ZRNÍČKO
Svazek 13, číslo 2
únor 2013
Uvažování a rozhodování
dělají člověka
Někteří lidé vykonají za hodinu práci, na kterou jiní potřebují čtyři hodiny; někteří v několika
minutách rozřeší problém, učiní rozhodnutí, zdolají překážky, zatímco jíní po celé dny váhají
a hledají výmluvy. Mnozí jasně vyloží oč jde, napíšou příteli o podstatných věcech, v několika
okamžicích dojdou k jasnému porozumění, zatímco jiní potřebují pár hodin k tomu, aby se jim
něco podařilo, a to ještě nedokonale; někteří se dovedou bezprostředně modlit, druzí se
nemohou usebrat. Je to - mimo jiné - proto, že někteří lidé se umějí soustředit, aby se cele
věnovali přítomnému okamžiku, zatímco jiní jsou neustále rozptýlení a nejsou schopni
uspořádat a usměrnit své neukázněné síly. Člověk je výkonný jen když se dovede soustředit!
- Optická čočka může vznítit požár, protože dovede zachycovat světlo a teplo a soustředit je
do jediného bodu.
Když umíš shromáždit své síly, abys je vrhl do boje
ve správný okamžik a na správném místě, nepotřebuješ k
vítězství mnoho vojska. Stačí je rychle a dokonale
zmobilizovat.
- Soustředění není svou povahou nějaký způsob jednání,
nýbrž především způsob bytí. Když uvedeš svůj život v
jeho hloubce do souladu a jednoty, budeš se umět rychle
soustředit.
Vyhni se všemu, co by tě mohlo rozptylovat.
- Chraň se nepořádku ve skříní, na pracovním stole, ve
své aktovce, v kapsách… pomůže ti to vyvarovat se
nepořádku ve tvém duchu.
Nedělej více věcí najednou.
Ber problémy pěkně jeden za druhým. Vytáhni další spis z pořadače, až když předchozí
spis byl vyřízen a uzavřen. Otevři ho, až když skutečně budeš mít úmysl o něm uvažovat a
záležitost projednat.
- Nenahlížej letmo do té knihy, toho časopisu, toho dopisu; přečti kapitolu, článek, napiš
dopis. Nemůžeš-li, ukliď celou věc stranou a šetři si své pohledy. Rozkouskuješ-li svou
pozornost, plýtváš s ní a vyčerpáváš ji.
- Chceš sklízet dobré ovoce? Prořež strom.
Chceš trhat krásné květy? Obětuj včas některá poupata.
Chceš být výkonný? Uč se omezovat.
Chceš-li udělat vše, neuděláš pořádně nic.
- Když je kropicí hadice děravá, teče voda z trysky jen po kapkách. Ucpi díry a v hadici
bude opět tlak.
Když celé hodiny sníš, prcháš od skutečnosti.
Když mluvíš „sem a tam“, plýtváš svými myšlenkami.
Když reaguješ na každé ANO a NE, mrháš svými silami.
… Nebudeš mít k dispozici žádoucí „tlak“, až ho budeš potřebovat.
- Dítě s plnou skříňkou hraček, s kapsami plnými bonbonů a s hlavou plnou dobrodružných
historek nemůže dávat pozor na svou úlohu.
Když chceš v sobě a jen pro sebe uhájit nějakou radost, utrpení, přání a sny… ať je to
cokoliv, budeš rozptýlen a nebudeš se moci soustředit.
- Nemůžeš se ubránit snění?
Nemůžeš se udržet nemluvit?
Neumíš ovládat své vzrušení?
Máš pravdu; nejde o to život tlumit, rdousit, nýbrž používat ho ve správný čas a správným
způsobem. Nic nenič, vše postav na správné místo a v pořádku,
abys to mohl snadno najít.
Jak? Tím, že to vše klidně daruješ Bohu.
- Vše co je v tobě, představuje živou sílu:
tvůj duch, myšlenky, fantazie,
citlivost, přání, podněty, emoce,
tvoje sympatie, antipatie,
tvé nadšení, malomyslnost, obavy,
i tvá pokušení…,
ale tento úžasný dynamízmus, který vybuchuje na všechny strany
bývá často špatně usměrněn chybně postavenými výhybkami
nebo promarněn bez užitku. Chceš-li ho správně užívat, musíš nejdříve vše s plnou důvěrou
odevzdat Bohu. Když si pro sebe neponecháš nic, vše dobře dopadne; neboť Bůh tě v
správném okamžiku vybaví tím, co pro daný úkol potřebuješ.
- Soustředit se, znamená neběhat za vším, co se v tobě hemží, nechtít to mocí zadržet a mít
připraveno, nýbrž především udělat místo … tím, že vše daruješ.
- Abys mohl udělat místo, musíš se uvolnit: své tělo, svaly, nervy, pak daruj veškeré své síly
Otci. Bedlivě se na Něho zadívej, věnuj mu chvílí úplnou pozornost, přijmi Jeho pohled a pak
se dej do toho, co je před tebou.
- Každý den si najdi několik okamžiků vyhrazených usebrání a mlčení, a daruj se ze všech
sil Bohu. Během dne, zvlášť když jsi neklidný, uštvaný, přetížený, opakuj toto gesto
odevzdanosti ve vteřině lásky a budeš připraven a zaručeně výkonný.
- Když jednáš nerad, s nechutí,
když svou práci plníš jako „robotu“,
když žiješ, protože se nějak musí žít,
budeš svou činnost, práci, zvenčí ukládanou, pociťovat jako otroctví. Když však přijmeš
každou ze svých činností a budeš jednat ze svého nitra směrem ven, budeš svobodným
člověkem, schopným usebrání.
- Abys přijal každou ze svých činností, řekni si před sebemenší z nich:
čím více se soustředím, tím více se zhodnocuji a stávám se výkonným.
Nejsem sám, nýbrž na ohromném staveništi, kde všichnipotřebují toto gesto, toto slovo,
tento kontakt; se všemi stavím svět, sjednocuji lidstvo a zachraňuji je.
Proč mám dbát na vnější významnost svého díla, když ho musím vykonat; platí jen
hloubka mé lásky.
Uprostřed teto činnosti je Bůh již při práci. Dal si tam se mnou schůzku. Tehdy se robota
promění v mohutné dílo a ty už nebudeš rozpolcený a rozptýlený, nýbrž intenzivně přítomný.
(Michael Quoist)
2
Světec na únor
Jako světce na měsíc únor jsme vybrali sv. Apolonii.
Křesťanka Apolonie dosáhla už vysokého věku, když
začala její bolestná cesta. Asi r. 249, kdy mohli žit
křesťané v poměrném klidu, byla spolu s několika
jinými věřícími zajata hrubými pohany a krutě
ztrýzněna. V jednom dopise Fabiánovi z Antiochie
psal biskup Diviš (Dionýsius), že pohané vyrazili
Apolonii všechny zuby a pak jí rozbili čelisti. Pozdější
legendy uvádějí, že prý letité křesťance vytrhali zuby
kleštěmi a potom prý byla zaživa upálena ve velkém
ohni v Alexandrii. Když ji mučitelé v krátkém
okamžiku pevně nedrželi, vrhla se s hlasitou
modlitbou sama do plamenů.
Znázorňování: Apolonie je rozmanitě znázorňována.
Buď ji vidíme s kleštěmi a zubem jako náznakem
jejího mučednictví, nebo je zobrazena, jak se vrhá do
ohně (zpráva od Augustina). Na jiných znázorněních
vidíme Apolonii jako kněžnu nebo královnu. To
odkazuje na podání, které praví, že byla královskou
dcerou.
Sv. Apolonie je patronkoou zubních lékařů; proti
bolestem zubů.
(Podle Rok se svatými)
Let
Jednou jsem absolvoval noční let z Lurd domů. Za mnou seděl starý
pán, který ještě nikdy neletěl letadlem, až teď, při své první návštěvě
Lurd. Když letadlo popojíždělo po rozjezdové dráze, aby odstartovalo,
stařec vyhlédl do noci a zvolal: „Jak ale najde cestu domů v téhle
tmě?“ Lidé mu vysvětlili, že se musí jen svěřit kapitánovi. Ten ho
domů bezpečně dovede.
S Biblí je to stejné. Může nás
dovést do našeho domova, který
dosud nevidíme. Když ji budeme
následovat, zjeví nám Krista,
Cestu, která nás bezpečně dovede
domů k Otci.
3
Zadáno pouze pro mladé!
Připusť si Boha
k tělu
1. tajemství
To, co tu teď budeme rozebírat, se vám bude zdát úplně mimo. Berte to však v pohodě… zdání
totiž občas klame.
Verze pro kluky: Představ si, že máš osmnáct a tvoje dívka, kterou máš tak moc rád, ti
připraví dárek. Je to něco zabaleného v krabici, ta je převázána mašlí, na ní malá jmenovka a v
rohu nenápadné srdíčko … Jednoduše, přesně její styl!
Verze pro dívky: Představ si, že máš osmnáct a tvůj kluk, kterého máš tak moc ráda, ti
připraví dárek. Je to něco zabaleného v krabici, ta je převázána mašlí, na ní malá jmenovka a v
rohu nenápadné srdíčko … Jednoduše, přesně jeho styl!
Co je uvnitř? Již dříve sis všiml/-a, že ti chystá něco speciálně na tvou osmnáctku. Nejprve jsi
jen tak odháněl/-a svoji zvědavost, ale teď bys už fakt chtěl/-a vědět, co to je. A ona / on to tak
protahuje … No a je to tady! Rozbaluješ krabici a najednou z ní vyskočí … například slon na
bruslích.
Jsi happy jako malé děcko, protože vždy si toužil/-a mít slona na bruslích,
a ještě k tomu ta pusa! Na tu chvilku prostě nezapomeneš. Raduješ se z
toho ještě dva dny a slona si položíš na čestné místo na poličce. Jen ty
totiž víš, že je to dar od tvé milé / tvého milého…
Nač ty kecy okolo? Chtěli jsme vlastně říci, že takovým něčím tajemným
jsi i TY. Ty, on, ona, každý člověk … Snad jste už zažili milé překvapení,
když jste objevili něco, co se skrývalo v tom druhém.
Najednou jste našli někoho velmi sympatického a cosi se ve vás
rozeznělo. Srdce zrychlilo své ležérní tempo a vy jste věděli, že před vámi je někdo, koho se
vyplatí poznat víc. Možná se vám sem tam stává, že lidé, kteří vás neznají, jsou překvapeni z
toho, co dokážete, jací jste, co se ve vás skrývá (a někdy jste i vy sami ze sebe překvapeni). A
naopak, pořádně se nás umí dotknout, když nás někdo nechápe, odepíše, vysměje, shodí…
Setkání s druhým člověkem se však může stát velmi obohacujícím, může se stát setkáním s
tajemstvími toho druhého. Tajemství totiž patří k hloubce každého člověka. Bez něj se ve
vztazích ztrácí něco velmi důležitého, vzácného, něco, co dělá život opravdu zajímavým…
Jsou to ty hodiny a hodiny, které toužíte strávit s milovanou / milovaným, když čas přeletí a
vám se zdá, jakoby to byla jen chvilka. Je to tehdy, když loučení je tak těžké, protože jste si
ještě chtěli říct to a ono, když jste nervózní nebo je toho hodně a natož kdy se setkat.
Bylo by opravdu smutné, kdybychom v našem životě potkávali jen takové lidi, kteří by se
spokojili s obdivováním našeho dárku a nikdy by nezatáhnuli za mašli, aby zjistili, co je
uvnitř, takové, kteří by nepocítili jemné napětí při pohledu do našich očí a radost při
představě, že se s námi setkají. (Ještěže je tu láska, která nás dělá odvážnými vstoupit do
tajemství druhého, láska, díky které jsme odvážnější nějaké to své tajemství prozradit.)
Ale, sorry, chtěli jsme mluvit o čistotě… Takže zpátečka!
4
Všichni v sobě ukrýváme tajemství, která nikomu neříkáme.
Jsou pouze naše. Necháváme si je pro někoho, komu budeme
velmi důvěřovat, kdo nás bude mít velmi rád. Jsou to prostě
poklady, které "patří do rodiny" a mimo ni ztrácejí hodnotu.
Podobně existují i naše "tělesná tajemství", které jsou
přitažlivá, okouzlující, někdy až ochromující, a právě proto
potřebují zůstat jistý čas tajemstvím. Lze "je" odhalit pouze
tomu, kdo nás bude mít skutečně rád. Lze "se" odhalit pouze
tomu, kdo nás bude mít skutečně rád… A přece (pssst, toto nikomu neříkejte!), nakonec stejně
navždy zůstaneme velkým tajemstvím. Samotný sexuální styk je vždy hrou mezi odhalením a
tajemstvím, mezi studem a odvahou odhalit se. Čas, když moje tělo je
tajemstvím pro toho druhého, je vzácným časem! Tehdy můžeme objevit,
že nejsme jen tělo, že sexuální soužití - a jakýkoliv "tělesný projev" - není
jen o souhře těl, ale i o souhře srdcí. Je vyjádřením touhy po tom, aby druhý
"hmatatelně" cítil, že jsem u něj, že chci, aby mu patřil můj čas, moje
energie, můj život. Je vyjádřením touhy po jeho blízkosti, je "odhalením"
mé závislosti na jeho lásce. Hm, to tělo v sobě skrývá ohromnou sílu! Může
být zdrojem obrovské radosti, ale i bolesti.
Pokud chceme vnímat tajemství toho druhého a nechceme si z něj udělat
pouze "příjemnou a okouzlující věc", asi bychom neměli zapomenout na to,
že tělo je mnohem víc než jen něco okem viditelného. Jsme stvořeni k
obrazu toho největšího Tajemství - Boha, a proto i naše tělo je jeho obrazem. "Zhmotňuje"
kousek jeho samého, jakoby Bůh chtěl říci: "Dal jsem vám tělo, abyste stále viděli, že jsem s
vámi … tělo je mým chrámem, proto každý kousek tvého těla je tu na to, aby bylo zjeveno, o
čem je láska…"
"Promiňte, ale mohl bych k tomu i já něco říct?"
Dobře, dobře, už nebudeme mluvit jen my… necháme, ať se k tomu vyjádří i mladí!
"Nejsem moc na ‚ježíškoviny‘, ale podle mě je hodnota čistoty v tom, že se dokážeš ovládat
a dávat. Dokonce ten čas, který trávíš ‚čekáním‘, je mnohdy nepochopený, ale sám v něm
dostáváš strašně moc. Hodnota je v tom, že máš chuť čekat a stále objevovat. Když
‚dostaneš‘ všechno už před manželstvím, o co budeš potom bojovat v manželství? Poznáš
to nejintimnější a přestaneš mít chuť hledat dál. Už ti bude známo to, co jsi měl poznat až v
manželství. I malé děti se učí postupně - nejprve jen čmárají na papír, až potom se učí
kreslit."
Silný chlap, 20
******
Během války našel jeden voják na bojištích Francie rozbitý
rám, který kdysi obsahoval obraz Ježíše. Obraz byl pryč, ale
na rámu stále ještě zůstala slova Ecce homo. Voják rám poslal
domů jako suvenýr, a kdosi doma do něho vsadil zrcadlo a
pověsil ho na zeď. Jednoho dne přišel do toho domu nějaký
muž, přečetl si ta burcující slova 'Hle, člověk!' a uviděl sám
sebe.
Člověk sám sebe vidí jen tehdy, když se vidí v Ježíši. V jeho jasné záři se nám ukážou i ty
skvrny, o kterých jinak sotva víme.
5
Listárna k postní době
Vážená redakce, nemohli byste ozřejmit základní danosti období půstu, např. Popeleční středu,
symboliku popela či křížovou cestu? Děkuji za vysvětlení.
JANA
Ctěná čtenářko,
se svými otázkami jste přišla velmi aktuálně, na prahu významné části liturgického roku - postní
doby. Každá z Vašich otázek by si zasloužila speciální článek. Věnujme se však věci alespoň pár
slovy, společně s odkazem na bohatou nabídku náboženské literatury.
Samotná Postní doba má velmi dávnou tradici, je úzce spjata s životem
Církve v duchovní přípravě na vyvrcholení liturgického roku, kterým je
slavení velikonočního tajemství, svátků Velikonoc jako památky smrti a
zmrtvýchvstání Ježíše Krista. A proč Velikonoce předchází půst? Má to
oporu v Písmu - vždyť i Pán Ježíš se připravoval na své veřejné působení
postem na poušti.
Postní doba se otevírá Popeleční středou, jejíž pojmenování souvisí s
obřadem značení věřících popelem na znamení pokání, spojeným s
výzvou k obrácení: "Obraťte se a věřte evangeliu" (Mk 1, 15). Starší
čtenáři si možná pamatují na latinskou verzi slov kněze při popelci:
"Memento, homo, quia, pulvis es et in pulverem reverteris - Pamatuj,
člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš" (Gn 3, 19), čímž se zdůrazňovala naše pomíjivost na
tomto světě. Některé přísné řehole převzali z této formulace i svůj pozdrav "Memento mori Pamatuj na smrt". Výzva z evangelia podle Marka je zase spojena s myšlenkou přiblížení se
nebeského království. Postní doba tedy neznamená pouze střídmost v jídle, ale zejména výrazné
odstraňování neřestí. Je začátkem obrácení a úsilí o velikonoční obnovu.
