Systém ochrany před domácím násilím
v České republice,
Rakousku, Itálii a Velké Británii
Příklady dobré praxe
a nabídka pomoci obětem násilí v rodině
Výměnou zkušeností k efektivní pomoci
Publikace vznikla v rámci projektu podpořeného OP LZZ s názvem
Efektivnější pomoc obětem domácího násilí prostřednictvím
interdisciplinární spolupráce – přenos znalostí a zkušeností ze zahraničí
Praha, CSSP 2014
1
Redakční úprava: Marie Šusterová
Grafická úprava a tisk: Bohuslav Šír
Obálku navrhla: Jarka Jones
Fotografie: Andrea Špitálská, Ondřej Mikulca, Marie Šusterová
Vydání první
© CSSP, 2014
2
Poděkování za přípravu všech aktivit spojených s realizací projektu CSSP Společně za život bez násilí, č. 77.00426, podpořeného programem OP LZZ, patří celému realizačnímu týmu, který tvoří: manažerka Marie Šusterová, odborní garanti:
Zuzana Chomová, Zuzana Kukulová, Ladislava Poláková, Jana Kreuzmanová
Děkujeme všem aktivním spolupracovníkům interdisciplinárního týmu v hl. m.
Praze za snahu o zlepšování systému ochrany obětí domácího násilí.
Poděkování patří autorům článků z partnerských organizací v Rakousku, Itálii a Velké Británii za aktivní zapojení do projektu Společně za život bez násilí
a za zajímavé příklady dobré praxe.
Tým CSSP – středisko intervenční centrum – tvoří realizační tým projektu. Do projektových aktivit se zapojili další odborníci z místní samosprávy, Magistrátu hl. m.
Prahy a NNO.
3
4
Obsah
1. ČESKÁ REPUBLIKA...................................................................................7
1.1
Základní informace o projektu.................................................................. 7
1.1.1 Efektivnější pomoc obětem domácího násilí
prostřednictvím interdisciplinární spolupráce .......................................... 7
1.2 Centrum sociálních služeb Praha – středisko intervenční centrum........... 8
1.2.1 Nabídka pomoci a podpory ohroženým ženám a mužům..........................8
1.2.2 Případ paní Anny – sociální práce v Intervenčním centru Praha................9
1.2.3 Případ paní Milady a násilí v seniorském věku –
podpora a pomoc klientům......................................................................12
1.2.4 Případ paní Heleny s třemi nezletilými dětmi
a podněty pro zlepšení interdisciplinární spolupráce v hl. m. Praze..........14
1.2.5 Právní pomoc obětem domácího násilí v IC Praha...................................19
1.2.6 Statistiky Intervenčního centra Praha CSSP............................................ 22
1.3. Prevence domácího násilí v ČR a Národní akční plán.............................. 23
1.3.1 Výbor pro prevenci DN Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů..... 23
1.4. Česká legislativa na ochranu před domácím násilím................................ 26
1.4.1 Česká legislativa na ochranu před domácím násilím v právní praxi.......... 26
1.4.2 Nový zákon o obětech trestných činů...................................................... 27
2. RAKOUSKO.............................................................................................34
2.1
2.1.1
2.1.2
2.2
2.2.1
2.2.2
Centrum pro ochranu před násilím v hornorakouském Linci .................. 34
Systém ochrany před domácím násilím v Rakousku................................ 34
Procesní doprovázení v Rakousku a příklady dobré praxe....................... 45
Azylový dům Kolping Österreich v Mistelbachu .................................... 49
Nabídka pomoci a podpory ohroženým ženám a jejich dětem................. 49
Kazuistiky zaměřené na doprovod důvěrníka v civilním řízení................. 52
3. ITÁLIE.......................................................................................................56
3.1 Asociace Gea, Centrum proti násilí GEA, azylový dům v Bolzanu........... 56
3.1.1 Systém ochrany před násilím v rodině v Itálii,
nabídka služeb Centra proti násilí .......................................................... 56
3.1.2 Kazuistika paní Rominy.......................................................................... 62
4. VELKÁ BRITÁNIE....................................................................................67
4.1 The Haven Wolverhampton ................................................................... 67
4.1.1 Představení organizace, ochrana před domácím násilím, nabídka služeb .67
4.1.2 Případ paní Sally a plán podpory............................................................ 74
5
Projekt zahájila mezinárodní konference, konaná dne 5. 3. 2013, Společně za život
bez násilí za účastí ČR, Rakouska, Itálie a Velké Británie. Do projektu se aktivně
zapojili zástupci z úřadů městských částí Praha 1–22, zástupci NNO a představitelé
hl. m. Prahy.
6
1. ČESKÁ REPUBLIKA
1.1 Základní informace o projektu
1.1.1 Efektivnější pomoc obětem domácího násilí
prostřednictvím interdisciplinární spolupráce
Mgr. Tomáš Ján, MBA,
ředitel Centra sociálních služeb Praha
Projekt registr. č. CZ.1.04/5.1.01/77.00426 – „Efektivnější pomoc obětem domácího násilí prostřednictvím interdisciplinární spolupráce – přenos znalostí
a zkušeností ze zahraničí“ – grantový projekt byl podpořen z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost.
Od prosince 2012 do konce listopadu 2014 realizuje příspěvková organizace
Centrum sociálních služeb Praha – středisko intervenční centrum nový projekt
OP LZZ s mezinárodní účastí, který by měl přispět k efektivnější pomoci a podpoře klientek, které v hl. m. Praze řeší domácí násilí.
Partnery v projektu jsou organizace: 1) Kolping Österreich – azylový dům v Mistelbachu/Dolní Rakousko
2) Centrum pro ochranu před násilím v Linci/Horní Rakousko 3) Asociace GEA pro solidaritu žen proti násilí v Bolzanu/Itálie
4) The Haven Wolverhampton/Velká Británie, jedna z největších charitativních
organizací ve VB, která pomáhá ženám a dětem, které zažily DN, a rovněž lidem
bez domova
Projekt Centra sociálních služeb Praha chce nabídnout cílové skupině odborníků aktuální informace a příklady dobré praxe z oblasti ochrany před domácím násilím v zahraničí. Tím chce v rámci interdisciplinární spolupráce přispět k citlivějšímu posuzování případů domácího násilí na území hl. m. Prahy. Během projektu
se uskuteční ve spolupráci se zahraničními partnery z Rakouska, Velké Británie
a Itálie dvě odborné konference, pět společných workshopů a čtyři zahraniční
pracovní stáže za účasti českých odborníků. Aktivity projektu se snaží představit
českým odborníkům příklady dobré praxe ze zahraničí. Bude nás zajímat, jak
vypadá systém ekonomické podpory státu pro oběti DN v těchto zemích, jak se
využívají programy proti násilí a poradny pro násilné osoby, budeme hledat příklady dobré praxe při práci s ohroženými osobami a dětmi z ohrožených rodin.
Jedno z témat, které nás rovněž zajímá, bude zkušenost hornorakouského Centra
pro ochranu před násilím s procesním doprovázením obětí DN při trestním a civilním řízení a poskytováním psychosociální podpory těmto klientkám. Budou
vydány čtyři publikace, které by měly přispět k posílení odborných kompetencí
členů interdisciplinárních týmů v hl. m. Praze. V průběhu projektu proběhnou
odborné semináře s cílovou skupinou, kde budeme prohlubovat získané informace a poznatky z ochrany před domácím násilím v zahraničí. Cílovou skupinou
jsou zástupci organizací a institucí kraje Praha – především pracovníci z MHMP,
úřadů městských částí a neziskových organizací. Základní cílovou skupinu tvoří
7
50 odborníků z interdisciplinárního týmu v hl. m. Praze zaměřeného na řešení
problematiky domácího násilí. Projekt nabídne přibližně 438 účastí na nejrůznějších aktivitách.
Kontaktní osoba: manažerka Marie Šusterová, mobil: 604 231 085
Sídlo kanceláře: Intervenční centrum CSSP, Modřínová 1, 180 00 Praha 8-Kobylisy
Grantový projekt je financován z OP LZZ – z oblasti podpory Mezinárodní
spolupráce. Projekt byl podpořen částkou 4 725 768,08 Kč.
Další informace naleznete na: http://www.intervencnicentrum.cz/
1.2 Centrum sociálních služeb Praha
– středisko intervenční centrum *
1.2.1 Nabídka pomoci a podpory ohroženým ženám a mužům
Barbora Holušová, vedoucí Intervenčního centra CSSP
Od 1. ledna 2007 působí ve všech krajích České republiky pracoviště poskytující krizovou pomoc osobám ohroženým domácím násilím – intervenční centra.
V Praze tuto, stále „mladou“ sociální službu, zřídilo ve stejném roce Centrum
sociálních služeb Praha, příspěvková organizace. Tým pražského intervenčního
centra (vedoucí, sociální pracovnice a pracovníci, interní právnička, psychologové a dva externí advokáti) sídlí v Praze 8-Kobylisích, na adrese Modřínová 1.
Tato centra, tedy i Intervenční centrum Praha, poskytují přechodnou odbornou
pomoc a nehmotnou podporu v konkrétních případech domácího násilí a zároveň koordinují interdisciplinární spolupráci mezi dalšími navazujícími službami
na úrovni kraje, tj. na úrovni hl. města Prahy. V případech vykázání intervenční
centra úzce spolupracují s Policií České republiky. V Praze je síť sociálních služeb
interdisciplinárně provázaná a klienti se do intervenčního centra mohou dostat
na základě kontaktu ze sociálních odborů, orgánu sociálněprávní ochrany dětí,
kurátorů či jiných spolupracujících organizací a institucí.
Policie je povinna doručit rozhodnutí, resp. úřední záznam o vykázání násilné
osoby ze společného obydlí, nejpozději do 24 hodin místně příslušnému intervenčnímu centru. Pracovníci intervenčního centra jsou povinni nejpozději do 48
hodin kontaktovat ohroženou osobu a nabídnout jí své služby. Ohrožená osoba
se sama rozhoduje, zda nabídku pomoci ze strany intervenčního centra přijme,
či nikoli.
V případě, že se ohrožená osoba na základě vlastní potřeby rozhodne řešit svůj
problém s domácím násilím, může se obrátit telefonicky, písemně či osobně na intervenční centrum ve svém kraji.
Služby intervenčního centra mohou využít osoby, které jsou ohroženy domácím násilím a jsou v ochranném režimu „vykázání“, tzn., že násilná osoba byla
vykázána ze společného bydliště. Služby jsou určeny i osobám, které se obracejí
přímo bez intervence policie a hledají pomoc, radu a informace, jak řešit případ
domácího násilí.
Institut vykázání, který byl do českého právního řádu zaveden v r. 2007 (zákon č. 135/2006 Sb., o ochraně před domácím násilím), může Policie ČR využít
za zákonných podmínek upravených s platností od 1. 1. 2009 v zákoně č. 273/2008
8
* dále v textu Intervenční centrum Praha
Sb., o Policii České republiky (§§ 44 až 47) „oprávnění vykázat z bytu nebo domu i z jeho
bezprostředního okolí“. Jedná se o zásadní preventivní opatření, které má zamezit
dalšímu násilí a umožnit osobě ohrožené zkonsolidovat síly a situaci řešit dále.
Pražská policie využila tuto pravomoc od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2013 v 661 případech.
V době vykázání (10 dní) mají ohrožené osoby možnost podat návrh na předběžné opatření k civilnímu soudu. Tímto opatřením může soud rozhodnout
o prodloužení vykázání o dalších 30 dní. Po této lhůtě lze podat návrh na prodloužení na dobu 5 měsíců, ale musí být doprovázeno návrhem ve věci samé
(např. návrhem na rozvod, na úpravu styku s dětmi, žalobou na vyklizení či žalobou na ochranu osobnosti). Ochranu formou předběžného opatření mohou
požívat i děti, které v rodině zažívají domácí násilí a to zákazem kontaktu s násilnou osobou. Osoba, která se cítí ohrožena násilím ze strany druhé osoby, může
podat návrh na předběžné opatření i bez předchozího vykázání Policií ČR.
Pokud se jedná o závažné násilné chování, lze situaci řešit také podáním trestního oznámení. Případy partnerského násilí mohou často vyústit v závažné trestné činy, které český trestní zákoník zná v podobě ublížení na zdraví, těžké újmy
na zdraví, vydírání, týrání osoby žijící ve společném obydlí, nebezpečného pronásledování či sexuálních deliktů včetně znásilnění. V mírnější formě lze domácí
násilí postihnout jako přestupek proti občanskému soužití.
Novinkou v české legislativě je Zákon o obětech trestných činů č. 45/2013 Sb.
Nabyl účinnosti 1. srpna 2013. Nový zákon přináší zejména nová, dosud neexistující
práva obětí a znamená posílení a rozšíření již existujících práv obětí trestných činů.
Pracovníci intervenčního centra poskytují bezplatné právní, sociální a psychologické poradenství a podporu, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů
a při obstarávání osobních záležitostí. Dále klientkám a klientům pomohou sestavit bezpečnostní plán, zorientovat se v systému sociálních služeb či zprostředkovat další služby (pomoc při vyhledání azylové ubytování, lékaře, advokáta, rodinného poradenství atd.). Pracovníci intervenčního centra mohou rovněž pomoci
při vypracování písemného návrhu na vydání předběžného opatření na ochranu
před domácím násilím, či dalších právních podání, poskytnou emocionální a psychologickou podporu, sociální a právní poradenství.
1.2.2 Případ paní Anny – sociální práce v Intervenčním centru Praha
Jana Kreuzmanová, sociální pracovnice
S paní Annou jsme navázali kontakt na základě policejního vykázání, které proběhlo na jaře roku 2013. Policie nám poslala úřední záznam o vykázání s několika základními informacemi. Důležité bylo, že vykázaná osoba je držitelem zbraně
a paní Anně zbraní vyhrožovala a to velmi zvýšilo riziko nebezpečí. Policistům vždy
posíláme faxem leták poradny Viola, který je určen pro vykázanou osobu, a prosíme
policisty o jeho předání. Vzhledem k tomu, že v domácnosti bylo jedno nezletilé
dítě, zavolala jsem na odbor sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) příslušné městské části. Ověřila jsem si, že o případu vědí, a nabídla možnou spolupráci. Sociální
pracovnice byla s klientkou již v kontaktu a měly domluvenou osobní schůzku.
Druhý den po vykázání jsem paní Anně zavolala a nabídla jí služby intervenčního centra (IC). Vysvětlila jsem základní principy naší práce, jako je bezplatnost
služby, dobrovolnost, mlčenlivost, a nabídla možnost osobní konzultace se sociálním pracovníkem, psychologem nebo právníkem. Informovala jsem paní Annu,
9
že je naší zákonnou povinností ji kontaktovat a že jsme od policie obdrželi základní informace o vykázání jejího manžela. Také jsem ji informovala o možnosti
prodloužit dobu vykázání podáním návrhu na předběžné opatření (PO) k soudu,
kdy doba trvání PO je jeden měsíc. I to je možné prodloužit až na dobu jednoho
roku. Zajímalo mě, zda je paní Anna nyní i s dítětem v bezpečí, zda se ji pokoušel
manžel kontaktovat a zda rozumí všemu, co se u nich včera odehrálo. Klientka
byla klidná, je s dcerou doma a vykázaný manžel zatím neporušuje pravidla pro
vykázání nařízená policií. Zdůraznila jsem, že pokud by se tak stalo, ať vše nahlásí na policii. Také jsem klientce připomněla, že vykázaný má právo si do bytu
během deseti dnů přijít jednou pro své osobní věci, vždy ale jen v doprovodu policisty. Policisté také přijedou několikrát na kontrolu, zda jsou s dcerou v pořádku
a zda se manžel nesnaží vrátit do bytu. To klientku uklidnilo.
Klientka měla zájem o osobní návštěvu intervenčního centra a vážně uvažovala o možnosti podat návrh na PO. Domluvily jsme si schůzku za několik dní
a poprosila jsem ji, aby s sebou přinesla všechny relevantní dokumenty, které se
případu týkají (výpovědi z policie, lékařské zprávy apod.).
Paní Anna přišla na domluvenou schůzku včas a přinesla vše, na čem jsme se
domluvily. V úvodu konzultace je každému klientovi předán leták IC a znovu
vysvětleny základní principy služby. Paní Anna poté popisovala svoji složitou situaci s manželem. Již před rokem podala žádost o rozvod, manžel ale odmítá akceptovat tuto skutečnost a stále nechce uvěřit tomu, že to paní Anna myslí vážně.
Hádky a konflikty se v rodině odehrávají poslední čtyři roky. Manžel měl vždy
zálibu ve zbraních, legálně má v držení pistoli. Klientka zažívala psychické týrání, jako byly sprosté nadávky, vyhrožování, zastrašování. Občas ji manžel chytil
bolestivě za ruku, rameno nebo bradu a křičel na ni. Často hrubě naléhal v oblasti sexu. Podle paní Anny je manžel výbušné agresivní povahy, má problém se
ovládat. Několikrát jí ztropil scénu i v zaměstnání, kam za ní přišel. Po posledním
incidentu, kdy na ni mířil zbraní, se ho začala klientka opravdu bát a rozhodla se
celou situaci ohlásit na policii.
Paní Anna si přála do návrhu na PO zahrnout i svoji nezletilou dceru. Dcera
nemá s otcem dobrý vztah, i ona se ho bojí a je často přítomna hádkám rodičů.
Byla i při incidentu se zbraní a byla to ona, kdo zavolal policii, protože se o matku
skutečně bála. S klientkou jsem se domluvila, že do druhého dne připravím návrh
na PO pro ni a její dceru. Vždy klientům říkám, že je to jen návrh, který pak společně můžeme upravovat, kdyby se jim cokoli nelíbilo.
Druhý den si přišla paní Anna pro vypracovaný návrh. Společně jsme ho přečetly, upravily a klientka ho na místě podepsala. Vysvětlila jsem, jak návrh podat
u soudu a informovala klientku i o možnosti odvolání v případě zamítnutí. Ještě týž
den paní Anna návrh podala k příslušnému soudu. O tom pro jistotu informovala
i policii, aby policisté do rozhodnutí soudu nevydávali manželovi klíče od bytu.
Paní Anna se za dva dny ozvala s tím, že soud návrhu vyhověl. Mezitím byl
manžel obviněn z nebezpečného vyhrožování a případ byl předán kriminální policii. Paní Anna i s dcerou jsou pozvány znovu k výslechu. Klientka řeší další
problém, protože se manžel nyní nechce podílet na placení nájmu. Navrhla, že
se pokusí domluvit s bytovým družstvem, jak situaci řešit. Již do telefonu nám
sdělila, že má zájem o prodloužení stávajícího předběžného opatření, protože se
manžel vyjádřil, že se nebude rozvádět ani dělit o majetek. Klientka z něho má
velký strach, bojí se pomsty.
10
Paní Anna má vlastního právníka, který ji zastupuje v rozvodovém řízení. Doporučila jsem jí, aby se s ním spojila a situaci s ním konzultovala. Právník ale bohužel odjel na dva týdny na dovolenou a není k dispozici. Paní Annu jsem objednala k naší externí právničce. Ta pomohla s vypracováním návrhu na prodloužení
PO o pět měsíců a připravila žalobu ve věci samé, konkrétně žalobu na vyklizení
bytu. Klientka vyjádřila nespokojenost se svým komerčním právníkem a ptala se
na možnost zastupování ze strany IC. Sdělila jsem jí, že tuto službu bohužel neposkytujeme, naši právníci mohou pomoci pouze s vypracováním návrhů nebo
konzultací, ale nikoli se zastupováním u soudu.
Ke konci měsíčního PO podala paní Anna návrh na prodloužení. V návrhu byla
opět zahrnuta i nezletilá dcera. Soud návrhu na prodloužení na pět měsíců vyhověl, jako žalobu ve věci samé soud neuznal žalobu na vyklizení (rozhodne o ni až
po rozvodu manželů), ale stačila žádost o rozvod podaná loňského roku. V případu vystupuji jako klíčová pracovnice klientky. Paní Anna mě o všem pravidelně
informuje, je ráda, že soud vyhověl jejímu návrhu. Nyní ji čekají ještě výslechy
na kriminální policii. Je ze všeho unavena, ale zároveň cítí, že si s dcerou odpočinuly, když není manžel doma a nevytváří dusnou atmosféru.
O několik dní později mi opět volá paní Anna. Kontaktoval ji mediátor, kterého oslovil právník jejího manžela. Nabízí mediaci, která by mohla vést k dohodě o rozdělení majetku. Mediátor navíc uvedl, že má manžel zájem domluvit se
ohledně trestního soudu, kde má paní Anna proti němu vypovídat. Klientka se
radí, zda musí na schůzku s mediátorem přistoupit. Nevěří, že by se manžel chtěl
dohodnout o majetku, spíše se bojí, že na ni manžel bude tlačit, aby proti němu
nevypovídala u soudu. Oceňuji klientku, jak nad situací uvažuje a že se nenechala
proti své vůli do ničeho vmanipulovat. Ani já bych v jejím případě mediaci nedoporučila, v případech domácího násilí se nepovažuje za vhodný nástroj. Doporučila jsem jí záležitost konzultovat s jejím právníkem.
Manžel se proti návrhu na prodloužení odvolal a soud vyzval paní Annu, aby
se k jeho odvolání do tří dnů vyjádřila. Klientka příliš nerozumí, co po ní soud
chce, je zmatená a třídenní lhůta se jí zdá extrémně krátká, jelikož chodí do zaměstnání. Je rozrušená, bojí se, aby něco nezanedbala a manžel se nevrátil domů.
Po konzultaci s naší právničkou telefonuji klientce a doporučuji jí, že může požádat písemně soud o prodloužení lhůty na vyjádření (např. o týden) a mezitím
se u nás zastavit. Nabízím pomoc při formulování vyjádření. Paní Anna ochotně
svoluje a domlouváme si schůzku. Klientka si odnáší k soudu věcné a strukturované vyjádření k jednotlivým bodům manželova odvolání. Cítím, že ji naše pomoc
uklidnila.
Klientku čeká jako svědkyni trestní řízení před soudem ve věci nebezpečného
vyhrožování ze strany manžela. Snažím se ji trochu uklidnit a připravit ji na to, co
se u soudu může odehrát. Je z nařízeného jednání nervózní, neměla dobrý pocit
už při výslechu na kriminální policii, kde byl i právník manžela, který jí kladl
nepříjemné dotazy. Paní Annu právník ani zmocněnec u jednotlivých výslechů
nedoprovázel, proto se cítí před zahájením procesu nejistá.
Paní Anna mě jako svou klíčovou pracovnici v intervenčním centru o několik
dní později informuje o tom, že soud s manželem proběhl a že to zvládla, i když
to nebylo příjemné. Je rozladěná z toho, že soud rozhodl o zastavení trestního
stíhání a vše vyhodnotil jen jako přestupek. Také se jí nelíbilo, že dcera musela vypovídat v přítomnosti otce. Paní Anna nevěděla, zda může něco namítnout, kdy
11
může něco říct a jak se u soudu má chovat. Ráda by se s námi poradila ohledně
rozvodového stání, které je nařízeno za dva týdny. Opět vůbec neví, co ji může
v soudní síni čekat. Ptám se, zda by toto nemohla konzultovat se svým právníkem,
který ji zastupuje a kterého si platí. Paní Anna říká, že s jeho prací není příliš spokojena, nemá čas a nic jí pořádně nevysvětlí. Prý se uvidí až u soudu.
Klientka tedy přišla znovu k nám do IC a společně s právničkou jí vysvětlujeme, jak bude rozvodové stání pravděpodobně probíhat. Doporučujeme, aby si
klientka s sebou vzala i někoho blízkého jako doprovod, aby u soudu nemusela
být sama. Doprovod by ji mohl podpořit v případě, že by např. na chodbě před
jednací místností musela čelit manželovým pokusům o kontakt, o který nemá zájem. Paní Annu rozhovor uklidnil, odnesla si představu, co může očekávat a jak
se na stání připravit. Na konci sezení se svěřuje, že ji nyní trápí chování dcery. Má
již delší dobu podezření, že dcera trpí mentální anorexií. Přičítá to stresu a zátěži,
kterou dcera musela v poslední době doma zažívat. Po dohodě předávám kontakt
na rodinnou poradnu Triangl a také na specializovanou poradnu pro poruchy
příjmu potravy Anabell.
O týden později opět volá paní Anna. Je velmi rozrušena. Přišlo jí usnesení
od soudu, kterému vůbec nerozumí. Snažím se ji do telefonu uklidnit a nabízím,
ať usnesení soudu naskenuje a pošle do IC, poté se k němu můžeme vyjádřit.
Klientka dlouho přemýšlí, nakonec ji napadla varianta, že poprosí o pomoc dceru, která všechny dokumenty vyfotí mobilem a pošle ze svého emailu. Chválím
klientku za její iniciativu a nápaditost: v práci je velice zaneprázdněná, protože se
chystá na dovolenou a nemá čas na osobní schůzku. Snažila jsem se klientku navázat na jejího právníka, bohužel domluva s ním je asi velmi složitá a paní Anna
v něj nemá důvěru.
Druhý den přišlo do IC emailem poslední usnesení soudu. Soud na základě odvolání manžela zrušil zákaz kontaktů s nezletilou dcerou, soudce své rozhodnutí
zdůvodnil tím, že otec má právo se stýkat s dcerou a že by úpravu styku rodiče
s dítětem měl řešit opatrovnický soud. Důležité je, že nadále platí vykázání z bytu
a zákaz kontaktování paní Anny. To jsem po telefonu paní Anně vysvětlila. Ulevilo se jí, protože se bála, že se manžel každou chvíli objeví v bytě. Na závěr telefonátu paní Anně ještě doporučuji spojit se opět se sociální pracovnicí oddělení
péče o dítě OSPOD a informovat ji o situaci.
Klientka zavolala do IC ještě jednou. Na opuštěném místě nedaleko své chalupy potkala manžela. Nic po ní nechtěl, paní Annu ale jeho přítomnost rozrušila
a bála se na samotě zůstat sama s dcerou. Celou věc oznámila na policii. Ocenila
jsem, že situaci nahlásila.
Paní Anna se od té doby neozvala. Předpokládám ale, že je vše v pořádku. Ví,
že se na nás může kdykoli znovu obrátit a myslím si, že tak učiní, až skončí pětiměsíční lhůta PO.
1.2.3 Případ paní Milady a násilí v seniorském věku –
podpora a pomoc klientům
Zdeněk Chalupa, sociální pracovník
V Intervenčním centru Praha od roku 2007 vedeme měsíční statistiky. Z nich je
patrné, že stále častěji řešíme případy mezigeneračního násilí. Asi v pětině případů se ho dopouštějí mladí lidé, kteří byli v posledních 10–15 letech závislí na dro12
gách nebo alkoholu, ztratili kontakt s realitou a stali se plně závislými na pomoci
svého okolí, většinou stárnoucích rodičů. Lidé se závislotmi mívají i vážné psychiatrické problémy. Svou dlouhodobou závislost sice přežili, ale většinou jsou
zadlužení, nemají kvalifikaci a chybí jim schopnost získat a udržet si delší dobu
práci, stále dokola řeší mnoho zdravotních problémů. Přitom neplatí zdravotní
pojištění a narůstá jim dluh u zdravotní pojišťovny. Rodina je často opakovaně
zachraňuje a finančně podporuje. Jestliže tito mladí lidé ztratí kontakt s úřadem
práce, přicházejí o možnost sociální podpory a dávek. V Intervenčním centru
Praha se v pětině případech setkáváme se zhroucenými, psychicky zdeptanými
rodiči, kteří se stydí za to, co se doma děje. Rodiče neustále odkládají radikální
řešení, nechtějí, aby syn nebo dcera skončili na ulici. Na policii se obrátí, až když
jim jde skutečně o život. Nejčastěji se brání slovy, že přece nemohou udávat vlastní děti. Právě na to máme jediný protiargument: možná právě to, že jste kvůli
závažnému fyzickému útoku přivolali policii, může být pro vaše dítě poslední
šancí, že se vzchopí…
Další skupinou, která parazituje na rodičích-seniorech (ve věku 70–85 let), jsou
rozvedení synové či dcery, kteří se – často po krachu vlastního manželství – vracejí
k rodičům, především k osamělým matkám-seniorkám. Násilí se nejčastěji dopouštějí synové nad 50 let, kteří ztratili v důsledku závislosti na alkoholu nebo psychických potíží svou práci. Jejich jediným příjmem a zázemím je penze, domov
a majetek rodičů v seniorském věku. Rostoucí počet případů mezigeneračního
násilí souvisí s ekonomickou situací v české společnosti. Stále přežívá pocit, že
starší generace je povinna zvyšovat životní úroveň svých potomků. V české společnosti se až od 90. let minulého století začíná prosazovat myšlenka na důstojný
život seniorů a jejich právo na aktivní životní styl. Intervenční centrum Praha se
snaží v rámci interdisciplinární spolupráce přispívat k lepší informovanosti seniorů a aktivnímu stáří.
Případ paní Milady a násilí v seniorském věku
Na pracovníky Intervenčního centra (IC) se obrátila paní Milada (79 let) s tím,
že ji fyzicky napadá a psychicky týrá její syn. Situace se ještě zhoršila, když začal
užívat drogy. Klientka na konzultaci s pracovníky IC uvedla, že syn jí nadává vulgárními výrazy, strká do ní, jednou měla po napadení modřiny po celém těle. Syn
se k ní choval hrubě i před dalšími rodinnými příslušníky. Ti z něho mají strach
a bojí se razantně zasáhnout. Seniorka vyjadřovala obavy o svůj život.
Pracovník IC s paní Miladou na schůzce probral bezpečnostní plán – postup, jak
se má v případě nebezpečí chovat. Pokud ji bude syn napadat, může jít na policii
a požadovat sepsání incidentu do protokolu. V případě zranění má vyhledat lékaře
a požadovat lékařskou zprávu. Pracovníci IC poskytli seniorce kontakty na pomáhající organizace zabývající se problematikou DN a další důležité kontakty.
