ONA DNES interview
Jana Bernášková
Itasiditatis doluptinis
Itasiditatis doluptinis
PEverchit abore ni a sum quias esequi deribusanti adia pore eat
officiisqui aligendeni verunt eres min nemperum dem aut dolupti
ntorae. V současnosti hraje ve Vyprávěj.
text: kristina komůrková foto: petra pikkelová
J
aké vzpomínky se vám vybaví,
když se řekne komunismus?
J. B.: Je mi sedm, stojím v obchodě
a nemůžu si vybrat, jestli kokosový
suk nebo pedro. Nic moc jiného tam není.
Pak cvičební úbor: modré trenky, bílé
tílko a jarmilky. Válečný film, který nám
promítali, když jsme skládali pionýrský
slib a byl tak děsivý, že se mi o něm zdálo
ještě další tři roky. A pak si pamatuji převrat. Naši mi vyprávěli, jak se teď všechno
změní. Tak jsem čekala, kdy to přijde a ono
nic.
Počkejte, jak nic? Dočkali
jsme se demokracie.
J. B.: Pro mě jako malou holku se ale nic
zásadního nezměnilo. Čekala jsem něco
velkého, že třeba odteď už nebudu muset
chodit do školy. Ale tam jsem musela pořád. A doma taky všechno zůstalo při starém.
Takže jste spíš typ, který se umí přizpůsobit?
J. B.: Můj přítel by vám řekl, že jsem nepřizpůsobivá a nevychovatelná. Zkoušel to
rok a pak to vzdal. (smích) Ale tak to mám
v soukromí, tam umím dát jasně najevo, co
chci a co ne. Naopak v práci jsem poslušná.
Mám za to, že režisér má mít poslední slovo a jak on řekne,tak já to udělám. Ovšem
poslední dobou si říkám, že bych měla být
průraznější, víc se prosazovat. Učím se to.
Když přišla revoluce, bylo vás osm. Jaký
život tehdy žila malá Jana Bernášková?
J. B.: Byla jsem ve třetí třídě krnovské základky a bojovala jsem se známky. Byla
jsem trojkařka. Měla jsem totiž dyslexii,
Přemýšlela jste někdy nad tím, jak
byste se s tím režimem sžívala,
kdybyste se narodila o pár let dřív?
J. B.: Jsem vděčná za to, že jsem tehdy nebyla dospělá. Nevím totiž, jestli jsem tak
statečná, abych šla proti proudu, obzvlášť
kdyby tím měli trpět i moji blízcí. Obdivuji hlavně ženy, které měly děti a přesto si
stály za svou pravdou, přestože kvůli ní
byly opakovaně vězněné. To skoro nejsem
schopná pochopit, že do toho šly.
10
onadnes.cz
onadnes.cz
11
ONA DNES interview
vizitka
J
ana Bernášková 21. února oslaví jedenatřicáté narozeniny. Pochází z Krnova.
l Vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Začínala v Divadle Petra Bezruče, šest
let hrála v Národním divadle moravskoslezkém. Nyní hraje v Hudebním divadle Karlín.
l Účinkovala v seriálech Ulice, Horákovi,
Cukrárna, aktuální je seriál Vyprávěj.
l Objevila se ve filmu Bestiář, Duše jako kaviár, větší roli měla v ruském filmu Bystrolev.
l V roce 2006 se jí narodila dcera Justýna,
otcem je divadelní režisér David Drábek. Nyní
žije se scenáristou Rudolfem Merknerem.
ale zjistili to poměrně pozdě, takže jsem se
všechno učila raději nazpaměť, než abych
to blbě přečetla. Chodila jsem do dramaťáku a snila o tom, že budu herečka. Jen jsem
to nesměla říkat nahlas, protože jak mi pořád opakovali dospělí, z žádný holky z Krnova se herečka nikdy nestala.
V té době jste se také musela
vyrovnat s tím, že vaše maminka
je vážně nemocná. Co jí bylo?
