ELEMENTÁRNÍ FILOSOFIE
MODERNÍHO RŮŽOVÉHO KŘÍŽE
JAN VAN RIJCKENBORGH
Elementární filosofie
moderního Růžového Kříže
1
2
ELEMENTÁRNÍ FILOSOFIE
MODERNÍHO RŮŽOVÉHO KŘÍŽE
Jan van Rijckenborgh
Rozekruis Pers – Haarlem – Nizozemsko
3
První holandské vydání vyšlo v roce 1950 s titulem:
Elementaire wijsbegeerte van het moderne rozenkruis
Toto 2. české opravené vydání bylo přeloženo
z pátého německého vydání z roku 2000
Mezinárodní škola Zlatého Růžového Kříže
Lectorium Rosicrucianum
Hlavní sídlo
Bakenessergracht 11-15
Haarlem – Nizozemsko
Centrum Praha
Křesomyslova 8, Praha 4
tel./fax: +420 (2) 41403462
e-mail: [email protected]
ISBN 90-6732-126-5
Copyright © 2001 Rozekruis Pers, Haarlem, Nizozemsko
4
OBSAH
Předmluva .......................................................................... 7
I Tři schopnosti, které je nutno probudit ........................... 11
II Kristova hierarchie neboli duchovní škola....................... 18
III Magie................................................................................ 26
IV Zasvěcení ......................................................................... 33
V Co se zasvěcuje? .............................................................. 41
VI Involuce – evoluce ........................................................... 48
VII Kolo zrození a smrti ........................................................ 56
VIII Mikrokosmická reinkarnace ............................................ 63
IX Složení Země a dialektického životního pole .................. 69
X Trojí, devateré a dvanácteré složení člověka .................. 83
XI Sedmiramenný svícen a chrám člověka .......................... 89
XII Proces regenerace a záchrany světa ................................ 97
5
XIII Nové světové Bratrstvo a nebezpečí,
která je ohrožují .......................................................... 104
XIV Spiritismus (I) ............................................................. 111
XV Spiritismus (II) ............................................................ 118
XVI Spiritismus (III) ........................................................... 124
XVII Hypnóza – magnetismus – vkládání rukou ................ 130
XVIII Životní postoj a vegetariánství ................................... 138
XIX Životní postoj a nikotin, alkohol a jiná narkotika ...... 145
XX Kosmická dvojjedinost (I) .......................................... 151
XXI Kosmická dvojjedinost (II) ......................................... 158
XXII Náš vztah ke státu a politice ....................................... 164
XXIII Náš vztah k esoterickému životnímu poli .................. 171
XXIV Modlitba ...................................................................... 177
XXV Bible ............................................................................ 182
XXVI Zlatý Růžový Kříž ...................................................... 187
O autorovi ................................................................... 195
Výklad pojmů ............................................................. 199
6
PŘEDMLUVA K VYDÁNÍ Z ROKU 1950
Tato kniha je určena těm, kteří – poháněni vzpomínkou na původní
božský život – hledají orientaci v univerzální filosofii Růžového
Kříže. Obsah je zpracováním řady přednášek z let 1944–1946, které
na sebe souvisle navazovaly.
Kéž tato kniha najde cestu k mnoha hledajícím a pomůže, kde
je to možné.
Jan van Rijckenborgh
7
PŘEDMLUVA
Když roku 1950 vyšlo první vydání díla Elementární filosofie moderního Růžového Kříže, Jan van Rijckenborgh v něm napsal, že
Bratrstvo Zlatého Růžového Kříže položilo základy praktického, gnostického učení transfigurace pro 20. a 21. století již před 25 lety. “Hovoříme k vám jménem Bratrstva Zlatého Růžového Kříže a radíme
vám, abyste jeho filosofické, univerzální gnostické signatuře
věnovali pozornost.”
Kniha, kterou vám nyní předkládáme, popisuje první krok na této
cestě, totiž fázi orientace, seznámení se s univerzální filosofií. Autor zkoumá a vysvětluje hodnoty pozemské přírody, a oproti nim
staví vlastnosti původní, božské přírody. Své zkoumání zakládá
na “tkaní soma psychikon” (svatebního šatu duše), o němž hovořili
již klasičtí rosikruciáni ve svých manifestech z let 1614-1616. Tím
rozvíjí jasný a aktuální pohled na cestu, existující od počátků
lidstva. Je to cesta, na níž vyrůstá nesmrtelná duše, která musí sloužit
jako prostředník mezi člověkem a duchem.
Všeobsáhlý, gnostický plán vývoje celého lidstva nabývá na obrysech. A nyní, půl století po vydání prvního výtisku, se prokazuje,
že slova autora neztratila nic na své síle. Reforma života, jejímž je
představitelem, se mezitím stala pro mnohé lidi živou skutečností.
8
To, co bylo v jeho době ještě do určité míry skryté, je nyní dosažitelné pro každého. Elementární filosofie moderního Růžového Kříže obsahuje bohatství informací pro ty, kdo hledají pravou cestu
a odmítají přitom všechna překrucování, zatemňování a každý podvod. Jan van Rijckenborgh zkoumá a popisuje, jaké síly se skrývají
za jógou, negativním okultismem a astrologií, tedy za pojmy, které
nyní vyúsťují v celou škálu specializací jako je “channelling”,
“pendlování” apod. Před půl stoletím se o těchto věcech ještě mnoho
nemluvilo. Slovo “paranormální” bylo sotva komu známé a takzvané nadpřirozené jevy se zařazovaly například pod spiritismus, hypnózu a magnetismus.
Aby zřetelně ukázal rozdíl mezi cestou, kterou se člověk ubírá
nyní, a mezi tou, kterou by se měl ubírat, líčí autor zcela jasně
účinky nikotinu, alkoholu a prostředků rozšiřujících nebo omamujících vědomí. Kromě toho vysvětluje, proč moderní rosikrucián
neusiluje o žádné politické postavení. Objasnění stanoviska moderního Růžového Kříže k pádu lidského rodu, vztahu mezi mužem a ženou, modlitbě a Bibli představuje poklad nepostradatelných
informací. Konkrétní náhledy autora nejen zjasňují myšlení, ale také
očišťují filosofické poznání od čistě spekulativních úvah. Gnostická cesta je cestou činu.
Na Elementární filosofii moderního Růžového Kříže je možné pohlížet jako na první ze tří fází plánu. Prvním krokem je průzkum
nových možností. V druhé fázi je v jasných obrysech naznačen cíl
a ve třetí je ukázána praktická cesta, kterou je možno tento cíl
dosáhnout.
Rozekruis Pers 2000
9
10
I
TŘI SCHOPNOSTI, KTERÉ JE NUTNO PROBUDIT
Čtenář, který bere tuto knihu do ruky, aby se seznámil s filosofií
moderního Růžového Kříže, se nemůže spokojit jen s povrchními
znalostmi. Musí si být vědom, že začíná těžké studium, které
vyžaduje jeho pozornost a důkladné zamyšlení. Filosofie Růžového
Kříže nepřináší úvahy o životě, ale dotýká se samotného žákova
života; je velmi osobní a studující bude mít při čtení stále dojem,
že se duchovní škola obrací bezprostředně na něho.
Tato pojednávací metoda má přirozeně také svou méně příjemnou stránku, neboť může případně vyvolat rozmrzelost nebo hněv.
Nepopíratelná přednost této metody nás však vede k tomu, abychom jí dali přednost před jinými a obvyklejšími metodami.
Čtenář totiž musí být zneklidněn; látka ho musí silně zaměstnat
a dotknout se ho a jako meč zkřížit zejména jeho intelektuální
zájmy. Kdo se seznamuje s pravou literaturou Růžového Kříže,
musí pochopit, že pracovníkům duchovní školy nejde o to, aby
demonstrovali literární vlohy nebo teoretické znalosti a tím podporovali pozemské a materiální zájmy, ale že pracují ve službách
duchovní školy, a to i tehdy, když je tato práce zcela protichůdná
jejich soukromým a materiálním zájmům, jak se to často stává.
Autor se na vás obrací ze svého pole služby, aby v souladu se
svým stavem bytí podal svědectví ve jménu velkého vznešeného
Bratrstva světla, které slouží lidstvu. Toto Bratrstvo je známo pod
11
mnoha jmény, jako např. duchovní škola hierofantů, škola mystérií
Kristových hierofantů, vnitřní církev, Řád Melchisedeka, Řád Růže
a Kříže, a mnoha jinými.
Žák, který se seznámí s touto knihou, ji musí dle našeho mínění zažít
tak, jako by se toto Bratrstvo v následujících kapitolách obracelo přímo na něho. Při tomto kontaktu ustupuje autorova osobnost nebo
organizační aparát školy Lectorium Rosicrucianum zcela do pozadí.
Z toho je bezprostředně vidět, že toto Bratrstvo, o němž chceme
podat svědectví, se nikomu nenabízí jako sdružení, organizace nebo
církevní instituce. Mluvíme o škole, a při studiu této knihy se do
určité míry nacházíte ve dvoraně takové školy. Pojem škola je zde
ovšem nutno chápat exkluzívně. V této škole se člověk nevzdělává
podle nějaké intelektuální metody, neposiluje se zde biologické
vědomí mozku, nezkouší se, ani se nerozdávají diplomy.
Tato škola Růžového Kříže apeluje na tři schopnosti, které
spočívají v tajemném mikrokosmickém systému člověka jako v
mrtvolném spánku. Škola se pokouší tyto tři schopnosti navzdory
všem překážkám probudit a přimět je k činnosti. Jakmile se tedy
v žákovi něco z těchto tří schopností projeví, vznikne mezi ním
a školou žádoucí poměr. Žák potom vše, co mu škola předkládá
a s čím jej spojuje, zažívá, vidí a poznává z první ruky.
Jestliže se vytvoří tento základní vztah, pak žák zcela vědomě
poznává užitek a nutnost toho, co mu škola radí. Takto jsme
objasnili, že škola nepodporuje žádnou populární víru, nýbrž
jasné, pozitivní vědění; nikoliv vědění ve smyslu sbírky věcného
materiálu, dogmat, frází, pouček, hypotéz atd., které tu nakonec
člověka nechávají stát s prázdnýma rukama, nýbrž vědění ve smyslu
pochopení, prohlédnutí, jako vnitřní, neodolatelné a absolutní
vlastnictví.
Když se vztah mezi školou Růžového Kříže a zaujatým studentem
vyvíjí na tomto základě, pak nelze mluvit o autoritě nebo stupidní
12
poslušnosti, ale o vnitřním poznání, o vědomém následování stezky,
kterou jsme si sami v sobě ověřili.
V žákově životě se tedy musí projevit tři dřímající schopnosti:
schopnost nové vůle,
schopnost nové moudrosti,
schopnost nové působnosti.
Člověk má vůli, ta je však na jedné straně bezuzdná, na druhé
straně experimentální nebo spekulativní. Výsledek volní činnosti
není nikdy předem jistý, a i kdyby tomu tak někdy bylo, jsou přehlíženy případné vedlejší jevy nebo následky vyvolaného odporu.
Proto je člověk už jenom díky svému volnímu životu obklopen
starostmi a strachem. Lidská vůle tedy nikdy není osvobozující
a mimoto je svázána s krví, to znamená, že je zcela závislá na možnostech a silách, které jsou v krvi přítomny.
Člověk disponuje také určitou moudrostí, kterou je zde třeba
chápat jako intelektuální schopnost, jako rozumovou kapacitu
mozku. Žák pozná, že i u této schopnosti je plně závislý na vnějších, tedy viditelných trojrozměrných předmětech. Ne nadarmo
praví Bible: “Moudrost lidí je pošetilostí u Boha.” Člověk, který žije
ze smyslů, nemůže nikdy dosáhnout absolutního poznání. To, co se
nazývá moudrostí, je určitá forma uvažování, osvojeného na základě smyslového vnímání, ovlivněného a pokaženého výchovou a
stavem krve.
Člověk vyvíjí také určitou působnost. Není však její výsledek
neobyčejně smutný? Je něčím víc, než úsilím o “chléb a hry”?
Působnost člověka je zcela ve znamení existenčního boje, k tomu
přistupuje trochu rozptýlení a něco duchovní romantiky, jak u koho.
Trojnost vůle, moudrosti a působnosti, tak jak se vyvíjí z pozemské přirozenosti, je kromě toho vázána na planoucí přírodní
pud, který se označuje jako žádostivost. Tatáž trojice, vázaná na
13
žádostivost, je rovněž zodpovědná za vývoj biologického vědomí,
vědomí já. Charakteristickou vlastností tohoto vědomí je sebepotvrzování. Sebepotvrzování a žádostivost jsou krajně spekulativní
a náladové. Jsou-li lidé určitými zkušenostmi zklamáni, přebíhají
od jednoho předmětu k druhému a v tísni tančí své přírodní tance
s hypotézami a zdánlivými postavami. Skoro každý náboženský pud
se dá odvodit ze zkušenosti sebepotvrzování a žádostivosti.
Kdyby žák dokázal tento stav jasně rozpoznat, musel by pocítit
nutnost zásadního obratu. Musel by si svůj nynější stav zošklivit
a v důsledku toho se pokusit svou žádostivost a svoje sebepotvrzování neutralizovat.
Zde může být položena otázka, jak by se pak takový proces
neutralizace musel vyvíjet. Žák pak již nesmí chtít svůj starý život,
musí se vzdát své nashromážděné zdánlivé moudrosti a vymanit
se z dramatické hry žádostivosti a sebepotvrzování.
Někteří lidé dokáží s lehkostí učinit zásadní obrat tam, kde se jedná o značně narušenou skutečnost náboženství, umění a vědy.
Jsou s to rozpoznat spekulativnost náboženských hypotéz, neosvobozující povahu toho, čemu se říká umění, a stejně tak beznaděj
a satanismus vědy. Avšak zásadně se osvobodit od svých rozličných přírodních instinktů je nekonečně těžší, protože člověk pochází “z přírody” a je tedy “přírodní”. Přírodní instinkty nás
mohou poutat k starému životu mnohem více než náboženství,
umění a věda.
Zde žák nesmí klamat sám sebe. Tu a tam dokáže mocně zaútočit
na překážky, které jsou mimo něj, zatímco by bylo mnohem užitečnější bojovat proti všemu, co ho ohrožuje v něm samém. Na to
musí žák Růžového Kříže denně pamatovat. Je tu například společenská ctižádost. Zde žák možná bude ochoten přiložit svou
“duchovní” sekeru. Dále existuje hrozný blud já.
14
Z nízkých ambicí a bludu já povstává žárlivost, jedna z nejhroznějších metel lidstva. Závist, žárlivost je “zuřivost”, jak praví
žalmista, a Píseň písní mluví o “neuhasitelném ohni”. Žárlivost
je posedlost; vyvolává vražednou, nesmiřitelnou nenávist.
Proto autor Šalomounových přísloví říká, že člověk s tímto přírodním instinktem “nedostává ani haléř výkupného”. Žádný, ani
ten sebevětší dar ho neuspokojí, ba ani kdyby mu Bůh podal ruku
k nanebevstoupení. Přeje si jen a jedině záhubu své oběti, plamen
žárlivosti musí jeho oběť sežehnout. A výsledek potom nazývá
“právem”.
Zásadní obrat musí proto také hluboce zasáhnout do všech lidských přírodních instinktů. Žák musí začít boj se sebou samým, boj
na život a na smrt.
Zásadní obrat je základnou pro probuzení tří nových schopností,
které má na mysli duchovní škola. Za prvé je to nová vůle, která je
zažehnuta v Bohu; za druhé nová moudrost, která osvětluje Boží
plán; za třetí nová působnost, která napomáhá k tomu, aby byl Boží
plán uskutečněn.
Tyto tři procesy, které duchovní škola od počátku uskutečňuje
ve spolupráci s žákem, jsou klíčem ke vzniku nového člověka,
k procesu znovuzrození, z něhož vychází celá moderní filosofie
Růžového Kříže. Úspěch těchto tří procesů závisí na uvedeném
zásadním obratu a kromě toho ještě na tom, zda ve vědomí žáka
existuje vzpomínka na původní duchovní vlastnictví člověka.
Takové vlastnictví může být ve svém projevu nebo působení
znesvěceno, zkarikováno nebo dokonce může být nebezpečné,
přesto ale v člověku vzbuzuje nepotlačitelnou touhu prozkoumávat skryté stránky věcí. V důsledku této pravzpomínky chce člověk pochopit všechna “proč, k čemu a s čím”, a tak se v něm
15
vyvíjí dynamická schopnost, která později, když člověk rozpozná
cestu, prolamuje nesčetné zábrany.
Duchovní škola v žákovi rozvíjí novou vůli duchovním zákonem,
novou moudrost filosofií duchovního zákona, novou působnost
uplatňováním duchovního zákona.
Duchovní zákon je božská idea, která tvoří základ světa a lidstva.
Filosofie duchovního zákona přenáší tuto božskou ideu na žáka
a objasňuje ji jeho rozumu. Tak žák poznává, jak bezmezně je vzdálený od původní Otčiny; začíná chápat lidský úpadek a je mu dáno
jasně vidět cestu zpět.
Uplatňování duchovního zákona je uskutečňování božské ideje,
tvrdá, neúprosná cesta zpět, rozlomení pozemské přirozenosti
a jejích pudů a vyvíjení nového člověka.
Duchovní zákon můžeme také označit jako Boha, od něhož jsme
odtrženi, filosofii duchovního zákona jako Krista, který v nekonečné lásce vychází z Otce, aby nás zachránil, který se pro naši
spásu sklání k padlému člověku a dává se uvěznit v látce, a uplatňování duchovního zákona jako Svatého Ducha, který celý proces
znovuzrození provádí a uskutečňuje. Pravá duchovní škola se vždy
pozná podle toho, že při této trojí proceduře nikdy nevyjednává.
Pro čtenáře, který vezme všechny tyto věci na vědomí, má tato
kniha naučný charakter. Kdyby však chtěl někdo případně později
vstoupit jako žák do duchovní školy, musí si být jasně vědom toho,
že škola vyžaduje očistný, regenerativní vzestup, proces. Jinak by
to nebyla duchovní škola.
Škola mystérií Růžového Kříže se chce spojit se všemi zájemci,
uzavřít s nimi svazek na naprosto svobodně demokratické základně.
To, co škola od svých žáků očekává, sama naplňuje jako životní
stav a od žáka nepožaduje nic, co by nemohl dokázat!
16
Duchovní škola je dílnou, v níž se rodí činy. V důsledku těchto
činů se prostřednictvím tří sil, které ze školy vycházejí, v žákovi
probouzejí ony tři dřímající schopnosti. Vzájemným působením
mezi těmito třemi svatými silami a žákem chce žák to, co chce
duchovní škola, ví to, co ví duchovní škola, a činí to, co činí duchovní
škola, v nezlomné sebekázni a dobrovolné poslušnosti.
Kdo takto poznává mystéria Růžového Kříže a vnitřně je zažívá,
je proniknut velkým nadšením; září nezdolnou energií a nejhlubší
radostí. S velikou pokorou se postaví před nepoznatelný oheň
duchovního zákona. Se vztyčenou hlavou stojí před odhalujícím
světlem univerzální lásky, protože se ho dotýká filosofie duchovního zákona. A jako s rozpaženýma rukama očekává svatý křest
v živé vodě božské regenerace, když si uplatňování duchovního
zákona žádá veškeré jeho pozornosti a oddanosti.
17
II
KRISTOVA HIERARCHIE
NEBOLI DUCHOVNÍ ŠKOLA
Je třeba se podívat na duchovní školu blíže a tuto zdánlivě abstraktní hodnotu načrtnout v konkrétních rysech.
V duchovní škole se projevují a rozvíjejí tři síly, připisované
ve všech světových náboženstvích Velké božské bytosti. Božská
vůle se spojuje s pojmem “Otec”, božská moudrost s pojmem
“Syn”, božská působnost s pojmem “Svatý Duch”. V duchovní
škole se tedy spojujeme s Bohem a z Něho vycházejícími třemi
silami. V duchovní škole se přibližujeme Otci, který se s námi
setkává ve svém Synovi a svým Svatým Duchem nás pobízí na
stezku regenerace.
V duchovní škole se žák bezprostředně setkává se Svatým Duchem,
Utěšitelem, který vydává svědectví o Kristu. V duchovní škole žák
zažívá setkání se skutečným Kristem, to znamená bez historického
a předpojatého dogmatického rámce. V duchovní škole žák poznává Otcovské srdce, které se odhaluje svému ztracenému a opět
nalezenému Dítěti.
Nejedná se zde o mystické halucinace, o nezodpovědné velebení
duchovní školy, ale o jasné vědění a nezbytnost myšlení, což, jak
doufáme, prokážeme v dalším textu. Aby žák mohl pochopit důvody našeho stanoviska, odpovídající rozumu, musí být připraven
nezávisle myslet, to znamená netradičně a bez autorit.
18
Tvrdíme, že všechny staleté spekulace o Bohu, Kristu a Svatém
Duchu mohou být v duchovní škole a jejím prostřednictvím absolutně ukončeny. Skrze duchovní školu a v ní může pojem Boha
a poznání jsoucnosti Boha dostat pevný, vědecký základ.
Co se v náboženských kruzích všeobecně ví o Bohu, Kristu,
Svatém Duchu a ostatních silách, o nichž nám podává zprávu Bible?
Sice se o nich velmi devótně mluví, nepochybuje se o nich, teolog
se domnívá, že je zcela specificky zná, ale všechno je to do značné
míry spekulace, spekulativní víra, založená na autoritě Bible nebo
církve. V podstatě se neví nic!
Co ví a zakouší nábožensky založený člověk o svém Bohu
a božských silách? Když se osobní zkušenosti víry uvedou do správného poměru, nezůstane skoro nic než experiment, emoce
a neplodné hovory. Dědičnost, která se projevuje v povaze krve,
a nepřetržité oživování kolektivního myšlenkového obrazu jsou
hlubšími příčinami náboženského života mas.
Zvyky a poklidná, případně harmonická minulost, mystický domov a mystické založení nás svádějí k tomu, abychom tento povrchní a spekulativní život udržovali bez jakékoliv změny dál; jsme-li
však poctiví, musíme poznat, že tu nakonec stojíme s prázdnýma rukama.
Jsme přesvědčeni, že s pomocí duchovní školy je také možno
skoncovat s polovičatým ateismem a všeobecným bezvěreckým
postojem nesčetných lidí. Minulost církve a církevní praxe, chování
kněží a jiných duchovních, stejně jako počínání miliónů takzvaných
věřících odcizily bezpočet lidí skutečnému náboženství natolik, že
se v některých oblastech z krve těch pochopitelně odvrácených
zrodila bezvěrecká generace. Odmítavý postoj těchto lidí má ovšem
stejně tak velkou, nebo spíše stejně tak malou hodnotu, jako kladný
postoj takzvaných věřících.
19
Jsme toho názoru, že se všeobecně ve světě již nedá mluvit
o náboženství ve vyšším, osvobozujícím smyslu. Cestu ke skutečně duchovnímu povznesení světa a lidstva musí proto razit
totálně nová náboženská orientace, nové duchovní smýšlení.
Jak nová a všeobsáhlá musí být tato náboženská orientace,
může skutečně hledající člověk pochopit teprve tehdy, studuje-li
Univerzální učení, které zprostředkovává duchovní škola.
V duchovní škole zažije a uvědomí si působení a přítomnost tří
všudypřítomných Božích sil. Vidí, jak škola usiluje o lidi a svět;
a s její pomocí se spojuje s těmito třemi silami tak, že může na
základě osobní zkušenosti a osobního vidění a vědění podávat
svědectví o Bohu zde, o Bohu v sobě, o Bohu ve světě. Nepotřebuje
k tomu žádnou autoritu v podobě textu nebo církve, a tuto vnitřní
osobní zkušenost nemůže předat nebo vnutit svým dětem.
Student mystérií Růžového Kříže poznává, že si naprosto nečiníme nárok předávat a šířit absolutní pojem Boha. Vydáváme
pouze svědectví o “Bohu zjeveném v těle”, to znamená o Božích
silách, o božském doteku, který můžeme poznávat a zakoušet.
Logos se vždy projevuje svým Stvořením a svým tvorstvem.
A když nyní odhalíte, jak se On projevuje skrze své Stvoření
a tvorstvo, pak zároveň poznáte božský záchranný proces tak, jak
se nám tento také sám chce projevit. Takový projev nemůže být
nikdy omezený nebo dogmatický. Nelze jej definovat v žádné knize
a nikdy jej nemůže vyjádřit žádné slovo. Proto člověk, který vstupuje
na stezku mystérií, zůstává navždy žákem; jeho poznání zůstává vždy
pozadu za projeveným plánem Stvoření. Pokud se žák upne na
znalosti a není dost otevřený vůči tomuto projevenému plánu Stvoření, ustrne v intelektualismu.
Přibližovat se moudrosti, která je u Boha, znamená věčně kráčet
dál, od horizontu k horizontu. Na tomto filosofickém principu chce
Růžový Kříž vykonávat službu lidstvu.
20
Tak od počátku věků existuje božská hierarchie, která se projevuje
v člověku a skrze něj. V této božsko-lidské hierarchii působí trojí
projev Boha, o němž jsme již mluvili.
Tato hierarchie se skládá z entit, které buď kdysi v šeré minulosti
lidstva odolaly velkému pokušení, jež bylo příčinou pádu člověka,
nebo od té doby opět vystoupily vzhůru ke svému původnímu
určení.
Tato hierarchie je nám tedy velmi blízká. Tvoří Živé Tělo Pána.
Za celé eóny se vyvinula ve velmi mocný organismus, který stále
nabývá na síle, neboť se v průběhu času k tomuto vznešenému
Tělu připojují další živé části.
Protože tato hierarchie žije v souladu s božskou podstatou
a božským plánem, neustále ji ovlivňují a prozařují tři velké kosmické a nadkosmické božské síly. Proto lze říci, a žák to zažívá jako
hlubokou pravdu: “Skrze tuto hierarchii se Bůh dal poznat lidstvu.”
Tomu, kdo zkoumá tyto věci, bude dále zřejmé, že hierarchie,
právě proto, že pochází z lidské životní vlny, je pokrevně silně spojena se všemi, kteří bloudí v této pozemské přírodě, a že tedy
i božské síly, které hierarchii používají, skrze ni rovněž udržují pokrevní spojení s celým lidstvem. Kristovo úsilí, jakožto působnost
Logosu, nelze proto historicky omezit na epochu dvou tisíc let. Je
to dotek věčnosti. V Ježíši Kristu spatřujeme nový impuls Kristovy
síly, nové zjevení Krista s pomocí hierarchie. Manifestace Ježíše zároveň obrací pozornost k markantnímu, jedinečnému procesu
spásy, neboť v Ježíši se božská síla nejtěsněji přibližuje lidské krevní
síle. Ježíš byl jedním z nás! Proto může chápající žák říci: “V Ježíši
Kristu se i Kristus stal jedním z nás.” Od té doby se božská hierarchie
může plným právem zvát Kristovou hierarchií.
Tato Kristova hierarchie neboli duchovní škola je tedy velkým
a živým organismem, skládajícím se z mnoha údů. Ačkoli všechny tyto údy mají vysoce vyvinutou individualitu, přece jsou du-
21
chem a úsilím naprosto jednotné. Tato duchovní škola či Kristova
hierarchie proniká všemi oblastmi hmoty i ducha, je živá a přítomná. Pojmenovali jsme ji “Bůh zjevený v těle”; je “vším ve všem”.
Žádný člověk ji nemůže opomenout; nutně tvoří stezku, jedinou
školu, jedinou možnost skutečné spásy.
Můžeme to nyní takto formulovat, aniž bychom tím v zájemci
vyvolali zdání úzkoprsosti a sektářství. Tato formulace má za cíl,
aby jej Kristovo univerzální úsilí zasáhlo bez jakýchkoli oklik
přímo v srdci. Duchovní škola se od Ježíšova zjevení zcela logicky
nazývá podle kříže našeho Pána a povzbuzuje žáka, aby v srdci
tohoto kříže připevnil rudou růži dosažení.
Žák tedy nepotřebuje trvat na historickém zjevení a ptát se, jak
to asi bylo. Nemá zapotřebí studovat s lupou v ruce staré texty
a může se s naprostým klidem distancovat od věčných teologických
a filosofických sporů. Duchovní rozkol v tomto světě ať studují jiní
a vzrušují se nad otázkou, kdo má pravdu a kdo ne. Student mystérií
nemusí strávit dogmatická pojednání ani získávat na univerzitách
teologické hodnosti, aby měl právo mluvit.
Živá, hierarchická Kristova bytost s mnoha tisíci údy, Neviditelná
církev, která vyzařuje svou slávu a světlo do všech oblastí látky
a Ducha, se zjevuje lidstvu tady a teď. Působení této Bytosti nikdo
neunikne, neboť duchovní škola prostřednictvím svrchovaně inteligentního, složitého systému nepřímo ovlivňuje všechny lidi.
Kromě toho existuje možnost spojit se přímo s hierarchií Bratrstva,
je-li totiž v žáku přítomna pravzpomínka, to jest něco ze vzpomínky
na bývalou a ztracenou lidskou vznešenost, a ochota k zásadní
změně. Prokáže-li se tato ochota ve věrném, vytrvalém a činorodém
životě, jde žák cestou, která vede ke spojení s duchovní školou. Toto
spojení znamená: být přijat do Kristovy hierarchie, stát se živým
údem Kristovy církve.
22
Je možné, ne-li pravděpodobné, že to, co bylo právě řečeno,
bude čtenáři znít poněkud cize. Avšak to vše bylo ve všech dobách
známo, i když často zastřeně nebo zkomoleně; a někdy to také
bylo vyjádřeno velmi jasnou řečí, které přesto nebylo porozuměno.
Všechna náboženství světa svědčí o hierarchii, o božském těle,
které se projevuje v lidech a skrze ně. Všechna náboženství znala a
také pojmenovávala bytosti, které k tomuto Živému tělu náležely a
na základě toho působily a usilovaly v dokonalé svatosti a síle.
Všechna náboženství znala svůj panteon osvobozených. To často
vedlo k přetvářce a krajně povážlivým poměrům. Pomysleme na
římský katolicismus s jeho středověkým kultem svatých a církevní
praxí, kdy čistě exoterní svévolí a z důvodů církevní politiky byly
některé entity prohlašovány za příslušníky Kristovy hierarchie,
zatímco jiné, které by případně mohly tento nárok spíše uplatňovat,
nebyly do panteonu vpuštěny.
Tak byl pozemskou zvůlí a z církevních zájmů vytvářen a rozšiřován panteon. Imitací Kristovy hierarchie vznikla církevní hierarchie.
V této souvislosti se zmiňme rovněž o bráhmanismu, tibetském
buddhismu a islámu, které svým panteonem svatých propadly témuž formalismu.
Reformace, jako přirozená reakce na římskokatolický úpadek,
vyhlásila panteonu svatých a jejich nešťastným následovníkům
právem válku a tím odmítla římskokatolickou církevní hierarchii.
Kristova hierarchie je ve své podstatě absolutně bezejmenná,
protože živé údy Kristova těla jsou v něm zajedno. Kdyby někdo
potkal jednoho nebo více členů Kristovy hierarchie, mohl by pouze
tušit, že má co činit s tou nebo onou entitou. Nikdo z nich se však
neoznačí jinak, než jako služebník Kristův, jako služebník duchovní
školy. Tím se vyloučí nebezpečí, že nechápavé parazitující masy
vytvoří panteon svatých.
23
Doufáme, že jsme vám tímto vysvětlením značně přiblížili trojí
Boží podstatu, která v duchovní škole a skrze ni působí ke spáse
lidstva, aniž bychom se přitom opírali o autority nebo dějiny, a sice
jako reálnou hodnotu, které se bezprostředně a konkrétně můžete
v dnešku chopit.
Když nyní, čtenáři, k vašemu užitku sáhneme po Bibli, ukáže
se, že jsme neřekli nic, co by dokonale nesouhlasilo s Písmem
svatým. Jak řečeno, citujeme Bibli jen k vašemu užitku. Co jsme
vysvětlili, je pravdou nejen proto, že to stojí v Bibli; bylo by to
pravdou, i kdyby to tam nestálo. Žák se musí povznést nad mocný
vliv litery a všech ostatních vnějších autorit. Pak se v něm pravda
osvobodí a on bude vždy poznávat pravdu jako pravdu.
Poukazujeme mezi jiným na 1. list Korintským 12;12 a Efezským
5;30, kde se hovoří o “údech jeho těla”, dále na různé výroky ve
filosofickém Janově evangeliu: “Přijdeme a budeme u Něho přebývati.” “Zůstávejte ve mně, jako i já ve vás zůstávám.” “Vše, co je
mé, je i vaše.” “Jsem v nich zjeven.” “Dal jsem jim vznešenost,
kterou Ty jsi dal mně, aby jedno byli, jako i my jedno jsme; já
v nich a Ty ve mně.” “Chci, aby kde já jsem, i oni byli u mne.”
Kristus se zde neodvolává na pozemského člověka nebo na
organizaci, která se na Zemi nazývá “církví”, ale na ty, kteří jsou
v Něm od Země osvobozeni, kteří jsou v Bibli souhrnně označováni
také jako “eklézie”, to jest “duchovní škola”.
Od té chvíle, co jsme započali s naší prací, poháněni zásadní
změnou a duchovním naléháním vzpomínky, jsme se postavili
pod duchovní zákon, filosofii duchovního zákona a uplatnění duchovního zákona. Tím jsme se vyladili na Kristovou hierarchii, na
duchovní školu, abychom se tak zdola, pomocí magie a zasvěcení,
k ní vzepjali vzhůru; s hlubokou vděčností můžeme proto sdělit, že
24
od 20. srpna 1953 je spojení s magnetickým řetězcem Univerzálního Bratrstva skutečností. Naše mladé gnostické Bratrstvo bylo
přijato za člena hierarchie.*
* Viz též Jan van Rijckenborgh: Gnose v aktuálním zjevení, III. díl, kap.VI
a IV. díl, kap. I. Rozekruis Pers, Haarlem, 1999.
25
III
MAGIE*
Budeme-li slovo “magie” hledat v konverzačním lexikonu, budeme
odkázáni na výraz “kouzelnictví”. Podle tam podaného vysvětlení
magie znamená “imaginární umění, které se domnívá, že dokáže
tajnými prostředky uskutečňovat nadpřirozené věci”. Dále čteme:
“Zpravidla lze předpokládat, že se magie vyskytovala u národů
s velmi nízkou kulturou.” Kromě toho se tam vysvětluje, že Řekové
a Babyloňané připisovali magii určitý filosofický základ; že zejména novoplatonici viděli v magii prostředek k cestě vzhůru. To vše je
korunováno úvahou končící tím, že to vše jsou sice zajímavé jevy z
dávné minulosti, avšak naše osvícené doby jsou nad takové dětinskosti povzneseny. Vše, co učení autoři lexikonu k tomuto tématu
ještě dál podotýkají, je tak nevědomé a neučené, že knihu odložíme.
To nás nemusí udivovat, neboť chceme-li vědět o magii něco skutečného, něco podstatného, nemůže nás o tom naše knihovna nijak
poučit. Musíme se pak pohroužit do Univerzálního učení. To není
* Abychom byli správně chápáni a vyhnuli se zbytečným nedorozuměním,
důrazně poukazujeme na to, že tam, kde se v této kapitole vyskytuje označení
bílá magie v protikladu k černé, šedé apod., není tím míněna tzv. ”bílá magie”
dialektiky, která je plně spjata s okultismem, nýbrž výhradně gnostická magie,
tedy práce, která je vykonávána ve službě a síle Kristovy hierarchie ku prospěchu
velkého díla, osvobozujícího lidstvo.
26
kniha, nýbrž druhý aspekt božské působnosti; je to filosofie duchovního zákona, světlo, které nám vysvětluje plán Otce.
O této univerzální filosofii existují zajisté velmi vážné a dobré
knihy, ale skutečné pochopení, prohlédnutí, obsáhnutí a poznání
může povstat jen z pravzpomínky a ze zásadní změny.
Magie ve své podstatě není ničím jiným, než rekonstrukcí a uplatněním původní moci. Tím míníme to, že kdysi člověk, ve srovnání
s dnešním člověkem, disponoval obrovskými a podivuhodnými
silami a schopnostmi. Člověk byl skutečně “dítětem Božím”.
Vlastnil nadevše nádherné schopnosti ve stadiu dokonalosti neboli
svobodného vývoje. Člověk byl v principu ve svobodném rozvoji
“dokonalý, jako je náš Otec na nebesích dokonalý”.
Ve srovnání s tímto bývalým člověkem je dnešní člověk karikaturou, pokřiveným zrcadlovým odrazem ztraceného světelného
stavu. Mimochodem podotýkáme, že ideu svobodné evoluce, automatického spirálového vývoje dnešního lidstva, musíme zamítnout
jako falešnou a zavádějící na scestí. O tom však později.
Ti však, kdo mají podíl na Kristově hierarchii, buď zůstali ve
svém původním světelném stavu bytí, nebo do něho byli po různých
vývojových stadiích opět přijati. Tyto entity vlastní své dřívější
světelné schopnosti a světelné síly na různých stupních vývoje.
Jsou živým svědectvím, že se Bůh projevuje svým Stvořením
a svým tvorstvem. Jestliže pak tyto entity porovnáme z hlediska vůle,
moudrosti a působnosti s průměrným dnešním člověkem, je rozdíl
skutečně neuvěřitelný.
Ve skutečnosti tento svobodný nebo znovuosvobozený člověk
vlastní své naprosto přirozené schopnosti a síly, zatímco člověk ve
svém dnešním stavu je nepřirozený. Cesta zpět, to znamená postupné
znovuzrození ve skutečné Boží přírodě se všemi s tím spojenými
důsledky, je gnostickým vývojem, označovaným jako ars magica,
jako magické umění, nebo jako reconstructio, jako královské umění.
27
Kdo se tedy zdola, veden naléhavou vzpomínkou a zásadní změnou v krvi, přibližuje Kristově hierarchii, provozuje královské umění
a je k tomu uschopněn trojnásobnou božskou zářící silou hierarchie.
Rádi hovoříme o “královském umění stavby”, protože všechna slova a všechny výrazy vztahující se k “magii” nebo “okultismu” byly
nesprávným používáním znehodnoceny. Proto se těmto slovům
pokud možno vyhýbáme.
Všichni, kdo se zdola přibližují duchovní škole, jsou podle slov
Pána, která jsou zakotvena ve všech náboženstvích světa, “povoláni
za krále a kněze”, to znamená za strážce a opatrovníky a k vyzařování
božských kvalit a sil; tedy k tomu, aby zastupovali Boha ve všech
hmotných a duchovních oblastech, to znamená k pravému kněžství.
Kromě toho, aby rozvíjeli a zjevovali v dynamické nádheře vše, co
Bůh v člověku zamýšlel, totiž skutečné království.
Není třeba vysvětlovat, že takové království a kněžství spolu
dokonale splývá. Pravý kněz je také pravým králem; a takový král
vyzařuje vždy pravé kněžství. Zde platí Kristova slova k učedníkům
v Kázání na hoře: “Vy jste světlo světa; nechte tedy toto světlo svítit
před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili za to vašeho Otce
na nebesích.” Budeme-li zde dále mluvit o “žákovství”, míníme tím
královský a kněžský vývoj jako celek.
Ovládnutí tohoto královského umění přirozeně podléhá vývojovému procesu, jehož počátek a základ je v naléhání duchovní
vzpomínky a zásadní změny. Žák má přitom před očima velký cíl:
1. stát se a být takovým, jak to chce Bůh;
2. vstoupit do osvíceného stavu Kristovy hierarchie;
3. se všemi osvobozenými působit ve službách Velkého Mistra
k záchraně světa a lidstva.
Tento jednoduchý cíl zaručuje, že všechna svévole a sebestřednost
ustupuje do pozadí a do popředí se dostává pouze velký, božský cíl
Kristovy hierarchie s jejími četnými anonymními údy.
28
Reconstructio, uskutečněná v žáku a skrze něho ku prospěchu
velikého cíle, je základem vší bílé magie, to znamená gnostické
magie.
Hovoříme-li o bílé magii, je jasné, že existuje také černá magie;
kromě toho známe ještě šedou magii, negativní magii a forsírovanou magii.
Černá magie se provozuje s vědomým úmyslem využít výsledků
k vlastnímu prospěchu nebo se špatnými a zločinnými záměry.
Šedá magie znamená provozování magie na čistě experimentálním základě, nebo když se výsledek použije k čistě pozemským účelům.
Negativní magie se sice nezakládá na špatných záměrech ani na
pokusech či pozemských cílech, chce však dosáhnout cíle bez splnění požadavků žákovství, a proto nikdy nemůže vést k velkému
cíli.
Forsírovaná magie je zvláštní druh šedé a negativní magie, která
vždy vede k nežádoucím a chorobným stavům.
Všech těchto způsobů nebílé magie s jejími často tak hroznými
nebezpečími se chápe člověk, kterého sice pohání duchovní tlak
vzpomínky, ale který není ochoten k zásadní změně, například kvůli
velké sebelásce nebo silným pozemským vazbám. Takový člověk
pak odmítá pokyny a rady duchovní školy.
Je nevyvratitelně jisté, že každý, kdo je veden vědomou vzpomínkou, se jednoho dne setká s pracovníky, kteří byli vysláni
duchovní školou, aby ho probudili k novému životu. Stejně tak je
jisté, že každý člověk s vědomou vzpomínkou, který podanou ruku
odmítne, propadne černé, šedé nebo negativní magii, a tím právě
dosáhne toho, co jako člověk se vzpomínkou nechce: ještě hlubšího
zabřednutí do bolestného světa tmy a klamu. Je ještě pevněji
připoután na kolo zrození a smrti.
29
Říká se, že každý kandidát dostane dvakrát možnost, aby se
naučil jít cestou osvobození. Nechopí-li se ani druhé příležitosti,
pak se mu již v tomto životě třetí příležitosti nedostane. Musí pak
ještě větším utrpením, které je spojeno s hlubším ponořením do
bytí v látce, nejprve dozrát k vytříbenějšímu vědomí.
Černá magie neobsahuje ani stopu nevědomosti. Provozovatelé
této magie jsou si svého hříchu velmi dobře vědomi, a proto nezachranitelně spějí vstříc svému zániku. Jsou takřka uzavřeni
v kruhu. Kdo jednou provozoval černou magii, musí to udělat
i podruhé, aby se zachránil před následky prvního pokusu. Tak
zlo stále narůstá.
Černí mágové, kteří operují v různých oblastech látky a ducha,
se ve své potřebě sebepotvrzování sdružili, aby bílou magii pokud
možno potírali, neboť velmi dobře vědí, že trvalé působení bílých
mágů znamená konec jejich černých praktik. Z toho důvodu všichni, kdo jdou cestou černé magie, se smrtelnou nenávistí a strachem
sledují činnost Univerzálního Bratrstva a prchají před ním jako
tma před světlem.
Je možno nadhodit otázku, proč Bílé bratrstvo, které musí být
přece mocnější než Černé bratrstvo, tuto kletbu tmy nezničí. Odpověď zní, že bílé proti černému nikdy nebojuje; bílé vůbec nebojuje. Bílé uskutečňuje božský plán s přesvědčením, že se to černé
jednou zničí samo, tak jako škorpión, který, uzavřen v křídovém
kruhu, usmrtí sám sebe.
Zákon lásky, který nese celý kosmos, a všichni, kteří se tomuto
zákonu podrobují, jsou nezměrně silní a nezranitelní. Slova žalmisty:
“A i kdybych putoval šerým údolím, nebojím se neštěstí, neboť Ty jsi
u mne, Tvoje opora a berla mě utěšují”, svědčí o Duchu a skutečnosti,
v níž žijí a působí bílí stavitelé.
Proto se duchovní škola, která šíří zákon lásky, nikomu nevnucuje. Nenutí lidi, neboť na zákon lásky musí reagovat ve spontánní
30
svobodě sami, jako důsledek vnitřního probuzení, vnitřního uvědomění. Teprve pak má láska cenu.
Duchovní škola sice někdy připravuje určité situace a stavy
s úmyslem přivést lidi k rozpomenutí, k zamyšlení a probuzení.
Ale nikdy nejsou lidé nuceni. Neboť k osvobození může člověka
dovést jedině vnitřní probuzení a uvědomění, nikdy ne donucení.
Této univerzální metody, která odpovídá zákonu lásky a proto
je uplatňována Bílým bratrstvem, zneužívá černá magie ve svém
strachu a pudu sebezáchovy tím, že lidi všeobecně, ale zejména
případné kandidáty, kteří ještě nebyli láskou zcela osvobozeni,
zdržuje lstí, překážkami a oklikami co nejdále od bílé stezky.
To však nemusí být pro žáka nepřekonatelnou překážkou; zná-li
totiž svou slabost, bude mu určitě seslána pomoc, jestliže o ni správně
prosí. Padnout tedy nemusí nikdo, kdo to niterně nechce.
