Anorganické názvosloví
1. Oxidační číslo
Oxidační číslo je základním pojmem, na němž je vybudováno názvosloví
anorganické chemie.
Oxidační číslo prvku v jakémkoliv chemickém stavu je náboj, který by byl
přítomen na atomu prvku, kdybychom elektrony v každé vazbě vycházející z tohoto
atomu přidělili elektronegativnějšímu atomu.
Pouze prvky v elementárním stavu, tj. nesloučené s jiným druhem prvku, mají
oxidační číslo 0; ostatním prvkům přisuzujeme kladné či záporné oxidační číslo, jež u
značky prvku zapisujeme římskou číslicí a v názvu vyznačujeme koncovkou.
K označení oxidačních čísel prvků používáme v českém anorganickém
názvosloví těchto zakončení:
Kladné oxidační číslo
Zakončení u kationtů
Zakončení u aniontů
I
-ný
-nan
II
-natý
-natan
III
-itý
-itan
IV
-ičitý
-ičitan
V
-ečný, -ičný
-ečnan, -ičnan
VI
-ový
-an
VII
-istý
-istan
VIII
-ičelý
-ičelan
Pro záporné oxidační číslo používáme zakončení –id bez ohledu na jeho velikost
2. Násobící předpony
Je-li v dané sloučenině zastoupen atom určitého prvku vícekrát, bývá tato četnost
vyjádřena v názvu násobící předponou:
Násobek: 1.............. mono-
16............ hexadeka-
2.............. di-
17............ heptadeka-
3.............. tri-
18............ oktadeka-
4 ............. tetra-
19............ nonadeka-
5 ............. penta-
20............ eikosa-
6 ............. hexa-
21............ heneikosa-
7 ............. hepta-
22............ dokosa-
8 ............. okta-
23............ trikosa-
9 ............. nona-
atd
10 ........... deka-
29............ nonakosa30............ triakonta31............ hentriakonta32............ dotriakonta33............ tritriakonta40............ tetrakonta-
11 ........... undeka12 ........... dodeka13 ........... trideka14 ........... tetradeka15 ........... pentadeka-
1
Anorganické názvosloví
50 ........... pentakonta60 ........... hexakonta70 ........... heptakonta80 ........... oktakonta-
90............ nonakonta100.......... hekta-
3. Názvosloví oxidů a sulfidů
Oxidy jsou podvojné sloučeniny kyslíku s jiným prvkem, v nichž atom kyslíku
-II
-II
vystupuje v oxidačním čísle –II, sulfidy jsou sirná analoga oxidů: O , S .
a) Tvorba vzorce: Napsat značku prvku uvedeného v názvu a za ní značku kyslíku,
nebo síry. Podle zakončení názvu vyznačit mocenství vázaného
prvku. Zapsat stechiometrické koeficienty – počet atomů
vázaného prvku a atomů kyslíku (nebo síry) v takovém poměru,
aby počet záporných nábojů kyslíku (nebo síry) přesně
kompenzoval počet kladných nábojů vázaného prvku: molekula
musí být elektroneutrální.
Př. oxid hlinitý Al O
–
koncovka –itý určuje, že hliník je (kladně) trojmocný
–
hliník je třeba vzít dvakrát a kyslík třikrát: pak 6 záporných nábojů kyslíku je
kompenzováno 6 kladnými náboji dvou atomů hliníku:
+III
Al2 O3
-II
Př. sulfid zirkoničitý Zr S
–
koncovka –ičitý určuje, že zirkonium je (kladně) čtyřmocné
–
4 kladné náboje zirkonia je třeba kompenzovat dvěma dvoumocně
zápornými atomy síry:
Zr
+IV
S2
-II
b) Tvorba názvu: Podle přítomnosti atomu kyslíku nebo síry zapsat slovo oxid, či
sulfid. Podle počtu atomů kyslíku (nebo síry) zjistit mocenství
vázaného atomu a to vyjádřit v názvu příslušnou koncovkou
oxidačního čísla.
