Marie Simmová
Moje zážitky s dušičkami
Podle dekretu papeže Pavla VI. ze dne 14.10.66 byla zrušena účinnost kodexu 1399 a kodexu
2318 církevního zákoníku. Podle toho se už nazakazuje zveřejňování spisů o nových zjeveních a
proroctvích, zázracích atd., bez „Imprimatur“ - tj. bez církevního souhlasu. Autorka vyhlašuje ve
smyslu církevních předpisů, které jsou dané papežem Urbanem VIII., že v této knize připisuje
uvedeným událostem pouze lidskou a historickou věrohodnost, a nechce předcházet rozhodnutí
církve.
Zpráva o Marii Simmové (+1955), sestavená farářem Alfonsem Mattem a poslaná příslušnému
biskupovi z Feldkerchen, Františku Tschanovi:
Rodina a původ Marie Simmové
Marie Simmová se narodila 5.2.1915 ve vesničce Sonntag ve Vorarlbersku v Rakousku, jako
druhé dítě Josefa Antonína Simma a Aloisie, rozené Rinderrové. Sonntag leží v nejzazším cípu
walserského údolí, asi 30 km východně od Feldkirchen. Děti se pro velkou chudobu záhy dostaly k
cizím lidem a musely se samy živit jako pomocní pracovníci a opatrovatelky dětí. Marie byla už od
mladosti hluboce nábožensky založená a navštěvovala usilovně hodiny náboženství faráře Dr.
Karla Fritze. Po ukončení národní školy odešla do Švábska, později do Pardu, Nenzingu a
Lauterbachu. Toužila stát se řeholní sestrou, byla však pro své zdraví třikrát odmítnuta. Výbavu pro
vstup do kláštera si musela částečně vyžebrat. Tři roky sloužila jako služka v domově sv. Josefa ve
Feldkirchen. Poté vedla otcovu domácnost a ujala se uklízení kostela. Od otcovy smrti žila sama
v rodném domě. Aby si trochu přilepšila svůj skromný příjem, založila si malé zahradnictví. Žila tak
ve skutečné chudobě a byla odkázána též na podporu chudých lidí. Trojnásobný pobyt v klášteře ji
nábožensky povznesl, zformoval a připravil ji na její dušičkový apoštolát. Láska k P. Marii a touha
pomáhat dušičkám, jakož i podpora misií mezi pohany, vyjadřují její náboženský život. Slíbila
Panně Marii panenství, vykonala zasvěcení se P. Marii podle sv. Ludvíka Mária Grigndona a
obětovala se za dušičky. Marie Simmová – jak se zdá – našla své Bohem jí dané povolání
spočívající v tom, že pomáhá modlitbou, smírným utrpením a apoštolátem duším v očistci. Za
nacismu a i potom pomáhala dobrovolně při přípravě dětí na sv. zpověď a sv. přijímání, částečně
též vyučovala náboženství, k čemuž měla nadání i schopnosti.
Pomoc dušičkám
Modlitbou a získáváním odpustků pomáhala Marie S. dušičkám již od dětství. Od roku 1940 se jí
ojediněle ohlašovaly dušičky s prosbami o pomoc modlitbou. Na svátek Všech svatých roku 1953
začala pomáhat dušičkám smírným utrpením. Musela na sebe vzít utrpení za důstojníka, který
zemřel v r. 1860. Bolesti byly úměrné hříchům, za něž měl pykat. V dušičkovém týdnu se opravdu
dostává dušičkám zvláštních výsad skrze milosrdenství Panny Marie. Též měsíc listopad je pro ně
dobou zvláštních milostí.
Marie bývala ráda, když končil listopad. Ale na svátek Neposkvrněného Početí P. Marie to začalo
opět. Hlásil se jakýsi kněz z Kolína na Rýnem z r. 555, který působil zoufalým dojmem. Prý
potřebuje smírné utrpení, ale Marie jej musí přijmout zcela dobrovolně, jinak prý bude muset trpět
až do soudného dne. Přijala to, a tu pro ni nastal týden krutého utrpení. Bylo jí, jako by jí někdo
trhal všechny údy z těla. Těžký tlak na duši a úzkosti spočinuly na Marii ze všech stran a ustavičně
byly do ní vráženy násilně tupé železné předměty, které se lámou a ohýbají a potom vnikají do
všech částí těla. Duše musela pykat za vraždy, které spáchala na družkách sv. Uršuly, za odpad od
víry, za několikanásobné cizoložství a nehodná sloužení mše sv.
Stále nové duše prosily o pomoc. Smírné bolesti za umělé potraty a necudnost spočívaly
v hrozivých bolestech břicha a velké nevolnosti. Potom mívala pocit, jakoby ležela celé hodiny mezi
ledovými krami, chlad jí pronikal až do morku kostí. Bývala to smírná utrpení za vlažnost a
náboženskou chladnost.
Po těžkém případu kněze z Kolína n./R. jí bylo řečeno, že se musí ujmout ještě šesti duší,
které nemohou být vysvobozeny jinak než dobrovolným pokáním. Pak že bude moci vysvobodit
mnoho duší lehčím způsobem skrze milosrdenství Ježíšovy Matky. V první půli roku se dostavily
duše: Vídeňačka zemřelá roku 1810, prostitutka z Itálie, dvě slečny z Insbrucku, které přišly o život
při náletu za 2. světové války a jeden italský kněz. Mezitím přišli i jiní, kteří mohli být vysvobozeni
lehčím způsobem a modlitbou.
Marie Simmová vzala na sebe všechny tyto oběti, přestože se jí to zdálo někdy velmi těžké.
Bývaly často tak tvrdé, že by je přirozeným způsobem sotva mohla vydržet. V srpnu 1954 začal
nový druh pomoci dušičkám. Hlásil se jakýsi Pavel Gisinger z Koblachu s prosbou, aby jeho sedm
dětí věnovalo 100 šilinků na misie a na 2 mše sv., pak prý bude vysvobozen. V říjnu se opakovaly
též prosby o menší nebo větší příspěvky na misie, mše sv. nebo modlitby sv. růžence – ještě asi
42x. Všechny tyto duše se ohlašovaly osobně a samy – bez toho, že by se na ně ptala. Téhož října
1954 jí řekla jedna duše, že v dušičkovém týdnu se bude moci ptát na ty duše, jimž jejich příbuzní
budou chtít přispět nutnou pomocí. Občas se ptala na dušičky už předtím a též dostávala odpověď.
Tyto dotazy směla přijímat až do 28.11. Na všechny dotazy dostávala odpověď ještě v mariánském
roce. V říjnu a listopadu až do svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie chodívaly dušičky
každou noc, za které se musela jednak modlit, jednak trpět. Zpočátku musela všechny modlitby
konat sama. Když se pak žádosti příliš rozmnožily, směla požádat o pomoc i jiné lidi, aby ochotně a
svědomitě konali tyto modlitby. Za kněze, kteří se ohlašovali, museli se modlit kněží. Po skončení
mariánského roku byla Marie ponechána několik dní na pokoji. Pak se zase ohlašovaly duše i
takové, za něž mohla vzít na sebe jejich utrpení ze svobodné vůle a také je vzala.
Jak se dušičky zjevují
Mnoho lidí se ptá: „Jak je to možné, že se zemřelí mohou ukazovat živým? Co vše je skrze
dobrotu možné a proč Bůh tyto neobvyklé věci dopouští?“ Ne proto, aby uspokojil zvědavce:
Kdykoli dojde božího milosrdenství k neobyčejnému případu, je to vždy v plánu Božího pořádku
spásy. Podle toho je třeba hodnotit takové události: pro nás živé mají přinášet útěchu a zemřelým
jsou velkým užitkem, neboť tím mohou být rychleji vysvobozené ze svých útrap. Tyto skutečnosti
by nás měly pohnout k tomu, abychom se za dušičky více modlili a abychom nepoutali svůj život na
pozemské věci. Velké nebezpečí spočívá v tom, že se lidem vede příliš dobře. Musíme usilovat
o život věčný, neb ten trvá věčně a VĚČNOST si připravujeme už tu na zemi! Proto nepoutejme své
srdce na časté věci! Z pominutelných věcí si nemůžeme vzít s sebou nic. Velký majetek, krásný
byt, výnosné místo, vše pomine možná rychleji, než si myslíme. Jen dobré skutky si můžeme vzít
s sebou. Jistěže zde potřebujeme i pozemské statky, abychom vůbec mohli žít, nesmíme však na
ně poutat svá srdce. Smyslem a účelem takového zjevování dušiček je právě tato věc, jen pro tyto
účely Bůh dopouští takové nadpřirozené kontakty! Nechť dobrotivý a milosrdný Bůh dá k tomu své
požehnání a milost! Dítě, kterému chce Bůh prokázat nějakou milost, cítívá často tuto milost už
jako dítě, nezřídka později. Boží cesty jsou podivuhodné a nevyzpytatelné. Z velkého hříšníka se
může stát velký světec, jako to dokazuje případ sv. Augustina, ze Šavla se stal Pavel, a to náhle,
neočekávaně. Dušičky se zjevují v různých podobách a různými způsoby. Jedny se zjevují v lidské
podobě, viditelně a jasně jako za života, nejčastěji ve všedních šatech, jiné opět nejasně. Dušičky
s těžkým očistcem působí zoufalým dojmem. Čím více se očišťují smírným utrpením, tím se stávají
jasnějšími a přívětivějšími. Často vyprávějí, jak chybily a jak Božím milosrdenstvím ušly peklu,
nezřídka připojují i poučení a napomenutí. U jiných duší však Marie cítí jejich přítomnost i to, že za
ně musí trpět a modlit se za ně. V poslední době se projevují dušičky jen utrpením, které za ně
musí trpět a snášet v noci nebo též ve dne. Stává se též ve dne. Stává se též, že se dušičky zjevují
v hrozné podobě budící hrůzu a strach. Někdy hovoří tak, jak hovořívaly za života, svým nářečím a
duše jiných národností s ní hovoří lámanou němčinou, s cizím přízvukem, tedy zcela individuálně.
