ČESKÝ LID 99, 2012, 3
EDITORIAL
Národopisné dílo Boženy Němcové –
úvodem k monotematickému číslu Českého lidu
Dne 21. ledna 2012 uplynulo 150 let od úmrtí významné české spisovatelky
Boženy Němcové (roz. Panklové; 4. 2. 1820 Vídeň – 21. 1. 1862 Praha). Tuto
důležitou kulturní událost si veřejnost připomíná celý rok 2012 řadou společenských, kulturních i odborných akcí. V plejádě vzpomínkových událostí a obecně
i v jakýchkoliv současných debatách o Boženě Němcové přitom – bohužel –
dochází k upřednostňování pouze jednoho z aspektů mnohovrstevnatého díla
Boženy Němcové, a tím je její literární odkaz. Autorka však zanechala nesmazatelné stopy i v řadě jiných sfér umění, vědy a kultury, přičemž z našeho hlediska
je nejdůležitější právě její odkaz vědecký, konkrétně národopisný (etnografický
a folkloristický).
Pro českou, resp. československou etnografii a folkloristiku totiž představuje
Božena Němcová významnou osobnost zakladatelské generace badatelů (spolu
např. s K. J. Erbenem, F. Sušilem, A. Jiráskem a moha dalšími), která v 19. století konstituovala předmět výzkumu národopisu a vytvořila první texty či sbírky
splňující dobová odborná kritéria. Dílo Boženy Němcové se přitom orientovalo
na obě hlavní „domény“ tradičního národopisu, tedy zejména na dokumentaci
a studium folkloru a zároveň na etnografický popis zvykosloví, rodinné obřadnosti, omezeně i hmotné kultury a regionální tradice lidové kultury. Přestože je
tedy Božena Němcová známa hlavně díky pohádkoslovnému výzkumu završenému sbírkou Národní báchorky a pověsti (I–XIV, Praha 1854–1855) a věrností
reprodukce lidového podání patrně ještě zajímavější sbírkou Slovenské pohádky a pověsti (I–X, Praha 1857–1858), není možné opomenout ani další aspekty
257
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
EDITORIAL
její národopisné tvorby. Připomeňme zde alespoň četné texty (Zpomínky z cesty
po Uhřích, 1854; Obrazy ze života Slovenského, 1859; Kraje a lesy na Zvolensku, 1859) věnované každodennímu (zejména rodinnému) životu a zvykosloví
ve východní části habsburské monarchie, kam Němcová podnikla čtyři cesty
(1851, 1852, 1853 a 1855). Mimořádně cenné, hlavně raným zájmem o aktuálně
živé regionální formy lidové kultury, jsou i autorčiny drobné studie a zprávy
(Obrazy z okolí domažlického, 1845; Selská svatba v okolí domažlickém, 1846)
o obřadnosti a folkloru v některých českých národopisných oblastech, především
na Chodsku.
K národopisným tématům publikovala Božena Němcová desítky drobných
i rozsáhlejších studií a v neposlední řadě se její znalosti regionální a lidové kultury odrážejí i v jejím díle literárním. V dobovém intelektuálním prostředí formujícího se moderního českého národa tak patřila k nejpovolanějším znalkyním tradiční venkovské kultury, na kterou představitelé národního hnutí velmi
často odkazovali. Na průkopnickou roli Boženy Němcové na poli národopisu
bylo opakovaně upozorňováno zejména v prvních desetiletích 20. století (a to
i na stránkách Českého lidu, např. Č. Zíbrtem), modernější zhodnocení – vyjma
stati J. Kramaříka o působení Němcové na Chodsku z 50. let 20. století – a důstojné připomenutí jejího díla na tomto poli však stále postrádáme.
Přítomné monotematické číslo, připravené za podpory odboru regionální
a národnostní kultury MK ČR, obsahující stati vztahující se jak bezprostředně
k etnografickému a folkloristickému dílu B. Němcové (J. Otčenášek, D. Stavělová, L. Štěpánová), tak k autorčině osobnosti (M. Bahenská) či širším kulturně-historickým kontextům (M. Secká, V. Svobodová) si proto klade za cíl poukázat
na národopisné dílo Boženy Němcové a popřípadě i podnítit další studium této
pozoruhodné etapy ve vývoji studia naší tradiční kultury.
Jiří Woitsch
obr.: Božena Němcová, okolo 1850. Daguerrotyp Jana Malocha (1825–1911)
258
258
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
STATI
Daniela Stavělová: Tanec v literární tvorbě Boženy Němcové:
fikce,/ ARTICLES
nebo fakta?
TANEC V LITERÁRNÍ TVORBĚ BOŽENY NĚMCOVÉ:
FIKCE, NEBO FAKTA?
DANIELA STAVĚLOVÁ
Dance in the literary work of Božena Němcová: fiction or facts?
Abstract: Even a cursory reading of the fiction work of Božena Němcová reveals
frequent mentions of dance. The scenes often take place during dancing. The
dancing assumes the role of the image in which the important moments of the
plot structure are integrated. The patterns of behavior emerge during the dance
that turn into testimonies of collectively shared reality. Therefore, the question
arises on the sense of these reflections of the dance. Can they serve as a source of
information on the dance practices of the time dance, or are they only a product of
a literary fiction? This also provokes considerations as for the motivations for depicting the folk dance tradition and what else it reveals about the mutual relations
in a given socio-cultural millieu. The article will consider if the dance situation
can be considered as a literary device and if the description of the manifestations
of folk dance culture could be understood as responding to the contemporaneous interest in traditional village culture as embodiement of positive values, as
it reflected in the works of the so called village realists of the second half of the
nineteenth century.
Key words: dance, semiotic, national movement, microhistory, fiction.
I povrchní čtenář beletristické tvorby Boženy Němcové si zanedlouho všimne,
že v jejím díle se nápadně často objevují zmínky o tanci, osudy jejích hrdinů se
často odehrávají ve scenérii taneční zábavy. Prostředí tance se tak stává obrazem,
do něhož jsou zakomponovány významné okamžiky dějové struktury. Nehledejme však v jejím díle pouze konkrétní informace o samotných tancích a jejich
formě, ale zamysleme se spíš nad smyslem a účelem líčení člověka při tanci
v rámci obvyklých interakcí. Vyplynou tu na povrch vzorce chování, které se při
259
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
tanci stávají běžným způsobem komunikace a mohou být výpovědí o společně
sdílené realitě.
Nabízí se tak otázka po smyslu těchto reflexí tance, jaká je jejich vypovídací
hodnota, do jaké míry je lze považovat za zdroj informací o dobové taneční praxi
a nakolik o nich lze uvažovat jako o literární fikci. Podněcují rovněž k úvahám,
k jakému účelu zobrazování prostředí lidové taneční tradice slouží a co dalšího prozradí o vzájemných vztazích v daném sociokulturním prostředí. Na místě
proto bude také zamyšlení, nakolik tu lze chápat líčení prostředí tance jako literární prostředek a nakolik je možné zachycování projevů lidové taneční kultury
vnímat v souladu s dobovým zájmem o vesnickou tradiční kulturu jako světa
pozitivních hodnot, jež prostupoval tvorbu tzv. vesnických realistů 2. poloviny
19. století.
Popisy všedního života
U generace vesnických realistů 2. poloviny 19. století byl obdiv pro lidové písně
a pohádky spojen se zájmem o jejich tvůrce, o lid, jeho zvyky, ale také o jeho
všední život. Zpočátku měly národopisné črty ráz spíš dokumentární, brzy však
do nich pronikaly jednoduché románové zápletky, otevírající cestu vesnickým
románům a povídkám nebo kronikám z vesnického života.
Tzv. vesnický román reagoval na poptávku doby, kdy do procesu národního
hnutí vstupovaly nejširší vrstvy obyvatelstva. Velkou roli v tomto procesu sehrála lidová píseň následovaná tancem, neméně významnou úlohu přebírá také
krásná literatura. Tradice české venkovské prózy sahá do třetího období národního obrození k B. Němcové a přes V. Hálka, K. Světlou až k nástupu kritického realismu T. Novákové, J. Herbena, K. V. Raise, A. Staška, bratří Mrštíků,
G. Preissové, L. Stropežnického. Velkými iniciátory tohoto zájmu byli též J.
Neruda, J. J. Langer a V. Krolmus, s realistickými tendencemi jsou pak svázána
zejména osmdesátá léta v tvorbě A. Jiráska, J. Holečka, K. Klostermanna, K. V.
Raise, J. Š. Baara, J. Vrby, F. Hrušky ad. Tato tvorba měla především zobrazovat
pravdu o životě; dosahovalo se toho přímým pozorováním krajového nebo sociálního prostředí, mnozí literáti se vydávali badatelskými cestami, což prokazuje řada národopisných studií a obrázků (Chaloupka 2005: 1032–1033; Lexikon
české literatury 2008).
Častými náměty se stávaly nešťastná láska, spory mezi rodiči a dětmi, nechtěná manželství nebo vykoupení prací a pokáním. Lid je považován za ručitele národních a mravních hodnot. Vesnice však nebývá zobrazována jen jako idylické
místo v protikladu se zkaženým městem, ale jako místo, v němž se střetává nové
a staré, dobré i zlé, přičemž přetrvává názor, že mravní hodnota venkovského
260
Daniela Stavělová: Tanec v literární tvorbě Boženy Němcové: fikce, nebo fakta?
člověka stejně jako cit a víra jsou hodnotnější než u člověka městského. Nebyl
tedy podáván obraz venkova zpustlého a zkaženého, častá však byla myšlenka,
že prostý člověk nemusí vždy ztělesňovat přirozené ctnosti, nýbrž může být i nevzdělaný a krutý. Často se tu objevuje člověk chybující, vyloučený z normálního
života, jeho osud však nebývá považován za zoufalý, protože žije v prostředí,
kde má možnost vykoupení ze svých vin a smíření se světem. Vesnický život
tak nebyl ukazován jako obecně platný vzor prostné a ctnostné existence, ale šlo
tu spíš o zachycení „lidských dokumentů“ jedinečné hodnoty (Jechová 2005:
283–320).
Literární činnost, jejíž smysl spočíval ve studiu a zobrazení života lidu, se
stala vlastní také B. Němcové. Patřila mezi generaci autorů, u nichž v kulturních
tendencích doby vystupoval do popředí důraz na národní hodnoty vyjádřené jazykovým vlastenectvím a zájmem o prostý lid. V jejích spisech se však od počátku promítají osobní a národní zájmy; vznikal tak dvojznačný ráz literatury,
v níž se ztrácela hranice mezi informací a fikcí, přičemž pojetí literatury jako
autonomní tvorby, jež má jen estetický cíl, ustupovalo do pozadí. Díky své silné
umělecké osobnosti Němcová originálním způsobem přetavila a proměnila podněty přicházející zvnějšku. Její Národní báchorky a pověsti nezapřou básnickou
hodnotu a stejně tak při sběru slovanských pohádek neobětovala estetickou hodnotu jevu dokumentačnímu účelu.
Národopisné črty1 z různých míst svých pobytů v Čechách a na Slovensku,
které uveřejňovala časopisecky, pak mnohdy tvoří jádro jejích povídek. I tato
tvorba se jí však v první řadě stává aktem sdělení. Převažuje zde tendence, kdy
na prvním místě stojí zájem o jedince. Zápletky povídek jsou osnovány většinou
na sociálních problémech nebo konfliktech: literární dílo je chápáno jako zdroj
informací a komentář k soudobé společenské situaci, stává se zrcadlem všedního
života a odhaluje na první pohled banální hodnoty existence. U Němcové lze
hovořit o soucitné vizi světa, v němž čistý cit buď panuje, nebo alespoň vzbuzuje obdiv a sympatie. Hlavním smyslem díla tak není v první řadě poučit, ale
zprostředkovat ideály sociální spravedlnosti a ušlechtilé morálky (Jechová 2005:
260–275; Lexikon české literatury 2000).
Prostředí tance
Realitu vnímala B. Němcová prizmatem literárních portrétů; důraz je buď na výjimečných postavách přesahujících své prostředí (Babička, Divá Bára), nebo jsou
1
Nejblíže dokumentačnímu účelu stojí Studie národopisné (Němcová 1929), ale i zde jsou
charakterizovány konkrétní postavy se svými postoji a zasazeny do místních vztahů.
261
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
popisovány postavy a jejich prostředí se snahou zachytit jejich prostřednictvím
lokální kolorit (Karla, Dlouhá noc, Pan učitel). Svůj zájem o národopisné jevy
propojila se snahou zachytit portréty postav příznačných pro dané prostředí. Její
povídky z venkovského života jsou zobrazením povah a osudů titulních postav
– nejsou však sledovány jen vnějškové typy (jak se postavy jeví), ale i vnitřní
pocitový a postojový svět (proč takové jsou) podmíněný jejich zasazením do patřičného prostředí. V něm se postavy pohybují ve své přirozenosti, na niž kladla Němcová velký důraz a měla pro ni porozumění. Přirozenost a opravdovost
vyčleňuje např. postavu Divé Báry z okruhu zvyklostí, přizpůsobivosti, obecně
uznávané slušnosti, přičemž její postoj zůstává autorkou nezpochybnitelný. Skrze zachycení osudu hrdinky jsou pak vystiženy vztahy v malé sociální skupině
– vesnické lokalitě – s důsledky, které přinášejí pro jedince vystupujícímu proti
zákonitostem této skupiny (Chaloupka 2005: 630–631).
Přirozenost a opravdovost jsou pak velice často spojovány s prostředím tance. Lze je chápat jako komunikační prostor, který je určitým způsobem vymezen a ohraničen. Způsob identifikace s tímto prostředím se děje pomocí tance. Bez znalostí konkrétního tanečního repertoáru nelze toto prostředí sdílet.
Hlavním dorozumívacím prostředkem či jazykem se tu stává hudebně taneční
projev (Stavělová 2008a: 8). Hrdinové povídek jsou tak zasazeni do svého běžného prostředí, v němž se pohybují s patřičnou dávkou jistoty a každodenní
rutiny. Cit pro nosnost významové výpovědi literárního díla vedl B. Němcovou
k práci se znakem; nejen že v tom předběhla svou dobu, ale otevřela si tím
zároveň možnost nalezení cesty ke čtenáři. Taneční projev se pro ni stává znakem, jenž zprostředkovává nějaké významové sdělení. Pod denotací příběhové
vrstvy je třeba u ní odkrýt konotativní význam o vzájemných vztazích skupiny
lidí. Tanec zde vystupuje jako denotát, tedy jev, který je jako znak obecně
sdíleným a platným označením určitého významu, je to přímý, zřetelný a jasný význam události. Ten však zprostředkovává jiný význam tím, že má svou
hlubší významovou vrstvu, tzv. konotát, kterému lze porozumět teprve na základě jisté zkušenosti či znalosti. Tanec jako denotát se tu tedy stává znakem
pro význam něčeho dalšího, v jeho podtextu lze spatřovat druhý významový
plán, který je hlavním důvodem, proč autor své dílo napsal. Představuje skrytou významovou vrstvu a je třeba se ptát, proč autor použil právě tento obraz
a proč to říká.
Při kódování a dekódování textu čtenářem pak nastává proces komunikace, kdy jistá informace proniká skrz kódovací mechanismus a materializuje se v textu. Adresát textu jej dekóduje za pomoci kódu a získává z něj
prvotní informaci. Text se tak podle Lotmana (1994: 9) stává jistým obalem
262
Daniela Stavělová: Tanec v literární tvorbě Boženy Němcové: fikce, nebo fakta?
významu, jehož sémiotická aktuálnost se ztrácí, jakmile je z něj získána informace. Němcová si nejspíš velice dobře uvědomovala důležitost toho, jaký
vztah si čtenář sám vytváří k dílu, jak je přijímá, citově prožívá, rozumově
chápe a vřazuje do svých vlastních životních zkušeností a zážitků. Ztotožnění
čtenáře se čteným, s dějovou vrstvou, se stává sebeprojekcí, kdy on sám se
promítá do příběhu jako „jeden z nich“. Estetické prožívání pak koresponduje
s tím, nakolik čtenář přijímá zvláštnosti estetického poslání díla v celistvosti
všech jeho výrazových i významových prostředků. Prostředí tance se tak pro
spisovatelku stalo vhodným nástrojem k navození této blízkosti a k propojení
čtenáře s tématem.
Jako znak tu může sloužit taneční projev, událost nebo vlastnost události,
tedy skutečnost, jež může mít v komunikačním procesu funkci přenosu informace a může být interpretována. Sdělitelnost a interpretativnost jsou tedy
základní předpoklady k tomu, aby s jevy začalo být nakládáno jako se znaky. Tanec se logicky mohl stát podobným výrazovým prostředkem v době,
kdy se ve společnosti těšil značné oblibě a získával hlubší význam: „Tanec
je koruna všeho vzdělání a každý, který vzdělaným slouti chce, musí nade
vší pochybnost prokázat, že základy požadovaného mistrovství ovládá,“ píše
v roce 1846 F. J. Rubeš (1906). Tanec si postupně vydobyl významnou pozici
v procesu národního hnutí a znalost určitého tanečního repertoáru se stávala znakem příslušnosti k patřičné sociální vrstvě (Stavělová 2008b). Taneční
události byly v předbřeznové společnosti povýšeny na prostředky národní
agitace a vytvářely příznivé prostředí, kde se mohl realizovat proces utváření
příslušnosti k české společnosti.2 Oblíbené byly zejména karnevalové zábavy,
o kterých přinášejí četná svědectví časopisy české Květy a německá Bohemie,
jež uveřejňovaly informace z tanečních sálů ve speciální karnevalové rubrice
(Šimůnková 2006). Z ní vyplývá, že masopustní období bylo centrem předbřeznové společenské sezony, kdy se naskytlo např. v Praze v průměru osm až
devět příležitostí k tanci denně. Nepřekvapuje proto, že B. Němcová věnovala
ve svých národopisných črtách pozornost chodským „voračkám“, se kterými
se setkala v masopustním období během svého pobytu na Domažlicku v letech
1845–1848: „Zde se drží masopust jako karneval benátský, kam se člověk obrátí, tam vidí maškary. Po celý masopust každou neděli a na bálové dny chodí
2
Množství zmínek je obsaženo v deníkových zápiscích současníků (Tomek 1904: 171; Rubeš
1906; Tyl 1981: 122–125), kteří byli přímými účastníky tanečních událostí a všímali si řady
zdánlivě podružných detailů, týkajících se nejen tanečního repertoáru a jeho přijetí konkrétními
společenskými vrstvami, ale i významu tanečního projevu jak pro navázání osobních vztahů,
tak i pro sdílení společných idejí. Srov. též (Stratilová 2007).
263
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
maškar dost, přijdou i do pokojů, trochu se procházejí a zase mlčky ovšem
odejdou, což mi často velmi podivné přicházelo. … V outerý odpoledne strhl se
na rynku křik a hluk, já běžím chutě k oknu a tu vidím jeti na koních maškary,
napřed několik pěších, mezi nimi veliká smrt, která na nás zuby cenila. Maškar
na koních bylo asi dvadcet a některé velmi vtipné.“ (Němcová 1929: 73)
V dobovém pojetí mohly tyto popisy přispívat svou atmosférou do barevné
mozaiky tehdejších tanečních zábav, která zahrnovala národ jako celek a propojovala město s vesnicí. Promítá se však do nich také autorčina vlastní reflexivita, s jakou přibližuje vnímání obyčeje v rámci místní společnosti očima
osoby zvnějšku a zprostředkovává poznání odlišnosti: „K národním veselostem zdejším náleží koleda a voračky. Selská dívčí koleda slaví se v prostřední
vánoční svátek. Tu dostane každá děvečka nebo dcera od hospodyně hnětanku,
tj. veliký koláč, dobře máslem a smetanou zadělaný, v němž je skořice, hrozinek a mandlí hojnost. … Hnětanku si ale holka nenechá, ta je pro chlapce.
Svobodní chlapci a holky shluknou se pak vespolek a jdou do města na pálení.
Děvka dá chlapci hnětanku k vodce, a on jí koupí housku a jablka; to se potom
tahá a strká, zpívá a hlučí, a z krčem to jde k muzice. Přitom se musí každý opít,
ženská tak dobře jako mužský, a proto se také nepije pivo, ale pálení. O masopustních dnech mají voračky. První den vezmou si chlapci muzikanty – totiž
dudy a housle – a jdou po děvkách. Každá musí dát peníze na voračky, jak jen
může, někdy třeba pět zlatých. Která se z nich dá nejvíce vidět, ta potom celý
rok také nejvíce tancuje. Chlapci platí muzikanty, častují rosolkou a tančí celé
tři dni masopustní ve dne v noci bez přestání.“ (Němcová 1929: 18)
Tato líčení však nelze vnímat jako pouhé popisy. Vyobrazení místní slavnosti, jejíž aktéři nebyli pro autorku anonymními postavami, nepostrádají jistou
dramatičnost a dějový spád. Vytvářela tak text, jímž vystihovala smysl události v obecnější rovině. Text tak mohl obsahovat další sdělení a poskytovat
Němcové možnost dějové osnovy pro její povídky, kde hranice mezi popisem
tradiční události a fabulací příběhu je již rozeznatelná jen stěží.
Neviditelný tanec
Je otázkou, do jaké míry si Němcová uvědomovala roli tance v tehdejší společnosti a jaký mu připisovala význam v národně emancipačním procesu,3 ale zdá
3
Způsob jejího vlastenectví je charakterizován např. Jindřichem Šimonem Baarem (1974)
v próze Paní komisarka. B. Němcová je tu spolu s knězem Jakubem Fasterem a učitelským
mládencem Jindřichem zasazena do vícevrstevnaté struktury české vlastenecké agitace
v předrevolučním Chodsku. Jistá teatrálnost, důraz na exaltovanost je tu prostředkem
k dosažení intenzivního emotivního zážitku (Štajf 2006: 220).
264
Daniela Stavělová: Tanec v literární tvorbě Boženy Němcové: fikce, nebo fakta?
se, že stejně jako její současníci z řad vlastenecké inteligence, byla si i ona vědoma jeho tzv. moci (Stavělová 2008b: 166–168). Avšak např. na rozdíl od Jana
Nerudy (1923; 1946), který taneční dovednost spojoval s vyjádřením pozitivních
hodnot, které mohou vhodně přispět k charakteristice národa, a neváhal proto publikovat studie o tanci, které měly svědčit o významu a bohatosti taneční
kultury v Čechách, o jejím vztahu k tanci podobná svědectví dochována nejsou.
Sama se přímo k významu tance nikde nevyjadřovala, nic o této otázce neprozrazuje ani její korespondence. Z písemné pozůstalosti rovněž nevyplývá, jaký ona
sama měla k tanci vztah, sama sebe nestaví do role vášnivé tanečnice (Němcová
1907–1910). O tom, že tanec pro ni nebyla bezvýznamná záležitost, však může
svědčit zmínka, že se v roce 1837 stala královnou prvního jiřinkového plesu
ve Skaličce v den po své svatbě s Josefem Němcem (Tille 1969: 32). Mnohem
více ovšem o jejím vztahu k tanci prozrazuje J. Š. Baar v Paní komisarce, kde je
její postava začleněna do děje odehrávajícího se na Domažlicku v letech 1845–
1848, kdy tam s celou rodinou pobývala.4 I on si zřejmě uvědomoval, do jaké
míry lze při tanci prozradit skryté emoce, a neváhal tohoto prostředku využít
k vystižení a charakteristice její osoby, stejně tak jako jejího momentálního citového rozpoložení: „Jakmile Králová otevřela dveře v Bartošovic sále a pustila
tam před sebou paní komisarovou, přestala hrát hned muzika, jako když utne,
tanečníci se rozstoupili na dvě strany … muzikanti stoje zahráli ‚nahoru‘. Hráli
totiž slavnostní tuš, který hrávali jen v kostele a o vzácných příležitostech a jen
nejvzácnějším hostům. Vytáhli jásavou melodii třikrát po sobě, vždy výš a výš,
a když po třetí třepetaly se drobné tóny ve výšce jako trylky skřivánčí, zabouřilo
celou hospodou:
Dej jen Pámbů zdraví v tom kodovským kraji,
dej jen Pámbů zdraví vám!
My vás rádi máme, pěkně vás vítáme,
pěkně vás vítáme k nám.
Mladý sedlák Vávřík podal hostu napěněný džbánek, paní Božena rozpaky červená
jako růžička, usmála se, kývla hlavičkou, ulízla trochu pěny a vrátila džbánek. ...
‚Paní, íčko je vaše muzika, máte sólo, jak dlouho budete chtít.‘
‚Děkuji vám,‘ chtěla říci Němcová a vzdát se té pocty. Před očima však kmitl se
jí smyčec, muzikanti spustili ‚polku‘, takovou houpavou, neodolatelnou, chasa
zazpívala:
Štyry koně ve dvoře, žádnyj s nima nevoře,
cinky, břinky, podkovinky,
žádnyj s nima nevoře.
4
O místě B. Němcové v tvorbě J. Š. Baara píše Jaroslava Tichá (1940).
265
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Paní komisarová ani nevěděla jak, a už se točila s Vávříkem po sále. Oči přivřené jako ve snu, poslouchá štěbetavou hudbu, jež hraje mezihru, než si ujasnila,
co muzikanti hrají, rozlétá se druhá strofa:
Voře s nima Jeníček, řehtá vraný koníček,
ach bože, ach bože, řehtá vraný koníček!
K srdci sahá tahle písnička! – Do noh vjíždí muzika! Není to sousedská, není to
polka, ale je to kouzelný tanec, který dovede si podmanit a očarovat.
Když houvratě dovoral, dovoral,
na svou milou zavolál,
ach bože, ach bože, na svou milou zavolál!“ (Baar 1974: 228–229)
Autor zde vystihl situaci, kdy si Němcová okouzlena spontaneitou tanečního projevu místních lidí uvědomuje svou vlastní tíživou situaci: nemoc dětí
a nesoulad v manželském vztahu. Líčení výbušného sólového projevu místního vyhlášeného tanečníka tu vytváří kontrast k jejímu stavu naplněnému
smutkem. To, že ji sledování tance plného emocí dokázalo na chvíli oprostit
od jejích vlastních tísnivých úvah, může být způsob, jak je poukázáno na moc
tance, kterému zde podlehla stejně jako ostatní přihlížející: „Jakmile se ozvala
hudba, rázem pominulo podivné zasnění paní Boženy … Oči jí padly na Krále
a jeho ženu, jak se drží spolu kolem pasu, pohupují se a jak jim planou tváře
a září oči nedočkavou touhou i radostí … Božena Němcová nemohla tu změnu
ani pochopit. Před chvílí doma pečlivý hospodář, vážný a usedlý, starostlivá
hospodyně a matka, a hle, jak se spolu točí, výskají a zpívají, na celý svět zapomínají, na děti doma i na hospodářství, na všecky starosti i trampoty života
… Kéž bych i já mohla! Vzdychla si v duchu, ale očí z nich nemohla spustit.“
(Baar 1974: 231)
I když B. Němcová sama o svém vztahu k tanci přímo nepíše (snad jako by
se styděla to přiznat), dokáže vystihnout a ocenit zaujetí až vášnivost, s jakými
tančili jiní. V Obrazech z okolí domažlického (Němcová 1929: 28) bedlivě pozoruje, jaký význam připisují místní obyvatelé zdejšímu tanci: „Chce-li kdo vidět
pravou radost, ať se přijde podívat na selské posvícení neb na selskou svatbu.
Kdyby byl sedlák břemenem stísněn, až by se pod ním k zemi skláněl, v tu chvíli
vše odhodí, zapomene na všecky trampoty a žije jen v radosti. Kdyby mu stála
smrt za patami, on by se po ní neohlížel a v bujném kolečku třeba do náručí se jí
zatočil.“ (Němcová 1929: 28)
Barvitě pak Němcová líčí historku, jak se nemocný sedlák i přes její varování
rozhodne jít do hospody na masopustní taneční zábavu podporován slovy selky: „…muzika je poloviční zdraví. Já na ty doktory pranic nevěřím, každý jen
hádá a neví žádný nic. Tanec to je nejlepší lík.“ Když se pak sešli za několik dní
266
Daniela Stavělová: Tanec v literární tvorbě Boženy Němcové: fikce, nebo fakta?
a Němcová se s obavami dotazovala, jestli se sedláku nepřitížilo, dostalo se jí
od selky odpovědi: „To, to, už je mu zase dobře. Zprvu to nešlo do kolečka, ale
potom se chutě do toho pustil, zpotil se, a bylo po nemoci.“ (Němcová 1929: 76)
Spisovatelka pak v úžasu zaznamenává: „Tak náruživě tancovat a s takovou vášní tanec milovat jsem hned tak neviděla jako zde. Mladí, staří, vdaný, nevdaný,
všecko to tancuje, a každý obětuje zamilovanému ‚kolečku‘ spánek, zdraví, ba
často i život.“ (Němcová 1929: 75)
A potvrzuje to i Baar ve výše jmenovaném díle slovy kněžího Fastera, který
však přílišnou zálibu v tanci vidí spíše kriticky: „Mně už je to lhostejno. Myslíval
jsem si, že zlořád musím zlomit, ale věřte si nebo nevěřte, pravdu má paní komisarka, když říká, že pro tanec na Chodsku obětují všecko, často i zdraví, ba i život. Vidíte, jak už děti se jen třesou, slyší-li o tanci. Bez tance nelze si u nás myslit
žádnou zábavu, žádné veselí, žádnou svatbu, ba ani – funus. Umře-li svobodný
chlapec neb divče, vede muzika družby a droužky rovnou od hrobu do hospody.
Jako pohané tančí nad mohylou, ale pomozte si!“ (Baar 1974: 377)
Zatímco Neruda zdůrazňoval roli tance jako nástroje národní agitace, z tvorby
B. Němcové vyplývá, že její vztah k tanci byl více v rovině intimní. Vnímala
tanec jako zdroj citovosti a mnohokrát tento prostředek ve své tvorbě využila.
Svou povídku Dlouhá noc (Němcová 1904: 13–23) zasadila do scenérie přástevnické zábavy, v rámci které se odehrává milostný příběh.5 Taneční zábava
se tak stala momentem, kdy dochází ke zveřejnění a potvrzení vztahu dvojice,
tedy jakýmsi vyvrcholením příběhu: „O čtyřech hodinách přišli muzikanti; jeden
měl housle, druhý klarinet, třetí flétnu a čtvrtý fagot. Když snědli několik placek
a trochu se ohřáli, poslala je Madlenka pro krále. Zatím se scházela děvčata se
svými hochy, a než přivedli muzikanti krále, byly všecky pohromadě. Již se ozývá
flétna po návsi a král jde doprovázen houfem dětí … Když bylo po večeři, zdvihli se
od stolu a Madlenka si šla do komory pro přeslici. Přeslice byla malá, ze slívového
dřeva pěkně cínem vykládaná; kužel byl nadit hebkým lnem, otočen červeným fáborem a na špici byla zastrčena kytice rozmarýny, od jejíhož vršku strakaté stružky
vlály. Jak vešla královna pilnosti se svým blahodějným žezlem do sednice, začali
muzikanti hrát, král si ji vzal pod paždí, a zpívajíce, ubírali se všickni za nimi
do hospody. Tam byl pro ně již jeden stůl uprázdněn; na ten postavila královna
přeslici, muzikanti ho obsedli, začali hrát skočnou, a již se párky točily v kole. …
5
Ničím neznámým není skutečnost, že o materiál k této povídce požádala J. M. Ludvíka, faráře
ze Studnice, aby jí zaslal popis zvyklosti při přástevnické slavnosti na Žernově ve východních
Čechách a pomohl jí tak oživit její vlastní vzpomínku na tuto tradiční událost (Korespondence
2003: 38–39 [pozn. redakce – v soupisu pramenů uvedeno jako: Božena Němcová.
Korespondence]), srov. též (Kulíř 1912: 26).
267
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Hrál se furiant, a když mladí do dveří vstoupili, viděli, že si dalo několik starších
sólo zahrát, ruce o boky podepřené majíc, pyšnila se také Madlenčina matka s kovářem, který dupal a hrdě hlavou pohazoval, jako by chtěl slova písně hudbou provázená dokázat. … Starší přestali a mladší měli vůli. Jak hezky to královně slušelo,
když rámě jak vysoustruhované s nadýchanými rukávcemi o štíhlý bok podepřela
a upýpavě se od svého tanečníka na polo odvracela, na polo se k němu zase točila!
… Hrál se furiant; a když půlnoc byla tu, Jiří se ztratil; kam šel? ‚On šel pro vrkoč,‘ šeptaly si ženské a koukaly ke dveřím.“ (Němcová 1904: 19)
Neméně účinné je i líčení milostného příběhu mladého Karla, dlouho chráněného
matkou před vojenským narukováním převlekem za dívku, a Hany, se kterou vyrůstali v jedné chalupě. Domnělá Karla se objevuje u muziky v převleku za chlapce,
tančí s Hanou a jejich společný tanec je výrazem toho, jak tento zatím jen tušený
vztah (Hana ještě nevěděla, že Karla je Karel) začíná dostávat zřetelnější podobu.
Vytváří se tak působivý obraz, který graduje a svým přirozeným spádem vtahuje čtenáře do emoční situace, kde důležitým subtextem jsou i slova lidové písně. Božena
Němcová si zde uvědomovala strhující moc tance, kterou vnímala především jako
prostředek probuzení milostného citu: „Karel tedy, jakž zatím Karlu budem jmenovati, vzal ze stolu plnou sklenici, přistoupil k Haně, obejmul ji kolem pasu, dal jí připít, pak zdvihna sklenici nad hlavu předstoupil před dudáka a začal zpívat zvučným
hlasem:
Nastokrát děkuju
Chovala, chovala,
mej zlatej mamičce,
nevěděla komu;
že je mne chovala
když mne vychovala,
v strakatej peřince.
vzali mne na vojnu.
Chlapci opakovali poslední sloku po Karlovi, dudy padly jim do noty, Karel vyprázdniv sklenici na dno přivinul Hanu úžeji k boku a začali se v kolečku točit
jako vřetena.“ (Němcová 1904: 214)
Důležitá je skutečnost, že Němcová pracovala se znakem, který tu lze chápat
v jeho dualistické koncepci: to, co znak označuje, je jeho význam, forma je
signál nebo indikátor významu. V tomto pojetí binární teorie znaku může mít
znak více než jednu formu a více než jeden význam. Toto Foucaultovo (1966:
81) východisko pak umožňuje chápat znak jako reprezentaci. Podle Peirce
(1997) každý znak reprezentuje – s mírou závislosti na dovednosti – vždycky
něco jiného. Reprezentace je u něj výraz užívaný jako znak. Eco (2002: 52)
dále rozvádí, že říkat něčemu reprezentace zdůrazňuje znakovou povahu každého jednání, v němž je něco, ať fiktivní nebo nefiktivní, předváděno formou
realizace a s určitým záměrem, ale především tak, aby to bylo namísto něčeho
jiného. Literární stejně jako divadelní znak je pak fiktivním znakem, ne proto,
268
Daniela Stavělová: Tanec v literární tvorbě Boženy Němcové: fikce, nebo fakta?
že je znakem zdánlivým nebo sdělujícím neexistující věci, ale proto, že předstírá, že znakem není.
V našem případě je podstatné to, že zároveň s rozeznáním znaku je třeba
určit formu, která koresponduje s významem. Vztah mezi významem a formou je zpravidla dán sociální konvencí – kdo nepochopí vztah mezi formou
a významem, neporozumí znaku (Harris 2005: 83). Tuto skutečnost lze charakterizovat podle Jurije Lotmana (Andrews 2003: 42–44; Shukman 1977) také
jako existenci sémiosféry. Jde tu o sémiotický prostor potřebný pro existenci
a fungování jazyků, které jsou v nepřetržité interakci se sémiosférou. Je to fundamentální sémiotický prostor, který zajišťuje existenci kontextu a umožňuje
jak mezilidskou komunikaci, tak i vytváření a generování nových informací.
Způsob, jak Němcová nakládala s tancem jako se znakem, je však jiný než
u Nerudy. Neuvažuje o něm jako o viditelném znaku „nošeném ve společnosti“
např. jako doklad vlasteneckého smýšlení, ale spoléhá na to, že vylíčení taneční události pomůže čtenáři literárního díla, který podobnou situaci dobře zná
z vlastní zkušenosti, zprostředkovat prožitek, jenž je pro danou chvíli podstatný. Podobný znak může trvat potud, pokud je obnovován, a záleží přitom také
na tom, kdo tak činí. Tento „neviditelný tanec“ se stal v tomto smyslu znakem
sdělujícím všeobecně přijatelné významy. Intenzitu a druh citového prožitku,
jejž má „semiozická“ situace zprostředkovat, lze pak také vnímat jako význam
znaku.6
Neméně důležitou roli při zacházení se znaky byla pro Němcovou bezesporu
také otázka „konzumu“ textu. Eco (2002: 136) uvádí, že konzum, úspěch a požitek z četby představují předivo jevů od sebe jen těžko rozlišitelných. Poukazuje
na to, že každý umělec chce být čten, každý text se snaží vyvolat požitek z náležitého způsobu četby. Ten může být ještě rozlišen snahou o požitek z vyřčeného
(co) a požitek z aktu vyjádření (jak), neboli na požitek z možného světa vylíčeného příběhu, jejž text vypráví, a na požitek ze strategie vyprávění. Božena
Němcová chtěla být samozřejmě čtena (literární činnost byla pro ni zároveň významným zdrojem příjmu), a proto volila prostředky, které mohly být v té době
společností přijímány. Zdá se, že vsázela především na přízeň čtenáře, který
musí mít potěšení nejen z vyprávěného příběhu, ale především ze způsobu, jímž
je vyprávěn. Nabízela čtenáři prožitek, jaký si bezpochyby dokázal evokovat
na základě vlastní – a v té době běžné – zkušenosti s tancem. Prostřednictvím
6
Pojem semióza používá U. Eco (2002: 13) a charakterizuje ji jako situaci, při které podle Peirce (1997) vstupují do hry znak, jeho objekt (nebo obsah) a jeho interpretace. Semiozický svět
je virtualita schopná vyvolat dojem reality. Sémiotika je pak teoretické uvažování o tom, co je
semióza.
269
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
této představy pak bylo možné zasáhnout kolektivní imaginaci, rozehrát určité
archetypy a vyvolat ve čtenáři emoce potřebné k tomu, aby se s dílem ztotožnil.7
Idealizace a pravdivost
Interpretovat jednotlivé zmínky o tanci v díle Boženy Němcové není snadné.
Líčení tance na straně jedné podléhá tvůrčí licenci, zatímco na straně druhé má
i svůj konkrétní základ. Tvorba Němcové vyrostla na reálném podkladu podrobných pozorování, jak píše Renáta Tyršová (1912) ve svém pojednání, kde způsob
její tvorby srovnává s postupy Josefa Mánesa. Stejně tak jako detail výšivky
v rohu malířova obrazu jsou i spisovatelčina pozorování jakousi drobnokresbou:
„V zájmu na detailu si byli s Mánesem podobni, shody jsou mezi nimi i v tvůrčí
jejich činnosti, v způsobu, jak umělecká duše jejich zpracovala a přetvořila, shrnula a prozářila, co studium skutečností jim podalo. Oba idealisovali a oba byli
přitom stejně pravdiví.“ (Tyršová 1912: 274) Jejich přetlumočení skutečnosti
považuje Tyršová za cestu k probuzení vlastní identity, neboť tu jde o něco více,
„než o pouhé folkloristické zajímavosti, že se na ně díváme s láskou, která na nás
přešla z lásky těch velkých umělců, kteří ve všech oněch zevních projevech lidového tvoření cítili a ctili kus nejvlastnější kultury národní“ (ibid.).
Je proto třeba vnímat obě roviny výpovědi současně. Líčení tanečního projevu v díle Boženy Němcové lze považovat za polysémické – záleží na tom, kdo
text dekóduje. Může současně zprostředkovávat citový vjem s patřičným poselstvím čtenáři uměleckého díla, stejně tak jako informaci badateli, který v těchto
zmínkách hledá relevantní zdroj poznatků o dobové taneční praxi. Pravda je,
že badatel nepracuje s těmito informacemi a priori jako se znaky, ale i pro něj
se mohou v rámci interpretace tato data stát předmětem úvah o dalších souvislostech a významech. Multivokálnost těchto „tanečních obrázků“ tak spočívá
v tom, že je možné s nimi nakládat oběma způsoby současně. Zatímco některá líčení chování povídkových postav při tanci lze chápat především jako prostředky
k vyjádření emoční situace, lze v některých zmínkách (zejména z národopisných
črt z Domažlicka) nalézt kromě umělecké výpovědi také celou řadu faktů, které
pomáhají charakterizovat prostředí tradiční taneční kultury. Na rozdíl od sbírkových záznamů tance lze totiž v těchto líčeních nalézt důležité informace o tom,
7
Jurij Lotman (Andrews 2003: 40) zdůrazňuje např. při analýze kulturního textu existenci
kolektivní paměti, která je v přímé vazbě na jazyk a je součástí dynamického systému, který
zahrnuje účastníky komunikace, kontext, kontakt, kód a sdělení. Kulturní text se však podle
něj neopírá pouze o kolektivní paměť, jež umožňuje uchování a přenos znalosti napříč časem,
ale také o kolektivní intelekt. Ten zajišťuje potenciální aktualizaci informačního kódu a vznik
nové informace.
270
Daniela Stavělová: Tanec v literární tvorbě Boženy Němcové: fikce, nebo fakta?
jak tanec fungoval v procesu interakcí důležitých pro pochopení jeho smyslu
v dané společnosti. Je třeba k nim však přistupovat s vědomím toho, jak souvisejí
s dalšími skutečnostmi týkajícími se daného prostředí tance, a hledat možnosti
jejich verifikace.8
S danými zmínkami pak lze pracovat jako s historickým pramenem, který
v souvislosti s vymezením předmětu studia historické antropologie může být
vnímán jako mikrohistorie. V souladu s německým historikem R. Dülmenem
(2002: 81) by mělo jít o zaměření historického studia, které spočívá v objasňující
rekonstrukci životních souvislostí, jež přesvědčivě vypovídají o tom, proč konkrétní člověk jednal tak, a ne jinak, jak utvářel svůj život a jak aktivoval tradice,
aniž by se uzavíral novému. Prostředí tance lze chápat jako prostor pro uplatnění
vlastní vůle jednotlivých lidí, který se tak dostává do světla historickoantropologického studia. Tato cesta vede k porozumění historických skutečností na základě sociálního kontextu s ohledem na subjektivní postoje aktérů, tj. neptáme se
po významu událostí a procesů pro společnost, nýbrž pro konkrétního člověka.
Tento přístup nezohledňuje výlučně rozumová jednání, ale sleduje ve stejné míře
pocity a nálady, jež jsou neméně rozumově zakotvené. Do centra pozornosti se
tak dostává kulturní projev, na člověka je pohlíženo jako na proměnlivou bytost,
která nikdy nezůstává stejná a nikdy stejně nereaguje, ale vztahuje se odlišně
k určitým situacím a skutečnostem. V souladu se sledováním prostředí tance se
tak nabízejí zjištění o získávání a potvrzení statusu v dané společnosti, o střetávaní vesnického a městského způsobu života, generačních a genderových vztazích apod. Tyto informace mohou vypovídat o jevech samostatně nebo v souhrnu nashromážděných dat.9
Svůj význam tu mají i zdánlivě nepatrné postřehy, týkající se např. složení
a rozmístění účastníků posvícenské taneční zábavy v jejich patřičné hierarchii:
„V pondělí byla podívaná! Šli jsme rovnou cestou do hospody. Na jedné straně
8
9
S podobným materiálem může být nakládáno také jako s prostředky alternativní historie.
Podrobněji se této problematice věnoval O. Sládek (2007; 2010), který poukazuje na možnosti
tzv. kontrafaktuálního myšlení. Logika tohoto uvažování s logikou fikce na jedné straně a
logika historie na straně druhé je podle něj logika uchovávající kauzalitu historického vývoje,
jehož součástí je relativizace hierarchie historických událostí. Podnětné jsou také úvahy L.
Doležela (1998: 21), který uvádí, že svět fikce může být rekonstruován jako mentální obraz,
jejž může čtenář učinit součástí vlastní zkušenosti, tak jako si osvojuje aktuální svět. Role
čtenáře je tedy rekonstruovat fiktivní svět reprezentovaný literárním textem.
Na možnosti využití literárního díla jako pramene pro studium taneční kultury již bylo
poukázáno K. Réblovou (2001) a D. Stavělovou (2007; 2008c). K tomuto účelu byla vytvořena
v oddělení etnomuzikologie EÚ AV ČR databáze, která slouží k evidování a tematickému
třídění excerpt z beletristických děl. Pouze z oblasti Chodska zahrnuje databáze dnes kolem
180 položek.
271
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
u okna seděli sedláci a několik měšťanů, u kamen seděly ženy a malé děti, v třetím koutě stály holky, všechny na jedné hromadě, uprostřed chlapci. Na jednom
okně seděl orchestr, dudák a huslař. Dudák byl samý věnec, na klobouku měl
plno fáborů a kvítí. Hned u dvěří byl šenk, kde rychtář hospodskému pro samé
švagrovství nalévati pomáhal.“ (Němcová 1929: 22)
Mnohem konkrétnější je popis tance do kolečka, doloženého rovněž ve sbírkových záznamech z oblasti Chodska z přelomu 19. a 20. století:10 „Naposled
přišlo kolečko, ten n e j s t a r š í tanec, jak pravil rychtář, který za mladých
let nic jiného netančil. Dva chlapci se postavili se džbánkem před dudáka a začali dudáckou notu, dudák se šklebil, huslař dával nohou takt a šest chlapců si
přitáhlo své tanečnice. Stojíce porůznu, chlapec vedle děvčete, s rukama nazad
spletenýma začali se podle taktu pořád na jednom místě tak hbitě a šikovně točit,
že jeden o druhého ani nezavadil a z taktu nepřišel, až se pustili a zpředu chňapli ...
jako by šest vřetének jedním kolečkem se točilo. Zpomněla jsem si na pražské bály,
co tu výborů, tanečních pořádků, prób a Bůh ví co všecko; a zde v té nabouchané
krčmě šlo to bez výborů tak pořádně, jako sotva v kterém sále. A proč? Protože tu
platí méně přikázání a více dobré vůle.“ (Němcová 1929: 23)
I když prvotním cílem tu není popsat tanec do kolečka, ale spíš poukázat
na hodnotu mezilidských vztahů venkova, projevujících se při tanci formou vzájemné ohleduplnosti, zanechává B. Němcová rovněž důležité svědectví o výskytu tohoto historického typu starší vrstvy párových tanců. Její zmínka z roku 1845
je totiž prvním doloženým pojmenováním tance, který byl do té doby zřejmě
vnímán v obecnější rovině jako všeobecně rozšířený taneční projev, který není
nutné výstižně pojmenovávat. Jak z jejího záznamu vyplývá, teprve potřeba odlišit jej od vznikajících mladších tanečních typů vedla k jeho charakterizujícímu
pojmenování. I tato stručná zmínka slouží k objasnění toho, proč mnohé taneční
nápěvy z počátku 19. století (zachycené guberniální sběratelskou akcí v roce
1819) korespondující s mladšími záznamy k tanci do kolečka ve sbírkách z přelomu 19. a 20. století nejsou opatřeny názvem tance. V textu je také autorkou
zvýrazněna skutečnost, že jde o nejstarší tanec, což znamená, že takto byl v době
tohoto záznamu chápán v prostředí své existence, za pozornost stojí také zmínka
o tom, jak a kým je tanec zahájen v interakci s doprovodnou muzikou.
Zachycení tanečního repertoáru prozradí také mnohé o dobovém vnímání
konkrétních tanců a jejich proměn či původu: „A což polku! Tu vám tak pěkně
10
Srov. s popisy tance do kolečka, kolečka, kolíčka ve sbírce lidových písní a tanců Jindřicha
Jindřicha (1926–1928: 1–12) a se záznamy tance u Otakara Zicha (1906: 305–310, 406–410;
1910: 33–35, 100–101, 133–135, 333–335). Velké množství hudebních záznamů tance do
kolečka lze najít též u L. Kuby (1995).
272
Daniela Stavělová: Tanec v literární tvorbě Boženy Němcové: fikce, nebo fakta?
tančí, že je radost se podívat na ty nohy v punčochách a střevících, jak opravdu
elegantně vypadají. Nejdříve tančili polku, pak štajriš (naši sousedskou), nato
zelenák, obkročák a třínožku, všecky tři jako náš vrták; potom dupavou, houpavou, hrozičku (strašáka), ševcovskou a kolečko. Ševcovská je nový tanec, vymyšlený od našeho statného rychtáře, až posud velkého milovníka tance. Dělají se
přitom všecky posunky, jako by švec šil. Když se dratev vytahuje, musí se mít každý na pozoru, aby něco neulovil; neboť všickni stojí na jedné hromadě, a kdo se
neuhne, dostane pohlavek. Viďte, to je ta venkovská gymnastika, ta učí obratnosti bez německých turnéřů od starého Jahna až po tu dobu.“ (Němcová 1929: 23)
Výskyt všech těchto tanců lze v oblasti Chodska snadno doložit pomocí sbírky
lidových písní a tanců Jindřicha Jindřicha (1929–1930: 399–409), který zde začal
zaznamenávat tyto projevy v 80. letech 19. století. Jeho otce zachycuje J. Š. Baar
(1974: 212–239) v románu Paní komisarka jako učitelského pomocníka, který hrával
při tanečních zábavách. V období kolem poloviny 40. let, kdy Němcová navštívila
některé taneční události na Chodsku, byl už vyhlášeným hudebníkem místní kapely
a Baar zaznamenává jeho počínání v rámci jedné z nich. O věrohodnosti výskytu
tanečních typů, které B. Němcová uvádí, tedy není třeba pochybovat a její zmínku
lze chápat také jako doklad o výskytu a oblíbenosti konkrétních tanců v určitém čase
a prostoru. Za pozornost stojí také sled, v němž jsou tance prováděny: od nejmladší
polky až po nejstarší kolečko. Je to doklad toho, jak odlišné historické taneční vrstvy
vedle sebe v lidovém tanečním prostředí zpravidla dlouho koexistovaly a nacházely
své uplatnění bez toho, že by jedna forma nutně nahrazovala druhou.
