NIZOZEMSKO 2014
19. odborná exkurze
katedry historie FF UJEP v Ústí nad Labem
ve spolupráci s CK Alpin-tour Praha
11. - 20. září
1
2
Program:
čtvrtek 11. 9.
19.00 – odjezd z Prahy
21.00 – odjezd z Ústí nad Labem
dále přesun Dresden – Chemnitz – Eisenach – Wetzlar – Siegen – Köln - Aachen
(740 km)
pátek 12. 9.
7.30 – 16.30 – Maastricht – prohlídka města
19.30 – Noordwijk – ubytování v kempu, nocleh
sobota 13. 9.
7.45 – odjezd po snídani
8.00 - 9.00 – Keukenhof – prohlídka parku
9.30 – 13.00 – Leiden – prohlídka města
13.45 – 15.45 – Gouda – prohlídka města
16.15 – 17.00 – Huis Dever – obytná věž ze 14. století
17.15 – 17.45 – Voorhout – panorama krajiny Bollenstreek
- 18.00 – návrat do kempu, nocleh
neděle 14. 9.
7.30 – odjezd po snídani
8.30 – 11.00 – Alkmar – prohlídka města
12.00 – 14.00 – Zuiderzee museum – prohlídka
14.15 – 15.45 – Enkhuizen – prohlídka přístavního městečka
16.00 – 18.00 – Hoorn – prohlídka města
- 19.00 – návrat do kempu, nocleh
pondělí 15. 9.
- 7.30 – odjezd po snídani
8.30 – 12.30 – Utrecht – prohlídka
13.00 – 15.00 – Wijk bij Duurstede – prohlídka městečka a archeologického muzea Dorestadu
15.30 – 18.00 – Amersfoort - prohlídka
- 19.15 – návrat do kempu, nocleh
úterý 16. 9.
- 7.30 – odjezd po snídani
8.00 – 12.00 – Haag – prohlídka města
12.30 – 15.30 – Delft – prohlídka města
16.30 – 17.30 – Kinderdijk – soustava tradičních větrných mlýnů
- 18.30 – návrat do kempu, nocleh
středa 17. 9.
- 7.30 – odjezd po snídani
9.15 – 11.45 - ´s Hertogenbosch – prohlídka města
13.00 – 14.45 – Roermond – krátká prohlídka města
15.00 – 16.00 – Sint Odilienberg – prohlídka románského konventního chrámu
17.30 – 18.30 - Nijmegen – prohlídka pozůstatků raně středověké falce Valkhof
- 20.15 – návrat do kempu, nocleh
3
čtvrtek 18. 9.
- 7.30 – odjezd po snídani
8.30 – 10.30 – Naarden – návštěva pevnosti a hrobu J. A. Komenského
11.15 – 16.00 – Haarlem – prohlídka města
- 16.30 – návrat do Noordwijku, odpočinek, večer společné posezení
pátek 19. 9.
- 8.00 – odjezd po snídani
8.45 – 22.00 – Amsterdam – prohlídka města
sobota 20. 9.
noční přejezd Osnabrück – Hannover – Magdeburg – Leipzig – Dresden,
- 8.00 – příjezd Ústí nad Labem
- 10.00 – příjezd Praha
Cena exkurze: 8 000 Kč
Zahrnuje dopravu autokarem, 7 noclehů v bungalovech Sollasi u Nordwijku, základní pojištění.
Další nezbytné náklady: zdravotní připojištění na celou dobu exkurze (lze využít pojištění v rámci
karet ISIC), kapesné na vstupy do památkových objektů a drobné životní radosti. Stravování
z vlastních zásob, v kuchyňkách lze připravovat jednoduchou stravu.
Přihlášky na exkurzi (studenti) do 31. ledna 2014, nejpozději do konce února je pak třeba
zaplatit zálohu 4 000 Kč. Neobsazená místa budou poté nabídnuta dalším zájemcům z řad našich
absolventů, pedagogů, pracovníků památkové péče, muzeí a archivů. Doplatek za exkurzi postačí
uhradit do poloviny srpna 2013.
Platby na účet č. 350345041/0100, var. symbol 1450
Přihlášky přijímá: doc. PhDr. Tomáš Velímský, CSc.
Ubytování v bungalovech pro čtyři osoby. Apartmán tvoří obývací
pokoj s krbem, je zde sedací nábytek, jídelní stůl se čtyřmi židlemi,
barevná televize, připojení na internet. K obývacímu pokoji přiléhá
kuchyňský kout vybavený sporákem, dřezem lednicí, nádobím k vaření i stolování. Dále jsou zde
dvě ložnice a koupelna s WC, umývadlem, sprchovým koutem i vanou. K dispozici je i
předzahrádka se zahradním nábytkem.
4
Průvodce:
Nizozemsko
Nepřesně také Nizozemí nebo Holandsko, je jedna ze
čtyř zemí Nizozemského království (k němu patří ještě
mimoevropské državy Aruba, Curacao a Svatý Martin).
Nizozemí je označení historického nízko položeného
území v okolí ústí řek Rýn, Šelda a Maasa, zhruba
odpovídající území dnešních států Nizozemsko, Belgie
a Lucembursko, pro které se vžil nový název Benelux.
Holandsko je sice běžné označení pro celé Nizozemsko,
pochází ale od názvu bývalého hrabství Holandsko, které
zahrnuje dnešní provincie Severní a Jižní Holandsko.
Je to nížinatá země na pobřeží Severního moře. Na
východě hraničí s Německem a na jihu s Belgií. Na
rozloze 41 526 km² žije přes 16 milionů obyvatel.
S hustotou zalidnění 393 obyvatel na km² je Nizozemsko
na 15. místě na světě. Skoro polovinu těchto obyvatel
zahrnuje konurbace Ranstad, kterou tvoří čtyři velké sídelní aglomerace Amsterdam, Haag,
Rotterdam a Utrecht. Hlavním městem je Amsterdam, přičemž Haag je sídlem nizozemské vlády,
parlamentu a královny. Vedle většiny Nizozemců zde žijí menšiny Frísů a Němců, přibývá také
přistěhovalců z Maroka, Turecka a bývalých nizozemských držav Surinamu, Nizozemských Antil
a Indonézie.
Nezávislé Nizozemí (pouze severní část) bylo vyhlášeno po
tzv. Osmdesátileté válce se Španělskem v roce 1581 a trvalo
do roku 1795, kdy bylo obsazeno Francií. Ta na jeho území
ustanovila v letech 1795-1806 Batávskou republiku a poté až
do roku 1815 podřízené Holandské království, které bylo
připojeno k napoleonské Francii. Na Vídeňském kongresu
bylo v roce 1815 vyhlášeno Spojené království Nizozemské,
které zahrnovalo také Belgii a Lucembursko. Belgie se však
v roce 1830 odtrhla. Až do roku 1890 trvala personální unie
s Lucemburskem, které se poté stalo samostatným velkovévodstvím s vlastním panovníkem.
V současnosti je Nizozemsko konstituční parlamentní monarchie s dvoukomorovým parlamentem.
Současným králem je Vilém-Alexander (* 1967) z tzv. oranžsko-nasavské dynastie, který převzal
vládu po své matce královně Beatrix 30. dubna 2013.
Osídlení území spadá do závěru poslední doby ledové. Mezolitičtí rybáři, sběrači a lovci přešli před
rokem 5000 př. Kr. k zemědělskému způsobu života. Zejména na území Limburska bylo výrazné
neolitické osídlení lidem kultury s lineární keramikou. Výzkum sídlišť Brunssum, Sittard a Elsloo,
který prováděl významný nizozemský archeolog Piet Modderman již od konce padesátých let 20.
století, přispěl významně k poznání této kultury. Později žily v pravěku na nizozemském území na
jihu keltské kmeny a na severu kmeny germánské, z nichž nejznámější byli Frísové, na jih od Rýna
pak později pronikli Batávové, kteří se v době římského impéria stali římskými federáty, kteří se
zúčastnili po boku římských legií mj. dobytí Dácie.
5
V roce 58 př. Kr. si oblast Nizozemí podmanil se
svými vojsky Julius Caesar. Římané zde postavili
první města a vytvořil provincii Germania Inferior
(Dolní Germánie). Hranice římské říše ležela
podél Rýna, provincie Dolní Germanie tedy
zahrnovala území Nizozemí na západ a jih od
Rýna, na východě zůstala tzv. "svobodná Germánie". Z římských pevností na území provincie
byla nejdůležitější Nijmegen. Provincie byla
zřízena zřejmě v roce 89 n. l., třebaže její
teritorium Římané kontrolovali již od dob císaře
Augusta, Hlavním městem provincie byla Colonia
Agrippina (dnešní Kolín nad Rýnem). K dalším
důležitým centrům provincie patřila Bonna (dnešní
Bonn), Castra Vetera, Colonia Ulpia Traiana (obě
poblíž současného města Xanten), Ulpia
Noviomagus Batavorum (Nijmegen) a Trajectum
ad Rhenum (Utrecht). Na severu omývaly Dolní
Germánii vody Severního moře, na jihu a na
západě sousedila s provinciemi Horní Germánie a Gallia Belgica. Severní části Nizozemska, které
byly mimo římskou říši a kde žili Frísové, byly silně ovlivněny silným jižním sousedem. Vztahy
Římanů s původním obyvatelstvem byly v celku docela dobré, mnoho Batávů, jak je zmíněno výše
dokonce sloužilo v římské jízdě. Batávská kultura byla ovlivněna římskou, o čemž svědčí mimo jiné
v římském stylu postavené chrámy, jako je v Elst, věnovaný místním bohům.
V 5. století n. l. překročili Rýn Sálští Frankové a na územích jihozápadně od něj zřídili své
království, jen formálně podléhající římskému imperiu. Franský král Childerich přenesl své sídlo
k Tournai, kde byl také pohřben. Jeho syn Chlodvík pak po pádu západořímské říše vytvořil novou
říši franskou. Po verdunském dělení franské říše v roce 843 mezi syny Ludvíka Pobožného se stalo
celé Nizozemí součástí středního údělu, tzv. Lotharingie. Ta se však neudržela dlouho, v roce 870 si
ji rozdělili panovníci říší západo- a východofranské mezi sebe, přičemž Nizozemí se stalo součástí
říše východofranské a později za Oty I. tedy svaté
říše římské. Zároveň se začalo rozpadat na menší
mocenské útvary jednotlivých vévodství a
hrabství. Ve vrcholném středověku pak narůstal
význam měst, zejména ve Flandrech a Brabantu.
