společensko-ekologický časopis, 6/2011 | XX. ročník | 60 Kč
Reportáž:
Putování mocnářstvím /10/
Seriál:
Peníze bez úroků /16/
Čtečky, nebo knížky? /18/
Drobnohled:
Vzpomínka na horala Lea /22/
Freecycling místo charity /24/
Šumava, pár měsíců poté /27/
Ne/jíst stromového klokana /31/
Kulturní zahrada:
Rozvojová bezmoc? /34/
Fair trade z očí do očí /36/
Rozhovor:
Erik Baláž /39/
Téma:
20 letokruhů
Sedmé
generace
Česká ekodrogerie
z mýdlových ořechů YELLOW&BLUE
Zelená dovolená
v Bílých Karpatech
Přijeďte si užít čas zimy
na moravsko-slovenském pomezí
a vyzkoušejte bydlení v domě,
kde se (téměř) nemusí topit.
Sleva
20 %
i v zimě
obu
lou os
dospě 12
o
r
p
í
nocí.
03/20
ytován
na ub í 11/2011– na 2 a více
b
u
t
o
y
d
tu.
b
b
vo
í po
inzerá
jednán
ohoto
t
í
n
při ob
e
lož
o před
Platí p
Vánoční dárkové poukazy
na dovolenou (celoroční) nebo
na letní pobyty s programem.
Darujte zážitek!
Nabízíme také pronájem prostor
pro vaše semináře, firemní školení
či teambuilding.
[email protected]
+420 572 630 670
www.hostetin.veronica.cz/ekopenzion
Mýdlový ořech je plod stromu Sapindus Mukorrosi, který roste na svazích Himalají v Nepálu a Indii.
Je to zcela přírodní surovina, která je plnohodnotnou altenativou k průmyslově vyráběným detergentům. Jako rostlinný prací prostředek se hodí pro jemné, avšak důkladné a šetrné praní a čistění.
Mýdlové ořechy zpracováváme nejšetrnější metodou extrakce za studena, která zachovává nejvyšší
účinnost přírodních saponinů. Tento výtažek je pak použit pro výrobu našich ekologicky šetrných
pracích prostředků.
KOMPLETNÍ PRODUKTOVÁ ŘADA PRANÍ:
Mýdlové ořechy // Prací gel z mýdlových ořechů na barevné prádlo // Prací prášek
z mýdlových ořechů na bílé prádlo // Prací gel z mýdlových ořechů na vlnu a jemné
prádlo // Bělící prášek na bázi kyslíku // Aviváž
Výrobce: www.tierraverde.cz / Distribuce Slovensko: www.lemuss.sk
ŝŽŽďůĞēĞŶşƉƌŽĚĢƟ
DŽĚĞƌŶşůĄƚŬŽǀĠƉůĞŶLJ
ŬŽůŽŐŝĐŬĄĚƌŽŐĞƌŝĞ
DLJƐůşƚĞƐŝ͕ǎĞ
bio bavlna není
ŬƌĞĂƟǀŶş͍
ǁǁǁ͘ďŝŽŶĞůĂ͘Đnj
Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
10|
3|
6|
10|
Putování starým mocnářstvím
foto: Roman Klecker
TÉMA
24|
Eliška Balharová, Klára Havlová
Daruj kolo, zachráníš svět!
Virtuální komunity, které se specializují na
bezplatnou výměnu věcí, dorazily i k nám.
Jde v nich o darování, nebo něco zcela
jiného?
Dagmar Smolíková
Jak šel čas s Generací
Předkládáme malou exkurzi do historie Sedmé,
respektive Poslední generace. Jakou štreku
náš časopis za dvacet let ušel?
27|
Kateřina Pařízková, Jaromír Bláha
Šumava, pár měsíců poté
Přestože mediální atraktivita šumavské blokády opadla, dění okolo Šumavy je stále
aktuální, a to možná více než v létě.
REPORTÁŽ
31|
Martin Soukup, Julie Hubeňáková
Jíst, či nejíst stromové klokany?
V některých zemích ochranářství teprve
zakořeňuje. Zkuste na chvíli zapomenout
na hrátky s kůrovcem a vítejte na PapuiNové Guineji.
34|
Pavlína Binková
Rozvojová pomoc, nemoc nebo bezmoc?
Není požadavek na odpovědnost a spolupráci výměnou za finanční prostředky až
příliš západní a racionální? Vítejte v zemi,
kde je pod sluncem tma.
35|
Pavel Klvač
Dva manuály východního kapitalismu
Dva filmy, dvě země, jeden tunel.
36|
Dominik Grohmann
Fair trade z očí do očí
Pěstuje se někde banán v bio kvalitě obchodovaný fairtradovým způsobem? V knize
Marka Ransoma Fair trade se dozvíte
daleko více.
39|
Rozhovor s Erikem Balážem
Lidem někdy chybí zvířecí touha po životě
S ochráncem tatranských lesů a medvědů
o nejsladších borůvkách, zhoubných výjimkách ze zákona a vzniku evropského
Yellowstonu.
Roman Klecker
Putování starým mocnářstvím
Čím více jsem si pročítal Máchův Denník na
cestě do Itálie, tím více narůstala má touha
vyrazit…
SERIÁLY
16|
18|
Kate Scottová
Čtečky, nebo knížky?
Jaký je environmentální dopad elektronických čteček ve srovnání s tradičními
knihami?
DROBNOHLED
22|
Nanebevzetí Auta svatého
foto: Vít Kouřil
Jan Miessler, Vít Kouřil
20 letokruhů Sedmé generace
Všemi ročníky časopisu probleskuje společný leitmotiv: moderní civilizace si pod
sebou podřezává větev a její problémy se
nedají řešit pouze techn(olog)icky.
Naďa Johanisová
Silvio Gesell: Osvoboďme peníze od úroku!
Valonsko-pruský ekonom se svou kritikou
dotkl samotné dřeně ekonomického systému — půjčování peněz na úrok.
20|
20|
Mojmír Vlašín
Nanebevzetí Auta svatého
Nejeden ekolega sice nad fosilní krásou
automobilů zapláče, mnozí ji však přímo
zbožňují.
Michal Rezek
Vzpomínka na horala Lea
Letos v srpnu zastihla ekologickou obec
smutná zpráva o úmrtí známého beskydského ochranáře Lea Košťála. V listopadu
by se dožil padesáti let…
KULTURNÍ ZAHRADA
ROZHOVOR
PŘIPRAVUJEME: reportáž z pasení ovcí a koz v Českém krasu • rozhovor s Jaroslavem Duškem •
stať o portmannismu • industrializaci Arktidy • Zmatek nad zmatek • a spoustu dalšího čtení pro
současné i příští generace
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, opět jsme pro vás připravili soutěžní kvíz. Pokud jej na našich
webových stránkách správně vyplníte, můžete vyhrát roční předplatné 7.G.
v tomto úvodníku mám sdělit několik
neodkladných informací. Nuže, pojďme
na ně:
Za prvé musím za celou redakci, redakční radu i vydavatele 7.G poděkovat
všem skvělým dárcům a sponzorům (jejich výčet najdete na zadní straně obálky), jakož i předplatitelům — opravdu
mockrát děkujeme! Jenom díky vaší podpoře může Sedmá generace vstoupit do
dalšího ročníku. Za vodou samozřejmě
nejsme a ani nebudeme, ale žijeme. Více
si přát bylo by hříchem.
Za druhé — a nyní vaše tváře povadnou — vzhledem ke stoupání cenových
hladin i nelichotivé grantové budoucnosti
navyšujeme (po třech letech) cenu základního ročního předplatného na 390 korun. Pokud však studujete nebo pobíráte důchod, vyjde vás „pouze“ na 360 korun. Předplatné bude i nadále zahrnovat
vstup do dvacetiletého e-archivu Sedmé
generace a 10% slevu v e-knihkupectví
Hnutí DUHA. Cena jednoho čísla 7.G
ve volném prodeji povyskočí z šedesáti
korun na legendárních šedesát devět.
Za třetí, pokud patříte mezi ty, kteří
preferují četbu na obrazovkách, můžete
si za 200 korun předplatit roční vstup do
našeho elektronického archívu. V něm
najdete kromě zmíněných dvaceti ročníků v pdf formátu též všechny články
z aktuálních čísel ve webové podobě,
tedy i s barevnými fotkami.
Za čtvrté, budeme vám moc vděčni,
když na našich internetových stránkách
vyplníte anonymní čtenářský dotazník
— rádi bychom se po čtyřech letech od
toho minulého dozvěděli, čeho je podle
vás v 7.G moc, čeho málo, popřípadě
jaká zlepšení navrhujete.
A na závěr chci poděkovat Nadě Johanisové za čtyřiadvacet dílů pozoruhodného seriálu Ekonomičtí disidenti. Nemusíte však truchlit, Naďa si již další
ekonomické menu rozmýšlí.
Toť vše. Na představení tohoto čísla
místo nevybylo. Tedy: ať se vám čte dobře.
Ničím nezamořené svátky přeje a v příštím roce se na vás těší
7.G E
verGr
een T
our 1
991—
1
99
1992
: Slun 1: Jaderno
2011
1993 ce — zlý B u energii?
: Obr
ůh? a
1994
NE d
a
: Nad
n
ě
národ na Libkovi eb ozón z kuji
různý
c a glo
ní spo
1995
ch str
lečno
bální
:Z
an
st
o
1996 vířata jsou i přicházej teplování
í
:
1997 Vypelicha pro lidi jen do našeho
n
:
kraje
P
í
v
ekono
ovodn
ěcmi
1998
m
:
ě
G
:
i
č
b
e
t
et
n
í
1999
: Blok etické mod on, nebo r tygři
áda z
o
i
fi
zum?
kace —
achrá
2000
h
r
n
a
ila Tro
: Vrat
s ohn
né
jm
ěm
2001 lahve v ne ezenský p
2002 : Střet civ návratnu? rales
il
:
2003 Super, me izací?
ga, h
: Ev
2004
: Česk ropská pro yper
2005 ý sen, či če a proti
2006 : Kde brát ská realita
: Výro
?
energ
b
2008 2007: Za v a přírody, ii?
: Na s
s
hleda šechno mů . r. o.
n
ž
o
e
2009
u v po
gas
:
2010 Až na dno malejších
: Od o
časec
kont
h
2011 ltáře do k ejneru
ompo
: Jsme
stu
za vod
ou?
TÉMA |
J an M iessler , V ít K ouřil
20 letokruhů Sedmé generace
Letos se dožil dvaceti let nejen zákon o ovzduší, který během několika dalších let srazil tuzemské exhalace síry o 90 %,
ale i časopis Sedmá generace. Ten se od počátku své existence snažil zmírňovat exhalace způsobované úzkoprofilovým
ekonomickým myšlením, které považovalo ekologické problémy za třešničku na polistopadovém reformním dortu.
Kdybychom všechna čísla Sedmé generace vyskládali do komínku
a navrch přihodili ještě prvních pár ročníků generace Poslední,
vzniklý štos žloutnoucího papíru by byl pořádně vysoký a těžký. Za
dvacet let v nich publikovala dlouhá řada osobností české i slovenské ekologické, lidsko-právní či kulturní scény, s řadou dalších vyšel
rozhovor, časopis zmapoval většinu domácích i světových témat
souvisejících s životním prostředím, ale zdaleka nejen těch.
Jenomže váha časopisu se neměří na kilogramy a ani samotná
délka jeho přežití mnoho neznamená, pokud všechna ta vytištěná
písmena nikdo nečte. To „Generaci“ naštěstí nikdy nehrozilo, jádro
jejích čtenářů zůstává sice malé, leč poměrně pevné — počet předplatitelů se dlouhodobě pohybuje kolem tisícovky. Na druhou stranu, přestože řada druhdy radikálních sedmogeneračních argumentů
postupem času v mediálním prostředí zdomácněla, o samotném
časopisu se to říct nedá. Náklad kolem třinácti set výtisků zkrátka
na novinovou distribuci nestačí a na jeho zvýšení či na rozsáhlejší
propagaci nám zase nestačí finance; Sedmé generaci tudíž musí jít
našinec tak trochu naproti. Podobné je to ovšem i z druhé strany:
hledání nových čtenářů a financí je neustálý úkol, o kterém redakce
debatuje pomalu častěji než o náplni příštího čísla.
Ne zcela obnovitelné lidské energie už přitom bylo na oslovení
co nejširšího publika vynaloženo hodně: od postávání u stánků
(„na zelenou spásu“) na různých festivalech přes výměnné i placené
inzeráty a bannery, vymýšlení propagačních triček, odznaků či záložek až po smělé úvahy o sedmogeneračních videích, která se nám
Sedmá generace 6|2011
navzdory asi už čtyřletému spřádání scénářů stále nepodařilo natočit… Další spoustu člověkohodin si nepočetná redakce odepsala
sepisováním grantů nebo oslovováním nejrůznějších knihkupectví,
čajoven a prodejen zdravé výživy, jestli by nás tam náhodou nechtěli
nabízet (většinou opravdu nechtěli).
Navzdory existenci „na hraně“ však kulaté výročí nabízí vhodnou příležitost alespoň na chvíli zpomalit (pamatujete na téma
o pomalém životě v 7.G 6/2008?) a zamyslet se nad tím, jak se v průběhu let Generace měnila.
Dis/kontinuita
Od čtyřstránkového pilotního čísla z konce roku 1991 prodělal časopis řadu změn: ztloustl a pak zase zeštíhlel, vybarvil se (alespoň
na povrchu a nejen do zelena), v roce 1995 zrychlil na měsíčník
a o deset let později zase zvolnil na původních šest čísel ročně,
přejmenoval se z Poslední na Sedmou generaci, zdražil z nula Kčs
(nulté číslo z roku 1991) na šedesát Kč (a bude hůř…) a především
zhltnul, sežvýkal a vyplivl několik redakčních týmů (podrobněji
viz následující článek). Z lidí uvedených v tiráži nultého čísla už
v redakci nezbyl nikdo. A navíc nejzasloužilejší členka současné
redakční sestavy Dáša Smolíková po deseti letech odchází, přičemž
zkušenosti zbylých redaktorů nesahají před rok 2005.
Navzdory tomu si Sedmá generace drží svoji kontinuitu, a to nejen tematicky, ale také v některých autorech a členech redakční rady.
Jejich pletky s časopisem začaly už v první polovině devadesátých let
5|
| TÉMA
(Naďa Johanisová) a třeba takový Aleš Máchal, Mojmír Vlašín nebo
Ľuba Lacinová si kromě pozice autorů článků a členů redakční rady
vyzkoušeli i roli zpovídaného v sedmogeneračním rozhovoru.
Vývoj Sedmé generace ovšem minimálně stejnou měrou provázely také zlomy. V časopise se vystřídaly tři redakční generace — pro
zjednodušení si je nazvěme radikálně aktivistická, filozofická a mediální.
Orgán radikálních aktivistů
Éra zakladatelů časopisu i Hnutí DUHA Jana Beránka a Jakuba Patočky spadá do radikálně-ekologických devadesátých let. Jak to
v rekapitulačním článku (7.G 10/1999) Patočka popisuje, vydávání
časopisu byl krok logický: sociálně-ekologické hnutí mladých radikálů se totiž značně lišilo od klasických (a starým i novým režimem
vychvalovaných) čističů lesních studánek, problémy životního prostředí totiž vnímalo v jeho společenském, ekonomickém a filozofickém kontextu. Mezinárodní rozhled časopisu zpočátku dodali
Neela Heyrovská, Danuta Učníková či Maroš Silný, jeho jakýmsi
„guru“ se nicméně stal kritický sociolog Jan Keller, působící tehdy
na brněnské Masarykově univerzitě.
S původním názvem Poslední generace (myšleno v množném
čísle) nejprve tematicky cílila zejména na energetiku, ekonomiku, dopravu, rozvojový svět či lidská práva (zpočátku spravovaná
pozdějším novinářem MF DNES Karlem Škrabalem). V úvodním
prohlášení redakce čteme, že „za přijatelný nepovažujeme podivný
sociální pokus komunistických stran ani žádnou jinou formu konzumní společnosti. Změna společnosti není možná bez změny
hodnot, které si její členové vytvořili“; bylo tedy zřejmé, že tvůrci
časopisu nehodlali svět pouze popisovat, ale i měnit. Kritizovali
především jadernou energetiku, automobilismus, ekonomickou
globalizaci a centralizaci všeho druhu. Na stránkách Generace tak
mohli doboví čtenáři a čtenářky detailně sledovat průtahy výstavby
Temelína, Mochovců či dálnice D8, marnou snahu o záchranu Libkovic nebo naopak vítězný odpor proti plánované cementárně
u Tmaně či těžbě zlata v Mokrsku a Kašperských horách. A jako jedni
z prvních číst o hrozbě klimatických změn, jíž si naše „velká média“
začala všímat o mnoho let později (a ještě zmatečně).
V současném kontextu zaujmou nejen reportáže z blokád a nyní
již jen zřídkakdy provozovaná konfrontace s policejními orgány,
ale třeba také článek Jana Beránka z července 1995 o mýtech kolem
japonské jaderné energetiky: „O bezpečnosti svých elektráren japonští politici zřejmě příliš nepochybují, protože jinak by těžko
mohli povolit výstavbu největšího komplexu jaderných reaktorů na
světě (elektrárny Fukušima 1 a 2 mají celkem 10 reaktorů o výkonu
dohromady 8000 MW, tedy téměř odpovídající celostátní výrobě
elektřiny v ČR).“ Autor prognosticky namítá, že i jinak superodolné
japonské stavby může ohrozit zemětřesení. „Kdyby se tedy poblíž
epicentra nacházela jaderná elektrárna, katastrofa by byla zřejmě
neodvratná.“
Sedmé generaci ke dvacetinám
Václav Bělohradský, filozof:
Jádrem osvícenství je „veřejné užívání rozumu“. Definujme si ho
jako argumentující rekonstrukci celku společnosti ve vědomí omezených specialistů. Těmi se občané moderních průmyslových států
stali pod tlakem funkční diferenciace, bez níž by produktivita práce
nemohla růst. Potřebujeme argumentující rekonstrukci celku společnosti, protože s rozpadem tradic se rozpadl i samozřejmý svět
minulosti. Je hrozivým příznakem globalizace, že veřejný prostor je
stále méně místem „veřejného užívání rozumu“ — argumentujícího odstupu od toho, co se nám vnucuje jako samozřejmé; převládá v něm logika spektáklu, která nás odcizuje našim životním
situacím. Spektákl nás vybízí, abychom se identifikovali s jeho
hrdiny, kteří ale nemají s naším reálným světem nic společného.
Sedmá generace je časopis, který klade odpor tomuto vyprazdňování veřejného prostoru, učí nás argumentovat, to znamená vidět
celek, do něhož se svým jednáním ve světě zařazujeme a který
logika spektáklu a privatizace zatlačuje do tmy.
Pro semínka argumentujícího diskurzu ale české veřejné mínění není dobře připravenou půdou. Z historických důvodů ho
vyznačuje masová preference pro jednoduchá a násilná řešení
problematických situací, jako například odsun etnických menšin, kácení stromů v národních parcích, jaderná energie, rozbití
federálního státu, žhářství jako řešení zákonných omezení při
rekonstrukcích památkově chráněných staveb, klecová lůžka pro
mentálně postižené děti, soukromé vlastnictví pojímané jen jako
právo vzít „nevlastníkům“ hlas, odpor k EU inspirovaný odporem
k regulaci trhu, Blesk jako nejčtenější český deník… Řešení bezohledné tak většinové mínění preferuje před řešením ohleduplnějším,
postaveným na odpovědnosti za dopad našich rozhodnutí na celek
společnosti.
Časopis Sedmá generace hledá „jiná řešení“, inspirovaná smyslem pro odpovědnost za bios, za celek, k němuž patříme. Je tak ve
sporu s českým většinovým míněním, proto je výjimečně důležitý
v českém kontextu, kde si občané navykli přežívat jako sobecké,
do sebe uzavřené fragmenty, odcizené ideji celku. Časopis ve sporu
s nemyslící většinou ale nemůže přežít jinak než díky obětavé
podpoře ze strany angažovaných myslících menšin.
Kdyby časopisy jako Sedmá generace byly z veřejného prostoru
vytlačeny, byli bychom všichni o dost chudší, protože drancování
veřejných statků by bylo snazší. Braňme Sedmou generaci jako
nejdůležitější veřejný statek, vždyť bez kritického vědomí celku
žádná společnost nepřežije jako lidská.
Pár slov od Jana Kellera ke dvacetinám Sedmé generace si můžete
přečíst na zadní straně obálky.
Kořeny budoucnosti
Kromě dalších ryze ekologických témat typu kácení pralesů a dopadů průmyslu na životní prostředí ovšem řada článků kritizovala
také nadnárodní korporace a mezinárodní instituce jako Světová
banka, Mezinárodní měnový fond a z dnešního pohledu poněkud
překvapivě také Evropské hospodářské společenství, tedy budoucí
|6
Evropskou unii, jež pro pozdější zelené hnutí představovala spíše
garanta vyšších ekologických a lidsko-právních standardů.
Kromě kořenů a projevů ekologické krize však autoři a autorky
Generace ohledávali i pozitivní kořeny budoucnosti, například
v seriálech Františkine bylinky či Potulný sadař, nebo v rozmanitých
Sedmá generace 6|2011
TÉMA |
Sedmé generaci ke dvacetinám
Bedřich Moldan, ekolog:
Sedmou generaci se zájmem čtu od samého počátku. Byl jsem například rád, že se změnil původní název, který se mi nelíbil, a taky
jsem to tehdy redakci říkal. Současný je mnohem lepší, a přeji,
aby vytrval — i s celým časopisem — udržitelným způsobem do
nedohledné budoucnosti. Kdybych měl přidat několik hraběcích
rad, tady jsou. Doporučoval bych trochu víc informovat o různých
aktualitách, s komentářem i bez něho. Zejména mám na mysli
dění v zahraničí, Evropa kráčí přes různá škobrtnutí vpřed, a u nás
se to nejen nereflektuje, ale ani neví. Podobné platí o OECD a o OSN,
které intenzívně připravuje Rio+20. Možná by taky nebylo od věci
maličko informovat i o aktivitách různých spřízněných duší u nás,
i když jsou to třeba „konkurenti“ nebo jinak divní lidé, a mají své
vlastní komunikační prostředky. Ale všechny přece jen cosi spojuje, a to „momentum“ zachytit a využít by asi nebylo od věci. Kdo
jiný by to měl dělat? S těmi aktualitami souvisí i tradiční úloha
tiskovin jako je 7.G, totiž whistle blowing (upozorňování na
neetické či nezákonné praktiky — pozn. red). Znamená to dívat se
dopředu a mít dobrý přehled, ale právě to má 7.G k dispozici, takže
je dobře, že se tomu věnujete. Ke dvacetinám Sedmé generaci
upřímně gratuluji, a přeji, aby vydržela. Osobní prosba: pokuste
se zachovat dosavadní písemnou podobu, přece jen slušný časopis, který si mohu číst v pohodě třeba na zahradě nebo na jiném
příjemném místě bez podpory všech elektronů světa, má svou
nezaměnitelnou hodnotu.
článcích o všech možných „pestrých a zelených“, žijících šetrnějšími
životními způsoby. Poslední generace přispěla k rozvoji zdejšího
ekologického povědomí i tím, že pravidelně publikovala překlady
z časopisů The Ecologist a Third World Resurgence, respektive
zprostředkovala texty předních eko-myslitelů, například hlubinného ekologa Arna Naesse, sociálního ekologa Murraye Bookchina,
zakladatele The Ecologistu Edwarda Goldsmithe, eko-feministky
Vandany Shivy a mnohých dalších.
Název Poslední generace s podtituly Optimistický časopis Hnutí
DUHA pro životní prostředí a dobu a později Časopis Hnutí DUHA pro
obnovu přirozených vztahů“ nahradila v roce 1998 generace Sedmá,
inspirovaná Velkým zákonem Irokézů. Ten říká, že bychom měli
důsledky našich rozhodnutí promýšlet s ohledem na ty, kteří přijdou sedm generací po nás. Navzdory posunům v (pod)názvech
a četným personálním obměnám probleskuje všemi dvaceti ročníky
společný leitmotiv: moderní civilizace si pod sebou podřezává větev a její ekologické problémy se nedají řešit pouze techn(olog)icky,
ale pouze ruku v ruce s podstatnými společenskými, politickými
a etickými změnami na lokální i globální úrovni.
Za horizontem filozofování
S odchodem nejvýraznější autorské trojice Patočka, Beránek, Keller
na přelomu století jako kdyby Sedmá generace obrousila svoje radikální zuby a zároveň utlumila přímou návaznost na aktivity Hnutí
DUHA. Ve srovnání s poněkud černobílým diskurzem „my versus
Sedmá generace 6|2011
oni“ ale znamenalo hlubší prozkoumávání nejrůznějších společenských a environmentálních témat v lecčems krok kupředu.
Nastoupivší šéfredaktoři, filozof David Vaněk a religionista Dušan Lužný, byli v tomto ohledu muži na svém místě. Generace se
tematicky více rozkročila — větší pozornost si vysloužily sociální
menšiny, feminismus, náboženství či literatura. Na stránkách se rovněž začala pěstovat konfrontace různých pohledů na jeden problém
a velkorysost k názorovým oponentům.
Navzdory této pluralitě — anebo právě díky ní — je možné o tehdejší Sedmé generaci mluvit jako o jakémsi papírovém think-tanku
českého environmentálního hnutí: časopis na svých stránkách definoval to, co by společensko-ekologičtí aktivisté zavedli, kdyby
k tomu měli páky. Tou pákou se na počátku tisíciletí začala jevit řadě
lidí z Hnutí DUHA (z nich řada prošla i sedmogenerační redakcí)
resuscitovaná Strana zelených. Alespoň z hlediska časopisu ale
k žádné velké synergii nedošlo: strana, Duha i Sedmé generace jako
kdyby jely každá po jiné koleji.
Déjà vu
Současnou sedmogenerační éru by sice bylo lákavé popsat jako dialektickou syntézu radikální a filozofující minulosti, hodnotit vlastní
práci ale nechejme jiným. Snad jen připomeňme, že na stránkách
přibyly pravidelné mediální, filmové a hudební reflexe, reportáže
(seriály o řemeslech, eko-farmách a další) či pohledy do minulosti
(Ze starých ekopisů, Před 7.G). Naopak ubylo článků o anti-gobalizaci, ekologickém hnutí a stranicko-politickém dění, ale také polemik. To u časopisu hlásajícího diskuzi a pluralitu názorů poněkud
překvapí.
Kam dál? Těžko říct. V českém veřejném prostoru jsou zelené
hnutí a zelené myšlenky momentálně v defenzívě a pamětníci devadesátých let zažívají v mnohém nepříjemné déjá vu. S pohledem na
nastupující mladou redakční krev ovšem doufáme, že pokračování
v tom nejlepším ze všech předchozích tradic vyvolá ve čtenářích
dejá vu příjemné. Navzdory vykloubené době a chronickým finančním obtížím se Sedmá generace bude i nadále snažit psát kvalitně,
čtivě a inspirativně pro lidi, kteří nejsou experti, ale chtějí jít do
hloubky větší než malé. Nekritizovat za každou cenu, ale vyhýbat
se i nekritickým oslavám. A i když ve srovnání s devadesátými lety
nahrazujeme vykřičníky na koncích vět otazníky a třemi tečkami,
nemíníme sklouznout do pohodlného relativismu.
I nadále chceme psát s přesahovou „Vertikálou“ z perspektivy
minimálně sedmi generací. I nadále chceme tisknout na „neatraktivní“ recyklovaný papír a černobílými fotografiemi posouvat články
do v textu nevyřčených rovin. I nadále chceme propojovat ekologickou, lidsko-právní, rozvojovou či genderovou tematiku. Jinými
slovy: Sedmá generace chce být i nadále solidním časopisem, který
sice nemůže být The Ecologist nebo Resurgence, ale může být — přes
všechny nedostatky — respektovaná lidmi, kteří promýšlejí důležité
civilizační problémy. Společně se všemi, kteří se na vycházení 7.G podílejí, doufáme, že těmto výzvám dostojíme a že se sedmogenerační
kmen rozroste o mnoho dalších letokruhů.
Pesimismus si stále ještě nechme na lepší časy.
7|
Mezi naše čtenáře patří i tento grónský starý kmet, foto: Hana Králová ml.
| TÉMA
D agmar S molíková
Jak šel čas s Generací
Předkládáme malou exkurzi do historie Sedmé, respektive Poslední generace. Nečekejte však vyčerpávající seznam
informací. Přestože máme v redakci pamětníky, do první půlky existence časopisu jejich vzpomínky rozhodně nesahají.
I pro ně to byla příležitost zapátrat do editorialů a tiráží zažloutlých čísel, podívat se, jakou štreku 7.G za tu dobu ušla.
1991: Redakce vyslala do světa první čtyřstránkové varování: „Za přijatelný nepovažujeme podivný sociální pokus komunistických
stran ani žádnou jinou formu konzumní společnosti. Změna společnosti není možná bez změny hodnot, které si její členové vytvořili.
Konzumní společnost a její hodnoty hodláme napadat.“ Název Poslední generace doplnil kontrastní podtitul Optimistický časopis Hnutí
DUHA pro životní prostředí a dobu. Pravda, dlouho nevydržel (titulní strana čísla viz obrázek vpravo nahoře).
