Koupí
tohoto
časopisu
podpoříte
Konto
Bariéry
www.muzes.cz
Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí
●
7 – 8/ 2013
● Lipno: Na vozíku
nad koruny stromů
J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č
strana 22
EDITORIAL
obsah
Prostor
ne/veřejný
Dobré zprávy
Stipendia Konta BARIÉRY
Colours of Ostrava
Cihlafest
Prague Wheel Open
Turnaj ve stolním tenise
Tábor Červeného kříže
4–5
Anketa
Co děláte pro bezbariérové bydlení
ve vašem městě?
Když vezl kolega nedávno ženu do porodnice, a šlo o každou minutu, zradil ho
obyčejný schod. Ve chvíli, kdy potřeboval
vystoupit z auta, přesednout na vozík
a pomoci ženě s těžkým kufrem, najednou
nemohl dál. Než přišla pomoc z nemocnice,
uběhlo zbytečně moc drahocenného času.
Prostor před jakoukoliv nemocnicí lze
nepochybně nazvat veřejným. Měl by být
uspořádán tak, aby se v něm lidé cítili
relativně dobře a nic jim nebránilo k pohodlnému příjezdu. To, že se komfortně před
onou porodnicí cítí pouze ti, kteří nemusí
používat k pohybu vozík, o něčem svědčí.
Veřejný prostor má několik definic, snad
nejlépe jej vystihuje, že v něm každý může
trávit svůj čas bez jakéhokoli konkrétního
důvodu. Mnozí jako příklad uvádějí parky,
vnitrobloky a náměstí, ve skutečnosti však
jde o mnohem víc. Veřejný prostor přitom
podle některých odborníků nenápadně mizí.
Čím dál více veřejných zón je nahrazováno
soukromými prostory či prostory kvaziveřejnými. Velká nákupní centra například
vzbuzují dojem, že jsou otevřená všem a že
představují lepší verzi tradičního veřejného
prostoru. Často jsou podobně jako běžné
parky vybavena lavičkami a fontánami,
je v nich – nezávisle na venkovním počasí
– udržováno i příjemné klima. Nabízejí zábavu v podobě obchodů, koncertů a soutěží,
v nichž můžete vyhrát dárky, slevové kupony
či peníze. Takové prostory se těm veřejným
sice podobají, ale platí v nich jiná pravidla.
Zatímco ve veřejných prostorech můžete trávit svůj čas i bezdůvodně, v těch kvaziveřejných už není nezaujaté trávení času vítáno.
Nejhorší na nich ale je, že občas nejsou bez
bariér, a lidi s postižením tak diskriminují.
Konto BARIÉRY přispívá nemalými částkami na plošiny, schodolezy a výtahy, které
takové překážky boří. Pokusili jsme se v tomto letním dvojčísle zjistit, jak jsou využívány.
A potvrdilo se, že i sebelepší techniku dokáže
vyšachovat ze hry lidský faktor. Více v reportáži Radka Musílka z cesty po železnici.
Když jde v Česku do tuhého, dokážeme
držet pospolu a pomáhat si. Příkladem jsou
letošní záplavy, kdy jen na povodňový účet
Konta BARIÉRY přišly statisíce korun. Když
na nás ale žádná morová rána nepadá,
nechávají nás nejrůznější schody před nemocnicí nepochopitelně v klidu. 
Přeji vám inspirativní čtení a hezké léto
ve veřejném prostoru.
Jindřich Štěpánek
6
Rozhovor
s ministrem zdravotnictví
Leoš Heger: Péče musí být nejen
dostupná, ale i moderní a účinná
Téma:
Bariéry ve veřejném prostoru
Kam investovat: výtahy, plošiny, schodolezy
Adam Gebrian:
Jen vlídné prostředí vytváří vlídné lidi
Na Plzeň, dráhy, na Plzeň!
S informací na cestách
Bezbariérový servis pro cizince
Lipno, vozíčkářů EDEN
Evropou bez překážek
10–12
13–14
15–17
18–19
20–21
22–24
25–26
Designem k odstraňování bariér
v Hamburku28–29
Jak to chodí na letišti
str. 8
8–9
přístupná architektura
Fotostory
Leoš Heger:
Péče musí
být nejen
dostupná,
ale i moderní
a účinná
Fotostory: Jak to chodí
na letišti / str. 30
30–31
MFF KV
Karel Humhal: Obraz může být
věrný, i když je nevěrohodný
Tipy na volné chvíle mezi filmy
20 let Konta BARIÉRY
(Jejich) most přes řeku Kwai
32–33
34–35
36–39
Poradna
V zaměstnávání OZP se chystají změny
Jaké daňové úlevy na mě získává zaměstnavatel?
Pracuji na dohodu – započítává se mi plat
do starobního důchodu?
Zaměstnávání osob se sluchovým postižením 40–41
Umělci Konta BARIÉRY
Dívejte se a zkuste přemýšlet
Na cestách
Vietnamem a Kambodžou na vozíku
Povídka
Zdeněk Jirků: Zase ten pitomej pátek
44–46
48–49
50–51
příklad pro ostatní
Jedné ruce tleskáme
52
Konto BARIÉRY, Melantrichova 5
Rodinné stříbro Konta BARIÉRY
Auto Moto
Parkovací pomocníci
Tip na výlet
Máchovo jezero: Tepoucí nostalgie
Vaše fotografie
Nebojte se jít blíž
SENSEN
Umělci Konta BARIÉRY:
Dívejte se
a zkuste přemýšlet / str. 44
53
54–55
56–57
58-59
Senzační senioři mají první narozeniny
61
Křížovka o ceny
62
Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry
ve spolupráci s Nadací Char ty 77
Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek
(e-mail:[email protected], mobil: 722 966 233)
Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]),
Pavel Hrabica (e-mail: [email protected]),
Radek Musílek (e-mail: [email protected]),
Jan Šilpoch (e-mail: [email protected])
Manažerka redakce: Kateřina Uhrová
(e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510).
Korektorka: Martina Čechová
Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1
Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973
Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected]
Nevyžádané příspěvky se nevracejí.
Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč.
Celoroční předplatné 240 Kč.
Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč.
ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v červenci 2013.
Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR
a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR.
Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský.
Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33,
Praha-Stodůlky
Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9
Volný prodej: Česká pošta, s. p.
Foto na titulní straně: Jan Šilpoch
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Partneři
redakce:
3
DOBRÉ ZPRÁVY
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Stipendia
Konta BARIÉRY
Stipendia
pro studenty
SŠ a VŠ rozděluje
Konto BARIÉRY
už od roku 2000.
Foto: Petr Hrubý
Do 15. srpna mohou středoškolští a vysokoškolští studenti s postižením žádat o stipendium Konta BARIÉRY. Finanční prostředky
ve výši 1000–4000 Kč dostávají úspěšní
žadatelé každý měsíc na svůj účet po dobu
celého školního roku. Středoškolákům se
stipendium přiznává až od druhého ročníku
studia. Příspěvek není podmíněn studijními výsledky, ale je chápán jako sociální
podpora, která pomáhá hradit část nákladů
spojených se studiem. V minulém školním
roce podpořilo Konto BARIÉRY 63 studentů.
Z toho jich 51 pokračovalo z předchozích
let. Celkově bývají rozděleny prostředky
blížící se 1,5 milionu korun. Podmínky pro
žadatele a další informace najdete na www.
kontobariery.cz/Projekty/Konto-Bariery/
Stipendium. 
Colours
of Ostrava
Zajímavé čtení
pro hlavu i srdce!
Informace, servis.
Čtěte Můžeš
na www.muzes.cz
Vážení čtenáři,
své postřehy a názory
nám pište
na [email protected]
nebo na adresu redakce
časopisu Můžeš,
Melantrichova 5,
110 00 Praha 1.
U festivalového areálu bude vyhrazeno
50 parkovacích míst. I ta je lépe rezervovat předem. Po městě nabízí přepravu tzv.
BB Taxi – na požádání organizátoři zajistí
dopravu speciálními bezbariérovými automobily z hotelu, vlaku či autobusu a zpět.
Na festivalu bude k dispozici asistenční
služba i pojezdové gumové pásy usnadňující
pohyb vozíčkářům. Chybět nebudou bezbariérová WC na klíč. Usnadněn bude i přístup
k hlavním scénám. Podrobnosti v Info Pointu Colours bez bariér. Kontaktní mailová
adresa je [email protected] a mobilní
telefon 731 932 768. 
Cihlafest
Ostrava nabízí bezbariérové služby na festivalu
s unikátní atmosférou. Foto: Monika Macháčková
Multižánrový hudební festival Colours of
Ostrava se letos koná ve dnech 18.–21. července. Odehrává se v bývalém areálu hutí,
dolů a železáren Dolních Vítkovic. V rámci
projektu Colours bez bariér nabízejí pořadatelé návštěvníkům se zdravotním postižením
výrazné slevy a řadu výhod. Držitelé průkazu ZTP a ZTP/P získají čtyřdenní vstupenku
na festival za cenu 350 Kč, doprovod držitele
průkazu ZTP/P má vstup zdarma. Vstupenky lze zakoupit pouze na místě.
Ve stanovém městečku bude vyčleněn prostor pro zdravotně znevýhodněné návštěvníky. Pořadatelé nabízejí 20 postavených
dvoumístných stanů, 30 míst pro postavení
stanu a 15 parkovacích míst (vše zdarma).
Kvůli omezené kapacitě je nutná rezervace
(uzávěrka 8. 7.) stanu, místa i parkování.
4
Stejně jako v minulosti i letos se 13. července
v areálu chráněného bydlení Fara – Slapy 74
uskuteční celodenní festival Cihlafest. Jde
o doprovodný program Akce cihla. Ta představuje celostátní benefiční sbírkovou a osvětovou kampaň na podporu moderních sociálních služeb pro lidi s mentálním postižením.
Pořádá ji občanské sdružení Portus Praha.
První ročník benefiční sbírky se uskutečnil roku 1999 v ulicích Prahy. Od té doby se
vždy od května do září objevují v centru Prahy a dalších městech „cihlové“ stánky. Akce
cihla se totiž spojila s dalšími neziskovými
organizacemi stejného zaměření.
Hudebně-divadelní festival je spojením
sbírkové kampaně Akce cihla s chráněným
bydlením Slapy a sociálně-terapeutické
dílny na výrobu Dobrot s příběhem. Oba objekty byly zrekonstruovány a fungují i díky
výtěžkům sbírky. Našli zde domov a práci
lidé s mentálním postižením.
Benefiční festival Cihlafest je spojením
příjemného s užitečným. Foto: archiv pořadatelů
Program začíná v 10.00 a vyvrcholí
od 21.00 divadelním představením Zdravý
nemocný v hlavní roli s Karlem Rodenem.
Vstupné od 200 do 320 Kč. Po celý den bude
otevřeno příjemné posezení v zahradě s občerstvením. Rezervace vstupenek na [email protected] nebo 773 920 998. Více
informací na www.akcecihla.cz.
V rámci Cihlafestu proběhne také Den
otevřených dveří, kdy může široká veřejnost
navštívit chráněné bydlení a sociálně-terapeutickou dílnu, kde se vyrábějí oblíbené
nakládané sýry a utopenci. 
Prague
Wheel Open
Florbal na vozíku je dynamický sport
s rostoucí popularitou. Foto: Petr Hrubý
Již 3. ročník mezinárodního florbalového
turnaje vozíčkářů se koná 8.–10. 8. 2013.
Organizátorem je Sportovní klub vozíčkářů Praha ve spolupráci s Českou federací
florbalu vozíčkářů. Účastníky budou hráči
na mechanických vozících bez omezení
pohlaví a věku.
Turnaj se bude hrát dle pravidel Mezinárodní florbalové federace IFF a nově bude
aplikováno pravidlo o hráčích bez handicapu. Na hřišti mohou být maximálně dva
hráči bez handicapu s tím, že brankář musí
mít handicap. Týmy jsou rozděleny do základních skupin po 4 až 5 týmech. Pořadí
po základní skupině rozhoduje o soupeři
v play-off, které pokračuje vyřazovacím
způsobem. Pořadatel garantuje účastníkům
min. 5 utkání. Hrát se bude v hale Radotín
a VŠE Třebešín. Více informací na www.
praguewheelopen.cz. 
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Z REDAKČNÍ POŠTY
Turnaj
ve stolním tenise
Úspěch nevidomého faráře
Vážení přátelé, kdo
viděl pořad v České
televizi Cesty víry Nevidomý farář Ondřej Kováč:
bratr Ondrejko, četl
Jak se řekne romsky Bůh
článek v časopise
Můžeš nebo kdo mě
již delší dobu zná
a ví, že jsem pět let
nemohl dostat místo
faráře v některém
dobrém sboru Českobratrské církve
evangelické a že
jsem překročil mnohé Rubikony a přeskočil
mnohé „vysoké zdi“, těm všem mohu oznámit, že pokračování mé cesty je zas dobré.
13. dubna 2013 mi napsal farní sbor ČCE
v Táboře: „Náš uprázdněný táborský sbor
hledá nového faráře. Mezi vhodnými kandidáty bylo zmíněno i Vaše jméno. Z pověření
staršovstva ze dne 8. 4. 2013 činím na Vás
dotaz, zda byste byl ochoten uvažovat o přijetí kandidatury.“
A na přelomu května a června již společně
tvoříme podobu povolávací listiny, kterou,
doufám, schválí nadřízené církevní orgány.
A tak zas budu sloužit jako farář před sborovým shromážděním. Oni oslovili první mne.
Bratr Ondrejko, evangelický farář
Jindřichův Hradec
(Dopis byl redakčně upraven a krácen)
Koupí
tohoto
časopisu
podpoříte
Konto
Bariéry
www.muzes.cz
Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí
●
5 / 20 13
●
Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč
strana 11
Sportovní klub vozíčkářů Pardubice Nezlomeni pořádá 22. srpna otevřený turnaj
O pohár firmy Kury 2013 ve stolním tenise.
Místem konání je sportovní hala kempu
Buňkov Břehy u Přelouče. Začátek turnaje
je od 9.00. Zájemci o přihlášení se mohou
obrátit na ředitele turnaje Jaroslava Kňavu
mailem [email protected] nebo na telefonním čísle 733 57 89 33. Maximální počet
účastníků je 26. Startovné se neplatí. 
Tábor
Červeného kříže
Záchranářská průprava je náplní tábora
Českého červeného kříže. Foto: archiv ČČK
Oblastní spolek Českého červeného kříže
Chrudim organizuje tradiční letní dětský
tábor od 11. do 24. srpna na Seči-Bělidle.
Táborová hra dostala název MASH 2013
a umožní dětem, aby se orientovaly v humanitární a preventivní činnosti ČČK a složek
integrovaného záchranného systému.
Vedle obvyklých táborových radostí, které
samozřejmě chybět nebudou, se děti hrou
seznámí se základy první pomoci a chováním v neobvyklých situacích.
Táborová polní nemocnice bude sloužit
v živelních katastrofách a malí „záchranáři“
se naučí pomáhat v krizových situacích,
dobře reagovat a úměrně svým schopnostem pomáhat.
Dětem se dostane takového objemu
znalostí a dovedností, aby na závěr tábora
mohly získat průkaz Mladý zdravotník.
Mladí táborníci si nenásilně ověří nutnost
spolupráce, tolerance, ochoty pomoci,
poznají sílu kooperujícího kolektivu. V neposlední řadě budou vedeni ke kvalitnímu
spolužití zdravých a handicapovaných,
protože na tábor přijedou i děti s různými
typy postižení.
Místem konání je Rekreační zařízení Jiskra na Seči-Bělidle. Cena 3900 Kč zahrnuje
ubytování ve zděných buňkách s odpovídajícím zázemím, kvalitní stravu 5x denně,
celodenní pitný režim a dopravu z Chrudimi
i zpět. Tábor je určen dětem od 6 do 16 let
včetně. Přihlášky a další informace získáte
na mailu [email protected] nebo na telefonu 736 109 153. 
můžeš / číslo 7–8 - 2013
M05_2013 – kopie.indd 1
4/16/2013 11:59:26 AM
Vážený pane faráři, vaší zprávou jsme moc
potěšeni a jistě i naši čtenáři. Dostali jsme
do redakce několik rozhořčených reakcí
na nespravedlnost, která sevám děla. Zdá
se, že dobrá věc nakonec zvítězila. Přejeme
vám vše dobré a hodně zdaru na novém
působišti!
(red)
Vzdělávání
a mobilita v Praze
Dobrý den, rádi
bychom Vašim čteIva Hüttnerová:
nářům představili
Co je vlastně dobrý skutek?
projekt Vzdělávání
a mobilita v Praze.
Pomáhá Pražanům
se zdravotním postižením odstranit
překážky a zlepšit
dostupnost vzdělávání a zaměstnávání. Nabízíme
bezplatnou přepravu do a ze zaměstnání,
případně za vzděláváním nebo na kurzy. Ale
pozor, projekt není určen studentům!
Jezdíme na území hl. m Prahy, vozy jsou
upraveny pro přepravu zdravotně postižených a posádky jsou proškoleny. Vozy
jezdí s asistentem, který pomáhá klientům
při nástupu a výstupu. Projekt je určen
pro spoluobčany uznané Českou správou
sociálního zabezpečení za invalidní v 1., 2.
nebo 3. stupni nebo držitele průkazu TP,
ZTP a ZTP/P ve věku 18–65 let, kteří mají
trvalé bydliště na území hl. m. Prahy nebo
se v Praze přes půl roku zdržují či pracují. Více informací na www.vmpraha.cz.
Příležitostnou přepravu si můžete objednat
Koupí
tohoto
časopisu
podpoříte
Konto
Bariéry
www.muzes.cz
Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí
●
6 / 20 13
●
Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč
strana 18
M06_2013.indd 1
5/14/2013 10:27:36 AM
vždy nejméně 24 hodin předem na těchto
kontaktech: zelená linka 800 888 539 či
[email protected]
Pouze do vytížení kapacity našeho vozového
parku! Po–Pá 7.00–17.00 hod.
S pozdravem
Tým projektu Vzdělávání a mobilita v Praze
Vážený týme Vzdělávání a mobility v Praze,
děkujeme za zajímavou nabídku pro naše
čtenáře. Víme, že někteří již tyto služby
využívají. Doufáme, že projekt bude dlouhodobě udržitelný a rozšíří tak trvale nabídku
služeb pro lidi s postižením.
(red)
Kritika pokrytectví
Vážená redakce,
nerada to říkám, ale
po přečtení článku
Nevidomý farář Ondřej Kováč:
o nevidomém faráři
Jak se řekne romsky Bůh
Ondřeji Kováčovi mi
bylo smutno. Není
to jeho ani Vaše
chyba. Naopak,
jeho příběh je velmi
silný a pozitivní.
Roztrpčily mě však
předsudky netolerantních pokrytců,
kteří si hrají na křesťanské lidumily. Ale
když přijde na skutky v praxi, štítí se nevidomého faráře, ba co ještě hůř, nechtějí Roma.
Zažila jsem ve svém okolí otce, který si
zakládal na dobrém křesťanském vychování svých dětí. Pravidelné návštěvy kostela
neodmyslitelně patřily k rodinným rituálům. Z chodby panelového domu však potom
vyhazoval na mráz bezdomovce a své dceři
bránil ve vztahu s přítelem na vozíku. Bude
to někdy jiné? Neberte to jako útok vůči
věřícím, sama se mezi ně počítám. Spíš jsem
celkově znechucena stavem věcí lidských
v této zemi. A o to víc mě to mrzí u lidí,
kteří se tváří, že oni jsou nositeli morálních
hodnot společnosti. Jestli jimi opravdu jsou,
tak to nás Pán Bůh ochraňuj!
Marie Kratochvílová, Jihlava
Koupí
tohoto
časopisu
podpoříte
Konto
Bariéry
www.muzes.cz
Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí
●
5 / 2013
●
Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč
strana 11
M05_2013 – kopie.indd 1
4/16/2013 11:59:26 AM
Vážená paní Kratochvílová, všichni soudní
lidé jistě chápou, že vaše oprávněná rozhořčenost nesměřuje vůči všem věřícím. Kritiku
správně míříte pouze proti těm, u nich je
značný rozpor mezi teorií a praxí. Na vaši
otázku, jestli to někdy bude jiné, bohužel odpovědět nedokážeme. Pohled do historie však
napovídá, že je to v podstatě pořád stejné.
Jsou tu lidé s pevným etickým kodexem a ti
druzí. Dobrá zpráva je, že oproti všeobecnému přesvědčení každé epochy o zhoršujícím
se stavu společnosti patří dnešní doba k těm
nejtolerantnějším, co dějiny pamatují. A to
i přes určité netolerantní excesy.
(red)
Své postřehy a názory
nám pište na [email protected]
nebo na adresu
Redakce časopisu Můžeš,
Melantrichova 5
110 00 Praha 1. 
5
ANKETA
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Terezie Jenisová
Vlastimil Kabrhel
Jiří Klsák
Eva Machová
Třeboň, místostarostka
Znojmo, starosta
Karlovy Vary, náměstek primátora
Olomouc, náměstkyně primátora
Při výstavbě bytových
domů v roce 2000 vzniklo 11 bytů v „invalidní
úpravě“. Za bezbariérové
lze považovat 92 bytů
ve třech domech s pečovatelskou službou. Jako
lázeňské město máme
uspokojivě vyřešeny podmínky pro pohyb osob
s omezenou schopností
pohybu na veřejném prostranství i v lázeňských
areálech.
Znojmo disponuje dvanácti bezbariérovými byty
ve Vančurově ulici 17,
které jsou přidělovány
zdravotně postiženým
občanům na základě
platných zásad pro poskytování bytů v domech
zvláštního určení s pečovatelskou službou.
Město Karlovy Vary
disponuje více než dvěma
stovkami bezbariérových
ubytovacích jednotek.
Převážná většina z nich
se nachází v Domově
důchodců ve Staré Roli
a v domech s pečovatelskou službou, které
provozuje příspěvková
organizace Městské zařízení sociálních služeb.
Možnost získat nájem bezbariérového bytu v Olomouci vznikla již v roce
1984, kdy byl vystavěn
první bezbariérový dům
s 12 byty v ulici Rooseveltově 90. V současné době
je v majetku města celkem
58 bezbariérových bytů,
které jsou poskytovány
žadatelům nejen z Olomouce. Nejvíce bytů je
o velikosti 2 + 1 (33), dále
máme byty 3 + 1 (16),
byty 0 + 1 (4), byty 1 + 1
(4) a také byt 0 + 2 (1).
Z programu Mobilita pro
všechny a dalších financí
jsme vybudovali bezba­
riérový výtah v objektu
nového loutkového divadla. To je bezbariérovou
spojnicí z historického
centra do Lázní Aurora.
Ty vloni prošly rozsáhlou
rekonstrukcí, včetně proskleného bezbariérového
výtahu na jižní fasádě objektu. Došlo k reedici Bezbariérové mapy Třeboně,
i v cizojazyčných mutacích. Z Českých Budějovic
do Jindřichova Hradce
začal jezdit čtyřikrát až
pětkrát denně bezbariérový autobus s hydraulickou
plošinou. 
Město Znojmo dále
vlastní Dům pro příjmově
vymezené osoby v části
Přímětice, který je určen
pro tzv. sociální bydlení. Bytový dům má 24
nájemních bytů, z toho
jsou tři byty bezbariérové
a jsou vhodné pro osoby
s omezenou schopností
pohybu a orientace.
Ve spolupráci s poradnou
Národní rady zdravotně
postižených pro Jihomoravský kraj zajišťujeme
distribuci euroklíčů,
které umožňují zdravotně
postiženým občanům
přístup do hygienických
zařízení v nákupních
centrech, čerpacích stanicích, úřadech a dalších
veřejných prostorách
opatřených eurozámky. 
Co děláte
pro bezbariérové
bydlení
ve vašem
městě?
Město má dále ve svém
majetku 25 bezbariérových bytů, na jedné
městské ubytovně jsme
zřídili prozatím jednu
bezbariérovou ubytovací
jednotku.
V současné době se město
intenzivně věnuje plánům na výstavbu nového,
plně bezbariérového
domova pro seniory.
Proběhl již výběr vhodné
lokality a nyní se zpracovává zastavovací studie
vybraného území. 
Město vlastní tři bezbariérové domy s 48 byty,
dalších 10 bytů je umístěno v dalších městských
domech. Nájem bytů je
poskytován podle Pravidel
pro poskytování nájmu
bezbariérových bytů
v majetku města, uzavření
smlouvy o poskytnutí
nájmu s konkrétním
žadatelem schvaluje rada
města. Nelze nezmínit
také možnost bezbariérových úprav bytů nebo
domů, které jsou zajišťovány v konkrétních bytech
za podpory státních
příspěvků. 
DOBRÉ ZPRÁVY
Bezbariérová rozhledna.
Na známém vrchu Kaňku
u Kutné Hory byla otevřena nová
rozhledna Havířská bouda. Jako
jedna z prvních v České republice má bezbariérový přístup.
Rozhledem i kavárnou ve výšce
30 metrů se tak mohou pokochat
i lidé s fyzickým handicapem,
neboť na vrchol se lze vedle 160
schodů dopravit i výtahem.
Šance pracovat. To je název
projektu, který realizuje Svaz
tělesně postižených v České
republice, o. s. Cílem projektu
je zvýšení zaměstnanosti osob
se zdravotním postižením.
Do projektu přijímá klienty
v produktivním věku s trvalým
či přechodným bydlištěm v Praze. Zájemci se mohou hlásit
průběžně do konce roku 2014
nebo do naplnění kapacity.
Podrobnější informace na www.
6
svaztp.cz/projektyeu/1362.
Další kontakty: Alena Říhová,
221 890 458, alena.rihova@
svaztp.cz, Daniela Řezáčová,
224 816 675, [email protected], Veronika Švejdová, 602 647 248, veronika.
[email protected]
Nenuďte se v létě. Denní
stacionář Rajmonova 1192/4
v Praze 8 přímo u metra C Ládví
nabízí prázdninovou docházku pro žáky základních škol
speciálních, praktických škol
a speciálních odborných učilišť
s mentálním a kombinovaným
postižením od 16 let a dále pro
uživatele z této cílové skupiny
z jiných sociálních služeb, které
nezajišťují letní provoz. NÁPLŇ
PROGRAMU: rozvoj hrubé a jemné motoriky (výtvarné a sportovní činnosti), rozvoj kognitivních
funkcí (opakování trivia, deskové
hry, vzdělávací aktivity), nácvik
sebeobsluhy a samostatnosti (hygiena, stravování, péče
o sebe a domácnost), kulturní
a sportovní aktivity ve stacionáři
i mimo něj. Provoz je od 9 do 16
hodin, cena je od 145 do 290 Kč,
za oběd 69 Kč. Informace na tel.
734 574 021, 283 881 666 nebo
na e-mailu: lida.svobodova@
rukaprozivot.cz.
11krát bez bariér. Ministr pro
místní rozvoj Kamil Jankovský
schválil dotace pro jedenáct projektů na bezbariérové úpravy budov celkem za 20 milionů korun.
Ministerstvo přispěje 10 miliony
korun, peníze budou uvolněny
z programu Odstraňování bariér
v budovách domů s pečovatelskou službou a v budovách
městských a obecních úřadů,
určeného ke zkvalitnění pohybu
postižených občanů v těchto
objektech. V roce 2013 budou
realizovány bezbariérové úpravy
budov ve městech Bílina, Čelákovice, Frýdek-Místek, Hrádek
nad Nisou, Liberec, Jaroměřice
nad Rokytnou, Kopřivnice, Nový
Bor, Rokycany a v obcích Sedliště
a Starý Poddvorov. Cílem podprogramu je podpořit projekty
odstraňování bariér v budovách
měst a obcí, které jsou součástí
bezbariérových tras.
Rekvalifikační kurzy. Pro
osoby s poškozením mozku
pořádá sdružení CEREBRUM
kurzy v oboru administrativa
a výpomoc při přípravě pokrmů
realizované za podpory ESF
v projektu Cesta do práce osob
po poškození mozku. Kurzy
trvají až do roku 2014. Pro
více informací volejte na tel.
226 807 048. 
(ph)
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Soutěž o kartu Handy Card!
Jak se jmenuje Dětská léčebna
v Janských Lázních, kterou odmítl
ministr zdravotnictví privatizovat?
Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 31. července 2013
na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1
nebo na mailovou adresu: [email protected]
Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ.
Minulou otázku správně zodpověděla
Lenka Maršálková z Letovic.
Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card.
Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut
a pohonné hmoty.
Předplaťte si časopis
Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč!
Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky,
ušetříte proti ročnímu předplatnému
100 Kč a proti volnému prodeji
280 Kč.
Koupí
tohoto
časopisu
podpoříte
Konto
Bariéry
www.muzes.cz
í
kč
up
20
K o h o to is u
lé
ite
at
to so p ří te
pl
ed
Př
ča d p o
č /
p o n to r y k 3 0 k
K o r ié ý v ý t i s
Ba t l i v
Je
dn
o
●
ww
w.m
uz
es.c
Ča
z
6/
20
so
pi
s
pr
o
ty
,
e
kt
ří
se
zd
áv
aj
í
●
?
tek
ku
13
s
:
vá brý
ero do
ttn stně
ü
H la
Iva je v
Co
v
ne
Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí
na
stra
18
5 /2013
●
●
ww
w.m
uz
es.c
z
Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč
Nevidomý farář Ondřej Kováč:
Jak se řekne romsky Bůh
strana 11
Ča
so
M
ve entá
lko ln
uš ěp
an ost
ci n iže
a d ní m
elš aj
íž í
ivo
pi
s
pr
o
ty
, k
t
eř
í s
e
ne
vz
dá
va
jí
●
4/
20
13
●
Je
Ko
to u p í
ča h o to
p o so p
K o d p o is u
B a n to ří te
r ié
ry
ot
liv
ý
dn
vý
t
tis
k
30
kč
/ P
ř
na
M0
4_2
013
7:36
.ind
d
1
3
ed
pl
at
ite
lé
20
kč
stra
8
AM
10:2
/201
5/14
M05_2013 – kopie.indd 1
Objednávám předplatné
časopisu Můžeš
roční předplatné za 240 Kč
JMÉNO a příjmení:
4/16/2013 11:59:26 AM
ulice:
d
číslo popisné:
3/14
/201
1
3
.ind
název organizace:
6:00
:08
013
6_2
M0
PSČ:
PM
město:
dvouleté předplatné za 380 Kč
Forma úhrady:
složenkou
převodem
fakturou
telefon:
Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu:
Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1
Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto BARIÉRY.
2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 280 Kč.
3. Můžete vyhrát mobilní telefon a kartu Handy Card.
Chcete
roční př -li
změnit n edplatné
a
dvoulet zvýhodněné
é, konta
ktujt
bezplatn
ou linku e
České p
o
800 300 šty
302
Rozhovor s ministrem zdravotnictví
■ Moderní medicína zkracuje časy léčby a rehabilitace.
■ Lidé s postižením budou dál mít nárok na hrazení lázní od pojišťoven.
■ Specialisté tvrdí, že namísto pobytu v lázních je někdy nutná celoroční péče.
Leoš Heger:
Péče musí být nejen do ale i moderní a účinná
Ministr zdravotnictví
vylučuje státní podporu
soukromým lázeňským firmám.
Text: Zdeněk Jirků
Foto: Jan Šilpoch
Kolem lázní a lázeňské péče se v poslední době vede mnoho diskusí. Dokonce to
vypadá, že chcete tuto tradiční vymoženost pacientům vzít…
Nechceme nikomu nic brát, ale musíme
se dívat na celé zdravotnictví opravdu
současnýma očima. Máme odbornou péči
na vysoké mezinárodní úrovni, v některých
oblastech medicíny, jako je léčba infarktu,
některých zhoubných nádorů, ale i v péči
o novorozence a kojence jsme na světové
špičce. Jak to souvisí s lázněmi? Především
moderní medicína obrovsky zkracuje časy
léčby a rehabilitace. Tradiční představa, že
třeba operace žlučníku představuje několi-
8
katýdenní pobyt v nemocnici a pak doléčování v lázních, je překonaná. Podobně
u dalších diagnóz. Vaši čtenáři asi nevědí, že
lázeňskou léčbu např. neznají v USA, ale ani
v některých evropských zemích. A nemůžeme říci, že by tamější obyvatelstvo bylo
méně zdravé než u nás.
Takže strach z omezování lázní je oprávněný?
Myslím, že jde o dva druhy strachu. První je
spojen s privatizací léčeben. V soukromých
rukou je u nás přes devadesát procent lázní.
Jejich majitelé nyní křičí, že jim bereme klientelu, že zkrachují. Ale stát není od toho,
aby na volném trhu plném konkurence někomu zajišťoval zisk. To nemůžeme udělat
ani u státních ústavů, Evropské komisi by
se to velmi nelíbilo. Pak je tu druhý strach –
někteří pacienti jsou zkrátka zvyklí na lázeňské pobyty. Pokud jde o lidi s postižením,
po úrazech nebo třeba po ortopedických
operacích, kteří potřebují speciální rehabilitaci a rekondiční pobyty, chápu to a tito pacienti mají a budou dál mít nárok na hrazení
lázní z prostředků pojišťoven.
Druhá skupina, lidé s konkrétním, ale
v zásadě úplně nebo skoro vyléčeným
onemocněním, zvyklá spíše na wellness,
jak se nyní módně říká, tedy na popíjení
vody, bahenní zábaly, poklid, procházky
a společenský život, asi nadšená nebude.
Ale! Medicína je sice také o individuálních
pocitech, jenomže dnes už hodně umí objektivně posoudit obtíže a celkový stav člověka.
Takže hledá optimum – co nejrychleji vracet
zdraví, intenzivně rehabilitovat, neutrácet
za zbytná lůžka a další hotelové služby,
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Máme odbornou péči
na vysoké mezinárodní
úrovni, v některých
oblastech medicíny,
jako je léčba infarktu,
některých zhoubných
nádorů, ale i v péči
o novorozence a kojence
jsme na světové špičce.
stupná,
přesouvat se tam, kde je to možné, do ambulantních zařízení.
info
Souvisí to i s jistým poklesem medicínského významu tradičních lázeňských
procedur?
