Soběhart, Radek a kol.
Hospodářské dějiny Československa 1918-1992
Praha 2012
Kolektivní monografie vznikla v rámci projektu OPPA „Kvalitní vzdělání je efektivní
investice do lidského kapitálu – cesta k uplatnění absolventů VŠE na trhu práce“;
CZ.2.17/3.1.00/32102.
Evropský sociální fond
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Odborní redaktoři: Mgr. Martin Klement; doc. PhDr. František Stellner, Ph.D.
Odborní recenzenti: doc. PhDr. et JUDr. Jakub Rákosník, Ph.D.; PhDr. Jaromír Soukup,
Ph.D.
ISBN:
978-80-87369-74-2
1
Hospodářské a sociální dějiny – stále živé spojení?
Ve svém příspěvku bych se chtěl zabývat otázkou spojení hospodářských a sociálních
dějin,1 a to především jako teoretického rámce vědní specializace a jako učebního oboru na
vysokých školách v České republice. Ještě než se budu věnovat hlavní otázce svého
vystoupení, rád bych upozornil na tři základní faktory, které vymezují pole, v němž se budu
pohybovat. Na prvním místě bych uvedl skutečnost, že historie je jako konstrukt „národně“ či
kulturně podmíněná,2 proto se v ní často střetává národní a transnacionální hledisko. V mém
případě to znamená, že nejčastěji sice budu vycházet ze zahraničních podnětů, ale vždy se je
budu snažit zařadit do „českého“ kontextu. Druhým faktorem je nedostatečná teoretická
úroveň historického bádání v české historiografii, kde neustále převládá jakási „nechuť“
k teorii oboru, přestože současná moderní věda se bez teoretického uchopení již neobejde.3 A
poslední faktor vidím v diskusi o krizi „historie“, která probíhá několik posledních let a jež se
dotýká nejen samotného paradigmatu historické vědy, ale i jednotlivých specializací.4
Mnozí historici v západní Evropě a USA hovoří o „krizi“ historie, která je dána
nástupem nových „módních“ oborů jako např. politologie, evropská studia, teorie
mezinárodních vztahů, mediální studia či gender studies. Evropští i američtí historici tuto
situaci ve značné míře podcenili, nesnažili se před veřejností obhájit legitimitu historie jako
stále moderního vědního oboru a spoléhali se na zažitý systém a tradici. To s sebou přineslo
především institucionální krizi, která se odrazila v tom, že na jedné straně přibývá studentů
humanitních oborů, na straně druhé však ubývá míst na historických pracovištích. V České
republice se zatím tento trend neprojevil, a to zejména díky vzniku řady nových univerzit, kde
se v různých podobách vyučují historické vědy. Avšak tzv. „krize uchazečů“ se brzy ukáže i u
nás. Dalším podstatným znakem „krize“ historie je i krize jejího obsahu – od osmdesátých let
20. století historici jen velmi těžko hledají odpověď na postmoderní tlak a relativizaci
historických závěrů, což ještě umocnil rozpad východního bloku a nutnost transformovat
„komunistické“ společnosti do demokratického systému.5
Výše zmíněné platí také pro hospodářské a sociální dějiny. Zde bych rád vyzdvihl
názor významného německého historika Jürgena Kocky, který již v roce 1995 kritizoval
současné směřování hospodářských dějin, jehož následkem ubývá studentů, kteří by se o tento

Příspěvek vznikl v rámci projektu: „Vztah ekonomie, práva a politiky na příkladu Velké hospodářské krize v
Německu“, který je registrován u Grantové agentury České republiky pod registračním číslem 402/09/0316.
1
Již na počátku chci upozornit na určité pojmové rozlišení v používání termínu hospodářské a sociální dějiny.
V tomto textu jím chápu jeden obor, který v sobě zahrnuje hospodářské a sociální dějiny. Avšak v případě, že
v textu uvádím slovní spojení hospodářské dějiny a sociální dějiny, mám na mysli dva odlišné směry
historického bádání. V rámci obou přístupů také vždy rozlišuji mezi předmětem bádání a institucionálním
zázemím daného přístupu.
2
Schieder, W. - Sellin, V. (1986): Einleitung. In. Schieder, W. - Sellin, V. (ed.), Sozialgeschichte in
Deutschland. Entwicklungen und Perspektiven im internationalen Zusammenhang. Bd. I. Die Sozialgeschichte
innerhalb der Geschichtswissenschaft, Göttingen, Vandenhoeck und Ruprecht, 1986, s. 5; Třeštík, D. (2006):
Češi a dějiny v postmoderním očistci, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 91.
3
Zároveň musím konstatovat, že v posledních letech se situace pomalu začíná zlepšovat, přesto nelze hovořit o
určité teoretické škole v české historiografii. Zároveň je charakteristické, že v případě hospodářských a
sociálních dějin se daleko více diskutuje o profilu a uchopení sociálních než hospodářských dějin, srov. např.
Čechurová, J. - Štaif, J. (2003): K novověkým sociálním dějinám českých zemí. VI. Sociální dějiny dnes, Praha,
Karolinum 2004; Borovský, T. - Hanuš, J. - Řepa, M. (ed.): Kultura jako téma a problém dějepisectví, Brno,
CDK 2006.
4
Srov. např. Fahrmeier, A. (2003): Zur „Krise“ der Geschichte. Anmerkungen zu einer aktuellen Diskussion. In.
Historische Zeitschrift, roč. 276, H. 3, 2003, s. 561-562; Řepa, M. (2007): O krizi historie aneb diagnózy
soudobého dějepisectví. In. Semotanová, E. (ed.), Cestou dějin. Díl I. K poctě prof. PhDr. Svatavy Rakové, CSc.,
Praha, Historický ústav AV ČR, 2007, s. 259-273.
5
Třeštík, D. (1990): České dějiny a čeští historikové po 17. listopadu. Paměti Františka Grause. In. Český
časopis historický, roč. 88, č. 1-2, 1990, s. 106-118.
2
směr zajímali, jakož i rušení univerzitních pracovišť, zabývajících se hospodářskými a
sociálními dějinami.6
Po poněkud obsáhlejším úvodu bych se nyní zaměřil na vymezení konkrétních otázek,
které budu ve svém příspěvku řešit. Na počátku se budu zabývat problematikou ustavení
hospodářských a sociálních dějin v České republice? Odkud přicházela inspirace pro tento
směr bádání v České republice? Dále bych se soustředil na samotný vznik oboru
hospodářských a sociálních dějin v Evropě a vztah mezi hospodářskými dějinami a sociálními
dějinami. V závěru se budu věnovat dnešnímu postavení hospodářských a sociálních dějin,
zda je spojení těchto dvou specializací v rámci historiografie vůbec žádoucí a jaké jsou jiné
možné alternativy tohoto oboru v Evropě a v České republice.
Výchozí stav „instalace“ hospodářských a sociálních dějin v České republice (tehdy
ještě v Československu) nastal v roce 1990, kdy část historiků z kateder českých a obecných
dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze založila na téže fakultě Katedru (dnes
Ústav) hospodářských a sociálních dějin. Jeden ze zakladatelů tohoto pracoviště Zdeněk
Jindra vymezil místo ústavu v rámci ostatních historických ústavů slovy: „HSD (hospodářské
a sociální dějiny – pozn. RS) jsou jednou z dílčích historických vědních disciplín podobně jako
dějiny umění, dějiny divadla a filmu, dějiny státu a práva, dějiny politické, dějiny vojenství,
dějiny církevní aj. Mezi těmito disciplínami mají HSD namnoze klíčové postavení a plní zde
integrující funkci: zkoumají základní vývojové faktory a tendence v oblasti hospodářské a
sociální a prolínají potom do dílčích disciplín po obsahové i metodické stránce, napomáhajíce
jejich historickému poznání zejména při kauzální analýze (interpretaci) historických faktů a
při formulování závěrů a generalizací (syntézy).“7 Také poukázal na oborovou linii, na kterou
hodlala katedra navázat a jíž se stala historiografie hospodářských dějin z doby tzv. první
republiky.8 Z výše uvedených slov podle mě vyplývají především tři zásadní skutečnosti. Za
prvé, že hospodářské a sociální dějiny měly představovat dílčí historickou disciplínu v rámci
historie jako celku, to znamená měly mít stejné postavení jako například politické či kulturní
dějiny. Za druhé se nové pracoviště distancovalo od historiografie hospodářských dějin a
sociálních dějin komunistické éry a přihlásilo se k prvorepublikové tradici.9 Za třetí se katedra
přihlásila k německému modelu uchopení hospodářských dějin a sociálních dějin, což jen
potvrdilo dominanci německého teoretického diskurzu v českém/československém prostředí.
Zde docházím k dílčímu závěru této studie: přestože se v českém prostředí nejčastěji chápou
hospodářské dějiny a sociální dějiny jako celek, v Evropě a v USA se odlišují dva základní
přístupy. Na jedné straně stojí německý, který preferuje hospodářské a sociální dějiny, na
straně druhé se jedná o přístup zejména amerických historiků, kteří se zasazují o odlišení
hospodářských dějin a sociálních dějin,10 neboť oběma přístupům přisuzují „imperiální“
nároky v rámci paradigmatu historické vědy.11
6
Kocka, J. (1995): Bodenverluste und Chancen der Wirtschaftsgeschichte. In. Vierteljahrschrift für Sozial- und
Wirtschaftsgeschichte, roč. 82, H. 4, 1995, s. 501-504. Pro britskou historiografii srov. Wilson, R. G. - Hadwin,
J. F. (1985): Economic and Social History at Advanced Level. In. The Economic History Review, roč. 38, 1985,
No. 4, s. 548.
7
Jindra, Z. (1992): Teze ke koncepci oboru a Katedry hospodářských a sociálních dějin na Filozofické fakultě
Karlovy univerzity. In. Hospodářské dějiny, roč. 20, 1992, s. 261.
8
Jindra, Z. (1992): Ustavení Katedry hospodářských a sociálních dějin na Filosofické fakultě Karlovy univerzity
v roce 1990 a její počáteční úkoly. In. Hospodářské dějiny, roč. 20, Praha 1992, s. 301.
9
Tento odstup jistě neznamenal, že by se česká historiografie hospodářskými či sociálními dějinami nezabývala,
ale v drtivé míře se jednalo buď o práce ovlivněné marxistickým „materialistickým“ pojetím dějin, či o
pozitivistické, popisné a „odosobněné“ studie či monografie, jejichž autoři se zcela vědomě vzdali nároku na
interpretaci.
10
K základnímu rozlišení srov. Soběhart, R. (2006): Hospodářské dějiny jako věda. In. Stellner, F. (ed.),
Hospodářské dějiny (16.-20. století), Praha, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2006, s. 5-9.
11
Toto rozlišení platí také pro základní inspiraci společenských věd v České republice. Historici čerpají nejvíce
podnětů z německé či francouzské historiografie, sociologové a ekonomové se zcela jednoznačně přiklánějí
3
Návaznost pojetí výuky a výzkumu hospodářských a sociálních dějin v České
republice na německou historiografii nastoluje podle mého názoru otázku, jaké byly zdroje
vzniku hospodářských a sociálních dějin v německy mluvícím prostředí? Jak se původní
záměr „otců zakladatelů“ projevil v dalším vývoji oboru? Platí tyto znaky také pro situaci
oboru v České republice? Většina historiků pokládá za klíčové datum vzniku oboru
hospodářských a sociálních dějin rok 1893, kdy byl ve Vídni založen odborný časopis
„Zeitschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte“, který se v roce 1903 volně změnil na
„Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte“, jenž vychází dodnes.12 Jak
připomněl německý historik Günther Schulz, tento časopis zakládali odborníci z různých
vědních oborů, kteří si nevymezili žádné teoretické pole, v němž se měl časopis pohybovat. V
podstatě jediným kritériem byl čas – studie, určené k publikování, se měly týkat minulosti,
aniž by ji nějak blíže specifikovaly.13
Jaké byly základní impulsy pro založení odborného časopisu, který v sobě spojoval
hospodářské a sociální dějiny? Na jedné straně snaha o vymezení vůči ekonomům, tehdy
označovaným za národohospodáře, již se zabývali soudobými otázkami hospodářství a
sociální politiky. Ovšem pod vlivem tehdy mainstreamové „mladší historické školy“ používali
tito národohospodáři historii jako arzenál statistických a historických faktů, které jen
potvrzovaly jejich obecné teoretické závěry. Zastánci Mladší historické školy německé
národní ekonomie relativně propracovali teoretické otázky spojení hospodářství, společnosti a
významu historie pro soudobý vývoj státu či „národa“, naopak „otci zakladatelé“ se
teoretickými otázkami příliš nezabývali a soustředili se jen na to, aby témata studií vycházela
z dávné minulosti, proto se v prvních číslech objevují v drtivé většině témata ze středověku či
raného novověku.14 Na straně druhé se badatelé hospodářských a sociálních dějin snažili
vymezit vůči zcela převládajícím politickým dějinám, které se soustředily na popis událostí
„vítězů“ či „vítězných“ národních států a jež v německy mluvící oblasti vycházely
z teoretického vymezení historie Leopolda von Rankeho jako vědy.15 Právě omezení tvůrčí a
badatelské volnosti pouze na politické dějiny stálo za zrodem spojení hospodářských a
sociálních dějin. V tomto kontextu stanovím další dílčí závěr mého příspěvku, že spojení
hospodářských a sociálních dějin bylo od počátku „defenzivní“ a sloužilo především jako
obranné vymezení vůči politických dějinám v historiografii a mladší historické škole
v ekonomii. V podstatě se jen spojily zbylé dva směry historického bádání – hospodářství a
společnost, které tehdy tvořily jádro historického výzkumu, aniž by došlo k hlubšímu
teoretickému zdůvodnění této symbiózy.
k anglosaské vědecké produkci, srov. Pešek, J. (1993): České a světové dějepisectví v současnosti. In. VII. sjezd
českých historiků, Praha 24.-26. září 1993, Praha, Historický ústav, 1994, s. 103.
12
Jindra, Z. (1997): Co jsou hospodářské a sociální dějiny? In. Jindra, Z. (ed.), Úvod do studia hospodářských a
sociálních dějin, sv. 1: O předmětu bádání, genezi a historiografii oboru, Praha, Karolinum 1997, s. 43.
13
Členové redakčního týmu nestanovili žádné konkrétní teoretické problémy ani formální požadavky na studie,
jež měly v časopise vycházet. Nespojovala je ani žádná vědecká škola či zájmová skupina, což na jedné straně
otevíralo časopis badatelům z různých vědních oborů, ale na straně druhé citelně chyběl jasný záměr, kam by
tento časopis měl směřovat. Srov. Schulz, G. (2005): 100 Jahre VSWG – Vorbemerkungen zum Jubiläumsband.
In: Schulz, G. - Buchheim, Ch. - Fouquet, G. - Gömmel, R. - Henning, F.-W. - Kaufhold, K. H. - Pohl, H. (ed.),
Sozial- und Wirtschaftsgeschiche. Arbeitsgebiete – Probleme – Perspektiven, Stuttgart, Franz Steiner Verlag,
2005, s. 10.
14
Pierenkemper, T. (1995): Gebunden an zwei Kulturen. Zum Standort der modernen Wirtschaftsgeschichte im
Spektrum der Wissenschaft. In. Jahrbuch für Wirtschaftsgeschichte, 1995, H. 2, s. 166-168. Právě středověk a
raný novověk pro editory představovaly dostatečně „staré“ historické epochy, neboť období začínající
industrializace již patřilo do sféry zájmu „mladší historické školy“.
15
Walter, R. (2005), Die Metaphysik des „Bindestrichs“. Was hält die Wirtschafts- und Sozialgeschichte
zusammen? In. Schulz, G. - Buchheim, Ch. - Fouquet, G. - Gömmel, R. - Henning, F.-W. - Kaufhold, K. H. Pohl, H. (ed.), Sozial- und Wirtschaftsgeschiche. Arbeitsgebiete – Probleme – Perspektiven, Stuttgart, Franz
Steiner Verlag, 2005, s. 433.
4
Za další významný přelom považuji vývoj západo-německé historiografie v šedesátých
letech 20. století. V rámci otevření nových univerzit a dalších oborů na tradičních
univerzitách vznikly také nové katedry hospodářských a sociálních dějin, a to především na
ekonomických a filozofických fakultách.16 Domnívám, že právě v této době získal obor
hospodářských a sociálních dějin pevný institucionální základ, který do velké míry nahradil
chybějící teoretický obsah. Zároveň se v této době se objevil model hospodářských a
sociálních dějin jako mostu spojujícího hospodářský a sociální kontext dané historické
události, jež se nadále vymezoval vůči ekonomii a politických dějinám, ale na straně druhé se
stále více otevíral různým přístupům zejména z oblasti sociálních dějin.17 Dovolím si tvrdit,
že v této podobě převzala pojetí hospodářských a sociálních dějin také česká/československá
historiografie, na jehož základě proběhlo ustavení Katedry hospodářských a sociálních dějin
Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Jaký jsou dnešní alternativy vývoje oboru hospodářských a sociálních dějin? Vidím tři
možnosti: a) pokračování dosavadního „defenzivního“ konceptu hospodářských a sociálních
dějin; b) odloučení a profilace hospodářských dějin a sociálních dějin; c) koncept
„ofenzivního“ integrujícího společenskovědního přístupu, který pokládám do budoucna za
nejpřínosnější v rámci historie jako celku.
Defenzivní spojení hospodářských a sociálních dějin zatím v České republice
převládá, jelikož se odvolává na teoretické přístupy šedesátých a sedmdesátých let 20. století
a hospodářské a sociální dějiny zde vystupují jako protiklad proti převládajícím politickým
dějinám.18 Tento přístup je charakteristický relativně silnou institucionalizovanou podporu,
ale zároveň mu napomáhá také nízká úroveň teoretické diskuse o politických, hospodářských
a částečně také sociálních dějinách.19 Negativem tohoto přístupu v rámci České republiky je
převažující nezájem odborníků z jiných vědních oborů, ale i samotných historiků, o díla
orientující se zejména na hospodářské a sociální dějiny. S tím souvisí obecná otázku, která
zatím zůstala v české historiografii nezodpovězena, proč vlastně spolu mají tak úzce
spolupracovat pouze hospodářské a sociální dějiny?20 Uvědomuji si však, že přesvědčivou
odpověď neposkytla ani světová historiografie. Objevily se sice hlasy volající po větším
sblížení obou přístupů, a to v rámci „… deekonomizace hospodářských dějin a reekonomizace
sociálních dějin“21, ale v podstatě i zde se autoři jen stavěli za otevření hospodářských a
sociálních dějin novým metodologickým přístupům. I když jsem si vědom určité míry
generalizace, dovolím si tvrdit, že stále převládá tradiční přístup k hospodářským a sociálním
dějinám jako mostu mezi různými metodologickými přístupy.22 Ve výsledku se však pojetí
16
Knut Borchardt uvedl, že během devíti let vzniklo pět kateder hospodářských a sociálních dějin v SRN, srov.
Borchardt, K. (1987): Wirtschaftsgeschichte: Wirtschaftswissenschaftliches Kernfach, Orchideenfach,
Mauerblümchen oder nichts von dem? In. Kellenbenz, H. - Pohl, H. (ed.), Historia socialis et economica.
Festschrift für W. Zorn zum 65. Geburtstag, Stuttgart, Franz Steiner Verlag, 1987, s. 19.
17
Bouvier, J. (1972): Die Einheit der Wirtschafts- und Sozialgeschichte. In. Wehler, H.-U. (ed.), Geschichte und
Ökonomie, Köln, Kiepenheuer und Witsch, 1972, s. 383-384.
18
Tento přístup ovlivnil také otevření nové magisterské specializace na Národohospodářské fakultě Vysoké
škole ekonomické v Praze, která nese název „Hospodářské a politické dějiny“, a i zde jsou hospodářské dějiny
jako obor považovány za příliš „slabé“, a proto se zvolilo jejich spojení s politickými dějinami.
19
Kromě vysokoškolských pracovišť bych rád jmenoval také profesní organizaci Společnost pro hospodářské a
sociální dějiny, která se snaží tento přístup dále propagovat.
20
V tomto kontextu pokládám za jisté zklamání první díl zamýšleného profilového úvodu do hospodářských a
sociálních dějin, srov. Jindra, Z. (ed.): Úvod do studia hospodářských a sociálních dějin, sv. 1: O předmětu
bádání, genezi a historiografii oboru, Praha, Karolinum 1997, kde se sice objevily dva teoretické texty od
historiků Z. Jindry a F. Svátka, ale každý z historiků se v podstatě věnuje pouze jednomu z přístupů, tj. buď
hospodářským dějinám nebo sociálním dějinám.
21
Tilly, Ch. - Tilly, L. - Tilly, R. (1991): European Economic and Social History in the 1990s. In. Journal od
European Economic History, roč. 20, 1991, č. 3, s. 647.
22
Schulz, G. (jako pozn. 13), s. 14; Fischer, W. (1986): Sozialgeschichte und Wirtschaftsgeschichte. In:
Schieder, W. - Sellin, V. (ed.), Sozialgeschichte in Deutschland. Entwicklungen und Perspektiven im
5
hospodářských a sociálních dějin často jen přiklání k metodologickým impulsům, jež
přicházejí jak ze sociálních dějin (historická antropologie, urbanizace, modernizace), tak
z hospodářských dějin (institucionální ekonomie, evoluční ekonomie).23 Z výše uvedeného
pro mě vyplývá další z dílčích závěrů mého příspěvku, že tento koncept těží spíše z „tradice“
a nenabízí příliš mnoho možností pro další metodologický rozvoj. Navíc toto nevyjasněné
spojení může mít za následek nesrozumitelnost a tudíž „lehkou postradatelnost“
hospodářských i sociálních dějin.24
Dále pokládám za důležité odpovědět si na otázku, zda vůbec byly hospodářské dějiny
a sociální dějiny rovnocennými partnery v rámci vývoje historiografie oboru hospodářské a
sociální dějiny. Odpověď zní, že nikoli. Na přelomu 19. a 20. století, kdy se tento obor
vytvářel, hrály klíčovou roli hospodářské dějiny, naopak sociální dějiny byly spíše
„přívěskem“, jenž neměl rozhodující vliv na problémy a otázky, které badatelé tehdy řešili.25
Tento poměr se změnil v šedesátých let 20. století, kdy nastal „boom“ sociálních dějin, a tento
přístup se brzy přeorientoval z dílčí historické disciplíny v „imperiální“ konstrukt historie
jako celku. Toto pojetí se nejvíce prosadilo v západním Německu v konceptu tzv. Historische
Sozialwissenschaft či Gesellschaftsgeschichte. Zástupci tzv. Bielefeldské školy integrovali
politické, sociální, hospodářské a kulturní dějiny do jednoho celku a pomocí různých
teoretických modelů usilovali o vytvoření nového paradigmatu historické vědy.26 Historici
sociálních dějin předložili řadu nových metodologických návrhů, díky nimž se sociální dějiny
staly nejdynamičtěji se rozvíjejícím přístupem v historické vědě posledních čtyřiceti let a
hospodářské dějiny byly stále více vytlačovány z centra na okraj zájmu badatelů
hospodářských a sociálních dějin. Stoupenci sociálních dějin také patřili k prvním, kteří se
metodologicky střetli o primát historického výzkumu s politickými dějinami a podařilo se jim
zlomit „tradicionalistický“ přístup k politickým dějinám, který trval od poloviny 19. století.27
Tato vítězná cesta sociálních dějin byla zastavena až nástupem kulturních dějin, se kterými se
sociální historici potýkají dodnes.28 Ve vztahu ke svému hlavnímu tématu považuji uvést dvě
internationalen Zusammenhang. Bd. I. Die Sozialgeschichte innerhalb der Geschichtswissenschaft, Göttingen,
Vandenhoeck und Ruprecht, 1986, s. 55.
23
Mooser, J. (2007): Sozial- und Wirtschaftsgeschichte, Historische Sozialwissenschaft, Gesellschaftsgeschichte.
In. Goertz, H.-J. (ed.), Geschichte. Ein Grundkurs, Reinbeck bei Hamburg, Rowohlt Tb., 2007, s. 573; Walter,
R. (2000): Wirtschaftsgeschichte. Vom Merkantilismus bis zur Gegenwart, Köln, Wien, Weimar, Böhlau, 2000,
s. 4; Walter, (jako pozn. 15), s. 17; Walter, R. (1998), Wirtschafts- und Sozialgeschichte in ganzheitlicher Sicht.
In. Schremmer, E. (ed.): Wirtschafts- und Sozialgeschichte. Gegenstand und Methode. 17. Arbeitstagung der
Gesellschaft für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte in Jena 1997, Stuttgart, Franz Steiner Verlag, 1998, s. 18-19.
24
V tomto kontextu pokládám za velmi přínosnou diskusi mezi německými historiky o budoucnosti oboru
hospodářské a sociální dějiny, jež proběhla v polovině devadesátých let 20. století, srov. Wirtschafts- und
Sozialgeschichte – Neue Wege? Zum wissenschaftlichen Standorts der Faches. In. Vierteljahresschrift für Sozialund Wirtschaftsgeschichte, roč. 82, 1995, H. 3, s. 387-422.
25
Mooser (jako pozn. 23), s. 571.
26
Velmi dobrý přehled o vývoji sociálních dějin v západní Evropě po roce 1945 podal český historik F. Svátek,
srov. Svátek, F. (1997): Co jsou sociální dějiny? In. Jindra, Z. (ed.), Úvod do studia hospodářských a sociálních
dějin, sv. 1: O předmětu bádání, genezi a historiografii oboru, Praha, Karolinum, 1997, s. 67-107; Wehler, H.-U.
(1986): Sozialgeschichte und Gesellschaftsgeschichte. In. Schieder, W. - Sellin, V. (ed.), Sozialgeschichte in
Deutschland. Entwicklungen und Perspektiven im internationalen Zusammenhang. Bd. I. Die Sozialgeschichte
innerhalb der Geschichtswissenschaft, Göttingen, Vandenhoeck und Ruprecht, 1986, s. 33-34.
27
K prvním střetům mezi sociálními a politickými dějinami došlo k sedmdesátých letech 20. století
v kontroverzi mezi Hans-Ulrichem Wehlerem a Andreasem Hillgruberem, srov. Wehler, H.-U. (1973): Moderne
Politikgeschichte oder „Grosse Politik der Kabinette“? In. Geschichte und Gesellschaft, roč. 1, 1973, s. 344369; týž (1977): Kritik und kritische Antikritik. In. Historische Zeitschrift, roč. 225, 1977, H. 2, s. 347-384;
Hillgruber, A. (1973): Politische Geschichte in moderner Sicht. In. Historische Zeitschrift, roč. 216, 1973, H. 3,
s. 529-552.
28
Štaif, J. (2004): Závěrem aneb čím mohou být sociální dějiny dnes. In. Čechurová, J. - Štaif, J. (ed.),
K novověkým sociálním dějinám českých zemí VI. Sociální dějiny dnes, Praha, Karolinum 2004, s. 227; týž
(2006): Sociální a kulturní dějiny. Několik poznámek k postmoderní diskusi. In. Borovský, T. - Hanuš, J. - Řepa,
6
základní myšlenky. V současné době sociální historici nepovažují spojení s hospodářskými
dějinami za primární a své metodologické závěry formulují ve střetu s kulturními dějinami. A
druhá moje idea zní, že sociální dějiny ve všech ohledech drtivě převažují nad hospodářskými
dějinami.
Od šedesátých let 20. století se začaly proměňovat také hospodářské dějiny, a to
zejména díky impulsům ze strany ekonomů ve Spojených státech amerických. 29 Tito tzv.
kliometristé položili základy „New Economic History“ použitím matematických modelů a
ekonomické teorie na historickou realitu a na základě svého zkoumání zpochybnili řadu,
tehdy pevně daných, závěrů z hospodářských dějin.30 Tento přístup se stal od sedmdesátých
let 20. století vzorem pro projetí hospodářských dějin v ekonomii, což znamenalo, že
hospodářské dějiny v klasickém pojetí přestaly být povinným kurzem na ekonomických
fakultách, a proto se ve velké míře začaly rušit ústavy a katedry hospodářských či
hospodářských a sociálních dějin.31 Výuka hospodářských dějin byla začleněna do kurzů dějin
ekonomických teorií a kurzů kliometrie. V téže době sice na filozofických fakultách vznikla
řada kateder hospodářských a sociálních dějin, což však nemohlo nahradit ztrátu pracovišť
hospodářských či hospodářských a sociálních dějin na ekonomických fakultách, neboť
největší deficit spočíval v nedostatku kontaktů s různými ekonomickými teoretickými
přístupy.32
Vedle kliometrie se stále více ekonomů opět přiklání k antropologickému pojetí lidské
osobnosti33 a více prostoru než dosud,34 věnují různým kulturním kódům, emotivnímu
chování či dlouhodobým trendům v rámci rozhodování jednotlivce. Z těchto kořenů vychází
v současné době snad dva nejdynamičtější přístupy v rámci hospodářských dějin – nová
institucionální ekonomie35 a evoluční ekonomie36. Ani moderní přístupy v hospodářských
M. (ed.), Kultura jako téma a problém dějepisectví, Brno, Matice moravská 2006, s. 40; Schulz, G. (2005):
Sozialgeschichte. In. Schulz, G. - Buchheim, Ch. - Fouquet, G. - Gömmel, R. - Henning, F.-W. - Kaufhold, K. H.
- Pohl, H. (ed.), Sozial- und Wirtschaftsgeschiche. Arbeitsgebiete – Probleme – Perspektiven, Stuttgart, Franz
Steiner Verlag, 2005, s. 297-298.
29
Ovšem větší zájem o historii mezi ekonomy byl dán především změnou paradigmatu ekonomie, kdy se určitá
skupina ekonomů stále více klonila k pojetí ekonomie jako společenské vědy, srov. Solow, R. M. (1985):
Economic History and Economics. In. The American Economic Review, roč. 75, 1985, No. 2, s. 328.
30
Mezi nejznámější patří otázka nevýhodnosti otrokářské práce na americkém Jihu v 19. století a význam stavby
železnice pro americké hospodářství v 19. století, srov. Fogel, R. W. (1964): Railroads and American Economic
Growth: Essays in Econometric History. Baltimore, John Hopkins, 1964; Ambrosius, G. - Plumpe, W. - Tilly, R.
(2006), Wirtschaftsgeschichte als interdisziplinäres Fach. In. Ambrosius, G. - Petzina, D. - Plumpe, W. (ed.),
Moderne Wirtschaftsgeschichte. Eine Einführung für Historiker und Ökonomen, München, Oldenbourg 2006, s.
27-28.
31
V tomto pojetí hospodářské dějiny představovaly velmi okrajový předmět v rámci ekonomie, srov. Borchardt
(jako pozn. 16), s. 29-30.
32
Následkem této skutečnosti se hospodářskými dějinami zabývali převážně historici bez ekonomických
znalostí, což velmi ztížilo možnost dojít k relevantním závěrům.
33
Tady bych vyzdvihl především opětovné zkoumání antropologické podstaty člověka jako „Homo
oeconomicus“, srov. Plumpe, W. (2007): Racionalita a riziko: k historické povaze moderního hospodářství. In.
Honneth, A. (ed.), Zbavovat se svéprávnosti. Paradoxy současného kapitalismu, Praha, Filosofia 2007, s. 15-40.
34
Neboť faktem zůstává, že se drtivá většina odborných studií v impaktovaných časopisech opírá o různé
kliometrické výpočty a ekonomické teorie. V tomto kontextu souhlasím s názorem hospodářského historika
Petera Mathiase, který dělí ekonomické dějiny na „hard economic history“, tj. přístup, který je ovlivněn právě
různými statistickými a matematickými modely, a na „softer economic history“, jež více inklinují k sociálněkulturnímu kontextu dané skutečnosti, srov. Mathias, P. (2006): Economic History: Still Living with the
Neighbours. In. The Journal of European Economic History, roč. 35, 2006, No. 1, s. 52.
35
Voigt, S. (2008): Institucionální ekonomie, Praha, Alfa nakladatelství a Liberální institut, 2008; Wischermann,
C. (1998): Vom Gedächtnis und den Institutionen. Ein Plädoyer für die Einheit von Kultur und Wirtschaft. In.
Schremmer, E. (ed.), Wirtschafts- und Sozialgeschichte. Gegenstand und Methode, Stuttgart, Franz Steiner
Verlag, 1998, s. 21-33; Ambrosius, G. - Plumpe, W. - Tilly, R. (jako pozn. 30), s. 31.
36
Walter (jako pozn. 15), s. 445.