1992: Redakce se bude tu a tam obměňovat, stálicemi však poměrně
dlouho zůstanou Jakub Patočka
a Jan Beránek, kteří stáli u zrodu
Hnutí DUHA. V Generaci poprvé
publikovali sociolog Jan Keller (po
řadu let velmi aktivní autor), budoucí hydrolog a pozdější Potulný
sadař Ondřej Simon a biofyzička
Ľuba Lacinová, která přispívá dosud. Premiéru měly také kresby
Kateřiny Švehlové (později Jelínkové), které Generaci provázaly
po řadu let. A mimochodem,
roční předplatné šesti čísel stálo
krásných 18 Kčs.
|8
1993: Komiksovou kočičku na hlavní
stránce vystřídal bobřík a Jakub Patočka se stal šéfredaktorem. Časopis získal redakční radu a co do
obsahu pestřejší menu. A také rubriky. Ovšem dodnes není shoda na
tom, zda je čtenáři vůbec registrují. Mezi autory poprvé vykvetla trvalka v podobě ekonomické disidentky Nadi Johanisové. První
dekádu hojně provázely texty, ale
především fotky Petra Vozáka.
V edici Poslední generace vyšla
kultovní kniha Jana Kellera Až na
dno blahobytu.
Sedmá generace 6|2011
TÉMA |
1994: Poslední generace dobývá
svět a rozšiřuje distribuci na
Slovensko. Vtipné komiksy na
obálce nahradily zádumčivé
kresby Kateřiny Švehlové. Redakce (tehdy stejně jako dnes)
nestíhá a vychází první dvojčíslo. Hojně publikují priatelia zo
Slovenska a vycházející hvězda
Hnutí DUHA Vojtěch Kotecký,
současný programový ředitel.
Mezi autory se řadí také socioložka Hana Librová. Každé číslo
má své hlavní téma a čtení není
ani trochu optimistické. Snad
proto Generace už druhý rok
vychází jako časopis pro obnovu
přirozených vztahů.
1997: Titulní fotky Petra Vozáka
vystřídaly kresby Kateřiny Švehlové. Jan Beránek přestoupil z redakce do redakční rady a redakci
(na dalších téměř pět let) posílila
studentka žurnalistiky Klára Brotánková. Začalo se debatovat o novém názvu časopisu, ten stávající totiž chápal jen málokdo.
Redakce se poprvé pokoušela
přilákat placenou inzerci a laťku
za stránku nasadila na 8000 korunách (hm, dnes jsme na 5000 Ká
čé). A tehdy stejně jako dnes to
jde ztuha. Předplatné se z loňských sto padesáti vyhouplo na
rovné dvě stovky. Redakce má
svoji první e-mailovou adresu.
1995: Z dvouměsíčníku se stal
měsíčník, což vydrželo až do roku
2004. Generace oblékla pevnější
kabát a přinesla více drobnějších
textů, do té doby zveřejňovaných
v zaniklém Zpravodaji DUHA.
K tradičním kresbám přibyly fotky
Martina Sedláčka. Poprvé se objevil Potulný sadař, který bude svou
zahrádku prokypřovat po více než
deset let a jehož „best of“ se v novém miléniu dočká webové reprízy. Časopis vychází v nákladu 2000
kusů, což je prý „životní minimum“.
Značné přebytky tohoto minima
jsme po letech zodpovědně odevzdali do tříděného odpadu.
1998: A je to tady. „V jádru není
metafora sedmé generace ničím
jiným než poetickým vyjádřením
principu odpovědnosti …,“ píše
na vysvětlenou Jakub Patočka.
Ba co víc, nový název, odkazující
na zákon Irokézů, zahrnuje i stanovisko tehdejší redakce, že k překonání ekologické krize je potřeba
ještě druhé věci: obnovy mystické
úcty k přírodě. Dodejme, že mystika časem poněkud vyvanula
a zůstalo, co se týká výkladu názvu, jen u té odpovědnosti. Časopis se tematicky zase o kus vzdálil břehům aktuální agendy Hnutí
DUHA a zamířil do otevřených
společensko-ekologických vod.
1996: Na obálce se poprvé objevily fotografie a na její vnitřní
straně měly premiéru výměnné
inzeráty. Trochu víc se provětralo redakční složení. Mezi
stálé autory na několik let přibyl
filozof Erazim Kohák. Jinak na
západní frontě klid. Vyšel první
ze tří rozhovorů (pak ještě
v roce 2003 a 2007) s Hanou
Librovou, která tím patří mezi
Generací nejvíce zpovídané
osobnosti. V edici Poslední
generace vyšla (v pořadí druhá
a zároveň poslední) kniha Dávné
budoucnosti od Heleny NorbergHodge. Tehdejší náklad dovoluje
tento himalájský příběh prodávat ještě dnes.
Sedmá generace 6|2011
1999: Rok velkých změn. Jakub
Patočka odešel do Literárních
novin. Štafetu (i duhovou) po
něm přebral Jan Beránek, a ten ji
na podzim zase předal filozofu
Davidu Vaňkovi. (Momentálně
pracuje jako personální ředitel
Siemens ČR. I to se může někdy
stát.) Jan Keller odešel z redakční
rady a jeho klávesnice pro SG
umlkla na deset let (pak přišel
s pokračováním Abecedy prosperity a Sociálními světy). Nově
vzniklá kulturní rubrika Zahrada
vyvolala dosud nezodpovězenou
otázku, zda všechno, co má krátké
řádky, je báseň, a zda tyto útvary
čtenáře SG vůbec zajímají.
9|
| TÉMA
2000: Do redakce přišla na krátkou
dobu Míla Palánová, znovu se vrátila v roce 2005 a poté se stala dvorní
jazykovou korektorkou. K počítači
sazeče-grafika už loni usedl Leoš
Knotek, který se pustil do grafických
změn. Jeho typografickou osnovu
doladěnou Luďkem Jandou (2007)
používáme dosud. Články začaly
mít filozofičtější rozměr. Mezi autory se zařadil religionista a budoucí šéfredaktor Dušan Lužný.
David Vaněk začal psát velmi dlouhé
a hutné texty. Redakce se po loňském
duhovém stěhování z Jakubského
náměstí zabydlela na Bratislavské.
SG dostala první webové stránky.
2003: Z redakční rady odešel Jan
Beránek a Jakub Patočka. Martin
Ander omezil své redakční zapojení, protože se stal ředitelem Hnutí
DUHA (v roce 2006 přesídlil na
brněnský magistrát náměstkovat primátorovi). Rozepsal, ale
nedokončil seriál dvanácti největších ekologických kauz. V létě si
redakce udělala prázdniny a vydala
64stránkové dvojčíslo. Společně
také vyrazila na Šumavu pátrat po
dobrovolně skromných lidech. Na
podzim se časopis oblékl do nového, elegantnějšího grafického kabátu, který Leoš Knotek průběžně vylepšoval. Poprvé se vybarvila obálka.
2001: Ročník začal udýchaným
a zpožděným dvojčíslem. „Boj
o čtenáře svádí na hraně, ve vždy
provizorní rovnováze mezi nesmiřitelnou náročností, která
nepíše pro ekology, a laskavostí,
která píše pro ekology ve jménu
jiných ekologů, kteří stále ještě
nepřišli a kteří snad vlastně ani nepřijdou,“ dal do svých úvah o SG
nahlédnout David Vaněk. V šestce
publikoval rekordní šestistránkový
článek bez jediného obrázku. V polovině roku nastoupila nová redakce ve složení Dušan Lužný,
Martin Ander, Zdeňka Machálková
a fotoeditor Jan Symon. Obálky
celého ročníku zdobily fotografie
Jindřicha Štreita.
2004: Mojmíru Vlašínovi, dlouholetému členu redakční rady, se
podařilo, co dosud žádnému autorovi: dvakrát publikovat stejný článek (podruhé pod pseudonymem
Bedřich Vypera). Redakce zkrátka
nebyla ve střehu. Naďa Johanisová
začala systematicky zpracovávat
téma alternativní ekonomiky, Ľuba
Lacinová pokračovala v seriálovém
monitoringu geneticky modifikovaných organismů, vlny polemických reakcí nevídaně rozhýbal kritický článek Dity Dražilové o zoologických zahradách. Čtenáři poprvé obdrželi zvědavý dotazník.
Fotografa Jana Symona doplnila
fotografka Denisa Blatná.
2002: Po filozofické lekci občerstvila SG čtenáře žánrově, tematicky
i graficky podstatně pestřejším obsahem. Poprvé se například objevila
genderová témata. S novou redakcí
přišli i noví autoři: Ivo Bělohoubek, Ondřej Liška, Martin Konečný,
Pavel Barša, David Václavík, Jan Němec. Články začaly vtipně dokreslovat fotografie Jindřicha Štreita,
Ibry Ibrahimoviče a Jaroslava Pulicara. Velká voda odnesla Zdeňku
Machálkovou. Redakci doplnila
Dagmar Smolíková (později známá
jako Zlá Editorka a tabulkovo-grafová přebornice), která zde zakotvila na dlouhých devět let. SG
ztučněla na 44 stran za 290 Kč.
|10
2005: Z finančních důvodů se SG
vrátila k dvouměsíční periodicitě.
Na obálce se opět objevily fotografie, které měly být tento rok
kombinovány se zelenou barvou.
Snaha nevydržela a titulní stránka
se záhy propadla do černobílé variace. Z nedostatku jiné zábavy
redakce polepila čtvrté číslo, věnované street kultuře, samolepkami
brněnských graffiťáků a vyzvala
čtenáře, aby hledali konkrétní
obrázek, jenž vyhrává drobnou,
leč hodnotnou cenu v podobě
FSC vařečky. Na podzim se stal po
Dušanu Lužném (který později
radil na ministerstvu školství) šéfredaktorem médiolog a muzikofil
Vít Kouřil.
Sedmá generace 6|2011
TÉMA |
Sedmá generace 6|2011
2006: Martin Ander přešel z redakce
do redakční rady, ale ani tam se
dlouho nezdržel. Politika už volala.
Novým redaktorem se stal médiolog a polyglot Jan Miessler, který
později proslul nejasnou hranicí
mezi ironií a cynismem. Poprvé
se objevily sloupky Ekologický
kompost, Společenský kompost
a Mediana. Premiéru mělo také Librarium knižních novinek a seriál
rozhovorů se zasloužilými ekology
s názvem Ze starých ekopisů. Redakce vzala útokem „rozmnožení“
předplatitelů a prodejních míst.
Nic však netrvá věčně, že. Pro SG
začal fotit Ondřej Besperát. Přetemná obálka posledního čísla
hlasitě volala po radikální změně.
2009: Po dlouhých poradách Jana
Kudrnová radikálně proměnila
logo i obálku časopisu. Redakci
posílili studenti environmentalistiky Zuzana Geryková (později
Vlasatá) a Vojtěch Pelikán. Pro 7.G
začala fotit Markéta Jedličková.
Vznikla druhá série triček, tentokrát z biobavlny a s heslem Nechme
si pesimismus na lepší časy. Slovník
cizích slov pokračoval dumpster
divingem a guerilla gardeningem.
Ekokulturní číslo přineslo ekohitparádu: „Trapné, prvoplánové,
mudrlantské, ale také dojemné,
strhující, inspirující. Takové můžou být písničky řešící ekologické
problémy.“ Sedmá generace se
zavěsila na Facebook.
2007: Loni nastoupivší sazeč-grafik
Luděk Janda vzal obálku z gruntu
a doladil časopis i uvnitř. Dárek
k patnáctým narozeninám SG. Ten
druhý měl podobu nové retro-rubriky Před Sedmou generací. Díky
výměně tiskárny přestal časopis
působit jako sluncem vyšisovaný
karton. Grantový neúspěch zvedl
redakci ze židle a v rámci boje o přežití mimo jiné vznikla první série propagačních triček s heslem 7 = 6 + 5.
Přeloženo: Sedmá generace rovná
se váš šestý smysl, pokud máte všech
pět pohromadě. Počet abonentů
se poprvé přehoupl přes tisícovku. Čtenáři dostali druhý zvědavý
dotazník.
2010: Celá redakce shlédla Avatara. S duhovým konvojem pak
přesídlila z Bratislavské na Údolní
a získala kancelář s výhledem na
Špilberk. K loňské sloupkové
Záložce přibyla do Kulturní zahrady
recenzní Promítačka. Konopná
dvojka rychle a kompletně zmizela
z prodejen. Dodnes netušíme proč.
7.G poprvé přinesla rozhovor se
zvířetem, konkrétně s medvědem.
Zuzana Vlasatá strávila několik
dnů na táboře v Horním Jiřetíně
a napsala o tom reportáž. Dagmar
Smolíková strávila dva měsíce
v klášteře a nenapsala o tom ani
řádku. Webové stránky se dočkaly
gruntovního přeprogramování.
2008: Grafička Jana Kudrnová, která
vystřídala Luďka Jandu a nahradila
dosavadní fotoeditory, proměnila
původní, poněkud ponuré webové
stránky do současné grafické podoby. Započal tříletý sloupek Klimax o změnách podnebí i slovník
cizích slov pojmy greenwashing
a downshifting. Poprvé a patrně
naposledy se redakce vrhla na
beletrii a namísto tématu napsala
dramatický příběh o poutníkovi,
který bloudí labyrintem eko-světa.
Postavy a události nebyly smyšlené
a jejich podobnost s realitou nebyla čistě náhodná.
2011: Sedmá generace visí už i na
Twitteru. MŽP nám jako dárek ke
dvacetinám snížilo přiklepnutý
grant o 25 %. Zvažujeme změnu
hesla na Dejte nám prachy na horší
časy. Připravili jsme narozeninovou soutěž o skromné (eko)ceny.
Jak se z ohlasů zdá, potěšily. V září
si na benefitu pro 7.G zazpívali
Zelené koule, Martin E. Kyšperský, Tara Fuki a Longital. S přicházejícím podzimem z redakce
odešla Dagmar Smolíková a na její
koordinační židličku zasedl Vojta
Pelikán. Díky penězům od sympatizantů otevíráme další ročník.
Dál to nikdo nepoví.
11 |
Trasa Máchovy a Strobachovy cesty do Itálie a zpět. Autor mapy Jan Čáka, převzato z knihy Jana Čáky Poutník Mácha.
Knihkupectví Mária Olšanská, Příbram 2006.
| reportáž
R oman K lecker
Putování starým mocnářstvím
Myšlenka vydat se po stopách Karla Hynka Máchy a jeho přítele Antonína Strobacha cestou z Čech do Itálie a zpět ve
mně zrála několik let. Fascinován Máchovým romantickým putováním po rakouském mocnářství, začal jsem vyhledávat
všemožné dostupné informace. Čím více jsem si pročítal Máchův Denník na cestě do Itálie (pravděpodobně jde o nedokončený přepis původního deníku), tím více narůstala má touha vyrazit. Máchovy deníkové poznámky v krátkých
větách či jen jednotlivých slovech nastartují čtenářovu fantazii. Hlavou se mi honilo několik otázek: Jak asi dnes vypadá
krajina, kudy tehdy procházeli? Existují ještě nejrůznější stavby a historické památky, které po cestě spatřili? Lze i nyní
tutéž trasu, dlouhou zhruba dva tisíce kilometrů, projít pěšky a nacházet tatáž místa, jež si Mácha do deníku poznamenal?
Po loňském roce, jenž byl doslova protkán připomínkami dvoustého
výročí Máchova narození, se mi příležitost cestu uskutečnit naskytla
letos v létě, tentokrát při příležitosti 175. výročí básníkova úmrtí.
Máchův a Strobachův pomyslný „den D“ nastal v pondělí čtvrtého
srpna 1834, ten můj přesně o 176 let, 11 měsíců a 9 dní později.
Je středa třináctého července 2011, pět hodin ráno. Vystupuji
z autobusu a na neznámý počet příštích týdnů nahazuji na záda
dvacetikilový batoh. V uličkách probouzející se Prahy se mísí ti, co
už vstali, s těmi, co noc probděli. Nejprve mířím na Karlův most
k místu svržení Jana Nepomuckého do Vltavy, prosit jej o ochranu
na cestě. Kolem kostela sv. Jiljí přicházím na Karlovo náměstí k domu
č. p. 551, postavenému na místě původního domu U Hrbků, kde
Mácha deset let bydlel (napsal zde mimo jiné Máj). Odtud také
ze své „trudné komnaty“ na italské putování vycházel. Setkávám
se zde s přítelem kunsthistorikem, eko-filosofem a organizátorem
|12
mnoha máchovských putování Jiřím Zemánkem (viz rozhovor
v minulém čísle 7.G). Společně se jdeme poklonit básníkovi k jeho
vyšehradskému hrobu, Táborskou branou pak opouštíme tehdejší
Město pražské. Loučím se s Jiřím a pokračuji rušným předměstím
ke Kunratickému lesu s ruinou Nového Hrádku a dále na Jílové. Na
kraji lesa se napojuji na zelenou značku, kde vzápětí nalézám desetihaléř z roku 1955. Procházím půvabně zarůstající starou cestou.
Mácha si do deníku píše: „Cesta do hor: zblouzení na Sázavě.“
Rovněž já kvůli špatnému značení zbloudím v lesíku nad řekou Sázavou. Pospíchám, ze všech stran se ženou černá mračna. Následuje
milé povídání a štamprle skvostné domácí slivovice se stařičkým
panem profesorem estetiky Dušanem Šindelářem. Velmi dobře ví,
že tudy Mácha se Strobachem kdysi šli, a je si jist, že prastarý mlýn,
ve kterém bydlí, jistojistě viděli.
Sedmá generace 6|2011
Skoro celou noc zuří hrozivá bouřka s ohlušujícími hromy a ohromnými blesky, přečkávám ji skryt v rybářském přístřešku na břehu
rybníka. Značená cesta mě vede přes Neveklov k nepatrným zbytkům hradu Stajice. U cesty narážím na velký kámen s horní částí
vytesanou do podoby kola s drobným křížem uprostřed, snad připomenutí dávné nehody při jízdě na voze. Přes podešev pohorek
cítím snad každý kamínek, a tak volám pro zaslání bot jiných. Sluneční paprsky konečně prorážejí mraky. Za Voticemi vstupuji lesem
po červené značce do kopců České Sibiře, potkávám studánku
s šestibokým altánem, o něco dále poutní kapli sv. Vojtěcha a obětní
kámen. V plném slunci si radostně vykračuji od kalvárie po křížové
cestě do Miličína. Na zřícenině hradu Borotín připomíná zdejší Máchovu návštěvu při italské cestě pamětní deska. Jdu tedy správně.
Nocleh u Malého Jordánu.
Horko, vítr, déšť a šišky s mákem
Brzo ráno koupání nohou v překvapivě teplém Jordánu, prý nejstarší vodní nádrži ve střední Evropě. Přijíždějící rychlík mi přiváží
pohodlnější boty (vydržely po celý zbytek cesty). Procházka po
Táboře, u řeky libá vůně prádla. Podél Lužnice jdu do Sezimova Ústí
k vile Hany a Edvarda Benešových, kolem leží popadané stromy
po nedávné vichřici. Modrá značka podél řeky mě vede do Plané.
U statku Kadleček fotím a amatérsky si do deníku maluji nádhernou
rodovou lípu srdčitou. Obědvám v dřevěném vláčku pro děti na
návsi, míjím Soběslav a jdu stále dál na jih. Hostinský v Dráchově víc
mluví nežli ví. Dlouhé zvonění ve Veselí. Neznámá paní mě vyprovází
k pěšině za město. V Mazelově obdivuji selské barokní usedlosti.
V č. p. 1 U Baštýřů jsem následně vlídně přijat. Hluboko do náměsíčné noci povídáme pod košatou lípou při petrolejce. Nocleh v peřinách na půdě stodoly.
Sedmá generace 6|2011
Krásná salamandra mi na stezce zapózovala ve dvacátém dni pouti
Autor reportáže (vlevo) s Jiřím Zemánkem, foto na s. 10—15: Roman Klecker
reportáž |
Cesta do Hluboké a Českých Budějovic. Samsonova kašna poprvé. Děsné horko. Ulevuji nohám koupáním ve Vltavě. Po modré
šlapu na jihozápad, z cestičky prchá užovka polykající žábu. Torzo
věkovité lípy v Opalicích, na okolních lukách se prohání mnoho
koní. Zatímco pekař placek ve Štěkře zadělává těsto, ukládám se na
kamenech pod venkovním přístřeškem u jeho prastaré usedlosti.
Kocour Jim mi myje ešus od polévky. Večerní hraní na koncovku,
starokarpatskou bezdírovou píšťalu. Ráno na návsi ve Zlaté Koruně usychající památná lípa, její méně známé sestře v klášteře se
daří lépe. V antikvariátu nacházím sbírku od básníka Bašóa. Před
polednem Český Krumlov a šišky s mákem. Výměna peněz. Kráčím
po kopcích a lukách nad řekou plnou vodáků, zaniklé osady Hora
a Koryta připomínají kamenné zídky a staré solitérní stromy. Za
Rožmberkem upozorňuje na ostré klesání cesty takzvaný brzdový
kámen. Na noc opuštěná rozbitá chatka, vítr, déšť a blesky.
Podél žlutých mušlí
Šestého dne ráno za mírného deště míjím staré hraniční kameny
ve Vyšebrodském průsmyku a vstupuji do Horních Rakous. Před
polednem jsem v Bad Leonfelden. Při odpočinku v nedaleké vsi za
mnou přišel retrívr a položil mi hlavu do klína. Kdysi polozřícený malý
plášťový hrad Lobenstein je nyní soukromým majitelem zrekonstruován a veřejnosti bohužel znepřístupněn. Navečer ještě míjím
hrad Wildberg. Sedlákova chýše skrytá v rohu louky jest mým dnešním nocležištěm. Vstávám za rozbřesku a zanedlouho přicházím do
Lince. Předlouhý průchod městem, horko a dusno, pak skoro 30 kilometrů po cyklostezce podél řeky Traun. Rodinka raků se přišla
podívat na mé svlažované unavené nohy. Od dvou cyklistek, které
mne dnes prý potkávají již potřetí, dostávám mentolové pilulky
13 |
pro zahnání žízně. Uléhám pod hvězdami, noční přesun kvůli dešti
pod nedalekou stříšku. Příští den mne — stejně jako Máchu se Strobachem — za Welsem smáčí vytrvalý déšť. Při lehkém bloudění narážím ve vsi na paní z Brna, jež mi poradí hezkou lesní zkratku k řece.
V mém směru tudy vede také Svatojakubská cesta do Compostely,
zde zvaná Jakobsweg. A tak se po ní na několik dní mohu vydat, je
výborně značená žlutou mušlí na modrém podkladě. Ve večerním
lijavci ve Vöcklabrucku mně místní farář nabídne přespání a pohoštění v malém hostinci u řeky. S radostí přijímám a suším boty
i sebe.
Devátý den putování se počasí mírně lepší. Vycházím časně
a potkávám dvě ženy venčící devět psů. V lesích nad městem navštívím skrytou zříceninu hradu Wartenburg, pak scházím zpět na
Jakobsweg kličkující polními cestami mezi usedlostmi a vesničkami. V kapličce čtu červnový zápis poutníka z Čech, jenž jde přes
Assisi a Sienu do Říma. Na návsi v Pöndorfu stojí svatojakubská
poutnická chatka, ve zdánlivé ptačí budce je pro putující schována placatka slivovice a dvě skleničky. Nepohrdnu. Navečer vidím
v dáli lesknoucí se hladinu jezera Wallersee. Žene se bouřka. Spím
v kotelně zemědělské usedlosti. Ráno se narodilo tele. Dostávám
snídani a vybíhám do deště. Ztrácím a opět nalézám Jakobsweg. Vyjasní se. Odpoledne jsem potřetí v životě pěšky v Salcburku. Procházím město plné turistů, navštěvuji hlavní chrám. Nocuji stejně
jako před sedmi lety cestou do Říma na terase v kempu. Odhaduji,
že mám za sebou zhruba čtvrtinu cesty.
|14
... a k překrásně zasněženým alpským štítům
Vzpomínka na morovou ránu, již v roce 1648 přežila pouze malá dívka
Pevnost Franzensfeste viděl Mácha rozestavěnou
Kráčím po kopcích a lukách…
| reportáž
I cesta může být cíl…
Ráno šlapu opět po Svatojakubské trase k německým hranicím.
Svezení v bavorském poštovním dostavníku, které si užili Mácha
se Strobachem, nepřichází. Staré hraniční kameny. Zřícenina. Bosňáci ve voze. Masiv Untersbergu celý v mracích. Starou známou
cestou podél jezera a řeky Saalach jdu do Unken, kde nalézám dům
rodiny, u které jsem spal po cestě do Compostely v roce 2005. Cílené „déjà vu“. Opětné setkání je milé. Koupel, praní a sušení věcí.
Náhoda tomu chtěla, že stejně jako Mácha se Strobachem dostávám i já k večeři takzvaný schmorn — zdejší vaječnou omeletu. Ráno
bohatá snídaně, venku prší, a tak vyrážím až kolem desáté. Tahám
první klíště. Pralesní úsek s překrásnou stezkou těsně nad řekou.
Lesníci zde vystavěli dokonce jakýsi minigolf. U cesty stojí starodávný milník oznamující patnáct rakouských mil od Innsbrucku.
Tyrolské vlajky. Večer ve Svatém Janu na faře. Nudlová polévka
a brambory s křenovo-sýrovou omáčkou.
Příštího dne se slunce prodralo mraky a konečně neprší. Vstupuji
do údolí Innu. Potěšila mne neznámá dívka, když vyběhla na moment od práce, aby mi s úsměvem na rtech zamávala. V sedlákově
domě hraji na sedmnáct velkých kravských zvonců. V mlze další svatojakubská budka. Opět razítko do deníku a štamprle slivovice z maličké
skleněné botky. Dávám za pravdu janotovskému nápisu na poutní
knize: „Der Weg ist das Ziel“. Mlha stoupá, do toho hraji u řeky na
píšťalu. V údolí se tyčí čtveřice strážních hradů. Úzkorozchodná
Sedmá generace 6|2011
reportáž |
železnice míří k překrásně zasněženým alpským štítům. Ráno se
zvuk píšťaly silně odráží od protějších hor. Pozoruji koně, jenž se
pln radosti prohání po louce. Cítím se podobně volně.
Patnáctého dne po poledni přicházím do Innsbrucku, příjemného města sevřeného horami a také křižovatky tří svatojakubských
poutních cest. Stylově setkání a nocleh v bytě studenta Jakuba.
Poctivý nefiltrovaný kvasničák Falkenfelser. Ráno ostré stoupání
nad město, pak už jen dlouhé a pozvolné pod Brenner. Je opět deštivo, větrno a chladno. K obědu oblíbený makový závin a litr mléka.
V ledovém potoce chladím nateklou achilovku a pomáhá to. Navečer se vyhoupnu na Brenner, kde ale zažívám jisté zklamání — poetika
významného alpského sedla využívaného již Římany se vytratila.
Dřívější cestu dnes v průsmyku nahradila dvoukolejná železnice
a asfaltová silnice, dálnice i cyklostezka. Uprostřed toho všeho pak
stojí nevkusné obchodní centrum.
Štědrý farář, půvabná cyklistka (a famózní Dolomity)
Vstupuji do dvojjazyčné italské provincie Alto Adige, německy Südtirol. K domluvě si zde můžete vybrat němčinu či méně frekventovanou italštinu. Mácha využíval pro komunikaci v italštině znalosti
Strobachovy, já zůstávám raději u němčiny. Cyklostezkou zbudovanou po nepoužívaném úseku dráhy klesám do údolí. Za jedním
z tunelů mne obklopí houf nejrůznějších domácích zvířat, z bývalého železničního strážního domku se vynořil stařeček. Jeho
bezzubá ústa na mne promluvila, nerozuměl jsem však ničemu.
Žene se bouřka, sedláci mě naštěstí na noc schovali. Ráno dostávám čaj s mlékem v obřím hrnku a buchty. Údolí provázejí zříceniny
hradů. Bloudění a namáhavá cesta skrze křoviska. Nad řekou stojí
rozlehlá habsburská vojenská pevnost Franzensfeste, postavená
mezi lety 1833 až 1838, později použitá také jako nacistická skrýš
ukořistěného zlata. Mácha si zde tehdy do deníku poznamenal:
„Festung u vsi Aicha před Mühlbachem. Vojáci táhli kamen. Tesali.
Kopali hlínu, stavěli, atd.“ Dnes je z ní unikátní kulturní a výstavní
prostor. Svačím pod prastarou lípou u kostela s výhledem na rozhraní tří údolí. V horku omamně voní zdejší borovicové lesy. Nocleh na faře. Starý farář, večer mrzutý, mě ráno štědře obdarovává na
cestu, přidávají se i dvě ukrajinské služebné (ne, opravdu nejde o
máchovské avantýry ve stylu „Didó první… Didó druhá…“). Přede
mnou se otevírá údolí Pustertal a blíží se famózní masiv Dolomit.
Odpoledne krásné město Bruneck, později si na náměstí horské vsi
prohlížím obří fotografie zdejších hor. Večer obdarován mlékem.
Nocleh na seně, krásná jasná noc s hvězdami.
Mrazivým ránem směřuji do Toblachu, kde opouštím Jakobsweg
a po stezce vedoucí po bývalé trati horské železnice kráčím dlouhým údolím do centra Dolomit. Po cestě další zříceniny a pevnost.
Obcházím ohromující masiv se zasněženými štíty Monte Cristallo.
Kolem se mihne velmi půvabná cyklistka. Zamávám Jižnímu Tyrolsku a pokynu na pozdrav Benátsku. Pro neznalost italštiny přecházím na angličtinu. Ne však hned, protože malé české vlajky na mém
batohu si všiml postarší šlachovitý horolezec Petr, po emigraci
z Československa profesionální voják u armády NSR, USA a posléze
i NATO, veterán z Vietnamu. Hltám jeho komplikovaný životní příběh, jdeme spolu a povídáme víc než hodinu, pak musí bohužel jinam. V proslulém středisku Cortina d´Ampezzo nepřekvapivě narážím na mnoho turistů a penzionů, ale i na hezky opravené nádraží.
Podobně jsou na tom i další bývalé železniční stanice v následných
Sedmá generace 6|2011
obcích. V jedné z nich mě hodný pan farář Don Rodrigo za silného
deště nechává nocovat na zemi ve farní jídelně.
Sláva — Venézia!