Města jako Bruggy či Antverpy se stala reálně
nezávislými městskými republikami.
V roce 1384 zdědil téměř celé Nizozemí burgundský vévoda Filip Smělý a jeho následovníci
z burgundské větve rodu Valois byli držiteli
Nizozemí až do roku 1477. Po smrti Karla
Smělého se jeho dědička Marie Burgundská
provdala za Maxmiliána I. Habsburského. Syn
těchto manželů Filip I. Sličný si vzal v roce 1496
Johanu Šílenou, čímž se Habsburkové stali dědici
španělského trůnu. Filipovi synové Karel V.
a Ferdinand I. si pak rozdělili obrovské habsburské
dědictví tak, že Nizozemí připadlo Karlovi a tím
španělské větvi rodu. Mezitím v Nizozemí
proběhla reformace, která se prosadila především
v severních provinciích. Protestanti, dělící se na
kalvinisty, anabaptisty a luterány, zůstávali přesto
6
v menšině. Ekonomicky prosperující země směřovala k jisté náboženské toleranci (Erasmus
Rotterdamský), ale tento proces byl po tridentském
koncilu násilně přerušen a král Filip II. začal
prosazovat důslednou rekatolizaci. V roce 1567
jmenoval místodržitelem Nizozemí vévodu z Alby,
v roce 1568 byli popraveni vůdcové umírněné
opozice hrabata Egmont a Hoorn a vypukla
nizozemská
revoluce.
Krvavý
španělskonizozemský konflikt se táhl celých 80 let, tedy
včetně období třicetileté války, a byl ukončen až
v roce
1648.
Protagonistou
první
fáze
nizozemského odporu se stal hrabě Vilém
Oranžský, v roce 1581 se sedm nizozemských
provincií (Holand, Zéland, Frísko, Groningen,
Utrecht, Gelderland a Overijssel) spojilo v celek,
který přetrval i po Vilémově zavraždění. V roce
1609 muselo Španělsko nezávislost spojených
provincií uznat a krátce zavládl mír, od roku 1618
do roku 1648 však konflikt propukl znovu v rámci
třicetileté války a byl definitivně ukončen teprve vestfálským mírem.
V následujícím období došlo ke konfliktu s Anglií, neboť obě země byly tvrdými konkurenty na
hospodářském poli a usilovaly o rozšíření odbytišť v mimoevropských koloniích. Ve vleklých
válkách, trvajících s přestávkami až do druhé poloviny 18. století, si Nizozemsko počínalo se
střídavými úspěchy. Na konci 18. století mu vyvstal nový nebezpečný nepřítel v podobě revoluční
a poté napoleonské Francie. Další vývoj po roce 1815 byl již zmíněn.
Erasmus Rotterdamský
Vilém Oranžský
7
Co ochutnat?
Zemí gurmánů Nizozemsko patrně není. Částečně to je následek kalvinistické střídmosti a toho,
jaké plodiny se ve zdejším podnebí dají pěstovat. Strava stojí především na bramborách a dušené
zelenině. Holandskou klasikou je pokrm Hutspot, což jsou vlastně šťouchané brambory s dušenou
mrkví a cibulí, vydatně omaštěné máslem. Variantou na toto jídlo je Stamppot, v němž najdete ještě
další zeleninu: kapustu, štěrbák, růžičkovou kapustu, kyselé zelí a uzeninu.
Nizozemci ve srovnání s námi konzumují více mléčných výrobků, výborných a z místní produkce.
Údajně díky tomu jsou nejvyšším národem na světě. Snídají jogurty, tvarohy, cereálie a taky chleba
s arašídovým máslem, kterému říkají „arašídový sýr“ (pindakaas). Nebo si chleba namažou máslem
a posypou čokoládovými perličkami (hagelslag). Někteří si dávají ontbijtkoek, což je suchá buchta
se skořicí a zázvorem, která se kupuje v pekařstvích. K obědu si Nizozemci nezřídka do práce i do
školy nosí doma připravované sendviče. To aby nemuseli utrácet. Pokud si zajdou na oběd do
kantýny, dají si zase ten chleba se sýrem nebo salámem, někdy salát, k tomu často kefír nebo
mléko. Večeře bývá teplá. Většinou se jedná o nějakou masovo-zeleninovou směs na pánvi
s přílohou. Výběr nádherné zeleniny je v místních
obchodech a na trhu nekonečný, v květnu a červnu
je určitě nejoblíbenější chřest s holanskou
omáčkou.
Během dne vypijí Nizozemci spoustu silné černé
kávy. Máte-li kávu raději s mlékem, objednejte si
u obsluhy koffie verkeerd. V zimě je oblíbené
horké kakao (chocomelk) se šlehačkou. A večer to
jistí pivo.
Za ochutnání stojí místní herynci z nového výlovu,
tzv. hollandse nieuwe. Syrové rybky naložené
v sladkokyselém nálevu a zbavené hlavy chytnete
za ocásek, obalíte v nasekané cibulce a strčíte
rovnou do pusy.
V bohatě zásobených stáncích s mořskými výrobky
či na trzích také dostanete osmažené téměř všechny
mořské plody. Oblíbený rybí fast food je tzv.
kibbeling - kousky osmažené bílé ryby.
Oblíbený je taky belgický vynález - vlaamse frites,
hranolky velké a tlusté jako prst. Dostanete jich
plný kornout a k tomu poctivou hustou majonézu
nebo jinou omáčku dle přání. Kupujte si je vždy
tam, kde mají frontu. To si můžete být jistí, že je
mají dobré a čerstvě nasmažené.
Na pomoc nizozemské kuchyni přispěchali také imigranti a otevřeli fast foody a restaurace
s kebabem, tureckou pizzou, baklavou, paellou, croissanty či indonézskou obloženou rýží nasi
goreng.
8
Největší (nebo jedinou?) skutečnou lahůdkou
nizozemské kuchyně jsou sýry. Vyrábí se
především v provinciích Severní a Jižní
Holandsko. Jde o tvrdý sýr s vysokým podílem
mléčného tuku a bílkoviny. Název má podle místa
výroby: Edammer, Goudse, Leerdammer, Maaslander atd. Drobných výrobců je mnoho. Jak a kde
sýr nakupovat? Nejlépe na trhu přímo od výrobce
nebo ve specializovaném obchodě. Ale i v supermarketech nakoupíte dobře. Jen to nemá styl.
Pokud sýr chcete odvézt domů jako dárek,
i prodejci na trhu vám jej rádi vakuově zabalí.
Důležité je sýr ochutnat. To je naprosto běžné
a prodavač vám rád vyhoví. Musíte si totiž ujasnit,
zda chcete sýr mladý (jonge kaas), mladý odleželý
(jong belegen), odleželý (belegen), extra odleželý
(extra belegen) nebo přestárlý (overjarig). Mladé
sýry jsou měkké a mají jemnou chuť. Čím je sýr starší čili vyzrálejší, tím více je výrazný až
pikantní. Také je tvrdší, až drolivý. Ze starého sýra plátky neuděláte. Mladé sýry se tedy spíše hodí
na chleba a starší, nakrájené na kostičky, k vínu či pivu. Do sýru se také přidává koření a bylinky.
Výborná je třeba kopřiva, kmín, paprika nebo hořčičné semínko. To platí jak o sýrech z kravského
mléka, tak i o kozích sýrech. To je lahůdka. Typické kozí aroma není přitom tak zřetelné jako
u mazlavých francouzských sýrů.
V Nizozemsku se pije hlavně pivo. Na tak malou zemi má
země obdivuhodný počet pivovarů. Koncern Heineken je
druhým největším výrobcem piva na světě, v Nizozemsku
produkuje pod značkami Heineken a Amstel. Dalším velkým
výrobcem je koncern Grolsch. Vedle toho se ale pivo vaří
v dalších asi čtyřiceti větších pivovarech a samozřejmě i ve
stále oblíbenějších minipivovarech. Místní pivo můžete
ochutnat kdekoli. Našince zcela jistě zarazí fakt, že pivo se zde
podává ve skleničkách 0,2 l s pěnou na jeden prst. Výběr je
přitom opravdu veliký. Od světlých přes tmavá, od nahořklých
po sladká, od ovocných po bylinková. Vybere si opravdu
každý! Tajným tipem je kvasnicové pivo Hoegaarden s příchutí koriandru a pomerančové kůry, které so obvykle podává
s plátkem citronu a je zejména v parném létě osvěžujícím
nápojem. O pivu se toho nejvíce dozvíte při
organizovaných prohlídkách pivovarů (např.
Heineken v Amsterdamu) či v muzeu piva v
Alkmaaru. Vedle domácích piv se v Nizozemsku
hodně pijí také piva belgická.
Dlouhou tradici mají nizozemské pálenky. Světově
proslulá je značka Bols. Nejoblíbenější z nizozemských pálenek je ovšem jalovcová (Jenever),
prodávaná v typických kameninových lahvích.
9
Maastricht
Již okolo roku 500 př. Kr. vzniklo u přechodu přes řeku Maasu významné keltské sídliště. Po dobytí
Gallie Římany zde za vlády císaře Augusta zde byl vybudován most, usnadňující přepravu přes
řeku. Místo Římané nazvali Mosae Traiectum, z čehož se vyvinulo dnešní jméno města. Římské
sídliště prosperovalo, ve 3. století n. l. tu Římané zřídili opevněný kastel. Sem před útoky Germánů
přesídlil z Tongeren tamní biskup sv. Servác (+ 384) a položil tak základ biskupství. Nad hrobem
sv. Serváce vyrostla jemu zasvěcená bazilika. V 8. století došlo k přeložení biskupství do Lutychu,
ale Maastricht přesto vyrostl ve významné vrcholně středověké město, které bylo poddáno dvojí
vrchnosti: biskupům z Lutychu, od roku 1202 pak také vévodům z Brabantu. Mezi lety 1229-1300
dostalo město důkladné opevnění hradbami, lutyšský biskup Heinrich využil v roce 1269 oslabení
brabantského vévodství a znovu převzal vládu nad městem. V roce 1280 byl dokončen přes řeku
Maasu 160 m dlouhý most sv. Serváce (Sint Servaasbrug), na protějším pravém břehu řeky vyrostlo
předměstí Wyck. Most přetrval až do dvacátého století, v roce 1932 byl přestavěn a rozšířen,
nedlouho poté, za druhé světové války, byl ovšem těžce poškozen.
