SBÍRKY VALAŠSKLOBOUCKÉ FARNÍ KNIHOVNY
Farní a muzejní knihovny skrývají ve svých fondech nemálo cenných
sbírek muzeální povahy, které svou historickou a uměleckou hodnotou patří
k tomu nejcennějšímu, co můžou nabídnout milovníkům krásných knih
(bibliofilům). Nejinak je tomu i v případě naší farní knihovny ve Valašských
Kloboukách. Historické fondy patří k nejcennějším knižním sbírkám jak
muzejních knihoven, tak knihoven farních. Staré tisky jsou veškeré knihy,
které byly vtištěny v letech 1501 – 1800 (čili v době renesance, baroka a
rokoka). První tištěné knihy vůbec na našem území (jde o léta 1468 – 1500,
první tištěnou českou knihou je Kronika trojánská) se nazývají inkunábule.
První tištěné knihy – inkunábule- napodobovaly věrně iluminovaná díla, a
proto byly mnohé tisky ještě ručně zdobeny. Skvělým příkladem takové
iluminované inkunábule je tisk milánského tiskaře Antonia Zarrotta.
Staré tisky byly bohatě zdobeny uvnitř i zvnějšku. Počáteční písmeno
začínajícího textu (majuskule) bylo bohatě iluminováno (častým motivem
byly žánrové výjevy z biblických příběhů). Ještě v inkunábulích a
v rukopisných knihách se objevovaly miniatury – šlo o barevné malby.
Krásnými iluminacemi proslula převážně náboženská díla (kancionály,
breviáře, modlitební knížky, starozákonní a novozákonní evangelijní texty),
ale zase to neznamenalo, že by se v evropských miniaturách neobjevovaly i
světské motivy. Četná vyobrazení ve starých bohemikálních tiscích poskytují
dostatek dokladů o práci v minulosti. Ožívají na nich postavy dávných
soukeníků, pradlen, řezbářů, ševců, krejčích, ševců, kovářů, tesařů,
zlatníků, hrnčířů a dalších řemeslnických profesí. Miniaturní iluminace nám
také přibližují atmosféru doby svého vzniku. Jména středověkých a
renesančních iluminátorů se většinou nedochovala. Ve 14. a na poč. 15. stol.
byly vytvořeny proslavené iluminované knihy zejména ve Francii, z nichž
nejznámější si objednal vévoda Jean de Berry. V období gotiky (14. a 15.
stol.) měla hlavní slovo kožená vazba zdobená řezáním, vysekáváním,
tepáním, a především tlačením. Aby gotičtí knihaři dílo co nejvíc uchránili,
nasazovali do rohů mosazné nebo bronzové nárožnice a do středu puklice.
Bývaly rovněž zdobené stejně jako spony, které spojovaly přední a zadní
desku, protože tvrdé a pružné pergamenové listy by jinak odstávaly.
Renesance je dobou, kdy knihvazačské umění prožívá skutečný rozmach.
Ještě v době renesance bylo zcela běžné, že knihy nesly na ořízce název.
Ořízka (zlacená, stříbrná) byla nátěrem s ochranným a ozdobným účelem na
okrajích seříznutého knižního bloku. Titulní listy renesančních starých tisků
byly bohatě ilustrovány ornamenty, čtverci, obdélníky, trojúhelníky,
objevovaly se na nich signety, erby, vějířovité listy, stylizované růže,
dekorativní květy, vázy a viněty. Zase naopak jiné titulní listy byly zdobeny
celostránkovými dřevořezy, které naznačovaly obsah knihy. Významným
renesančním tiskařem byl Aldus Manutius (1449-1515), který vydával
hlavně díla antických autorů a italských humanistů. Jejich dosah pro
tehdejší kulturu byl obrovský. Manutius zavedl mnohá zlepšení – zmenšil
formát knih, zlevnil vazbu a dal podnět ke vzniku nových písem.
Baroko zase přineslo předetailizovanou ozdobnost (např. viněty).