Prvního srpna, dvacátý den putování, mi po ránu pózuje na stezce
krásná salamandra. V bývalé stanici Venas di Cadore si prohlížím
výstavku místních hadů a fotografií bývalé železnice. Zkratka starou cestou malebnými lesy a zabloudění na překrásnou horskou
vyhlídku. Řeka Piava pode mnou. Končí turistické značené cesty či
stezky, jdu po okresce, kličkuji mezi horami a úspěšně se vyhýbám
tunelům před Longarone. Po sedmi letech opět nocleh na tomtéž
místě poblíž zahradní restaurace ve Fae. Celou noc u mne leží fenka
Gia a hlídá, ráno mě pak vyprovází až k hlavní cestě. V Ponte nelle
Alpi vycházím z hor. Je děsné vedro. Litry potu mi doslova rozežírají
triko a kůži v podpaždí. Pod hladinou jezera Lago di Santa Croce
pozoruji barevné ryby a kus staré silnice, u kostela konečně peru
ponožky. Za mírným sedlem se zaleskne několik modrozelených
jezer, přede mnou se otevírá rozlehlá Benátská nížina… Podruhé
v životě procházím stařičké malebné Vittorio Veneto a tentokrát
náhodně přespávám u úžasné česko-italské rodiny. Paní doktorka
navíc zbožňuje Máchu. Výborná večeře i víno. Ranní bzukot cikád.
Vinicemi jdu do Conegliana, města umění a vína. Koupání nohou
v kašně. Před Trevisem míjím několik honosných vil se zahradami bohatých Benátčanů. Centrum města obehnáno mohutnými hradbami
a vodním příkopem. Skromný pokojík u františkánů. Čtu haiku od
Bašóa:
CHODÍME SVĚTEM
sem a tam.
Jako když koník oře
políčko jak dlaň.
(Bašó: Měsíce, květy, SNKLU Praha 1962, překlad Miroslav Novák, Jan Vladislav)
Ve čtvrtek čtvrtého srpna, dvacátý třetí den putování (mám dva
dny zpoždění za Hynkem a Antonínem), se za překrásného počasí
blížím mílovými kroky do Benátek, hlavnímu cíli cesty. Z Mestre
jim štěstím skoro běžím vstříc po pětikilometrovém Ponte de la
Libertà. Sláva…Venézia! Mám za sebou zhruba tisíc kilometrů, větší
únavu ale necítím. Pohlcuje mne lidské mraveniště, Ponte Rialto či
prostor před Dóžecím palácem jsou téměř neprostupné. V sakristii baziliky sv. Marka dostávám razítko do deníku. Kanály, mosty,
bárky, gondoly. Koupu nohy a vydávám se na toulky po všemožných
zákoutích tohoto opravdu překrásného města na laguně. Na skoro
stoleté neprošlé pohlednice, pořízené v brněnském antiku, píšu
několik pozdravení lidem z cesty a přátelům. Pozdě večer výborná
pizza a setkání se třemi Francouzkami. Nocujeme v parku pod piniemi. Dívky krásně zpívají, cikády neméně krásně cikají, vzadu nad městem oranžová záře. Vůn ě mořské vody. Mácha by, věřím, zaplesal.
Ráno se po společné snídani loučím s dívkami a jdu zkusit hledat
loď do Terstu. Po poledni se loučím s Benátkami a vydávám se na
cestu zpět do Čech. Naplňuje se ovšem mé neblahé tušení (po marném domácím internetovém vyhledávání), že lodní osobní dopravu
už na této trase zrušili. Vysněnou palubu korábu Famigliare tudíž
měním za palubu regionálního vlaku č. 2207 a za dvě hodiny vystupuji
15 |
Kanály, mosty, bárky, gondoly…
Oním chodcem na dálnici jsem nebyl já ani Mácha…
| reportáž
na nábřeží v Terstu. Je tu kolem 40°C, prchám proto ostrým kopcem
nad město a užívám si stejně jako Mácha krásný výhled na moře. Na
pěšině ke slovinským hranicím ochutnávám první švestky. Míjím
Lipici, rodiště slavných lipicánů. Uléhám na kamenech u vstupu do
kostelíka. Po ránu u cesty plné hrsti výborných ostružin. V Senožeči
kráčí v protisměru postarší poutník, jen tak na sebe mávneme. Je na
něm znát, že jde zdaleka. Kamenolomy. Ital, který se ptá na cestu
do Lublaně. V Postojné polehávám na lavičce. Míjím dva kostelíky
a zřícený zámek Haasberg. Starý sedlák kosící vojtěšku mi radí,
kudy jít po staré cestě. Bývalá venkovská paní učitelka zastavila
a chce mne popovézt autem. Poutníka a básníka Máchu dobře
zná, z mého putování je nadšená, a tudíž odmítnutí svezení chápe.
Z hustých smíšených lesů stoupá pára. Nocuji v podkroví na faře
v Logatci, vede tudy svatojakubská přípojka. Po pár dnech opět
vysněná sprcha. Druhý den navštěvuji letně ospalou Lublaň. Hezký
hrad a říčka pod ním. Mácha a Strobach ve městě potkali některé
národní buditele a slavného slovinského romantického básníka
France Prešérna. Já se spokojím s cestovatelem kolem světa, jehož
motocykl BMW je po asijském stylu doslova obsypán zavazadly. Na
noc v Domžale. Po sedmé ráno unikám bez snídaně dále do hor, pak
náhorní planina. Vedra střídá chladný deštivý den. Kraj chmelnic.
|16
U hlavní cesty v obci Šempeter leží významná římská nekropole.
Před bouřkou ukryt na faře. Vařím tři nalezené brambory a houbovou polévku. Jako každé pondělí hraje pan farář s přáteli ping-pong.
Docela slušně.
Přátelský vetřelec i hostitelé
V dešti ztrácím mapu. Marné je mé hledání… V infocentru v Celje
však získávám náhradní. Dvojice zřícenin po cestě do Konjic a Bistrice. Vyčasilo se. V krásné kopcovité krajině září vinohrady a jablečné sady barvami v odpoledním slunci. Nocuji v bývalém klášteře.
Druhý den v brzkém odpoledni procházím Maribor s širokou řekou
Drávou, navečer jsem zpět v Rakousku. Uhýbám k řece Mur a před
setměním přicházím do Ehrenhausenu. Zapadající slunce dozlatova
vybarvuje hrad nad městem. K sobě domů mě náhodně pozve rodina Wagnerů, kteří mi navíc sami zajišťují přespání i na další den
ve Štýrském Hradci. Ráno kráčím podél řeky a opět po delší době
trénuju hru na píšťalu. Studený oběd ve Wildonu, ne tak honosný
jako kdysi Máchův a Strobachův. Poté, co je svezl na voze jistý pan
doktor jedoucí do Grazu, zastavili se ve zdejším hostinci: „Měli
jsme polívku, maso s omáčkou, červenou řípou a kyselým zelím.
Pečeni se salátem a dobré víno…“
Na nekonečné cyklostezce do Grazu zaháním hlad jablky od místní
rodiny, která je z letošní bohaté úrody zdarma nabízí kolemjdoucím. Procházka po Grazu, na noc studentský pokoj a již dlouho
potřebné praní oblečení. Ráno mě čeká výstup na Schlossberg
s širokým výhledem na město, oči hodně přitahuje futuristická budova muzea současného umění, které místní neřeknou jinak než
„Přátelský Vetřelec“. Vzpomenu si na trudný osud Kaplického
knihovny. S profesorem botaniky venčícím u řeky Mur švýcarského
salašnického psa následně probíráme environmentální témata. Žízeň zaháním chlazeným Puntigamerem u krámku. Starý pán v dědince Mixnitz mne zve před bouřkou do podkroví svého malého
domku.
V Bruck an der Mur vládne opět silný déšť, svatebčanům v nedalekém Kapfenbergu však náladu nekazí. Odpoledne přecházím horské sedlo Semmering, žízeň hasím výbornou vodou ze studánky.
Loukami klesám z hor, prohrabuji se starými věcmi na bleším trhu,
míjím zámek Wartenstein. Nalézám českou dvacetikorunu a pětikorunu! Na svátek Nanebevzetí Panny Marie se účastním ranní mše
v malém kostelíku na kopci. Mnoho se zpívá, prostor je příjemně
přesycen kouřem z kadidla. Před polednem v Neunkirchen, devět
kostelů tady však nemají. Při drobném nákupu na benzince nejprve
ošizen, pumpař se kroutil, ale vrátil. Úmorná cesta do Vídeňského
Nového Města. Nalezené dvoueuro. V přívalovém dešti v Baden
jsem nejprve vyhnán od fary, před půlnocí se na radu místního pána
ukrývám na chodbě domu Sv. Michala. Neobjeven, ráno se pro jistotu rychle vytrácím. Za městem mnoho vinic a sklípků, pokračuji
cestou rozbujelým vídeňským předměstím. V poledne dorážím do
hlavního města někdejšího habsburského mocnářství, druhého velkého cíle cesty. Je úterý 16. srpna, třicátý pátý den putování, mám
v nohách zhruba 1600 km. Mácha se Strobachem jsou den za mnou.
Jak možná víte, ve Vídni Máchův deník bohužel končí, o cestě zpět
do Prahy se ví jen velmi málo. Pravděpodobnou cestu lze určit jen
podle korespondence a seznamu spatřených hradů, trochu napomůže i úřední zápis v Máchově cestovním pase — „über Budweis
nach Prag“.
Sedmá generace 6|2011
Not so happy bio cow
Na cestě najdete věcí…
reportáž |
Na slavném tržišti Naschmarkt si dávám burek, pak pokračuji k Dómu
svatého Štěpána. V horkem rozpálené Vídni ale na rozdíl od Máchy
dlouho nesetrvávám, město totiž obstojně znám. Čeká mě osm kilometrů po Dunajském ostrově, míjejí mne samí cyklisté a bruslaři,
chodci téměř žádní. Patrně znamení doby. Příští dva dny kráčím
směrem na Stockerau a Gmünd, nocleh jsem sehnal na faře a pod
stříškou vinařského sklípku. V okolí vidno množství hradů a zámků.
Poslední večer v Rakousku je jako ve snu. Ve Schwarzenau se mě
totiž náhodně ujímá rodina Baumgartnerů, večeřím s nimi na terase, a následně mi na noc propůjčují svůj druhý dům. Ráno jsem
k nim ještě pozván na snídani, přichází také pan farář, jejich rodinný přítel. Dlouze snídáme a povídáme o poutnictví v časech minulých a nynějších.
Budějovic, Samsonova kašna podruhé, po pěti týdnech. Zažívám
bujarý večer v klubovně na hřišti v Netolicích, když musím místním fotbalistům povyprávět všechny zážitky z cesty, přičemž jsem
královsky hoštěn až do brzkých ranních hodin; znaven uléhám na
tribunu do přineseného gauče. Ráno dlouho nemohu vstát, hlava
se ne/patřičně motá… Nicméně šlapu do Bavorova a na hrad Helfenburk. V lese pod hradem lze spatřit mnoho velikých mravenišť.
Zaposlouchán do nočních zvuků přírody usínám v lesním amfiteátru
v Ražicích..
Další den pokračuji cestou do Blatné a na hrad Křikava, horkem
zmožen spím v autobusové zastávce. Při cestě z Březnice potkávám příjemnou dívku Pavlu a jdeme asi 10 km k Příbrami spolu.
Navštěvuji významné mariánské poutní místo — Svatou Horu. Po
pozdním obědě vyrážím do Brd, ovšem dělostřelci mě svým dnes
započatým cvičením s ostrými náboji zastavují. Hlídkující voják je
mou cestou natolik překvapen, že volá veliteli a dává mi ho k telefonu, abych mu sám situaci vysvětlil. Prosím o možnost jít dál,
na vlastní riziko. Velitel by mne rád pustil, ale předpis je předpis.
Na konec střelby čekám na kraji lesa předlouhé čtyři hodiny. V půl
osmé večer se konečně ozve z vojákovy vysílačky „tak pro dnešek
konec“ a já vybíhám do tmavého lesa k Máchovu oblíbenému hradu
Valdek. Dorážím za tmy a potkávám hledače pokladů. Hrad si prohlížím až brzy ráno a rychle vycházím z vojenského prostoru před
jeho opětovným uzavřením. Mířím nejprve na hrad Žebrák a poté
na Točník. Velmi bídné tempo kvůli několika velkým puchýřům
a otlakům. Stoupám ke Koněpruským jeskyním a pozoruji nevídaný zločin na krajině v podobě vápencového velkolomu Čertovy
schody. Za rozbřesku kráčím ke Karlštejnu, odtud po evropské dálkové pěší trase E10 ku Praze. Od Zbraslavi mi už srdce popohání nohy podél Vltavy blíže ke středu města. Kolem poledne jsem
v Praze. Mířím opět k Máchovu hrobu, sestupuji na Karlovo náměstí. Zbývá poslední kilometr na Karlův most, jdu pomalu. Je čtvrtek 25. srpna, čtyřicátý čtvrtý den putování. S Máchou a Strobachem to mám tak fifty fifty. Sedím na mostě, listuju svým deníkem
a promítám si v hlavě celou cestu. Těší mě, že jejich romantickou
pouť můžeme i po tolika letech projít v téže trase, jen s několika minimálními odchylkami kvůli rychlostním silnicím. Všechny obce popsané v Máchově deníku stále existují, byť s pozměněnými názvy,
stejně tak hrady a zámky. Do značné míry se však od Máchových
časů proměnila krajina: došlo k rozsáhlému odlesňování, přibylo
mnoho zpevněných komunikací, rozrostly se vesnice a města. Přesto lze i dnes na trase najít nejrůznější zákoutí, milníky či drobné
sakrální stavby, které mohli oba poutníci spatřit, lze dýchat atmosféru chůze tehdejší krajinou.
Zavírám deník a dívám se na klidně plynoucí Vltavu. Pocity radosti a štěstí se částečně mísí se smutkem z toho, že právě končí
obrovsky obohacující putování se spoustou nevšedních zážitků, nezištné pomoci či vyjádření podpory od zcela neznámých lidí.
A také se silným vnitřním pocitem svobody a volnosti. Díky, Mácho!
Předpis je předpis a svoboda je svoboda
Po poledni překračuji české hranice a na nádraží v Českých Velenicích si dávám dvojitý oběd. Jdu okrajem Novohradských hor, navečer mi paní hostinská nabízí nocleh na stole pod zahradní pergolou. Poctivě oslavuji návrat do Čech. Její muž vzpomíná, jak dostal
dvakrát za sebou pětku z Máchova Máje. Dalšího dne přicházím do
Sedmá generace 6|2011
Fotoreportáž z cesty najdete na www.sedmagenerace.cz/fotogalerie.
Pokud chcete putovat za úplňku, podívejte se na http://uplnkovichodci.
blog.cz.
17 |
foto: Christian Ferrari
| SERIÁL — ekonomičtí disidentI
N aďa J ohanisová
Silvio Gesell: Osvoboďme peníze od úroku!
V posledním díle seriálu o ekonomických disidentech a disidentkách nahlédneme do života a díla muže, který se svou
kritikou dnešního ekonomického systému dotkl jeho samotné dřeně — půjčování peněz na úrok. „Nebyl by lepší úrok
negativní?“ ptá se provokativně Silvio Gesell…
Známý americký ekonom Irving Fisher Gesellovo dílo široce propagoval a roku 1933 vydal brožurku, prezentující Gesellův systém
kolkovaných měn jako možné východisko z Velké hospodářské krize. Ještě známější ekonom, John M. Keynes, v roce 1936 napsal, že
Gesellův duch bude v budoucnosti vlivnější než duch Marxův. Mezi
válkami inspiroval Gesell v Evropě i v USA řadu iniciativ s místními
měnami, které měly obrovský ohlas, než většinu z nich vlády zakázaly. Dnes je jeho jméno u nás prakticky neznámé. Zadáme-li jej
však do Googlu, vyskočí nám 485 tisíc odkazů. Jak se zdá, zažívají
myšlenky tohoto pozapomenutého ekonomického reformátora,
světoběžníka a úspěšného podnikatele poslední dobou renesanci.
Kdo byl Silvio Gesell?
Začněme však od začátku. Silvio Gesell se narodil v roce 1862 valonsko-německým rodičům jako sedmé z devíti dětí, vystudoval
gymnázium a poté vystřídal řadu zaměstnání, než v pětadvaceti
přesídlil do Buenos Aires, kde otevřel pobočku bratrovy obchodní
firmy. Zde se stal svědkem opakovaných inflací a deflací, které
|18
bezprostředně ohrožovaly i jeho vlastní podnikání. To vzbudilo
jeho zájem o roli peněz ve společnosti a od začátku devadesátých
let začíná na toto téma vydávat spisy. Posléze opouští s rodinou
Argentinu (kam se bude sporadicky vracet dohlížet na úspěšný rodinný podnik), kupuje švýcarskou zemědělskou usedlost a od té
chvíle se vedle hospodaření věnuje převážně studiu ekonomických
textů (ovlivnil jej například Henry George, viz 7.G 5/2009), psaní
a přednášení o reformě ekonomického systému. Z dalších epizod
jeho života zmiňme jmenování na post ministra financí v radikálně
levicové Bavorské republice rad na jaře 1919, který trval jen několik
dní. Vynesl mu však několikaměsíční vyšetřování a nakonec zákaz
pobytu ve Švýcarsku. Poslední léta trávil Gesell v družstevní komunitě Oranienburg-Eden nedaleko Berlína, kde také roku 1930
umírá.
Jak zbavit peníze moci?
V čem spočívá jádro Gesellových myšlenek? Jeho nejznámější dílo
(anglicky The Natural Economic Order, 1906) má bez rejstříku 247 stran
Sedmá generace 6|2011
SERIÁL — ekonomičtí disidentI |
formátu A4 psaných drobným písmem. Myšlenek zde najdeme
požehnaně, ale ta základní se týká úroku. Úrok, říká Gesell, umocňuje už i tak značnou moc, kterou peníze mají nad ekonomikou
a nad celou společností. Peníze se totiž na rozdíl od jiného zboží
neznehodnocují, lze je uchovávat bez nákladů a jejich majitelé proto
nemusí spěchat s jejich investováním či s nákupy zboží, pokud jsou
například úroky nízké či pokud se domnívají, že ceny půjdou dolů.
Když se vlastníkům peněz nehodí investovat či nakupovat, může
dojít k situaci, kdy je v oběhu nedostatek peněz, a to pak způsobí
řadu problémů včetně omezení investic a poklesu cen. Ti, kdo mají
peníze, pak ještě méně kupují, protože očekávají, že ceny budou
dále klesat. Nenakupuje se, neinvestuje se, roste nezaměstnanost,
narůstá krize. Úrok je podle Gesella problematický i proto, že zvyšuje ceny zboží a služeb: například majitelé nájemních domů svým
nájemníkům účtují v ceně nájemného i cenu úroků z úvěrů, které
musí splácet, což výrazně zvyšuje cenu bydlení.
Osvoboďme ekonomiku od úroku!
Gesell navrhuje radikální řešení: zbavme se úroku! Navrhuje zavést „svobodné peníze“ (Freigeld), u nichž by namísto běžného
úroku fungoval jeho opak. Tedy namísto toho, aby vlastník peněz
inkasoval úrok za to, že peníze poskytne dalším lidem, musel by
uhradit „negativní úrok“, pokud by se peněz v něčí prospěch včas
nezbavil (tedy si něco nekoupil nebo peníze někomu nepůjčil).
V praxi by to fungovalo tak, že bankovky této nové měny by byly
označeny datem svého vzniku a jejich vlastník by v pravidelných
intervalech musel do políček na nich vyznačených vlepovat kolky
o hodnotě jednoho či dvou procent celkové hodnoty bankovky.
Pokud by kolky na bankovku nenalepil, pozbyla by platnost. Bylo
by tedy v zájmu vlastníka bankovky nehromadit, ale naopak se jich
zbavovat nákupem (či bezúročným půjčováním), protože tak by
kolky na nich platil někdo jiný. Výsledkem by byly peníze, které by
bez problémů kolovaly, a ekonomika, kde by úrok postupně přestal
existovat.
Margrit Kennedyová, současná německá geselliánka, tuto vizi
upřesňuje: pokud by někdo chtěl spořit, mohl by si peníze dát do
banky, kde by nepodléhaly tomuto pravidelnému znehodnocování,
ale nebylo by možné je uložit na úrok. Tak by se rozlišily peníze jako
prostředek směny (peníze v oběhu) a peníze jako uchovatel hodnoty (peníze v bance). Podle Kennedyové by v tom případě klesla
či úplně zmizela inflace, takže v konečném důsledku by situace byla
stejná jako dnes, kdy má střadatel sice peníze uložené například na
tříprocentní roční úrok, ale současně se mu ročně o tři procenta
znehodnocují vinou inflace.
Anarchista, komunista, liberál?
Silvio Gesell nezůstal ve svých úvahách jen u peněz. Podobně jako
Karl Polanyi (viz 7.G 1/2008) či Henry George, i Gesell silně vnímal
význam půdy pro člověka. Říká, že ji potřebuje, aby se nasytil, aby
měl kde složit hlavu a aby měl kde být pohřben. Půda tak podle
něj není zboží jako každé jiné. Problémy, které působí spekulace
s půdou a kumulace jejího vlastnictví, navrhoval řešit znárodněním půdy a jejím regulovaným pronájmem tak, aby nikdo nebyl
vyloučen z přístupu k ní. Příjmy z pronájmu půdy by pak mohly
být distribuovány matkám nezletilých dětí, které jsou v současném
ekonomickém systému znevýhodněné a závislé na mužích.
Sedmá generace 6|2011
Byl Gesell anarchista, komunista, či naopak extrémní liberál? Nelze
ho jednoduše zařadit do žádné kolonky. Z fotografií na nás vážně
hledí jeho nevšední tvář s pronikavýma očima a výraznými lícními
kostmi, rámovaná tmavým plnovousem. Gesell své životní téma
hluboce prožíval a byl přesvědčen, že pokud zůstane zachována
ekonomika založená na úročeném dluhu, nastane zanedlouho další
světová válka. Splnění své předpovědi se nedožil, nedožil se však
ani několika experimentů, které jeho představy o úspěšnosti negativního úroku alespoň dočasně proměnily v realitu.
Gesellův odkaz
Ve dvacátých letech vzniká v Německu hnutí Freiwirtschaft (svobodná ekonomika), inspirované Gesellem, a jeho stoupenci dávají
do oběhu měnu wära (krytou národním platidlem — říšskou markou), která podléhá „negativnímu úroku“: aby její platnost trvala,
je třeba na každou bankovku každý měsíc nalepit kolek v ceně dvou
procent její hodnoty. Do obchodování v této měně se postupně
zapojilo kolem tisícovky německých firem, světovou proslulost jí
však zajistily až události v bavorské vesnici Schwanenkirchen v letech 1930—31, kde se do systému měny wära napojil uhelný důl,
v němž se jeho nový majitel rozhodl obnovit těžbu. Protože se mu
nedařilo získat úvěr od komerční banky, obrátil se na organizátory
hnutí Freiwirtstchaft a ti mu půjčku poskytli — z větší části ovšem
v měně wära. Horníci tedy dostávali mzdu z větší části v měně wära,
ta začala kolovat, a postupně se tak podařilo obnovit lokální ekonomiku nejen v Schwanenkirchen, ale i v sousedních vesnicích.
Celou akci zakázala koncem roku 1931 německá vláda na podnět
centrální banky.
Podobně skončil i další, jinak velmi úspěšný projekt s místní měnou v městečku Wörgl v rakouských Tyrolích o rok později. Naproti
tomu sdružení Wirtschaftsring, vzniklé v polovině třicátých let ve Švýcarsku zřejmě též na základě inspirace Gesellem, funguje dodnes.
Okolo osmdesáti tisíc malých a středních podnikatelů si v rámci
systému de facto poskytuje bezúročné půjčky tím, že si navzájem
platí za své služby ve speciální měně, nepřevoditelné na švýcarské
franky.
Na myšlenky Silvia Gesella dnes volně navazuje více autorů, například Bernard Lietaer, Michael Rowbotham či Frances Hutchinsonová. Kritizují dnešní tvorbu peněz formou dluhu a systematický proces zadlužování společnosti a zdůrazňují, že peníze nejsou komodita,
ale sociální instituce. Navrhují posílení role státu v tvorbě peněz
a podporu etického bankovnictví i takzvaných komplementárních,
komunitních či lokálních měn. Ty se začínají od osmdesátých let
znovu šířit, ať již jde o anglosaské systémy LETS, časové banky
nebo třeba o německé komplementární měny, které na Gesella přímo
navazují (viz článek Když platíte chiemgauery Evy Fraňkové v 7.G 1/2010).
Není sporu o tom, že Gesell má co říci i dnešku — a možná především dnešku.
Pozn.: Děkuji Adamu Votrubovi za možnost čerpat z jeho připravované
knihy Paradox úroku. Bližší informace o ekonomických experimentech,
zmíněných v článku, lze najít v mém seriálu Zkratky, publikovaném
v Sedmé generaci 1999, viz též http://lets.ecn.cz/zkratky1.htm.
19 |
foto: Ramzi Hashisho
| seriál
SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY
K ate S cottová
Čtečky, nebo knížky?
Jaký je environmentální dopad čteček ve srovnání s klasickými knihami? S tím si experti lámou hlavy už od prudkého
nárůstu prodeje čteček v roce 2007. Při zvažování jejich ekologičnosti mohou přicházet do úvahy desítky možných faktorů.
Kolik stromů padne na výrobu čtečky elektronických knih? Jaká
je spotřeba vody při výrobě čtečky ve srovnání s tištěnou knihou?
Kolik se spotřebuje elektřiny a fosilních paliv? Jaké neobnovitelné
přírodní zdroje se používají? A co jedovaté chemikálie? To jsou jen
některé z otázek, jež si odborníci kladou. Za pomoci internetu
jsem se ponořila do zevrubného zkoumání a dospěla ke značně matoucím závěrům. Takže místo vyčerpávající odpovědi se pokusím
načrtnout nesčetné okolnosti, které je třeba vzít v potaz při určování environmentálního dopadu čteček a klasických knih, vyvodím
z toho své závěry a nechávám vás učinit to samé.
Spotřeba vody
Na vytištění nesčetného množství knih nakladatelství každoročně
spotřebují téměř půl bilionu litrů vody. Odhaduje se, že k výrobě
jedné čtečky je třeba 360 litrů vody a k výrobě jedné knihy 32 litrů
(v případě knihy tištěné na recyklovaný papír 9 litrů). Výroba elektronické knihy pak vyžaduje necelé dva šálky. Jednoduchým výpočtem zjistíme, že z hlediska spotřeby vody čtečka vychází jako
výhodnější po přečtení asi 12 e-knih. Pořídí-li si někdo elektronickou
|20
čtečku za 150 dolarů, můžeme realisticky předpokládat, že na ní
tucet knížek po dobu její existence přečte, takže v této kategorii
čtečka jednoznačně vítězí.
Odlesňování a recyklace
Podle poradenské organizace Conservatree se z jednoho stromu
vyprodukuje v průměru přibližně osm tisíc knižních stránek. Řekněme, že kniha obsahuje v průměru asi 150 listů papíru (nezapomeňte, že na jeden list připadají dvě očíslované stránky). Znamená
to, že z jednoho stromu vyrobíme zhruba 50 knih — k jeho záchraně
byste tudíž museli přečíst stejný počet e-knih ze své čtečky. Nicméně je třeba si uvědomit, že k roku 2008 bylo jen ve Spojených
státech amerických v provozu přibližně 600 uhelných elektráren,
což představuje značný podíl z celkově vyrobené energie. Existuje tudíž vysoká pravděpodobnost, že kvůli nabíjení vaší čtečky
využíváte neobnovitelné zdroje. Výhodu čteček na druhé straně
představuje neobyčejně dlouhá životnost baterií, takže většina
z nich vyžaduje minimum elektrické energie. Rovněž musíme
brát v potaz jen 5—10% podíl recyklovaného papíru užívaného
Sedmá generace 6|2011
SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY |
v nakladatelském průmyslu. Zdá se tedy, že čtečky mají na lesy menší
negativní dopad než jejich papírové protějšky.
Neobnovitelné zdroje
Čtečky ovšem, jako veškerá elektronická zařízení, vyžadují těžbu
vzácných kovů včetně lithia (používá se k výrobě dobíjecích baterií) a kolumbitu-tantalitu neboli zkráceně coltanu. Většina světových zásob coltanu se nachází v Demokratické republice Kongo,
kde vojenské skupiny často k jeho těžbě brutálně využívají dětské
a otrocké práce. Nejedná se v pravém smyslu o ekologické téma,
nicméně jistě vyvolává etické otázky. Ve stopovém množství se coltan užívá i k výrobě obvodů. Na základě výzkumu, který jsem měla
k dispozici, jsem zjistila, že většina nerostů užívaných k výrobě
čteček pochází z běžných štěrkopísků, a to samé platí i při výrobě
knih. Co se týče využití neobnovitelných zdrojů, knížky, zdá se,
nad čtečkami vítězí.
Chemikálie a toxický odpad
Výrobní proces jak čteček, tak klasických knih vyžaduje používání
toxických látek, nicméně látky obsažené v inkoustu tištěných knih
nenahánějí takový strach jako látky užívané při výrobě elektroniky.
V těchto přístrojích můžeme podle údajů Greenpeace International
běžně najít těžké kovy jako rtuť, kadmium a olovo, stejně jako bromované zpomalovače hoření, ftaláty a berylium — všechny prudce
jedovaté nebo karcinogenní. Horší je, že v rámci mnoha „recyklačních“
programů vytvořených ke zpracování vyřazených čteček se přístroje
posílají do Číny nebo jiných rozvojových zemí, kde je dělníci bez
jakékoliv ochrany ručně demontují, a vystavují se tak smrtelnému
nebezpečí. Jiné řešení? Vyhodit přístroje na skládku, kde nebezpečné chemikálie proniknou do půdy a spodních vod. Neznamená
to sice, že by výroba knih byla prosta zdravotních a ekologických
problémů, nicméně u čteček je toto riziko podstatně vyšší. Plusový
bod tudíž patří klasickým knihám.
