /104/Jedinečnému spasitelskému prostřednictví Krista vzhledem ke
43
všem lidem připisuje pluralistická pozice to, že si nárokuje nadřazenost, a tak se vynořuje otázka, zda teologický christocentrismus, z něhož nevyhnutelně vyplývá zmíněný nárok, je opravdu nahrazen přijatelnějším teocentrismem. Tváří v tvář této záležitosti je třeba připomenout, že pravda naší víry není cosi, čím smíme disponovat.
Před takovou strategií dialogu, která požaduje redukci christologického dogmatu, aby
tak byl odstraněn uvedený nárok na nadřazenost křesťanství, dáváme spíše přednost
– proto abychom vyloučili ‚falešný‘ nárok na nadřazenost – radikální uplatňování
christologické víry v oblasti zvěstování, které k této víře patří. Každý způsob evangelizace, který neodpovídá Kristovu poselství, životu, smrti a vzkříšení kompromituje
tuto zvěst a v posledním důsledku i samotného Ježíše Krista. Pravda jakožto pravda je
vždy ‚nadřazena‘, avšak pravda Ježíše Krista se svými jasnými nároky znamená vždy
službu člověku, je to pravda toho, kdo dává svůj život za druhé, aby je tak neodvolatelně uvedl do Boží lásky. Každá forma hlásání, která je zaměřena především na sebeprosazování u posluchačů nebo jich jen využívá k dosažení vlastních cílů skrze podřízení racionality vlastním záměrům a prostřednictvím určité strategie, se staví proti
Kristu, evangeliu a proti důstojnosti člověka.“
V roce 2010 vyšla kniha italského filozofa a politika Marcello Pera s názvem Proč
se máme považovat za křesťany s podtitulem Liberalismus, Evropa, etika s předmluvou emeritního papeže Benedikta XVI. V ní mj. píše: „Mezináboženský dialog
v přísném slova smyslu není možný, stále naléhavějším se však stává dialog mezi
kulturami, který zkoumá kulturní důsledky základní náboženské volby. Zatímco o té
není možné vést skutečný dialog, aniž bychom uzávorkovali vlastní víru, je žádoucí
vystavit veřejné konfrontaci její důsledky. V této oblastij je možný a nezbytný jak
dialog, tak vzájemná korektura a obohacování.“ Papež zdůrazňuje „dialog života“.
Na praktickou stránku dialogu upozornil emeritní papež např. súdánské biskupy při
audienci 12. 3. 2010, řekl jim: „Rád bych vyjádřil uznání za vaše úsilí udržovat dobré
vztahy s vyznavači islámu. Při vaší snaze podporovat spolupráci v praktických věcech
bych vás chtěl povzbudit, abyste kladli důraz na hodnoty, které jsou společné pro
křesťany a muslimy, jako základ pro ‚dialog života‘, který je zásadním prvním krokem
k pravé mezináboženské úctě a porozumění. Stejná otevřenost a láska by měla být
prosazována i vůči lidem, kteří se hlásí k tradičním náboženstvím.“ Postuluje přechod
od salónních diskuzí k tomu, jak se to které náboženství projevuje v každodenním životě společnosti, jakým je přínosem. Německý spisovatel Reinhold Schneider napsal:
„Pravdu pozná, kdo ji žije.“
Pokračování
Karel Obrdlík
44
MLÁDEŽ v AKCI
JEUNESSE en ACTION
YOUTHS in ACTION
Máte zájem poznávat své vrstevníky
z jiných evropských zemí?
Jste přátelští?
Jste kreativní?
KULTURA – divadlo, výtvarná činnost, ...
SPORT
CESTOVÁNÍ a TÁBOŘENÍ
Pak je program Mládež v Akci přesně pro vás!
Jde o program Evropské unie pro mladé lidi. Jeho cílem je inspirovat pocit aktivního
evropského občanství, podporuje spolupráci, solidaritu a toleranci mezi mladými Evropany bez ohledu na jejich vzdělání, sociální a kulturní zázemí.
V letošním roce zahajujeme u nás v Dolních Kounicích nový cyklus těchto velmi
úspěšných výměn mladých lidí z partnerských měst. Program je vytvářen přímo mladými účastníky a je velmi rozmanitý. Probíhá ve dnech 9.–18. července za účasti 12
kamarádů z Azay-le-Brulé z Francie, kteří získají u nás inspiraci pro příští rok, kdy
budou oni vašimi hostiteli!