Chtěla jsem jít do kláštera
Už jako malé dítě jsem mívala pocit, že Bůh ode mě žádá zcela zvláštní oběť. Ale jakou, to jsem
se chtěla dozvědět už jako žačka. Mívala jsem dlouhou cestu pro mléko a přitom jsem chodívala
okolo dvou seníků. Myslívala jsem si, že na této cestě by mi mohl Pán Bůh povědět, co ode mě
žádá. Musím si s Pánem Bohem něco vyjednat. A modlila jsem se: „Milý Bože, Ty můžeš udělat
všechno. Až půjdu okolo jednoho nebo druhého seníku, zařiď to tak, aby uvnitř ležel lísteček, na
kterém bude napsané, co mám dělat. Znovu a znovu jsem chodívala do obou dvou stodol a pátrala
jsem po lístku, ale stále marně. Pomalu mě opouštěla trpělivost, až jsem jednou ráno Bohu řekla:
„Víš, ale potom to nebude moje vina, když nenajdu cestu, kterou jsi mi určil!“ Když jsem vychodila
školu, napadlo mě, abych šla do kláštera, že to tak snad Pán Bůh chce. V 17 letech jsem vstoupila
do kláštera Nejsvětějšího Srdce v Halle v Tyrolsku. Po roce jsem však musela odejít, neboť jsem
nebyla dost zdravá. Hned potom jsem chtěla jít do jiného kláštera a zkoušela jsem to
-2-
u Dominikánech vBregenzi na Bodamském jezeře. „Řeknu vám to přímo“ - prohlásila už po osmi
dnech představená – „jste pro nás příliš slabá!“ - nemohla jsem zůstat. Na to jsem poznala klášter
v Giassau, odkud vysílají lidi do misií. - To je klášter, kam patřím – řekla jsem si. To je moje úloha,
vést jiné lidi k Bohu. Abych studovala, na to jsem byla málo nadaná. Půjdu tedy do kláštera, odkud
mohu jít později do misií. A řekla jsem milému Pánu Bohu: “Nyní však už to musíš zařídit tak,
abych tam mohla zůstat, jinak už do žádného kláštera nejdu.“ Roku 1938 jsem tam vstoupila do
kláštera a líbilo se mi tam. Sestra představená mi sice stále opakovala: “Vy jste z nás všech
nejslabší, ale já jsem doufala, že až skončí polní práce, tak že se nějak prosadím. Sotva však bylo
po žatvě, oznámila mi Matka představená: „Jste přece jen pro nás příliš slabá, nemůžeme si Vás tu
ponechat.“
První zjevení
Už od dětství jsem měla velkou lásku k dušičkám. I moje matka na ně velmi dala a ustavičně
nám vštěpovala: „Jak máte nějakou starost, obraťte se na dušičky, ty jsou nejvděčnějšími
pomocníky!“ V roce 1940 přišla prvá duše. Probudila jsem se, neboť jsem slyšela někoho přecházet
po mém pokoji sem a tam. Rozhlídla jsem se, kdože to je v mé komůrce. Hned tak jsem se nebála,
to bych spíš hned skočila každému do tváře, než abych dostala strach. Spatřila jsem v pokoji
nějakého cizího muže, jak se prochází sem a tam. Celkem ostře jsem na něho spustila: „Jak jsi se
sem dostal? Co tu máš co hledat?“ – Dělal však, jakoby neslyšel a chodil dál. „Kdo jsi?“ – ptala
jsem se. A když jsem nedostala žádnou odpověď, vyskočila jsem z postele a chtěla jsem ho lapit.
Ale sáhla jsem do prázdna, nikdo tam nebyl. Vrátila jsem se do postele, ale zase jsem ho viděla a
slyšela obcházet dokola. Přece bdím, myslela jsem si. Vidím a slyším toho muže, proč jej jen
nemohu chtít? – Sotva jsem vstala a přešla k němu, chtěla jsem ho chytit a znovu jsem hmátla do
prázdna. Jednoduše tu nic nebylo. Nyní mi bylo poměrně úzko. Byly asi 4 hodiny ráno. On už
nepřišel, ale já už nemohla usnout. Po mši svaté jsem zašla ke svému duchovnímu otci a vše jsem
mu vyprávěla - „Až zase něco takového se stane“ - poučil mě krátce- „neptej se: Kdo jsi?“, ale:
„co ode mě chceš?“. Odpověděl: „Dej za mne na 3 mše sv., pak budu vysvobozený.“ A z toho jsem
poznala, že to bude jistě dušička. Oznámila jsem to svému zpovědníkovi a ten mi to potvrdil – od
roku 1940 až do roku 1953 za mnou chodívaly 2 až 3 duše, nejvíce v listopadu. Neviděla jsem
v tom žádný úkol. Oznámila jsem to místnímu dp. faráři Alfinsu Mattovi. Poradil mi, abych žádnou
duši nikdy neposlala pryč, a abych všechny ochotně přijímala.
Zástupné utrpení
Jedna duše mě prosila: „Trpěla bys za mě?“ - to se mi zdálo trochu zvláštní, neboť si to do té
doby žádná duše nepřála. Odpověděla jsem: „Ano, ale co mám dělat?“ – „Tři hodiny budeš mít
velké bolesti v celém těle, ale po uplynutí těch tří hodin můžeš vstát a jít za svou prací, jakoby se
nic nebylo přihodilo. Můžeš mě tím zbavit 20 let očistce.“ Přijala jsem to. Tu se mě zmocnily takové
bolesti, že jsem si sotva uvědomovala, kde jsem a že jsem toto utrpení přijala za jednu duši jako
pokání a že to potrvá 3 hodiny. Tu mě napadlo, že ty 3 hodiny měly už dávno uplynout, že jsou to
už 3 dny, ne-li 3 týdny. Když to vše pominulo a já si to ověřila, byly to skutečně 3 hodiny.
Pomyslela jsem si, jak dlouhý byl pro mne ten čas, že i 5 minut je v tomto případě čas dlouhý.
Pozor na soukromé zjevení!
Potom duše prosívaly, abych za ně trpěla. Bývala to těžká utrpení. Kdykoliv nějaká duše
přichází, probudí mě klepáním, voláním, třesením atd. Ihned se ji zeptám: „Co mám pro tebe
udělat?“ Jen tehdy se může svěřit, co jí chybí. Lidé často nemohou pochopit, proč katolická církev
je tak zdrženlivá v případech soukromých zjevení. Má to své důvody a to dokonce velmi správné.
Vždyť církev je strážkyní pravdy! Je lépe, když církev prohlásí 10 takových zjevení za nepravé, než
by prohlásila jediný případ za pravý, který by byl ve skutečnosti nepravý. Nesmí však taková
zjevení zavrhovat, jestliže jsou v dokonalé shodě s Kristovým učením, a to i kdyby to byla zjevení,
která dosud nejsou teologicky odůvodněná.
Zavolal si mě biskup Dr. Bruno Wechner. „Pochybuji, že dotazy dušiček po zemřelých jsou ve
shodě s Boží vůlí“, povídal. Odpověděla jsem: „Ptala jsem se jedné duše, jak mohou podávat
zprávy o duších zemřelých na které se je někdo ptá. Dostala jsem odpověď: Dovídám se to skrze
Marii, Matku Milosrdenství!“. Biskup vyslovil domněnku: „Tedy nesmějí samy zasahovat, ale jsou
věci mezi nebem a zemí, které dosud nebyly teologicky podchycené a které přesto existují!“ Pak
prohlásil, že se nikdy nemůže očekávat, kdyby se někdo ptal na můj případ, že ho prohlásí za
-3-
pravý. To prý Církev nikdy nesmí učinit, pokud dotyčná osoba ještě žije. Taková je Církev přísná! –
Toto musíme uznat za správné, vždyť i skutečně omilostněné duše se mohou zpronevěřit milosti.
Žádná si není jistá před mámením zlého ducha. Proto potřebuje taková duše především dobrého
duchovního vůdce. To je ochrana před nástrahami ďábla.
Zveřejňovat nebo udržovat v tajnosti?
„Proč přicházejí dušičky právě k Vám?“, často se mě ptali. Jistě ne pro moji zbožnost. Jsou přece
zbožnější lidé, než jsem já, a k těm žádné duše nechodí. Nadpřirozené události nejsou teploměrem
svatosti. Vodítkem je a zůstává láska, pravá nebeská láska k Bohu a k bližnímu, z lásky k druhým
trpět následujíc Krista. Jedna duše jednou řekla: „Nejúčinnější je utrpení, když jej snášíme s velkou
trpělivostí a když ho klademe jako oběť do rukou Matky Boží, aby ji přisoudila tomu, komu chce,
protože Ona ví, kde bude nejlépe užitá a kde je nejpotřebnější: „Je samozřejmě lehčí radit trpícím,
aby jen trpělivě snášeli své utrpení, než abychom sami něco statečně snášeli. Já vím, co znamená
trpět, a právě proto, že je to tak těžké, má to takovou cenu!“ Nějaký zvláštní důvod, proč duše
chodí za mnou, nemám. Jistěže mohou chodit i k jiným. Dobře jsem znala ve Vorarlbergu 2 takové
osoby. Ty již před časem zemřely. Jistě i dnes je mnoho takových lidí, ke kterým smějí dušičky
chodit, o nich však málokdo ví. Ty mají jinou úlohu než já. Bylo by mnohem lehčí uchovávat tyto
věci v tajnosti, než je přinášet na veřejnost a zastávat se jich, když mi tolik lidí nerozumí, a proto
mnou pohrdá, dokonce i kněží. Mnozí kněží jsou vědci, kteří chtějí vše pochopit. Cesty Boží se však
nedají odůvodnit, k tomu je třeba velká pokora a ta dnes často chybí.
Vzkazy působí, že se lidé o věci dozvědí
V roce 1954 – byl to mariánský rok – chodívaly dušičky každou noc. Někdy též vyprávěly, kde
jsou a jak se jmenují, kdy a kde zemřely. Dávaly mi za úkol, abych to či ono vzkázala jejich
příbuzným. Tím se vše pomalu dostávalo na veřejnost, což mi byl dost nemilé, neboť pokud se mne
týká, nikdo by se nic nedozvěděl, mimo mého duchovního otce. Tyto vzkazy jsem často musela
doručovat do zcela neznámých míst a někdy jsem musela vzkázat, aby příbuzní vrátili
nespravedlivě nabytý majetek, a to přesně i jaký! Byly případy, že ani členové rodiny nic nevěděli,
a přece se to shodovalo. Dušičky přicházely i ve dne; nejen v noci. Když Mariánský rok skončil, už
každou noc dušičky nepřicházely, průměrně ještě 2-3x v týdnu. Nejčastěji se objevují na prvou
sobotu v měsíci, aneb na některý svátek Matky Boží a to i v postní době, zvláště přes svatý týden
jich smí přijít mnoho, pak i v listopadu a adventu.
Různé otázky
Zda poznám dušičky?
• Ty, které jsem znala za živa, poznám ihned, ostatní ne, jen když samy poví, kdo jsou.
Nejčastěji se objevují v pracovním oděvu.
Můžeme dušičky poslat k jiné osobě?
• Ne, to se nedá! Často bych to byla učinila, zvláště k těm, co nevěří, že by se jim mohly dušičky
zjevovat.
Je možné vyvolat dušičky?
• Ne, to nelze. Přicházejí, jakmile dostanou svolení od Boha, aby si přišly pro vysvobození.
Je to hřích, když člověk nevěří v zjevování duší?
• Ne, není to článek víry, a proto nejsme povinni tomu věřit jako Krédu a Božímu zjevení. Ale
vysmívat se tomu nikdy nemáme!
Co o nás dušičky vědí?
