HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
129
ČLÁNKY A STUDIE
Quo vadis?
Jaká je budoucnost hospodářských dějin ve Francii?
Zamyšlení a doporučení dvou ekonomů1
CLAUDE DIEBOLT2 – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER3
Diebolt, Claude – Jean-Luc Demeulemeester: Quo vadis? What will the Future of Economic
History in France be like? Reflections and Suggestions of two Economists
The contemporary economic history finds itself at the crossing point of two academic disciplines: history and economy. The historians care first about the contextuality and reality
of facts, they are aloof from the economic abstraction and the related desire for generality,
experts in the field of economy promote the application of the model of so-called rigorous sciences. As a result of this, historians and economist do not always pursue the same objectives.
However, the economic history, despite different methodical approaches, eventuate in the
same objectives – understanding of historical reality. Therefore the authors of the reflection,
being economic historians, regard taking economy seriously of great importance.
Key words Economic History * France * Transdisciplinarity * Historical Sciences * Economic sciences * Biometry
Contact Claude Diebolt: Université de Strassbourg, [email protected];
Jean-Luc Demeulemeester: Université Libre de Bruxelles, [email protected]
Úvod
Jak ukazuje jeho název a jak potvrzuje jeho spletitá historie, obor běžně nazývaný hospodářské dějiny se nachází na hranici dvou světů, na rozhraní věd ekonomických a věd historických, jež jsou dnes možná antagonističtější než kdykoli dříve. Obor sám se koncem
19. století zrodil jako reakce na velký metodologický spor (Methodenstreit) mezi zastánci
přístupu historického, evolucionistického a insti­tu­cionálního a přívrženci formálnějšího
postupu označovaného jako neo­klasický. Vítězství tohoto přístupu zřejmě vedlo k tomu,
1 Tento text vznikl spojením dvou přednášek pronesených 10. března 2009 na půdě vědecké rady Pluridisciplinární tematické sítě pro hospodářské dějiny (Conseil scientifique du Réseau Thématique Pluridisciplinaire en
histoire économique, zkr. RTP) při Centre national de la recherche scientifique (CNRS).
2 Výzkumný ředitel v CNRS, ředitel Bureau d‘Economie Théorique et Appliquée (BETA) na Université de
Strassbourg, soukromý docent kliometrie na Hulboldtově univerzitě v Berlíně, zakladatel a prezident Association Française de Cliométrie, zakladatel a editor revue Cliometrica. Viz http://www.beta-umr7522.fr/
-DIEBOLT-Claude [cit. 18. 9. 2012].
3 Narozen roku 1965 ve Vilvorde v Belgii, profesor ekonomických věd na Université Libre v Bruselu (Centre
Emile Bernheim; Solvay Brussels School of Economics and Management, Département d‘Économie Appliquée
[DULBEA]), činný dále v Centre on Skills, Knowledge and Organisational Performance (SKOPE) při univerzitách v Oxfordu a Cardiffu nebo v Bureau d‘Economie Théorique et Appliquée (BETA) na Université de Strassbourg. Profesní životopis viz např. http://www.solvay.edu/profile/jean-lucdemeulemeester [cit. 18. 9. 2012].
130
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
že si hospodářské dějiny postupně vytvořily novou identitu, relativní autonomii mimo rámec ekonomické vědy, ale možná paradoxně také mimo historii.
Před rokem 1914 je historie ještě převážně politická. Je to rankeovská událostní historie
(h. événementielle), jež si jako první úkol klade rekonstrukci a rozbor událostí a jejich spojitostí tak, jak se skutečně udály (wie es eigentlich gewesen ist), a to na základě zkoumání
textů metodami historické kritiky ovlivněné filologickými metodami. Její společenskou
funkcí bylo připravovat gymnazijní profesory, v oblasti badatelské pak podílet se na vytváření národního cítění. To samozřejmě nikterak nevylučuje určitá odbočení do hospodářských dějin; stačí připomenout práce belgického historika Henri Pirenna, který – jak
sama škola Annales přiznává – pootevírá bránu k oboru, jenž je součástí globálnějšího
historického vypravování.
Přitom ovšem – i když se v některých zemích hospodářské dějiny rozvíjejí, a dokonce
dosáhnou institucionálního osamostatnění ve formě zvláštních ústavů (například London
School of Economics and Political Science) – v mnoha jiných zemích je jejich existence
obtížnější.
Ve Francii budou hospodářské dějiny především záležitostí ekonomů, jako Labrousse,
Simiand aj., dokud škola Annales po druhé světové válce neovládne historické bádání.
Tato krátká „kouzelná závorka“ postaví v 60. a 70. letech hospo­dářské dějiny na prvořadé
místo v mnoha západních zemích. Převládne studium dlouhodobého globálního vývoje
společnosti, jeho těžkých tendencí, ale také cyklů a konjunktury. Dochází k masovému
nástupu počítače a kvantifikace, jakož i k otevře­nosti vůči velmi deterministickým, globalizujícím a kvantitativním společen­ským a ekonomickým vědám. Tato slavná epocha
nebude mít dlouhého trvání. Již v 70. letech zájem o kvantitativnost upadá. Historie se
obrací k novým humanitním vědám. Privilegovaným partnerem se stává antropologie.
Do privilegované pozice se dostávají dějiny mentalit a kulturní dějiny bez výslovného
zaměření na kvantifikaci4. A co víc: mikroskopičtější přístupy začínají vytlačovat velké
všeobecné pohledy, o jejichž platnosti se nyní pochybuje. Popředí scény hospodářských
dějin zaujímá mikrohistorie, dějiny podniků, což možná odpovídá částečnému útlumu
marxismu a obnově určitého liberalismu. Zároveň v ekonomii dochází k postupné diskvalifikaci keynesovských přístupů. Ty byly ovšem velmi často teoretickým základem makro­
ekonomických přístupů a užívání národo­hospodářského bilancování.
Jaké je tedy místo, a hlavně, jaké je směřování hospodářských dějin mezi čím dál kulturnějšími dějinami zahrnujícími postmoderní převrat a ekonomickou vědou, v níž dokonce
i makroekonomický výzkum spočívá na základech v podstatě mikro­ekonomických a na
matematických modelech optimalizace?
Definice hospodářských dějin
Jak definovat hospodářské dějiny? Hledali jsme definici nedávného původu a zvolili jsme
New Palgrave Dictionary of Economics z roku 2008. Definicí Alexandra Fielda,5 odborníka
na makroekonemické dějiny Spojených států, bude francouzský hospodářský historik
pravděpodobně popuzen: Hospodářské dějiny jsou [pod]oddílem ekonomie a v menší míře
4 I když určitý typ kulturní historie také může používat metod statistické analýzy a elektronického zpracování
dat.
5 FIELD, A.: Economic history. In: Durlauf, S. N. – Blume, L. E. (eds.): New Palgrave Dictionary of Economics. Londýn 2008, s. 694.
ČLÁNKY A STUDIE CLAUDE DIEBOLT – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER QUO VADIS?
131
historie a jejich hlavním těžištěm je studium hospodářského růstu a rozvoje v čase. A upřesňuje: Studie hospodářského růstu, ať v historii či v současné době, používají a analyzují
kvantitativní míry růstu vstupů a výstupů per capita, přičemž kladou zvláštní důraz na
míru úspor a míru technických novinek… Hospodářský rozvoj je širší a obsažnější kategorie
zahrnující také stálý zřetel k roli kulturních a institu­cionálních změn.
Jde zde samozřejmě o pohled odborníka na politickou ekonomii. V každém případě však
potvrzuje, že každá definice je úzce závislá na institucionálním základu hospodářských
dějin a svědčí o tom, že samotná tato zakotvenost je závislá na zvláštnostech historie každé
země, či dokonce každé akademické instituce v zemích méně centralizovaných, než je Francie. Tyto institucionální zvláštnosti nejsou vůbec bezvýznamné. Mají totiž rozhodující vliv
na způsob, jakým jsou hospodářští historikové vzděláváni, jakož i na relativní váhu oboru.
Pokud je obor součástí filozofických fakult, jsou hospodářské dějiny dílem badatelů, kteří
prošli určitým typem školení svým způsobem výhodného, a to v rámci programů, které
mohou podléhat módám, jež jim jsou více či méně příznivé. Jinými slovy: historikům se dostane velmi skrovného, pokud vůbec nějakého, ekonomického a statistického školení (výmluvným příkladem je zde Prostových Dvanáct lekcí o historii / Douze leçons sur l’histoire),
zastaralého a zajisté velmi vzdáleného tomu, čím se ekono­mická věda stala, tj. extrémně
formalizovaným oborem, jehož hvězdnými profesory ve Francii byli absolventi matematiky
z Ecole Normale Supérieure nebo z prestižních technických škol jako Ecole Polytechnique.
Z toho plyne extrémní nesnáz pochopit (ve všech významech toho slova: rozluštit rovnice, ale také porozumět ve smyslu německého verstehen) podstatě prací, jež na poli historie konají odborníci na politickou ekonomii. Přidáme-li k tomu tendenci (od konce 70. let
nepopiratelnou) přikládat zvláštní význam přínosu bourdieuovské sociologie nebo antropologie co nejvíce využívat dějin kultury, mentalit a představ včetně přirozeného tíhnutí
k používání jejich srovnávacích výhod – řemeslo historika spočívá tradičně především
v práci s psanými dokumenty, s texty, později pak s obrazy a ústními doklady –, pochopíme, proč se hospodářské dějiny postupně stávají dějinami hospodářskými a sociálními
s kulturalistickými konotacemi (např. dějinami zprostředkovatelů a jejich role v transferu
kultur, migrace, služebnictva atd.), monografickými dějinami podniků nebo dějinami
(životopisnými) zaměstnavatelů, ekonomických rozhodovačů a někdy i hospodářské politiky. Hospodářské dějiny se tak propadají do nynějšího zaměření historické vědy, které
přikládá větší význam dějinám kulturním, myšlenkovým, sociálním atd.
A naopak: když jsou hospodářské dějiny záležitostí odborníků na ekonomii, projevuje
se i zde vliv specifického typu jejich socializace a charakteru jejich vzdělání. Ekonomické
vzdělání totiž velmi věrně kopíruje model tvrdých věd. Nejen že obsahuje velmi mnoho
přednášek z matematiky a statistiky, ale i samotné přednášky z ekonomie v něm od samého začátku studia mají extrémně formali­zovaný charakter. Zároveň pak čas vyhrazený
kulturnímu, institucionál­nějšímu nebo na události zaměřenému školení je tím omezenější.
Na začátku studijního cyklu se sice přednášky věnované hospodářským dějinám a dějinám ekonomického myšlení ještě objevují, avšak – až na velmi vzácné výjimky – zcela mizí
z programu magisterského studia a samozřejmě také ze studia doktorského. Výsledkem je
téměř totální neznalost diskusí o historii, a dokonce i hlavních linií hospodářského vývoje
světa před rokem 1945. Kult matematizace, povinnost psát krátké a formulo­vité články
a také vliv zkresleného a dosti negativního obrazu hospodářských dějin vedly k rostoucímu nezájmu doktorandů o hospodářské dějiny, pokud nejde o velmi abstraktní rovinu
zprostředkovanou teoriemi růstu nebo – na některých místech, kde tento obor existuje –
132
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
fungující v rámci ekonomiky rozvoje. Konstatujeme tedy, že oddělení hospodářských dějin postupně vymizela, protože rostoucí rozdílnost mezi způsobem profesionalizace v ekonomii a v historii způsobila, že hybridní školení – málo matematické pro ekonomy a málo
kulturalistické pro historiky – ztratilo na přitažlivosti. In fine, na mezinárodní úrovni lze
upozornit na to, že hospodářské dějiny existují na některých manažerských školách, kde
jejich situace vypadá lépe: připomeňme např. kodaňskou Business School.
Obtížná mezioborovost/transdisciplinarita
Hospodářské dějiny stojí na průsečíku dvou disciplín v akademickém světě pevně zavedených: historie a ekonomie. Obě tyto disciplíny získaly silnou identitu, která je (jak jsme
zdůraznili) navzájem stále více vzdalovala od konce 70. let, zejména díky ústupu marxismu a přístupů školy Annales (jež spolu nepochybně souvisí). Ab initio si každá z těchto
disciplin klade cíle, jež jsou koneckonců velmi odlišné.
Ekonomové: velmi „moderní“ platonikové6
I když to někteří specialisté (jako Debreu) popírají a vidí ekonomickou vědu jako disciplínu blízkou čiré logice nebo matematice, tedy jako ne-empirickou disciplínu pídící se
po teorémech spíše než po zákonech ve smyslu přírodních věd, existuje už nejméně od
18. století ambice (Boisguillebert a Quesnay, na něž jasně navazuje Smith a Ricardo) udělat z politické ekonomie vědu stejného řádu, jako jsou přírodní vědy. V oblasti ekonomických a sociálních faktů existoval podle těchto autorů dostatek látky pro Vědu schopnou
vyvodit zákony fungování ekonomie – ve smyslu pozorovatelných pravidelností, o nichž
lze na základě logické analýzy podat zprávu, ať už by šlo o mzdy dlouhodobě udržované
na úrovni obživy nebo o dobrodiní volného obchodu.
Neoklasičtí ekonomové v tom pokračovali po roce 1870, přičemž přetrvávala skutečná
neujasněnost o tom, zda je ekonomie ne-empirická disciplína jako matematika nebo logika, nebo disciplína konstruující modely, jež mají být konfrontovány s empirickým ověřením. V každém případě se tato empirická dimenze do roku 1914 objevuje vzácně; jednou
z výjimek je Juglar a jeho studie o cyklu obchodování.
Tato velmi platonická neoklasická ekonomická věda má tendenci se odvracet od přímé
analýzy faktů – nebo předpokládat, že vědu lze dělat na základě indukce, generalizace stylizovaných faktů zdůrazňovaných ekonomy, kteří jsou také historiky, – a dávat přednost
matematické analýze modelů založených na axiomatech instrumentální racionality (abychom přejali Weberovo hodnocení). Klasická škola politické ekonomie (Ecole Classique
d’Economie Politique, zhruba v letech 1776–1870) se – kromě velkých intuitivních Smithových tezí o samoregulaci trhu a Ricardova modelu komparativních výhod dokazujících
účinky svobodného obchodu – velmi široce zabývala otázkami determinace růstu (akumulace kapitálu motivovaná vyhledáváním zisku) a tím, zda potrvá (podle Ricarda nikoli,
a to kvůli snižujícím se výnosům), a neoklasikové se budou zprvu věnovat formalizaci prvotní Smithovy intuice o Neviditelné ruce, to jest budou se pokoušet matematicky stanovit
podmínky zajišťující optimálnost trhu a účinné přidělování vzácných zdrojů k alternativ6 Mýtus modernosti (který vykrystalizoval v 17. a v 18. století) se podle belgického filozofa Gilberta Hottoise
vyznačuje racionalistickým univerzalismem: víra ve vědu a techniku; ovládnutí a využití přírody lidstvem a v jeho
prospěch; zajištěním potřeb lidstva jím samým (progresivní humanismus); pohrdání minulostí nebo její integrace jakožto předběžného historického období připravujícího a ohlašujícího modernost; utopismus.
ČLÁNKY A STUDIE CLAUDE DIEBOLT – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER QUO VADIS?
133
nímu použití. To je celý výzkumný program Walrasův a Paretův (všeobecná rovnováha),
angličtí neoklasičtí ekonomové (Edgeworth) se o něj také zajímají, ale soustřeďují se na
přístupy dílčí rovnováhy (Marshall).
Tyto rozbory čisté a dokonalé konkurence jdou zcela mimo zájem historiků, ale také
mimo zájmy ekonomů praktičtějších a institucionalističtějších. V době, která zažila hluboké přeměny související s druhou průmyslovou revolucí, vzestup nových hospodářských
mocností (Německo, Japonsko), naléhavost sociální otázky, ekono­mickou koncentraci
konce 90. let 19. století (koncentrace a monopolizace), je mnoho lidí, kteří jsou s vývojem
ekonomické vědy nespokojeni. Existují přístupy marxistické, ale ty jsou jen málo zastoupeny v akademickém světě či v něm chybí úplně.
Marx patří do linie klasické ekonomie, ale zdůrazňuje zároveň dynamiku inovace vyvolanou v kapitalismu soutěží ženoucí kupředu výrobní síly a ne­vy­hnu­telné zničení konkurence koncentrací kapitálu, jakož i rostoucí polarizaci mezi masami vykořisťovaných
pracujících a menšinou kapitalistů, kteří jsou čím dál méně podnikateli a čím dál více
správci velkých konglomerátů. Periodické krize z nadprodukce a tendence snižování míry
zisku související částečně s růstem mechanizace nutně povedou ke konci kapitalistického
režimu a k jeho nahrazení socializovaným řízením výroby, která bude rozdělovat spravedlivěji a účinněji plody technologického rozvoje. Marx, který popisuje dlouhou řadu
výrobních způsobů, z nichž každý je charakterizován specifickými institucemi, může také
být v jistém smyslu, právě vzhledem k tomuto evolucionistickému, stadiovému myšlení,
spojován s Německou historickou školou.
Někteří ekonomové – jako Weber a později sám Pareto – se podílejí na založení nové
vědecké disciplíny: sociologie. Titíž (Weber) a jiní dědicové Německé historické školy
založí obor, z něhož se koncem 19. století stanou hospodářské dějiny (v Německu a ve
Spojených státech). Od toho okamžiku se hospodářské dějiny a ekonomická věda stávají
dvěma rozdílnými disciplínami (i když klasifikace v Journal of Economic Literature nadále
uvádí hospodářské dějiny jako odvětví ekonomických věd).
Ekonomové se už ve 20. letech začínají zajímat o měření, o studium cyklů, o konjunkturu velkých sektorů ekonomiky (např. projekt NBER a Mitchellův). Za Velké krize se
rodí makroekonomie jako disciplína napříště velmi odlišná od mikroekonomie. Krize pak
jasně ukáže (Keynes), že spontánní tendence ekonomiky k rovnováze možná prostě neexistuje a že proticyklický zásah státu se může ukázat jako nezbytný pro nové nastartování
ekonomického stroje. Z této dvojí snahy, totiž snahy pochopit makroekonomické mechanismy a snahy usnadnit jejich zvládání (Tinbergen), spojených u některých se snahou lépe
vymezit a předvídat pohyb aktiv (Cowles), se v této době rodí ekonometrie. Tak je vše připraveno pro to, aby po druhé světové válce – která ovšem byla příznivá rozvoji celé řady
nástrojů ekonomické matematiky, jako je operační výzkum a teorie her (připomeňme jen
von Neumanna a Morgensterna) – nastal keynesovský konsensus, který chce pomocí modelované verze keynesovské vize (Hick-Hansenova neoklasická syntéza) a velkých makro-ekonometrických modelů dospět k jemnému seřízení konjunktury a plynulému růstu.
Úžasný hospodářský rozvoj v poválečném období (až do roku 1970) toto přesvědčení
utvrzuje a v roce 1969 je pro ekonomii zřízena Cena Švédské banky udělovaná souběžně
s Nobelovými cenami. Je to také doba zavedení (v 50. letech) národohospodářského bilancování, jež je klíčovým nástrojem hospodářské politiky a mezinárodní srovnatelnosti
hospodářské výkonnosti. Tato velmi koherentní metoda měření národního důchodu a domácího produktu (podle trojí optiky nákladů, produkce a příjmů) najde velkou odezvu
134
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
v pracích kvantitativní historie, a to především ve Francii díky podnětům badatelů, jako
jsou Perroux, Marczewski, Toutain nebo Lévy-Leboyer.
Paralelně s těmito pracemi z makroekonomie dochází také k exponen­ciálnímu rozvoji
mikroekonomie, teorie všeobecné rovnováhy a v 50. a 60. letech se objevují důležité práce
o teorii růstu a rozvoje. Mezi nimi možno citovat Solowovy práce o vysvětlení růstu exogenní mírou technologického pokroku (a metodu evidence růstu za účelem přechodného
přínosu akumulace jeho faktorů), Kuznetsovy práce o velkých sektorech ekonomiky jakožto zdrojích růstu (hnací sektory) a práce Rostowovy o etapách hospodářského růstu.
Na průsečíku těchto rozličných směrů (makroekonomické přístupy k měření národního
důchodu, používání vypočitatelných modelů všeobecné rovnováhy pro měření účinků
různých scénářů hospodářských dějin, slavné kontrafaktuální modely a přístupy růstové
a rozvojové) vzniknou v srdci ekonomické disciplíny a s téměř výhradním použitím jejího
jazyka a jejích nástrojů nové hospodářské dějiny: kliometrie.
Naftová krize a jiné šoky, které na ekonomiku dolehly začátkem 70. let (konec brettomwoodského systému, všeobecná devizová rozkolísanost, vzrůstající konku­rence rozvojových zemí – nejdříve Japonsko, čtyři draci brzo poté, desindu­strializace v západní
Evropě v tradičních sektorech ve prospěch některých rozvo­jových zemí atd.) vedou k přezkoumání relevantnosti keynesovských přístupů a obecněji přístupů makroekonomických
a makro-ekonometrických (zde máme na mysli kritiku Lucasovu). Friedman ještě zůstává
makroekonomem stejného stylu jako keynesovci, i když jeho poselství je diametrálně odlišné (politika kontroly měnové podstaty za účelem kontroly inflace), a stále se zajímá
o historii (měnovou). Noví klasičtí makroekonomové, kteří přijdou po něm (Lucas, Barro
atd.), přispějí k rozvoji jakési mikroekonomicky podložené makroekonomie s dokonale
racionálními aktéry (hypotéza racionálního předjímání) a s vytvářením modelů trvalé
rovnováhy na všech trzích (pouze nepředvídané nárazy zvenčí, např. technologické šoky,
vysvětlují cyklické výkyvy – srov. níže modely reálných cyklů). Noví ekonomové nabídky
se soustřeďují na nezbytnost vytvoření stálého makroekonomického rámce (bez inflace,
s vyváženými veřejnými bilancemi a předvídatelným prostředím příznivým pro hospodářská rozhodování a pro investice), na snížení daní, otevření ekonomik ostatnímu světu za
účelem usnadnění jejich strukturálního přizpůsobení podle jejich relativní výhodnosti, na
otevření kapitálového trhu a prosazení burzy jakožto místa permanentního hodnocení budoucí výnosnosti firem atd. Roli státu nazírají noví ekonomové jako strukturálnější: kromě
toho, že je strážcem volné konkurence, může se věnovat politice dlouhodobých projektů
(veřejné investice, infrastruktury, výzkum, školství atd.). Je tedy vidět, že v 80. letech se
znovu vynořují teorie růstu, které se tentokrát snaží endogenizovat mnohá rozhodování –
jako volbu investovat do R&D (tj. růstu a rozvoje) nebo školství za účelem dlouhodobého
udržení nepřetržitého růstu.
V 90. letech nastává velký rozvoj průmyslově organizačních přístupů úzce vázaných na
teorii her. Výzkumy na tomto poli oživí teorii mezinárodního obchodu (Krugman) a řadu
jiných oblastí (Tirole), často velmi teoreticky a málo aplikovaným způsobem (teorie smluv,
teorie informace atd.). Lze pozorovat také vzestup silné normativní dimenze a touhy po
nějaké normativní vědě o institucích; všechny tyto rysy přibližují ekonomii určitým utopiím a jistému racionalistickému konstrukti­vismu. Všechny tyto badatelské oblasti jsou
silně matematizovány a podíl aplikovaných ekonometrických přístupů je dlouho sekundární. Tyto se však s velkou silou opět prosadí po roce 2000 např. v oblasti testování teorií
růstu a analýzy bohatých mikroekonomických databází pracovního trhu.
ČLÁNKY A STUDIE CLAUDE DIEBOLT – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER QUO VADIS?
135
I když uprostřed neoklasických přístupů, které od začátku 90. let jednoznačně převládaly, byla realitou rozmanitost a diskuse, existoval mezi ekonomy silný konsensus, pokud jde o koncepci exaktnosti (sciences dures) jejich bádání. Matematika se stala jediným
jazykem přijímaným prakticky všemi ekonomickými odborníky, kteří spolu rozmlouvali
konstrukcí matematických modelů, jež nebyly vždy nutně empiricky testovány; pokud
však byly, odborník má stejně sklon považovat cifry za jedinou akceptovatelnou realitu
(tedy žádné analýzy historických změn nebo konkrétních institucí, žádná kontextualizace,
ekonometrické analýzy prováděné na velmi nesourodých skupinách zemí; dalo by se zde
mluvit o pythagorovské oklice).
S výjimkou několika proudů (např. Northa nebo Rodrika, který v ekonomii rehabilituje
studium jednotlivých případů, a klade tedy důraz na důležitost kontextu), se ekonom ztotožňuje s frází, že věda je pouze v obecnosti, a nechává stranou hodnoty, kulturu a historický kontext (nebo ho bere jako prostou kvantifikovanou proměnnou, aniž jím pozmění
základní strukturu svých modelů). Také věří v existenci objektivní pravdy dosažitelné
deduktivním a matematizovaným postupem (ne vždy) doprová­zeným kvantifikovanými
empirickými testy. Ekonom je tedy zároveň platonik a pythagorejec a pídí se po zákonech
a teorémech obecné platnosti a kontextualizace ho nezajímá. Zdá se, že tento postoj, ve filozofickém slova smyslu definitivně „moderní“, je velmi vzdálen historické kultuře, která
dnes převládá.
Historikové: od modernity k postmoderně?
Cílem historiků není vytvořit nomotetickou disciplínu. Odedávna se snaží především co
nejpřesněji rekonstruovat určitý sled faktů a událostí podrobnou kritikou pramenů, eventuálně je interpretovat (s tím však všichni historikové ne­souhlasí), dát jim smysl v globálnějším kontextu, nebo dokonce určit jejich příčiny a následky. V tom jsou ale historikové
obecně nesmírně opatrní. Jednou z příčin jejich odporu ke kliometrii je totiž nedůvěra
k pojmu příčiny, jenž je vždycky deterministický.
V prvním vydání New Palgrave Dictionnary of Economics Floud7 pozname­nává: […]
mnozí historikové odmítali ještě zásadněji pojmy kauzality, o nichž soudili, že patří do uzavřených a deterministických modelů ekonomů; tvrdili naopak, že zjištěné kauzality v historii
jsou mnohem slabší, multifaktoriální a že nemohou být testovány metodou ekonomů spočívající ve vyjmutí jedné možné příčiny a odhadnutí výsledku, ceteris paribus. [Pozn. red.:
v originále je citát zakončen zkrácenou a současně ani na jiném místě nerozvedenou citací
McClelland, 1975; patrně se jedná o dílo D. C. McClellanda Power the inner experience.
(New York 1975).]
Hned vidíme, že historikovi záleží na specifičnosti, kontextuálnosti a reálnosti faktů.
Jsme v každém případě velmi vzdáleni ekonomově abstrakci a jeho touze po obecnosti.
Mezi ekonomem a historikem pozorujeme stejný rozpor jako mezi historikem a filozofem
(s nímž se historik také vždy necítí příliš spřízněn). Historikovi záleží na kontextuálnosti;
je toho názoru, že minulost je jednotná. Touží pochopit (ve smyslu Diltheyova verstehen,
rozhodně ne ve smyslu erklären) aktéry z minulých dob s jejich hodnotami, představami
a kulturou a nedopouštět se anachronismu. Uplatňovat kategorie neoklasické ekonomie
7 FLOUD, R.: Cliometrics. In: Eatwell, J. – Milgate, M. – Newman, P. (eds.): The New Palgrave : A Dictionnary of Economics. Londýn 1987, s. 452.
136
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
například na ekonomii antickou pro něj představuje tu nejčistší herezi, a to také z toho
důvodu, že ekonomická věda počítá s chováním a záměry, které u antického člověka (který
žil ve světě ovládaném pojmy jako statut, převaha politiky nad ekonomikou, kde tržní
vztahy byly marginální a homo oeconomicus ještě neexistoval) musely být odlišné. To je
slavná Finleyova teze o primitivismu proti modernismu.
Dominantní postavení pozitivistického dějepisectví, událostního a politického, samozřejmě od 30. let s Blochem a Febvrem postupně ustoupilo škole Annales. Tato Nouvelle
Histoire, ovlivněná Německou historickou školou a sotto voce také do jisté míry marxismem, se samozřejmě považuje za totální historii vývoje lidských společností (pomalu se
vynořuje idea historie jakožto syntézy různých spole­čenských věd, historie pojímané jako
federalizátorky humanitních věd), ale především za historii dlouhodobých procesů a velkých ekonomických a společen­ských struktur. Má úžasnou ctižádost obsáhnout, globálně
a ve všech dimenzích, celkový vývoj lidských společností. Je také historií masových jevů.
V této historii přesné studium vývoje cen, počtů obyvatel, výroby materiálních statků, jakož i velkých archivních souborů (jež svou povahou vyžadují kvantitativnější přístup) nabývá centrálního významu. Studium cyklů a konjunktury (jako ohlas toho, co se během
30. let odehrává v ekonomických vědách – práce NBER ve Spojených státech, ale také
práce Kondratievovy v Sovětském svazu) nutně předpokládá historický odstup. Tyto výzkumy ostatně budou dílem ekonomů, kteří přešli k historii, mezi nimi opět Labrousse
a Simiand. Pochopení těchto velkých tendencí je považováno za podstatné pro pochopení
historických událostí (např. Francouzské revoluce). Stejně jako pro marxisty mají i pro
tyto ekonomy (ačkoli neupadají do determinismu) v poslední instanci rozhodující váhu
ekonomické faktory. To je velká doba hospodářských dějin (hlavně po roce 1945). Tuto
tendenci ilustrují práce Braudelovy, Chaunuho, Leroy-Ladurieho a jiných.
Paralelně s pohybem v ekonomických vědách rozvíjejí specialisté na hospodářské dějiny kvantitativní měření vývoje bohatství v minulosti souběžně s bádáním o národohospodářském bilancování. Po celé období let 1945–1970 dochází ve Francii ke konvergenci
mezi historií (silně poznamenanou demografickou, hospodářskou a sociální historií)
a ekonomií (jež je sama silně poznamenána marxismem, různými francouzskými heterodoxiemi, jako jsou např. centro-periferické přístupy Perrouxovy, který přikládá velký
význam studiu hospodářských dějin). Od poloviny 70. let však kvantitativní hospodářské
dějiny postupně ztrácejí svou auru. Je zřejmé, že bádání o procesech dlouhého trvání s použitím čím dál rafinovanějších kvantitativních nástrojů (koncem 60. let Leroy-Ladurie
pro­hlašuje, že historik se stane programátorem, nebo nebude) a v těsném svazku s ekono­
mickými a sociálními vědami, v té tobě silně zaměřenými na matematickou mode­lizaci,
se pomalu dostávalo do rozporu s étosem a původním školením fran­couz­­ských historiků.
Právě od této doby se na scénu začíná znovu vracet historie kultury, představ a mentalit. Od 80. let ostatně dochází k důraznějšímu návratu politických dějin a dějin mezinárodních vztahů. Kritická sociologie à la Bourdieu, přínos Foucaultův, antropologie a vliv
amerických cultural studies a gender studies budou čím dál víc ovlivňovat práce historiků,
kteří se výslovně stavějí za stanovisko ovládaných, marginálů, masy aktérů a jejich empirické zkušenosti, a nikoli už za zastřešující stanovisko států nebo mocných, což podle
kritiků bylo hledisko ekonomů. Dochází tak k novému rozkvětu biografií, prací o lidech
na okraji společnosti (Geremek). Jde tedy spíše o pomalou proměnu přístupů školy Anna­
les než o nějaký náhlý zlom, ale vzrůstající divergence mezi touto školou a ekonomií je
nesporný.
ČLÁNKY A STUDIE CLAUDE DIEBOLT – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER QUO VADIS?
137
Koncem 70. let Leroy-Ladurie poznamenává, že nyní má historie nejvíce společného
s antropologií. Dochází k návratu k obsažnějším metodám, sledujícím víc verstehen než
erklären. Od tohoto okamžiku se historie od ekonomie stále více vzdaluje. Není náhodou,
že v některých zemích byly kurzy z politické ekonomie přejmenovány na kurzy z hospodářských a společenských dějin. A co víc: velké historické práce ze slavného období Anna­
les, např. práce Braudelovy, nebyly výslovně modelizovány. Ekonomický, kvantitativní
aspekt sloužil především jako rámec umožňující pokus o globální vylíčení, např. o pochopení kapitalismu. V tom nacházíme ozvěnu badatelského projektu Weberova zaměřeného
na otázku zrodu západní modernosti a pokračování tohoto typu zkoumání u Wallersteina
a jeho konceptu světového hospodářství (économie-monde) a u zastánců globálních dějin.
U historika tedy cítíme návrat toho, co bylo potlačováno (jednotlivosti, kvalitativnost,
kultura a nakonec i události). Nutno však poznamenat, že i v době, kdy francouzské hospodářské dějiny byly díky škole Annales dominantní, bylo historikovým cílem stále pochopit minulost tak, jak skutečně probíhala, spíše než ji skutečně abstraktně modelovat,
čemuž se věnují ekonomové. Kvantitativnost je přijímána, dokonce i vyžadována a používána, ale děje se tak nicméně za účelem vylíčení kontextualizované skutečnosti: například
životní úrovně francouzského sedláka za Ludvíka XIV. Někde je pochopení (verstehen)
dávána přednost před objasněním (erklären) a kvantitativnost slouží jako ilustrace či podklad argumentu. Pokud však jde o analýzu samotnou, ta je psána jazykem přirozeným,
nikoliv formalizovaným jazykem matematiky.
Ekonomie, demografie, statistika – to jsou pro historika pomocné disciplíny. Jeho konečným cílem zůstává napsání díla, které je vyprávěním. Zkrátka a dobře, i postup školy
Annales, která dnešnímu historikovi může připadat příliš ekonomická, je stále poměrně
induktivní, popisný a jistě interpretativní. Jak u historiků školy Annales, tak u stoupenců
seriální historie konstatujeme odmítání ahistorických teoretizací. To je asi vysvětlením
francouzského odmítnutí kliometrického postupu v 70. letech a současné přijímání
seriální historie s tou podmínkou, že čísla byla nalezena v archivních sbírkách, nikoliv
interpolovaná nebo extrapolovaná různými statistickými metodami, a v současné době
přijímání statistických metod sociologie (rozbory dat, teorie grafů, určité regrese a studia
kauzality).
Ve skutečnosti jde o metody, svou podstatou deskriptivní, které umožňují uspořádat
nebo syntetizovat archivní sbírku a dávají pak historikovi možnost vypracovat svou interpretaci pomocí „literární“ argumentace. Zdá se nám tedy, že odmítnutí makroekonomické kvantitativní historie francouzského střihu je výsledkem nepochopení nebo přílišného respektu k pramenům. Vždyť národohospodářské bilancování není koneckonců
nic jiného než rámec, který za sebou nemá „přehnané“ komportementální hypotézy
neoklasické ekonomie. Historik zůstává v deskriptivnosti a tyto postupy mu ponechávají
stejný prostor pro interpretační reflexi, při čemž je lépe informován o globálním kontextu
ekonomie. Tato kvantitativní historie (která jde přece jen o krok dál než seriální historie,
kterou hlavní proud Nové historie přijímá), makroekonomická, zavlažovaná přísností
národo­hospodářského bilancování, zůstává pro historika pomocnou metodou. Jde o pochopení globálního kontextu, tedy blízkého postupům tradičních hospodářských dějin,
které se také odvolávají na období prosperity nebo úpadku.
Všechno je koneckonců otázkou legitimity. Jedni se kryjí „číslem uvedeným v archivním rejstříku“, zatímco jiní přijímají interpolační nebo extrapolační metody; zůstáváme
však daleko od (obecné) teoretičnosti, kterou vysoce cení ekonomové. Aby bylo jasno:
138
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
i Kondratiev se svými dlouhodobými cykly (v návaznosti na Holanďana Van Gelderena),
Labrousse nebo Simiand se snaží identifikovat tendence, cykly či šoky v hospodářských
dějinách, které „skutečně existovaly“.
Zdá se, že historikové, kteří jsou málo zvyklí na striktní postupy současné neoklasické
ekonomie, nemají představu o stupni abstrakce (a apriorní odtažitosti stylizovaných
faktů) současné ekonomické teorie cyklů nebo růstu. Nicméně je snadné představit si, že
tradiční historik akceptuje ekonometrii časových sérií jako pomocnou historickou disciplínu při historické analýze, která má být globální, interpretační a, konečně, literární. Při
takové filozofii jsou postupy tradičního historika a kvantitativní popisné techniky jasně
komplementární. Tyto hospodářské dějiny v linii Annales, trochu modernizované novými
nástroji, se nerozcházejí s praxí historiků. Jsou prostě v dnešní historii méně dominantní
(ve srovnání s kulturními dějinami, dějinami mentalit, minorit atd.). Ke kliometrii stricto
sensu mají nicméně dost daleko.
Kliometrie: krok příliš daleko?
Pokud jde o explikaci (erklären) a analýzu skutečnosti pomocí matematických modelů,
ekonomové se při hledání čisté objektivnosti obejdou bez odkazů na jakoukoli nekvantifikovatelnou informaci zařaditelnou do formalizované konstrukce. Konečným výsledkem
je nejčastěji model vyjádřený systémem rovnic. Jazyk je od začátku do konce matematický.
Ekonom je také jasně na straně „moderního“ pólu, jak by řekli filozofové. Historik, a to
i hospodářský historik tak, jak byl představen výše, je na straně pochopení (verstehen), interpretace skutečnosti cestou integrace různých souborů přímých či nepřímých pramenných dokladů zpracovaných různými pomocnými vědami, k nimž může patřit statistika.
Hodí se mu každý zdroj informace kvantitativní i kvalitativní, využívá všech prostředků.
Výsledkem je nejčastěji text, v němž historik vypráví příběh a plně souhlasí s tím, že to,
co dělá, je interpretace. V tomto smyslu je blíž pólu „postmodernímu“ a jeho pojetí vědeckosti je méně omezené. Tam, kde má ekonom tendenci diskvalifikovat každé tvrzení,
které není matematicky dokázáno (a ztotožňuje se s Wittgensteinovou větou: o čem se
nedá mluvit, o tom se musí mlčet), neváhá historik pokoušet se o interpretace, u nichž
pravděpodobnost není nikdy úplná. Aby přesvědčil svého čtenáře, argumentuje mobilizací souboru rekonstruovaných faktů, údajů a čísel. Ekonom zase namítne, že se historik
snaží dokázat svá tvrzení demonstrací teorémů a propozic nepone­chávaje přitom žádný
prostor pro pochybnost (uveďme nicméně, že existují hlasy, podle nichž se ekonom, navzdory mobilizaci matematických nástrojů a ekono­metrie, také snaží přesvědčit; zde je
nezbytné připomenout práci McCloskeyho o ekono­mické rétorice).
Kliometrie (doslovný překlad: „měření historie“) může podle těchto hledisek patřit na
obě strany této epistemologické bariéry. Viděli jsme, že využití sofistiko­vaných ekonometrických technik k popisu chronologických sérií cen, obyvatelstva, materiální produkce,
úrokových měr atd. a k zjišťování tendencí, cyklů či bodů zvratu může být dokonale integrováno do tradiční metody historikovy práce (syntetizovat a interpretovat). Ve svém
přesném významu však slovo „klio­metrie“ naznačuje mnohem víc: využití neoklasické
ekonomické teorie k po­tvrzení nebo vyvrácení její relevantnosti konfrontací s údaji z minulosti za účelem lepšího pochopení přítomnosti, a dokonce předvídání budoucnosti.
Zde může jít o teoretickou ctižádost (kladení otázek přece částečně vychází z ekonomie)
a hospodářské dějiny jsou zde spíše materiálem. Povšimněme si hned, že i v tomto rámci
ČLÁNKY A STUDIE CLAUDE DIEBOLT – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER QUO VADIS?
139
může využití nástrojů pocházejících z neoklasické ekonomické teorie posloužit k řešení
diskusí historiografické povahy nebo že tak alespoň chce činit. Můžeme si zkrátka vybrat
různé stupně abstrakce: použít neoklasickou teorii k porozumění (nebo spíše k vysvětlení)
minulosti nebo k rozhodování teoreticko-ekonomických diskusí současnosti; neboť historie je pouze rozšířením oblasti ekonometrického boje směřujícího k pevnějším ekonomickým pravdám. V každém z obou případů je styl vypravování radikálně odlišný. Kliometrie usiluje o vysvětlo­vání cestou matematického modelování a systematického používání
špičkových ekono­metrických technik. Vyjadřuje se jazykem ekonomů a konečný produkt,
k němuž směřuje, je krátký vědecký článek zavalený rovnicemi a kvantitativními testy. Nesnaží se o interpretaci, nýbrž o analýzu a směřuje – jako jiné vědy – ke kumula­tivnosti
(tudíž k dialogu) různých oborů. Nelze totiž přehlédnout, že v umění a humanitních vědách je vzájemné citování článků mnohem méně časté (a to je eufemismus!) než např. ve
fyzikálních disciplinách. Je jasné, že toto pojetí hospodářských dějin (a prostě historie vůbec) je dosti revoluční a rozchází se s pojetím historie jako interpretační vědy. Kliometrie
v sobě skrývá záměr přivést historii do všeobecného proudu metod tvrdých/exaktních věd.
Připomeňme, že i pozitivistické dějepisectví 19. století mělo někde tuto ctižádost,
a i když bylo „literární“, dávalo najevo velkou nechuť k interpretacím. Rozdíl spočívá
v tom, že kliometrie přijala za své znalosti kvantitativních společenských věd, hlavně ekonomických, zatímco pro pozitivistické historiky se „říkat pravdu“ omezovalo na řečení
toho, co se skutečně událo. V případě kliometrie jde také o to, jasně ukázat skryté matematické struktury, které ukazují, co se stalo a jak průběh toho, co se stalo, prosvítá řadami
čísel. Je zřejmé, že modelující, kvantifikovaný, matema­tický, demonstrativně explikativní
a ne-interpretační přístup, jemuž je měření nade vše, musí narazit u stoupenců postmoderního obratu.
Historikové a ekonomové nesledují stejné cíle
Z našich předcházejících výkladů je jasně patrné, že historikové a eko­nomové nesdílejí
stejné cíle. Ekonomové se v poslední instanci vždy snaží (a to i s použitím historie) dělat
vědeckou práci (podle svých vlastních představ), tj. chápou fungování ekonomiky jako
systém vzájemných závislostí, proměnných, jejichž interakční logika je nezávislá na čemkoli společenském, kulturním, kontextuálním. Při tom tedy nepřijímají Granovetterův postulát o embeddedness. Kontextuálnost je vygumována, což není bez problémů u předpisů
týkajících se hospodářské politiky. „Teoretické“ hospodářské dějiny nebudou tedy stejné
pro ekonoma a pro historika. Ekonom se může zajímat o historii, ale přitom bude mít
v hlavě snahu o testování, nebo dokonce o zevšeobecnění své teorie. Poučný je zde nedávný příklad Galorovy teorie sjednoceného růstu. Galor vytýká tradičním teoriím růstu
(exogenního i endogenního), že berou v úvahu pouze období silného růstu v zemích Severu během 20. století. Zajímá se o dějiny a označuje jako stylizovaný fakt dlouhé období
hospodářské stagnace, která podle něho měla být charakte­ristická pro světovou ekonomiku od antiky až po „velkou divergenci“ (během průmyslové revoluce: nepřetržitý růst
příjmů na hlavu, následovaný vzápětí demografickým růstem) a „demografický přechod“
(po roce 1870), po němž končí malthusiánská kauzální vazba mezi hospodářským růstem
a růstem populačním, což umožňuje velký růst příjmů na hlavu, a tím i životní úrovně.
Galor chce rozvinout obecnou teorii (jako ekonom tím rozumí matematický model), která
by vysvětlila celé hospodářské dějiny lidstva od antiky. Je to samozřejmě obrovský projekt
140
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
(odvolává se ostatně na svůj vzor: fyziku). Do svých modelů zahrnuje pomalé jevy akumulace klíčových proměnných (obyvatelstvo a jeho pomalý růst, jejichž interakce jsou
příznivé novým myšlenkám, a tedy technickému pokroku, pomalá kumulace technického
pokroku podporující postupně materiální výrobu, což zase uvádí do malthusiánské perspektivy růst obyvatelstva a – nyní již stálý – růst životní úrovně, atd.) a prahové účinky,
v jejichž důsledku zdánlivá (a velmi dlouhá) stagnace může najednou vést ke zrodu nového režimu. V něm se pak tento technický režim velmi zrychlí, stejně jako růst, což zpočátku vede k silnému demografickému růstu, vyvolává více interakcí a tím více šancí na
výskyt nových myšlenek atd. Ekonomika se stává složitější a má tendenci vyžadovat stále
více lidského kapitálu až do okamžiku, kdy se pro rodiče stane racionálnějším investovat
do kvality výchovy dětí než do jejich počtu, což vede k přetržení malthusiánského pouta
mezi růstem a růstem demografickým, tedy k demo­grafic­kému přechodu a plnému rozvoji životní úrovně na hlavu. Galora zajímá mechanika hospodářských dějin. Zajímá se
třeba o středověk, ale pouze jako o materiál identifikace stylizovaných faktů, jež se objeví
v generálním modelu.
Galorův případ je zajisté extrémní a pokusy o teoretickou kliometrii jsou vzácné. Kliometrie je stále hlavně aplikovanou metodou, která se zabývá historiografickými otázkami
s použitím nástrojů ekonomické vědy. Zůstává nicméně určitá nejasnost, pokud jde o užitečnost těchto výzkumů pro ekonomickou vědu. Někteří ekonomové kliometrii akceptují
hlavně jako pomocnou historickou vědu, zatím co jiní nárokují její užitečnost pro samotné
jádro ekonomické vědy.
Historik by si neměl vždy myslet, že ekonom staví na odiv imperialismus. Existují
skromní ekonomové a ekonometři, kteří si prostě myslí, že jejich nástroje jsou pro porozumění historii stejně užitečné, jako bylo použití Uhlíku 14 v archeologii nebo nasazení
počítače na zpracování souboru kartotéčních lístků s popisem branců za účelem získání
celkového obrazu o nich. Chtějí přispět svým kamenem na stavbu budovy historického
poznání. Jiní ekonomové přitom, proniknou-li na pole hospodářských dějin, někdy prostě
pokračují ve vlastním programu: snaží se identifikovat hloubkové příčiny hospodářského
růstu, aby např. pochopili příčiny nynější stagnace afrických ekonomik. Nikterak netouží
zabrat pole historie. K oslovení ekonomů užívají zkrátka jazyka ekonomů.
Velká skupina hospodářských historiků se zase snaží skutečně porozumět skutečnosti,
která byla v minulosti dobře kontextualizovaná, a dát odpověď na historiografické otázky.
Mluví k historikům a ve svých konečných výstupech většinou užívají jazyka, který jim je
přístupný, i když někteří z nich mají školení ekonomické nebo ekonometrické a ve své
argumentaci používají sofistikovanějších nástrojů. Tito ekonomové netouží revolucionovat hospodářské dějiny; chtějí je prostě zlepšit použitím dokonalejších nástrojů. Jako
kdyby byly dvě kliometrie: jedna skromná, která spolupracuje s tradičnějšími historiky
(tak trochu to vždycky dělala kliometrie anglická, otevřenější než výslovně ekonomická
kliometrie americká) na historio­grafických problémech, a druhá abstraktnější, která systematicky užívá jazyka ekonomů a chce napsat hospodářské dějiny v novém stylu (a udělat
z nich odvětví ekonomické vědy), nebo jich dokonce použít při konstrukci všeobecnějších
ekonomických teorií. Tato protikladnost není nová: sahá nejméně do 60.–70. let: Ve Spojených státech byly prvotní studie o kliometrii psány ekonomy: jejím referenčním rámcem byla
neoklasická ekonomie a snahou jejích zastánců bylo etablovat se v ekonomickém povolání.
Kontakty s historiky byly omezené. V Británii se naopak kliometrie vyvíjela pomaleji než ve
Spojených státech, ale stále zůstávala v kontaktu s historiky: často byla pěstována na uni-
ČLÁNKY A STUDIE CLAUDE DIEBOLT – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER QUO VADIS?
141
verzitních katedrách historie nebo hospodářských dějin, ale jen vzácně specialisty v ekonomii. Její styl a teoretický původ byl eklektický, témata výzkumu byla bližší zájmům historiků. 8
Konec konců se domníváme, že autory je nutno posuzovat podle jejich záměru, nikoli
podle záměrů, jež jim jsou přisuzovány. V tomto smyslu mohou být hospodářské dějiny
záležitostí buď historiků, nebo ekonomů chtějících pochopit minulost různými metodami, jež jsou všechny oprávněné (pokud jsou vhodné pro sledovaný cíl), ať jsou kvalitativní, kvantitativní nebo obojího druhu; nebo mohou být hospodářské dějiny záležitostí
ekonomů, kterým jde o testování různých modelů nebo různých teorií v delším časovém
horizontu nebo o nalezení inventáře stylizovaných faktů, jež by jejich teoriím dodaly více
realismu (při čemž se tyto teorie musí zároveň podřídit – v rámci neoklasického paradigmatu – požadavku pevného začlenění do základních postulátů daného postupu: mikrofundace, metodologický individualismus, instru­mentální racionalita, snaha o vyváženost, matematické modely atd.). V druhém případě je nutno zdůraznit zájem ekonomů
o hospodářské dějiny, obnovený po dlouhém období vzájemného odcizení. I když tento
návrat zájmu probíhá z pohledu tradičních hospodářských dějepisců, velmi primitivním
způsobem, je nutno zazname­nat jeho existenci, a to ještě před vypuknutím hospodářské
a finanční krize v roce 2008, která otřásla tolika jistotami.
Už v roce 1985 Arrow zdůrazňoval, že hospodářské dějiny jsou nezbytnou (i když nikoli
dostatečnou) podmínkou každé relevantní ekonomické teorie. V roce 1993 je Nobelovou
cenou z hospodářských věd oceněn průkopnický přínos Douglasse Northa a Roberta Fogela. V 90. letech minulého a v prvním desetiletí tohoto století otevřely obrovský vzrůst
zájmu ekonomů o otázky růstu a opakované kladení otázek týkajících se finančních trhů
cestu zvyšování zájmu o hospodářské dějiny. Naklada­telství Princeton University Press
začalo vydávat ediční řadu k publikování prací z tohoto oboru. Další konsekrace se ekonomům, kteří berou dějiny vážně, nedávno dostalo jmenováním Bernankeho, který je odborníkem na krizi z roku 1929, do čela americké Federal Reserve.
Hospodářské dějiny ekonomů mohou historiky někdy šokovat, ale právě na poli historie je podíl skutečně teoretických kliometrických prací dosti málo významný ve srovnání
se šíří pečlivých a seriózních prací využívajících sofistikovaných nástrojů k řešení zevrubných otázek zajímajících jak ekonomy, tak historiky. Na mezinárodní úrovni se kliometrie skromně zařadila mezi metody hospodářských dějin a mnoho otázek zde skutečně je
kvantitativní povahy, ať se nám to líbí, nebo ne. Proto je dnes kliometrie nezbytná. Rešerše
o mezinárodním vlivu periodik pro hospodářské dějiny publikovaná v Cliometrica ostatně
jasně prokázala převahu anglosaských časopisů (Journal of Economic History a Explorations in Economic History), zatímco vliv francouzské revue Annales je skrovný. Může nám
to být líto, ale je to tak: zdá se, že mezinárodní vliv francouzsky psaných prací z hospodářských dějin je omezený. Tento jev není omezen pouze na Francii. K podobnému zjištění se
došlo také např. ve Švédsku.
Závěr
Navzdory sílícímu divergentnímu pohybu metod, zájmů a výzkumných programů jádra ekonomické vědy a historie je nutno konstatovat, že badatelské pole na průsečíku
těchto dvou světů se udrželo a v posledních letech rozšířilo. Hospodářské dějiny historiků
8 FLOUD, R.: c. d., s. 453.
142
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
zahrnují stále značnou část tradičních prací: po­mysleme alespoň na práce o sociálních dějinách, dějinách novátorství, o dějinách podniků, na životopisy bankéřů nebo podnikatelů,
na studie o jejich společenských sítích, které podle našeho názoru také mohou obsahovat
určitou dávku složitějších prací kvantitativních, ať už jde například o postupy kvantitativní makroekonomické historie nebo o postupy používající více ekonometrie. Cílem je
ale vždy pocho­pení dané historické skutečnosti. Zaznamenali jsme také teore­tičtější hospodářské dějiny, hospodářské dějiny ekonomů vázané na obnovení jejich zájmu o otázky
velmi dlouhodobého růstu a – po době rozkvětu nejrůznějších teoretických schémat
v rámci teorií endogenního růstu – na zvýšenou pozornost věnovanou empirii.
Ekonomická teorie měla jasný vliv na pojetí dlouhodobého růstu. Od 90. let však také
existoval jasný vliv historie (i té tradiční) na ekonomickou vědu. To ekonomy vedlo k tříbení teoretických schémat, nebo dokonce k revalorizaci prací věnovaných jednotlivým
případům. Také klíčová role institucí byla zdůrazněna (North). Použití teorie her ostatně
popouští uzdu analytickému vyprávění. Zkrátka a dobře, ekonom je dnes přítomen na
půdě historie (dokonce i antické). Často však jsou (na evropském kontinentu, a obzvláště
ve Francii) tyto postupy ignorovány obcí hospodářských dějepisců z důvodu institucionálních hranic, ale také, jak se zdá, kvůli nedostatečnému ekonomickému a kvantitativnímu
vzdělání mnoha z nich. Je sice pravda, že některé tyto postupy se vracejí, ale většinou jde,
pod vlivem bourdieuovské sociologie, o kvantitativní techniky sociologické, od 70. let
dobře propracované, jako jsou analýza dat nebo teorie sociálních sítí, která používá teorie
grafů.
Francouzský hospodářský dějepisec by nicméně měl brát ekonomii vážně ze stejného
důvodu, z jakého se ekonomové snažili brát vážně historii, i když to nedělali tím nejlepším
způsobem. Globální kontext nedostatku veřejných fondů na výzkum, skryté soutěže, jež
o ně vedou vědecké obory a instituce, a snahy usnadnit spravování těchto fondů ze strany
úřadů, které jsou zodpovědné za jejich proplácení a systematicky používají bibliometrii,
by měl historickou obcí zatřást.
Ať se nám to líbí, nebo ne, obory tvrdých věd nebo věd přírodních (du vivant) mají, díky
své zjevně větší přímé užitečnosti pro strategie hospodářského růstu a díky použitelnosti
pro různé národy, větší politický vliv než humanitní a společenské vědy, které jsou právem
či neprávem považovány za méně vyzrálé a méně užitečné (s výjimkou ekonomie a řízení).
Vidíme zkrátka, jak se kritéria tvrdých věd stále více uplatňují v hodnocení veškerého výzkumu: výrazy jako bibliometrie, impaktové faktory, seznam časopisů se staly nepostradatelnými kouzelnými slovy. Ti, kdo řídí vědu, berou stále více v úvahu pouze články publikované v časopisech (anglicky psaných) se silným impaktovým faktorem. Francouzsky
psaná kniha nebo článek už v jejich očích nemají žádnou cenu.
V této situaci máme dvě možnosti volby, obě chvályhodné. První je odolávat: udržovat
národní tradici, odmítat publikování článků v anglosaských časopisech, držet se franko­
fonních nosičů (i když mezinárodní vliv časopisu jako Annales, velmi prestiž­ního ve
frankofonním světě, je v mezinárodním měřítku slabý). To je jednání ušlechtilé, ale nese
s sebou riziko, že všechny fondy na výzkum budou odváděny do věd o přírodě a o životě.
V utilitaristickém světě, kde političtí rozhodovači stále více myslí pouze na financování
toho, co může prokázat svou měřitelnou užitečnost pro růst a zaměst­nanost, to možná
v konečné instanci znamená riziko nezájmu politické moci. Diskuse o tom se vedou např.
ve Velké Británii. Druhou volbou je přizpůsobit se: dát historii publikační strukturu blízkou tomu, co se děje v exaktních vědách, pracovat na nosných výzkumných tématech
ČLÁNKY A STUDIE CLAUDE DIEBOLT – JEAN-LUC DEMEULEMEESTER QUO VADIS?
143
(novátorství, podíl vzdělávacích systémů na růstu, ale možná také historie klimatu, interakce mezi člověkem a životním prostředím atd.) a získat tak financování, kterého může
být využito také na výzkumy základnější, a nikoliv natolik utilitární (např. dějiny francouzské hospodářské politiky v 18. století nebo studium příčin úpadku římského impéria).
Jde vlastně o to, zmenšit rozdíl mezi vnímáním kultury exaktních věd a věd humanitních, které jsou ve Francii nejasně považovány za literární a filozofický diskurz vzdálený
konkrétní realitě světa. To zajisté není vždy optimální situace: historik by měl publikovat
v angličtině, v anglosaských časopisech, zlepšit své vzdělání v kvantitativních oborech
(statistika a ekonometrie se totiž dnes jeví jako znaky vědeckosti, o čemž by se ovšem dalo
diskutovat), a dokonce by se měl vzdát psaní knih, což by však bylo nepříznivé pro realizaci jedné specifické složky historikova řemesla, totiž syntézy.
Převládající kultura evaluace není nakloněna humanitním a společenským vědám, neboť publikace v národním jazyce a knihy (dokonce i anglicky psané) nejsou externími hodnotiteli brány v úvahu. Cítí se však obec historiků, zcela závislá na veřejném financování,
dosti silná na to, aby se postavila onomu pohybu fondů vyžadovanému mezinárodními
elitami, jež rozhodují o řízení výzkumu (Evropská unie, národní agentury pro evaluaci
výzkumu atd.)? Otázka optimálního odporu tváří v tvář tomuto parnímu válci přesahuje
rámec této úvahy a bude nepochybně předmětem studia pro některé hospodářské historiky nadcházejícího století!
Poznámka redakce: Původní text, který byl publikován pod názvem Quo vadis? Quel futur pour l’histoire économic en France. Réflexions et recommandations par deux économistes v AFC – Association
Française de Cliométrie, Working Papers, 2010, č. 2 (dostupné on-line na http://www.cliometrie.
org/en/component/content/article/14-working-papers/17-working-papers-2010 [cit. 18. 9. 2012]),
s laskavým svolením obou autorů přeložila doc. PhDr. Růžena Ostrá, CSc.
Zusammenfassung
Quo vadis? Künftige Ausrichtung der Wirtschaftsgeschichte in Frankreich.
Überlegungen und Empfehlungen zweier Ökonomen
Claude Diebolt – Jean-Luc Demeulemeester
Diese Überlegung geht von der Prämisse aus, dass sich die Wirtschaftsgeschichte gegenwärtig auf
dem Schnittpunkt zweier in der akademischen Welt fest etablierten Disziplinen befindet: nämlich der
Geschichte und der Ökonomie. Im Unterschied zu den Forschern mit der klassischen historischen Ausbildung, denen es vor allem auf die Kontextualität und Realität der Fakten ankommt und ihr Ansatz
demgemäß der ökonomischen Abstraktion wie auch dem mit ihr zusammenhängendem Drang nach
allgemeiner Gültigkeit weit entfernt ist, versuchen die Ökonomiespezialisten in der Wirtschaftsgeschichte die Anwendung der Modells der sogenannten exakten Wissenschaften durchzusetzen. Als
Ergebnis verfolgen die Historiker mit den Ökonomen nicht immer die gleichen Ziele. Trotz unterschiedlicher und gleichberechtigter methodischer Ansätze, gilt aber zugleich, dass die Wirtschaftgeschichte als gemeinsame Angelegenheit von Ökonomen und Historikern gelten kann, denn das Ziel
ist in beiden Fällen das gleiche – die historischen Tatsachen und Prozessen richtig zu erfassen. Hinsichtlich unseres Themas ist daher für die französische Wirtschaftsgeschichte folgendes zu berichten:
die Historiker sollten die Ökonomie ernst nehmen, genauso wie die Ökonomen die Geschichtswissenschaft ernst nehmen, auch wenn dies nicht immer der Fall war.
144
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
ČLÁNKY A STUDIE
Kroměřížská architektura 19. století
II. část
PAVEL ZATLOUKAL
Zatloukal, Pavel: Kroměříž Architecture in the 19th Century. Part II
In the second half of the 19th century the yet dominant influence of the archbishopric on the
Kroměříž architecture abates. Nevertheless, the archbishopric architect Gustav Meretta,
constructing in the Neo-Renaissance style, remains one of the most influential architects of
the time. In late historism, two builders were of crucial importance for Kroměříž – Ladislav
Mesenský St. and Felix Skibinský, who also spread the construction style in the spirit of Art
Nouveau. The most remarkable art nouveau work of art is the extensive premises of the insane asylum by Hubert Gessner, a graduate of Otto Wagner.
Key words Architecture * Historicism * City Planning * Art Nouveau * Modern Style
Contact Muzeum umění Olomouc, Ostravská univerzita v Ostravě, [email protected]
Padesátá léta 19. století představují pro Kroměříž zlomové období, v němž dosud dominantní biskupské a arcibiskupské stavební podniky začínají ustupovat do pozadí ve prospěch obecních, soukromých i státních staveb. Stylově pak střídají dosud převládající
klasicismus, případně neogotiku mnohem rozmanitější historizující variace. Charakteristickým entrée se pro to staly především dvě novostavby.
Nárokům na předvýchovu kněží v době, kdy se katolická církev v monarchii ocitá v ofenzivním postavení, nemohly již stačit stávající ústavy. S „osvobozováním“ z josefinského
područí přece také souviselo formování koalice státu a církve namířené proti „zhoubným
ideám nové doby“, které tak zlověstně vycenily zuby v revolučních letech 1848–1849 –
proti liberalismu, nacionalismu a socialismu. V čele restauračního hnutí stanou přední
pastýři mocnářství – vídeňský Joseph Othmar Rauscher, pražský Friedrich ze Schwarzenberga a olomoucký Friedrich z Fürstenberga.
Již arcibiskup Chotek inicioval v Olomouci novostavbu kněžského semináře (1835–
1841), ale Archeho stylové pojetí (obdobné jako u jeho kroměřížské klášterní nemocnice)
nemohlo v nynějším změněném společenském klimatu vyhovět. Vždyť „kasárenský styl“,
jak byla v závěru předbřeznové doby s opovržením a téměř všeobecně glosována poslední
perioda klasicismu, přece ztělesňoval nyní již veřejně odmítané josefinské časy. A tak když
začal nástupce Maximiliana Josepha kardinál z Fürstenberga (1813/1853–1892) uvažovat o stavbě kroměřížského pacholecího semináře, opomíjí Archeho spolupracovníky ve
vlastní stavební kanceláři a obrací se na externistu. Po prvních úvahách o adaptaci starších objektů pod vlivem informativní cesty ředitele ústavu Františka Dvořáka po obdobných zařízeních v monarchii z roku 1854 rozhodl o dvě léta později o novostavbě. Roz-
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II
145
lehlá budova pro 170 chovanců,
vysvěcená 8. října roku 1860, byla
situována na místě stájí a obytné
budovy arcibiskupských úředníků
z 2. poloviny 17. století, hradeb,
zimní jízdárny a justiciárovy zahrady na Malém valu. Její autor
sice v podstatě na „kasárenské“
schéma navázal – dvě ze čtyř křídel byla završena štíty a propojena
do uzavřeného tvaru kolem dvou
nádvoří. To, co budovu odlišovalo,
byl dekor a ornament. Neodkazoval již k antice, ale k několika
Josef Erwin von Lippert, Arcibiskupský pacholecí semistředověkým stylovým vrstvám:
nář –
dvorní průčelí s kaplemi, 1856–1860. Foto autor
subtilní dekor je inspirován románským slohem, renesancí i rostlinným ornamentem vycházejícím z gotiky – zejména u portálu a stejně střídmých akcentů
obou štítů s gotizujícími růžicemi. Novostavba však byla především v zadní části obrácené
ke sv. Mořici akcentována rizalitem kaple, vlastně dvou kaplí nad sebou – horní zasvěcené Neposkvrněnému Početí P. Marie, spodní sv. Stanislavu Kostkovi. Rizalit presbytáře
představoval také urbanistickou pointu kontrastující s oblým tvarem protější kaple P. Marie Bolestné u sv. Mořice. Jemné okenní kružby – v horní části odkazující k vrcholné, ve
spodní partii pak k pozdní gotice – z něj činí šperk. Kontrastují nejen s prostým členěním
okolních fasád, ale i s velkými plochami vitráží, jejichž večerní prozáření navíc umocňuje
atmosféru dumavé zbožnosti místa – podobně je tomu také v interiérech.1
Novostavba byla mnoha návštěvníky nelíčeně obdivována.2 V kroměřížských poměrech,
uvyklých na vládu klasicismu trvající desetiletí, představovala očividné novum. Rundbogenstil (arkádový styl) – jak bylo toto pojetí nazýváno – byl produktem německého prostředí; jako odpověď na zásadní estetickou otázku 1. poloviny 19. století – v „jakém stylu
máme stavěti?“ – vyvrcholilo hledání novodobé univerzální formy v letech 1850–1852,
když bavorský král Maxmilián II. zorganizoval největší mezinárodní architektonickou
soutěž 19. století s cílem nalézt specifický stavební styl svého věku. Výsledek tohoto úsilí
byl vzápětí uplatněn i na průčelích kroměřížského semináře.
Použil ho tady třicetiletý vídeňský architekt Josef Erwin von Lippert (1826–1902).3
Zrovna se začínal specializovat na středověkou architekturu a obnovu jejích památek
1 Malý val 4/1554. Stavbu řídil arcibiskupský stavební rada Franz Drbal, malířskou výzdobu kaplí provedl Alois
Zapletal, barevná okna dodal Franz Walzer z Řezna. BENA, J.: Zur Chronik des fürsterzbischöflichen Knaben­
seminars in Kremsier. Kremsier 1911.
2 ZUBER, R.: Pohled do dějin arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. In: Štěpaník, S.: Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži 1854–1950. [Kroměříž] 1991, s. 13.
3 Josef Erwin von Lippert (1826, Arad – 1902, Vorderbruck u Gutensteinu) do roku 1855 studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni (u Leopolda Ernsta). Žil a pracoval pak střídavě ve Vídni a v Uhrách, od roku
1855 byl členem Centrální komise pro obnovu památek (a jako člen redakce přispíval svými kresbami do jejích
Mitteilungen). Jeho restaurátorské dílo, orientované k puristické metodě, se mohlo nejvíc rozvinout v Dolních
Uhrách a na Slovensku. Působil i jako uměleckoprůmyslový návrhář (relikviáře, monstrance). Jeho první doloženou prací se stal kroměřížský arcibiskupský pacholecí seminář s cyrilometodějskou kaplí (1856–1860). Stojí
146
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
(záhy po ustavení Centrální komise pro obnovu památek v roce 1850 se stal jejím členem
a podílel se na restauraci vídeňské svatoštěpánské katedrály). To se jistě mohlo stát základním motivem arcibiskupovy volby – zvolil si muže, který se začínal profilovat jako
jeden z předních obnovitelů donedávna ještě opovrhovaného slohu středověku v říši.
Fürstenberg byl s výsledkem jeho kroměřížské premiéry nepochybně spokojený. Ještě
v průběhu stavby mu zadává další úkoly a nakonec s ním spolupracuje po více než dvě
desetiletí. Lippert se stal jeho preferovaným umělcem; v 60. a 70. letech se také podílel
na interiérových úpravách kroměřížského zámku, na organizaci práce dalších spolupracovníků i na nákupech uměleckých děl a jejich restaurování.4 Seminář zároveň zahajuje
kulturní proměnu města, nazývaného do té doby „malý Řím“, také v „moravské Athény“;
proměnu, která na přelomu století vyvrcholí jednáním o umístění české univerzity.
S intronizací Bedřicha z Fürstenbergu došlo také k pronikavým změnám v arcibiskupském stavebním úřadě. Z konkurzu na místo architekta vyšel vítězně brněnský architekt
František Drbal (1819–1893), k jehož prvním úkolům patřilo řízení stavby pacholecího
semináře a který pak v čele úřadu působil do roku 1882. V jeho kanceláří se postupně sešli
čtyři architekti – Arnošt Králíček (Ernst Kraliczek, 1824–?, který jako inženýr a stavbyvedoucí již v roce 1846 vystřídal Karla Thalherra), Karl Biefel (1819–1899, zaměstnaný zde
v letech 1846–1893, který původně působil jako arcibiskupský stavitel na Hukvaldech),
v roce 1858 přichází nejambicióznější z nich, absolvent brněnské polytechniky Gustav
Meretta (1832–1888) a konečně Anton Kybast (1837–1903, který zde ve funkci vrchního
inženýra působil od roku 1880 až do konce života a v letech 1889–1903 stavební kancelář
řídil).
Vzhled Podzámecké zahrady se již měnil pouze dílčím způsobem. Podíleli se na tom
výhradně zaměstnanci arcibiskupské stavební kanceláře: Paví dvůr byl v šedesátých letech upraven neogoticky, novou podobu vtiskla Rybářskému pavilonu Kybastova úprava
v arkádovém stylu z roku 1865, v Maxmiliánově kolonádě byla zazděna okna a do takto
vytvořených výklenků instalovány antické busty zakoupené v roce 1870 v Římě, Archeho
zámecký portikus byl roku 1871 společně s novým schodištěm do parku zbořen a nově
vystavěn podle neorenesančního Merettova a Drbalova projektu. Zmizela řada menších
či provizorních objektů (Poustevna, Květinová věž, Vlajkový stožár, Labutí pavilon, Turecký stan, loutky Číňanů apod.), přibyly naopak jiné (obelisk, Břízový pavilon), na ostrov
v Dlouhém rybníku byl přemístěn Čínský (dříve Mandarínský) pavilon.
na začátku jeho dvacetileté spolupráce s arcibiskupem Friedrichem z Fürstenbergu. Ta pokračovala puristickou
restaurací kaple Cyrilky na Velehradě (1859–1863), interiérovými úpravami arcibiskupských zámků v Kroměříži a Chropyni, restaurací kostela sv. Václava ve Větřkovicích u Příbora (1868–1870) a kostela P. Marie Sněžné
v Luboměři pod Strážnou (1869), instalací hlavního oltáře velehradské baziliky. Vyvrcholením se měla stát, ale
nakonec nestala restaurace olomoucké katedrály sv. Václava (1858–1866), kterou Lippert koncipoval v rozpětí
od povrchní neogotizace po monumentalizující schinkelovské vize. Vedle úprav sakrálních památek ve Vídni (restaurace kaple Řádu německých rytířů v dómu sv. Štěpána; vnitřní vybavení kostela sv. Alžběty, 1866) pracoval
pro Fürstenberga i v hlavním městě (úprava interiérů Fürstenberského paláce, 1869). Nejvýznamněji a nejrozsáhleji se pak jeho práce mohla rozvinout v Dolních i Horních Uhrách. Vedle Friedricha von Schmidta se Lippert
profiloval jako přední restaurátor a propagátor puristických metod památkové obnovy v habsburské monarchii.
Srov. Österreichisches biographisches Lexikon, 5. Wien 1972, s. 236; ZATLOUKAL, P.: Příběhy z dlouhého století : Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 2002, s. 326; ZATLOUKAL, O.: – ZATLOUKAL, P.: Luk & lyra : Ze sbírek Arcidiecézního muzea Kroměříž. Olomouc 2008, s. 285.
4 TOGNER, M.: Biskupské a arcibiskupské sídlo. In: Daniel, L. – Perůtka, M. – Togner, M. (eds.):
Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Kroměříž 2009, s. 68–69.
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II
147
Zastřešení kostela sv. Mořice muselo zůstat pro revoluční události let 1848–1849 provizorní: To dal kardinál Bedřich lantkrabě z Fürstenbergů v šedesátých letech shodit a vysokou střechu udělat, která na každý pád je vkusnější.5 Poslední úpravy pak proběhly v letech
1894–1895.
V roce 1857, tedy v době, kdy byl seminář ještě rozestavěný, byla na Koňském trhu
(nám. Míru) před Kovářskou branou dokončena další mohutná veřejná stavba. Kasárna
3. pěšího pluku arcivévody Karla se nestala jen dominantou rozlehlého prostranství, ale
svým hlavním „pevnostním“ průčelím pointovala i Kojetínskou výpadovku.6 Také tento
objekt se vymykal zdejším dosavadním zvyklostem, a nejen (podobně jako u semináře)
pro koncepci založenou na stylovém pluralismu, nýbrž opět i díky širším souvislostem.
Pozornost věnovaná říšské branné moci, která se v revolučních letech několikrát ocitla na
pokraji zhroucení, byla totiž nyní založena jak na posílení obrany proti vnějšímu, tak také
vnitřnímu ohrožení. Vedle modernizace pevností se rozvinula rozsáhlá výstavba kasárenských areálů i dalších vojenských zařízení. Také zde byly opouštěny klasicistní tradice ve
prospěch nového architektonického pojetí. Vzorem se stal komplex vídeňského Arsenálu
(1849–1856), případně obou defenzivních kasáren střežících vnitřní město. Mezi nejvýznamnější moravské novostavby patřily důstojnický pavilon v areálu zrušeného kláštera
v Louce u Znojma (1851–1853), vojenský výchovný ústav v Přerově (1854), vůbec největší vojenský výchovný ústav s dělostřeleckou akademií v Hranicích (1853–1863) a také
kroměřížská kasárna.7 Navrhovali je různorodí projektanti od vojenských inženýrů po zavedené vídeňské autority; autorství kroměřížské stavby je však dosud anonymní. Zatímco
podstatnou spodní část jejího průčelí (které se mělo po předpokládané, ale již neuskutečněné dostavbě stát zcela symetrickým) koncipoval jeho projektant podobně jako u semináře pod vlivem mnichovského arkádového stylu, korunní římsa a věžovité nadstavby
zase svědčily o poučení tzv. windsorskou gotikou, tedy stylem anglikanizujících hradů
a zámků 19. století. Stylem, který měl kromě obranného charakteru především ztělesnit
kontinuitu s dávnou aristokratickou minulostí svých stavebníků.
V roce 1858 nastoupil jako jeden z pedagogů na arcibiskupský seminář Julius Chodníček (1837–1895). Ve svých vzpomínkách se po létech vracel do Kroměříže poloviny
století: K jihozápadu uzavřela město nová Kovářská brána, nevkusné stavení s širším jednoduchým, goticky obklenutým průjezdem, a s užším stejně vysoko klenutým průchodem
po pravé straně; tři rosety, slepá to okrouhlá okníčka, měly býti okrasou, nad tím pak byla
prohnutá, velmi vysoká, břidlicí krytá střecha jako stan s dvěma plechovými praporky. Před
branou, která byla ve skutečnosti vznosnou architekturou, upravenou roku 1840 nepochybně v souvislosti s regotizací Mlýnské brány v neogotice, stály trosky barbakanu
pobořeného v roce 1846, v sousedství domek mýtného.8 S podobným despektem jako
o Kovářské bráně vyjadřoval se Chodníček také o Vodní bráně – byla to prý stará šedá
brána s nízkým tmavým průjezdem, vpravo a vlevo stará městská zeď s opadalou omítkou.9
Od Mlýnské brány po Vodní bránu stále ještě obtáčely město hradby s širokým příkopem,
5 CHODNÍČEK, J.: Vzpomínky na starou Kroměříž. Věrovany 2003 (rkp. z konce 80. let 19. stol., původní vydání Kroměříž v hradbách z roku 1938), s. 47.
