Podobenství o neplodném fíkovníku ( Lk 13, 6 -9)
Huslenky, 13.11. 2011
Představte si, že máte ve své zahradě ovocný strom, který by měl už tři roky dávat ovoce.
Čekáte, že letos konečně vydá své plody - ale on nic, neplodí. Ani jedna trnečka nebo
jablíčko. Co s takovým stromem? Nezbývá než jej vytnout …
Vytni jej! To přesně říká majitel vinice svému zahradníku, když přijde na obhlídku a uvidí, že
jeden fíkovník, který na jeho vinici roste, nerodí. K čemu je takový fíkovník, který nemá
žádné fíky?
Navíc - ten člověk - Pán vinice, je přesvědčen, že by mu ten neplodný fíkovník mohl zkazit
půdu na celé vinici. Alespoň to tak říká svému zahradníku: Vytni jej, proč má kazit i tu zem?
Ono to musí přece mít nějakou příčinu, proč ten stromek neplodí! Třeba je zatím nějaká
nemoc, možná dokonce i nemoc nakažlivá, co by mohla přeskočit i na stromy v okolí. V tom
případě už ten neplodný stromek není jenom neužitečný, ale dokonce přímo škodlivý a
nebezpečný pro všechny ostatní. A je docela rozumné takový stromek odstranit.
O to víc však překvapí, že vinař – Pánův zahradník - se tak urputně brání strom vytnout. Jaký
k tomu může mít důvod? Vždyť to nedává přece žádný smysl!
Mě napadlo, že by mu možná mohlo být toho fíkovníku líto. Ale to je spíš proto, že těm
zahradním a zemědělským věcem úplně nerozumím.Vy se na celou věc určitě díváte jinak – a
rozumněji. Jistě, kdyby šlo o nějaký dlouhověký proslulý strom, jako byla třeba huslenská
lípa u Kretů, anebo kdyby to byl nějaký vzrostlý jehličnan - jako je třeba ten smrk ve sborové
zahradě, pak by byla opravdu škoda takový strom kácet, v tom se asi shodneme. Ale u
ovocných stromů, u stromů užitkových, to přece není otázka nějaké lítosti. Ty stromy se sází
proto, aby nesly plody, aby přinášely člověku užitek. A když neplodí, pak k ničemu nejsou,
k ničemu se nehodí …
Navíc, neužitečný a neplodný strom přece nedělá svému zahradníku dobré jméno! Vždyť
vinař se má starat o vinici svého Pána, aby tam všechno kvetlo, bylo upraveno, neslo plody a
dobře to vypadalo i k něčemu bylo. A když se tam objeví nějaký takový pahýl, nutně to vznáší
otázku, zda pracuje ten zahradník dobře. Proto se můžeme lítosti vinaře z Lukášova
podobenství opravdu podivovat: spíš bychom čekali, že on sám neplodný fíkovník vytne ještě
dřív, než přijde Pán na obhlídku…
Jenže není lítost jako lítost. Líto nám může být lecčeho, Možná je nám líto hrníčku po
babičce, který nějaký břídil v domácnosti rozbil (třeba jen proto, že byl líný sáhnou si pro
skleničku do poličky vedle …). Anebo jen nám líto špatného dne, třeba takového, který by
nebyl vůbec špatný a škaredý, kdyby nám v něm ale někdo škaredě nepokazil náladu… A
nebo je nám líto všech těch chudáků, o kterých slyšíme z televize - afrických dětí, které mají
hlad, lidí, co trpí válkou, zimou nebo hladem…
Jenže, je taková lítost k něčemu? Nejsou to jen krokodýlí slzy, které roníme nad světem
namísto toho, abychom sami pomohli? Lítost, aby k něčemu byla, musí být účinná. Účinná
lítost - to je ostatně i právnický termín. Je to taková lítost, která konkrétně a prakticky vede k
nápravě. Jen taková může být u soudu vzata jako polehčující okolnost…
A právě takovou lítost chce projevit i ten Pánův zahradník. Přesvědčuje majitele vinice, aby
neplodnému fíkovníku dal ještě šanci. Ponech ho ještě rok … A nabízí, že jej okope a
pohnojí. Nestojí bokem s uslzeným kapesníčkem, ale nabízí své ruce k práci tak, aby dostal
ještě alespoň jednu šanci napravit co se dá…
Zde však ten dnešní příběh evangelia končí a to nás musí znejistět. Zbývá totiž ještě spousta
důležitých věcí, které nevíme. Předně nevíme, zda se ten zahradník už o záchranu neplodného
fíkovníku nepokoušel. Zda už ho zkrátka i ty předchozí tři roky pečlivě neokopával a
nehnojil. Skoro bych řekl - vzhledem k tomu, jak moc mu záleží i na jediném stromku - že se
o to již pokoušel. Ale marně. Není tudíž vůbec jisté, zda se mu tentokrát podaří… Kdyby byl
dnešní příběh evangelia americkým filmem, pak by bylo vše jasné. Film by sice začal
dramatickou zápletkou, kde by hrozilo vytnutí fíkovníku, ale poté, co by se zahradník dal do
díla, by nakonec všechno dobře dopadlo. Zazněly by fanfáry, dětský sbor by zazpíval aleluja a
my bychom odcházeli z kina sentimentálně šťastní, jak že se ten fíkovníček nakonec dobře
zbrchal … Jenže zde právě nevíme, jak to dopadne. O tom nám příběh nic neříká… A nevíme
dokonce ani to vlastně hlavní - zda vůbec k nějaké takové zápletce dojde. Zda zahradník
dostane příležitost, aby se o své záchranné dílo pokoušel. Je také docela možné, že mu pán
vinice řekne: už na to bylo dost času, celé tři roky. Nyní jdi a vytni jej!