Balneologové asi moc souhlasit nebudou,
ale tvrzení, že by minerální vody nebo tzv.
léčivé zábaly nějak opravdu léčily, bude jen
obtížně mezi odborníky hledat zastánce.
My máme podle zákona jasnou povinnost –
z veřejného pojištění hradit postupy jasně
a prokazatelně účinné.
Kdo je doc. MUDr. Leoš Heger, CSc.
Také proto indikační vyhláška pro lázně
(tedy vlastně seznam onemocnění, která
mají nárok na hrazenou péči v lázních)
poněkud zeštíhlela?
Přesně tak. A přitom jsme byli ještě velmi
benevolentní. Protože kdybychom vyžadovali prokazatelnou účinnost např. některých minerálních vod, byl by seznam ještě
mnohem kratší. Ale my přece jenom určitou
tradici respektujeme. Samozřejmě je to zásah do letitého stereotypu a diskuse budou
pokračovat dál. Příklad – onemocnění Parkinsonovou chorobou je vážné a odborná rehabilitace je nezbytná. Jenomže: pomohou
tu lázně? Specialisté spíše tvrdí, že je nutná
Řešení, které chceme
podporovat – více
ambulantní, dostupné
a soustavné péče
na vysoké úrovni než
jednorázové pobyty
jednou za čas.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Ministr zdravotnictví České republiky.
Radiolog. Dlouholetý ředitel Fakultní
nemocnice v Hradci Králové.
Poslanec Parlamentu ČR.
Člen odborných společností.
pravidelná, celoroční péče. A jsme u řešení,
které chceme podporovat – více ambulantní,
dostupné a soustavné péče na vysoké úrovni
než jednorázové pobyty jednou za čas.
Jenomže právě postižení mají v lázních
vedle péče i jisté pohodlí. Nemusí se
nikam dopravovat, překonávat bariéry,
vyžadovat doprovod nebo asistenci.
Asi by rádi byli doma, ale umí takové
řešení podpořit i systém dávek a sociální
politika?
Tento problém cítíme velmi intenzivně.
I když sociální politika patří do jiného resortu, vedeme s ním velmi naléhavé a obsažné
diskuse, jak právě příspěvky na péči, na mobilitu a další dávky mohou postiženým
pomoci, aby dostali soustavnou a odbornou
péči v místě svého bydliště, případně v rehabilitačním ústavu, kde nemusejí nocovat.
Jiná podoba těchto diskusí se týká třeba pacientů v léčebnách dlouhodobě nemocných
nebo klientů seniorských domovů. Z pohledu uživatele je to jedno, z pohledu státu je
přesnější vymezení odpovědnosti za určitou
péči důležité. Protože odpovědnost přináší
také povinnosti, a tedy i úhradu služeb.
Když říkáte stát, myslíte i samosprávy
měst, obcí a krajů?
Pochopitelně. Podobně jako u lázní řešíme
novou koncepci psychiatrické péče. Třetina
těchto pacientů v léčebnách už nemá akutní
nebo aktivní psychiatrické onemocnění,
ale jistý handicap jim neumožňuje úplnou
soběstačnost. Protože ale pro ně nemáme
spolehlivé zázemí, zůstávají v léčebnách. Potřebovali by chráněné bydlení nebo nějakou
formu komunitní péče. To nevyřeší ministerstvo, tam je obrovský prostor pro samosprávy a samozřejmě neziskové organizace.
Jenomže i ony potřebují podporu a pomoc
místních orgánů.
Ovšem vždy budeme mít určitou skupinu
těžce postižených, kteří nemohou důstojně žít bez celodenní intenzivní péče.
A jak bude populace stárnout, bude jich
přibývat. Jak by měl vypadat budoucí
spolehlivý model péče o tyto občany?
Především musíme umět daleko přesněji
určit, kdo do této skupiny patří. Jistě ne
padesátiletá dáma, která běžně pracuje,
žije, užívá si volný čas a trochu si stěžuje
na bolest zad. Dosud jezdívala do lázní.
Dnes bychom měli umět říci: Milá paní,
musíte proti té bolesti také něco dělat sama.
Cvičit, snížit nadváhu, koupit si třeba jinou
pracovní židli...
Zní to banálně, ale my se stále potýkáme
s ochranitelskou tradicí, která stručně řečeno
prohlašovala, že všechny problémy lidí vyřeší
za ně. Nevyřešila, jen citelně zbavila jednotlivce pocitu celoživotní odpovědnosti za své
zdraví. Veřejné zdravotnictví stojí občany
stovky miliard. I v úhradách za lázně. Kolik
každého z nás stojí procházka, projížďka
na kole, omezení tučné stravy, opuštění tabáku? Takže spolehlivý, tedy finančně náročný
model péče o opravdu postižené a těžce
nemocné můžeme hledat a nalézat, jen když
celá společnost pochopí, že její zdraví není
zdaleka jen v rukou lékaře. 
info
V krátkém rozhovoru s Leošem Hegerem, který
otiskl Můžeš v minulém, červnovém čísle,
ministr prohlásil, že Dětská léčebna Vesna
v Janských Lázních (o níž se začaly šířit zprávy,
že bude privatizována a pro děti s handicapem
uzavřena), zůstává státní organizací. Jinými
slovy, že Vesnu rušit nebude.
9
Téma: Bariéry ve veřejném prostoru
■ Umíme vybírat nejvhodnější protibariérová řešení?
■ Ročně jde o desítky milionů korun.
■ Připravuje se nová služba Konta BARIÉRY.
Kam investovat: výtah
Text: Zdeněk Jirků
Odborná spolupráce: Ing. Jaroslav Křička, Ph.D.,
Fakulta strojní ČVUT
Foto: Jan Šilpoch a archivy uživatelů
R
edakce Můžeš se rozhodla poněkud
podrobněji podívat na velmi častou
formu pomoci Konta BARIÉRY –
poskytování příspěvků na bezbariérová řešení. Jen v minulém
roce dostali žadatelé od Nadace Charty 77
přesně 70 příspěvků v celkové částce zhruba
2 600 000 Kč. A protože ze stovek žádostí
je zřejmé, jak toto téma silně zní ve světě
postižených, jejich rodin, škol a dalších
veřejných zařízení, položili jsme některým
uspokojeným žadatelům, ale i představitelům samospráv několik otázek (účinným pomocníkem v jejich formulaci i v posuzování
jednotlivých řešení byl Ústav konstruování
a částí strojů Fakulty strojní ČVUT v Praze,
jmenovitě Ing. Jaroslav Křička, Ph.D.):
Kdo vám doporučil právě toto zařízení?
Zvažovali jste jinou technickou variantu?
Proč jste ji nezvolili? Jste se zařízením spokojeni? Vyhovuje plně? Jak pružný a spolehlivý je servis? Doporučili byste toto zařízení
i jiným?
Typické příklady
Odpověděli všichni, ale někteří místo strukturovaného textu zvolili plynulé sdělení,
takže i odpovědi jsou trochu formálně
rozdílné a museli jsme je redakčně upravit.
Uváděné pořizovací ceny jsme převzali
ze žádostí. Ke každé odpovědi připojil svůj
stručný komentář i Jaroslav Křička.
1.
Šikmá schodišťová plošina SP Omega
od firmy Altech. Přístup k bytu
Heleny Zábranské z Prahy
Pořizovací cena: 251 900 Kč
Příspěvek nadace: 15 000 Kč
Odpověď Úřadu práce pro hlavní město
Prahu, kontaktní pracoviště Praha 6:
Paní Zábranská je ve III. stupni invalidity.
I tak pracuje v rozhlasu. Bydlí v suterénu,
musí překonávat 12 strmých schodů, přičemž není možné použít schodolez, protože
schodiště je mírně stočené. S plošinou je
maximálně spokojená, zařízení pracuje
bezproblémově.
Jaroslav Křička: Vzhledem k daným
skutečnostem je realizované řešení
nejvýhodnější.
10
Schodolez potřebuje obsluhu, ale umí cestovat kamkoli.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro ty , kt e ř í s e n e v z d á v aj í
V této zemi neexistuje místo,
kam by se zájemci o podobné projekty
mohli obrátit o radu.
y, plošiny, schodolezy
Tyto zdvihací plošiny k vlakům
jsou originálním českým (a dobrým) řešením.
schody v zařízení, dokonce ho využíváme
mimo organizaci, protože ho lze velice lehce
naložit do auta.
2.
Šikmá schodišťová sedačka
Thyssen Flow 2 od firmy Medeos.
Rodinný domek ve Zlíně
Pořizovací cena: 229 900 Kč
Příspěvek nadace: 10 000 Kč
Z odpovědi Úřadu práce Zlín:
Sebastian Stříž byl Okresním soudem
ve Zlíně svěřen do výchovy manželů Kučerových, prarodičů. Rozhodnutím ze dne
22. 12. 2011 je přiznán jednorázový peněžitý příspěvek na opatření zvláštní pomůcky – šikmá schodišťová sedačka. Kučerovi
oslovili tři potenciální dodavatele, jedná se
o standardní základní provedení zvolené pomůcky s nejmenší ekonomickou náročností.
Na základě provedeného sociálního šetření
nebylo možné překonávat schodišťovou
bariéru v domě (schodiště mezi patry) jinou
pomůckou – např. schodolezem vzhledem
k charakteru a technickým rozměrům schodiště. Pořízení jiné zvláštní pomůcky nebylo
doporučeno ani odborným lékařem vzhledem ke kombinacím zdravotního postižení.
S pomůckou i přístupem dodávající firmy
jsou uživatelé velmi spokojeni. V létě 2012
byla provedena jedna servisní technická
kontrola zařízení. Do dnešního dne nebylo
třeba žádných dalších zásahů či oprav. Tuto
pomůcku by zvolili znovu a rádi doporučili.
Jaroslav Křička: Z prostorových možností
vyplývá, že bylo zvoleno optimální řešení.
Alternativy by přinesly nutnost rozsáhlých
stavebních úprav, tedy i větší náklady.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
3.
Schodolez od firmy ASH, s. r. o.
Bezbariérový přístup
do terapeutických dílen
Pořizovací cena: 108 300 Kč
Příspěvek nadace: 50 000 Kč
Odpověď ředitelky Domova pro osoby
se zdravotním postižením Leontýn
Roztoky u Křivoklátu Dany Zímové:
Sleduji trendy pro usnadnění života lidí
s postižením, při zvyšujícím se počtu přijímaných imobilních uživatelů do organizace,
kteří měli zájem o práci v terapeutických
dílnách, se již nedal fyzicky zvládnout jejich
přesun po schodech. Na možnost pořízení
právě schodolezu jsem narazila na internetu při hledání možností, jak odstraňovat
bariéry.
Zvažovali jsme jiné technické uspořádání, pojízdnou plošinu, ale tato technologie nešla z prostorových důvodů použít.
O stavebním uspořádání nešlo uvažovat, šlo
o příliš mnoho příkrých schodů.
Jsme velice spokojeni, plně vyhovuje.
Servis je naprosto v pořádku. Dodavatel pružně reagoval na všechny naše
požadavky včetně předvedení již před podáním žádosti o finanční příspěvek, také
dobře spolupracoval při vlastním dodání.
Jakýkoliv dotaz či doplnění k provozu jsou
obratem vyřízeny.
Doporučili bychom i dalším zařízením.
Pořízení schodolezu bylo nejlacinější
variantou, a ještě jde o variabilní zařízení,
které lze použít na jakémkoliv místě se
Jaroslav Křička: Není uvedený
podrobnější popis schodolezu ani objektu,
výškové rozdíly, počet a tvar schodišť atd.
Otázkou je např. možnost vybudování
nájezdové plošiny (plošin). Využití více
osobami i mimo objekt domova je velmi
efektivní.
4.
Vertikální zdvižná plošina od firmy
Vecom. Zpřístupnění všech pater
Speciální základní školy v Lounech
Pořizovací cena: 911 700 Kč
Příspěvek nadace: 150 000 Kč
Z odpovědi starosty Loun Radovana Šabaty:
Zřizovatelem Speciální školy je Ústecký
kraj, ale město nemohlo nečinně přihlížet,
že postižené děti musí rodiče doslova nosit
do tříd.
Jsme vlastníkem budovy, veškeré nájemné věnujeme zpět do údržby a oprav
objektu.
Situaci nebylo možné řešit jinak, v historické budově by byly náklady na standardní
výtah ještě o milion vyšší.
S prací a servisem dodavatelské firmy
jsme velmi spokojeni.
Jaroslav Křička: To řešení je zde na
správném místě. Instalace na vnějším
plášti budovy může být i v případě
staršího objektu vhodně začleněna do
celkové dispozice, i když je např. nutné
vytvořit vstupy z okenních otvorů. Dobrá
investice.
�
11
Téma: Bariéry ve veřejném prostoru
zdvihací plošina
� 5. Ruční
v železniční stanici Křižanov.
Přístup vozíčkářů k vlakům
Pořizovací cena: Příspěvek nadace: 180 000 Kč
36 000 Kč
Odpověď ředitelky Krajského centra
osobní dopravy Českých drah
v Jihlavě Lenky Horákové:
Ruční zdvihací plošinu Delta B+B po­
užíváme v různých stanicích v rámci Kraje
Vysočina už několik let.
Zvažovali jsme ještě plošinu od jiného
dodavatele, pro Deltu hovořila cena.
K funkčnosti nemáme připomínky.
Totéž platí o servisu.
Toto zařízení bychom doporučili.
Škola v Lounech
využila technické
možnosti starší budovy
– vstupní otvory vznikly
z oken.
Jaroslav Křička: V současnosti se
jedná o nejlevnější variantu řešení, ale
vyžaduje asistenci zaměstnance ČD.
Zařízením jsou vybaveny pouze stanice
a nádraží většího významu. Mnoho
vozíčkářů však vlakem sestaveným
z běžných vagonů necestuje – pohyb
uvnitř vagonů, WC, uličky atd. Není také
plně vyjasněna odpovědnost pracovníků
stanic za obsluhu vozíčkářů a případné
přistavení speciálních vagonů.
Poznámka redakce:
Reportáž z cesty vozíčkáře do Plzně po železnici
na str. 15
6.
Průchozí venkovní prosklený
výtah pro tělesně postižené
od firmy Elektromosev, s. r. o.,
Biskupské gymnázium B. Balbína
a Základní a mateřská škola
Jana Pavla II. Hradec Králové
Pořizovací cena 1 443 500 Kč
Příspěvek nadace
(dosud nečerpán): 150 000 Kč
Z odpovědi ředitele biskupského gymnázia
J. Vojáčka:
Loni se projekt nepodařilo realizovat, uvítali
jsme možnost převést příspěvek nadace do
letoška.
Během letošního dubna jsme byli začleněni do bezbariérové zóny města a vypadá
to, že se projekt bude brzy realizovat.
Konkrétní typ výtahu navrhl Ing. arch.
Mádlík v rámci projektové dokumentace. Jiné řešení jsme vzhledem k nutnosti
zajištění volných únikových cest byli nuceni
zavrhnout.
Rádi bychom získali příspěvky mj. z fondu mobility ministerstva školství a projekt
co nejrychleji dokončili.
Z toho všeho vyplývá, že konkrétní zkušenosti s výtahem MOSEV zatím nemáme.
Jaroslav Křička: Uváděný záměr je
nejnákladnější řešení. Otázkou zůstává
využitelnost zařízení po realizaci (jaké
jsou dnešní potřeby a jaké budou později?)
a struktura žáků a studentů.
12
V rodinném domku
jde často o milimetry.
O to důležitější
je správná volba
dodavatele.
Malá i větší poučení
Průzkum redakce Můžeš jistě nemůže být
reprezentativní, ale snad inspirativní. Práce
firem, které tato zařízení dodávají, je hodnocena docela dobře. A investoři – soukromí
i veřejní – se už vesměs naučili zvažovat
nejefektivnější a ekonomická řešení. Jeden
problém je však vidět na první pohled: v této
zemi neexistuje místo, kam by se zájemci
o podobná zařízení mohli obrátit o radu.
Přitom nejrůznějších instalací budou tisíce
a investované částky z veřejných i soukromých peněz se počítají na desítky milionů.
A protože výše uvedený Ústav konstruování
a částí strojů ČVUT pod vedením prof. Ing.
Vojtěcha Dynybyla, CSc., nám nejen pomáhal se samotným průzkumem, ale zároveň
se zamyslel i nad širšími souvislostmi, máme
i dobré zprávy.
Především Jaroslav Křička připravil
v Česku dosud nevídanou pomůcku investora. Naprosto přehledně a kvalifikovaně vás
provede závažným rozhodováním o pořízení
podobných pomocníků proti bariérám.
Brožuru si můžete stáhnout na www.muzes.
cz nebo www.bariery.cz. Připravujeme i její
tištěnou podobu.
Vedení Nadace Charty 77 se v nejbližší
době obrátí na rektora ČVUT. Ředitelka
Konta BARIÉRY Nadace Charty 77 Božena
Jirků: „Chceme ČVUT nejen poděkovat za
dosavadní spolupráci, ale také navrhneme
zřízení společné konzultační poradny, v které by nejlepší odborníci pražské techniky
poradili každému, nejen klientům Konta
BARIÉRY.“
O otevření poradny budeme čtenáře
Můžeš včas informovat. 
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
■ Náš veřejný prostor zůstává dost nepříjemný.
■ Proč se postižení, maminky a senioři musí prát o každou bariéru?
■ Přestaňme si hrát na domácím písečku.
Adam Gebrian:
Zlobivý chlapec české architektury
je nejjemnější pojmenování Adama Gebriana,
který se netají kritikou současné praxe.
Jen vlídné prostředí
vytváří vlídné lidi
Text: Zdeněk Jirků
Foto: Jan Šilpoch
Proč je veřejný prostor v našich městech
i menších obcích většinou málo přátelský? Nejen k vozíčkářům a maminkám
s kočárky…
Omlouvám se předem za poněkud širší
začátek. V naší zemi je obecně problém
s využíváním veřejného prostoru. I když
nejsem pamětník, tvrdím, že to souvisí se
společenskými peripetiemi naší země už od
roku 1939. Až do zásadní politické změny
v roce 1989 to byl čas, kdy nějaká intenzivní
společenská akce ve veřejném prostoru, tedy
svobodné setkávání, diskuse, neregulované
kulturní aktivity nebo třeba oslava nějaké
události nebyly žádoucí. Ale kupodivu nové
politické poměry jako by jen převrátily kyvadlo do druhé krajní podoby. Po povinných
můžeš / číslo 7–8 - 2013
manifestacích a brigádách kolem domů
přišla reakce – dejte nám pokoj, máme své
nové podnikání, cestování a osobní zájmy.
To také trvalo dost dlouho, takže teprve pár
let si klademe otázky, kterou jste položil vy.
Kdo si je klade? Samosprávy, stát?
A občané sami? Vidíte zvýšený zájem
a aktivitu?
Asi patřím k první generaci, která nemá
mezi svými životními cíli chatu nebo
chalupu. Vlastník rekreačního objektu
celkem pochopitelně směřuje svou energii
jinam než do svého bydliště a jeho okolí. To
znamená, že zatímco jinde ve světě je právě
o víkendech město nejpoužívanější, u nás se
vyprázdní. Ale naše generace necítí potřebu
si od města odpočinout, zapomenout na ně,
užívat si volný čas jinde. Proto chceme, aby
veřejný prostor byl nejen estetický, ale i pohodlný, přátelský, připravený pro nejrůz-
nější aktivity – a bezbariérové řešení je pak
samozřejmostí. My netoužíme po nějakých
přísnějších normách pro nájezdy, přejezdy
a vůbec všechny cesty a cestičky, jen trochu
informovanější lidé z naší generace chtějí
především návrat života do těchto míst. Ale
vidíme, že zatím nejsme moc úspěšní, kvalita veřejného prostoru a života není předním
bodem politických programů a už vůbec ne
politické praxe. Občané? Vidím jen docela
malý zájem, ale zvyšuje se….
Ale s nejrůznějšími aktivitami se setkáváme každý den. Petice a podpisové
akce se rojí, lidé nahlas protestují…
Proti čemu? Nechtějí silnici kolem svých
domů. Nechtějí spalovnu, nechtějí novou
továrnu. Z nedávné doby: obrovskému množství lidí se nelíbily obří betonové květináče
v ulicích na Smíchově. Uplynul už skoro rok
a jsou pořád na svých místech. Vidíme ale
�
13
Téma: Bariéry ve veřejném prostoru
méně občanských iniciativ ve pro� mnohem
spěch něčeho… Naučili jsme se docela efek-
lém volebním období, na to se už nedívejte.
A také ví, že jeho osobní riziko je trvalé.
Kdežto „normální“ úředník když nechce,
neriskuje nic. Změnily se podmínky? Tak to
zamítneme, zrušíme, přerušíme. Vyhověli
jsme předpisu, na něj si stěžujte! A teď dejte
tyto dva typy uvažování k sobě. Narazíte na
společenské podmínky, neexistující zákon
o státní službě, neustálé vyhrožování těm,
kteří by chtěli riskovat. Pak se stane, a dost
často, že jediné překročení pravomocí je:
Mně se to nelíbí! Architekt může stokrát
argumentovat, že jeho návrh odpovídá všem
předpisům, nějaká záminka se najde.
tivně něčemu zabránit, ale podpořit vznik
něčeho smysluplného, tam ještě nejsme.
Takže tuto souvislost samosprávy
respektují. Proč ale jiné souvislosti
unikají?
Dobře promyšlený, upravený a také udržovaný veřejný prostor – ulice, náměstí, pasáž,
park a všechno ostatní zatím nejsou místem
zisků velkých politických bodů. Nepleťme se
– kdekdo vám řekne, že chce čistý a udržovaný chodník, ale když místní radnice raději vyspraví kus silnice, ocení to skoro všichni. To
už nemluvím o penězích pro sportovní kluby,
které jsou normálními obchodními společnostmi založenými kvůli zisku. Zdá se prostě,
že prostředky na vybudování výtahů ve všech
stanicích metra nemáme, ale podporu komerčních zábavných aktivit ano. My pro život
ale nepotřebujeme jednou za čas gigantickou
akci, potřebujeme každý den přátelské prostředí svého města nebo obce. Naše vyspělost
se měří schopností chovat se přátelsky k těm
nejslabším. A v tomto smyslu je brutalita naší
společnosti zatím dost vysoká.
Nejste nespravedlivý?
Možná, ale dost často jezdím do zahraničí
a první, co mě po návratu znovu a znovu
zarazí, je vzájemné chování lidí. Málo
ohleduplnosti, málo ochoty, hodně cynismu
a někdy i vyslovené hrubiánství. Právě ve
veřejném prostoru.
Tedy nepříliš vlídné prostředí vytváří
nepříliš vlídné lidi?
A naopak. Začarovaný kruh. Je pravda, že architektura ovlivňuje lidi víc, než si připouštějí. Ale platí to i v obráceném směru. Pochopit
tento základní vztah je jediný možný začátek
pozitivních změn. Zatím se u nás nenašla
politická reprezentace, která by jasně pojmenovala stav veřejného prostoru a rozhodla
se k jeho radikální proměně. Včetně financí.
Slyšel jste, že by nějaký politik otevřeně řekl:
V Praze i jiných velkých městech je aut moc,
už ani korunu na jejich podporu, naopak budeme cíleně preferovat jiný způsob pohybu.
Ale nakonec nerozhodují jen politici.
Víme, že klíčové je pochopení nebo
nepochopení odborného aparátu samospráv. Jaké jsou vaše zkušenosti?
Jako architekt moc realizací ještě nemám,
ale jedno vím – pokud chcete, aby dům,
náměstí, ulice či park dobře sloužily, musíte
jít na hranu svých pravomocí, nebo je dokonce překročit. Musíte vstoupit do práce
všech profesí. Mám krásný příklad – tesař mi
tvrdil, že všechny krokve musí mít stržené
hrany, tedy osmiúhelník v průřezu. Já trval
na čtverci. Pak mi začal vysvětlovat, že má
malou dílnu, a když s hotovou krokví vychází ven, uhodí do zárubně a hrana je pryč.
Řekl jsem mu: Tak příště prostě nenarazíte.
Takhle přemýšlí řada úředníků i politiků.
Hlavně žádné komplikace! Tady mám své
políčko pravomocí a povinností a co je za
14
info
Kdo je Adam Gebrian
Architekt a publicista. Vystudoval Fakultu
architektury Technické univerzity v Liberci
a díky Fulbrightovu stipendiu také postgraduální program SCIFI v Los Angeles. Absolvoval
pracovní nebo studijní pobyty v Amsterdamu,
Rotterdamu, Paříži atd. Pravidelně publikuje
v rozhlase i v tisku, pro Lidové noviny vytváří
seriál o současné architektuře.
tím, to mě nezajímá. Já samozřejmě ne­
očekávám od úředníků nějakou neutuchající
tvořivost, ale když uděláte práci tak, aby
ten další za vámi a nakonec i uživatel byli
spokojení, musíte se prostě cítit lépe. Ovšem
takový pocit u nás mnoho neváží.
Bylo by dobré, kdyby mezi úředníky,
řekněme stavebních odborů, byli i kvalifikovaní architekti?
Bylo by to skvělé. Architekt je mimo jiné
školen k tomu, aby se ke své práci hlásil celý
život. On nemůže říci: To jsem dělal v minu-
A chtěli by architekti v tomto světě stavebních úřadů vůbec působit?
Zatím moc ne. Vinu mají i školy, žádnému
studentovi neříkají: Nemusíš být jen originální
tvůrce, i na nějakém magistrátu můžeš udělat
spoustu zajímavé práce. Kdyby někdo zpracoval analýzu života slavných architektů první
republiky, zjistil by, že skoro každý z nich
strávil kus života na stavebním úřadě v roli poradců samosprávy i soukromých klientů, nejen
aktivních tvůrců. Jen pár jmen za všechny –
Kotěra, Gočár, Fuchs, Gahura, Linhart.
Vaše kritické názory jsou všeobecně známé. Stává se, že slyšíte otázku: Dobře,
ale jaké je řešení?
Slyším a mám odpověď. Konečně i v architektuře, urbanismu a vůbec veškeré tvorbě našeho materiálního prostředí otevřít hranice.
Jsme uzavření, vymlouváme se na svá specifika, unikátní podmínky a zvláštní historii.
Přitom běžně tvoříme unikátně špatné stavby
a celá řešení. Každé město, každý investor
by se divili, kolik výborných a osvědčených
nápadů mu může přinést mezinárodní architektonická soutěž nebo alespoň konzultace
připravovaného záměru. Výmluva na peníze
neplatí. Venku to umějí nejen dobře, ale
často i levněji. Stavba totiž nestojí jen peníze
jednou zaplacené, ale po dobu své existence
mnohem větší prostředky, když je špatně
navržená a realizovaná. Tato výmluva neplatí
i proto, že žádný dobrý zahraniční architekt
by vám nedovolil šetřit právě na chytrých
bezbariérových řešeních. 
Naše generace necítí potřebu si od města
odpočinout, zapomenout na ně, užívat si volný
čas jinde. Proto chceme, aby veřejný prostor
byl nejen estetický, ale i pohodlný, přátelský,
připravený pro nejrůznější aktivity
– a bezbariérové řešení je pak samozřejmostí.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro ty , kt e ř í s e n e v z d á v aj í
■ Ačkoliv jízdní řád sliboval bezbariérový vlak, skutečnost byla jiná.
■ Vstřícný přístup pracovníka drah zpříjemnil jinak nepříjemnou situaci.
■ Hlavní nádraží v Praze i Plzni jsou bezbariérová.
Na Plzeň, dráhy,
na Plzeň!
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: JAN ŠILPOCH
P
ro některé lidi na vozíku je jízda
vlakem běžná záležitost. Pro
jiné jde o svého druhu ojedinělé
dobrodružství. Nezapomenutelný
zážitek přitom z cesty dělají spíš
služby Českých drah než samotná jízda po
kolejích. Abychom vyzkoušeli, co můžete
na svých letních výletech čekat, podnikli
jsme malou výpravu z Prahy do Plzně
a zpět.
Když říkám my, myslím tím sebe a fotoreportéra Jana Šilpocha. Jako cíl jsme si vytyčili proslulý pivovar Pilsner Urquell, který
mimochodem nabízí prohlídku po bezbarié-
rové trase. Takže to klidně berte jako náš tip
na výlet. Především nám však šlo o kvalitu
služeb Českých drah. Připraví nám dostatečné množství zážitků, o kterých půjde něco
napsat? Anebo předvedou nezáživně nudný
perfektní servis?
Na internetu jsme si v jízdním řádu
vybrali rychlík v 10.15 h z Prahy-Hlavního
nádraží. Podle označení by měl být vybaven
vozem pro přepravu cestujících na vozíku.
Vysvětlivka dokonce praví, že má i zvedací plošinu. Že by tedy vše klapalo jako po
drátkách?
Na rekonstruované hlavní nádraží jsem
dorazil metrem, které je v této stanici vybaveno dvěma výtahy pro vozíčkáře. Nově
zrekonstruovaná budova vlakového Hlaváku je už také plně bezbariérová. Odpadá
tedy dřívější přeprava na peron nákladním
výtahem. Jen musíte dávat pozor, kam
vlastně jít. Ukazatele k výtahům vedoucím
na nástupiště nejsou označeny symbolem
vozíčkáře, ale symbolem výtahu. Ten jsme
napoprvé úspěšně přehlédli a vstoupili do
špatného podchodu. Nikoliv ten nejbližší
prostřední, nýbrž ten severní je bezbariérový.
Nenahlásili jste se dopředu!
Při kupování jízdenek (zpáteční dohromady pro vozíčkáře s doprovodem za 50 Kč)
jsme poněkud vykolejili slečnu na informacích. Nenahlásil jsem totiž svoji cestu
48 hodin dopředu! Řekla mi, že takhle nemůže zaručit, že se do vlaku dostanu. Když
jsem se otázal, zda se prostě nemohu ráno
rozhodnout, že někam pojedu dnes, jen
pokrčila rameny. Mávala přitom papírem,
na kterém byl seznam dvaceti objednaných vozíčkářů, které budou muset během
dneška naložit. Když jsem později v praxi
viděl organizaci práce zaměstnanců drah,
uznal jsem, že to lze opravdu stihnout jen
těžko. A takový nezbedný vozíčkář, který si
přijede jen tak, jim celý systém může úplně
narušit. Nicméně můj vlak má mít přece
vlastní plošinu. Říkal to jízdní řád, tak
mohu být v klidu, že...
�
Hlavní nádraží v Praze
je po rekonstrukci vcelku
moderně vyhlížející dopravní uzel
bez bariér. Jen musíte pozorně
sledovat informační tabule.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
15
Téma: Bariéry ve veřejném prostoru
Při čekání na vlak mi z pěkné, ale děravé kovové klenby
kape na špičku boty dešťová voda.
Rozjímám přitom o hlavním nádraží v Helsinkách.
Mobilní mechanická plošina slouží dobře. Bez objednávky předem se jí však nemusíte dočkat.
Při čekání na vlak mi z pěkné, ale děravé
� kovové
klenby kape na špičku boty dešťová
voda. Rozjímám přitom o hlavním nádraží
v Helsinkách. Do vlaku se tam nastupuje
bez jediného schůdku. Vlaky jsou v úrovni
nástupiště, malou mezeru překlenuje automatická plošinka. Tři vozíčkáři nastoupili
úplně sami, o objednávce předem nemusela
být vůbec řeč. Ze snění mě vytrhl příjezd
našeho vlaku.
Souprava kupodivu není vybavena vagonem pro přepravu vozíčkářů. Čím to bude,
že nejsem překvapen? Naštěstí je k dispozici
obligátní hytlák neboli služební vůz pro přepravu pošty a nadměrných zavazadel. Vlastní plošinu nemá. Zato je vybaven ochotným
stevardem, který má příjem a výdej balíků
na starosti.
Napnul své tetované svaly a společně
s fotografem Honzou mě zdvihli do metrové
výšky. Nad skoro metrákovou hmotností mé
osoby s vozíkem jen pobaveně mávl rukou.
„To je v pohodě, mám naposilováno. Ale
škoda pro vás, dneska mi zrovna nedali
ten bezbariérový vůz. Rozbil se,“ hlásí nám
a omluvným tónem dodává, že budeme tedy
muset zůstat v prostoru pro náklad. Ulička
ke kupé je totiž pro vozík moc úzká. Honza
chce zůstat kolegiálně se mnou. Stevard
mu tedy ochotně nabídne židli, aby nemusel sedět na zaprášené prkenné podlaze.
Za chvíli nám ještě přinese několik výtisků
novin a přislíbí občerstvení. Jeho vstřícnost
a humor odlehčují situaci, ze které by jinak
mohl být člověk dost rozladěný.
Mezi balíky a jízdním kolem
Sedíme tak mezi pár balíky a jedním jízdním
kolem. Prostoru máme spoustu, určitě víc
než v obyčejném kupé. Přemýšlím, do kterého rohu půjdu vykonat tělesnou potřebu,
16
Když venku prší, jste rádi i za vyhřátý
poštovní vůz. A na zamřížované okno si zvyknete.
kdyby na mě přišla. K WC se totiž nedostanu
a prodavač občerstvení skutečně dorazil.
A co by si tak od něj člověk mohl koupit,
když jede do Plzně, nota bene do pivovaru?
Naštěstí jedeme jen hodinu a půl. Ubíhající
krajinu pozorujeme zamřížovaným oknem.
Venku je zima a prší. Příjemně vytopený
hytlák se tak v tomto kontextu stává vcelku
útulným místem.
Co by tomu asi říkal turista ze západní
Evropy? Není tak nereálná představa, že
Pivovar v Plzni nabízí prohlídku i pro návštěvníky
na vozíku. Od vlaku je to sem pár stovek metrů.
někdo na vozíku přiletí do Prahy a jeden
den si řekne, že vyrazí obhlédnout výrobu
světoznámé značky piva. Na internetu zjistí,
že prohlídka je bezbariérová, stejně tak vlakový spoj. Myslím, že by zažil výlet, na který
nezapomene.