Město bylo okolo roku 1350 rozšířeno, k dalšímu rozšíření jižním směrem pak došlo roku 1516.
V roce 1579 město oblehla španělská armáda pod vedením vévody z Parmy a dobývání zanechalo
značné škody. Od roku 1632 se vedle biskupů z Lutychu staly vrchností města holandské stavy, ale
vzrostl také zájem Francie. V průběhu francouzsko-nizozemské války bylo v roce 1673 město
obleženo vojskem Ludvíka XIV., přičemž u Tongernské brány padl francouzský královský
mušketýr Charles d´Artagnan (jehož jméno, v příbězích ovšem fiktivních, proslavil Alexander
Dumas). Město bylo opět těžce poškozeno a na obranu proti útokům byla v letech 1701-1702
vybudována pevnost Fort Sint Pieter.
V roce 1794 byl Maastricht anektován revoluční Francií, po Napoleonově porážce se v roce 1815
město stalo součástí nizozemského království a zůstalo vůči němu loajální i po odtržení Belgie
v roce 1830. Dnes je Maastricht centrem provincie Limburg, od roku 1976 má také univerzitu, která
má velmi internacionální charakter, studuje na ní přes 50% cizinců, nejvíce ale sousedních Němců.
Maastrichtskou smlouvou vznikla v roce 1993 Evropská unie.
Prohlídku města lze započít na hlavním tržišti Markt, kde stojí
také v pozdní renesanci až raném baroku postavená radnice
Stadhuis (Town Hall). V pátek se na náměstí konají trhy, které
jsou pro turisty atrakcí. Z náměstí můžeme zamířit k západu po
ulici Grote Gracht, ze které pak odbočíme k jihu po
Statenstraat. Přijdeme tak na další velké veřejné prostranství
Vrijthof. Na jeho severní straně zaujme neoklasicistní průčelí
Generaalshuis z roku 1809. V roce 1830 v paláci bydlel
generál Dibbets, který se zasloužil o udržení Maastrichtu
v Nizozemském království. Dnes zde sídlí divadlo Theater an
het Vrijthof. Severovýchodně od Vrijthofu se nachází
Dominicanenkerk. V interiéru gotického konventního chrámu
z let 1232-1254, s dochovaným hezkým západním průčelím,
funguje dnes velké knihkupectví.
Na jihozápadní straně Vrijthofu stojí dvojice kostelů. Velká
románská bazilika Sint Servaaskerk (otevřeno 10.00-18.00)
představuje nejdůležitější památku města. Nad hrobem sv.
Serváce byla postavena nejprve dřevěná pamětní kaple, na
popud biskupa Monulfa však byl na jejím místě po roce 549
postaven zděný kostel s kryptou. Příliv poutníků si vyžádal na
přelomu 10. a 11. století výstavbu nového kostela. Z této stavební etapy se dochovala část hlavní
lodi, vedlejší lodě a chór s kryptou. Ve druhé polovině 11. století byl kostel rozšířen o příčnou loď
s navazujícími apsidami. Ve 12. století pak byla přestavěna hlavní apsida, obohacená o trpasličí
galerii a o chórové věže. Předlohou pro tuto přestavbu byl dóm ve Špýru. Ve stejné době vznikla
10
také věž vestverku se západním chórem a tzv. císařským sálem. O přestavbu se zasloužili probošti
kapituly Arnold II. z Wiedu, Gerhard z Are a Kristián z Mohuče.
Na počátku 13. století vznikl raně gotický jižní portál, jehož výzdoba se vztahuje k Životu P. Marie.
Je patrně nejstarším dokladem gotiky v celém Nizozemí. K dalším gotickým úpravám baziliky
došlo ve 14. století, V roce 1556 přibyla k dvojici západních věží třetí prostřední věž, která byla
v roce 1770 přestavěna barokně. Po dobytí města Francouzi byla v roce 1797 bazilika využívána
k ustájení koní, v roce 1804 se stala farním kostelem. Mezi lety 1866-1900 byla bazilika
restaurována architektem Pierrem Cuypersem, přičemž byly odstraněny barokní úpravy. V roce
1955 baziliku poškodil požár, až do roku 1990 probíhaly další restaurátorské práce.
Vestverk baziliky je pokládán za jednu z nejhodnotnějších staveb 12. století v oblasti povodí
Maasy. Pozoruhodná je zejména jeho kamenická a sochařská výzdoba 34 hlavic sloupků. Jsou zde
vyobrazeny výjevy, inspirované dílem De civitate Dei sv. Augustina. Mezi předměty chrámového
pokladu je třeba zmínit tzv. Mísu sv. Serváce (ve skutečnosti cášské dílo z 9. století), Servácův kříž
(Trevír, 11. století), relikviář sv. Serváce, vyro-bený patrně přímo v Maastrichtu na konci 12.
století, jakož i tzv. Kříž patriarchů z 15. století, původem snad z Norimberka. Významná je také
sbírka středověkých textilií. Přes ztráty, které dómský poklad utrpěl po francouzském obsazení
v roce 1797, představuje stále nejbohatší svého druhu v celém Nizozemsku.
Vedle baziliky stojí gotický kostel Sint Janskerk. Gotický farní kostel byl prvně zmíněn v roce
1218. Původní věž se v roce 1366 zřítila, ve druhé polovině 15. století ji nahradila dosud stojící
79 m vysoká věž. V roce 1632 získali kostel protestanti. Červenou barvu získala věž při opravách
v roce 1984. Muzeum Aan het Vrijthof (vstupné 8 EUR) sídlí v renesančním domě ze 16. století
a je zaměřeno na dějiny města.
11
Od Vrijthofu dojdeme jižním směrem až k Walmuur, pozůstatkům mladšího městského opevnění z doby kolem roku
1350. Dobře se dochovala zejména věž Pater Vinktoren, ale i
další věže De Wijf Koppen a Haet ende Nijt. Můžeme se
projít podél něj směrem k východu k řece a vrátit se do
historického jádra nejlépe dochovanou středověkou městskou
branou Helpoort. Patřila k původnímu městskému opevnění
a byla vybudována v roce 1226. Na konci 19. století byla
adaptována k bydlení, v patře měl pak později ateliér malíř Jef
Schipper (1910-1967) a dnes je v něm expozice věnovaná
umělci.
Od brány na západ nalezneme dvojici kostelů: někdejšího
konventu minoritů Minderbroederskerk a Waalsekerk.
Minoritský kostel pochází z přelomu 13. a 14. století a v současnosti slouží po adaptaci archivu provincie Limburg. Waalsekerk je kalvinistický kostel, vybudovaný v letech 17321734, a jeho cihelná architektura je působivá svou strohostí.
Dále k severu přijdeme ke druhé významné románské stavbě
Maastrichtu, k chrámu Onze Lieve Vrouwekerk. Bývá označován také jako Sterre der Zee Kerk,
tedy kostel, zasvěcený P. Marii, vystupující jako Stella Maris, tedy „mořská hvězda“. Dnes je
katolickým farním kostelem. Předpokládá se, že kostel stojí v místě, kde byl kdysi situován římský
chrám Jupiterův, který pravděpodobně po vítězství křesťanství nahradila první křesťanská svatyně
již někdy ve 4. století.
12
Okolo roku 1100 se chrám stal kapitulním kostelem, podřízeným biskupské katedrále sv. Lamberta
v Lutychu. Sídlila zde dvacítka kanovníků, a to až do roku 1798, kdy byla kapitula zrušena a po
nějakou dobu sloužila jako garnizonní kovárna. Stojící románský kostel byl zbudován v průběhu 11.
a 12. století. Nejstarší částí je zřejmě mohutný vestverk z počátku 11. století. Je po stranách
flankován dvojicí válcových věžiček. V masivním zdivu byla použita antická spolia z někdejšího
římského kastelu. Kostel má dva chóry a pod nimi krypty. Východní chór s ochozem byl vybudován
ve druhé polovině 12. století po vzoru chóru katedrály sv. Lamberta v Lutychu, krypta pod ním je
však starší, z 11. století. Chór zdobí plasticky pojednané hlavice sloupků. Dvojice věží po stranách
chóru byla později přestavována, jedna z nich, označovaná jako věž sv. Barbory, sloužila
k přechovávání důležitých městských listin i chrámového pokladu. Vstupní portál chrámu je
gotický, ze 13. století, stejně jako zaklenutí hlavní lodi. Portál byl ovšem přestavěn v 15. století a
umožňuje vstup do hlavní lodi, ale také do kaple Stella maris. V interiéru jsou patrné četné
restaurátorské zásahy z konce 19. století, kdy byl chrám upravován Pierrem Cuypersem. Mj.
zvětšená gotická okna nahradil znovu románskými okenními otvory, potlačil také barokní mobiliář
a nahradil jej neorománskými a neogotickými oltáři. Nicméně
zůstaly některé pozdně gotické nástěnné malby (sv. Kateřina,
sv. Kryštof) i některé deskové obrazy z 16. a 17. století (Sen
sv. Jakuba, Svatá rodina, Ukřižování, sv. Cecilie, sv. Anežka
Římská, stejně jako německá Pieta ze 14. století či plastiky
Madony, sv. Anny samotřetí a sv. Kryštofa z 15. století (obě
poslední od maastrichtského sochaře Jana van Steffeswert
z doby okolo roku 1500).
Z románské plastiky hlavic sloupků je třeba upozornit na
dvacet hlavic v ochozu chóru, které zdobí scény se
starozákonními náměty, patřící k vrcholům románského umění
v povodí Maasy. Jedna z nich je signována jménem Heimo.
Jemu lze připsat i výzdobu hlavice s P. Marií. O něco mladší
jsou hlavice v lodi (druhá polovina 12. století).
Za pozornost stojí také socha Madony z 15. století v kapli Stella maris, pokládaná věřícími za
zázračnou, gotická architektura kapitulní klauzury i řada cenných artefaktů v chrámovém pokladu.