Vinětám se blížily již některé signety, které neměly prozradit jméno tiskaře a
místo tisku. Takový je např. signet českých bratří na Kralickém kancionálu
(1615). Do květovaného ornamentu jsou zakomponovány iniciály těch, kdo
se na tisku podíleli. Nejvíce se viněty objevují v rokokových knihách. Vnější
okázalost a snaha oslnit čtenáře vedly u barokních knih k tomu, že se
nebývalou měrou rozvíjely titulní listy. Jejich názvy měly alegorický a
symbolický obsah. Rozšíření mědirytu, který tvůrcům dával bohaté možnosti
vyjádření než dřevořez, způsobilo, že beztak už složitý titulní list přecházel i
na rub titulního listu, a dokonce na třetí stranu. S větším portrétním
frontispisem titulní list dominoval výzdobě, jež v daleko menší míře než dříve
užívala dekorativních prvků.
Rokokové knihy (2. pol. 18. stol.) se liší svým titulním listem. Jeho
barokní přebujelost a vyšperkovaná ozdobnost byla do jisté míry omezena.
Na titulním listu zůstaly – jméno autora, věcný (hlavní) název. Ilustrace se
utvářely jako volně vkládané, textem inspirované obrazy, případně bez
přímého vztahu k obsahu rozvíjely oblíbené galantní motivy. Iniciály
vyjadřovaly příznačné rokokové prvky – např. rohy hojnosti, věnce růží,
žánrové výjevy.
Většina starých tisků je psána švabachem (mezi bohemikální tisky se
objevují knihy psané německy či latinsky). Další skupinu tvoří tzv.
historický fond, do kterého spadají veškeré tištěné dokumenty (monografie,
periodika), jež byla vydávána v letech 1801 – 1860. Třetí skupinu ze
vzácných sbírek muzejních a farních knihoven tvoří tzv. sbírkový fond.
Sbírkový fond je charakteristický tím, že se do něho ukládají knihy mající
významnou historickou, uměleckou a kulturní hodnotu (musí obsahovat
např. ex libris autora či vydavatele, marginálie – rukopisné poznámky autora
či nakladatele, vlastnická razítka, dedikace s podpisem autora či majitele
tiskárny, knihovny, nakladatelství, muzejního spolku). Ex libris se nacházejí
většinou na předsádkách nebo na patitulu. Do sbírkového fondu se řadí
podle muzejnické a knihovnické legislativy takové knihy, které obsahují
marginálie, dedikace, ex libris či vlastnická razítka význačných regionálních
osobností, tiskařů, nakladatelů (v našem případě kněží). Ex libris se
nacházejí většinou na předsádkách nebo na patitulu.
Z významných regionálních osobností měl vlastnické razítko (v
monografiích Správné zaměření životní, Za Stojanem) akademický malíř Jan
Pojsl (1906 – 1965), jenž je pochován na Velehradě. Věnoval se kresbě,
figurální kompozici, pastelu a krajinomalbě. V r. 1949 namaloval obraz Pia
XI., který je umístěn na Velehradě v bazilice.
V knize od J. Paula Dvě idyly (což je mimochodem text divadelní hry)
se nachází na titulním listě vlastnické razítko bylnického hoteliéra Josefa
Rufera i s jeho podpisem. V periodiku Náboženská revue se nachází ex libris
Gumpel. V knize od F. Cinka Dr. Antonín Cyril Stojan se nachází vlastnické
razítko Sestry Sv. Kříže Choryně. Z dalších osobností církevního světa
(převážně katolických kněží), jejichž vlastnická razítka jsou na titulních
stránkách knih farní knihovny jsou např. P. Lad. Filgás, Antonín Unzeitig,
kooperátor Josef Kvítek, farář Jindřich Grygar, či P. Karel Krajíček, který
vedl farnost v Příboře u Hulína.
V naší farní knihovně sice máme staré tisky a knihy zařazené do
historického fondu (vydávané v letech 1801 – 1860), ale v našem fondu se
nachází i řada knih vzácné umělecké kvality vydaných na přelomu 19. a 20.
stol. (jde většinou o ex libris, frontispis, ozdobené předsádky a přídeští,
bohatě zdobené vázané vazby atd.). Ze starých tisků jde převážně o breviáře
a kancionály (nejstarším starým tiskem v naší knihovně je kniha, která byla
vydána v roce 1565). Jazykem starých tisků převažovala němčina (grafickým
typem písma byl švabach, který vznikl z kurentu), což jen dokazuje
pobělohorskou rekatolizaci a germanizaci českého státu. Švabachem jsou
sepsána i vzácná knižní díla z 1. pol. 19. století. Některé vzácné tisky jsou
napsány latinsky, což byl a dodnes je oficiální liturgický jazyk katolické
církve.