Př. Li2O
–
dva záporné náboje kyslíkového atomu sou kompenzovány dvěma atomy
lithia, a proto každý atom lithia má oxidační číslo +I, jemuž odpovídá
názvoslovná koncovka –ný:
+I
Li2 O
-II
oxid lithný
Př. V2S5
–
pět dvoumocně záporných atomů síry vytváří celkem 10 záporných
nábojů, jež jsou kompenzovány dvěma atomy vanadu. Každý z nich musí
být pětimocně kladný a tomu odpovídá koncovka -ičný:
+V
V2 S5
-II
sulfid vanadičný
Podvojné oxidy: některé oxidy mají souhrnný vzorec, jenž představuje složeninu
dvou jednodušších oxidů.
2
Anorganické názvosloví
Př. Fe3O4
–
kyslíkové atomy vytvářejí 8 záporných nábojů, jež jsou kompenzovány
třemi atomy železa: na železo tak připadá neceločíselný kladný náboj,
který nelze vyjádřit koncovkou mocenství. Usoudíme tedy, že jde o oxid
podvojný, rozepíšeme vzorec na dílčí jednodušší oxidy a nazveme je
samostatně. Výsledný název pak bude složeninou názvů dílčích:
+II
-II
Fe O
oxid železnatý
+III
-II
Fe2 O3 oxid železitý
Fe3O4
oxid železnato-železitý
Př. MgAl2O4
–
kyslíkové atomy vytvářejí 8 záporných nábojů, jež jsou kompenzovány
atomem hořčíku a dvěma atomy hliníku, mezi které rozdělíme kladné
náboje, tak aby nebyly v rozporu s přirozeným mocenstvím atomů:
+II
+III
Mg Al2 O4
–
-II
oxid hořečnato-hlinitý
kationty jsou řazeny ve vzorci podle mocenství (v případě stejného
mocenství řadíme prvky podle prvního písmene značky prvku)
c) Procvičování I.:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
sulfid chromitý
oxid dusný
sulfid kademnatý
oxid manganistý
oxid selenový
oxid železnato-titaničitý
oxid manganato-manganitý
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
OsO5
K2S
SiO2
FeO
(NH4)2S
CaTiO3
BeAl2O4
4. Názvosloví peroxidů a superoxidů
Peroxidy jsou sloučeniny, obsahující skupinu dvou atomů kyslíku, celou
-II
v oxidačním čísle –II (O2 ), superoxidy obsahují skupinu dvou atomů kyslíku,
-I
celou v oxidačním čísle –I (O2 ).
a) Tvorba vzorce: Napsat vázaný prvek v názvu a za něj skupinu O2. Podle názvu
peroxid nebo superoxid přisoudit skupině mocenství –II, nebo –I
a dopočítat stechiometrické koeficienty:
Př. peroxid sodný (též peroxid sodíku) Na (O2)
–
-II
dva záporné náboje skupiny O2 budou kompenzovány dvěma atomy
kladně jednomocného sodíku, který má proto v názvu zakončení –ný:
+I
Na2 O2
-II
Př. superoxid rubidný (též peroxid sodíku) Rb(O2)
–
-I
jeden záporný náboj skupiny O2 je kompenzován právě jedním atomem
jednomocně kladného rubidia, tedy vzorec zůstává:
I
Rb (O2)
-I
3
Anorganické názvosloví
b) Tvorba názvu: Zde je situace složitější, protože vzorec může v některých
případech připomínat zároveň oxid, peroxid i superoxid.
Správná varianta bude taková, kde prvek nemá oxidační
číslo, které by bylo v rozporu s jeho přirozeným
mocenstvím. Které to je ? Pro jednoduchost si
zapamatujme, že prvky I.A skupiny (alkalické kovy) jsou
jednomocné, prvky II.A skupiny (kovy alkalických zemin) jsou
dvoumocné.
Postupujeme proto ve sporném případě tak, že danou
sloučeninu nazveme jako oxid, peroxid a superoxd, a poté
zvolíme správnou variantu, na základě přirozeného
mocenství prvku.
Př. KO2, ClO2, BaO2
+IV
K O2
–II
+II
K (O2)
+I
K (O2)
–II
–I
+IV
-II
oxid drasličitý
Cl O2
peroxid draselnatý
Cl (O2)
+II
–II
+I
–I
superoxid draselný Cl (O2)
+IV
–II
oxid chloričitý
Ba O2
peroxid chlornatý
Ba (O2)
+II
–II
+I
–I
superoxid chlorný Ba (O2)
oxid baričitý
peroxid barnatý
superoxid barný
Pozn. Správné názvy jsou tučně vysazené.