Na nádvoří baziliky lze vidět základy věže, která byla součástí římského kastelu. Ten zaujímal
areál podél dnešní ulice Stokstraat až k mostu přes Maasu. Na nároží ulice Plankstraat stojí ve
stejné uliční frontě jako západní průčelí baziliky Hotel Derlon. Jde o dosti luxusní záležitost, ale
13
v přízemí hotelu si lze prohlédnout opět pozůstatky zástavby římského kastelu. Na náměstíčku Op
der Thermen je pak v dlažbě vyznačen půdorys římských lázní.
Nyní bychom se měli ještě podívat na výstavný dům Dinghuis. Písemné prameny jej zmiňují už ve
14. století, ale dochovaná stavba pochází z doby po roce 1450 a byl upravován do renesanční
podoby. Vysokému průčelí dominuje orloj. Dnes je v domě turistické informační centrum. Ještě
severněji si můžeme na nábřeží Maasy prohlédnout k řece orientované průčelí Augustijner kerk.
Augustiniáni-kanovníci přišli do města v roce 1254. Dnešní podoba kostela je ovšem až barokní,
z let 1618-1639.
Nyní se vydáme zpět k mostu Sint Servaasbrug, o jehož historii byla již zmínka v úvodním
přehledu dějin města. Přejdeme tak do pravobřežní čtvrti Wyck. Za pozornost zde stojí zejména
pozůstatky opevnění města ze 13. století. Patří k nim brána Waterpoortje, Stenen Wal (zděná
hradba) podél řeky a Maaspunttoren.
Jižně od Wycku leží čtvrť Ceramique. Původně to byl výrobní
areál několika keramických továren, který se ale později
transformoval v hezkou obytnou čtvrť. Její součástí je také
Bonnefantenmuseum. Osobitou novostavbu projektoval proslulý italský architekt Aldo Rossi. Jedná se vlastně o uměleckou galerii s rozsáhlými sbírkami (vstup do stálých expozic
je volný, vstupné se vybírá jen na speciální výstavy). Sbírky se
soustřeďují na několik různorodých okruhů. Vynikající je
sbírka středověké plastiky 13.-16. století, zaměřená na umění
oblasti povodí Maasy. Pozoruhodná je také sbírka italského
malířství trecenta až cinquecenta, nemůže chybět sbírka
vlámského malířství 16.-17. století (Pieter Aertsen, Peter Paul
Rubens, Joachim de Beuckelaer, Roelant Savery a zejména
Pieter Breughel mladší). Druhým pólem jsou sbírky současného umění po roce 1980.
Noordwijk
Město s 26 000 obyvateli se skládá ze dvou částí – pobřežního Noordwijk aan Zee
a vnitrozemského Noordwijk-Binnen. Lokalita leží u pobřežních dun Severního moře a je proslulá
nejen jako letovisko, ale také pro svůj tulipánový park. Původně zde byla rybářská ves.
V písemných pramenech se objevila v souvislosti se skotským benediktinským mnichem Jeroenem,
který tu začal misijně působit v roce 847, vybudoval kapli a začal obracet místní germánské
obyvatele na křesťanství. V roce 857 byl zabit Normany. Roku 980 mu byla zasvěcena nově
vybudovaná románská kaple, která se stala cílem poutníků. V roce 1303 kapli nahradil větší zděný
kostel Sint Jeroen, který byl ovšem zničen v průběhu španělsko-nizozemských válek v roce 1566
protestantskými obrazoborci. Nový kostel pak byl postaven v 19. století. Pokud jde o místní rybáře,
v roce 1444 je zmiňován první „maják“, tj.
vyvýšené místo, na něž byl v noci rozděláván
oheň, aby se rybáři orientovali při návratu z moře.
V roce 1474 se zde uvádí 38 větších či menších
lodí, které se vytahovaly na písčitý břeh, protože
přístav zde nebyl. Rybáři lovili hlavně herynky, ale
i tresky.
V 19. století se začalo v Noordwijku s pěstováním
květinových cibulovin - tulipánů, narcisů
a gladiol, na jeho konci se rozrostly plochy
květinových polí na 250 ha. Od roku 1932 se zde
konají pravidelně proslulé květinové výstavy,
plochy květinových polí pak zaujímají přes 300
14
ha. Od roku 1866 je Noordwijk přímořským letoviskem, začaly se zde stavět hotely pro elitní
klientelu.
Dnes se již víceméně setřel rozdíl mezi přímořskými Zeeër, vesměs protestanty a námořníky,
a vnitrozemskými Biner, katolíky a pěstiteli květin.
V Noordwijku je také Atlantikwall Museum.
Ubytování v Bungalowpark Sollasi v části Noordwijkerhout u vodní nádrže Oosterduinse Meer.
15
Keukenhof
Park v blízkosti městečka Lisse patřil původně k zámku Keukenhof z 15. století a pěstovala se zde
zelenina pro panskou kuchyni. V roce 1840 byl založen park. V roce 1949 byla severní část tohoto
území poprvé použita k výstavě cibulovitých květin. V současné době se park rozkládá na 32 ha
půdy a každoročně zde vykvete 6-7 milionů především cibulovitých květin jako jsou krokusy,
narcisy, tulipány, hyacinty, lilie a další. Park je obsluhován 24 zahradníky a je pro veřejnost
otevřen od dubna do září, nejkrásnější je ovšem v květnu.
16
Leiden
Město v provincii Jižní Holand má 120 000 obyvatel, se zázemím pak vytváří aglomeraci s více než
250 000 obyvateli. Městem protéká rameno Rýna, označované jako Oude Rijn (Starý Rýn), od
něhož se oddělilo další rameno, označené jako Nieuwe Rijn (Nový Rýn). Obě se znovu spojují
přímo v historickém centru města, poté, co z nich část vody byla svedena do vodního příkopu,
obklopujícího celý obvod středověkého města, jakož i do řady kanálů, jimiž je město protkáno.
Město odvozuje svůj původ od římského Lugdunum Batavorum, které ale leželo blíže ke Katwijku,
tedy níže po proudu Rýna. Sídliště v historickém jádru města bylo prokazatelně založeno v 11.
Století a na město povýšeno v roce 1266 holandským hrabětem Florisem V. Jeho rozkvět byl
založen hlavně na obchodu s vlnou s Anglií a s Flandry, v 15. století však město postihla krize,
spojená se sociálními bouřemi a mocenským bojem mezi jednotlivými měšťanskými uskupeními.
Město se připojilo k povstání proti španělské nadvládě a v roce 1574 bylo osvobozeno námořními
Geuzy. Dle tradice byl přitom v táboře španělských oblehatelů nalezen velký kotel s mrkví, z níž si
vyhladovělí obyvatelé Leidenu uvařili eintopf zvaný Hutspot. Na paměť událostí se každoročně
3. října toto jídlo podává ve všech restauracích ve městě. Vilém Oranžský pak městu nabídl
odměnu, přičemž dal měšťanům vybrat, zda chtějí zproštění od berně nebo založení univerzity.
A leidenští si vybrali univerzitu, která je tak rokem zrodu (1575) nejstarší v Nizozemsku a dodnes je
chloubou města. Mezi lety 1575-1650 se město značně rozrostlo, takže byl jeho obvod opakovaně
rozšiřován. Stěhovali se sem protestanti z Flander, z Antverp a Bruselu, útočiště tu nacházeli také
angličtí puritáni. Právě z Leidenu se vypravili známí „otcové poutníci“ na cestu do Ameriky, i když
původní loď Speedwell zaměnili po mezipřistání v Plymouthu za vhodnější Mayflower.
Prohlídku města lze zahájit nejstarším objektem, který se ve městě dochoval. Na soutoku Starého
a Nového Rýna ležící De Burcht je vlastně raně středověká motte, tj. 12 m vysoký, uměle nasypaný
17
pahorek, vymezený kruhovým obvodovým příkopem. Jeho původní opevnění bylo patrně dřevohlinité konstrukce. Později bylo nahrazeno zděným opevněním s obvodovou hradbou s cimbuřími a
střílnami.
V této východní části historického jádra leží při nábřeží Starého Rýna náměstí Kaasmarkt, kde se
konají trhy, i když, pokud jde o sýr, nemůže se rovnat atraktivitou Goudě či Alkmaaru. Další
významnou stavbou v této části města je Pankras kerk, kostel, označovaný také jako Hooglandse
Kerk. V roce 1314 založil totiž na tomto místě, zvaném Hooge Land
(tedy Vysoká země, protože to bylo nejvýše položené místo v areálu
města) biskup z Utrechtu dřevěnou kapli, zasvěcenou sv. Pankrácovi. Brzy byla nahrazena zděným kostelem, který byl v roce 1336
povýšen na kapitulní. Od roku 1377 byl ovšem kostel, který již svou
velikostí nedostačoval stále rostoucí městské populaci, nahrazen
novostavbou: v roce 1391 bylo dokončeno chórové kněžiště, v roce
1415 chórový ochoz, v roce 1436 jižní rameno transeptu s kaplí sv.
Kříže. Mezi lety 1432-1456 došlo k rozšíření bočních lodí. V roce
1500 byl dokončen transept do dnešní podoby. Papež v roce 1470
kapitulu vyňal z pravomoci utrechtských biskupů a chrám se měl stát
dómem nově zamýšleného biskupství. Záměry však zhatila
reformace. V roce 1566 přišel kostel při kalvínských
obrazoboreckých bouřích o veškeré cenné vnitřní vybavení a v roce
1572 přešel do protestantských rukou.Dnes kostel využívá
evangelická komunita, ale propůjčuje jej také k ekumenickým
bohoslužbám univerzitě nebo se v něm dokonce konají zasedání
kongresů, koncerty
apod. Kostel nemá
takřka žádné vnitřní vybavení – kromě historických varhan z roku 1637. O to více působí
čistota architektonických linií.
V této části města nelze vynechat ani St. Annahofje. Jedná se o jedno z četných zařízení ve
městě, jejichž zřizovateli byli buď jednotliví
fundátoři nebo náboženská bratrstva. Dvorce
sloužily jako špitály pro nemocné a chudé, ale také
jako sídla laických společenství bekhardů či bekyň.