Umělecká výzdoba vzácných knih ze 17. až 19. století, které má farní
knihovna uložené v depozitáři farního archivu, zaujme každého bibliofila.
Některé menší modlitební knížky či kancionály (zpěvníky) mají knižní
pouzdro, což je ochranný obal z tvrdého papíru potažený černou gumou, na
níž jsou vyryty náboženské motivy popřípadě květované ornamenty (na
jednom z nich se nachází na přední straně měděný kříž v detailu). Přední a
zadní desky knih jsou spojeny ozdobnou spirálovitou kovovou sponou. Listy
jsou u některých knih pozlaceny či postříbřeny. Kromě nábožensky
orientované literatury jsem našel mezi starými tisky vydání Homérova eposu
Ilias z roku 1800, což patří mezi rarity naší knižní produkce.
Mezi charakteristické prvky vzácných historických fondů patří
bohatá výzdoba (ořízky – šlo o nátěry s ochranným a ozdobným účelem na
okrajích seříznutého knižního bloku, miniatury – šlo o barevné ilustrace a
kresby, iniciály – jde o velké zdobná počáteční písmena, filigrány –
vodoznaky; viněty – drobné květované ornamenty často s námětem vinné
révy; frontispis – barevné či černobílé obrázky před titulním listem, ex libris –
šlo o vzácnou nejprve psanou a později tištěnou vlastnickou značku majitele
knihy, nakladatele, tiskaře). Ex libris se objevují převážně v horním či dolním
rohu titulního listu či na předsádce. Titulní listy renesančních a barokních
knih, jež bývaly často dvoubarevné, byly bohatě ilustrovány ornamenty,
čtverci, obdélníky, trojúhelníky, objevovaly se na nich signety, erby, vějířovité
listy, stylizované růže, dekorativní květy, vázy a viněty. Vedle těchto titulních
listů vznikaly i další, plně typografické, s tzv. vytrácející se sazbou, zužující
se do špice trojúhelníku. Ostatně titulní list byl značkou umělecké kvality
literárního díla, stejně jako knižní vazba. Obaly v té době neexistovaly, šlo
spíše o výjimky. Ještě za renesance bylo běžné, že knihy nesly název na
ořízce. Krásnými iluminacemi proslula především liturgická díla (breviáře,
kancionály, modlitební knížky, které mohli věřící bez problémů strčit do
kapsy). Ve 14. a 15. stol. v době gotiky, ale ještě v době renesance a baroka
(tj. od 16. do 18. stol.) měla hlavní slovo kožená vazba zdobená řezáním,
vysekáváním, tepáním a v neposlední řadě tlačením. Nahřáté razidlo (kolek)
vtlačili tiskaři do navlhčeného pergamenu (ten se dělal z telecí či oslí kůže).
Renesance a baroko je obdobím největšího rozkvětu umělecké knižní vazby.
Knihy vydané v období rokoka (přelom 18. a 19. stol.) se liší pojetím titulního
listu. Jeho barokní přebujelost a vyšperkovaná ozdobnost byla omezena, na
titulním listě zůstaly jen jméno autora a věcný název, který od impresa
zpravidla dělila viněta. Význačným technickým parametrem bylo i
zmenšování formátu knížek.
Vinětám se blížily některé signety, které však neměly prozrazovat
jméno tiskaře a místo tisku. Takový je např. signet českých bratří na
Kralickém kancionálu z roku 1615. Nejvíce se viněta uplatnila v rokokových
knihách. Objevovala se v záhlaví jako tzv. fleuron (neboli květinový
ornament) a na konci kapitol (což je případ i našich vzácných tisků 17. až
19. stol.)
Mj. nejslavnější tiskárnou u nás v té době byla tiskárna ve Velkých Losinách,
kde byla vydána a vytištěna Bible kralická.
Co se týče ex libris majitelem nejstaršího tištěného ex libris u nás byl
humanista Jan Hodějovský z Hodějova, který si nechal udělat v roce 1536.
Mezi vzácné umělecké skvosty muzejních a farních knihoven patří též
kancionály, nejinak je tomu i v případě naší farní knihovny. Kancionály se
staly neoddělitelnou součástí životního stylu katolických i protestantských
věřících. Kancionál (z latinského slova cancio) je z literárněteoretického
pohledu souborem duchovních (převážně lyrických) písní, které se zpívají při
bohoslužbách. Počátky kancionálové tvorby můžeme datovat do 6. století.