Sociální pracovník a právnička IC paní Miladu vybavili informacemi o jejích
právech. Seniorka byla informována o možnosti policie vykázat násilnou osobu
ze společného obydlí na 10 dnů a následné možnosti podat návrh na předběžné
opatření na prodloužení vykázání o 1 měsíc. Ve vážných případech může soud vykázání a zákaz kontaktování prodloužit o dalších 5 měsíců. Pracovníci intervenčního centra paní Miladě nabídli bezplatné sociálně – právní poradenství a psychologickou podporu. Seniorka uváděla, že chce dát synovi ještě šanci a pomoc
odmítla.
13
Za 2 měsíce poté došlo k prvnímu policejnímu vykázání. Pracovníci IC kontaktovali seniorku a nabídli jí sociálně-právní poradenství, psychologickou podporu
a pomoc při sepsání návrhu k soudu na prodloužení vykázání o 1 měsíc. Paní
Milada využila osobní konzultace v intervenčním centru. V té chvíli ještě nebyla
rozhodnutá, zda bude trvat na prodloužení vykázání. Na intervenční centrum se
paní Milada obrátila při dalším incidentu už po skončení desetidenního vykázání. Pracovníci IC klientce pomohli se sepsáním návrhu k soudu, ten však návrh
zamítl. Klientka se proti rozhodnutí soudu neodvolala.
Přibližně za měsíc došlo k druhému policejnímu vykázání. Tentokrát klientka
s intervenčním centrem aktivně spolupracovala a podala návrh na prodloužení
vykázání k soudu. Soud zakázal synovi kontakty s matkou a vykázal ho ze společného obydlí na dobu 1 měsíce. Paní Milada získala čas a mohla si řádně promyslet,
zda dobu vykázání synovi ještě prodlouží. Pracovníci IC seniorce nabídli podporu a pomoc při dalším postupu. Paní Miladu podpořila v důsledném jednání
proti synovi i její rodina. Seniorka souhlasila s prodloužením vykázání u syna
o dalších pět měsíců. Klientka podala proti synovi žalobu na vyklizení bytu.
V intervenčním centru se svěřila sociální pracovnici, že si rychle zvykla na klid
a bezpečí a nevadí jí samota. Dospěla k tomu, že už nechce znovu zažívat synovo
agresivní chování.
Seniorce jsme doporučili, aby se v intervenčním centru přihlásila do podpůrné skupiny pro seniory, kteří zažívají komplikované vztahy v rodině. Skupina se
schází jednou za čtrnáct dní.
Podpůrná skupina je určena pro seniory, kteří zažívají konflikty se svými blízkými. Více informací o podpůrné skupině pro seniory lze získat na tel. č. 281 911 883,
734 510 292.
1.2.4 Případ paní Heleny s třemi nezletilými dětmi
a podněty pro zlepšení interdisciplinární spolupráce v hl. m. Praze
Marie Šusterová, sociální pracovnice
Dlouhodobá spolupráce s klientkami není v práci Intervenčního centra Praha
ničím ojedinělým. V ČR sice existuje účinná legislativa na ochranu před DN, ale
pokud jsou v rodině nezletilé děti, řešení případu se často neúměrně protahuje
a celý proces odpoutávání se od násilného partnera bývá dlouhodobý.
Ohroženou osobou je v níže popisovaném případu paní Helena, Češka (43 let),
násilnou osobou je manžel (46 let), Slovák, mají spolu 2 dcery (8 a 6 let), další 2
dcery má paní Helena z předchozích vztahů, jedna z dcer je již zletilá. Rodina žila
v bytě matky ohrožené osoby.
Policie vykázala násilného manžela z bytu v září 2012. Pomoc a podpora paní
Heleně a jejím 3 nezletilým dětem trvala přibližně rok. Případ byl komplikovaný,
protože sama klientka hned na začátku uvedla, že se s partnerem několikrát rozešla a opět se k němu vrátila. Své návraty k manželovi-alkoholikovi vysvětlovala
tím, že pečovala o malé děti, tudíž byla dlouhodobě bez vlastních příjmů. Manžel sice příležitostně pil, ale pravidelně nosil výplatu. Pro rodinu to byl jediný
zdroj příjmů. Dalším důvodem pro návrat k problémovému partnerovi bylo, že
když nepije, dokáže být oporou i dobrým tátou. Před několika lety však manžel
přišel o práci a sociální situace v rodině donutila paní Helenu, aby nastoupila
do zaměstnání. Děti v té době začaly navštěvovat základní školu. Paní Helena
14
začala pracovat na zkrácený, později na plný úvazek. Vztah mezi partnery trval
11 let. Partner ji k návratu vždy přemluvil svými argumenty, že už nebude pít a že
se změní. Podle klientky si za tu dobu zvykl, že vždy dosáhl svého. Přitom nikdy
své sliby nesplnil a po čase se vrátil k pití, pravidelně 1x do měsíce paní Helenu
v opilosti, většinou před dětmi, napadl – strkal do ní, občas ji udeřil pěstí a vulgárně jí nadával.
Manžel je podle paní Heleny výbušné povahy, takže v rodině byly časté hádky
a incidenty. Na dokreslení situace uvedla, že se s partnerem již jednou před svatbou kvůli násilí rozešla, ale muž to nevzal na vědomí, opakovaně ji vyhledával
a nutil ji, aby se k němu vrátila. V jednom případě ji dokonce fyzicky napadl
na chatě. Dal jí dvě facky a začal ji škrtit. Vyhrožoval jí zabitím. Tehdy, v roce
2001, případ řešila místní policie a napadení kvalifikovala jako přestupek proti
občanskému soužití. Paní Helena dodává, že právě tím, že se několik týdnů setkávali před občanskoprávní přestupkovou komisí, se nakonec zase dali dohromady
a vztah obnovili. Když partner nepil, daly se s ním podle paní Heleny zažít i pěkné chvíle, ujišťoval ji, že ji velice miluje.
Zlom v případu nastal v září 2012, kdy paní Helena po napadení manželem
přivolala do bytu policii. Do incidentu se zapletly i obě nezletilé dcery, které matku bránily. Podnapilý otec vrazil každé pohlavek. Policisté jako už mnohokrát
předtím uklidnili situaci, muži nařídili, aby odešel z bytu a vrátil se, až vystřízliví. Neodpustili si před paní Helenou komentáře typu „s pitím se nedá nic dělat, musela by téct krev, ráno bude lépe“. Paní Helena ale už neměla chuť čekat
na ranní návrat manžela. Poslechla svou kamarádku a se třemi dětmi zamířila do azylového Kolpingova domu v Praze-Bohnicích. Zde se setkala s empatickou a informovanou sociální pracovnicí, která z vlastní iniciativy zavolala
na místní oddělení policie. Důrazně se zeptala, proč policie v tomto případě
nevyužila institut vykázání. Tento moment byl pro paní Helenu rozhodující. Sociální pracovnice jí dala jasně najevo, že právo je na její straně. Sociální pracovnice argumentovala na policii správně tím, že institut vykázání má především
ochránit ohroženou osobu a její děti – a ten, kdo musí odejít z bytu, je násilník.
Místní oddělení na podnět sociální pracovnice z Kolpingova domu přehodnotilo
svůj postup, klientku znovu vyslechlo a ještě týž den násilného manžela vykázalo
z bytu. Paní Helena a její tři dcery se mohly vrátit domů. Po vykázání začalo klientce pomáhat Intervenční centrum Praha. Paní Helenu jsme doprovázeli asi
rok a pomohli jsme jí při řešení nejrůznějších problémů. Případ jsme podrobně
probírali na setkání s interdisciplinárním týmem v hl. m. Praze – diskuse se zúčastnili policisté i sociální pracovnice z oddělení péče o dítě. Klientka se na nás
obrátila v průběhu roku asi pětadvacetkrát, osobně i telefonicky.
Co nabídlo Intervenční centrum Praha
Paní Heleně jsme po vykázání telefonicky nabídli bezplatné sociální, psychologické a právní poradenství. Vysvětlili jsme jí, že policejní vykázání lze prodloužit o měsíc, případně i na delší dobu. Sociální pracovník dle požadavků klienta
pomáhá při sepsání návrhu k soudu. Klientce jsme doporučili úzkou spolupráci
s oddělením péče o dítě v místě bydliště. Od klientky jsme zjistili, že sociální pracovnice z tohoto oddělení mají již přibližně tři roky soudní dohled nad výchovou
dětí. O dohledu rozhodl opatrovnický soud v době, kdy paní Helena byla v nemocnici a manžel se nedokázal v době její nepřítomnosti postarat o děti.
15
Intervenční centrum Praha zaslalo po vykázání na policii leták o informačním
a poradenském centru Viola pro lidi, kteří mají v rodině konfliktní vztahy. Policie
leták předává vykázané osobě. Kontakt s Violou je pro vykázanou osobu dobrovolný. Bohužel máme zkušenost, že většina vykázaných osob tuto nabídku ignoruje. Neozval se ani manžel paní Heleny.
První osobní schůzka paní Heleny v Intervenčním centru Praha trvala asi hodinu. Probrali jsme průběh násilí v rodině, domluvili jsme se s klientkou na sepsání návrhu k soudu. Koncipování návrhu trvalo asi 3 hodiny a probíhalo již
bez klientky. Ta si o dva dny později vyzvedla návrh a text upravila dle svých
připomínek. Návrh na předběžné opatření v tomto případě podávala matka jako
žalobkyně č. 1, zároveň v návrhu zastupovala své tři nezletilé děti (žalobce 2, 3, 4).
Také za ně požádala soud o vydání zákazu kontaktování ze strany otce (u 2 dcer)
a otčíma (u 1 dcery) na dobu 1 měsíce. Otec je ze Slovenska a v opilosti vyhrožoval
manželce, že své dvě dcery unese.
S klientkou jsme se domluvili, že jí právnička Intervenčního centra Praha pomůže při sepsání návrhu na svěření děti do výhradní péče a žalobu o rozvod.
Klientka uvedla, že s manželem žila v bytě své matky. Navrhli jsme jí, že jí pomůžeme sepsat žalobu na vyklizení manžela z bytu.
V průběhu měsíčního vykázání se paní Helena několikrát obrátila na Intervenční centrum Praha s tím, že ji manžel zasypává prosebnými i výhrůžnými zprávami
SMS. V některých ji varuje, že se sám zabije. Klientka zažívala velký stres. Manžel
na ni vyvíjel silný psychický nátlak a vzkazy posílal i přes zletilou nevlastní dceru.
Téměř denně postával před domem a opilý vykřikoval do oken prosby i nadávky.
Vůbec nevzal na vědomí zákaz kontaktů s manželkou a dcerami. Klientce jsme
doporučili, aby vše hlásila na policii.
Po měsíčním vykázání soud rozhodl o prodloužení vykázání o 5 měsíců. Soudce předpokládal, že v této době se ukončí jak opatrovnický soud o styku s dětmi
po rozvodu, tak řízení o rozvodu manželství.
Pokusy manžela o navázání kontaktů s manželkou neustávaly. Žena nahlašovala manželovy výhrůžky a SMS zprávy na místním oddělení policie. Soud začátkem prosince 2012 vydal trestní příkaz. V něm se uvádí, že manžel za přečin
maření úředního rozhodnutí dostal podmíněný trest na 3 měsíce s odkladem na 1
rok. Soud se zmiňuje o 58 doložených SMS, které přes zákaz kontaktů zaslal vykázaný manžel manželce. Soud konstatoval, že chování násilníka je nebezpečné,
poukázal na jeho výhrůžky sebevraždou a opakované výtržnosti v opilosti před
domem manželky. Soudce vycházel z faktu, že muž musel být za asistence policie
převezen na psychiatrické oddělení. Jako přitěžující okolnost soudce viděl v tom,
že manžel od vykázání nevyužil poradny Viola pro konfliktní osoby a ani nezahájil protialkoholickou léčbu.
Mezitím Cizinecká policie ČR manželovi ze Slovenska zrušila trvalý pobyt
v ČR. Stačilo k tomu na Cizinecké policii předložit soudní usnesení o několikaměsíčním vykázání manžela. Soud rozhodl o jeho vyklizení z bytu.
Shrnutí: Po 5 měsících skončilo období vykázání a zákaz kontaktování. Manželé se rozvedli. Děti byly svěřeny do péče matky a styk otce s dětmi probíhal na základě domluvy rodičů. Nastaly nové problémy. Několikrát se stalo,
že manžel si přišel vyzvednout dcery pod vlivem alkoholu. Paní Helena přišla
tento problém konzultovat do Intervenčního centra Praha. Doporučili jsme jí
návštěvu oddělení péče o dítě.
16
Paní Helena na policii několikrát oznámila manželovy opilecké excesy pod
okny bytu. Informovala nás o tom, že cítí silnou podporu ze strany oddělení péče
o dítě. Protože násilník opakovaně porušoval podmíněný trest, policie zahájila
v květnu 2012 jeho trestní stíhání.
Další žádost o pomoc paní Heleny: Na intervenční centrum se žena obrátila
v červenci 2013, žádala nás o kontakt na psychologa pro mládež, protože se její
patnáctiletá dcera bojí vycházet na ulici, má strach z náhodného setkání s nevlastním otcem. Opakovaně jí po telefonu vyčítal, že nese velkou vinu na jeho
rozchodu s matkou. Paní Heleně jsme předali kontakt na dětskou psycholožku
z Centra pro rodinu – Triangl.
V srpnu 2013 se paní Helena obrátila na právničku Intervenčního centra Praha s prosbou, aby jí pomohla sepsat návrh na zrušení rodičovské zodpovědnosti
otce k dvěma nezletilým dcerám – poukazovala na jeho alkoholismus a probíhající trestní řízení. Nakonec paní Helena při rozhovoru připustila, že otec má dcery
rád a že by jim vědomě neublížil. Rozhodla se proto jen pro úpravu styku otce
s dětmi. Soud matce vyhověl a styk otce s dětmi určil na vymezenou dobu.
Výsledky roční spolupráce intervenčního centra s klientkou
Spolupráce Intervenčního centra Praha byla pro paní Helenu přínosná a užitečná. Dnes už ví, kam se může obrátit, když se objeví další problém. Opakovaně
se přesvědčila, že řešení domácího násilí není rychlé ani jednoduché. V průběhu
roční spolupráce však vzala tuto realitu na vědomí a pomalu se sama začala prokousávat různými možnostmi ochrany.
Co bylo důležité
Obě nejmladší dcery jsou dnes daleko klidnější, nejsou tolik úzkostné, doma
je klid. Starší dcera (ex-manželova nevlastní) se nezhoršila na základní škole
a přes psychické problémy se dostala na střední školu. Paní Helena vzala iniciativu pevně do svých rukou. Je sice unavená, ale váží si klidného života. Klientka dokázala najít v sobě sílu pomáhat dalším, podobně postiženým známým.
Začíná se cítit užitečná, má lepší sebevědomí. Již není sklíčená a nemá pocit
bezmoci. Sdělila nám, že jí život komplikuje pomalé vyšetřování ex-manžela
ze strany policie. Uvědomila si zároveň, jak velkou oporu má v nejstarší zletilé
dceři. Důležité je, že si paní Helena ve svém okolí našla mnoho osob, které
jsou pro ni i pro dcery velkou oporou. Po rozvodu je v intenzivnějším kontaktu
s matkou, která jí pomáhá s dětmi. Paní Helena si chce udržet práci a situaci
zatím dobře zvládá.
Podněty pro interdisciplinární spolupráci v hl. m. Praze
K postupům policie:
Je důležité, aby klientka získala důvěru, že ji policie ochrání. V průběhu jedenáctiletého násilí často paní Helena slyšela, že se s pitím nedá nic dělat a ať
manžela nechá vystřízlivět. Policie klientku ujišťovala, že může zasáhnout, až
bude incident vážný a poteče krev. Policisté opakovaně domlouvali partnerovi
a manželce přitom sdělovali, že si její muž může pít, jak chce. Dokud nespáchá
trestný čin, nemají policisté důvod proti němu zasahovat. Žena takovým postupem ztratila zbytky sebejistoty, cítila naprostou bezmoc. Incidenty s manželem
přestala na policii oznamovat. Policie využila institutu vykázání pozdě, až na základě podnětu azylového domu.
17
Komentář Intervenčního centra Praha: Při interdisciplinárních setkáních
opakovaně řešíme tyto případy. Institut vykázání a důsledná kontrola chování násilníka ze strany policie může být ve vývoji případu důležitou prevencí, může vést
k větší sebekontrole násilníka-alkoholika. Jsme přesvědčeni, že důsledný postoj
policistů může zastavit i v rodině alkoholiků fyzické násilí.
Příklady dobré praxe z Rakouska a Německa
V Rakousku a Německu předvolávají speciálně vyškolení policejní úředníci
k rozhovoru násilníka, který byl vykázán nebo se dopustil nebezpečného vyhrožování a pronásledování. Jde o rozhovor s poučením pro násilníka, jaké právní
konsekvence pro něj bude mít opakované násilné chování v rodině. Policista při
rozhovoru dává násilné osobě přátelsky, ale důrazně najevo, že chování mimo
normu nebude ze strany policie tolerováno. Ve Vídni probíhají tyto rozhovory
s násilnými osobami od roku 2008. Policie zve k rozhovorům až 80 % vykázaných
osob. Rozhodnutí násilné osoby přijmout nabídku k policejnímu rozhovoru je
dobrovolné. Rozhovory mají dle vyjádření vídeňské policie preventivní dopad
na situaci v rodině. Na základě úspěšného pilotního projektu vídeňské policie se
tyto rozhovory policistů s násilníky rozšířily do všech spolkových zemí Rakouska.
Příklady dobré praxe z Velké Británie a Rakouska
Policie ve Vídni ve dvou obvodech ověřuje využití systému MARAC, o němž
v této publikaci podrobněji referuje náš britský partner z organizace The Haven
Wolverhampton. Systém ochrany před domácím násilím MARAC se rozšířil do Rakouska z Velké Británie. Jde o interdisciplinárni spolupráci při řešení rizikových případů domacího nasilí, kterou koordinuje Vídeňské intervenční centrum. Tato strukturovaná spolupráce v regionu je pevně zakotvena v dohodách mezi jednotlivými
subjekty. Zástupci vybraných organizací a institucí, které jsou zapojeny do ochrany
před násilím v rodině, se jmenovitě zavazují ke spolupraci. Setkání konkrétních zástupců institucí a organizací se konají přibližně jednou za dva měsíce. Důležité je,
aby se MARACu účastnili stále stejní odborníci. Na setkáních se probírají vážné
a opakované případy domácího násilí, zúčastnění zástupci společně hledají vhodné
řešení na ochranu ohrožené rodiny. Ve Velké Británii byl vypracován dotazník (obsahuje 24 otázek pro oběť DN), který využívá i rakouský systém ochrany. Odborníci
vycházejí z odpovědí oběti a společně na setkáních MARACu zkoumají riziko eskalace případu. Systém přispívá k důslednější ochraně obětí domácího násilí.
K postupům justice
V roce 2007 paní Helena i se svými třemi nezletilými dětmi třikrát za sebou
utekla z domova před násilným manželem do azylového domu. Během pobytu podala k soudu návrh na předběžné opatření o vykázání násilného manžela
z bytu, aby se mohla s dětmi vrátit domů. Situace byla vážná. Soud jejímu návrhu
navzdory vážné situaci nevyhověl. Žena nabyla pocitu, že musí s partnerem vydržet a že jí nikdo nepomůže. Krátce po návratu z azylu domů opět otěhotněla.
Komentář Intervenčního centra: V odůvodnění soudu, které vysvětluje zamítnutí návrhu klientky, najdeme větu, že soud zamítá předběžné opatření také
z toho důvodu, že násilná osoba nemá kam po vykázání odejít a skončila by
na ulici. Soudce také uvedl, že žena si problematickou situaci již vyřešila odchodem do azylového domu a že již netrvá riziko nebezpečných útoků ze strany man18
žela. Takové rozhodnutí soudu jen posílilo sebevědomí násilného partnera.
Naopak žena dospěla k závěru, že musí s partnerem vydržet, protože představa,
že bude dlouhodobě žít s dětmi v azylu, pro ni byla nepřijatelná. Manžel ženě
po návratu z azylu několikrát připomněl, že soud je na jeho straně. Sliby, že přestane pít, nedodržel. Žena s ním poté otěhotněla.
1.2.5 Právní pomoc obětem domácího násilí v IC Praha
Zuzana Kukulová, právnička
Právní pomoc obětem domácího násilí je jednou z důležitých oblastí pomoci, kterou Intervenční centrum v Praze nabízí. Orientace v právním řádu je pro
osobu bez právního vzdělání velice náročná, často téměř nemožná. Služby nabízené advokáty a komerčními právníky jsou v řadě případů pro oběti domácího
násilí finančně příliš nákladné, a tudíž nedostupné. V řadě případů (zejména jeli ve vztahu přítomno ekonomické násilí, tedy zamezování přístupu k financím,
přísná kontrola výdajů ze strany násilné osoby) má přístup ke službám advokátů
a komerčních právníků právě jen násilná osoba, nikoli oběť domácího násilí. Toto
často vede k umocnění pocitu bezmoci a frustrace oběti.
Snahou Intervenčního centra v Praze je tuto nerovnováhu snížit a umožnit obětem přístup ke kvalitnímu, bezplatnému právnímu poradenství. V Intervenčním centru v Praze je zaměstnána právnička a zároveň je nastavena externí spolupráce se zkušenými advokáty, kteří do Intervenčního centra pravidelně docházejí.
Právní pomoc v Intervenčním centru – kromě ústního rozboru situace klientů
a vysvětlení právních institutů a postupů – umožňuje vypracování poměrně náročných soudních a správních návrhů (návrhy na předběžná opatření dle ustanovení § 76b o.s.ř. – ochrana před domácím násilím; návrhy směřující k vyřešení
vztahů spojených s bydlením – žaloby o vyklizení, žaloby na zrušení společného
nájmu bytu po rozvodu manželství; žaloby o rozvod manželství; soudní návrhy
týkající se úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi).
Jsou případy, kdy Intervenční centrum kontaktuje osoba, která má již od počátku zájem ujasnit si otázky týkající se práva. V takovém případě může být právník
přítomen již při první návštěvě klienta v Intervenčním centru a pomáhá při mapování klientovy životní situace. Oběťmi domácího násilí jsou ve většině případů
ženy s dětmi. V právní poradně většinou chtějí získat základní informace týkající se
právní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi. Klientky bývají často vyděšené, protože
mají strach, že při jakékoliv obraně proti domácímu násilí je partner připraví o děti.
Násilní partneři právě tímto způsobem zastrašují své partnerky. Pro většinu žen
jsou děti tím nejdůležitějším a pouhá představa, že by byly např. svěřeny do výchovy násilného partnera, je pro ně nepřijatelná. To je jeden z hlavních důvodů,
proč dlouhodobě násilné osobě ustupují a nebrání se. V Intervenčním centru jsou
klientky informovány o důležitosti spolupráce s orgánem péče o děti na úřadech
městských částí. Po získání těchto informací mohou klientky kvalifikovaněji zvážit
svou životní situaci a rozhodnout se, zdali chtějí v násilném vztahu zůstat, či nikoli.
Další oblastí, která je často řešena hned na úvodní schůzce, je otázka bydlení.
Klienti se ve své konkrétní situaci neorientují, často se zbytečně bojí, že po rozchodu s násilným partnerem přijdou o bydlení či nebudou schopni zajistit si bydlení
jiné. Je pravda, že někdy je konkrétní situace právně tak složitá a nejasná, že ani
osoba s právním vzděláním není schopna jednoznačně zhodnotit, jak jsou právní
19
vztahy nastaveny. Zejména nemá-li klient k dispozici listiny, ze kterých by bylo
možné učinit konkrétní závěr. Někdy je naopak listin mnoho a zejména nájemní
vztahy jsou nepřehledné. V právní poradně je čas tyto záležitosti podrobně probrat a hledat s klientem řešení situace.
Na Intervenční centrum se často obracejí klienti, kteří již v minulosti využili
jeho služeb a potřebují opět pomoci. Klienti nerozumějí např. úředním rozhodnutím, které jim doručí soud či správní orgán. Chtějí přesně vědět, jaké povinnosti jim dokument ukládá. Jazyk některých písemností je často velice formální,
složitý a pro klienty nejasný a matoucí. Klienti jsou z takových písemností vystrašeni, většinou naprosto zbytečně. Často stačí pouhé několikaminutové vysvětlení
po telefonu a klient, jakmile obsahu písemnosti porozumí, se uklidní. Jindy je
třeba osobní konzultace a rozbor obsahu písemnosti při schůzce s právníkem.
Někteří klienti se obracejí na Intervenční centrum s žádostí o radu před soudním jednáním či předvoláním od Policie ČR, dotazy se však týkají i trestního či
přestupkového řízení. V rámci právního poradenství může klient získat představu, co ho čeká na policii, při jednání na úřadě či u soudu a s právníkem může
probrat možné alternativy vývoje konkrétního řízení.
Je dobrou praxí v Intervenčním centru Praha, že při rozhovoru právničky
s ohroženou osobou bývá přítomna i sociální pracovnice, která po policejním
vykázání s klientkou sepsala návrh na předběžné opatření k soudu o vykázání
a zákazu kontaktování.
Klienti bezplatnou právní podporu v Intervenčním centru Praha hodnotí velice
pozitivně. Snahou a zároveň přáním Intervenčního centra do budoucna je nabízet
klientům kvalitní právní služby a podpořit je tak v obtížné a náročné životní situaci.
Kazuistika
Na začátku března 2013 obdrželo Intervenční centrum informaci od Policie
ČR, že došlo k vykázání násilné osoby ze společného obydlí na Praze 8. Intervenční centrum telefonicky kontaktovalo ohroženou osobu – ženu ve věku 50
let. Z telefonického rozhovoru vyplynulo, že situace je pro klientku nepřehledná,
vůbec neví, jak by měla postupovat, byla přesvědčena, že násilník se do bytu už
nikdy nevrátí. Z tohoto důvodu klientka využila nabídnuté osobní konzultace
v Intervenčním centru Praha.
Během úvodní konzultace klientka popsala svou životní situaci. Na počátku
rozhovoru byla přesvědčena, že už nebude potřebovat další ochranu před násilnou osobou. Svou náročnou situaci s násilným partnerem chtěla řešit sama – dohodou, že se násilná osoba dobrovolně odstěhuje. Postupem času ovšem klientka
začala váhat, zdali partner dobrovolně opustí společné obydlí, když v minulosti
mnohokrát své sliby nesplnil. Na konci úvodní konzultace klientka požádala Intervenční centrum Praha o vypracování návrhu k soudu, kterým by bylo prodlouženo policejní vykázání násilné osoby o jeden měsíc. S klientkou jsme se zároveň
domluvili, že při následující konzultaci předloží nájemní smlouvu týkající se společného obydlí s násilnou osobou.
Během dalšího týdne si klientka vyzvedla návrh na předběžné opatření v Intervenčním centru, právnička jí vysvětlila, jakým způsobem a kde návrh podat, lhůty
pro rozhodnutí soudu a informace k situaci případného zamítnutí návrhu. Při
této konzultaci byla též právně zhodnocena situace týkající společného bydlení.
Klientka předložila nájemní smlouvu a veškeré související dokumenty.
20
Po několika dnech klientka telefonicky sdělila Intervenčnímu centru Praha, že
soud jejímu návrhu na prodloužení policejního vykázání vyhověl. Právnička klientku informovala o tom, jak probíhá vyzvednutí osobních věcí násilné osoby ze
společného obydlí, upozornila ji, že to lze jen za asistence soudního vykonavatele. Klientka se dozvěděla, že má možnost podat k soudu další návrh, kterým soud
může prodloužit dobu vykázání o požadovaný počet měsíců.
Na začátku dubna 2013 se klientka opět dostavila do Intervenčního centra Praha, sdělila, že má zájem prodloužit dobu vykázání násilné osoby do společného
obydlí. Neboť podání tohoto návrhu je podmíněno podáním tzv. „žaloby ve věci
samé“, byla s klientkou vyhodnocena její životní situace a následně vypracována
žaloba ve věci samé, a to konkrétně žaloba na ochranu osobnosti.
Klientka během několika týdnů, kdy násilná osoba byla vykázána ze společného obydlí, měla možnost v klidu promyslet svou současnou situaci i svou budoucnost. Dospěla k závěru, že vztah pro ni skončil. Protože nájemní smlouva
byla uzavřena mezi klientkou a majitelem domu, sdělila klientka partnerovi, aby
si odnesl veškeré své věci a již se do jejich bývalého společného obydlí nevracel.
Několik dní po podání žaloby na ochranu osobnosti se klientka opět telefonicky obrátila na Intervenční centrum Praha, neboť jí soud dvakrát vyzval k úhradě
soudního poplatku za žalobu na ochranu osobnosti. Klientka byla zmatená, domnívala se, že je povinna soudní poplatek zaplatit dvakrát, jinak bude žaloba zamítnuta. Toho se klientka obávala, neboť měla tuto variantu spojenou s návratem
násilné osoby do bývalého společného obydlí. Klientce jsme situaci telefonicky
vysvětlili, klientka přesto trvala na návštěvě Intervenčního centra Praha. Chtěla
dokumenty od soudu konzultovat s právničkou. Právník poskytl klientce krizovou intervenci, svým právním rozborem přispěl k uklidnění klientky.
Pracovní stáž v rakouském Mistelbachu. Na návštěvě v poradně Ženy pro ženy jsme
dne 26. 11. 2013 společně zahájili Týden boje proti násilí na ženách.
21
Během dalšího týdne klientka telefonovala do Intervenčního centra Praha
s tím, že soud vyhověl jejímu návrhu na prodloužení předběžného opatření, a to
dokonce na celý rok. Klientka děkovala, měla velkou radost.
Asi po dvou měsících se klientka opět obrátila na Intervenční centrum Praha,
neboť násilná osoba klientku písemně hanobila a očerňovala v zaměstnání, a to
velice hrubým a vulgárním způsobem. Právnička si s klientkou domluvila konzultaci a doporučila jí podat na násilnou osobu trestní oznámení. Klientku poučila,
jak postupovat v rámci trestního řízení. Při této schůzce, s odstupem několika
měsíců od vykázání násilné osoby Policií ČR, klientka kladně zhodnotila své rozhodnutí ukončit vztah s násilnou osobou. Sdělila, že se cítí výrazně lépe, přestože
jí násilná osoba neustále ztěžuje život.