Tento konkrétní dvorec založil roku 1492 bohatý
pivovarník Willem Claesz a žilo zde 13 bekyní,
18
mezi nimiž byly také tři Vilémovy dcery. Dvorec měl kapli,
která podléhala správě kapituly sv. Pankráce. Kaple přežila
obrazoborecké bouře roku 1566, a tak se zde uchoval oltář
Klanění sv. tří králů, dílo Pietra Coecke van Aelsta (15021550). Ve výzdobě kaple se uchovaly také glazované erbovní
medailony z roku 1492. Kaple je dnes zařazena do seznamu
památek Unesco.
Nyní přejdeme Nový Rýn a ocitneme se v jihozápadní části
historického jádra města. Mineme Sint Lodewijkskerk,
špitální kostel z let 1477-1538. Po roce 1566 sloužil profánním
účelům, teprve po roce 1808 byl navrácen římskokatolické
církvi. Podél toku Nového Rýna dojdeme k budově Stadhuis
(Town Hall, radnice), hezké rnenesanční stavbě z doby kolem
roku 1600.
Za ní se nachází budova historické městské váhy – Waag.
Jedná se o hezkou architekturu ve stylu klasicismu, který
v Nizozemsku nahradil katolické baroko. Stavitel Pier Post ji
postavil mezi lety 1657-1659.
Nyní nás již čeká hlavní městský farní kostel Pieterskerk. Přestože jeho počátky sahají do roku
1121, kdy zde hrabata z Hollandu vybudovala nevelký románský kostelík, dnešní kostel vznikal
postupně až mezi lety 1290 a 16. stoletím. Chórová část byla dokončena roku 1412, následovaly
práce na hlavní lodi a lodích bočních. Kostel dostal mohutnou západní věž, vysokou 110 m,
přezdívanou Coningh der Zee (král moře). Ta se ale roku 1512 zřítila a bylo proto nezbytné západní
část chrámu dostavět znovu. V roce 1572 kostel převzali protestanti. Dnes univerzita využívá kostel
při slavnostních příležitostech jakožto aulu. Sv. Petr byl patronem města a v interiéru je pohřbena
řada slavných osobností města, mezi nimi např. malíř Jan Steen.
Západně od Pieterskerk se nachází hlavní budova univerzity. Leží při grachtu (kanálu)
Rapenburg a původně to byla budova konventního chrámu premonstrátek, v níž sídlí
univerzita již od roku 1581. Mezi grachtem
Rapenburg a městským příkopem se rozkládají
i další historické objekty spjaté s univerzitou.
Bibliotheca Thysiana byla založena v roce 1655
ze sbírky právníka Johanna Thysia, který zemřel
dva roky předtím a zároveň odkázal 20 000
guldenů na postavení veřejné vědecké knihovny.
Stavitel Arent van ´s Gravensande budovu realizoval opět ve stylu nizozemského klasicismu. Jedná se o jediný příklad dochované veřejné
19
knihovny ze 17. století v Nizozemsku a proto se řadí právem
do souboru nejvýznamnějších památek nizozemské architektury vůbec. Knihovna přechovává na 2 500 svazků knih
z období pozdního humanismu a několik tisíc letáků a separátů
z nejrůznějších vědních oborů.
Hortus Botanicus představuje univerzitní botanickou zahradu
založenou v roce 1590. U jejího zrodu stál Carolus Clusius,
první profesor botaniky na univerzitě a také první pěstitel
cibulí tulipánů. Sterrewacht (observatoř) je nejstarší univerzitní hvězdárnou na světě. Byla založena v roce 1633, současná
zvětšená a přestavěná budova je z roku 1861.
Leiden má i řadu historických domů (Rembrandtův rodný dům
se bohužel nedochoval, na novostavbě z 20. století je pamětní
deska), dochovaly se také dvě městské brány na protilehlých
stranách města, na západě Morspoort, na východě Zijlpoort.
Zajímavé jsou i některé mosty, např. krytý klasicistní Korenbeursbrug přes Nový Rýn. Při západním obvodu historického
jádra se u Rýna dochoval větrný mlýn Molen De Valk,
podobný tomu, který provozoval Rembrandtův otec. Dnes je
v něm muzeum. Leiden má také několik významných muzeí: Stedelijk Museum de Lakenhal sídlí
v někdejší tržnici sukna, nejvýznamnějším exponátem je triptych Poslední soud Lucase van Leyden
z let 1526-1527. Je zde také Museum Boerhaave, pojmenované tak po lékaři působícím na
přelomu 17. a 18. století (+ 1738), které je věnováno vývoji vědy a lékařství. Rijksmuseum van
Oudheden je věnováno archeologii a vedle expozice věnované nizozemskému pravěku má také
proslulou expozici egyptologickou. Naturalis je vynikající muzeum přírodovědné, založené hlavně
na paleontologických nálezech fosilií a rekonstrukcích vyhynulých zvířat. Rijksmuseum voor
Volkenkunde je opět velice zajímavé muzeum etnografické, založené již roku 1837. Na muzea
ovšem, bohužel, sotva zbude čas.
Gouda
Město v provincii Jižní Holand leží na soutoku řek Gouwe a Hollandse Ijssel a má dnes 71 000
obyvatel. Jeho historie začíná okolo roku 1000, kdy začaly být v těchto místech budovány hráze
a vysoušeny mokřiny. První zmínka v písemných pramenech je v listině utrechtského biskupa
Hartberta z roku 1139, která představuje majetkový soupis (urbář) sídlišť v povodí řeky Gouwe.
V roce 1225 došlo k vybudování kanálu, který Gouwe spojil se Starým Rýnem. Na soutoku Gouwe
a Hollandse Ijssel pak byl zřízen přístav, který díky své příhodné poloze na dálkové cestě, od
severovýchodu až od Baltu k jihu přes Flandry až do Francie, začal prosperovat. V roce 1272 udělil
holandský hrabě Floris V. Goudě městská práva. Rozmach města jen krátce přibrzdily ničivé požáry
v letech 1361 a 1438. V roce 1572 město obsadili námořní Geuzové, kteří je ale také vyplenili
a opět zčásti spálili. Tragický sled událostí završil v roce 1602 mor. Pak se město začalo opět
vzpamatovávat, a to i přesto, že došlo postupně k utlumení soukenické výroby. Od 18. století začalo
svou prosperitu zakládat především na výrobě a prodeji sýrů, jakož i na výrobě dýmek. Roku 1830
byly zbořeny hradby a město se začalo po obvodu rozrůstat. Poslední brána byla zbořena v roce
1854. Od roku 1855 bylo město napojeno na železnici a industrializovalo se.
V sevřeném půdorysu městského jádra se uchovalo několik významných památek. Na historickém
centrálním tržišti stojí Stadhuis (Town Hall, radnice), nejstarší dochovaná gotická radnice v Nizozemsku. Po požáru v roce 1438 byla v letech 1448-1450 znovu postavena a rozšířena. Později ji
doplnilo renesanční schodiště z roku 1603, další přístavby jsou z let 1692 a 1880, v roce 1996 byla
důkladně restaurována. Má také zvonkohru s postavami rytířů na koních (je ovšem z roku 1952).
Vnitřní zařízení radnice pochází ze 17. a 18. století, hlavní sál má pěkné dřevěné táflování. Vždy
v půli prosince se na radnici koná -slavnost, při níž jsou interiéry osvětleny asi 2 500 svíčkami.
20
Na severní straně náměstí stojí Waag, historická vážnice, postavená Pietrem Postem v roce 1668.
Reliéf na budově zobrazuje, jak se zde vážily bochníky sýra.
Farní kostel Sint Janskerk je se 123 m délky nejdelší z kostelů v Nizozemsku. O původním kostelu
z roku 1280 je známo jen málo, po obou velkých požárech města byl kostel od roku 1485 budován
znovu. Nejprve vznikl chór, vysvěcený v roce 1510. V roce 1552 byl kostel znovu poškozen
požárem po úderu blesku. V roce 1555 začalo osazování barevných malovaných oken, která jsou
největší chloubou kostela. Během dvaceti let bratři Dirck a Wouter Crabethové vytvořili na dvacet
okenních vitráží, fmezi fundátory patřili jak Vilém oranžský a jeho manželka Anna Saská, tak
španělský král Filip II. a jeho manželka Marie Tudorovna, známá jako Bloody Mary. V roce 1573
byl přitom kostel změněn na protestantský. Bylo odstraněno 45 oltářů, ale výzdoba oken naštěstí
zůstala a dokonce byla postupně vytvořena další. Střední loď byla v letech 1590-1593 zvýšena
a kostel tak získal podobu křížové baziliky. Naposledy proběhly restaurátorské práce v kostele
v letech 1964-1980.
21
Jižně od Sint Janskerk se nachází někdejší městský špitál Het Catharina Gasthuis, v němž je dnes
umístěno Stedelijk Museum (městské muzeum). Na místě dvorce ze 13. století postavil Pieter Post
v roce 1665 budovu špitálu ve stylu nizozemského klasicismu. Muzeum je zde od roku 1947.
K budově špitálu přiléhá kaple, postavená již v roce 1474, která je součástí muzea. Museum De
Moriaan je od roku 1207 národním farmaceutickým muzeem a jeho prohlídka tvoří součást
prohlídky městského muzea. A ještě je třeba upozornit na větrný mlýn ´t Slot při jihovýchodním
obvodu městského jádra.
Huis Dever
Jde o tzv. keep, věžovitou tvrz, kterou nechal postavit okolo roku 1375 Reinier De Ever, rytíř a leník
holandského hraběte Albrechta van Beieren. Věž je situována na hraně písečné duny nad mokřinami
a byla obklopena širokým vodním příkopem. V 16. Století vznikla další zástavba vně příkopu, který
byl v této části zasypán. V této podobě pak sídlo sloužilo až do poloviny 18. století, kdy bylo
opuštěno. Vichřice pak v roce 1862 strhla zchátralou střechu. Od roku 1973 probíhaly na zřícenině
restaurátorské práce, byly odstraněny přístavby z 16.-17. století a věž je dnes zpřístupněna ve své
rekonstruované středověké podobě.
