.
Demokratický středt
l
l
Nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
1. číslo, říjen 2012, cena: 45 kč
n Definice střední Evropy zůstává nejasná. Ani Demokratický střed si netroufá tvrdit, že již středoevropský bod G nalezl.
kresba: Pavel Lukáš
(S)vítání Demokratického střed(t)u
První zdání klame. V rukou nedržíte pouze jeden časopis, ale hned dva. Demokratický střed a Demokratický
střet. Dva v jednom. Neděste se! Do rukou se Vám nedostal
propagační materiál vznikající politické strany nebo
zakukleného politického hnutí. Jsme nezávislý časopis,
jehož cílem je přinášet zajímavé články o politickém
a společenském dění ve střední Evropě.
Proč střed a střet? Střed pro nás znamená umírněnost, odmítnutí jakéhokoli fanatismu a extremismu.
Zároveň to ovšem neznamená, že jsme jak třtina ve
větru a že nevyznáváme žádné hodnoty. K nim ostatně
částečně odkazuje adjektivum „demokratický“. K demokracii patří výměna názorů, čili onen střet, jenž
figuruje v alternativním názvu našeho časopisu, ovšem
střet ve vší počestnosti. Bez agrese fyzické i slovní.
Jedinou povolenou zbraní jsou dobře podložené
argumenty. Věříme v lidskou svobodu, která však pro
nás neznamená libovůli, bezohlednost nebo klanění se
falešným modlám. Opíráme se o přesvědčení, že každý
člověk je svobodný do té míry, pokud neomezuje druhé.
To se snadno napíše, ale hůře se podle toho řídí.
Nejsme konfesijním časopisem, nicméně nemíníme
zamlčovat, že středoevropský region spadá pod křídla
křesťanské civilizace. Věříme tudíž, že jakýsi vnitřní
kompas má většina lidí v sobě a tudíž že při hledání
pravdy je možné dojít k cíli, byť cesta to může být
zdánlivě nekonečná a trnitá. Oním vnitřním kompasem
se při tvorbě časopisu míníme řídit. Střelka kompasu
pokračování na 3. straně
OBSAH
l Úvodník
(S)vítání Demokratického středu (Tomáš Fošum)
str. 1
l Česko:
Odházení občana Klause (Tomáš Fošum)
str. 4
l Téma:
Vzorný Evropan (Marie Bydžovská)
KDH – promarněná šance (Igor Blahušiak)
Jekyll a Hyde slovenské pravice (Tomáš Dušek)
Anketa na téma slovenské vlády
str. 7
str. 8
str. 9
str. 10
l Politika a společnost:
Česko-německé vztahy za vlády Petra Nečase (Tereza Vávrová)
Od větru a slunce faktury nechodí (Jan Prášil)
Klidná síla polské politiky (Vít Dostál)
Kupředu levá, hlavu vzhůru pravá (Tomáš Fošum)
Jazyk na uzdě (David Svoboda)
Církevní restituce (Kateřina Hamplová)
„Pussy“ pro Kirilla (Tomáš Fošum)
Evropský institut odkazu šoa (Jaroslav Šonka)
str. 11
str. 13
str. 14
str. 16
str. 18
str. 20
str. 22
str. 25
l Historie a současnost:
Masaryk, ne Kramář (Petr Zenkner)
str. 27
l Kultura:
„Nepřizpůsobiví?“ v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí (Magda Juránková)
Krátké úvahy o současném maďarském divadle a dramatu (Gertrud Korpič)
str. 29
str. 31
l Přečtete si v příštím čísle:
str. 32
Nebyli jsme první (Demokratický střed za první republiky)
Rok bez Václava Havla
Kdo je Janusz Palikot a proč to dělá
Start seriálu „Zraněná města“ (Krakov? Lvov? Drážďany? Nechte se překvapit!)
l
Demokratický střed l
1/2012, vydáno v říjnu 2012, Ročník I.
adresa: Pe t r Z enk ner, Koněvova 2 4 0 , P raha 3 , 1 3 0 0 0
e-mail: r e d a k c e @ d e m o k ratickystre d . cz, we b : www. demokratickystre d . cz
šéfredaktor: Tomáš Fošum
zástupce šéfredaktora: Pe tr Zenkner
redakční rada: Tomáš Chlum, Magd a Juránková
grafická úprava: Lud mila Seling erová
kresby, fotomontáže: Pavel Lukáš
vydavatel: o bčanské sdruže ní De mokratický střed
r e g i s t r a č n í č í s l o M K ČR E 2 0 9 0 6 , ISSN 1 8 0 5 -6 2 0 2 , vychází 4 x ročně
2
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
ÚVODNÍK
dokončení z 1. strany
však nebude ukazovat na sever,
nýbrž do středu.
Jak již bylo naznačeno, náš časopis se soustředí na střední Evropu.
Díky tomu se nám a našim spolupracovníkům otvírají netušené obzory. Jen si zkuste střední Evropu definovat a porovnejte svůj názor
s ostatními. Střední Evropa je totiž
jako bájná Středozemě, o níž nikdo
neví, kde se ve skutečnosti rozprostírá. Evropané se nejspíše shodnou,
že něco jako střední Evropa existuje,
ale jen obtížně dosáhnou shody, kudy
přesně vedou její hranice. Taktéž zakladatelé Demokratického středu se
liší v názoru, který kus Země do střední Evropy ještě patří, a který už nikoli.
Můžeme ji třeba chápat jako prostor
mezi Německem a Ruskem. Jenže
kam pak s Bavorskem? Minimálně
kulturně je to střední Evropa jak
vyšitá. Dobyvateli středoevropského
bodu G může hledaná oblast splývat
s někdejším Rakouskem–Uherskem.
Takže minimálně z historického hlediska lze do „Středozemě“ počítat
třeba Lvov, byť se Ukrajina potácí
na pomezí evropského a ruského
vlivu. Střední Evropa tak zároveň
představuje něco, co kdysi bylo a dnes
už dost možná existuje jen duševně.
Střední Evropu tak lze vnímat jako
„Ostrov včerejšího dne“ či „Hledání
ztraceného času“, pomůžeme-li si
názvy z říše románů. Omezíme-li
středoevropský region byť jen na
Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko a Rakousko, zůstává otázkou,
mají-li tyto země kromě členství
v Evropské unii v současnosti ještě
něco jiného společného. Navzdory
výše nastíněným pochybám střední
Evropu neodepisujeme. Ostatně
jedním z cílů našeho časopisu je
poskytnout prostor článkům nabízejícím definici střední Evropy a jejích případných sdílených cílů.
Chceme též v rámci svých možností
napomáhat lepším vztahům se svými
sousedy, kteří z českého pohledu na
mapu „Středozemě“ patří.
Budeme se soustředit na dění
v jednotlivých středoevropských státech v čele s Polskem, které nejen
vzhledem k jeho velikosti považujeme
za klíčovou zemi našeho regionu, s níž
nás spojuje do značné míry podobná
minulost, jazyková blízkost a často
i společné zájmy v rámci EU (např.
snaha o energetickou bezpečnost). Rádi budeme spolupracovat s příbuznými
časopisy napříč střední Evropou,
think – tanky a vůbec se všemi, kteří
o to budou stát. Hodláme tak přispět
svou troškou do starého mlýna středoevropské spolupráce, který jen možná čeká na nový vítr, aby se roztočil na
plné obrátky. Kulturní památka se pak
rázem promění v užitečný nástroj. Až
jednou přijdou opravdu hubená léta,
bude každý pytel mouky dobrý. Ovšem
nemá cenu budovat střední Evropu
jako pevnost chránící své obyvatele
před okolním světem. Střední Evropa,
alespoň tak jak ji vnímáme, je nedílnou součástí západní civilizace a jen
v rámci ní může bezpečně existovat
a společně se rozvíjet. Darem z nebes
je v tomto ohledu členství v EU, jež
umožňuje i menším státům typu České
republiky nebo Maďarska podílet se
na rozhodování většího celku, který má z celosvětového hlediska nezanedbatelný hlas. Středoevropské státy mají po neklidném 20. století, jež
pro ně znamenalo neblahou zkušenost
s totalitními režimy, unikátní příležitost
bok po boku spoluutvářet osud Západu. Tvůrci tohoto časopisu se
třesou nedočkavostí, aby mohli tuhle
středoevropskou misi hodnotit jako
úspěšnou.
Tomáš Fošum
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l
3
ČESKO
Občan Klaus odchází
Proměna
Václav Klaus sice odejde z prezidentského úřadu až
na počátku příštího roku, roli seriózního státníka, který
je v důležitých chvílích schopen nadřadit národní zájem
svým zájmům osobním, však opouští už minimálně 15 let.
Je třeba se obávat, že až jednou budou historici hodnotit
jeho politickou kariéru, snadno se přikloní k negativnímu
hodnocení. To by však nebylo úplně spravedlivé. Pobyt
Václava Klause na politickém výsluní nelze vidět
jen černě. Ač se to některým současníkům může zdát
nemožné, v dřevních dobách polistopadové politiky
byl Václav Klaus přínosem. Pravda, již tenkrát mu bylo
nemálo věcí vytýkáno - mimo jiné ješitnost, arogance,
potřeba neustále mentorovat a sebestřednost. Nikoho by
však tehdy nenapadlo spojovat jej s krajní pravicí (viz
loňská kauza Bátora) či ho považovat za prosazovatele
ruských zájmů. Jaké milníky lemovaly cestu k jeho
proměně z respektovaného reformátora západního střihu
v protivného, přesluhujícího mocnáře?
Zlatá devadesátá
První léta po pádu komunismu představují vrcholné
Klausovo období. Poté, co se velmi rychle stal leaderem
liberálně orientovaných ekonomů vstoupivších do
Občanského fóra, získal pro sebe post ministra financí
v první porevoluční vládě. V době, kdy ve společnosti
vrcholilo nadšení z pádu totalitního režimu, se nebál
prosazovat šokovou terapii. Doba sice tehdy převratným
změnám přála, ale Klausův důraz na rychlé a bolestné
reformy jistou odvahu vyžadoval. Jako jeho velká
výhoda se ukázala být skutečnost, že mezi disidenty, kteří
zpočátku Občanské fórum ovládali, žádný erudovaný
ekonom nebyl. Jako nejvýraznější Klausův oponent
vystupoval jeho někdejší šéf z Prognostického ústavu
a předlistopadový člen KSČ Valtr Komárek, jenž byl
ovšem spíše rozšafným táborovým řečníkem, který neměl
v souboji s politicky šikovnějším ministrem financí šanci.
Klaus nabízel rychlou cestu na Západ za cenu dočasného
utáhnutí opasků. Zaštítil výrazné změny privatizací
státního majetku počínaje a restitucemi konče. Zároveň
se stal nejvýraznějším tuzemským propagátorem tržní
ekonomiky a vštěpoval lidem liberální zásady o malém
státu a individuální zodpovědnosti za svůj osud. Ať si
dnes o Václavu Klausovi myslíme cokoli, tehdy v lidech
povzbuzoval spíše to dobré. Jeho hvězda nadále stoupala.
Nejprve založil vlastní stranu a rozhýbal tak do značné
míry znehybnělý politický systém, kterému vládlo
názorově nesourodé Občanské fórum. Tady narážíme na
další Klausovu zásluhu. Liberální demokracie nemůže
bez politických stran fungovat. Dnešní marasmus není
způsoben tím, že jsou strany příliš silné. Naopak, kvůli
malé ochotě lidí se politicky angažovat jsou početně
slabé a tudíž lehce manipulovatelné.
4
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
n KMOTR ODS - ač již není členem, stále má ve straně
nezanedbatelný vliv. fotomontáž: Pavel Lukáš
Vraťme se však na počátek devadesátých let. V létě
1992 Klausova ODS vyhrála v Česku volby. Přichází další
odvážný krok Václava Klause, když stanul v čele procesu, na
jehož konci se rozdělila nefunkční československá federace.
Ačkoli dodnes někteří Klausovi rozpad Československa
vyčítají, zachoval se tehdy nepochybně správně. Obě země
ztrácely dva roky čas při jednání o státoprávním uspořádání,
navíc volby v červnu 1992 přinesly takové výsledky, jež
sestavení fungující federální vlády prakticky vylučovaly.
V době transformace společnosti bylo další přešlapování
nežádoucí. Navíc touze Slováků po samostatnosti
nešlo dlouhodobě bránit. Dnes jsou vztahy obou zemí
bezproblémové, což v létě 1992 rozhodně neplatilo.
Zastavené reformy a premiantův pád
Václav Klaus se stal prvním premiérem nově vzniklé
České republiky a zpočátku vypadalo jeho postavení
neotřesitelně. S menšími koaličními partnery, ODA a KDUČSL, se sice tu a tam o něco přel, jeho středopravicová vláda
však postupovala relativně hladce, když jí v parlamentu čelila
nezformovaná opozice rozdělená do několika nevýrazných
subjektů. Od začátku roku 1995 se ovšem začaly objevovat
různé kauzy, které oslabovaly koaliční jednotu. Menší partneři
se od silného premiéra postupně emancipovali, což platilo
především pro předsedu KDU-ČSL Josefa Luxe. Klaus
přivyklý na dominantní styl řízení vlády to těžko snášel.
Navíc jakoby se mu ve funkci zalíbilo a nechtěl riskovat
ztrátu voličské přízně před blížícími se volbami. Zkrátka
o reformách se spíše již jen diskutovalo, než že by se v nich
ČESKO
pokračovalo. Ztrátu politické odvahy naznačil i ústupek
železničářským odborům v létě 1995. Klaus, jenž se nebál
rozdělit Československo, najednou nechtěl riskovat stávku
v dopravě. Obávaný slovenský premiér Vladimír Mečiar
Klause na lopatky nedostal, zato odborář Jaromír Dušek ano…
Před volbami se navíc premiér začal uchylovat k populismu,
když sliboval nárůst platů a jeho ODS na billboardech nadutě
hlásala: „Dokázali jsme, že to dokážeme“. ODS navíc na
levici vyrostl silný soupeř, když Miloš Zeman pod prapory
sociální demokracie shromáždil ty, které neoslovila pravicová
politika a z různých důvodů nechtěli volit komunisty. Tvrdá
opoziční rétorika Zemanova zaskočila nejen podstatnou část
veřejnosti, ale i Klause. Premiér jakoby usnul na vavřínech
a výsledkem byl volební šok v roce 1996, kdy doposud
vládnoucí koalice nebyla schopna sestavit většinový kabinet a
byla odkázána na toleranci ČSSD. Václav Klaus pozbyl punc
vítěze a postupně i respekt. V roce 1997 nastaly ekonomické
potíže a vláda musela nachystat tzv. úsporné balíčky. Klaus
byl svými koaličními partnery donucen provést sebekritiku.
Za cenu udržení vlády toto ponížení podstoupil, pověst
geniálního ekonoma a reformátora byla však ve psí. Když se
přidalo vážné podezření, že ODS byla financována z černých
fondů, vláda rychle směřovala ke svému konci. Ten přišel
v listopadu 1997 a vešel do dějin jako Sarajevský atentát.
Neúspěšný atentát, Waterloo v nedohlednu
Na sklonku roku 1997 se zdálo, že politická kariéra
Václava Klause skončila. Jenže bojovně naladěný expremiér
dokázal mistrně využít chyb, jichž se jeho rivalové dopustili.
Sled událostí, na jejichž konci se rozpadl Klausův kabinet
a z ODS odešla početná skupina známých politiků, opravdu
vzbuzoval jisté otazníky. Václav Klaus, ačkoli na mimořádně
svolaném kongresu obhájil post šéfa ODS, byl ze sestavování
nové vlády vyšachován. Režie se ujal prezident Václav
Havel, který složení polopolitické vlády Josefa Tošovského
minimálně částečně ovlivňoval. Krátce po vynucené Klausově
demisi navíc vystoupil Václav Havel s dnes již proslaveným
rudolfínským projevem, který šlo jen těžko interpretovat
jinak než jako zdrcující kritiku končícího premiéra. Zde
asi došlo k definitivnímu narušení již tak komplikovaného
vztahu dvou Václavů soupeřících o pomyslný královský trůn
české politiky. Václav Klaus, jenž se zdál být na přelomu
let 1997/1998 v tomto souboji poražen, našel nečekaného
spojence. Společně s dosavadním úhlavním protivníkem
Milošem Zemanem prosadili předčasné volby, ve kterých
ODS s překvapivě vysokým volebním ziskem obsadila druhé
místo. Během volební kampaně byl Václav Klaus líčen coby
úspěšný politik, jenž se stal obětí politického „atentátu“
a který o podezřelém financování své strany nic nevěděl.
Po volbách 1998 následoval největší politický kotrmelec
Václava Klause v podobě tzv. opoziční smlouvy s ČSSD.
Rázem zapomněl na svá varování před nebezpečnou levicí a
na čtyři roky zabetonoval přirozené politické soupeření mezi
nejsilnějšími subjekty na pravici a na levici. Z pozice předsedy
Poslanecké sněmovny neválčil se sociálnědemokratickým
premiérem Zemanem, neboť jeho hlavním rivalem se
definitivně stal prezident Havel. Kolem obou Václavů se
sešikovaly dva tábory, které si nemohly přijít na jméno.
Havlovi příznivci, pro které Klaus představoval jakéhosi
politického ďábla, jenž je příčinou všeho zlého v naší zemi,
nechápali, že soupeře je potřeba porazit v politickém boji,
což se neobejde bez vybudování silné politické strany. Místo
toho vznikaly různé občanské iniciativy typu Impuls 99
a „Děkujeme, odejděte“ zaměřené proti opoziční smlouvě
a Václavu Klausovi především. Ten se společně se Zemanem
pokusil změnit volební zákon, jehož chystaná podoba
by nahrávala velkým stranám (v té době ODS a ČSSD),
nicméně jejich plány Havel úspěšně napadl u Ústavního
soudu. Obě „opozičně smluvní“ strany také nahlas uvažovaly
o osekání prezidentových pravomocí.
Václav Klaus se z úspěšného reformátora proměnil ve
mstitele, jenž vytváří legendy o vlastní bezchybné politické
minulosti. Hlásání liberálních ekonomických myšlenek
a deklarovaný boj s „levicí“ vypadaly mimořádně směšně
v čase, kdy Václav Klaus držel sociální demokracii u vlády
a jeho hlavním cílem bylo vyšachovat Václava Havla.
Předseda ODS si tedy musel osvojit jiná hlavní témata, na
nichž by se profiloval. Hlavním terčem se stala Evropská
unie, s čímž souvisel Klausův příklon k lehce pokleslému
nacionalismu. Budiž zde připomenuta příšerná volební
kampaň ODS v roce 2002, po níž následoval Klausův nejhorší
volební výsledek v čele strany. Hlavní politické strany se tehdy
předháněly ve strašení nároky sudetských Němců, přičemž
ideově vyčerpaná a opoziční smlouvou v očích voličů více
poškozená ODS hrála v tomto strašení prim. ČSSD opoziční
svazek tolik neublížil, neboť Miloš Zeman se z důvodů
svých prezidentských ambicí z jejího čela takticky stáhl a na
předsednický post místo sebe posadil Vladimíra Špidlu, který
se vůči Václavu Klausovi tvrdě vymezil.
V létě 2002 skončil šéf ODS poprvé ve skutečné
opozici - jako řadový poslanec bez vysoké ústavní funkce.
Zatrpklý Klaus navíc musel skousnout kritické hlasy uvnitř
strany, které ho začaly vyzývat k rezignaci na post předsedy
ODS. Na prosincovém sjezdu nekandidoval a s nelibostí
přihlížel zvolení hlučného senátora Mirka Topolánka.
Ten se chtě nechtě stal po Václavu Havlovi druhým
Klausovým největším politickým nepřítelem, neboť mu
„ukradl“ jeho dítě - stranu. Po pěti letech vypadal Václav
Klaus opět jako poražený muž. Jeho nominace na funkci
prezidenta vypadala při poměru sil v parlamentu úsměvně.
Ani tentokrát se však Klausovo „Waterloo“ nekonalo.