1.2.6 Statistiky Intervenčního centra Praha CSSP
Srovnání počtu kontaktů Intervenčního centra s osobami ohroženými
domácím násilím (DN) a počtu vykázání v Praze za rok 2009, 2010,2011,2012 a 2013
2009
2010
Měsíc Počet
Počet
kontaktů vykázání
s OO
na území
v r. 2009 Prahy
v r. 2009
Počet
kontaktů
s OO
v r. 2010
2011
Počet
vykázání
na území
Prahy
v r. 2010
Počet
kontaktů
s OO
v r. 2011
2012
2013
Počet
vykázání
na území
Prahy
v r. 2011
Počet
kontaktů
s OO
v r. 2012
Počet
vykázání
na území
Prahy
v r. 2012
Počet
kontaktů
s OO
v r. 2013
Počet
vykázání
na území
Prahy
v r. 2013
Led.
138
5
144
6
248
8
154
12
166
9
Ún.
151
7
156
13
245
9
153
8
124
11
Břez.
175
6
241
16
281
10
157
21
324
16
Dub.
161
4
246
14
217
6
152
13
170
8
Květ.
191
4
204
7
240
9
140
14
243
15
Červ.
164
4
175
6
215
9
127
6
289
14
Čerc.
155
1
135
5
174
10
98
12
218
10
Srp.
124
2
162
6
176
11
145
7
181
11
Září
156
6
133
6
173
14
131
10
382
18
Říj.
162
4
150
11
194
10
186
11
295
13
List.
151
2
180
7
228
12
174
11
215
10
Pros.
142
3
163
7
217
15
148
12
297
20
Celk.
1870
48
2089
104
2608
123
1765
139
2904
155
Zpracoval ke dni 6. 1. 2014 Zdeněk Chalupa
Statistika Intervenčního centra Praha CSSP za rok 2013
Vysvětlivky zkratek: OO – osoby ohrožené domácím násilím, DN – domácí násilí
V hlavním městě Praze Policie ČR v letech 2007–2013 vykázala 661 osob. Počet
vykázání v hlavním městě Praze každým rokem stoupá. Zatímco např. v r. 2009
22
bylo 48 vykázání, v roce 2013 je to již 155 případů. Kraj Praha má jediné intervenční centrum – IC Praha CSSP.
Počty vykázání od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2013 podle jednotlivých krajů v ČR
Kraje
počet vykázání 2007–2012
počet vykázání 2013
Hlavní město Praha
506
155
Středočeský
496
39
Jihočeský
342
63
Jihomoravský
591
129
Karlovarský
454
97
Královéhradecký
213
41
Liberecký
382
113
Moravskoslezský
774
108
Olomoucký
396
94
Pardubický
414
83
Plzeňský
132
39
Ústecký
841
156
Vysočina
233
73
Zlínský
440
101
Zdroj statistických údajů o vykázání: APIC ČR
Ve 14 krajích ČR Policie ČR vykázala od 1. 1.–31. 12. 2013 celkem 1 367 osob.
V roce 2012 bylo v ČR 1407 vykázání. Policie v roce 2012 označila v úředním záznamu o vykázání jako ohrožené osoby 1467 žen, 164 mužů a 420 nezletilých dětí.
Domácím násilím v roce 2012, kde proběhlo vykázání, bylo podle záznamů policie ohroženo 816 rodin za účasti 1515 nezletilých dětí.
Analýzy a další údaje lze najít na stránkách Asociace pracovníků intervenčních
center ČR APIC na: www.domaci-nasili.cz
1.3. Prevence domácího násilí v ČR a Národní akční plán
1.3.1 Výbor pro prevenci DN Rady vlády
pro rovné příležitosti žen a mužů
Jindřiška Krpálková, předsedkyně Výboru
Stručná informace o jeho činnosti a cílech
Byl založen 1. 1. 2008 v důsledku tlaku evropského společenství a jako ovoce mnohaletého úsilí neziskových organizací, které se
jevem domácího násilí dlouhodobě zabývaly,
23
členy jsou odborníci ze státní i nestátní sféry. Název napovídá, že důležité je
předcházet násilí. Skutečnost je ale zatím taková, že se pouze snažíme zmenšovat dopady násilí v rodinách na jednotlivce i celou společnost. Jde tedy spíše
o hašení požárů než o programovou promyšlenou prevenci. Ta však je naším
hlavním cílem.
V okamžiku svého vzniku si Výbor položil tyto cíle :
• Vypracovávat a předkládat Vládě ČR návrhy strategií v oblasti problematiky
domácího násilí.
• Zabývat se soustavně problematikou domácího násilí a zasazovat se o to, aby
tato problematika byla v ČR důsledně řešena.
Za tímto účelem byl Výborem vypracován a předložen vládě ČR první Národní
akční plán pro prevenci domácího násilí, zkráceně NAP, který byl schválen vládou
ČR dne 15. 4. 2011. Jedná se tedy o závažný a závazný dokument a vláda ČR podporuje a kontroluje jeho plnění.
Národní akční plán obsahuje 7 strategických oblastí a uložil jednotlivým resortům 32 úkolů. Strategické oblasti jsou tyto:
• Podpora osob ohrožených DN
Jde nám o to, aby v ČR byl ucelený, logický, účinný systém pomoci všem
členům rodiny zasažené násilím. Zatím je ale nedostatek specializované pomoci, není dostatek vhodných ubytovacích zařízení se specializovanými programy pro oběti DN, chybí sociální byty, chybí specializovaná krizová, natož
následná dlouhodobější psychosociální podpora. Stručně řečeno – pomoc
ohroženým osobám je i nadále nedostatečná. Výbor pracuje na tzv. druhových
standardech, jejichž vypracování a následnou závaznost jejich plnění NAP požaduje.
• Podpora dětí ohrožených DN
Jde nám o to, aby dítě v rodině, kde je násilí, bylo chápáno jako ohrožené.
Jde nám o to, aby při vykázání násilné osoby ze společné domácnosti, děti v této
rodině byly ze zákona označeny jako osoby ohrožené a jako takovým jim byla
poskytnuta specializovaná pomoc.
Dítě, které se má setkávat s násilným rodičem, by mělo mít zásadně takovou
podporu, aby se cítilo bezpečně, tedy taková setkání by měla být vždy asistovaná.
Asistence rodinám by měla mít svá pravidla.
• Práce s násilnými osobami
NAP požaduje, aby byl v ČR vypracován systém práce s násilnými osobami.
Výbor pracuje na tzv. druhových standardech pro práci s násilnými osobami.
• Vzdělávání a interdisciplinární spolupráce
NAP ukládá rezortům povinnost speciálního vzdělávání v oblasti domácího násilí. Jednotlivé příslušné složky státní správy a neziskové organizace mají za úkol
spolupracovat.
• Společnost a DN
Jde o to, aby se ve společnosti měnily zaběhané postoje a stereotypy, aby se
občané učili vnímat, že násilí v rodinách není soukromá, ale veřejná věc. Jde
o to, aby se lidé v ČR učili přebírat odpovědnost za své činy. NAP požaduje organizování veřejných kampaní, konferencí, akcí, které by přispívaly ke změnám
paradigmatu v oblasti vztahů v rodinách.
24
• Výzkum
NAP podporuje výzkumy a odborné studie v oblasti násilí v rodinách.
• Legislativa
NAP požaduje odpovídající právní úpravy s ohledem na závažnost dopadů násilí v rodinách na kvalitu lidského života.
Činnosti výboru v roce 2013
V průběhu roku Výbor monitoroval plnění NAP. V roce 2013 byla dokončena
a odsouhlasena k předložení vládě Souhrnná zpráva o plnění NAP za rok 2012.
V ní bohužel konstatujeme, že úkoly NAP jsou většinou plněny pouze částečně.
Rezorty se snaží sladit ty činnosti, které se v nich již stejně odehrávají, s úkoly,
které ukládá NAP. Tento přístup Výbor nemůže akceptovat, proto jej ve zprávě
odmítá. Výše zmíněné nedostatky přetrvávají.
Výbor řeší s odborem sociálních služeb MPSV závažnost vzniku standardů
pro práci s osobami ohroženými domácím násilím a pro práci s násilnou osobou.
Zmíněný odbor zásadně odmítá včlenit standardy do stávajícího zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb., respektive do prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb.
Stanovisko výboru však je, že jedině tak lze zajistit plnění těchto standard. Členové a členky Výboru ve spolupráci s dalšími odborníky na standardech pracují
ve svém volném čase a bez nároku na jakýkoliv honorář a netuší, zda standardy
budou později přijaty a zda budou pro poskytovatele služeb závazné.
Výbor jedná s MŠMT o tom, jakým způsobem bude probíhat prevence domácího násilí ve školách na všech úrovních. NAP požaduje vznik zvláštních metodik a zapracování pojmu násilí v rodinách do rámcových vzdělávacích programů.
MŠMT však toto řešení nepovažuje za možné.
Výbor dále monitoruje postup ČR při provádění kroků vedoucích k podpisu
a ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí proti ženám a domácího násilí. V tuto chvíli musím konstatovat, že ČR v této věci nepokročila. Výbor
sleduje příslušné statistiky a činnost evropské skupiny EIGE. Těší se ze spolupráce interdisciplinárních týmů, například v Praze tuto spolupráci skvěle organizuje
a zaštiťuje Intervenční centrum. I nadále nám leží na srdci problematická kvalita některých znaleckých posudků a postupy některých soudů, které často nereflektují závažnost jevu domácího násilí v rodinách. Řešení vidíme ve vzdělávání
na všech úrovních, jako nejvíce problémové i nadále vidíme vzdělávání soudců
a státních zástupců. Cestu, jak výrazně zlepšit situaci rodin zasažených domácím
násilím, vidíme ve vzniku specializovaných útvarů zaměřených na problematiku
domácího násilí v rámci státní správy (policie, soudy), které by zajistily komplexní a jednotný přístup k řešení případů. Na podnět Výboru Rada vlády pro rovné
příležitosti žen a mužů v květnu 2013 doporučila Ministerstvu spravedlnosti a Ministerstvu vnitra ČR přijetí opatření vedoucích k zavedení celorepublikové systémové specializace orgánů justice a Policie České republiky na případy domácího
násilí. Toto doporučení se setkalo s rozporuplnými reakcemi.
V tomto roce začínáme shromažďovat podněty a formovat pracovní skupinu
pro vypracování pokračování NAP na další období. Prioritou bude především
soustředění na práva dětí. Plánujeme jednotlivé úkoly precizovat tak, aby nemohlo docházet k nedorozuměním ohledně plnění zadaných úkolů.
Ve Výboru jsme přesvědčeni, že NAP svou samotnou existencí přispívá k řešení
problematiky domácího násilí v ČR.
25
1.4. Česká legislativa na ochranu před domácím násilím
1.4.1 Česká legislativa na ochranu před domácím násilím v právní praxi
Zuzana Holubová, právnička IC Praha
V České republice zajišťuje okamžitou pomoc obětem domácího násilí institut
vykázání násilné osoby ze společného obydlí. Tento institut je upraven v Zákoně
o Policii České republiky č. 273/2008 Sb., konkrétně v §§ 44 až 47.
Dle ustanovení § 44: „Lze-li na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky, důvodně předpokládat, že se osoba dopustí nebezpečného útoku proti životu, zdraví
anebo svobodě nebo zvlášť závažného útoku proti lidské důstojnosti, je policista oprávněn vykázat
tuto osobu z bytu nebo domu společně obývaného s ohroženou osobou, jakož i z bezprostředního okolí
společného obydlí. Vykázání trvá po dobu 10 dnů ode dne jeho provedení.“
Jedná se o zásadní preventivní opatření, které má zamezit dalšímu násilí
a umožnit osobě ohrožené zkonsolidovat síly a situaci řešit dále. Policista tento
úkon může využít bez souhlasu ohrožené osoby. Po celou dobu policejního vykázání platí i zákaz kontaktování.
Dalším institutem, který se vztahuje k domácímu násilí je předběžné opatření
dle ustanovení § 76b občanského soudního řádu. Dle tohoto ustanovení může
soud rozhodnout, je-li jednáním násilné osoby vážným způsobem ohrožen život,
zdraví, svoboda nebo lidská důstojnost navrhovatele, aby násilná osoba opustila společné obydlí a již do něj nevstupovala, zdržela se setkávání s obětí domácího
násilí. Předběžné opatření trvá jeden měsíc.
Za splnění zákonem stanovených podmínek lze k soudu podat návrh na prodloužení výše zmíněného předběžného opatření, na základě kterého může soud
lhůtu trvání předběžného opatření prodloužit o dalších 5 měsíců.
Dále je třeba upozornit na skutečnost, že jednáním násilné osoby může dojít
ke spáchání trestného činu. Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. obsahuje celou řadu
trestných činů, které mají vztah k domácímu násilí (týrání osoby žijící ve společném obydlí, omezování osobní svobody, znásilnění, sexuální nátlak, trestné činy
proti zdraví a další).
Každý, kdo má podezření, že došlo ke spáchání trestného činu, může toto
oznámit. Veškerá oddělení Policie ČR a úřadovny státních zastupitelství jsou
povinny přijímat oznámení o tom, že došlo ke spáchání trestného činu a posoudit, zda popsané jednání naplňuje podezření ze spáchání trestného činu či nikoliv.
Jestliže jednáním násilné osoby nedošlo ke spáchání trestného činu, mohlo jím
dojít ke spáchání přestupku. Zákon o přestupcích č. 200/1990 Sb. Obsahuje celou řadu přestupků, které mohou mít vztah k domácímu násilí (přestupek proti
občanskému soužití, rušení nočního klidu a další). Každý, kdo má podezření, že
došlo ke spáchání přestupku, může toto oznámit na Policii ČR či na obecní úřad
(úřad městské části hlavního města Prahy).
Důležitou ochranou pro oběť domácího násilí je od 1. srpna 2013 také zákon
o obětech trestných činů. Představuje mj. zavedení nového institutu předběžných opatření v trestním řízení (§ 88b–88o tr. řádu). Předběžným opatřením lze
obviněnému v průběhu trestního řízení uložit některou z taxativně vymezených
povinností, a to za účelem ochrany života, svobody nebo lidské důstojnosti obětí
trestných činů, ochraně osob jim blízkých a ochraně zájmů společnosti jako celku. Tomuto zákonu se v publikaci věnujeme podrobně v následujícím článku.
26
1.4.2 Nový zákon o obětech trestných činů
Katarína Danková, interní doktorandka Katedry trestního práva PF UK
Vladimír Pelc, interní doktorand Katedry trestního práva PF UK
1.4.2.1 Úvod
Předkládaný příspěvek shrnuje novou právní úpravu ochrany obětí trestných
činů a pomoci jim, která je obsažena v zákoně č. 45/2013 Sb., o obětech trestných
činů (dále též „ZOTČ“). Zákon o obětech trestných činů byl Senátem schválen
dne 30. ledna 2013 téměř po ročním projednávání v Parlamentu. Prezident jej
podepsal dne 11. února 2013 a ve Sbírce zákonů byl vyhlášen dne 25. února 2013.
Jeho účinnost byla rozdělena do tří fází. Z hlediska obětí trestných činů je klíčová
část ustanovení vztahujících se k akreditačnímu řízení, která nabyla účinnosti 1.
dubna 2013. Hlavní část zákona týkající se práv obětí trestných činů nabyla účinnosti společně se zbytkem ustanovení zákona dne 1. srpna 2013.
Nový zákon přináší zejména nová, dosud neexistující práva obětí, např. právo
na odbornou pomoc, která bude v určitých případech poskytována i bezplatně
nebo za sníženou odměnu (§ 4 až 6 ZOTČ), široké právo na informace (§ 7 až 13
ZOTČ) a právo na ochranu soukromí (§ 15 a zejm. § 16 ZOTČ). Zavádí některé
nové instituty trestního řízení. Jedná se např. o důvěrníka oběti (§ 21 ZOTČ),
institut známý ze zahraničí jako tzv. victim impact statement neboli prohlášení oběti
o dopadech trestného činu na její život (§ 22 ZOTČ) a v neposlední řadě institut
předběžných opatření v trestním řízení (nová ustanovení § 88b až 88o trestního
řádu). Nová právní úprava přináší také posílení a rozšíření již existujících práv
obětí trestných činů.
Za účelem zpřehlednění úpravy postavení obětí a jim poskytované pomoci zákon o obětech trestných činů nahrazuje v oblasti peněžité pomoci zákon
č. 209/1997 Sb., o poskytnutí pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů a nově komplexně upravuje problematiku tzv. odškodňování
obětí trestných činů ze strany státu (§ 23 až 37 ZOTČ).
Na zákon o obětech trestných činů se v průběhu dlouhého projednávání v Poslanecké sněmovně nabalila řada novelizačních bodů, kterými se mění ustanovení
dalších deseti zákonů.
1.4.2. 2. Důvody přijetí zákona o obětech trestných činů a jeho význam
Hlavními důvody pro přijetí zákona o obětech trestných činů byla snaha o rozšíření práv obětí trestných činů a posílení jim poskytované pomoci, a to jak ze strany
orgánů veřejné moci, tak ze strany nevládních neziskových organizací. Dalším
motivem přijetí samostatného zákona o obětech trestných činů bylo zpřehlednění
roztříštěné právní úpravy v této oblasti tak, aby byla uživatelsky co nejpřijatelnější.
Nová právní úprava je též reakcí na závazky České republiky vyplývající z práva Evropské unie. Jejím přijetím došlo zejména k odstranění nesouladu s rámcovým rozhodnutím Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení oběti v trestním
řízení. V souvislosti se souladem zákona s evropskými předpisy je problematická
skutečnost, že zákonodárce v průběhu legislativního procesu nereagoval na mezitím přijatou směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října
2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí
trestného činu a kterou se nahrazuje zmíněné rámcové rozhodnutí a zákon o obětech trestných činů tak nereflektuje některé požadavky zmíněného předpisu.1
1 K nedostatkům implementace nového zákona viz Jelínek, J. a kol.
Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2013.
27
Přínosem nového zákona, pokud bude v praxi správně aplikován, může být
podle našeho názoru kromě rozšíření práv obětí a posílení pomoci obětem i snížení
latentní kriminality. Oběti trestných činů jsou podle policejních statistik nejčastějšími oznamovateli trestné činnosti. Zvláštní význam to může mít v oblasti domácího násilí, tedy trestné činnosti, která zůstává svému okolí často skryta.
Při hledání smyslu právních norem obsažených v zákoně o obětech trestných
činů musíme vycházet ze třech základních pojmů, které v oblasti ochrany obětí
vyjadřují základní negativní společenské jevy, a to primární, sekundární a opakovaná
viktimizace. V oblasti domácího násilí dochází k primární viktimizaci spácháním
prvního trestného činu. Zákon o obětech trestných činů, by měl přispět k tomu,
aby se oběť s touto prvotní újmou co nejlépe vypořádala, a v průběhu vyšetřování nedošlo ke vzniku druhotné újmy (tzv. sekundární viktimizace), zejména ze
strany orgánů činných v trestním řízení. V oblasti domácího násilí je klíčovým
problémem vypořádaní se s nebezpečím opakovaného napadení oběti ze strany
pachatele bezprostředně po ohlášení trestné činnosti a v průběhu trestního řízení
(opakovaná viktimizace).
1.4.2. 3. Obsah zákona o obětech trestných činů
Zákon o obětech trestných činů upravuje dvě hlavní oblasti (k předmětu zákona srov. § 1 ZOTČ). První se týká práv obětí trestných činů včetně jejich práva
na poskytnutí peněžité pomoci ze strany státu (tzv. odškodnění). Druhá reguluje vztahy mezi státem a subjekty, které poskytují pomoc obětem trestných činů.
Těmito subjekty jsou zejména nevládní neziskové organizace, intervenční centra v krajích, advokáti a střediska Probační a mediační služby (srov. § 48 odst. 1
ZOTČ).
Významným počinem zákona je zavedení nové legální definice pojmu „oběť
trestného činu“ do právního řádu. Obětí trestného činu se rozumí fyzická osoba,
které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil (§ 2 odst. 2 ZOTČ). Za oběť zákon považuje také vyjmenované osoby blízké
oběti, která v důsledku trestného činu zemřela (§ 2 odst. 3 ZOTČ). Vedle toho se
vymezuje zvláštní kategorie obětí, kterým je poskytován vyšší standard ochrany
a širší katalog práv. Jde o tzv. zvlášť zranitelné oběti, jimiž jsou děti (tedy osoby
mladší 18 let), osoby hendikepované, oběti trestného činu obchodování s lidmi
a oběti sexuálních nebo násilných trestných činů, pokud u nich existuje zvýšenénebezpečí vzniku druhotné újmy (srov. § 2 odst. 4 ZOTČ). Do této kategorie budou zpravidla náležet i oběti domácího násilí, neboť nebezpečí vzniku druhotné
újmy zde vyplývá ze vztahu oběti k osobě podezřelé ze spáchání trestného činu
ve smyslu § 2 odst. 4 písm. d) ZOTČ.
Oběť trestného činu je nutné odlišovat od pojmu poškozený. Zatímco poškozený je subjektem trestního řízení, oběť trestného činu je třeba vnímat především
jako subjekt zvláštní péče ze strany státu. Obětí trestného činu může být, na rozdíl od poškozeného, pouze fyzická osoba, neboť pouze ta je schopna vnímat svými city útrapy jí způsobené trestným činem.
V ustanovení § 3 ZOTČ jsou obsaženy základní zásady, na kterých je postavena
právní úprava ochrany obětí trestných činů. Ve smyslu těchto zásad je potřebné
interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení zákona o obětech trestných činů.
Z hlediska aplikace jednotlivých ustanovení o právech obětí je nejdůležitějším
28
pravidlem zásada presumpce postavení oběti, podle které každou osobu, která se cítí být obětí trestného činu, je třeba považovat za oběť, nevyjde-li najevo
opak nebo nejde-li zcela zjevně o zneužití postavení oběti (§ 3 odst. 1 ZOTČ). Zásadu presumpce postavení oběti je podle našeho názoru nutné uplatňovat i v případě posuzování, zda se jedná o oběť zvlášť zranitelnou nebo nikoli.
1.4.2. 3.1 Práva obětí trestných činů
Práva obětí trestných činů upravuje zákon o obětech trestných činů v ustanoveních § 4 až 37.
Výslovně je upraveno právo oběti na poskytnutí odborné pomoci (§ 4 až 6
ZOTČ), jmenovitě jde o právo na sociální a psychologické poradenství, právní
pomoc, právní informace a restorativní programy. Ze zákona mají na bezplatnou odbornou pomoc nárok pouze zvlášť zranitelné oběti; to neplatí pouze
v případě zvlášť zranitelných obětí u trestného činu zanedbání povinné výživy,
nevzniklo-li tímto činem nebezpečí nouze nebo trvale nepříznivý následek (§ 5
odst. 1 ZOTČ). Důvody této výjimky jsou převážně ekonomické, neboť v praxi
jde o jeden z nejčastěji páchaných trestných činů. V rámci odborné pomoci je
nutno rozlišovat mezi službami právní pomoci a poskytováním právních informací. Právní pomoc mohou poskytovat pouze advokáti (§ 6 odst. 2 ZOTČ
a § 2 zákona o advokacii), kdežto poskytování právních informací je vyhrazeno nevládním neziskovým organizacím, případně příspěvkovým organizacím
v rámci akreditačního programu podle § 39 odst. 1 písm. a) ZOTČ. Pro nevládní
neziskové organizace může být novým polem působnosti poskytování restorativních programů, neboť doposud služby v této oblasti poskytovala pouze Probační
a mediační služba.
Obětem je nově přiznáno široké právo na informace od orgánů činných v trestním řízení, zdravotnických zařízení a subjektů poskytujících obětem pomoc (§
7 až 13 ZOTČ). Dostatečná informovanost obětí a jejich zástupců je nezbytným
předpokladem pro uplatnění jejich práv. Rozsáhlý katalog informací, které by
měly být oběti poskytnuty Policií ČR, policejním orgánem a státním zástupcem,
uvádí ustanovení § 8 ZOTČ. Z pohledu nevládních neziskových organizací má
stěžejní význam ustanovení § 9 ZOTČ, upravující informační povinnost subjektů zapsaných v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů. Nevládní neziskové organizace (podobně příspěvkové organizace) jsou povinny
informovat o službách, které poskytují, a v případě potřeby konkrétní oběti
rovněž o službách jiných organizací [srov. § 9 písm. a) ZOTČ]. Velké nároky
z hlediska odbornosti představuje pro nevládní neziskové organizace (podobně
pro příspěvkové organizace) požadavek zákona informovat oběti o jejích právech podle zákona o obětech trestných činů [§ 9 písm. b) ZOTČ], právech a postavení poškozeného v trestním řízení podle trestního řádu [§ 9 písm. c) ZOTČ]
a dále také o očekávaném průběhu trestního řízení a postavení oběti jako poškozeného a svědka v něm [§ 9 písm. d) ZOTČ]. Specifickou povahu mají některé
informace poskytované oběti trestného činu, které slouží k ochraně oběti před
opakovanou viktimizací (srov. právo podle § 11 odst. 3 ZOTČ na informaci o propuštění nebo uprchnutí pachatele). Z hlediska informovanosti oběti o průběhu
a výsledku trestního řízení má význam nově zákonem zakotvené právo získat
některá rozhodnutí trestního řízení a informace o jeho stavu (srov. § 11 odst. 1
ZOTČ).
29
S ohledem na požadavek komplexnosti právní úpravy obsahuje zákon o obětech trestných činů odkazovací ustanovení, které přehledně shrnuje práva obětí
na ochranu před hrozícím nebezpečím podle jiných právních předpisů (srov. § 14
ZOTČ). Jedná se o práva obětí trestných činů např. podle zákona o Policii České
republiky, občanského soudního řádu a zákona o zvláštní ochraně svědka.
Dalším právem oběti je právo na ochranu soukromí, které poskytuje ochranu
informacím osobní povahy o oběti trestného činu. Tyto mohou být nově na žádost oběti vedeny odděleně od spisu tak, aby se s nimi nemohl obviněný seznamovat (§ 16 ZOTČ).
Právo oběti na ochranu před druhotnou újmou (sekundární viktimizací) obsahují ustanovení § 17 až 22 ZOTČ. Mezi nejvýznamnější práva obětí patří právo
na zabránění kontaktu s pachatelem (§ 17 a 20 odst. 4 ZOTČ), právo na uplatňování zvláštních výslechových pravidel (§ 18 až 20 ZOTČ), právo na doprovod
důvěrníkem (§ 21 ZOTČ) a právo učinit prohlášení o dopadech trestného činu
na život oběti (§ 22 ZOTČ). Pří výslechu obětí je dle zákona zpravidla možné
zvolit si pohlaví osoby provádějící výslech (§ 19 ZOTČ). Pokud bude oběť domácího násilí tzv. zvlášť zranitelnou obětí, je nutné její žádosti vyhovět, pokud
tomu nebrání důležité důvody (§ 19 odst. 1 ZOTČ). Nově jsou stanovena také
zpřísněná pravidla pro pokládání otázek, která mají zajistit co nejšetrnější přístup k obětem při výslechu o skutečnostech intimní povahy (§ 18 odst. 1 ZOTČ).
V případech domácího násilí může jít nejen o otázky směřující do sexuální oblasti, ale i otázky týkající se např. vzájemného soužití partnerů nebo chování
pachatele ke společnému dítěti.
Důležitým právem oběti, jež do právního řádu nově zavádí zákon o obětech
trestných činů, je právo na doprovod důvěrníkem, kterého si oběť může zvolit
dle svého uvážení. Důvěrníkem je osoba poskytující oběti psychickou pomoc při
úkonech trestního řízení nebo těsně před jeho začátkem. Jeho úkolem tedy není
zasahovat do průběhu trestního řízení. Důvěrníkem může být v zásadě jakákoli
svéprávná fyzická osoba. Podmínkou není právnické vzdělání. Důvěrníkem bude
zpravidla rodinný příslušník nebo jiná osoba, která požívá důvěry oběti trestného
činu.
Nově se zavádí institut prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její život,
který je znám ze zahraničí a jehož původ musíme hledat v právních řádech zemí
common law (tzv. victim impact statement). Účelem tohoto institutu je napomoci oběti,
aby se psychicky vypořádala s trestným činem, a vést pachatele k uvědomění si
následků trestného činu. Orgánům činným v trestním řízení může sloužit např.
při určování závažnosti trestného činu a ukládání trestu. Zákon o obětech trestných činů neurčuje obsah prohlášení. Z hlediska účelu a smyslu tohoto institutu
lze však (v případech domácího násilí) doporučit, aby prohlášení o dopadech
trestného činu na život oběti nebylo zaměňováno se svědeckou výpovědí nebo
návrhem na přiznání nároku na náhradu újmy způsobené trestným činem. Prohlášení může oběť učinit kdykoli v průběhu trestního řízení, jak v písemné, tak
v ústní podobě (§ 22 ZOTČ). Oběť by měla být v každém případě upozorněna,
že na skutečnosti uvedené v prohlášení může být v trestním řízení dotazována.2
Významným právem obětí trestných činů je právo na peněžitou pomoc od státu
(tzv. odškodnění). Oběť má při splnění zákonem stanovených podmínek právní
nárok na poskytnutí peněžité pomoci. Ve věcech peněžité pomoci obětem trestných činů
rozhoduje za stát Ministerstvo spravedlnosti, konkrétně jeho odbor odškodňová2 K obsahu prohlášení oběti srov. Jelínek, J. a kol. Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou.
30
Praha: Leges, 2013, s. 106–109.
ní. Právo na peněžitou pomoc obětem trestných činů v České republice existuje
již od účinnosti zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem
trestné činnosti a o změně některých zákonů. Z důvodu požadavku komplexnosti
právní úpravy je problematika peněžité pomoci nově upravena pouze v zákonu
o obětech trestných činů. Všechny podmínky pro přiznání nároku oběti na peněžitou pomoc včetně podmínek pro určení výše této pomoci jsou obsaženy v § 24
až 37 ZOTČ.