V době vrcholného středověku i v našich zemích vznikala řada náboženských
písňových sbírek (např. Jistebnický kancionál). Největší rozkvět
kancionálová tvorba prožívá v barokní době, kdy katolická církev svou
protireformační politikou znovu uhájila svou moc v Evropě (zvláště po
třicetileté válce).
Duchovní písně s bohatou náboženskou symbolikou psal např. Juraj
Zbojník (1608 – 1672). Nejvýraznější osobností české barokní poezie byl
bezesporu Václav Adam Michna z Otradovic (1600 – 1676), jenž patřil nejen
ke skvělým básníkům, ale také k vynikajícím muzikantům. Od roku 1633
hrál na varhany v jindřichohradeckém chrámu Nanebevzetí Panny Marie.
Mezi Michnovy slavné a dodnes používané kancionálové sbírky patří Česká
mariánská muzika (1653) a Svatonoční muzika (1661). Zcela sugestivním
tónem vyjádřil v lyrických písních vroucí lásku k Panně Marii a Ježíši Kristu.
Právě písně o narození Pána Ježíše v jesličkách jsou rozebrány v obou
kancionálech (v Mariánské muzice jde o písně 1-7, ve Svatonoční muzice o
písně 4-11). V Michnových skladbách se objevují i erotické motivy. Nejmenší
co do rozsahu Michnovou sbírkou je Loutna česká, nejde však o pravý
kancionál v dnešním slova smyslu. K dalším barokním básníkům patřili
Felix Kadlinský (1613 – 1675), Jan Ignác Dlouhoveský (1638 – 1701), Jan
Kořínek (1626 – 1680), Friedrich Bridel (1619 – 1680), Václav Karel Holan
Rovenský (1644 – 1718) a Jan Josef Božan (1622 – 1716). Kněz Jan Josef
Božan sestavil kancionál Slavíček rajský, který však vyšel až po jeho smrti
v roce 1719. K dalším méně známým tvůrcům kancionálů patřili Václav
Klech (1682 – 1737), jenž vydal Evangelický kancionál (1727), a Jan Liberda
(1701 – 1742), autor kancionálu Harfa nová na hoře Sion (1732).
Kancionály vydával na přelomu 19. a 20. století i olomoucký
nakladatel a knihkupec Bedřich Gross.
Ze sbírek valašskokloboucké farní knihovny
Tabule Compendiosae in evangelia et epistolas Quae Dominici Feftifque
eclebus, populo in Eccefia proponi folent condonaturis omnibus fummopere
vtiles a neceffariae.
Rok vydání: 1565, 609 s.
F. Petro Bacherio: In omne epistolas quaddragesimales homilie. Lovani 1572.
497 s.
Poznámka: konvolut
Bible Česká, tj. celé Svaté Písmo Starého i Nového zákona, podle kterého
obecného latinského od svaté římské katolické církve schváleného výkladu,
opět s obzvláštní pilností přehlédnuté, vysvětlené a znovu vydané, léta Páně
1804. Díl druhý
V Praze: Nákladem Cís. král. normální školy, 1804. 1386 s.
Jde o druhý díl, který vyšel v Praze. Starozákonní část obsahuje prorocké
knihy (od Izaiáše a Jeremiáše přes Daniela a Ezechiela k Malachiášovi) a
Knihy Makabejských (první a druhou část). Novozákonní oddíl obsahuje
evangelia (Marek, Matouš, Lukáš, Jan) a apoštolské listy (Petr, Pavel). Jistou
zajímavostí u tohoto vydání bible je podrobný bibliografický rejstřík.
Zpěvník evangelický, aneb Písně duchovní, staré i nové, k veřejné i domácí
nábožnosti křesťanů evangelických dušev. Vyznání, s přídavkem modliteb.
Třetí vydání. V Pešti : Tiskem a nákladem J.M. Kratnera a Štěp. Károliho,
1845. 532 s.
Přítisk: Obsahuje přítisk Sbírka modliteb jakožto přídavek k evangelickému
zpěvníku (74 s.)
Duchovní nebe neb mračné katolické Modlitby na jedenáct Dílů rozvržené,
totiž: Ranní, Večerní, při Mši Nešporní, Zpovědní, a k Přijímání velebné Svátosti
oltářní: natož také: k Nejsvětější Trojici, ku Kristu Pánu, a jeho umučení,
k Matce Boží Marii Panně a jiným svatým, na místech… W České Skalici :
Josef Antonín, 1784. 778 s.