V tomto období Církev povzbuzuje věřící častěji číst Boží slovo, zvlášť o Pánově utrpení (pašije),
uctívat Kristovo utrpení pobožností křížové cesty v chrámech nebo na kalváriích našich měst a
obcí. Zobrazení křížové cesty (malířské, reliéfní, sochařské) na stěnách chrámů nebo v kaplích se
odedávna budovaly na památku Ježíšovy cesty z Getsemanské zahrady na vrch Kalvárii.
Jednotlivá zastavení jsou vhodným zdrojem individuálních nebo společných meditací.
Vážená redakce,
při vstupu do postní doby, které začíná Popeleční středou, bych chtěl vědět, proč Popeleční středu
slavíme uprostřed týdne a jaké biblické kořeny má toto předvelikonoční období. Děkuji za
odpověď.
MILAN
Milý Milane,
délka trvání postní doby vychází z Písma svatého. Evangelisté uvádějí, že Ježíš se před začátkem
veřejného působení čtyřicet dní postil na poušti. V pohledu do minulosti i židovský národ viděl ve
čtyřicetiletém putování po poušti přípravu na vstup do zaslíbené země.
Ptáte se, proč je Popeleční středa ve středu? Jelikož mezi postní dny se nezapočítávají neděle,
začátek postní doby ve skutečnosti připadá na 47. den před Velikonoční nedělí, kterým je vždy
středa. Pojmenování "Popeleční" je podle obřadu značení popelem, který se v tento den vykonává.
Půst a pokání mají hluboký biblický význam. Popel je symbolem pomíjivosti a konečnosti věcí.
Ve Starém zákoně půst znamenal především stejné období bez pokrmu. Odepření jídla není
bičováním, ale půstem si člověk uvědomuje své vlastní ohraničení, které žádná materie nedokáže
odstranit. Naplnit ho dokáže pouze Bytí, které ho přesahuje a zároveň dokonale naplňuje.
Židovský národ dodnes slaví biblický postní den Jom kipur - Den smíření, během kterého uznává
své hříchy a víru v Boha, který odpouští. Židé si uvědomují, že hříchem zradili Pánův zákon a
pokáním se chtějí znovu k němu vrátit, aby ho věrněji zachovávali. V tento den se v synagoze čte
6
Kniha proroka Jonáše. Mluví o milosrdenství, které Bůh projevuje vůči každému bez rozdílu. Půst
je vyjádřením i pravé lidské svobody. Zřeknutím se věcí zjistíme, co je skutečně v životě důležité
a na co jsme byli mylně vázaní. V Novém zákoně Kristus ukazuje, že jakýkoli náboženský vnější
úkon má své opodstatnění, když má svůj původ nitru člověka, "aby ne lidé spatřili, že se postíš,
ale tvůj Otec, který je v skrytu. A tvůj Otec tě odmění, neboť on vidí i ve skrytosti "(Mt 6, 18).
Ježíš v kázání na hoře (Mt 5 - 7) poukazuje na tři pilíře pravé zbožnosti: modlitba, almužna a půst.
Tyto tři prvky mají být přítomny i v našem prožívání postní doby.
Milý Milane, pokud si uvědomíme, že Ježíšův čtyřicetidenní půst byl přípravou na něco nového v
jeho životě - na začátek veřejné činnosti, stejně i v našem životě je půst prostředek i výzva
posunout se v mnoha oblastech vpřed, především však zvnitřnit naše křesťanství.
Vážená redakce,
prosím o odpověď na tyto otázky:
1. Proč je třeba se postit od masa a od ryb ne?
2. Doporučují se i jiné formy půstu pro ty, kteří si s radostí odepřou masité
jídlo?
3. Proč Církev doporučuje zachovat půst v pátek? Děkuji.
JAROSLAV
Milý Jaroslave,
díky vám za zajímavé otázky, na které odpovídám:
1. Proč se třeba postit od masa a od ryb ne?
Obecně se půst chápe jako zdržování se pokrmu. Měl by to vždy být vnější
projev vnitřního postoje pokání. Jednou ze zavedených forem půstu je zdržovat se masitých
pokrmů. V Církvi se postupně vyvinula disciplína, podle níž se v uvedené dny pokání zakazovalo
jíst maso teplokrevných živočichů. Rozumělo se tím maso živočichů, které žijí vždy nebo
většinou na zemi, a ne ve vodě. Toto kritérium splňovali savci a ptáci. Důvodem bylo zejména to,
že maso těchto zvířat se považovalo za chutnější a výživnější. Takové vykládání zákona není
třeba podrobovat přírodovědného analýze, protože když se tyto principy formulovaly, nebyly
přírodní vědy zdaleka na takové úrovni jako dnes. Jelikož jsou to lidské zákony, nejde až tak o
jejich vnitřní zdůvodnění, ale o vůli zákonodárce.
3. Doporučují se jiné formy postu?
Biskupská konference ještě za bývalé ČSFR se na svém zasedání v Brně 28. ledna 1992 dle
doporučení konstituce Pavla VI. Pænitemini a v souladu s Kodexem kanonického práva usnesla
na následující úpravě postní kázně. Popeleční středa a Velký pátek jsou dny zdržování se
masitých pokrmů a půstu. Půst od masitých pokrmů se v tyto dny nemůže nahradit jiným
skutkem. Kromě toho ve všech pátky v roce jsou věřící povinni konat pokání některým z
následujících způsobů:
1. zdržovat se masitého pokrmu;
2. provést skutek zbožnosti: účastí na mši svaté, nebo pomodlením pobožnosti křížové cesty, nebo
modlitbou růžence;
3. čtení Písma svatého;
4. provést skutek lásky k bližnímu: návštěvou nemocného, návštěvou hřbitova nebo pomoc
chudým či vícedětným rodinám apod.;
5. vzdát se sledování televizních programů (kromě zpráv) nebo kouření či alkoholu apod.
4. Proč Církev doporučuje zachovat půst v pátek?
V tyto dny si připomínáme Ježíšovu smrt na kříži, jejíž příčinou byly naše hříchy. Všechny pátky
v roce jsou dny pokání. Vnější skutky pokání se chápou jako projev vnitřní touhy změnit život k
lepšímu, litovat a zadosťučiniť za hříchy. Takové milostiplnou prožívání postní doby přeji všem
čtenářům.
(podle KN)
7
Kníže Proso
V dávném a dávném čase, když lidé v daleké
východní Asii ještě neznali rolnictví a chov dobytka a
namísto toho se živili lovem a chytáním ryb, panovala
v Číně dvě knížata, dva bratři.
Starší bratr byl velký vojevůdce. Vedl mnoho válek,
dobyl mnoho zemí a přinesl domů mnoho kořisti a
bezpočet zajatců. Svým mečem zbudoval mocnou
říši, která se rozprostírala na celé půli zeměkoule. Na
jeho počest mu všude stavěli vysoké pomníky z
bronzu a z kamene.
Mladší bratr válku nemiloval, protože přinášela lidem
utrpení. Přál si, aby se lidé zabývali pokojnější
činností a dobývali bohatství, které leží ukryto v matičce Zemi. Ukázal jim tedy, jak se sází a sklízí proso
a jak se i pokojnou prací dá nashromáždit bohatství.
Starší bratr se mladšímu opovržlivě vysmíval:
"Pěstováním prosa se nestaneš nesmrtelným, tím se
staneš jen tak, vykonáš-li veliké činy - ne, pluhem na
poli, nýbrž mečem ve válce!"
"Jsem úplně spokojený," namítl mladší, "budou-li na
mě lidé rádi vzpomínat jako na knížete Prosa."
"Ty jsi ale hlupák!" zvolal starší. "Žádný člověk si na tebe ani nevzpomene! Nevěríš-li
mi, navrhuji, abychom po tisíci letech zase přišli na zem, a tak zjistili, kdo z nás dvou
je ještě známý a kdo ne!"
Mladší návrh schválil a až do smrti už o tom mezi nimi nepadlo ani slovo. Když
uplynulo tisíc let, přišli, jak se smluvili, opět na svět a navštívili svou zemi. A co
neviděli? Meč, kterým starší vyhrál tolik válek a dobyl tolik zemí, zrezivěl. Jeho říše
ležela v troskách a z mnoha pomníků, které měly navěky hlásat jeho slávu, nezůstal
ani jediný! Proso však pokrývalo nepřehledné plochy země a svědčilo o požehnání,
kterému dal základ mladší bratr. Jeho jméno bylo proslulé u všech lidí. Všichni ho s
vděčností nazývali "kníže Proso".
Čínská pohádka
Jeden milionář umíral uprostřed svých dědiců.
"Děti moje, opouštím vás," zašeptal.
A všichni kolem něho sborem zakřičeli: "Kolik1?"
Skutečně bohatý je však jen ten člověk, ke kterému běží
děti vždycky, i když má prázdné ruce.
Co hledáš v životě ty? Co chceš ty měnit?
8
Dělit se o chléb je styl života
Poslední události celosvětové krize či neutuchající konflikty mezi národy nám jasně
naznačují, že nadešel čas změnit styl života na zemi. Dělit se o dobra světa už není
jen věcí velkorysosti či charity úzké skupiny lidí, případně požadavkem určité
náboženské morálky, ale otázkou přežití civilizace. Pokud se nerozdělíme, hrozí nám
sebezničení.
Učit se zříkat, myslet v každé chvíli na ty, kteří trpí
nedostatkem, se opravdu stává všelidskou podmínkou. Každá
nespravedlnost mezi lidmi se totiž vrací jako bumerang.
Všechno, co se potlačí, odmítne jménem krátkého rychlého
úspěchu a zisku, se po čase objeví v podobě obrovského
balvanu obtíží. Odvolávat se pouze na náboženské "nahoře",
kdesi mimo nás, ztratilo svůj smysl, protože náboženské je
vlastně to, co je nejlidštější, bez čeho svět nepůjde dál. Bůh se
nám zjevuje v samém centru lidské existence, ve zdroji života,
v zákonech, které určují a tvoří soudržnost obyvatelstva. Člověk je v podstatě úplně odkázán na
svůj pramen - Boha, ať si to přizná, nebo ne. To "dole" a to "nahoře" se slévá do jedné linie.
Desatero z nejvyšších instancí
Jak dávno jsme to mohli znát z Desatera, kdybychom nepovažovali tyto Boží zásady za
překonanou tradici babiček! Paradoxně dnes tytéž příkazy a návrhy, sice v jiné, erudované a
intelektuální slovesné podobě, zaznívají od expertů na nejvyšších mezinárodních fórech. Ačkoliv
přitom nejmenují Boha, přiznávají, že člověk si na světě sám nevystačí.
Do tohoto kontextu lidského zpytování svědomí mimořádně vhodně zapadá Postní doba se svými
podněty. Schopnost dělit se s druhými je jednou z klasických forem pokání. Nevzniká však
automaticky ze dne na den. Potřebuje dlouhou a postupnou přípravu, převýchovu vlastních sklonů
a také cíl, pro který se to vyplatí dělat. Bylo by velkým vítězstvím, kdyby se v důsledku krize
podařilo mezi lidmi posunout touhu "brát" směrem k potřebě "dělit se". Nová generace by zažila
zkušenost solidarity a vzájemnosti, která by je uvedla do dalších století.
Dělit se znamená být samým sebou
Jak však vychovat k této vzájemnosti, odpovědnosti jednoho za druhého? Nejosvědčenější způsob
je odvolat se na již prožitý konkrétní pocit radosti a blaženosti toho člověka, který něco někomu
daroval, kdo se s někým podělil. Co tehdy zakusil v srdci? Stav velkého vnitřního naplnění, pocit
vzájemné rovnocennosti, boření bariér nedůvěry a předsudků a také vědomí, že existuje cosi
většího, co lidské "já" udělá lepším, šťastnějším, více samým sebou. Tehdy se nám rozjasní i v
tom, že egoismus a sebeláska jsou velkým klamem. Sobectví nikdy nezvýší osobní hodnotu
člověka, vždy jen poníží, umenší a podrazí. Taková je pravda lidské bytosti.
To, že se umím podělit s druhým, je důkazem mé zralosti, navíc mi to přinese do duše klid a
štěstí. Jde však v první řadě jen o zvýšení vlastní hodnoty? Vždyť to by bylo v konečném
důsledku zas koncentrováním všeho na sebe. Bůh nás chtěl vyléčit z této samolibosti, a tak
vymyslel mezilidské vztahy.
Zraňující zkušenost nelásky
Problém totiž začíná vznikat, když ten, na koho se obrátím, komu něco daruji, s kým se dělím, si
to nevšimne. Vezme to jako samozřejmost, dokonce jako mou povinnost. Nevyjádří mi vděčnost,
neprojeví radost ze spoluúčasti, svojí lhostejností zabrzdí tok vzájemné lásky, či dokonce má
tendenci zvrátit jej. Zatímco tuto zkušenost neznám, všechno jde hladce a hovím si ve vlastní
9
kráse bytí. Až když se setkám s touto zraňující skutečností, nejednou ve mně vzkypí hněv a
rozhořčení, ozve se můj cit pro spravedlnost a touha po vzájemnosti, vzniká protireakce.
V tomto kritickém bodě má zlo možnost se projevit a Zlý začíná působit. Pokud se rozumem a
vůlí vědomě nenasměruji na nezištnost, můžu se snadno chytit do spirály zla. Už mi prostě
nevystačí přirozenost, potřebuji mnohem hlubší motiv na odvrácení pasti. Nejde už o pocit radosti
a naplnění z darování, ale o vnitřní boj vyrovnat se s rozčarováním a zklamáním z druhého
člověka. Tehdy je nezbytné opřít se o jinou trvalou hodnotu - nadpřirozenou, neboť přirozenost
nás, naopak, vybízí k popudlivému jednání. Je nezbytné se napojit na "rezervu", generátor Boží
lásky, který je jistou a dokonalou zásobárnou. Proto v konečném důsledku garantem dobra mezi
lidmi je pouze Bůh, čirý humanismus lidstvo nikdy neudrží.
Nikdo nic lepšího nevymyslí, než srdce z masa
Kristus nás dokonale zná, naše touhy, slabosti i omezení,
proto nás shromažďuje a vede jako jednu lidskou rodinu. A
protože jsme s ním jedno tělo, můžeme fungovat pouze v
dobré koordinaci všech orgánů s hlavou. To je
nejdůmyslnější systém fungování. Žádná jiná "politika" na
světě nevymyslí nic lepšího. Prostě jsme odkázáni na
vzájemnou závislost, spolupráci a soužití - věřící i nevěřící , na dělení chleba mezi lidmi. Tato síť dělení nás může
udržet nad hladinou, pokud každý její článek bude ochoten
se dělit a bude mít dost vyspělosti a chápavosti, aby tento
nezištný řetěz solidarity nepřetrhl.
Lze na to uplatnit nějaký zákon nebo sankci? Lze člověka donutit, aby dobrovolně něco daroval,
zřekl se, projevoval nezištnost, altruismus? Musí existovat mimořádně silný impuls, který v něm
zničí přirozený egoismus, jeho reflex "zachránit si život" na úkor jiného. Pouze velmi intenzivní a
hluboký cit lásky dokáže překonat tuto hrubou skořápku sobectví. "Odstraním z jejich těla srdce
kamenné a dám jim srdce z masa," říká Bůh svému lidu (Ez 11, 19). Pouze on může s člověkem
tento zázrak provést.
Egoismus zbavuje člověka smyslu
Velký ruský myslitel Vladimir Solovjov se v díle Smysl lásky podrobněji věnuje lidskému
egoismu. Tvrdí, že zlo egoismu nespočívá v tom, že si člověk příliš cení sebe: "Lež egoismu není
v absolutním sebeuvědomění a sebehodnocení, ale v tom, že když sobě připisuje absolutní
význam, nespravedlivě upírá tento význam jiným." Pokud člověk pokládá sebe za střed života,
přesouvá jiné do kružnice svého bytí a přiznává jim pouze vnější a relativní hodnotu, vysvětluje
Solovjov. Upozorňuje na úplnou neproporčnost mezi sebou a jinými, přesto, že člověk je bytím "s
jinými". Sebezdůrazňováním však zbavuje smyslu celou svou existenci. Egocentrismus je vlastně
sebepopíráním a zkázou. Jedinou silou schopnou podkopat ho je podle Solovjova láska, protože
ona uznává bezpodmínečný význam druhého. Láska, která je dostatečně uchvacující a pronikající
celou bytost, setkání s druhým ty, zcela jiným, a přece odpovídajícím pólem, schopným vzájemné
výměny a dokonalé součinnosti. Přestože Solovjov myslí především na vztah mezi mužem a
ženou, jde mu o zdůraznění schopnosti přetvořit skutečnost, o sílu, která je dána v samé povaze
lásky. "Láskou zdůrazňujeme absolutní význam druhé individuality a tím i své vlastní," dodává.