5. Názvosloví hydroxidů a hydrogensulfidů
Hydroxidy jsou sloučeniny obsahují skupinu OH v oxidačním čísle –I,
-I
hydrogensulfidy jsou jejich sirná analoga, mají tedy skupinu (SH) .
a) Tvorba vzorce: Napsat značku vázaného prvku a za ní takový počet OH skupin
či SH skupin, který odpovídá mocenství vázaného prvku,
vyjádřeného v názvu zakončením. Kromě vázaného prvku se
někdy může vyskytovat i skupina: nejčastěji bývá jednomocně
+
kladný amonný kation NH4 .
Př. hydroxid hlinitý Al OH
–
trojmocnému atomu hliníku odpovídají tři skupiny (OH)
+III
Al (OH)3
-I
-I
Př. hydrogensulfid hořečnatý Mg SH
–
-I
dvojmocnému atomu hořčíku odpovídají dvě skupiny (SH)
+II
Mg (SH)2
-I
b) Tvorba názvu: Podle počtu (OH) nebo (SH) skupin zjistit mocenství vázaného
prvku a to v názvu vyjádřit koncovkou.
Př. Ti(SH)4
–
čtyřem záporně jednomocným skupinám (SH) odpovídá kladně čtyřmocný
titan, tedy kation titaničitý
+IV
Ti
-I
(SH)4 hydrogensulfid titaničitý
Př. NH4OH
–
jednu záporně jednomocnou skupinu (OH) kompenzuje kation amonný:
4
Anorganické názvosloví
+I
-I
NH4 OH hydroxid amonný
c) Procvičování II.:
1.
2.
3.
4.
hydroxid železnatý
hydrogensulfid draselný
hydroxid lithný
hydrogensulfid olovnatý
5.
6.
7.
8.
Ba(OH)2
Be(HS)2
Fe(OH)3
NaHS
6. Názvosloví hydridů
Hydridy jsou sloučeniny vodíku s jiným prvkem; z hlediska názvosloví je
významné, je-li tímto prvkem kov, nebo nekov.
Kovové hydridy obsahují atom vodíku v oxidačním čísle –I.
a) Tvorba vzorce: Podle zakončení názvu zjistit hodnotu kladného mocenství
vázaného prvku a vykompenzovat příslušným počtem
-I
hydridových aniontů (H) .
Př. hydrid berylnatý Be H
–
kation berylnatý má podle koncovky oxidační číslo +II, a proto musí být
-I
kompenzován dvěma anionty (H)
+II
Be H2
-I
b) Tvorba názvu: Podle počtu atomů vodíku zjistit mocenství kationtu kovu a to
vyjádřit koncovkou.
Př. LiH
–
jeden záporný náboj hydridového aniontu je kompenzován jedním
kationtem lithia, který má proto náboj +I (koncovka –ný):
+I
-I
Li H
hydrid lithný
Nekovové hydridy obsahují vodík v oxidačním čísle +I a používají se u nich triviální
názvy (nelze je odvozovat). V následujícím přehledu jsou uvedeny nejběžnější:
CH4
methan
C2H6 ethan
SiH4
silan
NH3
amoniak (čpavek)
Hydridy prvků VII.A skupiny – halogenů,
skupinu.
N2H4 hydrazin
fosfan
PH3
H2O
voda
H2S
sulfan(sirovodík)
představují samostatnou názvoslovnou
7. Názvosloví halogenovodíkových kyselin (halogenovodíků)
Jedná se o hydridy nekovů – halogenů, v nichž atom vodíku má oxidační číslo
+I, zatímco atom halogenu –I.
Nacházejí-li se tyto sloučeniny v plynném skupenství, označujeme je jako
halogenovodíky, jestliže jsou tyto plyny rozpuštěny ve vodě (přitom ale s vodou
nijak nereagují), nazývají se v tomto kapalném stavu termínem halogenovodíkové
kyseliny.
+I
-I
HF = H F = fluorovodík = kyselina fluorovodíková
5
Anorganické názvosloví
+I
-I
HCl = H Cl = chlorovodík = kyselina chlorovodíková
+I
-I
HBr = H Br = bromovodík = kyselina bromovodíková
+I -I
HI = H I = jodovodík = kyselina jododíková
8. Názvosloví solí halogenovodíkových kyselin
Soli kyselin vznikají náhradou vodíkového kationtu v halogenovodíku jiným
kationtem a v názvosloví nesou zakončení –id. Odštěpením vodíkového kationtu
z molekuly halogenovodíku získáme halogenidový anion, v oxidačním čísle –I.