7
dějinách nečerpají podněty ze sociálních dějin, nýbrž z ekonomie, tudíž také ony se dívají
jiným směrem než je „utužování“ spojení hospodářských a sociálních dějin. Hospodářské
dějiny se tedy také stále více profilují jako samostatný obor, který nepotřebuje „pomocné“
spojení s jinou okrajovou disciplínou.37
Jak se výše uvedená slova ohledně sociálních dějin a hospodářských dějin dotýkají
vlastního tématu mého příspěvku? Domnívám se, že stále větší specializace v rámci
jednotlivých přístupů přispěla k tolik diskutované krizi oboru hospodářských a sociálních
dějin a také k tomu, že se stále více autorů přiklání k tomu, aby se obě disciplíny oddělily a
pokračovaly si vlastní cestou.38 Právě oddělení obou přístupů je budoucností sociálních dějin
a hospodářských dějin v západní Evropě a USA, neboť tam jsou proto připravené i nutné
institucionální základy – odborné časopisy, ústavy, katedry atd. Navíc to oběma směrům
umožní volnější metodologické rozšíření napříč dalšími příbuznými obory. Jak bude vypadat
situace v České republice? Možnost samostatného pojetí považuji za mnohem
komplikovanější, neboť velkou roli zde hraje právě již několikrát opakovaná nízká úroveň
teoretické diskuse, slabá institucionální podpora tohoto modelu a také nedostatečné personální
zajištění. Pochopitelně se nabízí možnost opakování situace z počátku devadesátých let 20.
století, kdy byla uměle vytvořena situace „stavu nula“ a mohly se konstituovat nové obory na
„zelené louce“. Dovolím si tvrdit, že i v České republice dojte k odluce, a to zejména na
institucionální úrovni, tj. sociální dějiny najdou útočiště na filozofických fakultách a
hospodářské dějiny na ekonomických fakultách.39
V poslední části mého příspěvku bych se chtěl věnovat poslední z nastíněných
alternativ – integrujícímu, interdisciplinárnímu konceptu. Toto pojetí vychází z odpovědi
otázky, zda vůbec stačí uvažovat v rámci samostatných hospodářských dějin, sociálních dějin
či ve spojení hospodářských a sociálních dějin nebo hospodářských a politických dějin? Co
toto dělení řekne o samotném tématu? Neboť již na počátku bude autor limitován právě
teoretickým vymezením svého oboru. Vyslovuji se pro proto, aby se pozornost začala více
věnovat samotného tématu na úkor rozboru jednotlivých metodologických přístupů.40
Možnou aplikaci tohoto integrujícího, interdisciplinárního konceptu lze ilustrovat například
na tématu „nezaměstnanosti“. Jedná se o téma hospodářských dějin, kde se zkoumá propad
příjmů státu či zvýšené výdaje státu na sociální programy? Nebo o téma sociálních dějin ve
vztahu šíře sociálního státu či fenoménu „masové“ nezaměstnanosti? Či náleží k politickým
dějinám, které zkoumají alternativy řešení nezaměstnanosti v programech jednotlivých
politických stran? Nebo snad spadá do kulturních dějin, jež se zaměřují například na
radikalizaci dlouhodobě nezaměstnaných či na psychologický účinek propadu příjmů pro
jednotlivé rodiny? Nebylo by prospěšnější zabývat se nezaměstnaností jako celkem?
Jak by se přijetí tohoto konceptu odrazilo na samotné práci historika? Vedle různých
přístupů by bylo v podstatě irelevantní, zda se autor pokládá za ekonoma, historika,
psychologa či politologa. Zde by bylo na místě definovat profil badatele ve společenských
vědách, který by měl znát základní teoretické přístupy příbuzných společensko-vědních
37
Ovšem pokládám za důležité podotknout, že „novými“ hospodářskými dějinami se stále více zabývají
ekonomové než historici, kteří se nepříliš věnují soudobé ekonomické teorii.
38
Ziegler, D. (1997): Die Zukunft der Wirtschaftgeschichte. Versäumnisse und Chancen. In. Geschichte und
Gesellschaft, roč. 23, 1997, H. 3, s. 407-408.
39
S tím však musí souviset důkladná teoretická příprava, která toto téma vůbec nastolí a bude muset přesvědčit
zbytek akademického obce tuto specializaci institucionalizovat, a že hospodářské dějiny tvoří nedílnou součást
bakalářských, magisterských a doktorských studijních programů na ekonomických fakultách. To samé by mělo
platit také pro obor sociálních dějin na filozofických fakultách.
40
To však vůbec neznamená ulehčení historikovy práce. Právě naopak, neboť tento koncept počítá s tím, že pro
historika bude zcela samozřejmá znalost metodologických hledisek různých vědních oborů.
8
oborů,41 jež se daným tématem zabývají, měl by bezchybně ovládat psaní odborného textu a
práci s prameny a kritiku pramenů a literatury, neboť to podle mého názoru tvoří nezbytnou
výbavu kohokoli, kdo si volí témata z oblasti společenských věd. Institucionální základna i
vzdělávací soustava by měla vést k „… podpoře rozvoje nového typu multidisciplinárního
vzdělance – vznik zvláštního typu vzdělance, vzdělance ve společenských vědách“42. Ovšem
nejde jen o předstíranou interdisciplinaritu, o níž se sice velmi často hovoří, ale jež se jen
sporadicky realizuje. Prvním krokem k výše vytčenému cíli bude nejspíše vytváření větších
výzkumných týmů, jež budou sdružovat badatele z jednotlivých specializací, což samo o sobě
povede ke zpochybnění orientace společenských věd na jednotlivce jako specialistu v dílčím
sekventu vědního oboru. Uvědomuji si, že tento standard není ve společenských vědách
obvyklý ani v západní Evropě či USA natož v České republice. Proto se nechci příliš zabývat
tím, jaký název by tento multidisciplinární vědec měl nést, a tuto alternativu považuji
v současné době za těžko prosaditelnou. Osobně vidím současný vývoj hospodářských a
sociálních dějin v jejich oddělení, ale přesto by neměl chybět možný integrující výhled do
budoucna.
41
Nemám na mysli, že by student musel povinně absolvovat například čtyři až deset oborů, aby mohl být za
tohoto „nového“ badatele považován. Za prospěšné považuji volnou nabídku hlavních a vedlejších specializací,
jak je zcela běžné v západní Evropě, a díky přijetí systému ECTS, také již na některých vysokých školách
v České republice. Také bych se přimlouval za zavedení společného základu v bakalářském studiu, kde by
studenti poznávali základní práce a přístupy z různých vědních oborů. Tento postup je naprosto běžný ve
Spojených státech amerických, kde je bakalářské studium velmi obecné a dílčí specializace přichází teprve na
magisterském a doktorském stupni.
42
Kornai, J. (2008): Obory společenských věd: odluka nebo spolupráce? In. Politická ekonomie, roč. 56, 2008, č.
1, s. 12.
9
Vývoj lesního hospodářství v prostředí České republiky v období 1991-1995. Příspěvek k
aplikaci ekonomických přístupů k ochraně životního prostředí
Zdravé lesy představují součást životního prostředí, která ze své podstaty splňuje definici
statků životního prostředí – tj. je charakteristická vzácností a z tohoto důvodu může vznikat
konflikt při jejím užití. Z toho důvodu je vhodné analyzovat historický přístup k ochraně lesů
nejen z pohledu institucionální zajištění, ale především také s ohledem na ekonomickou
podstatu tohoto statku. Tato kapitola je zaměřena na vývoj ochrany životního prostředí
v prostředí České republiky v době procesu transformace ekonomiky v letech 1991-1995 (tj.
v období, kdy se odehrávaly klíčové změny v české ekonomii, tzn. v období let malé a velké
privatizace) s aplikací na lesní hospodářství, jako jednu ze složek národního hospodářství.
Téma jsem zvolila především pro jeho aktuálnost, kdy jsou nejen lesy a lesní hospodářství, ale
celkově každá ze složek životního prostředí vystavena vysoké pozornosti ze stran veřejnosti.
Domnívám se, že k historii ochrany životního prostředí je nutné přistupovat s ohledem na její
kontinuální vývoj, který umožňuje lépe pochopit změny, které v minulosti nastaly s důrazem
na soudobé společenské prostředí. Současný stav poznání procesu ochrany životního prostředí
tento princip kontinuity v posledních letech postupně zohledňuje, nicméně stále se při
politickém rozhodování v otázkách ochrany životního prostředí nedostatečně zohledňuje
úloha historické vývoje společenského a hospodářského pozadí.43 Domnívám se, že bez
zohlednění vlivu historie v oblasti ochrany životního prostředí nelze vyvozovat korektní
doporučení pro politiku ochrany životního prostředí, resp. kritizovat některá v minulosti
učiněná politická rozhodnutí na úrovni národní i mezinárodní.
Cílem je nejprve analyzovat vývoj v oblasti lesního hospodářství (resp. celé problematiky
ochrany životního prostředí) v prostředí České republiky v letech 1991-1995 a představit,
jakými způsoby přistupují vybrané ekonomické školy k ochraně lesů společně s jejich
hlavními výhodami a zápory.
43
Pozitivně lze hodnotit například vývoj v oblasti ekologických daní, kdy byl zohledněn dlouhodobý
společenský dopad při zavádění a dopadu nových daní na disponibilní příjmy českých obyvatel, přičemž
samotné zvyšování či zavádění ekologicky orientovaných daní zahrnuje snižování stávajících daní – v prostředí
ČR snižování daně z příjmu fyzických a právnických osob. Za první ekologicky orientovanou daň lze považovat
navýšení spotřební daně z motorových paliv již v roce 1995. Do roku 2007 se postupně tato navyšovala
(společně se spotřební daní z benzínu a ostatních paliv), až byly v roce 2007 zavedeny tři ekologické daně – daň
z elektřiny, daň z pevných paliv a daň ze zemního plynu a některých dalších plynů podle Zákona č. 261/2007
Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. V současné době probíhá tzv. druhá fáze zavádění ekologických daní - tj.
postupný přechod od poplatků v ochraně životního prostředí k (ekonomicky efektivnějším) ekologickým daním.
10
Hypotézu kapitoly jsem zvolila následující: Ochrana lesů, stejně jako ochrana životního
prostředí, musí být vhodně institucionálně zajištěna,44 a to především s ohledem na historický
vývoj zkoumaného prostředí. V prostředí České republiky k tomuto v roce 1991 nedošlo, a
proto v následujících dvou letech docházelo ke snižování výměry lesní půdy.
Pro potřeby naplnění stanovených cílů a potvrzení hypotézy bude nutné nalézt odpovědi
především na otázky, zda lze vysledovat rozpor mezi centrálně plánovaným hospodářstvím
v režimu komunismu a ochranou životního prostředí; jak přispěla privatizace z let 1991-1995
k ochraně životního prostředí a jaké alternativy existují k současnému pojetí ochrany
životního prostředí v prostředí České republiky?
Pro základní analytickou část této kapitoly je nutné stanovit některá základní metodologická
východiska. Považuji za nezbytné definovat v úvodu zásadní termíny nutné pro pochopení
některých základních souvislostí ve vztahu ochrany životního prostředí a ekonomie.
Pojmy, které musí být striktně rozlišovány, představují příroda a životní prostředí. Příroda
představuje bohatý a proměnlivý celek, který propojuje jednotlivé ekosystémové prvky
mnoha složitými vazbami a procesy. Ty části přírody, jejichž existence přetrvává
v nezměněné kvalitativní podobě v soužití s lidskou společností, jsou považovány za tzv.
přírodu v užším smyslu. V širším smyslu lze pak do přírody zahrnout též prvky přetvořené
člověkem, tzv. faktory.45 Pojem životní prostředí je pak používán pro interakce mezi
člověkem a přírodou. Je to vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně
člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Základními složkami životního prostředí
jsou ovzduší, voda, půda, organismy, ekosystémy a toky energií. Podobně jako u konceptu
přírody, zahrnuje životní prostředí i uměle vytvořené prvky (budovy apod.) Všechny tyto
složky životního prostředí jsou vzájemně provázané, životní prostředí tedy funguje jako
systém.46
Vzhledem k zaměření kapitoly, tj. aplikaci vývoje ochrany životního prostředí na konkrétní
případ ochrany lesů ve vytyčeném období, považuji za podstatné také uvést, co česká
legislativa rozumí pod pojmem les a v jakém členění pak přistupuje k jeho ochraně. Podle
Zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (tzv. lesní zákon)
jsou pod pojmem les chápány „… lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění
44
Například legislativním zakotvením v zákonech, vyhláškách a nařízeních, v případě ekologicky vyspělých
zemí (tj. země Skandinávie, Německo ad.) také morální a etická pravidla aj.
45
DALY, FARLEY. 2003, s. 80.
46
Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, § 2.
11
funkce lesa (PUPFL)“.47 Častými legislativními pojmy, které se v této kapitole budou
vyskytovat, je dále hospodaření s lesem, tj. ,,obnova, ochrana, výchova a těžba lesních
porostů a ostatní činnosti zabezpečující plnění funkcí lesa“48 a ochrana lesa, jako ,,činnost
směřující k omezení vlivu škodlivých činitelů, ochranná opatření proti škodlivým činitelům a
zmírňování následků jejich působení“.49
Co se týče použité literatury a pramenů, představovaly stěžejní zdroj informací především
publikace Ministerstva zemědělství, Ministerstva životního prostředí (resp. CENIA) a Ústavu
pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem,50 kdy za nejpřínosnější považuji zejména
získání zdrojových dat pro potřebu historické analýzy – tj. data o vývoji vlastnických vztahů
lesů v letech 1990-2010 a o vývoji celkové výměry lesní půdy v ha v letech 1966-2010.
Pro tu část kapitoly, která se zabývá ekonomickou podstatou české praxe v lesním
hospodářství, byla využita relevantní literaturu, jež se vztahuje k vybraným ekonomickým
školám ochrany životního prostředí – pro část popisující přístup neoklasické environmentální
ekonomie považuji za nepřínosnější knihu Charlese Kolstada ,,Environmental Economics“,51
jelikož autor podle mého názoru nejobsáhlejším a nejpřínosnějším způsobem popsal
fungování ochrany životního prostředí z pohledu environmentálních neoklasiků. Přístup
fungování svobodného trhu podle mého názoru nejlépe vystihl ekonom tzv. rakouské školy
Murray N. Rothbard v knize ,,Ekonomie státních zásahů“.52 Autor zdařile shrnul základní
principy toho, proč přístup ekologické ekonomie nemůže fungovat. V oblasti ekologické
ekonomie bych vyzdvihla knihu Hermana E. Dalyho a Joshui Farleyho ,,Ecological
Economics: Principles and Applications“53, která shrnuje, na jakých základech ekologická
ekonomie staví a kde se rozchází s neoklasickou environmentální ekonomií a s Free Market
Environmentalism. Posledním z vybraných přístupů ochrany životního prostředí z pohledu
ekonomie je institucionální ekologická ekonomie – zde jsem se zaměřila zejména na publikaci
Elinor Ostrom ,,Governing the Commons: The Evolution of Institutions for Collective
47
Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), § 1a)
48
Tamtéž, § 1d)
49
Tamtéž, § 1e). Podle uvedeného zákona pak jsou pak lesy děleny na lesy hospodářské, ochranné a zvláštního
určení.
50
Viz například CENIA. 2008, 185 s.; Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem. 2004;
Ministerstvo zemědělství. 2011; aj. webové zdroje, takto???
51
KOLSTAD, 2000. Je to jen odkaz na knihu, ne na konkrétní stranu, nevím, jestli je to dobře
ROTHBARD, Murray N. 2001. Je to jen odkaz na knihu, ne na konkrétní stranu, nevím, jestli je to dobře
53
DALY, Herman E.; FARLEY, Joshua. 2003. Je to jen odkaz na knihu, ne na konkrétní stranu, nevím, jestli je
to dobře
52
12
Action“54 a článek od autorek Lenky Slavíkové, Jiřiny Jílkové a Tatiany Kluvánkové-Oravské
,,Elinor Ostrom – Nositelka Nobelovy ceny za ekonomii a její přínos pro ekonomii životního
prostředí“, který objasňuje, jakým způsobem Elinor Ostrom přispěla k ochraně životního
prostředí z pohledu společenských institucí.55
Ochranou
životního
prostředí
s ohledem
na
ekonomické
zásady
se
zabývá
environmentalismus. Z důvodu nejasného vymezení tohoto pojmu na úvod konstatuji, že
nadále budu s tímto pojmem pracovat jako s plnohodnotnou vědeckou disciplínou, která se
snaží dodržovat ekonomické zásady v konceptu ochrany životního prostředí a využívá tak
poznatků z oblasti samotné ekologie, ale též sociologie, historie, filozofie ad. Odmítám tedy
tvrzení o tom, že environmentalismus nemá s přírodními, ani se společenskými vědami
fakticky nic společného a také nesouhlasím s přirovnáním ke komunismu.56
Nyní představím, jak na vlastnictví lesů nahlíží ekonomická teorie v pojetí environmentalismu
a čím pro něj lesy jsou. Na tomto základě poté rozvedu diskuzi o tom, jak k ochraně lesů
přistupují vybrané ekonomické teorie ochrany životního prostředí a také jejich hlavní výhody
a nevýhody.
V klasické teorii je většina statků životního prostředí statky veřejnými. Tj. podle nejběžnější
definice (tzv. Samuelsonovské definice) jsou to statky, které jsou ze své podstaty nerivalitní a
nevylučitelné ze spotřeby.57 Z toho plyne, že je může užívat každý, aniž by existovala
možnost někoho vyloučit (například vhodným poplatkovým systémem) a při této spotřebě si
žádný z uživatelů nekonkuruje. Klasifikaci statků podle podmínky rivality a vylučitelnosti ze
spotřeby shrnuje následující obrázek.
Obrázek č. 3: Klasifikace statků podle Samuelsona, tzv. hledisko poptávky.
Vyloučení ze spotřeby
Proveditelné
Spotřeba
Rivalitní
Čistě
soukromý
statek
Nerivalitní Smíšený statek
54
Neproveditelné
Smíšený statek
Čistě
veřejný
statek
55
OSTROM, Elinor. 1990. Je to jen odkaz na knihu, ne na konkrétní stranu, nevím, jestli je to dobře
SLAVÍKOVÁ, Lenka, JÍLKOVÁ, Jiřina, KLUVÁNKOVÁ – ORAVSKÁ, Tatiana. 2009, s. 419-423.
56
Podle některých autorů je environmentalismus jen ideologií, která odmítá vidět svět, přírodu a lidstvo takové,
jaké ve skutečnosti jsou, tedy vidět jejich přirozený evoluční vývoj. Například KLAUS. 2007, s. 21.
57
SAMUELSON. 1954, s. 387-389.
13
Zdroj: HAMPL. 2001, s. 113.
Z této definice pak plyne, že pokud je statek ze své podstaty veřejným, pak jsou vhodné
zásahy státu a vlastnictví statků státem z důvodu tržního selhání.58
Pokud tedy přijmu tento pohled na statky životního prostředí, nutně vyvodím závěr, že
v případě ochrany životního prostředí trh selhává z důvodu existence veřejných, resp.
smíšených statků životního prostředí, a z důvodu existence externalit, 59 které se nepromítají
do cen statků životního prostředí (které často ani neexistují). Proto jsou nutné zásahy státu, či
přímo státní vlastnictví (viz například lesní zákon v případě soukromého vlastnictví, nebo
řeky ve vlastnictví příslušného povodí, tj. státu aj.).
Proti tradičnímu pojetí členění statků vystoupil Buchanan, který přišel s klasifikací statků ze
strany nabídky. Podle Buchanana jsou pak veřejné statky stejné, jako kterékoliv jiné a pokud
existuje nespokojenost lidu v podobě vysokého placení daní za poskytování veřejného statku,
lze s vysokou pravděpodobností předpokládat, že i veřejný statek začne být poskytován
soukromým subjektem.60 Hampl shrnuje, že v demokratické společnosti založené na principu
většinové volby neexistuje žádné omezení, které by mohlo kvalifikované většině zabránit
v přeměně veřejného statku na statek soukromý.61 Ve prospěch definice veřejných statků
podle Buchanana mluví fakt, že existují klasické veřejné statky, které jsou poskytovány
soukromou osobou (viz například veškeré soukromoprávní televize aj.). Zůstává pak otázkou,
jestli je skutečně nutností, aby některé statky životního prostředí zůstávaly ve státním
vlastnictví i tehdy, když vykazují všechny znaky veřejného statku.
Podobným způsobem teorie řeší také existenci externalit, k jejímuž pochopení nejvíce přispěl
Coase, když definoval vztah mezi znečišťovaným a znečišťovatelem. Tvrdí, že pokud existuje
možnost, jak dostatečně vymezit soukromá práva, která budou dobře vymahatelná, pak
nezáleží na výchozím vymezení vlastnických práv,62 jelikož soukromá vyjednávání povedou
k efektivnímu řešení a k optimálnímu stavu znečištění životního prostředí. Problém, který
58
KOLSTAD. 2000, s. 94, 95.
59
Podle Tietenberga je externalita definovaná jako situace, kdy blahobyt jedince nezáleží jen na jeho aktivitách,
ale je ovlivňován ještě dalšími faktory, které buď pozitivně či negativně ovlivňují jeho konečný užitek z dané
aktivity. TIETENBERG. 1994, s. 164.
60
BUCHANAN. 1998, s. 44-45.
61
HAMPL. 2001, s. 123.
62
Resp. nezáleží na tom, na čí straně stojí zákon. COASE. 1960, s. 27.
14
Coase dále definuje, je existence transakčních nákladů, jež zabraňují vzniku soukromých
dohod. 63
Na této teorii vystavěly své učení různé školy ekonomického myšlení, které začaly vznikat
přibližně od šedesátých let 20. století a které se snažily integrovat ochranu životního prostředí
s ekonomickou teorií, tj. vznikl environmentalismus jako jeden z myšlenkových směrů, který
usiluje o změnu společenských, ekonomických a politických mechanismů s cílem ochrany
životního prostředí.64 V zásadě se všechny ekonomické přístupy liší v postoji k fungování trhu
a k úloze státu, kdy je jejich základem otázka externalit a podstata zkoumaného statku
životního prostředí – tj. soukromý vs. veřejný statek.
Nyní představím postoje k ochraně lesů, resp. životního prostředí v podání neoklasické
environmentální ekonomie, ekologické ekonomie, Free Market Environmentalism a
institucionální ekologické ekonomie.
Neoklasická environmentální ekonomie (též také neoklasická ekonomie životního prostředí)
patří mezi nejstarší přístupy k ochraně životního prostředí, její počátek lze nalézt přibližně na
začátku šedesátých let 20. století. Podle environmentálních neoklasiků dochází k poškozování
životního prostředí z důvodu existence externalit a veřejných statků (na něž v tomto případě
pohlíží v členění dle Samuelsona, tj. z pohledu poptávky), které vyžadují zásahy státního
sektoru v podobě nástrojů politiky ochrany životního prostředí.65 Tyto nástroje pak musí být
vhodně nastaveny na základě kvantifikace škod, které mají být buď internalizovány (v podobě
daní či poplatků v případě negativních externalit, nebo v podobě dotace v případě pozitivních
externalit -tzv. Pigouviánský efekt).66 Výhodou tohoto přístupu je jasná aplikace nástroje a
často rychlé zapůsobení, tj. v relativně krátkém časovém období je sníženo znečištění
z výroby nebo spotřeby, resp. zvýšen pozitivní účinek z výroby nebo spotřeby.
Existují názory, že složky životního prostředí nemohou být nijak vyčísleny, já se však
domnívám, že je to nezbytné, a to především proto, že si pak veřejnost lépe uvědomí cenu
lesních pozemků. V případě soudních sporů je jasné, že například lesy disponují ostatními
funkcemi, které nejsou na první pohled zřejmé; pro účely stanovení výše poplatků, resp.
dotací za například odnětí pozemku k plnění funkce lesa, či podpory na meliorace apod.67
63
COASE. 1960, s. 15.
64
KOLSTAD. 2000, s. 1.
65
66
SLAVÍKOVÁ. 2009, s. 662.
Viz například BOULDING. 1966, s. 9, 10.
67
ŠAUER. 2007, s. 53-55.
15
Zásadní nevýhodu však spatřuji v možném zkreslení výsledků – buď v podobě špatně
zvoleného modelu, kdy je pak chyba v postavě zpracovatele, nebo pokud nejsou dostupná
data vhodná pro tuto analýzu. Dále u této teorie považuji při nejmenším za problematické, že
si neoklasičtí environmentalisté nepřipouští selhání vlády, resp. při analýze ho neuvažují.68
Celkově hodnotím přístup neoklasické environmentální ekonomie za nejméně extremistický
přístup k ochraně životního prostředí a jeho výsledky za v praxi nejvíce využitelné, což je
podle mého názoru i znakem jeho dlouhodobé existence, kdy si i přes postupně zvyšující vliv
ostatních přístupů podržela nejstabilnější pozici. Velmi kladně hodnotím neextremistické
přístupy k ochraně životního prostředí, které jsou výrazně patrné zejména u ekologické
ekonomie (tj. levicová teorie) a Free Market Environmentalism (tj. pravicová teorie). V české
praxi je tento přístup uplatňován spíše jako podpora politických rozhodnutí, samotnou držbu
lesů a ostatních složek životního prostředí tedy neoklasická environmentální ekonomie
neovlivňuje přímo, spíše podává jakýsi návod, jak s těmito statky nakládat na základě
stanovení jejich ceny.69
Dalším klasickým ekonomickým přístupem k ochraně životního prostředí jsou východiska
ekologické ekonomie, jejímž cílem je rozšíření zúženého pohledu na životní prostředí
neoklasické environmentální ekonomie o poznatky ostatních přírodních a humanitních věd.70
Podle ekologických ekonomů je nutné přistupovat k ochraně životního prostředí
interdisciplinárně, tj. zohlednit stanoviska fyziky, psychologie, ekologie, sociologie nebo také
historie.
Stoupenci ekologické ekonomie za stěžejní koncept považují vnitřní hodnotu
přírody, jež není vyčíslitelná v penězích (na rozdíl od environmentálních neoklasiků a tržních
environmentalistů).71
Hlavní výhodu tohoto přístupu spatřuji v pohledu na hodnotu přírody – tzv. ekocentrickou
(resp. biocentrickou)72, kdy má příroda svou vnitřní hodnotu, tj. takovou hodnotu, která
neodráží ani lidské preference, ani se neodvíjí od užitku, který z ní plyne. Tato hodnota
vyjadřuje nedotknutelnost přírody, je to právo přírody být zachována v kvalitě a kvantitě,
v jaké byla před zásahem člověka.73 S tímto pohledem se naplno ztotožňuji, jelikož se
68
KOTÍKOVÁ. 2006, s. 263.
69
Příkladem může být například kauza Klánovického lesa, kdy byly zpracovány rozsáhlé projekty na stanovení
jeho ceny, které měly pomoci v rozhodnutí zachování lesa nebo výstavby golfového hřiště.
70
LUZADIS. 2010, s. 1.
71
VEJCHODSKÁ. 2007, s. 19-20.
Biocentrismus zastupuje přístup, podle kterého mají veškeré živé organismy na Zemi stejné právo na život,
72
jedno jestli lidský život, nebo život rostlin a živočichů. Ekocentrismus se zaměřuje na zachování ekosystémů.
73
EDWARDS-JONES, BAVIES, HUSSAIN. 2000, s. 77.
16
domnívám, že na ochranu životního prostředí nelze aplikovat předpoklad, že pokud pro
člověka určité části přírody nemají žádný význam (například různé druhy hmyzu, invazivních
rostlin ad.), pak nemají žádnou hodnotu, tj. nemají ekonomické opodstatnění. Živá příroda
poskytuje celou řadu nezbytných služeb, některé z nich jsou viditelné (jako například zisk
z prodeje dřeva ad.), jiné si častokrát člověk ani neuvědomuje (například pohlcování oxidu
uhličitého lesy ad.). Další nespornou výhodou ekologické ekonomie - oproti ostatním
přístupům k ochraně životního prostředí - je interdisciplinární přístup.
Přes výše zmíněné přednosti však musím konstatovat, že ekologická ekonomie se vyznačuje
převažujícími zápory. Nejzásadnějším nedostatkem, kterého se dopouštějí prakticky všichni
ekologičtí ekonomové, je skutečnost, že se pomocí různých nástrojů politiky ochrany
životního prostředí snaží hrubě zasahovat do svobody jednotlivce.74
Co se týče konkrétního postoje k českému lesnímu hospodářství, platí předpoklad, že lesy
jsou součástí ekosystému, a to jak národního, tak mezinárodního. Hospodaření s nimi musí
podléhat principu udržitelnosti, který je produktem ekologických ekonomů ze sedmdesátých
let 20. století.75 Z tohoto vyplývá také jejich názor na soukromé a veřejné vlastnictví –
ekologičtí ekonomové v zásadě neprosazují striktní zestátnění lesů, připouští soukromé
vlastnictví, pokud budou dodržovány zásady udržitelného rozvoje. Zároveň však podávají
důkazy, že tohoto soukromý vlastník nemůže dosáhnout a že při honbě za ziskem může dojít
k prolomení limitů růstu. Proto jsou to právě ekologičtí ekonomové, kdo nejvíce obhajují
výrazné restriktivní omezení soukromého nakládání se všemi složkami životního prostředí a
zásahy (resp. vlastnictví) státu.
Free Market Environmentalism vychází z klasického učení Adama Smithe, tj. odmítá státní
zásahy do svobodného fungování tržní ekonomiky a požaduje maximalizaci svobody volby
jednotlivce.76 Tržní environmentalisté se při znečištění životního prostředí odvolávají na
nedostatečně definovaná soukromá práva, tímto navazují na Ronalda Coaseho.77
74
SHEERAN. 2006, s. 34. Viz například velice restriktivní zákon z roku 1995, který zavedl rozsáhlé povinnosti
a zákazy pro majitele lesů, přestože vývoj v soukromém lesním hospodaření se prokazatelně zlepšoval v letech
1994 a 1995.
75
Jedná se zejména o Kennetha E. Bouldinga, Hermana E. Dalyho, Roberta Costanzu a jiné členy Římského
klubu. Viz například DALY. 1974, s. 15-20 aj.
76
Viz například publikace Terryho L. Andersona o efektivní správě lesů – viz například ANDERSON, SMITH,
SIMMONS. 1999, s. 6.
77
Coase samotný se však řadí k institucionálním ekonomům.
17
Hlavní výhodu tohoto přístupy spatřuji zejména v originalitě nabízených řešení, které
mnohokrát v praxi prokázaly, že mohou fungovat. 78 Za výhodu lze považovat také hodnotově
neutrální přístup k ochraně životního prostředí, kdy se tržní ekonomové ochrany životního
prostředí dokáží odprostit od předpokladu, že složky životního prostředí jsou tzv. vyššího
řádu. Osobně však považuji za nutné integrovat do ochrany životního prostředí také morální
principy a principy etiky, z tohoto důvodu nemohu s jejich návrhy zcela souhlasit.
V případě ochrany lesů by pak platilo, že lesy musí být striktně ve vlastnictví soukromých
majitelů, kteří svůj majetek dokáží spravovat nejefektivněji. Pokud v praxi českého lesního
hospodářství existuje nějaký problém, je to jen z důvodu stále přetrvávajícího vlivu státní
regulace a existence státního vlastnictví. Otázkou rozsáhlejší diskuze by však bylo, jestli by
po aplikování tohoto přístupy nebyly všechny druhy lesů transformovány jen do lesů
hospodářských, jelikož ty přináší svým vlastníkům největší vliv.
Posledním z významných přístupů k ochraně životního prostředí, který v této diskuzi
představím, je institucionální ekologická ekonomie, která navazuje na klasické učení
institucionální ekonomie a integruje do svého zkoumání ochranu životního prostředí se
zahrnutím významu institucí, kdy některé nevýhody sice nemizí (například nerespektování
možnosti vládního selhání, důvěra v regulaci hospodářského růstu aj.),79 ovšem správně
nastavená společenská pravidla (tj. formální i neformální instituce) 80 mohou do značné míry
ovlivňovat jednání jedinců a utvářet tak jejich očekávání. Odklon od klasické ekologické
ekonomie lze spatřovat v přístupu k úloze člověka. Podle ekologických institucionalistů
lidský faktor hraje zásadní roli jako zdroj vědomostí a tvůrce institucí, člověk je tedy nadřazen
přírodě a jako takový má šanci omezit nadměrné čerpání přírodních zdrojů a chránit přírodu,
především díky definování vhodných institucí.81
Nejvýznamnější institucionalistkou, která přispěla k definování úlohy institucí v oblasti
ochrany životního prostředí, je Elinor Ostrom.82 Podle ní je nutné přizpůsobit (popř. změnit)
stávající instituce v reakci na chování jednotlivých uživatelů přírodních zdrojů. Tyto instituce
78
Například v Africe jsou ohrožené druhy zvířat chráněny tak, že jsou vytvořeny soukromé farmy, kde se zvěř
chová pro účely placeného lovu. Více viz například ČAMROVÁ. 2007. je to jen odkaz na knihu, žádná
konkrétní strana, nevím, jestli je to dobře
79
BOETTKE. 2010, s. 284.
80
GREENWOOD, HOLT. 2008, s. 447.
81
Tamtéž, s. 449, 450.
82
Nositelka Nobelovy ceny za ekonomii, kterou získala za výzkum v oblasti institucionální ekonomie. Více viz
například kapitola č. 2 in: OSTROM. 1990, s. 29-55.