Dalším vstřícným gestem našeho stevarda byl telefonát do cílové stanice. V Plzni
nás už čekaly dvě dámy s mobilní plošinou.
Ovládání je mechanické, točí se klikou jako
u rumpálu. Nic proti tomu. Poctivá mechanika je často lepší než složitá elektronika.
Ale nemáte nejlepší pocit, když se vezete
jen díky tomu, že se žena ve středních
letech dře. Navíc na nic shlížíte z nadhledu,
takže si připadáte jako nějaký otrokář. Což
ostatně kolemjdoucí cestující okomentoval slovy, že je to technika jak z dob krále
Klacka. Odvětili jsme, že jsme rádi i za
tohle. Hlavně když technika funguje a plní
svůj účel.
Hlavní nádraží v Plzni je také bezba­
riérové, takže nebyl problém dostat se na
ulici. Nepříjemné bylo jen počasí a cesta
k pivovaru. Ten sice leží téměř za rohem,
jenže jsme narazili na rozkopaný chodník
a několik obrubníků. Popis prohlídky pivovaru si nechme na jindy, ale doporučujeme.
O dvě hodiny později se zmoklí vracíme na
nádraží. Už při příjezdu jsme si domluvili
přistavení plošiny přímo s obsluhou.
Místo židle časopis
Vlak přijel opět s hytlákem, ale uvnitř seděl
jiný zaměstnanec. Ten nám dal možnost
porovnat, jak dokáže dvě stejné situace
ovlivnit přístup dvou různých lidí. Fotograf Honza, rozmazlený předchozí jízdou,
požádal o židli. Dostalo se mu odpovědi, že
pán má jen jednu pro sebe. Prý si může jít
sednout do kupé. To kolega odmítl, a tak
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro ty , kt e ř í s e n e v z d á v aj í
Plzeňské
Hlavní
nádraží
je bezbariérové
a místní
zaměstnanci
poskytli lepší
servis než
v Praze.
Sedíme mezi pár
balíky a jedním jízdním
kolem. Prostoru máme
spoustu, určitě víc než
v obyčejném kupé.
Přemýšlím, do kterého
rohu půjdu vykonat
tělesnou potřebu, kdyby
na mě přišla.
se usadil na zem. Ještě že jsme u sebe měli
jeden výtisk našeho měsíčníku. Ukázalo se,
že jde o multifunkční časopis. Cestou poslouží stejně dobře jako zdroj poučení i jako
podložka k sezení. Noviny ani občerstvení
tentokrát v nabídce nebyly.
V Praze přijel pro balíky muž s ještěrkou.
Když mě neviděl ve dveřích vagonu, tak se
s nadějí v hlase zeptal, jestli ten vozíčkář
nedorazil. Dostalo se mu ujištění, že ano,
což jsem utvrdil i svým zjevením zpoza
rohu. Zklamaně odvětil, že pro tu plošinu
tedy dojede. Evidentně věděl, že mám přijet. Co si myslel? Že jsem cestou ze zoufalství vyskočil z vlaku? Hledání a příjezd plošiny zabral dobrých deset minut. Zdálo se,
že souprava už by měla pokračovat v cestě
a nabírá zpoždění. To vesele komentovali
okolo zevlující kolegové ještěrkáře, kteří
evidentně neměli nic lepšího na práci.
Dobrá věc se nakonec podařila a já nemusel
proti své vůli pokračovat v cestě. 
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Cestou zpátky v hytláku musel kolega Honza
sedět na zemi. Volná židle se pro doprovod nenašla.
Balík i vozíčkář byl úspěšně vyexpedován.
Plošina dorazila, ačkoliv to chvíli trvalo.
SLOUPEK
Daniely Filipiové
Proč?
O bezbariérovosti města a jeho objektů
jsem toho již napsala mnoho. I pro Můžeš. Nechci se opakovat, a tak mě napadlo
pojmout toto téma trochu jinak. Z pohledu handicapovaného řidiče. Protože co
vám bude platné, když sice (doufejme, že
již brzy) budou objekty města bezbariérové, ale vy se k nim nedostanete, a pokud ano, tak s velkými potížemi. Ano,
chci mluvit o vyhrazených místech pro
handicapované, ale zejména o systému
vydávání průkazů O2.
Podle silničního zákona je toto speciální označení vozidla určeno držitelům
průkazů ZTP a ZTP/P. Průkazy jsou nově
přiznávány podle zákona o poskytování
dávek osobám se zdravotním postižením.
Tam se v § 34 dočteme, že průkazy náleží
osobám, kterým byl přiznán II., respektive III. a IV. stupeň závislosti. Na první pohled se to zdá logické. Mezi těmi, kterým
jsou přiznány nejvyšší stupně závislosti,
budou ti, kteří specifikum vyhrazeného
parkovacího místa potřebují k nástupu/
výstupu do/z vozidla.
Jdeme-li však do problematiky hlouběji,
zjistíme, že je mnoho vozíčkářů, které já
nazývám zdatnými, kterým byl přiznán
„jen“ I. stupeň závislosti (i já jsem mezi
nimi). Budeme-li číst zákony dále, zjistíme, že těmto by ale měl náležet jen průkaz
TP, u kterého nárok na vydání průkazu
– speciálního označení vozidla – nevzniká
(!). Takže sečteno a podtrženo: ti, kteří podle mého názoru specifické místo potřebují
nejvíce, protože se pohybují bez přítomnosti druhé osoby, mají smůlu. (Abych to
vysvětlila – těžce handicapovaná osoba,
která je přepravována a sama neřídí, má
doprovod, který v případě nedostupnosti
vyhrazeného parkovacího místa může
pomoci. Plně integrovaný, samostatný
vozíčkář, takovou možnost nemá.)
Kde je chyba? V přiznávání průkazu speciálního označení vozidla. Všude v civilizovaném světě jsou zákony upraveny tak,
že na tento průkaz mají nárok jen ti, kteří
mají postižení pohybového aparátu (v některých zemích mají nárok i lidé s mentálním postižením). Souvislost mezi výší
závislosti na druhé osobě a přiznání znaku
je tedy nelogická. Od roku 2000, kdy jsem
přišla do Senátu, se o změnu přiznávání
znaků na principu „osoba má postižení
pohybového aparátu, a tudíž má nárok
na speciální označení vozidla“ snažím.
Neúspěšně. NRZP je vždy proti a přesvědčí
poslance, že můj, respektive senátní návrh
mají zamítnout. Musím přiznat, že jsem
za ty roky nepochopila proč... 
Autorka je senátorka.
17
Téma: Bariéry ve veřejném prostoru
■ Internet poskytuje řadu nástrojů k plánování cest a zjišťování informací.
■ Přibývá měst mapujících bezbariérovost.
■ Aplikace v mobilním telefonu patří k nejnovějším pomocníkům cestovatelů na vozíku.
Text: ŠTĚPÁN BENEŠ, RADEK MUSÍLEK
Foto: JAN ŠILPOCH
B
ariéry postupně mizí nejen v reálném
prostředí, ale nejnovější informační technologie boří i ty v našich
hlavách. Vozíčkář už nemusí zůstat
doma ze strachu z neznámého. Ke
zjišťování, zda je vybrané místo bezbarié­
rové, můžete přizvat moderní techniku.
Internet nabízí nekonečnou informační banku a na samotné cestě zase mohou pomoci
aplikace pro chytré mobilní telefony. Bohužel
zatím neexistuje jedno jediné centrální místo,
kde by se informace scházely a kde by bylo
možné je pohodlně vyhledat. Plánování cesty
tak vyžaduje trochu toho pátrání a kombinaci
nástrojů. Přesto existují projekty, které se
o jistou kumulaci informací snaží. Za domácí
luhy a háje jmenujme například portál S vozíkem na cestách, který poskytuje bezbariérové
výletní tipy ve všech krajích. Z řady zahraničních webů můžete vyzkoušet například www.
wheelchairtraveling.com.
Cestovatelé na vozíku
mohou čím dál častěji využít
internetové informace v aplikacích
pro tablety a mobilní telefony.
S vozíkem po mapě
Nadějným projektem z české dílny je kupříkladu VozejkMap, počin z České asociace
paraplegiků. VozejkMap je internetová
databáze přístupných míst v ČR i zahraničí.
Jedná se vlastně o vylepšené mapové podklady od firmy Google, stejné, jako najdete
v mapách Google na adrese maps.google.
S informací na ce
com. Přidaná hodnota však spočívá v tom,
že do mapy může každý její uživatel přispívat tzv. body zájmu, což je vlastně označení
určitého místa a podání informace, zda je
bezbariérové či nikoliv. Projekt sleduje atributy jako přístupnost objektu, přítomnost
bezbariérové toalety a možnost vyhrazeného parkování. A ty také zobrazí po kliknutí
na vybraný objekt, včetně jeho doplňujícího
popisu (uživatelé mohou třeba dopsat, jak
široké jsou vstupní dveře či jiné důležité
informace). Samozřejmostí je vyhledávání
objektů podle zájmu, například zdraví, kultura, nákupy atd. Kolik takových míst mapa
obsahuje, závisí čistě na množství lidí, kteří
se do ní rozhodnout přispět, ať už zmapováním svého okolí nebo míst, kam jezdí.
VozejkMap se inspiroval u podobných
projektů v zahraničí, kupříkladu u německého projektu Wheelmap.org, který funguje
na stejném principu. Oproti VozejkMapu má
výhodu delšího fungování, tedy více označených míst, hlavně v zahraničí. Nevýhodou
může být cizí jazyk, ve kterém Wheelmap
18
funguje. Oba projekty jsou přístupné z internetového prohlížeče každému, bez nutnosti
registrace. Zadarmo nabízejí také aplikace
pro chytré mobilní telefony. Informace se
tak k uživatelům dostanou i na cestách, tedy
za předpokladu, že mají v mobilu internetové připojení.
Města se snaží
Informace o přístupnosti lze ale samozřejmě
získat i nezávisle na specializovaných aplikacích. Mapování se s rozdílnými výsledky
věnují mnohá česká (i zahraniční) města.
Na jejich oficiálních stránkách najdete různorodé informace. Někde jen výčet přístupných budov, jinde zase poměrně detailní
mapu města s vyznačenou přístupností
objektů a schůdností jednotlivých ulic. Jejich přehled v ČR poskytuje projekt MůjVozík firmy Otto Bock na internetové adrese:
http://mujvozik.cz/podpora-a-pomoc/
bezbarierove-mapy-mest/. Mapa odkazuje
na patnáct měst, která nějakým způsobem
Sami tvůrci projektu
MůjVozík vyzývají,
aby lidé přispívali tipy
na další bezbariérová
města, která třeba
zmapovaná jsou, ale
všeobecně se o tom
neví.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro ty , kt e ř í s e n e v z d á v aj í
SLOUPEK
Jiřiny Šiklové
Starý dobrý telefon je spásou
pro ty, kteří s internetem nekamarádí,
trend je však jednoznačný.
mohli s informovaností pro handicapované
návštěvníky hýbat směrem kupředu.
Podobné informace poskytují na svých
internetových stránkách samozřejmě i samotná muzea, divadla, galerie a další kulturní instituce. Stejně tak lze využít stránky
konkrétních regionů nebo chráněných
přírodních celků typu národních parků. Za
pokus stojí i turistická infocentra v daném
místě. Když nevyčtete požadované informace přímo, vždy je k dispozici nějaký kontakt.
Ze zkušenosti lze tvrdit, že většinou budou
zaměstnanci vědět více, než je aktuálně uvedeno na webových stránkách. Podobným
způsobem lze získat i přehled o službách pro
smyslové handicapy.
Není nad osobní zkušenost
stách
popisují svoji bezbariérovost. Komplexnost
informací a jejich zpracování jsou však velmi různé. Zatímco například Praha přichází
vedle jiného i s detailním slovním popisem
turistických tras pro vozíčkáře, Nový Jičín
se omezuje na popis bezbariérové městské
hromadné dopravy.
Sami tvůrci projektu MůjVozík vyzývají,
aby lidé přispívali tipy na další bezbariérová
města, která třeba zmapovaná jsou, ale všeobecně se o tom neví. Poněkud nepraktické
je řešení, kdy mapa ČR sice obsahuje značky
popsaných měst, ale nestačí pouhé kliknutí
na vybrané místo. Návštěvník musí na konci
stránky nalézt sekci Aktuality, ve které
teprve uvidí odkazy na jednotlivá města.
Bohužel zde není ani jedna značka z Karlovarského a Libereckého kraje.
Pátrat nezávisle na souhrnných webech se
opravdu vyplatí. Některá místa se do seznamu určitě zatím nedostala. A když není informace snadno k nalezení, neváhejte a napište
či zavolejte na vedení města. Oni poradí vám,
vy svým dotazem naopak inspirujete je, že by
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Starý dobrý telefon je spásou pro ty, kteří
s internetem nekamarádí, trend je však jednoznačný. Dnes už je připojení z informačního hlediska nejen výhoda, ale prakticky
nezbytnost. Nehledě na provolané peníze.
Není však nad zkušenosti přímo od člověka
s postižením, který dané místo osobně navštívil. V tomto smyslu lze doporučit diskusní fóra nebo weby, kde se jednotliví lidé dělí
o své zážitky. Mezi velmi pěkné patří stránky
manželů Folvarských www.neposedime.cz.
Pokud jedete do zahraničí, je na místě
vybrat si dobrého průvodce. V knihkupectví
lze ke každé zemi zakoupit bedekr nejméně
od dvou až tří vydavatelství. V některých je
přístupnost vyznačena piktogramy u samotných památek, u jiných zase malá kapitolka
o tom, co turisty s handicapem čeká a kam
se mohou obrátit pro pomoc či informaci.
Přestože internet je obrovským pomocníkem, získávání ucelených informací je stále
trochu detektivní prací. Roztříštěnost informačních zdrojů umocňuje ještě nejednotné
názvosloví. Obvykle se vyplatí hledat více
slovních spojení. Mezi nejčastější patří: bez
bariér či bezbariérové, pro vozíčkáře, pro lidi
s postižením či postižené a handicapované
(psáno i hendikepované). Nelze vyloučit ani
označení invalidé. V angličtině lze pracovat
s frázemi disabled či disabilities, wheelchair,
accessible, handicapped nebo special needs.
Na stránkách v německém jazyce zkoušejte
slova behinderung a rollstuhl. Pomocnou
ruku podá internetový překladač.
Virtuální procházka
Když už nepomůže žádná z oficiálních cest,
lze ke svému prospěchu využít i existující technologie, které třeba ani nebyly za
účelem ověřování bezbariérovosti stvořeny.
Příkladem je funkce Street View, která je dostupná při největším přiblížení na mapách
Google. Vozidla této firmy totiž už řadu let
projíždějí svět s kamerou pro snímání v úhlu
360 stupňů, a tak se můžete virtuálně projít,
kde se vám zachce. A kromě jiného tak třeba
na této prohlídce uvidíte, do které budovy
je schod či zda se u ní dá zaparkovat, jaké je
to v jejím okolí a podobně. Představivosti se
meze nekladou. 
Usilovat o nemožné
je lidské
Není zbytečné dělat do školní budovy
taky vjezd pro vozíčkáře? Kolik žáků je
na vozíčku a kdy se to vyplatí? V celé škole jsou dva, takže to jsou zbytečné výdaje.
Koneckonců ve společnosti vždy byli i lidé
nějak handicapovaní a ti museli přijmout
jak svoje poškození, tak to, že si nemohou
dovolit všechno, co mohou ti ostatní, tedy
ti zdraví. Nedávno jsem viděla i vjezd pro
vozíčkáře do hospody! Na jedné straně
se snažíme, aby občané nekonzumovali
alkohol, a současně jim přístup k němu
usnadňujeme?
Takové a podobné výroky slyším poměrně
často. Někdy to napadne i mne. Pak sama
sebe opravím a uvědomuji si, že bezbariérový přístup do budov ve veřejném prostoru je součástí našeho pojetí rovnosti mezi
lidmi. Veřejný prostor je proto veřejný,
aby sloužil všem. V soukromém prostoru, v bytě či domku, závisí bezbariérový
vchod jen na přání majitele takové nemovitosti. (Ale i v takovém případě, pokud
o to zažádá, něco těm lidem přidá stát,
nebo třeba i naše Konto BARIÉRY.)
Lidé nikdy nejsou a nebyli stejní. Lišíme
se váhou, výškou, stářím, výší příjmů,
schopnostmi a dalšími a dalšími faktory,
které jsou podmíněny třeba i geneticky
a které nemůžeme změnit. Nerovnost lidí
je tedy běžná, normální ve společnosti
a v minulosti byla mnohem vyšší, než je
dnes. To ale nás neomlouvá. Ve středověku se ostatní těmto lidem smáli nebo
jejich handicap považovali za trest boží
nebo důsledek prokletí či uřknutí. Ale
i tehdy se mnozí snažili těmto lidem
pomáhat, a tato pomoc dokonce patřila
mezi základní křesťanské ctnosti. (Těmto
lidem pomáhali třeba i proto, aby se sami
dostali po smrti do nebe). Dnes jsme ale
trochu dále, a tak je rovnost lidí převedena i na rovnost možností. Snažíme
se dodržovat psané i nepsané zásady
toho, co považujeme za humánní, tedy
za lidské, lidsky správné a tyto zásady
jsme (pro jistotu) zařadili i do zákonodárství. Nezávislost a alespoň relativní
soběstačnost každého jedince patří k lidsky hodnotnému životu. Já vím, stojí to
peníze, ale pomůže to nejen těm handicapovaným, ale i ostatním. Jak? Uvědomí
si i na podkladě bezbariérového přístupu
do veřejných budov, že jsme či chceme být
humánní společností. Vždycky to nejde,
ale usilovat o nemožné či skoro nemožné
je přece lidské! 
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
19
Téma: Bariéry ve veřejném prostoru
■ Mezi zahraničními turisty s postižením je o Prahu zájem.
■ Majitelku specializované cestovní agentury inspirovala zkušenost z Anglie.
■ I lidé, kteří nevidí, rádi cestují.
Zakladatelka cestovní agentury
pro lidi s postižením Lea Skanderová
miluje historii a užitečnou práci s lidmi.
Její projekt je ideálním propojením obojího.
Bezbariérový
servis pro cizince
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: JAN ŠILPOCH
L
ea Skanderová před šesti lety založila
cestovní agenturu, která se v Praze
zaměřuje na zahraniční návštěvníky
s postižením. Poskytuje bezbariérový servis na míru, který by u jiných
cestovních kanceláří hledali jen stěží. Svůj
projekt nazvala Accessible Prague, tedy
Přístupná Praha. Zajišťuje však i komentované prohlídky dalších měst. Kromě klasických
průvodcovských služeb nabízí bezbariérovou dopravu, ubytování, půjčování pomůcek a výlety na skútrech. Na své si přijdou
i zájemci o lázně a wellness.
20
Když v roce 2005 vystudovala obor dějepis a pedagogika na Pedagogické fakultě
Univerzity Karlovy, vypravila se do Velké
Británie. Zde začala pracovat pro společnost
Active Assistance, která poskytuje komplexní asistenční a zdravotní péči pro lidi s postižením. „Chtěla jsem poznat něco nového,
zdokonalit si angličtinu a zároveň si vydělat
nějaké peníze. Našla jsem si skutečně
smysluplnou práci. Stala jsem se pečovatelkou jednoho tetraplegika, takže vím, co je
pro člověka na vozíku důležité,“ říká Lea.
Během svého pobytu poznala, že i s těžkým
handicapem se dá žít aktivně. Viděla možnosti britských vozíčkářů, jak cestují atd.
Seznámila se s moderním vybavením, které
jim usnadňuje život.
Chybějící služby
Po návratu do Česka chvíli učila. „Brzy
jsem si uvědomila, že se téhle práci věnovat
nechci,“ posteskla si Lea nad atmosférou
v českém školství. Nápad založit cestovní
agenturu pro lidi s postižením se zrodil,
když pozvala z Anglie do Prahy kamaráda
na vozíku. Uvědomila si, jak moc jiná je
situace u nás. Kolik služeb tady chybí, na
jaké bariéry cizinci narazí. Inspirována Británií, za peníze tamtéž vydělané, rozhodla
se nakoupit vybavení a rozjet první cestovní
kancelář zaměřenou na přijíždějící zahraniční turisty s postižením. Zároveň se tak stále
věnuje své oblíbené historii, i když v roli
průvodkyně, nikoliv učitelky.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Koupila si Renaulta Kangoo upraveného
pro přepravu vozíků, pořídila skútry pro
špatně chodící, ale také vozíky, a to včetně
těch do sprchy. Počáteční investice nebyly
malé. Patřilo k nim i vytvoření webových
stránek a reklama v zahraničí. Lea začala
mapovat pražské hotely a zjišťovat, jak jsou
přístupné. Dnes už jich má v nabídce celou
řadu a každému klientovi zajistí ubytování na
míru. Všechno pečlivě změří a nafotí, protože
pod obecným pojmem „bezbariérový pokoj“
se může skrývat ledacos. „Cestovatelé to ale
obvykle tak detailně neřeší,“ prozrazuje Lea.
V praxi vypadá komunikace s klientem
následovně: zájemci Leu osloví prostřed-
Nápad založit cestovní
agenturu pro lidi
s postižením se zrodil,
když pozvala z Anglie
do Prahy kamaráda na
vozíku. Uvědomila si, jak
moc jiná je situace u nás.
nictvím kontaktů na internetu. Sdělí svoje
představy, potřeby a finanční možnosti.
Zájem o služby Prague Accessible má
vzestupnou tendenci, a to navzdory krizi,
o které se stále mluví. „V poslední době jde
dobře hlavně půjčování pomůcek. Rodina
vyrazí na výlet a vezme s sebou třeba špatně
chodící babičku,“ popisuje Lea situaci
některých návštěvníků. „Nedělám si přesné
statistiky, kolik lidí ročně našich služeb využije, ale od Velikonoc do října je to několik
každý týden.“ V průběhu běžného týdne
se Lea doslova nezastaví. Zprostředkovává
v průměru pět výpůjček, čtyři prohlídky
a stejný počet ubytování. Výjimkou není
ani vyzvedávání na letišti nebo přeprava
do jiného zajímavého města dosažitelného
snadno z Prahy. Oblíbené jsou Karlovy Vary,
Terezín nebo Kutná Hora. „Nejsem už na
všechno sama. Spolupracuji se zkušenými
průvodci. Domlouvám i firmu na dopravu,
abych měla víc času přímo na provázení po
městě. Tenhle osobní kontakt s lidmi mám
totiž nejraději,“ svěřuje se Lea.
Spokojení zákazníci
Pražské hotely jsou prý většinou vstřícné.
Pomohou například tím, že agentura u nich
nechá požadovanou pomůcku už před příjezdem klienta. Hotelový personál ji pohlídá
můžeš / číslo 7–8 - 2013
a následně v pořádku předá zpět. Lea tak
ušetří čas a může se věnovat dalším turistům.
„Nejvíc jezdí Britové, Němci, Američané
a Italové. Nechybějí ale ani Skandinávci,
Australané či lidé z dalších míst. Dá se říci, že
sem jezdí doslova celý svět.“ Věkové rozmezí
cestovatelů s handicapem je přitom široké.
Od teenagerů po osmdesátníky. V poslední
době dokonce už ani není potřeba reklama
v zahraničí. Většina návštěvníků si informace
sama hledá na internetu, kde automaticky
narazí na agenturu Accessible Prague.
Na portálu Trip Advisor (Výletní poradce)
si lidé sdělují zkušenosti z cest. Na služby
výletů se skútry (Prague by mobility scooters and on foot) tu najdete hned sedmnáct
pochvalných recenzí od spokojených zákazníků. Za všechny citujme paní Catherine
z Wisconsinu: „V říjnu 2012 jsem se svou
82letou maminkou navštívila Prahu. Nedokážu dost dobře vyjádřit svou spokojenost
s výlety na půjčených skútrech. Majitelka
Lea a naše průvodkyně Lída byly velkolepé!
Já a moje máma cestujeme často a navštívily
jsme většinu hlavních evropských měst, takže
máme s čím srovnávat. Nemohly jsme být
spokojenější…“ V tomto oslavném duchu se
nesou i další příspěvky. Na skútry mohou pochopitelně vyrazit i případní domácí zájemci.
Tři a půl hodiny s vyzvednutím u hotelu
a doprovodem vyjde na přibližně dva a půl
tisíce korun. Nabízené trasy lze prostudovat
na www.scootableprague.com.
Výhodou agentury je, že dnes už její provoz představuje minimální náklady. Hlavní
investice přišly na začátku a bohatství tkví
především v know-how. „Moje náklady dnes
obnášejí jen účty za vedení stránek, internet, počítač, telefon a opravy používaných
pomůcek.“ K těm se mimochodem většinou
uživatelé chovají slušně, i když se najdou
výjimky. Převážná část návštěvníků jsou milí
lidé, kteří projevují vděčnost za poskytnutý
servis.
Bezbariérová Praha
Skoro každý je Prahou nadšen. Leckdo
přiznává i milé překvapení z dobré úrovně
bezbariérovosti. Mnozí přece jen přijíždějí
do postkomunistické země s různými představami a očekávají spíše to horší. „Trochu je
to ale tím, že jim umetám cestičku. Vybírám
vhodné trasy, místa i spoje. Oni pak mají
pocit, že všechno bezvadně funguje, a nestřetnou se naplno s realitou,“ vysvětluje
Lea důvody spokojenosti. Občas se na Leu
obracejí návštěvníci, kteří v Praze byli, ale
nevyužili jejích služeb. Píší jí své stížnosti,
že to a to nefungovalo podle jejich představ.
„Asi si mě pletou s nějakým úřadem nebo si
myslí, že to mám na starosti.“
Přes veškerou spokojenost se většina
návštěvníků Prahy nemá tendenci vracet.
„To je tradiční problém naší metropole,“
posteskne si Lea. „Kromě památek tu není
moc výrazných lákadel, která by lidi přitáhla
znovu zpět. A pro bezbariérové aktivity to
platí ještě mnohonásobně víc!“ Snad i proto
rozšiřuje Accessible Prague svoje portfolio
Zajímavé čtení
pro hlavu i srdce!
Informace, servis.
Čtěte Můžeš
na www.muzes.cz
❛ Aktuální informace
pro osoby s postižením.
❛ Inzerce zaměstnání,
seznámení a prodej či
nákup pomůcek pro lidi
s handicapem.
❛ Archiv článků.
❛ Fotografická
soutěž v rubrice Vaše
fotografie.
❛ Videa a fotografie
ze zajímavých akcí.
❛❛ www.muzes.cz
mohou číst i nevidomí
a slabozrací!
služeb o projekt pro nevidomé Touchable
Prague (volně přeloženo Praha na dotek).
Možná se ptáte, co přináší cestování
lidem s postižením zraku. Zahraničí však
představuje nejen vizuální zážitky. „Každé
místo má své specifické vůně, zvuky nebo
i povrchy. Tohle všechno nevidomý člověk
vnímá mnohem intenzivněji. Navíc může
ochutnávat místní kuchyni, poslouchat
hudbu nebo ruch a jazyk kolem sebe,“
přibližuje Lea zážitky nevidomých turistů.
Některé instituce také nabízejí haptické
výstavy. V Praze je to například v Anežském
klášteře, Schwarzenberském paláci nebo
Muzeu hlavního města Prahy. Paradoxem
přitom je, že z pohledu cestovní agentury je
nevidomý návštěvník daleko méně náročný
klient. Nepotřebuje speciální dopravu, stačí
mu doprovod na ta správná místa. 
21
Téma: Bariéry ve veřejném prostoru
■ Lipno nad Vltavou získalo evropskou cenu za cestování bez bariér.
■ Bariéry nejdřív odstranili v lidech, pak na chodnících.
■ Výhodou vítěze je jeho znalost přirozených potřeb lidí s handicapem.
Jednou z nových atrakcí
letošního letního lipenského
Dne bez bariér byla jízda
elektrickou lodí.
Lipno, vozíčkářů
Text: Pavel Hrabica
Foto: Jan Šilpoch
Č
eskem se počátkem června valily záplavy. Na horním konci Vltavy, v obci
Lipno nad Vltavou, se však kromě
deště převalila i velká vlna radosti.
Projekt Lipno bez bariér, který tu už
třetím rokem funguje a rozvíjí se, získal za
Českou republiku prestižní cenu EDEN 2013 –
Evropská destinace nejvyšší kvality (European
Destination of ExcelleNce). Lipno bez bariér
se zařadilo po bok dalších více než dvaceti
oceněných evropských oblastí, které vycházejí
vstříc lidem se zdravotním postižením.
Zástupci Ministerstva pro místní rozvoj
ČR, Ministerstva životního prostředí ČR,
agentury CzechTourism, Asociace turistických regionů ČR, Pražské organizace
vozíčkářů a Centra Paraple vybrali do letošního českého finále kromě Lipna další čtyři
regiony – Orlické hory a Podorlicko, České
Švýcarsko, Těšínské Slezsko a Krkonoše.
22
Lipno je příkladem pro ostatní
Podle Jana Martince z CzechTourismu
ocenila porota především komplexnost
turistické nabídky pro cílové skupiny se specifickými potřebami, včetně jejího rozložení
v rámci celé turistické sezony a spolupráci
všech zúčastněných subjektů v lipenském
regionu. „Pro vítěze neznamená výhra jen
finanční částku, ale bude také propagován
v expozici CzechTourismu na cestovatelském veletrhu, který si vybere, dostane se
mu publicity na webových stránkách, jako
jsou Kudyznudy.cz, portálu Czechtourism.
cz a Czechtourism.com pro zahraniční
návštěvníky naší země,“ připomíná zástupce
CzechTourismu.
Generální ředitel agentury CzechTou­
rism shrnul pozitiva lipenského vítěze slovy:
„Lipno je aktivní destinací, která se snaží
své služby neustále zlepšovat a přicházet
s nějakými novinkami. Navíc je zde viditelná
spolupráce mezi jednotlivými subjekty v celé
oblasti. Ocenili jsme jej jako dobrý příklad
pro ostatní destinace.“
„Lipno dlouhodobě pracuje na budování
turistické infrastruktury. Rozvoj služeb pro
handicapované, seniory i rodiny s malými dětmi považujeme již léta za samozřejmost, proto
nám téma soutěže bylo více než vlastní. Po celý
rok je u nás k dispozici mnoho aktivit pro tuto
klientelu. Snažíme se, aby si od nás odváželi
hezké zážitky úplně všichni, to znamená i lidé
s handicapem. Těm je mimo jiné k dispozici
i kvalitní sportovní vybavení plně odpovídající
jejich potřebám,“ říká k letošnímu úspěchu
starosta Lipna nad Vltavou Zdeněk Zídek.
Tajemství lipenského úspěchu:
Umíme se domluvit
Tolik oficiální hodnocení. Vidí Zuzana Kolářová z Lipna, manažerka celého projektu,
situaci jinak? „Určitě ne,“ říká žena, které
se už osmnáct let stará o vlastní nevidomou
dceru, navíc postiženou obrnou. Má s ní mj.
projetou Šumavu na tandemovém kole.
Snaha zpřístupnit radosti zdravých
i lidem s handicapem u ní tedy nevycházela
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro ty , kt e ř í s e n e v z d á v aj í
Lipno bez bariér se zařadilo po bok dalších více než dvaceti
oceněných evropských oblastí, které vycházejí vstříc lidem
se zdravotním postižením.
StezkU
korunami
stromů
úspěšně
pokořili
i Radomír
Přibyla
z Českého
Krumlova
a jeho dcera.
Olík
Korous
zprvu na
tandemové
kolo nechtěl,
pak ho ale
maminka
Lenka
nemohla
dostat pryč.
EDEN
z nějakého „marketingového rozhodnutí“,
ale z přirozené snahy spojit svět zdravých
a postižených. Dát možnost těm méně
způsobilým nahlédnout do světa přírody,
pohybu, zábavy, který by jim bez vstřícnosti
zdravých zůstal zapovězen.
Zuzanu Kolářovou prý nejvíc dojalo, že
vedle Lipna si ze slavnostního vyhlášení
v Mladé Boleslavi přivezla domů i speciální
osobní cenu za přínos k odstraňování bariér
v cestovním ruchu. „To mě dostalo,“ přiznává upřímně.
Není divu. Když se před pár lety rozhodla, že to, co absolvuje na Šumavě s vlastní
dcerou, se pokusí zprostředkovat i těm, kteří
nevidí, neslyší, sedí na vozíku či jsou jinak
postižení, musela především zlomit bariéry
v myšlení ostatních lidí. „Když tady byla
v dubnu sedmičlenná porota, shodli se na
tom, že tu vládne především dobrá komunikace mezi jednotlivými subjekty,“ říká
Zuzana Kolářová. Uznává, že na začátku,
kdy se do projektu pustila, to neběželo hned
hladce. „Ale postupně si všichni uvědomili,
můžeš / číslo 7–8 - 2013
že když se tu všichni známe jak na malé
vesnici, je k užitku všem, když si vyjdeme
vstříc. Že se to všem v dobrém vrátí. To
porota, která nás hodnotila, hodně ocenila.“
Tolerance a trpělivost
Co to v praxi znamená? I když většinu
provozovaných aktivit má v Lipně pod palcem společnost Lipno servis, bez aktivního
přístupu i dalších zúčastněných by servis
nefungoval tak dobře, jak tomu je. Všichni
si museli uvědomit, že potřeby lidí s handicapem jakéhokoli druhu jsou jiné než
u zdravých návštěvníků, ať už v ubytování
nebo při používání sedačkové lanovky.
Jak jsme se přesvědčili 8. června při jednom z již pravidelných Dnů s handicapem,
když se na sedačkovou lanovku nahoru ke
Stezce korunami stromů vydá pět vozíčkářů
s doprovodem, znamená to pro obsluhu
práci navíc. Nejen zastavit a pomoci naložit
vozík a usadit specifického turistu i s jeho
doprovodem. Také ostatní návštěvníci si
musejí zvykat, že nahoru holt nepojedou xy
minut, ale xy plus deset minut, o které se
nasedání prodlouží.