6 Nám. Míru 7/517.
7 PEŘINKA, F.: Vlastivěda moravská, 2: Místopis : Kroměřížský okres, 1. Brno 1911, s. 42; BEDNÁŘ, V. – POSPĚCH, T.: Hranice : C. k. rakousko-uherské vojenské ústavy. Hranice, s. d.
8 PEŘINKA, F. V.: Dějiny města Kroměříže, 3. Kroměříž 1940, s. 17.
9 CHODNÍČEK, J.: c. d., s. 139.
148
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
nyní proměněným v zahrádky. Valy před příkopem se staly již počátkem století kaštanovou promenádou s lavičkami. Za ní obklopovaly město rozložité přízemní dvorce majitelů
polností. Půvab a vznešenost dodávaly předměstím dlouhé, zejména topolové aleje lemující silnice i některé polní cesty.
Podobně jako jinde došlo i zde v padesátých letech k bourání městských bran a hradeb.
Vodní brána padla roku 1855, Kovářská o dva roky později. Jako jediná zůstala zachována
Mlýnská brána – nejen proto, že nepředstavovala tak výraznou komunikační bariéru, ale
nepochybně i jako nezbytná součást patrové chodby mezi zámkem, seminářem a chrámem sv. Mořice. A snad i jako jeden z výrazů setrvačnosti v okolí zámku. Zboření obou
městských bran navíc signalizovalo soumrak venkovských dvorců především na Velkém
vale – začaly být vykupovány s cílem dělit jejich pozemky na menší staveniště.
Kroměřížská radnice však neponechala urbanistický rozvoj města náhodě a živelnosti.
Starosta Eduard Benesch (v čele města 1874–1884) předsedal regulační komisi, v níž
dále působili arcibiskupský dvorní rada a jeho nástupce Ferdinand Bojakovský z Knurowa a dva specialisté z arcibiskupského stavebního úřadu, vrchní inženýr Meretta a stavební rada Drbal. Merettovým dílem byl také regulační plán, který v roce 1874 vypracoval
„s velkou pílí“ a který řešil nejen vnitřní město, ale také předměstí.10 Teprve r. 1871 určena
stavební čára na Velkém vale a načrtnuty plány nových stavebních linií. Současně určena
stavební čára v Oskoli, kdežto o stavebních čarách ve Sladovnách uzavřeny smlouvy s kardinálem Fürstenberkem již dne 1. prosince 1870.11 Peřinka tedy uvádí starší datování, ale
Lechnerovo vročení je pravděpodobnější – pokud ovšem oba hovoří o tomtéž: Merettův
regulační plán je totiž nezvěstný, a tak jsme nuceni rekonstruovat jej pouze podle toho,
co bylo uskutečněno. Základem nových částí se stala soustava velkých náměstí před bývalými branami, kterou v místech zplanýrovaných hradebních příkopů a valů propojil
půloblouk okružní třídy. V letech 1875–1876 byla odstraněna pauperitní zástavba před
někdejší Kovářskou branou a zasypáním hradebního příkopu vytvořeno Fürstenbergovo
(Masarykovo) náměstí navazující na Milíčovo náměstí a dále náměstí Františka Josefa
(Míru). Před někdejší Vodní branou umožnilo zrušení židovského hřbitova založit velké
Komenského náměstí s navazujícím prospektem Mostní ulice (Vejvanovského). Několik
nových radiálních ulic (Kapitána Jaroše, Kollárova, Vrchlického) bylo do městského organismu citlivě zapojeno nasměrováním k hlavním dominantám.
Kdybychom chtěli naznačit inspirační vzory, nepochybně je představoval fascinující
obraz vídeňské, případně brněnské okružní třídy a ve srovnatelnějším měřítku paralelní
urbanistický vývoj Znojma.
Korunou Merettova díla se stala budova, která na jedné straně uzavřela poklidnou zónu
Malého valu a na druhé straně představovala jakýsi zlatý hřeb v rámci postupné proměny
Kroměříže v „hanácké Athény“.12 Vyšší německou reálku architekt situoval do citlivého
10 LECHNER,
K.: Kremsier : Festschrift zum fünfundzwanzigjährigen Jubiläum des Vereines „Concordia.“
Krem­sier 1889, s. 126.
11 12 PEŘINKA, F.: c. d., s. 118.
Gustav Meretta (1832, Brno – 1888, Olomouc) studoval na Technickém učilišti v Brně (1847–1852, u Emanuela Ringhoffera). Do roku 1857 působil na českých panstvích Lobkoviců, v letech 1857–1858 si vzdělání
doplňoval ve Vídni. Od roku 1858 byl až do smrti zaměstnán v projekční kanceláři stavebního úřadu olomouckého arcibiskupství, od roku 1882 jako stavební ředitel. V letech 1885–1888 byl konzervátorem památkové péče
2. sekce na Moravě. Patřil zde k předním restaurátorům a projektantům sakrálních staveb, z nichž většinu prováděl v neogotice. První období jeho tvorby je spjato s volnější interpretací minulosti. Zahrnuje soubor svatyní
v rakouském Slezsku – kostely Nanebevzetí P. Marie s farou v Liptani (1865–1870), sv. Ondřeje ve Slezských
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II
149
Gustav Meretta, Návrh
na reálku, 1875–1877,
akvarel, papír.
Muzeum Kroměřížska,
i. č. DK 100. Foto Muzeum
Kroměřížska
sousedství kostela sv. Jana, kde značným ustoupením stavební čáry vytvořila severní stěnu
právě formovaného náměstí.13 Stavba z let 1875–1877 byla od počátku právem vyzvedána
nejen pro ušlechtilou harmonickou neorenesanční kulisu hlavního průčelí, ale rovněž pro
vznosný interiér shora zastřešené a prosklené schodišťové dvorany. Vznešenost budově
dodává také sochařská výzdoba v nikách ne nepodobných těm na zámeckých schodištích.
Z hlediska formální logiky přitom není fasáda bez otazníků: balustrády např. zdobí také
horní polopatro pouze s půdními okny. Ohlas klasicizující, středomořským duchem prodchnuté větve vídeňské okružní třídy, především díla Theophila von Hansena, právem
některým návštěvníkům města evokoval mylnou představu o divadelní funkci budovy.
Reálkou se však současně uzavřelo první, umělecky šťastnější, realizačně ovšem nepříliš
často naplňované architektovo období.14 To druhé ve značné míře věnoval sakrálním novostavbám nebo restaurátorským úpravám v duchu internacionální katedrální neogotiky,
jak o tom také svědčí jedna z jeho nedalekých venkovských novostaveb: na místě zbořeného kostela sv. Petra a Pavla v Ratajích ji uskutečnil v letech 1881–1884 jako variaci na
klasickou dvojvěžovou katedrálu.
Pavlovicích (1869–1871), sv. Kateřiny ve Slezských Rudolticích (1869–1873) i na střední Moravě – kostel Početí P. Marie ve Zvoli (1858–1866), sv. Floriana s farou v Bochoři (1872–1875), P. Marie ve Staré Vsi (1873–
1879, s nimiž stylově souvisejí klášter sester sv. Karla Boromejského ve Frýdlantu nad Ostravicí (1871–1872)
a provinční dům kláštera sester sv. Kříže v Napajedlech (1875–1876). Z jeho profánních staveb pak jmenujme
neorenesanční kroměřížskou reálku (1875–1877). Osmdesátá léta byla již ve znamení přísné interpretace katedrální gotiky a uplatňování metody restaurátorského purismu – u kostelů sv. Petra a Pavla v Ratajích (1881–
1884), sv. Maří Magdaleny v Osoblaze (1881) a především v případě restaurace olomoucké katedrály sv. Václava
(1883–1893). Inspirací raně křesťanským uměním byla ovlivněna novostavba kostela Nejsvětějšího Spasitele
v Ostravě (1883–1889). Srov. KRÁČMER, M.: Dějiny metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci. Olomouc
1887; ZATLOUKAL, P.: Gustav Meretta. Okresní archiv v Olomouci 1986. Olomouc 1987, s. 83–97; ZATLOUKAL, P.: Italský sen Gustava Meretty. Vlastivědný věstník moravský, 41, 1989, s. 59–65; NEČVU, 1995, s. 505;
ZATLOUKAL, P.: Architektura 19. století na Moravě : Lexikon domácích umělců : Gustav Meretta. Prostor Zlín,
5, 1997, č. 4, s. 25–27; TÝŽ: Příběhy, s. 342; TÝŽ: Luk & lyra, s. 286.
13 Masarykovo nám. 4/183. Stavitelem byl olomoucký Johann Aulegk, sochařská výzdoba je dílem zdejšího Jana
Antonína Becka (1846–1937), fasádní prvky (hlavice, girlandy, římsy, římsovnice) dodala vídeňská firma Stucanovo. Moravia, 1, 1877–1878, s. 57. Ve sbírkách Arcidiecézního muzea v Kroměříži je Merettova variantní studie
z 26. 12. 1875 na umístění reálky doprostřed Milíčova náměstí jako pointy dnešní tř. 1. máje.
14 Kromě reálky Meretta v Kroměříži ještě navrhl přístavbu zámeckého portiku (1871), kterým nahradil starší
Archeho dílo z roku 1838.
150
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Právě před bývalou Kovářskou branou, na okraji Novosad a v okolí Příkopu, se tehdy
začal formovat kroměřížský West End. Zatímco Malý val se díky blízkosti zámku, nemocnice a semináře stal enklávou arcibiskupství, jakýmsi „panským“ koutem, Velký val byl
předurčen pro zástavbu veřejnými i soukromými městskými budovami. První dominantou se tady stal klasicizující objekt Nadsklepí z roku 1868.15 Na naplňování Merettova
plánu nic nezměnil ani národnostní převrat na kroměřížské radnici v osmdesátých letech
ve prospěch české většiny.
První vlak přijel do Kroměříže 28. listopadu roku 1880, hlavní trať byla původně projektována na Kroměříž, ale měšťanstvo se proti uskutečnění tohoto projektu všemožně bránilo z důvodů dnes neznámých a nepochopitelných.16 Kroměřížský East End za mosty přes
Moravu pak začaly vytvářet plynárna, cukrovar a postupně vyrůstající další průmyslové
podniky promísené s vesměs skromnějšími obydlími.
Po roce 1848 se v evropské architektuře stává vůdčím stylem neorenesance; jak pro
svoji praktickou adaptabilitu z hlediska moderních funkcí, tak ideově – vždyť tak zřetelně
navozovala kontinuitu buržoazie s její někdejší italskou předchůdkyní. V Kroměříži se nadlouho uplatnila její klasicizující poloha, koncipovaná v duchu osvědčených poměrových
i číselných zásad. Stala se příznačnou jak pro další zástavbu „panského koutu“, tak pro
tvorbu autorů spjatých s arcibiskupskou stavební kanceláří či pro zdejší úřední architekturu osmdesátých let všeobecně. Příkladem mohou být dvě novostavby na Malém valu:
Prinzhaus (1883–1884), lesní arcibiskupskou kancelář a hostinský dům, navrhl Anton
Kybast.17 Dvoupatrová symetrická budova se zvýrazněnou soklovou zónou má také pozoruhodný interiér vstupní části se schodištěm vyneseným litinovými sloupy. Kybast o několik let později rovněž nakreslil plány pro nedaleký Chudobinec fürstenberské nadace pro
ženy a dcery arcibiskupských zaměstnanců (1890).18 Jednopatrovou, opět symetrickou
budovu v klasicizující neorenesanci doplnilo neorománské křídlo domácí kaple.
V klasicizujícím duchu byly navrhovány také městské veřejné objekty: Kybast byl autorem návrhu České chlapecké školy (1884–1886),19 zatímco ve stejné době a v obdobném duchu vyrostla na opačném konci okruhu budova Německé dívčí školy, dílo stavitele
Friedricha Khünla (1841–1917).20 Khünl projektoval i pro soukromé stavebníky. Druhou
stranu nového náměstí proti reálce uzavřel v roce 1883 dvěma nájemními domy Václava
Štěrby.21 Zejména nárožní stavba, patřičně pevně usazená v robustní soklové partii, byla
koncipována v klasicizující neorenesanci; její půvab kromě toho spočívá v hravě jemném
dekoru cviklů přízemku a okenních ostění v patrech. Naopak tzv. Kozánkův dům, který
v témže roce vystavěl na štěchovickém předměstí pro Theresii Troltschovou zdejší stavitel
Antonín Zajíček (1853–1917), byl jako villeggiatura postaven ve švýcarském stylu a pod
korunní římsou navíc opatřen sgrafity.22
15 Milíčovo nám. č. p. 9/488.
16 PEŘINKA, F.: Vlastivěda, s. 73.
17 Malý val 49/1539.
18 Na kopečku 4/1480.
19 Tovačovského 11/431.
20 1. máje 14/209. Khünl pocházel z kultivované rodiny – jeho otec býval zámeckým ředitelem v Náměšti nad
Oslavou, matka pocházela z hudebně založené rodiny v Cáchách.
21 22 Masarykovo nám. 11/490.
Štěchovice 1/1320. Z politiků, vědců a umělců, kteří v letech před 1. světovou válkou pobývali u pozdějších
majitelů domu, buditele Jana Emila Kozánka a starosty pěveckého spolku Moravan E. Kozánka, připomeňme
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II
151
Originální, spíše však kuriózní průběh zástavby nemalé části někdejšího městského
předpolí zachytilo další z Chodníčkových svědectví: Mezery domů na Koňském trhu jakož
i proboštský dvůr [mezi Milíčovým nám. a Velehradskou ul.] vyplnila podnikavá paní Erlová nebo Zirlová stavbami vkusných a velikých, dílem dvoupatrových domů, jež nyní okrasu
celého náměstí činí. Plány sestavovala sama, sháněla stavivo, řídila na lešeních i s mnohým
důrazným kletím dělníky, poroučela mistrům, a byla celé dni při svých podnicích na nohách,
rychlá a rezolutní ve všem, až dům byl vystavěn. Pak jej prodala a stavěla znova. Kam se
ohlídneš, stojí dům, jejž Zirlová vystavěla. Byla vdaná, muž její byl jakýsi řemeslník, jedni
pravili, že punčochář, muž doma sedající, tichý, bez ducha, bez vůle a bez vlády. Dětí neměli
žádných.23 Své profesi se stavební podnikatelka Antonia Zierlová (1808–1888) věnovala
téměř půl století. První obytné domy začala stavět v druhé polovině čtyřicátých let na Malém valu a na Koňském trhu, v šedesátých a sedmdesátých letech pokračovala na Milíčově
náměstí, počátkem sedmdesátých let postavila stavební skupinu ve Velehradské třídě a od
sedmdesátých do počátku devadesátých let zastavěla podstatnou část ulice, jíž se podle ní
začalo říkat Cierlova (Kpt. Jaroše). S projekty vesměs dispozičněji architektonicky jednoduchých jednopatrových staveb však neměl Chodníček úplně pravdu – pro Zierlovou je
kreslil inženýr Khünl.
Kroměříž měla v roce 1830 701 domů, o pět let později pak 5 720 obyvatel, zatímco
v roce 1888 zde 11 816 obyvatel žilo v 1 007 domech. Co do počtu obyvatel tak byla šestá
na Moravě.24 Po komunálních volbách v roce 1883 zasedli poprvé na radnici také čeští zastupitelé, o čtyři roky později se kroměřížská radnice ocitla výhradně a natrvalo v českých
rukou.
V souvislosti s tímto vítězstvím byly zahájeny přípravy k novostavbě českého vyššího
gymnázia, založeného roku 1882. Staveniště bylo získáno v nárožní poloze za někdejší
Kovářskou branou. V architektonické soutěži, jíž se zúčastnilo 44 projektantů, zvítězila dvojice brněnských architektů, někdejších absolventů tamní techniky, Julius Tebich
(1859–1899) a Josef Karásek (1860 – asi 1926, ze zemského stavebního úřadu). Škola
byla slavnostně otevřena 21. září 1890. Vůdčí myšlenkou projektu se stala neorenesanční
variace inklinující vedle italských vzorů rovněž ke vzorům francouzským.25
Novostavba ztělesnila něco obecného a zároveň velmi konkrétního. Éra „odívání“ do
klasického roucha se zde začíná uzavírat ve prospěch čerpání ze zásobnice pozdních vývojových fází slohů minulosti, a to nezřídka i u jediné stavby. Sousedství s Merettovou
reálkou však poskytlo autorům gymnázia možnost zřetelně vyjádřit nejen stylový, ale
také ideologický posun, ba přímo protiklad. Základní myšlenkou německé školy, navíc
díla arcibiskupského architekta, byla harmonie a ještě zřetelněji nostalgické, idealizující
ohlédnutí jak za klasickou (antickou) minulostí, tak za historií konkrétní, místní (pokorné „couvnutí“ před průčelím kostela sv. Jana). Novostavba české školy naopak sebevědomě vykročila vpřed (před původní stavební čáru), přičemž nejexponovanější část
zejména Antonína Dvořáka, Vítězslava Nováka, Karla Kovařovice, Emmu Destinovou, Hanu Kvapilovou ad.
23 Na vykupování pozemků, případně prodeji dokončených domů intenzivně spolupracovala s Augustem Beneschem. PEŘINKA, F. V.: Dějiny, s. 487–488, 537–540, 556–557 a 677–682; CHODNÍČEK, J.: c. d., s. 60, 61,
66 a 80.
24 25 LECHNER, K.: c. d., s. 100, 114.
Masarykovo nám. 8/496. 2. cenu v soutěži získali Julius Neuwirth z Vídně, dále se uplatnili Oskar Marmorek,
F. Beníšek ad. Wochenschrift des österreichischen Ingenieur- und Architekten Vereins, 14, 1889, s. 192–193. Karásek navrhl také novostavbu kroměřížského Okresního soudu a věznice z let 1911–1919 v Soudní ul.
152
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
průčelí – nároží – získalo robustní a přece dynamickou, dramatickou, ba přímo triumfální
podobu. Na jedné straně zacházející goethovský svět, napájený odkazem 18. století, na
druhé straně dravý nastupující svět politického triumfalismu. Co jiného totiž představovaly například střechy formované ve francouzské neorenesanci než politickou manifestaci
v rámci národnostních inklinací konce století? Ještě lapidárněji by bylo možné toto „čtení
architektury“ vyjádřit v souvislostech stále prudšího národního soupeření otázkou „kdo
s koho“? Ale ani zde – jak už to v moderních dějinách bývá – není nouze o paradoxy: není
vyloučeno, že dispoziční řešení bylo inspirováno novostavbou brněnské německé dívčí
měšťanské školy korunní princezny Štěpánky (1887–1889), díla zaměstnanců tamního
městského stavebního úřadu Ottokara Burgharta a Leopolda Ruppa. Autoři gymnázia
byli z města, kde již nacionalismus běsnil v plné síle. Historizující, výrazně klasicky utvářená forma navíc v prvním případě „odívá“ zcela novodobý obsah (reálky přece patřily
k nejmodernějším typům škol), kdežto škola nejklasičtějšího typu (gymnázium) na klasický „oděv“ rezignuje a slouží spíše demonstraci politické inklinace, stejně jako legitimizaci mocenského vítězství.
Vítězství ovšem nebylo úplné; budova gymnázia musela o čtyři roky později pro vážné
závady projít generální rekonstrukcí. Entrée prvního z významných kroměřížských
stavitelů přelomu století, který stavbu gymnázia prováděl, Ladislava Mesenského st.
(1854–1923), nebylo tedy nejslavnější. Mohrweiserův potomek a brněnský rodák si zvolil
Kroměříž poté, co v roce 1880 složil stavitelské zkoušky.26 O dva roky dříve, než dokončil gymnaziální stavbu, vystavěl v letech 1888–1889 na okružní třídě budovu městského
chudobince a sirotčince. K užití neogotického dekoru jej tady pravděpodobně inspirovalo
sousedství s někdejším starým františkánským klášterem.27 Tato stylová poloha však byla
u něj výjimečná, stejně jako neorománská úprava průčelí Nadsklepí z let 1890–1892 –
ostatně opět na klasicizujícím kompozičním schématu.
Pro většinu z dlouhé řady jeho tehdejších nájemních domů situovaných kolem té části
okružní třídy, které se říkalo Příkop (tř. 1. máje), se naopak stalo příznačným dobově charakteristické mísení různých stylových mutací. Především těch, jejichž dramatičnost na26 Ladislav Mesenský st. (1854, Brno – 1923, Kroměříž). Jeho předkem byl Johann N. von Mohrweiser. Mesenský absolvoval nižší reálku a piaristickou reálku v Novém Jičíně (1866–1869), praktikoval u brněnské stavební
firmy Karla Matzenauera (1869–1872), u stavitele Karla Jirusche v Židlochovicích (1872–1873), po skončení
vojenské služby pokračoval v práci u různých stavebních firem, které se věnovaly stavbě železnic, dále u stavitelů
Zdenko Vodičky v Uničově (1877–1878) a Franze Böhma v Moravské Třebové (1879). Po složení stavitelské
zkoušky v Brně mu kroměřížská městská rada udělila stavitelskou koncesi (1880). V roce 1885 se stal předsedou
Stavitelského společenstva v Kroměříži. V letech 1892–1905 vlastnil velkostatek Marianov, kde si v roce 1893
vystavěl vilu. Roku 1893 obdržel rytířský řád Řehoře XIII. Do roku 1895 byl hejtmanem kroměřížské ostrostřelecké společnosti, 1900 se neúspěšně pokusil kandidovat ve volbách do zemského sněmu. Od roku 1886 byl
u něj zaměstnán Felix Skibinský. V Kroměříži postavil kolem 40 staveb a vedle Skibinského se stal předním místním představitelem jak pozdního historismu, tak secese. Z jeho domény – nájemních domů – vynikají zvl. dům
J. Simona (1896–1898) a podstatná část zástavby Kollárovy ul. (1908–1910). Stavěl také podle cizích návrhů,
např. kostel sv. Petra a Pavla v Ratajích (1881–1886, Gustav Meretta) nebo zámeček barona Friese ve Zborovicích (1890, Ferdinand Fellner ml. – Herman Helmer), ale zejména přední kroměřížské novostavby: české vyšší
gymnázium (1888–1890, Julius Tebich – Josef Karásek), psychiatrická léčebna (1905–1908, Hubert Gessner)
a synagoga (1908–1910, Jakob Gartner). K zamýšlenému otevření filiálky stavební kanceláře v oblíbeném istrijském letovisku Opatiji (kde v letech 1909–1910 vystavěl dvě vily) již nedošlo a 1. ledna 1911 přenechal firmu
synu Ladislavovi ml. Srov. MESENSKÝ, O.: Rodinná kronika 1902–1946. Nedat. rkp., deponován v Muzeu Kroměřížska, Kroměříž; ZATLOUKAL, P.: Příběhy, s. 532; Navrátil, O.: Ladislav Mesenský. Bakalářská práce,
Masarykova univerzita v Brně. Brno 2005.
27 Tovačovského 22/437. Svátek, J.: Františkáni v Kroměříži. In: Fišer, Z. (ed.): Studie Muzea Kroměřížska.
Kroměříž 1989, s. 122–136.
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II
153
víc umocňovala nárožní poloha, jako například u domu Jana Šilhánka z roku 188828 a vůbec nejpůsobivěji u domu Josefa Simona vystavěného o desetiletí později. Vznosné řešení
umocnil válec nárožní partie vrcholící helmici podobnou kupolí. Bohatý dekor již přitom
zřetelně směřoval do florálně inspirované a navíc jakoby zemdleně stékající polohy. Dům
však také představuje takřka vzorovou učebnici architektury: patřičně robustní soklová
zóna s rustikou tvoří podnož belle-étage s pianem nobile i s mocně vyvinutou korunní
římsou, tedy vše, jak má být – podpora, břemeno, kladí… Velkoryse dimenzovaná vstupní
hala pokračuje dvěma schodišti do patra, které je podobně jako u Kybastova Prinzhausu
vynášeno litinovými sloupy ze sobotínských železáren.29
Novou verzi historismu tak do Kroměříže končícího století přinášejí brněnští autoři.
Tvůrcem zdejší nejradikálnější a současně nejpodivnější podoby tohoto historismu se
však stal architekt polského původu. O osudech Felixe Skibinského (1863–1936) dosud
nebylo známo téměř nic. V roce 1886 začínal jako asistent v Mesenského stavební firmě
a i pro něj se nejspíš stal motivem zakotvení v menším středomoravském městě relativní
stavební boom Kroměříže.30
Jeho prvním vskutku prestižním kroměřížským dílem se stala radikální přestavba domu
Františka Sixty na hlavním náměstí na hotel Central z roku 1895.31 Vysoký, ostře řezaný
reliéf dekoru s převahou prvků severských hanzovních měst (zejména maskaronů) je na
pozadí neomítané cihelné plochy uplatněn na základní renesanční osnově, avšak se zřetelně manýristickými posuny. V duchu spíše barokizujícím a v detailu i rokokovém, ale
s obdobnou základní kompozicí Skibinský o rok později koncipoval průčelí nájemního
domu Rudolfa Kulpa.32 Bylo to v době, kdy se začínal věnovat projektu, kterým proslul nejvíc. Původně kamennou kapli sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti (1897–1898)
28 Kotojedská 1/269.
29 Kollárova 1/528. Z let 1898–1899 pocházejí také další vrcholné pozdně historizující Mesenského činžáky na
tř. 1. máje 19/623 a 4/222.
30 Felix Skibinský (Feliks Skibiński) (1863, Zavallia u Sniatyn v Ivano–frankivské oblasti, Ukrajina – 1936, Radziszów, Polsko). O jeho studiích pouze víme, že navštěvoval školy v Černovcích v Bukovině a ve Lvově. Není vyloučeno, že byl spřízněný s Karolem Skibińským (1849–1922), inženýrem železničního stavitelství a profesorem
na lvovské polytechnice. V Černovcích našel také první zaměstnání v projekční kanceláři architekta Andrzeje
Geleczynského, který se věnoval železničním, civilním i sakrálním stavbám jak v Bukovině, tak v Rusku. V roce
1886 se stal asistentem ve stavební firmě Ladislava Mesenského st., který jej v Bukovině „objevil“, když tam
kolem poloviny osmdesátých let stavěl železnici. S Geleczynskim nicméně spolupracoval (údajně i na Moravě)
až do architektovy tragické smrti v roce 1904 a zdědil pak jeho kancelář. Do domovského svazku v Kroměříži byl
přijat v roce 1906; to už měl ovšem za sebou spoustu staveb jako samostatný stavitel i projektant. Podobně jako
Mesenský se vypracoval mezi městskou elitu (svého někdejšího šéfa vystřídal jako velitel sboru měšťanských
ostrostřelců; v roce 1908 se stal předsedou stavebního výboru Jubilejní všeobecné hospodářsko-průmyslové
výstavy). Roku 1931 odchází za synem Ottokarem (1900–1980), všestranně talentovaným umělcem (malířem
a operním zpěvákem) žijícím od roku 1924 v Krakově. 1933 pobýval u dcery Daniely v Bělehradě, ale dožil
u starší dcery Adriany v Polsku; pohřbený je ve vsi Krzywaczka. Vedle otce a syna Mesenských se Skibinský stal
hlavním kroměřížským představitelem pozdního historismu a florálně orientované secese; v obou stylových mutacích přitom s příslovečným smyslem pro bizarnost rozvíjel podněty krakovského architekta Teodora Marjana
Talowského: Hotel Central (1895), nájemní domy Rudolfa Kulpa (1896), Františka Krále (1900), Františka Večerky (1901), Boženy Bejvlové (1918), které vyvrcholily stavbou domu s restaurací Filipa Pečmana (1905). Z veřejných staveb vynikají zejm. Česká dívčí obecná a měšťanská škola Komenského (1904–1905) a Zemská česká
reálka (1904), z mimokroměřížských kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti (1896–1898), kostel sv. Andělů
Strážných v Kyselovicích (1904–1906) a chata Klubu čs. turistů na Bunči (1923–1924). Srov. ZATLOUKAL, P.:
Příběhy, s. 466; http://pl.wikipedia.org/wiki/Karol_Skibi%C5%84ski [cit. 13. 1. 2010].
31 Velké nám. 19/37.
32 Vodní 7/56.
154
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Felix Skibinský, Dům
s restaurací Filipa
Pečmana, 1905–1906,
dobová pohlednice
vystavěla podle jeho návrhu ve stylu „byzantských staveb“ – údajně pro důraz na původ
obou světců – prostějovská dvojice stavitelů Rudolf Konečný a Josef Nedělník.
Skibinský netvořil – jak to bylo v moravském prostředí obvyklé – pod určujícím vlivem
vídeňského architektonického dění, nýbrž byl ovlivněn jiným kulturním okruhem. Část
architektonické činnosti v obou nejvýznamnějších polských kulturních centrech rakouského záboru – krakovském i lvovském – byla totiž kromě vídeňské orientace inspirována
jak severskými stylovými variacemi, tak ideově podmíněnou vazbou k dění v románských
zemích, především ve Francii a v Belgii. U Skibinského můžeme být navíc zcela konkrétní:
jeho nepochybným vzorem se stal jen o něco starší architekt Teodor Marjan Talowski
(1857–1910). Zejména v osmdesátých a devadesátých letech, kdy tento absolvent lvovské
a vídeňské techniky vyučoval kresbě na krakovské průmyslovce, vytvořil zde svoje zásadní
díla. Soubor nájemních domů představuje velmi svéráznou interpretaci historického odkazu, která musela Skibinskému nadlouho učarovat. Talowski totiž s odkazem minulosti
nakládal tu volněji, tu doslovněji: syntézu na téma severské cihelné renesance, „polské
renesance“ inspirované štíty krakovských Sukiennic, ale i gotických motivů uplatňoval
s nebývalým smyslem pro bizarnost. Součástí jeho průčelí byla i bohatá figurální výzdoba
vrcholící u vysokých, dominantních štítů.
Pokusem dotvořit panoráma města z dílčí perspektivy Fürstenbergova náměstí se stala
novostavba nájemního domu Dominika Dimta z let 1901–1902.33 Friedrich Khünl se pokusil (není však vyloučeno, že na základě cizího návrhu) pohledově uzavřít okolí kostela
sv. Jana, avšak z opačné strany než před léty Meretta. Pravou stranu nároží navíc akcentoval věžní nadstavbou, která doplnila kroměřížské věže, uplatňující se v průhledech okolních ulic. Přesto je možné považovat jeho pokus v širších souvislostech za urbanistický
omyl; rozlehlá plocha průčelí svým nezvládnutým měřítkem příliš konkuruje sousednímu
kostelu.
Podobně jako v pro tuto oblast krátkém období pozdního historismu stal se Skibinský
určující autoritou také pro kroměřížskou secesi. Svědčila o tom hned jedna z prvních zdejších staveb v novém stylu, nájemní dům Františka Krále z roku 1900. Rozlehlá třípatrová
33 Kovářská 16/10.
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II
155
novostavba o dvanácti okenních osách byla situována při ústí převážně přízemního předměstí Oskol.34 Relativně ohromnou masu rozčlenil třemi rizality (později byla narušena
přefasádováním levé poloviny průčelí). Autor zde opět uplatnil svůj sklon k manýrismu,
nejočividněji u bizarních figurálních prvků doplňujících jinak stylově určující florální dekor. Není vyloučeno, že svůj smysl pro bizarnost projevil ještě jinak, když se u atikových
nadstaveb inspiroval horní, „pevnostní“ partií kasáren na Koňském trhu. Dispozičně představoval činžák luxusní řešení, kde každé ze dvou schodišť obsluhovalo po jednom bytě.
O rok později již Skibinský přechází do druhé polohy charakteristické pro jeho tvorbu,
která však byla rovněž inspirována krakovskou mutací románského art nouveau. Nájemní
dům Františka Večerky byl sice koncipován opět jako vyhraněně symetrická stavba vrcholící vysokým štítem, ale celkový charakter kompozice i dekoru se mění: téměř vše je
zaoblené a vláčné (zejména ústřední lodžie s balkonkem) a v rámci rozevlátých linií florálního dekoru hrají roli nenasytných akcentů autorovy charakteristické maskarony.35 Svoje
oblíbené schéma užil také za rohem, u nájemního domu Leopolda Färbera z roku 1905.36
Opět jej charakterizuje symetrická skladba průčelí, ostře řezaná bizarní reliéfní směs
včetně neogotických prvků, ještě fantasknější stvoly rašící mezi okny, ale také odkaz na
Králův činžák zejména v atikových partiích. Není se co divit, že z podobně „bezuzdných“
výtvorů zůstávali starší neorenesancisté zdrceni.
V té době (1905–1906) postavil také jedno ze svých vrcholných děl, dům s restaurací
Filipa Pečmana.37 Určujícím motivem jednopatrového nárožního objektu se tady stal kruh,
případně jeho výseče. Je to patrné především u osové partie, v přízemí konvexní, v patře
naopak konkávní, s velkým, bohatě zdobeným kulatým otvorem. Podobně je také formována střešní nadstavba, jejíž „rozevlátost“ do tří stran navíc umocňují hrázděné štíty
s valbičkami. Charakteristickým znakem drobné stavby se stala motivická a materiálová
přehršel: štuk a kov doplňují neomítaný kámen i neomítaná cihla. Na pravé boční fasádě
navíc pozorný zájemce nalezne nejen naturalisticky vyvedený strom, ale také šklebící se
mořskou příšeru, na kterou pomrkává sluníčko.38
Zde je však nutné vrátit se ještě jednou k Talowskému. Dramatičnosti a malebnosti dosahoval mj. uplatňováním naturalistických detailů, ať již tím, že nechal z fasády vystupovat jednotlivé cihly či kameny nebo zálibou ve zvířecích motivech. Na jeho příklad navázal
jiný polský architekt, načas ostravský Stanisław Bandrowski, který krakovskou verzi art
nouveau přináší do moravského prostředí. V roce 1900 totiž poblíž sebe vystavěl dvě budovy – Polský dům a lázně Žofinka –, u nichž vedle poučení tvorbou představitele belgické
secese Paula Hankara rozvedl Talowského kuriózní rejstřík „plujících“ cihel s bohatě rozvětvenou rostlinnou a živočišnou říší. Zatímco však Talowski a Bandrowski svoje stavby
koncipovali vesměs (a logicky) jako asymetrické, Skibinski naopak o něco později staví
zásadně na symetrii.39
34 Husovo nám. 7/446.
35 Vodní 28/88.
36 Vodní 5/55.
37 Havlíčkova 18/1262.
38 Jakýmsi dozvukem Skibinského florální periody se stal nájemní dům M. Přečkové z roku 1907 (Vejvanovského 4/449).
39 Tím spíše, když šlo o veřejné objekty. Počátkem století mu byly svěřeny dvě velké školní novostavby: česká
reálka se stala dominantou Velkého valu; její klasicizující ráz a v podstatě indiferentní stylizovaný detail navrhl
vrchní zemský stavitel Jan Utíkal z Brna (1. máje 12/214, z let 1902–1904). Podobně tomu bylo u dívčí školy
156
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Ulice, do níž se otevírá průčelí Pečmanova domu, ústí k areálu, který začal na jejím konci vyrůstat ve stejné době. O umístění Zemského ústavu choromyslných
císaře Františka Josefa I. svedlo již v roce
1902 zápas několik moravských měst –
Bystřice pod Hostýnem, Frenštát pod
Radhoštěm, Vsetín; o rok později schválil
zemský sněm doporučení zvolit Kroměříž
(především proto, že leží zhruba uprostřed
mezi Brnem a Šternberkem s jejich psychiatrickými léčebnami; navíc mohla poskytnout prostředí klidného menšího města
a také vynikající staveniště v sousedství
Květné zahrady). Po výkupu pozemků
Hubert Gessner, Ústav choromyslných císaře
a zpracování předběžných skic byl stanoFrantiška Josefa I. – márnice, 1904–1908.
ven stavební program: na 26hektarovém
Foto autor
území mělo být vystavěno 38 budov, z toho
19 léčebných pavilonů pro 1 040 nemocných; součástí léčby se měla stát také práce v kolonii pro polní hospodářství. Ústav měl být největším stavebním dílem své doby na Moravě.
V rámci týmu Zemského stavebního ředitelství byl hlavním architektem stavby jmenován Hubert Gessner (1871–1943).40 Byl jedním z představitelů nejradikálnějšího modernistického křídla v celoevropském kontextu, křídla, na jehož krajních pólech stanulo
několik Britů a na druhé straně zejména první generace absolventů Wagnerovy školy na
vídeňské akademii. Křídla, které se demonstrativně rozešlo nejen s historismem 19. století, ale také se secesí ve jménu funkční dispozice a geometrizace dekoru. Z moderního
hnutí vzejde naissance, naprosté znovuzrození, hlásal Wagner ve svém zásadním spisu
Moderní architektura z roku 1896.
Komenského, přístavbě ke starší budově, která uzavřela druhé z kroměřížských novodobých náměstí vůči starému městu (Komenského nám. 2/440, z let 1904–1905).
40 Hubert Gessner (1871, Valašské Klobouky – 1943, Vídeň) pocházel z rodiny usazené ve Valašských Kloboukách od roku 1792; jeho otec byl barvířem. Studoval na státní německé průmyslové škole v Brně (1885–1889)
a na speciální škole architektury na vídeňské Akademii výtvarných umění (1894–1898) u Otto Wagnera. V posledním ročníku a v roce 1899 pracoval společně s Josephem M. Olbrichem ve Wagnerově soukromém ate­liéru,
po ukončení studií často spolupracoval s bývalými spolužáky a zejména s bratrem Franzem (1879–1975), rovněž
absolventem vídeňské akademie. V roce 1904 si ve Vídni otevřel samostatný ateliér. Již v době studií patřil k prvním z vídeňských architektů, kteří začali rozvíjet „stonkový“, biomorfně a antropomorfně orientovaný secesní
styl; po roce 1900 se stává jedním z předních představitelů racionální moderny. Mnohé z jeho předválečných
prací patřily českým zemím: vila Josefa Bratmanna (1895–1896) a rodinný dům Františka Růžičky (1907) ve
Valašských Kloboukách, obchodní akademie v Hradci Králové (1896–1897), obchodní a obytný dům bratří Skasiků (1903) a hotel Slezský dvůr (1903–1905) v Opavě, hotel Jindřichův dvůr v Novém Jičíně (1906), Okresní
nemocenská pokladna (1903–1904) a ústřední lázně (1905–1906) v Brně, pekárna Františka Odkolka v Praze
(1908–1918) a dělnická pekárna v Liberci (1910). Načas byl zaměstnán u Zemského stavebního úřadu v Brně,
kde pod jeho vedením vznikl zejména projekt Zemského léčebného ústavu císaře Františka Josefa I. pro choromyslné v Kroměříži (1904–1907). Ve dvacátých letech se zúčastnil monumentální výstavby „rudé“ Vídně. Srov.
Wiener Architekten Ziwilarchitekt Hubert Gessner. Wien – Leipzig 1932; KRISTAN, M.: Hubert Gessner : Architekt 1871–1943. Katalog výstavy. Wien 1992; TÝŽ: Die Architektennachläse des 20. Jahrhunderts der Albertina : Hubert Gessner. Exempla : Architekturzeichnungen der Graphischen Sammlung Albertina. Wien 1996,
s. 67–69; VYBÍRAL, J.: Der Traum von der Vernunft unter der gelben Kuppel : Die Architektur von Hubert
Gessner in Kremsier. Umění, 47, 1999, s. 45–58; ZATLOUKAL, P.: Příběhy, s. 533; Saur, 52, 2006, s. 379–382.
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II
157
Po ukončení studií a praktikování ve Vídni a v Opavě se Gessner počátkem století vrací
jako zaměstnanec zemského stavebního ředitelství na několik let do Brna, města svých
středoškolských studií (1900–1906). Projekt ústavu choromyslných byl schválen v předjaří roku 1904 a dál rozpracováván v letech 1904–1905, koncem dubna roku 1904 byla
zahájena stavba a 11. července roku 1909 byl dokončený areál slavnostně předán prvnímu řediteli Vincenci Návratovi (1864–1942). Ústav byl rozdělen do čtyř částí: vpravo
od vchodu pro nemocné ženy, vlevo pro muže, uprostřed byly administrativní a hospodářské objekty a vlevo vzadu hospodářská kolonie. Čestné místo v centrální části zaujal
kostel sv. Cyrila a Metoděje.41
Zemské stavební ředitelství v souladu s poznatky soudobé psychiatrie již na počátku
přípravných prací určilo, že všechny objekty budou řešeny pavilonovým systémem. Pa­
cient již nebyl považován (jako tomu bylo ještě v případě brněnského ústavu) za chovance
umístěného ve věznici podobném objektu. Gessner uplatnil pavilonový systém na symetrické, přísně racionální osnově, která se zdála odpovídat moderní době a její architektuře
v duchu Wagnerovy školy. Pro leckoho se také mohla stát synonymem demokratizace.
Ve skutečnosti to bylo zřejmě složitější. Gessner totiž základní urbanistickou skladbu
důsledně přizpůsobil struktuře, komunikační síti a proporčnímu řešení sousední Květné
zahrady. Nebezpečí monotónnosti pak eliminoval uplatněním některých klasických urbanistických principů, zejména seskupováním objektů do uzavřených nebo polootevřených
celků připomínajících nádvoří či přímo motiv cour d’honneur. Současně s kroměřížským
ústavem vyrůstal obdobný areál ve Vídni-Steinhofu. Urbanistická kostra tam byla řešena
„funkcionalisticky“, utilitárním, nehierarchizovaným řádkovým systémem. Soubor pavilonů byl však korunován velkolepým Wagnerovým ústavním kostelem (1904–1907) v situaci nepřehlédnutelného klenotu na vrcholku návrší. Zatímco Gessnerův někdejší učitel
a vzor tak v podstatě demokratické řešení „aristokratizoval“, když je završil pyšným, feudálním gestem, žák užil principiálního opaku: koncept vrcholného díla prvního aristokrata mezi moravskou nobilitou 17. století, biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna,
v sousedním, charakteristicky novověkém ústavu „demokratizoval“. Podobně jako utopičtí socialisté, kteří si svoje falanstéry vysnili ve formách podobných Versailles, a nakonec podobně, jak se o dvě desetiletí později sám Gessner podílel na výstavbě „rudé Vídně“.
Na rozdíl od fádních pavilonů vídeňského Steinhofu navíc architekt v Kroměříži rozvinul značně pestrou motivickou škálu jednotlivých staveb, jež úzce souvisela s funkční
a také psychologickou diferenciací areálu. Vycházel přitom z relativně širokého inspiračního okruhu, v němž se základním zdrojem staly klasicismus (měl vyvrcholit vztyčením
nakonec neuskutečněného ústředního obelisku), některé z principů mediteránní renesance a vlivy jak britské, tak wagnerovské moderny. Na jedné straně pavilony stylově
propojuje geometrizujícím dekorem, na druhé straně v některých případech navazuje na
přerušenou nit klasiky, jejíž formy však tlumočí do soudobé mluvy. Vrcholné činy představují především tři objekty: ústavní kostel sv. Cyrila a Metoděje42 , dobově frekventovaná
palladiánská centrála (ale také pendant k ústřednímu pavilonu Květné zahrady), správní
41 Srov. zvl. NÁVRAT, V.: Vývoj choromyslnictví na Moravě a nový Zemský léčebný ústav císaře Františka Josefa I.
v Kroměříži : Die Entwicklung des Irrenwesens in Mähren und die neue Kaiser Franz Josef I. Landes-Heilanstalt
in Kremsier. Praha 1908; DONĚK, E.: Kroměřížská psychiatrická léčebna v průběhu devíti desetiletí. Kroměříž
1999. – VYBÍRAL, J.: c. d., s. 45–58; ZATLOUKAL, P.: Příběhy, s. 520–534.
42 Kostel na půdorysu řeckého kříže má 27 m vysokou dvojitou betonovou kopuli. Fresková výzdoba je dílem
Jano Köhlera.
158
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
budova s velkorysým řešením interiérů vstupní haly i trojlodní dvorany a fantaskní, téměř
chrámové průčelí márnice. U obou posledně jmenovaných tak architekt svůj pokus o „demokratizaci“ završil, když zřetelně profánní obsah „sakralizoval“.
Jedním z provádějících stavitelů kroměřížského ústavu byl Ladislav Mesenský st. (dalšími byli brněnský František Pawlu a zdejší Antonín Zajíček). Mesenského stavební firma
začala některé gessnerovské motivy rozvádět u obytných domů, především u těch, které
stavěl v tehdejší zadní části své takřka výhradní enklávy – v Kollárově ulici nebo jejím
okolí. Od prvních řadových domů se štukovým dekorem (z let 1903–1906)43 přechází totiž v druhé fázi ke kombinaci ornamentu s neomítanou cihelnou plochou (1910–1912).44
Vyvrcholení představuje vlastní koncový dům Mesenských, kde kombinace racionálního
hmotového uspořádání u jednoho průčelí s romantismem průčelí druhého nalezla adekvátní obdobu ve výhradním užití neomítané „demokratické“ cihly s motivy arkýřů anglického typu bay-window.45 Dům z roku 1911 však již byl nejspíše dílem jeho nejstaršího
syna Ladislava Mesenského ml. (1882–1951), jemuž otec předal k 1. lednu 1911 stavební
živnost.46 Stavba má společné geometrizující barevné keramické akcenty se sousedním
o rok starším rodinným domem Františky Rakovičové.47 U něj zase Mesenský (ml.?) volil formu jakési „slovanské cottage“, jako volný ohlas Jurkovičových Luhačovic a jejich
pohádkové barevnosti. Patřičný rozhled mohly přitom mladému talentovanému staviteli
poskytnout jak studia ve Vídni, několikaletá brněnská praxe, tak role stavbyvedoucího
psychiatrické léčebny u někdejšího kolegy ze zemského stavebního úřadu Gessnera.
Mesenský ml. byl stavitelem (a není vyloučeno, že také projektantem) rozlehlé přístavby chlapecké měšťanské školy Palackého z let 1912–1913.48 Její symetrické, současně
monumentální i ušlechtilé průčelí představuje zdejší nejvýraznější ohlas neoklasicistní
vlny a „stylu 1910“.
Paralelně s Kollárovou ulicí vyrůstala v těch letech také další zástavba řadových rodinných domů ústící do Velkého valu. Rovněž stavitelé František Mazáč (1874–1914) a Jan
Slaměník vystavěli v letech 1912–1914 podstatnou část pravé strany Vrchlického ulice ve
variacích na geometrickou modernu.49
Jako spíše sociologicky zajímavý ohlas někdejších aktivit Antonie Zierlové je možné
chápat rozsáhlou činnost dvou zdejších stavebních podnikatelek z let kolem 1. světové
43 Např. u domů Tomáše Hořavy (10/633), Karla Kadlece (12/628) nebo Františka Navrátila (14/629) z roku
1903.
44 Např. u domu Davida Kubíčka z roku 1908 (11/647).
45 Kollárova 28/663.
46 Ladislav Mesenský ml. (1882, Kroměříž – 1951, Kroměříž) studoval na německé reálce v Kroměříži a Vyšší
průmyslové škole ve Vídni (1897–1901). Po maturitě získal zaměstnání u zemského stavebního ředitelství v Brně
(1901–1907), kde složil stavitelské zkoušky a vrátil se do Kroměříže ve funkci stavbyvedoucího otcovy firmy při
stavbě psychiatrické léčebny. Otcovu stavební firmu převzal 1. ledna roku 1911 a ve spolupráci se synem Ladislavem nejml. (1912–2008) ji vedli do roku 1950, kdy byla znárodněna. Oba byli v poválečných letech perzekvováni.
Z vlastní produkce Mesenského ml. vyniká skupina obytných staveb na nároží ul. Svatopluka Čecha a Kollárovy:
vila Františky Rakovičové (1910), vlastní obytný dům (1911) a protější vila Jana Holuba (1926–1927) ve stylovém rozpětí mezi folklórní inspirací, racionální modernou a art déco. Srov. MESENSKÝ, O.: Rodinná kronika;
ZATLOUKAL, P.: Příběhy, s. 532.
47 Svatopluka Čecha 21/659.
48 Tovačovského 9/337.
49 Mazáčovým
dílem byl např. dům Alfreda Bermanna (6/701 z let 1912–1913), Slaměníkovým dům Julie
Holzbachové (10/686 z roku 1914). Z dalších kroměřížských secesních stavitelů zmiňme Pavla Veselého a Jana
Macháně.
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II
159
Jaroslav Kovář st.,
Návrh na průčelí
kavárny Corso, 1910.
Muzeum umění
Olomouc
války: Emilie Plevová se této činnosti (zpočátku s chotěm Aloisem) věnovala v letech
1908–1913.50 Terezie Domorádová (1878–1936), která začala spekulacemi s pozemky,
přešla v letech 1907–1919 – v poslední fázi s manželem Ladislavem (1874–1954) – rovněž k výstavbě mnoha rodinných domů.51
S Mesenského rodinným domem F. Rakovičové má z hlediska barevnosti leccos společného vila U Kovářů.52 Pro svého příbuzného Hynka Kováře upravil v roce 1909 olomoucký stavitel Jaroslav Kovář st. (1883–1961) její průčelí na základě původního návrhu
50 Stavěla ve Skopalíkově, Stoličkově, Albertově, Dvořákově a Purkyňově ulici. PEŘINKA, F.: Vlastivěda, s. 508,
509, 514, 515, 541, 542, 632–635, 642.
51 Stavěla rovněž ve Skopalíkově, Stoličkově a také Tomkově a Veleslavínově ulici. Tamtéž, s. 511, 598, 604, 632,
634, 635, 642, 643, 655, 656, 658.
52 Havlíčkova 42/1266.
160
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
kroměřížského zednického mistra Pavla Veselého.53 Víceméně je dekoroval některými ze
svých oblíbených a příznačných prvků, zejména kovových nadpraží.
Nebyla to jeho jediná kroměřížská práce. V roce 1909 zakoupil Stanislav Semerád
jeden z domů na Velkém náměstí a o rok později svěřil návrh přestavby včetně nového
průčelí kavárny Corso Kovářovi.54 Stavitel zde uplatnil řešení, které začal při přestavbách
řady starých domů v Olomouci užívat po svém návratu ze Spojených států. Jeho základem
se měla stát kompozice ve tvaru latinského kříže. V dolní části ji odlehčil velkými skleněnými plochami, s přibývajícím členěním jako by „narůstala“ vzhůru. Výrazná geometrizace dekoru (především keramický obklad, kovové a prosklené markýzy) měla být akcentována šperkům podobnými kovovými a skleněnými prvky (zejména třemi lucernami).
Jako novum zde Kovář navrhoval velké, nečleněné a prosklené otvory kavárny v 1. patře.
K přestavbě však došlo až v druhé polovině roku 1918. O čtyři roky dříve získala dům Semerádova sestra Božena Bejvlová, která přestavbu včetně nového návrhu objednala u Skibinského. Současně požádala o povolení zřídit zde „kinematografické divadlo“. V jasně
geometricky definovaných polích se organické prvky – v protikladu ke Skibinského předchozí tvorbě – objevují tentokrát pouze v roli doplňků, takřka korálků. Návrh ovšem proti
uskutečněné podobě svou hýřivou barevností upomínal na polohu pohádkové secese, kterou neměla ani zdánlivě racionální ukázněnost „odkouzlit“ za pomoci vtěsnání do geometrického rámce. Zabránila tomu jedna z podmínek obecní rady: Přílišná pestrost barev na
nákresu bude ve skutečném provedení značně zmírněna.
Jak přišel na nápad projektovat několik vil pro Kroměříž čerstvý absolvent české techniky v Praze Jiří Kroha (1883–1974), se již zřejmě nedozvíme.55 V letech 1916–1918 tak
vznikla série návrhů, u níž se mladý architekt, ovlivněný jak pražským kubismem, německým expresionismem, tak příkladem Jože Plečnika, propracovával ke svému osobitému
projevu, nazvanému později kubofuturismem.56 V recenzi na Krohovu instalaci v rámci
výstavy Moderní umění se to pokusil shrnout Josef Čapek: Hmota je dynamicky členěna,
vzbouřena a rozložena do pohybové plastiky.57 Svojí tvůrčí energií rozpínáme architektonický prostor, charakterizoval to ve stejné době architekt.58
Relativně široké rozpětí škály modernistických projevů však nebylo v kroměřížské architektuře posledního předválečného desetiletí ani zdaleka jediné. Druhou složku zde
(podobně jako jinde) představoval historizující revival – opět rozprostřený značně široce.
Postupné vytlačování tvůrčí složky z arcibiskupské stavební kanceláře ve prospěch
spíše organizační činnosti se po Merettově a Fürstenbergově smrti stalo zcela zjevným.
53 Kovář pocházel ze staré stavitelské rodiny, studoval na brněnské reálce, na české průmyslové škole v Brně
a v Praze. Po studiích prošel desetiletou praxí asistenta a projektanta v různých stavitelských kancelářích, mimořádný význam pro něj měl tříletý pobyt v New Yorku a v Chicagu (1905–1908). Až do roku 1915 pak pracoval
jako asistent u stavitelské firmy Jana Hublíka v Olomouci.
54 Velké nám. 7/38.
55 Kroha vystudoval architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze (1911–1916), v letech 1925–
1935 byl profesorem na fakultě architektury Vysoké školy technické v Brně.
56 Vila J. L. (1916–1917), studie vily (1917), dům dentisty J. K. (1918), zahradní pavilon (1918), administrativní budova rolnického cukrovaru (1918). MACHARÁČKOVÁ, M. – CHATRNÝ, J.: Jiří Kroha (1893–1974) :
Architekt – Malíř – Designer – Teoretik v proměnách umění 20. století. Brno 2007, s. 16, 388.
57 ČAPEK, J.: Výstava Veraikon. Národní listy, 60, 1920, č. 85, s. 4, cit. podle MACHARÁČKOVÁ, M. – CHATRNÝ, J.: c. d., s. 388.
58 KROHA, J.: O prostoru architektonickém a jeho mezích. Veraikon, 6, 1919–1920, s. 33–44, cit. podle MACHARÁČKOVÁ, M. – CHATRNÝ, J.: c. d., s. 425.
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II
161
Jiří Kroha, Návrh na vilu pro Kroměříž, 1917. Foto M. Mertová
Úkoly větší a prestižnější povahy začaly být za Fürstenbergova nástupce Theodora Kohna
(1845/1893–1904/1915) zadávány již výhradně externistům a tuto praxi převzali i další
arcibiskupové.59 A tak největší církevní stavební podnik v Kroměříži počátku století, rozlehlou novostavbu arcibiskupského gymnázia (1910–1914), nejen uskutečnil, ale s největší pravděpodobností také (zřejmě v součinnosti s arcibiskupským stavebním úřadem)
navrhl Antonín Zajíček. Podle prvotních úvah měla být situována na úpatí Barbořiny
s hřištěm v Květné zahradě. Z finančních důvodů však byla zvolena méně náročná, zato
reprezentativnější varianta. Staveništěm se stal exponovaný prostor na místě půvabného
barokního obydlí arcibiskupských úředníků z jedné strany a hradeb se zahradou ze strany
druhé.60 Na rozdíl od sousedního Lippertova semináře mohl nyní projektant obrátit
hlavní průčelí do prostoru mezi zámek, Mlýnskou bránu a kostel sv. Mořice. Umožnilo
mu to vytvoření náznaku čestného dvora. Stylově byla zvolena klasicizující neorenesance;
ústředním motivem se stal osový rizalit opatřený vysokým pilastrovým řádem. Jak jeho
atikový štít, tak boční strmé střešní nadstavby ve stylu francouzské renesance souvisely
s pokusem uplatnit v prostoru mezi stávajícími historickými dominantami dominantu novou. Naježení převýšenými štíty a střechami však spíše představovalo urbanistický omyl,
který původní vyváženou koncepci rozmělnil.
Jiným příkladem uplatnění pozdní neorenesance je řadový rodinný dům Marie Conkové,
choti tesařského mistra Josefa Conka, od stavitele Františka Mazáče z let 1907–1908.61
Silně představená římsa věžové partie umožnila uplatnění charakteristického motivu
59 Připomeňme alespoň úpravu rotundy v Květné zahradě pro přírodovědné muzeum, kterou v roce 1900 navrhl
brněnský architekt Germano Wanderley (1845–1904) nebo úpravy zámeckých interiérů a zřejmě i přístavbu
portiku v nádvoří, jimiž Kohn po přelomu století pověřoval vídeňského architekta Rudolfa Krieghammera
(1860–1939). TOGNER, M.: c. d., s. 69–70.
60 Pilařova 3/3. ZUBER, R.: c. d., s. 16.
61 Ul. Svatopluka Čecha 29/649.
162
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
české neorenesance, lunet se sgrafitovou výzdobou. O něco později, v letech 1910–1911,
Conk (?–1941) s Mazáčem zastavěli takřka celou přilehlou stranu téže ulice ve stylu pozdního historismu nebo secese.62
Historizující východiska ovlivňovala po přelomu století také většinu sakrálních staveb.
Židovským svatyním se v moravském prostředí (ale také ve Vídni) věnoval zejména přerovský rodák Jakob Gartner (1861–1921).63 Na místě zrušeného židovského hřbitova,
a tedy na důstojném místě v čele Komenského náměstí ji navrhoval již Skibinský. Koncem téhož roku byl však projekt zadán Gartnerovi. 3. července roku 1910 mohla být novostavba slavnostně vysvěcena. Průčelí korunované dvěma věžemi a kupolí bývá považováno za kompoziční repliku kostela sv. Jana Křtitele. Gartner však i tentokrát zvolil svoje
oblíbené schéma, které oproti svým o desetiletí starším chrámovým stavbám (v Opavě
nebo v Olomouci) zjednodušil na akcent průčelní rozety a v detailu na střídmě užité románské tvarosloví, zatímco v interiéru užil i secesi.64
Stavitel synagogy Ladislav Mesenský st. uskutečnil svoji pravděpodobně poslední
stavbu rovněž ve stylu historismu. Pozdní neobarok s luisézními motivy na průčelí Moravské agrární a průmyslové banky, z valné části novostavby z let 1910–1911, ilustruje
společně s oběma sousedními domy od Skibinského podstatnou část stylového rozpětí
posledního dvacetiletí habsburské monarchie.65
Autoři, jimž jsme věnovali pozornost, se sešli u tehdejšího největšího výstavního kroměřížského podniku Jubilejní hospodářsko-průmyslové výstavy roku 1908 v Květné zahradě.
Vedle předsedy stavebního spolku Skibinského v něm zasedli Mesenský st., Mazáč, Veselý
a arcibiskupský inženýr Jan Sprindrich. Výstava byla z větší části instalována v kolonádě
uzavřené provizorně po celé délce, v rotundě a v pavilonech umístěných v parteru mezi
nimi. Většina z nich měla nevalnou architektonickou úroveň.66
Architektonicky nevýrazná byla také první fáze výstavby městské Jubilejní nemocnice
císaře Františka Josefa. Po soutěži z roku 1905, v níž uspěl Antonín Křivánek z Prahy, byl
projekt svěřen rodákovi ze štěchovického předměstí, zemskému inženýrovi Josefu Florovi.
Skupina několika objektů, kterou v letech 1908–1910 vystavěli Skibinský s Mazáčem, se
však ani vzdáleně nedala srovnat s protějším Gessnerovým areálem.67
Když v letech 1907–1909 přikročila Správa regulace řeky Moravy k úpravě 6,5 km dlouhého úseku mezi kroměřížským a kvasickým jezem, zasáhla tak velmi výrazně rovněž do
kroměřížského prostředí. Dřívější hlavní říční rameno bylo zasypáno a vedlejší rameno
62 Autorskou výjimku zde představují secesní cottage Olgy Blažkové z roku 1911 (27/662) od Felixe Skibinského a vlastní dům Antonína Zajíčka z roku 1913 (43/700) s keramickými putti inspirovanými populární tvorbou Vídeňana Michaela Powolnyho. KARAFIÁTOVÁ, M.: Ulice Svatopluka Čecha v Kroměříži : Kultura bydlení
elit kroměřížské společnosti. Diplomová práce, Ostravská univerzita v Ostravě. Ostrava 2011.
63 Gartner byl absolventem vídeňské Akademie výtvarných umění (1886–1888, Karl von Hasenauer), žil ve
Vídni, ale často projektoval jak sakrální, tak obytné stavby pro Moravu a Slezsko.
64 Synagoga byla v roce 1942 vyhozena do vzduchu. KLENOVSKÝ, J.: Židovské památky Kroměříže. Brno –
Kroměříž 1996, s. 32; PETR P.: Historie budování nové kroměřížské synagogy. In: Týž (ed.): Židé a Morava :
Sborník příspěvků přednesených na konferenci konané 10. listopadu 1999 v Muzeu Kroměřížska. Kroměříž 2000,
s. 57–69; KLENOVSKÝ, J.: Židovské památky Zlínského kraje. Zlín 2010, s. 49–52.
65 Velké nám. 15/35.
66 ORDELT, R. – LORENZ, G.: Obraz a konečný výsledek jubilejní všeobecné hospodářsko-průmyslové výstavy
roku 1908 v Kroměříži pod protektorátem Jeho cís. a král. výsosti arcivévody Františka Ferdinanda. Kroměříž
1908.
67 Architektonický obzor, 7, 1908, s. 45, 47, 49, 51, tab. 54, 55; PEŘINKA, F.: Vlastivěda, s. 139.
ČLÁNKY A STUDIE PAVEL ZATLOUKAL KROMĚŘÍŽSKÁ ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ II
163
prohloubeno a rozšířeno. Čtvrť Bělidla přestala být ostrovem, k Podzámecké zahradě přibyla další nemalá část. Regulace Moravy však současně vyvolala nezamýšlené důsledky,
zejména vysychání Mlýnského náhonu spojené s výrazným poklesem hladiny spodní vody,
které dlouhodobě nepříznivě ovlivnily vodní poměry právě v Podzámecké zahradě – podobně jako narušila regulace Vltavy z let 1893–1894 vodní poměry ve veltruském parku.
Práce řídil zemský inženýr Gustav Madlmayr (1877–1945), rodák z nedaleké Bystřice pod
Hostýnem. V rámci regulace řeky byly také rozebrány oba staré mosty; nový obloukový
ocelový most provedla podle Madlmayrova návrhu místní firma Jana Nečase.68
V souvislosti s regulací Moravy vyrostl na protějším novém nábřeží pozoruhodný,
byť komorní areál sportovního klubu Haná. Není přitom vyloučeno, že návrh hlavního
objektu mohl Gustav konzultovat se svým mladším bratrem Klaudiem Madlmayrem
(1881–1963).69 Malebná stavba klubovního pavilonu (1909–1910) se schodišti a terasami byla ohlasem pololidového stavitelství rakouského biedermeieru, jednoho z nosných
inspiračních proudů vídeňské a šířeji i německé architektury posledního předválečného
deseti­letí.70
Zusammenfassung
Die Architektur in Kremsier im 19. Jahrhunderts. II. Teil
Pavel Zatloukal
In der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts nimmt in der Architektur von Kremsier allmählich der
bislang dominierende Einfluss des Erzbistums ab. Dessen ungeachtet entstanden hier wichtige Werke, sowie vom Wiener Architekten Josef Erwin von Lippert, als auch vom erzbischöflichen Architekten
Gustav Meretta, im ersten Fall im Rundbogenstil, im zweiten im Neurenaissancestil. Für den Späthistorismus und die Jugendstil war die Architektenfamilie Mesenský (Ladislav der Ä. u. der J.) von
grundlegender Bedeutung, wie auch der Architekt polnischer Herkunft Felix Skibinský, der hier die
Schöpfungen des Krakauer Architekten Teodor M. Talowski im Geiste des romanischen art noveau interpretiert hat. Zum bedeutendsten Jugendstilwerk wurde das umfangreiche Areal der Kaiser Franz
Josef I. Landes-Heilanstalt. Durch dieses Werk versuchte sein Schöpfer aus Mähren Hubert Gessner
einen Dialog einerseits mit dem anliegenden Lust-Garten, vor allem aber mit einem ähnlichen Werk
in Wien-Steinhof von seinem Lehrer an der Wiener Akademie Otto Wagner zu führen.
68 S regulací Moravy souvisela také dílčí soutěž na regulační plán Bělidel. Jak bývalo zvykem, byla v roce 1915
vypsaná pouze pro „odborníky slovanské národnosti“ a byla obeslána sedmi návrhy; plán mohl být naplňován
až po válce. V porotě zasedl Karel Hugo Kepka, 1. cenu získal Otakar Polák z Loun, dvě 2. ceny dvojice Karel Pecánek – Josef Peňáz a Bohumil Hübschmann, pochvalné uznání Viktorin Šulc, dále se zúčastnili Rudolf Stockar,
Jaroslav Kovář st. ad. Architektonický obzor, 8, 1914, s. 95; 14, 1915, s. 24, 48; 17, 1918, s. 20–22, 29; HORÁČKOVÁ, M.: Architektura střední Moravy 1918–1945 : Přerov, Kroměříž, Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Kojetín.
Diplomová práce, Univerzita Palackého Olomouc. Olomouc 2004, s. 76.
69 Klaudius Madlmayr byl absolventem průmyslové školy v Brně, vídeňské techniky a Akademie výtvarných
umění (1904–1908). Byl žákem a později i spolupracovníkem „objevitele“ středoevropského baroka Friedricha
Ohmanna. Po skončení studií praktikoval ve Vídni a v letech 1912–1914 působil v Istrii (zde se mohl seznámit
s L. Mesenským st., který tam trávíval zimní měsíce).
70 Chropyňská 5/1923. V roce 1913 doplnil Gustav Madlmayr areál o budovu převlékárny loděnice „Gustinky“.
O desetiletí později přistavěl pánskou šatnu s tzv. pražírnou v charakteristické podobě neomítané cihly Ladislav
Mesenský ml. KRAŤOCH, J. (ed.): Kroměříž, město a okolí : Národohospodářská propagace ČSR. Brno 1932,
s. 151.
164
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
ČLÁNKY A STUDIE
„Zwischen zentraler Reformbestrebung
und lokaler Reformanpassung“
Die Gestaltung der „Polizey“ in Brünn
zur Zeit des Kaisers Leopold II. (1790–1792)
MICHAL CHVOJKA
Chvojka, Michal: „Zwischen zentraler Reformbestrebung und lokaler Reformanpassung.“
The Creation of „Polizey“ in Brno during the Reign of the Emperor Leopold II (1790–1792)
This study focuses on the application of the Leopold-Sonnenfels model of the Habspurg police administration in Brno, the capital of the Moravia-Silesia province at the beginning of
the 1790s. The author presents the reasons why this reform remained in the forementioned
province just a mere attempt and the preceding Joseph-Pergen model remained in practice
during the whole period being observed.
Key words Leopold II * Administration * Police * Johann Anton Pergen * Joseph von Sonnenfels
Contact Univerzita sv. Cyrila a Metoděje v Trnavě, [email protected]
I. Einführung
Der Kaiser Leopold II.1 kann mit Recht als letzter Habsburger „aufgeklärter“ Absolutist
bezeichnet werden. Bereits in seiner Position des Herrschers in Florenz, wo er sich Pietro
Leopoldo, Granduca di Toscana nennen ließ, hatte er seine wirtschaftliche, administrative und politische Reformtätigkeit nach den aufklärerischen und naturrechtlichen Prinzipien geleitet. Er ließ zahlreiche toskanische Binnenzölle und Steuern mit einheitlichem
Einfuhr-, Transport- und Ausfuhrzoll ersetzen und stärkte die ländliche Agrarwirtschaft
durch die Freigabe des Getreidehandels im Sinne der physiokratischen Theorie. Außerdem beseitigte er die Zünfte und die verhaßte Landpacht und sicherte den Grundbesitz
der Bauer in Form einer erblichen Pacht. Im Rahmen einer Kommunalreform wurden die
Aufgaben und Befugnisse der Kommunen und ihrer Repräsentanten erweitert, indem bereits die kleinsten Landbesitzer zum Consiglio Generale (Generalrat), die größeren wiederum zum Magistrato (Magistrat) wählbar waren. In einigen Kommunen durften sogar
die Frauen mit Hilfe eines Vertreters das passive Wahlrecht ausüben. In seinen Kriminalgesetzen vom November 1786 wurde das Strafprozessrecht rechtsstaatlich umgestaltet
und mit dem Konstitutionsentwurf vom Jahre 1787 beabsichtige der Großfürst Pietro
1 Zu Seiner Regierungszeit und Reformen siehe z.B. WANDRUSZKA, A.: Leopold II. : Erzherzog von Österreich, Großherzog von Toskana, König von Ungarn und Böhmen, Römischer Kaiser, 1–2. Wien 1963–1965;
PEHAM, Helga: Leopold II. : Herrscher mit weiser Hand. Graz – Wien – Köln 1987; WALTER, Friedrich: Die
Österreichische Zentralverwaltung, 2/4: Die Zeit Josephs II. und Leopolds II. 1780–1792. Wien 1950, S. 154–190
oder (hinsichtlich der tschechischen Geschichte und mit weiterführender Literatur) BĚLINA, P. – KAŠE, J. –
KUČERA, J. P.: Velké dějiny zemí Koruny české, 10 (1740–1792). Praha – Litomyšl 2001, S. 126–131.
ČLÁNKY A STUDIE MICHAL CHVOJKA Zwischen zentraler Reformbestrebung…
165
Leopoldo nicht nur den naturrechtlich legitimierten Menschen- und Bürgerrechten Geltung zu verschaffen, sondern einer konstitutionellen Monarchie mit beschränkter Mitregierung des Volkes den Weg zu bahnen.2 Wie allerdings Gerda Graf fundiert ausführte,
war dieser Entwurf von einer beträchtlichen Spannung zwischen einem tradierten absolutistischen und dem Konstitutionalismus des 19. Jahrhunderts zuneigenden Konzept
geprägt. Die Formulierung der Verfassung erfolgte ausschließlich aus der Perspektive
des Großherzogs, wobei z. B. die Bindung der Exekutive an das Gesetz gar nicht erwähnt
wurde und jedes neue Gesetz nur im Rahmen eines Konsensus zwischen Pietro Leopoldo
und der Generalversammlung zustande kommen konnte.3
Nach dem Tod seines Bruders und Kaisers Joseph II. zog Pietro Leopoldo als dessen
Nachfolger und römischer Kaiser nach Wien ein. Vertretbarerweise hatte er die Loyalität
des vierten Standes durch Reformen zu gewinnen getrachtet und gegenüber Frankreich
grundsätzlich einen eher defensiven Kurs verfolgt, um nicht nach der Schlichtung der
türkischen Frage in einen neuen Krieg verwickelt zu werden.4
II. Die Schwungkraft des reformierten josephinisch-Pergen’schen Polizeisystems
Zu Beginn der Herrschaft Leopolds II. bewegte sich das mährisch-schlesische Polizeiund Sicherheitswesen zuerst in den durch die Polizeireorganisierung von 1789 festgesetzten Gleisen5. Danach waren die seit der ersten josephinischen Polizeireform im Jahre
1785 ursprünglich den neuerrichteten Polizeidirektionen in Brünn und Troppau6 angehörenden Gegenstände wiederholt unterteilt. Die sog. Angelegenheiten der publico-politica
wie die Wohlfeilheit7, Beleuchtung, Pflasterung, Vorschriften für die Bauart usw. sollten
einzig und allein von dem Stadtmagistrat in Brünn bzw. Troppau besorgt werden. Die
beiden Polizeidirektoren hatten sich hingegen mit den Polizei- und Sicherheitsgeschäften „im engsten Verstande“ zu befassen, d.h. mit der ununterbrochenen Aufsicht über
die Sicherheit der Einwohner und ihres Vermögens und den „dahin einschlagenden
Gegenständen“.8 Die Polizeiwache wurde wieder dem Polizeidirektor unterstellt, musste
aber dem Magistrat in allen erforderlichen Fällen Assistenz leisten.9 Das Anzeigwesen
2 Siehe SCHLOSSER, H.: Verfassungs- und Rechtsreformen des aufgeklärten Habsburgers Granduca Pietro
Leopoldo di Toscana im 18. Jahrhundert. In: Hadding, W. (Hg.): Festgabe Zivilrechtslehrer 1934/1935. Berlin – New York 1999, S. 565–570; GRAF, G.: Der Verfassungsentwurf aus dem Jahr 1787 des Granduca Pietro
Leopoldo di Toscana. Berlin 1998, insbesondere S. 191–259.
3 GRAF, G.: op. cit., S. 298–299.
4 REINALTER,
H.: Aufgeklärter Absolutismus und Revolution : Zur Geschichte des Jakobinertums und der
frühdemokratischen Bestrebungen in der Habsburgermonarchie. Wien – Köln – Graz 1980, S. 147; siehe auch
WANGERMANN, E.: Von Joseph II. zu den Jakobinerprozessen. Wien – Frankfurt – Zürich 1966, S. 127–130.
5 Vgl. BENNA, A.-H.: Die Polizeihofstelle : Ein Beitrag zur Geschichte der Oesterreichischen Zentralverwaltung.
Dissertation, Universität Wien. Wien 1942, S. 114–120; GEBHARDT, H.: Die Grazer Polizei : Ein Beitrag zur
Geschichte des österreichischen Sicherheitswesens im aufgeklärten Absolutismus und im Vormärz. Graz 1992,
S. 71–78.
6 Siehe Mährisches Landesarchiv Brno (in Hinkunft MZA Brno), B 95 Mährisch-schlesisches Gubernium –
Präsidium (in Hinkunft MSGP), Kt. (in Hinkunft Kt.) 219, Protokoll über die Übergabe der Polizeiangelegenheiten an neue Polizeidirektoren, 18. 10. 1785.
7 Es handelte sich um eine Kompetenz, über die relevante Höhe der Preise zu wachen und diese möglichst stabil
und günstig zu halten.
8 MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Ugarte an Pergen, 17. 12. 1789.
9 GEBHARDT, H.: op. cit., S. 74.
166
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
blieb nach wie vor die Spitzenangelegenheit der Polizeidirektionen, wobei die Parteien
in der Stadt ihre Meldungen nicht direkt an die Polizeibehörde zu richten, sondern dieselben durch die Viertelmeister zukommen zu lassen hatten, weil es offenbar zum Besten
des Dienstes ist, wenn […] Viertelmeister von allem, was in ihrem Viertel vorgehet, genau
unterrichtet werden.10 Von großer Wichtigkeit war auch der Umstand, dass in den kleinen Städten und auf dem Lande ebenfalls nebenberufliche Bezirksaufseher bestellt waren
und insbesondere über die Meldepflicht zu wachen hatten.11 Die Polizeireform von 1789
brachte zwar die Unterordnung der Polizei in den Ländern unter Staatsminister Johann
Anton Pergen in Wien mit sich, wobei die dortigen Gouverneure ihre Berichte in Polizeiangelegenheiten nicht mehr an die Hofkanzlei, sondern an ihn selbst zu richten hatten.
In dieser Hinsicht können wir mit Paul B. Bernard jedenfalls argumentieren, dies ließe
vielmehr auf die Möglichkeit einer zentralen Kontrolle als auf die Herausbildung einer
selbständigen Polizei schließen, indem die Polizeiangelegenheiten zwischen Polizeidirektionen und Magistrate unterteilt blieben und Pergen nicht direkt die Entscheidungen
der Länderchefs zu beeinflussen vermochte.12 Die zentralen Polizeiagenden blieben allerdings nach wie vor unter der Leitung des Staatsministers Pergen und dessen neu errichteten Polizeibüros13 in Wien, obwohl das Hofdekret Mitte Mai 1790 die Versetzung Pergens
in den Ruhestand wegen seiner verlorenen Sehkraft angekündigt hatte.14
III. Alte Probleme, provisorische Lösungen
Die Probleme schienen allerdings dieselbe zu sein, wobei es nicht vorrangig um die Finanzierung des neuen Polizeipersonals in den Munizipalstädten,15 sondern vielmehr um
die Erweiterung der Kompetenzen der Polizeidirektionen und um die Kontrolle der in die
Provinzhauptstadt ein- und von dort weggehenden Fremden ging.