Odškodnění oběti trestného činu sleduje dvojí účel. Primárně jde o překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem, a to bezprostředně
po trestném činu (viz § 25 ZOTČ). Peněžitá pomoc proto musí být především
rychlá. Dalším účelem peněžité pomoci je odškodnění oběti, tj. (alespoň částečná) reparace újmy způsobené trestným činem. Do účinnosti nového zákona
o obětech trestných činů byla oběť povinna do 5 let ode dne poskytnutí pomoci
odvést na účet Ministerstva spravedlnosti částku, kterou obdržela jako náhradu
škody. Oproti dřívější úpravě je pozitivním krokem, že nově poskytnutím peněžité pomoci oběti trestného činu přechází nárok oběti na náhradu škody nebo
nemajetkové újmy vůči pachateli na stát, a to v rozsahu poskytnuté peněžité
pomoci (§ 33 ZOTČ). Proto bude nárok oběti vůči pachateli v rozsahu poskytnuté pomoci vymáhat v trestním nebo občanském soudním řízení místo oběti
stát zastoupen ministerstvem. Mezi dalšími změnami v této oblasti je nutno zmínit zvýšení částek odškodnění (viz § 28 ZOTČ) a rozšíření okruhu jeho příjemců
(viz § 24 ZOTČ). V důsledku povinnosti policie a nevládních neziskových organizací (případně příspěvkových organizací) informovat oběť o možnosti získat
odškodnění od státu lze předpokládat častější uplatňování tohoto práva ze strany
obětí.
Mění se také odškodňování obětí, kterým bylo v důsledku trestného činu
ublíženo na zdraví. Do 31. července 2013 bylo pro poskytování peněžité pomoci osobám, kterým vznikla škoda na zdraví, nutné dosažení alespoň hranice 100
bodů podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Zákonodárce však reagoval na skutečnost, že nový občanský
zákoník (zákon č. 89/2012) s účinností od 1. ledna 2014 tuto vyhlášku ruší. Nová
koncepce zákona o obětech trestných činů sice klade vyšší nároky na úředníky
odboru odškodňování, na druhé straně však umožňuje lépe zohlednit konkrétní
okolnosti jednotlivých případů a ve svém důsledku také rozšiřuje okruh oprávněných žadatelů, neboť původní 100 bodová hranice podle uvedené vyhlášky
byla poměrně přísná. Právo na odškodnění má dnes oběť, které bylo trestným
činem ublíženo na zdraví tak, že byl oběti znesnadněn obvyklý způsob života
po dobu nejméně tří týdnů a její stav vyžadoval lékařské ošetření (srov. 24 odst.
2 ZOTČ).
1.4.2.3.2 Podpora subjektů poskytujících pomoc obětem trestných činů
ze strany státu
Zákon o obětech trestných činů upravuje v ustanoveních § 38 až 48 podporu
subjektům poskytujícím pomoc obětem trestných činů. Jedná se o subjekty akreditované pro služby poskytování právních informací nebo restorativní programy
(§ 39 odst. 1 ZOTČ), subjekty poskytující psychologické a sociální poradenství
podle zákona o sociálních službách (§ 39 odst. 2 ZOTČ), advokáty poskytující
obětem právní pomoc (§ 47 ZOTČ) a střediska Probační a mediační služby (§ 48
31
odst. 1 ZOTČ). Zákonem o obětech trestných činů se zřizuje Registr poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, do kterého se (na žádost) zapisují subjekty poskytující odbornou pomoc obětem trestných činů. Registr vede Ministerstvo spravedlnosti (§ 48 odst. 1 ZOTČ). Výhodou zápisu v registru je, že
se jedná o veřejně přístupný seznam, ve kterém si oběti budou moci vyhledat
službu, o kterou mají zájem. O subjektech zapsaných v registru a jimi poskytovaných službách budou oběti informovat také orgány činné v trestním řízení
a zdravotnická zařízení. Nevládní neziskové organizace (podobně příspěvkové
organizace) mají tak možnost po splnění akreditačních podmínek (srov. § 40
a 41 ZOTČ) získat akreditaci pro služby poskytování právních informací a restorativní programy. Poskytování těchto služeb by mělo být podporováno dotacemi
ze státního rozpočtu. Ostatní služby poskytované obětem trestných činu budou
nadále financovány v režimu zákona o sociálních službách (srov. § 38 odst. 1
ZOTČ).
1.4.2. 3. 3 Změny trestního řádu a dalších zákonů
Nový zákon o obětech trestných činů novelizuje a mění ustanovení dalších deseti zákonů, mezi nimi také ustanovení trestního řádu.
Změny, které zákon přináší do trestního řízení, lze rozdělit do tří skupin.
První skupinu představují ustanovení, která reflektují úpravu práv obětí v trestním řízení podle zákona o obětech trestných činů. Jedná se například o úpravu prohlášení oběti o dopadech trestného činu na její život v trestním řízení (§
43 odst. 4 a § 212a tr. řádu), ustanovení o povinnosti orgánů činných v trestním
řízení poučit poškozeného o právech, která mu náleží podle zákona o obětech
trestných činů (§ 46 tr. řádu) a ustanovení nově upravující podmínky a způsob
poskytování informací o propuštění nebo uprchnutí osoby, proti které je vedeno
trestní řízení (§ 103a tr. řádu).
Druhou skupinu změn trestního řádu představují ustanovení vztahující se
k ochraně poškozeného a svědka v trestním řízení, která rozšiřují procesní práva
poškozeného a posilují postavení poškozeného jakožto strany v trestním řízení.
Potřeba zvláštního a šetrného přístupu k osobě poškozeného je nově vyjádřena
přímo v ustanovení § 2 tr. řádu, které upravuje základní zásady trestního řízení.
Za účelem zvýšené ochrany svědků a poškozených v trestním řízení se na jejich
návrh informace osobního charakteru (např. bydliště, místo výkonu zaměstnaní)
vedou odděleně od spisu, aby se s nimi mohly seznamovat pouze orgány činné
v trestním řízení a úředníci Probační mediační služby [§ 55 odst. 1 písm. c) tr.
řádu]. Stejná ochrana se poskytne osobním údajům zákonného zástupce, opatrovníka, zmocněnce nebo důvěrníka poškozeného a svědka.
Z hlediska uplatňování nároku poškozeného na náhradu újmy způsobené
trestným činem v trestním řízení je nově upravena také povinnost orgánů činných v trestním řízení poučit poškozeného o tomto právu, jakož i o způsobu jeho
uplatnění (§ 43 odst. 3 tr. řádu). S účinností od 1. srpna 2013 se dále rozšiřuje
právo poškozeného na bezplatné zastoupení zmocněncem. Poškozený, který je
zvlášť zranitelnou obětí, poškozený, kterému byla úmyslným trestným činem
způsobena těžká újma na zdraví, a pozůstalý po oběti, mají nárok na bezplatné zastoupení v případě, že o něj požádají a zároveň osvědčí nedostatek prostředků pro hrazení nákladu svého zastoupení. Bezplatné zastoupení těchto
subjektů není vázáno podmínkou uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené
32
trestným činem v trestním řízení a potřebností zastoupení. Dle ustanovení § 51a
odst. 2 tr. zák. má poškozený mladší osmnácti let nárok na bezplatné zastoupení
bez splnění jakýchkoli podmínek, nejedná-li se o trestní řízení vedené pro trestný
čin zanedbání povinné výživy. Úprava práva dalších poškozených na bezplatné
zastoupení zmocněncem je i nadále vázána na podmínky nemajetnosti poškozeného, uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené trestným činem v trestním
řízení a splnění negativní podmínky, že zastoupení poškozeného zmocněncem
není v konkrétním případě zjevně nadbytečné.
Posílení postavení poškozeného v trestním řízení znamená rozšíření oprávnění
zmocněnce poškozeného v přípravném řízení, které se přibližuje úpravě postavení obhájce obviněného v přípravné fázi trestního řízení (§ 50 odst. 2, 3 a 4 tr.
řádu). Zmocněnec poškozeného je tak nově oprávněn účastnit se úkonů trestního řízení, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, již
od zahájení trestního stíhaní.
Poslední skupinu změn, které přináší novela trestního řádu obsažená v zákoně
o obětech trestných činů, představuje zavedení nového institutu předběžných
opatření v trestním řízení (§ 88b–88o tr. řádu). Předběžným opatřením lze obviněnému v průběhu trestního řízení uložit některou z taxativně vymezených povinností, a to za účelem ochrany života, svobody nebo lidské důstojnosti obětí
trestných činů, ochraně osob jim blízkých a ochraně zájmů společnosti jako celku. Podle důvodové zprávy k zákonu mají předběžná opatření sloužit především
k ochraně obětí před různými formami domácího násilí nebo před tzv. stalkingem
(nebezpečné pronásledování podle § 354 tr. zák.).
Možnost uložení předběžného opatření za splnění zákonných podmínek pro
nařízení vazby rozšiřuje výčet důvodů nahrazení vazby. Předběžné opatření lze
však uložit i v případech, kdy nejsou splněny podmínky vazby, ale uložení některé z povinností vyžaduje ochrana oběti nebo společnosti.
Předběžné opatření lze uložit po zahájení trestního stíhání za splnění následujících podmínek:
• zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo trestní stíhání
zahájeno, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a že jej spáchal obviněný,
• existuje důvodná obava, že obviněný bude trestnou činnost opakovat, nebo
trestný čin dokoná,
• jeho uložení vyžaduje potřeba ochrany zájmů poškozeného, který je fyzickou
osobou, osob mu blízkých nebo potřeba ochrany zájmů společnosti, a
• účelu předběžného opatření nelze zároveň dosáhnout jinak.
Předběžná opatření jsou ukládána z úřední moci (ex officio), poškozený proto
může k jejich uložení dát pouze podnět k orgánu, který o jeho uložení rozhoduje. O uložení, změně a zrušení předběžného opatření rozhoduje v řízení před
soudem předseda senátu a v přípravném řízení v závislosti na druhu předběžného opatření soudce nebo státní zástupce.
Za nerespektování uloženého předběžného opatření zákon dovoluje uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč, uložit jiný druh předběžného opatření
nebo nařídit vzetí obviněného do vazby (to pouze za současného splnění všech
zákonných podmínek vazby). Podle našeho názoru může nesplnění některých
uložených povinností zakládat také odpovědnost za trestný čin maření úředního
rozhodnutí a vykázaní dle § 337 tr. zák. Tuto možnost je však s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe nutno považovat za naprosto výjimečnou.
33
Za účelem ochrany obětí, především pak obětí domácího násilí, jsou zásadní
předběžná opatření ukládající obviněnému povinnost zdržet se styku s poškozeným, osobami jemu blízkými nebo svědky (§ 88d tr. řádu), zdržet se vstupu
do společného obydlí obývaného s poškozeným a jeho bezprostředního okolí
(§88e tr. řádu), zákaz zdržovat se na konkrétně vymezeném místě (§ 88g tr.
řádu) a zákaz užívat, držet nebo přechovávat alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky (§ 88j tr. řádu). Prostředky ochrany obětí domácího násilí nadále
zůstávají správní vykázání (§ 21a a násl. zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky) a předběžná opatření dle občanského soudního řádu (§ 76b zákona
č. 99/1963). Po zahájení trestního stíhání se nástroje ochrany těchto osob rozšiřují o možnost domáhat se uložení některého z předběžných opatření dle
trestního řádu. Uložení předběžného opatření není vázáno na předchozí vykázání obviněného nebo na uložení předběžného opatření podle občanského
soudního řádu. Předběžné opatření zákazu vstupu do obydlí dle § 88e tr. řádu
lze uložit i za trvání vykázání podle zákona o Policii. V takovém případě zákaz
vstupu do obydlí počíná až dnem následujícím po skončení výkonu vykázání
(§ 88e odst. 3 tr. řádu).
1.4.2. 4 Závěr
Ačkoli zákon o obětech trestných činů obsahuje některé nedokonalosti, které
budou muset být v budoucnu ještě řešeny, jedná se bez pochyby o doposud nejvýznamnější krok vpřed v oblasti ochrany obětí trestných činů. Nejdůležitějším
aspektem při zavádění nových pravidel podle zákona o obětech trestných činů je
potřebná změna pohledu na pomoc obětem trestných činů.
Dovolíme si při této příležitosti vyslovit přání, aby se zákon o obětech trestných
činů stal účinným a efektivním nástrojem pomoci a prostředkem k poskytování
kvalitních služeb osobám, které se staly oběťmi trestného činu.
2. RAKOUSKO
2.1 Centrum pro ochranu před násilím
v hornorakouském Linci
2.1.1 Systém ochrany před domácím násilím v Rakousku
Maria Schwarz-Schlöglmann,
Centrum pro ochranu před násilím Horní Rakousko
Definice domácího násilí
Ve „směrnici o kvalitě rakouských center pro ochranu před násilím“ z roku 2012
se k obecnému vymezení pojmu násilí a jeho kategorizaci odkazuje na různé autory3:
„Násilím se rozumí cílené, přímé fyzické a psychické ublížení osobě, jehož původcem je člověk. V rámci výzkumu násilí se v prvním kroku rozlišuje přímé násilí
mezi osobami, kdy lidé víceméně úmyslně používají proti jiným lidem fyzické,
sexuální či psychicko-emocionální násilí či kdy těmto jiným lidem odpírají pomoc
a podporu nezbytnou k životu; vedle přímé formy násilí mezi osobami existují
3 Imbusch 2002, Heitmeyer 2004, Neidhart 1997 Galtung 1975, Bourdieu 1987.
34
také projevy násilí ze strany institucí a politických systémů nebo projevy násilí
proti těmto institucím a systémům, jakož i strukturální a kulturní/ symbolické
násilí, které je nepřímo utvářeno společenskými poměry, v nichž dochází k utlačování či diskriminaci, a kulturní konstrukcí nerovnosti. Nerovnost postavení z hlediska moci, pohlaví a sociálních poměrů hraje jednu z hlavních rolí v případě
mnoha podob přímého násilí u osob i institucí a také v případě mnoha podob
strukturálního/ kulturního násilí.“
Na světové konferenci o lidských právech v roce 1993 ve Vídni, bylo poprvé
uznáno, že násilí na ženách představuje porušení lidských práv. Povinností států je násilí na ženách zabránit a stíhat jeho pachatele, ať už se jedná o kohokoliv. Akční plán světové konference žen, kterou v Pekingu v roce 1995 uspořádala
OSN, uvádí následující definici: „Násilí na ženách je projevem historicky nerovného mocenského postavení muže a ženy, jež vedlo k dominanci muže a diskriminaci ženy, které je bráněno v plném rozvoji.“
Centra pro ochranu před násilím v Rakousku nazývají jev, s nímž ohroženým
osobám pomáhají, jako „domácí násilí“, nebo také „násilí v rodině“ nebo „násilí
mezi blízkými osobami“. Toto násilí tedy zahrnuje jak násilí v rámci partnerských
svazků, tak na dětech, příbuzných, a to i v rámci péče a pomoci, zahrnuje násilí
na migrantkách, ale také stalking – nebezpečné pronásledování.
Historie
Právní prostředí se výrazně změnilo v polovině 70. let 20. století, kdy došlo
k významné reformě trestního i rodinného práva. Do té doby měl muž do určité
míry právo použít v rámci rodiny násilí jakožto trest pro ženu a děti, přičemž se
v případě, že došlo ke zraněním, těšil privilegovanému postavení, nebyl za to stíhán. Od roku 1975 však i pro tento typ násilí platí obecná ustanovení trestního zá-
Vedoucí Centra na ochranu před násilím v hornorakouském Linci Maria Schwarz-Schlöglmann a právnička Eva Schuh.
35
koníku. Počínaje rokem 1976 bylo také zrušeno postavení muže jako hlavy rodiny
a zavedena zásada manželství na základě partnerství. Dominance muže pak sice
byla oslabena dalšími předpisy o rovném postavení, její vliv však až do dnešního
dne přetrvává: např. u domácího násilí se v 90 % případů jedná o násilí, jehož se
dopouštějí muži na ženách. Použití násilí proti dětem bylo v roce 1989 zákonem
výslovně zakázáno, a to konkrétně následujícím ustanovením všeobecného občanského zákoníku: „…použít násilí či působit tělesné nebo duševní utrpení není
dovoleno.“ Povědomí o tomto zákazu není zatím nicméně příliš silné: zhruba polovina obyvatelstva se vyjadřuje v tom smyslu, že tzv. „zdravý pohlavek“ neškodí.
Domácí násilí se v našich zeměpisných šířkách jako téma objevilo teprve v druhé polovině 20. století. V souvislosti se studentským hnutím „osmašedesátníků“
nabylo na síle autonomní hnutí žen, které energicky požadovalo právo na sebeurčení a kritizovalo patriarchální poměry ve společnosti. V tomto kontextu se
stále více a více diskutovalo o projevech domácího násilí a požadovalo se zřízení
azylových domů pro ženy, které se staly oběťmi násilí v rodině. V roce 1978 vznikl
ve Vídni první azylový dům pro ženy a v současnosti už jich v Rakousku existuje
30 (při 8,5 miliónech obyvatelek a obyvatel).
Průkopnickou práci na zákoně o ochraně před násilím odvedla první rakouská
ministryně pro ženské otázky Johanna Dohnal. Naslouchala aktivistkám ženského hnutí a představitelkám azylových domů pro ženy a v rámci kampaně proti
násilí, která proběhla na začátku 90. let 20. století, otázku násilí na ženách nabídla k veřejné diskusi. Přesvědčivými argumenty zapůsobila na veřejnost i účast
zástupkyň a zástupců projektu „Domestic Abuse Intervention Project“ z Duluthu v Minnesotě v USA, kteří veřejně vystoupili s modelem, podle něhož lze
násilí na ženách a v rodině účinně čelit pouze koordinovanou intervencí výkonné (policejní) moci, justice a zařízení nabízejících pomoc obětem (sociální
služby).
Odborníci z Prahy na pracovní stáži v Centru na ochranu proti násilí v Linci.
36
Následně byl přijat první akční program rakouské spolkové vlády proti násilí
v rodině. Současně se podařilo získat pro tento postup Spolkové ministerstvo
vnitra a ochranu před domácím násilím inovativně včlenit do struktur vnitřní
bezpečnosti. V rámci diskusí o připravovaném zákoně o ochraně před násilím
pak vykrystalizoval názor, že i násilí v soukromí je třeba považovat za problém
celé společnosti, tedy i vnitřní bezpečnosti státu. Z dalších diskusí vyplynulo, že
prioritou je prevence násilí a odpovědnost za tuto oblast musí nést stát.
Spolkový zákon o ochraně před násilím v rodině byl přijat na podzim roku
1996 a platit začal v květnu 1997. Stanovil, že policie má právo vykázat na sedm
(nyní už čtrnáct) dní násilníka z bytu a zakázat mu do něj vstup. Součástí reformy
bylo také zřízení „intervenčních center“, která má policie povinnost po vykázání
násilníka ze společného obydlí informovat a která na základě těchto informací
navážou kontakt s ohroženou osobou a nabídnou jí pomoc a podporu.
V každé spolkové zemi bylo v letech 1995 až 1999 (první ve Štýrsku) zřízeno
jedno intervenční centrum, přičemž od té doby byla tato centra – s výjimkou vídeňského intervenčního centra a centra ve Vorarlbersku – přejmenována na „centra pro ochranu před násilím“ a došlo také k založení poboček ve venkovských
oblastech. Centra pro ochranu před násilím jsou považována za spolky podle
soukromého práva, což umožňuje vytvoření sítě nízkoprahových služeb pro osoby zasažené násilím.
Vedle zavedení práv oběti v trestních a občanských řízeních byly postupně přijaty novely zákonů, v rámci kterých došlo mimo jiné:
• k prodloužení lhůt v zákoně o ochraně před násilím (několikrát);
• k přijetí zákona proti nebezpečnému pronásledování („stalkingu“) v roce
2006;
• v roce 2009 došlo po intenzivních diskusích v pracovním kruhu na ministerstvu spravedlnosti ke schválení „druhého zákona o ochraně před násilím“; tímto
zákonem byla zavedena zlepšení, která centra pro ochranu před násilím už řadu
let navrhovala, přičemž byla dokonce vytvořena nová skutková podstata trestného činu, totiž „opakované násilí“, která se soustředí na trestné činy v rámci partnerského vztahu.
Podrobnosti k systému ochrany před násilím
Vykázání a zákaz vstupu uložený policií
Zákon o ochraně před násilím zavádí do hlavního ustanovení § 38a zákona
o policii institut vykázání z bytu a zákazu vstupu do něj pro násilníky. Příbuzenský vztah, stejně jako vztah vlastníka či nájemce k bytu přitom nehrají roli.
Vykázání a zákaz vstupu představují opatření preventivní, tj. mohou být uložena
za předpokladu, že bezprostředně hrozí riziko násilného činu. To vyhodnocují
službukonající policistky a policisté přímo na místě zásahu. Zákaz vstupu se vydává na základě jejich uvážení bez ohledu na vůli oběti. Jestliže došlo k trestným
činům, podávají se souběžně s vykázáním trestní oznámení.
Zákon o policii nařizuje, aby policie předávala údaje o vykázání moci výkonné,
intervenčním centrům a centrům pro ochranu před násilím. Hovoří o spolupráci
mezi zainteresovanými subjekty a institucemi. V Rakousku jsou takto ročně předány informace o 8000 zákazech vstupu, které znamenají pro centra pro ochranu
před násilím dle zákona podnět k navázání kontaktu s ohroženými osobami.
37
Statistika vydání zákazů vstupu v Rakousku v letech 1997 až 2012
Zákaz vstupu vydaný podle § 38a zákona o bezpečnostní policii
Zdroj: Spolkové ministerstvo vnitra
1. 5.–31. 12. 1997
1 365
1998
2 673
1999
3 076
2000
3 354
2001
3 283
2002
3 944
2003
4 180
2004
4 674
2005
5 618
2006
7 235
2007
6 347
2008
6 566
2009
6 731
2010
6 926
2011
7 993
2012
8 063
Předběžné opatření v občanském soudnictví
Policejní vykázání může prodloužit soud, a to pokud ohrožená osoba nadále
žádá ochranu a bezpečí před osobou, jež ji ohrožuje. Do dvou týdnů ode dne
účinnosti zákazu vstupu může ohrožená osoba u příslušného okresního soudu
podat žádost o vydání předběžného opatření podle ustanovení § 382b exekučního řádu, a dosáhnout tak soudního prodloužení zákazu vstupu o další dva týdny.
Zákaz vstupu může trvat celkem čtyři týdny. Soud ve většině případů v rámci této
lhůty rozhodne, zda je žádost o předběžné opatření opodstatněná a zda představuje důvod pro vydání soudního zákazu vstupu, a to až na dobu šesti měsíců,
respektive až do konce rozvodového řízení.
V případě takovéhoto předběžného opatření se jedná o občanskoprávní
ochranný prostředek, který násilné osobě na určitou dobu zakazuje vstup do bytu
a také pohyb v bezprostředním okolí. Vedle ochrany v místě bydliště může ohrožená osoba požádat soud o zákaz pro vykázanou osobu zdržovat se na určitých
relevantních místech (např. pracoviště ohrožené osoby, škola, školka dětí a jejich
okolí) a také o zákaz kontaktů (osobní, telefonický, prostřednictvím e-mailu atd.)
násilníka s ohroženou osobou. Žádost o předběžné opatření k ochraně na určitých místech a zákaz styku s ohroženou osobou lze podat i nezávisle na žádosti
o předběžné opatření na ochranu v místě bydliště (ustanovení § 382e exekučního
řádu).
38
V červenci 2006 došlo k zavedení občanskoprávního předběžného opatření
i proti osobám, jež se dopouštějí nebezpečného pronásledování (stalkingu), a to
podle ustanovení § 382g exekučního řádu.
Zákonná povinnost: sociálně-právní ochrana dětí v případě, že jsou oběťmi
násilí
Násilí na dětech – ze strany rodinných příslušníků – představuje problematiku,
kterou je třeba řešit odděleně, a to zejména, pokud se obětí násilí nestala i matka.
V tomto případě je třeba použít jiná opatření. Úkolem státní ochrany dětí a mládeže je chránit a podporovat blaho dítěte, přičemž v případě týrání dětí má státní
ochrana dětí a mládeže k dispozici rozsáhlé možnosti intervence.
Jsou-li v rodině, v níž došlo k násilí, také nezletilé děti, informuje výkonná moc/
policie úřad pro ochranu dětí a mládeže obdobným způsobem jako centra pro
ochranu před násilím. Obsahem a cílem této spolupráce je především dohoda
na odborném postupu zaměřeném na zvýšení bezpečnosti dětí a mladistvých,
kteří jsou ohroženi násilím, jakož i spolupráce v jednotlivých případech.
Orgány sociálně-právní ochrany dětí mohou vystupovat v roli kolizního opatrovníka ohroženého dítěte. Mohou požádat v rámci zákona o ochraně před násilím v případě psychického či fyzického násilí na dětech a mladistvých ze strany
rodinných příslušníků u civilního soudu o vydání předběžného opatření na dobu
šesti měsíců podle ustanovení § 382b exekučního řádu, a to bez ohledu na to, zda
děti byly samy oběťmi týrání či zda byly svědky týrání své matky.
Na návštěvě Dětského krizového centra v Linci - děti v rodinách s domácím násilím
jsou považovány vždy za týráné osoby.
39
Psychosociální právní doprovod pro oběti a trestněprávní opatření a povinnosti, jež lze uložit pachatelům/pachatelkám
I v oblasti trestního práva existují možnosti, jak oběť chránit a jak jí pomoci.
Od roku 2006 stanoví zákon nárok na psychosociální a právní doprovod oběti během trestněprávního řízení a od června 2009 zákon kodifikuje i doprovázení oběti advokátem během občanskoprávního řízení. Tato změna v zákoně má posílit
oběť, podpořit ji a poskytnout jí doprovod v obtížné fázi trestněprávního řízení
tak, aby byl průběh procesu vůči oběti co nejšetrnější. V celém Rakousku nabízí
procesní doprovázení advokátem vyškoleným v problematice domácího násilí asi
50 organizaci, jež působí zvláště v oblasti podpory dětí a žen.
V rámci trestního práva existuje řada možnosti, jak postupovat proti násilným osobám, například podmínečné tresty a zkušební doba s uložením opatření a povinností (kontakt s probačním úředníkem, zařazení do programů proti
násilí atd.), nebo lze ještě před vlastním řízením využít alternativních řešení,
v rámci kterých se upustí od stíhání trestného činu výměnou za přijetí povinností (obdobně jako ve výše uvedeném případě, tj. zkušební doba s uložením
opatření atd.). Významný pilíř prevence dalšího násilí ze strany pachatelů by
v tomto směru představovaly plošně nabízené služby (Programy proti násilí)
pro násilné osoby, v rámci kterých by se tyto osoby učily měnit své násilné chování.
Úkoly center pro ochranu před násilím
Aktivity rakouských center pro ochranu před násilím se v souladu se směrnicí
z roku 2012, která se zaměřuje na kvalitu nabízených služeb, soustředí na oběti násilí, jejich požadavky a potřeby, a to zejména na potřebu duševní a tělesné
integrity a právo na ni. Tím se má docílit jak zvýšení bezpečnosti obětí v jejich
bezprostředním sociálním okolí, tak účinnější sociální prevence násilí.
Centra mají konkrétně tyto úkoly:
1) Intervence, poradenství a podpora; zejména v případech, kdy již zasáhl některý
bezpečnostní orgán:
a) Navázání kontaktu s oběťmi
• vytvoření bezpečnostního plánu v součinnosti s ohroženými osobami
• právní a psychosociální poradenství a podpora
• koordinace intervenčního procesu
• zprostředkování kontaktu s dalšími institucemi a odborníky
b) Podle možností další preventivní kroky – například činnost svépomocných
a podpůrných skupin
2) Spolupráce
• vytvoření základny pro spolupráci
• průběžná komunikace a spolupráce se zainteresovanými úřady a institucemi
• podpora spolupráce mezi orgány výkonné moci, centry pro ochranu před násilím, rodinami, trestním soudnictvím a úřadem pro ochranu dětí a mládeže s cílem zvýšit objektivní i subjektivní bezpečnost obětí, zajistit účinné uplatňování
zákona o ochraně před násilím a zákona proti nebezpečnému pronásledování
(stalkingu) a přispět k funkčnímu propojení výše uvedených aktérů
40
• podpora kontaktů mezi zúčastněnými orgány a zařízeními prostřednictvím pracovních týmů, seminářů a dalších akcí k problematice násilí mezi blízkými osobami; další opatření v rámci spolupráce
3) Budování systému ochrany před násilím a ochrany obětí; návrhy zákonů
• vypracování návrhů s cílem dosáhnout účinné spolupráce bezpečnostních orgánů a zařízení k ochraně obětí v oblasti preventivní ochrany osob před násilím
• vypracování návrhů zákonů s cílem zlepšit situaci obětí a předkládání těchto
návrhů zákonů subjektům a osobám, které jejich vypracování zadaly
4) Práce s veřejností
Prostředky v rovině idejí:
• zřízení a provoz intervenčních center, center pro ochranu před násilím a dalších
zařízení zaměřených na pomoc obětem
• práce s veřejností, školení a různé akce
• realizace výzkumných projektů, zpracování dokumentace, vědecká poradenská
činnost a publikace
Prostředky materiální:
• dohody o poskytování služeb, projekty, dotace a podpora z veřejných zdrojů
• další finanční příspěvky a příjmy ze spolkové činnosti
• poplatky za vstup do spolku a členské příspěvky
• výnosy z akcí, sponzorské a nadační dary a odkazy
Koordinace, spolupráce a propojení zainteresovaných subjektů prostřednictvím intervenčních center a center pro ochranu před násilím
Centra pro ochranu před násilím získávají od policie informace o veškerých nahlášených vykázáních, zákazech vstupu a případech stalkingu a nabízejí na jejich
základě přiměřenou aktivní pomoc. Je přitom důležité navázat kontakt s oběťmi
násilných činů. Ty se totiž nacházejí v mimořádné situaci, v důsledku toho je pro
ně těžší vyhledat pomoc samostatně.