Vzhledem k tomu, že během každého
Dne s handicapem mají účastnící a jejich
bezprostřední doprovod atrakce zdarma,
musejí provozovatelé oželet i tu část zisku,
kterou lidem s handicapem věnují.
Nahoře jsou si všichni rovni
„Mám z ceny strašnou radost,“ říká Zuzana
Kolářová, žena se snad nekonečnou energií.
„Hlavně proto, že když příště přijdu, že chci
třeba tamhle rozšířit nějakou cestu, vchod,
upravit nájezd nebo cokoli, co usnadní
pohyb vozíčkářům, nebude to už jen přání
nějaké bláznivé zarputilé ženské.“ Najednou
má prý v ruce papír, glejt, který už má váhu.
Zároveň její „mezidisciplinární“ osobní
zkušenosti pomáhají v praktickém řešení
bezbariérových úprav.
„Nahoře u Stezky korunami stromů nyní
dokončují bezbariérové WC. Samozřejmě
�
23
Téma: Bariéry ve veřejném prostoru
Martin Písek
už zná Dny bez bariér na Lipně
jak v zimním provedení,
tak i v letní variantě.
info
Co je EDEN
Manažerka projektu Lipno bez bariér Zuzana
Kolářová říká, že ji Den bez bariér nabíjí energií.
Titul European Destination of Excellence
pomáhá zviditelnit především méně
známé evropské destinace. Projekt
vyhlásila Evropská komise poprvé v roce
2006. Volba znamenitých evropských
destinací má upozornit na rozmanitost, ale
i společné znaky evropských turistických
destinací a zároveň podpořit sociální,
kulturní a environmentální udržitelnost
cestovního ruchu. Každý rok je věnován
jiné problematice. Letos to bylo Cestování
bez bariér. Titul European Destination of
Excellence za Českou republiku lze získat
v národní soutěži. Do ní se mohou přihlásit
turistické destinace splňující kritéria
stanovená Evropskou komisí a agenturou
CzechTourism, která je garantem projektu
EDEN v Česku. První Evropskou destinací
nejvyšší kvality v Česku se stalo České
Švýcarsko.
Lipno bez bariér
Nasedání
a vysedání
vozíčkářů
provoz lanovky
brzdí, ale
Lipenští to
už berou jako
samozřejmost.
daných norem a předpisů. Jenže
� podle
už jim nikdo neřekl, že skutečný vozíčkář
potřebuje na toaletě tolik a tolik místa
i na vozík, že stěny s madly nemohou být
mimo jeho dosah a podobně,“ ukazuje, jak
důležité jsou připomínky někoho z praktického „vozíčkářského“ světa. V nejbližší
době přibude na vrcholku vyhlídkové trasy
stezky i pojízdná plošina, která je už jedinou
bariérou v cestě do posledního vyhlídkového patra. „Jeden pán na vozíku mi říkal, že
když už bude WC dole před vstupem, nebyla
by marná toaleta pro vozíčkáře i na horní
vyhlídce. Nemyslel to pochopitelně vážně.
Tak jsem mu ale řekla, že když nahoře jsou
si všichni rovni. Jenže když to přijde na nás
na oba, on bude na tom svém vozíku dole
rychleji než já,“ směje se.
Vozíčkáři společně s bikery
Tajemstvím úspěchu Lipna bez bariér je, že
projekt vznikal postupně, zcela přirozeně, je
doslova ušitý na míru. Nenajdete tu snahu
vymyslet tisíc nesmyslných zábav, atrakcí
a úprav ve stylu „odstraníme obrubníky,
24
vybouráme širší futra a nakoupíme handbiky
a jsme bezbariéroví“. Pověst si získal ne velkou reklamou, ale šeptandou, předávanými
zkušenostmi těch, kteří tu byli osobně, hodně
přes facebook a taky drobnou „mravenčí“
prací organizátorů, hlavně Zuzany Kolářové.
Potvrzuje to i paní Jana z Jindřichova
Hradce, která přijela na Den s handicapem
se dvěma malými dcerami, z nichž jedna
je na vozíku, již podruhé. „Vloni se nám
tu líbilo, je tu pro rodiny, které mají doma
vozíčkáře, hodně možností na jednom
místě,“ chválila si lipenský areál. „Obě dcery
absolvovaly i bobovou dráhu, hlavně na tu
se letos těšily.“
A jak se o aktivitách, které Lipno nabízí,
dozvěděla? Na plese občanského sdružení
Okna v Jindřichově Hradci byla vloni v zimě
právě Zuzana Kolářová a představovala tehdy novinku, monoski pro vozíčkáře. „U nás
v rodině nikdo nelyžuje, v zimě to není nic
pro nás, ale zkusili jsme letní Den s handicapem a letos jsme tu zase.“
Manažerka lipenského projektu si je
vědoma toho, že hranice, co vše lze nabízet,
je dána specifickými potřebami a možnost-
Hlavním cílem projektu, který finančně
podpořilo Ministerstvo pro místní rozvoj ČR
z Národního programu podpory cestovního
ruchu, je vytvářet nové programy pro
handicapované osoby a tím plně začlenit tuto
skupinu obyvatel do aktivit cestovního ruchu
na Lipensku. Lipno servis, s. r. o.,
se realizací tohoto projektu snaží
naplňovat své motto být plnohodnotným
partnerem v oblasti využití volného času
všem návštěvníkům turistické destinace
Lipensko a zároveň touto aktivitou završuje
dlouhodobou přípravu Skiareálu Lipno pro
jeho využití handicapovanými návštěvníky.
V rámci projektu je plánováno vytvoření
několika programů, jejichž spektrum umožní
opakovaný návrat handicapovaných turistů
a jejich rodin na Lipno během celého roku.
mi zdravotně postižených. „Vozíčkářům trvá
všechno déle než zdravým, nemají takovou
výdrž, nemá cenu přidávat pořád další
a další věci,“ tvrdí Zuzana Kolářová. Spíše si
všímá připomínek, které od účastníků Dnů
s handicapem slýchává, co by si ještě rádi
vyzkoušeli, co je naopak vůbec neláká a co
mohou reálně během jednoho dne stihnout.
Cena, kterou Lipno letos získalo, má
nezměřitelný význam i pro svět zdravých.
Začínají si pomalu zvykat, že se v zimě
i v létě setkávají na sjezdovkách s nechodícími lyžaři na monoski, na cyklostezkách
s výletníky na handbicích, že se v přístavišti
mohou při nastupování na elektroloď potkat
s vozíčkářem. Nekroutí hlavou nad tím, když
lanovka nahoru neveze jen bikery a jejich
horská kola, ale i vozíky a jejich vozíčkáře. 
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro ty , kt e ř í s e n e v z d á v aj í
■ Velká města v západní Evropě bývají bezbariérovější než Praha.
■ Musíme se chtít srovnávat s těmi nejlepšími.
■ Za ukázkové příklady lze považovat Barcelonu, Helsinky, Kodaň nebo Vídeň.
Evropou
bez překážek
Barcelona
si atmosférou získá
každého. Vozíčkáře
navíc oslní
bezbariérovostí.
zíčkáře a kočárky. Překvapila mě i jedna širší
sedačka pro těhotné.
Metro má více než 120 stanic, které
jsou z 90 % bezbariérové. V roce 2015 by
měly dosáhnout kompletní přístupnosti. Do
vagonu se dostanete bez problémů i s elektrickým vozíkem, jelikož mezeru a výškový
rozdíl mezi nástupištěm a vozem metra mají
u prvního vagonu vyřešenu nájezdovou
rampou. Uvnitř opět najdete dvě prostorná
vyhrazená místa. Samozřejmostí jsou nízké
automaty na jízdenky.
Nejvíce jsem byl jako vozíčkář unesen
z nájezdů na chodníky. Přechody jsou velmi
široké a na chodník vyjedete po pozvolném
žulovém nájezdu, kde není ani milimetrový
schůdek. Nehrozí tak žádné zapadávání koleček či jiné defekty. Chvíli jsem přemýšlel, zda
je to bezpečné pro nevidomé, ale viděl jsem
je pohybovat se bez problémů a místní mne
ubezpečili, že nemají sebemenší problém.
Když mluvím o kompletně bezbariérové
veřejné dopravě, musím zmínit i kabinkovou lanovku, jež vás zaveze k Olympijskému stadionu a na vyhlídku na celé město.
S vozíkem nastoupíte přímo bez jakéhokoli
schůdku. Obsluha vám pouze zvedne jednu
lavici na sezení a jedete. Vzhledem k téměř
absolutní bezbariérovosti veřejné dopravy
zde lidé s postižením nemají jízdné zadarmo. Je to však daň, kterou bych za volný
pohyb v českých městech zaplatil také.
Helsinky
Text: MICHAL PRAGER
Foto: ARCHIV AUTORA
N
ení už žádným tajemstvím, že bezbariérovost je na západ od České
republiky mnohem lépe vyřešena
než u nás. Při své práci pro Magistrát hl. m. Prahy a jeho pracovní
skupinu Pro Prahu bezbariérovou a otevřenou jsem měl možnost navštívit několik
měst Evropy, která se mohou pyšnit velmi
dobrou přístupností pro lidi s postižením.
Po celém městě se můžete pohybovat
naprosto svobodně. Na letišti nasednete
do nízkopodlažního autobusu, který vás
odveze až do centra. Výsuvná plošina je
automatická, takže řidič nemusí vystupovat.
Nebezpečím však mohou být neukáznění
cestující, kteří na plošinu stoupnou dřív,
než celá vyjede, a mohou ji poškodit. Uvnitř
autobusů jsou dvě prostorná místa pro vo-
můžeš / číslo 7–8 - 2013
�
Finští
vozíčkáři
mají skvělou
individuální
dopravu,
takže MHD
ani tolik
nevyužijí.
Barcelona
Toto město v mém „bezbariérovém srdci“
utkvělo asi nejvíce. Hned na letišti člověk
pozná, že není v Praze. Kdo cestoval letadlem z české metropole, může potvrdit, že
takzvané přenášedlo je zde velmi nepohodlné. Pro člověka, kterému neslouží svaly jako
mně, je heroickým výkonem udržet na něm
své pozadí. V Barceloně však přistaví velice
pohodlné, s pásy, které vás zafixují a vy
nemáte jak padat.
Ve finské metropoli jsem strávil na stáži
(v rámci práce pro sdružení Asistence) 14
dní v organizaci Kynnys. Ta poskytuje celou
škálu služeb pro lidi s postižením. Měl jsem
možnost intenzivně zažít, co znamená
bezbariérové město a svoboda pohybu.
Je potřeba říct, že jsem člověk teplomilný
a březen na severu mě v tomto ohledu
neuchvátil. Přesto jsem si tyto dva týdny užil
jako ve svém životě máloco.
Místní vozíčkáři mají mnoho variant, jak
se po městě pohybovat. Já využíval především metra, které je naprosto přístupné,
a dokonce si můžete vybrat, na které straně
ulice chcete vystoupit. To, co se v Praze nedaří, je zde naprosto běžné. Totiž že výtahy
z metra mnohdy ústí do nákupních center
a dalších budov. Kdyby na toto přišli v Praze,
Rovnice Helsinky plus elektrický vozík
rovná se radost ze svobodného pohybu.
25
Téma: Bariéry ve veřejném prostoru
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Z pohledu bariér mě dost zklamala Paříž,
kde jsem byl z veřejné dopravy poměrně zoufalý,
což bylo hodně dáno téměř absolutní bariérovostí metra.
Hlavní
město Evropy
nebylo z pohledu
vozíčkáře tou
nejlepší zkušeností...
jsme již několik let používat výtahy na
� mohli
Andělu, Floře či Náměstí Republiky. Nájezd
do metra je bez jakékoli spáry či schodu,
takže nezapadnete předním kolečkem a nemusíte prosit o pomoc.
Paradoxem je, že vozíčkáři zde veřejnou
dopravu příliš nevyužívají. Proto byl řidič
autobusu překvapen, když jsem mu dával najevo, že hodlám nastoupit, a potřeboval jsem
vyklopit plošinu. Ve Finsku mají velmi propracovaný systém taxislužby. Téměř všechny
taxíky jsou dodávky opatřené plošinou.
Není to žádná specializovaná služba pouze
pro vozíčkáře, nýbrž klasická taxislužba pro
kohokoli. Jízdné lidí s postižením je dotované
státem a taxikářům se platí elektronickými
kartičkami. Pokud někde není například
bezbariérové nádraží, odveze vás taxi za
cenu jízdenky na vlak. Pro našince je však
kilometrové jízdné přece jen drahé.
Cestování vlakem je ve Finsku další velice
příjemný zážitek. Nemusíte se nikde předem
hlásit. Pouze koupíte lístek, dojedete na
nástupiště, zmáčknete tlačítko, vysune se
plošina a pohodlně nastoupíte i s elektrickým vozíkem. Ve 200 km vzdáleném Turku
jste zhruba za dvě hodinky.
Lodní přeprava je podobná. Můžete se
vydat třeba obdivovat opevnění na nedalekém ostrůvku Suomenlinna, kterým se
Finsko bránilo ruským válečným lodím.
Nebo sednete na trajekt a za pár hodin jste
v estonském Tallinu.
Zažil jsem na vlastní kůži, jak se změní
kvalita života, když se městem pohybujete
bez zábran. Nemusíte předem plánovat
spoje. Nasednete před domem do dopravního prostředku a do 20 minut jste tam, kde
potřebujete. A nevadí vám ani přestupy.
Všude na ulicích jsou bezbariérové toalety,
tudíž si nemusíte řídit život podle základních biologických potřeb. Jste pak schopni
26
speciální přepravu, a nebýt Pražského domu
přímo v místě, nevím, jak bych si sám poradil.
Po několika málo hodinách v Bruselu
jsme zjistili, že nejlepší způsob dopravy bude
„pěškobusem“. Absolutně jsme se nevyznali
v jízdních řádech a nebyli schopni identifikovat bezbariérové spoje. Často zde chyběly
nájezdy na chodníky. Bezbariérové vstupy do
metra jsme rovněž nemohli najít. Do obchodů a restaurací byly často dva až tři schody.
Automobilové zácpy byly všudypřítomné,
takže jsme málem nestihli ani letadlo zpět,
i když jsme vyjížděli s dostatečným předstihem. Nikdy jsem ani na letišti nezažil takové
fronty při kontrolách. Poprvé se mi stalo, že
mě při kontrole zuli a téměř donutili vstát
z vozíku. Jediné, co mě tak v tomto městě
potěšilo, byly vynikající belgické pralinky.
Srovnání
... přesto se bylo na co dívat.
odpustit i mnohdy nepohodlné přechody
pro chodce.
Brusel
Důkazem, že to není všude v Evropě pouze
růžové, může být Brusel. Zavítal jsem
tam v roce 2009 na své první jednání jako
zástupce pražského magistrátu. Byť jsem na
cestu oželel pohodlí „električáku“ a zvolil
skladnější mechanický vozík, byl jsem nemile
překvapen. Už jen zajištění bezbariérového odvozu z letiště bylo poměrně náročné
a nákladné. Předem jsme si museli objednat
Podívám-li se zpětně na své cesty Evropou,
řeknu si, že stále máme co dohánět. Kromě
zmíněných měst mohu ještě s klidným srdcem doporučit Vídeň, Kodaň, Řím, Londýn,
Norimberk či Berlín. Z pohledu bariér mě
dost zklamala Paříž, kde jsem byl z veřejné
dopravy poměrně zoufalý, což bylo hodně
dáno téměř absolutní bariérovostí metra.
Řidiči nízkopodlažních autobusů často zastavovali daleko od chodníku, a že potřebuji
nastoupit, je příliš nezajímalo.
Praha na tom z evropských metropolí není
nejhůře, ale má i hodně co zlepšovat. A měla
by se chtít srovnávat s těmi nejlepšími. Má
jeden z nejlepších dopravních systémů. Škoda, že ho devalvují bariéry. Být cizincem na
vozíku v Praze musí být hrozné. Už jen kvůli
nedostačujícímu informačnímu systému. Těším se na chvíli, až se i naše metropole zařadí
po bok zmiňovaných měst a nabídne nám
dostupné cestování a veřejný prostor. 
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Průzkum
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
■ Velkým problémem je nedostatek informací.
■ Mnozí nevědí, jak se k lidem s postižením chovat.
■ Soucit i pochvala někdy vadí.
Děti nestojí o soucit
Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch
S
postoji veřejnosti k mladým lidem
s postižením mají problém jejich rodiny i neziskové organizace. Nejvíc
jim vadí nezájem a předsudky. Zjistil
to průzkum Nadace Sírius. Reakcí na
tento fakt pak byla kampaň Chodící lidé.
Průzkum dále ukázal, že za největší
problém považují rodiče, neziskovky i stát
(úředníci) nedostatek financí. Hned na druhou pozici řadí rodiče a zástupci nestátního
sektoru negativní postoj veřejnosti (nezájem, předsudky a posměch). Zástupci státního sektoru považují za významnější problém
nedostatečnou a nevyjasněnou legislativu.
Těsně na třetím místě jmenovali nedostatek
kvalitních pracovníků ve školství a asistentů. Negativní postoj veřejnosti řadí až na
osmou pozici. Vysokou míru nespokojenosti
projevili všichni respondenti u systému
sociálních dávek a výše úhrad zdravotních
pomůcek. Celkově se jim financování péče
o děti se zdravotním postižením v ČR jeví
velmi nepřehledné a postrádá dostatečnou
systematičnost.
Já bych viděl jako cíl,
abychom byli vnímaní
jako běžní studenti.
Rodiče považují finanční podporu za
hlavní úkol státu, a to jak v oblasti lékařské
péče a zdravotních pomůcek, tak i v oblasti přímé finanční podpory. Pouze 46 %
respondentů vyhovuje současný systém nasměrování finanční podpory nákupu služeb
do rodin. Ovšem zároveň pouze 55 % dotazovaných uvádí, že tyto prostředky využívá
k nákupu sociálních služeb. Mimochodem
dětí s určitým postižením do věku čtrnácti
let je u nás přibližně čtyřicet šest tisíc.
Veřejnost neví, jak se chovat
Jelikož se mezi respondenty ukázal význam
přístupu veřejnosti, byly pro zástupce
veřejnosti zapracovány dotazníky. Téměř
70 % dotázaných odpovědělo, že jsou o situaci dětí se zdravotním postižením špatně
informováni. Necelou polovinu z nich občas
zaujme zajímavý příběh, ale více se o téma
můžeš / číslo 7–8 - 2013
nezajímají. Nejčastějším zdrojem informací
je televize. Velmi nízké procento respondentů uvádí, že byli informováni ve škole.
U části populace tkví problém v přístupu
k dětem se zdravotním postižením z nejistoty, jak se zachovat v konkrétních situacích.
Zda a jak nabídnout pomoc, jak se zdravotně postiženými komunikovat? Naprostá
většina respondentů z řad veřejnosti má
tendenci v konkrétní situaci zdravotně
postiženému pomoci, ale strach z neznámého a z odlišnosti způsobuje komunikační
bariéru. Muži ve větší míře zastávají názor,
že ke zdravotně postiženým bychom se měli
chovat stejně jako k ostatním lidem a nevěnovat jim nadbytečnou péči, kvůli níž by se
mohli cítit vyčlenění ze společnosti. Ženy
mají častěji tendenci nabízet pomoc ihned.
Na otázku „Jak byste popsal(a), co vám probíhá hlavou, když vidíte dítě se zdravotním
postižením?“ odpovědělo 13 % respondentů
„mám zvláštní pocit něčeho neznámého,
nepříjemného“.
Nadace potřebovala zjistit, co bude
užitečné podpořit. Aby zbytečně nefinancovala nahodilé nebo duplicitní aktivity.
Proto společnost Median monitoring
problematiky dětí se zdravotním postižením
v České republice zpracovala (http://www.
nadacesirius.cz/soubory/ke-stazeni/Brozura_Sirius_web.pdf). Výsledky průzkumu
nasměrovaly nadaci k dalším krokům. Rozhodla se změnit postoje veřejnosti, protože
ta cítí rozpaky, které pak negativně vnímají
sami lidé s postižením.
Důležité ovšem bylo zjistit, co přesně si
vlastně rodiny dětí s postižením přejí veřejnosti sdělit. Lidé z nadace začali připravovat
workshopy pro děti se zrakovým, tělesným
a sluchovým postižením. Existuje řada velmi
závažných problémů společných všem těmto dětem bez ohledu na diagnózu. V průběhu příprav se ukázalo, že užitečnější bude
práce se středoškoláky, protože mladší děti
ještě nejsou schopny takové reflexe. Tvůrčí
pracovní skupinu pak tvořil scenárista,
výtvarník, dramaterapeut, kulturní antropolog a posléze i filmový dokumentarista
a reklamní režiséři.
Studenti chtějí žít normálně
Workshopy odhalily, že dospívající lidi s postižením nejvíc trápí neadekvátní přístup
veřejnosti a její nejistota, jak se zachovat
v konkrétní situaci. Nejvíc ubližuje soucit,
strach a přílišná opatrnost, ale na druhou
stranu i obyčejná lhostejnost. Přitom sami
studenti s postižením většinou vnímají svou
situaci jako životní samozřejmost a nemají
směrem k většinové společnosti nějaké
zvláštní požadavky. Jsou přesvědčeni, že
mohou žít plnohodnotný život. Chtějí být co
nejvíce soběstační a v obvyklých situacích
Nejlépe se děti s postižením
cítí ve společnosti, která jim jejich handicap
nikterak nedává najevo. Snímek je z pražské
základní školy Alžírská.
si většinou dovedou poradit. Jinak by se
do nich nepouštěli. Soucit okolí jim vadí –
a paradoxně někdy i pochvala. To když se
jí dostane za normální věc (např. chození
do práce). Vnímají to jako povyšování se
nad nimi. Přáli by si, aby se s nimi jednalo
normálně, jako s rovnocennými.
Jedním z účastníků workshopů na půdě
Jedličkova ústavu a škol byl i student na
vozíku Vladimír Šmilauer: „Já bych viděl
jako cíl, abychom byli vnímaní jako běžní
studenti. Někde to nejde – aby po mně
třeba chtěli udělat výmyk na hrazdě – ale
kde to jde, aby nás brali co nejnormálněji.
A když je nějaký problém, tak ne že to nejde,
ale jakým způsobem to udělat. Třeba na
předešlé škole bych byl radši, kdyby na mě
měli hodně velké nároky. Ale oni měli pocit,
že nemůžu dělat skoro nic. Takže jsem tam
měl asistentku, která za mě i psala, což bylo
naprosto zbytečné.“
Z nápadů a postojů mladých lidí s postižením začaly kreativcům postupně vyvstávat
kontury kampaně Chodící lidé. Nadace chtěla nějakou metaforu zahrnující výše uvedené myšlenky. Sami tvůrci se poté svěřili, jak
se postupně posunuly jejich vlastní postoje.
Kampaň má za sebou dvě vlny mediál­
ních spotů, jízdy speciálních tramvají
a interaktivní výstavu Moje cesta. Ta
zprostředkovávala zážitkovou formou život
s postižením. Ale tím to všechno nekončí.
Kampaň si našla své přívržence i odpůrce
jak mezi „chodícími, tak mezi létajícími“
(nechápete-li, podívejte se na web). Vedle
televizních spotů vznikla i facebooková a internetová stránka Chodicilide.cz, kde jsou
videa s návody, jak se zachovat v některých
situacích. Každopádně nedávný průzkum
mezi veřejností ukázal znatelnou změnu. Na
škále od 1 do 7 došlo u 1250 respondentů
k posunu o přibližně jeden stupeň k lepšímu
v různých postojích, které chtěla kampaň
ovlivnit. 
27
přístupná architektura
■ Equal design jako cesta k prostředí přístupnému pro všechny.
■ Disability studies – prostředník mezi designéry a lidmi s handicapem.
■ Design není pro vyvolené, design je pro všechny.
Designem k odstraňová
Text: Ludmila Boháčová
Foto: archiv autorky
P
rostředí Universität Hamburg se v mnohém liší
od univerzitní půdy, kterou jsem zvyklá navštěvovat v Praze v rámci Univerzity Karlovy. Nejenže
zde v plné míře funguje „univerzita třetího věku“
a přednášky a semináře jsou pravidelně navštěvovány studenty v nejlepších letech, kteří občas tvoří i třetinu
osazenstva. Celé prostředí je také velmi dobře přístupné pro
studenty se zdravotním omezením.
I seminář věnující se hamburské architektuře, který probíhá v terénu, pravidelně navštěvují dvě studentky na vozíčku
a doposud jsme nenarazili na bariéru, kvůli které by se musely oddělit. Je však situace v největším přístavním městě našeho západního souseda, potažmo v celém Německu, pro osoby
se zdravotním omezením opravdu tak růžová, jak se zdá?
Designérům scházejí informace
V rámci svého působení v neziskové organizaci CZECHDESIGN.CZ se věnuji konceptu přístupného designu neboli
equal designu. Tento designérský koncept ve zkratce popisuje
navrhování produktů a prostředí tak, aby bylo přístupné pro
co nejširší skupinu uživatelů. Na jeho prosazení mají vliv
různé faktory. Například úředníci státní správy, kteří dbají na
dodržování norem, záměry developerů, architektů a návrhářů, zájem veřejnosti a dobrá vůle po uskutečnění řešení, které
bude vyhovovat co největší skupině uživatelů.
Jedním z nejdůležitějších faktorů je však vzdělání designérů a architektů v této problematice, kteří často o potřebách
lidí se zdravotním omezením (či seniorů, maminek s kočárky
atd.) nemají dostatečné informace. Čemu jsem se v Německu
přiučila, je skutečnost, že jako nástroj pro přenos informací
mezi návrháři a osobami s handicapem může sloužit interdisciplinární obor disability studies. Pro přístupnou architekturu
a design totiž nejsou důležité pouze správné fyzické proporce
a dobrá ergonomie, ale také sociální stránka věci, která je
mnohdy architekty a designéry opomíjena.
Bezbariérové prostředí
Universität Hamburg dokazuje,
že funkční prostředí může
splňovat i estetická kritéria.
Zdravotní omezení
jako forma vyloučení
Parkhaus Pinnasberg
z roku 2002 vznikl s přispěním budoucích nájemníků.
Uměle vytvořený park Fiction
v těsném sousedství domu Parkhausu Pinnasberg
28
Disability studies jsou novým vědním
oborem, se kterým se v České republice
setkávají zatím vesměs pouze studenti speciální pedagogiky. Zjednodušeně lze říci, že
klíčovým prvkem v rámci disability studies
je pojetí zdravotního postižení jako sociálního vyloučení. Zastánci oboru upozorňují na
znevýhodňování lidí se zdravotním omezením, kteří se potýkají s podobnými problémy jako lidé trpící rasismem, ageismem,
sexismem apod.
Převážná část zástupců tohoto oboru do
skupiny lidí se zdravotním omezením sama
patří. Historie disability studies spadá do
60. a 70. let dvacátého století, kdy se lidé
se zdravotním omezením začali bouřit proti
striktnímu lékařskému čili individuálnímu
modelu postižení, které postižení pojímá
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Úkolem oboru disability studies je připravit půdu pro mezioborovou
spolupráci při odstraňování sociálních bariér a informování
o skutečných potřebách lidí se zdravotním omezením.
ní bariér v Hamburku
V Německu
se více než
u nás prosazuje
tvorba veřejného
prostoru ve
spolupráci
architektů,
designérů a lidí
s handicapem.
pouze jako zdravotní stav jedince, a začali
jej vnímat právě jako sociální znevýhodnění.
Lidé s handicapem tak přestali sloužit pouze
jako objekty výzkumu, ale sami se do výzkumu aktivně zapojili.
Mezioborovost disability studies umožňuje pojednávat o postižení ze širší perspektivy nad rámec klasické medicíny, a to i ve
vztahu ke genderu, sexualitě, rase, sociální
třídě, ale také architektuře a designu. Hnutí
není celosvětové, jeho rozšíření ovlivňují
ekonomické, politické a technické podmínky zainteresovaných zemí. Nepřekvapí
proto, že jeho baštami jsou Velká Británie
a USA, kde se obor již od 80. let vyučuje na
univerzitách.
ho domu Parkhaus Pinnasberg v přístavní
čtvrti St. Pauli z roku 2002.
Do plánování výstavby byli zahrnuti budoucí nájemníci, kteří se nacházejí na všech
pozicích sociálního spektra. Všechny byty
v domě jsou plně bezbariérové, nalezneme
tu apartmány určené speciálně vozíčkářům i sociálně dotované byty. Celý dům je
pasivní a v jeho sousedství se nachází uměle
vybudovaný Park Fiction, který byl pro své
umělecké kvality mimo jiné představen i na
výstavě současného umění Documenta 11
v Kasselu v roce 2002.
Nájemníci plánovali své bydlení
I přes dobré příklady a tendence se však lidé
se zdravotním omezením v Německu potýkají s obdobnými problémy jako v Česku. Od
špatné ekonomické situace a nedostatečného přístupu ke vzdělání a informacím o plánovaných projektech přes neinformovanost
architektů a projektantů až k předsudkům
a sociální izolaci.
Strach z neznámého funguje oboustranně,
lidé se zdravotním omezením mají sklon uzavírat se v bezpečí svých domovů. I zde však
může dobrá architektura a design pomoci:
diskutované jsou přehledné a dobře osvětlené veřejné prostory bez tmavých koutů, kde
se nejenom lidé se zdravotním omezením cítí
bezpečněji. To nás zpátky přivádí k myšlence
designu pro všechny, neboť okolní bariéry
mohou být pro člověka mnohdy větším problémem než jeho zdravotní stav.
V českém prostředí nám bohužel často informace chybějí, a také proto si vzal CZECH-
V posledních desetiletích se etabluje i v Německu, a to zejména pod vlivem výstavy
a stejnojmenné konference v drážďanském
Deutsche Hygiene-Museum z roku 2001,
která nesla název Der (im)perfekte Mensch;
v překladu (Ne)dokonalý člověk. Roku 2002
byla založena pracovní skupina Disability
Studies in Deutschland a v roce 2005 vzniklo i Zentrum für Disability Studies (ZeDiS)
na hamburské univerzitě. Na Fakultě humanitních věd Univerzity v Kolíně byla roku
2008 udělena i první profesura Soziologie
und Politik der Rehabilitation, Disability
Studies v Německu.
Etablování oboru disability studies v Německu jde ruku v ruce s prosazováním zásad
přístupného designu a architektury. Dobrým
příkladem sociálního přístupu k navrhování
z hamburského prostředí je projekt bytové-
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Designérský ráj pro seniory
na jeden den
info
Kdo je Ludmila Boháčová
Pochází z Prahy, kde je také od roku 2011
spolupracovnicí Občanského sdružení
CZECHDESIGN, dobrovolnické organizace,
která vznikla roku 2003 s cílem podporovat
a prezentovat český design.
V rámci CZECHDESIGN se věnuje projektům,
které se týkají problematiky přístupného
designu a upozorňují na jeho sociální rovinu
jako nástroje pro vytváření přístupného
prostředí a produktů bez bariér.
Kromě toho je studentkou magisterského
oboru dějiny umění na Univerzitě Karlově
v Praze, v minulosti absolvovala roční stáž na
Universität Wien v Rakousku a momentálně
pobývá na stipendijní stáži při Universität
Hamburg v Německu.
DESIGN za cíl pomoci tuto situaci zlepšit.
V rámci Týdne přístupného designu, který
proběhne v září 2013, bude 17. 9. v prostorách GALERIE/CZD otevřena výstava Design
v nejlepších letech. Ta představí způsoby, jakými si zařídit byt, aby nám sloužil i ve stáří.
Výstava bude putovat i po dalších městech
ČR. V souvislosti s výstavou se CZECHDESIGN zapojí i do pražského dne Zažít město
jinak (24. září) a z Vojtěšské ulice v Praze 1
se alespoň na jeden den stane „designérský
ráj“ pro seniory. 
29
Fotostory
■ O lidi s postižením je na mezinárodních letištích dobře postaráno.
■ Na Letišti Václava Havla poskytnou asistenci až stovce pasažérů denně.
■ Pomoc můžete mít už na parkovišti, když zavoláte číslo 220 111 220.
Asistenční služba funguje nonstop a obstarává ji až 15 lidí,
většinou rozdělených do dvojic. Mohou vás doprovodit od auta až do letadla.
V přilehlém Parkingu C mají držitelé ZTP a ZTP/P parkování
neomezenou dobu zdarma. Lístek předložíte u přepážky v přízemí.
Jak to chodí na le
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: jAN ŠILPOCH
D
ostanu se vůbec do letadla? Řekne
si možná řada vozíčkářů. Žádné
obavy, vyzkoušeli jsme to za vás.
Při koupi letenky je dobré nahlásit potřebu asistence. S elektrickým
vozíkem je to nutnost minimálně 36 hodin
předem. Služby poskytuje MaidPro Service,
s. r. o., telefon 220 111 220 nebo e-mail
[email protected]
Letět může i člověk trvale ležící. Musí se
s přepravcem předem domluvit, a pokud
letí s ČSA, je mu vyblokováno místo v rozsahu šesti sedadel. Jiný přepravce může
mít postup nastaven jinak, záleží i na typu
letounu.
Na pražské letiště se dostanete autem,
taxíkem nebo nízkopodlažními autobusy
navazujícími na metro (100, 119, 179) nebo
z Hlavního nádraží (Airport Express). 
Pasovou a bezpečnostní kontrolu
absolvujete přednostně.
Místo projití rámem na detekci
kovů budete prohmatáni.
30
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
U tzv.
Check-in
začíná
odbavování.
Pokud nemáte
asistenci
předem
objednanou,
tady vám
ji zavolají.
K dispozici mají
i vlastní vozíky.
tišti
Ulička je úzká, stejně tak toaleta.
Tělesné potřeby jsou pro nechodící při letu problém.
Bez pomoci se neobejdete.
Na dlouhé cesty si lze půjčit úzký vozíček.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
K letadlu
se jde
většinou
tunelem
bez schodů.