• Dušičky o nás a o našem časovém dění vědí mnohem více, než si myslíme. Vědí např., kdo se
zúčastnil na jejich pohřbu, zda se při tom modlil, nebo jen šel v průvodu, aby se neřeklo, že
tam nebyl, zda zůstal stát venku nebo se zúčastnil mše sv., což dušičkám nejvíce pomůže.
Když je někdo zbožně přítomný na mší sv., místo toho, aby jen vyprovodil k hrobu, pomůže
zemřelému více, protože jinak je tam jen proto, aby lidé viděli a to potom dušičkám není nic
platné. Dušičky také vědí, co se o nich mluví a co se pro ně dělá. Jsou mnohem bližší, než si
-4-
myslíme, ano, jsou nám docela blízko.
Co dušičkám pomáhá?
• Nejcennější obětí je pro ně nesporně oběť mše svaté, ale jen potud, pokud si ji zemřelý za
života vážil. Započítává se i přítomnost na mši sv. ze všedních dnů, nejen povinné nedělní a
sváteční mše sv. Zajisté není možné každému jít ve všední den na mši sv., je tu zaměstnání,
jsou tu povinnosti. Ale mnozí by jít mohli beztoho, že by zanedbali své povinnosti – např.
důchodci. Někdo je zdravý, lehce se mu vstává, bydlí nedaleko kostela, ale řekne si: „V neděli
jsem povinen, ve všední den ne, tedy nepůjdu!“ – Kdo takto smýšlí, a jedná, musí po smrti
dlouho čekat, než se mu dostane užitku z nějaké mše sv., neboť si ji za živa málo vážil. Jsme-li
v zaměstnání, posílejme školou povinné děti. Mnohde se vůbec nesetkáme s dětmi ve všední
den na mši sv. Kdyby lidé věděli, jakou cenu má pro věčnost jediná mše sv., potom by byly i
ve všední den kostely plné! V hodince smrti jsou naše mše sv., kterých jsme se zbožně
zúčastnili, naším největším bohatstvím a jsou pro nás cennější než ty, které za nás budou
slouženy po smrti! Rodiče a vychovatelé si stěžují, jaké jsou dnes děti drzé a neposlušné. To
není jen náhoda. Dříve denně chodívaly děti na školní mši sv. Modlitba a sv. přijímání jim
dávaly sílu, aby byly poslušné a svědomité. Žádný otec ani matka, by ani žádný katecheta
nemůže vložit do srdce to, co mu do srdce vloží svojí milostí sám Spasitel ve mši sv. a ve sv.
přijímání! Zda též hořící svíce a lampy mají smysl? Jistěže. Zvláště, když jsou posvěcené. Ale i
když nejsou posvěcené, mají svou cenu už tím, že byly koupeny kvůli zemřelému a každý úkon
lásky tu má velkou cenu. I svěcená voda je důležitá, jestliže ji užíváme s vírou a důvěrou. Je
však stejné, zda ji vylijeme pro duši na zem plnou dlaň, nebo jen kapku ze střelnou modlitbou
za dušičky. Je politováníhodné, že se už v mnohých domech nevyskytují ani kropenky, takže už
nebývá možnost dávat dušičkám svěcenou vodu. (Nemá se vylévat tam kde se šlape.)
Které hříchy se v očistci nejvíce trestají?
• Nejvíce se tam stíhají hříchy proti lásce – nactiutrhání, pomlouvání, nesmiřitelnost, hádky pro
majetek a závist. Je tu např. takový „budižkničemu“. Mohl by z něho být člověk jako každý
jiný, kdyby se s ním dobře zacházelo a laskavě jednalo. Chraňme se napadat takové lidi a
posmívat se jim. To těžce škodí každé duši. Jak často si stěžují osamělé osoby , že se jim
dostává tak málo pomoci. V sousedství necelých 10 km od sebe bydlí mladí chlapci. Ani je
nenapadne, aby svým starým sousedům proházeli cestu vysokým sněhem. A přese se na
věčnosti odměňují právě skutky lásky! A kolikrát se hřešívá nelaskavými slovy, řečmi,
posuzováním, o tom by se dala napsat hotová kniha. Kéž bychom plnili napomenutí Matky
Boží: „Buďte dobří a milí ke všem lidem!“ – mohli bychom obrátit velmi mnoho lidí a nemuseli
bychom se obávat žádného atheismu a dalších z něho pocházejících bludů. Jediné slovo může
zabít a jediné slovo může uzdravit! Láska přikrývá množství hříchů. Vycházejme laskavě v
ústrety především svým nepřátelům. „Být dobrý jen k těm, kteří nám činí dobro, to činí i
pohani“ – praví Kristus – „ale prokazovat dobro těm, kteří s námi smýšlejí nepřátelsky, to je
vskutku křesťanské jednání. To od nás Spasitel žádá. Tím si z mnohého nepřítele učiníme
přátele a ušetříme si hodně očistce.
Čím duše trpí v očistci?
• To je různé. Je tolik druhů očistce, kolik je duší. Každá duše má touhu po Bohu a to je jistě
nejsžíravější ze všech bolestí! Jinak je každá duše trestána v tom a tím, čím zhřešila a čím
hřešívala, jako to často bývá už zde na zemi, kde trest následuje často brzy po činu. Kdo
nestřídmě jídá, dostane bolesti žaludku a vysokou tělesnou váhu, kdo příliš kouří, dostane
otravu nikotinem nebo rakovinu plic apod. Žádná duše, kdyby se vrátila z očistce, by už nežila
tak jako předtím, aby se navrátila zpět do tmy, neboť každé se dostane takového poznání, o
jakém my ani nemáme potuchy. Tam už chce každá vejít do očišťovacího procesu, aby se
zbavila nánosu, jako zlato se zbavuje ohněm nečistoty. Umíme si představit mladé děvče, které
by se chtělo zúčastnit svého prvého plesu ve špinavých šatech a s neupravenými vlasy? Duše
v místě očišťování má takovou jasnou představu o Bohu! Bůh se jí zjevil v takové zářivé
oslňující kráse a čistotě, že všechny síly nebe by tuto duši nedokázaly přinutit, aby předstoupila
před Boha, dokud je obtížena jakoukoli malou skvrnou! Jen světlá, dokonalá duše se odvažuje
předstoupit před věčné Světlo, před Boží dokonalost, aby hleděla tváří v tvář Bohu.
-5-
Proč dělám přednášky?
• „Musíš jít všude, kde Tě o to požádají“ – praví dušičky – to je tvůj apoštolát!“ I koncil žádá,
aby laik pracoval více apoštolsky. Každý katolík dostal při biřmování úkol, aby pracoval pro víru
a pravdu podle milostí, kterých se mu dostalo. Proto je i mojí povinností dělat tyto přednášky,
čemuž i mnozí katolíci nechtějí rozumět – ani kněží, a tyto přednášky, i když si je lid žádá,
nechtějí dovolit. Modleme se za tyto kněze! Za přednášky a diskuse si nedávám platit, jen
cestovné a zaopatření si nechávám hradit. Už mi bylo naznačeno, že jistě dostávám dobrovolné
dary které obnášejí více než cestovné. To je pravda. Ale nepotřebuje to pro sebe. Přijde to do
„pokladničky dušiček“, kde ukládám každý zbytečný halíř. Toto patří dušičkám prosícím o mši
sv. nebo dar na nějaký dobrý skutek. Jsem zvyklá žít prostě. V mém rodném domě za mých
mladých let nebývalo v domě na oběd ani večer nic více k jídlu než polévka s kouskem chleba,
a přece nás vyrostlo všech osm dětí ve zdraví. Bylo by prospěšnější zdraví, kdyby lidé žili
střídměji. Též se mě ptají, jaké mám školy, že mohu dělat takové referáty. Chodila jsem jen do
osmiletky, ale svým vztahem k duším jsem se mnoho přiučila a stala se jiným člověkem. Mám
též velkou důvěru k Duchu sv. a vidím, jak mocně mi pomáhá. A jaká je důležitá jeho pomoc
na úseku výchovy dětí! Proto nemohu dost radit rodičům a vychovatelům, aby prosili Ducha
svatého o osvícení!
Musí se odpouštět i za hrobem?
• Jednou přišel za mnou sedlák a naříkal: „Stavím si stáj, ale na druhé straně se mi hroutí. Už
jsme všechno prohledali, ale nenašli jsme žádnou chybu. Tady se musí dít cosi nadpřirozeného.
Co mám dělat? Ptala jsem se ho: „Není snad nějaký zemřely, který má něco proti tobě nebo
proti komu jsi smýšlel nepřátelsky?“ – „To ano, je, hned jsem si myslel, že to může být jen on.
Ani pod zemí mi nedá pokoj!“ – „On jen žádá, aby jste mu odpustil, nic jiného“ – „Cože, tomu
mám odpustit, když mi v životě tak těžce ublížil? – Aby si potom mohl odletět do nebe? Jen ať
si svoji věc pěkně odpyká!“ Musela jsem ho pěkně utišit: „Proto ještě neodletí do nebe, musí si
své odpykat, ale bude to snášet lehčeji a nedá ti pokoj, dokud mu ze srdce neodpustíš!“
Nechtěl tomu stále rozumět, tu jsem se ho optala: „Co se modlíváš v Otčenáši? Odpusť nám
naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Tedy prakticky říkáš Bohu: Nesmíš mi
odpustit, neb ani já neodpouštím svému bližnímu“ – „Ano, až teď je mi to jasné“, přiznal se. A
ještě jsem ho musela přimět k tomu, aby se vzchopil k rozhodnutí: „Ano, ve jménu Božím chci
tedy odpustit, aby Bůh odpustil i mně.“
Jak dostávám odpověď?
• Jen na prvou sobotu v měsíci nebo na jiný svátek Matky Boží se mohu ptát, zda některá duše
je v očistci, či není. Když se zjeví některá duše a po tom, co oznámila, co potřebuje ke svému
vysvobození, ještě zůstane stát, pak vím, že se smím optat. Odpověď však už od ní nedostanu,
jednoduše proto, že už bude vysvobozená, když se pro ni udělá, co žádá. Odpověď přinášejí
jiné duše, které smějí rovněž přijít, aby prosily o vysvobození. Ty potom, když přednesou svoji
prosbu, povědí, že duše XY je dosud v očistci nebo že už byla vysvobozena. – Pak mohu
nahlédnout do svých záznamů, kdo mi dal toto jméno a žádající osobě mohu podat příslušnou
zprávu. Někdy to však trvá 2-3 roky, než dostanu odpověď, často méně, podle toho jak to Bůh
dopustí. Zda duše smí povědět, zda je někdo v pekle, to nevěřím. Ale jen ať se z toho
nevyvozuje, že není pekla. Ach, peklo existuje a už mnoho lidí je v pekle! Kdykoliv se někdo
ptá, co je nejjistější, aby se nedostal do pekla, říkávám: „Buďte velmi pokorný. Pokorný člověk
nepřijde do pekla, domýšlivec je však v nebezpečí, že bude ztracen!“
Jsou v hodině smrti užitečné plnomocné odpustky?