Ano, nevíme jak to skončí. Víme však, že ten dnešní příběh je podobenstvím. Tedy něčím,
kde se něco a někdo něčemu podobá. Co čemu?
Začněme od místa kde se děj odehrává, tedy od vinice. Vinice byla vždy – ve Starém zákoně,
ale i v tom Novém obrazem Izraele, tedy vinicí Páně. Místem, které by mělo nést ty nejlepší
plody. Ale ne vždy tomu tak bylo - mnohdy právě tato Boží vinice připomínala spíš zpustlé
nebo zpustošené pole. Vinni tím stavem byli vinaři. Vinaři jiní, než ten zahradník, o kterém
jsme slyšeli dnes. Vinaři co nemysleli na vinici, ani na jejího Pána, ale jen sami na sebe…
Církev si oprávněně vztáhla tento původně starozákonní obraz na sebe. I my církev - a také
každý sbor v ní - jsme vlastně vinicí Páně. A je tu tudíž otázka, zda jsme vinicí vzkvétající,
anebo zpustlou, už dávnou neplodnou …
Vinice ovšem není v zemi jen tak pro sebe a samo sebou. Má svůj účel a má i svého pána,
majitele. Ten se může zdát být v pozadí. Ostatně ani v dnešním podobenství není majitel
jmenován. Vystupuje tam jako kdosi. Jak kdosi, koho je těžké si představit a vůbec nemožné
jej zobrazit. Možná se po mnohé dny v roce na vinici zdá jako kdyby tam vůbec nebyl. Jenže
on je a je majitel, který přichází, aby zkontroloval v jakém stavu se jeho majetek nachází…
Zda nese užitek či nikoli...
A konečně je tu také ten zahradník. Není pochyb o tom, že je zaměstnancem svého pána i
jeho podřízeným, služebníkem. Proto jej náležitě oslovuje „Pane“ Ale zároveň je to někdo,
kdo si může dovolit hovořit s majitelem jako rovný s rovným. Protože má vinici na starosti,
je ní přítomný dnem i nocí. Rozumí svému řemeslu. A může třeba i pánu v něčem oponovat
nebo se za určité věci přimlouvat. Jako se přimlouvá za ten neplodný fíkovník.Tušíme kdo to
je. Že ten kdosi, majitel vinice, je Pán a Bůh. A jeho vinařem je jeho Syn, Ježíš Kristus.
A kde jsme my? Jaká role na nás zbývá? To není těžké uhodnout. Bezpochyby o nás je řeč
jako o tom neplodném fíkovníku. Ale pasuje na nás zrovna tohle? Jsme vskutku neplodným
stromkem usychajícím a bez krásy? Anebo neseme dobré plody? A jaké by to měli být?
Nejspíš to ovoce, které nemůžeme přinést sami ze svých plodivých sil, ale jen z Boží milosti.
Ovoce Ducha svatého. Podle listu Galatským je takovým dobrým ovocem láska, radost,
pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Neseme takové plody?
Před chvílí jsme hovořili o tom, co ještě nevíme. Závěrem se sluší říct, co naopak z dnešního
podobenství bezpečně víme: Víme to, že i když jsme v roli toho neplodného fíkovníku, tak
pořád máme na své straně onoho vinaře, který se za nás přimlouvá. A který nás chce pořádně
okopat a pohnojit! To zní trochu drsně, ale přijměme to. Znamená to totiž, že nám chce dát to
nejlepší pro náš růst. Že nás chce napojit. Třeba i svým vínem té nejlepší značky Otec Syna a
Duch. Jemu můžeme věřit, na něj se spoléhat, pro něj a v něm se snažit i růst. To je jedna věc,
o níž bezpečně víme. O jisté naději v něm.
A druhou dnešní jistotou je, že přijde den. Přijde den, kdy přijde také majitel vinice, aby
obhlédl svůj majetek a vyvodil závěr z toho co vidí. Den, kdy už se nebude sázet, ale jen
česat. Bude konec každého okopávání a hnojení. Bude to den sklizně. A tehdy bude
rozhodující jenom to, zda jsme nesly dobré plody.
Modlitba: Pane, podpírej nás svými silami, když už nám vlastní síly docházejí. Dej nám novou
chuť do života, když se cítíme být jaksi seschlí. A pečuj o nás tak, abychom nesli ovoce dobré
sobě i svému okolí a v soudný den před tebou obstáli. Amen
Download

Podobenství o neplodném fíkovníku