In seinem Bericht vom 17. April 1790 deutete der Brünner Polizeidirektor Johann Nepomuk Okacz darauf hin, dass sowohl die Geschäfte infolge der Teilung der Polizeiangelegenheiten, als auch der Korrespondenzgang zwischen dem Landespräsidium, der Polizeidirektion und dem Magistrat nur beschwerlich und untunlich besorgt werden könnten.
Der Magistrat sollte arbeiten, und kann nicht, ich [Okacz – Anmerkung des Verfassers]
hingegen, der ich die erforderliche Leute, Kräfte, und vielleicht auch Fähigkeit hiezu hätte,
10 Ebenda.
11 GEBHARDT, H.: op. cit., S. 75.
12 BERNARD, P. P.: From the Enlightenment to the Police State : The Public Life of Johann Anton Pergen. Urbana – Chicago 1991, S. 158 f., 162–167.
13 Vgl. BENNA, A.-H.: op. cit., S. 120.
14 MZA Brno, MSGP, Kt. 219, Hofdekret an Ugarte vom 17. 5. 1790 und Kt. 218, Pergen an Ugarte, 2. 7. 1790.
15 An dieser Stelle sei die ausnahmsweise Forderung des Magistrats in Auspitz (Hustopeče) erwähnt, die neu
aufzustellenden Bezirksaufseher aus den Gemeindegeldern zu besolden, weil in der Stadt Auspitz die Bürgerschaft entweder aus Gewerbsleuten, oder Wirtschaftspflegern bestand und es für schwierig gehalten wurde, jemanden zu finden, der die Aufsicht ohne einen bestimmten und sicheren Lohn über sich nähme, ohne in seinem
Gewerbe oder Wirtschaft merklich gehindert zu werden. Das m.-s. Landesgubernium wies diese Eingabe mit
dem Hinweis auf die Einheitlichkeit im ganzen Lande sowie damit zurück, die Stadt nach der Größe und Häuseranzahl in 4 oder 5 Bezirke einteilen und die Polizeiaufgaben folglich leichter besorgen zu können. Vgl. MZA
Brno, MSGP, Kt. 218, Brünner Kreisamt an Ugarte, 20. 2. 1790 und Gubernialschreiben an das Brünner Kreisamt vom 24. 2. 1790.
ČLÁNKY A STUDIE MICHAL CHVOJKA Zwischen zentraler Reformbestrebung…
167
wollte, wünschte, und könnte arbeiten, und darf nicht.16 Mit einer derart brennenden Wortauswahl führte Okacz seinen Wunsch aus, im Staatsdienst aktiver und „entsprechender“
zu wirken. Nach seinen Vorstellungen dürfte entweder sein Wirkungskreis um mehrere
öffentliche und Polizeigeschäfte erweitert oder er selbst in „engere“ Verbindung mit
der Landesstelle gesetzt werden, um dort seinen Vortrag halten und alle Kollisionen an
Ort und Stelle beheben zu können.17 Auch wenn die Antwort des Gouverneurs nicht in
den Akten vorzufinden war, bekommt man durch die Differenzen des Polizeidirektors
und Landeschefs in Bezug auf die Ergreifung der Verbrecher zu sehen, welche amtliche
Kollisionen Okacz im Sinne hatte. Der Brünner Polizeidirektor war der Ansicht, dass
die Polizei ohne Rücksicht auf die Jurisdiktion auf jeden Verbrecher greifen [könnte –
Anmerkung des Verfassers M.Ch.], weil erst durch eine vorläufige Untersuchung die Art
des Verbrechens entschieden werden würde.18 Er stützte seine Argumente sowohl auf die
kaiserliche Zirkularverordnung vom Mai 1787, wonach die Kriminalverbrecher an der
Stelle ihrer Entdeckung ebenfalls zu untersuchen, abzuurteilen und zu bestrafen waren,
als auch auf die praktischen Vollziehungsgründe. Die Jurisdiktion des Brünner Magistrates erstreckte sich nämlich nur auf die Stadt Brünn und die Vorstädte Beckengasse, Kröna
und Mühlgraben sowie auf einen Teil der Neugasse. Die übrigen Vorstädte gehörten wiederum unter die Jurisdiktion der Herrschaften in Karthaus, Rzeczkowitz, Blaschowitz,
Kommenda-Kreutzhof, Posorzitz und Kritschow. Würde nun ein Polizei- oder politischer
Verbrecher z.B. auf dem St. Annagrund, oder auf der Vorstadtgasse Neustift betreten, so
müßte selber im ersten Falle nach Blaczowitz, 3½ Stund weit bey trockener Witterung, und
im 2ten Falle nach Posorzitz, 2 Stunden weit von hier [Brünn – Anmerkung des Verfassers]
zur Untersuchung geschickt werden.19 Es lag nahe, dass die Polizeiwache wegen geringer
Anzahl, mangelnder Extrabelohnung und Abnutzung der systemmäßigen und auf acht
Monate berechneten Bekleidung nicht im Stande war, solche Ritte durchzuführen.20 Der
mährisch-schlesische Landeschef Graf Alois Ugarte vertrat wiederum eindeutig die Meinung, dass, da die Polizeidirektion auf keine Art und Weise in fremde Jurisdiktion einzugreifen und alle Unternehmungen nur mit Genehmigung des Gouverneurs durchzuführen hätte, die Brünner Polizeibehörde keineswegs die politischen Verbrecher arretieren
könnte. Darüber hinaus ermahnte er den Polizeidirektor Okacz, zwischen den Kriminalverbrechen und Polizeiübertretungen genau zu unterscheiden. Denn nur die Letzteren
hätten augenblicklich bestraft zu werden und konnten ohne Rücksicht auf jeweilige Jurisdiktion an den Magistrat ausgeliefert werden.21
In Bezug auf die mit der allgemeinen Sicherheit zusammenhängenden Kontrolle der
Fremden gab es in dem eingeführten Polizeisystem in Brünn wesentliche Defizite. Die
Fremdenaufsicht stützte sich neben dem Anzeigwesen auf die sog. Torrapporte, i.e. die
stichwortartigen schriftlichen Meldungen von den Stadttoren über die herein- und hinausfahrenden Personen hinsichtlich ihres Namens, Berufs, Aufenthalts etc. für die Polizeidirektion. Wegen der düsteren finanziellen Situation war man allerdings nicht in
16 Ebenda, Promemoria Okaczs vom 17. 4. 1790.
17 Ebenda.
18 Ebenda, Kt. 219, Okacz an Ugarte, 21. 6. 1790.
19 Ebenda.
20 Ebenda.
21 Ebenda, Kt. 219, Gubernialschreiben an Okacz vom 28. 6. 1790.
168
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
der Lage, die Tore mit der Polizeiwachmannschaft zu besetzen und die eigentlich dafür
zuständigen sog. Torschreiber22 hatten den Erwartungen aufgrund niedriger Belohnung
und weiterer Beschäftigung nicht Genüge geleistet.23 Darüber hinaus konnten die Gemeinen (Halbinvaliden) der Polizeiwache meistens nicht schreiben, so dass es sogar an dieser Grundvoraussetzung dafür mangelte. Der Brünner Polizeidirektor Okacz hoffte die
einfachste, kürzeste, verläßlichste und unkostspielige Lösung darin gefunden zu haben,
wenn sich das hierortige [Brünner – Anmerkung des Verfassers] hohe General militar Kommando zur […] Handhabung der allgemeinen Sicherheit sowohl des Staates überhaupt als
der Provinz insbesondere bewogen finden laßen möge, denen an den Thören wachhabenden
Unterofficieren, welche ohnehin jeden Fremden befragen, aufzutragen, jeden herein und
hinausfahrenden (: die spaziren fahrende hierortigen Herrschaften und bekannte ansehnliche Inwohner ausgenommen :) nach dem […] Thorrapport […] zu befragen, und die kurz
gefaßten Rubriken anzufühlen.24 Trotz der Befürwortung des Landeschefs Ugarte und des
Anerbietens von Seite der Polizeidirektion, die Torwachen mit den gedruckten Torzetteln
zu versehen und diese jeden Tag morgen früh abzuholen, erntete dieser Antrag keinen Erfolg. Die Brünner Militärbehörde wies es höflich mit dem Argument zurück, es sei nicht
in der Vorschrift des Militärdienstreglements beinhaltet und sohin damit unvereinbarlich
gewesen.25
Die Fremdenüberwachung und die Exklusion verdächtiger Leute gehörten zu den
hochwichtigen Aufgaben der Polizei, welche durch die revolutionären Vorgänge in Frankreich und durch die bis Juli 1790 ungelösten Beziehungen mit Preußen logischerweise
an Bedeutung und Effizienzsteigerungsbedarf gewannen. In diese Richtung zielten die
Anordnungen Pergen’s sowohl über die Ergreifung und Auslieferung der Vagabunden an
die Provinzialmilitärbehörden als auch über die Landesverweisung von solchen fremden –
insbesondere französischen – Untertanen, die sich mit keinem Geschäft oder Gewerbe
in der Habsburgermonarchie ausweisen konnten.26 Auch wenn die Polizei in den Habsburger Provinzen angewiesen worden war, keinem Fremden und vorzüglich den polnischen und französischen Passbewerbern einen Reisepass nach Ungarn auszustellen bzw.
zu vidieren, ohne die Person genau untersucht zu haben,27 hatten die Polizeidirektionen
in Brünn und Troppau ihre „verdoppelte“ Aufmerksamkeit auf das Tun und Lassen der
Fremden zu richten und im Falle einer Entdeckung der französischen Emissäre solche
sicher festzuhalten und der Staatskanzlei in Wien anzuzeigen.28 Einen administrativen
Behelf zur Fremdenkontrolle sollten auch die sog. Grenztabellen29 liefern, welche von
22 Siehe MZA Brno, B 14 Mährische Statthalterei – ältere, Kt. 2438, Instruktion für die Torschreiber vom 18. 1.
1787.
23 MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Okacz an Ugarte, 21. 2. 1790.
24 Ebenda.
25 Ebenda. Siehe auch Gubernialschreiben an den kommandierenden General Feldzeugmeister Grafen v. Botta
vom 23. 2. 1790 und dessen Antwort vom 27. 2. 1790.
26 Ebenda, Kt. 219, Pergen an Ugarte, 18. 1. 1790 und 27. 11. 1790.
27 Ebenda, Pergen an Ugarte, 27. 11. 1790.
28 Ebenda, Kt. 219, Gubernialschreiben an Okacz und Herbel vom 8. 11. 1790 und 26. 12. 1790.
29 Es handelt sich um ein einfaches Formular (siehe Anhang), wo man außer Datum und Namen des einkommenden Fremden ebenfalls seinen Beruf, eventuelle Mitreisenden, Reisemotive, Typ des Reiseausweises sowie
die Angaben über den Abkunftsort und Reiseziel. So wurde z.B. der Kaufmann Johann David Ehrenberg von
Habelschwerdt in der Graftschaft Glatz in Preußisch-Schlesien mit seinem Sohn David an der österreichischen
ČLÁNKY A STUDIE MICHAL CHVOJKA Zwischen zentraler Reformbestrebung…
169
den Mautbeamten aus den Grenzstationen der Habsburger Provinzen durch die Bankaladministrationen30 als ihre übergeordnete Behörden an die Polizeidirektionen31 regelmäßig einzusenden waren. Um dem anfänglichen Tabellenmangel zu steuern, erließ Graf
Pergen die Anordnung, dass sie in den Hauptstädten der Provinz nach dem Bedarf der
Grenzbehörden (sog. Grenzmaut) in Druck gelegt und den zuständigen Bankaladministrationen zugeschickt werden sollten.32 Die Kreisämter hatten wiederum alle 14 Tage die
Verzeichnisse der Fremden an das Landesgubernium in Brünn einzusenden.33
IV. Anfänge der leopoldinischen Reform
Der neue Kaiser Leopold II., gehindert durch vielfältige Einsprüche gegen das josephinische Reformwerk sowie durch die brennenden innen- und außenpolitischen Aufgaben,34
wandte sein Augenmerk erst Anfang 1791 dem Polizeiwesen richtig zu. In Bezug auf
Mähren war insbesondere die Verbesserung des Gefängniswesens im Rahmen der Milderung der josephinischen Gesetzgebung von Bedeutung, insbesondere mit Hinblick auf die
Aufhebung drakonischer Dunkelarreste (Temnitzen) für die lebenslänglichen Häftlinge
in der Festung Spielberg. Trotz Einsprüchen von Pergen, der den Verlust der Polizeiautonomie befürchtete, wurden die wegen (angeblicher) Spionage rechtswidrig verurteilten Buchhändler Georg F. Wucherer und Josepha Willias freigelassen, wobei Pergen den
Schadenersatz für die Letztere nicht als Entschädigung für getanes Unrecht, sondern als
eine Gnadengabe des Kaisers interpretierte.35 In der Folge erließ Leopold II. auf Anregung der Obersten Justizstelle die Resolution, daß den Polizeybeamten eine nachdrückliche Warnung gegeben werde, den Arrestanten, besonders wenn sie nur verwahrungsweise
angehalten sind, mit aller möglichen Schonung und Menschenliebe zu begegnen.36 Ende
Februar 1791 veröffentlichte dann Leopold II. seine erste Instruktion über das Polizeiverfahren, wonach ein Appelations- und Regierungsrat alle drei Monate die Behandlung der
Arrestanten im Polizeihaus kontrollieren sollte. Die Kaptur, Anhaltung und Verschaffung
ins Polizeihaus konnte zwar auf dermaligem Fuß verbleiben, die ganze Prozedur wurde
allerdings dahin abgeändert, dass die verhaftete Person lediglich drei Tage ohne Anzeige
(schlesischen) Grenzstation Zuckmantel (Zlaté Hory) am 13. Februar 1790 während seiner Geschäftsreise
aus Ungarn nach Breslau mit dem am 1. Februar 1790 in Wien ausgestellten niederösterreichischen Regierungspass amtlich vermerkt. Vgl. MZA Brno, MSGP, Kt. 218, fol. 32 (die betreffende Grenztabelle).
30 Die Behörde, die für das Eintreiben von Steuern und Zöllen zuständig war.
31 Die Grenztabellen wurden zuerst alle 8 Tage von der Bankaladministration in Brünn auschließlich an den
dortigen Polizeidirektor Okacz eingesandt, so dass der Polizeidirektor Herbel in Troppau bis Juli 1790 keine
in seine Hände bekommen haben sollte (!) Nach seiner gerechtfertigten Intervention änderte das Gubernium
das Verfahren insoweit, als die auf Schlesien und dortige Grenzen Bezug nehmenden Grenztabellen von Okacz
kurzer Hand an den Troppauer Polizeidirektor einzusenden waren. Siehe MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Herbel an
Ugarte vom 20. 7. 1790 und Gubernialschreiben an Herbel vom 24. 7. 1790.
32 Ebenda, Kt. 219, Gubernialschreiben an Pergen, 27. 1. 1790 und Pergen an Ugarte, 3. 2. 1790.
33 Ebenda, Gubernialschreiben an Znaimer Kreisamt vom 31. 12. 1790.
34 Z. B. die Aufhebung der josephinischen Grundsteuer- und Urbarialgesetze, die Einberufung der Landtage
in den tschechischen und österreichischen Erbländern (Böhmen, Mähren, Schlesien, Österreich ob der Enns,
Steiermark, Kärnten, Krain, Görz, Tirol und Vorderösterreich), die Lösung der türkischen Frage in Bezug auf
den beabsichtigten Friedensschluss oder die Regelung der österreichisch-preußischen Beziehungen.
35 PEHAM, H.: op. cit., S. 252; WANGERMANN, E.: op. cit., S. 106 f.
36 WANGERMANN, E.: op. cit., S. 107.
170
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
bei der Behörde angehalten, danach aber unbedingt einer Untersuchung unter Anwesenheit eines „Justizmannes“ eingeleitet werden sollte.37 Nachdem es dem Grafen Pergen
nicht gelungen war, diese Veränderungen wegzuwenden und das josephinische System
der von der Justiz autonomen Polizei aufrechtzuerhalten, legte er Anfang März 1791 dem
Kaiser sein Kündigungsgesuch in die Hände. Den Länderchefs in den Provinzen rechtfertigte Pergen diesen Schritt lediglich mit seinen Gesundheitsumständen und Gebrechlichkeiten.38
Durch das kaiserliche Handschreiben vom 8. März 1791 wurde der oberste Kanzler,
Graf Leopold Kollowrat-Krakowsky, darüber informiert, dass die von Pergen geführte
Polizeioberaufsicht in den sämtlichen Habsburger Ländern aufgehört hatte und diese daselbst unmittelbar unter die Leitung der betreffenden Länderchefs zu stellen war. Sie hatten sich künftig in Polizeiangelegenheiten wieder an die Hofkanzlei zu wenden, in Wien
war wiederum der niederösterreichische Regierungspräsident Graf Wenzel Sauer mit der
Verwaltung der Polizei beauftragt.39 Ernst Wangermann stellte fest, dass das josephinische Polizeisystem nur in zwei Punkten bewahrt blieb. Erstens, dem Grafen Sauer war
der unmittelbare Zutritt zu dem Kaiser gestattet. Zweitens, die Landeschefs konnten aus
Koordinationsgründen nach wie vor direkt mit dem Chef der Wiener Polizei, also mit dem
Grafen Sauer, korrespondieren.40 Diese Korrespondenz sollte allerdings nur wichtige, auf
Niederösterreich oder die Haupt- und Residenzstadt Wien Bezug nehmende Gegenstände
betreffen, wie z.B. die Anzeigen über verdächtige nach Wien zu reisende Personen, deren
Verzeichnisse man regelmäßig nach Wien einzusenden hatte. Minder wichtige oder das
Wohl der eigenen Provinz betreffende Polizeygegenstände blieben dem Landeschef vorbehalten und bedarfen keiner weiteren Korrespondenz. Damit war es eben auch von der
Einsendung der wöchentlichen Amtsberichte ganz abgekommen.41
V. Reformpläne und Tätigkeit des Freiherrn von Sonnenfels
Nachdem die geheime Polizei auf diese Weise beträchtlich reduziert worden war, schritt
Leopold II. zur Planung einer allgemeinen Verwaltungsreform der öffentlichen Polizei. Er
ließ den Professoren der Polizei- und Kameralwissenschaften an der Wiener Universität,
Joseph Freiherrn von Sonnenfels, eine neue Polizeireform ausarbeiten, welche in der Polizeiverfassung für Wien vom 1. November 1791 gipfelte.42 Da dieses neue Polizeisystem
wegen einiger Einförmigkeit auch nach Brünn im Sinne seiner beabsichtigten Applikation in den (Hauptstädten der) Habsburger Provinzen am 19. November 1791 eingesandt
wurde,43 richten wir kurz unser Augenmerk auf ihre Hauptzüge.
Die Haupt- und Residenzstadt Wien teilte man in insgesamt zwölf Bezirke, vier im
Zentrum und acht in den Vorstädten, wobei in jedem Bezirk ein sog. „Bezirksdirektor“
37 Ebenda, S. 107 f.
38 Ebenda, S. 108 f.; BENNA, A.-H.: op. cit., S. 121–122; siehe auch MZA Brno, MSGP, Kt. 220, Pergen an
Eure Exzellenz (Landeschef Ugarte), 15. 3. 1791.
39 WALTER, F.: op. cit., S. 160; PEHAM, H.: op. cit., S. 253.
40 WANGERMANN, E.: op. cit., S. 109 f.
41 MZA Brno, MSGP, Kt. 220, Hofdekret an Ugarte, 17. 6. 1791.
42 WANGERMANN, E.: op. cit., S. 110; PEHAM, H.: op. cit., S. 251 f.
43 MZA Brno, MSGP, Kt. 218, fol. 2, Hofdekret an Ugarte vom 19. 11. 1791.
ČLÁNKY A STUDIE MICHAL CHVOJKA Zwischen zentraler Reformbestrebung…
171
aufgestellt wurde. Die notwendige Unterstützung sollte er von Seite der Richter, Grundgerichtsschreiber und Grundwachtmeister erhalten. 44 Die sämtlichen Aufgaben der
Polizei gliederten sich in Zivilgegenstände, bei denen kleinere Rechtsstreitigkeiten vom
Bezirksdirektor zu schlichten waren, Kriminalgegenstände, die alle Untersuchungen umfassten, die zur Einleitung eines Kriminalverfahrens notwendig waren, und Polizeigegenstände, worunter das Gesundheitswesen, die Kontrolle der Lebensmittel, verschiedene
Aufsichtsfunktionen und zu guter Letzt die Handhabung der öffentlichen Ordnung, Sittlichkeit und Religiosität gehörten.45
Von großer Wichtigkeit war der dritte Abschnitt der Verfassung, der die Grenzen der
Polizeigewalt auseinandersetzte, im Unterschied zum Josephinischen (Pergenschen) Modell, der die (Wiener) Polizei als eine Institution mit autonomer Macht und Stellung zu
begründen suchte. Mit Hinblick auf die Personen war die Polizei berechtigt, gegen jedermann ohne Rücksicht auf Stand und Rang vorzugehen, d.h. gegen die Untertanen wie
gegen den Adel, das Militär und die Geistlichkeit. Die Bezirksdirektoren waren angewiesen, bei allen Anlässen mit größter Behutsamkeit und – wenn möglich – mit Ausschluss
der Öffentlichkeit wegen der bürgerlichen Achtung und Schonung des guten Rufes zu
handeln. Ihre Gewalt erstreckte sich dabei in allen Fällen nur bis auf die zur allgemeinen
Ordnung und Sicherheit unumgänglich nothwendigen Vorbereitungsvorkehrungen: also
selbst in Kriminalfällen nur bis zur Versicherung der Person.46 Das weitere Verfahren gehörte damit nicht in den Wirkungskreis der Polizei, sondern in denselben von anderen
zuständigen Behörden. Neben diesem repressiven Charakter wurde der Akzent auch auf
die präventive Seite der Polizei gelegt, indem sie sowohl Uebelthäter zur Strafe zu bringen,
als Uebelthaten zuvor zu kommen suchen47 müsste. Vorausgesetzt, dass es zum konkreten Vorfall bestimmte Vorschriften gab, sollte der Polizeibeamte nach seiner Amtspflicht
ohne Anfrage und besondere Meldung handeln. Falls dies nicht der Fall war, konnte er in
dem erwähnten Sinne nur dann vorgehen, als die Verzögerung für den Dienst nachteilig
sein würde, ansonsten hatte er immer höhere Anweisung einzuholen. Die Beschwerde gegen die untergeordneten Polizeibeamten konnte man in dringenden Fällen mündlich, im
allgemeinen schriftlich an die Präsidien der Landesstelle richten und diese bei der Amtskanzlei der Polizei einreichen.48
Zu den am meisten hervorgehobenen49 und positiv bewerteten Teilen dieser neuen Polizeiordnung gehörte zweifellos die soziale Vorsorge der leopoldinisch-Sonnenfels’schen
Polizei in Bezug auf die untersten Bevölkerungsschichten. In jedem Bezirk bestellte man
einen Bezirksarzt, einen Wundarzt und eine Hebamme, um nach Hinweis der Bezirksdirektoren den unvermögenden Kranken und Bedürftigen unentgeltlich den notwendigen
Beistand zu leisten.50
44 WANGERMANN, E.: op. cit., S. 110 f.; PEHAM, H.: op. cit., S. 254.
45 MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Cirkulare über die Einführung der neuen Polizeyverfassung in Wien vom 1. 11.
1791, fol. 4–6. Siehe auch PEHAM, H.: op. cit., S. 254.
46 MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Cirkulare über die Einführung der neuen Polizeyverfassung in Wien vom 1. 11.
1791, fol. 6v.
47 Ebenda.
48 Ebenda.
49 50 Siehe GEBHARDT, H.: op. cit., S. 82.
MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Cirkulare über die Einführung der neuen Polizeyverfassung in Wien vom 1. 11.
1791, fol. 7 f.
172
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Der letzte Abschnitt behandelte noch die Struktur und vorzügliche Verrichtungen der
Polizeibeamten. Während der Bezirksdirektor auf der lokalen Bezirksebene die Aufsicht
zu führen sowie die Rapporte und verschiedene Protokolle zu verfassen hatte, sorgte der
Polizeioberdirektor für die Ordnung und Genauigkeit bei den einzelnen Bezirksdirektoren,
führte die zweitstufige Kontrolle der Protokolle und hatte geringere wahrgenommene Unordnungen abzustellen und größere Gebrechen schriftlich anzuzeigen. Die unmittelbare
Leitung der Polizei in Wien lag in den Händen des Vizepräsidenten der Landesstelle, der
als Präses der Polizei bezeichnet wurde. Schließlich, die Oberrevision aller bei der Polizei
behandelten Gegenstände führte der Präsident der Landesstelle selbst.51
VI. Die Brünner „Rückkehr“ zum josephinischen Polizeisystem
Obwohl der Kaiser Leopold II. am 1. März 1792 frühzeitig verstorben war, hatte man die
Applikation seines Polizeimodells im Laufe des Jahres 1792 weiterhin erörtert. Mitte April, also mehr als ein Monat nach dem Tod des Kaisers, urgierte die Hofkanzlei den Grafen
Ugarte, die Anwendungsmodifikationsvorschläge der neuen Wiener Polizeiverfassung
in Mähren und Schlesien beschleunigt einzusenden.52 Das aufgrund der Anmerkungen
des Referenten in Polizei- und Wohlfeilheitsachen, Gubernialrats Ignaz v. Schröffel53
verfasste Gubernialschreiben wurde allerdings erst in der zweiten Junihälfte 1792 nach
Wien in die Hände des Obersten Kanzlers Grafen Kollowrat mit der Erklärung eingesendet, dass man zuerst einen Fond zur Finanzierung des zu modifizierenden Polizeisystems
hätte finden müssen.54 Mal verfasst, scheint der Bericht des Landesguberniums vielmehr
eine Rückkehr zur anfänglichen josephinischen Polizeireform des Jahres 1785 als die
Umsetzung des leopoldinischen Modells angestrebt zu haben, worauf bereits die Struktur des Berichtes und die Zusammensetzung der Argumente deutlich schließen lassen.
Bereits am Anfang führte Ugarte an, daß die Polizey in Brünn und Troppau in Absicht
auf alle damit verbundene Gegenstände niemals mit besserem und wirksameren Erfolg besorget wurde, als in derjenigen kurzen Zeit, wo alle dahin einschlagenden Geschäfte der
Polizeydirektion allein anvertraut, und die Magistrate selbst angewiesen waren, Hülfe und
Folge zu leisten.55 Die Teilung der Polizeigeschäfte zwischen Polizeidirektion und Magistrat, wonach diese lediglich die Sicherheits- und jene alle übrigen Geschäfte besorgte, sei
schon von der Kapazitäten beider Behörden unfruchtbar gewesen. Der Landeschef und
sein Referent in Polizeisachen hielten die Polizeidirektionen für unterbeschäftigt, während den Magistraten von Brünn und Troppau neuere Arbeit aufgelastet wurde, welche
51 Ebenda, fol. 8–9.
52 Ebenda, Hofdekret an Ugarte vom 13. 4. 1792.
53 Wegen der vermehrten Beschwerden in Polizei- und Wohlfeilheitsgeschäften löste Schröffel als der am längsten dienende Gubernialrat in dieser Stellung den Grafen Joseph Karl v. Dietrichstein Ende April 1791 ab. Vgl.
MZA Brno, MSGP, Kt. 220, Hofdekret an Ugarte vom 28. 4. 1791, das Gubernialschreiben an den Obersten
Kanzler, Grafen Kollowrat, vom 30. 4. 1791 und das Zirkular an Schröffel, Tauber und Dietrichstein vom 30. 4.
1791.
54 Die finanziellen Mittel glaubte das Landesgubernium in der durch die Überlassung der Güter- und Kommunalvermögensverwaltung an die Stadtmagistrate aufgehobenen städtischen Verwaltung (d.h. das Personal
der k. städtischen Wirtschaftsadministration) und dadurch zu ersparenden Kosten gefunden zu haben. Siehe
MZA Brno, MSGP, Kt. 218, Gubernialschreiben an Kollowrat vom 21. 6. 1792 und das Hofdekret an Ugarte
vom 27. 10. 1792.
55 Ebenda, Gubernialschreiben an Kollowrat vom 21. 6. 1792.
ČLÁNKY A STUDIE MICHAL CHVOJKA Zwischen zentraler Reformbestrebung…
173
selbe ohne Nachstand ihrer übrigen Justitz-, Kriminal-, Wechselgerichts- und politischen
Geschäften nicht möglich mit der erforderlichen Genauigkeit und Beschleunigung besorgen können.56 Den Umstand, dass die Wachmannschaft nach der neuen Polizeiverfassung
ganz den Befehlen der Polizeidirektion zu unterordnen war, betrachteten sie wiederum
als einen nächsten Grund zu verschiedenen sich widersprechenden Leitungen, Verzögerungen, Streitigkeiten und mehreren Irrungen.57 Die neu geregelte Polizei stellte sich der
mährisch-schlesische Gouverneur also derart vor, dass der Wirkungskreis der Polizeidirektion aus dem Jahre 1785 zu erneuern wäre, sie weiterhin im Rathaus beherbergt und
ihr ein Magistratsrat zur Kontrolle von Seite des Magistrats sowie zur Vertrauenssteigerung von Seite der Bürger beigegeben würde. In Bezug auf die Verwaltungsprozedur
schlug Ugarte vor, die Polizeidirektion wäre anzuweisen, ordentliche Sitzungen unter
dem Präsidium des Polizeidirektors abzuhalten.58
Erst nach diesem Plädoyer ging Ugarte seiner eigentlichen Aufgabe nach, die Wiener
Novemberverfassung des Jahres 1791 auf die Lokalumstände seiner Provinz anzupassen.
Die Einteilung der Städte Brünn und Troppau in Bezirke, die den Kern dieser Polizeireform darstellte, hielt er wegen der kleinen Größe für gar nicht erforderlich. Die Brünner
Vorstädte ließen sich in 2–3 Bezirke einteilen (für Troppau wäre ein Bezirk hinreichend),
wobei sie von den Polizeikommissaren zu beaufsichtigen wären, falls dem Polizeidirektor
die Aufsicht über die Stadt Brünn und die Oberaufsicht über die Vorstädte im allgemeinen anvertraut sein würde. Die buchstäbliche Einführung der Bezirksdirektoren nebst einem Amtsschreiber in den Vorstädten würde nach Ugarte wesentliche finanzielle Kosten
erfordern, die man weder aus dem ohnehin unbedeutenden Polizeyfond hernehmen, noch
weniger aber von den betreffenden Vorstädten herholen könnte, weil selbe gar kein eigenes Kommunvermögen besitzen, und größtentheils nur von armen Leuthen bewohnt sind.59
Die Ernennung von drei Polizeikommissaren zu Bezirksdirektoren sei wiederum aus dem
Grunde nicht plausibel gewesen, weil die Polizeidirektion in der Provinzhauptstadt ganz
ohne Personal geblieben wäre.
Stattdessen beeilte sich der Landesgouverneur, einen bei jeder vorherigen Polizeireform auseinandergesetzten Antrag zur Vermehrung der Polizeiwachmannschaft zu stellen. Auch die Argumente blieben dieselbe, und zwar mit Hinblick auf die Unfähigkeit der
Polizeiwache, die Vorstädte zu bewachen und davon das böse Gesindel, die Wucherer und
Vorkäufler fern zu halten. Die Vermehrung um 18 Gemeine und 3 Korporale hätte nach
Okacz und Ugarte dieser ungünstigen Lage gesteuert, indem in jede Vorstadt je ein Korporal und 6 Gemeine zu beordern wären. Die Kostenbedeckung für die Erweiterung der
Sicherheitskräfte sahen sie in den durch die aufgehobene städtische Wirtschaftsadministration und Anwaltschaft zu ersparenden Finanzmitteln. Um die Sicherheit in den Vorstädten vollkommen in den Gang setzen zu können, glaubte Ugarte die zu vermehrende
Polizeiwache daselbst den Grundrichtern zu unterordnen. Diese wären schließlich den jeweiligen Bezirksdirektoren unter die Kontrolle zu stellen. Im Unterschied zu Wien waren
weder Grundwachtmeister noch die Grundschreiber noch die bürgerlichen Kommissare
56 Ebenda.
57 Ebenda.
58 Ebenda.
59 Ebenda.
174
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
in den Brünner Vorstädten vorhanden, man könnte lediglich von den Vorstadt- oder Gassenrichtern und bürgerlichen Marktaufsehern Gebrauch machen.60
In Bezug auf die medizinische Versorgung der untersten Klassen wich man aus den
finanziellen Gründen dem Wiener Modell insofern aus, als man in den Vorstädten keine
eigenen „Leibärzte“ wegen des geringen Verdienstes anzustellen gedachte. In jenen
Vorstädten, welche der Gerichtsbarkeit des Brünner Magistrats unterlagen, hätte der
Stadtphysikus, der Stadtchyrurgus und die Stadthebamme die Obliegenheit, auf Geheiß
der Polizey die schleunigste unentgeltliche Hülfe zu leisten.61 Um dieses Beispiel auch in
den übrigen Vorstädten durchsetzen zu können, schlug Ugarte vor, die dort befindlichen
Wundärzte und Hebammen durch eine von Seite ihrer Grundobrigkeiten und Gemeinden
jährlich zu zahlende kleine Belohnung zu dieser sozialen Fürsorge anzuspornen.62
Bei der Besprechung der Polizeigegenstände und der Grenzen der Polizeigewalt, welche den zweiten und dritten Abschnitt der Wiener Novemberverfassung ausmachten,
hatte der mährisch-schlesische unter Hinweis auf die oben erwähnten Einschränkungen
der zu errichtenden Bezirksdirektionen noch einmal dafür plädiert, dass alle Polizeigeschäfte ausnahmslos der Polizeidirektion anzuvertrauen wären. Was die Struktur der Polizeiaufsicht betraf, hätte nach Ugarte die Einschiebung des Vizepräsidenten für Brünn
wegzufallen und die Dienstleistung in Notfällen durch den Korporal der Polizeiwache zu
realisieren, wobei ein Rapport sofort an die Polizeidirektion erstattet werden sollte. Der
Brünner Landeschef wies schließlich in dieser Beziehung darauf hin, dass man eben auch
auf die Anstellung geschickter Unteroffiziere Bedacht nehmen müsste.63
Hätten die mährisch-schlesischen Autoritäten gedacht, die leopoldinische Polizeireform könnte mehr Staatsdotationen in das Polizeiwesen bringen, so waren sie durch die
Antwort der Hofkanzlei Ende Oktober 1792 herb enttäuscht. Die von Ugarte und Okacz
geplanten zusätzlichen Kosten von 1.132 Gulden 42 Kreuzer zur Vermehrung der Polizeiwache sowie zur Bedeckung der sonstigen Polizeireformauslagen wurden dem Magistrat
zur Bestreitung der zu vergrößernden Standes- und Landesbuchhaltung und anderer systemisierter Erfordernisse angewiesen. Mit Rücksicht auf die Tilgung der Brünner Schulden in Höhe von 140.000 Gulden, so hieß es im Wiener Hofdekret, konnte auf diese Weise
die angetragene Erweiterung der Polizeianstalten nicht durchgesetzt werden.64
VII. Schlussbemerkungen
Wegen des frühen Todes Leopolds II., der zahlreichen außen- sowie innenpolitischen Herausforderungen und nicht zuletzt einer bestimmten Trägheit und Abwarte-Strategien vor
Ort lässt sich für Mähren und Schlesien im Allgemeinen feststellen, dass die josephinischPergen‘sche Polizeireform des Jahres 1789 die ganze Regierungszeit des Kaisers Leopold
II. überdauerte. Sie stützte sich auf die Abtrennung der Polizeiagenden von den lokalen
Herrschaftseliten und ihre Verstaatlichung durch Einsetzung kaiserlicher Polizeibeamten, Ausdifferenzierung der öffentlichen und der Geheimpolizei sowie die Einteilung der
60 Ebenda.
61 Ebenda.
62 Ebenda.
63 Ebenda.
64 Ebenda, Kt. 218, das Hofdekret an Ugarte vom 27. 10. 1792.
175
ČLÁNKY A STUDIE MICHAL CHVOJKA Zwischen zentraler Reformbestrebung…
Städte in Viertel. Die durch eine „Professionalisierung“ der Ordnungskräfte gekennzeichneten Polizeibehörden errangen sich eine bestimmte „autonome“ Stellung hinsichtlich der traditionellen Staatsverwaltungshierarchie und beschäftigten sich vorzüglich mit
dem Meldungszwang (Anzeigwesen), Transfer- und Marginalgruppenkontrolle.
Mindestens in Wien setzte der vom Leopold II. mit der Polizeireform beauftragte Freiherr von Sonnenfels die Übergabe der Polizeigeschäfte an die Landesregierungen durch,
was die Einteilung Wiens in zwölf Bezirke/Bezirksdirektionen (für Brünn hatte man
2–3 geplant), Koordination mit dem bürgerlichen bzw. städtischen Aufsichtspersonal
zur Folge hatte. Zu den nächsten Konsequenzen gehörte die wesentliche Reduktion der
geheimpolizeilichen Agenden auf der Lokalebene und die Eingrenzung der Polizeigewalt
bzw. eine gewisse Verrechtlichungstendenz im Rahmen des Habsburger Polizeisystems.
Demzufolge hätten sich die Polizeibehörden vorzugsweise mit Zivil-, Kriminal- und Polizeigegenständen sowie Aufgaben im Bereich der sozialen Vorsorge zu beschäftigen.
Aus den finanziellen Gründen und wegen der kurzen Reformzeit konnte die leopoldinisch-Sonnenfels’sche Polizeiverfassung in den Habsburger Provinzen nur skizzenhaft realisiert werden. Es ist allerdings nicht zu leugnen, dass sie ihre positiven Früchte in Wien
trug, insbesondere hinsichtlich der Verbesserung der allgemeinen Sicherheit und des
Rückganges der Kriminalität. Sichtbare Erfolge ernteten auch die medizinischen Maßnahmen, da nur im Laufe des ersten Jahres ihrer Wirksamkeit mehr als 16.000 Leute unentgeltlich von den Bezirksärzten behandelt wurden.65 Der neue junge Kaiser Franz II. sollte
allerdings nicht die Bahn seines Vaters Leopold II., sondern diejenige seines Onkel Joseph
II. verfolgen und das Polizeisystem angesichts der radikalisierten Revolution in Frankreich
folgerichtig zum Instrument der Repression und Überwachung ausbauen lassen.66
Personalstand der Brünner Polizeidirektion und -wache im 1. Jahrzehnt der Existenz67
Tabelle 1: Personalstand der Brünner Polizeidirektion 1786–1795
FUNKTION
Jahr
1786
Polizei-direktor
Beisitzer1
1
2
Polizei-aufseher2 Polizei-aktuar Markt-aufseher
1
1
—
1. Polizeikommissar
Polizeiunterkommissar
—
—
1
1
1787
1
1
1
1
—
1788
1
1
1
1
1
2 Polizeidirektionskommissare
1789
1
1
1
1
1
2 Polizeidirektionskommissare
1790
1
—
—
—
—
1
3
1791
1
—
—
—
—
1
2
1792
1
—
—
—
—
1
2
1793
1
—
—
—
—
1
2
1794
1
—
—
—
—
1
2
1795
1
—
—
—
—
1
1
65 REINALTER, H.: Aufgeklärter Absolutismus und Revolution : Zur Geschichte des Jakobinertums und der frühdemokratischen Bestrebungen in der Habsburgermonarchie. Wien – Köln – Graz 1980, S. 133.
66 Siehe BERNARD, P. P.: op. cit., S. 182–194.
67 Beide Tabellen gründen sich auf den Schematismen für Mähren und Schlesien von 1786 bis 1795.
176
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Tabelle 2: Personalstand der Brünner Polizeiwache 1786–1795
Jahr
FUNKTION
Polizeiwache-Lieutenant68
Korporal
Tambour
Gemeine
1786
1
2
----
28
1787
1
3
1
26
1788
1
3
1
26
1789
1
3
1
26
1790
1
3
1
36
1791
1
3
1
36
1792
1
3
1
35
1793
1
3
1
35
1794
1
3
1
35
1795
1
3
1
35
Summary
„Zwischen zentraler Reformbestrebung und lokaler Reformanpassung.“
The Creation of „Polizey“ in Brno during the Reign of the Emperor Leopold II (1790–1792)
Michal Chvojka
The reign of Leopold II (1790–92) represents in many respects the culmination and conclusion of the
Era od Enlightenment in the Hapsburg monarchy. In contrast to its economic, administrational and
political aspects the issue of the police (re-) organization, being a new and outstandingly important
pillar of the absolute monarchy, has hitherto been more or less disregarded by historians. Therefore,
the author seeks to outline the main features of this important element of political administration and
a tool of social control. Above all, the author intends to aim at the manner in which the two Viennese
models of police organization (established partly during the reign of Joseph II under the supervision
of the Minister of State Johan Anton Pergen, and partly during the reign of Leopold II under authority of Jozef von Sonnenfels, Professor of Police and Criminal Science) were applied in Moravia and
Silesia, or more precisely in Brno as the centre. The Joseph-Pergen model may be characterized by
the (planned) exclusion of the police agenda from the competence of local authority elites and their
nationalisation through the appointment of I&R police clerks. The police was supposed to acquire autonomous status in the frame of state administration and to administer disciplinary, security, supervisory, corrective and administrative agenda. The default characteristics of the new organization were
also meant to include division into public and secret police, town zoning, professionalization of the
disciplinary forces, introduction of the reporting duty as well as controlling the movement of persons
and marginal groups. Emperor Leopold II intended to radically change this model in the sense that
the police administration would return under the control of the national governments and the secret
police agenda on the local level was supposed to be significantly reduced. The civil, criminal and police
competences as well as the duties in the area of social welfare were supposed to arise under the newly
established county headquarters (Bezirksdirektionen), working in close cooperation with municipal
or burgess supervisory staff. Despite of accentuated efforts to enforce this new model, in Moravia and
Silesia the original Joseph-Pergen model of police administration remained in force even after 1789,
particularly due to the short reign of Leopold II, numerous domestic and international political issues
after the death of his brother and last but not least as a result of certain rigidity and delaying attitude
of the Moravian-Salesian political elites.
68 Seit 1787 erledigt und durch den Polizeiwachkommandanten ersetzt.
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
177
ČLÁNKY A STUDIE
Gotické skulptury ze sbírek Lichnovských
na zámku Hradec nad Moravicí
HANA VORLOVÁ
Vorlová, Hana: The Gothic Sculptures from the Lichnowsky Art Collections at the Hradec
nad Moravicí Chateau
Besides the brief outline of the art collecting activities of some members of the Princely house
of Lichnowsky, the last owners of the Hradec nad Moravicí Chateau, prominent patrons and
organizers of social life. This text is dedicated in particular to a subtle segment of the family art collections at their chateau in Hradec. The segment consists of a set of four gothic
sculptures of German provenience. The oldest of them is a Pietà (from the 3rd quarter of the
14th century) from Rhineland or Swabia. Virgin Mary Expectant and St Anna Selbdritt very
likely originated in the 2nd quarter of the 15th century in the south of Germany. The youngest
of the whole set is a strongly Swabian-oriented Assumption from around 1500.
Key words Silesia * Hradec nad Moravicí Chateau * The Princely House of Lichnowsky * Art
Collecting * Gothic Sculptures * St Anne with the Virgin and the Child (St Anne Selbdritt) *
Virgin Mary (Virgin Mary Expectant) * Woman of the Apocalypse (Assumpta) * Pietà
Contact Ostravská univerzita v Ostravě, [email protected]
Poslední majitelé zámku Hradce, knížecí rod Lichnovských1 vlastnili panství a zámek od října 1778 až do května 1945, kdy jim byl veškerý majetek zkonfiskován na
základě tzv. Benešových dekretů.2 Mnozí členové ze šesti generací rodu Lichnovských, působících na Hradci, se intenzivně orientovali v kulturním a společenském
dění, a mnozí se jej také aktivně účastnili.3 Kromě mecenášství na poli hudebním
1 S ohledem na to, že se knížecí rod hlásil k německé národnosti, by byla přesnější původní německá transkripce
jejich jména – Lichnowsky. Vzhledem k tomu, že se v českých textech ustálilo užívání českého přepisu jména,
budeme toto v textu respektovat.
2 KOLÁŘOVÁ, Eva: Státní zámek Hradec nad Moravicí : Vývojové polohy exteriérů a interiérů se zvláštním
zaměřením na 19. století: Východiska a výsledky dosavadní památkové obnovy. In: Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě 2004 : „Romantismus a realismus 19. století (sny a skutečnosti)“. Ostrava 2004, s. 21–37,
na s. 33–37 pak k osudům zámku od jeho vyvlastnění až po současnost. Kolářová se již od 70. let soustavně
zabývá hradeckými sbírkami a jejich instalací a své poznatky postupně publikovala ve Sborníku Národního památkového ústavu (dále NPÚ) v Ostravě (2005, 2006, 2007). V rámci NPÚ se hradeckým sbírkám věnoval také
GRŮZA, A.: Zámek Hradec nad Moravicí : Bílý zámek : Stavebně historický průzkum. Ostrava 2004, s. 28–95 –
kapitola III; Ke stavební historii Bílého zámku od roku 1778 do současnosti, dle archivních pramenů a literatury
(rkp. nepublikované práce, deponován v Archivu NPÚ, Územní odborné pracoviště [dále ú.o.p.] v Ostravě).
3 JUNG, J.: „Chuchelná – Berlín“ – kulturní a společenské styky Karla Maxe knížete Lichnowského a jeho ženy
Mechtildy s berlínskou společností v první třetině 20. století. In: Brňovják, J. – Gojniczek, W. – Zářický, A. (eds.): Šlechtic v Horním Slezsku / Szlachcic na Górnym Śląsku : Vztah regionu a center na příkladu
osudů a kariér šlechty Horního Slezska (15.–20. století) / Relacje między regionem i centrum w losach i karierach
178
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
a literárním,4 a samostatné tvůrčí činnosti, především spisovatelské, byli Lichnovští rovněž významní sběratelé umění a uměleckého řemesla.5
Už Eduard, 3. kníže Lichnovský (1789–1845), byl kromě svého nadšení pro historii6
minimálně stejně tak nadšeným sběratelem, který rozšiřoval zámeckou knihovnu i obrazárnu. Jeho sběratelství hraničilo až s posedlostí, své panství zadlužil nad únosnou míru
a takřka jej přivedl do záhuby. Nakupoval neméně vášnivě dokonce i poté, co byl již dluhy
zcela zahlcen. Jiným důležitým dokladem jeho zájmů, ambicí a v neposlední řadě znalostí
v oblasti dějin umění je kniha o stavebním a výtvarném umění na území rakouského císařství, kterou sepsal ještě před svým mnohem známějším historickým opusem.7 Vášnivými
sběrateli byli i další dva významní představitelé rodu, žijící v 19. a na přelomu 19. a 20. století, z nichž první, Karel Maria, 5. kníže Lichnovský (1819–1901), podnítil poslední velkou
neogotickou přestavbu hradeckého zámku. To, že na rozdíl od svého otce, knížete Eduarda, byl Karel Maria velmi dobrým hospodářem, dokazuje rovněž skutečnost, že v archivních pramenech z jeho doby se objevují první inventáře zámku.8 Milovníkem a sběratelem
umění a uměleckého řemesla byl ale především jeho syn a nástupce Karel Max, 6. kníže
Lichnovský (1860–1928), a jeho vzdělaná manželka, Mechtilde Christiane, rozená hraběnka Arco-Zinneberg (1879-1958), činná rovněž jako malířka a spisovatelka. Po vzoru
svého otce nechal kníže Karel Max znovu vypracovat inventáře zámeckého mobiliáře.9
V V V
Záměrem této studie však není mapování sběratelských aktivit knížat Lichnovských10 ani
jejich rozsáhlých sbírek dochovaných na zámku v Hradci nad Moravicí. Tento text je motivován snahou upozornit na jejich badatelsky opomíjený a z hlediska množstevního zcela
marginální segment, čtyři gotické dřevěné skulptury, patřící nicméně k nejcennějším exponátům pocházejícím ze starých zámeckých fondů.
Sochy vznikly v odlišných časových obdobích i v různých oblastech, spojuje je však linie
ikonografická. Všechny zachycují Pannu Marii v různých fázích jejího života, ať již jde
o Pannu Marii v naději,11 korunovanou Pannu Marii s Ježíškem stojící na srpku měsíce
szlachty na Górnym Śląsku (XV–XX wiek). Ostrava – Katowice 2011, s. 303–326. V textu se věnoval kulturním
a společenským aktivitám Lichnovských s jejich intenzivními vazbami na Vídeň a především Berlín.
4 RUCKOVÁ, I.: Das Adelshaus der Lichnowskys : Eine kulturelle Kontinuität. Ostrava 2008. Zde také uvedena
rozsáhlá starší literatura, věnovaná tomuto tématu.
5 Z recentní literatury je třeba připomenout široce rozkročenou souhrnnou publikaci P. Šopáka, kde se zabýval
rovněž sběratelskými aktivitami, mj. i rodu Lichnovských: ŠOPÁK, P.: Výtvarná kultura a dějepis umění v českém
Slezsku a na Ostravsku do roku 1970. Opava 2011, v kapitolách Sběratelé umění I (s. 100–1004, zejm. s. 252).
Na s. 252–253 se zmiňuje o textu průvodce po hradeckých sbírkách, který vytvořil Karel Černohorský.
6 Známý se stal především svou tendenční knihou o dějinách habsburského rodu: LICHNOWSKY, E.: Ge­
schichte des Hauses Habsburg, 1–8. Wien 1836–1844, reed. Osnabrück 1973.
7 TÝŽ: Denkmale der Baukunst und Bildnerei des Mittelalters in dem österreichischen Kaiserthum. Wien 1817–
1824. Zmíněný historický opus viz pozn. výše.
8 Inventáře zámku Hradce (jako jednotlivé knihy) jsou dnes uloženy v Zemském archivu v Opavě (dále ZAO),
ve fondu Velkostatek Hradec (1574–1949), inv. č. 35 (1968–1977), inv. č. 36 (1886), inv. č. 37 (1890), inv. č. 38
(1895).
9 ZAO, fond Velkostatek Hradec (1574–1949), inv. č. 39 (1904), inv. č. 40 (1905), inv. č. 41 (1913).
10 K tomu např. JUNG, J.: c. d., s. 316–318, zde především ke sběratelství současného umění a ke kontaktům
se současnými umělci.
11 Státní zámek Hradec nad Moravicí, inv. č. HM 471 (7616).
ČLÁNKY A STUDIE HANA VORLOVÁ GOTICKÉ SKULPTURY ZE SBÍREK LICHNOVSKÝCH
179
(Assumptu),12 sv. Annu Samutřetí 13 či Pietu.14 O tom, že tyto sochy patří k poněkud pozapomenutým součástem sbírkového fondu hradeckého zámku, svědčí i jejich současné
umístění.15 O původní instalaci soch se dosud podařilo zjistit jen velmi málo informací.
Podle údajů ze zámeckého inventáře16 byla Assumpta původně (nejpozději roku 1877)
osazena v domácí neogotické kapli v přízemí tzv. Bílého zámku. Plastika Panny Marie
v naději pak tvořila součást výzdoby bytu kněžny Mechtilde Lichnovské, kde ji měla umístěnou na krbové římse, jak dokládá dochovaná dobová fotografie.17 O zbylých dvou se
nám bohužel zatím jejich původní umístění vypátrat nepovedlo.
Ještě krátce k jejich nedávnému osazení: poměrně dlouhou dobu byly všechny čtyři
plastiky instalovány strohým galerijním způsobem na panelech s papírovými popisky
v místnosti sousedící s kaplí, v bývalé sakristii. Takové řešení sice snad nebylo nejlepší,
avšak v dané situaci uspokojivé. Jako mnohem problematičtější se jeví následný pokus
navrátit místnosti vzhled evokující její původní funkci sakristie (a naneštěstí za použití
nepůvodního mobiliáře!), přičemž dvě ze soch, Pieta a Assumpta, zde byly instalovány
pouze jako jakési „dobové dekorace“.
Dosavadní uměleckohistorická literatura gotické sochy ze zámku Hradce s ohledem
na to, že jde o práce cizí provenience, vesměs pomíjela. Čestnou výjimku představuje
pouze Albert Kutal, jenž se o nich zmínil v rámci svých průzkumů slezského středověkého sochařství a malířství, které prováděl se svým seminářem na přelomu 40. a 50. let.18
Vzhledem k tomu, že je samozřejmě správně zařadil jako díla importovaná, nechtěl a ani
nemohl je včlenit do svého připravovaného katalogu slezského středověkého umění.19
Znovu (po uplynutí téměř půlstoletí!) se o nich, a opět jen velice stručně, zmiňuje až Bohumil Samek ve svých (dosud bohužel stále torzálních) Uměleckých památkách Moravy
a Slezska.20 Krátké zmínky o existenci gotických soch z Hradce dále nalezneme např.
v souhrnné publikaci P. Šopáka, věnované širším aspektům výtvarné kultury oblasti českého Slezska a Ostravska.21
12 Tamtéž, inv. č. HM 158 (7616).
13 Tamtéž, inv. č. HM 469 (7616).
14 Tamtéž, inv. č. HM 1730 (7616).
15 V expozici (v bývalé sakristii) je v současné době instalována pouze Pieta. Ostatní tři jsou umístěny v klimaticky vyhovujícím novém zámeckém depozitáři, bohužel v utajení pro běžného návštěvníka zámku.
16 ZAO, fond Velkostatek Hradec (1574–1949), inv. č. 35 – Inventář zámku Hradce (1868–1877), s. 45, v tomto
inventáři je madona v kapli zmíněna poprvé.
17 Za tuto informaci a zapůjčení fotografie děkuje autorka článku dr. E. Kolářové.
18 KUTAL, A.: Průzkum umělecko-historických památek v okresích opavském a vítkovském. Slezský sborník,
97, 1949, s. 378–379, s. 378: Ve sbírkách zámku na Hradci jsou čtyři gotické plastiky, jsou to však, zdá se, vesměs
díla cizí provenience.
19 TÝŽ (ed.): Katalog slezského středověkého sochařství a malířství. Slezský sborník, 158, 1950, s. 313–321,
cit. s. 314: Neobsahuje [katalog – pozn. aut.] tedy sochy a obrazy, jež se do Slezska dostaly v nedávné době (na
př. koupí nebo darem do Slezského muzea nebo na zámek v Hradci u Opavy).
20 SAMEK, B.: Umělecké památky Moravy a Slezska, 1. Praha 1994, s. 547: …zlomek pův. nesoustavně shromažďované sbírky, obsahující středov. sochy a malby ze 14. a 15. stol. většinou něm. provenience…
21 ŠOPÁK, P.: c. d., s. 103 (o gotických plastikách jako předmětu sběratelství vedle současného umění), s. 252
(o někdejším umístění Panny Marie v naději a Assumpty). Zde na frontispice reprodukce fotografie Arnošta
Pustky z 20. prosince 1951 zachycující někdejší instalaci gotického umění ze sbírek Slezského zemského muzea
v Opavě na zámku Hradci, kde je na levé straně mezi dalšími gotickými sochami instalována i námi sledovaná
Pieta ze sbírek Lichnovských.
180
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Pieta
Nejstarší z hradeckých gotických skulptur je téměř
metr vysoká, polychromovaná Pieta – truchlící
Panna Marie držící na klíně tělo mrtvého Krista.22
Je také jediná z nich, která byla samostatně zmíněna v literatuře. Šlo ovšem opět jen o pouhé dvě
drobné informace o tom, že v letech 1969–1970
ji začal restaurovat Vladimír Terš.23
S velmi obecným datováním
do druhé poloviny 14. století
a také s širší německou proveniencí, jak se uvádí v evidenčním listu Národního pa­
mátkového ústavu,24 nelze než
souhlasit. Pokud se ovšem pokusíme o zařazení plastiky do přesnějšího časového horizontu, musíme přihlédnout k obecnějšímu vývoji Piety
ve střední a západní Evropě. Velmi
zjednodušeně bychom pak mohli
hradeckou Pietu považovat za jakýsi
mezičlánek či přechod mezi vývojově
starší tzv. mystickou Pietou a mladší
Pietou krásnoslohovou. Sumární
pojetí drapérie – velká, hmotná, detailů prostá rouška Panny Marie
s cípem přehozeným přes levé rameno – a uzavřený celek odpovídají
již době po polovině století. Tehdy
Pieta, střední Porýní či Švábsko (?), 3. čtvrtina
také záměrně na odiv stavěná, až „krutá“ 14. století, lipové dřevo, zámek Hradec nad Moravicí. Foto Tomáš Knoflíček
expresivita mystických Piet začala být
22 Lipové dřevo, výška 91 cm; vzadu vydlabáno, stará, pravděpodobně původní, ale velice poškozená a odlupující se polychromie a zlacení; poškození: četné praskliny ve dřevě a mnoho drobných mechanických narušení, na
několika místech tmeleno, odlámané trny trnové koruny, napadeno červotočem, restaurováno v letech 1969–
1978 (Vladimír Terš); všechny restaurátorské zprávy k hradeckým sochám jsou uloženy ve Spisovém archivu
NPÚ, ú.o.p. Ostrava – Správě státního zámku Hradce.
23 DĚDKOVÁ, L.: Seznam restaurátorských prací sledovaných KSPPOP v Ostravě v roce 1969. In: Sborník
památkové péče v Severomoravském kraji, 1. Ostrava 1971, s. 155; TÁŽ: Seznam restaurátorských prací, sledovaných KSPPOP v Ostravě v letech 1970–1972. Tamtéž, 2. Ostrava 1973, s. 123. Nevypadá, že by někdejší
restaurátorský zásah, provedený před třiceti lety, přispěl k ochraně a adekvátnímu vyznění plastiky, přestože
jeho autorovi trval celých 9 let! Z dnešního pohledu se zdá, že restaurátor použil poněkud „drastickou“ metodu
při odstraňování nepůvodních přemaleb a dostal se v některých částech, patrně ne zcela chtěně, až na „dřeň“
plastiky, někde dokonce až pod podkladový nátěr. Snad takový zásah narušil ochrannou vrstvu plastiky, která
teď dostatečně nekonzervuje a na některých místech se polychromie se v šupinách odlupuje. Další citlivé restaurování, nebo alespoň konzervování, by plastice prospělo nejen z hlediska ochrany před dalším rozkladem, ale
také z hlediska estetického.
24 Evidenční list movité kulturní památky (NPÚ, ústřední pracoviště), staré inv. č. 17, Německo, 2. polovina
14. století, Pieta, opraveno 5. 2. 1999 (jméno badatele neuvedeno).
ČLÁNKY A STUDIE HANA VORLOVÁ GOTICKÉ SKULPTURY ZE SBÍREK LICHNOVSKÝCH
181
vytěsňována snahou o zachycení taktéž hluboké bolesti, nyní však vnitřní. Panna Marie
zde již není tou „nevzhledně“ ztrápenou matkou, její tvář na první pohled působí mnohem vyrovnaněji. Na druhou stranu, detaily Kristova obličeje ještě neztratily jistou zhrublost, typickou pro hlavy mystických Kristů. Jde především o výraznou vrásku ve tvaru
písmene „V“ mezi očima či propadlé, vyzáblé tváře, srov. např. se starší mystickou Pietou
z Coburku,25 ale především s Pietou z dominikánského kláštera v Chebu.26 Přes nápadnou
útrpnost Kristova výrazu však již lze vycítit určité náznaky poklidného smíření. Ovšem
Mariina komunikace s mrtvým synem stále ještě odkazuje k mystickým Pietám – způsob,
jakým přidržuje Kristovo těžké a bezvládné tělo pravou paží, i to, jak k němu sklání svou
hlavu, na rozdíl od raných krásnoslohových Piet,
které svou tvář namnoze obracejí k divákovi.
Zastavme se nyní u drapérie, díky které snad budeme moci zvažované časové zařazení snáz obhájit.
Dlouhé trubkovité záhyby, typické pro první polovinu
14. století (např. u již zmiňované Piety coburské), zde
byly nahrazeny složitou a nesouměrnou skladbou
konvex-konkávních měkce traktovaných prohlubní
ve vysokém reliéfu, výrazně vykreslujících především Mariinu pravou nohu a koleno, kterým podpírá
Kristův bezvládný trup. Možná poněkud překvapivě
může tato měkká modelace upomenout na zpracování spodních částí drapérie u tak známých skulptur,
jako jsou postavy dvou trůnících panovníků, Karla IV.
a jeho syna Václava VI., ze Staroměstské mostecké
věže v Praze, které vznikly ve svatovítské parléřovské
huti v době kolem roku 1380.27 Proto ani příliš nepřekvapí, že velmi blízkou paralelu k traktování drapérie
nalezneme u jiné plastiky ze širšího parléřovského
okruhu – u Panny Marie s dítětem ze třetí čtvrtiny
14. století (dnes Suermondt-Ludwig Museum v Cáchách), která však byla dlouhou dobu považována
Pieta z Geisenheimu, střední Porýní,
za středorýnskou práci pozdního krásného slohu.28
3. čtvrtina 14. století, lipové dřevo,
Stejným případem je pak další skulptura původem ze
Frankfurt nad Mohanem, Skulptustředního Porýní – Pieta z Geisenheimu, jejíž Pinde- rengalerie. Převzato z PINDER, W.:
rem uváděné datování do počátku 15. století se také Die deutsche Plastik des fünfzehnten
ukazuje jako nadále neudržitelné.29 Právě v této metr Jahrhunderts. München 1924, obr. 7
25 SIMSON, O. von: Propyläen Kunstgeschichte, 6: Das Mittelalter, 2: Das hohe Mittelalter. Frankfurt am Main –
Berlin 1990, obr. 241, kolem 1330.
26 ŠEVČÍKOVÁ, J.: Chebská gotická plastika. Cheb 1975, obr. 1–2, po 1350.
27 KOTRBOVÁ, A. M.: Sochařství. In: VOTOČEK, O. – SLAVÍČEK, L. (eds.): Staré české umění : Sbírky Národní galerie v Praze : Jiřský klášter. Praha 1988, s. 79–95, obr. 118–119.
28 LEGNER, A. – BAUMGARTEN, J.-H. (eds.): Parléřovské umění z Porýní. Praha 1983, s. 105–106, obr. 24,
Rainer Palm v katalogovém heslu (kat. č. 48) velice přesvědčivě tuto starší hypotézu vyvrací a zasazuje plastiku
do mnohem pravděpodobnějšího kontextu.
29 PINDER, P.: Die deutsche Plastik des fünfzehnten Jahrhunderts. München 1924, obr. 7, tehdy ve sbírce Skulpturengalerie ve Frankfurtu. Posunutí datace Piety do třetí čtvrtiny 14. století, tedy do období těsně před krásným
slohem, se zdá být mnohem únosnější.
182
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
vysoké soše z lipového dřeva nalézáme snad nejpřesvědčivější paralelu k hradecké Pietě.
Shodu nalezneme nejen v celkovém rozvržení hmot a uzavřenosti objemu, ale především
v nápadně měkké, „vlnivé“ modelaci, jak u drapérie tak u poněkud povšechně pojednaných
tělesných partií. Postava Panny Marie v obou případech tvoří pevnou základnu pro „vystavení“ poměrně subtilního, loutku upomínajícího Kristova těla. Obě plastiky jsou si blízké
rovněž v detailech: nápadně se podobají zasmušilé tváře obou matek, štíhlé, „vysušené“ obličeje jejich mrtvých synů, stejně tak jako vůči ostatním částem těla naddimenzované ruce.30
K pojednání poněkud přísné, velice vážné tváře, ale i k měkkým vlnám ve zpracování
roušky hradecké Piety nalezneme analogie také ve švábské plastice tohoto časového horizontu – ať již jde o Pannu Marii s dítětem
z jižního portálu chóru augsburského
dómu z doby kolem 136031 či o sošnou
(metr vysokou) trůnící Pannu Marii s Ježíškem ze švábského Rottweilu (kolem
1370).32 Zdá se tedy, že se snad příliš nespleteme, pokud vznik hradecké Piety
budeme hledat v širším časovém rozmezí třetí čtvrtiny 14. století v oblasti
středního Porýní, případně Švábska.
Panna Marie v naději
Mistr ze Seeonu: Panna Marie ze Seeonu, Chiemgau, cca 1435, lipové dřevo, Mnichov, Bayerisches
Nationalmuseum. Foto Tomáš Knoflíček
30 Další gotickou skulpturou ze starých
hradeckých sbírek, zajímavou (kromě
kvalitativního) především z hlediska
ikonografického, je Panna Marie v naději.33 Jako u jediné z celého drobného
souboru se dochovala informace o jejím
získání do sbírek.34 Podle někdejšího
kastelána p. Motzka, zaměstnance původních majitelů zámku, knížat Lichnovských, byla plastika zakoupena
v roce 1916 v Mnichově u antikváře
Bern­heimera.35
Nápadně velké ruce má také výše zmiňovaná parléřovská Panna Marie s dítětem (pozn. 27).
31 STANGE, A.: Deutsche Kunst um 1400 : Versuch einer Darstellung ihrer Form und ihres Wesens. München
1923, obr. 3.
32 STÄHLE, W.: Holzbildwerke der Kunstsammlung Lorenzkapelle Rottweil : Katalog der Schausammlung.
Rottweil 1977, obr. 16.
33 Lipové dřevo, výška 82 cm; vzadu vydlabáno, nepůvodní nátěr; poškození: ulomená špička nosu, odpadávají
drobné kousky řezby (nad čelem, na roušce, na levé přední dolní části pláště), v břiše Panny Marie dnes zakrytý
otvor, kde snad dříve byl reliéf s Ježíškem, četné svislé praskliny, napadeno červotočem, restaurováno v roce
1958 (Vladimír Terš).
34 Evidenční list movité kulturní památky (NPÚ, ústřední pracoviště), staré inv. č. 3399, severoněmecký mistr,
počátek 15. století, Panna Marie v naději, opraveno 5. 2. 1999 (jméno badatele neuvedeno). Zde je také uvedena
informace o získání plastiky do sbírek.
35 Obchod významného starožitníka L. Bernheimera měl své sídlo na Lenbachplatz v centru Mnichova.
ČLÁNKY A STUDIE HANA VORLOVÁ GOTICKÉ SKULPTURY ZE SBÍREK LICHNOVSKÝCH
183
Na první pohled patrná gravidita, kterou zvýrazňuje
přepásání šatu „na vysoko“, ale především názornost
zakrytého oválného otvoru v břiše, určuje tuto plastiku světice přesvědčivě jako Pannu Marii v naději.
Především v německém bádání se kromě označení
Maria in der Hoffnung užívá také latinský termín
Maria gravida. Panna Marie v naději, toto dnes již
poněkud archaicky znějící označení, je však v českých textech obecně zaužívané, proto i my u něj
zůstáváme.
V našich sbírkách se do dnešní doby nedochovalo mnoho příkladů plastického zpodobení tohoto, od konce 14. století velmi oblíbeného ikonografického typu. K výjimkám patří dvě plastiky
z pražské Národní galerie – stojící Panna Marie
z filiálního kostela v Dubanech u Libochovic z let
1400–1420 a o něco málo mladší sedící Panna
Marie (kolem 1430) ze soukromé sbírky.36 Další
sochu této ikonografie uchovává ve svých sbírkách Západočeské muzeum v Plzni – jde o stojící
Pannu Marii, pocházející z obecní kaple v Žerovicích u Přeštic.37
Samostatné zobrazení Panny Marie v naději
se jako tzv. Andachtsbild (devoční obraz) vydělilo z narativního výjevu Navštívení – setkání
sestřenic Alžběty, matky Jana Křtitele, a Panny
Marie, obou v pokročilém stupni těhotenství.
Tato scéna v christologických cyklech následuje hned po Zvěstování. V případě hradecké
sochy sedící Panny Marie není příliš pravděpodobné, že by pocházela z původně většího
celku Navštívení – obě ženy zde bývají obvykle,
až na výjimky, zachyceny vestoje,38 tak jako je
Panna Marie v naději, Bavorsko (?),
tomu např. u reliéfu z vyřezávaných dveří kos- 30.– 40. léta 15. století, lipové dřevo, zámek
tela v Irrsdorfu v Horních Rakousích.39
Hradec nad Moravicí. Foto Tomáš Knoflíček
Často se v jejich lůně (či před ním; jindy také
v prsou) objevují drobné postavičky ještě nenarozených dětí, buď samotné, nebo v medailónech. Mohlo tomu snad tak být i v případě hradecké Panny Marie, neboť do současnosti
se v jejím břiše dochoval zřetelný oválný otvor, později poněkud neforemně zakrytý.
36 KOTRBOVÁ, A. M.: c. d., obr. 138 a 143.
37 FAJT, J. (ed.): Gotika v západních Čechách (1230–1530), 3. Praha 1996, obr. 936–939, z doby kolem 1475–
1480.
38 KIRSCHBAUM, E. – BRAUNFELS, W. (eds.): Lexikon der christlichen Ikonographie, 2. Rom – Freiburg –
Basel – Wien 1974, s. 232.
39 BRUCHER, G. (ed.): Geschichte der bildenden Kunst in Österreich, 2: Gotik. München – London – New York
2000, tab. č. 90, z let 1403–1406(?).
184
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Při snaze o rozpoznání původu této zajímavé sochy se však nebudeme držet údajů uvedených v evidenčním listě,40 a spíše než na severu budeme hledat v jižních oblastech německých zemí. Zde působil především ve 30. letech 15. století anonymní řezbář, pro nějž
se vžilo označení Mistr ze Seeonu, podle původu jeho nejznámějšího díla – trůnící Panny
Marie s dítětem z farního a klášterního kostela
při klášteře benediktinek v Seeonu41 v Chiemgau v jihovýchodním Bavorsku.42
I přes současný, naprosto neuspokojivý
stav43 hradecké Panny Marie nelze přehlédnout, že v základních rysech mají obě plastiky
mnoho společného. Jde především o celkové
rozvržení objemů s důrazem na nepřehlédnutelně naddimenzovanou hlavu s jemnou tváří
a velice vysokým, okrouhlým čelem. Blízké je
ještě zpracování roušky, přetažené z pravého
ramena přes prsa a na levé straně splývající
seshora v hustých trubicovitých skladech. Ve
zpracování drapérie však rozpoznáváme dvě
poměrně odlišná (i když dobově souběžná) pojetí: zatímco v případě Panny Marie ze Seeonu
drapérie ve své podstatě ještě odpovídá doznívajícím krásnoslohovým schématům, v traktování u hradecké skulptury nalézáme náznaky
jistého rozvolnění, narušení krásnoslohové,
téměř „dokonalé“ pravidelnosti. Struktura
skladů látky se stává poněkud méně čitelnou,
neobkresluje tělesné křivky postavy, jako tomu
bylo u plastiky seeonské (kde pod šatem jsou
jasně patrná kolena, což je typickým rysem sedících postav krásného slohu). Jsou zde určité
náznaky změny, jakoby se drapérie „začínala
ubírat svou vlastní cestou“, cestou k vlastní
samostatnosti. Poněkud zjednodušeně by se
dalo uvažovat o jakési velice rané fázi, předTrůnící Panna Marie z Triftern u Pasova,
Dolní Bavorsko, cca 1430, lipové dřevo,
znamenávající nové pojetí pozdní gotiky, kde
Mnichov, Bayerisches Nationalmuseum.
se drapérie stane zcela autonomní dekorativní
Foto Tomáš Knoflíček
jednotkou, nezávislou na postavě samotné.
40 Za autora je zde označen velice obecně severoněmecký mistr (pozn. 33).
41 MAYRHOFER, H. – MILLER, A. – HAHNL, A. (eds.): Maria : Licht im Mittelalter. Meisterwerke der Gotik.
Leogang, 2003, obr. 6, kolem 1435. Bayerisches Nationalmuseum v Mnichově získalo tuto plastiku do svých
sbírek v roce 1855.
42 43 Oblast kolem jezera Chiemsee.
Skulptura Panny Marie v naději je z celého drobného souboru v nejhorším stavu. Také tuto plastiku restauroval (bohužel ale již téměř před 50 lety) Vladimír Terš, pravděpodobně za použití dnes poněkud nepřiměřených
metod. Ponechaný nepůvodní nátěr plastiky je naprosto zvětralý, oprýskává ve velkých ploškách a prakticky vůbec nekonzervuje, nehledě na nepříznivý estetický dojem. Zde je alespoň základní záchranný zásah konzervátora
zcela nutný, jinak hrozí ztráta celé, velice cenné plastiky.
ČLÁNKY A STUDIE HANA VORLOVÁ GOTICKÉ SKULPTURY ZE SBÍREK LICHNOVSKÝCH
185
Panna Marie v naději, Bavorsko (?), 30.–40. léta 15. století, lipové dřevo, zámek Hradec nad
Moravicí. Dobová fotografie zachycující původní umístění sochy na krbové římse v bytě kněžny
Lichnovské na zámku Chuchelná. Foto soukromý archiv dr. E. Kolářové
Pokud se zaměříme na hledání dalších, typologicky příbuzných plastik, dovede nás naše
pátrání vždy do jihoněmeckých oblastí, ať již jde trůnící Pannu Marii s knihou a dvěma
anděly, pocházející z Triftern u Pasova,44 blížící se hradecké především v pojednání tváře,
vlasů a roušky, či další dvě, poněkud mladší trůnící Panny Marie s dítětem ze sbírek v Berlíně45 a v Norimberku,46 příbuzné i zpracováním drapérie. Výše zmíněná srovnání nás jen
utvrzují v tom, že hradecká Panna Marie byla pravděpodobně vytvořena v jihoněmeckých
oblastech (Bavorsku) nejspíše ve 30. až 40. letech 15. století.
Sv. Anna Samatřetí
Třetí gotická socha z hradecké sbírky – sv. Anna Samatřetí47 – se do dnešní doby dochovala bohužel v torzálním stavu, který kromě ikonografického čtení znesnadňuje i její estetické vnímání. Správně bychom zde měli mluvit pouze o sv. Anně, protože k naplnění
44 MÜLLER, T.: Alte Bairische Bildhauer : Vom Erminoldmeister bis Hans Leinberger. München 1950, obr. 68,
kolem 1430. Mnichovské Bayerisches Nationalmuseum ji získalo do svých sbírek v roce 1914.
45 DEMMLER, T.: Die Bildwerke in Holz, Stein und Ton : Grossplastik. Berlin – Leipzig 1930, obr. 5874, kolem
1430–1440, pochází z Bavorska či Salzburgu; dnes Staatliche Museen v Berlíně.
46 JOSEPHI, W.: Kataloge des Germanischen Nationalmuseums : Die Werke plastischer Kunst. Nürnberg 1910,
obr. 232, v katalogu uvedeno velmi povšechně 1. polovina 15. století, pochází ze Švábska (?); dnes Germani­
sches Nationalmuseum v Norimberku.
47 Lipové dřevo, výška 44 cm; torzo, vzadu rovné (částečně opracováno), stará (původní?) polychromie a zlacení, na hrudi a lůně sv. Anny zbytky tlačeného a zlaceného ornamentu; poškození: chybí obě ruce s Pannou
Marií a Ježíškem, odlomena spodní část a v pravé části plastiky velká vertikální trhlina (výřez), částečně tmeleno,
napadeno červotočem, restaurováno v roce 1978 (Dagmar Schwarzová).