Voorhout
V lokalitě je turistickou atrakcí malované Panorama Tulipland, které vytvořil malíř Leo van den
Ende v letech 1997-2008. Je 67 m dlouhé a 4 m vysoké a zachycuje zdejší krajinu tulipánových
polí. Není ovšem jasné, zda bude přístupné, protože v roce 2012 bylo uzavřeno, budova, v níž bylo
umístěno, má být zbourána a panoráma má být snad vystaveno na jiném místě. Alternativou může
být zastávka v Noordwijku a procházka podél moře.
22
Alkmaar
Město v provincii Severní Holand leží mezi Severním mořem a Ijsselmeer asi 50 km severně od
Amsterdamu a má 95 000 obyvatel.
Sídliště je zde doloženo od 11. století, kdy zde stál kostel, patřící k farnosti Heiloo. Vedle rolníků
zde žili již také obchodníci. Městská práva získal Alkmaar od holandského hraběte Viléma II. v roce
1254. Město se stalo v roce 1573 symbolem nizozemského boje za svobodu a získalo označení
Alcmaria victrix, tedy „Alkmaar vítězný“, případně se stala okřídlenou věta Bij Alkmaar begint de
victorie (u Alkmaaru začíná vítězství). Když v průběhu osmdesátileté války Španělé obsadili po
úporných bojích Haarlem, oblehli také Alkmaar. Ale místní obyvatelé se bránili velmi srdnatě
a neváhali dokonce zatopit poldery v okolí města, takže nakonec donutili španělské oblehatele
k ústupu. Den 8. září se tak každoročně oslavuje jako den vítězství. Na počátku 17. století připadla
Alkmaaru role rozhodce v náboženských sporech mezi různými protestantskými směry. V roce
1799 u Alkmaaru vojsko revoluční Francie porazilo anglicko-ruský expediční sbor. V roce 1824
byla dokončena výstavba severoholandského kanálu a dopravní napojení dovršilo vybudování
železnice. Město se industrializovalo, dnes je pro něj charakteristické spektrum menších výrobních
podniků, zaměřených zejména na elektroniku.
Z památek města připomeňme alespoň ty nejvýznamnější. Určitě nelze pominout Kaasmarkt. Na
tomto tržišti probíhá prodej sýra od roku 1622 a průběh trhu, konajícího se každý pátek od
Velikonoc až do podzimu, je velkou turistickou atrakcí. My to štěstí, vidět samotný trh s nosiči
bochníků sýra v tradičních oděvech, mít nebudeme, ale prohlédneme si alespoň kulisy, v nichž trh
probíhá, a můžeme navštívit Het Hollands Kaasmuseum, které je umístěno v budově historické
vážnice. Budova pochází ze 14. století a uchovala se poměrně intaktně v původním stavu. Při
prohlídce části expozice v patře budovy stojí za pozornost historický krov nad hlavami.
Zážitkem je i samotná procházka historickým jádrem města s mnoha starými domy. Dojdeme
k Stadhuis (radnici), která vznikla již ve 14. století, v letech 1509-1520 však byla postavena znovu
23
v pozdně gotické podobě. Později byla ještě vícekráte upravována, restaurace v letech 1911-1913
byla natolik zásadní, že současná fasáda je spíše jen replikou.
Kostel Sint Laurenskerk či také Grote Kerk byl postaven
mezi lety 1470-1520 na nejvyšším místě písečné duny. Kostel
je postaven v brabantském pozdně gotickém stylu a ukrývá
renesanční náhrobek holandského hraběte Florise V., který
ovšem žil již v letech 1254-1296. Kostel je veřejně přístupný,
ale k liturgickým účelům využíván spíše výjimečně, častěji
slouží jako konferenční a recepční sál, konají se zde také
koncerty.
Nederlands Biermuseum De Boom (muzeum piva) sídlí
v budově ze 17. století. Nabízí všestranný vhled do problematiky vaření piva a dějin tohoto nápoje v Nizozemsku a Alkmaaru obzvlášť. Ve spodním podlaí budovy je pak pivnice,
v níž lze ochutnat 86 druhů nizozemského piva.
Zuiderzeemuseum
Komplex muzea v přírodě (skanzenu) u města Enkhuizen. Skládá se ze dvou částí: tzv. Binnenmuseum představuje muzejní expozici a je přístupné celoročně, Buitenmuseum je pak vlastní
skanzen, který je otevřen jen od dubna do října. Binnenmuseum je situováno do budov někdejších
přístavních skladišť ze 17. století. Mj. tu najdeme tzv. Schepenhal (námořní síň), v níž je vystaveno
14 historických člunů. Historická část expozice je věnována dějinám oblasti Zuiderzee, nalezneme
zde tradiční oděvy, fotografie, konají se zde i příležitostné výstavy. Navazující Buitenmuseum představuje rekonstrukci tradičního přístaviště i s udírnami rybářů. Následuje vlastní skanzen, jehož zástavba je uspořádána do několika okrsků. Můžeme
nahlédnout do dílen řemeslníků, spjatých s námořním provozem, např. do dílen výrobce lodních
plachet, kováře či bednáře. Je zde také skladiště,
v němž před přepravou dozrávaly do potřebného
stupně zralosti bochníky sýra, a několik obchodů.
Cihelný kostel přenesený z ostrova Wieringen je
24
z konce 19. století, varhany má ukryté ve skříni, aby z nich nemusela být placena daň, která se
z kostelních varhan vybírala. Školní třída je ve stavu, jak ji právě opustili žáci v roce 1905. O kus
dále najdeme lékárnu s krásným secesním průčelím a v ní sbírku pestrobarevných hlav tzv.
zevlounů, používaných jako reklamní poutače. Nemůže chybět loděnice a za ní následují další
udírny ryb, které zpracovávaly úlovek sleďů a sardelí. Provozuschopný větrný mlýn demonstruje,
jak se odčerpávala voda z polderů, ležících pod úrovní hladiny moře a získávala se tím na úkor
moře další zemědělská půda. V dalším okrsku se představují domy z rybářské osady Zoutkamp či
domy z ostrova Urk, ležícího na Zuiderzee. Závěr expozice tvoří vápenka se třemi charakteristickými komíny pecí.
Enkhuizen
Přístavní město v provincii Severní Holand, regionu západní Frísko, leží při Ijsselmeer a má dnes
18 000 obyvatel. Sídliště tu bylo již okolo roku 1000, v roce 1296 byla ves zčásti vypálena. Městská
práva obdrželo v roce 1355, během 15. až 17. století pak patřilo k nejvýznamnějším nizozemským
rybářským přístavům, okolo roku 1600 celkem 300 z 500 lodí lovících sledě, pocházelo právě
odtud. Od roku 1603 tu byly sklady nizozemské východoindické společnosti. Později však přestal
přístav kvůli narůstající velikosti a ponoru lodí vyhovovat potřebám. Díky tomu si však město
uchovalo svůj historický charakter. Opevnění města je z 16. století, nejznámější je věž a brána
25
Drommedaris z roku 1540, která střežila vstup do starého přístavu. Pozoruhodné jsou kostely
Westerkerk a Zuiderkerk. Westerkerk neboli Sint Gommaruskerk představuje trojlodní halový
kostel budovaný od roku 1470. V roce 1519 přišel o věž, která nebyla již nikdy obnovena.
Zuiderkerk neboli Sint Pancratiuskerk je rovněž halový, ovšem dvoulodní, a je také starší. Stavba
započala v roce 1423 a dokončen byl v roce 1458, až na 75 m vysokou věž, jež byla završena až
v roce 1524. Museum Flessenscheepjes je umístěno v domku hrázného ze 17. století a prezentuje
zajímavou kuriozitu: modely lodí v lahvích, které zhotovovali zejména vysloužilí námořníci.
26
Hoorn
Přístavní město u Ijsselmeer bylo centrem západního Fríska. Dnes má 71 000 obyvatel. Sídlo bylo
doloženo již k roku 716, městská privilegia obdrželo v roce 1357. Vrcholného postavení město
dosáhlo ve zlatém (17. století), kdy zde bylo sídlo nizozemské východoindické společnosti. Flotila
lodí křižovala sedm oceánů a moří a vracela se do domovského přístavu s náklady drahého koření –
pepře, hřebíčku, skořice, muškátového oříšku i květu. Kapitán Willem Corneliszoon Schouten
v roce 1616 překonal zuřivé bouře, šťastně obeplul nejjižnější bod amerického kontinentu, aby ho
pjmenoval na počest svého rodného města jako Kaap Hoorn (mys Horn). Kapitán Jan Pieterszoon
Coen (1587-1629) doplul v roce 1619 do indonézské Jakarty a přejmenoval ji na Batávii. Kapitán
Vilém Ysbrandtsz Bontekoe (1587-1657) svou plavbu na indonézské ostrovy v roce 1657 barvitě
popsal a tím se zapsal nesmazatelně do dějin námořních objevů. Pak ale přišel hospodářský pokles,
Hoorn se propadl mezi lokální rybářská centra a v roce 1932, kdy byla vybudována hráz Afsluitdijk,
přestal být námořním přístavem vůbec. Nový vzestup přišel až po druhé světové válce, kdy se sem
začali z přelidněného Amsterdamu stěhovat rodiny, toužící bydlet v domcích se zahradou.
27
Z památek města uveďme alespoň ty nejvýznamnější. Začneme na severu historického jádra, kde
u kanálu Turfhaven (vykládala se tam kdysi rašelina k topení) stojí při nároží ulic Achterstraat
a Onder de Boompjes VOC Pakhuizen (historické skladištní domy nizozemské východoindické
společnosti) z počátku 17. století. Na nároží Nieuwsteeg a Nieuwstraat zaujme zdobná fasáda
budovy Statenlogement z roku 1613. Na ní lze vidět znaky sedmi měst severního Holandu:
Medemblik, Edam, Alkmaar, Hoorn, Enkhuizen, Monnickendam a Purmerend. Sloužila k ubytování
čestných hostů města.
Na východní straně ulice Oosterkerksteeg stojí kostel Oosterkerk neboli Sint Antoniuskerk.
Nejzajímavější z městských kostelů pochází z roku 1450, ale v roce 1616 byl silně přestavěn. V 16.
století přešel do protestantských rukou. Od kostela zamíříme ulicí Grote Oost dále k východu a za
mostem přes gracht uvidíme jednu z dochovaných městských bran – malebnou Oosterpoort,
pocházející z roku 1578. Byla vybudována po rozšíření města, jehož obvod předtím sahal jen ke
grachtu.
