2SM409, LS 2013/2014
Jana Hrdá
Republika Kosovo
Republika Kosovo, která jednostranně vyhlásila nezávislost na Srbsku 17. 2.2008, je stále
jedním ze států s omezeným uznáním. V současnosti zde žijí necelé 2 mil. lidí, z čeho 92%
tvoří Albánci. Nejpočetnější minoritu představují Srbové. Od 19. stol. docházelo
k posilňování nacionalismu, který nakonec vyústil ve válku mezi těmito dvěma etniky a
vyhlášení nezávislosti Kosova.
Historie
Nevraživost, která do současnosti panuje mezi Srby a Albánci, má své kořeny v minulosti.
Albánci se považují za potomky Dardarů, prvního kmene na území dnešního Kosova. Srbové
tuto oblast obsadili v 7. stol. a Kosovo se stalo těžištěm Srbského království. Po prohrané
bitvě na Kosově poli v roce 1389 se Kosovo dostalo pod osmanskou nadvládu, která trvala až
do roku 1912, kdy bylo Kosovo opět připojeno k Srbsku. V období osmanské nadvlády mnozí
kosovští Albánci konvertovali k islámu a došlo i k náboženské diferenciaci etnik.
Po první světové válce se Kosovo stalo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a
následně Jugoslávie. Na albánská povstání za nezávislost ve 20. a 30. letech reagoval Tito
udělením větší míry autonomie. Opačný postoj zaujal Milošević a ústavou z roku 1989 byla
autonomie Kosova zrušena. Kosovská reprezentace na to v roce 1991 zareagovala vyhlášením
nezávislosti a žádala mezinárodní společenství o uznání, to ovšem řešilo probíhající válku
v Jugoslávii a kosovské vyhlášení nezávislosti zůstalo bez ohlasu. Daytonská dohoda, kterou
byla ukončena válka v Bosně a Hercegovině, nepřipustila osamostatnění Kosova.
V Kosovu se zformovala Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), které v roce 1998 zahájila
boj za nezávislost, který se Milošević rozhodl potlačit vojensky a země upadla do války. Poté,
co Milošević odmítl přistoupit na podmínky dojednané Kontaktní skupinou, přistoupilo
NATO k leteckým útokům bez mandátu OSN, které přinutily Miloševiće ke kapitulaci. RB
OSN přijala rezoluci č. 1244, kterou se Kosovo dostalo pod dočasnou mezinárodní správu
(mise UNMIK). NATO sem vyslalo misi KFOR pro zajištění bezpečnosti. V roce 2005 byla
obnovena jednání o statusu Kosova a vyústila v Antisaariho plán, který prakticky znamenal
nezávislost Kosova. Srbsko plán odmítlo a Kosovo v reakci na to vyhlásilo 17. února 2008
jednostranně nezávislost. Ačkoli ústava z roku 2008 deklaruje rovné postavení všech
etnických a náboženských skupin, v realitě jsou vztahy mezi oběma menšinami stále napjaté.
Kosovští Srbové v severní části země bojkotují volby a vytváří si svoje vlastní struktury
v oblasti vzdělání, zdravotnictví atd.
Mezinárodní uznání Kosova
Po jednostranném vyhlášení nezávislosti Kosova v r. 2008 vyvstala otázka, zda je toto
vyhlášení legitimní. Dle MPV musí mít vznikající stát 3 atributy: území, obyvatelstvo a
veřejnou moc. Ačkoliv MPV nepovažuje uznání za konstitutivní prvek státnosti je uznání
státu nezbytnou podmínkou pro založení vztahů s jinými členy mezinárodního společenství, a
tím pádem pro samotnou dlouhodobou životaschopnost nového státu. Republiku Kosovo
uznalo doposud 107 států, přičemž Tanzanie bude pravděpodobně 108. (čeká se na doručení
verbální nóty MZV Kosova), z toho 23 států EU. Kosovo neuznává 5 členských zemí EU,
z nichž čtyři jsou zároveň i členy NATO (Řecko, Rumunsko, Slovensko, Španělsko a Kypr).
2SM409, LS 2013/2014
Jana Hrdá
Argumenty klasických odpůrců uznání nezávislosti Kosova, kterými jsou Srbsko a Rusko, se
opírají především o zásadu teritoriální integrity. Dle čl. 2 odst. 4 Charty OSN se mají
všichni členové OSN vystříhat použití síly či hrozby silou proti územní celistvosti nebo
politické nezávislosti kteréhokoli státu (deklarováno i v Helsinském závěrečném aktu 1975).
Srbsko argumentuje také přijatou rezolucí č. 1244, která zřídila prozatímní správu OSN nad
územím Kosova a naznačila, že řešení situace má být provedeno na základě politického
procesu a v souladu se suverenitou a územní celistvostí Srbska.
Naopak Kosovo při své argumentaci odkazuje na zásadu sebeurčení národů zakotvenou
v Chartě OSN, některých rezolucích Valného shromáždění a standardech KBSE. Kosovo
taktéž odkazuje na rezoluci č. 1244, a to na formulaci, která říká, že finální uspořádání by
mělo vycházet z vůle lidu. Kosovu dal za pravdu také Mezinárodní soudní dvůr, který na
žádost Valného shromáždění OSN přezkoumával, zda bylo jednostranné vyhlášení
nezávislosti v souladu s MP.
Zahraničně politická orientace
Co se členství v mezinárodních organizacích týká, Kosovo je členem IMF a WB, EBRD a
RCC (Rada pro regionální spolupráci). Dlouhodobou prioritou kosovské zahraniční politiky je
vstup do EU, NATO, OSN, OBSE a Rady Evropy, který ovšem nebude možný bez urovnání
vztahů se Srbskem.
Klíčovým zahraničně politickým partnerem Kosova jsou USA a země Kontaktní skupiny
s výjimkou Ruska, čili USA, Velká Británie, Francie, Německo a Itálie.
Zdroje:
 JANSEN, Richard. Albanians and Serbs in Kosovo: An Abbreviated History. An
Opening for the The Islamic Jihad
in Europe. [online]. URL:<
http://lamar.colostate.edu/~grjan/kosovohistory.html>[cit. 1.3.2014].
 SCHEU, Harald Christian. Dilema Mezinárodního soudního dvora ve věci kosovské
Nezávislosti.
IN
Mezinárodní
politika.
Č.
4.
2012.
[online].
URL:<http://www.ustavmezinarodnichvztahu.cz/article/dilema-mezinarodnihosoudniho-dvora-ve-veci-kosovske-nezavislosti>[cit. 1.3.2014].
 ICJ
rules
on
Kosovo's
Declaration
of
Independence
[online].
URL:<http://www.haguejusticeportal.net/index.php?id=11906>[cit. 2.3.2014].
 Kosovo
The
World
Factbook
[online].
URL:<https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/kv.html>[2.3.2014].
 Kosovo
Zahraničně-politická
orientace.
[online].
URL:<http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/kosovo/politika/zahranic
ne_politicka_orientace.html>[cit. 2.3.2014].
 Who
Recognized
Kosova
As
an
Independent
State?
[online].
URL:<http://www.kosovothanksyou.com>[cit. 2.3.2014].
Download

Republika Kosovo