• Jednou se jistý muž ptal po své zemřelé manželce. Dostal odpověď, že tato duše je dosud
v očistci. Zvláštní bylo to, že tato duše byla za života v několika bratrstvech, ve kterých se daly
získat plnomocné odpustky pro hodinku smrti. Dalo by se tedy předpokládat, že tato žena už
v očistci není. Optala jsem se jedné duše, jak to vlastně je, a ta mi odpověděla: „Aby mohla
pro sebe získat plnomocné odpustky, musí být duše zcela zbavena vší závislosti na
pozemských věcech. Jen tak získá plnomocné odpustky a to vyžaduje mnoho. Leží např .
na smrt nemocná matka pěti dětí a má říci Pánu Bohu: - Chci jen to, co Ty chceš, život nebo
-6-
smrt zcela tak, jak Ty chceš. A to vyžaduje mnoho. Už by musela podle toho žít, jinak to
nedokáže.“
Když se zaplete peklo
• Kdosi se zeptal na nějakou osobu, udal jméno, rok narození a úmrtí a dostal odpověď, že ta
duše je ještě v očistci. – Na to jsem dostala výsměšnou odpověď: „Teď se ukázalo, že to
všechno je podvod! Vždyť ta osoba ještě žije! Uvažovala jsem, jak mi mohla nějaká duše říci,
že ta osoba je dosud v očistci. Šla jsem za svým duchovním rádcem a řekla jsem mu: „Už
nebudu přijímat žádné otázky, tady cosi nesouhlasí!“ – Pokojně a rozhodně mi řekl: „Až budeš
moci hovořit s nějakou duší, tak jí řekni: „Ve jménu Ježíše ti rozkazuji, abys pověděla, proč
jste mi daly tuto odpověď, když nesouhlasí, neboť tato osoba dosud žije na tomto světě!“
Udělala jsem to, co mi bylo doporučeno, a dostala jsem tuto zprávu: (Tato odpověď
nepocházela do dušiček. Byl to zlý duch v podobě dušičky! – „Stalo se to už vícekrát? – „Když
byl dotaz učiněn v pravém duchu, tak jsi od nás dostala také správnou odpověď. Kde se však
vyvádí neplecha, tak má i ďábel moc, aby do toho směl strkat své ruce – ale jen tam!“ Kněz,
kterému jsem to vyprávěla, prohlásil: „Hned jsem si myslel, že tu měl co dělat Ďábel. S těmito
věcmi se nesmí žertovat, je nutné držet přísně pravdy. Ďábel je otcem lži. Kde se lže, tam se
nachází těž jeho mocenská oblast.
Pobouření v jedné obci
• V roce 1954 se mne ptal jistý muž na dva zemřelé. Byl Mariánský rok, a proto jsem dostala
rychlejší odpověď. Už za měsíc jsem mohla oznámit: „Paní S. je vysvobozená a pan H. je dosud
hluboko v očistci!“ Kroutil nad tím hlavou: „To nemůže souhlasit! Paní S. zemřela v nemocnici
po potratu. Ta, že by už byla vysvobozená? A naopak, pan H. býval vždy první a poslední
v kostele! Ten, že je dosud hluboko v očistci?“ Opakovala jsem svůj dotaz a dostala jsem
stejnou odpověď. Bylo to tedy zapsáno správně, je to opravdu tak. Vzkázala jsem tomu muži
znova tu samou odpověď. Tento muž pocházel z místa jako paní S. a pan H. Půl vsi tím bylo
pobouřeno, že v těchto osobách přišla taková odpověď. Ale nemohlo se na tom nic změnit. Tu
se stalo, že za mnou přišla jistá žena z téhož místa, která též dobře znala paní S. i pana H. Ta
zastávala opačné mínění: „Znala jsem paní S., dá se říci, jako vlastní sestru. Pravda, byla
mravně slabá a velmi tím trpěla, neboť to u ní bylo z velké části dědičné. Je pravda, že zemřela
na potrat, ale kněz, který ji zaopatřoval, musel doznat: Přál bych si zemřít tak kajícně jako tato
žena! – Zemřela tedy v Pánu a byla též církevně pochovaná. Naproti tomu pan H. býval sice
první a poslední v kostele, ale přitom ustavičně kritizoval jiné lidi. Co mě ovšem nejvíce
pobouřilo, bylo to, že při pohřbu paní S. Nikdo se tak nepohoršoval jako pan H., který si
nemohl odpustit, aby neřekl, že taková mrcha prý na hřbitov nepatří.“ Byla jsem té paní velice
vděčná za tuto zprávu a řekla jsem jí: „Nyní je mi to jasné! Pán nechce, abychom posuzovali
jiné lidi. Pan H. tuto ženu zavrhoval a to byl Bůh ještě k němu milosrdný, že byl vůbec spasen,
neboť je velmi nebezpečné zatracovat člověka.“ Nad žádným člověkem nesmíme lámat hůl. To
může 20 osob navenek dělat to samé, ale vina může být pro každého různá. Existují různé
pohnutky a výchova, dědičnost poznání, zdraví, prostředí, zacházení….
Přicházejí i děti do očistce?
• Ano, dokonce i děti mohou přijít do očistce, a to i takové, které ještě nechodí do školy. Jakmile
děti vědí, že něco není správné, a přece to udělají, mají vinu. Jestliže takové děti nemívají
dlouhý a těžký očistec, nebot' jim chybí ještě plné pochopení. Ale neříkejte, že dítě tomu
nerozumí! Takové dítě chápe více, než si myslíme a má mnohem jemnější svědomí než dospělý
člověk.
Co se děje s nepokřtěnými dětmi?
• Tyto děti mají též své „nebe“. Jsou šťastné, ale nevidí Boha. Vědí o Něm tak málo a myslí, že
to, co mají, je to nejkrásnější, co vůbec existuje.
Co je se sebevrahy? Jsou všichni zatraceni?
• Ne! V nejčastějším případě nejsou již příčetní, když tento čin páchají. Mnohem větší
zodpovědnost mají ti, kteří zavinili, že si tito lidé sáhli na život.
-7-
Přicházejí i jinověrci do očistce?
• Ano, i ti, kteří vůbec nevěřili v očistec. Netrpí však v očistci tolik, co mnohý katolík, neboť
neměli tolik prostředků a milostí, ovšem nemají ani stejnou blaženost. . .
Mohou si dušičky samy pomoci?
• Ne, nemohou si vůbec nijak pomoci. Jsou s ohledem na sebe pod spravedlností Boží. Ale nám
mohou velmi pomáhat, prosíme-li je o pomoc!
Dopravní nehoda ve Vídni
Jedna dušička mi vyprávěla: „Utrpěl jsem smrtelný úraz na motorce, nebot' jsem nedodržel
dopravní předpisy. To se mi stalo osudným." „Byl jsi připraven na věčnost?" „Ne, nebyl jsem
připravený", přiznal se, „ale Bůh dává každému, kdo proti Němu opovážlivě nehřešil, ještě 2-3
minuty času, aby mohl vzbudit lítost. Ale ten, kdo řekl: NECHCI! - bývá zatracen.
Zajímavý a poučný byl jeho komentář: „V takových případech obyčejně říkávají: -Nadešla jeho
hodinka smrti." To však nesouhlasí. Tak je to jen tehdy, když člověk nepřijde o život vlastním
zaviněním. Tehdy je možno říci, že přišla jeho hodinka. Podle božího určení bych mohl žít ještě 30
let. Až tehdy by uplynul můj čas. Proto nesmíme vydávat svůj život do nebezpečenství bez vážného
důvodu.
Stoletá na ulici
Bylo to v roce 1954 odpoledne. Právě jsem byla na cestě do Marulla. Ještě dřív, než jsem přišla
do sousední obce, potkala jsem v lese jakousi stařenku. Myslela jsem si, že už je jí více než 100
let, tak staře vypadala. Když jsem ji přívětivě pozdravila, povídá: „Proč mě zdravíte? Mne už nikdo
nezdraví!" Těšila jsem ji: „Jste přece stejně hodná mého pozdravu, jako každý jiný člověk." Začala
však bědovat: „ Už nikdo o mně takto nesmýšlí. Nikdo mi nedá najíst a musím spát na ulici!"
Myslela jsem si - to přece není možné, už to asi nemá v hlavě v pořádku. Když je taková stará, už
je asi někomu na obtíž a nikdo ji u sebe dlouho nechce. Pozvala jsem ji, že může jíst a spát u mě."
„Ano, ale nebudu to moci zaplatit." „To nic, ale musíte se spokojit s tím, co mám. Nejsem na to
zařízená, ale i to je lepší, než spát na ulici." „Pán Bůh zaplať, nyní jsem vysvobozená," poděkovala
a zmizela. Až do této chvíle jsem netušila, že je to dušička. Za svého života asi někoho odmítla,
komu byla povinna pomoci. Nyní musela čekat na to, až jí někdo pomoc dobrovolně nabídne.
Setkání ve vlaku
„Znáš mě?" ptala se jedna duše. Musela jsem odpovědět záporně. „Ale víš o mně! V roce 1938
jsem cestoval vlakem do Halle. Byl jsem tvým spolucestujícím." Tu mi bylo vše jasné. Byl to muž,
který tehdy ve vlaku hlasitě nadával na Církev, na kněze a na náboženství. Přestože jsem byla
tehdy teprve sedmnáctiletá, dodala jsem si odvahy a řekla jsem mu, že není dobrým člověkem,
když tak snižuje svaté věci. „Jsi mladá na to, abys mě poučovala," bránil se. „Přesto jsem přece
rozumnější, než ty," odpověděla jsem hbitě. Nato sklonil hlavu a už neřekl ani slovo. Když
vystupoval, prosila jsem milého Spasitele: „Nenechej tuto duši zahynout!" „Tato tvá modlitba mne
zachránila, jinak bych byl ztracený!" prohlásila duše.
Jedna duše zachraňuje obec
V r. 1954 byla u nás velká lavinová katastrofa. V sousední obci Fontanelli zemřela náhle po této
katastrofě jistá paní Starková, která byla již více než 30 let nemocná. Říkalo se, že před 100 lety
způsobily laviny takové škody jako teď, ale nyní to bylo přece horší. Po tehdejším zpustošení
vysázeli les, prý na ochranu obce. Při lavinové katastrofě 1954 byl tento les takřka zcela zničený.
Ale několik stromů přece zůstalo a zadrželo sněhovou záplavu, jinak by byla obec smetena. Po tom,
co paní Starková zemřela, krátce po lavinové pohromě, mohla jsem se od dušiček dovědět:
„Tento les a tuto dědinu neuchránil nikdo jiný, než tato žena svými modlitbami a svou obětí.