Doprava a fosilní paliva
U výrobního procesu jedné knihy se není nad čím pozastavovat,
ale přeprava z továrny do skladu a ke knihkupcům za zmínku stojí.
Objednání knihy přes internet je mnohem účelnější než cesta do
knihkupectví. Letecké doručení jediné knihy na vzdálenost 800 km
ovšem vyprodukuje přibližně stejné množství škodlivin jako výroba
knihy samotné. Naproti tomu osmikilometrová cesta autem do knihkupectví a zpět vyprodukuje desetkrát více škodlivin než výroba
knihy. Daniel Goleman a Gregory Norris v New York Times uvádějí, že výroba jedné čtečky má stejný efekt jako jízda do obchodu
na vzdálenost necelých 500 km, plus škodliviny vzniklé dopravou
výrobku k zákazníkovi. Pokud používáte automobil při každém nákupu knihy, elektronická čtečka se nakonec z ekologického hlediska
vyplatí. Nicméně v posledku se při nákupu knih přes internet pravděpodobně spotřebuje v úhrnu méně fosilních paliv.
Spotřeba elektřiny
Ve výše zmíněném výborném článku se dočteme, že pokud si večer
rádi hodinu či dvě čtete, žárovka spotřebuje více elektřiny než nabití čtečky s vysoce úsporným displejem. Pokud však čtete během
dne, je výhodnější kniha. Za předpokladu že většina lidí si ke čtení
rozsvítí lampu, čtečka na tomto poli vítězí.
Sedmá generace 6|2011
Likvidace a biologická rozložitelnost
Lidé se obvykle zbavují přečtených knih ekologicky šetrným
způsobem, například věnováním knihovně, charitativnímu obchodu
nebo prodejem na knižní burze. Bohužel knihovny a knihkupectví
je v případě velkého přebytku věnovaných knih nechávají spálit nebo odvézt na skládku. Takto se všechny škodliviny obsažené
v inkoustu uvolní do ovzduší nebo do půdy a negativní dopad knihy
na životní prostředí se zdvojnásobí (zde opět čerpám z údajů Daniela Golemana a Gregoryho Norrise). Knihy jsou však alespoň — na
rozdíl od čteček — biologicky rozložitelné. Čtečky sestávají z plastů
a kovů obsahujících jedovaté chemikálie, přičemž těžké kovy obvykle čeká dvojí možný osud: buď se dostanou do rukou chudých
dělníků ve třetím světě (viz výše) nebo skončí na skládce s rizikem,
že škodlivé chemikálie zamíří na dlouhá desetiletí do půdy. V tomto
ohledu tedy vítězí tištěné knihy.
Závěr?
Je zřejmé, že nakladatelský průmysl i výroba elektroniky mají před
sebou ještě spoustu práce, chtějí-li být vůbec někdy považovány za
ohleduplné k životnímu prostředí. Jak tištěné knihy, tak čtečky mají
z environmentálního hlediska své plusy a mínusy. Čtečky předčí
knihy ve třech ze sedmi výše zmíněných kategorií: ve spotřebě
vody, odlesňování a spotřebě elektřiny. Klasické knihy naopak vítězí
ve čtyřech ze sedmi: neobnovitelné zdroje, toxický odpad, fosilní
paliva a biologická rozložitelnost. Odlesňování představuje celosvětově obrovský problém a spotřeba elektřiny k tomu přispívá.
Vysoká spotřeba vody rovněž znamená hrozbu, ačkoliv se zatím
v USA příliš neprojevuje. Asi nejvíce mě znepokojuje toxický odpad produkovaný do jisté míry oběma variantami. Nicméně bezpochyby je mnohem snazší bezpečně zlikvidovat papírovou knihu
než čtečku. Daň, kterou si elektronika vybírá na chudých čínských
dělnících, je šokující. Hrůzná. Přímo nelidská. A řešení se zdá být
v nedohlednu.
Tiskárny se aspoň začínají přiklánět k možnosti vyrábět netoxický inkoust ze sóji. Při výrobě elektroniky však k PVC, těžkým
kovům a ftalátům neexistují v dohledu žádné alternativy. Z těchto
důvodů zůstávám u klasických knížek.
P.S.: Knihy ale preferuji i z řady jiných důvodů. Spousta studií
v poslední době například naznačuje, že nevěnujeme dostatek času
(a někdy vůbec žádný) tichému rozjímání, modlitbě, hlubšímu zamyšlení, klidu, soukromí, přirozené prostotě. Elektronika v tom
nepochybně hraje zásadní roli. Zapomněli jsme na důležitost těchto
prostých činností a pokusili se je nahradit něčím efektivnějším, nicméně samotný smysl modlitby, zamyšlení, oproštěnosti spočívá
v jeho neefektivnosti! Nesmírný dopad má rovněž nahrazení vztahů
osobních vztahy založenými na elektronické komunikaci (svolávání
dětí k večeři esemeskou, vyvěšování rodinných fotografií na Facebook místo rozesílání zarámovaných fotografií, posílání e-mailů
namísto tradičních dopisů a tak dále). Čtečky představují jen další
elektronickou hračku odvádějící nás od smysluplnějšího života.
Kate Scottová je literární kritička provozující blog www.parchmentgirl.
com. Přeložil Petr Švec.
21 |
foto: archiv F
| DROBNOHLED
M ojmír V lašín
Nanebevzetí Auta svatého
Auta jsou, zdá se, všudypřítomná. Když například do Googlu zadáte „Sedmá generace“ a odhlédnete od několika
fotek jednoho bezvýznamného časopisu, můžou se vaše oči kochat nablýskanými křivkami sedmých generací Toyoty
Camry, Volswagenu Passat, Audi A6, Nissanu Patrol nebo Chevroletu Corvette. Nejeden ekolega sice nad tou fosilní
krásou zapláče, mnozí ji však přímo zbožňují.
Říká se, že dávná tužba lidstva je létat. Domnívám se však, že ještě
dávnější tužba lidstva je jezdit. A nejen jezdit, ale rychle jezdit.
A nejen rychle, ale nejrychleji ze všech. Ta touha vznikla zřejmě na
savaně. Člověk dle uznávané hypotézy přešel v otevřeném prostoru
na bipední pohyb, a tím se stal rychlejším než většina ostatních
predátorů a potenciálních kořistí. Přesto musel první hominidy například takový gepard děsně štvát, když dokázal vyvinout více než
dvojnásobnou rychlost a člověka nechával daleko za sebou. A tak
člověk zatoužil jezdit — a začal na zvířatech.
Svoji jezdeckou touhu projikovalo lidstvo i do božstev. Tak například Višnu jezdil na zvířeti zvaném Garuda, Apollón na ohnivém
voze, Šiva na krávě a tak dále. S prorokem Muhammadem je zase
spojený mytický tvor Buráq, který byl nadán obrovskou rychlostí,
protože na jeden skok překonával vzdálenost rovnu lidskému pohledu přes horizont. Podle legendy Buráq zprvu nechtěl nechat
proroka nasednout, proto musel zasáhnout archanděl Gabriel. Buráq je popisován různě: jednou jako kůň, podruhé jako okřídlený
tvor, jindy jako podivné zvíře mezi oslem a mulou, bílé barvy,
s podlouhlým hřbetem a velkýma ušima.
Proto se také hned vedle psa a krávy stal domestikovaným zvířetem kůň. Kromě výroby kumysu z kobylího mléka sloužil vlastně
výlučně jako jízdní zvíře, později jako tažné, ale zase především pro
vožení lidí. Kůň se pak stal symbolem, statusovou záležitostí, pročež člověk jedoucí na koni, nebo alespoň vlastnící koně, zaujímal
vyšší postavení (viz například caballero — rytíř, jezdec).
|22
Změna působící potěšení
V devatenáctém století se začaly objevovat nové formy ježdění — vlak,
bicykl a nakonec i automobil. Ten (spolu s motocyklem) nakonec
začal vytlačovat koně. Nejen co se rychlosti týče, ale i z praktických
(když nejede, nežere) a prestižních důvodů (může být i ze zlata).
A tak netrvalo dlouho a auto se stalo doslova sakrální záležitostí.
Dokonce můžeme mluvit o autu jako o fetiši, nebo dokonce o motoristickém libidu, které se uspokojuje rychlou jízdou, ale často i jen
pouhým vlastnictvím auta. Nejvýstižnější charakteristiku ale nabízí
slovo nanebevzetí. Auto, dříve jízdní prostředek, později symbol
bohatství, se posléze samo stalo božstvem v náboženství zvaném
automobilismus.
Každé náboženství bojuje s konečností. Buddhismus tento problém popisuje jako duhkhu, neustálé utrpení. Každá změna působí utrpení. V automobilismu je to jinak. Změna působí potěšení.
Staré auto se dá do šrotu a koupí se nové. Islám slibuje posmrtně
sedmé nebe. Automobilismus nabízí věřícímu možnost koupit si
poslední model — třebas ten sedmogenerační, aby sedmé nebe obratem zažil již tady na zemi.
Některá náboženství si žádají oběti. Buddhismus odmítá oběti
krvavé. Krev totiž nemá očišťující moc, ale naopak se podepíše na
buddhistově karmě. Buddhisté naopak preferují oběť, při které nikdo nepřijde o život ani netrpí. Pokud buddhista obětuje své hříšné
touhy, pak pochopí, že jakékoli krvavé oběti jsou zbytečné. V automobilismu je to jinak — oběti naopak vyžaduje. V jeho jménu jen
Sedmá generace 6|2011
DROBNOHLED |
u nás každoročně zemře více než tisíc lidí. V tomto ohledu má automobilismus státní podporu v ministerstvu dopravy, které tomuto
kultu zajišťuje beztrestnost. Každá jiná sekta, která by vyžadovala
takové množství krvavých obětí, by jistě byla dávno rozprášena
a její představitelé pozavíráni. Automobilismus však nerušeně frčí
dál a odluka církve od státu je v tomto případě v nedohlednu.
Svěcená nemrznoucí směs
Za oběť autu svatému je také třeba přinášet i jiné bytosti — například stromy. Zatímco buddhismus prohlašoval některé stromy za
posvátné a křesťanství za součást božího stvoření, automobilistické
náboženství prohlašuje stromy za vysloveně škodlivé a prostřednictvím shromáždění starších zvaného Dopravní inspektorát pořádá
na stromy dokonce hony a snaží se je vykácet stůj co stůj, zejména
kolem posvátných míst nazývaných silnice.
Mezi světovými náboženstvími je většinou uváděn islám jako
to, které od svých věřících vyžaduje nejvíc času na pobožnosti. Automobilismus ho ovšem ještě předčil. Praktikující automobilisté
musí denně o auto pečovat, dolévat benzín, vodu, nemrznoucí
směs a tak dále. A na tyto činnosti musí vydat dokonce více času
a energie, než ušetří rychlým přesunem autem.
Některá náboženství zakazovala boha zobrazovat (islám) nebo ho
nazývat jménem (křesťanství). Ne tak automobilismus. Zobrazování, jmenování, ba i modloslužebnictví není zapovídáno, ale
přímo vyžadováno. Auto svaté se vetřelo do rodinného, sexuálního
i spirituálního života věřících takovou měrou, že již mnozí nerozlišují, kde je hranice mezi realitou a náboženstvím. Automobilismus
tak prostřednictvím nanebevzetí auta úspěšně infiltroval všechna
světová náboženství vyjma těch, která již stihla zaniknout. Stále se
trochu brání například severoameričtí Amishové, ale i tam již Auto
svaté zaselo své sémě. Auto postupně shazuje z panteonu jedno
božstvo za druhým, aby se konečně, tak jako kukaččí mládě, stalo
samojediným vládcem. Slovy jednoho z místních věrozvěstů: auto
nemají jenom lůzři.
Autor je ekolog a příležitostný dramatik. Pracuje v Ekologickém institutu Veronica a přednáší na univerzitách v Brně a ve Vídni. Nikam
nejezdí autem, a proto byl veleknězem automobilismu — ministrem
dopravy — prohlášen za jurodivého.
SPOLEČENSKÝ KOMPOST / Vít Kouřil
Věci se pohnuly dopředu i dozadu
V minulém Kompostu jsme psali o tom, že
vítězní libyjští rebelové dosud ex-diktátora
Muammara Kaddáfího nenalezli; takže jen
pro pořádek: už jej našli, obratem zastřelili,
vystavili a pochovali. Princip „oko za oko,
zub za zub“ se však nezamlouval Amnesty
International a jiným organizacím, které
apelovaly na nezávislé vyšetření okolností
lynče. Protiromské demonstrace na Šluknovsku vyšuměly, protiromské nálady
ve společnosti nikoliv. Americká policie
vytlačovala z parků protestní hnutí Occupy
Wall Street, které sloganem „My zastupujeme 99 % společnosti“ upozorňovalo na
rostoucí ekonomické a sociální nerovnosti.
Evropskou unií už kromě strašidla řeckého
bankrotu obchází strašidlo další, italské;
přimělo dokonce odstoupit nechvalně
proslulého premiéra Silvia Berlusconiho.
Forza Italia! Ministr průmyslu Martin Kocourek odklonil k mamince 16 milionů
korun a následně byl za všeobecného veselí
odkloněn z vlády. „A mě napadlo: sakra,
ty solární panely jsou opravdu ošklivé,
a co když tady chtějí k těm panelům ještě
Sedmá generace 6|2011
stavět nějaké bedny na bioplyn, a to už ta
naše česká země bude odporná, že sem
fakt žádný turista nepřijede. A k nám do
jižních Čech vůbec ne, protože tam nám
tu dálnici nikdy nepostavíte,“ rozdurdila
se ve sněmovně poslankyně Vlasta Bohdalová (ČSSD) a navrhla, aby sněmovna
o podpoře něčeho tak ošklivého a odporného rozhodně nejednala. Inu, proti gustu
žádný dišputát. Nejpopulárnějším městem
roku se bezkonkurenčně stalo jihomoravské
Krno, kterému se díky nejlepšímu primátorovi mimo jiné podařilo zažehnat pětinové
škrty v městských příspěvkových organizacích; na vykutáleném webu www.zitbrno.cz
se dozvíte mnohem, mnohem více. Ve 3. ročníku soutěže Sexistické prasátečko, pořádaném Nesehnutím, po zásluze zvítězily reklamy Komerční banky „Užij si první bankovní styk“ a stavební firmy AVOS se sloganem
„Postavíme vám ho“. Hanba vítězům. Prokurista developerské firmy InterCora Pavel
Pelc u plzeňského soudu vypověděl, že
Dětem Země vyplatil 1,8 milionu korun
v souvislosti s výstavbou Kauflandu
v Rokycanech; ty na něj obratem podaly
trestní oznámení pro křivou výpověď. Malá
domů: cenu za nejlepší výstavní projekt
letošního Designbloku obdrželo Hnutí DUHA
za expozici Velký atlas světa: výstava o cestě
do budoucnosti. Porotě i divákům jihlavského
dokumentárního festivalu se zase nejvíce
zamlouval film Martina Marečka Pod sluncem tma (viz recenze na s. 34). „Někdo
jako Clinton, který vyrůstal na poctivém
jižanském jídle, mluví o veganství — to
je důkaz, že se věci pohnuly dopředu,“
komentoval veganský šéfkuchař Tal Ronnen
příklon ex-prezidenta USA k bezmasé stravě;
v hamburgery a steaky oplývajících Státech
už nejí maso zhruba 5 % lidí. Gratulujeme.
„Teď nebojím se / smrti už / přijď ke mně
blíž / s kosou nabroušenou // Ale vteřinu
před tím / prosím tě / ať zaslechnu / racky
nad Vltavou“ — ze světa vezdejšího odešel
básník, kunsthistorik a disident Ivan Martin
Jirous. Zas budou Vánoce a lidi se ještě víc
zadluží.
23 |
foto: Martin Míček, o. s. Sojka
| DROBNOHLED
M ichal R ezek
Vzpomínka na horala Lea
Letos v srpnu zastihla ekologickou obec smutná zpráva o úmrtí známého beskydského ochranáře Lea Košťála. V listopadu
by se dožil padesáti let…
Milý Leo,
na sklonku léta jsme se sešli na loučce s hořci u potoka Mazáku, abychom
se s tebou rozloučili. Na Muchovicích pod nádherným klínem vzácně dochovaných horských lesů na svazích Lysé hory jsi prožil velkou část svého
života. Zde jsi nás vítal svým „zdar strécu, zdar teta“, jezdilo nás sem
tolik, že sis prostě všechny nemohl pamatovat. Pro mnoho obdivovatelů
divoké přírody, lesoochranářů a různých alternativců jsi byl zásadním
učitelem a příkladem houževnatého, skromného a znalého člověka, který
bez přehánění věnoval svůj život ochraně přírody. Obdivovali jsme Tvůj
neuvěřitelný intuitivní pozorovací smysl pro přírodu a lidské charaktery.
Úžasná byla Tvá schopnost předávat druhým to, co jsi vypozoroval z dynamiky
|24
ekosystému horských lesů. Jako horal jsi v nich žil a tam, kde jsme se škrábali do svahu v pohorkách, jsi pobíhal jen v nazouvákách a rozdíl mezi
ročními obdobími nebyl na Tvém oblečení nikdy moc znát. Muchovicemi
prošlo několik tisíc lidí, kteří si pamatují Tvoje květnaté povídání, exkurze
po flyšových stezkách v pralesních rezervacích či vyjížďky na huculech.
Mnozí z těch, kteří se letos vydali bránit smrčiny na Ptačím potoce před
zpupným diletantstvím vedení šumavského národního parku, byli i Tvými
žáky. Prošli některým z mnoha lesoochranářských táborů, Týdnů pro les
a víkendovek, co jsi na Muchovicích s Hnutím DUHA a Brontosaury organizoval. Tvé Muchovice se na dlouhá léta staly neformálním srazištěm
česko-slovenského lesoochranářského hnutí.
Sedmá generace 6|2011
Po studiích brněnské „lesárny“ pracoval Leo Košťál v lesnickém
výzkumu a věnoval se záchraně genofondu původních lesních dřevin. Přišel se spoustou průkopnických nápadů, jak pomoci člověkem poškozenému lesu s využitím síly a dovednosti přírody. Metodou saprofyt se například snažil napodobovat přirozenou obnovu
smrku v horských lesích na mrtvých kmenech. Díky své zvídavosti
a pozorovacím schopnostem brzy začal tušit, že problém nemocného lesa není ani tak v síle imisní zátěže, jak se běžně uvádělo, ale
daleko ve větší míře se na něm podepsalo dlouhodobé nevhodné
hospodaření v lesích. Bylo očividné, že imise mnohem méně devastují rezervace s přirozenými lesy a původními dřevinami než uměle
založené stejnověké a většinou monokulturní lesy hospodářské.
Dnes po dvaceti letech je mnohé z toho, co Leo Košťál tvrdil, v Beskydech přijímáno a realizováno. Mnozí lesníci začali více pracovat s přirozenou obnovou, hospodařit podrostně bez zbytečných
holin. V roce 1999 byl Leo jedním z mála odvážných vyzyvatelů
k blokádě takzvaného Trojmezenského pralesa na Šumavě. Příklon
k bezzásahovému řešení kůrovcové kalamity v národních parcích,
ač ve světě obecně přijímaný, je v Česku stále pro konzervativní lesnickou vědu svatokrádeží. Leo byl však pro lesníky (přinejmenším)
podivínem už delší dobu.
Aby Lysá hora nezůstala lysá
V devadesátých letech Leo několik roků pracoval na Správě CHKO
Beskydy a pro Agenturu ochrany přírody a krajiny. Jenže i pro státní
ochranu přírody byl příliš „neohebný“, a tak většinu svých ochranářských aktivit nakonec provozoval se ženou Šárkou pod hlavičkou občanského sdružení Beskydčan, které založili v roce 1994. Působil v něm jako povětšinou neplacený aktivista za ochranu krajiny
a přírody Beskyd, ale i lesů v Jeseníkách, na Kralickém Sněžníku a na
Šumavě. Zejména se účastil správních řízení, kde vystupoval velmi
výrazně, energicky a s výbornou odbornou argumentací podloženou právními rozbory. Celé roky se snažil o rozumné využití těžce
zkoušeného nejvyššího vrcholu Beskyd. Hned na počátku devadesátých let uspěl Beskydčan ve snaze zabránit výstavbě lanovky na
Lysou horu, následně se mu povedlo uhájit nepokácení kůrovcem
napadených stromů v přírodě blízkém horském lese na Velkých větrech. Díky tomu nedošlo k rozvratu zbytku původní horské smrčiny
na jihozápadním svahu Lysé hory a vznikl precedent o možnosti
bezzásahových řešení i pro Šumavu. Beskydčanu se též z Lysé hory
podařilo vymístit dojezdy Závodu míru a zrušit nelegálně provozovanou a lesníky přesto tolerovanou severní lyžařskou sjezdovku.
Na jeho návrh též vznikla dlouho plánovaná a odkládaná přírodní
rezervace na druhém nejvyšším beskydském vrcholu Smrk.
Jednou se tam prales „vrátí“…
Beskydčan se též snažil odvrátit výstavbu průmyslových zón na zelené
louce v beskydském podhůří. U dvou průmyslových zón uspěl, Leo
se navíc účastnil složitého vyjednávání deklarace s firmou Hyundai
u proslavené nošovické automobilky. Leo sám si snad ale nejvíce
cenil zahájení revitalizace nekvalitního smrkového lesa v hřebenové
partii Lysé hory v Národní přírodní rezervaci Mazák. Tam dnes nádherně odrůstají vysazené jedličky, javory a buky a jednou se tam
prales Kobylonka „vrátí“. Podobně Leo zasáhl i v dalších rezervacích Mazácký Grůnik, Salajka či Smrk. Jeho firma Obnova horských
lesů provozovala takzvané podokapové školky, odkud s pomocí
Sedmá generace 6|2011
Na Lysé, květen 1999, foto: Jan Kukačka
DROBNOHLED |
dobrovolných brigádníků šířil původní genofond beskydských dřevin do různých chráněných míst i mimo Beskydy.
Zásadní úlohu Leo sehrál i při usnadnění návratu velkých šelem — rysa, vlka a medvěda — do Beskyd. Vyvracel mýtus o jejich
lidem nebezpečné krvelačnosti, prosazoval zákon o náhradách škod
způsobených chráněnými šelmami i logisticky podporoval takzvané
vlčí hlídky. Výsledek? Desítky dobrovolníků již více než 10 let sledují výskyt vzácných šelem a případné nelegální aktivity pytláků či
myslivců.
Nedosti na tom, Leo se taktéž podílel na vzniku Českého standardu FSC pro přírodě blízké lesní hospodaření. Beskydčan organizoval spoustu ekovýchovných a vzdělávacích akcí, vzpomeňme
například úspěšnou výstavu o historii využívání Lysé hory. Mnoho
kauz se mu pochopitelně vyhrát nepovedlo nebo se je podařilo jen
pozměnit směrem k méně negativnímu vlivu na životní prostředí
a krajinný ráz — jako třeba v případě ostravického golfového hřiště.
Po celou dobu života na Muchovicích žil Leo jako farmář, choval
ovce, kozy a koně. Žil rád venku, ve městě se necítil, a tak asi není
třeba litovat, že se o pár set hlasů nestal v roce 2006 poslancem za
Stranu zelených.
Milý Leo,
obdivoval jsem Tvou odbornou erudici a skvělé strategické myšlení a nechápal, jak můžete s Šárkou vytrvale svádět nekonečné zápasy s bezohlednými
developerskými plány na nejrůznější „turistické“ lunaparky, mega sportovní komplexy a průmyslové zóny. Vždyť to člověka musí ničit… Místních, kteří stáli na vaší straně, se nezdálo být mnoho, i když se k vám mnozí
v nouzi obraceli o pomoc. Zášti proti Tobě naopak bylo cítit přespříliš.
Zatímco my odjížděli po táborech a víkendech jinam, Tys tu s početnou
rodinou zůstával a nebyl to věru lehký život.
Tvá smrt nás zasáhla, bohužel úplně nepřekvapila. Poslední roky ses
nám vytratil do své nemoci a my se možná až příliš vytratili Tobě. Neumím
si představit sílu Tvé choroby, když jsi nad ní nedokázal vyzrát. Mohl by
sis užívat výsledky své práce, těšit se z lesů, které byly díky Tobě ušetřeny
zbytečných zásahů anebo obnoveny ve své pestrosti, a jako Elzéard Bouffier (hrdina knihy Muž, který sázel stromy — pozn. red.) se procházet
hustými podsadbami jedle a listnáčů, třeba nad Kobylonkou. Tuším však,
že bys stejně jako on nesložil ruce do klína a bojoval dál jako lev, kterému
ses nejvíc podobal. Škoda, že Ti tady nebylo dopřáno dosáhnout většího
klidu, vyrovnání a uspokojení.
Zbyly tu po tobě šikovné a pracovité děti, stromy a inspirace v myslích
mnoha. „Sbohem strécu a snad nashledanou,“ řekli jsme Ti u mohyly pod
vysokými jedlemi, tam, kde to máš nejraději. A les šuměl v odpověď.
25 |
| DROBNOHLED
E liška B alharová , K lára H avlová
Daruj kolo, zachráníš svět!
Marcel Mauss ve své Eseji o daru popsal darovací systémy archaických společností, které byly založeny na trojím
závazku: dar přijmout — dar dát — dar oplatit. Co by si asi tento slavný antropolog myslel o současných virtuálních
komunitách, které se specializují na bezplatnou výměnu věcí? Můžeme zde ještě mluvit o daru v klasickém slova
smyslu, anebo se už jedná o něco zcela jiného?
Stalo se vám už někdy, že jste s těžkým srdcem vyhodili do popelnice věc, která mohla ještě někomu posloužit, leč vhodný kandidát
na obdarovaného nebyl právě po ruce? Vězte tedy, že se blýská na
lepší časy. Představujeme vám nový fenomén jménem freecycling.
Princip jeho fungování se pokusíme vysvětlit na konkrétním příkladu. Představte si mladého muže — říkejme mu třeba Matěj. Matěj
bydlí v Praze, většinu dne tráví v práci a nemá moc volného času.
Žije sám. Ve sklepě mu už pár měsíců zaclání staré kolo, kterého by
se rád zbavil, ale přece jenom je mu líto ho jen tak vyhodit. Jednoho
dne narazí na internetu na webovou stránku, která nabízí elegantní
řešení jeho problému. Stačí pár kliknutí a Matějovo staré dobré
kolo se ocitá na seznamu mnoha dalších věcí, které jsou v Praze
zdarma (tak řečeno za odvoz) k mání. První zájemce na sebe nenechá
dlouho čekat a za pár dní je místo ve sklepě opět volné.
Bylo, nebylo…
V roce 2003 pracoval Deron Beal v organizaci RISE, která zajišťovala recyklační služby podnikům v centru města Tucson v Arizoně
a dočasně zaměstnávala lidi v nouzi. Často se stávalo, že odpadem
určeným k recyklaci byly i věci v perfektním stavu — zaměstnanci
je tedy začali nabízet různým neziskovým organizacím. Vznikla tak
první freecycle síť, skrze kterou mohl každý ve městě začít dávat a dostávat již nepotřebné, ale funkční věci zdarma. Nezisková organizace, která se z této aktivity vyvinula, dostala jméno The Freecycle
Network (Síť bezplatného oběhu, FCN) a z původních asi 40 členů
se záhy rozrostla v celosvětovou síť spojující dárce a obdarované,
a roztáčející tak koloběh nepeněžních internetových transakcí. FCN
|26
stále sídlí v Tucsonu, v současné době však už má bezmála devět milionů členů a přibližně šest tisíc lokálních skupin ve 120 zemích
světa. Na jejím chodu se podílejí takřka pouze dobrovolníci, a to
jako správci lokálních skupin, weboví grafici a podobně.
Člověk se nažral a příroda zůstala celá
Pozitivní environmentální dopady freecyclingu jsou poměrně jednoznačné a hrály v motivaci zakladatelů FCN důležitou roli. Zakladatelé západního freecyclingu kladou na environmentální a sociální
přínos velký důraz, hovoří dokonce o „záchraně Země“. V prvé řadě
zde dostává slovo recyklovat — tedy dát znovu do oběhu — svůj původní význam. Šetří se tím jak přírodní zdroje, tak energie, které
by byly potřeba na likvidaci starých a výrobu nových předmětů.
Významný přínos spočívá též ve snižování množství odpadů. Podle
údajů uvedených na stránkách organizace denně díky FCN vůbec
nevznikne až 500 tun odpadu.
Dalším zajímavým rysem této sítě je její globální rozšířenost
kombinovaná s lokální ukotveností v místě, čímž se liší od mnoha
jiných komunit s globální členskou základnou. Nedochází zde tedy
k jinak běžnému jevu, kdy věci putují ke svým novým majitelům
přes půl zeměkoule. Freecycle komunity fungují tak, že ke směně
dochází vždy v rámci lokálních skupin — typicky v rámci jednoho
města.
Chránit svět i vlastní značku
Kritiku si však FCN vysloužila na základě svého vymáhání práv plynoucích z ochranné známky. O tu si FCN zažádala až po více než
Sedmá generace 6|2011
DROBNOHLED |
roce a půl fungování, a v letech 2005—2008 pak přiměla server Yahoo
vymazat tisíce skupin věnujících se freecyclingu. Zástupci skupiny
FreecycleSunnyvale, která byla mezi smazanými, FCN zažalovala,
a ta o svou ochrannou známku vloni definitivně přišla.
A jak se freecyclingu daří u nás? Už téměř rok existuje jeho česká
podoba, server Nevyhazujto.cz. Matějovy šance na další obměnu
věcí tak stoupají. Nevyhazujto.cz doposud zveřejnilo více než pět
tisíc inzerátů s nabídkou i poptávkou a na sociální síti Facebook si
stránku oblíbilo bezmála šest tisíc lidí.