Jste-li ve věku 13 až 17 let a máte zájem o poznávání mladých lidí z jiných evropských zemí, jejich historii, kulturu, životní prostředí a jeho ochranu, zvyklosti
(např.stravování) a máte-li schopnost kolektivní spolupráce, her a zábavy tak potom
NEVÁHEJTE!!!
Počet účastníků omezen!
ČEKAJÍ VÁS NEZAPOMENUTELNÉ ZÁŽITKY,
DLOUHODOBÁ PŘÁTELSTVÍ
a v neposlední řadě ROZVOJ JAZYKOVÝCH
SCHOPNOSTÍ A KOMUNIKACE BEZ ZÁBRAN
(AJ, FJ, příp. i NJ)!!!
45
Sportovní šipkaři
Již několik let v Dolních Kounicích
funguje klub nadšenců „BURÝŠCI“,
kteří se pravidelně scházejí, trénují
a hrají ligové utkání v šipkách.
Právě odehraná sezona nebyla pro
nás zrovna nejlepší, ale to nás neodradilo od toho, abychom v nadcházející
sezoně podali max. výkon a posunuli
se v tabulce na přední místa.
Zveme všechny zájemce netradičního sportu, přidejte se k nám.
J. Macík
Ligová tabulka – konečné pořadí
Pořadí
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
Družstvo
Hornets Adamov
DC Mustang Bar Brno
DC Knajp Riders Letovice
DC Bystřice nad Pernštejnem
STS Bulldogs Hodonín
Šenkýři Brno
DC Aligátoři Benešov
Frčáci Avion Ivančice
SPIDI Team Tišnov
DC Burýšci Dolní Kounice
DC Bráši B
DC Kolečko Brno
Dc Balaton Sokolnice
DC Sport Barbarians Třebíč
Kol
26
26
26
26
26
26
26
26
26
26
26
26
26
26
V
25
24
18
18
17
11
10
10
9
8
6
5
3
2
VP
0
1
2
0
0
2
2
1
1
2
3
1
1
0
R PP P
0 0 1
0 0 1
0 2 4
0 0 8
0 2 7
0 2 11
0 1 13
0 2 13
0 2 14
0 2 14
0 1 16
0 0 20
0 0 22
0 2 22
K
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
Skóre
354 : 114
332 : 137
292 : 180
263 : 205
276 : 194
248 : 224
210 : 261
224 : 247
224 : 247
210 : 262
193 : 279
171 : 298
151 : 318
144 : 326
Legy
Body
769 : 352 75
732 : 398 74
663 : 484 60
622 : 507 54
620 : 504 53
601 : 557 39
539 : 618 35
556 : 582 34
566 : 580 31
534 : 624 30
496 : 640 25
431 : 680 17
427 : 708 11
399 : 721 8
V
33
22
17
5
3
2
0
Legy
Náhozy 95+ Náhozy 170+ Zavření
% O V Počet Pr/leg Počet Pr/leg 6.k 5.k 4.k 3.k
66,04 106 70 120 1,13
2
0,02 2 0 0 0
53,77 106 57 123 1,16
2
0,02 1 0 0 0
44,34 106 47 108 1,02
1
0,01 2 0 0 0
34,00 50 17 26 0,52
0
0,00 0 0 0 0
35,00 40 14 14 0,35
0
0,00 0 0 0 0
26,09 23 6 18 0,78
0
0,00 0 0 0 0
0,00 2 0 0 0,00
0
0,00 0 0 0 0
Statistika ligových hráčů
Zápasy
% C O
Macík Jan
75,00 104 44
Kašparovský Pavel 51,16 104 43
Bojanovský Martin 39,53 104 43
Beranec Martin
25,00 104 20
Svoboda Petr
20,00 104 15
Bednář Zdeněk
20,00 104 10
Matušková Karolína 0,00 104 1
Pořadí Hráč
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
46
Rybářské závody
Místní organizace Moravský rybářský svaz Dolní Kounice uspořádala dne 8. 6. 2013
Dětské rybářské závody v M. Bránicích na rybníce. Dětských rybářských závodů se
zúčastnilo 23 závodníků, každý z účastníků obdržel hodnotnou cenu a jednoho kapra.
Při závodech bylo uloveno:
– kapr k1 – 58 ks,
– kapr k3 – 83 ks,
– kapr k4 – 29 ks.
Sponzoři: Město Dolní Kounice – 2 000 Kč; Obec Nové Bránice – 1 500 Kč
Umístění na prvních 10 místech:
1.