18
nejen, že musí vycházet z běžného jednání jednotlivců, ale také musí být tvořeny na základě
poznatků ostatních přírodních a humanitních věd. U kolektivních přírodních statků (tj.
takových statků, které jsou rivalitní, avšak nevylučitelné ze spotřeby) Ostrom navrhuje
alternativní řešení ochrany – komunitní vlastnictví jako vhodnou náhradu za soukromé
vlastnictví, tam kde vlastnická práva nemohou být dost dobře definována, a lepší řešení než
volné vlastnictví, resp. poskytování státem jako veřejné statky.83 Výsledkem její práce je
tvrzení, že v přístupu k ochraně životního prostředí neexistují pouze dvě krajní možnosti – tj.
buď plná centralizace a státní regulace, nebo naopak přístup založený na fungování tržních
struktur a soukromé vlastnictvím, ale že v určitých případech může existovat i střední cesta
ve formě komunitního vlastnictví, které na základě vhodně definovaných institucí snižuje
transakční náklady na vyjednávání mezi členy komunity.84
Celkově považuji tento přístup k ochraně životního prostředí za nejpřínosnější, jelikož z něj
vyplývá také můj názor, že instituce – ať už založené na soukromém, státním, či komunitním
vlastnictví musí vycházet ze sociálního prostředí. Práce ekologických institucionalistů
přinesla významný přínos do oblasti ochrany životního prostředí, a proto se domnívám se, že
jejich úloze by měla být přisouzena vyšší míra pozornosti, což se bohužel zatím podle mého
názoru neděje.
Jak vyplývá z vyvozených metodologických východisek, ochrana životního prostředí (resp.
lesů) je činností, která má své ekonomické opodstatnění a tak k ní také přistupují uvedené
školy ekonomického myšlení. Argumentem k výběru vhodného způsoby ochrany však musí
být historické pozadí zkoumaného prostředí. Na území České republiky se pak jedná o
dědictví z doby komunismu, tj. období 1948-1989, které bude v této části stručně
charakterizováno. Centrální plánování s lesy bylo započato již v roce 1948 tzv. Hradeckým
programem, na základě kterého byl vydán Zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě,
jež uváděl v platnost zábor půdy statkům s rozlohou nad 50 ha, kdy byly zabrány veškeré
zemědělské a zároveň lesní pozemky. Největší zestátňování a kolektivizace pokračovali do
roku 1958, kdy se většina lesních pozemků dostala pod správu státu.85 Význam lesů
v centrálně-plánované ekonomice měl stejnou váhu jako všechny ostatní složky životního
prostředí – tj. musely se přizpůsobit pětiletému plánovacímu období bez ohledu na stav a
degradaci okolní krajiny. S průmyslovou výrobou také přímo souviselo znečištění ovzduší a
83
OSTROM. 1990, s. 207-210.
84
SLAVÍKOVÁ, JÍLKOVÁ, KLUVÁNKOVÁ – ORAVSKÁ. 2009, s. 420.
Některé aspekty vývoje právního řádů v Československu v letech 1948-1954. 2004. In: Československá justice
85
v letech 1948-1953 v dokumentech, Díl 2.
19
podzemních a povrchových vod díky prosakům z chemikálií a ostatních nebezpečných látek.
Podobně se přistupovalo i k zásobě nerostných surovin – ty byly těženy bez ohledu na
krajinnou podstatu místa naleziště.86
Hradecký program odstartoval trend, který trval až do roku 1989 - pokračovala nevyváženost
pohledu na funkce lesa s důrazem na produkční funkci. Zcela zásadní byl negativní vliv
škodlivých činitelů, zejména emisí, a s nimi související nízká stabilita lesních ekosystémů.
Mimo jiné byla také nedostatečně využívána přirozená obnova lesů, došlo rovněž ke
zjednodušení druhových skladeb lesních porostů. Také dlouhodobý nárůst stavů spárkové
zvěře87 vedl ke škodám na lesních porostech. Docházelo k odčerpávání finančních zdrojů
z lesního hospodářství vlivem neúměrně nízkých cen, které nezohledňovaly dlouhodobou
pěstební péči o les. 88 Na druhou stranu musím konstatovat, že lesní hospodářství si i přes tyto
problémy podrželo významné postavení ve správních orgánech státu. Byla udržena a
rozšířena rozloha lesů, a to i přes značné zábory lesní půdy pro jiné účely. Celkově mohu
shrnout, že existoval výrazný negativní rozpor mezi ochranou životního prostředí a
ekonomickým vývojem Československa v letech 1948-1989.
Klíčový vývoj v oblasti lesního hospodářství přišel s pádem sovětského bloku v roce 1989 –
do té doby patřila československá ekonomika mezi tzv. totalitní režimy s centrálně řízeným
hospodářstvím a vysokou mírou monopolizace podniků spojenou se státním vlastnictvím.
Reálný trh v zásadě neexistoval a bylo možné pozorovat zejména stále se zrychlující tempo
ekonomické i technologické zaostalosti. V roce 1989 však nastala zásadní změna:
komunismus byl svržen a začal proces privatizace. Jak trh přispěl k ochraně životního
prostředí? Byla změna pozitivního či negativního rázu? A jakým způsobem bylo do nové
politiky ochrany životního prostředí etablováno dědictví komunistické minulosti České
republiky?
Abych mohla zodpovědět tyto otázky, představím nejprve proces přechodu k tržnímu
hospodářství, který započal v roce 1991 malou privatizací a navázal v roce 1993 velkou
privatizací. Cíl byl pro obě fáze privatizace stejný - rychlý přechod od direktivní centrální
ekonomiky k ekonomice tržní. Po téměř padesáti letech neexistence soukromého vlastnictví
tak vznikl ,,skutečný“ soukromý sektor na ,,zelené louce“.89 Souběžně s procesem privatizace
86
CENIA. 2008, s. 60, 61.
87
Viz například srnky, zajíci, divoká prasata aj.
88
Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem. 2007. s. 24-27.
89
MERTLÍK. 1996, s. 499-514.
20
probíhala v České republice také postupná restituce, tedy navrácení majetku původním
majitelům, tj. dědicům.90
V lesním hospodářství hrál hlavní úlohu až do roku 1989 stát. Zásadní proměna tohoto zřízení
nastala v roce 1991 ve formě restitucí lesních pozemků původním vlastníkům a privatizací
velké části movitého majetku tehdejších státních lesů v režii Ministerstva zemědělství, kdy
byly realizovány hospodářské reformy navržené v ,,Programu odvětví lesního hospodářství
MZe ČR“ ze dne 28. února 1991.91 Základními programovými kroky bylo obnovit vlastnické
vztahů k lesům (restituce), založit státní podnik Lesy ČR, a transformovat podniky státních
lesů podle zpracovaných privatizačních projektů, s vytvořením nástupnických subjektů
(především akciových společností).92 Výsledkem byl vznik celkem devadesáti akciových
společností v oblasti lesního hospodářství.
Je zřejmé, že institut soukromého vlastnictví nabyl na primární důležitosti, což také dokládá
tabulka v Příloze č. 1: Rozloha a vlastnické poměry lesů k 31. 12., 1990 – 2010, která
obsahuje data dokazující, jakým radikálním způsobem se měnily vlastnické poměry v držbě
lesů od roku 1990 do roku 2010. Zásadní v této tabulce jsou údaje z let 1990 – 1995. V roce
1990 bylo 95,8 % lesů ve státním vlastnictví (zbytek údajů není k dispozici, lze odhadovat, že
zbývající procenta celkové lesní výměry byly rozděleny mezi církev, náboženské řády a
kongregace), o pět let později v roce 1995 tento počet klesl o 25 % a klesající tendence
pokračují i v současnosti, i když se tempo změny výrazně zpomalilo. Oproti tomu majetek ve
vlastnictví fyzických osob a měst a obcí se zvedl z nuly v roce 1990 na 15,20 % ve vlastnictví
fyzických osob, resp. 11,20 % ve vlastnictví měst a obcí.
Další důležitou skutečností, kterou lze vysledovat z dat v tabulce, je vývoj v letech 1991 –
1993, tedy v období první vlny privatizace. Z údajů je patrné, že výměra lesní půdy meziročně
klesala, přestože se soukromé vlastnictví zvyšovalo.
Jak je možné, že výměra lesní půdy klesala i přes nově zavedený institut soukromého
vlastnictví, když by podle ekonomické teorie mělo docházet k opaku? Byl tento výkyv
skutečně způsoben změnou vlastnických poměrů – tj. byla příčinou institucionální změna,
nebo se jednalo o důvod například v podobě neočekávané přírodní kalamity? A byl tento
vývoj ve sledovaném období běžnou výjimkou, nebo se naopak vymykal dlouholetému
trendu?
90
Tamtéž, s. 499-514.
91
KUPČÁK. 1999.
92
Tamtéž.
21
Tabulka v Příloze č. 2: Výměra lesní půdy k 31.12., 1966-2010 dokazuje, že při dlouholetém
statistickém sledování výměry lesní půdy v letech 1966-2010 došlo k takovémuto výkyvu
pouze dvakrát: Poprvé v roce 1974, podruhé pak v letech 1991-1993, kdy průměrně klesala
výměra lesní půdy o 0,5 % ročně, což představuje přibližně 500 ha.
Z prostudovaných zdrojů vyvozuji, že skutečně došlo k tomu, že se v prvních třech letech
soukromí majitelé nestarali o nové zalesnění a ochranu zbylých mladých porostů proti
škůdcům a zároveň vykacovali mýtní zásoby, nikoli vyšším tempem než v předchozích letech
činil stát, což snižovalo výměru lesní půdy, tj. produkční kapacitu lesů. Toto tvrzení také
dokládají dva následující obrázky.
Na prvním z nich je mapován vývoj zásoby hroutí, celkový průměrný přírůstek dřeva a
celková těžba dřeva v letech 1989 – 2006, zásadní je však vývoj do roku 1995. Platí, že
základem celého lesního hospodářství je těžba dřeva, která jeho vlastníkům přináší zisk z jeho
prodeje.93 Nemá-li však být ohrožena produkční základna lesů, nesmí výše těžby přesáhnout
výši celkového průměrného přírůstku dřeva, tj. dřevo se musí těžit jen do té úrovně, aby se
také stačil les obnovovat. Pro sledované období platí, že se v českých lesích těžilo méně
dřeva, než činil jeho přírůstek (proto se zvyšovala zásoba hroubí94). Lesy se nepřetěžovaly a
byly využívány v mezích jejich produkční kapacity, která se však absolutně snižovala díky
poklesu výměry lesní půdy.95 V období let 1991 – 1993 výrazně poklesl celkový průměrný
přírůstek, což potvrzuje tvrzení, že se soukromí vlastníci nestarali o své nově nabyté lesy
v souladu s přirozenou obnovovací schopností lesů.
Obrázek č. 1: Vývoj zásob hroutí, celkový průměrný přírůstek a celková těžba dřeva (v tis. m 3
bez kůry).
93
Tato těžba ale nemusí být vždy spojena jen s ekonomickým ziskem, může se jednat také o tzv. ekologickou
těžbu, například v oblasti Krkonoš, kdy se účelně těží smrkové lesy kvůli přeměně na ekosystémově bohatší
kultury.
94
Hroubí je část dřevní hmoty s průměrem větším než 7 cm (i s kůrou), která se vyskytuje v nadzemní části.
V podstatě se jedná o zásobu dřevní hmoty, vhodnou ke kácení.
95
CENIA. 2005, s. 19, 20.
22
Zdroj: CENIA. 2008, s. 111.
Další obrázek, který pro potvrzení mé hypotézy uvedu, dokládá, že v letech 1991-1993
nedošlo k žádné výrazné nahodilé těžbě dřeva z důvodu neočekávaných kalamit, které by
neočekávaně zvyšovaly nedobrovolnou těžbu dřeva (nárůst byl sice mírný, ale například
s porovnáním v roce 2006 zanedbatelný), což je v souladu se závěrem z předešlého obrázku.
Obrázek č. 2: Vývoj nahodilých těžeb dřeva (tis. m3).
Zdroj: CENIA. 2008, s. 111.
Z uvedených tabulek a obrázků mohu shrnout, že zásadní problém byl, že soukromí vlastníci
nevěděli, jak se svým majetkem nakládat. Trvalo plné tři roky, než si uvědomili, že se o svůj
les musejí starat a nejen pokračovat v těžbě, která přináší zisk.
Závěrem zkoumaného období bylo vydání lesního zákona v roce 1995, který výrazným
způsobem omezil práva majitelů lesa a restriktivně tak upravil téměř veškeré počínání
v oblasti lesního hospodářství. K tomuto pokládám za významné doplnit skutečnost, že
negativní trend definovaný poklesem lesní výměry lze vysledovat pouze v letech 1991-1993,
ve zbylých dvou letech největší privatizace a restituce lesů došlo k pozitivnímu zlomu, kdy
výměra lesní půdy začala opět stoupat.
Za pozitivní fakta v celkovém procesu privatizace z let 1991-1995 považuji zejména to, že
restituce navrátila spoustu lesních pozemků původním majitelům a tak vznikla sice
23
roztříštěná, přesto však soukromá držba lesů. Odbourání celních bariér a odstranění
množstevních licencí na obchod se dřevem a výrobků ze dřeva usnadnilo mezinárodní
obchod.
Naopak za negativní považuji snižování významu postavení lesního hospodářství na úkor
ostatních sektorů národního hospodářství, korupční a nezákonné jednání v době privatizace
v letech 1991-1995 a pokračující negativní vliv zvěře na lesní monokultury.96
Z provedeného historického rozboru lesního hospodářství je jasné, že trendem současnosti a
pravděpodobně také budoucnosti je vlastnictví lesů v soukromém vlastnictví, přičemž
důležitou roli bude i nadále zaujímat vlastnictví státní. Proces privatizace se, podle
nejaktuálnějších dostupných dat z roku 2010, neustále navyšuje, avšak velmi mírným tempem
na úkor vlastnictví státního. V posledních letech se vedou debaty o tom, jestli tento proces
zastavit, či ho naopak zrychlit. Je zřejmé, že existují různé možnosti, jak k vlastnictví lesů
přistupovat a každý z nich má své výhody a nevýhody. Domnívám se však, že k implementaci
nové politiky ochrany životního prostředí je nejprve nutné analyzovat sociální prostředí.
Celkově mohu konstatovat, že přístup k ochraně lesů se podle mého názoru v současnosti
nejvíce zakládá na pojetí ekologické ekonomie – na lesy je nahlíženo jako na komplexní
ekosystémový celek, a to z pohledu všech možných disciplín, které se ve finále rozcházejí
v názoru, jak s nimi nakládat.97 Zároveň však doplňuji, že největší potenciál do budoucnosti
v českém lesnictví dosahuje Free Market Environmentalism, tj. postupná celková privatizace
lesů, z důvodu zvyšujících se liberálních tendencí společnosti a nejvyšší ekonomické
efektivnosti při správě lesů.
K porovnání rentability soukromého a státního vlastnictví uvádím tabulku v Příloze č. 3:
Hospodářský výsledek vlastníků lesů (bez příspěvku na hospodaření v lesích) v Kč/ha, která
obsahuje hospodářské výsledky vlastníků lesa v letech 1994 – 2009.98 Z tabulky je patrné, že
od roku 1994 jsou hospodářské výsledky velmi variabilní jak u státního vlastnictví, tak u
soukromého vlastnictví.99
96
97
CENIA. 2008, s. 112.
Nejlepším příkladem může být v současné době Národní park Šumava, kde nepanuje jednotný názor na to, jak
naložit s problémem v podobě kůrovce – rozdílný názor na řešení mají ekologičtí aktivisté, přírodovědci i
ekonomové.
98
Roky 1991-1993 neuvádím záměrně, jelikož se domnívám, že první tři roky změny ve vlastnictví lesů nejsou
relevantní z důvodu výše uvedených, kdy se noví vlastníci museli naučit se svým majetkem hospodařit. Také
jsem záměrně zvolila ukazatel bez příspěvku na hospodaření v lesích, podle mého názoru by výsledek
hospodaření vlastníků lesa po zahrnutí dotací a jiných forem podpor mohl zkreslovat vyvozené závěry.
99
OLIVA. 2005, s. 10.
24
V případě lesního hospodářství tedy nelze přijmout tvrzení, že nejvyšší zisky dosahují
soukromí majitelé, což je však vzhledem k charakteru podnikání logický závěr – zisk, resp.
ztráta, resp. nulový výsledek hospodaření záleží na charakteru lesu a jeho umístění (tj.
v jednotlivých letech jsou vydané náklady různorodé a také příjem z prodeje dřeva záleží na
dalších podmínkách, například kalamity).
Mé doporučení směřuje zejména do hlubší analýzy historického pozadí, především pak
sociálního klimatu společnosti. Nově implementovaná politika by měla být nastolena
v souladu s historickým vývojem dané ekonomiky. Z provedeného historického rozboru
lesního hospodářství mohu konstatovat, že toto se v prostředí České republiky nestalo.
V prvních třech letech nově nabytého soukromého vlastnictví se majitelé o svůj majetek
nestarali efektivně, během relativně krátké doby se to však naučili a od roku 1994 již
docházelo k uspokojivému vývoji. Pozitivní trend byl omezen rokem 1995, kdy byl vydán
lesní zákon, který omezoval svobodné rozhodování vlastníků lesa, a to zcela zásadním
způsobem. Z tohoto také vyplývá můj názor na regulaci v oblasti lesního hospodářství.
Souhlasím s názorem ekologických ekonomů, že české lesy jsou součástí mezinárodních
ekosystémů a jako takové disponují svou vnitřní hodnotou, která není vyčíslitelná v té
podobě, v jaké ji reprezentuje především Free Market Environmentalism, ale také neoklasická
environmentální ekonomie. Zároveň se však domnívám, že soukromí vlastníci dokáží sami
nejlépe rozpoznat, jak se svým majetkem disponovat, proto odsuzuji lesní zákon v té podobě,
v jaké je dnes – tj. přísně restriktivní.100 Za nejlepší řešení považuji soukromé vlastnictví lesů,
ale až tehdy, když ekonomika dosáhne vysoké a především vyspělé úrovně svých institucí.
Domnívám se, že v roce 1991 v této fázi Česká republika nebyla.
Na závěr této kapitoly bych shrnula, že jsem se po celou dobu snažila propojit historické
pozadí řešeného problému s jeho ekonomickou podstatou, kterým byla pro tento účel zvolena
ochrana lesů, resp. ochrana životního prostředí jako celek. Je jasné, že přístup k životnímu
prostředí je dán sociálním pozadím společnosti – v prostředí totalitních režimů hraje úlohu
podřízenou splnění plánu a často tak dochází k devastaci jeho jednotlivých složek a
nadměrnému čerpání přírodních zdrojů. V prostředí demokracie a svobody volby se pomocí
působení tržních sil rozvinou tendence v řadách společnosti blahobytu, které ochranu
životního prostředí integrují do svých základních hodnot.
100
Podle Rothbarda jsou tyto zákony označeny jako tzv. konzervační zákony, které deformují tržní prostředí a
které ve snaze ochránit životní prostředí spíše zasahují do svobodného rozhodování jednotlivců. Konzervační
zákony jsou tedy takové zákony, jejichž cílem je omezit využívání přírodních zdrojů, kterým hrozí vyčerpání a
nutí tak vlastníky investovat do podpory obnovitelných přírodních zdrojů. ROTHBARD. 2001, s. 156, 157.
25
Považuji za nutné zdůraznit, že vzhledem k charakteru vybraného zkoumané statku – tj. lesů,
nemohou být závěry této kapitoly aplikovány v plném rozsahu na ostatní složky životního
prostředí. Lesy (podobně jako půda) jsou nejsnáze definovatelné soukromé statky životního
prostředí pro jejich charakteristický rys snadnosti oplocení a vymezení majetku. Toto však
nelze tvrdit například o řekách či ovzduší.
Za nezbytný považuji zejména interdisciplinární přístup k ochraně životního prostředí a
integraci historického společenského prostředí, které může budoucím politikám ochrany
životního prostředí poskytnout představu, jaké reakce lze očekávat při implementaci nových
nástrojů na současné společenské klima.
26
Seznam odborné literatury:
ANDERSON, Terry L.; SMITH, Vernon L.; SIMMONS, Emily. 1999. How and Why to
Privatize Federal Lands. In: Policy Analysis. 1999, roč. 363, č. 9, s. 1-25.
BOETTKE, Peter. 2010. Is the Only Form of ,,Reasonable Regulation" Self Regulation?:
Lesson from Lin Ostrom on Regulationg the Commons and Cultivating Citizens. In: Public
Choice. 2010, č. 143, s. 283-291.
BOULDING, Kenneth Ewart. 1966. The Economics of The Coming Spaceship Earth. In:
Environmental Quality in a Growing Economy. 1966, s. 3-14.
BUCHANAN, James. 1998. Veřejné finance v demokratickém systému. Brno : Computer
Press, 1998.
CENIA. 2008. Hospodářství a životní prostředí v České republice po roce 1989. Praha :
CENIA, 2008.
CENIA, Ministerstvo životního prostředí. 2010. Zpráva o životním prostředí České republiky
2009. Praha : CENIA, 2010.
CENIA. 2005. Životní prostředí v České republice 1989-2004. Praha : CENIA, 2005.
COASE, Ronald. 1960. The Problem of Social Cost. In: Journal of Law and Economics.
1960, č. 3, s. 1-44.
ČAMROVÁ, Lenka. 2007. Ekonomie a životní prostředí - nepřátelé, či spojenci?. Praha :
Liberální institut, 2007.
Český statistický úřad. 2010. Statistická ročenka České republiky 2010. Praha : Scientia,
2010.
DALY, Herman E. 1974. The Economics of the Steady State. In: American Economic
Association. 1974, č. 64, 2, s. 15-20.
DALY, Herman E.; FARLEY, Joshua. 2003. Ecological Economics: Principles and
Applications. Washington : Island Press, 2003.
EDWARDS-JONES, Gareth; BAVIES, Ben; HUSSAIN, Salman. 2000. Ecological
Economics: An Introduction. Oxford : Blackwell Science Ltd., 2000.
Federální statistický úřad; Český statistický úřad; Slovenský statistický úřad. 1990. Statistická
ročenka České a slovenské federativní republiky 1990. Praha : Nakladatelství technické
literatury, 1990.
Federální statistický úřad; Český statistický úřad; Slovenský štatistický úrad. 1991. Statistická
ročenka České a slovenské federativní republiky 1991. Praha : Statistické a evidenční
vydavatelství tiskopisů, 1991.
27
Federální statistický úřad; Český statistický úřad; Slovenský štatistický úrad. 1992.
Statistická ročenka České a slovenské federativní republiky 1992. Praha : Statistické a
evidenční vydavatelství tiskopisů, 1992.
GREENWOOD, Daphne T; HOLT, Richard P. F. 2008. Institutional and Ecological
Economics: The Role of Technology and Institutions in Economic Development. In: Journal
of Economic Issues. 2008, č. 2, s. 447.
HAMPL, Mojmír. 2001. Trojí přístup k veřejným statkům. In: Finance a úvěr. 2001, roč. 51,
č. 2, s. 111-125.
KLAUS, Václav. 2007. Modrá, nikoli zelená planeta: Co je ohroženo: Klima, nebo svoboda?
Praha : Dokořán, 2007.
KOLSTAD, Charles D. 2000. Environmental Economics. Oxford : Oxford University Press,
Inc., 2000.
KOTÍKOVÁ, Eliška. 2006. Ochrana životního prostředí v ekonomické teorii. In: Politická
ekonomie. 2006, č. 2, s. 261-273.
KUPČÁK, Václav. 1999. Transformace podniků Státních lesů. In: Lesnická práce [online].
1999, roč. 78, č. 05 [cit. 2011-08-12]. http:/www.mzp.cz/ris/ais-ris-infocopy.nsf/4d735ff9c7e64b58c12569e7001a2d9c/5aea533dc347bf1480256833004c0f4f?Open
Document.
LUZADIS, Valerie A., et al. 2010. The Science of Ecological Economics: A Content Analysis
of Ecological Economics. In: Annals of the New York Academy of Sciences. 2010, č. 1185, s.
1-10.
Ministerstvo zemědělství. 2011. Koncepce Ministerstva zemědělství k hospodářské politice
státního podniku Lesy České republiky od roku 2012 [online]. Praha : Ministerstvo
zemědělství, 2011 [cit. 2011-07-27].
eagri.cz/public/web/file/104332/DK_Koncepce_HP_LCR.doc.
OLIVA, Jiří. 2005. Zisk v lesním hospodářství. In: Lesnická práce [online]. 2005, roč. 84, č.
10. [cit. 2011-08-12]. http://lesprace.silvarium.cz/content/view/183/15/.
OSTROM, Elinor. 1990. Governing the Commons: The Evolutions of Institutions for
Collective Action. New York : Cambridge University Press, 1990.
ROTHBARD, Murray N. 2001. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut, 2001.
SAMUELSON, Paul A. 1994. The Pure Theory of Public Expenditure. In: Review of
Economics and Statistics. 1954, roč. 36, č. 4, s. 387-389.
SHEERAN, Kristen A. 2006. Ecological Economics: A Progressive Paradigm? In: Berkeley
La Raza Law Journal. 2006, roč. 17, č. 21, s. 21-37.
28
SLAVÍKOVÁ, Lenka. 2009. Možnosti a omezení současné environmentální ekonomie při
stanovení cílů ekologické politiky státu. In: Politická ekonomie. 2009, č. 5, s. 660-677.
SLAVÍKOVÁ, Lenka, JÍLKOVÁ, Jiřina, KLUVÁNKOVÁ – ORAVSKÁ, Tatiana. 2009.
Elinor Ostrom – Nositelka Nobelovy ceny za ekonomii a její přínos pro ekonomii životního
prostředí. In: Politická ekonomie. 2009, č. 3, s. 419-423.
Státní statistický úřad. 1967. Statistická ročenka ČSSR 1967. Praha : Nakladatelství technické
literatury, 1967.
ŠAUER, Petr. 2007. Introduction to Environmental Economics and Policy with Economic
Lab Experiments and Class Exercices. Praha : Nakladatelství a vydavatelství litomyšlského
semináře, 2007.
TIETENBERG, Tom H. 1994. Economics and Environmental Policy. England : Edward Elgar
Publishing Limited, 1994.
Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem. 2007. Národní inventarizace lesů v
České republice v roce 2004: Úvod, metodiky, výsledky. Brandýs nad Labem : Ústav pro
hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, 2007.
Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem. 2004. Zpráva o stavu lesa a lesního
hospodářství České republiky: Ekonomika v lesním hospodářství [online]. Brandýs nad
Labem: Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, 2004 [cit. 2011-07-27].
http://www.uhul.cz/zelenazprava/2004/6.php.
Ústřední komise Lidové kontroly a statistiky. 1966. Statistická ročenka ČSSR 1966. Praha :
Nakladatelství technické literatury, 1966.
VEJCHODSKÁ, Eliška. 2007. Ekonomie a politika městského životního prostředí. Praha :
Oeconomica, 2007.
Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí.
Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon).
Zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů.
Seznam vydaných pramenů:
PLACHÝ, Jiří. 2004. Některé aspekty vývoje právního řádů v Československu v letech 19481954. In: VOREL, J. et. al. (ed). Československá justice v letech 1948-1953 v dokumentech,
Díl 2. Praha : Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004.
29
Přílohy
Příloha č. 1: Rozloha a vlastnické poměry lesů k 31.12., 1990-2010.101
Lesní
půda
Rok
celkem
v tom lesy
měst a
státní
%
Ha
obcí
fyzických
%
Ha
osob
ostatní
%
%
ha
ha
1990
2 624 459 95,8
-
-
-
-
-
-
-
1991
2 629 715 2 513 753
95,59
-
-
8 771
0,33
-
-
1992
2 629 075 2 109 260
80,20
227 211 8,70
292 604
11,10
-
-
1993
2 628 628 2 015 628
76,70
235 950 9,00
346 550
13,20
30 500
1,10
1994
2 629 502 1 891 557
71,90
278 980 10,60
396 415
15,10
62 550
2,40
1995
2 630 129 1 859 357
70,70
293 715 11,20
399 348
15,20
77 709
2,90
1996
2 630 993 1 753 485
66,60
315 070 12,00
494 938
18,80
67 500
2,60
1997
2 631 802 1 736 247
66,00
326 160 12,60
504 818
19,20
59 576
2,20
1998
2 633 819 1 710 663
64,90
342 080 13,00
521 006
19,80
60 070
2,30
1999
2 634 470 1 695 546
64,40
344 223 13,10
534 606
20,30
60 095
2,20
2000
2 637 290 1 683 540
63,80
358 853 13,60
547 182
20,80
47 715
1,80
2001
2 638 917 1 649 852
62,50
379 843 14,40
558 576
21,20
50 646
1,90
2002
2 643 058 1 627 751
61,60
390 981 14,80
567 606
21,50
56 720
2,10
2003
2 644 168 1 627 776
61,60
397 400 15,00
560 463
21,20
58 529
2,20
2004
2 645 737 1 617 323
61,10
399 471 15,10
562 295
21,30
66 648
2,50
2005
2 647 416 1 612 451
60,90
402 151 15,20
566 377
21,40
66 437
2,50
2006
2 649 147 1 605 252
60,60
404 361 15,30
573 887
21,60
65 647
2,50
2007
2 651 209 1 601 517
60,40
406 760 15,30
567 031
21,40
75 901
2,90
2008
2 653 033 1 598 708
60,20
407 712 15,40
564 696
21,30
81 917
3,10
101
Do státního vlastnictví byly zahrnuty lesy v majetku ČR, jejichž správou byly pověřeny Lesy ČR, s. p.,
Vojenské lesy a statky, s. p., národní parky, školní lesní podniky a Kancelář prezidenta republiky (Lány). Do
lesů měst a obcí byly zahrnuty všechny lesy ve vlastnictví měst a obcí bez ohledu na způsob obhospodařování.
Od r. 2001 jsou zařazeny i lesy školních polesí, které přešly pod správu krajů. Do soukromých lesů byly
zahrnuty lesy ve vlastnictví fyzických osob a lesních společností. Do ostatních lesů byly zahrnuty lesy lesních
družstev a singulárních společností (sdružení vlastníků lesů), zahraničních a mezinárodních podniků a
společností (v obecnějším třídění spadají pod soukromé). V případě vlastnictví lesů měst a obcí se jedná se o
vlastnictví veřejné, které je v ekonomické teorii sice více přirovnáváno vlastnictví státnímu, v případě lesního
hospodářství lze však nalézt více podobností k soukromému vlastnictví.
30
2009
2 655 212 1 599 615
60,30
409 439 15,40
547 665
20,60
98 493
3,70
2010
2 657 376 1 597 119
60,10
410 639 15,50
555 999
20,90
93 619
3,50
Zdroj: Interní materiál CENIA, podklady pro zpracování Statistické ročenky životního
prostředí ČR 2010; Federální statistický úřad, Český statistický úřad, Slovenský statistický
úřad. 1990, s. 338; Federální statistický úřad, Český statistický úřad, Slovenský štatistický
úrad. 1991, s. 324; Federální statistický úřad, Český statistický úřad, Slovenský štatistický
úrad. 1992, s. 338.
Příloha č. 2: Výměra lesní půdy k 31.12., 1966-2010.
Rok
ha
Rok
1966
2 598 672 1976
1967
ha
Rok
ha
Rok
ha
Rok
ha
2 614 619 1986
2 626 769
1996
2 630 993 2006
2 649 149
2 600 859 1977
2 616 157 1987
2 627 580
1997
2 631 802 2007
2 651 209
1968
2 603 621 1978
2 619 025 1988
2 628 616
1998
2 633 819 2008
2 653 033
1969
2 604 887 1979
2 622 749 1989
2 629 418
1999
2 634 470 2009
2 655 212
1970
2 605 968 1980
2 624 459 1990
2 629 905
2000
2 637 290 2010
2 657 376
1971
2 606 762 1981
2 626 660 1991
2 629 715
2001
2 638 917
1972
2 607 147 1982
2 625 917 1992
2 629 075
2002
2 643 058
1973
2 610 505 1983
2 626 142 1993
2 628 628
2003
2 644 168
1974
2 607 826 1984
2 626 090 1994
2 629 502
2004
2 645 737
1975
2 613 098 1985
2 626 716 1995
2 630 129
2005
2 647 416
Zdroj: Interní materiál CENIA, podklady pro zpracování Statistické ročenky životního
prostředí ČR 2010; Ústřední komise Lidové kontroly a statistiky. 1966, s. 281; Státní
statistický úřad. 1966, s. 281; Český statistický úřad. 2010, s. 431.
Příloha č. 3: Hospodářský výsledek vlastníků lesů (bez příspěvku na hospodaření v lesích)
v Kč/ha
Zisk
před Státní
zdaněním
lesy
Obecní lesy Soukromé lesy
1994
207
-70
-140
1995
205
-160
151
1996
77
-196
-64
1997
79
427
1183
1998
532
442
649
31
1999
462
284
488
2000
406
230
343
2001
410
183
613
2002
247
169
433
2003
47
81
722
2004
243
-40
144
2005
669
67
295
2006
1 626
165
838
2007
540
580
-152
2008
412
-152
518
2009
481
-228
772
Zdroj: Vlastní zpracování podle dostupných dat viz Ústav pro hospodářskou úpravu lesů
Brandýs nad Labem. 2004; Ministerstvo zemědělství. 2011; Ústav pro hospodářskou úpravu
lesů Brandýs nad Labem. 1998.