Neméně významný je spisovatelčin postřeh, že štajriš je vlastně „naše“ sousedská. Míní tím skutečnost z pohledu městského člověka či vlastenecké společnosti, která v té době přijala sousedskou jako českou protiváhu německého walzeru a tímto názvem překryla německý původ mnoha tanců, které se stejně jako
valčík těšily velké oblibě a z repertoáru tanečních zábav je bylo možné vyloučit
jen stěží.11 Také zmínka o tom, že ševcovská je nový tanec, jehož původcem je
konkrétní osoba, je významným potvrzením domněnky, že tance s řemeslnickou
tematikou, obsahující imitativní pohyby, vznikaly teprve v průběhu 19. století a za jejich původem pravděpodobně stojí řada faktorů, mj. vliv divadelních
ochotnických spolků.
Řadu cenných postřehů o tom, jak byl tanec propojen s tradičním obřadem,
zanechala Němcová jako účastník svatby ve svém obrázku Selská svatba v okolí
11
Sousedská se objevila na scéně veřejného života jako novinka na tanečním pořádku prvního
českého bálu, který byl zorganizován vlasteneckými kruhy v pražském Konviktu v roce
1840. Rozvážný, ale přitom veselý tanec se měl stát protiváhou valčíku a zároveň klidnějším
partnerem polky. Srov. Stavělová (2008b: 175–179).
273
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Domažlickém (Němcová 1929: 34–50). Jednotlivé etapy svatby byly průběžně
provázeny dudáckou muzikou, jejíž oblibu dokládá Němcová mnoha zmínkami:
„Když jsme se brali ze dvora, šel houdek s dudákem napřed a nevěsta za ním,
vzadu ženich sám a sám. Jeden muž nesl živou slepici, druhý na tříšce nastrčený
neomitek, a družička kytku a červený šátek. To jsou dary panu páterovi. Tak jsme
se dostali při zpěvu a veselém hovoru do Střemnic…“ Po oddavkách se pak „propíjel věneček“. Opět se tu poukazuje na oblibu tance do kolečka a jedné z jeho
doprovodných písní a potvrzuje se jeho multifunkční využití: v tomto okamžiku je významným pojítkem svatebního obřadu, kdy se do něj prostřednictvím tance přirozeným způsobem zapojuje většina jeho účastníků, kteří se tak
stávají aktéry události: „Když bylo po všem, šli mladí zasnoubenci se svědky
k zápisu, a my se postavili u kříže před kostelem, dudák a houdek začali hrát,
tři ženy se okolo nich postavily, začaly šátky točit, s jedné strany na druhou
se houpat a zpívat: ‚Ten střemický pan farář pěkně káže‘. Když přišel ženich
s ostatními nazpátek, vrátili jsme se zpívajíce domů. Ve vesnici šli jsme rovnou
cestou do hospody. Za chvíli přinesli ‚vandrovní koláč‘, rozkrájeli ho a mezi
hosti rozdali. Potom začal dudák zamilované kolečko dle nápěvu: ‚Vosy, vosy,
vosy sršáni‘, a ženich s nevěstou, družba s droužkou a všichni ostatní začali
se točit jako vřetánka. Ženské když trochu potančily, šly se domu přestrojit;
ostatní ženy zůstaly v těch šatech až do rána, ale nevěsta, ta se skoro každou
hodinu do jiných šatů převlékala.“ (Němcová 1929: 39–40) Kolečko se tancovalo i v okamžiku „prodeje nevěsty“, kdy nevěsta: „vyhoupne se na stůl a zpívá: ‚ještě si zadupám na tom bílem stole – kde je můj družba, ať pro mne ide!‘
Družba jí podá ruku, ona mu sletí do náručí a tancuje s ním kolečko.“ Nevěsta
pak prochází po tzv. stříbrném mostě, který jí družba vysázel na stole čtyřmi
řadami peněz: „…šla po nich k němu, zatancovala s ním jakož i se ženichem
kolečko, a ženy ji opět mezi sebe vzaly, vedouce ji k ‚čepení‘ do srubu“. Po začepení: „ženich jim dá rosolku a ženy mu vloží do náručí mladou ženku, on ji
obejme a tancuje kolečko“ (Němcová 1929: 48). Druhý den autorku probudil
dudák, který se s družbou, družkou a dalšími muži chystal „zvát na přátelský
oběd v neděli, který dávají mladí manželé, a pak že budou chodit po vesnici
s dudami. K večeru aneb již odpoledne shrne se všecko do hospody, kde se
do rána tancuje. Některá svatba trvá celý týden, v neděli na to se propíjí věneček, a zase trvá tanec až třeba do středy. Ubohý dudák!“ (Němcová 1929: 49)
Svatebčané tak měli nejen příležitost se spontánně účastnit celé události způsobem, který jim byl vlastní, ale jejich chování při tanci je tu zároveň projevem
jakýchsi nepsaných pravidel místní společnosti, která upravují vzájemné vztahy
a rozdělují role: „Hosté, kteří netančí, posadí se za stoly, diváci okolo kamen, aby
274
Daniela Stavělová: Tanec v literární tvorbě Boženy Němcové: fikce, nebo fakta?
měli tanečníci volné místo. Dudák a houdek, tito miláčkové jak starých, tak mladých, sedí na okně. Tu přijde některý sedlák, vezme sklenici s pivem, postaví se
před dudáka, začne to neb ono zpívat, v kole začnou tancovat, a kteří netancují,
postaví se ke zpěváku. V zápalu popadne hoch tu neb onu holku okolo krku a ona
musí s ním zpívat a pít. Žárlivost neznají zde snad ani podle jména.“ (Němcová
1929: 40–41) Autorka těchto postřehů si byla nejspíš velmi dobře vědoma toho,
co hodlá sdělit naznačením jistých pravidel, jež zdůrazňovala a kladně hodnotila
u „nezkaženého“ vesnického života. Ani zde nezapře skutečnost, že v centru jejího
zájmu byl prvek pospolitosti, dobré vůle a snaha po sounáležitosti, které opakovaně ve spojitosti s tanečním projevem zohledňovala. Nepřímo tu lze nacházet
i doklady o konceptu jejího vlastenectví, které se v tomto smyslu jeví jako primordialistické (Štajf 2006: 220).
Němcová si všímá také proměn společnosti pod tlakem dobového vkusu
a z podtextu krátké poznámky v úvodu povídky Dlouhá noc zaznívají její obavy
o osud tradičních hodnot: „Co nevidět přestanou snad na vesnicích všecky ty
nenucené, roztomilé radovánky, a místo posvícenské muziky, obžinek, oraček aj.
budou bály a besedy. Furiant, ruchadlo, ovísek, kolečko, a jak se ty roztomilé
tance jmenují, ty všecky přestanou, selský junek ve fraku a glasovaných rukavičkách se bude zapisovat buclaté selce ve věnci a florových šatech na půl quadrilly
do tanečního pořádku. – Všecko pokračuje s duchem času!“ (Němcová 1904:
13) Opět je tu kladen důraz na přirozenost chování vesnického prostředí, jež
bývá u ní viděno v protikladu ke strojenosti města spojovaného často s negativními důsledky procesu civilizace.
Reprezentace tance
V rámci tohoto přístupu lze spisovatelčiny postřehy týkající se tanečního projevu doplnit ještě o velké množství podobných záznamů vyskytujících se nejen
u jejího současníka J. Š. Baara, ale i u dalších autorů vesnického románu, hledajících na Chodsku nezkažený a přirozený svět tradičních hodnot.12 B. Němcová
tak významným způsobem přispěla k zobrazení tanečního prostředí dané oblasti
a spolu s dalšími zmínkami jsou i její postřehy v tomto souhrnu zachycením
komunikačních a kognitivních procesů, jež se navzájem prostupují a na sebe navazují. Taneční projev, spojený s řadou mimotanečních projevů a příznačným
chováním, je zde vystižen v kontextu místních vztahů a sociálních vazeb. V rámci tohoto i mnohem širšího kontextu se tedy chová jako text, jehož smysl lze
12
Patří sem zejména románová tvorba J. Vrby a F. Hrušky, která spolu s dalšími díly přispívá
k vytváření obrazu tradiční taneční kultury Chodska.
275
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
generovat na základě schopnosti kulturního projevu (jako celku i jeho jednotlivých částí) vydávat při „výstupu“ nové texty (Lotman 1994: 9; Andrews 2003).
Jazyk umění zde plní funkci vytvoření nové informace, tj. text předchází jazyku.
V literárních dílech Němcové je tak reprezentace tance užíváno jako prostředku
ke sdělení mnoha významů, které mohou být průběžně vyjednávány s ohledem
na tzv. konzum díla.
Červenec 2012
Prameny a literatura:
Andrews, Edna: 2003 – Conversation with Lotman: Cultural Semiotics in Language, Literature
and Cognition. Toronto: University of Toronto Press.
Baar, Jindřich Šimon: 1974 – Paní komisarka. Chodský obrázek z doby předbřeznové. Praha:
Československý spisovatel.
Božena Němcová: Sborník statí o jejím životě a díle: 1820–1862. 1912 – Redakcí Václava Černého
vydala učitelská jednota „Komenský“ v Náchodě. Praha: Emil Šolc.
Božena Němcová. Korespondence I.–IV. 2003–2007 – Adam, Robert – Janáčková, Jaroslava –
Pokorná, Magdaléna – Saicová Římalová, Lucie – Wimmer, Stanislav (eds.). Praha Lidové
noviny.
Foucault, Michel: 1966 – Les mots et les choses. Paris: Gallimard.
Horký, Milan – Horký, Roman (eds.): 2006 – Božena Němcová – život, dílo, doba. Sborník
příspěvků ze stejnojmenné konference konané ve dnech 7.–8. září 2005 v Muzeu Boženy
Němcové. Česká Skalice: Muzeum Boženy Němcové.
Darras, Bernard (ed.): 2006 – Images et sémiotique. Sémiotique pragmatique et cognitive.
Collection Esthétique – 8. Série Image Analyses. Paris: Publication de la Sorbonne.
Doležel, Lubomír: 1998 – Heterocosmica. Fiction and Possible Worlds. Baltimore and London:
Jobus Hopkins University Press.
Dülmen, Richard: 2002 – Historická antropologie. Vývoj. Problémy. Úkoly. Praha: Dokořán.
Eco, Umberto: 2002 – O zrcadlech a jiné eseje. Znak, reprezentace, iluze, obraz. Praha: Mladá
fronta.
Harris, Roy: 2005 – Rethinking Writing. London: Continuum International Publishing.
Chaloupka, Otakar: 2005 – Příruční slovník české literatury od počátků do současnosti. Brno:
Centa, spol. s.r.o.
Jankovič, Milan: 2005 – Cesty za smyslem literárního díla. Praha: Nakladatelství Karolinum.
Jechová Voisine, Hana: 2005 – Dějiny české literatury. Vimperk: Nakladatelství H+H Vyšehradská,
s. r. o.
Jindřich, Jindřich: 1926–1928 – Jindřichův chodský zpěvník. Díl I–IV. Kdyně: Okresní osvětový sbor.
Jindřich, Jindřich: 1929–1930 – Jindřichův chodský zpěvník. Díl V–VIII. Domažlice: nákladem
vlastním.
Kuba, Ludvík: 1995 – Lidové písně z Chodska. K vydání připravila Věra Thořová. Praha: ÚEF
AV ČR.
Kulíř, Bohumil: 1912 – Reálný podklad povídek B. Němcové z Náchodska. In: Božena Němcová:
Sborník statí o jejím životě a díle: 1820–1862. Redakcí Václava Černého vydala učitelská
jednota „Komenský“ v Náchodě. Praha: Emil Šolc: 16–53.
276
Daniela Stavělová: Tanec v literární tvorbě Boženy Němcové: fikce, nebo fakta?
Lexikon české literatury. Díl 3/I., II. 2000 – Opelík, Jiří (ed.). Praha: Academia.
Lexikon české literatury. Díl 4/I., II. 2008 – Merhaut, Luboš (ed.). Praha: Academia.
Lotman, Jurij M.: 1994 – Text a kultúra. Bratislava: Archa.
Němcová, Božena: 1904 – Povídky. Řada první. Sebrané spisy Boženy Němcové. Sv. 1. K vydání
upravila Marie Gebauerová. Praha: Jan Laichter.
Němcová, Božena: 1907–1910 – Črty a úvahy. Praha: Jan Laichter.
Němcová, Božena: 1929 – Studie národopisné. In: Spisy Boženy Němcové VII. Praha: Fr. Borový.
Neruda, Jan: 1923 – O tanci. Rozjímání dle velmi učených lidí. In: Dílo Jana Nerudy VIII. Studie
krátké a kratší. Uspořádal M. Novotný. Praha: Kvasnička a Hampl: 165–189.
Neruda, Jan: 1946 – České národní tance. Praha: Nová osvěta.
Peirce, Charles Sanders: 1997 – Sémiotika. Druhé přepracované vydání. Praha: Karolinum.
Réblová, Kateřina: 2001 – Odraz lidové taneční kultury v dílech literátů 19. století. Národopisná
revue 11: 102–105.
Rubeš, František Jaroslav: 1906 – Blahosti tanečních hodin. In: Sekanina, František (ed.): Sebrané
spisy F. J. Rubeše. Praha: B. Kočí: 120–126.
Shukman, Ann: 1977 – Literature and Semiotics: a Study of the writing of Y. M. Lotman.
Amsterodam: North Holland.
Sládek, Ondřej: 2007 – O historiografii a fikci. Událost, vyprávění a alternativní historie. In:
Bláhová, Kateřina – Sládek, Ondřej (eds.): O psaní dějin. Teoretické a metodologické problémy literární historiografie. Praha: Academia: 134–155.
Sládek, Ondřej: 2010 – Between History and Fiction: On the Possibilities of Alternative History.
In: Koťátko, Petr – Pokorný, Martin – Sabatés, Marcelo (eds.): Fictionality – Possibility –
Reality. Bratislava: Aleph: 74–88.
Stavělová, Daniela: 2007 – Literární dílo jako pramen pro studium lidové taneční kultury. In:
Gremlicová, Dorota (ed.): Stopy tance. Taneční prameny a jejich interpretace. Praha: AMU:
14–23.
Stavělová, Daniela: 2008a – Předmluva. In: Stavělová, Daniela – Traxler, Jiří – Vejvoda, Zdeněk
(eds.): Prostředí tance: hranice identity a jejich překračování. Praha: NIPOS a EÚ AV ČR, v.
v. i.: 7–11.
Stavělová, Daniela: 2008b – Koncept národního tance: obkročák, polka, sousedská. In: Stavělová,
Daniela – Traxler, Jiří – Vejvoda, Zdeněk (eds.): Prostředí tance: hranice identity a jejich překračování. Praha: NIPOS a EÚ AV ČR, v. v. i.: 157–186.
Stavělová, Daniela: 2008c – How to Express the Patterns of Life: Dance in Czech Novel of the
Late 19th Century. In: Dunin, Elsie Ivancich – Wharton, Anne von Bibra (eds.): Invisible and
Visible Dance. Crossing Identity Boundaries. Proceedings 23rd Symposium of the ICTM
Study Group on Ethnochoreology, 2004, Monghidoro, Italy. Zagreb: Institute of Ethnology
and Folklore Research: 125–132.
Stratilová Urválková, Eva: 2007 – Tanec v memoárech Václava Vladivoje Tomka. In: Gremlicová,
Dorota (ed.): Stopy tance. Taneční prameny a jejich interpretace. Praha: AMU: 42–61.
Šimůnková, Alena: 2006 – Karnevalové interpretace. Společenské bály v předbřeznových
Čechách. In: Horký, Milan – Horký, Roman (eds.): Božena Němcová – život, dílo, doba.
Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference konané ve dnech 7.–8. září 2005 v Muzeu
Boženy Němcové. Česká Skalice: Muzeum Boženy Němcové: 209–216.
Štajf, Jiří: 2006 – Venkovská mentalita a obrozenecká agitace v chodské trilogii Jindřicha Šimona
Baara. In: Horký, Milan – Horký, Roman (eds.): Božena Němcová – život, dílo, doba. Sborník
příspěvků ze stejnojmenné konference konané ve dnech 7.–8. září 2005 v Muzeu Boženy
Němcové. Česká Skalice: Muzeum Boženy Němcové: 217–224.
277
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Tichá, Jaroslava: 1940 – Božena Němcová v díle J. Š. Baara. Domažlice: Baarova společnost.
Tille, Václav: 1969 – Božena Němcová. K vydání připravila a poznámkami opatřila Jaroslava
Otrubová. 9. vyd. Praha: Odeon.
Tomek, Václav Vladivoj: 1904–1905 – Paměti z mého života I, II. Praha: Fr. Řivnáč.
Tyl, Josef Kajetán: 1981 – Národní zábavník. Praha: Odeon.
Tyršová, Renáta: 1912 – Božena Němcová a Josef Mánes. In: Božena Němcová: Sborník statí o jejím životě a díle: 1820–1862. Redakcí Václava Černého vydala učitelská jednota „Komenský“
v Náchodě. Praha: Emil Šolc: 274–275.
Zich, Otakar: 1906 a 1910 – Píseň a tanec „do kolečka“ na Chodsku. Český lid 15: 305–310,
406–410; 19: 33–35, 100–101, 133–135 a 333–335.
Contact: Doc. PhDr. Daniela Stavělová, CSc., Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3,
110 00 Praha 1, e-mail: [email protected]
Obr. příl. 1: Josef Špilar, Chodská svatba
278
: Tanec v literární tvorbě Boženy Němcové: fikce, nebo fakta?
Obr. příl. 2: Tanec na stole v rámci masopustní taneční zábavy v Postřekově na Chodsku.
Zřejmě pozůstatek svatebního obyčeje. Foto D. Stavělová 1995.
Obr. příl. 3: Tanec do kolečka v masopustním průvodu v Postřekově na Chodsku.
Foto D. Stavělová 1995
279
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Věra Thořová – Jiří Traxler – Zdeněk Vejvoda:
Lidové písně z Prahy ve sbírce Františka Homolky.
Studie / kritická edice. I. díl.
Etnologický ústav AV ČR ,v. v. i. Praha 2011, 507 s.
Publikace vznikla v rámci výzkumného záměru
AV0Z 90580513
Písňová sbírka libeňského učitele Františka Homolky (1885–1933)
představuje základní pramen z oboru městského folkloru v českých
zemích. Obsahuje přes tři a půl tisíce záznamů písní a říkadel
z různých regionů a lokalit Čech z 1. třetiny 20. století, je tedy
svým rozsahem a časovým rozpětím sběru srovnatelná se sbírkou
Erbenovou. V letech 1904–1929 Homolka sběratelsky pokryl také
oblast do té doby zcela opomíjenou – Prahu a její periferie – a zaznamenal zde tradiční repertoár ve stadiu kontaminace pololidovými a městskými folklorními prvky. V tomto období
počátku 20. století byl završen proces zlidovování společenské a kramářské písně a do lidové
zpěvnosti stále výrazněji zasahoval vliv dechové hudby a lidovky.
První svazek komentované kritické edice Lidových písní z Prahy ve sbírce Františka Homolky
zahrnuje písně milostné, taneční, žertovné, vojenské a zpívaná vytrubování. Připojená studie
obsahuje kapitoly věnované různým městským písňovým fenoménům a životu a sběratelskému
odkazu Františka Homolky.
Cena s DPH 390 Kč
ISBN 978-80-87112-58-8 (soubor), ISBN 978-80-87112-59-5 (1.díl)
Barbora Gergelová – Jaroslav Otčenášek:
Tradiční řemeslná výroba a zemědělské práce
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku –
vědecká kritická edice CD-Rom.
Etnologický ústav AV ČR ,v. v. i. Praha 2011, elektronický
dokument 1,6 GB. Vydáno za podpory GA ČR, č. grantu
404/09/1329. SW a zpracování AiP Beroun, s. r. o.
Tradiční řemeslná výroba a zemědělské práce v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku navazuje na dva předcházející CD-R
věnované lidovému stavitelství (2001) a vesnickému interiéru
(2006), které doplňuje a rozšiřuje o další úhel pohledu na realitu venkova 40. až 80. let 20.
století. Vznikající tematická řada CD-R prezentující bohaté fotografické fondy Etnologického
ústavu navazuje na dlouhodobou koncepci ústavu v oblasti výzkumu a uchovávání tradiční
hmotné a duchovní kultury a její proměny v 20. století.
Výchozími podklady pro zpracování projektu jsou dokumentační a fotografické fondy uložené
v Etnologickém ústavu AV ČR, v. v. i. K těmto pramenům jsou zpracovány odborné popisy
jednotlivých fotografií s lokalizací, časovým zařazením a odkazem na mapu a heslář krajových nebo profesních výrazů. Celý soubor je doplněn doprovodnou vědeckou studií o tradiční
řemeslné a zemědělské výrobě se seznamem doporučené literatury. K edici je připojena mapa
s vyznačením lokalit, kde se nacházejí lidoví výrobci, držitelé titulu Nositel tradice lidových
řemesel 2001–2010. Další mapa dokumentuje lidovou řemeslnou výrobu v letech 1952–1989.
(Zpracováno ze záznamů z terénních výzkumů Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV.)
Cena s DPH 230 Kč
280
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
STATI / ARTICLES
Irena Štěpánová: Slovenské obrazy Boženy
Němcové
SLOVENSKÉ OBRAZY BOŽENY NĚMCOVÉ
IRENA ŠTĚPÁNOVÁ
„Slovak Images“ of Božena Němcová
Abstract: The paper deals with the activities of the writer Božena Němcová in
Slovakia in the years 1851–1855. She visited Slovakia four times in this period (three times she visited her husband who worked here in civil service, her
last stay was intended as a cure, while most of the time Němcová devoted to
ethnographical research). All her stays resulted in contributions based on active
observation, ethnographic and folkloristic research, consultations with a number
of Slovak intellectuals dealing with both humanities and natural sciences. The
results of the individual stays differ both in form and quality. They proceed from
journalistic „causerie“ towards serious attempts of monographic elaboration of
natural background, history, demography, sociological, ethnographical and gender facts of a given region. The contribution to folkloristic is outstanding. The
writer used Slovak inspirations also in her fiction. Thanks to her activities, Božena Němcová belongs to the history of Slovak ethnology.
Key words: Božena Němcová, ethnography of Slovakia, agriculture, folk architecture, folk garments, folk food, folk alternative medicine, broad family, ethnic
minorities, assimilation, urban ethnology, gender.
Druhá polovina 50. let 19. století je v česko-slovenských vztazích poznamenána
dvěma protichůdnými tendencemi. Napětí vyvolané jazykovou odlukou je tlumeno aktivitami osobností, které bez ohledu na lingvistické spory, jejichž dopad
je kulturní i politický, hledají v rámci slovanské vzájemnosti porozumění. Snaží se, možná z dnešního pohledu poněkud exaltovaně a romanticky, objevovat
a pochopit specifika i společné rysy národních společenství. Pro dějiny etnologie české i slovenské jsou práce těchto autorů zajímavé jak po faktografické,
tak i metodologické a svým způsobem i jazykové stránce. Tyto studie vycházejí
281
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
navíc v období Bachova absolutismu, v době násilného útlumu jakýchkoli výraznějších společenských aktivit. Dá se tedy předpokládat, že jejich ohlas mohl
být větší, kdyby byly publikovány v době překypující bohatstvím publikovaných
děl.
Zřejmě nejvýraznějším zjevem tohoto období byla Božena Němcová. Je známou a respektovanou spisovatelkou a publicistkou na vrcholu tvůrčích sil. Má
řadu zkušeností s českým etnografickým a folkloristickým materiálem (Němcová
1845; 1846a; 1846b), schopnost navazovat kontakty napříč sociálním spektrem
a silnou pozitivní motivaci.
Spisovatelčiny rodinné poměry, permanentně složité a finančně napjaté, vyústily shodou okolností v možnost pobývat na Slovensku mezi roky 1851 až
1855 čtyřikrát.1 První tři cesty byly prvoplánové návštěvou manžela, působícího
služebně od ledna 1851 v Miškolci (Miskolc), od srpna téhož roku v Balážových
Ďarmotech (Balassagyarmat). Poslední cestu podnikla Němcová samostatně.
Formální záminkou byl léčebný pobyt ve Sliači, zkrácený ovšem na minimum,
a ostatní čas byl věnován etnografickému výzkumu.
Vzpomínky z cesty po Uhřích
Počáteční reakce Boženy Němcové na možnost přesídlení do Uher nebyla příliš nadšená: „Já bych ráda nešla z Čech, toť snadno uvěříte, ale … půjde-li on
(manžel – I. Š.), půjdu také, vždyť o několik let nebude zle, něco známe a něco
uvidíme, a když budeme se Slováky dobře zacházet, budou nám také přát. Vždyť
on český sedlák je také nedůvěřivý, nepřeje pánům, a přece nás měli rádi“, píše
Němcová Karolíně Staňkové v listopadu 1850 (Korespondence2 2003: 156).
Na druhou stranu je vidět, že Uhry autorku lákaly. Otevíral se jí široký obzor
nového působení přesahující hranice českých zemí a ona se cítila – a skutečně byla – dostatečně zralá a připravená. Představa nových možností, poznatků,
konfrontací a inspirací začala převažovat. Manželovy první reakce z nepohodlné
cesty a počátečních potíží, jeho poznámky o „podivné zemi“ a „podivném lidu“,
jak se zdá, spíše povzbudily její zájem uvidět to všechno na vlastní oči.
Božena Němcová využila první příležitosti, která se naskytla už koncem
dubna 1851, a přes Brno, Prešpurk a Pešť odjela do Miškolce. Pobyt byl jen
1
2
1. pobyt: 1851 – 24. 4. až 14. 5., převážně Miškolc s majoritním maďarským obyvatelstvem; 2.
pobyt: 1852 – 20. 8. až 18. 10., Balažovy Ďarmoty (s dětmi), s výjezdem do Banské Bystrice;
3. pobyt: 1853 – 9. 5. až 17. 10., Balažovy Ďarmoty (s dětmi Dorou a Jaroslavem); 4. pobyt
1855: 4. 9. – 18. 10. – Pohroní a část Gemeru (sama).
Zde a dále v odkazech uváděno pouze „Korespondece“, v soupisu literatury a pramenů zařazeno jako: Božena Němcová. Korespondece a příslušný svazek a rok vydání (pozn. redakce).
282
Irena Štěpánová: Slovenské obrazy Boženy Němcové
krátký, sotva dvoutýdenní, ale je vidět, že vymezený čas prožila velmi intenzivně. Jako by se zopakovalo její rozpoložení z doby před šesti lety, kdy se vydávala
na Chodsko. Načrtává už zážitky z cesty a podobně jako tehdy skládá tříšť dojmů, které k sobě chronologicky přiřazuje a příliš je nekomentuje. Je to postup,
který má zažitý a zatím se jí zdá vyhovující. Zapojuje svůj vynikající pozorovací
talent, smysl pro proporce i detail a osobní charisma, které jí umožňuje navázat
kontakt téměř s kýmkoli. Výsledkem pobytu je série příspěvků Vzpomínky z cesty po Uhřích (Němcová 1854).
Autorka je připravovala pro tisk s časovým odstupem skoro tří let a oporou jí byl
cestovní zápisníček, o kterém se zmiňují některé prameny (Haluzický 1952: 28–29).
V tomto mezidobí navštívila Slovensko ještě dvakrát, takže se dá předpokládat, že
její zkušenosti a znalosti byly v době konečné úpravy textu bohatší, než kdyby byly
publikovány bezprostředně po první návštěvě. Je však možné se domnívat, že formální stránka zůstala původní, tedy aditivní řazení jednotlivých postřehů a dojmů,
se sporadickými náznaky srovnávání s českým, respektive chodským materiálem
nebo narážkami a ohlasy na politickou situaci po roce 1848 v Uhrách. Záběr těchto
pohledů je však široký a z etnologického hlediska zajímavý.
První dojmy z uherského venkova se – vedle kvality cest a riskantní rychlosti,
kterou se po nich řítí vratké povozy – přirozeně týkají architektury („blátové
cihly“) a krojů. Už tady je ale vidět, že konečná verze příspěvku byla obohacena
o hlubší znalosti, které nemůže mít nepoučený turista. Autorka si je vědoma,
k jaké příležitosti je kroj oblečen, charakterizuje rozdíly v úpravě oděvu svobodných a ženatých či vdaných, ví, jak bude oděv vypadat v zimě, z jakých surovin
je zhotoven a zná názvy jeho součástek. Skvělý pozorovací talent jí nedovolí
nezmínit se o úpravě vlasů a vousů, opět s generačními rozdíly a s podotknutím,
že základní hygienický i krášlicí prostředek na pleť i vlasy představuje vepřové
sádlo a slanina. Na jiných místech popisuje pasení vepřů a všímá si obliby jejich
masa a tuku v regionální kuchyni. Mnohokrát se zabývá oblibou kouření dýmek
(i u žen) a místním pěstováním tabáku („dohán“) a pochopitelně vinohradnictvím, které prezentuje i jako součást každodennosti maloměstského života.
Je téměř šokována extenzivním zemědělstvím („asiatský způsob“), který si
mohou lidé v bohatém úrodném kraji dovolit. Chápe to, ale i tak v tom vidí neúctu
k půdě i vlastní práci. Tyto reálie jsou rámovány popisem přírody, v porovnání
s následujícími zpracováními cest po Slovensku však jen stručnými.
Největší pozornost Němcová věnuje lidem. Předem věděla, že přichází do regionu s majoritním maďarským obyvatelstvem. Potkává se se Slováky, kteří jsou
zde vesměs v podřízeném poměru sloužících a zaměstnanců, a už cestou si uvědomuje, že národnostní skladba je bohatší. Například síť zájezdních hostinců mají
283
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
„v arendě“ německé rodiny, občas se vyskytne český nájemce. Naproti tomu lidové krčmy mají pronajaty Židé, jediné etnikum, které Němcová vidí ve shodě
s dobovým antisemitismem negativně. Vyčítá jim, že dávají na dluh a zbídačují
venkovské obyvatelstvo. Zmínky o nich jsou však vzhledem k pozornosti, kterou
věnuje ostatním etnikům, marginální. Všude potkává Romy a rychle se naučí mezi
nimi diferencovat. Vnímá respektované muzikantské rody a nechává se okouzlit
jejich „zvláštní a dramatickou“ hudbou. „Divocí cikáni“ na opačném konci sociálního žebříčku v ní nevzbuzují odpor. Nachází mezi nimi zajímavé antropologické
typy a konstatuje, že jejich nejvyšší hodnotou je „svobodné živobytí“. Všímá si
v Miškolci usazené srbské menšiny a zajímá ji její jazyk i náboženství.
Značná část textu je zaměřena na urbánní etnologii Miškolce. Tady se Němcová
značně vzdálila od svých starších reflexí Domažlic nebo Nymburka, ve kterých dominuje negativní pohled na maloměšťáka (a maloměšťačku). Miškolc je zachycen,
byť poněkud chaoticky, po stránce sociální, etnické a náboženské, pozornost je
věnována profesnímu rozvrstvení obyvatelstva, je představen jako administrativní
a vzdělanostní centrum, popsány jsou hygienické poměry, každodennost i sváteční
příležitosti, rodinný život, genderové vztahy, jídelníček a etiketa při stolování. To
vše v kulisách architektury, jejíž formy odrážejí sociální status majitele.
Autorka si všímá věcí, které by muž nejspíš nevnímal, a je si toho vědoma.
Chválí čistotu měšťanských domácností, nezapomene však podotknout, že je to
zásluhou slovenských služek. Totéž platí o kuchařkách, které jsou také vesměs
„Slovačky“. Paní domu má k ruce nesmyslně mnoho personálu a sama dělá jen
„nějaké titěry“. Děti ji nezatěžují, má jich, na rozdíl od Slovenek, málo (2–3),
a k nim kojnou a chůvu. Přesto i na této matroně najde Němcová imponující
momenty. Oceňuje zápal, s kterým Maďarky v roce 1848 nosily a stále pietně uchovávají svůj „staronárodní kroj“ a obdivuje jejich virtuozitu při přípravě
kompotů a všech myslitelných zavařenin. Vidí ovšem i to, co se hostu obvykle
nesděluje. Manželské svazky jsou brány velmi volně a většina služebnictva žije
s partnerem (a dětmi) bez svatebního obřadu, což je všeobecně tolerováno.
Němcová nezobecňuje, nedodržuje logický systém jednotlivých témat, spíš
volně těká od jednoho vjemu k druhému, ale celkový dojem z této causerie psané
lehkou rukou je kupodivu ucelený a některé pasáže, například popis jarmarku,
mají nesporné umělecké kvality.3
3
„Než přešel trh, uslyšel člověk hovor latinský, slovenský, srbský, francouzský, německý, maďarský, židovštinu i cikánskou hantýrku… Tu sedí zahradnice s čerstvými květinami v okruhlíkách, tu řadem krámy medovnikářů (perníkářů), tu se smaženými rybičkami, pogáčkami
(placičkami ze sádla a mouky) a rohlíky; tu plechár, tu cínar a bůhví čeho ještě všeho tam je.
A mezi tím je lidstva jako vln, selští, panští, cikáni, spřežení koňů, volů a oslů, všecko to plyne
pospolu jednou řekou…“ (Spisy 1955: 35)
284
Irena Štěpánová: Slovenské obrazy Boženy Němcové
V závěru se autorka pokusila o charakteristiku maďarského etnika v porovnání
se slovenským: „Netroufám si úplný úsudek o národu pronést, neboť málo jsem
mezi nimi žila, ale pokud jsem je poznala, jsou dobří lidé, úslužní i srdeční, když
jen člověk je k nim vlídný a s nimi srozumět se může! – Aby se ale hned domluvil
a vlídnou tváří přišel vstříc jako Slovan, to u něho není.“ (Spisy 1955: 42) Maďar
je zachycen na základě bezprostředních dojmů, zatímco odkazy ke Slovákovi,
kterého zatím znala jen málo, se nesou v idealizujícím herderovském duchu. Při
takovém výchozím nastavení je obraz Maďara poskládán z řady mnohdy protikladných, celkem realisticky zachycených postřehů a vyznívá ambivalentně.
Na to, jak krátkou dobu v Miškolci byla, se jí podařilo sebrat úctyhodné množství dokladů. Při této cestě neměla možnost kontaktů se slovenskými intelektuály ani příležitost k podrobnějšímu poznávání slovenské lidové kultury. Pokud
hovoří o Slovácích, akcentuje vnější dojmy, hlavně kroj, popřípadě bohatý zpěvní repertoár (u služek), aniž by se jím podrobněji zabývala.
Z Uher
Druhý pobyt, tentokrát v Balážových Ďarmotech o rok později, roku 1852, trval
od konce srpna do poloviny října. V té době se finanční situace rodiny natolik
stabilizovala, že bylo možné, aby Josef Němec pozval k prázdninovému pobytu
manželku i s dětmi.
Balážovy Ďarmoty byly a jsou maďarské,4 okolí však bylo osídleno z velké
části slovenským obyvatelstvem, jehož kultura Němcovou zajímala především.
Ocitla se tedy v prostředí „slovenštějším“ než za prvního pobytu a mohla se
zúčastnit manželovy služební cesty do Banské Bystrice, spojené s krátkým pobytem ve Sliači.
Příspěvek, nazvaný později Z Uher – podle Haluzického (1952: 11), spočívá
ve zlomku nedokončeného cestopisu Z Ďarmot do Sliače a zpět, který autorka
napsala ještě v průběhu roku 1852 na základě cestovního deníku – vyšel posmrtně roku 1862 v 8. svazku Augustova vydání Sebraných spisů. Cesta proběhla
podle plánu, který Němcová načrtla v dopise Sofii Rottové.5 Manžele Němcovy
4
5
Obec dnes leží na slovensko-maďarské hranici a je rozdělena na Slovenské Ďarmoty (okr.
Velký Krtíš) a Balassagyarmat (župa Nógrád).
„Dnes odpoledne jedem do Bystřice; na noc do Šach, druhý den do Štavnice, kamž záhy
přijdem, bysme se ohlídli trochu, a do některého dolu vjeli, třetí den do Bystřice, kdež se as
den zdržíme, a pak jedu já s dětmi do Sljače a muž tam bude ouřadovat. Jestli se plán nezmění,
nebude z cesty na Krivaň nic, a zpátky se vrátíme přes Zvolen.“ Dopis Sofii Rottové 7. září
1852, www mlp.cz/bozenanemcova verze 0.1 http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/99/42/
listy_1.pdf 7.12.2011.
285
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
provázel jejich známý, nejmenovaný maďarský doktor, jemuž je v cestopise vyhrazena nevděčná úloha reprezentanta maďarské měšťanské inteligence.
Autorka věnuje dost místa popisu krajiny, její historie (o které doktor nic neví
a „o nic kulturního se nezajímá, to jen lid má své pověsti“), a způsobu hospodaření, které na jedné straně kritizuje („asiatský způsob“), na druhé straně ji
zajímá rozvržení plužiny a důmyslná organizace polních prací, které musí být
přesně koordinovány v rámci obce. Výnosy jsou „i při tom špatném hospodaření“ značné. Líbí se jí, že každé domácí zvíře má vlastní jméno, výstižné a často
poetické.
Zhruba od městečka Šahy dominuje slovenské osídlení. Němcové hned připadá všechno úpravnější a čistší a slovanský lid, kterému dobře rozumí, je – samozřejmě – hovornější a zpěvnější. Interiéry stavení jsou prosté, základní vybavení
tvoří pec, stůl a postel. Lůžkoviny jsou v pestrých povlacích,6 u luteránů nechybí
almárka na bibli, u katolíků svaté obrázky po stěnách. Popis reálií materiální
kultury je pravděpodobně idealizovaný. Autorka se těší z toho, že je konečně
v prostředí jazykově blízkém. Může se domluvit s venkovskými lidmi bez prostředníka a citlivě vnímá, skoro vychutnává nuance řeči i zpěvního projevu,
rychle se učí slovenské výrazy, určitě je začíná užívat v konverzaci a svébytným
způsobem se snaží o jejich písemné zachycení jak v korespondenci, tak v publikovaných příspěvcích a samozřejmě i později, v tvůrčím přetlumočení pohádek
a pověstí7 (Němcová 1857a).
V obci Moravany navštívila autorka místního učitele a pochválila jeho knihovničku s latinskými a českými knihami. (Maďarský doktor vyjádřil značný
údiv, že „ti lidé mají nějakou literaturu“.)
Zajímavé jsou postřehy o příbuzenském systému, respektive o rozšířené rodině. Boženě Němcové se díky vynikajícímu pozorovacímu talentu podařilo
dobře postihnout základní princip jejího fungování, nazývá ji ovšem rodinou
patriarchální. Díky tomu pochopila, proč je sňatečný věk snoubenců extrémně
nízký8 a proč ženy tak rychle ztrácejí půvab a mládí („třicetiletá žena jako babka
vyhlíží“), zatímco muž zůstává přitažlivý i ve středním věku. Zaujala ji praxe
6
7
8
Je tu ještě jeden rozdíl, související s životním stylem rodin a Němcová jej připomíná i v jiných
příspěvcích. Maďarský hospodář nespí v posteli a většinou ani pod střechou. Zůstává venku
zabalený v huni. Postel s peřinami patří ženě a dětem (Spisy 1955: 45).
Němcová konzultovala jazykovou úpravu slovenských textů s Martinem Hattalou, jedním
z kodifikátorů spisovné slovenštiny, právě habilitovaným na katedře slovanské filologie
pražské Filozofické fakulty.
Jednačtyřicetiletý rychtář má dva ženaté syny, dvaadvacetiletého a osmnáctiletého, jehož
manželka je „pramladinká“. „Od dvanáctého do šestnáctého roku je pro děvčata ten pravý
čas.“ (Spisy 1955: 64)
286
Irena Štěpánová: Slovenské obrazy Boženy Němcové
nakládání se sirotky a nemanželskými dětmi, dokonce i s těmi, které jejich rodiče
z bídy prodají bohatšímu gazdovi. Text končí příjezdem do Banské Štiavnice.
Redukovat druhý pobyt Němcové v Uhrách pouze na tento příspěvek není
možné. Právě tehdy totiž začala vznikat síť vztahů s osobnostmi slovenského
kulturního života, což jí poskytlo bohaté zázemí pro další práci. Už v Ďarmotech
se prostřednictvím manžela seznámila s Janko Kráľem (Urbancová 1987: 159),
který tehdy přechodně ve městě žil a s Josefem Němcem se setkával. Vzdělaný,
impulzivní, neustále polemizující a „hrozný podivín“ (Haluzický 1952: 48) zasvěcoval Němcovou do slovenské literatury. Při zájezdu na Zvolensko došlo také
k prvním kontaktům se sběratelem lidových písní Júliem Plošicem, tehdy kaplanem v Banské Bystrici, s profesorem banskobystrického katolického gymnázia,
spisovatelem a hudebníkem Jurajem Slotou, se Samuelem Ormisem, profesorem
na evangelickém lyceu v Banské Štiavnici, s Jánem Franciscim Rimavským, který jí daroval svou sbírku Slovenskje povesti (vydanou pod pseudonymem Janko
Rimauski roku 1845), s Josefou Szalabkovou, sběratelkou pohádek, a několika dalšími (Haluzický 1952: 41; Urbancová 1987: 159). Jako plodná se ukázala spolupráce s lékařem, mineralogem a spisovatelem Gustávem Kazimírem
Zechenterem z Brezna.
Uherské město Ďarmoty
Třetí návštěva v Uhrách roku 1853 byla původně plánována jako delší, pravděpodobně víceletý pobyt. Zdálo se, že profesní kariéra Josefa Němce je na vzestupu a trvalé přesídlení rodiny by mnoho věcí zjednodušilo. Božena Němcová
odjela do Ďarmot začátkem května 1853 s dvěma mladšími dětmi, zatímco starší
synové zůstali kvůli studiu v Praze v péči Josefa Franty Šumavského. Situace se
ale vyvinula jinak.
„Nehody stíhaly jedna druhú, že jsem se ani zpamatovat nemohla.“9 Nejdříve
Němcová onemocněla a 1. června byl Josef Němec zbaven služby na udání kvůli
protistátním výrokům v Domažlicích v roce 1848. Místo platu začal dostávat
jen „výživné“ a nesměl opustit Ďarmoty. Nejstarší syn Hynek v Praze onemocněl plicní chorobou, která se stále zhoršovala. K tomu se až do Ďarmot dostaly
ohlasy „výživných“ témat o pražském milostném životě Němcové, což mimo
jiné znamenalo ochladnutí vztahu s dříve tak blízkými sestrami Rottovými
(Janáčková 2007: 85). Synova smrtelná nemoc nakonec donutila Němcovou,
aby se urychleně vrátila do Prahy.
9
Dopis Sofii Rottové z 24. června 1853, www.bozenanemcova/mlp.cz verze 0.1 http://web2.
mlp.cz/koweb/00/03/34/99/41/listy_2.pdf 9.12.2011.
287
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Podmínky, ve kterých vznikaly podklady pro práci Uherské město Ďarmoty
(Němcová 1858a) a z nemalé části i pro Obrazy ze života slovenského (Němcová
1859a) byly tedy velmi neutěšené. Osobní rozpoložení autorky se v nich však
neprojevuje. Naopak, dá se říci, že Němcová tady opouští svůj dosavadní čtivý,
avšak žánrově rozkolísaný styl a prezentuje kvalitativně jiný text, který se blíží
odborné etnografické stati, opřené jednak o zúčastněné pozorování a terénní výzkum, jednak o další písemné prameny.
Balážovy Ďarmoty jsou představeny z historického, etnografického, sociologického a dokonce i genderového hlediska. Autorka určitě neměla, ani nemohla mít
takové ambice, ale všechno to zachytila, popsala a svým způsobem vyhodnotila.
Po vstupní pasáži, kde je popsán statut města, sídelní rozložení, náboženství
a národnost obyvatel, významnější instituce a převládající typ architektury včetně popisu typického interiéru, se autorka rozhodla pro systematický rozbor jednotlivých témat, oddělených mezititulky.
Začíná oddílem Živnost. Základem obživy je zemědělství v tradicionální extenzivní „asiatské“ formě. Půda je úrodná a není žádná motivace ke změnám.
Snad jediný posun zaznamenává v tom, že dřívější „panské právo“ na provozování mlýnů, pivovarů a vinopalen vystřídal pronájem (Spisy 1955: 143).
Hostince si najímají Němci a Slováci, krčmy a vinopalny Židé, pivovary Češi.
Mezi obchodníky převládají Srbové, kteří představují honoraci a uzavírají endogamní sňatky. Také profese „barvíře“, ranhojiče a holiče v jednom je prestižní
a vykonávaná převážně Srby. Autorka měla k dispozici artikule Levického holičského cechu z roku 1700 a porovnávala je se současným stavem. Ostatní profese
už tak výjimečné nejsou a Němcová předkládá komentovaný výčet nejrůznějších
maloměstských i venkovských řemesel a živností, vykonávaných ovšem nikoli
Maďary. Ti se zabývají vedle zemědělství pouze řeznictvím.
Okolí a hospodářství je věnováno horopisu a vodopisu, minerálním pramenům, rostlinstvu a kulturním plodinám. Kapitola s názvem Kosba je zaměřena
na senoseč, Žatva na žně. Tady Němcová znovu popisuje důmyslný systém koordinace sklizně v intravilánu obce. Klasická je pasáž popisující vydupávání zrna
hovězím dobytkem na provizorním venkovním humnu, jeho „vyvíjení“ pomocí
větru a archaické uskladňování zrn v obilních jamách. Zajímá ji oblečení pracovníků a zpěv, který provází veškeré práce i rituály na konci sklizně.
Následuje oddíl Sadba. Zde je věnována pozornost kukuřici a zelenině včetně významu v maďarské a slovenské kuchyni, a lnu a konopí. Kapitoly Ovoce,
Vinná loza a Vinobračka jsou pojaty šířeji a věnovány sezonním pracovnicím,
které sem přicházejí ze Slovenska. Statek se zabývá chovem zvířat, zejména
koní, a kulturou pastevů „čikošů“.
288
Irena Štěpánová: Slovenské obrazy Boženy Němcové
V celém zbývajícím textu se Němcová soustřeďuje na člověka. Začíná Čeledí,
tedy tématem sociálním a v jejím podání i genderovým. Místy opakuje nebo
upřesňuje některé starší postřehy, například o soužití nesezdaných párů. O podruhy se uherský gazda stará lépe než český, což autorka vysvětluje životem
v „patriarchální“ rodině. O uherských zákonech (ius tripartitum) má nevalné mínění. Líčí tresty, postihující děvče, které „sa prespalo“, a přechází k vděčnému
tématu lidové magie a jejím provozovatelkám – strigám. Zná některé starší materiály z čarodějnických procesů a dokládá, že i její současníci v lidovém prostředí
přiznávají strigám nadpřirozené schopnosti. K běžnému vybavení obcí dosud
patří „kláda“ a „housle“, v blízkosti větších měst šibenice. Školství, především
obecné, by potřebovalo reformu. Evangelíky považuje za vzdělanější, muži jsou
vesměs gramotní.
Studii uzavírá Povaha lidu. Tady podléhá autorka stereotypu. Vysoký štíhlý
přívětivý Slovák s „jasným okem“ je postaven vedle malého zavalitého Maďara
„počerné zasmušilé tváře“. To, co je vidět navenek, odráží i psychické ustrojení
obou etnik a jejich praktické schopnosti. Oba jsou však pohostinní a u Maďarů je
chvályhodná jejich národní hrdost, „jakoužto ctností aby se každý národ honosil,
přáti by bylo, avšak bez ukřivdění druhému národu, neboť tím zatemní se všecek
lesk takovéto ctnosti“ (Spisy 1955: 143).
Obrazy ze života slovenského
Tato práce je výtěžkem všech dosavadních pobytů Boženy Němcové ve slovenském prostředí, obohaceným o cennou zkušenost samostatného zájezdu do Horních Uher v září a říjnu 1855,10 v roce prvního vydání Babičky. Oficiálním důvodem cesty bylo léčení ve Sliači, léčebnou kúru však spisovatelka omezila
na minimum a většinu času věnovala etnografickému výzkumu v Pohroní a části
Gemeru.
Němcová dorazila do Sliače 4. září. 16. září byla v Banské Bystrici, kde navštívila Júlia Plošice. Odtud jela do Brezna ke Gustávu Zechenterovi, který ji
provázel Pohroním a zavedl ji mezi dřevaře – „handelce“. Z Brezna vedla cesta do Čierného Balogu k faráři Jozefu Kúdelkovi. Ten Němcové půjčil latinskou farní kroniku. V korespondenci tento spis figuruje jako „Balocká kronika“,
která se stala významným pramenem pro Kraje a lesy na Zvolensku (Němcová
1859b). 29. září je autorka v Hornej Lehotě u Sama Chalupky. Tady se zaměří
hlavně na pohádky, zvykosloví a dětské hry. Následuje Tisovec a návštěva Juraje
10
Dopis Sofii Rottové z 24. června 1853, www.bozenanemcova/mlp.cz verze 0.1 http://web2.
mlp.cz/koweb/00/03/34/99/41/listy_2.pdf 9.12.2011.
289
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Dexnera. 13. října přichází do Veľké Revúce k evangelickému faráři Ľudevítu
Reussovi, který má sbírku pohádek, o niž Němcová projevuje velký zájem. Jeho
bratr, lékař, botanik a amatérský archeolog Gustáv Reuss poskytne autorce svůj
rukopis Slovenské starožitnosti pro překlad a publikování v Památkách archeologických. Následuje dvoudenní pobyt (14. a 15. října) v Chyžné u Samuela
Tomášika, rovněž evangelického faráře. Tady získá autorka další materiály
ke zvykům a písním. Vrací se přes Tisovec a Brezno do Banské Bystrice a zpátky do Prahy. Viera Urbancová (1987: 160) se domnívá, že je to spíš útěk, protože aktivity Němcové neušly uherským úřadům a daly se vykládat politicky.
