Maďarský krátkosrstý ohař – střípky z historie
Maďarský krátkosrstý ohař, jediné krátkosrsté plemeno zastřešované KCHHMO, si
v posledních letech pomalu, ale jistě, upevňuje svou pozici v české lovecké kynologii.
Historie tohoto plemene v ČR je sice nesrovnatelně kratší než historie plemen jako je NKO,
ČF či pointer, nicméně jeho minulost v jeho domovině, jakož i jinde na světě, je velmi
zajímavá a v mnoha momentech i dosti dramatická. Pokud vás zajímá vyprávění o počátcích
chovu plemene maďarských pastevců, jakož i o úskalích, které pro příznivce „žlutých ohařů“
připravily jak přírodní změny, tak politická rozhodnutí dob dávno i nedávno minulých,
pokračujte ve čtení článku, jehož cílem není poučovat odbornou veřejnost, ale pouze
zaujmout a pobavit příznivce plemene MOK...
V 15.století došlo na dálném východě, v Číně, k přelomovému objevu – byl vynalezen
černý střelný prach. Zanedlouho po něm následovaly palné zbraně, které začaly být záhy
využívány i v lovectví. V 16.století byla v Itálii vynalezena ručnice arkebuza, která sloužila k
lovu drobného ptactva. To bylo zlomovým momentem pro vývoj skupiny loveckých psů, pro
kterou dnes používáme název ohaři. Úloha těchto psů, kteří až doposud sloužili jako
pomocníci lovce při lovu drobné zvěře kuší či na přívlačec (do sítě, kterou byla zakryta jak
zvěř, tak vystavující pes), se změnila – začala po nich být požadována větší rychlost,
vytrvalost a především pevné vystavování, aby pes připravil lovci co nejvíce příležitostí k
ráně. Naopak ustalování se již stalo zbytečností, protože lovec nestřílel na zvěř sedící, ale v
letu. Každý národ se k potřebě vyšlechtění psů požadovaných vlastností postavil poněkud
odlišným způsobem. Zatímco Francouzi vyšlechtili speciální plemeno určené pro práci pod
arkebuzou, tzv. braque d´arquebuse, Španělé vycházeli ze svého prapůvodního plemene
navarro (starošpanělský ohař), který je považován za hlavního předchůdce anglického
pointera. Německo, které ještě v této době nemělo vlastní rasu ohaře, vycházelo taktéž
z navarrských ohařů. Postupem času zde vznikly „čisté chovy“ ohařů, z jejichž názvů jsou
odvozeny názvy některých později vzniklých německých plemen – jednalo se například o
chov Weimarský, Solmský, Württemberský a Auerbašský. Na jihu Evropy, v Maďarsku, se
ovšem již několik staletí vytvářelo nové plemeno ohaře, které se západo- a jihoevropskými
plemeny společný původ nemělo – magyar vizsla (maďarský ohař). Mezi jeho předky patří
žlutý turecký lovecký pes a některá maďarská plemena chrtů a honičů. Maďarský ohař byl na
maďarském území znám a užíván už v 11.-14.století. Pracoval buď jako dnešní ohař se
sokolníky, nebo jako honič při štvaní zvěře. Právě z prvního jmenovaného se pravděpodobně
vyvinula dnešní vizsla. V této době je také možno hledat prapůvod žemlového zbarvení těchto
psů – žlutí psi byli upřednostňováni, neboť byli dobře maskováni na strništi a pro zvěř bylo
problematické je spatřit. Ještě v 16.století byl maďarský ohař spíše než ostatními plemeny
ohařů ovlivňován žlutými loveckými psy z Turecka a dalšími plemeny z východu. Maďaři v
této době považovali za jediné správné zbarvení ohaře právě žemlové zbarvení a vizsla byla
proto rozšířena po celých Uhrách. Nejednalo se ale o jednotnou rasu, pouze o typ loveckého
psa, který vypadal v každé oblasti, kde byl chován, trochu jinak. Někde byl používán jako
honič, jinde jako pes stavěcí.