V nabídce se vyskytují staré televizory, tiskárny, sporáky, nábytek, oblečení, boty, knihy a nejrůznější drobné předměty. Nabízela
se už ale také balalajka, hasičské hadice, pytel hoblin nebo kopec
hlíny (viz rámeček).
Jedna z uživatelek serveru nám o Nevyhazujto řekla: „Je to výborný nápad, věc, i když už zrovna není „in“, najde nové využití,
třeba i na dalších pár let. A je to super pro lidi, kteří nemají peníze,
nebo pro ty, co mají rádi retro či věci například z dob hlubokého
komunismu, které už ve světě Ikeí nekoupí. Může to být také prostředek, jak mezi veřejnost rozšířit koncept „reuse“. Ale věcí už tam
je habaděj a těžko se v tom člověk orientuje, jsou tam i naprosté
zbytečnosti, navíc je to pořád konzum, i když krapet ekologicky
šetrnější.“
Freecycling místo charity
Vedle environmentální příznivosti se v souvislosti s přenecháváním věcí zdarma nabízí také sociální přínos — vždyť z nabízených
věcí by si mohla méně majetná rodina hravě zařídit domácnost.
Na rozdíl od věnování nepotřebných věcí charitě je zveřejnění inzerátu na internetu mnohem snazší a zájemce o nabízenou věc si
pro ni většinou sám přijede. Sociální aspekt zdůrazňují především
některé zahraniční freecycle sítě. Kromě podpory chudších lidí ho
ale spatřují také v podpoře lokálních komunit, které prostřednictvím místních skupin vznikají. Začíná se totiž hovořit o netradiční
občanské angažovanosti, u níž hraje významnou roli internet a která
spočívá mimo jiné také v uvědomělejší spotřebě.
Počáteční optimismus ale kazí myšlenka, že současný boom
freecyclingu nutně předchází a doprovází nadbytek — jak jinak si
vysvětlit přecpané bazary, second-handy a nakonec i samotný freecycling? Není samozřejmě náhodou, že tato aktivita pochází ze Západu
a do našich končin dorazila až nyní. Myšlenkou na předcházející
nadbytek se však optimisté nemusejí nechat odradit. Co když je
právě freecycling sílící brzdou všudypřítomného konzumu?
Ekologický luxus?
Když se na Matějův případ podíváme trochu blíž, napadne nás pár
otázek. Tak především, jak se stalo, že Matěj nemá své staré kolo
komu dát a musí využívat služeb internetové komunity? To nemá
žádné kamarády a známé? Možná, že nemá, v tom případě je uzavírání se do virtuálního světa spíše problémem než řešením. Možná
ale, že má kamarádů spousty, jenom o jeho staré kolo nikdo z nich
prostě nestojí. Dále se nabízí otázka, jak Matěj využije ono uprázdněné místo ve sklepě. Možná si bude vychutnávat pocit volného
prostoru, možná tam nastěhuje jiné nepotřebné věci, které mu
v bytě překážejí (po nedávné dobré zkušenosti s kolem je třeba rovnou zapíše na seznam budoucích darů) a možná si obratem pořídí
na uprázdněné místo kolo nové.
Sedmá generace 6|2011
Šňůra uhryznuta aneb co vše je k mání
Z nabídky:
bílý a zelený pásek na karate, olejový radiátor (šňůra uhryznuta), koťátko, kávovar bez konvice, přenosné černobílé televize,
plotýnky do sendvičovače, Pravidla českého pravopisu, flísová
šála se žabím vzorem, vstupenka do cirkusu, kočárek pro panenky, 15 x slipy, krém na boty, teleskopické drbátko.
Z poptávky:
hračky pro pejsky, box na munici, nepromokavá teplá pokrývka
zad pro psa, staré hrníčky s modrými švestkami nebo třešněmi,
srnčí parohy, středověká zbroj, tubičky od lepidel, strojek na
nudle, nefunkční myčka pro divadelní představení, igráček
„cestovatelka“ v perfektním stavu, krocaní pírka na výrobu
indiánských šípů.
Zdroj: www.nevyhazujto.cz
Zeptejte se sami sebe…
O „věcné“ zkušenosti se s námi podělila profesorka Hana Librová z brněnské Katedry environmentálních studií FSS MU.
Jak ve vaší domácnosti nakládáte s již nepotřebnými věcmi?
Hlavně se snažíme kvantum nepotřebných věcí minimalizovat.
Řídíme se radou pana profesora Koháka: „Před každým nákupem se zeptejte sami sebe: potřebuji to opravdu?“ Ono to
docela funguje. Ale přesto se tu a tam nepotřebná věc odněkud
vynoří, pak ji můj šikovný muž nějak repasuje, rozloží a znovu
jaksi sestaví. Když je věc nerepasovatelná a nerozložitelná,
vypravíme se do ekodvora. Problém bývá s textiliemi, neumím
šít. (Ale moje tchyně byla v přešívání génius, Mirek je zřejmě
po ní.) Nepotřebné textilie, s nimiž si ke své hanbě nevím rady
jako švadlena, občas někde položím; v průjezdu na Cejlu, na
nádraží a podobně. Zato mou pýchou je téměř bezezbytkové
hospodaření s potravinami.
Využila byste služeb internetové skupiny, jako je Nevyhazujto.cz?
Kdybych potřebovala odložit něco cenného, pak ano. Jako
nabyvatel v případě, že by šlo o něco nesehnatelného nezbytného, třeba drtič na jablka. Prý v obchodech zmizel, protože
neodpovídal bezpečnostním standardům EU.
Využíváte Vy sama věci z druhé ruky? Případně, jak je získáváte?
Málokdy, pokud ano, tak z textilního secondhandu. Ale tam číhá
nebezpečí, které asi znáte: nízké ceny svádějí k nákupu kvanta
věcí bez oné kohákovské rozvahy. A následují výčitky, že neumím vzít jehlu do ruky a někde něco povolit či založit…
27 |
| DROBNOHLED
Připustíme-li však environmentální přínosy freecyclingu a určité
sebeomezení jeho aktérů (používání věcí z druhé ruky), můžeme
také v této souvislosti mluvit o ekologickém luxusu, jak jej definovala Hana Librová v knize Vlažní a váhaví? Bez podrobného zjištění
motivací aktérů nelze na tuto otázku jednoznačně odpovědět. Daroval Matěj své staré, ale pojízdné kolo, protože chodí raději pěšky
a darováním chce zmenšit ekologickou stopu někoho jiného, nebo
proto, aby si koupil kolo lepší? Bohatá nabídka „nepotřebných“
věcí a doprovodné komentáře na Nevyhazujto svědčí spíše o snaze
uvolnit prostor pro nákup věcí nových. O ekologickém luxusu můžeme
hovořit spíše u lidí, kteří tyto nabídky využívají. Jejich chování nese
prvky sebeomezení — tím, že využijí starou věc, se vzdávají nového
výrobku. Rozhodující je ale jejich motivace — pokud je výlučně
finanční, o ekologický luxus se samozřejmě nejedná. Otázkou také
je, zda se členové nechávají obdarovávat věcmi, které skutečně potřebují (které by si jinak koupili), nebo které zatouží vlastnit až po
jejich zhlédnutí na serveru.
Oplatit, či neoplatit? To je, oč tu běží
Je také možné se ptát, jestli se u freecyclingu ještě jedná o dary v klasickém slova smyslu. Daroval Matěj svoje kolo, anebo se ho spíš
šetrně zbavil? Přikláníme se spíše k druhé možnosti. O daru většinou
mluvíme, pokud se vzdáváme něčeho pro nás cenného, což se v případě FCN ani Nevyhazujto.cz zpravidla neděje. Do nabídky se dostávají spíše věci již nepotřebné. Také zde na straně obdarovaného
neexistuje povinnost dar oplatit, jak je tomu (byť implicitně)
u klasického daru. To, že oba projekty víceméně úspěšně fungují,
není dáno ani tak uvědomělostí účastníků, jako spíš vyrovnaností
poptávky a nabídky. Jinými slovy existuje spousta lidí, kteří upotřebí
staré kolo, a existuje zároveň neméně velká skupina lidí, kteří se
starého kola rádi šetrně zbaví.
Tato teoretická otázka o podstatě daru dostala na serveru Nevyhazujto.cz velmi konkrétní obrysy. Zatímco v zahraničí vyvolal
ve světě freecyclingu vlnu kontroverze spor o ochrannou známku
a environmentalisté zaujatě diskutují nad možnými ekologickými
přínosy, u nás probíhá nejživější debata na téma dát či nedat čokoládu na oplátku. Proti sobě stojí (naštěstí pouze ve virtuálním
prostoru) dva tábory — na jedné straně odpůrci čokolády, kteří si
užívají možnosti být stoprocentně nezištní, na straně druhé příznivci drobné odměny. Z druhého tábora už vzešla myšlenka vzniku
serveru Zacokoladu.cz. Nadsázka, říkáte si? Kdo ví…
Užitečné odkazy: www.freecycle.org; www.nevyhazujto.cz; www.bookcrossing.com, www.freecycleforever.org
PŘED SEDMOU GENERACÍ / Vít Kouřil
Více světla ve světnicích
V předposledním čísle ročníku 1996 si
Poslední generace posvítila na proslulého
šampiona globalizace McDonald´s. „Přišel
jsem na tento svět dřív než McDonald´s
a vynasnažím se, abych jej přežil,“ citovala
výrok londýnského aktivisty Greenpeace
Dava Morrise. „Doufejme, že se i nám všem
toto přání splní,“ dodával autor jednoho
z kriticky laděných textů Martin Ander.
Věru, nesplnilo: jestliže před 15 lety operoval řetězec McDonald´s v 94 zemích světa
a ve svých 18 700 pobočkách denně obsloužil 33 milionů strávníků, nyní každodenně zinkasuje 52 milionů lidi ve 33 000 pobočkách rozesetých po 119 zemích. Ale nebuďme zastydle škarohlídní: pod velkým
žlutým „M“ v logu už se namísto červené
barvy vyjímá i zelená. No nezamilujte si
to.
Na konci ročníku prozkoumala Generace život na venkově. Kromě představení
tehdy vznikající Školy obnovy venkova od
sociálního ekologa Bohuslava Blažka (škola
funguje dodnes) či reportáže z ostrůvku
|28
alternativců v osadě Zaježová (viz Před
7.G 4/2011) přiblížil Juro Lahký těžkou situaci Ďubákova, malé vísky ve Slovenském
rudohoří, ohrožené plánovanou stavbou
vodní elektrárny Ipeľ. Když se podíváme na
webové stránky Ďubákova dnes, oddechneme si: dvacetimiliardový vodní projekt sice
ještě nebyl definitivně odpískán, ale 105 tamějších vesničanů už si může díky ukončení
stavební uzávěry rekonstruovat své domy.
Tradiční vánoční zamyšlení tenkrát přinesl Ondřej Dargocký Simon, jehož si dovolím dlouze ocitovat: „V centru každého
svátku by měla stát nějaká velká ústřední
myšlenka. Komu je v případě Vánoc nepřístupné poselství o Božím synu, nemusí ještě
svátek šmahem zavrhovat. Když se svátek
blíží, měli bychom se na něj připravovat.
Chceme-li prožít Něco velkého, nestane se to
jen tak z ničeho nic. Odtud Advent a o Velikonocích třeba půst. Jestliže jen trpně
čekáme, kdy už konečně ty svátky přijdou,
obvykle se nedočkáme. Než se vzpamatujeme, už jsou pryč.
A jak vlastně dnešní lidé mohou Advent
v řadě pracovních dní a víkendů vůbec
rozpoznat? Kromě církevního kalendáře
pomohou i vánočné písně — koledy. Už se
sice v rodinách jen málo zpívá, ale koledy se
snad ještě sem tam udržely. Staré, ba často
i prastaré písně i písničky spolu s několika
zlidovělými písněmi novověku nám přinášejí
poselství z dob dávno minulých. Spolu s Boží
chválou tak můžeme nacházet ve vánočních
zpěvech i otisky zapomenutého starého
světa, v mnohém drsného a nelítostného,
v mnohém hlubokého a pokorného. Písně,
které znáte, vám už nikdo nedokáže vzít,
a patří tak k tomu nejcennějšímu, co člověk
může dostat.
Podobný význam má o svátcích i bujná
zábava, dobré jídlo, hojný odpočinek nebo
třeba více světla ve světnici. Kdo se přes rok
denně oddává zábavě, koláče a maso konzumuje jen tak mimoděk, odpočívá dvakrát do
týdne a věčně svítí jak o posvícení, má to o
svátcích těžké…“
Patrně nás nečekají snadné svátky, že.
Sedmá generace 6|2011
foto: Markéta Jedličková
DROBNOHLED |
K ateřina P ařízková , J aromír B láha
Šumava, pár měsíců poté
O letních událostech na Šumavě již bylo napsáno ledacos. Přestože mediální atraktivita tohoto tématu opadla, dění
okolo Šumavy je stále aktuální, a to možná více než v létě. Jednak proto, že je stále patrnější, že šumavská kauza
odráží mnohá další problematická témata, a jednak proto, že se připravuje zákon, který se na dlouhou dobu podepíše
nejen na budoucím osudu NP Šumava, ale i dalších národních parků v České republice.
Dlouhou dobu před nástupem Jana Stráského na post ředitele Správy
Národního parku Šumava se mělo za to, že spor o přístup k parku
je veden mezi lesníky a přírodovědci. Po nástupu nového vedení
správy parku a ministerstva životního prostředí a po událostech
posledních čtyř měsíců však více než kdy jindy vynikla pravá tvář
sporu, na niž mnozí upozorňovali už dříve. Stali jsme se svědky
paradoxně legitimní praxe, která spočívá v cíleném negování vědeckých informací, vměšování politiků, rozhodování nekompetentního
vedení a manipulaci veřejného mínění.
Když se táhne za jeden provaz
Nejdříve si letošní šumavské události krátce zrekapitulujme: ministr
životního prostředí Tomáš Chalupa v únoru jmenoval ředitelem
Národního parku Šumava odpůrce ochrany přírody Jana Stráského.
Ten proslul výrokem „Příroda je nepřítel, a proto se musí proti ní
bojovat. Kdyby nebylo mých předků, kteří bojovali proti různým
Sedmá generace 6|2011
živočichům, tak bych tady nebyl.“ Muž, kterého „doporučil“ ministru Chalupovi prezident Václav Klaus a jihočeská ODS. Možná
místo „ODS“ by mělo být jiné slovo. Ono totiž v jihočeské krajské
politice je od dob opoziční smlouvy zvykem táhnout za jeden provaz. Na jeho konci je místostarosta Hluboké nad Vltavou, kmotr
Pavel Dlouhý.
A Jan Stráský na oplátku vzal do vedení parku rádce, kteří patří
k partě z Hluboké. Sled jeho kroků je dobře známý: zrušení Vědecké
sekce Rady parku, odmítnutí prestižního Diplomu Rady Evropy
pro NP Šumava, návrh na zmenšení oblastí ponechaných přírodě.
Nový ředitel následně začal — ve spolupráci s čerstvě jmenovaným
náměstkem Jiřím Mánkem — kácet i v nejcennějších částech národního parku. V pralese na Smrčině, kde padaly stromy mezi tetřeví
hnízda, ze kterých se právě líhla kuřátka, jejich plán zastavila Česká
inspekce životního prostředí. U Ptačího potoka v oblasti Modravských slatí se kácení pokusili zabránit ochránci přírody blokádou.
29 |
| DROBNOHLED
Nikdo z nich tehdy netušil, že politická moc prosadí proti pokojnému protestu masové nasazení policejních pořádkových jednotek, což si při předchozích blokádách (vzpomeňme Trojmezenský
prales v roce 1999) vláda netroufla.
Přijde ještě někdo zítra?
Ano, kmotři a vedení parku, kterým došly odborné i právní argumenty, nasadili po čtrnácti dnech blokády hrubou sílu. Nastoupila
početná policejní komanda z celé republiky. Začalo být evidentní,
že nejde jen o pokácení několika tisíc stromů v srdci národního
parku. Jan Stráský se netajil tím, že potlačení občanského protestu
a vykácení oblasti Ptačího potoka vnímá jako symbol pokoření
myšlenky rozšiřování divočiny v národním parku (kterážto vystihuje smysl národních parků). Kmotři ukázali, co vše si mohou dovolit bez ohledu na platné zákony. Václavu Klausovi šlo zase o principiální záležitost z hlediska rozšlápnutí občanské společnosti: jak
sám řekl, v účastnících blokády viděl větší riziko, než představuje
Al-Kájda. A všem dohromady šlo možná i o pomstu „zeleným“, kteří
šumavský národní park donedávna úspěšně bránili před těžaři, developery a pozemkovými spekulanty.
Jenže se stalo něco, co nikdo nečekal. První den po zásahu desítek policistů, kteří hrubým násilím postupně odtáhli či odnesli
většinu účastníků blokády a odvezli je k výslechům, se velitel zásahu ptal: „Přijde ještě někdo zítra?“ Odpověď? Vrátili se všichni
a znovu se pokusili kácení zablokovat. Stejně tak i den další. A další.
A navzdory policejnímu násilí přijížděli další občané. K ochráncům
přírody a studentům přírodovědeckých fakult přibývali lidé z lidskoprávních a protikorupčních organizací, organizací na ochranu
zvířat, charit, učitelé… Přijeli politicky profilovaní — nejvíce ze
Strany zelených, ale také někteří sociální demokraté. Přijeli ale i ti,
kteří nikdy v žádné organizaci nepracovali a říkali, že mají „plný
zuby tý politický frašky a rozkrádání státu“. Nešlo jim však o bezzubou jednorázovou demonstraci s transparenty. Přijížděli i lidé, kteří
nešli blokovat kácení a nechtěli se konfrontovat s policií. Chtěli
zkrátka vyjádřit podporu. Někteří přinesli jídlo, jiní peníze, další
zase nabídku právní či jiné pomoci. Objevil se kluk, Mirek, který
přijel z Ostravy, řekl „Děkuju vám“, obrátil se a odjel zpátky. Jeden
místní chalupář pak dal dokonce účastníkům blokády klíče od své
chalupy, čímž umožnil v blokádě pokračovat.
Po třech týdnech masivních manévrů policie proti lidem chránícím stromy bylo kácení zastaveno. Občané vyhráli, protože se
nevzdali, nenechali se zastrašit ani rozprášit. Policejní zásahy stály
mnohem více než milion korun.
Kůrovcová kalamita tisíciletí
Jenže o tom, co se opravdu děje u Ptačího potoka, věděl jen ten,
kdo tam byl. Navzdory tomu, že média každodenně přinášela
spoustu informací. Jenže od zahájení policejních zásahů se omezila převážně na zavedené schéma: kolik bylo zadržených plus záběry uniformovaných mužů, jak z lesa vyvádějí dotrhané účastníky
blokády. Zkrátka „policie kontra aktivisti“. Typicky českou zvláštností přitom je, že aktivní občan — aktivista — je něco eklhaft. Ani
sametová revoluce nenarušila klišé policejního nadčlověčenství.
Jak upozorňovali psychologové, u řady těch, kteří sledovali situaci
zpovzdálí, sehrál roli podvědomý pocit viny za neúčast, který se
obracel u některých v paradoxní agresi vůči aktivistům.
|30
Dle převažujícího mediálního obrazu se ze Šumavy stal les nemocný, pak mrtvý, pozornost se soustředila hlavně na hrůzostrašného
kůrovce. Málokterá média však už informovala o roli kůrovce v dynamice horských smrčin, o názorech a doporučeních tisíců vědců,
o nejnovějších poznatcích týkajících se vývoje horských lesů,
o zkušenostech z jiných národních parků.
Z médií bylo také jen málo znatelné, že les na Šumavě rozhodně
suchý není a že pod tyčícími se soušemi roste bujný podrost, který
je nejen přirozenou součástí dynamiky horských a podmáčených
smrčin, ale též turisticky velmi atraktivní. Nikde jsme například
nezaslechli ani to, že správa parku zaměstnává takzvané „průvodce divočinou“, kteří návštěvníky provedou po stezkách nazvaných třeba Polomem horských smrčin, a tam jim poskytnou odborný
výklad — a že o průvodce byl loňskou sezonu takový zájem, že se
všechny termíny zaplnily do dvou dnů po zveřejnění. S výjimkou
letmé zmínky Karla Schwarzenberga média také prakticky vůbec
neinformovala o celém neprůhledném pozadí šumavské kauzy, které
se postupně začíná odkrývat.
K tomu přidejme vskutku „profesionální“ práci ředitelem Stráským najatých PR agentur jako Bison a Rose (česká filiálka reklamního
giganta Burson-Marsteller, viz Poslední generace 9/1995), která
spolu s náměstkem Jiřím Mánkem nastolila diskurs kůrovcové kalamity tisíciletí. Dle serveru iDnes Správa parku jen této PR agentuře
platí za vytváření pozitivního image 150 000 Kč měsíčně. Jiným
počinem je PR časopis Naše Šumava. Jeho výkladová osa spočívá
v dehonestaci „zelených“ a „ekologistů“, a naopak pozitivním „pokrývání“ lidí typu senátora Tomáše Jirsy (ano, též z Hluboké), podporujících válku s kůrovcem a výstavbu lanovek. Hádejte, kde se
Naše Šumava tiskne. Jistě, u šumavského pozemkového magnáta
Františka Taliána. Nelze pak být překvapen „spontánními“ antiekologickými protesty místních občanů. Vše bylo dopředu připraveno.
Pro účastníky blokády, ochranu přírody a občanskou společnost
je tohle vše dohromady smrtící Molotovův koktejl.
Nic se neděje, jede se dál
Problém má ředitel Stráský ovšem i s vlastními zaměstnanci. Na ně si
najal Jiřího Miličku, bývalého poručíka Státní bezpečnosti, který
pracoval mimo jiné u takzvané nelegální rozvědky, zcela utajené
složky předlistopadového ministerstva vnitra. V červnu ho Jan
Stráský zaměstnal jako personálního auditora. Krom vysokého platu
vyfasoval i služební terénní auto. Inu, je také myslivcem. Auto připutovalo z oddělení výzkumu a ochrany přírody. Na základě Miličkových prověrek ředitel v říjnu zrušil místa 14 pracovníkům Správy
NP, další mají následovat.
První vlna propouštění zasáhla ty, kteří se postavili proti kolaudaci
černých staveb: vedoucí Tomáš Hlavatý, Eliška Priharová, zrušeno
bylo i místo Martiny Večeřové. Architektka Eliška Priharová například bránila kolaudaci stavby takzvaného relaxačního centra v Prášilech, postaveného v rozporu se stavebním povolením JUDr. Miroslavem Zámiškou, někdejším příslušníkem StB s krycím jménem
Hervert a pozdějším členem sboru právních poradců Václava Klause.
Nejde ale jen o konkrétní propuštěné úředníky. Státní správa už
nyní obtížně stíhala objem práce a vydávaných rozhodnutí. Zrušením čtyř pracovních míst z dvanácti Jan Stráský způsobil, že správa
národního parku nemůže dobře fungovat. Zbylí úředníci totiž budou muset podepisovat rozhodnutí, aniž by měli šanci důkladně
Sedmá generace 6|2011
foto: Markéta Jedličková
foto: Markéta Jedličková
DROBNOHLED |
V oddělení pro veřejnost nechalo nové vedení zrušit místo Vladimíra Vlka, který v parku pracoval dvacet let, tedy od jeho založení,
a který připravil osm výborně fungujících informačních středisek
pro návštěvníky. Místo nezbylo ani pro Davida Poláčka, jenž se
v celém parku staral o naučné stezky a informační panely. Jak bude
park zajišťovat tyto služby do budoucna?
Odborná ochrana přírody, informace a služby turistům a státní
správa, která hlídá dodržování zákonů — to jsou tři pilíře, na kterých stojí národní park. Další vlna rušení míst se chystá na prosinec
a začátek příštího roku. Nedosti na tom, Tomáš Chalupa zároveň
zrušil samostatný odbor péče o národní parky na ministerstvu životního prostředí; většina jeho pracovníků odchází.
V poslanecké sněmovně navíc leží návrh zákona o Národním parku
Šumava. Další návrh se připravuje na ministerstvu životního prostředí. Oba jsou pro národní park likvidační. Počítají se zmenšením území
ponechaného přírodě ze současných 30 % na 18 %, respektive 24 %.
O péči v národním parku mají napříště rozhodovat nikoliv odborníci, vědci či státní úředníci, ale místní a krajští politikové — takže
rozloha bezzásahových území může být v budoucnu ještě menší.
Mimochodem, 81 % z bezmála tří tisícovek respondentů ankety, probíhající od června do září u Pramenů Vltavy, si přeje, aby bezzásahová
území tvořila více než 30 % parku. Jistě, nejde o reprezentativní vzorek české společnosti, ale vnucovanou představu, že divočinu prosazuje jenom pár ekologistů, tento výsledek docela nabourává.
foto: Markéta Jedličková
Proti komu zasahovat?
zjistit a ověřit „stav věci“. Rozhodování tedy bude pouze formální,
aby se dodržela zákonná lhůta — a o to asi jde. Zvlášť při povolování
staveb. Ředitel Stráský už zastavil jednání o převodu pozemků
z Pozemkového fondu na správu parku. Místo toho v návrhu zákona
o NP Šumava, připravovaného na ministerstvu životního prostředí, čteme ustanovení o převodu pozemků ve třetích zónách parku na obce. Ty jej pak klidně mohou obratem rozprodat — hádejte
komu...
Co znamená rušení těchto míst?
Podobně je to s vyhazováním odborníků. Vedení parku se zbavilo
například zoologa Pavla Šustra či hydrogeologa Františka Stíbala.
Co znamená rušení těchto míst? Přestane NP Šumava sledovat vývoj chráněné přírody a výskyt chráněných druhů?
Sedmá generace 6|2011
Jak si pozorovatelé letního dění na Šumavě možná vzpomenou, Česká
inspekce životního prostředí zahájila za kácení u Ptačího potoka se
správou parku řízení o udělení pokuty. Až poté, co bylo dokáceno.
Vzápětí ale v médiích popřela, že by to mohlo znamenat, že na postupu správy parku shledala cosi protizákonného. Řízení stále běží.
V říjnu však dal Krajský soud v Plzni za pravdu mluvčímu blokády, přírodovědci Mojmíru Vlašínovi, že zásahy policie u Ptačího
potoka byly protizákonné. Soud rozhodl s odkazem na Ústavu ČR
a zákony, které stanovují povinnost chránit naše přírodní bohatství. Podtrhl přitom význam účasti veřejnosti na ochraně přírody,
třeba i formou blokády kácení: „Uskutečňuje-li se ochrana přírody
za přímé účasti občanů, je evidentní, že účast občanů bude díky
jejich významu mnohem intenzivnější na území národních parků
než kdekoli jinde.“
Za zásadní pochybení policie označil soud skutečnost, že předem nevyhodnotila, proti komu má vlastně zasahovat — zda proti
účastníkům protestu, nebo proti dřevorubcům. „Je… zřejmé, že
odpůrce (Policie ČR) otázku oprávněnosti těžby dřeva vůbec neřešil, resp. nedospěl k závěru, že těžba je oprávněná“. Podle soudu
mohli policisté rozpustit shromáždění (blokádu) z důvodu ochrany
zdraví osob, a to pouze tehdy, pokud by se prokázalo, že těžba byla
v souladu se zákonem. Účastníci blokády přitom opakovaně upozorňovali policii, že pro kácení v oblasti Ptačího potoka nebyly vydány
potřebné zákonné výjimky, které by umožnily poškodit vzácnou
přírodu, a tudíž je nelegální. Rozhodnutí soudu je pravomocné.
Bez ohledu na tento rozsudek se však městský úřad v Sušici
stále pokouší udělit zhruba dvěma stovkám účastníků blokády pokutu 4000 Kč za vstup do prostoru těžby.
Většina účastníků blokády požaduje po policii omluvu. Ministerstvo vnitra ani policejní ředitel však nevyvodili z pochybení žádné
31 |
| DROBNOHLED
důsledky. Krajský policejní ředitel Jaromír Kníže, který v roce 2005 velel
nechvalně proslulému zásahu proti účastníkům Czech Teku, i přes
pravomocné rozhodnutí soudu veřejně prohlašuje, že jím nařízený
zásah proti blokádě kácení v NP Šumava byl správný. Několik účastníků blokády se proto rozhodlo vymáhat po policii odškodné, které
v případě úspěchu věnuje zejména do protikorupčního fondu, někteří také na ochranu šumavské přírody. Jeden se rozhodl takto:
„Případně vysouzené odškodné věnuji Hnutí DUHA za to, že mi
umožnilo býti občanem.“
Ředitel parku Jan Stráský každopádně avizoval, že v příštím roce
bude v kácení pokračovat ještě intenzivněji. V dubnu na diskusním
fóru Masarykovy univerzity v Brně sdělil, že bude kvůli kůrovci muset vykácet 70 % lesů národního parku.
Něco se narodilo
Nicméně není třeba klesat na mysli. Je sice pravda, že blokáda nezabránila poražení okolo tří tisíc stromů a výraznému poškození
omlazujícího se podrostu. Ovšem nebýt jí, správa parku by podnikla
mnohem razantnější kroky na více bezzásahových lokalitách. Zatímco ještě minulý rok podávali vedoucí územních pracovišť žádost
o výjimku kvůli kácení byť jen jednoho či dvou stromů, nové vedení
parku se rozhodlo onu zeď v podobě výjimek doslova vyhodit do
povětří. Díky blokádě však zatím zůstává nezbořená.