Hradní pán, postrach premiérů
Nemálo lidí nečekané Klausovo zvolení navzdory
výhradám vůči jeho osobě přivítalo. Zdálo se, že
prezidentská funkce by mohla být hojivou náplastí na
ránu, kterou Klausovi způsobil rozpad jeho vlády v roce
1997. Navíc Václav Klaus na všechny strany sliboval, že
bude aktivním, nikoli však aktivistickým prezidentem.
pokračování na 6. straně
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l
5
ČESKO
dokončení z 5. strany
Smířlivé vystupování v čase prezidentské volby
slibovalo, že je ochoten se přes staré křivdy (ať již
skutečné nebo domnělé) přenést. Tyto a další naděje
Václav Klaus zklamal. Problémy s ním měli postupně
všichni premiérové, ať již pocházeli z řad ČSSD nebo
ODS. Tu odmítl přijmout lidovecké demise (právě se
bortila Grossova vláda), tu zase oslyšel návrh na odvolání
dvou ministrů Věcí veřejných (stalo se loni v dubnu). Se
Senátem nárazově válčí o jmenování ústavních soudců
(v letech 2003-2004 a znovu letos), kvůli čemuž bývá
Ústavní soud po nějakou dobu nekompletní. Samostatnou
kapitolou je prezidentovo působení na poli zahraniční
politiky. Nejde o to, že by nutně musel mít stejné názory
jako vláda nebo že by se musel pohybovat v hlavním
proudu. Jde o to, že by se hlava státu měla chovat
předvídatelně a nedělat podrazy. Vzpomeňme například
na jeho otálení s podpisem Lisabonské smlouvy na konci
roku 2009. Najednou si kladl podmínky, na něž byl čas
v době, kdy si své výjimky vyjednaly Velká Británie
a Polsko. Tehdy Klaus mlčel a čekal na svoji chvíli,
kdy si bude moci užít pozornost celé Evropy. Jeho stále
častější zpochybňování evropské integrace a nekritický
postoj k Putinovu Rusku vzbuzují vážné pochyby, zda
stále jako ve svých premiérských časech vidí místo ČR
ve společenství západních zemí. Kritika války v Iráku
v roce 2003 a pochopení pro ruské počínání v Gruzii
v roce 2008 o lecčems vypovídají.
Zatímco v Klausových geopolitických náladách může mít
jeden zmatek, v domácí politice je jasno – hraje výhradně sám
na sebe a nějaká loajalita je mu cizí. „Svou“ ODS potřeboval
do února 2008, kdy se podruhé a naposledy mohl ucházet
o prezidentský úřad. Již za pár měsíců po svém znovuzvolení
se na kongresu ODS se stranou demonstrativně rozžehnal,
když složil funkci čestného předsedy, a v březnu 2009 jí
s pomocí svých spojenců uvnitř ODS, poslanců Tlustého
a Schwippela, shodil vládu uprostřed evropského předsednictví. Msta vůči svému nástupci na čele ODS Mirku
Topolánkovi byla přednější než pověst země v zahraničí.
Co na tom, že to byl právě Topolánek, jenž k dvojnásobnému zvolení Klause prezidentem výrazně přispěl.
Zkrátka si dovolil mít jiné názory než otec-zakladatel, nebál
se spolupráce s politiky blízkými Václavu Havlovi a vůbec
si dovolil jednat jinak, než bylo v ODS za kralování Václava
Klause běžné. Otázkou je, zda měl vůbec šanci se Klausovi
zavděčit. Topolánkův nástupce Petr Nečas se snažil vztahy
s Hradem urovnat, ale minimálně třikrát jej prezident
„vykoupal“. Poprvé se tak stalo v době vládní krize na konci
roku 2010, kdy dle médií jednal prezident s premiérem
vyloženě spatra a neváhal ho před koaličními partnery
ponížit. Podruhé pak loni v dubnu, kdy zřejmě v rozporu
s ústavou odmítl přijmout premiérem navržené demise
ministrů Věcí veřejných. Třetí díl pravděpodobně hned tak
nekončícího seriálu sledujeme v posledních týdnech, kdy
kritizuje či rovnou vetuje jeden vládní návrh za druhým.
6
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
Otázkou zůstává, proč si Petr Nečas ve druhém případě
nechal podobné jednání líbit. Kdyby trval na svém, hrozila
by sice ústavní krize, ale prezident by nebyl nezranitelný.
Například je možné žalovat jej pro velezradu. Riskoval by
Klaus podobný proces? Těžká otázka. Jisté mistrovství
V. K. spočívá v tom, že zkouší, kam až může zajít. Když mu
soupeř ustoupí, natlačí se na jeho pozici. Své pravomoci
nepřekračuje stále, zkouší to jen občas. Když narazí,
stáhne se. Například Špidlově vládě se do zahraniční
politiky vesele motal. Jakmile se však po Grossově
intermezzu objevil v čele vlády neomalený Jiří Paroubek,
který Klausovi pohrozil seškrtáním peněz na zahraniční
politiku, prezident sice nešetřil ironickými poznámkami,
ale nakonec se s Paroubkem nepřetlačoval.
Státníkovo pozdní odpoledne
Klausovi odpůrci, jejichž řady se během let značně
rozšířily, již pomalu stříhají metr. Zároveň jakoby prezident
přestal média zajímat. Okoukal se a do jisté míry vyčerpal. Jeho
kritické poznámky na adresu Evropské unie či ekologických
aktivistů už nepřinášejí nic nového a málokdy se dostanou na
titulní strany novin. Ironií zůstává, že jak v případě Evropské
unie, tak třeba v případě problematiky globálního oteplování
měl Václav Klaus v nemálo věcech pravdu. Kdyby však tak
nepřeháněl! V jeho podání je Evropská unie bezmála totalitním
státem nebo Kafkovým Zámkem. Největším nebezpečím pro
naši svobodu jsou pak zřejmě ekologičtí aktivisté a zastánci
politické korektnosti.
Václav Klaus se stal do jisté míry obětí své sebestřednosti, která postupně rozleptala jeho počáteční úspěchy
a způsobila, že konec jeho politické kariéry provází
deziluze a rozpaky. Nebylo třeba, aby si po svém odchodu
z premiérské funkce sypal popel na hlavu. Chyby dělá
každý a spousta věcí se povedla. Jenže Klaus místo toho,
aby se po tzv. Sarajevském atentátu snažil o návrat na
výsluní za pomoci pozitivních myšlenek, urputně hájil
každý svůj den v premiérské funkci a snažil se srovnat
účty se svými rivaly, přičemž tím nejdůležitějším byl
Václav Havel. Opoziční smlouva, která tuzemský politický systém poškodila, nebyla nic jiného než pomstou
Václavu Havlovi, Janu Rumlovi, Josefu Luxovi a spol.
V prezidentské funkci zase srovnával účty s ODS, jež se
provinila nedostatečnou úctou vůči svému zakladateli.
Klausova potřeba vystupovat coby originální myslitel,
který odhaluje nebezpečí pocházející ze strany EU, se
občas dostávala do křížku s českými národními zájmy.
Na Klausovu politickou éru bude nejlepší se podívat
s chladnou hlavou a odstupem. I proto by udělal lépe,
kdyby se po svém sestupu do podhradí nesnažil zůstat
v politické extralize. Václav Havel tak po skončení
prezidentského mandátu učinil a jeho mediálnímu obrazu to rozhodně prospělo. Lidé časem zapomínají na slabší
chvilky a vybavují si spíše to dobré. Zkusí být Václav
Klaus jako jeho jmenovec Havel?
Tomáš Fošum
TÉMA
Vzorný Evropan
Staronový slovenský premiér Robert Fico se staví do pozice vzorného
Evropana. A nová image mu zjevně
prospívá. Otazníky panují nad tím,
zda prospěje i jeho zemi a jejímu
hospodářství.
Ficovi se nemůže odepřít, že
naprosto vyniká v obratném lavírování
v evropské politice. Především velmi
šikovně používá aktuální evropský
slovník. Výhodou tohoto slovníku je
to, že stejně jako evropská integrace je
velmi mladý a postupně se vyvíjí. Nikdo tak přesně neví, jaký má daný termín
vlastně význam. Oblíbené termíny jako
„podpora růstu“ nebo „zodpovědná
rozpočtová politika“ tak dávají úplně jiný smysl německé kancléřce
Merkelové než francouzskému prezidentu Hollandovi.
Socialista Fico je nejen ve své rétorice blízký francouzskému prezidentovi
Francoisi Hollandovi. Spojuje je i stejný
politický tábor. Nahrazení Sarkozyho
spřízněným socialistickým politikem
bylo pro Fica doslova požehnáním.
Nastupujícímu francouzskému lídrovi
se podařilo v evropské aréně prosadit
nový trend, a to důraz na hospodářský
růst a odmítání „přehnaného šetření“.
Tři procenta udržíme...
Ale zpět na Slovensko. Nový
slovenský premiér je vázaný
evropskými předpisy, podle kterých
musí snižovat schodek státního
rozpočtu. Ač tato pravidla podle svých
prohlášení hodlá zachovat, současně
nasliboval i nové státní investice. „Není
možné ozdravovat veřejné finance
bez hospodářského růstu,“ vysvětlil
svou ekonomickou vizi Fico při první
návštěvě Bruselu po svém zvolení.
Tím si před sebe dal úkol, který se
blíží „proslavené“ kvadratuře kruhu.
Alespoň v dlouhodobé perspektivě.
Řešení pro následující rok představila
vláda v červnu. Balík 22 opatření, která
mají ozdravit veřejné finance, podle
odhadů přinese do rozpočtu v příštím
roce 2,3 miliardy eur. Slovensko by tak
splnilo požadavek Evropské komise
n Řeč těla mezi šéfem Evropské komise Barrosem a premiérem Ficem: Jsme Evropané,
ale držíme si odstup. foto: Audovisual service EU
stlačit rozpočtový deficit pod tři procenta
HDP. Největší díl, asi miliarda, přijde ze
zvýšení daní. Fico tvrdí, že prostor na
plošné škrty se už vyčerpal.
V nejbližším období tak může
slovenská vláda držet schodek
veřejných financí v mantinelech
stanovených Evropskou unií a zároveň
lít do hospodářství státní peníze získané
ze zvýšených daní. Dlouhodobě se
ale zvyšování daní stěží může odrazit
pozitivně na prosperitě země.
Nicméně Ficovou výhodou je
dobrá startovní pozice. Den daňové
svobody je na Slovensku o více než
týden dříve než v ČR a naše země
v závodě o zvyšování daní úspěšně drží
krok. Trochu úsměvným paradoxem
je to, že Česko, které má problémy
se spotřebou domácností, ji daněmi
na zboží chce ještě více přidusit
a Slovensko bojující s rekordní
nezaměstnaností ji zakonzervuje
zdaněním práce.
Počet lidí bez práce na Slovensku
již dosáhl 14 procent. (Při použití
stejné metodiky podle Eurostatu
v ČR dosahuje 6,6 procent.)
Více nezaměstnaných je ze států
Evropské unie již jen v zemích, které
požádaly o záchranný úvěr eurozóny a v Lotyšsku, které bylo jednou
z prvních obětí finanční krize.
Penzijní pyramidy
O tom, že nová slovenská vláda
si s budoucností hlavu nedělá, svědčí
i její další krok v hospodářské a sociální
politice. Fico se rozhodl, že přiškrtí
penzijní fondy, které už mu patrně
dlouho leží v žaludku, jelikož se o jejich
přidušení snažil i při svém minulém
premiérství. I tato akce má napomoci
státnímu rozpočtu v nejbližším období.
Jenomže zhorší postavení budoucích
důchodců. Část prostředků, které si
nyní slovenští pracující mohou posílat
do soukromých fondů, bude odkloněna
zpět do společné kasy.
Je jisté, že zavedení penzijních
fondů není samospasitelným řešením
pro důchodové systémy. Jenomže
i pokud člověk není zastáncem jejich
zavádění, nemůže zapomenout, že
Slováci se do nich přihlásili dobrovolně.
Fondy také začaly podnikat podle
dohodnutých pravidel, která se nyní
mají za chodu měnit.
Tzv. první pilíř, který Fico
posiluje, je někdy přirovnáván
k pyramidové hře či nebezpečnému
Ponziho
schématu.
Jedná
se
o značné zjednodušení. Nicméně oba
modely spojuje to, že „účastník hry“
dostane peníze, pouze pokud je pod
pokračování na 8. straně
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l
7
TÉMA
dokončení ze 7. strany
ním dostatek dalších hráčů, kteří je do
systému vloží. Penzijní fondy nejsou
dokonalým řešením, návrat k systému
„pay as you go“ je ale ještě horším.
V celé Evropě se demografický profil
populace totiž bohužel blíží spíše
obrácené pyramidě. Proto ti, kteří do
penzijního systému „vstoupili včas“,
dostanou v rámci metody „pay as you
go“ peníze od mladších pracujících. Za
pár let již ale bude systém, kdy penzisté
dostávají pouze to, co ten samý rok
pracující do společného měšce vloží,
neudržitelným břemenem.
Zavádění penzijních fondů má toto
břímě budoucím generacím ulehčit,
avšak pro současný rozpočet není moc
žádoucí. Ve společném měšci totiž
chybí peníze, které někteří účastníci
posílají do soukromých fondů.
Oslabení takzvaného druhého
penzijního pilíře nikomu hned
peníze nevezme. Dlouhodobě
ale zhorší ekonomické vyhlídky
budoucích penzistů, kteří ve
fondech budou mít i při stejných
odvodech menší částky.
Ve skutečnosti se tedy nejedná
o nějaké šetření nebo konsolidaci
veřejného rozpočtu, ale o účetní
operaci. A to navíc takovou, která bere
lidem peníze na důchod, aby nyní stát
snížil schodek rozpočtu a vyhověl
bruselským požadavkům.
V případě Maďarska, kde
premiér Orbán zašel ještě dál a de
facto celé penzijní fondy zestátnil,
to Evropská komise kritizovala.
Maďarsku i kvůli tomu dokonce
vyhrožovala odebráním financí
z kohezního fondu.
Moderní Jánošíci
Fico se dostal do čela vlády díky
populistickým slibům, které mnozí
voliči nadšeně vítají. Díru ve státním
rozpočtu chce zalepit z peněz těch
bohatých. To je sice hezká myšlenka, ale
bohužel v praxi ne moc efektivní. Právě
bohatí nejjednodušeji dokážou „daňově
optimalizovat“ a odejít do daňových
rájů. Stát tak může vybrat ještě míň.
Obírání bohatých je ale již od
dob Jánošíka nesmírně populární.
Problémem moderních Jánošíků je to,
že sice bohatým berou, ale pokud dávají
chudým, tak jen na krátko, aby si to brzy
zase vzali. A to, že budou nízké penze
a dlouhodobě nezaměstnaní budou dál
marně hledat práci? No a co, pravidla
Evropské unie budou splněna.
Marie Bydžovská
KDH – promarněná šance stát se lídrem slovenské pravice
Ačkoliv je dle průzkumů KDH konečně po letech
nejsilnější pravicová strana, jde o Pyrrhovo vítězství
a předzvěst pádu.
Křesťansko-demokratické hnutí (KDH) je v podstatě
nejstarší existující slovenskou pravicovou stranou. Jeho
začátky těsně po pádu komunismu byly charakterizovány
poměrně slušným volebním ziskem – ostatně jeho tehdejší
předseda Ján Čarnogurský byl v letech 1990 – 92 nejdříve
místopředsedou a následně předsedou slovenské vlády.
snažilo zachovat svou exkluzivitu, která však nespočívala
na voličsky atraktivních tématech. Spory vyvrcholily
rozpadem SDK a založením Slovenské demokratické
a křesťanské unie (SDKÚ) pod Dzurindovým vedením
v roce 2000, která ve volbách o dva roky později získala
druhé místo se ziskem více než 15 %. Naproti tomu KDH
dosáhlo jenom na 8 % voličských hlasů, což je úroveň,
kolem které oscilovalo dalších 10 let.
V období největší popularity Vladimíra Mečiara se
hnutí mohlo vyprofilovat jako hlavní opoziční síla. Ve
volbách 1994 získalo druhý největší počet mandátů. Z pochopitelné snahy o vytvoření bloku opozičních sil proti
premiérovi Mečiarovi se pro následující volby v roce 1998
spojilo do široké Slovenské demokratické koalice (SDK),
jejímž lídrem byl zvolen neúspěšný kandidát na předsedu
KDH Mikuláš Dzurinda.
Hnutí nezměnilo svou komunikaci vůči voličům, které
již tolik nezajímal disidentský étos, a pokud nastolovalo
nová témata, šlo spíše o okrajové religiózní otázky, které
i na poměrně silně katolickém Slovensku vnímali mnozí
voliči jako radikální. Potraty, smlouva s Vatikánem nebo
příklon k euroskepticismu, který po příchodu předsedy
Jána Figeľa, prvního slovenského eurokomisaře, ztratil na
intenzitě, nedokázaly generovat novou voličskou přízeň.
Hnutí navíc nedokázalo představit nové výrazné tváře
a kostnatělo, což potvrdily i výsledky voleb 2006 a 2010.
Zbytečná exklusivita
Stagnace a zánik
V důsledku diskriminačního volebního zákona byla ale
SDK jenom exkluzivní stranou s členstvím limitovaným na
150 poslaneckých kandidátů. Mateřské strany přišly o své
politické špičky, ovšem s výjimkou KDH. To si ponechalo
svého předsedu Čarnogurského a jakoby se z projektu
SDK vyčleňovalo, ačkoliv jej vedl právě Dzurinda. Zde
je možné hledat kořeny neúspěchu KDH stát se lídrem
slovenské pravice. Namísto ovlivňování zevnitř si hnutí
Stranické špičky se snažily řešit tuto situaci radikalizací
názorů. Hnutí aktivně přispělo k pádu Dzurindovy vlády
roku 2006 a po volbách dokonce krátce flirtovalo s Ficem.
To ostře kritizoval tehdejší místopředseda Daniel Lipšic,
který jasně pojmenoval výsledek 8 % hlasů jako neúspěch.
V interní hierarchii se mu však nepodařilo výrazněji
8
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
pokračování na 10. straně
TÉMA
Jekyll a Hyde slovenské pravice
Hospodářské reformy prováděné
vládou Mikuláše Dzurindy byly v zahraničí často dávány za vzor. Doma se
však dvojnásobný premiér takovým
sympatiím netěšil a postupem času se
u jeho jména stále častěji objevoval
přívlastek „kontroverzní“. Když letos
v květnu odešel z čela své strany,
mísily se u řady jeho partajních
kolegů pocity smutku s nadějí na
nový začátek.
Kdo chce, může brát příběh
Mikuláše Dzurindy jako důkaz o pravdivosti rčení, že doma nebývá nikdo
prorokem. Stejně dobře ale může
Dzurindův příběh sloužit jako varování
pro politiky, kteří při prosazování svých
ideálů začnou jednat podle zásady
o účelu světícím prostředky.
Dopravní inženýr a amatérský
maratonec Dzurinda se do politiky
dostal počátkem 90. let jako ekonomický náměstek slovenského ministerstva
dopravy. V roce 1994 nakrátko usedl
do čela tohoto resortu, a v témže roce se
také stal místopředsedou konzervativního Křesťanskodemokratického hnutí
(KDH).
Drobného muže s charakteristickým knírkem si v roce 1998
zvolila za svého lídra Slovenská
demokratická koalice. Jejím cílem
bylo sjednotit roztříštěné opoziční
síly a ukončit éru kontroverzního
premiéra Vladimíra Mečiara.
Volby v září 1998 skončily
vítězstvím Mečiarova Hnutí za
demokratické Slovensko, které si
však nedokázalo zajistit nadpoloviční
většinu v parlamentu. Sestavením vlády
byl proto pověřen Dzurinda, jenž si
nabídnutou příležitost nenechal ujít.
Na podzim 1998, kdy se Dzurindův
kabinet chopil moci, se Slovensko
nacházelo v obtížné situaci. Po letech
vládnutí Vladimíra Mečiara stála
země mimo hlavní proud evropských
i transtlantických integračních procesů
a slovenské hospodářství viditelně
zaostávalo. Dzurindova vláda na to
zareagovala sérií radikálních reforem.
Kabinet mimo jiné zavedl rovnou daň,
prosadil změny v sociálním systému
a změnil způsob, jakým si obyvatelé
spoří na důchod.