Když přejdeme zpět most, zamíříme podél přístavního nábřeží k věži, chránící přístup do přístavu –
Hoofdtoren z roku 1532. Na prohlídku muzea 20. století, na které narazíme cestou od přístavní
věže, čas nezbude, vrátíme se na ulici Grote Oost a západním směrem přijdeme k historické budově
Waag (městské vážnice) z roku 1609. Naproti ní upoutá pozornost průčelí Westfriesmuseum, které
sídlí ve výstavném domě ve stylu nizozemské renesance, postaveném v roce 1632 jako
Statencollege – sídlo shromáždění stavů Holandu a západního Fríska. A poslední objekt, který
bychom si neměli nechat ujít, je Boterhal neboli Sint Jansgasthuis. Další krásný renesanční dům se
zdobným štítovým průčelím pochází z roku 1563 a sloužil dlouho jako hostinec. Od poloviny 19.
století byl využíván jako zbrojnice vojenské posádky, pak sloužil nějako dobu jako máselná tržnice
(proto Boterhal), nyní je zde umělecká výstavní galerie.
28
Utrecht
Centrum provincie Utrecht a čtvrté největší město Nozemska s 324 000 obyvateli. Již okolo roku
50 n. l. zde založili Římané castellum s asi 500 muži vojenské posádky (kohortou). V sousedství
římského kastelu vzniklo civilní sídliště, v němž žily rodiny vojáků, ale také řemeslníci a obchodníci. Za císaře Claudia zde na Rýně začal být budován římský obranný limit, vedený po pravém
(severním) břehu hlavního ramene Rýna, které tehdy teklo severněji než dnes (dnešní rameno
Kromme Rijn). Sídliště při jeho přechodu bylo označeno jednoduše jako Traiectum. Kvůli odlišení
od Maastrichtu (přechodu přes Maasu) začal být tento přechod označován jako Uutricht, což
znamenalo (dolní přechod, později v latině 11. století to vedlo k označení Ultra Traiectum). Římské
město (civitas) bylo okolo roku 200 opevněno zděnou hradbou, jejíž pozůstatky byly potvrzeny pod
budovami u Dómského náměstí. V průběhu druhé poloviny 3. století narůstal tlak Germánů a
Římané hranici severně od Rýna okolo roku 275 opustili. O dalším vývoji až do roku 650 pak není
prakticky nic známo. V té době zde žili Frankové, kteří v době vlády krále Dagoberta I. uvnitř
někdejší římské pevnosti založili kostel. Ten však byl později zbořen Frísy. Zanedlouho však přišli
k Frísům misionáři z Anglie a Irska, jejich představený Willibrord byl papežem ustaven biskupem
Frísů a Utrecht se stal jeho sídlem, což potvrdil v roce 723 Karel Martel. Biskupství se zasloužilo
o vzrůst významu Utrechtu, i když zůstal po stránce hospodářské zastíněn Dorestadem. Kolem roku
850 však Dorestad po útocích Normanů zanikl a dalšímu vzestupu Utrechtu už nestálo nic v cestě.
Biskupové z Utrechtu se stali také významnými světskými vládci, konkurujícími hrabatům
z Holandu a z Geldern.
Metropolitní bazilika uvnitř někdejšího římského kastelu byla
zasvěcena sv. Martinovi (Sint Merten) a byla přestavěna
nejprve románsky, když však byla těžce poškozena požárem,
začal být v roce 1254 budován dóm v novém gotickém slohu.
Chór a transept byly dokončeny před rokem 1320 a pokračovalo se stavbou věže. Jako poslední byla před rokem 1420
dokončena loď. Kromě dómu získal Utrecht další čtyři kolegiátní (kapitulní) kostely: Sint Salvatorkerk (byl zbořen v 16.
století) byl založen již počátkem 8. století, Sint Janskerk
pochází z doby okolo roku 1040, Sint Pieterskerk z roku 1039
a Mariakerk z doby okolo roku 1090. Čtyři byly také farní
kostely: Jacobikerk a Buurkerk z 11. století, Sint Nikolaskerk
ze 12. století a Geertekerk (sv. Gertrudy) z 13. století. Další
významnými církevními institucemi se staly benediktinské
opatství Sint Paulusabdij a komenda řádu německých rytířů.
Badatelé zabývající se středověkými dějinami Utrechtu si povšimli, že hlavní kostely byly
29
zakládány dle určitého prostorového záměru, takže leží na osách, v jejichž průsečíku je dóm.
Kompozicí do kříže mělo být zdůrazněno připodobnění města k Jeruzalému, jehož kostely byly
situovány podle téhož principu.
To jsme již samozřejmě v době existence institucionálního vrcholně středověkého města, jímž se
Utrecht stal již v roce 1122 udělením městských práv císařem Jindřichem V. Hlavní řečiště
ustoupilo v té době k jihu, ale původní koryto bylo využito k vybudování systému kanálů, které
měly nejen fortifikační význam, ale umožňovaly nadále také přístup lodí do města.
Význam Utrechtu jakožto centra křesťanství potvrzuje skutečnost, že v roce 1522 byl jeho biskup
Adrian Florenszoon Boeyens zvolen papežem, posledním neitalským papežem až do zvolení papeže
Jana Pavla II. Biskupství pak bylo povýšeno na arcibiskupství.
V roce 1528 se vrchností sedmnácti nizozemských provincií (tedy včetně Belgie a Lucemburska)
stal císař Karel V. Ke kontrole Utrechtu dal vybudovat pevnost Vredenburg. Politické napětí se
vystupňovalo s reformací a s nástupem Filipa II. na španělský trůn. V roce 1579 sedm severních
provincií založilo tzv. utrechtskou unii, která se stala východiskem ke vzniku Nizozemské
republiky. V ní ovšem připadla vedoucí role Amsterdamu a Utrecht ztratil nejen arcibiskupství, ale
začal i hospodářsky stagnovat.
Počátkem 19. století započalo bourání městského opevnění, které bránilo dalšímu růstu města.
V roce 1843 byl Utrecht napojen na železniční síť. V roce 1853 bylo obnoveno římskokatolické
biskupství a Utrecht se tak stal centrem nizozemského katolictví. S průmyslovou revolucí začalo
město přerůstat do okolních obcí, na počátku 20. století se ve městě objevila řada hodnotných
secesních budov (Jugendstil), mezi světovými válkami se pak prosadila i funkcionalistická
architektura (De Stijl). Město na konci druhé světové války dlouho ovládala německá armáda,
teprve 7. května 1945 do něj vstoupily kanadské spojenecké jednotky. Ve druhé polovině 20. století
nevěstě uplatnily i nové modernistické architektonické projekty.
Prohlídku historického jádra města začneme na severozápadě farním kostelem Sint
Jacobikerk. Dochovaná cihlová gotická
stavba pochází z let 1330-1460, od roku
1586 je v protestantských rukou, často je
ale využívána také univerzitou či pro kulturní účely, zejména koncerty.
Huis Oudaen je středověký patricijský
dům. Dendrochronologicky je jeho existence potvrzena k roku 1276. Dnes slouží
studentskému spolku Veritas a je v něm také restaurace.
Po překročení kanálu Oude Gracht východním směrem přijdeme ke kolegiátnímu kostelu Sint Janskerk. Kapitula byla založena okolo
roku 1040 a kostel byl takřka identický se stejně starým
založením Sint Pieterskerk. V kapitule žilo 20 kanovníků. Loď a transept se dochovaly v románské podobě,
chór byl přestavěn pozdně goticky v letech 1508-1539.
Ve 14. století byl zbořen původní vestverk, v roce 1681
byl nahrazen novým štítovým průčelím. Po reformaci
byl chór kostela využíván od roku 1580 jako městská
knihovna. V letech 1977-1981 byly utilitární zásahy
z reformačního období odstraněny a dnes kostel slouží
k liturgickým účelům studentské ekumenické obci.
30
Od Sint Janskerk se můžeme vydat k radnici Stadhuis (Town Hall). Budova s klasicistním štítem
stojí u mostu Stadhuisbrug, který vede přes Oude Gracht. Podél kanálu k jihu pak dojdeme ke
dvěma významným kostelům, situovaným v obvodu někdejšího římského kastelu. Západně je to
Buurkerk. Jeden z prvních farních kostelů ve městě je zmiňován v souvislosti s opakovanými
požáry v letech 1131, 1173, 1253 a 1279. Masivní věž kostela začala být budována v roce 1370, ale
nebyla nikdy dokončena. V roce 1577 bylo na věž umístěno dělo, které pálilo na pevnost
Vredenburg, kde byla španělská posádka. Od roku 1580 byl kostel opět protestantský, došlo
k zabílení nástěnných maleb a byl odbourán chór, aby udělal místo ulici. Od roku 1984 kostel slouží
jako muzeum zvonkohry.
31
Nyní se před námi otevře pohled na západní věž
katedrály, vysokou 112 m. Dóm nese zasvěcení sv.
Martinovi (Sint Mertenskerk), první kostel s tímto
zasvěcením tu byl postaven Franky okolo roku 630
pod patronací merovejských panovníků. Krátce nato
však byl zničen útokem Frísů. Apoštol Frísů svatý
Willibrord (+739) založil druhý kostel, ale ani ten
nezůstal stát příliš dlouho, v polovině 9. Století byl
vypálen Normany. Obnovil jej v 10. století biskup
Balderik. Biskupský kostel, označovaný také jako
Minster, získal i se svým zázemím, vymezeným
obvodovým opevněním, právní imunitu a vznikla
při něm také dómská kapitula. Kanovníci pocházeli
vesměs z významných šlechtických rodin.
V roce 1023 byla vysvěcena nová románská
bazilika, postavená za biskupa Adalbolda. V té době
také vzniklo ono již zmíněné rozestavení kostelů
Utrechtu do podoby kříže (tzv. Kerkenkruis).
Románskou baziliku těžce poškodil požár města
v roce 1253, ale již o rok později inicioval biskup
Hendrik van Vianden výstavbu gotické katedrály,
jediné, která – alespoň pokud se jedná o chórovou
část, byla stavěna po vzoru francouzských katedrál.