Gott unfer Alles ein Debet-und Erbauungsbuch für katholische christen von.
Sien ? 1836. 587 s.
Homéros: Ilias /von Johann Heinrich Vo?.
Wien und Prag : bey Franz Haas, 1800. 406 s.
Artaud, R.: Geschichte des pafttes Pius VII. Sien, 1837. 297 s.
Poznámka: Psáno švabachem.
Brožovaná kniha vydána za vlády Ferdinanda V.
Sarganek, J.: Cithara sanctorum, Zjev. 5. 8. aneb Žalmy a písně duchovní,
staré i nové, kterýchž církev evangelická při vejročních slavnostech a
památkách a v potřebách svých obecních i obzvláštních k chvále Boží, k
spasitedlnému věřících vzdělání a k hojnému v Duchu obveselení a potěšení, s
mnohým prospěchem buď k zpívání, buď k tichému modlení se, buď k
vynaučení ve všelikých článkách učení křesťanského, užívati může. S věrnou
pilností z několik starých Bratří Českých, kněze J. Třanovského, také z
Žitavského i jiných kancionálů shledané, dílem též vnově z německého
přeložené a všudy podle víry svaté evangelické pravidla spořádané a nyní
spolu vydané. Lipsko : Samuel Benjamin Walter, 1737. 1467 s.
Celý žaltář proroka a krále Davida. Lipsko : Samuel Benjamin Walter, 1736.
134 s., rejstřík
Poznámka: psáno česky a tištěno švabachem
Poznámka: konvolut, kožené přezky (na konci kovové zakončení)
š vabachem
Duchovní nebe neb mračné katolické Modlitby na jedenáct Dílů rozvržené,
totiž: Ranní, Večerní, při Mši Nešporní, Zpovědní, a k Přijímání velebné Svátosti
oltářní: natož také: k Nejsvětější Trojici, ku Kristu Pánu, a jeho umučení,
k Matce Boží Marii Panně a jiným svatým, na místech… V České Skalici :
Josef Antonín, 1784. 778 s.
Zpěvník evangelický, aneb Písně duchovní, staré i nové, k veřejné i domácí
nábožnosti křesťanů evangelických dušev. Vyznání, s přídavkem modliteb.
Třetí vydání. V Pešti : Tiskem a nákladem J.M. Kratnera a Štěp. Károliho,
1845. 532 s.
Přítisk: Obsahuje přítisk Sbírka modliteb jakožto přídavek k evangelickému
zpěvníku (74 s.)
Poznámka: Tištěno švabachem a na předním hřbetě pozlacené vyobrazení
kalichu.
Evangelický kancionál aneb Výbor nejoblíbenějších písní duchovních
z kancionálů vydání Lipského, Krakovského a evangelického funebrále,
kterých církev evangelická a při veřejných i domácích službách Božích a při
pohřebích užívá. V Kroměříži : Nákladem vlastním, 1876. 470 s.
Poznámka: Tištěno švabachem. Vazba obsahuje kovové sponky a na hřbetě
je nalepený kříž ze slonoviny.
Saleský, F. – Roberti, P.: Neúhledné ctnosti. V Brně : Nákladem Školy
Božského srdce Páně, 1881. 144 s.
Missale Romanum, ex Decreto Sacros. Concilii Tridentini restitutum.
Ratisbonae : Sumtibus, Chartis et typis Friderich Pustet, 1878. 554, 172, IV,
8, 23, 2 s.
Poznámka: Obsahuje obrazovou přílohu (iniciály, viněty). Titulní list ozdoben
černobílými ilustracemi (např. Poslední večeře Páně). Naproti titulnímu listu
barevný frontispis.
Willam, F.M.: Život Marie, matky Ježíšovy. V Praze : Ladislav Kuncíř, 1937.
493 s.
Poznámka: Autorizovaný překlad z němčiny opatřil Antonín Stříž.
Poznámka: Na tit. s. vlastnické razítko Unzeitig Antonín Olomouc
Anotace: Jedna z nejobsáhlejších a nejpodrobnějších (skutečně vědecky
fundovaných) biografií Panny Marie.
Download

Sbírky farní knihovny a archívu