Reformy splnily svůj účel: do
země pod Tatrami přivábily zahraniční
investory a nastartovaly rychlý
ekonomický růst. V neposlední řadě se
slovenské diplomacii podařilo zlepšit
pověst země v očích mezinárodních
institucí a dohnat zpoždění v přístupových jednáních s Evropskou unií
i NATO.
Dzurinda se v premiérském křesle
udržel i po volbách na podzim 2002,
do nichž už šel v čele vlastní strany Slovenské demokratické a křesťanské
unie (SDKU). Právě během tohoto
druhého funkčního období se z Dzurindy stala kontroverzní postava
slovenské politiky.
Svůj podíl na tom nepochybně
měly zmíněné hospodářské a sociální reformy, které se bolestivě
dotkly velké části Slováků. Neméně
důležitým
faktorem
ale
bylo
i podezření, že si Dzurindův kabinet
na sklonku své existence kupoval
hlasy nezávislých poslanců, které
potřeboval ke svému přežití. Podezření z uplácení zákonodárců se nikdy
neprokázalo. Dojem, že vládě už nejde
o principy, ale jen o udržení moci, byl
však u veřejnosti silný, a v roce 2006
napomohl k triumfálnímu vítězství
sociálních demokratů současného premiéra Roberta Fica.
Po odchodu do opozice prošla
Dzurindova strana vnitřní krizí. Ta
vyvrcholila počátkem roku 2010, kdy
premiér Fico obvinil představitele
SDKU z nekalých praktik při jejím
financování. Dzurinda sice obvinění
odmítl, zároveň se ale překvapivě
vzdal pozice volebního lídra.
Odstoupení Dzurindy z čela kandidátky a jeho nahrazení místopředsedkyní strany Ivetou Radičovou
napomohlo SDKU před dvěma lety
k solidnímu zisku více než 15 procent
hlasů. Poté, co vítěz voleb Fico nedokázal
n Mohl jsem něco udělat jinak?
foto: Audovisual service EU
zformovat parlamentní většinu, stala
se premiérkou Radičová, která svému
partajnímu šéfovi Dzurindovi svěřila
ministerstvo zahraničních věcí.
Ačkoliv si Dzurinda udržel
funkci předsedy SDKU, jeho pozice
v čele strany byla otřesena. Obava
spolustraníků, že nepopulární expremiér
může SDKU stáhnout ke dnu,
významně narostla koncem loňského
roku, kdy propukla aféra Gorila.
V ní šlo o podezření, že vlivná finanční
skupina Penta uplácela za druhé
Dzurindovy vlády některé politiky
a vysoce postavené státní úředníky.
V aféře figurovala jména politiků z více
stran, zdaleka nejdrtivější dopad ale
měla na preference SDKU.
Po debaklu v letošních volbách
(SDKU obdržela jen málo přes šest
procent hlasů) Dzurinda oznámil, že se
již nebude ucházet o nejvyšší stranickou
funkci. V polovině května jej v předsednickém křesle vystřídal hejtman
Bratislavského kraje Pavol Frešo.
Ačkoliv si Dzurinda ponechal
poslanecký mandát, jeho návrat do
vrcholné politiky není v dohledné
době pravděpodobný. I pro část pravicových voličů je někdejší premiér
problematickou osobností, která kdysi
své zemi výrazně prospěla, pak ale
promeškala příležitost k důstojnému
odchodu.
Tomáš Dušek
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l
9
TÉMA / ANKETA
pokračování z 8. strany
prosadit své vize modernizace, a tak
se po volbách 2012 opakoval deset
let starý příběh. KDH nejenom že
nezískalo vyšší počet hlasů, ale přišlo
o svého nejvýraznějšího politika.
Paradoxně se poté konečně stalo dle
průzkumů veřejného mínění lídrem
pravice. Je to však Pyrrhovo vítězství,
pramenící z ještě hlubší krize SDKÚ,
Anketa
dosažené v čase skandálu s dizertační
prací jinak pozitivně vnímaného
předsedy Figeľa.
Možná existují tací, kteří věří, že
se KDH skutečně lídrem slovenské
pravice stane. Nešťastná interní politika, kdy hnutí nedokáže generovat
nové výrazné politiky a nová politická
témata, však ukazují spíše na stagnaci
na dosavadní úrovni 8 - 10 % voličů.
Ačkoliv ještě od vzniku Lipšicovy
strany „Nová väčšina“ uplynula jenom krátká doba, s ohledem na chuť
slovenského voliče experimentovat
s novými stranami a rozladění velké
části voličů pravice lze tvrdit, že lídr
slovenské pravice už jméno má. KDH,
čekající na postupné vymírání voličů
a zánik ve stylu HZDS.
Igor Blahušiak
Otázky:
1) Splnily první měsíce vlády Roberta Fica Vaše původní předpoklady? Překvapil Vás v něčem?
2) Co považujete za největší úspěch a neúspěch jeho vlády?
3) Jak se podle Vás změní za Ficovy vlády postoj Slovenska k V4?
Grigorij Mesežnikov, prezident Inštitútu pre verejne otázky (IVO)
1) Vlada Róberta Fica ničím neprekvapila a splnila očakávania, že bude revidovať niektoré významné reformné kroky
predchádzajúcich stredopravých vlád. V tom postupovala konzekventne, čo nebolo prekvapením vzhľadom na to, že ma
spoľahlivú väčšinu v parlamente (83 poslancov zo 150).
2) Skôr by som hovoril o problematických a prijateľnejších krokoch vlády. Za problematické rozhodnutia považujem oslabenie
druhého piliera dôchodkového systému, zrušenie rovnej dane a zvýšenie a zavedenie niektorých dani, snahu odstrániť pluralitu
zdravotných poisťovni, zrušenie pozície vicepremiera pre ľudské práva a národnostné menšiny, vyhodenie šéfky Rozhlasu
a televízie z politických dôvodov, pokus znovu obnoviť netransparentné metódy pri verejnom obstarávaní. Za pozitívum
považujem ukončenie (uvidíme, ako dlho to potrvá) otvorenej hry etnickou (maďarskou) kartou a snahu dodržať normy
eurozóny tykajúce sa deficitu verejných financií.
3) Neočakávam nijaké zasadne zmeny v postoji SR voči V4. Ani prvá Ficova vláda nezmenila smerovanie v tejto oblasti
zahraničnej politiky SR, visegradska spolupráca je dlhodobo považovaná za jednu zo zahranično-politických priorít SR.
Peter Goliaš, ředitel Inštitútu pre ekonomické a sociálne reformy (INEKO)
1) Ako sme predpokladali, vláda sa snaží znížiť deficit verejných financií najmä oslabením druhého dôchodkového piliera,
zvyšovaním daní pre firmy a ľudí s vyšším príjmom ako aj zavádzaním špeciálnych daní pre banky a regulované monopoly.
Prekvapivé je, že vláda robí aj ďalšie nepopulárne opatrenia, ako napríklad zvýšenie daňovo-odvodovej záťaže pre živnostníkov
či dohodárov, alebo avizované obmedzenia pri vyplácaní výsluhových dôchodkov. Európska komisia tiež vládu dotlačila
k naplánovaniu predlžovania dôchodkového veku a ďalším obmedzeniam v prvom penzijnom pilieri. Slovensko doteraz
poznalo Roberta Fica ako premiéra, ktorý sa vyhýbal nepopulárnym témam. Dnes je zrejmé, že možnosti tejto často populistickej
politiky sa do značnej miery vyčerpali.
2) Z pohľadu udržateľnosti verejných financií sú pozitívne zmeny v prvom penzijnom pilieri. Treba ale kritizovať, že ich
platnosť vláda odsunula až na rok 2017, teda za horizont terajšieho volebného obdobia. Za chybu považujem, že sa vláda
snaží znížiť schodok verejných financií najmä zvyšovaním priamych daní a odvodov, pričom súčasne znižuje pružnosť
v pracovnoprávnej legislatíve. Dôsledkom bude negatívny vplyv na ekonomický rast a tiež zamestnanosť. Z tohto dôvodu je
otázne, či sa bude štátna kasa plniť podľa vládnych plánov a či vláda nebude nútená skôr či neskôr pristúpiť aj k razantnejším
úsporným opatreniam na strane výdavkov.
3) V zahraničnej politike vláda zatiaľ vystupuje ako konštruktívny partner členov EÚ pri riešení dlhovej krízy, čo treba hodnotiť
pozitívne. V porovnaní s prvou vládou Roberta Fica z rokov 2006-2010 tiež vidieť ústup od nacionalisticky podfarbených
výrokov namierených voči Maďarsku, čo zrejme súvisí s faktom, že nacionalistická strana SNS je v tomto volebnom období
mimo parlamentu. Konštruktívna politika by preto mohla prevládnuť aj voči partnerom v rámci V4.
10
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
POLITIKA A SPOLEČNOST
Adriana Mikulčíková, politoložka, Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici
1) R. Fico a jeho vláda sa drží svojich pôvodne deklarovaných politických tém. Líniu vedenia politiky zásadným spôsobom
nemení. Otázne je, do akej miery budú je politické kroky efektívne a či sa mu podarí pri ich realizácii eliminovať prípadnú
nespokojnosť dotknutých subjektov.
2) Za najväčší úspech Ficovej vlády považujem jeho schopnosť oslovovať pomerne veľkú časť obyvateľstva témami (napr.
otázky zdaňovanie pre vyššie zarábajúcich, poukazovanie na kauzy a nesociálne kroky pravicovej vlády, atď.), ktoré sú pre
nízkoprijímové skupiny ľudí atraktívne. Negatívne hodnotím postup jeho vlády k riešeniu otázok odvodového a daňového
zaťaženia, ktoré sa priamo dotýka i priemerne zarábajúcich občanov, resp. študentov, niektoré prístupy k riešeniu problémov
v oblasti školstva a zdravotníctva.
3) Myslím si, že postoj Slovenska k V4 sa meniť nebude.
Lubomír Kopeček, politolog, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně
1) Já žádné šokující překvapení nevidím. Směr šel do letošních voleb s poměrně opatrným programem – ve srovnání s tím, co
sliboval v roce 2010, 2006 nebo dokonce 2002, a v tomto ohledu se nic převratného po volbách nestalo. Vysvětlování potřeby
konsolidovat veřejné finance, která má přednost před zvyšováním platů ve veřejné sféře, je něco, co se dalo čekat. Dala se
čekat i snaha držet se za každou cenu hlavního evropského integračního proudu, a to včetně Ficova přitakávání federalizaci EU
či souhlasu s fiskální unií. V kontextu zakladatelské politické orientace Směru, která byla euroskeptická a silně hájící národní
stát a jeho suverenitu, je to obrat. Nicméně tento obrat se rýsoval už několik posledních let, takže ani to se nedá brát jako nějaké
přelomové překvapení.
2) Daly by se vyjmenovávat nejrůznější kroky jako Směrem prosazená změna zákoníku práce vycházející hodně vstříc
odborům nebo teď dotahovaná příprava výrazných zásahů do podoby státní správy. Faktem ovšem je, že těžko se to dá
nahlížet kontextem nějakého přelomového úspěchu. Směr díky jednobarevné vládě a pohodlné většině v parlamentu může
prosadit prakticky všechno, co chce. Samozřejmě za podmínky, že je o tom dohoda vevnitř strany. Něco podobného platí
pro poměřování neúspěchu. Třeba velká stávka učitelů v polovině září se dá považovat za signál, že je velká nespokojenost
v určité oblasti. Ovšem při stávající poměrně vysoké homogenitě Směru, nijak neohrožovaném postavení jeho lídra a současně
premiéra, se podobné záležitosti dají považovat spíš za „upozornění na nespokojenost“, než za neúspěch.
3) To, co se tu rýsuje, je zjevná a už zmíněná prakticky bezvýhradná orientace na hlavní proud EU tažený Německem. Ficova
vláda chce zjevně udržet Slovensko za každou cenu v „jádru“ EU. Zásadně to neovlivňují ani některé kritické akcenty jako
Ficovy výroky o potřebě, aby Řecko opustilo eurozónu, což není v souladu se současnými německými představami. V praxi
tento kurs vede ke zjevnému rozcházení názoru se zeměmi, které jsou k prohlubování integrace rezervované, jako je Česká
republika. V4 byl vždy volný svazek a je otázka, jestli ho rozdílné postoje k evropské integraci nemění v čistě formální
seskupení zbavené většího společně sdíleného obsahu. Pak tady je samozřejmě slovensko-maďarský vztah. Kombinace, kdy
na Slovensku tvoří vládu Směr a v Maďarsku Fidesz, je pro jakékoliv lepší vzájemné vztahy smrtící.
Česko-německé vztahy za vlády Petra Nečase
Málokterá česká vláda se za posledních 15 let může pyšnit takovým
skóre německých návštěv jako současný
Nečasův kabinet. Však se také současné
česko-německé vztahy slovy politiků
hodnotí jako nejlepší za posledních 20
let, ne-li kdy vůbec. Frekvence návštěv
politických reprezentací obou zemí,
množství delegací a rozmanité akce
občanského sektoru na podporu kulturní
a přeshraniční spolupráce by tato
slova mohly potvrzovat. Je tomu však
skutečně tak a zažíváme onu zlatou éru
česko-německých vztahů?
Návštěvy symbolické, pietní
i zdvořilostní
prezidenta Joachima Gaucka, v němž
se omlouvá za křivdy spáchané nacisty. Vedle toho do Čech přijíždějí početné regionální delegace bavorských
a saských politiků, hledající podporu
pro sousedské projekty.
Zdá se, že se české dveře v německých rukou takzvaně netrhnou.
Historicky první návštěva bavorského ministerského předsedy Horsta
Seehofera v prosinci 2010 a další
Na politické úrovni se tedy jásá
hned rok poté. Dubnová oslava výročí nad tím, co zejména čeští politici popodepsání česko-německé deklarace, važují za nejlepší vztahy ve společné
které byla přítomna samotná kancléř- historii. Nejlepší? Na první pohled
ka Angela Merkelová. A 70. výročí možná, zblízka už se tak jásat nedá.
vypálení Lidic v červnu tohoto roku,
doprovázené dopisem německého pokračování na straně 12
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 11
POLITIKA A SPOLEČNOST
dokončení ze strany 11
Česko-německá deklarace položila
před patnácti lety základ pro postupné
oproštění se od četných společných historických zátěží. Přestože s textem nebyla v zásadě kvůli jeho nekonkrétnosti
spokojena ani jedna vyjednávající
strana, jednalo se o jakési maximum,
jehož byly obě země schopny. Deklarace
tedy přispěla ke klidnější atmosféře
a umožnila vzniknout subjektům,
které se na kvalitě česko-německých
vztazích výrazně podílí. Českoněmecký fond budoucnosti podporující
rozsáhlé i malé projekty, společné
diskusní fórum, které zejména zpočátku
představovalo jakýsi ventil případných
nesouhlasných postojů, a konečně
množství přeshraničních projektů,
partnerství měst a vznik kulturních
center zaměřených na společné dějiny.
Podobně se nám daří na
ekonomickém poli. Německo je pro nás
tradičně nejdůležitější obchodní partner a pozice ČR stoupá, v loňském roce
byla pro Německo 12. nejdůležitějším
obchodním partnerem. Současně musíme připomenout, že na kvetoucích
ekonomických vztazích se nijak zvlášť
intenzivně nepracuje, fungují takřka
samospádem. A proč to? Nemají politickou podporu. Četné návštěvy tak
působí zavádějícím dojmem, protože
jsou často bez výstupů.
Kde zůstala politika?
Česká republika není v politické
oblasti příliš čitelným partnerem. Máme jen vlažný zájem o euro, v současné
době německé téma číslo jedna, a nepřijali jsme unijní fiskální pakt. K tomu
nejsilnější česká strana v EP, občanští
demokraté, opustila lidoveckou frakci
a přešla k Londýnem kormidlovaným
euroskeptikům. Výčet završují časté
změny ministrů a takřka permanentně
nestabilní vláda, celkově tak bezpochyby Česká republika působí poněkud
nevypočitatelně.
Nejde však jen o naši nečitelnost
navenek. Problém představuje především reálný nezájem českých politiků
o spolupráci s Německem. V německém
parlamentu si podávají dveře polské,
maďarské a slovenské delegace, které
12
n Doby, kdy německý „Reichstag“ děsil okolní svět, jsou dávno pryč. Dnes jsou Němci
naším důležitým partnerem. o své vztahy se svým středoevropským
sousedem pečují. Na české straně se
nic takového neděje, což je i podle slov
vysokých představitelů české ambasády
v Berlíně přinejmenším zarážející.
Podobný nezájem panuje na úrovni
vyšší státní správy a parlamentu. Když
má přijet saský či bavorský ministerský
předseda, probíhá dlouhá diskuze, zda
německého zástupce, který je podle
českého diplomatického protokolu na
úrovni našeho krajského hejtmana(!),
vůbec přijmout. Ani politické strany
už nedisponují napojením na našeho
souseda (jako duo Paroubek–Schröder).
Situaci tak zachraňují regionální politici, v jejichž bezprostředním zájmu je
s finančně silnými spolkovými zeměmi
spolupracovat. Ale stačí to? Například
o modernizaci železnice do Bavorska se
nerozhoduje z úrovně krajské, ale ministerské, kde potřebná akce chybí.
Premiér Nečas se snaží
Premiérovu snahu „rozmrazit“
česko-bavorské vztahy pozváním
Horsta Seehofera do Prahy musíme
ocenit. Ovšem zůstává otázkou, zda
byla právě Seehoferova návštěva plně
využita. Podle Nečase „je důležité,
že naše vztahy jsou orientovány
do budoucna, i přestože máme na
minulost odlišné názory“ a Seehofer
dodal „je nám známo, že stále existují
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
foto: Tomáš Fošum
otázky, na něž máme odlišný názor,
ale chceme začít novou kapitolu
vzájemných vztahů“. Politici se shodli,
že na obou stranách hranice přetrvávají
neshody, na něž ovšem v zájmu
budoucích vztahů nebudeme brát
ohled. Seehofer pak navštívil kancelář
Sudetoněmeckého
landsmannšaftu
v Praze „mimo oficiální program“.
Vypadá to jako strkání hlavy do písku
před krokem, kterým se již dávno
mohlo vše posunout, ne-li vyřešit.
Zátěže minulosti rozvíjení českoněmeckých vztahů evidentně nebrání.
Česká politická reprezentace by
se měla probudit a začít na českoněmeckých
vztazích
intenzivně
pracovat. Ochuzujeme se o významného
partnera na mezinárodním poli, v Evropě dokonce nejsilnějšího, na což třeba
Poláci dávno přišli. Ale zejména
podceňujeme význam našeho souseda
a spoléháme, že česko-německé vztahy
poběží nadále ve stejně dobrém rytmu
jako v posledních 15 letech. Přitom
českým politikům nedochází, že naše
image politicky nevypočitatelného
souseda Němce k další spolupráci neláká, právě naopak. Země, kde se za 2 roky vlády jednoho kabinetu vystřídají 3
ministři dopravy, by se měla zamyslet,
zda by aktivní snaha budovat společné
česko-německé vztahy neměla vzejít
právě od ní.
Tereza Vávrová
POLITIKA A SPOLEČNOST
Od větru a slunce faktury nechodí
Zatímco Česká republika chladně a racionálně přemýšlí o svých
omezených energetických možnostech, které chce podle svých
dosavadních zkušeností v mantinelech EU maximálně využít, dopřálo
si Německo po fukušimské havárii
luxus politického manévru, který
neohrožuje jen bezpečnost dodávek,
ale zvyšuje cenu a připravuje
problémy sousedům. Střet dvou
koncepcí, pragmatické, konvenční
a experimentální, vizionářské. Vize
se naplní, ale bude mít svou cenu.
Jsme na ni připraveni?
Správné rozhodnutí, tvrdí
kancléřka
Komu by se nelíbilo nabíjet
své spotřebiče přímo ze střechy,
ekologicky, bezpečně, levně. Nebo z větru, který fouká zdarma
a na některých místech, např.
v Severním moři i hodně. Nicméně
slunce a vítr do zásuvky neztečou,
je potřeba je napojit na síť, tedy
když fouká, svítí a není tam zrovna
uhlí nebo jádro. Zde začíná první
z mnoha problémů pro energetiku.
Za deset let naši sousedé odstaví
poslední jadernou elektrárnu, za
deset let tedy v jejich sítích slunce
jádro nepotká. Nebo ano, z Francie,
Ruska či České republiky?