32
Abstrakt
Cílem této kapitoly bylo zanalyzovat vývoj v oblasti lesního hospodářství v prostředí České
republiky v letech 1991-1995 a představit, jakým způsobem přistupují vybrané ekonomické
školy k ochraně lesů. Bylo uvedeno, že po přechodu ČR na tržní hospodářství po roce 1989
docházelo v oblasti lesního hospodářství ke snižování lesní výměry, a to až do roku 1994, kdy
se tento trend pozitivně změnil a lesní výměra se opět začala navyšovat. Tento proces
hodnotím jako přizpůsobení se českých soukromých majitelů podmínkám tržního procesu,
přičemž považuji za stěžejní skutečnost, že bylo nutné ponechat delší časový prostor
majitelům lesů pro efektivní hospodaření se soukromým vlastnictvím. Přechod od státního
vlastnictví k vlastnictví soukromému byl natolik rychlý, že z obavy z možného nového
znárodňování majitelé rychle vykacovali stávající zásoby lesních dřevin, aby tak mohli svůj
majetek zpeněžit. Toto bylo však v rozporu s udržitelným stavem lesnictví a z pokračující
obavy státních direktiv byl v roce 1995 přijat restriktivní lesní zákon, který významným
způsobem zasahoval do svobod soukromých majitelů a přerušil tak slibný (státem
neregulovaný) vývoj v lesním hospodářství, který jsem identifikovala od roku 1994.
Bylo prokázáno, že ochrana lesů, stejně jako ochrana životního prostředí, musí být vhodně
institucionálně zajištěna, a to především s ohledem na historický vývoj zkoumaného
hospodářského prostředí. V prostředí České republiky k tomuto v roce 1991 nedošlo, a proto
v následujících dvou letech docházelo ke snižování výměry lesní půdy.
Kapitola mapovala vývoj v oblasti českých hospodářských dějin a českých dějin ochrany
životního prostředí, přičemž poskytly základní východiska pro ekonomické pojetí ochrany
životního prostředí.
Abstract
The goal of this chapter was to analyze the development of forestry in the Czech Republic in
1991-1995 and presented how the chosen economic schools protect the nature, i. e. forest. It
was said that the Czech transition to a market economy after 1989 reduced the forest area up
until 1994, when this positive trend has changed and forest area began to increase again. I
consider this proces as the adaptation of Czech private forest owners to the market condition
and I think that it was necessary to leave more time for private owners to learn, how
effectively manage their private property. The transition from state ownership to private
ownership was so fast that the private owners´fear of a possible nationalization made them to
destroy existing forest reserves in purpose of getting cash. This was in contradiction with the
state of sustainable forestry and therefore the forestry law was implemented in 1995, which in
33
strict way influenced private owners´freedom, and which disrupted a positive (state
unregulated)
development
in
forest
management
that
I
identified
in
1994.
It has been shown that the protection of forest, as well as environmental protection, must be
properly secured institutionally, particularly with regard to the historical development of
economic environment. In the Czech Republic wasn´t this happen after 1989, so the next two
years
there
was
identified
a
decline
in
the
acreage
of
forest
land.
Chapter described the development of Czech economic history and the Czech history of
environmental protection, providing the basis for fundamental economic concept of
environmental protection.
34
Příspěvek k analýze ekonomické spolupráce SSSR a Československa
v první polovině 80. let 20. století
Kashapov Timur*
Obchodní spolupráce Sovětského svazu a Československa v první polovině 80. let 20.
století probíhala na pozadí rostoucích vnitřních hospodářských problémů zemí východního
bloku. Bez ohledu na to, principy socialistického vnějšího obchodu (státní monopol, podřízení
centrálnímu plánu, absence ziskového principu) a ekonomické spolupráce jednotlivých států
zůstaly neměnné. Jeho objem a struktura byly určovány direktivně, a to v souladu
s politickými událostmi, potřebami a možnostmi socialistické ekonomiky ve shodě
s požadavky zákona planovitého a proporcionálního rozvoje národního hospodářství. V
závislosti na objektivních ekonomických a politických podmínkách dané vývojové etapy, se
měnily struktura a objem vnějšího obchodu.102
Příčinou volby daného období bylo to, že právě první polovina 80. let 20. století
representuje vrchol103 bilaterální spolupráce mezi Československem a Sovětským svazem,
dosažený za éry socialismu104, kdy je dosaženo nejvyšších hodnot vzájemného obchodu a
nejvyšší intenzity vědecko-technické spolupráce. Cílem příspěvku je analýza vzájemných
vztahů v hospodářské oblasti v daném období a presentace nejnovějších údajů o kooperaci
Československa a Sovětského svazu v první polovině 80. let na základě poznatků z archivů
Ruské federace a České republiky, a zhodnocení významu bilaterální spolupráce pro
ekonomiku ČSSR.
Intervence vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 ukončila proces Pražského jara
a ekonomických reforem v ČSSR a v Sovětském svazu (Kosyginovy reformy), orientovaných
převážně na decentralizaci a zavádění prvků tržní ekonomiky do sovětského modelu
hospodářství. Znamenala začátek etapy politické „normalizace“
provázené čistkami
* Timur Kashapov, Katedra hospodářských dějin Národohospodářské fakulty Vysoké školy
ekonomické v Praze (e-mail: [email protected]).
102
GORJAČEV, Andrej. Vnešnjaja torgovlja socialističeskich stran, str. 5.
103
Ekonomika ČSSR, rozvíjející se v rámci pevné vazby na Sovětský svaz a trh RVHP, za účelem
udržení vyšších temp růstu reagovala na ropnou krizi zapojením dodatečných materiálních zdrojů,
rozvojem energeticky náročných odvětví, které mu umožňovaly levné dodávky surovin z SSSR. Na
růstu vzájemného obchodu se proto primárně podílely ze strany Sovětského svazu export surovin a
paliv, a ze strany Československa strojírenské a chemické výrobky.
104
GATI, Charles. The bloc that failed, s. 20.
35
v politických a hospodářských kruzích. Na popud Sovětského svazu byl v hospodářské oblasti
přijat konsolidační program, předpokládající upevnění centrálně plánovaného systému řízení
ekonomiky, zahrnující následující opatření: přisouzení stranickým orgánům vedoucí úlohy
v oblasti řízení hospodářství, zdůraznění disciplíny, orientace na politickou homogenitu
stranické elity a obyvatelstva; ekonomická opatření byla zaměřena na potlačení inflace,
podporu obchodu s důrazem na export, zvýšení úlohy sociální politiky. Program byl zaměřen
na vyřazení reformně orientované složky politické elity a na odstranění společenského neklidu
prostřednictvím zvýšeného důrazu na sociální oblast fungování státu.105
V hospodářství, Československu a Sovětskému svazu se do poloviny 70. let podařilo
dosáhnout a udržovat poměrně vysoká tempa růstu; sílily však negativní tendence, které se
vyznačovaly prohloubením zaostávání za vyspělým kapitalistickým světem. Přesto že bylo
dosahováno relativně stabilního ekonomického růstu, podíl SSSR a ČSSR na světové
průmyslové výrobě a na objemu obchodu postupně klesal. Tyto skutečnosti ovšem nevedly k
obnovení zastavených reformních programů, ale k zesílení propagandy: Komunistická Strana
SSSR (KSSS) přesvědčovala sovětské obyvatelstvo o „dokončení výstavby reálného
socialismu“ a „dosažení stadia rozvinutého socialismu“.106
V roce 1973 došlo ve světě k ropné krizi a následnému prudkému nárůstu cen surovin,
což vedlo ke zvýšení vnitřních výrobních a spotřebních cen a nákladů. Ropný šok je proto
často považován za klíčovou událost při pochopení příčin zaostávání socialistického
ekonomického systému. Ve druhé polovině 70. let totiž došlo k citelnému zpomalení
dynamiky růstu hospodářství: v Sovětském svazu následně expandovala pouze odvětví
těžkého průmyslu a válečná výroba, ostatní sektory hospodářství při nejlepším stagnovaly a
průměrný růst národního důchodu v Československu se snížil z 5,5-6% v letech 1968-1973 do
3% (období 1979-1980) a v letech 1981-1982 růst se dokonce zastavil.107
První ropná krize a její důsledky umožnily ekonomickým teoretikům přesně
zformulovat nedostatky centrálně plánované ekonomiky, které spolu s dodatečnými náklady
na zbrojení, zhoršením směnných relací108, úvěrovou blokádou a zákazem na vývoz
zemědělské produkce kapitalistickými státy zapříčinily postupný rozpad ekonomického a
politického systému sovětského bloku: potlačení osobní a podnikové ekonomické iniciativy,
Pro přiblížení politické situace v sovětsko-československých spolupráci viz Nekotorye zamechanija
k voprosu vojenno-politicheskoj akcii 21. avgusta 1968 goda. In: Ruský národní archiv moderních
dějin, fond 89, signatura 61, jednotka 6, s. 1-4.
106
SHMELEV, Boris. Centralno-Vostochnaja Evropa vo vtoroi polovine XX.veka, 2.díl, str. 79.
107
Tamtéž, s. 182.
108
Viz Tab č. 1 v příloze.
105
36
byrokratizace života, neschopnost centrálně direktivního hospodářství k adaptaci, nízká
efektivita a kvalita výroby v průmyslu a produktivita práce, zanedbání životního prostředí,
neefektivnost investic do zemědělství, nerovnovážný rozvoj jeho struktury, pomalá aplikace
výsledků vědecko-technického pokroku.109
Hospodářské vedení KSSS, KSČ a národní vlády reagovaly na cenovou explozi
způsobem, který mnohdy dál prohluboval vnitřní nerovnováhu: v důsledku snahy o udržení
stabilní (fixní) cenové hladiny docházelo k tomu, že rostl nedostatek zboží, zejména určeného
pro obyvatelstvo, deficit zboží vedl ke spekulacím na černém trhu, snižování reálných mezd
v důsledku inflačních tlaků vedlo k poklesu kupní síly a životní úrovně obyvatelstva, rostl
podíl „stínové“ ekonomiky.110
V obchodních vztazích došlo ke změně systému vyúčtování, která se v dlouhodobém
horizontu negativně projevila na rozvoji socialistické dělby práce a na vývoji bilaterálních
československo-sovětských vztahů: přecházelo se k mechanismu pětiletých klouzavých
průměrů111, což v podmínkách zhoršených směnných relací v zahraničním obchodě
Československa vedlo ke zpomalení vzájemné směny. Rentabilita výroby a návratnost
investic byla totiž podmíněna dodávkami levných sovětských surovin, nový systém
vyúčtování spolu se zlepšenými směnnými relacemi SSSR (který si mohl dovolit nakupovat
výrobky ve vyspělých západních zemích) proto značně poznamenal kvalitu a strukturu
sovětsko-československé směny. Již od poloviny 70. let proto vyvstala otázka zhoršující se
kvality směňované produkce mezi Sovětským Svazem a Československem provázené
zúžením palety produkce spotřebního zboží.
Pro 70. léta 20. století je charakteristické přetrvávání problémů z minulosti (období
konsolidace sovětského bloku), které bránily prohloubení spolupráce a kooperace, především
tedy vědecko-technické spolupráci. Uvedeme tu jen několik nejzávažnějších problémů, které
negativně ovlivnily sovětsko-československou
kooperaci
v daném
období:
rozdílné
bezpečnostní standardy při instalaci a využívání dovážených strojů a zařízení, preference
domácích výrobců při zadávání zakázek státními plánovacími úřady, podstatné rozdíly
v technické dokumentaci a technologických normách (bránicí výměně dokumentace
popisující výrobní postupy a procesy, využívání technologií v praxi), neschopnost se
dohodnout na cenách vyrobené v rámci kooperační spolupráce produkce, nekoordinovaný
ŽIDEK, Libor. Dějiny světového hospodářství, str. 351.
DURMAN K., Utěk od praporů. Kreml a krize impéria 1964-1991, s. 102.
111
Cena statku byla stanovována na základě každoročního odvození z průměrné hodnoty ceny
komodity na světovém trhu za pět let.
109
110
37
nákup licencí na Západě a nápodobování výrobních a technologických procesů v obou
zemích.112
Na vrcholné politické úrovni se nedostatky v rámci bilaterální směny a spolupráce jsou
poprvé oficiálně uznány až na konci 70. let, o čemž svědčí zápis v Kontrolním protokolu
vzájemných dodávek zboží v období 1976-1980113, kde se uvádí, že „... neschopnost
československých a sovětských podniků dodržovat ve vzájemném obchodě dohodnuté lhůty
dodávek svědčí o značně negativním vlivu absence materiální zainteresovanosti
ekonomických subjektů na zabezpečení normálního fungování hospodářského mechanismu
(Protokol 14 prosince 1979 potvrdil, že 5% dohodnutého objemu zboží nebylo dodáno
zákazníkovi v partnerské zemi)“. Dále, v roce 1983 zhodnocení československo-sovětská
ekonomická spolupráce obsahuje „Protokol plnění vzájemných závazků v rozvoji inovačních
výrob v strojírenské oblasti Ministerstva zahraničního obchodu SSSR“114, ve kterém je
uvedeno, že „... přijatá opatření k rozvoji vzájemné spolupráce s Československou
socialistickou republikou se neefektivně aplikují na místní úrovni v důsledku neschopnosti,
nezájmu a byrokratizace procesu vzájemného obchodu. Navíc, problematickým se vidí
nutnost koordinace obchodních a jiných toků přes organizaci RVHP v rámci koordinace
dlouhodobých ekonomických plánů zemí socialistického tábora, kde ekonomické procesy
jsou často podřízeny politické zvůli (například, přednostní orientace na SSSR a země třetího
světa – mimoevropské členské země RVHP) určené Komunistickou stranou Sovětského
svazu“.
Významným problémem, který ovlivnil bilaterální vztahy po ropném šoku ve druhé
polovině 70. let a na začátku 80. let byla „cenová exploze“115, kdy průměrné ceny
exportovaného československého zboží vzrostly o 60%, zatímco ceny importů – o 95%.116
V rámci československo-sovětského obchodu se směnné relace pro ČSSR pak zhoršily o
SHMELEV, Boris. Centralno-Vostochnaja Evropa vo vtoroi polovine XX.veka, 2.díl, str. 220.
Kontrolnyj protokol vzaimnych postavok tovarov v period 1976-1980 gg. In: Archiv ekonomiky
Národního archivu Ruské Federace, fond 413, signatura 32, jednotka 1602, s. 2.
114
Protokol ispolnenija vzaimnych obyazatelstv v razvitii inovacionnych proizvodstv
v mashinostroitelnoj otrasli. In: Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské Federace, fond 413,
signatura 32, jednotka 893, s. 3.
115
Viz Tab č. 1.
116
Je důležité též zmínit o tom, že československé směnné relace byly negativně ovlivněny klesající
kvalitou exportovaných statků, což znamenalo pokles jejich cen na světovém trhu.
112
113
38
18%117, což vedlo ke vzniku deficitu finančních prostředků nutných k zaplacení dovážených
ze Sovětského svazu produktů a stagnaci ve vzájemném obchodě.118
Závislost Československa na exportu do Sovětského svazu se dále prohlubovala
v důsledku poklesu konkurenceschopnosti československého zboží na světových trzích, které
zpětně negativně působila na fungování československého národního hospodářství:
garantované odbytiště na sovětském trhu totiž způsobovalo systematický pokles
technologické úrovně československých výrobků119, absence konkurence a motivace za
účelem dosažení zisku způsobovalo stagnaci manažerského a řídicho personálu.
Na druhou stranu pevné vazby československého průmyslu a sovětského hospodářství
poskytovaly prostor k rozvoji průmyslu a výrobních kapacit v Československu; v 70. a v 80.
letech za finanční a odborné účasti Sovětského svazu byly postaveny, zmodernizovány či
restrukturolizovány (většinou pro potřeby sovětského trhu) velké podniky a továrny.120
Obecný rámec směru vývoje ekonomické kooperace Československa a Sovětského
svazu v daném období byly zformulován v souladu s Dlouhodobým programem rozvoje
specializace a kooperace SSSR a ČSSR v letech 1981-1985121, který zahrnoval především „...
následující oblasti:
-
zabezpečení potřeb v hlavních typech paliv a surovin se realizovalo sjednocením
materiálně technické báze ve výstavbě objektů palivoenergetických odvětví
průmyslu, protisměrných dodávek strojů a zařízení, chemické produkce,
spotřebního zboží;
-
kooperace v chemické oblasti: výměna energeticky náročné sovětské chemické
produkce na málotonážní méně energeticky náročné výrobky z ČSSR;
-
výroba důlních strojů, zařízení pro železné a barevné hutnictví, chemický,
naftochemický průmysl, jadernou energetiku v Československu výměnou za
dodávky surovin z SSSR;
-
spolupráce ve výstavbě nových silnic, železnic, využití říční a letecké dopravy;
Zpráva o vývoji národního hospodářství a plnění státního plánu ČSSR v roce 1984. In: Národní
archiv ČR, fond Ústředního výboru KSČ (1984), signatura P111/84, jednotka 6957, s. 6.
118
Blíže viz Tab č. 2.
119
Na začátku 80. let se v Československu vyráběla 90% výrobkové nomenklatury, zdroj:
DANSHINA, Viktorija. Ekonomika Čechoslovakii v 80-e gody, str. 78.
120
Jednalo se především o závody v těžkém a strojírenském odvětvích, vojenském průmyslu,
například České Loděnice, Zbrojovka Brno či 1. Brněnský strojírenský závod K. Gottwalda.
121
Dolgosrochnaja programma razvitija specializacii i kooperacii SSSR i CHSSR v period 1981-1985
gg. In: Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské Federace, fond 413, inventura 32, jednotka 891, s.
2-3.
117
39
-
specializace ČSSR: těžké a dopravní strojírenství, energetické strojírenství,
elektrotechnický průmysl, chemické a ropné strojírenství, automobilový průmysl,
výroba traktorů a zemědělské techniky, elektronický průmysl, výpočetní techniky,
strojírenství pro lehký a potravinový průmysl, chemický průmysl, zpracování ropy
a ropnochemický průmysl.“
Struktura obchodu Československa a SSSR kopírovala v letech 1980-1985 trendy z
minulých období, o čemž svědčí údaje v tabulkách Sovětský dovoz z ČSSR a Struktura
Československého dovozu ze Sovětského svazu v první polovině 80. let. Největší váhu
v československém exportu122 měly roury velkého průměru, tenkostěnné roury, barviva,
chemické reaktivy, kožená obuv123, kožená galanterie, nábytek, šicí výrobky, pletené zboží,
léčiva, nádobí. Na dovozu ze Sovětského svazu124 se nejvíce podílely ropa, přírodní plyn,
železná ruda, uhlí, litina, manganová ruda, chlorovaný fosfor, draslík, chromová ruda, řezivo,
dřevo, asbest, surová bavlna, apatitový koncentrát, stroje a zařízení (výpočetní technika,
kompresory, kovoobráběcí stroje, ropovrtné zařízení, traktory, automobily, civilní letadla) a
vojenská produkce (bojová letadla, vrtulníky, zbraně).125
Další exportní položky zaujímaly ve vzájemném obchodě druhořadé postavení.
Československý export dále zahrnoval stavební materiály, náhradní díly ke strojům, nákladní
automobily, potravinové suroviny a polotovary (ječmen sladovnický, chmel), potraviny (maso
a výrobky z masa, pivo, máslo, cukrovinky), průmyslové spotřební produkty (křišťál, fajans,
porcelán, sklo, bižuterie)126, a sovětský export do Československa – spotřební chemické
výrobky, hnojivo, kaučuk, syntetická vlákna, potraviny, průmyslové spotřební zboží
(spotřebiče pro domácnost, hudební přehrávače a videorekordéry, televizní příjímače).
V průběhu první poloviny 80. let 20. století rostl význam Sovětského svazu coby
předního dodavatele nerostů do Československa, o čemž svědčí údaje z roku 1983 o podílu
Viz graf č. 1.
O významu exportu československé obuvi do SSSR svědčí údaje z roku 1983, kdy ČSSR vyvezlo
600 mln. parů obuvi do SSSR, což představovalo 98% československého exportu této položky. In:
Národní archiv ČR, fond Ústředního výboru KSČ (1983), signatura P65/83, jednotka 4042, s. 2.
124
Viz graf č. 2.
125
Struktura chechoslovacko-sovetskoj torgovli v 1983 godu. In: Archiv ekonomiky, fond 413,
inventura 32, jednotka 3127, s. 1-10.
126
Jedním z typických způsobů prodeje československého zboží na sovětském trhu byla výstavba
specializovaných obchodů v největších sovětských městech, například obchod s československým
spotřebním zbožím “Praga” v moskevském obvodu Chertanovo otevřený v roce 1981 s ročním
obratem 85 mln. rublů.
122
123
40
sovětských surovinových dodávek na celkovém dovozu komodit ČSSR127: ropa (90%),
železná ruda (85%), plyn (100%), elektrické energie (44%), černé uhlí (59%), nikl (40%),
litina (80%), bavlna (33%). Sovětský svaz též plnil roli výlučného dodavatele mnoha
Západem embargovaných produktů, jako například chrom, hliník, kyselina sírová a další.
V nominálních cenách suroviny tvořily 72% celkového sovětského exportu do ČSSR v roce
1983. Na druhou stranu dodávky československých strojů a zařízení měly pro Sovětský svaz
důležitý význam: ČSSR byla výlučným (například, tramvaje, lokomotivy), respektive
dominantním (například, atomové reáktory VVER-440, mlékárny, továrny na výrobu piva)
dodavatelem některých typů strojů. Československými stroji byly vybaveny nově postavené
továrny na výrobu průmyslových strojů (ve městě Jegorjevsk), kůže, obuvi, piva.
Na základě údajů o struktuře vzájemného obchodu lze mluvit v 80. letech 20. století o
pokračujícím trendu prohlubování bilaterální výměny na základě principu „suroviny za stroje“
v důsledku negativních tendencí na světových trzích, extenzivního ekonomického růstu,
posílení postavení strojů jako platebního prostředku za suroviny a paliva dovážené ze
Sovětského svazu. K zabezpečení a zaplacení dodávek nerostů z SSSR, Československo se
též zúčastňovalo investičních projektů, především v energetickém sektoru (výstavba
Československem vedení vysokého napětí a odnoží sovětského plynovodu Sojuz do Rakouska
a SRN výměnou za dodávky 2 mld. m3 zemního plynu ročně) a automobilovém sektoru
(továrna v Nižněvartovsku).128
Jednou z nejdůležitějších součástí sovětsko-československé spolupráce v období 19811985 byla přeprava a zajištění nepřetržitých dodávek sovětského zemního plynu do zemí
západní Evropy129, jehož vývoz byl důležitým zdrojem konvertibilních měn pro socialistický
blok, nezbytných při zajištění dovozů z kapitalistických zemí pro stabilizaci situace na
vnitřním trhu a zajištění stability ve společnosti. Nástrojem pro zajištění plynulé přepravy
plynu z SSSR byly bilaterální protokoly k Dohodě130 o přepravě přes území ČSSR sovětského
přírodního plynu do zemí západní Evropy z 1. července 1982.131
Údaje z MINISTERSTVO VNĚJŠÍHO OBCHODU, Vneshnyaya torgovlya Sovetskogo Sojuza v
1989 godu, Gosstat, Moskva 1989 a ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, Statistická ročenka 1989, Praha
1990, srov. MINISTERSTVO VNĚJŠÍHO OBCHODU, Vneshneekonomicheskie svyazi SSSR v 1980
godu, Moskva 1981.
128
Otchyot o sostojanii i razvitii ekonomicheskoho sotrudnichestva SSSR i CHSSR. In: Archiv
ekonomiky Národního archivu Ruské federace, fond 302, inventura 2, jednotka 1536, s. 1-5.
129
Zdroj: Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské federace, fond 413, inventura 32, jednotka
4228, s. 2-7.
130
Dohoda o přepravě sovětského zemního plynu do zemí západní Evropy přes území Československé
socialistické republiky a výměnný dopis a Protokol k Dohodě o přepravě sovětského zemního do zemí
127
41
Československo se prioritně zapojovalo do projektů výstavby ropovodů a plynovodů ze
vzdálených regionů Sovětského svazu do Evropy (ropovody Družba, Družba II a plynovod
Sojuz, postavené na začátku 70. a 80. let 20. století). V rámci výstavby plynovodu Sojuz se
dva tisíce československých odborníků podílely na výstavbě druhého nejdelšího úseku od
Volgogradu k Ukrajině, které zabezpečilo roční dodávky plynu do Československa v objemu
2,8 mlrd. m3132; dále uveďme účast na výstavbě plynovodu Urengoj-Užhorod a podniků na
údržbu plynovodu v Ukrajinské republice. Dalšími oblastmi kooperace byly výstavba a
provoz atomových elektráren, účast na vytvoření největšího elektroenergetického systému
Mir, účast Československa na rozvoji těžebních a obráběcích kapacit na území SSSR: těžba
rudy v Kurské a Doněcké oblastech, azbestu v Orenburgské oblasti, železné rudy
v Kazachstánu, výstavba továrny na zpracování železné a manganové rudy ve městě Krivoj
Rog, podniky na výrobu feroslitin na Ukrajině a v Kazachstánu, celulózy v Irkutsku, krmných
kvasnic v Oděse, hnojiv v Estonsku.133
Součástí ekonomické spolupráce mezi SSSR a Československem v 80. letech kromě
obchodu byla vědecko-technická spolupráce (VTS). Významný impulz a nový základ pro
VTS poskytlo rozpracování Koncepce vědecko-technické spolupráce do roku 2000, v prosinci
1982 přijatá „Opatření k prohloubení a zvýšení efektivity kooperace mezi ČSSR a SSSR
v prioritních oblastech vědy a techniky“ a další bilaterální smlouvy.134 V roce 1984 bylo
určeno osmnáct prioritních oblastí kooperace (podprogramů)135 v rámci bilaterální VTS,
z nichž nejúspěšněji se rozvíjely následující úseky: robototechnika a vývoj automatických
manipulátorů (kontrola procesů svaření, instalovacích operací, vysokotlakové tavby), vývoj
technologie automatického vřetěna a automatického tkalcovského stavu (BDA-14),
technologie
vulkanizace136,
vývoj
elektromotorů
(N-56,
N-63,
N-112
a
N-132
západní
Evropy.
[cit.
2011-16-11].
Dostupný
z WWW:
http://docs.pravo.ru/document/view/20020678/.
131
Každodenní objem přepraveného plynu činil 2,5 až 3 mln. m3, následně SSSR za každý přepravený
1 tis. m3 plynu do Rakouska dodával do Československa 65 m3 a do SRN – 98m3 jako platbu za
tranzit.
132
Národní archiv Ruské Federace, fond 302, inventura 2, signatura 302/2/V, jednotka 1956, s. 41.
133
Národní archiv Ruské Federace, fond 2, inventura 1, signatura 413/32/2, jednotka 1601, s. 5.
134
O ekonomickém a racionálním využívání surovin a materiálů, ochraně životního prostředí, vývoji a
využívání robotů a manipulátorů ve výrobě, chemikalizaci a biologizaci zemědělské výroby, O
spolupráci ve výstavbě třetího a čtvrtého bloku atomové elektrárny Temelín, O výstavbě centrální báze
pro udržení funkčnosti plynovodu Urengoj-Užhorod a dálší. In: Archiv ekonomiky Národního archivu
Ruské Federace, fond 302, inventura 2, jednotka 2165a, s. 1-5.
135
Koncepce vědecko-technické spolupráce do roku 2000. In: Národní archiv ČR, fond Ústředního
výboru KSČ (1984), signatura P101/84, jednotka 6103, s. 20.
136
Tento program byl financován výhradně Mezinárodní investiční bankou.
42
v Československu a N-71 v Sovětském svazu), produkce nizkotonážních chemických
výrobků.137
V rámci VTS Československo hrálo vedoucí úlohu především v sektorech lehkého a
chemického průmyslu. Pod vedením československých odborníků probíhala například
modernizace sovětských podniků lehkého průmyslu (továrny na výrobu obuvi ve Vladimiru a
Voroshilovgradu, továrny na výrobu kůže v Narvě a Moskvě) či zavádění nové produkce do
výroby v chemickém odvětví (výroba mycích prostředků ve Volgogradu, čisticích prostředků
v Simferopolu a Brežnevě).
Podle dohody o výměně vědecko-technické dokumentace od roku 1980 do roku 1985138
připravila a předala ČSSR Sovětskému svazu více než 200 projektů zlepšení průmyslových
procesů a výstavby nových továren: pivovar v Dmitrově, cukrovar v Saransku, mlékárna
v Bednodemyanovsku a jiné. Naopak podle sovětské podle sovětských projektů předaných
v uvedeném období na základě dané dohody byly postaveny v Československu a uvedeny do
provozu gumárna v Kralupech nad Vltavou, továrna na výrobu umělých vláken v Humné,
penicilínka ve Slovenské Lupči.
Významnou součástí vědecko-technické spolupráce byla intenzivně se rozvíjející
kooperace československé a sovětské akademií věd. V souladu s „Protokolem o spolupráci
AV SSSR a ČSAV pro léta 1980-1983“139 se pravidelně uskutečňovaly studijní pobyty
akademických pracovníků, byly přijaty programy středoškolského a vysokoškolského
vzdělávání ve spolupracujících institucích a na vysokých školách. V rámci Protokolu byly
dále stanoveny preferenční vědecké okruhy (rozvoj kabelového-optického spojení, hledání a
rozvoj nových látek a materiálů, mikrobiologie, geofyzický výzkum, studium problematiky
izotermické geologie), zpracovávané vedoucími institucemi obou zemí (Fyzikální institut AV
SSSR a ČSAV, Instituty jaderného výzkumu AV SSSR a geofyzický institut ČSAV, Institut
kosmického výzkumu AV SSSR, Institut radiotechniky a elektroniky ČSAV).
Avšak rostoucí intenzita VTS a vysoký počet technologických vynálezů140,
technologických metod a procedur se neprojevily ve zvýšení efektivnosti hospodářství a
137
Mery k uglubleniju i povysheniju effektivnosti sotrudnichestva mezdu SSSR i CHSSR
v prioritetnych oblastjach nauki i techniki. In: Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské Federace,
fond 413, signatura 32, jednotka 894, s. 5.
138
Dogovor ob obmene nauchno-technicheskoj dokumentacii mezdhu SSSR i CHSSR v 1980-1985
gg.. In: Národní archiv Ruské Federace, fond 2, inventura 1, signatura 413/32/2, jednotka 1602, s. 3.
139
Archiv Akademie věd Ruské Federace, fond 579, inventura 10, jednotka 423, s. 1-3.
140
Do roku 1985 bylo Sovětským Svazem předáno ČSSR 322 projektů hromadné a trvalé výstavby,
800 projektů a výkresů strojů a zařízení, 790 popisů technologických procesů; Československo
poskytlo SSSR 441 projektů hromadné a trvalé výstavby, 706 popisu fungování strojů a zařízení, 1080
dokumentů vysvětlující technologické procesy a nové typy výroby, zdroj: Obmen nauchno43
nepřispěly k prosazení intenzivního modelu ekonomického růstu, nezlepšily kvalitu výrobu,
především ve spotřebních odvětvích.141 O zaostávání socialistického hospodářství SSSR a
Československa v 80. letech 20. století svědčí údaje o objemu směny konkurenceschopné na
světových trzích produkce (ukazatel kg/cena): v roce 1970 ukazatel kg/cena směňované
strojírenské produkce činil 40 až 50% světové úrovně (v závislosti na statku), zatímco v roce
1980 to bylo 30 až 35%, v roce 1984 – méně 25%.142
Jednostranná orientace Československa na Sovětský svaz měla své výhody v nižších
cenách než na světových trzích surovin a potravin, v zajištění odbytu výrobků, překonání
nadměrné diferenciace v ekonomické úrovni mezi českými a slovenskými zeměmi, široké
vědecko-technické spolupráci, dosažení vysokého tempa bytové výstavby, rozvoji systémů
zdravotnictví, školství, vědy, kultury. Na druhou stranu docházelo k postupnému prohloubení
krize systému, snížení kvality ekonomického růstu a technologickému zaostávání v důsledku
zveličování úlohy společenského vlastnictví a podcenění významu soukromého vlastnictví
(vedoucí dlouhodobě k potlačení soukromé iniciativy), asymetrického důrazu na rozvoj
odvětví těžkého a zbrojního průmyslu (zanedbání spotřebních odvětví), značných výdajů na
zbrojení, jež vedly k narušení fungování hospodářství, korupce, byrokratizace, vedoucí k
bujení stínové ekonomiky, absence propojení výzkumné a výrobní základny v rámci
plánovacího procesu, nízké adaptační schopnosti na změny ve světovém hospodářství,
pomalého zavádění výsledků vědeckotechnického pokroku do praxe a zanedbání ochrany
životního prostředí.143
Závěr
V období 1980-1985 bylo pro československo-sovětskou spolupráci charakteristické
pokračující postupné nárůstání jejího významu pro obě země. V průběhu celé analyzované
etapy, na základě nově přístupných archivních materiálů, lze pozorovat zvýšené snahy
národohospodářů v obou státech zlepšit kvalitu hospodářské spolupráce, prohloubit
specializaci, dosáhnout zvýšení míry kooperace a aplikování nových vědecko-technických
technicheskoj dokumentaciej mezdhu SSSR i CHSSR. In: Archiv ekonomiky Národního archivu
Ruské Federace, fond 413, signatura 32, jednotka 892, s. 2.
141
Oficiálním údajem uváděném v rámci vnitrostranické korespondence KSSS bylo třiceti až
čtyřicetileté zaostávání technologické úrovně sovětské ekonomiky. In: Národní archiv Ruské
Federace, fond 302, inventura 2, signatura 302/2/V, jednotka 1981, s. 5.
142
ORLIK, Igor, Centralno-Vostochnaja Evropa vo vtoroj polovine XX veka, 2. díl, s. 202.
143
Podrobněji o situaci v československém hospodářství v 80. letech viz FINGERLAND, Jaroslav.