Černé síly pochopitelně co nejsilnějším protipůsobením uměle
zbraňují a brzdí pokrok vítězícího světla tím, že spekulují na nižší
povahu neosvobozeného člověka a ovlivňují ho. Boží mlýny možná
podle našich omezených lidských měřítek melou pomalu, ale melou
jistě a dokonale.
Šedá a negativní magie jsou vždy závislé na pomocných prostředcích; vědomě nebo nevědomě zneužívají například některých
magických či polomagických věd, jako je astrologie, spiritismus,
magnetismus a hypnóza. O těchto čtyřech polomagických vědách
později ještě pojednáme.
Forsírovaná magie, která rovněž patří k šedé a negativní magii,
se pokouší pomocí bylin, dechových cvičení, koncentračních cvičení, vykuřováním (například kadidlem), zíráním do krystalu apod.
dosáhnout určitých výsledků; většinou si není vědoma velkých
nebezpečí, kterým se člověk vystavuje.
Negativita forsírované magie se ukáže v pravém světle zvláště
tehdy, když ji postavíme proti realitě zasvěcení. V následujících
31
kapitolách pojednáme o tom, co se v křesťanské duchovní škole
rozumí pod zasvěcením.
Kdo nakonec ještě pochybuje a spatřuje silnou autoritu v Bibli,
kterou dosud nemůže postrádat, toho v souvislosti s královskou
a kněžskou vědou odkazujeme na Jana 16, verš 25:
“To vše jsem vám říkal v obrazech. Přijde však hodina, kdy k vám
už nebudu mluvit o Otci v obrazech, ale budu jej zvěstovat přímo.”
A ve Zjevení 1, verš 6 se praví: “A učinil nás králi a kněžími před
Bohem a Otcem svým.”
K tomu však dodáváme, že v Evangeliu najdeme vše jen v zastřené řeči. To znamená, že pravý smysl toho, co zvěstuje Písmo
svaté, stejně tak jako dokonalý plán, který má Bůh se světem
a lidstvem, můžete zažít a přijmout teprve na cestě ars magica, na
cestě královského a kněžského umění, a sice vždy v takové míře,
v jaké se pod tlakem duchovní vzpomínky a připravenosti k zásadní
změně obracíte na dnes živou Kristovu hierarchii.
Vše, co pak můžete přijmout a pochopit, je tak veliké a nádherné,
že by to všechny knihy světa nemohly obsáhnout.
32
IV
ZASVĚCENÍ
Člověk, který svůj zájem obrátí k duchovní škole Kristových hierofantů, se může této škole přiblížit:
jestliže jej opravdu vede pravzpomínka;
jestliže se na této bázi započne a prosadí zásadní změna;
jestliže se tímto způsobem otevře cesta k pravé magii a zasvěcení.
Tyto úvodní úvahy nyní shrneme a pokusíme se proniknout do
podstaty pojmu “zasvěcení”.
Pod zasvěcením rozumíme postupné přijímání do hierarchie,
posvátné zpečetění sil a schopností původního člověka ve
znovuzrozeném novém člověku. Tyto síly a schopnosti, jakož
i nový stav bytí hierarchie uchovává a ochraňuje jako mystéria.
Budeme je rozlišovat podle sedmi aspektů:
1. Absolutní, vyšší poznání, absolutní moudrost, nikoliv jako intelektuální studium a pochopení určité filosofie, ale jako niterný
přístup k Univerzálnímu učení, vnitřní poznání a pochopení zářícího
Božího plánu.
2. Sjednocení s božskou silou na základě tohoto vyššího vnitřního
rozumu; vnitřní vědomé společenství s Pánem, s hierarchií.
3. Rozvinutí skutečné volní podstaty v člověku, to znamená dokonalé sladění lidské vůle s božskou vůlí: nechtít nic než to, co
Bůh chce, abychom chtěli. To neznamená ukázněně, v otrocké
33
poslušnosti potlačovat vlastní vůli, nýbrž ji zharmonizovat na
bázi osvíceného rozumu a vnitřní pospolitosti s Bohem.
4. Uskutečnění očisty a dynamizace tohoto trojího vývoje ve spojení s některým pracovním polem: to, co bylo nově získáno,
musí být dáno do služeb nějakého úkolu, nějakého poslání ve
prospěch velkého díla.
5. Strukturální změna vědomí, duše a těla jakožto dovršení obrodného
procesu.
6. Zcela jinak, ve službách velkého spásného díla, vstoupit do pospolitosti s lidstvem.
7. Jako absolutní část Krista, jako spolupodílník na Kristově těle,
na hierarchii, vstoupit do svobody jako Kněz–Král.
První tři aspekty můžeme označit jako podivuhodné zrození nového člověka. Čtvrtý aspekt je životní oběť a křížová cesta nového
člověka. Pátý aspekt znamená vzkříšení nového člověka. Šestý
aspekt je nanebevzetí, sedmý aspekt je vylití Svatého Ducha do
nového člověka.
Tento vývoj a jeho následky nelze nikomu odpírat. Cesta dosažení je otevřena každému, kdo chce splnit podmínky. Jak jsme
však již poznamenali, všechna mystéria jsou chráněna. Musí nám
být proto podána; musíme s nimi být posvátně spojeni hierarchií
a jedním z jejích vyslanců. Tento postup je nevyhnutelný.
Ochrana mystérií je nutná, abychom se vyhnuli pohromě.
V nepovolaných a zlovolných rukou mohou určité schopnosti
a síly, které se bez nebezpečí mohou rozvíjet jen v novém člověku,
způsobit hrozné zlo.
Ale každému, kdo má dobrou vůli, je zajištěna naprostá svoboda,
aby nastoupil stezku mystérií, neboť platí zákon: “Je-li žák připraven,
mistr je nablízku.” Toto úsloví je magnetickým axiomem, vylučujícím
jakoukoli zvůli nebo podvod. Nikdo tedy nemůže být zdržován.
34
Samozřejmě existují různé stupně nebo úrovně zasvěcení. Zasvěcení se podobá postupné cestě vzhůru, výstupu na horu; je to jako
stoupání po schodišti s mnoha schody, jako výstup s mnoha vůdci
a vědecky organizovanou pomocí. Z tohoto řízeného vnitřního
vývoje vzniklo vinou bludu já mnoho zcestných idejí. Nesprávným
pochopením touhy po svobodě byla ke škodě kandidáta přerušena
mnohá slibná spojení.
Pro mnohé lidi je pojem “zasvěcení” cizí. Přesto je skutečnost
a pravda zasvěcení zakotvena ve všech světových náboženstvích
a velmi silně také v křesťanství. To je samozřejmé a nutné, což
ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že by jinak křesťanství jako cesta
vzhůru nemělo žádnou váhu. Znalosti o zasvěcení však byly přírodními náboženstvími překrouceny a reformací odmítnuty.
Způsob a postupné přijímání do hierarchie je podrobně popsáno
v Bibli. Hierarchie neboli duchovní škola se v Novém zákoně
označuje slovem eklézie, překlad však říká “obec”. Tak se lidé
v církvích, když například Pavel hovoří o eklézii, stávají obětí velké
mystifikace. Domnívají se pak, že se tím míní církevní obec
v některé z jejích stávajících forem.
Při tomto tématu se musíme nyní soustředit na dva stavy a účinky
zasvěcení:
První stav je důležitý pro žáka, totiž consecratio.
Druhý stav je důležitý pro všechny, kteří se přibližují k pracovnímu
poli žáka, totiž benedictio.
Consecratio je zasvěcení, spojení mezi školou a žákem. Benedictio
je vliv zasvěceného na laika, spojení mezi zasvěceným a laikem.
Skrze benedictio se otevírá cesta ke consecratio.
Ač je to vlastně banální a samozřejmé, přesto musí být řečeno,
že ani benedictio ani consecratio nelze získat penězi či jinými statky;
35
rovněž tak je nelze získat z titulu společenského postavení, svévolným
vyvolením nebo něčím podobným.
Nejsou závislé ani na ceremoniálu, který by sloužil tomu, aby
imponoval kandidátovi. Co při zasvěcování může často vypadat jako
ceremoniál, není ve skutečnosti nic jiného, než magické jednání.
Přitom ovšem platí již citovaný zákon: “Je-li žák připraven,
mistr je nablízku.” Rozhodující a směrodatná je pouze vnitřní
kvalita kandidáta, který byl na bázi pravzpomínky a zásadního
obratu připraven.
Když člověk začne na naléhání duchovní vzpomínky hledat své
poslání, když si začne být vědom své ztracenosti a samoty a podvědomě tuší velká bohatství a bezejmennou krásu, jež na něho
čekají, pak z něho vychází magnetická vibrace.
Tato vibrace může velmi zesílit, když si dotyčný začne uvědomovat, co hledá, například při čtení knihy, jejíž obsah se dotýká jeho
vnitřní potřeby. Vibrace může být také velmi zesílena modlitbou.
Modlitba znamená povznesení vašeho vnitřního stavu (vaší
naléhavé potřeby, vašeho tušení, vašeho díku, vaší radosti) v myšlenkových obrazech vysílaných srdcem. Taková magnetická vibrace
přitahuje vždy nějakou odezvu, totiž vibraci, která je v souladu
s vysílajícím. Jestliže modlitba byla primitivně sobecká, pak následuje odpovídající reakce a dotyčný nezakouší osvobození, spásnou pomoc, ale zhoršení svého stavu. Byla-li příčinou nenávist, působí
odezva drtivě, jako sežehávající oheň. Jedná se tu o zákonité přírodní působení, automatický reflex.
Přijde však doba, kdy magnetická vibrace, kterou hledající člověk
poháněný pravzpomínkou vysílá, dosáhne určité kvality a dostanou
se do ní prvky něčeho opravdu nepozemského. Jakmile se tak stane,
myšlenkový obraz zachytí hierarchie, a ta pak v doplnění zákonitého reflexu reaguje také osobně. Avšak tato osobní reakce, tato osob-
36
ní pomoc má přesto vždy neosobní formu, to znamená, že se dotyčný nejrůznějším způsobem, aniž by si ve většině případů byl
vědom vedení, setká s některým z vyslanců, kteří v látkové sféře
působí jménem hierarchie. Takový vyslanec má požehnání hierarchie
a dostalo se mu schopnosti “žehnat a zapečeťovat”, jinými slovy:
svým bezprostředním spojením s dotyčným kandidátem vytváří
nepřímé spojení mezi ním a hierarchií. To je benedictio.
Vyslaný pracovník tak vrhá stín duchovní školy dopředu. Poněvadž kandidát vstupuje do stínu nadcházejících událostí, otvírá se
pro něho stezka vzhůru. Je to stezka, která je v bezejmenné lásce
uvedena do souladu s jeho silami.
Tuto stezku ve stínu musíte dobře rozpoznat: kandidát se zdržuje
ve stínu vyslance; vyslanec stojí ve stínu hierarchie. Takto jsou
oba ve stínu Pána, ve stínu trojjediného Boha.
Tento význam slova “stín” nevynalezl autor, nýbrž je znám ve
všech světových náboženstvích. Od Genese až k Novému zákonu
se obšírně hovoří o “stínu”, dílem v obvyklém významu toho slova,
dílem v gnostickém smyslu.
Ve 121. žalmu se praví: “Pán je ti stínem po pravici.” Tato slova
mluví k zasvěceným a míří ke spojení ve smyslu consecratio.
V 5. kapitole Skutků apoštolských se praví: “… vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a nosítka, aby na některé
padl Petrův stín, až půjde kolem.” Zde je míněno spojení vzniklé
ve smyslu benedictio.
Když člověk stojí pod zářící silou hierarchie, duchovního slunce,
a je zasažen paprskem univerzálního světla, pak je v něm tato síla
transmutována a takto opět vyzářena. To je stín, který z takového
člověka vychází, a má tedy určitou sílu. Patří-li tento stín někomu,
kdo byl vědomě přijat do hierarchie a vychází v jejích službách,
pak má “stín po pravici”, to znamená, že může a smí sílu v něm
transmutovanou používat jako duchovní prostředek ve službě světla.
37
Když se nemocný člověk, člověk ve svém dialektickém životním
stavu, zdržuje v takovém stínu, který je silovým polem, je veden
k uzdravení. To může být přirozeně zdlouhavý a dramatický proces.
Avšak jde-li kandidát skutečně stezkou, vzniká skrze benedictio
stále niternější a užší kontakt s hierarchií, až přijde okamžik, kdy
je nemocný uzdraven. Benedictio se mu tak stalo výstupem do
consecratio, vstupem do hierarchie. V souladu se zákonem vnitřního
života pak žák, který k tomu dozrál, nachází po svém boku mistra,
který ho uvede do stadia zasvěcení.
Nyní se chceme pokusit vysvětlit jeden, možná dosud nejasný bod,
totiž nevyhnutelnost popsané vývojové cesty. Jiné cesty neexistují!
Ačkoli protestantismus tuto cestu popírá a římské katolictví ji
znesvětilo, přesto je to jediná cesta. Proč?
Tvůrce se prokazuje svým Stvořením, svým dílem a svými tvory.
To je Boží plán. A protože se hierarchie skládá z bytostí, které byly
v síle Otce osvobozeni, a ona trojnásobná božská síla září
v hierarchii vůbec a obzvláště v její Hlavě a Duchu Ježíši Kristu, je
hierarchie strážkyní všech božských mystérií a přibližuje se nám
skrze lidské hlavy, lidská srdce a lidské ruce jako stín univerzálního
světla.
Také tato skutečnost je filosoficky ve všech světových náboženstvích jistotou. Spokojme se s několika citáty z Bible: “Nikdo
nepřijde k Otci, než skrze mne.” “Beze mne nemůžete nic dělat.”
“Mně jest dána všechna moc na nebi i na zemi.” “Kdo mě následuje,
nebude bloudit v temnotě, nýbrž bude mít světlo života.”
A protože se Kristus přibližuje světu a lidstvu v hierarchii,
nemůžeme jeho působnost minout. Brána se může zdát úzká, ale
přesto je jediná, a kdo jí projde, vstoupí do skutečné svobody.
Pozorný čtenář si jistě povšiml, že naznačená vývojová metoda
není ani diktátorská ani autokratická, nýbrž absolutně demokratická;
38
je to sancta democratio, neboť se zakládá na již uvedeném zákoně:
“Je-li žák připraven, mistr je nablízku.”
Tak je nyní zřejmé, proč žák naprosto nemůže minout benedictio,
ať už se projevuje jakoukoliv formou. Přichází k nám skrze lidi,
neboť skrze ně působí Bůh.
V průběhu staletí se při benedictio, to znamená tedy při působení
hierarchie v látkové sféře, používaly dvě metody, a sice experimentální metoda a přímá metoda.
Běh světa nám ukazuje lidstvo ve stavu vědomí, v němž se
v důsledku kolísavého vývoje událostí neustále střídá jakýsi druh
spánkového stavu a omezeného polovědomí. Tento druhý stav
určitého duchovního probuzení se vyvinul přibližně ve 13. století.
Nyní, o sedm set let později, si razí cestu nová perioda duchovního
probuzení. Takové období duchovního uvědomění navozuje hierarchie vždy experimentální metodou, načež v určitém psychologickém
okamžiku následuje přímá metoda.
Experimentální metoda se vyznačuje proudem esoterické literatury,
četnými organizačními experimenty a sedmerým experimentálním
působením stínu. Pracovník, který v tomto stadiu musí vykonávat
benedictio, zůstává ve vztahu k případným výsledkům negativní;
nenese odpovědnost. Celý tento experimentální způsob práce je
zaměřen pouze na podporu probuzení.
V určitém psychologickém okamžiku, jak již bylo řečeno, přechází
tato experimentální metoda v přímou metodu. Proud duchovního
světla zesílí, stává se tak mocným a tak dynamickým, že pracovníci,
kteří vykonávají benedictio zdola – tedy v nepřátelské zemi –mohou
začít s intenzívně magickým dílem, který má pro ty, kdo stojí stranou,
nepochopitelnou expanzívní sílu.
Velkým cílem této přímé magie je, vytvořit zde, v tomto světě,
jádro statického světového Bratrstva a s ním a skrze ně vytvořit nové
39
životní pole. Tento vznešený cíl se uskutečnil také ve 13. století
a následky byly tak mocné, že k nám mluví ještě dnes, po sedmi
stech letech.
Členové tohoto Bratrstva dosáhli osvobození. Jsou částí neviditelné církve Kristovy. Přijati do hierarchie, vyhlížejí takřka se
zatajeným dechem ty, kteří jsou ve 20. století voláni, aby učinili
nový krok směrem ke konečnému osvobození lidstva.
Povolaní shromažďují své síly. Povstal a vzrůstá gedeonský
zástup. Nastal čas jednat.
40
V
CO SE ZASVĚCUJE?
Po pojednání v minulé kapitole bude asi nyní čtenáři jasné, že se
o tématu “zasvěcení” dá říci ještě mnohé. Zatímco přemítal o tom,
co si dosud přečetl, vyvstaly v něm možná některé otázky.
Jedna velmi důležitá otázka zní: “Co se zasvěcuje?” Odpověď totiž
směruje vaši pozornost na jádro pravé působnosti Růžového Kříže.
Někteří se domnívají, že zasvětit lze část lidské osobnosti. Jiní
si zase myslí, že pro zasvěcení přichází v úvahu celá tělesná postava
poté, co byla uvedena do určitého sublimovaného stavu. A ještě jiní
mají zato, že celá tělesná postava musí být zcela popřena a že se
jedná jen o pozvednutí duše do světla. Konečně jsou také ještě lidé,
kteří myslí jen na ryze duchovní obrodu.
Tyto domněnky a naděje svědčí o všeobecném zmatku kolem
tématu “zasvěcení” a opravňují otázku: “Co se tedy vlastně zasvěcuje?” Naše odpověď zní: nezasvěcuje se ani tělo, i kdyby bylo
případně regenerované, ani očištěná duše, a stejně tak se nezasvěcuje
ani ryze duchovní postava.
Výraz “zasvěcení v těle” poukazuje na něco zcela jiného. Hierarchie se ani v nejmenším nezajímá o dialektického člověka, a to ani
tehdy, když žije jako vegetarián, vyhýbá se alkoholu a narkotikům,
usiluje o humanismus a uplatňuje esoterické zákony.
41
Pod pojmem dialektický člověk rozumíme člověka, který se narodil
a vyrostl v tomto přírodním řádu a je připoután ke kolu zrození
a smrti, k zákonitému vzniku, rozkvětu a zániku všech věcí na
Zemi; na zákon, který vše neustále proměňuje v protiklad.
Je nemožné, aby se tento dialektický člověk stal na základě svého
vědomí, duše a těla součástí řádu zvaného statica, to znamená
člověkem, žijícím v hierarchii a z ní, spaseným v Boží věčné nádheře.
Dialektický člověk – i kdyby měl sebesilnější vzpomínku, i kdyby
věřil, že je zcela proměněn, i kdyby byl velmi magicky založen,
i kdyby se nacházel v kterémkoli stadiu vývoje – nemůže být do
řádu statica přijatý. “Tělo a krev nemohou zdědit Boží království.”
Všechna náboženství světa, jak ve vnějším, tak i ve vnitřním učení
důrazně ujišťují: “Bůh nepřijímá osob.”
Bůh, hierarchie, nemá sebemenší zájem o pana X nebo paní Y.
Když se takoví lidé snaží magicky a konsekrálně vyvíjet, pak se
výsledek vždy rovná nule. Jestliže přesto mluvíme o ”zasvěcení
v těle”, pak se zde jedná o tajemství; nikoliv o záměrné zatajování,
nýbrž o to, co se v důsledku lidských mystifikací a kněžské
a teologické nevědomosti stává tajemstvím, něčím nepochopitelným.
Když Kristus o stejném tématu, o skutečném procesu znovuzrození
hovoří s Nikodémem, říká mu: “Jsi mistrem v Izraeli a nevíš
o těchto věcech nic?”
Existuje tedy proces znovuzrození (popsaný také v prologu
Janova evangelia), který se nedá vysvětlit ani z krve (nebo obnovené
krve), ani z vůle (nebo obnovené vůle) těla, ani z vůle člověka.
To znamená, že se na něm dialektický člověk nepodílí. Nový
člověk se nemůže zrodit duchovně-eugenickým způsobem z vůle
člověka.
Duchovní škola nepřijímá osob. Co musíte chápat pod pojmem
“osoba” nebo “osobnost”?
42
Osobnost je ona část lidského zjevu, kterou se při bližším zkoumání
naučíme rozlišovat jako:
hmotné tělo,
éterické tělo,
pocitové neboli astrální tělo,
schopnost myslet.
Tato čtyři hlediska souhrnně označujeme také jako tělesnou postavu.
K ní potom náleží ještě část duše, totiž pozemská neboli krevní
duše. O těchto hlediscích, jakož i o duševní a vědomé postavě,
budeme ještě obšírněji hovořit.
Nyní však chceme poukázat na to, že tato osobnost, tato tělesná
bytost, pozemskou duší spojená v jednotu, nemůže být přijata
duchovní školou, stejně tak jako jí nemůže být přijata ani duševní
a vědomá bytost. Osobnost, i kdyby se sebevíc snažila, se nikdy
nemůže stát základem pro život ve statickém řádu světa.
Osobnost je totiž strukturálně ve stavu, který není ve shodě
s osobností původního člověka. Rozdíl nespočívá ve “zhmotnění”,
v rozdílné vibraci, ale jedná se o strukturální, anatomicko-organický rozdíl. Proto nemůže taková osobnost vstoupit do království
Božího: “Tělo a krev nemohou zdědit království Boží.” Je to
vědecky nemožné.
Pro každého člověka, který se chce přiblížit k duchovní škole,
proto platí slova: “Ten, kdo se nenarodí z vody a ducha, nemůže
vstoupit do království Božího.” Slovo “voda” zde znamená kosmickou prasubstanci, původní kosmickou svébytnost, jak to také
stojí v první knize Mojžíšově: “Duch Boží se vznášel nad vodami.”
“Duchem” je zde míněno božské duchovní jádro, univerzální jádro
vědomí, které “musí být vzkříšeno z mrtvých”. Zmíněný výrok Krista
poukazuje tedy na nezbytnost znovuzrození původního člověka, aby
mohl znovu vstoupit do ztracené Otčiny.
43
Původní člověk je nyní vázán na pozemskou osobnost, která
není obsažena v Božím plánu, na osobnost, která mu umožňuje
projevovat se pouze v tomto dialektickém látkovém světě. Je
a zůstane z této přírody, to znamená pomíjivý jako vše, co se zde
projevuje, podřízený nepřetržitému sledu zániku a smrti. Tedy i tato
osobnost je smrtelná. Nesmí se prosadit a ani nemůže. Proto je
z Boha zrozený Duch, který vzdychá, trpí a je přikován ke skále
dialektiky, nucen (a to je to velké tajemství) vybudovat si pro své
osvobození a návrat k poslušnosti vůči Bohu jinou, nebeskou,
původní osobnost.
Tato nová osobnost se buduje ve staré dialektické osobnosti.
Nazývá se také “nebeským tělem” nebo “pravým, novým člověkem”. Kdo tedy staví takovouto novou osobnost, ten je způsobilý
pro zasvěcení. Strukturální a potenciální výstavba, expanze a rozvoj
této nové osobnosti, to je zasvěcení. Celý tento proces se děje pod
ochranou a vedením duchovní školy.
Člověk, který si je vědom této nové vznikající osobnosti, může
opakovat to, co je řečeno v 2. listě Korintským, kap. 5:
“Víme přece, že bude-li tento náš pozemský dům, tento stan,
stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který
nebyl zbudován rukama. A proto také toužíme po našem příbytku,
který je z nebes a žádá nás, abychom se jím zastřešili.”
Vyslovuje také pro jiné naději, že při smrti hmotného těla budou
i oni “oděni”, a ne shledáni “nahými”.
V žádném případě tedy nejde o automatický zákonitý vývoj,
nýbrž o vývoj, který se musí uskutečnit s největším úsilím, v “bázni a chvění”.
Když člověk vybuduje tento věčný svatostánek, splní se na něm
slova Zjevení 21: “Slyšel jsem veliký hlas z trůnu, který pravil
“Hle, stánek Boží u lidí.” Pak teprve vlastní osobnost, která je
vpravdě chrámem Svatého Ducha.
44
Vývoj nové osobnosti je dlouhodobým procesem, v němž rozlišujeme tři hlavní fáze: stadium početí, embryonální stadium a stadium
zrození. Všechna tři stadia řídí hierarchie podle Kristových slov:
“Beze mne nemůžete nic činit.”
Stadium početí a embryonální stadium vznikají působením
benedictio. Stadium zrození je základní zasvěcovací stadium se
sedmi aspekty, o kterých jsme pojednali v předcházející kapitole a
které pro správné pochopení ještě jednou zopakujeme:
1. Nové vědění: zrození nové schopnosti myšlení.
2. Vědomé společenství s Pánem; další rozvoj nové schopnosti
myšlení prostřednictvím nového záření srdce: myšlení srdcem.
3. Rozkvět nové bytosti vůle: vznik nového pocitového těla.
4. Nové působení hlavy, srdce a vůle vyžaduje nový činorodý
život: zrození nového éterického těla.
5. Zrození nového látkového těla.
6. Spojení nové osobnosti s duchovní duší.
7. Spojení nové osobnosti s božským Duchem: překonání.
Kdo pokračuje v procesu tohoto křesťanského zasvěcení, svědčí
o tom, co píše Pavel ve 2. listě Korintským, kap. 4: “Proto neklesáme na mysli, neboť když náš vnější člověk hyne, tak se přece
den za dnem ten vnitřní obnovuje. Neboť naše soužení, které je
dočasné a lehké, vytváří věčnou a nade vše důležitou vznešenost,
nám, kteří nehledíme na viditelné, nýbrž na neviditelné. Neboť co
je viditelné, to je pomíjivé; co však je neviditelné, je věčné.”
Tak objevujeme, že ve starém Adamovi může vzniknout nový Adam.
Ještě v zajetí dialektického těla se můžeme zabývat běžnými, ba i nutnými pozemskými věcmi, jako je jídlo, každodenní práce, spánek apod.,
zatímco skutečný růst nového těla nerušeně pokračuje.
Bohužel existuje jen velmi málo lidí s touto novou osobností
v některém stadiu vývoje. Jejich počet je nepatrný. Není jim zatěžko
45
popřít vědomí svého já a přesunout těžiště v životě, protože se stali
neosobními.
Pro pravé duchovní pracovníky je absolutně nezbytné, aby
s novou osobností dokázali pracovat v tomto světě. Jenom tak je
jich možno použít pro benedictio.
S jistotou lze říci, že všichni, kdo se zdržují ve dvoraně duchovní
školy, obdrželi již uplatněním benedictio sémě početí. Nyní musí
toto sémě přimět ke vzklíčení. Kdo přitom působí s vědomím
vlastního já, s vůlí staré osobnosti, nějakým způsobem uvízne
a přes veškerou snahu nikdy nepřekoná dialektickou úroveň. Vůle
staré osobnosti nemůže nikdy člověka osvobodit.
Je nádherné objevit u nějakého člověka toho věčného, skrze
zkaženou osobnost vyrůstajícího člověka, a naslouchat mu, “Bohu
v těle”. Tímto způsobem se rozvíjí pravé zasvěcení v těle.
Je mnoho cest, jimiž se lidé vždy pokoušeli dosáhnout osvobození,
aniž by vlastnili novou osobnost.
Pomocí cvičení se pokoušeli uniknout nejzkrystalizovanější části
staré osobnosti a v jemnějších tělech této osobnosti dosáhnout
vyššího poznání a zasvěcení. Říkáme tomu rozštěpení osobnosti.
Tím však bylo dosaženo nanejvýš o něco více intelektuálního
poznání, ale vyššímu, vysvobozujícímu vědění a skutečnému
zasvěcení zůstal člověk velmi vzdálen.
Jiní, například mystikové a některé klášterní řády, se pokoušeli
pozemskou osobnost zduchovnit pomocí pokání a askeze. To
nazýváme kulturou osobnosti. Tak se dá skutečně dosáhnout
různých jevů, jak je známe například u nizozemského mystika
Geerta Groota, Mistra Eckerharta a jiných. O několika římskokatolických svatých a dalších oporách církevní hierarchie je známo,
že se dlouhodobým postěním, záměrnou chudobou a podobným
nechutným sebetrýzněním uváděli do určitého stavu duševní
46
extáze. Ani to ovšem není osvobození nebo zasvěcení do Kristovy
hierarchie.
Konečně existují ještě magické obyčeje a systémy Východu, často
zcela negující veškerá hmotná a osobnostní hlediska, které ovšem
právě tak málo mohou vést k osvobození.
Ačkoli člověk bydlí v pokaženém chrámu a musí stavět nový,
chce-li dosáhnout osvobození, musí ještě ten starý chrám, který
je prozatím jeho jediným majetkem, přijmout jako základnu.
V tomto dialektickém chrámu a skrze něj musí stavět nový chrám
a s ním pracovat.
Kristus proto nepokládal za ponižující “vzít na sebe úlohu služebníka”, a svým životem, vycházejícím z dialektické osobnosti,
nám ukázal cestu osvobození. Pracovníci duchovní školy jdou jako
následovníci Krista touž cestou. Také začínající laik musí rozpoznat
svůj skutečný stav, přijmout jej a uvést starý chrám do takového
stavu, aby přírodní síly mohly klást co nejmenší odpor. Proto je
určitá reforma života nepostradatelná, musíme ji však vidět jen
jako samozřejmou podporu velkého cíle.
Prozatím člověk vlastní starý chrám jako jediný prostředek, aby
se prosadil v tomto světě, včetně všech omezení, bolestí a smutku,
které jsou s tímto vlastnictvím spojeny. Musí tedy pohár svého
dialektického lidského bytí vypít až do poslední kapky.
47
VI
INVOLUCE – EVOLUCE
To, o čem jsme dosud pojednali, přivedlo čtenáře možná k poznatku, že stezka, která vede k zasvěcení, je nesmírně obtížná. Proto
si pochopitelně také často povzdechne: “Nevěděl jsem, že je to tak
těžký a složitý úkol.” To nám připomíná stísněnou otázku učedníků:
“Pane, kdo potom může být blažený?” Naše pozornost se pak také
obrátí k onomu místu v Kázání na hoře, kde Kristus povzbuzuje
učedníky: “Projděte úzkou branou.” Nato následují slova: “…těsná
je brána a úzká je cesta, která vede k životu, a málo je těch, kteří ji
najdou.”
Všechny tyto povzdechy nám ukazují, jak hluboko člověk
zabředl v bažině tohoto přírodního řádu.
Toto zabřednutí označovali staří, teosoficky orientovaní filosofové
jako involuci, sestup do hmoty. Z toho se pak vyvozovalo, že nejnižší
bod zhmotnění byl dosažen a že lidstvo již několik století spěje
k evoluci, k vzestupu, zduchovnění, osvobození. Tato evoluce probíhá ve spirálách, a kdyby vám to snad nešlo dost rychle, tak je
zde ještě cesta zasvěcení. Pak to jde jako v rychlovýtahu. V tomto
ideovém okruhu se humanita, kultura, intelektualita, esoterické
zájmy apod. chápaly jako jev evoluce.
Tento způsob nazírání je však v naprostém rozporu se skutečností a vznikl z neznalosti či z druhé ruky chybnou interpretací
48
původní moudrosti. Vycházelo se z předpokladu, že v případě bezpodmínečné involuce musí existovat také bezpodmínečná evoluce.
Věřilo se, že celková involuce je velkou školou pro lidstvo, nesmírnou, Logosem zamýšlenou poutí, a že tato cesta musí dle Boží
vůle přirozeně opět vést k evolučnímu návratu domů. Klesání do
hmoty se dělo z vůle Boží a z vůle Boží bude následovat vzestup
z hmoty. Takové byly představy o vývoji lidstva. Na původní svět
čistých, panenských duchů se pohlíželo poněkud spatra, neboť tyto
entity prý ještě neučinily krok k involuci. Nebyly tak statečné jako
my; zůstaly doma, a my jsme byli již tak daleko…
Ano, to souhlasí, jsme daleko… vzdáleni, ale většině slepých
není ještě jasné, v jakém směru jsme se vzdálili. Vydání této knihy
sleduje mezi jiným cíl, vtisknout čtenáři do vědomí skutečný stav,
v němž se nacházíme, a tuto málo lichotivou a někdy velmi trpkou
realitu vrýt hluboko do jeho mozku, aby to v něm vyvolalo dalekosáhlé rozhodnutí, které by bylo výchozím bodem k absolutnímu
životnímu obratu.
Neexistovala bezpodmínečná involuce, a neexistuje ani bezpodmínečná evoluce!
Musíte si zvyknout na myšlenku, že naše involuce mohla být
pádem, hříšným pádem, následkem katastrofy. Univerzální učení
praví, a bádání to potvrzují, že se opravdu jedná o pád, o skutečné
svržení do strašné hloubky. Všechna světová náboženství se o tomto
pádu zmiňují a shledáte se s ním ve všech jimi inspirovaných
mýtech a legendách i v různých filosofických systémech z druhé
a třetí ruky, které z nich vznikly.
Svět původních čistých, panenských duchů skutečně existuje.
Avšak entity, které se v něm nacházejí, nejsou panenské co do
poznání, zkušeností a duchovního vývoje, nýbrž jsou nedotčeny
hříchem, krystalizací a smrtí!
49
Svět panenských duchů je původním, v Božím plánu obsaženým
světem lidí. Je to Boží řád, Boží nebeské království. (Nezaměňovat
s “nebem” exoterických křesťanů, ani s “letní zemí” spiritistů,
k čemuž se ještě vrátíme, až budeme pojednávat o “zrcadlové sféře”.)
Tento svět leží v jednom z polí našeho planetárního kosmu, který
má sedm oblastí bytí, v úhrnu tvořících obrovskou kouli. Náš svět
je jedním z těchto sedmi polí.
Původní lidský svět je oblastí věčné nádhery. Lidstvo tam v naprosté poslušnosti plní Boží plán, který je základem světa a lidstva.
Poslušností se zde nechápe slepé následování nebo umrtvující
disciplina, ale dobrovolná a uvědomělá spolupráce v láskyplném
svazku s Bohem. V tomto spojení je veškerá lidská dynamická vůle,
v níž je potenciálně přítomen Boží oheň, sladěna s Boží vůlí.
V tomto stavu bytí člověk naprosto v žádném ohledu nepotřebuje svou schopnost vůle ani experimentálně, ani spekulativně, ani
forsírovaně. Zkuste si tento stav představit: člověk plně vlastní své
původní božské schopnosti, takže může vyslovit tvůrčí slovo: “Praví, a ono jest; rozkáže, a stane se.”
Tyto schopnosti jsou dokonalé, pokud se mohou rozvíjet v rámci
láskyplného spojení s Bohem, vedené jakoby Boží rukou. Jakmile
by však někdo chtěl těchto schopností využít experimentálně,
spekulativně nebo forsírovaně, následovala by katastrofa, která by
se rozšířila na celé Universum. Dnes vidíme, jak se před našima
očima uskutečňuje nové drama tohoto druhu, protože člověk
v experimentálním, forsírovaném sebeprosazování vztahuje ruku
po kosmických stavebních látkách a štěpením atomu se pokouší
tyto kosmické energie podřídit svým svévolným cílům. Uplatňuje-li
člověk svou vůli tak nevědomě a popírá-li jakoukoli kosmickou
spojitost, podobá se dítěti, které si hraje s granátem. Pokud to
nahlédnete, můžete porozumět něčemu z oné katastrofy, která nás
postihla při hříšném pádu. Člověk začal své božské tvůrčí schopnosti
50
užívat svévolně, experimentálně a forsírovaně. Tím se lidská vůle
stala bezuzdnou; svobodná vůle byla zneužita a rozpoutané síly se
vymkly lidské kontrole.
Posvátné knihy praví: “Bůh neopustí dílo svých rukou.” Musíme
však uvážit, že se to týká nejen nás, ale celého Stvoření. V důsledku
lidské revolty tedy muselo být chráněno také Stvoření (svět, lidstvo,
Universum atd.). Proto byl rozsah působnosti člověka omezen. Byla
mu však ponechána možnost návratu do původního stavu, pokud
uzná nutnost dobrovolné poslušnosti vůči Boží vůli a bude podle
ní také žít.
Lidstvo bylo z nebeského světa vyhnáno nikoli z trestu za hřích,
za revoltu, které se dopustilo, ale na ochranu všeho stvořeného
a také na ochranu člověka před ním samotným. Tak začala involuce,
sestup do hmoty. Nestalo se tak tedy ve smyslu jakési poutní cesty,
obsažené v Božím plánu za účelem nasbírání zkušeností, nýbrž
jako důsledek kosmické revoluce. Involuce byla nutná kvůli ztracenému synovství, kvůli úmyslnému porušení věrnosti.
Proto samozřejmě není evoluce bezpodmínečná, tak jako nebyla
bezpodmínečná involuce. Bylo totiž mnoho entit, jejichž existence
zůstala díky dokonalé poslušnosti vůči svobodnému láskyplnému
svazku s Bohem v původní životní oblasti zachována, a které tak
vytvořily jádro lidské hierarchie.
Avšak pro ty entity, které se podílely na úpadku, byla nyní involuce
bezpodmínečná, protože se vzepřely božskému zákonu a nevyužily
ani jediné příležitosti k návratu.
Bezprostředním následkem pádu byl nejprve izolován lidský duch,
jako vše dynamizující jiskra. Revoltující člověk měl ochromená
křídla a zřítil se z nebe.
Involvující lidstvo bylo přesazeno nyní do oblasti, v níž muselo
zakusit, že se jeho božský stav stal polobožským. V univerzální
51
filosofii se tento nový stav označuje jako “přesun vědomí z duchovní
postavy do duševní postavy”. Vědomí se spojilo s krví.
Když i v tomto novém stavu člověka bujela dál jeho neblahá
bezuzdná vůle, pokračoval božský nouzový plán involuce v nižší
sféře mnohem pronikavěji: člověk na této nyní definitivní involuční
cestě ztratil svou původní postavu.
Tím, že mu byla odňata nebeská osobnost, ztratil duch své božské schopnosti a síly, své božské životní síly. Nadále bylo člověku
ještě ponecháno pouze vědomí biologického, živočišného druhu,
jakýsi zdánlivý lidský stav, aby ve svém novém přírodním stavu
mohl škodit výlučně jen sám sobě.
Tento involuční proces začal se základem pro zcela novou,
nebožskou osobnost. Každá stará, esoterická filosofie začíná svůj
popis lidské pouti tímto stadiem klesání.
V době saturnské vzniklo jádro nového látkového těla,
v době sluneční jádro nového životního těla,
v době měsíční jádro nového astrálního těla,
v době zemské jádro nové schopnosti myšlení.
Celý tento proces je nyní ukončen. Člověk vlastní osobnost,
tělesnou postavu, která však nebyla v Božím plánu zamýšlená.
Byla mu darována, aby na této bázi mohl najít cestu zpět.
V této osobnosti má sice určité vědomí, ale nikoli tělesné vědomí
v původním stavu, nemluvě pak o skutečném duševním nebo
duchovním vědomí.
Je na tvrdých skalách tohoto světa připoután řetězy, které si sám
ukoval. S posledními slabými stopami svobodné vůle, která byla
lidem ponechána, řádí zde jak démoni, vynalézají technická monstra, znásilňují všechen přirozený život, zneužívají se navzájem,
a tak dovršují všeobecnou degeneraci této sféry.
Chápete nyní, že taková osobnost nemůže být duchovní školou
přijata, že regenerace této osobnosti není možná, protože je
52
výsledkem degenerace původního člověka? Poznáváte, že cesta
zpět musí být jiná, totiž cesta výměny osobnosti? To znamená
neutralizaci produktu degenerace a současnou regeneraci původního člověka.
Evoluce tedy není bezpodmínečná, nýbrž závislá na rozhodnutí
a činu. Musí se ještě mnohé stát, než se, pokud jde o člověka, bude
moci opět hovořit o evoluci.
Avšak “Bůh neopustí dílo svých rukou”. Univerzální učení sestupovalo s Adamem dolů; je to Kristova hierarchie a její působení na
svět a lidstvo. Svědčí o tom světová náboženství a celá řada proroků
i pracovníků.
Ti všichni působí na pravzpomínku člověka, apelují na ni. Tuto
vzpomínku na původní existenci si člověk po svém pádu uchoval.
Pud života v látce je však u většiny lidí tak silný, že vzpomínka
zapadla hluboko do podvědomí. Dokud tomu tak je, dá se sotva co
pro někoho udělat. Jakmile si však člověk svou schopnost vzpomínky uvědomí, může v něm uzrát rozhodnutí povstat od koryta
s mlátem a vrátit se ke svému Otci.
V této fázi se ho dotkne duchovní škola a začíná stadium početí,
to znamená, že působením benedictio je rozsévána setba na poli.
Ale ani při tom nenastává žádný neodvolatelný vývoj. Podobenství
o rozsévači o tom důrazně přesvědčuje. Kandidát musí pracovat se
silným, intenzívním zájmem. Vyžaduje se od něho plná spolupráce a neustálé úsilí. Proto také touto knihou nenabízíme žádné intelektuální zotavení, ale chceme pomoci, aby vzešla Boží setba.
Tato setba je síla, možnost vývoje, kterou nenajdete ani
v představě o pravém člověku pohrouženém do mrtvolného spánku,
ani ve zkaženém vědomí já. Je to dar hierarchie, která v síle Krista
uzavírá s kandidátem krevní spojení. Jeho spontánní reakcí na tento dotek (ke které je mu spolu s dotekem také darována síla) se
53
může sémě vyvíjet. Stadium početí tak přechází v embryonální
stadium, v němž je položen základ pro novou nebeskou osobnost.
V míře, v jaké se tento základ realizuje, se v člověku probouzí
duše a duch a počínají v něm hovořit. Požadavek nového života,
který se tím v žáku probudí, jej vede k mnohostrannému konfliktu,
k hluboké krizi v jeho bytosti. Síly nového života, které se v něm
rozvíjejí, napadají totiž až do základů jeho pozemskou osobnost.
A protože tělo a krev nemohou zdědit království Boží, musí žák
vykonat nad vlastní pozemskou bytostí soud a důsledně prosadit
proces rozlomení svého já. Pod neustálým vedením benedictio nyní
započíná intenzívní působení, vlastní proces zásadní přeměny. Tento
proces má mnoho hledisek a vyžaduje neustálou, vytrvalou a stále
hlubší orientaci; musí být odkryta zcela nová oblast vědění a života.
Ukončeme tuto kapitolu upozorněním, že pro kosmos existuje
podle Božího plánu bezpodmínečná evoluce a že v souvislosti s tím
je čas nám vyměřený omezen. V božském nouzovém plánu je
obsažen vývojový program ku prospěchu padlého lidstva, jehož
zřetele na sebe zákonitě navazují.
Tak nyní nastala nová doba, čas sklizně této periody. V této nové
době, jejíž trvání je omezené, se musí člověk rozhodnout. Člověk,
který má pravzpomínku, stojí teď před rozhodnutím, zda se chce
jako ztracený syn vrátit k Otci.
Pamětlivý Kristova napomenutí: “Beze mne nemůžete dělat nic”,
musí poznat, že bez Kristovy hierarchie nic nedokáže, neboť tato
do něj musí vložit sémě obrody. Dále musí počítat se skutečností,
že pád lidstva ani teď ještě nemusí být u konce.
Hrozí nová katastrofa, protože člověk ve svém vytrvalém, zaslepeném a svévolném snažení vztahuje ruce po kosmických stavebních látkách a atomovým štěpením si je chce podmanit pro své
sebeprosazující účely. Tím se porušuje dosavadní kosmická rov-
54
nováha a život na této Zemi se ve své dnešní podobě stává nemožným.
Nechť je pro vás nevyhnutelně pokračující úpadek pozemského
lidstva další pobídkou, abyste se svým rozhodnutím a činem z něho
vymanili.
55
VII
KOLO ZROZENÍ A SMRTI
Skutečnost, že dnešní člověk patří k oné části lidstva, která procesem involuce klesla do hlubší vrstvy naší zeměkoule, nás staví před
četné konsekvence.
Tou nejvýznamnější konsekvencí je, že člověk může na stezce
transfigurace vystoupit opět do původní lidské životní oblasti. Bible
to nazývá znovuzrozením z vody a ducha, což znamená znovuvybudování nebeského těla zcela nové, nepomíjivé osobnosti. Tato
cesta vede, jak již bylo vysvětleno, zásadním obratem na základě
pravzpomínky a královským uměním stavby a zasvěcení zpět do
domu Otce.
Nyní jde o to, probudit v lidstvu pravzpomínku, neboť bez ní
nemůže vzniknout touha po návratu. Je-li vzpomínka probuzena,
potom je zapotřebí ji uspořádat a probádat stav, v kterém se člověk v
současné oblasti života nachází. Pomocí probuzené vzpomínky
musí totiž dospět k objektivnímu porovnání toho, co je nyní a co
bylo kdysi a zase musí být. Vznikne-li takové jasné poznání, je
možné přijmout rozhodnutí k zásadnímu obratu a uskutečnit je.
A na této pevné základně může být započata stavba a dá se očekávat
zasvěcení.