186
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Sv. Anna Samatřetí, Tyrolsko, kolem
1410–1420, borovicové dřevo, soukromá
sbírka, Převzato z MAYRHOFER, H. –
MILLER, A. – HAHNL, A. (Hg.): Maria :
Licht im Mittelalter : Meisterwerke der
Gotik. Leogang 2003, obr. 84
podstaty ikonografického schématu sv. Anny
Samétřetí, devočního obrazu, poukazujícího
na událost Neposkvrněného početí Panny
Marie, zde scházejí (byly odlomeny) dvě
postavy – Panna Marie a Ježíšek.48
V evidenčním listě49 jako autora uvádějí německého mistra z konce 15. století. Tato datace je ale příliš pozdní,
protože plastika vykazuje ještě zřejmou
svázanost s principy krásného slohu. Především sklady ve formě trubic na cípech
roušky či na šatu, splývajícím přes koleno,
a také měkké mísovité záhyby v klíně se
odvolávají k doznívajícímu krásnému slohu. Ovšem obličej, kde již není ani stopy po idealizaci,
a částečně také poněkud schematické přepásání
Sv. Anna Samatřetí (torzo bez Panny
Marie a Ježíška), Bavorsko či Tyrolsko
(?), 30.–40. léta 15. století, lipové dřevo,
zámek Hradec nad Moravicí. Foto
Tomáš Knoflíček
48 VORLOVÁ, H.: Svatá Anna Samatřetí v gotické plastice českých zemí : Soupis a ikonografie. Diplomová práce,
Univerzita Palackého v Olomouci. Olomouc 2002, zvl. s. 13–15.
49 Evidenční list movité kulturní památky (NPÚ, ústřední pracoviště), staré inv. č. 3398, německý mistr, konec
15. století, sv. Anna, opraveno 5. 2. 1999 (jméno badatele neuvedeno).
ČLÁNKY A STUDIE HANA VORLOVÁ GOTICKÉ SKULPTURY ZE SBÍREK LICHNOVSKÝCH
187
„na vysoko“ směřují k pozdějším formám.
Z hlediska časového zařazení se ukazuje
zajímavé srovnání, především v pojednání
drapérie, s torzální plastikou trůnící Panny
Marie z obce Weistropp u Míšně, datovanou
do doby kolem 1440.50
Nabízejí se dvě možnosti, jak mohla hradecká sv. Anna před poničením vypadat.
Buď jako velmi rozšířený typ sedící matróny
s dětmi v náručí – tzv. typ atributivní,51 kde
obě drobné dětské postavičky v podstatě tvoří
pouhé atributy světice. Pouze pro představu,
tomuto typu (ve sledovaném časovém období) odpovídá např. plastika sedící sv. Anny
Samétřetí původem z minoritského kostela
v Jindřichově Hradci.52 Druhou možností
je v první polovině 15. století ještě velmi neobvyklý typ realistický, kde je Panna Marie
stejně velká jako Anna a obě sedí vedle sebe
na lavici, s Ježíškem mezi sebou.53 Velice časným a neobvyklým příkladem tohoto typu
(pokud se týče do současnosti dochovaného
fondu) je pozdně krásnoslohové sousoší,
pocházející z Tyrolska.54 Právě v tomto sousoší nalézáme také dosud nejbližší stylovou
paralelu k hradecké plastice, přestože díky
zpracování drapérie ve formě hustěji skláda- Trůnící Panna Marie z Weistropp u Míšně,
cca 1440, dřevo, zničeno. Převzato z HENTných úzkých trubic jej můžeme považovat za
SCHEL, W.: Denkmale sächsischer Kunst :
její poněkud starší předstupeň. V traktování Die Verluste des zweiten Weltkrieges. Berlin
drapérie pak vyčteme časovou souvztažnost
1973, obr. 48
spíše s již zmíněnou „ikonickou“ plastikou
vlivného Mistra ze Seeonu z doby kolem 1435.55 Předpokládáme, že torzální plastika
sv. Anny z Hradce také mohla vzniknout v šíře pojatém jihoněmeckém okruhu (Bavorsku
či Tyrolsku?) právě v horizontu 30. až 40. let 15. století.
50 HENTSCHEL, W.: Denkmale sächsischer Kunst : Die Verluste des zweiten Weltkrieges. Berlin 1973, tab. XX,
obr. 48, plastika bohužel dnes již neexistuje, byla zničena za 2. světové války.
51 VORLOVÁ, H.: c. d., zvl. s. 32–35, 37–40, zde podrobné vysvětlení všech ikonografických podtypů spolu
s uvedením příkladů gotické plastiky z českých zemí i Evropy.
52 Tamtéž, obr. 27, kolem 1430, Jindřichův Hradec, muzeum.
53 Tamtéž, zvl. s. 35–36, 44–49, tento typ se velice rozšířil v pozdní gotice, a stal se natolik oblíbeným, že téměř
zastínil starší, souběžně přetrvávající typy.
54 MAYRHOFER, H. – MILLER, A. – HAHNL, A. (eds.): c. d., obr. 84, kolem 1410–1420, ze soukromé sbírky.
Toto sousoší, vzhledem k tomu, že je ze soukromé sbírky a bylo poprvé publikováno až v roce 2003, je zajímavým
dokladem realistického schématu ve velmi rané době, dosud se za dobu jeho zformování považovala 60. léta
15. století.
55 Tamtéž, obr. 6.
188
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Assumpta
Poslední ze soch je z celého souboru nejmladší. Jde
o korunovanou Pannu Marii s dítětem,56 stojící na
srpku měsíce – v pozdním středověku velice rozšířený
ikonografický typ obecně označovaný jako Assumpta
(Panna Marie Nanebevzatá). V evidenčním listě je
uvedena jako slezská práce z doby kolem 1510.57
S touto atribucí znovu nelze souhlasit, hledání
možných analogií nás zavádí spíše do oblastí Švábska
či pod švábským vlivem. Na první pohled jsou patrné některé madoniny „obecné švábské“ rysy, především tvar obličejových partií – mandlovitě zešikmené „ploché“ oči, velmi drobná ústa a vystupující
okrouhlá brada s náznakem podbradku.
Přímo v našich sbírkách nalezneme podobně výrazně švábsky orientovanou Assumptu, se kterou
hradecká socha vykazuje zřejmé formální souvislosti. Jde o středovou skulpturu z oltáře pocházejícího z kostela Narození Panny Marie ve Velharticích.58 Díky tomuto dochovanému oltářnímu celku
si můžeme utvořit představu o tom, jak mohla být
hradecká Assumpta také kdysi adjustována.59 Obě
plastiky jsou si blízké celkovým provedením Mariina
i Ježíškova obličeje (stejně výrazný protiklad mezi
velkou oválnou tváří a drobnými, v ploše obličeje
jakoby se ztrácejícími vnějšími smyslovými čidly)
a rukou. Příbuzný je rovněž minuciózní způsob zpracování drapérie. Ostře prolamovaný plášť, přehozený
r Assumpta, Švábsko (?), cca 1500, dřevo, zámek Hradec
nad Moravicí. Foto Tomáš Knoflíček 56 Dřevo, výška 142 cm; vzadu vydlabáno, polychromie; poškození:
polychromie částečně sedřená (především na Ježíškových rukou),
vertikální prasklina vespodu přední části pláště (zatmelená), částečně odlámána koruna Panny Marie, chybí malíček levé Ježíškovy
nohy, napadeno červotočem, restaurováno v letech 1978–1979
(Dagmar Schwarzová).
57 Evidenční list movité kulturní památky (NPÚ, ústřední pracoviště), staré inv. č. 3433, Slezsko, kol. 1510, Panna Marie s dítětem, na
půlměsíci, opraveno 5. 2. 1999 (jméno badatele neuvedeno).
58 Kotrbová (pozn. 26), obr. 156, kolem roku 1500, Národní galerie
v Praze, získáno v roce 1949. Ve starším bádání byl oltář tradičně
označován jako velhartická archa.
59 O tom, že byla koncipována pouze pro čelní pohled, svědčí vydlabání její zadní strany. Další srovnání nabízí rovněž Assumpta
doprovázená čtyřmi andělíčky z křídlového oltáře také původem ze
Švábska, kolem roku 1500, Germanisches Nationalmuseum v Norimberku, foto: archiv autorky.
ČLÁNKY A STUDIE HANA VORLOVÁ GOTICKÉ SKULPTURY ZE SBÍREK LICHNOVSKÝCH
189
přes pravou ruku Panny Marie a splývající v diagonále k její levé noze (a na druhé straně tvořící
mísu obkružující Ježíškovo tělíčko) stejně výrazně kontrastuje s jemně vykrouženou partií
Mariina lůna. Podobně vyznívá také samotný
Ježíšek s poněkud „neforemně“ protaženým
trupem a levou nožkou šroubovitě vytočenou
dopředu.
Formálním předobrazem, kvalitativně ovšem
na mnohem vyšší úrovni, nebo jakýmsi ideálním vzorem pro obě Assumpty – hradeckou
i velhartickou – by pak mohla být jedna z nejznámějších Assumpt ulmského sochaře Michela
Erharta – střední figura z hlavního oltáře z klášterního kostela v Blaubeuren, datovaného do let
1493–1494.60 Také zde v základních rysech platí
všechna výše vyjmenovaná srovnání – pojednání obličejů (mandlové oči, úzký nos, vystouplá
brada), dlouhých a velice štíhlých prstů na rukou, a v neposlední řadě traktování drapérie.
Snad nebudeme příliš daleko od pravdy, pokud
za oblast původu Assumpty z Hradce označíme
Švábsko (případně švábsky orientované prostředí) v době kolem roku 1500.
V V V
I kdybychom připustili možnost, že se gotické
plastiky do současné zámecké koncepce příliš
nehodí, z výše uvedených závěrů (a nejen stylové
analýzy) jednoznačně vyplývá, že patří k nejcennějším exponátům pocházejícím ze starých
zámeckých sbírek a jako takové by jistě měly
být znovu zakomponovány do interiérů zámku;
alespoň k úvaze se nabízí místnost domácí kaple, Michel Erhart: Assumpta (střední figura
hlavního oltáře), 1493-4, dřevo, Blau­
kde je umístění jedné ze soch (Assumpty) arbeuren, klášterní kostel. Převzato z REINchivně doložené.
HARDT, B. – ROLLER, S. (Hg.): Michel
Dalším, a bohužel neoddiskutovatelným
Erhart & Jörg Syrlin d. Ä. : Spätgotik in
problémem ale zůstává skutečnost, že sochy již
Ulm. Stuttgart 2002, obr. 88
urgentně vyžadují odborný restaurátorský zásah. Možná i to bylo důvodem, který vedl tvůrce instalace k tomu, aby na ně nebylo příliš
poukazováno. Pak je takový postup legitimní a nelze proti němu fakticky nic namítat.61
60 REINHARDT, B. – ROLLER, S. (eds.): Michel Erhart & Jörg Syrlin d. Ä. Spätgotik in Ulm. Stuttgart 2002,
obr. 88.
61 O možnosti zahájení restaurátorských prací autorka tohoto článku hovořila se zainteresovanými pracovníky
NPÚ, a minimálně v případě nejvíce poškozené plastiky – Panny Marie v naději, by se snad jednání o jejím restaurování mohlo urychlit.
190
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Nezbývá než doufat, že po alespoň nejnutnějším restaurátorském zásahu (konzervaci) se
všechny sochy navrátí zpátky do expozice a stanou se její důstojnou součástí.
Zusammenfassung
Die gotischen Skulpturen aus der Sammlungen Lichnnowsky auf dem Schloss in Grätz
Hana Vorlová
Viele Mitglieder des Fürstengeschlechtes Lichnowsky, die letzten Inhaber des Schlosses in Grätz, wurden gerühmt als Mäzene und Organisatoren des kulturellen und gesellschaftlichen Lebens und sie
unterhielten Kontakte zu berühmten Komponisten und Schriftstellern oder hatten sogar eigene literarische Ambitionen. Auf ihre Sammleraktivitäten wurde aber bislang nicht ausführlich eingegangen.
Unter der Herrschaft zweier bedeutender Mitglieder des Fürstenhauses wurden zu Ende des 19. und
an der Wende vom 19. zum 20. Jahrhundert mehrere Schlossinventare erstellt – der erste Mitglied
dieses Geschlechtes, der für die Inventarisierung der umfangreichen Sammlungen sorgte, war Karel
Maria, der fünfte Fürst von Lichnowsky (1819–1901). Seine Tätigkeit setzte sein Nachfolger Karel
Max, der sechste Fürst von Lichnowsky (1860–1928) fort und mit ihm auch seine gebildete Gemahlin Mechtilde Christiane, geborene Gräfin Arco-Zinneberg (1879–1958), die auch als Malerin und
Schriftstellerin tätig war. Beide waren begeisterte Sammler. In diesem Text setzt sich der Verfasser
mit einem ausgewählten kleinen Segment der reichen Sammlungen der Fürsten von Lichnowsky auf
dem Schloss in Grätz auseinander: nämlich mit vier gotischen Plastiken. Da es sich um nachgewiesene Importe nach Schlesien handelt, blieben sie bislang außerhalb des Forschungsinteresses. Die älteste Skulptur stellt eine Pieta aus dem dritten Viertel des 14. Jahrhunderts dar, die entweder aus dem
Mittelrheingebiet oder aus Schwaben stammt. Zwei weitere Stücke, die Statue der Heiligen Maria
in der Hoffnung und der Heiligen Anna Selbstdritt dürften in Süddeutschland im 15. Jahrhundert
entstanden sein. Das jüngste Stück dieser Kollektion stellt eine schwäbisch orientierte Assumpta, die
um das Jahr 1500 entstanden ist.
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
191
MATERIÁLY
Z korespondence Ladislava Hosáka
s Františkem Kutnarem
(K čtyřicátému výročí úmrtí prof. PhDr. Ladislava Hosáka)
LUMÍR DOKOUPIL (ED.)*
Dokoupil, Lumír (Ed.): From the Correspondence between Ladislav Hosák and František
Kutnar (On the Occassion of the 40th Death Anniversary of Prof. Ladislav Hosák)
The edition of correspondence comprises 11 letters of Prof. Hosák addressed to Doc. Kutnar
from the years 1958–1969. It provides an interesting witness not only of the friendly relationship and scientific cooperation between the two university pedagogues, but also of the
inner life and changes in the department of history of the Philosophical Faculty of Palacký
University in Olomouc. The letters also depict the circumstances of the origin and beginnings of the homeland study periodical Krkonoše-Podkrkonoší. They provide an insight into
the mentality of a university employee towards the end of his professional career in the difficult conditions of the 1960s.
Key words Correspondence * Prof. PhDr. Ladislav Hosák * Doc. PhDr. František Kutnar,
DrSc. * Dep. of History of the Philosophical Faculty of Palacký University in Olomouc
Contact Ostravská univerzita v Ostravě, [email protected]
Ladislav Hosák (1898–1972) a František Kutnar (1903–1983) působili společně na
historickém pracovišti Univerzity Palackého v Olomouci (od roku 1953 Vysoké školy
pedagogické). V polovině 50. let odešel František Kutnar do Prahy, nadále však pokračovala přátelská komunikace i vědecká spolupráce obou osobností. Dopisy Ladislava
Hosáka jsou součástí Pozůstalosti Františka Kutnara, uložené v Archivu Národního muzea v Praze (karton č. 2, inv. č. 149). Soubor zahrnuje celkem pět osobních dopisů z let
1958–1969 a šest dopisů odeslaných pod hlavičkou Ústavu pro historickou vlastivědu Palackého univerzity v Olomouci, které pocházejí z roku 1962. Všechny dopisy jsou psány
na stroji a opatřeny vlastnoručním podpisem odesilatele. Dopisy odeslané z Ústavu pro
historickou vlastivědu zachovávají úřední rámec (v záhlaví hranaté razítko s textem Ústav
pro historickou vlastivědu Palackého univerzity v Olomouci, Křížkovského 10, v závěru kulaté razítko se shodným textem bez označení ulice a čísla, uvádějí číslo jednací, dobové
oslovení s uvedením titulů, jména a bydliště adresáta). K souboru je přiložen strojopis
Návrhu na vydání II. svazku Vlastivědného sborníku Podkrkonoší s datací Brno 24. ledna
1963 bez podpisu zhotovitele a úmrtní parte prof. Hosáka, zaslané Filozofickou fakultou
UP a katedrou historie, s opraveným datem úmrtí ze 6. na 3. listopad 1972 a termínem
* Editor korespondence byl v letech 1956–1958 pomocnou vědeckou silou tehdy doc. Ladislava Hosáka v Ústavu
historické vlastivědy Vysoké školy pedagogické v Olomouci a v akademickém roce 1955–1956 členem studijní
skupiny, jíž naposled v Olomouci doc. Kutnar přednášel české dějiny 1781–1948.
192
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Prof. PhDr. Ladislav Hosák
(* 5. 6. 1898, † 3. 11. 1972).
Foto osobní archiv doc. Josefa Bieberleho
Doc. PhDr. František Kutnar, DrSc.
(* 7. 10. 1903, † 11. 9. 1983).
Foto prof. Vladimír Wolf
pohřbu 10. listopadu 1972. Dopisy poskytují zajímavé informace o vývoji a vnitřním
životě olomoucké katedry historie od sklonku 50. až do přelomu 60. a 70. let minulého
století včetně bezprostřední reakce na srpnovou okupaci v roce 1968. Podrobně zachycují počátky vydávání vlastivědného periodika Krkonoše-Podkrkonoší a osvětlují úlohu
osobností, které stály u jeho zrodu. Umožňují nahlédnout do mentality vysokoškolského
pracovníka na konci životní kariéry ve složitých peripetiích 60. let.
Prof. Ladislav Hosák a prof. Dimitr Krandžalov se studenty 1. ročníku oboru český jazyk-dějepis
před Svatováclavským dómem v Olomouci v roce 1955 (první zprava autor edice).
Foto archiv autora edice
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem
Edice
193
[1]
Brno 26/6 58
Milý příteli!
Dostal jsem k tomu nešťastnému jubileu (člověk si totiž uvědomuje, že vchází patrně do
poslední desítky) mnoho gratulací, ale myslím, že nejkrásnější byla Tvá.1
Škoda, že Jsi nebyl ty dny v Olomouci; bylo to opravdu pěkné. Přijel i Charvát2 a Hánl3
a z Bratislavy Goláň.4 Byli dva mrtví a dva polomrtví, jeden akademický dignitář bloudil
do rána ulicemi Olomouce, nemoha najít domov, druhého se ujal Kristen5 a dovedl jej
domů. Velmi veselé, asi toho druhu jako jsem kdysi s Žáčkem6 a s Polišenským7 ztropil
výtržnost v Olomouci. Od katedry jsem dostal dar nad jiné vzácný, právě nalezenou mapu
generálního štábu knížete Sáma. Přesně jsou tam označeny tabákové a kávovníkové plantáže, vinice, manufaktury klobásů, všechna místa, kde jsem někdy měl děvče, vynikající
trattorie a špelunky v říši Sámově. Zkrátka na nic se nezapomnělo. Mapa bude ozdobou
ústavu hist. vlastivědy a jistě se bude těšit pozornosti cizinců.
Vše by bylo pěkné, ale – vždyť to sám již také znáš – potřeboval bych nové nohy, nové
oči a nějaké remedium proti zapomnětlivosti, kterou pomalu, ale jistě dostihuji Trapla.8
Opravdu je škoda, že náš kolektiv nezůstal pohromadě. Tehdy, když jsme seděli před
soudnou stolicí pro Základy,9 to byla síla. Uvědomuji si, že tehdy sotva která katedra se
nám mohla rovnat. Teď jsou v Olomouci jen trosky. Mnohé se ovšem změnilo, tehdy ty
prudké boje, teď jsme s Krandžalovem10 největší přátelé a máme spolu jakýsi druh kondominia. Je to v jádře zlatý člověk, kterému jsem z neznalosti jeho dobrého jádra trochu křivdil. Snad nevíš, že lékaři u něho před 14 dny objevili velmi silnou cukrovku. Snad to dieta
spraví, má silnou vůli. Musím říci, že v katedře máme nyní klid, mír a pohodu, až se to
jiným nelíbí. Přes to vzpomínám na to, jak to kdysi bylo. Tehdy Olomouc něco znamenala.
Měl bych Ti napsat, co je v Olomouci nového. Do budoucna není nic jistého. Máme
splynout od 1/9 s Palackého universitou,11 snad máme být filosofickou fakultou, ale také
1 Dopis je odpovědí na Kutnarovo přání k Hosákovým šedesátinám (* 5. 6. 1898).
2 Jaroslav
Charvát (1904–1988), PhDr., profesor obecných dějin na Vysoké škole pedagogické (dále VŠP)
v Praze a po jejím zrušení v roce 1959 na Filozofické fakultě (dále FF) Univerzity Karlovy (dále UK).
3 Jiří Hánl (1914–1972), PhDr., pracovník VŠP v Praze, od roku 1959 FF UK.
4 Karol Goláň (1895–1961), PhDr., profesor novověkých dějin na Univerzitě Komenského v Bratislavě.
5 Zdeněk Kristen (1902–1967), PhDr., profesor pomocných věd historických na Univerzitě Palackého (dále
UP) v Olomouci, v letech 1953–1959 pracovník VŠP v Olomouci.
6 Václav Žáček (1905–1985), PhDr., docent slovanských dějin a vědecký pracovník Slovanského ústavu, později
Československo-sovětského institutu ČSAV v Praze, externě působil do poloviny 50. let na UP a VŠP v Olomouci.
7 Josef Polišenský (1915–2001), PhDr. DrSc., profesor obecných dějin UK, externě působil na UP a VŠP v Olomouci do konce 50. let.
8 Miloslav Trapl (1899–1979), PhDr., profesor sociologie, později zaměření na novověké dějiny, působil na UP
a VŠP v Olomouci do penzionování v roce 1959, od počátku 60. let na Pedagogickém institutu v Olomouci, od
1964 Pedagogické fakultě (dále PdF) UP.
9 Základy – skriptum Základy studia dějepisu, připravené kolektivem L. Hosák, D. Krandžalov, Z. Kristen,
F. Kut­nar, J. Polišenský, M. Trapl, V. Žáček, vyšlo v SNP Praha v roce 1954.
10 Dimitrij Krandžalov (1907–1971), PhDr., profesor se zaměřením na dějiny východní Evropy, působil na UP
a VŠP v Olomouci jako vedoucí katedry historie a akademický funkcionář.
11 Splynutí s Palackého univerzitou – od roku 1953 existovala v Olomouci VŠP, na jejíž Fakultu společenských
věd byla přesunuta katedra historie. Kontinuitu UP zajišťovala jen Lékařská fakulta, v roce 1959 byla VŠP zrušena a obnoveny byly Filozofická a Přírodovědecká fakulta UP.
194
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
se říká, že budeme vychovávat jen učitele pro II. stupeň. Ať je tomu jakkoliv, máme přece
jenom lepší situaci než VŠP v Praze (útěk Klímův)12 i v Bratislavě. Tísnivý je nedostatek
místa na kapitulním děkanství, ale je to zato pěkné. Navrátil,13 Holinková14 a Zapletal15
nemají ještě jmenování, čeká se na výsledek prověrky (pokud vím, naší katedry se nedotkne), ale je to trapné. Vypsali jsme konkurs na asistenturu, máme 5 žádostí (také Artur
Sommer!).16 Moje jmenování padlo kdesi do koše, čekalo se patrně na mou šedesátku.
Nyní se již toho vzdávám.
Ještě mnoho je nového, Janáček17 a Poldauf18 odcházejí do Prahy (nové oslabení), na
rok zmizí západní filologie. Na historii máme v I. ročníku příštím rokem 15, z toho 5 velkých historiků. Dálkové studium nám, zaplať pámbu, znenáhla, ale jistě mizí. Sem a tam
se vyskytne nějaká legrace. Snad jsem Ti ani neříkal, byl v Olomouci nějaký profesor matematiky z florentinské university, seděli s M.19 do rána ve vinárně a k ránu si Talián vzpomněl, že v Olomouci byl zavražděn Václav III., že to místo musí vidět. M. řekl: Tady to
bylo! Talián smekl klobouk, pomodlil se za Václava III. a byl na výsost spokojen. Jenomže
se to doneslo k rektorovi (ještě byl Bělič20), ten si M. zavolal na kobereček. M. se hájil, že
přece bylo zbytečné chodit přes celé město, že to stejně nikdo neví, kde to vlastně bylo,
hlavně že ten Talián myslí, že to viděl a že je spokojen.
Měl jsem jet na učitelské dny do Uh. Brodu, ale odřekl jsem, mám toho moc. 7. odjíždím na Slovensko, vedu zájezd historiků z Gottwaldovského kraje po historii feudálního
Slovenska. Těším se na to, je to již po třetí, co je vedu, posledně v západních a jižních
Čechách. Pak chci do archivu do Janovic.
Patrně nevíš, jaká změna se stala v Janovicích. Spurný21 je sesazen (jde jako okresní archivář do Šumperku) a vedení převezme od 1. září Bartoš22 (to je ten, který vší silou chtěl
se dostat k nám na místo Holinkové). Tedy změny veliké.
12 Arnošt Klíma (1916–2000), PhDr. DrSc., profesor českých a slovenských dějin, rektor VŠP v Praze, přešel na
FF UK, z níž v roce 1970 musel odejít, pak působil na PdF UK.
13 Jan Navrátil (*1929), PhDr. CSc., v 50. letech tajemník katedry historie VŠP v Olomouci, později profesor
obecných dějin a akademický funkcionář FF a UP.
14 Jiřina Holinková (1921–2005), PaedDr. CSc., docentka se zaměřením na didaktiku dějepisu a dějiny škol,
dlouholetá členka katedry historie VŠP v Olomouci a FF UP.
15 Vladislav Zapletal (1930–1993), PhDr., v 50. letech asistent katedry historie VŠP v Olomouci, později docent
FF UP.
16 Artur Sommer studoval na UP, v roce 1953 připravil doc. Kutnar posudek na jeho diplomovou práci Železářství a merkantilistická politika v 2. pol. 18. stol. v Opavském Slezsku, později středoškolský prof. v Opavě a pracovník Slezské univerzity v Opavě (SU).
17 Karel Janáček (1906–1996), PhDr. DrSc., profesor klasické filologie UP a VŠP v Olomouci, pak FF UK.
18 Ivan Poldauf (1915–1984), PhDr., profesor anglického jazyka a děkan Fakulty společenských věd VŠP v Olomouci, pak prof. UK.
19 M. – pravděpodobně Josef Metelka (1912–1979), RNDr., matematik, profesor VŠP v Olomouci, v 60. letech
rektor UP.
20 Jaromír Bělič (1914–1977), PhDr., člen korespondent ČSAV, profesor českého jazyka, rektor VŠP v Olomouci, později prof. UK.
21 František Spurný (1927–2004), PhDr. CSc., archivář v Janovicích u Rýmařova do roku 1958, poté ředitel
Okresního archivu v Šumperku, od 1976 historik Vlastivědného ústavu v Šumperku, po roku 1992 docent Filozoficko-přírodovědecké fakulty SU v Opavě.
22 Josef Bartoš (1931–2005), PhDr. DrSc., od roku 1958 vedoucí archivu v Janovicích, poté dlouholetý člen
a vedoucí katedry historie a kabinetu regionálních dějin FF UP, akademický funkcionář FF UP.
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem
195
Neodpovídal jsem Ti dlouho proto, že jsem jezdil poslední týdny do Brna jen na neděli
a nemohl jsem se podívat do archivu, abych zodpověděl Tvé dotazy. Teprve dnes jsem se
k tomu dostal. Není toho mnoho, musilo by se jít do materiálu.
Především jsem zjistil, že ulice se jmenovala správně Seidenbeutelgasse. Bylo to pokračování Jakubské ulice směrem k Veselé a ulice měla jen 5 čísel. Dnes ulice nemá jména;
jsou tam svými boky dva ohromné domy, které mají vchody z České a z Veselé. Tam podle
adresáře z r. 1806 na č. 213 (staré číslo 501) byl hospodský Franz Michl, nejbližší adresář
z r. 1826 již tu hospodu neuvádí. Jméno hospody (jiná v ulici nebyla) jsem nenašel, ani
německé, ani české. Leopold Mazur v pojednání K dějinám hostinských živností v Brně
(spis 50. výročí Společenstva hostinských a kavárníků v Brně, Brno 1935) tu hospodu
vůbec nezná.
Judengasse je nynější třída Osvobození (dříve Masarykova), od náměstí k nádraží.
Objekty továrny Heinricha Schmala byly na Nové ulici 75 a v Červené ulici 26–28; ulice
v těch místech sluje posud Schmalka. Fabrika Karla Goldhaira byla na Nové ulici v č. 37,
50 a 51. Tabriku Gedonovu jsem nenašel. Karel Příza měl tovární objekty na Dolním Cejlu
č. 4 (blízko divadla) a na Nových Sadech č. 88. Ostatně toho brzy nechal a stal se velkostatkářem. Snad Tě bude zajímat, že Příza velmi držel palce českému národnímu obrození
na Moravě, podobně jako Mundy (nemýlím-li se, ta rodina přišla ze Švýcar), který stál pod
vlivem Dominika Kynského. O poloze Gedonovy továrny neví ani Dřímal,23 ani Chylík.24
Měl jsem v ruce také plán Brna z r. 1842, ale z toho jsem nezmoudřel. Kdybys ještě něco
potřeboval, napiš!
Srdečně Tě zdraví a děkuje
Hosák
[Dvojlist, rozměr 17,2 × 14,5 cm]
[2]
Milý příteli! Brno 24. ledna 1963
Píšu narychlo. Právě jsem dostal zprávu, že – post tot discrimina rerum25 – byl nejen přijat
nakladatelstvím náš Sborník Podkrkonoší, ale dostal jsem pokyn, abych podal návrh na
II. díl alespoň v hrubých obrysech. I. díl obsáhl jen feudalismus, poněvadž většina článků
z novější doby nebyla dodána. Proto jsme si také dovolili jeden Tvůj článek přeřadit do
II. dílu (jinak to nešlo). Prosím o Tvůj dodatečný souhlas a připojuji prosbu, máš-li (či někdo z Tvých posluchačů) článek z té oblasti (obsah, který jsem podal jen v hrubých rysech
a jen provizorní, jistě se něco neuskuteční a bude potřeba náhrady). Z období 1848–1918
máme vlastně jen Tvůj příspěvek. Prvý svazek podle mého soudu dopadl dobře.
Snad víš, že v r. 1965 má naše fakulta splynout s brněnskou. Naši mají mnoho starostí.
Mne26 se to ani tak netanguje, bude mi právě 67 let a v tom věku je těžké si zvykat na nové
prostředí. V Olomouci jsem byl poslední dobou velmi spokojen.
23 Jaroslav Dřímal (1905–1975), doc. PhDr., archivář a historik města Brna.
24 Jindřich Chylík (1882–1961), dr., pracovník Obchodní a živnostenské komory v Plzni a Brně, hospodářský
historik, autor prací o brněnském průmyslu.
25 Po tolika nehodách (Vergilius, epos Aeneis), za informaci děkuji Mgr. Richardu Psíkovi, PhD.
26 V rukopisu mně.
196
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Trampoty mám s Historickým místopisem.27 Měl jsem to jako rezortní výzkum, napsal jsem 1700 stránek a teď potíže s vydáním. Je prý to kláda, co s těmi feudály a vůbec.
Však to znáš. Tak to bude pěkně ležet v šuplíku. Sice je návrh, abych z toho udělal výtah
400 stran, s tím prý by se dalo něco dělat, ale to by byl kostlivec bez masa a tuku. Zrovna
tak jsem – zdá se, pochodil – se Základy moravského místopisu 1200–1350, kde analyticky a kriticky rozebírám prameny a polemizuji s názory. Mělo to přijít do Supplement
Akt, ale povolují jen dvě čísla pro celou universitu a žadatelů na to je pět. A tak mi zůstávají
pevné jen Moravská jména místní v ČSAV.
Pěkně jsme pochodili s kritikou poslední práce Ernsta Schwarze28 (psal jsem ji s Krandžalovem). To jsem si nemyslel, že česky psaná věc nadělá tolik rozruchu. Dostal jsem
hlavně ze záp. Německa spoustu žádostí o separáty, Universitní nakladatelství Carl v Norimberku mi dokonce nabídlo, abych29 si vybral kteroukoliv historickou knihu, kterou vydají, s podmínkou, že o ní30 budu referovat. Velký styk mám s Lipskem (Slovanský ústav
a bývalý Kötschkův ústav).31 Škoda, že se mi to tak pěkně rozbíhá, když skoro odcházím.
Pokusil jsem se o bibliografii historických bibliografií střední Evropy (vyjde to v Trutnovském sborníku, je to pro naše poměry charakteristické; psal jsem to do ČSPS,32 ale nevíme, co s ním bude, a bibliografie musí být vytištěna do sjezdu regionální historiografie,
který bude v listopadu 1963 v Olomouci, tedy hora ruit).33 Sám jsem dělal Československo,
Německo mi udělal doc. Czok34 z Lipska (ředitel býv. Kötschkova institutu), Rakousko
dr. Paulhardt,35 ředitel knihovny Institutu für österreichische Geschichtsforschung, Polsko dr. Urban, odb. asistent krakovské university. Jen Maďarsko, které měl dělat dobrý
můj přítel Sinkovics István, profesor budapešťské36 university, zklamalo. Udělal to ale náš
Zapletal37 se skutečně zapletalovskou důkladností, v Budapešti by to lepší neudělali.
Ještě mám38 jednu věc. S Dánem Dr. Tarnowskim (jeho pradědeček se přistěhoval do
Dánska z Vyškova, psal se původně Trnavský) jsem se pustil do populárního vylíčení
27 Trampoty s Historickým místopisem – kromě několika upravených sešitů se podařilo v roce 1967 vydat pouze
Přehled historického místopisu Moravy a Slezska v období feudalismu do roku 1848 jako úvodní svazek Historického místopisu Moravy a Slezska v letech 1848–1960 (celkem 464 s.). Reprint I. vydání z roku 1938 vydalo
nakladatelství Academia až v roce 2004 (1 144 s.).
28 Ernst Schwarz (1895–1983), filolog, působil před rokem 1945 na pražské německé univerzitě, po válce
v NSR; autor toponomastických prací k sudetské oblasti. Naposled k jeho osobnosti viz KREUTER, T.: Slovník sudetoněmeckých nářečí a jeho historie : K nálezu ztracené kartotéky ke slovníku sudetoněmeckých nářečí.
Český časopis historický, 110, 2012, č. 2, s. 318–328.
29 V rukopisu aby.
30 V rukopisu ni.
31 Rudolf Kötzschke (1867–1949), prof., německý historik.
32 Časopis Společnosti přátel starožitností, po personálních změnách časopis vycházel s názvem Muzejní a vlastivědná práce.
33 Sjezd regionální historiografie – konference o regionálních dějinách se uskutečnila na FF UP v Olomouci
13.–15. listopadu 1963, viz O regionálních dějinách : Materiály z konference o regionálních dějinách, pořádané
krajskou komisí pro regionální dějiny dělnického hnutí při severomoravském KV KSČ a katedrou historie University Palackého v Olomouci. Ostrava 1965.
34 Karl Czok (*1926), doc., později prof. univerzity v Lipsku, spolupracoval s některými českými historickými
pracovišti.
35 Pravděpodobně Herbert Paulhart, pracovník Institutu für österreichische Geschichtsforschung.
36 V rukopisu budapeštské.
37 Viz pozn. 15.
38 V rukopisu má.
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem
197
česko-nordických styků, psal jsem to německy, on to již přeložil do dánštiny a chceme to
dát do Nordisk Tidskrift (je to jakési nordické Věda a život). Sehnal jsem mnoho krásných
fotografií z Památkového úřadu pro tuto věc. Tak jsem na to zvědav. Jsou tam zajímavosti
jako, že švédský exkrál Gustav IV. byl pohřben na Veveří, že celou čtvrt pod Špilberkem
včetně Besedního domu stavěl dánský stavitel Hansen39 , a mnoho jiného, u nás málo známého.
Zdraví Hosák
[List 30 × 21 cm, psán po obou stranách]
[3]
Milý příteli! Olomouc 20. března 1963
Promiň, že odepisuji teprve dnes. Postihla mne hrozně chřipka, kterou jsem se snažil přechodit. Musím se omluvit, že jsem se nemohl s Tebou v Brně setkat, byl jsem ty dny právě
v Olomouci. Byl bych si s Tebou velmi rád porozprávěl. Jinak dokončuji „vylepšené“ (totiž
vykuchané, mám rukopis 2000 stran, ale mám to zkrátit bezpodmínečně na 500) II. vyd.
Historického místopisu Moravy období feudalismu a pomalu připravuji Moravská jména
místní,40 má to být ve dvou svazcích po 600 stranách tisku jako Profous.41 Právě jsem dostal z redakce Nordisk Tidskrift, že mi otisknou článek o česko-nordických stycích v historii, vyšlo mi to na 25 stran a to jsem vynechal třicetiletou válku jako věc notoricky známou.
Vítají článek, jsou prý tam věci, o kterých neměli ani tušení (hlavně ze středověku, kde
jsem prošťáral všechno). Pěkně se vyvíjejí mé styky s Lipskem, s vídeňským institutem
a s Maďary. Posílají mi hodně maďarských knih, kterým ovšem nerozumím, ale baví mne
obrázky.
Se zdravím poněkud kulhám (hlavně srdce po chřipce), jakmile bude pokdy, dám se do
nemocnice na generální opravu. Práce mne ještě baví, paměť ještě slouží, rád mám práci
se studenty (mám teď dva aspiranty, oba naše býv. posluchače, Dokoupila42 a Trapla43),
vytvořil jsem si pěkný speciální seminář s třemi posluchači, kteří znají (div!) latinu a němčinu, baví nás to všechny tak, že nesedíme dvě hodiny, ale 4–5, a to se ještě nechceme
rozejít.44 Jenom z jednání s ouřady mám hrůzu, každou chvíli něco zviksnu (skoro již
jako Trapl st.45) a jsou z toho nepříjemnosti. Za nic si nemohu pamatovat, které předpisy
39 Theophil von Hansen (1813–1891), dánsko-rakouský stavitel, nobilitován ve Vídni.
40 Spolu s Rudolfem Šrámkem vydal publikaci Místní jména na Moravě a ve Slezsku (I. Praha 1970, posmrtně
díl II. Praha 1980).
41 Antonín
Profous (1878–1953), filolog, středoškolský profesor v Praze, autor čtyřsvazkového díla Místní
jména v Čechách (Praha 1949–1960).
42 Lumír Dokoupil (*1935), PhDr. CSc., profesor českých a československých dějin se zaměřením na hospodářské a sociální dějiny FF Ostravské univerzity (dále OU).
43 Miloš Trapl (*1935), PhDr. CSc., profesor československých dějin FF UP, spolu s Josefem Bartošem a Jindřichem Schulzem autor Historického místopisu Moravy a Slezska v letech 1848–1960.
44 O Hosákově práci se studenty viz WOLF, V.: Prof. dr. Ladislav Hosák, studentská vědecká činnost a Trutnovsko. In: Tulák minulostí : K sedmdesátinám univ. prof. dr. Ladislava Hosáka. Krkonoše-Podkrkonoší, Supplementum, 3. Trutnov 1968, s. 28–30; TÝŽ: Profesor Ladislav Hosák a mladá generace historiků šedesátých let. Acta
Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas philosophica, Historica 28, 1998, s. 137–139.
45 Viz pozn. 8.
198
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
platí, které ne. Na katedře jsou ideální poměry, jaké sotva jinde na některé vysoké škole.
Zasloužili se o to hlavně Bieberle46 a Bartoš,47 jsou to báječní chlapci (totiž z48 našeho
hlediska, oni sami již táhnou silně na čtyřicítku). Škoda, že nám do toho vlítl ten nešťastný
konflikt Macůrek-Krandžalov;49 mám obavy, aby z toho nebylo něco vážného. Jak se zdá,
bude, protože Macůrkova odpověď v Sborníku FF v Brně (ještě nevyšel, ale četl jsem to
v separátu) je prostě strašná a myslím žalovatelná!
Věc s Trutnovskem se dobře vyvíjí. Čekám tyto dny Vašíčka.50 Myslím, že je to vyhráno
i do budoucna, když se za to51 postavil okresní výbor KSČ. I Vašíček i můj Wolf,52 který
pomalu ale jistě roste v mého nástupce, jsou úžasně agilní (my bychom v tom chodit nedovedli). Představ si, že Wolf se jakýmsi záhadným způsobem dostal do Krajského nakladatelství v Hradci, jednal s nimi mým jménem (dodatečně se omluvil, ale moc dobře
to provedl) a aniž by se mnou dříve o tom mluvil, sjednal s nimi, že jim dodám na rok
1965 rukopis o dějinách orebského a sirotčího bratrstva, což je mně ovšem velmi vítáno.
Pak přijel velmi nejistě, že zase provedl „partyzánštinu“ atd. Zatím to vždy dobře dopadlo,
i když to vypadalo jako hrozné dobrodružství. Jsem rád, že ho mám. Zakousl se do kolonizace na Hradecku, dělá to tak, jak já pro Moravu, dochází k pěkným výsledkům a doufám,
že se jednou pustí do revize Šimáka.53
To by bylo asi všechno (zatím), co jsem Ti chtěl říci. Srdečně zdravím
Tvůj Hosák
[List 30 × 21 cm, psán po obou stranách]
[4]
Milý příteli! Brno 15. 9. 68
Dostal jsem mnoho gratulací, ale žádná z nich se nevyrovná procítěností Tvé.54 Byl jsem
velmi dojat. Události prožívám stejně těžce jako Ty. Díval jsem se na vývoj vždy skepticky,
46 Josef Bieberle (*1929), PhDr. CSc., docent československých dějin FF UP, v 60. letech děkan FF UP, po roce
1968 z politických důvodů z UP propuštěn.
47 Viz pozn. 22.
48 V rukopisu s.
49 Josef Macůrek (1901–1992), PhDr., člen korespondent ČSAV, profesor slovanských dějin Masarykovy univerzity (tehdy UJEP) v Brně. Na počátku 60. let se vyostřila polemika s D. Krandžalovem v složité problematice
valašské kolonizace, zejména původu valašského osídlení.
50 Zdeněk Vašíček (1933–2011), PhDr., ředitel Okresního vlastivědného muzea v Trutnově, filozof, historik
a muzeolog, později signatář Charty 77, od roku 1981 do roku 1990 žil v Itálii, Německu, Velké Británii a Francii.
51 V rukopisu zato.
52 Vladimír Wolf (*1942), PhDr., v 60. letech pomocná vědecká síla v Hosákově Ústavu pro historickou vlastivědu na UP, historik a archivář, po roku 1989 profesor československých dějin a akademický funkcionář Univerzity v Hradci Králové (dále UHK).
53 Josef Vítězslav Šimák (1870–1941), PhDr., profesor historické vlastivědy UK, autor práce Středověká kolonisace v zemích českých (Praha 1938).
54 Dopis je odpovědí na Kutnarovu gratulaci k Hosákovým sedmdesátinám, reaguje bezprostředně na srpnovou
okupaci 1968.
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem
199
snažím se alespoň, abych nerušil optimismus jiných. Tentokrát je to fatální, nevidím východiska. Ale je na tom tak celé lidstvo, jen – jak obyčejně – první facky platí nám. Mluvím poslední dobou55 hodně s cizinci, všude tytéž obavy. Konečně, přijde-li k něčemu, Rakousko nezachrání žádná neutralita.
Vzpomněl Jsi vhodně Palackého.56 Nabývám k němu stále větší úctu a obdiv. Poslední
dobou jsem se musel zabývat trochu více jeho dílem, připravoval jsem pro symposion
o vlivu Bočkových falz57 na Dějiny. Žasnu, co viděl a jak dovedl říci pravdu, i když to
bolelo. A to bez obalu. Ovšem nabyl jsem také trochu kacířského názoru, že tam, kde
šlo o věci zásadní, hájil určité věci neústupně, i když mám dojem, že někdy proti vnitřnímu svému přesvědčení (rozdíl názorů na Fragmenta Monseana a na ostatní Bočkovy
padělky).
Při té sedmdesátce jsem tak trochu zpytoval svědomí. Vidím, že jsem měl manka v studiu na zastrčeném gymnáziu,58 že jsem nemohl do Lipska ke Kötschkovi,59 pak naše zaměření podle Ranka,60 že historik má být všude doma, konečně, že náš krásný tým, který
se v Olomouci vytvořil, nakonec byl likvidován. Mohli jsme ještě leccos dohromady udělat.
Těžce nesu odchod Kristenův,61 měl jsem v něm přítele, jakých je málo. Konečně těžce
nesu, že sil již ubývá, když bych měl možnosti se uplatnit v zahraničních časopisech, když
se dostávám k tématice, která je kulminační: Moravskoslezská místní jména (do půl roku
ukončíme druhý svazek) a nyní s Fialou62 a Janáčkem63 Hrady, zámky a tvrze v českých
zemích.64 Uskuteční-li se to, bude to ohromná věc. A vynořují se i další plány. Ale táhne
již na osmdesátku…
Pěkný je teď život na katedře, pochybuji, že jinde je na historii takový soulad. Jen
s Krandžalovem je určitý chlad od vydání poslední jeho knihy o Valaších,65 ale musím
říci, že to katedru nenarušuje. Těší mne, že naši mladí navázali na moji vlastivědu (teď se
tomu říká regionalismus, ale je to totéž) a že se jim věc opravdu daří. Konečně mne těší,
že jsem pro každou ze svých početných zálib si vychoval specialistu: Schulz pro historický
55 V rukopisu dobu.
56 František Palacký (1798–1876), tvůrce filozoficko-dějinné koncepce, autor díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (Praha 1848–1867).
57 Antonín Boček (1809–1847), moravský stavovský historiograf, editor díla Codex diplomaticus et epistolaris
Moraviae (5 svazků, Olomouc 1836–1850), padělal listiny domněle z pozůstalosti osvícenského historika Monsea (tzv. fragmenta Monseana).
58 Ladislav Hosák studoval na gymnáziu ve Strážnici, jako středoškolský profesor působil zprvu v Příboře
a Břeclavi.
59 Viz pozn. 31.
60 Leopold von Ranke (1795–1866), německý historik, zakladatel německé historické školy usilující o objektivní poznání minulosti s důsledným uplatněním metod historické kritiky.
61 Viz pozn. 5.
62 Zdeněk Fiala (1922–1975), PhDr. DrSc., profesor pomocných věd historických FF UK, autor prací o přemyslovských a předhusitských Čechách.
63 Josef Janáček (1925–1994), PhDr. DrSc., pracovník Historického ústavu ČSAV, pak Ústavu československých a světových dějin ČSAV, autor prací o hospodářské a sociální problematice předbělohorské doby.
64 Dílo Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku začalo vycházet v nakladatelství Svoboda s velkým zpožděním od roku 1981, Fiala s Hosákem se vydání prvního svazku nedožili.
65 KRANDŽALOV, D.: Valaši na Moravě : Materiály, problémy, metody. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas philosophica, Historica 5. Praha 1963. Kniha byla přijata velmi kriticky, viz např. recenzi
Jaroslava Mezníka v Československém časopise historickém (12, 1964, s. 865–869).
200
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
zeměpis,66 Wolf pro kolonizaci,67 Kalistová pro rytířské řády,68 Dokoupil pro husitství
(zatím jej odvádí Myška do jiných sfér),69 Kouřil do církevních dějin,70 Musil pro dějiny
feudálních sídel,71 Spurný pro hospodářské dějiny 16. století,72 Pokluda pro genealogii73
a Holinková pro metodiku.74 Radost mám z aktivity Wolfovy a konečně se z mé iniciativy
z archivu v Mikulově vytváří pěkné středisko pro spolupráci s rakouskými historiky. Po
této stránce jsem spokojen.
Škoda, že se náš bývalý kolektiv rozešel, Olomouc by byla bývala v historii hodně silná.
Vzpomínám na Vás na všechny, hlavně na Tebe, na pěkné večerní seance v krásném historickém prostředí kapitulního děkanství.
Doufám, že tento dopis Tě stihne v zdraví a v pohodě (ovšem, odmyslíme-li si vše, co
nás tíží) a že zdravotní stav Tvých milých je opět v pořádku.
Těším se na shledanou a zdravím
Hosák
[Dvojlist o rozměru 21 × 15,5 cm, tři strany textu]
[5]
Milý příteli! Brno 26. V. 69
Do Prahy jsem nejel, den před schůzí jsem dostal z nakladatelství telegram, že se schůze
nekoná pro onemocnění Zdeňka Fialy.75 Nemohl jsem Ti to oznámit a myslil jsem, že se
sejdeme v Olomouci. Je toho stejně asi jako u Tebe, mnohé koliduje, jiné se odkládá, inu
zmatek. Tento týden: úterý celý den zkoušky, středa: dopoledne jiné zkoušky, odpoledne
kandidátská obhajoba, čtvrtek: dvě rigorosa, odpoledne dvě habilitace (Lehár76 a jeden
Slovák, ten to projel na celé čáře, takové nesmysly jsem dlouho neslyšel, z pedagogické
fakulty z Nitry), večer akademické volby, Hrbkovci77 to projeli na celé čáře, všude tak po66 Jindřich Schulz (*1940), PhDr. CSc., docent československých dějin a akademický funkcionář FF UP, v 60. letech byl Hosákovým aspirantem.
67 Viz pozn. 52.
68 Jitka
Kalistová, provdána Balatková (*1942), PhDr., archivářka olomoucké pobočky Zemského archivu
v Opavě.
69 Milan Myška (*1933), PhDr. DrSc. dr. h. c., profesor československých dějin FF OU, v 60. letech proděkan
PdF v Ostravě, rozvinul týmový výzkum ostravské průmyslové oblasti v 19. století, v němž L. Dokoupil byl orien­
tován ke studiu vývoje obyvatelstva.
70 Miloš Kouřil (*1932), PhDr., dlouholetý archivář, po roce 1989 docent československých dějin FF UP.
71 František Musil (*1939), PhDr. CSc., profesor československých dějin UHK, zaměřen na kastelologii.
72 Viz pozn. 21.
73 Zdeněk Pokluda (*1946), PhDr., historik, archivář, ředitel Státního okresního archivu Zlín.
74 Viz pozn. 14.
75 Viz pozn. 62. V rukopisu Zdenka.
76 Bohumil Lehár, PhDr. CSc., pracovník Historického ústavu ČSAV, po roce 1968 propuštěn.
77 Normalizační skupina profesora Lékařské fakulty UP Jaromíra Hrbka (1914–1992), v letech 1969–1971 ministra školství.
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem
201
měr 62 proti šesti (ty z medicinské fakulty + Lón,78 který by byl rád rektorem nebo aspoň
děkanem).
Do Kroměříže nejedu. Kdy budu v Praze, určitě nevím, snad na konci června. Je toho
teď na konci roku příliš mnoho, nestačím vše zvládnout.
Katedra již není to, co byla, chybí starý tým (vzpomínám, jaká to byla síla), chybí Kristen, který to vydržel nejdéle. Je pravda, že katedra je jednotná jako nebývala (jen Krandžalov se drží stranou, ale nedělá potíže). Mně jsou ti čtyřicátníci a padesátníci mladíci, mají
ke mně přílišnou úctu, zkrátka nemám tu partnera. Cítím, že tu jednou dojde k výbuchu
(snad příčinu zavdá nový vysokoškolský zákon); katedra je personálně přetížena a téměř
všichni jsou na dobu od 1918. To je neudržitelné a k tomu se hlásí noví lidé. Marně domlouvám mladým, aby se konečně habilitovali (v poslední době učinil tak Bartoš, je velmi
šikovný a bude vědeckým proděkanem). Zkrátka mnoho zajíců, málo kapusty. Pak dojde
k boji kdo s koho. Z mladých (tj. čtyřicátníků až padesátníků) jsou habilitováni Bieberle,
Navrátil, Horejsek,79 Hrabová80 a Bartoš, to není ani polovina.
Já končím „čestný rok“, ale na odchod to nevypadá. Pravděpodobně zůstanu „extra
statum“, zůstanou mi aspiranti, předsednictví habilitační, kandidátské a rigorosní komise, oponentury, individuální výchova vědeckých pracovníků a vědecká práce, tedy vše,
co mne81 baví, přičemž bych nikomu nepřekážel. Takové řešení by pro mne bylo ovšem
nádherné.
Pokud se týče Dějin Moravy, nespěchá to; zpracování III. svazku přichází v úvahu až na
rok 1972. Spoléhám se, že tak lákavé krmičce (bylo by to tak 50–70 stran, což zvládneš
levou rukou) neodoláš a budeš nám přízniv.
Je potěšitelné, že – post tot discrimina rerum82 – nakonec přece jenom Dějiny zemědělství vyjdou a jistě i Tvé brambory.83 Máš toho jistě mnoho.
Poslední dubnové dny jsme měli v Mikulově přátelské setkání s rakouskými historiky.
Bylo to opravdu srdečné a velmi pěkné. Řekne Ti o tom Polišenský84 (tuto neděli 18,15
budou mít o tom v rozhlasu Vídeň II.). Schůzky se mají každoročně opakovat, příští rok
v Kremži.
Přijedeš-li do Brna, hlas se (telefon 40732), kdybych jel do Prahy, zpravím Tě předem.
Srdečně zdraví Hosák
[Dvojlist o rozměru 21 × 15,5 cm, dvě a půl strany textu]
78 Františk Lón (1903–1986), docent na pracovištích marxismu-leninismu UP, představitel normalizačního
trendu na FF UP po roce 1968.
79 Jaroslav Horejsek (1927–2007), PhDr. CSc., na FF UP přišel z VŠP v Praze, v 70. a 80. letech nesměl pedagogicky a publikačně působit, po roce 1989 profesor obecných dějin a prorektor UP.
80 Libuše Hrabová (*1928), PhDr. CSc., po roce 1968 propuštěna z politických důvodů z UP, pracovala v Univerzitní knihovně v Olomouci, po roce 1989 profesorka na katedře historie FF UP.
81 V rukopisu mně.
82 Viz pozn. 25.
83 Kutnarova práce Malé dějiny brambor (Praha 1963).
84 Viz pozn. 7.
202
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Prof. Ladislav Hosák spolu s doc. Josefem Bieberlem a doc. Jiřinou Holinkovou
na studentské exkurzi v polovině 60. let. Foto archiv
Dopisy z Ústavu pro historickou vlastivědu UP v Olomouci
[1]
Soudruh
doc. dr. František Kutnar
Historicko-filoz. fak. KU
Praha I, nám.85 Krasnoarmějců
Č.j. 67/62 Olomouc 17. dubna 1962
Milý příteli:
Stalo se, že UP má připravit sborník prací věnovaných Trutnovsku. Byl jsem pověřen
redakcí podniku. Akceptovalo to již Východočeské nakladatelství, stanovilo rozsah na
300 stran (!), ale také, že sborník musí být rozšířen na Novopacko, Hořicko a Jilemnicko.
Je to Tvůj kraj a jistě něco máš, čím bys nám mohl přispět (budou i honoráře). Napiš, co
to bude a rozsah (můžeš mít 5–50 stran rukopisu). Počítám s Tebou jistě. Zatím jsou přihlášeny tyto práce z historie:
1. Kalistová-Wolf, Počátky města Trutnova.
2. Vl. Wolf, Vývoj názorů na počátky města Dvora Králové.
3. Hosák, Trutnovsko v husitské revoluci.
4. Trapl ml.,86 Neznámá redakce Hüttlovy kroniky.
5. Kristen, Nejstarší městská kniha královédvorská.
6. Hosák, Podkrkonoší za pruského vpádu 1741/42.
85 V rukopisu Nám.
86 Viz pozn. 43.
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem
203
7. Holinková, Městská kronika87 trutnovská 1718–1848.
8. Navrátil, Městská kronika trutnovská 1848–1873.
9. Wolf, Jan Kolda ze Žampachu.
10. Nevřiva,88 Stávka v Mladých Bukách 1937.
11. Nevřiva, Stávka u firmy Weiss v Dvoře Králové 1932.
12. Trapl ml., Akce proti okupantům v Dvoře Kr. v říjnu 1939.
13. Vágnerová a spol., Bibliografie historických prací o Podkrkonoší.
14. Trutnovské listiny v 13. a 14. stol. (český překlad), Hrabová-Beneš.
15. Maršálková,89 Relace o hospodářských poměrech Podkrkonoší z r. 1775.
16. Drobnosti.
Dále 8 prací literárně-historických (z toho 3 o K. Čapkovi) a 3 práce zeměpisné. Ještě
některé další čekáme. Dodání rukopisů do konce srpna.
Napiš, prosím, co nejdříve.
Srdečně zdraví a příjemné svátky přeje
Dr. Ladislav Hosák
vedoucí ústavu
(Dole Kutnarovou rukou tužkou přípisek:
Borovcová: Dva novopačtí kronikáři Kutnar: Spory poddaných na Hořicku před 1648 Kutnar: Jilemnice? tkalcovská otázka a Jilemnicko
Z dějin tkalců na Jilemnicku)
15
10
5
[Jednostránkový dopis o rozměru 30 × 20,8 cm]
[2]
Soudruh
doc. dr. Fr. Kutnar
Vrchlického 4
Praha 5
Č. j. 73/62 Olomouc 25. dubna 1962
Milý Františku! I když jistě víš, že jsem Tě měl vždy rád, po Tvém dopisu Jsi mně dvojnásob milejší. Vytrhl Jsi mi totiž z paty dva trny najednou. Jednak, že máme obsazeno
Jilemnicko, Novopacko a Hořicko, o které jsem měl starost, jednak zaplnění kvalitní prací.
Máš-li dále z kraje nějaké drobnosti (do 2 stran), pošli je bez omezení počtu. Což tak soupis kronikářů z některého okrsku? Horší bude s prací s. Borovcové;90 Sborník má být výlučně prací UP, kam Ty svou minulostí (a sympatiemi) jistě patříš. Bojím se, že proto bych
s tím neprorazil. To však nevadí. Do úlohy redaktora byl jsem vehnán spíše než vedením
87 V rukopisu kronka.
88 Osvald Nevřiva (1924–1970), odborný asistent katedry historie FF UP, autor studií o dělnickém hnutí.
89 Marie Maršálková (*1943), tehdy studentka oboru historie na FF UP.
90 Alena Borovcová (*1932), provdána Novotná, později knihovnice Národního technického muzea a Národní
knihovny ČR.
204
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
fakulty posluchači z Východočeského kraje, kteří celou věc spískali. Sborník bude vycházet každoročně, já ovšem složím funkci a – jistě nic nenamítáš – navrhnu za redaktora
Tebe. Tam se práce Tvých posluchačů uplatní.
Když Jsi mi jednou podal prst, chci Tě žádat o další věci. Katedra chystá k vídeňskému
sjezdu Sborník (články jen v světových jazycích) s protihabsburským zaměřením. Z pověření katedry se Tě mám zeptat, zda bys byl ochoten do tohoto Sborníku přispět.
Druhá věc se týká mého semináře pro historickou vlastivědu. Mám tam tři velmi šikovné lidi. V zimním semestru jsme zpracovávali téma: Hospodářské poměry Žarošic
ve světle katastrů. Začátkem března jsme měli besídku s tamními členy JZD. Přišlo tam
127 osob (!). Přednášeli jsme dvě hodiny a další dvě hodiny trvala diskuse. Vzbudili jsme
tam nadšení, na základě naší přednášky obnoví tam rybník, lázně a pěstění konopí a dají
prošetřit možnosti obnovení chovu ovcí a pěstování chmele. V polovině května jedeme do
Bratislavy přednést práci na studentské vědecké konferenci. Pro nás to znamenalo mnoho.
Byli jsme pak hosty u býv. senátora Malíka (85 let, ale nejhorlivěji se zúčastnil diskuse).91
Ukazoval nám své paměti a nasbírané dokumenty (od 1905 byl na říšské radě). Studenti
byli tím nadšeni. K tomu jsme objevili, že v soukromých rukou jsou tam velmi podrobná
(většinou doslovná) excerpta ze žarošického patrimonijního archívu (dnes již neexistuje)
z let 1822–1844. Něco tak krásného jsem zřídka viděl. Naši posluchači se chtějí do toho
pustit. Obávám se, že tématika je pro mne dosti odlehlá. Snad bys nám mohl pomoci, najde-li se úhrada pro Tebe na cestu a asi 3–4 dny pobytu. Opakuji, že je to nádherné, jsou
tam relace za každý týden po celou dobu.
Dodací lhůta pro Sborník UP Podkrkonoší je v srpnu!
Srdečně zdraví
Dr. Ladislav Hosák
vedoucí ústavu
(V textu i na konci Kutnarovy poznámky tužkou:
Petráň – Soupis kronik pro někt. okresy.
České veřejné mínění v době Bach. absolutismu. Protihabsburské veřejné mínění v době
Bach. absolutismu.
Bach. absolutismem.
A co kronika Věnceslava Metelky?)
[List formátu 30 × 20,8 cm, jedna a půl str. textu, psán po obou stranách]
[3]
Soudruh doc. dr. Fr. Kutnar Praha
Č. j. 94/62
Olomouc 24. května 1962
Právě jsme měli redakční radu, na kterou přijel i s. Vašíček, ředitel trutnovského muzea.
Během asi 14 dnů Tě navštíví (s mým doporučením), návštěvu oznámí předem.
91 Rudolf Malík (1875–1969), člen říšské rady a poslanec, narodil se a zemřel v Žarošicích.
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem
205
Výsledek porady: povoleno je vcelku 300 stran a obrazové přílohy. Rukopis má být dodán nakladatelství trojmo 31. srpna t. r. Máš-li práci hotovou, pošli mi ji, prosím Tě. Rukopisy se již scházejí. Bude Tě zajímat obsah. Část historická:
1. Kalistová-Slezák92-Wolf, Počátky města Trutnova. 2. Wolf, Vývoj názorů na počátky
Dvora Králové. 3. Hrabová, Překlad trutnovských listin do poloviny 14. stol. 4. Maršálková, Územní rozsah trutnovského manství. 5. Hosák, Trutnovsko v husitské revoluci.
6. Wolf, Jan Kolda ze Žampachu. 7. Činátlová, Sadovský, přítel Komenského. 8. Hosák,
Podkrkonoší za pruského vpádu 1742. 9. Kutnar, Spory poddaných s vrchností na Hořicku. 10. Kutnar, Z dějin jilemnické manufaktury atd. 11. Holinková, Městská kronika
trutnovská 1718–1848. 12. Navrátil, Městská kronika trutnovská 1849–1873. 13. Trapl,93
Revoluční rok 1848 v Podkrkonoší. 14. Nevřiva, Stávka v Mladých Bukách 1937. 16. Trapl
ml., Akce proti okupantům v Dvoře Kr. v říjnu 1939. 17. Vágnerová a kol., Bibliografie
historických prací z Podkrkonoší. 18. Drobnosti (asi 20 kusů).
Část literární a uměnovědná: Králík,94 Boží muka K. Čapka. 2. Bulín,95 K. Čapek – Mexický voják. 3. Valouch,96 Boj K. Čapka proti fašismu – Bílá nemoc. 4. Filip97 a Skalička,98
Kocourek. 5. Dvořák,99 Olbracht a Václavek. 6. Bogar,100 Novinářská patálie Marie Kubátové. 7. Saitz,101 Umění portrétu Oty Gutfreunda. 8. J. Mazůrek102 a spol., Karel Nedbal
a Olomouc. Halíčková,103 Korespondence Patrčky s Hankou. 10. Wolf, Z korespondence
J. N. Lhoty. 11. Vargulič,104 Bibliografie učitelů UP vztahující se ke Krkonoším a Pokrkonoší. 12. Drobnosti.
Počítám, že s Tvou účastí pro příště mají v Trutnově velké plány.
Zdraví
Dr. Ladislav Hosák
vedoucí ústavu
[List o rozměru 30 × 20,8 cm, + str. strojopisu]
92 Josef Slezák (*1942), tehdy student oboru historie FF UP.
93 Miloslav Trapl, viz pozn. 8.
94 Oldřich Králík (1907–1975), PhDr. DrSc., literární vědec, profesor FF UP.
95 Ladislav Bulín, absolvent bohemistiky na FF UP, čapkovský badatel.
96 František Valouch (*1935), PhDr. CSc., literární kritik a básník, docent české literatury FF UP.
97 Zdeněk Filip (1925–2008), PhDr. CSc., v 60. letech proděkan FF UP, po propuštění v roce 1969 pracovník
Vlastivědného ústavu v Šumperku, v roce 1990 rehabilitován, docent FF UP.
98 Jiří Skalička (1922–1997), PhDr. CSc., profesor české literatury FF UP.
99 Jaromír Dvořák (1931–2004), PhDr. DrSc., profesor české literatury a akademický funkcionář FF UP.
100 Karel Bogar, historik dějin umění, absolvent FF UP, později ředitel Vlastivědného ústavu ve Frýdku-Místku.
101 Rudolf Saitz, tehdy student oboru výtvarná výchova na FF UP.
102 Jan Mazurek (*1941), PhDr. CSc., absolvent FF UP, profesor hudební výchovy PdF OU.
103 Dana Halíčková (*1943), tehdy studentka oboru čeština-ruština na FF UP.
104 Jan Vargulič, tehdy student oboru historie na FF UP.
206
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
[4]
Soudruh doc. dr. Fr. Kutnar Praha 5, Košíře
Vrchlického 4
Č. j. 102/62
Olomouc 6. června 1962
Děkuji za Tvůj krásný příspěvek a počítám s určitostí na další. Buď o jilemnické manufaktuře, nebo o hospodářství na jilemnickém panství. Jak sám uznáš za vhodné. Drobnosti
pošli, kolik máš; obávám se totiž, že někteří nedodají včas rukopisy a bylo by nehospodárné se vzdát nabízeného nám kvanta. Rozsah území, o které mají v Trutnově zájem, je:
Trutnovsko, Královédvorsko, Hořicko, Novopacko, Jilemnicko. Ředitel trutnovského
musea s. Vašíček Tě brzy navštíví (ohlásí se předem dopisem). V Praze je totiž možno pro
kraj, na kterém jistě máš zájem, daleko více dělat než v Olomouci nebo v Praze (sic!).
V prvé polovině května jsme byli na exkursi v severních Čechách. Pro mne novinkou
byly Zákupy, Stráž pod Ralskem, Železný Brod a Rtyně, kde jsem posud nebyl, pak románský kostel v Mohelnici u Mnichova Hradiště. Měl jsem také příležitost upozornit, že
za tam tím kopcem jsou Mlázovice105 atd. Vydařilo se nám to mimořádně.
O Tvé práci pro náš event. sborník pro vídeňský kongres řeknu Krandžalovi. Jeho vydání však není zcela jisté, máme toho totiž mnoho, v roce 1963 na jaře nebo na podzim
máme na fakultě (sic!) celostátní konferenci o regionální historiografii; je o to značný
zájem v cizině, přijedou hosté z Moskvy, z Polska, z NDR, z Maďarska. Dokonce Ernst
Schwarz (nyní v Erlangen) by se na konferenci rád podíval. Jeden náš sborník věnujeme
jen této konferenci, od níž si hodně slibujem, takže s tiskem budeme poněkud v nouzi.
Chci navrhnout, aby se pro Vídeň dala jen polovina jednoho ročníku Akt, stejně nebude
o studie (je to období od r. 1848) přílišný zájem. Zatím děkuji a srdečně zdravím.
Dr. Ladislav Hosák
vedoucí ústavu
[Jednostránkový dopis, rozměr 30 × 20,8 cm]
[5]
Soudruh doc. dr. Fr. Kutnar Vrchlického 4
Praha 5
Č. j. 107/62
Olomouc 21. června 1962
Děkuji za další příspěvky do Sborníku. Mám z nich radost, jsou opravdu „kutnarovské“
a budou přední ozdobou Sborníku. Sám jsem se pustil do pruské válečné kampaně v Podkrkonoší 1745. Našel jsem tam věci, kterých si němečtí historikové pochopitelně nevšimli.
Tak protiútok Fridrichův106 u Zárova107 pokládali za největší důkaz jeho vojevůdcovské ge105 Obec v okr. Jičín, rodiště Františka Kutnara.
106 Fridrich II. Veliký z rodu Hohenzollernů (1712–1786), pruský král a protivník Marie Terezie.
107 Obec Žďár jižně od Trutnova, místo, kde bylo 30. 9. 1745 poraženo vojsko Marie Terezie.
OBZORY LUMÍR DOKOUPIL Z korespondence Ladislava Hosáka s Františkem Kutnarem
207
niality, že jiný by na to nepřišel, ale Lobkovic108 ve válečné radě den před bitvou řekl, co by
dělal, kdyby byl ve Fridrichově kůži a celá věc se do detailu odehrávala, jak řekl Lobkovic.
Zárov se pokládá za jedno z největších vítězství Fridrichových, ale takového lajdáctví, jakého se dopustil, byl na druhé straně schopen jen Karel Lotrinský,109 který všech těch chyb
nevyužil. Představ si, že u Zárova ztratil všechny šaty, prádlo, knihovnu (osobní ztrátu
sám odhadl na půl milionu tolarů), osobního lékaře, tajemníka, dešifréra s dešifrovacím
klíčem a svůj archív. Měl štěstí, že vše ukořistili uherští insurgenti,110 kteří to – nebylo
to k jídlu a k pití a nelesklo se to – roztrhali. Tak slavné to bylo vítězství. A mnoho jiných
zajímavostí jsem našel. O Mlázovicích se tam sice přímo nemluví, ale točí se to kolem.
Zdravím a přeju zotavení na farmě
Dr. Ladislav Hosák
vedoucí ústavu
[Strojopis o rozměru 15 × 21 cm]
[6]
Soudruh
doc. dr. Fr. Kutnar
Praha XVII, Vrchlického 4
Č. j. 162/62
Olomouc 15. listopadu 1962
Prosíme Tě o laskavou zprávu obratem (!), které kusy nového vydání Chrestomatie111 pocházejí z Tvého péra (exemplář zasíláme současně). Potřebujeme to k rozdělení honoráře.
Za dodatky děkuji, již jsem to odevzdal. Zdá se, že Podkrkonošský sborník vypadl pěkně.
Kdybys jej tématicky napříště organizoval, tedy ze středověku přicházejí v úvahu: středověká kolonizace (revize Šimáka), husitství, vztahy Trutnovska k Slezsku (hlavně klášter
Křesobor), pak osobně mám zájem na IV. Slezské válce, která ze všech našich dějepisů téměř vypadla, ačkoliv děj nebyl chudý a byla ohrožena i Praha. Doufám však, že vytvoříme
redakční radu a sejdeme se někdy do té doby.
Srdečně zdraví (v zastoupení vedoucího katedry)
Dr. L. Hosák
vedoucí ústavu112
[Strojopis o rozměru 15 × 21 cm]
108 Jiří Kristián kníže Lobkowicz (1686–1755), rakouský polní maršál.
109 *1712, †1780, švagr Marie Terezie, málo schopný velitel jejího vojska.
110 Odbojníci.
111 112 KRANDŽALOV, D. a kol.: Chrestomatie k světovým dějinám feudalismu. Praha 1962.
Při koncipování edičních poznámek byly využity informační zdroje: KUTNAR, F.: Přehledné dějiny českého
a slovenského dějepisectví, 2. Praha 1977; HANZAL, J.: Cesty české historiografie 1945–1989. Praha 1999; Malá
československá encyklopedie, 1–6. Praha 1984–1987; MYŠKA, M. (ed.): Biografický slovník Slezska a severní Moravy, 4. Opava – Ostrava 1995; MYŠKA, M. (ed.): Biografický slovník Slezska a severní Moravy : Nová řada, 12.
Ostrava 2009; www.nkp.cz a http://biblio.hiu.cz. Za cenné informace děkuji prof. PhDr. Milanu Myškovi, DrSc.,
prof. PhDr. Jiřímu Svobodovi, DrSc., prof. PhDr. Vladimíru Wolfovi, za pomoc při využití internetových zdrojů
Mgr. Radku Lipovskému, Ph.D.
208
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
OBZORY
Montánno-historický výskum na Slovensku
po roku 1989
MIROSLAV LACKO
Lacko, Miroslav: Mining-Historical Research in Slovakia after 1989
In the submitted study the author has tried to present the results of mining and historical
research in Slovakia for the last 20 years. However, such task is very difficult because the
theme of the history of mining and metallurgy has been analysed in lot of text-books, particularly from numerous seminars, conferences or other specialized actions. Professional Slovak historiography could obtain the access to the themes of mining history only after World
War II and after its institutionalization as independent science. After 1948 the published
results of economic history research were limited by ideological instrumentalization and by
the fact that their authors came out of Slovak Marxist national history concept. Some economic history works from these times are still timeless. After 1989 interest in economic history in Slovak historiography expressly decreased, but still has kept its continuity, in which
the new generation of researchers can continue.
Key words History of Mining * History of Metallurgy * Bibliography * Economic History *
Slovak Historiography
Contact Historický ústav SAV Bratislava, [email protected]
Úvod
Dejiny baníctva a hutníctva na území Slovenska pútali pozornosť mnohých autorov,
ktorí mali ambíciu zachytiť bohatú minulosť týchto odvetví. Zástoj bansko-hutnej výroby
v hospodárskych dejinách Slovenska dokladá fakt, že išlo jednoznačne o najvýznamnejšie priemyselné odvetvie na Slovensku, ktoré sa spravidla prezentuje ako agrárna krajina.
Prví autori, ktorí vo svojich prácach upriamovali pozornosť na históriu týchto odvetví, sa
v prvej fáze rekrutovali prevažne z radov montánneho úradníctva, resp. neskôr technickej
inteligencie. Iným prípadom boli regionálni bádatelia v banských oblastiach, ktorí sa, prirodzene, pri spracúvaní regionálnej histórie museli venovať i tejto stránke svojho regiónu.
Spomedzi montánnych úradníkov sa medzi prvých autorov historických prác z dejín baníctva zaradil v roku 1802 vtedajší fiškál Vrchného inšpektorského úradu v Smolníku
Florián Collinaszy so svojím rukopisom nazvaným ako Chronologicko-historický opis hornouhorského baníctva, v ktorom podal pozoruhodne presvedčivý prehľad dejín baníctva
v spišsko-gemerskom regióne od vrcholného stredoveku. Neskôr, v priebehu 19. storočia,
nasledovali Collinaszyho aj ďalší banskí úradníci, niektorí svoje práce i knižne publikovali a zasluhovali by si podrobnejší rozbor. Od konca 19. storočia sa v rámci výskumu
hospodárskych dejín dostali k problematike montánnej histórie okrem spomenutých
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
209
regionálnych bádateľov aj profesionálni uhorskí a rakúski historici, ktorí svoje výsledky
publikovali v maďarčine alebo nemčine. Autori z radov slovenskej inteligencie sa zameria­
vali na obhajobu politických záujmov, resp. tvorbu „národných“ dejín a dokazovanie ich
starobylosti. Dejiny baníctva a hutníctva tak stáli na okraji ich záujmu a do popredia sa
dostávali výlučne v súvislosti s regionálnym „vlastivedným“ miestopisom.