Energetický převrat Angela
Merkelová spustila narychlo
přímo z kancléřství, bez velkých
konzultací. Poté, co rok předtím
její vláda představila energetickou
koncepci, přišla jaderná havárie
ve Fukušimě a kancléřka se
rozhodla reagovat na náladu
veřejnosti další změnou kurzu.
Přiblížila svou projadernou stranu protiatomovým srdcím a zeleným partnerům. Osud osmi odstavených jaderných elektráren
bude následovat dalších devět.
Potřebnou kapacitu má nahradit čistý plyn a špinavé uhelné
elektrárny. Jimi i v roce 2050 bude zapotřebí jistit 60 procent
potřebného výkonu. Pro případ,
že by nefoukalo.
Přestavbu pocítí Němci jak
v peněženkách, tak za svými domy,
přenosové soustavy budou muset stát
brzy i tam, kde je dnes nikdo nechce.
Jinak než přes vůli veřejnosti to nepůjde
a tady začíná problém pro vládu.
Spotřebitel platí dobrý pocit
Cena za elektřinu stoupá. Ale jen
pro někoho. Merkelová totiž ví, že
nemůže svým plánem průmysl ničit,
proto je intenzivní průmysl (10 GWh
za rok) od poplatků za zelenou energii
výměnou za energetické úspory
osvobozen, což představuje cca 2,3
mld. eur. Ozývají se již první zástupci
průmyslu, kteří platit také nechtějí.
Od března někteří výrobci neplatí
a čekají na rozhodnutí Ústavního soudu,
zda zákon o obnovitelných energiích
neodporuje Základnímu zákonu.
Koaliční
partneři
kancléřky,
Svobodní, navrhují pro úspěšný krok
kupředu zrušit Zákon o obnovitelných
energiích a požadují model kvót, který
by předepsal, kolik zeleného proudu
má v sítích být. Za každou MWh by
výrobci elektřiny obdrželi certifikát,
který by byl obchodovatelný. Museli by
dokázat, že dosáhli kvóty, ať už výrobou
nebo zakoupením certifikátu. Výrobci
by se museli vypořádat s dalšími zásahy
do trhu, řízenými státem, přinášejícími
s sebou další finanční a administrativní
náklady. Cena za certifikát není jistá
a bude do ní započítána prémie za riziko,
která bude nafakturována opět do ceny
elektřiny. Svobodní nehledí na špatné
zkušenosti s podobným systémem
z ostatních zemí EU, a svůj návrh by
nejraději prosadili pro celou EU.
Zdá se, že německým politikům
není dnes zcela jasné, jak situaci
zachránit. Energetika, jako každý jiný
průmyslový sektor, potřebuje spolehlivě predikovatelné rámcové podmínky, bez nichž se do nových investic
nepustí, ať se jedná o větrné, uhelné
nebo jaderné elektrárny. Německá
politika se řítí do zaslíbené doby čisté
výroby metodou pokus omyl.
Příplatek za zelený proud roste,
a to se nelíbí spotřebitelům. Průměrná
domácnost bude muset příští rok zaplatit
o 50 eur více. Co vlastně spotřebitelé
chtějí? Vědí vůbec, za co platí? Pokud
větrné parky nebudou připojeny do sítě,
a to jim dnes nikdo negarantuje, mají mít
nárok na odškodnění za elektřinu, kterou Rozpaky mezi sousedy
nemohly prodat. Za růstem ceny stojí
vysoké náklady na výrobu, výstavbu
Zatímco evropské plány nárůstu
a přestavbu sítí, napojení větrných obnovitelných zdrojů také fandí
parků na moři, rezervní a vyrovnávací a německé písmo je znatelné v neenergii a flexibilní opatření jako jednom unijním dokumentu, je
zásobníky energie. Na to Německo není
připraveno.
pokračování na straně 14
n Zatímco Němci udělali nad jádrem kříž, v jihočeském Temelíně (na snímku) mají
vzniknout další jaderné bloky. foto: Tomáš Dušek
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 13
POLITIKA A SPOLEČNOST
dokončení ze strany 13
přístup kancléřky též pro komisaře Oettingera, jejího
stejnobarevného rivala, přespříliš rychlý. Chybí čtyři tisíce
kilometrů přenosových sítí, povolovací procedury pro
výstavbu trvají pět let a více, na severu je zelené elektřiny
přespříliš a proudí nekontrolovaně přes Polsko, Českou
republiku až do Rakouska, kde ohrožuje stabilitu tamních
sítí. O obnovitelné elektřině rozhoduje, slovy komisaře,
„milý Bůh nebo rosnička“.
Není-li evropský propojený energetický systém na
integraci obnovitelných zdrojů připraven, je zapotřebí
počítat s potížemi, které narušují stabilitu sítí i v okolních
zemích. Nejen, že dochází ke kritickým hodnotám, které
mohou způsobit black-out, ale výrobci elektřiny musí
počítat s odstavováním svých naplánovaných zdrojů.
Česká republika již v pravidelných intervalech
upozorňuje na ohrožení svých sítí nedodržováním
bezpečnostních principů, které tvoří přetoky ze severních
větrných elektráren, ale Německo zatím neakceptuje
problém a nehlásí se k odpovědnosti. Nekontrolované
přetoky bude EU muset řešit, zde rosnička nepomůže. Buď
v častých kritických situacích bude muset být zajištěno
snížení výkonu větrných elektráren, nebo bude Německo
muset přistoupit na vyplácení poplatků sousedním zemím,
dojde-li k překročení bezpečnostní normy.
EU v nadcházejících měsících bude řešit svou
představu obnovitelných zdrojů v jednotném energetickém
trhu, který ale stojí na národních rozhodnutích o skladbě
energetického mixu. Bude zajímavé sledovat, zda se debata
povede v podobně nevěcném duchu jako v Německu.
Vládní Svobodní již vědí, že pro Řecko by v jednotném
evropském systému mohl být kvótový systém cestou ven
z krize. Hesenský ministr hospodářství Florian Rentsch se
dovozu elektřiny ze slunného jihu nemůže dočkat.
Klidná síla polské politiky
Polsko zažilo v červenci zajímavou politickou aféru, která stála
křeslo ministra zemědělství Marka
Sawického z koaliční Polské lidové
strany (PSL – Polskie Stronnictvo
Ludowe). Podstatou aféry byla
tajná nahrávka rozhovoru vlivného veterána zemědělské lobby
Władysława Serafina s odvolaným
šéfem Agentury zemědělského
rozvoje Władysławem Łukasikem
z ledna 2012. Oba pánové v ní otevřeně hovoří o nepotismu a podvodech v polském zemědělství, které
je závislé na distribuci unijních dotací
a kontrolované řadou státních agentur nebo státem vlastněných
firem. Aféra dopadla na PSL a nabízí se otázka, zda odhalení
nebudou začátkem konce tohoto
unikátního politického fenoménu
a nejstabilnějšího článku polského
stranického systému.
Polští lidovci se na polské
politické scéně pohybují 117 let. Od
založení první verze lidové strany
v roce 1895 přežili několik rozpadů
v prvních desetiletích své existence, Piłsudského semi-autoritativní režim, represe komunistů po
zfalšovaných volbách v roce 1947
(které by pravděpodobně vyhráli),
čtyřicetileté působení v rámci polské
14
verze Národní fronty a po roce
1989 i konkurenci radikálnějších
stran. Právě působení PSL po roce
1989 a především v posledních
deseti letech vypovídá ledasco
o její současné kondici, ale také
o politice našeho severního souseda
a současném Polsku.
Pragmatismus bez ideologie
Hned
první
samostatnější
krok polských lidovců v roce
1989 symbolizuje jejich činnost
v současném Polsku. Po částečně
svobodných tzv. kontraktových
volbách v červnu 1989 se vymanili
ze satelitního postavení vůči
reálněsocialistické
státostraně
a podíleli se na vytvoření vlády
Tadeusze Mazowieckiego, která
zahájila politickou a hospodářskou
transformaci
země.
Změnami
prošla i PSL. Zatímco v polském
stranickém systému se rychle
vyprofilovaly dva tábory – na jedné
straně post-solidaritní převážně
pravicová uskupení a na druhé
reformující se nástupci Sjednocené
dělnické strany – lidovci rychle
sjednotili existující struktury s iniciativami vycházejícími ze Solidarity a navazujícími na předsocialistickou éru.
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
Jan Prášil
Programová
profilace
na
problémy rozsáhlého a voličsky
silného venkova bez ideologické
vyhraněnosti se ukázala být správnou
cestou. Již v roce 1990 vyšel z dílny
lidoveckého ministra zemědělství
zákon o sociálním pojištění rolníků.
Jeho podstatou je, že zemědělci
neodvádějí sociální pojištění a veškeré náklady sociálního a důchodového systému jsou v jejich případě pokryty státním rozpočtem. Toto
privilegium stojí veřejné finance
každoročně kolem 4 % celkových
výdajů. Systém vznikl na počátku
90. let z obavy o vylidňování
venkova a úpadku polského zemědělství v globální konkurenci
a v dnešní ekonomické realitě postrádá zásadnější opodstatnění. Avšak na
jeho obranu (tedy na obranu práv
rolníků) se vždy postavila PSL.
Pojištění rolníků (tzv. KRUS)
je ukázkou toho, jak lidovci
dokázali uspokojovat zájmy svého
specifického elektorátu. PSL se už
od 90. let vyznačovala omezenou
agendou, odporem k rozsáhlým
změnám v zemědělství a slušným
mobilizačním potenciálem svého
elektorátu. Díky omezeným programovým zájmům se stala oblíbeným koaličním partnerem levice
i pravice a negativní program vůči
reformám v zemědělství (např.
POLITIKA A SPOLEČNOST
změnám v KRUSu) udržoval oblibu u z principu konzervativních
venkovských voličů. Od roku
1991 byl předsedou strany mladý
Waldemar Pawlak, který sice nebyl charismatickým lídrem, ale vynikal jako dobrý organizátor a vyjednávač. Právě v devadesátých
letech, kdy PSL zasedala ve vládách
levice i pravice, vznikala struktura
rozvojových agentur, intervenčních
fondů a státních podniků, ve kterých
se vstupenkou do vedení stala
lidovecká stranická legitimace.
Venkov je náš
Polsko v 90. letech vyprodukovalo
specifický charakter zemědělství,
který spojoval prvky korporativismu
se lpěním na soběstačných rodinných hospodářstvích, a jeho hlavními
architekty i uživateli se stali členové
či příznivci PSL. Od roku 2001 však
musela strana čelit silné konkurenci.
Liberalizace zemědělského obchodu
a důsledky hospodářské transformace se negativně projevily i na kvalitě života polských zemědělců.
Všeobecnou nespokojenost spojil
s odmítáním vstupu do EU populistický politik Andzej Lepper
a jeho protestní uskupení Sebeobrana
získalo ve volbách v letech 2001
i 2005 téměř dvojnásobek hlasů než
tradiční obhájce zájmů polského
venkova. Krátké a směšné vládní
angažmá Sebeobrany proložené
korupcí a její drtivá porážka ve
volbách v roce 2007 ukázaly, že
Lepperovi lidé byli možná šikovní
při organizování blokád a budování
barikád, ale ve standartním politickém
procesu neobstojí.
pociťovat benefity unijních dotací,
k jejichž distribuci začaly sloužit
ony agentury a instrumenty založené
v 90. letech a ovládané členy PSL.
Vstup do EU měl pro polské
lidovce podobně blahodárný efekt,
jako prvorepubliková pozemková
reforma na konsolidaci agrární strany.
Návrat do vládní koalice v roce 2007,
ve které lidovci pochopitelně získali
místo ministra zemědělství obsazené
v úvodu zmíněným Sawickým, znamenal další upevňování pozic.
Občanská platforma, koaliční partner
lidovců, se do jejich tradiční domény
vměšoval minimálně. Premiér Tusk
chtěl mít na venkově klid a torpédování
lidovecké agendy by vehnalo její
voliče do náruče hlavního Tuskova
konkurenta – národně-konzervativního
Práva a spravedlnost.
Budoucnost lidovců
Aféru, která vedla k Sawického
demisi, přebil po pár týdnech
mediálně silnější skandál, pád
finančního ústavu Amber Gold, díky
kterému přišly stovky Poláků o své
úspory. Sawicki odstoupil sice rychle,
ale dodal, že se ničeho špatného
nedopustil. Ať už za skandálem byl
vnitrostranický boj o pozici nebo jen
„vzpoura“ podivínského lobbyisty
Serafina, pohled do zákulisí
Pozici lidovců vylepšily přínosy
plynoucí pro polský venkov z členství v EU. Dokonce i v rámci PSL
panovala opatrnost z důsledků vstupu
do EU. Během kodaňského summitu
v prosinci 2002, kdy se rozhodovalo
o finální podobě přístupových smluv,
dokonce lidovci málem odešli z koalice se Svazem demokratické
levice, která byla přístupnější
v otázkách zemědělských kvót.
Již pár let od přistoupení začal
polský venkov i jednotliví rolníci n Obálka volebního programu PSL z roku 2011
fungování polského zemědělského
sektoru ukázal, že PSL se opírá
o silně provázané struktury v různých
významných agenturách a firmách.
Podíl pracovníků v zemědělství
je v Polsku v evropském srovnání
velmi vysoký (kolem 14 %), třebaže
se jedná o poměrně zkreslenou
statistiku. Status rolníka je díky
zmíněnému KRUSu velmi výhodný
a disponuje jím i řada lidí pracujících
načerno anebo vůbec. Unijní dotace
navíc pomáhají vysoký počet rolníků
konzervovat.
Právě kolem KRUSu a unijních
dotací se bude odvíjet budoucnost
PSL. Pro premiéra Tuska jsou
lidovci nejméně náročným koaličním
partnerem z nabízených možností
a již první čtyři roky společné vlády
ukázaly, že Platforma je připravena
vycházet lidovcům v jejich agendě
maximálně vstříc. Přestože je
PSL pohřbívána před každým
parlamentními volbami od roku
2005 a v průzkumech se již několik
let pohybuje na osudové hranici
pěti procent, lze této agrární straně
– archaismu evropského měřítka –
věštit blahou budoucnost.
Vít Dostál
Autor je analytikem
Asociace pro mezinárodní otázky
a doktorandem FSS MU
zdroj: www.psl.org.pl
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 15
POLITIKA A SPOLEČNOST
Kupředu levá, hlavu vzhůru pravá
Vrátí se totalita?
Mnoho komentátorů označilo
říjnové krajské volby v Česku za
přelomové, a to hlavně s ohledem
na vysoké zisky pro KSČM,
která zvítězila ve dvou krajích
a v celorepublikovém součtu se
umístila na druhém místě, těsně za
ČSSD. Mezi lidmi, kteří neobdivují
předlistopadový
nedemokratický
režim, panuje znechucení a strach
z jeho návratu. Tak zle určitě
nebude. Počet hlasů pro komunisty
totiž dramaticky neroste. Dokázali
jen mobilizovat své disciplinované
voliče a nízká volební účast jim
dopomohla k překročení 20% hranice
odevzdaných hlasů. Připomeňme,
že komunisté už jednou podobným
způsobem zabodovali, a sice v daleko
důležitějších sněmovních volbách
v roce 2002 (18, 5 %). Tehdy se
stejně jako letos projevil fakt, že se
o levicové voliče přetahují hlavně dvě
strany – ČSSD a KSČM. Když jedna
ztrácí, druhá posiluje. Výjimkou
potvrzující pravidlo se staly sněmovní volby 2010, kdy vstoupil do
hry populistický kočkopes, Věci
Veřejné, které svým programovým
eintopfem nalákaly řadu pravicových
i levicových voličů.
Nicméně letošní krajské volby
jistý průlom znamenají. ČSSD se
přestala za svou politickou orientaci
na komunisty stydět, neboť ti, slovy
místopředsedy ČSSD Zaorálka,
„nekoušou“. Dvě oranžovo-rudé
„vládní“ koalice vznikly již po
minulých krajských volbách, letos
se jich urodí bezpochyby více.
Sociální demokraté to mají těžké.
Jiného partnera na levici nemají,
v úvahu připadající středoví lidovci
se pohybují mezi parlamentním
bytím a nebytím. Na krajské úrovni
koalice s pravicovým subjektem ještě
tolik nevadí, ale na vládní úrovni už
je to pro levicovou stranu problém.
ČSSD sice držela premiérský post
v letech 1998 – 2006, ale vládla
s podporou pravicových stran.
Většinovou levicovou vládu Česko
16
ještě nikdy nezažilo. Zřejmě si
to, chtě nechtě, budeme muset na
vlastní kůži vyzkoušet, byť za cenu
komunistických ministrů.
Zubožené strany jsou
odrazem lenosti společnosti
Frekventovaným námětem povolebních komentářů se stala nízká
volební účast (37 %). Ta se ovšem
oproti posledním krajským volbám
zmenšila pouze o tři procentní body.
Lidé se o krajskou politiku moc
nezajímají, a jak ukázaly sociologické
průzkumy, většinou ani neví, kdo
v jejich kraji vládne. Voliči, kteří
k urnám dorazili, si to často spíše šli
vyřídit s vládou, než aby vystavili
vysvědčení krajským vládcům za
jejich práci. Vládní koalice sice
prosazuje mnoho žádoucích věcí
(mimo jiné církevní restituce a penzijní reformu), ale její mediální
obraz je nevábný, za což nejprve
mohlo řádění nevyzpytatelných
Věcí veřejných a posléze rozklad
uvnitř ODS mohutně podporovaný
z Hradu. Pokud vláda kvůli vzpouře
zneuznaných poslanců ODS padne
nebo dovládne za cenu ponižujících
ústupků od zásadních reforem,
čeká pravici v příštích sněmovních
volbách těžká porážka. Ani TOP 09
ji vzhledem ke svému aktuálnímu
vyhoření asi nezachrání.
Z pohledu pravicového voliče
půjde o to, aby pravice nebyla po
volbách marginalizována tak jako
na Slovensku. Možná by stálo za to
obnovit tři roky staré úvahy o předvolební koalici ODS-TOP 09. Ti, co
se bojí komunismu, by měli překonat
svou štítivost vůči stranictví a v nějaké formě se do budování občanského
politického tábora zapojit. Dokud
budou lidé pohrdat stranami, situace
se u nás nezlepší. Personálně
slabé strany se stávají sektami, jež
vyznávanému „učení“ často ani nevěří
a pro mnohé se stávají nástrojem
osobního obohacení. Touto chorobou
trpí jak pravicoví občanští demokraté,
tak levicoví sociální demokraté. Je
to začarovaný kruh. Většina lidí se
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
nechce ve stranách angažovat, ať už
z lenosti nebo z mylného přesvědčení,
že politika musí být nutně špinavá.
Ovšem ani strany nestojí o to, aby
do nich lidé masově vstupovali a narušili zaběhané pořádky. Dokud
se toto nezmění a strany nějakým
způsobem nezapojí více lidí do svého
života, politická kultura v ČR se jen
těžko zlepší.
V dnešní zrychlené době je utopií
očekávat, že by mnoho lidí bavilo
vysedávat na stranických schůzích. Na
druhou stranu není řešením ani jakási
internetová „klikací“ demokracie,
o níž leckteří sní. Bude to chtít
vynalézt nějaký jiný způsob, jenž by
strany otevřel i pro ty, kteří se nechtějí
nebo z různých důvodů nemohou
plně zúčastnit stranického života. Pro
začátek by však úplně stačilo, kdyby
tolik lidí nezahazovalo své právo volit.
Jsou tu samozřejmě i další možnosti.
Když se politici dostanou pod větší
kontrolu veřejnosti, začnou stejně
jako drcené olivy vydávat ze sebe to
nejlepší. Existuje spoustu možností,
jak politiky oslovovat, jak na ně –
v dobrém slova smyslu – tlačit. Stačí
jenom chtít a překonat určitou lenost.
Zlaté časy jsou pryč…
Jistá deziluze z politického vývoje posledních 23 let není
nepochopitelná. Při přechodu z komunistického do demokratického
systému se v politice děly velké
věci, lidé se o svobodné soupeření
stran po padesátiletém půstu
přirozeně zajímali, vše bylo nové. Se
stabilizací země a jejím ukotvením
ve společenství západních států velká
témata z politiky postupně vymizela.