Jestliže se nyní, když máme přehled o tomto průběhu vývoje,
postavíme na půdu skutečnosti, pak se musíme nejprve omezit na
následující úkoly:
56
1. probudit u začínajícího kandidáta pravzpomínku tím, že k němu
budeme stále znovu hovořit o Otcovském domě a stejně tak
i o Univerzálním učení;
2. pomáhat mu a pobízet ho, aby s objektivní upřímností zkoumal
současný stav jak ve vlastním, tak i ve všeobecném lidském
životě;
3. zásadní obrat nechat dozrát k průlomu.
Stavba a zasvěcení, které nato následují, zůstávají pro něho prozatím
spekulacemi. Teprve až když je na tyto procesy připravený, jeho
zralá vnitřní sebeautorita jej uschopní, aby také tuto část “cesty
zpět” rozpoznal jako pravou a správnou a s jistotou se po ní vydal.
Pokus vynutit si tuto cestu spekulativním způsobem by znamenal
nový pád a stav dotyčného by se stal ještě povážlivějším, než už
beztoho je.
Již dříve jsme vám vysvětlili, že pádem naše lidstvo kleslo do hlubší
vrstvy naší zeměkoule, než bylo předtím. Objasnili jsme, že
poměry a zákony v naší životní oblasti jsou dialektické, zatímco
dříve, v kdysi námi obývané vrstvě, byly statické.
To znamená, že vše na tomto světě podléhá procesu vzniku,
rozkvětu a zániku, neboť všechny vlastnosti se neustále proměňují
ve svůj protiklad. To je signaturou světa času, proměnlivosti,
dočasnosti a pomíjivosti; je to svět, v němž panuje neustálý rozklad. Svět statiky je naproti tomu věčným, neměnným bytím, světem absolutní svobody vázané jen na Boha, nebeskou královskou
říší.
Dialektická oblast světa je zároveň kletbou i milostí.
Kletbou, protože tu není nic trvalé, vše přichází, vše odchází;
protože dobro a zlo se zde udržují v rovnováze, jedno neustále
přechází v druhé; protože vše je tak zcela beznadějné a bez vyhlídek.
57
Milostí, protože díky této nestálosti nemůže v člověku nic věčně,
natrvalo zkrystalizovat; protože nestálost vždy znovu zruší zlo, které
způsobil, a tím udržuje padlé lidstvo v koloběhu.
V této souvislosti musíme zkoumat ještě jiné dva přírodní zákony,
totiž smrt a mikrokosmickou reinkarnaci, tyto dva blahodárné nouzové zákony, typické pro dialektickou povahu naší životní vrstvy.
Příčinou smrti je nevyvážený proces látkové výměny; obnovování
buněk již není s to udržet krok s jejich opotřebováním. Je známo,
že organismus se v průběhu sedmi let celkově obnovuje. Ukazuje
se však, že natrvalo je to příliš pomalé. Spotřeba sil překračuje
jejich doplňování, opotřebení je rychlejší než obnovování, takže
člověk musí v důsledku nějaké nemoci a ubývání sil zemřít. Pomocí eugeniky je sice možné dobu života trochu prodloužit, ale smrti
nelze uniknout.
Existuje dosti rozšířená myšlenka, že člověk, když zemře, jde do
svého věčného domova. To je však mystifikace. To je naprosto mylné.
Jako každá jiná vrstva, skládá se i dialektická vrstva ze dvou
polovin neboli sfér: z pozemské sféry a z onoho světa, rozděleného
na nebeské a pekelné oblasti. Při smrti se forma lidského zjevu
rozpadne. Mrtvé látkové tělo zůstává v pozemské sféře a s ním
i krevní neboli pozemská duše a životní neboli éterické tělo. Struktura
vědomí a duše odchází se zbytkem tělesné formy, tedy s vyššími
étery, astrálním tělem a schopností myslet (mentálním tělem) do
určeného místa pobytu v přechodné oblasti, do nebeské nebo
pekelné sféry. Po kratší nebo delší době na onom světě se astrální
tělo a stejně tak i schopnost myšlení rozplynou. Zbude jen struktura
vědomí a duše, a pak ještě několik praatomů z každého těla, v nichž
se uchovává esence života jako sklizeň zkušeností.
Když se takto mikrokosmos vyprázdnil, musí na nátlak samovolně rozpoutaných sil, nahromaděných v aurické bytosti (zvané
Lipika) jako karma mikrokosmu, přijmout v jevovém poli novou
58
smrtelnou osobnost. Mikrokosmos je tak znovu přitažen pozemským principem bytí, a aby získal novou osobnost, spojuje se
s budoucím rodičovským párem. Tato osobnost se rodí v pozemské
sféře a během tohoto procesu se také spojuje s krevní duší svých
mikrokosmických předchůdců.
Tak začíná nový pozemský život ve spojení s minulostí. Začíná
nová otáčka kola směrem dolů, cesta k hrobu opět jednou započala.
Tak je člověk, mikrokosmos, připoután ke vzniku, rozkvětu a zániku
v nepřetržitém, zákonitém, snad tisícinásobném opakování, bez
vyhlídky na vysvobození.
Jak může být z tohoto kola vysvobozen? Nikdy – leda, že by si
vzpomněl na své ztracené synovství, odhodlal se k návratu a podrobil
se již mnohokrát zmíněnému procesu transfigurace, přeměny osobnosti. Pak bude z kola osvobozen. Ne dříve, ne později.*
Jakmile se člověk zdržuje v pozemské sféře a vlastní tedy vědomí,
duši a tělo, potom v něm v nezkrotném víru působí všechny síly
a protisíly této vrstvy, totiž:
síly z nejvyšší vrstvy, sféry žáru, síly Kristovy hierarchie;
takzvané nebeské síly ze zrcadlové sféry, tedy z nebeské sféry
onoho světa;
pekelné síly a
vlastní lidské síly.
Člověk je tak doslova držen v zajetí střídavé hry dobra a zla. Dobro
a zlo ho ovlivňují. A protože se sám skládá z dobra a zla, je vnitřně
rozpolcený. U mnohých převládá zlo, aniž by mohlo být zcela
umlčeno dobro. U jiných převládá dobro, aniž by však mohlo být
zcela umlčeno zlo.
* Viz především v knize Jana van Rijckenborgha Přicházející nový člověk,
I. díl, kap. 18. Rozekruis Pers, Haarlem, 2000.
59
Povzdech Pavla: “…neboť, co chci, to nečiním, a co činím, to
nechci”, hovoří v této souvislosti jasnou řečí. Tak se člověka zmocňuje neklid a únava, tak bojuje a je vyčerpán. Kdyby ho nevysvobodila smrt, klesal by, bez možnosti záchrany, stále níž. Smrt je sice
“žoldem hříchu”, následkem lidské existence v tomto přírodním
řádu, ale skrze ni se konkrétně dokazuje božská milost, provázející
padlého člověka. Nepomíjivé praatomy a působení hybných sil rozpoutaných v minulosti nutí vyprázdněný mikrokosmos nastoupit
cestu ke zjevení nové osobnosti a získat tak novou možnost probuzení.
Když člověk odloží zkrystalizované látkové tělo spolu s nejhrubší
částí životního těla, svého éterického dvojníka, a krevní duše se
oddělí od duševní postavy, je podle zákona, že stejné přitahuje stejné, přitažen oblastí, která je shodná s jeho vnitřním vibračním stavem. V přechodné oblasti si svůj stav bytí uvědomí a pak, jak již
bylo řečeno, přechází do odpovídající nebeské nebo pekelné oblasti.
Usilovat zde na zemi o dobro a potírat a ošklivit si zlo má tedy
obrovský smysl. I když tím člověk nedosáhne absolutního cíle,
přesto je jeho vibrační stav rozhodující pro jeho pobyt na onom
světě! Zdržuje se pak výlučně mezi bratry a sestrami a může tam
jako bytost hledající světlo a pravdu pokračovat ve své službě
lidstvu za mnohem lepších podmínek.* Mocnosti pekelné sféry
nás tam nemohou bezprostředně ovlivňovat a brzdit, neboť jejich
vibrační klíč nedovoluje, aby se k nám přiblížily.
Stejně tak je velmi důležité být na onom světě ve vědomém
stavu, ve stavu vědomé bdělosti. Tento stav závisí na stavu duševní
* Když se však člověku podaří za jeho života najít cestu k jedinému, absolutnímu dobru, pak si může již zde, osvobozen od onoho světa, zajistit přístup
do vakua Šambaly nebo ještě vznešenější vývoj (viz Přicházející nový člověk).
60
struktury, tedy na kvalitách duše, které se vyvinuly pozitivně dobrým životem. Je-li – v rámci dialektických omezení – k dispozici
dostatečná duševní kvalita jako výsledek pravdivého a dobrého
života, vyvine se pak na onom světě silné vědomí bytí.
Tak také existuje mnoho černé duševní kvality, která je výsledkem
vědomě špatného života. Také v tomto případě se na onom světě
vyvíjí silné vědomí bytí. Toto černé vědomí bytí může být u velmi
špatných entit tak dynamické, že již nenajdou možnost k projevu
osobnosti a jsou ze sfér pozemské vrstvy vypuzeny. Bible tento
stav nazývá: “Být uvržen do nejtemnější temnoty.” Schopnosti projevu těchto entit jsou, jak se předpokládá, zničeny a jejich jiskra
Ducha se naprázdno vrací k původnímu zdroji.
Je ovšem také mnoho lidí, kteří vedli čistě biologický život, život,
který není vysloveně ani dobrý ani špatný. Skutečně se o nich nedá
nic říci. Je to život průměrného člověka. Tito lidé mají málo duševní
kvality, a proto si na onom světě nemohou udržet vědomí bytí po
delší dobu. Velmi brzy upadnou do stavu nevědomí a jejich duše
vyprchává. A protože je žeň života, kterou přinesli mikrokosmu, zcela
nepatrná, naléhá kolo života k rychlému projevu nové osobnosti. Takové mikrokosmy potřebují velmi mnoho pozemských životů.
Protože je člověk na onom světě vlastně zmrzačený, neboť
nevlastní úplný organismus, a protože se nadále musí regenerovat
zdola, jsou všichni obyvatelé onoho světa nuceni vrátit se do pozemské sféry; nebeské tělo totiž může povstat jenom znovuzrozením
z úplné tělesné postavy.
Pobyt na onom světě, mikrokosmické zpracování životní žně,
trvá (s mnoha výjimkami) asi 600 – 700 let. V průběhu takové
doby se stav ve hmotě natolik změní, že se otevírají zcela nové
zkušenosti a zcela nové možnosti. Člověk, mikrokosmos, se mezitím na onom světě naučil mnoha lekcím a případně se z obyvatele
pekla stal obyvatelem nebes.
61
Všeobecně se dá říci, že při normálních porodech je dítě darem
z nebeské sféry, je však zatíženo svou karmou. Jinak je tomu ovšem,
když k početí došlo z bezuzdné vášně, bez touhy po dítěti, v opilém
stavu nebo jiném opojení nebo v šílenství. Akt početí je totiž formou magie a dojde-li k němu v takovém extrémně nesvatém stavu, mohou se se semenem spojit pekelné entity.
Nakonec ještě slovo o duši krve. Řekli jsme, že po smrti zůstává
látkové tělo a nejhrubší část jeho protějšku, éterického dvojníka,
na tomto světě. Totéž se týká také krevní duše. Co se tím rozumí?
Duší krve je duch, živé jádro krve, které drží pohromadě celou
tělesnou postavu. Po smrti se duše rozštěpí. Vyšší hledisko vědomí,
neosobní duše, společné živé duševní jádro všech dialektických
životů, odchází na onen svět. Nižší hledisko vědomí zůstává zde.
Je to nižší jádro duše právě ukončeného života. “Nižší jádro” neznamená “špatné jádro”, ale osobní duši, krevní jádro osobnosti, pana
X nebo paní Y.
Tuto krevní duši je možné vnímat jako oblak se světelným
jádrem. Při soustředění se na něj často nabývá tvaru dřívější lidské
postavy. Tato skutečnost je příčinou mnoha mystifikací, jejichž obětí
se stávají spiritisté.
Krevní duše obsahuje všechny hodnoty života zesnulého, dobré
stejně jako špatné, které se často přenášejí jako pokrevní dědictví
na ty, kdo jsou duchem spřízněni. Takové dědictví lze přijmout
vědomě, ale může také nevědomě ovlivňovat mnoho lidí, rodinu,
národ nebo rasu, neboť krevní duše stejného druhu mají tu vlastnost,
že se spojují.
Na tom se zakládají “nauky o krvi” a četné staré náboženské
zvyky a tradice, mezi jinými kult předků, který se u některého národa může projevovat velmi osobitě. Duchovní pokrevní svazky
mohou působit velmi intenzívně.
62
VIII
MIKROKOSMICKÁ REINKARNACE
Jak jsme již v předchozí kapitole vysvětlili, dialektická vrstva se
skládá ze dvou sfér, a sice z pozemské sféry a z onoho světa. Člověk
není smrtí vysvobozen z dialektické vrstvy, pouze přechází z jedné
sféry do jiné. A jako je jisté, že člověka v hmotné sféře dostihne
smrt, tak jej (tzn. mikrokosmos) také vývoj ve druhé sféře nutí
přijmout novou osobnost, protože na onom světě má k dispozici
jen neúplný organismus. V esoterických kruzích se v této souvislosti
obvykle hovoří o reinkarnaci nebo novém vtělení a tím se sugeruje, že existuje něco jako pokračování života po smrti. Naprosto
neprávem!
Můžete říci, že jste znali minulý život? Nemůžete! Když zemřete
dle své přirozené podstaty, celá vaše osobnost se časem rozplyne
a k vyššímu Já, k aurické bytosti, se vrátí pouze základní princip
ohně, který vám dal život. Tak jako se během několika málo dnů
rozplyne bytost psa, totéž se, jen za poněkud delší období, stane
s člověkem, setrvá-li u této přírody.
Je tedy snad možné říci, že vyšší Já znalo předchozí bytí? Ne.
Existuje jen jednou! Jeho bytí započalo za úsvitu nesvatosti
a pokračovalo nesčetnými přeměnami a střídáním postav až do tohoto
okamžiku. Vyšší Já, aurická bytost, je slepá, vpřed pudící síla, zosobnění silové struktury, která se vymkla vedení a jejíž výsledek –
planeta uvnitř mikrokosmu, tedy zjev člověka – je vždy znovu zničen.
63
Není to tedy žádná reinkarnace, nové vtělení osobnosti. Ze smrtelné duše nezůstane po smrti nic. Smrtelná duše, vaše bytost já, se
dokonale rozplyne. Z vás, coby smrtelné duše, nezůstane nic. Jako
se hmotné tělo přemění v prach a popel, tak také zanikne smrtelná
duše: “Duše, která hřeší, musí zemřít.” A jestliže něco zemřelo,
pak je to v tomto smyslu absolutně mrtvé.
Jedině když se znovuzrozením z vody a ducha, tedy transfigurací,
vaše duše stala nesmrtelnou, můžete se případně, pokud vás bude
možno použít, dobrovolně zrozením vrátit, abyste pracovali na
velkém, nikdy nekončícím spásném díle Univerzálního bratrstva
ve službě celého lidstva. Proces zrození však potom probíhá jinak.
V této souvislosti se může naskytnout otázka, co je míněno
kolem zrození a smrti. Působení tohoto kola zrození a smrti
můžete porozumět jen tehdy, pokud je budete vidět v souvislosti
s celým mikrokosmem. Spokojíme se s tím, že vám připomeneme,
že se mikrokosmos vždy znovu vyprazdňuje, protože jeho duševní
podstata a jeho osobnost jsou smrtelné. Mikrokosmos tak neustále
jako v otáčkách kola bloudí v přírodě smrti a musí do svého
systému vždy znovu přijmout duši, smrtelnou duši. To se děje tak
dlouho, až jednou, skrze jednu takovou duši, je možné znovuvytvořením původní jednoty ducha, duše a těla, procesem transfigurace, regenerovat mikrokosmos k jeho původní, Bohem
zamýšlené slávě.
Nakonec bychom chtěli ještě dodat, že gnostikovi jsou tyto věci
jasné a zřejmé, a sice vzhledem ke skutečnosti, že vývojová cesta
Gnose vede k vyššímu dobru, k vědění z první ruky. Jen bezprostřední vědění z první ruky zde působí osvobodivě. Základnu pro
to musí tvořit rozumově-mravní, filosofické poznání a čistá,
praktická religiozita činu.
Gnosticko-esoterické bádání ostatně dokonale dokazuje pravdivost
toho, co bylo popsáno. Reinkarnace, opětné ztělesnění mikrokosmu
64
prostřednictvím smrtelné osobnosti je skutečností! Zkušený gnostik
může celý ten mikrokosmický reinkarnační proces sledovat. Je to
nouzový zákon, následek našeho pádu. Je to tvrdý, ale přesto velmi
milosrdný zákon, protože člověka udržuje v projevení a staví ho
před úkol, který není příliš těžký.
Konstatovali jsme také, že se vezdejší život v důsledku porušeného procesu látkové výměny nedá udržet. Opakované upadání do
smrti svědčí o tom, že člověk velký úkol, kvůli kterému je zde na
zemi, dosud nezvládl a že ještě s regeneračním procesem nezačal.
Lekci se musí naučit zde, protože jen tady je mu darována úplná
trojnásobná tělesná postava z vědomí, duše a těla. V tomto stavu
musí být vybudováno nové nebeské tělo, neboť staré tělo je systémem, s nímž musí být vytvořeno nesmrtelné tělo. Regenerační
proces musí být tedy započat tam, kde došlo k poškození.
Proto je člověk, to jest mikrokosmos, připoután na kolo. Proto
po smrti následuje vždy nové projevení osobnosti. Proto je každé
projevení osobnosti pro mikrokosmos novou možností osvobození.
Teprve až se člověk naučí stavět své nebeské tělo a bude v tom
dělat pokroky, nastane jednou okamžik, že bude od kola osvobozen.
Pak bude jeho umírání vzkříšením v Království nebeském, v Božím
řádu, a nikoliv přechodem do jiné sféry dialektické vrstvy, která
v nejlepším případě znamená ještě jeden transit před jeho vstupem do skutečné svobody v Božím řádu.
Taková transmutace v těle může být tak dokonalá, že už se
skutečně nedá mluvit o smrti. Bible to vyjadřuje takto: “A Bůh
ho vzal k sobě”, jak se to například říká o Mojžíšovi, Eliášovi
a Henochovi.
V mezifázi procesu transmutace získáváme vědomí ve dvou
tělesných postavách, nové a staré vědomí.
Všichni vysvobození se podílejí na Říši světla. Jsou vykoupeni
procesem “prvního vzkříšení”, jak to nazývá Bible, a “druhá smrt
65
jim už nemůže ublížit”. “Druhá smrt” poukazuje na nadcházející
konec této dialektické periody a na to, že přichází nový Den zjevení,
který způsobí oddělení pionýrů a těch, kdo zůstanou pozadu,
a přinese nový Kristův impuls.
Všechny mikrokosmy, které nemohou mít na prvním vzkříšení
ještě podíl, zůstanou vázány na zákon reinkarnace, stejně tak jako
na další nouzový zákon, zákon karmy, zákon příčiny a následku,
který učí: “Co zaseješ, to sklidíš.”
To znamená, že následující život osobnosti logicky a vědecky
navazuje na tento život. Co člověk začal, musí uskutečnit, co rozpoutal, musí přijmout. Nová fáze vezdejšího bytí začíná tedy tam,
kde minulá skončila. Nikdo nedostává příliš těžký úkol a každý
život přináší kromě břemene také schopnost a možnost. Existuje
sice spojitost s minulostí, ale zároveň se ukazuje cesta k vysvobození,
neboť i když se na minulosti nedá nic změnit, tak zákon karmy
přece jen ponechává otevřenou možnost správného použití
“v dnešku”.
Přesto je tento karmický zákon v jistém ohledu nemilosrdný,
neboť tíha osudu a vědomí údělu mohou na člověka doléhat natolik,
že naprosto ztratí odvahu. Pokud jde o nemožnost uniknout tomuto
nemilosrdnému zákonu, podávají si ortodoxní křesťanství a teosofie
ruku. Takové fatální pojetí působnosti zákona karmy způsobilo také
již velmi mnoho zla, neboť bralo lidem odvahu.
Tento zákon odplaty skutečně hlásají všechna světová náboženství,
i křesťanství. Je to logický zákon a jediná metoda, jak zdola přivést
člověka k tomu, aby rozpoznal svůj stav bytí. Ale tento zákon
nemusí být ve své působnosti vůči člověku nekonečný, neboť může
být zrušen a překonán jiným zákonem, zákonem odpuštění viny.
Rozpoznáte-li svůj stav bytí a dáte-li se stezkou regenerace, jak
ji ukazuje křesťanství, pak z vás může být tíha staletí, vina minulosti
sejmuta. Zákon karmy vás drží a váže, dokud sami vyvoláváte jeho
66
působení. Musí vás však uvolnit, jakmile se v souhlase s rozumem
a morálkou podřídíte zákonu odpuštění viny, za předpokladu, že tento
počin je zásadním životním obratem. “Obrácení” v ortodoxním
smyslu je mystifikací, emocionální aktivitou, která vzhledem
k zákonu karmy naprosto nemůže působit osvobodivě. Možnost
odpuštění viny spočívá ve vědeckém procesu, který uplatňováním
benedictio vyzařuje hierarchie.
Konečně je třeba ještě poznamenat, že reinkarnaci nelze
v žádném případě ztotožňovat s evolucí. Jak jsme již vysvětlili,
evoluce je individuální a podmíněná. S evolučním zákonem přicházíme do styku prostřednictvím gnostického křesťanství. Kristus
totiž svou obětí a skrze hierarchii Země a dialektickou osobnost
člověka připojuje nový prvek, čímž tyto získávají možnost odstranit
následky krystalizace a pak opět začít s evolučním procesem.
Osobní evoluce závisí tedy na vašem rozhodnutí a na vašich
životních činech v Ježíši Kristu. Karma potom již není osudovým
zákonem, neboť je Kristovou silou přemožena. To je ta nevýslovná
Boží láska v Kristu: On nás nouzovými zákony udržuje v projevení,
On potom přichází, aby nás vysvobodil.
Vysvobození však v žádném případě není automatickým procesem, jak jsme v těchto osmi kapitolách v dostatečné míře poznali. Je
to mnohostranný inteligentní proces, na kterém musí vědomě spolupracovat celý člověk. S ním stojí a padá velké dílo hierarchie.
Práce benedictio se tak dostává do pravého světla: je to práce
křesťanských zasvěcovacích mystérií.
Cílem těchto mystérií je umožnit mnohým hledajícím lidem první
vzkříšení a vytvořit jádro spolupracovníků v Kristových službách.
Lidstvo tedy musí spasit samo sebe. V tomto smyslu musíme rozumět slovům Pavla (Filipským 2/12): “S bázní a chvěním uvádějte ve
skutek své spasení.” Nikdo se konec konců nemůže dostat dál bez
toho druhého.
67
Zasvěcení je urychlenou evolucí, aby se takto získané hodnoty
mohly nasadit k dosažení velkého cíle, ke konečné spáse celého
lidstva. Člověk, který má tuto touhu, se může věnovat Královskému
umění. Stává se rosikruciánem – princem.
Abychom si na této cestě mohli vzájemně pomáhat, máme školu,
silové pole, v němž se z moci Kristovy hierarchie rozvíjí práce benedictio. Každý, kdo je vnitřně ochoten a schopen touto stezkou jít,
může ji nastoupit jako žák přípravného stadia přes mosty, které
jsou k tomu v našem díle vybudovány. Pocit, že toho není hoden,
jej nesmí zadržet. Nechť si kandidát vzpomene na slova Krista:
“... neboť moje síla je mocná ve slabých.” S tímto povzbuzením se
toho může odvážit každý vážný kandidát.
68
IX
SLOŽENÍ ZEMĚ
A DIALEKTICKÉHO ŽIVOTNÍHO POLE
Když se pokoušíme dát odpověď na otázku: “Jak vzniká planetární
kosmos?”, vnucují se ihned další otázky, jako: “Z čeho sestává
Stvoření? Co je to za matérii, s níž Tvůrce uskutečňuje svůj plán
zjevení?”
Podle Univerzálního učení je velký prostor, vesmír, naplněn
prasubstancí, zvanou též původní kosmická svébytnost. “Prázdný
prostor neexistuje,” říká Fama fraternitatis R.C.
Tato pralátka se ve viditelném prostoru skládá z atomů různých
prvků v nesloučeném stavu. Počet atomů je z hlediska naší schopnosti vnímání nekonečný. Velký počet prvků je přírodní vědě znám,
ale ještě větší počet je jí zcela neznámý.
Každý atom je mocností; v každém atomu je skryt mocný potenciál.
Můžete si to snad představit, uvážíte-li, že je to právě tato pralátka,
kterou se projevuje Logos, a že z této látky bylo vybudováno
a udržuje se celé Stvoření.
Každý atom vlastní schopnost záření, určitý akční rádius. S pomocí éterického vidění je možno akční rádius některých atomů vnímat. U jiných atomů se dá tento vliv záření zjistit jinak, jako
například u atomu rádia.
Naši chemici a přírodovědci jsou s to přirozenou vyzařovací
schopnost atomů využívat. Sloučením atomů různých prvků
69
dosahují úžasných výsledků a účinků. Stejně tak naši technici
dokáží pomocí kovů a různých energií, jež mají k dispozici, uskutečňovat pozoruhodná díla.
Přesto doposud neexistuje člověk, který by dokázal uvolnit
skutečné síly atomu, celý atomový potenciál. Nikdo nerozumí
umění atomového štěpení v celém jeho rozsahu. Bohudík! Satanská
povaha dnešního člověka by v téže hodině učinila božské Stvoření
nemožným.
Stará okultní věda praví: “Hmota je zkrystalizovaný Duch; pralátka
či prasubstance, původní kosmická svébytnost, je zkrystalizovaným
Duchem, který se projevuje v různých prvcích.”
Toto tvrzení je však svou všeobecností příliš neurčité a není
správné; vznik prapůvodní kosmické svébytnosti je zatím ještě
tajemstvím. I když člověk něco ví o složení atomu, o vzniku atomů
neví dosud nic. Můžeme sice říci: Duch používá pralátky, aby se
v ní podle určitého plánu, podle určité ideje vyjádřil. Tvůrčí plán
Ducha v ní nabývá tvaru.
Pralátka, tedy to, z čeho vše vzniká, se v rozličných starých
filosofiích označuje jako voda, jako pravoda. Křesťanství v této
souvislosti hovoří o “živé vodě”. V mytologii vystupuje Neptun,
Bůh živé vody, ozbrojen svým trojzubcem (který symbolizuje tři
Boží tvůrčí síly) z živé vody jako zasvěcovatel a jako vůdce do
absolutního božského stavu bytí.
Jakmile nějaká božská entita nebo božská hierarchie provádí
určitý plán Logosu, naplňuje se ono staré slovo: “Boží duch se
vznášel nad vodami.”
Pak se určitá prasubstance, v níž jsou obsaženy všechny prvky,
začne koncentrovat, zhušťovat. To je začátek planetárního kosmu.
Podle určité chemické formule (která je v souhlase s plánem Stvoření pro každý kosmos jiná) nastane v jádru masy prasubstance,
70
potom, co dostatečně zhoustla (také stupeň zhuštění je vždy různý),
částečné atomové štěpení. Po obrovské explozi se tak vyvine
nesmírný žár, děsivý oheň: jediná planoucí síla.
Tento souhrn rozpoutaných sil však není katastrofou, která se
vymkla vedení, nejedná se o žádné zkoušení, experimentování, je
to řízený proces ve velké kovárně světa. Celý proces je dokonale
ovládán!
Podle určitého principu započne nyní rotace, která byla patrná
již během zhušťování masy. Projevují se nejrůznější vztahy mezi
pevnými látkami a plyny, mezi silami a mocnostmi. Zrodil se
planetární kosmos, budoucí pole vývoje velkého počtu entit. Neptun
pronesl své tvůrčí Fiat.
Takový kosmos nemůže být nikdy zničen ani nemůže zaniknout.
Může být sice týmž božským Stvořitelem pozměněn, čímž vznikají
stále nové “Dny zjevení”, ale pramen jeho síly nikdy nevysychá.
Tento pramen je přes severní pól napájen přemírou sil; a to, co
by se mohlo nazvat spotřebovanou pohonnou látkou, je odváděno
přes jižní pól. Nikdy tedy nemůže dojít k tomu, že by se štěpením
atomů spotřebovala veškerá energie, která je v kosmu k dispozici.
V srdci kosmu se totiž nachází planetární motor, který je trvale
živen zvenčí.*
V srdci Země tedy nacházíme mohutné centrum síly, zářivě
planoucí srdce, oheň: oheň lásky, který hoří k našemu prospěchu.
Nechť nám čtenář promine tento profánně technický příklad, kterého jsme užili. Udělali jsme to proto, abyste si o tomto dění mohli
učinit jednoduchou představu, a sice jako základnu pro naše další
výklady.
Jakmile se tedy ve službách velkého cíle, totiž vytvoření vývojového pole, příbytku pro Boží děti, všechny tyto energie a síly
* V různých zemských vrstvách tedy nejsou atomy štěpeny.
71
v srdci Země řízeným štěpením atomů uvolní, musí projít různými
procesy. Tyto procesy musí opět pomocí různých alchymických
formulí spolupracovat, dokud není dosaženo žádoucího výsledku.
Tak jako se postupně staví dům, aby se stal obyvatelným, a k tomu
je zapotřebí mnoha dělníků různého typu, nadání a odborných znalostí, tak se také nesčíslné množství pracovníků společně podílí
na stavbě planetárního kosmu. Nesčetné životní vlny, jak podlidské, tak i nadlidské, spolupracují na velkém díle. Takto spolupracovala v předlidských dobách na stavbě vlastního domu i lidská
životní vlna.
Vůdčí princip, že vše, co vzniká, se uskutečňuje skrze lidské
hlavy, lidská srdce a lidské ruce, a že se Tvůrce projevuje ve svém
Stvoření, má tedy mnohonásobný význam.
Všechny podlidské, lidské a nadlidské entity, které pracují v mohutných dílnách planetárního kosmu ať už na vlastním domě nebo
pro jiné, mají z větší části rovněž svůj životní prostor, své místo
pobytu zde na Zemi.
Nesmíte tuto životní oblast vidět jakoby v jedné rovině, nýbrž
v úrovních, polích působnosti, sférách či vrstvách nad sebou nebo
pod sebou. Směrem od jádra Země existují různé vrstvy. Každou
z vrstev se musíte naučit chápat jako určitou dílnu, zasvěcenou
určitému procesu ve službě celku, jednomu cíli.
Pokud se nyní nedopustíte té chyby, že byste náš životní prostor
považovali za nejvyšší vrstvu našeho planetárního kosmu, můžeme
na takto získané základně v našich úvahách pokračovat.
Jakmile v srdci Země nastane atomové štěpení, uvolní se dvě energie, a to nikoliv jedna energie s kladným a druhá se záporným pólem, nýbrž dvě energie a tím dva kladné a dva záporné póly. Jsou
to dvě energie stojící proti sobě v zrcadlovém, to znamená vzájemně opačném poměru; jedna síla je tedy protipólem té druhé.
72
Pokud obě tyto energie působí společně, mohou uskutečnit
zázrak, velkolepou nádheru, která v sobě zahrnuje intenzívní štěstí.
Pokud však společně nepůsobí, stávají se strašlivým, chaotickým
ohněm. Pozornému čtenáři připomeneme, že obě tyto energie jsou
uzavřeny v jednom atomu! Jakmile se uvolní, musí volně a dynamicky spolupůsobit podle ideje, která je základem atomového štěpení; musí tedy prokázat své božské poslání.
Abychom podpořili vaší představivost, pomyslete na kolo.
Technik vezme kus železa, to znamená atomy železa, které společně tvoří surovinu. Uková z nich kolo a použije je ke svým účelům.
Duchovním principem, který je základem kola, je pohyb, rychlost,
nosnost, aktivita. Kdybychom při štěpení atomů železa dokázali
tvůrčím způsobem myslet na kolo, pak by toto kolo už samo v sobě
obsahovalo pohyb, rychlost, nosnost a aktivitu. Mohlo by se pak
hovořit o živém kole. Elektřina je zářením určitých atomů. Kdybychom dokázali tyto atomy štěpit, měli bychom živou sílu, která
by sama od sebe svítila a hřála. Pak bychom nepotřebovali žádnou
technickou aparaturu, abychom záření určitých atomů přiměli
svítit či hřát.
Všechny tyto síly, všechny tvořivé možnosti takového rázu jsou
možné, když se obě energie atomu, které vůči sobě stojí v obráceném poměru, uvolní. Také bychom však mohli atomovým
štěpením v jednom jediném okamžiku zničit celý národ.
Existují také atomy Boží jiskry, bytostná jádra nebeského člověka.
V atomu Boží jiskry, z něhož jsme my lidé vznikli, byly na počátku
dvě energie, dvě entity, které byly vůči sobě v zrcadlovém poměru
a byly protikladně polarizovány: muž – žena, společně tvořící kosmickou dvojjedinost. Tento atom byl na úsvitu našeho Stvoření
rozštěpen. Tím se uvolnily mocné síly a obě mocnosti atomu se
musely učit spolupracovat ve svobodě a dokonalosti. Ve svobodě
73
se opět setkají; pak ale již nikoliv ke spojení jako na počátku,
nýbrž k uskutečnění vesmíru, Božího člověka v nich.
Obě energie atomu Boží jiskry jsou ve svém harmonickém spolupůsobení symbolicky označovány také jako “strom života”; každá
z nich, působící odděleně, jako “strom poznání dobra a zla”. Když
se v srdci planetárního kosmu obě energie Boží jiskry uvolní, pak
jsou různými vrstvami vedeny vzhůru. V každé vrstvě prodělají
určitý proces a vykonají určitou službu ve prospěch celku.
Závěrečný proces, výsledek, se uskutečňuje v nejvyšší či nejhořejší vrstvě. Tam se obě energie rozvíjejí v podivuhodnou krásu,
ve zvelebený, čistý výsledný produkt dokonalé dvojjedinosti.
Výsledek celého plánu, který byl základem alchymického procesu,
se tak stává zjevným.
Tato blaženost, tato absolutní čistota vládne v nejvyšší vrstvě
každého planetárního kosmu. Ve vztahu k našemu pozemskému
kosmu nazýváme tuto vrstvu Božím řádem, Královstvím nebeským nebo nejvyšší vrstvou žáru. V této blaženosti žilo původní
lidstvo, ve volnosti spolupůsobících energií, jako svobodní, z atomu
Boží jiskry vzešlí lidé, jako kosmická dvojjedinost. Člověk byl
dítětem Božím, žil v Boží zahradě a projevoval se v životě
a v Jsoucnosti Boží se všemi s tím spojenými hodnotami a schopnostmi.
V tomto ráji stál strom života, obraz energií spolupůsobících
v souladu s plánem alchymické formule: zdraví, síla a nesmrtelnost
jako trvalé hodnoty.
Přirozeně tu však byl také strom poznání dobra a zla, zakázaný
strom; narušení obou spolupůsobících energií nebo jejich forsírování muselo totiž nutně znamenat neštěstí, katastrofu a smrt jako
přirozený, nevyhnutelný následek porušení životního principu.
V životní oblasti, kterou nyní obýváme, se obě energie vyskytují
ještě odděleně. Energie, kterou můžeme označit jako ženskou, se
74
stará o asimilaci a růst; druhá, mužská energie, se stará o projevení
a uskutečnění.
Tuto oddělenou působnost v dialektické přírodě zjišťujeme také
v podobě noci, která ve svém lůně chová rozbřesk dne, a v podobě
dne, v němž vychází slunce života. Obraz naší životní oblasti musí
být tedy dialektický, to znamená nestálý, poslušný určitého
rytmického zákona. Proto se celý zdejší přírodní proces vyznačuje
vzestupem a pádem, protože jednotlivě jsou obě dvě energie nestálé. Tak se v porušené rovnováze projevuje vznik, rozkvět a zánik;
tak musí také oddělené působení obou energií v sobě chovat zkázu
a smrt.
Jakmile člověk opustí princip pravého života, nebo jinými slovy:
jakmile zničí božskou rovnováhu, kosmickou harmonii, je přitažen
nižší vrstvou. Musí pak poznat, jaké jsou následky neposlušnosti
vůči Bohu; musí zakusit, co to znamená žít v dialektickém uspořádání světa.
Dějiny lidského rodu nám dokazují, že takový pád byl provázen
hroznými následky. Člověk ztratil vzpomínku a znesvětil různé
přírodní síly a proudy v této životní oblasti. Šířil zlo jako nakažlivé
rakovinné bujení, které se přeneslo na celou životní oblast, protože
i od Boha odtržený člověk zůstává ještě také mágem.
Vznik zla byl umožněn nadměrným vývojem, který člověk vyvolal energií označovanou jako ženská. To je původ legendy o Evě.
Dobro se jako protipól zla dostává do stále obtížnější situace; tím
se objevuje nanejvýš fatální, hříšná dialektika, která přirozenou dialektiku této životní oblasti zdánlivě doplňuje a odpovídá jí, a sice
zrozením a smrtí,
vznikem, rozkvětem a zánikem,
řáděním satanismu a
krajně obtížným návratem k jakžtakž dobrému stavu.
75
Co je nyní zlé, byla dříve nezkažená druhá energie, protějšek
energie, kterou nyní nazýváme dobrou. Tato druhá energie je
ženská energie, nyní ovšem omezená a znesvěcená. Podstata zla
je tedy vždy negativní a působení zla vede pokaždé k záporným
výsledkům.
Když se v energie srdci Země rozpoutají, pak zeměkoule, koncentrace prasubstance, vzplane. Temný oheň, který se vznáší nad
vodami, vydává světlo. V tomto světle vzniká teplo a žár, tedy
vývojové možnosti života; velký plán se stává viditelným.
Tento planoucí, pulsující život, který ve všech vrstvách uskutečňuje proces a tím naplňuje úkol, můžeme srovnat s duší, s krví
planetárního kosmu. Tato krev má v každé vrstvě určité složení,
shodné s typem vrstvy. Krev entit nacházejících se v určité životní
oblasti je tudíž shodná se světelným principem této oblasti. Proto
zde máme krev, která vyjadřuje oddělení obou energií.
Duše, krev, v sobě zahrnuje princip dne a noci, dobra a zla, světla
a tmy. Duše, krev, je tedy hříšná a plná zla této vrstvy. Také tělo je
zformováno podle téhož principu hříšnosti a podléhá proto smrti.
Žár, hříšná látka v krvi, je satanská kvalita ženské energie.
Tímto stavem krve je člověk připoután ke kolu zrození a smrti,
k dialektické vrstvě, a zůstane tak, dokud pod tlakem vzpomínky
nerozpozná své ztracené synovství,
nepochopí svůj současný stav,
neprobádá cíl vesmíru a
neuskuteční zásadní obrat,
aby se na této bázi vrátil do oblasti svého původního pobytu.
Co si v této souvislosti máme myslet o jaderné bombě? Obecně
řečeno: Jak se stavíme k štěpení atomu?
76
Literatura o nových vědeckých objevech říká: “Pojem rozbití
atomu se třpytí všemi barvami, vyzařuje nadějné světlo a svádí
k snění o možnostech, které by z rozbití atomu jednou mohly vyrůst v rajskou epochu techniky.”
My toto snění naprosto nesdílíme! Naopak, vidíme, že se z tohoto
moderního objevu přírodní vědy vyvíjí mohutná katastrofa. Je
ovšem možné, že tuto katastrofu vidí pouze esoterici, kteří nejsou
tak hluboce pohrouženi do světa techniky a přírodní vědy.
Člověk prý dokázal rozštěpit atomy prvku uranu. Jde zde tedy
o chabé napodobení toho, co se děje v srdci Země pod vedením
hierarchie Světla. Existuje nesčíslné množství prvků, a to, co dokáží
naši přírodovědečtí kouzelníci, se dá srovnat s výkony staroegyptských mágů, kteří se v době faraóna pokoušeli dosáhnout
Mojžíšovy magie.
Tento objev přesto představuje nebezpečí prvního řádu, protože
uvolněním atomové energie se sledují dva záměry: 1. vytvořit
ničivý potenciál pro válečné účely, 2. rozvoj techniky.
Zlo, které vyvolává úsilí o dosažení prvního cíle, je zjevné.
Musíte však správně pochopit, že i druhé úsilí, takzvané mírové
využití atomové energie, způsobí naprostou zkázu, sebevraždu
tohoto světového řádu.
V srdci Země tedy probíhá řízený proces atomového štěpení, aby
všechny vrstvy byly zásobeny potřebnou energií. V ostatních zemských vrstvách dosud atomy štěpeny nebyly; naproti tomu existuje
přeměna atomových sloučenin. Ještě i teď můžeme doufat, že to,
co se dnes nazývá atomovým štěpením, ve skutečnosti není štěpením, ale že se jedná o rozpad atomů určitého prvku v atomy
jiných prvků; jinými slovy, že prvek uran není skutečným prvkem,
nýbrž seskupením určitého počtu neznámých prvků, které se štěpením uvolňují. Energie, která se tím rozpoutá, může být pak sice
77
obrovská, ale ještě nesrovnatelná s energií, která se uvolňuje při
skutečném štěpení atomu.
Nicméně již v dnešní situaci spočívá velké nebezpečí, neboť
takovými svévolnými zásahy proti přírodě se zcela narušuje existující atomární uspořádání ve všech vrstvách planetárního kosmu.
Jinými slovy: také mírovým využíváním této energie dochází ke
kosmickým změnám. Vzájemné vztahy mezi vrstvami se mění.
Vyvíjí se zcela jiná proudění, aby se předešlo hrozícímu narušení
rovnováhy. V této souvislosti připomínáme, že se palivo pro potřebnou energii přivádí z oblastí mimo kosmos přes jeden z pólů,
zatímco se určité síly odvádějí přes druhý pól. Přísun těchto sil
a paliv z oblastí mimo kosmos souvisí s kosmických zářením.
Vinou anarchie fyzikální vědy jsou napadány základy našeho
životního pole a narušuje se rovnováha kosmických sil. Znovu
člověk zasahuje do sil, které neumí ovládat. Znovu vztahuje ruku
po božských silách, aby je zneužil pro své egocentrické cíle.
Znovu tedy zakročuje hierarchie, aby předešla hrozícímu narušení
rovnováhy. Neodvratně vypukla kosmická, atmosférická a duchovní
revoluce, která radikálně skoncuje se znásilňováním kosmických
zákonů naším dnešním lidstvem.
V naší atmosféře dochází k totálním změnám; poměry mezi kyslíkem a ušlechtilými plyny se začínají od základu měnit v důsledku
přílivu ohně, který bude spojen s velkými přírodními katastrofami,
zemětřeseními, zánikem kontinentů, mnoha neznámými nemocemi, jinými kosmickými radiacemi atd. Život, jak jej nyní známe,
se stane nemožným. Věda a s ní celé lidstvo takto zahynou sebevraždou.
Atomová bomba v roce 1945 vzrušila mysl všech a ukončila druhou světovou válku. Ale začala mnohem hroznější katastrofa, a to
tím spíše, že Rusko dělá ve světě techniky a přírodní vědy víc než je
třeba, a to v mohutném rozsahu. Již před několika lety jsme mohli
78
číst, že ruští učenci zkoumali zejména kosmické záření a dělali s ním
pokusy. V této souvislosti narážíme na vynález, vedle kterého se
věda o štěpení atomu jeví jako nicotná. Ruští učenci totiž chtějí
energii, která je určena k zásobování zemského srdce – pohonnou
látku našeho kosmu – odebírat k vlastnímu prospěchu, pro vlastní
dialektické plány. Chtějí tedy přímo využívat energii atomů prasubstance a sil slunečního Logosu. Pracná výroba ničivé energie
z uranových atomů se ve srovnání s tím bude jevit jako dětská hra.
Následky zužitkování kosmických prasubstančních sil se dají
ve světle esoterní vědy snadno uhodnout. Před našima očima se
odehrává opakování dramatu Atlantidy. Současná obdoba Atlantidy
se potvrzuje ve snahách vědeckého světa; také atlantský svět zanikl
po útoku na božské základy kosmického řádu, tehdy ovšem ne vinou vědy, nýbrž kněžstva. Nyní dojde k zániku světa v důsledku
činnosti dialektické vědy.
Pro dnešní lidstvo, které se všemožně snaží budovat, by rozhodně
bylo lepší, kdyby zanechalo všech otřepaných frází kolem takzvaného pořádku a nejprve pozavíralo všechny muže experimentální
vědy a všechny důležité osobnosti, které jsou s ní spojeny,
a prohlásilo je za nebezpečné, zločinné a šílené.
To samozřejmě není možné a samozřejmě se to nestane. Taková
čistka není možná, protože naše lidstvo se bohužel dokáže poučit
jen ze zkušenosti. Jinými slovy: zánik tohoto uspořádání světa je
v principu již skutečností. V praxi se tato skutečnost stane realitou
v dohledné době; je to otázka jen několika století.