Příslušný banskobystrický úředník byl loajální Čech a radil jí co nejrychleji
opustit uherskou půdu. Také Josef Němec se vehementně dožadoval manželčina návratu, takže nezbylo než poslechnout. Přestože si to velmi přála, už se
na Slovensko nepodívala.
Obrazy ze života slovenského (Němcová 1859a) byly publikovány ve stejném roce jako Kraje a lesy na Zvolensku (Němcová 1859b), vyšly ale později.
První díl „Krajů a lesů“ se objevil v prvním čísle 7. ročníku Živy v únoru,
zatímco „Obrazy“ začaly vycházet v květnu. Dokončeny byly ale pravděpodobně dříve. V biografické a bibliografické literatuře jsou „Obrazy“ řazeny
před „Kraje a lesy“ (Spisy 1955; Laiske 1962). Po odborné etnologické stránce
jsou Obrazy ze života slovenského zřejmě tím nejlepším, co Božena Němcová
v tomto žánru napsala.
Bylo-li uherské město Ďarmoty seriózním pokusem o monografické zpracování města a jeho okolí, jsou jím „Obrazy“ tím spíš. Metoda je podobná. Terénní
výzkum, konzultace s odborníky a částečná práce s literaturou. Historické prameny, ze kterých Božena Němcová vychází, získala od slovenských přátel. V.
Urbancová se domnívá, že prameny k historii Muráně jí poskytl Samuel Tomášik
v Chyžném (Urbancová 1987: 160). Doklady o tom jsou i v korespondenci se
Samo Chalupkou. V dopise ze 14. prosince 1857 sděluje, že čte Paměti Jelšavské
a Muranské (Haluzický 1952: 299). Je skutečně pravděpodobné, že knihu zapůjčil Tomášik, protože autorem byl jeho starší bratr Ján Pavol (Tomášik 1829).
Odkazy na prameny jsou však jen sporadické, dominuje vlastní výzkum.
Tématem zpracování je sociální kultura, rodinná obřadnost a popis vánočních zvyků. Úvod nastiňuje atmosféru „starosvětské“ rodiny a domácnosti, kde
každý člen má předem vymezený status a vykonává činnosti, které jsou, hlavně
u žen, v podstatě archetypální. Líčení vyznívá idylicky, ale v dalším odstavci
je selanka narušena lakonickým konstatováním, že ženy jsou bez jakéhokoli vzdělání, zatímco syna je třeba „učlověčit“ na některé městské škole. Je
to rozpor, který si Němcová nepochybně uvědomuje (s něčím podobným se
290
Irena Štěpánová: Slovenské obrazy Boženy Němcové
setkávala i na Chodsku). Žena vždy představuje v tradiční kultuře konzervativnější prvek a je strážkyní „původnosti“, která před očima soudobých etnografů mizí. To je však obecný problém, který autorka nehodlá řešit. Obchází
jej poukazem na maloměstské slečinky, od kterých se vyžaduje francouzská
konverzace, hra na fortepiano atd. Co by si s takovou „bělorukou“ partnerkou
počal venkovský hospodář?
V popisu rodinného života shrnuje autorka dosavadní postřehy o fungování
velkorodiny. I tady jako žena vnímá, že mužům zřejmě takové uspořádání vyhovuje lépe než ženám. V reálu poznala, že konfliktní situace nejčastěji vznikají mezi švagrovými, přivdanými do patrilokálního společenství. Prestiž ženy
roste každým dítětem a přibývajícím věkem natolik, že se může aktivně zapojit
do toho, co Němcová už na Chodsku nazvala „sňatkovou politikou“. Děti mohou být zaslíbeny v kolébce a jejich matky si vyměňují symbolické dárky, které
volbu potvrzují. Každá ze stran může proces přerušit a začít hledat nového potenciálního partnera.
Kolem čtrnáctého roku je dívenka provdána a „časné ty vdavky jsou příčinou
brzkého stárnutí žen, žena 25letá vyhlíží už velmi sešlá, kdežto muž o několik let
starší v plné síle je“ (Spisy 1955: 150). Slovenka je mužovi větší otrokyní než
Maďarka, zastane třikrát tolik práce co muž. Manželství jsou jako jinde různá,
vcelku však jsou Slováci věrnější než Maďaři. Problém představuje alkoholismus. Muž piják uvede rodinu do bídy.
Němcová nepodléhá kritice a mentorování v osvícenském stylu, bližší je jí
romantizující idealizace, ale v případě konfrontace s drsnou skutečností se nezdráhá zachytit ji zcela realisticky, aby v dalších pasážích u jiného tématu zase
oscilovala mezi idealizací a sociologickými postřehy.
Otec vychovává syny, matka dcery. Chlapec se učí od otce jeho profesi
a provází ho od útlého věku, ať už je pracoviště kdekoli, u drotára i v cizině.
Drastickou podobu mají tyto praktiky v případě, že otec je horník. Osmileté
dítě fárá do šachty, aby otci svítilo a postupně nabývalo ostatních dovedností.
Tady se Němcová dotýká sociálního problému, který rozvede v další studii
(Němcová 1859b).
Svobodní mládenci a dívky mají vzhledem k brzy uzavíraným sňatkům jen krátký čas k navazování známostí, ale tímto způsobem se autorka na život mládeže nedívá. Dívka chodí „pod partou“ (slavnostní úpravou hlavy) od čtrnácti let do svatby,
ale v podání Němcové má čtenář dojem, že je to doba relativně dlouhá, vyhrazená,
vedle práce, sobotním večerním „ohľadům“. Za děvčetem chodí svobodní mládenci
a baví je. Poté, co dívka obřadně daruje kytici jednomu z nich, začne ji navštěvovat
pouze tento vyvolený. Z kontextu vyplývá, že rodiče obecně proti takové zábavě nic
291
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
nenamítají, a pokud s výběrem partnera souhlasí, tolerují i to, „že si děvče frajera
do komůrky pustí. Spoléhajíce na počestnost jak panenskou, tak jinošskou, spí klidně,
jako jejich rodiče spávali. A při vší té volnosti mladého lidu zřídka které děvče se
podnese, čili, jak se tam říká, prespí“ (Spisy 1955: 155).
Sankce vůči „prespance“ v rodině a vesnické pospolitosti jsou nemilosrdné,
a pokud se taková nešťastnice přece jen vdá, je farářem při ohláškách označena
za „pannu uctivou“, nikoli „poctivou“. Němcová připomíná, že podobná praktika existuje i v Čechách, zatímco v „Dolní zemi“ je takových poklesků tolik, že
nevzbuzují pohoršení, žijí-li nesezdaní partneři jako manželé.
Po tomto prologu následuje oddíl Svatby (sobáš, veselí). Nejvíc reflexí tohoto
přechodového rituálu nachází autorka ve folkloru, v písni. Zachycuje přípravy,
příbuzenskou a sousedskou výpomoc, symboliku darů, pokrmů, oděvu, prestižní
momenty, naznačující sociální postavení rodiny, praktiky prosperitní a plodnostní magie, funkce písní a hudby, ženské a mužské role v rituálu a předepsanou
pasivitu nevěsty – ústřední postavy obřadu, jejíž city tlumočí družičky. Vlastní
pozorování doplňuje autorka srovnáním s pramenem z 18. století, který popisuje
rusínské reálie a „nevěstinské trhy“, které probíhaly do roku 1720 dvakrát ročně
v Krásném Brodě. Ženich si při takové příležitosti vybral vystavenou nevěstu,
domluvil se s rodiči a svatba proběhla okamžitě na místě.
Kapitola Narozeniny a křestné hody je brilantní ukázkou schopností Boženy
Němcové získat maximum informací o tabuizovaném tématu. Začíná zjištěním, že místy, především mezi maďarským etnikem, se mladá žena stydí,
otěhotní-li v prvním roce manželství. Snaží se tomu zabránit a „raději zdraví
svoje zhubí, než by měla první rok již dítě“ (Spisy 1955: 172). Němcová, která
měla informace z českého terénu, zjistila, že i tady je nejrozšířenějším rostlinným prostředkem k vyvolání potratu Juniperus sabina, druh jalovce, nazývaný
v Čechách „klášterská dvojka“, a vedle toho samozřejmě i nezodpovědné porodní báby.
Porod, respektive jeho finální fáze probíhá na zemi, na slámě, s poukazem
na Kristovo narození. Pokud jsou porodní bolesti tlumeny odvarem z malinového kořene, je to neškodné, avšak stále rozšířenější je praxe podávat „vojatující“ ženě tvrdý alkohol. Toto je snad jediný moment, kdy se autorka staví
do pozice tvrdého rozhořčeného kritika lidových praktik: „Nezkoušené sprosté
tamější báby dávají ženám při porodu pálenku píti, aby se opily a bolest necítily. Podléhají tam vůbec ženy, zvlášť při rodění, tolika nesmyslným pověrám,
škodlivým zvykům a tak nelidskému zacházení nerozumných bab, že se to ani
psáti nedá.“ (Spisy 1955: 173) Němcová je tady jen krůček od závěru, že vysoká úmrtnost rodiček a novorozenců je z velké části způsobena právě těmito
292
Irena Štěpánová: Slovenské obrazy Boženy Němcové
praktikami. Místo toho alespoň zmíní, že otec, poté co dítě pochová (tj. pokonejší), je položí hlavou ke dveřím, aby nezemřelo (a nemuselo se vynášet).
Popis ošetření dítěte po porodu včetně magických předmětů v koupeli je standardní, právě tak jako zvaní a úloha kmotrů. Zajímavější je líčení „křestních
hodů“, které se odbývají týden po křtinách. Porodní bába při nich zastává roli
„gazdiny“, protože rituálně nečistá matka leží stále „v koutě“ zastřeném plachtou. Oslavy se zpočátku účastní pouze ženy. Rozjařeny pitím se chovají stále
„veseleji a rozpustileji“ a jedna s druhou tančí. Teprve v této fázi přicházejí muži,
a zábava pokračuje – i několik dní, ale už jen pro užší rodinu. Zpravidla čtvrtý
den následuje matčin úvod v kostele a dítě dostane kmotrovské dary.
Němcová zde, stejně jako v Čechách, zachycuje představy o mrtvé šestinedělce – revenantce, které se nedostalo rituálního očistění při úvodu.
Oddíl Úmrtí, pohřeb a kar mapuje poslední věci člověka. Němcová nachází
v pohřebním rituálu mnoho podobností s českým (chodským) prostředím, včetně bochníku chleba, který se pokládá ke hlavám rakve a posléze je rozdělen
mezi smuteční hosty. Zajímavá pasáž je věnována pohřebním pláčům. Jedná se
o záznam autentického projevu mladé vdovy na manželově pohřbu v Rybárech
u Zvolena. Autorka zachytila pláč – nariekanie – i kontext, ve kterém se odehrával (Spisy 1955: 179–180).
Pláč je tak významnou součástí lidového obřadu, že se nemůže vynechat ani
při pohřbu neznámého utopence, ale je rozšířen jen u katolického obyvatelstva,
„jako se vůbec pohanských, národních starých mravů a obyčejů a pověr více zachovalo u katolíků“ (Spisy 1955: 181). Protestantští představení vystupují vůči
podobným praktikám velmi ostře. Němcová potvrzuje své postřehy pramenem
z roku 1558, Artikulemi muráňskými (Tomášik 1829), kde „pohanské nad mrtvým tělem naříkání, davíkání, kvílení, rukoma lámání, které bývá s vyčitováním
kdejakých skutků a účinků mrtvého spojeno, má se preč zanechati“ (Spisy 1955:
182). Do souboru zakázaných aktivit patří i „vyhánění ducha mrtvého“, který by
se ještě mohl zdržovat ve stavení. Dělá je nejstarší muž v rodině při otevřených
oknech a dveřích: „Tu-li jsi, iď von!“ (Spisy 1955: 182).
Kraje a lesy na Zvolensku
Text byl odevzdán do tisku pod názvem Kraje a lesy u Zvolenské stolice.11 Je to
kvalitní vlastivědná monografie, zajímavá a moderně napsaná. Jednotlivá témata
11
Pobyt se mohl realizovat díky sponzorskému daru hr. Hanuše Kolovrata, majitele březnického
zámku, který se stal předlohou pro osvíceného šlechtice Březovského v povídce Pohorská
vesnice.
293
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
nejsou oddělena nadpisy jako u předešlé studie, ale jen graficky. Rozvržení je
volnější, přírodopisné a etnografické pasáže se střídají a prolínají. Příznačné je,
že „Kraje a lesy“ byly publikovány v přírodovědně zaměřeném časopise, Purkyňově Živě. Možná proto je titul studie poněkud zavádějící. Zároveň to svědčí
o tom, že přírodní rámec je zpracován na takové úrovni, která je pro odborné
periodikum tohoto typu přijatelná.
Je evidentní, že autorka se při psaní této části studie opírala o znalosti místních
přírodovědně vzdělaných přátel, zejména G. Zechentera, a na oplátku mu otevírala kontakty s pražským Muzeem království českého a domlouvala publikační možnosti v českých časopisech. Zechenter byl zřejmě první ze slovenských
kolegů, kdo se dověděl o odevzdání „Krajů a lesů“ do tisku: „Já jsem dala jim
(redakci Živy – I. Š.) ale nyní přece článek, dávno slíbený. První polovice vyjde
v I. čísle Živy na (rok) 1859… Podala jsem stručný přehled celé stolice, řídíc se
v tom dílem co jsem sama viděla, dílem od Vás a p. Chalupky slyšela a některé
věci jsem použila z Zipsera (Zipser 1815) a Čaploviče“ (Csaplovics 1820), píše
Zechenterovi (Haluzický 1952: 287).
Vstupní část studie popisuje hory a jejich nerostné bohatství s odkazy na lidové podání (Kovlad, Runa, permoníci) a naznačuje souvislosti s místním hornictvím a zpracováním kovů. Při popisu krajiny, místy až lyrickém, autorku zaujaly
ponorné řeky a minerální prameny. Důkladně je zachycena flóra s názvy latinskými i domácími lidovými a poznámkami o případném využití jako suroviny
pro různé typy výroby, jako potraviny nebo k léčitelství, popřípadě k magickým
úkonům. „Názvosloví pro přírodní útvary a vlastnosti, jakož i pro všechna zaměstnání, má Slovák bohaté a rozmanité, poněvadž každá stolice má své zvláštnosti.“ (Spisy 1955: 210)
Pozornost je věnována zvířatům, zejména ptákům a medvědům. Medvěd autorce imponoval natolik, že o něm napsala samostatný článek (Němcová 1858b). Tyto
pasáže jsou v souvislosti s popisem způsobu života dřevařů spontánně ekologické.
Zemědělství je „evropské“, nikoli „asiatské“, což se vysvětluje zcela realisticky drsností kraje a horší kvalitou půdy. Obilí se mlátí ve stodolách a uskladňuje
v „sypárnách“, seno v senících, krav pro mléko se drží více než v dolních krajích
a je o ně lépe postaráno. Městská architektura je zděná, vesnická dřevěná roubená. Za zajímavé považuje kopaničářské osídlení na vyklučených pozemcích,
salašnictví i specifika místní výroby.
Autorčinu pozornost na sebe strhla sociální skupina horníků. Tito lidé jsou
„nejbídnější a nejchudší“. Zatímco otcové a synové pracují v baních (a „jsouť
všichni zsinalí a vychudlí“), matky a dcery se hrbí nad paličovanými čipkami,
oblíbeným doplňkem krojů.
294
Irena Štěpánová: Slovenské obrazy Boženy Němcové
Bezprostředně za tuto pasáž vkládá Němcová kontrastní popis místních vesničanů, kteří vyhlížejí dobře a zdravě (muži i ženy) a nosí esteticky působivé kroje.
Mladí Detvané čistě „z bujnosti“ a z prestižních pohnutek kradou koně.
Poté se vrací k hornictví a jeho historii, kterou čerpá ze starších monografií.
Všímá si role německého etnika v rozvoji důlního průmyslu a názvosloví nástrojů a pracovních postupů, které má jasně kořeny v němčině. Slovakizace části
německého etnika probíhala „nikoli násilím, ale pěkným způsobem, davše jim
poznat krásu jazyka a dobrotu srdce svého“ (Spisy 1955: 222).
Stejně tak byli původně německé národnosti i dřevorubci, kteří začali ve středověku kolonizovat vyšší zalesněné polohy. I tady v průběhu staletí a historického vývoje došlo k asimilaci. V jazyce dřevařů – „handelců“, žijících podél Hronu
severovýchodně od Brezna, zbylo poslovenštěné pojmenování nářadí.
Němcová konstatuje, že dřevaři, vesměs luteráni, nepodléhají vrchnosti, ale
přímo „komoře“ a hornicko-lesnickému úřadu. Nesmějí provozovat řemesla
a hospodaří na erární půdě. Autorka má, díky Balocké kronice, znalosti o právních předpisech, které regulovaly jejich život v minulosti. Pole obdělávají handelci málo a špatně, protože hlavní obživou a pracovní náplní jsou práce spojené
s kácením a přibližováním dřeva. Pěstuje se hlavně oves (i na chléb), brambory,
zelí a luštěniny. Jídelníček je jednoduchý, upřednostňuje se kvantita nad kvalitou. K alkoholismu není mnoho příležitostí, pokud se však naskytnou, jsou plně
využity a dotyčný se opije „na matěru“.
Architektura je jednoduchá, roubená, nábytek a nářadí vyrábějí muži podomácku, ostatní potřeby se kupují od podomních obchodníků. Autorka nevynechá
popis krojů pro obě pohlaví a různé příležitosti. Zaujme ji hlavně tvar ženského
čepce, který připomíná „Marii Stuartku“ a doplněk mužského oděvu, víceúčelové cedilo, které slouží jako vak, polštář, pokrývka nebo nosítka.
Muži jsou silní, pěkní, zdraví a dožívají se vysokého věku. „Číst umí každý,
neboť se modlí z knížek“. Umějí se výborně pohybovat v lese a poradí si i s nejrůznějšími nečistými silami, „matohami“. Stačí je oklamat „prekabátením“, oblečením kabátu naruby. Přesto je respekt k nim větší než k medvědovi. Mnozí
dřevaři se pyšní jizvami po zápase s ním.
Ženy neshledává Němcová tak půvabné a dokonce ani čistotné, ale hned je
omlouvá příliš tvrdou prací, kterou musejí vykonávat. Jsou dlouhou dobu bez
hospodáře a musí si poradit samy v nejrůznějších situacích. Děvčata i tady „velmi skoro zakvítají“, ale „prespanky“ se objevují vzácně.
Cyklus lesních prací je vysoce sofistikovaný. Dělníci jsou rozděleni do osmičlenných skupin a každý z členů má přesně vymezené kompetence podle věku,
fyzické způsobilosti a zkušenosti. Jarní část prací začíná v květnu. Muži odejdou
295
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
na „rubaniska“ předem určená štiavnickým bansko-lesnickým úřadem. Oblast je
vymezená záseky na hraničních stromech. Zapálí „věčný“ oheň a vystaví si boudu k přenocování. Potom začnou porážet určené stromy. Práce trvají od začátku
května do konce července, „od Jakuba do Jakuba“. Pracovní den se řídí podle
slunce, fáze měsíce a výraznější hvězdy mají svá pojmenování. V sepětí s přírodou umějí handelci předvídat počasí podle nejrůznějších úkazů.
V srpnu a září se věnují doma polním pracím a opravám v hospodářství.
Koncem září je sezona lovů na medvěda, což je nejoblíbenější zábava, ke které
se váže řada folklorních podání. Autorka některá z nich reprodukuje v beletrizované formě.
Na počátku října se handelci opět stěhují do lesů. Jejich úkolem je oprava žlabů
na přibližování dříví a příprava klád k transportu. Trvá do prvního sněhu a pak nastává poslední a nejtěžší úsek, spouštění kmenů do doliny. Práce probíhají i v noci,
za měsíčního světla, v mrazech, i když je tu značné nebezpečí úrazu. Přiblížené dřevo je dole srovnáno a nastává „kálačka“, štípání kmenů, což trvá zhruba do konce
března. Potom se dostaví úředník, který dílo přeměří, vyhodnotí a vyplatí. Jakmile
se oteplí a stoupne hladina Hronu, je ještě třeba práci dokončit, svalit dřevo do řeky,
aby se splavilo do nížiny k dalšímu zpracování. Část dřeva určená pro stavební účely
se upravuje do pltí, na kterých je možné přepravovat další suroviny. „Plavačka“ trvá
do konce dubna a v květnu začíná nahoře v lese další pracovní cyklus. „Tak stráví tři
čtvrtiny svého živobytí v lese“, uzavírá autorka tuto studii.
Slovenské inspirace Boženy Němcové byly mnohem bohatší, než zmíněné
etnografické obrazy. Nejznámější prací jsou bezesporu Slovenské pohádky a pověsti (Němcová 1857a). Vedle nich se autorka, možná s pomocí vlastních dětí,
které s ní v Uhrách byly dvakrát, pokusila zdokumentovat dětské hry chlapecké
i dívčí. Tyto příspěvky (pravděpodobně ne u všech je autorkou Němcová) vycházely v pedagogických periodikách (Němcová 1857b; 1857c).
Článek Obrazy ze života Slováků, publikovaný v Poslu z Prahy roku 1858,
byl původně připisován Boženě Němcové, protože odpovídá časově i tematicky
jejímu působení. Mladší interpreti jejího díla (Haluzický 1952: 143; Spisy 1955:
347; Urbancová 1987: 160) se však shodují, že text s největší pravděpodobností
nepsala ona jak vzhledem k osvícenské dikci, tak k reáliím, výkladům a kontextům, z kterých se dá odvodit, že autorem je zřejmě slovenský evangelický intelektuál. Dá se předpokládat, že je to některý ze zmiňovaných slovenských přátel,
jehož setkání s Němcovou (a možná i nabídka na zprostředkování publikace) pobídlo k napsání příspěvku. Naprosto jasné je to u studie Slovenské starožitnosti
(Němcová – Reuss 1859). Je to Reussův text, který s několika vlastními dodatky
„sděluje Božena Němcová“ v překladu do češtiny.
296
Irena Štěpánová: Slovenské obrazy Boženy Němcové
Vedle etnografických, folkloristických a publicistických prací, které čerpají ze
slovenského prostředí, se objevují slovenské motivy v beletrii. Na Slovensku se
odehrává děj Chýše pod horami, Slováci jsou protagonisty v Pohorské vesnici
i v jiných povídkách. Toto je už ovšem tematika literárně historická, uchopená
s nevšední erudicí Jaroslavou Janáčkovou, nejnověji v její monografii Božena
Němcová, příběhy, situace, obrazy (Janáčková 2007), nebo z jiné perspektivy
Václavem Cílkem (Cílek 2002).
Květen 2012
Literatura a prameny:
Božena Němcová. Korespondence I.–IV. 2003–2007 – Adam, Robert – Pokorná, Magdaléna –
Saicová Římalová, Lenka – Wimmer, Stanislav (eds.), Janáčková, Jaroslava (věd. red.). Praha:
NLN.
Cílek, Václav: 2002 – Spojené a rozpojené nádoby. Esej o Boženě Němcové, prostorech vzdělanosti a přírodních vědách. Literární archiv 34 – Božena Němcová. Praha: Památník národního
písemnictví: 377–384.
Csaplovics, Ján: 1820 – Ethnographische Miscellen aus Ungarn. Hesperus 1820: č. 2; 1821: č. 3.
Dílo Boženy Němcové. Putování po Slovensku I. 1929 – sv. 11, Novotný, Miroslav (ed.). Praha:
Kvasnička a Hampl.
Dílo Boženy Němcové. Putování po Slovensku II. 1930 – sv. 12, Novotný, Miroslav (ed.). Praha:
Kvasnička a Hampl.
Haluzický, Bohumil: 1952 – Božena Němcová a Slovensko. Bratislava: Tatran.
Havel, Rudolf – Heřman, Miroslav: 1961 – Božena Němcová ve vzpomínkách. Praha: SNKLU.
Horák, Jiří: 1932 – Národopis československý. In: Československá vlastivěda, sv. Člověk: 305–372.
Janáčková, Jaroslava: 2007 – Božena Němcová. Příběhy, situace, obrazy. Praha: Academia.
Laiske, Miroslav: 1962 – Bibliografie Boženy Němcové. Praha: SPN.
Nejedlý, Zdeněk: 1927 – Božena Němcová. Praha: Dobrá edice sv. 11.
Němcová, Božena – Reuss, Gustáv: 1859 – Slovenské starožitnosti. Památky archeologické a místopisné 3: 22–27, 58–63.
Němcová, Božena: 1845 – Obrazy z okolí domažlického I.–VI. Květy 12: 576, 578–579, 583–584,
586–587, 590–591, 613.
Němcová, Božena: 1846a – Selská svatba z okolí domažlického. Česká včela 13: 99–100.
Němcová, Božena: 1846b – Obrázek z okolí domažlického. Česká včela 13: 183–184.
Němcová, Božena: 1854 – Vzpomínky z cesty po Uhřích. Lumír 4: 17–20, 40–45, 64–67, 89–93,
114–116, 139–140.
Němcová, Božena: 1857a – Slovenské pohádky a pověsti. Praha: Šálek.
Němcová, Božena: 1857b – Hra na pannu a proplétání věnců. Štěpnice (příloha Školy a života) 3: 3.
Němcová, Božena: 1857c – Tělocvičné hry slovenských chlapců. Kalendář učitelský na rok 1858:
188–190.
Němcová, Božena: 1858a – Uherské město Ďarmoty. Časopis musea království českého 32: 273–
286, 438–453, 555–568.
Němcová, Božena: 1858b – Poslední medvěd na Čerchově u Chodova nedaleko Domažlic a honba
na medvěda na Pohorie v Gajdošově Potoku na Slovensku. Zábavy myslivecké 3: 41–44.
297
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Němcová, Božena: 1859a – Obrazy ze života slovenského. Časopis Musea království českého 33:
86–102, 503–518.
Němcová, Božena: 1859b – Kraje a lesy na Zvolensku. Živa 7: 1–13, 97–128, 166–178.
Robek, Antonín: 1964 – Nástin dějin české a slovenské etnografie. Praha: SPN.
Spisy Boženy Němcové. Národopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska. 1955 – sv. 10, Váhala,
František (ed.), Havránek, Bohuslav (věd. red.). Praha: Ústav pro českou literaturu ČSAV.
Tille, Václav: 1909 – Slovenské pohádky a pověsti Boženy Němcové (komentář). In: Sebrané
spisy Boženy Němcové, sv. 8. Praha: Laichter.
Tille, Václav: 1969 – Božena Němcová. Praha: Odeon.
Tomášik, Ján Pavol: 1829 – Pamäti Gelssawské a Muránske. Pest.
Tomčík, M.: 2002 – Reflexie o výročiach Boženy Němcovej. Literární archiv 34 – Božena
Němcová. Praha: Památník národního písemnictví: 45–51.
Urbancová, Viera: 1970 – Počiatky slovenskej etnografie. Bratislava: Vydavateľstvo SAV.
Urbancová, Viera: 1987 – Slovenská etnografia v 19. storočí. Martin: Matica slovenská.
Zipser, H. CH.: 1815 – Das Thurzorer Domotat. Hesperus č. 15, č. 20.
Internetové zdroje:
www.mlp.cz/bozenanemcova verze 1.0. z 29. 9. 2009 (listopad – prosinec 2011).
Contact: Doc. PhDr. Irena Štěpánová, CSc., Univerzita Karlova, Filozofická
fakulta, Ústav etnologie, Celetná 20, 116 42 Praha 1, Czech Republic, e-mail:
[email protected]
298
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
/ ARTICLES
Jaroslav Otčenášek: Pohádky a pověsti Boženy Němcové – adaptaceSTATI
lidových
podání
POHÁDKY A POVĚSTI BOŽENY NĚMCOVÉ –
ADAPTACE LIDOVÝCH PODÁNÍ1
JAROSLAV OTČENÁŠEK
Božena Němcová´s Tales and Legends – The Adaptation of Folk Stories
Abstract: The article focuses on the analysis of collections of fairy tales and legends of the Czech revivalist Božena Němcová, especially those in the Czech
language. The specific clusters of tales are being analyzed one by one, as for the
frequency of textual emendations made by B. Němcová. The most modified were
the magical tales, less modified the anecdotic and humoristic ones, only slight
changes were applied to animal, legendary and cumulative tales. All the changes
correspond to the „mythological school“ of her time, but unlike Erben Němcová
did not sought for the mythological origins of the texts, but rather aimed at expanding them and adapting them in accord with the conviction of the Czech National
Movement on the crucial importance of the popular culture.
Key words: Božena Němcová, tales, national movement, folklore, legend, mythology.
1. Božena Němcová a české národní hnutí
Jedním z nejvýraznějších fenoménů novodobé české kultury je literární odkaz
českého národního hnutí (obrození). Mezi jeho nejpopulárnější a zároveň nejsložitější projevy patří osobnost a dílo Boženy Němcové. Jak už bývá u podobných
postav českých dějin zvykem, všeobecně vládne pocit dobré znalosti jejich tvorby, ale při hlubším zkoumání se ukazuje celá řada nedořešených otázek a nově
se rýsujících problémů. Z pohledu folkloristiky je jedním takovým typem pohádkové a pověsťové dílo Boženy Němcové, které sice všichni četli, ale málokdo je
1
Text vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO:68378076.
299
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
schopen provést folklorní analýzu textů a míry autorských úprav. V tomto článku
se o to chceme pokusit.
České národní hnutí, které bylo součástí velmi širokého „probouzení se“ některých staronových evropských národů, v podstatě také znamenalo proměnu
vnímání etnicity, která je zhruba od poloviny 19. století už výrazně spojována
hlavně s jazykem.2 V českém prostoru tak narůstá množství třecích ploch především s německy hovořícími obyvateli, v Horních Uhrách (z větší části dnešní
Slovensko) se problémy spjaté s maďarizací naplno projevují až v poslední třetině 19. a na počátku 20. století (zvláště pro Slováky a Rusíny). Reflexe těchto změn a vznikající nové komplikace jsou velice dobře patrné v publikované
korespondenci Boženy Němcové (2003; 2004; 2006; 2007). V tomto rámci
působí Němcová literárně (povídky, cestopisy), sběratelsky (pohádky, pověsti,
méně zvyky a písně) i publicisticky (české noviny a časopisy). Na její životní
postoj měla též výrazný vliv práce jejího manžela v rakouské státní správě, rodinné události a vazby na ostatní české publicisty, autory, nakladatele i přátele.3
Narůstající těžkosti pak paradoxně v době vzrůstajícího zájmu o její literární,
folkloristickou i ohlasovou tvorbu vedly ke zhoršování její životní situace a následně i k předčasnému úmrtí.
2. Tvorba Boženy Němcové a folklor
V souvislosti s narůstajícím zájmem o vlastní dějiny a tzv. lidovou kulturu napříč
Evropou i v českém prostředí řada literárních autorů zaměřila svou pozornost
na vybrané útvary slovesného folkloru, především na písně, pohádky a pověsti. První skutečnou sbírkou českých pohádek byla kniha Jakuba Malého (1838)
Národní české pohádky a pověsti, která však obsahovala texty ne zcela jasného
původu, a především byly všechny pověsti a pohádky přepsány a upraveny samotným autorem do jakési sentimentální didakticko-osvětové podoby.4 Knížka
nevzbudila zvláštní ohlas a pozdější badatelé na ní mnoho dobrého neshledali,5
přesto zřetelně inspirovala (spolu s obdobnými zahraničními akcemi) k podobné
tvorbě jiné literáty, především B. Němcovou a K. J. Erbena. Lidové písně byly
2
3
4
5
Ale např. u některých jižních Slovanů bylo základní platformou náboženství, jazyk sehrává
větší roli až ve 20. století.
Zejm. v období tzv. Bachova absolutismu (1851–1859), který svým pronásledováním aktivních účastníků revoluce z roku 1848 mj. zapříčinil výrazné finanční těžkosti rodiny Němcových.
Sbírka vyšla v rozšířené a upravené podobě ještě několikrát pod změněnými názvy: Národní
báchorky a pověsti, Praha 1865, a Národní pohádky, Praha 1876.
Viz např. komentář ke sbírce od Václava Tilleho (1937: 565–567).
300
Jaroslav Otčenášek: Pohádky a pověsti Boženy Němcové – adaptace lidových podání
jistě velmi vděčnými objekty sběru a pozdějšího výzkumu, ale podobně jako
v německých zemích teprve publikování textů pohádek a pověstí upoutalo skutečnou pozornost buditelské i laické veřejnosti. Jak je navíc zřejmé z výzkumů
v poslední třetině 19. a v 1. polovině 20. století, působily Němcové a Erbenovy
texty (a zprostředkovaně samozřejmě i texty bratří Grimmů a další zahraniční
sbírky) jako výrazný inspirační zdroj a sehrály zajímavou úlohu v procesu obohacování českého vypravěčského repertoáru v rámci folklorizace knižních textů.6 Někdy se podobné „obohacování“ mohlo jevit až jako plagiátorství.7 Božena
Němcová pojala na konci 30. let myšlenku zpracovat vybrané české pohádky
– první publikované texty se ovšem ke čtenářům dostaly až 1. 7. 1845, kdy nakladatel J. Pospíšil vydal první sešit jejích pohádek. Další sešity pak vycházely
v letech 1846–1848 (celkem jich bylo sedm, osmý autorka připravila, ale již nevyšel). Řada textů vycházela také časopisecky (v periodikách Česká včela, Květy, Škola a život – v příloze Štěpnice) a další příběhy byly přidány do Sebraných
spisů B. Němcové (1863), které v Litomyšli vydal A. Augusta. Ještě o něco dříve
než pohádkám se Němcová věnovala pověstem – z vlastního okolí publikovala
několik příběhů v České včele na podzim 1844 (blíže viz Němcová 1954: 309).
Kromě pohádek a pověstí z českého prostředí, kde Němcová uvádí jako lokality sběrů Ratibořice a Domažlicko, zpracovala v rámci své literární tvorby také
mnoho pohádek a pověstí z dnešního Slovenska, kde pobývala v době manželova tamního služebního působení. Jednalo se především o Trenčínsko, Gemer
(Revúca, Rimavská Sobota) a oblast Zvolenska. Texty slovenského původu
vycházely v letech 1854–1858, řada také časopisecky (souhrnně viz Němcová
1952–1953). Mezi Slováky se věnovala také sběru písní, zvykosloví apod.; materiál zpracovala do jakýchsi literárně-národopisných črt, které ve svém celku
poměrně dobře vypovídají o počátcích druhé etapy slovenského národního hnutí
(srov. Němcová 1955) a také o tehdy stále neuvěřitelně pestré a rozvinuté recentní folklorní každodennosti obyvatel slovenského venkova. Velmi zajímavé
je porovnání s pozdějšími sběry (viz Filová – Gašparíková 1993; 2001; 2004).
Pokud lze pohádky a pověsti Boženy Němcové hodnotit z hlediska stavu
současné odborné folkloristiky, je třeba konstatovat jakousi dvojí rovinu zpracování těchto textů. Především u pohádek kouzelných je patrný vysoký stupeň
6
7
Ve sbírkách B. M. Kuldy, J. Š. Kubína a řady dalších lze nalézt převyprávěné texty především
ze sbírek B. Němcové; byly však zachyceny v terénu v rámci ústního podání. Tyto texty tedy
prošly procesem zlidovění a staly se součástí druhé folklorní existence.
Viz např. poznámka B. Němcové o převzetí pohádky Jak se učil Honza latinsky B. M.
Kuldou (Korespondence 2006: 98) [pozn. redakce – zde a dále v odkazech uváděno
pouze „Korespondence“, v soupisu pramenů a literatury zařazeno jako: Božena Němcová.
Korespondence a příslušný svazek a rok vydání].
301
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
přepracovanosti (v odborném smyslu slova vlastně dnes v těchto případech o pohádce téměř nelze hovořit). Vhodným příkladem je text příběhu Viktorka, který
skutečnou pohádkovou strukturu ani zápletku nemá a nejvíce se blíží romantické dívčí četbě, jen závěr se nese v duchu syžetu ATU č. 407 (2004) Děvče
jako květ.8 Pouze u jediné pohádky sama B. Němcová připouští zcela umělou
konstrukci, a to u textu Jak Jaromil ke štěstí přišel, kdy zmiňuje jen jakousi
vzpomínku na starší vyprávění, které rozvinula a dokončila (Němcová 1954, II:
300–301). Pohádka Orel, slavík a růže je svou strukturou, rovněž podle údajů
B. Němcové (1954, II: 303), téměř zcela přepracována. Bohužel se dochovalo
poměrně málo poznámek k pohádkovým a pověsťovým textům, badatelé jsou tu
odkázáni na drobné zmínky v korespondenci a na rukopisné poznámky z autorčiny pozůstalosti. Dalším polem výzkumného zájmu může být i síť přátel a známých, kteří B. Němcové zprostředkovali např. poměrně dobrou znalost srbských
a slovinských pohádek a pověstí (Korespondence 2004: 40). Také se to v některých textech přímo odráží – asi nejlepším příkladem jsou jména postav, při
jejichž vytváření Němcová čerpala z jihoslovanských jazyků (Silomil v pohádce
O slunečníku, měsíčníku a větrníku nebo Radovid v Černé princezně).
3. Pohádkové a pověsťové texty českého původu
Zaměřme se blíže jen na konkrétní texty českých pohádek a pověstí, neboť podrobnosti o slovenských zápiscích (souborně Němcová 1952–1953) jsou ještě
torzovitější než o českých (např. Korespondence 2004: 44, 94, 202, 310–312).
K textům je třeba přistoupit za použití současných folkloristických metod a postupů, které kombinují přístup strukturálně-morfologický a sémantický.
Zvířecích pohádek se ve sbírkách Boženy Němcové nalézá velmi málo. Dvě
jsou jasně zvířecí, třetí je svým způsobem přechodného typu, alespoň na první
pohled. Zatímco pohádky O neposlušných kozlatech a O koze Němcová upravila jen minimálně, třetí pohádka se tomu poněkud vymyká: příběh O Smolíčkovi,
o chlapečkovi, který žije spolu s jelenem se zlatými parohy, je poprvé prezentován
u Erbena (např. 1955) a následně u Němcové s tím, že pochází z Chodska (Erben),
resp. z okolí Domažlic (Němcová). Pohádka tohoto obsahu se nikde jinde v sousedních oblastech a zemích nevyskytuje. Při bližším zkoumání v ní lze odhalit
variantu syžetu ATU 61B Kočka, kohout a liška. Pouze místo lišky tu vystupují
divoké víly – jezinky, kočka je nahrazena jelenem se zlatými parohy (zvíře s mytologickými parametry, které poněkud připomíná slovinského zlatoroga) a kohout
8
Používáme mezinárodní třídící systém pohádkových a humorkových syžetů ATU (Aarne –
Thompson – Uther 2004).
302
Jaroslav Otčenášek: Pohádky a pověsti Boženy Němcové – adaptace lidových podání
chlapečkem. Celý český konstrukt připamatovává příběhy z antických bájí a pravděpodobně se zčásti jedná o podání nefolklorního původu, ačkoli Němcová (1954,
II: 288) tvrdí, že pohádku „obyčejně matky neb chůvy dětem povídají“.
Nejvíce jsou ve sbírkách B. Němcové zachyceny kouzelné pohádky. Pomineme-li
pohádku O zlatém kolovrátku, která je slovenská (Němcová 1954, II: 300), a výše
zmíněné texty umělého původu či texty naprosto přepracované, lze sem řadit podání: O černé princezně, O Jozovi, O labuti, O třech zaklených psích, Vodní paní,
O Popelce, O třech bratřích, O slunečníku, měsíčníku a větrníku, O Marišce,
Šternberk, Spravedlivý Bohumil, Neohrožený Mikeš, Divotvorný meč, Tři zlatá péra,
O zlatých zámkách, O třech sestrách, O mluvícím ptáku, živé vodě a třech zlatých
jabloních, Čertův švagr, Zlatý vrch, Dobré kmotřinky, O princezně se zlatou hvězdou na čele, O bílém hadu, Vděčná zvířátka, Anděl strážce, Zlá matka, Ptačí hlava
a srdce, Princ Bajaja, O Nesytovi, Sedmero krkavců, Zlatý lupínek, Bratr a sestra,
Pohádka o perníkové chaloupce a Pohádka o Palečkovi (která je však slovinského
původu). Většinu těchto textů B. Němcová značně upravila a především rozšířila.
Postavy dostaly jména: autorka částečně využila soudobých běžných (Markéta, Jan,
Vojtěch) i starších českých jmen (Vítek, Lidmila, Milada, Bořek, Soběslav apod.),
jiná si vytvořila sama (Milostín, Krasomila), či je převzala a upravila z jihoslovanských jazyků (především ze srbštiny) nebo ze slovenštiny (Burka ze slova búrka).
V tradičních pohádkách přitom většina postav nemá žádné vlastní jméno a mnohokrát ani u hlavního hrdiny jméno nezazní, trend přiřazování jmen postavám se
v lidovém prostředí projevuje až v 19. století. Dějové linie byly doplněny o mnoho
odboček, podružných zápletek a posunů; lidoví vypravěči se tomu přirozeně vždy
snažili vyhnout kvůli příliš velkým nárokům na paměť a přesnost. Do původních textů Němcová dodala veliké množství doplňujících popisů, komentářů a hodnocení, se
kterými se v původních lidových vyprávěních setkat nelze. Mnoho kouzelných pohádek v podání Němcové je tak rozšířeno do extrémní délky, a tím se zcela vzdálily
svému potenciálnímu lidovému předobrazu. Do jisté míry lze říci, že čím je pohádka
ve sbírce B. Němcové delší, tím více je upravena a autorsky přetavena.
Legendární pohádky jsou ve sbírce zastoupeny souborem příběhů o putování
Ježíše Krista se svatým Petrem po světě – O Pánubohu I–X. Řada z nich má
i lehce komický podtext (vliv humorek). Komparativní analýza s jinými sbírkami pohádek (s využitím katalogu ATU) vyjadřuje jejich výrazovou původnost,
o čemž svědčí i relativně chudý děj a nerozvinuté odbočky a paralelní linie jako
u pohádek kouzelných. Mezi legendární pohádky lze ještě zahrnout podání přechodného pověstně-pohádkového charakteru Noční stráž a O chytré princezně
– obě pohádky jsou smíšeného legendárně-žertovného typu. Podání Chudý a boháč je jedinou legendární pohádkou, kterou B. Němcová více upravila a rozšířila.
303
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Pohádky novelistického charakteru jsou zastoupeny méně, ač jejich skutečný
výskyt v lidovém prostředí byl spolu s žertovnými podáními nejčastější (z hlediska obecné obliby lze zmínit dodnes populární Werichovu literární adaptaci
pohádky Chytrá horákyně, v televizní úpravě jako Koloběžka první). Poměrně
málo známé jsou dnes další novelistické pohádky: Moudrý zlatník, Tajemný pás
a Potrestaná pýcha;9 podání Sedlák milostpánem a Tři rady neobsahují prvky,
kterými by se blížily kouzelným pohádkách, Němcová je asi proto ponechala bez
větších úprav. Ostatní novelistická podání však přepracovala a rozšířila stejně
jako pohádky kouzelné.
Oproti situaci v terénu jsou jen málo zachycena podání žertovného charakteru
a humorky. Němcové se tyto příběhy nejspíše nezdály dostatečně pohádkové,
některé se vyprávěly ve značně kolokviální podobě, často s erotickými a vulgárními detaily, což působilo sběratelům a folkloristům obtíže při jejich fixaci ještě
na konci 19. století.10 Mezi příběhy žertovného typu patří: Čert a Káča, Kdo je
hloupější, O kocouru, kohoutu a kose, Selka a Honza, Půjčka za oplátku, O hloupém Honzovi, Jak se Honzík učil latinsky, Kdo snědl holoubátka a Kmotr Matěj.
Texty jsou vesměs velmi krátké a B. Němcová je zřejmě upravovala jen jazykově s drobnými textovými zásahy, nepřikládala jim patrně dostatečnou váhu.
Na rozdíl od většiny ostatních nadšených a spíše amatérských sběratelů pohádek věnovala Němcová pozornost i pohádkám kumulativním. Zachytila celkem
čtyři texty: Pohádka o kohoutkovi a slepičce, Povídka bez názvu, Pohádka bez
konce a Babička vypravuje pohádku, které pravděpodobně reprodukuje v původní podobě bez textových zásahů.
Pověstí zachytila Božena Němcová celkem šest: Silný Ctibor, Rozkoš, Devět
křížů, Alabastrová ručička, Lesní ženka a Boušín.11 Podání jsou částečně upravena a rozšířena, ale jejich původní podoba je vcelku dobře zachována. Patrné
jsou autorčiny snahy o dobové a místní zasazení příběhů, ačkoli jejich folklorní podoba nic podobného neobsahovala, což z dobových adaptačních přístupů
k pověstem nevybočuje. Pověst Silný Ctibor je historicko-numinózního (démonologického) charakteru, Rozkoš etymologicko-numinózního, Devět křížů
9
10
11
Na základě této pohádky vznikl v roce 1952 film Bořivoje Zemana Pyšná princezna,
který se řadí mezi nejoblíbenější české filmové pohádky. Film se ale od textu B. Němcové
v mnoha směrech výrazně odlišuje a vzhledem k době vzniku je místy nepohádkově politicky
angažovaný. Původní pohádkový text není příliš známý.
Srovnej např. poznámky B. M. Kuldy (1963: 290) či V. Tilleho (1902: 1–8).
Na základě této pohádky vznikl v roce 1952 film Bořivoje Zemana Pyšná princezna,
který se řadí mezi nejoblíbenější české filmové pohádky. Film se ale od textu B. Němcové
v mnoha směrech výrazně odlišuje a vzhledem k době vzniku je místy nepohádkově politicky
angažovaný. Původní pohádkový text není příliš známý.
304
Jaroslav Otčenášek: Pohádky a pověsti Boženy Němcové – adaptace lidových podání
historicko-etiologického, Alabastrová ručička numinózního, Lesní ženka numinózního a Boušín charakteru historického. Největšího textového rozšíření se
dostalo Alabastrové ručičce a Lesní žence; svou délkou se tak v mnoha směrech
blíží pohádkovým podáním, což pro lidové pověsťové texty není přirozené.
4. Božena Němcová a soudobé proudy tzv. mytologické školy
Romantizující pojetí humanitních věd a české historie, které vévodilo české společnosti téměř až do 60. let 19. století, se projevovalo poměrně intenzivně také
v prezentaci, interpretaci a adaptaci útvarů slovesného folkloru (obecněji viz
Jech 1988; 1993). Podle dobových německých teorií (Herder, bratři Grimmové) byly zachycené texty především kouzelných pohádek nebo podání, která se
těmto pohádkám blížila či se jim podobala, označovány za relikt prastarých (starogermánských, staroslovanských, pohanských aj.) zvyků, mýtů či hrdinských
ság. Na rozdíl od K. J. Erbena, který reprezentuje tzv. rekonstrukční proud české
mytologické školy, jde B. Němcová spíše cestou literárního vzdělávání lidových
podání a jejich přiblížení umělecké literatuře. Nesnažila se tedy přímo „pátrat“
po prastarých kultech, mytických postavách apod., ale jen tu a tam doplnila
do pohádkového textu místní, časový či předmětný odkaz na tyto „staré až pradávné“ doby. A tak se lze dozvědět, že „tenkráte nebyl ještě jako nyní každých
třicet kroků hostinec“ (Němcová 1954, I: 28), „nevládla ještě světem móda, lidé
len sami předli, sami si ho také utkali a ušili“ (ibid.: 52), že tu „stojí strom plný
květů ... na každém listu, v každém květu houpají se zlatovlasí bůžkové“ (ibid.:
72), „nejdříve obětovalo se bohům (nebo tenkráte nebylo ještě křesťanů)“ (ibid.:
97), že „počali býti lidé prostopášníci a zapomínali bohům oběti přinášet. Bohové se na ně rozhněvali a za trest dali do studně jedovatého pavouka“ (ibid.:
269–270) apod. Na základě svých širokých znalostí soudobé české vědy a kultury, včetně historie a archeologie (její syn Jaroslav se např. osobně účastnil některých archeologických výzkumů), implementovala do svých pohádkových a pověsťových textů řadu soudobých poznatků a předpokladů o životě pohanských
Čechů a mnoho svérázných interpretací té doby, jak byly prezentovány v dílech
hlavních tehdejších autorit (J. E. Vocel – český pravěk; V. V. Tomek – dějiny
Prahy; F. Palacký – nejstarší dějiny, edice). V některých textech se tak Němcová
snaží pohádku časově ukotvit do pohanských dob, což bylo tehdy zcela v souladu s teoriemi mytologické školy. Přístup Boženy Němcové byl tedy ve své době
poměrně typický, podobným způsobem byly texty českých, moravských a slezských pohádek, humorek a pověstí upravovány až téměř do 80. let 19. století.
Definitivní změnu v tomto v podstatě literárním a literárně-historickém přístupu
přináší až nástup vědecké folkloristiky na konci 19. století (J. Polívka, V. Tille,
305
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
J. Š. Kubín ad.), která začala klást největší důraz na původnost zachyceného
vyprávění a na jeho kontext.
Červen 2012
Literatura a prameny:
Aarne, Antti – Thompson, Stith – Uther, Hans-Jörg: 2004 – The types of International Folktales I,
II, III. Helsinki: Academia Scientiarum Fenice (zkratka ATU).
Božena Němcová. Korespondence I (1844–1852). 2003. Eds. Saicová Římalová, Lucie a kol.
Praha: NLN.
Božena Němcová. Korespondence II (1853–1856). 2004. Eds. Saicová Římalová, Lucie a kol.
Praha: NLN.