Obětovala všechny své bolesti za blaho vlastní obce a tím jí vyprosila mnoho milostí. Kdyby byla
zdravá, nemohla by to vyprosit. Trpělivým utrpením může být zachráněno více duší než
modlitbou!" Jistěže je lehčí přesvědčovat nemocného, aby své bolesti trpělivě snášel, než sám
pokorně vytrvat? Vím, co znamená trpět, ale právě proto, že je to tak těžké, máto takovou velkou
cenu. Nedívejme se nikdy na utrpení jako na trest. Může se stát kající obětí nejen za nás samé, ale
především za jiné. Kristus byl nejnevinnější, a přece nejvíce trpěl za naše hříchy i Tak i naše
utrpení má přispět k záchraně duší. Až v nebi se dozvíme, co všechno jsme dosáhli trpělivým
-8-
utrpením ve spojení s utrpením Krista! Nejúčinnější způsob, jak obětovat utrpení, záleží na tom, že
všechno přenecháme Matce Boží, aby to věnovala, komu chce, a kde je to nejvíce potřeba.
Vědro, černá ruka, zhanobený kříž
„Co s tím vědrem?" ptala jsem se jedné duše, která se mi zjevila s vědrem v ruce. „To je můj
klíč k nebi!" rozzářila se. „Za svého života jsem se moc nemodlila, jen zřídka jsem šla do kostela.
Ale jednou před vánočními svátky jsem jedné staré, chudé ženě zadarmo uklidila celý dům. A to je
moje záchrana!“ Nový důkaz toho, jak velká váha se přikládá lásce. Nezapomenutelným bylo pro
mne setkání s knězem, jehož pravá ruka byla celá černá. Ptala jsem se na příčinu. „Měl jsem více
žehnat!" vysvětloval. „Řekni každému knězi, aby více žehnal. Může tím šířit hojnost požehnání a
odvrátit tím mnoho zlého." „Byl jsem rouhač", přiznal se jeden muž, „v zlosti jsem pošlapal kříž a
myslel jsem si při tom, že je-li Bůh, tak to nedovolí. Ale Bůh se nenechá posmívat - na místě jsem
ochrnul. A v tom byla moje záchrana.“ Pak mi ještě řekl, co by pro něho měla udělat jeho žena a
jak mu může být ulehčen jeho očistec. Jeho žena vystoupila z Církve, ale moje zpráva na ni udělala
hluboký dojem. „Že můj muž zhanobil kříž, o tom věděl j en on a já. Nikomu jsem o tom neříkala a
ani můj muž se s tím nikomu nemohl svěřit. Když to však říká tato neznámá osoba, potom tomu
musím věřit.“ A vstoupila zpět do Církve. Byli lidi, kteří nechodili na nedělní mši sv. s výmluvou, že
je to jen církevní přikázání a ne přikázání Boží. Jediný rozdíl záleží v tom, že Církev může své
přikázání zrušit nebo změnit - vysvětlila jsem jim - což u Božího přikázání není možné. Ale i
církevní přikázání se měří na věčnosti právě tak přísně, jako přikázání Boží! Jednou přišel lékař a
naříkal, že musí mnoho trpět, neboť ukracoval nemocným život injekcemi, aby nemuseli tolik trpět.
Utrpení má pro duši, když je trpělivě snáší, nekonečnou cenu. Velké bolesti se sice smějí
zmírňovat, ale zkracovat život chemickými prostředky se nesmí!
Nespravedlivě nabytý majetek
Jednoho dne přišla návštěva a hned ode dveří jsem slyšela někoho nadávat. Otevřela jsem
dveře, abych se podívala, kdo to je. U domovních dveří stál jakýsi muž, který se pohrdavým tónem
ptal: „Kdeže j e tady to fantazírování s dušičkami?" A tu přistoupil k věci: „Zjevil se Vám pan F.?“
Byl to jeden z blízkých příbuzných, kterým jsem měla vzkázat, aby vrátili nespravedlivě nabytý
majetek. Když jsem jeho otázce přisvědčila, začal zuřit: „To přece nejde, to je vydírání, podvod....
Jaký neprávem nabytý majetek mám vrátit?" chtěl vědět konkrétně. Vysvětlila jsem mu, že nevím.
Dostala jsem jen příkaz, požádat tuto rodinu, aby vrátila nespravedlivě nabytý majetek. Jaký, to
musí vědět sami. Věděl však velmi přesně jaký! Z jeho řeči jsem vyrozuměla, že s jeho
křesťanskou vírou to nebylo právě nejlepší. Otíral se o Papeže, o Církev i o náboženství. Pokojně
jsem mu vysvětlila, jak se věci mají. Pak se uklidnila povídá: „Když je to tak, musím tedy začít
nový život. Nevěřil jsem žádnému knězi ale nyní musím zase věřit v Boha, protože to jste přece
nemohla vědět, že na naší usedlosti je nespravedlivý majetek. O tom nevěděli ani všichni příslušníci
naší rodiny."
Jindy přišla zase jakási žena:
„Musela jsem 30 let trpět v očistci, protože jsem nedovolila dceři, aby šla do kláštera." Když Bůh
daruje rodičům dítě a když je volá ke kněžskému nebo řeholnímu stavu a rodiče se zdráhají a
kladou překážky, mají za to velkou zodpovědnost. Od duší vím, že mnoho mladých mužů
by bylo povolaných ke kněžství, ale rodiče to nedovolí. A to si musí zodpovědět!
Žena s nejtěžším očistcem
Jeden muž mi napsal, že před rokem zemřela jeho žena a od té doby každou noc klepává ve
světnici. Zda bych nemohla přicestovat a prozkoumat, oč tu jde. Cestovala jsem tam a řekla jsem
tomu muži, že není jisté, zda se něco dovím. Možná, že se jeho žena dosud nesmí ohlásit. To
musím přenechat prozřetelnosti Boží. Pak jsem v té světnici spala. Přibližně v 0,30 hodin začalo
bouchání. Ihned jsem se optala: „Co chceš, abych pro tebe udělala?" Nic. Nikoho jsem neviděla, ani
jsem nedostala žádnou odpověď. Pomyslela jsem si, že se tato žena asi dosud nesmí ozvat. Asi po
pěti minutách jsem zaslechla hrozný dupot. Objevilo se velké zvíře, což se mi dosud nikdy nestalo byl to hroch. Ihned jsem to pokropila svěcenou vodou a ptala jsem se: „Jak mohu pomoci?" Opět
žádná odpověď. Bylo to strašné. Tu přišel zlý duch v podobě hrůzu vzbuzujícího hada, který se
ovíjel okolo tohoto zvířete, aby ho zadusil. V tom vše zmizelo. Dělala jsem si starosti, zda tato žena
-9-
není snad zatracena. Krátce na to přišla jedna duše v lidské podobě tak, jak ke mně chodívají a
utěšovala mě: „Neboj se. Tato žena není zatracena, ale má nejtěžší očistec, jaký vůbec existuje." A
také řekla proč. „Tato žena žila po celé desetiletí v nepřátelství s jinou ženou a měla na tom vinu,
že se toto nepřátelství začalo. Její sokyně se chtěla už častěji smířit, ale ona odmítla, dokonce i
v době své poslední choroby tuto nabídku odmítla a tak i zemřela." Tady máme důkaz toho, jak
přísně trestá Bůh nepřátelské počínání, protože se to diametrálně protiví lásce. V životě často
dochází ke sporům, hleďme, aby se opět vše obrátilo na dobré. Láska všechno překonává, láska
přikrývá množství hříchů. O tom se nikdy dost nemluví.
Smrt pod lavinou
Bylo to v roce 1954 v době velké lavinové katastrofy. Dvacetiletý mladík, který bydlel v domě
bezpečném před lavinami, zaslechl v noci volání o pomoc. Ihned vstal a chtěl utíkat na pomoc. Ale
matka mu bránila: „Ať zase jednou pomáhají jiní! Ted', když lavina venku zvoní, je to velmi
nebezpečné!" Ale mládenec se nedal zadržet. Byl však sám zasažen lavinou a usmrcen. Už
následující moc přišel ke mně a prosil, aby se za něho odsloužily 3 mše sv. Jeho nejbližší se divili,
že by mohl být tak rychle vysvobozený, nebot' po náboženské stránce nebyl nijak horlivý. Mně se
však chlapec svěřil, že mu byl Bůh milostivý, nebot' zemřel ve službě lásky k bližnímu. Už nikdy by
prý mu nebyla dopřána tak šťastná hodinka smrti! Nikdy nemáme klesat mna mysli, když se někde
stane velké neštěstí! Nikdy nevíme, nač je to dobré. Lidé pak říkávají, jaký prý to byl dobrý hoch
nebo dobré děvče. Znala jsem mnoho dobrých chlapců a děvčat, kteří se později dostali na špatné
cesty. Jen Bůh ví, co by se z těch mladých lidí stalo, přestože byli dobří. Až na věčnosti pochopíme,
jak dobře to s námi Pán Bůh myslel.
Satan v přestrojení
Jednou přišla dušička a vyzvala mě: „Duši, která přijde po mně, nepřijímej!" Od duchovního
vůdce jsem měla příkaz přijmout každou duši, proto jsem se ptala: „Proč nemám další duši
přijmout?" „Ta potřebuje tak těžké utrpení, na jaké ty nestačíš," dostala jsem odpověď. „To by jí
Bůh nedovolil přijít!" A tu jsem byla energicky usazena: „Bůh tě chce zkoušet, zda poslechneš nebo
ne!" Když si nevím rady a bývám nejistá, vzývám Ducha svatého. Ten mě ještě nikdy nenechal bez
pomoci. Ihned mě napadlo, že by to mohl být ďábel a po krátkém rozhodnutí jsem mu rozkázala:
„Jsi-li zlý duch, rozkazuji ti ve jménu Ježíše Krista, aby ses vzdálil!" Náhle výkřik a postava byla
pryč. Už jsem věděla, že to byl nepřítel Boží v podobě dušičky. Ve dnech, kdy se u nás konají
zádušní mše sv. v 9 hodin, podává se svaté přijímání v 7 hodin. Jednoho takového dne jsem se
vydala do kostela v 6,45 hod. Obyčejně tu bývaly 2-3 osoby, ale v ten den jsem byla sama. Náhle
vešel do kostela náš pan farář, celý rozčílený, v rychlosti před svatostánkem ani nepoklekl,
energicky přistoupil ke mně a prohlásil: „Vy dnes nesmíte jít ke sv. přijímání!" A rychle zase
odešel. To jsem si neuměla vysvětlit a modlila jsem se růženec. Krátce před sednou vstoupil můj
duchovní otec do kostela. Myslela jsem si, že asi v zápětí zase odejde, když já nesmím jit ke stolu
Páně a jinak tu už nikdo není. Přes očekávání vešel do sakristie a já se ohlédla, zda tu přece jen
někdo není. Ale kromě mne tu nebyl nikdo. Šla jsem tedy do sakristie a zeptala jsem se: „Proč
dnes nesmím jít ke sv. přijímání?" „A kdo ti to řekl?" „No, vy jste dnes přece povídal, že dnes
nesmím jít ke sv. přijímání.“ Chtěl vědět, jak to bylo a tak jsem mu vyprávěla celý předcházející
děj. Uklidnil mne a řekl: „Nedej se vyvést z míry, já jsem dnes v kostele ještě nebyl. To byl zlý
duch. Jen chod' ke sv. přijímání!“ Ve vesničce Appenzel jsem znala jistou paní Marii Grafovou,
prostou selku, která někdy mívala zjevení Matky Boží a dostávala od ní poselstva. Jednou ke mně
přišla paní Grafová na radu. Na jedné straně se ctila povinna, aby přijatá poselství oznámila světu,
ale na druhé straně si biskup přál, aby nic neříkal. Zeptala jsem se jí: „Hovoříváte často s Matkou
Boží?" Když přisvědčila, poradila jsem jí, aby se optala Matky Boží, co má dělat, když to biskup
zakazuje. Pak dostala odpověď: „Poslechni biskupa! Já sama se o to postarám, aby se to rozšířilo!"
a paní Grafová poslechla. Ve vsi nikdo nevěřil, ani její manžel v její omilostnění. Ale Boží plány se
nedají zkřížit. Brzy po její smrti 19. 2. 1954 se na její přímluvu stalo zázračné uzdravení. Veřejnost
byla upozorněna, přišli za jejím manželem, aby se směli podívat, zda snad jeho žena nenechala
nějaké písemnosti. Našly se poznámky, ve kterých bylo častěji vysloveno přání P. Marie, aby se lidé
každý den modlili růženec za obrácení hříšníku, že je to velká moc proti náporům zlého ducha!