Naše životní oblast, dialektická vrstva, která se už stala tolik
hříšnou a zprofanovanou, bude očištěna a poměry přirozené dialektiky budou obnoveny. To je věc střízlivé logiky. Když kněžstvo
Atlantidy zanotovalo své písně nejvyšší moci, zahynulo. Když je
árijská věda přesvědčena, že může oslavovat své největší triumfy,
zahyne, a s ní všichni uctívatelé tohoto moderního modlářství.
79
Po tom všem, co bylo řečeno, čtenář bezpochyby lépe než kdy
dříve pochopí, proč se duchovní škola obrací na všechny lidi dobré
vůle s výzvou, aby se vzpamatovali, učinili zásadní obrat a tím
dospěli ke strukturální obrodě. Jedná se o volbu, která nevyhnutelně
stojí před každým člověkem:
Budete patřit k těm, kdo zajdou se svou modlou a budou muset vše
znovu opakovat v novém Dni zjevení?
Nebo budete patřit k pionýrům, kteří se podle svého vědomí, duše
a těla chopí všech prostředků, takže jim druhá smrt nebude moci
uškodit a dosáhnou vyššího cíle?
Jedná se o to: Jdete s námi, nebo nejdete? Obě cesty mají své konsekvence!
O dávné světové říši Atlantidě, která se potopila, existují různé
teorie. Exaktně je o tom známo velmi málo. Tím se vysvětluje různorodost teorií a spekulací. Okultní věda v tomto ohledu nepodává nezasvěceným ten nejmenší detail. Jisté je však toto:
V dialektickém řádu světa nemůže existovat nic trvale, neustále
probíhá střídání hodnot, sil a stavů. Následkem toho se v tomto
řádu nemůže jednat o výstavbu ve smyslu trvalého růstu a rozvoje,
neboť po každém vzestupu následuje úpadek.
V původním dialektickém řádu nebyla tato nestálost všeho totožná s dobrem a zlem. Neznamenalo to, že zlo bylo ničeno dobrem
a dobro opět zlem. Rozkvět a zánik byl zpočátku jen proměnou.
Jak dlouho bude určitá situace trvat, neurčoval ani člověk ani jeho
působení, nýbrž přírodní zákony této životní vrstvy.
Lidský pád narušil a zkazil také naši životní vrstvu; tím namísto
přirozené dialektiky nastoupila dialektika odplaty, situace, při níž
80
se “tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne”.
Jinými slovy: činností lidí vzniká vždy napětí, které si vynutí zničení a změnu.
Přeskupení pevnin a moří neznamenalo pro prehistorické lidstvo
v této životní vrstvě žádnou katastrofu. Teď je tomu ovšem jinak,
oba dialektické procesy, jeden z přirozené dialektiky a druhý
z dialektiky odplaty, se prolínají. Na přirozenou dialektiku nyní
stále více doléhá zloba lidí, lidská dialektika.
Umíme si představit, že se tvář naší Země za atlantské periody
musela vlivem přírodní dialektiky změnit na takovou, jak ji známe
v árijské periodě. Dále si umíme představit, že vůdci, kteří řídí náš
osud, této změny využili k nové lekci, aby lidem otevřeli novou možnost a naučili je jít cestou do původní vlasti, do Království nebeského.
A právě tak si jistě budete umět představit, že změna přirozené
dialektiky mohla být kvůli hříšnému stavu člověka také použita
jako trest, jako velké zastření, jako vymazání nesvatého vědomí,
jako “nápoj zapomnění”* . Potom by nové prostředí mohlo hříšníkovi
sloužit jako nová možnost, jako nový začátek. Také v tomto případě
by změna přirozené dialektiky byla branou k obnově.
Můžeme si tedy představit dva vývoje: jeden pro onu část lidstva,
která se v atlantské době nepodílela na velkém hříchu, a druhý pro
hříšnou část. Oba tyto vývoje skutečně existují. My nyní žijeme
v árijské časové periodě. Část lidstva žije v této periodě kvůli hříchu
Atlantidy; byla sem přesazena nápojem zapomnění. Druhá část
dostala nové a velké možnosti. Proto také mluvíme o árijské době,
což doslovně znamená: věk posvěcení. Pravý árijec je světec, ten,
kdo s pomocí přirozené dialektiky prochází branou věčnosti, pravé
Královské říše.
* Viz Jan van Rijckeborgh Alchymická svatba Christiana Rosenkreuze, díl I,
kap. 22. Haarlem, Rozenkruis Pers, 1998.
81
Naši orientalisté udělali ze všech Evropanů árijce. Z této hlouposti
se u nacionálních socialistů vyvinulo šílenství; považovali se za
královské árijce a přisvojovali si právo “arizovat” jiné!
Analogicky s tím, co předcházelo, přinese budoucnost také nyní
opět nové přeskupení kontinentů. Nastává opět nová éra, Jupiterův
věk, v němž zanikne veškerá matérie ve své dnešní podobě. Hříšníci
nynějšího řádu, kteří v této matérii zcela zkrystalizovali, se již nebudou moci v tomto nemateriálním životním poli udržet a padnou.
Takto se uskuteční oddělení obou vývojů a všechny procesy,
které s tím souvisí, se budou projevovat stále zřetelněji, totiž:
degenerativní proces, proces sklizně, osvobozující proces a nakonec
velké závěrečné procesy.
82
X
TROJÍ, DEVATERÉ A DVANÁCTINÁSOBNÉ
SLOŽENÍ ČLOVĚKA*
Všeobecně se hovoří o lidském “duchu” a o “duchovní” činnosti
člověka. Pojem “duch” se denně používá v řeči, zejména když je
míněna rozumová činnost. Přesto se o “duchu” jakožto pojmu
a podstatě neví vůbec nic. Člověk ví něco o duchovním působení
a dokáže si je částečně ověřit, ale zbytek mu uniká. Když se tedy
o něčem ví jen velmi málo, vznikají vždy disputace, rezolutní
souhlas nebo popírání, stejně jako řada spekulací.
Tak je tomu i s pojmem “duše”. Co je to duše? Jaký vztah má
duše k ostatní bytosti člověka? Také zde se opět projevuje hrozná
nevědomost, tápání a spekulace. Věda, která si říká psychologie,
tedy nauka o duši, sice ví mnoho věcí, ale nejméně toho ví o duši.
Psycholog je nepochybně chytrý člověk, ale určitě ne dušeznalec
v pravém smyslu tohoto slova.
Totéž platí o podstatě lidského těla. Mluvíme-li o těle, myslíme
všeobecně jen látkové tělo. Ale jak nanejvýš složitou strukturu různých částí naše tělesná postava ve skutečnosti představuje, většině lidí zcela uniká.
V univerzální filosofii se mluví o devaterém složení člověka.
Tato devaterost se dělí podle tří hlavních hledisek, a to na ducha,
* Viz k této kapitole náležející přílohu vzadu na poslední straně této knihy.
83
duši a tělo. Proto hovoříme o duchovní postavě, duševní postavě
a tělesné postavě. Tato poučka se dokonale shoduje s učením
moudrosti, které nám předávají svaté spisy všech dob.
Bible představuje člověka jako A.D.M. Tyto tři hlásky byly
přeloženy jako ADAM. Je to popořadě označení pro ducha, duši a tělo;
kabalisticky jsou vyjádřeny číslem 1440, tedy 9:
A, alef: číslo jedna, vznik, zjevení, pramen, z něhož vše povstává:
Duch.
D, daleth: číslo čtyři, tj. prostředník, usmiřovatel, neboli dveře:
typické označení pro duševní funkce.
M, mem: číslo čtyřicet, tj. dovršitel, uskutečnitel, vykonavatel:
tělesná postava.
“Adam” tedy v žádném případě není označením pro nějaké individuum, ale platí pro lidstvo jako celek, a sice v jeho duchovním,
duševním a tělesném projevu.
Na konci Bible, v Knize zjevení, se mluví o 144000 vykoupených
(číslo 9), čímž je opět míněno lidstvo, ale jen jako exkluzívní
skupina, to znamená ona část lidstva, která se bude na vykoupení
podílet. Nepoukazuje se zde na skupinu čítající přesně 144000 entit,
nýbrž na lidi, kteří se podle svého vědomí, duše a těla podrobili
regeneračnímu procesu a s úspěchem jej dovršili. Tři nuly se týkají
cyklů zásadních změn, kterými se tato část lidstva probojovala.
Ostatní část lidstva se v Knize zjevení označuje jinak, a to zčásti
jako ztroskotanci a zčásti jako opozdilci.
Tímto výkladem bychom chtěli jasně zdůraznit, že se ve Svatém
písmu trojí a devateré složení člověka bezpečně konstatuje. Devítka
84
je tedy také číslem lidstva. Kromě toho je devítka také marsovským
číslem. Mars v esoterické filosofii naznačuje vůli, tvůrčí činnost
lidí, božskou sílu člověka, tedy také člověka jako mága.
Když Kristus říká: “Jste bohové”, pak poukazuje na božské
schopnosti člověka, jimiž by mohl ovládnout celou devaterou
strukturu svého životního projevu. Člověk je padlý Bůh, padlé dítě
Boží.
Dále známe ještě dvanácterý pohled na člověka. Kromě devaterého
aspektu lidského projevu rozlišujeme v naší filosofii ještě tři hlediska centrálního Ducha neboli monády
“Centrální Duch” není chápán jako postava, jako je tomu
u devaterého náhledu, nýbrž jako tři principy, tři síly, ony tři Boží
síly, které jsme již naznačili jako božskou vůli, božskou moudrost
a božskou působnost, projevující se v devateré postavě.
Tyto tři síly jsou tedy transcendentní, jinými slovy, stojí principiálně mimo devateré stvoření a nad ním. Tato trojnásobná Boží
síla, tato Boží jiskra, je však imanentně v prostoru našeho kosmu,
v němž dává v zájmu své životní manifestace vzniknout devítinásobné postavě.
Pro ujasnění si to vše ještě jednou shrňme. Člověka tedy rozlišujeme:
1. podle jeho projevené formy: jako duchovní postavu, duševní
postavu a tělesnou postavu;
2. v rámci Boží síly, která projevené formy užívá: jako centrálního
Ducha.
Duchovní, duševní a tělesná postava tvoří dohromady tělesnost,
svatostánek. Centrální Duch neboli monáda je Pánem této tělesnosti.
V předcházejícím rozboru jsme konstatovali: “Prázdný prostor
neexistuje”, to znamená, že prostor, vesmír je vyplněn prasubstancí.
85
Tento prostor, tento vesmír, ve kterém žijeme a ve kterém světy
sledují svou dráhu, označujeme za sedmou kosmickou oblast.
Je tedy ještě šest jiných kosmických oblastí, z nichž tato sedmá
kosmická oblast vznikla. Naše představa o kosmickém prostoru se
tedy vztahuje jen na jeden aspekt vesmíru a jen o tomto jediném
náhledu něco víme. Do naší kosmické oblasti září atomy nespočetných prvků z jiné kosmické oblasti a nebo se díky záření z jiné
kosmické oblasti tvoří v našem kosmickém poli; jinými slovy, za
skutečnými stavy a jevy v našem vesmíru stojí zatím neprozkoumané příčiny, které jsou vůči Stvoření a tvorstvu sedmé kosmické
oblasti v transcendentním poměru.
Kosmická oblast, v níž žijeme, je tedy oblastí zjevení, oblastí
projeveného vesmíru. Na počátku lidské existence se setkáváme
s centrálním, lidským Duchem v trojím aspektu, přicházejícím
z dálky, vázaným na atomární princip v tomto prostoru.
Poznáváme, že tvůrčím Fiat, vysloveným Logosem, se atomární
princip rozděluje na dvě spolupůsobící energie, na mužskou
a ženskou energii, které jsou polarizovány v navzájem protikladném
poměru. Od samého počátku jsou povolány, aby spolupůsobily ke
cti a slávě Božího plánu.
Takto se Duch přizpůsobuje povaze této sedmé kosmické oblasti,
v níž se díky atomovému štěpení projevuje celý viditelný vesmír.
Tím se uvolňují dvě navzájem protikladně polarizované energie,
mužská a ženská. Proto rozpoznáváme ve všech životních vlnách,
jak v našem kosmu, tak i vně naší oblasti, dva projevující se
aspekty, jeden vysloveně mužský a druhý vysloveně ženský.
Jakmile se objevil člověk, objevil se tudíž jako muž a žena.
Jakmile se dvojjediný praatom rozpadl, vidíme od samého počátku dvě bytosti. Úkol této dvojnosti budeme později ještě blíže
zkoumat.
86
Jakmile centrální Duch neboli monáda vystoupí z praatomu jako z
vejce, je vázán na duchovní postavu, která má tři hlediska. Odhalíme něco jako strukturu siločar. Tato duchovní postava přitahuje
síly z prasubstance, která ji obklopuje. Tak se vyvíjí horko, žár
a světlo: duchovní postava, člověk ideje, je oduševněn. Zrodila se
lidská duševní postava, která má také tři hlediska.
Pomocí přitažených sil, zhuštěné prasubstance, následuje nyní
výstavba, uskutečnění. Tak dostává oduševnělá idea tvar, postavu,
která je rovněž trojnásobná. Zrodil se devítinásobný člověk podle
ducha, duše a těla, nesmrtelný, nádherný, všemohoucí, zjevený
z Ducha Božího. V těle hovoří duše a Duch. V duši se projevuje
jak tělo, tak i Duch. V Duchu se prokazuje duše i tělo.
Ve schopnosti myslet, která sídlí ve svatyni hlavy, musí hovořit
a zrcadlit se nový Duch.
V pocitovém neboli astrálním těle, které má sídlo ve svatyni
srdce, se musí projevovat věčná duše.
V hrubohmotném těle, které má ve svatyni pánve, jakožto
výrazovém prostředku pro uskutečnění, nádobu tvůrčí schopnosti
dle ducha, duše a látky, se musí dokazovat a projevovat nesmrtelný
člověk.
Je-li vše dobré, pak se Duch a látka spolu musí setkat:
při aktivitě principu vůle a myšlení v onom duševním aspektu, který označujeme jako nervové fluidum;
při aktivitě principu moudrosti v duševním aspektu, který označujeme jako látkovou krev;
při aktivitě činorodého principu v duševním aspektu, který označujeme jako lymfu;
87
Celá duše a celá tělesná postava se tedy musí – je-li vše dobré! –
sdělovat ve výsledcích své působnosti trojnásobné duchovní
postavě (božský duch, životní duch a lidský duch) a tím se v ní
projevovat.
V příští kapitole probereme ještě podrobněji každý z devíti náhledů
člověka. Nyní jde jen o všeobecný obraz a některé důležité jednotlivosti.
Z toho, co předcházelo, by mělo být čtenáři jasné, že nezaměňujeme duši s Duchem. Duše jednak nechává zářit Ducha, jednak
nese a zjevuje tělesnou postavu, umožňuje tělesnou postavu.
V univerzální filosofii se duše také označuje jako “krev”. Tím je
míněn totální souhrn všech aspektů tohoto velkého životního
principu. Také v tomto ohledu hovoří Bible a další Svatá písma
naprosto zřetelně. V 3. knize Mojžíšově se v kapitole 17 praví:
“Neboť život těla je v krvi.” “Toliko nejezte maso, které ještě žije
ve své krvi.”
V souvislosti s 9. kapitolou první knihy Mojžíšovy poukazujeme
na to, že se z toho nedá odvozovat trest smrti. Verš 6. sice říká:
“Kdo prolije lidskou krev, toho krev má být také skrze člověka
prolita”, zde se ovšem nepoukazuje na trest smrti, nýbrž na následky satanismu, záměrné vyvolávání éterického krvácení lidí
žijících v látkové sféře. Šestý verš je tedy jasným poukazem na
karmický zákon: “Co člověk zaseje, to sklidí.”
88
XI
SEDMIRAMENNÝ SVÍCEN A CHRÁM ČLOVĚKA
Jak jsme v minulé kapitole zjistili, má tělesná postava člověka tři
hlediska:
1. schopnost myslet;
2. pocitové tělo, zvané také astrální tělo nebo dechové pole;
3. látkové tělo se svým éterickým protějškem, éterickým dvojníkem.
Duševní postava má také tři hlediska, totiž:
1. ohnivou postavu neboli rozumovou duši: mentální krev; spojení
mezi Duchem a schopností myslet a svatyní hlavy všeobecně,
působící v nervovém fluidu;
2. hybnou postavu neboli pocitovou duši: astrální krev; spojení mezi
Duchem a pocitovým tělem s ohniskem v svatyni srdce, působící v krvi;
3. životní postavu neboli vědomou duši: látkovou krev; spojení
mezi Duchem a látkovým éterickým tělem s ohniskem ve svatyni
pánve, působící v lymfatickém systému.
Také duchovní postava má tři hlediska:
1. božského Ducha;
2. životního Ducha;
3. lidského Ducha;
89
respektive působí v trojnásobné duši a skrze ni v trojnásobné
tělesné postavě.
Tento devaterý lidský zjev podléhá vedení trojnásobného duchovního
principu bez formy, zvaného centrální Duch. Tento trojnásobný
duchovní princip zastupuje:
1. řídící princip;
2. budující a udržující princip;
3. tvůrčí princip;
které následně projevují:
1. božskou vůli;
2. božskou moudrost;
3. božskou působnost.
Tak před námi stojí dvanáctinásobný člověk, jehož tři principy
vedou k devíti projevům. Tento dvanácterý princip člověka se
shoduje s dvanácterým zvířetníkem. Je symbolizován dvanácti
chleby, které jsou v jeruzalémském chrámu předkládány Pánu. Žák
na stezce, který si je této dvanácteré celistvosti vědom a po regenerativním vzestupu je opět schopen dokonale používat svůj mikrokosmos, se v Evangeliu nazývá “dvanáctiletým”.
O tomto dvanáctiletém chlapci existují četné krásné mýty
a legendy a v nedělních školách se o něm hodně vykládá. Avšak
podle gnostického chápání jde o dvanáctinásobně vědomého člověka, který dokáže Bohu obětovat svých dvanáct chlebů a vstupuje do chrámu tohoto světa, aby se tam setkal s učiteli dialektiky
a pustil se do boje s tímto světem.
Jakmile se hledající religiózní člověk dostane za onu fázi, kdy
se na Bibli dívá jako na historickou zprávu nebo na mystický příběh,
dokáže posoudit mocnou hloubku Evangelia.
90
V prasubstanci, ve vesmíru, v prostoru sedmé kosmické oblasti
najdeme síly a látky, z nichž je vystavěn devítinásobný člověk
a které ho v jeho devateré bytosti udržují.
V této souvislosti rozlišujeme tři primární prvky, a to:
1. neviditelný oheň;
2. živou vodu neboli prasubstanci;
3. světlo;
a tři sekundární prvky, totiž:
1. vzduch;
2. zemi;
3. vodu.
Temný neviditelný oheň se vznáší nad živou vodou; tímto setkáním
vzniká horko a světlo. Oheň a živá voda se nám tedy projevují
prostřednictvím světla. Světlo ale také zároveň formuje druhotné
prvky, a to z živé vody a horka. Alchymickou přeměnou tak vznikají
pevné látky, tekuté látky a plyny.
Vezměme jednoduchý příklad, který nám, i když velmi nedokonale, přece jen do určité míry poskytne představu o tom, co jsme
předeslali.
Zahřejeme-li kotel s vodou, začne voda vřít a tvoří se pára, vzduch;
vzniká však také krystalizace, kotelní kámen, zemina; a zůstává
určité množství vody. Odpaříme-li i tento zbytek vody, pak vzniká
opět usazenina a opět voda; projevuje se tedy jistý koloběh.
Tak ze tří primárních prvků vznikají tři sekundární. Zároveň zjistíme, že celý tento pohyb, tj. přeměna a koloběh, musí vycházet
z prvotní příčiny. Touto prvotní příčinou je tedy sedmý, či fakticky
první element: Logos. Existuje tedy sedminásobná síla, Svatý
Sedmerý Duch, který rodí, nese a udržuje vesmír.
91
Nyní jistě chápete, co symbolizuje sedmiramenný svícen, který
stál ve svatyni chrámu vedle oltáře s dvanácti chleby. Kromě jiného
vyjadřoval sedm mocností sedmé kosmické oblasti, sedm ušlechtilých elementů, z nichž, s nimiž a v nichž plní dvanáctinásobný
člověk svůj úkol.
Uzříme-li dvanáctinásobného člověka v nejvyšším stavu jeho
přenádherného vývoje, takového, jaký musí a může být a původně
byl, živeného a vedeného Světlem sedmi hvězd, sedmiramenným
svícnem, sedmi elementy, pochopíme, že tento člověk je v pravém
smyslu slova skutečným dítětem Božím. V tomto velkolepém stavu
existuje mezi člověkem a Bohem spojení z první ruky, osobní
poznání a setkání.
Z tohoto dvanáctinásobného člověka vyzařuje světlo, vibrace,
žár lásky k Bohu. V tomto každodenním samozřejmém obětním
daru vzniká bezprostředním poznáním spojení mezi Bohem
a člověkem. Tak před námi stojí nejsvětější oltářní svátost Nejsvětějšího svatostánku.
V Nejsvětějším svatostánku stojí zlatá nádoba s kadidlem jako
symbol dvanáctinásobného zvelebeného člověka v jeho zářivé
duševní kvalitě. Z toho bezprostředně poznáváme pošetilost
a negativitu zapalování kadidla. Kadidlový kouř, který vystupuje
jako vibrační síla z nitra zářící bytosti pravého člověka a dosahuje
a udržuje spojení s hierofanty světla jako “sladká vůně Pánu,” jak
praví Bible, je pálením kadidla, s úmyslem vyvolat éterickou
vibraci umělým kouřem, parodován.
Dále se v Nejsvětějším svatostánku nachází Archa úmluvy, v níž
se bezprostředně uskutečňuje setkání s Bohem.
V Arše úmluvy je zlatý džbán s manou, chlebem života, Árónova
hůl a desky Zákona. To vše symbolizuje:
chléb, který je nám bezprostředně podáván;
univerzální sílu, která se stala naším vlastnictvím;
92
svatý zákon, který dokonale známe a vlastníme, z něhož a skrze
nějž žijeme.
Toto spojení mezi Bohem a člověkem, mezi Světlem a člověkem,
je tedy hluboce zakotveno v Bibli. Vše, co jsme vám dosud řekli
o zasvěcení a přijetí do hierarchie a stejně tak i o živé účasti na
hierarchii, není tedy jednostrannou filosofií Růžového Kříže, ale
univerzální filosofií, kterou Vám zprostředkováváme. Všechny tyto
věci, o nichž nás zpravuje Bible, nejsou hlasem z pradávné minulosti,
ale absolutně věčným dneškem.
Dvanáctinásobný člověk má svatostánek neboli chrám ve své vlastní
bytosti. Vyjmenovali jsme vám již jeho tři svatyně:
svatyni hlavy,
svatyni srdce,
svatyni pánve.
Ve svatyni hlavy stojí stůl s chleby a sedmiramenný svícen. Tyto
síly a světla zastupují lidský zodiak neboli zvířetník a lidské planetárium. Ve svatyni hlavy musí zářit dvanáct znamení mikrokosmického zodiaku, živených a vedených sedmi prvky.
Svatyně srdce obsahuje archu úmluvy a nádobu s kadidlem. Touto
nádobou je hrudní kost, sternum (toto slovo znamená zářič). Ze
sterna stoupá směrem ven i dovnitř a podél páteře “sladká vůně”.
Ve svatyni srdce, za sternem, najdeme dále tymusovou žlázu, vnitřní
archu úmluvy. V gízské pyramidě je schrána, též zvaná archa,
symbolicky znázorněna v otevřené kryptě královské komnaty.
Krypta je dosud otevřená, dokud ji Bůh sám nezavře a nezapečetí.
To upomíná na Noemovu archu, kterou také Bůh uzavřel, aby Noe
mohl nerušeně cestovat po moři života.
Svatyně pánve je nádvořím chrámu, ale je také realitou, do níž
vnitřní kněz opět vstupuje, když vykonal své dílo v chrámu. Jako
93
ohnisko jednání je centrem éterických sil (stavebních látek) a je
vyživována slezinou.
Tyto tři svatyně jsou anatomicky ve svých fyzických funkcích
navzájem velmi těsně spojeny, avšak z duchovního hlediska je
jejich spolupůsobení velkým, svatým zázrakem. Síly ze svatyně
pánve mohou totiž osmi otvory sakrální čili svaté kosti (název
stojí za povšimnutí!) vystupovat páteřním sloupem duchovního
ohně až do svatostánku (svatyně hlavy) a do Nejsvětější svatyně
(svatyně srdce). Odtud může kněz sestupovat do skutečného života,
aby budoval své dílo ve službě Pána.
Nyní jste se dozvěděli něco o svatostánku, ale kromě určité všeobecné orientace je to pro vás vlastně bezcenné, neboť lidský chrám
je v současnosti dialektický. Ve svatyni hlavy vládne biologické
vědomí; ve svatyni srdce převládají duševní síly nízkého člověka;
ve svatyni pánve tomu odpovídající éterické síly.
Dnešní člověk má za úkol postavit nový chrám, který se sice
musí podobat původnímu lidskému svatostánku, ale jeho základ je
jiný. Člověk už totiž není tím úplným, dvanáctinásobným člověkem! V principu jím sice ještě je, ale ve skutečnosti je zkažený.
Duchovní a duševní postava fungují téměř naprosto automaticky.
Vědomé vedení, budování, třídění a pobízení Ducha již neexistují.
S touto totální vyprahlostí se shoduje i duševní stav; je to duchovní
smrtelný spánek. Z původního božského stvoření zůstal jen biologický, mechanický člověk v nadobro zkrystalizované tělesné postavě. Spojení s Logosem, s Bohem, je přerušeno. Člověk je
porušenou realitou.
Sedmerý oheň, který pro lidstvo hoří, se stal jen symbolem.
Chleby, svícen, zápalná oběť, archa úmluvy atd. jsou už jen pouhými
církevními rekvizitami.
94
Starý chrám, svatostánek, představuje ideálního dvanáctinásobného člověka se všemi duchovními atributy a silami, které potřeboval. Ale je také pádným vyjádřením toho, že člověk byl z tohoto
chrámu vyhnán, aby jej už nemohl používat. Pouze kněží mohli
vstoupit do svatyně. Do Nejsvětější svatyně směl jednou za rok
vstoupit jen velekněz.
Tak mohl člověk udržovat spojení s Logosem jen pomocí prostředníka; tímto spojovacím článkem mezi Bohem a člověkem bylo
kněžstvo. Před svatyní visela těžká opona a ještě těžší byla před
Nejsvětější svatyní. To je skutečností i v tělesném ohledu. Hovoříme
sice o osobním “svobodném zednářství”, a vy možná řeknete, že
fázi kněžství máte již za sebou, ale jaký význam má vaše osobní
svobodné zednářství, když jste na všech stranách spoutáni!
Chcete-li konat dobro, pak činíte nebo rozpoutáváte zlo. Takový
je zákon dialektiky, zákon protikladů, kdy se v párovém spojení
dobro a zlo nepřetržitě střídají. Jste zajatci hraniční země. Tak je
možné si položit otázku – a jste-li sami k sobě poctiví a nebo
nevíte-li jak dál, tak si ji položte také: Jak opět vybuduji chrám?
Jak zrekonstruuji původního člověka?
To se může stát jedině v síle a skrze sílu Kristovu, bez níž
nemůžete nic dělat. Hovořili jsme s vámi o krvi jakožto duši; o duši
jakožto Světle; o Světle, které se projevuje; o Světle, které rozsvěcuje svícen; o Světle coby tvořícím a udržujícím principu.
Jako se vesmír projevuje v kosmu skrze Světlo, tak musí být
duševním světlem také znovu vzkříšen a zachráněn pravý člověk.
Říkáme-li tedy, že nás krev Ježíše Krista očišťuje ode všech
hříchů, pak to není moudrost z nějakého učeného pojednání, kterou
bezmyšlenkovitě opakujeme, ale jasná vědecká skutečnost.
Když se ve vás toto Světlo působením čtyř svatých éterů zrodí
a denně ve vás umírá, roztrhne se tím opona a vy naleznete vstup
95
do nového chrámu. Teprve pak opustíte hraniční zemi a vskutku
překonáte fázi Starého zákona.
Pak obdržíte, jako Jan na Patmu, s velkou slávou opět sedm
zlatých svícnů, které se stanou sedmi hvězdami ve vaší pravé ruce.
Tyto síly potom pozitivně a bezprostředně použijete ve svém novém
vnitřním chrámu. Kadidlo ve zlaté nádobě bude hořet a Bůh sám
zavře kryptu v pyramidě. Budete putovat do Nové země.
96
XII
REGENERAČNÍ PROCES A ZÁCHRANA SVĚTA
V souvislosti s devaterým a dvanáctinásobným složením člověka
jsme v minulé kapitole hovořili o lidském chrámu a konstatovali
jsme, že žák na stezce vykoupení musí začít se stavbou nového
chrámu.
Kdysi dávno byl neporušený lidský chrám v nás a v něm člověk
udržoval bezprostřední spojení s Bohem. Po pádu lidstva existoval
symbolický chrám mimo člověka, v němž se spojení s Bohem mohlo
uskutečnit již jen prostřednictvím magie kněží.
Tento starý chrám byl Ježíšem Kristem stržen: Kristus roztrhl
oponu visící před Nejsvětější svatyní a tím opět uvolnil pro každého
člověka přímou cestu k Bohu. Prolitím Kristovy krve se jeho duševní
síla stala atmosférickou silou, na níž se můžeme všichni podílet.
A člověk je nyní povolán, aby v této síle vlastním svobodným
zednářstvím, sebeosvobozením začal s novou stavbou chrámu.
Lidstvo je k stavbě nového chrámu poháněno duchovně atmosférickými změnami. Na to lidstvo reaguje dvojím způsobem, a to
buď spontánní, přirozenou religiozitou, nebo je puzeno duchovní
vzpomínkou. Vedle toho existuje ještě degenerovaná spodní vrstva,
která nereaguje ani jedním z obou způsobů, v níž tedy nepromlouvá
ani náboženství ani vzpomínka.
97
Náboženský člověk pouze vnímá dotek duchovně atmosférického
tlaku, zakouší jej, uctívá jej a má snahu na něj reagovat. Protože
však nemá žádnou vzpomínku ani žádné okultní poznání, neví,
jak má reagovat. Nemůže se v něm tedy rozvíjet regenerační proces
zdola vzhůru, stezka posvěcení či zasvěcení. U takového člověka
se nanejvýš vyvine proces životní očisty na horizontální úrovni.
Odvrací se potom od určitého stavu svého života a nachází přechod
k jinému. Tento nový životní stav je však na téže rovině jako ten
starý.
Z nedostatku pravého poznání nemůže dojít k strukturální
obnově. To vysvětluje slova Bible: “Můj lid je ztracený, protože
nemá poznání.” Tímto výrokem se nemíní intelektuální pochopení,
nýbrž ono poznání, jímž se může uskutečnit proces “znovuzrození
z vody a ducha”.
Náboženský člověk nejeví o takové poznání zájem, protože je
nemůže pochopit. Sklání se plně před autoritami. Buď přijímá jako
autority přímo církev nebo Bibli a nebo dogmata, která se na církvi
či Bibli zakládají. Takový člověk může být velmi mystický, pokorný
nebo plný horlivosti, chybí mu však obnovující možnosti. Zůstává
tak uzavřen v dialektických hranicích. Jeho mystický život
v důsledku toho vykazuje známý vznik, rozkvět a zánik. Náboženský člověk nevyjde ze starozákonní fáze. Svatyní pro něho
zůstane vnější chrám, a protože již neexistuje bezúhonné, vědoucí
kněžstvo, vzniká chaos, zkaženost a degenerace. Naše doba pro to
poskytuje dostatek důkazů.
Člověk stále ještě touží po chrámu vně sebe sama, ale ten již od
té doby, co se Kristova síla stala atmosférickou, nemůže existovat.
Kristova éra staví člověka před požadavek, aby tento chrám vystavěl
znovu v sobě samém. Všechny pokusy o obrodu církve musí
selhat, protože vládnoucí skupiny církve, teologové a kněží nemohou
již vstoupit do svatostánku a do Nejsvětější svatyně jako osvícení
98
kněží a velekněží. K tomu jim chybí osvícené poznání, síla a umění,
takže nemohou už dokonce plnit ani svoji původní starozákonní
úlohu. Církev se stále více vyvíjí v sociálně etické těleso.
Ve starověku byli kněží zároveň mágy. Kněz musel být také zasvěcencem, žákem duchovní školy, to znamená školy proroků. Není
třeba podotýkat, že naše univerzity tento požadavek naprosto neplní. Dnešní teologové jsou náboženští lidé, kteří se v ničem neliší
od průměrné náboženské masy. Kdyby církev chtěla opět získat
úlohu ve všeobecném duchovním dění, musela by být vedena kněžími–zasvěcenci, kteří by se museli pokusit pozvolna a terapeuticky, novou magickou metodou, pozvednout religiózního člověka z pout
starozákonní fáze.
V příští kapitole budeme zkoumat, zda metody určitých církví
a jiných přírodně náboženských skupin mohou při tom pomoci.
Porovnejme nyní náboženského člověka s člověkem se vzpomínkou.
Tento člověk jde, jako atavistický pozůstatek, za svým královstvím
a hledá metodu, jak by toto království uskutečnil. Rád by svoji
nedokonalost vyrovnal, zkouší to tedy magickým experimentem.
Chce v sobě a svými vlastními silami uskutečnit svou, zatím nejasnou touhu, chce se zdokonalováním sebe sama k osvobození dopracovat; hledá moc.
Žije v bludu, že tohoto království může dosáhnout ze svého
současného stavu a svými současnými prostředky. To však je
nemožné, neboť toto království dialektický člověk nemůže získat,
“tělo a krev nemohou zdědit království Boží”. Tak vzniká obrovský chaos, tisíc a jedna okultních metod a šokující množství
literatury.
Přírodní člověk se vzpomínkou většinou není náboženský.
Přeje si sice něco jako magický rituál, ale pravé náboženské cítění
je mu cizí. Nehledá vnitřní Boží vedení, neptá se po vůli Boží.
99
Hledá výsledek a moc pro sebe sama. Jste-li přírodním člověkem
se vzpomínkou, pak se v tomto popisu poznáte.
Celé toto okultní snažení je nesmírně únavné, je to hrozné
neštěstí, velká bída. Je to hledání bez nalézání, úsilí bez výsledku, cesta bez světla. Všechno to zůstává blouděním na úrovni
dialektiky.
Jak bylo již řečeno, univerzální filosofie objasňuje nezbytnost
vzpomínky. Skrze vzpomínku si musíte především uvědomit svůj
úpadek a mravní zkázu, svoji strašlivou slepotu a nevědomost.
Člověk musí rozpoznat své ztracené synovství; musí z vlastní
zkušenosti dospět k poznání, že musí být vystavěn nový člověk
a nový chrám; že jediná cesta k vysvobození je cesta opětného
vybudování toho, co bylo kdysi ztraceno; že člověk původní
světelnou sílu ztratil, ale že mu ji Kristus znovu podává.
Tak dosáhne nového religiózního postoje, nové náboženské
orientace, neboť pak je obojím, a to jak náboženským člověkem,
tak také člověkem se vzpomínkou; člověkem, který si uvědomuje,
že je plně závislý na Bohu, nade vše Jej miluje a vše od Něho
očekává; člověkem, který z niterného poznání ví o živém spojení
s Bohem.
Teprve z tohoto spojení může být slaven vzestup. Potom je
položen základ ke královskému kněžství, k univerzálnímu vedení
lidstva.
Tento vývoj má na mysli moderní Růžový Kříž, neboť v sobě
zahrnuje a spojuje esoteriku, Univerzální učení i náboženství, chrám
i filosofii, vnitřní školu i církev. Člověku, který je jen náboženský,
nemůžeme organizačně, jako škola, nic poskytnout. Naše úsilí se
zaměřuje na to, abychom okultního člověka přírody učinili náboženským tím, že v něm probudíme pravou pokoru a vědomí závislosti na Bohu, abychom mu pak ukázali stezku vedoucí vzhůru a
100
šli na této stezce před ním. Jen takto je možné postavit nový vnitřní chrám.
Jak je možné, že u člověka pouze náboženského nepromlouvá
vzpomínka? To je důsledek hlubšího zakotvení v matérii této
dialektiky, čímž vznikl jiný stav krve. “Hlubší zakotvení” zde
neznamená “špatné”, je tím jen míněna téměř dokonalá odloučenost
od původního lidského světa. Ta druhá skupina měla se sférami
původního světa od samého počátku spojení. Práce duchovní školy tak kromě jiného probouzí oživenou vzpomínku u celé skupiny
lidí, kteří vzpomínku vlastní.
Skupina pouze náboženská vzpomínku plně ztratila a je proto
strukturálně odlišná. Vlastní příčina této ztráty není známa, rozhodně ne nám; musíme jen s touto skutečností počítat.
Člověk se vzpomínkou, tedy esoterický člověk, může a musí být
náboženský; ale náboženský typ nemůže být esoterický. Člověk se
vzpomínkou se může od devótního a přesvědčeného náboženského
člověka naučit být skutečně náboženským; obrácená cesta však
není možná.
Když v náboženském táboře něco neklape, když všechny pokusy
o znovuoživení církve váznou a s velkým podivením si tam kladou
otázku, v čem to jen může být, pak je tato situace gnosticky zaměřenému člověku dokonale jasná. Nemůže to však vysvětlit, protože by
mu nikdo nerozuměl. Proto je úkolem člověka se vzpomínkou,
aby taktním vystupováním a přizpůsobením se typu náboženského
člověka mu byl nápomocný a poskytl mu určité vedení.
Tak se to také ve světových dějinách vždy znovu opakovalo.
Pomyslete jen na starozákonní příběh o mistru staviteli Hiramu
Abiffovi, který Šalomounovi pomáhal při stavbě chrámu. Šalomoun,
religiózní člověk, byl prodchnut touhou vidět, jak vzniká chrám,
ve kterém by mohl důstojným způsobem sloužit svému Pánu
101
a Bohu. Nebyl však schopen tento chrám postavit sám a požádal
tedy o pomoc mistra stavitele. Mistr stavitel je transfigurovaný
člověk, který zná cestu ke skutečné stavbě chrámu a má vnitřní
sílu a schopnost, s níž musí být chrám Boží vystavěn.
Chtějí-li se dnešní církve dostat ze slepé uličky, musí takovouto
pomoc vědomě přijmout. Ale pak by si musely přiznat vlastní
beznadějnou situaci, a to se v dnešních poměrech nedá očekávat.
Kromě toho tato spolupráce, ke které musí dříve nebo později
dojít, v sobě zahrnuje ještě hodně problémů.
Ve starověku existovala období, kdy byla církev – tedy náboženský dav – plně vedena zasvěcenci, lidmi se vzpomínkou. Pak
přišla doba, kdy zasvěcenci svými pokyny a podobnou podporou
pomáhali už jen při stavbách chrámů. Také tento kontakt byl
později přerušen a od té doby nastala degenerace, která přivodila
dnešní stav.
Dnes už není možné vrátit se zpět, to znamená, opět začít dílče
spolupracovat s člověkem vzpomínky a následně akceptovat jeho
vedení. Vystoupením Kristova Ducha se totiž kosmické okolnosti
zcela změnily. Církev tím ztratila svůj starý význam. Úloha, kterou
kdysi plnila, jí byla vzata. Opona svatyně je roztržena a člověk již
nemůže být veden zpátky do starozákonní nezletilosti. A kdyby se
o to kdokoli jakkoli pokusil, nebude mít úspěch.
Pro každého člověka, jak okultního, tak i náboženského, je možné
a nutné spojit se s Kristovým paprskem individuálně z první ruky,
zcela přímo, bez zprostředkovatele, bez autorit. Cesta k sebeautoritě
je v Kristu zajištěna pro každého člověka.
Aby tento nový požadavek došel naplnění, je zapotřebí nové magické
metody. Proto se vytvořilo nové gnostické světové Bratrstvo, které
žije z duality náboženství a magie. Je to nové svobodné zednářství
na pozitivně křesťanském základě.
102
Působením této křesťanské magie, začínající ve všech zemích
Země zdola, vzniklo v poli tohoto světa horizontální záření, které
není z tohoto světa vysvětlitelné. V tomto poli záření, které obklopuje celý svět a udržuje síť ohnivých chrámů, se koupe celé lidstvo.
To má za následek pozoruhodnou reakci. Zločinný a vskutku špatný
element se odděluje. Člověk se vzpomínkou najde cestu k pravé
stezce a velké množství lidí náboženského typu bude moci slavit
Kristův dotek jiným způsobem, bez osobních autorit a církví.
Tak se novokřesťanskou magií světového Bratrstva uskuteční
velké dílo záchrany lidstva, zdola podporované horizontálním
silovým polem. Vznešený úkol, který byl uložen všem esoterikům,
musí mít nyní jasně před očima všichni, kdo v tomto poli záření
chtějí žít.
Volání Bratrstva vychází ke všem, kteří slyší, rozumí a chtějí
společně přiložit ruku k dílu. Velké dílo lidstva volá své dělníky.
103
XIII
NOVÉ SVĚTOVÉ BRATRSTVO A NEBEZPEČÍ,
KTERÁ JE OHROŽUJÍ
Abychom ve Vašem myšlení a chápání posílili souvislost všeho,
o čem jsme doposud pojednávali, zopakujeme ještě jednou základní
myšlenky duchovního života:
Člověk je nositelem obrazu Božího. Zpřítomňuje Boha v sobě.
Kdysi byl dokonale zajedno s Bohem. Bůh přebýval v něm, a on
přebýval v Bohu.
Vlastnil úplný trojitý chrám: svatostánek jako ohnisko svatyně
hlavy; nejsvětější svátost jako ohnisko svatyně srdce; dvoranu jako
ohnisko svatyně pánve.
On sám byl v tomto chrámu veleknězem: nejvyšším služebníkem
Božím. Byl však také absolutním králem ve svém mikrokosmu:
byly mu podřízeny všechny síly a schopnosti. Proto byl podle řádu
Melchisedeka nazýván králem–knězem. A Kristus byl vůdcem
tohoto vyššího lidského řádu.
Člověk z tohoto vysokého stavu klesl; tím jeho vlastní chrám
zdegeneroval a vnitřní kontakt, život z Boha a v Bohu, se ztratil.
Aby i přesto bylo udrženo spojení s lidstvem a aby člověk nakonec získal schopnost najít cestu zpět, vyvinulo se to, čemu říkáme “náboženství”. Byl to pokus sloužit Bohu ve vnějším chrámu,
přičemž kněz byl nepostradatelným prostředníkem. Univerzální
učení Adama při jeho pádu provázelo.
104
Toto náboženství mělo od počátku dvě stránky, vnější a vnitřní,
totiž: veřejné bohoslužby a esoterní vyučování prostřednictvím
kněží. Tak plnilo náboženství dva úkoly: živilo “mlékem” a “hutným
pokrmem”. To neznamená “nedůležité” a “důležité”, ale jedná se
zde o dva úkoly, které se týkají dvou lidských typů: typu bez
vzpomínky a typu se vzpomínkou.
Typ se vzpomínkou byl skutečně kněžský typ; zastupoval královské kněžství spojené v jednom člověku. Náboženský projev byl
zároveň jako organizace, církev apod. součástí úkolu duchovní
školy, v níž se bezprostředně projevovala Kristova hierarchie. Tak
mohl člověk se vzpomínkou na základě zasvěcení dělat pokroky
na stezce; tím pro něho byla zpáteční cesta zajištěna.
Kromě toho se magií bohoslužeb a vysokým duchovním stavem
života kněžstva vytvářelo nesmírné světelné silové pole, v němž člověk bez vzpomínky zažíval hlubokou zkušenost a posvěcení
v přímém spojení a mohl se tak rovněž, i když odlišně, dále vyvíjet.
Avšak také tento ideální náboženský projev vinou lidské špatnosti zdegeneroval. Pravěké kněžstvo se těžce prohřešilo zneužitím
moci a tento hřích spočívá na člověku se vzpomínkou. Byl to hřích
proti Svatému Duchu, to znamená hřích, který nelze odpustit.
Takový hřích může být vymazán jedině absolutně opačným činem.
Jinými slovy: dnešní člověk, člověk se vzpomínkou, má co napravovat na celém lidstvu.
Protože oba lidské typy vinou vylíčeného dramatického vývoje klesaly stále hlouběji do nadiru hmoty, nemohl se první systém božského spojení a projevu již déle udržet. Došlo k odloučení duchovní
školy od církve, i když zpočátku zůstala určitá spolupráce ještě zachována. Příkladem toho je spolupráce Hirama Abiffa a Šalomouna,
mezi syny Kainovými a Setovými. Tato spolupráce však rozhodně
neprobíhala hladce.
105
Člověku se vzpomínkou nadále pomáhala duchovní škola,
náboženskému člověku církev s pomocí duchovní školy. Ale intenzívní vědomý život v jediném silovém poli již nebyl možný.