U vstupu
vás přesadí
na úzkou
„vynašečku“.
Vlastní vozík
je naložen. Při
výstupu je opět
připraven.
Každá společnost
má jiná pravidla. Někdy sedí
vozíčkář u okna, jindy v uličce.
Personál ČSA je vstřícný a ochotný.
31
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
■ Přední český psycholog o síle i slabosti pohyblivých obrázků.
■ Film může ovlivnit chování některých typů lidí.
■ Jsou současná média pro lidi s postižením nebezpečná?
Karel Humhal:
Obraz může být věrný,
i když je nevěrohodný
Text: Zdeněk Jirků
Foto: Jan Šilpoch
Žijeme ve světě, který je plný pohyblivých obrazů a obrázků. Obklopují nás ve
dne v noci, není před nimi úniku. Jak se
na tuto proměnu světa díváte?
Nejvíce záleží na každém z nás, jak jsme
schopni tento jev zpracovávat. Jestli se
necháme zahltit anebo zda si umíme vybírat. Všichni víme, jak je těžké ubránit se
všudypřítomným pohyblivým obrazům, zejména reklamním. Nemusíte chodit do kina,
pouštět si televizi, a stejně jste konfrontován
s obrovskými billboardy a dalšími reklamními nosiči. Je tak vlastně testována naše
vůle – nechám se ovlivnit, případně dokonce
napálit a zmanipulovat? Nebo najdu dost
vlastního rozumu, abych takové sdělení
správně posoudil?
Řekl byste, že naše schopnost udržet
si zdravý rozum při sledování nejen
reklam, ale i dalších vizuálních sdělení je
vlastně totéž jako schopnost rozpoznat
případné nebezpečí?
Je to tak. Pokud totiž připustím, aby mě
takové jevy zahlcovaly, stávám se skutečně obětí náhodných událostí, které – aniž
bych chtěl – začínají ovlivňovat můj život
i v době, kdy tento jev už je pryč. A nemusí
jít jen o případnou agresivitu, kterou třeba
v méně odolném jedinci film vyvolá.
Tím nechci šmahem strašit před filmem
nebo literaturou s drsnými náměty. Principiálně platí, že dobré umění v nás vyvolává prožitky, které bychom jinak neměli.
Takže i násilí nebo krutost, zobrazené ve
správných, řekněme lidských souvislostech
nás vede k úvaze o zdrojích, příčinách,
třeba politických, společenských, a je tedy
funkční.
Nebezpečná tedy není konkrétní zobrazovaná situace, ale její souvislost, její vztahy
k celému ději a koneckonců i k nám, divákům, našim hodnotám, našim zkušenostem,
naší morálce.
Když budeme citově ploší, vyprahlí
a cyničtí, pak nás film nebo televizní pořad
opravdu může inspirovat k hrozným činům.
Ale nezapomeňme ani na pozitivní momenty současné obrovské nabídky pohyblivých
obrazů – můžeme si prohlédnout celý svět,
vidět úžasné přírodní i vědecké jevy, doslova
nahlédnout do krás, které generace před
námi mohly vidět leda na nějakých fotografiích.
Zejména u vytrvalých diváků seriálů to není
úplně výjimečná situace. Vidím na některých svých klientech, jak se doslova vžijí do
postavy seriálu, že tak vlastně vytěsní svůj
skutečný život nebo jeho část. Přestěhují se
do toho seriálu.
A pokud děj obsahuje negativní momenty, které si ovšem divák osvojí jako
příklad pro sebe, jako vzor chování, začne se
i v běžném životě chovat jako tento reálně
neexistující hrdina. Nadsázka je proměněna
Co říká psycholog dosti častému ztotožnění diváků s filmovou nebo televizní
postavou?
info
I nepohyblivý člověk může prostřednictvím moderní
komunikační techniky vystudovat, najít si dobré
přátele, úspěšně působit v některých profesích.
Ovšem potřebuje k tomu i skutečné kontakty
s lidmi, zázemí a i jiný vztah ke světu než jen
prostřednictvím obrazovky.
32
Kdo je PhDr. Karel Humhal
Klinický psycholog a psychoterapeut.
Vystudoval FFUK Praha, obor psychologie. Od
roku 1972 pracuje ve zdravotnictví.
Působil jako pedagog na III. lékařské fakultě
UK. Paralelně se soukromou a klinickou praxí
pracuje jako soudní znalec.
Otec tří synů, jeden z nich je po nevhodném
medicínském zákroku postižený.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Vidím na některých svých klientech,
jak se doslova vžijí do postavy seriálu,
že tak vlastně vytěsní svůj skutečný život nebo jeho část.
Na základě dlouholetých zkušeností
se Karel Humhal obává,
že psychologů může být časem málo.
na běžnou normu, třeba naprosto neodpovědné chování filmové postavy v partnerském vztahu je pochopeno jako správné.
A to už není problém jednoho člověka, ale
jeho rodiny a okolí. Bohužel nejde zrovna
o vzácné výjimky.
Někteří naši čtenáři jsou v opravdu
těžké situaci. Mají omezenou pohyblivost, nejsou soběstační a často ani jejich
sociální situace není moc dobrá. Jsou pak
vnímavější k působení neskutečného
světa filmu, televize, internetu?
Jsou. Ale v dobrém i špatném. I nepohyblivý člověk může prostřednictvím moderní
komunikační techniky vystudovat, najít si
dobré přátele, úspěšně působit v některých
profesích.
Ovšem potřebuje k tomu i skutečné kontakty s lidmi, zázemí a i jiný vztah ke světu
než jen prostřednictvím obrazovky. Jestliže
nahradí bezprostřední lidský vztah umělým,
hrozí mu doslova ztráta identity. Stane se
sám před sebou někým jiným, třeba zdánlivě úplně zdravým a ničím neomezeným
jedincem, ale pak stejně narazí na realitu
a probuzení je kruté.
Takže byste nepřál osamělému a postiženému člověku, aby ve světě filmových
a televizních příběhů přece jenom našel
jistou náhradu?
Když to nepřekročí jistou míru, proč ne.
Může to působit i „terapeuticky“, kdy si člověk může prožít situace a stavy, jinak pro
něj absolutně nedostupné. Ale pak musí
přijít zmáčknutí tlačítka a jasné vědomí –
můj život nepokračuje v tomto úžasném
příběhu, ale ve skutečnosti, kterou je sice
někdy strašně těžké přijmout, ale jinak to
nejde.
Měníme se v této záplavě umělých a neskutečných příběhů i my?
Skoro všichni psychologové na tuto častou
otázku odpovídají: Ano, nějak se měníme,
ale mnohem, mnohem pomaleji, než by se
zdálo. Statisíce let vývoje člověka vytvořily
tak pevné struktury organismu i mozku
a chování, že překotný vývoj techniky je proti nim slabý nebo lépe řečeno zatím skoro
neúčinný.
Náš základní instinkt – tedy tendence
k životu ve společnosti, ve skupině, v rodině
– je prehistoricky ukotven v dávné zkušenosti pravěké tlupy. A znovu a znovu se osvědčil
prvotním křesťanům, ve středověkém
ghettu, v koncentračních táborech… Vaši
čtenáři přece dobře vědí, jak nenahraditelná
je rodina, když přijde postižení. Takže žádné
trojrozměrné technologie zatím nenahradily
a podle mne nikdy nenahradí spolehlivost
lidského kontaktu.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Je tato jistota nakonec nejlepší zábranou
proti manipulaci moderních médií?
To bude záležet na mnoha okolnostech.
Žijeme v konkrétní době v konkrétní zemi,
která si přece jenom dlouhá léta manipulace
s lidmi užila. Tzv. socialismus byl založen
právě na bláhové snaze vyrobit nového,
jiného člověka. Dnes je podle mne problém
ne v tom, že bychom přestávali být lidmi, ale
v tom, že se málo zamýšlíme a diskutujeme
o podmínkách, v jakých nám obyčejné, přirozené, nedokonalé lidství zůstane. 
33
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
■ Vozíčkáři unavení filmy mají i jiné možnosti.
■ Tipů na bezbariérové přístupy restaurací je víc než dost.
■ Knihovna a Becherova vila patří mezi nejoblíbenější.
Tipy na volné chvíle
Text a foto: Martina Vejvodová
P
rotože součástí 48. ročníku Mezinárodního filmového festivalu
v Karlových bude již potřinácté
projekt Kino bez bariér, objeví se
v ulicích města i nebývalá koncentrace vozíčkářů. Kam se mohou zajet mezi
projekcemi či znaveni několika filmy za
den podívat?
Centrem dění je Hotel Thermal. Můj
kamarád jej trefně popsal svým americkým
přátelům, jedoucím za ním na festivalovou
návštěvu: It’s the ugliest building in the
middle of Karlovy Vary. (Je to ta nejošklivější budova uprostřed Karlových Varů.) Pokud
byste vyšli od hotelu Thermal a skončili
u Grandhotelu Pupp, neměli byste narazit
na žádné nepřekonatelné bariéry. Celá tato
hlavní lázeňská zóna je plně bezbariérová.
Nenechte se odradit schody – většinou se
dají nějak obejít.
o tyto prameny s různou teplotou: Mlýnský
pramen má 56 °C, Rusalka 60 °C, Libuše
62 °C, Kníže Václav I. 65 °C, Kníže Václav II.
58 °C a Skalní pramen se 65 °C. Celá kolonáda je přístupná po několika schůdcích,
z boku je však nájezd, který je bezbariérovým vstupem i výstupem do prostorů kolonády. V zadní části je pak i bezbariérové WC.
Pokud vám karlovarské prameny zachutnaly či jste zjistili, že pro vaše zažívání je to
Kolonáda s pěti prameny
Jednou z nejoblíbenějších architektonických
památek je Mlýnská kolonáda slavného
architekta Josefa Zítka, postavená mezi lety
1871 až 1881. Pod její střechou, kterou nese
124 korintských sloupů, se nachází orchestřiště a pět minerálních pramenů. Jedná se
Zahrádka před restaurací U Švejka
– podnik samotný bohužel bezbariérový není.
Tržní kolonáda v pozadí se Zámeckou věží, kam vede výtah na vyhlídku.
34
učiněný balzám, bylo by chybou neochutnat
pramen nejslavnější, a to Karlovarské vřídlo.
Vřídlo tryská až do výšky 12 metrů v prostorách Vřídelní kolonády, která se nachází cestou směrem od Mlýnské kolonády k Puppu.
Budovu ve funkcionalistickém stylu z konce
60. let 20. století nemůžete minout. Zdánlivě budovu Vřídelní kolonády ze všech stran
obklopují schody, ale dá se obejít a pak je
již celá bezbariérová. V jejích prostorách se
můžete pokochat samotným Vřídlem, které
zde můžete rovnou ochutnat – nemusíte
však riskovat opaření (tento pramen má
72 °C) u hlavního „trysku“, ale v prostoru
kolonády je umístěno hned několik fontánek
s vřídelní vodou, kde si můžete zvolit hned
z několika teplotních variant – 72 °C, 57 °C
a 41 °C. Zároveň si zde samozřejmě můžete
koupit karlovarské suvenýry, dát si teplou
oplatku podle vlastního výběru z mnoha
příchutí či posedět v kavárně Respirium, kde
si také můžete odskočit. Zajímavostí jsou
sluneční hodiny, na které narazíte, pokud
vyjdete z Vřídelní kolonády druhým vchodem – u Vřídla. Pokud se postava postaví na
značku právě probíhajícího měsíce, její stín
by měl ukazovat na správný čas. Na vozíku
sice nebudete zřejmě dosahovat potřebné
výšky, ale můžete to za slunečného počasí
vyzkoušet.
Nejen prameny však živ je člověk, a tak
bych vám ráda doporučila několik míst,
Boční bezbariérový vchod
na Mlýnskou kolonádu.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Sluneční hodiny
za Vřídelní kolonádou.
mezi filmy
zahrádky přiléhající k bariérovému podniku k dispozici není.
Švejk na vozíku
Pokud byste vyšli
od hotelu Thermal
a skončili u Grandhotelu
Pupp, neměli byste
narazit na žádné
nepřekonatelné bariéry.
kde je možné se ve Varech dobře najíst.
Bohužel naprostá většina restaurací ve
městě (a to nejen v centru) je bariérová,
existuje však pár světlých výjimek. V případě hezkého počasí můžete samozřejmě
zaplout do jedné z mnoha zahrádek, které
se nabízejí doslova na každém kroku, ať již
v lázeňské zóně nebo na Masarykově třídě
a v přilehlých uličkách, z nichž většina je
bezbariérových. Problém však může být,
když se člověku po dobrém obědě začne
chtít na toaletu, která samozřejmě v rámci
Takovou restaurací je třeba U Švejka, kde
figurína tohoto českého patrona sedí na obstarožním invalidním křesle před restaurací
jako její maskot a zdánlivě tak může vzbuzovat dojem, že bude i ostatním vozíčkářům
nakloněna. Jedná se však o podnik, kam
vedou schody, takže můžete posedět pouze
na zahrádce. Jedna ze zahradních restaurací, které mohu z vlastní zkušenosti vřele
doporučit, je restaurace Lázně V. (http://
www.restaurace-kv.cz/) nacházející se na
konci Smetanových sadů, před Alžbětinými
lázněmi neboli Lázněmi V., hned u vodotrysku, který již z dálky upoutá vaši pozornost.
Výhled na pestré dění v parku (spousta
relaxujících lidí, rodin s dětmi, mladých
chlapců provozujících tzv. slackline neboli
provazochodectví mezi stromy, provádějící
kejkle s jojem a jiné kratochvíle), zvuky
zurčící fontány, příjemná obsluha, lákavé
menu a celkem přijatelné ceny pasovaly
tento podnik na moji festivalovou jedničku
(ovšem pouze za podmínky příznivého
počasí). Toalety jsou k dispozici doslova za
rohem – z druhé strany Alžbětiných lázní se
nachází buňka s veřejnými toaletami, včetně
bezbariérové. Jediným zádrhelem může
Pohled
z vyhlídky
po výstupu
z výtahu
u Zámecké věže.
být, že tato je přístupná pouze na euroklíč.
V průběhu festivalu však bývá přes den přítomna i obsluha, která vám toalety ochotně
otevře. Vycházím však ze zkušenosti minulých let, letos to může být jinak. Proto bych
každému doporučila, aby si euroklíč pořídil.
Směrem na Cheb ve čtvrti Dvory můžete
také objevit Krajskou knihovnu, která je
rovněž plně bezbariérovou institucí. Můžete
zde využít služeb informačního centra,
připojit se na internet na některém z mnoha
počítačů pro veřejnost či si prohlédnout
některou z výstav, které pravidelně probíhají v hlavním vestibulu a přilehlé kavárně.
Samozřejmě můžete využít i další standardní knihovnické služby v 1. patře v půjčovně
pro dospělé a v čítárně, kde máte k dispozici
například většinu v Česku vycházejícího
periodického tisku.
Zastávkou, kterou byste neměli minout,
je návštěva interaktivní galerie Becherova
vila (http://www.becherovavila.cz/). Nachází se v ulici Krále Jiřího, což vás zavede
zase do úplně jiné, neméně krásné části
města. Vila Becher byla postavena v roce
1914 jako rodinný palác rodiny Becherů a je
architektonickým skvostem s velmi zajímavými a ojedinělými architektonickými prvky.
Pro vysokou umělecko-historickou hodnotu objektu byla Vila Becher restaurována
a upravena na interaktivní galerii pro mladé
výtvarníky se zaměřením na činnost vzdělávací, výstavní, uměleckou, reprezentační
a ubytovací. Objekt je plně bezbariérový,
vybavený schodišťovou plošinou a výtahem
a určitě stojí za návštěvu. 
Více bezbariérových tipů
v Karlových Varech na www.muzes.cz
můžeš / číslo 7–8 - 2013
35
20 let konta bariéry
■ Letenka do Ameriky byla vstupenkou do profese překladatelky.
■ Maminka o dceři: Maruška je bejk, nikdy to nevzdává.
■ Dvojice cestovatelek z Harrachova projela 24 zemí světa.
Jiní by na jejich místě lamentovali.
Marie a maminka Lída mají neustále na tváři
nakažlivý úsměv. Ať při cestách po světě
nebo při vycházce po Harrachově.
(Jejich) most
přes řeku Kwai
Text: Pavel Hrabica
Foto: Jan Šilpoch, archiv Ludmily Harcubové
J
ak často se před či po přečtení knihy od zahraničního autora podíváte
do tiráže, kdo vám zážitek a informace
zprostředkoval? Co vůbec víme o lidech,
kteří nám předávají cizí vědomosti?
Držím v ruce knihu a čtu: Překlad: Marie
Harcubová…
Když si však uvědomíte, že mladá žena,
která má své jméno již ve čtyřech knihách
a pátá vyjde letos na podzim, strávila svých
dosavadních 29 let života na vozíku s komplikovaným postižením dětskou obrnou,
36
neubráníte se silnému pocitu. Její maminka
Ludmila Harcubová má vždycky, když nalistuje tiráž se jménem své dcery, slzy na krajíčku. Není divu… U těch dnešních slz štěstí
stálo před dvanácti lety Konto BARIÉRY.
Do školy ve šťastné době
„Už jsem naučená vysvětlovat lidem, kteří
Marušku neznají, že není blbeček. Už z toho
nedělám vědu. Oni stejně rychle poznají, že
je kolikrát chytřejší než oni,“ spouští svou kulometnou kadenci slov Lída Harcubová, žena
doslova otřískaná životem. Když se jí po dvou
synech narodila Marie, věděla, že to dcera
nebude mít v životě snadné. Mozková obrna,
postižení obou nohou i rukou. Ale rozhodla
se, že o ni nebude jen pečovat a sloužit jí.
Vzala si do hlavy, že ji se „záchranným kruhem“ hodí do vody života, ať se holka naučí
plavat. Tehdy by jí nikdo nevěřil.
„Měli jsme štěstí, že v době, kdy měla Maruška jít do školy, přišla revoluce a ochota
pomáhat lidem s postižením byla velká. Trvala jsem na tom, že Maruška nebude chodit
do nějaké zvláštní školy, ale že se zařadí
do běžné základní školy.“ Tak absolvovala
devítiletku, stejně tak obchodní akademii.
Bez ohledu na bariéry fiktivní i faktické.
„Mám za sebou 29 let ostrého tréninku
v posilovně,“ pokračuje s úsměvem na tváři
Ludmila Harcubová. Absolvovala s dcerou
školní docházku coby její máma, asistentka,
nosička vozíku i řidička. Kde nebyl výtah
nebo nějaký schodolez, tam ji vynesla na zádech nebo sehnala nosiče z řad spolužáků,
kantorů či kolemjdoucích.
Dcera ve škole,
máma ve školní kuchyni
„Máma mi byla vždycky po ruce. Když jsem
chodila na základku, mívala jsem ve škole
asistenty z náhradní vojenské služby. Máma
pracovala ve školní kuchyni, aby byla nablízku,“ vzpomíná Marie. „Ráno mě dovezla
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Ještě na letišti vám mohou říct, že vás nechtějí.
Když uvidí, že má dcera narozeniny, tak to bude jen ku prospěchu.
Taky že hned bylo: Happy birthday!
do školy, pak vařila, odpoledne jsme zase
jely společně domů.“
Asi před čtrnácti lety se Tomáš, mladší
z Mariiných bratrů, vydal do Velké Británie
sbírat zkušenosti coby au-pair. Když pak
pozval sestru a mámu na týden na návštěvu,
začal jak Lídě Harcubové, tak Marušce vrtat
v hlavě červík.
„Když jsem slyšela Tomáše, jak po roce
a půl mluví suverénně anglicky a Maruška
po osmi letech školní angličtiny ani neporozumí obsahu písniček, povídám: A proč
ne taky Maruška?“ líčí maminka Harcubová
tehdejší rozhodnutí.
Tehdy si řekla, že když může malé děti
hlídat chlap, umývat jim zadky a starat
se o domácnost, proč by na tuhle „práci“
nevzaly dvě ženské jako jednu sílu. „Já že
bych dělala tu au-pair a Maruška zatím
studovala.“
Přes agenturu začala hledat školu a bydlení, ale když to v Anglii syn osobně prošel,
ukázalo se jako problém například ubytování v druhém patře, navíc ve starém anglickém domě po točitých schodech. A tahejte
se s dospělou holkou na vozíku po takovém
schodišti. Jenže Lída Harcubová, stejně
umanutá jako její dcera, to nevzdala. Paní
z agentury jí poradila, ať zkusí hledat v USA,
tam jsou prý na vozíčkáře už zavedení.
„Do Ameriky byla ještě potřeba víza, ale
nám bylo taky líto, že studentské vízum je
jen na dobu studia, maximálně měsíc. A my
chtěly Ameriku taky trochu vidět,“ popisuje
americkou anabázi maminka.
Když píše ženská ženské
Vzala tedy papír a na dvě strany sepsala, že
má dceru vozíčkářku, že chtějí kromě studia
zemi i trochu poznat, že měsíc je na pořádnou výuku jazyka málo, napsala vše o synovi,
který se naučil mluvit perfektně v Anglii.
A že dcera je postižená tak, že jestli chce mít
Jednou z nejvzdálenějších cest harrachovské
překladatelky byl výlet do jihovýchodní Asie.
Socha
Svobody
je nejen symbol
Ameriky,
ale i obou
svéhlavých
a neústupných
žen.
Rok studia v USA využila Marie i k poznávání
– ve Washingtonu u Lincolnova památníku.
jednou nějakou práci, tak se bez výborné znalosti jazyka neobejde. A se svým handicapem
nemůže dělat kuchařku a podobně.
„Napsala jsem to jako ženská a máma
a doufala, že paní, která tyhle záležitosti
na velvyslanectví vyřizovala, je taky normální ženská a máma. A ono to zabralo!“ Paní
z velvyslanectví volala téměř obratem, že
Maruška dostane dvouleté vízum pro au-pair
a ona jako její doprovod vízum desetileté!
Když obě nezdolné ženy Harcubovy řešily
finance na letenku, zkusila se paní Harcubová obrátit i na Konto BARIÉRY. „Říkala
jsem si, že musí mít nějakou podporu pro
studenty, tak za optání nic nedám,“ vzpomíná. Vyšlo i tohle. Konto BARIÉRY přispělo
�
V seznamu navštívených míst neschází
ani světoznámá Malá mořská víla v Kodani.
Poznávání
nezávisí na luxusu.
Důležité je, aby obydlí
a pohyb v něm byly
bezbariérové.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
37
20 let konta bariéry
Naštěstí byl přítomen turista, který věděl, jak člověka
s Marušiným handicapem uchopit. „Tak mě i s dalšími
do vlaku odnesli, vozík nám podali oknem a jelo se.“
a bylo tak na počátku nejen
� na letenky
velkého cestovatelského a poznávacího nadšení Harcubových, ale významně pomohlo
k tomu, že za rok studia jazyka v USA si Maruška angličtinu dokonale osvojila. A to tak
dokonale, že za čtyři roky u maturity školila
komisi spíše ona než komise ji…
Ve Spojených státech strávila Marie
Harcubová s maminkou celý rok. Odlet naplánovaly na 25. dubna, v den Maruščiných
narozenin. „To pro jistotu, protože ještě
na letišti vám mohou říct, že vás nechtějí.
Když uvidí, že má dcera narozeniny, tak to
bude jen ku prospěchu. Taky že hned bylo:
Happy birthday!“
U maturity z angličtiny excelovala
Úředník v New Yorku na letišti Marušce srdečně poblahopřál a obě vstoupily
na americkou půdu. Čtyři dny si nechaly
na prohlídku New Yorku, mají unikátní
fotky z vyhlídkové terasy známých dvojčat
Světového obchodního centra – těm
na jaře 2001 zbývalo před teroristickými útoky už jenom necelých pět měsíců
existence. „Když jsme se vracely do Evropy, mohly jsme si vyfotit pouze zřícené
zbytky.“
že maminka už od základní školy vždy trvala
na tom, aby Marii nikdo nic neodpouštěl.
„Vždycky jsem učitelům říkala: Nic jí nepromíjejte, jen jí dejte víc času než ostatním.“
Tak, jako zvládla kvůli kvadruplegii přeučení
se z praváka na leváka (levou rukou se dokáže například najíst, ovládat páčky elektrického vozíku a psaní), porvala se se studiem.
Maturovala nejlépe z celé třídy, jen z češtiny
měla dvojku. „U nás platilo, že češtinu za jedna umí jen pánbůh, za dvě pan profesor,“
komentuje Maruška zkoušku z dospělosti.
Jednou z téměř čtvrt stovky navštívených
zemí bylo i Norsko. Foto s trollem v albu nechybí.
V malém městě ve Virginii, kde Marušku
přijali na roční studium do třídy se speciální
pedagožkou, absolvovala poctivě celý ročník,
včetně dějin země a dalších předmětů. „Trvalo
mi asi měsíc, než jsem začala lidem rozumět,“
přiznává Maruška. Hodně jí při učení jazyka
pomohlo sledování filmů v televizi, ke kterým
si pouštěla současně anglické titulky.
Po americkém pobytu nastoupila na obchodní akademii do Jablonce nad Nisou.
Patřila k nejlepším studentkám, vyplatilo se,
Cestování je droga,
poznání i nová přátelství
„My na cestování po Česku zatím moc nejsme,“ přiznávají dcera i matka. To prý mají
schované do rezervy. Kromě pravidelných
návštěv festivalu Léto v Telči nebo výletů
na Colours of Ostrava a podobných akcí
putuje Lída Harcubová se svou Maruškou
po světě. Když našetří. V úplných začátcích byly na pár výletech s cestovkou nebo
s podobně handicapovanými ze Semilska,
ale právě roční pobyt v USA jim dal sebedůvěru, že to zvládnou samy dvě. „Samy proto,
že manžel je typický Harrachovák. Tady je
prý nejlíp a co by jezdil jinam. Takže je to
Výstup
k symbolu
Švýcarska
Matterhornu
se vydařil
mimo jiné
i díky
krásnému
počasí.
Kilometrovník u řeky Mino
na svatojakubské pouti v Galicii, centrální části Španělska.
Na pohled
banální
snímky
představují
pro Marii
i její maminku
Ludmilu krásné
vzpomínky.
38
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Ani vrchol hory nad Rio de Janeirem
se sochou Ježíše nebyl pro vozíčkářku
nezdolatelný.
Setkávání s lidmi různých jazyků,
pleti a kultur dává Marii rozhled i nadhled zároveň.
Překládání je novou drogou
Paní Radka mi obratem
odpověděla, že jestli
jsme ochotné jim po tři
týdny jejich dovolené
hlídat psa a dvě činčily,
můžeme u nich bydlet
zadarmo v domě a mám
k dispozici i jejich auto!
na nás,“ směje se paní Harcubová. Potřebné
informace hledají na internetu, na Google
Earth si doslova projdou ulice, kde budou
bydlet, kde jsou nejbližší obchody, prádelna
a další nezbytnosti. Maruška vše do mailů
přeloží a letí se (nebo jede).
Obě svérázné cestovatelky z Harrachova mají v mapě praporky už ve 24 zemích.
Poznávají především zvyky, tradice, to, co
nenabízejí bedekry, a hlavně nové přátele.
Leckdy až neuvěřitelným způsobem. „Při
hledání levného bydlení v irském Dublinu
jsem na internetu objevila českou rodinu.
Napsala jsem jim, jestli by nevěděli o nějakém přijatelném bydlení pro jednu ženskou
a její dceru na vozíku. Paní Radka mi obratem odpověděla, že jestli jsme ochotné jim
po tři týdny jejich dovolené hlídat psa a dvě
činčily, můžeme u nich bydlet zadarmo
v domě a mám k dispozici i jejich auto!“
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Ve výčtu cestovatelských počinů najdete
země evropské, nejdále se zatím dostaly obě
objevitelky do Brazílie a Thajska. Absolvovaly 300 kilometrů svatojakubské pouti
do slavného španělského poutního centra
Santiago de Compostela. Na jaře se vrátily
z Jihoafrické republiky.
Cestu do jihovýchodní Asie spojily i s výletem na známou řeku Kwai a k mostu, který
proslavil román spisovatelem Pierra Boulla
z roku 1952 a stejnojmenný film.
Odhodlání spatřit proslavenou řeku
a most nezmařila ani skutečnost, že dívku
i s vozíkem neměl nikdo sílu do vysokého
vlaku naložit. Naštěstí byl přítomen turista,
který věděl, jak člověka s Marušiným handicapem uchopit. „Tak mě i s dalšími do vlaku
odnesli, vozík nám podali oknem a jelo se.“
U mostu to bylo opačně. Vozík šel ven
dveřmi, Maruška oknem. A tak je to v životě Ludmily Harcubové a její dcery Marie
vlastně celý život. Když to nejde dveřmi,
hledají cesty jinudy. Bariéry, které putováním světem a životem zdolávají, by odradily
často i toho nejzdravějšího člověka. Jejich
cestovatelská posedlost není jen v touze zapichovat do mapy stále více a více špendlíků
„tady všude jsme už byly“. Je to především
rvačka s nepřízní osudu, touha prožít život
nejen mezi čtyřmi stěnami a s útrpným
soucitem okolí. Denně se potýkají s nějakým
mostem přes nějakou řeku Kwai. A nezůstaly nevyslyšeny.
Já překládám, máma píše
Několik let přispívala Marie na cestovatelský
portál, a když spolupráce skončila, ozval se
jí spolužák, majitel nakladatelství. Zkušebně nabídl Marušce, aby přeložila jednu
z mnoha knih o tom, jak být úspěšný. A tak
se narodila nejen práce, ale i velký koníček.
„Já překládám, máma to píše do počítače,“
říká Maruška. Postižení jí totiž nedovolí
psát na klávesnici. Obě ženy přiznávají, že
je společná práce baví natolik, že se pro ně
vedle cestování stala další posedlostí v tom
nejlepším smyslu slova.
Harrachovský pokoj v bezbariérovém bytě
jasně ukazuje, že tady žije zcestovalý člověk.
P. S. Druhý den po návštěvě v Harrachově mi od Lídy Harcubové přišla SMS,
asi nejlépe vystihující její náturu: „Mějte se
pěkně, zdravě a vesele.“ 
39
Poradna
■ Novela by měla umožnit uznávání statutu osoby zdravotně znevýhodněné.
■ Vymezení stavu by bylo obdobné jako u zákona o důchodovém pojištění.
■ Někteří zaměstnavatelé by měli nižší kompenzaci nákladů na mzdu.
V zaměstnávání OZP se chystají změny
M
eziresortní připomínkové řízení
k novele zákona o zaměstnanosti
bylo ukončeno 24. 5. 2013. Ta
by měla podle předkladatelů
snižovat administrativní zátěž
zaměstnavatelů, upravovat oblast zaměstnávání osob se zdravotním postižením,
zaměstnávání cizinců, agenturní zaměstnávání a kontrolní činnosti na úseku zaměstnanosti.
Novela zákona by měla v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením především opětovně umožnit uznávání statutu
„osoby zdravotně znevýhodněné“.
Pozn.: Tento statut do 31. 12. 2011
přiznávaly na základě žádosti úřady práce.
Osoby s tímto statutem byly považovány za
„osoby se zdravotním postižením“ podle zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., což
v praxi znamenalo, že na ně zaměstnavatelé
mohli čerpat některé příspěvky na zaměstnávání osob se zdravotním postižením či
daňové úlevy. Od 1. 1. 2012 již tento statut
oprava
V květnovém vydání časopisu Můžeš vyšla
v Poradně informace, na kterou autorka
Poradny Lucia Marková reagovala:
Co se týká upozornění na článek „Jak lze
financovat pomůcky pro zrakově postižené?“,
moc děkuji za upozornění, že jsem v článku
napsala chybný údaj. Slepeckou hůl lze získat
přes pojišťovnu 3x ročně, nikoli 1x za 3 roky.
Velmi se Vám za vzniklou chybu omlouvám,
leckoho se tato chybná informace dotkla.
Snad jsem Vám nezpůsobila nějaké problémy
ohledně Vašich nároků.
Lucie Marková, DiS.
40
nově nebylo možné přiznat, pouze „dobíhala“ stávající vydaná potvrzení.
Od 1. 1. 2012 jsou za „osoby se zdravotním postižením“ podle zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. považovány pouze
tyto skupiny osob:
a) osoby invalidní ve třetím stupni (dále
jen „osoby s těžším zdravotním postižením“)
b) osoby invalidní v prvním nebo druhém
stupni
c) osoby, které byly orgánem sociálního zabezpečení posouzeny, že již nejsou
invalidní, a to po dobu 12 měsíců ode dne
tohoto posouzení
Podle návrhu novely by se za „zdravotně
znevýhodněnou osobu považovala fyzická osoba, která má zachovánu schopnost
vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou
výdělečnou činnost, ale její schopnosti být
nebo zůstat pracovně začleněna, vykonávat
dosavadní povolání nebo využít dosavadní
kvalifikaci nebo kvalifikaci získat jsou podstatně omezeny z důvodu jejího dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu“.
Vymezení dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu by pak bylo obdobné, jak
jej známe např. ze zákona o důchodovém
pojištění pro účely invalidních důchodů,
tedy „nepříznivý stav, který podle poznatků
lékařské vědy má trvat déle než jeden rok
a podstatně omezuje psychické, fyzické
nebo smyslové schopnosti a tím i schopnost
pracovního uplatnění“.
Osobám s uznaným statutem „zdravotně
znevýhodněný“ a jejich zaměstnavatelům
však novela nepřiznává všechny výhody,
které mohou čerpat zaměstnavatelé osob
s přiznaným invalidním důchodem I., II. či
III. stupně.
Zaměstnavatelé těchto osob by nemohli
podle novely čerpat příspěvek na částečnou
úhradu provozních nákladů chráněného
pracovního místa. V případě, že by zaměst-
Novela zákona by měla
v oblasti zaměstnávání osob
se zdravotním postižením
především opětovně umožnit
uznávání statutu „osoby
zdravotně znevýhodněné“.
navatel zaměstnával více než 50 % osob se
zdravotním postižením a pobíral z tohoto
důvodu příspěvek na podporu zaměstnávání
osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě, nečinila by jeho výše
max. 8000 Kč (jako je tomu nyní u zaměstnávání osob s invalidním důchodem I., II.