Jelikož absolutní hodnotu člověku dává Bůh, ve zbožňování, v lásce vidíme jeho pravou
skutečnost - obraz a podobu Boha. Vypadá to jako idealizace druhého, ale právě toto je objektivní
nazírání na hodnotu člověka. Moment přenesení těžiště na druhého je přítomen v každém druhu
lásky. Tak to Bůh vložil do zákona lásky a z podstaty své lásky chce, abychom ji i my šířili.
Stejný princip se dotýká i vzájemného dělení. Pán se dělí, láme, rozdává jako chléb, abychom se
my vzájemně podělili.
10
Odpověď na trpkou obžalobu
Jezuitský mystik Petr Lippert ve svých rozhovorech člověka Joba s Bohem rozvíjí zajímavou
úvahu o tom, proč Bůh tak často mlčí a neodpovídá na naše žalostivé volání. Proč je jeho srdce
tak zatvrzelé? V závěru své dlouhé trpké obžaloby nachází odpověď: V míře, v jaké otvíráme
srdce pro druhé, děláme Boha dobrým. "Už vidím, co mám dělat, Pane!" Volá Lippert. "A lekám
se tohoto úkolu: mám tě udělat dobrým. Mám zažehnout tvou lásku ve studeném světě. Mám tě
pohnout, aby ses usmíval a vysílal paprsky světla na svět plný temnoty." Pán chce být láskou, ale
v nás. Chce být chlebem, ale skrze nás, pomocí, ale prostřednictvím nás. Milovat a dělit se, tento
koloběh je pro něj pozváním, prostorem, kde může sklonit hlavu mezi lidmi. V pravém slova
smyslu tedy almužna, dělení se, není jen vnějším projevem cvičení naší vůle. Jde o vnitřní
pozvání Boha v darování. On jako čirý Dar je všude, kde jde o darování, jako Láska spočívá v
každé lásce. Naopak, v sobectví, v nelásce, v ziskuchtivosti je právě tak nepřítomen.
Rozhodujeme se buď pro Boha, nebo proti němu.
Myslím, že začínám chápat
S dělením v materiálním smyslu úzce souvisí dělit se o sebe
sama, tedy i v duchovním smyslu. Tehdy odlamují kousek
sebe, ničím svůj egoismus, bourám své pohodlí, svou
nadřazenost. Dělím se s druhým o svůj život, své představy,
své úvahy. Někdy je to jen na krátkou chvíli, možná i
anonymně. Ale duchovní svět nezná skutečnou anonymitu. V
něm se všechno dobro zaznamenává a vytváří síť od uzlu k
uzlu. A každý uzel je konkrétním osobnostním vesmírem.
Hloubku dělení a darování nelze oddělit od hloubky lásky.
Láska je dar a dar (pokud není falešný) pochází z lásky. Jde
tedy o jednotnou, jedinou a účinnou protisílu k egoismu,
který je sebezničením člověka a v konečném důsledku celého
lidstva. Neblahé důsledky jeho působení již velmi silně
pociťujeme. I když se nám zdá, že Bůh tomu mlčky přihlíží, a nerozumíme jeho myšlenkám jsme v roli Lippertova Joba, který obžalovává, ale přichází na to, že člověk má být tím, kdo
dobrotu Boha na tomto světě zjevuje. "Pane, myslím, že tě začínám chápat. Ty se ukazuješ tak
dobrý, jak dobří jsme my. Ty nasloucháš modlitbám ubohých, když my posloucháme, a mluvíš k
trpícím, když my máme pro ně dobré slovo."
(podle KN)
Hlad po lásce
Velmi často máme chudé
ve svém domě
a nevíme o tom.
Myslíme si, že být hladový
znamená nemít chleba.
Ještě mnohem trpčí
je hlad po lásce.
Osamělost se šíří
stále víc…
Chudé musíme hledat
nejdříve ve svém
domově,
pak u sousedů,
na ulici
a na celém světě.
Kristus nás poslal
do tohoto světa,
abychom byli jeho láskou
a jeho soucitem.
11
Chléb je vždy věc spravedlivá
Tato myšlenka určitě napadla Karlu Čapkovi nad krajícem voňavého ještě teplého
chleba. Vskutku jen málo jídel nám přináší takovou radost jako domácí chléb, který
provoní celou domácnost. Jelikož tvoří převážnou část našeho jídelníčku,
nepovažujeme ho za něco výjimečného. Zdání však klame.
Dějiny naší nejzákladnější potraviny by podle
nejnovějších výzkumů mohly sahat až do pravěku, tedy do
období před 30 000 lety. Ovšem, jeho podoba byla jiná
než dnes. Podle výzkumů Americké národní akademie
mleli pravěcí lidé na území dnešní Evropy kořeny rostliny
podobné bramborám a ze vzniklé mouky a vody
připravovali chutnou placku opečenou na horkém kameni.
Později v mladší době kamenné, asi 10 000 let před
Kristem, se z člověka lovce a sběrače stal postupně pěstitel, který ověřená zrna, která dlouho jedl
syrová, začal pražit na ohni, drtit a připravovat si z nich pokrm. Obiloviny pro velký úspěch začal
i pěstovat, což ve vývoji chleba sehrálo první a nejdůležitější posun.
První pokroky ve starověku
Dostupnost surovin, přírodní i společenské podmínky měly výrazný vliv na podobu chleba, který
se nepochybně stal každodenním jídlem chudých i bohatých.
Dalším významným mezníkem ve vývoji chleba bylo objevení kvasinek před 6 000 lety př. Kr. O
vzniku nadýchaného chleba však kolují jen dohady. V Egyptě v době faraonů a otroků mleli
kamennými koly zrna na mouku, ze které přidáním vody a soli pekli nekvašený chléb. Zdá se, že
nedopatřením se na připravené těsto zapomnělo a tak ono na slunci vykynulo. V teplé peci se pak
upekl chléb nadýchaný a vláčný, pokrytý chutnou kůrkou. Tato novinka se rozšířila i do okolních
zemí, i když si prý jižanské národy Evropy dobíraly Egypťany, že nechávají chléb "hnít". O toto
prvenství se však pře i athénská otrokyně z pověsti, která zapomněla na těsto v amfoře, "ale ze
strachu ho přece dala upéct. Tak či onak, kvašený chléb se stal hitem.
I v povodí Eufratu a Tigridu v Mezopotámii se v té době stal chléb nejběžnější potravinou. Placky
převážně z ječmenné mouky pekli na rozpálené stěně pece nebo v žhavém popelu. Důležitost
chleba v této vyspělé civilizaci dokládá i jeho znak na označení potravy v hieroglyfickém písmu.
Řekové v době od roku 4 000 př. Kr. rozvinuli kult bohyně Demetrie, ochránkyně úrody. Věřili,
že to ona jim přinesla tento zázrak, a od tehdy považovali chléb za dar z nebe. Chléb se tak stal
nedílnou součástí každého dne a s medem a vínem ho považovali za lahůdku. Ve starověkém
Římě se stal dokonce politickým nástrojem, jak si naklonit masy obyvatelstva. Julius Caesar ho
rozdával lidem zdarma, a tak si upevnil jejich přízeň.
Pekaři sklízeli úspěch
Chléb během věků měnil svou podobu i chuť a to vše záviselo především na používaných
surovinách a pracovních postupech. Pekl se chléb z ječmene, pšenice, prosa, vylepšovaný býval
různými semínky, dokonce i voskem. Ve starověkém Egyptě byly jeho součástí i zrnka písku, a to
jen proto, že mletí mezi kameny nebylo dokonalé. Svou cestu začal chléb jako směs mouky a
vody. Někde se sytili jen kaší, někde těsto sušili a potírali vodou, jinde se pekli placky na
rozpáleném kameni, v popelu a později i v peci, kterou zdokonalili právě Egypťané.
12
První nekvašené chleby vylepšil kvásek a tak řečtí a římští pekaři pilovali své umění. Znali chléb
pečený dvakrát, pečený v peci, v krbu, v popelu, chléb s tvarohem, sýrem, mákem, medem i
sezamem. Dnes se nám to zdá až neuvěřitelné, ale sůl v těstě nebyla nezbytná.
Ve starověku, nevyjímaje Egypt, pekli zpočátku chléb otroci Už tehdy se dělil chléb pro bohaté a
chudé a používal se i jako platidlo. Největší rozkvět
zažil chléb v Řecku. Jen v Aténách se ve 2. - 3.
století po Kr. peklo neuvěřitelných 72 druhů pečiva
a athénský chléb byl údajně nejlepší v širém okolí.
Zde se pekl i bílý pšeničný, který byl velmi drahý a
určený zejména na slavnosti v bohatých rodinách.
Při výrobě chleba se v Řecku dbalo na přísnou
hygienu, otroci při hnětení museli mít rukavice a
masky na zachytávání potu.
Římané narazili na zázrak chleba až na svých výpravách. Zpočátku byla u nich na stole
dennodenně kaše. Pečení chleba však přivedli k dokonalosti a zavedli dokonce i veřejné pekárny.
Pekaři však patřily mezi otroky, svobodu dosáhli až později, za což určitě vděčili i chutnému
chlebu, který pekli. Tak začaly vznikat první pekařské společnosti. Pece tam poznali až později kolem roku 170 před Kr. V roce 30 př. Kr. zaplavilo Řím 200 pekařských pecí. Své umění prý
dovedli doboví pekaři až na úroveň Atéňanů. Tehdejší chléb měl čtvercový tvar, tloušťku 4 cm a
na vrchní straně měl hluboké zářezy, aby se lehčeji lámal (nožem se začal krájet mnohem
později). Chléb v této podobě se rozšířil do provincií, a tak se pekařskému umění přiučili Germáni
a Galové.
Cechy pekařů požívali značnou úctu
Ve středověku se ve Francii začaly péct chleby kulaté, používané
jako talíře pod jídlo. "Talíře" buď snědli, nebo hodili psům.
Tímto zvykem se řídili i naši předkové. Ve velkém a zdarma se
pekly chleby pro obyvatelstvo zejména při korunovacích. Pro
bohaté se pekl chléb z pšenice a méně bohatým z ječmene.
V roce 1202 si v Anglii přisvojili zákon regulace ceny bochníku každý pecen musel mít stejnou hmotnost a odpovídat i jiným
normám. Stejná pravidla zavedli v těch časech i v Čechách. Tam
znali lidé pohankový chléb, žemlový, žaludový, režný, perníkový
i koláčový.
Středověká města narůstala a dělba práce byla v plném proudu.
To se dotklo i chleba, který se už nepekl doma, ale v pekárně.
Rozkvět cechů byl značný a pekařský cech se těšil velké oblibě.
Právě neustálá poptávka po chlebu udělala z pekařských cechmajstrů zámožné občany města.
V 18. století podléhaly pekárny přísným předpisům a dozoru. Technické novinky se do pečení
chleba a pečiva začínaly zavádět v druhé polovině 19. století - hnětení chleba se už nedělalo
ručně. Tuto informaci však nemůžeme brát paušálně, protože v malých městech pekaři zůstávali
přece jen u ruční řemeslné výroby a na vesnicích si chléb pekla každá rodina.
Naši předkové nezaostávali
Na Slovensku se nejstarší chléb našel při vykopávkach v Nižné Myšli. Má úctyhodných 3 400 let.
O něco mladší ze 4. století našli v Děvíně. První historické údaje o pekařském řemesle na našem
13
území pocházejí z 11. století. Chléb se však pekl primárně v každé domácnosti, a to zpravidla
jedenkrát do týdne, byl kulatý a napekli ho větší množství, aby vystačilo pro každého člena po
celý týden. Často se uhnětlo i z 10 kg mouky. Každá rodina si hlídala svůj originální recept.
Hospodyně brzy ráno zadělala těsto a hospodář měl na starosti správné zatopení v peci. Jen tehdy
byla pec připravena na bochníky těsta, když tažením pohrabáče po dně pece odletovali jiskry.
Chlebíček byl hotov po dvou hodinách. Povrch se utřel vlhkým hadříkem, aby se smyl popel z
pece. Po vychladnutí se nožem udělal kříž na spodní stranu pecnu. Chléb bylo zvykem pokřižovat
i při jeho prvním zakrojení, což zůstalo jako pěkný zvyk v mnoha rodinách dodnes. I vítání hostů
chlebem a solí svědčí o úctě k daru chleba.
Zdraví v kváskovém chlebu
Na kvašení chleba se v současnosti používá
několik postupů. Chemické postupy využívají
"sílu" prášku do pečiva či jedlé sody, jak
například v Irsku. U nás však nejvíce "letí"
kvasnice. Droždí zaručí jednotné a spolehlivé
výsledky, ale způsobuje ztrátu komplexnosti
chutí, které dodává přirozený kvas. Kvásek je
přirozená substance, která zajistí zdravé trávení
a nevytváří podmínky pro vznik různých
mykóz. Zároveň je kvásek přirozeným konzervantem, chleba díky němu vydrží déle.
Chléb v současnosti zažívá opět svoji popularitu, je znovu v módě. Vždyť pečení vlastního chleba
není žádná věda, těžké se nám to jenom zdá. I když nemáte domácí pekárnu, nabízím vám
možnost vyzkoušet si upéct svůj vlastní chléb. Pokud si ho upečete, už nebudete chtít jiný. Chléb
není jen obal na šunku a sýr, je to mnohem víc. Pečení vlastního bochníku je umění, které nám
přinese radost, odpočinek a dokáže nás rozzářit.
Příprava kvásku
První den: Smícháme vlažnou vodu (ne horkou) a žitnou mouku (může být i chlebová mouka, jiná
mouka), čímž vznikne kašovité těsto, raději hustší (jako na lívance) než řidčí. Přikryjeme mísu
(větší, neboť kvásek bude růst) nebo zavařeninovou sklenici potravinovou fólií, zakryjeme
utěrkou a uložíme na teplé místo.
Druhý den: Promícháme, přidáme trochu mouky a trochu vody.
Třetí den: Postup zopakujeme. Pokud kvašení probíhá správně, začnou se v kvásku tvořit
bublinky. Má nakyslou vůni a chuť.
Třetí až pátý den: Kvásek je hotový. Přetéká ze sklenice, má příjemnou kyselou vůni i chuť.
Dobré je odložit si část kvásku do příštího pečení, vydrží nám déle, pokud ho zahustíme moukou a
odložíme do ledničky. Při každém dalším pečení ho smícháme s trochou teplé vody a na teplém
místě ho necháme stát, aby se oživil.
Režný kváskový chleba
Potřebujeme: 250 g hladké chlebové mouky, 100 g žitné mouky, 100 g špaldové mouky, 1 lžičku
soli, 1 lžíčku mletého kmínu, 2 polévkové lžíce olivového oleje, 2 dl kvásku, 350 ml vlažné vody,
různé druhy semínek (len, sezam, dýně, slunečnice).
Postup: Do mísy vložíme všechny ingredience a zamícháme těsto. Dobře ho vypracujeme, mísíme
10 minut, aby se lepek roztáhl. Těsto nesmí být řídké, protože potom chleba neudrží tvar.
14
Zakryjeme a necháme kynout i 9 hodin. Dobré je zamíchat večer a péct ráno. Pečeme v předehřáté
troubě na 220 ° C asi 60 minut.
Lehký kvasnicový chléb
Potřebujeme: 1 kg mouky (hladké bílé, chlebové, žitné), 10 g sušených kvasnic, 15 g soli, 600 ml
vlažné vody.
Postup: Suché přísady smícháme a přilejeme vlažnou vodu. Mícháme, až máme pěkné lepkavé
těsto. Vyklopíme ho na desku a začneme mísit. Zatlačením rukou odtáhneme těsto od sebe a opět
přitáhneme. Po 10 minutách se z těsta stane pěkná elastická hmota (je to trochu namáhavé na
svaly ☺). Vytvarujeme pěknou kuličku. Trochu slunečnicového oleje zabrání, aby se bochník
přilepil k míse. Zakryjeme celé sáčkem a dáme do tepla. Po 1 a 1/2 hodině se těsto zdvojnásobí.
Bochník lehce na desce pomačkáme, abychom z něj vytlačili vzduch, a rozdělíme ho na dva díly.
Roztažené těsto opět vytvarujeme do tvaru koule tak, že okraje zahyne do středu, což je zároveň i
hnětení i tvarování. Těsto obrátíme a spodek ještě zapracujeme dospodu, aby vznikl pěkný
bochník. Položíme na pomoučený vál, přikryjeme vlhkou utěrkou a necháme 45 minut kynout.
Oba nakynuté bochníky položíme na předehřátý pomoučený papír na pečení a uděláme na ně
hluboké zářezy. Pečeme při 220 ° C asi 45 minut.