Božena Němcová. Korespondence III (1857–1858). 2006. Eds. Saicová Římalová, Lucie a kol.
Praha: NLN.
Božena Němcová. Korespondence IV (1859–1862). 2007. Eds. Saicová Římalová, Lucie a kol.
Praha: NLN.
Dvořák, Karel: 1978 – Soupis staročeských exempel/Index exemplorum paleobohemicorum.
Praha: UK.
Dvořák, Karel: 1976 – Nejstarší české pohádky. Praha: Odeon.
Erben, Karel Jaromír: 1955 – České národní pohádky. Praha: SNKLHU.
Filová, Božena – Gašparíková, Viera (eds.): 1993, 2001, 2004 – Slovenské ľudové rozprávky I, II,
III. Bratislava: Veda.
Jech, Jaromír: 1988 – Česká pohádka v evropském kontextu. In: Gašparíková, Viera (ed.): Aktuálne
problémy československej slavistickej folkloristiky. Bratislava: Národopisný ústav SAV: 85–96.
Jech, Jaromír: 1993 – K otázce vzájemných vztahů mezi lidovou prózou českou a německou.
Slavia 62: 273–278.
Kulda, Beneš Metod: 1963 – Pohádky a pověsti z Rožnovska. Praha: SNKLHU.
Malý, Jakub: 1838 – Národní české pohádky a pověsti. Praha: Arcibiskupská knihtiskárna.
Němcová, Božena: 1863 – Sebrané spisy VIII. Litomyšl: Antonín Augusta.
Němcová, Božena: 1952–1953 – Slovenské pohádky a pověsti I, II. Praha: SNKLHU.
Němcová, Božena: 1954 – Národní báchorky a pověsti I, II. Praha: SNKLHU.
Němcová, Božena: 1955 – Národopisné a cestovatelské obrazy ze Slovenska. Praha: SNKLHU.
Pourová, Libuše: 1963 – K otázkám třídění pověstí. Český lid 50: 67–73.
Tille, Václav: 1902 – Povídky, jež sebral na Moravském Valašsku Dr. V. Tille. Praha: Společnost
národopisného musea v Praze.
Tille, Václav: 1929, 1934, 1937 – Soupis českých pohádek I, II/1, II/2. Praha: ČAVU.
Contact: PhDr. Jaroslav Otčenášek, Ph. D., Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.,
Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, e-mail: [email protected]
306
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
STATI
/ ARTICLES
Marie Bahenská: Liberální matka
Božena
Němcová?
LIBERÁLNÍ MATKA BOŽENA NĚMCOVÁ?
MARIE BAHENSKÁ
A liberal mother Božena Němcová?
Abstract: The preserved correspondence of Božena Němcová can be used as
a source for an analysis of her attitude to her children. The letters enable us to
reflect if these attitudes diverged from the conventions of the time, to what degree
her personal experiences reflected in her raising of the children and what priorities she envisioned for them. The principles Němcová quoted can be to a certain
degree seen as representing a clash of only slowly changing social norms (i.e.
the notion of the patriarchal family with father-provider) and the rapidly changing social and economic reality. Němcová herself was forced to submit to the
economic situation of her family and through her own income tried to improve
its situation. As for the raising of the children, she mostly advocated traditional
views. However, we can consider modern her conviction of the importance of
first-rate education, without regard to gender. As for the future professions of her
children, she viewed this question in a practical way, considering the possibilities
for professional fulfilment and salary. There is a marked difference in the approach of Němcová to her sons and to her only daughter, influenced of course by the
fact of their greater or shorter distance from home, but also probably by certain
traditional and gender-stereotypical thinking. The educational style of Němcová
should not be considered liberal, as she most often reminded her children of their
duties, moral principles, obedience, respect and responsibility.
Key words: nineteenth century, Czech lands, Božena Němcová, motherhood.
307
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
V síti sociálních rolí
V reflektování životního stylu Boženy Němcové jejími současníky se odráží dobové pojetí úkolů a rolí, které žena její sociální vrstvy měla v průběhu svého
života zastávat. S postupným vymezováním hranice mezi privátní a veřejnou
sférou, završeným přibližně v 60. letech 19. století a v zásadě platným až do 1.
světové války, se stávala ženiným světem rodina a domácnost, světem muže naopak zaměstnání a veřejná činnost.1 Tradiční model měšťanské rodiny počítal se
ženou jako manželkou, matkou a hospodyní, mimo tento okruh bylo tolerováno
dobročinné působení, popřípadě členství ve spolcích adekvátního zaměření (jako
ideální se jevily spolky dobročinné a osvětové). Výdělečně činná žena z rodin
středních měšťanských vrstev, které byly v českých zemích v diskurzu týkajícím
se poslání ženy dlouhodobě dominantní, však do žádné ustálené šablony nezapadala.
Právě to je přitom jedna z důležitých rolí Boženy Němcové (Korespondence2
2007: 18–23). Spisovatelská činnost pro ni jednoznačně znamená cestu k výdělku, nikoli vyplnění volného času vlasteneckým veršováním, typickým pro vzdělanější ženskou společnost 30. a 40. let 19. století. Za další vybočení z řady lze
pokládat svérázný přístup Němcové k vedení domácnosti. Rodina mnohokrát,
někdy velmi narychlo a pod hrozbou vystěhování měnila svá pražská bydliště,3
kritériem nejčastěji bývala výše nájmu. Negativní pozornost budil také tehdy
neobvyklý model rozdělené rodiny. Josef Němec žil postupně v Balašových
Ďarmotech, ve Villachu, Zdicích a Dvorcích, kam byl služebně přidělen nebo
kde získal krátkodobé zaměstnání. Bydlel v podnájmech a stravoval se v hostincích, zatímco zbytek rodiny zůstával v Praze. Němcová se tak dostala do situace, kdy byla nucena zvládnout povinnosti obou rodičů. Musela zajišťovat chod
domácnosti, vychovávat děti, ale také získávat prostředky na základní životní
1
2
3
Tuto teorii podporovala řada dobových titulů, které se řadí k tzv. preskriptivní literatuře, např.
práce Honoraty Zapové (Nezabudky aneb Dar našim pannám, Praha 1859), Františky Hansgirgové (Hospodyně našeho věku. Krátké naučení vedení městského i venkovského hospodářství,
Praha 1865), Sofie Podlipské (Listy staré vychovatelky k někdejším schovankám, Praha 1868)
nebo Věnceslavy Lužické-Srbové (Žena ve svém povolání, Praha 1872).
Zde a dále v odkazech uváděno pouze „Korespondence“, v soupisu literatury a pramenů
zařazeno jako: Božena Němcová. Korespondence a příslušný svazek a rok vydání – pozn.
redakce.
Při prvním pobytu v Praze na podzim 1842 Němcovi bydleli v dnešní ulici Na Poříčí č. 1050.
V letech 1850–1861 vystřídali dalších sedm bytů (Koňský trh č. 15, Pod Emauzy č. 1378,
Štěpánská č. 647, Řeznická č. 1360, dům U Archy Noe na rohu Žitné a Štěpánské, Baštecká,
od srpna 1861 bydlel Josef Němec s dcerou v domě U Tří lip na Kolovratské třídě – dnešní
Příkopy).
308
Marie Bahenská: Liberální matka Božena Němcová?
potřeby, protože příspěvky od manžela je často pokrýt nestačily. Rozmělňování
nepsaných, ale společností striktně vyžadovaných bariér mělo za následek rozporuplný a převážně negativní postoj vůči Němcové. Odtud zřejmě také pramení
často tradovaná charakteristika, že byla „velká česká spisovatelka, ale špatná
ženská“ (Božena Němcová 2002: 79–83).
Není naším cílem hodnotit přínos Němcové pro rozvoj české literatury poloviny 19. století. Máme v úmyslu pokusit se analyzovat některé z dalších rolí, které
jí připadly, a způsob, jakým se s nimi snažila vypořádat. Za jeden z klíčových
faktorů v životě Němcové lze považovat mateřství. Relativně volnomyšlenkářské názory, solidní vzdělání a ne vždy typicky ženské chování (hodnoceno podle
dobových měřítek a konvencí) navozují otázku, nakolik se tyto postoje promítly do jejího mateřského působení. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že přes
mnohovrstevnatost rolí, které lze dešifrovat např. z její korespondence, je právě
pozice matky jedinou neměnnou konstantou (Božena Němcová 2006: 135).
Takové tvrzení se na první pohled jistě nemusí zdát nijak objevné, ale v případě Němcové je třeba vnímat širší kontext, tedy výše zmíněnou proměnlivost
a rozmanitost jejích dalších životních rolí. Některých se dobrovolně a poměrně rychle vzdala – sem můžeme zařadit post vůdčí představitelky ženského
vlasteneckého hnutí a literární činnosti doby předbřeznové, kde měla nahradit
Bohuslavu Rajskou.4 Jiné, např. úloha řádné manželky a hospodyně, procházely
poměrně dramatickým vývojem a skončily fiaskem. Němcová-spisovatelka zažívá oslavování, ale i tvůrčí krizi nebo nepříjemná jednání s nakladateli a prosby
o vyplacení honoráře. V porovnání s těmito skutečnostmi je Němcová-matka
trvale pevně zakotvena v žádoucí a očekávané ženské roli. Způsob, jakým ji
naplňuje, pak poskytuje zajímavé interpretační možnosti.
Výchova v zajetí stereotypů?
Rodinné zázemí ani příbuzenské vazby Němcovou nepředurčovaly k mimořádným výkonům ani nedávaly naději na získání významného společenského postavení, přesto se poměrně rychle dokázala prosadit mezi pražskými vlastenci doby
4
Bohuslava Rajská se po sňatku s Františkem Ladislavem Čelakovským v roce 1845 odstěhovala
do Vratislavi. Obě ženy zůstaly v písemném kontaktu a Němcová si často stěžovala na poměry
v pražské ženské společnosti. Důvody svého nezájmu o post hlavní redaktorky ženského
almanachu formuluje velmi otevřeně: „Já nemám od žádné ani řádky, a čas již vypršel.
Avšak ráda svůj ouřad složím, ať jej převezme, která si umí lásku spisovatelkyň více získat
než já. Ony mě nemají rády. Mám prý pro takový úřad málo ohně… Což mám dělat? Vždyť
mně nic k posuzování nedaly. … A já je měla snad na ten nešťastný Parnas bičem dohánět.“
(Korespondence 2003: 32).
309
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
předbřeznové. Byla uvedena do předních salonů, spřátelila se s rodinou Palackých, Staňkových a Fričových, elitami tehdejší české společnosti. Představovala
dosud chybějící a velmi žádoucí střípek do mozaiky, kterou skládalo doznívající
obrození – vzdělanou (navíc půvabnou) ženu, schopnou literární tvorby v českém jazyku. Dalším dobovým ideálem byla (a ještě dlouho bude) vlastenecky
smýšlející matka a osvícená vychovatelka budoucí generace. Jak se Němcová
vyrovnala s tímto požadavkem? Do jaké míry se shodovaly, či rozcházely její
vlastní způsob jednání a nároky na chování potomků? Jaká přání a jaké představy do nich Němcová projektovala? Odpovědi nám může poskytnout obsáhlá
korespondence. Otázka dětí a jejich osudů je poměrně častým předmětem jejích
úvah a v určitých obdobích jsou děti samy adresáty i autory dopisů. Jen pro
úplnost připomeňme, že manželům Němcovým se necelý rok po svatbě narodil
syn Hynek (6. 8. 1838), následovali Karel (16. 10. 1839), Theodora (19. 6. 1841)
a Jaroslav (2. 10. 1842).
Dopisy, v nichž se Němcová vyjadřuje o svých dětech, si zpočátku jsou velmi podobné a obsahují vesměs očekávané informace, vycházející z věku dětí.
V chronologické posloupnosti si tak nejprve všímá zdravotního stavu svých potomků. Ten je častým námětem dopisů s Bohuslavou Rajskou (Čelakovskou)
z let 1845–1849. Očividně se jednalo o téma oběma ženám blízké a v dané situaci pro ně zřejmě závažnější než neslavné osudy ženského literárního almanachu.
Němcová a Rajská především sdílejí obavy z dětských nemocí: „Můj Drahotín
(tj. Jaroslav – pozn. aut.) byl však … nebezpečně nemocen, měl záškrt. … Ti druzí dva kluci jsou zdrávi; jen má ubohá Dora má boule. Čím dále tím více jich má;
ovšemže by nemusela od nich umřít, ale co zkusí?“ (Korespondence 2003: 27)
Mezi řádky lze vyčíst také další běžné mateřské obavy: „Možná že přijedu okolo
prvního října do Prahy, ale jistě nevím; musíme tam dát Hynka. … jen abychom
našli lidi mravné, kteří by upřímně na něho dohlídli. Je to starost veliká, když
musí dát mladé dítě z domu…“ (Korespondence 2003: 137) Nic z obsahu dopisů
nenasvědčuje faktu, že si je vyměňují dvě údajně nejvzdělanější ženy tehdejší
české společnosti, jejich postoj vůči dětem je zcela obvyklý a ničím výjimečný.
Z hlediska výchovných zásad a postupů, které Němcová zastávala, jsou zajímavější než korespondence s manželem a přáteli listy určené dětem samotným.
V těch přibližně od poloviny 50. let totiž nabývá navrch sice milující, ale praktická a někdy možná až příliš přísná matka. Korespondence s dětmi se výrazně liší
od dopisů adresovaných matce, sestře nebo přátelům, v nichž Němcová líčí své
touhy, sny i zklamání a které mají blízko k uměleckým dílům (Korespondence
2004: 76–78, 176–177, 221–222). Dopisy určené dětem jsou obvykle věcné, konkrétní, můžeme dokonce říci typicky rodičovské. Dětem je ochotná
310
Marie Bahenská: Liberální matka Božena Němcová?
poskytovat maximální duchovní i materiální pomoc, je-li to v jejích možnostech,
ale na oplátku od nich očekává úctu, poslušnost a respekt. Co Němcovou vede
k tak nekompromisně formulovaným postojům, pokynům a radám? Především
vlastní špatné zkušenosti, obává se o zdraví dětí (často zmiňuje smrt nejstaršího
syna jako varovný příklad zanedbávání zdravotních obtíží), ale také připomíná
problémy s úřady, kterým je třeba předcházet (toto téma se objevuje např. v souvislosti s obavami, že Karel by mohl být odveden k vojsku).
Máme-li se pokusit vykreslit obraz Němcové jako matky a vychovatelky, nabízí se tedy korespondence s dětmi jako ideální pramen, který odráží nejen bezprostřední rozpoložení pisatelky, ale také dlouhodobě zastávané názory a zásady,
s nimiž své potomky seznamuje. Němcová se tu ukazuje jako bytost civilní, prakticky založená, která příliš neodpovídá obrazu někdejší múzy salonů a královny
jiřinkového plesu. V dopisech dětem, zejména synům, s nimiž je korespondence
častější,5 se objevují výzvy k zodpovědnosti, rozvaze, respektování nadřízených.
Vyčítá jim prodlevy v korespondenci, nezřídka je dokonce obviňuje z necitelnosti a bezohlednosti. Jako neviditelná červená nit se všemi dopisy, zejména
určenými pro syna Karla, nese touha vychovat z dětí řádné lidi se smyslem pro
povinnost a poskytnout jim předpoklady pro dobré zaměstnání. Jako by tedy
ve svém působení na děti Němcová zásadně přehodnocovala vlastní způsob jednání, často ovlivněný city nebo intuicí.
Od jara 1856, kdy Karel odjel za prací do Zaháně k příbuzným, můžeme
v dopisech Němcové jasně sledovat mateřské stereotypy. Formulace vět jsou
konkrétní, stručné, obsahově se týkají nejčastěji zdraví: „Ráno jak vstaneš,
vezmi si na umývadle vodu a houbu – a hodně si prsa vydrhni do červena –
tím se kůže zahřeje, zesílí… Nechoď zapocen, polohaný ven a bos. … Pak se
chraň ostrých nápojů… Jez více od masa, kdy můžeš, … sladkých pamlsků se
chraň.“ (Korespondence 2004: 225, viz též 258, 302; Korespondence 2006: 58)
Frekventovaným tématem je chování k rodičům: „… to je přece nedbalost – abys
tolik práce měl, že by Ti chvilka k napsání několika řádků matce a otci nezbyla,
tím se nevymlouvej nikdy, – protože to je patrná lež. Táta se velmi hněvá na Tebe
pro to a já neméně, neukazuje to alespoň žádnou úctu ani lásku k rodičům… žádnou jinou radost nemáme než vás … když zapomeneš na rodiče a nebudeš si jich
vážit budeš darebák za to, nehodný, aby na Tě slunce svítilo…“ (Korespondence
2006: 91–92), zaměstnavatelům a příbuzným: „Musíš se naučit, milý hochu, slyšet a neslyšet, a s mlčenou nejdál dojdeš…“ (Korespondence 2004: 260)
5
Tento nepoměr vyplývá z pobytu synů v zahraničí (Karel pracoval v Zaháni, Postupimi a Jezeří
v Krušných horách, Jaroslav studoval v Mnichově), zatímco Dora trávila převážnou část
dětství v domácnosti s matkou, s výjimkou kratších letních pobytů na venkově.
311
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Němcová syna pochopitelně informuje o dění v rodině, ale převážnou část
textů tvoří rady, doporučení nebo přímo zákazy. Velmi negativně hodnotí jeho
prohlubující se vztah ke své sestře Aidě a varuje syna před milostnými avantýrami: „Toho blouznění jsi měl nechat… jestli tak lehko všude chytneš, Karle,
pak bude s Tebou zle ve světě a stane se to Tvým neštěstím, neboť já lépe znám
ženské než ty a vím, jak býváte za blázni držáni a s jakou koketerií líčenou Vás
svádí, až svedou a zhubí.“ (Korespondence 2007: 369)
Po Karlově odjezdu do Postupimi se naléhavost dopisů ještě stupňuje. „Kdybys
byl vždy matčinu radu poslechl a slova její častěji si opakoval, zajisté bysi se byl
s jinou tváří a jinou myslí domů vrátil. – Abysi tolik nekouřil, řekla jsem Ti ne
jednou, ale stokrát, a nebylo to pranic platné… Kávu nepí, nekůř mnoho a nech
všech fantazií – to Ti radím. Čti, co mysl vzdělává, a nikoli co dráždí…“, nabádá
téměř dospělého syna (Korespondence 2007: 135). K tomu se nově připojuje
obava z očekávaných odvodů do armády. Výjimečně a pouze jedenkrát se objevuje matčino tvrzení, že by snad bylo dobře, kdyby Karla odvedli, protože by se
stal „člověkem pořádnějším“ (Korespondence 2006: 294).
Oba rodiče se ve svých výchovných zásadách naprosto shodují, nabádají k šetrnosti, uvážlivosti, vážení si dobrého místa: „Jít jen nazdařbůh do světa, bez
peněz, to nejde, to by bylo holé bláznovství … jsi příliš mlád, abys už se jen
směle do světa pustil. … chybí ti i vědomosti, i protekcí … budeš stát jako kůl
v úplné cizině.“ (Korespondence 2006: 57) Synovi dále opakovaně vytýkají liknavost v korespondenci. Němcová Karlovi také připomíná, zcela jistě na základě
vlastních zkušeností, jak složitý je život bez peněz: „Ty nevíš, co to je, chodit
pěšky po světě a nemít groše v kapse.“ (Korespondence 2006: 58) Je zajímavé,
že ani po rozchodu s manželem nepřestává Němcová ctít zásady patriarchální
rodiny a připomíná nezbytnou úctu k otci: „…on zůstane přece jen vaším otcem
a poručníkem, dokud nebudete mít vlastní svůj domov, a proto se musíte k němu
vždy co děti chovati…“ (Korespondence 2007: 147)
Korespondence s mladším synem už takto ostré výtky postrádá a působí spíše
nešťastným dojmem, především ze strany Jaroslava. Jeho dopisy z Mnichova
(Korespondence 2007: 171–251), kde od dubna 1860 necelý rok studoval, jsou
– s výjimkou prvního, kde popisuje město – sledem proseb o peněžní výpomoc
a stesků na nedostatek jídla. V mnoha variacích a s různou mírou intenzity se
dovídáme: „Nejhůř je, že pozejtří mám platit činži, a nebudu moci… Poslední
dni jsem neměl co jíst. … Dohromady jsem 12 dní neobědval.“ (Korespondence
2007: 185)
Ochranitelská pozice, kterou matka vůči oběma synům uplatňovala, je pochopitelná, na druhou stranu ale zřejmě mohla přispívat k jejich lehkomyslnosti,
312
Marie Bahenská: Liberální matka Božena Němcová?
která je jim pak mnohokrát vyčítána. Přes všechny své výhrůžky Němcová nakonec vždy všechny prosby vyslyšela, posílala peníze, oblečení i jídlo, vyplácela
neofrankované dopisy. Dora, která s matkou sdílela domácnost a musela být nejvíce zasažena špatnými rodinnými poměry, se ocitala v opačném a velmi nesnadném postavení. Snažila se matce vypomáhat, ale právě pro její stálou přítomnost
bylo možná toto úsilí vnímáno jako něco samozřejmého, nevyžadujího mimořádné ocenění a uznání. Němcová v posledních měsících života přenesla na dceru prakticky veškerou péči o domácnost a nepovažovala přitom za nutné připojovat za této situace rady a poučení, jak bývala zvyklá vůči synům. Dosvědčují to
Dořiny dopisy z této doby: „Já mám tolik práce teď, že nevím kudy kam, z toho
bych si ani tolik nedělala, jako ty starosti, co jsi mně zde nechala, tu přijde H., tu
z Malý Strany ten pán, tu mlíkařka, tak to létá ke mně, a já nevím, co počít. …
jen prosím Tě, mámo, se přičiň, abysi mně mohla poslat alespoň peníze pro ty
dlužníky.“ (Korespondence 2007: 281)
Odlišný přístup k synům a dcerám můžeme považovat za jistý genderový stereotyp, zachovávaný v 2. polovině 19. století především v úřednických rodinách.
Zvyk vyžadoval podporovat syny (především financovat jejich vzdělání), jejichž
povinností bude postarat se v budoucnu o ženské členy rodiny, zejména neprovdané sestry. Dcery byly v rodinách často vnímány jako levná pracovní síla, v horším
případě jako finanční zátěž. U Němcových sice nebyla situace takto vyhrocena,
jak bude řečeno dále, ale vzdělání a uplatnění synů bylo oproti Dořině budoucnosti
předmětem důkladnějších úvah a zřejmě vyžadovalo i vyšší náklady.
Vzdělání dětí – realita místo iluzí
Korespondence, v níž se jedná o výběr vhodné školy, nenaznačuje žádné zvláštní vymezení oproti dobovým tendencím. Němcová se ztotožňuje s tezí, která
ženu v rodině staví do submisivní pozice a klade nad své vlastní zájmy vzdělání
dětí. Určitý posun lze zaznamenat snad jen v tom směru, že tradičně vnímaná podřízenost ženy byla podřízeností vůči manželovi. V tomto případě však
má přednost před zájmem jednotlivce, tedy manžela, duchovní statek – kvalitní
vzdělání, které dětem zajistí v budoucnu dobrou existenci. „Děláme to ovšem jen
skrze děti, že do Prahy žádáme, neboť bychom to nebyli v stavu vydržet, mít dva
chlapce v Praze a ještě i holku. A kde jinde příležitost dát je důkladně vychovat,
a jiného jim nemůžeme dát,“ píše například Václavu Staňkovi v listopadu 1849
(Korespondence 2003: 140). Důraz je při výběru školy kladen zcela pochopitelně na národnostní hledisko, pro Němcovou je nepřijatelné posílat děti do německých škol: „Dva starší chlapce musím mít v Domažlicích ve škole, an zde špatná
škola je, a ještě k tomu německá.“ (Korespondence 2003: 58)
313
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Němcová je při volbě a hodnocení škol, které její synové navštěvovali, poměrně kritická. Při pobytu rodiny v Liberci komentuje úroveň místních škol následujícími slovy: „Děti do školy neposíláme, učitel sám řekl, že by se mnoho nenaučily a na mravech pokazily. ... Školy jsou zde špatné, to řekne každý nestranný
pozorovatel.“ (Korespondence 2003: 148); „Zde učí na reálce kněži, a není co
chválit … učitel je hňup, sám nic neumí, a tak by člověk nad tím učením zde
zplakat mohl.“ (Korespondence 2003: 154) V žádném případě tedy nelze hovořit o nezodpovědnosti nebo lehkovážnosti (Božena Němcová ve vzpomínkách
1961: 69–70), školní docházka dětí je bedlivě sledována a Němcová se o ni prokazatelně do detailů zajímá. Všímá si především vyučovacího jazyka, ale také
např. církevního vlivu ve výuce, kvality učitelů nebo vztahů mezi žáky.
Úroveň škol je pro Němcovou zjevně jedním z důležitých kritérií při úvahách
o stěhování mimo Prahu, jak dokládají četné úryvky z jejích dopisů manželovi.
„Jedná se tu ale hlavně o děti, zdali pro ně byla by tam (rozuměj v Uhrách –
pozn. aut.) příležitost ku vychování, zdali tam jsou dobré reální školy a učí-li se
v nich slovensky.“ (Korespondence 2003: 156); „S tím Bydžovem mě to mrzí,
já nevím, že ty jenom na to myslíš a že ti nenapadlo, že by to pro děti tak málo
výhoda byla… Myslíš, že je tam reálka pro Jarouše? … Copak na venku mají?
– Psát, číst, počítat, zeměpis, takové věci je mohou naučit, ale přírodovědy nemohou je tak důkladně vyučit jako zde – nemají sbírky k tomu ani prostředků…
A mimo to přišlo nyní nařízení shůry (tajné), aby se reálky na venku němčily.“
(Korespondence 2006: 65–66)
Zajímavá je i syntaktická stránka dopisů. Němcová se o tématu výchovy
a vzdělání dětí vyjadřuje nejčastěji v singuláru, jako by rozhodování v této záležitosti připadalo výhradně jí. To ovšem nemůžeme chápat jako snahu o dominantní postavení v rodině. V souladu se zaběhnutými zvyklostmi byla právě
matka plně zodpovědná za vzdělání i výchovu dcer, za výchovu synů odpovídala
do doby, než ji převzala školní zařízení. Užívání první osoby singuláru je tedy
z hlediska Němcové přiměřené a pochopitelné, neboť se opět jednalo o tu část
rodinného života, která spadala do ženské sféry působnosti.
Velký prostor ve svých listech Němcová věnuje otázce budoucího povolání
dětí. Vzhledem k nepříliš dobrým finančním poměrům rodiny předpokládala, že
i dcera by kromě obvyklých znalostí, nutných k vedení domácnosti, měla získat
odbornou průpravu, avšak výhradně v rámci společensky tolerovaných ženských
povolání. Je zajímavé, že právě uplatnění Dory se rodičům jevilo zdánlivě nejsnazší (Úlehla 2007). „…ta holka je vlastně nejchytřejší, ačkoliv se nezdá,“ komentoval schopnosti šestnáctileté Dory Josef Němec (Korespondence a zápisky
1913: 124).
314
Marie Bahenská: Liberální matka Božena Němcová?
Dora navštěvovala nejprve pražské dívčí ústavy Eleonory Jonákové a sester
Rittersberkových. Díky finanční pomoci doktora Čejky a Palackých mohla absolvovat kurzy francouzštiny v „nóbl ústavu“ (Korespondence 2006: 99–100)
a v roce 1860 z tohoto jazyka úspěšně složila univerzitní zkoušku. Nevynechala
ani povinnou součást dívčího vzdělání, učila se šít v krejčovském salonu
Wilhelma Krehy. Němcová si přála, aby se Dora stala učitelkou, tím měla mít
dostatečně zajištěnou existenci: „Když se pak Dora naučí hlavním základům
hudby, nemusí ani hbitě hrát umět, jen když bude tolik umět, aby znala učiti děti.
Když bychom jí více dát prozatím nemohli, alespoň by se přece nějak protloukla. Teď se hledají učitelky pro děti mnoho do Uher, Valašska i Ruska a hlavně
z Čech jdou: dostávají i 300 zl. i více platu s výpravou ostatní… Možná, že se
nám lépe povede a že ji budem moct dát víc učit, a že jí třeba nebude jíti záhy
mezi cizí lidi, ale budoucnost není žádná před námi rozprostřena, a protož lépe
toho, co přítomnost podává, použíti.“ (Korespondence a zápisky 1913: 250; viz
též Korespondence 2006: 124; Korespondence 2006: 382) Snad až příliš tvrdě,
ale vzhledem k budoucnosti zřejmě realisticky se o dceři vyjádřila v jednom
z dopisů: „Dora není velmi pěkná, má jen to, co umí, a k tomu dobré srdce!“
(Korespondence 2006: 201)
Také představu o povolání synů Karla a Jaroslava poměřovala Němcová velmi
materialisticky – očekávaným výdělkem a nabídkou zaměstnání, s přihlédnutím
k jejich tělesné konstituci a zdravotnímu stavu. Byli žáky české reálky, podle
Němcové i učitelů měli oba výtvarné nadání.
Karel, který se zajímal o botaniku, se začal učit zahradníkem. Němcová toto
povolání vnímala jako činnost na pomezí mezi praktickou prací a uměním, představovala si syna jako zahradního architekta. V daném okamžiku však mělo význam i to, že za jeho učení nemuseli nic platit (Korespondence 2004: 78).
Jaroslav přes otcův nesouhlas odjel v dubnu 1860 studovat na malířskou akademii do Mnichova. Němcová doufala, že by se mohl stát uměleckým řemeslníkem a popřípadě odejít za prací do ciziny: „…doufám, že z něho bude dokonalý
umělec; chce rok asi býti při malbě a potom, když by mu dal Kaulbach dobré vysvědčení, že z něho bude šikovný malíř, šel by tamodtud do Antverpenu
neb Paříže. – Kdyby ale neměl v malířství prospívati, chce býti buď sochařem,
buď dřevořezbářem, což by vlastně nejvýnosnější bylo. – To musel by potom
do Londýna k zdokonalení; a kdyby tím byl, chce jíti potom do Ameriky, kde
by si co šikovný dřevořezbář v krátkém čase znamenité jmění vydělati mohl.“
(Korespondence 2006: 170) Tentokrát sice poněkud popouští uzdu své fantazii o synově kariéře, ale přesto zaznamenáváme latentní obavy o jeho hmotné
zajištění. To má být hlavním kritériem při rozhodování, kterému uměleckému
315
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
oboru se věnovat. Uznávala sice Jaroslavův malířský talent, ale realisticky ho
doporučovala využít spíše přízemním způsobem, což bude ovšem přinášet pravidelnou mzdu: „… by mohl být pak ve fabrice někde kreslířem, a když by se jen
trochu naučil, že i zde by si tam mnoho vydělal. … pak že by mohl být v některé fabrice na porculán, kde se dobře platí.“ (Korespondence 2006: 224; viz též
Korespondence 2006: 318) Němcová původně plánovala pro Jaroslava uplatnění
ve zcela jiném oboru, umění na hony vzdálenému. Domnívala se, že pobyt a práce na venkově by prospěly jeho zdraví a slabé tělesné konstituci, proto uvažovala
o rolnické škole, ale svůj plán musela z finančních důvodů přehodnotit, jak objasňuje v dopise Karlu Aloisi Vinařickému (Korespondence 2006: 216).
Zajištění rodiny
Vzhledem k vývoji rodinných poměrů v dopisech postupně přicházejí stížnosti,
jejichž počet se s přibývajícími roky stupňuje. Jejich příčinou je špatná hmotná
situace, bezprostředně dopadající na děti. Postrádají teplé oblečení, obuv, řádné a pravidelné jídlo, zdravotně vyhovující bydlení, pobyt na venkově. Převážnou část těchto dopisů Němcová logicky adresuje svému nepřítomnému muži,
od kterého očekává zájem, pochopení, ale také pomoc. Zřetelnější „neženské“
prvky chování nacházíme prozatím ojediněle, teprve v době, kdy se Němcův
pobyt v Uhrách chýlil ke konci a zároveň se komplikovalo vyplácení jeho mzdy.
Němcová tehdy uvažuje o vlastním zaměstnání (nespojeném s literární tvorbou)
a zaobírá se myšlenkou umístit děti do jiných rodin. „Přece však se musím jen
po nějaké službě ohlédnout, abych mohla rodinu uživit. Kdybyste věděl o něčem
ve Vídni, já bych šla i jinam, to jest kdyby se mi to vyplatilo. … V takovém pádu,
kdybych dostala službu, dobrou … dala bych Dorinku zatím k paní Hanušové,
za Jarouška bych platila, Karlovi dala na stravu, a byly by pro čas opatřeny,“
vykresluje v polovině 50. let svou představu o budoucnosti Aloisi Vojtěchu Šemberovi (Korespondence 2004: 80). Je tedy ochotná dokonce přistoupit na další
rozdělení rodiny, pokud by vedlo ke zlepšení finančních poměrů. Reakce manžela ani současníků na tento nikdy nerealizovaný plán známa není, už samotný
návrh Němcové je však dokladem jejího názorového posunu. Počítá s nutností
spoléhat nejen na manželovy, ale i na vlastní síly, jedná vlastně v protikladu
k ustálené představě muže jako jediného živitele rodiny.
Druhá polovina 50. let a poslední roky před smrtí Němcové pak do jejích dopisů přinášejí čím dál četnější známky smutku, zklamání a beznaděje. Své matce
na jaře 1856 až s nezvyklou upřímností píše: „…všude smutek a starost, dokonce
když se dívám na děti… můj bože, povede-li se nám pořád tak zle, co pro ně
budu moci udělat?“ (Korespondence 2004: 222) Do vztahu s dětmi se promítá
316
Marie Bahenská: Liberální matka Božena Němcová?
chudoba, obavy z jejich budoucnosti, na druhé straně je často připomínána jejich snaha pomoci matce financovat domácnost (Korespondence 2006: 64–65).
Dorůstající děti se v tomto okamžiku stávají součástí dospělého světa. Matka se
k nim sice nepřestává chovat ochranitelsky, ale zároveň oceňuje jejich takřka
dospělé, racionální jednání. Patrné je to zejména ve vztahu k dceři: „…Dora dokonce je na krejcar jako čert na duši. Ona nyní vaří sama, když někde pár grošů
dostanu, dám jí to a ona si všecko zapisuje, co se vydá. Teď bude chodit k paní
Staňkové se učit šít košile.“ (Korespondence 2006: 80) Hledá také praktické
cesty k jejich lepší budoucnosti. Při výběru povolání pro syny zvažuje poptávku
po profesi zahradníka nebo „modeléra“ a výdělky v těchto oborech, dceru by
ráda viděla jako učitelku. Přístup Němcové k budoucí profesi dětí6 tedy nesvědčí
o idealismu nebo nahodilosti, ale zcela pragmatickém plánování.
Závěr
Jakou matkou byla tedy Božena Němcová? Na základě dochované korespondence si můžeme dovolit konstatování, že Němcová se jeví jako matka zcela typická, leckdy dokonce konzervativní, nevymykající se svými postoji vůči dětem
z dobových konvencí. Svět jejích literárních postav a její vlastní chování podle
všeho nijak podstatně neovlivňovaly plnění mateřské role. Němcovou-matku a jí
zastávané zásady můžeme v některých momentech vnímat také jako kontrast
pomalu se měnících společenských norem (respektování patriarchálního typu
rodiny s otcem živitelem) a naopak rychlé proměny sociální reality. Němcová
je okolnostmi donucena přizpůsobit se majetkové situaci rodiny a usiluje svým
výdělkem o zlepšení životních podmínek.
Ve výchově dětí je v mnoha ohledech tradicionalistkou (dosvědčují to např.
její rady týkající se péče o zdraví nebo vhodně volené četby), za moderní lze však
považovat zásadu, že děti potřebují dobré vzdělání, a to bez ohledu na pohlaví. Neobvyklé bylo také respektování osobních zájmů dětí při výběru povolání.
Praktičnost Němcové se zcela jednoznačně projevovala v úvahách o profesích
jejích dětí. V souladu s očekáváním zohledňuje národnostní hledisko a vybírá
české školy, ale současně řeší otázku budoucího uplatnění, mzdy, volných pracovních míst nebo možnost získání praxe v cizině.
Odlišný je přístup Němcové k synům a dceři, který byl ovlivněn jejich blízkostí či vzdáleností od domova, ale můžeme spekulovat opět o jistém (v tomto
6
Sny Němcové o povolání jejích dětí se realizovaly jen zčásti. Dora působila v letech 1867–1911
na dívčích školách v Jičíně. Karel po zahradnické praxi vyučoval biologii v Táboře a od roku
1896 byl ředitelem Královského zemského pomologického ústavu v Tróji. Jaroslav odešel
do Ruska, pracoval v Oděse, Rovně a Vinnici jako profesor technického kreslení (Úlehla 2007).
317
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
případě genderovém) stereotypu a tradici. Synům se snaží všemožně vypomáhat
a ulehčit studium nebo první zaměstnání. Od dcery jaksi samozřejmě předpokládá, že kromě přípravy na povolání vypomůže v domácnosti. Tento postoj se
stupňuje v posledním období života Němcové, kdy Doře vytýká neochotu, přiděluje jí v dopisech řadu úkolů a v podstatě nechává na ní, jak se vypořádá s dluhy.
O výchovném stylu, který Němcová uplatňovala, v žádném případě nelze
mluvit jako o liberálním ve smyslu naprosté volnosti dětského chování a jednání. Němcová svým dětem mnohem častěji připomíná povinnosti, morální zásady,
poslušnost a zodpovědnost – tedy vlastnosti, jejichž nedostatek jí samotné společnost často předhazovala.
Červen 2012
Literatura a prameny:
Božena Němcová. Korespondence I. 1844–1852. Adam, R. – Pokorná, M. – Skicová Římalová,
L. – Sommer, S. (eds.), Janáčková, J. (věd. red.). 2003 – Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Božena Němcová. Korespondence II. 1853–1856. Adam, R. – Pokorná, M. – Skicová Římalová,
L. – Sommer, S. (eds.), Janáčková, J. (věd. red.). 2004 – Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Božena Němcová. Korespondence III. 1857–1858. Adam, R. – Pokorná, M. – Skicová Římalová,
L. – Sommer, S. (eds.), Janáčková, J. (věd. red.). 2006 – Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Božena Němcová. Korespondence IV. 1859–1862. Adam, R. – Pokorná, M. – Skicová Římalová,
L. – Sommer, S. (eds.), Janáčková, J. (věd. red.). 2007 – Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Božena Němcová. Sborník ke 140. výročí úmrtí. 2002 – Praha.
Božena Němcová ve vzpomínkách. K stému výročí smrti Boženy Němcové. 1961 – Praha.
Božena Němcová. Život – dílo – doba. 2006 – Česká Skalice: Muzeum Boženy Němcové.
Korespondence a zápisky Boženy Němcové. 1913 – Praha: Vincenc Vávra.
Úlehla, Vladimír: 2007 – Samotářská dcera Boženy Němcové Theodora. Jičín.
Contact: PhDr. Marie Bahenská, Ph.D., Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.,
Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, Czech Republic, e-mail: [email protected]
318
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
STATI / ARTICLES
Milena Secká: Lásky Ferdinanda Pravoslava Fingerhuta
Náprstka
LÁSKY
FERDINANDA PRAVOSLAVA FINGERHUTA NÁPRSTKA.
KULTURA A STRAVA ČESKÉ VLASTENECKÉ SPOLEČNOSTI
2. POLOVINY 19. STOLETÍ
POHLEDEM NÁPRSTKOVA DENÍKU
MILENA SECKÁ
Passions of Ferdinand Pravoslav Fingerhut Náprstek. Culture and cuisine
of the Czech patriotic society of the second half of the nineteenth century as
seen through Náprstek’s diary
Abstract: Among the admirers of Božena Němcová belonged also the Prague
brewer Ferdinand Fingerhut. In the correspondence of Božena Němcová he
was almast always alluded to in connection with eating, drinking or theatre. As
reveals his diary from the years 1886–1887, food, drinks and theater played very
importent role in his life. The preserved diary is, first and foremost, a cokery book
that reveals the everyday life of the bourgeois household and its dietary regimen
in the second half of the nineteenth century. Besides, for Ferdinand Fingerhut
and his daughter Božena were very important the home musical-declamation
entertainmants that they organized in their household. Music and recitations were
performed in presence of such personalities as Antonín Dvořák, Karel Bendl,
Helena Röslerová or Otýlie Sklenářová Malá. The diary thus also renders possible
the study of the cultural activities of this important patron of the Czech theatre.
Key words: Božena Němcová, Ferdinand Fingerhut, Antonín Dvořák, bourgeois
cuisine, Czech theatre.
319
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Úvod
„To on začasté přinese také kus šunky nebo pečeného kuřete, ale se mnou to také
hned sní. Já mu ale za to musím všelicos napsat a číst. Jen kdyby nebyl takový
sprosták; jako všickni, tak i on ví, že se mnou smí mluvit otevřeně, a proto i on
mi všecko poví, a onehdy mi také řekl, že bych se mu líbila, já mu také řekla své
mínění a on si zakousl kus šunky a zajed to.“1
Takto emotivně popisuje Božena Němcová v dopise svému muži jedno z četných setkání s Ferdinandem Fingerhutem, který si jí nejen vážil, ale také se jí
marně dvořil. I když je dochován jen jediný dopis Ferdinanda Fingerhuta Boženě
Němcové, v korespondenci s rodinou či přáteli se Němcová o Ferdinandovi zmiňuje mnohokrát. Většinou o něm mluví jako o Halánkovi,2 Ferdovi, Fingerhutovi
či dokonce o Klassikerovi. První zmínky jsou až z roku 1852, ale patrně se znali
již ze čtyřicátých let.3 Je zajímavé, že téměř všechny poznámky o Ferdinandovi
jsou spojeny s jídlem, pitím nebo s divadlem.
Ferdinand Fingerhut (1824–1887) byl starším bratrem Vojty Náprstka.
Vystudoval pivovarnictví, odešel na zkušenou do Německa, Švýcarska, Belgie
a Anglie, ale nejvíce si oblíbil Francii, kam se později několikrát vracel. V revolučním roce 1848 se angažoval ve studentském hnutí (byl velitelem 17. setniny
národní gardy) a prokázal, že je aktivním českým vlastencem s přijatým jménem
Pravoslav. Zatímco se jeho bratr Vojtěch snažil uplatnit v americké emigraci, pomáhal mu finančními „výpomocemi“ důstojně přežít. Na čas matka přenechala
Ferdinandovi vedení živnosti pivovarnické a vinopalnické U Halánků, a když se
osvědčil, v roce 1860 mu zakoupila Černý pivovar na Karlově náměstí. Ferdinand
tak získal nezávislost a možnost věnovat se svým vlasteneckým aktivitám. Mimo
jiné se snažil také potřebným vypomáhat dodáváním alkoholických nápojů – ať
již Boženě Němcové nebo jejímu muži do vězení, kde byl za organizování pohřbu
Karla Havlíčka. Organizace pohřbu se ostatně účastnil i Ferdinand; především
zaplacením a vydáním zakázaných úmrtních oznámení, ale on potrestán nebyl.
Božena se o tom zmiňuje v dopise Lamblovi: „Halánek vlastně nejvíce se o vše
staral … Hodný kus ješitnosti je při každém jeho činu, ale kde se jedná o to, ukázat
vlastenectví, tu se nedá Halánek zahanbit. Palacký se až bál těch jeho příprav...“4
1
2
3
4
Dopis Boženy Němcové Josefu Němcovi ze dne 13. 6. 1857. Božena Němcová, Korespondence
III, 1857–1858. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2006: 128–136.
Ferdinand Fingerhut bydlel u své matky v domě U Halánků na Betlémském plácku na Starém
Městě pražském.
O setkáních s Boženou Němcovou se zmiňuje v deníku z roku 1845 bratr Vojtěch Náprstek.
Rukopis v knihovně Náprstkova muzea.
Dopis Boženy Němcové Dušanu Vilému Lamblovi ze dne 2. 8. 1856. Božena Němcová,
Korespondence II, 1853–1856. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2004: 262–264.
320
Milena Secká: Lásky Ferdinanda Pravoslava Fingerhuta Náprstka
Další Ferdinandovou zálibou vedle Francie a vlasteneckých aktivit se stala
hudba a české divadlo. Božena Němcová se zmiňuje o vstupenkách, které dostala od Ferdinanda a jednou popisuje i komickou situaci z představení: „Najednou
ti v druhém aktu – trkne mne cosi do ramena – já se ani neohlédla, aby mi ani
slůvko neušlo, ono zase, tu se obrátím a Halánek vedle mne spí a hlavou sem
tam klátí. Na mou duši jsem nevěděla, mám-li se smát, nebo stydět za něho.“5
Velká spisovatelka pro Ferdinanda nejen psala adresy či opisovala texty, ale také
například překládala divadelní hru.
Rodinný život Ferdinanda Fingerhuta nebyl jednoduchý. Matka mu našla
vhodnou nevěstu, ale ta ho po čtyřech letech opustila a ještě několik let se táhly
spory o paternitu a soudní vyřízení rozvodu. Své dcery6 dal Ferdinand na vychování do rodiny k ženě, kterou miloval, a sám se věnoval živnosti a divadlu. V roce 1873 zemřela Anna Fingerhutová a v poslední vůli odkázala rodinný
podnik mladšímu synovi Vojtěchovi, což vyvolalo mezi bratry rozkol, který se
již nikdy neurovnal. V roce 1877 Ferdinand prodal Černý pivovar a sám odjel
s dcerou do Paříže, kde ji desetiletou nechal v internátní škole.
V roce 1880 se vrátili do bytu v Černém pivovaru na Karlově náměstí, kde byl
Ferdinand až do své smrti v nájmu a žil z renty. Dcera chodila do Vyšší dívčí školy, soukromě se učila na klavír, u rodilých Francouzů brala hodiny francouzské
literatury a také se učila rusky. Od roku 1882 začal Ferdinand Pravoslav ve své
skromné domácnosti pořádat hudební matiné, která později nazval Slovanské
hudebně deklamatorní zábavy. Na programu byla především klavírní čísla (v domácnosti byly dva klavíry a občas se hrály skladby pro osm rukou) často v interpretaci hostitelovy dcery, a také recitace v provedení herců českých divadel, ale
i samotného hostitele. Ferdinand byl od studií rovněž velkým příznivcem českého divadla.7 V roce 1850 podepsal výzvu Sboru pro zřízení českého Národního
divadla k veřejným sbírkám, později jednal se zahraničím ohledně dramaturgie,
a také mnohé hry z francouzštiny přeložil. Několikrát vypsal ceny za vytvoření původního českého historického dramatu, které vyústilo v Cenu Ferdinanda
Pravoslava Náprstka,8 kterou pod patronací Svatoboru ustanovil ve své závěti.9
5
6
7
8
9
Dopis Boženy Němcové Čeňku Bendlovi ze dne 7. 1. 1857. Božena Němcová, Korespondence
III, c. d.: 40–42.
Ludmilu (1864–1870) a Boženu (1866–1939) dal v roce 1869 do pěstounské péče k Ludmile
Staňkové.
Paměti Josefa Vácslava Friče. Praha 1885, díl I.
Jméno Náprstek mu bylo povoleno Místodržitelským dekretem v roce 1880 místo původního
Fingerhut.
Nadace se týkala historického dramatu, národní veselohry a obrazu z českého národního nebo
společenského života. K nejznámějším oceněným hrám patří Kvapilova Princezna Pampeliška,
Šrámkovo Léto a Čapkovo RUR.
321
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Náprstkův deník
Poslední dva roky Ferdinandova života (tj. 1886–1887) podrobně zachycuje jeho
deník, který je unikátním dokumentem. Je především každodenním příkazníkem
kuchařce, co má nakoupit a co vařit, ale mimo to se zmiňuje také o kulturních
událostech konaných jak v domácnosti, tak rovněž v pražské společnosti. Je psán
pečlivě a pravidelně do silných sešitů,10 česky (jen výjimečně francouzsky, ale
s dceřiným překladem do češtiny) a dobře čitelným rukopisem. Ve Ferdinandově
domácnosti žila v té době kromě jeho dcery jen kuchařka a na výpomoc docházela pradlena a v případě potřeby i sousedka. Chyběla zde tedy „paní domu“,
která by každodenně připravovala pro kuchařku příkazy. Ferdinand tuto roli nepřenechal své tehdy již téměř dvacetileté dceři, ale ujal se této ženské role sám.
Ze zápisů je vidět, že jídlo pro něho bylo velmi důležité a vymýšlení jídelních
menu bylo vítaným zpestřením života.
V první řadě tedy deník vypovídá o skladbě stravy Ferdinandovy domácnosti.
Sám ji charakterizuje jako českou, zdravou, chutnou a levnou. I když byl finančně zajištěn, přesto je z deníku vidět, že se svým způsobem opravdu šetřilo,
a dokud se nezkonzumovaly zbytky jídel, nekupovaly se nové potraviny. Každý
den obsahuje zápis týkající se oběda s příkazem na nákup surovin, stanovení
přesné hodiny oběda a tytéž pokyny týkající se večeře. Pokud se ten den konala
nějaká důležitá akce, je rovněž zmíněna a je jí popřípadě i přizpůsobena hodina
stolování. V této domácnosti se tak obědvalo někdy v rozmezí od 10 do 14 hodin a večeřelo kolem osmnácté hodiny. Navíc Ferdinand připojuje často různé
poznámky, které svědčí nejen o jeho vlasteneckém nadšení (Jen v práci a vědění jest naše spasení!), ale i humoru (Udělám dnes v parní lázni ze sebe pouhý
škvarek a poletím jako pírko domů!). Zajímavostí zápisů je, že v soupisu uvádí
postupně číslované „Novinky“, tedy jídla, která se dlouho již v jeho domácnosti
nepodávala nebo se vůbec nikdy nepřipravovala. Od čísla 33 je i graficky zvýrazňuje, takže se čtenář v deníku lépe orientuje a sám autor se příliš neopakuje.