či III. stupně), ale výše by činila v případě
zaměstnání osoby se zdravotním znevýhodněním max. 4000 Kč. Jednalo by se tedy
skutečně pouze o částečnou kompenzaci
nákladů na mzdu zaměstnance.
Připomínám, že se jedná prozatím
pouze o návrh novely zákona. O dalším
průběhu schvalování této novely vás budeme dále informovat na stránkách časopisu
Můžeš. 
Lucie Marková
Poradna pro život s postižením Ligy vozíčkářů
[email protected]
Bezplatná linka 800 100 250
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro ty , kt e ř í s e n e v z d á v aj í
■ Započítávání částky platu na starobní důchod.
■ Zaměstnání sluchově postižených osob přes personální agentury.
■ Jaké daňové úlevy získává zaměstnavatel?
Jaké daňové úlevy na mě
získává zaměstnavatel?
Pracuji na dohodu – započítává se
mi plat do starobního důchodu?
Zaměstnávání osob
se sluchovým postižením
?
Jsem osoba zdravotně znevýhodněná
s platností statutu do konce roku 2014,
jsem zaměstnaná a doklad o OZZ si
vyžádali na personálním. Zajímá mě, jaké
daňové úlevy na mě dostává zaměstnavatel,
v jaké výši. Dále mě zajímá, zda mám také
nějaké možnosti na úlevy z daní. Moc děkuji za
odpověď.
Odpověď:
Na úvod upozorňuji, že od 1. 1. 2012 již
nelze žádat úřad práce, aby vás uznal za
osobu zdravotně znevýhodněnou. Nicméně
rozhodnutí, že jste byla uznána osobou zdravotně znevýhodněnou, vydaná do 31. 12.
2011, budou platit po tu dobu, na kterou
byla vydána, nejdéle však do 1. ledna 2015.
Po dobu platnosti těchto rozhodnutí budou
osoby zdravotně znevýhodněné považovány
pro účely zaměstnanosti za osoby se zdravotním postižením (pohlíží se na ně stejně
jako na osoby invalidní v 1. či ve 2. stupni).
Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, umožňuje zaměstnavatelům uplatnit
slevu na dani z příjmů v případě, že zaměstnávají zaměstnance se zdravotním postižením a zaměstnance s těžším zdravotním
můžeš / číslo 7–8 - 2013
postižením. Na každého z nich se uplatňuje
různá výše slevy (§ 35 odst. 1 písm. a) a b)
zákona o daních z příjmů). U vás jako osoby
se zdravotním postižením by tedy mohlo jít
až o 18 000 Kč ročně.
Co se týká vás a možnosti slevy na dani,
kromě „klasické“ slevy na dani na poplatníka bohužel nemohu určit, zda byste ještě
na některou ze slev na dani měla či neměla
nárok, protože neznám vaši situaci. Další
možnosti slev na dani naleznete v zákonu
o daních z příjmů. Bohužel pokud nepobíráte invalidní důchod nebo nemáte průkaz
ZTP/P, z titulu vašeho zdravotního stavu pro
vás neplyne žádné daňové zvýhodnění.
?
Pobírám ID 2. stupně. Pracuji na dohodu
o pracovní činnosti. Započítává se mi tato
částka na starobní důchod? Děkuji za
odpověď.
Odpověď:
Aby se vám práce na dohodu o pracovní
činnosti počítala jako „odpracované roky“
pro nárok na starobní důchod, měl by být
váš měsíční výdělek minimálně 2500 Kč.
Pokud byste si vydělala méně, neodvádělo
by se z výdělku pojistné (sociální a zdravotní). To, zda se vám odvádí z odměny
z dohody o pracovní činnosti pojistné nebo
ne, byste měla jednoduše zjistit z výplatního
lístku, případně dotazem u mzdové účetní
organizace.
?
Jak je to se zaměstnáním osob se sluchovým postižením přes personální agenturu? Mám invalidní důchod I. stupně. Děkuji
za odpověď.
Odpověď:
Zaměstnání přes personální agentury by
nemělo být nijak omezeno, personální
agenturou se většinou rozumí soukromá
„zprostředkovatelna“ práce, která vyhledává
pro firmy (zaměstnavatele) vhodné uchazeče o pracovní místa.
Je možné, že máte na mysli tzv. agentury práce. Oproti personální agentuře agentura práce zaměstnává uchazeče o práci,
které „pronajímá“ do firem, kde zaměstnanec vykonává stejnou nebo podobnou práci jako kmenoví zaměstnanci firmy. Podle
zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
agentura práce nemůže dočasně přidělit
k výkonu práce u uživatele zaměstnance,
kterému byla vydána zelená karta, modrá
karta nebo kterému bylo vydáno povolení
k zaměstnání anebo je osobou se zdravotním postižením.
V praxi to tedy znamená, že vy jako
osoba se zdravotním postižením (ID 1. st.),
byste bohužel nemohla být prostřednictvím
agentury práce zaměstnána. 
Na vaše dotazy odpovídají
pracovníci Poradny Ligy vozíčkářů
Bezplatná linka 800 100 250
www.ligavozic.cz/poradna
41
Zpívání pro tebe
■ Nemocný Matěj skvěle zapadl mezi spolužáky.
■ Spinální míšní atrofie je nevyléčitelná.
■ Koncert vynesl 100 tisíc korun na elektrický vozík.
Benefiční
koncert jako
skvělá pomoc
Text: Naďa Kocábková
Foto: Jan Šilpoch
L
íbí se mu autíčko na ovládání zvané
Blesk McQueen, Burák, mašinka
Tomáš a další animované postavičky.
Fandí české fotbalové reprezentaci,
Realu Madrid, a obzvlášť pak Cristianu Ronaldinovi. Ve škole, kam první rok
chodí, ho baví čeština a tělocvik. Ten hlavně
proto, že může sledovat děti, jak cvičí. Sám
totiž cvičit nemůže, vrozená nemoc, míšní
svalová atrofie, ho upoutala na invalidní
vozík. Řeč je o sedmiletém Matějovi Říhovi
z Ústí nad Labem.
Prvňáček s duší fotbalisty
„Fotbal hrajeme na počítači, já zatím jen
trénink s Míšou. Ronaldina mám moc rád,
protože je dobrej,“ lakonicky odpovídal
na otázky Matýsek. Znalecky navíc přidal
ještě další hvězdná jména, která mu tak
Matýsek doma.
Ve svém pokoji se pokouší střílet na branku.
42
učarovala. Češtinu má prý rád, protože při
ní pořád něco lepí. „ Učíme se písmenka
a vymalováváme.“ Do školy míří každé ráno
autem s maminkou a tvrdí, že rád.
Má tam výbornou pomocnici, asistentku, prima kamarády a stejně takovou paní
učitelku, která má k asistenci také velmi
blízko. Ostatně Matýska si Pavlína Petrů tak
trochu vyhlédla už na prázdninovém pobytu
podobně postižených dětí ještě před jeho
první třídou. Přála si ho mít ve škole, jen
netušila, pro kterou se maminka rozhodne.
Pro ni to prý ale byla volba jasná. Trmická
základní škola má u rodičů výborné renomé,
handicapovaných dětí je tu celkem šest.
Učitelka říká, že kvůli Matýskově nemoci
mu nenadržuje. Není třeba. Je podle ní
moc šikovný a na svůj věk velice inteligentní. První třída v trmické základní škole je
pořádné mraveniště kluků a holčiček, kteří
o přestávce vyplňují daný prostor do posledního místečka. Má mezi nimi své místo také
Matěj. Dobře podle učitelky zapadl. Nebojí
se, nemoc ho sice limituje, ale nepoddává
se, je výřečný a hlavně podle ostatních má
hodně chytrou hlavu. „Děti ho mají rády pro
jeho pohodovou povahu, bezprostřednost
a taky statečnost, s níž se mu určitě líp bojuje proti všudypřítomnému vozíku a údělu,
s nímž přišel na svět,“ je přesvědčena třídní
učitelka Pavlína Petrů. Když ve škole chybí,
postrádají ho.
Matěj Říha má, snad jako každé dítě,
hodně přání. Nad všechna však momentálně povýšil chuť být brankářem u fotbalové
jedenáctky. Vysvětlit to ale klukovi, který
se bez pomoci sám ani neposadí, je pro
jeho mámu mnohdy úkol nad jiné těžký.
V poslední době doma jedno přáníčko přece
jen vyslovuje častěji než jiná. Přál by si
sourozence. „Spíš asi bráchu, nebo možná
sestřičku. Ta je taky dobrá,“ dodává smířlivě
a po odpovědi rychle míří na prťavém domácím vozíku suverénně z obývacího pokoje
do toho dětského, kde má své království.
Tady kromě obvyklých hraček čeká na Matýska i lehátko a nezbytné pomůcky ke kaž­
dodennímu cvičení a pravidelné rehabilitaci. Maminka je v tom neústupná. Dvakrát
Matěj Říha má,
snad jako každé
dítě, hodně přání.
Nad všechna však
momentálně povýšil
chuť být brankářem
u fotbalové jedenáctky.
ročně musí také na měsíc do lázní, aby se
nemoc neprohlubovala tak intenzivně.
Za vším je genetická vada
„ Od pátého měsíce života jsme věděli, že je
zle,“ říká Vladimíra Říhová a postižení přibližuje: „Vada je to genetická a ve zkratce se
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Mezi spolužáky
je pro svoji kamarádskou povahu oblíben
– a vůbec nikomu tak nevadí,
že když ostatní stojí, on sedí.
S maminkou
na cestě do školy.
Až bude mít elektrický
vozík, mamince se
pochopitelně značně
uleví.
Angličáky – to je radost pro každého kluka,
Matýska nevyjímaje.
dá laicky vysvětlit tak, že nervy, které vedou
vzruchy ve svalech, prostě nefungují. Takže
Matýsek se nikdy nemohl posadit, samozřejmě nechodí, jde o nevyléčitelnou diagnózu.
V České republice je takto postižených asi
200 dětí. Nemoc je navíc zákeřná v tom, že
postihuje také dýchací svaly.“
Pro rodinu Říhů to v reálu znamená
pořádný kopec starostí a často i problémů, které si zdravý člověk ani na okamžik
nepřipouští. Ale pětatřicetiletá Matýskova
maminka se před nimi nechce schovávat, znovu a znovu se s překážkami pere.
S otevřeností přiznává, že je jí v koutku duše
také těžko, hlavně při představě, že život
takových handicapovaných nebývá dlouhý.
Proto se rozhodla mít druhého potomka.
Nejen aby splnila Matýskovo přání, ale říká,
že je v tom trochu sobeckosti, aby nezůstala jako kůl v plotě. Třebaže má obrovský
strach. „To víte, obavy z toho, aby se situace
neopakovala, mám obrovské. Já jsem totiž
nositelkou onoho handicapu. To, čím jsme
museli projít, než se přišlo na to, že Matýsek
nebude nikdy sedět, nepostaví se na nohy,
že je tak vážně nemocný, nepřeju nikomu.
Stále jsme doufali, shodně s lékaři, že je
jen opožděný ve vývoji, protože se narodil
ve 36. týdnu těhotenství,“ svěřuje se mladá
žena, která musela přijmout fakt, jak těžký
ortel nejen pro ni osud připravil.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Přesto se v mnoha ohledech chová jako
každá jiná máma zdravého potomka. Stará
se, opatruje, zařizuje, chodí na půl úvazku
do práce, nějaký čas také musela nahradit
rodiče oba. To když její první partner nelehkou situaci s Matýskem nezvládl a od rodiny
odešel. Dnes má ale Matěj už vedle sebe
druhého tátu, který je stabilní berličkou
jemu i jeho mámě. Tu si dokonce brzy
odvede k oltáři. Takže už zbývá jen se těšit
na ten nový super vozík. Vysoce moderní
a elektrický. Přijde na téměř čtvrt milionu
korun. Naštěstí se v Ústí nad Labem a okolí
našli lidé, kteří na pořízení tohoto pomocníka Matýskovi Říhovi přispěli.
Zpíváme pro tebe
Bylo 1. března, když se zcela zaplněným
divadelním sálem městského divadla v Ústí
nesly písničky mnoha účinkujících a umělců
zvučných jmen a také Ústeckého dětského
sboru Univerzity J. E. Purkyně. Byla to jeho
sbormistryně Martina Zemanová, jež stála
za myšlenkou a náročným pořadatelstvím
akce, kterou bylo Zpívání pro tebe. „Bylo
třeba vymyslet benefiční koncert, na který
by lidé přišli a s důvěrou si koupili lístek,“
popsala počátek a dodala: „Zároveň jsem si
řekla, že musí jít o koncert, který bude určený konkrétní osobě, s níž se diváci při této
příležitosti setkají. Uvidí, komu jejich peníze
prospějí. Byla jsem přesvědčená, že takové
snaze porozumějí a uvěří,“ říká sbormistryně. Nemýlila se. Benefiční večer v Ústí nad
Labem vynesl 100 000 korun a myšlenka
na moderní vozík byla o hodně blíž.
„A to ještě není konečná částka,“ tvrdí Vladimíra Říhová a vysvětluje, že díky médiím
se o nich dovědělo hodně lidí, kteří na konto
spolupořádajícího nadačního fondu Porta
Bohemica MUDr. Pavla Sušického posílali
i po akci další nemalé peníze. Finančně
koncert podpořilo také město Ústí nad
Labem a celá řada sponzorů. Partnerem byla
Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců
bank, pojišťoven a stavebnictví. „Když přidáme ještě něco z vlastních úspor, bude mít
Matýsek nový vozík, než přijde podzim,“ těší
se jeho maminka. Je nadšená ze solidarity,
jakou dárci projevili. 
info
Co je spinální
svalová atrofie
Spinální svalová atrofie (Spinal Muscular
Atrophy – SMA) je onemocnění motoneuronu,
tj. onemocnění neuronů, které odpovídají
za vědomé pohyby svalů, jako např. běhání,
pohyby hlavy a polykání. Výskyt přibližně
jednoho novorozenec na 6000 narozených
a asi jedna osoba ze 40 je přenašečem
nemoci. SMA postihuje všechny kosterní
svaly, tzv. proximální svaly (ramena, kyčle,
zádové svalstvo) jsou často postiženy nejvíce.
Slabost v dolních končetinách je všeobecně
větší než u paží. Mohou být také postiženy
polykací svaly, svaly krku a žvýkací svaly.
Smyslové vnímání a kožní citlivost nejsou
postiženy. Intelektuální schopnosti
rovněž nejsou postiženy. Naopak je často
pozorováno, že pacienti se SMA jsou nezvykle
duševně čilí a přátelští.
43
Umělci Konta BARIÉRY
■ Dlouholetí, pravidelní a velkorysí dárci Lenka a Zdeněk Sýkorovi.
■ Matematika jako cesta k umění.
■ Dílo světového výtvarníka žije.
Dívejte se a zkuste
Text: Zdeněk Jirků
Foto: Jan Šilpoch
U
čitelské povolání nemá v dnešní
době zrovna nejlepší zvuk. Jednak
si společnost pedagogů nijak zvlášť
necení, jednak i žáci a studenti každodenně a beztrestně mohou pěstovat sport zvaný „ztrapni úču, budeš king“.
Škoda, nejen v dobách národního obrození,
ale i dnes jsou (nebo mají být) přece učitelé
těmi, kteří nejen otevírají nové světy poznání, ale i světy krásy, hlubšího přemýšlení nad
světem a opravdové kultury ducha.
Jednou z nich se před třiceti lety měla stát
i Lenka, když vystudovala češtinu a výtvar-
44
nou výchovu na filozofické fakultě a měla
učit na gymnáziu. Jejím snem ale bylo vystudovat matematiku a umění. To byly obory,
které milovala a měla na ně talent. Rodiče
ji ale nepodpořili: Matematika? Měj rozum,
vystuduj něco jednoduššího a jdi učit! A tak
se stalo, že se na katedře výtvarné výchovy
stal jejím učitelem jistý Zdeněk Sýkora, v té
době už známý a originální malíř. Co vštěpoval svým studentům?
„Především schopnost originálního
vidění světa kolem sebe. Jeho pohled
na krajinu nebyl fotografický. Naprosto
individuálně chápal tvary, barvy a jejich
vzájemné poměry. Dodnes lehce určíte
jeho žáky a jejich žáky, když malují, píší
nebo učí o umění, dokážou se obdobně
info
Kdo je Lenka Sýkorová
Česká výtvarnice a organizátorka výtvarného
života. Studovala Filozofickou fakultu
Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk
a literatura a výtvarná výchova.
V roce 1983 se provdala za Zdeňka Sýkoru,
od roku 1985 pracovali společně. Od poloviny
80. let zpracovává archiv a dokumentaci
celého díla Zdeňka Sýkory, připravuje výstavy
a katalogy. Je spoluautorkou koncepce
Sýkorovy monografie a editorkou obou jejích
dosavadních dílů.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Kdo má vkus, má i názor. Nejen na obraz, dům, město,
krajinu. Ale i na chování lidí v této krajině, na vztahy k ní,
tedy i k ostatním lidem.
Sýkorovo dílo
je v rukou jeho ženy Lenky
stále současným uměním.
Barevná struktura, serigrafie, 1967/2009
Barevné nulové linie, serigrafie, 2011
Černo-bílá struktura, serigrafie, 1967/2009
11 linií, serigrafie, 2008, 70 x 70 cm
přemýšlet
podívat kolem sebe. Tak mimochodem poznáte dobré učitele – nevytvářejí své kopie,
ale předávají metodu, kterou pak každý
může použít po svém.“
Zdeněk Sýkora je dnes světovou malířskou legendou. Ve svém raném díle byl inspirován kubismem, později impresionismem,
fauvismem a dalšími školami moderního
malířství. Už v šedesátých letech minulého
století zaskočil svět svými geometrickými
strukturami. On také objevil počítač jako
pomocníka při konstruování výtvarných
děl. A originalitu si udržel vždy. Americké
i evropské prestižní galerie se pyšní jeho
abstraktními kompozicemi vytvářenými
na základě složitých výpočtů a geometrických konstrukcí.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Vypadají dokonale, lehce a barbar by řekl:
lehce k napodobení. Jenomže by narazil
na dvě nepřekonatelné velehory – talent
a vlastní cestu autora a později jeho ženy Lenky, spoluautorky, a na základní inspirační zdroj
ukotvený v umělcově podvědomí: přírodu,
krajinu, zvláště České středohoří s jeho dramatickými tvary, liniemi a barvami. Zatímco
v obrazech struktur a linií je tato inspirace přírodou spíše metaforická, existuje také mnoho
Sýkorových obrazů skutečných krajin. Vznikly
souběžně s abstraktní tvorbou, nikoli však
v ateliéru, ale přímo v krajině. Naplňovaly tak
jeho lásku ke krajinomalbě, k přírodě, k volnému prostoru. Jejich tématem jsou milovaná
místa v okolí rodných Loun: řeka Ohře, České
středohoří, malebná údolí směrem na Ra-
kovník. Všechny tyto tvůrčí zkušenosti jsou
„zaklety“ i v jeho abstraktních obrazech.
Zpět k pedagogovi
Co ještě – vedle gigantického a nezpochybnitelného malířského díla – nám všem
profesor Sýkora zanechal? Důležitou součást
obyčejného života: když se umíš dobře
dívat na výtvarné umění, zůstane ti, třeba
bezděčně, vkus. A ten potřebuješ každý den,
v každé životní situaci, která třeba nevypadá
„výtvarně“. Kdo si osvojí vkus, jistou náročnost na kvalitu svého okolí, prostředí i lidí,
má lepší život. Ne třeba lehčí, ale lepší. Jeho
žena Lenka to ilustruje docela přímočaře:
„Kdo má vkus, má i názor. Nejen na obraz,
�
45
Umělci Konta BARIÉRY
město či krajinu. Ale i na chování lidí
� dům,
v této krajině, na vztahy k ní, tedy i k ostat-
ním lidem. Protože už dávno nežijeme jen
mezi výtvory sopečné činnosti, na každém
kroku vidíme stopy lidské činnosti, práce,
která může být dobrá, ale i mizerná a škodlivá. Sýkora udělal kdysi i pár portrétů a figur,
ale pak zvítězilo drama úbočí, strání, záhybů
řeky, cest, křovin na okraji polí.
Žádná lidská postava, barevné kompozice,
zdánlivě ne mnoho srozumitelných tvarů. Později pak geometrické obrazce a spletence linií.
Vytvořené člověkem, aby se jiný člověk uměl
podívat a zastavit nad světem, v kterém žije
každý den. Takže obraz nezobrazující, ale obraz otázka k divákovi, obraz o člověku malíři,
portrét jeho úvah. Výzva a nabídka: přemýšlej
se mnou.“ Tato silná výzva pramenila i z malířovy každodenní existence. Učil a maloval.
Každodenní
tvůrčí práce
nedává L. Sýkorové
mnoho příležitostí
ke smutku.
Americké i evropské
prestižní galerie se
pyšní jeho abstraktními
kompozicemi
vytvářenými na základě
složitých výpočtů
a geometrických
konstrukcí.
info
Kdo byl Zdeněk Sýkora
Vynikající český a světový malíř. Vystudoval
výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii
na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy,
kde od roku 1947 do roku 1980 působil jako
pedagog.
V roce 1964 vznikly ve spolupráci
s matematikem Jaroslavem Blažkem první
programované struktury s využitím počítače;
od roku 1973 se věnoval liniovým obrazům.
Od 60. let minulého století se začal objevovat
na velkých mezinárodních výstavách
konstruktivního umění. Jako jeden z mála
Čechů byl vybrán na prestižní přehlídku
Documenta v Kasselu (1968). Jeho díla jsou
zastoupena v řadě světových i českých sbírek.
Zemřel v r. 2011.
Maloval a učil. Maloval a přitom často urazil
na kole pěkné kilometry. A k smrti rád měl hokej. Mužnou hru pěstoval přímo na ledě, mezi
kamarády a se všemi souvislostmi takového
sportování – radost z gólů, naštvání z porážky,
bolest z tvrdých soubojů, modřiny ještě dlouho
po sezoně. Byl hrdý na své úspěchy ve světě
(jistou dobu se o nich spoluobčané nesměli
moc dozvídat), ale pěkná klička zakončená
gólem měla také svou hodnotu.
Výtvarná práce Zdeňka a Lenky Sýkorových byla popsána v mnoha prestižních
publikacích. Už dva roky zůstává ateliér
opuštěný. Ale dílo žije. A jak!
Svět přeplněný obrazy i „obrazy“
Lenka Sýkorová pracuje denně, jako v dobách,
kdy s manželem chodili jen do jiného patra
„do práce“. Organizuje výstavy, připravuje
objevné publikace, koncipuje nové projekty
pro galerie. A přitom se pohybuje mezi městy
a státy, potkává lidi zasvěcené i neinformo-
46
vané, citlivé i hrubé. Takže dobře vidí, jak se
naše každodennost zahlcuje barvami, obrazy,
tvary, reklamními výkřiky i agresivními pokusy
využít třeba i dobrý obraz k nízkým cílům.
Bere v ochranu všechny, zejména ženy, kdo
v nějakém vlastním výtvarném projevu hledají
pochopení, klid, novou sílu. A mohou to být
i vysmívané ruční práce. Dobře však ví, že tvorba, třeba bez ambicí oslovit svět, může i léčit.
„Připravila jsem knihu a výstavu o Vítkovi
Čapkovi. V osmdesátých letech byl naším
přítelem, byl to mladý kunsthistorik a zároveň
umělec, v Lounech se zkrátka výtvarným talentům daří. On byl mimořádně citlivý a často
měl problémy se svým životem a vztahy.
Umění mu pomáhalo a dnes je jasné, že jeho
obrazy a kresby, zdánlivě jednoduchá výtvarná cvičení, byly pro něj terapií, způsobem, jak
se uvolnit, odpoutat se od reality a dostat se
do jiného světa. Umění mu pomáhalo najít
jistotu, sama sebe. A přestože jeho umělecký
život trval jen šest let, než ho zastihla dodnes
nevyjasněná smrt, vytvořil unikátní dílo.“
Ochod Zdeňka Sýkory i těžké měsíce
předtím Lenku vyčerpaly, ale nezlomily.
Znovu a znovu se vrací k jeho jednoduše výstižným slovům: „Záleží jen na tobě, člověče,
co si z výtvarného umění odneseš!“
A to je také odpověď na záplavu obrazových vjemů kolem nás. Je zkrátka vidět, že
dobří matematici umějí přesně definovat
stav věcí. Tenkrát, před lety, když opustila
svůj matematický sen, nevěděla, jak krásně
se na jednom velkém, dosud bílém plátně
dají exaktní čísla propojit s úžasným tvůrčím
malířským talentem, aby vznikla neopakovatelná krása. Ale nepracují snad tisíce
matematiků denně na přesném výpočtu
nejúžasnějšího obrazu, který můžeme vidět
– na obrazu nekonečného vesmíru? 
Konto BARIÉRY
zorganizovalo
11. aukční salon výtvarníků.
Aukce proběhla 9. prosince 2012
v pražském Karolinu a výtěžek
jde na podporu vzdělávání studentů
se zdravotním postižením.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Taxíky s úpravami
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
■ Plnohodnotná taxislužba pro vozíčkáře funguje pouze v Praze.
■ Velká města disponují individuální osobní dopravou na objednání.
■ Tradiční taxislužby jsou vstřícné, ale nemají vhodné vozy.
Taxislužba
pro vozíčkáře
Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch
J
sou to už bezmála dva roky, kdy náš
měsíčník otevřel téma dostupnosti
taxislužby pro lidi na vozíku v České
republice. Tehdy jsme museli konstatovat, že klasické taxi na zavolání u nás
neexistuje. Změnila se od té doby nějak
situace k lepšímu?
V Praze se objevila služba Taxi pro vozíčkáře. Osobní radost přitom činí vědomí, že
zakladatele společnosti inspiroval mimo jiné
i náš článek. Služby poskytují dvě speciálně
upravená osobní auta značky VW Caddy
a mikrobus Mercedes, a to nejen v centru,
ale i v okolí Prahy. Zmíněná vozidla opravdu
fungují jako plnohodnotné taxíky. Na zavolání vás vyzvednou a odvezou, aniž byste
museli sesedat ze svého vozíku nebo se ob-
Speciální
označení,
ale především
speciální vozidla...
vůz, ale větší automobil, do kterého musíte
přesednout s pomocí řidiče. Vozík se pak
nějak naloží. Nadějně se jeví nabídka společnosti City Taxi v Brně, která má k dispozici
speciálně upravenou dodávku. S nočním
telefonátem ale neuspějete. Vozidlo si lze
objednat jen během dne. Odvoz z flámu se
tedy nekoná. Přitom co typičtějšího byste
od taxi očekávali? Vozíčkáři holt musejí žít
jedině spořádaným životem denním.
Ale abychom skutečně jen nekritizovali,
všechny snahy o zlepšení v dostupnosti
... to je služba
Taxi pro vozíčkáře,
která funguje
v Praze a okolí.
Na zavolání přijede
třeba na letiště.
info
Užitečné odkazy:
w
ww.taxiprovozickare.cz
w
ww.vozickari-ostrava.cz/aldio/
pagealdio.htm
w
ww.paraple.cz/informace/doprava.html
w
ww.svaztp.cz/doprava/825
w
ww.aktivnizivot.cz/projekty-pro-nas/
doprava-vozickaru-v-cr/
t axisluzba.webnode.cz/
doprava-na-zavolani-pro-osobyse-snizenou-mobilitou/
Vybraná města a provozovatelé
individuální přepravy osob se
sníženou mobilitou:
BRNO: Liga vozíčkářů
HRADEC KRÁLOVÉ: DOSIO, o. p. s.
LIBEREC: Centrum Universium Liberec
OLOMOUC: PONIV, Charita Olomouc
jednávat několik hodin či dokonce dní předem. Ale neuspokojivý je na celé záležitosti
fakt, že jde pouze o jednu vlaštovku svého
druhu v Česku. A jak praví známé lidové rčení, jaro jedna vlaštovička nedělá.
Pomáhají i mikrobusy
Lidé odkázaní na vozík bez možnosti individuální přepravy nezůstávají. Ve velkých
městech krajského formátu už většinou
existují sdružení provozující speciálně upravené mikrobusy. Ty jsou často více či méně
zahrnuty do systému oficiální hromadné
dopravy. Stále se ale jedná o přepravu,
kterou je nutné poměrně výrazně předem
zajistit. Poptávka navíc obvykle převyšuje
volné kapacity přepravce. Když se objeví nabídka běžné taxislužby, že přepravuje osoby
s tělesným postižením, musíte obvykle
čekat háček. Nepřijede speciálně upravený
můžeš / číslo 7–8 - 2013
individuální přepravy pro lidi se sníženou
mobilitou je třeba ocenit. Jen v hlavním
městě napočítáte patnáct subjektů, které se
této službě ve větší či menší míře věnují. Najdete i společnost, která upravené dodávky
půjčuje (vozimevozickare.cz). Nedávno se
dokonce objevila v rámci projektu Vzdělávání a mobilita v Praze možnost bezplatného
převozu do zaměstnání nebo za vzděláním
pro osoby se zdravotním postižením (www.
vmpraha.cz). Službu financuje Evropský
sociální fond a projekt realizuje Magistrát
hlavního města Prahy a Centrum sociálních
služeb Praha.
Proč se zdráhají
Daly by se jmenovat další podobné příklady
dobře fungujících služeb osobní přepravy. Zakoupení vhodných vozů nejednou
podpořilo i Konto BARIÉRY prostřednictvím
OSTRAVA: A
LDIO Ostrava (Ostravská
organizace vozíčkářů)
PARDUBICE: S.P.I.D. Handicap Pardubice
Plzeň: Odbor sociálních služeb
Magistrátu města Plzně
STRAKONICE: C
entrum pro zdravotně
postižené
TÁBOR: SOANZ Tábor
ZLÍN: „HANDICAP (?)“
Fondu Globus. Klasické taxi to ale při vší
úctě prostě stále není. Nabídka služeb tak
není úplná, protože jedno nemůže nahradit
druhé. Soukromí provozovatelé se zatím
stále zdráhají investovat do upravených aut
a nikdo je k tomu netlačí. Jak to dělají v té
západní Evropě, že tam to jde? 
47
Na cestách
■ Do jihovýchodní Asie se vypravili dva vozíčkáři a doprovod.
■ Bez vydatné pomoci asistujících přátel by nebyla cesta možná.
■ Nepořádek a bariéry kompenzovaly zážitky a vstřícnost lidí.
Řeka Ben Hai byla hranicí
mezi jižním a severním Vietnamem. Most
Hien Luong vede k památníku války.
Vietnamem
a Kambodžou
na vozíku
Text: JIŘÍ SEMAN
Foto: AUTOR
U
ž před lety jsme se v Austrálii
s kamarády Honzou, Martinem
a Vaškem domluvili na výletě
po Vietnamu. Já a prvně jmenovaný jsme vozíčkáři a dlužno dodat,
že ani ruce nemáme úplně v pořádku. Honza naplánoval cestu na letošní březen, a tak
se taky stalo. Desátý den tohoto měsíce jsme
z Prahy odstartovali dvacetidenní výpravu
do jihovýchodní Asie, do Vietnamu a Kambodže. S Tureckými aeroliniemi jsme letěli
přes Istanbul, Bangkok a Ho Či Minovo Město. Přesun nám trval dvacet čtyři hodiny.
Začátek byl zajímavý. V letadle jsme měli
problém s letuškami a usazením Honzy, který
je tetraplegik vysoké postavy. Chtěl sedět
v uličce, aby si do ní mohl natáhnout alespoň
jednu nohu. To mu posádka nechtěla dovolit.
Vznikla z toho nakonec docela pěkná slovní
přestřelka, do které se přišel zapojit i kapitán
letadla, aby zkontroloval, co že se mu to děje
48
na palubě. Po dvaceti minutách, kdy už začali
lidé nastupovat do letadla, se diskuse obrátila
v náš prospěch a Honza své místo uhájil. Další výměna názorů nastala při přestupu v Istanbulu. Důvodem byla kniha, kterou jsem
zapomněl v letadle a nechtěl jsem pokračovat
bez ní. Měl jsem ji totiž půjčenou. I v tomto
případě jsme uspěli a knihu zachránili.
Cesta na sever
V sedm večer místního času jsme už bez
dalších komplikací přistáli v Ho Či Minově
městě. Zde mělo dojít k setkání s Vaškem.
Ten přiletěl z Melbourne. K setkání došlo,
takže jsme to zašli oslavit na pivko, koupili
místní SIM kartu a odjeli taxíkem do předem zamluveného hotelu. SIM karta stála
v přepočtu sto korun a zahrnovala volání
s internetem na měsíc. Hodilo se to při
objednávání dalších hotelů, protože v plánu
bylo jet z jihu Vietnamu na sever.
Ve Vietnamu si nelze půjčit auto. Buď proto, že by se cizinec asi neorientoval v místním
dopravním „systému“, nebo možná proto,
Tradiční lodě s dračí hlavou ve městě Hue
slouží výletníkům k projížďkám.
aby měli taxikáři práci. Byl jsem fascinován
provozem ve městě. Každý si dělal, co chtěl.
Skoro se nepoužívaly ani blinkry, jen se
troubilo a každý věděl, odkud troubení jde.
Byl to punk v dopravě. V Ho Či Minově Městě
je hodně nájezdů na chodník, není problém
se na chodník dostat a opět z něj sjet. Není to
kvůli vozíčkářům, ale proto, aby místní mohli své skútry parkovat v klidu na chodníku.
Přístupy do budov byly většinou dost bariérové. Jen válečné muzeum bylo kompletně
bezbariérové. Toť vše. Jinak je určitě dobré
mít ve Vietnamu fyzicky zdatný doprovod. Bez
toho se coby vozíčkář neobejdete.