Ztrátou tohoto vědomého prožívání na jedné straně, a postupným
uhasínáním niterného světla na straně druhé, se u vůdců chrámové
skupiny zrodil hřích. Nové kněžstvo, které vzniklo z lidí bez vzpomínky, zkrystalizovalo. Vyučovalo bez vnitřní znalosti a hledalo
oporu v mrtvých literách. Tak se kněží stali vykladači Zákona
a Písma. Tak se bohoslužba stala formální službou bez obsahu.
Pak přišel Kristus a tuto fázi ukončil: vnější chrám, který ztratil
smysl, byl zbořen. Kristus přinesl lidstvu zcela nový úkol a učil ho
stavět chrám v sobě samém, najít opět cestu k Bohu v sobě samém.
Učil cestě znovuzrození obnovou, znovuvybudováním původního,
božského člověka.
Uskutečnění tohoto úkolu spočívá v založení světového Bratrstva
pod vedením královského kněžstva, ve službě obou lidských typů.
Splněním tohoto úkolu může člověk se vzpomínkou odčinit své
staré provinění. V novém světovém Bratrstvu přichází duchovní
škola ke každému člověku se vzpomínkou a staví ho před zasvěcovací metodu přeměny osobnosti, před znovuzrození nebeského
člověka.
Člověku bez vzpomínky se duchovní škola neosobně projevuje
působením silového pole, které je udržováno chrámy Ohně. V tomto
silovém poli – tedy bez starých chrámů a bez staré kněžské pomoci,
která člověka činí závislým a vůči živé pravdě slepým, hluchým
a nevědomým – se také člověk bez vzpomínky nakonec znovu
setkává bezprostředně s Kristem. Tak může i tento člověk vést
očištěný křesťanský život.
To je úkolem duchovní školy, který tato má od počátku našeho
letopočtu. Ve světle skutečnosti, kterou jsme právě objasnili, je
106
nepochybně jisté, že to, co dnes nazýváme “církví” je stále ještě
učením Zákona a Písma jako v zaviněné druhé fázi vývoje vnějšího
chrámu. Z nedostatku přímého a bezprostředního poznání se církev
upíná k mrtvým literám nebo se oddává – protože jinak nemůže –
nesčetným spekulacím. Ke skutečnému vědění, k živému poznání
Boha, má sotva přístup. Církev zkomolila Bibli a až do dnešního
dne tím ovlivňuje velké množství lidí. Božskou skutečnost nezná,
a pokud by se o ní dozvěděla, musela by ji nutně popřít.
Světové Bratrstvo se ujalo úkolu rozšířit vliv silového pole na
celý svět. Tento úkol se plně uskutečňuje. Tím se lidé dokonale
uvolní od svých vůdců.
Tento proces vnitřního osvobození lidstva udržovaného v bludu
se uskuteční jako vlastní niterný proces v každém člověku. Tím se
zabrání jakémukoliv boji s církví; postačí obvyklá primitivní
základní lidská práva, která nám v různých zemích zabezpečují
současný život. Nastal psychologicky správný moment této doby,
neboť velké množství lidí bez vzpomínky nyní již není v takové
míře vázáno na církev jako dříve. Nastává pronikavý obrat, všeobecné hledání, které způsobuje vnitřní uvolňující proces.
Samotné velké dílo osvobození se musí zrodit zdola, má-li být
opravdu osvobozující. Toto dílo se v žádném případě nemůže
uskutečnit shora, jinak by bylo dovršeno již před staletími.
Musí být uskutečněno zdola, protože vnitřní osvobození je otázkou uvědomění, tedy sebeosvobození. Osvobození shora,
z vnějšku, by člověka vnitřně neosvobodilo, ale vázalo na osvoboditele. Tím by tedy vznikla nová, jiná závislost. Člověk se stane
svobodným teprve tehdy, vlastní-li světlo niterně, jinými slovy, když
sám v sobě uvolní cestu ke Světlu.
Tak tedy musí dostatečný počet lidí zdola toužit po Světle, prosit
o Světlo, hledat Světlo, mít skutečnou lásku k lidem, niterně vědět
107
o pravé cestě a ochotně se vzdát izolovaného já, příčiny vší temnoty.
Tito lidé musí pocházet ze skupiny lidí se vzpomínkou. Z toho
důvodu je nutné k této práci probudit všechny lidi, kteří se momentálně nacházejí v různých esoterických životních polích. Volání
bratrstva Zlatého Růžového Kříže zaznívá proto stále hlasitěji.
Podali jsme vám krátký přehled o stále rostoucím nadcházejícím
díle, abychom vám objasnili, jak a za jakým účelem pracuje Bratrstvo
naší doby, aby tak byl každý kandidát žákovství prodchnut vědomím, jak velmi je ho při tomto velkém díle zapotřebí. Ke splnění
vytýčeného úkolu je nezbytné udržet vitalitu silového pole, o kterém
jsme hovořili, musí být proto k dispozici dostatek zápalu, dostatek
potenciálu, dostatek účinné duchovní síly. To je v tomto ohledu
určitý minimální požadavek. Nechť si tedy každý člověk se
vzpomínkou uvědomí svou velkou zodpovědnost.
Když se v nitru rozhodnete hledat stezku zasvěcení (nikoli
k vlastnímu prospěchu, ale abyste se tím jedině správným způsobem naučili sloužit velkému cíli), musíte poznat, že na vaší cestě
číhají velká nebezpečí: nebezpečí pro vás samotné, nebezpečí pro
pracovní společenství žáků jako celek, nebezpečí pro vaše bližní,
kterým chcete pomoci a kteří jsou možná způsobilí vstoupit do
našich řad a sloužit velkému cíli.
Tato různá nebezpečí byla již stručně vyjmenována v našich předchozích úvahách; nyní se jimi chceme zabývat blíže za použití citátů z Univerzálního učení.
V souvislosti s tím chceme ještě krátce osvětlit možná nebezpečí,
která by hledajícího člověka mohla ohrozit ze strany přírodního
náboženství. Přírodní náboženství uplatňuje určitou magii, která
však není křesťanská, nebyla dána Ježíšem Kristem, ale je převzata
108
z předkřesťanských kultů, zejména z bráhmanismu. Bráhmanismus
převzal tuto magii z ještě starších kultur, které si ji opět přinesly ze
staré Atlantidy.
Tato magie je karikaturou oné magie starých králů–kněží z popsané první periody, kdy celé lidstvo ještě vedli skuteční mágové,
protože v té epoše člověk ještě nedisponoval autonomní schopností
myšlení. Tuto magii nyní používá skupina, která nemá žádnou
duchovní školu, a kněží, kteří nemají žádné vnitřní poznání. Tato
magie se snaží vytvořit vlastní duchovní systém, tedy také silové
pole s určitou vibrací.
Zdá se to být velmi krásné, ovšem silové pole má osvobozující
hodnotu jen tehdy, je-li vědomě a dobrovolně vytvářeno a udržováno
všemi, kteří se na něm podílejí. U přírodního náboženství však,
pokud trvá dostatečně dlouho, dochází k naprosté sterilitě ducha
a duše. Z tohoto důvodu je veškerá stará magie pro moderního
člověka velkým nebezpečím.
Co se děje prostřednictvím této magie? Rituálem, zpívaným nebo
mluveným v mrtvém jazyce, speciálně upravenou hudbou, vykuřováním, kněžskými formulemi, magnetizovanou vodou a jinými
preparáty se věřící dostávají do transu, do stavu negativity vědomí.
V tomto stavu se životním tělům věřících odnímají fluida (étery),
a těmito fluidy budují přírodní duchové (kteří jsou nazýváni “anděly”,
ale naprosto jimi nejsou) silová pole.
Stejným způsobem, jakým je médium spojeno s kontrolním
duchem, je věřící již po několika takovýchto magických úkonech
celou svou bytostí vázán, a je zapotřebí nesmírné námahy, aby
z tohoto sevření opět unikl. V oblastech a zemích, kde se tato magie
nerušeně uplatňuje, vládne zaostalost, primitivita a hrozné sociální
poměry.
Přírodní náboženství se touto magií zmocňuje již dětí v rodinách,
připoutává si je od první hodiny po jejich narození a provází své
109
ovečky až do smrti. Když se pak přiblíží smrt, postará se o jejich
zajetí i po smrti, protože přírodní hierarchie je v záhrobí stejně
dobře organizována a vládne nad svými zajatci stejně vitálně
a všemocně jako zde. Magií, která se používá pro umírající, přijímá
mrtvé jako duchovně hluché, slepé a uzavřené jakémukoli
vědomému vnímání skutečného světla; a když nastane čas, vede
mikrokosmos v takřka neřešitelném zajetí a odloučení zpět do pole
hmotného zjevení. Vázanost je naprostá, zůstane naprostá, a tak
zůstává stádo zachováno.
Nesmí být zamlčeno, že některé přírodně náboženské skupiny, které
vyšly z okultismu, uvedenou magii imitují.
Sice se ví, že tato magie je stará a nebezpečná, ale přesto se jí
používá v domnění, že se dá uplatnit k dobrému účelu. To je ale
velký klam.
Magie osvobozuje jenom tehdy, je-li uplatňována zevnitř, z niterného vědění, v nezištné službě, je-li výsledkem vůle zapálené
v Bohu. Magie, osvobozující magie, se musí opírat o vnitřní kvalitu.
Když je člověk dostatečně vědomý a jakžtakž se vymaní ze stádnosti,
je pak méně přístupný magii používané přírodním okultismem.
Proto jmenované skupiny vedou víceméně nuznou existenci.
Existence těchto přírodně náboženských skupin, původně
vzniklých z okultních proudů, dokazuje, že se tato okultní hnutí
blíží ke konci svých sil. Aby mohly ospravedlnit svou další existenci,
je pro ně bezpodmínečně nutná všeobecná a od základu nová
orientace a živé spojení s úkoly člověka se vzpomínkou. Takovou
novou orientaci jim ze srdce přejeme.
110
XIV
SPIRITISMUS (I)
Jak jsme v jedné z předchozích kapitol vysvětlili, při smrti látkového
těla zůstane největší část éterického těla zde, kde podléhá rozkladnému procesu. Vědomí se zbytkem osobnostní postavy se odebere
na onen svět. Nyní probereme toto téma blíže, a to v souvislosti
s jednou z nejhorších pohrom lidstva, totiž spiritismem.
Éterické tělo se skládá ze čtyř různých druhů éterů, a sice:
z chemického éteru,
životního éteru,
světelného éteru
a zrcadlícího éteru.
Těmito čtyřmi étery je udržováno celé látkové tělo. Tyto étery
vykonávají veškeré orgánové a smyslově orgánové funkce, všechnu
mozkovou činnost a citovou práci.
Musíme rozlišovat mezi dvěma nižšími a dvěma vyššími étery,
jež se vyznačují hrubší, respektive jemnější vibrací. Éterická
substance, s jejíž pomocí myslíme, má velmi rychlou vibraci,
zatímco například étery, z nichž jsou stavěny buňky našeho těla,
vykazují poměrně pomalou vibraci.
U mnohých lidí, kteří tyto věci studovali, panuje falešný názor,
že oba takzvané vyšší étery označují převážně spirituálního a oba
nižší étery hrubého člověka. To však není pravda. Viděno z duchovního hlediska, mohou být světelné étery a zrcadlící étery nekonečně
111
hrubší, zhoubnější a zvířečtější, v každém případě mnohem nebezpečnější než nižší étery; tak jako je vyšší bytost, člověk, tisíckrát
nebezpečnější než nízká bytost, zvíře.
Někdy se sice mluví o zvířecích vášních. Vášně zvířat jsou však
čistě funkční a projevují se v mezích instinktu a skupinového ducha.
Avšak lidské vášně jsou vysloveně špatné! Mnoho lidí s éterickým
vnímáním je bez sebe obdivem, když u některého člověka pozorují
určité působení vyšších éterů, když vidí při práci bytost s velkým
množstvím světelného a zrcadlícího éteru. Ale “také ďábel se nám
může zjevit jako anděl světla”!
Zrcadlící éter je především éterem myšlení. Nejhorší lidé často
disponují obrovskou myšlenkovou kapacitou, a tedy i množstvím
zrcadlícího éteru. Světelný éter je především smyslově pocitovým
éterem. Ke všem citovým dojmům, od nejnižších až po nejvyšší, je
zapotřebí světelných éterů.
Všeobecně lze říci, že k běžným tělesným funkcím jsou nutné
oba nižší étery. Když člověk v životě vystupuje, ať už jakkoli, jako
myslící nebo citová bytost nebo hraje nějakou roli, potřebuje oba
vyšší étery. Vlastnění velkého množství vyššího éteru tedy naprosto
není známkou duchovně kultivovaného člověka. Takové vlastnění
jen dokazuje, že dotyčný člověk je v životě velmi aktivní, zcela
jedno, zda v příznivém nebo nepříznivém smyslu.
Podle éterů nemůžeme tedy usuzovat na duchovní kvalitu nebo
na duchovní pokrok člověka. Metody ke “zkoumání duchů, zda
jsou od Boha” potom nemají nic společného s činností éterů. Ani
barvy éterů nás zde nepřivedou dále, neboť s pomocí vůle je možné
vyvolat v éteru každou barvu.
V této oblasti je kromě toho tolik omylů, že musíme co nejdůrazněji radit, abyste v tomto ohledu nedůvěřovali žádné sugesci
a každý zjev bezpodmínečně odmítali. Vážnému žáku se dostává
jiných metod, aby získal rozlišovací schopnost.
112
Jakmile člověk zemře, proběhne v jeho éterickém těle časový rozštěp.
Normální je, že oba nižší étery zůstanou u těla, kdežto oba vyšší
étery zůstávají ještě dočasně u zesnulého, ačkoli se často stává, že
někdo s sebou vezme také něco z obou nižších éterů. Čím více byl
člověk v látkovém životě svázán se zemí (což není “špatné”, nýbrž
obecně normálně biologické), tím více se nízké étery soustřeďují
kolem bytosti zesnulého.
V tomto stavu vstupuje do velké přechodné oblasti, mezisféry,
která se často označuje jako očistná sféra nebo očistec. Tato oblast
se skládá ze tří nižších sfér světa žádostivostí, orientální filosofií
zvaného kámaloka. A dávejte pozor: zbytky éterického hávu, které
mrtvý ještě má, jej poutají k pozemské sféře, protože i éterické
tělo člověka je vystavěno a udržováno z látek a sil této sféry.
Když zesnulý opustí éterickou oblast, nemohou se zbytky jeho
éterického hávu již uchovat. Rozpouští se, vyprchávají a mrtvý je
nemůže zadržet. To je krajně důležité, neboť jakmile zmizí i poslední
zbytky éterického oděvu, začíná doba, kdy člověk poznává svůj
pravý stav. Teprve pak skutečně nahlédne svůj vlastní stav
a v souladu s ním odchází do nebeské nebo pekelné oblasti. Každý
tedy nyní může poznat, že vlastnictví éteru po smrti způsobuje
silnou vazbu se zemí.
Nepřeje-li si člověk tuto vazbu se zemí, nemá-li o ni zájem, ale
naopak se od ní chce co nejrychleji odpoutat, pak neučiní nic, co
by proces rozpouštění éterů zdržovalo. Je-li tomu ovšem naopak,
patří-li jeho zájem ještě zemi a on chce tuto vazbu za každou cenu
udržet, potom učiní vše, aby rozpustnému procesu zabránil; pokusí
se každou ztrátu éteru vyrovnat a dokonce ještě svůj éterický majetek zmnožit. Tímto způsobem bude svůj pobyt v přechodné oblasti uměle prodlužovat.
V tom spočívá příčina spiritismu a všech jeho vedlejších projevů,
jako satanismu, duchů poutaných k zemi apod. Je to příživnictví
113
a vykořisťování pozemské sféry mnoha tisíci entitami z přechodné
oblasti, které se vydávají na lup éterů. To je spiritismus: loupež
nižších, ale hlavně obou vyšších éterů.
Tyto věci přirozeně vyžadují svědomité studium a vážné
přemýšlení, neboť zde opravdu jde o hrozné nebezpečí, jemuž ve
skutečnosti žádný člověk neunikne. Všichni lidé jsou do určité míry
těmito éterickými parazity navštěvováni. Mnohé nepříjemné
a nesprávné vlastnosti vaší bytosti se rozvinou do rozměrů, které
daleko přesahují vaši skutečnou úroveň bytí, protože je tyto entity
záměrně a vědomě podněcují. Například nízký pocit žárlivosti,
každá žárlivá aktivita stojí ty, kteří takovou aktivitu vyvíjejí, světelný éter. Tak tomu je i v případě nízké aktivity odporu, záměrné,
vědomé odvetné činnosti, jedno z jakých důvodů; taková aktivita
stojí světelný éter, ale protože přitom převažuje rozumová činnost,
stojí především také zrcadlící éter.
Uvedené síly z onoho světa dokáží vybičovat tyto nízké aktivity
daleko za hranice normálního stavu, vysvětlitelného z vlastního
já, takže je potom jakákoliv sebekontrola nemožná. Tato éterická
krvácení jsou potravou jmenovaných nebezpečných entit.
Tak je tomu i u prchlivosti, perverzity, melancholie a, nezapomínejme, i u intelektuální nestřídmosti. To vše je spojeno
s mocnými éterickými explozemi, se spotřebou a výdejem velkého
množství éterů. Všechny formy duševní abnormality se dají
z převážné části vysvětlit působností éterických parazitů.
Nyní by se mohla naskytnout otázka, proč se entity zaměřené na
zemi nemohou živit étery, které se rozpouštějí úsilím a působením
mnoha těch, co směřují do vyšších oblastí? Proč jim nestačí étery,
které se bezprostředně uvolňují při běžném procesu umírání nebo
při výměně éterů v normálním pozemském životním procesu? Ve
skutečnosti se o to pokoušejí tisíce; celé hordy elementálů takto
114
parazitují. (Elementálové jsou podlidské bytosti, obyvatelé nižších
přírodních říší nebo výtvory lidských myšlenek.)
Této metody využívají nesčetné bytosti v přechodné oblasti.
Pokud jejich vazba k zemi spočívá například hlavně v alkoholismu,
zdržují se v lokálech a na místech, kde visí alkoholové výpary,
jimiž se sytí. Desetitisíce jiných dychtí po nikotinu, který je ještě
mnohem nebezpečnější než alkoholismus. Najdeme je rovněž
v hostincích a bytech, kde se hodně kouří, a především v kuřáckých
odděleních vlaků. Hodně se jich tedy zdržuje u lidí, aby svou supí
metodou získávali žádoucí potravu.
Není téměř fotografie, na níž by – při ostrém pozorování – nebylo
vidět několik elementálů. Fotografický film je často mnohem citlivější než lidské oko. Na fotografiích, které byly pořízeny ihned po
smrti blízkého člověka, lze často rozeznat obrys nebožtíka, jenž
nebyl ještě zbaven éterů a má tedy ještě vazbu se zemí. Takový jev
přirozeně netrvá dlouho.
Příživnictví ve formě supích praktik je u těchto nešťastníků
rovněž tak přechodným jevem. Nejsou dost špatní a jsou příliš nevědomí a málo rafinovaní, a kromě toho mají příliš málo vyšších
éterů, aby se mohli prosadit. Jsou pouze krajně nechutní, odporní
jako hmyz.
Další zkoumání ukazují, že mnohem více rafinovanosti a zcela jiných metod je zapotřebí k udržení se v mezisféře. Pro entity, které o
to usilují, jde o to, “být či nebýt”. Jejich strach z pekelných sfér je
tak hrozný a jejich touha po prodloužení života tak silná, že se
nezastaví před ničím, aby se vlastnictvím éterů prosadily. Praktiky
nacionálních socialistů, jejich úděsná bestialita, jejich nepochopitelná krutost a krvežíznivost byla doslova vnuknuta a zapříčiněna
satanismem. Satanismus může mít lidi nebo národ v hrsti tak, že se
v něm takřka inkarnuje.
115
Satanismus je dnes silnější než kdykoliv předtím a visí jako temný
mrak nad světem. Proto jsou spiritistické praktiky častější
a masovější než kdy dříve. Uchvacují statisíce lidí a teoreticky je
situace dnes žijícího lidstva beznadějná.
Poměry v mezisféře jsou tak chaotické, zmocňování se všech
živých je tak silné, slušnost, kterou v sobě dosud má tolik lidí, je
tak intenzívně zneužívána, démoni jsou přímo kolem nás a v nás
v takové míře a takových vlastností, že bychom to byli dříve
považovali za nemožné. Mnoho nejlepších lidí je v zajetí satanismu
natolik, že musíme konstatovat, že zde nyní kníže temnot vládne
jako král. Satanismus ovládá tento svět.
Mnozí čtenáři si možná myslí, že přeháníme. Říkáme vám ale,
že tyto věci a tato nebezpečí nelze dost přehánět. Co se může zdát
jako nejsilnější přehánění a jako nejsmělejší fantazie, je jen pouhý
náznak odporné skutečnosti.
Jaká je pracovní metoda satanismu? Abychom to rozpoznali, musíme
vycházet ze skutečnosti, že se životní těla lidí svým typem a vibrací
od sebe navzájem liší. Bytost z mezisféry si tedy nemůže jen tak
beze všeho přivlastnit cizí étery. Bude to sice zkoušet, ale na dlouho
si je nemůže přisvojit, protože cizí étery se vlivem odlišné vibrace
rozpouštějí rychleji než její vlastní.
Aby tedy tato bytost mohla provést svůj záměr, přechází
k mimořádně rafinovanému zastiňujícímu postupu. Musí se pokusit
zmocnit člověka, který žije na zemi a se kterým má nebo může
dosáhnout určité polarity, aby za několik měsíců nebo roků vznikla
vhodná vibrační rovnováha. Potom může jako upír doslova sát
žádaný éter. Žije tak na úkor své oběti, která tím vede bídný život.
Spojí se s různými náhončími a společně pak kontrolují celé
okruhy lidí, odnímají jim éterické a fosforové síly, které pak
prostřednictvím média asimilují. Tak si tyto entity “drží” své
116
spiritistické kroužky jako sedlák, který chová prasata, krávy
a slepice, z jejichž produktů žije.
Stávají se také neštěstí; to když ovládající duchové natolik
pronikli do bytosti své oběti, že ji zcela potlačí. Jedná se pak
o případy šílenství, které ale většinu ovládajících duchů odrazují;
nemohou totiž potom už takové cizí tělo dobře používat a sami pak
vedou bídný život. V jiných případech je však takový vstup do oběti
vynucen ze strachu před opuštěním přechodné oblasti a také možná ze strachu před kolegy nebo kvůli vzájemným bojům mezi duchy, kteří ovládají médium. Zde je možné vše.
Ještě zbývá velmi mnoho problémů a otázek k probrání, jako:
povaha klamů, organizace satanismu, příčiny sebevražd, podstata
vraždy obecně, příčina bestiálních činů, vlivy na náboženství
a okultismus atd., a především cesta k uzdravení a cesta k potření
satanismu.
117
XV
SPIRITISMUS (II)
Co je to médium? Tato otázka byla zodpovídána ve všech dobách.
Všechny velké náboženské filosofie mediumitu odmítají a důrazně
před ní varují; bylo zakázáno “dotazovat se duchů”.
Naproti tomu všechny opravdu pohanské náboženské směry, tj.
všechny náboženské degenerace, vznikly a jsou plně udržované
z mediumity. U černošských, indiánských a dajáckých národů
a kmenů se medicinmani uvádějí do transu a vstupují tak do styku
s duchy, kteří jim pak diktují své vlastní zákony.
Mediumita se opírá o sensitivitu a podle mnoha druhů sensitivity
jsou také různé druhy mediumity.
Co způsobuje tuto sensitivitu? Pomysleme nejprve na aurickou
sféru, zvanou též tělo žádostí nebo dechové pole. Tato aurická sféra
se dokonale shoduje se stavem vašeho bytí. Je to vibrační pole,
které je plně sladěné s typem dotyčného člověka. Aurická sféra je
otevřena jen tomu, co je stejné povahy, kdežto vše, co je jiné
povahy, stojí před neproniknutelnou zdí.
Toto vibrační pole je shodné s podstatou vaší krve, kterou jste
zdědili od svých rodičů a prarodičů. Při tom hraje roli také vaše
mikrokosmická minulost. Dýcháním se udržuje v rovnováze s vaším
stavem krve, vaším smyslově organickým stavem a stavem vašeho
vědomí.
118
Tato rovnováha se udržuje následovně: vaše myšlení, chtění
a cítění tvoří trojnost aktivity vědomí, jak jsme o ní pojednali v první
kapitole. Touto trojjediností řízena, vydává pocitová (astrální)
bytost přes sternum (hrudní kost) sedminásobné záření směrem
ven. Toto vyzařování má odpudivý nebo přitažlivý účinek. Tudíž
vše, co není v souladu s vaší bytostí, je z aurické sféry odstraňováno
a brána se otevírá všemu, co s ní harmonuje.
Jakmile je tedy dechové pole upravené, spojí se dýcháním s krví.
Tím se síly a působení dechového pole přenášejí do všech životních
orgánů. Kromě toho jsou ještě mozková centra, jakožto ohniska
myšlení a chtění, asimilací v nosní přepážce zásobována přímo
a bezprostředně, bez účasti krve.
Tak je každý člověk podle svého stavu bytí v určitém smyslu
médiem, neboť každý je náchylný k ovlivňování vědomí. Bereme-li
to takto, dá se skoro o všech lidech říci, že to nejsou oni sami, ale
že jsou žiti vnějšími silami. To platí pro všechny lidi všeobecně
a zvláště tam, kde je člověk kultivován, tedy především pro
služebníky vědy, umění a náboženství.
Ať už se zastiňující a vyvolávané síly označují sebezvučnějšími
jmény, jako Kristus, Svatý Duch, Světlo nebo Růžový Kříž, přece
prokazují absolutní mediumitu. Na této bázi se nikdy nedá uskutečnit opravdové konkrétní osvobození lidstva. Vlivy pochybných
entit na náboženství a okultismus jsou neodhadnutelné.
Když se vedoucí Růžového Kříže stýkají se svými duchovně
spřízněnými přáteli, jsou si vždy vědomi, že musí být stále bdělí
a připravení k boji, nikoli proti svým přátelům, nýbrž proti satanským
silám, které je prostřednictvím jejich přátel napadají. Je nevyvratitelně jisté, že bytosti svázané se zemí na vás útočí ve vašich přátelích,
pokud nad nimi nedokážete zvítězit vyzkoušeným způsobem.
Budiž zde důrazně řečeno, že Kristovy síly, síly Svatého Ducha
a jiné vpravdě vznešené vlivy takto nikdy do životního systému
119
člověka nevnikají. Nikdy se tou či onou formou neprojevují a nikdy
nás nekontrolují.
Jsou různé druhy mediumity, které se dají vysvětlit z minulosti člověka:
1. mediumita, která útočí na myšlení, cítění a chtění a překrucuje je;
2. která útočí na smyslové orgány;
3. která ovládá žlázy s vnitřní sekrecí;
4. která vyvolává posedlost;
5. která způsobuje šílenství.
S těmito hlavními hledisky se spokojíme; ostatní si z toho můžete
odvodit.
První forma mediumity, ovlivňování myšlení, cítění a chtění, je
všeobecná forma, kterou trpí celé lidstvo. Je prováděna organizovaně,
aby se živil a udržoval satanismus.
Druhá forma mediumity, která ovlivňuje smyslové orgány, navazuje na zvláštní citlivost jednoho nebo více smyslových orgánů, neprávem nazývanou jasnovidectví (s “éterickým viděním” jako
vedlejší formou), jasnoslyšení, psychometrie atd.
Třetí forma, která ovládá žlázy s vnitřní sekrecí, nutí člověka
k orgánovým a funkčním výstřednostem a abnormalitám.
Ve čtvrté formě mediumity, která vyvolává posedlost, musí člověk ve svém těle nebo ve své aurické sféře poskytovat přístřeší
určitým entitám; jsou to paraziti, kteří se již nedají ze systému odstranit.
Pátá forma, která způsobuje šílenství, zcela vytlačuje vlastní vědomí.
Těmito pěti formami mediumity a jejich četnými aspekty je
lidský život dokonce i z pohledu pozemsko-dialektického plánu
snižován na podlidské bytí. Vyvíjejí se tím ty nejodpornější praktiky
120
a vyvolává se mnoho nemocí. S člověkem to jde z kopce, žije ve
strašlivém světě plném nepochopitelného utrpení a žalu.
Lidé, kteří si zakládají na své mediumitě, ať už tomu říkají
jakkoli, jsou ubozí pomýlení břídilové, pacienti, kteří mají zapotřebí naší mimořádné pozornosti. Silná mediumita je zvláště
znepokojivý stav, důkaz obzvláštní otevřenosti vůči duchům
vázaným k zemi. To však neznamená, že jsou “špatní”, ale ukazuje
to na predispozici v krvi.
Alkoholismus může být příčinou vysokého stupně mediumity,
která rychlým tempem vede k deliriu tremens. V bytosti alkoholika
se nakonec spálí všechny přirozené pojistky.
Nikotinismus způsobuje degeneraci svatyně srdce, a sice sterna
(hrudní kosti), srdce a prsních svalů a je také častou příčinou
dětské obrny.
Entity, které se ať už z jakéhokoliv důvodu trvale snaží udržet
v mezisféře, tedy v pozemské sféře, a vydávají se proto na loupež
éterů, pocházejí přirozeně ze všech společenských kruhů, z prosté
lidové vrstvy, z vládnoucích tříd i z uměleckých, vědeckých a náboženských kruhů. A tak jako zde na této straně závoje žijí četné
kruhy na úkor práce a síly druhých, čímž se vyvolávají politické,
sociální a ekonomické zlořády, tak i na onom světě je mnoho příležitostí k pokračování v příživnictví. Peníze, materiální a tělesné
požitky se tam získat nedají; jedinou důležitou věcí pro ně je,
prodloužit si život v přechodné sféře.
Na této straně si parazit prodloužení života nemůže koupit. Zkouší to sice s opičími žlázami a hormonálními kúrami, ale to dosud
nepřineslo valných výsledků a kromě toho to obnáší neobyčejně
vysoké nebezpečí. Právě tak nemůže prodloužení života dosáhnout
od svých kolegů na onom světě. To, po čem tolik touží, může získat
jen tak, že živým lidem na této straně odčerpá životní krev, životní
síly, a to systémem zastínění. Na to existují nesčetné metody;
121
o některých jsme již hovořili. Daří se jim to hlavně klamáním
a podvodem.
Každá ovládací skupina entit se přizpůsobuje druhu spiritistického
kroužku. Je-li naladěn nábožensky, ovládací skupina je také tak
naladěna; je-li kroužek humanitní nebo okultní, je ovládací skupina
právě taková. Každá ovládací skupina se snaží vytvořit si podle
svého druhu co nejvíce praktik. Proto existují medicínské, prorocké,
humanistické, náboženské a okultní okruhy.
Vezměme jako příklad kroužek s medicínskými sklony; v mnoha
případech jsou pak ovládajícími duchy lidé s lékařskými znalostmi.
Protože mohou nemocné studovat z jemnohmotných úrovní, mají
k dispozici více prostředků k určování diagnózy. Mohou v těle pozorovat účinky určitých sil a jedů a mají daleko větší možnosti
v oblasti léčiv. Seriózní lékař na této straně má ve srovnání s lékařem
na onom světě velmi nerovné šance. Skýtá to ohromnou možnost
obluzovat a obětovat nesčetné lidi.
“Obluzovat a obětovat?” zvolá někdo v takovém kroužku. “A co
moje pokřivená ruka, která se zase narovnala?” “A moje zauzlení
střev, které bylo vyléčeno?” – “A má bolest hlavy, která zase
zmizela?” atd. Poznáváte to zaslepení? Následky hlubších příčin
se odstraní, ale příčiny samy se neberou v úvahu. Jestliže vás
v důsledku nesprávného nebo neuspokojivého myšlení rozbolela
hlava, můžete následky odstranit tabletkou aspirinu. Bolest je pak
pryč, nikoliv ovšem příčina. Nejste tedy vyléčeni! Potřeli jste
následky a příčinu nechali být. To, že jste bez bolesti nemění tedy
nic na vaší duchovní kvalitě.
Milióny lidí je nemocných a dědičně zatížených tím, že překračují
elementární životní zákony. Pak vyhledávají pomoc a dostane se
jim jí podle jejich stavu. Běžná lékařská věda se totiž přizpůsobuje
tomuto stavu bytí, ale nepřináší uzdravení. Ke skutečnému uzdravení
je třeba vyvinout léčebný postup, který potře především příčiny,
122
a to primárně duchovní příčiny; takový léčebný postup, který na
tyto duchovní příčiny zaútočí svrchovaným božským lékem.
Přírodní léčitelství je slabým odleskem tohoto léčebného
postupu, který odjakživa používaly bonafidní duchovní školy.
Současná přírodní lékařská věda je navíc ještě příliš materialistická
a dialektická. Skutečný lékař musí být zároveň pravým knězem.
Duchovní lékař například striktně odmítne pomáhat někomu,
u koho by vyléčení vedlo k ještě hlubšímu zabřednutí do špatného
života.
Vážný žák musí poznat, že uzdravení podle přírody může být
mocným prostředkem k podvádění lidí. Nejsenzačnější uzdravení
ještě nic nevypovídá o duchovním stavu nemocného, tedy o skutečném uzdravení, ani o duchovním oprávnění pacienta a lékaře
přijmout a ovlivnit uzdravení. Tímto vnějším uzdravením je možné
podvádět dav, žák na stezce to však musí dokonale prohlédnout.
123
XVI
SPIRITISMUS (III)
Chceme vaši pozornost ještě jednou obrátit k mystifikacím, které
se přirozeně a nutně projevují při spiritistických praktikách.
Když se v nějaké místnosti utvoří spiritistický kroužek, vznikne
vlivem shodných myšlenek, citů a chtění také magický kruh.
Myšlení, chtění a cítění se soustředí na vyvolávání duchů. Takovým
magnetickým kruhem, v němž jsou aurické sféry vzájemně zcela
sladěny, vzniká světlo a silné, přitahující, hledající záření, které
vychází ze svatyně srdce přítomných a které, spojené ve svazek
světelných paprsků, může nabýt velké intenzity. Světlo vyvolává
také zvuk, takže v takovém kruhu vibruje v prostoru určitý tón.
Tím se vyvolají duchové a ti se pochopitelně nedají dlouho nutit,
neboť na kontaktu, který se jim nabízí, mají ten největší zájem.
Přicházejí často v celých zástupech a mohou, ale nemusí být ještě
doprovázeni celými hordami elementálů; někdy nastane velká
tlačenice.
Nyní jde o správný kontakt. Proto nejsilnější entita vyhledá
nejvhodnější médium. Často je totiž obtížné proniknout do aurického
pole kruhu. Protože však stejné přitahuje stejné, přístup je přirozeně
nalezen a magnetickým kruhem tohoto typu se atmosféra stane
vodivou.
Většinou se řídící duch postaví za médium, doslova mu “hledí
do týla” a přes medulu (míchu) kontroluje svatyni hlavy a svatyni
124
srdce média, to znamená jeho myšlení, cítění a chtění. Kromě toho
řídící duch fouká médiu do nosních dírek, aby tak i přes nosní
přepážku sladil jeho myšlení a chtění s vlastními cíli. Nakonec se
atmosféra duchů spojí s magnetickým kruhem, což se projeví citelným chladem.
Jakmile je řídící duch tak daleko, počne prostřednictvím média
mluvit nebo psát. Všechno, co se říká nebo píše, je ovšem jen
inscenace, divadlo, které má zamaskovat pravý a jediný záměr
ovládacího ducha, totiž loupež éteru pro sebe a své nohsledy.
Řídící duch například prostřednictvím média řekne: “Zde je babička
Schulzová”, čímž cílí na zemřelou babičku někoho z přítomných.
Pak začne vyprávět několik příhod ze života této babičky, zvláštní
události, které jsou známé jen přítomnému příbuznému. Také se
stává, že médium starou paní vidí; pak následuje popis, který do
podrobností souhlasí. Přítomný pan Schulz je dokonale přesvědčen
a potvrzuje to, co slyšel. Následuje vlna účasti s “paní Schulzovou”
a tím dochází k mocné éterické explozi; spojení s řídícím duchem
se uskutečnilo a kořist byla polapena.
Tak se duchové pasou na celém kroužku. Přítomní jsou jeden
po druhém zajati a řídící duch často poradí, aby se do kroužku
nepřijímali již žádní nováčci, neboť nováček by mohl seanci jen
rušit. Čas od času se kroužek opět sejde a podává se a konzumuje
éterická krmě.
Ve světle této vylíčené reality bude čtenáři jasné, jak škodlivé
jsou takové seance pro přítomné, kteří jsou tím odváděni od pravého
duchovního vývoje. Je to špatné pro ovládající duchy, kteří tímto
způsobem zůstávají vázáni na temnou sféru bytí a nemohou se od
ní odpoutat. Je to také špatné pro svět a lidstvo, protože se tím živí
a udržuje satanismus.
Aby zájem kroužku neochaboval, používají ovládající duchové
nejrůznějších prostředků. Účastníci seance jsou vysoce vychvalováni,
125
médium je povýšeno do stavu adeptů, vyprošuje se pomoc pro zesnulé, pronášejí se proroctví apod.
Můžete položit otázku, zda ona dotyčná byla skutečně stará paní
Schulzová nebo nebyla. Většinou tomu tak není. Jak ale potom
může řídící duch o této babičce všechno tak správně vědět?
Zkušený řídící duch čte všechny tyto zvláštní souvislosti
v zrcadlícím éteru přítomného pana Schulze. V zrcadlícím éteru
každého člověka je věrný odraz celého jeho života, všech důležitých
skutečností, událostí, spojení apod. Jakmile tedy někdo zaměří svou
pozornost na určitý bod své minulosti, jeho zrcadlící éter opět oživne.
Může to pak sám znovu číst a opět spojit se svým myšlením. Ale
někdo jiný, kdo je zkušený, to dokáže také. Oplakáváte-li někoho
blízkého a v takovém duševním stavu – naplněni ještě myšlenkami
na zesnulého – jdete na spiritistickou seanci, pak jste tímto způsobem
podváděni.
Je tak zcela nemožné, aby se babička Schulzová zdržovala v přechodné sféře? To je možné jen v případě, že by během svého života
byla velmi špatným člověkem, protože v mezisféře se prosadí jen
ti absolutně špatní. Je sice dost těch, kteří se dočasně těmito věcmi
zabývají, ale brzy jsou takovou existencí znechuceni a příživnictví
se vzdají.
Loupež éterů totiž vyvolává degeneraci, strukturální onemocnění,
takže takové entity nakonec vypadají odporně. Pokud by se stará
paní mohla udržet mezi takovými zrůdami, není a nikdy nebyla
ničím zvláštním. Kdyby se objevila ve svém pravdivém stavu, pan
Schulz by se velmi styděl a z kroužku by utekl.
Řídící duch je také schopen se zhmotnit. Nabírá k tomu kolem
sebe dostatek éterických a fosforových sil, které odnímá z mozku
a štítných žláz přítomných. Tyto fosforové síly patří k chemické
oblasti naší sféry a lze je tedy vnímat prostým okem. Zkušení řídící
126
duchové tedy zhmotní ruku nebo stínovou bytost, nebo nechají
zjevit určitou masku, nikoli svou, ale výplod fantazie. Tvárnost
vyšších éterů umožňuje vše.
Všechny okultní vědy minulostí podávají zprávy o schopnosti
černých mágů zhmotňovat různé přízraky, elementály a zdánlivé
lidi. Pomysleme přitom na Golema ze stejnojmenné knihy Gustava
Meyrinka, na Loutky madame Mandalippové od Abrahama Merritta
apod. Také duchové vázaní k zemi jsou někdy schopni něco podobného vytvořit, aby tím oklamali důvěřivé lidi.
Spiritismus jako jev je dobře známý a dokázaný. Všechno ostatní
je podvod. Udržuje se zvědavostí, senzacechtivostí a nedostatkem
pravého světla. Je absolutně vyloučeno, aby se prostřednictvím
spiritismu člověk dověděl něco nového, něco vědeckého a dobrého,
co by stejně lehce nedokázal načerpat z jiných zdrojů. Všechna
morální, duchovní nebo intelektuální poučení, která vyplynou ze
seancí, jsou vždy ukradeným majetkem; jsou vždy vzata ze svatých
knih a staré moudrosti.
Popisy takzvané “letní země” – imitace nebeské sféry onoho
světa – a pekelných sfér nás nemohou naučit ničemu, co bychom
nevěděli z jiných zdrojů. Mystická a okultní věda všech staletí nám
to dostatečně objasnila. Pro toho, kdo hledá pravdu, je přiměřenou
cestou k všeobsáhlému vědění jedině znalost z první ruky, kterou
získá tím, že půjde stezkou osvobození. Realita všech věcí se pak
před ním otevírá, aby si ji sám mohl přezkoušet.
Někteří spiritisté se domnívají, že spiritistická činnost může být
velmi užitečná, aby přesvědčila lidi o posmrtném životě. Považují
to za krajně důležité. My tento názor nesdílíme, neboť přece téměř
všichni lidé věří v existenci na onom světě. To platí jak pro Křováka,
tak pro oficiálního křesťana. Přesto ještě nikdy nebyl na světě takový chaos.
127
Někdy se poukazuje na proroctví ze spiritistických seancí, aby
se lidem žijícím na zemi dostalo ochrany a zesnulým pomoci. To
naprosto odmítáme s poukazem na to, co jsme právě řekli
o příživnictví, a opakujeme naše varování: “Nenechte se přece už
dál vykořisťovat!” Pokud jde o takzvanou pomoc zemřelým, myslete
na Kristova slova: “Nechte mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.”
Když mikrokosmos poutaný na kolo zrození a smrti připravuje nové
hmotné zjevení, vytvoří v rámci své karmické vázanosti praobraz, matrici, do níž je přijata určitá vitalita, určitá síla pro nadcházející pozemský život. Síla, která vyzařuje z praobrazu, zpřítomňuje
naši životní možnost zde na zemi. Když se síla zcela vypotřebuje,
když “svíčka života” dohoří, pak neodvolatelně následuje smrt.
Při racionálním používání této síly a správném životním postoji
trvá tedy život déle, v mezích možností vyměřeného potenciálu.
Při pošetilé, nerozumné spotřebě síly se život zkracuje. Je-li někdo,
ať už v důsledku války nebo neštěstí náhle vyrván ze života, může
být, že se smrt shoduje se zákonitým odumřením praobrazu, ale
může také jít o předčasný odchod, tzn. že smrt nastane, ačkoli praobraz má ještě vitalitu, ještě vyzařuje životní síly. V takovém případě je dotyčný v životní síle starého praobrazu rychle přiveden
opět ke vtělení a zemře pak většinou jako dítě, v každém případě
v mladém věku. Tento proces je nutný, protože existuje starý
praobraz, jehož ještě přítomná životní síla musí dozářit.
Nastane-li smrt následkem sebevraždy, jsou následky hrozné.
Praobraz pak ještě v plné síle působí, zatímco potenciál po zániku
látkového těla není již přijímán. Nastává potom hrozné utrpení,
bez možnosti vysvobození znovuvtělením, bez přístupu do přechodné oblasti, bez očisty, bez vzestupu do nebeské sféry. Existuje
jen vědomí, stále znovu opakované mentální a morální prožívání
128
hrůzného činu, děs a výčitky svědomí bez úlevy.
Tady je záchrana možná jedině v případě, že příbuzní nebo
přátelé, vedeni láskou, dokáží navázat spojení s nešťastníkovým
praobrazem a chtějí přijmout odmítnutou karmu dotyčného. Sebevražda tedy rozmnožuje utrpení na zemi.
Proč se zde o tom všem zmiňujeme? Mnoho duchů vázaných
na zemi dohání lidi k sebevraždě, vraždě nebo jiným hrůzným
činům! Jejich pohnutky teď velmi zřetelně rozpoznáte. Síly, které
praobraz nepřetržitě vyzařuje, obsahují také trvalý proud éterických
vibrací, transmutovaných ke službě látkového těla, které zde již
není. Jaký znamenitý “zdroj” pro upíry!
Závěrem se tak dostáváme k otázce: Jak se oprostíme od své mediumity? Jakou cestou lze potřít satanismus? Jak osvobodíme lidstvo od této metly?
Pouze vědomým obratem a zušlechtěním života zdola; osobním
svobodným zednářstvím, bez násilí, bez autorit, tím, že si nenecháte
už nic namluvit a odmítnete jakékoli duchovní ovlivňování; tím, že
v objektivním životním postoji budete usilovat o poznání z první
ruky na cestě zásadní přeměny; a tím, že se na této stezce necháme
vést stále rostoucí všeobjímající láskou k lidem, s vědomím:
“Kdybych měl vše, ale tuto univerzální lidskou lásku bych neměl,
pak bych neměl a nebyl bych nic.”