-
HF
kyselina
fluorovodíková
F
+
H
fluorid
a) Tvorba vzorce: Napsat značku vázaného prvku a za ni značku příslušného
halogenu. Počet halogenidových aniontů musí odpovídat
mocenství vázaného prvku, jež je v názvu vyjádřeno
zakončením:
Př. bromid molybdenitý Mo Br
–
koncovka –id (bromid) napovídá, že se jedná o sůl halogenovodíkové
kyseliny. Trojmocný molybden musí být kompenzován třemi bromidovými
anionty:
+III
Mo Br3
-I
Př. fluorid jodistý I F
–
sedmimocný jód (-istý) bude kompenzován sedmi fluoridovými anionty
I
+VII
F7
-I
b) Tvorba názvu: podle počtu halogenidových aniontů zjistit mocenství vázaného
prvku a to v názvu vyjádřit příslušnou koncovkou:
Př. SiCl4
–
čtyři chloridové anionty kompenzují čtyřmocný kationt křemíku (křemičitý)
+IV
Si
Cl4
-I
chlorid křemičitý
c) Procvičování III.:
1.
2.
3.
4.
5.
jodid draselný
fluorid vápenatý
bromid stříbrný
chlorid fosforečný
fluorid hlinitý
6.
7.
8.
9.
10.
CCl4
SF6
KBr
CoCl2
CaI2
9. Názvosloví kyslíkatých kyselin
Kyslíkaté kyseliny jsou látky obecného vzorce HXO, kde X je středový atom
s různě vysokým kladným mocenstvím:
+I
+?
H X
6
-II
O
Anorganické názvosloví
a) Tvorba vzorce: Podle názvu kyseliny dosadit značku příslušného středového
prvku a označit jeho mocenství, vyjádřené v názvu koncovkou.
Poté sečíst kladné náboje vodíkového a středového atomu a
vykompenzovat příslušným počtem záporně dvoumocných
kyslíkových atomů.
Jestliže součet kladných nábojů vyjde lichý (a nemůžeme jej
vykompenzovat celistvým počtem dvoumocně záporných
kyslíkových atomů), připíšeme automaticky o 1 atom vodíku
navíc.
+I
III
Př. kyselina chloritá H Cl O
–
-II
+I
+I
III
H Cl O2
-II
+I
IV
Př. kyselina křemičitá H Si O
–
III
součet kladných nábojů H , Cl = +IV vykompenzujeme dvěma dvoumocně
zápornými kyslíkovými atomy:
-II
+I
IV
součet kladných nábojů H , Si = +V je lichý, proto připíšeme ještě 1 atom
vodíku a 6 kladných nábojů vykompenzujeme třemi kyslíkovými atomy:
+I
IV
H Si O3
-II
Jsou-li ve vzorci kyseliny přítomny více než dva vodíkové atomy, nebo více než
jeden středový atom, je tato skutečnost vyjádřena v názvu násobícími předponami.
V případě většího počtu vodíkových atomů následuje za násobící předponou slovo
hydrogen,
v případě druhém je násobící předpona umístěna před názvem
středového atomu:
+I VII
Př. kyselina pentahydrogenjodistá H5 I
–
-II
předpona pentahydrogen znamená 5 vodíků, proto píšeme rovnou H5.