Krátce na to, co jsem se to dověděla, dostala jsem dva dopisy s obsahem téměř stejným: „U nás
to jaksi není v pořádku. Zde má asi ďábel prsty ve hře." Myslela jsem si, že hned odpovím na oba
dopisy, aby se denně modlili růženec za obrácení hříšníků. Vzala jsem dva aršíky papíru, položila je
- 10 -
doprostřed stolu a vedle nich obálky. nejprve adresu a teprve dopis. Když jsem psala adresu na
první obálku, uslyšela jsem pronikavý syčivý hvizd. Vystrašilo mne to, že zlý duch stál vedle mne.
Vytrhl mi obal listy papíru a na obou obálkách zanechal spáleninu. Je to důkaz toho, jakou moc
proti ďáblovi má modlitba sv. růžence.
Připomínky dušiček
Marie Simmová dostávala občas od dušiček i připomínky a praktické rady. Některé z nich
zkráceně uvádíme: Nejsv. Svátost Oltářní už není tak uctívána, jak by měla být. V mnoha
moderních kostelích už není Nejsvětější Svátost ústředním bodem chrámu. Často se vytvářejí sochy
a obrazy, které spíše zesměšňují to, co mají přestavovat. Je rovněž známkou nedostatku pokory a
úcty, když se vyžaduje, aby se sv. přijímání přijímalo vstoje bez jakéhokoliv pokleknutí. Měla by se
více pěstovat modlitba sv. růžence. Růženec má velkou moc. Panna Maria je pomocnicí křesťanů.
Všude se setkávám s odporem, když se na doporučení dušiček doporučuje to, co říkám, že
neslušným odíváním, jako jsou minisukně, se prosazuje nemravnost! Tuhle věc je třeba brát vážně
a ženy tu nesou velkou zodpovědnost! Dušičky si přeji také, abychom zavčas učinili poslední vůli,
nebot' často dochází ke sporům, které se pak vlečou po celé generace, protože nebyla napsána
žádná nebo nespravedlivá závěť. Je důležité, aby každý pomáhal při budování Božího království.
Rodiče mají velkou zodpovědnost, když své děti nenechají aktivně spolupracovat. A mladí lidé se
proviňují, když z pohodlnosti zanedbávají nějaký dobrý skutek!
Posouzení zjevení
Jsou skutečností nebo jen představou uměle vyvolanou fantazií, přáním nebo četbou?? - Různé
okolnosti svědčí o skutečnosti zjevení a smírného utrpení.
I. Marie Simmová sice už od ranného dětství mívala přání pomáhat dušičkám, využívala horlivě i
odpustkových dní a modlila se za dušičky mnoho odpustkových modliteb. Že však se může za
dušičky obětovat smírné utrpení, to nevěděla, dokud to na ni nepřišlo. Tato smírná utrpení jsou
těžká jako očistec a vyžadují celý druh oběti a plné vědomí při slibu, že zcela dobrovolně převezme
utrpení těchto dušiček. Jednou vyslovila přání, aby dušičky nepřicházely tak často, aby měla dost
času na spánek, jinak by nemohla vykonávat svou práci. Tu dostala odpověď, že přece učinila slib
sebeobětování jako smírná duše. Nebo to bylo jen zdání nebo zbožná představa? - Že to musí tedy
přijmout, když je Matka Boží bere za slovo. Ať si lépe vaří a více se stravuje, že též více vydrží.
Člověk může snést více, než považuje za možné a dušičky že jí budou pomáhat, aby splnila svůj
každodenní úkol. Marie S. jasně rozlišuje, co se jí zjevuje ve snu a co se jí stává v bdělém stavu.
Duše ji budí, volají ji jménem nebo ji oslovují a přenášejí na ni svoje bolesti. Často musela trpět i
přes den při své práci. Že nejde o obyčejné onemocnění se projevuje v tom, že tyto bolesti byly
dopředu částečně oznámeny a po uplynutí potřebného času náhle přestaly. Často prohlašovala, jak
po tom touží, aby už Mariánský rok skončil - tak těžce to na ni doléhalo. Dušičky jí častokrát
tlumočily přání, aby na sebe vzala všechno tak, jak to Bůh posílá.
II. Mnozí lidé si často přáli, aby Marii Simmovou viděli v noci, aby se tak zjistila její věrohodnost.
Udělalo to několik mládenců a jedno děvče z vlastní zvědavosti a též proto, že to považovali za
podvod. Po dobu dvou nocí před svátkem Neposkvrněného Početí P. Marie r. 1954 vystoupili po
žebříku až ke květinové zahrádce na okně její ložnice, které bylo dokořán otevřené. Zaslechli jak
sténá ve svých bolestech a pláče. Viděli, jak hledá kapesník, aby se utřela, a slyšeli, jak mluví
s dušemi, klade jim otázky a píše si poznámky. Pozorovatelé neviděli dušičky, ani je neslyšeli. Od
té doby si už ze zjevování nikdy nedělali posměch, ale hluboce se nad sebou zamysleli. Nejstarší
z mládenců nám vyprávěl o svých dojmech při pozorování. Marie Simmová se pak od jedné dušičky
dověděla, že ji po dvě noci pozorovali, ale že to bylo na užitek poslouchajících. Když se dozvěděla,
že chlapci dušičky neviděli ani neslyšeli, ptala se jedné dušičky jak to je. Odpověděla jí, že chlapci
Mám ve zvyku napsat dosud žijí. „Ale já přece také dosud žiji a přesto vás slyším?" namítla Marie.
Duše opověděla: „Ty patříš k nám. My jsme v temnotě a cesta k tobě je pro nás jasná." „Ale co
kdybych vás nepřijala?" „Z Božího milosrdenství tě smíme nutit, neboť patříš k nám." „Co to
znamená: patříš k nám?" „Svým slibem jsi se darovala zvláštním způsobem Matce milosrdenství a
Ona nám tebe odevzdala, proto je cesta k tobě tolika duším jasná. Děláš dobře, že se nás ujímáš
z lásky a soucitu. Tak nás můžeš rychle vysvobodit, musíš více trpět a ostává se ti více milostí a
zásluh a můžeš se též více dovědět o duších, na které se ptáš."
- 11 -
III. Jistá kontrola se nabídla, že prozkoumá zprávy, které Marie Simmová musela podávat
příbuzným zemřelých, pokud šlo o dušičky. Zjistilo se, že zprávy a údaje souhlasí.
IV. Ze zpráv dušiček, za které Marie Simmová musela trpět smírné bolesti, jsem mohl zjistit různé
okolnosti, o kterých ona nemohla vzhledem ke stupni svého vzdělání nic vědět, jako např.
v případě kněze z Kolína n. R., který napomáhal při vražděni sv. Uršuly a jejích družek. Při lavinové
katastrofě v lednu 1954 se Marie S. od dušiček dověděla, že pod sněhem jsou zasypané ještě živé
oběti. Poslední žijící oběť byla nalezena ještě 2 dny poté v Schlenzi. Též jiné katastrofy
v Mariánském roce jí byly předpovězeny. Povodňovou katastrofu v létě 1954 mi oznámila dva dny
před novými zprávami. Dušičky o ní pověděly.
V. Subjektivně je Marie S. upřímná, neustrnulá. Od začátku smírného utrpení dělá klidnější a
vyrovnanější dojem než dříve. Po skončení Mariánského roku se u ní projevovaly známky námahy
posledních měsíců před svátkem Neposkvrněného Početí P. Marie ve velké potřebě spánku jako
u každého normálního člověka.
VI. To, co se dověděla od dušiček o současné době, jejich bídách a nebezpečenstvích i prostředcích
záchrany, a co viděla v hodinách nejtěžšího utrpení, je v plném souhlasu s věroukou
o spravedlnosti a milosrdenstvím Božím, s učením o očistci a s poznatky a zkušenostmi církevní
vrchnosti.
VII. Vyvolalo pochybnosti, že právě Marie S. se mohla ptát na duše a že též dostávala přiměřené
odpovědi. Právem vznikají obavy, že by to mohlo být zneužito zvědavci k senzacím. Nejprve prosily
jednotlivé osoby Marii S., aby se optala na blízké příbuzné. V půli října jí bylo zjeveno, že v týdnu
Všech svatých se může ptát na každou duši, za kterou její příbuzní chtějí přivést a konat skutky,
která tato duše potřebuje. Nesporně je milé P. Bohu, když se příbuzní starají o své zemřelé. Jsou
však prý v očistci i takové duše, kterých se nemusí, ale může ujmout - jde snad o duše na
nejnižších stupních? Pro zvláštní slitování Matky milosrdenství smějí prosit za vysvobození.
Doslovně jí bylo řečeno: „Musí ti dát na vědomí, že se jich nemusíš, ale jen můžeš ujmout. Za
některé se dokonce musíš modlit, aby ses jich mohla ujmout. Když takové duše odmítneš, nemáš
vinu. Nesmí tě obtěžovat podruhé. Když ochotně je přijmeš, dostaneš i větší milosti. Můžeme ti
také podávat více zpráv o zemřelých." Tím nejde o senzaci, ale o milosti pro dušičky. Jen tam, kde
se kladly otázky z čiré zvědavosti (chtěli se dokonce vyptávat na Hitlera a Stalina) nebyla dána
žádná nebo odmítavá odpověď. V listopadu 1954 se pomalu rozšířilo, že se mohou podávat dotazy.