Sehnal Tomáš
Nové Bránice
487 b
2.
Havlík Dalibor
Dolní Kounice
473 b
3.
Toporcer Vojtěch
Dolní Kounice
351 b
4.
Havlík Kamil
Dolní Kounice
286 b
5.
Smetana Marek
Moravské Bránice
229 b
6.
Světlík Petr
Nové Bránice
212 b
7.
Koptová Petra
Nové Bránice
151 b
8.
Gajdušková Adelka
Velké Bílovice
130 b
9.
Havlín Lukáš
Moravské Bránice
118 b
10.
Kašparovský Jan
Dolní Kounice
100 b
Josef Badin
47
Aktivity Včelařského kroužku
Dolní Kounice
Od března letošního roku mají děti z Dolních Kounic a okolí možnost navštěvovat
Včelařský kroužek, který probíhá v sále hasičské zbrojnice a je pro děti zdarma.
O včelaření projevily zájem děti ve věku 5–12 let, které pravidelně navštěvují hodiny každé pondělí a učí se teoretické částí včelaření ve všech směrech.
Takto nabité informace si poté ověřují prakticky u včel.
Význam, chov včel, produkce a získávání včelích produktů jsou hlavní náplní každé výuky. Kroužek je založen na praktické části, a proto se snažíme mladé včelaře
dávat do kontaktu se včelkami.
Pro názorný příklad byla pro děti zorganizována 25. 5. 2013 i exkurze do VČELAŘSKÉHO VÝZKUMNÉHO ÚSTAVU – POKUSNÝ VČELÍN KÝVALKA s.r.o. Rosice.
Pan Ing. Veverka seznámil děti s nejmodernějšími způsoby chovu matek, informoval o nových trendech
ve včelaření a stavu
včelařství v zahraničí.
Každou činnost si poté
prakticky děti ověřily
na včelstvech v Moravských Bránicích.
Exkurze byla pro
mladé studenty maximálně přínosná, protože si tímto způsobem
rozšiřují obzory a mo48
hou tak při chovu včel
flexibilněji reagovat na
základě širokého spektra
informací, které získali
během studia.
Práce se včelami je náročná a nedá se ošidit. To
učímae i naše žáky. A kdo
propadne kouzlu včelaření, je navždy náš a už mu
není pomoci.
Je to hlavně důležité
v dnešní době, kdy mladých, aktivních včelařů je nedostatek a i počet včelstev klesá.
Jsem rád, že mohu tuto činnost koordinovat mezi dětmi v Dolních Kounicích a je
pravdou, že do toho dávám i kus včelařského srdce.
Ing. Pavel Fischer
Hasiči Dolní Kounice
V sobotu 18. května připravili hasiči pro obyvatele našeho města Hasičský den. Slunné odpoledne přilákalo na
Masarykovo náměstí velké množství diváků, kteří měli
možnost sledovat bohatý program:
1 – Požární útok mládeže. V organizaci pracuje jedno družstvo mladších žáků ve věku pět až jedenáct let, pod vedením Michaely Hrbáčkové a Veroniky Němcové. Dále
dvě družstva starších žáků ve věku jedenáct až patnáct
let, pod vedením Veroniky Zbořilové, Michala Talafanta a Daniela Kratochvíla.
2 – Hašení požáru historickou ruční stříkačkou. Hasiči z Nových Bránic předvedli svou
ruční stříkačku, kterou mají dlouhodobě umístěnou ve stálé expozici Hasičského
muzea v Oslavanech. Jejich herecký výkon byl po zásluze odměněn aplausem.
3 – Slaňování z věže kostela provedl člen výjezdové jednotky Jan Matuška.
4 – Likvidace požáru automobilu současnou technikou. Posádka hasičské cisterny
Dolních Kounic přiblížila divákům postupné fáze likvidace požáru automobilu.
Od vyhlášení požáru, přes komunikaci s operačním střediskem po vlastní zásah.
5 – Vyprošťování z automobilu po dopravní nehodě. Poté, co naše jednotka provedla
prvotní zásah požáru automobilu, nastoupili profesionálové Hasičského záchranného sboru stanice Ivančice. Pomocí hydraulického vyprošťovacího zařízení osvobodili zraněnou osobu zaklíněnou v havarovaném vraku automobilu.