Spolupráce mezi policií a centry pro ochranu před násilím je upravena zákonem. Nezbytným předpokladem úspěšné ochrany obětí a prevence násilí jsou
spolupráce a kontakty mezi jednotlivými orgány. V této souvislosti je především
třeba zmínit každoroční setkání, která se v jednotlivých správních okresech organizují z podnětu rakouského ministerstva vnitra. Tyto akce, na něž zve policejní
ústředí daného okresu, se realizují ve spolupráci s centrem pro ochranu před násilím příslušné spolkové země. Většinou se těchto půldenních setkání účastní zástupci justičních orgánů, úřadu pro ochranu dětí a mládeže, azylových domů pro
ženy, poraden pro muže a případně také zástupci dalších institucí, které v daném
okresu působí a jichž se tato tematika týká. Z řad policie zde v prvé řadě bývají
přítomny osoby zodpovídající za prevenci a často také velitelé příslušných policejních stanic. Cílem těchto akcí je vzájemně se informovat a diskutovat o spolupráci, novinkách a rozvoji v oblasti ochrany obětí a prevence násilí.
Minimálně jeden z policistů každého okresu má na starosti takzvanou „preventivněprávní osvětu“, jejímž cílem je seznámit násilné osoby a osoby, jež představují ohrožení, s právními normami, tj. upozornit je na následky násilného
jednání. Jde o rozhovory policistů s násilnými osobami (tzv. Präventive Rechtsaufklärung).
41
V rámci psychosociálního a právního procesního doprovodu se využívá zejména spolupráce s advokáty, kteří se angažují v oblasti ochrany obětí. Kromě
toho pořádá každý zemský soud jednou ročně takzvaný „kulatý stůl“. Této akce
se účastní příslušné justiční orgány, policie, úřad pro ochranu dětí a mládeže
a nevládní organizace, přičemž smyslem těchto setkání je vyměňovat si informace
a zlepšovat spolupráci.
Dále se v některých nemocničních zařízeních zakládají ve spolupráci s regionálními sociálními, psychologickými a lékařskými službami speciální týmy, jejichž
náplní je péče o oběti násilí, případně pořádání školení pro zdravotnický personál o tom, jak rozpoznat násilí a jak mu předcházet.
Rakouská zařízení zaměřená na prevenci násilí
a na ochranu obětí domácího násilí
Státní instituce:
• zákonodárná moc (zákony na ochranu před násilím, práva obětí apod.)
• policie (intervence, vykázání, zákaz vstupu, trestní oznámení)
• občanské soudnictví (předběžné opatření)
• sociálně-právní ochrana dětí a mládeže (opatření pro zajištění blaha dítěte, sociálně právní ochrana dětí a mládeže, předběžné opatření)
• trestní soudnictví (trestní stíhání, vazba, upuštění od trestního stíhání, uložení
podmínky či jiné povinnosti, psychosociální a právní procesní doprovod)
Nestátní instituce:
Zařízení k ochraně obětí
• rakouská centra pro ochranu před násilím, intervenční centrum ve Vídni
• intervenční centrum pro oběti obchodování se ženami
• azylové domy pro ženy
• částečně také centra pro ochranu dětí
Zařízení pro práci s pachateli
• přispívají k ochraně obětí tím, že pachatelům nabízejí služby a kurzy prevence
násilí (poradny pro muže, probační organizace Neustart („Nový začátek“)
Zařízení pro pomoc obětem
• celorakouská organizace Weisser Ring („Bílý kruh“)
• tísňové linky pro ženy a psychosociální pohotovostní služby
• centra pro ochranu dětí
• sociálně právní orgány pro děti a mladistvé na úrovni spolkových zemí
• poradny (pro rodiny, ženy, migranty, mladistvé apod.)
• stacionární (terapeutické) instituce – krizová (pečovatelská) centra, azylové
domy pro mladistvé, dětská a dorostenecká neurologie / psychiatrie
• linka tísňového volání (celorakouská) pro oběti trestných činů, krizová linka
pro ženy
Kontakty mezi subjekty, spolupráce a koordinace
• týmy specializované na ochranu obětí trestných činů v (dětských) nemocnicích
• kulaté stoly pořádané zemskými soudy na téma psychosociální a právní procesní
doprovod
• zákon o ochraně před násilím stanoví závaznou spolupráci policie a center pro
ochranu před násilím
42
Průběh pomoci
Policie poskytne
informace o případu
Intervenční centrum
kontaktuje oběť
Oběť se sama obrací
na intervenční centrum
První konzultace
• analýza potřeb
• krizová intervence
• příp. právní poradenství
Vytvoření bezpečnostního plánu
Vytvoření individuálního plánu
Pokud nelze
podniknout žádné kroky,
rozloučení se s klientkou či její
předání dalším institucím
Právní pomoc a aktivní podpora
Psychosociální pomoc
a aktivní podpora
Ukončení pomoci
a zprostředkování kontaktu
na terapeutická, svépomocná
či jiná sociální zařízení
Diagram převzat z rakouské směrnice o kvalitě intervenčních center
(Klagenfurt, 2011)
43
Čísla a statistiky
Asi 90 % klientely center pro ochranu před násilím představují ženy s dětmi.
Setkaly se převážně s násilím, jehož původcem byli ve většině případů partneři či
bývalí partneři. Přibližně 10 % osob bylo vystaveno stalkingu, zpravidla ze strany
bývalého partnera či partnerky.
Statistický přehled případů řešených v centrech pro ochranu před násilím
(podle rakouských spolkových zemí)
W
R
2000
Bgld.
204
Vbg.
210
Ktn.
285
T
269
Sbg.
420
NÖ
471
OÖ
412
Stmk.
726
1 166
4 163
2001
254
295
255
311
441
511
478
682
1 622
4 849
2002
287
321
336
342
495
652
633
936
2 477
6 479
2003
330
394
383
338
531
638
671
1 001
3 656
7 942
2004
368
443
416
624
668
676
775
1 259
3 687
8 916
2005
370
454
480
813
702
812
865
1 336
3 941
9 773
2006
428
432
486
726
818
908
1 067
1 508
4 775
11 148
2007
451
513
525
999
840
1 137
1 252
1 695
5 758
13 170
2008
521
612
646
1 088
998
1 360
1 488
1 713
5 633
14 059
2009
528
611
644
1 281
1 135
1 361
1 567
1 808
5 798
14 733
2010
532
616
614
1 196
1 005
1 588
1 568
1 950
5 914
14 983
2011
648
713
717
1 112
1 011
1 924
1 718
2 117
5 575
15 514
2012
591
809
754
1 153
1 016
1 968
1 777
2 235
5 497
15 800
Bgld. Burgenland (Hradsko)
Vbg. Volarberg (Vorarlbersko)
Ktn. Kärnten (Korutany)
T
Tirol (Tyrolsko)
Sbg. Salzburg (Salcburk)
NÖ Niederösterreich (Dolní Rakousko)
OÖ Oberösterreich (Horní Rakousko)
Stmk.Steiermark (Štýrsko)
W
Wien (Vídeň)
R
Rakousko celkem
Stalking a opakované násilí
Stalking-nebezpečné pronásledování
V § 107a rakouského trestního zákoníku se od června 2006 stanoví následující:
Osoba, která nebezpečně pronásleduje jinou osobu (...), bude potrestána odnětím svobody až na jeden rok.
Osoba nebezpečně pronásleduje jinou osobu v případě, že jí po delší dobu
účelově a nepřijatelně zasahuje do života:
44
1) vyhledává její blízkost,
2) prostřednictvím třetí osoby objednává pro ni zboží či služby s použitím jejích
osobních údajů,
3) s použitím jejích osobních údajů podněcuje třetí osoby, aby ji kontaktovaly.
V případě stalkingu poradce vždy s klientkou podrobně probírá doporučený
způsob chování:
Zdrženlivost
Zpravidla se jedná o to, aby se osobě, jež klientku pronásleduje, jednoznačně
sdělilo, že její chování je nežádoucí a má ho zanechat.
Transparentnost
V případě stalkingu je důležité začlenit do procesu i bezprostřední okolí oběti
a informovat je, tj. přimět rodinné příslušníky, přátele, spolupracovníky apod.
k tomu, aby o pronásledované osobě nešířili žádné informace.
Dokumentace
Podle možností by se mělo dokumentovat vše, co je důkazem pronásledování
– např. měly by být ukládány textové zprávy, dopisy apod. Tyto doklady mohou
u soudu posloužit jako důkazní materiál.
Následky
Je důležité, aby ze strany pronásledované osoby v žádném případě nedocházelo
k navázání dalšího kontaktu, tj. aby se tato osoba od osoby, jež ji pronásleduje,
jednoznačně distancovala.
Opakované násilí
V roce 2009 byl do rakouského trestního zákoníku začleněn § 107b, jehož ustanovení upravují především případy násilí v partnerských vztazích:
Osoba, která se delší dobu a opakovaně dopouští násilí vůči jiné osobě, bude
potrestána odnětím svobody až na tři roky.
Osoba se dopouští násilí vůči jiné osobě (…), když ji tělesně týrá nebo úmyslně
jedná tak, že ohrožuje její zdraví či život či omezuje její svobodu (…).
Odnětím svobody na šest měsíců až pět let budou potrestány osoby:
1) které spáchaly čin proti osobě, která je nezletilá nebo vzhledem ke své slabosti,
nemoci či duševní indispozici bezbranná, nebo
2) které prostřednictvím svého činu ovládaly chování osoby, jíž byla způsobena
újma, či výrazně omezily autonomii jejího života.
Skutková podstata tohoto trestného činu se zatím příliš neuplatňuje, protože ještě
dostatečně nezakořenila v povědomí policie a soudních orgánů. V tomto směru doposud chyběly dostatečné informace (prostřednictvím školení a rozšiřování kvalifikace).
2.1.2 Procesní doprovázení v Rakousku a příklady dobré praxe
Eva Schuh, Centrum pro ochranu před násilím, Horní Rakousko, Linec
Klientku po policejním zákazu vstupu v září roku 2010 kontaktovala poradkyně Centra pro ochranu před násilím. Pan K., její partner, ji opakovaně bil, týral
a nadával jí. Při posledním střetu ji zranil tak, že musela být ošetřena v nemocnici:
45
měla zlomenou ruku, druhou ruku měla pohmožděnou, měla tržnou ránu nad
okem a bezpočet modřin na tváři i na těle. Patrné byly také starší rány a hematomy. Klientka zatím věc na policii neoznámila.
Na doporučení Centra pro ochranu před násilím požádala klientka okresní
soud v Linci o vydání předběžného opatření, které bylo schváleno v polovině října na dobu devíti měsíců (předběžné opatření lze vydat nejvýše na jeden rok).
V rámci poradenství poskytnutého v Centru pro ochranu před násilím byla
klientka informována o možnostech procesního doprovodu, nároku na bolestné
a dalších právech vyplývajících ze zákona o obětech trestných činů. Poradkyně jí
doporučily, aby dokumentovala dobu své újmy a průběh rekonvalescence.
Na konci listopadu 2010 se klientka opět ohlásila v centru, protože dostala
předvolání k hlavnímu líčení, které se mělo konat v lednu 2011.
Během rozhovoru byla klientka podrobněji informována o trestním řízení a nárocích, které jí vznikly. Nejprve chtěla na bolestné rezignovat, protože pan K.
nemá žádné peníze. Aby jí mohly vzniknout nároky podle zákona o obětech trestných činů, pracovnice jí vysvětlila možnost účasti v řízení jako soukromé osobě.
Dohodnut je také psychosociální a právní procesní doprovod.
S advokátkou, která měla procesní doprovod klientky zajišťovat, si klientka následně vyjasnila všechny dotazy týkající se průběhu řízení, hlavního líčení a možných nároků.
Ke dvěma stáním hlavního líčení se obžalovaný nedostavil, přičemž se mu ani
v jednom případě nepodařilo doručit předvolání k soudu. Třetí líčení na konci března 2011 vedl soudce v nepřítomnosti obžalovaného, který tentokrát sice předvolání
prokazatelně obdržel, ale policii se ho nepodařilo zadržet a předvést k soudu.
Obžalovaný byl za opakované násilné činy podmínečně odsouzen podle ustanovení § 107b rakouského trestního zákoníku ke dvanácti měsícům odnětí svobody. Klientku soud jako soukromého účastníka řízení odkázal na občanskoprávní
řízení, protože obžalovaný nebyl předtím ohledně těchto nároků vyslýchán.
Při rozboru případu advokátka klientce nedoporučila podávat civilní žalobu
na určení bolestného vzhledem k tomu, že pan K. pobíral pouze předčasný důchod ve výši přibližně 700 EUR, a nízký příjem neumožňoval, aby z něj soud
mohl srazit žádané bolestné.
Následně pracovnice psychosociálního doprovodu s klientkou podala u rakouského spolkového sociálního úřadu žádost o paušální bolestné podle zákona
o obětech trestných činů. Této žádosti úřad vyhověl.
Průběh poradenství
Většina klientek se přichází do Center pro ochranu před násilím poradit až
po podání trestního oznámení na policii. Vhodnější by bylo, aby klientky poradenství v centrech využily předtím. Často uvádějí, že cítily velký strach a bály se,
že narazí u policie na nepochopení. Psychosociální podpora a procesní doprovázení do značné míry může u klientek eliminovat tento strach, postupně zmírnit
jejich nervozitu a nejistotu z toho, co je na policii čeká, a především je připravit
na výslechy. Některé oběti mají z minulosti špatné zkušenosti s policií: v těchto
případech mohou pracovnice procesního doprovodu fungovat jako zmocněnkyně a důsledně dbát na to, aby byly u soudu uvedeny a zaprotokolovány všechny
relevantní záležitosti. Důležitým úkolem psychosociálního procesního doprovodu je pomoci obětem domácího násilí zvládnout četné obavy a úzkosti:
46
• strach z pomsty pachatele, zejména v případě výhrůžek,
• strach ze setkání s pachatelem u soudu,
• stud, že se dostaly do takové situace,
• tabu vztahující se na výpověď u soudu proti členu rodiny,
• obavy, aby kvůli nim nemusely u soudu proti otci vypovídat děti,
• rodina a okolí vyvíjí na oběť tlak, aby proti pachateli nevypovídala,
• oběť žije s pachatelem v jedné domácnosti a čelí jeho tlaku,
• oběť se v souvislosti s výpovědí u policie nebo u soudu obává dalšího násilí, a to
i po rozdělení partnerů,
• strach ohrožené ženy o společné děti,
• strach vypovídat proti pachateli, na němž je oběť finančně závislá,
• nejistota oběti při styku s policií či soudem.
V souvislosti s průběhem a výsledkem trestního řízení se také často objevují
zkreslené a přehnané představy. Někteří pachatelé obětem tvrdí, že kvůli lehkému
zranění dostanou několikaletý trest odnětí svobody nebo že bude o rozsudku informován jejich zaměstnavatel, a kvůli tomu ztratí pracovní místo. Tímto tvrzením
se snaží ovlivnit a znejistět oběť domácího násilí. Mohou také stupňovat na oběti
tlak, aby na ně nepodávaly trestní oznámení a aby u soudu nevypovídaly. Proto je
v rámci procesního doprovodu nutné nejenom poskytnout klientce potřebné informace, ale také s ní hovořit o jejích obavách, strachu a představách. Jedině tak
lze zpravidla dosáhnout toho, že oběť překoná pochybnosti a vypovídá u soudu.
Oběti násilných činů jsou často traumatizovány. Trpí úzkostlivými stavy, záchvaty paniky, snaží se násilný čin vytěsnit, vypadává jim paměť, stahují se
do sebe. Trestní řízení může navíc způsobit posttraumatické syndromy. Úkolem
pracovnic doprovodu je proto také poradit obětem, kde mohou najít specializovanou psychologickou, terapeutickou nebo psychiatrickou pomoc.
V rámci procesního doprovodu i při všech konzultacích je třeba s klientkami
probírat, jakým způsobem by se oběti měly chovat a vymezovat vůči pachatelům,
a probírat s nimi otázku jejich ambivalentních postojů k násilné osobě.
Úkoly procesního doprovodu před hlavním líčením
Jestliže trestní oznámení bylo podáno před zahájením procesního doprovodu,
rozebírá se, zda v něm bylo uvedeno vše podstatné. V případě nutnosti lze státnímu zastupitelství ještě doručit doplňující oznámení.
Následně se klientce vysvětlí, jakým způsobem trestní řízení probíhá (pozastavení trestního řízení, odklon, obžaloba).
Jestliže je trestní řízení pozastaveno, zjišťuje se, zda oběť bude žádat o zdůvodnění, proč k pozastavení řízení došlo, přičemž oběť sama, případně společně
se zmocněncem/zmocněnkyní, naformuluje žádost. S klientkou se pak diskutuje
jak o odůvodnění pozastavení řízení, tak o možnosti požádat o jeho obnovení.
Případnou žádost o obnovení řízení podává klientka vždy ve spolupráci se zmocněncem/zmocněnkyní.
Soud je o procesním doprovodu informován oznámením o udělení plné moci
(zmocnění) ze strany klientky. V případě potřeby může zmocněnec/zmocněnkyně nahlížet do spisů. S obětí také hovoří o tom, co od trestního řízení očekává,
čeho je možné soudním řízením dosáhnout, a čeho nikoliv.
Zmocněnkyně v rámci procesního doprovodu pomáhá klientkám i při podávání dalších příslušných žádostí, jestliže se na ně vztahuje rakouský zákon o obětech
trestných činů.
47
Konzultace před hlavním líčením
V průběhu přípravného rozhovoru před hlavním líčením zmocněnec/zmocněnkyně s klientkou probere návrh na zahájení trestního řízení a příslušný delikt
(z čeho se pachatel doposud zodpovídal při výsleších) a možný výsledek řízení
(zproštění viny, odklon, odsouzení).
Klientce je třeba objasnit, zda je nutné podat návrhy na předložení důkazů.
Dále se v rámci konzultace hovoří o možnosti uplatnit nárok na náhradu škody
a nárok na bolestné, a proberou se reálné šance na uspokojení těchto nároků.
Oběti si často přejí, aby soud pachateli uložil absolvovat určité léčení – např.
program proti násilí, odvykací léčbu apod.
Hlavní líčení představuje pro klientky zpravidla novou situaci, a proto je důležité seznámit je s rolí jednotlivých aktérů (státní zástupce, soudce, obhájce ad.).
Rovněž je třeba klientku seznámit s právy a povinnostmi obětí. Před hlavním
líčením se musí především probrat možnost odděleného výslechu, napomenutí
k pravdě, právo odepřít výpověď a veřejný charakter řízení.
Důležité je prodiskutovat s obětí možné varianty průběhu soudního projednávání. Je například důležité, aby se oběť jako svědek nenechala dotlačit k vypovídání o skutečnostech, které si přesně nepamatuje. Je také třeba si přesně domluvit
místo setkání s klientkou před hlavním líčením a dbát na to, aby nedošlo k setkání
s obžalovaným, které by mohlo vést ke zbytečnému rozrušení oběti.
Cílem rozhovoru před hlavním líčením je snížit případné obavy a strach z něj.
Zmocněnec/zmocněnkyně klientkám se vysvětlí, že předmětem líčení budou pouze zcela konkrétní úseky průběhu násilí, nikoliv celá minulost rodiny či vztahu.
Situace u soudu se představí pomocí modelu, který klientky názorně seznamuje
s fázemi řízení a jednotlivými aktéry u soudu. Zároveň se klientkám vysvětlují
pojmy jako odklon, odmítnutí svědectví, konfrontace apod.
Hlavní líčení
Aby se klientka při výslechu, před ním a po něm cítila silnější, je třeba dopředu
vyjasnit otevřené otázky a probrat její psychický stav. Oběti se často procesnímu
doprovodu svěřují s obavami, aby u výslechu vypovídaly správně. Obávají se,
že když se rozpláčou nebo budou nervózní, bude to mít na celé řízení negativní
dopad. Důležité je podporovat sebevědomí a sebejistotu klientek.
Jakmile soud doručí rozsudek, je s ním klientka srozumitelně seznámena.
Zmocněnec/zmocněnkyně klientce co nejpřesněji vysvětlit, co výrok soudu znamená. Podrobně se to provádí v případech, kdy došlo k pochybnému zproštění
viny nebo kdy klientka očekávala přísnější trest.
V hlavním líčení může zmocněnec/zmocněnkyně klást oběti otázky, pakliže
oběť z rozrušení zapomněla uvést důležité skutečnosti. Pracovnice procesního
doprovodu má právo předkládat otázky i pachateli, což je relevantní především
z toho důvodu, že většina obětí není vzhledem ke svému psychickému stavu s to
využít svého práva na dotazy. Zmocněnec/zmocněnkyně dále zasahuje v případě,
že dojde k porušení práv svědka (např. nepřípustné dotazy) nebo že je na oběť
vyvíjen zbytečný nátlak. Zmocněnec/zmocněnkyně také kontroluje, zda oběť položeným otázkám dostatečně rozumí (což je důležité především v případě tlumočení). Vznáší také námitky, pokud se „veřejnost“ nebo obžalovaný v soudní
síni nechovají přiměřeně. Také je možné požádat o přestávku, když se oběť, která
zpravidla není schopna hovořit sama za sebe, necítí dobře.
48
Rekapitulace – závěr
K rekapitulaci soudního řízení se může přistoupit buď hned, nebo ji lze odložit na později. S klientkou se ještě jednou probere rozsudek. Dále se hovoří
o tom, jak si zajistit bezpečnost a jak se chovat v případě, že dojde k opakování
násilí. Lze také napsat odsouzenému výzvu v případě, že soud přiřkl klientce nárok na odškodnění jako soukromému účastníku řízení. Nakonec se soudu oznámí výše nákladů a provede se vyúčtování u rakouského spolkového ministerstva
spravedlnosti.
2.2 Azylový dům Kolping Österreich v Mistelbachu
2.2.1 Nabídka pomoci a podpory ohroženým ženám a jejich dětem
Brigitte Amon, Sylvia Hochmeister,
Claudia Fath-Kuba – Azylový dům v Mistelbachu
Brigitte Amon a Sylvia Hochmeister z azylového domu Kolping Österreich v Mistelbachu na konferenci v Praze.
Oběti domácího násilí mohou využít v azylovém domě pro ženy ochranu, ubytování a psychosociální poradenství a doprovázení. Poradenství a doprovázení
se vztahuje i na občanskoprávní postupy, především řízení spojená s rozvodem
a na svěření dětí do péče.
Zpravidla nepřijímáme procesněprávní doprovázení u trestněprávních řízení,
protože je nabízejí jiná zařízení, např. centra pro ochranu proti násilí nebo intervenční centra.
Radíme ženám a doprovázíme je při:
Podání trestního oznámení na policii
Jestliže v násilném vztahu byly fyzické útoky a nebezpečné vyhrožování, radíme ohroženým ženám vždy podat trestní oznámení. Takové činy jsou v Rakousku
49
trestné – trestním oznámením oběť domácího násilí ukazuje násilníkovi, že násilné chování má své hranice a jejich překročení bude mít pro něj důsledky. Realita
ale bývá jiná, protože řešení mnoha trestních oznámení se zastaví rozhodnutím
státního zastupitelství, tudíž k soudnímu projednávání vůbec nedojde. Přání postižených žen dobrat se spravedlivosti nebývá vyslyšeno, oznamovatelky pociťují
velké zklamání. Podání oznámení na policii může být navíc pro ohroženou ženu
velmi zatěžující záležitost. Musí počítat s tím, že bude muset podrobně a opakovaně popisovat své zkušenosti s domácím násilím. V souvislosti s výslechy se může
objevit u žen mnoho negativních pocitů a zážitků a i na tuto zátěž musí být žena
pečlivě připravena. Existuje tedy mnoho důvodů, proč ohrožené ženy nechtějí podávat trestní oznámení na partnera: některé od trestního oznámení upustí
s ohledem na násilného partnera, protože mu nechtějí působit právní problémy.
Jde především o případy, kdy mají s násilníkem děti. Některé mají strach z eskalace násilí, z agrese a vyhrožování ze strany partnera po podání oznámení na policii. Nebo naopak doufají ve smířlivou dohodu při rozvodu a návrhu o svěření
dětí do péče. Nechtějí si podáním oznámení „zkazit“ šanci uzavřít v budoucnu
takovou dohodu s násilným partnerem. Po důkladném probrání situace a poskytnutí potřebných informací bývá zásadně věcí ohrožené ženy, jak se rozhodne, zda
případ oznámí na policii, nebo ne.
Zprostředkování právního poradenství: kontakt a první rozhovor s advokátem
V azylovém domě v Mistelbachu nepracuje právnička ani advokátka, proto
v článku nenabízíme případovou studii zaměřenou na procesněprávní doprovázení. Popíšeme ale případy, kdy jsme klientku doprovázeli jako důvěrnice (čili
nikoliv jako zmocněnci). Informujeme ženy o právní poradně u příslušného soudu nebo nabízíme zprostředkování dalších místních poraden pro ženy, případně
Čeští účastníci projektu na pracovní stáži v azylovém domě Kolping Österreich v
Mistelbachu.
50
kontakty na zkušené advokátky. Ohroženou ženu můžeme doprovodit na konzultaci u právníka/právničky nebo advokáta/advokátky. Se ženami předem společně
formulujeme otázky na právníka k průběhu případu a podklady pro konzultaci
(popis případu, finanční možnosti klientky, její příjem).
Podání žaloby o rozvod k soudu
První krok k rozvodu je podání žaloby o rozvod k příslušnému soudu. Žena
musí uvést důvody pro rozvod a popsat aktuální situaci – je nutno připravit návrh
k soudu. Tento první krok bývá pro ženy těžký, protože většinou nemají zkušenost se soudním projednáváním. Psychosociální podpora a doprovázení k soudu
proto může být pro ženu důležitou pomocí.
Podání návrhu na svěření dětí do výhradní péče a úpravu styku
s dětmi v souvislosti s rozvodem
U sezdaných párů s nezletilými dětmi se v Rakousku automaticky předpokládá
společná výchova. Dokud soud nerozhodne jinak (např. svěřením dítěte do péče
jednomu rodiči), existuje možnost, že násilný manžel dítě vyzvedne ze školky
nebo školy a vezme ho k sobě, aniž by porušil zákon. Mnoho násilníků využívá
společné děti jako nátlakový prostředek proti ženě. Proto je soudní úprava styku
s dětmi u případů domácího násilí důležitá. V těchto případech ženy podporujeme, radíme jim a doprovázíme je k soudu.
Návrh na bezplatnou pomoc při soudním řízení
Většina žen, které žijí v azylovém domě, si nemohou dovolit hradit vysoké
soudní výlohy a poplatky za advokáty, protože buď mají malý, nebo vůbec žádný příjem. Mají možnost současně s žalobou k soudu podat návrh na pomoc při
soudním řízení. Pokud soud návrhu vyhoví, mají ženy u soudu nárok na bezplatné
poskytování služeb souvisejících s procesem (jestliže se ukáže, že mají vyšší příjem,
musejí soudní náklady zaplatit zpětně). Do těchto nákladů se počítají tlumočnické práce a honoráře pro soudní znalce, jestliže jsou v daném případu nutné. Při
přidělení advokáta musí být doloženo, zda je právní zastupování nutné – a o tom
rozhoduje soud. Je užitečné navázat se soudem předem kontakt a zdůvodnit nutnost bezplatného advokátního zastupování tím, že ohrožená žena potřebuje na základě pokračujícího násilí ze strany manžela důslednější podporu při rozvodovém
soudu a řízení o dětech.
Doprovod důvěrníka k soudním jednáním
Soudní jednání a termíny znamenají vždy mimořádnou psychickou zátěž pro
ohrožené ženy. Jsou rozčilené, mají strach ze setkání s násilníkem u soudu, bojí
se neznámých a neobvyklých situací v soudní síni, mají strach z průběhu procesu
a jeho dopadu na ně. Doprovod důvěryhodné osoby – důvěrnice – je důležitou
nabídkou podpory azylového domu. Důvěryhodná osoba ohrožené ženy z azylového domu může podle zákona vystupovat jako „důvěrnice“, nemá však právo
jakkoliv zasahovat do jednání. Záleží na postoji soudce/soudkyně, zda využije
zkušeností azylového domu s případem domácího násilí a jeho názoru na situaci.
Je také nutné požádat soud předem o zachování anonymity důvěrnice a azylového domu, kde pobývá ohrožená žena. Důležité je, aby soudce při soudním jednání nahlas nečetl adresu azylového domu, kde je žena ubytována.
51
Je užitečné ženu v předstihu připravit na jednotlivá stání při procesu: probrat s ní obvyklý průběh soudního jednání, zasedací pořádek a rozmístění osob
v soudním sále, probrat s ženou jednoduché metody, které může využít při zvládání pocitu napětí a stresu, prohovořit s ní nejrůznější možné výsledky soudního
jednání, probrat s ženou různé strategie, jak zvládnout setkání s násilníkem před
soudní síní, jak reagovat na jeho možné provokace apod.
2.2.2 Kazuistiky zaměřené na doprovod důvěrníka v civilním řízení
Brigitte Amon, Sylvia Hochmeister,
Claudia Fath-Kuba – Azylový dům v Mistelbachu
Případ 1
Paní L., 39 let, pracuje jako úřednice. Její manželství trvá 7 let, mají jedno společné dítě – syna, 6 let. Manžel ženu již několik let fyzicky napadá a psychicky
týrá. Vyhrožuje jí, že ji zabije, kontroluje ji opakovanými telefonáty, zakazuje jí
opouštět dům a vyhrožuje jí sebevraždou, pokud od něj odejde. Paní L. by se ráda
s násilnickým partnerem rozvedla, má dostatečný příjem, aby pro sebe a syna sehnala vhodný podnájem. Má však velký strach, že se tam manžel objeví a něco jí
udělá. Rozhoduje se, zda využije služeb ambulantní poradny v azylovém domě
v Mistelbachu, informuje se na možnosti procesního doprovázení a psychosociální podpory v průběhu rozvodu. Za několik týdnů po prvním telefonátu uteče i se
synem do azylového domu.