Národohospodářský komplex SSSR a československo-sovětská spolupráce, DANSHINA, Viktorija.
Ekonomika Chechoslovakii v 80-e gody, PRŮCHA,Václav a kol. Hospodářské a sociální dějiny
Československa 1918-1992.
44
poznatků v praxi. Svědčilo to jednak o usilí změnit stávající situaci, jednak bylo znakem
bezmoci úřadů změnit ji k lepšímu.
V průběhu zkoumaného období stále vzrůstal objem československo-sovětského
obchodu. Československý podíl činil příbližně 9-10% zahraničního obchodu SSSR, zatímco
sovětský podíl stabilně dosahoval 30-35%, zejména v důsledku vhodné georgafické polohy,
struktury nabídky i poptávky a pevné vazby ČSSR na sovětský trh.144 Strukturní základ
vzájemného obchodu zůstával stabilní, pokračovalo se totiž ve směně surovin za stroje:
v rámci bilaterální směny rostl význam sovětských surovinových dodávek a produktů
chemického odvětví, v jejímž rámci se zemím podařilo dosáhnout významného stupně
kooperace.
Souběžně však narůstaly problémy, zejména v důsledku změny cenových relací
v neprospěch Československa, poklesu konkurenceschopnosti československého zboží na
světových trzích, rostoucí neschopností obou stran dodávat exportní produkci v plné míře a
včas. Obdobně, zintenzivnění vědecko-technické spolupráce a schválení nových programů
kooperace nevedly k podstatnému zvýšení objemů a kvality směňovaného zboží mezi ČSSR a
Sovětským svazem; její aktivní aplikace narážela na neschopnost národního hospodářství
využít nové poznatky a vynálezy v praxi, setkávala se s vnitřními bariérami socialistického
hospodářství.145
Přínosy plynoucí ze vzájemné spolupráce však tehdejší vedení nedokázalo využít
k tomu, aby dosáhlo kvalitativního pokroku v ekonomice. Postupně se zhoršující stav
národního hospodářství Sovětského svazu a rostoucí zahraničněpolitické potíže vedly ke
zanedbávání jeho vztahů s Československem a dalšími socialistickými zeměmi, resultující po
roce 1985 v oslabení vzájemných vazeb a postupném rozpadu Sovětského bloku.146
FINGERLAND, Jaroslav. Národohospodářský komplex SSSR a československo-sovětská
spolupráce, str. 32.
145
KOTYK, Václav. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku, str. 236.
146
Podrobněji k problematice rozpadu sovětského bloku viz např.: SAXONBERG, Steven. The fall. A
comparative study of the end of communism in Czechoslovakia, East Germany, Hungary and Poland;
ORLIK, Igor. Centralno-Vostochnaja Evropa vo vtoroj polovine XX veka, DURMAN, Karel. Útěk od
praporů. Kreml a Krize impéria 1964-1991.
144
45
Příspěvek k analýze ekonomické spolupráce SSSR a Československa
v první polovině 80. let
Kashapov Timur
Abstrakt
Období 1980-1985 je považováno za vrcholnou etapu spolupráce Československa a
Sovětského svazu po roce 1968. V příspěvku se autoř zaměřuje na přblížení čtenáři principů a
obsahu obchodní a vědecko-technické spolupráce. Využití nově přístupných pramenů
z archivů Ruské Federace a České republiky potvrdilo existenci rozvinuté a propracované
smluvní, obchodní a vědecko-technické základny vzájemných vztahů. Výhodnost bilaterální
spolupráce plynula především z vhodné struktury vzájemného obchodu, kdy ekonomicky a
technicky vyspělé Československo vyváželo do bohatého na suroviny Sovětského svazu
strojírenskou a spotřební produkci výměnou za levnější suroviny a polotovary. Úspěšná
vědecko-technická spolupráce byla však konfrontována neschopností aplikovat její výsledky
v praxi, které se projevilo stále pokračujícím zaostáváním hospodářství ČSSR a SSSR za
vyspělými západními zeměmi a neschopnosti přejít k intenzivnímu modelu ekonomického
růstu, nezbytného k dosažení stále vyšší životní úrovně obyvatelstva obou zemí.
Klíčová slova: Sovětský blok, ČSSR, Sovětský svaz, obchod, vědecko-technická spolupráce.
Příloha
Tab č. 1: Vývoj směnných relací zahraničního obchodu Československa se socialistickými
zeměmi
46
vývoj směnných relací zahraničního obchodu se
socialistickými zeměmi
350
300
250
%
200
150
100
50
0
1970
1975
1977
1979
1981
1983
1985
1987
1989
rok
vývoz
dovoz
index 1975 1977 1979 1981 1983 1985 1987 1989
vývoz 119,3 129,5 137,3 160,3 177,6 182,4 186,3 191,2
dovoz 133,1 148,5 166,1 207,4 251,6 286,0 281,2 268,6
Pramen: ČESKOSLOVENSKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, Statistická ročenka 1980,
FEDERÁLNÍ STATISTICKÝ ÚŘAD, Statistická ročenka Československé socialistické
republiky 1992.
Tab č. 2: Sovětský obchod s Československem v letech 1980-1985 (mln. rublů)
v běžných cenách
1
980
Export
982
3
648
Import
4
3
Bilance
ve stálých cenách
-
1
3
-
985
883
4
092
4
097
2
7
1
3
3
-
4
52
983
783
bilance
3
1
982
5
420
16
810
import
4
2
1
5
872
732
77
980
5
4
1
1
985
048
105
12
1
983
382
536
export
1
4
425
314
333
47
Pramen: UNITED STATES CONGRESS. JOINT ECONOMIC COMMITTEE. East
European economies: slow growth in the 1980’s, Washington, DC: U.S. Government printing
office, 1985-1986, str.32.
Graf č. 1: Sovětský import z Československa (%)
spotřební zboží
potraviny
1985
jiné suroviny
1984
stavební materiály
1983
1982
chemické výrobky
1981
paliva, suroviny
stroje
0
10
20
30
40
50
60
70
80
Pramen:
Pramen: FINGERLAND J., Národohospodářský komplex SSSR a československo-sovětská
spolupráce, MINISTERSTVO VNĚJŠÍHO OBCHODU SSSR, Vneshneekonomicheskie
svjazi SSSR v 1985 godu, Moskva 1986, ČESKOSLOVENSKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD,
Statistická ročenka 1985.
Graf č. 2: Struktura Československého importu ze Sovětského svazu (%)
spotřební zboží
potraviny
1985
suroviny neživočišné
1984
1983
1982
chemické výrobky
1981
paliva, suroviny
stroje
0
10
20
30
40
50
48
60
70
80
Pramen: FINGERLAND J., Národohospodářský komplex SSSR a československo-sovětská
spolupráce, MINISTERSTVO VNĚJŠÍHO OBCHODU SSSR, Vneshneekonomicheskie
svjazi SSSR v 1985 godu, Moskva 1986, ČESKOSLOVENSKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD,
Statistická ročenka 1985.
Zdroje
Nevydané prameny
Národní archiv ČR:
Národní archiv ČR, Fond Ústředního výboru KSČ (1983), signatura P65/83, jednotka 4042;
signatura P101/84, jednotka 6103.
Národní archiv ČR, Fond ústředního výboru (1984), signatura P101/84, jednotka 6103;
signatura P111/84, jednotka 6957.
Národní archiv Ruské Federace:
Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské Federace, fond 413, signatura 32, jednotka
1602; jednotka 893, jednotka 3127, jednotka 891, jednotka 4228, jednotka 894, jednotka 892.
Archiv ekonomiky Národního archivu Ruské federace, fond 302, inventura 2, jednotka 1536.
Národní archiv Ruské Federace, fond 302, inventura 2, signatura 302/2/V, jednotka 1956,
jednotka 2165a, jednotka 1981.
Národní archiv Ruské Federace, fond 2, inventura 1, signatura 413/32/2, jednotka 1601,
jednotka 1602.
Ruský národní archiv moderních dějin:
Ruský národní archiv moderních dějin, fond 89, signatura 61, jednotka 6.
Archiv Akademie věd Ruské Federace:
Archiv Akademie věd Ruské Federace, fond 579, inventura 10, jednotka 423.
Vydané prameny
ČESKOSLOVENSKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, Statistická ročenka 1985, Praha: SNTL,
1986.
ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, Statistická ročenka 1989, Praha: SNTL, 1990.
Dohoda o přepravě sovětského zemního plynu do zemí západní Evropy přes území
Československé socialistické republiky a výměnný dopis a Protokol k Dohodě o přepravě
49
sovětského zemního do zemí západní Evropy. [cit. 2011-16-11]. Dostupný z WWW:
http://docs.pravo.ru/document/view/20020678/.
MINISTERSTVO VNĚJŠÍHO OBCHODU, Vneshneekonomicheskie svyazi SSSR v 1980
godu, Moskva: nakladatelství MVO, 1981.
MINISTERSTVO VNĚJŠÍHO OBCHODU SSSR, Vneshneekonomicheskie svjazi SSSR
v 1985 godu, Moskva: nakladatelství MVO, 1986.
MINISTERSTVO VNĚJŠÍHO OBCHODU, Vneshnyaya torgovlya Sojuza Sovetskich
Socialisticheskich respublik v 1989 godu, Gosstat, Moskva: nakladatelství MVO, 1989.
Literatura
DANSHINA, Viktorija. Ekonomika Chechoslovakii v 80-e gody, Moskva: Nauka, 1988.
DURMAN, Karel.Utěk
Praha: Karolinum, 1998.
od
praporů.
Kreml
a
krize
impéria
1964-1991,
FINGERLAND, Jaroslav. Národohospodářský komplex SSSR a československo-sovětská
spolupráce, Praha: Ekonomický ústav československé AV, 1989.
GATI, Charles. The bloc that failed, New York: World, 1990.
KOTYK, Václav. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku, Praha: VŠE, 2009.
ORLIK, Igor. Centralno-Vostochnaja Evropa vo vtoroj polovine XX veka, Moskva 2002.
PRŮCHA, Václav a kol. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992, 2. díl,
Období 1945-1992, Brno 2009.
SAXONBERG, Steven. The fall. A comparative study of the end of communism in
Czechoslovakia, East Germany, Hungary and Poland. Amsterdam: Harwood Academic
Publishers, 2001.
SHMELEV, Boris. Centralno-Vostochnaja Evropa vo vtoroi polovine XX.veka, 2.díl,
Moskva: Nakladatelství Nauka, 2002.
UNITED STATES CONGRESS. JOINT ECONOMIC COMMITTEE. East European
economies: slow growth in the 1980’s, Washington, DC: U.S. Government printing office,
1985-1986.
ŽIDEK, Libor. Dějiny světového hospodářství, 2. rozšířené vydání, Plzeň: nakladatelství a
vydavatesltví Aleš Čeněk, s.r.o., 2009.
50
Rekreace - forma trávení volného času v šedesátých letech 20.
století v Československu. Příspěvek ke konzumní společnosti v ČSR
po roce 1945
Helena Labská
Kapitola s názvem „Rekreace - forma trávení volného času v šedesátých letech 20.
století v Československu. Příspěvek ke konzumní společnosti v ČSR po roce 1945“ se ve své
úvodní části sice zabývá společenskými proměnami v československé společnosti v
šedesátých letech 20. století, ale důraz je kladen na analýzu mimopracovní činnosti, zejména
oblasti cestování v rámci ČSSR s podporou tehdejší jediné odborové organizace Revolučního odborového hnutí (ROH).147 Toto téma chápu také jako příspěvek k výzkumu
konzumní společnosti v Československu po roce 1945.148
Na otázku, co je to volný čas, neexistuje zcela jednoznačná odpověď. Domnívám se, že
využití volného času je jedna z nejdůležitějších součástí našeho života, ovlivňuje totiž
nejenom samotného jednotlivce (jeho zdraví, kulturní úroveň apod.), ale vnímání celé
společnosti v dané době. Zasahuje také do oblasti zaměstnanosti a struktury profesí.149 Jednou
z nejvýstižnějších definic je podle mého názoru ta, která vysvětluje volný čas jako soubor
určitých činností, které člověk může provozovat podle své vůle a chuti. Buď aby si odpočinul,
pobavil, nebo aby získal nové vědomosti, které ovšem nesouvisí s jeho povoláním. Jeho
svobodný výběr ovlivňuje vzdělání, zaměstnání, životní návyky, rodinná situace, vybavení a
finanční prostředky, které má k dispozici a také prostředí, ve kterém právě žije.150 Toto pojetí
vnímání volného času je v současnosti bráno za samozřejmé, ovšem tento přístup k volnému
času se začal prosazovat až v šedesátých letech 20. století. odlišný.
Tato kapitola si klade za cíl zodpovědět především otázky týkající se volného času v
podobě rekreací ROH. Proč lidé vyhledávali takový způsob cestování a jakým způsobem
trávili na rekreacích volný čas? Z jakého důvodu měly tyto rekreace takový úspěch?
I přes svůj nesporný význam, který volný čas pro celou populaci má, je toto téma dosud
nezpracované, proto jsem se při psaní musela opírat hlavně o dobovou literaturu a časopisy,151
a také bylo potřeba využít archivních fondů Ústředního archivu a.s. Plzeňský Prazdroj a
Tomuto tématu se věnuje především odborná literatura L. Kalinové a K. Kaplana. KALINOVÁ. 2007.
KALINOVÁ. 1998. KAPLAN. 1992.
148
Konzumní společnost je chápána ve smyslu růstu životní úrovně obyvatel, orientace na uspokojování
individuálních potřeb a možnosti využívání volného času. TRENTMANN. 2009, s. 107.
149 FILIPCOVÁ. 1966, s. 9. KOLÁŘ a kol. 1973, s. 19.
150
FILIPCOVÁ. 1966, s. 9, 20. KOLÁŘ a kol. 1973, s. 19.
151 Dobová literatura zabývající se tímto tématem: FILIPCOVÁ. 1966. KOLÁŘ a kol. 1973. VEVERKOVÁ.
1964. Ústřední správa rekreační péče ROH. 1975. A dále časopisy Mladý svět z roku 1967 a časopis
Odborář z let 1962 a 1963.
147
51
Všeodborového archivu ČMKOS. Jednalo se zejména o zápisy ze schůzí Předsednictva
Ústřední rady odborů, které mi poskytly mnoho informací o rekreacích, které se v té době
organizovaly.152
Šedesátá léta pokládám za období velkých společenských změn, které ovlivnily životní
styl tehdejšího obyvatelstva, a proto se zaměřuji právě na toto desetiletí. Šedesátá léta v
Československu, často s přívlastkem „zlatá“, jsou v našich dějinách vnímána a označována
zejména jako období mírného uvolnění tehdejšího politického režimu a dobou bohatou na
dnes již legendární osobnosti v kultuře.153 Je to také období důležitých změn, které se
bezprostředně týkaly každodenního života tehdejších obyvatel a ovlivnily tak i charakter
mimopracovní doby. V šedesátých letech 20. století dochází k výrazné urbanizaci, lidé se
stěhovali do měst především kvůli zaměstnání, kde se začal soustřeďovat kulturní život
(kulturní zařízení, školy).154 Celkové příjmy a životní úroveň rodin se v porovnání s
předchozími léty zlepšovaly. K této skutečnosti přispěl stále se zvyšující počet žen, které se
rozhodly nastoupit do zaměstnání155 a automatizace mnoha činností, což vytvářelo možnost
zkracování pracovní doby. Například průměrná pracovní doba v šedesátých letech se
pohybovala okolo 42 hodin týdně, s nárokem na placenou dovolenou, a pracovalo se pět dní v
týdnu.156 To spolu s prodlužující se dobou odchodu do důchodu a délkou života vytvářelo
zcela nový prostor využití času. Rodiny proto postupně přestávaly přemýšlet o základních
152
153
154
155
156
Všeodborový archiv Českomoravské konfederace odborových svazů – „Všeodborový archiv ČMKOS“:
VOA, Ústřední rada odborů – Předsednictvo, zejména kartony č: 82, 96, 62,67.
Jak uvádí Lenka Kalinová ve své knize: „Renesanci prodělaly především tzv. malé divadelní formy, kam
patřil zejména Semafor, vedený Suchým a Šlitrem, Divadlo Na Zábradlí uvedením Havlovy hry
„Zahradní slavnost“, začala slavná nová vlna ve filmu s celou plejádou tvůrců – Formanem, Chytilovou,
Menzelem a dalšími – jejichž filmy proslavily Československo v zahraničí. Nové atmosféře ve společnosti
otevřely dveře kulturní časopisy Literární noviny, Světová literatura, Plamen, Kultúrny život, Tvář, Host
do domu, Student a další. Začaly vycházet dříve nedostupné knihy českých a zahraničních autorů.“
KALINOVÁ. 2007, s. 248. KAPLAN.1992, s. 87. PRŮCHA. 2009, s. 654.
KALINOVÁ. 1993, s. 202. PRŮCHA. 2009, s. 652.
V průběhu šedesátých let se počet žen, které zůstávaly v domácnosti rapidně snižoval a také mladých žen
s malými dětmi zůstávalo doma podstatně méně než v dřívějších letech. Důvodem tohoto jednání se stala
motivace zvýšit celkové příjmy rodiny. V této době je počátek společenského fenoménu poslední doby a
to,jak se realizovat v práci a současně se starat o rodinu. KALINOVÁ. 2007, s. 287. PRŮCHA. 2009, s.
651.
Volný čas během pracovního týdne pak lidé využívali k návštěvám kin a divadel, stejně jako dnes se
bavili sportem, obzvlášť oblíbeným se stal fotbal a volejbal. Určitou revoluci způsobila televize, kterou si
většina rodin v šedesátých letech pořídila. Nepřímo ovlivnila výběr a hodnoty trávení volného času. Levná
záležitost to na tehdejší dobu ale nebyla, černobílá televize stála kolem 3000 Kčs. LUSTIGOVÁ, Martina.
2006.
Byla šedesátá léta „zlatá“? In: Český rozhlas 7[online 2006]. [ cit.: 6. 4. 2008 ].
http://www.radio.cz/cz/clanek/85150.VOA, Ústřední rada odborů – Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1,
č. kartonu: 82. KALINOVÁ. 1993, s. 204. KALINOVÁ. 1998, s. 72. FILIPCOVÁ. 1966, s. 107. KOLÁŘ
a kol. 1973, s. 13, 14. V roce 1968 byla vydána vyhláška, která zaváděla pětidenní pracovní týden s
dvěma volnými dny. Předpis č. 63/1968 Sb. Vyhláška ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 15. 5.
1968 o zásadách pro zkracování týdenní pracovní doby a pro zavádění provozních a pracovních režimů s
pětidenním pracovním týdnem.
52
životních potřebách, jako je jídlo, bydlení, ošacení apod., jejich zájem se naopak začal
soustřeďovat na zboží dlouhodobé spotřeby a využití nově vzniklého času.157
Využití volného času obyvatelstva se tehdy stalo jedním z klíčových témat tehdejších
politických představitelů států tzv. východního bloku a prostředkem vlivu, díky němuž stát
mohl ovlivňovat a kontrolovat i mimopracovní část života obyvatel.158 Z krátkodobého
hlediska měl nově vzniklý volný čas vliv hlavně na trávení víkendu. Během šedesátých let se
tak nastartovala „móda“, která trvá vlastně dodnes. Volné soboty a neděle trávit mimo domov
a volné dny využívat k poznávání nových míst nebo odjíždět do tzv. druhého domova – chaty
či chalupy. Chataření se stalo velmi populární, lidé se rádi realizovali na něčem, co bylo
opravdu jejich, co měli ve svém vlastnictví. Mít chatu či chalupu bylo v té době módní a
prestižní.159 Levnější a flexibilnější formou trávení víkendů mimo domov se stalo stanování,
kterému se v šedesátých letech dostávalo stále větší popularity. Stanování, potažmo táboření,
se stalo velmi oblíbené, protože dávalo lidem určitou nezávislost.160
Z dlouhodobého hlediska lidé mohli využít příležitosti organizovaného cestování,
zejména během svých dovolených, buď po tehdejším Československu, nebo do zahraničí.
Nelze hovořit o volném pohybu, jako tomu je dnes, ale oproti předchozím létům se situace
zlepšila. Domnívám se, že to byla jedna z největších tehdejších společenských změn, kterou
pociťovali sami obyvatelé Československa. Dle mého názoru to dobře dokládá Lenka
Kalinová: „Výzkumy veřejného mínění ukázaly, že občané stavěli tuto potřebu v žebříčku
hodnot na jedno z prvních míst. Tyto výjezdy přispěly k větší informovanosti lidí o situaci v
jiných zemích i k vědecké a kulturní výměně.“161
157
158
159
160
161
Mezi zboží dlouhodobé spotřeby patřil například osobní automobil. Cesta, jak se k němu dostat nebyla v
tehdejší době vůbec jednoduchá. Volný trh neexistoval a monopol na prodej i zpětný odkup aut měl
podnik Mototechna. Pokud se člověk rozhodl koupit automobil, musel se zapsat
do pořadníku podniku Mototechna a čekat, až pro něj auto bude připravené. Mezi nejčastěji kupovaná
patřila auta značky Škoda, Wartburg a Trabant. Např. Škoda MB, tzv. „embéčko“, stálo cca 44 405 Kčs.
Pro srovnání, průměrný tehdejší plat byl v polovině šedesátých let 1500 Kčs hrubého a na konci
šedesátých let asi 1900 Kčs hrubého. LUSTIGOVÁ, Martina. 2006. Byla šedesátá léta „zlatá“? In: Český
rozhlas 7 [online 2006].[ cit.: 6. 4. 2008]. http://www.radio.cz/cz/clanek/85150.
Mezi velké společenské změny patří postupné zkracování pracovní doby, zvýšení platů, díky nimž vznikl
prostor pro volný čas a s ním neméně důležité prostředky. Lidé tak mohli začít přemýšlet o tom, jak ho
využijí a kolik do něj investují svých peněz. VOA, Ústřední rada odborů – Předsednictvo, inv. jednotka:
436/I/1, č. kartonu: 82. KALINOVÁ. 1993, s. 204. KALINOVÁ. 1998, s. 72. FILIPCOVÁ. 1966, s. 107.
KOLÁŘ a kol. 1973, s. 13, 14. V roce 1968 byla vydána vyhláška, která zaváděla pětidenní pracovní
týden s dvěma volnými dny. Předpis č. 63/1968 Sb. Vyhláška ministerstva práce a sociálních věcí ze dne
15. 5. 1968 o zásadách pro zkracování týdenní pracovní doby a pro zavádění provozních a pracovních
režimů s pětidenním pracovním týdnem.
Chataření se také stalo dostupnější díky rozvoji hromadné a automobilové dopravy. KOLÁŘ a kol. 1973,
s. 92.
„Člověk je tvor stěhovavý“.1967. in: Mladý svět. ročník IX. č. 26, 1967, s. 6.
KALINOVÁ. 1998, s. 72. Z tohoto výzkumu je patrné, že nejenom mladá nastupující generace toužila
53
Cestování, zejména v podobě odborových rekreací, tak začalo nabývat na popularitě,
především díky mírnému uvolnění politického režimu a stalo se tak jednou z
nejvýznamnějších forem trávení volného času v šedesátých letech 20. století. Organizované
cestování po Československu se realizovalo prostřednictvím Revolučního odborového hnutí a
nazývalo se domácí odborová rekreace. Tímto pojmem se označovala letní a zimní dovolená,
kterou trávili odboráři se svými rodinnými příslušníky v Československu v rekreačních
zařízeních, které měly podobu buď „závodní zotavovny“ nebo „výběrové zotavovny“.
Závodní zotavovnou se označovala nejčastěji budova s menším počtem lůžek, často
dřevostavba, chata, srub či stanový tábor, který daný podnik přímo vlastnil. Naproti tomu
výběrová zotavovna byla rekreačním objektem určeným pro velké množství rekreantů.162
Domácí odborovou rekreaci zajišťovalo Revoluční odborové hnutí (ROH)163 pro odboráře,
kteří během roku vykazovali výborné pracovní výsledky, a kteří byli možností strávit svou
dovolenou v zotavovně v podstatě odměňováni. Cílem bylo motivovat zaměstnance k dobrým
pracovním výkonům a zároveň se to stalo dobrým prostředkem, jak lidem ovlivňovat i jejich
volný čas.164
Domácí odborová rekreace se rozlišovala na „výběrovou ústředně řízenou rekreaci“ a
„závodní rekreaci“. Výběrová ústředně řízená rekreace byla dovolená, kterou organizovala
Ústřední správa ROH ve velkých výběrových zotavovnách, kde měli rekreanti zajištěnou
dopravu, ubytování a také program. Závodní rekreace se už neorganizovala z ústředí, ale
zajišťovaly ji jednotlivé podniky pro své zaměstnance.165
Šedesátá léta představovala zásadní přelom v charakteru výběrové ústředně řízené
rekreace.
Až
do
jejich
počátku
byla
rekreace
určena
samotným
odborářům
bez účasti rodinných příslušníků, od roku 1960 však začala mít rodinný charakter.
Předsednictvo Ústřední rady odborů (ÚRO) totiž provedlo v tomto roce prostřednictvím
162
163
164
165
po cestování, ale vyjet do zahraničí si přála většina obyvatelstva. Došlo jak k velkému zvýšení přílivu
cizinců do Československa, tak i naopak, českoslovenští obyvatelé hodně cestovali sice zejména do
socialistických zemí, jako byly NDR, Bulharsko, Jugoslávie, Maďarsko, Polsko, SSSR, ale několik set
tisíc lidí vycestovalo i do západních zemí (Itálie, Rakousko). V roce 1964 přijelo do Československa
téměř 3715 tisíc cizinců, což byl trojnásobek toho, kolik jich přijelo v roce 1961. 657 tisíc Čechoslováků
odjelo do zahraničí v roce 1964 a v roce 1965 už to bylo 2079 tisíc lidí. KALINOVÁ. 1998, s. 72.
PRŮCHA. 2009, s. 646. VOA, Ústřední rada odborů – Předsednictvo, inv. jednotka: 375/I/3, č. kartonu:
62. KNAPÍK Jiří. FRANC, Martin. 2010. „Na člověka najíždíme další čtvrtletí“ Volný čas v českých
zemích v letech 1948 – 1956. In: Soudobé dějiny 17, č. 4, 2010, s. 629.
Dnes bychom ji mohli přirovnat k velkému hotelu.
Revoluční odborové hnutí byla jednotná odborová organizace, organizována formou spolku a sdružovala
všechny zaměstnance, kteří byli československými občany. Jejím účelem bylo zejména sdružování
zaměstnanců, vést je ke spolupráci, snaha zajistit jim práva a hájit jeho hospodářské, sociální a kulturní
zájmy. Sbírka zákonů a nařízení, č. 144/1946, Zákon ze dne 16.5.1946 o jednotné odborové organizaci.
ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s. 19.
ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s. 5 - 7.
54
krajských orgánů průzkum o (ne)účasti dětí na výběrových rekreacích v zotavovnách.166
Účast dětí na rekreacích byla nejdříve schválena na zkoušku ve vybraných zotavovnách od
letní sezóny roku 1960.167 Zájem o ni se ukázal veliký, a proto se dne 11. října 1960 schválila
rodinná rekreace i pro ostatní odborové svazy a zotavovny.168
Vývoj zaznamenal i počet pracovníků, kteří se zúčastnili domácí výběrové ústředně
řízené rekreace. Na začátku šedesátých let (1961 – 1963) měl jejich počet mírně rostoucí
tendenci169, navazoval tak na vývoj v padesátých letech. Byl způsoben nikoliv výstavbou
nových zotavoven, ale rozšířením letní sezóny o další měsíce (květen, říjen) a začleněním i
dalších rekreačních objektů do zimní rekreace. V roce 1964 a 1965 došlo k mírnému poklesu
účasti,170 projevily se totiž negativní důsledky tohoto způsobu zvyšování počtu rekreantů.
Zvyšoval se počet možností jet na méně atraktivní místa v nepříliš vyhovujících termínech,
zaměstnanci o tyto nabídky ztráceli zájem a vytvářeli tlak na rekreace konané v průběhu
prázdninových měsíců. Proto se v následujících letech od „umělého“ zvyšování počtu
účastníků upustilo.171 V následujících letech byl pak opět zaznamenán lehký růst počtu
rekreantů, a to především díky vynaložení finančních prostředků na rekonstrukci zotavoven.
Došlo ke zvyšování jejich kapacity a vytvořily se tak možnosti ubytovat více lidí. 172 V menší
míře se stavěly také výběrové zotavovny nové.173 Větší důraz se v té době ovšem kladl na
výstavbu závodních zotavoven a pionýrských táborů. Domácí výběrová ústředně řízená
166
167
168
169
170
171
172
173
Tento průzkum byl proveden ve 122 podnicích.VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv.
jednotka: 326 / 2/7, č. kartonu: 47.
Rodinná rekreace v roce 1960 byla zavedena na zkoušku v zotavovnách „Frant. Kouba“, „Červánky“,
„Devět skal“, „Budovatel Tatry“, „Sykovec“, „K. H. Mácha“, „Hutník“.
V roce 1961 byla rekreace pro rodiny s dětmi možná ve 14 zotavovnách v zimě a ve 29 zotavovnách v létě
a účast dětí v jedné směně se pohybovala od 10 – 15 % z celkového počtu rekreantů. Tento počet se dále
zvyšoval a v roce 1963 byla možná zimní rodinná rekreace v 16 zotavovnách a letní ve 33 zotavovnách.
Tento trend pokračoval, až byla rodinná rekreace možná ve všech výběrových zotavovnách. VOA,
Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 379 / II/2, č. kartonu: 64. VOA, Ústřední rada odborů
- Předsednictvo, inv. jednotka: 365/I/4, č. kartonu: 59.
V roce 1961 se v zotavovnách ROH rekreovalo 268 700 členů ROH, v roce 1962 se rekreace zúčastnilo
283 700 členů, v roce 1963 pak 286 800 členů. VOA, Ústřední rada odborů Předsednictvo, inv. jednotka:
436/I/1, č. kartonu: 82.
V roce 1964 se rekreovalo 282 500 pracovníků, v roce 1965 275 000. Obdobný vývoj byl i v roce 1966.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA
REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s. 30.
V průběhu šedesátých let byla vybudována zotavovna „Energetik“ v Rožnově pod Radhoštěm, „Magura“
v Monkově dolině u Ždiaru, „Slovenské národní povstání“ v Jasné pod Chopkom a „Urán“ v Tatranské
Lomnici na Slovensku. V Bratislavě byl postaven „Dům rekreace“, kde se konala kulturní rekreace. V
Čechách se pak investovalo zejména v oblasti Mariánských Lázní, Krkonoš a Středočeském kraji a
postavila se také zotavovna „Solidarita“ na Špičáku u Železné Rudy. Na Moravě se stavělo v oblasti
Luhačovic. Tyto oblasti byly pro rekreaci totiž velice atraktivní. Do roku 1970 se pak připravovaly
projekty na výstavbu zotavoven „Medlov“ na Českomoravské vysočině, „Liptovský Ján“ v Nízkých
Tatrách „a nového „Domu rekreace“ v Praze. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s.
31. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82.
55
rekreace
se
financovala
z
centrálních
odborových
zdrojů,
z prostředků základních organizací ROH (ZO ROH) a od roku 1966 z Fondu kulturních a
sociálních potřeb, který byl založen Ministerstvem financí a výrobně masovým a hospodářsko
- finančním oddělením ÚRO.174
Výběrové ústředně řízené rekreace se mohl zúčastnit každý zaměstnanec, který byl
členem ROH a prošel výběrem, který prováděla ZO ROH. Jelikož poptávajících po tomto
typu rekreace se vyskytovalo většinou více, než dovolovala kapacita výběrových zotavoven,
prováděl se výběr účastníků na základě jejich pracovních výkonů během celého roku obzvlášť
důkladně. Pracovník vybraný ZO ROH pak získal poukaz na výběrovou rekreaci. Šlo o
doklad, který opravňoval zaměstnance k účasti na výběrové rekreaci a obsahoval základní
informace o pobytu.175 O počtu a cenách poukazů, platných pro danou sezónu, rozhodovala
ÚRO a přidělovala je podle počtu členů v jednotlivých odborových svazech.176 Dále již za
rozdělování poukazů zodpovídaly ústřední a krajské výbory odborových svazů, všeodborové
krajské orgány a nakonec ZO ROH a závodní výbory ROH (ZV ROH) každého podniku.177
Tento způsob platil do roku 1965 a byl založen na svazovém principu.178 ZO ROH se pak tzv.
„přídělovými listy“ oznamovalo, kolik poukazů na jakou rekreační akci obdrží.
Od zimní rekreace 1966 pak začal platit nový způsob poskytování poukazů, který se opíral o
tzv. všeodborový princip. Místo pevného počtu přidělených poukazů se zavedla jejich volná
nabídka a jejich distribucí se zabývala nově zřízená krajská distribuční střediska rekreační
174
175
176
177
178
Z fondu kulturních a sociálních potřeb byly kryty náklady, které v předchozích letech kryly prostředky
poskytované vedením závodů jako příspěvek na úhradu nákladů činnosti ZO ROH. Jednalo se především
o náklady na příspěvky na výběrovou rekreaci, ale také na školení funkcionářů, politicko-výchovnou a
vzdělávací činnost apod. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 421 / I/5, č. kartonu:
76. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82. PÉČE O ZDRAVÍ,
NEMOCENSKÉ POJIŠTĚNÍ A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ; PÉČE O BEZPEČNOST A OCHRANU
ZDRAVÍ PŘI PRÁCI; ROZVOJ REKREACE ROH – teď mě napadlo, proč to máš celé velkým
písmenem? To být nemusí!!! – takhle se to celé jmenuje. 1967, s. 91.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 375/I/3, č. kartonu: 62. ÚSTŘEDNÍ
SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1971, s. 4, 5.