Sešlo se jich i z daleka, ale odpověď přišla až po určitém čase. Ne vždy a všude byla zachována
příslušná a potřebná diskrétnost, takže se věc potom dostala do lidských řečí. Roztrušovaly se
pravdivé i nepravdivé zprávy. Dva případy byly zvlášť přetřásány a vzbudily pohoršení. Začátkem
října zemřel náhle hostinský v S. Nebýval žádným horlivým návštěvníkem kostela, ani po
náboženské stránce nebyl zvlášť aktivní. Na dotaz bylo zodpovězeno, že mše sv., které se za něho
budou sloužit, mu nebudou moc platné, nebot' býval lhostejný ke mši sv. Později dostala Marie S.
odpověď, že by mohl být vysvobozen darem 3 000 šilinků ve prospěch misií. Bratr zemřelého i jeho
žena se velmi modlili, aby byl vysvobozen ještě v Mariánském roce a převzali i úhradu daru.
Zemřelý byl brzy vysvobozen a to proto, že v rozhovorech obhajoval víru a Mariino panenství.
Protože však tento případ byl mezi lidmi znám jen částečně, byli mnozí jeho vysvobozením
pohoršení a přikláněli se k názoru, že očistec nebude snad ničím tak hrozným. A druhý případ
ukazuje, jak Bůh i takových věcí dopouští - lidskou slabost, částečně jako zkoušku. Tento případ se
týká správce ženského kláštera v B., který přišel o život při dopravní nehodě. Sestry toho kláštera
se daly naň ptát. Marie S. prohlásila, že už je vysvobozen. Později si všimla lístku, na který si v
noci zapisovala odpovědi, že dosud není vysvobozen. Mezitím pronikla prvá zpráva do B. a vyvolala
pobouření, protože správce byl zle pomlouvaný. Marie S. se ptala jedné duše, zda je to vina jí
samé, že při opisování a odevzdávání zprávy přehlédla slovíčko ne (nicht). Dostala odpověď: „Na
jedné straně jsi též vinna, nebot' jsi se unáhlila a pak za tím byl též ďábel. Ale na něco to bylo
dobré. Nemůžeš vědět, za jak dlouho dostaneš odpověď. To závisí na tazatelích, zda umí mlčet
nebo ne. Záslužnější je kmotrovství za nějakou duši, která nemá žádné křestní jméno a má tedy
přinést obět' za tuto duši. Na svátek Očišťování P. Marie nedostávala Marie S. tolik odpovědí na
dotazy a potom 2, 3 nebo i 4 najednou, takže se nemohla dovědět, co jednotlivé duše příslušné
- 12 -
skupiny potřebují. Musí se to prý tak udělat, aby se vyloučila zvědavost. Tím se dotazy samy se
sebou omezují, jsou tak zbaveny senzacechtivosti. Patřičným mlčením se má tento skromný
pramen pomoci dušičkám uchránit před uschnutím, když chce Matka Pána touto pomocí přispět
mnohým duším.
Ďábelské křížení plánů
Tak jako v případě zahynulého správce kláštera způsobil ďábel zmatek, tak přicházel i častěji
k Marii S., aby ji zastrašoval a odvracel od díla kajícnosti. Často přicházel jako anděl světla, jednou
v podobě faráře Reischeho z Nenzingu, který byl původně jejím zpovědníkem, pak jako kanovník
Sattler, domácí duchovní z Ústavu sv. Josefa, poté jako sestra představená sester Nejsvětějšího
Srdce Ježíšova v Halle. Kanovník div, že nechtěl Marii S. blahořečit a tím jí dát zpyšnět. Farář a
představená ji chtěli přemluvit, aby odvolala slib odevzdanosti P. Marii. Z toho poznala, že to byl
satan v přestrojení a zahnala je slovy: „Jsi-li ďábel, přikazuji ti ve jménu Ježíše Krista, abys
odstoupil!" A kropila svěcenou vodou. Nato vše zmizelo. Zvláště zlé to bylo ve Svatém týdnu
r. 1954. Matka Boží jí sice oznámila, že tento týden přinese velké oběti a zkoušky, aby je jen
sama nesla. Marie S. o tom poznamenala: „Od 10. do 17. dubna mne měl ďábel zcela ve své moci.
Myslela jsem, že jsem spíš v pekle než na zemi. Jako důvod ďábel udával, že j sem se častokrát
nehodně zpovídala a přijímala. Jednou jsem se prý dopustila těžkého hříchu a lhostejně jsem to
přešla. Řekla jsem, že o tom nic nevím. Nato ďábel pravil: „Tvé svědomí je už tak otupené, že jsi
vydaná na pospas jen mě! Zjevení duší je naše mámení, žádná z těchto duší není vysvobozena. Už
častokrát jsme ti to říkali, ale ve své hlouposti jsi to nezpozorovala. Nyní jistě cítíš, jak to skutečně
je. Protože jsi přišla do pekla z hlouposti, chci ti být milostivý a nechci ti určit nejtěžší místo
v pekle." Zkrátka a dobře, už jsem myslela, že jsem v pekle. Někdy udělal ďábel příšerný rámus,
jakoby se řítil dům nebo jakoby hořel plamenem, nebo jakoby třeskl výstřel z pistole. Jedna
dušička mě těšila: „Nediv se tomu, že máš též trpět od zlého nepřítele. I duše v očistci smi
pokušitel trápit a to dokonce krutě. Ne k hněvu, ale k milosrdenství jim to je, neboť tyto duše
nejsou nádobami hněvu, nýbrž nádobami milosrdenství uchované k věčné slávě. Varuji tě! Satan
má na tebe velkou zlost, snaží se tě zmást, kde jen může. Kdyby tě mohl týrat, roztrhal by tě na
kousky. Nedostávala bys ani bys nemohla číst žádný dopis, jehož obsahem je pomoc duším
v očistci. Může ti napáchat jen tolik, kolik Bůh dovolí, nebot' stojíš pod zvláštní ochranou Matky
Boží. Té se on bojí jak meče. Vyhledává však každou příležitost, aby se ti pomstil. Chtěl dokonce
docílit toho, abys ve svém zmatku a strachu porušila slib oddanosti Matce Boží a tak přerušila styk
s dušičkami. Varuji tě! Podobného výsledku dosáhl již u jiných duší, z nichž dokonce některé uvrhl
do pekla. Právě tyto zatracené by rády viděli, abys i ty byla přivedena ke stejnému konci. Neboj se
a neměj strach, jen bud' pokorná! Čím budeš skromnější, tím méně moci bude nad tebou zlý
nepřítel a též my ti budeme pomáhat. Zcela a zvláštně ti bude pomáhat Matka milosrdenství." Od
2. 12. 1954 od 21. hodiny až do 4,30 hodin ráno následujícího dne jsem cítila palčivé bolesti jako
po popáleninách. Nebylo vidět žádnou duši. Pociťovala jsem velkou opuštěnost. Tu a tam jsem
zaslechla pekelný hřmot a potom jsem dostávala stále větší strach. Tu křičel jakýsi ďábelský hlas:
„Však my tě dostaneme, ty hloupá huso!" Bylo to hrozné, až k zoufání a nejstrašnější na tom bylo,
že jsem se cítila pouštěna i od Boha. Nemohla jsem se modlit a považovala jsem se za ďáblovu
kořist. Od 4,30 hod. ráno náhle ustaly palčivé bolesti i hrozný strach z pekla.
Postoj místního obyvatelstva
Když se pomoc k dušičkám stala známou, došlo mezi lidmi k pobouření. Bylo to něco nového,
dosud cizího. Říkalo se, že ze záhrobí se přece ještě nikdo nevrátil. Někteří věřili spontánně, jiní
byli rozvážnější, jiní zase všechno odmítali. Mnozí chtěli mít zprávy o svých příbuzných a
prokazovali dušičkám velkou pomoc. Dodnes osvědčují velkou horlivost a praví, že se musí
pomáhat, kde se jen může, nebot' dušičky to potřebují. Po smrti že budeme rádi, když se nám
bude pomáhat a když se o to dopředu postaráme dobrými skutky. Jiným tato věc připomíná
skutečnost, že existuje věčnost, burcuje je a činí je nejistými. Někteří myslí, že kdyby to nebyla
právě Marie Simmová, že by spíše uvěřili. Ona je však pro ně příliš prostá, chudá a málo vážená.
Proč peněžité dary
Požadavek pomáhat dušičkám peněžitými dary ve prospěch misií a tušovými nadacemi tu a tam
zarážel. Marie S. nepřijímala na ten účel žádné peníze. Obnos musel být založen u farního úřadu.
Že se však pro jisté duše musí přinést finanční oběti, vyplývá především z toho, že se dušičkám
- 13 -
může hodně pomoci almužnami na dobré účely. V současné době je podpora misií mezi pohany
obzvláště dobrým dílem, protože nouze misijních území je velká a při dostačující pomoci bude též
bohatá úroda, zvláště v Africe a v Jižní Americe. Je přece povinností každého křesťana podporovat
misie a dokonce mnozí tuto svou povinnost v životě zanedbávají. Dále má mnohá dušička všelicos
napravovat v ohledu nezaplacených dluhů nebo nespravedlivě sepsané závěti, či nějaké jiné
nespravedlnosti, za kterou dosud nepykala.
Vidění očistce
„Očistec je na mnoha místech!" odpovídala Marie S. na jednu otázku. „Duše nepřicházejí
z očistce, ale s očistcem." Vídávala očistec různě: jednotlivé úseky jednou tak, podruhé jinak.
V očistci je nesmírně mnoho duší. Je to ustavičné přicházení a odcházení. Jednou viděla mnoho duší
zcela neznámých. Duše, které se provinily proti víře, nesly v srdci tmavý plamen. Pak zase viděla
dušičky ve skupinách: kněze, řeholníky, řeholnice, katolíky, protestanty, pohany. Duše katolíků
musí více trpět než duše protestantů. Pohani mají lehčí očistec, avšak se jim dostává méně pomoci
a očistec trvá déle. Katolíkům se dostává více pomoci a bývají rychleji vysvobozeni. „Viděla jsem
v očistci mnoho řeholníků a řeholnic pro blaženost a nelaskavost. Už děti od 6 roků mohou trpět
delší čas v očistci." Boží láska a spravedlnost v očistci byla M. Simmové zjevena v nádherném
souzvuku. Každá duše je trestána podle druhu svého provinění i podle efektu, s jakým hřích
spáchala. Prudkost utrpení je různá. Mnozí musí trpět tak, že to odpovídá strastiplnému životu na
zemi a musí čekat na hledění na Boha. Jeden den těžkého očistce je víc než 10 let lehkého očistce.
Pokud jde o délku trvání, je to velmi rozličné. Kolínský kněz byl v očistci od roku 555 až do
Nanebevstoupení Páně roku 1954. A kdyby nebyl vysvobozen kajícím utrpením Marie S. musel by
ještě dlouho trpět. Jsou i takové duše, které musí trpět až do soudného dne. Jiné musí trpělivě
snášet jen půl hodiny nebo i méně. Tyto očistcem takřka prolétnou. Ďábel může dušičky trápit.