Celkem je v denících zaznamenáno 385 novinek a u většiny je také zaznamenán
přesný návod přípravy. U první stovky je receptů méně a pro kuchařku patrně
nebyla příprava neznámá. Frekvence jednotlivých novinek je odlišná, někdy se
připravovaly dvě denně, někdy až po několika dnech. Po první dvoustovce novinek to autor okomentoval: „Během úplných sedmi měsíců od 10. ledna 1886 až
do 10. srpna 1886 vypravil jsem 200, pravím dvě stě rozlíčných jídel, rozmanité
polévky a různé omáčky k masu v to nepočítaje. Byla to dosti namáhavá práce,
10
Děkuji Doc. PhDr. Ludmile Sochorové, CSc., za upozornění na pramen a rodinám potomků
Ferdinanda Fingerhuta-Náprstka za laskavé zapůjčení deníků.
322
Milena Secká: Lásky Ferdinanda Pravoslava Fingerhuta Náprstka
zvláště an já k tomu hledím, aby vedle dobrých a zdravých jídel byla také zároveň laciná jídla upravena a požívána, neb o drahotu není co státi.“ Vzhledem
k tomu, že u některých jídel je poznámka, že toto bylo oblíbené jídlo v domě
U Halánků nebo U Černého orla,11 můžeme si udělat představu také o jídlech
připravovaných v pražské měšťanské domácnosti na počátku 19. století. Autor
poznamenává, že nepoužil žádnou kuchařskou knihu (alespoň v počátcích jistě), a to svědčí o Ferdinandově neobvyklém kulinářském zájmu, který se jistě
prohloubil během jeho zahraničních pobytů. Kromě českých jídel je zde uváděno více receptů s přídomkem „na francouzský způsob“, které dokumentují
jeho frankofonní zaměření. Pokud může, zdůrazňuje český nebo slovanský původ jídel: „Vůbec všechno, co ze slovanských bratrských zemí pochází, ať jsou
to nápoje nebo jídla, má zvláštní původní ráz do sebe, a znamenitou, rozkošnou
chuť u všech vzdělaných evropských národů oblíbenou! Sláva Slovanům slouti
Slované! Slavme slavně slávu Slávův slavných!“
O tom, že Ferdinand dbal i na kvalitu jídel, svědčí jeho příkazy, kde potřebné suroviny kupovat. Zmiňuje některé konkrétní adresy lahůdkářství, uzenářství
i krupařství. Aby zjistil, kde mají např. nejlepší slanečky, posílal kuchařku postupně nakupovat do různých obchodů a podle výsledku se pak rozhodl. Ačkoliv
domácnost tvořily tři osoby, ze soupisu je vidět, že Ferdinand si jídlo dopřával ve větším množství. Ostatně na to poukazuje v jednom z dopisů již Božena
Němcová Žofii Rottové: „V duchu vidím originálního pana Halánka, jak žíje
a tyje, a slyším ten jeho srdečný smích.“12
Záliba v jídle vedla u Ferdinanda k nadváze, kterou podle deníkových záznamů řešil návštěvou parních lázní a později i drastickými dietami: „Největší dieta,
kterou jsem já už několikráte provázel, jest, tři dni za sebou, tj. 72 hodin docela
ničeho nepojídati a teprve čtvrtého dne půl libry nebo ¼ kila hovězího masa požívati a docela nic jiného. Mezi tím se musí hodně chodit, každodenně nejméně
šest až deset hodin v lesním a zahradním vzduchu ztráviti a se pohybovati.“
Je pravda, že se tímto způsobem dostal ze 152 kg na 131, ale brzy je opět
nabral, i když v pátek dodržoval půst a páteční zápisy začínaly slovy: „Pátek
postem oslavovati, žádně maso nepojídati!“ Objevuje se také poznámka: „Boží
pátek postní den. Žádné maso koupit ani požívati, snad nějaké masité zbytky.“
Ještě pregnantněji zní příkaz pro postní týden: „Začíná svatovečerní postní týden, nedá se tedy žádné hovězí maso. Jen výborný český hrách se škvarkama
11
12
V domě U Černého orla Na Poříčí žila Ferdinandova teta Barbora Serafínová (1780–1852),
která zde měla krupařství.
Dopis Boženy Němcové Žofii Rottové ze dne 19. 9. 1852. Božena Němcová, Korespondence
I, 1844–1856. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2003: 256–258.
323
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
s pěkným mladým vepřovým bůčkem, ¾ kila nebo 1 ½ libry těžkým.“ O tom, že
měl Ferdinand i odlišné představy o postu nejen co do obsahu, ale i množství,
svědčí předpis pro Velký pátek, který obsahoval k obědu rybí polévku, českého
kapra na modro, Jidášové mazance, 6 vajec na hniličku se třemi slanými rohlíky
a zbytek vdolků od včera. K večeři pak rybí polévku a zbytky od oběda. Tento
soupis pro den, kdy se dodržoval nejpřísnější půst nejen od masa, ale i od množství, svědčí o mnohém.
Minimálně jednou týdně se Náprstkova domácnost rozrůstala o další strávníky. Pravidelně ve čtvrtek přicházeli „velevážení hosté“, které tvořili skladatel
Antonín Dvořák, Karel Bendl, ředitel Národního divadla František Šubrt a jiní,
kteří po obědě „muzicírovali“. Ve čtvrtek se proto vařilo ve větším množství
o více chodech, a také s ohledem na „Veličenstva Královských Tónů“ se objevovala tradiční česká jídla, jako byly Dvořákovy oblíbené české vdolky nebo
krupičná kaše (vždy jako jeden z pěti až šesti chodů). Ve větším množství se také
vařilo o svátcích a v den, kdy se konaly hudebně deklamatorní slavnosti a hosté
se popřípadě zdrželi na večeři.
Co se týká složení jídelníčku běžného dne, oběd se vždy skládal téměř výhradně
z hovězí polévky (jen v pátek se vařila zeleninová), která se buď podávala s nějakou zavářkou, nebo jako základ pro polévky zeleninové (bramborové, čočkové,
hrachové apod.). Následovalo hlavní jídlo s přílohou, bez moučníku a dezertu,
v sezoně někdy se salátem. Co se týká masa, nejoblíbenější bylo hovězí, telecí,
skopové, vepřové, srnčí a zajíc. Z drůbeže kuřata, husa, kachna, krůta, holub, perlička, tetřev, koroptev, kvíčala, lyska a drobní ptáci. Podobně široký sortiment se
týkal i ryb: kapr, štika, mihule, lín, losos, candát, úhoř, sumec, slanečci, sardele
a nelze opomenout ani škeble, raky a žáby. Z uzenin se podávala nejčastěji pražská šunka, párky, klobásy, sezonně jelita a jitrnice. Z bezmasých jídel převládala
dušená zelenina, makové buchty, krupicová kaše, nudle s mákem a ovocné knedlíky. Jako příloha byly nejčastější brambory (různé druhy), rýže, nudle a houskové
knedlíky. Téměř denně se vařila k hovězímu masu omáčka, a to smetanová, houbová, křenová, cibulová, sardelová nebo koprová. Sezonním salátem byl hlávkový
(často s vařeným vajíčkem natvrdo), celerový, mrkvový, zelný a bramborový. Při
hostinách pro větší společnost se na závěr podával vždy Harrachovský smetanový
sýr. Drobné sladké cukrovinky se nepekly, vánočky a mazance se kupovaly. V tom
Ferdinand funkci matky, jako pečlivé dohlížitelky na dceřino kuchařské umění,
nenahradil. I když, jak vyplývá z poznámek, dcera se na přípravě jídla rovněž podílela: „Sláva sestavovateli rozmanitých, zdravých, měšťanských pokrmů a Boženě
spanilé vykonavatelce tohoto blahodárného silného a lahodného programu, – sláva též obratné kuchařce. – Všem sláva! Sláva trojnásobná!“
324
Milena Secká: Lásky Ferdinanda Pravoslava Fingerhuta Náprstka
Ačkoliv jsou jídelní lístky základem deníkových zápisků, přesto jsou neméně
zajímavé informace o akcích, kterých se Ferdinand Náprstek se svou dcerou
účastnil. V neděli 7. února 1876 pořádal Domácí slovanskou hudební a deklamatorní zábavu, které se účastnily jen dámy a bylo přítomno asi 15 osob, včetně
Boženiny profesorky, klavírní virtuosky Heleny Rösslerové. Další Slovanská
zábava se konala 7. března 1876 a celý program byl sestaven jen ze skladeb
Antonína Dvořáka. Kromě samotného skladatele bylo přítomno na 15 osob
zpívajících, recitujících či hrajících na strunné nástroje. 4. dubna 1876 se konala již čtrnáctá Domácí slovanská hudební a deklamatorní zábava, na kterou
zval Ferdinand Náprstek tištěným programem; přítomno bylo téměř třicet osob.
Program byl sestaven opět ze skladeb Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha, Jana
Ladislava Duška, Josefa Nešvery, Karla Bendla, Bedřicha Smetany aj. Třetí
sezonu domácích zábav uzavřela patnáctá, konaná 2. května 1886. Pozvánka
nese v záhlaví heslo: Zvelebujme a pěstujme deklamaci, zpěv a hudbu v duchu
Českém, v duchu samostatném, Slovanském! Chraňme se ubohých rádců, kteří
žádají, abychom se neustále po Němcích opičili, a po Wagnerovsku komponovali! – Pokračujme zpěvem, hudbou a deklamací naší samorostlou cestou Českou,
cestou původní, Slovanskou! Slovanský program byl opět sestaven ze skladeb
převážně českých (ze zahraničních byli zastoupeni jen F. Chopin, A. Rubinstein,
A. Dreyschoch a L. v. Beethoven). Přítomno bylo více než třicet osob, které se
dobře bavily až do pozdních večerních hodin. Čtvrtá sezona byla zahájena šestnáctou zábavou 5. prosince 1886. Tištěná pozvánka je uvozena obdobným heslem jako minulá a z výběru slovanských autorů vybočovali jen W. A. Mozart, F.
Liszt a L. v. Beethoven. Nově je na pozvánce vytištěn také přehled následujících
zábav zimní sezony (celkem pěti) a s datací „Ve Slovanské Praze dne 20. listopadu 1886“ jsou podepsáni: Božena Náprstková a Ferda Pravoslav Náprstek, číslo
292-II, Karlovo Náměstí, „Černý pivovar“, v patru prvním.
Protože počet účinkujících stále vzrůstal, musel Ferdinand 30. prosince několik tuctů talířů, talírků a rozličných mís přikoupit, také lžičky k čaji, vidličky
a nože. V roce 1887 se konala sedmnáctá domácí zábava již 2. ledna, program
byl označen jako polský a hudba i slovesné ukázky byly skutečně jen od polských autorů.
Další zábava byla plánována na 6. února. Pán domu v deníku na ten den připomínal: „O dvanácté hodině musí býti všechno nádobí umyté, kuchyně také,
pokojíček důkladně vyklýzený, aby si tam dámy a slečny mohly pohodlně šaty
a klobouky slíkat a ukládat. – Páni své klobouky a svrchníky v jídelně ukládají,
– do almar a na věšák pohyblivý.“ Program byl sestaven Na oslavu našeho veleslovutného skladatele pana Antonína Dvořáka a za jeho laskavé přítomnosti.
325
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Ze skladeb našeho věhlasného mistra, celou Evropou obdivovaného, – a teď již
také za oceánem v daleké Americe velebeného. K Dvořákově hudbě v podání
klavírů a smyčců se přednášely verše Jaroslava Vrchlického a Svatopluka Čecha.
V neděli 6. března se konala devatenáctá domácí slovanská zábava, tentokrát výhradně z děl ruských autorů. Pořadatelé se připravili opravdu důkladně
a rozeslali pozvánky více než devadesáti osobám a redakcím časopisů, mimo
jiné i Ladislavu Zavrtalovi, českému hudebnímu skladateli žijícímu v Londýně,
na čtyřicet adres do Ruska (včetně P. I. Čajkovského, E. Nápravníka, M. A.
Balakireva, V. Lauba aj.), D. V. Lamblovi do Varšavy, T. Stolzové do Milána
a dalším do Uher, Bosny a Francie. Z českých zemí byli pozváni vlastenci
z Prahy, Mělníka, Liběchova, Dolních Beřkovic, Rakovníka, Chrudimi, Pardubic,
Nymburka, Křince, Roudnice ad.
Dvacátá domácí slovanská hudební a deklamatorní zábava se konala v neděli
3. dubna 1887. V záhlaví pozvánky je vytištěno: Začátek určitě o třetí hodině odpoledne. Konec po půl sedmé hodině. (Poslední zábava čtvrtého ročníku.)
Český program na oslavu našeho znamenitého skladatele pana Karla Bendla
a za jeho laskavé přítomnosti jest program sestaven ze samých skladeb našeho
výtečného mistra. Program tvořilo celkem patnáct vystoupení hudebních (piano,
housle, violoncello, zpěv) a dvě recitační z díla Jaroslava Vrchlického a Elišky
Krásnohorské. Na závěr jsou data dalších pěti plánovaných zábav v zimní sezoně, ale ty se již nekonaly. Pozvánky byly rozeslány na více než devadesát pražských adres, kde kromě umělců a hudebníků byli zastoupeni i politici (Rieger,
Bráf), přátelé Schwarzenbergové a Lobkovicové, vysokoškolští profesoři, literáti a novináři. Pozván byl i bratr Vojtěch Náprstek a Josefina Náprstková. Je to
jediný případ, kdy je v deníku bratr vzpomenut. Na svátek sv. Josefa nařizuje
Ferdinand poslat švagrové k svátku velkou kupovanou vánočku a v roce 1887
zmiňuje, že 23. 4. je svátek sv. Vojtěcha, ale bratra nejmenuje. Za léta 1886–1887
Ferdinand navštívil matčin dům jen jedenkrát, a to 24. dubna 1887: „Mezi 10tou
a 11tou hodinou půjdeme k Halánkovům na otevření výstavy ‚Národních krojů‘ v Průmyslovém museum – vlastně ‚výstava národního vyšívání‘.“ A na závěr
zápisu toho dne dodává: „Dnes jest tomu právě 100 roků, co se moje zvěčnělá
matka narodila.“
Další zajímavé informace deníku se týkají kulturních a společenských akcí,
které se konaly mimo Černý pivovar. Jednak dokládají Ferdinandovu činnost
v rámci spolků a společností (spolek vinařský, Hostimil, dramatická porota
Národního divadla aj.), ale také jeho četné návštěvy divadel a koncertů. U mnohých představení rozepisuje obsazení a další podrobnosti k provedení a k jednotlivým aktérům. Méně informací zapisuje k navštíveným koncertům (Hlahol,
326
Milena Secká: Lásky Ferdinanda Pravoslava Fingerhuta Náprstka
Žofínský sál, Národní divadlo, Rudolfinum), ale i tak je vidět, že Ferdinand vedl
velmi bohatý společenský život.
Zcela zvláštní druh zápisu, který z větší části vytvořila dcera Božena, se týká
letních pobytů na dovolené a výletů. V roce 1886 trávil otec s dcerou léto (tři
neděle) u přátel v pivovaře v Klášteře u Mnichova Hradiště a pobyt spojil s drastickou dietou, která spočívala v úplném postu, pití minerální vody, koupání a plavání a v pěších vycházkách.
Zde si Ferdinand poprvé stěžuje na pálení v nohách, které si chladí v Jizeře,
a na puchýře způsobené nadměrnou chůzí. V době jeho pobytu byl v Mnichově
Hradišti divadelní spolek i kočovná společnost, a tak Ferdinand holdoval divadlu
i na letním bytě. Každé představení v deníku okomentoval, včetně obsahu, obsazení, návštěvnosti a prodaných vstupenek. V polovině září odcestoval do Itálie
na výstavu vín, kde působil jako rozhodčí, a dceru ponechal v Klášteře. Do Prahy
se vrátili až posledního října. Boženin popis dokumentuje život na vesnici s radostmi (posvícení) i problémy (požár). V příštím roce hledal Ferdinand nový
letní byt a během několika podrobně popsaných výletů (i s cenami za nájem) si
nakonec vybrali bydlení v Liběchově u Mělníka. Přijeli sem 14. července 1887
a poslední zápis v deníku končí 29. července. 16. srpna Ferdinand Pravoslav
po krátké nemoci v Praze skonal.
Ačkoliv se zdá, že deník popisuje z větší části jen jídlo a hudbu, nepřímo vypovídá o svém autorovi. Jazyk, styl i sloh svědčí o muži se silným vlasteneckým
cítěním, vzdělaném a společensky velmi zběhlém. Víme, že hodně četl, dokázal
veřejně recitovat a všemi silami usiloval o povznesení českého divadla kvalitním
repertoárem a také získáváním předplatitelů. O tom se ostatně zmiňuje v korespondenci i Božena Němcová již v roce 1857.13
Své vlastenecké nadšení uplatňoval i v jazyce, který je téměř bezchybný,
a občas si neodpustil rovněž lingvistické napomenutí: „Pažitka, ošlejch menší,
v obecní mluvě chybně šnitlík, vyhýbejme se tomuto švábskému výrazu a užívejme provždy a všude pěkného českého výrazu pažitka.“
Skrze potraviny se dovídáme i o jeho obdivu k některým osobnostem, např.:
„Malečský meloun zavařený, – konserva prima qualita z panství malečského pana Dr. Františka Ladislava Riegra, všeobecně milovaného vůdce národa Českého a všech Slovanů v mocnářství Rakouském! Sláva Riegrovi! Sláva!
Sláva! Tisícerá sláva!“
Při čtení těchto zápisů se zdá, jako by autor oslovoval více čtenářů; kuchařka, i když byla průvodkyní dcery Boženy na výletech a na letním bytě, jistě
13
Dopis Boženy Němcové Josefu Němcovi ze dne 20. 6. 1857. Božena Němcová, Korespondence
III, c. d.: 139–141.
327
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
neocenila všechny tyto Ferdinandovy nadšené poznámky. Ostatně ona je v deníku několikrát zmiňována a někdy i s laskavou kritikou: „Tyto rohlíčky (brambory
– pozn. MS) se pořádně uvařejí – ale né rozvařejí na cucky a kaši učiněnou –
jak to naše dovedná kuchařka obyčejně dělává. Naše kuchařka dovede rozličná
jídla upravovat, ale nejchutnější národní jídlo – totiž výtečná zemčata důkladně
uvařiti a celé na stůl postaviti, to dosaváde nedovedla.“ O tom, že psaní deníku
přikládal důležitost, svědčí i to, že výslovně nabádá, aby se na dovolenou nezapomněl přibalit tento sešit včetně již jednoho popsaného.
Deník přináší i drobné poznámky, které dokreslují běžný život v Praze: návštěva křížové cesty na Petříně na Velký pátek, kam Ferdinand vyrážel s dcerou
již ve tři hodiny v noci za svitu luceren; Petřín pak navštívila Božena s kuchařkou Amálkou ještě jednou dopoledne (206 schodů) a odpoledne Ferdinand objížděl drožkou boží hroby v pražských kostelích – stihl jich sedm. Zajímavé
jsou i mimochodem zmíněné poznámky, které rozšiřují již známé informace týkající se např. živnosti matky (Anny Fingerhutové), letní domácnosti Antonína
Dvořáka,14 hromadné návštěvy Prahy americkými Čechy nebo zajímavé postřehy z navštívených míst v Čechách. Náprstkovy popisy jsou velmi přesné a jednoduché, obšírnější výklad přenechával dceři.
Ostatně dceři organizoval život podle hodin a určoval také, kam půjde:
„Božena s kuchařkou Amálkou musejí hned dnes do výstavy do velkého nového
Žofínského sálu přijíti, všechny vystavené věci důkladně prohlídnout a proskoumati. Božena podá dnes písemní zprávu do této knížky podle vytištěného výstavního katalogu, kterého koupí dva výtisky.“ Vzhledem k tomu, že se jednalo
o výstavu hostinských potřeb spolku Hostimil, nebyly jistě všechny vystavené
exponáty předmětem zájmu dvacetileté dívky. Ferdinand také přísně dohlížel
na to, aby se dcera zdokonalovala ve hře na klavír. O tom, že neorganizoval život jen dceři, svědčí i telegram, který zaslal svému příteli Brejchovi v Klášteře,
kam se chystal přijet na letní byt: „Oznámíme den odjezdu docela určitě telegramem. Skládáme veleúctu milostpaní manželce a matince. Pozdravujeme
roztomilou slečinku dceru a slečnu vychovatelku. Prosíme slečnu vychovatelku
a virtuosku na piano, aby laskavě nastudovala těžké čtyřručné skladby pro piano do Kláštera zaslané. Naše hudba Česká, Polská, Růská, Srbská a Slovanská
vůbec jesti pravý Božský požitek a učiněná Rajská zábava. Sláva Vám! Sláva!
Božena a Ferda Náprstek.“
Po ochladnutí kontaktů mezi bratry byla dcera jediná blízká příbuzná, a tak
Ferdinand zastával nejen roli otce, ale i matky a společnice. Pokud možno ji
14
Letní dům ve Vysoké u Příbrami navštívil Ferdinand s Boženou 30. 5. 1887, když hledali letní
byt a také zde u Dvořákových přenocovali.
328
Milena Secká: Lásky Ferdinanda Pravoslava Fingerhuta Náprstka
všude doprovázel (slečna Božena se neustále procházela, buď se slečnami páně
Pflanzerovými, nebo se slečnami Šrámkovými, viděla celý ostrov … já bohužel
musel jsem neustále na jednom místě seděti jako tlustá husa na vošatce, a na stráži býti), rozhodoval, co bude nosit (o desáté hodině koupím Boženě látky na dvoje
nové šaty, o půl jedenácté budeme obědvati a pak musím nevyhnutelně do parní
lázně) i co bude jíst (na velký pekáč udělá se 6, pravím šest buchet stejných, totiž
tři buchty mákem nadívané a tři buchty domácí ovocnou zavařeninou nadívané. Pro mě se nechají dvě krajní buchty se zavařeninou a jedna krajní buchta
s mákem. Slečna Božena dostane jednu buchtu dle libosti, Amálka dostane jednu
buchtu. Pro paní pradlenu dají se dvě buchty, které zbydou).
Přesnost až pedanterie dělaly z Ferdinanda dobrého organizátora, jeho humor
a kontakty zase vyhledávaného společníka. Z četných pokusů zhubnout je patrná
i silná vůle: „Jsem také se svou letošní kurou nad míru spokojen a skáču samou
radostí jako pětadvacetiletý mladík! Na vzdor tomu, že mám 62ku na zádech.
Račiž mně Panbůh zachovati po delší dobu v tomto růžovém humoru a při stálém
zdraví a rodinné spokojenosti!“
I když se v deníku objevují malé narážky na problémy s nadváhou a chůzí,
snažil se Ferdinand ulevit mastmi, parní lázní, plaváním a dietami. Mezi nimi se
ovšem vracel k zažitým stravovacím návykům, a tak diety neměly valného účinku. Je zajímavé, že i Ferdinandův bratr Vojtěch měl velkou nadváhu, ač strava
pro něho nehrála takovou roli jako pro bratra. Oba vyšli z jedné rodiny s určitými stravovacími zvyklostmi. Matka Anna Fingerhutová, která byla známá svou
šetrností, dávala přednost jídlům jednoduchým, laciným a výživným. Ferdinand
se naproti tomu při svých cestách seznámil s různými kuchyněmi a ve Francii
si rychle zvykl na chutnou pestrou stravu, kterou z domova příliš neznal. Je
jisté, že po návratu domů se snažil jídelníček i kulturu stolování napodobovat.
Vypěstoval si velký cit pro chutě a vůně a byl schopen chuťově rozeznávat různé
druhy brambor i raků.
Naproti tomu mladší bratr Vojtěch odešel na studia do Vídně, kde často žil jen
„o bramborách“, a během desetileté emigrace v USA mu strava sloužila pouze
k přežití. Ve svých denících se Vojtěch o jídle zmiňuje jen jednou, a to v souvislosti s oslavou Vánoc: „Jednoduše jsem slavil Štědrý večír: 2 roztrhané rybičky, omeleta, čaj.“15 Desetiletý pobyt byl pro něho spojen s nedostatkem financí,
a tak jídlo bylo jen potřebou k životu. Po návratu se pak přizpůsobil matčině kuchyni, která zůstávala konzervativní. Když se oženil, slovenská kuchařka uměla
jen velmi jednoduchá jídla, která hosty příliš nepřitahovala. Navíc bylo třeba
15
Zeyer Julius, Kostra deníku Vojty Náprstka. S. 140. Rukopis uložen v knihovně Náprstkova
muzea.
329
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
peněz na nákup knih a muzejních exponátů. Zatímco Ferdinand pořádal nákladné a opulentní hostiny, jeho bratr obědval, až když hosté odešli.
Ferdinand považoval dobré jídlo za součást společenského kontaktu: když se
dvořil Boženě Němcové, činil tak u jídla, které pro něho znamenalo potěšení.
Pro velkou spisovatelku naopak bylo jídlo jen životní nutností, a pokud nějaké
dostala, snažila se o ně podělit s dalšími potřebnými. To, že Ferdinand jídlo, které
přinesl, s ní také snědl, považovala za hulvátství a neomalenost. Nemohla tušit,
že i jídlo může umocňovat milostné touhy a sloužit k navození příjemné atmosféry. Sama zpravidla nevařila a z korespondence je známo, že její jídelníček byl
často sestaven z toho, co dostala: „Dr. Staněk mi poslal malou štiku. Od Skřivanů
dostala jsem bochník chleba a lahev vína a od Fingerhuta punč.“16 I když se
jednalo o štědrovečerní hostinu, bylo to jídlo, které sotva mohlo Boženu a její
blízké nasytit. Spisovatelka si uvědomovala, že by hostina měla být bohatší, ale
byla vděčná i za tyto příspěvky. Každodenně bojovala s nedostatkem a jejímu
sociálnímu cítění se příčilo sníst darované jídlo sama s dárcem. Ferdinand nedostatkem netrpěl a nemohl pochopit její rozpaky. Ke krásné ženě přinesl dobré
jídlo a předpokládal, že i ona z toho bude mít takový požitek jako on.
Závěr
Dochovaný materiál, který primárně vypovídá o jídelníčku měšťanské domácnosti, může ukázat mimo jiné i na povahové rysy jejích členů. Deník Ferdinanda
Pravoslava Náprstka je tak jedním z pramenů, které pomáhají pochopit osobnost
autora a vysvětlit jeho jednání. Bratři Náprstkové měli naprosto odlišné vztahy
k jídlu i k hudbě, ale měli něco společného – byli mecenáši a práci pro blaho
národa přizpůsobovali celý svůj život.
Červen 2012
16
Dopis Boženy Němcové Karlu Němcovi ze dne 5. 1. 1857. Božena Němcová, Korespondence
III, c. d.: 37–40.
330
Milena Secká: Lásky Ferdinanda Pravoslava Fingerhuta Náprstka
Příloha:
Ferdinand Náprstek – seznam Novinek – nových jídel připravovaných
v letech 1886–1887:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
zajíc pečený ve své šťávě – natur
česká svatba, tj. hrách a kroupy
pečené daňčí s průsinkami
a citronem
jahelník s jablkami a rozinkami
špikovaný kapoun na sardelovém
másle
tlusté nudle sypané tvarohem,
parmazánem, část perníkem
zadělávaná srnčí zvěřina
s rybízem
buchty s povidlami a půl
s tvarohem
svíčková hovězí pečeně se
smetanovou omáčkou
dušená vepřová žebírka
s dušenou mrkví
žemlovka čili bábovka z housek,
jablek a rozinek, mléka a másla
paprikáš s knedlíkem
štrúdle pečené s jablkami, půl
s tvarohem
treska s máslem a smaženou
cibulkou
srnčí naložený cemr pečený se
smetanovou omáčkou
italiánská rejže ve mlíce vařená
s cukrem a skořicí
treska s dobrým máslem
a křenem
prošpikovaný srnčí cemr
s knedlíkami
amolety nadívané bosenskými
švestkovými povidlami
20. brambory upravené na způsob
salátu s pěkným matesovým
slanečkem
21. mladá vepřová pečeně
s ledvinkami
22. jáhlový nákyp se sušenýma
švestkami proložený
23. čočka se smaženou cibulkou
24. krupková kaše na čerstvě
dojeném mlíce s cukrem
a skořicí
25. pečená sekanina s křenem
26. pečený beránek s nádivkou
27. kroupy na másle a kmíně dušené
28. skopové zadělávané s marjánkou
29. telecí řízky pečené – naturky
30. vařený hrách se škvarkama
31. pečený krocan s nádivkou
po francouzsku
32. mladé vepřové na pivě dušené
33. tašky čili kraple se špinákem
nadívané
34. uzený slaneček baltický na másle
s dvěma sázenýma vejcema
35. flíčky s uzeným masem
36. bramborové placky
37. krupičný nákyp s jablkami
spečený
38. brambory na koláčky nakrájené,
spečené s uzeným vepřovým
masem
39. jáhlový nákyp silně jablkama
proložený
40. míchaná vajíčka s vrchlabským
máslem upravená
331
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
41. tašky se šunkou nadívané
42. špinák se sázenýma vejcem
obložený (pětima)
43. částka beránka (asi čtvrtka)
zadělávaná se ředkvičkou
44. mrkev s dvojma vepřovýma
žebírkama
45. flíčky se špinákem
a sultánovýma rozinkami
propečené
46. divoké kachny s výbornou
úpravou a znamenitou omáčkou
podle Rettigové
47. římský ouhoř marinovaný
48. vodní lyska s divokou omáčkou
49. přední kůzlečí zadělávané s bílou
omáčkou
50. tašky se špinákem nadívané
51. smažená žabí stehýnka
52. pečené holuby (čtyrky)
na jalovci
53. nové brambory na másle
s tvarohem
54. zadělávaná žabí stehýnka
55. napolitánské vlašské makarony
s pravým parmazánským sýrem
56. kůzlečí zadek zadělávaný
s falešnou mušlovou omáčkou
57. pečený kapoun
58. jáhlový nákyp s jablkama
a rozinkami
59. míchaná vejce s dušeným
smržem
60. hovězí oháňka dušená ve vlastní
šťávě – natur
61. smažená kuřátka s hráškem
62. sněhový rybízový nákyp
63. pečené brambory ve šlupce
s čerstvým máslem
332
64. uzený vepřový jazyk se
špinákem
65. skopová kýta pečená i s ocáskem
66. štrúdle s tvarohem a rozinkami
naplněné
67. hovězí jazyk zadělávaný
68. vařené brambory ve šlupce
na loupačku s máslem a solí
69. lososový uzený slaneček
70. brambory na mlíce
71. amolety se sekaninou telecí
a vepřovou
72. vajíčka na měkko nebo
na hniličku
73. kapr na černo s knedlíkem
74. smažený kapr s křenem
75. pečený kapr se sardelemi
76. kapr na modro
77. svíčková pečeně s bramborami
78. losos pečený
79. české koláče s povidlama
a tvarohem
80. božíhodové vánočky nebo koláče
od Mandíků
81. vltavský losos s pikantní
omáčkou s majonézou á la
francoise
82. losos marinovaný na modro
83. pečený vepřový jazyk
s bramborovou kaší
84. pečená šunka
85. hovězí uzený jazyk pečený
86. tvarohové knedlíky
87. pověstné italiány nebo Udžovky
Uggé zvané
88. vejce na hniličku, do nich
chlebíček namáčený
89. buchtičky se šodó z bílého vína
90. ruské raky
Milena Secká: Lásky Ferdinanda Pravoslava Fingerhuta Náprstka
91. telecí nožičky zadělávané s bílou
omáčkou
92. telecí nožičky smažené se
špinákem
93. skopová kýta pečená na způsob
zvěřiny
94. amoletka s rybízovou nebo
malinovou šťávou
95. knedlík s tvarohem a bosenskými
povidly
96. pečená mladá husa s bramborami
97. špekové knedlíky se sekaninou
uzenou a zelím
98. čokoládový nákyp
99. pečené karbanátky
100. boeuf á la mode
101. pečený candát
102. nuky na mléce z Malče (podle
Riegra)
103. rozhuda, v obecné mluvě
toleranc
104. mladá vepřová kýta pečená
i s ocáskem
105. šlejšky – nudle s mákem
106. tvarohový nákyp (podle H.
Rösslerové)
107. roštěná pečeně se sardelemi
108. radeckého rýže z Malče (podle
L. Riegrové)
109. uzený jazyk vařený nebo pečený
s bramborovou kaší
110. skopové dušené s mrkví
111. pečená holoubata na divoko
112. bramborové šišky s tvarohem
a máslem
113. skopové nožičky po pařížsku
v bílé pikantní omáčce
114. hovězí jazyk s polskou omáčkou
115. nadívané žemličky se
zavařeninou ovocnou
116.
117.
118.
119.
120.
121.
122.
123.
124.
125.
126.
127.
128.
129.
130.
131.
132.
133.
134.
135.
136.
137.
138.
139.
140.
141.
142.
143.
144.
145.
146.
bryndza s máslem
beefsteak s bramborem
telecí mozek pečený
karfiol smažený
skopové po uhersku zv. perkelt
pečený úhoř
vařený hrášek zelený s máslem
chřest s omáčkou
krupičné knedlíky
husí drobečky zadělávané s rejží
línek na modro
pečená kachna s bramborami
nový nákyp se zavařeným
ovocem
štrúdle máslové tvarohové
vepřová žebírka na francouzský
způsob
pečené nudle na mléku
telecí maso na francouzský
způsob
český koláč s novýma višněma
pečený sumec
knedlíky nadívané višněma
s tvarohem
kapr na francouzský způsob
vařené hovězí na francouzský
způsob
hovězí žebra po vídeňsku
dušený hrášek s chřestem
pečený skopový zadek jako
zvěřina upravený
husí játra pečená nebo dušená
lehký višňový nákyp
macaroni au gratin
hovězí po švýcarsku – hašé
jahodová lahůdka – jahodové
koblihy
nové brambory pečené
na skopovém omastku
333
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
147. boeuf en Miroton
148. houby á la poulette
149. vepřové nožičky pečené neb
smažené – pieds de cochon
grillés
150. husí krev na cibulce (dle
Rettigové)
151. dušený zelený hrášek
s mrkvičkou
152. šťovík se smaženými játrami
153. vdolky s višněma a třešněmi
154. dušený zelený hrášek s vodnicí
155. nadívaná vejce
156. sekané řízky z hovězího
157. višňový kompot
158. smažené vemeno
159. ruské hovězí řízky
160. brukve nadívané
161. kuře s paprikou
162. okurkový salát se smetanou
163. nákyp se zavařeným ovocem
v lahvích
164. telecí guláš smíšený
(s vepřovým)
165. nová dušená vodnice s mladým
vepřovým masem
166. cotelettes de veau en papillotes /
telecí žebírka v papíru/
167. vemeno zadělávané s citronovou
a sardelovou omáčkami
168. vemeno s paprikou na způsob
paprikáše
169. sázená vejce se sardelemi
170. carottes á la Maitre d´Hotel
171. ceufs á la tripe au gras (vejce
natvrdo, rozkrájená a podušená)
172. poulet au petits pois (kuře
dušené se zeleným hráškem)
173. ořech z telecí kýty prošpikovaný
a pečený
334
174. čerstvé višně a třešně
175. pečená neb smažená zemčata
na francouzský způsob
176. třešňová bublanina
177. pečené kuře
178. boby kyselé
179. cotelettes de mouton au fromage
de Parme (skopová žebírka
s parmazánem)
180. dušené bobové lusky zelené
181. zelený hrášek a bobové lusky
zelené
182. poulet á la Marengo
183. holubi se zeleným hráškem
184. smažený holub
185. pečené uzenky se křenem
186. skopové maso s vodnicí
187. telecí frikando
188. pečené bramborové nudle
(halušky)
189. vepřové maso s polskou
omáčkou
190. pečená rejže na mlíce
191. lívance s rybízem a třešněmi
192. telecí maso s vínem
193. smažené telecí uši s brzlíkem
194. malinová pěna
195. telecí řízky s kyselou smetanou
196. oreilles de cochoná la purée de
légumes (vepřová ouška s pyré
ze zeleniny)
197. telecí okruží zadělávané
198. telecí po italiánsku
199. nudle s raky
200. pommes de terre au gratin
201. štika na modro
202. nákyp s račím máslem
203. vejce se sladkou smetanou
204. dobrý tvarohový koláč
Milena Secká: Lásky Ferdinanda Pravoslava Fingerhuta Náprstka
205.
206.
207.
208.
209.
210.
211.
212.
213.
214.
215.
216.
217.
218.
219.
220.
221.
222.
223.
224.
225.
226.
227.
228.
229.
230.
231.
232.
233.
234.
235.
236.
nákyp s bílým vínem
nákyp meruňkový
skopové maso s kroupami
telecí brzlíky na nový způsob
upravené (s houbami)
knedlíčky ve smetaně
puding ze zemčat
zcela čerstvé matesové slanečky
telecí hrudí s vinnou omáčkou
knedlíky s jablkami
martinské podkovy
štika s citronovou omáčkou
velký tetřev mladý pečený
s knedlíkem a vinnou omáčkou
s kaprlaty
švestkové knedlíky (ze sušených
švestek)
zelníky
skopová kýta na způsob zvěřiny
jablkové omelety
domácí jaternice
jelítko pečené
mihule nakládané
paštičky s brzlíkem
škrobová buchta
český kapr pečený s kyselou
omáčkou (dle Rettigové)
štika marinovaná
kuřata s lanýži
hovězí roštěnky na francouzský
způsob
kvíčaly po královsku
špikovaná pečená kuřata
nastavovaná kaše
flíčky se šunkou pražskou
hovězí jazyk se sardelovou
omáčkou
kapusta dušená
pečený hovězí jazyk se šípkovou
omáčkou
237.
238.
239.
240.
241.
242.
243.
244.
245.
246.
247.
248.
249.
250.
251.
252.
253.
254.
255.
256.
257.
258.
259.
260.
261.
262.
263.
264.
265.
266.
267.
268.
269.
270.
271.
272.
nudle s mandlemi
fašírované karbanátky
malí ptáčci s omáčkou
kolník s kaštany
malí ptáčci v rejži zadělávané
kvíčaly s rejží
sekané řízky z hovězího
krupičné knedlíky
roštěnec s kyselou smetanou
flíčky s jablky a rozinkami
fašírovaný roštěnec
mozečkem nadívané žemličky,
povozky nazvané
pravý vlašský salát bez zemčat
hovězí pečeně
koroptve po královsku upečené
jahli se smaženou cibulkou
koroptve dušené
anglický puding
jablka v županu
smažená telecí játra
pečené mušle se sardelemi
španělští ptáčci
mušle na víně
pečené nadívané šneky
dušené hovězí na nový způsob
kapoun s mušlemi
marinovaný úhoř s kaprlami
nový zemčatový nákyp
slané rohlíčky se sardelovým
máslem
čerstvé suchary Popelovy
dušené hovězí na nový způsob se
šípkovou omáčkou
míchané karbanátky s kapustou
dušená mrkev
zemčata na mlíce
smaženec z mouky
piškoty se šató
335
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
273. nákyp ze strouhaného chleba
274. vídeňský závin z krupice
275. telecí maso zadělávané
s mušlemi
276. zemčatová smaženka
277. čočka zapražená
278. lastury s vinní omáčkou
na francouzský způsob
279. kaše nebo pyré z bobů
280. sekané hovězí karbanátky
281. tažená štrúdle s čokoládou
282. pečené kůzlátko
283. polská pečeně hovězí
284. knedlíky rejžové smažené
285. pečené škeble
286. dušené hovězí maso na nový
způsob
287. zadělávané skopové s cibulí
288. sázená vejce se sardelema
289. spěšný nákyp z jablek
290. svíčková pečeně na nový způsob
291. karfiol v krému
292. vídeňská pečeně hovězí
293. karfiol s parmazánským sýrem
294. boží milosti
295. pečená krůta s nádivkou
mandlovou
296. italská rejže s jablkama
297. zadělávaná krůta s bílou
omáčkou a s nudlemi
298. zemčata se slaninou
299. pražská pečená šunka
na sardelovém másle
300. jehněčí smažené se sprošníkem
a s kaštany
301. rejže s pražskou pečenou šunkou
302. zadělávané jehněčí s paprikou
a s novou řetvičkou
303. vejce v kyselé smetaně a se
sardelemi
336
304.
305.
306.
307.
308.
309.
310.
311.
312.
313.
314.
315.
316.
317.
318.
319.
320.
321.
322.
323.
324.
325.
326.
327.
328.
329.
330.
331.
332.
333.
334.
litá štrúdle pomerančová
vejce nadívaná
pečené prasátko
zadělávaná selátka, nožičky
a vnitřnosti
zadělávané telecí nožičky
chlebový puding s vinní
omáčkou
karfiol v krému
lité štrúdle s jablkovou
zavařeninou
smažené křupky z telecího hrudí
anglický puding
smažené žáby se špenátem
zadělávané telecí maso
s čerstvou řetvičkou
pečená perlička
pečené sněhule ruské
krupičné knedlíky v krému
zemčatové závitky s uzeninou
svítek z jater se špenátem
jehněčí kotletky s omáčkou a se
zemčaty zadělávané
tašky s tvarohem
buchty s višněma nadívané
strouhánka na mlíce
vepřový bůček nadívaný jako
paštika
opilá jeptiška (nákyp dle J.
Pflanzerové)
hrách promačkaný nebo
procezený
zadělávaní holubi s rejží
dušení holubi se zemčaty
vejce s kyselou smetanou
kraple s povidly
špenát ve formě
smaženec z mouky
přední čtvrtka kůzlete se
šparglem a smrži
Milena Secká: Lásky Ferdinanda Pravoslava Fingerhuta Náprstka
335. španělské větry se šodó
336. smaženec s vanilkovou smetanou
nebo dobrým mlékem
337. skopové hrudí dušené a opečená
zemčata
338. zadělávané srnčí
339. vlašská rejže s lanýžem
340. chudí rytíři (dle J. Pflanzerové)
341. kapusta s rejží v páře vařená
342. kuřata se šparglovými
hlavičkami
343. paštiky bramborové
344. telecí hrudí s vinnou omáčkou
345. kuře s majonézovou omáčkou
346. kuře na turecký způsob
347. chřest s mrkví
348. meruňkový nákyp z bílkového
sněhu
349. čerstvá vejce na kyselo
350. vejce se sladkou smetanou
351. bobové lusky zelené dušené
352. míchaná vejce s raky a se
šparglem
353. zelené boby (lusky) s jehněčím
masem
354. míchaninka ze zeleniny
355. smažená vejce s hořčicí
356. nadívaná vejce s raky
357. měsíčné ředkvičky s jehněčím
hrudníčkem
358. pěkné a velké kuře s karfiolem,
se hříbky a s račími ocásky
359. měchůrky s velkými rozinkami
nadívané
360.
361.
362.
363.
364.
365.
366.
367.
368.
369.
370.
371.
372.
373.
374.
375.
376.
377.
378.
379.
380.
381.
382.
383.
384.
385.
měchůrky s mákem nadívané
měchůrky s tvarohem
vejce s okurkami
hlávkový salát nadívaný
holubi se zeleným hráškem
bublanina třešňová
sázená vejce se sardelemi
hovězí roštěnec na francouzský
způsob
knedlíky s dušenými černými
třešněmi a máslem polité
a tvarohem sypané
skopové maso s krupkami
bílkové koláče
koláče žloutkové
raci se smetanovou omáčkou
vejce s houbami
štika s knedlíčky
moravský koláč s višněmi
tvarohové koblihy
línek na modro
línek se žampiony
kuře s omáčkou z rajských jablek
nákyp jahodový
kuře na spěšný spůsob
hovězí pečeně se zeleným
hráškem
měchůrky nadívané revízem
čerstvě zavařeným v cukru
vdolky se zavařeninou z černých
jahod (borůvky) namazané
a s tvarohem rozdělaným
posypané
zadělávaní holubi s rejží
Contact: PhDr. Milena Secká, CSc., NM – Náprstkovo muzeum asijských,
afrických a amerických kultur, Betlémské nám. 1, 110 00 Praha 1,
e-mail: milena [email protected]
337
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Kolektiv autorů: Hudební a taneční
folklor v ediční praxi.
Edice Kultura – Společnost – Tradice IV.
Eds.: Lucie Uhlíková a Marta Toncrová
Etnologický ústav AV ČR , v. v. i., Praha 2011,
286 s., jmenný rejstřík, anglické resumé.
Publikace vznikla v rámci výzkumného záměru
AV0Z 90580513, grantu GA ČR P408/08/1330
a operačního programu ITMS:26240120035.
Publikace je dílem kolektivu českých i zahraničních autorů.
Zaměřuje se na řešení problémů spjatých s ediční činností
na poli hudebního a tanečního folkloru. Příspěvky byly
stanoveny se záměrem pokrýt jednotlivé typy záznamů
(písemné, obrazové, zvukové, filmové). Práce je určena nejen
odborníkům, ale především studentům a dalším zájemcům,
kteří chtějí získat informace a využít dosavadní zkušenosti
v této specifické oblasti ediční praxe.
Cena s DPH: 250 Kč
ISBN 978-80-87112-57-1
Migrace a česká společnost.
Výběr textů a diskuse z konference k aktuálním
problémům migrací.
Eds. Stanislav Brouček a Tomáš Grulich.
Vydal Etnologický ústav AV ČR ,v. v. i.,
ve spolupráci se Senátem PČR, Praha 2012, 195 s.
Publikace vznikla s podporou na dlouhodobý
koncepční rozvoj výzkumné organizace
RVO:68378078.
Diskusi na téma Migrace a česká společnost uspořádala Stálá
komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí ve spolupráci
s Etnologickým ústavem AV ČR, v. v. i. Diskuse se účastnili
zejména zástupci jednotlivých komunit zahraničních Čechů
a představitelé státních institucí a Úřadu vlády ČR. Hlavní
část debaty byla věnována emigraci, respektive aktuálním
problémům zahraničních Čechů.
Cena s DPH: 180 Kč
Objednávky vyřizuje: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 2, 110 00 Praha 1,
tel.: 234 612 611, e-mail: [email protected]
338
ČESKÝ LID 99, 2012, 3Věra Svobodová: Společenské zpěvníky jako kulturní fenomén českého národního
STATI / ARTICLES
obrození
SPOLEČENSKÉ ZPĚVNÍKY JAKO KULTURNÍ FENOMÉN
ČESKÉHO NÁRODNÍHO OBROZENÍ1
VĚRA SVOBODOVÁ
Social songbooks as a cultural phenomenon of the Czech National Revival
Abstract: As a basis of this article served the catalogue of Czech social songbooks
that the author made use of in the form of computer database for the Department
of Ethnomusicology of the Institute of Ethnology of the Czech Academy of Sciences. On the basis of the recent analysis of these songbooks and with regard to
results of previous researches, at first the origin and development of the Czech
social singing in the first half of the nineteenth century is explained, including the
charakteristics of central personalities (A. J. Puchmajer, J. J. Ryba, V. J. Tomášek,
V. Hanka, F. M. Kníže, A. Jelen, J. K. Chmelenský, F. Škroup, F. L. Čelakovský,
F. J. Vacek Kamenický, J. K. Tyl, V. J. Picek and K. Havlíček Borovský) and
publications (among others, Věnec ze zpěvů vlastenských [Garland of Patriotic
Songs], 1835–1839, 1843–1844). In the second part the period of one hundred
years of the phenomenon of Czech social songboks is reviewed (1848–1948);
accentuated is, in especial, the foundational importance of Společenský zpěvník
český [Czech Social Songbook] of J. B. Pichl (1851), realized with later musical
cooperation of J. L. Zvonař (1863).
Key words: social song, social songbook, catalogue of social songbooks, Czech
National Revival.
1
Text je zkrácenou verzí prvních tří kapitol autorčiny rigorózní práce České společenské zpěvníky jako kulturní fenomén druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století na Ústavu etnologie
FF UK, Praha 2009; vedoucím práce byl doc. PhDr. Lubomír Tyllner, CSc.
339
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Úvod
Myšlenka aktualizovat Václavkův–Smetanův Soupis společenských zpěvníků
publikovaný v Českém národním zpěvníku (1940; 1949) vznikla v průběhu odborné praxe, kterou jsem absolvovala v Etnologickém ústavu AV ČR, v. v. i.,
v oddělení etnomuzikologie. Seznámila jsem se tu s významným fondem českých společenských zpěvníků, shromážděných v souvislosti se zpracováváním
sbírky Václava Pletky (1919–1997). Srovnání několika svazků se sedmdesát let
starým soupisem hned na začátku ukázalo, že pouhé rozšíření Václavkovy–Smetanovy práce o nová čísla na základě aplikace jimi zavedeného systému je z hlediska současných potřeb nedostatečné.
Společenský zpěv a jeho reflexe ve společenských zpěvnících, jev považovaný
v polovině 30. let 20. století, kdy vznikala práce obou autorů, za uzavřený, vstoupil v období německé okupace do další vlny své existence, po roce 1948 přešel
plynuleji než by se zdálo ve zpěv masový a reminiscenčně znovu ožil ještě jako
reakce na okupaci sovětskou. V průběhu těchto časových vln se sice měnilo složení repertoáru společenských zpěvníků, kmenový písňový základ však zůstával
v podstatě stejný. Všestranně se zvyšovala profesionální úroveň formální stránky
oficiálních zpěvníků, ale přibývalo také amatérských rozmnoženin. Zdokonalení
a zlevnění nototisku převrátilo poměr zpěvníků ve prospěch publikací s nápěvy. K šíření společenských písní se kromě zpěvníků a hudebnin připojila další
média: malé šlágrové edice, odborně zpracované výbory, gramofonové desky,
v menší míře též rozhlas a televize. Retrospektivní zvukové edice vyvolaly novou vlnu zájmu o společenskou píseň v posrpnovém Československu, ale i mezi
krajany v cizině,2 pod jejich přímým vlivem došlo k revitalizaci a refolklorizaci
některých společenských písní (Přijde jaro, přijde; Vystavím si skrovnou chaloupku; Je to chůze po tom světě).