49
Po skončení ukázek si mohli diváci prohlédnout techniku v zásahových vozech
a výrobky z výtvarné soutěže „Požární ochrana očima dětí“. Vyhlašovatelem soutěže je
Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska. Děti se snaží zachytit svým pohledem poznatky o příčinách požárů, nedbalosti a nepozornosti při manipulaci s ohněm a hořlavinami
a činnost hasičů při požárech, haváriích, nehodách a živelních pohromách. Naše základní
a mateřská škola se této soutěže zúčastnila letos poprvé.
Fotografie a video z Hasičského dne můžete zhlédnout na internetových stránkách sboru www.sdhdolnikounice.cz
Za SDH Dolní Kounice
Bruno Němec
50
Judo na Bambiriádě
v Ivančicích
Oddíl judistů již druhým rokem reprezentoval město
Dolní Kounice na jubilejním 15. ročníku přehlídky
činnosti dětských a mládežnických sdružení, domů
dětí a mládeže, středisek volného času, škol, neziskových organizací a dalších, pořádané Českou radou dětí
a mládeže (ČRDM), která se letos zabývala tématem
dětství a navázala na základní myšlenku Evropského roku občanů 2013. Akce nesla podtitul „Dětství
v proměnách času“.
V rámci své prezentace judisté předvedli čtyři
pódiová vystoupení a ve svém stánku prezentovali
svou dosavadní činnost. Návštěvníkům tak umožnili nahlédnout pod pokličku tomuto krásnému olympijskému sportu, nabídli možnost
vyzkoušet si své síly nejen na tatami, ale také na opičí dráze či šplhacím laně. Pro
nejmenší byly připraveny „judoomalovánky“. Zájemci mohou shlédnout jejich další
vystoupení na Dětském dni v Hrubšicích organizovaném Mikroregionem Ivančicko
dne 15. 6. 2013.
Informace o klubu, jeho aktivitách, náborech či dalších akcích naleznete na:
www.judokounice.eu
51
Vstup do letošního ročníku
Moravské ligy se judistům povedl
Tento ročník Moravské ligy je výjimečný nejen svou atmosférou, ale hlavně počtem
týmů v soutěži. Poprvé v historii se přihlásilo 14 družstev z celé Moravy. V systému
„každý s každým“ to znamená 13 zápasů v prvních dvou soutěžních dnech, což je
velice náročné jak pro závodníky, tak pro rozhodčí. Soutěží se na čtyři kola (4 dny).
V posledních dvou kolech se skupina rozdělí na finálovou a nepostupovou, kde se
v šesti zápasech rozhodne o medailových pozicích.
Oddíl juda Dolní Kounice je po prvních dvou kolech soutěže na prvním místě, čím si
vybojoval účast ve finálové skupině. Podrobnou tabulku najdete na: www.judokounice.eu
1. KOLO SOUTĚŽE
Soupiska družstva:
Trenér: Michal Sajaš, Lubomír Sotulář
Team: Badin mladší, Heryán, Šiška, Sotulář, Sedmidubský, Veselý, Vlk
Výsledky prvního kola:
Dolní Kounice : Kroměříž
Dolní Kounice : Zlín
Dolní Kounice : Judo Budo Brno
Dolní Kounice : Uherské Hradiště
Dolní Kounice : SK KP Brno
5:2
3:2
2:3
6:1
3:3
2. KOLO SOUTĚŽE
Soupiska družstva:
Trenér: Lubomír Sotulář, Michal Sajaš
Team v druhém kole: Badin mladší, Heryán, Šiška, Sotulář, Sedmidubský, Veselý,
Vlk, Horák, Knápek, Veselý, Holý
Výsledky druhého kola:
Dolní Kounice : Hranice
Dolní Kounice : BEF Blansko
Dolní Kounice : Technika Brno
Dolní Kounice : Baník Ostrava
Dolní Kounice : Orel Židlochovice
Dolní Kounice : Orel Blučina
Dolní Kounice : Sokol Dědice
Dolní Kounice : Bedýnka (SKKP)
5:2
5:2
4:2
6:0
6:0
5:2
6:1
4:3
52
Malování na chodníku 17. 5. 2013
Rybářské závody 8. 6. 2013
Den dětí
Koncert Mladých brněnských symfoniků
Časopis Naše město vydává Město Dolní Kounice
v nákladu 1000 výtisků občanům Dolních Kounic zdarma.
Redaktor: Miroslav Řezáč, tel. 546 421 482
Tisk: STUARE, s. r. o., Jihlavská 2f, Troubsko -Veselka
Ev. č. MK 11172
IČ: 00281 701
Download

2/2013 - Dolní Kounice