Svou roli samozřejmě sehrává
předávání čím dál více pravomocí
na evropskou úroveň. Řadový volič
spletitému rozhodování v rámci EU
často nerozumí a politici se zase
na „Brusel“ nezřídka vymlouvají.
Politika se v posledních letech často
zplošťuje na to, kolik vyčerpáme
evropských dotací. Skutečná diskuse
o našich zájmech, které bychom
chtěli v EU prosazovat a pro něž
bychom si měli hledat spojence mezi
dalšími členskými státy, neexistuje.
POLITIKA A SPOLEČNOST
ve společenském povědomí? Proč
vlastně slavíme na svatého Václava
Den české státnosti, mnoho lidí
vůbec netuší. V naší politické aréně
se křesťanská láska k bližnímu příliš nenosí. Z říše sci-fi tak pochází
představa, že by se lídři ODS
a ČSSD před důležitou předvolební
televizní debatou přátelsky objali po
vzoru amerických prezidentských
kandidátů Obamy a Romneyho.
V zákulisí se možná čeští politici
přátelí, ale před kamerami líčí
ideologického protivníka jako zlo,
jež hodlá zpustošit naši zemi.
n Podle Lubomíra Zaorálka komunisté
nekoušou. Foto: www.cssd.cz
Musíme se smířit s tím, že zlaté
časy - dejme tomu první polovina
devadesátých let, kdy vzduch voněl
nadějí - zmizely v nenávratnu. Ze
snu o bezproblémové budoucnosti
se musíme probudit. To neznamená,
že bude už jen hůře a že v době,
kdy ze všech světových stran k nám
doléhá slovo krize, neexistují velká
témata, která by mohla českou
politiku oživit.
… ale možnosti tu jsou
Někteří čeští politici se tváří,
jako by se svět zastavil na počátku
devadesátých let. Jelikož ve Vltavě
od té doby uplynulo hodně vody,
vypadá mimořádně směšně, když
se někteří prospěcháři v rámci své
politické vendety odvolávají na ty
„pravé“ hodnoty ODS a volají po
návratu nic nového nepřinášejícího
Václava Klause do čela strany. Ne
že by dělení na pravicové a levicové
ztrácelo smysl, jen se musí rétorika
a hlavně program přizpůsobit dnešní
době. Proč například při debatě
o církevních restitucích nezvedla
pravicová vládní koalice téma
křesťanských kořenů naší civilizace?
Proč se nesnažila zdůrazňovat,
kolik dobrého církve pro společnost
dělají a proč je dobré základní
myšlenky křesťanství udržovat
Zatímco diskuse o křesťanských
kořenech naší civilizace může
někomu připadat odtažitá, existují
i nové viditelné problémy, ke kterým
by se politické strany měly nějak
postavit. Co třeba konflikt ochrany
soukromého vlastnictví se svobodou
stáhnout si cokoli z internetu? To
je přece daleko větší téma, než to,
zdali bude DPH o jeden procentní
bod vyšší nebo nižší. Na takových
oříšcích by se měl brousit pravicový
intelekt! Zavedené strany by neměly
danou problematiku opomíjet, vždyť
piráti jsou už před branami!
Zajímavých témat, která by vtáhla
širší veřejnost do politického dění, by
se bezpochyby našlo daleko více. Zde
se však vracíme k tomu, že nutnou
podmínkou k oživení nabídky na trhu
politických idejí je zboření zdi oddělující politické strany od nestraníků.
Oranžovo – rudá zkouška
Liberálně demokratickému systému prospívá, když se u moci střídají středopravé a středolevé koalice. Nemá cenu si nalhávat,
že KSČM je moderní levicová
strana, jak nám v rouše beránčím
tvrdí „generální tajemník“ Vojtěch
Filip. Nicméně zakázat ji už nelze
a dlouhodobě jí blokovat přístup do
vlády asi také ne, a to i s ohledem
na značný programový průnik se
sociální demokracií. V situaci, kdy
jsme vázáni v západním civilizačním
okruhu, kdy tu existuje rozsáhlá síť
svobodných médií a stále více se
vzmáhající občanská společnost, se
případný vstup komunistů do vlády
nerovná restauraci předlistopadového
režimu. Svobodné volby si případná
koalice ČSSD a KSČM zrušit (snad!)
netroufne, takže nejpozději za čtyři
roky s ní budou moci voliči zúčtovat.
Všechno zlé je k něčemu dobré.
Pravicové strany v čele s ODS
dostanou čas na tolik potřebnou
regeneraci. Budou si moci v klidu
vyjasnit, co vlastně chtějí, zbaví
se konjukturalistů, kteří nejsou na
opoziční lavice zvědaví. Občanští
demokraté totiž doposud nikdy
nezažili období, kdy by byli úplně
bez vlivu na rozhodování v této
zemi. I v letech 2002-2006, kdy
plnili opoziční roli vůči vládě ve
složení ČSSD, KDU-ČSL a Unie
svobody, měli většinu krajských
hejtmanů a starostů velkých měst.
Jenže s každými dalšími krajskými
a komunálními volbami ODS vyklízí
pozice. To samé platí pro volby
senátní. V případě očekávané porážky
v příštích sněmovních volbách se
promění ve stranu vpravdě opoziční,
což je ta nejpříhodnější chvíle pro
obrodu.
Případná spolupráce s komunisty
na vládní úrovni bude náročným
úkolem i pro sociální demokraty. Už
dnes lze některá jejich vystoupení
jen těžko odlišit od komunistických
proslovů. Časem by se mohlo stát, že
lidi už mezi nimi nebudou rozlišovat vůbec a ČSSD o své prvenství
na levici přijde. Ostatně v krajských volbách mnoho nechybělo
(rozdíl tří procentních bodů). Ve
sněmovních volbách lze samozřejmě
očekávat vyšší volební účast a snad
i odpovědnější rozhodování některých voličů, nicméně krajské volby
ukázaly ČSSD velký varovný prst.
Hrozící vláda s účastí komunistických ministrů znamená výzvu
také pro nekomunistickou nestranickou veřejnost. Oranžovo rudou koalici bude třeba více hlídat.
Jak již bylo řečeno, možnosti tu jsou,
rezignace, natožpak emigrace tudíž
rozhodně není namístě.
Tomáš Fošum
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 17
POLITIKA A SPOLEČNOST
Jazyk na uzdě
Současná jazyková situace na
Ukrajině bourá postmoderní názory
na národ a občanskou identitu.
Ukrajina se pozorovatelům zvnějšku
ráda zjevuje prostřednictvím křiklavých
schémat, která jako by nestrpěla dvojí
výklad: země, osudově rozeklaná mezi
prozápadní, ukrajinsky cítící část a rusifikovaný východ, je nyní vydána
v plen gangsterům, kteří usilují o její
suverenitu. Aby bylo jasno: autor tu
nehodlá bořit žádná klišé. Rozdělená
země je skutečně objektem gangsterů,
kteří zchytrale manévrují mezi Ruskem
a Evropou a současně se v zájmu
udržení pozic bojí obou. Jestliže ovšem
k takovým schématům přiřadíme
i v červenci přijatý a od srpna uplatňovaný jazykový zákon, který neunikl
ani pozornosti Evropy, pochopíme po
chvíli, jak zde dualita západ versus
východ a vlast versus vlastizrádci kulhá. Neboť v případě Ukrajiny se klade
otázka – neběží hranice mezi dvěma
světy jinudy, než se myslí? A je vůbec
koho zrazovat?
Babylon za dveřmi
Garnitura vzešlá z oranžové revoluce byla „nejukrajinštější“ z vlád
postsovětské éry země. Na okamžik se
zdálo, že Ukrajina prožívá od roku 1991
své druhé národní obrození a kormidluje
ven z ruského stínu. Pokud ničím jiným,
vyznačuje se tato epizoda vzepětím
vlastenecky orientované historiografie s
důrazem na symboliku protisovětského
boje někdejšího ukrajinského podzemí,
které vyvrcholilo posmrtným jmenováním Stepana Bandery hrdinou
Ukrajiny. A byl konec. Nehorázný,
parlamentem kvapně protlačený jazykový zákon z pera poslanců Strany
regionů současného prezidenta Janukovyče Vadyma Kolesničenka a Serhije
Kivalova představuje jakousi vzpouru z opačného břehu: je neméně
zhůvěřilý než vlastenecké fangličkářství juščenkovského období, chce být
políčkem do tváře prozápadní opozice,
na rozdíl od sporných kroků oranžové
sestavy je ale také cynický a ke všemu
neústavní. Ač ukrajinština zůstává státní
řečí, vznikne na místních úrovních řada
18
n Socha ukrajinského básníka Tarase Ševčenka ve Lvově malých „státních“ jazyků. Stačí, aby
se v místě nacházelo 10 % občanů s
menšinovou, tedy jinou než ukrajinskou,
„rodnou řečí“. Ta je definována jako
jazyk, v němž byl jedinec vychováván
od raného dětství (pozapomnělo se zde,
že miliony Ukrajinců za sovětské éry být
vychovávány v ukrajinštině nemohly).
Tak se 13 z 27 oblastí Ukrajiny
stane ruskojazyčnými, aniž by tamní
„minorita“ musela ovládat ukrajinštinu
jako státní řeč. Jelikož menšinovou
není jen ruština, vyvstal kupříkladu
úředníkům v okrese Rachov či v Zakarpatské oblasti oříšek naučit se rumunsky, resp. maďarsky. Poprvé je také
jako samostatná řeč uznána rusínština,
ač byla doposud pokládána za nářečí
ukrajinštiny. Zákon místním samosprávám přitom nepřeje: ve věci oficiálního jazyka mají poslední slovo vyšší
orgány, čímž je celá záležitost otevřena
politickým zájmům shora.
Ačkoli se tvůrci zákona odvolávají
na Evropskou chartu regionálních či
menšinových jazyků, lze pochybovat,
že takový status náleží jazyku, který
předně není regionální, neboť je
citelně přítomen ve všech částech
země, zásluhou sovětské minulosti má
propastný náskok v administrativě,
vědě, byznysu, ovládá s převahou
tištěné slovo (87 % knižní produkce
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
foto: Tomáš Fošum
a 65 % všech novin) a je Ruskem, kde
jsou ukrajinští aktivisté zastrašováni
a
vražděni,
neustále
finančně
podporován. Nedávné zrušení kvót
pro televizní a rozhlasové vysílání,
chránících ukrajinštinu, nemohlo již
mnoho změnit na tom, že v rozhlasovém
vysílání stihl ruský jazyk vytlačit
ukrajinské písně za půlnoc. Nyní,
v rozporu s článkem 10 ústavy z roku
1996, který jako prostředek mezietnické
komunikace v zemi uvádí výhradně
ukrajinštinu, Janukovyčův zákon
legitimuje jakýsi jazykový babylon, jenž
ovšem nesměřuje ke zmatení jazyků,
nýbrž dalšímu oslabení ukrajinštiny jako
garanta integrity země. Juščenkovské
obrození peskovala Moskva pro jeho
údajné nacionalistické výstřelky; ty se
však omezovaly na již naznačované
symbolické akty a žádným praktickým
způsobem nepodněcovaly na Ukrajině
jazykový antagonismus. Oranžová etapa
se nevyznačovala žádnou aktivitou ve
směru ukrajinizace země, uvážíme-li –
mezi jiným – že orgány byly tradičně
slepé k porušování zákona, jenž ukládá
vysokým státním činitelům znalost
ukrajinštiny, v důsledku čehož může
premiér Mykola Azarov, sám ruské
národnosti, nerušeně komunikovat
„jakýmsi obskurním jazykem vzdáleně
připomínajícím běloruštinu“ – jak
kdysi poznamenal publicista Bohumil
POLITIKA A SPOLEČNOST
Doležal. Do pomyslného vosího hnízda
píchal naopak „anacionální“ Janukovyč,
když tematizoval ještě před nástupem
do úřadu jazykovou otázku, přičemž
jeho původní, divoký návrh chtěl ruštinu
povýšit na státní jazyk. Komentářem
o sobě budiž, že v anketě z roku 2007 se
diskriminováno na základě jazyka cítilo
půl procenta populace.
Zákon dostatečně zviditelnily pěstní
půtky v parlamentu, jaké nám běžně
zprostředkovávají spíše asijské televize.
Země zažila nejintenzivnější vlnu
protestů ve své historii (20 vystoupení
denně). Tato vnějšková dramatičnost
však zastínila pozadí problému, jaké
podle všeho chápou lépe ti, jimž měl
zákon vyjít vstříc: Janukovyčovi mezi
nimi před nadcházejícími parlamentními volbami vynesl zanedbatelné
procento preferencí; zato jeho nejvášnivější odpůrci chtějí vyhodit do
vzduchu vlak, který už dávno projel.
Trasa Kyjev–Stockholm
O základních souřadnicích celé věci
není sporu. Země má v důsledku své
křivolaké historie, disparátního vývoje
jednotlivých oblastí způsobeného letitou
nadvládou různých státních celků, ale
zejména intenzivní sovětizace – rozuměj
rusifikace – rozpolcenou identitu,
přičemž ruskojazyčný jih a východ jsou
solidní mocenskou bází Strany regionů
s jejím klanovým profilem, nacionální
vlažností a sovětskou mentalitou.
Ruštinu jako rodnou řeč uváděla
roku 2001 třetina obyvatel Ukrajiny
(14 milionů). V ní jsou ovšem etničtí
Rusové přítomni jen 56 %; ostatní
ruskojazyční jsou především mezi
Ukrajinci samými (5,5 mil.), Bělorusy,
Židy apod. Ze všech Janukovyčovi
nakloněných oblastí mají etničtí Rusové
početní převahu jen na Krymu (58 %).
Bylo by přehnané podezírat ukrajinské
Rusy ze separatismu – před dvaceti lety
se pro nezávislost Ukrajiny vyslovil
i zcela rusifikovaný Krym. Většina
z nich, podobně jako další ruskojazyční
obyvatelé, se identifikuje s Ukrajinou,
otevřenou otázkou jen zůstává jakou.
Gordický uzel, v němž se složitě
splétá etnicita s lingvistikou, utahují
především sami Ukrajinci. „Smím
na Vás mluvit ukrajinsky? Budete mi
rozumět?“ zeptal se autora článku
jeden známý ukrajinský historik
a spustil plynnou ruštinou. Bylo to na
exkurzi v pololegálním Muzeu sovětské
okupace Ukrajiny a dotyčný patřil vedle
dalších vlasteneckých (sic) historiků
k jeho tvůrcům.
Existují danosti, s nimiž se lze
při troše realismu rozumně poměřit:
osmimilionová ruská menšina a spády mocného souseda by snad nezviklaly Ukrajinu v základech, kdyby
si dvoutřetinová masa občanů dokázala
osvojit solidní národní identitu a propůjčit jí výraz v praktickém občanském konání. V zemi, kde dvě třetiny
lidí vykazují jako svou rodnou řeč
ukrajinštinu, se pokládá za normální,
že pouze necelá polovina z nich podle
šetření Research & Branding Group,
resp. Razumkovova centra hovoří ukrajinsky v práci nebo ve škole. „Takový
anomální jev, kdy se Ukrajinci odvrací
od rodného, a přitom úředního jazyka,
může mít jen jedno vysvětlení – tlak ze
strany ruského jazyka ve veřejné sféře
a také stereotypy zaviněné tímto tlakem,“
uzavírají autoři průzkumu.
V druhé největší evropské zemi
uplatníte znalost její státní řeči zaručeně
jen v západní části. Rusové tvoří
pouze 13 ze sta Kyjevanů, přesto se v
metropoli na ukrajinské oslovení stěží
dočkáte odpovědi v témže jazyce.
Pouze na západě také nad bilingvními
Ukrajinci získávají vrch ti čistě
ukrajinofonní, zatímco v centrální části
země se z dvojjazyčných rozhoduje pro
ukrajinštinu nakonec jen jedna pětina.
Příhoda z muzea navíc charakteristicky
dokládá, že ruský lektvar omámil
i patrioticky vyhraněné Ukrajince,
jací stojí dnes v popředí protestů proti
jazykovému zákonu. Takový jazykový
transvestismus posouvá téma na pomezí
lingvistiky a psychiatrie.
Skutečnost, že ruština ovládla
i tu část národa, jež se definuje jako
ukrajinsky hovořící, lze připsat
hluboce zakořeněnému komplexu
méněcennosti.
Ukrajinština
se
spojuje s rustikální zaostalostí,
čemuž vycházejí vstříc literární
a další umělecké stereotypy, kdežto
ruština znamená jakoby prestiž
a aristokratismus. Chatrné historické
povědomí průměrných Ukrajinců –
umocněné i zmíněnou převahou ruské
knižní produkce a horší cenovou
dostupností ukrajinských učebnic
apod. – jim zřejmě brání nahlédnout,
že ukrajinská vesnice, položená
v mimořádně úrodném pásmu, se před
nástupem bolševismu vyznačovala
oproti té ruské tradičně značnou
prosperitou, a ostatně i to, že „selský“
původ jazyka není v Evropě žádnou
výjimkou, tím méně ostudou. Nemluvě
již o etickém aspektu celé věci: jakkoli
pateticky to zní, ruština je svázána
pokračování na straně 20
n Netušíme, zda malířky z lvovského rynku mluví ukrajinsky či rusky, každopádně jim to sluší.
foto: Tomáš Fošum
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 19
POLITIKA A SPOLEČNOST
dokončení ze strany 19
s érou nejničivější okupace, jaké kdy Ukrajina byla
vystavena. Její akceptace Ukrajinci v takové míře vypovídá o mentální neschopnosti odpoutat se od této periody,
o jakémsi stockholmském syndromu, s nímž oběť vzhlíží
ke svému ujařmiteli. Neutěšený vztah vlastní země tak
sytí obdiv k mocnému sousedu a jeho imperiálnímu
sebevědomí a zabraňuje poznání, že tentýž je hlavním
viníkem současné mizérie. Rusko se totiž v postsovětském
prostoru nechystá plnit civilizační misi, ale obnovit
prostřednictvím rusifikace své někdejší impérium.
Světlo v hlubinách
A přesto panující situace skýtá obrovský potenciál pro
změnu, jenž začíná u každého jednotlivce bez ohledu na
Církevní restituce –
Češi jsou poslední v Evropě
Boj o církevní restituce otevřel mimo jiné debaty
o církvích jako takových. Je „ateistické“ Česko připraveno
zabývat se veřejně otázkami spojenými s náboženstvím?
Mnohým z nás se mohlo donedávna zdát, že přítomnost
církví v Česku je pouze jakýmsi latentním jevem, a na
jeho sociální status. Příklad Ukrajiny − a v tragické poloze
také Běloruska − ukazuje, jak důležité je pro zdárný vývoj
země to, co v Evropě pohoršeně nazýváme nacionalismem.
Neochvějná věrnost ukrajinštině ve veřejném prostoru
se může stát zřetelným symbolem revolty zdola, jakého
se homogennějším společnostem s odlišnou historickou
zkušeností nedostává. Nespornou zásluhou Janukovyčovy
ekipy je to, že svou jazykovou politikou krásně definovala
odcizení mezi politikou oligarchů a zbytkem společnosti.
Vztah k ukrajinizaci se tím stává lakmusovým testem
důvěryhodnosti té které garnitury, její ochoty k odluce od
totalitní éry moskevského samoděržaví, aniž by musel
vyhrotit mezietnické vztahy. Budoucnost Ukrajiny totiž
nakonec neleží v rukou osmi milionů tamních Rusů, ale
37 milionů Ukrajinců.
David Svoboda, historik
Ústav pro studium totalitních režimů
tento fakt jsme si pohodlně zvykli. Církve se však najednou
přesunuly do středu pozornosti, a aniž by to možná samy
chtěly, staly se jedním z hlavních témat politické sezóny.
Díky boji o zákon řešící majetkové vyrovnání církví se
také ukázalo, jak hbitě se dá téma využít pro předvolební
kampaň, či jak jsou v nás stereotypy o náboženství
z komunistických učebnic stále pevně vryty.