Již tento letmý pohled na proměny a návraty společenské písně naznačuje, že
bylo třeba Václavkův–Smetanův soupis revidovat, doplnit nejen nově doložené
tituly a vydání, ale i řadu dalších údajů ke stávajícím položkám, a především
změnit formu této dokumentace. Byla proto vytvořena elektronická databáze,
která umožňuje katalogizovat jednotlivé zpěvníky v rozsahu a podobě vyhovující současným vědeckým potřebám.3 Na základě analýzy takto zpracovaného
materiálu a s použitím dosavadních výsledků výzkumu lze přistoupit k přehlednému výkladu historie vzniku a rozvoje společenského zpěvu v 1. polovině 19.
2
3
České písně vlastenské. LP Skiffle Kontra. Supraphon 1970. Saužení lásky. LP Spirituál
kvintet. Supraphon 1981.
Principům tohoto katalogu zpěvníků a dalším možnostem jeho využití bude věnována
samostatná studie.
340
Věra Svobodová: Společenské zpěvníky jako kulturní fenomén českého národního obrození
století a posléze stoleté tradice fenoménu českých společenských zpěvníků.
Zvláštní pozornost je věnována Pichlovu Společenskému zpěvníku českému, jehož repertoárový, kodifikační a inspirační význam dosud zůstával nedoceněn.
Vznik a rozvoj českého společenského zpěvu v 1. polovině 19. století
Český společenský zpěv jako jev vyplynul z potřeb společnosti v době českého
národního obrození, začal se rozvíjet v prvních desetiletích 19. století a brzy se
stal spontánní záležitostí. Právě ta část dobové písňové tvorby, která zdomácněla
ve zpěvním repertoáru mladého českého měšťanstva, se ve svém komplexu stává předmětem zájmu folkloristiky a etnomuzikologie, zatímco vývoj samotného
básnictví a písní určených ke koncertnímu provozování spadá spíše do sféry literárně resp. hudebně historické (Kotek 1994: 55). Na společenskou píseň je tedy
třeba pohlížet jako na svébytný produkt, v němž není nejpodstatnější stránkou
umělecká hodnota, ale funkce a pozice písně ve společenské zpěvnosti. Jedná se
především o společenskou píseň v užším slova smyslu, uměle vytvořenou a určenou ke společenskému využití, avšak významnou složkou tohoto repertoáru
je také píseň tradiční. V rámci českého společenského zpěvu došlo k zajímavé
oboustranné kulturní výměně mezi venkovskou a městskou vrstvou obyvatelstva. Měšťanská společnost převzala od selské vrstvy lidovou píseň v době, kdy
již byla ve své tradiční podobě na ústupu, čímž ji oživila a její pomocí obohatila
svůj repertoár. Následně ji ovšem znovu vrátila na venkov spolu s novými písněmi umělými (Václavek–Smetana 1949: 20–21). Touto cestou pak řada umělých
písní zlidověla, protože je venkovský lid jako součást repertoárové repatriace
přijal za své.
Žánrový a tematický obraz písní, které tvořily vlastní jádro společenského
repertoáru, je rozmanitý. Jen řídce je zastoupena epika (Na den svatého Rufa),
většinou jako reminiscence na kramářskou produkci (V borovém na skále háji).
Z rokokových selanek a milostných lidových písní vychází ohlasová lyrika;
vážných písní je v ní málo (Jak se ten měsíček), převažují žertovné a satirické
(Běží Vávra z Poličky). Výrazný soubor představují písně pospolité, a sice taneční (Nuže, bratři, v kolo sem), pochodové (Krásný vzhled je na ten boží svět),
stolní, pijácké, nostalgické (Nic netrvá na světě věčně) a stavovské (Blahý, kdo
dle povolání). Vzhledem k přímé souvislosti společenského zpěvu s národním
hnutím jsou početnou skupinou písně vlastenecké: vyjadřují ideál české ženy
(V Čechách, tam já jsem zrozena), oslavují češství (Čechové jsou národ dobrý), vlastenecký zpěv (Píseň česká slavně znívá), rodnou zemi (Čechy krásné;
Moravo, Moravo), jazyk (Krásně slovo české zní), slovanství (Hej, Slované)
a slavnou národní minulost (Bývali Čechové). Dojemné výjevy loučení s vlastí
341
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
a se životem (Jede mladík na svém koni) střídaly písně radikálně vlastenecké
a revoluční (Hosanna, bratří, rodáci), na vlastenecké téma později navázaly písně sokolské (Lví silou). Život společenských písní v tradici v mnohém připomíná
chování písní lidových – jsou přijímány společností a podléhají přirozenému
výběru, časté je ústní předávání písní, proměnlivost textů, přejímání nápěvů,
parodické varianty atd. Výše uvedené projevy jsou „výrazným znakem kolektivnosti společenského zpěvu, která je zjevem analogickým kolektivnosti zpěvu
lidového“ (Václavek – Smetana 1949: 57; kurziva citovaní autoři).
Společenský zpěv se začal rozvíjet spolu s jazykově obrodnými snahami.
Český jazyk byl v písních prezentován jako nástroj, jímž lze literárně tvořit,
a obecná zpěvnost, kterou společenská píseň podchytila a dovedla k výraznému
rozvoji, se stala východiskem pro vznik vrcholných děl české národní hudby
(Lidová kultura 2007: 953). Již roku 1785 uspořádal a vydal v Praze herec, dramatik a překladatel Václav Thám (1765–1816) dvoudílný almanach Básně v řeči
vázané, v němž se představila první novočeská básnická skupina (J. B. Dlabač,
V. Stach, M. V. Kramerius ad.). Aby vyjádřili kontinuitu se starou českou básnickou tradicí, přinesli thámovci mj. adaptace českých humanistických i barokních
děl a nabídli i původní tvorbu vlastní. Význam těchto děl sice spočívá hlavně
v potvrzení svébytnosti novodobého českého básnictví, ale z hlediska budoucího
repertoáru společenské písně už jsou tu důležitá čísla. Významný je i Thámův
přínos širšímu společenskému zpěvnímu repertoáru: uspořádal textovou sbírku svých překladů árií a kupletů z dvanácti dobových vídeňských singspielů
(s hudbou od W. A. Mozarta, K. Dittersdorfa, A. Vojtíška aj.) pod názvem Zpěvy
z nejvýbornějších zpěvoher českých (1799) (Kotek 1994: 47). Na thámovce navázala básnická družina, jejímž představitelem byl vlastenecký kněz, básník
a jazykovědec Antonín Jaroslav Puchmajer (1769–1820), tzv. první novočeská
básnická škola (V. Nejedlý, J. Jungmann, F. M. Pelcl ad.). Puchmajerovci vycházeli z prozódie J. Dobrovského a usilovali o vybudování přirozeně znějícího českého sylabotónického verše. Okruh reprezentovaný Š. Hněvkovským se
zaměřil spíše na lidové čtenáře (balady, romance), Puchmajerovo pojetí mířilo
výš (eposy, ódy, historické zpěvy). V roce 1795 vyšel v Praze pod jeho redakcí první almanach družiny, Sebrání básní a zpěvů; do roku 1814 jich vzniklo
celkem pět. Přinášejí skutečnou žeň pro budoucí zpěvní repertoár (Dnem i nocí
Mílon toužil; Zbislav místo radování atd.). Puchmajer měl na svou dobu kuriózní zájmy: napsal první mluvnici romštiny, zabýval se argotem a vytvořil první
retrográdní slovník češtiny, Rýmovník aneb Rýmovní slovník (posmrtně 1824).
Mezi puchmajerovce patřil také představitel písmácké poezie, sběratel a autor
zlidovělých písní F. J. Vavák, a básník česko-slovenské vzájemnosti B. Tablic.
342
Věra Svobodová: Společenské zpěvníky jako kulturní fenomén českého národního obrození
Připočte-li se ještě Palkovičova Múza ze slovenských hor (1801) a Gallašova
Múza moravská (1812), byl textový materiál pro novodobou českou umělou píseň připraven. Zbývalo probudit o ni zájem mezi skladateli, vesměs dávajícími
přednost zavedenému vídeňskému úzu.
Pro charakter českého národního obrození je příznačné, že nositelka obrozeneckých myšlenek a ideálů, česká společenská píseň, nalezla svého prvního
hudebního tvůrce ve vlasteneckém kantorovi z venkovského města Rožmitálu
pod Třemšínem. Jakub Jan Ryba (1765–1815) byl přesvědčením osvícenec, člověk vysokých mravních zásad, který se ve své učitelské profesi snažil prosadit moderní výchovné a výukové metody. Hudebně navázal na barokní a lidové
tradice, ale patřil již sféře klasicismu, měl zkušenosti se zhudebňováním českých, často vlastních básnických textů (Hej, mistře). Pro své písňové kompozice
k účelům světského společenského zpěvu si vybral verše ze tří dosud vydaných
Puchmajerových almanachů; v Praze mu vyšla sbírka Zwölf böhmische Lieder
(1800), její pokračování Nové české písně (1808) a posmrtně Dar pilné mládeži
(1829). Některé jeho písně zlidověly, např. Spi, má zlatá, boubelatá s textem V.
Nejedlého (Traxler 1999: 293–298). Texty puchmajerovců si zvolil ke svým písním i český hudebník žijící ve Vídni Jan Emanuel Doležálek (1780–1857), jehož
České písně v hudbu uvedené tam vyšly roku 1812. M. Očadlík (1940: 194) oceňuje nový tón a samostatnost Doležálkových písňových skladeb a vysvětluje si
to vzdáleností od vlastního střediska české hudební kultury; to však může platit
až pro jeho vyzrálejší tvorbu, protože v roce 1812 byla česká společenská píseň na samém počátku. Doležálek později publikoval své písně v notové příloze
Dobroslavu (1821) a stal se přispěvatelem Věnce (1837; 1838).
K průkopníkům české společenské písně patřil Václav Jan Tomášek (1774–
1850), český hudební skladatel a pedagog, respektovaný představitel pražského
hudebního života. Je autorem nejméně stovky písní a více než dvaceti sborů.
Na texty V. Hanky a dalších autorů složil a postupně v Praze vydal třikrát Šestero
písní (od 1816). Tomáškovy písně sice stále nestačily k probuzení výraznějšího všeobecného zájmu o českou společenskou píseň, avšak uměleckou zralostí
své tvorby a povýšením „formy písňové na ryzí umělecký útvar nenapodobivý a opřený o osobitou hudební invenci“ (Očadlík 1940: 200) poskytl vzor pro
ostatní skladatele v této oblasti. Přiklonil se k přízvučnosti v českém vokálním
projevu, a byť ne vždy odlišil kvalitu hlásek od kvantity, již v té době podal intuitivní návod k přirozené české hudební deklamaci. Mezi představiteli nejstarší
generace hudebních skladatelů podílejících se na tvorbě společenských písní vynikl František Max Kníže (1784–1840), fagotista orchestru Stavovského divadla.
Publikoval školu na kytaru (1820) a dvakrát Patero českých písní s kytarovým
343
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
a klavírním doprovodem. V předmluvě k druhému sešitu (1819) uvedl: „Písně
tyto toliko k své libosti jsem složil, žádaje se blížiti k národním zvukům. I líbily
se mnohým, kteří slyšeli je, a žádali, bych je veřejně vydal.“ Jakkoli lidový duch
jeho nápěvů není příliš patrný, patřily ve společnosti opravdu k nejoblíbenějším.
S V. Hankou tvořil autorskou dvojici, jejíž úspěšná spolupráce vedla k zlidovění některých písní (Když zdaleka z modrých hor); největší proslulosti však
dosáhla Knížetova píseň Když měsíček spanile svítil na text Hukalovy romance
o Břetislavovi a Jitce.
Během 1. poloviny 19. století pronikl do všech oblastí umění romantismus
a stával se životním stylem. Ve 30. letech se v českých zemích jako reakce na pařížskou revoluci a polské povstání začal výrazně probouzet veřejný život a společenský ruch. Mladá generace měšťanů v čele s obrozeneckými spisovateli se při
každé příležitosti prezentovala na veřejnosti a jedním z nejvýznamnějších prostředků stmelujících společnost se stal zpěv. V té době vznikla většina společenských písní, básníci se přímo nazývali pěvci a své básně označovali jako písně či
zpěvy, společenská a lidová píseň ovládla divadlo i koncerty, zařazení známých
písní bylo podmínkou úspěchu programu (Polákova zlidovělá píseň Sil jsem proso na souvrati se stala součástí Fidlovačky a při houslových koncertech nesměly
chybět variace na její téma), nejvýznamnější pěvci (K. Strakatý) se proslavili
právě zpěvem písní. O vstup nových, romantických myšlenek do české společnosti se zasloužil mj. Václav Hanka (1791–1861), který upozornil na význam lidových písní a vybízel k jejich sběru již roku 1814 v Hromádkových Prvotinách.
Měl v úmyslu vydat sbírku slovanských národních písní, ale byl příliš rozptýlen
řadou jiných aktivit, a tak údajně alespoň poskytl materiál F. L. Čelakovskému.
Hanka působil jako básník, překladatel a jazykovědec, stal se prvním knihovníkem Národního muzea, vesměs se však projevoval poněkud diletantsky. V roce
1817 objevil tzv. Rukopis královédvorský a spolu s J. Lindou je považován
za jeho falzifikátora. Téhož roku vyšla v Praze Hankova Prostonárodní srbská
múza do Čech převedená. Povrchně a nekriticky vydával nejrůznější památky
české literatury a lidové slovesnosti. Mnoha vydání se dočkaly stále doplňované
Hankovy písně (Praha 1815 atd.), jejichž texty inspirovaly četné skladatele, staly se východiskem řady společenských a zlidovělých písní a následně součástí
kmenového repertoáru společenských zpěvníků (S Bohem buď a pamatuj). Verše
tvořil někdy na nápěvy lidových a kramářských písní (Když jsem svou Lidušku
vyprovázel domů), občas hledal inspiraci u cizích autorů (U potoka hoch si seděl)
a stál také u zrodu tradice umělé milostné písně (Luna jasně svítí).
Výraznou osobností také z hlediska repertoáru společenských písní byl český básník, sběratel a slavista František Ladislav Čelakovský (1799–1852). Jeho
344
Věra Svobodová: Společenské zpěvníky jako kulturní fenomén českého národního obrození
dlouholetý a soustavný zájem o lidovou slovesnost, podpořený vynikajícími
překladatelskými schopnostmi, vyústil v rozsáhlé dílo Slovanské národní písně
(I–III 1822, 1825, 1827), které bylo východiskem k Ohlasu písní ruských (1829)
a Ohlasu písní českých (1839). Byl jedním z hlavních představitelů ohlasové
metody. Zlidověla řada jeho žertovných a satirických textů s umělými i lidovými nápěvy (Bětolinko boubelatá; Na lávce nad potokem), spíše výjimkou jsou
proklamativní vlastenecké písně (Za dnů mladosti). Dalším představitelem ohlasové metody byl český básník a sběratel František Jaroslav Vacek-Kamenický
(1806–1869). Publikoval cykly Písně v duchu prostonárodním novočeském
(ČČM 1830), Sedmero písní (Čechoslav 1830) a knižně Písně v národním českém duchu (Praha 1833). Umělecké úrovně Čelakovského ohlasů jeho písně
sice nedosáhly, ale zařadil se mezi pětici autorů, u nichž počet zlidovělých písní
přesáhl desítku (Hanka, Čelakovský, Vacek-Kamenický, Picek, Hálek). Některé
z jeho básní žijí s anonymními nebo zlidovělými nápěvy jako tradiční lidové
písně (U panského dvora; Vdejte mě, matičko, dokud jsem mladá). K mladší preromantické generaci básníků náleží rovněž Josef Krasoslav Chmelenský
(1800–1839). Roku 1823 vydal v Hradci Králové své Básně, stal se libretistou
F. Škroupa, byl redaktorem prvních dvou ročníků Věnce ze zpěvů vlastenských.
Překládal operní libreta i jednotlivá čísla. Několik písní s jeho texty zlidovělo
(Nad Berounkou pod Tetínem).
Druhou generaci skladatelů společenských písní reprezentuje spolu s F.
Škroupem především zpěvák a sbormistr Alois Jelen (1801–1857). Svůj tenor
uplatňoval v prvních česky zpívaných operách, po ztrátě hlasu se věnoval skladbě a svými písněmi dosáhl popularity, která vyvrcholila jeho sborovou tvorbou
(byl zakladatelem a 1840–1844 prvním ředitelem Žofínské akademie). V té době
mu vyšly v Praze ve dvou sešitech České původní písně s průvodem fortepiana a také České původní sbory (vyznačovaly se nápaditostí a dobrou deklamací); řada jeho skladeb zůstala v rukopise. S Jelenovými nápěvy zlidověly
Čelakovského písně Dívčina jak dobrá hodina, Ach běda, nebudu ad., Villaniho
Zasviť mi, ty slunko zlaté a na vlastní text Má tys láska jediná.
S rozmachem společenského zpěvu v letech 1830–1848 se na významná místa
v českém hudebním životě postupně dostávali nadšenci, kteří se rozhodli opustit
své původní profese a věnovat se pouze hudbě. S právnickou kariérou se tak roku
1827 rozloučil František Jan Škroup (1801–1862), který již za studií v Praze
inicioval provedení první opery v českém jazyce (Švýcarská rodina, 1823)
a na Chmelenského text složil první českou operu (singspiel Dráteník, 1825).
V oblasti společenské písně se stal jednou z nejvýznamnějších skladatelských
i organizátorských osobností. S úspěchem zhudebňoval básně Hankovy (Proč se
345
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
upejpáte, plaché dívčiny), Čelakovského (Za dnů mladosti), Jablonského (Pějme
písně liboplynné) a dalších autorů; některé písně zlidověly více méně proto, že
byly vytvořeny jako záměrné parafráze či kontrafaktury na Škroupovu–Tylovu
Kde domov můj? (Kde děva má?). Spolu s J. K. Chmelenským se F. Škroup
snažil podchytit obecnou potřebu české písňové tvorby a propagovat nové české
písně v hudebním měsíčníku Věnec ze zpěvů vlastenských (1835–1839; 1843–
1844), kam také sám přispěl 22 písněmi, často přejatými z vlastních zpěvoher.
Problém s nedostatkem textů vhodných ke zhudebnění měla odstranit literární
příloha Věnce Kytka, dar uměny zpěvu, která poskytovala prostor pro vzájemnou
inspiraci: skladatelé měli z Kytky čerpat texty ke zhudebnění a Věnec pak jejich
písňové skladby uveřejňoval. Jako textař písní se zde objevoval také dramatik,
žurnalista a herec Josef Kajetán Tyl (1808–1856), jeden z hlavních Škroupových
spolupracovníků. Téměř dvacet let byl přední osobností českého národního a literárního hnutí. Kuplety a písně z jeho her se s oblibou zpívaly a některé zlidověly (Já jsem ze Strakonic; Kde domov můj?).
Ve 40. letech vrcholila účast českého měšťanstva na společenské písňové tvorbě. Po textové stránce se prosadil Václav Jaromír Picek (1812–1869), povoláním
státní úředník, známý mj. svými polemikami s K. Havlíčkem. V Praze publikoval Básně (1843, znovu 1856 a 1859) a Písně (I–III 1847, 1852, 1856); s nápěvy
od známých skladatelů vydal sborníky Písně školní (1854) a Písně české (1861).
Nevýrazný básník dosáhl ve své době v oblasti společenské a zlidovělé písně
nebývalého úspěchu (Čechy krásné; Bývali Čechové; Písně, dcery ducha mého;
Tážete se, proč jsem Slovan atd.). Obecně nelichotivý názor na jeho tvorbu je
třeba z tohoto hlediska poopravit; dnes by se jednalo o výjimečně úspěšného
textaře písní ve sféře populární hudby.
České národní hnutí mezitím získávalo stále více politický ráz. Výraznou
osobností byl Karel Havlíček Borovský (1821–1856), jehož dílo odráželo nové,
odvážnější národní snahy. V předvečer a v průběhu revoluce složil řadu písní
reagujících na soudobé události, a významně tak obohatil repertoár českého společenského zpěvu. Havlíčkovy časové popěvky na tradiční nápěvy (Šuselka nám
píše) a vzdorné vlastenecké písně (Zdvihni se, zdvihni, starý český lve) se staly
symbolem revolučního roku 1848, šířily se novinami, letáky a zpočátku i prvními společenskými zpěvníky. Zpěv se v té době stal neoddělitelnou součástí politických událostí – byli jím vítáni účastníci Slovanského sjezdu, zpěvem začínaly
příslušné slavnosti a zábavy, neúspěšným politikům byly věnovány posměšné
popěvky a píseň zaznívala i v červnu na pražských barikádách.
346
Věra Svobodová: Společenské zpěvníky jako kulturní fenomén českého národního obrození
Kodifikace společenského zpěvu – Společenský zpěvník český 1851
Po nástupu reakce, za svízelné společenské a kulturní situace přišel s unikátním edičním nápadem neúnavný organizátor vlasteneckého života Josef Bojislav Pichl (1813–1888), povoláním lékař. Projekt spočíval ve shromáždění textů
dosavadních českých společenských písní a v jejich knižním vydání ve formě
básnické sbírky. S publikováním díla musel spěchat, aby ještě využil zbytků
vydavatelské volnosti, přesněji řečeno nedůslednosti v naplňování nastávající
konsolidační kulturní politiky. Myšlenka vytvořit český společenský zpěvník se
zřejmě objevila při osobní rekapitulaci uplynulých dvaceti let aktivního národního dění, jehož neodmyslitelnou součástí byl společný zpěv. Po formální stránce
zachovává zpěvník (Pichl 1851) podobu i drobnější formát dosavadních vydání
textů českých lidových písní, obsahově se Pichlovi podařilo poskytnout národní
společnosti cosi jako světský kancionál sestavený z jejího kultovního repertoáru
a povýšením obecného označení na titul (Společenský zpěvník český) vytvořil
z tohoto typu písňového souboru nový pojem, společenský zpěvník, jako odborný
název užívaný dosud. Realizátorem zpěvníku se stal pražský nakladatel Jaroslav
Pospíšil (1812–1889) z královéhradecké tiskařské rodiny. Po vzoru svého otce
zvolil český artikl a praxe redaktora Květů, literární přehled a instinkt při výběru
zakázek mu zajistily úspěch (1841–1845 vydal Erbenovy Písně, 1853 jeho Kytici a 1855 Babičku od Boženy Němcové).
O způsobu shromažďování společenských písní pro zpěvník se lze jen dohadovat na základě komparace a známých reálií. Jak naznačil J. B. Pichl v předmluvě, „bylo toliko třeba, co porůznu bylo, shledati a v příhodnou sbírku složiti.“ Nejprve zřejmě vznikl soupis písní vytvořený z vlastní paměti a za pomoci
přátel, pak bylo nutné provést materiálové rešerše (hudebniny, sbírky básní, časopisy i jednotlivé tisky) a ústní i korespondenční průzkum v příslušném společenském okruhu. Co chybělo, doplnil sběratel z autopsie, a protože nechtěl
předkládat uživatelům ustrnulá znění, ale živý písňový repertoár, neváhal v detailech upravit texty do té podoby, v jaké se skutečně zpívaly. Oddíl lidových písní představuje až na tři výjimky výběr textů z Erbenovy první sbírky (EP) a také
zde Pichl texty revidoval s ohledem na recentní znění: popěvky stejného nápěvu
spojil v jeden celek ve vžitém pořadí, zejména u delších písní vynechal sloky,
které se ve společnosti nezpívaly, upravil deklamaci a provedl další drobné retuše, připojil citoslovné pasáže a někdy vyznačil i repetice. Zdrojem nevelkého
oddílu ukázek z oblíbeného zpěvoherního repertoáru byly hlavně klavírní výtahy
a tiskem vydaná operní libreta a výběry árií.
Písňový materiál byl tedy shromážděn a J. B. Pichl přistoupil k jeho utřídění.
„Soustavy a pořádku není tu šetřeno žádné,“ napsal v předmluvě, „aby sbírka tím
347
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
rozmanitější se stala...“ To odpovídá pravdě jen do jisté míry. Především provedl kvalifikovaným způsobem rozčlenění do tří základních okruhů podle druhu
písně: oblast společenská – oblast lidová – oblast umělecká. První, společenský
okruh představuje písně na pomezí sféry umělé a lidové, o které šlo při vytvoření
zpěvníku především, tedy české společenské písně. Některé z nich již celonárodně zlidověly (Sil jsem proso na souvrati; U panského dvora), jiné získaly trvalou
oblibu měšťanské společnosti (Baso, baso, bruč; Já jsem švarná dívka z mlejna)
a jen několik z nich bylo zařazeno zkusmo jako nabídka pro společenský repertoár (Dlouho mračno nebe krylo). Až na jedinou výjimku (Když měsíček spanile
svítil) přináší Pichlův zpěvník výhradně písně lyrické. Důvodem k tomu, proč
nepokračoval v dalším členění oddílu společenských písní, byly především ohledy na cenzuru: aby za dané politické situace obhájil vydání zpěvníku, rozhodl
se např. vlastenecké písně revolučního obsahu promísit s texty milostnými, žertovnými či pijáckými a ze stejného důvodu obětoval několik nejradikálnějších,
zejména Havlíčkových písní („časové okolnosti velely mnohou píseň vynechati“). Kromě toho takticky položil na úvod zpěvníku dva dynastické texty složené
na nápěv rakouské hymny,4 zároveň však se od nich distancoval tím, že číslování
písní i paginaci začal až od první společenské písně.5
Citovaná předmluva (Pichl 1851: bez pag.) se vyznačuje okázalou skromností,
ale také mlhavostí některých pasáží. Zábavu chápe autor jako důležitou součást
společenského života, jejímž významným projevem je zpěv, což platí v největší
míře právě o českém národu a slouží mu ke cti. V této souvislosti cituje Schillera
(„není písní, kde zlý lid přebývá“) a konstatuje, že kromě pokladu lidových písní
mají Čechové také dalších „zpěvů hojnost dosti velikou“. Zde má na mysli oblast
společenských a zlidovělých písní, ale blíže je nepojmenovává, jen dodává, že
účelem zpěvníku bylo tyto písně shromáždit. Z písní cizí provenience zahrnul
do výběru jednak písně téměř zdomácnělé (zlidovělé parafráze), jednak „vynikající skladby, které pro slušnou vhodnost svou zobecněnu býti skutečně zasluhujou“ (výňatky z oper). J. B. Pichl dále vysvětlil, proč sbírka nemůže být úplná:
kromě nutnosti eliminace dobově nevhodných písní je to především okolnost, že
denně vznikají nové písně a že by „doplňování ani nebylo konce“. A doporučil,
aby si každý uživatel nechal při vazbě ke zpěvníku přivázat několik prázdných
4
5
Jsou to Národní píseň, začínající slovy Bože, při mladistvém králi Františku Josefu stůj,
a Pardubská, s incipitem Sláva Františkovi králi, tak zní věrný Čechů zpěv.
Jedná se o píseň Český sbor, s incipitem Zpěv a píseň milujem. J. B. Pichl u ní uvedl jako
skladatele J. N. Škroupa, své autorství textu zamlčel.
348
Věra Svobodová: Společenské zpěvníky jako kulturní fenomén českého národního obrození
listů k zápisům vynechaných i nově vzniklých písní.6 Vzhledem k základnímu
účelu zpěvníku představuje toto doporučení nepokrytou výzvu nejen k zaznamenávání, ale také k provozování proskribovaných písní. Závěr předmluvy je
věnován otázce nápěvů: nebylo možné je připojit, protože by tím narostl objem
i cena zpěvníku, jsou však zpravidla známé a v každé větší společnosti někdo „tu
neb onu píseň“ umí zapívat. U většiny písní jsou navíc uvedena jména skladatelů
a podle nich „netěžko i skladby se jich dopíditi; nejvíce ve Věnci, Erbenových,
Jelenových, Vašákových [sbírkách], Zlatém zpěvníku atd. nalézti“. Zde tedy autor nejen odkazuje ke zdrojům nápěvů, ale zároveň prozrazuje i některé z pramenů hudební povahy, z nichž čerpal při shledávání textů společenských písní.
Předmluvu datoval J. B. Pichl „V Praze 10. máje 1851“ a podepsal se „Sběratel“.
Společenský zpěvník český (1851-01-SP)7 krátce na to vyšel. Má formát přibližně
16 x 10 cm, 214 resp. 194 značených stran, obsahuje postupně titulní list, dedikaci, předmluvu, obsah a tři oddíly s 235 texty písní pod 222 čísly. Zpěvník se setkal s takovým obchodním úspěchem, že ještě před Vánoci téhož roku přistoupil
nakladatel k jeho 2. vydání a v následujícím roce vyšlo 3., rozmnožené vydání.
Původní představa vydavatelů o tom, že se čtenáři spokojí s pouhým souborem
textů, se ukázala jako lichá a Pospíšilův obchodnický duch jej přiměl zjednat nápravu. Nemohl však realizovat hudební pandán k lacinému vydání textů formou
drahé hudebniny a navíc na to ani nebyl zaveden. Zvolil opět kapesní formát,
tentokrát na šířku, a noty dal vysázet. Přípravy hudebního materiálu se ujal nápověda Stavovského divadla František Martinec (kol. 1812–1879). Měl pro takový
úkol předpoklady – jako suflér se specializoval na operety, vaudevilly a frašky
v českých i německých verzích a byl v této oblasti znalcem. Většinu nápěvů se
mu podařilo dohledat a výsledkem bylo přesně to, co uživatelé potřebovali: jednohlasý notový záznam sloužící pro laika k osvěžení paměti a opoře při intonaci,
pro hudebníka postačující jako vodítko k improvizovanému doprovodu. Tento
způsob se ve společenských zpěvnících dokonale vžil (nápěvy ovšem bývaly
později z praktických důvodů vřazovány k textům), a tak se Martinec připojil
k Pichlovi a Pospíšilovi jako třetí z trojice průkopníků českých společenských
zpěvníků. Nápěvy ke Společenskému zpěvníku českému (1852-01-SP) vyšly u J.
Pospíšila; k jejich dalšímu vydání již nedošlo.
6
7
Tento nápad někteří majitelé společenských zpěvníků opravdu uskutečnili, jak to dokládá
několik dochovaných exemplářů s přívazkem prázdných listů, v některých případech
s rukopisně vepsanými písněmi.
V rámci této studie je v závorce za titulem zpěvníku vždy uvedeno jeho katalogizační číslo
v databázi (sestává z roku vydání + pořadového čísla v příslušném roce + značky typu
zpěvníku).
349
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
V roce 1855 vyšel Pospíšilovým nákladem i tiskem Český zpěvníček (185501-SP), zjevně inspirovaný zpěvníkem Pichlovým, ale bez udání jména sestavovatele. Anonymní zpěvník má dva oddíly s texty 74 společenských a 87 lidových písní; není zařazen oddíl s výňatky z oper (zlidovělé písně ze Škroupových
zpěvoher jsou stejně jako v Pichlově zpěvníku umístěny v oddílu společenských písní). Pospíšil eliminoval všechny písně, které mohly znamenat problémy s cenzurou, dále texty nadnesené, přemrštěně loajální a naivní či neobratné.
Odstranil písně cizí, málo známé, příliš speciální a texty, které zřejmě nefungovaly jako písně. Přidal naopak 13 zlidovělých písní, rozmnožil zpěvník o další
písně Hankovy, Vacka-Kamenického, Žítkovy, Šírovy a Jablonského a doplnil
společenský repertoár o tvorbu několika autorů, které Pichl neuvedl (Šnajdr,
Furch, Erben ad.). Z hlediska živého společenského repertoáru vývoj potvrdil
oprávněnost těchto úprav: většina vyřazených písní se v pozdějších zpěvnících
stejně neudržela a naproti tomu polovina doplněných písní v nich nalezla trvalé
místo. Celkově je u tohoto zpěvníku z hlediska obsahu i formy patrná tendence
rozšířit okruh zájemců o širší lidové vrstvy, což odpovídá „pokročilému stadiu
kolektivity národního zpěvu“ (Lexikon 1985: 496). Čtenářský a uživatelský zájem o Pospíšilův zpěvníček byl veliký: celkem vyšel v osmi postupně doplňovaných vydáních, takže jeho rozsah postupně dosáhl více než dvojnásobku 1.
vydání (327 písní). Vynechané okruhy se časem vracely na své místo (výňatky
z oper, politické písně), rozšířila se zábavná sféra. Od „šestého, valně rozmnoženého vydání“ (1873) se změnil také titul na Českoslovanský zpěvník. Dvě další
řady anonymních Pospíšilových zpěvníků, akcentující ve zredukovaném výběru
především vlasteneckou notu, Sbírka písní vlasteneckých v pěti vydáních a Nový
zpěvníček ve dvou zjištěných vydáních, už takového obchodního úspěchu nedosáhly.
Záhy po prvním vydání Pospíšilova zpěvníku vyšly také Nápěvy k českému
zpěvníčku (1856-01-SP). Přípravy svazku se opět ujal F. Martinec. Jednohlasými
nápěvy opatřil všech 161 čísel, ale v několika případech sdružil pod jednu melodii více textů, tak jak to odpovídalo skutečnému stavu. Stejně jako u svazku
nápěvů k Pichlovu zpěvníku nedošlo ani zde k dalšímu vydání; potvrdilo se, že
zájemci o notový záznam písní bývali v menšině. Materiál a zkušenosti získané
při přípravě nápěvů k Pichlově i Pospíšilově zpěvníku zužitkoval F. Martinec
v samostatném notovaném zpěvníku Zpěvný věnec (1865-01-SP), jenž oba předchozí již rozebrané svazky nápěvů vlastně nahradil.
J. B. Pichl mezitím publikoval u K. Jeřábkové 4. a 5. vydání svého zpěvníku
(1857; 1859), oproti 3. vydání obě nezměněná, a po uvolnění vnitropolitických
poměrů začal uvažovat o jeho novém, přepracovaném vydání, jež by uspokojilo
350
Věra Svobodová: Společenské zpěvníky jako kulturní fenomén českého národního obrození
současné potřeby uživatelů. Vyžadovalo to získat ke spolupráci zkušeného hudebníka, který by provedl nový výběr a revizi nápěvů, tak aby odpovídaly sílící oblibě sborového zpěvu, a zároveň to znamenalo najít nakladatele ochotného k vyprodukování cenově přístupného, ale výrobně náročnějšího zpěvníku.
Hudební stránky projektu se chopil Pichlův mladší druh z pražské vlastenecké
společnosti Josef Leopold Zvonař (1824–1865), který mezitím vyspěl v jednoho
z nejvýznamnějších hudebních skladatelů předsmetanovského období. Důležitý
pramen nové národní hudby spatřoval v lidové písni a využíval ji ve společenském zpěvu i v hudební výuce. Svou vokální tvorbu shromáždil ve sbírce Varyto
a lyra (1856) a ve sborníku Zpěvy pro čtyři, tři i dva hlasy (1862). Pro smíšený
i mužský sbor upravil Hudební památky české, které začal roku 1862 vydávat
v nově založené nakladatelské firmě, jejímž představitelem byl podnikavý mladý
vlastenec Ignác Leopold Kober (1825–1866).
Výsledkem Pichlova, Zvonařova a Koberova společného úsilí bylo uskutečnění 6., rozmnoženého vydání Společenského zpěvníku českého (1863-03-SP),
poprvé s nápěvy zařazenými přímo do textu a zpracovanými profesionálním hudebníkem. Celostránková rytina kresby J. Mánesa na obálce představuje apoteózu českého společenského zpěvu, úvodní Pichlovy verše připomínají retrospektivní zaměření zpěvníku. V oddílu společenských písní vzrostl počet jen
o 13 čísel, došlo však ke značné proměně repertoáru. Zvonař se snažil připojit
k většině písní jednoduché nápěvy, šestina z nich je ve vícehlasé úpravě. Vedle
výběru a revize nápěvů je značný také jeho autorský podíl (10 čísel), byť se
snažil vybírat jen z vlastních písní jinde netištěných. Zatímco celková změna
koncepce zpěvníku a jeho proměna ve zpěvník s nápěvy vřazenými do textu
přinesla z hlediska použití tohoto média viditelný pokrok, zůstala stránka samotného provedení poněkud pozadu za svým záměrem. Sestavovatelé nevyužili
změny povahy zpěvníku k jeho zásadní restrukturalizaci, na pečlivosti ztratila
dokumentace a formální pojetí textů znamenalo dokonce určitý krok zpět. Jinak
zpěvník splnil svůj účel: byl praktický, posloužil jednotlivcům, pěstitelům čtverozpěvů i sborům, přes svůj obsáhlý repertoárový záběr představoval vlastně
nevelkou publikaci a cenově zůstal dostupný nejširším vrstvám uživatelů. Celý
náklad byl rychle rozebrán a ještě v průběhu roku 1863 se začal distribuovat jeho
dotisk.
V roce 1866 vyšlo 7., rozmnožené vydání zpěvníku (1866-01-SP), z roku 1872
je doložen jeho stereotypní otisk. Nepřineslo velké repertoárové rozšíření (nárůst
z 255 na 272 čísel), ale došlo k zásadní změně struktury zpěvníku. Písňový materiál, v podstatě shodný s náplní 6. vydání, je rozdělen do sedmi oddělení podle tematiky, popř. funkce písní. Toto utřídění sice umožňuje snadnější orientaci
351
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
z pohledu běžného uživatele, z odborného hlediska však má jeden zásadní nedostatek: ignoruje žánrovou (či přesněji druhovou) příslušnost písní. To, co je vhodné např. u sbírky lidových písní, která přináší materiál jediného druhu (folklorní
píseň), přirozeně nemůže vyhovovat u zpěvníku s širším druhovým záběrem
(společenská píseň, tradiční píseň, zlidovělá píseň, výňatky z oper). Shromáždit
do jedné skupiny třeba písně s vlasteneckým nebo s milostným obsahem s sebou
velké těžkosti nepřináší, ale např. vystihnout kritéria pro výběr do oddílu písní
společenských (a přitom nevymezit tento pojem) už představuje problém. V jediném oddělení se pak vedle sebe ocitají písně, které k sobě zjevně nepatří (lidová Adámku náš, Flotowova Růže z opery Marta, Jelenův/Čelakovského zlidovělý Pocestný, Škroupovy/Chmelenského Děvy slovanské atd.). Nedomyšlenost
zvoleného postupu se nejvíce projevila v oddělení písní smíšených, kam byly
prostě shromážděny písně, které se pod žádný z předchozích šesti tematických
okruhů nevešly, a postrádají tak jakýkoli vzájemný vztah. Ve zkratce lze říci, že
snaha po vylepšení jednoho přístupu naopak vnesla do systému zmatek; přitom
stačilo oba postupy kombinovat: ponechat původní v zásadě správné druhové
rozdělení materiálu do tří oddělení (společenské písně – národní písně – výňatky
ze zpěvoher) a v rámci každého oddílu pak písně tematicky utřídit. Ale jak už
bylo naznačeno, široká obec uživatelů takto kriticky neuvažovala a zpěvník byl
mezi kupujícími stále relativně žádaným zbožím.
V důsledku ochladnutí národního nadšení začal zvolna opadat rovněž zájem
o společenský zpěv a následkem toho stagnovala i zpěvníková produkce. 8.,
rozmnožené vydání Pichlova–Zvonařova zpěvníku (1887-01-SP) vyšlo v Praze
ještě za Pichlova života. Oproti sedmému vydání je obsah zpěvníku téměř beze
změny, několik nově připojených písní a výňatků z oper (ze Smetanovy Prodané
nevěsty a z Tajemství) na podobě ani charakteru zpěvníku už nic nezměnilo.
Pichlův společenský zpěvník má význam zakladatelský, vzorový a sběratelský. Založil tradici společenských zpěvníků, jejichž existence a úloha v kulturním, společenském a národním životě představuje české specifikum. Sloužil
jako vzor pro obsahovou i formální podobu po něm následujících společenských
zpěvníků po celé období téměř sta let jejich trvání. Už ve svém prvním vydání
shromáždil a kodifikoval materiálový korpus společenského zpěvu v celé jeho
tematické i žánrové šíři. Důležité je, že zachytil a ve všech svých verzích podal repertoár společenského zpěvního okruhu nikoli jako relikvii nebo ustrnulý
monument, ale jako živý a neustále se vyvíjející organismus. Právě tento důraz
na recentní podobu společenské zpěvnosti činí z Pichlova zpěvníku základní
sběratelské dílo pro oblast společenské písně, srovnatelné v tradiční sféře s významem sbírky Erbenovy, jejíž definitivní redakci o řadu let předešel.
352
Věra Svobodová: Společenské zpěvníky jako kulturní fenomén českého národního obrození
Sto let fenoménu českých společenských zpěvníků 1848–1948
Přestože byl Pichlův zpěvník v mnoha směrech jedinečným jevem, měl své předchůdce a samozřejmě mnohé následovníky. Rozsahem a výběrem repertoáru se
charakteru společenského zpěvníku přiblížily již dvě práce z poloviny 40. let,
svou formou však každá z nich představuje jiný druh publikace: Sbírka 118 světských písní k obveselení vlastenské mládeži (1845-01-SP), kterou v Jindřichově
Hradci vydal knihtiskař a nakladatel A. J. Landfras, zůstává přes svůj rozsah
(376 stran) stále spíše kramářským tiskem, kdežto Sbírka českých národních písní od spisovatele a překladatele V. A. Svobody (1845-02-SP) je reprezentativní
antologií českých písňových textů.
Revoluční rok 1848 podnítil vznik celé řady nových písní a objevily se také
první v pravém slova smyslu společenské zpěvníky, výrazně ovlivněné ovzduším doby. Dvoudílný Zpěvník slovanský (1848-01/2-SP), sestavený mladým V.
Náprstkem, vyšel ve Vídni jako charakteristický produkt uvolněnějšího společenského prostředí vídeňských Čechů. V Praze je datován Slovanský zpěvník
(1849-01-SP) od anonymního sestavovatele, jehož ráz (zejm. revoluční a politické písně s připojenými nápěvy) byl určen repertoárem pražského pěveckého sboru Slavia. Ohlas obou jmenovaných zpěvníků představuje anonymní notovaná
Sbírka písní slovanských (1851-02-SP) vydaná v Brně, v níž odbojné písně ustupují do pozadí a repertoár je rozmanitější; v tomto roce také došlo ke kodifikaci
českého společenského zpěvu prostřednictvím Pichlova zpěvníku (viz výše).
V 50. letech 19. století se nesměly tisknout zejména radikální vlastenecké
písně, jež se ve společnosti běžně zpívaly, a tím docházelo k disproporci mezi
aktuálním stavem společenské zpěvnosti a jejím obrazem v tištěných zpěvnících.
Vznikající kvalitativní i kvantitativní deficit bylo nutné zaplnit jiným materiálem. Výrazná snaha o rozšíření repertoáru společenských zpěvníků se objevuje
v Českých zpěvech (1856-02-SP), které sestavili a vydali v Jičíně hudební skladatel J. Tobiášek a historik A. V. Maloch. V rámci společenského okruhu jsou
zde poprvé otištěny některé pololidové písně a městský folklor, uvedeny jsou
i dosud netištěné lidové písně a koledy, ve značném množství je připojena umělá, hlavně ohlasová lyrika včetně překladů. Tento pokus o nakupení repertoáru
(505 čísel) nepřihlížející ke skutečnému stavu zpěvnosti však příznačně zůstal
z větší části bez odezvy. Následně vyšly i Nápěvy k Českým zpěvům (1857-02SP), samostatná edice obsahující litografované záznamy melodií s připojenými
harmonickými značkami.
Zároveň s uvolněním politického života po roce 1860 došlo k rozmachu společenského zpěvu. Vznikly nové organizace, v nichž zpěv představoval významnou součást vlasteneckých aktivit: v roce 1861 zahájil činnost pěvecký spolek
353
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Hlahol, nesoucí ve svém štítu heslo „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“, následujícího roku vstoupil do veškerého společenského života Sokol, průbojná organizace, která si mj. předsevzala šířit národní uvědomění i pomocí zpěvu. Nově
vznikající sokolské písně se nejprve stávaly součástí repertoáru obecně společenských zpěvníků, později se z nich utvářely specializované písňové soubory.
Prvním zpěvníkem, který spíše jen proklamativně zareagoval na politické uvolnění, byl Hlahol (1861-01-SP), vydaný v Praze, pro nějž trojice sestavovatelů (J.
Barák, H. Přerhof, J. R. Vilímek) zvolila název nového spolku. Pořadatelé sice
v předmluvě vyzdvihli skutečnost, že měli volnou ruku při výběru písní, a prohlásili, že nová doba potřebuje nové písně, ale nedá se říci, že by jejich publikace
znamenala podstatný přelom ve výběru repertoáru. Obohacení oproti předešlým
zpěvníkům spočívá v rozšíření obvyklého počtu vlasteneckých písní, výňatků
z oper a zejména v doplnění řady milostných písní od mladší básnické generace.
Převratný je naopak zpěvník pořadatelů pozdějšího 2. vydání Hlaholu,
Züngelův a Vilímkův Veselý zpěvák (1862-09-SP), přinášející nové prvky ve velkém množství. V úvodu autoři připomínají říjnový diplom (1860), kdy vzešlo
„jaro volnosti, jaro svobody“. Milovníci zpěvu se vyzývají k zakoupení právě
tohoto díla, neboť v něm nejsou vzdechy ani nářky, kterých si každý užije dost
i bez zpěvníku (Züngel – Vilímek 1862: bez pag.). Veselý zpěvák je do té doby
největší společenský zpěvník jak svým rozsahem (731 čísel), tak také druhovým
a žánrovým záběrem; zaměřen je především humoristicky. Prvenství má také
v hromadném uvádění společenských písňových útvarů pro potřeby kolového
zpěvu: jsou tu mnohé montáže z úryvků písní (kvodlibety, kytky, míchanice) i sestavy celých písní (kadrily). Sestavovatelé se nevyhnuli přílišnému čerpání z literatury a úzké časovosti satir; z toho důvodu budoucí zpěvníky leccos nepřejaly.
První sokolský zpěvník, nazvaný prostě Sokol (1863-04-SP), sestavil zakladatel
české knihkupecké rodiny F. A. Urbánek; obsahoval však pouze aktuální písně,
jinak zůstal běžným typem společenského zpěvníku. V jeho šesti vydáních se
postupně zvyšoval počet sokolských písní, přibyly písně z kabaretních tisků, ale
jinak se jeho charakter neměnil. Sokolským zpěvníkem v pravém smyslu slova,
orientovaným na sokolskou tematiku a písně k pochodu, se staly až Pochodové
písně ku výletům sokolským, sestavené J. E. Scheinerem (1885-01/2-SP).
V 60. letech 19. století byl kmenový repertoár společenských zpěvníků v podstatě ustálen. Mnozí autoři se sice snažili zpěvníky dále žánrově obohacovat a repertoárově rozšiřovat, ale jejich snahy zůstaly téměř bez odezvy. Vydavatelé tedy
začali hledat jinou cestu jak společenské zpěvníky osvěžit. Podařilo se to zejména E. Vašákovi v publikaci Národní zpěv a ples (1864-01-SP), vydané v Praze.
Jedná se o první společenský zpěvník uvádějící písně notované kompletně
354
Věra Svobodová: Společenské zpěvníky jako kulturní fenomén českého národního obrození
v úpravě pro mužský sbor a výrazně tak sloužící společenským zpěvním potřebám. Úvodem autor parafrázuje předmluvu k Pichlovu zpěvníku, ale zároveň
upozorňuje, že nedávno vyšlé 6. vydání Pichlova–Zvonařova zpěvníku a obdobné zpěvníky „nevyhovují, co se hudební části dotýče, ještě zcela požadavkům
obecenstva; neboť má-li se větší společnost zpěvem baviti, tuť nepostačí jenom
text, ani pouze jednoduchý nápěv písně“. Vašákův zpěvník má tento nedostatek
„poněkud odstraniti“ (Vašák 1864: 3). Velký soubor písňových textů obvyklých
ve společenských zpěvnících představuje Turnovského Česko-moravský společenský zpěvník (1876-01/2-SP), který vyšel v Praze ve dvou rychle za sebou
jdoucích vydáních. Rozsáhlý soubor, obsahově i formálně vytvořený na způsob
prvních pěti vydání Pichlova zpěvníku, kvantitativně rozmnožuje společenský
repertoár. Neobsahuje však nápěvy a neuvádí údaje o autorech ani o provenienci
písní; přes svou pěknou úpravu sledovala tato publikace především komerční
účely.
V 80. letech se zpěvníková produkce stále zřetelněji diferencuje – zpěvníky již přestávají sloužit jednotnému účelu společenského zpěvu. O další obecně
společenské zpěvníky, které by reflektovaly recentní, žánrově již nesmírně roztříštěnou a leckdy jako úpadek cítěnou společenskou zpěvnost, se ztrácel zájem,
spíše se začínaly projevovat snahy o oživení zpěvní tradice na základě kvalitně
prezentovaného hodnotného písňového materiálu. V tomto smyslu se stal významným dílem Ratibor (1886-01-SP), zpěvník sestavený péčí stejnojmenné pěvecké jednoty v Hořicích, vydaný v Praze. Redaktoři publikace, tj. nakladatel F.
A. Urbánek spolu s hudebním skladatelem J. Malátem, se v předmluvě vyjadřují
k ovzduší doby, kdy je opět potlačována národnostní idea, kdy „národní zpěvy
naše, toto drahé dědictví, tyto perly pravé hudby české, jimiž před cizinou se honosíme, umlkají“. Snahou pěveckého spolku Ratibor mj. bylo, aby písně „mohly
i ve sboru několikahlasném býti zpívány a tak záliba k nim probuzena a zvětšována“ (Malát a kol. 1886: bez pag.). Jedná se o přehledný a účelný společenský
zpěvník s nápěvy, který však již nevychází z živé společenské potřeby, ale má
cíle dokumentární a obrodné. Tomu odpovídá jeho odborné pojetí, promyšlená
struktura a pečlivé provedení.