Profesionálna slovenská historiografia sa dostala k témam z montánnej histórie až po
skončení druhej svetovej vojny a po svojej inštitucionalizácii. Po roku 1948 síce výskum
hospodárskych dejín vystúpil do popredia, publikované výsledky však limituje jednak
ideologická inštrumentalizácia a na druhej strane skutočnosť, že ich autori vychádzali
z konceptu slovenského marxistického národného príbehu.1 Koncepcia marxistického
národného príbehu sa zvlášť negatívne prejavila vo viacerých prácach z hospodárskych
dejín, keďže hospodársky vývoj nepriebehal izolovane vo vzduchoprázdne „na území Slovenska“, ale v širokých ekonomických väzbach nadregionálneho charakteru. Tak vzhľadom na značne obmedzený záber autorov lokálne, ako aj vo vzťahu k širokému hospodárskemu a sociálnemu kontextu, ktorý niektorí autori nedokázali reflektovať ani po roku
1989 (J. Vozár, M. Kamenický a ďalší), mnohé práce nezodpovedajú požiadavkám moderného bádania. Napriek týmto negatívam môžeme v slovenskej historiografii identifikovať
aj práce z hospodárskych dejín, ktoré dokázali prekonať spomenutý rubikon a zostali nadčasové (J. Vlachovič, Á. Paulinyi).
Po roku 1989 došlo k výraznemu úpadku záujmu o hospodárske dejiny v slovenskej
historiografii, personálne a inštitucionálne „podvyživenie“ tohto odboru sa odvtedy nepodarilo ani za 20 rokov prekonať. Montánno-historický výskum si vďaka dobrému inštitucionálnemu ukotveniu (špecializované múzeá, ústredný banský archív) však zachoval
svoju kontinuitu, na ktorú dnes môžeme nadviazať. Stalo sa tak i preto, že záujem o dejiny baníctva a hutníctva nebol len kabinetným – akademickým, ale tento záujem prežíval i vďaka svojmu vlastnému „životu“ v rámci profesionálnej slovenskej historiografie.
Konzumentom a záujemcom o problematiku montánnej histórie nebola len úzka odborná
verejnosť, ale do značnej miery aj širšia verejnosť (napr. z radov bývalých pracovníkov
rudného baníctva, geologického výskumu a podobne), čo platí dodnes.
Druhú stranu mince predstavuje odborná úroveň literatúry s montánno-historickou
tématikou vydanej po roku 1989. Treba povedať, že kvalitatívna úroveň tejto produkcie
výrazne kolíše a diametrálne rozdiely existujú tak medzi jednotlivými autormi, ako aj
medzi jednotlivými prácami. Zainteresovanosť autorov – „nehistorikov“ – amatérov sa
z hľadiska kvality produkcie javí často viac škodlivá, ako osožná. V každom prípade stav
bádania v tejto oblasti má mnohé deficity a nedostatky, ktoré však vyplývajú z nárokov
témy na bádateľov. Ani širšia odborná verejnosť si totiž často neuvedomuje, že výskum
v oblasti špeciálne starších dejín baníctva a hutníctva si vyžaduje nielen značnú jazykovú
pripravenosť, ovládanie historicko-technickej cudzojazyčnej terminológie, perfektné
zvládnutie pomocných vied historických (najmä paleografie), ale aj špeciálne poznatky
z oblasti banskej, úpravnickej, či hutnej technológie aspoň v základnej miere. To isté platí
aj pre poznanie širších súvislostí hospodárskych dejín. Práve uvedený rozsah poznatkov
kladie mimoriadne vysoké nároky na odbornú pripravenosť bádateľa, ktorý vstupuje na
1 Viac o tom HUDEK, A.: Najpolitickejšia veda : Slovenská historiografia v rokoch 1948–1968. Bratislava 2010,
s. 113–183ff.
210
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
pole montánnej histórie. Z týchto dôvodov vyplýva i znížený záujem historikov všeobecne
o montánno-historický výskum.
V nasledujúcom prehľade sa pokúsime predstaviť produkciu slovenskej historiografie
po roku 1989 z dejín baníctva a hutníctva, resp. k ich jednotlivým tématickým okruhom.
Syntetizujúce práce z dejín baníctva
Po roku 1989 vyšiel knižne prvý pokus o syntézu dejín baníctva. Podkladom pre túto publikáciu sa stala príloha časopisu Rudy vychádzajúca pod názvom Přehled dějin rudného
hornictví na území Československa v rokoch 1984 až 1989. Dvojzväzkové Dejiny baníctva
vyšli v rokoch 2003 až 2004 a predstavujú skôr populárnu obrazovú, ako vedeckú prácu.2
Historické údaje o vývoji ťažby zlata na území Slovenska priniesli autori samostatnej publikácie obsahujúcej však najmä informácie o geológii zlatonosných ložísk.3 Vývoj baníctva
na Slovensku v druhej polovici 19. storočia a v prvej tretine 20. storočia bol zmapovaný
tiež v samostatnej práci.4 Ani jedna z uvedených prác nedosiahla parametre vedeckej syntézy dejín baníctva, preto príprava takejto syntézy ešte stále zostáva otvorená.
Charakter sumarizujúcich majú i viaceré štúdie. Mnohé z nich sú prínosné a obsahujú
nový pohľad na historický vývoj. K takým patrí aj štúdia Eugena Kladivíka o baníctve
a hutníctve v prvej polovici 20. storočia.5 Dejiny magnezitového baníctva na Slovensku
boli zdokumentované v samostatnom zborníku zo seminára konaného pri príležitosti
130. výročia objavenia magnezitu u nás v Hnúšti v roku 2002.6 E. Kladivík sumarizoval
2 ZÁMORA, P. a kol.: Dejiny baníctva na Slovensku, 1: Využívanie nerastných surovín, ťažba rúd, vybraných
nerudných surovín a výroba kovov na území Slovenska od počiatkov do roku 1945. Košice 2003; TÝŽ: Dejiny
baníctva na Slovensku, 2: Využívanie nerastných surovín, ťažba rúd a vybraných nerudných surovín na Slovensku
v centrálne plánovanom hospodárstve za II. ČSR a ČSSR v rokoch 1945–1990 : Baníctvo na Slovensku v rokoch
1990–2000. Košice 2004.
3 BAKOS, F. a kol.: Zlato na Slovensku : Sprievodca zlatou históriou, ťažbou a náleziskami na našom území. Bratislava 2004.
4 MAZŮREK, J.: Baníctvo na Slovensku v rokoch 1854–1938. Martin 2000.
5 KLADIVÍK, E.: Baníctvo a hutníctvo na Slovensku v 1. polovici 20. storočia. In: Výroba a spracovanie medi :
3. seminár z dejín hutníctva na Slovensku. Herľany 1994, s. 159–175.
6 KUBÁČEK, J.: Vznik Gemerských priemyselných železníc. In: Zborník prednášok zo seminára 130. výročie
objavenia magnezitu na Slovensku. Hnúšťa 2002, s. 7–9; JAKAB, Z.: K dejinám geologického prieskumu na
magnezit v Spišsko-gemerskom rudohorí. In: Tamže, s. 10–15; VITÁSEK, A.: Celkový prehľad a stručná geologická charakteristika magnezitových ložísk Slovenska. In: Tamže, s. 16–26; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty k ťažbe mastenca v Štátnom ústrednom banskom archíve. In: Tamže, s. 27–31; DOJČÁR, O.: Fenomén
magnezit: Požehnanie či prekliatie? In: Tamže, s. 32–34. KUŽVART, M.: Nerudy v globalizovaném světě. In:
Tamže, s. 35–40; SOMBATHY, L.: Prospektor Ing. Vojtech Rástocký. In: Tamže, s. 41–43; ĎUROVE, J. – SEDLATÝ, V. O. – BABOĽ, I. – CIBULIAK, P.: Súčasnosť ťažby mastenca v lokalite Mútnik. In: Tamže, s. 44–47;
KLADIVÍK, E.: Z histórie magnezitového závodu v Košiciach do roku 1945. In: Tamže, s. 48–51; KRAJČÍ, P. –
PAPP, J.: Chemické spracovanie magnezitu. In: Tamže, s. 52–56; URBAN, Ľ.: Železobohatá magnézia a jej
uplatnenie pri výrobe ocele. In: Tamže, s. 57–60; SOMBATHYOVÁ, M.: Magnezitové závody Lovinobaňa
v rokoch 1924–1945. In: Tamže, s. 61–65. DETKO, M.: História a súčasnosť ťažby magnezitu v Lubeníku. In:
Tamže, s. 66–68; SOMBATHY, L.: Baníctvo mastenca na Slovensku do roku 1990. In: Tamže, s. 69–89; GÁL, R.:
Použitie žiaruvzdorných materiálov z produkcie firmy Lovinit a. s., Lovinobaňa. In: Tamže, s. 90–92; BABOĽ, I.:
Vývoj závodu Talcum po roku 1989 až do súčasnosti. In: Tamže, s. 93–99; GROSJÁROVÁ, E. – MIHALIČ, M.:
Storočnica hačavskej magnezitky. In: Tamže, s. 102–108; CIBULIAK, P.: Cesty hľadania a uplatnenia technológií
v úprave mastenca a magnezitu na ložisku Mútnik – Hnúšťa. In: Tamže, s. 109–113; KMEŤ, S. a kol.: Úpravnícke metódy spracovania magnezitu. In: Tamže, s. 114–131; KRCHNÁKOVÁ, L: Najzápadnejšie ložisko magnezitu na Slovensku. In: Tamže, s. 132–136; MARCIŠIAKOVÁ, J.: Problematika radónu v hlbinnej bani Mútnik.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
211
tiež dejiny ťažby hnedého uhlia a lignitu na našom území do konca druhej svetovej vojny,
ako aj tému povrchového dobývania uhlia na Slovensku.7 Václav Furmánek charakterizoval stav poznania pravekej prospekcie a ťažby neželezných kovov na Slovensku a Marián
Skladaný stredoveké baníctvo na Slovensku.8 Podať komplexný pohľad na problematiku
lomov a povrchového dobývania bolo snahou usporiadateľov dvoch seminárov o tejto
téme, z ktorých vyšli aj zborníky príspevkov.9
Pramene k dejinám baníctva
Mnohé cenné edície prameňov k dejinám baníctva boli vydané práve v sledovanom období.
K tým najhodnotnejším patrí edícia Zlatej knihy baníckej – rukopisu, ktorý vznikol roku
1764 pri príležitosti návštevy synov Márie Terézie Jozefa a Leopolda v stredoslovenských
banských mestách. Prvý raz vyšla Zlatá kniha banícka v roku 1983 a v roku 2000 bolo zrealizované aj druhé vydanie tohto významného prameňa obsahujúceho presné opisy baní
a hút v stredoslovenskej banskej oblasti i množstvo plánov a banských máp z čias svojho
vzniku.10 V tejto súvislosti pripravil Jozef Vozár na vydanie denník princa Leopolda z cesty
do banských miest.11 V posledných rokoch sa dočkalo slovenského prekladu Agricolových
Dvanásť kníh o baníctve a hutníctve.12 Marián Skladaný charakterizoval pramene vo Fug­
gerovskom rodinnom archíve v Nemecku.13 Elena Kašiarová prezentovala kartografické
pamiatky Štátneho ústredného banského archívu v Banskej Štiavnici.14
In: Tamže, s. 137–144; ČELLÁR, D.: Rozvoj magnezitového priemyslu z pohľadu štátnej banskej správy a ich
vzájomná spojitosť. In: Tamže, s. 145–147.
7 KLADIVÍK, E.: História dobývania hnedého uhlia a lignitu na Slovensku do roku 1945. Spravodaj Banského
výskumu [ďalej SBV], 38, 1995, č. 4–5, s. 189–195; TÝŽ: Povrchové dobývanie uhlia na Slovensku. In: Nerastné
bohatstvo v lomoch – Stredné Slovensko : Zborník prednášok zo seminára. Banská Štiavnica 2007, s. 81–84.
8 FURMÁNEK, V.: Stav poznania pravekej prospekcie a ťažby neželezných kovov na Slovensku. In: Montánna
archeológia na Slovensku : Medzinárodný seminár. Banská Štiavnica 2005, s. 15–18; SKLADANÝ, M.: Stredoveké baníctvo na Slovensku. In: Konferencia 520. výročie založenia Zväzu hornouhorských banských miest 1487–
2007. Rožňava 2007, s. 5–11.
9 Pozri napr. BREZNICKÁ, B.: Dejiny vzniku národného podniku Slovenský priemysel kameňa v Leviciach
a lomy patriace pod jeho správu. In: Nerastné bohatstvo v lomoch – Stredné Slovensko. Zborník prednášok zo
seminára. Banská Štiavnica 2007, s. 64–69; BEŇADIKOVÁ, D.: Slovenské bazaltové kameňolomy, národný
podnik, Lučenec a lom Tuhár. In: Tamže, s. 70–80; MALINIAK, P.: K historickým názvom lomov so zreteľom na
Zvolenskú kotlinu. In: Tamže, s. 133–134; SOMBATHYOVÁ, M.: Lom Polom a vápenka Varín do roku 1970. In:
Tamže, s. 85–100; SUROVEC, J.: Z histórie tehelne v Kysihýbli. In: Tamže, s. 119–124; SOMBATHYOVÁ, M.:
Povrchové dobývanie na Slovensku v rokoch 1989–2006. In: Nerastné bohatstvo v lomoch – Západné a východné
Slovensko. Banská Štiavnica 2008, s. 5–10; KRÁĽ, J. – LEHOTSKÝ, R. – SAND, J.: Mariánska bridlica – geológia, história, ťažba, spracovanie a perspektíva. In: Tamže, s. 30–34; LEHOTSKÝ, R.: Zabudnutá ťažba sarmatských pieskov v Bratislave – Dúbravke. In: Tamže, s. 35–36; JAKAB, Z.: Z dejín lomu v Gombaseku. In:
Tamže, s. 69–76; KLADIVÍK, E.: Vápencový lom Gombasek v 1. polovici 20. storočia. In: Tamže, s. 77–82; SUROVEC, J.: Z histórie tehelne v Smolníku a Smolníckej Hute. In: Tamže, s. 83–88; BREZNICKÁ, B.: Z histórie
lomovej ťažby v okolí mesta Levice. In: Tamže, s. 89–96; BEŇADIKOVÁ, D.: Suroviny pre hutu v Tisovci. In:
Tamže, s. 100–109.
10 VOZÁR, J. (ed.): Zlatá kniha banícka. Košice 2000.
11 TÝŽ (ed.): Denník princa Leopolda z cesty do stredoslovenských banských miest roku 1764. Martin 1990.
12 AGRICOLA, G.: Dvanásť kníh o baníctve a hutníctve. Ostrava 2006.
13 SKLADANÝ, M.: Pramene k slovenským dejinám vo Fuggerovskom rodinnom archíve v Dillingene an der
Donau. Studia Historica Tyrnaviensia 7, 2008, s. 87–95.
14 KAŠIAROVÁ, E.: Banícka a hutnícka minulosť Slovenska v kartografických pamiatkach. Košice 2010.
212
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
V rámci filologického výskumu boli uverejnené aj najstaršie mestské knihy banských
miest Gelnica a Švedlár.15 Banskoštiavnické a kremnické banské a mestské právo sa dočkalo slovenského prekladu a tak sú v súčasnosti tieto dôležité pramene k dejinám banského práva prístupné širokej verejnosti. Kódex mestského a banského práva Banskej
Štiavnice bol vydaný podľa znenia rukopisu z roku 1572 a kremnické práva podľa rukopisov mestskej knihy z rokov (1492), 1504, 1512, 1530 a 1537.16
Banícke lokality a regióny Slovenska
Vývojom ťažby uhlia v Badíne sa v samostatnej štúdii zaoberal Ivan Herčko.17 O niekdajšom starom banskom meste Banská Belá existuje viacero publikácií, v roku 1998 sa tu
uskutočnil seminár Z dejín baníctva v Banskej Belej v rámci série seminárov o jednotlivých
banských revíroch na Slovensku, ktoré do roku 2006 organizoval každoročne Eugen Kladivík.18 Jozef Surovec sa zaoberal starším predindustriálnym banským podnikaním v tejto
lokalite.19
Dejinám banského podnikania a hutníctva v Banskej Bystrici a okolí sa v slovenskej
historiografii venoval nemalý priestor vzhľadom na skutočnosť, že ťažba a spracovanie
15 PIIRAINEN, I. T. – MEIER, J. (eds.): Das Stadtbuch von Schwedler/Švedlár : Texte und Untersuchungen
zum entstehenden Neuhochdeutsch in der Slowakei. Levoča 1993; PROTZE, H. (ed.): Das älteste Stadtbuch der
Königl­ich freien Bergstadt Göllnitz/Gelnica in der Unterzips und seine Sprache. Frankfurt am Main 2002.
16 VOZÁR, J. (ed.): Kódex mestského a banského práva Banskej Štiavnice. Košice 2002; ČELKO, M. (ed.): Mestské a banské právo Kremnice. Košice 2004.
17 HERČKO, I.: Z histórie uhoľného baníctva v Badíne. In: Zborník Slovenského banského múzea [ďalej Zb SBM]
16, 1993, s. 35–61.
18 SOMBATHY, L.: Banské úseky v banskobelianskom banskom revíri. In: SBV 38, 1998, č. 2–3, s. 30–35.
ČELKO, M.: Príspevok k dejinám Banskej Belej do konca 16. storočia. In: Tamže, s. 36–43; SÍKOROVÁ, E. –
SUROVEC, J.: Baníctvo v Banskej Belej v rokoch 1600–1850. In: Tamže, s. 43–47; SUROVEC, J.: Skladba
ťažiarov v Banskej Belej v rokoch 1778–1788. In: Tamže, s. 48–52; ČELKO, M.: Príspevok k správnemu a demografickému vývoju Banskej Belej ku koncu 80. rokov 18. storočia. In: Tamže, s. 53–55; JAKAB, Z.: Dejiny baníctva v Banskej Belej od roku 1850 do vzniku česko-slovenského štátu. In: Tamže, s. 56–62; TÝŽ: Plán obnovenia ťažby zlatých rúd v Banskej Belej podľa návrhu Ľudovíta Litschauera a Ľudovíta Cseha. In: Tamže, s. 62–65;
KLADIVÍK, E.: Rudné baníctvo v Banskej Belej v 1. polovici 20. storočia. In: Tamže, s. 66–71. DURBÁK, M.:
Baníctvo v štôlni Ferdinand v 80. rokoch 20. storočia. In: Tamže, s. 71–76; KAMENICKÝ, M.: Príspevok k dejinám hutníctva v Banskej Belej. In: Tamže, s. 77–79. PASTOR, J. – PETR, K.: Geologicko-prieskumné aktivity kanadskej firmy Keylock Resources Inc. v okolí Banskej Belej. In: Tamže, s. 80–83; SLAVKOVSKÝ, J.: Sekundárne
kvarcity ložiska Šobov – základná surovina na výrobu dinasu v Banskej Belej. In: Tamže, s. 84–86; HERČKO, I.:
Snahy o založenie továrne na výrobu dinasu v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 87–93; TÝŽ: Prípravné práce na
výstavbu továrne na výrobu dinasu v Banskej Belej. In: Tamže, s. 94–98; HOCK, M.: Výstavba závodu Dinaska
v Banskej Belej. In: Tamže, s. 99–103; LUŽINA, Ľ.: História SMZ, n. p., Košice, závodu v Banskej Belej v rokoch
1954–1963. In: Tamže, s. 104–106; LEGÉNI, J.: Rozvoj a výroba SMZ, š. p., Košice, závodu Banská Belá v rokoch 1960–1989. In: Tamže, s. 107–115; MIHÁLIK, I.: Štrukturálne zmeny po roku 1989 a ich vplyv na dianie
a výrobu v štátnom podniku Dinas Banská Belá. In: Tamže, s. 116–120; HUSÁK, V.: Architektúra továrne Dinas
v Banskej Belej. In: Tamže, s. 121–125; FABIAN, P.: Areál farského kostola sv. Jána evanjelistu v Banskej Belej –
príspevok k poznaniu jeho stavebno-architektonického vývoja. In: Tamže, s. 126–128; LOVÁSOVÁ, E.: Banícke
ľudové umenie Banskej Belej. In: Tamže, s. 129–132; ČELKOVÁ, M.: Príspevok k výtvarným dejinám Banskej
Belej. In: Tamže, s. 133–143; LICHNEROVÁ, R.: Banská Belá v maliarstve a kresbe 20. storočia. In: Tamže,
s. 144–150; MELCER, J.: Stará Belá – povesť a skutočnosť. In: Tamže, s. 151–153. MELCER, J.: Cirkevné dejiny Banskej Belej. In: Tamže, s. 154–158; VOZÁR, J.: Národnostné a náboženské pomery obyvateľov Banskej
Belej do konca 19. storočia. In: Tamže, s. 159–161; LUKÁČ, Ľ.: Les a lesné hospodárstvo obce Banská Belá. In:
Tamže, s. 162–166; MECHO, V.: Súčasnosť a predpokladaný vývoj obce Banská Belá. In: Tamže, s. 167–169.
19 SUROVEC, J.: Baníctvo v Banskej Belej za feudalizmu. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990, s. 131–
138.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
213
medi na okolí mesta dosiahla už v stredoveku nadregionálny význam. Rozvoj stredovekej
výroby medi tu zavŕšil vznik thurzovsko-fuggerovskej spoločnosti Ungarischer Handel,
ktorá predstavovala prvý ranokapitalistický podnik v Európe. Jeho dejiny predstavujú samostatnú a pozoruhodnú kapitolu v dejinách baníctva na Slovensku.20 Vznikli tiež viaceré
štúdie o zápasoch mediarskeho podniku a mesta, či o banskobystrickom trhu v čase rozmachu tunajšieho medenorudného baníctva.21 Osobitný zdroj informácií o banskobystrickom baníctve a hutníctve predstavujú práce Emila Jurkoviča s historickou tematikou.
E. Jurkovič žil v rokoch 1857 až 1936 a vytvoril množstvo dodnes cenných diel pojednávajúcich o dejinách Banskej Bystrice. Keďže verejnosti boli zväčša neprístupné, vzhľadom
na výpovednú hodnotu došlo v súčasnosti k ich preloženiu do slovenčiny a vydaniu.22 Pri
príležitosti 750. výročia udelenia mestských privilégií Banskej Bystrici bolo v roku 2005
20 SKLADANÝ, M.: Das erste frühkapitalistische Unternehmen im slowakischen Bergbau. In: Urbs – Provincia – Orbis : Beiträge zu den zwischenkarpatischen und europäischen Beziehungen der Städte. Košice 1993, s. 83–
90; TÝŽ: Prvé thurzovsko-fuggerovské zmluvy o spoločnom mediarskom podniku. Historický časopis [ďalej HČ]
43, 1995, č. 2, s. 215–229; TÝŽ: Thurzovsko-fuggerovský mediarsky podnik v Banskej Bystrici a jeho európsky
význam. In: Päťsté výročie vzniku thurzovsko-fuggerovského mediarskeho podniku v Banskej Bystrici. Banská Bystrica 1995, s. 8–37; ALBERTY, J.: Banskobystrický mediarsky podnik – nosný, jedinečný historický fenomén.
In: Tamže, s. 54–63; SKLADANÝ, M. – ŠEVČÍKOVÁ, Z.: Zašlá sláva banskobystrickej medi. Pamiatky a múzeá,
1995, č. 3, s. 62–63. SKLADANÝ, M.: Thurzovsko-fuggerovské vyúčtovania z rokov 1495–1526. Zborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského – Historica 45, 2002, s. 155–157; TÝŽ: Počiatky erárneho podnikania
v stredoslovenskom baníctve. In: Slovensko a Habsburská monarchia. Bratislava 1994, s. 50–59; TÝŽ: Fuggerovský kapitál pri vzniku habsburskej monarchie. In: Politický zrod novovekej strednej Európy. Prešov 2005, s. 33–45;
VOZÁR, J.: Prechod banskobystrického mediarskeho podniku z fuggerovského prenájmu do správy banského
eráru. In: Päťsté výročie vzniku thurzovsko-fuggerovského mediarskeho podniku v Banskej Bystrici. Banská Bystrica 1995, s. 73–81; GRAUS, I.: Dóciovci z Veľkej Lúče ako jeden z destabilizujúcich faktorov banského podnikania v stredoslovenskej banskej oblasti na prelome 15. a 16. storočia. In: Tamže, s. 107–123; ŠEVČÍKOVÁ, Z.:
Thurzov dom v Banskej Bystrici. In: Tamže, s. 124–134; DANIŠ, M.: Zlomok slovanskej prvotlače krakovskej
proviniencie v banskobystrickom mestskom archíve. In: Tamže, s. 134–145; BITUŠÍKOVÁ, A.: Banícky výtvarný
prejav v montánnej oblasti B. Bystrice. In: Tamže, s. 146–150; SKLADANÝ, M.: Augsburskí Fuggerovci a banskobystrická meď. In: Banská Bystrica. Historicko–etnologické štúdie. Banská Bystrica 2000, s. 7–22; GRAUS, I.:
Fuggerovci a Banská Bystrica (1494–1546). In: Štúdie z dejín baníctva a banského podnikania. Zborník k životnému jubileu Mariána Skladaného. Bratislava 2001, s. 28–33; HUSÁK, V.: Pamiatky na mediarsku výrobu
banskobystrického podniku. In: Päťsté výročie vzniku thurzovsko-fuggerovského mediarskeho podniku v Banskej
Bystrici. Banská Bystrica 1995, s. 82–90. TÝŽ: Pamiatky historickej výroby : Nedocenená súčasť kultúrneho dedičstva : Venované pamiatke 500. výročia založenia Medeného hámra v Banskej Bystrici. In: 1. celoslovenská
konferencia Krajina, človek, kultúra. Banská Bystrica 1996, s. 87–90; TÝŽ: K historickému odkazu plánov banských meračov : Poznámky na základe štúdia situačných, stavebných plánov a vedút, týkajúcich sa banskobystrického mediarskeho podniku. SBV 36, 1996, č. 4–5, s. 210–213; HUSOVSKÁ, Ľ.: Zachránime svedkov slávy
banskobystrickej medi. Pamiatky a múzeá, 1997, č. 1, s. 50–54; HUSÁK, V.: Banskobystrický mediarsky podnik.
Eurostav 11, 2005, č. 1, s. 16–18, č. 2, s. 92–93; TÝŽ: Medený hámor v Banskej Bystrici. In: Tamže, č. 7, s. 70–73;
TÝŽ: Stavebný vývin medeného hámra v Banskej Bystrici. In: Výroba a spracovanie medi : 3. seminár z dejín
hutníctva na Slovensku. Herľany 1994, s. 22–36; KAFKA, R.: Hutnícka výroba v banskobystrickom medenom
hámri počas 20. storočia. In: Meď v Európe. Banská Štiavnica 2003, s. 88–91; TÝŽ: Banskobystrický mediarsky
podnik – dve kapitoly k medi. In: Minulosť a prítomnosť Banskej Bystrice I. Banská Bystrica 2006, s. 101–116;
SKLADANÝ, M.: Ján Turzo a turzovsko-fuggerovský mediarsky podnik v Banskej Bystrici (1494–1526). Montánna história [ďalej MH] 1, 2008, s. 16–31.
21 GRAUS, I.: Zápas o banskobystrické mestské výsady na začiatku 16. storočia. HČ 42, 1994, č. 1, s. 3–20;
TÝŽ: Špitál svätej Alžbety ako predmet zápasu Banskej Bystrice s turzovsko-fuggerovským mediarskym podnikom v prvej polovici 16. storočia. Tamže 46, 1998, č. 4, s. 557–578; TÝŽ: Zápas Banskej Bystrice s vedením turzovsko-fuggerovského mediarskeho podniku o správu bratstva Božieho tela. Tamže 47, 1999, č. 2, s. 173–186;
TÝŽ: Zápas Banskej Bystrice s turzovsko-fuggerovským mediarskym podnikom o banské a troskové odvaly.
Tamže 53, 2005, č. 2, s. 243–254; SLANÝ, J.: Banskobystrický trh v období rozmach medenorudného baníctva
na Slovensku (1495–1570). Stredné Slovensko – spoločenské vedy 9, 1990, s. 115–122.
22 JURKOVICH, E.: Príbehy z minulosti Banskej Bystrice I–II. Banská Bystrica 1997.
214
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
vydané aj jeho najväčšie, najpodrobnejšie a dosiaľ neprekonané dielo o dejinách tohto
mesta obsahujúce i údaje o histórii baníctva, o bystrických ťažiaroch a pod.23 V tom istom
roku sa uskutočnila aj konferencia o dejinách mesta, z ktorej bol v roku 2006 vydaný dvojzväzkový zborník.24 Oto Tomeček sa podrobne zaoberal drevorubačskými a uhliarskymi
osadami na území mesta.25
V sledovanom období vzniklo veľa prác v súvislosti s objasňovaním počiatkov mesta
a baníctva v Banskej Štiavnici. Išlo o publikované výsledky archeologických výskumov
a rôzne ďalšie nadväzujúce štúdie, či články.26 Zaujímavá bola i polemika M. Minárčica
a M. Čelka na stránkach zborníka Montánna história.27 Obsiahlu literatúru predstavujú
rôzne popularizačné publikácie o dejinách mesta.28 Avšak väčšiu výpovednú hodnotu
23 TÝŽ:
Dejiny kráľovského mesta Banská Bystrica : Na základe poverenia predstaviteľov mesta napísal v rokoch
1896–1922 Emil Jurkovič. Banská Bystrica 2005.
24 Z príspevkov spomenieme SKLADANÝ, M.: Baníctvo v Banskej Bystrici v stredoveku. In: Minulosť a prítomnosť Banskej Bystrice I. Banská Bystrica 2006, s. 70–86; GRAUS, I.: Podnikateľské aktivity mesta Banskej
Bystrice a jeho obyvateľov v baníctve v období thurzovsko-fuggerovského nájmu mediarskeho podniku. In: Tamže, s. 87–100.
25 TOMEČEK, O.: Formovanie osídlenia drevorubačských a uhliarskych osád na území mesta Banská Bystrica.
HČ 57, 2009, č. 2, s. 195–222; TÝŽ: Drevorubači a uhliari v lesoch Banskej Bystrice. Banská Bystrica 2010.
26 LABUDA, J.: K problematike osídlenia banských miest na Slovensku. HČ 38, 1990, č. 3, s. 391–397; TÓTHOVÁ, Š.: Výsledky archeologického výskumu v Banskej Štiavnici. In: Banské mestá na Slovensku. Martin
1990, s. 50–66; LABUDA, J.: Stav archeologického výskumu na Starom meste v Banskej Štiavnici. In: Tamže,
s. 67–72; TÝŽ: Technická keramika z archeologického výskumu Komorského dvora v Banskej Štiavnici. Zborník
Banského múzea [ďalej ZbBM] 15, 1991, s. 217–241; TÝŽ: Materiálna kultúra z výskumu Kammerhofu v Banskej Štiavnici (Príspevok k problematike montánnej archeológie na Slovensku). Slovenská archeológia [ďalej
SlArch] 40, 1992, č. 1, s. 135–163; TÝŽ: Počiatky osídlenia a baníctva v Banskej Štiavnici. In: Zborník referátov
zo seminára o možnostiach záchrany banskoštiavnického a hodrušského baníctva. Banská Štiavnica 1992, s. 5–10;
TÝŽ: Počiatky banskej činnosti v Banskej Štiavnici. Pamiatky a múzeá, 1994, č. 5–6, s. 20–21; HANULIAK, M. –
HOŠSO, J. – HUNKA, J.: Najvýznamnejšie poznatky z výskumu banskoštiavnického dominikánskeho kláštora.
SlArch 44, 1996, s. 307–326; LABUDA, J.: Untersuchungen zur frühen Montangeschichte von Banská Štiavnica. Der Anschnitt 48, 1996, č. 2–3, s. 91–92; TÝŽ: Montánna archeológia na Slovensku (Príspevok k dejinám
stredoveku). SlArch 45, 1997, č. 1, s. 83–156; TÝŽ: Archeologický výskum banských diel v intraviláne Banskej
Štiavnice. Zb SBM 18, 1997, s. 9–18. LABUDA, J. – MIHOK, Ľ.: Production of iron objects in mining region
Špania Dolina and Banská Štiavnica. In: Východoslovenský pravek : Archeometallurgy in the Central Europe. Košice 1999, s. 157–165; LABUDA, J.: Ryžovanie zlata a začiatky osídlenia banskoštiavnického regiónu. Mineralia
Slovaca 31, 1999, č. 3–4, s. 393–396. TÝŽ: Banská Štiavnica – old technologies in the former European mining
industry centre. In: Archeometallurgy in the Central Europe, 3. Herľany 2000. Acta Metallurgica Slovaca 7, 2001,
mimoriadne č. 2, s. 204–208; TÝŽ: Pozoruhodné nálezy zo Starého mesta v Banskej Štiavnici. In: Archeologica
historica 35, 2000, s. 7–24; TÝŽ: Argentifodina a montánna archeológia. In: Európske ložiská striebra a vplyvy
ich ťažby na životné prostredie. Banská Štiavnica 2002, s. 125–129; TÝŽ: Najstarší nález baníckeho fokoša
zo Starého mesta v Banskej Štiavnici. Zb SBM 20, 2004, s. 7–12; TÝŽ: Staré mesto (Glanzenberg) v Banskej
Štiavnici po 25 rokoch archeologického výskumu. In: Montánna archeológia na Slovensku : Medzinárodný seminár. Banská Štiavnica 2005, s. 95–102; HUNKA, J.: Nálezy mincí a iných s obchodom spojených predmetov
z Glanzenbergu, ich význam pre poznanie politicko-hospodárskeho vývoja Banskej Štiavnice a okolia. In: Tamže,
s. 103–107; TÝŽ: Dva výnimočné žetóny z Banskej Štiavnice – Glanzenbergu. In: Argenti fodina 2008 : Zborník
prednášok. Banská Štiavnica 2009, s. 17–20; KAŠIAROVÁ, E.: Archívne obrazové pramene k archeologickej
lokalite Staré mesto/Alteburg v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 21–25.
27 MINÁRČIC, M.: Metačná listina svätoantonského panstva z roku 1266 a jej výpovedná hodnota k dejinám
banskoštiavnického baníctva. MH 2, 2009, s. 46–69; ČELKO, M.: K najstarším dejinám Banskej Štiavnice (Diskusný príspevok k štúdii Miroslava Minárčica). In: Tamže, s. 70–77.
28 BÁRTA, V. – NOVÁK, J.: Banská Štiavnica. Banská Bystrica 1991; NOVÁK, J. – LICHNER, M.: Banská
Štiavnica. Martin 1991; NOVÁK, J.: Banská Štiavnica – perla miest. Bratislava 1992. DVOŘÁKOVÁ, V. – TÓTHOVÁ, Š.: Banská Štiavnica : Svetové kultúrne dedičstvo. Bratislava 1995; HERČKO, I. a kol.: Banská Štiavnica
na Listine svetového kultúrneho a prírodného dedičstva UNESCO. Martin 1996; LICHNER, M.: Banská Štiavnica. Banská Bystrica 1998.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
215
o vývoji mesta a baníctva má jeho najnovšia monografia, ktorú napísal početný kolektív
autorov.29 Pozornosť bola venovaná aj osobnostiam Banskej Štiavnice a okolia, z ktorých
mnohé sa zaslúžili o rozvoj tunajšej ťažby rúd.30 Richard Marsina sa zaoberal najstarším
mestským privilégiom Banskej Štiavnice.31 Lucia Krchnáková spracúvala problematiku
banského zdravotníctva v tejto oblasti.32 Viaceré štúdie sa zaoberali vzťahmi Banskej
Štiavnice s baníckou Európu, či pozoruhodnými návštevami mesta.33 K takým návštevám
patrila cesta Františka Štefana Lotrinského do stredoslovenských banských miest v roku
1751, čomu bol venovaný medzinárodný seminár.34 Príspevkom k dejinám baníctva sú
práce zaoberajúce sa banskoštiavnickým vodohospodárskym systémom – sústavou tajchov slúžiacou pre potreby banskej prevádzky.35 V roku 2003 sa o tejto problematike uskutočnil seminár Historický význam banskoštiavnických vodných nádrží a problematika ich
ochrany, ktorý priniesol nové poznatky o výstavbe a osudoch tohto vodohospodárskeho
29 LICHNER, M. a kol.: Banská Štiavnica : Svedectvo času. Banská Bystrica 2002.
30 HERČKO, I.: Osobnosti Banskej Štiavnice a okolia. Banská Štiavnica 1995; LICHNER, M. a kol. Osobnosti
Banskej Štiavnice. Banská Bystrica 2006.
31 MARSINA, R.: Najstaršie mestské privilégium Banskej Štiavnice. SlArch 40, 2005, č. 2, s. 39–49.
32 KRCHNÁKOVÁ, L.: Zdravotnícka starostlivosť o baníkov v stredoslovenskej banskej oblasti (so zameraním
na pôsobenie a prínos Jána Juraja Hoffingera). MH 3, 2010, s. 24–93.
33 NOVÁK, J.: Vzťahy Banskej Štiavnice s baníckou Európou do založenia Baníckej akadémie. In: Banské mestá
na Slovensku. Martin 1990, s. 36–49; KAŠIAROVÁ, E.: O niektorých pozoruhodných návštevách a návštevníkoch Banskej Štiavnice. Zb SBM 18, 1997, s. 43–66; KAŠIAROVÁ, E.: Die bedeutenden Besucher des schemnitzer Berggebietes. In: 3rd International Symposium : Cultural Heritage in Geology, Mining and Metallurgy.
Saint-Petersburg 1997, s. 42; KAŠIAROVÁ, E.: Die Erkenntnis- und Arbeitsreisen der Idrianer nach Banská
Štiavnica. In: 6th International Symposium : Cultural Heritage in Geosciences, Mining and Metallurgy : Idrija,
Slovenia, 2002. Idrija 2003, s. 99–107; SÍKOROVÁ, E.: Das Quecksilberbergwerk von Idria in den Archivdokumenten des Staatlichen Zentralbergarchivs zu Banská Štiavnica. In: Tamže, s. 99–107.
34 NOVÁK, J.: Banská Štiavnica – centrum európskeho baníctva v polovici 18. storočia. In: Zlatá a strieborná
cesta Františka Štefana Lotrinského po stredoslovenských banských mestách. Banská Štiavnica 2001, s. 10–16;
ČIČAJ, V.: Stredoslovenské banské mestá v nemeckých cestopisoch 17. storočia. In: Tamže, s. 71–77; NOVÁK, J.: Rakúsko a Banská Štiavnica – vzájomné interakcie v minulosti. In: Tamže, s. 91–96; ČELKO, M.: Návšteva Františka Štefana Lotrinského na strednom Slovensku r. 1751 vo svetle historických prameňov. In: Tamže, s. 97–108; KAŠIAROVÁ, E. – SÍKOROVÁ, E.: Finančné a hmotné náklady spojené s cisárskou návštevou
Banskej Štiavnice a Kremnice v roku 1751. In: Tamže, s. 109–156; KLADIVÍK, E.: Baníctvo v banskoštiavnickej
rudnej oblasti v 1. polovici 18. storočia. In: Tamže, s. 157–167; HOCK, M.: Úprava rúd a výroba drahých kovov
v polovici 18. storočia. In: Tamže, s. 168–176; KAMENICKÝ, M.: Huty na výrobu drahých kovov v kremnicko-banskoštiavnickej oblasti a ich zamestnanci v čase návštevy F. Š. Lotrinského. In: Tamže, s. 177–183; KRCHNÁKOVÁ, L.: Banskoštiavnickí banskí lekári v období príchodu cisára Františka Štefana Lotrinského do Banskej Štiavnice v roku 1751. In: Tamže, s. 190–198; LAPITKOVÁ, Z.: Návrhy triumfálnych brán od A. Schmidta
a otázka ich realizácie k cisárskej návšteve F. Š. Lotrinského. In: Tamže, s. 199–208; HUSÁK, V.: Neznáme
barokové staviteľstvo z produkcie stredoslovenských erárnych banských komôr. In: Tamže, s. 209–226; ČELKOVÁ, M.: Výtvarné umenie Banskej Štiavnice v čase cisárskej návštevy v polovici 18. storočia : Novoobjavené
fragmenty z hlavného oltára nemeckého kostola, práca D. I. Stanettiho : Reštaurovanie akad. mal. K. Stojkovová : Idea a koncepcia výstavy „Zlatá a strieborná cesta cisára F. Lotrinského po stredoslovenských banských
mestách“ v Galérii J. Kollára, zoznam zbierkových predmetov : Strelecké terče z čias návštevy (Dokumenty). In:
Tamže, s. 227–251. KAMHALOVÁ, M.: Pamätné medaily z roku 1751 k návšteve cisára Františka Lotrinského
v Banskej Štiavnici a Kremnici. In: Tamže, s. 263–269; KAMENICKÝ, M.: Návšteva Františka Štefana Lotrinského v Banskej Štiavnici a Kremnici. História 1, 2001, č. 5, s. 34–35.
35 NOVÁK, J.: Vznik prvých vodných nádrží v banskoštiavnickom rudnom revíre v 16. storočí. In: Zb SBM 16,
1993, s. 25–33; NOVÁK, J.: Prehlbujúce sa problémy baníctva v banskoštiavnickom rudnom revíre v 17. storočí
a hľadanie východísk z nich. In: Zb SBM 17, 1995, s. 41–52; LICHNER, M. a kol.: Banskoštiavnické tajchy. Liptovský Mikuláš 19971, Banská Bystrica 19992, Banská Bystrica 20053.
216
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
systému.36 S Banskou Štiavnicou sa spája i ľudové umenie vytvárané baníkmi. Viacerí autori sledovali práve témy baníckeho ľudového umenia, baníckych pamiatok a umelecké
diela inšpirované alebo súvisiace s banskou činnosťou v tomto meste.37 V ďalších prácach
36 SÍKOROVÁ, E.: Vindšachtské vodné nádrže a vodná nádrž Bakomi. SBV 43, 2003, č. 2–4, s. 26–35; KRCHNÁKOVÁ, L.: Richňavské vodné nádrže v minulosti. Tamže, s. 36–40; KAŠIAROVÁ, E.: Dolnohodrušská vodná
nádrž. Tamže, s. 41–50; SUROVEC, J.: Z histórie Kolpašských vodných nádrží. Tamže, s. 51–55; JANCSY, P.:
Ottergrundské jazero – historické údaje a účel vo svetle archívnych dokumentov. Tamže, s. 56–58; KRCHNÁKOVÁ, L. – KLADIVÍK, E.: Energetické zdroje vodnostĺpcových strojov na šachtách Ondrej a Žigmund
v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 59–64. PAUDITŠ, P.: Vodná nádrž Tajch a banský vodohospodársky systém
v Novej Bani. Tamže, s. 65–70. MAGULA, R.: Využívanie banských vôd, miestnych tokov a úhornianskej vodnej nádrže v smolníckom revíre. Tamže, s. 71–77. JAKAB, Z.: Rekonštrukcia vodných nádrží v okolí Banskej
Štiavnice od druhej polovice 19. storočia. Tamže, s. 78–87. FINKA, O.: Turčekovský vodovod. Tamže, s. 88–94.
ŽUFFA-ELLEK, M.: Historický Špaňodolinský banský vodovod. Tamže, s. 95–99. HOCK, M.: Využívanie vody
v úpravníctve rúd. In: Tamže, s. 100–103. KAMENICKÝ, M.: Voda ako zdroj energie v hutách v 18. storočí. Tamže, s. 104–106. SMOLKA, J.: Využívanie vôd z rozgrundského tajchu v minulosti. Tamže, s. 107–108; KLADIVÍK, E.: Využívanie vodných nádrží v banskoštiavnickom rudnom revíre na priemyselné účely v 1. polovici
20. storočia. Tamže, s. 109–118; HERČKO, I.: Využívanie banskoštiavnických vodných nádrží pre mestský
vodovod a lokálne hydroelektrárne. Tamže, s. 119–127; SOMBATHY, L. – SOMBATHY, E.: Menej známe banské vodohospodárske diela. Tamže, s. 128–131; NOVÁK, J.: Historický význam banského vodohospodárskeho
systému v banskoštiavnickom rudnom revíre. Tamže, s. 132–135; LUKÁČ, M. – BEDNÁROVÁ, E. – GRAMBLIČKOVÁ, D.: Historický význam banskoštiavnických nádrží v kontexte výstavby nádrží a priehrad na Slovensku a vo svete. Tamže, s. 136–140; BAKALJAROVÁ, M. – CÍGEROVÁ, K.: Bezpečnosť vodných diel banskoštiavnického vodohospodárskeho systému. Tamže, s. 141–148; RYBÁR, M.: Starnutie a obnova priehrad
banskoštiavnického vodohospodárskeho systému. Tamže, s. 149–151; BALÁŽ, A. – ČURMANOVÁ, Z.: Vodná
nádrž Úhorná. Tamže, s. 152–155; SOMBATHYOVÁ, M.: Zbierky Slovenského banského múzea v Banskej
Štiavnici dokumentujúce banskoštiavnické vodné nádrže. Tamže, s. 156–157; ČELKOVÁ, M.: Banskoštiavnické
jazerá ako inšpiračný zdroj pre slovenských výtvarných umelcov 20. storočia na príklade zbierok Slovenského
banského múzea v Banskej Štiavnici – Galérie Jozefa Kollára. Tamže, s. 158–164; SLAVKOVSKÝ, J.: Numizmatické a filatelistické zaujímavosti dotýkajúce sa baníctva a banských vodných nádrží v širšej oblasti Banskej
Štiavnici. Tamže, s. 165–169; KAŇA, R.: Aktuálny stav a dokumentácia banských vodohospodárskych objektov
v oblasti Hodrušskej a Richňavskej doliny. Tamže, s. 170–177; HANČINOVÁ, N. – TOMETZ, L.: Využitie banskoštiavnických tajchov pre rozvoj cestovného ruchu. Tamže, s. 178–181; KAŠIAROVÁ, E.: Porádek Na kúpania
v klingerstolnianskem Tajchu. Tamže, s. 182–183; ZEROLA, J. – ČAJKA, R.: Geopark Banská Štiavnica (pilotný
projekt rozvoja cestovného ruchu v regióne Banská Štiavnica). Tamže, s. 184–185; TITÍŽ: Banskoštiavnický vodohospodársky systém ako súčasť objektovej sústavy Geoparku Banská Štiavnica. Tamže, s. 186; KAFKA, R.:
Pamätná tabuľa pri výpusti z jazera Počúvadlo. Tamže, s. 187.
37 LICHNEROVÁ, R.: Banícka tematika a súčasný neprofesionálny výtvarný prejav (v zbierkach SNM – BM
v Banskej Štiavnici). ZbBM 15, 1991, s. 243–260; ČELKOVÁ, M.: Staré umenie v zbierkach SNM – Banského
múzea. Vlastivedný časopis 40, 1991, s. 13–18; LICHNEROVÁ, R.: Banícke ľudové umenie v oblasti Banskej
Štiavnice. Múzeum 36, 1991, č. 1, s. 6–10; SMOLÁKOVÁ, M. – ORIŠKO, Š.: Stavebná činnosť jezuitov v Banskej Štiavnici. Pamiatky a múzeá, 1992, č. 3, s. 11–13; LICHNEROVÁ, R.: Zastúpenie diela Edmunda Gwerka
v zbierkovom fonde SBM. Zb SBM 16, 1993, s. 109–120; ČELKOVÁ, M.: Umelecké remeslá Banskej Štiavnice. Pamiatky a múzeá, 1994, č. 1, s. 23–27; TÁŽ: Die Bergbaukunst in den Sammlungen des Slowakischen
Berg­bau­museums in Schemnitz (Banská Štiavnica), Slowakei. In: Das kulturelle Erbe in den Montan- und Geo­
wissenschaften, 2: Erbesymposium – Leoben 1995. Wien 1997, s. 43–56; KAŠIAROVÁ, E. – SÍKOROVÁ, E.:
Die künstlerische Gestaltung der im Staatlichen Zentralbergarchiv in Schemnitz (Banská Štiavnica) aufbewahrten Bergkarten vom 17. bis zum 19. Jahrhundert. In: Tamže, s. 121; LOVÁSOVÁ, E.: Rezbár Ján Šulc z Banskej
Štiavnice. Zb SBM 17, 1995, s. 147–162; KUCHTOVÁ, O.: Pamätník banskoštiavnického waldbürgera Ulricha Reuttera. Tamže, s. 163–171; ČELKOVÁ, M.: Banícke ikonografické nehnuteľné pamiatky na Slovensku
(1. časť). Tamže, s. 173–200; LICHNEROVÁ, R.: Fľaše trpezlivosti : Vkladačky vo fľaši v zbierkach Slovenského
banského múzea v Banskej Štiavnici. Pamiatky a múzeá, 1995, č. 1, s. 44–46; ČELKOVÁ, M.: Banícke hnuteľné
sakrálne pamiatky v banskoštiavnickom regióne. Tamže, 1996, č. 1, s. 32–37; ČELKOVÁ, M.: Banícke ikonografické nehnuteľné pamiatky na Slovensku (2. časť). Zb SBM 18, 1997, s. 165–196. LOVÁSOVÁ, E.: Rezbár Štefan Pivarči z Banskej Štiavnice. In: Tamže, s. 197–210; ČELKOVÁ, M.: Jeho cisársky majestát prichádza : Materiálová štúdia k výstavám artefaktov z cisárskych návštev Habsburgovcov v banských mestách v rokoch 1751
a 1764. Tamže, s. 211–226; TÁŽ: Hauptkammergrafsamt in Banská Štiavnica und Porträte seiner Vertreter.
In: 3rd International Symposium : Cultural Heritage in Geology, Mining and Metallurgy. Saint-Petersburg
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
217
sa dotkli dejín strieborníckeho remesla v meste.38 Autori sa zaoberali aj vedeckými spolkami založenými v Banskej Štiavnici v druhej polovici 19. storočia.39 Ďalšie príspevky boli
uverejnené v zborníku zo seminára o knižnej kultúre v Banskej Štiavnici.40 Niekoľkí autori
si všimli problematiku banských technických pamiatok v meste, ktoré v súčasnosti predstavujú priemyselné dedičstvo.41
Dobšinou sa v sledovanom období zaoberal seminár konaný vo Vyšnej Slanej v roku
1996.42 O lokalite vyšla v roku 2008 aj kolektívna práca.43 O banskom závode v Drnave
napísal štúdiu so zreteľom na históriu banskej techniky E. Kladivík.44 Kratší príspevok
o baníctve v Drnave publikoval Ján Hlobil.45
1997, s. 25–27; ČELKOVÁ, M. – ČELKO, M.: Príspevok k dejinám zlatníckeho remesla v Banskej Štiavnici.
Zb SBM 19, 2002, s. 105–115; LOVÁSOVÁ, E.: „Baňa vo fľaši“ z roku 1762 v zbierkach Slovenského banského múzea v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 129–133; ČELKOVÁ, M.: Metallverarbeitende und künstlerische
Handwerke von Banská Štiavnica. In: 6th International Symposium : Cultural Heritage in Geosciences, Mining
and Metallurgy. Idrija, Slovenia, 2002. Idrija 2003, s. 199–203. TÁŽ: Umenie medikováčov Banskej Štiavnice.
In: Meď v Európe. Banská Štiavnica 2003, s. 108–121; TÁŽ: Historické mestské, banícke, cirkevné, spolkové
zástavy v zbierkovom fonde Slovenského banského múzea v Banskej Štiavnici. Zb SBM 20, 2004, s. 33–45;
LICHNEROVÁ, R.: Výzdoba banských máp – prameň pre výskum dejín baníctva i pre skúmanie podôb grafickej
výtvarnej tvorby v minulých obdobiach. Tamže, s. 47–52.
38 ČELKO, M.: Písomné pramene k histórii strieborníckeho remesla v Banskej Štiavnici vo fondoch Štátneho
okresného archívu v 15.–16. storočí. In: Európske ložiská striebra a vplyvy ich ťažby na životné prostredie. Banská
Štiavnica 2002, s. 93–95; ČELKOVÁ, M.: Najvýznamnejšie striebornícke zbierky z majetku Slovenského banského múzea v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 97–105.
39 HERČKO, I.: Vedecké spolky v Banskej Štiavnici v druhej polovici 19. storočia. SBV 38, 1998, č. 1, č. 6, s. 19–
24, 346–353.
40 Z týchto príspevkov uvádzame len tie, ktoré sa bezprostredne dotýkajú banskoštiavnického baníctva. KAMENICKÝ, M.: Probierbuchy, ich obsahová náplň, so zameraním na banskoštiavnickú oblasť. In: Kniha 1999–
2000 : Zborník o problémoch a dejinách knižnej kultúry. Martin 2001, s. 135–141; VOZÁR, J.: Technická literatúra v banskoštiavnických archívoch a knižniciach v 18.–19. storočí. In: Tamže, s. 142–147; KLADIVÍK, E.:
Prvé banícke učebnice profesorov Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 148–160; HERČKO, I.:
Učebnice mineralógie a geognózie profesorov Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej Štiavnici. In: Tamže,
s. 161–173; HOCK, M.: Výučba a učebnice banského meračstva na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. In:
Tamže, s. 174–180.
41 DURBÁK, M. a kol.: Sprievodca po technických pamiatkach Banskej Štiavnice a okolia. Banská Bystrica 2003;
VOŠKOVÁ, K. – ŠUJANOVÁ, S.: Banská Štiavnica a technické pamiatky v okolí – problémy právnej a praktickej pamiatkovej ochrany. In: Priemyselné dedičstvo ako súčasť kultúrneho dedičstva. Košice 2004, s. 71–72;
KAFKA, R.: Technické pamiatky na výrobu farebných a drahých kovov. In: Tamže, s. 98–100; HERČKO, I.: Banskoštiavnické baníctvo v rokoch 1919–1939. In: Historické špecifiká stredného Slovenska v rokoch 1918–1938.
Banská Bystrica 2008, s. 207–225.
42 SLAVKOVSKÝ,
J.: Geologicko–ložiskové pomery okolia Dobšinej. SBV 36, 1996, č. 2–3, s. 107–111;
HERČKO, I.: Z dejín geologických výskumov v okolí Dobšinej. Tamže, s. 112–116; TÝŽ: Z histórie mineralogických výskumov v Dobšinej. Tamže, s. 116–120; MAGULA, R.: História ťažby kobaltovo–niklovej rudy v Dobšinej. Tamže, s. 120–123; ROZLOŽNÍK, O.: Ložiská medených a ortuťových rúd v regióne Dobšinej. Tamže,
s. 124–126; JAVNICKÝ, Š.: Z dejín výroby azbestu v Dobšinej do roku 1945. Tamže, s. 127–129; VOZÁR, J.:
Výroba azbestu v Dobšinej po roku 1945. Tamže, s. 130–136; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty o baníctve
v Nižnej Slanej a Dobšinej v Štátnom ústrednom banskom archíve Banská Štiavnica. Tamže, s. 136–140.
43 ROZLOŽNÍK, O. – HUNSDORFER, E. a kol.: Banské mesto Dobšiná. Košice 2008.
44 KLADIVÍK, E.: Drnavský železorudný závod Rimamuránsko-šalgótarjánskej železiarskej účastinnej spoločnosti. MH 1, 2008, s. 144–153.
45 HLOBIL, J.: História ťažby a spracovania železa v ložiskovom rajóne Krásnohorské Podhradie – Drnava. In:
Zborník prednášok z konferencie Prínos Andrássyovcov pre baníctvo a železiarstvo v okolí Rožňavy. Rožňava 2008,
s. 51–54.
218
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
V súčasnosti opäť ožil záujem o opálové bane na Dubníku pri Červenici, čo sa prejavilo
i v odbornej literatúre.46 Výsledkom týchto aktivít je niekoľko samostatných publikácií.47
Naftový podnik v Gbeloch zhodnotil vo svojej štúdii P. Čomaj.48 V roku 2001 tu prebehla
konferencia Z dejín ťažby ropy a zemného plynu na Slovensku, na ktorej prednášajúci mapovali nielen samotný vývoj ťažby týchto surovín, ale tiež prieskum a vyhľadávanie ložísk
ropy a zemného plynu, súčasnosť podniku a jeho technickú stránku, banícke školstvo,
resp. výchovu inžinierov pre toto priemyselné odvetvie.49
Ťažbe uhlia v Handlovej bol venovaný seminár Minulosť a súčasnosť baníctva v Handlovej, ktorý sa konal v roku 1992.50 Dejiny exploatácie handlovského hnedého uhlia spra46 KOVÁČ, J.: Súčasný stav a nutnosť záchrany opálových baní na Dubníku. In: Zborník referátov zo stretnutia
slovenských historikov vedy, medicíny a techniky. Liptovský Mikuláš 1991, s. 165–170; SEMRÁD, P. – KRCHNÁKOVÁ, L.: O prenájme opálových baní v Dubníku Gabrielom Fejérvárym v rokoch 1830–1845 vo svetle
niektorých menej známych skutočností. MH 1, 2008, s. 47–59; SEMRÁD, P.: Opáloví králi : Genealógia rodu
Goldschmidt von Libanka. Tamže 2, 2009, s. 246–297.
47 SEMRÁD, P. – KOVÁČ, J.: Dubnícke opálové bane. Košice 2000; BAROK, M. – SEMRÁD, P.: Dubnícky opál –
drahokam známy i neznámy. Košice 2001; COSTANTINI, L.: Slovenský opál : Znovuobjavenie kráľovského drahokamu. Kežmarok 2005.
48 ČOMAJ, P.: 75 rokov naftového podniku v Gbeloch. ZbBM 15, 1991, s. 83–113.
49 HERČKO, I.: Počiatky ťažby ropy v Gbeloch do vzniku ČSR. In: Z dejín ťažby ropy a zemného plynu na Slovensku. Gbely – Banská Štiavnica 2001, s. 7–12; JAKAB, Z.: Počiatky geologického prieskumu na východnom
Slovensku v období Rakúsko–Uhorska. In: Tamže, s. 13–18; TÝŽ: Prieskumné vrtné spoločnosti na východnom
Slovensku do vzniku ČSR. In: Tamže, s. 19–22; KRCHNÁKOVÁ, L.: Uhorské ťažiarstvo na naftu v Turzovke
na začiatku 20. storočia. In: Tamže, s. 23–26; SUROVEC, J.: Prieskum a ťažba ropy a zemného plynu v oblasti
Gbelov v rokoch 1919–1938. In: Tamže, s. 27–36; KAŠIAROVÁ, E.: Správa naftových baní v Gbeloch po vzniku
ČSR a aféry s ňou spojené. In: Tamže, s. 37–50; KLADIVÍK, E.: Prieskum a ťažba ropy v okolí Mikovej od skončenia prvej svetovej vojny až po zrušenie naftového závodu v Mikovej. In: Tamže, s. 51–59; HERČKO, I.: Z dejín
prieskumných prác a ťažby ropy v Turzovke, Papradne, Staškove a na Orave. In: Tamže, s. 60–65; HOCK, M.:
Z dejín ťažby ropy a zemného plynu v Gbeloch v rokoch 1939–1945. In: Tamže, s. 66–78; ĎURIGOVÁ, I.: Výstavba Štátnej rafinérie minerálnych olejov v Dubovej a spracovanie gbelskej nafty. In: Tamže, s. 79–86; SOMBATHYOVÁ, M.: Prieskum a ťažba ropy a zemného plynu v oblasti Gbelov od roku 1946 do roku 1954. In:
Tamže, s. 87–98; HERČKO, I.: Použitie geofyzikálnych metód pri prieskume ložísk ropy na Slovensku do roku
1960. In: Tamže, s. 99–102; VILČEK, M. – BEHÚŇ, O.: História a poslanie štátnej banskej správy, súčinnosť
a spolupráca obvodných banských úradov s organizáciou Nafta a. s. Gbely v rámci banskej činnosti na Slovensku. In: Tamže, s. 103–109; ORENČÁK, J.: Vznik, rozvoj a súčasnosť Nafta východ a. s., Michalovce. In: Tamže,
s. 110–117; PALKOVIČ, F.: História ťažby ropy a plynu na Slovensku. In: Tamže, s. 118–120; SLEZÁK, I.: Začiatky podzemného uskladňovania zemného plynu na Slovensku. In: Tamže, s. 121–125; TRČKA, J.: Strojárenská
činnosť ako neoddeliteľná súčasť rozvoja ťažby a uskladňovania uhľovodíkov. In: Tamže, s. 126–129; RAJEC,
M.: Historická previazanosť SPP, a. s. s ťažbou a uskladňovaním uhľovodíkov v Nafta, a. s. Gbely. In: Tamže,
s. 130–132; STANÍK, V. – GBELEC, J. – DOŠEK, J.: Vystrojenie sond, podpovrchová technológia (ropa, plyn) –
historický prierez. In: Tamže, s. 133–139; FERENCZ, T. – ŠMIDA, I. – HRAZDIL, J.: Povrchová technológia
používaná v Nafta a. s. Gbely v ťažbe uhľovodíkov. In: Tamže, s. 140–153; SKALA, Š.: Historické miesto Nafta
Záhorie, a. s., v ťažbe uhľovodíkov na Slovensku. In: Tamže, s. 161–167; RYBÁR, P.: História baníckeho vysokého školstva na Slovensku. In: Tamže, s. 168–171; PINKA, J.: História a súčasný stav výchovy banských inžinierov pre naftárenský a plynárenský priemysel na katedre ropného inžinierstva a využitia zemských zdrojov na
TU v Košiciach. In: Tamže, s. 172–174.
50 ZÁNI, F.: Prvopočiatky baníckej Handlovej. SBV 32, 1992, č. 4, s. 115–119; VOZÁR, J.: Najstaršie správy
o výskytoch uhlia v Handlovej a pokusoch s jeho využívaním. Tamže, s. 119–122; KLADIVÍK, E.: Vývoj banskej techniky v Handlovských uhoľných baniach do roku 1938. Tamže, s. 122–128; KMECO, Ľ.: Vývoj banskej
techniky v Handlovských uhoľných baniach v období rokov 1938–1948. Tamže, s. 128–133; HOCK, M.: Príspevok k dejinám úpravy uhlia v Handlovej. Tamže, s. 133–136; PÖSS, O.: Začiatky ťažby uhlia a prvé povrchové
technické diela v Handlovských uhoľných baniach. Tamže, s. 137–139; NOVÁK, J.: Handlovské uhoľné bane
v období I. ČSR. Tamže, s. 139–142; SUROVEC, J.: Handlovské uhoľné bane počas 2. svetovej vojny. Tamže,
s. 142–144; HALLON, Ľ.: Hospodárske aspekty rozvoja Handlovských hnedouhoľných baní, úč. spol., v rokoch
1918–1938 so zameraním na vývoj rentability podniku. Tamže, s. 145–149; HERČKO, I.: Významné osobnosti
handlovského baníctva. Tamže, s. 149–151; HOLČEK, M.: Z histórie baníckeho školstva v Handlovej. Tamže,
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
219
coval v niekoľkých štúdiách E. Kladivík.51 K 90. výročiu začatia priemyselnej ťažby uhlia
napísali príspevok autori I. Michale a M. Hric.52 K ďalšiemu výročiu v roku 2009 sa uskutočnila konferencia a bola vydaná samostatná publikácia.53
V sledovanom období vznikli mnohé štúdie a publikácie o Hodruši-Hámroch. V roku
1997 sa v Banskej Štiavnici konal seminár História, súčasnosť a perspektívy hodrušského
baníctva, z ktorého publikované prednášky predstavujú rozsiahlejší materiál k problematike montánnej histórie lokality.54 V náväznosti na toto podujatie sa v roku 2000 uskutočnil seminár Banské technické a kultúrne pamiatky obce Hodruša-Hámre venovaný
s. 151–153; ČUKAN, J.: Spoločenský život v Handlovej v 1. polovici 20. storočia. Tamže, s. 153–157; REIFF, I.:
Vývoj Bane Handlová v rokoch 1945–1968. Tamže, s. 158–161; LUKÁŠIK, B.: Cesta ku komplexnej mechanizácii dobývania uhlia v Handlovej. Tamže, s. 161–165; HORVÁTH, F.: Spolupráca Banského výskumu s Baňou
Handlová pri exploatácii hnedouhoľného ložiska. Tamže, s. 166–168; GESCHWANDTNER, R.: Výhľady ťažby
do likvidácie ťažobného priestoru Bane Handlová. Tamže, s. 168–170; ČELKOVÁ, M.: Výstava kresieb akad.
mal. Eugena Lehotského z Handlovej. Tamže, s. 170–171.
51 KLADIVÍK, E.: Handlovské uhoľné bane v rokoch 1938–1945 (1. časť). SBV 41, 2001, č. 1, s. 8–15; TÝŽ:
Handlovské uhoľné bane v rokoch 1938–1945 (2. časť). Tamže 41, 2001, č. 2, s. 47–54; TÝŽ: Handlovské uhoľné
bane v rokoch 1945–1960. Tamže 42, 2002, č. 5–6, s. 240–249; TÝŽ: Handlovské uhoľné bane v rokoch 1945–
1960 (dokončenie). Tamže 43, 2003, č. 1, s. 6–12.
52 MICHALE, I. – HRIC, M.: 90 rokov priemyselnej ťažby uhlia v Bani Handlová. Tamže 40, 2000, č. 1, s. 23–30.
53 REIFF, I. a kol.: 100 rokov priemyselnej ťažby uhlia – Baňa Handlová : Súhrnné dejiny priemyselného využívania
hnedouhoľného ložiska v Handlovej. Košice 2009; SOMBATHYOVÁ, M.: História a vývoj ťažby hnedého uhlia na
Slovensku v 18. a 19. storočí. In: 100 rokov priemyselnej ťažby hnedého uhlia na Slovensku. Zborník prednášok
z medzinárodnej konferencie. Prievidza 2009, s. 9–17; KLADIVÍK, E.: Handlovské uhoľné bane v rokoch 1919 –
1938. In: Tamže, s. 18–48; REIFF, I.: Ťažba uhlia v Handlovej od roku 1909 až po súčasnosť. In: Tamže, s. 49–78;
HRABOVSKÝ, J.: Vývoj banských technológií a banskej techniky pri dobývaní uhlia. In: Tamže, s. 79–100; PAULÍK, S.: Budovanie a vývoj banskej záchrannej služby. In: Tamže, s. 101–108.
54 HERČKO, I.: Príspevok k dejinám mineralogických a ložiskových výskumov v Hodruši. SBV 37, 1997, č. 3–5,
s. 56–68; JANCSY, P. – HERČKO, I.: Hodrušské rudné žily v diele M. V. Lipolda. Tamže, s. 69–75; LABUDA, J.:
Možnosti archeológie pri objasňovaní počiatkov baníctva v Hodruši-Hámroch. Tamže, s. 76–77; ČELKO, M.:
Príspevok k dejinám Hodruše do konca 16. storočia. Tamže, s. 78–86; SÍKOROVÁ, E. – SUROVEC, J.: Baníctvo v Hodruši od roku 1600 do roku 1750. Tamže, s. 87–94; KAŠIAROVÁ, E.: Hodruša od polovice 18. do
polovice 19. storočia vo svetle archívnych dokumentov Štátneho ústredného banského archívu. Tamže, s. 95–
100; JAKAB, Z.: Baníctvo v Hodruši od 19. storočia do roku 1918. Tamže, s. 100–103; LUŽINA, Ľ.: Dobývacie práce v hodrušských baniach do roku 1918. Tamže, s. 104–107. HOCK, M.: Nakladanie a doprava rúd
v hodrušských baniach do roku 1918. Tamže, s. 107–112; KLADIVÍK, E.: Odvodňovanie hodrušských baní do
roku 1918. Tamže, s. 113–119; HOCK, M.: Úprava hodrušských rúd do zavedenia flotačnej metódy. Tamže,
s. 119–130; NOVÁK, J.: Energetická základňa hodrušského baníctva. Tamže, s. 131–134; KAMENICKÝ, M.:
Hutníctvo v Hodruši. Tamže, s. 135–139; VOZÁR, J.: Sociálne postavenie a zápasy Hodruše a hodrušských
baníkov. Tamže, s. 140–153; KLADIVÍK, E.: Hodrušské baníctvo od roku 1919 do roku 1944. Tamže, s. 154–
171; SOMBATHY, L.: Zastavenie ťažby drahých kovov a prechod na dobývanie medených rúd v Hodruši po
2. svetovej vojne. Tamže, s. 172–174; FAJBÍK, R.: Ťažba Cu rudy z bane Rozália v rokoch 1951 až 1990. Tamže, s. 175–178; SOMBATHYOVÁ, M.: Flotačná úprava rúd v závode Hodruša-Hámre od roku 1929 do roku
1989. Tamže, s. 179–191; ČELKOVÁ, M.: História a súčasnosť akciových spoločností Sandrik a Berndorf
v Hodruši-Hámroch od založenia v roku 1895. Tamže, s. 192–197; ČELKOVÁ, M.: Výtvarné dejiny Hodruše.
Tamže, s. 198–208; LICHNEROVÁ, R.: Banícke ľudové umenie Hodruše. Tamže, s. 208–210; NIŽŇANSKÁ,
A.: Banícka ľudová architektúra v Hodruši. Tamže, s. 211–212; VOŠKOVÁ, K.: Urbanistické a architektonické
hodnoty Hodruše. Tamže, s. 213–216; PRCÚCH, J.: Mineralogický výskum Au ložiska v bani Rozália. Tamže,
s. 216–220; ŠÁLY, J. – VESELÝ, M.: Najnovšie výsledky ložiskového geologického prieskumu v hodrušsko-vyhnianskom rudnom revíre v oblasti Vyhne-Klokoč a Hodruša – baňa Rozália, zameraného na Au mineralizáciu.
Tamže, s. 221–232; KAŇA, R.: Vývoj činnosti banského závodu v Hodruši po roku 1990. Tamže, s. 233–240; JÁGERSKÝ, I.: Technológia spracovania Au rudy z bane Rozália v gravitačno-flotačnej úpravni závodu Slovenská
banská, s. r. o. Hodruša-Hámre. Tamže, s. 240–243; OKÁĽ, M.: Rozvojové programy Slovenskej banskej, s. r. o.
Hodruša-Hámre. Tamže, s. 243–245; KAŇA, R.: Aktivity Slovenskej banskej, s. r. o. Hodruša – Hámre v oblasti
rozvoja cestovného ruchu. Tamže, s. 245–248.
220
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
problematike kultúrneho a priemyselného dedičstva v obci.55 V. Priesol pojednáva o dejinách obce a prináša údaje o histórii baníctva, ako aj o podniku Sandrik vo viacerých
publikáciách.56 Najnovšie vyšla o baníctve v Hodruši-Hámroch popularizačná publikácia
kolektívu autorov.57
Okrem samostatných publikácií predstavujú najhodnotnejšiu literatúru k dejinám
Kremnice a kremnického baníctva viaceré zborníky.58 V roku 1992 sa tu konalo medzinárodné sympózium pri príležitosti 500. výročia kodifikácie banského práva v Kremnici, kde
odzneli mnohé prednášky k predmetnej problematike.59 Ďalším podujatím s podobným
55 KAŇA, R.: Banské technické a kultúrne pamiatky obce Hodruša-Hámre. Tamže 40, 2000, č. 2–3, s. 34–56;
FARKAŠ, Ľ.: Pamiatková zóna Banská Hodruša. Tamže, s. 57–59; DURBÁK, M.: Informácia o návrhu na doplnenie zoznamu banských technických pamiatok ako súčasti zoznamu technických pamiatok Banskej Štiavnice
a jej okolia v rámci UNESCO. Tamže, s. 60–67; PAPPOVÁ, J.: Príspevok k téme ochrany technických pamiatok v rámci svetového kultúrneho dedičstva Banská Štiavnica a technické pamiatky jej okolia. Tamže, s. 68–72;
HRNČIAROVÁ, J.: Štátna pamiatková starostlivosť na území obce Hodruša-Hámre. Tamže, s. 72–73; SOMBATHY, L.: Problematika evidencie technických a kultúrnych pamiatok a návrh poradia ich stavebného zabezpečenia v štiavnickom rudnom poli. Tamže, s. 74–77; MARUŠKA, A.: Prírodné hodnoty hodrušskej doliny. Tamže,
s. 78–79; KURRAY, A.: Zabezpečenie banských diel a objektov v oblasti hodrušského a štiavnického rudného
rajónu v rámci útlmu rudného baníctva. Tamže, s. 79–80; SLOVÍK, J.: Problematika starých banských diel
z pohľadu súčasného banského a geologického práva. Tamže, s. 81–83; KLADIVÍK, E.: Najcennejšie strojové
exponáty z Hodruše v Banskom múzeu v prírode v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 83–89; SOMBATHYOVÁ, M.:
Z úpravníctva v Banskej Hodruši na začiatku 20. storočia. Tamže, s. 90–92; KAMENICKÝ, M.: Hutníctvo v Hodruši. Tamže, s. 93–96; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty o baníctve v Hodruši v Štátnom ústrednom banskom
archíve. Tamže, s. 97–103. KRCHNÁKOVÁ, L.: Banský závod Starej štôlne Všetkých svätých v Hodruši na začiatku 19. storočia. Tamže, s. 103–107; JAKAB, Z.: Z dejín banských závodov v Banskej Hodruši od polovice
19. storočia do roku 1918. Tamže, s. 107–113; ČELKOVÁ, M. – ČELKO, M.: Sakrálne pamiatky v Hodruši-Hámroch. Tamže, s. 114–123; HUSÁK, V.: Stavebné kultúrne pamiatky historickej výroby v Hodruši-Hámroch.
Tamže, s. 123–125; HOCK, M.: Technický rozvoj hodrušského baníctva v minulosti. Tamže, s. 126–131;
HERČKO, I. – FANČOVIČOVÁ, A.: Významné osobnosti Hodruše. Tamže, s. 132–138; KLADIVÍK, E.: Parná
lokomotíva používaná v štiavnicko–hodrušskom rudnom rajóne. Tamže, s. 138–139; KAŇA, R.: Úvaha o možnostiach využitia vybraných banských technických pamiatok v Hodruši-Hámroch v oblasti turistického ruchu.
Tamže, s. 140–141; KAŇA, R.: Hodrušské baníctvo na prelome tisícročí. Tamže, s. 142–145; KLADIVÍK, E.: Podiel banského technika Jozefa Chenota na vývoji banskej techniky v banskoštiavnickom rudnom revíre na konci
18. a začiatku 19. storočia. Tamže, s. 145–148.
56 PRIESOL, V.: Najstaršie dejiny obce Hodruša-Hámre. Žiar nad Hronom 2005; TÝŽ: Hodruša-Hámre : Továreň Sandrik a jej vplyv na obec : Svedectvo času. Žiar nad Hronom 2007; TÝŽ: Banská Hodruša (monografia).
Žiar nad Hronom 2010.
57 KAŇA, R. a kol.: Hodruša v zemi baníkov. Banská Štiavnica 2011.
58 FINKA, O.: Zlatá Kremnica. Tisícročná história baníctva. Martin 1995; KIANIČKA, D.: Kremnica – mesto
príbehov : Kapitoly z dejín mesta v 18. storočí. Kremnica 2008.
59 NOVÁK, J.: Kremnica v dejinách Slovenska. In: Kremnica. Martin 1992, s. 7–15; HOŠŠO, J.: Osídlenie Kremnice a okolia vo svetle archeologických nálezov. In: Tamže, s. 17–41; PIIRAINEN, I. I.: Banské právo Kremnice
a jeho vzťahy k ostatným banským právam v strednej Európe. In: Tamže, s. 43–54; ZORIČÁK, P.: Význam kremnickej mincovne v minulosti. In: Tamže, s. 55–63; BALÁŽ, Z.: Kremnický mestský majetok. In: Tamže, s. 65–73;
NEMESKüRTYOVÁ, Ľ.: Kremnické cechy v 15.–16. storočí. In: Tamže, s. 75–85; BALÁŽ, Z.: Reformácia
a protireformácia v Kremnici do prijatia gregoriánskeho kalendára. In: Tamže, s. 87–92; GAYER, B.: Zastúpenie baníctva v správe mesta Kremnice v 15.–18. storočí. In: Tamže, s. 93–102; MAZÚREK, J. ml.: Kremnická
bratská pokladnica. In: Tamže, s. 103–116; PITTNER, A.: Kremnickí novomešťania (neocives) zo zahraničia.