Blokáda pozitivně ovlivnila i zdejší společnost. Přes převažující pasivitu českých občanů se našla spousta odvážných lidí, kteří přijeli
nenásilně odpovědět na neschopnost či neochotu soudů, úřadů,
politiků a policie. Účastníci blokády prožili s přírodou, lidmi kolem
sebe i sami se sebou něco, na co jen tak nezapomenou. Neskutečné
nasazení 20 hodin denně, vzájemnou pomoc a solidaritu v proměnlivé skupině lidí, v níž nevznikl jediný významnější spor. Mnoho
účastníků na blokádu přijíždělo opakovaně. Prostě nevydrželi ve
světě, do kterého se vrátili. Jak řekl majitel oné chalupy, kterou půjčil účastníkům blokády: „Tihle lidi jsou nadějí, že to jednou může
u nás vypadat jinak.“
Pro „tyhle lidi“ to blokádou neskončilo. Řada z nich se na ochraně
Šumavy podílí dodnes, a to zcela dobrovolně. Pořádají osvětové
debaty, přednášky a výstavy. Díky blokádě si mnozí uvědomili, co
znamená být „aktivním občanem“. A že i nasazení vlastního těla
může mít smysl.
Kateřina Pařízková působí v Ekologickém institutu Veronica a jako lektorka pro Centrum ekologického výzkumu a výchovy ve Svatém Janu
pod Skalou. Jaromír Bláha pracuje v programu Lesy Hnutí DUHA.
EKOLOGICKÝ KOMPOST / Barbora Jiříčková
Všichni už jsou v Bolívii aneb Vstříc osmé miliardě
Skupina amerických klimaskeptických odborníků na základě rozsáhlých studií konstatovala, že teplota na Zemi v posledních
dvou stech letech skutečně stoupá. Gratulujeme. Obyvatelé Moravskoslezského
kraje se opět dusili smogem; spoluobčané
z ostatních krajů se k nim však solidárně
přidali — iniciativou hýřili především Pražáci
a Brňáci. Bylo to fakt „hustý“. Ministr školství Josef Dobeš nehodlá stavět školství na
environmentálním vzdělání a sexuálních
příručkách a chce revidovat rámcové vzdělávací programy. Greenpeace pokřtila novou, maximálně ekologickou vlajkovou loď
Rainbow Warrior 3. Environmentálním zákonem desetiletí byl na Slovensku prohlášen
nový zákon o identifikaci environmentálních
zátěží; jeho účel spočívá v lapidárním „znečišťovatel platí“. Švýcarsko se rozhodlo do
roku 2034 opustit jadernou energetiku.
Britští vědci zkonstruovali mikrobiální palivové články získávající energii z moči.
Jeden obyvatel České republiky loni v průměru vyprodukoval 317 kilogramů odpadu,
|32
ze 70 % netříděného. Ostravská zoologická
zahrada uspořádala kampaň Třídíme pro
slůně: za každý vytříděný kilogram odpadu
dostane zoo stokorunu. Podle nového občanského zákoníku již zvíře nebude neživá
věc, ale živá bytost, jež má hodnotu sama
o sobě. Španělští pastýři využili své každoroční právo na sezonní přesun na jiné pastviny
a centrem Madridu prohnali přes 5000 ovcí. U novozélandského pobřeží najel na útes
tanker a vypustil do oceánu stovky tun
ropného oleje. Indiánští aktivisté v Brazílii
pokračovali v poklidných protestech proti
schválené stavbě gigantické vodní elektrárny
Belo Monte. Bojové tanky rozjížděly s podporou ekologů přírodní památku Plachta
v Hradci Králové, aby mohl vzniknout pískový
biotop pro některé vzácné živočichy. Hlavní
nepálské mrchožrouty — supy — zabíjí lék
Diclofenac podávaný místním kravám; ochránci
přírody tedy přišli s řešením v podobě „zdravých supích restaurací“, kam vozí přirozeně
uhynulé a Diclofenacem nezamořené krávy.
Francouzský elektrárenský koncern EDF
zaplatil 2 miliony eur na pokutě a odškodném za slídění v počítačích Greenpeace. Během hromadné akce Nadace Partnerství zasadili lidé po celé republice rekordních 6910 stromů. Režisér Zdeněk Troška a herec Marek
Ztracený si mezitím zasázeli na Šumavě
a stali se tak „kmotry“ protikůrovcového
projektu Pomáháme zeleným lesům Šumavy. „Když chci vidět prales, tak letím do
Bolívie, což jsem udělal,“ prohlásil ředitel
Národního parku Šumava Jan Stráský v diskusi o tom, kolik procent šumavského lesa
se má nechat přirozenému vývoji. Desítky
tisíc demonstrujících Bolívijců protestovaly
proti tvrdému zásahu policie vůči indiánům,
bránícím stavbě silnice přes národní park.
Plzeňský krajský soud dal zapravdu žalobě
Mojmíra Vlašína a uznal policejní ukončení
blokády na Šumavě nezákonným. Počet lidí
na Zemi překročil sedm miliard.
Sedmá generace 6|2011
foto: Martin Soukup
DROBNOHLED |
M artin S oukup , J ulie H ubeňáková
Jíst, či nejíst stromové klokany?
V některých nejmenovaných částech světa zažívají zavedené chráněné oblasti včetně národních parků krušné časy.
Najdeme ale i země, v nichž ochranářství teprve zakořeňuje. Zkuste na chvíli zapomenout na hrátky s kůrovcem
a vítejte na Papui-Nové Guineji.
Nastalo období dešťů, a tak s železnou pravidelností začne každé
brzké odpoledne shůry krápat. Ochladí se a do údolí Uruwa sestoupí
mraky. V tu dobu obvykle pracujeme v domku, který nám přidělili
manželé Dono a Anee. Ti se stali našimi hlavními informátory během výzkumného pobytu ve vesnici Yawan. Jednoho odpoledne
brzy po našem příjezdu za námi přišli, aby nám vyprávěli poutavý
příběh o zrodu chráněné oblasti YUS, vůbec první svého druhu na
Papui-Nové Guineji (viz 7.G 4/2010).
Izolovaní, spasení, přestěhovaní
Yawan leží ve výšce 1400 metrů nad hladinou moře na vrcholu hory
zvané Gorok. Dominantním přírodním jevem, který žádný vesničan při vyprávění o Yawanu nezapomene zmínit, je vodopád, jehož
mohutné vody se jakoby zázrakem valí přímo z vrcholu kopce,
utvářejícího druhou stranu údolí řeky Uruwa. To patří k nejodlehlejším oblastem současné Papuy-Nové Guineje. Jediným využitelným dopravním prostředkem je malé letadlo, které může zájemce
o návštěvu dopravit z města Lae nebo Madangu. Jinak musíte vyrazit na náročnou pěší cestu přes strmé kopce a hluboká údolí po
úzkých pěšinách spojujících jednotlivé vesnice.
Sedmá generace 6|2011
Není tedy divu, že do prvního kontaktu s příslušníky Západu se
místní obyvatelé dostali až v polovině dvacátých let 20. století, když
se rozběhly první misijní aktivity ve vesnici Boksawin. Jako první
zřejmě kontaktoval obyvatele této lokality reverend Karl Saueracker (1883—1931), jenž založil misijní stanici ve vzdálené lokalitě
Ulap a později procestoval část údolí Uruwa. Misijní činnost postupně nabírala na tempu, do vývoje však nepříznivě zasáhla druhá
světová válka. Na místní obyvatele působily destruktivně zvláště
japonské jednotky.
Po válce misionáři pokračovali ve svém intenzivním působení
a dosáhli značného úspěchu. Současně oblast začaly kontrolovat
australské patroly. Ty mimo jiné přiměly obyvatele Yawanu přestěhovat se z jejich původního území na to, jež obývají dnes. Důvod
byl prostý: pro patrolu znamenalo putování do původního Yawanu
náročnou cestu, po sestěhování se komunity nacházely celkem
blízko sebe. Pozemky, na nichž se dnes vesnice rozkládá, ovšem
patří lidem z Towethu, což může být jeden z faktorů vypuknutí
náboženského konfliktu. Na ten však hlavně „zadělal“ příchod adventistických misionářů do oblasti Yawanu v sedmdesátých letech,
kde již v té době působili luteráni.
33 |
| DROBNOHLED
Autor článku, Anee a Dono, foto: Julie Hubeňáková
Nesmíte jíst stromového klokana
kresba: Jimmy Kennish (z vesnice Sepyawin)
Předpoklady ke vzniku chráněné oblasti YUS vytvořila právě tato
komplikovaná náboženská situace. Soužití luteránů a adventistů
naneštěstí vyústilo v uplynulých desetiletích do schizmatu uvnitř
tří lokálních komunit. Schizma se sice pokusili obyvatelé Yawanu,
Towethu a Kotetu předloni překonat, jeho stopy ale stále zůstávají.
Nehledě na tyto politováníhodné historické události ovšem příchod adventistů de facto umožnil vznik chráněné oblasti YUS.
K charakteristickým prvkům Církve Adventistů sedmého dne
(vznikla ve Spojených státech v roce 1863) totiž patří, že nejvyšší
náboženskou normu pro ně představuje Bible jako celek. Adventisté tak dodržují i starozákonní přikázání, jež jiné denominace
opustily. Především světí sobotu jako sváteční den a dodržují potravinová tabu definovaná v jedenácté kapitole knihy Leviticus.
A právě v této skutečnosti tkví klíč k založení chráněné oblasti YUS.
Zmíněná kapitola knihy Leviticus mimo jiné stanovuje: „Všechno,
co má rozdělená kopyta tak, že jsou kopyta rozpolcená úplně, přežvýkavce mezi zvířaty, ty smíte jíst“ (Lev 11:3). Z novoguinejských
savců splňuje tato kritéria jen nemnoho druhů, rozhodně však ne
stromový klokan. Biblické přikázání lze parafrázovat slovy: „Nesmíte jíst stromového klokana, který také přežvykuje, ale nemá
úplně rozpolcená kopyta“. Komunity adventistů v tropických
lesích poloostrova Huon tudíž ze svého jídelníčku jinak celkem
chutné maso druhu klokana Matschieova (Dendrolagus matschiei)
vynechaly. A právě proto nedošlo ve vybraných oblastech údolí
Uruwa k jeho vyhubení.
Donova rodina se k adventistům hlásí a sám Dono se stal jedním
z nejdůležitějších a nejvýznamnějších mužů v této části údolí Uruwa.
Na začátku osmdesátých let získal technické vzdělání, v jejich polovině se oženil s Anee, která s ním vytvořila nejen pevné manželství,
ale stala se také výraznou osobností komunitního života v údolí
Uruwa. V osmdesátých letech spolu krátce působili ve městě Lae,
ale po narození syna se rozhodli pro návrat domů, aby pro něj podle
zvykového práva zajistili pozemky. Od roku 1987 se natrvalo vrátili
do údolí Uruwa, kde se od té doby v mnoha směrech zasloužili
o rozvoj místních komunit.
Když v roce 1996 odešli misionáři adventistů, nejenže tím někteří
místní lidé ztratili křesťanské služby, ale i intenzivnější kontakt s dalšími oblastmi. Přistávací dráha v Yawanu, kterou využívala výhradně letecká společnost MAF (Mission Aviation Fellowship), zpustla. Dono však vynaložil značné úsilí, aby dosáhl její rekonstrukce
a zprovoznění, což se ke konci tisíciletí podařilo. Místní lidé se tím
opět dostali do užšího kontaktu se zbytkem země a nezůstali odkázáni na přistávací dráhu v relativně vzdálené vesnici Sapmanga.
Od roku 1998 se také Dono a Anee pokusili založit místní školu.
V prvních dvou letech nejprve absolvovali potenciální učitelé
včetně Anee příslušná školení, následovaly tři neúspěšné oficiální
žádosti o založení školy. Až v roce 2004 konečně přišel úspěch.
Paralelně s těmito aktivitami manželé usilovali o získání podpory
na ochranu stromových klokanů.
Ejhle, klokani!
Druhým hlavním hrdinou našeho ochranářského příběhu je americká badatelka Lisa Dabek, která se od poloviny devadesátých let
|34
foto: Martin Soukup
Od náboženství k chráněné oblasti
intenzivně snažila najít populaci stromových klokanů na poloostrově Huon. V roce 1997 pozval Dono Lisu do Towethu, aby zde
zahájila výzkum tohoto ohroženého druhu. Lisin spolupracovník
nicméně přicestoval až v roce 2002, aby po šesti letech bádání na
Papui-Nové Guineji konečně zjistil, že tady skutečně stromoví klokani dosud žijí. Dono následně získal finanční prostředky, které mu
umožnily pokrýt náklady spojené s návštěvou různých institucí,
u nichž hledal peníze pro založení chráněné oblasti. Potřebné
zdroje nakonec poskytly hlavně Woodland Park Zoo v Seattlu, neziskové organizace National Geographic Society a Conservation
International či německé ministerstvo životního prostředí. Projekt
ovšem získal i podporu příslušných úřadů Papuy-Nové Guineje,
které založení chráněné oblasti schválily.
Sedmá generace 6|2011
DROBNOHLED |
Získat peníze a podporu úřadů je jedna věc, prosadit tuto ideu na
místní úrovni ovšem druhá. Pozemky na Papui tradičně drží místní
obyvatelé, přičemž jen mizivé procento vlastnictví pozemků je zaknihováno. Ke vzniku YUS bylo proto nejdříve nezbytné přesvědčit
vlastníky půdy. Samotnému Donovi patří rozsáhlé pozemky v oblasti Towethu a není jistě náhoda, že právě obyvatelé této vesnice se
stali první komunitou, která se do projektu aktivně zapojila. Dono
se však iniciativně jal přesvědčovat i „přespolní“: křížem krážem
procestoval území plánované YUS a začal vyjednávat se všemi třiceti
pěti dotčenými komunitami. Při vyprávění těchto událostí vzpomínal na dramatické momenty, kdy se v některých oblastech stal
nepřítelem číslo jedna a občas se ocitl v ohrožení zdraví a života.
Vzpomínal například, že na něj opakovaně zaútočili také kouzelníci. Při jedné několikadenní cestě do buše se mu přihodilo, že na něj
přišla nepřirozená únava. Uvědomil si, že to může být jeho konec,
že jej vzal do své moci nějaký kouzelník. „A tu jsem se začal modlit
do dlaní, jimi jsem si pak umyl obličej a spěchal domů. Tam jsme
se začali všichni modlit. To mi zachránilo život.“ Nebylo to poprvé
ani naposled.
Nakonec se však hrany obrousily a předloni došlo ke slavnostnímu otevření chráněné oblasti YUS i zahájení Programu ochrany
stromového klokana (TKCP), vedeného Woodland Park Zoo.
Tři zóny
Chráněná oblast YUS zahrnuje území od korálových útesů severního
pobřeží poloostrova Huon a sahá na západ až po vrcholy pohoří
Saruwaged. Zástupci pětatřiceti vesnic, které leží na jejím území,
se jako vůbec první obyvatelé Papuy-Nové Guineje dobrovolně
rozhodli a zejména vzájemně shodli na ochraně jejich přirozeného
prostředí, ačkoli to obnáší zákaz lovu, těžbu dřeva i nerostných
surovin — zejména fosilních paliv, o jejichž těžbu nepřestávají investoři usilovat. Každodenní život Papuánců tak musel nutně projít
změnou.
YUS je podle úrovně ochrany vnitřně rozdělena do tří pásem — chráněná zóna (conservation zone), nárazníková zóna (buffer zone) a zóna
živobytí (livelihood zone). Nejvyšší pozornost samozřejmě přitahuje
chráněná zóna, tedy pásmo s nejpřísnější kontrolou a tvrdými restrikcemi, sloužícími k ochraně stromových klokanů.
Nárazníková zóna představuje ochranné pásmo mezi chráněnou zónou a zónou živobytí. Samo o sobě nemá přílišnou přírodní
ani kulturní hodnotu a jeho význam spočívá v pohlcování dopadů
lidské činnosti. Z tohoto důvodu je možné nárazníkovou zónu využívat jako zdroj získávání dřeva pro stavbu příbytků, popřípadě
na výrobu dřevěných artefaktů, oblečení z kůry a podobně. Místní
zde také mohou lovit drobnou zvěř a ptáky. Lov však v Yawanu
představuje až druhotný zdroj potravy, na prvním místě zůstává
zahradničení.
Kromě zahrádek zajišťuje stravu v zóně živobytí zejména chov
drůbeže a prasat. Na způsob obživy konkrétní komunity však mají
vliv jak přírodní podmínky (klima a půda), trh (různé formy obchodu, vzdálenost a dostupnost města, infrastruktura), tak domácí
produkce (způsob obživy, výroba artefaktů). Ve dvou lokalitách se
shodnými přírodními podmínkami tudíž mohou lidé žít naprosto
odlišným způsobem.
Sedmá generace 6|2011
Sliby — chyby?
Zdejší ochrana přírody se vedle zachování zvířecích a rostlinných
druhů snaží také reflektovat potřeby místních obyvatel. Program
TKCP předpokládal, že ochrana přírody pomůže obyvatelům lépe
chápat a lépe využívat jejich přírodní zdroje. Woodland Park Zoo
na oplátku nabídla pomoc v rozvoji zdravotní péče a vzdělávání. Do
jaké míry strany svoje sliby dodržují, je ovšem jiná otázka. Podle
svědectví místních obyvatel není podpora rozvoje lokálních komunit ze strany TKCP nijak silná. „Ve výročních zprávách TKCP
jsme se dočetli, jaké množství prostředků bylo pro podporu oblasti
vynaloženo, v naší komunitě ale stále není ani vyškolený zdravotní
pracovník,“ komentují situaci Dono s Anee.
V současné době se místní obyvatelé se zmíněným zákazem lovu
a těžby dřeva a nerostných surovin vyrovnávají. Komunity přikloněné k adventistům preferují chov drůbeže a lov ptáků, naopak většinoví luteráni rozvíjejí pokusy o chov ryb a plánují chovy malých
přežvýkavců, zejména ovcí a koz. S žádným případem porušení
zákazu lovu stromových klokanů jsme se nesetkali, zřejmě i proto,
že Dono je velmi respektovaný vůdce komunity. Soběstačnost místních obyvatel však spočívá zejména v pěstování hlíz, nejčastěji tara,
jamů a sladkých brambor, které zajišťují energetickou složku stravy.
Maso, na rozdíl od banánů a kukuřice, není součástí každodenního
jídelníčku a připravuje se pouze při významnějších událostech.
Když lidé pokácejí velké stromy…
Obyvatelé YUS se v současnosti potýkají nejen s kulturními změnami v důsledku založení chráněné oblasti, ale doléhají na ně také
klimatické změny. Sami vesničané tyto změny pozorují, a to zejména
kvůli nepravidelnosti střídání období sucha a období dešťů. Kalendář zahradničení, plánování sázení a sklizní konkrétních plodin si
tedy náležitě přizpůsobují vypozorovaným změnám.
Dono jako jeden ze zakladatelů chráněné oblasti se všemožnou
osvětou snaží přesvědčit místní obyvatele o důležitosti uchovávání
vlastní kultury a snahy o trvale udržitelný rozvoj. I v yawanské základní škole se denně vyučuje o ochraně vlastní kultury i přírody,
ačkoli jak poznamenal Dono, „rodiče už jen neradi posílají děti
do školy v tradičním oděvu z kůry, neboť to považují za známku
zaostalosti“. V rámci letošního výzkumného pobytu v této lokalitě vznikla pracovní skupina složená ze žáků základní školy, kteří
výtvarně i textově zpracovávali různá témata. U tématu „Ochrana
přírody“ se všichni žáci shodli na tom, co je pro přírodu dobré a co
špatné. Místo závěru ocitujeme názor jednoho z nich:
„Ochrana přírody znamená zakonzervovat celé území a hlavně
vědět, co je pro přírodní zdroje dobré, a co není. Když lidé pokácejí velké stromy, zničí biodiverzitu, kterou naše země má. Když
nebudeme mít stromy, nebudeme si moci postavit domy. Je nutné
zastavit všechny společnosti, které by do našich lesů chtěly přijít. Zachráníme tak stromy, rostliny, zvířata, čistou vodu i vzduch
a budeme zde moci žít. V opačném případě budeme mít znečištěné
prostředí, vytěžený les a stromoví klokani ani lidé tu už nebudou
moci být.“
Autoři působí na Katedře teorie kultury (kulturologie) FF UK v Praze.
Krátké video o ochraně stromového klokana najdete v rubrice Sítnice
na webových stránkách 7.G.
35 |
| KULTURNÍ zahrada
P avlína B inková
Rozvojová pomoc, nemoc nebo bezmoc?
Jeden z ideálů rozvojové spolupráce představuje bezpochyby soběstačnost komunity, do které pomoc směřuje.
Protiargumentem strany, která pomoc přijímá, může být její kulturní jinakost — ať už je tento argument vysloven,
nebo mu je „jen“ nutné čelit v praxi. Není totiž samotný požadavek na odpovědnost, spolupráci a plánování
výměnou za finanční prostředky až příliš západní a racionální? Zmíněný protiklad je tématem nového dokumentu
Martina Marečka Pod sluncem tma. I když se film odehrává v Africe, je mnohem víc o Evropě, tvrdí režisér. Je-li
o Světlonoších, bude i o Luciferech, nabízí se dodat.
V roce 2006 napojili čeští experti na rozvojovou spolupráci vesnici
Masuku v Zambii na fotovoltaický elektrický systém v ceně deseti
milionů korun. Vesnici zavedení fotovoltaiky výrazně pozvedlo.
Místní škola se stala vyhledávanou v širším okolí, obyvatelé získali
dříve těžko dostupný komfort energie, za kterou nemusí platit. Po
čtyřech letech se do Česka dostala informace, že systém nefunguje, jak má. Podařilo se sehnat další peníze na základní opravu a do
Zambie se znovu vydali experti, kteří vesnici elektrifikovali s cílem
učinit ji nezávislou na drahé elektrické síti, aby zjistili, co se změnilo, a provedli nutné opravy. Doprovodil je režisér Martin Mareček,
autor úspěšných dokumentů Hry prachu, Zdroj či Auto*Mat.
Po příjezdu Tomáše Tožičky a Milana Smrže do Masuku se velmi
rychle ukazují základní chyby. Vesničané systém přetěžovali — nakoupili řadu spotřebičů, které napojili na baterie určené pro mnohem menší zátěž. Prováděli amatérské opravy a nespolupracovali se
zaškoleným člověkem. Nakupovali nevhodné spotřebiče i žárovky.
Zahájili boj s rovností, kterou elektřina obsahuje: aby se mocenská
nerovnováha obnovila, kupily se baterie ve výše postavených domácnostech. Zkrátka, obyvatelé vesnice nepřevzali odpovědnost
za systém ani jako jednotlivci, ani jako komunita. Film, který tuto
situaci mapuje, však nevidí situaci v Masuku pouze jako zfušování,
znehodnocení, rozbití systému. Přináší argumenty i ve prospěch
|36
vesničanů, z jejichž pohledu šlo o zefektivnění, vylepšení, přizpůsobení požadavkům a zachování mocenské hierarchie, a tedy politické stability vesnice.
Všestranní inženýři
Francouzská socioložka Madeleine Akrichová již ve své studii z osmdesátých let popisuje, jak si obyvatelé Afriky nemohli „přivlastnit“
systém fotovoltaického elektrického osvětlení, protože šlo o hotovou technologii — to, co nevnímala v Paříži, jí došlo až na africké
půdě: pro místní obyvatele je nepřijatelné, že technologii nemůžou
uzpůsobit svým požadavkům. Například když přesně dané délky
elektrických kabelů neodpovídají velikosti místností, na konektory
nelze sehnat náhradní díly, kvůli složitosti systému stejnosměrného
proudu nejde provést vlastní opravy nebo když uživatelé do baterií
nemůžou dolévat vodu, aby prodloužili jejich životnost. Z pohledu
technologů však systém splňoval všechny potřebné parametry:
stejnosměrný proud je levnější než střídavý; složitost systému bez
náhradních dílů zamezí neoprávněným amatérským zásahům a tak
dále. Ve výsledku šlo o dar spíše pro samotného dárce, případně
místní vládu, než pro přímé uživatele. Podle Akrichové to znamená,
že „dar“ měl nejen elektrifikovat danou oblast, ale především definovat a selektovat jeho uživatele, přizpůsobit ho představě donátora.
Sedmá generace 6|2011
KULTURNÍ zahrada |
Jinými slovy, Akrichová tvrdí, že technologie se mohou stát nástroji
vědění a moci. Vynálezci, jako byl Thomas Alva Edison, nevynalezli
pouze přístroje, ale také společenský řád, v němž se tyto přístroje
mohou uplatnit. Opačným případem je, pokud vynálezce do technologie zakomponuje požadavky budoucího uživatele. Teorie
v tomto smyslu mluví o heterogenitě či všestrannosti technologie
a její nositele nazývá „všestrannými“ inženýry: měli by být v jistém
smyslu empatickými génii, kteří ve své práci dokážou propojit technické, sociální, politické a ekonomické aspekty. Z tepla českého
bytu se zdá žádat po fotovoltaickém panelu, aby byl citlivý nejen
na světlo, ale i na lidskou duši a kulturní odlišnosti, poněkud přemrštěný. Méně už, když nastoupíte do letadla a po výstupu z něj se
ocitnete v rovníkové Africe.
Jiní kamarádi
Zambie leží jen 14 stupňů na jih od rovníku, což znamená po celý
rok dvanáct hodin světla a dvanáct hodin naprosté tmy. Jakmile přijmeme geografická specifika, je nevyhnutelné čelit těm kulturním.
Ukazuje se, že fotovoltaický panel v Africe je opravdu něco zcela
jiného než fotovoltaický panel v Evropě.
Aktéři Tomáš a Milan jako by vypadli z učebnice sociologie technologie. Zdánlivě jednoduché a nenáročné evropské požadavky
na společné plánování a rozhodování, na přesně vymezené zásahy
do systému a především na rovnost přísunu energie jsou pro africkou vesnici nepřekonatelnou bariérou. Respektive lze je snadno
odmrštit jednoduchými protiargumenty. Námitku nad špatně opraveným systémem umlčí věta: „Já vám vysvětlím, proč je můj způsob
opravy správný“; pobídku ke společné péči o systém a k tvorbě finanční
rezervy pak odbourá tvrzení „my černoši neumíme spolupracovat“.
Protipólem těchto neochvějných sdělení jsou kradmé pohledy
vesničanů, sledující práci expertů s nadějí, že vesnici zajistí funkční
a neomezený zdroj energie. Právě ve vztahu k tomuto „samozřejmému nároku“ sledujeme rozhořčení obou Čechů s určitým pochopením a jsme svolní, obdobně jako režisér Martin Mareček,
interpretovat jejich peprné nadávky jako svého druhu proud (či
spíše nepřetržitý tok) energie. „To nejsou pí…ové, to jsou naši kamarádi,“ chladí Milan Tomášovy emoce, a my chápeme důvod rozčilení, jeho nelogičnost i jemnou ironii v tónu Milanova hlasu.
Tomáš Tožička po projekci v Jihlavě uvedl, že režisér s nimi většinu
času v Africe strávil debatováním o způsobu a smyslu jejich práce
či střetu evropských a afrických hodnot. Statečně dále prohlásil,
že film se mu líbil, i když ho překvapilo, že z těchto rozhovorů se
ve snímku téměř nic neobjevuje. Smysl rozvojové spolupráce ve
snímku neřeší „mluvící hlavy“, ale je jeho protagonisty sehráván
v reálném čase, pod tlakem okolností. Jinak řečeno, Pod sluncem tma
žádné z výše uvedených témat nerozebírá a neřeší explicitně, v rovině
teorie. Spíše „zachycuje malá dobrodružství dvou starších mužů ze
střední Evropy v zambijské vesnici… Černá a bílá mentalita do sebe
jemně, vtipně a dojemně narážejí,“ jak výstižně sděluje katalog festivalu dokumentů v Jihlavě. Ve své jednoduchosti antropologické
sondy, které chybí jednoznačný závěr, však poslední snímek Martina Marečka otvírá otázku o úkolech a smyslu rozvojové pomoci
víc než zřetelně.
PROMÍTAČKA / Pavel Klvač
Dva manuály východního kapitalismu
Zatímco se laciné moralizování o všudepřítomné korupci a tunelování stalo součástí konjunkturálního politického kýče, seriózní
analýzy konkrétních případů jsou spíše vzácné. Je přitom zřejmé,
že zorientování se v současné džungli sofistikovaných podvodných
praktik vyžaduje ohlédnutí do divokých 90. let minulého století,
ba lépe ještě dál, před změnu politických poměrů v roce 1989.
Platí to stejně tak u nás jako v Rumunsku, případně i jinde ve
východní Evropě. Právě touto cestou se vydali režiséři Radim
Procházka a Alexandru Solomon ve svých dokumentárních filmech
o budování kapitalismu v postsocialistické realitě svých zemí.
Oba tvůrci začínají stopovat životní dráhy svých „hrdinů“
ještě v dobách, kdy platilo heslo „kdo nekrade, okrádá vlastní
rodinu“. Procházka nachází pozdějšího fotbalového bosse Jana
Gottvalda coby zaměstnance Národního podniku Mototechna.
Nejbohatší z dnešních Rumunů v Solomonově filmu začínají
svoji životní kariéru ve stranických strukturách nebo dokonce
u tajné policie. Zde získaný finanční a sociální kapitál, spolu
s hypertrofovanou flexibilitou, se staly základními stavebními
kameny rodící se architektury nového kapitalismu — „kdybychom té příležitosti nevyužili, byli bychom blbí“.
Vzestup a pád prvoligového drnovického klubu slouží Procházkovi jako zrcadlo českého fotbalu, politiky a podnikání
devadesátých let. Byla to doba, kdy „topné oleje od nafty ještě
nerozeznali ani nejvyšší ministerští úředníci a kdy čeští fotbalisté hráli o evropský titul“. Pitr, Krejčíř, Chemapol, Setuza, zkrachovalá IPB — to jsou známí hráči, kteří si ve filmu odbudou
svoji etudu. Ekonom Vladimír Benáček zde vysvětluje, kterak
se stal „bankovní socialismus“ inspirací západnímu (americkému) bankovnímu systému do té míry, až to vedlo k následné
světové ekonomické krizi. Originální český termín tunelování se
pak ve své anglické variantě tunneling stal součástí světového
ekonomického slovníku.