V roce 1963 byl přidělován jeden poukaz na 19,21 členů (tzv. kvóta). Výjimka byla pouze
u odborových svazů zaměstnanců v hornictví a energetice, v hutích a rudných dolech, u kterých byl
přidělován jeden poukaz na 12,59 členů a bylo to z důvodu velkého množství členů v těchto odborových
svazech. V těchto svazech ale začalo postupně docházet k přebytku poukazů, kdežto
v jiných jich byl nedostatek. Proto se od roku 1965 začalo přihlížet při rozdělování nejenom k počtu
členů, ale také k dosavadnímu počtu přidělených a využitých poukazů.
Tento způsob distribuce poukazů se prováděl podle směrnic schválených Předsednictvem ÚRO dne 8.1.
1959. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 400/I/5, č. kartonu: 69. ÚSTŘEDNÍ
SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH, 1975, s.19.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 474/2, 3, č. kartonu: 96: „Celostátní kvóta
byla rozdělena mezi jednotlivé odborové svazy, každý svaz si svou kvótu rozdělil
na jednotlivé KVOS, a ty pak svou krajskou kvótu dělily mezi jednotlivé závody.“ VOA, Ústřední rada
odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 474/2, 3, č. kartonu: 96.
56
péče
ROH.179
ZO
ROH
mohly
poté
objednávat
pouze
poukazy,
o které měly opravdu zájem, a tím se podařilo předcházet zbytečným přebytkům poukazů v
některých podnicích a nedostatku v ostatních. Odstranila se také velká nevýhoda předchozího
systému, kterou byla nemožnost jakkoli změnit příděl poukazů, které ZO ROH dostala.180 ZV
ROH po objednání daných poukazů na rekreaci rozhodoval o konečné výši poplatku, který
vybraný pracovník za poukaz zaplatil. Odměněný zaměstnanec totiž neplatil skutečnou cenu
poukazu, ale pouze část. Další pak platila ZO ROH a zbytek se hradil z centrálních
odborových prostředků.181 Účastnický poplatek mohl být buď v plné výši, jak ho navrhovala
ÚRO, nebo jej mohl ZV ROH snížit za extrémně dobré pracovní výkony či přihlédnout
k sociálním podmínkám daného zaměstnance.
V roce 1964 přijalo Předsednictvo ÚRO opatření, aby se od roku 1965 10% poukazů
poskytovalo za plnou cenu, a to těm pracovníkům, kteří měli vyšší příjmy a výběrové
rekreace se již několikrát zúčastnili. Naopak poplatky za poukazy přidělované rodinným
příslušníkům odborářů se stanovily tak, aby se zvýhodnily skupiny pracujících, kteří měli více
dětí a nižší příjem.182 Poukaz se někdy poskytoval bezplatně, ale pouze ve výjimečných
případech za mimořádné pracovní výkony zaměstnanců s minimálním příjmem.183
Během šedesátých let došlo k velkému rozmachu rodinné rekreace, kdy na dovolenou
odjížděly celé rodiny, ale pouze na jeden nebo dva poukazy určené pouze pro jednotlivce. V
zotavovnách pak docházelo k přetížení. Proto již další vývoj v sedmdesátých letech směřoval
k tzv. sdruženým poukazům. Šlo o poukazy s přesným označením daného pokoje a počtem
volných míst. Tím se zajistila přehlednost ubytování.184
179
180
181
182
183
184
Před změnou se jí zabývali pracovníci ústředních a krajských orgánů, kteří byli poté této činnosti
zproštěni. Krajská distribuční střediska ROH vypracovávala nabídky poukazů, vyřizovala jejich
objednávky, vedla také technickou evidenci poukazů a podávala všeobecné informace. VOA, Ústřední
rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 474/2, 3, č. kartonu 96. VOA, Ústřední rada odborů Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, I/2, č. kartonu: 82.
ZO ROH měla také možnost objednat dodatečně některé poukazy a také měla možnost požádat o poukazy
do přesně určené zotavovny nebo na daný termín. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv.
jednotka: 436/I/1, I/2, č. kartonu: 82.
ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH, 1975, s. 23.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 400 / I/5, č. kartonu: 69.
Ceny poukazů na výběrovou rekreaci pro ZV ROH a samoplátce byly stanoveny rozdílně
na období hlavní sezóny a mimo sezónu a odlišeny byly také pro dospělé, mládež a děti. Toto nařízení
platilo od letní akce 1963. Za hlavní zimní sezónu se považovaly měsíce únor a březen.
Za hlavní letní sezónu pak měsíce červen, červenec, srpen, září. Ostatní byly považovány
za měsíce mimosezónní. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka 375/ I/3,
č. kartonu: 62. PÉČE O ZDRAVÍ, NEMOCENSKÉ POJIŠTĚNÍ A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ; PÉČE
O BEZPEČNOST A OCHRANU ZDRAVÍ PŘI PRÁCI; ROZVOJ REKREACE ROH. 1967, s. 91. VOA,
Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 400 / I/5, č. kartonu: 69.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 400 / I/5, č. kartonu: 69.
57
Tabulka – ceny poukazů na výběrovou ústředně řízenou rekreaci v roce 1963 (v Kčs)
skupina
dospělí
poukaz
ceny poukazů na výběrovou rekreace v roce 1963
minimální cena poukazu pro
cena poukazu pro ZV ROH
účastníky
částka v
částka v
sezóně před mimo
sezóně před mimo
sezóna
zdražením
sezónu
sezóna
zdražením
sezónu
sezóna
mimo
sezónu
7 denní poukaz
315
105
280
70
210
70
210
210
10 denní poukaz
450
150
400
100
300
100
300
300
14 denní poukaz
630
210
560
140
140
140
420
420
celoročně
mládež
nejvyšší možná
dotace od ZV ROH
celoročně celoročně
celoročně
7denní poukaz
10 denní poukaz
280
400
280
400
70
100
70
100
210
300
210
300
14 denní poukaz
560
560
140
140
420
420
sezóna
mimo
sezónu
sezóna
mimo
sezónu
sezóna
mimo
sezónu
děti 3-10
7 denní poukaz
217
182
10 denní poukaz
310
260
14 denní poukaz
434
364
Zdroj: VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 375/ I/3, č. kartonu: 62.
V roce 1963 došlo ke zvyšování účastnických poplatků na poukazy na období rekreace v
hlavní sezóně, a tím i k jejich celkovému zdražení. Před rokem 1963 platili účastníci pouze
1/4 skutečné ceny poukazu, po zdražení pak už 1/3 ceny.185 Důvodem zdražování bylo
plánované rozšiřování působení ROH i v jiných oblastech než bylo zajišťování výběrové
rekreace, proto již nebylo možné na ni přispívat takovým dílem. Do cen poukazů se také
promítly zvyšující se finanční nároky na údržbu a zařízení výběrových zotavoven. Ceny
poukazů na rekreaci mimo sezónu pro dospělé a celoročně pro mládež se nezměnily, aby se
zachovalo zvýhodnění těchto skupin. Výběrové rekreace se mohli zúčastnit také „samoplátci“,
ale pouze v případě, že to dovolovala kapacita zotavovny.186
Výběrovou ústředně řízenou rekreaci charakterizovalo nejen zajištěné ubytování, ale
také doprava a program na rekreaci. Doprava se zajišťovala speciálními vlaky, či
vyhrazenými vozy pravidelných vlaků. Ty jely buď přímo do místa rekreace, nebo
do nejbližšího možného místa, odkud následovala cesta rekreačními autobusy.187
185
186
187
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 375/ I/3, č. kartonu: 62.
Pod pojmem samoplátci se rozumí lidé, kteří nebyli orgány ROH vybráni, ale zaplatili si plnou cenu
poukazu. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 375/ I/3, č. kartonu: 62.
V roce 1966 byla poprvé vyzkoušena také přímá autobusová doprava z Prahy do oblastí Krkonoš, která
výrazně ušetřila čas, a proto se tento typ dopravy dále podporoval. Během jednoho roku bylo vypraveno
zhruba 237 zvláštních rychlíků, 202 zvláštních osobních vlaků a 870 vyhrazených vozů a 1130 zvláštních
58
Lidé, kteří přijeli do výběrových zotavoven na dovolenou, si chtěli zejména odpočinout.
Měli k tomu dobrou příležitost, jelikož byli vytrženi ze svého běžného prostředí, a tím i od
svých každodenních problémů. Vraceli se ke svým koníčkům, vyhledávali činnosti, na něž
během roku neměli čas, nebo podnikali zcela nové aktivity, které ještě nikdy nezkusili.
Program byl řízený a připravovali ho kulturní a tělovýchovní pracovníci ROH, tzv.
programoví referenti. Nejdříve tvořili programy pro skupiny jednotlivců, ale po zavedení
rodinné dovolené se pořádané aktivity přizpůsobily rekreaci rodin s dětmi. Program se
plánoval na celý den, od rána do večera a obsahoval jak sportovní tak společensko – kulturní
aktivity.188
Denní programovou náplň letní dovolené do určité míry ovlivňovalo umístění výběrové
zotavovny. Pokud stála v nížině, blízko přehrady nebo jezera, první místo zaujímaly
především vodní sporty. V zotavovně umístěné v horách pak dominovala především turistika.
Pořádaly se jak celodenní výlety, tak polodenní a všichni měli možnost zúčastnit se soutěží.
Populární byly zejména „Rekreační kilometry“, „Turista ČSSR“ nebo „100 jarních
kilometrů“.189 Soutěže probíhaly také ve sportech, jako volejbal, fotbal nebo vybíjená.
Veškeré sportovní vybavení bylo k dispozici přímo v zotavovně, účastníci měli možnost si je
kdykoliv vypůjčit. U zotavoven byla i dětská hřiště (houpačky, kolotoče). Program
připravovaný zotavovnou nebyl pro rekreanty povinný, ale byl natolik atraktivní a pohodlný,
že se do něj zapojovali téměř všichni. Na zimní dovolenou pak účastníci jezdili hlavně
lyžovat. Byl jim k dispozici profesionální lyžařský instruktor, se kterým se mohli
zdokonalovat nebo přímo naučit lyžovat.190
Společensko – kulturní program se pro letní a zimní rekreaci příliš nelišil. Promítaly se
filmy a diafilmy191, k dispozici byly také gramofony, kde si lidé mohli pouštět desky. Ve
společenských místnostech byl také rozhlas, občas i televize. Programoví referenti pořádali
také besedy, na které zvali lidi z různých oblastí, například spisovatele, členy horské služby,
lesníky, a často i sami účastníci besedovali mezi sebou. K činnostem, které měli rekreanti
nejraději, patřily taneční večery, kde tančili, sami i zpívali, nebo prokládali program
divadelními scénkami, které si připravili. Kdo netoužil po velké společnosti, mohl si přečíst
188
189
190
191
dálkových autobusů ROH. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s. 23, 24. VOA,
Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82.
ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s. 28, 29.
ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s. 29. VOA, Ústřední rada odborů Předsednictvo, inv. jednotka: 365/ I/4, č. kartonu: 59. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv.
jednotka: 375/ I/3, č. kartonu: 62.
ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975, s. 29.
Filmy, diafilmy i krátké filmy procházely pečlivým výběrem. Kladl se důraz na to, aby byly výchovné a
poučné. VEVERKOVÁ. 1964, s. 13.
59
knihy, denní tisk a časopisy v knihovně. Publikace však procházely pečlivým výběrem tak,
aby byly hodnotné dle stávajícího režimu. Programové náplni se věnovala po všech stránkách
velká pozornost, stávala se jedním z hlavních kriterií, podle kterých rekreanti hodnotili, zda se
jim na rekreaci líbilo.192
Mohlo by se zdát, že program byl celkem volný, nepodléhající žádnému velkému
diktátu. Hana Veverková však ve své knize uvádí: „Ovšem každý program na rekreaci, ať už
jde o program se vzdělávacím zaměřením, či o zábavu a rozptýlení, musí být v souladu se
zásadami našeho života, s našimi výchovnými cíly.“193 Součástí programu byla i politická
agitace. Zastávám názor, že vyvěšená hesla a plakáty na nástěnkách, kolem kterých rekreanti
procházeli každý den, nenásilně ovlivňovaly jejich myšlení, aniž by si to rekreanti přímo
uvědomovali.194
Při rozhodování, kam umístit výběrovou zotavovnu hrála největší roli atraktivita
prostředí. Pro zimní rekreaci byly ideální hory s velkým výběrem sjezdových a běžeckých
tratí pro lyžaře. Oblíbené byly Pec pod Sněžkou (zotavovna „Lyžařská bouda“, „Pražská
bouda“), Špindlerův Mlýn (zotavovna „Dukla“, „Práce“, „Pětiletka“, „Petrova bouda“ aj.) v
Krkonoších, v Beskydech pak zotavovny „Bílý kříž“ nebo „Na Baraní“. Velmi žádané
poukazy byly do zotavoven ve Vysokých Tatrách (zotavovny „Volga“, „Uran“, „Morava“,
„Jánošík“ v Tatranské Lomnici). V letní sezóně byly oblíbené hlavně zotavovny umístěné v
blízkosti řeky, jezera nebo rybníku, ale i zotavovny u léčivých pramenů jako např. zotavovna
„Leningrad“, „Evropa“ v Mariánských Lázních nebo „Horský Dvůr“, „Černá bouda“ v
Jánských Lázních.195
Domácí výběrová ústředně řízená rekreace v šedesátých letech 20. století zcela nesporně
zaujímala významnou pozici v možnostech, jak strávit dovolenou a lze říci, že představovala
luxusnější variantu odborářské dovolené, než byly závodní rekreace. Význam měla jak pro
samotné rekreanty, tak i pro menší podniky. Ty totiž často žádná vlastní rekreační zařízení
neměly, což je znevýhodňovalo oproti podnikům velkým, které pro své pracovníky
organizovaly ještě závodní rekreaci.
Průzkum, který jsem provedla mezi rekreanty také potvrdil, že respondenti kvitovali
nízkou cenu rekreací. Byla dostupná jak jednotlivcům, tak rodinám s dětmi. Další výhodou se
192
193
194
195
VEVERKOVÁ. 1964, s. 12.
VEVERKOVÁ. 1964, s. 16.
Toto tvrzení dokládá Hana Veverková: „Názorná agitace je také významným výchovným
prostředkem.....V klidném prostředí zotavovny mají rekreanti více času zamyslet se nad obsahem plakátu,
hesla, nástěnky, či výstavky......Krátkými výstižnými hesly můžeme rekreantům v zotavovně vštěpovat
velké myšlenky.“ VEVERKOVÁ. 1964, str. 17.
ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1971, s. 6 - 8.
60
ukázala její pohodlnost. Rekreanti měli zajištěné vše od dopravy, programu až po bezpečnost.
Oproti tomu, proces výběru zaměstnanců, kteří měli možnost se rekreace zúčastnit, byl velmi
přísný a tak možnost jet na takovouto dovolenou mělo přece jenom málo lidí. Respondenti
zcela zřetelně hodnotili domácí výběrovou ústředně řízenou rekreaci kladně, ačkoliv
v psaných hodnoceních se někdy objevovaly připomínky ke kvalitě jídla, sportovnímu
vybavení a často si také všímali, že jednotlivé turnusy se od sebe liší právě v těchto
charakteristikách. Požadovali, aby podmínky na všech turnusech byly stejné.196
Závodní rekreace, i když méně luxusní než výběrová, se i tak stala mezi lidmi velice
oblíbená a stále více žádoucí. Důvodem byla především možnost jet i na kratší dobu,
v létě třeba jen na týden, což mnoho lidí vítalo.197 Taková volba u výběrové rekreace
neexistovala. Mezi další důvody patřil její převládající rodinný charakter, na který se kladl
velký důraz. Byla totiž koncipována i pro vícečlenné rodiny, které neměly problém se
ubytovat. U výběrové ústředně řízené rekreace se tyto potíže zpočátku vyskytovaly. Díky
těmto výhodám se počet účastníků závodní rekreace stále zvyšoval. Na začátku se pohyboval
okolo 600 000 a již v polovině šedesátých let přesahoval tento počet jeden milion lidí.198 Také
rozsáhlá výstavba závodních zotavoven, zajišťovaná samotnými podniky a závody,
podporovala zvyšující se počet rekreantů.199 Každá závodní zotavovna vypadala různě.
Některé se téměř rovnaly výběrovým zotavovnám, ať už velikostí a vybavením, nebo i úrovní
poskytovaných služeb a některé měly podobu malé rekreační chaty či stanového tábora.200
Vše záviselo na množství financí, které chtěl daný podnik investovat do závodní rekreace a
také na zájmu ZV ROH. V některých okresech nebyly pro vybudování zotavoven vhodné
podmínky a jejich výstavba by se stala pro podniky velmi nákladná. 201 Proto se mnohokrát
stávalo, že jedna závodní zotavovna sloužila několika podnikům v okolí. Situace bývala i
opačná, kdy některý z movitějších, často větších podniků, vlastnil několik závodních
50
197
198
199
200
201
Pro zjištění názoru účastníků na domácí výběrovou ústředně řízenou rekreaci a domácí závodní rekreaci
jsem vypracovala průzkum mezi lidmi ve věku 50 let a více, jejichž výběr probíhal zcela náhodně.
Osloveno bylo 25 lidí, odpovědělo jich 16. Důležitá byla zejména kvalita odpovědí před kvantitou.
Otázky byly otevřené a zaměřeny hlavně na programovou náplň rekreací, destinace a celkový názor na
tyto rekrace po téměř čtyřiceti letech. Ústřední archiv akciové společnosti Plzeňský prazdroj, Archivní
materiály ZV ROH Plzeňského prazdroje, č. kartonu: 169, 266. kde je odkaz na archiv? – stačí takhle?
Průměrná délka pobytu v roce 1965 byla 6 dní.
V roce 1961 se účastnilo závodní rekreace cca 630 000 lidí a v roce 1965 se rekreovalo cca 1 133 000 lidí.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82.
Například v roce 1961 bylo k dispozici 2 986 závodních zotavoven a v roce 1965 již téměř 4 196. VOA,
Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1,č. kartonu: 82.
V některých zotavovnách bylo zajištěno ubytování, strava i program tak jako ve výběrové zotavovně a v
některých bylo zajištěno pouze ubytování a bylo na každém účastníkovi zvlášť, jak na dovolenou dorazí a
jak ji stráví. Další údržba závodních zotavoven se zajišťovala brigádnickými pracemi členů ZO ROH.
PÉČE O ZDRAVÍ, NEMOCENSKÉ POJIŠTĚNÍ A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ; PÉČE O
BEZPEČNOST A OCHRANU ZDRAVÍ PŘI PRÁCI; ROZVOJ REKREACE ROH. 1967, s. 97, 98.
Tamtéž, s. 97, 98. VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu 82.
61
zotavoven.202 Aby nedocházelo ke stereotypům, že lidé z jednoho podniku pokaždé jezdili do
stejného místa, přistupovalo se k sezónním výměnám zotavoven mezi podniky. 203 Pokud daný
podnik závodní zotavovnu vlastnil, měl velký zájem na tom, aby se plně využívala.
Organizovala se v ní tedy nejen rodinná závodní rekreace, ale i rekreace pro svobodné
zaměstnance a zaměstnance již v důchodu především v obdobích, které rodiny tolik
nevyužívaly. Dále se v nich organizovaly pionýrské tábory pro děti zejména zaměstnanců
podniku.204
Výběr lidí, kteří se posílali na dovolenou do závodní zotavovny, měl také určitý daný
průběh, který byl téměř stejný jako výběr účastníků na výběrovou ústředně řízenou rekreaci.
Kritériem pro získání poukazu na rekreaci se stávaly opět pracovní výkony během roku,
rozdíl byl ovšem v tom, že toto kritérium nebylo nastaveno tak přísně jako u výběrových
ústředně řízených rekreací.205
Aktivity, kterými se lidé bavili na tomto typu rekreace, se víceméně podobaly těm na
výběrové dovolené. Rozdíl ale spočíval v tom, že někde společné programy nebyly
organizovány a účastníci rekreace si veškerý svůj program plánovali sami. Tento jev nebyl
nijak ojedinělý, naopak velmi častý. A to, zda si i přesto lidé plánovali program
ve skupinách, už bylo pouze na nich. Druhy zábavy závisely ještě také na úrovni dané závodní
rekreace a na věkovém složení lidí, kteří přijeli na dovolenou.206 Myslím, že trochu jinak se
bavili lidé ve stanech a odlišně ve velké závodní zotavovně. Do stanů také málokdy jezdili
starší lidé nebo rodiny s velmi malými dětmi. Ti jezdili raději do větších závodních
zotavoven, kde měli přece jenom pohodlnější zázemí. Ve stanových táborech tak převládali
mladí lidé nebo rodiny s trochu většími dětmi.207
V šedesátých letech představovaly rekreace trávení volného času jako dnes, tzn.
odpočinout si a dělat to, na co přes rok není tolik času. Lidé podnikali výlety do okolí, pěšky
nebo
202
203
204
205
206
207
na
kolech,
a
v
létě
se
HRUŠKA, L. 1963. K některým otázkám závodní rekreace. In: Odborář, roč. XVI, č. 23, 1963, s. 1089 –
1090.
VEVERKOVÁ. 1964, s. 9.
HRUŠKA, L. 1963. K některým otázkám závodní rekreace. In: Odborář, roč. XVI, č. 23, 1963, s. 1089 –
1090.
VEVERKOVÁ. 1964, s. 9. VOA, Ústřední rada odborů Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu:
82. Doprava do místa rekreace byla možná několika způsoby. Pokud bylo na dovolenou z jednoho
podniku vysláno méně lidí, použili vlastní auta, pokud je měli, nebo využili pravidelné linky autobusů a
vlaků. Jestliže jelo z podniku více lidí, zaměstnavatel jim zajistil autobus či určitou část vlaku. Viz.
Příloha č. 2. VOA, Ústřední rada odborů Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/1, č. kartonu: 82.
O zajištění sportovního a kulturního vybavení (knihovny, filmy) do závodních zotavoven se podniky
snažily stejně jako výběrové zotavovny. Ale v dosažené úrovni služeb opět hrála velkou roli výše financí,
kterou na ně daný podnik vyčlenil. VEVERKOVÁ. 1964, s. 10.
Viz. Provedený průzkum.
62
na prvním místě věnovali vodním sportům a míčovým hrám (volejbal, fotbal, vybíjená). A
zvláště starší lidé také preferovali nedělat nic, zkrátka jen odpočívat. V zimě pak
o tuto rekreaci stáli hlavně lidé, kteří chtěli jet lyžovat.208 I z toho důvodu se závodní
zotavovny stavěly v atraktivních lokalitách, jako byly hory a oblasti kolem rybníků a řek. 209
Při hodnocení závodní rekreace se musí brát v úvahu její velká výhoda oproti výběrové
ústředně řízené rekreaci, a to byla mnohem větší kapacita a tím i možná účast. V průměru se
závodní rekreace zúčastňovalo čtyřikrát více lidí. Závodní rekreace byla také různorodější,
než rekreace výběrová, jedna od druhé se lišila, podle toho, v jakém podniku daný člověk
pracoval.
Každý
jel
sice
na
závodní
rekreaci,
ale
někdo
ji
strávil
v luxusnější podnikové chatě a někdo ve stanovém táboru. I co se týká volnosti programu,
předčila závodní rekreace výběrovou. Na organizovaných dovolených se obecně
předpokládalo,
že
za
přítomnosti
velkého
počtu
účastníků
mezi
nimi
dojde
k vytvoření nových nebo zlepšení stávajících vztahů. Na výběrové rekreaci se potkávali různí
lidé různých profesí či jiných oblastí Československa. Všichni přijeli do jiného prostředí často
se zcela neznámými spolurekreanty, což se myslím stávalo pro mnoho lidí velmi atraktivní.
Opačně tomu bylo na závodní rekreaci. Tam jezdili lidé ze stejného podniku. Přes rok se
každý den viděli v práci a stejně tak i na dovolené. Jestli to vnímali spíše jako výhodu nebo
nevýhodu, to už záleželo na každém účastníkovi rekreace zvlášť. Podle jejich reakcí se dá
předpokládat, že to většině nevadilo. Tím, že tu byla možnost zcela vlastního individuálního
programu, nemusel se člověk s lidmi, které příliš nemusel, vůbec potkat či se s nimi bavit. I
přes všechny uvedené klady tohoto typu strávení dovolené to neznamenalo, že by se jí za
každou cenu chtěli účastnit v té době všichni. Mnoho lidí také preferovalo trávení své
dovolené někde v klidu, jenom se svou rodinou, nebo mělo koníčky, které závodní rekreace
nebyla schopna uspokojit.210
Po téměř čtyřiceti letech tento typ rekreace hodnotí tehdejší účastníci stále pozitivně.
Vyzdvihují hlavně finanční stránku, kdy si celkem dobrou dovolenou mohl dovolit i méně
majetný. V případě, že byli na závodní rekreaci, kde byl zajištěn i program, hodnotili ho také
pozitivně, protože tak měli možnost dozvědět se spoustu nových věcí, které by sami těžko
zjistili, kdyby byli na dovolené sami. Zároveň také kladně hodnotí velkou dobrovolnost v
účasti všech aktivit, které byly nabízeny. Tu totiž u výběrové rekreace tolik nepociťovali, i
208
209
210
VEVERKOVÁ. 1964, s. 10, 17, 18.
Například v Tatrách na Slovensku, v Krkonoších, Jánských Lázních, na Šumavě a kolem vodních nádrží
Lipno, Slapy atd. Některé bývalé závodní zotavovny stojí dodnes, i když už pod jiným názvem. Některé z
nich se i stále využívají, například jako hotely nebo menší penziony. Viz. Provedený průzkum.
Viz. Provedený průzkum.
63
když byla všeobecně hlásána. Strávit tímto stylem svou dovolenou bylo svým způsobem v té
době moderní.211
Závěrem bych shrnula základní teze mé kapitoly. Odborová organizace ROH
organizovala základní typy domácích rekreací – „výběrovou ústředně řízenou rekreaci“ a
„závodní rekreaci“. Výběrová ústředně řízená rekreace se stala od začátku šedesátých let
rekreací rodinnou, charakterizovanou zajištěným ubytováním, dopravou a sportovně kulturním programem. Mohl se jí zúčastnit každý zaměstnanec, který byl členem ROH a
prošel výběrem, který prováděla ZO ROH na základě pracovních výkonů během celého roku.
Celkově byla výběrová ústředně řízená rekreace financována z centrálních odborových
zdrojů, z prostředků ZO ROH a od roku 1966 z Fondu kulturních a sociálních potřeb.
Sportovně - kulturní program plánovali programoví pracovníci, tzv. programoví referenti, na
celý den, provozovala se turistika, sportovní hry, pořádaly se besedy taneční večery.
Destinace oblíbené pro tento typ rekreace byly především Pec pod Sněžkou, Špindlerův Mlýn,
Beskydy, Tatry, Mariánské Lázně, Jánské Lázně, Posázaví.212
Závodní
rekreace
je
druhým
základním
typem
domácí
odborové
rekreace
s rodinným charakterem, která poskytovala mnohem větší kapacitu účastníků, než výběrová
ústředně řízená rekreace. Mezi důvody, které k této skutečnosti přispěly, patřilo větší
množství zotavoven, které podniky k tomuto účelu vlastnily a ne tak přísná kritéria výběru
účastníků, která stanovovala ZO ROH. Aktivity, kterými se lidé bavili na tomto typu rekreace,
se víceméně podobaly aktivitám na výběrové dovolené. Rozdíl ale spočíval v tom, že někde
společné programy neorganizovali a účastníci rekreace si veškerý svůj program plánovali
sami. Oblíbená byla turistika, vodní sporty, a míčové hry v létě a v zimě pak lyžování.
Závodní rekreace byla charakteristická svojí různorodostí. Úroveň poskytovaných služeb totiž
závisela na ochotě podniku investovat do rekreace.
Jak se tedy lišil přístup k využití volného času a rekreaci v šedesátých letech 20.
století? Proč byly tyto rekreace tak oblíbené a jejich obdoba je i dnes? V šedesátých letech
byla situace taková, že převážná většina rekreací probíhala organizovaně a i tzv. individuální
rekreace (mimo chatařů), kde lidé trávili volný čas dle svých zájmů, byla rámcově
usměrňována pomocí různých politických a výkonných orgánů státní správy – nařízení,
vyhlášky atd. Pokud zvolili domácí rekreaci pořádanou ROH, museli přijmout fakt, že to, zda
211
212
Tamtéž.
V Peci pod Sněžkou to byla např. zotavovna „Lyžařská bouda“, „Pražská bouda“, ve Špindlerově Mlýně
zotavovna „Dukla“, „Práce“, „Petrova bouda“, které byly oblíbené zejména pro zimní rekreaci. K letní
rekreaci se využívaly například zotavovny ve Zlenicích nebo v Ratajích nad Sázavou. ÚSTŘEDNÍ
SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1971, s. 6 - 8.
64
pojedou na dovolenou, nezávisí na nich samotných, ale rozhodne o tom někdo úplně jiný a
přitom sami toto rozhodnutí nemohou nijak ovlivnit. Byli si však vědomi cenové výhodnosti.
U výběrové ústředně řízené rekreace si mohli být jisti zajištěním poměrně vysokou kvalitou
služeb a organizovanými programy.
Tyto relativně dobré pocity a zkušenosti z těchto
rekreací přetrvávají u mnoha obyvatel dodnes. O tom svědčí jednak neustálý zájem o
poznávací zájezdy a zejména tématicky zaměřené (sportovní, přírodovědné, kulturní apod.)
To, že přetrval prakticky pozitivní pocit z organizované rekreace šedesátých a následných let
až do současnosti svědčí i to, že po roce 1989 prakticky většina obyvatel preferovala
individuální rekreaci, následkem čeho se dostali do velkých ekonomických problémů jak
velká rekreační zařízení, tak i zotavovny podniků. V současné době jsou opět v oblibě
detailně
organizované
pobyty.
Na základě průzkumu, který jsem provedla, jsem dospěla k názoru, že v mnou analyzovaných
dotaznících se neobjevila od respondentů výrazná nespokojenost. Naopak, lidé vyzdvihli
právě
jejich
cenovou
výhodnost,
zajištění
programů,
možnost
podívat
na místa, která by sami nenavštívili a příležitost setkání s lidmi různých společenských vrstev
a povolání.
65
Abstrakt
Studie obsahuje popis zásadních společenských změn v Československu v šedesátých letech
20. století, které výrazně ovlivnily náplň volného času obyvatel, a zabývá se zejména oblastí
cestování v rámci Československa s podporou jediné tehdejší odborové organizace Revolučního odborového hnutí. Analyzuje dva hlavní typy domácí odborové rekreace, jimiž
byly „výběrová ústředně řízená rekreace“ a „závodní rekreace“. Cílem studie bylo zjistit,
jakým způsobem lidé trávili volný čas o dovolených, zejména rekreačních pobytech a co bylo
příčinou toho, proč měly tyto rekreace takový úspěch. Zejména cenová výhodnost těchto
rekreací a poměrně vysoká kvalita služeb, společně s velkou rozšířeností mezi tehdejšími
zaměstnanci zajišťuje i v dnešní době velkou oblibu organizovaných rekreací, a to jak
poznávacích, tak i pobytových zájezdů.
Abstract
This thesis contains description of basic changes in society in Czechoslovakia
at 1960s, which dramatically influenced leisure time of population. It is focused
on travelling in Czechoslovakia with support only trade union – Revolutionary trade
movement. It analysis two main types of trade recreation, which were „selected centrally
planned recreation“ and „business recreation“. The aim of the thesis was discover, how people
spent their leisure time on holidays, mainly at recreations and why these recreations had a big
success. Mainly bargain price and quite hight quality of these recreations with big expansion
among employees ensure big popularity of organised recreation, cognitive and stay trips also
in these days.
66
JEL klasifikace
N900, N940
Klíčová slova
Rekreace; Revoluční odborové hnutí; cestování; společnost; rekreant; odborář.
Keywords
Recreation; Revolutionary trade movement; travelling; society; holidaymaker; trade unionist.
67
Seznam pramenů a literatura
NEVYDANÉ PRAMENY
Všeodborový archiv ÚRO
Předsednictvo ÚRO
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 315/2/9, č. kartonu: 45.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 326/2/7, č. kartonu: 47.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 365/I/4, č. kartonu: 59.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 375/I/3, č. kartonu: 62.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 379/II/2, č. kartonu: 64.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 394/III/1, č. kartonu: 67.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo,inv. jednotka: 400/I/5, č. kartonu: 69.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka: 421/I/5, č. kartonu: 76.
VOA, Ústřední rada odborů – Předsednictvo, inv. jednotka 436 I/1, č. kartonu: 82.
VOA, Ústřední rada odborů -Předsednictvo, inv. jednotka: 436/I/2, č. kartonu: 82.
VOA, Ústřední rada odborů - Předsednictvo, inv. jednotka 474/2, 3, č. kartonu: 96.
Sjezdy ROH
ÚSTŘEDNÍ RADA ODBORŮ. 1966. Zpráva o činnosti ROH od V. Všeodborového
sjezdu. Praha: Práce, 1966.