Cílený chov žlutých maďarských ohařů začal v 18.století v karpatské kotlině. Vizsly zde
byly nejoblíbenějším plemenem s výbornými podmínkami pro další rozvoj. Kolem roku 1880
ale nastal zvrat – maďarští lovci si do své domoviny dovezli anglické setry a pointery. O dva
roky později se poblíž Budapešti uskutečnila zkouška polního hledání (field trials), které se
zúčastnili jak maďarští, tak angličtí ohaři. Na zkouškách následujících v dalších letech bylo už
ale přihlášených MOK velmi málo. Plemeni neprospěla ani politika Vídně, která v období
Rakouska-Uherska nepodporovala chov jiných plemen než rakouských. Díky všem zmíněným
faktorům maďarský ohař na přelomu 19. a 20.století téměř vyhynul. Když se na počátku
20.století několik původních chovatelů začalo silně obávat o osud plemene a rozhodli se
započít s cíleným řízeným chovem, dohledali už jen kolem deseti skutečně čistokrevných psů.
Ty použili při pokusu o regeneraci chovu, křížili je spolu s dalšími plemeny loveckých psů –
například s výmarským ohařem, setry, transylvánskými honiči, ale hlavně pointery. V roce
1916 byla v mysliveckém časopise Nimród Vadászújsag uveřejněna výzva k záchraně
národního plemene – žlutého ohaře. V roce 1917 existovalo dvanáct chovných jedinců, z toho
tři psi - Witti, Ripp a Treff. Na těchto 12 psech byl vybudován nový chov MOK.
Witti (1920) (převzato z www.hungarianvizsla.hu)
Ripp 70 (1920) (převzato z www.hungarianvizsla.hu)
Chovatel MOK Koloman Slimák se domníval, že mezi předky maďarských ohařů je
možné najít především žemlové pointery a barváře. Usuzoval tak podle typu exteriéru psů.
Snímky dvou zakladatelů plemene, Rippa a Wittiho, jeho názor potvrzují. Witti je pes
barvářského typu, se širokou mozkovnou, podsaditý, poněkud zavalitější a lymfatičtější. Ripp
by naopak patřil spíše do linie mající mezi předky pointery, popřípadě vysokonohého žlutého
tureckého honiče. Jeho předností je lehčí kostra, nedostatkem je ale úhlení předních i zadních
končetin a nedostatečně hluboký hrudník.
Chov MOK v Maďarsku dostal další ránu v roce 1920 uzavřením Trianonské dohody.
Díky ní přišlo Maďarsko o 72% svého území a mnoho loveckých psů se tím ocitlo za
hranicemi státu. Tito psi založili chov v zemích, kam byli nyní „přiřazeni“ – v Jugoslávii,
Itálii, Rumunsku, Československu a Rakousku. V ČSR se MOK skutečně vyskytoval, i když v
omezené míře. F.Houska (1944) píše, že maďarský ohař jako „novinka“ vzbudil zájem, ale že
se jedná o plemeno zcela srovnatelné s NKO, proto podle něj nemá cenu se jeho chovem více
zabývat – lepší je se plně věnovat krátkosrstému ohaři. Významným chovatelem MOK na
našem území byl od roku 1935 již zmíněný Koloman Slimák.
Ve dvacátých letech ovšem pomohly maďarským krátkosrstým ohařům (stejně jako
mnohým dalším plemenům) vzrůstající nacionalistické tendence a spolu s nimi i zvýšený
zájem o národní plemena. V roce 1920 byl založen první klub chovatelů maďarských ohařů a
také první plemenná kniha. Následovaly výrazné úspěchy několika jedinců na polních
zkouškách, ve kterých se jim v některých případech podařilo předčit i anglické ohaře. V roce
1928 byl vydán standard a v roce 1935 došlo k oficiálnímu uznání plemene FCI. Oblíbenost
maďarského národního plemene nadále stoupala, dokud jeho chov nepřerušila druhá světová
válka.
Ve 30.letech bylo vytvořeno plemeno maďarský ohař drátosrstý, které sloužilo lovcům
v karpatských oblastech, kde bylo zapotřebí psů odolnějších proti zimě a mrazu. MOD vznikl
zkřížením MOK a NDO a následnou selekcí jedinců s vhodnými vlastnostmi.
Druhá světová válka zdecimovala stavy maďarského ohaře především v jeho domovině.
Maďarští chovatelé a majitelé MOK raději své psy stříleli, než aby je vydali do rukou
nepřítele, a tak během války klesla populace vizsly na pouhou desetinu předválečného stavu.