129
XVII
HYPNÓZA – MAGNETISMUS
– VKLÁDÁNÍ RUKOU
Potom, co jsme zkoumali spiritismus v jeho různých aspektech,
musíme nyní vaši pozornost obrátit ještě k několika dalším, krajně
nebezpečným a velmi zavrženíhodným používáním určitých sil.
Hypnóza
Název označuje proces, který nastává, když někdo, kdo má silnou
vůli, s použitím okultní metody přivede slabšího člověka do určitého stavu transu. Je-li člověk v takovém stavu, učiní vše, co mu
hypnotizér vsugeruje. Takové praktiky jsou absolutně černomagické a
morálně i fyzicky krajně nebezpečné.
Hypnotický stav transu může vzniknout dvojím způsobem:
1. tím, že se hypnotizér soustředí na medulu svého objektu;
2. takzvaným hypnotizujícím pohledem, tj. soustředěním se na
oči.
Provádí-li se hypnotické ovládání po delší dobu, je objekt dokonale
závislý na hypnotizérovi. Vlastní vědomí pak nemá již vůbec žádnou
kontrolu nad tělem a takový člověk je potom žit. Hypnotizér může
své telepatické rozkazy udílet dokonce i na velké vzdálenosti,
130
dotyčný musí podle toho reagovat a je tak puzen k jednání. Taková
magie je přirozeně velkým hříchem a karma ji těžce trestá.
Pod takovým nátlakem se provádějí hrozné zločiny, jako vraždy,
krádeže a sexuální orgie. Když se pak oběť z hypnotického spánku
probudí, neví, jak tomu také u mnohých médií bývá, nic z toho, co
se dělo. Utrpí jen fyzické následky.
Žákovi je známo, že z hlavy vychází dvanáct párů mozkových
nervů. Těchto dvanáct nervových párů plně ovládá všechny orgánové
a jiné životně důležité tělesné funkce.
Hypnotickou koncentrací se těchto čtyřiadvacet nervových proudů
totálně naruší. Vlastní vědomí je už nedokáže trvale ovládat, a tak
se oběť stane plně závislou na hypnotizérovi. V určitém okamžiku
nemůže již téměř bez hypnotizéra žít. Stejně jako se morfinista
nebo kuřák opia stává otrokem svého návyku tak, že již bez svého
narkotika nemůže žít, tak se také oběť bez magnetizéra stává vrakem.
Tuto vazbu pak oběť často ještě považuje za “lásku”.
Když je člověk v hypnotickém stavu, hlava éterického těla se
rozštěpí na dvě části a každá polovina visí po straně hrubohmotné
hlavy přes ramena nebo jako límec kolem krku. Na její místo pak
nastoupí éterické tělo hypnotizérovo. Po skončení hypnotického stavu
dojde jen k částečnému obnovení a tělo je plně dezorganizováno.
Vzhledem k tomu, že hlava je obklopena hlavně zrcadlícími étery, je pochopitelné, že se nemůže vtisknout ani jediná zkušenost.
Oběť ztrácí paměť a nenabývá tak žádnou zkušenost: pro takového
člověka je život bez užitku. Něco takového páchat na lidském
životě je odporným zločinem.
Z týchž důvodů je nanejvýš zavrženíhodné používat hypnózu
k léčebným účelům, jak se to děje v moderní psychologii. Jak pro
lékaře, tak i pro pacienta je to krajně nebezpečné. Lékař navazuje
tak silné spojení s pacientem, že pacient již natrvalo není sám
sebou, nýbrž lékařem; myslí, žije a hovoří jako jeho lékař; nemůže
131
již bez něho být a žije pod jeho sugescí, až je nakonec propuštěn.
Snad je potom vyléčen z určitého komplexu, ale v jiném ohledu
utrpěl nevyčíslitelné škody, a to na svých čtyřiadvaceti nervových
proudech.
Je vždy zavrženíhodné, když laik pracuje s okultními silami.
Také lékař zde pracuje se silami, které nezná. Přirozeně ještě horší
je, když černý mág vědomě a svévolně uvádí svou oběť do hypnózy
pro své sobecké záměry.
Magnetismus
Z přibližně stejných důvodů odmítáme také magnetismus, který
označujeme za nebezpečí jak pro magnetizéra, tak i pro pacienta
a zároveň i pro celé lidstvo.
Je-li někdo nemocen, pravá příčina spočívá vždy v něm samém.
Chyby minulosti nebo přítomnosti se mstí na těle, oslabují je nebo
je činí náchylným vůči různým nebezpečím.
Věrnou kopii těla naleznete v éterickém těle; toto tělo vám na
základě vašeho stavu dodává ty odpovídající síly, které potřebujete
k údržbě svého hrubohmotného těla. Éterickým tělem jsou planetární étery a meziplanetární síla, která na planetární étery působí,
transmutovány a předávány látkovému tělu. Každá buňka těla má
svého éterického dvojníka. Když je éterická buňka zdravá, musí
být tedy látková buňka k ní se vztahující také zdravá. Vaše myšlenky, vaše city, vaše chtění a tužby neustále ovlivňují vaše éterické
tělo. Pokud je nějaký orgán nemocný, churaví také shodný éterický
orgán a chorobně vibruje.
Je-li člověk upoután na lůžko, vzniká přirozená snaha o opětné
uzdravení. V tomto období se člověk většinou ukazuje ze své lepší
stránky; nemocný je často milým člověkem. Bolesti nebo strach
a slabost způsobují jistou míru mentální a morální očisty a harmonie.
132
Lůžko nemocného tak nabízí možnost obnovení normální zdravé
vibrace éterického těla. Když se to podaří, to znamená, že se
éterické tělo zotaví, pak je fyzické uzdravení už jen otázkou času,
leda že by orgány byly příliš poškozeny, nebo kdyby člověk ani ve
své nemoci nedokázal zapřít svou pravou povahu a nebo skutečně
nemohl dojít klidu.
Svědomitý lékař může proces obnovy přirozených funkcí velmi
dobře ovlivnit tím, že poskytne léky, nařídí dietu a učiní opatření,
která základní přirozené procesy neoslabí, ale naopak podpoří. Tady
člověku přichází na pomoc inteligence, skutečná znalost.
Když však nějaký člověk, ať už lékař, diletantský léčitel nebo
laik, zasahuje do nejhlubších základních životních funkcí člověka,
které souvisí s pravým stavem bytí nemocného, pak je to vždy
chybné, i když se následky nevymstí bezprostředně nebo nejsou
hned patrné.
Také skutečný duchovní léčitel může pro pacienta vykonat velmi
mnoho, neprohřešuje se však zasahováním do základních životních
funkcí, které leží mimo jeho vlastní stav bytí nebo ho přesahují.
To ale právě dělá magnetizér! Své éterické vibrace směruje do
těla pacienta, aniž by měl poznání z první ruky, aniž by znal
základní životní funkce a příčiny nemoci. Jeho éterické tělo tak
vstupuje na místo pacientova éterického těla. Tím duševně i tělesně
uspišuje situaci. Často také narušuje nervové proudy nemocného,
a tím vzniká nežádoucí vazba s pacientem. Přejímá karmu svého
pacienta a musí tím dříve nebo později velmi trpět.
Magnetická léčebná metoda představuje tedy vážné nebezpečí:
1. pro magnetizéra;
2. pro pacienta;
3. pro celé lidstvo.
133
Nebezpečí pro magnetizéra
Svou léčebnou metodou magnetizér odnímá pacientovi chorobné
fluidum a dává mu za to své “zdravé” fluidum. Chorobné fluidum
skládající se z éterů stoupá magnetizérovou paží a spojuje se
s éterickou substancí jeho organismu. Magnetizér se pokouší část
chorobného fluida opět odstranit tím, že je “odhazuje” nebo “smývá”
tekoucí vodou. Takové odstranění je však úspěšné jen z malé části.
Jakmile chorobné fluidum vystoupí v paži až nad loket, nedá se již
tak jednoduchým způsobem odstranit, ale šíří se po celém magnetizérově těle. Jeho přirozená odolnost se pak obvykle musí pustit
do boje s takto infiltrovanými škodlivými látkami. Dlouhodobě se
však tělo, i kdyby bylo sebevíc silné a vitální, stává obětí trvalé
otravy. Každý magnetizér bez výjimky se dříve nebo později stává
obětí svého povolání. Nervové poruchy, nádorová onemocnění
a tuberkulóza jsou nejčastějšími následky.
Nebezpečí pro pacienta:
Mohli bychom být s během věcí spokojeni a pociťovat k magnetizérům určitý obdiv pro jejich ochotu se obětovat, kdyby magnetické
léčebné metody zároveň nepřinášely obrovské nebezpečí pro
pacienta. Jak jsme již konstatovali, pacientovi je odnímáno chorobné
fluidum. Toto fluidum se nikdy nevyskytuje v izolovaném stavu,
ale je vždy spojeno se zdravými étery, které jsou nepřetržitě přiváděny z atmosféry a orgány s vnitřní sekrecí transmutovány na vibrace u každého člověka jiné a hodící se jen pro něho. Fluidum
odňaté magnetizérem souvisí tedy s éterickými silami, které v těle
musí plnit ještě své přirozené působení, takže nyní jsou orgány
s vnitřní sekrecí vystaveny enormnímu přetížení.
134
Navíc éterické síly, které magnetizér přenáší ze svého organismu
na pacienta, mají natolik individuální zabarvení a jejich vibrační
stupnice je natolik osobní, že orgánům s vnitřní sekrecí nemohou
jejich úlohu nikdy ulehčit, ale naopak vyvolávají naprostou dezorganizaci. Následkem toho se období bez bolestí a obtíží u pacienta
stále zkracují a vzniká krajně nežádoucí vazba mezi magnetizérem
a pacientem. Touto vazbou dochází ke spojení obou éterických těl
s často silnými smyslovými následky.
Kromě toho vzniká pro pacienta nebezpečí tím, že prostory,
v kterých magnetizéři ošetřují pacienty, jsou skladištěm zhoubných
zárodků. Prostý esoterický průzkum zřetelně ukazuje, že odvržené
étery odebrané pacientovi tvoří hustou, chuchvalcovitou, olověně
šedou kaši, která pokrývá podlahu místností jako nechutný koberec.
V této mase, která leckdy sahá až po kolena, parazitují četné,
svrchovaně škodlivé éterické zárodky; a v těchto prostorách jsou
ošetřováni pacienti! Tak se často stává, že se vyléčí z jednoho neduhu,
ale nakonec si domů odnesou nějaký jiný “dárek”, na který je jejich
organismus obzvláště citlivý. Když později onemocní, kdo by pak
tvrdil, že se stali obětí magnetických léčebných metod? Tytéž
následky jsou možné i v případě, že magnetizér neošetřuje pacienta
ve svém domě, ale navštíví ho v jeho vlastním bytě.
Éterická těla magnetizérů s velkou praxí vykazují stav blížící se
nanejvýš povážlivé kontaminaci. Že se někdo takovým éterům
otvírá, lze vysvětlit jen naprostou všeobecnou neznalostí těchto
elementárních esoterických skutečností.
Nebezpečí pro veřejnost
Mohli bychom se v případě nutnosti s touto politováníhodnou situací smířit, neboť každý člověk má právo nechat si pomoci nebo
135
se nechat zničit, kdyby tyto praktiky nezatahovaly do společného
utrpení také zdraví celého národa. Magnetizéři odhazují étery
odňaté pacientovi buď ve svých prostorách, nebo z otevřeného okna,
případně do tekoucí vody. Někdy také do ohně, v mylné domněnce,
že oheň éterické atomy zničí. Éterické organismy a éterické formy
se v ohni uvolňují, avšak takto uvolněné éterické atomy zdaleka
nejsou neškodné.
Prostory magnetizérů se dají vyčistit. Umožňuje to skutečnost,
že odňaté étery jsou většinou těžší než vzduch. Ale kam přijdou
étery, které byly z dotyčných prostorů odstraněny? Na ulici! Kam
přijdou étery, které byly vyhozeny z otevřených oken? Na ulici!
Kam přijdou étery, které byly spláchnuty tekoucí vodou? Do
odpadních kanálů a tím zase na ulici! Étery, které byly vhozeny do
ohně, zčásti padnou vedle a změněny nebo ve starém stavu přijdou
na ulici!
Musíme tedy konstatovat, že éterický odpad, který se takto přenáší do společných prostor, vážně ohrožuje nic netušící veřejnost.
Toto nebezpečí je o to horší, že jeho následky nedokáže nikdo
kontrolovat, ani v případě onemocnění vypátrat nepřímou příčinu.
Z těchto důvodů pozvedá Růžový Kříž svůj hlas proti magnetické
léčebné metodě a radí, dát za všech okolností raději přednost
i sebenepružnější formě školského lékařství před takovýmto dobrodružstvím. Škola Zlatého Růžového Kříže odmítá všechny formy
okultismu, a v tom, co bylo právě řečeno, najde čtenář důvod, proč
škola nemůže mimo jiné připustit magnetizéry jako žáky.
Vkládání rukou
Magnetická léčebná metoda se často srovnává s takzvaným vkládáním rukou, o kterém se píše v křesťanských svatých knihách.
Toto srovnání je absolutně mylné!
136
Aby bylo možno magnetizovat, musí se ohniska éterických těl
magnetizéra a jeho oběti vzájemně spojit. To je možné jen při
vzdálenosti několika centimetrů od látkového těla. Jakmile se však
obě látková těla vzájemně dotýkají, jako je tomu při vkládání
rukou, étery se sice mísí, ale nedochází k jejich převzetí. Vlivy,
které pociťujeme, když například někomu podáme ruku, nemají
co dělat s éterickou oblastí.
Vkládáním rukou proudí do pacientova těla páteřní duchovní
oheň. Pokud se to děje z vlastní osobní vůle a vlastním niterným
přirozeným páteřním ohněm, nedosáhne se žádného efektu, naopak
je takové počínání hříšné a škodí i tomu, kdo ruce vkládá.
Při správném vkládání rukou je to Svatý Duch, který používá
páteřního systému duchovního ohně. Svatý Duch však neléčí,
nýbrž posiluje duchovní centrum a přirozené uzdravující síly
pacientova těla. Nemocní, kteří jsou silou své ušlechtilé bytosti
schopni přijmout pomoc Svatého Ducha, mohou být takto bezprostředně uzdraveni, stejně jako děti na základě své nevinnosti.
Metody tohoto pravého vkládání rukou se nedají v profánním
životě naučit, ani je nelze intelektuálně studovat. Patří k vnitřní
škole. Kdo má odpovídající způsobilost a je toho hoden, může do
této školy vstoupit.
137
XVIII
ŽIVOTNÍ POSTOJ A VEGETARIÁNSTVÍ
V předchozích sedmnácti kapitolách jsme různým způsobem
objasnili, že současná lidská manifestace je nepřirozená, a proto
musí být lidský chrám zbořen a “ve třech dnech opět vystavěn”,
jak říká Kristus ve 2. kapitole Janova evangelia, když naznačuje
své “zmrtvýchvstání třetího dne”.
Vztahuje se to na tři procesy, které se musí uskutečnit ve třech
obdobích. Každé období má sedm aspektů, a proto se mluví o třech
sedmikruzích.
V prvním sedmikruhu jde o stržení chrámu tělesné postavy této
přírody a o vybudování nového chrámu. Ve skutečnosti jde o znovuoživení původní tělesné postavy. Je to znovuzrození “z vody
a ducha”, z živé vody, původní, čisté, svaté prasubstance, a z pravého, božského Ducha.
Každý jistě pochopí, že toto znovuvystavění klade určité požadavky, avšak zboření toho starého také! To je naprosto logické.
Musíte uvážit, že nemá být zbořeno něco, co je mrtvé a opotřebované,
nýbrž něco, co je živé, dynamické a oduševnělé a obývané oduševnělou bytostí, vlastním já, které klade odpor. Případně musíte
zbořit také to, co bylo z generace na generaci vysoce a často také
esotericky kultivováno. Je-li k regeneraci vyzván někdo, kdo leží
na ulici, každý tuto nutnost uzná. Ale člověk, který je kultivovaný
ve všeobecném nebo esoterickém smyslu se bude takovému
138
požadavku rozhodně vzpírat, neboť má za to, že jeho vytříbené
úsilí je již regenerací. Přesto tato základní podmínka platí neomezeně pro každý pravý duchovní vývoj, nebo lépe, pro každou
duchovní manifestaci. Proto Růžový Kříž klade tuto podmínku.
Pro kandidáta nového života platí naléhavá otázka: “Jaký musí
být můj životní postoj?” Mnozí lidé se domnívají, že životní postoj
spočívá již v určitém způsobu myšlení. Jejich myšlení je pak
přivádí k určité skupině, k jednomu nebo druhému členství. Ve
světle toho, co jsme dosud směli vysvětlit o stezce vykoupení, nebude čtenáři jistě zatěžko rozpoznat omezenost a nesprávnost takového názoru.
Kdyby členství v některé z mnoha křesťanských církví bylo
důkazem křesťanského životního postoje, existovaly by nesčíslné
milióny pravých křesťanů. Nezřídka se na tomto světě rodí znamenité
myšlenky. Existuje množství krásných filosofií, tisíce skvělých idejí,
v nichž se můžeme ztratit. Mnozí lidé vlastní obdivuhodné knihy
a jejich způsob myšlení je často mimořádný. Jsou také lidé, kteří
toho hodně vědí o filosofii Růžového Kříže a čerpají z ní zajímavé
konverzační náměty. Kdyby životní postoj, který požaduje Růžový
Kříž, byl splněn už jen pouhým způsobem myšlení, vzrostl by počet
žáků v krátké době o mnoho tisíc. Je zatím ještě otázkou, zda se
mnozí z těch, kteří se nyní nazývají žáky, neodvrátí, až se ve vší
jasnosti ukáží konsekvence nové epochy a oni tím nebudou moci
nadále zůstat kontemplativními pozorovateli, ale budou muset jasně volit mezi jejich přijetím nebo odmítnutím.
V průběhu let byly přednáškami, kurzy a literaturou Růžového
Kříže osloveny tisíce lidí. Jsou to lidé jasného rozumu a vřelého
srdce, kteří rozpoznávají a pociťují hodnotu různých aspektů naší
filosofie. Přesto nejsou u nás nebo s námi, protože nechtějí přijmout
různé konsekvence.
139
Jsou také lidé, kteří věří, že životní postoj má co dělat výhradně
s určitou moralitou, tedy s citovým postojem, který vylučuje rozumové hledisko. Takoví lidé se permanentně stávají obětí emocí
a nekontrolovatelných vlivů. Dnes jsou plni nadšení a zítra jsou
v opozici. Dnes nemohou školu ani hodinu postrádat, a zítra jsou
prvními, kdo dílo opustí. Jsou silní svým “pro”, ale ještě silnější
svým “proti”.
Konečně jsou také lidé, kteří jsou toho názoru, že životní postoj
má pouze materiální stránku. Myšlení a cítění s tím podle nich takřka nemá co dělat. Tito lidé se velmi brzy stávají otroky zvyku.
Sotva se od toho mohou uvolnit. Když k nám takoví lidé přijdou,
lpí na určité představě, kterou si o práci školy udělali.
Jsou-li kladeny požadavky na myšlení nebo na rozvíjení citových
norem, nebo když vedení, které škola přijímá od hierarchie, vyžaduje
jiný postoj nebo jiné vystupování, je s takovými lidmi nejtěžší práce.
Správný životní postoj má tři znaky:
1. je veden myšlením,
2. cit mu dává ospravedlnění,
3. dokazuje se činem, přijetím konsekvencí.
V tom poznáváme trojúhelník pravého svobodného zednářství.
Proto je logické, že toto měřítko přikládáme i v naší práci. Vše
ostatní je sebeklam a mrhání časem. Povaha školy vyžaduje
opravdovost a vážnost.
Je samozřejmé a nutné, abychom v publikaci jako je tato
vysvětlili různé aspekty našeho životního postoje. V křesťanskohierofantní duchovní škole jde o zboření a o novou výstavbu, o zánik
a vzestup; o uvolnění vazeb a umírání dle této přírody na jedné
straně, a o znovuoživení, vzkříšení a opětné probuzení v Boží
přírodě na straně druhé.
Oba tyto procesy se prolínají. Jsou na sobě závislé. Člověk je
vědomě v hříšné přírodě, v dialektice, a musí zánikem této přírody
140
umožnit vzestup do Boží přírody. Protože není bořeno něco mrtvého,
něco prázdného, něco neobyvatelného, musíme racionálním, to
znamená gnosticko-vědeckým životním postojem překonat všechen
odpor staré přírody.
Je pochopitelně mnoho překážek, nesčetných problémů, úkolů
a požadavků, kterých si žák musí být vědom a naučit se je správným
životním postojem překonávat. Také se překonat dají, protože je
zde stále síla hierarchie, aby vážnému žáku pomohla.
Mezi rozličnými překážkami jsou některé, které jsou elementární, zcela běžné a samozřejmé; člověk je krátce zkoumá, dospěje k
poznání a pozitivně je zničí, a víc pak už o nich nemluví.
Jsou ale také velmi závažné a těžko překonatelné překážky,
s nimiž žák musí neustále zápolit, o kterých slyší neustále hovořit
a které si musí neustále uvědomovat.
Na stezce jsou také překážky a nároky, které lze překonat naráz
a člověk je také naráz překonat může, protože je to jeho myšlení
naprosto jasné, protože nezbytnost toho plně pociťuje, protože po
stezce tolik touží a tím má sílu, aby učinil zásadní opatření.
K této skupině překážek, jejichž odstranění patří bezprostředně do
působnosti člověka, patří také konzumace živočišných potravin,
tabáku, alkoholu a dalších narkotik.
Škola Zlatého Růžového Kříže klade na své vyznávající žáky
požadavek reformy života také v oblasti potravin a poživatin,
požaduje tedy vegetariánský způsob života a zřeknutí se tabáku,
alkoholu a jiných narkotik; pro úplnost dodejme, že je nutné upustit
i od nošení kožešin a peří. Tento požadavek škola neuplatňuje kvůli
enormnímu duchovnímu významu, který by takový životní postoj
mohl snad mít, ale proto, že je pro kandidáta na stezce k žákovství
samozřejmý, střízlivý a ne neobvyklý. Kdyby měl o takový samozřejmý požadavek klopýtnout, kdyby se již v tomto ohledu zpěčoval,
141
pak by jakékoliv další úsilí o proces znovuzrození bylo jen krásným
snem a iluzí.
Vegetariánství s jeho konsekvencemi je pro kandidáta na stezce
k žákovství zásadní věcí. Někdy stačí již prohlášení našeho stanoviska k vegetariánství, aby to mnohé přimělo k útěku.
Je známo, že potravinami a poživatinami se tělo udržuje v určitém
stavu. Jádro všech pokrmů se skládá ze světelných sil různých vibrací, které jsou známy jako vitamíny. Potrava bez vitamínů je
absolutně nehodnotná. Sloučeniny těchto světelných sil jsou
všudypřítomné ve všech oblastech ducha. Muselo by tedy být
možné udržovat harmonický život asimilací těchto sil. Víme však,
že tomu tak není. Tyto sloučeniny světelných sil, tyto vitamíny
jsme nuceni přijímat spolu s organickými látkami a silami ve formě
potravy, protože naše tělo není schopno používat výlučně vitamínové sloučeniny jako stavební látky pro tělo. Jsou zapotřebí éterické
síly, přiváděné éterickým tělem, dále aurické síly, které přijímá
pocitové (astrální) tělo. K tomu přistupují síly myšlení, dodávané
schopností myslet. Výstavba a udržování našeho látkového těla
konečně vyžaduje ještě hrubohmotné prvky. Přijímáme je
v potravinách jako bílkoviny, tuky, minerální soli atd.
V první řadě záleží na tom, abyste si ujasnili, zda usilujete o regenerační proces. Pokud tomu tak není, můžete, co se nás týče, klidně
zůstat ve svém dnešním stavu. Pak nemá smysl nutit vás ke změně
výživy. Jezte klidně dál svoje bifteky, vepřová kolena a kuřata, jistě se tím nestanete nemocnějšími, než už jste. Většina toho, co se
dozvíte ve vegetariánských kruzích, spočívá na omylu. Člověk jednou musí umřít, ať už s vegetariánstvím nebo bez něho. Naši dědové a pradědové se často, navzdory vepřovému masu a tučné šunce,
dožili sta let. Ani alkohol a nikotin vám neuškodí, když s ním ne-
142
budete příliš špatně zacházet. Moderní výživa udržuje krystalizaci v rovnováze nebo ji nanejvýš nechává přibývat velmi pomalým
tempem.
Pokud však vědomě niterně usilujete o osvobození lidstva a světa,
stane se pro vás problém výživy velmi aktuálním. Pak je samozřejmé, že si za potravu zvolíte to, co se nepříčí obrodným procesům. Pak se toho dokonce dožadujeme, stává se to samozřejmým.
Proto se například v Bibli téměř o vegetariánství nemluví, nebo
jen zahaleně. Člověk k němu musí být povýšen. Vegetariánství bez
dalšího neosvobozuje, znamená jen přesun těžišť.
Když však usilujete o pravý duchovní život, je přirozená očista
krve nutná. Duchovní očista krve a přirozená očista krve musejí jít
ruku v ruce. Usilovala o to všechna náboženství. Ovšem kvůli
průměrnému člověku se dělaly ústupky a omezení se týkala jen
předpisů půstů a postních dnů, a to i v křesťanství. Tak se v evangelické církvi ještě do poloviny 18. století udržely určité postní
praktiky. Avšak vědoucí, skutečně zbožní lidé, tedy ti, kteří rozpoznali důvod předepsané stravy, pochopili, že v těchto věcech
nemohou být ústupky. Essenští, z jejichž středu vzešel Kristus,
byli přesvědčení vegetariáni; znali totiž duši věcí, jednotu všeho
života.
Pojídání ryb a pití vína, o kterých nás zpravuje Bible v Ježíšových
podobenstvích, musíme chápat zcela jinak. Dotyčné příběhy je
možné správně pochopit jen esotericky. Ten, kdo sice usiluje
o duchovní očistu krve, ale elementární chemické očištění opomíjí,
se velice podobá mystickému člověku, který však přesto lpí na hrubé
matérii i se všemi odpovídajícími následky. Takových lidí je v dnešní
době na milióny.
Zvířecí tělo a zvířecí krev obsahují kromě éterických sil také
aurické neboli pudové síly a často ještě také síly, které tuto hranici
přesahují. Z vyššího hlediska jsou to síly, které na lidské tělo
143
působí zhoubně. Připoutávají ho k zemi a zesilují jeho odpor.
Proto duchovní škola vyžaduje od žáků vegetariánství.
Extrémní vegetariánství je však pro žáka nebezpečné, protože
se tím mohou vyvolat mimořádně senzitivní stavy. Aby se tomu
předešlo, pil se dříve ve starých esoterických školách občas alkohol
nebo se krátce kouřilo. Pokrmem z luštěnin se však dosáhne téhož
účinku.
144
XIX
ŽIVOTNÍ POSTOJ A NIKOTIN,
ALKOHOL A JINÁ NARKOTIKA
V předchozí kapitole jsme již částečně vysvětlili stanovisko duchovní školy k vegetariánství.
Žák hierofantní duchovní školy musí být vegetariánem, protože
mu zvířecí buňky brání, ba znemožňují, aby splnil svou úlohu,
totiž postupné vyvrácení a odumření staré přírody a oživení Boží
přírody. Vegetariánství je tedy zásadní podmínkou pro přijetí do
školy Zlatého Růžového Kříže.
Jak známo, skládá se náš organismus, celý náš lidský zjev,
z buněk různých skupin. Skupiny buněk jednoho druhu a stejných
vlastností tvoří orgán. Každá buňka je malým světem pro sebe,
úplným mikrokosmem. Buňky mají také látkovou výměnu.
Buněčná jádra přitahují síly a jimi jsou buňky vyživovány. Jiné
hodnoty, poté co svou úlohu splnily, opět buňky opouštějí. Tak
dochází také k odumírání buněk a jejich plnému nahrazování.
Tyto podivuhodné procesy, které jsou pro materiální vědu ještě
téměř neproniknutelným tajemstvím (jako například problém
uchování mozkových buněk), jsou pro esoterickou vědu jasné
a zřetelné. Tato věda nás učí, že buňky zvířecích těl, když je přijímáme jako potravu, jsou pro nás bez výjimky škodlivé.
Jsou tři oblasti, v nichž se tato škodlivost může projevit, a sice
v duchovní, morální a hmotné oblasti. Tato potrava vyvolává
145
spirituální, psychické a fyzické defekty. Tak například pojídání ryb
podněcuje perverzitu, koňské maso prchlivost, hovězí maso hloupost
a hroznou svárlivost, vepřové maso bezcitnost, hrubost a brutalitu,
skopové faleš a drůbeží maso idiotii.
Národy a lidé, kteří se převážně a jednostranně živí jedním z těchto
druhů mas, mají tedy velmi zřetelnou signaturu. Každá buňka je
silovým centrem a je vhodná jen pro ten organismus, ke kterému
náleží. Každá cizí buňka proto v těle způsobuje poruchy. Kromě
fyzických, psychických nebo spirituálních defektů způsobuje zvířecí
potrava silnou vazbu k zemi.
Ve stejném poměru, jak hluboko člověk při svém pádu klesal do
látkového životního pole, přizpůsoboval svou potravu tomu stupni bytí,
na kterém se právě nacházel. Někteří esoterici tvrdí, že tato změna
potravy probíhala pod božským vedením, to však naprosto nesouhlasí. Tak jako byl člověk sám příčinou svého pádu, tak si také
volil i potravu, která tomu odpovídala. V tomto ohledu lze rozpoznat sedm etap:
1. ovocná potrava, sestávající z plodů rostlinné říše;
2. rostlinná potrava;
3. přidání produktů živých zvířat;
4. přidání masa zabitých zvířat;
5. přidání alkoholu, který způsobuje zamlžení schopnosti myslet;
6. přidání nikotinu, čímž vzniká degenerace aurické sféry a otupení
nervového života, života vědomí;
7. přidání syntetické potravy a syntetických léčiv; ty vyvolávají
poruchy v éterickém těle mineralizací životních éterů.
Těmito sedmi fázemi tedy člověk klesl až na dno této vrstvy.
Těmito sedmi fázemi je celá tělesná postava ve všech jejích
aspektech svázaná, zdegenerovaná, nemocná a ubohá už jenom
díky potravě a poživatinám.
146
Když pak vezmeme v úvahu všechny ostatní příčiny tohoto úpadku a vzájemného hmotného, morálního a duchovního ovlivňování
mezi všemi těmito faktory, pak víte, jak to s člověkem vypadá.
Vyskytli se také esoterikové, kteří zastávali tezi, že člověk již dospěl
k největší hloubce svého pádu a teď jde směrem vzhůru. My však
říkáme: existuje ještě hlubší pokles do jiné zemské vrstvy. To, zda
člověk skutečně jde stezkou a vystoupí z této temnoty, závisí na
jeho osobním rozhodnutí! Potrava, která způsobuje krystalizaci
a degeneraci a má tak rozhodující význam pro celou jeho bytost,
nebude člověku odejmuta: on sám se jí musí zříci na základě svého
osobního rozhodnutí.
Toto rozhodnutí vyžaduje odpovídající zralost. K takovému
rozhodnutí nelze někoho přemluvit. Lidé, kteří toto rozhodnutí
učiní, jednají tak v prvé řadě pod tlakem své vzpomínky, která je
objasňována a řízena hierarchií. Toto rozhodnutí stvrdí svým životním postojem tak rozsáhle, jak jen je možné, přičemž nesmí být
nic opomenuto. Pro kandidáta na stezce k osvobození je na prvním
místě nutné, aby se osvobodil od narkotických prostředků, aby tedy
zrušil pátou, šestou a sedmou fázi svého úpadku.
Alkohol zatemňuje myšlení, to je všeobecně známo. Dokonce
i ta nejmenší dávka má silný účinek na epifýzu a hypofýzu. Alkohol
vypudí pozitivní vědomí a otevře člověka četným negativním
silám a vlivům.
Nikotin způsobuje bezprostřední degeneraci celého dýchacího
systému, svatyně srdce, krve, sexuálních orgánů a nervového
systému. Tabák je marsovská bylina, marsovská rostlina. Toto marsovské narkotikum ovlivňuje železo v krvi, červené krevní barvivo,
pohlavní orgány, motorické nervstvo, levou polovinu mozku, hybnost
svalstva, pocitové tělo, motorický segment páteře a rektum. Nikotin
dráždí, vede k výbušnosti, výstřednosti a násilnictví: to jsou pa-
147
tologické vlastnosti marsovského narkotika. Následkem požívání
a zneužívání nikotinu je chudokrevnost, pohlavní pud, nervové poruchy, dětská obrna, bolesti páteře, hemeroidy a v kombinaci s jinými
vlastnostmi revmatismus. Co alkohol způsobuje jen částečně a
dočasně, to nikotin působí trvale: činí celou naši bytost závislou na
pozemských silách a duších vázaných na zemi. Způsobuje, že ztracený syn je u svého koryta s mlatem spokojen.
Ostatní narkotické prostředky mají, vedle některých specifických
vlastností, tentýž účinek jako alkohol a nikotin.
Syntetické látky v potravě a lécích způsobují odlidštění éterického těla. Éterické tělo tím ztrácí svou osobní vibraci a vykazuje
stále větší podobnost s planetárním éterem. Tak se člověk stává
minerálním, a to je nejhorší stav krystalizace a zhmotnění. Tím je
řetěz uzavřen.
Kandidát, který se osvobodil z páté, šesté a sedmé fáze svého
úpadku, se nyní rozloučí také se čtvrtou fází: s masitou stravou
a produkty z mrtvých zvířat. Když tuto fázi překoná, pokládá to
za elementární základnu velkého cíle svého žákovství. V dalším
rozvíjení stravovacích zvyklostí je krajně opatrný a nepropadá
extrémům.
Všeobecně musí být naše výživa složena z ovoce, zeleniny
a dalších poživatelných rostlin, z některých bylin a koření a z produktů živých zvířat, která se živí rostlinami. Dieta musí být sestavena velmi individuálně a pravidla se musí určovat jen s velkou
opatrností. V tomto ohledu si nesmíme vzájemně nic vnucovat,
protože některý člověk potřebuje bílkovin nebo cukrů, tuků či
minerálních solí více a jiný méně.
Dosud jsme zkoumali tyto věci jen z hlediska duchovní školy
a k užitku jejích žáků. Jsou však ještě také jiná hlediska, totiž svrchovaně důležité etické úvahy, které nesmíme podceňovat. Domníváme
148
se, že vegetariánství by mohlo být mnohem účinnějším prostředkem,
jak se vyhnout válkám a jinému násilí, než všemožné smlouvy,
dohody a společenství národů, než všemožné státnicky nepřehledné
cesty. Je totiž skutečností, že skoro všichni etičtí vegetariáni jsou
humanisté, a humanista je samozřejmě proti jakékoliv formě násilí.
Humanista je za všech okolností mírumilovný člověk.
Někdy si sice na humanismus stěžujeme, ale rozhodně ne v tomto
ohledu. Humanismus je a zůstane dialektický a nemůže proto osvobodit. Je třeba vidět, že humanismus může v životě člověka znamenat důležitou fázi v případě, že vědomě hledá osvobození. Osudné
je to pouze v případě, když se u humanismu zastavíme.
Etické vegetariánství učí, že pravý člověk nezabije žádný oduševnělý život, leda z důvodu sebeobrany. Vzhledem ke skutečnosti, že
žák duchovní školy chová nejvyšší úctu k veškerému životu, je
také etickým vegetariánem. Na základě svého pochopení je však
mnohem střízlivější.
Etickému vegetariánovi je právem líto zvířat a lidská bezcitnost
vůči zvířatům vyvolává jeho odpor. Trvalá hrůza na jatkách a při
vivisekci, stejně jako perverzní “potěšení” z lovu ho naplňují nejhlubší nevolí. Je mu nepochopitelné, že se dámy s blaženým pocitem halí
do kožešinových plášťů, aniž by je sebeméně znepokojovala skutečnost, že se halí do kůží zvířat, která byla záměrně vražděna
kvůli nim.
Kromě etických motivů je ještě okultní důvod, proč nenosit peří
a kožichy. Vlas člověka i zvířete vytváří magnetické pole s pozitivní a negativní, s vyzařující a přitažlivou schopností. Je-li vlas dobře preparován, podržuje si své vlastnosti, i když je zvíře již dávno
mrtvé. Kdo se halí do zvířecí kůže, nevyhnutelně pocítí vliv takového živočišného pole záření.
Humanista, etický vegetarián, musí však správně chápat, že jeho
životní postoj je sice jako fáze na jeho cestě za absolutně posvěceným
149
životem velice žádoucí, ale konec konců znamená jen přesun
těžiště, a že jeho vědomí z tohoto důvodu potřebuje rozšíření
a prohloubení. My přece právě tak zaviňujeme smrt, když ničíme
a rozmělňujeme rostlinnou říši! Je nepopíratelnou skutečností, že
rostlina rovněž reaguje na bolestné podněty, přestože je méně
oduševněna než zvíře. Musíte prohlédnout, že v dialektice existuje
jedna říše jen na úkor druhé. Rudolf Steiner jednou řekl: “Když
dýchám, umírá vzduch.” A měl pravdu. To vše vás musí vést
k poznání, že žijete v disharmonickém světě a že vaším úkolem je,
abyste inteligentně a konsekventně hledali cestu z této disharmonie,
cestu k vzestupu do vyššího života. Konečně existuje také užitkové
vegetariánství. Podle tohoto zaměření má člověk na základě vegetariánství zůstat zdravý. To ale nesouhlasí. Jako léčebná metoda
může mít vegetariánství velmi důležité aspekty, ale stejně jako
u jiných léčebných metod je uzdravení jen dočasné, pokud člověk
setrvává ve svých hříších. Vegetariánství může chorobné procesy
nanejvýš zpomalit. Užitkový vegetarián hledá zdraví jen podle
přírody.
My říkáme: Co nám to pomůže? Musíme se z tohoto přírodního
řádu vymanit!
V přítomné době musí být naše strava sestavena z ovoce, zeleniny,
rostlinných tuků, obilných produktů a bylin; dále z mléka, mléčných
výrobků a vajec. Tyto bezprostřední produkty z minerální, rostlinné
a živočišné říše vyživují naše tělo a udržují je pružné, dynamické
a normální.
Po tomto věcném výčtu především nezapomeňte, že spirituální
motivy pro vegetariánství, které jsme uvedli, jsou pro žáka na stezce
primární.
150
XX
KOSMICKÁ DVOJJEDINOST (I)
Úvodem k tématu, o kterém budeme v této kapitole pojednávat,
čtenáři naléhavě radíme, aby se seznámil s 11. kapitolou prvního
dopisu Korintským, a sice s verši 2. až 16. Týká se svrchovaně
delikátního tématu, neboť se zabývá poměrem mezi mužem a ženou,
poměrem, který je daleko víc zdegenerovaný, než cokoli jiného
v životě. Kromě toho je to také prvořadé téma; chce-li totiž někdo
nastoupit cestu duchovního osvícení, musí znát zákony kosmické
dvojjedinosti a naučit se podle nich žít.
Tato část dopisu Korintským, na kterou jsme právě poukázali,
zavdávala vždy podnět k mnoha potížím a sporům. Přísně ortodoxní
lidé na základě těchto veršů stále ještě zachovávají požadavek, že
žena musí nosit dlouhé vlasy a v kostele mít pokrytou hlavu. Počet
žen, které se této podmínce vědomě vzpírají, je však stále větší.
Mnoho mladých dívek z ortodoxních kruhů se tohoto požadavku
zříká. Proti předpisům stanoveným v těchto verších se ostatně vždy
protestovalo, obzvláště ze strany žen.
Povážlivější však je, když se zde žena podle exoterických výkladů
spojuje s Kristem teprve až na druhém místě. Neboť muž je hlavou
ženy a mezi ženou a Kristem stojí muž, tak jako Kristus stojí mezi
mužem a Bohem. Je tedy zcela pochopitelné, že se ptáme, co si
o tom máme myslet. Potíže dobrat se správného porozumění se
151
nezmenší, zjistíme-li, že se podobná učení vyskytují i v jiných
svatých knihách.
Podle takových učení nedal pak také Mohamed ženě ve svém
náboženském systému vůbec žádné místo. Ať je tomu jakkoliv, je
naprosto jasné, že teologové nevědí, co si s tím počít. Že věčná
blaženost ženy závisí na tom, zda se objevuje s pokrývkou hlavy
nebo bez ní, už nikdo nevěří. Ti, kdo se Bibli vysmívají, nachází
v tomto tématu opět bohatý materiál. Pavel je označován za nepřítele
žen, který měl potíže s panovačnou tchýní, apod.
Tyto věci se jeví ovšem zcela jinak, zkoumáme-li je ve světle
gnostické vědy. Pavlovo přání “chtěl bych, abyste těmto věcem
rozuměli” se splnilo zatím jen u nemnohých. Protože jsme se něco
z toho naučili chápat, hovoříme o tom, neboť zjišťujeme velký
význam a aktuálnost této záležitosti.
Ačkoliv rosikruciáni uznávají rovnost mezi mužem a ženou
v duchovním, morálním a hmotném ohledu, přesto spatřují mezi
oběma velké rozdíly. Fyzický rozdíl je například víc než patrný.
Jsou tři velké podstatné odlišnosti, které se projevují ve třech velkých
centrech lidské postavy. Je to pánevní centrum, srdeční centrum
a centrum hlavy.
Tak je tajemný proces látkové výměny v mozkových buňkách
u ženy zcela jiný než u muže. Zcela odlišné je působení žláz s vnitřní
sekrecí, rozdílná je působnost zárodečných atomů, jiné je působení
krve a druh krve a rovněž teplota krve je jiná. Ze všech těchto
důvodů je zcela nevyhnutelné, aby se žena a muž podle svého
vědomí, duše a těla projevovali rozdílně, a to jak v jemnohmotné
oblasti, tak i v oblasti hrubé matérie. Všechny tyto rozdíly se dají
vysvětlit tím, že pratypy, duchovní matrice, podle nichž se uskutečňuje naše trojnásobná manifestace, jsou u muže a ženy rozdílné.
A co je přítomno v Duchu, musí se projevit v matérii.
152
Tvrzení některých teosofických a orientálních učení, že v Duchu
neexistuje rozdíl, se nezakládají na skutečnosti. Tato tvrzení vznikla,
aby se jednou provždy skončilo s obtížným a složitým problémem
muž – žena. Kromě toho taková tvrzení působí na ženu v její často
bědné situaci do jisté míry chlácholivě. Poučuje-li někdo takovou
ženu, že potom si budeme všichni rovni, může se s tím spojit sugesce,
že teď a zde musí trochu té nespravedlivé nerovnosti snášet. Tato
metoda se často uplatňuje také v těžkých sociálních a ekonomických
poměrech.
Je vědeckou skutečností, že když se zásadní rozdíly projevují
v orgánech a dokonce v tělesných buňkách muže a ženy, a existují
také v duševních postavách, duchovních postavách a v pratypech,
že tedy jsou tyto odlišnosti obsaženy také v centrálních duchovních
principech a v Božím plánu. Nemůže tomu ani být jinak, neboť
vše, co jest, se zjevuje z Ducha.
Tím konstatujeme, že existuje:
božské stvoření muž,
božské stvoření žena,
a oba tyto aspekty společně tvoří lidskou životní vlnu.
Oba tyto náhledy lidské životní vlny musí dokonale korunovat
božský plán také pokud jde o jejich vlastní poslání.
Paměť přírody učí, že praatom lidské vlny měl dvě jádra, dvě podstaty, které navzájem byly v mnohém ohledu věrným obrazem,
avšak organicky byly rozdílné, protože také duchovní idea, základ
obou jader, byla rozdílná. Zkoumáme-li člověka jakožto obyvatele
Božího řádu v jeho nebeské podobě (některým se této výsady
dostalo), pak toho muže a tu ženu zřetelně vidíme. Tak je tomu
například i u životní vlny andělů. Na tom je založen Pavlův myšlenkový pochod, který obsahuje podstatnou část gnostické vědy.
153
Tato věda je tak hlubokomyslná, že v některých kruzích prohlásili
dotyčná místa Bible za neautentická.
Když ovšem někdo tyto velké zásadní rozdíly mezi mužem
a ženou popírá a nechce uvedený princip pochopit, potom vznikají
obrovské potíže. Posláním člověka totiž je, stát se opět pravým
člověkem. A pravým člověkem se může stát teprve tehdy, až se
tomuto poslání, které platí jak pro muže, tak i pro ženu, naučí odpovídat, a zejména až dokáže obnovit správný poměr, správnou
spolupráci mezi mužem a ženou.
Je mnoho lidí, především v humanistických kruzích, kteří se
Pavlovu pojetí (což je Kristovo učení) vzpírají; z téhož důvodu
jsou také proti nám. To nám však nemůže bránit, abychom říkali
a učili to, co v Univerzálním učení zjevila hierarchie. Nejde totiž
o ženskou emancipaci nebo případnou vládychtivost muže, a stejně
tak nejde o zdánlivé mužské řízení světa. Nic není méně pravdou,
neboť za každým mužem stojí žena. Jde o to, aby splněním dvojího
poslání povstal opravdový člověk.