Součet kladných nábojů je pak (+V) + (+VII) = +XII, a proto dopíšeme 6
kyslíkových atomů:
+I VII
H5 I O6
-II
+I
III
Př. kyselina tetraboritá H B4 O
–
O
-II
násobící předpona se vztahuje k středovému atomu, proto hned píšeme
+I
III
B4. Součet kladných nábojů pak je H + B4 = +XIII, tedy lichý, a proto
připisujeme 1 atom H. Potom 14 kladných nábojů vykompenzujeme 7
kyslíkovýmih atomy:
B
+I
III
H2 B4 O7
-II
B
Peroxokyseliny mají v molekule peroxidický můstek –O–O–
a v názvu
předponou peroxo-. Ve vzorci se to projeví přítomností jednoho kyslíkového atomu
navíc. Odvodíme tedy vzorec normální kyseliny, připíšeme 1 atom kyslíku a tím
získáme vzorec odpovídající peroxokyseliny:
Př. kyselina peroxosírová
–
odvodíme vzorec kyseliny sírové a přidáme 1 atom kyslíku:
+I
VI
-II
H2 S O4 + O = H2SO5
7
Anorganické názvosloví
Thiokyseliny v názvu vyznačujeme předponou thio- a ve struktuře jejich molekuly
je jeden kyslíkový atom zaměněn za atom síry. Proto nejprve odvodíme vzorec
normální kyseliny, a poté ubereme 1 atom kyslíku a přidáme 1 atom síry:
Př. kyselina thiosírová
–
odvodíme vzorec kyseliny sírové, ubereme atom kyslíku, přidáme atom
síry:
H2SO4 → H2S2O3
b) Tvorba názvu: Sečtením kladných nábojů vodíkových atomů a záporných nábojů
kyslíkových atomů zjistíme, jak veliký kladných náboj nese
centrální atom. Ten v názvu vyjádříme koncovkou mocenství.
Odpovídajícími násobícími předponami vyjádříme případný větší
počet vodíkových atomů (než 2), či větší počet středových atomů
(než 1):
Př. HBrO
–
dva záporné náboje kyslíkového atomu a jeden kladný náboj vodíkového
atomu určují, že středový atom chlóru má oxidační číslo –I. Tomu odpovídá
koncovka –ný, v ženském rodu – ná kyselina:
+I
I
H Br O
-II
kyselina bromná
Př. H2Cr2O7
–
na dva středové atomy chrómu připadá 14-2=12 kladných nábojů, takže
každý atom chrómu má oxidační číslo +VI; tomu odpovídá koncovka –ová
kyselina. Násobící předponou vyjádříme, že jsou přítomny 2 středové
atomy chrómu:
+I
VI
H2 Cr2 O7
-II
kyselina dichrómová
Př. H4I2O9
–
na dva centrální atomy jódu připadá 18-4=14 kladných nábojů, takže jód
má oxidační číslo +VII; tomu odpovídá koncovka –istá kyselina. Násobícími
předponami vyjádříme přítomnost 4 atomů vodíku a dvou atomů jódu:
+I VII
H4 I2 O9
-II
kyselina tetrahydrogendijodistá
Poznámka: Při odvozování názvu kyseliny je třeba vzít v úvahu, že bychom mohli
dospět k názvu nereálné sloučeniny, v níž by mocenství centrálního bylo
v rozporu s přirozeným mocenstvím daného prvku. V takovém případě je
třeba uvažovat, že se jedná o peroxokyselinu, nebo thiokyselinu.
Pro účely takového posouzení si zapamatujme, že středové kationty ze
IV.A skupiny vystupují typicky jako čtyřmocné, středové atomy ze VI.A
skupiny mají typicky oxidační čísla +IV, nebo +VI.
c) Procvičování IV.:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
kyselina bromistá
kyselina chlorečná
kyselina selenová
kyselina uhličitá
kyselina tetrahydrogenkřemičitá
kyselina hexahydrogentellurová
7.
8.
9.
10.
11.
12.
8
kyselina difosforečná
kyselina disiřičitá
kyselina peroxofosforečná
kyselina thiosiřičitá
HBO2
H2OsO5
Anorganické názvosloví
13. HNO3
14. H2CrO4
15. H3AsO4
16. H10SiO7
17. H4P2O8
18. H3PO3S
10. Názvosloví solí kyslíkatých kyselin
Soli kyslíkatých kyselin mají názvoslovné zakončení –an (viz tabulka zakončení
aniontů – kapitola oxidační číslo) a vznikají náhradou všech vodíkových kationtů
v kyselině jinými kationty.
Odštěpením vodíkových kationtů z molekuly kyseliny získáme anion kyseliny, který
nese tak veliký záporný náboj, kolik vodíkových kationtů bylo odštěpeno:
-II
H2SO4
kyselina
sírová
+
2H
SO4
síran
a) Tvorba vzorce: nejprve odvodit vzorec kyseliny, od níž je sůl odvozena a
odštěpením vodíkových kationtů zjistit velikost záporného náboje
aniontu kyseliny. Pak napsat značku (vzorec) kationtu
uvedeného v názvu i s příslušným mocenstvím, jež je vyjádřeno
koncovkou, za ni pak anion kyseliny. Poté stechiometricky
vyjádřit poměr kationtu a aniontu, aby výsledná sloučenina byla
elektroneutrální.