Na adresu religiozity v české kotlině je nutno poznamenat,
že je, řekněme, svérázná. K náboženskému vyznání se při
posledním sčítání lidu z roku 2011 otevřeně přiznalo necelých
21% obyvatel (méně než 14% ke konkrétním církvím). Přes
34% explicitně uvedlo, že se cítí být „bez náboženské víry“
a 45% si informaci týkající se osobního vyznání nechalo pro
sebe. To, co do kvantity. K českému způsobu uchopení víry se
například vyjadřuje sociolog Zdeněk R. Nešpor. Na základě
své studie uvádí, že téměř celá třetina obyvatel, vnímajících
sama sebe coby křesťany, je přesvědčena o legitimitě úvah
o reinkarnaci. Také nesmíme opomenout Halíkovy takzvané
„něcisty“, nebo-li ty, kteří v něco věří, ale nedokáží, nebo
nechtějí specifikovat v co. Toto je však dlouhodobý trend
a ilustruje náboženskou situaci v Česku jako takovou.
Socialistické retro
n Osud církevních restitucí je ve hvězdách. Co v nich vyčetl anděl na
Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou? 20
foto: Tomáš Dušek
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
Co však přinesl boj za Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nového do
veřejného diskursu? Tak například se zrodil fenomén
předvolebních billboardů v proticírkevním ladění, kterými
nás častuje podél silnic ČSSD. Již teď můžeme směle
konstatovat, že se jedná zatím o nejvýraznější využití, lépe
řečeno zneužití, náboženského tématu pro předvolební
kampaň od roku 89. Z politických debat se k nám řine
spousta úvah o vztahu státu a církve, některé dokonce v retro
stylu socialistického materialismu. Podle jeho vyznavačů
je jediným smyslem církve získávání majetku, jemuž
podmiňuje i věci víry. Sekularismus rovná se boji pokrokové světské moci proti záškodnickému snažení reakčních
církevních kruhů. Tato perspektiva pak hází náboženství
POLITIKA A SPOLEČNOST
na hromadu ekonomicky a politicky
motivovaných ideologií. Občas jsme
svědky plytkého dějinného exkurzu,
mapujícího temnou historii katolické
církve, prezentovaného za účelem
zpochybnění vlastnického práva
římských katolíků na konfiskovaný
majetek.
Co však toto dění kolem procesu
majetkového narovnání může
přinést církvím, krom šance získat
zpět, co jim bylo ukradeno? Chtě
nechtě se musí pokusit o veřejnou obhajobu požadavku na vrácení
komunisty ukradeného majetku. Paradoxně tak může nastat
období větší otevřenosti církví
vůči širší veřejnosti. Dost možná
právě na takový impulz řada lidí
čeká, máme tu stále oněch 45%
nábožensky nepřiznaných obyvatel
ČR. Restituce také vedly k bližší
spolupráci mezi církvemi navzájem. Ty se dostaly totiž do situace,
kdy musí, jak se říká, táhnout za
jeden provaz. A že se jim to daří,
dokládá i akt katolické církev, jež
se vzdala dvaceti procent finanční
náhrady ve prospěch náboženských
subjektů oficiálně uznaných státem až po roce 1989 (Apoštolská
církev, Luterská evangelická církev
augsburského vyznání aj.).
Jak jsou na tom jinde
A jak si vlastně stojí Česko s restitucemi v kontextu ostatních
postkomunistických zemí? Pobaltské
státy například majetek církvím
již navrátily. Zejména v Lotyšsku
a Estonsku narovnání proběhlo už
v 90. letech. Polská vláda přijala zákon o církevních restitucích už v roce
1989 a zřídila při ministerstvu vnitra
5 komisí, které dohlížejí na návrat
majetku (komise pro církev katolickou,
pro pravoslavnou a pro evangelickou
církev augsburského vyznání, pro
židovské obce a pro ostatní náboženské
společnosti). Maďarsko v roce 1991
přijalo zákon o navrácení několika
tisíců budov, jež byly definovány jako
nezbytné pro pastorační, charitativní,
vzdělávací a sociální činnost dvanácti
majoritních církví. Zákon se vztahuje
k majetku zabavenému po 1. lednu
Výše finanční náhrady pro jednotlivou dotčenou
církev a náboženskou společnost činí:
Apoštolská církev
1 056 336 374 Kč
Bratrská jednota baptistů
227 862 069 Kč
Církev adventistů sedmého dne
520 827 586 Kč
Církev bratrská
761 051 303 Kč
Církev československá husitská
3 085 312 000 Kč
Církev řeckokatolická
298 933 257 Kč
Církev římskokatolická
47 200 000 000 Kč
Českobratrská církev evangelická
2 266 593 186 Kč
Evangelická církev augsburského vyznání
118 506 407 Kč
Evangelická církev metodistická
367 634 208 Kč
Federace židovských obcí 272 064 153 Kč
Jednota bratrská
601 707 065 Kč
Luterská evangelická církev a. v. 113 828 334 Kč
Náboženská společnost českých unitářů
35 999 847 Kč
Pravoslavná církev v českých zemích
1 146 511 242 Kč
Slezská církev evangel. augsburského vyznání 654 093 059 Kč
Starokatolická církev
272 739 910 Kč
Návrh zákona počítá s navrácením téměř poloviny majetku v hodnotě zhruba
75 miliard korun, který církve a náboženské skupiny prokazatelně vlastnily
po 25. únoru 1945. Zbytek obdrží formou finanční kompenzace ve výši asi 59
miliard, ta by měla být vyplácena po dobu třiceti let (ve výši cca 2 miliardy
ročně) a měla by zohledňovat inflaci. Na druhou stranu stát ale přestane
zajišťovat platy duchovních, což ročně činní 1,4 miliardy rozdělované mezi
17 církví, a to postupně v následujících sedmnácti letech.
1946. Dále přijalo zákon o daňových
asignacích a v roce 1997 směly církve
nárokovat finanční kompenzaci za
majetek, který jim nemohl být vydán.
Slovensko pak v roce 1993 přijalo
zákon o obecním majetku zabaveném
ostatním církvím a náboženským
skupinám, které dostaly několikrát
možnost zažádat o jeho navrácení.
Nápravu však zpomaloval nedostatek
prostředků potřebných na finanční
kompenzace. Ve „východním“ Německu k rozsáhlému vyvlastnění církevního majetku nedošlo, tudíž se po
roce 1989 tato problematika neřešila.
Několik málo budov a pozemků,
jež byly odebrány, se ještě během
komunistického režimu podařilo
získat zpět fyzicky či kompenzacemi.
či finanční kompenzaci majetku
katolické církve zabaveného po
roce 1945. Ovšem jak katolická,
tak i pravoslavná církev stále čekají
na navrácení části svého bývalého
vlastnictví. V případě Slovinska
však majetkové narovnání doposud
nebylo dokončeno. O kompletním
vypořádání můžeme mluvit pouze
v souvislosti s židovskou obcí, ta
však čítá jen necelých 200 členů
a nárokovaného majetku nebylo
mnoho. Bulharsko jako jedna
z prvních východoevropských zemí
přijalo zákon o restitucích. Navzdory
tomu zde nebyly požadavky církví
o navrácení zabaveného majetku plně
vyslyšeny.
Rumunsko bylo poslední zemí, jež
V Chorvatsku na základě dohody po pádu Železné opony přijala zákon
s Vatikánem, která byla uzavřena
roku 1998, se stát zavázal k navrácení pokračování na straně 22
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 21
POLITIKA A SPOLEČNOST
a předměty nezbytné pro náboženské uctívání. Většina putovala
zpět ukrajinské pravoslavné církvi
a řecko-katolické církvi. Rusko hned
v první dekádě po rozpadu Sovětského
svazu odevzdalo církvím zhruba 3500
objektů a na 15 tisíc náboženských
předmětů, jakými jsou například
pravoslavné ikony a židovské tóry.
Část artefaktů si však stát ponechává
ve svých muzejních sbírkách.
dokončení ze strany 21
o restitucích vůbec. Velmi zdlouhavé
je také majetkové vyrovnávání se
s náboženskými subjekty. Samotný
proces brzdí i fakt, že není dostatečný
přístup k archiváliím, které by přímo
dokazovaly oprávněnost nároku,
respektive potvrdily vlastnictví majetku před konfiskací. Na Ukrajině
pak Státní výbor pro náboženské
otázky zajistil, že většina majetku
byla navrácena. Na státu bylo ovšem
možné nárokovat pouze budovy
Weberovský ideální typ mezi
zmíněnými příklady z bývalého
východního bloku pravděpodobně
nenajdeme, ale určitě je dobré
pohlédnout na problematiku ze širší
perspektivy. Faktem zůstává, že
naprostá většina postkomunistických
evropských států již přijala právní
úpravu počítající alespoň s částečnou
restitucí, byť se řada zemí potýkala
a stále potýká s obtížemi s vydáváním
majetku či vyplácení kompenzací.
V tomto ohledu je tak Česká republika
patrně posledním státem v pořadí.
Kateřina Hamplová
„Pussy“ pro Kirilla aneb usmíření ve Varšavě
Srpen 2012 - dvě tváře Kirilla I.
Až budou v Polsku tvořit seznam nejdůležitějších
událostí roku 2012, na čelném místě se bezpochyby
objeví podpis společného prohlášení předsedy
polské biskupské konference Józefa Michalika
a moskevského patriarchy Kirilla I., ke kterému
došlo 17. srpna ve Varšavě. Ve stejný den byly
v Moskvě odsouzeny ke dvěma letům vězení tři členky
hudební skupiny Pussy Riot kvůli své únorové „punkové
modlitbě“ v Chrámu Krista Spasitele, během níž hodlaly
tepat spolupráci patriarchy Kirilla s režimem Vladimira
Putina. Fakticky to v chrámu nestihly, neboť byly
rychle vyvedeny, tudíž vše dokonaly až prostřednictvím
videoklipu zavěšeného na internetu. Pravoslavná církev se
za dívky přimluvila alibisticky až po vynesení rozsudku.
Sám patriarcha přešel celý soudní proces mlčením.
Stín drakonického trestu pro tři výtržnice visel nad
historickou patriarchovou návštěvou v Polsku. Navíc
zdejší média představovala další sporné momenty
v životopise současného vůdce ruské pravoslavné
církve, mezi něž kromě blízkosti k Vladimiru Putinovi
patřila údajná spolupráce s KGB. Pro řadu Poláků jedna
z klíčových otázek zněla: Máme se usmiřovat s člověkem,
jehož osobnost vzbuzuje tolik otazníků a který není
schopen požádat o milost pro své svérázné kritičky?
Nepatří snad ke křesťanství schopnost odpouštět?
Během samotné návštěvy Kirill sklízel spíše kladné
ohlasy. K sympatickým gestům patřilo uctění památky
komunistickým režimem zavražděného kněze Jerzyho
Popiełuszka. Ruský patriarcha navzdory pověsti agenta
KGB ve svých vystoupeních odkazoval na špatnost totalitních režimů, ať již nacistického nebo komunistického ražení. V duchu usmíření pak zdůrazňoval, co obě
církve a potažmo Poláky a Rusy spojuje. Prohlásil navíc,
že přicestoval na Západ, čímž se symbolicky odstřihl
od ruské imperiální tradice, která řadila Polsko do sféry
svého vlivu.
Interpretace textu společného prohlášení
n Mise Kirilla I. v polských médiích rozhodně nezapadla.
22
foto: Tomáš Fošum
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
Různých interpretací se dostalo samotnému textu
prohlášení adresovaného polskému a ruskému národu.
Někteří tuto výzvu k usmíření srovnávali se slavným
dopisem polských biskupů jejich německým protějškům
z roku 1965, v němž se objevila slova „odpouštíme a prosíme
POLITIKA A SPOLEČNOST
o odpuštění“. Podobně silná formulace
sice v prohlášení katolických a pravoslavných představitelů nezazněla,
nicméně s výslovným odkazem na
modlitbu Otče Náš se v prohlášení
o odpuštění vin hovoří. Bývalý polský
ministr zahraničí Adam Daniel Rotfeld
na adresu pochybovačů o podobnosti
obou apelů ironicky poznamenal,
že by rád poznal někoho moudrého,
kdo by mu vysvětlil rozdíl mezi
výzvou polských biskupů z roku 1965
a pasáží z Otčenáše „odpusť nám naše
viny, jakož i my odpouštíme našim
viníkům“.
Polské liberální kruhy se
vymezovaly vůči té části prohlášení,
která vyzdvihla společné hodnoty
a kritizovala některé projevy
postupující sekularizace, jmenovitě
pak interrupce, eutanázii, manželské
svazky homosexuálů a konzumní
způsob života. Někteří proticírkevně
založení publicisté to vykládali
jako spojení dvou zkostnatělých
institucí proti modernímu světu.
Otázkou je, zda mohlo zaznít něco
jiného v prohlášení křesťanů, kteří
v souladu se svým učením vyzývají
k ochraně lidského života od početí
po přirozenou smrt a za základ
společnosti považují rodinu coby
svazek muže a ženy mající děti.
Výtky, že se jedná o útočné prohlášení
zaměřené na „nevěřící“, lze vyvrátit
poukázáním na odstavec, v němž se
k dialogu vyzývají všichni (i ateisté
jsou zde výslovně jmenováni), kteří
stojí o obnovení vzájemné důvěry,
sblížení lidí a mírovou budoucnost.
V prohlášení jsou zmíněny časté
projevy nepřátelství vůči Kristovi
a snahy vyloučit církev z veřejného
života. Tady si musíme uvědomit,
že v Polsku je působení katolické
církve na politickou scénu velkým
tématem. Světonázorové otázky typu
registrovaného partnerství či umělého
oplodnění se na politické scéně řeší
takřka každý den. Existují zde strany
v čele s Právem a spravedlností
Jarosława Kaczyńského, které se
pokládají za správce křesťanských
hodnot, jež považují za nedílnou
součást identity polského národa. Silná
konzervativní frakce však působí i ve
n „Odpouštíme a prosíme o odpuštění“. Slavnou výzvu z roku 1965 zpřítomňuje pomník
v polské Vratislavi. vládní Občanské platformě, která líčí
jinak spíše na liberální voliče.
Boj o postavení církve v Polsku
Katolická církev má silnou pozici
i na mediální scéně, čehož symbolem
je Radio Maryja řízené redemptoristou
Tadeuszem Rydzykem. Otec Rydzyk
platí za kontroverzní postavu, která
mimo jiné dává nevyžádaná rozhřešení politickým špičkám. Nedávno se
například pozastavil nad tím, že prezident Bronisław Komorowski chodí
veřejně (sic!) k svatému přijímaní, když
podporuje metodu umělého oplodnění
„in vitro“ a interrupce. Problém je v
tom, že interrupce ani „in vitro“ prezident nikdy nepodporoval. Na případ
upozornil v Gazetě Wyborcza i u nás
známý dominikán Tomasz Dostatni,
jenž se prezidenta zastal. Polská církev
nezní tedy pouze hlasem otce Rydzyka.
Nicméně o tom, jaký vliv má
Rydzyk na řady polských voličů,
svědčí informace médií, že se
o jeho přízeň uchází jak Jarosław
Kaczyński, tak jeho bývalý spojenec
a dnešní konkurent v konzervativním
táboře Zbigniew Ziobro. Ten patří
k zakladatelům zatím nepříliš silné
strany Solidarní Polsko, v jejímž
interním materiálu (upozornil na
něj týdeník Wprost) se za jedno
foto: Tomáš Fošum
z hlavních rizik pro budoucnost strany
označuje ztráta Rydzykovy podpory.
Z výše uvedeného vyplývá, že spor
o (ne)vytlačování církve z veřejného
života nemá v Polsku triviální řešení,
přičemž z vlivu některých katolických
představitelů na politiku jsou nešťastní
i mnozí věřící.
Na druhou stranu se nelze
divit jistým obavám církevních
hodnostářů před nepřátelskými
útoky vůči křesťanům. Zde se
vracíme k případu Pussy Riot.
Asi málokoho z vyznavačů liberální demokracie by napadlo
požadovat za jejich čin vězení.
Pochopitelný je i jejich protest
proti příchylnosti Kirilla I. k autoritářskému vládci Putinovi, jehož podpořil před březnovými
prezidentskými volbami. Ovšem
metoda a místo jejich protestu jsou
zarážející. Šlo opravdu o upřímně míněný protest nebo jen spíše
o snahu šokovat za každou cenu?
Rozpaky
dovršilo
nesmyslné
vystoupení „striptérské“ ukrajinské
skupiny Femen, jejíž představitelka
podřízla motorovou pilou kříž, prý
na protest proti odsouzení členek
Pussy Riot. V polských médiích
se mimo jiné vyskytly úvahy
pokračování na straně 24
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 23
POLITIKA A SPOLEČNOST
dokončení ze strany 23
křesťanských publicistů, coby
polští podporovatelé ruské trojky
řekli tomu, kdyby podobná punková
formace vystoupila před obrazem
Černé Matky Boží v Čenstochové
nebo v nějaké synagoze.
Církevní nepolitická politika?
V polských médiích se vedla
diskuse, zda lze snahu o usmíření mezi
polskou katolickou církví a ruským
pravoslavím označit za politickou
rozdělí politickou scénu. Tábor
Jarosława Kaczyńského v zajetí
spiklenecké teorie naznačuje, že se
nejednalo o nehodu, nýbrž o atentát,
v němž měla prsty kromě ruské
strany i polská vláda. Činí tak bez
sebemenšího důkazu. Ne že by
se ruská strana nechovala divně,
když odmítá Polákům vydat trosky
havarovaného letadla. Nicméně
spíše než snahu skrýt důkazy
o atentátu za tím člověk cítí tradiční
ruskou potřebu zamaskovat vlastní
selhání (viz několikadenní mlčení
po havárii v Černobylu), ke
pravoslavnému usmiřování. Jak
vysvětlit
svým
příznivcům,
že katolická církev, k níž se
konzervativci hlásí, uzavírá dohodu
s ruskou stranou, která má údajně
na rukou krev obětí smolenského
neštěstí? Příznačné bylo, že
Jarosław Kaczyński se k podpisu
prohlášení osobně vůbec nevyjádřil.
Podle některých analytiků by
rozkol s katolickými vrcholnými
představiteli
mohl
znamenat
začátek jeho definitivního pádu.
Historická událost, na kterou
se může zapomenout
I s ohledem na existenci jakéhosi „smolenského náboženství“
lze jakoukoli snahu o snížení
dlouhodobého rusko-polského napětí jen přivítat. I proto mnoho
polských komentátorů hodnotilo
výzvu církevních předáků k usmíření
jako krok správným směrem, a to
i z pohledu nevěřících. I kdyby byl
Kirill I. zaúkolován prezidentem
Putinem, nic se nemění na tom, že
se jednalo o ruské vstřícné gesto.
A to nejen z ohledu na vztahy obou
zemí, ale i z perspektivy zlepšování
vztahů západního a východního
křesťanství.
n „Polsko, probuď se“, vyzývá lid smolenský před Prezidentským palácem ve Varšavě událost. Většina komentátorů se
přikláněla ke kladné odpovědi.
Poukazovali přitom i na „jednotu
trůnu a oltáře“ na Rusi, přičemž
pochybovali, že by se moskevský
patriarcha odhodlal k podobnému
kroku bez souhlasu Kremlu.
Vztah k Rusku zůstává na
polském politickém jevišti klíčovou
záležitostí, k čemuž bezpochyby
přispěla i tragická nehoda polského
letadla ve Smolensku v dubnu 2010.
Ve chvíli bezprostředního smutku
nad smrtí významných polských
představitelů v čele s prezidentem
Lechem Kaczyńským asi nikdo
netušil, jak téma letecké katastrofy
24
foto: Tomáš Fošum
kterému možná částečně došlo na
smolenském letišti. Proč by si ale
měli Vladimir Putin a Donald Tusk
přát smrt Lecha Kaczyńského,
zůstává záhadou.
V
předvečer
podepsání
společného prohlášení polskou
politickou reprezentaci překvapil
arcibiskup Józef Michalik, když
se distancoval od smolenského
třeštění a obviňování údajných
pachatelů bez důkazů. Do té doby
totiž platil šéf polských biskupů
za stoupence teorie atentátu.