Partnerské násilí odchodem do azylu nekončí. Pan L. vyhledává svou ženu
před jejím pracovištěm, postává před azylovým domem nebo před školkou jejich
syna. Tyranizuje ji opakovanými a četnými telefonáty, vyhrožuje jí zabitím. Paní
L. odmítá využít návrhu na předběžné opatření, kterým by soud dle legislativy
na ochranu před domácím násilím nařídil zákaz kontaktů ze strany násilné osoby.
Žena má strach, že pan L. bude ještě více agresivní a bude brutálněji reagovat a že
by návrhem k soudu jen přispěla k eskalaci násilí před rozvodem.
Při prvním rozvodovém stání zastupuje paní L. advokátka, která už doprovázela klientky v mnoha podobných případech domácího násilí. Problematiku domácího násilí dobře zná. Při prvním soudním jednání o dítěti se oba partneři dohodnou na styku s dítětem. Je dohodnuto, že si pan L. může každý druhý víkend
vyzvednout syna a mít ho ve své péči od pátku od 16 hodin do neděle do 18 hodin.
Při prvním předávání syna na víkend napadl fyzicky pan L. svou manželku: roztrhl
jí v přítomnosti syna blůzu a poškrábal ji na horní části těla. Paní L. podala trestní
oznámení na manžela za fyzické napadení a ublížení na těle. Případ není soudně projednáván, protože byl podán návrh na mimosoudní vyrovnání skutku mezi obětí a žalovaným. Podmínkou pro mimosoudní vyrovnání je, že násilník přijme odpovědnost
za své chování a má náhled na svůj čin. Paní L. chtěla ustoupit od podání žaloby, souhlasila proto s možností mimosoudního vyrovnání skutku prostřednictvím mediace,
protože si přála jediné – aby násilí přestalo. Pan L. však takový postup odmítl, veřejně
nepřijal odpovědnost za násilí, nebyl si vědom své viny. Když pokus o mimosoudní
jednání selhal, přistoupilo se k soudnímu jednání. K soudu paní L. doprovázela důvěrnice z azylového domu. Byla přítomna při výpovědi paní L., nesměla ale podle
zákona jakkoliv zasahovat do jednání nebo doplňovat výpověď klientky. Když paní
L. popisovala detaily z fyzického napadení, přerušil několikrát její výpověď pan L. nesouhlasnými komentáři a obviněními proti své ženě. Paní L. byla viditelně rozrušena,
52
z rozčilení popsala nepřesně určité momenty v průběhu fyzického napadení. Soudkyně pana L. za jeho chování nenapomenula, naopak reagovala netrpělivě, když paní
L. začala plakat a nedokázala se přesně vyjádřit. Pan L. vypovídal bez přerušování
a zasahování protistrany. Soudní projednávání bylo proti panu L. zastaveno.
Vyhrožování ze strany partnera pokračovalo i v době po zastavení soudního
řízení proti panu L. Paní L. zaznamenala 60 telefonátů a zpráv SMS, v nichž jí
partner vyhrožoval smrtí. Pan L. na ženu číhal a pronásledoval ji v místech, kudy
chodívala. Paní L. po několik měsíců dokumentovala telefonáty, zprávy, zaznamenávala si na mobilu zprávy SMS i rozhovory. Poté podala k soudu trestní oznámení o nebezpečném vyhrožování.
Ještě před zahájením soudního jednání navázala důvěrnice se souhlasem paní
L. kontakt s příslušným soudcem. Popsala mu průběh soudního projednávání
předešlého skutku a urážlivé komentáře pana L. při výpovědi manželky, které
soud připustil. Aby paní L. mohla vypovídat v klidu a bez většího strachu, podporovala ji důvěrnice v podání „návrhu na výslech v nepřítomnosti obviněného“.
Soudce tomuto návrhu vyhověl a dále umožnil, že paní L. a její důvěrnice před
jednáním soudu mohly čekat ve speciální místnosti. Jinak by paní L. musela čekat
na chodbě, kde by pan L. měl možnost na svou ženu před zahájením výslechu
vykonávat psychický nátlak. Soudce shledal pana L. vinným a odsoudil ho podmíněně na 3 roky.
V období mezi dvěma soudními jednáními – 1) oznámení o ublížení na zdraví a 2) projednávání nebezpečného vyhrožování – se konalo rozvodové řízení.
Pan L. manželce mnohokrát telefonoval a upozorňoval ji, že rozhodně nebude
souhlasit s dohodnutým/nesporným rozvodem, pokud se paní L. u soudu objeví
v doprovodu advokátky. Manžel na svou paní v této věci vykonával tak dlouho
psychický nátlak, až přistoupila na jeho podmínky. V důsledku toho dopadlo finanční majetkové vyrovnání po rozvodu pro paní L. hůře, než kdyby ji při rozvodu zastupovala advokátka.
Případ 2
Paní K., 42 let, má čtrnáctiměsíční dceru a s násilnou osobou žije v manželství
1,5 roku. Když partnera poznala, nekriticky se do něj zamilovala, jak se říká „až
po uši“, sliboval jí „modré z nebe“, zapůsobil na ni svým šarmem a zájmem o ni.
Paní K. brzy po seznámení otěhotněla, byla svatba. Jeho počáteční zamilovanost
se začala brzy proměňovat ve stálou kontrolu, nařízení, požadavky. Pan K. nutil
svou ženu k tomu, aby se odstěhovala k němu na venkov, vzdala se svého bytu
a své peníze vložila do oprav jeho domu.
Paní K. přišla do azylového domu se svou malou dcerkou v kočárku, venku silně
pršelo, žena zpočátku jen chtěla u soudu podat návrh na rozvod. V uších jí stále
zněly výhrůžky manžela, co se stane, když to udělá. Má strach se vrátit domů, proto s dcerkou zamíří do azylového domu. Manžel jí vyhrožoval opakovaně zabitím
a naznačoval jí, že by dokázal sáhnout i na dceru. Paní K. je nešťastná, protože se
ocitla v situaci, kdy s dcerkou musí využít služeb azylového domu. Až do této chvíle byla přesvědčena, že azylový dům potřebují jen chudé ženy a sociální případy.
Vůbec nedokáže pochopit, jak se ona – schopná, pořádná, donedávna sebevědomá
žena s dobrým příjmem – mohla ocitnout v roli utlačované, izolované oběti.
Protože paní K. nyní vzhledem k mateřským povinnostem nemá žádný příjem,
schválí jí soud přidělení bezplatného advokáta, který ji bude bezplatně zastupo53
vat u rozvodu. Paní K. si domluvila termíny konzultací u advokáta, pečlivě se
na ně připravila, sepsala si podrobný popis násilí v manželství, konkrétních situací, výroků a výhrůžek svého muže. Pomohlo jí, že si vedla deník, kde popisovala
průběh hádek, vulgárního napadání a způsob ponižování ze strany manžela.
Doprovázení pracovnice z azylového domu nebylo právní, ale psychosociální. Paní K. byla v den rozvodového jednání velmi rozrušena, protože měla velký
strach ze setkání s manželem. Velký strach měla z jeho vystupování, jeho „intelektuálního“ vyjadřování a žoviálního chování, kterým vždy dokázal zapůsobit
na lidi kolem sebe. Ale jen do doby, než ho poznali blíže.
Doprovázející důvěrnice z azylového domu nemá ze zákona nárok být v jednací
síni s klientkou, pokud je již zastoupena přiděleným advokátem. Pokud by manžel nebo jeho advokát s její přítomností nesouhlasil, musí z jednací síně odejít.
K tomu ale dochází jen zřídka, protože muži chtějí před soudem udělat dobrý dojem, resp. jim tento postup poradí advokát. Kde bude během jednání důvěrnice
sedět, o tom rozhoduje soudce. Někdy sedí důvěrnice vedle ohrožené ženy nebo
za ní, může ji tedy posilovat svou blízkostí, někdy ale sedí v soudní síni určené pro
veřejnost a ztrácí s klientkou při jednání kontakt. Důvěrnice nesmí poznámkami
ani slovní podporou při výpovědi klientky zasahovat do jednání. V tomto případě
se stalo, že advokát požádal o krátkou přestávku v jednání, aby vzniklé nejasnosti
mohl mimo soudní síň probrat s klientkou a její důvěrnicí. Rozvodový soud se
nezabýval domácím násilím mezi manžely, soustředil se výhradně na uzavření dohody o svěření dítěte do péče, určení styku s dítětem a o výši dávek pro paní K.
Dohodu řídili advokáti obou manželů.
Připomínky azylového domu k průběhu jednání: bylo by užitečné, kdyby zákon umožnil v této, pro ohroženou ženu napjaté situaci, aby důvěrnice seděla
přímo vedle klientky. Je také důležité, aby důvěrnice a odbornice na násilí z azylového domu mohla ohroženou ženu podporovat slovně!
Případ 3
Paní S., 28 let, pobírá v současné době invalidní důchod, se svým násilným
manželem má desetiletého syna. Paní S. žije ve vztahu od svých 16ti let s mužem
o 30 let starším, asi 5 let je za něj vdaná.
Paní S. byla vystavena opakovaným tělesným a sexuálním útokům ze strany
pana S., psychické týrání (ponižování, slovní napadání) bylo na denním pořádku.
Na konci dubna 2013 utekla paní S. před svým mužem do azylového domu poté,
co jí vyhrožoval, že ji zabije. Syna s sebou do azylu nevzala, protože ho nechtěla
vytrhnout z domácího prostředí, na které je zvyklý, a chtěla mu umožnit rozloučení se školním rokem ve škole, kterou navštěvuje.
Jako obvykle radíme paní S. brzy po příchodu do azylového domu, aby se ohlásila svému manželovi a sdělila mu, že odešla vědomě a nyní je o ni dobře postaráno.
Při tomto telefonátu se zdá být pan S. přístupný a ujišťuje ji, že smí o víkendu syna
Stefana vidět. Navzdory těmto ujištěním podává pan S. o dva dny později oznámení na policii o zmizení manželky. Policisté se poptávají po ženě v našem azylovém
domě, dáváme informaci s prosbou nepředávat násilníkovi místo pobytu paní S.
Slíbený kontakt se synem se neuskuteční, pan S. se chová zdánlivě vstřícně a dává
si podmínky: paní S. může syna vidět jen v případě, že mu sdělí svou aktuální adresu. Paní S. se nedaří ani po několika pokusech telefonicky kontaktovat syna. Když
se hovor konečně uskuteční, manžel stojí vedle syna a nahlas jejich hovor komentu54
je. Je zřejmé, že syn je pod silným tlakem otce a ovlivňuje to celý rozhovor.
Důvěrnice z azylového domu probírá s paní S. opakovaně možnost policejního
oznámení, protože žena uvádí, že byla vystavena brutálnímu násilí – pan S. ji opakovaně znásilňoval. Nakonec se paní S. rozhodne podat trestní oznámení. Má přání, aby ji na policii vyslýchala žena. Důvěrnice na tuto podmínku upozorní policii
v Mistelbachu. Protože na zdejším místním oddělení žádná žena-policistka nepracuje, je klientka pozvána k výslechu na policejní oddělení do sousedního města. Paní S.
doprovází k výslechu důvěrnice z azylového domu. Pracovnice azylového domu má
právo požádat policii o to, aby do protokolu nebyly uvedeny určité informace kvůli
bezpečí klientky – především jméno pracovnice a adresa azylového domu, kde se
klientka nyní zdržuje. Navzdory tomuto opatření dává pan S. brzy najevo, že ví, že
se žena zdržuje v Mistelbachu. Kromě toho píše email do azylového domu a v něm
důvěrnici obviňuje z osočování a pomluv své osoby a vyhrožuje jí soudní žalobou.
Doprovázející důvěrnice klientku podporuje v podání návrhu na výhradní péči
o syna. Pomáhá sestavit paní S. dopis k soudu, v němž líčí důvody pro tento návrh
a dokládá argumenty pro svěření dítěte do výhradní péče matky. Žalobu o rozvod
podává pan S. V návrhu na svěření dítěte do péče i žalobě o rozvod pan S. poukazuje na diagnózu manželky „paranoidní schizofrenie“ a její opakované pobyty
na psychiatrické klinice. Snaží se tím snížit své manželce šanci na získání syna
do péče. Paní S. se hluboce stydí za toto psychické onemocnění a má pocit, že je
to pro ni velká nevýhoda. Tento pocit jí vedl k tomu, že o diagnóze své důvěrnici
nejprve vůbec neřekla. Na žádost důvěrnice začne paní S. spolupracovat s ošetřujícím lékařem a vyžádá si lékařskou zprávu z nemocnice.
Důvěrnice z azylového domu paní S. podporuje v tom, aby si požádala o soudní
pomoc. Azylový dům naváže telefonický kontakt s příslušnou soudkyní, důvěrnice
formuluje argumenty pro nutnost přidělení právního zastupování pro svou klientku. Důvěrnice získává od Centra pro ochranu proti násilí doporučení na advokáta
a navazuje s ním kontakt. Mezitím soud návrh na soudní pomoc pro paní S. schválil. Důvěrnice po dohodě s klientkou navazuje před stanoveným soudním jednáním
kontakt s advokátem, přináší mu důležité a podstatné informace a podklady k případu. Před zahájením rozvodového soudu se koná konzultace s advokátem. Ukazuje
se, že paní S. bude moci při rozvodu uplatnit více práv a oprávněných nároků vzhledem ke své psychiatrické diagnóze, protože manžel je povinen jí v tomto případě zajistit zvláštní péči. Získat syna do výhradní péče by ale pro ni v takovém případě bylo
obtížnější. Záleží na rozhodnutí paní S., zda chce i nadále bojovat o výhradní péči
o syna. Pokud by na tom trvala, musela by projít, stejně jako její manžel, znaleckým
zkoumáním, aby se zjistilo, u kterého z rodičů by bylo synovi lépe.
V jednací síni sedí advokát vedle paní S., pan S. advokáta nemá. Důvěrnice sedí
v první řadě v soudní síni určené pro veřejnost.
Pan S. na sebe brzy upoutává pozornost. Vykřikuje, obviňuje paní S. a nadává jí,
pronáší hlasitě nevhodné požadavky a staví se proti všemu, co advokát paní S. navrhuje. Soudci je brzy jasné, že také pan S. potřebuje přidělit soudní pomoc v podobě bezplatného advokáta. Pan S. je vyzván k tomu, aby si požádal o bezplatného
advokáta. Ten ho může poučit ve věci jeho práv a povinností a poradit mu v další
strategii, aby bylo možné dospět u soudu k dohodě nebo k uzavření souhlasného
prohlášení mezi manžely. Při dalším jednání bude pana S. zastupovat advokát.
Ačkoliv bylo jednání zaměřeno na rozvod, nikoliv na svěření péče o syna, je
společný syn důležitým tématem. Pan S. se ukáže jako nepřipravený ke spolu55
práci na dohodě. V žádném případě nechce, aby paní S. měla kontakt se synem
sama. Pan S. zamítne přání paní S., aby s ní syn o prázdninách strávil několik dní
v azylovém domě. Manželku zahrne výčitkami a obviněními, což u paní vyvolá
velké rozrušení. Advokát požádá důvěrnici, aby paní S. doprovodila na chodbu
a tam ji uklidnila, mezitím se snaží vyjednat s panem S. nějaký kompromisní návrh na pravidelné kontakty paní S. se synem pro nejbližší období.
Pan S. navrhuje, že první kontakt manželky se synem mohou uskutečnit ve třech
mimo azylový dům. Navrhuje, že paní vyzvedne v azylu a společně si na tři dny
udělají výlet. Advokát v předsálí jednací síně hovoří o tomto návrhu s paní S. a důvěrnicí. V tomto okamžiku se ukázala přítomnost důvěrnice jako velmi užitečná,
protože paní S. byla ze strachu ochotná souhlasit s jakýmkoliv návrhem svého
manžela. Nebyla v této vypjaté situaci vůbec schopná formulovat své požadavky.
Důvěrnice poukázala na to, že tento návrh není pro její klientku přijatelný, protože
vznikl v situaci, kdy je ohrožená žena vystavena ze strany partnera násilí v rodině.
Souhlas s návrhem manžela na tomto stání by mohl pan S. využít k tomu, aby nad
ženou získal opětovnou kontrolu. Paní S. by za takových okolností chyběl klid
na kontakt se synem, oba – ona i syn – by byli pod neustálým dohledem. Advokát proto navrhl alternativu setkání v podobě asistovaného styku matky s dítětem:
asistované setkání mezi paní S. a jejím synem by proběhlo v přítomnosti sociální
pracovnice v dohodnutém sociálním zařízení, ale bez přítomnosti pana S.
Také tento návrh pan S. nejdříve odmítl, po vyjasnění podmínek styku nakonec souhlasil. Před soudcem byla uzavřena dohoda o styku se synem a zanesena
do rozvodového protokolu. Asistenční styk se dle dohody měl realizovat jednou
za 14 dní na 2 hodiny, návštěva bude probíhat v poradně poblíž bydliště manžela
a syna. Důvěrnice měla k dohodě námitku: její klientka stráví na cestě za synem
z azylového domu a zpět celkem 4 hodiny.
Přesto hodnotí advokát tuto dohodu jako úspěch, protože v dohodě o rozvodu
je úspěšné jen takové souhlasné prohlášení o pravidlech styku s dítětem, které
je zaneseno do rozvodového protokolu. Jestliže pan S. tuto dohodu nedodrží,
může to být pro něj nevýhoda při dalším jednání o svěření dítěte do péče. Protože
se stání konalo těsně před prázdninami, bude další soudní jednání probíhat až
na podzim. V tomto období bude pečlivě sledováno a dokumentováno, jak probíhají styky s dítětem a jak obě strany dohodu dodržují.
3. ITÁLIE
3.1 Asociace Gea, Centrum proti násilí GEA, azylový
dům v Bolzanu
3.1.1 Systém ochrany před násilím v rodině v Itálii,
nabídka služeb Centra proti násilí
Marcella Pirrone
GEA – Asociace za ženskou solidaritu proti násilí
GEA je italská nezisková organizace, která byla založena skupinou žen 1. června 1999. Hlavním záměrem bylo vytvořit v severní Itálii projekt zaměřený na so56
Marcella Pirrone a Cornelia Mayrl z Asociace GEA v Bolzanu.
lidaritu žen proti násilí se sídlem v Bolzanu. Projekt podporoval ženy (případně
s jejich dětmi) při řešení domácího násilí.
Zakladatelky GEA byly ženy různých profesí a s různými životními zkušenostmi
(psychosociální, právní, oblast vzdělávání a kultury) a od 80. let 20. století byly vzájemně propojeny prostřednictvím nejrůznějších místních a celonárodních aktivit feministického hnutí. Tyto ženy od 80. let bojovaly na veřejnosti za uznání společenského
problému násilí mužů na ženách, zejména pak jejich násilí v rodině. Snažily se prolomit tabu ve společnosti, která tento problém ignorovala, a chtěly o tomto problému
mluvit konečně nahlas v italském regionu Jižní Tyrolsko s cca 500.000 obyvateli.
Situace v italském regionu Jižní Tyrolsko
Úspěšným aktem této neúnavné snahy bylo vytvoření zákona v roce 1989 (Legge Provinciale n. 10/89) v Jižním Tyrolsku, který uložil místní vládě povinnost
efektivně reagovat na problematiku násilí na ženách včetně finančního zajištění
příslušných pomáhajících služeb. Od roku 1992 do současnosti financovala vláda Jižního Tyrolska založení pěti různých služeb ve čtyřech hlavních městech
regionu včetně čtyř Center proti násilí a azylových domů, a poskytla finance pro
41 azylových míst pro ženy a děti. Státem podporovaná zařízení poskytla v roce
2010 tyto služby 89 ženám a 72 dětem.
Zakladatelky GEA se v Bolzanu zaměřily primárně na vytvoření projektu pro
ženy, které zažívaly násilí. Po několika měsících intenzivní dobrovolnické práce,
kterým předcházela léta diskuzí, debat a vyměňování zkušeností s dalšími národními a mezinárodními ženskými projekty, obdržela GEA v listopadu 2000 místní
veřejné finance a založila tak Centrum proti násilí. V únoru 2001 vznikl také azylový dům se šesti malými byty pro ženy a jejich děti.
Financování projektu probíhá na základě veřejného tendru, který zajišťuje finance vždy na období tří let. Na konci tříletého období vypisuje vláda Jižního
57
Tyrolska novou veřejnou soutěž. Nezisková organizace GEA vyhrála tento tendr
úspěšně již čtyřikrát za sebou.
Projekt je plně financován z veřejných zdrojů a budova zůstává majetkem radnice města Bolzano. Na konci roku 2013 bude asociace GEA opět soutěžit ve veřejném tendru, aby si zajistila možnost pokračovat v práci ve svých dvou zařízeních.
V současné době tým pracovnic pokrývá šest plných úvazků (38 hod/týdně).
Celkově v týmu pracuje osm žen (šest pracuje s klientkami, jedna se specializuje
na práci s dětmi v azylovém domě, jedna koordinuje práci azylu a zajišťuje administrativu.
K zajištění non-stop telefonní linky a k zajištění plynulého chodu všech služeb
spolupracuje profesionální tým s „nočním týmem“, který zahrnuje specificky proškolené ženy (jejich počet je asi 14), které pracují na polodobrovolnické bázi (55 €
za noc). Projekt také úzce spolupracuje s externími právničkami, supervizorkami
a kulturními mediátorkami, které mají specifické kompetence k dané problematice.
Tento model umožňuje asociaci GEA zajistit ženám (a jejich dětem) – obětem
násilí, nepřetržitý přístup k poradenství a azylovému ubytování 24 hod denně 7
dní v týdnu a to buď prostřednictvím místního telefonního čísla 800276433 (zdarma), nebo díky celonárodnímu telefonnímu číslu 1522.
Definice násilí na ženách
GEA přijala definici násilí na ženách podle OSN:
„Každý akt násilí založený na pohlaví (gender), který vede nebo může vést k fyzické, sexuální nebo
psychické újmě nebo utrpení žen včetně vyhrožování takovými činy, nátlaku nebo svévolného zbavení
Srdečná atmosféra vládla i v Kontaktním místě pro ženy v Bolzanu.
58
svobody, ať už ve veřejném nebo soukromém životě. Intimní partnerské násilí se týká chování intimního partnera nebo bývalého partnera, které způsobuje fyzickou, sexuální nebo psychickou újmu včetně
fyzické agrese, sexuálního nátlaku, psychického týrání nebo nadměrné kontroly. Sexuální násilí je
definováno jako jakýkoli sexuální akt, snaha o sexuální akt nebo jiný čin směřující proti osobní sexualitě, kde je použito nátlaku a nezáleží na vztahu osoby k oběti ani na prostředí. Patří sem znásilnění,
které je definováno jako fyzicky nebo jinak vynucená penetrace pochvy nebo konečníku penisem, jinou
částí těla nebo předmětem.“
GEA také definovala koncept ekonomického násilí jako omezený přístup k finančním prostředkům, zaměstnání a vzdělání. V intimním partnerství (IP) se ekonomické
násilí definuje jako vyloučení z finančního rozhodování a omezování partnera při
hledání nebo provádění pracovní činnosti, ponechání chodu rodiny na ženách nebo
neplnění vyživovací povinnosti. Problém se vztahuje také na pracovní prostředí, kde
ženy dostávají nestejný plat za stejnou práci, kterou odvedou muži, nebo kde jsou
ženy přetěžovány, nedostatečně placeny a využívány na práci mimo smluvní dohody.
Výklad násilí na ženách podle Asociace GEA má kořeny ve feministickém hnutí, které zdůrazňuje, že toto násilí vychází z nerovnosti a rozdílů v moci mezi muži
a ženami ve společnosti.
Popis struktury služby:
Centrum proti násilí (Centro Antiviolenza)
Centrum proti násilí je otevřeno veřejnosti 25 hod týdně a je určeno ženám
ohroženým intimním partnerským násilím nebo komukoli, kdo se o tuto problematiku zajímá. Nabízené služby jsou následující:
• osobní nebo telefonický kontakt;
• sociálně-psychologická konzultace (krátkodobá nebo dlouhodobá);
• sociální podpora;
• svépomocné skupiny;
• právní poradenství;
• informace o všech službách v okolí;
• spolupráce/síťování s dalšími službami v okolí;
• informace a konzultace relevantní „třetí straně“.
Další nabízené služby:
• vzdělávání (pracovníci ve zdravotnictví a sociální pracovníci, policejní složky,
školy – studenti a učitelé);
• vzdělávání pro studenty vysokých škol;
• vzdělávání dobrovolníků pro noční tým;
• zvyšování povědomí ve společnosti;
• síťování a/nebo spolupráce s dalšími projekty a/nebo službami, které se zabývají
ochranou žen a dětí jako obětí násilí.
Azylový dům pro ženy (Casa delle Donne)
Azylový dům má utajenou adresu a nabízí útočiště/ubytování 24 hod denně
po celý rok ženám a jejich dětem, které utíkají před násilím. Nabízené služby jsou
následující:
• Nouzové přístřeší nebo předem naplánovaný azyl;
• psychosociální konzultace;
59
• svépomocné skupiny;
• specifická pomoc pro děti;
• podpora spolupráce, síťování mezi organizacemi k lepší pomoci ženám a jejich
dětem;
• podpora (ve spolupráci s konzultačním centrem) při odchodu z azylového
domu;
• síťování/spolupráce s dalšími službami.
Kritéria pro přijetí do azylového domu
Žena může nalézt útočiště v azylovém domě, pokud je obětí fyzického, psychického, sexuálního nebo ekonomického násilí (nebo jí takové násilí hrozí) bez
ohledu na jazyk, náboženství, kulturní přesvědčení, třídu nebo rasu. Žena musí
požádat osobně a může v azylu zůstat až po dobu 6 měsíců (zákon L.P. 10/89).
Ženy mladší 18 let (mladistvé), ženy migrantky bez dokumentů nebo ženy s neléčenou závislostí nebo psychiatrickým onemocněním nemohou být přijaty.
Statistiky 2012
Služby poskytnuty ženám v roce 2012
Počet žen, které přišly do kontaktu s azylovým domem poprvé: 166
Počet žen, KTERÉ byly v opakovaném kontaktu: 47
Celkový počet podpořených žen: 213
Počet žen ubytovaných
v azylovém domě
Ubytovány během roku 2012
Přítomny v azylu k 1.1.2012
Celkově
Ženy
Děti
Celkově
20
21
41
4
7
11
24
28
52
Projekty
Spolupolupráce a síťování organizací bojujících proti násilí v Bolzanu
Tento projekt, který vznikl v roce 2010 v Bolzanu, byl financován po dva roky
z národních vládních peněz z odboru rovných příležitostí žen a mužů. Nyní může
pokračovat jen díky spolupráci města Bolzano a Asociace GEA.
Vedoucí partner: město Bolzano
Partneři:
• sociální služby a tři neziskové organizace (GEA, Donne Nissà, La Strada);
• Koordinační výbor a komise externích odborníků
Zahrnuté místní služby:
• zdravotnictví
• sociální služby
• školy
• neziskové organizace v soukromém sektoru pracující se ženami (cizinky, obchodované ženy, mladistvé)
• policejní složky a justice
60
Cíle:
• Boj proti gendrovému násilí jako komplexnímu a široce rozšířenému fenoménu – všechny služby se s touto problematikou musí vypořádat na profesionální
úrovni, vytvořit společný jazyk a záměr;
• sdílení dobré praxe;
• zajištění integrace interkulturních aspektů násilí na ženách.
Aktivity:
• Vzdělávání a znovuobnovení interdisciplinárních setkávání (s místními a externími odborníky);
• Pracovní skupiny – síťování/spolupráce (poznávání se navzájem a zlepšení spolupráce v zájmu obětí);
• Sběr dat;
• Příprava publikací: obecná pro veřejnost a speciální pro profesionály;
• Definice závazné Etické charty pro všechny zapojené služby.
DIRE
D. i. Re Donne in Rete contro la violenza – D. i. Re italská národní nezisková organizace sdružující 63 center/azylových domů byla založena v roce 2008 po 20 letech
neformálního setkávání a aktivit mnoha italských ženských center/azylů, které
mají kořeny ve feministickém hnutí. Je to první a jediná zastřešující asociace ženských center v Itálii (v současnosti 63 center a 30 azylových domů), která je vedena ženskými neziskovými organizacemi.
D. i. Re jedná politicky s cílem přinést kulturní změnu, která se týká problematiky násilí na ženách. D. i. Re nahlíží na násilí na ženách jako na výraz nerovnosti
v moci mezi muži a ženami, jak se projevuje v typickém patriarchálním systému.
D.i.Re neposkytuje přímé služby ženám, ale podporuje členské organizace.
Na pracovní stáži v Bolzanu nás zaujaly nápadité plakáty a letáky proti násilí v rodině.
61
D. i. Re zvyšuje povědomí a předchází gendrovému násilí, organizuje rozličné
kampaně, je zapojena v místních sítích, poskytuje vzdělávání široké škále profesionálů v soukromých a veřejných institucích v oblasti sociální, zdravotnictví,
justici, školství a policie. Asociace GEA je platícím členem D. i. Re a členem představenstva.
D. i. Re je členem mezinárodních organizací – Network of Women‘s shelters
http://gnws.org/en/; Wave (Women against violence Europe):http://www.wave
-network.org/;) a Evropská ženská lobby http://www.womenlobby.org/.
Násilí na ženách – situace v Itálii
• Do roku 2008 neměla Itálie Národní akční plán na ochranu před násilím v rodině (NAP). Vládou přijatý akční plán je v současné době neefektivní
• V roce 2007 provedla Itálie poprvé v historii celonárodní výzkum na téma závažnosti fenoménu násilí na ženách v Itálii
• Současné statistiky v Itálii varují: Každé 2,5–3 dny je zabita jedna žena svým
intimním partnerem nebo svým bývalým partnerem
• Itálie má nedostatek míst pro ohrožené ženy s dětmi: velmi málo center je schopno nabídnout útočiště/azyl ženám (asi 500 míst, 1 pro 140 000 obyvatel namísto
1:10 000 dle doporučení Rady Evropy).
• V roce 2011 byla poskytnuta pomoc 13 337 ženám v rámci center D. i. Re.
• Italská centrální vláda nikdy neposkytla záruky finanční podpory centrům
a azylovým domům pro ženy ohrožené domácím násilím.