Př. Bromnan vápenatý
–
Bromnan je sůl kyseliny bromné – HBrO. Odštěpením jejího jediného
-I
vodíkového kationtu získáme bromnanový anion BrO . Je zřejmé, že
dvoumocně kladný vápenatý kation musí být kompenzován dvěma
jednomocně zápornými bromnanovými zbytky:
II
Ca (BrO)2
-I
Př. Dichroman amonný
–
Dichroman je sůl kyseliny dichromové – H2Cr2O7. Odštěpením jeho dvou
-II
vodíkových kationtů vzniká dichromanový anion Cr2O7 . Ten musí být
+
kompenzován dvěma jednomocně kladnými amonnými kationty (NH4 ):
+
(NH4)2 Cr2O7
-II
Př. Fosforečnan titaničitý
–
Víme už, že fosforečnany odvozujeme od kyseliny trihydrogenfosforečné,
H3PO4. Odštěpením jejích tří vodíkových kationtů vznikne trojmocný
-III
fosforečnanový anion PO4 . Titaničitý kation má oxidační číslo +IV, takže
jej vezmeme třikrát (3xIV = XII), a fosforečnanový anion čtyřikrát (4x(-III) =
-XII):
Ti3
+IV
(PO4)4
-III
Podvojné soli: Častý je případ, že sůl obsahuje dva druhy kationtů; zbytek kyseliny
(anion) odvodíme stejným způsobem, jako v předchozích případech
a poté jej vykompenzujeme oběma uvedenými kationty.
9
Anorganické názvosloví
Př. Síran draselno-hlinitý
–
Kation draselný a hlinitý vytvářejí dohromady čtyři kladné náboje, a proto
budou kompenzovány dvěma dvoumocně zápornými síranovými anionty:
+I
+III
K Al (SO4)2
-II
Smíšené soli: To jsou sloučeniny, kde kation je vykompenzován větším počtem
(alespoň dvěma) různých aniontů. Vzorec se stechiometricky upraví
tak, aby náboj kationtu kompenzoval záporné náboje všech aniontů.
Př. Chlorid-síran železitý
–
Kation železitý Fe
–II
SO4 :
+III
-I
Fe Cl SO4
+III
-I
bude kompenzovat tři záporné náboje aniontů Cl ,
-II
Hydráty solí: Mnohé soli krystalizují s určitým typickým počtem molekul krystalové
vody – to jsou tzv. hydráty. Počet molekul krystalové vody se uvádí
násobící předponou a slovem hydrát, ve vzorci se tento počet
molekul vody odděluje tečkou za vzorec soli: CuSO4.5H2O se čte
jako CuSO4 s pěti molekulami vody, název zní: pentahydrát síranu
měďnatého.
Př. Heptahydrát síranu železnatého
–
Odvodíme nejprve vzorec síranu železnatého, FeSO4, oddělíme tečkou a
doplníme 7 molekul vody (heptahydrát):
–II
FeSO4 .7H2O
b) Tvorba názvu: Nejdříve musíme zjistit, od jaké kyseliny je odvozen anion soli; po
určité zkušenosti je to patrné na první pohled, pro začátek si však
vysvětlíme postup. Anion soli vznikl odtržením minimálně jednoho
vodíkového kationtu, takže ke zbytku kyseliny připíšeme
minimálně jeden vodík a kyselinu nazveme, V případě, že název
je nesmyslný – oxidační číslo středového atomu je v rozporu
s jeho přirozeným mocenstvím – připíšeme další atom vodíku a
kyselinu znovu nazveme. Nyní vidíme, kolik vodíkových kationtů
bylo z kyseliny odštěpeno, takže víme, jak velký je náboj aniontu
kyseliny. Podle něho pak určíme mocenství kationtu, jež bude
v názvu kationtu vyjádřeno koncovkou.