Zpráva o činnosti ROH od VI. Všeodborového sjezdu. 116 str.
Ústřední archiv a.s. Plzeňský prazdroj
Archivní materiály ZV ROH Plzeňského prazdroje, č. kartonu: 169.
Archivní materiály ZV ROH Plzeňského prazdroje, č. kartonu: 266.
VYDANÉ PRAMENY
FILIPCOVÁ, Blanka. 1966. Člověk, práce, volný čas. Praha: Svoboda, 1966.
KOLÁŘ, Oldřich Ing. arch. a kol. 1973. Rekreace a volný čas. Praha: Výzkumný ústav
výstavby a architektury, 1973.
LEKTORSKÝ SBOR ÚSTŘEDNÍ RADY ODBORŮ (lektorská skupina péče odborů o
pracovní a životní podmínky). 1967. Péče o zdraví pracujících, nemocenské pojištění a
sociální zabezpečení; Péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci; Rozvoj rekreace
ROH. Praha: Ústřední rada odborů – politickovýchovné oddělení, 1967.
ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1971. Popisník zotavoven. Praha:
Ústřední správa rekreační péče ROH, 1971.
ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA REKREAČNÍ PÉČE ROH. 1975. 30 let rekreační péče ROH
1945 – 1975, Praha: Ústřední správa rekreační péče ROH, 1975.
68
VEVERKOVÁ, Hana. 1964. Závodní rekreace ROH. Praha: Práce, 1964.
Zákony a vyhlášky
Zákon č. 144/1946 Sb. o jednotné odborové organizaci
63/1968 Sb. Vyhláška ministerstva a sociálních věcí ze dne 15.5. 1968 o zásadách pro
zkracování týdenní pracovní doby a pro zavádění provozních a pracovních režimů s
pětidenním pracovním týdnem.
DENNÍ TISK
Periodika
HRUŠKA, L. 1963. K některým otázkám závodní rekreace. In: Odborář, roč. XVI, č.
23, 1963, s. 1089 – 1090.)
MLADÝ SVĚT 26. 1967.
Odborná literatura
KALINOVÁ, Lenka. 1993. K proměnám sociální struktury v Československu 1918 –
1968. Praha: Ústav sociálně politických věd fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy,
1993.
KALINOVÁ, Lenka. 1998. Sociální reforma a sociální realita v Československu
v šedesátých letech. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1998.
KALINOVÁ, Lenka. 2007. Společenské proměny v čase socialistického experimentu: k
sociálním dějinám v letech 1945 – 1969. Praha: Academia, 2007.
KAPLAN, Karel. 1992. Československo v letech 1953 – 1966. Praha: Státní
pedagogické nakladatelství, 1992.
LUSTIGOVÁ, Martina. 2006. Byla šedesátá léta „zlatá“? In: Český rozhlas 7[online 2006]. [
cit.: 6. 4. 2008 ]. http://www.radio.cz/cz/clanek/85150
TRENTMANN, F. 2009. The long History of Contemporary Consumer Society. In:
Archiv für Socialgeschichte 49, 2009, s. 107 – 128.
KNAPÍK, Jiří. FRANC, Martin. 2010. „Na člověka najíždíme další čtvrtletí“ Volný čas
v českých zemích v letech 1948 – 1956. In: Soudobé dějiny 17, č. 4, 2010, s. 613 – 640.
PRŮCHA, Václav a kol. 2009. Hospodářské a sociální dějiny v letech 1918 – 1992. 2.
díl období 1945 – 1992. Brno: Doplněk, 2009.
69
K charakteru, problémům a roli zahraničního obchodu komunistického
Československa
Aleš Skřivan – Petr Chalupecký
Zapojení do mezinárodních ekonomických vztahů je v případě malé a surovinovými a
přírodními zdroji nedostatečně vybavené země otázkou existenční. Mezinárodní směna
v takovém případě ovlivňuje ekonomické postavení země podstatně více, než je tomu
v případě zemí s velkým vnitřním trhem a velkým přírodním bohatstvím. To se odráží nejen
v nižší míře vlivu na změny v ekonomickém prostředí, ale také ve struktuře produkce a
spotřeby a životní úrovně obyvatel. Cílem této kapitoly je na základě analýzy zahraničního
obchodu Československa v letech 1948-1989 v komparaci s Rakouskem ukázat nevhodnost
autarkní koncepce, která byla typická pro ekonomiky sovětského typu a již uplatňovalo
v tomto období i Československo, a její důsledky pro malou zemi s omezenými zdroji.
Metoda komparace byla vybrána jako pomocná a slouží ke zdůraznění sledovaného cíle.
Rakousko jako referenční země byla zvolena jednak z důvodů geografické a historické
blízkosti a jednak z důvodu systémové odlišnosti, neboť Rakousko zůstalo ve sledovaném
období malou otevřenou tržní ekonomikou.
Od roku 1948 začalo Československo postupně uplatňovat nový hospodářský systém
založený na netržních principech a klíčové úloze státu. To se výrazně promítlo i do oblasti
zahraničního obchodu. Implementace nového modelu řízení vnějších vztahů však neměla své
důvody pouze v tlaku ze strany SSSR, ale částečně plynula i z nepříznivého vývoje
zahraničního obchodu od poloviny roku 1947 a váhavého či spíše odmítavého přístupu
70
Spojených států při žádosti Československa o investiční úvěry.213 Nová organizace
zahraničního obchodu zapadala do celkové logiky nově budovaného systému ekonomiky
podle sovětského vzoru, jejíž významnou charakteristikou byla snaha eliminovat vlivy
vnějšího prostředí, a vycházela tak z představy, že funkcí zahraničního obchodu je jednak
pouze dorovnat nabídku statků, kterou není možné uspokojit z domácích zdrojů, jednak
zajistit zdroje pro úhradu dovozových potřeb. Zahraniční obchod neměl tedy hrát
v ekonomice úlohu aktivního růstového faktoru214 vycházejícího ze ziskové motivace podniků
zapojených do mezinárodní směny, ale měl se pouze pasivně přizpůsobovat potřebám domácí
ekonomiky a to, jak bude ukázáno v dalších částech textu, převážně v oblasti produkce.
Naznačený přístup ovšem odpovídal podmínkám sovětské ekonomiky, v níž
zahraniční obchod tvořil zanedbatelnou část.215 Jeho aplikace na země, jakou bylo například
Československo, kde vnější vztahy hrály z hlediska domácí ekonomiky klíčovou roli,
přinášela
rizika
nepříznivých
důsledků
pro
dlouhodobý
hospodářský
rozvoj.216
Bezprostředním dopadem tohoto modelu je značná redukce obratu zahraničního obchodu,
resp. snížení tempa jeho růstu a zvýšení šíře vyráběného sortimentu domácí produkce a její
malá sériovost.217 K významným dlouhodobým důsledkům se potom řadí technologické
zaostávání, postupná ztráta zahraničních trhů a z toho plynoucí relativní pokles životní úrovně
obyvatel dané země. Přestože následující vývoj poměrně záhy potvrdil neudržitelnost této
koncepce, pozdější pokusy (zejména z druhé poloviny 60. let) o posun k aktivní roli
Šlo již o období po odmítnutí Marshallova plánu, nicméně i před tím se Československu nedařilo
získat potřebné úvěry ze Spojených států nebo z mezinárodních institucí, konkrétně Světové banky.
214
Aktivní role zahraničního obchodu jako růstového faktoru spočívá v tlaku na ekonomicky
racionální specializaci domácí ekonomiky v rámci mezinárodní dělby práce, čímž dochází
k efektivnějšímu využití domácích výrobních faktorů na bázi komparativních výhod a úspor z rozsahu.
215
Roli vnějších vztahů však nelze podceňovat ani v relativně soběstačné ekonomice, pokud jde o
zemi zaostalou. Vnější vztahy totiž znamenají i transfer technologií, know-how a podnikového řízení,
které mohou výrazně ovlivnit tempo následného rozvoje i při malém podílu zahraničního obchodu na
celkovém výstupu dané země
216
Ta byla ovšem na přelomu 40. a 50. let 20. století přehlížena, pokud si jich vůbec byly tehdejší
odpovědné orgány vědomy.
217
KLAUS. 1988, s. 1284. Malá sériovost pochopitelně neumožňuje využít úspor z rozsahu a tím
snižuje cenovou konkurenceschopnost takto vyráběné produkce.
213
71
zahraničního obchodu se nepodařilo realizovat a role a organizace zahraničního obchodu
zůstala ve své podstatě stejná až do konce 80. let.
Začleňování sféry vnějších vztahů do systému centrálně plánované ekonomiky
probíhalo po několika liniích. Jednalo se především o monopolizaci zahraničního obchodu
státem, o jeho oddělení od domácí ekonomiky, o změnu v režimu devizového hospodářství a
měnového kurzu a o zavedení plánování zahraničně-ekonomických vztahů.
Této koncepci odpovídaly kroky zejména v období od dubna 1948 do prosince roku
1953. Samotný rok 1948 přinesl řadu zásadních změn, které se dotkly i zahraničního obchodu.
Na základě zákona 119/1948 Sb. schváleného v dubnu 1948, se zpětnou účinností od 1. ledna
1948, byl vytvořen státní monopol v oblasti zahraničního obchodu, jenž byl vyhrazen
ministerstvu zahraničního obchodu a podnikům vytvořeným nebo pověřeným tímto
orgánem.218 Výhradní právo státu na podnikání v oblasti zahraničního obchodu potvrdila také
ústava z 9. května 1948.219 Fakticky tak došlo k výrazné redukci subjektů, které se angažovaly
v zahraničním obchodu. V první etapě, která trvala do roku 1953, byly vytvořeny výsadní
(monopolní) společnosti pro zahraniční obchod ve formě akciových společností, údajně
„proto, že byla běžná v kapitalistických státech, čímž měl být usnadněn styk s těmito státy“.220
Tato představa se však v praxi nepotvrdila ani potvrdit nemohla, neboť neexistovaly
institucionální předpoklady plného využití funkce akciové společnosti jako takové, zejména
funkční kapitálový trh a možnost užšího – tedy i oběma směry působícího vlastnického
propojení se zahraničními partnery. Samotná právní forma akciové společnosti tak měla
minimální vliv na úspěch či neúspěch výsadních společností v obchodě s demokratickým
Zákon č. 119/ 1948 Sb. In: C. H. Beck [online]. Sbírka zákonů,
http://www.sbirkazakonu.cz/web/lexdata.nsf [cit. 2011-06-13].
219
Konkrétně paragraf 152 ústavního zákona 150/1948 Sb. In: PF UK, Společnost pro církevní právo,
[online]. Právní předpisy, http://spcp.prf.cuni.cz/lex/150-48.doc [cit. 2011-06-13].
220
NYKRYN. 1988, s. 46. K nejdříve zřízeným výsadním společnostem patřily např. Chemapol,
Skloexport, Carboexport a Centrotex. Tamtéž. Srv. RAČEK. 1978, s. 83.
218
72
světem.221 Výsadní společnosti měly především za úkol nakupovat od domácích výrobců
zboží určené na vývoz a naopak prodávat dovážené výrobky dalším československým
výrobním a obchodním subjektům. V roce 1953 byla stávající organizace zahraničního
obchodu pozměněna a výsadní společnosti nahrazeny 25 podniky zahraničního obchodu.222
Přechod k uvedenému modelu měl některé zjevné negativní důsledky na zahraniční obchod a
nepřímo na celou československou ekonomiku. Došlo k přerušení přímé vazby domácích
výrobců na zahraniční trhy, což ztížilo a rovněž zpomalilo komunikaci se zahraničními
dodavateli a odběrateli. Problémy působila také administrativní náročnost celého systému.
V druhé polovině 60. let se začalo debatovat o změnách v řízeních ekonomiky. Tyto
diskuse se dotkly i pojetí vnějších vztahů.223 Zásadním východiskem bylo zvýšení úlohy cen v
ekonomice. Světové ceny se měly stát nástrojem, který bude tlačit na vyšší efektivitu výroby.
To znamenalo perspektivně odbourat izolaci domácí ekonomiky od vývoje vnějších
podmínek. Změnit se měla i úloha plánu. Na rozdíl od předchozích let mělo jít o dlouhodobý
plán, který by napomáhal určovat optimální oborovou strukturu, aby bylo možné využít
výhody zahraničního obchodu pro růst československé ekonomiky a pro její větší
mezinárodní integraci. Z hlediska organizační struktury mělo být postupně umožněno za
určitých podmínek některým výrobním podnikům přímo se účastnit zahraničního obchodu.
Výsledkem byl nárůst subjektů podílející se na zahraničním obchodě. Orientaci na hodnotové
kategorie pak odpovídalo zavedení systému vnitřního reprodukčního vyrovnání (VRCV)
s navazující soustavou cenových přirážek a srážek (CPS), o nichž se podrobněji zmiňujeme
níže v souvislosti s režimy měnového kurzu. Další rozšíření okruhu subjektů a větší
K právní úpravě obchodu mezi československými a zahraničními subjekty v 50. a 60. letech
podrobněji VASEK. 1972, s. 453–484.
222
MATEJKA. 1987, s. 251–252.
223
Přehled a hodnocení opatření v zahraničním obchodě v rámci reformy z druhé poloviny 60. let
podává např. HRNČÍŘ; ŠŤOURAČOVÁ; SEREGHYOVÁ, 1977, č 12, s. 1111–1129. Je však nutno
vzít v potaz dobovou podmíněnost závěrů této studie.
221
73
rozmanitost forem účasti na zahraničním obchodě umožnil až zákon o hospodářských stycích
se zahraničím z roku 1980.224
Výrazně netržnímu charakteru modelu zahraničního obchodu v centrálně řízené
ekonomice v jistém ohledu odpovídal také velmi specifický model kursového režimu.
Měnový kurz nastavený v roce 1945 přestal od roku 1948 vyhovovat nejen nastavenou
úrovní,225 ale zejména napojením na americký dolar a tím i na Brettonwoodský měnový
systém. Zásadní změnu přinesla měnová reforma vyhlášená dne 1. června 1953, která
obsahovala několik přinejmenším značně kontroverzních opatření. Zákon o peněžní reformě
ze dne 30. května 1953 stanovil zlatý obsah koruny ve výši 0,123426 g ryzího zlata a kurs k
sovětské měně na 1,80 Kčs za jeden rubl s tím, že „na tomto podkladě určuje Státní banka
československá poměr československé koruny k cizím měnám“.226 Kurz koruny k dolaru byl
nastaven na 7,2 : 1 a z něho vyplývající faktické podhodnocení dolaru zdůvodněno dalším
očekávaným znehodnocováním americké měny a zároveň snahou vytvořit tlak na efektivitu
domácích podniků, což ovšem vzhledem k celkovému kontextu fungování a organizace
vnějších vztahů v centrálně plánované ekonomice nemohlo přinést žádný významný efekt.
V nastavení měnového kurzu převážily tak ideologické a mocenské faktory nad
ekonomickými. Na druhé straně, charakter nové strategie „pouze“ odpovídal celkovým
změnám v naší ekonomice a přesunu těžiště zahraničně-ekonomických vztahů směrem na
východ. Měnová reforma z června 1953 rovněž znamenala rozchod s Brettonwoodským
Viz PRŮCHA. 2009, s. 855–857.
Důkazem může být vývoj devizových rezerv NBČS, jejichž zásoba se od počátku roku 1948 začala
povážlivě tenčit. Z 5,2 mld. v lednu 1948 se snížily na 2,9 mld. v říjnu 1949. Archiv České národní
banky (dále AČNB), fond Národní banky československé (dále NBČS), kart. NBČ/3874 1-8 Malé
stavy (týdenní rozvahy NBČS 1945–1949, pozn. aut.).
226
Paragraf 2 zákona 41/1953 Sb. In: In: C. H. Beck [online]. Sbírka zákonů,
http://www.sbirkazakonu.cz/web/lexdata.nsf [cit. 2011-06-13].
224
225
74
měnovým systémem, jenž Československo završilo opuštěním Mezinárodního měnového
fondu a Světové banky koncem roku 1954.227
Rozporuplné stanovení oficiálního kurzu koruny a z něho vyplývající administrativně
určené nadhodnocení koruny vůči západním měnám přinutily Československo k přijetí
nestandardních opatření a k improvizaci. Výsledkem byl poměrně rozsáhlý soubor postupně
měnících se předpisů a opatření – například v podobě příplatků, přirážek, přepočítávacích
koeficientů – jejichž cílem bylo „zreálnění kurzu“. V praxi se objevilo několik kurzů, které
byly používány například v závislosti na tom, zda se jednalo o obchodní nebo neobchodní
transakci.228
V roce 1967 bylo zavedeno vnitřní reprodukční cenové vyrovnání, které se stalo
podrobně rozpracovaným, poměrně složitým systémem koeficientů aplikovaných rozdílným
způsobem v jednotlivých odvětvích a oborech. Jeho cílem bylo jednak rozpoznat efektivnost
různých oborů či jednotlivých článků ekonomického procesu a jednak vytvořit prostor pro
bezprostřednější vliv vnějších vztahů na domácí podniky. Na něj navazovala soustava
cenových přirážek a srážek, která měla však být pouze dočasným nástrojem a měla usnadnit
přechod na novou ekonomickou soustavu. Koncem 80. let, před pádem komunistického
režimu, se objevily nové pokusy tento systém reformovat a vnést do něj některé tržní prvky.
Zavedením tzv. jednosložkového kurzu na začátku roku 1989 byly odstraněny přepočítávací
koeficienty. Ve stejném roce byly například zřízeny devizové aukce jako určitá forma
devizového trhu.229 Kurz však z výše uvedených důvodů nikdy efektivně neodrážel postavení
československých výrobců v mezinárodní směně a zbožovou strukturu mezinárodně
Úvahy o opuštění Mezinárodního měnového fondu (dále MMF) a Světové banky (dále SB) lze
v Československu datovat nejpozději k roku 1949, a to jak na půdě orgánů Komunistické strany
Československa (dále KSČ), tak na půdě dalších institucí, např. Národní banky. Záměr využít
měnovou reformu k vystoupení z MMF a SB nepřímo přiznává i Zpráva o peněžní reformě a jejím
vyúčtování. AČNB, fond Státní banka československá (dále SBČS), sign. SVII/a Měnová reforma
1953, kart. I8160-SBČS, Zpráva o peněžní reformě a jejím vyúčtování, s. 57. K měnové reformě blíže
viz JIRÁSEK; ŠŮLA. 1992. Srv. VENCOVSKÝ a kolektiv. 1999, s. 396–397.
228
MERVART. 1992, s. 61–76.
229
Dále PŮLPÁN. 1993, s. 336–340. VENCOVSKÝ. 2003, s. 121–175.
227
75
obchodovatelné produkce na straně jedné, a ani významně neovlivňoval krátkodobé výsledky
zahraničního obchodu na straně druhé. Naproti tomu v případě Rakouska, které sice po
většinu sledovaného období mělo pevný kurz230, jenž však přesto podléhal tržním výkyvům,
byl jeho dopad na výsledky zahraničního obchodu v obou naznačených směrech podstatně
vyšší.
Klíčovým faktorem ovlivňujícím nejen československý zahraniční obchod, ale i
strukturu ekonomiky byla Rada vzájemné hospodářské pomoci (dále RVHP). Ta vznikla v
lednu 1949 a měla vytvořit základní institucionální rámec plánované expanzi hospodářských
styků mezi jednotlivými komunistickými státy. RVHP byla organizací, která například nikdy
nepřinesla, a z logiky fungování těchto ekonomik ani nemohla přinést, hlubší ekonomickou
integraci členských zemí srovnatelnou s úspěšným procesem západoevropské hospodářské
integrace, jejíž výsledky se prostřednictvím zahraničněobchodních vazeb významně promítaly
naopak i do rakouské ekonomiky, ačkoli Rakousko nebylo členem ani jedné z institucí
společenství, ale bylo součástí Evropské zóny volného obchodu (dále ESVO). Od počátku
bylo zřejmé, vzhledem k ekonomické úrovni SSSR, že tato organizace bude výhodná spíše
pro její zaostalejší členy, zatímco pro nejvyspělejší nebude přínosem.231 Československo bylo
zemí, u níž negativní důsledky členství převažovaly nad pozitivními. V prvé řadě došlo k
výraznému posunu v teritoriální i komoditní orientaci československého zahraničního
obchodu a zpřetrhání vazeb s významnými tradičními obchodními partnery (viz níže). Za
touto změnou stály bezpochyby především politicko-ideologické důvody – ať už se jednalo o
nátlak ze strany SSSR nebo na druhé straně cílenou restrikci obchodu s Československem ze
strany většiny vyspělých demokratických zemí. Výsledné přesměrování zahraničního
obchodu se však z čistě ekonomického hlediska mělo pro Československo negativní dopady,
Rakousko bylo zapojeno v letech 1946-1971 do Brettonwoodského měnového systému pevných
kurzů a po jeho rozpadu v roce 1973 se postupně orientovalo na těsnější sepětí rakouského šilinku
se západoněmeckou markou (DM), což vyvrcholilo v roce 1980 vyhlášením pevného kurzu šilinku
k DM.
231
K ekonomickým okolnostem vzniku RVHP srv. BEREND. 1996, s. 82–83.
230
76
neboť ho odřízlo od přístupu k technicky vyspělejším západním technologiím na straně jedné
a na straně druhé bylo nuceno nahradit některé kvalitní suroviny dosud dovážené ze západu,
surovinami méně kvalitními, což v mnoha případech znamenalo kompletní výměnu
kapitálového vybavení daného oboru či podniku. Méně náročné trhy sovětského bloku také
přinejmenším v první polovině sledovaného období snížily tlak a motivaci držet krok
s technologickou úrovní západní produkce.
V rámci RVHP Československo dostalo za úkol dodávat do ostatních členských zemí
především stroje a další tovární vybavení, důraz byl kladen zejména na technologicky náročné
produkty, a to i v případě, že československý průmysl aktuálně neměl dostatečné kapacity
respektive zkušenosti s výrobou požadovaných zařízení. Sovětský svaz vyvíjel značný nátlak
na Československo s cílem přimět ho ke změně komoditní struktury vývozu. Nehledě na
některé objektivní problémy československého průmyslu, Sovětský svaz také opakovaně
kritizoval československou vládu za nedostatečné a opožděné plnění závazků.232
Československo mělo umožnit zaostalejším členským zemím rozšířit si vlastní průmyslovou
základnu. Z pohledu Československa to ovšem vytvářelo do budoucna potenciální riziko,
protože postupné rozšíření průmyslu v zaostalejších komunistických zemích logicky mohlo
vést – a v některých případech skutečně vedlo – k celkově menšímu zájmu o dovozy z
Československa. Vzhledem k rigidnímu ekonomickému systému Československo nebylo
schopné v posledním dvacetiletí komunistického režimu na tuto situaci adekvátně reagovat
buď změnou, nebo dostatečnou specializací své mezinárodně obchodovatelné produkce.
Spolupráce v rámci RVHP měla i další stinné stránky. Československo bylo donuceno
poskytovat ostatním státům výhodné úvěry na nákup československých výrobků a také
přistoupit na bezúplatný převod produktů spadajících pod duševní vlastnictví (například
patentů, licencí a technické dokumentace), přičemž s ohledem na technologickou zaostalost
232
METCALF. 1993, s. 1073–1074; KAPLAN. 2005, s. 243.
77
většiny ostatních členů RVHP nemohlo očekávat, že bude tohoto rozhodnutí adekvátně
recipročně využívat.233
Mezinárodněpolitické postavení Československa a jeho členství v RVHP tedy
rozhodujícím způsobem ovlivňovalo teritoriální a zbožovou strukturu jeho zahraničního
obchodu. Reorientace proběhla během let 1948–1953. Jestliže v roce 1948 směřovalo více jak
60 % obratu zahraničního obchodu do zemí mimo východní blok, přičemž šlo převážně o
země západní Evropy a USA, tak v roce 1953 to podle oficiálních statistických dat bylo pouze
21,6 %.234 Zároveň se změnila zbožová struktura. Ve vývozu se zdvojnásobil podíl výrobků
strojírenského průmyslu a o polovinu poklesl vývoz spotřebních předmětů a potravin.
Obdobné změny nastaly i na straně dovozu s tím rozdílem, že změny nebyly tak razantní.
Vzhledem k teritoriální změně zahraničního obchodu došlo však na straně dovozu k poklesu
kvality dovážené produkce, zejména u surovin a strojního zařízení a k omezení pestrosti
spotřebního a potravinářského zboží. Strojírenské výrobky tvořily po roce 1953 hlavní
položku československého vývozu a dovozu po zbytek sledovaného období a jejich podíl dále
mírně rostl, jak ukazuje graf č. 1. Takto nastavená teritoriální a zbožová struktura v zásadě
přetrvala přes mírné posuny vynucené různými okolnostmi a pospané níže od roku 1953 do
roku 1989.
Srovnáme-li v obecné rovině teritoriální strukturu československého zahraničního
obchodu s rakouským, zjistíme, že v obou případech je dominantní jedna oblast, v případě
Rakouska se pochopitelně jednalo o státy EHS a ESVO, jejichž podíl na vývozu se během
60.-80. let pohyboval mezi 60 a 70 % a na dovozu mezi 65 a 80 %. Rozdíl však spočívá
v tom, že šlo o oblast s vyššími kvalitativními nároky, zvláště pak od 70. let 20. století.
Při předávání dokumentace (např. k výrobním licencím) se dodavateli hradily pouze náklady
spojené s jejich kopírováním. PRŮCHA a kolektiv. 2009, s. 7. Například podíl předané dokumentace z
Československa do samotného SSSR během druhé poloviny 40. a první poloviny 50. let činil 45 %
celkového objemu technické dokumentace dodané do SSSR celým východním blokem, kdežto
Sovětský svaz Československu dodal pouze 22 % svých dodávek technické dokumentace členským
zemím RVHP. VORÁČEK. 1994, s. 359–366.
234
Vypočteno na základě FSÚ.1985, s. 320.
233
78
Z hlediska zbožové struktury na straně Rakouska na první pohled zaujme podstatně
diverzifikovanější struktura vývozu i dovozu než je tomu v případě Československa. Největší
podíl na vývozu i dovozu zaujímají spotřební statky, ten však ani v jednom případě
nedosahuje ani 50 %. Výrazně nižší jsou také podíly surovin a to opět jak na vývozu, kdy
jejich podíl soustavně klesal a nikdy nepřesáhl 20 %, tak na dovozu, kde ani v době ropných
šoků nepřesahoval čtvrtinový podíl, a to včetně elektrické energie, kdežto v případě
Československa se dovoz surovin v první polovině 80. let pohyboval kolem 40 %. Vyšší
specializaci zahraničního obchodu v případě Československa lze z rozhodující části připsat
funkci a postavení zahraničního obchodu v rámci zvoleného systému řízení ekonomiky.
Graf 1: Vývoj podílu strojů, zařízení a nástrojů na celkovém čs. vývozu v období 1948–
1988 (%)
Poznámka: Vyjma roku 1948 se jedná o průměrné hodnoty za daný časový interval.
Pramen: FSÚ. 1985 s. 326–327 a FSÚ; ČSÚ; SSÚ. , 1989, s. 475. Vlastní výpočty.
V polovině 50. let v souvislosti s již zmiňovaným uvolněním napětí ve vztazích mezi
sovětským blokem a západním světem došlo k mírnému posunu v teritoriální orientaci
československého zahraničního obchodu. Zmenšilo se zastoupení komunistických zemí a
79
začal pomalu narůstat podíl rozvinutých tržních ekonomik. Na přelomu 70. a 80. let se
vyspělé tržní ekonomiky podílely téměř čtvrtinou na celkovém úhrnu zahraničního obchodu
Československa.235 V 80. letech se však vývoj ubíral opačným směrem a podíl rozvinutých
tržních ekonomik se zmenšoval.236 Československý vývoz do vyspělých demokratických zemí
byl stále obtížnější, protože jak strojní zařízení, tak spotřební zboží se stávaly s ohledem na
jejich kvalitu pro západní země stále méně atraktivní. Československé podniky čelily také
rostoucí konkurenci na světovém trhu, například ze strany Japonska a tzv. asijských tygrů. V
nové situaci bylo Československo v rostoucí míře nuceno obstarávat si volně směnitelné
měny vývozem surovin a paliv.237 Jako nepříliš úspěšná se ukázala být snaha nahradit
ztracené pozice na západních trzích zvýšeným exportem do rozvojových zemí. Podíl
rozvojových zemí na celkovém československém exportu se v dlouhodobém horizontu příliš
neměnil a zůstával na poměrně nízké úrovni (v roce 1985 činil necelých 11 %, v roce 1989 8
%).238
V letech 1975–1987 se snížil podíl Československa na celkových dovozech do zemí
OECD ze 0,28% na 0,18 %, ale například u dovozu strojního zařízení do zemí OECD byl
propad ještě výraznější z 0,21 % na 0,07 %.239 Ve srovnání s Československem příznivější
vývoj vývozu strojního zařízení do zemí OECD vykazovala řada zemí, mimo jiné Jugoslávie
a Mexiko. Zatímco v roce 1975 se příjmy Československa z dodávek strojního zařízení do
Nehledě na tento trend československému zahraničnímu obchodu i nadále výrazně dominovaly
obchodní styky s komunistickými státy (v roce 1980 měly přibližně 70% podíl). FSÚ. 1985, s. 320.
236
Do určité míry byly tyto statistické změny ovlivněny stabilizací, popřípadě poklesem cen na
světovém trhu a naopak jejich růstem v obchodě uvnitř RVHP po zavedení nového cenového
mechanismu v roce 1976. Na tomto místě je také nutné připomenout skutečnost, že podíl zemí RVHP,
respektive rozvinutých tržních ekonomik logicky ovlivňovaly kurzy použité při přepočtu na
československou měnu a také celkově značně specifický a poměrně netransparentní způsob výpočtu
hodnoty zahraničního obchodu používaný v komunistickém Československu. Blíže viz FSÚ, 1992, s.
449; HAVLIK. 1985, s.1–19
237
Pravidelně kladné hodnoty čistého vývozu surovin a paliv (např. hnědého uhlí) do rozvinutých
tržních ekonomik alespoň částečně redukovaly nepříznivé důsledky kladných hodnot čistého dovozu
strojů z rozvinutých tržních ekonomik. Podrobné údaje Jaromír KUBÁLEK. 1991, příloha D9.
238
FSÚ. 1992, s. 450.
239
WORLD BANK. 1992, s. 5.
235
80
zemí OECD přibližně vyrovnaly příjmům Malajsie a Brazílie, v roce 1987 byly už ve
srovnání s těmito státy několikanásobně nižší. Oslabování pozice na západních trzích
zaznamenaly i další komunistické státy, avšak v případě Československa měl tento proces v
jistém ohledu horší průběh, než tomu bylo u ostatních středoevropských komunistických
ekonomik. Zkoumáme-li přehledy úhrnného vývozu států RVHP do zemí OECD, zjistíme, že
se postupně zmenšil podíl Československa na celkových dodávkách spotřebního zboží,
strojního zařízení a dopravních prostředků a narůstal pouze u několika položek, většinou s
nízkým stupněm zpracování.240
Tabulka 1: Československý vývoz do vybraných zemí v období 1950–1989 (hodnota v
milionech Kčs, podíl na celkovém vývozu v procentech)
SSSR
Polsko
1950
1955
1960
1965
1970
hodnota
1425
2900
4742
7364
8795 15 387 28 516 52 305 66 439
podíl
25,41 34,25 34,13 38,04 32,21 32,98 35,57 43,65 30,54
hodnota
NDR
SRN
USA
1980
1985
1989
631
740
924
1791
2196
4127
6026
9169 18 438
11,25
8,74
6,65
9,25
8,04
8,85
7,52
7,65
8,48
hodnota
241
461
804
952
1438
2738
4310
5666
8641
podíl
4,30
5,44
5,79
4,92
5,27
5,87
5,38
4,73
3,97
hodnota
297
574
1408
1995
3285
5725
7476 10 992 14 257
podíl
5,30
6,78 10,14 10,31 12,03 12,27
9,33
9,17
hodnota
180
224
489
664
1501
2579
5189
5401 18 685
podíl
3,21
2,65
3,52
3,43
5,50
5,53
6,47
4,51
8,59
hodnota
200
21
89
147
169
180
395
505
1413
podíl
Maďarsko
1975
6,55
Tamtéž, s. 5–6 a 99. Nehledě na uvedené problémy zůstávaly stroje a dopravní zařízení
jednoznačně nejdůležitější komoditní skupinou československého vývozu (v roce 1989 měly zhruba
44% na celkovém československém vývozu). Podrobněji FSÚ, 1992, s. 476.
240
81
podíl
3,57
0,25
0,64
0,76
0,62
0,39
0,49
0,42
0,65
Poznámka: Hodnoty jsou uváděny fco hranice dodávajícího státu (franko československé hranice).
Kromě zaplacené ceny zahrnují náklady spojené s dopravou na československé hranice. S ohledem na
zavedení nového tzv. jednosložkového kurzu není hodnota za rok 1989 srovnatelná s předcházejícími
léty.
Pramen: FSÚ, 1985, s. 320 a 323. FSÚ. 1990, s. 35 a 463–468. Podíly vypočteny z absolutních údajů.