V důsledku této nejednosti v centrálním financování služeb a různorodé podpoře aktivit proti násilí v rodině ze strany lokálních vlád se členové D.i.Re liší
podle svých finančních možností: asi 30 organizací pracuje pouze na dobrovolnické bázi, ale je několik málo organizací s 10 a více zaměstnanci, kteří mají úvazky vždy na dobu určitou v závislosti na rozhodnutí lokální vlády.
Projekt GEA je jedním z nejvíce stabilních a garantovaných a to díky místnímu
zákonu Legge Provinciale n. 10/89.
3.1.2 Kazuistika paní Rominy
Cornelia Mayrl
Itálie zatím nevytvořila státní legislativu zaměřenou na ochranu před domácím
násilím a násilím na ženách. Neexistuje tudíž ani systém financování organizací
zaměřených na pomoc ohroženým ženám. Pouze v roce 2008 byl přijat 1. akční
plán proti genderovému násilí, ale ani tento dokument nezajišťuje finanční podporu pro tyto aktivity. Z tohoto důvodu nemohla být uskutečněna v Itálii řádná
opatření na ochranu před násilím a veřejné i soukromé organizace (NGO) a služby zaměřené na pomoc ženám bojují o své finanční přežití. Tento přístup státu
narušuje z dlouhodobého hlediska profesionální kontinuitu v nabídce služeb pro
ohrožené ženy.
V Itálii chybí právní rámec na koordinaci policie, sociálních služeb, soudů, psychologického poradenství a zdravotnictví při řešení případů násilí v rodině, jaký
nacházíme v jiných evropských zemích. Zákonná povinnost, která by v případech
násilí v rodině přiměla ke spolupráci zainteresované aktéry, bohužel neexistuje.
Cílem by měly být společně jasně definované postupy a snaha ochránit oběti.
Itálie dokonce nemá ani žádné specifické opatření pro ochranu obětí trestných
62
činů obecně. To má opět za následek nejednotnost postupu při řešení případů
domácího násilí. Často rozhoduje náhoda, osobní angažovanost a dobrá vůle jednotlivého pracovníka. To je z hlediska efektivní ochrany před násilím v rodině
do budoucna nepřijatelné.
Doporučení OSN pro italskou vládu zaměřené na změny
v oblasti ochrany domácího násilí
Tato vážná situace v italské legislativě a přístupu státu k ochraně před rodinným násilím přinesla v roce 2011 Závěrečná doporučení Výboru pro odstranění
všech forem diskriminace žen a Doporučení zvláštní zpravodajky OSN pro násilí
na ženách Rashidy Manjoo. Ta vyzvala italský stát, aby vykonával své náležité
povinnosti s ohledem na násilí páchané na ženách, tzn. aby potřebnými opatřeními zabraňoval násilí na ženách, aby vhodnou prevencí násilí předcházel, pokud
se případ stane, aby ho důkladně prošetřil, pachatele stíhal, trestal a vhodnými
opatřeními kompenzoval ohrožené ženy za prožité násilí. Vyzvala italský stát, aby
poskytoval potřebné služby obětem násilí na ženách včetně azylového ubytování.
Zpravodajka dále vyzvala italskou vládu, aby zajistila v celé zemi přiměřené, pravidelné a přímé financování bezpečných azylů pro ženy na základě genderového
přístupu s cílem zajistit okamžitou ochranu a ubytování všem ženám ohroženým
násilím v rodině; italská vláda by měla dále realizovat výzkum a sběr dat relevantních ve vztahu k ženským obětem násilí. Výsledky by měly vést k systematickému
vzdělávání zainteresovaných subjektů a přijetí účinného akčního národního plánu proti násilí.
Situace v Bolzanu
Centrum proti násilí GEA a azylový dům pro ženy se nacházejí v Bolzanu,
v regionu Jižní Tyrolsko, který je ve srovnání s ostatními italskými oblastmi výjimečný, protože místní vláda přijala lokální zákon proti násilí na ženách (L.P.
n.10/1989), který umožňuje dostatečné financování specializovaných služeb.
Díky tomu může Centrum i azyl garantovat profesionálním zaměstnancům řádný plat a stabilitu, což napomáhá rozvoji a zlepšování dlouhodobé dobré praxe
v oblasti násilí na ženách a domácího násilí. Nicméně centrální státní legislativa
na ochranu před domácím násilím citelně schází i v tomto regionu.
V důsledku toho musela GEA z vlastní iniciativy investovat mnoho energie
k vytvoření neformální interdisciplinární sítě mezi všemi zúčastněnými službami
(policie, justice, sociální, psychologické a zdravotnické služby), které poskytují
ženským obětem (a jejich dětem) rychlou a účinnou pomoc. Tyto subjekty se
snaží vzájemně spolupracovat v nejlepším zájmu ohrožené ženy. GEA vycházela
z dlouholetých zkušeností a potřeb žen a dětí, kterým pomáhala a které podporovala při řešení rodinného násilí. Proto kazuistika, kterou popisujeme, nemá
oporu v legislativě, ale je vžitou, tzv. dobrou praxí a léty osvědčeným postupem.
Případ paní Rominy
Paní Romina – 30 let, vdaná, 2 děti (5 let, 2 roky), všichni mají italské občanství
a žijí v Bolzanu. Několik let zažívala v manželství fyzické a psychické násilí, její
dvě děti (5 a 2 let) bývaly často svědky útoků. Jednoho dne ji partner zbil tak, že
sousedé zavolali policii a ta zasáhla a odvezla ji do bolzanské nemocnice. Pracov63
ník v nemocnici jí nabídl, že předá kontakt na Centrum proti násilí GEA, žena
souhlasila.
Nemocnice Bolzano zastává v systému pomoci pro ženské oběti násilí klíčovou
pozici, proto GEA nabízí již řadu let pravidelné vzdělávání v problematice násilí
na ženách a domácího násilí všem zdravotníkům s cílem posílit jejich správný
přístup a adekvátní reakce na potřeby ženských obětí. Pracovníci nemocnice vědí,
jak přistupovat k oběti násilí (respektují její vůli a jsou šetrní a podpůrní). Vědí,
že je důležité vést u případu domácího násilí správně dokumentaci a že je zapotřebí předat oběti kontakt na Centrum proti násilí nebo azylový dům. Při odchodu
z nemocnice paní Rominu upozornili na možnost další pomoci a podpory ze
strany sociálních služeb.
Také policie, která díky dlouholetému vzájemnému vzdělávání a interdisciplinárnímu setkávání velmi dobře spolupracuje s Asociací GEA, při zásahu v obydlí
adekvátně reaguje a bere paní Rominu vážně, při zranění ji doprovodí do nemocnice. Zároveň ji spojí s Centrem proti násilí, kde se ženě dostane profesionální pomoci od právníků. Je důležité, že policie paní Rominu nenutí dělat právní
kroky proti násilí na vlastní pěst, protože by ji vystavila daleko většímu nebezpečí.
Pokud totiž žena podá oznámení nebo žalobu na násilného partnera bez předchozí právní a psychosociální podpory, může ji násilná osoba ohrozit nebezpečným
útokem a eskalací násilí. Italský právní řád automaticky nezaručuje ochranu obětí
trestných činů a žena by na řešení problému mohla zůstat sama. Justiční systém se
spustí po své vlastní ose se zaměřením na potrestání trestného činu a jeho pachatele a nebere ohled na možné stupňování útoků proti oběti a její potřeby. Ochranu
oběti může v průběhu soudního řízení a policejního vyšetřování zajistit oběti jen
zkušený advokát nebo pracovnice organizace specializované na domácí násilí.
Může nastat situace, že se oběť domácího násilí nedozví o Centru proti násilí
GEA a odejde kvůli násilí v rodině z domácnosti. Vyhledá si sama služby azylového domu. V takovém případě je důležitá spolupráce mezi azyly a organizacemi:
pracovníci zaktivizují lokální síť azylového ubytování a pokud není místo v azylu
pro oběti domácího násilí GEA, najdou ženě místo v jiném podobném zařízení
(např. ve městě Merano). Zároveň informají sociální služby a soud pro mladistvé
o tom, kde se nacházejí nezletilé děti.
Místní a národní síť azylových domů pro ženy (s utajenou adresou) dává ženě
více možností najít azyl a také umožňuje rychlé přestěhování ženy z jejího původního bydliště, kde jí hrozí nebezpečí útoků.
Během pobytu v azylu činí paní Romina s pomocí profesionální podpory
týmu GEA důležitá rozhodnutí – právnička spolupracující s GEA jí pomáhá
vyplnit žalobu o rozvod. Soud bohužel nepřihlédne k tomu, že se otec choval
násilně k matce i před dětmi, a garantuje otci mnoho práv při projednávání úpravy styku s dětmi. I když manželé už žijí odděleně, je paní Romina vystavena
častému kontaktu s manželem při předávání dětí. Manžel těchto kontaktů využívá k dalším projevům agresivity proti své ženě, osočuje ji, hrubě jí před dětmi
nadává a ponižuje ji. Vyvíjí na ni při každé příležitosti psychický nátlak a chová
se k ní násilně. V důsledku toho se manželovi podařilo paní Rominu přesvědčit
během rozvodového řízení, aby stáhla žalobu o rozvod a přijala jeho nabídku
na uzavření dohody o konsensuálním rozvodu.
Právníci a soudci jsou také důležitým článkem v celém systému a proto je s nimi
GEA v neustálém kontaktu, nabízí jim vzdělávání k problematice domácího násilí
64
V Bolzanu - Jižním Tyrolsku - nás přijal starosta města dr. Luigi Spagnolli a radní
pro kulturu,aktivní společenský život, životní prostředí a rovnost příležitostí Patrizia Trincanato.
a snaží se je co nejvíce zahrnovat do veřejných osvětových aktivit. Národní orgány
považují Národní asociaci D.i.Re a její právnickou sekci za kompetentní instituci
a často ji vyzývají, aby uspořádala školení pro italské soudce. Itálie zatím nepřijala zákon o obětech trestných činů, tj. že oběti nedostávají od státu přiděleného
bezplatného advokáta na zastupování u soudu a nemají právo na psychosociální
podporu v průběhu procesu financovanou státem. Oběť si musí většinou sama vyhledat a radit právníka. Na přidělení bezplatné právní pomoci mají nárok jen osoby, jejichž roční příjem nepřesahuje částku € 10.000. Když se oběť DN ocitne před
civilním nebo trestním soudem bez předchozí možnosti konzultací s právničkou
v Centru proti násilí GEA nebo azylovém domě, může se ocitnout v roli oběti
trestného činu před soudem sama bez právníka, nebo ji při civilním řízení může
zastupovat právník, který není odborníkem na problematiku domácího násilí.
GEA může garantovat všem ženám bezplatnou první právní konzultaci a podporu během soudního řízení od specializovaných a vyškolených právniček, které
s Asociací úzce spolupracují a podílejí se také na vzdělávacích programech o násilí na ženách.
Jelikož bylo pro paní Rominu těžké najít si nový byt, rozhodla se pro návrat
k manželovi, který slíbil, že své chování změní. Ve vztahu již nedocházelo k fyzickému násilí, ale postupně se rozběhlo psychické, sexuální a ekonomické násilí.
Otec se snažil děti manipulovat proti matce a získat je na svou stranu.
65
Paní Romina postupně přestala docházet do Centra GEA. Hledala pomoc
u sociálních pracovnic z oddělení péče o dítě, které sledují případ od okamžiku,
kdy je vyrozuměl soud pro mladistvé. Tehdy, před pěti lety, žena odešla od manžela poprvé a našla si ubytování v azylovém domě. Sociální pracovnice z oddělení
péče o dítě nebrala vážně násilí v rodině, pro uklidnění situace nabídla manželům
rodinnou mediaci. Ta ale v případech domácího násilí není správným nástrojem
ke komunikaci. V paní Romině sílil pocit, že sociální pracovnice je spíše na straně manžela. Požádala proto svého právníka, aby podal nový návrh k soudu
před rozvodem na svěření dětí do její výhradní péče. Chtěla děti ochránit před
další manipulací otce. Uvědomovala si, že otec dětí umí zapůsobit sebevědomým
chováním na úředníky i soudce. Rozsudek dopadl podle očekávání matky: soud
svěřil děti do péče otci, ale jen po dobu, než si matka najde vhodné bydlení pro
sebe a obě děti.
Asi po roce přišla paní Romina podruhé do Centra GEA požádat o pomoc.
Byla odhodlána získat zpět děti do své péče a rozhodla se změnit právníka. Navzdory všem překážkám a bojkotu její osoby jako matky ze strany ex-manžela, se
jí podařilo získat děti do péče a najít si nový byt. Otec pokračoval v manipulaci
dětí a neplatil výživné, protože chtěl bývalé manželce i dětem znepříjemňovat
život. Neplacením výživného uplatňoval proti rodině ekonomického násilí. Ani
v této nepříznivé situaci se paní Romina nedočkala podporu ze strany oddělení
péče o dítě. Sociální pracovnice matce nedůvěřovala a dávala jí najevo, že otec je
spolehlivější opora pro děti. Přístup oddělení péče o dítě se změnil k paní Romině až nástupem nové sociální pracovnice. Začala pravidelně konzultovat záležitosti rodiny s odborníky v Centru proti násilí GEA, které dobře znalo příběh paní
Rominy. Díky tomu nyní žena cítí větší sílu bránit lépe sama sebe i své děti, ví, že
má podporu institucionálních služeb, které mají možnost zastavit otcovo nevhodné chování a hájit práva dětí. Také se jí podařilo získat příspěvek na bydlení, který
jí pomáhá zvládnout finanční situaci v době, kdy je bez práce. S podporou Centra
GEA a jeho právničky paní Romina podala na ex-manžela žalobu na nebezpečné
pronásledování a policie bere případ stalkingu vážně.
V současné době se snaží paní Romina posílit své rodičovské kompetence
u dětí, které byly dlouhodobě svědky jejího ponižování a týrání ze strany otce.
Žena se pokouší zlepšit vztahy s dětmi a využívá k tomu konzultací s dětskými
psychology a je v kontaktu s oddělením péče o dítě. Po mnoha letech paní Romina konečně cítí podporu sociálních služeb a má dobrý pocit, že se s podporou
mnoha odborníků dokázala osvobodit z násilné situace.
Zkušenosti Centra GEA:
Sociální služby jsou klíčovou institucí v celé síti podpory v případech obětí
násilí. Mohou provádět v ohrožené rodině s dětmi sociální šetření, mohou z důvodů ochrany dětí zasáhnout v rodině, mohou mít nad rodinou dlouhodobý
dohled. Oddělení péče o dítě mohou poskytnout zprávu opatrovnickému soudu a svým stanoviskem zpřehlednit soudci násilnou situaci. Mohou si předvolat
rodiče a svým důsledným odmítnutím násilí v rodině zlepšit situaci oběti i dětí.
Sociální služby mohou pracovat s ohroženou osobou a podporou, informacemi
i aktivitou změnit její životní situaci (materiálně i sociálně). Centrum GEA se
snaží připravovat školení k problematice DN pro oddělení péče o dítě, protože
tyto služby považuje při řešení domácího násilí v rodině s dětmi za klíčové, zve zá66
stupce sociálních služeb ke kulatým stolům, podporuje neformální síťování. GEA
se snaží vzbudit mezi sociálními službami pozornost o problematiku domácího
násilí a zvýšit jejich citlivost pro týrané ženy a děti. Pro ochranu před domácím
násilím jsou důležitým článkem interdisciplinární sítě.
Centrum proti násilí GEA vychází ze zkušenosti, že týraná žena potřebuje
v regionu podporu a správnou aktivizaci od celé interdisciplinární sítě (policie, justice, sociálních a psychologických služeb, zdravotníků). Šance na úspěšnou intervenci je pouze tehdy, pokud je pomoc a podpora koordinovaná a šitá
na míru potřebám konkrétní oběti a jejím dětem. Jinak hrozí riziko, že každá
intervence – viděna z jednoho zorného úhlu jako správná – může v celkovém systému ochrany ublížit nebo být dokonce pro oběť nebezpečná.
Závěry
Popsaný případ ukazuje, jak obtížné je v Itálii pracovat bez potřebné legislativy
na ochranu před domácím násilím a bez jednotné interdisciplinární spolupráce
na ochranu obětí násilí. Právě proto Centra proti násilí a azylové domy pro ženy
věnují mnoho energie v jednotlivých regionech na vytvoření a fungování tzv. neformálních sítí.
GEA v Jižním Tyrolsku za posledních deset let rozvinula kvalitní a odpovědnou práci s každou ženou, která požádá o pomoc. GEA nabízí nepřetržité
poskytování služeb po celých 24 hodin a její pracovnice dokážou kombinovat
odborné znalosti při poskytování pomoci a podpory ohroženým ženám s feministickým politickým přístupem, který ženám umožňuje chopit se svého života
samostatně a sebevědomě. Aktivně spolupracujeme s ostatními službami v regionu, s nimiž se ohrožená žena a její děti mohou dostat do kontaktu, respektujeme
vzájemné kompetence, neustále se vzděláváme v problematice násilí na ženách
a násilí v rodině, aktivně vystupujeme v oblasti zvyšování povědomí o závažném
problému v médiích i během sociálně-kulturních akcí. Aktivně se podílíme na nabídce vzdělávání pro všechny odborníky, kteří jsou členy interdisciplinárních
týmů. Důležité je, že interdisciplinární tým vnímá pracovníky Centra proti násilí
GEA jako osvědčené odborníky na problematiku násilí v rodině, kteří mají zažité
standardy sociální práce.
4. VELKÁ BRITÁNIE
4.1 The Haven Wolverhampton
4.1.1 Představení organizace, ochrana před domácím násilím, nabídka služeb
Rani Kaur, The Haven Wolverhampton
Úvod do problematiky
Azylový dům ve Wolverhamptonu (The Haven Wolverhampton) byl založen
v roce 1973 s cílem poskytovat kvalitní a citlivou podporu ženám a dětem, které jsou ohroženy domácím násilím a bezdomovectvím. Pro účely tohoto článku
se budu odkazovat na definice, dokumenty, legislativu a zákony Velké Británie.
Poskytování služeb, o kterém se zmiňuji, není universální a je založeno na zku67
šenosti s poskytováním služeb v azylovém domě ve Wolverhamptonu. Na závěr
článku jsem přidala sekci s několika zajímavými webovými odkazy pro případné
další čtení.
Naše definice domácího násilí:
„Domácí násilí je porušení lidských práv žen a dětí. Jedná se o zneužití moci
a kontroly a může být vyjádřeno jako fyzické, psychologické, sexuální, finanční,
sociální a emocionální zneužívání ženy jejím současným nebo bývalým partnerem. Pachatelem může být také jakýkoli člen užší nebo širší rodiny nebo člen
rodiny ženina současného/bývalého partnera.
Oficiální definice domácího násilí:
Britská vláda definuje domácí násilí jako „jakékoli zastrašující chování, násilí
nebo zneužívání (psychické, fyzické, sexuální, finanční nebo emocionální) mezi
dospělými, kteří jsou nebo byli v blízkém partnerském nebo rodinném vztahu
bez ohledu na pohlaví nebo sexualitu.“ To zahrnuje i případy, které se týkají komunit černých a menšinových etnik (BME – black and minority ethnic), které
nazýváme „vraždy ze cti“.
Právní definice dítěte „v ohrožení“ v souvislosti s domácím násilím
Děti, které žijí v domácnosti, kde probíhá domácí násilí, jsou označovány jako
„ohrožené“ podle zákona „O adopci a dětech“ z roku 2002. Od 31.1.2005 se rozšířil paragraf 120 o právní definici poškození dítěte a to o případy, kdy dítě vidí,
slyší nebo je svědkem špatného zacházení mezi jinými lidmi. To zahrnuje i dítě,
které je svědkem domácího násilí.
Elvira Wilson a Tracy Groom z organizace The Haven Wolverhampton hovoří na
pražské konferenci o programu Svoboda.Je určen ženám, které zažily DN a chtějí
změnit své chování nebo posílit svou odvahu ke změně.
68
Poskytování služeb v The Haven Wolverhampton
(v jiných regionech Velké Británie mohou platit jiné zákony
a pravidla pro poskytování služeb)
Abychom si byli jisti, že poskytujeme plnohodnotné služby všem ženám a dětem, které se na nás obrátí, následující služby jsou poskytovány vždy proškoleným a odborným personálem:
• Azylový dům
• Komunitní advokátní tým
• Linka pomoci
• Podpůrné služby pro děti a mladistvé
• Finanční poradenství
• Specializované služby včetně nezávislého poradce/právníka na domácí násilí
(IDVA) a nezávislého poradce/právníka na sexuální násilí (ISVA)
• Centrum pro ženy
• Multidisciplinární tým (MARAC)
• Doprovody k soudu
Ženy, které využívají naše služby, podporujeme v jejich samostatném rozhodování pomocí osobního individuálního plánu podpory, který obsahuje dosažitelné cíle a záměry. Cíle jsou definovány samotnou ženou a vycházejí z jejích
podmínek v danou dobu. Klíčovou roli k úspěšné pomoci ženě hraje zahrnutí
všech aspektů v oblasti jejího bezpečí a bezpečí jejích dětí. Pomoc je poskytována
v souladu s potřebami klientky a může trvat od jednoho do čtyřiadvaceti měsíců. Hlavním cílem je umožnit klientkám znovu získat sebevědomí a žít nezávislý,
samostatný život ve společnosti.
Domácí násilí zahrnuje různorodé chování a možné důsledky na život a zdraví
druhého člověka, v trestním zákoníku nenajdeme samostatně trestný čin „domácí
násilí nebo týrání osoby blízké“. Nicméně mnoho forem domácího násilí je trestných, např. obtěžování, napadání, ublížení na těle, poškozování cizí věci, pokus
o vraždu, znásilnění a nezákonná izolace. Jestliže blízká osoba (partner nebo člen
rodiny) napadá ohroženou osobu, sexuálně ji zneužívá nebo jinak obtěžuje nebo
jí nebezpečně vyhrožuje, pak se dopouští trestného činu stejným způsobem, jako
by šlo o násilí páchané cizím člověkem. Přitom je zřejmé, že násilí ze strany blízké
osoby může být pro ohroženou osobu mnohem nebezpečnější.
Domácí násilí není ve Velké Británii ničím výjimečným – výzkumy ukazují, že
se s ním během svého života setká každá čtvrtá žena bez ohledu na věk, sociální
postavení, rasu, zdravotní stav nebo způsob života (více viz sekce Další čtení).
Domácí násilí (DN) se může vyskytovat v mnoha formách jako násilí psychické,
ekonomické, emocionální a fyzické, finanční, sociální. Hlavním motivem bývá
touha násilné osoby mít moc a kontrolu nad partnerem nebo i ostatními členy
rodiny. Ačkoli je každá situace specifická, nalezneme v případech DN společné
faktory:
Znakem domácího násilí může být:
• destruktivní kritika a slovní napadání: křik, výsměch, obviňování, nadávání,
slovní vyhrožování
• taktiky nátlaku: vyvolávání a stupňování napětí, vytváření atmosféry strachu,
vyhrožování finančními sankcemi (zadržování peněz), odpojení telefonu, odebrání auta, vyhrožování sebevraždou, odebrání dětí, vyhrožování oznámením
69
na sociálním úřadu, pokud nebudou splněny podmínky ohledně výchovy dětí,
lhaní rodině a přátelům, tvrzení oběti, že nemá na výběr a musí se podřídit
partnerovi
• projevy neúcty: neustálé shazování, ponižování před jinými lidmi, nenaslouchání nebo neodpovídání – rovněž mlčení je agresivní chování, přerušování telefonních hovorů vlastním komentářem, zabavení peněz z peněženky partnerky bez
jejího vědomí a svolení, odmítání pomoci s péčí o děti nebo o domácnost
• narušení důvěry: lhaní, zadržování informací, žárlivost, nevěra, nedodržování
slibů a dohod
• izolace: monitorování nebo blokování telefonních hovorů, udělování povolení,
kam partnerka smí a nesmí jít, zabraňování ve styku s přáteli a rodinou
• pronásledování: sledování, prověřování informací, otevírání mailů, opakované
kontrolování telefonních hovorů, ztrapňování partnerky na veřejnosti
• výhrůžky: rozzlobená gesta, použití fyzické převahy k zastrašení, ukřičení, ničení majetku a věcí, údery pěstí do zdi, proražení stěny pěstí, ničení dveří, nábytku, rozbíjení přístrojů, držení nože nebo pistole, vyhrožování zabitím partnerky
nebo dětí
• sexuální násilí: použití síly, nátlaku nebo zastrašování k vynucení sexu, vynucování sexuálních praktik, s nimiž partnerka nesouhlasí, jakékoli ponižující zacházení založené na sexuální orientaci
• fyzické násilí: údery, fackování, bití, kousání, kopání, uvedení partnerky do nehybnosti pevným sevřením, zalehnutím, vláčení za vlasy, tlačení, strkání, pálení
cigaretou, škrcení, dušení, topení ve vaně
• popření: tvrzení partnera, že se zneužívání vůbec nestalo, tvrzení, že partnerka
může za jeho násilné chování, vystupování partnera jako člověka s dvojí tváří –
příjemné a trpělivé vystupování na veřejnosti a terorismus v intimním vztahu,
po brutálním útoku partner prosí partnerku o odpuštění, opakovaně slibuje, že
už se to nikdy nestane
Dopady domácího násilí na děti
Nesmíme zapomínat na možné dopady domácího násilí na děti. Výzkum ukázal, že většina dětí byla svědky probíhajícího násilí a v 90 % případů byly děti
ve stejné nebo vedlejší místnosti (Hughes, 1992). Děti mohou být svědky domácího násilí různým způsobem. Mohou se např. nechat vtáhnout do probíhajícího
incidentu ve snaze ukončit násilí, chtějí pomoci matce, mohou být ve vedlejším
pokoji a slyšet násilný konflikt nebo vidět po útoku matčino fyzické zranění. Děti
mohou být donuceny zůstat v pokoji, kde se konflikt odehrává, nebo jim není
dovoleno si hrát. Mohou být přinuceny sledovat sexuální násilí nebo jsou nuceny
slovně napadat oběť. Všechny děti, které jsou přítomny domácímu násilí, jsou
emocionálně týrány.
Děti mohou zažívat jak krátkodobé, tak dlouhodobé kognitivní, behaviorální a emocionální dopady domácího násilí. Každé dítě reaguje na prožité trauma
odlišně, některé děti jsou více odolné a neprojevují žádné negativní účinky.
Reakce dětí jako svědků DN na prožité trauma se mohou velmi lišit a to v závislosti na množství faktorů, jako je např. věk, rasa, pohlaví a stádium jejich vývoje.
Je důležité mít na paměti, že tyto reakce mohou být způsobeny také něčím jiným
než přítomností u incidentů DN, a proto je nezbytné důkladné posouzení celé
situace dítěte.
70
Děti jsou individuality a reagují na násilí doma různými způsoby. Zde je výčet
několika možných dopadů popsaných Královskou kolejí psychiatrů (2004):
• úzkostné nebo depresivní projevy
• problémy se spánkem
• noční můry nebo flashbacky
• ustrašenost
• časté stížnosti na fyzické bolestivé příznaky, jako je bolení břicha
• pomočování
• záchvaty vzteku
• regrese – chování, které odpovídá projevům mladšího dítěte
• problémy ve škole
• agresivní chování nebo zvnitřnění stresu a uzavírání se do sebe
• snížené sebevědomí
• u starších dětí záškoláctví nebo užívání alkoholu nebo drog
• sebepoškozování (předávkování drog, alkoholu, řezání, zraňování vlastních částí těla)
• poruchy příjmu potravy
Děti se také mohou cítit rozzlobeně, provinile, nejistě, osamoceně, vystrašeně, bezmocně nebo zmateně. Mohou mít také ambivalentní pocity k násilnému
rodiči a rodiči, který je obětí.
Role policie ve Velké Británii
Britská vláda a ministerstvo vnitra uznaly, že je potřeba zapracovat problematiku domácí násilí a znásilnění do policejních postupů. Na projevy domácího násilí
se i v trestním soudnictví nyní nahlíží jako na trestný čin. V posledních deseti letech zaznamenáváme ve Velké Británii výrazné zlepšení chování policie při řešení
případů DN.
Tyto změny přinutily policii vytvořit jasné postupy v případech DN. V současné době působí v Anglii a Walesu 43 specializovaných jednotek s vyškolenými
policisty na problematiku DN. Také byly definovány hlavní principy policejní
práce, které jsou:
• prvořadá povinnost ochránit oběti a děti před dalším násilím nebo zneužíváním
• potřeba brát DN minimálně stejně vážně jako jiné formy násilí
• využít možnosti zadržení, zatčení násilné osoby
• být si vědom nebezpečí při možném opakovaném násilí v případě usmíření mezi
obětí a pachatelem
• potřeba vybudovat efektivní systém evidence trestních oznámení a sledování
situace
Primární povinností policie je ochránit oběť a její děti a poté důkladně zvážit,
co by mělo být podniknuto proti útočníkovi. Policie může oběť ochránit přesnou
informací o možnosti azylového ubytování nebo může zajistit její přímý odvoz
do azylového domu, důležité je předat oběti aktuální kontakty na pomáhající organizace, které nabízejí dlouhodobou podporu. Velitelé policejních stanic mají
povinnost navazovat širší spolupráci s ostatními pomáhajícími organizacemi, institucemi a orgány činnými v trestním řízení, snaha je navázat dobrou spolupráci
se státními zastupitelstvími (CPS). Policie a státní zastupitelství se snaží najít jednotný výklad pro dokazování domácího násilí, vedou diskuse, jak zajistit potřebné důkazy, které by umožnily stíhání pachatelů domácího násilí.
71
V roce 2004 National Centre for Policing Excellence jménem Asociace policejních ředitelů (ACPO) vydalo národní směrnici pro vyšetřování domácího násilí pro všechny složky policie. Tato směrnice je doplněna modulovým školením.
Ve stejné době přepracovalo státní zastupitelství celonárodní postupy, metodiky,
směrnice a vzdělávání v problematice DN a znásilnění.