In: Tamže, s. 117–135; VOZÁR, J.: Produkcia kremnickej mincovne v 17. – 18. storočí. In: Tamže, s. 137–174;
ŽIFČÁK, F.: Kontakty smolníckej a kremnickej mincovne. In: Tamže, s. 175–183; KLADIVÍK, E.: Základné etapy
vývoja banskej techniky v kremnickom rudnom revíre. In: Tamže, s. 185–222; HOCK, M.: Základné etapy vývoja úpravníckej techniky v kremnickom rudnom revíre. In: Tamže, s. 223–249; NOVÁK, J.: Kontakty Kremnice
s Európu od konca 15. do začiatku 19. storočia. In: Tamže, s. 251–260; HERČKO, I.: Minerály z Kremnice. In:
Tamže, s. 261–268; OKÁĽ, D.: Kremnické baníctvo po roku 1945. In: Tamže, s. 287–298; MAZÚREK, J.: Banská činnosť a jej odraz v prírodnom prostredí kremnickej banskej oblasti. In: Tamže, s. 299–322; ZORIČÁK, P.:
Štátna mincovňa v Kremnici – prítomnosť a budúcnosť. In: Tamže, s. 323–328; NÁROŽNÝ, M.: Obnova
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
221
tematickým zameraním bol seminár Z dejín baníctva a mincovníctva v Kremnici konaný
v roku 2000. Tento odborný seminár priniesol nové poznatky a sondy do histórie kremnického baníctva.60 Nateraz posledným odborným podujatím k dejinám kremnického baníctva bola konferencia Baníctvo ako požehnanie a prekliatie mesta Kremnice v roku 2007.61
Rozsiahlou prácou o dejinách Kremnice je nemecká monografia mesta, ktorú vydal katolícky spolok karpatských Nemcov v Stuttgarte.62 Inú literatúru o kremnickom baníctve
v minulosti predstavujú početné štúdie a články. M. Čelko sa zaoberal produkciou drahých
kovov v Kremnici do konca 16. storočia.63 V skúmanom období publikoval J. Žilák štúdiu
o kameninovej fabrike v Kremnici na stránkach Zborníka Slovenského banského múzea.64
kultúrnohistorického dedičstva Kremnice. In: Tamže, s. 329–338; ČELKO, M.: Kremnický mestský archív
a jeho kultúrnohistorický význam. In: Tamže, s. 339–352; ČIČAJ, V.: Kultúra v Kremnici do konca 18. storočia.
In: Tamže, s. 353–367; ČELKOVÁ, M.: Výtvarné umenie Kremnice. In: Tamže, s. 369–396; EZROVÁ, A.: Významné osobnosti kultúrnej histórie Kremnice. In: Tamže, s. 397–414; JASENÁK, L.: Kto bol kto v Kremnici.
In: Tamže, s. 415–440; NOVOTNÁ, M.: Kremnická paličkovaná čipka – čipkárske školy v Kremnici a okolí. In:
Tamže, s. 441–449; MEŠŤAN, M. – HUDEC, A.: Z minulosti dychovej hudby v Kremnici. In: Tamže, s. 451–456;
BERČÍK, P.: Športové tradície Kremnice. In: Tamže, s. 457–476; MATUNÁK, M. a kol.: Richtári, mešťanostovia,
starostovia, predsedovia Mestského národného výboru a primátori mesta Kremnice. In: Tamže, s. 477–486.
60 LABUDA, J.: O montánnej archeológii v Kremnici. SBV 40, 2000, č. 4–5, 2000, s. 150–151; SUROVEC,
J.: Zainteresovanosť ťažiarov v súkromných baniach v Kremnici koncom 18. storočia. Tamže, s. 152–154;
HOCK, M.: Inštrukcia pre pracovníkov kremnických stúp v 18. storočí. Tamže, s. 155–160; KAMENICKÝ, M.:
Príspevok k dejinám hutníctva v Kremnici v 18. storočí. Tamže, s. 161–165; JAKAB, Z.: Dejiny kremnickej spojenej bane Karol a mestskej bane. Tamže, s. 166–171; HERČKO, I.: Niektoré osobnosti geologickej vedy a banskej
techniky v Kremnici do konca 19. storočia. Tamže, s. 172–178; HERČKO, I. – JANCSY, P.: Geologická stavba
kremnických vrchov a ich rudné žily očami nemeckého mineralóga a geológa Gerharda vom Ratha. Tamže,
s. 179–185; KLADIVÍK, E.: Počiatky strojového vŕtania a prvé kompresory na pohon vŕtacích kladív v kremnickom rudnom revíre. Tamže, s. 191–195; KLADIVÍK, E.: Parné a prvé elektrické ťažné stroje v kremnickom
rudnom revíre. Tamže, s. 196–205; MAZUREK, J.: Riadiaca a organizačná štruktúra slovenského baníctva v období I. ČSR (1918–1938). Tamže, s. 206–211; FINKA, O. – BARTALSKÝ, B.: Historické aspekty geologického
prieskumu kremnického rudného rajónu. Tamže, s. 212–218; KNÉSL, J.: Prehľad a výsledky prieskumných aktivít uskutočnených v kremnickom drahokovnom poli pracovníkmi bývalého geologického prieskumu. Tamže,
s. 219–222; VEĽKÝ, P.: Komplexné zhodnotenie ložiska drahokovných rúd v Kremnici. Tamže, s. 223–231;
ČELKO, M.: Pizetum z kremnickej mincovne z r. 1546–1566. Tamže, s. 232–239. ZORIČÁK, P.: Zavedenie
prvého vretenového raziaceho stroja – balanciéra v kremnickej mincovni v technických a kultúrnych súvislostiach. Tamže, s. 239–244. SLAVKOVSKÝ, J.: Kremnická mincovňa a jej novodobé razby medailí s banícko-geologickou tematikou. In: Tamže, s. 245–248; PAUČO, M.: Súčasnosť a budúcnosť mincovne Kremnica, š. p.
Tamže, s. 249–256; MALGOT, J. – BALIAK, F. – BARTÓK, J.: Geotechnické príčiny porušenia historických
objektov v Kremnici. Tamže, s. 257–261; SOLČÁNIOVÁ, V.: Významné návštevy Kremnice od počiatkov až
po súčasnosť. Tamže, s. 262–268; EZROVÁ, A.: Kremnické obdobie Jána Levoslava Bellu. Tamže, s. 269–274.
KRCHNÁKOVÁ, L.: Kremnický banský chirurg – ránhojič Karol Taiber. Tamže, s. 275–279; KIANIČKA, D.:
Príspevok ku dejinám františkánov v Kremnici. Tamže, s. 279–282; ČELKOVÁ, M.: Kremnické zbierky výtvarnej
povahy v majetku Slovenského banského múzea – Galérie Jozefa Kollára v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 283–295;
KMECO, Ľ.: Možnosti rozvoja cestovného ruchu v Kremnici a jej okolí. Tamže, s. 296–298.
61 ČELKO, M.: Trendy vývoja produkcie drahých kovov v Kremnici v stredoveku. In: Baníctvo ako požehnanie
a prekliatie mesta Kremnice : Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie. Kremnica 2007, s. 112–114;
SKLADANÝ, M.: Európsky význam kremnického baníctva v stredoveku a ranom novoveku. In: Tamže, s. 72–92;
ŠTEFÁNIK, M.: Uhorské kovy a kremnická komora ako predmet záujmu talianskych podnikateľov do konca
vlády Žigmunda Luxemburského. In: Tamže, s. 93–111; KIANIČKA, D.: Banské nešťastia v dejinách Kremnice.
In: Tamže, s. 122–131; KRCHNÁKOVÁ, Lucia: O zdravotnom stave kremnických baníkov z historických prameňov banskokomorských lekárov a chirurgov kremnického fyzikátu. In: Tamže, s. 132–139.
62 MELZER, R. – KURBEL, R. – RÜCKSCHLOß, J.: Kremnitz : Eine ehemals deutsche Bergstadt in der mittleren Slowakei. Eine geschichtliche, wirtschaftliche, kulturelle und soziologische Dokumentation der Gold– und
Münzstadt und ihrer Dörfer von den Anfängen bis zur Gegenwart. Stuttgart 1991.
63 ČELKO, M.: Produkcia drahých kovov v Kremnici do konca 16. storočia. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990, s. 110–123.
64 ŽILÁK, J.: Z dejín kameninovej fabriky v Kremnici. Zb SBM 18, 1997, s. 113–124.
222
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Publikované boli výsledky archeologických výskumov mestského hradu.65 Niektorí autori
sledovali vzťah Thurzovcov, Fuggerovcov a Kremnice.66
Zdrojom informácií k dejinám ťažby drahých kovov v Magurke je publikácia z roku
2002.67 Históriou ťažby ortuťových rúd v Merníku sa najnovšie zaoberal E. Kladivík.68
K dejinám nižnoslanského baníctva v skúmanom období odzneli prednášky na seminári
Z dejín baníctva v Nižnej Slanej a Dobšinej roku 1996.69 K histórii Novej Bane a tunajšieho
baníctva vyšli príspevky od J. Hindického a R. Marsinu v 90. rokoch.70
Exploatácia uhlia v oblasti Novák sa stala predmetom širšie zameraného seminára
Uhoľné baníctvo v Novákoch, Cigli, Obyciach a Jedľových Kostoľanoch uskutočneného
v roku 1995 vo Vyšnej Boci.71
65 HOŠSO, J.: Historicko-archeologický výskum mestského hradu v Kremnici. In: Banské mestá na Slovensku.
Martin 1990, s. 73–81.
66 BOVAN, M.: Kremnické guldinery – peňažno-monetárny experiment Jána Thurzu. Pamiatky a múzeá, 1992,
č. 2, s. 3; ČELKO, M.: Thurzovci, Fuggerovci a kremnické zlato. In: Štúdie z dejín baníctva a banského podnikania : Zborník k životnému jubileu Mariána Skladaného. Bratislava 2001, s. 20–27; BOVAN, M.: Thurzovci
a Fuggerovci ako nájomcovia kremnickej mincovne. In: Tamže, s. 34–47.
67 VÍTEK, P. – ČELKO, M. – CHURÝ, S. – SOMBATHY, L.: Magurka : Dejiny ťažby kovov a obce. Partizánska
Ľupča 2002.
68 KLADIVÍK, E.: Ortuťové bane v Merníku pri Vranove nad Topľou vo vlastníctve francúzskej spoločnosti So­
ciété Miniére Le Cinabre Société Anonyme Francaise. SBV 44, 2004, č. 5–6, s. 180–188.
69 GRECULA, P.: Možnosti výskytu sideritového zrudnenia v okolí ložiska Manó na základe doterajších geologicko–prieskumných prác. SBV 36, 1996, č. 2–3, s. 31–37; ĎUĎA, R.: Mineralogické pomery na ložisku Nižná
Slaná. Tamže, s. 38–40; MIHÓK, J. – SLAVKOVSKÝ, J.: Metasomatické sideritové ložisko Kobeliarovo. Tamže,
s. 41–43. HOCK, M. – JAKAB, Z.: Baníctvo na železnú rudu v Nižnej Slanej do roku 1918. Tamže, s. 44–52; MAGULA, R.: Ťažba a spracovanie ortuťovej rudy v Nižnej Slanej. Tamže, s. 53–56; REŤKOVSKÝ, M.: Podnikanie
Andrášiovcov v gemerskom železiarstve so zreteľom na severné poriečie Slanej. Tamže, s. 60–63; HERÉNYI, L.:
Hutníctvo v údolí rieky Slanej. Tamže, s. 64–66; KLADIVÍK, E.: Baníctvo na železnú rudu v Nižnej Slanej v rokoch 1918–1945. Tamže, s. 67–75; BATTA, Š.: Ťažba a úprava železných rúd v Nižnej Slanej 1945–1960. Tamže,
s. 76–86; KMECO, Ľ.: Železorudné baníctvo v Nižnej Slanej v rokoch 1961–1975. Tamže, s. 87–94; LUKÁČ, S.:
Baníctvo v Nižnej Slanej v rokoch 1975–1995. Tamže, s. 95–97; BERNÁTH, J.: Tepelná úprava sideritovej rudy
v Nižnej Slanej po roku 1975. Tamže, s. 98–101; BOBRO, M. – LEŠKO, O. – ČOREJ, P.: Vplyv činnosti závodu
Siderit ŽB Nižná Slaná na imisnú záťaž širšieho okolia. Tamže, s. 102–105; ORAVEC, D.: Súčasnosť a perspektívy baníctva v Nižnej Slanej. Tamže, s. 105–106; MÜNCNER, E.: Baníctvo v Spišsko-gemerskom rudohorí
v súčasnosti. Tamže, s. 140–142; FABIÁN, J.: Svetové trendy v ťažbe železných rúd. Tamže, s. 143–144; MALINDŽÁK, D. – SLAVKOVSKÝ, S. – FABIÁN, J.: Vplyv Fakulty BERG TU v Košiciach na súčasný rozvoj baníctva.
Tamže, s. 145–147; SOMBATHY, L.: Pred dvadsiatimi rokmi zomrel Ing. Juraj Bernáth. Tamže, s. 149–150.
70 HINDICKÝ, J.: Význam baníctva v hospodárskom živote Novej Bane za feudalizmu. In: Banské mestá na
Slovensku. Martin 1990, s. 124–130; MARSINA, R.: K najstarším dejinám Novej Bane. Zb SBM 17, 1995,
s. 97–102.
71 HALMO, J. – VERBICH, F.: Geologická a hydrogeologická stavba nováckeho uhoľného ložiska a bojnickej
vysokej kryhy. SBV 35, 1995, č. 2–3, s. 26–42; FAZEKAŠ, J. – LAUKOVÁ, I.: Geologická a hydrogeologická
charakteristika ložiska v dobývacom priestore Bane Cigeľ. Tamže, s. 43–54; KLADIVÍK, E.: Počiatky ťažby uhlia
v Novákoch do roku 1945. Tamže, s. 55–61. HOCK, M.: Ťažba uhlia na ložisku v Novákoch v rokoch 1946–1950.
Tamže, s. 61–72; MACHATA, A.: Baňa Mier. Tamže, s. 72–78; ŠPECÍK, Š.: Baňa Lehota. Tamže, s. 79–83; PORUBEC, Š.: Baňa I – Baňa Mládeže. Tamže, s. 84–89; ANDRÁŠI, K.: Povrchové dobývanie uhlia na nováckom
ložisku. Tamže, s. 89–93; HRABOVSKÝ, J.: Obdobie 80. rokov Bane Nováky, boj o mechanizáciu a prechod do
nových polí. Tamže, s. 94–109; MATÚŠ, V.: Rekultivačná činnosť v podmienkach Bane Nováky. Tamže, s. 110–
112; KMECO, Ľ.: Výstavba Bane Cigeľ od roku 1958 do roku 1962. Tamže, s. 113–120; PUŤOŠ, T.: Vývoj ťažby
hnedého uhlia v Bani Cigeľ. Tamže, s. 121–137; HANTABÁL, E. – HAGARA, A.: Úprava uhlia v Bani Cigeľ.
Tamže, s. 138–149; HERČKO, I.: Z histórie uhoľného baníctva v Obyciach a Jedľových Kostoľanoch. Tamže,
s. 150–160; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty v ŠÚBA o uhoľnom baníctve v Novákoch, Cigli, Obyciach
a Jedľových Kostoľanoch. Tamže, s. 161–164; ČIČMANEC, P.: Postavenie š. p. Hornonitrianske bane v trhovom hospodárstve SR. Tamže, s. 165–169; BOROŠKA, F.: Poznatky o možnostiach netradičného využitia uhlia.
Tamže, s. 170–173; KOVALÍK, M.: Podiel Banského výskumu na mechanizácii a automatizácii činností v Bani
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
223
K problematike baníctva v Pezinku sa vzťahujú viaceré štúdie a publikácie. J. Dubovský
napísal prácu o tunajšom zlatom baníctve v 14. až 19. storočí, ktorá vyšla v roku 1990.72
Okrem toho bol v tomto zborníku publikovaný príspevok o baníctve na panstvách Pálfiovcov.73 Novší záujem o históriu malokarpatského baníctva vyústil do samostatnej publikácie.74 V roku 2004 sa v Pezinku konal seminár Z histórie malokarpatského baníctva, z ktorého zborník predstavuje dosiaľ najkomplexnejšiu informáciu o exploatácii nerastných
surovín v pezinskej a malokarpatskej oblasti.75
Železorudnému baníctvu v Rákoši venovali pozornosť E. Kladivík a M. Lacko.76 Roz­
ľahlý banský revír v Rožňave a jeho história neustále pútajú autorov. Spomenúť treba
rozsiahle dielo troch autorov pojednávajúce o histórii baníctva v regióne, o tunajšom závode Železorudných baní a jeho činnosti po roku 1945 a o súdobom stave tohto závodu
koncom 80. rokov 20. storočia. Obsahuje tiež pomerne cenný obrazový materiál pochádzajúci z novších čias, avšak dokumentujúci banské prevádzky a úseky, ktoré už dnes
Nováky a Bani Cigeľ. Tamže, s. 174–183; HORVÁTH, F.: Bansko-technologický výskum v podmienkach Hornonitrianskej uhoľnej panve. Tamže, s. 184–187; ŠIMON, L. – ELEČKO, M. – VASS, D. – HÓK, J.: Model genézy
uhoľných súvrství hornonitrianskeho bazénu v neogéne. Tamže, s. 188–189; TRÉGER, M.: Problematika hodnotenia bilančnosti zásob nerastných surovín. Tamže, s. 190–195; GOMBARČÍKOVÁ, A.: Základné tendencie
hospodárskeho a sociálneho rozvoja prievidzského regiónu. Tamže, s. 196–199.
72 DUBOVSKÝ, J.: Pezinské zlaté baníctvo v 14. až 19. storočí. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990,
s. 182–187.
73 MELNÍKOVÁ, M.: Banské podnikanie na Červenokamenskom a Malackom panstve Pálfiovcov v 17.
a 18. storočí. In: Tamtiež, s. 188–192.
74 WITTGRÚBER, P. – TUČEK, P. – VITÁLOŠ, J.: Dejiny baníctva v Malých Karpatoch : Historická štúdia. Bratislava 2001.
75 SLAVKOVSKÝ, J.: Geologická stavba a metalogenéza Malých Karpát v oblasti Pezinok – Pernek. SBV 44,
2004, č. 2–4, s. 26–32; TUČEK, P. – VITÁLOŠ, J.: Vzácne minerály Malých Karpát. Tamže, s. 33–34; WITTGRÚBER, P.: Pokus o lokalizáciu banskej osady Mhyr vo svetle nových archeologických a archívnych poznatkov.
Tamže, s. 35–38; HUNKA, J. – BUDAJ, M.: Dve výnimočné rakúske mince zo 14. storočia z Pezinka. Tamže,
s. 39–41; FARKAŠ, Z. – WITTGRÚBER, P.: Stredoveké fortifikácie v Pezinku, časť Cajla. Tamže, s. 42–46;
DUCHOŇ, M.: Malokarpatské mestá v ranom novoveku (Príspevok k transformácii mestečiek na slobodné
kráľovské mestá). Tamže, s. 47–49; SÍKOROVÁ, E.: Príspevok k dejinám baníctva v Pezinku v 18. storočí.
Tamže, s. 50–55;. SUROVEC, J.: Zainteresovanosť ťažiarov v malokarpatskom baníctve v 2. polovici 18. storočia. Tamže, s. 56–58; KAŠIAROVÁ, E.: Predstavení banského súdu v Pezinku do r. 1800. Tamže, s. 59–72;
KRCHNÁKOVÁ, L.: Z histórie pezinskej bratskej pokladnice. Tamže, s. 73–75; KRCHNÁKOVÁ, L.: Lekárska starostlivosť o pezinských baníkov pod správou Hlavného komorskogrófskeho úradu v Banskej Štiavnici.
Tamže, s. 76–80; POSPECHOVÁ, P.: Inventár pezinských zlatých baní z roku 1849. Tamže, s. 81–84; BAKOŠ,
F.: Vývoj pezinského zlatého baníctva do konca 19. storočia vo svetle najnovších geologických výskumov. Tamže,
s. 85–86; JAKAB, Z.: Ťažobná činnosť banských ťažiarstiev v okolí Pezinka od 70. rokov 19. storočia do vzniku
ČSR. Tamže, s. 87–92; HOCK, M.: Úprava a spracúvanie rúd drahých kovov a pyritov v oblasti Pezinka do začiatku 20. storočia. Tamže, s. 93–98; KLADIVÍK, E.: Malokarpatské baníctvo v 1. polovici 20. storočia. Tamže,
s. 99–104; SOMBATHYOVÁ, M.: Výstavba flotačnej úpravne v závode Pezinok – Cajla v roku 1940 a jej rekonštrukcie. Tamže, s.105–109; LACKO, M.: Príčiny zastavenia banskej činnosti v antimónovom závode v Pezinku
roku 1947; Tamže, s. 110–112; UHER, P.: Z dejín mineralogických výskumov v Malých Karpatoch v rokoch
1850–1950. Tamže, s. 113–114; SOMBATHY, L.: Baníctvo v Pezinku po 2. svetovej vojne. Tamže, s. 115–119;
KAFKA, R.: Spracúvanie antimónových koncentrátov z Pezinka v 20. storočí a hľadanie metalurgických metód
ich efektívnejšieho spracúvania. Tamže, s. 120–122; ANTAL, B. – ZLOCHA, M.: Pezinok a okolie – geochemická charakteristika prírodného prostredia. Tamže, s. 123–126; HRUBALA, M. – WITTGRÚBER, P.: Tehliarstvo v Pezinku do roku 1945. Tamže, s. 127–131; BURZA, I.: Stavebné suroviny – budúcnosť slovenského baníctva. Tamže, s. 132–134; VITÁLOŠ, J.: Využitie starých banských diel v cestovnom ruchu. Tamže, s. 135–136;
ČELKOVÁ, M.: Výtvarné dejiny Pezinka s prihliadnutím na zbiekry múzeí. Tamže, s. 137–145.
76 KLADIVÍK, E.: Železorudná baňa v Rákoši vo vlastníctve Rimamuránsko-šalgótarjánskej železiarskej účastinnej spoločnosti. MH 2, 2009, s. 314–327; LACKO, M.: Stopy baníctva v Rákoši. Pamiatky a múzeá 57, 2008,
č. 2, s. 61–63.
224
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
neexistujú.77 Iné dielo o bansko-hutnej výrobe v meste predstavuje zborník zo seminára
Dejiny a súčasnosť baníctva v Rožňave, ktorý sa tu uskutočnil v roku 2002.78 Ďalší seminár
sa uskutočnil v auguste 2011 pri príležitosti 720. výročia prvej písomnej zmienky o Rožňave a aj z tohto podujatia bol vydaný zborník príspevkov.79
Veľkou témou zostávajú i dejiny baníctva v Rudňanoch, kde pracoval jeden z najväčších
moderných banských závodov na Slovensku. O najstaršej minulosti obce a baníctva napísal M. Popovič štúdiu uverejnenú v zborníku zo sympózia o banských mestách na Slovensku.80 Prehľadne podávajú historickú stránku Rudnian prednášky zo seminára Baníctvo
v Rudňanoch a Kišovciach-Švábovciach konaného v roku 1994.81 Podrobne sa zaoberal
banským podnikaním v Rudňanoch, Kišovciach, Slovinkách, Krompachoch a Gelnici
v období druhej svetovej vojny M. Lacko vo svojej štúdii z roku 2008.82
77 KOČIŠ, J. – MAKOVÍNY, J. – REISER, M.: Baňa Rožňava historická a súčasná. Košice 1990.
78 ŠTEFANČA, P. – KAVEČANKY, A.: Rožňava a okolie – významné centrum banskej činnosti. Spravodaj Banského revíru 42, 2002, č. 2–3, s. 30–34; LABUDA, J. – FÜRYOVÁ, K.: K problematike montánnej archeológie na
území Gemera. Tamže, s. 35–36; ROZLOŽNÍK, O.: Ložiská nerastných surovín okolia Rožňavy. Tamže, s. 37–
51; SLAVKOVSKÝ, J.: Historický vývoj poznatkov o geologickej stavbe a žilných ložiskách sideritovej formácie
v rožňavskom rudnom poli. Tamže, s. 52–56; SASVÁRI, T. – MAŤO, Ľ.: Štruktúrno-tektonický vývoj a mineralizácia nižnoslanského rudného poľa. Tamže, s. 57–64; KRCHNÁKOVÁ, L.: Geologický výskum profesora Juraja
Šufa v gemerskom regióne. Tamže, s. 65–69; MOLČÍK, Š.: História geologického prieskumu v Gemeri. Tamže,
s. 70–75; BATTA, Š.: Rožňavská Metercia. Tamže, s. 76–86; MAGULA, R.: Z histórie železorudného baníctva
Rimavsko–muránskej spoločnosti Baňa Rožňava v rokoch 1900 až 1918. Tamže, s. 91–98; HERČKO, I.: Kutacie
práce v obvode Štátneho banského komisariátu v Rožňave po vzniku ČSR. Tamže, s. 99–107; KLADIVÍK, E.:
História závodu Baňa Rožňava v období od roku 1919 do roku 1945. Tamže, s. 124–135; HURTÍK, Š. – JANCSY, P.: Rožňavské baníctvo v období rokov 1945–1955. Tamže, s. 136–137; BACHŇÁK, M.: Hydrogeologické
pomery v okolí Rožňavy vo vzťahu k banskej činnosti. Tamže, s. 141–149; CICMANOVÁ, S. a kol.: Geologické
a hydrogeologické pomery ložísk Rožňava – Mária a Rožňava – Strieborná žila vo vzťahu k environmentálnym
dôsledkom zatopenia bane. Tamže, s. 150–159; ŠVEJKOVSKÝ, J. – ZEMAN, R.: Otvárka magnezitového ložiska Dúbravský masív pod obzor 323 m n. m. Tamže, s. 160–162; BAJÚS, O.: Kalcit v nových podmienkach
koncernu Carmeuse. Tamže, s. 163–165; HUSÁK, V.: Huta v Gemerskej Polome na pláne J. A. (B.) Menigilla
z roku 1760. Hypotéza, či realita? Tamže, s. 166–168; CSOBÁDI, J.: Vznik a rozvoj Baníckeho múzea v Rožňave
do roku 1958. Tamže, s. 169–176; JAKAB, Z.: Banícka škola v Rožňave. Tamže, s. 177–181; ČELKOVÁ, M.:
Banícke insígnie Rožňavy zo zbierok Baníckeho múzea v Rožňave a Slovenského banského múzea v Banskej
Štiavnici. Tamže, s. 182–186.
79 Pozri napr. ROZLOŽNÍK, O. – TOMÁNY, K.: Ťažili sa v minulosti nerasty v intraviláne baníckeho mesta
Rožňava? In: Zborník prednášok z konferencie 720. výročie prvej písomnej zmienky o Rožňave. Rožňava 2011,
s. 11–13; KLADIVÍK, E.: Gemerské baníctvo v rokoch 1918 až 1945. In: Tamže, s. 26–34.
80 POPOVIČ, M.: K 655. výročiu baníctva v Rudňanoch. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990, s. 207–
213.
81 HUDÁČEK,
J.: Geologické pomery rudnianskeho rudného poľa. SBV 34, 1994, č. 5–6, s. 157–165; MALATINSKÝ, K.: Baníctvo v Rudňanoch do roku 1918. Tamže, s. 170–174; KLADIVÍK, E.: Baníctvo v Rudňanoch v rokoch 1919 – 1938. Tamže, s. 174–181; HERČKO, I.: Baníctvo v Rudňanoch v rokoch 1939–1945.
Tamže, s. 182–186; KMECO, Ľ.: Baníctvo v Rudňanoch v rokoch 1946 – 1963. Tamže, s. 187–192; HOCK, M.:
Rudnianska úprava rúd do roku 1963. Tamže, s. 193–204; KACVINSKÝ, C.: Baníctvo v Rudňanoch v rokoch
1964 – 1990. Tamže, s. 204–213; FÁBRY, O.: Úprava rúd v závode ŽB Rudňany od roku 1964. Tamže, s. 214–
225; BAJTOŠ, L.: Súčasnosť a perspektívy baníctva v Rudňanoch. Tamže, s. 226–230; SUROVEC, J.: Archívne
dokumenty v ŠÚBA o baníctve v Rudňanoch, Kišovciach a Švábovciach. Tamže, s. 239–245. KOVALÍK, M.:
Technická pomoc BVÚ Prievidza rudným baniam. Tamže, s. 245–251. PAVLIK, E.: Banícke technické pa­miatky
Rudnian a okolia. Tamže, s. 252–253. KLAUČO, V.: Koncepcia baníckeho skanzenu v Rudňanoch. Tamže,
s. 254–259. BUBENÍK, M.: Základné tendencie hospodárskeho rozvoja okresu Spišská Nová Ves. Tamže,
s. 260–262. SLOVIK, J.: Baníctvo a životné prostredie. Tamže, s. 263–265. PRISTAŠOVÁ, Ľ.: Register starých
banských diel. Tamže, s. 265–272.
82 LACKO, M.: Podnikanie účastinnej spoločnosti Ruda, banské a hutnícke závody, ako príklad vplyvu nacistického Nemecka na slovenské baníctvo. MH 1, 2008, s. 154–211; LACKO, M.: Ovládnutie krompašského me-
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
225
V roku 1999 sa v Krompachoch konal seminár Z dejín baníctva a hutníctva v Slovinkách a Krompachoch, ktorý priniesol nové poznatky o minulosti tohto banského revíru.83
E. Pavlik sa zaoberal ruskými zajatcami v Slovinkách a ich baníckou prácou v období prvej
svetovej vojny.84
Relatívne malú pozornosť venovali bádatelia Smolníku – niekdajšiemu správnemu centru spišsko-gemerskej banskej oblasti. V roku 1993 vyšla kolektívna monografia o smolníckom banskom revíre, avšak najmä historická kapitola geológa Jána Ilavského obsahuje značné množstvo nepresností a mylných informácií.85 Niekoľko autorov si všimlo
problematiku mincovníctva v Smolníku.86 Rudolf Magula sa zaoberal cementačnými vodami na tunajšom ložisku a ich využívaním v minulosti.87 V posledných rokoch sa Smolníku v rámci výskumu problematiky banskej správy a archontológie jej inštitúcií venoval
M. Lacko.88
Problematika ťažby a výroby soli v Solivare pri Prešove bola po roku 1989 skôr na okraji
záujmu autorov, preto môžeme spomenúť len niekoľko prác, zväčša popularizačných
článkov.89
diarskeho podniku účastinnou spoločnosťou Ruda, banské a hutnícke závody, v roku 1942. Rozpravy Národního
technického muzea v Praze [ďalej NTM] – Z dějin hutnictví 38, 2008, s. 94–99.
83 SLAVKOVSKÝ, J.: Geologická stavba a ložiská nerastných surovín okolia Krompách a Sloviniek. SBV 39,
1999, č. 2–3, s. 30–35; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty o baníctve v Slovinkách a hutníctve v Krompachoch
v Štátnom ústrednom banskom archíve v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 41–44; NOVÁK, J.: Európsky význam
spišskej medi v minulosti. Tamže, s. 45–48; HERČKO, I.: Z dejín mineralogických a geologických výskumov
na Spiši do konca 18. storočia. Tamže, s. 49–58; KAŠIAROVÁ, E.: Príspevok k histórii Sloviniek na konci 18.
a 1. polovici 19. storočia. Tamže, s. 59–69; JAKAB, Z.: Vývoj železorudného baníctva v Slovinkách v 2. polovici
19. storočia a na začiatku 20. storočia. Tamže, s. 70–74; MAGULA, R.: Z histórie železorudného baníctva v Slovinkách v rokoch 1895–1922. Tamže, s. 75–81; KLADIVÍK, E.: Baníctvo v Slovinkách od prvej do konca druhej
svetovej vojny. Tamže, s. 82–92; MÜNCNER, E.: Obnova banského závodu Slovinky v rokoch 1945 – 1950 a investičná výstavba v rokoch 1952–1967; Tamže, s. 93–96. JANČURA, M.: História baníctva v Slovinkách a v Gelnici do roku 1990. Tamže, s. 97–110; HOCK, M.: Úprava rúd v Slovinkách do roku 1958. Tamže, s. 111–119;
SOMBATHYOVÁ, M.: Flotačná úprava rúd v Slovinkách po roku 1958. Tamže, s. 120–124; OGURČÁK, J.:
Útlm rudného baníctva na strednom Spiši (v r. 1989–1995). Tamže, s. 125–127; NOVÁK, J.: Krompašský rodák Michal Patzier (1748–1811) – vedec európskeho významu. Tamže, s. 138–139; KLADIVÍK, E.: Významný
banský konštruktér Eugen Broszmann (1844–1925). Tamže, s. 140–141; ČELKOVÁ, M.: Príspevok k výtvarným dejinám Krompách a Sloviniek. Tamže, s. 148–156; LOVÁSOVÁ, E.: Banícke ľudové umenie v Slovinkách
a Krompachoch. Tamže, s. 157–161.
84 PAVLIK, E.: Ruskí zajatci v Slovinkách a ich práca v baniach za prvej svetovej vojny. ZbBM 15, 1991, s. 137–
150.
85 BARTALSKÝ, B. a kol.: Smolník – mesto medenorudných baní : Geológia ložiska polymetalických rúd, ich využívanie a vplyv na mesto a okolie. Bratislava 1993.
86 SOJÁK, M.: Smolník a jeho okolie v kontexte dávneho osídlenia. Numizmatika 21, 2006, s. 3–15; ŽIFČÁK, F.:
Z novších poznatkov k dejinám „medenej“ mincovne v Smolníku. Tamže, s. 16–22; HAIMANN, P.: Rytci v mincovně ve Smolníku na přelomu 18. a 19. století. Tamže, s. 23–29; SZEMÁN, A.: Schmöllnitzer Bergwerksmarken. Tamže, s. 30–40.
87 MAGULA, R.: Z histórie klasickej výroby cementačnej medi v Smolníku a názory na jej vznik. MH 3, 2010,
s. 270–275.
88 LACKO, M.: Konštituovanie štátnej banskej správy v spišsko-gemerskej banskej oblasti koncom 17. storočia.
In: Zborník konferencie História a súčasný stav ťažby nerastných surovín na východnom Slovensku. Košice 2011,
s. 146–158.
89 MAGULA, R.: Národná kultúrna pamiatka – Solivar. In: Zborník Slovenského technického múzea 1947–1997.
Košice 1997, s. 185–187; SUCHÝ, Ľ.: O histórii a súčasnosti „soľnobanského handlu“. In: Priemyselné dedičstvo
ako súčasť kultúrneho dedičstva. Košice 2004, s. 84–88; JAREMOVÁ, D.: História technickej pamiatky Solivar. In: Tamže, s. 106–109; JAREMOVÁ, D.: Pamiatka na soľných prameňoch. Pamiatky a múzeá, 2005, č. 3,
s. 34–36; BELEJ, M.: Význam archívneho fondu komorské panstvo Solivar pre výskum problematiky baníctva.
226
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Špania Dolina známa ťažbou medených rúd pútala a dodnes púta záujem autorov.
Zachované hodnoty špaňodolinského banského revíru si skutočne zasluhujú pozornosť.
V súvislosti s poznávaním tohto revíru sa tu v roku 2005 uskutočnil seminár Z histórie medenorudného baníctva v banskobystrickom regióne, z ktorého zborník prednášok poskytuje
komplexnejší pohľad na stav rozpracovaných úsekov dejín obce a exploatácie medených
rúd.90 O Španej Doline boli uverejňované mnohé články v rôznych periodikách.91 Charak-
In: Zborník konferencie História a súčasný stav ťažby nerastných surovín na východnom Slovensku. Košice 2011,
s. 9–16; BREHUV, J. – JAREMOVÁ, D. – MYDLA, D. – DOBROTKA, S.: Unikátna sústava vodných diel Soľnej
Bane – prosperita soľného závodu od 17. do 20. storočia. In: Tamže, s. 25–30; DUCÁR, J. – MARKUŠOVÁ, K.:
Kanál na splavovanie dreva Zlatá Baňa (Sigord) – Soľná Baňa – významná technická pamiatka. In: Tamže,
s. 31–35.
90 SLAVKOVSKÝ, J.: Geologická stavba a metalogenéza Starohorských vrchov s aspektom na Cu – zrudnenie
v Španej Doline. In: Zborník prednášok zo seminára Z histórie medenorudného baníctva v banskobystrickom regióne. Banská Bystrica 2005, s. 6–10; LABUDA, J.: Železné banícke nástroje zo Španej Doliny a ich analýzy. In:
Tamže, s. 11–14; SKLADANÝ, M.: Špaňodolinská meď v stredoveku a ranom novoveku. In: Tamže, s. 28–36;
LACKO, M.: Sociálne hnutie banského robotníctva v rokoch 1525 až 1526 a jeho vplyv na život v banskobystrickom regióne. In: Tamže, s. 37–44; SÍKOROVÁ, E.: Baníctvo a život baníkov v Španej Doline v 17. storočí. In:
Tamže, s. 45–47; VOZÁR, J.: Banícke osadenstvo Španej Doliny podľa súpisu z roku 1664. In: Tamže, s. 48–49;
JAKAB, Z.: Vzbura špaňodolinských baníkov a ich omilostenie. In: Tamže, s. 50–51; KAŠIAROVÁ, E.: Špania
Dolina pred 220 rokmi (Prierez udalostí roku 1785). In: Tamže, s. 51–63; SUROVEC, J.: Zainteresovanosť ťažiarov v špaňodolinskom medenorudnom revíre. In: Tamže, s. 64–67; KAMENICKÝ, M.: Hutníctvo v banskobystrickej oblasti v druhej polovici 18. storočia. In: Tamže, s. 68–72; HERČKO, I. – ŠVARCOVÁ, A.: Európska
odborná verejnosť a jej záujem o Španiu Dolinu. In: Tamže, s. 73–79; KAFKA, R.: Návštevy nórskych odborníkov Španej Doliny v 18. storočí. In: Tamže, s. 80–82. JAKAB, Z.: Špaňodolinské baníctvo v druhej polovici
19. storočia. In: Tamže, s. 83–86; SOMBATHY, L.: Cementácia medi na Španej Doline a výroba medených pohárov. In: Tamže, s. 87–89; STILLHAMMEROVÁ, M.: O výrobe zelenej farby v Španej Doline. In: Tamže, s. 90–93;
KLADIVÍK, E.: Výstavba špaňodolinského medenorudného banského závodu s dôrazom na realizáciu banských
objektov v 2. polovici 20. storočia. In: Tamže, s. 94–99; SOMBATHYOVÁ, M.: Flotačné spracovanie špaňodolinských medených rúd v druhej polovici 20. storočia. In: Tamže, s. 100–109; SOMBATHY, L.: Pokus o odhad
produkcie ložiska Špania Dolina – Staré Hory. In: Tamže, s. 110–112; GALVÁNEK, J.: Cesty poznávania a využívania neživej prírody v zrkadle 750 rokov Banskej Bystrice. In: Tamže, s. 113–120; SLÁMOVÁ, M. – JANČURA, P.: Typológia reliéfnych foriem historických krajinných štruktúr. In: Tamže, s. 121–128; JANČURA, P. –
MALINIAK, P. – BELÁČEK, B.: Význam historických krajinných štruktúr pri výskume banských regiónov.
In: Tamže, s. 129–133; MÉSZÁROSOVÁ, Z.: Orientačný prieskum environmentálnej záťaže areálu bývalého
závodu Rudné bane Špania Dolina. In: Tamže, s. 134–138; AUGUSTÍN, M.: K otázke kultu sv. Klimenta Rímskeho, pápeža a mučeníka, najstaršieho patróna baníkov na Slovensku a sv. Kataríny Alexandrijskej a sv. Barbory, pokračovateľkám tejto patronácie. In: Tamže, s. 139–143; CHLADNÁ, Z.: Banskobystrickí waldbűrgeri
ako donátori kostola Nanebovzatia Panny Márie v Banskej Bystrici (v rokoch 1472–1503). In: Tamže, s. 144–
150; KRCHNÁKOVÁ, L.: Špaňodolinskí banskí ránhojiči. In: Tamže, s. 151–153; ČELKOVÁ, M.: Zbierky výtvarnej povahy zo Španej Doliny (z majetku rím.-kat. farského úradu ako aj z majetku Slovenského banského
múzea v Banskej Štiavnici). In: Tamže, s. 154–161; SKLENKA, V.: Zbierkové predmety z fondu Stredoslovenského múzea viažuce sa k histórii Španej Doliny. In: Tamže, s. 162–165; RAGAČ, R.: Erb a pečate Španej Doliny. In: Tamže, s. 166–168; HUSÁK, V.: Industriálne stopy renesančného mediarskeho podniku v Banskej Bystrici a jeho pokračovateľov – príspevok k analýze ikonografie a k identifikácii priemyselných pamiatok v Španej
Doline. In: Tamže, s. 169–185; ŠVARCOVÁ, A.: Návrh na náučný chodník Staré Hory – Sásová. In: Tamže,
s. 186–189; ŠVARCOVÁ, A.: Prezentácia významu baníckej obce Špania Dolina prostredníctvom expozície. In:
Tamže, s. 190–193; ŽUFFA-ELLEK, M.: Špaňodolinské banské múzeum – ťažisková aktivita banskobystrického geomontánneho parku. In: Tamže, s. 194–197; ŠTUPÁKOVÁ, T.: Stratégia rozvoja obce Špania Dolina.
In: Tamže, s. 198–200.
91 VYSKOČIL, P.: Po stopách banskej činnosti (Špania Dolina). Krásy Slovenska 74, 1997, č. 11–12, s. 12–13;
ŽUFFA–ELLEK, M.: Historický Špaňodolinský banský vodovod. Bystrický Permon 1, 2003, č. 0, s. 4–5; MÁCELOVÁ, M.: Počiatky prospektorstva a ťažby medenej rudy na Španej Doline. Tamže 1, 2003, č. 2, s. 3, 10;
BOVAN, M.: Zlatý vek baníckej slávy osady Piesky. Tamže 1, 2003, č. 2, s. 10; HERČKO, I.: Špaňodolinské a ľubietovské ložisko a minerály v pozornosti cestovateľov do roku 1918. In: Meď v Európe. Banská Štiavnica 2003,
s. 128–141.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
227
ter informačnej a popularizačnej práce má publikácia o obci vydaná v 90. rokoch.92 Španej
Doline ako významnému archeologickému nálezisku sa venoval Jozef Labuda.93 Eugen
Kladivík spracoval vývoj baníctva v tejto lokalite v 1. polovici 20. storočia.94 Industriálnymi stopami kultúrneho dedičstva v tejto oblasti sa zaoberal Vladimír Husák vo svojom
seriáli Banskobystrický mediarsky podnik uverejňovanom v roku 2005 v odbornom periodiku Eurostav, ale aj v mnohých ďalších prácach.95
Dejinami obce Štiavnické Bane sa zaoberali už niektorí prednášajúci na seminári venovanom Hellovcom.96 V roku 1995 sa konal seminár Štiavnické Bane v histórii, ktorý
mapoval minulosť tejto obce pozostávajúcej z viacerých pôvodných baníckych osád.97
V súvislosti s touto obcou je potrebné spomenúť príspevok Jozefa Vozára o hieronymitánoch na Piargu, ako aj prácu Eleny Síkorovej a Anny Ľubušskej.98
Stručný prehľad dejinami obce Štítnik podal J. Gallo.99 Konkrétnejšie informácie o štítnickej železiarskej výrobe a ťažbe železných rúd obsahujú články G. Fráka a J. Žiláka.100
Na okolí Štrby realizovala v 30. rokoch 20. storočia kutacie práce a ťažbu uhlia firma Baťa,
úč. spol.101 O uhoľnom baníctve v okolí Veľkého Krtíša sa v roku 1993 uskutočnil seminár
pod názvom Uhoľné baníctvo v Juhoslovenskej uhoľnej panve, ktorý sa zaoberal historickým
92 PAŠKOVÁ, M.: Špania Dolina. Komárno 1995.
93 LABUDA, J.: Špania Dolina ako významná archeologická lokalita. In: Meď v Európe, s. 30–33.
94 KLADIVÍK, E.: Špaňodolinský medenorudný revír v 1. polovici 20. storočia. In: Meď v Európe, s. 78–87.
95 HUSÁK, V.: Banskobystrický mediarsky podnik. 2. časť. Eurostav 11, 2005, č. 2, s. 92–93; HUSÁK, V.: c. d.
Znovuobjavovanie Španej Doliny. Tamže, č. 3, s. 72–73; HUSÁK, V.: Banskobystrický mediarsky podnik. In:
Technické pamiatky krajín Vyšehradskej štvorky. 4. Bratislava 2010, s. 20–51.
96 SOMBATHY, L.: Banícka obec Štiavnické Bane. SBV 33, 1993, č. 2, s. 30–44; ČELKO, M. – ČELKOVÁ, M.:
Príspevok k dejinám Štiavnických Baní. Tamže, s. 84–90.
97 FABIÁN,
P.: Urbanistické podmienky vzniku a stavebno-historický vývoj sídla. In: Štiavnické Bane v histórii : Prednášky zo seminára 25.–26. 10. 1995. Štiavnické Bane 1995, s. 1–3; CHOVANOVÁ, I. – VOŠKOVÁ, K.: Architektonické hodnoty pamiatkovej rezervácie, kultúrne pamiatky a ich ochrana. In: Tamže, s. 4–7;
SMOLKA, J. – SOMBATHY, L.: Geologicko–ložiskové pomery okolia Štiavnických Baní. In: Tamže, s. 8–21;
SOMBATHY, L.: K otázke vzniku názvu obce Štiavnické Bane. In: Tamže, s. 22–25; LABUDA, J.: Najstaršie
osídlenie Štiavnických Baní z pohľadu archeológie. In: Tamže, s. 26–29; ČELKO, M.: Dejiny Štiavnických Baní
do roku 1526 vo svetle písomných prameňov. In: Tamže, s. 30–37; SÍKOROVÁ, E. – SUROVEC, J.: Zainteresovanosť ťažiarov v banských dielach na území Štiavnických Baní v 16.–18. storočí. In: Tamže, s. 38–42; KLADIVÍK, E.: Z dejín banskej techniky v baníctve Štiavnických Baní. In: Tamže, s. 43–51. VOZÁR, J.: Banícke kramské právo v banskoštiavnickej oblasti. In: Tamže, s. 52–70; KAŠIAROVÁ, E. – JAKAB, Z.: Pomocné prevádzky
na zabezpečenie chodu banských závodov na Vindšachte. In: Tamže, s. 71–77; VOZÁR, J.: Množstvo, kategórie
a pracovný poriadok baníkov na Piargu v 18. storočí. In: Tamže, s. 78–87; VOZÁR, J.: Hieronymitáni na Piargu
pri Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 88–101; KUBIŇÁKOVÁ K.: K pôsobeniu jezuitov a hieronymitánov na
Piargu. In: Tamže, s. 102–111; ČELKOVÁ, M.: Výtvarné umenie na Štiavnických Baniach. In: Tamže, s. 112–
134; LOVÁSOVÁ, E.: K činnosti rezbárskej školy v Piargu. In: Tamže, s. 135–141; HERČKO, I.: Významné
osobnosti pôsobiace v Štiavnických Baniach. In: Tamže, s. 142–151; HOCK, M.: Stupy v oblasti Štiavnických
Baní. In: Tamže, s. 152–159.
98 VOZÁR, J.: Hieronymitáni na Piargu pri Banskej Štiavnici. In: Dejiny a kultúra rehoľných komunít na Slovensku. Trnava 1994, s. 243–261; SÍKOROVÁ, E. – ĽUBUŠSKÁ, A.: Príspevok k histórii Richňavských tajchov.
Zb SBM, 2009 22, s. 29–41.
99 GALLO, J.: Štítnik 750. Štítnik 1993.
100 ŽILÁK, J.: Poriadok šteliarskeho tovarišstva v Štítnickej doline z roku 1803. Obzor Gemera – Malohontu 24,
1993, č. 1, s. 23–26; FRÁK, G.: Oslavy 750. výročia prvej písomnej zmienky o obci Štítnik. Tamže 24, 1993, č. 4,
s. 166–173.
101 HERČKO, I. – MURGAŠOVÁ, Z.: Kutacie práce a ťažba uhlia firmy Baťa, úč. spol., pri Štrbe. SBV 44, 2004,
č. 5–6, s. 202–206.
228
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
vývojom tunajšej exploatácie uhlia, jej súčasnosťou, perspektívami i výchovou odborníkov
pre túto oblasť.102
Na históriu baníckej obce Vyhne pri Banskej Štiavnici bol zameraný seminár, ktorý sa
uskutočnil v roku 2006 a výstupom z neho sa stal zborník príspevkov.103 Kratšiu štúdiu
o Kachelmannovej strojárni uverejnil M. Lacko.104
K dejinám baníctva v oblasti Vyšného Medzeva sa viažu štúdie M. Lacka a E. Kladivíka,
ktoré podávajú prehľad o vývoji banskej techniky na závode Baňa Lucia, dnes súčasť obce
Vyšný Medzev, a v okolitých banských prevádzkach.105
Vývojom železorudného baníctva v Žakarovciach v rokoch 1882 až 1968 sa zaoberal
Rudolf Magula.106 Podobne sledoval vývoj banskej techniky v žakarovsko-gelnickom revíri aj Eugen Kladivík.107 Historik techniky E. Kladivík spracoval i bansko-technický vývoj
v banskom revíri na Železníku.108
Dejiny geológie a vyhľadávania ložísk nerastných surovín
Problematika dejín geológie sa v sledovanom období dočkala svojej syntézy. V roku 2002
Štátny geologický ústav Dionýza Štúra vydal rozsiahlu prácu História geológie na Slovensku, ktorú napísal kolektív autorov. Podrobne mapuje dejiny odboru a najmä rozvoj geologického bádania v 2. polovici 19. a v 20. storočí.109
102 BLAŠKO,
D. – LAFFÉRS, F.: Geologická stavba Juhoslovenskej uhoľnej panvy. Tamže 33, 1993, č. 5–6,
s. 269–272; HERČKO, I.: Z histórie kutacích prác a ťažby uhlia v Juhoslovenskej uhoľnej panve v období medzi
vojnami. Tamže, s. 272–283; KLADIVÍK, E.: Výstavba Modrokamenských uhoľných baní v rokoch 1946–1962.
Tamže, s. 284–294; KLADIVÍK, E.: Čakanovské kamennouhoľné bane. Tamže, s. 295–300; HOCK, M.: Z dejín
úpravy uhlia v Juhoslovenskej uhoľnej panve. Tamže, s. 300–315; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty o Juhoslovenskej uhoľnej panve. Tamže, s. 316–321; VASS, D.: História uhoľnej prospekcie v Ipeľskej kotline a osobnosť Dr. Ing. Vsevoloda Čechoviča, DrSc. – objaviteľa modrokamenského uhoľného ložiska. Tamže, s. 322–325;
NOVÁK, J.: Základné tendencie vývoja baníctva na Slovensku a zástoj juhoslovenského baníctva v ňom. Tamže,
s. 325–328; SAUER, J.: Rozvoj Bane Dolina v rokoch 1963–1992. Tamže, s. 329–337; AMBRÓZI, V.: Spôsob
úpravy uhlia v š. p. Baňa Dolina v súčasnosti. Tamže, s. 337–339; HUBA, M.: Perspektívy Bane Dolina. Tamže,
s. 339–343; KOVALÍK, M.: Doterajšia spolupráca Banského výskumu Prievidza s Baňou Dolina. Tamže, s. 344–
348; BLAŠKO, D. – GEMBALOVÁ, M. – LAFFÉRS, F.: Nové výsledky geologického prieskumu v Juhoslovenskej uhoľnej panve. Tamže, s. 348–351; BACKO, J.: Základné tendencie hospodárskeho rozvoja krtíšskeho regiónu. Tamže, s. 351–355; VODZINSKÝ, V. – FLOREKOVÁ, Ľ.: Výchova banských inžinierov – ciele Baníckej
fakulty TU Košice. Tamže, s. 356–360; MALINDŽÁK, D. – ŠTANGOVÁ, N. – RASCHMAN, R.: Výchova odborníkov pre oblasť riadenia baníctva. Tamže, s. 360–364; LEITNER, D. – KALAFÚT, D.: Súčasný stav v otvárke
5. úseku za modrokamenským zlomom, odvodňovanie a odplyňovanie predmetného úseku v Bani Dolina. Tamže, s. 364–368; PETRÁŠ, M.: Snahy o založenie Malostracínskej účastinnej spoločnosti. Tamže, s. 368–372.
103 Vyhne – minulosť a súčasnosť : Zborník prednášok zo seminára. Banská Štiavnica 2006.
104 LACKO,
M.: Problémy Kachelmannovej strojárne vo Vyhniach v 30. rokoch 20. storočia. MH 1, 2008,
s. 139–143.
105 LACKO, M.: Z histórie baníctva v regióne Hornej Bodvy v rokoch 1918 až 1945. Historica Carpatica 37,
2006, s. 55–80; TÝŽ: Z histórie banského závodu Baňa Lucia v rokoch 1918 až 1945. Studie z dějin hornictví 37,
2008, s. 56–62; KLADIVÍK, E.: Banská technika v železorudnom závode Rimamuránsko-šalgótarjánskej žele­
ziarskej účastinnej spoločnosti v Luciabani v rokoch 1891–1945. Zb SBM 21, 2007, s. 109–124.
106 MAGULA, R.: Z histórie ťažby železnej rudy v Žakarovciach v rokoch 1882–1968. ZbBM 15, 1991, s. 115–
135.
107 KLADIVÍK,
E.: História železorudného závodu Máriahuta vo vlastníctve Banskej a hutnej spoločnosti –
s dôrazom na vývoj banskej techniky v rokoch 1906–1945. MH 3, 2010, s. 202–245.
108 TÝŽ: Železorudný závod Rimamuránsko-šalgótarjánskej železiarskej účastinnej spoločnosti v Železníku. In:
Konferencia 520. výročie založenia Zväzu hornouhorských banských miest 1487–2007. Rožňava 2007, s. 59–68.
109 GRECULA, P. et al.: História geológie na Slovensku, 1. Bratislava 2002.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
229
Samozrejme, okrem tejto rozsiahlej práce publikovali autori k téme aj množstvo parciál­
nych štúdií a článkov. Predmetom výskumu bolo úsilie o založenie geologického ústavu
na Slovensku v období prvej Československej republiky, ale pozornosť autori venovali aj
mineralogickému lexikónu Viktora von Zepharovicha.110 Viaceré príspevky boli uverejnené o vedeckých cestách bádateľov, ako napríklad Dominika Telekiho, Carla Martiniho,
či ďalších.111 Taktiež boli publikované práce o podiele slovenských prírodovedcov na budovaní mineralogických zbierok Maďarského národného múzea v Pešti, mineralogickom
kabinete Baníckej a lesníckej akadémie, cestách slovenských minerálov do viedenských
zbierok a o iných mineralogických zbierkach.112 Okrem už spomenutého sporu medzi
stúpencami neptunizmu a plutonizmu boli načrtnuté dejiny geologických a mineralogických výskumov na Spiši v 19. a začiatkom 20. storočia.113 Samostatné štúdie spracovali
autori o mineráloch striebra z európskych ložísk a mineralogických pomeroch Banskej
Štiavnice v korešpondencii Ignáca von Borna.114 V súvislosti s Banskou Štiavnicou boli
spracované najvýznamnejšie momenty geológie na začiatku 19. storočia vychádzajúce
z tohto revíru.115
Zvláštnu skupinu prác z dejín geologických vied predstavujú štúdie a články o histórii
zberateľstva minerálov a historickom vývoji mineralogických zbierok na Slovensku. Túto
problematiku má na zreteli Ivan Herčko v publikácii z roku 2002.116 Histórii mineralógie
110 HERČKO, I.: Úsilie o založenie geologického ústavu na Slovensku v období prvej republiky. ZbBM 15, 1991,
s. 7–33; TÝŽ: Snahy profesora Dimitrija Andrusova o založenie geologického ústavu na Slovensku (K 100. výročiu narodenia). SBV 37, 1997, č. 2, s. 37–48; TÝŽ: Mineralogický lexikón banskoštiavnického absolventa Viktora von Zepharovicha. Zb SBM 17, 1995, s. 7–16.
111 TÝŽ: Vedecké cesty D. Telekiho, C. Martiniho a ďalších vedcov na Slovensko koncom 18. a začiatkom 19. storočia. In: Zborník z konferencie Dejiny vedy, výroby a techniky na Slovensku. Košice – Herľany 2000, s. 15–20;
UHER, P.: Náučná cesta anglického mineralóga Edwarda Daniela Clarka po stredoslovenských ložiskách zlata
a striebra roku 1802. Mineralia Slovaca 31, 1999, č. 3–4, s. 425–428; KAMENICKÝ, M.: Cestopisné zápisky
mladých adeptov baníctva zo 17. a 18. storočia. In: Itineraria Posoniensia. Bratislava 2005, s. 304–308; NOVÁK, J.: Vyvrcholenie cestopisnej literatúry o baníctve, ložiskových, geologických a mineralogických pomeroch
Slovenska v 19. storočí. In: Tamže, s. 309–312; HERČKO, I.: Vedecká cesta Bernharda von Cottu a Edmunda
Fellenberga po banských regiónoch na Slovensku. Zb SBM 22, 2009, s. 62–75; JANCSY, P.: Stav poznania banskoštiavnických minerálov na začiatku 19. storočia v zrkadle topograficko-mineralogického diela Andreja Kristiána Zipsera. Tamže, s. 23–28.
112 HERČKO, I.: Podiel slovenských prírodovedcov na budovaní mineralogických zbierok Maďarského národného múzea v Pešti. Múzeum 47, 2001, č. 1, s. 4–7; TÝŽ: Mineralogický kabinet pri Baníckej akadémii v Banskej
Štiavnici. Tamže, č. 2, s. 25; TÝŽ: Podiel slovenských prírodovedcov na činnosti Maďarského národného múzea
v Pešti. Acta Museologica 3, 2004, s. 5–25; TÝŽ: Cesty slovenských minerálov do viedenských mineralogických zbierok do polovice 19. storočia. Tamže, s. 79–98; TÝŽ: Vývoj systematiky v mineralógii. Tamže 5, 2006,
s. 45–59.
113 TÝŽ: Prínos Slovenska k doriešeniu vedeckého sporu medzi neptunistami a plutonistami. Acta Universitatis
Matthiae Belii Banská Bystrica – Séria Dejiny vied a techniky 1, 2003, s. 7–16; TÝŽ: Príspevok k dejinám mineralogických a geologických výskumov na niektorých lokalitách Spiša od 19. storočia do roku 1919. SBV 42,
2002, č. 4, s. 206–217; POKLEMBOVÁ, Ľ.: Reprezentanti geologického a mineralogického výskumu na východnom Slovensku koncom 19. a začiatkom 20. storočia. Studia bibliographica Posoniensia 1, 2008, s. 193–210.
114 JANCSY, P.: Minerály striebra európskych ložísk v zbierkových fondoch Slovenského banského múzea.
Zb SBM 19, 2002, s. 69–74; TÝŽ: Mineralogické pomery oblasti Banskej Štiavnice v korešpondencii Ignáca von
Borna. Tamže 20, 2004, s. 27–31.
115 HERČKO, I.: Najvýznamnejšie momenty v dejinách geológie na Slovensku začiatkom 19. storočia, vychádzajúce z banskoštiavnického rudného revíru. Acta Universitatis Matthiae Belii Banská Bystrica. Séria Dejiny
vied a techniky 2, 2004, s. 9–27.
116 TÝŽ: Zberateľstvo minerálov a ich múzejná prezentácia. Banská Štiavnica 2002.
230
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
bol venovaný aj seminár Prvenstvá nerastnej ríše Slovenska.117 Ďalšími článkami na túto
tému sa nebudeme podrobnejšie zaoberať.118
Banská technika
Po roku 1989 zásluhou autorov – najmä historikov techniky – bolo vypublikované množstvo prác z dejín banskej techniky, pričom niektoré sme uviedli už pri jednotlivých baníckych lokalitách. Autori ako Eugen Kladivík, Rudolf Magula a ďalší sa zaoberali vývojom
banskej techniky, resp. jej jednotlivých disciplín – dobývacími metódami, rozpojovaním
hornín, banskou dopravou a podobne.119 V roku 1991 sa konal seminár História banskej
dopravy, na ktorom bol zhodnotený vývoj horizontálnej i vertikálnej dopravy v podmienkach slovenského baníctva.120 E. Kladivík v rozsiahlej štúdii spracoval vývoj lokomotívnej
117 TÝŽ: Príspevok k dejinám mineralógie na Slovensku do konca 18. storočia. In: Prvenstvá nerastnej ríše Slovenska : Zborník prednášok zo seminára. Banská Štiavnica 2007, s. 12–20; JANCSY, P.: K dejinám opisu „úrvölgyitu“. In: Tamže, s. 24–26; JUHA, M.: Theorie oder Praxis? Mineralogie an der Bergakademie Schemnitz im
18. Jahrhundert. Tamže, s. 32–35; KAŠIAROVÁ, E.: Tadeáš Peitner a jeho zbierka minerálov. Tamže, s. 38–40.
118 HERČKO, I.: Predajňa minerálov v Banskej Štiavnici. Múzeum 35, 1990, č. 1, s. 36–39; DAUBNEROVÁ, J.:
120 rokov od založenia prvej predajne minerálov. Zb SBM 17, 1995, s. 291–292; HERČKO, I.: Z histórie
výskumu banskoštiavnických minerálov do polovice 19. storočia. Minerál 3, 1995, č. 5, s. 308–311; TÝŽ: Mineralogické zbierky Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici počas pôsobenia G. A. Scopoliho v rokoch 1769–
1779. Múzeum 47, 2001, č. 4, s. 9–10; TÝŽ: Založenie a činnosť Montanistického múzea pri Dvorskej komore
vo Viedni. Minerál 9, 2001, č. 6, s. 448–453; TÝŽ: Kabinetné zbierky Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici.
Tamže 10, 2002, č. 6, s. 444–446; TÝŽ: Príručky k minerálom Slovenska v 19. storočí ako významné pômocky
pre múzejných pracovníkov a zberateľov. Tamže 10, 2002, s. 30–40.
119 MAGULA,
R.: K vývoju banskej techniky a technológie v rudných baniach Slovenska do roku 1945. In:
Zborník Slovenského technického múzea 1947–1997. Košice 1997, s. 48–70; KLADIVÍK, E.: Moderná banská
technika v banskoštiavnickom rudnom revíre v 18. a v 1. polovici 19. storočia. In: Zborník z konferencie Dejiny vedy, výroby a techniky na Slovensku. Košice – Herľany 2000, s. 20–25; KLADIVÍK, E.: Vývoj dobývacích
metód v nováckych uhoľných baniach v rokoch 1950–1960. SBV 44, 2004, č. 5–6, s. 165–170; MAGULA, R.:
Nemechanické rozpojovanie v rudných baniach na Slovensku v rokoch 1800–1938. Zb SBM 17, 1995, s. 25–39;
HOCK, M.: Počiatky trhacích prác v baníctve a ich vývoj do polovice 19. storočia. In: Zborník prednášok z medzinárodnej konferencie Trhacia technika 2002 z príležitosti 375. výročia prvého použitia strelného prachu v baníctve
na svete. Stará Lesná 2002, s. 4–12; KLADIVÍK, E.: Rozpojovanie hornín v rudných baniach na Slovensku od
zavedenia strojného vŕtania trhavinových vývrtov v roku 1873 do roku 1945. In: Tamže, s. 13–22; GAZDA, Š.:
Vývoj výroby výbušnín na Slovensku (1873–1990). In: Tamže, s. 23–29; KLADIVÍK, E.: Prvé kompresory na
pohon vŕtacích strojov v banskoštiavnickom rudnom revíre. Zb SBM 18, 1997, s. 125–142; TÝŽ: Podiel Samuela
Mikovíniho na riešení technických problémov banskoštiavnického baníctva. In: Samuel Mikovíni a jeho odkaz
pre dnešok. Banská Štiavnica 2005 [vyšlo 2007], s. 38–41; TÝŽ: Vahadlový a vzduchový čerpací stroj Jozefa Karola Hella. Zb SBM, 2007 21, s. 23–30; MAGULA, R.: Z histórie výroby a používania kvapalného vzduchu na
trhacie práce v rudných baniach Spiša. MH 1, 2008, s. 105–110; KLADIVÍK, E.: Počiatky organizovania banskej
záchrannej služby v baniach na Slovensku. Tamže 1, 2008, s. 111–118.
120 TÝŽ: Zvislá doprava v 18. a 19. storočí v slovenských baniach. Veda a technika v dejinách Slovenska 6, 1993,
s. 5–16; VOZÁR, J.: Doprava dreva pre bane a huty na Slovensku v 16.–19. storočí. Tamže, s. 17–23; POTOČAN, J.: Vodná doprava na Slovensku. Tamže, s. 24–29; PÖSS, O.: Dva americké patenty slovenských vysťahovalcov. Tamže, s. 30–36; SOMBATHY, L.: Vplyv druhov ťažených surovín na vývoj banskej dopravy. Tamže,
s. 37–43; MAGULA, R.: Systémy dopravy banských produktov v rudných baniach východného Slovenska v rokoch 1850–1938. Tamže, s. 44–69; KMECO, Ľ.: Doprava v baniach na Slovensku v 1. polovici 20. storočia.
Tamže, s. 70–80; HALLON, Ľ.: Elektrifikácia banskej dopravy na Slovensku do roku 1938. Tamže, s. 81–91;
KLADIVÍK, E.: Počiatky podzemnej lokomotívnej dopravy v kremnickom rudnom revíre. Tamže, s. 92–104;
BOROŠKA, J. – FABIÁN, J.: Z histórie a súčasnosti výskumu, výroby a použitia oceľových lán v banskej doprave na Slovensku. Tamže, s. 105–123; SOMBATHY, L.: Zámery a realizácia dopravy rudy z bane Rozália do
úpravne na závode Rudných baní Hodruša – Hámre. Tamže, s. 124–130; HOCK, M.: Doprava rudných produktov v úpravníctve. Tamže, s. 131–141; KAMENICKÝ, M.: Doprava v Žarnovickej huti v 18. storočí. Tamže,
s. 142–154; VOZÁR, J.: Doprava pre bane a huty na strednom Slovensku v 16.–19. storočí. Tamže, s. 155–167;
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
231
dopravy v podzemí slovenských baní do konca druhej svetovej vojny aj s uvedením technických parametrov uplatňovaných typov lokomotív.121
Eugen Kladivík zvlášť upozornil na elektrobenzínové a elektronaftové lokomotívy
v banskoštiavnickom podzemí.122 V rámci štiavnického revíru predstavil vodnostĺpcové
ťažné stroje.123 Ďalej sa zameral aj na parné ťažné stroje a prvé elektrické ťažné stroje
v štiavnickej oblasti.124 Jednou z hlavných tém špecializácie E. Kladivíka bol vývoj odvodňovania v baníctve.125 R. Magula priblížil vývoj osvetľovania banských diel, a to dokonca
i v samostatnej publikácii.126 Ľ. Hallon a I. Herčko sa venovali problematike elektrifikácie
v baníctve.127 M. Lacko upozornil na problematiku výroby brizantných trhavín pre potreby
baníctva.128 V roku 1996 sa v Banskej Štiavnici uskutočnil seminár Z dejín banského meračstva, kde boli pertraktované rôzne problémy spracúvania histórie tejto špecifickej disciplíny v slovenských podmienkach.129
ĎURECHOVÁ, M.: Podiel baníctva a banskej dopravy na realizácii tunelových stavieb na Slovensku v medzivojnovom období (1923–1940). Tamže, s. 168–180; NOVÁK, J.: Banská doprava na banských mapách a plánoch v archívnych fondoch Štátneho ústredného banského archívu v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 181–187;
GINDL, J.: Člnková doprava a snahy o jej zavedenie v banskoštiavnických baniach. Tamže, s. 188–190; SUROVEC, J.: Doprava pri ťažiarstve štôlne Michal. Tamže, s. 191–193.
121 KLADIVÍK, E.: História lokomotívnej dopravy v podzemí slovenských baní do roku 1945. SBV 38, 1996, č. 6,
s. 331–346; 39, 1999, č. 1, s. 8–22.
122 TÝŽ: Elektrobenzínové a elektronaftové lokomotívy v podzemí banskoštiavnického rudného revíru. ZbBM
15, 1991, s. 151–167.
123 TÝŽ: Vodnostĺpcové ťažné stroje v banskoštiavnickom rudnom revíre. Tamže 17, 1995, s. 53–76.
124 TÝŽ: Parné ťažné stroje v banskoštiavnickom rudnom revíre. Tamže 14, 1989, s. 47–63; TÝŽ: Prvé elektrické
ťažne stroje v banskoštiavnickom rudnom revíre a ich energetické zdroje. Z dejín vied a techniky na Slovensku 17,
1997, s. 65–84.
125 TÝŽ: Spolupráca banskoštiavnického rudného revíru s banskými revírmi mimo územia habsburskej monarchie v oblasti čerpania banských vôd v 18. storočí. Zb SBM 20, 2004, s. 61–68; TÝŽ: Prvé použitie reaktívneho
stroja v baníctve na Slovensku. Acta Montanistica Slovaca 2, 1997, č. 1, s. 81–84; TÝŽ: Vodnostĺpcové stroje
v Smolníku a Zlatej Idke. ZbBM 15, 1991, s. 169–187; MAGULA, R.: Vodnostĺpcové stroje v baniach Spišsko-gemerského rudohoria. In: Zborník z konferencie Dejiny vedy, výroby a techniky na Slovensku. Košice – Herľany
2000, s. 25–28; KLADIVÍK, E.: Atmosférické parné (ohňové) čerpacie stroje v baniach na strednom Slovensku.
SBV 42, 2002, č. 1, s. 10–18; TÝŽ: Vzduchový čerpací stroj v banskoštiavnických baniach. Tamže 23, 1990, č. 2,
s. 107–111; TÝŽ: Odvodnenie šachty Anna v Kremnici. Zb SBM 16, 1993, s. 75–96; TÝŽ.: Odvodňovanie banskoštiavnického a kremnického revíru v minulosti. In: Zborník prednášok Problematika odvodňovania rudných
baní. Banská Štiavnica 1990, s. 3–18; HOCK, M.: Voznická dedičná štôlňa. In: Tamže, s. 20–36; HERČKO, I.:
Dedičná štôlňa Ferdinand v Kremnici. In: Tamže, s. 38–54.
126 MAGULA, R.: Banské karbidové lampy. Múzeum 41, 1996, č. 1, s. 1–4; TÝŽ: Banícke bezpečnostné lampy,
tzv. vetierky. Tamže 46, 2000, č. 1, s. 1–3; TÝŽ: Banícke svietidlá v múzeách na Slovensku. Košice 1991; MAGULA, R. – TURČAN, T.: Banské lampy : História a vývoj v podmienkach baníctva na území Slovenska. Košice
1995.
127 HALLON, Ľ.: Význam systematickej elektrifikácie pre technický vývoj slovenského baníctva v medzivojnovom období. MH 1, 2008, s. 119–138; HERČKO, I.: Elektrifikácia banských závodov a mesta v Banskej Štiavnici. In: K dejinám elektrotechniky : Zborník prednášok. Zvolen 2007, s. 123–137.
128 LACKO, M.: Obnovenie výroby trhavín v podniku Dynamit Nobel roku 1940 vo vzťahu k slovenskému baníctvu. In: Štúdie z dejín chémie a zdravotníctva na Slovensku. Banská Bystrica 2008, s. 16–31.
129 HERČKO, I.: Súčasný stav štúdia dejín banského meračstva na Slovensku. SBV 36, 1996, č. 4–5, s. 157–161;
HOCK, M.: Z dejín rozvoja geodetickej a banskomeračskej techniky. Tamže, s. 161–169; KAŠIAROVÁ, E.: Niekoľko zaujímavostí o meračoch meračského úradu na Vindšachte z archívnych dokumentov Štátneho ústredného banského archívu v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 171–174; KUNÁK, L.: Vývoj výuky banského meračstva
na Slovensku od polovice 19. storočia. Tamže, s. 175–177; HERČKO, I.: Prínos absolventov Banskej a lesníckej
akadémie k rozvoju banského meračstva. Tamže, s. 178–200; JAKAB, Z.: Systém výuky banského meračstva,
jeho najvýznamnejší prednášatelia a ich učebnice. Tamže, s. 201–203; MICHALČÁK, S.: Optické teodolity –
232
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Banské školstvo
Dejiny banského školstva na Slovensku sú neobyčajne bohaté, o čo sa pričinilo najmä viac
ako 150-ročné pôsobenie Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej Štiavnici, ale i ďalšie
školské inštitúcie zaoberajúce sa výchovou odborníkov pre banskú a hutnícku výrobu.
Začiatkom výučby banských odborníkov a založeniu baníckej školy v Banskej Štiavnici
v roku 1735 sa venoval Jozef Vozár a iní.130 J. Vozár sa zaoberal aj baníckou školou v Smolníku.131 Vznik Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej Štiavnici sa pokúšal vo viacerých
prácach objasniť J. Vozár.132 M. Myška sa venoval vzťahu vyšších montánnych učilíšť
v Leobene a Příbrami k formovaniu technickej inteligencie v Uhorsku.133 K problematike
štiavnickej akadémie bolo v priebehu posledných 20 rokov uverejnených i množstvo ďalších parciálnych štúdií.134 Okrem týchto príspevkov sa po roku 1989 uskutočnilo viacero
odborných podujatí, predmetom ktorých boli práve dejiny Baníckej akadémie.
medzník vo vývoji merania uhlov. Tamže, s. 204–206; TÝŽ.: K histórii vývoja geodetických a banskomeračských
prístrojov. Tamže, s. 206–210; LALKOVIČ, M.: Príspevok k dejinám jaskynného merania na Slovensku. Tamže,
s. 214–225; KOVANIČ, Ľ.: Magnetické metódy banskomeračských vytyčovacích prác. Tamže, s. 226–228;
MUDROŇ, I.: Využitie výpočtovej techniky pri vyhotovovaní, vedení a dopĺňaní banskomeračskej dokumentácie. Tamže, s. 229–233; SOMBATHY, L.: Peter Rittinger ako merač. Tamže, s. 233–236; KLADIVÍK, E.: Život
a dielo profesora banskoštiavnickej Banskej akadémie Júliusa Gretzmachera. Tamže, s. 237–238; KOVANIČ, Ľ.:
Profesor Ilavský priekopník banského meračstva na Slovensku. Tamže, s. 238–240; NOVÁK, J.: Prínos profesora
Františka Čechuru k rozvoji důlního měřictví. Tamže, s. 240–241; TÝŽ: Zamyšlení nad životním dílem profesora
Karla Neseta pro obor „důlní měřictví“. Tamže, s. 242–243; HOCK, M.: Geodézia a banské meračstvo v zbierkach múzeí na Slovensku. Tamže, s. 245–248; HERČKO, I.: Bibliografia článkov a štúdií z banského meračstva
v časopise Bányászati és kohászati lapok. Tamže, s. 249–252; TÝŽ: Literatúra k dejinám banského meračstva
a geodézie. Tamže, s. 253–254; MIKULENKA, V. – PADĚRA, Z.: O významu staré důlněměřické dokumentace.