Zvláště ty, jejichž spoluzaviněním přišly jiné do pekla. Dušičky trpí s obdivuhodnou trpělivostí,
velebí Milosrdenství Boží, pro které unikly peklu. Vědí, že si svá utrpení zaslouží a litují své chyby.
Vzývají Marii, Matku milosrdenství. Marie S. viděla též mnoho duší, čekajících na pomoc Matky
Boží.
Kdo se domnívá, že očistec je něčím zcela nevinným, a na to hřeší, musí za to trpce pykat.
Jak domáhat duším v očistci?
Dušičkám lze pomáhat těmito způsoby:
1. Zvláště oběti mše sv., která se nedá ničím nahradit.
2. Smírným utrpením. Takové utrpení - at' jež tělesné nebo duševní, obětované za dušičky přináší
jim velkou úlevu.
3. Růženec je mimo mše sv. nejúčinnější prostředkem pomoci dušičkám. Růžencem bývá denně
vysvobozen nesmírný počet duší, které by jinak musely trpět ještě mnoho let.
4. Právě tak pobožnost křížové cesty jim může přinášet velkou úlevu.
5. Neocenitelné jsou odpustky - říkávají dušičky. Odpustky jsou přivlastnění zásluh, které nabízíme
Otci skrze Ježíše Krista. Kdo ve svém životě často získává odpustky pro dušičky, dostane
v hodině smrti více milostí než jiní, aby též získal odpustky v hodině smrti.
6. Almužnami a dobrými skutky, zvláště dary misiím.
7. I hořící svíce dušičkám pomáhají velmi, především proto, že je to úkon pozornosti a lásky, dále
proto, že svíce bývají posvěceny a svítí do temnoty dušičkám.
Jedenáctileté dítě v obci Keisern prosilo Marii S. o modlitbu, že je v očistci proto, že na svátek
Všech svatých kradlo na hřbitově vosk a svíčky na hraní. Posvěcený oheň má prý pro dušičky
velkou cenu. Na Hromnice musela za jednu duši zažehnout 2 svíce, přičemž nesla za tuto duši kající
utrpení.Rovněž kropení svěcenou vodou zmírňuje dušičkám bolesti. Jednou na odchodu kropila M.
- 14 -
Simmová svěcenou vodou. Tu pravil jakýsi hlas: „Více!"
Všechny tyto utěšující prostředky nepomáhají dušičkám stejně. Když někdo ve svém životě si
nízko cenil mše sv., nebude pro něho účinná ani v očistci. Kdo byl ve svém životě bezcitný, dostane
málo pomoci. Jedna duše, která sice zanedbávala mši sv. směla na zmírnění svých utrpení prosit o
8 mší sv., protože kdysi za života dala za jednu dušičku sloužit 8 mší sv. Kdo míval za života
otevřené srdce ke svým bližním, dostane mnoho pomoci. Ti však, kteří zhřešili nactiutrháním, musí
tam tvrdě pykat.
Panna Maria a dušičku
P. Maria je dušičkám Matkou milosrdenství. Kdykoliv zazní v očistci její jméno, zakoušejí duše
velkou radost. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie řekla jedna dušička: „Maria při své smrti prosila
Ježíše, aby vysvobodil všechny duše, které se tehdy nacházely v očistci, a Kristus tuto prosbu své
Matky při jejím zesnutí vyslyšel. Tyto duše provázely Marii do nebe protože tehdy byla korunována
jako Matka milosrdenství. Maria přiděluje v očistci milosti dle vůle Boží, když prochází často
očistcem. Tak to Marie Simmová viděla.
Dušičky a umírající
V noci na den Všech svatých řekla jedna dušička: „Dnes na svátek Všech svatých zemřou ve
Vorarlbergu dva lidé, kteří jsou ve velkém nebezpečí zatracení. Když se za ně někdo bude neustále
modlit, mohou být zachráněni." Marie S. se modlila, při čemž jí pomáhali i jiní. Následující noc
pověděla ta duše, že oba unikli peklu. Ještě v poslední chvíli se nechali zaopatřit. Dušičky říkávají:
„Mnoho duší přichází do pekla, protože se za ně lidé příliš málo modlí. Je třeba se každé ráno a
večer modlit odpustkovou modlitbu: „Nejsladší Ježíši, který tak vroucně miluješ duše, prosím
Tě, skrze bolesti Nejsvětějšího Srdce Tvého, obmyj svou Nejsvětější Krví všechny
hříšníky, kteří jsou v smrtelné úzkosti nebo dnešní den umřou. Nejsvětější Srdce
Ježíšovo, smiluj se nad umírajícími!" A máme přidat 3x Zdrávas Maria za duše, které v tento
den či noc zemřou. Tím můžeme zachránit mnoho duší před peklem. Marie Simmová jednou viděla
mnoho duší, stojících na váze mezi peklem a očistcem.
Poučení
Dušičky mají velkou starost o nás lidi na zemi a o Boží Království. To dokazují některá poučení,
která daly M. Simmové. Některý z nich je možno najít v jejích poznámkách. Nemáme si naříkat na
dnešní zlé časy. Rodiče si mají uvědomovat, že sami nesou hlavní vinu. Dítěti nemohou prokázat
horší službu, než když mu splní každé jeho přání a dávají dítěti vše, co chce, jen aby dalo pokoj a
nekřičelo. Tak se může u dítěte zakořenit marnivost. Když potom jde dítě do školy, neumí se ani
pomodlit růženec nebo se podřizovat a často dítě neví nic o Pánu Bohu. Rodiče se vymlouvají na
to, že je to úkol katechetů nebo učitelů náboženství. Kde se nezačne s náboženskou výchovou už
u malých dětí, tam se náboženství později stěží udrží. Učte děti odříkání, to je velmi důležité! Proč
ta dnešní náboženská lhostejnost? Proč ten mravní rozklad? - Děti se nenaučily odříkání.
Z takových se poději stávají ty nespokojené a nevázané typy. Chtějí všeho užít a mít všechno
pohodlí. Proto tolik nedovolených pohlavních styků, zabraňování početí a vražd v mateřském lůně!
Tyto nenarozené děti volají do nebe o pomstu! Jejich počet je dnes na mnohých místech větší než
počet narozených. Zákon proti potratům by měl být zpřísněn! Vždyť se jím proviňují i 14-tiletá
děvčata. Když lékař zjistí při prohlídce potrat, je povinný to hlásit příslušným úřadům. Jinak na něm
lpí těžká zodpovědnost. Kdo se už jako dítě naučil odříkání, nestane se sobeckým, nelaskavým a
panovačným. Proto je dnes tolik nenávisti a nelásky. Chceme-li se dočkat lepších časů, musíme
lépe vychovávat své děti. Velmi se hřeší proti blíženské lásce, zvláště nactiutrháním, pomluvou,
podvody. Kde je prvopočátek? - U myšlenek! Je třeba naučit se ovládat hned od dětství. Přemáhej
už v zárodku každou nelaskavou myšlenku a potom nebudeš nelaskavě soudit. Každý katolík je
zavázán k apoštolátu - jeden svým povoláním, jiný svým příkladem. Naříkáme, že se mnoho lidí
zkazí nemravnými řečmi. Proč na to druzí mlčí? Proč se mlčí na řeči nepřátelské víře? Dobří katolíci
mají obhajovat své názory a projevovat se jako křesťané! Byla někdy v dějinách církve záchrana
duší a křesťanské kultury tak naléhavým a přikázaným úkolem jako je tomu dnes? Království boží
musí být budované všemi křesťany... nebo jinak už lidé nebudou schopni poznat působení
Prozřetelnosti! A starost o duše nesmí být omezována přehnanou starostlivostí a tělo. 22. ledna
1955 jsem v noci zřetelně a jasně zaslechla slova: „Bůh žádá pokání!" Dobrovolnou obětí a
modlitbou se může vykonat mnoho pokání! Když se nedá dobrovolně, Bůh si smírné oběti zaopatří
- 15 -
sám. Pokání se musí konat!
Závěr
Když to, co tu píšeme, všechno shrneme do jednoho, jedná se u Marie Simmové o zvláštní
omilostnění ve prospěch duší v očistci. To se jasně jeví ze záznamu z 21. 1 1. 1954, ve kterém se
praví: „Už často jsem uvažovala o tom, že bych za některou osobou poslala některou dušičku a
ptala jsem se též, proč se neohlašují přímo svým příbuzným. Tu přišla jedna duše a ostře mě
pokárala: „Nehřeš proti Božímu řízení! Bůh uděluje svoji milost komu chce, a nikdy nebude v tvé
moci, abys nějakou dušičku poslala k nějaké jiné osobě. Bůh to u tebe nedopouští pro tvé zásluhy!
Pokud se týká zásluh, tedy by si to jiní více zasloužili než ty!" Mimo světců, kteří tu na zemi žili a
konali velké zázraky, byli v skrytosti ještě větší svatosti než ti, kterým Bůh dal takovou moc, že
mohli konat zázraky. Nesmíme zapomínat: Od toho, kdo víc dostal, se také více požaduje! Bůh
chce, abychom o jeho milost prosili. Dobrá a vytrvalá modlitba proráží oblaka a bude vyslyšena tak,
jak je to pro prosebníka nejlepší!" Doufám, že jsem touto zprávou podal dostačující obraz. Snažil
jsem se vyprávět vše tak, jak jsem se to dověděl od Marie Simmové v době od svátku Všech
svatých r. 1953 až do února r. 1955 tak, jak jsem si to ověřil a jak je to částečně poznamenané
v jejích poznámkách. Jde tu o apoštolát, o pomoc duším očistcovým. Každý ať si udělá úsudek, jak
to uzná za dobré. Ale i ten, kdo to bude popírat, ať spravedlivě soudí o Marii Simmové.
Sonntag, 20. Februar 1955
Podepsán:
Alfons Matt
Alfons Matt
Farář
Velebím Tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci ukryl před moudrými tohoto světa a
opatrnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, nebot' tak se Ti zalíbilo.
/Mat. 11,25-26./
Jen se podívejte, bratři, kolem sebe, komu z Vás se dostalo povolání. A zjistíte, že tu není
mnoho moudrých v lidských očích, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. A přesto ta, které
svět pokládá za nevzdělané, ty si vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve vědě
bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil ty, kteří maji moc. A ty, které svět pokládá za neurozené a
méněcenné, ba i ty, kteří vůbec nejsou ničím, ty si Bůh vyvolil, aby zlomil moc těch, kteří jsou
„Něco": - A to vše proto, aby se žádný smrtelník nemohl vynášet před Bohem.
/l. Kor. 1,26-29/
zdroj:www.farnostpocatky.estranky.cz
- 16 -
Download

Marie Simmová - Moje zážitky s dušičkami.pdf