Irský sodový chleba
Potřebujeme: 200 g hladké mouky, 250 g celozrnné mouky, 1 čajovou lžičku soli, 1 čajovou
lžičku prášku do pečiva, 1 čajovou lžičku jedlé sody, 400 ml podmáslí (nebo bílého jogurtu),
jablko (nemusí být), 50-100 ml tmavého piva (originál počítá s Guinness).
Postup: Suché části promícháme a smícháme s podmáslím a pivem, případně zapracujeme i na
kostky nakrájené jablko. Tajemství tohoto chleba spočívá v tom, že ho není třeba příliš mísit, jen
rukama spojit ingredience do bochníku. Chlebíček zůstane trochu lepkavý. Navrch můžeme
nasypat trochu nastrouhaného sýra a udělat nožem hluboký kříž. Položíme ho na plech s pečícím
papírem a dáme do vyhřáté trouby. Pečeme při 190 "C asi 40-50 minut. Chlebíček podle irského
vzoru nekrájíme, ale trháme.
(podle KN)
Víte, že:
chléb je cenným zdrojem bílkovin, vlákniny a vitamínů řady B?
nejvýživnější je chléb z celozrnné mouky, když se mele celé zrno pšenice?
Vikingové chléb sušili, ba jim vydržel celou zimu?
ve starověkém Římě pekli speciální chléb k zajídání ústřic?
zvyk označit chléb pekařskou značkou pochází z Anglie?
zvyk natírat chléb máslem pochází také z Anglie?
sendvič je pojmenovaný podle lorda Sandwiche, který místo oběda jedl raději
obložený chléb?
v Amrice ve 30. létech 20. století přidávali do chleba látky, aby se předešlo anémii a
nemoci beri-beri a v roce 1998 začali Američané přidávat do chleba i kyselinu
listovou, která působí jako prevence proti vážným defektům při narození?
16. říjen je Mezinárodním dnem chleba?
15
Jak mluvit s dětmi o Bohu
R odinná katecheze
Následující kapitolky pocházejí z knihy „Nebojte se života“, kterou najdeme na stránkách
www.knihovna.net.
64. Svátost manželství
Doufám, že už celkem přesně víte, co je svátost. Mluvili jsme o
tom vícekrát. Znáte svátost křtu, svátost biřmování, svátost
pokání i Eucharistii. Jsou to taková znamení, která můžeme
vidět, slyšet, pocítit, abychom mohli mít jistotu, že právě tehdy
působí neviditelný Bůh. Takže když vidíme, jak kněz lije na
hlavu děťátka vodu, a slyšíme, jak říká, že ho křtí ve jménu
Otce, Syna a Ducha Svatého, s jistotou víme, že Bůh v té chvíli
přijímá to dítě za blízkého přítele. Že všechno to, co hřích
pokazil mezi lidmi a Bohem, už pro toto dítě neplatí. Když vám
jednou biskup položí ruku na hlavu a poznamená vás na čele
posvěceným olejem, budete vědět, že od té chvíle vám Duch
Svatý dá všechno, co budete potřebovat, abyste mohli splnit
úkol, ke kterému jste povoláni.
Ale co bude vaším úkolem v životě? Co od vás Bůh očekává? Skončíte školu, začnete
pracovat podle toho, čím se vyučíte, co vystudujete. Na světě je spousta práce. Je třeba
obdělávat půdu, chovat zvířata, připravovat jídlo, vyrábět nábytek, šatstvo, stroje, auta, je
třeba i vyučovat a léčit, i opatrovat ty, co již nemohou. Co kdo z vás bude dělat, na tom
nezáleží. Důležité je, abyste to dělali co nejlépe. I na práci musí být vidět, kdo je Ježíšův
přítel. Ten musí pracovat lépe a svědomitěji. Vždyť Bůh nám dal, svět na to, abychom si v
něm zařídili šťastný život. Ale to se dá jen dobrou prací.
Bůh však chce i to, aby přicházeli na svět další lidé. Takže musí být na světě rodiny, ve
kterých se narodí a vychovávají děti.
Jak vznikne rodina? Vaši rodiče nežili spolu od narození, nepatřili k sobě, dokud byli dětmi.
Možná se znali, možná žili v jednom městě, ale možná se narodili a vyrostli velmi daleko od
sebe. Ať by to však už bylo jakkoliv, určitě nebyli příbuzní čili rodina. Stali se jí od sňatku.
Před sňatkem se maminka i jinak jmenovala, ale po sňatku dostala tatínkovo příjmení, protože
od té chvíle patří k sobě na celý život. Zařídili si společný domov, aby v něm měli domov i
jejich děti.
Sňatek je tedy zvlášť důležitá a významná událost v životě. Dva lidé opustí svou rodinu a
založí si novou. Poslechnou tím Boží příkaz, že mají vychovat děti. V takové rozhodující
chvíli potřebují také viditelné znamení, že je to Bůh, který je spojuje, který z nich dělá
manžele. Takže i manželství je svátost. Muž a žena, kteří se mají rádi a rozhodnou se prožít
spolu život, založit rodinu, musí to veřejně prohlásit před svými rodiči, příbuznými, přáteli i
na úřadě, aby od nynějška každý věděl, že tito dva patří navždy k sobě. Když toto prohlášení
udělají v kostele před knězem, v té chvíli se stávají manžely i před Bohem. Přijmou svátost
manželství a mají jistotu, že Bůh přijal jejich rozhodnutí a bude jim poskytovat zvláštní
pomoc, aby mohli dobře vychovat děti. Neboť to věru není snadné.
16
Určitě jste už někdy viděli svatbu. Nebo jste viděli aspoň fotografie ze svatby vašich rodičů.
Obdivovali jste, jaké měla máma hezké šaty, závoj, květiny. Svatba bývá obvykle velmi
krásná. A většinou se mluví jen o tom, zda jsou nevěsta a ženich hezcí a zda jim to spolu sluší.
Ale myslíte, že na tom závisí, zda budou mít jednou jejich děti dobrý domov? Vy už jistě
dobře víte, že jen tam se můžeme dobře cítit, jen tam jsme opravdu doma, kde se všichni mají
rádi, kde se nehádají, nekřičí na sebe, neurážejí se, ale pomáhají si.
Na to, aby mohl vzniknout nový člověk, musí se spojit tělo muže a ženy. Tak se obejmou, že
se stanou jakoby jedním tělem. To je nezbytné k tomu, aby se mohlo dostat mužské semínko k
ženskému vajíčku. Ale to nestačí k tomu, aby mohl ten nový člověk dostat i pečlivou péči a
laskavou výchovu. Proto se manželé musí spojit i jinak. Musí mít stejnou snahu vytvořit dobrý
domov. Měli by stejně přemýšlet, totéž chtít. A to opravdu nezávisí na tom, jaké má kdo oči a
vlasy, jakou má postavu, zda má auto, hodně peněz, nebo pěkně tančí a jak se obléká.
Vy jste ještě děti, ještě je to daleko, až se vy budete ženit či vdávat. Ale i od vás bude Bůh asi
chtít, abyste si založili rodinu. A proto už teď se musíte naučit hodnotit lidí správně. Všímejte
si, jaké vlastnosti mají lidé, s kterými je vám příjemně a dobře. Jaký člověk má pro vás
porozumění, kdo vám pomůže a naopak, kdo škodí, koho je třeba se bát. A sami přijdete na to,
že pro život jsou důležité vlastnosti: upřímnost, pravdomluvnost, čestnost, pracovitost, ochota
pomáhat. To jsou všechno vlastnosti, které v nás chce mít Bůh.
Kdo se od dětství snaží žít tak, jak si to přeje Bůh, a vybírá si i za přátele takové, co se o to
snaží, pravděpodobně i do manželství půjde s věřícím a hodnotným člověkem. Takoví lidé se
chtějí v manželství spojit nejen tělem, ale i duší, ve snaze žít podle Božích příkazů. Oni proto
přijdou ke sňatku do kostela, proto chtějí prohlásit své rozhodnutí stát se manžely před
zástupcem Boha, aby měli jistotu, že tím plní Boží vůli. V takové významné chvíli chtějí mít u
sebe všechny své blízké. A komu je Bůh nejlepším Přítelem, ten nemůže začít nový život
jinak, než v jeho přítomnosti.
Kdyby však ke sňatku do kostela přišli takoví, co v Boha nevěří, kteří neuznávají jeho příkazy,
co jim na Bohu nezáleží a šli by tam jen proto, aby jim to přineslo štěstí, nebo aby se zalíbili
někomu z rodiny, to by nebyla svátost, ale urážka Boha.
Ježíš odpověděl: »Nečetli jste v Písmě, že ten, kdo stvořil lidi už od počátku jako muže a
ženu, že prohlásil: Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě, a ti dva budou
jedno tělo? Už tedy nejsou dva, ale jedno tělo. A proto: Co Bůh spojil, člověk
nerozlučuj!« (Mt 19, 4-6).
65. Pomazání nemocných
Dnes vám povím skutečný příběh, který byl zfilmovaný.
Jedna mladá dívka výborně lyžovala. Všiml si jí trenér a začal se jí
zvlášť zabývat. Dívka byla houževnatá, a tak se její výkon stále
zlepšoval. Získávala jednu cenu za druhou, až se dostala na
vrcholné závody. Měla všechny předpoklady získat prvenství a
dostat se na olympiádu. To byl sen jejího života. Ale stačil
okamžik a vše, co si vysnila, o co se tak tvrdě snažila - bylo
navždy pryč. Spadla, zlomila si páteř, a to je vždy velmi vážné a
nebezpečné zranění. Lékaři udělali vše pro její záchranu. Podařilo
se jim zachránit její život. Ale následky zranění byly strašné zůstala ochrnutá. Sama se nemohla vůbec pohnout. Po dlouhém a namáhavém cvičení
dokázala sedět na vozíku a trochu hýbat rukama, ale více se nedalo. Co teď? Měl její život
ještě nějaký smysl?
17
Hned po úrazu, ještě v sanitce, křičela, že nechce zemřít. Trenér byl u ní a ujišťoval ji, aby se
nebála, že bude žít. Velmi se bála, a proto potřebovala někoho, kdo by jí dodal naději a
odvahu. A stále potom potřebovala nejen léky a ošetření, ale i přátele, kteří jí pomohli
vyrovnat se s velkou změnou v jejím životě. Nejprve totiž doufala, že ještě bude moci lyžovat.
Ale nakonec se přesvědčila, že to už nijak není možné, že už nikdy nebude moci ani chodit.
Tehdy upadla do zoufalství, protože si myslela, že ztratila všechno.
Našel se však přítel, který ji přesvědčil, že to tak není. Zůstalo jí totiž to nejdůležitější - hlava.
Vidí, slyší, umí přemýšlet, mluvit. Může se tedy učit. A ona se opravdu začala učit. Začala si
všímat i svého okolí. Předtím myslela jen na sebe, na svůj velký cíl - olympijské vítězství.
Neměla vůbec čas myslet na druhé. Mezitím jí ani nenapadlo podívat se do malé indiánské
osady nedaleko jejich bydliště. Teď ji tam zavezli. Uviděla kopu pěkných, ale velmi
zanedbaných dětí. Nebyla tam totiž škola, protože nikdo nechtěl jít učit do takového
zapadákova. Velmi ji to zaujalo. Rozhodla se, že se stane učitelkou a ujme se těchto dětí. Její
život dostal znovu smysl, stala se užitečnou a také šťastnou.
Kdo ji zachránil? Jen lékaři? Jistěže potřebovala i operaci, léky, ošetření, cvičení. A co by z ní
bylo, kdyby nebyla našla někoho, kdo jí dal naději, kdo ji posílil a pomohl jí smířit se s velkou
změnou, využít ji, znovu najít smysl života?
Proč vám toto vyprávím? To proto, abyste pochopili další velmi důležitou svátost, určenou pro
těžce nemocné. Protože každá vážná nemoc znamená velkou změnu v životě. A každý tehdy
potřebuje někoho, kdo mu dá naději a odvahu. Kdo ho uklidní, aby se nebál, a ukáže mu, jaký
smysl má změněný život. A pokud se nedá už nic dělat, pokud opravdu přichází smrt, tehdy
potřebuje člověk nejvíce pomoc. Jak? Určitě ne lhaním, ačkoli se to tak často dělá. Všichni
kolem nemocného vědí, že musí zemřít, ale přesvědčují ho, že to nic není, že to přejde a bude
zase zdravý. Co myslíte, je to rozumné? Je to asi tak, jako kdyby někdo šel ve tmě rovnou k
nějaké propasti. Všichni by viděli, kam směřuje, ale dodávali by mu odvahu, že jde po krásné
rovině a že se mu nic nestane. Je takové lhaní pomocí?
Pomoc je v pravdě. A pravdou je, že smrt není konec. Smrt je začátek jiného života. My víme,
že nám Bůh připravil takovou radost, slávu a štěstí, že si to nedokážeme ani představit. Bůh
nás čeká a těší se na nás. Máme jít k němu se strachem? Je to dobré zatajit umírajícímu, co ho
vlastně čeká?
V okně hořícího domu stálo dítě. Jediná záchrana byla vyskočit oknem. Ale dítě se bálo. Otec
zdola volal, že vždyť je tam a chytí ho. Dítě křičí: "Nevidím tě!" A otec: "To nic, neboj se a
skoč, protože já tě vidím!"
I s umírajícím člověkem je to tak, že se bojí, protože Boha
nevidí. A tehdy musí někdo přijít, kdo mu vysvětli, kdo ho
přesvědčí, že Bůh ho vidí, čeká na něj a zachrání ho. Tehdy
člověk nejvíce potřebuje mít jistotu, že neviditelný Bůh je při
něm.
Vážně nemocnému, a především umírajícímu člověku nabízí
Bůh pomoc ve svátosti pomazání nemocných. Přijde k němu
kněz, modlí se s ním a poznamená ho posvěceným olejem. To
je znamení naděje a posílení pro nemocného. Neboť ústy
kněze uspokojí nemocného, že Bůh o něm ví a má ho stále
rád. Vysvětlí mu, jaký smysl má nemoc. Přestože se úplně
změnil život nemocného, i když nemůže dělat to, co předtím.
Bůh má pro něj něco jiného. Velmi často se totiž stává, že
lidé se při nemoci změní k lepšímu. Kněz je ten přítel, který
místo Boha řekne nemocnému: "Neboj se, budeš žít." Neboť
vždy je to pravda. I kdyby zemřel, čeká ho přece věčný život u Boha.
18
Pokud má nemocný vážný důvod bát se setkání s Bohem, protože ho těžko urazil, kněz mu
pomůže, aby hříchy litoval, vyznal, a pak mu je v Božím jménu odpustí, i kdyby to byl
největší hříšník. Když Ježíš umíral na kříži, první, koho dovedl do nebe, byl zločinec, který ale
litoval a prosil.
Svátost nemocných je velké dobrodiní pro nemocné. Nenahradí sice léčení, ale pomůže
uzdravit se. Každý lékař vám potvrdí, že se rychleji uzdravuje nemocný, který je klidný,
vyrovnaný, který má naději. A naopak, strach a zoufalství stěžují léčení. Lidé se ale bojí této
svátosti. Myslí si, že ke komu už přijde kněz, musí zemřít. To však vůbec není pravda. Velmi
často se právě po přijetí svátosti nemocných začne nemocný rychleji uzdravovat. Ale pokud
přece umře, copak to není výhoda, moci se chytit v této nejvážnější chvíli života Ježíšovy
ruky?
Je někdo z vás nemocen? Ať si zavolá kněze církve, aby se nad ním modlili a mazali ho
olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne,
a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno. (Jak 5, 14-15).
Obrazové meditace
Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení.
Pokračujeme v našem seznamování se s nimi.
Nicolas Tournier - Ukřižovaný Kristus
Ze tmy se vynořuje kříž a na něm Spasitel. Pod křížem se nachází čtyři lidé. Tři z nich mají
své místo pod křížem už tradičně: Ježíšova matka Maria, apoštol Jan a Máří Magdaléna. Tato
trojice tvoří hrstku věrných, z nichž povstane nový svět.
Ti nejodvážnější nebyli mocní rybáři, ani mazaní celníci, ani Ježíši bratranci; ti všichni se
rozprchli. U kříže zůstala jeho bezmocná matka, nejmladší z apoštolů a žena pochybné
pověsti. Toto je malé společenství lásky, které věrně vytrvalo pod křížem a které na vlastní oči
vidělo moc i "bezmoc" Syna člověka.
Ježíš má lék na opuštěnost matky: svěřuje ji Janovi a Jana jí (Jan 19,26-27). Na úhelný kámen,
kterým je Ježíš, je položen další - kámen vzájemnosti a péče. A přibývá další: pro hříšnici má
Ježíš také řešení - nový život. Pokání - změna smýšlení - a v důsledku toho i změna života je
dalším kamenem do Ježíšovy stavby.