Gnostik ví, že muž má kladně polarizované látkové tělo, záporně
polarizované éterické tělo, kladně polarizované pocitové (astrální)
tělo a záporně polarizovanou schopnost myšlení. “Kladný” tady
znamená: tvořivý, dynamický, zjevující, vyzařující. “Záporný” znamená: přijímající, rodící.
Bytost ženy je polarizována v opačném poměru. Má tedy:
záporně polarizované látkové tělo, kladně polarizované éterické
tělo, záporně polarizované pocitové tělo a kladně polarizovanou
schopnost myšlení.
Tato protikladná polarizace musí být základnou harmonické,
svobodné, spontánní spolupráce. Může být základnou mocného
vývoje, vznešeného zjevu člověka. Může nám zprostředkovat představu o tom, jak nesmírně nádherný božský dar byl člověku dán
v kosmické dvojjedinosti.
154
Když se společné působení zakládá jen na stávajících biologických a duševních rozdílnostech ve vědomí já, vzniká vždy
vzájemné vykořisťování, přičemž ani jedna strana nezůstává
pozadu. Podíváme-li se na takové společné působení odpovídající
plně přírodě, pak dostaneme tento obrázek:
a) žena se vždy pokouší ovlivňovat mužovo myšlení a ovládat je
svou kladnou schopností myslet;
b) když se jí to podaří, probudí tím kladné mužské žádostivé tělo;
c) dynamikou mužské žádostivosti se pak
d) probudí krevní pud a éterické tělo zaktivuje látkové tělo, načež
e) látkové tělo přejde k akci.
Z toho je zřejmé, co je míněno tím, když v Bibli stojí, že “hřích
je z ženy”. Fakticky to znamená, že obě pohlaví jeden druhého
obětují.
Chce-li se člověk z tohoto dialektického koloběhu zachránit, musí
do jeho bytosti zasáhnout Kristus. Pak musí v člověku začít působit
Svatý Duch, pak může živé tělo Kristovo, hierarchie, trojím způsobem
uplatnit svou sílu.
Záchrana není možná spolupůsobením muže a ženy, neboť toto
spolupůsobení je porušeno. Musí tedy zasáhnout cizí síla, aby
obnovila původní proces. V tomto záchranném procesu Svatý Duch
primárně působí na zápornou schopnost myšlení muže, v jehož
mozkové substanci se nachází pro tuto sílu neporušený styčný bod,
epifýza.
Toto zastínění se však může uskutečnit jedině po zásadní změně.
Jakmile záporné myšlení muže ve Svatém Duchu rozkvete a tím
se jeho pocitová a volní bytost, jeho žádostivé tělo, probudí
k novému životu, tento stav mocně ovlivní záporné ženské žádostivé
tělo, ženskou volní a pocitovou bytost. Pak vznikne stav, že se přes
muže, ze Svatého Ducha, obě žádostivá těla prostřednictvím
155
hierarchie zaktivizují. V tomto procesu je tedy pozitivní schopnost
myšlení ženy vědomě negována.
Po tomto vysvětlení se nesmíte domnívat, že žena není schopna
nezávisle, primárně přijímat Svatého Ducha. Takováto domněnka
by byla nesprávná. Tak jako se Boží Duch setkává s mužem
ve svatyni hlavy, tak se se ženou – po zásadní změně – setkává
primárně ve svatyni srdce.
K setkání tedy dochází u muže primárně v rozumu: setkání v ohni
Ducha; u ženy primárně v mravnosti: setkání ve Světle duše. Muž
tedy musí od Boha přijatý ohnivý element přenést na ženskou duši,
na její svatyni Světla. Rozum spojený s mravností potom člověka
vede k osvobozujícímu jednání.
Když se takto Svatým Duchem obě žádostivá těla, obě volní
a pocitové bytosti zaktivizují, je cesta ke správnému jednání ve
spolupůsobení plně otevřená: rodí se osvobozující čin.
Tímto procesem se v bytosti ženy, skrze očištěné žádostivé tělo
a záporný pól schopnosti myslet, obnoví osvobozující kladný
aspekt ženské schopnosti myslet, a pak se může Eva, Matka
živých, ujmout zase své původní velké úlohy.
Když je člověk opět zapálen v Bohu, je umožněna osvobozující
spolupráce, ne dříve, ne později. Tuto osvobozující spolupráci
nazýváme kosmickým “Dvojjediným Bytím”, a na něm se zásadně musí zakládat manželství. Dokud Kristova hierarchie nezačne
na základě zásadní změny člověka vědomě žít v jeho bytosti, je
manželství pouhým biologickým, dialektickým projevem, který
snad může být užitečný a chránit před ještě hlubším pádem, ale
pro takové lidi a takový druh manželství platí slova: “Pročež, kdo
se ožení, dobře činí; kdo se ale neožení, lépe činí.” “Jest však lepší
se oženit, než trpět smyslností.” (1. Korintským 7;38)
Vědecko-esotericky lze dokázat, že v našem dnešním stavu je
jedinou, osvobozující cestou proces, který se dá naznačit následovně:
156
Bůh – Kristus – muž – žena. Na tomto základě je ustanovena
posvátná svátost manželství, která může znamenat velkou milost,
ale také velké nebezpečí.
Biologicko-dialektické manželství žádnou svátost nepotřebuje.
Co to všechno má společného s účesem ženy? Nejprve symbolické
vysvětlení: modlit se znamená otevřít se Boží Bytosti. Proroctví
znamená svědčit o tom, co očištěná rozpoznávací schopnost může
filosoficky pochopit poté, co se jí zjevilo mystérium Boha. Když
tedy muž svou schopnost myslet uzavře před bytostí Boha, před
Kristovým dotekem, stojí pak v životě “s pokrytou hlavou”. Když
žena své srdce, svou pocitovou a volní bytost uzavře před dotekem
Kristovým, a naproti tomu se pokusí primárně asimilovat schopností
myslet, pak stojí v životě “s nepokrytou hlavou”.
Aby to bylo správně pochopeno, opakujeme, že Boží dotek
působí u muže primárně přes schopnost myslet a u ženy primárně
přes svatyni srdce. Proto je muž myslitelem, který prohlédá, a žena
je oduševňovatelkou. Muž jako Manas – jako myslitel – je skvělostí
Boha. Žena je skvělostí muže.
Pojem “skvělost” tu ukazuje na duši, na Světlo. Ve skutečnosti
zde tedy stojí psáno: žena je světlem muže. Ve společenství s Pánem
žena bez muže není ničím a muž není ničím bez ženy.
Aby tato harmonie, tato pravá rovnováha nebyla narušena, musí
mít žena na hlavě pokrývku, aby se odstínil sklon k primárnímu
působení Ducha, myšlení. Nebo, jak praví Pavel, “aby byli zažehnáni
matoucí andělé”. Ochraňující síla na hlavě nemá tedy nic společného
s účesem! Je to vědomě vnitřně položená síla nad hlavou působením
vnitřního Světla duše.
157
XXI
KOSMICKÁ DVOJJEDINOST (II)
V návaznosti na to, o čem bylo pojednáno v minulé kapitole, bude
dobré ještě krátce zaměřit pozornost na velmi důležitý význam
vlasu, zvláště porostu hlavy ženy a muže. Mezi vlasy obou pohlaví
je podstatný rozdíl.
Každý vlas je organismem a neskládá se z odumřelých kožních
buněk, jak tvrdí věda, nýbrž je živou součástí těla; může však být
usmrcen, například chemickým zpracováním. Každý vlasový váček, který se nachází v kůži, je ve spojení s krví a nervy a tím je
vyživován. Vlasy slouží k tomu, aby odreagovávaly napětí v nervech
a krvi směrem navenek a přijímaly síly v organismu. Jsou tedy
integrovanou součástí éterického těla. Pokud jde o odreagování
napětí, měli byste vědět, že vlasy mohou být vyzařujícím polem,
v každém případě u ženy.
Ženské vlasy jsou vyzařujícím polem, kdežto mužské vlasy jsou
přijímajícím polem. Proto mužský vlas vyžaduje jiné podmínky
než vlas ženy a má také jiné složení. Vlasům se proto musí věnovat
velmi dobrá péče a vše, co se v tomto ohledu podniká, má být
zcela přirozené. Tato snaha se však vinou nevědomosti moderních
lidí ubírala falešným směrem, takže se na jedné straně rozvíjely
nepřirozené zvyklosti, a na druhé straně nedbalost a ohyzdnost.
Pavel dokládá, že vlas je ženě dán jako závoj, to znamená jako
vyzařující pole. Díky této vyzařující schopnosti ženského vlasu
158
může být výsledek aurického asimilačního procesu vyzářen do
hmotného životního pole. Gnostická věda k tomu dává jasné
poučení. A když Pavel v této souvislosti poukazuje na protipřírodní
zvyklosti, dokazuje tím svou velkou znalost.
Pokud jde o spolupráci a vztah obou pohlaví, je nutné, abychom
vám ještě připomněli Pavlova slova v dopise Efezským, kap. 5.
Pavel tam říká: “V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým:
ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako
Kristus je hlavou své obce; a jako je obec podřízena Kristu, tak
také žena má být oddána a ve všem podřízena mužovi.”
Tyto citáty z dopisu k Efezským jsou rovněž předmětem mnohého výsměchu a Pavlovo pojetí je v naší moderní době odmítáno.
Etičtí duchovní klasickou ortodoxní formuli při uzavírání manželství přecházejí. Tak jsou “osvícení”. Také čtenář možná pocítí,
že se v něm ozývá protest.
Všechno odmítání, všechny protesty a posměšky jsou vyvolány
skutečností, že tyto věci jsou viděny a chápány v dialektických
souvislostech. Pavlovo pojetí je ale nebezpečné, je-li vztahováno
na tento život. Ortodoxie je potom velkou nevědomostí. S citovanými
výroky je spojeno mocné mystérium, tajemství spásy.
Kdyby tedy primitivní muž, který čte 5. kapitolu dopisu Efezským,
řekl: “Hleď, tak jsem tedy přece pánem!”, pak je hlupák. Když
se žena na základě Pavlových výroků stane otrokyní, pak je
stejného ražení. Nepochopení v těchto věcech bylo příčinou
dramatického osudu ženy a dají se z toho vysvětlit takové jevy,
jako je feminismus a rafinovanost, s jakou se žena umí často
prosadit. Pokud citovaná Pavlova slova k tomuto tématu nejste
schopni pochopit či prožít ve světle Univerzálního učení moudrosti, pak pro vás nemají ten nejmenší smysl a stávají se nebezpečnými.
159
Vzpomeňme nyní na tajemství spásy. V říši světla, v Božím řádu,
v nebeské říši, v oné říši, v níž žije a existuje nebeský člověk, se
projevuje dokonalá kosmická dvojjedinost jak ve všeobecném
smyslu, tak také velmi osobně. V oné říši není znovuoživen hermafrodit, ale projevuje se tam dokonalost obou životních vln lidstva.
Manželství v dialektice je biologickým jevem a harmonická
spolupráce není možná kvůli nepřátelství, které vzniká sebeprosazováním. Manželství v dialektice je posvěcené jen tehdy, je-li branou k věčnosti, slouží-li procesům statiky. Teprve pak může mít
spolupůsobení muže a ženy význam ve ztracenosti tohoto světa.
Pavel svědčí: “Toto tajemství je velké, já však hovořím z Krista
a eklézie.” Člověk, který nedokáže tyto skryté významy pochopit,
je pak postaven před neřešitelný problém.
V předchozí kapitole jsme vysvětlili kosmickou strukturu muže
a ženy, totiž protikladnou polaritu. Je základnou božského úkolu,
který obě životní vlny přijaly, totiž aby se společným působením
staly jedinou, pospolitou bytostí.
Když lidstvo v pradávné minulosti opustilo Boží řád a kleslo do
ztracenosti tohoto světa, byla vzpomínka na původní pospolitost
z lidské bytosti vypuzena. Původní lidstvo v dialektickém poli
nebylo bezpohlavní, nýbrž bez vzpomínky a dětské.
Protože v žádném životním poli není tvoření nebo vznikání možné
bez společného působení obou pólů, dostalo lidstvo v dialektickém
životním poli opět vědomí své dvojnosti. Odtud výrok v první knize Mojžíšově: “Není dobré býti člověku samotnému.”
Tu uvedl Bůh Adama, to znamená A.D.M., lidstvo, do hlubokého
spánku. Ze Svatého Ducha vzniklo dvojí zastínění, jedno pro muže
a druhé pro ženu, zastínění, které se označuje jako “spánek”, jako
uchvácení. V tomto “spánku” a tímto ovlivněním vědomí byly zasaženy obě svatyně světla, srdeční centra. U ženy bezprostředně,
160
u muže přes vnímavé myšlení. Když se probudili, vědomě jeden
druhého vnímali a vzniklo pravé pouto lásky. Žena se zrodila
z žebra muže, muž z žebra ženy.
“Co je to za nesmysl?” zeptá se někdo. Když muž nebo žena
pozná toho “druhého” v čistém, dokonalém a cudném milostném
vztahu, děje se to prostřednictvím spinálního duchovního ohně.
Tento spinální duchovní oheň vyvíjí světlo přes jedno z žeber
v srdeční svatyni. Velkou úlohu přitom hrají sternum, brzlík a některá
ústrojí v srdci. Jakmile toto světlo v srdci vzplane, pozná jeden
druhého; pak se probudí ze spánku zapomnění a začne proces
vědomého spolupůsobení.
Důrazně poukazujeme na to, že “poznání” se vztahuje na původní,
neosobní, kosmický vztah, a že odtud pramení puzení a touha po
vědomém spolupůsobení v jeho nejhlubší podstatě.
Tak tomu bylo v minulosti, na úsvitu existence v dialektickém
životním poli, a tak tomu je ještě i dnes. Toto “poznání” v právě
zmíněném smyslu je však možné jen pro duše, které k tomu
dozrály; pozemská osobnost toho není schopná. Velkou degenerací, která století za stoletím dále pokračuje, je původní,
kosmická poznávací schopnost zcela porušena. Stala se zprofanovaným a zneuctěným labyrintem, v souladu s dnešním stavem
bytí člověka.
Původní učení však znovu staví žáky před tento požadavek a před
Boží plán pro svět a lidstvo, s Kristem a eklézií, s čistým zjevem
a původním zákonem. Takto se, na původní bázi a podle původní
metody, poznávají bratři a sestry duchovní školy.
Stejným způsobem se uskutečňuje poznání, když musí jít dvě
duše stezkou světla společně. “Jakmile člověk vidí toto světlo, opustí
otce a matku a spojí se s tím druhým, a tito dva budou jednou (kosmickou) bytostí.” Pochopíte-li tento proces a kosmickou struktu-
161
ru muže a ženy, budou pro vás Pavlova slova jasná.
Zaměřme nyní svou pozornost na Matouše 19;1-12. Co říká
Kristus – tedy ani Pavel ani Starý zákon – o těchto věcech?
Přišli farizejové, aby ho pokoušeli a vlákali do léčky. Vylíčili
mu narušenou skutečnost se všemi možnými dialektickými výplody
mozku, se všemi dialektickými zápory. Chtěli se zprostit této velké
úlohy a hledali kompromis.
“Nemohu toho být zproštěna?” ptá se narušená skutečnost.
Odpověď zní: “Nečetli jste …?” “Proč tedy ustanovil Mojžíš
dialektická pravidla manželství?” (Totéž Pavel v 1. dopise Korintským 7.) Zde je odpověď: “Pro tvrdost vašeho srdce, pro dialektickou
smečku, která zde je. Na počátku to tak nebylo.”
Žáci, kteří to dokáží jasně rozpoznat, řeknou možná jako učedníci
Pána: “Jestliže je tomu tak, pak je lépe dialektický sňatek negovat.”
Toto stanovisko však není podstatné a je krajně nebezpečné.
V některých případech a situacích může být skutečně lepší žádné
manželství v dialektickém smyslu neuzavírat. Ale všeobecně
nemohou a nesmí být negovány základní pilíře bytí. Kosmické
struktuře věcí nemůžeme uniknout a musíme z toho v síle Krista
udělat něco krásného a vznešeného. Žák na stezce je dokonale
uschopněn to dokázat.
V duchovní škole jsou tři skupiny lidí:
1. obřezaní od narození.
2. obřezaní od lidí.
3. obřezaní z osobního rozhodnutí.
Tato slova se často používala ve smyslu “vykleštění”, “negace
manželství”. Obřízka ve smyslu Bible je proces, který předchází
křtu. Obřízka a křest znamenají: být spojen s Kristovou silou,
s hierarchií.
Jsou lidé, kteří tohoto magického spojení dosáhli již v dřívějším
162
bytí. Dále jsou lidé, kteří toto spojení uskutečňují nyní pomocí
benedictio. A jsou lidé, kteří se na tomto vlastnictví podílejí svým
úsilím. Všichni tito lidé, kteří svou zásadní proměnou vyrůstají
v nebeského člověka, se nemusí nebezpečí dialektického manželství
bát. Mohou správně spolupůsobit. Pro ně může být i pomíjivé
manželství, pokud se vyskytne na jejich cestě, branou k osvobození.
Kdo to může pochopit, pochop!
163
XXII
NÁŠ VZTAH KE STÁTU A POLITICE
Na co se nás lidé stále znovu ptají a píší nám a z čeho během let
stále vznikají konflikty, je vztah Zlatého Růžového Kříže ke státu
a politice a s tím spojenými problémy, například militarismu.
Když Růžový Kříž vysvětlí své stanovisko k těmto věcem, může
spolupracovníka možná obestřít pocit osamění, neboť se ukazuje,
že Růžový Kříž zaujímá všeobecně velmi exkluzívní stanovisko.
Ani v jednom z občanských kruhů s námi nejsou zajedno, ani
v církevních ani v politických, a především ani v humanistických
kruzích. Zvláště humanismus, který si říká antimilitaristický, nás
v průběhu let ostře osočoval.
Jsou určité předpoklady pro práci, při nichž hluboká rozdílnost
názorů velmi škodí a citelně zasahuje. To však rozhodně není
v případě státních a politických záležitostí. Rozdílnost názorů
v těchto otázkách nám nevadí, naopak je velmi poučná. Jestliže se
v této oblasti vyskytnou sporné body, pak víte, že tento konflikt
bude nakonec rozhodující pro volbu, zda chcete nebo nechcete být
v plném slova smyslu žáky duchovní školy, zda chcete nebo
nechcete jít cestou Růžového Kříže.
Žádnému dílu se neposlouží tím, když na pracovním poli vzrůstá napětí kvůli protikladným stanoviskům. “Nejprve si vše rozmysli, a potom začni”, je tedy zcela jistě na místě, když se blížíte
k pracovnímu poli Růžového Kříže; velmi důležité je mít jasno.
164
Myslíte-li si, že nemůžete být zajedno s některým z našich
stanovisek, nemusíte s námi jít.
Růžový Kříž je školou, která šíří Univerzální učení. O tom tedy
nediskutujeme; nehlásáme totiž naše vlastní mínění, ale filosofii
Zlatého Růžového Kříže. Vy můžete filosofii shledávat osvícenou
nebo primitivní, nebezpečnou nebo osvobozující – na tom nesejde.
Nám se jedná o to, abychom podchytili lidi, kteří patří k naší
pracovní oblasti. A ti také přicházejí.
Jak jsme již vysvětlili, nacházíme se uprostřed světové revoluce
a nadcházející roky se budou vyznačovat mohutnými změnami.
Vše, co se vyvíjí, bude velmi zajímavé a přirozeně bude k sobě
přitahovat pozornost. Každý bude ustavičně vyzýván, prsty ho
budou svrbět, aby přešel k činnosti na horizontální linii. Možná si
bude někdo myslet, že ani my se nesmíme těmto věcem vyhýbat.
Růžový Kříž však své žáky nabádá: “Nezaujímejte v tomto
mocném víru dialektické aktivity žádný postoj. Nevrhejte se do
tohoto ničivého ohně, ale uchovejte si své talenty, síly a vitalitu
pro práci, kterou požaduje duchovní škola.” Požadovaná práce bude
velmi konkrétní, velmi vitální a také velmi viditelná.
Chápejte dobře, že nejde o to, vyhýbat se dialektickému životu,
ale o to, že stanovisko Růžového Kříže v těchto věcech je konsekvencí stezky, kterou hlásá a o které poučuje žáky – stezky, která
vede k postoji “být ve světě, ale nebýt ze světa”. Žák se musí v první
řadě starat o to, aby již nebyl ze světa. Pak může ve světě vystupovat
shodně s požadavky hierarchie. Pak je mistrem, vlastníkem kamene.
V Diplomu von Bacstrom, starém přijímacím rituálu do bratrstva
Růžového Kříže z roku 1794, se říká:
“Slavnostně slibuji, že stanu-li se mistrem, vlastníkem kamene,
nebudu na jedné straně aktivně pomáhat nebo podporovat zlatem
či stříbrem nějakou vládu, nějakého knížete nebo vládce, jedno
165
jakou formou, kromě placení daní; stejně tak na druhé straně nebudu uvádět žádnou skupinu nebo zvláštní část národa do stavu, abych
vyvolal vzpouru proti vládě.
Věci veřejné a nařízení přenechám Božímu řízení, jež přivodí
události, které jsou předpovězeny v Janově Zjevení a které se rychle
blíží. Nebudu se pouštět do vládních záležitostí.”
Již při povrchním čtení těchto zásad se ukáže, že humanisticky
nebo církevně orientovaný člověk s nimi naprosto nemůže souhlasit;
jsou pro něho příliš neutrální.
Vlastník kamene však není konzervativní a stejně tak není
reakcionářský, nešilhá ani napravo ani nalevo. Se svými duchovními dary – v Diplomu označenými jako zlato – a se svou duší –
označenou jako stříbro – se staví výlučně do služby vlády Boží, to
znamená, že slouží dílu Kristovy hierarchie v dialektice. Takto, ve
službách vlády Boží, nepodporuje žádné úsilí, které se zrodilo
z dialektického způsobu myšlení. Tak se drží stranou všeho politického, sociálního a hospodářského vývoje ve světě, a stejně tak
všech vlád, neboť ty jsou přece ztělesněním, odrazem a symbolem
světa.
Ten, kdo vlastní kámen, hledí z odstupu na to pekelné hemžení
a zápolení v dialektickém poli, hledání východiska – které existuje!
Hledání světla – které existuje! Hledání řešení – které existuje!
Konstatuje tedy enormní šílenství. Vidí mechanismus světa, který
vykolejil.
Nezačne ovšem křičet spolu s pomateným davem, nepřipevní si
na hruď žádnu dialektickou nálepku, ale začne v tomto pekle
pracovat, jak mu to ukládá Boží vláda, Kristova hierarchie, přebírá
tedy gnosticko-vědecky plnou zodpovědnost.
To může být na kterémkoliv místě. Známe bratry, kteří v určitém
okamžiku podporují nějakou velmi humanistickou myšlenku, jež
může mít zcela mimořádné následky. Známe bratry, kteří jsou
166
v určité chvíli činní v nějakém velmi konzervativním, liberálním
nebo kapitalistickém táboře. Známe je také v Sovětském svazu.
Známe je také jak v anarchistickém, tak i v dogmaticko-ortodoxním
táboře. Všichni pracují, aniž by se vázali, zcela svobodně, a časem
opět zmizí.
Tímto způsobem se vede rozsáhlý a vleklý inteligentní boj za
osvobození lidstva, který může být označen za antidialektický. Tím
je vysvětleno, že se žádný z bratrů nenechá vázat nebo zdržovat
dialektickými řešeními nebo dialektickými idejemi.
V působnosti hierarchie, Univerzálního Bratrstva v tomto světě,
se Kristus stává a je jedním z nás, zatímco On ale v žádném ohledu
není z tohoto světa; jeho Království totiž není z dialektiky. Mistr
kamene je v jeho službách a následuje Jej na jeho cestě.
Pracuje v dialektice, protože Království Boží musí být osídleno
z tohoto světa, neboť člověk, který z tohoto Království vypadl, musí
být přiveden zpátky.
Když tedy mistr kamene se svými pomocníky a silovým polem
působí v látce, chce je každý využít pro své účely. Říkají: “Vy
přece tvrdíte, že sloužíte lásce, dobru, pravdě, spravedlnosti; nebo
svobodě, rovnosti a bratrství; nebo nenásilí. Nuže, pak tedy spolupracujte s námi.”
To však pracovnici duchovní školy nechtějí. Sledují svou vlastní
strategii: jsou sice ve světě, ale ne ze světa.
Z předchozího je očividné, že každá skupina, která jde za dialektickým cílem, používá pro svou věc jméno Krista. Každý si najde
svůj text, od krajní pravice až po extrémní levici. To zároveň
vysvětluje, proč se také o Růžovém Kříži soudí, že se dá použít
všude, v domnění, že se naše filosofie dá otáčet všemi směry.
Podíváme-li zpět na naše zkušenosti, ukáže se, že byla vždy snaha
přetahovat nás na různé strany. “Toto bylo sice dobré, ale musí to
167
být poněkud jasněji podtrženo.” – “To byla chyba a musí se to
méně zdůrazňovat.” “S tímto se dá souhlasit, ale s tamtím absolutně
ne.” Docházejí nám všemožná obvinění. Tady na nás pomrkávají
a tam nás napomínají, atd.
Snad můžeme říci, že se tím Růžový Kříž naprosto nenechá
ovlivnit. Sloužíme Boží vládě a spolupodílíme se na totální duchovní
revoluci. Jsme antidialektičtí a tak radikální, jak jen vůbec někdo
radikální může být. Všechen dialektický radikalismus se rozpadá
v nic před radikalismem pravého živého křesťanství. Kristova
hierarchie, jakožto živý, mocný organismus, není z tohoto světa,
ale je v tomto světě, aby ho skutečně překonala. Některé skupiny
to v průběhu věků dobře rozpoznaly. Proto je stopa Kristova díla
v tomto světě prosycena krví.
Důrazně opakujeme, že všechna pro a proti jsou nám naprosto
lhostejná. Kdo nám opravdu rozumí, přijde a bude spolupracovat.
Kdo k takovému porozumění nedospěje, nemůže přijít a ani nemůže
být spolupracovníkem. Dílo se pak uskuteční bez něho, ale v každém
případě také pro něho.
Kristova hierarchie musí v tomto světě plnit různé úkoly. Vyzývá
duchovní školu, aby ty, kdo jsou k tomu způsobilí a probuzení vedla
na stezce vzhůru, aby ke stezce probudila lidi, kteří mají pravzpomínku. To je dílo vzkříšení.
Současně je však zapotřebí rozlamující a udržující práce. Původní
dialektický řád se udržuje v chodu proměnou protikladů. Dynamická přirozenost člověka se ale na této proměně působením
protikladů nezakládá, a to je nanejvýš dramatické. Proto má člověk
pouze jediné východisko, následovat dráhu vzkříšení, tj. “povstat a
vrátit se k Otci”.
Pokud tak neučiní, pak neodvratně sleduje linii směřující dolů,
potom se vyvíjí démonismus, satanismus a šílenství s nejstrašlivějšími následky. Místo spásy vystoupením z dialektiky nastoupí
168
sestupnou cestu z dialektiky do ještě nižší životní úrovně, do ještě
hlubšího nadiru. Nadir je tedy vždy ještě relativitou, což je zcela
logické; to znamená, že kdyby lidstvo bylo v tomto životním poli
ponecháno svému osudu, mělo by to nutně za následek ještě hlubší
nadir. Vzpomeňme jen na antropoidy, opice, které kdysi byly lidmi.
Existují také entity, které se už ani tímto způsobem nedokáží
vyjádřit a jsou v děsivém stavu, v němž jsou podle našeho mínění
ztraceny bez jakékoliv možnosti záchrany.
Aby se zabránilo takovému hrůznému konci celého lidstva, žijícího v tomto životním poli, používá se systému spontánního krvácení, totiž spontánního krvácení podle přírody. Stávajících
poměrů se využívá k tomu, aby se krvácením podle přírody odreagovala napětí, kdykoli hrozí hlubší nadir.
To se děje předně smrtí, tedy takzvaným normálním jevem. To
ale nepostačuje. Smrti přicházejí na pomoc katastrofy a neštěstí;
ani to natrvalo nestačí. Pak přijdou války, čímž je prolévání krve
intenzívnější, rozsáhlejší a všeobecnější, aniž by to ovšem stačilo
natrvalo.
Jsou-li na této sestupné linii vyčerpány všechny prostředky, pak
je nejradikálnějším způsobem likvidováno celé lidstvo. Řešením
pak může být už jen kosmická revoluce se všemi jejími důsledky
a ve všech oblastech bytí. Světové události tuto metodu potvrzují.
Logos pak nechává zmizet celým kontinentům.
Války podle starého receptu jsou překonány. Stojíme na počátku
velké kosmické očisty, velkého rozlamujícího a udržujícího díla
Kristovy hierarchie. Tak se opět prokazuje, že Bůh neopouští své
dílo. Proto je nazýván hněvivým Bohem, “který stíhá zločiny otců
až do několikátého pokolení”. To je věčný zákon lásky.
Tak poznáváme, že se prostřednictvím duchovní školy uskutečňují
dva procesy: proces vzkříšení ke spáse a udržující proces, rovněž
ke spáse. To dokazuje realitu Kristových slov: “Přišel jsem ke vzkříšení
169
i k pádu.” Proto Kristus byl a je vždy vítězem! To znamená, že ten,
kdo nemůže dospět ke vzkříšení, nebude ponechán sám sobě, ale
ke svému zachování a obnově dle této přírody zanikne, možná
s mnoha milióny.
Když někdo řekne: “Můžete si představit Krista se zbraní?”, odpovídáme: “Ne!” Ale můžeme si Jej dobře představit jako ztělesnění univerzálního zákona, který On skrze pokrevní společenství
spojuje s naší bytostí. Tento zákon, zákon Královské říše, má
rozlamující působnost dle této přírody, to znamená regenerativní
ke vzkříšení, nebo degenerativní k pádu.
Univerzální Bratrstvo pracuje dnem i nocí, aby pro všechny
oživilo regenerativní působení univerzálního zákona. Není-li to
možné (a to není), bude zbývající lidstvo zasaženo druhým, degenerativním působením. My říkáme: “Bohu díky!”, protože se tím
předejde hrůznému a děsivému konci celého lidstva.
Stručně řečeno: žák, který jde stezkou, se dává do služeb Boží
vlády Univerzálního Bratrstva Krista; zaujímá své místo ve
všeobsáhlém dění podle úkolu, kterým ho tato vláda pověřila.
Nyní by mohl někdo říci: “Dělám to nebo ono z pověření Boží
vlády. Pomozte mi při tom. Jsem vyslancem, vykonejte jen to nebo
ono.”
Kdo je skutečným žákem duchovní školy a má úkol, ten nikdy
nic takového neřekne, ale bude mlčet. Spolupráci bude a může vyžadovat a dosáhnout teprve od těch, jejichž vědomí je povzneseno
k porozumění. Je-li porozumění, nejsou již žádné názorové rozdíly. Vše ostatní, veškeré naléhání a nucení shora, je vykořisťováním.
Proto je škola Růžového Kříže školou porozumění. Jedině
porozuměním se rozvíjí pravá spolupráce. Víra v autority nám
ničím neprospěje.
170
XXIII
NÁŠ VZTAH
K ESOTERICKÉMU ŽIVOTNÍMU POLI
Růžový Kříž působí sice pro lidstvo, nikoli však s lidstvem. Kdo se
nad tím zamyslí, pochopí.
Pro ty, kdo o těchto věcech nepřemýšlejí a tudíž tomu také ani
nerozumějí, musí být seznámení s Růžovým Křížem velkým
zklamáním. Růžový Kříž se totiž v žádném ohledu nespojuje
s dialektickým životním polem a také se z něj nedá ani vysvětlit.
Proto nás někdo považuje buďto za krajně nestravitelné, nebo za
mimořádně zpozdilé a naivní, nebo za studené a bezcitné, nebo
arogantní či neokultní.
Když hovoříme o “Růžovém Kříži”, míníme něco jiného než
školu Lectorium Rosicrucianum. Ta je místem setkání lidstva
a Růžového Kříže, lidstva a původního života, místem prvního
vzájemného kontaktu. Růžový Kříž jde někdy ze strategických
důvodů zdánlivě velmi podivnými, neočekávanými cestami, které jsou podmíněny neustálou snahou, aby se místo setkání stalo
místem spojení. Průměr zájemců o naši práci by nanejvýš užasl,
kdyby poznal, jaký Růžový Kříž skutečně je.
Ve všech dobách byla naše práce s určitými záměry tupena
a ostouzena a děje se to ještě i teď. Kdyby však někdo skutečně
znal Růžový Kříž, nedělal by to. Nechal by nás pak v klidu jakožto
“beznadějný případ”. To se nám zdá být nejideálnější situací pro
171
pracovníka školy, být považován za “beznadějný případ”; již žádný
štěkot a kousání neklidných psů, ale klid, aby mohl neosobně jít
svou cestou.
Jsou však odpůrci, kteří ho chtějí napravit a někdy to dělají tak
líbezně, že je pracovník nemůže odbýt. Jsou také odpůrci, kteří
s velkou mazaností a inteligencí chtějí pokazit kvalitu díla. Neutralizovat takové ničitele kvality, buřiče a rozsévače plevele stojí
pak mnoho času a energie. Tyto věci jsou velmi dramatické.
Často se to podává tak, jako kdyby se židovská rada, která odsoudila
Krista, skládala jen z největších zločinců. Ale nic není méně pravdou.
Židovská rada se plně podobala generální synodě. Rozhodně to
nebylo divadlo, když ti pánové, tváří v tvář takové špatnosti, jakou
se domnívali vidět v člověku jako byl Ježíš, roztrhli svá roucha.
Byli to teologové, velmi inteligentní, velmi vzdělaní, velmi zbožní,
velmi mocní.
Seděla tam elita židovského národa a nazvala Ježíše “buřičem”.
Chtěl přece založit království, které není z tohoto světa. Jidáš
přijal peníze od tehdejší židovské “generální synody” za pokus,
aby Ježíše přetáhl na jejich stranu. Takového pomocníka mohli
dobře potřebovat, neboť chtěli znovu vybudovat své království
v Izraeli.
Ježíš se však postavil do čela náboženského vývoje, který se
žádným způsobem nedal vysvětlit z dialektiky; stejně tak se nedal
vysvětlit ani z nebeského světa, z té nebeské sféry, kam chce generální synoda dovést své stoupence. Pro synodu té doby byl proto
vlkem uprostřed stáda: velkým nebezpečím a kromě toho ještě bláznem. Nepostavil se totiž do služeb tehdejší církve.
Později to neudělal ani Mani. Augustin léta hledal říši, kterou
měl Mani na mysli. Prosil o rady, cvičení, důkazy, ale nedostalo se
mu jich. Dostal jen filosofii.
172
Mani šel touž cestou jako Ježíš. Ani jemu “židovská rada” nedopřála klid. Klid, po kterém touží každý dělník, aby mohl obdělávat
vinici, se nedostavil. Příkladem mu byl Ježíš, Velmistr hierarchie.
Realitou Kristových slov je: “Nepřišel jsem, abych přinesl mír,
ale meč.”
Když tedy Růžový Kříž říká: “My působíme sice pro lidstvo,
ale nikoli s ním”, je to opatrné slovo. My víme, že svár přece jen
přijde! Nikdo ho nezůstane ušetřen, u všech se naplní výrok: “V této
hodině se na něho budou hněvat všichni.”
V předchozích kapitolách jsme již nepochybně takové okamžiky
vyvolali, i když jsme to naprosto nezamýšleli. Jsou lidé, kteří jsou
záměrně nepříjemní, protože se domnívají, že je to nutné. Zde to
není ten případ.
Pohoršení zákonitě vzniká, když se dialektický člověk střetne
s Univerzálním učením Božího řádu. Jeho myšlení podle přírody
je zcela jiné než myšlení Růžového Kříže. Je úplně jiný, a to musí
vyvolat konflikt.
Každá religiozita v tomto světě, každá věda v tomto světě, každý
humanismus v tomto světě a každé umění v tomto světě se dá plně
vysvětlit z dialektického životního pole. Církve, univerzity, chrámy
umění, literatura a skutečnost to bohatě dokazují. Církve potřebují
dogmatiku, věda potřebuje hypotézy, umění normy a humanismus
ideály. Výsledek se projevuje ve faktech.
Rozhlédneme-li se po celém tom poli dialektického působení,
všude objevíme tentýž základní postoj, tutéž naději, totéž očekávání:
“Musí to ještě přijít;
je to ještě v nedohlednu;
přijde to v budoucnosti;
jdeme za tím a hledáme;
zmocníme se toho, dokážeme to!”
173
Na této základně pak vznikají a rozvíjejí se různé pracovní hypotézy.
To je obraz člověka s jeho kulturním úsilím, s jeho neutišitelnou
touhou po tom, co nemá. Hierarchie však říká:
“Nemusí to přijít, je to;
není to v nedohlednu;
nepřijde to v budoucnosti;
Království Boží je ve vás;
je přítomné ve vašem mikrokosmickém životním poli.”
V dialektickém životě se nedá vybudovat nic, co nebude dříve nebo
později opět zbořeno. Proto zde není nic dokonalé, žádná pravda,
žádná forma, žádná metoda ani žádná náklonnost (láska).
Když se v člověku zjevně projeví přirozená krystalizace, v jeho
domnělém vlastnění pravdy, v jeho formě (tělesné postavě), v jeho
způsobu života, v jeho náklonnostech, pak stále více vyvstává
obraz odporné karikatury, pak se život stává peklem a člověk
tělem bez duše.
Již tři měsíce po narození začíná u člověka proces postupného
zvápenatění. Lidé, kteří mají tuto strašnou skutečnost před očima,
se někdy začnou ode všeho oprošťovat, chtějí být neformální, bez
plánů a bez závazků. To je ale pokus o popření, obelhání dialektické
reality. Takový pokus musí selhat, protože dialektické vědomí
nemůže z vlastní síly zničit samo sebe. Jediným řešením je, má-li
člověk odvahu proniknout do podstaty této přírody a – tváří v tvář
krystalizaci a dusivému sevření přírodních sil – zatnout sekeru do
vlastní bytosti, aby se rozlomení já uskutečnilo v síle Krista.
Když se ve svém životě setkáte s pravým Růžovým Křížem,
nikdy se nesetkáte s nějakou metodou nebo s něčím, čemu se říká
magie. Jestliže vám někdo ukáže nějakou magickou metodu a naznačí
magickou cestu – pak není přítomen Růžový Kříž. V Růžovém
174
Kříži je filosofie jako základ všeho vědění konkrétní, avšak magický
obsah zůstává čistě abstraktní. Magie je sice přítomna, ale nemůže
se jí zmocnit ani ji pochopit ten, kdo jí není hoden, tzn. kdo k ní
svou ušlechtilostí ještě nebyl povýšen. Kromě toho se magii není
třeba učit, nedá se studovat ani popsat ani vylíčit slovy. Jakmile
má člověk podíl na nové říši, je, stává se mágem; pak je magie
smyslovým orgánem.
Kdyby někdo chtěl vysvětlit vlastnost tohoto orgánu někomu,
kdo jej dosud nemá a ještě ani mít nemůže, vzniká pro něho nebezpečí. Přijde-li tedy někdo k nám a ptá se: “Řekni mi, jak je to s tím
nebo oním”, pak jsme, za předpokladu, že můžeme dát odpověď,
velmi opatrní. Světlo nemůže vlastnit nikdo, kdo předtím neprošel
branou.
Hierarchie vyzařuje do tohoto světa pravdu. Tato pravda vlastní
něco základního, co nepřipouští dvojí výklad. Pochopí-li někdo
tento základ, je pravda ochotná se zjevovat dále až po určitou
hranici. Pak musí od žáka přijít odpověď, a to nikoli slovy, ale
činem! Tímto činem musí žák sám proniknout k pravdě.
Co se však zpravidla stane? Člověk se před činem zastaví a uchopí
pravdu za její vnější roucho, přikrášlí je různými výklady, formami
a metodami, a tím roucho poničí. Pravda jako skutečnost světla
však zůstane skryta.
Nuže, tato skutečnost určuje vztah Růžového Kříže k esoterickým
společnostem. V nich se neustále pokoušejí vynutit si překonání
dialektiky statikou pomocí magie. Všechny esoterické společnosti
se spoléhají na magická cvičení, na magickou vědu. Růžový Kříž
naproti tomu podává jednoduchý, avšak jasný výklad pravdy, která
je interpretována univerzálně a nikoli dialekticky. Pak od svých
žáků vyžaduje životní postoj, který se shoduje se základním jádrem
této pravdy. Někdo sice může v touze po vlastnictví setrvávat
175
u filosofie, ale dlouho to nevydrží. Požadavek školy, která naléhá
na uskutečnění pravdy ve vlastní bytosti, ho donutí požadavek
přijmout nebo odejít. Tak nebude nikdy podveden nebo odveden
na postranní cesty.
Shrneme-li ještě jednou předcházející výklad, pak vidíme tyto dvě
cesty:
Na jedné straně filosofie živé pravdy, která naléhá na zásadní
životní obrat. Z tohoto životního obratu se ve vás rozvine Království.
To je Růžový Kříž.
Na druhé straně církev, znalost písma a zákona, zajetí v bludu;
nebo magie, cvičení.
To je svět.
176
XXIV
MODLITBA
Modlitba v životě člověka je velmi zdegenerovaná. U mnoha lidí
se stala už pouhým zvykem podle mínění: “Když to nepomůže,
tak to jistě neuškodí.” Pro jiné je zase modlitba mystickým jednáním, kterým člověk vzdává určitou úctu něčemu, co se předávalo
z generace na generaci. Nikdo však již tento proces nezná a neví,
co se při něm opravdu děje nebo dít musí.
V protestantském životě je hodně modlení. Někteří kazatelé
dosahují v modlení skutečných rekordů, avšak na posluchačstvo
to často neučiní moc velký dojem; spíše to vyvolává nudu nebo
bije do očí přemírou emocí. Výjimky z tohoto pravidla jsou řídké.
Bezpočet lidí se modlení vzdalo, protože se jim to jevilo jako
nesmyslné a intelektuálně neodůvodnitelné.
Také příslušníci Růžového Kříže znají modlitbu. U nich to však
není počínání plynoucí z mystického pohnutí nebo sentimentálního
uctívání a ještě méně ze zvyku nebo tradice. Se všemi zvyky se
radikálně a naprosto rozešli. Modlitba rosikruciánů se opírá o znalost
určitého vědomého procesu. Modlitba je totiž magická výzva; každá modlitba je vyslyšena, ale nikoli v tom smyslu, jak to většina
lidí očekává.
Když se intenzívně modlíte, pak myslíte, chcete a toužíte. Je to
tedy aktivita celého lidského ohnivého trojúhelníku, čímž dochází
k tvoření. Když se modlíte, prahnete po něčem, co pojímáte svým
177
rozumem, co jistým citem chráníte a co touhou dynamizujete
k aktivitě. To vše je spojeno s vaší krevní bytostí a zpečetěno
vyřčeným slovem. To je tvůrčí fiat, magická modlitba.
Tento proces se dá dokonale vědecky analyzovat. Je pochopitelné, že výsledek vaší modlitby určuje ráz vaší modlitby, charakter
vaší tužby, vaše pohnutky, vaše mentalita, váš psychologický stav,
tedy váš momentální stav bytí.
Výsledek bezpodmínečně následuje, neboť vaše magická výzva
spěchá jako síla, jako vibrace, jako tvůrčí jednotka do oblasti, která
s ní kvalitativně souhlasí. Modlitba pak přitahuje síly z této oblasti
a výsledek jim odpovídá. Když lidé, vedeni sobeckými přáními,
volají svou nízkou primitivitou Boha, Krista nebo Svatého Ducha,
přitahují rovněž sobecké síly, neboť tyto také sami černou magií
své modlitby vyvolali. Volají pak Boha, sílu jejich primitivní
představy, a tento Bůh reaguje, odpovídá.
Tak je modlitba vždy vyslyšena, i když ne vždy podle vašeho
vkusu a záměru. Před touto černou magií vás již varuje známé přikázání: “Neučiníš sobě obrazu ani podobenství toho, co je nahoře na nebi, ani toho, co je dole na zemi, ani toho, co je ve vodě
a pod zemí.”
Mluvíme o modlitební pyramidě či modlitebním kuželu, který
při modlitbě vzniká. Tento kužel vibruje a je zabarven podle
vašeho vnitřního stavu. Proto je modlitba někdy velmi nebezpečná, protože se každá nepochopená magie obrátí proti vám.
Dosáhnete tak vždy něčeho neočekávaného, nebo opak u toho, co
jste očekávali.
V praxi je tomu často tak, že sami důkladně pokazíte situace
a vztahy a vytvoříte dokonalý zmatek. A když v této situaci, kterou
jste sami vytvořili, nevidíte již východisko, pak se modlíte: “Bože,
pomoz mi.” Již zvolání “ó Bože” se obrací proti vám. Bůh není
sluhou zezvířečtělého nebo primitivního chování člověka. Reakcí
178
je potom odpovídající, zasloužená odměna: obdržíte dvojnásobnou
porci. Nežádoucí důsledek této magie vám bude jasný.