Alexandru Solomon se ve své filmové sondě věnuje životním příběhům hned několika rumunských finančních magnátů. Co
všechno bylo a je v rumunském byznysu a politice možné, nad
tím nestačí kroutit hlavou nejen divák, ale ani fiktivně se navrátivší postava diktátora Nicolae Ceaușesca. Rumunští oligarchové
se svým majetkem ani zaručeným receptem na rychlé zbohatnutí
netají. Jejich vlastní výpovědi nás nepokrytě ujistí v tom, že staré
známé heslo o kradení platí s plnou úderností i dnes.
Není divu, že na rumunských televizních kanálech nemá snímek mnoho šancí na uvedení. O to více potěší, že se Česká
televize soudní žaloby ze strany Jana Gottvalda nezalekla
a dokument o drnovickém „fotbalovém zázraku“ odvysílala.
Kapitalismus — naše vylepšená receptura, režie Alexandru
Solomon, Rumunsko 2010, 80 minut. Drnovické catenaccio
aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace, režie Radim
Procházka, ČR 2010, 57 minut.
Pod sluncem tma, režie Martin Mareček, Česká republika 2011, 81 minut.
Sedmá generace 6|2011
37 |
Nákladní auto s banány, Ghana, foto: Juan Alberto Ramírez Díaz
Děti v Ghaně, foto: Toomas Järvet
| KULTURNÍ zahrada
D ominik G rohmann
Fair trade z očí do očí
Spravedlivý obchod je na vzestupu, co to však znamená pro drobné zemědělce v zemích globálního Jihu? Existuje
„dokonale spravedlivý banán“, nebo jen ten, který je potřísněn potem otrocké práce a vrstvou chemických jedů?
A má fair trade šanci v dnešním mocenském světě? I na tyto otázky lze najít odpovědi v novém českém překladu
knihy Fair Trade od Davida Ransoma.
Asi je zbytečné dnes již poměrně známé označení fair trade obšírněji
představovat. Vždyť kromě specializovaných obchůdků NaZemi
už můžeme férové zboží koupit v mnoha desítkách míst včetně
supermarketů. Stále více našinců se o fair trad dozvídá a stále více
lidí jej nakupuje — předloni za více než 50 milionů ročně (pro srovnání — celosvětově tržby tehdy činily 3,4 miliardy eur).
Fair trad jsme v Sedmé generaci věnovali hodně prostoru. Přehledný text o jeho prvních krocích na český trh vyšel před pěti lety
od Pavla Kovaříka (7.G 6/2006), řada dalších následovala. Ovšem
ucelenější publikaci o vývoji fairtradového fenoménu dosud český
čtenář postrádal.
Nakladatelství Doplněk se rozhodlo tuto mezeru vyplnit knihou
Davida Ransoma Fair trade. Rozšířilo tak svoji záslužnou Společensko-ekologickou edici (vzpomeňme na Čtyři důvody pro zrušení
televize od Jerryho Mandera) výborným překladem od Daniela Hrabiny. Asi největší slabina knihy ale tkví v její neaktuálnosti. Anglický
originál vyšel v roce 2006 a od té doby se v mezinárodním obchodu
mnoho změnilo, především vzhledem k ekonomické krizi z roku 2008.
Naštěstí se díky poznámkám překladatele i aktualizovaným grafům
můžete seznámit i s daty a souvislostmi z let pozdějších.
Hledání spravedlnosti
David Ransom se problematice spravedlivého obchodu věnuje
dlouhodobě jako dopisovatel časopisu New Internationalist. Své
|38
zkušenosti sbírá často osobně — fyzickým kontaktem s jednotlivými
farmáři po celém světě — což výkladu nadmíru prospívá. Setkal se
tak s mnoha producenty, distributory a — bohužel — i s mnoha
otroky.
Právě rozhovory s mnoha lidmi a jejich rozmanité příběhy dodávají knize přesvědčivost. Kdo v ní však hledá podrobná čísla, statistiky, grafy a tabulky, až na výjimky příliš nepochodí. Přehledně
strukturovaný výklad se však čte příjemně a svižně.
Úvodní část nás zasvěcuje do tajů mezinárodního obchodu — jak
funguje a kým je ovládán, co se míní pojmem volný obchod a co jím
opravdu je, nebo jakým způsobem ovlivňují mocné korporace ekonomickou situaci ve světě. Teprve na konci úvodu se dozvídáme,
co vůbec fair trade znamená. Avšak pouze stručně, a tak nabudeme
dojmu, že se kniha fair tradem zabývá jen okrajově — zdání však
klame.
Následující kapitoly předkládají reálný obraz situace v několika
státech, které autor sám navštívil. Po přečtení první z nich však stále
váháte, zda čtete o fair tradu. V Mexiku totiž, zdá se, žádná spravedlnost není. Kvůli Severoamerické dohodě o volném obchodu
(NAFTA) si země ke spravedlivému obchodování téměř zavřela
dveře a vláda je navíc příliš zkorumpovaná. A tak se Mexiko stává
„varovným příběhem“.
O něco optimističtější pohled nabízí kapitola Káva v Peru: „Malí
pěstitelé se na produkci podílejí stále více, mnoho z nich vlastní
Sedmá generace 6|2011
KULTURNÍ zahrada |
půdu a jsou zapojeni do družstev, čímž splňují jeden ze základních
požadavků fair tradu, ačkoliv nesou většinu rizik.“ Růžové to ale
rozhodně není. Farmáři stále nemají dostatek prostředků na zajištění
zdravotní péče, a už vůbec ne na řešení vznikajících ekologických
škod. Díky výstižným grafům pak pochopíme, že drobní producenti kávy jsou v porovnání s ostatními články trhu ve velmi špatné
pozici — a jen stěží s tím mohou něco udělat.
Následuje ghanský příběh čokolády. Kakaové boby zde pocházejí
většinou od malých pěstitelů. Ransom popisuje fungování družstva
Kuapa, které farmářům zajišťuje stálý příjem, zdravotní péči, vytváří infrastrukturu a podobně. Ghana ovšem dlí v zajetí strukturálních změn, které farmářům nepřejí a přát nebudou. Navíc dohody s fairtradovými organizacemi nejsou vždy zcela jisté a situaci
zhoršují také vysoká cla pro dovoz výrobků na evropské trhy. Kvůli
nim stagnuje průmysl zpracování kakaa, a tak je Ghana — stejně
jako mnoho jiných zemí Jihu — závislá především na jedné vývozní
plodině.
Existuje fair trade + bio banán?
Následně se autor vydává pátrat do několika zemí po dokonale
spravedlivém banánu. V Guatemale nic, co by se podobalo banánu
vypěstovanému bez chemie a lidského otroctví, nenachází. Z toho,
jak pracovníci na plantážích popisují vdechování zapáchajících
chemikálií, někdy jde až mráz po zádech. Nota bene když nezřídka
nedostanou žádnou výplatu.
Ostrov Dominika je na tom o něco lépe, drobní pěstitelé přiměřenou mzdu dostávají, na druhou stranu celá ekonomika Dominiky podobně jako u Ghany závisí pouze na jedné vývozní plodině.
Teprve v Dominikánské republice dosáhl autor svého cíle: banánu
v bio kvalitě obchodovaného fairtradovým způsobem. Až při této
kombinaci „přestává ekologická produkce reflektovat výhradně
osobní zájmy spotřebitelů a fair trade dokáže zajistit respektování
životního prostředí.“
Lepší zítřky? Možná…
Autor velmi dobře přibližuje názory místních lidí na fair trade — co jim
přinesl a kde jsou jeho slabiny. Situaci neidealizuje, naopak zdůrazňuje nedostatky fair tradové koncepce, které nejsou malé. U všech
plodin se čtenář dovídá nejen to, jakým způsobem jsou zpracovány
a kam a jak putují, ale i jak se s nimi obchoduje na burzách. Ransom
však nezůstává pouze u potravin, ptá se například, zda se principy
fair trade dají aplikovat i na prodej automobilů či džín.
V posledních dvou kapitolách formuluje výzvy, které na koncepci
fair tradu čekají. Především, co může znamenat propůjčení tohoto
označení megakorporacím jako Nestlé či Kraft Foods. Před takovým „nečistým obchodem“ autor varuje a načrtává možné alternativní cesty.
Shrnuto, podtrženo: Ransomův Fair trade představuje cenný
zdroj informací z první ruky. Po jeho přečtení lépe porozumíte,
komu a čemu nákupem banánu nebo čokolády ne/pomáháte. A také
proč fair trade představuje alespoň nějakou záruku spravedlnosti,
jakkoliv „by mohl být férovější“.
David Ransom: Fair trade, Doplněk 2011, překlad Daniel Hrabina, 138 stran.
Sedmá generace 6|2011
ZÁLOŽKA / Barbora Bakošová
Priatelia, nepriatelia a milostné romány z pralesa
Už je tomu viac ako 20 rokov, čo chilský spisovateľ Luis Sepúlveda (*1949) napísal príbeh o Starcovi, ktorý čítal milostné
romány. Tento ekologický román z prostredia ekvádorského
pralesa je však aktuálny aj dnes, kedy neustále stúpa percento
vyťaženej plochy Amazónie a napríklad v Brazílii vrcholí boj
o stavbu gigantickej vodnej elektrárne Belo Monte. Aký odkaz
nám Sepúlveda zanecháva?
Starec António José Bolívar, hlavná postava príbehu, žije na
okraji pralesa v chatrči v osade El Idilio. Za mlada odišiel z hôr
do džungle, kde mu štát ponúkol pôdu na obhospodarovanie
a technickú pomoc. António však až na mieste začína chápať,
že El Idilio je drsné a divoké miesto, a život tu musí podľahnúť
prírodným zákonom. Smrť manželky jeho svedomie vyháňa do
pralesa, kde žije s kmeňom Šuarov, ktorý ho učí prales chápať
a vážiť si ho. António sa tak v tomto momente stáva prepojeným s džungľou, súčasťou ekosystému.
Na staré kolená sa však António vracia do El Idilia a pred
nami sa tak toto prepojenie opäť rozbíja; postavy starostu,
zlatokopov a expanzívnych Američanov sú ziskuchtivými a hlúpymi antihrdinami. Do románu sú tak vpísané dva prístupy
k prírode — ofenzívny, ktorý ju vníma ako komoditu, a adaptívny, ktorý chce žiť v súlade s ňou. Je jasné, na ktorej strane
stojí Sepúlveda, ktorý sám strávil medzi Šuarmi niekoľko rokov
a neskôr sa výrazne angažoval v Greenpeace.
António sa napokon od ostatných osadníkov odvracia a žije
utiahnutý vo svojej chatrči. Nie je však „bielym divochom“ úplne. To, čo ho so západnou kultúrou spája, sú milostné romány,
ktoré každý večer pomaly číta. António je očarený príbehmi
o nešťastných láskach a snaží sa vzdialené miesta predstaviť.
Svojím zaujatím knihami z červenej knižnice, ktorým sa tak
radi posmievame, sa António snaží obrátiť od ťažkého života
v džungli a osvojiť si paralelný svet, v ktorom problémy neexistujú. Vpád kníh do starcovho zdivočeného života môžeme
chápať ako potrebu preklenutia divočiny a kultúry. Sepúlveda
je realista a džungľu nechápe ako romantické miesto pre život,
jej krása spočíva skôr v nebezpečenstvách, ktoré ukrýva.
Relatívna idyla v El Idiliu však končí, keď skupina Američanov zabije pre srsť mláďatá ocelota a rozzúrená samica začína
napadať osadníkov. António je poverený samicu zabiť, začína
tak pátranie po jej stopách v hĺbkach džungle. Nie je to však
súboj dvoch nepriateľov, skôr naopak, v súboji sa stretli dvaja
rovnocenní súperi, ktorých spája schopnosť pochopiť prales,
žiť v ňom. Víťazom sa síce stáva António, ale morálne výčitky
ho v závere knihy predsa len robia porazeným. A tu môžeme
nadviazať na dnešok — človek svojou mocou a túžbou po zisku
džungľu pokorí. Ako dlho však víťazom zostane?
Luis Sepúlveda: Stařec, který četl milostné romány, překlad
Anežka Charvátová, Rybka Publishers, Praha 2000.
39 |
| KULTURNÍ zahrada
LIBRARIUM / Vít Kouřil
Marie Skýbová
Etika a příroda
Pavel Mervart,
listopad 2011
„Proč brát morální ohledy na přírodu?“ ptá se
autorka, doktorka filozofie působící na Univerzitě v Hradci Králové, v podtitulu útlé, leč hutné knihy. Možné odpovědi nalézá v různých
tradicích ekologické etiky a pronikavě je rozvíjí
ve dvanácti kapitolách. Výklad zdobí sympatický tah k jádru věcí, důsledné vysvětlování
používaných pojmů a zvídavý nadhled. Knize
by sice prospěl obrazový doprovod, ale pokud
se chcete dozvědět, zda-li antropocentrický
postoj nutně vede k představě nadřazenosti
nad přírodou, nebo jestli má příroda sama
svoji vlastní hodnotu nezávislou na našem hodnocení, neváhejte. Moc takových knih u nás
nevyšlo.
Tony Fitzjohn
Život v divočině
Euromedia,
listopad 2011
„V okamžiku, kdy si mi druhého dne v Koře
Kristián sedl na nohy a olízal mi ruce, jsem
divočině propadl na celý život,“ svěřuje se autor v jedné z prvních kapitol poutavého vyprávění o strastech a slastech ochránce divokých
zvířat ve východní Africe. Dozvíte se nejen desítky příběhů lvů, levhartů, divokých psů či
nosorožců dvourohých, ale i (mnohdy trudné)
podrobnosti z mezinárodní ochranářské politiky či fungování tamějších národních parků.
Sám Tony Fitzjohn založil Národní park Mkomazi a stal se garantem návratu černých nosorožců do Tanzanie. Čtivou knihu obohacují
barevné fotografie, mapky i rodokmeny lvů
v Koře.
Knihy označené
|40
Václav Cílek,
Vojen Ložek a kol.
Obraz krajiny — Pohled ze středních Čech
Dokořán,
listopad 2011
Nassim Nicholas Taleb
Černá labuť
Paseka, listopad 2011
Obraz krajiny sice vznikl přepracováním předešlých publikací Střední Čechy a Vstoupit do
krajiny, ale rozhodně nejde o žádný vejvar.
Naopak, listujeme pestrou koláží stovky textů
o nejrůznějších aspektech krajiny (mimo těch
tradičních třebas i o guerilla gardeningu či umělých kopcích), prokládaných oduševnělými básněmi, trefnými citáty, výstižnými fotografiemi
a skvělými kresbami malíře Svatopluka Máchala. Mezi tuctem fundovaných autorů vyniká
rukopis geologa Václava Cílka, v jehož předmluvě čteme: „Snažili jsme se, aby člověk, který
chce mít doma jen jednu knihu o české krajině,
sáhl právě po této publikaci.“ Sáhněte, neprohloupíte.
Americký akademik a investiční poradce libanonského původu se stal po roce 2008 velkou
hvězdou, jelikož jako jeden z mála předpověděl finanční krizi. Černými labutěmi Taleb rozumí nepředvídatelné jevy s významnými (často
velmi negativními) dopady na společnost. Autorův „skeptický empirismus“, umně prošpikovaný odkazy na mnoho slavných děl vědy
a umění, vyúsťuje do deseti závěrečných rad
typu „Co je křehké, mělo by padnout, dokud je
to malé. Zastavme privatizaci zisků a socializaci ztrát. Kompenzujme komplexitu jednoduchostí. Udělejme z rozbitých vajec omeletu.“
Pro další rady si jděte do knihovny nebo knihkupectví.
Pavel Klvač (ed.)
Lidé na venkově
Drnka, o. s.,
listopad 2011
Anna Strunecká,
Jiří Patočka
Doba jedová
Triton, říjen 2011
Fluoridy, aspartam, margaríny, glutaman, cholesterol, melamin, éčka; ale též víno, med či
muškátový oříšek. Nakolik škodí, nakolik pomáhají? Autorská dvojice na tyto otázky odpovídá s pomocí spousty výzkumů a navzdory vší
toxikologické erudovanosti srozumitelně i pro
obyčejné smrtelníky. Potraviny však tvoří pouze
jednu ze sedmi kapitol — „těšte se“ i na rizika
očkování, kosmetiku, toxiny, hormony, vitaminy
či domácnost. Název podkapitoly „Snaha o přílišnou čistotu domácnosti může škodit“ jistě
potěší nejednoho špindíru, odpověď na otázku
„Spát či nespat na pružinových matracích?“
vás zase může pěkně nadzvednout. Záslužné
osvětové dílo.
Fotografická publikace volně navazuje na trilogii Kulisy venkovského života, Na tom našem dvoře a Pospolitosti není nikdy dosti,
vytvářenou studenty environmentalistiky na
FSS MU v Brně. Ti se do třinácti obcí mikroregionu Drahanská vrchovina tentokrát vydali
zachytit osudy tří desítek osobností, nezištně
udržujících v chodu místní tradice či komunity: faráře, klempíře, kronikáře, léčitelky, pošťačky, družstevníků či ochotníků. V kratičkých,
ale výstižných medailoncích se dočteme i věty
jako „Jen stromy už nejsou tak mocné jako
kdysi“, „Ta naša partyja sme už vyřízená“ nebo
„Nevěnoval jsem se tomu dlouho, jenom padesát let“…
si můžete s 10% slevou objednat v e-shopu Hnutí DUHA (obchod.hnutiduha.cz).
Sedmá generace 6|2011
foto: Karol Kaliský
rozhovor |
R ozhovor
s
E rikem B alážem
Lidem někdy chybí zvířecí touha po životě
Vystudoval ekologii lesa na Lesnické fakultě Technické univerzity ve Zvoleně a poté zakotvil v Lesoochranářském
sdružení VLK. Kromě lesů se věnuje velkým šelmám, především medvědům, a to hlavně na území jeho domovských Tater. Je spoluautorem studie Vliv holosečného hospodaření na půdu, vodu a diverzitu (2008). Jeho
jméno zaznamenala širší veřejnost loni, kdy spolu s italským fotografem Brunem D´Amicis vydal výpravnou knihu
Posledná pevnosť a s režisérem Robertem Rajchlem natočil dokumentární film Strážca divočiny. V obou dílech
poutavě přibližuje své patnáctileté zkušenosti s (nejen) medvědy žijícími v Tiché a Kôprové dolině. I díky jeho snaze
se v těchto dvou unikátních přírodních rezervacích nevytěžilo kalamitní dřevo po větrné smršti z listopadu 2004.
Erika Baláže (* 1978) jsme původně chtěli zastihnout na festivalu Ekobiograf, nakonec jej ale povinnosti do Brna
nepustily. I z pouhého skajpového rozhovoru jsme z jeho hlasu vycítili vyrovnanost, skromnost až plachost člověka,
který tráví v přírodě daleko více času než u počítače.
V minulosti jste kritizoval slovenská média
za to, že volně žijící medvědy zobrazují zkresleně, často jako agresívní „odpadkožrouty“.
Změnil váš film Strážce divočiny a kniha Poslední pevnost v tomto ohledu něco k lepšímu?
Určitě ano, ale ty změny nejsou tak rychlé,
jak bychom možná chtěli. Faktem zůstává, že média zajímají — nejen v případě
Sedmá generace 6|2011
medvědů — především negativní zprávy,
takže negativní mediální obraz medvědů
stále převažuje. Ale tím, že Strážce divočiny vidělo velké množství lidí — jenom
na Slovensku víc než sto tisíc diváků, tak
minimálně u části veřejnosti došlo k proměně pohledu. Svědčí o tom i stovky
konkrétních reakcí na promítáních nebo
prostřednictvím e-mailů. Ale samozřejmě
společnost jako celek je daleko komplikovanější, takže k nějaké dramatické obecné
změně nedošlo.
Přinesl váš film nové poznatky o životě
medvědů i profesionálům — zoologům,
ochráncům přírody či jiným expertům?
41 |
| rozhovor
Myslím, že ano. Třeba z reakcí odborníků
slovenské Státní ochrany přírody vyplynulo, že i jim film poskytl velmi zajímavé
informace. Samozřejmě by je chtěli potvrdit
nějakým serióznějším vědeckým výzkumem s využitím statistických metod, což
ale nebyl náš záměr. My jsme se snažili
přinést reálné příběhy ze života medvědů.
Vědce například velmi překvapilo, když se
dozvěděli, že medvědice z Tiché a Kôprové
doliny rodí první mláďata až v osmém či
devátém roce života. Ovšem samozřejmě
mohou namítat, že na vyvození závaznějších závěrů jde o příliš malý vzorek.
Klasické vědecké metody, které používají
telemetrii nebo genetické analýzy, mají ale
též jen omezenou vypovídací hodnotu.
Dá se z nich například dozvědět, kde se medvěd nacházel, ale nemusíte vědět, proč tam
byl. Když chcete chování medvědů pochopit trochu do hloubky, musíte znát celý
ekosystém. Měli byste vědět, kde rostou
nejsladší borůvky, kde se rojí mravenci
nebo kde vlci ulovili jelena. Toto všechno
a mnoho dalších věcí život medvěda
ovlivňuje. Tečka na mapě z telemetrického sledování vám tedy může ukázat
daleko méně než příběh, který zažijete
v divoké přírodě. Musíte ale vnímat vše
kolem sebe.
Je pravda, že tamní medvědi tráví velké
množství času v nezpracovaných polomech
po orkánu z roku 2004; tedy těch, které
lesníci a myslivci považují za semeniště
lýkožrouta, které je třeba odtěžit?
Ano, nezpracovaná „kalamitiska“ jsou
pro medvědy v Tiché a Kôprové dolině
nejoblíbenějším biotopem, zejména
proto, že tam nacházejí úkryty a velké
množství potravy. Rozkládající se dřevo
zde totiž poskytuje hojně živin a na zem
navíc dopadá více světla — tedy na rozdíl
od hustého lesa, kde může růst jen drobná
vegetace, případně leží jenom jehličí.V kalamitiskách naopak život bujní, najdete
tam mnoho hmyzu a rostlin a medvědi
se v nich cítí bezpečně — dokonce si zde
vyhrabávají brlohy. Nabídka potravy se tak
medvědům výrazně zvýšila, například borůvky už neleží jenom nad hranicí lesa, ale
všude. Medvědi v obou dolinách proto po
kalamitě výrazně změnili své chování. Teď
tráví v polomech, tedy na území bývalých
smrkových monokultur, daleko víc času.
|42
R
Zaznamenali jste na Strážce divočiny naopak nějaké negativní ohlasy? Například
ve smyslu, že se jedná o dokument příliš
romantizující nebo agitační?
Abych řekl pravdu, žádné negativní ohlasy
jsem nezaznamenal. Dokonce i ti, od
kterých jsem očekával, že budou film
kritizovat, na něm ocenili jeho nekonfliktnost. My v něm nenapadáme myslivce
ani lesníky, naopak jsme jej pojali pozitivně s cílem ukázat medvědy z té skutečnější stránky.
To tedy gratuluju, vždyť který tvůrce může
říct, že nemá na dílo negativní ohlasy… V současnosti točíte film o vlcích a zubrech ve
východních Karpatech. Jak jste daleko?
Nějak se to protahuje, v těchto týdnech
(rozhovor proběhl 15. listopadu — pozn.
aut.) v podstatě teprve s filmováním
začínáme. Tento dokument ale nebude
jenom o vlcích a zubrech, půjde o příběh o návratu divoké přírody do oblasti
slovensko-polsko-ukrajinského pohraničí.
Toto území se k pozorování divoké přírody, která v Evropě v podstatě zmizela,
mimořádně hodí. Samozřejmě vlk a zubr
budou hrát důležitou úlohu, protože
jde o charismatická zvířata. Naše hlavní
myšlenka ale spočívá v tom, že když chcete
vidět divokou přírodu v Africe, můžete si
zajet do národního parku Serengeti, v Severní
Americe zase do Yellowstonského parku
a tak dále. Ovšem když chceme vidět divokou přírodu v Evropě, tak nemáme kam jít.
Žádné chráněné území není dost velké
nebo dostatečně chráněné na to, aby se zde
divoká příroda mohla plně rozvinout — abychom tam mohli pozorovat velké množství zvířat nebo přirozený vývoj vegetace.
A právě území Východních Karpat s Národním parkem Bieszczady je pro takový
„projekt“ mimořádně vhodné. Můžeme
tady totiž na velké ploše pozorovat proces
návratu. Smyslem filmu je tento návrat
ukázat v ochranářském kontextu. Podobně,
jako jsme Strážce divočiny točili i s cílem
pomoct ochránit Tichou a Kôprovou dolinu, pojímáme film jako součást snahy
zlepšit ochranu tohoto území, a to nejen
na slovenské straně. Naším širším cílem je
vytvořit sto tisíc hektarů skutečné divočiny, v níž bude člověk jen pozorovatelem.
Když se nám to podaří, budeme mít i v Evropě
svůj Yellowstone.
Inspirujete se při natáčení nějakými přírodopisnými dokumenty a jejich způsoby vyprávění? Nebo jste do toho jakožto ekolog
a ne-filmař vletěl intuitivně „po hlavě“?
Když se díváte na televizní dokumenty, určitě vás tím či oním ovlivní. Strážce divočiny
byl vysloveně osobním příběhem, inspiraci
zvnějšku jsme hledat nepotřebovali. Sám
jsem v Tiché a Kôprové dolině strávil hodně
roků a chtěl jsem zkrátka ony rozmanité
zážitky do filmu dostat. Řešili jsme spíš
technické provedení, jakým způsobem
vlastně točit, a protože nikdo z týmu nestudoval filmařinu, museli jsme se hodně
učit. Takže inspiraci jsme hledali spíše ve
formální oblasti.
Měl jsem na mysli to, že jste do filmu nakonec dotáčeli záběry vás filmařů samotných
a stali jste se vedle zvířat jedněmi z „hlavních hrdinů“ příběhu. Což je postup, který
v poslední době využívá přírodopisná dokumentaristika, aby filmům dodala napětí
člověk—zvíře.
Toto jsme opravdu řešili. Z vícero stran
jsme totiž slyšeli, že diváky v podstatě
nezajímají příběhy zvířat, ale příběhy lidské. Zpočátku jsme opravdu chtěli natočit
film bez lidského prvku, v němž bychom
Sedmá generace 6|2011
foto: Karol Kaliský
rozhovor |
bezpečnost státu. Proto je také nutné před
zavedením nové zonace TANAPu schválit
nový zákon — stále by totiž hrozilo udělování účelových výjimek.
Těch příslušné orgány na Slovensku schválí
ročně na tři tisíce. Zmenšil se za vlády Ivety
Radičové jejich počet?
Ne, to číslo stále platí. Ve skutečnosti je jich
ale daleko více, ty tři tisícovky výjimek se
vztahují pouze k nejpřísnějším stupňům
ochrany. A aby toho nebylo dost, tak kromě
výjimek ze zákona dochází i k jeho častému
nedodržování, aniž by vždy došlo k adekvátní reakci příslušných státních orgánů.
Tichou a Kôprovou dolinu představili
skrze medvědí příběh. Dokonce jsme
zamýšleli, že si pro tento účel vybereme
jednoho konkrétního medvěda, proto se
vlastně film jmenuje Strážce divočiny. Ale
nakonec jsme asi neměli dost nápadů, aby
toto pojetí nevypadalo příliš pohádkově či
hraně, a rozhodli se vpustit do dokumentu
lidský prvek.
zásadně změní pravidla. A zákon bohužel
v tomto volebním období parlament zřejmě
neodsouhlasí. Pravděpodobně se tak dožijeme dalších pokračování tohoto nekonečného seriálu. Někdo by ale konečně
měl sebrat odvahu a definitivně určit, kde
v národním parku necháme přírodu být
přírodou. Nyní stále panuje chaos a to
není dobré.
U lidského prvku v Tiché a Kôprové dolině
se zkusme zastavit obecněji: jak se vyvíjejí
jednání o nové zonaci Tatranského národního parku? Mají příznivci stoprocentní
bezzásahovosti v zóně A stále naději, že se
jim dojednaná podoba bude zamlouvat?
Těžko říct. Proces tvorby zonace se vleče
už deset let a stále jsme nenašli potřebný
konsenzus mezi různými zájmovými skupinami. Po ohlášeném pádu vlády Ivety
Radičové se situace změnila k horšímu.
Končící vláda měla celkem dobrý záměr
vyjednat pravidla zonace se všemi aktéry,
takto transparentně to nikdy předtím neprobíhalo. Vláda už bohužel deklarovala,
že se jí zonaci nepodaří schválit, hlavně
z toho důvodu, že tento krok bezprostředně souvisí s dokončovaným zákonem
o ochraně přírody, který v některých věcech
Jste podobně jako ekolog Michal Wiezik,
který je členem ministerské komise pro zonaci TANAPu, pro stanovení jasných pravidel,
co se může a nemůže v tom nejpřísnějším,
pátém stupni ochrany?
Ano. Ovšem největší problém současné
slovenské ochrany přírody spočívá ve skutečnosti, že i dnes sice formálně existují
různé stupně ochrany, ale v praxi se může
dělat cokoli kdekoli, protože úřady mohou
udělovat výjimky. Takže v nejpřísnějším
pátém stupni ochrany vyrostly nové sjezdovky a hotely, což je absurdní. My prosazujeme hlavně systémové změny v tom
duchu, že když se jednou řekne „toto
je přísně chráněné území“, udělování
výjimek tohoto typu nebude možné.