Je paradoxem, že zralí muži (apoštolové) se v této krizové situaci rozprchnou a zamknou za
sebou dveře jako malé děti, zatímco mladistvý Jan zůstává a nebojí se přiznat k tomuto
popravenému "zločinci". Nezapírá jako Petr na nádvoří veleknězova domu, ale hrdě stojí a
přiznává se k mistrovi, kterého ostatní učedníci opustili. Jan spolu s Marií a Magdalenou
absolvovali další lekci od tohoto Mistra: složili zkoušku z věrnosti, zatímco ostatní apoštoly
ještě čeká reparát. Tak mladý a "nezralý" Jan je v této krizové situaci zralejší než zralí a
zkušení muži.
Pod křížem stojí i čtvrtý muž, který z hlediska historie nebyl pod křížem, když Ježíš na něm
umíral. Je to sv. František z Paola (1416-1507), pokorný a prostý řeholník, který se své
moudrosti naučil pod křížem, kde pochopil, že základem všeho je láska - charita, a proto si
lásku zvolil jako heslo a poslání řehole, kterou založil. Prostý a nevzdělaný František
pochopil, co mnohokrát nechápou ani ti nejučenější: že tajemství života spočívá v lásce.
19
Byla to láska, která vedla Ježíše na kříž. Byla to láska, která dala sílu Janovi, Panně Marii i
Magdaleně vytrvat pod křížem. Být služebníkem Boží lásky - to je poslání Kristových
učedníků všech dob.
Výmluvnější než slova jsou mnohdy gesta. Nevíme, co říkala Panna Maria, Jan, či Marie
Magdaléna pod křížem, známe jen pár Ježíšových posledních slov. Neznáme ani přesná gesta
pod křížem. Písmo říká stručně, že u kříže stála jeho Matka Maria. Stát při někom, po jeho
boku v jeho těžkých situacích je výmluvné gesto. I to je služba, kterou dnes můžeme Ježíši v
mnoha prokázat. Mnohokrát nám zbývá jen toto jediné gesto lásky - stát jiným po boku v
jejich životních zápasech.
20
Kapitolky z historie papežů
Byl to statečný a věrný, neopustil papeže, zatímco jiní uprchli. Byl jemný, protože když se
stal papežem, nehledal pomstu.
Blahoslavený Benedikt XI. - muž míru
Bylo to časně ráno, 7. 9. 1303, kdy byl papežský úřad
v Anagni, na východ od Říma, obklopen velkou
skupinou ozbrojenců. "Ať žije král Francie a Colonna"
- křičeli nezvaní hosté. Sciarra Colonna byl členem
mocného italského rodu Colonna a zapřisáhlým
nepřítelem papeže Bonifáce VIII. On, spolu
s francouzským královským vyslancem Williamem
Nogaretem, rekrutoval žoldáky a zaútočil na nástupce
sv. Petra. Útočníci spěchali, protože další den měl
papež bulou oznámit exkomunikaci na krále Francie
Filipa IV. Sličného. Před útokem, požadoval rezignaci
z úřadu papeže Bonifáce VIII. On odmítl. "Můj konec
je blízko, ale aspoň zemřu jako papež" - řekl. Oblečený
v papežských šatech, s křížem v ruce, čekal na další vývoj. Papežští dvořané uprchli, zůstali s ním
pouze ti nejvěrnější, mezi nimi kardinál Ostie, Niccolo Boccasini.
Urážka
Když žoldnéři vtrhli do místnosti, kde byl Boniface VIII., Sciarra Colonna přišel k papeži s
mečem v ruce a udeřil ho do obličeje. Možná, že ho chtěl zabít, ale zřejmě ho Nogaret zastavil.
Dvořan krále Filipa plánoval převézt Bonifáce do Francie. Král tam chtěl svolat koncil, kde by od
něj zastrašení biskupové museli soudit papeže a zbavit ho úřadu. To by, samozřejmě, bylo zcela
bezprávní, ale francouzský král se o takové věci nestaral. Ozbrojení banditi papeže zajali a
zacházeli s ním nemilosrdně, nebali ani na jeho důstojnost, ani na skutečnost, že již měl 84 let.
Útočníci však nevěděli, co dělat dál. Obávali se, že by na cestě Francie mohl někdo chtít
osvobodit vězně. Nemohli se rozhodnout, a tak dva dny seděli v papežském paláci a při té
příležitosti rabovali, co mohli. Během této doby rostla nelibost mezi obyvateli Anagni. Mnoho
měšťanů se zastydělo, že nebránili zajetí papeže, který byl jejich krajan, protože Anagni bylo
rodištěm Bonifáce VIII. Na třetí den měšťané napadli žoldnéře francouzského krále a papeže
osvobodili. S ozbrojeným
doprovodem ho přivedli do
Říma. Papež však byl ve velmi
špatném stavu. Události v
Anagni mu hodně ubrali síl.
Měsíc po útoku dostal vysokou
horečku a 12. října, po složení
vyznání víry, zemřel.
Nový papež
10 dní později, se kardinálové
shromáždili v Římě k volbě
Kostel sv. Dominika v Perugii, kde byl pohřben bl. Benedikt XI.
nového papeže. Stal se jím
kardinál Ostie, 63 let starý
Niccolo Boccasini - stejný muž, který statečně vydržel u Boniface během útoku v Anagni.
21
Vzhledem k tomu, že několik let byl "pravou rukou" předchozí papeže, se zdálo, že nyní bude
krutě zacházet s těmi, kteří vztáhli ruce na Bonifáce. Benedikt XI. (toto jméno přijal) ukázal, že je
člověkem ochotným se smířit. Krátce po zvolení sňal ze dvou kardinálů z rodu Colonna
exkomunikace, kterou jim uložil jeho předchůdce. A i když jim nevrátil královskou hodnost, ani
zabavené majetky, jeho laskavost pobouřila lidi, kteří čekali ještě těžší trest pro kardinály a
dalších osoby zapojených do útoku na Anagni. Způsobilo to tak velký povyk, že papež - nemohl
to vystát - a odebral se z Říma do 135 km severně vzdáleného města Perugia. Tam bylo trochu
klidněji, ale odchod neukončil největší problémy, které způsobil král Francie. Ačkoli papež
Bonifác byl mrtvý, Filip IV. se chtěl ještě pomstít na něm. Rozšiřoval pomluvu, že papež po
událostech v Anagni ztratil rozum a zemřel v nehodným způsobem. Stále také volal po svolání
koncilu, který - podle jeho plánů - by posmrtně odsoudil Bonifáce.
Ústupky
Benedikt XI. nemohl a nechtěl souhlasit s urážkami svého předchůdce na Petrově stolci. Uvedl, že
král Francie je exkomunikován a oficiálně ho informoval o své volbě. Proto Filip IV. změkl a
poslal vyslance s prosbou o snětí exkomunikace. Papež velkoryse osvobodil krále od všech trestů.
Odvolal také všechny tresty uložené předchůdcem na Francii. Odpuštění obdrželi i útočníci v
Anagni s výjimkou vůdce Williama Nogareta. Papež také stáhl zákaz ukládání daní králem
duchovenstvu své země bez souhlasu Říma. To uklidnilo Filipa IV., který přestal hrozit svoláním
koncilu. Nyní papež obvinil Nogareta a jeho italské pomocníky zapojené do útoku na Anagni ze
svatokrádeže. Nařídil jim pod hrozbou exkomunikace, aby se dostavili do Říma do 29. června.
Ale dříve, než se to stalo, papež onemocněl na úplavici. Zemřel v 7. července 1304 v Perugii, ani
ne rok po svém zvolení. Byl pohřben v kostele sv. Dominika. U jeho hrobu se stala zázračná
uzdravení. V roce 1736 byl blahořečen.
(Mały Gość)
Dopis od našeho adoptivního syna
Drazí přátelé,
jak se máte? Doufám, že dobře. Já i moje rodina jsme všichni v pořádku. Chtěl bych vám slíbit, že
až teď půjdu do deváté třídy, budu se snažit mít lepší známky. O prázdninách jsem cestoval do
Kasepy za svými prarodiči. Strašně rád jsem je viděl, protože to bylo už dlouho, kdy jsem se s
nimi naposledy setkal. Šel jsem jim pomoct na poli, ale když jsem tam přišel, už pracovali a
zrovna pěstovali kukuřici a kasavu. V Zambii deště přicházejí velmi brzy, ale mě to těší, protože
déšť pomáhá se zavlažováním plodin. Teď je ten správný čas pěstovat mrkve, cibuli, atp. V
Zambii je v tomto období docela zima.
Budeme (stejně jako vy) slavit Vánoce a Nový rok, modleme se tedy společně k Bohu, abychom
se dožili roku 2013. Měl jsem 25. září narozeniny a teď je mi 17. V minulém školním roce jsem
na základní škole hrál fotbal. Něco vám řeknu o své zemi. Zambie je vnitrozemský stát, protože
ze všech stran sousedí s jinými zeměmi. V Africe je velmi snadné dovážet i vyvážet zboží. Pokud
se chcete dostat do Zambie, potřebujete pas nebo registrační kartu (tu můžete dostat, když je vám
16), já svoji dostanu už brzy.
O prázdninách se mi taky stala nemilá příhoda. Když jsem přišel k prarodičům, na dva týdny jsem
onemocněl. Měl jsem něco špatného se žaludkem, ale dostal jsem hodně léků a už se cítím dobře.
Příliš se mi nedaří v matematice a fyzice, ale v příštím školním roce se chci více snažit a mít lepší
výsledky. Na poli nepoužíváme hnojiva, ale sypeme zeleninu popelem. Komáři se teď začali
množit a mnoho lidí onemocnělo malárií.
Znovu bych vám chtěl moc poděkovat za vaši podporu a pomoc. Děkuji vám za zaslanou mapu a
obrázky. Všechny vás mám moc rád, nechť vám Bůh žehná.
Kyembe Kalenga
22
Jaký je křesťanský duch rodiny
Zpáteční cestu do svého příbytku absolvoval Konstantin bez vojáků. Mohl tak přemýšlet, co má
dělat. Umínil si, že se bude držet rady Bardosa, a tak se v Chrámu svatých apoštolů spolu s přáteli
vrhl na kolena a ponořil se do modlitby. Po chvíli mu Pán ozřejmil svou vůli a ukázal cestu, po
níž má kráčet.
Uvědomil si, co vlastně chce a na co má v první řadě sloužit toto písmo. Má být prostředkem
hlásání Božího slova. Tím se liší od všech ostatních písmen jiných abeced.
I ty měly ve své době svůj skrytý význam. A právě to se chystal udělat nechtěl pouze vymyslet znaky na zápis zvuku, chtěl
vytvořit písmena, která už svým zjevem
budou mluvit o Bohu.
"Přátelé, začněme písmenem, které bude
nejčastěji používané a bude tak stále na očích
- písmenem A. Modleme se a přemýšlejme,
jaký symbol má mít člověk na očích vždy a
stále," řekl svým bratrům, kteří se s ním
modlili.
Znovu se oddal modlitbě a nechal prostor Bohu
hledíc na ikonu kříže zavěšenou v jeho
příbytku.
"Kříž!" Vypadlo z něj. "Kříž máme mít vždy
před očima."
A tak vzniklo první písmeno. Všech se zmocnilo
nadšení. Už začínali chápat cestu, po které je vedl
Bůh.
"V tomto znamení, Filozofe, dokončíš toto dílo, a tak zvítězíš, jako náš velký císař Konstantin,"
ozval se Naum, nejmladší z bratrů.
"Neměli bychom co nejdříve vymyslet písmeno, kterým začíná jejich slovo Bůh?" Namítl Sáva.
"A co tak vyjevit pravdu o něm?" Zamyslel se Konstantin. "Je jeden, a přece jsou tři." A znázornil
jakoby z jednoho prutu vycházeli tři, a přece tvořily jeden celek.
"A všichni tři mají jednu podstatu," dodal Kliment. "Jedno božstvo, nekonečné jako horizont."
Konstantin vzal brk a dokreslil písmenu chybějící horizont.
"Máme už dvě písmena," usmál se.
Už přesně chápal, kterým směrem se má vydat. Opravdu Bůh tvořil skrze něho písmena evangelia
- samy o sobě byly již evangeliem. "Jdeme podle abecedy?" ozval se Angelár.
"Ano, pojďme na V. Která slova se začínají na V?" zeptal se Konstantin. "Vočelovičitisja," ozval
se Kliment.
"To znamená že se Bůh a člověk spojují v jednoho Božího Syna, který je tak Bohem i člověkem."
Zatímco ještě mluvil, Konstantin něco psal na pergamen. A pak jim ukázal dva kruhy, které se
dole jako na zemi spojují a vytvářejí tak jednotu.
"G - vždyť oni svou řeč, jazyk nazývají glagol" Zamyslel se Konstantin. A ještě myslíc na V
nezapřel v sobě filozofa, a tak na pergamenu přibylo další písmeno.
"Každá dobrá idea pochází od Boha a je ztvárněná na zemi člověkem v řeči" vysvětlujíc ukázal
nový znak bratrem.
"Jak byste znázornili D?" Zeptal se.
"V tom poselství říkali, že máme dobrý zákon? Možná by bylo dobré," řekl Sáva, "aby D
symbolizovalo dobro. No, co je dobré? Poklady na zemi to nebudou!"
"Ne!" Podotkl Konstantin. "Dobro lidí, jejich jednání má směřovat přece k nebesům, k věčnému
životu. Co kdybych jenom otočil V?"
23
"A teď E. Často používají slovo ESŤ (je). Co vlastně je? Přece svět! Ale ten se dělí - je horní,
nebeský, a dolní propast. A my jsme někde mezi tím." A tak nakreslil jakoby dva půlkruhy a ty
spojil na jedné straně.
"Ale naše přirozenost je náchylná k hříchu, tak označ naše místo trochu níže, ne uprostřed - blíže
k propasti," dodal Sáva.
"Něco tomu chybí," podotkl Naum. "Je to jakoby bez naděje, jako bychom byli odsouzeni k
pádu."
A hledíc na kříž dodal: "Zakomponuj tam znova kříž, protože jen skrze něj se můžeme dostat do
nebe."
Konstantin protnul nové písmeno, a tak se v něm odrazil kříž.
(podle Slova)
Žít jako lidé
Cílem života je zdokonalování člověka. No v dnešní době se lidé zabývají spíše
zdokonalováním věcí
Hledíc na všechny strany, vidíme majestátní výtvory člověka a jeho práce. Na každém kroku si
všímáme našeho oblíbeného obchodu, sousedův dům, drahé auto na parkovišti, zaujme nás
reklama na billboardech, který doslova bije do očí, zaposloucháme se do hudby z rádia…
Rozdělovat a panovat?
Přepych, luxus, pohodlí - vyhasínání citů, stupňování lidských potřeb, narůstající masa
konzumentů a bludný kruh stoupající nabídky a poptávky - to vše jsou rysy dnešní konzumní
společnosti. I přesto, že každý z nás je jiný, všichni máme cosi společného. Stále hledáme něco
lepšího, novější, hezčí, ale zejména aby toho bylo hodně. Chtěli bychom být přece bohatí a
šťastní, ale bez čekání. Trpělivost jako jedna z ctností jakoby byla už dávno zapomenuta. Člověk
se chce stát pánem všeho - podmanit si přírodu, zvířata, vesmír a dokonce i svého bližního.
Tichý Bůh
Nákupní centra a v nich matky, které namísto mazlení se se svými dětmi prohlížejí nové kolekce
zboží a své potomky odkládají do dětských koutků; rodinné domy, ve kterých se společná večeře
zaměňuje za individuálně strávený čas u počítače či televizi; nevázané večírky plné mladých lidí,
kteří namísto vzájemného poznávání svých životů poznávají svá těla… Opravdu je právě toto
meta, po které člověk touží?
Kolik vzruchu všude kolem! Ale čím hlučnější je dnešní svět, tím mlčenlivejší se zdá Bůh. Svět
bez hranic, který jsme si vytvořili, nás omezuje a zanedbává naše nitro, zabraňuje nám nahlédnout
do své duše, obklopit se tichem a zaposlouchat se. Bojíme se ticha. A tak duše zůstává hluchá na
volání.
Oázou ticha, kterou nám Bůh daroval, je příroda, naše zem. Člověk už nechce být součástí země,
chce být její diktátorem, chce ji vlastnit.
…Jako lidé
Pokud bychom se ohlédli zpět do minulosti, viděli bychom, že člověk byl odjakživa součástí
přírodního prostředí. V celém svém vývoji se přizpůsoboval podmínkám přírody tak jako ostatní
živočichové. Zem stvořil Bůh pro člověka. Svěřil mu roli zvelebovat a ochraňovat ji a nevyužívat
ji jen ve svůj prospěch, ale i ve prospěch přírody.