Př. Cu(NO2)2
–
Ke zbytku kyseliny (NO2) přidáme 1 vodíkový atom a kyselinu HNO2
pojmenujeme: kyselina dusitá. To není v rozporu s žádným výše uvedeným
pravidlem, takže víme, že anion kyseliny vznikl odštěpením jediného
+
–I
kationtů H a je tedy záporně jednomocný NO2 . Dva tyto anionty musí být
proto kompenzovány dvoumocně kladným kationtem měďnatým:
Cu
+II
(NO2)2
–I
dusitan měďnatý
Př. HgSiO3
–
Přidáním vodíkového atomu ke zbytku kyseliny získáme sloučeninu se
vzorcem HSiO3 – kyselina křemičná. To je v rozporu s přirozeným
10
Anorganické názvosloví
mocenstvím křemíku (prvek IV.A skupiny tabulky), proto přidáme ještě
jeden vodíkový atom: H2SiO3 = kyselina křemičitá. Tento název již
vyhovuje, a proto odtržením dvou vodíkových kationtů vzniká křemičitan –
–II
anion SiO3 . Ten kompenzuje jediný – dvoumocný kation rtuťnatý:
+II
Hg SiO3
–II
křemičitan rtuťnatý
Př. NaCr(SO4)2.12H2O
– Snadno zjistíme, že zbytek kyseliny náleží látce o vzorci H2SO4 – kyselině
–II
sírové. Je však o podvojnou sůl a zároveň o hydrát. Dva zbytky SO4 tvoří
celkem 4 záporné náboje a je nutné rozhodnout, jaké oxidační číslo má
každý z kationtů. Víme už, že prvky první skupiny (I.A) vystupují jako
jednomocné, takže sodík má oxidační číslo +I a chróm tedy +III.
Přítomnost 12 molekul krystalové vody vyjádříme slovem dodekahydrát na
začátku slova:
+I
+III
–II
Na Cr (SO4)2 .12H2O
dodekyhydrát síranu sodno-chromitého
c) Procvičování V.:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
uhličitan vápenatý
jodistan draselný
síran železitý
chroman olovnatý
dusičnan amonný
siřičitan sodný
ciničitan křemičitý
thiosíran sodný
thiosiřičitan zinečnatý
peroxosíran bismunitý
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
wolframan manganatý
dihydrát fosforečnanu hlinitého
dekahydrát uhličitanu sodného
Ag2(SO4).7H2O
AuNO3
Pb(ClO4)2
Mg(NO2)2
KBrO3
Na2SO3.1/2H2O
CaSO5
11. Názvosloví hydrogensolí kyslíkatých kyselin
Hydrogensoli vznikají náhradou pouze některého vodíkového kationtu
v molekule kyseliny jiným kationtem. Počet zbylých, neodštěpených vodíkových
aktiontů vyjadřujeme násobící předponou a
slovem hydrogen, zbývá-li 1
neodštěpený vodík, násobící předpona se nepoužívá.
a) Tvorba vzorce: nejprve napíšeme vzorec kyseliny, od níž je hydrogensůl
+
odvozena, a poté odštěpíme jen tolik kationtů H , aby jich ve
zbytku kyseliny zůstal takový počet, jaký je uveden v názvu.
+
Počet odštěpených kationtů H udává pak velikost záporného
náboje zbytku kyseliny; ten se kompenzuje kationtem, uvedeným
v názvu.
Př. Hydrogenchroman barnatý
–
Jde o hydrogensůl kyseliny chromové, pro níž odvodíme vzorec H2CrO4.
Ve zbytku kyseliny musí zůstat 1 H-atom (předpona hydrogen), takže při
+
tvorbě zbytku HCrO4 byl odštěpen 1 kation H (proto je také ve zbytek
kyseliny jednomocně záporný). Barnatý kation tedy vykompenzujeme
dvěma takovými zbytky:
+II
Ba (HCrO4)2
-I
11
Anorganické názvosloví
Př. Hydrogenboritan kobaltitý
– Hydrogenboritan odvodíme od kyseliny trihydrogenborité H3BO3. 1 H-atom
+
musí zůstat, takže odštěpením dvou iontů H vzniká dvoumocně záporný
-II
hydrogenboritanový anion HBO3 :
+III
Co2 (HBO3)3
-II
Př. Dihydrogenfosforečnan zinečnatý
–
Název říká, že ve zbytku kyseliny zůstanou dva H-atomy, takže od kyseliny
+
trihydrogenfosforečné H3PO4 odštěpíme pouze jeden kation H . Dva takto
vytvořené jednomocně záporné zbytky jsou pak kompenzovány
zinečnatým kationtem:
+II
Zn (H2PO4)2
-I
b) Tvorba názvu: Úplně stejně jako v případě normálních solí musíme nejdříve
zjistit, od jaké kyseliny je odvozen zbytek kyseliny.