Jiný přístup k šíření písní v době opadajícího zájmu o tradiční typ společenského zpěvníku zvolil A. J. Zavadil, který pro své Zpěvy našeho lidu (188702-SP) zvolil zvláštní způsob formy a prezentace. Zpěvník vycházel v Berouně
na pokračování v samostatných písňových tiscích. Každý aršík (18 x 13 cm)
měl na první straně velkou žánrovou ilustraci K. Thomy a titulní informace,
na zbývajících třech stranách obsahoval 2–3 písně s nápěvy. Formálně navazuje
tento zpěvník na kramářské tisky osmerkového formátu a začínající malé edice
355
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
jednotlivých šlágrových tisků. Také karlínský nakladatel a knihkupec Rudolf
Storch vsadil na ilustrační doprovod a díky kresbám M. Alše se mu podařilo znovu probudit zájem zákazníků o zavedený typ společenského zpěvníku. Storchův
zpěvní věnec (1889-01-SP) vyšel v uspořádání J. Kalenského (tj. J. Urbánka)
a úspěšně se zapsal do historie společenských zpěvníků, byť zájem o něj byl více
čtenářský než zpěvácký.
Pospolité a vlastenecké písně, kdysi jádro společenského zpěvu, ustupují
ve společenské zpěvnosti stále více do pozadí a zřetelné převahy začíná nabývat píseň lidová. Výrazně se to odráží v repertoáru některých významnějších
zpěvníků z konce 19. a počátku 20. století. Převahu lidových písní má brněnský
společenský zpěvník F. Veverského Zapějme si! (1897-05-SP; 1898-04-SP), určený zejména pro školy a mládež. Do 2. dílu nashromáždil autor lidové písně
milostné, „aby naše dospělá mládež konečně se odvrátila od jedovatých zpěvů
nemravných, po nichž sahala z nouze, nemajíc po ruce sbírky zpěvů lepších“
(Veverský 1898: bez pag.). Přednost lidovým a zlidovělým písním dávají i zpěvníky hudebního skladatele A. Ručky, které začaly vycházet kolem roku 1903
v Třebíči a svého vrcholu dosáhly osmým, „špalíčkovým“ vydáním Nového národního zpěvníku (1920-08-SP). Pro svou přehlednost, bohatý obsah, kapesní
formát a přítomnost jednoduchých nápěvů jsou Ručkovy zpěvníky velmi praktické. V Telči vyšel Šolcův trojdílný zpěvník společenský. Nakladatel a spisovatel
E. Šolc jej uspořádal do tří dílů: 100 vybraných slovanských písní, Čtverylky
z písní národních a Veselý kolozpěv (1900-05–7-SP). Lidové, popř. zlidovělé
a společenské písně jsou důsledně sestaveny do směsí, počítá se však i se samostatným zpěvem jednotlivých písní, a proto jsou uváděny všechny sloky. Podle
mínění vydavatele bývá v téměř každé vlastenecké společnosti pociťován „nedostatek vhodně upravených směsí skvostných národních našich písní“, zpěv
„do kola“ často vázne pro nesnadnost výběru a řetězení písní. Je také na čase,
aby „zaváděním méně známých písní kolozpěvy naše oživily se svěžími, novými
melodiemi“ (Šolc 1900: 3–5).
Na přelomu století dochází k velkému nárůstu zpěvníkové produkce: množí se
počet titulů a roste náklad jednotlivých vydání, což s sebou zároveň nese citelný
úpadek úrovně. Vydáváním zpěvníků se vesměs sledují pouze úzce obchodní
cíle; tlak drobných, ale i renomovaných nakladatelů zaměřený na okamžitý zisk,
z toho plynoucí chvat a nepečlivost pořadatelů a také špatný papír i tisk dostávají zpěvníky téměř na úroveň kramářského zboží. Typickými představiteli této
živelné komercionalizace a dlouhodobé devalvace jsou zpěvníky spisovatele J.
Červenky z let 1893–1924. Měnily se sice z hlediska rozsahu (menší/větší vydání), prezentace (manipulace s názvy: Český/Sokolský zpěvník, Veselý borec)
356
Věra Svobodová: Společenské zpěvníky jako kulturní fenomén českého národního obrození
i provenience (osobnost nebo sídlo nakladatele), ale co do obsahu jen účelově,
aby o ně byl zájem a vznikl důvod k dalšímu vydání (podle poptávky byly doplňovány sokolské, legionářské a junácké písně, hymny svobodných národů atd.,
později i pololidové písně a lidovka). Podobným typem jsou v letech 1898–1909
zpěvníky jilemnického knihkupce a nakladatele A. Neuberta. Společným znakem všech těchto publikací je přemíra lidových písní a absence údajů k písním.
Mezi záplavou úpadkových tiskovin se však roku 1901 – v roce 50. výročí vydání Pichlova zpěvníku – objevil mimořádně zdařilý zpěvník hudebního
skladatele F. Heyduka. Tento soubor písní s nápěvy má tři varianty: Společenský
zpěvník český (1901-03-SP), Výbor nejlepších písní národních i umělých…
z předních literatur světových (1901-04-SP) a Velký společenský zpěvník český
(1901-02-SP), který vznikl prostým připojením prvních dvou zpěvníků k sobě
(umělé i lidové písně různých národů v českých překladech se v následujících
zpěvnících zpravidla neujaly). Většina materiálu má „kromě veliké ceny hudební i cenu historickou“, v písních se jeví povaha a nálada lidu v době jejich vzniku, odrážejí smutek, radosti, milostný cit i humor. V „hojném a pestrém“ výběru
dominuje snaha podat po hudební i textové stránce to nejlepší (Heyduk 1901:
bez pag.). Sestavovatel navázal na zakladatelskou tradici a smysluplně ji rozvinul: spolu s Polenského zpěvníkem (viz dále) představuje jeho dílo kvalitativní
vyvrcholení české zpěvníkové produkce a poslední významné shrnutí českého
společenského zpěvu. Nakladatelství chápalo publikaci jako deváté, revidované
vydání Pichlova–Zvonařova zpěvníku a v podstatě zachovalo i jeho strukturu
(tematické členění).
Kvalitní, žánrově rozmanitou prací je třísvazkový Společenský zpěvník sokolský učitele a cvičitele F. Polenského, jejž vydal vlastním nákladem na Smíchově.
1. díl, s podtitulem Z luhů domácích (1903-11-SP), obsahuje společenské, pololidové, sokolské, ale zejména lidové písně. V předmluvě autor obligátně konstatuje, že zpěv hudbymilovného národa upadá, a pokud lid přece zpívá, pak
– „z neznalosti písní vkusných, krásných a ušlechtilých – necudné a nevkusné texty polek a valčíků, které jako jednodenní jepice nějaký čas na obzoru se
ukáží, vkus a mrav lidu pokazí a vykonavše tak své dílo zkázy navždy zmizí
z obzoru hudebního“. Vybíral tedy podle vlastního vkusu s přihlédnutím k oblíbenosti písní a předem očekává kritiku faktu, že zařadil i „písně ceny nevalné,
deklamací nesprávné“ (Polenský 1903: bez pag.). U řady písní tohoto svazku
v oddílech sokolských a vojenských písní je poznámka „vlastní zápisky“, avšak
bez připojené pasportizace. Pokud nejde o vydavatelský trik, zvyšuje to z folkloristického hlediska význam zpěvníku (osvětlit by to mohl jen obsáhlý srovnávací výzkum). 2. díl, Z luhů slovanských a cizích (1904-02-SP), zahrnuje písně
357
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
zlidovělé, společenské, městské, pololidové, dělnické, rolnické, pijácké, vojenské a 9 oddílů jinoslovanských písní. Zvláště cenný je repertoár písní na pomezí
lidovosti, které v té době ani nemohly být čerpány jinak než z terénu nebo z autopsie. 3. díl, Ohlasy mládí (1904-03-SS), obsahuje lidové (z Čech, Moravy
a Slovenska), společenské, pololidové, obřadní a dětské písně, lidové duchovní
písně a chorály, 5 oddílů jinoslovanských písní a oddíl umělých písní včetně
zlidovělých. V doslovu k tomuto svazku autor vysvětluje, že jednou z příčin
hynoucího zpěvu je nedostatek vhodných zpěvníků, z nichž jeden po druhém
opakuje „věci staré, nezáživné nebo bezcenné“ a většina písní, „opsána jsouc
z partitur pro sbor nebo piano, pohybuje se v polohách pro zpěv jednohlasý
nevhodných“ (Polenský 1904: 329–345). Vedle bohatého obsahu, systematického uspořádání i praktického kapesního formátu je Polenského zpěvník
zajímavý také tím, že v každém dílu uvádí stručné medailony významných
sběratelských a hudebních osobností spolu s jejich obrazovými portréty. B.
Václavek a R. Smetana (1949: 37) uvádějí, že z celkového počtu cca 850 zde
uvedených písní se jich 371 v následujících společenských zpěvnících neujalo,
což význam tohoto zpěvníku v jejich očích poněkud snižuje. Je však třeba zdůraznit, že spolu s Heydukovým zpěvníkem je Polenského práce úctyhodným
vyvrcholením éry obrozeneckých společenských zpěvníků a že do podobného
monumentálního projektu se později už nikdo nepustil.
Zpěvníkový rozmach nastal po 1. světové válce jako reakce na vyhlášení československé státnosti. Vyšel např. Zpěvník české revoluce (1918-04-SP), obsahující české i cizí písně s revolučním obsahem, nebo Sborník písní (1918-08-SP),
řazený z hlediska specializace mezi zpěvníky krajanské. Zpívající Čechoslovák,
sestavený oblíbeným spisovatelem pro mládež F. Hrnčířem (1919-02-SP),
představuje všestranně účelný zpěvník: písně jsou vhodně vybrány, jednoduše hudebně upraveny, zpěvník má kapesní formát a nevelký rozsah. Národní
zpěvník humoristického spisovatele F. J. Peřiny (1919-03-SP) znovu po textové
stránce zrekapituloval společenský zpěvní repertoár, bez nápěvů se obešel také
Vlastenecký zpěvník československý R. Brodského (1920-02-SP), pečlivě uvádějící prameny i autory písní.
Znovuoživení zpěvníkové produkce přišlo zase až v předvečer a v průběhu
okupace, kdy publikace tohoto druhu pomáhaly přežít těžké údobí a udržovaly národní sebevědomí. Ve společenských zpěvnících definitivně zaujala přední
místo lidová píseň, repertoár stále více podléhá cenzuře a průvodní texty obsahují opatrné a zavádějící formulace. A. L. Kaiser v úvodu zpěvníku Sto českých písniček (1939-01-SP) napsal, že „česká píseň národní i znárodnělá byla
neprávem opomíjena, byla nespravedlivě zatlačena módními popěvky a falešně
358
Věra Svobodová: Společenské zpěvníky jako kulturní fenomén českého národního obrození
sentimentálními skladbami melodicky odvozenými z cizích vzorů. A v poslední
době byla skoro vytlačována písněmi slovenskými a operetními popěvky. Nyní
česká písnička znovu ožívá“ (Kaiser 1939: 5–6). Ještě v roce 1939 vyšla i Druhá
stovka českých písniček (1939-02-SP), ani zde nebyly pro svou obecnou známost uvedeny nápěvy. Alšovým dílem byl inspirován Špalíček národních písní
a říkadel, který jen v roce 1940 vyšel postupně ve čtyřech vydáních (1940-01–4SP). Tento společenský zpěvník lidových a zlidovělých písní s nápěvy sestavili
J. Seidel a K. Reiner, jehož spoluautorství bylo za okupace zamlčeno. Autoři
úvodem uvažují o rytmické, melodické a formové mnohotvárnosti lidových písní; stejnou důležitost přičítají i jejich hudebnímu doprovodu. Na základě konzultací s A. Hábou se snažili vyjádřit nejvlastnější, latentní harmonický obraz
písní. Jako příklad krajanských a vojenských zpěvníků té doby je třeba jmenovat
Malý špalíček písní československých vojáků v Anglii (1941-01-SP), který vydali
v Londýně B. Bělohlávek a V. Koutník.
Obliby společenských zpěvníků dokázala využít i kolaborující protistrana. Vysokou hodnotu lidové písně a potřebu jejího šíření zdůrazňuje notovaný
Zpěvník české mládeže (1943-01-LZ), vydaný v Praze Kuratoriem pro výchovu
mládeže v Čechách a na Moravě. „Jedním z nejhorších bludů nedávné doby byla
zrada na naší národní písni. Zapomeňte na úpadkové šlágry včerejška...“ vyzývá autor v úvodní stati. „Náš zpěv jest také jedním z darů, které můžeme nést
vstříc Říši a Evropě jako dík za kulturní hodnoty, které od ní přijímáme… Vůdci
a vlasti zdar!“ (Anonym 1943: bez pag.)
Po roce 1948 existence obecně společenských zpěvníků jako živého jevu nenávratně končí; jen ze setrvačnosti a shodou různých příznivých okolností ještě
po léta vycházel bez nejmenšího zásahu Seidelův–Reinerův Špalíček. Jinak docházelo všeobecně k proměně společenských zpěvníků ve zpěvníky budovatelských nebo lidových písní a často ve zpěvníky oba typy kombinující. Příkladem
takové transformace je anonymní zpěvník Zpíváme v pětiletce (1949-01-MB),
obsahující texty masových a lidových písní.
Závěr
Sto let trvající obliba českých společenských zpěvníků, vždy znovu aktualizovaná kulturními, společenskými a politickými podněty, je ojedinělým zjevem
české folklorní, literární, hudební i knižní sféry. Podobně jako u kramářských
písní nebo knížek lidového čtení dokázal také zde drobný, opomíjený a mnohdy
ledabyle vytvořený artefakt zaujímat čestné místo v nemajetných, ale i okázalých domácnostech celé země. Stal se jedním z hlavních nositelů specifického
typu národního myšlení, které se s oblibou oddávalo patosu, ale v krizových
359
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
či přelomových okamžicích neklamně sáhlo po prostém dílku na okraji hudby
a literatury. Z odborného hlediska představuje soubor dosud zjištěných a zpracovaných titulů společenských zpěvníků významný pramen jak k dějinám vývoje
české společenské a zlidovělé písně, tak také k osvětlení faktu fixace určitého
množství umělých, ale také tradičních písní ve společenské paměti. Zároveň jsou
společenské zpěvníky svědectvím o dobovém stavu recentní lidové a společenské zpěvnosti v průběhu jejich stoleté historie.
Květen 2012
Literatura:
Anonym (ed.): 1943 – Zpěvník české mládeže. Praha: Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách
a na Moravě.
Brtník, Václav: 1916 – Václav Thám a jeho družina básnická. In: Básně v řeči vázané. Vydané
od Václava Tháma. Kritické vydání V. Brtníka. Praha: J. Otto: 5–24.
Dějiny zemí Koruny české. 1999 – 2. díl: Od nástupu osvícenství po naši dobu. 6. vydání. Praha–
Litomyšl: Paseka.
Dvořák, Karel: 1946 – Studie a poznámky vydavatelovy. In: Čelakovský, František Ladislav:
Slovanské národní písně. Kritické vydání K. Dvořáka. Praha: Ladislav Kuncíř: 537–721.
Havlíček Borovský, Karel: 1951 – Básnické dílo. Vydání Jaromíra Běliče. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění.
Heyduk, František (ed.): 1901 – Velký společenský zpěvník český. Praha: I. L. Kober.
Jirát, Vojtěch (ed.): 1940 – Lyrika českého obrození (1750–1850). Praha: Českomoravský kompas.
Kaiser, A. L. (ed.): 1939 – Sto českých písniček. 2. vydání. Praha: Život a práce.
Karbusický, Vladimír: 1968 – Mezi lidovou písní a šlágrem. Praha: Editio Supraphon.
Kotek, Josef: 1994 – Dějiny české populární hudby a zpěvu 19. a 20. století. 1. díl: Do roku 1918.
Praha: Academia.
Lexikon české literatury. 1985 – 1. díl A–G. Praha: Academia.
Lidová kultura. 2007 – Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek: Věcná část
O–Ž. Praha: Mladá fronta.
Máchal, Jan: 1918 – Úvod(ní studie). In: Hankovy Písně a Prostonárodní srbská muza, do Čech
převedená. Kritické vydání J. Máchala. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro
vědy, slovesnost a umění: V–XLIV.
Malát Jan a kol. (ed.): 1886 – Ratibor. Výbor nejlepších písní národních, jednohlasých i pro čtverozpěv upravených. Praha: F. A. Urbánek.
Meliš, Emanuel – Bergmann, Josef : 1863 – Průvodce v oboru českých tištěných písní pro jeden
neb více hlasů. (Od r. 1800–1862.) Praha: vlastním nákladem.
Němeček, Jan: 1963 – Jakub Jan Ryba. Praha: Státní hudební vydavatelství.
Očadlík, Mirko (ed.): 1940 – Zpěv českého obrození (1750–1866). Praha: Českomoravský kompas.
Pichl, Josef Bojislav (ed.): 1851 – Společenský zpěvník český. Praha: Jaroslav Pospíšil.
Plavec, Josef: 1941 – František Škroup. Praha: Melantrich.
360
Věra Svobodová: Společenské zpěvníky jako kulturní fenomén českého národního obrození
Plavec, Josef: 1960 – Nenadepsaná úvodní studie. In: Věnec ze zpěvů vlastenských. Kritické vydání J. Plavce. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění: 5–17.
Polenský, Ferdinand (ed.): 1903, 1904 – Společenský zpěvník sokolský. 1. a 3. díl. Praha-Smíchov:
vlastním nákladem.
Rieger, Karel: 1913 – Úvod(ní studie). In: Nebeský, Václav Bolemír: Básně. Kritické vydání K.
Riegera. Praha: J. Otto: 3–19.
Slovník české hudební kultury. 1997 – Praha: Editio Supraphon.
Šmejkal, J. V.: 1935 – Píseň písní národu českého. Praha: A. Neubert.
Šolc, Emil (ed.): 1900 – Šolcův trojdílný zpěvník společenský. Telč: E. Šolc.
Traxler, Jiří (ed.): 1999 – Písně krátké Jana Jeníka rytíře z Bratřic. 1. díl. Praha: Etnologický ústav
AV ČR.
Tyllner, Lubomír: 1995 – Společenské a školní zpěvníky a jejich vliv na zpěvní repertoár české společnosti. In: Feglová, Viera (ed.): Tradičná ĺudová kultúra a výchova v Európe. Nitra:
Katedra folkloristiky a regionalistiky Vysokej školy pedagogickej: 15–21.
Tyllner, Lubomír: 2010 – Tradiční hudba. Hledání kořenů. Praha: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.
Václavek, Bedřich: 1947 – Písemnictví a lidová tradice. 2. vydání. Praha: Svoboda.
Václavek, Bedřich: 1963 – O lidové písni a slovesnosti. Praha: Československý spisovatel.
Václavek, Bedřich – Smetana, Robert (eds.): 1949 – Český národní zpěvník. Písně české společnosti 19. století. 2., doplněné vydání. Praha: Svoboda.
Václavek, Bedřich – Smetana, Robert: 1950 – O české písni lidové a zlidovělé. Praha: Svoboda.
Vašák, Emanuel (ed.): 1864 – Národní zpěv a ples. Praha: A. G. Steinhauser.
Veverský, František (ed.): 1898 – Zapějme si! 2. díl. Brno: vlastním nákladem.
Vlček, Jaroslav (ed.): 1917, 1920, 1920, 1921 – Almanahy Antonína Jaroslava Puchmajera. 1.–4.
svazek. Praha: Česká akademie věd a umění.
Závodský, Artur: 1982 – František Ladislav Čelakovský. Praha: Melantrich.
Züngel, Emanuel – Vilímek, Josef Richard (eds.): 1862 – Veselý zpěvák. Praha: J. R. Vilímek.
Contact: PhDr. Věra Svobodová, Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3,
110 00 Praha 1, e-mail: [email protected]
361
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Magdaléna Rychlíková:
Slováci v Praze. Vliv velkoměsta na jejich
integraci do českého prostředí. Stručný
společensko-kulturní a politický přehled.
Vydal Etnologický ústav AV ČR, v. v. i. Praha 2011. 113 s.,
jmenný rejstřík, anglické resumé.
Vyšlo v rámci výzkumného záměru AV0Z90580513
Za podpory grantu SUS DIV World, CIT3-CT-2005-513438
Kniha popisuje vývoj slovenské komunity v Praze od 19.
století do současnosti. Podává přehled pražských slovenských organizací jak občanských, tak náboženských. Důraz je položen na vývoj slovenské komunity po rozdělení
Československa koncem roku 1992. Práce vysvětluje specifickou situaci Slováků v Praze v porovnání s ostatními
menšinami.
Cena s DPH: 228 Kč
ISBN 978-80-87112-55-7
Češi - národ bez hranic.
Výběr textů a diskuse ze semináře k problematice
národního vědomí Čechů žijících v zahraničí .
Ed. Stanislav Brouček.
Vydal Etnologický ústav AV ČR, v. v. i. Praha 2011. 238 s.,
příspěvky publikovány v češtině a angličtině.
Pořadatel semináře: Bohemian Citizens´ Benevolent
Society of Astoria ,Inc.
Vyšlo v rámci výzkumného záměru AV0Z90580513
Sborník je dokumentem o výměně názorů lidí na jejich
osobní vztah k češství, a to lidí různých povolání a životních zkušeností v různých koutech světa (USA, Kanady,
Austrálie, Nového Zélandu, Francie, Rumunska, Srbska,
Slovenska a České republiky). Závěr publikace obstarává generální diskuse o české identitě v zahraničí, beseda
s Josefem Mašínem a také rozsáhlá a komentovaná bibliografie k české emigraci.
Cena s DPH: 285 Kč
ISBN 978-80-87112-49-6
Objednávky knih vyřizuje: [email protected]
362
ČESKÝ LID 99, 2012, 2
MEZINÁRODNÍ SEMINÁŘ VODNÍ
MLÝNY IV. VYSOKÉ MÝTO, REGIONÁLNÍ MUZEUM VYSOKÉ MÝTO,
10.–12. 10. 2011
Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě
ve spolupráci s Geisteswissenschaftliches Zentrum Geschichte und Kultur Ostmitteleuropas uspořádalo celkově již osmý
ročník semináře zaměřeného na vesnické
objekty, konkrétně čtvrtý seminář věnovaný mlýnům. Zástupce ředitele vysokomýtského muzea Radim Urbánek dostál své
pověsti zdatného organizátora a připravil
mimořádně zajímavý třídenní program,
včetně exkurze. Po přivítání ředitelem
vysokomýtského muzea Jiřím Junkem následoval první přednáškový blok. Zahájila
jej Lucie Galusová referátem o Metodách,
možnostech a úskalí nedestruktivní archeologie středověkých mlýnů, v němž nastínila
metodologii práce, kterou demonstrovala
na názorných příkladech. Dále vystoupila
Martina Maříková s příspěvkem Přísežní
mlynáři. Během přestávky byl promítán
zajímavý dokument České televize z cyklu Hledání ztraceného času představující
několik doposud neidentifikovaných, dnes
zaniklých mlýnů na střední Vltavě u Živohoště. O překvapení se postaral Roman
Tykal, který jeden z nich poznal a lokalizoval.
Druhý blok byl zaměřen „na průzkumy území a dokumentaci jednotlivých
objektů“. S prvním příspěvkem vystoupil Jens Berthold a pojednal o Archeologických stopách vrcholněstředověkého
vodního mlýna v Elfgenu; podobu mlýna
se podařilo rekonstruovat z dochované
ZPRÁVY
Zprávy/ NEWS
/ News
archeologické dispozice, včetně několika
hmotných nálezů. Vodní mlýny v Ukrajině
– aktuální stav, problematiku průzkumu
a ochrany představila Olena Krushynska.
Tamním mlýnům je dnes věnována jen
minimální pozornost a tento „exotický“
příspěvek posluchače podrobně seznámil s jejich stavem v různých lokalitách
Ukrajiny. Ke shlédnutí autorka doporučila také stránky s mlýnskou tematikou:
http://www.mills.org.ua/. Ondřej Merta
z Technického muzea v Brně následně
představil Mlýny na Staré Dyji. Prezentoval několik nejzajímavějších a jejich
nedobrý současný stav na příkladu mlýna
v Micmanicích.
Třetí přednáškový blok zahájil Václav
Medek referátem Vývoj válcových mlecích strojů a posluchače seznámil s vývojem válcových mlecích stolic firem Wegmann a Ganz pomocí dobových ilustrací.
Slovenské kolegy reprezentoval Martin
Petráš s Mlýny v Kvačanskej dolině – co
bylo, je a bude. Byly postupně rekonstruovány od 80. let a dnes je obnova většiny
areálu obou mlýnů a pily téměř dokončena a zpřístupněna. Muzeum lidové architektury v Zubrnicích zastupoval Tomáš
Ledvinka s Instalací uměleckého složení
ve mlýně čp. 28 v Týništi, okres Ústí nad
Labem. Bylo sem přeneseno a zrekonstruováno umělecké složení z původní lokality Homole u Panny čp. 159. Připravuje
se jeho zpřístupnění, půjde o první veřejnosti zpřístupněný umělecký mlýn u nás.
Po přednáškách následovaly dílny; k nejzajímavějším patřily Sekerníci Luďka Štěpána a Staré mapy a jejich poznání Evy
Chodějovské.
363
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Čtvrtý přednáškový blok byl věnovaný historické dokumentaci vodních děl,
transferům mlýnů a jejich technickému
vybavení. František Ledvinka ze Zubrnic
prezentoval diskusní příspěvek K mlýnským kamenům – výroba a využití mlýnských kamenů. Dalším zástupcem přenesených a v budoucnu zpřístupněných mlýnů
byl Petrem Dostálem prezentovaný Vodní
mlýn z Radešic č. p. 9 v Muzeu vesnických
staveb na Vysokém Chlumci, s takzvaným
polouměleckým složením. V bloku byly
rovněž obsaženy dva diskusní příspěvky.
V Dokumentování vodních děl likvidovaných stavbou přehrad Luděk Štěpán upozornil na dobře využitelný pramen k poznání zaniklých mlýnů: PZKŘ – Presidium
pro úpravu řek v Čechách (uloženo v NA).
Druhý příspěvek, Kamenné součásti mlýnské hranice od Radima Urbánka, pojednával o kamenných podsvorních sloupech
a svorech mlýnské hranice.
Pátý přednáškový blok, tematicky rozrůzněný, zahájil Roman Tykal diskusním
příspěvkem Český mlýn na národopisné
výstavě českoslovanské. Na této výstavě
byl vybudován a zprovozněn podle projektu architekta Eduarda Sochora malý
364
český mlýn s šalandou, mlýnicí, poháněný kolem o horní vodě, vystrojený obyčejným českým složením. Rudolf Šimek
přednesl referát Mlýn jako krajinotvorný
prvek v barokní době, ve kterém se zamýšlel nad vlivem umístění mlýnského
náhonu na formování barokní krajiny.
Mlýn s tkalcovnou pod jednou střechou –
příklady souběžného provozování mlýna
a mechanické tkalcovny z Orlických hor
prezentovala Tereza Pavlíčková a tímto
uzavřela přednáškové bloky. Večer následovalo neformální posezení s diskusí
ve mlýně Jangelec.
Tradiční exkurze byla věnována dvěma
mlýnům v Tržku, kanálu Halda, exteriéru
Winternitzových mlýnů a byla uzavřena
návštěvou školního mlýna v Pardubicích,
včetně návštěvy pekařských a cukrářských
dílen. Radim Urbánek opět dokázal zorganizovat jedinečné setkání odborníků
na mlýnskou problematiku, včetně poměrně hojné zahraniční účasti. Opět se ukázala
prospěšnost symbiózy profesionálních etnografů, památkářů a historiků s amatéry
a jejich schopnost nalézat a prezentovat
zajímavá a neprobádaná témata.
Jiří Chmelenský (FF UK a FF UJEP)
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Luboš Kafka – Tomáš Petráň, OD POPELCE DO PROVODY. NOSITELÉ TRADIC
II. Etnologický dokumentární film. Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2010,
DVD, 115 min.–
Kvalitní autentická videodokumentace,
připravená ve spolupráci oborníka a technických pracovníků, je z heuristických
hledisek jistým ideálem. Klade na autory
nemalé nároky, zvláště při zobrazení větších tematických souborů. Pro zkoumání
dějin lidové kultury je takovým pozoruhodným celkem výsek velikonočního
cyklu, prezentovaný rozsáhlým filmem
Luboše Kafky a spolupracovníků. Tento
cyklus obsahuje v katolickém liturgickém
kalendáři 6týdenní období tzv. velkého
půstu a vrcholí slavností Zmrtvýchvstání Páně (do rámce katolických Velikonoc
spadají po reformě kalendáře také svatodušní svátky, lidově letnice, které mají některé vztahy k dívčím koledám o postních
nedělích). Ve skutečnosti filmový záznam
začíná masopustním obrázkem a končí už
na Velikonoční pondělí, tj. před Provody
(též Provodem); název dokumentu můžeme po významové stránce bez výhrady
přijmout, neboť konec masopustu se v lidové kultuře vymezuje k Popeleční středě a pojem Provody (doložený v češtině
od 14. století) může zastupovat či signalizovat velikonoční oktáv. Je zakonzervovaný ve známém říkadle středověkého
původu Hody hody doprovody (doslova
velikonoční hody trvají do Provodů, tj.
do následující druhé velikonoční neděle,
zvané Provodní nebo též Bílá). Problémem názvu filmu je však jazykový tvar
LITERATURA / REVIEWS
do Provody. Do kontextu se hodí plurál
Provody, ale není správně vyskloňován;
podle jazykovědné konzultace má znít
do Provodů.
L. Kafka dobře zvolil námět, v němž se
propojuje liturgický kalendář klíčového
období církevního roku, lidový kalendář
vymezený koncem zimy a nástupem „nového léta“ a s nimi odpovídající kulturní
tradice. Už první přehlédnutí filmu napovídá, že se tu setkává kult a kultura liturgické, paraliturgické a světské povahy,
a tedy jevy více historických a kulturních
vrstev. Mají kořeny v rozpětí od pozdního
středověku do současnosti, i kořeny doposud neznámého stáří. Je otázkou, zda
by k DVD byl či nebyl vhodný stručný
průvodní text s nejnutnějšími základními
informacemi nebo pár citací, které zobrazované jevy vysvětlují (v přísném výběru,
jen bezprostředně vázané na prezentované dokumenty), neboť komentář filmu
nelze více zatížit a vzdělanost v této sféře
převážně chybí. Přednost dostává v dokumentu oprávněně pohled „zdola“, aktuální výpověď nositelů. Autor sestavil pestrý
reprezentativní výběr, v němž by mohlo
být z hlediska současnosti zastoupeno
žehnání velikonočních pokrmů na Hod
boží, zasahující rodinné sváteční stolování, praktikované už šest století (ještě více
je rozvinuté u pravoslavných křesťanů),
event. motiv polévání vodou. Kapacita filmu však má své meze. L. Kafkovi
se podařilo vyjádřit význam regionální
a lokální specifikace obyčejové tradice
na počátku 21. století i podstatnou lidskou stránku věcí, která z vědeckých pojednání většinou mizí: osobní iniciativy,
365
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
tvořivé lidi, mezigenerační vztahy, křesťany a nevěřící v jednom společném
díle, postoje dětí a dnešní mládeže konfrontované s kouskem starého světa. Je
v pořádku, že některé jevy byly v terénu
objeveny a v etnologické odborné literatuře již publikovány (jidášské obyčeje
v Mouřínově, Kloboučkách či na Vysokomýtsku, velikonoční jízda v Lukavci, bohuňovické Matičky ad.), jiné jsou novými
nálezy z terénu a všechny společně jsou
první soubornou videoprezentací současných forem kultury velikonočního cyklu
zaznamenaných na počátku 21. století.
Na brněnském pracovišti vznikl v 90. letech 20. století podstatně kratší videozáznam Jiřiny Kosíkové, zaznamenávající
koledy na Smrtnou neděli na Vyškovsku
a jidášské obyčeje na sousedním Bučovicku (obsahuje jedinečné pálení Jidáše
v Bohatých Málkovicích). Práce na rozsáhlém dokumentu byla velmi náročná
jak po stránce koncepční, tak z hlediska
praktické přípravy.
Autor se musel vyrovnávat s příznačnou regionální a lokální variabilitou
jevů v prostoru i v čase, udělat i omezit
výběr a najít oporu pro scénář. Jako osnovu zvolil kalendář a odpovídající náboženský a kulturní obsah jednotlivých
dní. Je to pro vybrané téma jedna z možností a správná volba, přestože vazba
dní a obyčejů není vždy jednoznačná,
v některých případech se zase přeruší sémantická jednota rozložená do dvou až
tří dní. Je známo, že např. dětské obyčeje
Smrtné a Květné neděle nebo tzv. Svatého třídení se podle místních podmínek
prolínají nebo mají bezprostřední významovou návaznost v rámci tridua. Této
návaznosti by bylo možné docílit při
jiném – užším monografickém záměru
366
videozáznamu. V takovém pojetí by pak
lépe vyzněly jako celek zejména slavnosti Matiček v hanácké farnosti, rozložené
svým dějem do tří dnů. Přestože do velikonoční liturgie nepatří, navazují na ni
a jejich porozumění se neobejde bez znalosti kultu. A také bez historie klášterů
po reformách Josefa II. Právě farnosti
na Olomoucku mohou být předmětem
retrospektivního výzkumu: jde o možný vztah dnešních forem velikonočního
procesí k pozdně středověké tradici Božího hrobu v olomouckém klášteře klarisek. Spekulovaný pojem Matičky, jimž je
svěřeno přenášení Kristovy sochy, může
mít historické i praktické stránky či motivace vzniku. Pochyby vzbuzuje patrně
plurál (singulár Matička Kristova otázky
neklade); jediná dívka by však takový
úkol nejspíš nezvládla. Jdeme-li společně s procesím z přifařené obce k farnímu
kostelu do Dolan, tj. přibližně 4 km, porozumíme, že pro přenesení sochy Spasitele v rukou dívky (nese sacrum a navíc
ve svátečním kroji představujícím určité
tělesné zatížení) je třeba střídání alespoň
dvou děvčat.
Pro dobré uspořádání jevů ve zvoleném chronologickém pořádku vybral L.
Kafka krátké vstupy z hořické pašijové
hry, uvádějící hlavní události (Květná
neděle – Hosana Synu Davidovu v Jeruzalémě /škoda, že herci nenašli nápad
pro zobrazení motivu Krista na oslátku/; Zelený čtvrtek – poslední večeře,
polibek Jidáše v zahradě Getsemanské;
Velký pátek – křížová cesta a Veronika).
Autor svým pojetím odkryl a prezentoval dvě důležité charakteristiky tradic
lidové kultury tohoto období: rezonance
křesťanských Velikonoc se vztahy světské a náboženské kultury a variabilitu
Literatura / Reviews
obsahové stránky příbuzných jevů. Tak
vyznívají např. pašijové motivy v koledním zpěvu, obyčejové právo hluku a kraválu, způsobeného hrkáním v posvátném
čase ticha, více Jidášových tváří v lidovém pojetí nebo motiv ratolesti v obyčejích velikonočního cyklu. Obrazové
pojetí naléhavěji než psaný text vybízí
k myšlence o dvojí genezi některých
podobných jevů: autor dobře představil
několik poloh obřadní ratolesti a zeleně,
které vzešly ze světské lidové kultury
(májky, jedličky, pomlázky), a představil také christianizované a požehnané
velikonoční pruty a jejich svazky, které
mohou být odvozovány z liturgie Květné neděle (ratolesti zastupující jeruzalémské palmy). Dokument zachytil kus
regionální typologie: od prosté větvičky kočiček, přes nezdobené i zdobené
svazky (jehnídy) až po rozměrné několikametrové palmy v Příboru, připomínající zvláštní výškou jihočeské berany.
O obřadních předmětech světské povahy
vyšla péčí Moravského zemského muzea v Brně v roce 2010 také monografie
Evy Večerkové. Jiným pozoruhodným
prvkem s dvojí funkcí a dvojím výkladem (světským a náboženským) je oheň.
V katolické velikonoční liturgii zastupuje světlo Kristovo a žehná se na začátku vigilie Vzkříšení; v lidové kultuře je
spojený jednak s motivem Jidáše, jednak
s ničením rekvizit typu smrtky. Obě polohy snímek prezentuje.
Dokumentární film přináší podněty
pro specializace i příbuzné obory. Zmínit je třeba jisté bohatství ústní tradice,
které prostřednictvím velikonočních
obyčejů přenáší kolední písně, zlomky
legend i relikty kancionálových duchovních písní. Z dalších oborů je možné
uvést dialektologii, etymologii a také
pedagogiku. Řád věcí a pořádek, který
je v rukou samotných 15letých kluků při
organizaci hrkání, se přenáší s postupujícím věkem školáků dál jen přirozenou
komunikací (bez dospělých), a hlavně
funguje. Obsahuje mj. motivy spravedlivé odměny a postihu odpovídající skutečnému individuálnímu výkonu.
L. Kafka s kolektivem vytvořili cenný autentický dokument, reálný pohled
bez cenzury. Zobrazili současný svět,
jaký je, neeliminovali např. harmoniku
a šlágr Škoda lásky při průvodu na Smrtnou neděli. Podařilo se jim zaznamenat
jak kontinuitu lokálních tradic, tak také
návraty a obnovu zaniklých jevů. Možná omylem vypadl záběr samotného aktu
uctívání kříže věřícími v kostele; důležitější z hlediska pojetí dokumentu je, že
tento kultovní prvek je dobře zřetelný
v mimoliturgické sféře, ve velikonoční jízdě koňmo v Lukavci u Fulneku.
Nelze souhlasit s hudebním podkladem
(jakýmkoliv) k Božímu hrobu; je vhodný jen bez hudby. Přestože je to z filmu
samozřejmé, mělo by se někde v průvodním textu objevit, že veškeré snímky
náboženské povahy pocházejí z katolického prostředí. Je to důležité i pro reprezentaci dokumentu v zahraničí.
Dokumentární film Od Popelce
do Provody /Provodů/ je cenným počinem
historické hodnoty. Zvláště v době, kdy se
v oboru nerealizuje souborný projekt zaměřený na současnost. Napovídá také, že
nazrál čas k posunu v metodách bádání:
k historickému a kartografickému studiu
lidové duchovní kultury a k mezioborové
hymnologii. Úloha autentických pramenů
je pro takové nároky prvořadá.
Věra Frolcová (EÚ AV ČR, v. v. i.)
367
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
Zdeněk Vejvoda, PLZEŇSKO V LIDOVÉ
PÍSNI I. ANTOLOGIE HISTORICKÝCH
ZÁPISŮ HUDEBNÍHO FOLKLORU 19.
A 20. STOLETÍ. Folklorní sdružení – Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2011, 647 s.–
Rozsáhlou práci, jakou se mnozí vědci
prezentují na konci svého života, vydal
péčí Folklorního sdružení ČR za podpory
Krajského úřadu Plzeňského kraje mladý
pracovník oddělení etnomuzikologie Etnologického ústavu AV ČR Zdeněk Vejvoda.
První svazek publikace s názvem Plzeňsko v lidové písni s podtitulem Antologie
historických zápisů hudebního folkloru 19.
a 20. století tvoří dva obsáhlé oddíly: kulturně historická studie s tématem sběratelství
lidových písní na Plzeňsku a kritická edice
lidových písní a instrumentálních melodií.
Autor rovněž vymezuje národopisnou oblast Plzeňska. Do širšího regionu, jehož se
týká zpracované téma, začleňuje i Kralovicko, Plasko, ale také Radnicko a Rokycansko, na jihu Blovicko a na západě Stříbrsko
a Chotěšovsko. Z tohoto území pocházejí
některé popěvky zaznamenané již koncem
18. století Janem Jeníkem z Bratřic, který
více než dvacet let (1778–1799) sloužil
u plzeňského vojenského pluku. Řada zápisů písní z Plzeňska je obsažena také v guberniální sbírce z roku 1819 či v tištěných
sbírkách Karla Jaromíra Erbena. V dalších
letech se na sběru podílely nejrůznější spolky a korporace. Výrazný obrat k zájmu
o folklor podnítila v celé zemi Národopisná výstava českoslovanská konaná v Praze
v roce 1895, na níž se také Plzeň důstojně
prezentovala. Jak bohatě dokládají další
kapitoly, sběrem lidových písní se zabývala jak řada veřejnosti známých osobností,
tak lidé dnes téměř zapomenutí. V mnoha
případech šlo o venkovské učitele, jejichž
368
medailony jsou v knize doplněny bohatou
ikonografií, výběrem literatury apod. Studii
uzavírá krátké pojednání o písních z Plzeňska, které vyšly tiskem, a obecná charakteristika lidových písní plzeňské oblasti.
Po několikastránkovém soupisu pramenů (s. 170–176) užitých ke komparaci
následuje druhá část rozsáhlé práce. Jedná se o kritickou edici více než 350 písní,
které autor rozdělil do tří tematických bloků: písně milostné (117 záznamů), taneční a žertovné (220) a pijácké (16). Další
písňové žánry jsou připraveny do chystaného druhého svazku této publikace. Písně jsou doplněny základní pasportizací,
srovnávacími odkazy a vysvětlivkami,
pro praktické užití jsou transponovány
do hlasově vhodných poloh. Edice tak
poslouží odborníkům i široké veřejnosti.
Celá publikace je doplněna nápaditými
ilustracemi plzeňského výtvarníka Daniela Ladmana.
Ve své práci prezentoval Zdeněk Vejvoda lidový zpěvní repertoár plzeňského
venkova sledovaného období v plné šíři
a pestrosti. O serióznosti přístupu svědčí
i neobyčejně bohaté přílohy: soupis užitých
pramenů, zkratek, symbolů, rejstříky textových incipitů s číslem nápěvu, šifrou pramene a údaji o sběrateli a zpěvácích, dále
poznámky k písním, které upřesňují zásahy
editora do originálního znění zápisů, či rejstřík názvů tanců. Seznam sběratelů uvádí
jejich jména, ale i počet nasbíraných písní.
Seznam informátorů nepostrádá jejich životní data a zaměstnání. Studii i připojenou
edici lze pokládat za úspěšné završení snahy mnoha generací sběratelů, jejichž motivaci, způsob práce a výsledky v podobě
národopisných záznamů Zdeněk Vejvoda
ve výstižném výběru představil.
Jaroslav Fiala (PeF ZČU)
Literatura / Reviews
Virginia Smithová, DĚJINY ČISTOTY
A OSOBNÍ HYGIENY. Academia, Praha
2011, 460 s.–
Původní anglické vydání v Oxford University Press z roku 2007 přeložila Alena
Faltýsková a odbornou předmluvou akcentující český kontext opatřila Milena Lenderová (Ústav historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, zal. 2010).
Autorkou je Virginie Smithová, vědecká
pracovnice Centre for History in Public
Health (Středisko pro dějiny zdraví, zal.
2003) při School of Hygiene and Tropical
Medicine (Škola hygieny a tropického lékařství, zal. 1899) v Londýně. Svou prací
se hlásí k vedení významného britského
historika Roye Portera (1946–2002) a publikace se řadí k aktuálnímu badatelskému
trendu „body history“, na jehož téma vyšly v zahraničí snad již stovky publikací,
ale jen zřídka byly přeloženy do češtiny.
Historicky zkoumá lidské tělo z mnoha aspektů, tedy i z hlediska zdraví a péče o ně,
čistoty a pěstování krásy. Autorka se zabývá nejen prostředky a zařízeními, jichž lidé
užívali a jež samozřejmě procházely dlouhým technickým vývojem, ale především
postojem, jaký lidé k hygieně a péči o čistotu a zdraví v různých historických obdobích zaujímali, okolnostmi, které tento
postoj – a hlavně jeho proměny – ovlivňovaly, a rovněž tím, jak se chápání hygieny
a péče o čistotu projevovalo také v dalších
oblastech života společnosti i samotného
člověka.
Autorka rozdělila práci do deseti kapitol: Biologická tělesnost, Kosmetická
toaleta, Řecká hygiena, Římské lázně, Askeze, Středověká morálka, Protestantská
životospráva, Občanská čistotnost, Křižácké tažení ve jménu zdraví a Krásné tělo.
V úvodu se snažila sémanticky se vyrovnat
s pojmy „čistý, čistota a hygiena“, které
představují tři až čtyři hierarchické dimenze, jež se vzájemně překrývají. Čistotu sleduje jako integrální součást civilizačního
procesu, a to jak empirické praktiky osobní hygieny, tak racionální a iracionální vnímání čistoty. Časově publikace zahrnuje
celé období dějin lidstva od starověkých
despocií až po 21. století.
Vzhledem k širokému časovému rozpětí přináší publikace mnohdy nesouměřitelné, ale rozhodně podnětné informace pro
více vědních oborů a oblastí jako dějiny
medicíny, genderová studia, historie, filozofie, historická antropologie a etnologie.
Etnolog zde nachází množství informací a srovnávacího materiálu z oblasti
léčitelství. Pro dějiny léčitelství na našem
území je zajímavá mj. informace o tzv.
mastičkářském zákonu (Quacks` Charter)
z přelomu let 1542 a 1543, který vznikl
jako reakce na anglický zákon z roku 1540
udělující lukrativní monopol na léčbu pohlavních chorob speciálně školeným lazebníkům (a samozřejmě lékařům) a vyloučil
z tohoto druhu podnikání zkušené praktiky
bez vzdělání, tedy léčitele. Anglický parlament ale nedovolil, aby zaniklo empirické
léčení a starověký obyčej vzájemně si pomáhat, a přijal tzv. „mastičkářský zákon“,
kdy mohl léčebnou péči poskytovat kdokoli, pokud tím „pomůže svým bližním
a chudině“ (s. 199). Přijetí tohoto zákona
určitě později ovlivnilo i benevolentnější
přístup úřadů k dalším léčitelům – empirikům. V našem prostředí obdobný zákon
neexistoval.
Dále čtenář nalézá v knize odpovědi
na otázky: Jak a v co se přetvořily metody původních léčitelů a kdy to bylo?
Kdy a proč se prosadila v Evropě (tedy
369
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
s určitým zpožděním i u nás) „multikulturní medicína“, jejíž obliba tolik stoupá?
Koncem 19. století v Británii pro zastánce
„empirické léčby“ – herbalisty, homeopaty, chiropraktiky, spiritualisty a hydropaty,
tedy bylináře, napravovače, zaříkávačky
a bohyně, léčitele – v moderní lékařské
péči už nebylo místo: byli označováni
za dogmatiky, ocitli se pod palbou kritiky
ze strany úřadů udílejících povolení pro
výkon lékařského povolání a zcela ztratili krok s vývojem lékařských technologií
a nových přísných standardů lékařského
vzdělávání. O jejich izolaci svědčí vznik
tzv. eklektického hnutí, v němž se spojilo
veškeré léčitelské umění jeho příslušníků
a dostalo novou identitu – jejich metody
byly později pojmenovány naturopatie (s.
317–318).
Za zajímavou a podnětnou považuji informaci, že na znovuoživení a rozvoj lázní
v Irsku, Skotsku a Anglii (Richard Barter,
John Smedley) měla přímý vliv na počátku
40. let 19. století u nás vzniklá hydropatie
(léčebná metoda studenou vodou: zábaly,
střiky, sprchy pod širým nebem, doplněná
dlouhými procházkami a prostou stravou)
Vincenze Priessnitze (1799–1851) z Gräfenberku (dnes Lázně Jeseník). Rozvíjely
se vedle lázní mořských a minerálních,
které prošly vlnou obliby v 18. století. Okamžitý úspěch slavila hydropatie v Americe, kde vzniklo v 50. letech 19. století dvacet sedm vodoléčebných lázní u pramenů,
jezer a v horách. U nás je více známá
přírodní léčba Priessnitzova pokračovatele, bavorského faráře Sebastiana Kneippa
(1821–1897). Myšlenkové prostředí pro
jejich oblibu připravili koncem 18. století
romantikové (v čele s Rousseauem), věřící v léčivou sílu přírody, a obliba přírodní
a neinvazivní léčby se vracela ve vlnách až
370
do 21. století (40. a 90. léta 19. století, 30.
50. a 70. léta 20. století). Autorka uvádí,
že tzv. naturopati začali experimentovat
s jógou, meditací, akupunkturou a dalšími formami „multikulturní medicíny“ už
před 2. světovou válkou. Jejich odmítavý
postoj k ortodoxnímu lékařství od 60. let
nenápadně přebírali aktivisté „Flower Power“. „Etnické“ (nikoliv křesťanské) multikulturní mravní filozofie a terapie sehrály
významnou roli v rozvoji holistické (celostní) zdravotní péče – „alternativní“ medicíny (nazývané též „okrajová“; s. 348).
Výzkumy ani odhady návštěvnosti léčitelů u nás se před rokem 1989 nedělaly,
neboť léčitelství bylo trestné, ale do určité
míry tolerované. „V Británii během sedmdesátých let [20. stol.] ročně stoupal o 10
až 15 procent počet pacientů, kteří vyhledávali pomoc ‚laických‘, holistických
praktiků. Odhaduje se, že roku 1983 léčilo
své klienty pomocí hypnózy, bylinek, homeopatie, manipulace, jógy, akupunktury
a dalších alternativních metod 28 000 terapeutů-samouků [léčitelů – pozn. D. M.]
a kolem 2 000 vysokoškolsky vzdělaných
odborníků … v letech 1980 až 2000 počet zájemců o alternativní léčbu dál rostl.“
(s. 349) U nás léčitelství transformované
do laických holistických praktik po roce
1989 prošlo překotným vývojem. Léčitelé
se pokoušeli organizovat se (Česká asociace odborného léčitelství, Psychoenergetická laboratoř, která se přetvořila na Českou
psychoenergetickou společnost, Českomoravský svaz léčitelských umění ad.), vzdělávat a certifikovat. Jejich ignorování ze
strany „oficiální medicíny“ (reprezentované Českou lékařskou komorou) a zdravotních pojišťoven přechází v dnešních dnech
vzhledem ke složité ekonomické situaci
k určité toleranci. Jednoznačné odmítání
Literatura / Reviews
„netradičních postupů“, i přes absenci vědeckých studií, které by účinnost metod
potvrdily, se pod tlakem veřejnosti i zkušeností z okolních států (např. Německa,
Švýcarska) mění na částečné přijímání alespoň akupunktury a homeopatie.