Člověk dostal svobodnou vůli, a proto jedná tak, jak jedná. Často se mnozí ptají, kde je Bůh a
proč nezabrání katastrofám. Bůh nemá nic proti naší svobodě zvolit si jakoukoliv cestu, a proto
nemá ani odpovědnost za to, kam dojdeme. Měli bychom tedy myslet na to, že cíl naší cesty si
vytváříme a vybíráme my sami. Člověk má odpovědnost za zachování podmínek života na zemi
pro sebe i všechny organismy. Naučili jsme se plavat jako ryby, létat jako ptáci. Teď nám už jen
zbývá naučit se na zemi žít jako lidé.
(podle KN)
24
Věřím v jednoho Boha…
Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného
Prožíváme Rok víry a tak se i na stránkách Zrníčka v tomto roce
zaměříme na obsah naší víry, který je vyjádřen v modlitbě Věřím
v Boha.
„Na počátku Bůh stvořil nebe i zemi.“ (Gn 1,1) Těmito slavnostními slovy začíná Písmo svaté.
Vyznání víry je přejímá a říká, že Bůh, všemohoucí Otec, je „Stvořitelem nebe i země“, „všeho
viditelného i neviditelného“ (KKC čl. 279), proto nyní budeme rozjímat o stvoření jako
takovém, stvoření všeho viditelného i neviditelného. Příště se dostaneme ke stvoření člověka,
jeho pádu a z toho plynoucí potřeby vykoupení a spásy.
Katecheze o stvoření má pro nás zásadní význam. Týká se každého z nás a dává nám odpověď
křesťanské víry na zakládní otázky, které si kladli lidé všech dob: Odkud pocházíme? Kam
jdeme? Jaký je náš původ? Jaký je náš cíl? Odkud pochází a kam směřuje všechno, co
existuje? Otázky o původu a o konci jsou od sebe neoddělitelné, jsou rozhodující pro smysl a
zaměření našeho života i našeho jednání. Poznání, odkud pocházím a kam směřuji, dává smysl
mému životu, vytváří vnitřní prostor pro zakotvení mého života v Bohu a probouzí ve mně
úctu ke stvoření, protože je to dílo Boha Stvořitele.
Člověk je svým rozumem jistě schopen najít odpověď na otázky a původu všeho. Ve
skutečnosti je možno s jistotou poznat existenci Boha Stvořitele skrze jeho díla ve světle
lidského rozumu, i když je toto poznání často zatemněno a zkresleno omylem. Proto víra
přichází posílit a osvítit rozum ve správném chápání této pravdy: „Vírou poznáváme, že svět
byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nepovstalo z něčeho, co zde už bylo.“ (Žid.
11,3). (KKC čl. 286) Zde si nelze nevzpomenout, jak se nás ve škole na základě Darwinovy
vývojové teorie snažili přesvědčit o neexistenci Boha. Stvoření není dílo Boha, jak tvrdí
církev, ale samo se to vyvinulo. Chtěl Darwin, vědec a věřící člověk popřít existenci Boha?
Nebo to bylo dílo osvícenství a komunistické ideologie? Myslím, že odpověď všichni známe.
Nehledě na to, že i poznatky dalších vědců, kteří poctivě zkoumají dílo stvoření, nikdy
nevedou k popření existence Boha, spíše naopak, i když to přímo nenazývají Bohem, ale něco
nad námi musí být, matka příroda atd. K poznání Boha Stvořitele je bezpodmínečně nutné
světlo víry, která posiluje a osvěcuje náš rozum.
Věříme, že Bůh stvořil svět podle své moudrosti. Svět není plodem žádné nutnosti, slepého
osudu nebo náhody. Věříme, že svět pochází ze svobodné vůle Boha, který chtěl, aby se
tvorové podíleli na jeho bytí, na jeho moudrosti a na jeho dobrotě. (KKC čl. 295) Může se
zdát, že je skoro zbytečné toto zdůrazňovat. Jenže na základě poznatku, že dobro samo sebe
vylévá, má potřebu se sdílet, se vytvářely teorie, že Bůh musel stvořit svět. Byl k tomu vnitřně
nucen, determinován. Když prožijeme něco krásného, tak se o to musíme podělit, úplně nás to
vnitřně nutí se o to rozdělit. Tento blud by byl pravdivý pouze tehdy, kdyby Bůh byl jedna
božská osoba a ne jediné bytí v trojici osob Otce i Syna i Ducha Svatého s reálnými vztahy
lásky. Jelikož věříme v trojjediného Boha, kde se dobro a láska sdílí ve vztazích trojice osob
Otce i Syna i Ducha Svatého, věříme a vyznáváme, že Bůh chtěl stvořit svět podle své
moudrosti a nebyl k tomu nijak a nikým nucen.
Věříme, že ke stvoření Bůh nepotřebuje nic předem existujícího, ani žádné pomoci. Stvoření
není ani žádný nutný výron božské podstaty. Bůh tvoří svobodně „z ničeho“. (KKC čl. 296)
Zde odkrýváme jeden z bytostných rozdílů mezi člověkem a Bohem. Člověk je schopen již z
existujícího materiálu něco vytvořit. Bůh ve své všemohoucnosti je schopen z ničeho stvořit
vše, co chce. Pouze Bůh ve své nekonečnosti je schopen překonat nekonečnou vzdálenost
25
mezi bytím a nebytím, povolat k existenci to, co předtím nebylo z ničeho a bez jakékoliv
pomoci.
Někdy můžeme mít pocit, že Bůh stvořil svět, dal mu své přírodní zákony a víc se o něj
nestará. Tento pocit se v nás umocňuje, pokud prožíváme nějaké katastrofy, či o nich slyšíme
nebo zakoušíme nějaké utrpení. Stvoření má svoji vlastní dobrotu a dokonalost, ale nevyšlo z
rukou Stvořitele zcela dokončené. Je stvořeno tak, že je „na cestě“ (in statu viae) ke konečné
dokonalosti, k jaké je Bůh určil; tu však má teprve dosáhnout. Úradky, kterými Bůh vede
stvoření k této konečné dokonalosti, nazýváme Boží prozřetelností. (KKC čl. 302) Ze svědectví
Písma je jednoznačné, že péče Boží prozřetelnosti je konkrétní a bezprostřední. Ježíš nás také
učí synovské odevzdanosti do prozřetelnosti nebeského Otce. Jenže na cestě od dobroty
stvoření ke konečné dokonalosti mnohdy můžeme zakoušet, že se Bůh o nás nestará, což nás
vybízí k obnovení důvěry k Bohu a jeho prozřetelnosti.
Mnohdy nás může ještě trápit otázka: Když je Bůh dobrý a vše dělá dokonale, kde se vzalo zlo
a urpení, které mnohdy zkoušíme? Přece Bůh nemůže stvořit zlo. To by bylo popření jeho
dobroty, moudrosti a lásky. Andělé a lidé, rozumní a svobodní tvorové, mají směřovat ke
svému poslednímu cíli svobodným rozhodnutím a dávat mu z lásky přednost. Mohou ovšem
sejít na scestí. Ve skutečnosti opravdu zhřešili. Tím vstoupilo do světa mravní zlo a to je
nezměrně horší než fyzické zlo. Bůh není příčinou mravního zla ani přímo, ani nepřímo. Avšak
dopouští je, protože respektuje svobodu svého tvora a dokáže z něj tajemně vytěžit dobro, a to
cestami, které poznáme plně až ve věčném životě. (KKC čl 311, 324) Některé úradky Boží
prozřetelnosti odkryjeme časem, k čemu ty či ony obtíže byly pro nás dobré, jiné až na
věčnosti.
Zde jsme se dostali k existenci andělů, duchových tvorů, kteří jsou nedílnou součástí
neviditelného stvoření. Andělé jsou duchoví tvorové, kteří neustále oslavují Boha a slouží jeho
spásným plánům, které má vzhledem k jiným tvorům: „Andělé spolupracují na všem, co je
nám k dobru.“ Církev uctívá anděly, kteří jí pomáhají na pozemské pouti a kteří chrání
každou lidskou bytost. (KKC čl. 350, 352). Existence duchových, netělesných bytostí, které
obvykle nazýváme anděly, je pravda víry, která se opírá o svědectví Písma a jednomyslnost
tradice.
O dokonalosti andělů, přítomnosti dobra a zla ve stvoření si řekneme více příště, až budeme
rozjímat o stvoření člověka v jeho prvotní spravedlnosti, jeho pádu, hříchu a potřebě
vykoupení.
(podle Zdislavy)
Začít od konce
Dva muži se dozvěděli o smrti svého bohatého přítele.
Jeden z nich se zeptal toho druhého:
„Kolik tu po sobě nechal?“
Ten druhý mu odpověděl:
„Všechno.“
26
Když přijde
p ijde Postní doba…
13. února vstoupíme do postní doby, která je časem přípravy na velikonoční svátky. Postní
doba nás neustále povzbuzuje k pokání, připomíná nám náš vlastní křest a konání skutků
dobročinné lásky.
Čtyřicetidenní půst (jinak nazývaný i
Quadragesima, Quadragena, či
Tempus
quadragesimus)
byl
odedávna časem přípravy na
Velikonoce. Nicejský koncil roku 325
vzpomíná slavení Velikonoc po
prvním jarním úplňku, v důsledku
čehož
se
Velikonoce
staly
pohyblivým svátkem připadajícím
na období mezi 22. březnem a 25.
dubnem. Zpočátku postní doba
začínala
šest
neděl
před
Velikonocemi, ale jelikož křesťané
se nikdy nepostili v neděli, tak v 5.
století se přidali před První neděli postní čtyři feriální dny, díky čemuž se Popeleční středa
stala začátkem čtyřicetidenního půstu. Číslo čtyřicet má přitom biblické zdůvodnění: 40 dní
byl Kristus na poušti (Mt 4, 2), 40 let putovali Izraelité do zaslíbené země (Ex 16, 35), 40 dní
šel Eliáš na vrch Choreb (1 Kr 19, 8) a 40 dní po zmrtvýchvstání vystoupil Kristus do nebe (Sk
1, 3). V současnosti Postní doba začíná Popeleční středou a trvá do Zeleného čtvrtku, který je
památkou večeře Páně.
Celý půst v Římskokatolické církvi můžeme rozdělit na dvě části: zatímco první trvá od
Popeleční středy až do vigilie Páté postní neděle a klade důraz na pokání a připomenutí si
křtu, druhá část trvá od Páté postní neděle do Zeleného čtvrtku a zdůrazňuje aspekt Kristova
utrpení a umučení.
Půst v Římskokatolické církvi
Již v rané církvi byla známá praxe veřejného pokání: ti, kteří se těžce provinili, přicházeli v
žíněném rouchu na začátku postní doby do chrámu, kde byli posypáni popelem. Po vykonání
pokání je biskup přijímal zpět do Církve na Velký čtvrtek, ale status konání pokání jim zůstal
do smrti, když např. museli v liturgickém shromáždění sedět na vyhrazených místech a do
konce života se věnovat charitativní službě. I když koncem prvního tisíciletí postupně zanikla
praxe veřejného pokání, značení popelem se v Církvi zachovalo dodnes. Tento úkon
symbolicky vyjadřuje hříšnost všech lidí, skrze něj nám Církev vyprošuje milost opravdového
pokání a samotný popel nám připomíná, že pokání neznamená jen pokoření a trest, ale že má
vést ke klidu, radosti a vítězství nad sebou, jak o tom píše i Štěpán Fábry ve své knize Velký
půst, Popeleční středa a postní doba. Během postu jsou i výzdoba chrámu a hudební
doprovod poznamenány kajícím rázem tohoto období. Je to projev kajícnosti, skromnosti a
také snahy, aby se vše naplno projevilo při oslavě Kristova vzkříšení.
27
Půst v Řeckokatolické církvi
Postní doba se v byzantském obřadu začíná
pondělím po Syropostnej neděli. Ve
východníc
h církvích se nesetkáme s
pobožností křížové cesty ani s pobožnostmi
či písněmi, které by připomínaly Kristovo
utrpení. Tématy jsou spíše motivy, aby se v
tomto období odstranilo vše, co překáží
našemu setkání se vzkříšeným Kristem. K
tomu nás vedou i postní liturgické texty
Řeckokatolické
církve.
Dalším
charakteristickým rysem, neznámou v
západní liturgii, je aliturgičnost některých
postních dnů, když se omezuje eucharistické
slavení a používá se liturgie bez obřadu
proměňování, podobná západní liturgii na
Velký pátek. Kající modlitba sv. jáhna Efréma
Syrského, kánon sv. Andreje Krétského, Velké povečerie a Liturgie sv. Bazila Velkého, která se
v tomto období používá častěji, patří k dalším typickým prvkům dotvářejícím atmosféru
tohoto období. Velký půst u řeckokatolíků se oficiálně končí v pátek po Páté postní neděli.
Slavení utrpení a smrti Spasitele, které se na Východě začíná Květnou nedělí, už není součástí
postní doby. Samotný Velký půst začíná večer na Syropostní neděli kající večerňou, jejím
prokimenem. Hned na začátku postu nám bohoslužba připomíná, že je nám třeba se postit a
konat skutky milosrdenství, abychom byli hodni Kristova utrpení.
Postní doba v řeckokatolické církvi začíná Predpostním obdobím, které je odkazem církevních
otců sv. Bazila Velkého a sv. Cyrila Alexandrijského. Neděle tohoto období se nesou v duchu:
Neděle celníka a farizeje, Neděle marnotratného syna, Masopostní neděle a Syropostní
neděle.
Velký půst začíná v pondělí po Syropostnej neděli a obsahuje pět neděl, z nichž každá má
specifický název a akcent: první je zasvěcena pravověrnosti, druhá sv. Řehořovi Palamovi,
třetí klanění Svatému kříži, čtvrtá sv. Janovi Klimakovi, ve čtvrtek pátého týdne se může brát
kající kánon sv. Andreje Krétského, sobota pátého týdne Velkého půstu se nazývá Akatistová
a pátá neděle půstu je zasvěcena sv. Marii Egyptské. V pátek po této neděli se končí Postní
doba a následuje tzv. Lazarová sobota - Velký týden, začínající Květnou nedělí.
Půst jako výzva pro všechny
Půst je obdobím kajícnosti a časem Boží milosti, když si odpíráme něco s cílem posílit svou
vůli, ale především, konat skutky pokání. Současná postní disciplína v Římskokatolické církvi
předepisuje na Popeleční středu a Velký pátek zdržování se konzumace masa od zahájeného
14. roku života a přísný půst od 18. do 60. roku života. Prožívejme důsledně i letošní postní
dobu, aby nám půst byl časem na skutečné obrácení se k Bohu, obdobím vnitřního uzdravení
a návratu k Všemohoucímu.
28
Je možné být dobrým?
"Buď dobrý!" Zněl refrén, který obvykle opakovali naši rodiče a prarodiče. Dnes už vyšel z
módy. Zamysleme se však nad tím, které vlastnosti jsou nezbytné, aby se někdo mohl stát
"dobrým".
Jeden starodávný příběh amerických indiánů vypráví
o tom, jak se jednou, v období velkého hladu a
nemalých potíží pro indiánské kmeny, si jedna
babička se svým vnoučkem společně povídali.
Zamyšlená babička řekla: "Cítím, jak v mém srdci
zápasí dva vlci. Jeden z nich je hněv, nenávist, násilí
a ten druhý je láska, slitování a odpuštění."
"Babi, a který z vlků vyhraje zápas o tvé srdce?"
zeptal se vnouček.
Babička odpověděla: "Ten, kterého budu krmit."
Společnost, ve které žijeme, krmí vlka agresivity a
arogance. Kdo použije slovo "dobrota", riskuje zesměšnění nebo politování. Ze zdvořilosti se
stalo synonymum slabosti. V skutečnosti je zdvořilost nejsilnější ze stávajících ctností. Je to
způsob života, který si můžeme sami zvolit a přiučit mu vlastní děti.
Zdvořilost se podobá souhvězdí zformovanému z kvality a postojů, které je třeba "krmit"
každodenními konkrétními skutky, například:
Empatie. Znamená poslouchat a vidět srdce, nechat zaznít ve vlastním nitru utrpení a radost
druhého, umět se vžít pomocí představivosti do jeho situace.
Proměňuje se na slitování, na nádhernou duchovní vlastnost, která
umí vyvést z pekla egoismu a nekonečné chamtivosti, protože
pamatuje na všechny, i na ty nejméně schopné, nejméně
sympatické, nejméně inteligentní. Otevírá a spojuje nás s druhými
a nakonec zapálí naše srdce. Ježíš chápal malomocenství
malomocného, noc slepého, kruté neštěstí těch, co žijí pro
potěšení, podivnou chudobu bohatých.
Pokora. Známá také jako sebeúcta. Neznačí cítit se jen jako pohrdnutý
červ, ale znamená mít správnou úctu k sobě samému. Znát vlastní síly a
omezení. Kdo zná vlastní omezení, umí začínat vždy od začátku. Kdo je
pokorný, připraví se lépe a pracuje více. Naučí se více, protože pyšný si
myslí, že už ví všechno. Nesnaží se soupeřit, nechá místo druhému a umí
spolupracovat. Netouží diktovat a nechce vládnout. Pociťuje potřebu
druhého a vidí radostné chvíle, třebas i maličké, přítomné v každém dni.