Mnoho obyvatel Maďarska se v období okupace pokusilo utéct za hranice a někteří s sebou
brali i své žluté ohaře. Velké množství psů bohužel přesun nepřežilo, přesto se někteří se
svými pány úspěšně dostali do zahraničí, kde se stali zakladateli tamějších chovů. Známými
jsou především dva jedinci MOK – fena Panni XV a pes Betyar, kteří se se svými majiteli
dostali do Rakouska, ve Vídni se setkali, byli připuštěni a jejich štěňata, zapsaná jako vrh C
von Komlod, která se narodila v roce 1948, položila základ chovu MOK v Rakousku, ale také
v Itálii a Německu, kam byla exportována. Majitelka Panni záhy odcestovala do USA. Fenu
nechala v Rakousku, ale o několik let později si přivezla za oceán potomky z její linie. I
američtí MOK mají tedy původ v této dvojici psů.
V roce 1955 píše Dr.Osborn, významný americký veterinář, kynolog a chovatel MOK v
50. až 70.letech, ve svém článku o původu vizsly: „Dnes je odhadováno, že je asi 50 vizsel v
Rakousku, 60 v Německu, 50 v USA, pár i Itálii a Jugoslávii, několik málo v Maďarsku,
Bulharsku, Turecku, jižním Rusku a méně než sto v Československu, uzavřeném za železnou
oponou.“ Dr.Osborn není jediným autorem, který uvádí, že stavy MOK v poválečném
Československu byly jedny z nejlepších na světě, výrazně lepší než v samotném Maďarsku.
V roce 1953 byly importovány první vizsly do Velké Británie, kde je dodnes chov
tohoto plemene na velmi vysoké úrovni. Celosvětově známá je chovatelská stanice s
dlouholetou tradicí Russetmantle. Do Austrálie se první vizsly dostaly kolem roku 1973.
V roce 1954 došlo k prvnímu zápisu vizsly do francouzské plemenné knihy. Jedinci,
založili
chov MOK ve Francii, byli Kobra, Kanon, Diva a Danka z Povazia původem ze
kteří
Slovenska (chovatel Koloman Slimák). Není proto divu, že jsou dnešní MOK ve Francii
reprezentanty stejného typu jako MOK u nás.
V Maďarsku ve druhé polovině 20.století vznikla většina chovatelských stanic, jejichž
potomky dnes můžeme najít v rodokmenech všech vizsel po celém světě. Jako příklad je
možno uvést ChS Mátai (chov.Miklos Farkashazi), Csatarkai (chov.Katalin Bernath),
Hubertus (chov.Agnes Pali) či Vadászfai (chov.Katalin Varga).
Zajímavý je také osud plemene MOK v Rusku. Sovětští komunisté považovali chov
tohoto plemene za buržoazní přežitek a „zábavu zbohatlíků“, přesto se několika chovatelům
podařilo do Ruska žluté ohaře z Maďarska propašovat a založit vlastní krevní linii.
I přes vysokou úroveň našeho chovu MOK v období kolem druhé světové války se u
nás v následujících letech toto plemeno nedočkalo výraznějšího nárůstu obliby u myslivců.
Přesto v roce 1962 dosáhl velmi významného úspěchu pes MOK Argo Lesan Šelle, který
zvítězil na Memoriálu Karla Podhajského. Chov maďarského ohaře na území dnešní ČR
znovu začal v sedmdesátých letech, kdy si následný dlouholetý poradce chovu MVDr.Jiří
Michálek dovezl první jedince MOD a MOK ze Slovenska. Jeho chovatelská stanice Z
Pompejské kolonády odchovávala vynikající jedince obou plemen. Na počest Dr.Michálka
pořádá Klub chovatelů hrubosrstých a maďarských ohařů každé dva roky pracovní soutěž v
polní a vodní práci – Memoriál Dr.J. Michálka.
Lucie Svobodová
www.danitty.com
Použitá literatura a internetové zdroje:
MARTINEK, J. B. Pointer. Praha : Plot, 2000. ISBN 80-902603-5-7.
RÄBER, H. Plemena psů : Encyklopedie. Ostrava : Blesk, 1995. ISBN 80-85606-79-8.
ŠKRDLÍKOVI, M. a D. Maďarský ohař. Brno, 2000.
Vizsla Club de France – Bulletin 1/06.
Busch Vizslas. Webová stránka, dostupné z url <http:// buschvizslas.com>.
Hubertus Vizslas. Webová stránka, dostupné z url <http:// www.hubertus.com.au>.
Pitypang Magyar Vizsla Kennel. Webová stránka, dostupné z url <http:// hungarianvizsla.hu>.
Vizsla Club de France. Webová stránka, dostupné z url <http://www.vizslaclubfrance.com>.
Download

mok - střípky z historie