J. B.: Nechci říkat do novin její diagnózu,
ale uzdravila se teprve před třemi lety.
Odmala jsem kvůli její nemoci byli s bráchou zvyklí pomáhat. Po revoluci si naši
otevřeli řeznictví, takže on pomáhal tam,
já doma. Nejsem opečovávaná princeznička, jak si občas lidé o mně myslí, rodiče nás nerozmazlovali. Díky nim jsem
se naučila být brzy samostatná, čemuž
pomohlo i to, že jsem ve čtrnácti odešla
do Ostravy na konzervatoř.
Jen o dva roky později jste začala
hrát v tamějších divadlech.
Ve třiadvaceti jste ale odešla do Prahy.
Ostrava vám už byla malá?
J. B.: Potřebovala jsem změnu. Cítila jsem
to jako poslední šanci, kdy mohu odejít,
jinak v Ostravě zůstanu navždycky. Jak
jsem začala hrát brzy, dostavil se syndrom
vyhoření. Neodžila jsem si to, co moji vrstevníci. Pořád jsem byla mezi staršími lidmi, neměla jsem osobní život. Přišla jsem
si jako ve skleníku.
Z obsazované herečky jste se stala přes
noc herečkou bez práce a bez příjmů. To
asi pořádně zamává s psychikou, ne?
J. B.: Strašně. Tušila jsem, že už nikdy
hrát nemusím, ale byla jsem tak unavená, že mi to nevadilo. Začala jsem chodit
na brigády – rozdávala jsem letáky, dělala
jsem za barem, v butiku, vykládala jsem
zboží v obchoďácích. Žila jsem v podnájmu s kamarádkou Bárou. Měly jsme společnou peněženku a před výplatou jsme
si v ní přesouvaly dvacky, abychom měly
aspoň na kafe. Ten stres, jestli budu mít
na nájem nebo ne, byl hrozný.
Která z těch brigád vám přišla nejhorší?
J. B.: Asi práce v butiku. Nikdo tam nechodil a já skládala svetry a trička, chodila jsem hodiny po obchodě a nudila se.
Měla jsem pocit, že se mi utíká život. Pro
mě ta práce byla málo kreativní. Nikdy
taky nezapomenu na rozdávání letáků
na Václaváku.
Proč? Tam jste se nudit přeci nemohla.
J. B.: Byla to brigáda pro striptýzový
bar. Letáky jsme rozdávali večer a v noci
a na ulici tam s námi postávaly prostitutky, povídaly jsme si spolu. Takové lidi
bych nikdy sama nepoznala. Ty jejich osudy byly občas neuvěřitelné.
Nepřemýšlela jste, že než rozdávat letáky,
vrátíte se raději zpátky do Ostravy?
12
onadnes.cz
SIbus doluptas modi omnim que magnatint et et
et qui vitibus volectus etur aut aliciustrum
J. B.: Dala jsem si rok dva na obcházení
agentur a konkurzů a když to nevyjde,
odjedu domů. Ale jsem soutěživá, chtěla
jsem to vyhrát. Po roce se na mě usmálo
štěstí. V reklamě na vlasy si mě všimnul
režisér Klein, který zrovna obsazoval seriál Ulice a pozval mě na konkurz. Tak
jsem se dostala k roli kadeřnice Betty.
Praha pro vás byla osudová i v soukromí.
Svedla vás dohromady s režisérem
Davidem Drábkem, s kterým jste chodila
předtím v Ostravě. Neříkala jste si, že
dvakrát do stejné řeky nevkročíte?
J. B.: Tak do téhle řeky jsem vstoupila
snad osmkrát. (smích) My jsme se pořád
rozcházeli a scházeli, což samozřejmě byla
známka, že ten vztah není úplně v pořádku. Byla jsem mladá, naivní, nepoužívala
jsem moc hlavu. Brala jsem to jako osud,
že spolu máme být. A asi to i byl, protože
jinak by nebyla naše Justýnka.