Pouze ten, kdo je pokorný, umí být zdvořilý, neboť se těší z přítomnosti
druhých.
Trpělivost. Znamená toleranci k chybám, k pomalejším, a k omezením druhých. Zejména
dnes, kdy se vše děje velmi rychle a lidé jsou stále netrpělivější.
Znamená také schopnost mít otevřenou mysl, umět si všimnout mnoha
maličkostí, které obvykle přehlížíme, protože příliš spěcháme. Například
starosti o děti, přehnanou mateřskou únavu, spánek, nejistotu, otázku, atd.
Netrpělivost je způsob, jak doslovně nebýt přítomen. Naopak, trpěliví lidé
umí jít krok za krokem dlouhou životní trasu, umí snášet práci, námahu i
29
těžkosti či případné neúspěchy.
Úcta. Pochází z latinského slova "vidět". Je to vlastnost, která uzdravuje rány
duše. Tak jako dítě, které posuzují nikoliv na základě toho, jaké je, tedy plné
nádherných darů, lásky, rozumu, nápaditosti, ale jen jako rozmarné a
problémové dítě nebo pěkný, ozdobný, vystavení hodný předmět či vlastnictví,
se kterým se chlubíme, nebo problém, kterého máme plné zuby.
Vidět bez předsudků, skutečně poslouchat. Úcta je nezbytná podmínka, bez
které by se konflikty nevyřešily.
Velkodušnost. Znamená přisuzovat menší hodnotu věcem, které vlastníme, a naopak, dávat
větší hodnotu osobám. Člověk nachází větší radost v dávání než v braní, v
ochotě dělit se o prostředky, emoce, samého sebe, protože je přesvědčen,
že tvoří součást celku. Je velmi důležité učit děti, že existuje
velkodušnost, která je "lidskou povinností". Umět nabídnout vlastní
schopnosti a dát je k dispozici druhým.
Loajálnost (oddanost). Dnes vzácné zboží. Znamená věrnost, čestnost,
upřímnost a věrohodnost. Nezbytně nutná přísada každého přátelství a
mezilidských vztahů. "Můžeš se na mě spolehnout!" Zní věta k
nezaplacení nebo: "Ať se stane cokoliv, neopustím tě." Oddanost přítele
nám dodává sílu a naději.
Trvanlivost a stabilita vztahů dnes nepožívají dostatečnou vážnost. Ačkoli
mnoho výzkumů poukazuje na důležitost přátelství jako faktoru, který má
pozitivní vliv na vzájemné přizpůsobování se dětí ve škole a zlepšování jejich výkonu a
dalších věcí, které dokazují důležitost přátelství pro zdravý vývoj a vnitřní pohodu.
(podle Don Bosco dnes)
Malířův model
Velký malíř Leonardo da Vinci dostal nabídku, aby vytvořil fresku v refektáři kláštera Panny
Marie Milostiplné v Miláně. Tato freska měla zobrazovat Poslední večeři Ježíše s apoštoly.
Malíř chtěl vytvořit touto freskou velké mistrovské dílo, a proto pracoval klidně a pozorně. Jen
bratrům z kláštera se zdálo, že pracuje velmi pomalu.
Model pro obličej Ježíše si Leonardo vybíral dlouhé
měsíce - musel mít všechny potřebné vlastnosti, tvář
musela vyzařovat sílu i něhu, duchovní i lidský rozměr.
Nakonec na ulici narazil na mladíka s prostým,
upřímným, čistým výrazem, který nejvíc odpovídal jeho
představě o Ježíšovi. Jmenoval se Agnelo.
Po roce Leonardo začal hledat ve vykřičených částech
Milána, v pochybných a nebezpečných krčmách. Potřeboval najít tvář, která by mu byla modelem
pro Jidáše, Ježíšova zrádce.
Hledal tvář, ve které by se zračil nepokoj a beznaděj, tvář člověka schopného zradit nejlepšího
přítele. Po nocích a nocích hledání v prostředí podvodníků všeho druhu Leonardo našel toho
pravého.
Vzal ho s sebou do kláštera a začal ho malovat. Vtom uviděl v jeho očích slzy.
"Co se děje?" zeptal se Leonardo, když si všiml jeho výrazu. "Já jsem Agnelo," zamumlal muž.
"Ten, podle kterého jste maloval tvář Kristovu."
Návrh na převratnou změnu v kosmetice - krásná duše vytváří krásnou tvář.
30
Dobro jako svědectví života
Konat dobro v dnešní době a ještě se tím i chlubit? No zkuste si vzpomenout, kdy se kdo v
pondělí ráno v práci, ve škole či v autobuse pochlubil, že udělal dobrý skutek nebo dobro pro
jiné, dokonce cizí, a ještě k tomu i zdarma?
Slovíčko "dobro" se v dnešní komunikaci vyskytuje velmi málo,
jakoby zůstalo uvězněno v minulém století. Nahradili ho
"vychytané" výrazy, například právo svobodné volby, touhy či
užívání si. Tímto rafinovaným manévrem nám chce okolí vnutit
přesvědčení, že dobro v dnešní době už není populární. Ale fakt,
že se s ním nesetkáváme v reklamách, neznamená, že chybí v
rodinách, obzvláště v těch, kde rodičům záleží na dětech a
nechtějí z nich vychovat egoisty. Nechtějí, aby se jejich děti staly
jen uživateli zahleděnými na vlastní potřeby a zájmy, bez ohledu
na to, co se děje kolem nich. Věřím, že všichni zodpovědní rodiče
přejí svým dětem dobro a učí je uvádět ho do života.
V našich křesťanských rodinách chápeme dobro jako svědectví života, kterému opravdu
věříme. I my rodiče jsme dětem od malička zasévali do jejich citlivých srdíček schopnost
myslet nejen na sebe, ale i na své sourozence. To bylo často příčinou přímo nestandardních
situací, když jim někdo nabídl bonbóny a ony hned nastavili druhou ručku, aby dostali
sladkost i pro své sourozence, které hned vyjmenovaly. Samozřejmě, že tak, jak to už bývá
mezi sourozenci v každé rodině, ani ony se nevyhnuly nedorozuměním a hádkám. Ale každá
neshoda se musí vyřešit před Bohem, tedy v modlitbě, když se navzájem odprošujeme. Proto
jsme své potomky vedli k tomu, aby se vždy navzájem omluvili, i když jim to někdy šlo těžko.
A tak jak děti rostou, začínají chápat, že materiální dobra v životě musí jít ruku v ruce s
konáním dobra i v duchovné rovině. Když děti vidí, že jejich rodiče jsou schopni dávat se dále
ve službě jiným, rády následují jejich jednání i ony. Nejprve nám pomáhaly v některých
nenáročných a nepravidelných službách, které již nyní s radostí zvládají samy. Třeba nyní
například doma společně chystáme bílé stužky, lepíme nálepky na svíčky za nenarozené děti
či připravujeme medaile a jiné odměny pro děti na spolčo. To, co zažily jako malé, když se o
ně starali během naší nepřítomnosti mladí ze společenství, nyní vracejí zpět a pomáhají jim už jako rodičům - s jejich malými dětmi. Děti jsou vytrvalejší a věrnější v modlitbách než my
dospělí. Když se před lety stala v naší salesiánské rodině nehoda a mladá dívka - maturantka
Agátka - měla vážný úraz, po kterém se nevědělo, jaké budou následky, začali jsme se s dětmi
každý večer za ni modlit. Díky Bohu a síle modlitby společenství tato houževnatá dívka přes
nepříznivé prognózy lékařů nejenže úspěšně zvládla svůj boj, ale později zdárně ukončila i
vysokoškolské studium. A naše malé děti, které ji znají jen trochu, si na ni každý večer při
modlitbě vzpomenou. Přesto, že Agátka se už má dobře, ony neustávají ve svých prosbách a
spolu s námi věří, že i díky těmto modlitbám se její zdravotní stav nehorší.
Často jsou to právě děti, které jsou naučené, že večer se vždy končí společně modlitbou, a tak
nás shánějí jako ovečky po celém bytě, abychom poděkovali Bohu a mohli jít klidně spát. Já
osobně velmi miluji Advent, když je čas nasycen vůní blížících se Vánoc. S mladšími dětmi to
bylo vždy období hledání nových nepoznaných aktivit, aby potom o svátcích byla radost
dvojnásobná. Teď je to čas naplněný aktivitami všech členů rodiny, když se zapojujeme do
příprav a každý si sám chystá vlastní "podnikatelskou činnost", aby překvapil a potěšil ostatní.
Dobro zde tedy vždy bylo, je a bude, záleží jen na nás, jak jasně ho pojmenujeme a předáme
našim ratolestem jako štafetu, kterou se vyplatí nosit vždy a stále rozsvícenou.
(podle Don Bosco dnes)
31
"Proč chcete psát právě o nás, jsme úplně obyčejní lidé," neskrývali překvapení Jurčíkovi z
Predmiera, když jsme jim navrhli, že je představíme v našem časopise. O velké rodině,
"malých" zázraku i matematice jsme si povídali již u nich doma v obýváku…
Marie a Daniel Jurčíkovi: „Obyčejné
dny nebývají…“
Manželé Daniel (49) a Marie (43) prožívají v
současnosti tu neopakovatelnou radost, když se
rodina rozroste o dalšího člena, v jejich případě o
třinácté dítě. Chvíli trvalo, než jsme se všichni
seznámili, starší dívky připravovaly v kuchyni
chlebíčky a z postýlky vše se zájmem pozoroval
dvouměsíční Jeníček s moudrýma očkama, jaké
mívají novorozeňátka. Obývák se postupně zaplňuje.
Školáci i studenti se vrátili ze škol, kromě nejstarší
Lucie (studuje matematiku na vysoké škole a
tentokrát zůstala v Bratislavě), malé děti, které ještě
potřebují odpoledne spát, spokojeně odfukovali na
patře.
DĚTI JAKO DAR
Těžko říct, zda lze poznat ty druhé během dvou
(snad i tří) hodin rozhovoru. Atmosféra klidu, přijetí
a pocit, že se znáte už dávno, se však nedostaví jen
tak. Daniel a Marie se seznámili v přádelně žilinské
Slovenie. Marie studovala při zaměstnání a Daniel jí
pomáhal s matematikou. Jinak, podle bleskového
průzkumu mezi dětmi jsme zjistili, že matematiku
jich má rádo několik, některé více než sloh. Vzali se v červenci 1988. "Při sňatku jsme slíbili,
že děti přijmeme jako Boží dar, není to jen naše zásluha, že můžeme mít a máme děti," říká
Daniel. Klíčovým momentem jejich otevřenosti pro život byla ochota plnit Boží vůli,
svobodné rozhodnutí zříci se svého pohodlí a obětovat se jeden pro druhého, pro své děti, pro
společenství, pro svět, na který je s láskou přivedli… a tak přišli Lucie (22), Jakub (21), Filip
(20), Marie (17), Daniel (14), Kristína (13), Kateřina (12), Sára (10), Anna (8), Dominika (5),
Tamara (3), Veronika (2) a nedávno Jeník…
NEJDEME ZE SVÝCH SIL
Otázka, jak vypadá obyčejný rodinný den, Jurčíkovy docela pobavila. "U nás nebývají běžné
dny, každý je úplně jiný. Vše se odvíjí od věcí, které je třeba zvládnout. Důležité je stanovit si
priority a rozdělit povinnosti," shodují se Daniel a Marie. Vyjadřují se stručně a jednoduše - se
silami třeba zacházet efektivně (ani dětem nebylo třeba říkat nic dvakrát). Daniela čeká noční,
pracuje v útulku pro lidi bez domova a Marii u miminka také. Zdůrazňují však, že nejsou bez
pomoci. "Nejdu z vlastních sil, kdybych se měla spoléhat jen na sebe, nezvládnu to. Mše
svatá, setkání u Božího slova, podpora společenství, modlitba - to vše je duchovní pomoc, ze
které čerpáme," říká Marie. Rodiče přitom svorně oceňují i pomoc dětí. Starší sourozenci se
dokážou postarat o mladší. "A děti nám pomáhají i svými modlitbami. Vždy, když jsme čekali
miminko, modlili se za něj, rozmlouvali spolu s ním a přijali ho, ještě před narozením,"
doplňuje Daniel. Dny u nich jsou naplněné aktivitou, která se sbíhá ke dvěma důležitým
32
momentům: k ranní chvále a večerní modlitbě. A protože děti mají rády nejen matematiku, ale
i hudbu (hrají na kytary, housle, klavír, buben…), nechybí při rodinné modlitbě ani pořádný
hudební doprovod.
STOPY NA STĚNĚ
Když jsme přišli k Jurčíkovým, upoutala nás zajímavá výzdoba stěn. Během jednoho
malování jedno z malých dětí namočilo ručku do barvy a poťapkalo stěnu. Daniel toho využil
a vznikl tak hravý pás otisků dětských rukou a chodidel různé velikosti, který je nejen
originální dekorací, ale i chrání zeď v kritické výšce. "Nemluvě o tom, že malování bylo
nakonec zábavné i pro děti," dodává Daniel. A v tomto se zračí jejich výchovný přístup - děti
jako vzácný dar jsou středem pozornosti rodičů. "Zápas o živobytí ani péče o domácnost
nesmí ubrat z času, který je třeba věnovat jim. Kdyby to bylo naopak, tak nám pro všechny
starosti na ně nezůstane vůbec čas…" vysvětluje Marie. Nechat všechno tak a jít s dětmi na
dlouhou zimní vycházku, společně se pomodlit, promluvit si, postavit pořádného sněhuláka či
nasednout do auta a vydat se na rodinnou pouť do Medzugorje - z toho se tkají nejen krásné
vzpomínky na dětství, ale zejména představa o čase jako daru, který nám dal Bůh a přesně tak
s ním Marie a Daniel manipulují. Ptali jsme se jich, jak například odpočívají. "Pokud se
dostaví velká únava a je to možné, někdy si odpoledne s menšími dětmi chvíli zdřímnu.
Vysloveně si užívám, když je doma úplné ticho," říká Marie. Daniel také relaxuje po
chvilkách. "Z Predmiera do Bytče jsou dva kilometry. Někdy, když jdu z práce, přijde mi
Marie s dětmi naproti. Už tím, že jsme spolu, debatujeme a trošku se projdeme, člověk vnímá
jinak i pocit únavy."
VŠE JE V RUKOU BOŽÍCH
Asi nejtěžší zkoušky prožili Jurčíkovi v
zápase o zdraví dětí. "Malý Jakub měl
několik týdnů, když onemocněl a najednou
mu šlo o život. Vyčítala jsem Bohu, proč mi
požehnal miminkem, když mi ho vzápětí
bere. Nakonec se ukázalo, že jsme přišli do
nemocnice v poslední chvíli a dítě nám
zachránili…" vzpomíná Marie. Upozorňuje
na to, že věci z naší lidské perspektivy se
nám často jeví jinak, než jaká je jejich
vnitřní povaha. Těžké v každodenním životě
jsou podle ní situace, když přicházejí krize,
napětí či neshody. "Pokud vládne mezi námi
nesoulad, zasahuje to i děti. i proto je tak důležitá odevzdanost do Božích rukou, ochota
zkoumat Boží vůli a podle ní i jednat. O vše ostatní je postaráno…" Na otázku, jak dokáží
"utáhnout" domácnost, studium tří vysokoškoláků, další věci potřebné pro život, Daniel
odpověděl prostě: "Naše příjmy jsou nižší než výdaje a ten rozdíl je zázrak." Není to jistota
nějakého, "zázračného" pravidelného příjmu, musí se obracet (i studenti), jen s jasným
vědomím, že Pán Bůh je nenechá bez pomoci a jejich životní zkušenost říká, že nenechá…
Probrali jsme ještě spoustu věcí - od boje o koupelnu (je zřejmé, že dívky potřebují více času,
ale pravidlo je zbytečně nezdržovat), až po pichlavé poznámky okolí. "Nakonec však vždy
lidé sdílejí naše očekávání i radost a těší se spolu s námi," usmívá se Marie.
Když jsme se zeptali nejstaršího syna Jakuba, jaká je jeho představa o vlastní rodině, zda jsou
rodiče pro něj inspirací, odvětil podobně jako oni stručně: "Jsem otevřený přijmout to, co Bůh
pro mě v životě připravil…"
(podle Naša žilinská diecéza)
33
Plnomocné odpustky v Roce víry - jak je získat
Odpustky jsou prominutí časných trestů před Bohem za hříchy, jejichž vina je již odpuštěna.
Může je získat věřící pokřtěný člověk, který je ve stavu posvěcující milosti a splňuje
podmínky stanovené Církví. V Roce víry se nám nabízí jak duchovní dar.