Tamže, s. 255–260.
130 VOZÁR, J.: Začiatky výučby banských odborníkov a založenie baníckej školy v Banskej Štiavnici. Zb SBM
18, 1997, s. 33–42; KAMENICKÝ, M.: Výchova banských a hutníckych odborníkov na strednom Slovensku
do založenia Baníckej akadémie (1762). In: Formy a obsah vzdelanosti v historickom procese : Zborník materiálov z vedeckej konferencie v Smoleniciach 17.–19. novembra 1997. Bratislava 1999, s. 98–105; TÝŽ: Výchova
banských a hutníckych odborníkov na strednom Slovensku do založenia Baníckej akadémie (1762). Rozpravy
NTM – Z dějin hutnictví 29, 2000, s. 103–109; TÝŽ.: Samuel Mikovini a banícka škola v Banskej Štiavnici. HČ
50, 2002, č. 3, s. 483–492; TÝŽ: Banícke školstvo na Slovensku do založenia Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici. Bratislava 2006.
131 VOZÁR, J.: 250. výročie založenia baníckej školy v Smolníku. Acta Montanistica Slovaca 2, 1997, č. 4,
s. 381–386; TÝŽ: Počiatky vyučovania banských odborníkov pre obvod Košickej komory. Založenie baníckej školy v Smolníku. Zborník príspevkov k slovenským dejinám. Bratislava 1998, s. 281–293; TÝŽ: Technické
a právne vzdelávanie odborníkov pre bane a huty v oblasti Košickej komory. In: Formy a obsah vzdelanosti v historickom procese : Zborník materiálov z vedeckej konferencie v Smoleniciach 17.–19. novembra 1997. Bratislava
1999, s. 106–113.
132 TÝŽ: Vznik prvých baníckych vysokých škôl na území Československa. In: Hornická Příbram ve vědě a technice : Báňská historie. Příbram 1989, s. 1–10; TÝŽ: Das schemnitzer Bergwesen und die Gründung der Bergakademie. Der Anschnitt 50, 1998, č. 1, s. 20–24.
133 MYŠKA, M.: Vyšší montanistická učiliště v Leobenu (Štýrsko) a Příbrami (Čechy) a formování technické
inteligence v Uhrách. Acta historica Neosoliensia 8, 2005, s. 79–85; TÝŽ: Podíl vyšších montanistických učilišť
na formování technické inteligence v habsburské monarchii a v českých zemích. Časopis Matice moravské 124,
2005, s. 119–154.
134 VOZÁR, J.: Banícka akadémia v Banskej Štiavnici a jej vzťah k Trnavskej univerzite. In: Trnavská univerzita
1635–1777. Trnava 1996, s. 69–80; TOMEČEK, O.: Chémia na banskoštiavnickej akadémii v 18. storočí a jej
prínos pre rozvoj chemickej vedy, 3. (Anton Ruprecht). Acta Facultatis Paedagogiae – Prírodné vedy 9, 1991,
s. 291–316; FUNDÁREK, R.: Chémia na banskoštiavnickej Banskej akadémii – 3. časť (Od reorganizácie akadémie v roku 1872 do jej odsťahovania v roku 1919). Príspevky k histórii chemického priemyslu na Slovensku 9,
1991, s. 34–51; TOMEČEK, O.: Príspevok k dejinám výučby chémie na Baníckej a lesníckej akadémii v Banskej
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
233
V roku 1992 sa konala konferencia pri príležitosti 230. výročia založenia tejto inštitúcie, z ktorej prednášky boli uverejnené v samostatnom zborníku.135 V tom istom roku
sa v Herľanoch uskutočnil 2. seminár z histórie hutníctva na Slovensku, ktorý bol zameraný na vyučovanie chémie a hutníctva na štiavnickej akadémii.136 Neskôr, v roku 1998,
sa v Banskej Štiavnici uskutočnilo 4. medzinárodné sympózium o kultúrnom dedičstve
v banských, metalurgických a geologických vedách na tému Tradície banského školstva
vo svete ako jedno zo známych Erbe-sympózií.137 V roku 2001 prebehol pri príležitosti
Štiavnici. Zb SBM 18, 1997, s. 67–112; VOZÁR, J.: Praktikanti v stredoslovenských kráľovských banských mestách roku 1768. Tamže 20, 2004, s. 79–88; HERČKO, I. – MARČOK, M.: Výučba a výskum vo fyzikálnych vedách na Baníckej a lesníckej akadémii v Banskej Štiavnici. Acta Montanistica Slovaca 5, 2000, č. 4, s. 387–399;
HERČKO, I.: Založenie Katedry mineralógie a geognózie na banskoštiavnickej akadémii a jej činnosť. Zborník
Slovenského národného múzea – Prírodné vedy 39, 1993, s. 131–151; TÝŽ: Nedostatky vo výučbe geologických
vied na banskoštiavnickej akadémii a vznik katedry mineralógie a geognózie. Zb SBM 20, 2004, s. 89–107; TÝŽ:
Botanické záhrady a objekty Baníckej a lesníckej akadémie. Acta Museologica 4, 2004, s. 25–48.
135 VOZÁR, J.: Nové poznatky o založení Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici. In: 230 rokov Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici. Košice 1992, s. 7–20; KUBÁTOVÁ, L.: Katedra montanních věd v Praze. Tamže,
s. 21–36; MAJER, J.: Ke vzniku Báňské akademie v Příbrami. Tamže, s. 37–53; NOVÁK, J.: Základné etapy vývoja Baníckej akadémie do roku 1867. Tamže, s. 54–68; HERČKO, I.: Banícka a lesnícka akadémia v rokoch
1867–1919. Tamže, s. 69–87; VOZÁR, J.: Počiatky Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici očami dvorského
radcu F. J. Müllera. Tamže, s. 88–97; SOPKO, A.: Prínos banskoštiavnickej Baníckej akadémie do rozvoja banských vedných disciplín. Tamže, s. 98–118; SOMBATHY, L.: Význam štiavnickej baníckej vysokej školy pre
rozvoj baníctva, hutníctva a banskej techniky. Tamže, s. 119–129; SIKOROVÁ, T.: Zápas o obnovenie Baníckej
akadémie a zriadenie Vysokej školy technickej na Slovensku. Tamže, s. 130–149; KAMENICKÝ, M.: Hutníctvo
na banskoštiavnickej akadémii. Tamže, s. 150–166; KLADIVÍK, E.: Prednášanie banského strojníctva na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici a prvé učebnice tohto predmetu. Tamže, s. 167–181; MOROVICS, M. T.:
Vyučovanie matematických predmetov na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 182–206; PŐSS, O.:
Fyzikálne odbory na banskoštiavnickej akadémii. Tamže, s. 207–227; KLADIVÍK, E.: Vyučovanie baníctva na
Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. Tamže, s. 228–243; HOCK, M.: Banské meračstvo na Baníckej akadémii. Tamže, s. 244–262; HERČKO, I.: Výuka mineralogických a geologických vied na Baníckej akadémii. Tamže, s. 263–277; HUČKO, J. ml.: Geografický a národnostný pôvod poslucháčov Baníckej akadémie.: Tamže,
s. 278–296; URGELA, J.: Výučba lesníctva na banskoštiavnickej akadémii. Tamže, s. 297–308; HUČKO, J. ml.:
Sociálny pôvod poslucháčov a ďalšie uplatnenie absolventov banskoštiavnickej akadémie. Tamže, s. 309–327;
NOVÁK, J.: Spoločenský život poslucháčov banskoštiavnickej akadémie. Tamže, s. 328–341.
136 VOZÁR, J.: Prvé dejiny Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici od F. J. Müllera. In: Vyučovanie chémie
a hutníctva na Banskej akadémii v Banskej Štiavnici : II. seminár História hutníctva na Slovensku. Košice 1992,
[s. 3–12]; TÝŽ: Založenie prvej katedry hutníctva a chémie. In: Tamže, [s. 13–23]; KAMENICKÝ, M.: Kovohutnícka veda a školstvo v stredoslovenskej banskej oblasti do konca 18. storočia a jej vplyv na prax (na príklade
huty v Žarnovici). In: Tamže, [s. 24–37]; HOCK, M.: Chémia a hutníctvo na Baníckej akadémii v období pôsobenia profesorov A. Rupprechta a A. Wehrleho. In: Tamže, [s. 37–49]; TOMEČEK, O.: Výučba chémie na
Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. In: Tamže, [s. 50–56]; KUNHALMI, G.: Prednášky Prof. Jacquina a jeho
činnosť na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. In: Tamže, [s. 57–64];. CENGEL, P.: Výuka hutníctva železa
na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. In: Tamže, [s. 65–69]; KAFKA, R.: Knižnica Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici. In: Tamže, [s. 70–79]; SULAČEK, J.: Príspevok k dejinám vysokoškolského vzdelávania hutníkov
po zániku Vysokej školy baníckej a lesníckej v Banskej Štiavnici. In: Tamže, [s. 80–105]; CENGEL, P.: Technologické zariadenia hutníctva železa na začiatku 20. storočia. In: Tamže, [s. 106–113]; SOMBATHY, L.: Pokus
o rekonštrukciu antimónovej huty Baniská v Bystrom potoku. In: Tamže, [s. 114–128].
137 Pozri napr. BOUHEIRY, A.: Banská vedecká literatúra vytvorená osobnosťami Baníckej akadémie v Banskej
Štiavnici v 18. storočí – z fondov Eisenbibliothek. In: Tradície banského školstva vo svete : Zborník prednášok
z medzinárodného sympózia Banská Štiavnica 7.–11. 9. 1998. Banská Štiavnica 1999, s. 33–38; ČELKOVÁ, M.:
Portréty profesorov, rektorov a riaditeľov Baníckej akadémie v zbierkach Slovenského banského múzea v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 53–59; FABIAN, P. – KUBIŇÁKOVÁ, K.: Budovy Baníckej akadémie v Banskej
Štiavnici. In: Tamže, s. 83–84; HOCK, M.: Výuka banského meračstva a príbuzných predmetov na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 115–118; JONTES, L.: Revolučný rok 1848 a banícke akadémie v Banskej Štiavnici a Leobene. In: Tamže, s. 127–132; KAŠIAROVÁ, E.: Takí aj onakí boli banskoštiavnickí akademici.
In: Tamže, s. 149–156; KLADIVÍK, E.: Prínos profesorov Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici k vývoju banských prác v banskoštiavnickom rudnom revíre. In: Tamže, s. 159–163; KUCHTOVÁ, O.: Publikačná činnosť
234
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
60. výročia vzniku košickej Baníckej fakulty seminár Geologické vedy v tradícii baníckeho
školstva na Slovensku, z ktorého vyšiel rovnomenný zborník.138 V Bratislave sa v roku
2002 uskutočnila konferencia na tému 240 rokov vysokého technického školstva na Slovensku.139 K téme dejín banského školstva tiež vyšli v predmetnom období viaceré samostatné publikácie. Kolektív autorov pripravil v roku 2001 prácu História baníckeho vysokého školstva na území Slovenska a vydala ju Technická univerzita v Košiciach.140 V tom
istom roku bola vydaná publikácia O. Tomečka a I. Herčka Chémia a mineralógia na Baníckej a lesníckej akadémii v Banskej Štiavnici.141 Ivan Herčko v neskorších rokoch pokračoval vo vydávaní populárno-náučných prác o akadémii.142 V roku 2006 Slovenské banské
múzeum vydalo zborník štúdií venovaný dejinám akadémie. 143 Najnovšie sa v súvislosti
so štiavnickou akadémiu podarilo Mikulášovi Čelkovi a Petrovi Konečnému identifikovať
prvé priestory začiatkov výuky.144
banskoštiavnických profesorov a úsilie o prvé vysokoškolské učebnice. In: Tamže, s. 177–181; KUNHALMI, G.:
Mikuláš Jacquin a vyučovanie chémie a hutníctva na banskoštiavnickej akadémii. In: Tamže, s. 183–185; LOVÁSOVÁ, E.: Banícka akadémia v zbierkach historického oddelenia Slovenského banského múzea. In: Tamže,
s. 195–206; SZENDI, A.: Archívne materiály o banskoštiavnickej Baníckej akadémii v archívoch Maďarska. In:
Tamže, s. 295–300; VOZÁR, J.: Prvé odborné školy na vyučovanie banských vied v Habsburskej ríši. In: Tamže,
s. 305–312; ZSÁMBOKI, L.: Banícke školstvo v Banskej Štiavnici v národnom vzdelávacom systéme 18. storočia. In: Tamže, s. 317–321.
138 SLAVKOVSKÝ, J.: Baníctvo a banícke školstvo na Slovensku do roku 1919. In: Geologické vedy v tradícii
baníckeho školstva na Slovensku : Zborník prednášok zo seminára usporiadaného pri príležitosti 60. výročia
vzniku Baníckej fakulty. Košice 2001, s. 5–9; KLADIVÍK, E.: Baníctvo na území Slovenska v 18. a 19. storočí.
In: Tamže, s. 10–13; HOCK, M.: Stredné banícke školstvo na území Slovenska v období monarchie. In: Tamže,
s. 14–16; KRCHNÁKOVÁ, L.: Príspevok k dejinám baníckej školy v Smolníku v 19. storočí. In: Tamže, s. 17–21;
FANČOVIČOVÁ, A.: Geologická a mineralogická literatúra v knižnici Baníckej akadémie v Banskej Štiavnici
v 18. storočí. In: Tamže, s. 22–28; HERČKO, I.: Pedagogická činnosť profesorov Baníckej a lesníckej akadémie
v Banskej Štiavnici od založenia katedry mineralógie a geognózie v roku 1840. In: Tamže, s. 29–38; FLOREKOVÁ, Ľ. – SLAVKOVSKÝ, J.: Znovuoživenie baníckeho školstva po zániku Vysokej školy baníckej a lesníckej
v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 44–47; ŽILÁK, J.: Archívne dokumenty baníckej proveniencie v archívoch SR
a v cudzine. In: Tamže, s. 51–53; SUROVEC, J.: Osobné archívne fondy významných osobností baníctva, geológie, hutníctva a ich získavanie do Štátneho ústredného banského archívu. In: Tamže, s. 54–57.
139 CENGEL, P.: K počiatkom technického školstva v strednej Európe. In: 240 rokov vysokého technického školstva na Slovensku. Bratislava 2002, s. 7–12; HUSÁK, V.: Banská akadémia – Alma Mater industriálneho staviteľstva a architektúry. In: Tamže, s. 29–34.
140 RYBÁR, P. a kol.: História baníckeho vysokého školstva na území Slovenska. Košice 2001.
141 TOMEČEK, O. – HERČKO, I.: Chémia a mineralógia na Baníckej a lesníckej akadémii v Banskej Štiavnici.
Banská Bystrica 2001.
142 HERČKO, I.: Banícka a lesnícka akadémia slovom a obrazom. Banská Bystrica 2008; TÝŽ: Stručné dejiny
Baníckej a lesníckej akadémie. Banská Bystrica 2009; TÝŽ: Banícka a lesnícka akadémia – Banská Štiavnica.
Banská Bystrica 2010.
143 Pozri napr. ČELKOVÁ, M.: Budovy a pamätné miesta Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej Štiavnici
(1764–1911). In: Alma mater – Banská Štiavnica : Európsky význam Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej
Štiavnici. Banská Štiavnica 2006, s. 121–130; JONTES, L.: Schemnitzer Studenten in Vordernberg und Leoben : Das Revolutionsjahr 1848 und seine unmittelbaren Folgen für die Bergakademien des Kaiserstaates. In:
Tamže, s. 99–104; MATEJKOVÁ, A.: Prednášková a publikačná činnosť profesorov banskoštiavnickej akadémie
v 18. storočí. In: Tamže, s. 115–120; SZENDI, A.: The primary historical sources for Academy for Mining of
Selmec in public collections of the University Miskolc. In: Tamže, s. 179–184; VOZÁR, Jozef. Založenie Baníckej
akadémie v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 46–52.
144 ČELKO, M.: K problematike identifikácie priestorov začiatkov výučby na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici. MH 2, 2009, s. 96–107; KONEČNÝ, P.: Jacquinovo laboratórium a priestory začiatkov výuky metalurgickej
chémie v Banskej Štiavnici (1. časť). Tamže 3, 2010, s. 196–200.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
235
Banské právo, administratíva a správa
Problematikou banskoštiavnického mestského a banského práva sa zaoberal R. Marsina.145 J. Marcinko sa v samostatnej publikácii venoval banskému právu Gelnice.146 Mestské a banské práva na Slovensku boli skúmané autormi z rôznych hľadísk.147 Ľ. Juck sa
pokúsil osvetliť tému výsad banských miest na Slovensku v stredoveku.148 V niekoľkých
prácach autori venovali pozornosť spoločenstvu siedmich banských miest košickej správnej oblasti.149 I. Chalupecký v kratšej štúdii rozobral postavenie banského majstra v oblasti východoslovenských banských miest v 15. až 16. storočí.150 Publikovaný bol aj príspevok k historickej genéze zavádzania banského poriadku Maximiliána II. z roku 1571.151
J. Vozár načrtol vzťah habsburského panovníckeho dvora k slovenskému baníctvu v 16.
až 18. storočí.152 Ján Žilák sledoval problematiku právnych pomerov šteliarov v okolí Železníka.153 K tejto téme sa viaže publikovaný poriadok šteliarskeho tovarišstva v Štítnickej
doline z roku 1803.154 V roku 1994 sa uskutočnilo v Spišskej Novej Vsi sympózium 140 rokov od vydania Všeobecného banského zákona.155 Podobne sa v roku 2004 konalo opäť
v Spišskej Novej Vsi sympózium 150 rokov od zavedenia Všeobecného banského zákona
v Uhorsku. Organizátori vydali i zborník prednášok z tohto podujatia.156
145 MARSINA, R.: Banskoštiavnické banské a mestské právo. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990,
s. 13–35.
146 MARCINKO, J.: Gelnické banské právo. Košice 2004.
147 PIIRAINEN, I. T.: Mestské a banské práva na Slovensku. Ars, 1999, č. 1–3, s. 215–224.
148 JUCK, Ľ.: Výsady banských miest na Slovensku v stredoveku. In: Banské mestá na Slovensku. Martin 1990,
s. 82–90.
149 HALAGA, O. R.: Spoločenstvo siedmich banských miest košickej správnej oblasti. In: Tamže, s. 91–102.
150 CHALUPECKÝ, I.: Postavenie banského majstra vo východoslovenských banských mestách v 15.–16. storočí. In: Tamže, s. 139–145.
151 MICHALENKOVÁ, E.: K historickej genéze zavádzania banského poriadku Maximiliána II. z roku 1571.
Právněhistorické studie 31, 1990, s. 87–109.
152 VOZÁR, J.: Habsburský panovnícky dvor a slovenské baníctvo v 16.–18. storočí. HČ 38, 1990, č. 6, s. 819–
843.
153 ŽILÁK, J.: K problematike právnych pomerov šteliarov v okolí Železníka. Obzor Gemera 20, 1989, č. 3,
s. 163–166.
154 TÝŽ: Poriadok šteliarskeho tovarišstva v Štítnickej doline. Tamže 24, 1993, č. 1, s. 23–26.
155 MARCINKO,
J.: Gelnické banské právo. In: Zborník prednášok zo sympózia 140 rokov od vydania Všeobecného banského zákona. Spišská Nová Ves 1994, s. 4–11; DINKA, J.: Niektoré historické podklady gelnického banského práva. In: Tamže, s. 13–26; NOVÁK, J.: Maximiliánov banský poriadok. In: Tamže, s. 28–37;
VOZÁR, J.: Orgány štátnej banskej správy na Spiši po vydaní všeobecného banského zákona. In: Tamže,
s. 39–49; KAŠIAROVÁ, E.: Vládny komisariát pre štátne banské a hutnícke závody na Slovensku v Bratislave
(1919–1926). In: Tamže, s. 51–60; MÜNCNER, E.: Banské právo a činnosť OBÚ Spišská Nová Ves po roku
1945. In: Tamže, s. 62–73; HIJJ, J.: Vývoj banského práva na Slovensku v poslednej štvrtine 20. storočia. In:
Tamže, s. 74–84; MAGULA, R.: Z histórie baníctva na Spiši do roku 1918. In: Tamže, s. 96–106. ŽIFČÁK, F.:
Symbolika erbov a pečatí banských lokalít na Spiši. In: Tamže, s. 108–121; BARTALSKÝ, J.: Vývoj a organizácia geologického prieskumu na Slovensku po 2. svetovej vojne. In: Tamže, s. 122–141; FÁBRY, O.: Z dejín
baníctva v rámci podniku Železorudné bane Spišská Nová Ves. In: Tamže, s. 155–167; GRENDA, O.: Existencia
ťažby a spracovanie magnezitu v SMZ Jelšava. In: Tamže, s. 169–180; DANIEL, J. – KAVALCOVÁ, E.: História
a súčasnosť ložiskovej oblasti Novoveská Huta. In: Tamže, s. 181–191; NEVYJEL, E. – OGURČÁK, J.: Závod
Slovinky v histórii a súčasnosti. In: Tamže, s. 193–211.
156 MÜNCNER, E.: Z histórie Obvodného banského úradu v Spišskej Novej Vsi. In: Zborník prednášok zo
sympózia „150 rokov od zavedenia Všeobecného banského zákona v Uhorsku“. Spišská Nová Ves 2004, s. 7–19;
SUROVEC, J. – MŰNCNER, E.: Banskí kapitáni, prednostovia, resp. predsedovia banského úradu v Spišskej
236
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
M. Lacko spracoval archontológiu Vrchného inšpektorského úradu v Smolníku od
konca 17. storočia až do roku 1871 v dvoch rozsiahlych štúdiách.157 Problematike archontologického výskumu banskej správy by bolo potrebné venovať ďalšiu pozornosť.
Hutníctvo
V priebehu 90. rokov sa uskutočnilo niekoľko seminárov o dejinách hutníctva na Slovensku. Prvý z nich sa konal roku 1990 v Košiciach a bol širšie zameraný.158 Druhý seminár
bol venovaný vyučovaniu hutníctva a chémie na štiavnickej akadémii a uviedli sme ho už
v časti o banskom školstve. Výrobe a spracovaniu medi bol venovaný 3. seminár v Herľanoch v roku 1994.159 Štvrté sympózium o dejinách hutníctva sa uskutočnilo v roku 1996
Novej Vsi od roku 1854. In: Tamže, s. 20–25; Schillerová, J.: Banská správa na Slovensku v období rokov
1919 do oslobodenia 1945. In: Tamže, s. 26–41; LACKO, L.: História Obvodného banského úradu v Prievidzi.
In: Tamže, s. 42–44; ZBOJA, J.: História Obvodného banského úradu v Bratislave. In: Tamže, s. 45–52; SOMBATHY, L.: O čom sme v 20. storočí nehovorili. In: Tamže, s. 53–56; BARAN, J.: Vznik Slovenského banského
úradu a jeho činnosť do roku 1993. In: Tamže, s. 57–66; LUTONSKÝ, M.: Súčasnosť štátnej banskej správy.
In: Tamže, s. 67–71; MÜNCNER, E. – BAČENKO, Š. – ANDRÁŠ, L.: Významné udalosti v činnosti OBÚ Sp.
Nová Ves po vzniku Slovenského banského úradu v Bratislave (od roku 1969 do roku 2000). In: Tamže, s. 72–80;
ONDREJKOVIČ, A.: Vznik a pôsobnosť Slovenskej banskej komory. In: Tamže, s. 81–86; CHALUPECKÝ, I.:
Banícke písomnosti vo fonde Krajského súdu v Levoči. In: Tamže, s. 87–89; MAGULA, R.: Príčiny úpadku medenorudného baníctva v druhej polovici 19. storočia v Spišsko-gemerskom rudohorí. In: Tamže, s. 90–97; DANIEL, J.: História prieskumu a ťažba uránovej rudy v Novoveskej Hute. In: Tamže, s. 98–107; KAPEC, J.: Z histórie ťažby sadrovca v Novoveskej Hute. In: Tamže, s. 108–109; KAFKA, A.: História ťažby stavebných surovín
podnikom VKŠ Spišská Nová Ves vo Východoslovenskom kraji, privatizácia a jej dopad na likvidáciu podniku.
In: Tamže, s. 110–115; GALLO, Ľ. – ZEMAN, R.: História a súčasnosť ťažby magnezitu v SMZ a. s. Jelšava. In:
Tamže, s. 116–123; DETKO, M.: História a súčasnosť ťažby magnezitu v Lubeníku. In: Tamže, s. 124–127; ORAVEC, D.: Útlmový program rudného baníctva, privatizácia a jej dôsledky na ťažbu železných rúd na Slovensku.
In: Tamže, s. 128–131; KURRAY, A.: Realizácia útlmového programu rudného baníctva v Slovenskej republike
od roku 1991. In: Tamže, s. 132–142; JUSKO, F.: Technické a technologické problémy riešené Ústavom geotechniky SAV v Košiciach pre podnik Železorudné bane v Spišskej Novej Vsi. In: Tamže, s. 151–154.
157 LACKO, M.: Príspevok k archontológii Vrchného inšpektorského úradu v Smolníku v rokoch 1788 až 1871.
MH 2, 2009, s. 108–207; TÝŽ: Príspevok k archontológii Vrchného inšpektorského úradu v Smolníku do roku
1788. Tamže 3, 2010, s. 94–195.
158 KUNHALMI, G.: Vyučovanie hutníckych predmetov na odborných školách na Slovensku. In: Veda a technika v dejinách Slovenska : Prvý seminár k dejinám hutníctva na Slovensku. Košice 1990, s. 22–31; SKLADANÝ, M.: Zhutňovanie medených rúd a sciedzanie medi v banskobystrickej oblasti. In: Tamže, s. 32–42; KAMENICKÝ, M.: Hutníctvo striebra v stredoslovenskej banskej oblasti do konca 18. storočia. In: Tamže, s. 43–57;
SOMBATHY, L.: Zhutňovanie antimónových rúd na Slovensku. In: Tamže, s. 58–81; MAGULA, R.: Spracúvanie
tetraedritových rúd v Štefanskej hute v Kluknave. In: Tamže, s. 82–90; DUTKO, J.: K otázke vzniku a účinkovania centrálnej huty v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 91–94; KAFKA, R.: Ústredný kanál na odčerpávanie prachu
s komínom v centrálnej hute v Banskej Štiavnici – významná ekologická pamiatka. In: Tamže, s. 95–105; BATTA, Š.: Zhutňovanie strieborných rúd podľa zobrazenia na rožňavskej Metercii. In: Tamže, s. 106–123; SKLADANÝ, M.: Počiatky scedzovacej huty v Moštenici (1496–1526). In: Tamže, s. 124–137; KAMENICKÝ, M.:
Vznik a počiatky Žarnovickej huty. In: Tamže, s. 138–146; SOMBATHY, L.: Antimónové huty Leopold a Vajsková. In: Tamže, s. 147–160; VOZÁR, J.: Slovenské pece a hámre v železiarstve na Slovensku. In: Tamže, s. 161–
176; ŽILÁK, J.: Príspevok k dejinám hutníctva železa v Malohonte v rokoch 1750–1850. In: Tamže, s. 177–196.
159 VOZÁR, J.: Zhutňovanie medených rúd v banskobystrickej oblasti v 16.–18. storočí. In: Výroba a spracovanie medi : 3. seminár z dejín hutníctva na Slovensku. Košice 1994, s. 1–21; HUSÁK, V.: Stavebný vývin medeného hámra v Banskej Bystrici. In: Tamže, s. 22–36; KAMENICKÝ, M.: Medené hámre pri Borinke. In: Tamže,
s. 37–66; TEKEĽ, L.: Hutníctvo v smolníckom rudnom revíre. In: Tamže, s. 67–81; ŠIMKO, J.: Vývoj výroby
medi v regióne Krompachy. In: Tamže, s. 82–93; LUKÁČ, I. – BIDLEŇ, J.: Vývoj výroby medených polotovarov
v regióne Považská Bystrica. In: Tamže, s. 94–96; MAGULA, R.: Z histórie spracovania medenej rudy v hute
Fönix – Rolová v prvej polovici 19. storočia. In: Tamže, s. 97–106; SULAČEK, J.: Príspevok k dejinám ťažby
medenej rudy a jej spracúvania na Slovensku v rokoch 1918–1938. In: Tamže, s. 107–133; SLAVKOVSKÝ, J.:
Ložiská medených rúd v oblasti Západných Karpát a ich súčasná bilancia. In: Tamže, s. 134–142.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
237
opäť v Herľanoch a bolo zamerané na výrobu zlata, striebra a skúšobníctvo.160 V roku 1998
v Herľanoch usporiadali ďalšie sympózium z dejín hutníctva pod názvom Technológia výroby železa a železiarskych výrobkov na Slovensku do konca 19. storočia.161 V roku 2002 sa
v Banskej Štiavnici konalo posledné sympózium zamerané na históriu hutníctva v stredoslovenskej banskej oblasti.162
Vo svojich početných štúdiách sa téme zhutňovania medi venoval Marián Skladaný.163
K vývoju hutníctva drahých kovov, predovšetkým striebra publikoval M. Kamenický.164
160 KAMENICKÝ, M.: Príspevok k dejinám skúšobníctva v 18. storočí. In: Výroba zlata a striebra, skúšobníctvo : 4. sympózium o dejinách hutníctva na Slovensku. Košice 1996, s. 1–13; LABUDA, J.: Prínos archeológie ku
skúšobníctvu drahých kovov. In: Tamže, s. 14–24; KUNHALMI, G.: Skúšobníctvo v dielach G. Agricolu a L. Erckera. In: Tamže, s. 25–31; MIKLÁŠ, V.: Historické míľniky vývoja skúšobníctva a puncovníctva drahých kovov
na našom území. In: Tamže, s. 32–40; HOCK, M.: Z dejín úpravy zlatých rúd v Kremnici. In: Tamže, s. 41–52;
SKLADANÝ, M.: Odstriebrovanie čiernej medi. In: Tamže, s. 53–72; MAGULA, R.: Výroba striebra nepriamou
amalgamáciou v Zlatej Idke. In: Tamže, s. 73–84; ZORIČÁK, P.: Spracúvanie kovov a razba mincí v Kremnickej mincovni. In: Tamže, s. 86–95; SOMBATHY, L.: Pokus o odhad ťažby zlata a striebra v Štiavnicko-hodrušskom rudnom rajóne. In: Tamže, s. 96–99; ZORIČÁK, P.: Kremnická mincovňa v minulosti a dnes. In: Tamže,
s. 100–104; SLAVKOVSKÝ, J. – BALÁŽ, B. – GRINČ, A.: Svetová produkcia zlata a striebra ťažbou a trendy
svetových cien týchto kovov v ostatnom období. In: Tamže, s. 112–120; HUSÁK, V.: Taviaca medená huta v Starých Horách. In: Tamže, s. 126–135. HUSÁK, V.: Tajovská medená huta. In: Tamže, s. 136–146; TOMEČEK, O.:
Skúšobníctvo a jeho úloha pri získavaní a spracovaní kovov. In: Tamže, s. 147–155.
161 ŠARUDYOVÁ, M.: Vývin železiarskej techniky a technológie na Slovensku od 70. rokov 19. storočia do
začiatku 20. rokov 20. storočia. In: Technológia výroby železa a železiarskych výrobkov na Slovensku do konca
19. storočia : Sympózium o dejinách hutníctva na Slovensku. Košice 1998, s. 21–29; VOZÁR, J.: Nepriama výroba
kujného železa a prvé vysoké pece na Slovensku. In: Tamže, s. 31–38; MIHÓK, Ľ.: Spôsob výroby stredovekých
banských želiez. In: Tamže, s. 41–414; CENGEL, P.: Zmeny v železiarskej na území Slovenska po r. 1850. In:
Tamže, s. 51–56; LABANIČ, E.: Technické pamiatky na Slovensku so zvláštnym zreteľom na železiarstvo. In:
Tamže, s. 61–61; PETRÍK, J. – KOREŇ, J.: Odlievanie železa v hutníckych podnikoch na Slovensku. In: Tamže,
s. 71–73; CENGEL, P.: Niektoré poznatky o existencii a činnosti vysokej pece v Tisovci. In: Tamže, s. 81–87;
ŠTEFAN, B. – FRIČ, V.: Tridsať rokov výskumu vo VSŽ. In: Tamže, s. 91–97; KAMENICKÝ, M.: Obchod so
železiarskym tovarom v Bratislave v druhej polovici 18. a v druhej polovici 19. storočia. In: Tamže, s. 101–110;
HUSÁK, V.: Pamäť výrobných stavieb Hroneckého železiarskeho komplexu na historických geodetických mapách. In: Tamže, s. 111–118; VOZÁR, J.: Vyberanie dane (urbury) z výroby železa. In: Tamže, s. 131–134.
162 LABUDA, J.: Archeologický výskum hutníckych objektov v regióne Banská Štiavnica. In: História hutníctva
v stredoslovenskej banskej oblasti. Banská Štiavnica 2003, s. 6–8; HANULIAK, V. – CENGEL, P. – HOLLY, A.:
Príspevok ku spracovaniu kovov na lokalite Zvolen – Pustý Hrad. In: Tamže, s. 9–13; HOCK, M.: Úpravníctvo
a hutníctvo v Banskej Štiavnici do konca 19. storočia. In: Tamže, s. 14–26; CENGEL, P.: Niektoré poznatky o výrobe a spracovaní železa v stredoslovenskej banskej oblasti. In: Tamže, s. 27–32; HUSÁK, V.: Podnety k identifikácii huty v Tajove podľa plánu J. A. (B.) Menigilla a pivovaru banskobystrickej komory v Úľanke. In: Tamže,
s. 33–38; TÝŽ: Kremnická mincovňa – pamiatka historickej priemyselnej architektúry. In: Tamže, s. 39–48;
TÝŽ: Kremnická mincovňa z hľadiska novších výskumov a atribútu ochrany. In: Tamže, s. 49–59; VOZÁR, J.:
Vyučovanie hutníctva na štiavnickej akadémii. In: Tamže, s. 68–73; KUNHALMI, G.: Výroba antimónu v hute
vo Vajskovej. In: Tamže, s. 74–77; SOMBATHYOVÁ, M.: Huta v Banskej Štiavnici v 20. storočí. In: Tamže, s. 83–
108; KAFKA, R.: Výroba hliníka na Slovensku v 20. storočí. In: Tamže, s. 121–128.
163 SKLADANÝ, M.: Moštenická sciedzacia huta v rokoch 1496 až 1526. Zborník Filozofickej fakulty Univerzity
Komenského – Historica 41, 1995, s. 107–124; TÝŽ: Zásobovanie stredoslovenských banských miest poľským
olovom v rokoch 1496–1526. Tamže 44, 1999, s. 57–69; TÝŽ: Huty banskobystrického mediarskeho podniku
v čase jeho prechodu pod erárnu správu. In: Slovensko v Habsburskej monarchii 1526–1918. Bratislava 2000,
s. 37–47; TÝŽ: Slovensko-poľské hospodárske vzťahy v 15.–16. storočí. Historické štúdie 41, 2000, s. 69–79;
TÝŽ: Stredoveké huty na okolí Banskej Bystrice. In: Argenti fodina 2008 : Zborník prednášok. Banská Štiavnica
2009, s. 73–80.
164 KAMENICKÝ, M.: Hutníctvo striebra v stredoslovenských banských mestách. Vlastivedný časopis 40, 1991,
č. 1, s. 6–9; TÝŽ: Hutníctvo striebra v stredoslovenskej banskej oblasti do konca 18. storočia. Rozpravy NTM –
Z dějin hutnictví 20, 1992, s. 31–40; TÝŽ: Pracovníci striebornej huty v Žarnovici, ich pracovná náplň, mzdy,
životná úroveň. In: Tamže 23, 1995, s. 25–29; TÝŽ: Odborná hutnícka literatúra v stredoslovenskej banskej
oblasti do konca 18. storočia. In: Kniha 1995–1996 : Zborník o problémoch a dejinách knižnej kultúry. Martin
238
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Osobitnú úlohu v dejinách slovenského hutníctva zohralo železiarstvo. Špeciálnu skupinu prác tvoria archeometalurgické štúdie o výrobe železa a jej metódach v minulosti,
ktoré spracúvala skupina spolupracovníkov Hutníckej fakulty Technickej univerzity v Košiciach pod vedením Ľubomíra Mihoka.165 K cenným prácam môžeme zaradiť štúdiu
O. Paulinyiho o stave a rozšírení remeselného železiarstva v Karpatskej kotline v období
1500 až 1650.166 Gustáv Frák sa venoval histórii železiarskej výroby v hornom toku rieky
Slanej.167 Autori sa tiež zaoberali podnikaním niektorých železiarskych spoločností ako
Muránska únia, či Rimavská koalícia.168 Všimli si výrobu a spracovanie železa v oblasti
Spišskej Novej Vsi a na Gemeri.169 Publikovaný bol aj príspevok k výskumu začiatkov vysokopecnej techniky na Slovensku.170 V roku 2004 sa uskutočnil v Banskej Štiavnici medzinárodný seminár Európske ložiská železa a jeho využitie, z ktorého bol vydaný i zborník
prednášok.171 Úspešnejší vo výskume dejín železiarstva v sledovanom období bol maďar1997, s. 206–211; TÝŽ: Olovo v hutníctve drahých kovov na strednom Slovensku v 18. storočí. In: Rozpravy
k slovenským dejinám : Zborník príspevkov k nedožitému 75. výročiu narodenia Pavla Horvátha. Bratislava 2001,
s. 131–136; TÝŽ: Olovo v hutníctve drahých kovov na strednom Slovensku v 18. storočí. In: Štúdie z dejín baníctva a banského podnikania : Zborník k životnému jubileu Mariána Skladaného. Bratislava 2001, s. 64–68; TÝŽ:
Stredoslovenské striebro a jeho hutnícke spracovanie do konca 18. storočia. Bratislava 1995.
165 Pozri napr. MIHOK, Ľ. a kol.: Rozbor výroby železa v mladšej dobe rímskej na Spiši. SlArch 36, 1988, č. 2,
s. 415–423; FÜRYOVÁ, K. a kol.: Začiatky železiarstva vo východnej časti Gemera v stredoveku. Zborník Slovenského národného múzea – Archeológia 1, 1991, s. 107–144; FÜRYOVÁ, K.: Železiarska osada v stredoveku
v Gemeri. Vlastivedný časopis 40, 1991, č. 3, s. 136–138; MIHOK, Ľ.: K počiatkom výroby železa (ako sa vyrábalo
prvé železo na území Slovenska). SlArch 42, 1994, č. 1, s. 69–90; MIHOK, Ľ. – FURMÁNEK, V.: Rozbor nespracovaných výťažkov tavieb železa z prelomu doby bronzovej a doby železnej. Rozpravy NTM – Z dějin hutnictví 34,
2004, s. 9–15; MORAVČÍKOVÁ, Ľ. – MIHOK, Ľ. – PETRÍK, J.: Vysoká pec z 18. a 19. storočia v Jakubanoch –
rozbor vzoriek. Tamže, s. 27–32; ROTH, P.: Železiarne pod Kráľovou Hoľou. Tamže, s. 33–36; PETRÍK, J.: Hutníctvo pod Kojšovskou hoľou. Rozpravy NTM – Z dějin hutnictví 35, 2005, s. 5–12; PETRÍK, J. – MIHOK, Ľ.:
Metalurgia v údolí Hornádu. Tamže, s. 13–22; MIHOK, Ľ. – MORAVČÍKOVÁ, Ľ. – PETRÍK, J.: Štúdium vysokopecných prevádzok v okolí rieky Slaná. Tamže, s. 111–120; FEČKOVÁ, P. a kol.: Augustova huta – jeden
z najvýznamnejších závodov Coburgovského železiarskeho komplexu. Archeologia technica 19, 2007, s. 32–38;
FEČKOVÁ, P. a kol.: Odlievanie funerálnej liatiny v zlievarniach rodiny Coburgovcov. Tamže 18, 2006, s. 45–52;
MIHOK, Ľ. – FEČKOVÁ, P.: Hutnícke podniky rodiny Coburgovcov na Slovensku. MH 1, 2008, s. 60–104; MIHOK, Ľ. a kol.: Železiarske závody rodiny Andrássyovej. Tamže 2, 2009, s. 208–245.
166 PAULINYI, O.: Stav a rozšírenie remeselného železiarstva v Karpatskej kotline v období 1500–1650. Historické štúdie 42, 2002, s. 215–250.
167 FRÁK, G.: Štyristo rokov železiarskej výroby v hornom toku rieky Slanej. Vlastivedné štúdie Gemera 8, 1990,
s. 61–100.
168 ŽILÁK, J.: Dejiny Rimavskej koalície. Vlastivedné štúdie Gemera 8, 1990, s. 33–60; TÝŽ: Zakladajúca listina
a stanovy Muránskej únie. Obzor Gemera-Malohontu 22, 1991, č. 1, s. 27–31.
169 PETRÍK, J. a kol.: Ťažba železnej rudy, výroba a spracovanie železa v okolí Spišskej Novej Vsi. Acta Metallurgica Slovaca 6, 2000, č. 1, s. 74–83; FABIAN, J.: História ťažby železných rúd na Gemeri. In: Priemyselné
dedičstvo ako súčasť kultúrneho dedičstva. Košice 2004, s. 113–115.
170 MIHOK, Ľ. a kol.: Drevouhoľné vysoké pece na Slovensku. In: Priemyselné dedičstvo ako súčasť kultúrneho
dedičstva. Košice 2004, s. 116–120.
171 JANCSY, P.: Minerály železa európskych ložísk v zbierkových fondoch Slovenského banského múzea. In:
Európske ložiská železa a jeho využitie. Banská Štiavnica 2004, s. 5–8; LABUDA, J.: Železné banícke nástroje
z archeologických výskumov SBM. In: Tamže, s. 9–16; SOMBATHY, L.: Ťažba železných rúd na Slovensku po
roku 1918. In: Tamže, s. 19–28; HLOBIL, J.: História ťažby a spracovania železa v ložiskovom rajóne Krásnohorské Podhradie – Drnava. In: Tamže, s. 29–32; KAFKA, R.: Rimavický hámor (Technologické a personálne
poznámky k jeho činnosti). In: Tamže, s. 33–38; KLADIVÍK, E.: Správa štátnych železných baní na Železníku
v období rokov 1919–1938 a výrobná činnosť tohto závodu v súkromnom vlastníctve od roku 1938 do roku 1945.
In: Tamže, s. 39–54; ČELKOVÁ, M.: Zbierkové predmety umeleckej liatiny vo fondoch Slovenského banského
múzea v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 76–87.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
239
ský autor Zoltán Remport, ktorý publikoval viaceré práce z dejín uhorského železiarstva
v 19. storočí, dokonca i samostatné monografie.172 Inú perspektívu na tému z dejín hutnej
výroby ponúka štúdia S. Micháleka.173
Kolektív autorov napokon v roku 2006 pripravil na vydanie pokus o syntézu dejín hutníctva, i keď predmetná publikácia vzhľadom na faktografické a iné nedostatky (absencia
poznámkového aparátu) nespĺňa požiadavky na vedeckú syntézu z dejín hutníctva.174
Osobnosti baníctva, hutníctva a geológie
Zo starších dejín baníctva pozornosť historikov pútal Ján Thurzo ako banský podnikateľ.175 Osobnostiam ako Juraj Agricola a Ján Dernschwam bol venovaný priestor na seminári Baníctvo na Slovensku v čase J. Agricolu a J. Dernschwama v roku 1994 v Banskej
Štiavnici.176 O známej rodine Hellovcov publikoval kratší príspevok B. Gayer.177 V roku
1993 sa v Banskej Štiavnici uskutočnil seminár Hellovci a ich prínos pre vedu a techniku.178
Opäť v Banskej Štiavnici sa v roku 1995 konal seminár k životu a dielu Gabriela Schweitzera a Antona Pécha.179
172 Napr. REMPORT, Z.: Magyarország vasgyártása a dualizmus korában (1867–1918). Budapest 2005.
173 MICHÁLEK, S.: Spor Československa a USA o širokopásovú valcovňu v rokoch 1951–1954. HČ 54, 2006,
č. 4, s. 607–630.
174 SCHMIEDL, J. – WEIGNER, L. a kol.: Dejiny hutníctva na Slovensku : História výroby železa, neželezných
a drahých kovov na území Slovenska. Košice 2006.
175 SKLADANÝ,
M.: Ján Thurzo z Betlanoviec (1437–1508) – priekopník ranokapitalistického podnikania
v európskom baníctve. In: Spiš v kontinuite času. Prešov 1995, s. 41–47; TÝŽ: Začiatky podnikania Thurzovcov
v spišsko–gemerskom baníctve. In: Vývoj správy miest na Slovensku. Martin 1984, s. 229–237; TÝŽ: Thurzovci
a Levoča. In: Pohľady do minulosti : Zborník prednášok z histórie. Levoča 2001, s. 61–79.
176 VOZÁR, J.: Život a dielo Juraja Agricolu. SBV 34, 1994, č. 3–4, s. 63–71; SKLADANÝ, M.: Dernschwamov memoriál ako prameň k dejinám stredoslovenského baníctva. Tamže, s. 72–76; LABUDA, J.: Archeologická výpoveď k baníctvu 16. storočia v stredoslovenskej banskej oblasti. Tamže, s. 77–79; NOVÁK, J.: Baníctvo
v Banskej Štiavnici v 16. storočí. Tamže, s. 88–92. SLANÝ, J.: Banská Bystrica v 16. storočí. In: Tamže, s. 92–97;
ČELKO, M.: Turzovci v Kremnici. Tamže, s. 98–102; MAGULA, R.: Baníctvo v Smolníku v 16. storočí. Tamže,
s. 103–107; VALACHOVIČ, P.: Ján Dernschwam ako epigrafik. In: Tamže, s. 107–110; ČIČAJ, V.: Ján Dernschwam a jeho knižnica. Tamže, s. 110–114; KLADIVÍK, E.: Banská technika na Slovensku v 16. storočí. Tamže,
s. 115–119; HOCK, M.: Úprava rúd v dobe J. Agricolu a J. Dernschwama. Tamže, s. 119–126; TOMEČEK, O.:
Vývin skúšania kovov a skúšobníctvo v diele Georga Agricolu. Tamže, s. 126–136.
177 GAYER, B.: Niektoré údaje k Hellovcom v kremnickom archíve a v literatúre. ZbBM 15, 1991, s. 365–368.
178 KLADIVÍK, E.: Matej Kornel Hell. SBV 33, 1993, č. 2, s. 45–54; NOVÁK, J.: Zásluhy Mateja Kornela Hella
na výstavbe banského vodohospodárskeho systému. Tamže, s. 55–59; KLADIVÍK, E.: Jozef Karol Hell. Tamže,
s. 60–69. VOZÁR, J.: Neznámi Hellovci. Tamže, s. 69–76; NOVÁK, J.: Život a dielo Maximiliána Hella. Tamže,
s. 76–83; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty k Hellovcom vo fondoch ŠÚBA v Banskej Štiavnici. Tamže,
s. 90–101.
179 HERČKO, I.: Výročia významných osobností banskoštiavnického baníctva v roku 1995. In: Zborník k dejinám baníctva na Slovensku. Banská Štiavnica 1995, s. 3–19; KLADIVÍK, E.: Gabriel Mikuláš Schweitzer. In:
Tamže, s. 20–26; KAŠIAROVÁ, E.: Archívne dokumenty k životu a dielu G. von Schweitzera v ŠÚBA v Banskej
Štiavnici. In: Tamže, s. 27–40; LADZIANSKY, J.: Kartografická tvorba Gabriela Mikuláša Schweitzera a Antona
Pécha. In: Tamže, s. 41–48; NOVÁK, J.: Život a dielo Antona Pécha. In: Tamže, s. 49–56; SUROVEC, J.: Archívne dokumenty k životu a dielu Antona Pécha v ŠÚBA. In: Tamže, s. 57–67; ŠTĚPÁN, V.: Anton Péch a severomoravští podnikatelé Kleinové. In: Tamže, s. 68–89; HERČKO, I.: Štúdium rudných žíl banskoštiavnického
rudného revíru v 19. storočí a ich zobrazovanie v banských mapách. In: Tamže, s. 90–114.
240
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Dvaja autori publikovali samostatnú štúdiu o živote a diele Aurela Lehotzkého.180 Ladislav Sombathy pripomenul výročie smrti Juraja Bernátha.181 Námetom na samostatnú
publikáciu sa stalo pôsobenie Bedricha Gayera v Kremnici.182 Elena Síkorová sa venovala
osobnosti hlavného komorského grófa Karola Mitrovského z Nemyšle.183 V roku 2008 boli
publikované dva dokumenty o živote Bohuslava Križka.184 Seminár, ktorý sa konal v Banskej Štiavnici v roku 1994, bol zameraný na osobnosť Arpáda Bergfesta.185 Na ďalšom seminári v roku 2000 sa prednášajúci zaoberali priekopníkmi baníctva vo Veľkom Krtíši.186
Osobnosť Samuela Mikovíniho bola témou sympózia usporiadaného v Banskej Štiavnici
v roku 2005.187 Témou ďalšej konferencie sa stal Ignác Born a problematika nepriamej
amalgamácie.188 Osobností komorských grófov z hľadiska výtvarného umenia sa dotkla
v reprezentačnej publikácii Mária Čelková a kolektív.189
Záver
Predstaviť výsledky montánno-historického výskumu na Slovensku za ostatných 20 rokov
je zložité, nakoľko takáto produkcia sa rozplýva v mnohých zborníkoch, predovšetkým
z početných seminárov, konferencií, či iných odborných podujatí. Od začiatku 90. rokov
až do roku 2006 boli dominujúce semináre s regionálnou perspektívou, ktoré sa konali
pod záštitou Slovenského banského múzea a systematicky mapovali jednotlivé banské
oblasti na Slovensku. Výstupy z týchto seminárov však nevychádzali samostatne, ale boli
uverejňované ako dvoj- alebo trojčísla časopisu Spravodaj Banského výskumu, a to až do
jeho zániku v roku 2004. Zo špecializovaných odborných periodických publikácií stojí za
zmienku Zborník Slovenského banského múzea, ktorý do roku 1997 vychádzal pravidelne
v dvojročných intervaloch a po roku 1997 už len nepravidelne. Nové periodikum Mon180 LEHOTSKÝ, J. – SUROVEC, J.: Život a dielo Ing. Aurela Lehotzkého (1882–1953). Zb SBM 13, 1987,
s. 203–228.
181 SOMBATHY, L.: 20. výročie smrti Ing. Juraja Bernátha. Zb SBM 18, 1997, s. 377–381.
182 MAZŮREK, J.: Kremnický montanista. Banská Bystrica 2006.
183 SÍKOROVÁ, E.: Erbová listina Leopolda II. pre hlavného komorského grófa Karola Mitrovského z Nemyšle.
In: Erbové listiny : Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie. Martin 2006, s. 49–57.
184 LACKO, M.: Niekoľko biografických údajov o Ing. Bohuslavovi Križkovi. MH 1, 2008, s. 242–247.
185 Ing. Arpád Bergfest – priekopník banskohistorického aplikovaného výskumu. Banská Štiavnica 1994.
186 KLADIVÍK, E.: Začiatky banského podnikania a rozvoj uhoľného baníctva v oblasti Veľkého Krtíša od
19. storočia do roku 1962. Andrej Krasislav Mešša 175. výročie narodenia, Vsevolod Čechovič 100. výročie narodenia. Veľký Krtíš 2000, s. 7–19; KAMASOVÁ, M.: Andrej Krasislav Mešša, prvý banský podnikateľ a priekopník
baníctva vo Veľkom Krtíši. In: Tamže, s. 21–37; VASS, D.: Vsevolod Čechovič – objaviteľ Modrokamenského
uhoľného ložiska. In: Tamže, s. 39–43.
187 ŽILÁK, J.: Na margo genealógie Samuela Mikovíniho. In: Samuel Mikovíni a jeho odkaz pre dnešok. Banská
Štiavnica 2005 [vyšlo 2007], s. 8–13; KAŠIAROVÁ, E.: Pozostatky kartografickej tvorby a ďalšie dokumenty
vzťahujúce sa na Samuela Mikovíniho zachované v Štátnom ústrednom banskom archíve v Banskej Štiavnici. In:
Tamže, s. 14–21; TÖRÖK, E. K.: Mikovinys Karten und Plänen von Teichbauten. In: Tamže, s. 22–25; KAMENICKÝ, M.: Založenie Baníckej školy v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 55–61; VOZÁR, J.: Založenie baníckej
vysokej školy v Banskej Štiavnici. In: Tamže, s. 79–84.
188 PÖSS, O.: Založenie medzinárodnej spoločnosti pre rozvoj banských náuk v Sklených Tepliciach. In: Ignác
von Born a 220. výročie vzniku 1. medzinárodnej vedeckej spoločnosti na svete. Banská Bystrica 2006, s. 5–14;
HAUBELT, J.: Goethe, Trebra, Born a Společnost pro báňské vědy. In: Tamže, s. 55–62.
189 ČELKOVÁ, M. a kol.: Portréty komorských grófov a osobností baníctva a hutníctva na území Slovenska v 17.–
19. storočí. Košice 2007.
OBZORY MIROSLAV LACKO Montánno-historický výskum na Slovensku po roku 1989
241
tánna história (ročenka o dejinách baníctva a hutníctva) – v súčasnosti jediný periodický
vedecký zborník z oblasti hospodárskych dejín na Slovensku – je vydávané od roku 2008.
Treba spomenúť i Banskú agentúru v Košiciach, ktorá realizuje vlastnú edíciu reprezentačných (zväčša popularizačných) publikácií z oblasti dejín baníctva a hutníctva. Mnohé
príspevky a štúdie z tejto oblasti však vychádzali aj v iných odborných (historických, geologických) časopisoch, či regionálnych zborníkoch. Zvlášť rozsiahla je produkcia z regionálnej histórie, kde dominujú nielen zborníky, ale najmä monografie obcí a miest, avšak
ich odborná úroveň je často práve na regionálnej úrovni sporná.
V predloženej štúdii sme sa pokúsili charakterizovať slovenskú produkciu k dejinám
baníctva a hutníctva, avšak vzhľadom na obmedzený priestor ide o výber. I keď boli publikované čiastkové bibliografické prehľady k problematike montánno-historického výskumu,190 dosiaľ na Slovensku komplexná bibliografická príručka so zameraním na túto tému
absentuje.
190 VOZÁR, J.: Dejiny baníctva na Slovensku do roku 1918 v slovenskej historiografii z rokov 1919–1982. Zb
SBM 13, 1987, s. 33–71; LACKO, M.: Slovenská montánna historiografia v rokoch 1983–2005. Bratislava 2007.
Pravidelne vychádza bibliografický prehľad slovenskej produkcie aj na stránkach zborníka Montánna história,
v ktorom boli publikované aj kompletné personálne bibliografie popredných špecialistov na túto tému (R. Magula, E. Kladivík, M. Čelková).
242
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
LITERATURA
Recenze
JEMELKA, Martin (ed.): Ostravské dělnické kolonie I: Závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven moravské části Ostravy. Ostrava : Filozofická
fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2011, 544 s.
Centrum pro hospodářské a sociální dějiny, spis OU
č. 238/2011. ISBN 978-80-7368-953-7.
Když se počátkem roku 2012 (s vročením 2011)
dostala do rukou odborné veřejnosti publikace o dělnických koloniích v Ostravě, od samého počátku
bylo jasné, že jde o publikační počin mimořádného
významu. Ten spočívá především ve způsobu pojetí
tématu, dokonalém využití pramenné základny, pečlivém zpracování celého díla i jeho rozsahu. Autorem
myšlenky, vedoucím autorského kolektivu, autorem
šesti z celkových 13 kapitol knihy a nakonec i editorem
celého díla je Martin Jemelka, který patří k nejmladší
generaci ostravských historiků, odborný asistent katedry společenských věd Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava a člen Centra pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské
univerzity v Ostravě. Spoluautory recenzované knihy
jsou pak absolventi studia historie Ostravské univerzity Marianna Grussmannová, Jarmila Peňázová,
Mariana Stonišová a Ondřej Štarman. M. Jemelka se
problematice dělnických kolonií věnuje již od samého
počátku své vědecké dráhy. Kromě celé řady studií je
autorem několika publikací o dělnických koloniích,
především v Ostravě.1 Právě výsledky jeho poslední
práce2 nejvýrazněji přispěly k Jemelkovu rozhodnutí
realizovat první z trojice plánovaných svazků topografické publikační řady Ostravské dělnické kolonie
(I: Závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven
v moravské části Ostravy, II: Závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven ve slezské části Ostravy,
III: Závodní kolonie Vítkovických železáren a dalších
průmyslových podniků). Čtyřletý projekt byl zahájen
roku 2010.
Přáním autorského kolektivu recenzované publikace bylo vytvořit publikaci, která by navazovala na
1 Na kolonii : Život v hornické kolonii dolu Šalomoun
v Moravské Ostravě do začátku socialistické industrializace. Ostrava 2007; Na Šalomouně : Společnost a každodenní život v největší moravskoostravské hornické
kolonii (1870–1950). Ostrava 2008; Z havířských kolonií aneb jak se žilo havířským rodinám (Edice Ostra­
vica, 22). Ostrava 2008; Lidé z kolonií vyprávějí své
dě­jiny. Ostrava 2009.
2 Dombrovský, Z. a kol.: Hornické kolonie Ostravy.
Sborník Hornického zpravodaje, Edice Hornictví
včera, dnes a zítra, 10. Ostrava 2009.
tradiční a přibližně šedesátiletý výzkum ostravských
dělnických kolonií, na němž se v uplynulých desetiletích
vedle hospodářsky a sociálně orientovaných historiků
podíleli i sídelní geografové, etnologové nebo historičtí
demografové, a nejen kriticky sumarizovala dosavadní
výsledky bádání, ale hlavně na základě detailního
archivního výzkumu přispěla k odstranění dlouho tradovaných omylů a nedorozumění a široké veřejnosti
připomněla i opomíjené lokality mezi dělnickými koloniemi v moravské části Ostravy. Těmi opomíjenými
jsou míněny především kolonie U jámy Ignát, U Kostela, U Odry, U Dubu nebo Staré kolonie dolu Louis.
Kolektiv autorů si jako primární cíl stanovil vytvoření
publikace v oblasti tzv. historické topografie. Jeho
uskutečnění na jedné straně představovalo časově náročnou a komplikovanou badatelskou práci, na druhé
straně však přineslo sumarizaci základních informací
o sledovaných dělnických koloniích, které byly čerpány převážně z archivních pramenů. Autoři si byli
vědomi limitů práce – ať již informačních nebo metodických. Ty byly dány nestejně dochovanými archivními prameny nebo dosavadními malými zkušenostmi
s široce koncipovaným archivním výzkumem. I přes
objektivní nesnáze jejich dílo podává nejen informace
o dosud přehlížených dělnických koloniích v moravské části Ostravy, ale i poprvé publikované informace
z oblasti historické topografie a regionálních dějin.
Lze souhlasit s domněnkou autorů, že se publikace
může stát pohnutkou k potřebnému výzkumu firemní
sociální politiky ostravských průmyslových závodů,
konkrétně v oblasti bytové politiky v poslední třetině
19. století (tedy v době vrcholící industrializace ostravské průmyslové aglomerace).
Vlastní práci předchází stať Vzory a sumarizace
dosavadního výzkumu ostravských dělnických kolonií,
ve které autoři výstižně charakterizují dosavadní literaturu, a to i práce, které dosud nebyly publikovány.
Vlastní obsah knihy autoři rozdělili do 13 kapitol zaměřených na konkrétní kolonie. Pro historická území
Mariánských Hor a Hulváků to jsou Dolní kolonie
jámy Ignát, Horní kolonie U Koule, Kolonie u Jámy
Ignát a Kolonie U Kostela; v rámci Moravské Ostravy
Kolonie Jámy Hlubina, Kolonie jámy Jindřich, Osada
jámy Jiří, Osada jámy Šalomoun, Kolonie U Dubu;
v rámci Přívozu Kolonie dolu a koksovny František,
Osada Odra, Osada U Odry (Stará kolonie jámy František) a nakonec pro Vítkovice Stará a Nová kolonie
jámy Louis. Tyto kapitoly přinášejí základní informace o poloze, stavebním, populačním, společenském
a spolkovém vývoji uvedených patnácti existujících
nebo většinou již zbouraných hornických kolonií na
území moravské části Ostravy (zcela demolovány jsou
LITERATURA RECENZE
kolonie U Jámy Ignát, kolonie Jindřišská, Jiřská, Šalomounská a U Dubu, kolonie dolu František a kolonie
U Odry). Kolonie byly skutečně významným činitelem
v životě obcí, ke kterým patřily. Pro ilustraci uvádím, že
v roce 1921 činil v Mariánských Horách podíl obyvatel
kolonií 31,4 % všech obyvatel obce! Nejstarší dělnickou, případně hornickou kolonií na území Moravské
Ostravy byla kolonie dolu Jindřich (původně jámy X),
postavená v letech 1853–1871. Dvě největší moravskoostravské hornické kolonie, Šalomoun a Hlubina
z let 1868–1928 a (1859) 1868–1929 obývalo ještě
mezi světovými válkami více než dva tisíce obyvatel
a tyto kolonie žily bohatým společenským, spolkovým
a politickým životem. Kolonie jámy Šalomoun patří
rovněž k těm kapitolám publikace, které jsou ve všech
částech zpracovány nejdůkladněji, a to nepochybně
proto, že právě této kolonii věnoval Martin Jemelka
nejvíce svého badatelského zájmu. Za zmínku rovněž
stojí, že na závěr kapitoly o hornických koloniích ve
Vítkovicích je připojena subkapitola Život v koloniích
očima Rudolfa Františka Šimka (1906–1962), vítkovického rodáka, spisovatele.
Základní okruhy studia jednotlivých hornických
kolonií, jak jsou konkrétně naplněny v samotné práci,
pak autoři uvádějí ve stati Struktura textu a jeho pramenná báze. V jednotlivých kapitolách tyto okruhy
představují následující subkapitoly: Základní prostorové informace, Stavební vývoj, Standard bydlení, Charakteristika populačních poměrů, Okolí kolonie a zařízení občanské vybavenosti, Spolkový a společenský život,
Významné události a osobnosti spjaté s koloniemi.
Podkapitoly Základní prostorové informace lokalizují dělnická sídliště v areálu obcí, informují o aktuální silniční síti a jejích proměnách a popisují nejbližší
okolí kolonií. Podle mého názoru se autoři vyrovnali
s pramennou základnou natolik důkladně, že zřejmě
není možno očekávat zjištění dalších pramenů, jejichž
využití by významněji posunulo dosavadní poznatky.
Podkapitoly Stavební vývoj zachycují periodizaci
výstavby kolonie a stavebně-architektonickou nebo
sociálně-prostorovou typologii popisované výstavby.
Významnou součástí této subkapitoly jsou tabulky
o stavebním a populačním vývoji, které detailně zachycují základní údaje o jednotlivých domech (číslo
popisné, typ domu, zahájení výstavby, kolaudace,
povolení k užívání, demolice, rozměry nadzemního
podlaží, obytná plocha bytu, počet bytových jednotek
a počet obyvatel v letech 1890, 1900, 1910 a 1921).
I zde autoři vyčerpali veškeré relevantní zdroje.
Podkapitoly Standard bydlení sledují základní
vybavenost kolonií a případné proměny nebo růst
bytového standardu a standardu bydlení. Pro její
zpracování autoři shromáždili velké množství důležitých informací, jejichž zdrojem byl především aktový
materiál ve stavební dokumentaci. Dalším zdrojem
informací byly vzpomínky bývalých obyvatel nebo
denní tisk. Pokud jde o vzpomínky, zde jsou, zdá se,
možnosti dalšího získávání informací velmi omezené
z toho důvodu, že dnes žije již jen velmi málo přímých
pamětníků života v koloniích. Postrádáme-li dnes více
243
podobných zdokumentovaných vzpomínek, je nutno
tuto skutečnost přičíst na vrub předcházejícím generacím historiků, etnografů apod. Pokud jde o využití
deního tisku, jsem toho názoru, že zde ještě existují rezervy (např. v pasáži o archivních pramenech je v oddílu o sbírce novin a časopisů Archivu města Ostravy
uváděn ve větší míře jen Duch času). Každopádně je
nutno považovat zařazení této pasáže do publikace za
výrazný posun v poznání konkrétního života v koloniích.
Subkapitoly Charakteristika populačních poměrů
uvádějí informace o počtu a případně i o populačním
chování obyvatel sledovaných kolonií. V kontextu dosavadních publikací o hornických koloniích představuje tato pasáž novinku. Rozsah uváděných informací
však není u všech uváděných kolonií stejný – u dvou
kolonií (Jindřišská, U dubu) jsou údaje výsledkem
úplné excerpce dochovaných sčítacích operátů z let
1880–1930, u tří kolonií (Františkova, Jiřská, Oderská) byly využity informace ze starších diplomových
prací, u dvou (Hlubinská a Šalomounská) pak informace z již publikovaných prací (zde se jedná o stručné
exkurzy do vývoje počtu pojednávaných lokalit s ohledem na percentuální podíl obyvatel kolonií na celkovém počtu obyvatel pojednávaných lokalit, na jejichž
území kolonie ležely, nebo o obsáhlejší výklady o populačním vývoji). Především je nutné ocenit náročný
pramenný výzkum. Zde současně vidíme úkol do budoucna (jehož jsou si autoři určitě dobře vědomi): dokončení excerpce sčítacích operátů pro všechny dosud
nezpracované lokality.
Subkapitoly Okolí kolonie a zařízení občanské vybavenosti seznamují s úrovní občanské vybavenosti v jednotlivých lokalitách a s jejími zařízeními buď na územích samotných kolonií, nebo v jejich nejbližším okolí.
I tyto informace znamenají výrazný posun v poznání
života v koloniích. I když je rozsah pramenů použitých
pro zpracování této subkapitoly obsáhlý, soudím, že
pramenná základna pro zpracování těchto partií o dělnických koloniích není ještě zcela vyčerpána.
Subkapitoly Spolkový a společenský život jsou součástí pouze kapitol o koloniích Hlubinské a Šalomounské v Moravské Ostravě, Františkově kolonii a Osadě
Odra v Přívoze a Nové Louisově kolonii ve Vítkovicích.
Představují významný posun v poznání života v koloniích a někdy i života konkrétních osob. Tuto možnost
otevřelo studium spolkové agendy buď v archivních
fondech Archivu města Ostravy, nebo ve spolkovém
oddělení fondu Policejní ředitelství Moravská Ostrava
Zemského archivu v Opavě. Tato skutečnost zároveň
naznačuje možnosti následného výzkumu pro další
kolonie uváděné v této publikaci. Autoři jsou si této
skutečnosti jistě vědomi a jsem přesvědčen o tom, že
další, byť určitě náročný výzkum může zaplnit tuto informační mezeru.
Subkapitoly Významné události a osobnosti spjaté
s koloniemi (taktéž součásti pouze kapitol o koloniích
Františkově, Hlubinské, Oderské a Šalomounské) obsahují informace buď o událostech nadregionálního
významu (stávky v letech 1872–1900 v Hlubinské
244
a Šalomounské kolonii), nebo připomínají osobnosti
společenského a politického života spjaté s pojednávanými dělnickými koloniemi. Zařazení těchto pasáží
je velmi významným autorským počinem. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že v této fázi bádání jde
o doplnění obrazu jen čtyř hornických kolonií. Je to
dáno jednak tím, že hlavní směr náročného výzkumu
byl soustředěn na co nejúplnější zachycení stavební
dokumentace kolonií (ve snaze dodržet plánované
vydání I. svazku proponované trilogie), jednak skutečností, že je velmi obtížné získávat další svědectví o významných osobnostech z kolonií. Autoři publikace
ostatně nakonec sami naznačují, kde výzkum kolonií
nabízí další možnosti.
Shrnu-li dojem z celé publikace, musím s radostí
konstatovat, že záměr, který autoři prezentovali, se
jim podařilo splnit. V dosud nebývale plastické podobě
představili ostravské hornické kolonie a život v nich.
Právě úsilí o zachycení života v koloniích a osudů jejich konkrétních obyvatel je to, v čem tato publikace
převyšuje dosud vydané práce a v čem je její významný
metodický přínos. Všechny kapitoly jsou zpracovány
velmi pečlivě, stejná pozornost je věnována poznámkovému aparátu. Je nutné vyzvednout velmi dobrou
jazykovou a stylistickou úroveň celé knihy. K vlastní
práci, tedy k rozsáhlým kapitolám o dělnických koloniích na území moravské části Ostravy, je třeba
uvést, že jde především o hornické kolonie (v několika
případech o kolonie pro zaměstnance báňských koksoven ) – v tomto směru by tedy bylo možné podtitul
názvu publikace upřesnit. Autoři se rozhodli začlenit
jednotlivé kapitoly podle polohy kolonií v dříve samostatných obcích dnešní Ostravy (Mariánské Hory
a Hulváky, Moravská Ostrava, Přívoz a Vítkovice).
Toto rozhodnutí bylo oprávněné pro možnost systematického využití stavebních spisů ať již v Archivu města
Ostravy, nebo na stavebních úřadech příslušných
městských částí Ostravy a dále pro případné využití
sčítacích operátů. Publikaci uzavírají vedle klasického
vědeckého aparátu (seznam pramenů a literatury, resumé apod.) rovněž seznam použitých zkratek, vedle
osobního a místního rejstříku také rejstřík veřejnoprávních korporací, průmyslových závodů a firem.
V publikaci není uveden seznam obrázků (celkem 335,
opatřených velmi přesnými popisy) a tabulek (51).
Část shrnující archivní prameny zasluhuje velké
ocenění. Odkazy jsou zpracovány pečlivě a velmi podrobně (dokonce je uváděna i archiválie, která v seznamech archiválií byla uvedena, ale ke studiu nebyla
předložena!). Do kategorie tištěných pramenů jsou
zařazeny i práce, které jsou většinou zařazovány do
literatury (např. čtyři kapitoly z publikace Kamenouhelné doly ostravsko- karvinského kamenouhelného
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
revíru I, Moravská Ostrava 1929 a tři základní práce
Wilhelma Jičinského). Nabízí se ale otázka, zda by
sbírka novin a časopisů neměla být zařazena spíše
do kategorie tištěných pramenů. Celá pasáž svědčí
o snaze autorů využít v maximální míře všech, i jen
trochu dostupných pramenů (zde mám na mysli především spisový materiál uložený na úřadech městských obvodů Mariánské Hory a Hulváky, Moravská
Ostrava a Přívoz a Vítkovice). Autoři využili pro za­
chycení konkrétní podoby kolonií a její změny především stavební spisy katastrálních území Moravská
Ostrava, Mariánské Hory a Hulváky, Přívoz, Vítkovice
a Zábřeh nad Odrou, dále archiválie ze Sbírky map
a plánů a ze Sbírky fotografií a pohlednic z Archivu
města Ostravy a dále písemnosti již uvedených úřadů
městských obvodů. Sčítací operáty ze sčítání obyvatelstva z let 1880–1930 (z Národního archivu, Státního
okresního archivu Frýdek-Místek a Archivu města
Ostravy) pak umožnily autorům zachytit skladbu
obyvatel kolonií a její proměnu v průběhu doby. Archiválie z fondu Policejní ředitelství Moravská Ostrava
(ze Zemského archivu v Opavě) a dále především prameny z archivních fondů škol, spolků, sbírky pamětí
a historicko-vlastivědných rukopisů, sbírky novin
a časopisů z Archivu města Ostravy se ukázaly jako
velmi důležité pro zachycení života v koloniích. Kromě
toho byly využity i další archiválie – např. z Archivu
OKD, a.s. Otázkou zůstává, proč nebyl pro kolonie
Dolu Ignát a Odra využit archivní fond Báňská a hutní
společnost, a.s. – báňské ředitelství Moravská Ostrava
(1906–1945) uložený v Archivu OKD, a.s. Pokud jde
o formální stránku názvů uváděných fondů a sbírek,
považuji za potřebné uvést, že použité názvy by podle mého přesvědčení měly být v souladu s databází
evidence archivních fondů a sbírek, kterou vede Ministerstvo vnitra ČR. Významnou část seznamu použitých zdrojů představuje přehled tradičních ústních
pramenů a soukromých sbírek fotografií.
Na pramennou základnu navazující rozsáhlý přehled literatury svědčí o široké základně pro práci na
publikaci, do přehledu jsou zařazeny i dosud nevydané
práce. Sympatické je, že jsou zde zahrnuty také odkazy
na použité internetové stránky.
Významnému obsahu knihy odpovídá i podoba
knihy samotné: pevné desky s krásnou žánrovou fotografií kolonie, kvalitní vazba, křídový papír, velmi
dobrý tisk a pečlivá grafická úprava. Mohu potvrdit,
že přání autorů vytvořit čtivý pomník tisícům bezejmenných obyvatel ostravských dělnických kolonií se
rozhodně naplnilo. Doufám, že se tato velmi zdařilá
publikace brzy dočká pokračování, tak jak to autoři
v úvodu celého díla naznačují.
Oldřich Klepek
245
LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE
Zprávy o literatuře
HLAVÁČEK, Ivan: O mých předchůdcích i současnících : Soubor studií k dějinám archivnictví, historiografie a pomocných věd historických. Praha : Národní
archiv, 2011, 450 s. ISBN 978-80-86712-89-5.
Osmdesátiny prof. PhDr. Ivana Hlaváčka, CSc.
(*1931), se staly příležitostí k tomu, aby Jan Kahuda
ve spolupráci s Národním archivem připravil výbor ze
statí této přední osobnosti českých pomocných věd
historických, které se na jedné straně týkají převážně
jeho vědního oboru, na druhé straně osobností české
obecné historiografie i pomocných věd historických
a byly napsány a publikovány při nejrůznějších příležitostech – životních jubileích, úmrtích, výročích
apod. Nesporně dominantní postavení v předloženém souboru zaujímá stať Přehled dějin pomocných
věd historických v českých zemích, který je (a asi nadlouho i bude) sice stručným, ale velmi hutným a na
informace bohatým syntetickým pohledem na vývoj
tohoto vědního oboru, realizovaného jmenovitě na
Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vývoj
oboru sleduje autor od jeho osvícenských počátků do
současnosti. Prof. Hlaváčka zajímají teoretické vlivy
přicházející ze zahraničí, autor proto pečlivě sleduje
výuku tohoto oboru na univerzitách. Osobně si velmi
cením zejména jeho tematické analýzy diplomových
prací obhájených v období let 1952–1988 na pražském i brněnském učilišti oboru. Pozornost upoutává
také soubor několika studií o Hlaváčkově předchůdci
na stolici pomocných věd v Praze – Josefu Emlerovi –
a dvě studie o historiografii města Chebu a jeho archivářích. Užitečné je také zařazení bibliografie článků,
studií a osobních zpráv autorových, které byly věnovány dějinám historiografie a osobnostem českých
historiků. Výbor Hlaváčkových historiografických příspěvků v často jen obtížně dohledatelných publikacích
je cenným vkladem do dosti opomíjené oblasti našeho
současného dějepisectví.
Milan Myška
Kerrigan, Michael: Zprávy z minulosti. Přeložila
Hana Navrátilová. Praha : Knižní klub, 2011, 224 s.