Druhý den jsme letěli do Kambodži,
do městečka Siem Reap, odkud už je blízko
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Ve Vietnamu si nelze půjčit auto. Buď proto, že by se cizinec
asi neorientoval v místním dopravním „systému“,
nebo možná proto, aby měli taxikáři práci.
I na rušných ulicích
plných chaotické dopravy
se dají potkat poklidné výjevy
z každodenního života.
Muži nad partií neznámé hry
v Hanoji nebo ženy na tržišti
Hoi An.
chrám Angkor Wat. Jde o khmerský chrám
z 12. století postavený pro krále Súrjavarmana II. jako královský chrám a hlavní
město. Angkor je největším a nejlépe zachovalým chrámem celé oblasti a jako jediný
zůstal významným náboženským centrem
od svého založení. Nejprve hinduistickým
a poté buddhistickým.
Myslím si, že jsme byli první vozíčkáři
na světě, kteří chrám projeli skrznaskrz.
A jestli ne na světě, tak jako Češi určitě. Povedlo se to samozřejmě jen díky zdatnému,
až bych se nebál napsat extrémně zdatnému, doprovodu, který s námi překonával
neustálá strmá schodiště. Byl to první výlet,
čili první kontakt s místním podnebím.
Dnes už nedokážu popsat, jestli jsem byl
víc utahaný z toho sluníčka, vlhka nebo
z těch stovek schodů, které jsme museli
překonat. Nemuseli, ale chtěli. A i když jsem
místy protestoval, Vašek s Martinem stejně
trvali na tom, že nás dostanou prostě všude.
V Kambodži jsme pak ještě navštívili jeden
menší chrám a vrátili se do Ho Či Minova
Města, do stejného hotelu. Byli tam hodní
a nechali u sebe naše věci, s kterými jsme se
nemuseli táhnout do Kambodži.
Na jihu Vietnamu jsme ještě navštívili
tunely Cu Chi, které jsou vzdálené asi 70 km
severozápadně od Ho Či Minova Města. Je
to posvátné místo z vietnamských válek.
Rolničtí partyzáni ručně vykopali 200 km
dlouhé tunely a místnosti, kde Vietcong plánoval útoky na Saigon. Podzemní prostory
jsou pro vozíčkáře nepřístupné, ale hodně
zajímavého je k vidění i na povrchu. Navíc
jsme se zde zblízka setkali i s džunglí, kterou
američtí vojáci tolik nenáviděli. Za zmínku
stojí ještě výlet k deltě Mekongu, kde jsme
ochutnali místní ručně vyráběné cukrovinky
z kokosu, sezamových semínek a medu.
Potápění překvapilo
Naše další cesta vedla do Nha Trangu, kde
jsme se potápěli a poflakovali u moře. Kdo
Nakládání cestovatelů na vozíku před plavbou po deltě Mekongu.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
tvrdí, že potápění ve Vietnamu není tak
dobré, má pravdu. Nicméně ponory jsem
si i přesto užil. Byla pěkná zkušenost vidět,
jak fungují místní dive centra. Nha Trang je
největší turistická oblast Vietnamu. Sedm
kilometrů dlouhá písečná pláž je lákadlem
pro turisty, ale i místní obyvatele.
Z Nha Trangu jsme letěli do Danangu,
odkud jsme jeli autem do Hue. To už jsme
měli za sebou minimálně polovinu vandru.
Troubení a místní doprava už se proměnily
z exotického zážitku v obtíž. Přejít silnici
představovalo svého druhu dobrodružství.
V provincii Quang Nam leží dvě památky
ze seznamu UNESCO, středověké přístavní
město Hoi An a čamské ruiny v lokalitě My
Son, které jsme navštívili. Hoi An je velmi
milé, pěkné a téměř bezbariérové městečko
se spoustou lampionů a obchodníků. Čamské
ruiny byly opět výzva pro naše chodící kamarády. Nebáli se toho a znovu nám obstarali
náročnou procházku po skutečných ruinách.
Při pohledu na zbytky staveb jsem si říkal, že
snad už ani nemá cenu dávat to dohromady. Bohužel nám zrušili let z Hue do Hanoje.
Respektive zrušili celé letiště! Prý rekonstrukce. Tak jsme se vraceli zpět do Danangu a pak teprve přelétávali do Hanoje. Už
od Danangu bylo cítit, že se jede na sever,
kde s angličtinou moc nepochodíte. Tady
se při domluvě zapojily ruce nohy. V Hanoji jsme se zdrželi jen den a pokračovali
jihovýchodně do zátoky Halong Bay, která je
od roku 1994 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Od roku 2012 byla
zařazena do přírodních divů světa.
Tím jsme zakončili putování po Vietnamu. Závěrečná jízda autem už mě začala
štvát. Ze 150 km řidič polovinu protroubil.
Bolela mě z toho hlava. Hodně mě překvapil
obrovský rozdíl mezi jihem a severem, který
tolik neovlivnili Evropané. Lidé tu jsou milí,
přátelští a vždy se snažili pomoci. Kromě
jedné velké toaletní lapálie na tureckých
záchodcích vše proběhlo hladce a podle
plánu. Velký dík patří Honzovi, který to celé
zorganizoval, a Martinovi s Vaškem, kteří to
„odnesli“. 
Kambodžský chrámový komplex Angkor Wat
byl opravdovou výzvou pro vozíčkáře i jejich doprovod.
49
Povídka
Zdeněk Jirků:
Ilustrace: Jiří Bušek
B
ylo poledne, sáhl jsem
do mrazáku,
vyndal sekaný řízek
s bramborovou kaší
a šupnul krabici do mikrovlnky. Vzal jsem si chorobopisy
dnešních posledních pacientů
a seřadil je podle domluvených
časů. Ovládací kolečko mikrovlnky
se k nule pohybovalo neznatelně
pomalu. Tentokrát si budu muset asi
počkat nejméně čtvrthodinku. Měl
jsem dobrý odhad, mašinka nakonec
cinkla a mohl jsem se najíst. Najíst?
Řízek připomínal hutnou placku
ze starých novin a kaše chutnala
po jakémsi zvláštním zavináči, nějaká
rybina nebo co. Půlku jsem nechal, seškrábl do igelitového pytlíku a elegantním hodem umístil do koše. Uklízečka
chodí v pět, snad se té hrůzy nelekne.
Ozval se bzučák, podíval jsem se
na monitor kamery u domovních dveří. Mladá Roubíšková, skvěle učesaná
a oblečená. Pustil jsem ji a čekal, s čím
vlastně přijde. Když mi před třemi dny
volala, sem tam plakala a neustále
opakovala, že už neví, co má dělat, a že
se něco musí stát. Tak uvidíme, jaká
světodějná událost je před ní. Nebo
možná před námi? Po třech letech
ve Středisku krizové intervence bych
mohl ze všech varovných – a často jen
spiklenecky pošeptaných – předpovědí
napsat tlustou knihu.
Vešla, posadila se a začala zdobit.
Všechno na ní bylo dokonalé. Všechno.
Obličej modelky, pleť z reklamy na krémy, velké oči erotické herečky, dokonale
upravené ruce italské kněžny, kostýmek
milionářské dcerky. A její parfém naprosto přehlušil dosavadní pach rybiny. Málokdy pacient takhle pomůže. Samozřejmě
jsem, jako celé město, věděl, že Roubíškovi
jsou nedosažitelnou špičkou zdejší honorace, rodina velmi bohatá a velmi vlivná.
Takže k jejich dceři se věta „Nevím, co mám
dělat!“ hodila asi jako ke mně profesorský
diplom z Oxfordu.
„Možná si myslíte, že jsem blázen.“
„To si nemyslím, jinak bych nemohl dělat
50
psychiatra,“ zaskočil jsem ji a to je první
krok k navázání důvěry.
„Až vám řeknu, proč jsem tady, stejně mi
přilepíte nějakou diagnózu.“
„Slibuji vám, že vás nebudu přerušovat.
Vyprávějte.“
„Jde o moji mámu. Zbláznila se. To by
nevadilo, kdyby byla jinak normální. Ale
ona prostě… Začalo to, když si táta našel
Romanu. To není jeho první děvka, měl jich
už nejmíň deset. Máma o nich vždycky věděla, ale mávala nad tím rukou. Teď ne, teď
se příšerně změnila. Jednak o sebe přestala
dbát, chodí třeba celý den v pyžamu, hází
vajgly po celém domě, a hlavně, hlavně se
vrhla na ty stromy. Hned vám to vysvětlím.
Když dostala anonym s fotkama táty a té jeho
křehule na nudapláži, vzala z garáže motorovou pilu a porazila jabloň. Nejkrásnější
strom na naší zahradě! Zkrátila větve, pečlivě
oloupala všechnu kůru, nařídila zahradníkovi, aby kmen znovu postavil a upevnil k zemi.
Tenhle zmrzačený strom začala barvit.
Natírala kmen i větve, nechala si přivézt snad
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Zase ten
pitomej pátek
tisíc plechovek s barvami a natírala. Vznikla
výborná ozdoba pro nějaký lunapark nebo
mejdan šílenců. Jednoho den strom zmizel
a za týden přišla obálka z Berlína. Dostala
tam první cenu na mezinárodním sochařském sympoziu! Ona, dávno vysloužilá účetní z masokombinátu! Chápete, že se bojím?“
„Čeho?“
„No přece všeho.“
„Bojíte se, že se v mamince probudil
dřímající talent? To se při vztahových otřesech stává běžně. Buďte ráda, že krize mezi
vašimi rodiči nepřináší nějaké konflikty.
I k násilí někdy dochází. Máte bohatého
tatínka a talentovanou maminku. To přece
není špatné. Kolik vám je let?“
„Devatenáct. Před čtrnácti dny jsem
maturovala. Samé jedničky. Jak to
souvisí s tím šílenstvím mámy?“
„Asi nijak. Bude dobrou matkou, když vás tak vychovala.“
„Tak co mi radíte?“
„Nic. Nejste pacient našeho
centra, nemáte žádnou, ani
skrytou nemoc. A vaše maminka
pravděpodobně také ne.“
„Takže na tohle platíme daně?“
Pokrčil jsem rameny a lítostivě
pozoroval, jak obláček skvělého parfému
mizí za dveřmi. Ať tak nebo tak, tahle krasavice už nepřijde.
Jen půlhodinku jsem si mohl představovat agenty světových galerií, jak zaplňují
naše nevelké město nevídanými automobily
a marně zvoní u rozsáhlé a poněkud splácané vily Roubíškových. Veselá představa,
kterou zničil další bzučák. Starý Doudleba.
Paranoia. Rázně vrazil do ordinace a syčel:
„Zase jste neměl pravdu, doktore, neměl!
Bije mě v noci, ve spánku, abych nemohl
svědčit!“
„A zase tou pánvičkou?“
„Jo. Do hlavy i přes záda!“
„Volal jste záchranku, aby vám ošetřili
zranění?“
„Ne, protože je tak rafinovaná! Dává mi
pak obklady a do rána jsou modřiny pryč!“
„Tak zavolejte mně. Rád se dostavím
třeba o půlnoci.“
„Dobře, ozvu se. Uvidíte tu hrůzu!“
Když odběhl, zavolal jsem jako
můžeš / číslo 7–8 - 2013
vždy jeho úžasnou a obětavou manželku.
Omlouvala se, prosila, abych nikomu nic
neříkal. Ale já věděl, že tenhle osmdesátník
se bude zhoršovat. Možná jednou tragicky
napadne svou ženu a bude věřit, že to byla
jen sebeobrana. Alzheimer je dost blbý
kamarád. Nikdy svého hostitele neopustí.
Tady už pomůže jen ústav a léky. Napsal
jsem si na pondělí, že tohle musím zařídit
jako první.
Poslední odpolední pacient byl už také
trochu pravidelnou součástí mých pátků.
Zelníček, majitel malé dílny. Ploty, vrata,
závory, všechno, co je potřeba ze železa.
Měl výbornou pověst přesného a ochotného řemeslníka, který plní slovo a nekrade.
V životě si nevzal zálohu, vždycky říkal:
Oběd se platí až nad prázdným talířem.
Ale v uplynulých měsících za mnou začal
chodit s mimořádným tajemstvím – vláda po něm jde! Nejdříve mi to připadalo
zábavné, nakonec po kom vláda nejde?
Ovšem živnostník si každý večer u televize
zapisoval různé výroky ministrů. Skládal je
do obsáhlých statí a ke každé větě přičinil
její – podle něj – skrytý význam. Takže
když ministr dopravy oznámil plán na další
výstavbu dálnic, Zelníček okamžitě přiběhl, že stavba povede přes jeho dvorek.
Sdělení ministra obrany o posílení jednotky v Afghánistánu vyvolalo urychlený
dotaz: Bude mobilizace, to je přece jasný,
ne? Když vláda rozhodla o mírném zvýšení
stipendií na vysokých školách, hned přispěchal s poplašnou zprávou: Bude hlad!
Študáci všechno sežerou! Bylo to neškodné, legrační a někdy i docela osvěžující.
Jen kdyby mi jeho panikářství nezabíralo
tolik času ve dnech, kdy bývala čekárna
plná! Tentokrát mě osvítil duch svatý. Řekl
jsem mu, že z dobře informovaných kruhů
vím o brzké demisi vlády. Byl nadšený
a s mnoha poklonami odešel.
Uklidil jsem šanony do kartotéky,
přičichl ke koši s rybí kaší a vyrazil k autu.
Provoz byl mizivý, začínající léto vyhnalo
snad každého k blízké přehradě.
Teplý, voňavý páteční večer. V bytě ale
trochu horko. Spokojeně jsem si prohlédl
nákup v ledničce. Paní Dvořáčková je jednička! Všechno pořídila a pečlivě poskládala do přihrádek. Jednička! I ty tři lahve
červeného se jen trochu chladily v napuštěném dřezu. Zvládnu je ještě dnes večer.
Musím. Musím, jinak bych nepřehlušil
samotu a stesk po Heleně, která už ani
nepíše. Víno je spolehlivý přítel v tomhle
městě, kde se už tři roky pokouším
zachránit bolavé duše.
Otevřel jsem na míru vyrobené široké
dveře na balkon a vyjel na vozíku podívat
se, jestli se nějaký hlupák na kole – jako
před lety já – nerozhlíží po holkách, místo
aby dával pozor na autobus. 
51
příklad pro ostatní
■ Muzikantskou legendu nádor nezlomil.
■ Studenti ani nemrkli, že je učitel bez ruky.
■ Když to hraje, tak nic nebolí.
Jednoduše
skládací
a stabilní
podstavec
by si možná
zasloužil
patent.
Jenomže… Když se od mládí hudbou
nejen živíte, ale hlavně se z ní radujete, jen
tak neuniknete. Ani v seniorském věku, když
už by mohl být klid a čas jen na vzpomínky.
Najednou přišel nápad, že by mohl zkusit
druhou rukou. Ale jak zafixovat nástroj, aby
náustek pevně držel u rtů? Zkušený profík
z Amati Kraslice se mu pokoušel vymyslet
nějaké řešení. Pak našli dalšího koumáka
v Neratovicích. A dalšího... Zkrátka dnes
má Svatopluk Košvanec perfektní stojan
na trombon, hraje (sice nemůže nejvyšší
polohy, kdy se trombonista blýskne vysoko
zdviženým nástrojem), učí dál na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a blahořečí svou
ženu, která mu vždycky věřila a vždycky
pomohla.
Košvanec objevitel
Někteří kroutí hlavou a označují evropskou
trombonovou legendu za zázrak. Jiní za ku-
Jedné ruce tleskáme
Text: Zdeněk Jirků
Foto: Jan Šilpoch
K
dyž se v roce 1945 mladý Svatopluk
Košvanec začal učit malířem pokojů, ani náznakem nemohl vědět,
jak krásný a bohatý umělecký život
je před ním. Ale štěstí, píle a tisíce
hodin domácího cvičení ho dovedly nejprve
do jazzových skupin v Ústí nad Labem (to už
měl zkušenost z velkého big bandu, kam ho
přivedl starší bratr) a pak už do profesionální praxe spojené s uměním improvizace.
Trombon v jeho rukou kouzlil a sláva se
šířila dál a dál. „Najednou mi zavolal jeden kolega – v orchestru činohry Národního divadla
se uvolnilo místo. Nastoupil jsem bez konkurzu, rovnou mezi osvědčené hráče. Museli jsme
si samozřejmě poradit s jakoukoli hudbou pro
jakoukoli inscenaci. Ale když bylo volno, hned
jsme utekli k jazzu. A stejnou náhodou jsem se
dostal do legendárního TOČRu, tedy rozhlasového orchestru, který tehdy v populární hudbě
představoval špičku. A vlastně s nimi, i když se
to jmenuje jinak, hraju dál.“
Nejrůznějších hudebních seskupení, malých i velkých bandů vystřídal přední evropský
trombonista desítky. Koncertů, třeba i v renomovaných západoevropských klubech, bylo
nepočítaně, protože improvizace, tato nejvyšší
muzikantská liga, byla a je i v sedmdesáti osmi
letech jeho největší trumf.
I hudebník uklouzne
Před čtyřmi lety se trombonistovi Košvancovi
stala hloupá, ale ne zvláštní příhoda. Uklouzl
52
na zledovatělém chodníku a skončil v nemocnici. Zlomenou ruku spravili, ale už tehdy
se lékaři netajili jistým podezřením – v kosti
ukázaly snímky cosi divného. Další kontroly
ukázaly, že „cosi“ roste, a už bylo jasné, že jde
o nádor. Jediným rozumným řešením byla
amputace celé paže. Jenomže trombonista
bez jedné ruky? Přes jasné snímky, které mu
lékaři ukazovali, odmítl a věřil, že právě on
se nejtěžšímu rozhodnutí vyhne. Nevyhnul.
Nádor a jeho okolí začaly tak moc tlačit na
nervy, že nakonec sám požádal o co nejrychlejší zkrácení nesnesitelné bolesti. Ruka byla
pryč a hraní skončilo.
Vynikajícího
muzikanta
známe spíše
z poslechu,
ale i dnes jej
můžeme vidět
na živých
koncertech.
Když se od mládí hudbou
nejen živíte, ale hlavně
se z ní radujete,
jen tak neuniknete.
riozitu. Ale jeho žáci, kterým přece jen nemůže úplně všechno předehrát, takže se víc
pracuje s notovým záznamem, dobře vědí,
že právě u něj se mohou naučit nejen dobré
muzice, ale i vnitřní neokázalé síle, v kumštu tak potřebné. Vědí, že jejich učitel měl
sudičky, které mu přinesly nejen mimořádný
talent, obrovskou píli, nevídané improvizační schopnosti, ale především umění vracet
hudbě krásu, kterou mu celý život dávala.
Objevil Svatopluk Košvanec novou disciplínu – hraní na trombon jen jednou rukou?
Možná, ale hlavně objevil, že když má člověk opravdovou lásku, nepotřebuje ani dvě
ruce, aby ji dokázal pevně obejmout. Takže
ani není divné, když na otázku, co by si ještě
v životě přál, odpoví: „Hrát a učit. A vrátit
všechno své ženě.“ A pak ještě připomene,
že by potřeboval předělat auto, bez automatické převodovky se jednou rukou řídí
opravdu moc složitě. On totiž musí jezdit na
koncerty, na natáčení i na výuku.
Tam všude mu tleskají. 
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1
časopis pro ty , kt e ř í s e n e v z d á v aj í
■ Microsoft otevřel lidem s postižením cestu k nedostupnému softwaru.
■ V českých rodinách jsou už statisíce pohlednic Konta BARIÉRY.
■ Nejvěrnější partneři Konta BARIÉRY od nás billboardy nevyžadují.
Rodinné stříbro
Konta BARIÉRY
Foto: Archiv nadace
P
řesně v polovině roku, kdy si připomínáme 20 let Konta BARIÉRY, se
chci s vámi zamyslet i nad tím, kdo
je spolutvůrcem našeho úspěchu,
který v neziskovém sektoru nenašel
konkurenci.
Bezkonkurenční je portfolio našich
dárců. Nejen těch 40 000 lidí, kteří podporují náš projekt, naši práci pravidelně,
každý měsíc. To je jistota, která nám dává
obrovskou svobodu. Spolu s penězi nám
naši dárci dávají navíc důvěru: „Naložte
300 milionů, které jsme za ta léta rozdělili
mezi naše klienty, je myslím výmluvné číslo.
Už v roce 1996 jsme ale věděli, že kromě
těchto pomůcek by lidem s handicapem
pomohly počítače a znalost práce s výpočetní technikou. V pracovním uplatnění,
v komunikaci, v upevnění sociálních vazeb.
Tenkrát to byla odvážná vize. Byli jsme
jejími nositeli a já jsem pyšná na to, že jsme
nehledali pomoc u „kováříčka“, ale u „kováře“. Na tu chvíli, kdy jsme se domluvili
s tehdejším šéfem Microsoftu v ČR, dnešním
viceprezidentem Microsoft International
Janem Mühlfeitem, nezapomenu nikdy.
Microsoft je naším partnerem již osmnácPraha,
leden 2004.
Moje setkání
s Billem
Gatesem
a se stovkou
největších
českých
podnikatelů
vzbudilo
jejich zájem
o zaměstnávání lidí
s handicapem.
s našimi penězi dobře, znáte problematiku
lépe než my.“ Rada Konta BARIÉRY plní toto
přání spolehlivě. Poskytujeme každý měsíc
mezi 50 až 120 dary (ročně je to zhruba
900 podpořených žadatelů) a za 20 let se
nám nestalo, že by někdo nadační pomoc
zneužil, že bychom se zmýlili. To je myslím
dobrá zpráva i pro dárce.
Tak, jak pracovalo Konto BARIÉRY, jak
rostlo, dozvídali jsme se postupně, co potřebují naši klienti, jaké jsou nejefektivnější
cesty pomoci. Co tím myslím? Dovolte pár
příkladů.
Konto BARIÉRY bylo určeno, a je tomu
tak i po dvaceti letech, pro základní pomoc
lidem se zdravotním postižením. Financujeme rehabilitační a kompenzační pomůcky,
přispíváme na bezbariérové úpravy, máme
fond pro neslyšící, pro nevidomé, přispíváme na moderní vzdělávací pomůcky. Zhruba
můžeš / číslo 7–8 - 2013
tý rok. Dnes je úplná samozřejmost, že
handicapovaní lidé hledají po úrazu novou
kvalifikaci a pracovní uplatnění s pomocí
počítače. Tenkrát nevídaná věc.
Integrace dětí do škol. I té jsme chtěli
pomáhat a věděli jsme, že je na ni třeba
získat finanční prostředky. Chtěli jsme ale
také upozornit na tento problém veřejnost.
Náš slogan z té doby byl: „Patří mezi nás.“
Zlobilo mě, když se mě náš předseda správní
rady, který žije od roku 1977 ve Švédsku,
ptal, pro koho „Bariéry“ děláme. Žádného
vozíčkáře nebylo v ulicích měst vidět.
Změnili jsme to. I prodejem pohlednic
na všech pobočkách České pošty. Výtěžek
je už 18 let určen právě na bezbariérové
úpravy škol. A kdo tomu nejvíce pomohl?
Nápad přišel z brněnské agentury Antipol,
byli za ním dva lidé, usměvavá blondýnka
Monika Hindawi a zakladatel agentury
Jaroslav Varaďa. Nápad je jenom nápad.
Projekt by nemohl dodnes existovat bez
stabilního partnera. Na Moravě je skvělá
společnost, která na špičkové úrovni vyrábí
širokou škálu inteligentních, moderních
a účelných výrobků z lepenky a vlnité
lepenky, Model Obaly Opava. Je součástí
rodinné firmy Model. Nás si tato firma
a její marketingový ředitel Radovan Wicha
oblíbili. Výsledek: statisíce pohlednic Konta
BARIÉRY v českých domácnostech a peníze z jejich prodeje ve více než dvou stech
školách po celé republice, kde jsme pomohli
odstranit architektonické bariéry.
Další nenápadná pomoc: Z každé nákupní tašky v síti hypermarketů Globus směřuje
už 12 let jedna koruna na Konto BARIÉRY.
Výsledek? Miliony zákazníků pomohly
tomu, že více než třicet „aut bez bariér“
z tohoto společného projektu jezdí po celé
republice a zajišťuje širokou škálu služeb
organizacím, které pomáhají handicapovaným. Ředitelé se mění, ale dlouhodobý
partner zůstává.
S oblibou říkávám, že nadace, která není
vidět, jako by nebyla. Je to pravda, zvlášť
když máte 20 let 40 000 dárců, z nichž
většinu neznáte. O své práci musíte dávat
vědět a s tím nám po celých 20 let pomáhá agentura světového jména i věhlasu,
Ogilvy. V neziskovém sektoru nevídaná věc
a důvod k závisti od kolegů. Na kloučka
na invalidním vozíčku, který se maluje
na klauna a Vlastimil Brodský se nenapodobitelně ptá, co všechno budou muset
tyhle děti udělat, abychom si jich všimli, se
nedá zapomenout. V Ogilvy vždy byli a jsou
lidé, kteří nápady, zaplacenými jenom
naším nadšením a případně cenou v prestižní reklamní soutěži, nešetřili. Rodinné
stříbro, jak má být.
A absurdita nakonec. Být dobrým partnerem s těmi, kdo hloubkově kontrolují naši
účetní závěrku či výroční zprávu a přitom kladou záludné otázky? Odpověď zní: Ano, cítím
se díky jejich výrokům bezpečně. Jsem pyšná
na to, že garantem transparentnosti našeho
účetnictví, evidence a použití darů je auditorská firma KPMG Česká republika Audit.
Profesionálové v oboru čísel a jejich správného výkladu nám každoročně věnují svoji
práci, svoje znalosti v hodnotě statisíců. A co
za to dostávají? Snad dobrý pocit. Musím se
jich zeptat.
Mějte se hezky. Pěkné léto. Slunečné! 
Vaše Božena Jirků
[email protected]
53
AUTO-MOTO
■ Parkovací senzory lze mít na autě vpředu i vzadu. Mohou stát tisíce i několik stokorun.
■ Někdo dává přednost kamerám, které monitorují dění za autem.
■ Anebo nechte auto, aby našlo místo a zaparkovalo samo – jen s malým přispěním řidiče.
Po zmáčknutí tlačítka pro
parkovací systém začne hledání místa.
Poté řidič dostane pokyn,
aby pustil volant.
Ovládá však i nadále pedály,
auto zajíždí sem a tam.
Parkování je u konce,
automat se vypíná.
Parkovací pomocníci
jen odhadují, kolik místa mají před nárazníkem, proto chtějí také přední senzory.
K mnoha vozům, především levnějším, je
však automobilky nenabízejí. V případě škodovek vyjde požadavek naprázdno u modelů
Rapid, Roomster, Citigo i Fabia. K nové Škodě
Octavia znamenají zadní senzory příplatek
9000 korun, zájemce o přední čidla si musí
připravit dalších osm tisíc. K nejluxusnější škodovce, kterou je Superb, dodává mladoboleslavská automobilka zadní parkovací senzory
bez příplatku, přední stojí osm tisíc.
Králem je Volkswagen Golf
V některých případech není ani možné
objednávat pouze zadní senzory, k mání je
Parkovací
automaty
umějí auto zavést
do řady podélně
i napříč stojících aut.
Text: Petr Buček
Foto: Archiv autora
A
uta zaplavuje moderní elektronika
a stranou nezůstávají ani doplňky
ulehčující parkování. Přijdou vhod
také řidiči s postižením. Zvláště
když nemůže otáčet hlavou dozadu. Pro mnohé jsou jako z jiného světa parkovací senzory. Kdo je v autě má, nemůže si
jejich službu vynachválit, hlavně při couvání. I ta nejjednodušší verze senzorů začne
pípat, když se auto přiblíží k jinému vozu
nebo ke zdi garáže. Čím je překážka blíž, tím
intenzivnější pípání řidič slyší. Jakmile hrozí
náraz, pípání se změní na nepřerušovaný
tón. Pokud má auto uvnitř displej, doprovází pípání také parkovací grafika. Na obrázku
řidič vidí, jak moc ještě může couvat.
Cena za zadní parkovací senzory se nejčastěji blíží deseti tisícům korun, a to v pří-
54
padě, že je auto dostává přímo z výroby. Parkovací čidla si však lze pořídit také k autu,
které je v továrně při výrobě nedostalo.
Nejlevnější přijdou na několik stokorun.
Jejich montáž svede zkušenější kutil anebo
je za pár hodin namontují v servisu.
Parkovací senzory mají význam hlavně
při couvání. Někdo však může mít ztížený
výhled také dopředu. I zdraví řidiči někdy
však rovnou balíček čidel pro přední i zadní
nárazník. K Volkswagenu Golf jej zájemci
pořídí za 14 100 korun.
Jen u některých aut mají zájemci možnost volit mezi všemi druhy parkovacích
pomocníků. Dobrým příkladem může být
Volkswagen Golf – nabízí zadní i přední senzory, za příplatek je možné nechat v továrně
namontovat parkovací kameru. Lze si také
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro ty , kt e ř í s e n e v z d á v aj í
SLOUPEK
SLOUPEK
Martina
MartinaKOVÁŘE
KOVÁŘE
info
Lze využít státní příspěvek
na parkovací pomocníky?
Parkovací senzory, kameru nebo parkovací
asistenční systém není možné zaplatit ze
státního příspěvku na zvláštní pomůcku, a to
na rozdíl od ručního ovládání auta, úpravy
k usnadnění nastupování nebo k nakládání
vozíku.
„Musí jít o úpravy dodatečně montované
po zakoupení motorového vozidla. Nemůže
se jednat o vybavení vozidla standardními či
nestandardními částmi z výroby,“ vysvětluje
Štěpánka Filipová, tisková mluvčí ministerstva
práce a sociálních věcí, proč nelze zaplatit
kamery nebo senzory z příspěvku na zvláštní
pomůcku.
Vyhláška navíc určuje, k jakým úpravám smí
úřad práce příspěvek poskytnout. Parkovací
pomůcky mezi nimi nejsou, přednost má ruční
ovládání nebo úprava auta k nakládání vozíku.
Parkovací pomocníky je proto nutné zahrnout
do ceny auta, na jehož pořízení může
handicapovaný dostat státní příspěvek
až 200 tisíc korun.
Více o příspěvcích na internetové adrese
autabezbarier/kontobariery.cz
pořídit rovnou i parkovací systém, který
převezme od řidiče ovládání volantu.
Například ke škodovkám kamery koupit
nelze. Opět se však nabízí sáhnout po kameře z obchodů s autodoplňky. V balení kamery je také displej, který se umístí na palubní
desku.
Kameru jako dodatečnou výbavu lze
pořídit za dva až šest tisíc korun, její montáž
podobně, jako to bylo u senzorů, zvládne
zručnější amatér nebo autoservis.
K Volkswagenu Golf lze parkovací
kameru pořídit přímo z výroby za 5200
korun. Prodejci Fordu B-Max si za kameru
naúčtují dvojnásobek, ale kupci Hyundaie
i30 si musí připravit téměř 30 tisíc korun.
Důvodem je skutečnost, že korejská značka
dává kameru do výbavového balíčku spolu
s dalšími doplňky, jako jsou vyhřívání
sedadel či tempomat a nelze ji objednat
samostatně.
Někdy je však možné kameru objednat
do auta i bez parkovacích senzorů. I na to
si lze zvyknout. Parkování sice nedoprovází
pípání, ale obraz z kamery má řidič před
očima.
Samostatní poloroboti
Malým technickým zázrakem jsou poloautomatické parkovací systémy. Fungují jen
na autech vybavených předními i zadními
senzory.
Když řidič hledá parkovací místo – ať
už v řadě kolmo nebo podélně stojících
aut – zapne tlačítko tohoto systému. Navíc
musí spustit blikač, aby systém rozpoznal,
na které straně má hledat místo.
Jakmile najde dostatečně velkou
mezeru, pípne a na displeji před řidičem
napíše: Zastavit! Poté následuje příkaz
k puštění volantu. Řidič složí ruce do klína
a ovládá pouze pedály. Plyn, spojku a nakonec i brzdu. Auto samo zajede do parkovací mezery.
K Volkswagenu Golf lze parkovací
asistenční systém pořídit za 16 tisíc korun,
ještě levněji je k mání například k Fordu
Focus, zájemce o novou Škodu Octavia
za něj zaplatí 22 až 31 tisíc korun podle
zvolené výbavy. 
Delší verze článku na www.muzes.cz
info
KOLIK STOJÍ PARKOVACÍ POMŮCKY (v Kč)
Vůz
Základní cenaSenzory (zadní/i přední)
ZadníParkovací
kamera
asistent
Škoda Citigo
181 900
6100/ne ne
ne
ne
ne
Škoda Fabia
229 900
93001)/ne
Škoda Roomster
239 900 od 9300/ne ne
ne
ne
ne
Škoda Rapid 269 900
91002)/ne
Škoda Octavia
334 900
9000/17 000
ne
31 000/22 0003)
4)
Škoda Yeti 349 900
10 000/18 100 ne
20 300 až 35 4005)
6)
ne
22 5006)
Škoda Superb
539 900 ano/8200 7)
7)
40 000 ne
Hyundai i20 199 990
40 000 /ne ne
Hyundai i30 289 990
27 9008) přední i zadní
27 9008)
88 0009) ne
Hyundai ix20 269 990
78 0009)/ne 5)
ne
ne
Volkswagen Polo
252 900
5700 až 10 100 /ne 520010)
16 10010)
Volkswagen Golf
349 900
14 10010) přední i zadní Volkswagen Passat
619 900 13 700 přední i zadní 9500
19 800
16 80011)
ne
Ford B-Max 291 150
10 00010)/16 80011) Ford Focus
299 990 8000 až 13 500/9400 až 13 4005)40 4009) 9400 až 13 4005)
Kia cee´d 269 980 900010)/35 00011)9)20 00011)9) 35 00011)9)
Poznámka: 1) k základní výbavě Active nelze dokoupit, ke střední Ambition je za uvedený příplatek, k výbavě Elegance bez příplatku;
2)
příplatek k základní výbavě Active, k vyšším výbavám zdarma v rámci akčních balíčků; 3) první cena ke střední výbavě Ambition,
druhá k nejvyšší Elegance (k základní Active se nedodává); 4) k nejvyšší výbavě Elegance jsou zadní senzory bez příplatku, přední za 8100 Kč;
5)
v závislosti na zvolené výbavě; 6) od výbavy Elegance bez příplatku; 7) doplňková sada zahrnuje zadní senzory i parkovací kameru;
8)
Parkovací sada zahrnuje zadní a přední senzory i parkovací kameru; 9) doplněk je k mání pouze v paketu s další výbavou;
10)
nelze
k nejnižší
nabízené výbavě; 11) pouze k nejvyšší nabízené výbavě
můžeškoupit
/ číslo 7–8
- 2013
Pramen: AutemBezpečně.cz
Schody
na dovolenou
Tentokrát to bude méně o autech a více
o cestování jako takovém. Sedíte doma,
hledíte střídavě do účtu a do bedekru
a plánujete, kam na dovolenou? Nebo
jenom plníte přání členů rodiny, drahé
polovičky nebo v lepším případě své vlastní?