Vážená redakce,
Svatý Otec v rámci otevření Roku víry (11. října 2012) připomněl potřebu katecheze a
evangelizace. Zároveň upozornil na možnost získat plnomocné odpustky. Zajímalo by mě, kdo a za
jakých podmínek může v tomto milostiplném roku získat odpustky.
Alena
Milá Aleno,
máte pravdu, v Roku víry můžeme získat speciální plnomocné odpustky. Jsem rád, že se o to
zajímáte, neboť tím dáváte najevo, že i vy je chcete získat.
Odpustky jsou odpuštěním časného trestu před Bohem za hříchy, jejichž vina je již odpuštěna.
Každý hřích totiž zanechává v duši člověka špatné stopy: vinu a trest. Člověk je až tehdy celkem
duchovně čistý, když se mu odpustí nejen vina za hříchy, ale i veškerý trest za hříchy. Odpustky
získá ten, kdo je náležitě připraven, tedy ten, kdo splní podmínky, které stanovuje Církev.
Kristova Církev, a jen Církev má moc nad odpustky, protože je Kristem stanovena jako
služebnice vykoupení. Odpustky jsou částečné nebo úplné, a to podle toho, zda osvobozují od
časného trestu za hříchy částečně nebo zcela (srov. KKC 1471).
Nejprve si připomeňme podmínky získání odpustků. Podmínky jsou dvojí: habituální, které se
dotýkají stavu člověka a aktuální, které souvisí s jednáním člověka. Odpustky tedy může získat
ten, kdo je pokřtěný, neexkomunikovaný, svatý (ve stavu posvěcující milosti alespoň na konci
předepsaných úkonů), pokud chce (čili má úmysl) a splní to, což je předepsáno. Pro získání
plnomocných odpustků, které lze získat jednou za den, je předepsané:
1. vyloučit zálibu třebas i jen v malém hříchu,
2. provést odpustkový skutek (například návštěvu kostela, hřbitova, modlitbu růžence),
3. vyzpovídat se (jedna zpověď stačí na více odpustkových skutků; může být několik dní předtím
nebo potom),
4. přijmout svaté přijímání (jedno na jeden odpustkový skutek; nejlépe v ten den),
5. pomodlit se na úmysl Svatého Otce (jedna modlitba na jeden odpustkový skutek; nejlepší v ten
den).
Církvi jde o to, aby udělením odpustků povzbudila a motivovala věřící k dobrým skutkům. Tak je
to i v případě speciálních odpustků v Roce víry. Církev v tomto období obdarovala odpustky tyto
dobré skutky:
• alespoň třikrát se zúčastnit na přednáškách či kázáních o Druhém vatikánském koncilu nebo
o článcích Katechismu katolické církve;
• putovat do římských bazilik, katakomb, katedrál nebo na ta posvátná místa, která místní ordinář
označil za místo slavení Roku víry; tam se zúčastnit na posvátné činnosti nebo alespoň
setrvat v modlitbě a rozjímání, a návštěvu ukončit Modlitbou Páně, Vyznáním víry a prosbami
k Panně Marii či svatým;
• účastnit se na některém z posvátných míst na eucharistické slavnosti nebo liturgii hodin
spojených s Vyznáním víry ve dnech, které určil místní ordinář;
• navštívit baptisterium nebo místo, kde byli jednotliví věřící pokřtěni a kteroukoli legitimní
formou si obnovit křestní sliby ve dnech, které určil místní ordinář. Speciální odpustky v Roce
víry lze aplikovat i za zemřelé.
Přeji všem, aby se nám v milostiplném čase Roku víry dařilo prohloubit svůj vztah k Bohu
a získat co nejvíce odpustků.
(podle KN)
34
Dar lásky
26. Láska je zodpovědná
Tím totiž, že soudíš druhého, vynášíš rozsudek sám proti sobě. Děláš sám zrovna to, co
odsuzuješ. (Řím 2,1)
Tato kapitolka bude těžká. Když však budete hledat oporu
v Boží síle a moudrosti, zvládnete to. Tento měsíc, pokud
to umožníte, může být milníkem ve vašem manželství. Tak
se soustřeďte na to, co vám praví Hospodin, a dejte se jím
vést.
Dnes jde o osobní odpovědnost. Všichni se shodneme, že
by ji měli mít ostatní, ale máme problém se jí řídit sami.
Během posledních desetiletí nastal úpadek osobní
odpovědnosti. Lidé jsou stále méně ochotni přiznat vlastní
chyby. Vidíme to v politice. V obchodních společnostech.
V titulcích o celebritách.
Není to jen problém bohatých a slavných. Pokud bychom
hledali příklad člověka, co by se měl za každý skutek omluvit, stačí se jen podívat do zrcadla.
Velmi rychle zdůvodňujeme vlastní motivy, odrazíme kritiku a rychle nacházíme viníka zejména vlastního manžela či manželku, které je nejsnadnější obvinit.
Máme sklon věřit, že naše názory jsou správné, nebo alespoň mnohem správnější než názory
našeho životního partnera. A nevěříme, že by kdokoliv za stejných okolností jednal jinak než
my. Co se nás týká, děláme to nejlepší, čeho jsme schopni. A naši partneři by měli být rádi, že
jsme k nim až tak dobří.
Láska však neobviňuje tak snadno, ani neomlouvá sobecké motivy. Láska se vůbec nezabývá
do takové míry vlastními výkony jako potřebami jiných. Když láska přebírá odpovědnost za
své jednání, není to proto, abychom dokázali, jak jsme šlechetní, ale proto, abychom si
uvědomili, jak daleká cesta nás ještě čeká.
Láska si nevymýšlí omluvy. Pracuje na tom, aby se věci změnily - ve vás i ve vašem
manželství.
Proto při budoucí hádce s vaším manželem či manželkou nehledejte vlastní zadostiučinění, ale
zastavte se a sledujte, zda neříkají něco, co stojí za to si poslechnout. Co by se mohlo stát ve
vašem vztahu, pokud byste namísto obviňování nejdříve přiznali své pochybení? Jak říká
Písmo: "Výtka zapůsobí na rozumného víc než na hlupáka sto ran." (Přís 17,10).
Láska je zodpovědná a v první řadě ochotná připustit a napravit vlastní chyby a omyly.
Přebíráte odpovědnost za člověka, kterého jste si vzali jako životní lásku? Do jaké míry se
záměrně ubezpečujete, zda jsou uspokojeny potřeby vašeho partnera? Nebo se staráte jen o to,
aby váš partner uspokojil vaše? Láska nás vyzývá, abychom převzali odpovědnost za svého
manžela či manželku. Miloval je. Ctili je. Starali se o ně.
Přebíráte odpovědnost za vlastní chyby? Řekli nebo udělali jste svému partnerovi - nebo Bohu
- něco zlého? Láska si přeje mít správný vztah k Bohu i k vašemu manželskému partnerovi.
Pokud jsou vztahy v pořádku, je připravena půda pro další záležitosti.
Snad chvíli potrvá, než vás naplní skutečné pokání. Pýcha se velmi vzpírá odpovědnosti, ale
pro zdravý vztah je klíčová pokora a upřímnost před Bohem a vaším partnerem.
To neznamená, že se vždy mýlíte a váš partner má vždy pravdu. Nikdo od vás nechce, abyste
se stali rohožkou. Ale pokud je tu něco, co není v pořádku mezi vámi a Bohem, či mezi vámi a
35
vaším partnerem, měli byste to řešit jako první " Řekneme-li, že hříchu nemáme, klameme
sami sebe a není v nás pravdy." (1 Jan l, 8). Ale "když však uznáme, že se dopouštíme hříchů,
on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného" (1 Jan l, 9). Nejprve přiznejte oblasti,
ve kterých jste zhřešili. Vytvoříte si tak lepší půdu, abyste záležitosti se svým manželem nebo
manželkou vyřešili.
Abyste mohli kráčet s Bohem a uchovat si jeho přízeň, musíte před ním zůstat čistí. To
neznamená, že nemůžete zakopnout, ale když se to stane, přiznáte to před Bohem a požádáte
ho o odpuštění.
Může váš manžel nebo manželka říct, že jste jim nějak ublížili či je ranili, a nikdy jste to
nenapravili? Součástí přijetí odpovědnosti je připustit, že jste selhali, a požádat o odpuštění. Je
čas na pokoru, nápravu chyb a odčinění škody. Je to skutek lásky. Bůh nechce, aby mezi vámi
dvěma byly nevyřešené problémy.
Problém je, že abyste to mohli udělat upřímně, musíte spolknout vlastní pýchu a hledat
odpuštění bez ohledu na to, jak zareagují vaši partneři. Měli by vám odpustit, ale odpovědnost
nespočívá na jejich rozhodnutí. Připustit vlastní chyby je vaše zodpovědnost. Pokud vám
ublížili oni, přenechte na nich, aby se tím zabývali jindy.
Požádejte Boha, aby vám ukázal, kde jste ve své odpovědnosti selhali, a dejte to do pořádku
nejdříve s ním. Pak je načase vyřešit to s vaším partnerem. Snad to bude nejtěžší věc, kterou
jste kdy udělali, ale je to klíčové, abyste mohli udělat následující krok ve svém manželství a
ve vztahu s Bohem. Pokud budete upřímní, snad vás překvapí, kolik milosrdenství a síly vám
Bůh při tomto kroku poskytne.
V modlitbě se věnujte oblastem, kde jste chybili. požádejte o prominutí Boha a potom v sobě
nasbírejte dostatek pokory, abyste své chyby připustili před manželem či manželkou, udělejte
to upřímně a pravdivě. Požádejte je i o prominutí. bez ohledu na to, jak zareagují, dbejte o to,
abyste si uchovali v lásce odpovědnost. i když odpoví kritikou, přijměte to jako radu.
Co potřebuje váš partner cítit, aby uvěřil, že vaše přiznání bylo více než jen slova?
Každý ať si prozkoumá své vlastní dílo… Vždyť každý má na nesení dost svých
vlastních nedostatků. (Gal 6,4-5)
Moc, která chce ovládat všechno, se diví, když ji volají k odpovědnosti za všechno.
Stefan Kisielewski
Člověk je veliký tím, že pociťuje odpovědnost. Odpovědnost tak trochu za osud lidí, v
dosahu své činnosti.
Antoine de Saint-Exupéry
Já jsem pánem, na mně je vina. Když poroučím, poslouchají mě, protože odpovědnost
spočívá na mně.
Napoleon Bonaparte
Člověk je dospělý, pokud neváhá převzít odpovědnost za své dětinské jednání.
Pavel Kosorin
36
2. února slavíme svátek Uvedení Páně do chrámu. Původně však měl název…
alej, čaje, dvojkolka, dvůr, ešalony, hawaii, hrob, iglú, igor, iony, jakub, jedle, kana, kemp,
klas, klínec, kmín, koks, kolpík, krab, křeč, lasa, lasice, lesník, maso, močál, moula, niob,
obuv, opar, orel, orli, paleolit, pijan, pometlo, přeskočit, připomínka, rafije, rámy, rázy, retuš,
rosa, řezy, slet, snob, spola, stoupenec, supi, svod, šero, teologie, tleskání, účes, zounar, živel,
Tajenka z minula: Novoroční noc jasná a klidná, bude povětrnost pro úrodu vlídná.
37
ÚPLNÉ STÁŘÍ
Víte, co je to vysoké stáří?
Když odcházíte z muzea a zapne se alarm.
NEDOCHVILNÝ
„Pepíčku, proč přicházíš každé ráno pozdě do školy?“
„Protože na roku ulice je cedule s upozorněním: Snižte rychlost! Škola!“
NEMĚL NA VÝBĚR
Adam a Eva si povídají v ráji:
„Adame, řekni, miluješ mě?“
„A mám snad na výběr?“
POZOR MĚSÍC
Víte, proč na Měsíc létají jenom muži?
- Ženy se bojí, že by ztratily přitažlivost. Na Měsíci je totiž šestkrát menší než na Zemi…“
CHUDÁK MRAVENEC
Mravenec utíká po pralese, daleko za ním si vykračuje slon.
Vzdálenost se stále zkracuje.
Mravenec se rozčílí a rozkřičí se na slona:
- To se ti to jde, když jsem ti vyšlapal cestu!“
ŠIKOVNÝ PES
"Pane! Váš pes pokousal moji tchýni."
"To mě mrzí, chcete nějaké odškodnění?"
"Ne, chci koupit toho psa."
NÁVŠTĚVA TCHÝNĚ
Přijde muž domů a najednou slyší zvonek, přistoupí tedy ke dveřím a podívá se kdo tam je a uvidí
tchýni s kufry.
Tak otevře a ptá se: "Na jak dlouho jste přijela maminko?"
Tchýně odpoví: "No dokud vás neomrzím."
A pán hned reaguje: "A nedáte si aspoň to kafe?"
MOUDRÁ BLONDÝNA
Baví se dvě blondýnky z firmy Seznam a.s. na letišti.
První: "Já nechápu jak můžou ty teroristi tak velký letadlo vůbec unést."
Druhá: "Ty si ale kráva! Vždyť oni ho neunáší na zemi, ale ve vzduchu, když je taaakhle
malinké!"
JEDEN LOVECKÝ…
Vytahuje se jeden lovec před druhým:
"Já sem včera střelil takového divočáka, že pro něho musel přijet traktor."
"Ha, to nic není. Já sem sestřelil takového ptáka, že z jeho břicha vyšlo 360 lidí."
38
dějiny I.
Biblické testy po 12 letech vycházení skončily. Zkuste si tedy nyní potrápit hlavičky otázkami
ze života svatých. Aby to nebylo tak těžké, máte nabídku tří odpovědí.
1. Za kterého císaře byli umučeni
svatí Petr a Pavel?
a) za Nerona
b) za Diokleciána
c) za Augusta
8. V kterém dómě je pochován císař Karel
Veliký?
a) v Cáchách
b) ve Špýru
c) v Trevíru
2. Který císař prohlásil ve 4. století
svobodu křesťanského vyznání?
a) Caesar
b) Nero
c) Konstantin
9. Kdy bylo založeno pražské biskupství?
a) r. 845
b) r. 973
c) r. 1073
10. Jak se jmenoval první pražský biskup?
a) Metoděj
b) Vojtěch
c) Dětmar
3. Kdy byl založen řád benediktinů?
a) kolem r. 500
b) kolem r. 1000
c) kolem r. 1500
11. Ke kterému arcibiskupství byla
přičleněna samostatná pražská provincie?
a) řezeňskému
b) magdeburskému
c) mohučskému
4. Kdo je nazýván otcem západního
mnišství?
a) sv. Benedikt
b) sv. Augustin
c) sv. František z Assisi
12. Jak se jmenoval první český biskup –
slavníkovec?
a) Kosmas
b) Vojtěch
c) Radim
5. Co je Monte Casino?
a) nejstarší benediktinský klášter
b) letní sídlo Svatého Otce
c) významné mariánské poutní místo
v Katalánských
horách
ve
Španělsku
13. Jak se jmenuje jeho rodové sídlo?
a) Kouřim
b) Vratislav
c) Libice
6. Kdo je to »eremita«?
a) sám o sobě žijící mnich
b) náčelník arabského kmene v poušti
c) vyšší duchovní hodnostář ve
východní církvi
14. Jakou smrtí zemřel?
a) byl sťat Prusy
b) byl oběšen
c) byl upálen
7. Kdo osvobodil s konečnou platností
západní křesťany od nebezpečí islámu?
a) Karel Veliký
b) princ Eugen Savojský
c) Andreas Hofer
15. Jak se jmenoval dědeček sv. Václava?
a) kníže Bořivoj
b) kníže Vladislav
c) kníže Soběslav
Správné odpovědi z minula:
16b, 17c, 18c, 19c, 20a, 21c, 22b, 23b, 24b, 25b, 26a, 27a, 28b, 29c, 30c
39
Co nám říkají matriky?
Minulý měsíc
Byli pokřtěni
Uzavřeli manželství
Rozloučili jsme se
Podivín
Ladná
Úmysly apoštolátu modlitby na únor:
1. Aby se rodinám přistěhovalců, zvláště matkám, dostávalo v jejich těžkostech podpory a
doprovázení.
2. Za národy, které prožívají válečné konflikty, aby se jim otevíraly cesty k vytváření
pokojné budoucnosti.
3. Aby všichni, kdo přijali úkol hlasatelů evangelia, horlivě a věrně plnili své poslání.
V uplynulých letech jsme se v únoru rozloučili
Podivín
Ladná
2012
2011
Miroslav Helinger
2010
Lidie Hellingerová
Jan Bartošík
Antonín Osička
Josef Helešic
Stanislav Král
Jan Brandýs
Karel Michlovský
Jarmila Kubíková
Marie Lucká
František Leskour
2009
2008
Květoslava Doležalová
Redakce:
P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý
Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich.
Náklady na výrobu jednoho čísla 15,-Kč
40
Download

2/2013 - Farnost Podivín