Režiséři bývají dominantní. Neměl
snahu řídit vše i doma?
J. B.: David režíroval i doma, ale ze začátku mi to nevadilo, byla jsem zamilovaná.
Jenže jak jsem získávala sebevědomí a nechtěla jsem být už ta hodná submisivní
holčička, začali jsme spolu bojovat. Narodila se nám dcera a já pomalu zjišťovala, že jsem v tom vztahu nešťastná. Kvůli
malé jsme se snažili ten vztah zachránit,
chodili jsme na společnou terapii, ale nevyšlo to.
Od partnera jste odešla, když dceři
byly tři. Mám kamarádky, které žijí
v nefungujících vztazích, protože
z rodičovské by se nezvládly o dítě
samy postarat, jsou na partnera
odkázané. Vy jste se toho nebála?
J. B.: Taky jsem si nemohla vyskakovat.
Rok jsem nic nenatočila, hrála jsem dvě
představení v divadle a z těch bych nás neuživila. Ale ta frustrace z toho vztahu byla
tak silná, že jsem musela riskovat. Navíc
jsem měla výhodu, že jsem prodala garsonku v Ostravě a měla jsem tak rezervu
na dva roky skromného života. Je to těžké,
INZERCE ▼
1/2
ale každý má právo šanci žít šťastný život.
Měla jsem pocit, že už hůř být nemůže...
a za dva roky jsem potkala nového partnera a jsem šťastná. I s Davidem máme hezký vztah. Prostě k sobě nepatříme.
Tehdy jste to ale asi takhle
s nadhledem nebrala.
J. B.: Zpětně nechápu, jak jsem to zvládla
a ještě jsem byla před dcerou tak pozitivní. Přitom spoustu nocí jsem nespala a jen
koukala z okna. Stěhovaly jsme se prvního prosince a vím, že jsem si řekla, že až
vyroste první tráva, všechno se změní.
Pár měsíců na to jsme s Justýnkou běžely
po Vyšehradě a ona volá: „Jéé mami, podívej se, tady je travička!“. A já si řekla, tak
je to tady. Přišla jsem si jako fatalistka.
(smích) Ale druhý den mi opravdu zavolali
s nabídkou práce.
Nepohrávala jste si ještě předtím
s variantou, že byste se vrátila k rodičům?
J. B.: To jsem nechtěla a ani jsem nemohla. Naši byli krátce po rozvodu. Taťka byl
bez práce, mamka se zrovna přestěhovala do Prahy a měla problémy, aby si tu
zvykla. Nechtěla jsem jim přidělávat starosti. Věděli, že se od Davida stěhuji, ale
víc jsem je svými problémy nezatěžovala.
A mamka mi pak pomáhala hodně s hlídáním, abych mohla pracovat.
ONA DNES interview
1 0000
2 0000
Když to vypadalo, že vše bude
v pořádku, tak se objevil další
problém – soud o střídavou péči. Proč
jste na ni nechtěla přistoupit?
J. B.: Nemyslím si, že se hodí pro každé
dítě a už vůbec ne pro takhle malé. Dítě má
samozřejmě právo na oba rodiče, ale hlavně na klidný a stabilní domov. Dovedete si
jako dospělá představit, že byste se každý
týden nebo čtrnáct dní stěhovala? U střídavé péče mám pocit, že se občas cíleně
pracuje na tom, aby to dítě bylo narušené.
Tušíte, proč váš bývalý partner
najednou o střídavou péči stál?
J. B.: David se začal bát, že Justýnku ztratí,
že bude jen tatínek na dálku, kterého nebude mít dost ráda. Měli jsme dohodnuté
dny, kdy si ji může brát, ale on ji najednou
přestal vracet. Měli jsme zbytečné konflikty, tak jsem to dala k soudu, aby oficiálně
určil, kdy ji bude vídat. A David se rozhodnul zažádat o střídavou péči. Justýnka ale
měla velké psychické problémy už po našem rozchodu, trpěla nočními můrami,
křičela ze spaní, ze strachu měla ochromené nožičky. Tímhle stresem se jí to zdraví
začalo ještě zhoršovat tak, že lékaři jasně
řekli, že tohle dítě není vhodné pro střídavou péči.