Jeho distanc jen prohloubil
zmatení v konzervativním táboře,
jak přistupovat ke katolicko-
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
Moskevský
patriarcha
má
ke
katolické
církvi
údajně
o hodně blíže než jeho předchůdce
Alexij II., který odmítal pozvat
papeže Jana Pavla II. do Ruska
a kritizoval jej za cestu na
„pravoslavnou“ Ukrajinu. Nyní
se spekuluje, že by podpis na
varšavském královském zámku
mohl být předehrou k setkání
pravoslavného předáka se současnou hlavou katolické církve
Benediktem XVI. Zda k této
historické události dojde, ukáže až
budoucnost. Ostatně ta nám odhalí
i to, zda bylo historickou událostí
ono společné prohlášení polských
katolíků a ruského pravoslaví.
Pokud by za ním nenásledovaly
další kroky vedoucí ke snížení
polsko-ruského napětí, brzy se na
něj zapomene.
Tomáš Fošum
POLITIKA A SPOLEČNOST
Evropský institut odkazu šoa
- dědictví českého předsednictví EU
Když v červnu 2009 skončilo ne
zcela vydařené české předsednictví
EU, použila úřednická vláda Jana
Fischera konferenci „Holocaust
Era Assets“, která se konala 26.
- 30. června, k tomu, aby během
posledního předsednického dne k problematickému půlroku dodal pozitivní perličku, něco mezinárodně
viditelného. Fischer se přihlásil
k tzv. Terezínské deklaraci a vyhlásil
založení
Evropského
institutu
odkazu šoa (ESLI). K těm, kteří
tehdy tuto ideu prosadili, patřil
i Alexandr Vondra. Základní finanční
podpora této nevládní organizace je
poskytována z rozpočtu Ministerstva
zahraničních věcí, doplňována dnes
grantem Spojených států amerických
a v přípravě jsou další grantové žádosti
a rýsuje se i grant státu Izrael.
Na začátku existence tohoto
institutu byla představa o jeho
činnosti mlhavá. Panoval však
odůvodněný pocit, že Evropa a svět
pojednává osud obětí druhé světové
války, jejich majetku, migrace
a nedostatečného zabezpečení jejich
stáří poněkud macešsky. Přitom se
odhaduje, že těchto přeživších je
stále ještě na půl miliónu.
Nejen židovské oběti
Toto sdělení potřebuje ještě tři
podpůrné argumenty, proč je práce
v této oblasti klíčová: Oběti druhé
světové války většinou ztratily
podstatnou část rodinného zázemí,
které by jim mohlo poskytnout
dostatečnou péči. Lidskoprávní situace
je rovněž po roce 1989 v procesu
změn, které nejsou všude dostatečné.
Demokratizace, evropská integrace
a posilování transatlantických vztahů
má své okrajové oblasti a právě tam,
kde to s demokracií a uznáváním
komplexu lidských práv není úplně
v pořádku, jsou na tom přeživší oběti
2. světové války a jejich sociální
a majetkové otázky ne tak, jak by to
mělo být. Navíc druh péče, kterou tito
lidé potřebují, je naprosto specifický
n Jednu z nejzachovalejších středoevropských židovských čtvrtí najdeme v Krakově.
Žel, drtivá většina Židů zmizela z krakovské Kazimierze v důsledku nacistického teroru. foto: Tomáš Fošum
a liší se od toho, co potřebují staří lidé,
jejichž život a sociální sítě nebyly do té
míry zatíženy tragickými událostmi.
Počet těchto lidí klesá a tato oblast
sice má jisté lobující struktury, ale
ne takové, které by se staraly o celé
spektrum obětí 2. světové války a celého spektra problémů, se kterými
jsou konfrontováni. Příkladně jsou
pojednány oběti židovské. V oblasti konvertitů ke křesťanským
náboženstvím už situace tak dobrá
není. A pro nuceně nasazené, násilně
do nucených prací nahnané oběti, pro
Sinty a Romy stále ještě podpůrná
struktura má své deficity. Přenos
dobré praxe z jedné oblasti do oblastí
dalších je jistě jednou z hlavních
starostí ESLI.
Terezínská deklarace a texty z konference „Holocaust Era Assets“,
objemný konvolut projevů a pracov-
ních zpráv, mají v tomto kontextu
zvláštní funkci. Vytvářejí totiž
apelativní atmosféru mezi dnes již
47 státy, které Terezínskou deklaraci
podepsaly. Pro některé státy je pojednání současné hospodářské krize
zdánlivě důležitější, než „vydávání
peněz“ za přestárlé spoluobčany.
Ale společné mezinárodní standardy
(v žargonu těchto otázek se tyto
standardy orientují podle tzv. „best
practices“) a kontrola srovnáním
s těmi ostatními, to vše odsouvá
hrátky s vnitrostátně nastavenými
mechanismy stranou a posouvá oběti
do centra pozornosti.
ESLI zdědil tuto složitou situaci.
Bylo nutné vypracovat linii vlastní
činnosti, ale také urovnat vztahy
s Mezinárodní platformou pro
potírání rasismu a antisemitismu
pokračování na straně 26
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 25
KULTURA VE STŘEDNÍ EVROPĚ
dokončení ze strany 25
(ITF), založenou 1998 a mající
dnes 31 členských států. Vztahy
s ITF byly totiž z počátku ovlivněny
obavami ze zdvojování činnosti,
což by samozřejmě nebylo logické.
Silné tlaky z různých směrů vedly
koncem roku 2010 k náhlé rezignaci
zakládajícího
ředitele
Lukáše
Přibyla. Autor tohoto příspěvku byl
pak vybrán počátkem roku 2011
a začal svou činnost v dubnu. S pomocí dynamického týmu ústav dnes
pracuje na několika projektech a svou
činnost představuje svojí webovou
prezentací, která také slouží jako
mezinárodní informační platforma.
S reprezentanty ITF došlo ke shodě,
že obě velmi různé instituce mají své
komplementární funkce a mají se
doplňovat.
Práce hodně, čas běží
Struktura činnosti ESLI je daná
podněty z Terezínské deklarace.
S podporou USA je institut dnes ve
stádiu intenzivní přípravy konference, která vychází ze zmíněného
mezinárodního setkání „Holocaust
Era Assets“ v roce 2009. V listopadu
2012 se sejdou reprezentanti zemí,
které se řídí principy Terezínské
deklarace. Do té doby mají země
a některé organizace dodat přehled
o stavu restitucí, zákonodárství,
které se restitucím věnuje, a dalších
záměrů. ESLI na internetu tyto
zprávy sbírá pod značkou „Zelená
kniha“, což je jakási zápůjčka
evropské terminologie. Dojde tak
k nastartování procesu reflexe
a podpory dalšího vývoje. Zdá se,
že proces restitucí ještě zdaleka není
uzavřen a státy s různým historickým
a právním vývojem jsou nejen
v různých stádiích tohoto vývoje,
ale také různě daleko od kompletní
realizace spravedlivého řešení.
Paralelně ESLI spolu s partnery
připravuje mezinárodní iniciativu ke
koordinaci sociálních a zdravotních
mechanismů péče o přeživší. Není
to veselá debata poukazovat stále
na vysoký věk těch, o které jde, a na
to, jaké deficity stále ještě v různých
státech v péči o ně existují. Úmyslem
tohoto procesu je vytvořit podobný
komplex standardních odpovědí na
to, co tito lidé potřebují, a srovnáním
situace v různých státech vytvořit
tzv. „peer pressure“, tedy atmosféru
soutěže o nejlepší řešení. Přípravné
kroky se odehrály v minulých
měsících, kdy pod autorským
vedením Dariny Sedláčkové (Živá
n Židovský hřbitov u synagogy Remuh v Krakově. Synagoga nese název po významném
krakovském židovském mysliteli. 26
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
foto: Tomáš Fošum
paměť) vznikl komplexní přehled
regulace těchto otázek v České
republice. S nastartováním tohoto
procesu na mezinárodní úrovni se
počítá koncem roku 2012 a principy
by měly být projednány na konferenci
v Bruselu v roce 2013.
Letos se v kooperaci s řadou
partnerů, především pak s „Koordinierungsstelle“, německou koordinační institucí, která sídlí v Magdeburgu a dohledává umění zcizené
během periody nacistické vlády v Německu a okupovaných zemích, podařilo uspořádat seminář o tzv. provenienčním výzkumu („Provenance
Research
Training
Program“).
Účastníci z celého světa srovnávali své
zkušenosti se stopováním ukradených
uměleckých předmětů, seznamovali se
s databázemi, které jim mohou pomoci,
a diskutovali o deficitech současné
komunikace. Další kapitolou této
aktivity bude v příštím roce seminář
v Záhřebu, se specifickým pohledem
na region západního Balkánu.
Symboly historické paměti
Klíčová pro zprostředkování
historického povědomí o tragických
periodách historie jsou místa, kde se vše
odehrávalo. Stav památníků názorně
předvádí, jak se které společenství
o tuto materializovanou paměť stará.
Pohled na památníky z období nacismu
a okupací je složitý. Dnes jsou některé
památníky v zemích, které byly obětí
války. Podpora péče o tyto objekty,
které jsou klíčové pro pedagogickou
činnost, je z velké části etickou
povinností Německa, ale není tomu
tak vždy. Německo mělo i spojence
a v některých zemích, například
u nás v Protektorátu kolaboranty.
Pocit zodpovědnosti by měl být širší.
Společné zásady a principy prezentace
této
„materializované
paměti“
jsou záležitostí celokontinentální,
evropskou. A zachování této paměti
začíná penězi. Spolu s Institucí „NSBeratung“ v Kolíně n. R. vznikla
studie o finančních potřebách těchto
památníků, které umožní udržení
takového stavu, aby se příštím
generacím dala tragická minulost
zprostředkovat. V současné době se
HISTORIE A SOUČASNOST
připravuje prezentace této studie a vytvářejí se kontakty
na úrovni Evropské unie, která by měla být platformou
podporující v celé šíři péči o památníky.
Terezín není jen jménem, které je v nadpisu dokumentu,
který činnost ESLI definuje. Terezín je i reálné místo, město,
které musí reflektovat svou historii jak nacistického vězení
v Malé pevnosti, tak tzv. Ghetta ve městě. V současné
době je teprve část města patřičně rekonstruovaná. ESLI
sleduje rekonstrukci jedné z kasárenských budov a bude
mít – vedle prezence v Praze – malou kancelář i v tomto
místě, které se stále více stává točnou mezinárodních
debat a pedagogické činnosti zabývající se Holocaustem
a ostatními oběťmi 2. světové války.
takového přistupuje zázemí dobrovolně přispívajících
odbornic a odborníků. Šedesátičlenný Poradní sbor
se věnuje (bez nároku na finanční ohodnocení) v pěti
skupinách debatám o svých jednotlivých oborech.
Server ESLI má pro ně pět intranetových platforem, na
kterých se – zatím s různou intenzitou – vedou debaty
o tom, jak posunout úroveň debaty dále. Správní rada
má své poradce, poradce má i ředitel. Institut podporuje
místopředseda Mezinárodního osvětimského výboru
Felix Kolmer a předsedou Správní rady byl vězeň
několika koncentračních táborů a později exilový
aktivista a nakladatel Tomáš Kosta. Partneři v různých
institucích podporují činnost institutu a dnes ESLI
vypadá jako instituce, jejíž činnost se rozvíjí.
Takto rozsáhlou činnost by samozřejmě ESLI
nemohl realizovat s týmem 4 lidí, jakkoli jsou všichni
svým tématům oddáni. Ke kapacitě institutu jako
Jaroslav Šonka
ředitel Evropského institutu odkazu šoa
www.shoahlegacy.org
Masaryk, ne Kramář.
Česko musí umět myslet globálně
V červenci se na konferenci v Senátu
představil Aspen Prague Institute,
který je středoevropskou pobočkou
známého amerického think-tanku.
V bývalých komunistických státech má Aspen kancelář ještě
v Bukurešti. Vydává čtvrtletník
Aspen Review Central Europe,
který stojí za to číst a sledovat.
Samozřejmě, doufáme, že stejně
jako Demokratický střed...
Vznik Aspenu je výsledkem
několikaletých snah lidí, kteří
chtějí Česko více propojit se světem
a vnímají globální problémy i to,
že jim Česko neuteče. Na druhou
stranu, pokud se člověk nezajímá
o politiku nebo střední Evropu,
pravděpodobně jeho vznik ani
nezaznamenal. Proč tedy tak
vášnivá a nenávistná reakce z pera
jednoho českého novináře?
Cituji Adama B. Bartoše: „Lóžoví
bratři si v Praze otevřeli další
rejdiště. Přivítejme třiatřicátý (nebo
kolikátý vlastně?) pravdoláskařský
neokonzervativní mozkový trust,
který sice tvrdí, jak je nestranický,
nezávislý a neideologický, ale spíše
by mu slušelo přízvisko zahraniční
agent.“ Aspen má také být továrnou
na národní odrodilce, globalistické
kariéristy, šedivé myši sorošovských
upocených neziskovek nebo manažery nadnárodních korporací.
Prošel by Masaryk sítem?
Když čtu Bartošovo hodnocení
Aspenu, napadá mě, jestli nepasuje
také na Tomáše G. Masaryka.
Matka Němka, otec nevyhraněný,
americká manželka, Čech spíše
volbou než „rasou a krví“. Byl to
také „přivandrovalec z Vídně“, ničitel národních rukopisných mýtů a obhájce tuláka Hilsnera, jímž
sám jako osobou pohrdal. Hájil ho
jen proto, že hon na něho odporoval
pravdě a rozumu. Masaryka nazývali rovněž zrádcem, kterého
platí bůhví kdo, protinárodním
intelektuálem, tvůrcem hradní lóže
atd. Jen tak mimochodem díky
němu vzniklo Československo,
vyvrcholení českých národních
snah z 19. století.
Adam B. Bartoš je šéfredaktor portálu Freeglobe. Řídí se mottem Bůh,
vlast a rodina. Styl psaní ale naznačuje, že Otec i Syn spíše vypadávají
a Duch svatý nevane. O jeho rodině
nic nevím, takže zbývá vlast – v jeho
pojetí zbožštění lidského společenství
ve jménu hesla prvorepublikového
Národního sjednocení „Nic než národ“. Pan Bartoš navazuje v českém
prostředí na přispěvatele Árijského
boje, kteří se velice dobře „osvědčili“
během protektorátu. Pokud jsou stát
a společnost silné, pohybují se tito lidé
na jejím okraji. Přesto má smysl věnovat jim trochu pozornosti, protože nás
mohou ve jménu boje proti „postupné
ztrátě svobody ve 21. století“ o tuto základní lidskou hodnotu připravit.
Je správné mít ve veřejném prostoru
zajímavé „šílence“. Je to koření,
které oživuje, nabourává jednoduché
stereotypy a nutí člověka přemýšlet
nebo se rozčilovat. Vnímání podobných problémů a kladení si
podobných otázek, ale ještě neznamená, že jsem s někým na stejné lodi.
Mluví-li dva „pravičáci“ o hrozbách
globalizace nebo krizi národní identity, nemusí z toho pro oba nutně
vypadnout Nový světový řád. A čtenáři románů Umberta Eca již vědí,
že nejdůležitější věci se stejně
dojednávají v Praze, v mlhavých nocích a na hřbitovech.
Už to tady jednou bylo
Je nebezpečné řídit se výhradně
pravidlem, že nepřítel mého nepřítele
je mým přítelem. Zatímco sociální
demokraté mají povinnost chránit
se před komunisty (a neříkám, že se
pokračování na straně 28
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 27
ESEJE A RECENZCE
dokončení ze strany 27
jim to daří), měli by se konzervativci a liberálové bránit
styku s lidmi jako Adam B. Bartoš, kteří o sobě tak rádi
mluví jako o autentických konzervativcích nebo obráncích
svobody. Nemusí nutně přecházet na druhý chodník, když
je uvidí, nesmí jim ale dávat legitimitu – například tím,
že jako český prezident budu jejich „pravdoláskařské
seznamy“ komentovat jako geniální. Konzervativní ani
národní ráj se tak nevybuduje. A svoboda při takovém
styku spíše naříká.
Vrchní fyzik Hlavního města Prahy Otakar Urbánek napsal
v prosinci 1935 v dopise Karlu Kramářovi, kterého i nadále
uznával: „Nepůjdu do podrobností, ale prohlašuji, že ač
jsem poctivým demokratem, nikdy nebudu hovět davům
vedeným demagogy, kteří se domnívají, že lze věčně davy
vést, a kteří zavádějí v Národní demokracii diktáty, které
lze těžko žádat od lidí inteligentních a vyrostlých ve sféře
slušných lidí… Mohu dělat kompromisy v demokracii, ale
nemohu dělat kompromisy s lidmi, kteří mohou vrhnout
špatné světlo na celý můj život a práci.“
Urbánek reagoval na mlhovinu vztahů mezi Národní
demokracií a shlukem fašistických skupin, jejichž
existenci tato strana od 20. let podporovala a snažila se
jich využít pro své vlastní politické cíle. Nebezpečně,
neúspěšně, hloupě. Hrátky s lidmi, jako byl Radola Gajda
nebo politický dobrodruh Jiří Stříbrný, stranu natrvalo
poškodily. Národní demokracie, která stála u počátku
existence Československa, a mezi jejímiž členy byla i elita
českého národa, postupně přispívala k bulvarizaci politiky,
přenášení politického boje na ulici a bránila možnosti
kompromisu českých demokratických stran.
je Adam B. Bartoš a jemu podobné. A tady je něco špatně.
Nedělám si iluze, že by k sobě masarykovský mýtus nelákal
určité „typy“ lidí. Dokáže jim ale odolat bez poskvrnění
základních principů a to bohužel Kramářův mýtus neumí.
V současné době integrální nacionalismus a uzavřenost
světu svobodu vylučuje. Svoboda musí dýchat a mít volnost.
Národní společenství, po němž někteří lidé tak volají, reálně
neexistovalo ani v 19. století a už vůbec nemůže existovat
dnes. Pan Bartoš se jako zástupce ministerstva pravdy
pokouší ve jménu abstraktní svobody vyloučit všechny,
kdo mu do ní nepasují. Lidé a jejich svoboda ho nezajímají.
Nechce si připustit, že svět je složitější a „tekutě moderní“.
Bojem za obranu svobody ztrácí svoji vlastní, protože ji
nežije. Příliš se věnuje hledání nepřátel. Ke skutečné svobodě
totiž nepatří nedostatek lásky (čili nenávist) a ochromující
strach. Žije-li člověk jen ve světě temných rejdů a piklů, ať
už skutečných, či vymyšlených, přestává být svobodným.
S Masarykem do Aspenu
Troufnu si tvrdit, že Masaryk by patřil ke kritikům mnoha
jevů, které globalizace přináší. Jeho vnímání národa
také není kosmopolitní a stejně tak by se mu nelíbilo
rozřeďování hodnot, které moderní doba přináší. Zároveň
ale Masaryk nevnímal svět pouze jako nejbližší okolí
a až idealisticky přisuzoval českému národu ve světě
určité poslání. Problém České republiky je, že vznikla tak
trochu mimochodem, jako „zbytkový“ stát. Proto složitě
hledá nějakou státní ideu, která by občany sjednocovala.
Řada lidí to navíc považuje za zbytečné, protože se mylně
Vše se dělo ve jménu národa, boje proti liberálům,
marxistům, Hradu, Benešovi, židům a kdoví komu ještě.
A také kvůli neústupnosti a zapouzdřenosti Karla Kramáře,
který si nechtěl připustit, že se stává ikonou, již různí lidé
využívají pro své různorodé cíle. Když Kramář slyšel,
kolik jeho strana dostala hlasů ve volbách 1935, chvíli
mlčel a pak prohlásil: „Ten národ, to je bída“. Smutný
osud zajímavého muže, který zemřel v roce 1937, stejně
jako jeho hlavní rival Masaryk.
Problém svobody
Pro českou budoucnost je lepší, pokud zvítězí duch
Masaryka, nikoli Kramáře. Každý je zajímavou postavou
našich dějin, se svými chybami a omyly. Ani jeden „nežil“
z politiky, Kramář v ní dokonce prokazatelně zchudnul!
Oběma šlo o program a hodnoty. V řadě názorů by se
shodli. Ostatně oba se na krátký čas sešli v jedné straně,
kriticky hodnotili stav tehdejší české politiky a usilovali
o její změnu k lepšímu.
Kramář ale dnes představuje minulost, na níž se již nedá
stavět. Jeho pohled na svět přirozeně přitahuje osoby jako
28
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
n Masaryk v době, kdy ještě nebyl „tatíčkem“, ale pouze profesorem
a poslancem.