Vedle podnětného srovnávacího materiálu převážně z prostředí Británie a Ameriky považuji pro léčení a léčitelství na našem území a ve středoevropském prostoru
za velmi cenné bibliografické shrnutí, a to
zejména anglicky psané nebo do angličtiny přeložené literatury. Přínosná je i terminologie a pokus o její vymezení. Určitým
nedostatkem je podle mého názoru minimum obrazové dokumentace.
Dana Motyčková (EÚ AV ČR, v. v. i.)
Peter A. G. M. De Smet, DIFFERENT
TRUTHS; ETHNOMEDICINE IN EARLY POSTCARDS. KIT Publishers, Amsterdam 2010, 216 str.Předkládaná publikace uznávaného holandského autora v oblasti medicínské péče
se pohybuje na rozhraní dvou světů: vizuální antropologie a medicínské antropologie. Mimoto přináší také pohled na sběratelství koloniálních pohlednic a fenomén
sběratelství jako činnost, která provází
lidstvo od samých počátků. I v České republice, jako kdekoli jinde ve světě, nalezneme nespočet různých sběratelských vášní, od klubu sběratelů baleného cukru přes
všem známé artefakty v podobě známek,
obalů, mincí a dalších trofejí až po klub
sběratelů lastur. Klub sběratelů kuriozit
nese ne nadarmo na svých stránkách citát
J. W. Goetha, že „sběratelé jsou šťastní
lidé“. Předmětem hodným sběratelského
zájmu může být v podstatě cokoliv a stejně jako vše materiální podléhá také sběratelství módním vlnám. Peter de Smet, holandský farmaceut a certifikovaný klinický
farmakolog, člen několika mezinárodních
výborů a komisí v oblasti medicínské péče,
spojil v této publikaci svoji dlouhotrvající fascinaci odlišnými kulturami, hluboce
zakořeněnou vášeň pro sběratelství a profesní zájem v medicíně. Během deseti let
nashromáždil přes 700 pohlednic s koloniální medicínskou tematikou, které lze
přibližně datovat do let 1900–1930. Tato
publikace pak byla vydána u příležitosti
výstavy zmiňované pohlednicové sbírky
v Tropenmuseum v Amsterodamu, která se
konala v roce 2009.
Formát publikace 24 x 30 cm nabízí
na 216 stranách celkem 5 oddílů věnovaných tematice etnomedicíny a koloniálních
pohlednic, bohatý poznámkový aparát, odkazy na použitou literaturu a pochopitelně
velké množství kvalitních reprodukcí koloniálních pohlednic černobílých i barevných, s čistými i ofrankovanými známkami a s popisky umožňujícími identifikaci.
Spolu s emeritní profesorkou medicínské
antropologie na univerzitě v Amsterodamu Sjaak van der Geest, která opatřila
publikaci předmluvou, se autor shoduje
na používání pojmu etnomedicína namísto zastaralého, statického a zavádějícího
označení tradiční medicína, které odporuje
dynamicky se měnící situaci. O tom, že je
autor odborníkem ve svém oboru, dokládá
i jeho zamyšlení nad koloniálními pohlednicemi jako historickým zdrojem informací. Ještě před tím, než vpustí čtenáře
do království následujících stran, kde je
vtažen do dávno zapomenutého světa fotografií z rozličných koutů planety beroucích
371
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
dech, varuje před unáhlenou interpretací
zobrazených snímků jako důvěryhodných
svědků minulosti a upozorňuje na různá
úskalí subjektivních vyjádření a na odlišné
významy koloniálních pohlednic pro zúčastněné strany. Považuje totiž sbírku koloniálních pohlednic za komplexní a mnohovrstevný artefakt, u kterého je třeba
postupně odstranit a prozkoumat všechny
vrstvy významů. Popisuje život koloniálních pohlednic od jejich pořízení a místa
vzniku, přes tisk a vydání, až po jejich
cestu zpět do kolonií k místnímu osazenstvu, cestovatelům či sběratelům. Otevírá
pomyslné dveře do světa koloniální správy, misionářských stanic i nativního světa
domorodých obyvatel. Upozorňuje na to,
že přestože obraz může mít cenu tisíce
slov, jeho dokumentační hodnota je různá
a může znázorňovat do jisté míry konstruovaný svět autorův. Je třeba mít na paměti,
že kategorie koloniálních pohlednic trpí
stejnými nedostatky jako jiné obdobné fotografie, mezi něž patří úmyslná inscenace
a manipulace fotografované scény a jejího
pozadí, negativy či popisky scén, ale také
neomaleností a přízemností některých fotografů, kterou dokládají některé koloniální pohlednice portrétující lidské utrpení
jedinců znetvořených chorobami, dokládající kam až byli vydavatelé pohlednic
schopni v honbě za ziskem zajít.
Samotný název publikace, česky Rozdílné pravdy, reflektuje tyto odlišné konstrukce světa a jejich interpretace v podobě
koloniálních pohlednic s etnomedicínskou
tematikou a upozorňuje na to, že různé
pravdy, které lze pronést o těchto pohlednicích, mají právo na existenci a náš respekt
stejně jako všechny existující medicínské
praktiky, které dávají smysl ve světle teorií
ležících v jejich základu. Peter de Smet je
372
také přesvědčen, že všechny medicínské
systémy, včetně biomedicíny, jsou etnické
v tom smyslu, že jsou součástí kultury a že
to mohou být pouze naše kulturní klapky
na očích, které nám neumožní dohlédnout
racionalitu jiných medicínských systémů.
Jak již bylo řečeno v úvodu, publikace
se pohybuje na pomezí vizuální a medicínské antropologie a je určena všem zájemcům o etnomedicínu a také sběratelům fotografií a pohlednic, neboť se jedná o zdroj
informací převážně zrakového charakteru,
který má encyklopedické parametry. Stránky publikace zavedou čtenáře do všech
koutů světa, nechají jej nahlédnout pod
pokličku léčitelských umění různorodých
etnik a podají základní informace o jejich
praxi. Publikace je psána čtivou formou
a je určena širokému publiku, avšak neztrácí svou přitažlivost ani pro odbornou
čtenářskou obec, díky rozsáhlému poznámkovému aparátu a seznamu referencí
a použitých zdrojů.
Veronika Beranská (EÚ AV ČR, v. v. i.)
Petr Janeček (ed.), FOLKLOR ATOMOVÉHO VĚKU. KOLEKTIVNĚ SDÍLENÉ
PRVKY EXPRESIVNÍ KULTURY V SOUDOBÉ ČESKÉ SPOLEČNOSTI. Národní
muzeum a FHS UK, Praha 2011, 135 s.–
Soubor studií zaměřených na současné
projevy vybraných skupin českého obyvatelstva, které pocházejí přímo z tradičního folkloru či jej napodobují a přebírají z něj některé prvky, pojmenoval jeden
z autorů a hlavní editor Petr Janeček podle jednoho z hlavních symbolů 20. století – Folklor atomového věku. Název je
Literatura / Reviews
trochu provokativní, protože spojuje prvky
zdánlivě nesouvisející – projevy tradiční
verbální kultury a ryze moderní fenomén
štěpení jádra. Vše ale velmi trefně dovysvětluje podnázev celého sborníku. Dalším
doplněním úvah o celkovém pojetí odborného přístupu k vybraným současným narativním projevům přináší obecnější úvod
Petra Janečka – Folklor jako sociální produkt. Subkultury a malé sociální skupiny
jako prostředí šíření současného folkloru.
Sborník obsahuje čtyři hlavní „plnokrevné“ studie a jeden závěrečný kratší příspěvek Petra Janečka o stylu prezentování
etnografie současnosti v Národním muzeu.
Samotné články obsahují vedle základního
textového korpusu i řadu textů doplňujících, v nichž jsou některé specializovanější termíny či oblasti výzkumu přiblíženy
vně hlavního textu, dále jsou přímo v textu
příklady zaznamenaných obrazových či
textových ukázek.
Asi nejtradičněji se s tématem dětské
verbální, vizuální a dramatické tvorby vypořádává Dana Bittnerová, která ve své
kapitole Kultura dětí a dětský folklor
v podstatě veškeré tyto dětské projevy automaticky označuje za dětský folklor, jak
je to v českém prostředí ustálené. Inovativnější je článek Adama Votruby, který se
soustřeďuje na trochu „tajemstvím zahalené“ prostředí bývalých vojáků základní
služby Československé lidové armády
a nástupnické Armády ČR – Kultura vojáků základní služby. Velmi atraktivní téma,
které se týká (po zavedení profesionální
armády spíše týkalo) především mužského pohlaví, zůstávalo dlouho oficiálním
tabu. Adam Votruba se při své práci musel
s nedostatkem odborných pramenů vypořádat a můžeme říci, že zdařile. Výraznou úlohu mají také přiložené reprodukce
tvořivé činnosti vojáků vzniklé v průběhu
plnění povinností základní služby. Třetí
oddíl Jana Pohunka tvoří širší zamyšlení
nad dnes již v mnoha směrech zaniklým
trampským hnutím. Autor se musel opět
vypořádat se skrovnou pramennou základnou, proto článek pojal poněkud šířeji.
Po nástinu dějin českého trampingu, kde
jsou zvlášť zajímavé zmínky o pokusech
o likvidaci tohoto hnutí za komunismu,
následuje kapitola věnovaná trampské
symbolice a zvykům. Další části se zabývají trampským slovníkem, zvláštnostmi
spojenými s vybranými stavebními prvky
trampských obydlí, trampskou písní apod.
Poslední rozsáhlý článek recenzované publikace tvoří pokus Martina Heřmanského
a Hedviky Novotné o odbornější kategorizaci a popis hudebních subkultur současné (tj. od 70. let 20. století dodnes) české
společnosti – Hudební subkultury. Jedná
se o krajně obtížnou práci, neboť množství odborných studií je opět malé. Proto
se autoři nepouštějí do nějakých hlubších
rozborů jednotlivých oblastí hudebních
subkultur, ale snaží se spíše shrnout poznatky, ke kterým se dopracovali během
řady terénních výzkumů. Přesto se jedná
o velmi zajímavý syntetizující náhled, který umožní i neznalému člověku rámcově
se v problematice orientovat. Jako doplňující materiál jsou přiloženy fotografie
ukazující některé zástupce zmíněných hudebních příznivců. Poslední část pak tvoří
již zmíněný text Petra Janečka o reálných
možnostech prezentování a uchovávání
„současnosti“ v tak tradiční instituci, jakou
je Národní muzeum v Praze.
Publikace je velmi dobrým příspěvkem
k antropologii naší současnosti. Naznačuje
aktuální směry bádání a nabízí některé první shrnující výsledky terénních výzkumů
373
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
vybraných oblastí naší nejen verbální
kultury. Kniha obsahuje anglická resumé
všech příspěvků, širší seznam literatury,
medailonky autorů a v textu množství barevných a černobílých příloh a fotografií.
Jaroslav Otčenášek (EÚ AV ČR, v. v. i.)
Jorg Baberovski (Jörg Baberowski),
VRAG JESŤ VEZDĚ. STALINIZM
NA KAVKAZE. Rossijskaja političeskaja
enciklopedija, Moskva 2010, 856 s.–
Nemůže být pochyb o tom, že stalinská
éra v dějinách SSSR byla, je a ještě dlouho
bude námětem řady odborných vědeckých
disputací. Jedním z důkazů neutuchajícího
zájmu o danou dobu je právě recenzovaná
publikace. Bezmála tisícistránková práce
z pera Jörga Baberowského, předního německého specialisty na východoevropský
region, zaujme velmi snadno. Je to dáno
jednak samotným jménem autora, které je
dlouhodobě zárukou kvalitních textů, jednak zařazením do prestižní a renomované
ruské historické řady Historie stalinismu.
Ta si za posledních deset let vydobyla vysoké renomé nejen na domácí ruské scéně,
ale je platformou i pro publikování zásadních textů zahraničních „sovětologů“. Kniha s příznačným názvem Nepřítel je všude.
Stalinismus na Kavkaze podává primárně
v historické perspektivě plastický obraz
vývoje kavkazského regionu v relativně
dlouhém časovém úseku, od 20. let 19.
století až po 30. léta 20. století.
Dílo postavené na bohatém (mnohdy jedinečném) archivním materiálu je
členěno do devíti základních kapitol.
V první části autor analyzuje zrození
374
nacionalismu v Zakavkazsku v průběhu
19. století. Velmi přesvědčivě a poutavě
vykresluje tamní poměry, které se do příchodu Rusů řídily islámskou tradicí. Počátek změn vedoucích k formování nových
kolektivních identit (zejména etnicity)
klade jednoznačně do souvislosti s bouřlivým rozvojem – na místní poměry – městských center (zejména Baku, Tiflis), tedy
s urbanizací. Se stejnou bravurou autor
líčí válečné události a následné měsíce
„nezávislosti“ po říjnové revoluci roku
1917, které jen prohloubily napětí mezi
nejrůznějšími zájmovými skupinami.
Dobytí Kavkazu bolševiky na konci občanské války a následné vytvoření Zakavkazské sovětské federativní socialistické
republiky pak uvozuje samotné jádro
práce, které představují kapitoly o sovětizaci Ázerbájdžánu. Zde autor věnuje
největší pozornost tzv. kulturní revoluci,
která měla od základu proměnit tehdejší
tradiční muslimskou společnost. Analyzuje mimo jiné postavení žen v místních
komunitách, jejich „násilnou“ emancipaci, boj s negramotností, potíže bolševiků
s muslimskými „přežitky“ ohledně rodinného práva či záměnu arabsko/perského
písma za latinku. Přístup bolševiků snad
nejlépe ilustruje výrok prvního tajemníka
komunistické strany Ázerbájdžánu, který
velmi expresivně hájil kulturní revoluci:
„Nepřítel je všude. Nepřítel je v kině,
v divadle. Nepřítel je ve školách, v úřadech, v literatuře… Nepřítel je prostě
všude.“
Baberowského analýza mnohovrstevné bolševické národnostní politiky
ve velmi jasných barvách ukazuje její
rozporuplnost a účelovost. Jak jinak si
vysvětlit na první pohled protichůdné
jednání příslušných sovětských orgánů,
Literatura / Reviews
které na jedné straně masivně (zejména
finančně) podporovaly lokální „národní“
tradice (proces tzv. korenizacije – „ponárodnění“), na druhé straně stejně vehementně prosazovaly splynutí v jediném
dělnickém třídním moři? Ázerbájdžán
představoval pro sovětskou moc bránu
do Orientu, muslimského světa „národů
Východu“. Skrze něj se bolševický režim
snažil získat aureolu ochránce „utiskovaných národů“ i u dalších turkických populací dané oblasti. Národnostní politika
se tak stala hlavní ideologickou zbraní
očekávané světové revoluce. I když se
tato revoluce nedostavila, patřila národnostní otázka nadále k výkladním skříním
režimu.
Shrneme-li, nezbývá než konstatovat, že jednotlivé kapitoly jsou přehledně
strukturované a informačně hutné. Nesporným kladem knihy je i autorova „národní“
neutralita, která by sice měla být ve vědecké práci samozřejmostí, ale mnohá témata sovětských dějin (zejména související
s národnostní problematikou) vyvolávají
speciálně v postsovětských historiografiích silné vášně.
Co říci závěrem? Recenzovaná publikace představuje jednoznačně dosavadní
autorův publikační vrchol a to i přesto, že
v ní shrnuje a rozpracovává řadu svých
předešlých dílčích studií a textů věnovaných bezezbytku prostoru bývalého
SSSR. Kniha Jörga Baberowského by tak
rozhodně neměla uniknout pozornosti přinejmenším etnologů, politologů, historiků.
Rozhodně se totiž nejedná o tuctovou publikaci, kterých v posledních letech vyšly
na dané téma stohy. Řemeslně kvalitně
zpracované dílo bez zjevných slabin je navíc velmi čtivé.
František Bahenský (EÚ AV ČR, v. v. i.)
Dana Bittnerová – David Doubek – Markéta Levínská, FUNKCE KULTURNÍCH
MODELŮ VE VZDĚLÁVÁNÍ. Fakulta
humanitních studií Univerzity Karlovy,
Praha 2012, 308 s.–
Vzdělávání Romů je vedle bydlení, zaměstnanosti a zdraví čtvrtou oblastí, jejíž
úroveň je dlouhodobě sledována ve všech
sociálních programech zaměřených na integraci Romů v České republice. V poslední době se právě vzdělávání romských dětí
a mládeže stalo jakýmsi politickým zaklínadlem, které má ambiciózní cíl vymanit
prostřednictvím vzdělání Romy ze života
na okraji společnosti. Má vzdělání skutečně tak zázračnou moc? Proč běžné edukační programy aplikované na romské žáky
nepřinášejí uspokojivé výsledky? Jak řešit
konfliktní situace mezi rodiči a školou,
a proč k nim vůbec dochází? Recenzovaná
publikace se pokouší odpovědět nejenom
na tyto, ale i další důležité otázky související se vzděláváním kulturně odlišné minority žijící v majoritním prostředí. Autoři
se rozhodli zabývat se tématem z pozic sociální antropologie a aplikovat na problematiku výzkumu vzdělávání Romů teorii
kulturních modelů. Sociálněantropologická perspektiva vnesla do již zaběhnutých
klišé v hodnocení nedostatečné úrovně
romského vzdělání nový vhled a přinesla
pozoruhodné závěry.
Práce je rozdělena do pěti hlavních kapitol, z nichž každá je tematicky i autorsky
odlišná. Přestože autoři sdíleli stejný terén
kdesi v západních Čechách (názvy lokalit
jsou zašifrovány) a vycházeli ze stejných
dat, úmyslně zachovávali v intencích antropologického pojetí výzkumu interpretační různost svých pohledů a neuchýlili
se ke konstrukci jednoho homogenního
375
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
modelu reality. Zásadním teoretickým příspěvkem publikace je vstupní text Davida
Doubka, který na několika desítkách stran
přináší kritiku dosavadních konceptů kulturních modelů v kontextu vyloučených
lokalit a romské kultury. Svým pojetím
tato kapitola přesahuje běžný sociálněantropologický diskurz na toto téma. Doubek
aplikuje na romskou kulturu kognitivistický koncept kultury v rámci myšlení tzv.
nové etnografie, uvažuje o romské kultuře
v intencích distributivního modelu kultury
a zamýšlí se i nad motivační silou kulturních schémat a metodologickými strategiemi výzkumu. Teoretickou rozpravu autor
zúročí v další kapitole, ve které se zamýšlí
nad katastrofou důvěry – dialektikou konfliktu mezi majoritou a minoritou. Odhaluje tři hlavní zdroje konfliktu, za něž označuje: absenci kompetencí, kulturní rozdíly
v podvědomém (kulturně podmíněném)
užívání těla a distanciaci. Právě distanciace, kterou Doubek charakterizoval jako
specifickou reakci Romů na exkluzi a stigmatizaci, jíž jsou jakožto Cikáni ve společnosti vystavováni, se jako červená nit
táhne všemi dalšími kapitolami monografie a stává se jedním z ústředních termínů
práce. Podobně se dalším klíčovým termínem stal pojem schema (z kognitivisticky
zaměřených antropologických teorií), který autoři chápou jako zásadní pro pochopení kultury a jehož sledování hraje v jejich práci důležitější roli nežli mapování
systému hodnot a norem. Termín schema
užívají autoři v českém textu jako anglicismus, tj. v krátké podobě, bez čárky nad
písmenem e.
Kapitola Markéty Levínské „Všední den v Alfě“ přibližuje čtenáři terén,
v němž výzkumníci po tři léta sbírali
data pro svoji práci. Jde o Sudety, region
376
historicky zatížený diskontinuitou vývoje,
a tato skutečnost se odráží nejen v demografických údajích, ale i v životních dráhách sledovaných aktérů. Podstatné je, že
respondenti, se kterými přicházeli badatelé
během výzkumu do styku, nejsou pouze
z řad romských obyvatel, ale představují
generačně široké spektrum místních občanů v různých profesních pozicích. Samotní
výzkumníci byli během terénního výzkumu ubytováni v jedné z takových rodin.
Kapitola „Rodina a výchova – diskurz
rodičů a dětí“ Dany Bittnerové si kriticky
všímá dosavadních pedagogických výzkumů a textů, které zdůrazňují selhávání rodiny vzhledem ke vzdělávání dítěte.
Autorka analogicky zhodnotila také etnologickou literaturu, ve které je pro změnu
kladen důraz na význam rodiny jako instituce poskytující dítěti největší zázemí.
Dále se ve své analýze zaměřila především
na emický pohled na výchovu, rodinu,
společenské normy, důrazy i zákazy, které
získala zpracováním bohatého terénního
materiálu. Díky orientaci na emické nazírání dochází autorka k zásadním závěrům,
jež rozpracovala v několika podkapitolách. Vycházejí z premisy, že rodičovství
ve vyloučené lokalitě s sebou nese nejvýznamnější sociální status v rámci romské
komunity, který zapadá do schématu úcty
jedince. Bittnerová poutavě analyzuje oblast vztahů rodičů a dětí: všímá si významu
primordiality ve výchově, genderové podmíněnosti výchovy; novátorsky pojímá nátlakové prostředky ve výchově, které jsou
vystavěny na schématech úcty a emoce.
Ze závěru kapitoly je patrné, že hlavním
výchovným prostředkem v romské rodině,
pomocí něhož dochází k transmisi kultury,
je sociální sdílení, učení vlastní zkušeností. Tento poznatek konvenuje Maussově
Literatura / Reviews
teorii vtělené kultury (kultura je vtělená
a je získávána kontaktem s druhými lidmi),
ze které autoři monografie ve svých interpretacích především čerpali.
V poslední kapitole se Markéta Levínská zamýšlí nad funkcí kulturních modelů
ve vzdělávání. Analyzuje vzdělávací systém majority, hlavně školu, a pod drobnohledem se věnuje postavení romských
i neromských aktérů v tomto systému. Vychází opět především z emického pohledu
romských respondentů, který interpretuje
prostřednictvím několika ústředních schémat, jež rozpracovává v podkapitolách.
Monografie tří badatelů z Pražské skupiny školní etnografie, která se prvoplánově
vymyká oborovým přístupem i zvolenou
metodou práce, přináší náročné čtení na pomezí psychologie, pedagogické psychologie a kulturní antropologie. Předmluva, doslov k textu a malý terminologický glosář
se staly významnou orientační pomůckou
ve složitém vědeckém diskurzu i pro méně
zasvěcené čtenáře. Jde o zdárně vypracovaný projekt, jenž vznikl za podpory Grantové
agentury České republiky. Lze jen doufat,
že se monografie dostane i do rukou kompetentních odborníků na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR a rozpoutá
tolik potřebnou diskusi k tématu.
Renata Weinerová (EÚ AV ČR, v. v. i.)
Zuzana Hubinková a kol., MULTIKULTURNÍ PORADENSTVÍ NA VYSOKÝCH ŠKOLÁCH V ČESKÉ REPUBLICE: SBÍRKA PŘÍPADOVÝCH STUDIÍ.
VŠE – nakl. Oeconomica, Praha 2011, 70 s.–
Česká republika je zvláště v posledních
deseti letech oblíbenou zemí, kam jezdí
studenti ze zahraničí realizovat část nebo
celé studium. Pokud pomineme studenty
ze Slovenska, kteří jsou vnímáni víceméně jako domácí, směřují do ČR studující
jednak v rámci mezinárodních studijních
výměnných programů, jednak studovat
na vlastní náklady, popřípadě s využitím
stipendií. V současnosti je nejvíce studentů ze zemí bývalého SSSR, bývalé Jugoslávie, pak s výrazným odstupem následují
studenti ze zemí EU a s další výraznou
odmlkou pak zájemci z ostatních zemí.
Ve srovnání se situací před rokem 1989 došlo k zásadnímu snížení počtu studujících
z tzv. rozvojových zemí, kteří v ČSSR studovali velmi často z politických důvodů.
Zuzana Hubinková z pražské VŠE
a kolegové z dalších vysokých škol z Prahy, Olomouce a Brna sestavili velmi zajímavou publikaci, ve které prezentují
konkrétní případy zahraničních studentů.
Případové studie vycházejí z dlouhodobého kontaktu psychologických poradců
na jednotlivých vysokých školách s vybranými zahraničními studenty a představují
příspěvek k multikulturnímu přístupu při
snahách o porozumění v oblasti mezietnických vztahů a koexistence. Kniha je
členěna zhruba do dvou větších částí. Nejprve je prezentován sám princip a postupy
psychologického poradenství na vysokých
školách pro zahraniční studenty. Následuje
exkurz do možností aplikace multikulturních přístupů v rámci tohoto poradenství,
který již ukazuje výrazný přesah do sociální a kulturní antropologie. Druhá část
knihy přináší šestnáct případových studií – tří studentek z Běloruska, po jedné
z Itálie, Bolívie a Lotyšska, tří z Ruska,
jedné z „Arábie“ (konkrétní země patrně
záměrně není specifikována), dvou studentů z Ruska, jednoho z Irska a z Ekvádoru,
377
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
společná studie studenta z Velké Británie
a studentky z Litvy, jistou výjimku představuje problém Čechofina, syna studentky,
která se během stáže ve Finsku provdala
a narodilo se jí dítě. Pokud bychom knihu měli vnímat jako komplexnější „zprávu
o stavu přijímání cizích studentů v ČR“,
pak do celkového obrazu chybí ještě zástupce některé asijské země (Indie, Čína,
Tchaj-wan) a Afriky (přičemž i v současnosti řada studentů např. z Nigérie v ČR
studuje). Nicméně to nebylo úplně cílem
autorů-psychologů. Poradce ve studii vždy
studenta představí, objasní jeho důvody
kontaktování psychologa a pak stručně
shrne podstatu problému a navržená řešení. V závěru každé případové studie je
konstatováno, zda byla terapie správně určena a nakolik se situace studentů-cizinců
změnila.
Vzhledem k jedinečnosti tématu je tento
soubor studií velmi důležitým pramenem
pro pochopení proměn principů průběhu
kulturního šoku, kulturní negace či někdy
až akulturace v rámci specifického prostředí vysokoškolských studentů. Ač etnolog
postrádá řadu detailnějších informací o sociokulturním pozadí studentů, přesto je
třeba mít na paměti, že se jedná především
o psychologická sledování, která můžeme
terminologicky upřesnit jako etnopsychologická. Jedinou výraznější nepřesností je
na s. 12 rozlišování termínu národnost a etnicita (ač se po odborné stránce jedná de
facto o synonyma), např. uvedený příklad
etnicity Asiaté je nesmyslný. Nicméně se
jedná o informaci převzatou z uvedeného
finského pramene.
Kniha vznikla v rámci Centralizovaného programu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR „Rozvoj psychologického poradenství na vysokých školách
378
v ČR“. Obsahuje seznam použité literatury, nenajdeme v ní však resumé v angličtině ani jiném jazyce.
Jaroslav Otčenášek (EÚ AV ČR, v. v. i.)
Terézia Kvapilová, O SÍCÍ A ŽÁCÍ,
SVÁTKOCH AJ PÁTKOCH ZÁVODZANÚ. KUD Apokalipsa, Ľubľana/Spoločnosť Kolomana Sokola, Liptovský Mikuláš
2010, 102 s.–
Kniha O sící a žácí, svátkoch aj pátkoch
Závodzanú je voľné pokračovanie knihy Nad Závody neni (Rozpomínania) tej
istej autorky. Knihy na seba nadväzujú aj
konceptuálne. V oboch prípadoch sa jedná
o fiktívny rozhovor autorky s jej vnučkou
Zuzkou, ktorej v miestnom dialekte opisuje život v záhorskej dedine Závod. Kniha
vznikla vďaka Štefanovi Stankovi, najstaršiemu občanovi obce, ktorý autorke venoval na spracovanie svoje zápisky celoročného priebehu poľnohospodárskych prác.
Autorka ich doplnila o vlastné spomienky
z detstva, ešte z dôb tradičného hospodárenia. Rozprávanie je doplnené o niekoľko
humoriek o strýcovi Janovi.
V prvej časti knihy autorka popisuje
priebeh roku, približujúc tak výročné zvyky, sviatky, sezónne práce a podobne. Táto
časť je členená na základe ročných období
do štyroch kapitol sezónnych prác a jednej
kapitoly o prácach celoročných. Pracovné
postupy a dobu, kedy sa práce vykonávali, autorka dopĺňa vlastnými spomienkami
na blízkych, a tak sa tu dočítame napríklad
o púti do „Marietálu“ na sviatok Svätého
Ducha (v kapitole „Jar“), či o príchode cigánov (v kapitole „Leto“). Táto časť knihy
Literatura / Reviews
má blízko k orálnej histórii. To, že text
píše a štruktúruje insider tejto spoločnosti
poukazuje na to, čo táto spoločnosť sama
pokladá za podstatné, neprispôsobuje sa to
žiadnemu výskumnému zámeru, a teda je
text nanajvýš autentickou výpoveďou. Čitateľ sa tu ale nedozvie niektoré z podstatných častí života obyvateľov obce, ako je
výroba konopného plátna, či výroba vína.
Niektoré z týchto prác však boli spomenuté v predchádzajúcej knihe. Je dôležité si
uvedomiť, že táto kniha si nekladie za cieľ
vyčerpávajúco opísať práce ľudí v tomto
regióne (na to by asi jej rozsah nestačil),
ale vo svojej celistvosti uchovať vedomosti o spôsobe života predchádzajúcich
generácii.
Druhá časť pozostáva z niekoľkých humoriek o strýcovi Janovi, miestnom šibalovi, ktorý rád deti prekabátil šibalstvom,
aby mu pomohli urobiť nejakú robotu a on
im potom za odmenu rozprával príbehy,
či už fantastické, alebo poučné. Táto časť
knihy je peknou ukážkou tradičnej narativity v Závode.
V knihe je viackrát prízvukovaná spätosť subsistenčných, religióznych a sociálnych praktík. Jednotlivé práce boli vymedzené katolíckymi sviatkami. Sama autorka
píše „roboty, svátky a kultúrní život v opci
nemožeš od sebja oddzelit, aj kebys sceua,
protože byli spouem spjaté a navzájem
se prepletali“ (s. 27). Kniha je doplnená
sériou fotografií ľudí z obce od začiatku
20. storočia po 60. roky a tiež slovníkom
niektorých použitých nárečových výrazov. Jazyk knihy, miestny dialekt Závodu,
robí text o čosi menej zrozumiteľným pre
čitateľov, ktorí s týmto dialektom nie sú
v kontakte, no práve toto nárečie dodáva knihe autenticitu a môže byť cenným
zdrojom štúdia miestnej dialektológie.
Napokon humorka (ako folklórny žáner)
by do značnej miery stratila svoj zmysel
v „preklade“ do spisovného jazyka. Aj keď
kniha nie je odbornou publikáciou (na čo
si ani nenárokuje), môže byť cenným doplnkom pri výskume tradičného hospodárenia, výročnej obradnosti, či etnografie
Záhoria.
Juraj Jonáš (EÚ AV ČR, v. v. i.)
Jaroslav Geraskov Otčenášek, JAK MUŽI
PŘIŠLI KE SVÉMU ÚDU ANEB BULHARSKÝ EROTIKON. LEGENDY, POHÁDKY A HUMORKY Z BULHARSKA
A MAKEDONIE. Dybbuk, Praha 2011,
272 s.–
Stejně jako je ve světovém folkloru univerzální výskyt rozpustilých vyprávění
erotického a skatologického charakteru,
tak je ve světové folkloristice a vydavatelské praxi univerzální jejich cenzura.
Folklorista Karel Dvořák situaci vystihl
slovy: „Je především známo, že klasické
folklorní sbírky silně zkreslují skutečnost,
zejména pokud jde o projevy kryptadické
povahy, a to jednak tím, že je buď vůbec
eliminují, nebo, pokud je otiskují, retušují
je v různém stupni.“
V případě cenzurních zásahů do lidových pohádek v domácím prostředí nás
jistě nepřekvapí, že např. katolický kněz
Beneš Metod Kulda vyřadil z publikování některé „závadné“ texty a ostatní zčásti
přepsal, protože původní vyprávění mu přišlo „tak hanebné a ohyzdné, že se ucho mé
hrozilo [je] poslouchati“. Zásahy do prozaických textů a jejich vylučování z tisku
však nalezneme i u renomovaných odborníků. Josef Štefan Kubín nahradil některé
379
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
choulostivé pasáže tečkami či pomlčkami – jsou to naštěstí vzácné případy, ale
kvůli rozsáhlým elipsám se prakticky již
nedá rekonstruovat fabule jedné pohádky z Podkrkonoší. Jiří Polívka ve svých
srovnávacích komentářích k pohádkám
jadrnější výrazy vytečkovával nebo se
jim v případě cizojazyčných textů částečně vyhnul tím, že je nepřekládal do češtiny, ale nechal v původním znění. Jaromír
Jech do textů sice nezasahoval, ale často
některé vyprávění „nepokládal za nutné uveřejnit“, neboť zacházelo „daleko
za únosnou mez“.
Jediný, kdo necítil potřebu mít se na pozoru před nestydatými folklorními projevy, byl Karel Jaroslav Obrátil, zapisovatel
„pohlavního života našeho lidu“ a vydavatel známých Kryptadií, ve kterých se
však prozaické žánry vyskytují vzácně.
Domácí folklorní vyprávění lascivního
rázu tak máme zachycena v různé míře
autenticity roztroušená jednotlivě po publikacích a rukopisech. Jediné tematické
sbírky necenzurovaných erotických pohádek a humorek, které u nás vyšly, pocházejí z východoslovanského a jihoslovanského prostředí. Nakladatelství Volvox
globator vydalo nejprve roku 1998 výbor
ze Zakázaných pohádek, které nasbírali
Alexandr Nikolajevič Afanasjev a Vladimir Ivanovič Dal a které vyšly anonymně
v Ženevě již v 60. letech 19. století. Šestici vyprávění z tohoto díla zařadil již dříve
editor Karel Dvořák do Ruských lidových
pohádek, výboru z klasické Afanasjevovy sbírky, avšak zvolil jen texty uměřené
a až na jednu výjimku se vyhnul erotickému tématu. Roku 1999 následovala sbírka
nazvaná Mé jméno je Jebáš, která přinesla
ukázky erotických folklorních vyprávění
Srbů, Chorvatů, Černohorců a Bosňanů
380
pořízené průkopníkem etnografického
studia sexuálního života Friedrichem Salomonem Kraussem a vydané původně
v letech 1904–1913.
Nejnovější přírůstek ve skromné řadě
výborů erotické lidové slovesnosti má
název Jak muži přišli ke svému údu aneb
Bulharský erotikon a podtitul Legendy,
pohádky a humorky z Bulharska a Makedonie. Kroatista a etnolog Jaroslav
Otčenášek vybral 131 vyprávění z pěti
folklorních sbírek a přeložil je z bulharštiny. Texty jsou rozdělené do sedmi tematických skupin, ale toto dělení je spíše formální, mnoho textů by mohlo být zařazeno
do několika skupin současně. Výjimkou je
skupina první, která je žánrově vymezena
etiologickými pověstmi z počátku světa.
Čtenář v ní dostane odpověď na otázku
z názvu knihy a dozví se např. o sexuálních hrátkách zvířat na Noemově arše nebo
o vzniku názvu ženského přirození. Většina vyprávění žánrově spadá mezi pohádky
a humorky, ve kterých vystupují stereotypizované postavy nevěrných manželek,
hloupých manželů, chlípných mnichů
a roztoužených jeptišek. Častým námětem je dosažení pohlavního styku pomocí
úskoku, ať je to mladík, který se v přestrojení za dívku dostane do kláštera, nebo
popova manželka, která najde způsob, jak
podvést svého muže.
K některým pohádkám nalezneme
paralely i v českém materiálu a některé
po svém rozvádějí mezinárodně rozšířené
typy vyprávění. Např. Pop v jiném stavu
(č. 58) je hojně rozšířené vyprávění (typ
ATU 1739) o muži, který má k lékaři donést svou moč, ale jiný člověk ji nedopatřením vylije a nahradí močí březí krávy.
Lékař pak muži stanoví diagnózu, že je
těhotný a čeká telátko. Bulharská pohádka
Literatura / Reviews
originálně nahrazuje krávu popovou ženou
a zesiluje komický účinek zvoláním nešťastného popa: „Však já na biskupa křičel, když mě světil na popa, aby mě tolik
nejebal!“ Text Živý sen (č. 74) je osobitá
verze typu vyprávění známého od středověku (typ ATU 1645B). Zatímco obvyklý
děj má skatologický charakter – muži se
zdá o pokladu, chce si místo poznačit a vykálí se tam, manželka ho však náhle vzbudí a muž zjistí, že místo pokladu si udělal
značku do peřin –, pohádka ze středozápadního Bulharska dává vyprávění erotický rozměr: popovi se zdá, že je v nebi
a odrýpává vosk ze svíčky, probudí se však
políčkem od ženy, kterou ve spánku rýpal
prstem mezi nohama. Působivě gradující
pointu má text Zkažení lidé (č. 9), jehož
paralela je i v Kubínových lidových povídkách z Podkrkonoší. V příběhu se člověk pohorší nad vulgárním vyjadřováním
mladého muže – v bulharské pohádce tvrdí
muž tchýni, že ztupil nůž, když si s ním
„přiostřoval ptáka“, v české verzi řekne
Honza před farářem, že hrušky jsou „měkký jako sračka“ – a jde si stěžovat jeho
staršímu příbuznému. Ten se stížností souhlasí, ale sám se s nehranou samozřejmostí
vyjádří ještě nestoudněji. Šokovaný člověk
jde se svou stížností k třetímu, ještě váženějšímu členu rodiny, ale i ten jej bezelstně
přivítá novými nehoráznostmi.
Kniha obsahuje mnoho vyprávění zajímavých pro odborníka i laického čtenáře, ale bohužel dost je i těch, která už tak
atraktivní nejsou, zejména pro laika. Problematický bod celé práce spočívá v tom,
že není jasné, pro koho je primárně určena. Na to, aby šlo o sbírku pro odborníka,
v ní chybí sekundární texty – publikace
zahrnuje jen stručný doslov se slovníčkem
a seznamem pramenů –, logičtější utřídění
materiálu a případné rámcové promluvy
vypravěče a publika. Na to, aby mohlo jít
o čtenářské vydání, publikace překypuje
zbytečným množstvím textů, z nichž některé mají duplicitní motivy nebo i celé syžety, jiné mají slabý estetický účinek a další vybočují z erotického tématu. Přísnější
výběr vyprávění by jinak velmi povedené
knize prospěl.
Příběhy doprovázejí jednoduché, ale
výstižné ilustrace malíře a sochaře Jaroslava Róny. Překlad je čtivý a prozrazuje editorovu důvěrnou znalost balkánského prostředí i folklorního vyprávění. Je nesporné,
že Bulharský erotikon představuje lidovou
slovesnost v autentické podobě a přináší
cenný příspěvek k tématu, které sice již
dávno není tabu, ale odborné pozornosti
nadále uniká.
Jan Luffer (Orientální ústav AV ČR, v. v. i.)
Lenka Budilová, DĚDICKÁ PRAXE,
SŇATKOVÉ STRATEGIE A POJMENOVÁVÁNÍ U BULHARSKÝCH ČECHŮ
V LETECH 1900–1950. CDK 2011, 242 s.–
Když jsem před nedávnem publikoval
recenzi (ČL 4/2011) knihy pojednávající
o českém společenství v bulharské obci
Vojvodovo, které v 1. polovině 20. století tvořilo lokální svět česky hovořícího
osídlení (neo)protestantů, dovolil jsem si
zavěštit, že o něm nebylo napsáno poslední slovo a k utváření „fenoménu“ Vojvodovo přispějí ještě další práce. Do úvodu
recenze dalšího textu na téma Vojvodovo
vstupme konstatováním, že se etnolog pro
jednou může stát rosničkou – předpověď
se totiž potvrdila. Onen v uvozovkách
fenomén vyjadřoval dilema, zda za jeho
381
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
vznikem stojí více zdůrazňovaná specifičnost sledované skupiny věřících v plejádě
vzniknuvších textů evokujících publikační
„stachanovství“, nebo jde v případě Vojvodovčanů skutečně o výjimečné společenství vůči jiným krajanským skupinám.
Po pročtení dalšího „kousku“ bychom se
však spíše měli ptát, proč dosud neexistuje
dostatek dat z jiných lokalit, když výzkum
zahraniční (e)migrace zažívá opětovnou
revitalizaci, nesen v poslední dekádě intencemi danou problematiku rekonceptualizovat či nově tematizovat.
Zářným příkladem nastoupeného trendu je i práce Lenky Budilové, jež nyní
čtenářům představuje závěry svého bádání
ve Vojvodovu, Belincích a v České republice u vojvodovských reemigrantů. Studie
o dědické praxi, sňatkové strategii a pojmenovávání jsou pro ni třemi základními
pilíři knihy ve smyslu ústřední strategie rodinného života Vojvodovčanů. Samotným
tematickým výběrem se Budilová ocitá,
vztáhneme-li její práci ke studiu krajanů
obecně, na poli dosud příliš neoraném,
zejména hlásí-li se k studiu načrtnutých
témat prostřednictvím teoretického podloží sociální antropologie a jejího klíčového
směru kinship studies se specifickou explanační rovinou.
Úvodní kapitolu Studium příbuzenství
v sociální antropologii a genealogická
metoda je možno chápat jako deklaraci
diskurzivní pozice, z jaké při své analýze
příbuzenství – a z něj vycházejících praktik – vychází. Ostatně to je patrné i v samotné formulaci cílů předkládané studie,
jež směřují k rekonstrukci myšlenkového
světa a sociální praxe společenství vojvodovských Čechů, čemuž Budilové slouží
pohled „ze spodu“ čili nativní perspektivy Exvojvodovských (s. 39). V tomto
382
pojímání navazuje též na tradici historické
antropologie či směr „Geschichte von Unten“. Po vymezení vlastní pozice autorka
čtenáře seznamuje se základními přístupy
Studia historické rodiny, osvětluje pozadí heuristické práce (Několik poznámek
k terénnímu výzkumu) a popisuje základní
okolnosti existence česky hovořícího náboženského mikrosvěta (Vojvodovo – česká vesnice v Bulharsku). Vlastní analytická část začíná až kapitolou Dědická praxe,
která je stejně jako Sňatkové strategie
a manželství ukázkou zvládnuté prezentace „surových“ etnografických dat i jejich
interpretace. Zmiňovaný důraz na získané
výpovědi Budilové plně umožnily postihnout významy přikládané k praktikám dědické praxe. Mezi základní vysledované
rodinné strategie patří dědění dvojnásobného množství majetku u mužů ve srovnání se ženami, doložená virilokální forma manželství, přičemž se stejný princip
měl uplatňovat i v konfesním dělení (žena
následovala po svatbě víru svého muže),
nebo ultimogenitura (s. 103–105) jako
ústřední mezigenerační normy. Vysledovaná „únosová manželství“ pak byla spojena
s okolním obyvatelstvem a bulharští Češi
vůči nim zastávali spíše kritické pozice.
Manželství „do křížku“, kdy si sourozenci
berou jiné sourozence, bylo naopak hojné (s. 170), stejně jako doklady sororátu
a levirátu (s. 180). Sňatkové strategie dle
zjištění autorky stály na jednoduché koncepci: „nebrat si Bulhary“ a „nebrat si sourozence“.
Vstupním předpokladem poslední kapitoly Jména a pojmenování u bulharských
Čechů je myšlenka, že rozklíčování významu těchto praktik nám dovolí porozumět
symbolickému výkladu světa zkoumané
komunity. Jde také o to, že tímto náhledem
Literatura / Reviews
lze prozkoumat důležitý aspekt klasifikačního systému používaného pro organizování sociálních vztahů. Jméno pak není
pouhým „slovem“, ale může být jakýmsi
„přístupovým heslem“ umožňujícím pohyb v geograficky, etnicky či nábožensky
vymezených světech. Praktiky pojmenovávání Budilová sleduje na množství
získaného materiálu. Zatímco v regionu
severozápadního Bulharska (zde je lokalizováno i Vojvodovo) převažoval v průběhu přelomu 19. a 20. století zvyk pojmenovávání dětí kmotrem, v ostatních částech
Bulharska byla role kmotra oslabena tím,
že děti získávaly jména po prarodičích.
Ve Vojvodovu byl význam instituce kmotrovství, tak jako na většině bulharského
území, marginalizován tím, že děti byly
ke křtu neseny samotnými rodiči. Strategie
výběru jména byla založena na „původní“ tradici pojmenovávání po prarodičích.
Funkční aspekt takového jednání autorka
přesvědčivě interpretuje jako vzdávání
holdu a respekt ke starší generaci.
Mluvíme-li o vojvodovských Češích,
nabízí se otázka, zda není patřičnější hovořit spíše o dvou entitách: o obci Vojvodovo
jako o prostoru, který byl v mládí některým informátorům lokálním mikrosvětem,
a o nich samotných, žijících po reemigraci
ve světě novém. Aspekt distance prostorové (tady a tam) i časové (tehdy a nyní) by
dle mého názoru měl být součástí kapitoly
pramenné kritiky, jež v knize k její škodě
absentuje a do jisté míry analýzy Budilové
limituje. Informacím získaným prostřednictvím rozhovorů jakožto pramenům
z první ruky by slušela mnohem hlubší
kritika (stejně tak v případě pramenů archivních), než Budilová předkládá v reflexi realizovaného výzkumu. Ta je sice
velmi čtivá a nemá co dělat s „citačním
karnevalem“ (na němž se v odkazech – větu
za větou – potkávají klasikové oborové
metodologie), na stranu druhou by se zde
čtenář mohl dozvědět něco více o aspektech vzpomínání či o narativní konstrukci
minulosti. Do popředí se totiž dostávají –
(nejen) pro historicko-antropologický typ
analýzy – palčivé otázky, jakým způsobem
je dnešní myšlenkový svět informátorů, řídící se stále náboženskými požadavky morálky, projektován do obrazu světa prožité
minulosti, jak se k němu tito informátoři
vztahují a jak je rozpomínáním konstruován, resp. jakými symbolickými kódy jej
aktéři badateli překládají? Případná zjištění by pak analytické části dodala na ještě
větší přesvědčivosti. Někdy je také znát,
že se Budilová uchýlila spíše ke spekulacím bez pramenného krytí. Příkladem budiž další snaha podpořit tezi o kolonizaci
obce Svatá Helena nekatolíky již koncem
18. století, neboť by se touto hypotézou
vysvětlila podobnost dědické praxe (hospodářství přebral nejmladší syn) ve Vojvodovu a v českých zemích před rokem 1787
(s. 105). Nemožnost triangulace dat tak
i z některých dalších interpretací činí spíše
domněnky (s. 102–104). Většinou však jde
o výklad rodinných praktik udržovaných
na Svaté Heleně, a netvoří proto ústřední
rámec studie, což z těchto výtek činí spíše
jakési „poznámky na okraj“.
Práci zdobí všudypřítomná vyrovnaná
pozice badatel/informátor a deklarativně
odmítá jakoukoli mocenskou asymetrii.
Budilová se navíc nebála projít zkouškou,
jíž se etnologové i další badatelé často vyhýbají: seznámila své informátory s textem, který o nich pojednává, a ti pak text
aktivně připomínkovali. Publikace tak
může plnit nárok odrazu nativní reality,
byť by přebíraným výpovědím nejednou
383
ČESKÝ LID 99, 2012, 3
slušela shora zmíněná hlubší kritika a rozbor. Důležitým mementem pro české sociální antropology/etnology pak musí být
potvrzení faktu, že má-li etnologie přispívat k pochopení sociální reality dneška
i minulosti, neobejdeme se bez trpělivé
heuristické práce a „zašpinění“ dat terénem. Kvalitní studie Lenky Budilové toho
budiž důkazem.
Pro tematickou neotřelost i pro výše
uvedené skutečnosti ji považuji za hodnotný počin v oblasti studia příbuzenských praktik na poli studia krajanských
společenství, neboť pozice vycházející
z antropologické teorie kinship studies autorce umožnila šířeji vhlédnout do prostoru
rodinného hájemství Vojvodovčanů, které
bylo až dosud sledováno spíše skrze klíčovou dírku. Dlouholetý výzkum Budilová
přetavila do konzistentní, svěže a poutavě
sepsané publikace, k jejíž čtenářské přívětivosti přispěla i tradičně zvládnutá editorská práce vydavatelství CDK. Oba tyto
faktory lze užít jako případný argument,
proč se do ní začíst.
Michal Pavlásek (FF MU; EÚ AV ČR, v.v.i.)
Analýza státního integračního
programu pro azylanty
Autorský kolektiv: Zdeněk Uherek
(vedoucí autorského kolektivu)
Veronika Beranská, Věra Housková,
Anežka Jiráková, Lenka Šolcová
Vydal Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., ve spolupráci
s Ministerstvem vnitra ČR, Praha 2012.
173 s., anglické resumé, rejstřík.
Publikace je součástí projektu Evropského uprchlického
fondu spolufinancovaného Evropskou unií.
Práce vznikla jako součást programu EU Solidarita
a řízení migračních toků, hrazeného z Evropského uprchlického fondu 2010. Předmětem projektu je Státní integrační program (SIP) a jeho analýza z hlediska legislativy,
prováděcí praxe a praktického dopadu na život azylantů.
Publikace se zaměřuje na tři klíčové oblasti integrace azylantů, tj. oblast bydlení, jazykové kompetence azylantů,
oblast uplatnění azylantů na trhu práce a na aplikaci SIP
v rámci těchto oblastí.
Cena: 0 Kč
384
Download

Cesky lid 27.8 2012.indb - Etnologický ústav AV ČR, .vvi