+ obr. ISBN 978-80-242-2850-1.
Relativně nedávno nás potěšila tetralogie vydavatelství Grada Lidé starověku: co nám o sobě řekli. Mezopotámie. Egypt. Řecko a Řím (Praha 2011). Jelikož
byla výjimečně určena mladším čtenářům, vyniká názorností. Výklad materiálu je stručný a srozumitelný.
Autor věnuje zvýšenou pozornost pramenné základně
jmenovaných zemí – například ve svazku o Mezopotámii seznamuje čtenáře s písemnými památkami,
texty na válečcích, hliněných tabulkách, pečetích, na
stélách či hranolech. Analogický přístup k pramenům
pozorujeme i v díle věnovaném Egyptu. Zde byly např.
zařazeny informace o amarn­ských dopisech (archivu),
Aniho papyru, pověstné Rosettské desce aj. Ukázky
písemných pramenů v knize o Řecku zastupují ilustrace faistského disku a pyloské tabulky s lineárním
písmem, dále texty nápisů včetně zákonů z Gortyny
na Krétě a ukázky mramorové kroniky z ostrova Paru.
Pozornost si zaslouží stránky o způsobu hlasování
v demokratických Athénách (ukázka hlasovacích
disků a ostrak, střepů). Ve stejném duchu je napsána
i kniha o Římu. Zde autor uvádí různé typy latinských
nápisů včetně textů z Pompejí a textů náhrobních.
V přílohách uvedených publikací čtenář nalezne slovníček pojmů, časovou osu a stručný seznam literatury
a webových stránek.
Nová kniha známého popularizátora starověkých
civilizací M. Kerri­gana1 se přes tematickou blízkost
od předešlých publikací obsahově liší. Nabízí poněkud širší přehled písemných památek Mezopotámie,
Egypta, Řecka a Říma, Izraele, Judejí, Palestiny, Foiníkie a Etrurie. Do přílohy zařadil stručný výběr literatury včetně odkazů na internetové stránky (s. 220).
Pochvalu zaslouží přítomnost jednoduchých map. Pro
jasnější představu o obsahu Kerriganovy knihy použiji
jako příklad kapitolu o Egyptě (s. 40–69) a o Římu
(s. 172–219). Autor do přehledu egyptských památek
zahrnuje proslulou Narmerovu paletu a informace
o tzv. „palermské desce“ se seznamem faraonů, dále
se zaměřuje na obsah stély pokladníka Čečiho a vládce
Vesetu Kamose, publikuje text jednoho ze skarabů
Amenhotepa III., mluví o amarnském klínopisném archivu, proslulém papyru Aniho, o kanopském dekretu
krále Ptolemaia III. a konečně se zastavuje u pověstné
Rosettské desky, jež přinesla J.-F. Champollionovi
slávu rozluštitele egyptských hieroglyfů. Do kapitoly
věnované římským památkám Karrigan zahrnuje relativně bohatou galerii latinských nápisů, převážně
věnování, úředních usnesení a náhrobních nápisů; je
mezi nimi i jeden příklad nápisu na zdi z Pompejí.
Je zřejmé, že publikace není univerzálním ani odborným přehledem většiny starověkých písemných
památek – ostatně o to ani neusiluje. Nabízí začátek
cesty do bohaté písemné základny naší minulosti a vybízí, řekl bych, k dalšímu poznání. Formou a obsahem
výkladu je užitečná pro žáky i studenty. Adeptům studia historie starověku by mohla sloužit jako vzor inspirace pro další, analogická a hlubší bádání.
Igor Lisový
1 KERRIGAN,
M.: Historie smrti : Pohřební zvyky
a smuteční obřady od starověku do současnosti. Praha
2008.
246
Adkins, Lesley – Adkins, Roy A.: Antický Řím :
encyklopedická příručka. Přeložili Petr Kitzler a Mai
Havrdová Fathi. Praha : Slov­art, 2012, 487 s. ISBN
978-80-7391-579-7.
Publikace tematicky navazuje na knihu Starověké
Řecko (Praha 2011), o které jsem informoval v předešlém čísle revue Historica (2012, č. 1, s. 89–90). Přestože jsou si formou podobné, obsahově se podstatně
liší. Nenabízí například vyváženou tematicky-chronologickou strukturu (stručný přehled kulturně-historického vývoje starověkých států včetně chronologie, biografický slovníček státníků a politiků, eseje o vojenství,
zeměpisný slovník, přehled hospodářské činnosti, obchodu, cestování a dopravy, eseje o urbanizaci, písemnictví, vzdělávání, literárně-umělecké činnosti a vědě,
o náboženství a výtvarném umění, o každodenním
životě), nýbrž přibližuje čtenářům analogický okruh
otázek podle poněkud jiného principu. Jsou to: 1) Republika a císařství, 2) Vojenství, 3) Geografie římského světa, 4) Města a venkov, 5) Obchod a cestování,
6) Psané doklady, 7) Náboženství, 8) Hospodářství
a řemesla, 9) Každodenní život. Do přílohy jsou zařazeny mapy, tabulky, rozsáhlá bibliografie (s. 395–412)
a rejstřík.
Každého, kdo je alespoň letmo seznámen s dějinami starověkého Říma, může tato kompozice po­
ně­kud překvapit, a to především proto, že autoři
upřednostnili otázky politických událostí a vojenství,
a teprve poté se zabývají problematikou zeměpisu
a topografie, obchodu a cestování, písemnictví a nakonec náboženství, hospodářství a řemesel. Díky tomu
nabízí do určité míry svéráznou, leč velmi užitečnou
a poučnou „jízdu proti směru“. Například první kapitolu uvádí chronologický přehled římských dějin
od prvních králů až po pozdní antiku, dále slovníček
vybraných historických osobností a císařů. Až poté následuje stručná charakteristika sociální struktury římské společnosti a státních institucí v době republiky.
Ten, kdo si vybere kapitolu o vojenství, zjistí, že má
z hlediska chronologie jasnější koncepci, a je proto
také kvalitnější. Vynikající přílohou je zde přehled
římských legií. Z jiných přehledů bych rád upozornil
na kapitolu o písemnictví (psaných dokladech), v níž
kromě slovníčku literátů najdeme pozoruhodné pasáže o epigrafice. Poslední kapitola knihy o každodenním životě je velmi stručná, pro laiky dostačující, pro
studenty klasické filologie nikoliv.
Nehodlám na tomto místě s autory polemizovat:
i v po­pulárně vědecké publikační činnosti platí stejné
pravidlo jako u umělců: každý si volí tu strukturu
a formu interpretace, jakou považuje za nejvhodnější.
To však nevylučuje všestrannou erudici, přesnost faktografie a přesvědčivost argumentace, což autorům knihy
naštěstí nechybí. Velmi kladnou stránkou tohoto vydání je i skutečnost, že nakladatelství přizvalo ke spolupráci předního českého odborníka, doc. Václava Marka
z Fi­lozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Tato
spolupráce nepochybně zvýšila odbornost knihy a postavila ji v české vědě mezi kvalitní publikace o antice.
Igor Lisový
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Weithmann, Michael: Xanthippe und Sokrates.
Frauen und Män­ner im alten Athen. Darm­stadt : Wissenschaftliche Buchgesell­schaft, 2010, 203 s., ISBN
978-3-534-23550-6.
Každého, kdo se seznámil s knihou H. Sonnabenda
Wie Nero das Chanson erfand. Trendsetter der antiken
Kunst und Kultur (Düsseldorf – Zürich 2005), překvapí tematicky blízká, avšak obsahově odlišná publikace vědeckého knihovníka na univerzitě v Pasově
M. Weihmanna. Autor v ní nabízí dvě projekce každodenního života v Athénách klasického období (včetně
roviny erotické), koncipované ze dvou genderových
pohledů: z perspektivy muže a ženy. Na toto pódium
meditativního chápání světa umísťuje dvě vynikající
postavy, slavného a klidného Sókrata a energickou
Xanthippu (Sokrates’ Athen – Der männliche Blick,
s. 13–77; Xanthippes Athen – Der weibliche Blick,
s. 79–140). M. Weihmann se dotkl i tak všeobecně
známé otázky, jakou je soudní proces a smrt filozofa,
nastínil i málo známou otázku o odkazu obrazu Xanthippy v pozdějších dobách. Materiál esejů doplňuje
pečlivě vybraná odborná literatura (s. 189–200).
Igor Lisový
HABAJ, Michal: Antika v európskych kultúrnych dejinách. Recepcia antiky v nemeckej literatúre v 18. storočí. Trnava : Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave,
2012, 207 s. ISBN 978-80-8105-357-3.
Z dielne mladého slovenského historika Michala
Habaja, pôsobiaceho na Filozofickej fakulte Univerzity sv. Cyrila a Metoda v Trnave, sa do rúk čitateľov
dostáva knižka, ktorej hlavným ťažiskom je recepcia
antiky v nemeckej literatúre v 18. storočí, konkrétne
v období rokov 1755–1807. Napriek tomu, že ide o autorovu premiérovú monografiu, sa jeho meno zapísalo
do povedomia odbornej verejnosti už v predchádzajúcom období prostredníctvom niekoľkých štúdií publikovaných v časopisoch a zborníkoch.2 S návratom
k antickým dielam, ktoré sa napodobňovali po obsahovej i formálnej stránke v rozličnej intenzite (v závislosti od dejinného obdobia), sa stretávame prakticky
od zániku Západorímskej ríše až do súčasnosti. Práca
M. Habaja zachytáva jedno z dynamických období nemeckých dejín i literatúry, kedy sa Nemecko postupne
odkláňalo od rímskej antiky a začalo sa orientovať na
jej grécku časť. Hneď na úvod považujem za nutné
poznamenať, že autor sa primárne nesnažil podať
komplexnú analýzu recepcie antiky v nemeckej literatúre, ale pokúsil sa len predostrieť obraz, ktorý sa
o antickom Grécku vytvoril. Z toho dôvodu nepodrobil
analýze všetkých autorov pôsobiacich vo vymedzenom časovom úseku, ale vybral len tých, ktorí výrazne
2 Napr. Recepcia antiky v Nemecku na konci 18. storočia : Čo znamenala antika pre nemeckých klasikov
Schillera a Goetheho. Acta historica Posoniensia, 13,
2010, s. 42–67; Johann Joachim Winckelmann : Nový
pohľad na antické umenie, vedu a spoločnosť. Tamže
16, 2011, s. 72–93.
LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE
ovplyvnili formovanie dobového obrazu o antickom
Grécku (s. 19).
Štruktúra knihy, ktorá vychádza z dizertačnej
práce autora, je vyvážená a skladá sa zo štyroch častí.
V prvej sa M. Habaj snaží zadefinovať pojem recepcia, približuje sociálnu a politickú charakteristiku
daného obdobia a stanovuje ciele výskumu a metodológiu. Z pohľadu úvodu do problematiky, ako aj
z metodologického hľadiska, ju považujem za veľmi
dôležitú a potrebnú. Druhá kapitola predstavuje
tvorcov základných klasicistických téz (J. J. Winckelmann, G. E. Lessing, J. G. Herder) a analyzuje
práce, v ktorých prezentovali svoje názory o antike,
jej interpretácii a recepcii. Keďže J. J. Winckelmann
vytvoril a zdôvodnil tzv. grécky ideál, logicky sa mu
poskytol aj najväčší priestor. Tretia kapitola načrtáva
uplatnenie Winckelmannových téz v literárnej produkcii Ch. M. Wielanda, J. W. Goetheho a F. Schillera.
Ch. M. Wieland sa vo svojom poňatí mierne odlišoval
od nemeckých klasikov a ku gréckej antike sa postavil
menej idealisticky. Na druhej strane Goethe a Schiller
už umelecky napĺňali Winckelmannovu ideu o tvorivom nasledovaní gréckej antiky. Výberom týchto
troch osobností sa autor pokúsil naznačiť vývoj v procese recepcie od klasicizmu ku klasike. V poslednej
kapitole sa výklad koncentruje na analýzu fenoménu
„grécizmu“ v diele W. von Humboldta a F. A. Wolfa.
Prvý sa snažil aplikovať Winckelmannovu požiadavku
o nasledovaní Grékov do vzdelávacieho procesu a tým,
že svojimi myšlienkami začal zdôrazňovať nielen estetickú hodnotu antických pamiatok, ale aj ich historický rozmer, zavŕšil idealizáciu „grécizmu“. Tvorba
F. A. Wolfa, zakladateľa modernej vedy o staroveku,
znamenala prechod od literárnej idealizácie k vedeckému bádaniu, čím sa uzavrela jedna významná etapa.
V rámci jednotlivých kapitol má čitateľ možnosť
zoznámiť sa nielen s analýzami diel vybraných osobností, ale k dispozícii dostáva aj ich krátky biografický
medailón zahrňujúci poznatky o vzdelaní, zdroje poznávania antiky a ďalšie skutočnosti vplývajúce na
formovanie ich myšlienkového vývoja. Samotný text
dopĺňa poznámkový aparát, anglický abstrakt a zoznam použitej literatúry. Obrazový materiál sa v publikácii nenachádza. Precízny odkazový aparát obsahuje
532 záznamov a spolu s bibliografiou oprávňuje považovať knihu za vedeckú monografiu. Čitateľ by však
v knihe márne hľadal tradičnú výbavu odbornej monografie – register.
Samotný výklad vykazuje niekoľko nepresností,
skôr formálneho ako obsahového charakteru. Z nich
si dovoľujeme na niektoré poukázať. Autor sa raz vyjadruje v prvej osobe jednotného čísla, inokedy v prvej osobe množného čísla (napr. s. 16, 17, 19). Zakomponované úryvky z diel nemeckých spisovateľov
a antických autorov sú v hlavnom texte publikované
v slovenčine (pri doposiaľ nepreložených nemeckých
spisoch ide o autorov preklad) a češtine, čo je podľa
nášho názoru akceptovateľné, ale len v prípadoch, keď
k českému prekladu nemáme k dispozícii slovenskú
jazykovú mutáciu. V práci sa však objavilo aj niekoľko
247
úryvkov v nemčine (napr. s. 99, 125), ktoré sa mohli
preložiť rovnako ako v iných prípadoch (v poznámkovom aparáte by sa dal akceptovať aj nemecký originál).
Je však možné, že autor na slovenský preklad rezignoval, pretože išlo o náročnejšiu poéziu, čo si vyžaduje už
skúsenejšieho jazykového odborníka. Pri citovanej pasáži z Herodota na strane 154 sa domnievam, že nebolo
potrebné uchýliť sa k slovenskému prekladu z češtiny,
keďže existuje Herodotov kvalitný slovenský preklad
z dielne prof. J. Špaňára (zoznam použitej literatúry
avizuje, že autor pracoval iba s českým prekladom).
Menšie výhrady mám i voči zoznamu použitej literatúry, ktorý mohol byť vnútorne rozčlenený na pramene (minimálne antické) a sekundárnu literatúru.
Pri niektorých záznamoch je pripojené ISBN (podľa
nás úplne zbytočne), pri iných však nie. Rovnako pri
usporiadaní záznamov odporúčam dôslednejšie dodržiavať abecedný postup (napr. s. 193).
Monografia M. Habaja poskytuje obraz o návrate
k antickému dedičstvu v nemeckej literatúre v 18. storočí, poodhaľuje dobové myslenie a túžby rozvíjajúceho sa meštianstva a v neposlednom rade poukazuje
na význam skúmania recepcie. Z toho dôvodu ju považujem za dôležitý prínos do výskumu o recepcii antiky. Odporúčam ju všetkým, ktorých zaujíma antická
kultúra i nemecká literatúra 18. storočia a teším sa na
ďalšiu, podobne zameranú, autorovu prácu.
Tomáš Klokner
LE GOFF, Jacques: Peníze ve středověku : Historicko-antropologická studie. Praha : Nakladatelství Mladá
fronta, Edice Kolumbus, 2012, 180 s. ISBN 978-80204-2406-8.
Jedna z nejnovějších prací současné francouzské
medievalistiky přináší čtenáři mnoho cenných informací nejen o tom, jak na peníze nahlížel středověký
člověk. Autor, Jacques Le Goff, nezapomíná snad na
žádnou podstatnou stránku středověkého života, se
kterou je užívání peněz spojeno. Tento dnes již opravdový král mezi francouzskými medievalisty vychází
částečně ze své dřívější studie Peníze a život (Praha
2005). Ta je ovšem v nové knize rozšířena o některá
nová témata, přičemž autor nezapomíná zmínit jména
a názory historiků prakticky z celé Evropy, o jejichž argumentaci se mnohdy opírá. Na stránkách anotované
knihy se tedy setkáme s názory francouzských, belgických, italských, anglických, německých, španělských
i polských historiků. Historikem z českých zemí, který
v Le Goffově publikaci právem zaujímá čestné místo,
je František Graus. Le Goffova kniha představuje
studii založenou na dlouholetých výzkumech obohacených o literaturu umožňující komparativní náhled
v maximální možné šíři. Autor si bere při výkladu
minulosti kromě archivních pramenů a historické
odborné produkce na pomoc dobovou prózu a poezii –
tím podle mého názoru práce získává ještě větší kredit.
Jacques Le Goff líčí v chronologickém sledu vývoj
vztahu k penězům ve všech společenských vrstvách
v závislosti na mnoha faktorech. Hlavním určujícím
248
faktorem mu je přirozeně církev. Jednotlivé kapitoly
i celý text je díky této skutečnosti tak dobře strukturován, že se kniha čte doslova jedním dechem. Čtenář
se může v drobné knížce seznámit s dlouhým vývojem
od dědictví římské říše přes vládu Karla Velikého a vrcholný středověk až po závěrečná období středověku.
Le Goff se i přes útlost publikace zabývá širokou tématikou: rozvojem a základním fungováním Hanzy,
oběhem peněz v evropské oblasti, trhy, půjčkami
a především lichvou či zadlužením měst. Nesmírně
poutavé jsou také pasáže o středověkých cenách
a mzdách. V nich Le Goff mimo jiné upozorňuje na
situaci ve 14. století, kdy v důsledku morových ran, válek, hladomorů a následného demografického poklesu
krátkodobě vzrostly mzdy dělníků (s. 133). Zajímavé
je, že autor v této souvislosti zmiňuje anglickou práci
The Medieval Mason z roku 1933, ve které její autoři
D. Knoop a G. P. James uvádějí, že mzdový index anglického stavebního dělníka opravdu rostl v důsledku
nedostatku pracovních sil po hladových letech, morových ranách a následkem válek. Očekával bych, že Le
Goff v této pasáži zmíní především ruského historika
Maxima Maximoviče Kovalevského, který na tento
jev upozorňoval již dříve. To je ovšem pouze malý
a zanedbatelný detail. Rovněž pozoruhodná kapitola
s názvem Existoval ve středověku trh s půdou? přináší
spoustu užitečných a často překvapujících zjištění.
Závěrečná pasáž knihy pojednává o dlouho diskutovaném problému, zda ve středověku existoval kapitalismus. Le Goff přibližuje současné názory v historické
vědě i tři teze (F. Braudel, K. Marx, M. Weber), ze
kterých v minulosti historická věda často vycházela.
Sám se přiklání k názoru, že pro středověk je charakteristická tzv. „ekonomie darování.“ V této souvislosti
mluví například o podstatném činu almužny: Jelikož
almužny se obecně udílely prostřednictvím a pod kontrolou církve, opět zde vidíme převažující vliv církve
ve středověké společnosti, včetně používání peněz.“
(s. 163). Hlavní důvody pro neexistenci kapitalismu
ve středověku Le Goff vidí v chybějícím dostatečném
a pravidelném zásobování drobnými kovy pro výrobu
peněz, v absenci jednotného trhu a také burzy, která
začala fungovat v Amsterodamu až v roce 1609 (s. 161
a 162). V těchto bodech Le Goff dle mého názoru de
facto mluví o nedostatečné či žádné akumulaci kapitálu a nedostatečné globalizaci, která byla v podstatě
stále v běhu. Společně s popisem zcela jiného pojetí
peněz a „ekonomie“ ve středověku tak Jacques Le Goff
klade počátky kapitalismu na základě materiálních
i duchovních předpokladů do 16. a 17. století.
Podle mého mínění je studie dílem, které si zaslouží
velkou pozornost hospodářských historiků, medievalistů, studentů historie i široké veřejnosti.
Adam Židek
FRAGNER, Benjamin a kol.: Industriální topografie – Pardubický kraj : Průmyslová architektura
a technické stavby. Praha : Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT v Praze,
2012, 273 s. ISBN 978-80-01-05045-3.
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Kolektiv odborníků se pokusil třetím svazkem (již
dříve vyšly Karlovarský a Ústecký kraj) projektu Industriální topografie České republiky zmapovat kraj,
který nebyl v minulosti vnímán primárně jako průmyslový. Přesto se v Pardubickém kraji nachází mnoho zajímavých industriálních památek, které si zaslouží pozornost odborné i laické veřejnosti. Autoři přistoupili
k projektu s naprostou profesionalitou, která je zřejmá
už po prvním letmém prolistování publikace. Za největší přednost práce považuji její přehlednou koncepci,
což umožňuje čtenáři rychle a efektivně vyhledávat
hesla. Celkem se podařilo autorům popsat 383 průmyslových staveb či areálů. Snadnou orientaci umožňuje
mapa kraje, která je umístěna na začátku knihy. Mapa
rozděluje kraj na 9 očíslovaných částí (1 – Pardubice,
Holice; 2 – Přelouč; 3 – Chrudim; 4 – Hlinsko, Skuteč; 5 – Choceň, Vysoké Mýto; 6 – Litomyšl, Polička;
7 – Letohrad, Žamberk; 8 – Česká Třebová, Ústí nad
Orlicí; 9 – Moravská Třebová, Svitavy). Při hledání tak
stačí jen najít příslušné číslo na mapě a poté v knize.
Pokud čtenář zvolí č. 1, hned na první stránce pod
hlavním nadpisem Pardubice jsou v abecedním pořadí
popsány další menší obce, které může čtenář v rámci
tohoto oddílu nalézt. Na vedlejší stránce je připojen
krátký historický popis příslušné lokality. Třetí a čtvrtou stránku pokrývá mapa vybrané oblasti s přesnou
lokalizací všech průmyslových staveb (jednotlivé
objekty jsou označeny čísly). Na následujících stránkách jsou již umístěna jednotlivá hesla. Každé heslo
obsahuje název průmyslového objektu, jeho přesnou
lokalizaci, tj. současnou adresu včetně souřadnic GPS,
a rok, ve kterém byla stavba realizována, případně léta,
ve kterých byla uskutečněna přestavba, dostavba či rekonstrukce objektu. Poté následuje použitá literatura,
na jejímž základě byly získány potřebné informace
k sepsání hesla. V tomto ohledu musím konstatovat,
že kolektiv autorů přistoupil k této části práce s velkou
svědomitostí. Literatura, kterou při sestavování hesel
používali, je naprosto vyčerpávající, a proto je každý
titul citován jen nejnutnějším způsobem. Přesnou
citaci díla pak zájemce najde v rozsáhlém seznamu
literatury v závěru knihy. Hlavním kritériem pro zahrnutí stavby nebo areálu do publikace byla míra jejího
dochování, architektonická či technická úroveň, význam urbanistický a krajinotvorný, využitelnost nebo
míra ohrožení a v neposlední řadě také význam pro
region. Již neexistující stavby jsou označeny šedou
barvou. Topografie je dále opatřena jmenným rejstříkem, rejstříkem obcí a také typologickým rejstříkem.
Většina industriálních památek je v publikaci rovněž
vyobrazena: často se jedná o dvojí černobílé zobrazení – z dob dávno minulých a obrázek současný. I to
nepochybně napomáhá větší atraktivnosti publikace.
Vyslovuji pouze přání, aby si celý projekt získal uznání
a oblibu u nejširší čtenářské obce a především, aby byl
dotažen do konce. Pokud se podaří zmapovat tímto
způsobem celou Českou republiku, bude se jednat
o naprosto ojedinělý a potřebný počin. Na závěr si
snad zaslouží ocitovat poslední stranu této výjimečné
práce: Průmyslové dědictví jsou pozůstatky průmyslu
LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE
a techniky, a jako součást kulturního dědictví člověka
má historický význam pro porozumění civilizačnímu
vývoji, pro pochopení principů technologických změn,
pro vědomí společenských souvislostí; vztahuje se k událostem a činnostem s dějinnými důsledky. Reprezentuje
hodnoty a zkušenosti – technické, vědecké, architektonické, umělecké i sociální, ale také materiální, pro
něž si zaslouží chránit a zachovat… Tato slova by měl
mít v budoucnu na mysli každý člověk, který se bude
rozhodovat, zda zbourat, přestavět či nevhodným způsobem rekonstruovat kteroukoli industriální památku
v naší zemi.
Adam Židek
FIALOVÁ, Ivana – RAGAČ, Radoslav – VAŘEKA,
Marek: Panstvá císara Františka Štefana Lotrinského na oboch brehoch rieky Moravy. Skalica : Regio­
nálna rozvojová agentúra Skalica, 2012, 160 s. ISBN
978-80-970317-4-9.
V rámci projektu Spoločný návrat do 18. storočí
prostrednictvom F. Š. Lotrinského – pána Hodonína
a Holiča a s podporou Evropského fondu regionálního rozvoje mezihraniční spolupráce Slovenské republiky a České republiky vyšla tato reprezentativně
vypravená publikace zaměřená především na hospodářské aspekty činnosti císaře a manžela Marie Terezie – Františka Štefana Lotrinského, jednoho z mála
evropských vladařů, kteří se pokusili své státnické
působení alespoň zčásti hradit z prostředků vlastních
ekonomických aktivit. V hospodářských dějinách podnikání evropské šlechty patřil císař nesporně k nejpozoruhodnějším osobnostem své doby. Kniha se zabývá
především problematikou hospodářského rozvoje
holičského panství za časů jeho držby Františkem
Lotrinským a pokouší se vymezit hranice skutečného
přínosu císaře pro rozvoj dominií Holič a Šaštín. Jsou
zde sledovány jeho aktivity ve velmi širokém komplexním pohledu s důrazem zejména na jeho podnikání
v sektoru manufakturního průmyslu (Radoslav Ragač,
Ivana Fialová). Celkovému monotematickému zaměření publikace se vymyká kapitola napsaná Markem
Vařekou. Přesahuje záměr projektu v tom smyslu, že
historie hospodaření F. Š. Lotrinského na Hodonínsku tvoří jen její malou a ne právě podstatnou část,
protože v popředí zájmu autora stojí dějiny hodonínského panství a města Hodonína od počátků středověku, takže se záměrem projektu souvisí jen velmi
volně a lze pochybovat o její funkčnosti. Narušuje to
homogennost jinak zdařilé publikace. Přílohou knihy
je graficky velmi působivě připravený Rodokmen rodu
Lotrinků od počátku až do jejich nástupu na trůn Římské říše v roce 1745, dílo Vladimíra Ševčíka. Autoři se
spolehlivě orientují v literatuře předmětu, zejména
slovenské kapitoly se opírají o rozsáhlou heuristiku
v archivech. Publikace vyniká tím, že obrazové přílohy
nemají pouze ilustrační charakter, ale jsou organickou
součástí informační struktury a vhodně doplňují a rozšiřují textem sdělované informace.
Milan Myška
249
Janáček, Vincenc: Pamětní kniha rodiny Janáčkovy
jakož i kronika školy, kostela, fary a obce Albrechtic.
K vydání připravil Milan Myška ve spolupráci s Ji­řím
Se­hna­­lem a Petrem Hlaváčkem. Sebrané spisy Vin­
cence Ja­náčka. Albrechtičky : Obec Albrechtičky, 2011,
412 s. + 40 s. obr. příloh. ISBN 978-80-260-0386-1.
Kulturní krajina Lašska, na rozdíl např. od východních Čech nebo Českomoravské vysočiny, neoplývala
v minulosti osobnostmi, které by po způsobu starých
písmáků typu Vavákova nebo Dlaskova zanechaly písemná svědectví o své osobě, místě a době, v níž žili
své obyčejné životy. Tím více je třeba uvítat počin editora Mgr. Milana Myšky vydat tiskem již dříve známé
písmácké a kronikářské záznamy venkovského učitele
Vincence Janáčka, jehož životní štací byla malá vesnička Albrechtičky nedaleko Petřvaldu a Nové Horky
na Moravě. Ediční počin je o to významnější, že šlo
o blízkého příbuzného hudebního génia Leoše Janáčka: Vincentův bratr Jiří byl otcem hudebního skladatele. Autor písmáckých záznamů se narodil 12. ledna
1821 a dožil se osmdesáti let (zemřel 2. ledna 1901).
Hlavní editor M. Myška byl postaven před nelehký
úkol. Do edice, kterou připravil, musel vkomponovat
několik relativně samostatných rukopisů téhož autora
psaných zčásti německy, z větší části česky, které sice
na sebe tematicky i chronologicky navazovaly, ale často
se překrývaly nejen v popisování dějů a událostí, někdy
i doslovně. První rukopis Kronika školy albrechtické od
roku 1787 začal Janáček psát již v roce 1872 a pokračoval v ní do svého odchodu na odpočinek roku 1886. Rukopis Gedenkbuch der Familie Janáček nebst einer Chronik der Schule … vznikl v roce 1893. Rok poté sepsal již
v českém jazyce Kroniku obce Albrechtic a Životopis Jiříka Janáčka, svého otce a vesnického učitele. Posledním
dílem V. Janáčka byla Kronika kostela a fary v Albrechticích. Posledně jmenovaná čtyři díla vznikla až v době,
kdy Janáček opustil své vesnické působiště a trávil své
stáří v Kateřinkách, tehdy samostatné vesnici u Opavy.
Rukopisy byly původně ve vlastnictví rodiny Vincence Janáčka, konkrétně jeho neprovdané dcery
Anny. Od ní si je vypůjčil Vladimír Helfert, profesor
hudební vědy na Masarykově univerzitě v Brně, který
jako první využil jejich informačního bohatství při sepisování důkladného a i o jiné prameny se opírajícího
životopisu Leoše Janáčka. Část rukopisů skončila
v rukou dr. Oty Frice, který zamýšlel vydat je tiskem již
bezprostředně po druhé světové válce. Souhrou šťastných náhod rukopisy přežily válku i poválečný chaos
a staly se součástí rukopisných fondů hudebního oddělení Moravského zemského muzea v Brně.
Editor se podle mého soudu zhostil svého úkolu
uspo­kojivým způsobem. Editovaný text smysluplně
vy­bavil stovkami poznámek a vysvětlivek usnadňujících čtenáři porozumění a interpretaci textu. V této
sou­vislosti nelze opomenout ani vydatnou pomoc
brněn­ských muzikologů Jiřího Sehnala a Petra Hlaváčka, kteří přispívali poznámkami a vysvětlivkami
tam, kde si to žádala muzikologická specializace.
Edice záznamů a kronik Vincence Janáčka je ovšem
významná nejen pro poznání života předků skladatele
250
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
Leoše Janáčka a stopování geneze jeho tvůrčí geniality.
Poslouží nejen muzikologům, ale obsahuje i mnoho
informací o způsobu života na lašském venkově, jeho
obyvatelích, o někdy svízelných poměrech venkovského učitele, vztazích mezi školou, učitelem a vrchností světskou či duchovní. Je to skutečná pokladnice
infor­mací o tomto opomíjeném, navenek neatraktivním regionu v době velkých společenských, ekonomických, ale i civilizačních proměn, což ocení nejen regionální historikové, ale i ti, kdo se zabývají historicky
se měnícím způsobem života lidu, tedy kulturní historikové, etnologové a jiní. Mám za to, že obec Albrechtičky vydáním této edice uctila výročí 600 let od první
písemné zmínky o obci rozhodně lépe, než kdyby vydala, jak bývá dnes špatným, ale bohužel častým zvykem, uspěchanou a nekompetentní monografii obce.
Milan Myška
GERŠLOVÁ, Jana – SEKANINA, Milan (eds.):
Karel Engliš 1881–1961. Ostrava : Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 2011, 187 s. ISBN
978-80-248-2453-6.
Publikaci o K. Englišovi vydali její autoři při příležitosti 50. výročí smrti tohoto význačného ekonoma
a jednoho z lidských pilířů nově vzniklého československého státu. Engliš se zabýval mnoha tvůrčími
aktivitami, proto editoři sborníku rozdělují příspěvky
na životopisné, teoretické a komparativní. Nejsou
opomenuti ani lidé, kteří Karla Engliše obklopovali
a formovali jak jeho osobnost, tak jeho profesní zájem. Ačkoliv loni uplynulo již padesát let od Englišovy
smrti, některé jeho myšlenky a přístupy jsou aktuální
i dnes. Například Miroslav Singer vyzdvihuje v předmluvě knihy význam Englišovy snahy o vyrovnanost
státního rozpočtu či zájem o otázku stabilizace měny
a poskytnutí záruk při investicích do budoucna. Podle
Sekaniny jeho myšlenka přesně vystihuje zaměření
měnové politiky centrálních bank ve vyspělých zemích.
Kniha obsahuje celkem 17 příspěvků, které jsou –
jak už bylo zmíněno výše – různého charakteru. Nejsou výstupem z žádné konference, jedná se spíše
o sborník tematicky příbuzných článků, v tomto případě článků, které se zaměřily na Karla Engliše. Nejčastěji jsou to práce již dříve otištěné např. v periodiku
Ekonomická revue (největší část příspěvků pochází
z let 2000–2001), v různých sbornících apod. První
stať napsal prezident ČR a ekonom Václav Klaus.
Původně vznikla jako inaugurační přednáška u příležitosti udělení Ceny Karla Engliše na Masarykově
univerzitě v Brně. Pro účely publikování ve sborníku
byla zkrácena. Václav Klaus přibližuje Engliše jako
osobnost politika, teoretika, vysvětluje jeho přístupy
k ekonomice, všímá si, co formovalo jeho názory a myšlenky. Na pozadí dějin ekonomických teorií vymezuje
Englišovi místo právem mu náležející. Další příspěvek
je rázu životopisného. Autorem je ekonom František
Vencovský, který se osobností a pracemi svého učitele
celoživotně zabýval. Celkově je zajímavé, že se ve sborníku potkávají tři generace učitelů a jejich žáků – Albín
Bráf, Karel Engliš, František Vencovský a jeho bývalí
studenti. František Vencovský pojal stať jako klasický
biogram: začíná datem a místem narození Karla Engliše, pokračuje jeho studiem na gymnáziu a Právnické
fakultě UK. Zatímco dětství a rané mládí zabírá jen
malou část příspěvku, Englišova studia na právech,
vztah k učiteli Bráfovi, zaměstnání a hlavně formování
vlastního ekonomického názoru jsou obsažnější. František Vencovský dále oceňuje hlavně Englišovu teleologickou teorii národohospodářskou, uvádí Englišova
východiska pro její zformulování. Snaží se ekonomovu
osobnost vystihnout jako osobnost státníka i vědce či
učitele. V dalším svém příspěvku opustil Vencovský
životopisné schéma a věnoval se Englišově praktické
finanční a měnové politice. V posledním příspěvku
František Vencovský nabízí Englišovo zamyšlení nad
vztahy mezi politikou, kulturou a morálkou – zde se
ukazuje, že mnoho věcí, které Karel Engliš popsal
v roce 1936, je aktuálních i v dnešní době. Václav Jurečka svůj příspěvek zacílil na osobnostní rysy Karla
Engliše, zejména v jeho vztahu k Aloisi Rašínovi či
Jaroslavu Preissovi. V podkapitole Odchody a návraty
vysvětluje důvody Englišových opakovaných demisí
a opozičního chování vůči politickým i ekonomickým
soukmenovcům. Další článek věnoval Václav Jurečka
vzpomínce na Albína Bráfa a hlavně těm personálním
stránkám, pro které jej studenti obdivovali a pod jeho
vedením se věnovali ekonomii. Nejvíce pozornosti se
však v příspěvku dostalo vztahu Bráfa a Engliše coby
učitele a žáka. Jiří Blažek ve studii Brněnská léta Karla
Engliše rozvíjí tu část Englišova života, kterou prožil
jako vyučující na brněnské technice. K jeho největším
zásluhám však – jak zdůrazňuje autor – patří snahy
o založení brněnské univerzity, které inicioval a na
jejímž vybudování se zároveň podílel. Text Drahomíra
Jančíka zase ukazuje cestu Karla Engliše na výsluní
česko-slovenské společnosti, vliv Albína Bráfa na
jeho budoucí kariéru i postupnou proměnu vztahu od
učitele-žáka ke kategorii přátelé. Druhá stať líčí Karla
Engliše jako opatrovníka a kontrolora státních financí.
Ukazuje nesnadnou Englišovu pozici v nově vzniklém státu, který byl navíc během své krátké existence
poznamenán světovou hospodářskou krizí. Milan
Sekanina zvolil za téma svého příspěvku Englišovo
dvojí východisko z hospodářské krize třicátých let.
Přibližuje Englišovo vnímání příčin hospodářské krize
a vliv takové krize na mezinárodní vztahy a představuje teorii hospodářské rovnováhy. Nevynechává ani
poznámku, že problémem hospodářské krize 30. let
byla nesprávná peněžní politika a zlatá deflace. Co se
týče již zmíněných východisek z krize, k první patřilo
odčinění deflace snížením všech hospodářských čísel
včetně mezd, platů a úroků. Tato cesta – s výjimkou
snižování úroků – odpovídala potřebám a ekonomickým zájmům Živnobanky, která měla zájem na snižování cenové hladiny (mimo úroky). Druhou cestou
byla deflace, kterou však Engliš vnímal jako náhradní
řešení. Ve svém dalším příspěvku vykresluje Milan
Sekanina vztah Karla Engliše k Národní demokracii. Ze všech problémů zde popsaných vystupuje na
LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE
povrch hlavně otázka vzniku nového ekonomického
systému a řešení světové finanční krize. Ivan Jakubec
přibližuje ve své stati spor Karla Engliše a Friedricha
Fellnera o národní důchod. Popisuje hlavně Englišův
nesouhlas s metodou Fellnerem prováděného odhadu
národního důchodu a snahu o představení rostoucího
podílu Uher na hospodářství celé monarchie. Článek
Naděždy Kaňákové na začátku představuje důvody,
které vedly Karla Engliše k vytvoření teleologické hospodářské teorie. Namísto faktů vykresluje autorka filozoficko-ekonomický svět Karla Engliše. O Františku
Vencovském jako životopisci hovoří Jitka Koderová.
Vnímá jej jako prvního autora, který ucelil dějiny českého ekonomického myšlení, v němž velkou roli připisoval Karlu Englišovi. Připomíná také zásluhu Vencovského o znovuotištění některých Englišových statí,
nejprve v cizině, poté i v rodné zemi, a také jeho pedagogické působení. O životě Františka Vencovského
píše ve svém příspěvku také Jana Geršlová. Publikaci
uzavírá závěrečné slovo starostky Hrabyně Zdeňky
Jordánové, která vzpomíná snahu o vybudování muzea věnovaného Karlu Englišovi i to, jak je dnes Engliš
v Hrabyni vnímán. Kniha se celkově snaží srovnáním
osobnostních rysů Karla Engliše s povahami jeho kolegů a odpůrců vytvořit na relativně malém prostoru
plastický obraz tohoto významného českého ekonoma. Srovnáním Englišových názorů s názory jeho
současníků v kontextu celkového vývoje ČSR zároveň
poukazuje na složitost vyvíjejícího se hospodářského
systému.
Pavlína Nováčková
NOIRIEL, Gérard: Úvod do sociohistorie. Přeložil Pavel Sitek. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON),
2012, 146 s. ISBN 978-80-7419-061-2.
Nové přístupy a metody ve Francii neskončily poslední (ne)generací školy Annales, do historické obce
se neustále šíří povědomí o dalších. Jejich autoři na své
předchůdce mnohdy navazují a jednou řečené a ozkoušené přetavují v nové přístupy a pohledy na dějiny. Jedním z takových je Gérard Noiriel, který ve svém šest
let starém textu uvedl na scénu novou disciplínu na
pomezí sociálních a humanitních věd, tzv. sociohistorii. Slovník cizích slov dává sociologii za úkol výzkum
vývoje společenské struktury z historického pohledu,
autor sám definuje obor následovně: (Sociohistorie)
vymezila svou vlastní oblast výzkumu tím, že převzala
od historiků definici empirické práce založené na studiu archivů a zaměřené na pochopení, a nikoli posuzování lidských aktivit. Od sociologů převzala cíl, který si
stanovili: zkoumat mocenské vztahy a vztahy na dálku,
které vzájemně spojují různé jedince (s. 25). Tuto definici ale v mnoha ohledech naplňuje například historická sociologie nebo sociální historie, jelikož velká
část výzkumů zejm. Noirielových žáků zkoumá vztahy
ve skupinách a mezi skupinami zasazené do dobového
kontextu hospodářských a sociálních dějin (viz případové studie) a využívá přitom podobné, neřkuli stejné
prameny jako dva výše zmíněné obory. Bohužel, autor
rozebírá metodologii a cíl sociohistorie pouze ve dvou
251
kapitolách, následující případové studie jsou propleteny vysvětleními a komentáři, které pomalu stírají
hranici mezi představením sociohistorie a výsledky
jejího výzkumu. Taktéž se odvolává na své předchůdce
ze školy Annales a poukazuje na to, že některé jejich
výzkumy se sociohistorii blíží. Zde se jedná o diskutabilní tvrzení, jelikož snaha naroubovat sociohistorické
metody na dnes již klasická díla z dějin mentalit, totální historie nebo historické sociologie působí přinejmenším jako snaha podložit základnu metod a cílů výzkumů, které jinak stojí na vratkých hliněných nohou.
Jména jako Maurice Halbwachs, Norbert Elias, Roger
Chartier aj. není možné se sociohistorií spojit, už jen
s ohledem na tradiční interpretace jejich děl. Noiriel
dále sociohistorii poněkud přehnaně staví nad hospodářské a sociální dějiny, dokonce píše, že sociohistorie
byla vystavena na jejich troskách. Sociohistorie vyčítá
oběma historickým disciplínám uzavírání historické
reality do formy o třech částech: ekonomika a sociální
otázky, politika, kultura a mentality. Zároveň se však
hlásí k levicovému smýšlení mnoha významných
členů historické obce a uznává novou sociální historii
(Geoffrey Crossick, Heinz-Gerhard Haupt, George
Pullman aj.). Zde se autor vymezuje další diskutabilní
záležitostí, kterou je zájem sociohistorika o studium
reálných jedinců v rámci jejich každodenních činností, ale nevěří, že sociální realita se vytváří ve vztazích, které navazují jednotliví aktéři přímo mezi sebou,
a trh považuje za speciální druh konfigurace (boj podnikatelů, vztahy mezi akcionáři, působení vzájemných
vazeb na zaměstnance apod.). Sociohistorie se má podle Noiriela nadále orientovat na výzkum národů a nacionalismu, veřejného mínění, voleb a politiky obecně
(ovšem nemá užívat nástrojů politologie a politických
dějin), což je možná dáno také vlastní autorovou angažovaností ve správě věcí veřejných. Vzhledem k tomu,
že sociohistorie potřebuje jako předmět svého bádání
aktéry a jejich vztahy ve skupině i působení na dálku,
nemá ráda pokrok současných technologií, jako jsou
internetové volby nebo bezhotovostní platební styk,
protože tak se z předmětu bádání potřební konkrétní
aktéři vytrácí. A protože náš svět se čím dál více stává
místem jedniček a nul, jsou nespokojenost a obavy sociohistoriků pochopitelné.
Sociohistorie se snaží dodat nový nádech také výzkumu kultury. Ta v jejím pojetí představuje soubor
všech činností, které si kladou za cíl nabídnout nové
popisy světa, a které jsou seskupeny do dvou celků:
a) výzvy pravdy a vše s nimi spjaté; b) umění, tvorba a
zábava. Míru svobody v projevu kultury vidí sociohistorie v míře ekonomické závislosti na státu. Různé oblasti kultury jsou konfiguracemi, které spojují aktéry,
kteří si vzájemně konkurují.
Četba Noirielovy práce nás ve svém závěru opět
utvrdí v názoru, že sociohistorie je zde podávána spíše
jako mutace zrozená z kombinací již existujících, uznávaných a zkoumaných oborů historického výzkumu
než jako sebevědomá disciplína s potenciálem přepisovat paradigmata a diskurzy současné historické vědy.
Pavlína Nováčková
252
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
KRONIKA
Vedecká konferencia Das Amphitheater der Lagerstadt Carnuntum – Überlegungen zur Restaurierung
und Präsentation. Internationales Kolloquium des
Archäologischen Parks Carnuntum und der Gesellschaft der Freunde Carnuntums, 28.–29. 10. 2011,
Petronell-Carnuntum.
V dňoch 28.–29. 10. 2011 sa v rakúskej obci Petronell-Carnuntum konalo medzinárodné kolokvium Das
Amphitheater der Lagerstadt Carnuntum – Überlegungen zur Restaurierung und Präsentation. Pripravil
ju archeologický park Carnuntum v spolupráci so spoločnosťou priateľov Carnunta.
Obyvateľstvo antického Carnunta, mesta na strednom Dunaji – na hranici medzi Rímskou ríšou a tzv.
barbarikom, malo k dispozícii až dva amfiteátre. Prvý
sa nachádzal na území civilného mesta v Carnunte
(dn. Petronell) a objavili ho až v priebehu 20. storočia.
Druhý amfiteáter postavili rímski legionári na území
vojenského mesta (dn. Bad Deutsch-Altenburg) a po
jeho opätovnom odkrytí na konci 19. storočia sa stal
vôbec prvou pamiatkou prezentovanou širokej verejnosti z tohto územia. Práve tejto stavbe bolo uskutočnené vedecké podujatie venované. Podnet na zorganizovanie medzinárodného kolokvia v niekdajšom sídle
miestodržiteľa Hornej Panónie (Pannonia Superior)
dali od roku 2007 obnovené výskumy na amfiteátri
vojenského mesta v Carnunte. Podujatie zároveň nadviazalo na podobne zameranú konferenciu Roman
Amphitheatres and Spectacula: a 21st Century Perspective, ktorá sa konala v anglickom Chesteri v roku 2007.
Po niekoľkých rokoch sa tak objavil náznak tradície
nepravidelných, resp. pravidelných stretnutí k tejto
problematike.
Na konferencii sa prezentovalo 15 príspevkov od
17 európskych odborníkov v oblasti vied o antickom
staroveku. Najviac zástupcov malo domáce Rakúsko
(8), nasledovalo Nemecko (3), Veľká Británia a Švajčiarsko (po 2 prednášajúcich) a po jednom „dodalo“
Grécko a Španielsko. Rokovacími jazykmi bola nemčina a angličtina, pričom väčšina príspevkov odznela
v nemeckom jazyku (11). Kolokvium otvorili zdravice
vedúcich predstaviteľov usporiadateľských organizácií – Christa Farka (prezidentka Spoločnosti priateľov
Carnunta), Markus Wachter (Archeologický park Carnuntum) a Franz Humer (oddelenie kultúry Dolného
Rakúska). Samotnému programu konferencie predchádzali ešte Key Lectures od viacerých účastníkov.
Ako prvý odznel príspevok Davida L. Bomgardnera
(Elstree School, Veľká Británia) A Tale of two Cities:
The amphitheatres of ancient Thysdrus (modern elJem), v ktorom sa pokúsil preskúmať vzájomný vzťah
medzi sociálnymi a politickými dejinami severoafrického starovekého mesta Thysdrus a dvoma amfiteátrami, ktoré sa nachádzali v jeho sídliskovom areáli.
Následne dostali slovo švajčiarski kolegovia Thomas
Hufschmid (Augusta Raurica – Forschungsprojekt
Römisches Theater von Augst) a Georg Matter (ProSpect GmbH). Prvý menovaný oboznámil prítomné
publikum s referátom Theaterbauten im urbanen und
politischen Kontext – Augusta Raurica/Augst als Modellfall, druhý orientoval svoj záujem na amfiteáter
v rímskej Vindonisse a v príspevku nazvanom Von der
„Bärlisgruob“ zum 3D-Druck – Neue Erkenntnisse
zum Befund und zur Rekonstruktion des Amphitheaters von Vindonissa/Windisch, Schweiz priblížil priebeh archeologických prác v jednej z najvýznamnejších
stavieb na švajčiarskom území.
Po obede sa všetci prítomní vydali na prehliadku
Múzea v prírode Petronell-Carnuntum a neďalekého
amfiteátra civilného mesta, ktoré boli súčasťou práve
prebiehajúcej Dolnorakúskej krajinskej výstavy 2011.
Príjemnú prechádzku po zrekonštruovanej rímskej
obytnej štvrti vystriedal poobedný program konferencie. Na úvod dostal slovo Tony Willmott (English
Heritage, Veľká Británia) a vo svojej prednáške Excavation and presentation of the Chester amphitheatre
v stručnosti zhrnul výsledky viac ako 80-ročného
archeologického výskumu amfiteátra legionárskeho
tábora v Chesteri, ktorý objavili v roku 1929. Po ňom
nasledovala Fani Mallouchou-Tufano (Department of
Architecture, Technical University of Crete, Grécko)
so zaujímavým výstupom orientovaným na geografickú oblasť Grécka, v ktorom priblížila reštaurovanie
a znovuvyužívanie gréckych divadiel a odeonov v modernom Grécku.
Piatkový program podujatia uzatvorili José Pérez
Ballester (Departament de Prehistòria I d’Arqueologia,
Universitat de Valéncia, Španielsko) a Heinz-Jürgen
Beste (Deutsches Archäologisches Institut, Abteilung
Rom, Nemecko). Španielsky zástupca sa zameral
na amfiteáter v Cartagene (antické mesto Carthago
Nova), pričom rozprával o jeho osudoch od rímskych
čias až po súčasnosť, stavebnom zložení, typológii,
štruktúre, archeologických zásahoch v 20. storočí
a objavoch v rokoch 2009–2011. Následne dostal
priestor Heinz-Jürgen Beste a vyplnil ho témou Das
Colosseum im Spiegel seiner Restaurierungen.
Program druhého dňa otvoril Stefan Groh (Öster­
reichisches Archäologisches Institut) a v referáte
Amphitheater in Noricum sa snažil postihnúť najmä
príčiny rozšírenia amfiteátrov v provincii Noricum.
Na jeho vystúpenie nadviazala Regina Barlovits
(Landesmuseum Kärnten) a prítomných oboznámila
s priebehom reštauračných prác týkajúcich sa amfiteátra v rímskej obci Virunum, ktorý predstavuje jedinú
tamojšiu starovekú stavbu sprístupnenú verejnosti.
V ďalšom priebehu konferencie sa do popredia dostal amfiteáter vojenského mesta v Carnunte, ktorý
KRONIKA
sa stal témou troch príspevkov: Dimitrios Boulasikis
(Archäologischer Park Carnuntum, Rakúsko) – Das
Amphitheater der Lagerstadt Carnuntum; Nicole
Röring – Bernd Marr (Architekturbüro Memvier, Nemecko) – Bauforschung am Amphitheater der Lager­
stadt Carnuntum a Franziska Beutler (Institut für Alte
Geschichte und Altertumskunde, Papyrologie und
Epigraphik, Universität Wien, Rakúsko) – Eine neue
Bauinschrift mit neuen Einblicken in die Geschichte
des Amphitheaters der Lagerstadt Carnuntum.
Po obednej prestávke nasledoval posledný blok
konferencie, ktorý sa zaoberal problematikou konzervačných a reštaurátorských prác na rímskych
amfiteátroch. Dvojica Gabriela Krist a Lisa Gräbner
(Institut für Konservierung und Restaurierung, Universität für angewandte Kunst Wien, Rakúsko) predniesla referát Restaurierung und Archäologie, Part­
ner für die Zukunft?, čím naznačila široké možnosti
vzájomnej spolupráce archeológov a reštaurátorov.
Andreas Rohatsch (Institut für Geotechnik, Technische Universität Wien, Rakúsko) informoval o fyzikálnych a chemických procesoch v múroch amfiteátrov a ich vplyve na možné konzervačné opatrenia.
Na záver dostali slovo Robert Linke (Bundesdenkmalamt, Rakúsko) a Dimitrios Boulasikis (Archäologischer Park Carnuntum, Rakúsko) a prezentovali
spoločný výskum nazvaný Naturwissenschaftliche
Untersuchungen zu Farbfassungen im Amphi­theater.
Po záverečnej diskusii zhrnula priebeh kolokvia
Christa Farka a záverečnou bodkou celého podujatia sa stala spoločná návšteva amfiteátra vojenského
mesta v Carnunte.
Na záver si dovoľujeme konštatovať, že kolokvium
prispelo nielen k výmene informácií a poznatkov medzi bádateľmi, ale prinieslo aj viaceré impulzy, ktoré
v budúcnosti určite poslúžia na efektívnejšiu údržbu
a ďalšie využitie amfiteátra vojenského mesta v Carnunte.
Tomáš Klokner
Celostátní studentská vědecká konference HISTORIE 2011, 29.–30. března 2012, Slezská univerzita
v Opavě Opava.
Ve dnech 29.–30. března 2012 uspořádal Ústav
historických věd Filozoficko-přírodovědecké fakulty
Slezské univerzity v Opavě (dále SU) každoroční celostátní studentskou vědeckou konferenci Historie
2011. Letos se celostátního finálového klání zúčastnil rekordní počet 28 posluchačů historických oborů
vyučovaných na 13 fakultách 11 českých univerzit.
Vědeckou konferenci, jež se konala pod záštitou primátora statutárního města Opavy prof. PhDr. Zdeňka
Jiráska, CSc., slavnostně zahájil rektor Slezské univerzity v Opavě prof. PhDr. Rudolf Žáček, Dr. a vedoucí
Ústavu historických věd v Opavě doc. PhDr. Jiří Knapík, Ph.D. Poté, již od samotného čtvrtečního rána,
započal dvoudenní maraton prezentací studentských
příspěvků pokrývajících tematickým i časovým rozsahem období od středověku až po druhou polovinu
253
20. století, který byl kolem pátečního poledne zakončen závěrečným příspěvkem a slavnostním vyhlášením výsledků.
Jelikož bylo prezentací na vědecké konferenci příliš
mnoho, zmíním jen ty nejzajímavější, které oslovily
jak přítomné posluchače, tak porotu složenou se zástupců univerzit. V úvodní prezentaci se představila
Lenka Vandrovcová z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (dále UK)
s příspěvkem Soběslavské kšafty 1455–1550 jako
pramen pro zkoumání vazeb a hospodářských kontaktů
testátorů. Hned následující prezentace, kterou představila Hana Komárková z Ústavu historických věd
SU, se dočkala velkého ocenění, když její práci ocenila
porota děleným třetím a čtvrtým místem. Hana Komárková přednesla referát s názvem Přísaha v měnícím se světě pozdně středověkého města. Možnosti využití přísežných formulí na příkladu měst vratislavského
právního okruhu, v němž zdůraznila významnou úlohu
měst při rozvoji a stratifikaci středověké společnosti
na příkladu Opavy a Olomouce. Na základě analýzy
přísežných formulí zaznamenaných na stránkách nejrůznějších druhů úředních knih městské provenience
se pak pokusila o posouzení výpovědní hodnoty těchto
textů pro urbánní bádání. V další z oceněných prezentací se představil Petr Kindlmann z Historického
ústavu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
(dále JU), jenž prezentoval práci s názvem Ctnosti
římských vladařů na rožmberském dvoře v 16. století,
jež se zabývala způsoby sebeprezentace rožmberských
vladařů, a to na základě rozboru oslavných básní a výzdoby rožmberských sídel. P. Kindlmann se umístil
na 9. místě. Po tomto zajímavém příspěvku následoval jeden z vrcholů čtvrtečního dne v podobě prezentované práce Ondřeje Haničáka, studenta Ústavu
historických věd SU, s názvem Opavské renesanční
domy. Příspěvek k poznání opavské raně novověké profánní architektury. Student ve své práci prezentoval
poznatky o souboru renesančních měšťanských domů
situovaných v rámci historického jádra Opavy. Pozornost věnoval zevrubnému popisu renesančních domů,
respektive určení konstrukcí dochovaných v konkrétních objektech. Popsal i parcelaci a charakteristické
dispozice staveb spolu s interiérovými a exteriérovými
prvky. Na základě analýzy morfologie architektonického detailu pak opavské stavby zasadil do širšího
kontextu vývoje renesanční architektury. Tato prezentace, přitažlivá i svým vizuálním pojetím, zaujala
odbornou porotu natolik, že jí při závěrečném vyhlašování udělila dělené 1. a 2. místo.
První den konání konference ještě odbornou porotu
zaujalo několik dalších prezentací, například práce
Jaroslavy Škudrnové z Katedry historie ze Západočeské univerzity v Plzni s názvem Počátky mlynářské
tradice v Horažďovicích (10.– 11. místo), Alžběty
Laňové z Katedry pomocných věd historických a archivního studia UK pojmenovaná Pražští lazebníci,
bradýři a chirurgové v raném novověku (5.– 8. místo)
či práce Elišky Homolkové z Ústavu archivnictví a pomocných věd historických JU nazvaná Nejstarší farní
254
kronika Němčic a její výpovědní hodnota pro dějiny
kostela a farnosti (5.– 8. místo). Po odpolední přestávce na kávu se velmi výrazně prezentoval student
Petr Wohlmuth z Fakulty humanitních studií UK, jež
za svou práci Dlouhý čas pevnostního města Josefov
získal ocenění v podobě děleného třetího a čtvrtého
místa. Ve své originální prezentaci shrnul teoreticko-metodologické otázky ze své bakalářské práce Soudobé snahy o záchranu a rekonstrukci pevnosti Josefov,
v níž načrtl koncept snažící se o holistické porozumění
překračující hranice událostní vojenské historie. Jeho
koncept vznikl interdisciplinárním duálním použitím
historické metody a metody kvantitativního výzkumu
na základě koncepce historického dlouhého trvání
Fernanda Braudela a koncepce heterotopických struktur Michela Foucaulta. Samotná prezentace sklidila
velkou odezvu nejen v řadách přítomných porotců
a zástupců univerzit, ale i u samotných studentů,
takže diskuze k tématu byla nakonec mnohem delší
než samotná, snad i trochu kontroverzní prezentace
studenta. V závěru prvního dne konference pak zaujaly ještě dva příspěvky, a to práce Davida Skalického
z Katedry historie Univerzity J. A. Purkyně v Ústí nad
Labem Vodovod císaře Františka Josefa a císařovny
Alžběty (bez ocenění) a Pavly Dubské z Katedry historie Univerzity Palackého v Olomouci (dále UP) Vývoj
šumperského textilnictví na příkladu podnikatelských
rodin Seidlů a Sieglů (10.– 11. místo).
Celostátní studentská vědecká konference pokračovala v pátek od brzkých ranních hodin a hned
úvodní prezentace přinesla radost zástupcům Ostravské univerzity v Ostravě (dále OU). Svou práci
pod názvem Lodní výroba Vítkovických železáren pro
rakousko-uherské válečné námořnictvo (1891–1914)
prezentoval Aleš Materna a získal pro katedru historie Ostravské univerzity v Ostravě za své vystoupení
ocenění odborné poroty v podobě děleného prvního
a druhého místa. Jeho prezentace se pokusila o analýzu problematiky výroby lodního materiálu Vítkovickými železárnami, kterou se snažil zachytit v logicky
uzavřeném celku, tj. od chvíle prvních úvah o výrobě
speciálních pancířů pro armádu přes získávání potřebného know-how, budování výrobních kapacit,
vyjednávání s armádními kruhy až po samotnou realizaci a inkasování zisku. Cílem práce pak bylo popsat
složitou problematiku výroby a odkrytí dosud ne zcela
zodpovězených otázek týkajících se získávání zakázek,
lobbingu či cenové politiky vedení a majitelů firmy.
Zároveň se autor ve své práci snažil zasadit zbrojní
výrobu Vítkovických železáren do širšího kontextu
na poli průmyslové výroby v celé střední Evropě. Ve
zbývajících vystoupeních druhého dne konference
pak odbornou porotu zaujaly ještě prezentace Elišky
Charvátové z Katedry pomocných věd historických
a archivního studia UK s názvem Od platonické lásky
k osobní manažerce – František Kaván v dopisech své
druhé ženě Pavle (5.–8. místo) a práce Jana Stejskala
z Katedry historie UP Aspekty udržování bezpečnosti
v obcích podhůří Hrubého Jeseníku od roku 1944 do příchodu Rudé armády (taktéž 5.–8. místo). Se zajíma-
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
vými příspěvky a prezentacemi pak vystoupily i Petra
Šlechtová z Katedry historie OU (Hraběnky Marieta,
Eliška a Zita Seilernovy a jejich pobyt v pracovním táboře v Hněvotíně v letech 1939–1940) či Veronika Čermáková z Katedry historie Technické univerzity v Liberci (Politické procesy 50. let – Krajský soud v Liberci
v letech 1955–1956).
Po ukončení pátečních prezentací následoval oběd,
rokování odborné poroty a následné vyhlášení výsledků. Kromě nejlépe ohodnocených prací již zmiňovaných Ondřeje Haničáka, Aleše Materny, Hany Komárkové a Petra Wohlmuta vyhlásila odborná porota,
složená z členů Sdružení historiků České republiky,
i laureáta Ceny Josefa Šusty, jímž se stal k obrovské
radosti zástupců Ostravské univerzity v Ostravě její
student Aleš Materna. Cenu předávaly členky Sdružení historiků ČR prof. Phdr. Irena Korbelářová, Dr.
z Ústavu historických věd SU a doc. PhDr. Marie
Ryan­tová, CSc. z Ústavu archivnictví a pomocných
věd historických JU a v závěrečné řeči zdůraznily, že
Cena Josefa Šusty je udělována na základě písemných podob prezentovaných prací a oceněná práce
Aleše Materny byla vybrána jako nejlepší ze zaslaných
28 vědeckých prací pětičlennou odbornou porotou
ještě před začátkem samotného konání Celostátní
studentské vědecké konference. Tečku za vydařeným
opavským celostátním setkáním studentů historie pak
učinil rektor SU prof. R. Žáček, který vyjádřil potěšení
nad skutečností, že věnovat se tomuto oboru stále láká
dostatečný počet mladých lidí. Ty pak vyzval k tomu,
aby historii chápali nejen jako přední společenskovědní disciplínu, jejíž znalost nepřestává a nikdy nepřestane ovlivňovat i aktuální společenský vývoj, ale
aby k ní přistupovali též jako k oblasti krásné literatury
a umění.
Aleš Materna
11th International Conference on Urban History,
29. 8.– 1. 9. 2012, Filozofická fakulta Univerzity
Kar­lovy v Praze, Praha.
Již jedenáctý ročník mezinárodní konference urbánních historiků, pořádaný organizací European Asso­
ciation for Urban History (EAUH), které v současné
době předsedá prof. Luďa Klusáková (Univerzita Karlova v Praze), proběhl pod názvem Cities & Societies
in Comparative Perspektive ve dnech 29. 8.– 1. 9. 2012
v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
v Praze. Mezinárodní konference urbánních historiků
je prestižní akcí, na které jsou prezentovány nejnovější
poznatky z evropských urbánních dějin.
Nebyli jsme jen pasivními účastníky interdisciplinárně koncipovaných jednání jednotlivých sekcí,
ale podařilo se nám (autorce této zprávy a Pavlu
Kladiwovi, oba z Ostravské univerzity v Ostravě)
s tématem měst jako míst paměti nejprve oslovit
francouzskou kolegyni Catherine Horel (vědecká
ředitelka IRICE – UMR [Identités, Relations internationales et civilisations de l’Europe], Université de
Paris) a následně uspět ve veřejné soutěži s konceptem
sekce M40 Towns are made of memory places – towns
KRONIKA
as memory places of urban life in the 19th and 20th
century. V průběhu registrace se do sekce přihlásilo
54 abstraktů od odborníků napříč evropskými univerzitními pracovišti. Stanuli jsme před složitým výběrem osmi referátů, tak aby plánovaná sekce byla
pojata interdisciplinárně a šíří tématu překročila
rámec středoevropského prostoru. Nakonec jsme dospěli k následující skladbě referentů a referátů: Göran
Therborn (University of Cambridge, Department of
Sociology, Cambridge, Velká Británie): Capital memory: what do capital cities commemorate?; Lukasz
Galusek (International Cultural Centre, Research
Institute for European Heritage, Krakow, Polsko): Cities as places of common memory in Poland at the turn
of the XXIst century – two cases: Wrocław and Sejny;
Bruno Notteboom (Ghent University, Department of
Architecture & Urban Planning, Ghent, Belgie) a Andreas Wesener (ILS – Research Institute for Regional
and Urban Development, Aachen, Německo): Photography and the construction of collective memory in
Ghent, Belgium; Yannitsiotis Yannis (University of the
Aegean, Social Anthropology and History, Mytilini,
Řecko): Divided memories – contested spaces. Dispute
over a place of memory; Anna Kraus (Warsaw University, Warsaw, Poland): Vilnius, Wilnia, Wilno, Vilna:
mosaic of memory; Steffen Jost (Ludwig-Maximilians-Universität München, Německo): Memory and identity between national and local narratives – negotiating the past in the city of Seville (1892–1950): Eszter
György (Eötvös Loránd University, History, Budapest,
Maďarsko): Festivals in the 8th district – cultural memory of the „ghetto“ a Tobias Weger (Bundesinstitut für
Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen
Europa, History, Oldenburg, Německo): Constructing
„German Prague“: monoethnic visions of a multicultural town, 1800–2000. Jednání naší sekce přinesla:
1) zajímavé metodologické podněty jako např. využití
fotografií jako pramene pro konstrukci paměti veřejného prostoru; 2) umožnila komparativní pohled na
paměť evropských měst, tj. zejména nalezení styčných bodů v poválečném vývoji, pádu „železné opony“
a v současnosti probíhajícím evropském integračním
procesu. Nelze na daném místě hodnotit jednání celé
konference, které se zúčastnilo přes sedm stovek odborníků z více než padesáti zemí světa a která probíhala souběžně v několika sekcích. Lze však z pohledu
vývoje oboru říci, že jednání naplňovala perspektivy
vytýčené prof. Peterem Clarkem (University of Helsinky, Finsko) v úvodní plenární přednášce, tj. zpracovávání urbánních dějin komparativními přístupy
a v globálním kontextu. Přednášené referáty přinášely
nové poznatky k tématům z urbánních dějin, např.
k otázce spotřeby v městském prostředí nebo vnímání
luxusu napříč městskými vrstvami, či inovativně přistupovaly k tradičním tématům z urbánních dějin,
např. k tématu koexistence židovského obyvatelstva
s majoritním obyvatelstvem měst. Skladba konferenčního jednání je nadále přístupna na webových stránkách akce: http://www.eauh2012.com/sessions/.
V závěru této zprávy je snad ještě vhodné upozornit
255
na nově spuštěné stránky EAUH http://www.eauh.eu/
a postesknout si, že nikoho ze studujících našich doktorských programů konaná akce neoslovila.
Andrea Pokludová
Dvě inspirující výstavy k procesu modernizace
Ostrav­ska: Vítkovice ve víru 20. století, 30. 4.– 31. 8.
2012, Rothschildův zámeček, Ostrava-Vítkovice;
Kdysi na Karolině aneb Když za humny vyrostou doly
a hutě, 4.– 30. 9. 2012, Ostrava, Magistrát města
Ostravy (Nová radnice).
Od 30. dubna do 31. srpna 2012 se uskutečnila
v knihovně nově rekonstruovaného empírového zámečku rodiny Rothschildů v Ostravě-Vítkovicích,
v němž se mj. nachází také galerie výtvarného umění
a depot sbírek významného sběratele umění a předsedy představenstva Vítkovice, a.s. Ing. Jana Světlíka,
výstava Vítkovice ve víru 20. století. Na deseti nástěnných panelech se mohli návštěvníci prostřednictvím
dobových dokumentů, fotografií, novinových článků
a dalších rekvizit seznámit s pestrou, známou i méně
známou historií podniku, který v roce 2008 oslavil stoosmdesáté výročí svého založení. Kolektiv pod vedením ředitelky Archivu Vítkovice, a. s. Hany Šústkové,
představil výrobní a sociální program společnosti, její
klíčové investice, významné návštěvy a další stěžejní
okamžiky jejího vývoje v průběhu 20. století v kontextu politické situace a ducha doby. Výstava Vítkovice ve víru 20. století byla spolu s prohlídkou zámku,
v jehož interiéru se odráží dlouholetá historie podniku
(secese, kubismus, socialistický realismus), bezpochyby jedním z nejzajímavějších historických zážitků
letošního ostravského léta.
Druhou zajímavou akcí věnovanou dějinám ostravské industrie byla výstava z dlouholetého cyklu historických prezentací Archivu města Ostravy, tentokráte
nazvaná Kdysi na Karolině aneb Když za humny vyrostou doly a hutě, která se konala ve vestibulu Nové radnice magistrátu města Ostravy ve dnech 4.–30. září.
Cílem výstavy bylo přiblížit historii území, jehož název je odvozen od jámy Karoliny, jejíž hloubení bylo
zahájeno v roce 1842 Moravsko-ostravskou uhelnou
společností (již roku 1843 důl koupil vídeňský finančník Salomon Mayer Rothschild, který jej pojmenoval
podle své snachy Karoliny) a o němž se v současné
Titulní stránka pozvánky na výstavu Kdysi
na Karolině… Foto převzato z pozvánky
Archivu města Ostravy
256
době značně diskutuje zejména v souvislosti se stejnojmenným developerským projektem, jehož výsledkem
bylo mj. nedávné zprovoznění největšího nákupního
střediska v České republice. Prostřednictvím více
než desítky posterů představili zaměstnanci Archivu
města Ostravy pod vedením ředitelky Blaženy Przybylové sledovanou oblast od středověku do poloviny
20. století. Místo ležící za hradbami, sloužící po staletí
jako zemědělské zázemí města, se v procesu industrializace proměnilo v průběhu 2. poloviny 19. století
v oblast, kterou bychom dnešní terminologií označili
jako průmyslovou zónu. Industrializovaná periferie se
však v důsledku dynamického růstu města a probíhajících integračních procesů záhy transformovala v průmyslový distrikt přímo navazující na městské centrum,
který po takřka 150 let dotvářel průmyslový kolorit
města (včetně posledních více než dvou desetiletí, kdy
se jednalo o neméně unikátní brownfield).
Formou výše stručně představených výstav publikovaly obě instituce široké veřejnosti i odborníkům
z řad historiků, sociologů či kulturních antropologů
vzorek archivních dokumentů (situační plány, stavební výkresy, dobové fotografie, korespondence, katalogy ad.), které jsou součástí jejich fondů a sbírek
a jež by mohly být v budoucnu využity k dalšímu výzkumu.
Radomír Seďa, Aleš Zářický
Dvojí ztráta české sociologie: † prof. PhDr. Miloslav
Petrusek, CSc. (15. 10. 1936 – 19. 8. 2012), † prof.
PhDr. Jiří Musil, CSc. (20. 2. 1928 – 16. 9. 2012).
Krátce po sobě ztratila sociologická obec dva své
čelné reprezentanty, kteří byli po právu ceněni nejen
doma, ale i v zahraničí. Tento dvojitý nekrolog je jen
malou připomínkou dvou osobností, jejichž životní
dráhy a dílo již hodnotili mnozí a jistě k tomu povolanější. Osobností, jejichž životní osudy byly do jisté
míry podobné. Oba totiž byli nuceni překonávat nepřízeň předlistopadového režimu, který sabotoval
rozvíjení jejich akademické dráhy a uplatnění v oboru
sociologie. Vědy střídavě umlčované či potlačované.
Nejprve odešel Miloslav Petrusek a nedlouho po
něm, za necelý měsíc, jej následoval Jiří Musil. Patřili
k předním členům akademické obce, ale prosadili se
rovněž ve veřejném prostoru.
Miloslav Petrusek absolvoval filozofii a dějepis
na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (v té
době Univerzity Jana Evangelisty Purkyně). Přes angažmá na Pedagogickém institutu ve Zlíně se dostal
až do Prahy na Univerzitu Karlovu. Šedesátá léta mu
umožnila věnovat se plnohodnotné a plodné sociologické práci, včetně podílení se na znovuoživení české
sociologie. Následující normalizace jej však podobně
jako Musila vyřadila z oficiálního akademického
světa, do něhož se mohl vrátit až po roce 1989. Ani
okleštěné možnosti uplatnění jej však od sociologie
neodvedly. Dále pracoval, dokonce s Josefem Alanem
HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2012/2
vydával pozoruhodný samizdatový sociologický časopis s názvem Sociologický obzor. Brzy po nastolení
svobodných poměrů zaslouženě dosáhl profesury, stal
se předsedou Masarykovy české sociologické společnosti, spoluzaložil Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy a stanul v jejím čele. Především ale rád
a dobře učil, přednášel a zasvěcoval mladé adepty do
tajů sociologie. Ve své bohaté badatelské činnosti se
zabýval mimo jiné empirickou sociologií, dějinami
oboru, sociologickou teorií, metodologií, rolí sociologie ve společnosti a mnoha jinými tématy.
Ostravský rodák Jiří Musil stihl absolvovat sociologii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
ještě před nástupem komunistů. Jeho hlavní doménou
se posléze stala – i díky vnějším okolnostem – problematika prostoru a společnosti, život ve městech a sociologie bydlení. Dlouho byl nucen působit mimo oficiální akademické struktury, i přesto se však dokázal
výrazně uplatnit, například ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury. Charakter jeho činnosti přinášel
spolupráci s architekty, demografy, lékaři či urbanisty. Vždy se nad sledovanou problematikou zamýšlel v souvislostech a dokázal formulovat svěží řešení
a inspirující náměty. Řada jeho prací dnes již náleží
ke klasickým dílům oboru. Ani nepřízeň oficiálních
míst mu tedy nezabránila v tvůrčí činnosti. Po roce
1989 pracoval na Fakultě architektury ČVUT a stal
se ředitelem Sociologického ústavu Akademie věd.
Profesury dosáhl na Přírodovědecké fakultě své alma
mater a po jistou dobu dokonce předsedal Evropské
sociologické společnosti. Patří i k zakladatelům Středoevropské univerzity, na níž dlouhodobě přednášel.
Až do završení své životní dráhy se aktivně věnoval své
práci.
Oba vzpomínaní sociologové se dokázali obratně
vyjadřovat slovem i písmem, projevovali se jako zasvěcení diskutéři v mnohých sociologických, ale i obecnějších debatách. To není jen pouhé konstatování, ale
bohužel stále vzácněji se vyskytující jev. Na rozdíl od
mnoha jiných přitom zpravidla měli k danému tématu
co říci. Diskuse bez znalosti věci totiž postrádá smysl
a degeneruje pouze na úroveň rétorického cvičení.
Musil i Petrusek se dokázali v informační změti dnešní
doby dobrat myšlenky, uvažovat a kriticky hodnotit
nejen jiné, ale i sami sebe. Pro své rozsáhlé znalosti,
přehled a v neposlední řadě i osobnostní založení je lze
právem označit za intelektuály v tom nejlepším slova
smyslu. Dnes málem ohrožený druh, jak ve vědeckém,
tak i veřejném životě.
Další studenti či jiní případní zájemci již bohužel ani jednoho z nich nepotkají za katedrou. Přesto
s nimi mohou komunikovat prostřednictvím jejich
textů, úvah, esejů apod. Rozhodně nepůjde o zbytečné
úsilí, ale o osvěžující a podnětná setkání. Taková by
neměla být opomíjena, i když se nám obecně nedostává času. Zejména času k přemýšlení…
Petr Gába
Download

Stáhnout PDF/Download - Ostravská univerzita v Ostravě