Úvaha (kázání)
při pohřbu Emila Pajkra
na text Žalmu 23.
Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.
Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod,
naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.
I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty.
Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.
Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po
okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého
žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.
4. září 2010
Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li,
žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme,
patříme Pánu. (Epištola Římanům 14,7-8)
Nedlouho před svou smrtí svolal si Emil Pajkr své
nejbližší, aby určil poslední věci svého pozemského bytí.
Cítil, že už se blíží konec. Přál si jen pár věcí. Jednou
z nich byl Žalm 23, který jej měl vyprovázet na poslední
cestě. Žalm 23. Biblické vyznání prodchnuté láskou a
vděčností k Bohu, poděkování za odpočinek, klid a
dostatek.
Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.
Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na
klidná místa u vod, naživu mě udržuje…
Ten Žalm, ta slova, si oblíbil muž, který v životě poznal
mnoho nedostatku, ústrků a protivenství. Nenapadá mě
větší kontrast, než ona biblická pokojná slova o odpočinku
a Emilova tvrdá práce v uranových dolech, než představa
klidných míst u vod a realita komunistického lágru
s mizernou stravou, ponižováním a bytím.
Emil byl pravý muž, jakých bylo a je opravdu málo.
Neprávem obviněn komunistickou zvůlí, tvrdě potrestán za
svou nevinu, odsouzen jako exemplární příklad těch, kteří
neplují s hlavním proudem, jako odstrašující příklad pro ty,
kteří by snad nechtěli pěkně po česku ohnout hřbet a
poklonkovat. Odsouzen, zrazen, opuštěn. A tu… Emil
Pajkr děkuje ústy žalmistovými Bohu za to, že jej Bůh
udržuje na živu. Snad právě jako výkřik protivenství všem
těm tupým bachařům, kteří jej o život chtěli připravit, snad
jako hrdé slovo před vlastními sousedy, před špehy a
udavači zní Emilův oblíbený Žalm o Boží dobrotě a
milosrdenství, o které jej nemůže nikdo připravit.
2
Nic nemůže člověka odloučit od lásky Boží, lásky
Kristovy, jen člověk sám. O Boží lásku se tak připravovali
právě ti, kteří chtěli Emila zlomit, kteří ubližovali a
ubližují, kteří se chovají jako by Boha nebylo. Sám Boží
syn, Ježíš Kristus říká, že nepřišel soudit svět, ale svět
spasit. Ale kdo odmítá a nepřijímá Kristova slova, kdo si
zacpává uši a na Boha nedbá, kdo se vyhýbá slovu, které
by jej mohlo usvědčit, ukázat mu vlastní viny, ten může být
jednou velice překvapen neplánovaným setkáním s Bohem
tváří v tvář. Právě to odmítané a opomíjené slovo, to co
nikdy nechtěl poslouchat, čemu se vyhýbal, co vytěsnil ze
svého života, to slovo jej bude soudit a usvědčí jej v
poslední den, říká Kristus v Janově evangeliu.
Emil Pajkr naslouchal Božímu slovu. A Bůh jej vedl
stezkou spravedlnosti, abych opět použil obrat z Žalmu 23.
Nebyla to cesta lehká a možná by si ji Emil sám ani
nevybral. Znamenala totiž nedbat autority lidské moci a
podřizovat se autoritě Boží. Mám za to, že Emil Pajkr po
této cestě spravedlnosti kráčel. A stezka spravedlivého
života znamenala pro pana Pajkra především to, že nežíznil
po odplatě, netoužil po krvi svých trýznitelů. Nikdo se mu
nikdy nepřišel omluvit a dostal-li snad občas nějakou
milost od svých spoluobčanů, byla často zatížena
vypočítavostí. Půl roku po návratu z vězení nemohl
oficiálně navštívit svou ženu a tři malé děti v Telecím a
změna přišla až s potřebou Emilových schopností v práci
s koňmi. Emil koňům rozuměl, koně miloval, stejně jako
miloval les a myslivost. Právě myslivci byli jediní, kteří jej
přijali zpět mezi sebe. A příroda prostá lidské zloby a
nenávisti stala se Emilovi druhým domovem.
3
Pan Pajkr zažil mnoho protivenství. A přece si vybírá z
Bible Žalm 23 a v jeho duchu děkuje Bohu za klid, mír a
pokoj. Připomíná mi tu jinou velikou osobnost trpící pro
stezku spravedlnosti. Dietrich Bonhoeffer, veliký německý
farář a teolog, osobní vězeň Adolfa Hitlera, umučený měsíc
před koncem války, ani ve vězení nepřestával kázat o Boží
lásce. Více než výmluvným svědectvím je jeho píseň, která
se i nám dochovala v našich zpěvnících. „Moc předivná
nás tiše obestírá, a proto čekám příští uklidněn. Bůh je
dnes námi, svědčí naše víra, a bude s námi každý nový
den,“ to zpívá Bonhoeffer, vědom si blízkosti smrti.
„Máš-li však pro nás hořký kalich strastí, jež trpce
přetékají přes kraje, my přijmeme jej, nechceme se třásti,
vždyť s námi vždy tvá dobrá ruka je.“ Zdá se mi, že snad i
Emil Pajkr by se připojil k těmto Bonhoefferovým slovům.
Když Dietricha Bonhoeffera odváděli na popravu, jeho
poslední slova byla: „Nuže, toto je konec, ale pro mne je to
– počátek!“ Myslím, že i pro Emila Pajkra platí toto
zvolání. Zdá se mi, že i když půjde roklí šeré smrti, nebude
se bát ničeho zlého. Vždyť s ním je On, jeho berla a jeho
hůl jej potěšují. A on se vrací stezkou spravedlnosti,
stezkou z nespravedlivého světa do Hospodinova domu.
Ježíš hlasitě zvolal: „Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který
mě poslal. A kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. Já jsem přišel na
svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě.
Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem,
abych soudil svět, ale abych svět spasil.
Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo,
které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. (Jan 12,44-48)
4
Download

Ž 23 - Pohřeb Emila Pajkra, Telecí, 4. září 2010