KULTURA
domnívají, že cokoli kolektivního omezuje svobodu. Třeba
by pro začátek jako státní idea pro běžný život lidí stačilo
pouze: nebát se a nekrást. Nebo jsem příliš idealistický?
Jedinou skutečnou českou státní ideou po roce 1989
bylo heslo Občanského fóra „Zpátky do Evropy“.
Původní „fóristickou“ zahraničně-politickou orientaci
vymezují tři data: 27. června 1991 opustil naše území
poslední voják sovětské okupační armády, 12. března
1999 jsme se stali součástí Severoatlantické aliance
a od 1. května 2004 jsme členským státem Evropské
unie. Problém nastal vlastně až tehdy, když se původní
heslo podařilo naplnit. Směřovat k cíli je totiž vždy
jednodušší než jeho pozdější prožívání.
Od vstupu do NATO a EU Češi svoji státní ideu opět
hledají, protože zatím zcela nenašli způsob jak přijmout,
využít a rozvinout, že jsou jejich legitimní součástí.
Geopoliticky bylo smyslem integrace zaplnit ve střední
Evropě vakuum vzniklé po pádu komunismu a vyvázat
se z vlivu Ruska. Civilizačně šlo o pokus navrátit se
tam, kam podle tehdejšího přesvědčení většiny obyvatel
i elit náš stát patřil.
Česko čeká v příštích letech nový střet o orientaci této
země. Prostředí kolem nás se přitom výrazně změnilo.
Nežijeme v 90. letech, kdy si Západ vychutnával svoji
převahu a plody globalizace. Žijeme ve světě, kde
oslabil vliv Spojených států a hlavně Evropy, která se
bude z ekonomického poklesu vzpamatovávat nejméně
další desetiletí. To vše v době, kdy se nově rozdávají
mocenské karty a přerozděluje vliv. Nevěřím, že si
Češi přejí patřit někam jinam než na Západ. Prozatím
poklidné závětří však může vyvolat dojem, že se nás
okolní změny nedotknou nebo je zase „nějak uhrajeme“.
Je to velmi nebezpečný omyl.
Organizace jako Aspen přispívají k našemu zakotvení
v rámci západní civilizace. Cokoli, co přispívá k tomuto
cíli, není židovský komplot, ale bytostný český národní
zájem. Pan Bartoš v souvislosti se vznikem pražského
Aspenu píše, že Rusku „můžeme jen tiše závidět“, protože
podobné instituce považuje za zahraniční agenty. Já si zase
kladu otázku, proč lidé, kteří tak rádi mluví o svobodě,
hledají svojí inspiraci v putinovském Rusku.
Petr Zenkner
„Nepřizpůsobiví?“
v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí
Podtitul nadcházející sezóny
v Divadle Na zábradlí zní
„Nepřizpůsobiví?“. Atribut přisuzovaný lidem, kteří nesplňují společenské normy, odklání se od nich,
překračují je. Takové překračování má
mnoho podob, od nerespektování okolí
a následný zjednodušený „labelling“
a tlak okolí k návratu k normám
po hledání nových cest, možností,
dobrodružství a inovací i následnou
modifikaci samotných norem.
Název sezóny zní „Nepřizpůsobiví?“, zahrnuje tedy zároveň
s pojmem i jeho zpochybnění. Co
vlastně znamená být „nepřizpůsobivý“? Nejsme v určitém ohledu
a různých obdobích života nepřizpůsobiví všichni? Nestáváme se jimi
stářím, či nemocí?
Která pravidla jsou ještě pro
společnost nebo člověka vůbec
přijatelná? Která pravidla člověk může
a chce v zájmu udržení svobodného
společenského uskupení plnit? A kdy
je donucen či se rozhodne z jakéhokoli
důvodu se nepřizpůsobit?
Snahou DNZ bude v nadcházející
sezóně tento pojem podrobit
společenské diskuzi. V průběhu celého roku budou probíhat debaty
s odborníky i umělci různých oborů
a k tématu budou i fotografické
výstavy ve foyeru. Stejně tak dramaturgický plán hlavní scény, který
zahrnuje pět premiér, je k tématu
vztažen. Tituly dle premiér: David
Jařab/Nathanel West: Osamělá srdce,
Bertold Brecht: Život Galileiho,
Barbora Andělová: Krátké textové
lásky, A.P.Čechov: Višňový sad, Jan
Kačena/ Robin Kvapil: ČEZ.
Popsanou
reflexi
označení
„Nepřizpůsobiví?“ zahrnuje také
dramaturgický
plán
Eliadovy
knihovny, alternativní malé scény
Divadla Na zábradlí. V tomto
prostoru Ewa Zembok s Lucií
Ferenzovou připravují českou
premiéru grotesky Čekání na Turka
(Czekając na Turka) Andrzeje
Stasiuka. Dílo bylo prozatím
přístupné českému publiku ve
slovenské rozhlasové adaptaci
z roku 2009. Ze Stasiukových
dramat již byla v českém prostředí
uvedena slovansko – germánská
lékařská tragická fraška Noc, a to
v Městském divadle Zlín.
Polský
spisovatel,
básník
a publicista Andrzej Stasiuk
do povědomí čtenářů vstoupil
„Haličskými povídkami“ a byl to
velmi rázný nástup. Stasiuk zachytil opomínané svérázné obyvatele
podhorských vesnic imunní vůči
společenským, politickým i ekonomickým transformacím 90. let.
Na jejich imunitě měla podíl
také „velká historie“, která jejich
region vykořenila a tím narušila
kulturní kontinuitu. Následovala
autobiografie „Jak jsem se stal
spisovatelem“ a soubor povídek
„Dukla“, ve kterých přirozeně
propojil klasické románové vypravěčství s introspekcí připomínající díla Joyce či Prousta. Ve sbírce
pokračování na straně 30
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 29
KULTURA
dokončení ze strany 29
esejů „Cestou do Babadagu“ poukazoval na kulturní,
náboženskou i civilizační pestrost přehlížených částí
Evropy. V eseji „Lodní deník“ mapoval „svoji“ střední
Evropu, periferii Východu i Západu.
Ewa Zembok absolvovala DAMU s inscenací
Euripidovy Médei. Následně se souborem Divadlo
Puls inscenovala tragikomedii „Ulity“ Magdaleny
F. Gregorové, která byla uvedena ve světové premiéře.
V Divadle DISK režírovala Nože ve slepicích Davida
Harrowera či polsko-českou inscenaci inspirovanou
poezií polských „prokletých básníků” Andrzeje Bursy,
Rafała Wojaczka a Edwarda Stachury, PROKLETI/
PRZEKLĘCI. V Malém Vinohradském divadle
inscenovala Hodinu Lásky Josefa Topola. Napsala
scénář k opernímu celovečernímu filmu Halka.
Tématem těchto děl je komunikace a její bariéry, světy
snů, iluzí či vlastních představ, do kterých se hrdinové
jejích inscenací uzavírají. Z takového uzavření pak velmi
těžko, pokud vůbec, hledají cestu k druhému člověku.
Lucie Ferenzová je dramaturgyní Divadla Na zábradlí.
V minulé sezóně zde režírovala autorskou inscenaci
„Kolonie“ reflektující příběh památkově chráněné osady
Buďánka v pražských Košířích, kde z nevůle a lhostejnosti
úřadů dnes stojí poslední obyvatelný dům. Na pozadí
vytrvalého a zdánlivě marného boje o zachování domova
inscenace tematizovala paměť, která jako palimpsest
dovoluje, aby na povrch vyplavaly některé příběhy
a jiné byly zapomenuty.
V předchozích režiích (např. v MeetFactory) se Lucie
Ferenzová zaobírala dětstvím (dětstvím „normálním“
i „deformovaným“ či „poškozeným“) a neochotou
přijmout odpovědnost spjatou s dospělostí. V inscenaci
„O holčičce“ zdramatizovala román Gaetána Soucyho
připomínající temná dětská tajemství, odhalování světa
za doposud samozřejmými hranicemi a poznání, že
všechno je jinak, než jsme si dosud mysleli. Inscenace
„Benjamenta“ inspirovaná románem Roberta Walsera
„Jakob von Gunten“ představuje opak kánonu
revoltujícího hrdiny, který chce být „normálním“ členem
společnosti a střetává se s totální institucí výstižně
popsanou Ervingem Goffmanem.
Ewa Zembok s Lucií Ferenzovou věrné své
dramaturgické linii vybraly dílo rozjímající o přesahování hranic, o tom, co znamená být uvnitř
vymezeného teritoria/společnosti a být vně; co znamená
být „insider a outsider“. Kde se bere odvaha narušit
status quo a zkusit něco změnit, přestoupit hranici?
V každodenním životě zohledňujeme naše interpretace
i domněnky, což Stasiuk reflektuje v čekání plném obav
a očekávání změny spjaté se vstupem „outsidera“ či
simmelovského cizince, ač samotný „outsider“/cizinec
30
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
nemá zájem cokoliv měnit. Tyto obavy či strachy udržují
společnost ve stavu neměnnosti, proměňují ji ve skanzen
bez vize vlastní budoucnosti, čímž Stasiuk akcentuje
situaci střední Evropy plné historických paradoxů. Dílo
odkazuje na jazyk Beckettova „Čekání na Godota“
a Mrożkovy grotesky „Tango“.
Uvedení inscenace bude předcházet scénické čtení.
A snad se při Čekání na Turka dočkáme i Andrzeje
Stasiuka.
Bližší informace najdete na stránkách Eliadovy Knihovny:
http://www.nazabradli.cz/ekng/
V Eliadově knihovně bude uveden komponovaný večer
na téma Mircea Eliade, složený z dramatizace dvou povídek,
přednášce o šamanismu a o autorově životě. Realizace se
dočká také inscenace inspirovaná Houellebecqueovým
textem „Mapa a území“. V plánu je také dosud neuvedená
hra Elfriede Jelinek. V linii pohádkové se bude pokračovat pohádkou „Tobiáš Lolness“ podle Thimotée de
Fombelleho. A také v linii scénických čtení nových her se
neustane, první z nich je Kleistovou cenou oceněná hra
Marianne Salzmann Mateřské znamínko/okna na modro.
Další je například hra Andrease Veiela Der Kick/Kopanec
s tématem neonacismu. Oslovení režiséři jsou absolventi,
nebo stále studenti uměleckých škol: Ewa Zembok, Michal
Hába, Ondřej Mataj, Jan Kačena, Marta Stosio, David
Pizinger. Vše ovšem závisí na finančních prostředcích,
o které žádá jako občanské sdružení Společnost přátel
Eliadovy knihovny (S.P.E.K).
Magda Juránková
Chopinova 4, Praha 2, tel.: 222 710 750-3, e-mail: [email protected], www.paseka.cz
Stasiuk Andrzej
Bílá vrána
Z polštiny přeložila Martina Bořilová
V románu Bílá vrána vypráví autor o putování pětice mužů po
polských Nízkých Beskydech, jež pro některé z nich znamená
útěk před realitou, pro další se stává výpravou osudovou.
Dějištěm jsou liduprázdné hory zapadané sněhem, ve hře pak
základní lidské hodnoty. Hrdinové celou dobu balancují na
hraně jakési propasti. Cítí se uvěznění ve své době a každý
se snaží po svém vypořádat s okolním světem i se sebou
samotným. Rekvizitami románu, ve kterém Stasiuk klade
celou řadu esenciálnách otázek, přičemž jen zřídka nabízí
odpovědi, jsou jim lahve od vypitého alkoholu a oharky
cigaret. Za své dílo získal prestižní polské ocenění – Cenu
Kościelských.
formát: 130 x 200, počet stran: 338, vazba: brožovaná
KULTURA
Krátké úvahy o současném maďarském divadle a dramatu
V létě roku 2009 jsem ukončila
svá studia v Bratislavě. Původně
jsem se hlásila na „kreativnější
obor“, nakonec mi nabídli, abych
zkusila divadelní vědu. Zkusila jsem.
Pět let jsem se snažila pochopit, jak
se má napsat divadelní kritika, která
obstojí v čase, popíše – objektivně! viděný „umělý svět“ a přitom nikoho
neurazí. Články, které se líbily mě
a mým kamarádům, se nelíbily
profesorům a naopak.
duše. V dnešním světě to ale zní spíš
romanticky…
Kvůli celkové hospodářské krizi
se v Maďarsku uzavírají divadla,
umělci nedostávají platy a mnoho
souborů nemá dodnes jistou existenci.
Nerada bych tenhle stav soudila,
Na konci léta roku 2009 jsem
se přestěhovala do Budapešti.
Dějiny střední Evropy, okolnosti
a možná i politické změny (o kterých
ale maminka nechce moc mluvit)
dosáhly toho, že jsem do té doby
studovala na slovenských a českých
školách. Mým mateřským jazykem
je maďarština.
Když jsem už byla v Budapešti,
přihlásila jsem se na univerzitu. Kvůli
nepochopitelné byrokracii jsem zběsile pobíhala po chodbách maďarských
univerzit a snažila se přihlásit na
zcela jiný obor, až mě nakonec znova
vzali na divadelní vědu. Dvouleté
magisterské studium na Károliho
univerzitě ale klidně můžu nazvat
elitním. Ne proto, že by mě konečně
naučili psát divadelní kritiky, ale měla
jsem možnost skoro denně navštěvovat nějaké divadelní představení,
které mi téměř pokaždé vzalo dech.
Jednak to způsobil vytříbený vkus
mých pedagogů a jednak fakt, že na
město Budapešť, které má necelé
dva miliony obyvatel, připadá zhruba
osmdesát divadel (počítaje i malé
soubory). Jsou dny, kdy se večer
paralelně hraje až 47 představení.
Z toho ohromného množství divadel
je ale drtivá většina repertoárového
zaměření, což se může v čase krize
považovat za luxus. Možná i proto
došlo k razantnímu pozastavení
dotací, které ale proběhlo možná
až příliš krutě. Hodně lidí si začalo
stěžovat. Byli i tací, kteří nastolený
stav nepovažovali za katastrofální.
Věřili, že tahle „chudoba“ znova
přinutí umělce tvořit a čerpat z jediného zdroje, který jim zbyl - z hloubky
n I to je Maďarsko aneb pouze duchovno
nezasytí… foto: Getrud Korpič
akorát mě zlobí, že krize zasáhla
umění do tak velké míry, že když si
vyjdete s kýmkoliv od divadla třeba
jen na cigaretu (od dubna striktně
jenom mimo budovu divadla!), téměř
pokaždé rozhovor končí na tohle
tíživé téma. A když právě nekončí,
tak jím alespoň začíná.
Ke konci mého studia jsem
měla pocit, že ponurá atmosféra
ještě dlouho potrvá, a taky jsem si
uvědomila, že ještě pořád neumím
psát články o divadle. Tak jsem se
přihlásila na třetí školu a velkorysé
maďarské školství mi umožnilo
studium uměleckého překladu. Byla
jsem ráda. Nejenom kvůli tomu, že
jsem o rok oddálila oficiální vstup
do světa dospělých, kteří pracují, ale
konečně jsem si začala uvědomovat
svou identitu. Ta se nyní zformovala do slova „středoevropská“. Odměnou za ukončení ročního studia byl
tábor uměleckého překladu, který
má víc než dvacetiletou tradici
a překladatelé z celého světa
se scházejí v zámku nedaleko
Budapešti. V rámci jedné přednášky
vystoupil György Karsai, klasický
filolog,
univerzitní
profesor,
divadelní vědec a kritik, jehož oborem studia je antické, indické a současné evropské divadlo. Mimo
jiné byl také nucen vzpomenout
krizový stav divadel, zejména
tendenci vzít nezávislým divadlům
veškeré finanční dotace. To by mělo
proběhnout na základě nového
zákona, který má vstoupit v platnost
od ledna příštího roku. Stát určí,
která konkrétní divadla mají dostat
finance k provozu. Mnoho prozradí
o současném režimu, jaké místo stát
zabezpečí divadlu a zdali mu vůbec
nějaké místo zabezpečí.
Zpět však k překladatelskému
táboru. Naším hlavním úkolem
bylo poznamenat si ty maďarské
dramatiky, které stojí za to předkládat
pro zahraniční divadla. Začnu tedy
autory, jejichž jméno v Maďarsku
zaručuje úspěch.
György Spiró je pro české
publikum známý svou hrou Kuřecí
hlava. Divadla ho s oblibou
uvádějí, protože ve svých nových
hrách přináší kritiku současného
Maďarska stravitelnou formou. Už
méně známé jsou jeho historické hry,
ve kterých se jeho národní identita
projevuje hodně cynicky. Maďary
ukazuje jako lid, který nikdy nebyl
schopen stát na straně vítězů.
Další dva autoři, kteří se hodně
uvádějí, zejména v Národním
divadle, jsou Pál Závada a Péter
Esterházy. Pro začínající překladatele mohou být jejich jazykově
náročné texty exkurzí do pekel.
Závada svůj nejnovější text psal
jako přímou zakázku pro Národní
divadlo. Vrací se k problematice
Trianonu a opisuje onu euforickou
chvíli, kdy byly během druhé světové války k Maďarsku znovu připojeny části bývalého, velkého Uherska.
Nastoluje otázku, kdo je Maďar
v dnešní společnosti.
nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 31
V PŘÍŠTÍM ČÍSLE
dokončení ze strany 31
Kdo zná Eszterházyho romány, ví, že se jedná
o složitý text na překlad, protože i když píše pro
divadlo, píše pořád prózu, která je plná citací a odkazů
na politické dění. Co do obtížnosti překladu bych do
téhle kategorie připojila i Jána Téreyho. Vzpomenutí
autoři (kromě Esterházyho) mají v oblibě veršovanou
formu dramatu, což bychom mohli označit za nový
trend v maďarské dramatice. Většinou se ale jedná
o hry pro určitou vrstvu společnosti, jejímž příslušníkům
se tajně říká snobové.
Istvána Tasnádiho, který rovněž píše některé své
hry ve verších, uvádějí i nezávislé soubory. Promlouvá
k větší mase a pokaždé dosáhne, aby obecenstvo
odcházelo z divadla lehkým krokem, alespoň do té
doby, než si uvědomí, že kráčí po troskách toho světa,
kterému se před chvíli ještě smálo.
Absurdní humor, lehký cynizmus a schopnost
vysmát se sám sobě, to vše představuje István Örkény,
kterého lze, podle mého mínění, překládat kdykoliv.
Současným autorem, při kterém se mi stalo, že jsem
se smála nahlas v autobuse, byl Parti Nagy Lajos,
který ždímá maďarský jazyk snad ze všech možných
úhlů. Naopak Attila Bartis, který je známý v Čechách
zejména svým světově proslulým románem Klid, má
určitý registr slov. Ty pak v lyricko-ironických dialozích
pokaždé nabydou nového významu. Někdy až s drásavou
upřímností popisuje bouřlivé emoce svých postav,
s neustálým zřetelem na blížící se konečnost každého
z nás. Při formulování předchozí věty jsem došla
k poznatku, proč už asi popadesáté přepisuji tenhle
článek. Možná se bojím tíhy slov, která po napsání,
vytištění už nelze změnit. Možná proto jsem se
v jistý čas rozhodla, že budu raději překládat. Má
volba spočívá jen v tom, jaký text si vyberu na překlad
(a samozřejmě jaká synonyma použiji na tlumočení
myšlenek autorů). A jelikož mě teď doopravdy
popadla úzkost z toho, že jsem v roli soudce, který
má za úkol zprostředkovat „the best of hungarian
drama“, vzpomenu na závěr ještě autory, které bych
určitě nabídla divadlům: János Háy, László Garaczi,
Péter Nádas, Béla Pintér a samozřejmě Zoltán Egressy.
A abychom byli i genderově vyvážení, dvě ženské
autorky: Borbála Szabó a Virág Erdős. Velice zajímavé
jsou i texty sdružení Sputnik, pod režijním vedením
Viktora Bodóa
Gertrud Korpič
Přečtete si v příštím čísle:
l
l
l
l
Nebyli jsme první (Demokratický střed za první republiky)
Rok bez Václava Havla
Kdo je Janusz Palikot a proč to dělá
Start seriálu „Zraněná města“ (Krakov? Lvov? Drážďany? Nechte se překvapit!)
32
l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě
Download

1/2012 - Demokratický střed