Policie s nabídkou nepřetržité služby (24 hodin denně) je prvním místem, kam
se osoba v krizové situaci nebo nouzi může osobně nebo telefonicky obrátit. To
platí i pro ženy, které zažívají domácí násilí. Každý policista musí dle vlastního
zvážení situace použít své pravomoci k pomoci ohrožené osobě a k zásahu v soukromí, k zadržení násilné osoby, případně zatčení, varování nebo obvinění násilné
osoby. Zadržení může být provedeno z důvodů prevence před eskalací násilí nebo
dalším zraněním nebo jako ochrana „ohrožené osoby nebo dítěte“. Policie může
také zadržet nebo zatknout někoho, kdo porušil podmínky policejní kauce nebo
soudní příkaz. Jedná se např. o porušení soudního příkazu „zdržet se obtěžování“
podle oddílu 1 Zákona o domácím násilí a obětech z roku 2004 (dále viz Domestic Violence & Victims Act – DVCVA), který považuje porušení tohoto soudního
příkazu od 1. 7. 2007 za trestný čin.
Policie má přísně vymezeny své pravomoci – zadržování někoho ve vazbě
na policejní stanici, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu, nesmí překročit
24 hodin, k prodloužení vazby musí dát souhlas soud. Policie má pravomoc rozhodnout o podmínečném propuštění násilné osoby na kauci. Podmínky pro kauci
mohou obsahovat např. zákaz pro násilnou osobu přiblížit se k ohrožené osobě
na určitou vzdálenost nebo k jejímu místu bydliště, podmínkou může být povinnost násilné osoby hlásit se pravidelně na policejní stanici, další podmínkou pro
násilnou osobu může být uložení zákazu vycházení z místa aktuálně nahlášeného
pobytu. Není však možné uložit zadržené osobě, aby se zdržovala ve speciálním
zařízení pro podmínečně propuštěné (ve Velké Británii známo jako „bail hostel“, pozn. překl.) nebo aby se podrobila lékařskému vyšetření.
Podpora klientů během civilního a/nebo trestního řízení
Na podporu zvlášť zranitelných obětí během civilního a trestního řízení se v organizaci The Haven Wolverhampton specializují vyškolení pracovníci. Poté, co
organizace obdrží vyplněný dotazník Caada Dash Risk Assessment (viz sekce
Další čtení), zjišťují tito pracovníci míru rizika u klientky a jejích nezletilých dětí.
Role nezávislého poradce na domácí násilí
(IDVA – Independent Domestic Violence Advisor)
IDVA je označení pro profesionálního sociálního pracovníka (případového
manažera) pro oběti domácího násilí, jehož hlavním úkolem je starat se o bezpečí „zvlášť zranitelných“ obětí a jejich dětí. Slouží jako hlavní kontaktní osoba
pro oběť, pracuje s klientem od okamžiku krize na společném odhadnutí rizik,
diskutuje spolu s klientem o vhodných možnostech ochrany a vytváří s klientem
bezpečnostní plán. Domlouvá se s klientem na pravidelných konzultacích.
Pracovník je aktivním průvodcem klienta při plánování a realizaci bezpečnostního plánu, což zahrnuje jak praktické doprovázení, tak i hledání vhodných dlouhodobých řešení s cílem zajistit bezpečí oběti a jejím dětem. Tyto plány obsahují
i bezpečnostní opatření navržená multidisciplinárním týmem v rámci speciálních
setkání na vyhodnocování rizik (MARAC – Multi-Agency Risk Assessment Conference – viz níže).
72
Role nezávislého poradce na sexuální násilí
(ISVA – Independent Sexual Violence Advisor)
Tento specializovaný pracovník spolupracuje s oběťmi sexuálního násilí a zneužívání, poskytuje podporu jak klientům, jejichž případ se řeší před trestním soudem, tak i ostatním obětem. Pomáhá obětem využít potřebné služby, které jim
pomohou překonat následky zneužití, které zažily. Tito speciálně vyškolení profesionálové začínají pracovat s obětí krátce po odhalení incidentu, první kontakt
mohou získat již od lékařské záchranné služby. Nabízejí oběti pomoc a podporu
během soudního procesu, ale i v běžném životě. V některých oblastech pracovníci
IDVA mohou převzít práci specialistů ISVA, jelikož sexuální násilí se často vyskytuje u zvlášť zranitelných obětí v případech domácího násilí.
Multi-Agency Risk Assessment Conference (MARAC)
Co je MARAC?
MARAC je zkratka pro pravidelná setkávání (2x do měsíce) multidisciplinárního týmu, který svolává policie. MARAC se zaměřuje se na bezpečí obětí
domácího násilí, které jsou označeny jako zvlášť zranitelné. K identifikaci zvlášť
zranitelných obětí se používá speciálního dotazníku k odhalování eskalace násilí
a rizikových útoků. Na každé schůzce tým MARAC probírá aktuální informace
o konkrétních případech a vychází z aktuálního posouzení potřeb jednotlivých
obětí. Odborných porad se účastní stejní zástupci organizací a institucí, kteří se
s obětí dostali nebo dostávají do kontaktu a umějí tak posoudit vážnost její situace. Diskuse zainteresovaných osob na konkrétním případu má za úkol propojit
veškeré dostupné informace spojené s ohrožením oběti nebo dětí v rodině. Celý
tým hledá vhodné služby, které by zastavily eskalaci násilí v rodině a zlepšily vyhlídky pro oběť, děti, ale i pro pachatele. Relevantní informace u zvlášť zranitelných obětí sdílejí všechny zúčastněné organizace a instituce a snahou je dospět
ke společnému nalezení nejvhodnějšího způsobu ochrany oběti a k formulování
bezpečnostního plánu.
MARAC se skládá z odborníků – zástupců státních i nestátních organizací
a institucí, kteří se podílejí na řešení konkrétního případu a jsou v kontaktu s ohroženou osobou. Na pravidelných setkáních vznikají závazné dohody
o postupu při ochraně oběti a jejích dětí ze strany policistů, probačních úředníků, kteří pracují s násilníkem, sociálních služeb pro děti a mládež, sociálních
kurátorů, přítomni jsou zástupci zdravotnických zařízení, školství, bytového
fondu a sociálních dávek, služeb pro osoby se závislostí a služeb zaměřených
na pomoc obětem DN, vždy je přítomný poradce pro domácí násilí (IDVA).
Nezávislý poradce je speciálně proškolen v oblasti podpory zvlášť zranitelných
obětí v případech domácího násilí. Na setkání MARAC se dle aktuální potřeby
zvou i další zástupci organizací, které mohou svými službami posílit ochranu
oběti.
Oběť ani pachatel se neúčastní těchto setkávání, stejně tak jako není přítomno státní zastupitelství
Smyslem poskytovaných služeb v organizaci The Haven Wolverhampton je
zvýšení sebevědomí žen a zlepšení kvality jejich života tak, aby byly schopny žít
samostatně ve společnosti. Využívání služeb a plnění individuálního plánu podpory s klientem probírá klíčový pracovník. Podle aktuální situace oběti a jejích
potřeb se plán doplňuje o další možnosti podpory a pomoci.
73
Britský zákon o rodině z roku 1996 nabízí k ochraně obětí zákonná opatření,
která využívají soudy pro rodinné záležitosti (Family courts) včetně Nejvyššího
soudu, krajských soudů a smírčích soudů. Jde o předběžná opatření, jimiž soud
může nařídit:
• zákaz obtěžování
• zákaz vstupu do společného obydlí a jeho okolí
• posouzení bilance škod
• podpůrné příkazy k ochraně
• pravomoc uvalení vazby
• závazky pro násilnou osobu
Více si o těchto kategoriích můžete přečíst v zákoně o domácím násilí a obětech
z roku 2004 (viz zajímavé webové odkazy).
Ve Velké Británii byl zaveden právní systém na ochranu a podporu obětí trestných činů. Může se však stát, že policie musí pro nedostatek důkazů zastavit trestní řízení a propustit pachatele. Organizace The Haven Wolverhampton v takovém případě může přidělit oběti právního zástupce pro rodinné záležitosti pro
civilní proces. Jestliže pro nedostatek důkazů není ani tato právní pomoc možná,
snaží se organizace poskytnout klientkám a jejich dětem krizové nebo azylové
ubytování a zajistit jim bezpečí.
The Haven Wolverhampton spolupracuje úzce s dalšími organizacemi ve městě.
Společným cílem je ochránit oběti domácího násilí a nabídnout jim kvalitní služby a citlivou pomoc a podporu. Pracovníci organizace pravidelně probírají vývoj
jednotlivých případů a hodnotí dopad sociální práce a použité postupy na klienty.
Zajímavé odkazy
Respect (http://www.respect.uk.net/) je registrovaná nezisková organizace,
která pracuje v oblasti práce s pachateli domácího násilí a zaměřuje se na podobné programy v celé Velké Británii
Supportline (http://www.supportline.org.uk/) poskytuje emocionální podporu a kontakty na poradenské a další služby po celé Velké Británii.
Domestic Violence Intervention Project (http://www.dvip.org/) se sídlem
v západním Londýně poskytuje preventivní programy pro násilné muže, provozuje centrum pro podporu rodinných příslušníků a také terapeuticky pracuje
s dětmi jako svědky DN.
www.hiddenhurt.co.uk/children_and_domestic_Violence.html
https://www.gov.uk/domestic-violence-and-abuse
http://www.cps.gov.uk/publications/prosecution/domestic/domv.html
http://www.caada.org.uk/
http://www.legislation.gov.uk/ukpga/2004/28/contents
4.1.2 Případ paní Sally a plán podpory
Rani Kaur, The Haven Wolverhampton
Sally dostala kontakt na organizaci The Haven Wolverhampton v dubnu 2013
od policie v Západním Midlandu (specializovaná složka policie West Midlands Public Protection Unit). Policie ji označila za zvlášť zranitelnou oběť domácího násilí,
to znamená, že policisté zasahovali několikrát v rodině při opakovaném partnerském násilí.
74
Obdržela jsem Sallyin vyplněný vstupní dotazník CAADA a byla jsem určena
jako její klíčová pracovnice. Formulář CAADA je dotazník na rozpoznání rizika
(Risk Identification Checklist – RIC), obsahuje formulář s návrhem na zahrnutí
daného případu DN do procesu MARAC a další formuláře. Se Sally jsem vyplnila průzkumný dotazník, jenž slouží k zaznamenání a ověření dalších informací
o oběti a její situaci.
Nejdříve jsem se seznámila se základními informacemi o případu Sally. To mi
umožnilo dát si větší pozor na různé faktory, které by mohly mít dopad na naši
společnou práci a vztah. Například jsem se díky popisu případu z policejního
formuláře dozvěděla, zda je bezpečné jí telefonovat, v jakém čase a zda existuje
nějaká jazyková překážka.
Poté jsem se sešla se Sally ve městě. Vyzvedla jsem ji na zastávce autobusu,
byla úzkostná a velmi nervózní. Jelikož byla Sally považována za zvlášť zranitelnou oběť s vysokým rizikem ohrožení, chtěla jsem se s ní setkat co nejdříve.
V době naší schůzky měla Sally volno z práce z důvodu nemoci a stresu, který
zažívala.
Sally byla na první pohled velmi smutná. Řekla mi, že ji manžel jednou v noci
zkopal a nejstarší syn zavolal policii. Manžel byl zatčen a ona si v tomto okamžiku uvědomila, že vztah musí skončit. Její muž byl obviněn z napadení a rovněž
z napadení veřejného činitele (policisty). Sally uvedla, že se vzali před 17 lety a již
v minulosti ji manžel týral: fyzicky, emocionálně, finančně a psychicky.
Sally má dva syny (15 a 11 let). Mladší syn odešel k otci krátce po zásahu policie
a jeho obvinění z domácího násilí. Otec vyhrožoval Sally, že se k ní syn nevrátí,
dokud proti němu nestáhne všechna obvinění. Vysvětlila jsem Sally, že manžel ji
emocionálně vydírá. Upozornila jsem ji, že případ by byl projednáván i bez jejího
obvinění, jelikož manžela stíhá státní zastupitelství. Sally je pouze svědek.
Začaly jsme mluvit o Sallyině účasti před soudem. Navrhla jsem, že bychom
se mohly pokusit požádat o tzv. „speciální podmínky“ při výslechu před soudem, aby se cítila více v pohodě. Mohla bych zavolat speciální útvar pro ochranu svědků a vysvětlit jim Sallyinu situaci. Možná budou souhlasit s umístěním
zástěny kolem místa, kde vypovídá svědek, aby se tak předešlo jakémukoli kontaktu mezi Sally a jejím manželem. Sally souhlasila a požádala mě, abych to
zkusila zařídit.
Soudní stání bylo nařízeno za dvacet dní. Policie upozornila Sally, že manžel musí dodržovat soudní opatření, tzn. že ji nesmí kontaktovat a pohybovat se
v ulici, kde mají společný dům. Syny smí kontaktovat prostřednictvím asistence
nebo třetí strany. I přes tato omezení byla Sally stále velmi vystrašená, protože
byla přesvědčena, že manžel nemá z policie strach a neumí respektovat autority.
Ukázalo se ale, že ve skutečnosti tomu bylo naopak.
Sally a její manžel jsou společní vlastníci domu, ve kterém žijí. Po zásahu policie v domě Sally bydlela sama s oběma syny a nemohla si dovolit splácet hypotéku. Poté, co jsme daly dohromady další podklady, jsme zjistily, že Sally má také
spoustu dluhů, které vznikly během manželství. Informovala jsem Sally o tom, že
organizace Haven nabízí také speciální finanční poradenství. Specializovaný tým
se zabývá dluhovými problémy žen, protože součástí partnerského násilí bývá
většinou i finanční zneužívání, které často vede k vytváření nejrůznějších dluhů.
Sally poprosila o trochu času na rozmyšlenou, protože se cítila zahlcena novými
informacemi.
75
Vzhledem k tomu, že Sally nemohla dále splácet hypotéku, navrhla jsem jí,
aby podala žádost o přidělení obecního bytu na radnici města Wolverhampton.
Žádost jsem mohla za naši organizaci podpořit doporučujícím dopisem, který by
Sally pomohl získat tzv. úroveň č. 14 – a to ze dvou důvodů. Za prvé je nutné zajistit Sally a jejím dvěma synům bezpečí. Bude-li Sally souhlasit, manžel se nedozví,
kam se přestěhovali. Za druhé – obecní bydlení by pro ni bylo finančně mnohem
dostupnější. Sally totiž pracuje jako pečovatelka na zkrácený úvazek za minimální mzdu. Sally mě požádala opět o čas na rozmyšlenou. Domluvily jsme se na další schůzce, na které by mi již sdělila vlastní rozhodnutí, jak chce postupovat.
Sally se mi na schůzce svěřila, že jí manžel posílá SMS zprávy a prosí ji za odpuštění a tvrdí, že se změní. Na základě svých zkušeností s domácím násilí jsem
Sally vysvětlila, že toto je častá „taktika“ pachatele, jak získat oběť zpět. Slibují to,
co poté nesplní, a hrají tak na city ženy, která si tolik přeje, aby se situace uklidnila
a partner se změnil k lepšímu.
Na první schůzce s klientkou je mým úkolem vysvětlit, jak funguje projekt „Vizuální důkazy pro oběti“ (Visual Evidence for Victims – V.E.V.)5. Probrala jsem
to i se Sally, protože o projektu nikdy neslyšela. Vysvětlila jsem jí, že v organizaci
Haven máme speciálně vyškoleného pracovníka, který se souhlasem oběti domácího násilí vyfotografuje všechna její zranění utržená při incidentu. Tyto fotografie mohou být uloženy na bezpečném místě po dobu až šesti let a mohou být
použity proti pachateli v okamžiku, kdy se oběť rozhodne nahlásit případ násilí
na policii. Sally namítla, že tuto službu asi nevyužije, protože je přesvědčena, že
se k manželovi už nikdy nevrátí, protože již nechce zažít další násilí a nebezpečnou situaci.
Důležitou součástí počátečního zhodnocení situace je vyhodnocení rizik dle
C.A.A.D.A – D.A.S.H. (Co-ordinated Action against Domestic Abuse and Domestic Abuse,
Stalking and Honour Based Violence – Koordinovaná aktivita proti domácímu násilí a zneužívání, nebezpečnému pronásledování a násilí ze cti). S klientkou dotazník vyplňuje klíčový
pracovník, ale Sally již tento dotazník vyplnila na policii. Pokud je dle dotazníku
klientčino skóre rizik vysoké, obvykle předáme informace o případu multidisciplinárnímu týmu MARAC. V tomto případě bylo u Sally riziko natolik vysoké,
že týmu MARAC vyplněný formulář s vyhodnocením vysokého rizika předala
již policie. Pravidelná setkání MARAC k vážným případům domácího násilí
s cílem zmenšit klientovo riziko svolává a vede policie, jednání se účastní další
organizace, jako je např. probační služba, sociální služby včetně zástupců pro
bytovou problematiku.
Dalším krokem bylo společné vypracování plánu podpory pro Sally, který se
každé tři měsíce reviduje. Sally jsem vysvětlila, že způsob podpory nabízené organizací Haven je „veden jejími vlastními potřebami“. To znamená, že je to vždy
klientka, která navrhuje, jakou pomoc potřebuje. Jako klíčová pracovnice mohu
poradit, ale nikdy klientce neříkám, co má udělat, protože náš způsob práce je
zaměřen právě na uschopňování klientek k samostatné existenci a k navracení
kontroly nad jejich životem.
Dohodly jsme se na celkem na čtyřech bodech pomoci. Za prvé na vyplnění žádosti o bydlení určenou pro wolverhamptonskou radnici. Sally měla zájem o pomoc při získání sociálních dávek a také při řešení dluhů. A dále jsme se dohodly,
že budu Sally provázet během všech právních aspektů případu.
4 Úroveň číslo 1 je nevyšší prioritou pro bydlení. Existují celkem 4 úrovně pro posuzování bydlení.
(pozn. překl.)
576Více info na http://www.victimsupport.org.uk/help-for-victims/local-projects/vev (pozn. překl.)
V souladu s naším způsobem práce jsme se domluvily, že nebudu navštěvovat
Sally doma, jelikož její manžel občas porušoval policejní zákaz a kontaktoval ji.
Domluvily jsme se na schůzkách ve městě jednou týdně. Tyto čtyři body pomoci
budeme pravidelně společně kontrolovat a upravovat podle aktuálních Sallyiných potřeb.
Jak týdny postupovaly, podařilo se nám se Sally vybudovat vztah plný porozumění. Začaly jsme pracovat na akčním individuálním plánu. Sepsaly jsme žádost
o bydlení a Sally dostala do měsíce jednopokojový byt. Jeden z našich specializovaných právních poradců (IDVA) pomohl Sally u soudu, kde její manžel dostal
podmíněný trest s odkladem na 24 měsíců a soudní zákaz kontaktů na dobu neurčitou. Soud manželovi vyměřil peněžitou kompenzaci za násilí na Sally ve výší
£200, toto odškodnění získala Sally.
Než jsem Sally odkázala na své kolegy z týmu pro řešení dluhů, musela jsem jim
poslat předem email se základními informacemi klientky: jméno, kontakt, označení služby, o kterou žádám a souhlas klientky s poskytnutím těchto informací.
Tým v návaznosti na můj email sám kontaktoval Sally a domluvil si s ní schůzku.
Když Sally získala své vlastní bydlení v obecním bytě, poradila jsem jí, jak
správně úředně přihlásit plyn, elektřinu, vodu a jaký zvolit způsob platby. Sally
znala jména dodavatelů a věděla, jak získat měřidlo pro odečet spotřeby. Tyto
informace měla od úředníka, který jí vyřizoval přidělení obecního bytu. Sally se
rozhodla zřídit si inkaso a tak jsme mohly zavolat jednotlivé dodavatele, aby zařídili připojení energií. Sally objevila v bytě několik závad, které potřebovaly opravit, poradila jsem jí, aby kontaktovala opraváře, a předala jsem jí jeho telefonní
číslo. Také jsme společně zařídily přihlášení odběru televize. Na Sally toho bylo
moc, protože se nikdy předtím nezabývala účty a hospodařením, to vše obstarával
její manžel. Byla jsem jí nablízku, radila, pomáhala a podporovala s vyřizováním
potřebných úkonů. Nakonec byla sama překvapená, jak je to jednoduché a že to
zvládla jen s malou podporou.
Jako klíčová pracovnice jsem požádala pro Sally o finanční dotaci z organizace
Haven, která by byla použita na splacení Sallyiných nedoplatků v bance a na pořízení základního vybavení domácnosti. Tato žádost byla zamítnuta, protože finanční dotaci organizace nelze použít na splácení dluhů. Místo toho ale kolegové
z finančního týmu byli schopni získat dotaci na vybavení domácnosti ve výši £250
z jiné charitativní organizace. Podmínkou bylo, že cena jedné zakoupené položky
nesmí přesáhnout £50. Sally byla za tuto finanční výpomoc velmi vděčná a pořídila si různé drobnosti jako např. konvici, toaster a příbory.
Když pracujeme s oběťmi, které odcházejí nebo často utíkají ze svého původního domova, je důležité jim pomoci založit a vybavit nový domov, a tím jim
zajistit pocit bezpečí a jistoty. Mnoho žen odejde z původní domácnosti jen s nejdůležitějšími osobními věcmi a bývá pro ně těžké definitivně opustit zařízenou
domácnost a začít od nuly. Tím, že můžeme získat dotace na vybavení nového
domova od jiných charitativních organizací, pomáháme oběti, aby si vybudovala
nové zázemí, smířila se situací a už se nevracela zpět k partnerovi.
Uplynuly tři měsíce a byl čas na další revizi naší práce. Pomocí průzkumného dotazníku jsme zjistily, že Sally je nejméně spokojená s ekonomickou situací
rodiny. Začaly jsme podnikat akce na zlepšení situace. Jako klíčová pracovnice
Sally jsem požádala charitu jménem Frank Buttle o sporák, bohužel žádost byla
zamítnuta, jelikož je možné požádat o pomoc pouze v případě, že klient pobírá
77
přídavky na děti. Sally tedy požádala o přídavky na děti a čekala na jejich vyřízení. Pomohla jsem jí vyplnit formulář o dani z příjmu a daňový odpočet na děti
a formuláře jsem odeslala doporučeně na úřad. Nabídla jsem také Sally, že bych
– jako klíčová pracovnice – mohla napsat doporučující dopis charitě The Baron
Davenport, a tím pro ni do bytu získat koberce.
Dalším bodem, který měl v dotazníku při revizi plánu nízké skóre, bylo „bezpečí“. Sally totiž bydlela v přízemním bytě s dveřmi na bzučák, ten byl ale rozbitý.
Kontaktovala jsem Sdružení nájemníků z Wolverhampton Homes prostřednictvím emailu, požádala je o pomoc a druhý den přišli bzučák opravit.
Čas ubíhal, se Sally jsem se několikrát sešla a všimla jsem si, že je ke mně stále
otevřenější a vybudovala si ke mně důvěru. Dokázala se mnou otevřeně mluvit
o citlivých záležitostech – stejně, jako kdysi požádala o pomoc, jak zvládnout dluhy, se nyní svěřila s dalším citlivým problémem – chováním syna, který se začíná
projevovat agresivně jako otec. Chtěla poradit, zda existuje nějaká pomoc. Řekla
jsem jí, že zjistím možnosti a dám jí vědět, jelikož jsem v té chvíli neměla přesné
informace.
Šla jsem do organizace Base 25, která sídlí v centru města a pomáhá mladým
lidem od 11 do 25 let. Vysvětlila jsem tam, kdo jsem a z jaké jsem organizace a obdržela jsem dvě kopie jejich programu a nabízených služeb. Jednu kopii jsem si
nechala pro sebe a pro budoucí případy, druhou jsem předala Sally.
Při předávání informací jsem Sally upozornila na nabídku programu na zvládání vzteku. Zdálo se mi, že by to pro syna mohla být vhodná volba. Opět jsem
zopakovala, že je to jen můj profesionální názor a že s ním Sally nemusí souhlasit.
Sally mi řekla, že její syn nyní spolupracuje se speciálním pracovníkem ve škole,
dostává se mu od něj velké podpory, aby problémy s agresí zvládl, škola ho také
vyslala na zednický kurz. Sally stále pochybuje, zda to přispěje ke změně chování,
protože o synovi tvrdí, že nemá, stejně jako otec, respekt k autoritám.
Při setkáních se Sally vždy ptám, zda porozuměla všemu, o čem se spolu bavíme a zda nepotřebuje, abych jí něco více vysvětlila. „Kdybych něčemu nerozuměla“, říká Sally, „ požádala bych vás, zda byste to se mnou ještě jednou probrala.“
Jednám s ní vždy s velkým respektem a jsem ráda, že mi důvěřuje a nebojí se mě
zeptat.
O dva měsíce později se podařilo následující:
• Sally obdržela nový sporák, jelikož si vyřídila přídavky na děti
• Získala dotaci £500 na koberce
• Bylo odesláno daňové přiznání
Sally se podařilo získat koberce a nábytek. Tvrdí, že ona i chlapci jsou spokojenější, protože se v novém bytě cítí více jako doma. Sally se změnil pracovní
úvazek a tak jsem se jí zeptala, zda toto oznámila na daňovém úřadě a na dávkách
na bydlení. Dostává se mi odpovědi, že neoznámila, a tak jsem na úřady zavolala
sama. Poté jsem vysvětlila Sally, že změny příjmu musí vždy okamžitě oznámit
na příslušné úřady, protože se výše sociálních dávek, především příspěvek na bydlení, řídí výší jejího příjmu.
Nyní, když Sally dostává pravidelně sociální dávky, jsme si sedly a probraly rodinný rozpočet. Sally si dokázala sama z přehledně popsaných položek spočítat,
co všechno musí zaplatit a kolik peněz jí zbude po zaplacení všech účtů.
Součástí naší práce s klienty je posilování jejich vlastních rozhodnutí a podpora vlastního myšlení. V této fázi naší spolupráce jsem cítila, že Sally již musí tele78
fonovat na úřady sama. Abychom tuto novou činnost úspěšně zvládly, domluvily
jsme se, že Sally přede mnou vyřídí alespoň jeden telefonát a postupně během
dalších třech měsíců zvládne již všechny telefonáty s úřady. Důvodem, proč jsem
to Sally navrhla, bylo, že jsem viděla velký pokrok a vysoké skóre v ostatních
oblastech našeho revidovaného plánu rozvoje. To je indikátor, který ukazuje, že
případ bude možné brzy uzavřít. Bylo proto důležité, aby Sally zvládla vyřizování úředních zaležitostí po telefonu. Blížila se doba, kdy přestanu zastávat pozici
jejího klíčového pracovníka.
Při další revizi plánu jsem si ověřila, že byly naplněny všechny stanovené cíle.
Nastal čas, abych ukončila případ a uzavřela spolupráci s klientkou. Sally z toho
byla smutná. Vysvětlila jsem jí, že ukončení spolupráce je dobrou předzvěstí. Znamená to, že je nyní nezávislá a ocenila jsem ji, jak dalekou cestu ušla. Narostlo jí
sebevědomí a také schopnost rozeznat násilné chování.
Několik dní po naší schůzce se mi Sally svěřila, že její starší syn bije mladšího
bratra a že prorazil dveře pěstí. Připomněla jsem Sally, že v její nájemní smlouvě
stojí, že byt a jeho vybavení musí zůstat v takovém stavu jako při převzetí a že
jí bude naúčtována oprava zničených dveří. Poté, co jsem se dozvěděla tuto novou informaci, jsem o situaci informovala svoji nadřízenou a poradila se s ní, jak
postupovat. Poradila mi, abych kontaktovala sociální pracovnici z oddělení pro
děti a mládež a popsala jí, co se stalo. Oslovila jsem sociální pracovnici a zjistila
jsem, že již rodinu kontaktovala, ale nepovažovala za nutné zajistit pro mladšího
syna nejvyšší stupeň ochrany, který se nazývá CP (child protection plan – plán
na ochranu dítěte). Cítila jsem se tímto rozhodnutím trochu zaskočena a tak jsem
znovu kontaktovala svou nadřízenou. Ta navrhla, že bych mohla uspořádat setkání, kde by se situace společně vyhodnotila, tzv. CAF (Common Assessment Framework). Od Sally jsem se dozvěděla, že se s ní na případovém setkání na ochranu mladšího syna již domluvila pracovnice z oddělení pro děti a mládež. Navrhla
jsem, že budu kontaktovat školu a schůzky se osobně zúčastním.
Před plánovanou schůzkou CAF jsem Sally doporučila, aby sdělila škole stejné
informace jako mně, jinak to budu muset udělat já. Vysvětlila jsem jí, že jako profesionál musím chránit zájem a bezpečí dítěte. Dávala jsem si pozor na to, aby to
nevyznělo jako výhrůžka, ale jako součást profesionálního postupu. Sally mému
upozornění důvěřovala a byla v pohodě.
Na setkání CAF Sally sdělila, že se starší syn odstěhoval z bytu a odešel bydlet
k otci. Na schůzce byl i zástupce školy. Všichni jsme se shodli, že pokud starší
syn již v bytě nebydlí, nehrozí mladšímu bratru nebezpečí. Tyto informace jsem
předala i své nadřízené.
Nastal čas případ uzavřít. Při posledním setkání mi Sally srdečně děkovala
za pomoc a podporu. I já jsem Sally poděkovala za dobrou spolupráci a připomněla jí všechnu snahu, kterou musela vynaložit, aby se osvobodila od násilí.
Poté jsme diskutovaly o jejích plánech do budoucna. Sally doufá, že se jí podaří
jednoho dne rozvést, nyní si nemůže dovolit zaplatit poplatek £2000 za rozvod.
Také doufá, že se jí podaří zvýšit kvalifikaci a získat „národní profesní kvalifikaci“.
V kanceláři jsem poté vzala všechny dokumenty ze spisu a založila je do plastového pořadače. Vyplnila jsem závěrečný formulář v systému OSKA a předala
jsem spis nadřízené, aby mohla případ finálně uzavřít v systému OSKA. Spis byl
uložen do uzamčeného archivu, kde bude uložen po dobu pěti let. Po pěti letech
bude skartován a vyhozen do odpadu s označením „důvěrné“.
79
80
Download

Systém ochrany před domácím násilím v České republice