Obracíme zde pozornost také k magii modlitby římské církve. Touto
magií se mnohého dosahuje a udržuje. Lidé se modlí k přírodně
náboženskému bohu, k hierarchii na onom světě, nikoli k Pánu
všeho života a jeho hierarchii. Aby se v každém případě zajistila
vazba davu na přírodně náboženského boha, používá se modlitebních
knížek s předepsanými modlitbami. Ke stejnému účelu se také
udržuje celý panteon svatých. Všemi těmito formami a praktikami
modlení je modlící se člověk nucen vyvíjet při modlení velkou
intenzitu. Tím jsou na onom světě oživovány přírodně náboženské
silové organizace, které udržují celé stádo pohromadě.
Pomysleme také na modlitby za mrtvé se systémem modlitebních
obrázků. Těmito modlitbami se silně brání zesnulým, kdyby se
chtěli pokusit vymanit ze sevření církve, neboť se jimi neustále
oživuje svátost posledního pomazání.
Kněží nabádají dav k tomu, aby se hodně modlil. My tomu
rozumíme. Jde zde o udržení jednoty církve prostřednictvím magie
bohoslužeb, svátostí a magie modlitby. Jak dialektická je tato magie
a jak velmi se tím modlitba snižuje, bude asi čtenáři jasné.
U protestantů se také hodně modlí. Protože však protestantismus
vinou mnoha svých rozličných směrů nemá na onom světě žádnou
hierarchii, žádnou obdobu v zrcadlové sféře, je vydán na pospas
četným silám zrcadlové sféry. Také římskokatolická hierarchie působí na tomto poli a dosahuje tam větších úspěchů, než si mnozí
vůbec dokáží představit. Římskokatolický vliv je přítomen také
v generální synodě!
Všeobecně má člověk čtyři pohnutky k jednání a udržování své dialektické sebezáchovné přirozenosti, a sice lásku, bohatství, moc a slávu.
179
“Láska” ho motivuje v sexuálním životě, v lásce ke své rase, ke
svému kmeni, ke svému národu a k vlastní rodině; za vlastní osobu,
za vlastní děti, za vlastní majetek.
Touha po bohatství se projevuje například snahou vydělat peníze,
zaopatřit své stáří, zajistit si penzi, vidět své děti v blahobytu;
honbou za nejrůznějším vzděláním, prahnutím po kariéře.
Mocenský pud se projevuje například v sebeprosazujícím úsilí,
v přání vynutit si respekt, ve způsobu, jakým se člověk všemožně
pokouší dosáhnout svých cílů; v jeho bludu, že chce něčím být.
Touha po slávě se vyjadřuje mezi jiným také tím, jak velký
význam je připisován činům jako třeba Andrease Hofera nebo
Viléma Tella, jakou hodnotu přikládáme válečným hrdinským
činům, dále v systému rytířských řádů, v honbě za sportovními
vyznamenáními atd.
Modlitba v životě lidí plně odpovídá těmto pohnutkám. K tomu
ještě navíc přistupuje to, že vnější a vnitřní bída člověka jej v tísni
nutí k sebeprosazujícím modlitbám.
Pro pokrokového a chápavého člověka to vše nemá nejmenší
cenu. Takový člověk se modlí za duchovní blaho své bytosti. Jeho
modlitba se zaměřuje na blaho lidstva a rodí se z nezištnosti, nikoliv ze sobectví. Modlí se:
za lásku, která objímá všechno a všechny;
za bohatství, aby mohl sloužit pravdě z plnosti vnitřního vlastnictví;
za moc, aby mohl spolupomáhat při vysvobození lidstva z tísnivé
nouze;
za slávu, aby se stal a byl takovým, aby svými životními skutky
hlásal slávu Boží.
Pravá magická výzva, modlitba pravého žáka, je vázána na zákon,
že si nebude nikdy nic vyprošovat pro sebe. Je to bezpodmínečné
odevzdání se božskému přikázání: “Hledejte nejprve království
180
Boží a vše ostatní vám bude přidáno.” Je to absolutní sebepředání
v dokonalé důvěře v božské vedení.
Žák kromě toho pozná, že kvalita a síla jeho modlitby závisí na
vnitřním stavu vědomí, duše a těla. Bude proto vší silou, která
v něm je, žít “život”.
181
XXV
BIBLE
V této předposlední kapitole chceme vysvětlit, jak se díváme na Bibli.
Bible je pro rosikruciána kompendiem života. Naši klasikové
v confessio fraternitatis R.C. dosvědčují: “Nám jsou nejbližší a nejvíce se nám podobají ti, kdo tuto jedinečnou knihu činí měřítkem a
vodítkem svého života, souhrnem svých studií a směrnicí pro celé
lidstvo.”
Díváme se na Bibli jako na zástupce Univerzálního učení. Proto
tato svatá kniha leží otevřená v našich chrámech. Bible tvoří v našich
chrámech jedno z duchovních ohnisek. Tato sdělení doufejme
postačí, aby ukázala, jakou důležitost této knize připisujeme.
Bude však dobré, abychom nejprve hledali odpověď na otázku,
na čem se tato úcta zakládá.
To je aktuální otázka, protože mnoho lidí by chtělo Bibli pochopit,
ale nemohou, a to z různých důvodů: pro povahu a vliv moderní
historicko-materialistické kritiky; pro chaos, který vznikl v myšlení
a cítění věřících v důsledku nepochopení a rozporů při čtení Bible;
pro postoj teologů; pro zkomoleniny, které byly přidány k původním
biblickým textům.
Kromě toho jsou mnozí lidé zmateni tím, co čtou v jiných svatých
knihách, takže nabývají dojmu, že z nich byla různá místa v Bibli
převzata.
182
Mnoho lidí musí ztratit kontakt s Biblí vinou vystupování teologů,
kteří si dělají nárok, že Bibli znají, že jí rozumí, a tedy si ji troufají
vykládat. Teolog vyvozuje: “Já mohu číst Bibli v původním znění
a teologie je akademická věda.” Těmito argumenty teologové
odůvodňují své autoritativní nároky na výklad Bible.
Většina kritiky se však zaměřuje právě proti teologii, proti
takzvané biblické vědě. Mnohé na této kritice a s tím související
odmítání je naprosto správné, a to se také v teologických kruzích
pociťuje. Proto je také tolik teologických kruhů a směrů, potírajících
se navzájem na život a na smrt. Proto se objevuje vždy znovu nějaká
“módní teologie”, která se zabývá novými, moderními názory.
V naší době je populární zvláště teologie švýcarského profesora
Karla Bartha. V posledních letech bylo tolik rozruchu kolem teologického sporu a tento spor pronikl tak hluboko do lidu, že se kvůli
němu úplně zapomnělo na samotný život. Církev se stále více a
více stávala církví farářů a rozhodně již nebyla církví lidu. Nyní se
podařilo církev farářů poněkud zneutralizovat, takže se opět vyvíjí
v církev lidu. Základnou této práce je Pán církve, kterého nikdo
nezná, a Bible, kterou také nikdo nezná. Spolupracují rovněž disputující teologové, kteří začínají nahlížet, že se jejich vliv na lidi
stále zmenšuje a kteří jsou vyděšeni poválečným pokřikem: “Masky
dolů, pánové!” Ale snaha je marná, je to jen odklad demaskování.
Z podnětu profesora Bartha se již řadu let upíná zájem k takzvané
dialektické teologii, která je inspirována Hegelovou filosofií
a zabývá se skutečností, že vše v tomto světě podléhá zákonu
vzniku, rozkvětu a zániku. Proto také my hovoříme o dialektickém
řádu.
Jmenovaná dialektická teologie vychází ze stanoviska, že je třeba
podle měnících se okolností přesouvat těžiště na jiná hlediska teologie, aby tak vždy vzniklo spojení s právě existujícím duševním
stavem lidí. Jinými slovy, dnes je požadován prorok, zítra kněz,
183
pozítří čestná služba, následující den opětný příchod Kristův atd.
Je nutné, tak praví teologie, podle potřeby se inteligentně přizpůsobovat momentální psychologické situaci.
Tak jsou, jako u otáčejícího se kola, všechny paprsky střídavě
jednou nahoře, jednou dole. Tato teologie je tedy nevídaným
podvodem. Je snad jasné, že na takovou nevěrohodnost a pokrytectví musí následovat silné odmítnutí.
Popíráme, že nějaký teolog může svým akademickým vzděláním
proniknout k podstatě Bible. Přirozeně se někdy stává, že někdo,
kdo je uváděn nebo zasvěcován do Univerzálního učení, je zároveň
teologem nebo jako takový musí vystupovat, jako “misionář mezi
pohany”.
Stejně tak je přirozeně možné, že je nějaký teolog mystikem,
upřímně věřícím, vřele cítícím a oddaným člověkem, který se celým
srdcem věnuje své obci. Stojí před svým Bohem plný bázně a úcty,
celým srdcem se přiznává ke své víře, ale přesto zůstává nechápajícím, jen sloužícím člověkem. Pro svou obec je svým vřelým
lidstvím pastorem, pastýřem, avšak v hodnosti teologa nemá
nejmenší váhu. Jako mohamedán, jako Habakuk, jako medicinman
by tento člověk byl tímtéž, tedy právě tak úspěšným pastorem
a pastýřem.
Kristus říká: “Milujte svého Pána, svého Boha z celého srdce
a celým svým rozumem.” U toho posledního se možná myslí na
využitelnou mozkovou kapacitu biologického člověka, na akademické školení, na encyklopedické znalosti. Právě zde je však to
slabé místo. Takový trénink rozumu nemá Kristus na mysli.
Pravděpodobně není nutné, abychom své mínění formulovali
ještě jasněji. Žádný žák se nebude ve svém úsudku o Bibli spoléhat ani na teologické či církevní výklady Bible, ani na církevní
interpretace křesťanství.
Ačkoli Bible a zvláště Starý zákon jsou výstižným příkladem kraj-
184
ně rafinovaného způsobu, jakým temné síly ve všech dobách
zneužívaly nejvznešenějších božských moudrostí, prokládaly je
a překrucovaly, rosikruciáni učí, že tato kniha je jako nedotknutelná
esence moudrosti potvrzením Univerzálního učení. Bible tedy není
Univerzálním učením, ale svědčí o této živé Boží pravdě.
Confessio Fraternitatis Rosae Crucis R.C. praví, že Univerzální
učení sestoupilo s Adamem při jeho pádu a poukazuje tím na
záchrannou Boží sílu, která se dává poznat jako Svatý Duch. Svatý
Duch se za všech dob rozličným způsobem projevoval ve svatých
spisech. Svaté spisy jsou rouchem pravdy. Jsou dialektickým
ústupkem vůči lidstvu a dostává se nám v nich Svatého Ducha.
Toto roucho je možné nejrůznějším způsobem znehodnotit, a to se
také stalo. Avšak podstaty, kterou roucho halí, se nelze nikdy
dotknout, a o to jde. Tak může být také člověk jako projevená forma
napadán, ale to, co duchovně vlastní a vyzařuje, je nedotknutelné.
Tak může žák také poznat jednotu svatých písem. Všechny knihy
moudrosti lidstva tvoří celistvost. V těchto knihách se prokazuje
progresivní metoda zjevení. Proto je v různých spisech mnoho shodných bodů, ale také mnoho odchylek, které jsou vysvětlitelné postupným zjevováním pravdy. Lidé, kteří přemýšlejí, na to budou brát
vždy zřetel.
U plně dialektického člověka je nevyhnutelné, že ho budou mást
dialektické jevové formy, tj. vnější zdání. Proto také Bible nikdy
nebyla určena pro masy. Dokonce i nezfalšovaná Bible je nesrozumitelná těm, kdo k pochopení ještě nedozráli. Pro ně zůstává “Isis”
zastřena závojem. U zfalšované Bible jsou následky ještě horší.
Na Bibli lze také pohlížet jako na kulturní knihu, stejně jako na
každou jinou zajímavou knihu, uměleckou formu nebo určitou vědu,
která může platit za základ nějaké kultury. Ale takový kulturní
základ a z něho vzešlá kultura nemají nikdy osvobozující aspekty.
185
Proto jsme absolutně proti obvyklému způsobu používání Bible a
především proti populární praxi v esoterických kruzích, které se
pokoušejí cokoli dokazovat a učit z Bible, jakoby tato byla “tvárná
jako vosk”.
Naučit se rozumět Bibli je možné jen v duchovní škole a pro ty,
kdo přijali duchovní školení, to znamená “byli vyučováni Duchem”.
Toto školení lze přijmout jen na základě totální změny života,
odpovídající normám duchovní školy. Přitom je každá zprostředkující osoba mezi Bohem a člověkem vyloučena. Děje se tak tedy
bez církevní hierarchie, bez kněžstva. Teprve pak je možné
proniknout k pravdě, k živé pravdě. Teprve pak je “Isis” odhalena.
Pak se Bible na konci snah po poznání stane prostředkem, ohniskem
k přiblížení se živé pravdě.
Svatý Duch nejen odhaluje Písmo svaté, ale také vysílá své svaté
služebníky, kteří neosobně probouzejí člověka, aby byl připraven
číst Písmo svaté nezávisle, osvícen bezprostředním poznáním.
186
XXVI
ZLATÝ RŮŽOVÝ KŘÍŽ
Tak se dostáváme k závěrečnému pojednání. Ačkoliv si tato kniha
nedělá nárok na úplnost a mohli bychom ještě dlouho pokračovat
ve výkladech na různá témata moderní univerzální filosofie, přece
jsme zaměřili vaši pozornost na některá hlediska této filosofie. Naši
poslední úvahu chceme věnovat Růžovému Kříži a zprostředkovat
vám představu, co Růžový Kříž je, co chce a co ovlivňuje.
Hovoříme především o moderní filosofii, protože teprve nyní,
v důsledku aktivit moderního Růžového Kříže, je možné zodpovědně hovořit o skutečně univerzální gnostické filosofii. Napřed
musela být totiž provedena intenzívní změna, která byla teprve
postupně dokončena. Tato změna začala v roce 1935, poté, co byla
přibližně od roku 1925 připravována. V roce 1945 jsme mohli říci,
že dílo začíná být viditelné. Od té doby bylo stále více možné šířit
tuto očištěnou univerzální filosofii v plném rozsahu do světa. Tak
bylo v srpnu 1964, to znamená v časovém úseku asi čtyřiceti let,
velké dílo dokončeno.
Seznámili jste se tedy s Růžovým Křížem, který se chystá provést
duchovní revoluci zaměřenou především dovnitř, a pak v průběhu
let se stále rostoucí silou navenek.
Proč byla nutná taková revoluce uvnitř pole díla Růžového Kříže?
Tato revoluce měla důvody, které souvisí se základními zákony
pravého duchovního svobodného zednářství, se zákony Královského
187
umění. Osvobozující a očištěnou ideu nelze totiž jen tak beze všeho
vyzařovat shora sem do světa. Musí tomu předcházet intenzívní
přípravný proces, aby idea, když přijde, mohla bezprostředně
navázat krevní spojení s určitým počtem lidí a skrze tyto lidi působit
na celé lidstvo. Jde tedy o to, aby “Pán, až přijde, byl poznán”.
Pole se musí nejprve zorat a dobře připravit, než může přijmout
sémě. Nebere-li se na tento zákon přípravného krevního spojení
ohled, musí se každá idea bez sebemenšího účinku rozplynout. Máli se jednou sklízet úroda, musejí se nejprve pohnout ruce, aby
provedly těžkou a někdy i špinavou práci. V této souvislosti připomeňme hru Charlese R. Kennedyho Čeledín v domě. Zatímco
biskup z Lancashire ve své důstojné sutaně dává k dobru spekulativní metafyzické bláboly, pravý dělník sestupuje v pozadí do
stoky.
Bratrstvo Zlatého Růžového Kříže se již léta zabývá tím, aby na
základě uvedeného zákona připravilo novou světovou iniciativu.
Taková iniciativa se zde nemůže projevit jen tak, ale musí mít,
jak bylo řečeno, když nastane čas, dostatečné krevní spojení
s lidstvem.
Čas pro tuto iniciativu je nyní zralý a pole je připraveno. Až do
roku 1875 přenechávalo Bratrstvo ze závažných důvodů iniciativu
teosofické společnosti a svobodným zednářům. Čas k vlastnímu
vystoupení tehdy ještě nedozrál. Svět a lidstvo muselo nejprve
dosáhnout určitého stavu bytí, než mohla univerzální mystéria splnit svou úlohu.
Když se kolem roku 1925 velké přípravné dílo započalo, našli
pracovníci na Západě esoterické pole, které však bylo plně naladěno na esoterické systémy vlasti árijského lidstva, staré Indie. Na
Západě to mělo rozmanité nálepky, ale jak se ukázalo, v podstatě
to všechno byla jóga. Ať už si někdo říkal teosof, súfi, mazdaista,
188
antroposof nebo rosikrucián, ve všech příslušných esoterických
sekcích se bez výjimky cvičila jóga. Všechny tyto skupiny by se
byly mohly beze všeho spojit. O křesťanství nebyla vůbec řeč, tím
méně o rosikruciánství.
Obvyklé metody jógy se soustřeďují na dialektickou osobnost.
Svým způsobem jsou na ní plně závislé a my prohlašujeme, že
nikdy neodpovídaly pravým záměrům duchovních vůdců lidstva.
Vlivem a následkem jogínských praktik se v zrcadlové sféře
naší životní oblasti vytvořilo několik okultních škol, které vyvíjely
určitou aktivitu, ale neměly nic společného s pravou duchovní
školou, s Kristovou hierarchií.
Je pro nás ctí, že vás můžeme ujistit, že k žádné z těchto
okultních škol nepatříme, nechceme patřit a ani patřit nemůžeme,
protože vývoj ve Zlatém Růžovém Kříži je zcela jiný.
Metody jógy se soustřeďují, jak bylo řečeno, na dialektickou
osobnost. Působí:
na hmotné tělo
– prostřednictvím různých forem askeze;
na éterické tělo
– prostřednictvím krve a žláz s vnitřní
sekrecí;
na astrální tělo
– prostřednictvím hladkého svalstva
a mozkomíšního systému;
na schopnost myšlení – prostřednictvím koncentračních cvičení,
která střídavě ovlivňují pravou a levou
polovinu mozku, stejně jako malý mozek
a solární plexus.
Takovýmto cvičením, které se dá provádět podle dvou hlavních
metod, totiž podle antipatické čili teosofické metody, nebo podle sympatické čili antroposofické metody, vzniká v dialektické zrcadlové sféře
určité vědomí a kontakt se jmenovanými okultními školami.
189
Takové cvičení, které se zcela neprávem nazývá “vývojem”, je
vždy nutno odmítnout a většinou je velmi nebezpečné:
a. Vzniká silná vazba na dialektickou osobnost, neboť tato je, tak
či onak, základem vyšších schopností. Následkem bude vždy
posílení vazby na karmické kolo.
b. Protože není zásadní rozdíl mezi negativními a pozitivními
metodami jógy, obětí těchto metod se staly a stále se ještě stávají milióny lidí.
c. Z této metody bezprostředně vzešlo to, co označujeme za “černou
magii”.
Toto tvrzení nyní dokážeme:
a. Když někdo k dosažení cíle v okultní oblasti potřebuje určitý
orgán, zůstává po celý život na tento orgán vázán. Je pak povinen
buďto zaniknout, nebo se pokusit tento orgán kultivovat, to
znamená, učinit “tělo a krev” přijatelnými pro věčnost. Školy
jógy proto hlásají učení evoluce dialektiky. Musejí tak činit!
b. Když někdo v nějakém esoterickém směru používá metody
jógy a ukáže se, že je příliš nechápavý nebo příliš slabý nebo
strukturálně nezpůsobilý, dotyčná škola jej odmítne. Pak se
nemůže vrátit ke své dřívější “rovnováze” a se svým dědictvím, například s napůl vyvinutou hypofýzou nebo narušenou
štítnou žlázou nebo se solárním plexem, který již plně nenáleží k sympatickému nervovému systému, zakrní. Způsobil
tedy své přirozené dialektické bytosti násilí a musí teď hledět,
jak se zachránit. Takový stav je náůsledkem každého negativního
okultismu. Protože postižené orgány jsou částí tvořivého organismu, je toto negativní naladění dědičné až do čtvrtého pokolení. A protože znásilňované orgány zároveň patří k orgánům,
které ovládají nejjemnější funkční procesy, vyvolává to četné
190
nemoci, zvláště různé formy šílenství a sebevražedných sklonů.
Také to se dědí po mnoho generací. Vinou tohoto esoterického
kolotoče utrpělo velké škody nepochybně také mnoho lidí
s pravzpomínkou.
c. Člověk s jasnou myslí musí poznat, že plody ze stromu života
se nedají použít pro bílé i černé. To je nemožné. V akčním poli
stromu života se nic neudržuje v pohybu protiklady. Když se
tedy něco nazývá “bílé”, máme co činit s plodem stromu poznání
dobra a zla a určitě je přítomno také “černé”. “Černé” je vyvoláváno “bílým”. Proto je obvyklá bílá magie dialektického životního pole přirozeně také matkou černé magie.
Pokud motivy žáka nedostačují normám, které vytyčují školy
tzv. bílé jógy, je jimi odmítnut. On ovšem již má svůj esoterický
vývoj a vyzná se. Protože je ohnivým typem, pustí se do toho
nyní se svým egoismem nebo zločinnou povahou sám. Tak se
rodí černá magie a nachází velmi tučnou pastvu.
Negativní magie je důsledkem hlouposti nebo bezmoci. Černá
magie je důsledkem špatnosti, která se může esotericky vyřádit.
Takzvaná bílá magie udržuje dialektiku, a je tedy největším
nepřítelem lidstva.
Když jsme v roce 1925 započali s naší prací, našli jsme ve světě
hnutí Růžového Kříže, které mělo s Růžovým Křížem společné
jen jméno. Všude se uplatňovaly jen jogínské metody
s odpovídajícími následky. Hnutí bylo plné negativních okultistů,
kteří se nikdy nemohli dostat dál a byli velmi nemocní. Dále
existovalvelký počet absolutně “černých chtivců”, kteří pronikli
všude; a konečně zde bylo několik vážných zájemců, kteří, svedeni
na scestí, prodali své dědičné právo na znovuzrození za domnělé
štěstí. To byla krajně dramatická situace. Kromě toho jsme narazili
191
na obrovský filosofický a organizační zmatek. Za této situace musely být položeny základy pro nové dílo.
Z různých důvodů klademe důraz na prohlášení, že zdaleka ne
vše, co se zdobí jménem Růžový Kříž, je skutečně Růžovým
Křížem v univerzálním, gnostickém významu toho slova.
Nevylučujeme, že existuje škola jógy, která se nabízí pod jménem
Růžový Kříž, stejně jako existuje římskokatolický řád, který se tak
nazývá.
My k vám však hovoříme jménem Bratrstva Zlatého Růžového
Kříže a radíme vám, abyste dávali pozor na jeho filosofickou
a univerzální signaturu; při tom vám mohou být nápomocné následující informace.
Moderní metoda Zlatého Růžového Kříže, která je moderní pouze v praktickém smyslu, avšak ve své podstatě se shoduje s metodou
katárů, manichejců a siddhů, se dá poznat především podle toho,
že je nemožné, aby vytvořila skupinu bezradných, negativních,
nemocných a slabých lidí.
V našem pracovním poli známe lidi, kteří skutečně jdou stezkou
a kterým se to tedy bez výjimky absolutně podaří. Kromě toho
známe lidi, kteří nejdou stezkou, ale v žádném případě nemohou
být poškozeni metodou, kterou naše škola používá.
Metodika Zlatého Růžového Kříže se v žádném ohledu neopírá
o dialektickou osobnost. Žádný z orgánů dialektické osobnosti není
uvedenou metodou kultivován a tudíž poškozen či ponechán svému
osudu ve stavu polovičního vývinu. Naše metoda rovněž nezná
žádná cvičení. Nezakládá se na kultuře dialektiky, protože Růžový
Kříž ví: “Tělo a krev nemohou zdědit Království Boží.”
Právě proto se Zlatý Růžový Kříž snaží přivést žáka k tomu,
aby se rozloučil s dialektickou osobností, a nedopouští se té pošetilosti, že by tento proces rozluky mařil kultivací.
192
Metodu lze stručně vylíčit takto:
Centrální duchovní jádro člověka, monáda, je spojeno s osobností,
kterou Boží plán nezamýšlel. Původní postavy ducha, duše a těla
jsou přítomny již jen fundamentálně.V žáku se tedy filosofickokřesťansky probudí idea pravého božského člověka. Tento filosofický křest je spojen se vzpomínkou a žák nyní ví: Ex Deo
nascimur – z Boha jsme zrozeni.
Pak je žák konfrontován se životním postojem, který spočívá
v tomto zanícení v Bohu, jako kdyby jeho dialektická bytost již
byla tou pravou původní postavou. Takto je žák veden k osobnímu
prožití Pavlových slov: “Ne, že bych to již uchopil nebo byl již
dokonalým; usiluji však o to, jako bych to chtěl také uchopit.” Tímto
životním postojem nevzniká žádná kultura dialektické osobnosti,
ale právě mocný žár, dobrovolný zánik podle této přírody kvůli
tolik vytouženému vzniku božského člověka, který je pro žáka
“vším”. Nyní může s plným přesvědčením vyznat: In Jesu morimur
– v Ježíši umíráme.
Tímto vědomým, dobrovolným zánikem dialektické přirozenosti
se v jádru přítomné nebeské tělo přiměje k růstu a oživení, takže
žák v bezprostředním poznání zažívá pravdu: “Království Boží je
ve vás.” V tomto poznání a zažívání pak může s hlubokou vděčností
potvrdit: Per Spiritum Sanctum reviviscimus – skrze Svatého Ducha
jsme znovuzrozeni.
V tomto stadiu má žák skutečně dvě osobnosti, které se nyní spolu
spojují v procesu, který nazýváme zásadní změnou.
Jakmile tímto procesem dojde ke spojení, začne centrální duchovní
jádro, monáda, v trojnásobném procesu, ve třech sedmikruzích,
193
přerušovat spojení s dialektickou osobností a přenášet vědomí na
nebeského člověka. Tak postupně umírá dialektický člověk. Zůstává
jen nebeský člověk.
Jakmile se nebeská osobnost v mikrokosmu stane viditelnou, je
smrt v principu již překonána. Zánik dialektické osobnosti smrtí
je pak již jen podružnou záležitostí. Nové oživení dialektické
osobnosti pak již nemůže následovat.
Korunou celé této metody je nesmrtelný člověk, který má opět
skutečnou duchovní postavu, duševní postavu a tělesnou postavu.
Může se projevovat ve všech oblastech látky i ducha a vstupuje do
řad Kristovy hierarchie jako spolustavitel, jako zlatý rosikrucián.
Takto je v nové éře vedena určitá skupina lidstva k osvobození.
Nastává dělení. Bratři Zlatého Růžového Kříže přitom vystupují
jako dělníci na poli sklizně. Celý tento proces vyzařuje
z Univerzálního učení všech dob a nachází se i v Bibli. A tak
končíme citátem z duchovního odkazu starých rosikruciánů:
“Doufáme a modlíme se, abyste tuto naši nabídku pečlivě zvážili,
naše umění blíže prozkoumali a následovali.”
194
O AUTOROVI
Jan van Rijckenborgh, vlastním jménem Jan Leene, byl moderním
rosikruciánem a hermetickým gnostikem. Obě tato označení jsou
příznačná pro celý jeho život.
Narodil se roku 1896 v Haarlemu v křesťansky orientované rodině.
Již od mládí se hluboce zajímal o vše, co souviselo s náboženstvím.
Hledal především dokonalé uplatnění víry v denním životě. Proto
se distancoval od povrchního křesťanství a mentální teologie bez
skutečné hloubky. Ve svém silně vyhraněném citu pro spravedlnost
se nadchl pro nově vznikající dělnické hnutí, které se za jeho mládí
silně formovalo. Byla to pohnutá doba, v níž prof. dr. A.H. de Hartog
(1869-1938) naplňoval kostely svou Realistickou teologií. Také
Jan Leene mu rád naslouchal. Od něj se naučil rozumět významu
slov z Listu Římanům 12.1: “Svá těla darujte jako oběť živou,
svatou a Bohu libou.”
Jan Leene a jeho bratr Zwier Willem, oba zapálení hledající, si
pozvolna uvědomovali směr, kterým se musejí vydat, aby mohli
utišit svůj hlad po té jediné, pravé skutečnosti. 24. srpna 1924
položili první skromné základy skutečného duchovního domu
osvobození nové doby – domu Sancti Spiritus. V první fázi,
inspirováni manifesty klasických rosikruciánů, založili Školu
mystérií Růžového Kříže. Jan Leene navštívil Britskou knihovnu
195
v Londýně, aby si zjednal přístup k originálům, “které se v této
knihovně nacházely již několik století, aniž by se o ně někdo ještě
zajímal!” V lednu 1937 vyšly jeho nizozemské překlady Famy
Fraternitatis R.C., Confesia R.C. a Alchymické svatby Christiana
Rosencreutze Anno 1459 v jednom svazku s titulem Het Geestelik
Testament der Orde van het Rozekruis (Duchovní odkaz Řádu
Růžového Kříže). Tímto způsobem chtěl dát na vědomí “cíl, podstatu
a poslání západní školy mysterií”, jak zněl titulní list prvního
vydání. Šlo mu tedy o přesun těžiště života na vývoj duše tak, aby
znovuzrozením nabyla schopnosti setkat se s Duchem Božím.
Aby tak nesmírně složitý rosikruciánský ideál objasnil v co
nejširším rozsahu, čerpal mimo to ze spisů německého filosofa Jakoba Böhmeho, čínského mudrce Lao-c’ a slezského básníka Johannesa Schefflera (1624-1677), známého jako Angelus Silesius.
Především několik veršů posledně jmenovaného, které často citoval
také prof. dr. A.H. Hartog, tvořily bázi vývoje totálně nového
gnosticko-transfiguristického učení pro moderní dobu. Jan Leene
psal před druhou světovou válkou ještě pod jménem John Twine.
Později si zvolil pseudonym Jan van Rijckenborgh, jako symbol
gnostického bohatství, které svým žákům a posluchačům předával.
Ve všech svých dílech navazoval na gnostické aspekty ve světové
literatuře. Tak poukázal na mnohé styčné body v hermetismu,
v Bibli a především v manifestech klasických rosikruciánů. Mimo
to objasňoval názory a myšlenky Paracelsa, Komenského a Fludda.
Ačkoliv odmítl historického Krista církve, jeho škola byla a je čistě
kristocentrická, to znamená, že se plně zakládá na univerzální síle
Krista a její všepronikající působnosti.
Jan van Rijckenborgh po sobě zanechal tisíce proslovů, jejichž
ústředním bodem je gnostické učení o vysvobození člověka.
V letech 1935/36 vydával týdeník Aquarius, v němž bořil mnohé
“svatostánky” a líčil nastávající události. Měsíčníkem Het Rozekruis
196
(Růžový Kříž) získával pozornost pro hlas rostoucí školy. Kříž byl
zasazen do světa. V esoterickém měsíčníku De Hoekstein (Úhelný
kámen) objasňoval bázi, na které musí být dílo obnovující ducha,
duši a tělo založeno. Po jeho smrti v roce 1968 ohlašovalo jméno
časopisu De Topsteen (Svorník) (1969-1987) dobu sklizně. Mnoho
jeho výkladů a proslovů bylo zachyceno ve více než čtyřiceti
knihách, vytištěných v nakladatelství Rozekruis Pers v Haarlemu.
Škola mystérií Růžového Kříže se vyvinula v Mezinárodní
duchovní školu Zlatého Růžového Kříže, která nyní působí ve všech
světadílech a má již 175 poboček v 36 zemích.
Jan van Rijckenborgh, který se ve svém oprávněném optimismu
díval stále dopředu, řekl v roce 1968, na konci svého života:
“Doufám, že můj život směl jedním úderem kladiva přispět věčnosti.”
197
198
VÝKLAD POJMŮ
Církev, neviditelná: viz Kristova
hierarchie.
Dechové pole: Dechové pole neboli
aurická sféra neboli tělo žádostí,
v němž se uskutečňuje trojnásobné,
dialektické zjevení člověka. Toto silové
pole září a vibruje. Vlastní individuální
strukturu siločar a také silová centra,
vykazující velmi dynamický pohyb.
Všechny síly a látky, které zvenku
pronikají do dechového pole, jsou
podle stavu dechového pole (kvalita–
stav–schopnost) buď do systému vpuštěny nebo odraženy, jejich působení je
zabráněno nebo je dynamizováno. Dechové pole je součástí trojnásobného
dialektického systému člověka, je
s ním bytostně zajedno.
Dialektika: Dnešní životní pole lidstva,
v němž se vše projevuje jen ve spojení s protikladem. Den a noc, světlo
a tma, radost a bolest, mládí a stáří,
dobro a zlo, život a smrt jsou spolu
nerozlučně spojeny, jedno neodvratně
následuje za druhým a tím jedno
vyvolává druhé. Tímto primárním
zákonem je zde vše podřízeno neustálé
změně a rozkladu, vzniku, rozkvětu
a zániku. Tím je naše pole bytí oblastí
pomíjivosti, bolesti, ztrát, nemocí
a smrti. Na druhé straně, viděno
z vyššího hlediska, je dialektický zákon zároveň zákonem Boží milosti.
Vlivem neustálého boření a obnovování zabraňuje definitivnímu
zkrystalizování člověka a tedy jeho
konečnému zániku. Dává mu, to
znamená mikrokosmu, stále novou
možnost projevu a tím šanci, aby
poznal cíl svého života a vydal se zpět
stezkou transfigurace (znovuzrozením
z vody a ducha).
Duchovní škola: Škola mystérií
Kristových hierofantů, která všem, kdo
chtějí jít stezkou osvobození, k tomu
nabízí příležitost.
Duchovní slunce: Původní duchovní
pole, zvané také Vulcanus, které celé
planetární pole ze všech stran obklopuje a proniká jím. Člověkem vnímatelné Slunce je ohniskem
dialektického životního pole.
Firmament (aurický): viz Lipika.
Jevové pole: viz Dechové pole.
Království nebeské: Boží řád, původní životní oblast lidstva, které z ní
bylo vyhnáno kosmickou katastrofou,
známou jako “pád”. V každém člověku
199
hluboko zakotvená touha po osvobození či spáse, volání a působení všech
vyslanců univerzálního řetězce Bratrstva, kteří v průběhu dob vystupovali
ve zjevném světě, jsou zacíleny na
návrat do této pravé životní oblasti
lidstva. Nesmí to být především zaměňováno s pobytem mrtvých na onom
světě, který je naprosto neprávem
označován jako “Království nebeské”.
Tato takzvaná nebeská sféra mrtvých
je právě tak dočasná jako látkový svět
živých. Je jen průchozím domem
k novému zrození v připoutanosti na
kolo zrození a smrti.
Kristova hierarchie: Univerzální
gnostické Bratrstvo, Corpus Christi,
Tělo Kristovo, božská hierarchie
Nehybného království. Je to univerzální Tělo Pána a označuje se
také mnoha jinými jmény, jako: neviditelná Kristova církev, univerzální gnostický řetězec, Gnose. Svým
působením ku prospěchu padlého
lidstva vystupuje mimoto jako Trojsvazek světla, Bratrstvo Šambaly,
Škola mystérií Kristových hierofantů,
a nabývá podoby v mladém gnostickém
Bratrstvu Zlatého Růžového Kříže.
Lipika: Zpřítomňuje souhrn sil, hodnot a vazeb, které jsou výsledkem
životů různých osob projevených
v jevovém poli. Všechny tyto síly,
hodnoty a vazby tvoří dohromady
světla, hvězdy mikrokosmického firmamentu. Tato světla jsou magnetická
ohniska a podle svého druhu určují
vlastnost magnetického duchovního
pole, tedy druh sil a látek, které jsou
přitahovány z atmosféry a přijímány
v mikrokosmickém systému, a tedy
200
také v osobnosti. Bytostné změně
osobnosti musí proto předcházet
bytostná změna firmamentu, a to je
možné jedině sebeobětováním bytosti
já, totálním rozlomením já.
Mikrokosmos: Člověk jako minutus
mundus, jako malý svět, tvoří komplexní životní systém ve tvaru koule,
v němž z vnitřku navenek rozeznáváme: osobnost, jevové pole, aurickou
bytost a sedmeré magnetické duchovní
pole. Skutečný člověk je mikrokosmos.
Co se v našem poli bytí rozumí pod
pojmem “člověk”, je jen narušená
osobnost zdegenerovaného mikrokosmu. Dnešní vědomí je jen vědomím
osobnosti, tělesným vědomím, a proto
si je vědomo pouze toho pole bytí, ke
kterému patří.
Svatyně hlavy a srdce: Hlava a srdce
člověka jsou určeny k tomu, aby sloužily jako zasvěcená “pracoviště” pro
působení Boha v člověku, který obnovil spojení s Duchem, spojení se svým
Pymandrem. V souladu s tímto vznešeným určením jsou hlava a srdce po
základní a strukturální očistě na stezce endury obnoveny k nadmíru nádherné jednotě, k pravé svatyni ve
službě Bohu a jeho usilování o svět
a lidstvo. Když si je žák tohoto určení
vědom, slouží mu to na stezce jako
trvalá pobídka a napomenutí, aby veškerý svůj myšlenkový, volní, citový
a činorodý život očistil ode všeho, co
by se tomuto povolání mohlo stavět
na odpor.
Univerzální učení: Není to “učení”
v obvyklém smyslu slova; není také
zaznamenáno v knihách. Je to
v nejhlubším smyslu živá skutečnost
Boha, v níž se k tomu dozrálé vědomí
učí číst a chápat všemoudrost Stvořitele.
Znalost z první ruky: Ve smyslu
filosofie Růžového Kříže je to znalost,
vědění o skutečnosti Logosu, k němuž
má přístup k tomu dozrálé vědomí
– hermetické neboli pymandrické
vědomí – a tím se přímým nazíráním
učí číst a pochopit všemoudrost
Stvořitele.
Živé tělo: Nazývá se také novou
gnostickou říší, gnostickým astrálním
polem, utvářeným z čistých, původních astrálních substancí. Je vybudováno mladým gnostickým Bratrstvem
v součinnosti s gnostickým univerzálním řetězcem, jehož je posledním
článkem. Svou působností v obou polích (jak v poli vzkříšení, tak i v životním
poli dialektiky) uschopňuje, dokud doba
žní této periody trvá, každého člověka upřímně toužícího po osvobození,
aby přes Živé tělo mladé Gnose vstoupil do pole vzkříšení. Živé tělo mladé
Gnose je během žní právě uplynulé
periody archou, o které hovoří Genesis. Je to sedminásobné tělo, vybudované z osvobozujících sil ve
spolupráci s univerzálním gnostickým
řetězcem, v němž je úroda naší doby
shromážděna a bezpečně svážena do
stodol nového života. Je to “ovčinec
dobrého pastýře”, o němž se zmiňuje
Nový zákon. Živé tělo tvoří v čase
most mezi oběma kosmickými oblastmi. Obsahuje všechny síly, které žák
potřebuje k tomu, aby mohl tento most
přejít. V Evropě se mu dostalo podoby
a odtud se šíří do celého světa, neboť
jeho burcující volání je také celému
lidstvu určeno.
201
202
Tato trojnásobná působnost, která se vztahuje na všechny životní
náhledy člověka, je v dokonalé harmonické jednotě vyvolána při
každém impulzu vycházejícím z CENTRÁLNÍHO DUCHA.
CENTRÁLNÍ DUCH se projevuje v trojnásobné duchovní postavě:
1. v BOŽSKÉM DUCHU,
2. v ŽIVOTNÍM DUCHU,
3. v LIDSKÉM DUCHU.
Existuje transcendentální, trojnásobný duchovní princip,
který se v prostoru našeho kosmu stává imanentním
a projevuje se v devaterém lidském stvoření.
Tento beztvarý princip, CENTRÁLNÍ DUCH neboli MONÁDA, zpřítomňuje:
1. řídící princip, božskou vůli;
2. budující a udržující princip, božskou moudrost a lásku;
3. utvářející princip, božskou působnost.
PŘÍLOHA KE KAPITOLÁM X A XI
TĚLESNÉ POSTAVY:
LÁTKOVOU KREV.
NERVOVÉ FLUIDUM.
To tedy přenáší látku k přemýšlení z mentální krve na látkový
mozek.
VIBRACE ŽÁDOSTI,
jako aurické světelné záření, které naplní dechové pole člověka, jeho aurickou sféru, touhou po
spáse; jinými slovy: moudrost, chápající láska,
poznává úkol v jeho spásném působení a touží
po jeho naplnění. Tato touha po spáse vychází
jako síla lásky ze srdečního centra a projevuje se
uvedenými aurickými světelnými vibracemi.
Duševní médium, astrální krev, se projevuje
v látkovém srdečním centru skrze
NÁMĚT K MYŠLENÍ:
Vůle vytvoří ve schopnosti myslet formu, přípravný myšlenkový
obraz jako úvod k uskutečnění
úkolu.
Duševní médium, mentální krev,
se projeví v látkovém mozku jako
neboli astrálnímu tělu, tělu toužícímu po spáse.
Tyto impulzy zastihnou pocitové tělo jako
POCITOVÉMU TĚLU
neboli ohnivé postavy, mentální
krve
DUŠEVNÍ POSTAVY:
SCHOPNOSTI MYSLET.
Tyto impulzy zastihnou schopnost
myšlení jako
neboli silové postavy, astrální krve
ROZUMOVÉ DUŠE
Tři náhledy
Tři náhledy
POCITOVÉ DUŠE
duch božské vůle, nositel Božího
plánu, předává své impulzy dále
prostřednictvím
DUCHOVNÍ POSTAVY:
ŽIVOTNÍ DUCH,
duch božské lásky a moudrosti, osvětlovatel Božího plánu, Kristův duch, božské světlo v nás,
předává své impulzy dále prostřednictvím
BOŽSKÝ DUCH,
Tři náhledy
203
V LYMFĚ,
která vyživuje a chrání tkáně a orgány a udržuje látkový organismus schopným působení a činu.
V JEDNÁNÍ,
v konkrétním činu.
Duševní médium, látková krev, se projeví
FYZICKÉMU TĚLU.
Tyto impulzy se projevují
neboli životní postavy, látkové krve,
DUŠE VĚDOMÍ
LIDSKÝ DUCH,
duch božské působnosti, vykonavatel Božího plánu,
předává své impulzy dále prostřednictvím
204
KNIHY ROZEKRUIS PERS
vydané v několika světových jazycích,
tituly označené * vyšly též v českém jazyce
DÍLA OD JANA VAN RIJCKENBORGHA
* Elementární filosofie moderního Růžového Kříže
* Přicházející nový člověk
Gnose v aktuálním projevení
Egyptská pragnose a její volání ve věčném nyní (I, II, III, IV)
Tajemství Bratrstva Růžového Kříže (I, II, III, IV)
Dei Gloria Intacta
Mystérium blahoslavenství
Nykthemeron Apollonia z Tyany
* Mystérium života a smrti
Demaskování
Prázdný prostor neexistuje
Univerzální lék
Christianopolis
Světlo světa – výňatky z Kázání na hoře
Nové volání
Gnostická mystéria Pistis Sofie
DÍLA OD CATHAROSE DE PETRI
Transfigurace
Pečeť obnovy
Sedm hlasů hovoří
Zlatý Růžový Kříž
Trojsvazek světla
Dopisy
Živé slovo
DÍLA OD CATHAROSE DE PETRI A JANA VAN RIJCKENBORGHA
* Bratrstvo Šambaly
Univerzální stezka
Velký převrat
Univerzální Gnose
Nové znamení
Apokalypsa nové doby (5 dílů)
Čínská Gnose
Reveille!
DÍLA OD JINÝCH AUTORŮ
Jakob Böhme
Karl von Eckartshausen
Marsilio Ficino
Jan Ámos Komenský
Antonin Gadal
Mikhail Naimy
Edice Kristal:
1 Napomenutí duše
2 Mysterijní zvířata
3 Poznání, které je osvícením
Prostý život v Kristu
Oblak nad svatyní
Několik slov z nejhlubšího nitra
Nejdůležitější mystéria náboženství
Dopisy (2 díly)
To jediné nezbytné
Na cestě k svatému Grálu
Dědictví Katárů / Druidové
Kniha Mirdad
4 Návrat k původu
5 Gnose jako vnitřní náboženství
6 Rosikruciáni dříve a dnes
DRP-Verlag, Auf der Höhe 16, D-57612 Birnbach, BRD
Rozekruis Pers, Bakenessegracht 5, NL 2011 JS Haarlem, Niederlande
Lectorium Rosicrucianum, Foyer Catharose de Petri, CH 1824 Caux, Schweiz
205
Download

elementární filosofie moderního růžového kříže