3 0000
Její život
v
5
obrazech
1. S kočárkem
2. Jako Julie xxx
3. Na dovolené
s dcerou
a přítelem
4. Role kadeřnice
Betty v seriálu
Ulice
5. V populárním
seriálu Vyprávěj
hraje xx
Váš spor došel tak daleko, že soudkyně
začala uvažovat o ústavní péči.
J. B.: To byl hrozný okamžik, ale dnes tu
soudkyni chápu. Viděla, jak se my rodiče
spolu hádáme, dítě na tom není dobře a ona
nemá jasno, kde je pravda. Proto chtěla
dát Justýnu do neutrálního prostředí. Pro
mě to byla šílená představa, byla jsem s ní
doma do čtyř let, je na mě nafixovaná a ten
pobyt by snad ani nepřežila. Tehdy bývalý
přítel pochopil, že by to nemuselo dopadnout dobře a nakonec Justýnka nebude ani
jedním z nás.
Co jste tehdy k svému bývalému
partnerovi cítila?
J. B.: Chápala jsem ho, bál se, že o ní přijde. Ale to dítě se bojí mnohem víc. Vím, že
někteří tátové říkají, že je to nefér, že děti
jsou více s matkami, ale tak to příroda zařídila. Kdyby to mělo být jinak, budou moc
rodit i muži a každý budeme mít své vlastní dítě. Já jsem na malou tak napojená, že
vím, že se jí něco stalo, i když je ve školce.
To je mateřství a malé děti potřebují být
hlavně s mámou. Pak jak roste, roste role
i toho táty.
14
onadnes.cz
kožroutskou, vajíčkovou, okurkovou, ořechovou. Když nezabíraly, tak jsem hladověla. Jednou jsem si řekla, že na to kašlu, že
jestli mám být tlustá, tak budu, ale nezblázním se z toho. Nejvíc jsem zhubla, když
jsem přišla do Prahy. To jsem byla ráda,
když jsem si mohla nějaké jídlo koupit.
Už skoro dva roky máte nového přítele,
scenáristu seriálu Vyprávěj. Režisér,
scenárista, to jsou stejně jako herectví
nejistá povolání. Nebojíte se té nejistoty?
J. B.: Když jsem byla s Davidem, tak jako
režisér začínal, neměl vybudovanou pozici jako dnes, kdy má ceny Radoka. Počítali
jsme občas každou korunu, bylo to nejisté.
Rudu jsem poznala, když už se mu dařilo.
Cítím z něj oporu. Je schopný, i kdybych
byla bez práce, tak se o nás postará.
Hlídáte se stále?
J. B.: Spíš se snažím jíst zdravě, ale nepřeháním to. Když začnu přibírat, pohlídám si,
abych nejedla večer. Já jídlo miluju, užívám
si ho. I proto jím strašně pomalu. To spoustu lidí vytáčí, ale já to rychleji nedovedu.
Nikdy jste se netajila, že nejste
fanynkou svateb, protože pak se ti dva
přestanou snažit. A najednou svatbu
plánujete taky. Změnila jste názor?
J. B.: Je pravda, že jsem nikdy o svatbě nesnila. Ale Ruda mi přes půl roku podsouval, jaká je to skvělá věc. Takže se pořád bojím, že se pak přestane snažit, ale on tvrdí,
že se bude snažit celý život. On je v tomhle
Kterému jídlu neodoláte?
J. B.: Miluju ostrá, pikantní jídla. Chilli,
kari, wasabi, zázvor, takže mám ráda asijskou kuchyni. Zásnuby jse si přála mít v nějaké úžasné čínské restauraci.