+
Poté, co zjistíme vzorec původní kyseliny, uvidíme kolik iontů H
bylo nahrazeno, a tedy, jak veliký je záporný náboj zbytku
kyseliny: z něho poté zjistíme mocenství kationtu. Vnázvu
nezapomene uvést předponu hydrogen-, popřípadě ještě
násobící předponu, jestliže ve zbytku kyseliny zůstal více než
jeden vodíkový kation.
Př. Cd(H2BO3)2
–
Připojením prvního atomu vodíku snadno zjistíme, že výchozí kyselinou je
H3BO3. Zbytek kyseliny H2BO3 – dihydrogenboritan – tedy vznikl
+
odštěpením jediného iontu H , takže je jednomocně záporný. Jestliže je
kadmium kompenzováno dvěma jednomocnými zbytky, musí být
dvoumocně kladné (kation kademnatý):
+II
Cd (H2BO3)2
–I
dihydrogenboritan kademnatý
Př. NaHSO3
–
Připojením jednoho atomu vodíku zjistíme, že výchozí kyselinou je kyselina
siřičitá H2SO3. Zbytek kyseliny HSO3 – hydrogensiřičitan – tedy vznikl
+
odštěpením jediného iontu H , takže je jednomocně záporný. Sodík, který
je kompenzován jediným jednomocným zbytkem, musí být jednomocně
kladný (kation sodný):
+I
Na HSO3
–I
hydrogensiřičitan sodný
c) Procvičování VI.:
1.
2.
3.
hydrogenuhličitan vápenatý
dihydrogenfosforečnan draselný
hydrogenkřemičitan rtuťnatý
4.
5.
6.
12
Fe(HSO4)2
ZnHBO3
Mg(HCO3)2
Anorganické názvosloví
Klíč k procvičování:
Procvičování I.:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
Cr2S3
N2O
CdS
Mn2O7
SeO3
FeTiO3
Mn3O4
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
oxid osmičelý
sulfid draselný
oxid křemičitý
oxid železnatý
sulfid amonný
oxid vápenato-titaničitý
oxid berrylnato-hlinitý
5.
6.
7.
8.
hydroxid barnatý
hydrogensulfid manganitý
hydroxid železitý
hydrogensulfid sodný
6.
7.
8.
9.
10.
chlorid uhličitý
fluorid sírový
bromid draselný
chlorid olovičitý
jodid hořečnatý
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
H2S2O2
kyselina boritá
kyselina osmičelá
kyselina dusičná
kyselina chromová
kyselina trihydrogenarseničná
kyselina dekahydrogenkřemičitá
kyselina peroxodifosforečná
kyselina thiofosforečná
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
MnWO4
AlPO4.2H2O
Na2CO3.10H2O
heptahydrát síranu stříbrného
dusičnan zlatný
chloristan olovnatý
dusitan hořečnatý
bromičnan draselný
hemihydrát siřičitanu sodného
peroxosíran vápenatý
4.
5.
6.
hydrogensíran železnatý
hydrogenboritan zinečnatý
hydrogenuhličitan hořečnatý
Procvičování II.:
1.
2.
3.
4.
Fe(OH)2
KHS
LiOH
Pb(HS)2
Procvičování III.:
1.
2.
3.
4.
5.
KI
CaF2
AgBr
PCl5
AlF3
Procvičování IV.:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
HBrO4
HClO3
H2SeO4
H2CO3
H4SiO4
H6TeO6
H4P2O7
H2S2O5
H3PO5
Procvičování V.:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
CaCO3
KIO4
Fe2(SO4)3
PbCrO4
NH4NO3
Na2SO3
Si(SnO3)2
Na2S2O3
ZnS2O2
Bi2(SO5)3
Procvičování VI.:
1.
2.
3.
Ca(HCO3)2
KH2PO4
Hg(HSiO3)2
13
Download

Anorganické názvosloví 1