V 80. letech 20. století se dále prohloubila závislost Československa na obchodě s
komunistickými státy, především pak se SSSR, přičemž stále větší roli v tomto procesu hrály
ekonomické nikoliv politické důvody.241 Československo tak mohlo z tohoto úhlu pohledu
paradoxně být vděčné za odbyt v zemích sovětského bloku, i když i ten provázely
komplikace. Na druhé straně, Československo upadalo do stále větší závislosti na dodávkách
surovin a zejména paliv ze Sovětského svazu (v prvé řadě se jednalo o ropu). V polovině 80.
let představovaly dodávky paliv více dvě třetiny hodnoty celkového dovozu ze Sovětského
svazu.242 Jednoznačně největší část československého vývozu pravidelně končila v Sovětském
svazu, za ním s odstupem následovaly NDR a Polsko. Z vyspělých demokratických zemí byla
zřetelně nejdůležitějším trhem pro československé podniky Spolková republika Německo.243
Za zmínku stojí i dlouhodobě velmi nízký podíl Spojených států na československém vývozu,
který byl ve srovnání s obchodními styky mezi Československem a ostatními kapitalistickými
státy ve větší míře ovlivňován politickými důvody.
V důsledku vysoké energetické náročnosti československého průmyslu a nízké elasticity substituce
výrobních faktorů nebyla československá ekonomika schopná omezit závislost na stále dražších
palivech. To komplikovalo následně i zahraniční obchod s ostatními zeměmi, neboť se prodražovala i
domácí exportní produkce. To se projevilo zejména v oblasti páteřního exportního odvětví –
strojírenských výrobků, jejichž export do nesocialistických zemí v 80. letech 20. století, jak bylo
poukázáno výše, klesal.
242
Dále PŮLPÁN. 1993, s. 271.
243
Navzdory faktu, že se jednalo o „nepřátelský režim“, měla Spolková republika Německo poměrně
vysoký podíl na československém vývozu už v 50. letech (tabulka 1). Podrobněji JAKUBEC. 2005, s.
195–196 a 203–207. K hospodářským stykům mezi komunistickým Československem a západní
Evropou blíže viz KARLAS; KRATOCHVÍL. 2004, s. 25–42.
241
82
Ve druhé polovině 80. let vývoz upadl do agonie, která měla přirozeně negativní vliv
na celkový vývoj československé ekonomiky. Úhrnný fyzický objem vývozu v podstatě
stagnoval, v letech 1985–1988 činil průměrný roční přírůstek 1,36 %. Ve srovnání s
dodávkami do zemí RVHP, obvykle horší růstovou dynamiku vykazoval export do zemí s
tržní ekonomikou. V roce 1989 se však tento trend již obrátil a ve srovnání s předcházejícím
rokem zřetelně oslabil export do zemí hroutícího se sovětského bloku. Začátek ústupu z
východních trhů rovněž způsobil ve stejném roce pokles celkového fyzického objemu vývozu
– podle oficiálních statistik poprvé za celou éru komunistického Československa.244
Zahraniční obchod prošel tedy i přes jistou strnulost během let 1948-1989 několika
různými fázemi v závislosti na vývoji podmínek vnějšího prostředí. Určitými proměnami
procházela jak dynamika vývoje zahraničního obchodu ve vztahu k národnímu důchodu, tak
jeho teritoriální a zbožová struktura. Míry těchto změn v jednotlivých, výše nastíněných
oblastech se v různých obdobích lišily a vývoj nebyl synchronní. Zatím co jak bylo řečeno v
předešlé části, radikální proměna zbožové a teritoriální struktury zahraničního obchodu je
charakteristická pro prvních pět let komunistického režimu a v pozdějších dekádách šlo více
méně jen o mírné posuny, dynamika růstu dovozu a vývozu značně kolísala, jak ukazuje
následující analýza. Dynamika zahraničního obchodu je zde analyzována jak ve vzájemném
vztahu dovozu a vývozu, tak ve vztahu k národnímu důchodu.
FSÚ, 1992, s. 452; FSÚ, 1985, s. 322. Problémy zahraničního obchodu Československa v 80.
letech dále např. SEKANINA. 2007, s. 346–348.
244
83
Tabulka 2: Vývoj Národního důchodu a zahraničního obchodu Československa v letech
1951–1989 (v %)
Československo
Národní
Národní
vývoz
období
vývoz
dovoz
důchod
dovoz
důchod
běžné ceny
s.c. 1955
fyzický objem
1949–1953
11,72
5,7
5,22
9,35
12,46
7,58
1951–1955
9,37
8,59
10,54
8,05
10,42
9,36
1956–1960
4,04
10,41
11,47
7,04
11,98
13,63
1961–1965
1,26
6,86
8,04
1,93
7,34
8,14
1966–1970
10,33
7,12
6,69
6,91
5,01
5,58
1971–1975
4,49
11,31
13,77
5,72
6,28
6,47
1976–1980
3,55
11,44
9,96
3,68
6,28
2,87
1981–1985
2,73
8,37
8,09
1,76
4,83
0,49
1986–1989
2,67
3,04
2,4
1,92
2,54
3,15
Pramen: FSÚ. 1985, s. 89, 320–322; FSÚ; ČSÚ; SSÚ. 1986, s. 130 a 132; FSÚ; ČSÚ; SSÚ. 1989, s.
133. FSÚ. 1990, s. 131 a 463; FSÚ. 1991, s. 132,136 a 137. Vlastní propočty.
Porovnání vývoje zahraničního obchodu ve vztahu k národnímu důchodu a zvláště pak
jejich komparace mezi vybranými zeměmi naráží na řadu obtíží týkající se výběru vhodných
porovnatelných veličin. Československá statistika v rámci údajů o společenském produktu a
národním důchodu publikovala pouze saldo zahraničního obchodu245, nikoli zvlášť export a
I zde je podstatný rozdíl oproti vykazovanému saldu v běžném národním účetnictví. Tehdejší
statistika totiž chápala rozdíl mezi vývozem a dovozem především ve vztahu k nabídce statků pro
tuzemské užití. Kladná salda uvedená v československých statistických ročenkách znamenají převis
dovozů nad vývozy a naopak záporná salda vyjadřují vyšší vývoz než dovoz. Tedy přesně obráceně
než současné národní účetnictví.
245
84
import.246 Využití samostatné statistiky o zahraničním obchodě je omezeno několika
skutečnostmi. Na jedné straně tím, že oproti datům o zahraničním obchodě v rámci statistiky
národního produktu resp. národního důchodu tyto údaje jsou založeny na jiném ocenění a
nezahrnují některé položky (především dopravu a další služby a v případě klasického
národního účetnictví ještě některé kapitálové převody). A na druhé straně tím, že dominantní
postavení zahraniční obchodu (obchodu se zbožím) na celkových vnějších vztazích
s postupem času klesalo. Jestliže na počátku 50. let se v Československu podíl bilance
obchodu se zbožím na celkové platební bilanci pohyboval kolem 90 %, na konci 80. klesl na
necelých 68 %247. Zároveň docházelo k růstu podílu služeb. Výsledné srovnání tak
neposkytuje úplný obraz o změnách v míře zapojení Československa do světové ekonomiky.
Při mezinárodní komparaci vyvstává rovněž problém odlišných systémů národního
účetnictví248 a tím i odlišného vymezení jednotlivých agregátů. Analýzu je tedy nutno vnímat
s těmito omezeními. Přehledy vývoje ekonomického výstupu a zahraničního obchodu obou
zemí ve sledovaném období podávají tabulky 2 a 3.
Výjimkou jsou statistické ročenky z konce 60. a počátku 70. let a dále je možno využít publikace
Vladimíra Nachtigala, NACHTIGAL. 1973, kde jsou uvedeny propočty importu a exportu samostatně
za celá 60. léta. Data z této publikace však nelze považovat za originální údaje Federálního
statistického úřadu.
247
Konkrétně pro rok 1950 to bylo 93,5 %, přičemž údaj je vypočten na základě dat z měsíční zprávy
SBČS o finančním hospodářství k 31. prosinci 1950. NA Fond Ústřední výbor KSČ (dále KSČ-ÚV)100/1, KSČ – Ústřední výbor 1945–1989 – generální sekretariát, sv. 128, aj. 856, Zpráva o finančním
hospodářství k 31. prosinci 1950, tabulková příloha. V roce 1989 byl podíl 67,9 %, přičemž údaj je
propočten na základě dat ze Statistické ročenky pro rok 1990, s. 508.
248
Systém národohospodářské statistiky sovětského bloku nepoužíval pojem národní účetnictví.
V československém kontextu se používal pojem bilance národního hospodářství.
246
85
Tabulka 3: Vývoj hrubého domácího produktu a zahraničního obchodu Rakouska v
letech 1951–1989 (v %)
Rakousko
období
vývoz
HDP
dovoz
běžné ceny
vývoz
HDP
s.c. 1964
dovoz
fyzický objem
1953–1955
15,52
18,94
18,23
7,95
22,45
18,92
1956–1960
8,71
9,9
9,8
5,47
9,4
10,76
1961–1965
8,64
7,39
8,21
4,13
7,9
10,15
1966–1970
8,81
12,29
11,06
5,29
11,16
10,13
1971–1975
11,79
12,00
12,11
3,93
5,41
5,66
1976–1980
6,54
11,56
14,09
2,43
9,23
9,34
1981–1985
6,27
9,37
6,41
1,31
5,96
2,92
1986–1989
5,52
4,94
4,54
2,67
7,04
7,28
Poznámka: U HDP za léta 1953–1955 jde o výpočet z nerevidovaných dat ze staršího zdroje, a proto
není plně srovnatelný s údaji za pozdější období.
Pramen: ÖSZ − Österreichisches Institut für Wirtschaftforschung. 1963, s. 5 a 49
ÖSZ, 1992, s. 231, 235, 244. IMF. 1982, s. 98–99; IMF. 1986, s. 121–122 a IMF. 1994, s. 201. Vlastní
propočty.
Porovnáme-li vývoj z hlediska dynamiky fyzického objemu zahraničního obchodu
v Rakousku a v Československu v pětiletých intervalech, je na první pohled patrné, že na
rozdíl od československého dovozu a vývozu růst rakouského vývozu a dovozu po celé
sledované období značně převyšoval růst hrubého domácího produktu. To dokládá tehdejší
podstatně větší zapojení Rakouska do mezinárodní směny a zároveň odlišnou úlohu
zahraničního obchodu při ekonomickém rozvoji než tomu bylo v Československu. Oproti
vývoji československého zahraničního obchodu nedocházelo k nijak dramatickému rozdílu ve
vývoji dovozu a vývozu (většinou převažoval růst fyzického dovozu) se dvěma
zřetelnými výjimkami – let 1953-1955 a první poloviny 80. let. První případ lze vysvětlit
jednak krátkým intervalem a dozvuky poválečné obnovy a modernizace spojené
86
s všeobecným nedostatkem domácí nabídky investičních statků, jejichž cena byla proto
vysoká, a tudíž pořídit je dovozem vyžadovalo větší množství vyvezeného zboží. Druhá
výjimka souvisí s poklesem výkonu rakouské ekonomiky na počátku 80. let v důsledku
druhého ropného šoku. Na rozdíl od situace v Československu, však nešlo o jev trvalý.
V případě Československa tato skutečnost v podstatě svědčila o závažném poklesu
mezinárodní konkurenceschopnosti domácí ekonomiky.
Obdobný obraz o rozdílné úloze zahraničního obchodu v obou ekonomikách získáme i
porovnáním příspěvků zahraničního obchodu k růstu ekonomického výstupu. Vzhledem
k výše zmíněnému nedostatku československé statistiky jsme se omezili na vývoj v 60. letech,
kdy jsou v rámci makroekonomických agregátů k dispozici samostatná data o exportu a
importu.
Tabulka 4: Příspěvky dovozu a vývozu k růstu makroekonomických agregátů Rakouska
a Československa v letech 1960–1970
vývoz
dovoz
saldo
Československo
1,9 %
1,5 %
0,5 %
Rakousko
2,4 %
2,4 %
-0,1 %
Pramen: ÖSZ. 1992, s. 231 a 235; NACHTIGAL. 1973, tabulková příloha, tabulky 1A-1K; FSÚ.
1985, s. 89.
Z tabulky číslo 4 lze vyčíst, že podíl vnějších vztahů na dynamice hrubého domácího
produktu byl v případě Rakouska vyšší než v Československu, kdy byl vzat jako referenční
agregát užitý národní důchod.249 Pozitivní vliv výsledného salda v případě Československa
lze připsat skutečnosti, že rakouský dovoz ve sledovaném období častěji převyšoval vývoz,
Na výsledku by se nic nezměnilo ani, pokud by jako referenční agregát byl aplikován užitý
společenský produkt zahrnující i mezispotřebu. Naopak by to příspěvek vnějších vtahů ještě oslabilo.
249
87
než tomu bylo v případě Československa. Jednou z příčin byla i výrazně silnější regulace
vnějších ekonomických vztahů v ekonomikách východního bloku, tedy i ekonomice
československé.
Sledujeme-li dynamiku československého fyzického dovozu a vývozu, lze odlišit fázi,
kdy nedocházelo k výraznějším odchylkám mezi růstem dovozu a vývozu, a fázi, kdy
existovala poměrně výrazná diskrepance mezi dynamikou obou veličin. První fáze byla
charakteristická pro období sovětizace ekonomiky (1948–1953) a pak pro období od poloviny
70. do poloviny 80. let 20. století. Daný vývoj úzce souvisí s vývojem směnných relací. Ty
od konce 40. let do roku 1953 a pak zejména od poloviny 70. let klesaly. Bylo tedy nutné
uhradit nutný dovoz větším množstvím vyvezeného zboží. Naopak během druhé poloviny 50.
let až do poloviny let 70. zůstávaly relativně stabilní.
Přes na první pohled shodný vývoj byl mezi počátečním obdobím a dekádou 1975–
1985 zásadní rozdíl spočívající ve faktorech, které za ním stály. Léta 1948–1953 byla spojena
s celkovou transformací ekonomiky a vnějších vztahů, které se odrazily v efektivitě i
dynamice zahraničního obchodu v tomto období. Československo ztratilo některé významné
trhy, jak ve smyslu teritoriálním, tak ve smyslu komoditním, kde se jednalo zejména o
komodity lehkého a potravinářského průmyslu tradičně uplatňované na západních trzích. Již
v té době také často docházelo ze strany příjemců k vrácení zboží nebo zrušení kontraktu
z důvodu nízké kvality nebo zmetkovosti zboží. Část pak byla, zvláště šlo-li o spotřební zboží,
rozprodána za snížené ceny na domácím trhu.
Na problematických výsledcích zahraničního obchodu se též podílela výrazná obměna
a ztráta dosavadních kvalifikovaných pracovníků výsadních společností potažmo podniků
zahraničního obchodu. Příkladem může být poznámka člena bankovní správy Dočekala na
jednání tohoto orgánu 10. února 1953: „Musíme znát toho, komu prodáváme. Dnes můžeme
tvrdit, že o našich obchodních partnerech nevíme nic nebo téměř nic. Je pravda, že zahraniční
88
zákazník při kontraktaci rád přistoupí na podmínku dokumenty proti placení, ale když zboží
dojde, takticky nespěchá s jeho převzetím a po několika měsících žádá slevu 30–40 %…..
(Dočekal, pozn. aut.) má za to, že bychom se do takových obchodů neměli pouštět, dokud
nebudeme mít v zahraničí dostatečnou organisaci, síť dobrých zástupců, kteří by znali bonitu
našich zákazníků.“250 Efektivnost zahraničního obchodu v československé ekonomice během
jeho transformace na sovětský systém ilustrují i výsledky výsadních společností. Ty byly
v počátečním období výrazně ztrátové. Například v roce 1951 byly z 27 výsadních společností
ziskové pouze dvě, přičemž celková ztráta činila téměř 9 mld. Kčs v tehdejší měně.251
Na zhoršení směnných relací se částečně podílela i diskriminace ze strany západních
zemí, kdy Československo muselo nakupovat některé suroviny přes prostředníky z jiných
zemí a tedy za vyšší cenu.252 Výše uvedené problémy se odrazily i v nízkém růstu jak dovozu,
tak vývozu ve srovnání s národním důchodem. Odlišně se navíc vyvíjel zahraniční obchod ve
vztahu k zemím mimo východní blok, kde problémy byly výraznější a hrozby nadměrných
deficitů obchodní bilance s těmito zeměmi dále tlačily na vyšší fyzický objem vývozu i za
horších cenových podmínek a zároveň docházelo k redukci potřebných dovozů a tím i
k poruchám v domácí výrobě.253 Například v roce 1950 došlo k redukci dovozu podle plánu o
5,7 miliardy Kčs, z toho o 4,1 mld. Kčs z „kapitalistických států“.254
V letech 1948–1953 lze tak nepříliš povzbudivé výsledky zahraničního obchodu
přičíst spíše vnitřním faktorům souvisejícím s reorganizací zahraničního obchodu než
AČNB, fond SBČS, sign: SBČS- S I. c – 4, Bankovní správa č. 5–7 3./2.–10.2.1953. Zápis ze 7.
Schůze bankovní správy 10.2.1953, s. 10.
251
NA, fond Úřadu předsednictva vlády – tajná spisovna (dále ÚPV-T), karton 265, inv. č. 1419, č.j.
62/2/3 Zpráva SBČS o finančním hospodaření za rok 1951, tabulková příloha, tab. 8l.
252
Tomuto způsobu obchodování se v dobových materiálech říkalo lomené obchody.
253
Poruchy ve výrobě, velmi časté zejména v počátečním období, měly však více příčin. Jednou
z nejvýznamnějších byla celková reorganizace řízení (přechod na direktivně řízenou ekonomiku) a
změna odvětvové a oborové struktury národního hospodářství.
254
Vypočteno na základě dat o plánovaném dovozu a fyzickém dovozu. NA Fond KSČ-ÚV-100/1,
KSČ – Ústřední výbor 1945–1989 – generální sekretariát, sv. 128, aj. 856, Zpráva o finančním
hospodářství k 31. prosinci 1950, tabulková příloha. Omezování dovozů bylo častým nástrojem
vyrovnání obchodní bilance i v pozdějších obdobích.
250
89
nepříznivým
vnějším
ekonomickým
podmínkám.255
Naopak
v letech
1975–1985
československá ekonomika byla nucena čelit změně vnějších ekonomických podmínek při
relativně příznivých podmínkách politických a institucionální a teritoriální stabilitě
zahraničního obchodu. Ropné šoky z let 1973 a 1979 se výrazně podepsaly na vývoji
dovozních cen, a to i přesto, že na rozdíl od zemí s tržní ekonomikou Československo a další
země východního bloku nemající vlastní zásoby ropy a zemního plynu nepocítily vzestup cen
těchto komodit skokově, ale postupně a se zpožděním. Důvodem byl způsob stanovení cen
dodávaných surovin a délka obchodních kontraktů se SSSR. Až do poloviny 70. let totiž
existoval systém tzv. stop-cen, které byly používány v obchodním styku mezi jednotlivými
státy RVHP. V roce 1976 však byly stop-ceny nahrazeny novým cenovým mechanismem
„klouzavých průměrů“, který zmenšil dosavadní „ochranný efekt“ a ve skutečnosti rychleji
reagoval na vývoj světových cen.256 Zhoršování směnných relací v druhé polovině 70. a na
počátku 80. let má však i své vnitřní příčiny. Ty měly systémovou povahu a spočívaly
zejména v technologickém, zaostávání československé exportní produkce.257
Naopak poměrně příznivé bylo období po roce 1955, kdy Československo mohlo těžit
z obecného trendu, při němž růst cen průmyslových výrobků převyšoval růst cen surovin a
potravin. Československý vývoz dosahoval vyšší růstové dynamiky ve srovnání s
Vnější ekonomické podmínky jsou zde definovány vývojem světové nabídky, poptávky a
světových cen. Pomíjejí tedy vliv mezinárodněpolitických faktorů, jako byla diskriminace ze strany
západních států nebo tlak SSSR.
256
V letech 1975–1985 např. vzrostla cena, za kterou kupovalo Československo ropu ze SSSR,
přibližně pětinásobně, zemního plynu čtyřnásobně. Model, kdy se aktuální světové ceny odrážely v
cenách RVHP až s určitým zpožděním, byl výhodný pro Československo v období ropných šoků,
avšak během následujícího poklesu světových cen paliv a surovin byl logicky naopak nevýhodný.
KUBÁLEK. 1991, s. 45–46.
257
Svou roli ovšem sehrála i skutečnost, že Československo díky odtržení zahraničního obchodu od
výroby nezachytilo nástup moderního a komplexního marketingu, k němuž docházelo v USA a
západní Evropě právě během 70. a 80. let. Přestože československému exportu dominovaly investiční
statky, které měly často podobu jednorázových individuálních kontraktů, a tedy vliv tohoto faktoru na
mezinárodní konkurenceschopnost československé produkce nemusel být v té době příliš významný
jako v případě exportu masového zboží konečné spotřeby, nelze tento trend ve světové ekonomice a
jeho dopady na československý export opomíjet. Analýza této problematiky v české historiografii
dosud chybí. Otvírá se tak jeden z možných směrů historického výzkumu v oblasti zahraničního
obchodu v tomto období.
255
90
celosvětovým průměrem i ve srovnání s vyspělými demokratickými státy a podíl
Československa na celosvětovém vývozu vykazoval mírně rostoucí tendenci. V další dekádě
se však dosavadní trend obrátil. Už na přelomu 50. a 60. let se prohloubily některé problémy
negativně ovlivňující výsledky československého exportu, které přirozeně souvisely i se
zhoršením celkové výkonnosti československé ekonomiky258 a například vedly k poklesu
průměrných ročních přírůstků fyzického objemu vývozu (tabulka 2). Obecně zeslábla
zahraniční poptávka po produkci strojírenského průmyslu, což s ohledem na jeho výrazné
zastoupení v československém exportu, představovalo nemalý problém. V reakci na
nedostatečnou kvalitu a stále více také na zaostalost československých výrobků postupně
klesal zájem o strojní zařízení nejen ve vyspělých zemích, ale také ve státech RVHP, které
hledaly alternativní dodavatele, popřípadě daly přednost domácím producentům. Konkurenci
na světovém trhu strojírenských výrobků posílil totiž nejen návrat Spolkové republiky
Německo, ale také nově industrializované země východního bloku. Komplikace provázel také
vývoz do třetího světa. Mimo jiné s ohledem na častou vnitřní nestabilitu řady rozvojových
zemí a také obvyklou nutnost poskytnout atraktivní úvěr na nákup československého zboží
nepředstavoval třetí svět pro československý vývoz jednoznačně perspektivní teritorium.259
Negativní dopad na vývoz, na celou československou ekonomiku měla i sovětsko-čínská
roztržka. Změny v organizaci a řízení zahraničního obchodu provedené v rámci reforem v
druhé polovině 60. let, zůstaly, jak bylo naznačeno v první části této kapitoly, na samém
počátku a nemohly tedy samy o sobě výrazně zvrátit negativní trend v této oblasti. Naopak
nerovnovážný makroekonomický vývoj se projevil zpočátku výrazně i ve výsledcích
zahraničního obchodu pak došlo působením a k dočasné stabilizaci prostřednictvím
258
259
Dále TEICHOVA. 1988, s. 116–122.
Dále KAPLAN. 2000, s. 194–200.
91
restriktivní hospodářské politiky spoléhající opět spíše na administrativní nástroje řízení, jako
například přímé omezování dovozu.260
Československý zahraniční obchod ve sledovaném období nepatřil mezi rozhodující sektory
ovlivňující strukturu a výkonnost československé ekonomiky. Byl spíše pasivním odrazem
jejích problémů na pozadí změn ve světové ekonomice. Indikoval tak problémy, které
přinášela koncepce ekonomického rozvoje zvolená na přelomu 40. a 50. let, kde převážilo
hledisko mezinárodně-politické nad hlediskem ekonomickým. Vzhledem k jeho okrajovému a
izolovanému postavení v rámci praktikovaného hospodářského systému rovněž nemohl
současně se svou indikativní rolí sehrát úlohu aktivního činitele adaptace na nové podmínky.
Přispěl tak k pomalému strukturálnímu a technologickému zaostávání československé
ekonomiky nejen za vyspělými tržními ekonomikami, ale také za nově se rozvíjejícími
asijskými ekonomikami.
V letech 1968 a 1969 se objevilo záporné saldo jak vyspělými tržními ekonomikami, tak se státy
východního bloku.
260
92
Literatura a prameny:
Nevydané prameny
Archiv České národní banky:
fond Národní banky československé (dále NBČS), kart. NBČ/3874 1-8 Malé stavy.
fond SBČS, sign. SVII/a Měnová reforma 1953, kart. I8160-SBČS, Zpráva o peněžní reformě
a jejím vyúčtování.
fond SBČS, sign: SBČS- S I.c – 4, Bankovní správa č. 5–7 3./2.–10.2.1953. Zápis ze 7.
Schůze bankovní správy 10.2.1953, s. 10.
Národní archiv:
Fond KSČ-ÚV)-100/1, KSČ – Ústřední výbor 1945–1989 – generální sekretariát, sv. 128, aj.
856, Zpráva o finančním hospodářství k 31. prosinci 1950.
Fond KSČ-ÚV-100/1, KSČ – Ústřední výbor 1945–1989 – generální sekretariát, sv. 128, aj.
856, Zpráva o finančním hospodářství k 31. prosinci 1950.
Fond Úřadu předsednictva vlády – tajná spisovna (dále ÚPV-T), karton 265, inv. č. 1419, č.j.
62/2/3 Zpráva SBČS o finančním hospodaření za rok 1951.
Vydané prameny
FSÚ (Federální statistický úřad); ČSÚ (Český statistický úřad); SSÚ (Slovenský statistický
úřad). 1986; 1989 Statistické ročenky ČSSR. Praha, Bratislava: SNTL/Alfa, 1986, 1989.
FSÚ. 1985. Historická statistická ročenka ČSSR. Praha, Bratislava: SNTL/Alfa, 1985.
FSÚ. 1990; 1991; 1992. Statistické ročenky ČSFR, Praha 1990–1992.
IMF, 1982; 1986. International Financial Statistics, Yearbook 1982; 1986. Washington D.C. :
International Monetary Fund, 1982; 1986.
93
ÖSZ − Österreichisches Institut für Wirtschaftforschung, Österreichs Volkseinkommen 1950
bis 1960. Neuberechnung, Wien: Österreichisches Statistisches Zentralamt, 1963
ÖSZ, Statistiches Jahrbuch für die Republik Österreich 1992, Wien: Österreichisches
Statistisches Zentralamt, 1992.
Zákon
č.
119/
1948
Sb.
In:
C.
H.
Beck
[online].
Sbírka
zákonů,
http://www.sbirkazakonu.cz/web/lexdata.nsf [сit. 2011-06-13].
Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., In: Právnická fakulta Univerzity Karlovy (PF UK),
Společnost pro církevní právo [online].
Právní předpisy, http://spcp.prf.cuni.cz/lex/150-
48.doc [сit. 2011-06-13].
Zákon
41/1953
Sb.
In:
C.
H.
Beck
[online].
Sbírka
zákonů,
http://www.sbirkazakonu.cz/web/lexdata.nsf [сit. 2011-06-13].
Odborná literatura
BEREND, Ivan T. 1996. Central and Eastern Europe 1944–1993: Detour from the Periphery
to the Periphery. Cambridge : Cambridge University Press, 1996.
HAVLIK, Peter, 1985. The Scope and Structure of Czechoslovak Foreign Trade: Effects of
Applying Realistic Exchange Rates. In: Comparative Economic Studies, Volume 27, Issue 1,
spring 1985, New York, s.1–19
HRNČÍŘ Miroslav; ŠŤOURAČOVÁ, Judita;
SEREGHYOVÁ, Jana. 1977. K vývoji
soustavy řízení v oblasti zahraničního obchodu. In: Politická ekonomie 19/1977, č 12, s.
1111–1129.
JAKUBEC.
Ivan.
2005.
Československo-západoněmecké
obchodněpolitické
a
dopravněpolitické vztahy v období 1949–1967. In: K hospodářským dějinám 20. století, Acta
Oeconomica Pragensia, 2005, roč. 13, č. 3, s. 190–209
94
JIRÁSEK, Zdeněk; ŠŮLA, Jaroslav. 1992. Velká peněžní loupež v Československu 1953 aneb
50 : 1, Praha : Svítání, 1992.
KAPLAN, Karel. 2000. Kořeny československé reformy 1968, Svazek I (I. Československo a
rozpory v sovětském bloku, II. Reforma trvale nemocné ekonomiky). Brno : Doplněk, 2000.
KAPLAN, Karel. 2005. Kronika komunistického Československa, doba tání 1953–1956,
Brno : Barrister & Principal, 2005.
KARLAS, Jan; KRATOCHVÍL, Petr. 2004. Czechoslovakia/the Czech Republic and
European Integration: During and After Cold War. In: Journal of European Integration
History, Volume 10, No. 2, Baden-Baden, 2004, s. 25–42.
KLAUS, Václav. 1988. Příčiny zahraničně-obchodního problému. In: Politická ekonomie
36/1988, č. 12, s. 1284
KUBÁLEK, Jaromír. 1991. Vývoj naší měny a zahraničního obchodu, habilitační práce,
Praha: VŠE, 1991.
MATEJKA, Harriet. 1986. The Foreign Trade System. In: KASER, M. C; RADICE, E. A.
(eds). The Economic History of Eastern Europe 1919–1975, Volume III, New York : Oxford
University Press, 1987, s. 251–288.
MERVART, Josef. 1992. The Exchange Rate and Purchasing-power Parity in Relation to
the Czechoslovak Crown, In: Russian & East European Finance and Trade, Volume 28,
Issue 3, Fall 1992, Armonk, s. 61–76.
METCALF, Lee Kendall. 1993. The Impact of Foreign Trade on the Czechoslovak Economic
Reforms of the 1960s. In: Europe-Asia Studies, Volume 45, No. 6, London : Taylor &
Francis, 1993, s. 1071–1090.
NACHTIGAL, Vladimír. 1973. Časové řady makroekonomických agregátů ČSSR za šedesátá
léta a jejich metodologické problémy, Praha : Ekonomický ústav ČSAV, 1973.
NYKRYN, Jaroslav. 1988 Zahraniční obchod ČSSR, Praha : Svoboda, 1988.
95
PRŮCHA, Václav. 2009. Hospodářské a sociální dějiny Československa 2. díl, období 1945–
1992, Brno : Doplněk 2009.
PŮLPÁN, Karel. 1993. Nástin českých a československých hospodářských dějin do roku
1990. Praha : Karolinum, 1993.
RAČEK, Pavol. 1993. K zahraničnohospodárskej politike ČSSR, Bratislava : Alfa, 1978.
Milan SEKANINA. 2007. Nedokončená: Československá ekonomika v druhé polovině 80. let
minulého století. In: STELLNER František (ed.) Půl století hospodářských dějin. Sborník
k 75. Narozeninám Prof. Ing. Václava Průchy, CSc., Acta Oeconomica Pragensia ročník 15,
č. 7. Praha : VŠE, 2007, s. 331–349.
TEICHOVA, Alice. 1988. Wirtschaftsgeschichte der Tschechoslowakei 1918–1980, Wien :
Böhlau, 1988.
VASEK, Stephen J. 1972. Survey of Czechoslovak Laws Affecting East-West Trade, in: The
American Journal of Comparative Law, Volume 20, No. 3. Ann Arbor : University of
Michigan, 1972, s. 453–484.
VENCOVSKÝ, František a kolektiv. 1999 Dějiny bankovnictví v českých zemích, Praha :
Bankovní institut, 1999.
VENCOVSKÝ
František,
Vzestupy
a
propady
československé
koruny.
Historie
československých měnových poměrů 1918–1992, Praha : Oeconomica, 2003.
VORÁČEK, Emil. 1994. SSSR a jeho evropští satelité: ekonomické zisky a ztráty, In:
Sborník vojenské akademie v Brně, řada C (společenskovědní) mimořádné číslo 1994, s. 359–
366.
WORLD BANK. 1992. Czechoslovakia, Integrating into Global Economy: a Transition
Strategy. Washington D.C. : World Bank, 1992.
96
Abstrakt
Kapitola na příkladu Československa poukazuje na obecné systémové charakteristiky
zahraničního obchodu v centrálně plánované ekonomice sovětského typu a jejich dlouhodobé
důsledky pro výkonnost zahraničního obchodu. Cílem textu je prokázat nevhodnost autarkní
koncepce zahraničního obchodu pro malé ekonomiky s omezenými zdroji. Na základě
analýzy dlouhodobého vývoje a komparace se státem s tržní ekonomikou poukazuje zejména
na jeho pasivní roli v reakci na změny vnějších ekonomických podmínek, která přispěla
k zakonzervování
ekonomické
struktury
Československa
a
poklesu
mezinárodní
konkurenceschopnosti jeho ekonomiky.
Abstract
Based on an example of Czechoslovakia, the chapter describes system characteristics of
foreign trade in the Soviet-type centrally planned economy and analyses its long-term impact
on the performance of the foreign trade. The main goal of the study is to prove that autarky is
not a suitable strategy for a small economy with limited resources. Based on the analysis of
long-term development and on comparison with a market economy, the chapter highlights the
passive role of foreign trade within the reaction on external economic changes, which
contributed to the preservation of an outdated economic structure of Czechoslovakia and to
the decline of international competitiveness of the Czechoslovak economy.
97
98
Download

Hospodářské dějiny Československa 1918-1992