A byly?
J. B.: Byly doma v teplácích. Měli jsme jet
na výlet do Drážďan, ale dcera onemocněla,
takže jsme zůstali doma. Já se trápila zrovna s rolí z Karlínského divadla a Rudolf,
když viděl, jak se nervuji, tak mi asi chtěl
ukázat, že jsou i jiné hodnoty, než jen práce.
Tak mě v obýváku požádal o ruku.
SIbus doluptas modi omnim que magnatint et et
et qui vitibus volectus etur aut aliciustrum
strašný romantik, já realista. Tedy, já tvrdím, že za pár let můžeme mít krizi, může
se objevit někdo jiný a Ruda mi oponuje,
že žádná krize nikdy nepřijde. Tak jsem si
řekla, že do toho půjdeme. Navíc už jsem si
vyzkoušela, jaké je to mít dítě na divoko, tak
to další bych ráda zkusila tradičně.
Svatební hostinu budete mít ve stylu
bio? K tomu prý inklinujete.
J. B.: Bio věcmi jsem byla posedlá, když
byla Justýnka malá. Měla jsem pocit, že
když sní něco nebio, tak umře. Stresovala
jsem se tím tak, že jsem začala být otravná
a protivná sama sobě. Omezuje vás to – jste
s dítětem na procházce a nemůžete mu jen
tak něco koupit ke svačině. Pořád o tom jídle přemýšlíte. Jste úzkostlivá. Nakonec jsem
to pustila.
Podobně vás pustilo i vegetariánství.
J. B.: Maso jsem přestala jíst asi ve dvanácti.
Naši měli to řeznictví a doma byla lednička pořád plná klobás, salámů, bůčků. Nesnášela jsem to. Jenže po šesti letech se mi
začaly zdát sny o řízcích. Maso mi začalo
strašně chybět. A dneska je jedno z mých
nejoblíbenějších jídel dobrý steak.
Proč jste takhle moc řešila jídlo?
J. B.: Protože jsem jako mladá byla tlustá.
Vyzkoušela jsem všechny diety světa – tuonadnes.cz
INZERCE ▼
Jak jste se tedy nakonec domluvili?
J. B.: David se vídá s Justýnkou deset dní
v měsíci, takže každý víkend jednou za čtrnáct dní plus jeden den v týdnu. Justýna
tatínka miluje a tenhle model jí vyhovuje.
Od té doby co máme pevně daná pravidla,
tak fungujeme v pohodě.
V obýváku, který máte postavený
podle pravidel feng shui, stejně jako
celý byt. Věříte na sílu energií?
J. B.: Jsem hodně senzitivní a v některých
bytech, místnostech se necítím dobře. Je
mi tam až fyzicky zle. Feng shui pomáhá,
aby energie byla v harmonii. Snažím se ty
pravidla dodržovat, abychom neměli třeba
zrcadlo v ložnici, postel proti dveřím. Když
k nám někdo přijde, tak je nadšený, jak je
to milý byt.
Tyhle zásady jste praktikovala vždycky,
nebo až teď když jste si pořídila vlastní byt?
J. B.: Pokaždé, když jsem se nastěhovala
do nového podnájmu, a že jsem jich vystřídala několik, jsem se snažila to tam vyčistit.
Třeba solí.
Teď vám nerozumím.
J. B.: Do každého rohu nasypete sůl, necháte ji tam a po pár dnech ji zametete. Nesmíte
ji vyhodit do koše, ale hned vynést z bytu.
A najednou zjistíte, že se mnohem raději
vracíte domů. Lépe se tam dýchá.
Na to jsem asi moc racionální, abych věřila,
že se solí v koutech se mi bude lépe žít.
J. B.: Tak to zkuste! Za to nic nedáte. Sama
zjistíte, že se najednou mnohem raději vracíte domů. Lépe se tam dýchá. 
[email protected]
1/3
Download

Třináctá komnata herečky