To je vlastně jedno, vždy je třeba si
ujasnit pár otázek, na které my, zkušení
cestovatelé, známe jednoduchou odpověď.
Bohužel ji však často nezná cestovka, hotel
v destinaci nebo příslušný letištní servis.
Cestování dnes není obtížné a známe ze
svého okolí zvláštní druh jedinců, kteří
v zájmu něčeho jezdí snadno po světě
prakticky furt. Překonávání bariér
se stalo jejich profesí a disciplínou
– oni často říkají, že ač sami těžce
handicapovaní, mají nějaká poslání.
To jedete třeba Afrikou na motorce skrz
poušť nebo se necháte vyrvat nosiči
na Kilimandžáro! Jindy zase jedete
na handbiku za papežem s nějakým
neodkladným vzkazem nebo cestou
po Čechách nebo po Evropě vybíráte
na něco bohulibého. Jedna banka
dokonce platila jistému běžci za to, že
proběhne nějaký stát a peníze, co zbudou,
daruje na filantropii. Nebo sportovci?
Pořád někam jezdí, stačí se u nás trochu
naučit nějakou pohybovou aktivitu –
a máte cestovku zajištěnou.
Ale pokud nemáte nějaký výše zmíněný
geniální plán, jak si nechat zaplatit
dovolenou, myslete na úskalí, co vás
většinou potkají. „Jistě, pane, v hotelu
žádné schody nejsou,“ tomu už rozumím
v mnoha světových jazycích. Avšak správný
překlad většinou zní: „Nepočítaje malé
portálové schodiště ke vchodu, nepřístupný
parking, kopec jako kráva a dva schody
do restaurace – cítil byste se, pane, u nás
jako v pohádce!“ Časté také bývá ujištění
typu: „Takových jako vy jsme tu již měli
mnoho.“ Překlad zní: „Byly zde dvě babky
o holích a zvládly to, natož vy, takovej
mladej!“ Na letišti mne pozemní servis
skoro pokaždé požádá alespoň o dva kroky
a poté o potvrzení, že opravdu ani krok –
pak tedy smutně hledá přenosnou sesli.
Vždycky si však vzpomenu na kamaráda
Frantu, který říkal: „Vidíš, to by se ti
na rybách se mnou nestalo,“ a už ujížděl
do Tejna a na Purkarec.
Takže letos balíme kola a pruty a šup
na Lipno. Mimochodem: vaše děti tam
budou řvát úplně stejně jako v Karibiku... 
Autor je bývalý automobilový
závodník, člen rady Konta BARIÉRY.
55
Tip na výlet
■ Okolí jezera nabízí mnoho bezbariérových vycházek.
■ Nevynechte okružní plavbu na lodi Máj.
■ Vydejte se k sochám granátníků na mýtině Valdštejnsko.
Máchovo jezero:
Tepoucí
nostalgie
Text: Michaela Bučková
Foto: archiv autorky
L
ežím na bílém písku a poslouchám
šplouchání vody. Vítr po vodě honí
plachetnice, kterým se do cesty
pletou žlutá šlapadla narvaná výletníky. Bílý písek se barví odpoledním
sluncem dožluta a hladina se líně leskne.
V parném létě tu omamně voní borovice.
Jako někde u moře. Jenže tyhle borovicové
lesy svírají Máchovo jezero, osmou největší
vodní plochu v Česku.
Místo dostalo jméno po slavném básníkovi, který do okolí umístil děj několika svých
knížek. Jednu z nich si přibalte na cestu.
Třeba Cikány, poutavý děj se odehrává
u nedalekého hradu Kokořín. A věřte, že
i když to není kniha žádného z populárních
skandinávských autorů, její děj vás vtáhne
i dnes.
S prvním nápadem pojmenovat Velký
rybník (německy Großteich nebo Hirschberger Großteich – žilo zde převážně německé
obyvatelstvo) podle básníka a spisovatele
přišel Bohumil Kinský ve třicátých letech.
Oficiálně se však název začal používat až
v roce 1961 (byť už v červnu roku 1945
nechal Revoluční národní výbor vyrobit
poštovní razítko s názvem Doksy u Máchova
jezera).
Máchovo jezero zůstává „in“ v každé
době. I dnes stojí před penziony zaparkovaná auta východních Němců, na které
narazíte na zdejší promenádě. A Češi jim
zdatně konkurují. Někteří se sem vracejí
na dovolenou spoustu let, jiní jen projíždějí
anebo se na víkend ubytují v některé z dřevěných chatiček ukrytých v okolních lesích
s výhledem přímo na vodu. Nechybějí tu
však penziony či luxusní hotel Port.
Máchovo jezero v číslech
Rozloha: 284 ha
Maximální hloubka: 12 metrů
Výška hráze: 9,4 m
Objem zadržené vody: 6,312 mil. m³
Ze Splavů do Doks
Majestátní zřícenina hradu,
která je krásně vidět od jezera. Nahoru
se ostře stoupá, není to pro vozíčkáře.
56
Z Kokořínska až sem se táhnou v lesích magické rokle (Vůbčářská, Selská), kde můžete
popustit uzdu své fantazii. Anebo si s dětmi
hrát na loupežníky, když se vydáte ke čtyři
kilometry vzdálené Braniborské jeskyni. Ale
to je výlet po lesní cestě pěkně do kopce.
My se podíváme, kam se vypravit bezbariérově.
„Mácháč“, nad kterým se tyčí majestátní
zřícenina hradu Bezděz, kde byl uvězněn
pozdější král Václav II. i se svou matkou
Kunhutou, má svá pevná pravidla. Místa,
která nesmíte vynechat, když tu budete
na dovolené.
Tím prvním je asi tříkilometrová procházka podél vody ze Starých Splavů do Doks.
Začít můžete na hrázi ve Starých Splavech.
Buď v nové restauraci Nad jezerem, která má
zajímavý koncept, bezbariérový přístup i toalety, ale v pěkném počasí se vám může stát, že tu
Máchovo jezero má nepřekonatelnou
atmosféru, někteří lidé se sem vracejí
po desetiletí na dovolenou.
na jídlo budete čekat i hodinu. To v protějším
stánku to jde mnohem rychleji.
Tady se na pivo nebo zmrzku zastavit
musíte. Manželé, kteří ho provozují léta,
jsou vždy usměvaví. Takže pivo na startu
a vyrážíme.
Jede se podél yacht klubu a pod výstavními splavskými vilami. Jedna z nich například patří režiséru Ferovi Feničovi. Penzion
Rut zase rodině slavného režiséra Miloše
Formana. Jezdil sem jako dítě na prázdniny
a dodnes se tu občas zastaví.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
časopis pro ty , kt e ř í s e n e v z d á v aj í
Místo dostalo jméno po slavném básníkovi,
který do okolí umístil děj několika svých knížek.
Jednu z nich si přibalte na cestu.
info
Praktické informace
Muzeum Čtyřlístek
Otevírací doba: červen a září: úterý až
neděle od 13.00 do 17.00 hod., červenec
a srpen: úterý až neděle od 9.00 do 12.00
a od 13.00 do 17.00 hod.
http://muzeum.mksdoksy.cz
Plavby po Máchově jezeře
Okružní jízdu po Máchově jezeře lze
podniknout v červenci a v srpnu od 11 do 16.30
hodin z hlavní pláže v Doksech, v úterý a pátek
ve 14.45 hod. ze Starých Splavů. Kromě
okružní plavby jezdí pravidelná lodní doprava
se čtyřmi zastávkami, které spojují Doksy
se Starými Splavy, s chatovou oblastí pod
vrchem Borný a s Valdštejnskou zastávkou
na poloostrově Klůček. Další informace
na telefonním čísle regaty 487 872 055.
Jízdné: 90 Kč dospělí, 50 Kč děti 4–15 let
w
ww.regatamachovojezro.cz
www.doksy.com
Akce: Festival Mácháč
23.–24. 8. 2013 – festival elektronické
hudby přímo na pláži Klůček u jezera
www.festival-machac.cz
Děti pózují
před sochami
granátníků,
které lze najít
na Valdštejnsku
v lesích mezi
Bezdězem
a Bělou
pod Bezdězem.
Další zastávkou je splavská pláž se
spoustou atrakcí (pozor, v létě je zpoplatněná). Cesta se za ní vynoří z borovicového
lesa a vede podél skalních útvarů a později
podél nově zmodernizovaného hotelu Port
do Doks s další pěknou pláží (jsou zde
i snadno přístupné toalety stejně jako v hotelu Port). Doksy jsou městem se zámkem
a nově otevřeným muzeem legendárního
komiksového Čtyřlístku v půdních prostorách Městské knihovny. Lze tu nahlédnout
do Fifinčiny kuchyně, spatříte Myšpulínovy
můžeš / číslo 7–8 - 2013
vynálezy… Jen škoda, že muzeum není
bezbariérové.
Za granátníky
a artefakty sovětské armády
Zajímavé procházky si lze udělat i v okolí
Máchova jezera. Obklopují ho husté borovicové lesy a kousek odtud začínala bývalá
sovětská zóna. Ralsko – smutné království
sovětské armády, kam se Čech až do roku
1991 nepodíval. Dodnes se spekuluje, zda
v lesích za Bělou pod Bezdězem byly skladovány nosiče zbraní země-země s jadernými
hlavicemi. Úřady to nikdy nepotvrdily,
místní jsou však o tom přesvědčení.
Jedním z památníků této doby je letiště
v Hradčanech ležící asi deset kilometrů
vzdušnou čarou od Starých Splavů. Vyloupne se najednou mezi lesy a je obrovské.
Betonový okruh měří snad dva kilometry
a obklopují ho hangáry. Do některých lze
nahlédnout.
Vidět jste ho mohli třeba ve filmu Tmavomodrý svět. Lze říci, že tudy prošly české
dějiny 20. století. Postavené bylo koncem
roku 1938 k účelům mobilizace či cvičení.
Koncem druhé světové války začala letiště
využívat Luftwaffe, která plánovala jeho výraznou přestavbu. I proto ho v dubnu 1945
dvakrát bombardovali spojenci. Od roku
1946 jej využívala československá armáda a svůj výcvik zde absolvovali i někteří
izraelští letci. Po roce 1968 bylo obsazeno
Sovětskou armádou. Smutným mementem
je dodnes devastace okolní krajiny.
Tak trochu vojenskou tematiku má i další
bezbariérová procházka – na Valdštejnsko
k obřím sochám granátníků. Zaparkovat
můžete v obci Bezděz-Hlínoviště u železniční zastávky Bezděz (na rohu zde stojí legendární stánek U houbaře, kde se potkávají
milovníci hub s turisty a cyklisty). 
Delší verze článku na www.muzes.cz
57
vaše fotografie
Danuše Fialová
Lucie Nosková
Bohumil Dobrovolský
Jiří Kaláb
58
můžeš / číslo 7–8 - 2013
SLOUPEK
Ondřeje NEFFA
Nebojte se jít blíž
Nestává se často, že bych se tu mohl
zabývat fotkami se sportovní tematikou,
takže mi Danuše Fialová udělala svou sérií
radost.
Tato fotka byla pořízena na bowlingu
s pomocí blesku. Splňuje to nejdůležitější,
co od fotky se sportovní tematikou čekáme
– zachytila významný okamžik vrhu koule.
Po stránce obrazové je v pořádku, technicky vzato je příliš tmavá.
Je to tím, že Danuše fotila s bleskem
nastaveným na automatický režim. Tehdy
si totiž přístroj nastaví čas obvykle na
1/60 sekundy a pak už jen reguluje sílu
záblesku. Šedesátina je moc krátký čas
i na bowling, kde bývá v sále poměrně dost
světla. Proto doporučuji fotit na režim P
a blesk nastavit na Slow, pokud fotoaparát takovou možnost nabízí. Doporučuji
zkouškám věnovat nějakou chvíli, výsledky
budou stát za to!
V sérii Danuše Fialové je ještě jedna fotka,
která mě zaujala.
Zachycuje scénu v bazénu. Zde žádné technické problémy nejsou, světla bylo dost. Je
ale dobře zabrat osoby větší. Chápou, že
musíme zůstat na břehu, ale asi není problém na kamarády zavolat, aby doplavali
blíž. A bude to vypadat líp.
Jiří Kaláb fotil ve skanzenu v Rožnově pod
Radhoštěm. Scénka je to milá – pán hraje
na cimbál a kluci přihlížejí. Zde bych připomněl důležitou zásadu: nefoťte z místa, na
kterém jste stáli, když jste si motivu všimli.
Na začátku každé fotky je vždycky postřeh
typu „hele, to stojí za vyfocení“. Ale něco
jiného je vidět a něco jiného fotit. Zde by
bývalo bylo vhodné obejít cimbalistu a fotit
ty kluky z druhé strany, přes cimbál. Mělo
by to dvě výhody. Cimbál i umělec by byli
dobře vidět a viděli bychom i obličeje těch
kluků a ne jejich záda.
Příklad vhodně voleného stanoviště si
můžeme ukázat na fotce Bohumila Dobrovolského. Byla přehlídka veteránů, všiml
si zajímavé trofeje na blatníku – a teď to
důležité – šel dostatečně blízko a zabral vše
tak, aby byla vidět trofej a přitom aby celkové prostředí bylo v záběru tak, abychom
chápali, o co jde.
Zní to jednoduše, ale samozřejmé to není.
Jasný a přehledný je i tento snímek z vystoupení lidového souboru. Fotograf byl
dostatečně blízko, v obrázku nejsou žádné
rušivé prvky, vše je jasné a přehledné.
Je to z jiného soudku, ale fotografické principy zůstávají. Lucie Nosková fotila v koncentračním táboře. I tahle fotka pracuje
s detailem. Zobrazuje koleje, které pro tolik
lidí znamenaly utrpení a smrt. V popředí
je výhybka, za ní koleje a v pozadí dráty.
Dovedl bych si představit takové postavení,
aby se jedno nepletlo s druhým, nicméně to
podstatné tu splněno bylo – autorka byla
dost blízko.
Ale abychom nekončili tak smutně, podívejme se na Čertův hrad. Na výletě do této
přírodní lokality pořídil sérii hezkých fotek
Petr Žižka. Fotky se povedly a já vám přeji
na prázdniny hodně dobrého světla – všem,
i těm z vás, kteří nefotografujete! 
Autor je novinář a spisovatel.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz.
Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší.
Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář.
Uvítáme libovolná témata, nicméně letní prázdniny jsou pro mnohé z nás
velmi fotogenické, a tak se pokuste zaměřit především na ně.
Snímky prosím posílejte co největší.
Petr Žižka
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Přeji vám dobré světlo.  (jš)
59
inzerce
zaměstnání
Nabízím zaměstnání
Nabízím pozici truhláře (nábytek, interiéry), nástup ihned. Tel.: 606 288 881
[email protected] Zn.: 17052013
Inzeráty
můžete posílat
Hledáme šikovnou kolegyni na pozici
recepční. Pozice je určena pro OZP.
Práce na zkrácený úvazek. Praha lk.pb@
seznam.cz Zn.: 18052013
na internetovou adresu
[email protected] nebo
písemně na adresu
Redakce Můžeš,
Melantrichova 5,
110 00 Praha 1
Nabízím pracovní místa pro OZP
v Olomouci na pozice: Dispečer úklidu
(ŘP B) nebo pracovník úklidu. Bližší informace na čísle 777 813 500. Jiří Pliska
– www.forit.cz Zn.: 20052013
Rodinná stáj přijme ošetřovatele koní
a domácích zvířat. Hledáme schopného,
pracovitého, SPOLEHLIVÉHO a manuálně zručného člověka s velice kladným
vztahem ke zvířatům. Hlavní náplň práce je péče o 15–20 koní (krmení, kydání,
čištění, pouštění na pastvinu, socializace
hříbat atd. – boxů cca 14). Péče o psy,
ovce, kozy, drůbež, práce na zahradě.
Podmínkou je samostatnost, praxe
u koní a vynikající zacházení se zvířaty.
Preferujeme nekuřáky a netolerujeme
pití alkoholu v práci. Možnost ubytování.
Jitka Melicharová, 722 907 031, Farma
Orlov, Příbram [email protected]
Zn.: 28052013
hledÁM zaměstnání
Hledám práci jakéhokoliv administrativního charakteru, zkušenosti
na pozici asistentky včetně controllingu
a forecastů, fakturace, velké zkušenosti
na pozici obchodního referenta – objednávky, fakturace, forecasty, komunikace
se zahraničními zákazníky, dodavateli.
Jsem samostatná, schopná organizace,
státnice z psaní na stroji, ŘP B, 2 roky
pobyt v USA, od r. 2012 v invalidním
důchodu, spíše hledám práci z domova
kvůli menšímu tělesnému omezení. Ale
jsem schopná řídit, zajet někam atd.
[email protected] Zn.: 03052013
Hledám denní i noční brigádu – úklid
v supermarketu, doplňování zboží, úklid
kanceláří. Děkuji za nabídky [email protected] OTAS JELINEK
Zn.: 13052013
Hledám práci na HPP nebo částečný
PP, mám střední ekonomickou školu,
praxi na pozici sekretářky a engineeringového konzultanta, znám pojišťovnické
a finanční produkty. Mám základní kurz
českého znakového jazyka a nyní studuji
UK, obor speciální pedagogiku, jelikož
mám autistického syna. Ráda bych
touto cestou našla práci, kterou bych
mohla skloubit s péčí o mého syna,
na jakékoliv pozici od asistenta v ústavu
nebo soukromí, tak v ekonomické sféře.
[email protected]
Zn.: 22052013
Hledám zaměstnání, jsem z Liberecka,
20 let jsem pracoval jako podlahář,
mám řidičský průkaz B, C, T, bez profesního průkazu, jsem ročník 1967. [email protected] Zn.: 28052013
60
Seznámení
Mám 38 let, jsem z Mostu, hledám kamaráda na dopisování, jsem svobodná,
moje nemoc je špatná psychika. Ráda
jezdím na kole, chodím do školy. Schází
mi láska. [email protected]
Zn.: 12052013
Hledám přátele – je mi 63 let, rád jezdím na výlety vlakem, chodím na procházky do přírody, mám rád zvířata. Rád
bych se seznámil s lidmi, se kterými
bych mohl podobné aktivity podnikat.
Žádné postižení mi nevadí. Budu rád,
když se ozvete na adresu redakce.
[email protected] Zn.: 24052013
Jsem 60letá žena v ID a sedím na vozíku s RS. Hledám hodného, pohodového
muže s funkčními končetinami, jiné
postižení společně zvládneme.
[email protected] Zn.: 28052013
Koupím, prodám
Prodám tříkolku JUMBO, rám MRÁZEK 3J, vidlice Suntour XCR RL, kola
26´´. Stáří 1,5 roku, stav – jako nový.
Původní cena 42,5 tisíce Kč, nyní 25
tisíc Kč. Kompletní popis kola na www.
tandemservis.cz. [email protected]
Zn.: 15042013-2
Prodám mechanický invalidní vozík,
cena dohodou. Tel. 515 220 825
Zn.: 16042013
Prodám kompenzační pomůcku pro
neslyšící: vibrační zvukový budík SONIC
BOOM MODEL SBA475ss, alarm clocks
s vibračním polštářkem, nastavení tónů
– původní cena 1390 Kč, požadovaná
cena 500 Kč. Daniela Řezáčová, tel.:
224 816 675 [email protected]
Zn.: 17042013-1
Prodám tříkolku pro dospělé NKK,
ve velmi dobrém stavu. Přední i zadní
brzda, přehazovačka, držáky na berle a košík na nákup. Původní cena
10 800 Kč, nyní cena dohodou. Miroslav
Haramia, tel. 776 030 657, [email protected] Zn.: 22042013
Prodám motomed Thera vital –
trenažér rukou i nohou. Starší typ, ale
naprosto funkční. Cena 20 000 Kč.
[email protected] Zn. 29042013
Prodám velmi hezký zachovalý
invalidní vozík Meyra X2. Jeden z nej
skládacích inv. vozíků. Velmi pohodlný,
lehký vozík. Včetně rychloupínáků kol.
Výškově stavitelná madla. Rychlost
= sleva. Vozík lze zaslat po domluvě
poštou, cca 240 Kč (baleno v průhledné
fólii). [email protected]
Zn.: 19042013
Prodám tříkolku Loped pro nejmenší,
použitá, výborný stav. Včetně vodicí tyče
a opěr zad. Možno i s vodicí tyčí na kolo.
Cena 3500 (možná i dohoda). [email protected] Zn.: 30042013
Prodáme el. vozík 2.322 Optimus 2,
firmy Meyra, používaný 2,5 roku. Nové
baterie, držák berlí, nosič zavazadla.
Původ. cena: 142 000 Kč. Nová cena: asi
100 000 Kč. Kontakt: p. Záleská, Kutná
Hora, tel. 603 579 937 vandazaleska@
seznam.cz Zn.: 02052013
Prodám homologované otočné
a výsuvné přední sedadlo spolujezdce,
dimenzováno na dospělou osobu, zhotovené firmou zabývající se individuálními
úpravami vozů pro invalidy. Sedadlo je
naprosto funkční, ve velmi pěkném stavu. Foto zašlu mailem. Cena dohodou.
Tel. 776 705 550 [email protected]
Zn.: 03052013
Prodám tříkolku JUMBO, rám
MRÁZEK. Stáří 4,5 roku, stav jako nový.
Prodám za 15 000 Kč. Mobil 737 267 834.
Tříkolka JUMBO Tricykl TASS JUMBO
je určena pro bezpečnou jízdu osob,
které mají problémy se stabilitou.
Model je velice variabilní a může být
v úpravě s pevnou nebo odpruženou
vidlicí a na kolech o průměru 28“
(trekingových) nebo 26“ (horských).
Model tříkolky s vodorovnou horní
rámovou trubkou (pánský rám) zvyšuje
pevnost a tuhost celé tříkolky. Nosnost
této tříkolky je 120 kg. Pro bezpečnou
jízdu je tříkolka vybavena pohonem
obou zadních kol, což umožňuje rozjezd
a pohyb po mokrém, kluzkém nebo
nezpevněném povrchu. Obě zadní
kola jsou brzděna mechanickou nebo
hydraulickou kotoučovou brzdou,
která dokáže zastavit tricykl bez smyku
na velmi krátké dráze a velkou měrou
se podílí na bezpečné jízdě. U tříkolky
je možná volba rozchodu zadních kol
pro průjezd dveřmi o šířce 80 cm, 90 cm
nebo vlastní rozměr. Hmotnost se podle
výbavy pohybuje mezi 16 a 20 kg. renata.
[email protected] Zn.: 19052013
Prodám nepoužívaný vozík pro
jednoduché převážení postižených osob,
v perfektním stavu. Původní cena vozíku
136 000 Kč. Doklad o koupi doložím.
Autosedačka, která přechází do vozíku.
Pečovatel natáčí sedícího uživatele
z auta a doků Carony podvozku. Celá sedačka pak snadno sklouzne na podvozky
a stává standardem pro vozíčkáře. Cena
65 000 Kč, více na http://www.sbazar.cz/
zombie55/detail/2032592-caronyclassic-prodam-nepouzivany-vozik-pro-jednoduche, tel.: 603 483 461
Zn.: 21052013
Koupím starší hliníkové výsuvné
nájezdové ližiny do 2500 Kč.
[email protected] Zn.: 01052013
Kdo daruje nebo levně prodá
osobní automobil vozíčkářce k převozu
k doktorům. Nabídněte, prosím.
Tel.: 731 939 879 Zn.: 17052013
Prodám šikmou zvedací schodišťovou
plošinu VIMEC V64. Nosnost 230 kg.
Téměř nepoužívaná. Vybavena automatickými nájezdovými skluzavkami.
Foto zašlu. Cena 150 000 Kč. Při rychlém
jednání sleva. Tel. 775 550 226 [email protected] Zn.: 23052013
Prodám hospodářské stavení
s pozemkem o výměře 2331 m2
v katastru obce Panenská u Pálovic
nedaleko města Jemnice v okrese
Třebíč. Informace na tel. číslech
776 567 146 a 776 692 606.
[email protected] Zn: 04062013
Prodám Ford Transit T 300 HC. Vozidlo
pro vozíčkáře. RV 11/2005, 66 kW,
najeto 112 000 km. Nafta. Auto speciálně
vybavené el. zvedací plošinou pro vozíčkáře. Je možné čerpat až 200 000 Kč
státní příspěvek na auto od státu. Auto
je ve velmi dobrém stavu, nové pneu,
vodní pumpa, alternátor. STK do 5/2015.
Vozidlo je vybaveno dálkovým ovládáním elektrického otevírání zadních dveří, výtahem pro vozíčkáře a el. otočnou
sedačkou pro řidiče. Skvěle vyřešený
prostor pro cestující i imobilní pasažéry.
Vhodný jak pro rodinu s invalidním
členem, tak i pro organizace převážející
vozíčkáře. Kapacita bez vozíku 9 míst
v TP (součástí auta nyní 5 sedaček).
Tažné zařízení, úložné prostory ve střeše
vozu, nezávislé přídavné topení. Výbava:
ABS, autorádio s CD, centrální zamykání, el. ovládání oken, vyhřívaná el.
ovládaná zrcátka, nezávislé topení s čas.
předehřívačem, tempomat, tónovaná
[email protected] Zn.: 27052013-2
nabízím, hledám
Poptávám možnost zapůjčení schodolezu pro postiženého syna na vozíku.
Jedná se o období cca od 22. 7. 2013
do konce prázdnin, kdy bude nutná demontáž rampy z důvodu opravy fasády
domu. Pokud by někdo mohl v tomto
období zdarma či za symbolickou cenu
schodolez zapůjčit, prosím ozvěte se.
Děkuji. [email protected]
Zn.: 12052013
Hledám k pronajmutí malý domek
se zahradou, vlak nebo bus v místě,
Liberecko nebo Český ráj. Mám 64 let,
jsem slušná, netrestaná, nekuřačka,
abstinentka. Tel.: 702 361 197
Zn.: 13052013
Nabízím portrétování osob na zakázku. [email protected] Zn.: 25052013
Více inzerce na www.muzes.cz
můžeš / číslo 7–8 - 2013
SENSEN
časopis pro ty , kt e ř í s e n e v z d á v aj í
■ Do projektu SENSEN je zapojeno přes padesát klubů.
■ Národní kroniku jsme uložili do tajných trezorů.
■ Tisíce dětských knih začaly díky seniorům žít „druhým životem“.
Senzační senioři
mají první narozeniny
Vojna nebyla kojná. Tematickou soutěž Národní kroniky obohatil Jan Vodňanský vzpomínkou
na svá zelená léta a slavnostní odpoledne v Národním muzeu svým originálním vystoupením.
Text: Zdeněk Procházka
Foto: Jan Šilpoch
H
ned dvoje narozeniny si letos připomínáme v Nadaci Charty 77
/ Kontu BARIÉRY: Před dvaceti
lety se zrodila první kontinuální
veřejná sbírka u nás – Konto
BARIÉRY, na které dnes přispívá kromě
velkých donátorů na 40 tisíc pravidelných
dárců a které rozdělí v projektech, jako
jsou Počítače proti barierám, Nový start
či Pomáhej (s) humorem každoročně
konkrétním lidem na 60 mil. korun. Proti
němu je SENSEN – Senzační senioři, projekt na podporu aktivního a plnohodnotného života seniorů, který jsme oficiálně
otevřeli loni 23. května, jakoby děťátko.
Ale když se za uplynulým rokem ohlédneme, vidíme, že se má čile k světu.
Podporujeme činnost klubů
Dne 23. května 2012 jsme spustili naše
webové stránky www.sensen.cz, na kterých se představilo prvních patnáct
aktivních klubů SENSEN a také naše
hlavní programy: Národní kronika, Druhý
život dětské knihy a Aktivní život. Dnes
můžeš / číslo 7–8 - 2013
je v projektu zapojeno již 50 klubů Senzačních seniorů. Kluby najdeme po celé České
republice a jsou volným sdružením otevřeným pro každého, koho nabídkou svých
aktivit osloví. A nabídka je opravdu široká,
mezi nejpopulárnější patří počítačové kurzy,
kondiční cvičení či jiné pohybové nebo vzdělávací aktivity. V klubech působí divadelní
a taneční soubory či literární kroužky.
Činnost klubů SENSEN jsme mohli podpořit i materiálně: Ty nejaktivnější dostaly
z grantu, který SENSEN získal od Ministerstva
práce a sociálních věcí, vítaný příspěvek třeba
na financování lektorů na výuku práce s počítači či na pronájem sportovních zařízení…
Do mnoha klubů zároveň putovalo díky dalšímu grantu 89 počítačů, na kterých se školí
v nově vzniklých učebnách stovky seniorů.
Zástupci klubů měli možnost se poznat
na prvním celostátním setkání v pražském
kině Evald loni v říjnu, další atraktivní
příležitostí pro setkání se stal první Festival
Senzačních seniorů v červnu v pražské Písecké bráně, kde představily své dovednosti
kluby z celé republiky.
Národní kronika soutěží
První narozeniny SENSEN jsme si připomněli na netradičním odpoledni v Národ-
ním muzeu. Právě před rokem totiž vložil
první příspěvek do Národní kroniky
její patron, spisovatel Zdeněk Mahler –
a partnerem Národní kroniky je právě
Národní muzeum. Kazetu s optickým
diskem obsahujícím vzpomínky, záznamy událostí, fotografie – ale i celé osobní
deníky či obsáhlé rodinné kroniky, které
zaslali přispěvatelé od nás i ze zahraničí do kroniky za uplynulých dvanáct
měsíců, jsme předali Národnímu muzeu,
které je uložilo do svých tajných trezorů
na 1000 let.
Vydařené odpoledne ve „vojenském
stylu“ obohatili svým originálním
vystoupením Jan Vodňanský a Jiří
Dědeček. Ti totiž také přispěli do soutěže
Národní kroniky na téma Vojna nebyla
kojná. Téma další soutěže se váže
k 60. výročí zahájení pravidelného vysílání České televize.
Zapojením do projektu Druhý život
dětské knihy napomáhají Senzační senioři navrátit děti ke čtení a knihy dětem:
sběrem starších knih pro ty, kteří si je
z ekonomických důvodů nemohou dovolit. Do sbírky významně přispěly kluby
v Prachaticích, Českých Budějovicích,
v Mladkově, Krásné Lípě či v Litoměřicích. Téměř tři tisíce knih bylo rozděleno
dětským domovům, azylovým domům či
sociálně slabým rodinám.
Žijme aktivně
Náš další program Aktivní život podporuje komplexní zdravý životní styl.
Na webu SENSEN nabízíme lékovou
poradnu IKEM, mezi nejoblíbenější
programy webu patří Happy Neuron –
hry na procvičování paměti, koncentraci
a rozhodování.
V klubech probíhají besedy zaměřené
na prevenci proti infarktu. Ve spolupráci se Státním ústavem pro kontrolu
léčiv organizujeme besedy o vlastnostech a působení léčivých přípravků
v lidském těle s autorem knihy Příběhy
léků Tomášem Cikrtem. Velký zájem je
o speciální cvičení – připravujeme proto
cyklus rehabilitačních kurzů, po jejichž
absolvování se lektory mohou stát sami
senioři.
Připomeňme, proč vlastně projekt
SENSEN před rokem vznikl: jako odpověď na demografický vývoj v naší zemi
– dnes u nás žije téměř 1,5 mil. seniorů, v roce 2050 to bude dvakrát tolik.
Víme, že ne vždy na ně společnost
pohlíží jen pozitivně, také ale dobře
víme, jak inspirativní umějí být dnešní
šedesáti-, sedmdesáti- či osmdesátníci,
kdy mnoho z nich je obdivuhodně vitálních, aktivních a schopných rozdávat
moudrost, radost i práci pro ostatní.
A právě takové hledáme do našeho
projektu. 
61
Křížovka O CENY
časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí
Zajímavé čtení
pro hlavu i srdce!
Informace, servis.
Čtěte Můžeš
na www.muzes.cz
Na co
se můžete těšit
v zářijovém čísle?
❛ Rozhovor
s Evou Přibylovou ze školy
pro sluchově postižené děti.
❛ Reportáž
o životě rodiny, která
vychovává neslyšící dítě.
❛ Rozhovor
s ředitelem
Jedličkova ústavu a škol
Janem Pičmanem.
❛ Fotoreportáž
z mezinárodního turnaje
hendigolfistů.
Správné řešení tajenky z předchozího čísla:
Konto BARIÉRY Nadace Charty
Jeden vylosovaný
čtenář získá
za správně
vyluštěnou
křížovku mobilní
telefon
a dva knihu.
62
Luštitelé – výherci:
Mobilní telefon:
Michal Jágr
Kralovická 53
323 00 Plzeň
Knižní cena:
Gabriela Línková
Zahradnická 163
285 75 Žehušice
Knižní cena:
Petr Kožíšek
Lomená 3
360 04 Karlovy Vary
Výhercům gratulujeme!
Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY.
Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím
nejpozději do 15. srpna na adresu redakce:
Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.
můžeš / číslo 7–8 - 2013
Download

Zobrazit PDF