Samozřejmě nemluvím o případech, kdy
bude ohroženo zdraví či život lidí nebo
Sedmá generace 6|2011
Téměř polovina pozemků na území TANAPu
patří soukromým vlastníkům. Jakým způsobem jde tuto situaci při zonování řešit, aniž
by utrpěly zájmy přírody, respektive zájmy
podnikatelské?
Dosud tento problém stát neřešil dobře,
i když soukromým vlastníkům například
vyplácí náhradu za nehospodaření či
nezpracovávání dřeva při kalamitách.
Nový zákon by měl poskytnout různé
alternativní způsoby řešení, například
výměnu státních pozemků za soukromé
nebo zavedení institutu dlouhodobého
nájmu. Chtěl bych ale říct jednu důležitou
věc, a to, že zdaleka ne všichni soukromí
vlastníci ochraně přírody nepřejí. Minimálně několik z nich souhlasí s tím, aby na
jejich území vznikla přísně chráněná zóna.
Jenom požadují jasná pravidla, zaručující
v příštích desetiletích systém majetkového
vypořádání. Dnes tyto garance nemají.
Spolu s řadou dalších ochranářů jste v posledních letech kritizoval neblahou situaci ve
Státní ochraně přírody a žádal její reorganizaci. Daří se letos jmenovanému novému vedení SOP napravovat přehmaty z minulosti?
Zatím se žádoucí reforma — směrem k získání právní subjektivity regionálních správ,
udělení vyšších kompetencí a tak dále — neodehrává. Do těchto věcí se ale nechci moc
montovat, i když Státní ochrana přírody je
samozřejmě v dezolátním stavu, ať už v personálním nebo kompetenčním ohledu.
Každá nová vláda z ní vyhazuje ty nepohodlné a práce v SOP už není atraktivní;
v minulosti z ní odešlo nebo bylo odejito
mnoho špičkových a morálně čistých lidí,
kteří se už nevrátí zpět, protože nemají
pocit, že by šli do dobrého prostředí.
43 |
| rozhovor
Mohl byste uvést příklady skvělých odborníků, kteří ji museli opustit?
Jde o řadu lidí, například tady v Tatrách o bývalého ředitele TANAPu Tomáše Vančuru,
jemuž tehdejší noví šéfové ochrany přírody
nabídli jako odškodné nějakou nízkou
funkci strážce; spolu s ním odešlo několik dalších lidí, například Karol Kaliský,
lesník zodpovědný právě za ono udělování
výjimek na těžbu dřeva. Nový ředitel SOP
tehdy také náhle nepotřeboval v národním
parku botanika, jelikož ten stávající si dovolil mít jiný názor; ovšem po pár týdnech
od jeho odejití zase botanika potřeboval
a jmenoval někoho, kdo problematice
rozuměl méně, ale mohl zaručit loajalitu.
A tímto způsobem výměny probíhaly i v jiných chráněných oblastech.
Z mého pohledu je ale daleko důležitější
než náprava starých křivd v SOP stanovení
jasných pravidel, zamezujících oněm před
chvílí zmiňovaným výjimkám ze zákona
o ochraně přírody. Protože když se například podíváte na šumavský národní park,
ten spravuje v podstatě ministerstvo životního prostředí, včetně správy lesů, a navzdory tomu tamní management není dobrý.
Zkrátka když bude jednou v zákoně stanoven například padesátiprocentní rozsah
přísně chráněné zóny v národních parcích
bez možnosti udělovat výjimky, tak v podstatě nezáleží na tom, jestli budou parky
formálně spravovat lesníci nebo někdo jiný.
Když jste zmínil tu Šumavu — v létě jste
se krátce zúčastnil blokády proti kácení
v lokalitě Na Ztraceném. Jak se lišila od
té vaší v Tiché dolině?
Ty situace byly v lecčems podobné, třeba
po politické stránce. Při bližším pohledu
ale některé rozdíly vyplynuly, například
v technice blokování kácení nebo složitosti terénu. Šumavští blokádníci také
čelili daleko větší policejní síle. Blokáda
ale sama o sobě nikdy nemůže kácení
zastavit, musí být doplněná velkým množstvím jiných aktivit. V Tiché a Kôprové
dolině jsme například po blokádě uspořádali přímo na místě demonstraci, na níž
přišlo patnáct set lidí. A když je politici
a úředníci viděli, něco jim to naznačilo.
Vedle podpory vědecké obce jsou dále
důležité i detailně rozvržené právní kroky,
které teď právě v šumavské kauze probíhají. Roli hrají samozřejmě i jiné faktory,
například nálada ve společnosti nebo
|44
politická situace. A když uděláte velké
množství těchto konkrétních drobných
kroků, vaše snaha někdy může uspět.
My jsme byli velmi úspěšní a v podstatě
těžbu zastavili, lesníci nevytěžili skoro nic
z toho, co plánovali. Na Šumavě je situace
horší, ale blokáda měla velký význam už
jen v tom, že díky vyhrocené situaci se
o problému dozví obrovské množství lidí
a daný problém vstoupí do veřejné arény.
A i běžní občané teď sledují debaty o tom,
jestli je k něčemu dobré mrtvé dřevo.
Když už jsme u mrtvého dřeva — potvrdily se
vaše tehdejší předpoklady, že stromy shozené orkánem v roce 2004 poslouží jako
podhoubí pro přirozenou obnovu lesa?
Určitě. S přirozenou obnovou není řádný
problém, to bylo jasné hned od začátku.
V podstatě celá plocha už je zalesněná,
na některých místech už dorostly nové
stromy výšky čtyř metrů. Kůrovcová kalamita skončila před dvěma třemi roky,
i když lesníci samozřejmě mluví o tom, že
stále pokračuje. Jelikož zde lýkožrouti žijí
milion roků, dlí tam stále, ale intenzita napadání stromů se velmi významně utlumila. Lesy se zkrátka obnovují a na kalamitních plochách vidíme i rozšíření některých
nových druhů, například tetřeva hlušce.
Co vás vlastně motivovalo stát se ochráncem přírody?
Na tuto otázku nemám jednoznačnou odpověď. Určitě mě ovlivnilo, že jsem v dětství
chodil s rodiči do lesů na houby a borůvky,
například k nádherné řece Belá pod Tatrami.
Ale myslím si, že člověk musí mít ochranářství v srdci nebo v genech, že tu volnou přírodu nějak „cítí“. V podstatě mně bylo od
začátku jasné, že když se třeba těží dřevo,
tak to není správné. Když se pak člověk
začne tímto zabývat do hloubky a začne se
profesionalizovat a snažit se tyto problémy
řešit, hledá argumenty odborného charakteru a samozřejmě je najde. Ale myslím si,
že opravdu nejdůležitější je to cítit.
Proslulý vlkolog Jaroslav Monte Kvasnica
před sedmi lety v rozhovoru pro 7.G říkal,
že se stal v soužití s divokými zvířaty jemnějším. Platí to i ve vašem případě?
To nevím. Navzdory tomu, že jsem medvědy
viděl víckrát než jiní lidé na Slovensku,
se totiž nedá říct, že bych s nimi či jinými
volně žijícími zvířaty žil v úplně těsném,
blízkém kontaktu. Pozoruju je na velkou
vzdálenost, když mě uvidí, tak utečou,
takže žádná individuální silná vazba nevzniká. Na druhou stranu mě určitě zvířata významně ovlivňují. Lidi je zpravidla
vnímají jako něco, co jde mimo nás. Já si
spíš všímám toho, že jejich život je nám
v mnohém podobný, že spoustu věcí cítí
a hlavně chtějí žít. Ta zvířecí silná touha po
životě si myslím lidem někdy chybí.
Máte mezi medvědy v Tiché dolině své „favority“, na které se speciálně zaměřujete?
Oblíbím si vždycky ty, které dlouho pozoruju (smích). Hlavně když jde o rodiny,
tedy medvědice s mláďaty. Když vidím
medvědice opakovaně vychovávat mláďata, tak si je automaticky zamiluju. Osamocený samec nebo samice nejsou pro
pozorovatele tak zajímaví, ale jsou obyčejně mnohem tajemnější a hůře sledovatelní. Za některými samci jsem chodil
několik roků, než jsem je poprvé spatřil.
Takový zážitek se pak dá těžko popsat, je
to, jako kdybyste uviděli ducha. Objeví se
jednou a zase na několik let zmizí. A přitom celou dobu víte, že je někde blízko.
Zajímavé jsou také situace, když mladá
samice zůstane několik let v teritoriu její
matky a já můžu pozorovat, jak se jí daří až
do doby, kdy sama porodí první mláďata.
Pojmenováváte si medvědy?
Ano, medvědici, kterou teď sleduju nejdelší
dobu, nazýváme Ugly Mother (ošklivá matka), protože při prvním setkání vypadala
dost zdecimovaně. Pak jsme zjistili, že
ona v létě vždycky vypadá na nic, ale na
podzim je úplně nádherná (smích).
A pak že první dojem je rozhodující… Vzpomněl byste si na nějaký zásadnější omyl,
kterého jste se jakožto ekolog nebo ochránce
přírody dopustil?
Nechci vypadat neomylně, jen mě momentálně nic nenapadá… Spíš než že bych přehodnocoval své názory, možná bych jinak
řešil některá vyjednávání. Dříve jsem spory
vnímal více konfliktně, když chtěl například někdo těžit, co mám rád, tak jsem
se choval úplně antagonisticky. Teď se na
ochranu přírody dívám z toho hlediska, že
je potřeba lidi spojovat, vytvářet komunity,
týmy, sítě. Samotný člověk nemůže nic
dokázat. Tento pozitivní a týmový přístup
jsem myslím v začátcích dost podceňoval.
Sedmá generace 6|2011
Neplatí podobný postřeh pro celou slovenskou eko-nevládní scénu? Cítíte v posledních letech její proměnu směrem k větší
kooperaci?
Myslím si, že ochránci přírody jsou obvykle
velmi svobodomyslní lidé. Mají svůj originální názor a dost těžko zapadnou do
nějaké skupiny. A jelikož se jejich názory
na ochranu přírody vzájemně v něčem odlišují, vzniká množství názorových skupin
a i nevládních organizací, prosazujících
si vlastní pohled. Na tom by samo o sobě
nebylo nic špatného, ale v konkrétních
případech se musíte nějak dohodnout
a postupovat společně. Když se mezi sebou různé skupinky hádají, oslabuje to
všechny. V posledních letech jsem ale viděl
několik pozitivních příkladů, kdy spojení
organizací nakonec přineslo úspěch, například ve zmiňované kauze Tichá a Kôprová
dolina.
Mají slovenské ekologické organizace větší
reálný vliv než dříve?
Jsem přesvědčený, že došlo k obrovským
změnám. Před deseti patnácti lety nikdo
ani neuvažoval o tom, že by se proti kůrovcovým kalamitám v Tatrách nezasahovalo.
Když jsme začínali, hledali jsme vědce,
kteří by byli ochotní bezzásahový přístup
podpořit, a měli jsme velkým problém
vůbec někoho sehnat. A dnes kdyby se
v Tiché dolině začalo těžit, odhaduju, že za
první dva dny se proti těžbě podepíše sto
vědců. A u veřejnosti by to bylo podobné
— možná je společnost stále rozdělená,
ale minimálně na mentální úrovni jsme se
posunuli o velký kus dál. Ale posun nastal
i v realitě — před deseti lety se v Tatrách
těžilo v každé rezervaci na výjimky a lesní
hospodářský plán předpisoval víc než sto
tisíc kubíků těžby, přičemž kala-mitně se
vytěžilo ještě mnohem více. V současnosti
jsme dosáhli bezzásahového režimu na
několika desítkách tisíc hektarů, navzdory
tomu, že zonační systém stále nefunguje.
Řekl jste, že slovenská společnost je ohledně
kácení stromů rozdělená. Platí tento postřeh
i obecněji? Nebo jak byste současnou slovenskou společnost charakterizoval?
To si netroufám hodnotit. Slovenská společnost je velmi rozmanitá a to je dobře.
Její rozdělení na skupinu „pro“ a „proti“
čemukoliv je asi dost běžné všude na
světě. Problém nastane, když se hrany
neobrušují, ale naopak ostří.
Připravil Vít Kouřil.
Rio+20 / Bedřich Moldan
Hledá se vize i mise
Jak se zkracuje zbývající čas, přípravy na
konferenci Rio+20 nabývají na intenzitě.
Důležitou roli hrají regionální ekonomické komise OSN, ale přípravný proces je
mnohem širší, účastní se ho nejrůznější
mezivládní a mezinárodní organizace, až
se člověk diví, kolik jich existuje. Rozsáhlou
databázi všech událostí s vazbou na Rio+20
vede kanadský Mezinárodní ústav pro udržitelný rozvoj na adrese uncsd.iisd.org.
Například v Bonnu začátkem září proběhlo
veliké fórum nevládních organizací, které
podpořilo radikálnější návrhy na změny
OSN nebo směřování světové ekonomiky,
blízké linii Sedmé generace. Na rozdíl od
toho jsou vlády mnohem opatrnější, jejich
stanoviska zůstávají stále spíše na obecné
rovině a dávají si pozor, aby se k ničemu
konkrétnímu nezavázaly. Přispívá k tomu
současná nejistá ekonomická situace stejně
jako politická situace v USA před blížícími
se prezidentskými volbami. Jak se ukázalo
na latinskoamerickém zasedání, bohužel
ani pořádající země Brazílie zřejmě dosud
nemá jasnější představu o tom, co by ve skutečnosti mělo Rio+20 přinést. Ve srovnání
s tím je na tom Evropa lépe, zde se přece
jen rodí konkrétněji formulované návrhy.
Pokud jde o dva základní cíle připravované konference, postoje k zelené ekonomice se velmi liší. Vyspělé státy toto téma
považují za zásadně důležité. Evropská unie
připravuje „cestovní mapu“, která by měla
přinést směrnice pro základní sektory, jako
je energetika, doprava, zemědělství a další.
Hledá se vision, tedy jak by to mělo vypadat, i mission, totiž jak toho dosáhnout,
jaké nástroje jsou k dispozici. Začíná se také
mluvit o potřebě shodnout se na sustainable development goals, něčem podobném známým rozvojovým cílům tisíciletí,
s jasně kvantifikovanými indikátory. K této
myšlence se hlásí nejen Evropané, ale i některé státy z ostatních regionů. Naopak
jiné rozvojové země zřejmě ideu zelené
ekonomiky dosud nepřijaly — obávám se,
že nepochopily — což se projevuje například v poněkud překvapující nepřítomnosti
samotného termínu v závěrech latinskoamerického regionálního jednání nebo ve formulacích arabského zasedání poukazujících
na nebezpečí omezování ekonomického rozvoje pod záminkou „zelené podmíněnosti“
(green conditionality). Asijské země však
vůči zelené ekonomice vystupují podstatně
vstřícněji.
Diskuse o institucích pro posílení udržitelného rozvoje v globálním měřítku se
soustřeďují na dvě témata. Především na
posílení „environmentálního pilíře“, snad
vytvořením nové globální organizace proměnou Programu OSN pro životní prostředí
(UNEP) na cosi podobného Světové obchodní
nebo zdravotnické organizaci. Druhý návrh
předpokládá vytvoření silné Rady OSN pro
udržitelný rozvoj. Obě myšlenky ale dosud
nejsou dostatečně jasně formulovány; zdá
se však, že nacházejí rostoucí podporu.
Autor je člen Byra přípravného procesu Rio+20.
| 7.G
rozhovor
Hnutí DUHA hledá
výjimečnou osobnost na post nového ředitele či ředitelky své celostátní kanceláře.
Nabízíme:
• Vedení jedné z předních českých neziskových organizací a výrazný vliv na její práci.
• Přátelské a svobodné prostředí.
• Práci s kvalifikovanými a motivovanými lidmi.
Uzávěrka přihlášek je 11. ledna 2012. Podrobnosti najdete na www.hnutiduha.cz/reditel.
Kde si můžete koupit Sedmou generaci
BRNO: Hnutí DUHA, Údolní 33 • ACADEMIA, Náměstí Svobody 13 • Knihkupectví Barvič a Novotný, Kounicova 65a • Tři sudičky, Pellicova 5 • Knihkupectví Skleněná
louka, Kounicova 23 • Knihkupectví FSS MU, Joštova 10 • Knihy Kanzelsberger, Josefská 2 • Knihkupectví Hana Smílková, FF MU, A. Nováka 1 • Knihkupectví
Ženíšek, Alfa pasáž, Poštovská 4, Literární čajovna Skleněná louka, Kounicova 23 • Kudrna, Hlavní vlakové nádraží • ZO ČSOP Veronica, Panská 9; BOSKOVICE:
NAMASTE, Bezručova 12; ČESKÉ BUDĚJOVICE: Centrum pro zdravý životní styl Slunečnice, Chelčického 21; OLOMOUC: Hnutí DUHA, Dolní náměstí 38 •
PLZEŇ: Knihkupectví KOSMAS, Klatovská 13; PRAHA: Hnutí DUHA, Lublaňská 18 • Dobrá trafika Kavárna • Kaaba, Mánesova 20 • Bio Zahrada, Belgická 33 •
ACADEMIA, Národní třída 7, Na Florenci 3, Václavské náměstí 34 • Knihkupectví Dobra, Celetná 32 • Rekomando, Trojanova 9 • Rybanaruby, Mánesova 87; ZLÍN:
Ekoporadna, Městské divadlo, tř. T. Bati 4091/32
Název časopisu, který do roku 1997 vycházel jako Poslední ge­ne­ra­ce, je symbo­lic­ký. Jsme totiž pře­svědče­ni o tom, že
chce­me-li jako lidstvo žít na této planetě
ve spo­ko­je­nos­ti a míru, musí naše jed­ná­ní zohledňovat také po­tře­by na­šich
potomků. A to i těch, kteří přijdou
sedm ge­ne­ra­cí po nás.
Kontakt / Sedmá generace
Údolní 33, 602 00 Brno
telefon: 545 214 431
e-mail: [email protected]
www.sedmagenerace.cz
Vydává: Hnutí DUHA, Údolní 33. Redakce: Vít Kouřil (šéfredaktor), Vojtěch Pelikán (koordinátor),
Zuzana Vlasatá (redaktorka), Jan Miessler (redaktor), Barbora Bakošová, Eliška Balharová, Dominik
Grohmann, Eliška Hlízová, Barbora Jiříčková (spolupracovnice/i). Redakční rada: Naďa Jo­ha­ni­so­
vá, Ľuba La­ci­no­vá, Ota Kubinec, Jakub Macek, Aleš Má­chal, Kateřina Rezková, Pavel Ša­ra­dín, Mojmír Vlašín, Josefa Volfová. Ty­po­gra­fic­ká osnova: Luděk Janda a Leoš Knotek. Sazba, ilustrace: Jana
Kloučková Kudrnová. Jazykové úpravy: Míla Zemanová Palánová. Inzerce a předplatné: Vojtěch
Pelikán ([email protected]). Písma: Střešovická písmolijna. Předplatné na rok 2012 (6 čísel): 390 Kč (ČR) / 19 eur (SR). Studenti a důchodci: 360 Kč (ČR). E-předplatné na jeden
rok: 200 Kč. Distri­buce na Slovensku: Centrum environmentálnej a etickej výchovy ŽIVICA,
Vysoká 18, 811 06 Bratislava, telefon / fax: +421—2—52 96 29 29, e-mail: [email protected]
Uzávěrka tohoto čísla: 25. 11. 2011. 7.G 1/2012 vyjde 17. 2. 2012. Evidováno: Ministerstvo kultury
ČR, reg. č. MK ČR E 6578, ISSN 1212 — 0499. Tištěno na recyklovaném papíře.
Toto číslo Sedmé generace vyšlo díky finanční podpoře Ministerstva životního prostředí
ČR, Nadace Veronica, města Brna a individuálních dárců (viz zadní strana obálky). Časopis
nemusí vyjadřovat jejich stanoviska.
Ilustrace na obálce: Jana Kloučková Kudrnová
|46
Sedmá generace 6|2011
rozhovor |
Praní ve znamení květin
Podpořte s námi přírodu praním bez chemie! Používáním
čistě přírodních pracích prostředků přispějete ke snazší obnově vodních zdrojů a čistšímu životnímu prostředí.
TIP: Nadchněte se také pro praní ve znamení květin! Vyzkoušejte mydlici lékařskou – tato růžově kvetoucí bylina
obsahuje látky zvané saponiny, které mají účinek přírodního mýdla. Mydlici a další prostředky pro ekologické praní
seženete na www.ekoprani.cz.
Mgr. Andrea Lippová
Poradkyně zdravého
životního stylu
e-shopy bez chemie:
www.ekozena.cz
www.ekoprani.cz
Sedmá generace 6|2011
www.krajeni.cz
www.plinky.cz
47 |
|48
Sedmá generace: Časopis Sedmá generace vznikl původně pod názvem Poslední generace na samém počátku 90. let. Prošel obdobím velkých ekologických nadějí. Mnozí se tehdy domnívali,
že hlavní prioritou českých vlád se stane péče o přírodní prostředí a kvalitu života v nejširším slova smyslu. Vývoj šel však jinou cestou a časopis prožil i období, kdy se z ekologických aktivistů
začali dělat veřejní nepřátelé, kdy začali být vydáváni za extremisty a poté dokonce za ekoteroristy. Časopis se dočkal doby, ve které, podle předlistopadových slibů, se měla Česká republika stát
evropským hospodářským tygrem. Odsunutí starosti o životní prostředí na druhou kolej bylo po dlouhou dobu zdůvodňováno právě nutností vybudovat napřed prosperitu. Dneska má Sedmá
generace dvacet let a dožila se časů, v nichž o prosperitě pro všechny nemluví už ani ti největší mystifikátoři. Přitom ochrana životního prostředí klesla na žebříčku priorit vládců až tam, kde byla
v časech normalizace. Pracuje se na omezení účasti veřejnosti v procesu EIA, ruší se pořad Nedej se!, ministerstvo životního prostředí je obsazováno lidmi, jejichž hlavní kvalifikací je nedotčenost
znalostmi z oblasti ekologie a ochrany přírody. Časopis Sedmá generace je jednou z posledních vzpomínek na dobu, kdy se věřilo, že existují hodnoty důležitější než peníze. Každý z jeho čtenářů
a předplatitelů tak přispívá k záchraně dalšího z kriticky ohrožených druhů. (Jan Keller)
Václav Bělohradský, Praha; Jana Beranová, Jílové u Prahy; Miloš Bicek, Plzeň; Michal Bittner, Křtiny; Miroslav Blahušek, Vacenovice; Alena Blažejovská, Brno; Pavel Blažek, Hustopeče nad Bečvou;
Ladislav Brožek, Brno; Magdalena Brychcínová, Praha; Kristýna Čapková, České Budějovice; Vladimír Čepelák, Praha; Jarmila Čermáková, Praha; Krista Černá, Čeladná; Rostislav Čihák, Pardubice; Zuzana
Demlová, Jihlava; Petr Dlouhý, Dubá; Eva Dobrá, Praha; Tomáš Dobřanský, Kralovice; Zdeňka Dohnálková, Tišnov; František Dostál, Praha; Marek Drápal, Jablonec nad Nisou; Tomáš Duda, Brno; Pavel
Durčák, Opava; Jaroslav Dušek, Černošice; Vít Dvořák, ml., Praha; Jiří Esterka, Brno; Hana Fabiánová, Liberec; Jana a Jan Farkačovi, Praha; Jiří Flousek, Vrchlabí; Markéta Foldynová, České Budějovice;
Hana Foltýnová, Veverská Bitýška; Eva Fraňková, Brno; Věra Frydrychová, Mladecko; Tomáš Fürst, Olomouc; Marie Gajdošíková, Česká Lípa; Darek Galle, Brno; Olga Gazdová, Bohumín; Šimon Grimmich,
Husinec-Řež; Dagmar Haišmanová, Plzeň; Emil Hamouz, Most; Petr Hanč, Trutnov; Zuzana Havlínová, Praha; Tomáš Hawel, Vrchlabí; Richard Hlásko, Praha; Jiří Hlupý, Praha; Jan Hokeš, Chlumín; Lukáš
Holeček, Hradec Králové; Eva Holubová, Praha; Sylva Holubová (Táborská), Praha; Petr Holý, Kamenice u Jihlavy; Šárka Houdková Poláková, Chomutov; Josef Houfek, Přibyslavice; Patrik Hronek, Hlučín;
Pavel Hrubý, Praha; Mirek Hřebecký, Benešov; Jan Hřídel, Praha; Vítězslav Hybler, Brno; Tomáš Imrich, Suchdol nad Lužnicí; Miroslav Janík, Valašské Klobouky; Dušan Jaroš, Zastávka u Brna; Zora Javorská, Řícmanice; Rodina Javorských, Ostrava; Jindřich Jedlička, Brno; Petr Jehlička, Velký Osek; Václav Jelínek, Veselí nad Lužnicí; Dagmar Jelínková, Humpolec; Jan Jícha, Všeradice; Naďa Johanisová,
Brno; Ilona Kafková, Křivoklát; Barbora Kárníková, Zlín; Martin Karol, Strakonice; Roman Klecker, Brno; Stanislava Klíčová, Brno; Josef Klimeš, Vlkoš; Jana Klusáková, Praha; Pavel Klvač, Drnovice; Ivo
Kočenda, Žďár nad Sázavou; Erazim Kohák, Praha; Jiří Kochánek, Slaný; Sylva Kokošková Masaříková, Uherské Hradiště; Marta Kordulová, Ratíškovice; Martin Koudelka, Frýdek-Místek; Přemysl Kouřil,
Ratíškovice; Anastasia Kovářová, Liberec; Jiří Koželouh, Brno; Ing. Radim Kratochvíl, Adamov; Ivo Kropáček, Šternberk; Pavel Krušina, Praha; Michal Kuba, Opava; Radek Kubíček, Šlapanice; Mgr. Petr
Kučera, Praha; René Kujan, Kralupy nad Vltavou; Clara Maria Lewit, Gmund; Hana Librová, Brno; Ondřej Liška, Brno; Jiří Macák, Jílové u Prahy; Josef Machytka, Vodňany; František Málek, Kralupy nad
Vltavou; Jaroslav Marek, Dačice; Eva Marklová, Olomouc; Ivona Matějů, Praha; Dita Měkotová, České Budějovice; Milan Miessler, Praha; Alena Miltová, Praha; Miloslav Modlík, Dobříš; Bedřich Moldan,
Praha; Kamil Moravec, Studénka; Lukáš Morávek, Javorník; Andrea Morkusová, Brno; Eva Mundilová, Velké Popovice; Marta Navrátilová, Mělnické Vtelno; Hana Navrátilová, Hodonín; Jolana Navrátilová,
Brno; Svatava Navrátilová, Halenkovice; Petr Nečina, Praha; Marek Nedvěd, Komárov; Irena Němečková, Senohraby; Iva Nováková, Kutná Hora; Jan Novotný, Brno; Eva Obrátilová, Praha; Vít Ondryhal,
Frýdek-Místek; Alexandr Orálek, Drnovice; Milan Panc, Teplice; Jiří Panzner, Tršice; Miroslav Pech, Praha; Václav Petr, Praha; Michal Petr, Jindřichův Hradec; Zdeněk Petráš, Drahanovice; Jan Petržela,
Praha; Zbyněk Piro, Březová u Uherského Brodu; Pivodovi, Praha; Renata Placková, Pardubice; Jan Plášil, Jindřichův Hradec; Michal Plíska, Brno; Michal Podešva, Velké Karlovice; Rudolf Postl, Bochov;
Jan Prokleška, Praha; Petr Přibyl, Praha; Pavel Rödling, Praha; Martin Rybář, Písek; Hana Ryšavá, Prostějov; Dagmar Říhová, Olomouc; Radmila Sedláčková, Náchod; Milan Sejrek, Praha; Věra Schillerová,
Dobříš; Eduard Schleger, Praha; Jiří Schmidt, Pardubice; Sandra Silná (Zálabová), Praha; František Skupa, Dačice; Jan Smolík, Křemže; Miroslav Sobíšek, Sudoměřice u Tábora; Veronika Součková,
Praha; Petr Soukup, Vimperk; Jitka Straková, Horšovský týn; Jiří Stránský, Cvikov; Dagmar Suchá, Okříšky; Růžena Šandová, Kaplice; Petra Šimonová, Jílové u Prahy; Radim Šíp, Brno; Martin Škabraha,
Olomouc; Svatava Škantová, Praha; Jitka Šlitrová, Kamenice; Šnokhousovi, Křemže; Milan Štefanec, Brno; Jiří Štekl, Plzeň; Jarmila Štěpánová, Vyškov; Andrea Štěpařová, Předměřice nad Jizerou; Jiří
Šuba, Újezd u Uničova; Miroslav Švec, Letohrad; Jitka Švecová, Mikulov; Markéta Tallerová, Liberec; Aleš Tenčík, Hostomice; Martin Tomášek, Ostrava-Poruba; Ladislav Trylč, Praha; Jiří Tyrner, Havlíčkův
Brod; Zbyněk Ulčák, Brno; Vladimír Urban, Praha; Vlastimil Venclík, Praha; Radek Vetečník, Brno; Martina Vítková, Praha; Tereza Vláčilová, Vrané nad Vltavou; Pavel Vnenk, Ostrava-Poruba; Michal
Vokáč, Praha; Karolína Vránková, Praha; Leoš Vrzalík, Praha; Jana Vysloužilová, Stražisko; Libor Winkler, Praha; Lukáš Zagata, Velké Přílepy; Jan Záhora, Brno; Marie Zachovalová, Holešov; Eva Zajíčková,
Olomouc; Olga Zelená, Praha; Pavla Zemanová, Praha; Milan Znoj, Praha; Dáša Zouharová, Drnovice; Marek Žák, Brno; Alžběta Živá, Brno; Petr Žižka, Řícmanice
Děkujeme všem dárcům a sponzorům, bez nichž by toto číslo 7.G bylo poslední:
| rozhovor
Sedmá generace 6|2011
Download

Časopis 7. generace č. 06/2011