Gotický dóm byl budován až do 16. století, jako
první byl dokončen chór, mezi lety 1321-1382
probíhala stavba věže. Po roce 1515 byla výstavba
zastavena, protože došly peníze. V roce 1566 dóm
vyplenili obrazoborečtí kalvinisté, kteří pak v roce
1580 kostel získali. V roce 1674 se během
mimořádné vichřice zřítila hlavní loď katedrály,
která pak byla odstraněna, takže mezí transeptem
a západní věží zůstal dodnes nezastavěný prostor.
Katolíkům bylo v 19. století umožněno využívat
k liturgii s podmínkou neokázalosti k tomu vyčleněné chrámy, ale dóm již zpět nikdy nezískali.
Sídlem v roce 1853 obnoveného římskokatolického
biskupství se stal kostel sv. Kateřiny (Sint Catherijnekerk).
Paushuize je pozdně gotický dům se zdobným průčelím, v němž se střídají pruhy bílého kamene a červených cihel. Jméno dostal po biskupovi Adrianovi
Boyensovi, který v něm bydlel od roku 1517 a v roce 1522 se stal s dopomocí císaře Karla V. jako
Hadrián VI. římským papežem.
32
Určitě nesmíme zapomenout ani na Sint Pieterskerk, dosud
zčásti románsky dochovaný kostel kolegiátní kapituly,
vybudovaný za biskupa Bernolda v letech 1039-1048. Byl
částečně přestavěn po několika požárech a měl pestré osudy:
po reformaci v něm byla na čas kasárna, později začal sloužit
univerzitě.
Nyní se vydáme kolem hlavní budovy univerzity do jižní
části historického jádra města, vymezeného kanály Oude
Gracht na západě a vodním příkopem městského opevnění na
východní straně. Významnou památkou je tu kostel Sint
Catharijnekerk s přilehlým konventem. Kostel a konvent,
zasvěcený sv. Kateřině Alexandrijské, začaly budovat
karmelitky v roce 1468. Později v roce 1529 areál převzali
johanité, resp. maltézští rytíři, jak se začali v té době
označovat. Kostel byl zčásti okolo roku 1560 přestavěn. Po
roce 1580 došlo k sekularizaci konventu a kostel byl
používán pro nejrůznější profánní účely. V roce 1636 jej
převzali kalvinisté a v té době zde byli pohřbeni kalvínský
teolog Gisbert Voetius i malíři Abraham Blomaert a Gerrit
van Honthorst. V roce 1815 kostel převzali zpět katolíci a po
obnovení římskokatolického
arcibiskupství v roce 1853
se kostel stal katedrálou.
Catharijneconvent je od roku 1979 arcibiskupským muzeem,
zaměřeným na historické peripetie náboženského vývoje v Nizozemsku a na dějiny církevního umění a disponuje řadou mimořádně cenných uměleckých děl. Bohužel se do něj nepodíváme,
protože v pondělí je muzeum zavřené.
Bartholomeigasthuis vznikl již v roce 1367 jako špitál, zajišťující
péči o osamělé nemocné a staré lidi, ale i o poutníky a další nemajetné příchozí do města. Byl spravován bratrstvem, které zajišťovalo prostředky pro jeho chod. Dnes zde funguje hotel.
Kostel Sint Geertekerk byl založen mezi lety 1248-1259 a byl
zakomponován do hradeb, které v té době obklopily městské
rozšíření. Dokončen byl okolo roku 1400 a sloužil ve středověku
jako farní. Po reformaci byl opět sekularizován a používán k nejrůznějším účelům (stáje, sklady atd.), roku 1814 byl vrácen kultu.
33
Sint Nicolaikerk představuje další z utrechtských farních
kostelů. Z původní románské stavby se dochovalo západní
dvojvěží, k němuž bylo mezi lety 1444-1479 dostavěno pozdně
gotické halové trojlodí. V roce 1529 se kostel stal konventním,
ale od roku 1579 přešel do protestantských rukou.
Blízko kostela sv. Mikuláše, jehož konventní budovy dnes využívá městské Centraal Museum,
stojí při Agnietenstraat řada dvanácti malých domů, postavených na příkaz Marie van Pallaes v roce
1651. Domky, označované jako Pallaeskameren, byly určeny pro chudé, kterým zde bylo poskytováno bezplatné bydlení a dostávali také stravu. Podobnou roli měl také Bruntenhof. Advokát
Frederik Brunt fundoval v roce 1621 výstavbu malých jednopokojových domků pro chudé vdovy.
Zástavba uzavírá vnitroblokový dvůr plný zeleně.
34
Wijk bij Duurstede
Město s 23 000 obyvateli v provincii Utrecht. V karolinském období představovalo jedno
z nejvýznamnějších center oblasti protoměstské sídliště Dorestad, které však zaniklo po útocích
Vikingů-Normanů a také kvůli posunu hlavního koryta Rýna. Ve 13. století vznikl v blízkosti
někdejšího Dorestadu kastel (hrad) Wijk a někdy okolo roku 1450 se stal rezidencí utrechtských
biskupů. V sousedství hradu pak vzkvétalo město. Když biskupové ztratili v roce 1528 světskou
moc, město začalo stagnovat. Kolem kastelu byl založen v roce 1850 park, který vyprojektoval
vynikající zahradní architekt Jan David Zocher. Ve městě je také muzeum, v němž je prezentován
archeologický výzkum zaniklého Dorestadu. Bohužel, opět v pondělí je zavřeno. Z dalších objektů
ve městě je třeba zmínit Grote kerk, gotickou pseudo-baziliku ze 14. století.
1 Kastel
2 Grote (Hervormde) kerk
3 Sint Janskerk
4 Sint Ewouds en Elisabethgasthuis
5 Stadhuis
35
Amersfoort
Druhé největší město provincie Utrecht se 148 000 obyvateli. Název je odvozen ze jména řeky
Amer (dnes Eeem) a objevil se v 11. století. Sídliště vyrůstalo okolo rezidence utrechtských
biskupů, označované jako Hof, jejímž posláním bylo také kontrolovat strategický region Gelderse
Vallei. Městská práva sídliště obdrželo od biskupa Jindřicha I. (Hendrika) van Vianden v roce 1259.
Okolo roku 1300 se město opevnilo prvním prstencem cihelných hradeb. Brzy se ale rozrostlo za
jejich obvod a okolo roku 1380 začalo být budováno nové městské opevnění, dokončené okolo roku
1450. Známá brána Koppelpoort byla součástí tohoto druhého opevnění. To první bylo mezitím
zbouráno a na jeho ploše vyrostla nová zástavba. Dodnes ji připomíná komplex domů Muurhuizen.
Věž Onze-Lieve-Vrouwentoren je s 98 m jednou z nejmohutnějších kostelních věží v Nizozemsku.
Kostel byl roku 1787 zničen výbuchem v něm uskladněného střelného prachu, ale věž přetrvala
dodnes. S věží se pojí ještě jedna zajímavost. Představuje totiž základní bod nizozemské geodetické
sítě. Středověké město hospodářsky prosperovalo především díky textilní výrobě, ale také vaření
piva. Rozkvět se prodloužil až do 18. století, kdy se v jeho zázemí začal pěstovat tabák. Po roce
1800 však město začalo upadat a ekonomické oslabení jen zčásti vyrovnávala přítomnost velké
vojenské posádky – Amersoort byl největším garnizonním městem Nizozemska. Před útokem
německé armády v roce 1940 bylo 43 000 civilních obyvatel evakuováno, následovaly čtyři dny
bojů, které se ale odehrály naštěstí mimo historické jádro, které větší škody neutrpělo. Historické
jádro Amersfoortu se tak výjimečně dobře uchovalo.
36
Prohlídku města můžeme zahájit u již zmíněné
brány Koppelpoort (3). Byla dokončena v roce
1425 a byla to brána nejen pozemní, ale i vodní.
Ve středověku bylo třeba ke každodennímu otevírání a zavírání brány potřeba dvanáct zbrojnošů,
kteří přitom museli otáčet kolem, kterým se brána
ovládala, velmi opatrně, pokud některý z nich klopýtl a upadl, zbylí kolo neudrželi a popadali přes
toho prvního a docházelo tak k mnoha úrazům.
V letech 1969-1993 v bráně sídlilo loutkové divadlo, v roce 1996 pak proběhlo kompletní restaurování brány.
Podél kanálu přijdeme k Flehite Museum (1), které sídlí v historickém domě při obvodu vnitřního historického jádra města. Muzeum
je věnováno historii města, v pondělí bude ovšem zavřené. Odtud se
vydáme k východu podél kanálu, který je v těchto místech posunut
dovnitř města. To proto, že tak byl pod ochranou hradeb přístav
Havik, který lemují opět historické domy (4, 6, 7). Místo zrušeného
vnitřního hradebního pásu zaujala řada dalších středověkých domů,
označených proto jako Muurhuizen (5). Přes náměstí Groenmarkt
(8) pak zamíříme na hlavní náměstí Hof (9), kde kdysi stála
rezidence utrechtských biskupů. Odtud stojí zato jít kousek po ulici
Langestraat k bráně Kamperbinnenpoort (12), za kterou se rozkládalo původně předměstí Kamp, pojaté pak do městského rozšíření.
Při Langestraat stojí také kostel Sint
Joriskerk, založený v roce 1248.
V roce 1337 se stal kostelem kolegiátním, v 15. století pak byl
přestavěn do podoby halového trojlodí, které obestavělo i původní
kostelní věž. V roce 1579 připadl kostel protestantům a jako
reformovaný slouží dodnes. V kostele se dochovaly hned troje
varhany, nejstarší z roku 1551, další z roku 1638, dnes se užívají ty
nejmladší z roku 1845.
Nyní se vydáme podél Kortegrachtu na jih, kde se z vnějšího
pásu opevnění dochovala vodní brána Monnikendam. Nejstarší zmínka o ní je z roku 1435 a název
dostala podle konventu
augustiniánek.
U Kortegrachtu stojí
také rodný dům Pieta
Mondriana (16), ve
kterém je malířovo muzeum.
Prohlídku města pak
uzavřeme již zmiňovanou věží kostela Onze
Lieve Vrouwetoren.
37
Den Haag
Třetí největší město Nizozemska s 506 000 obyvateli je centrem provincie Jižní Holand,
královským rezidenčním městem i sídlem parlamentu, nikoliv však hlavním městem (tím je
Amsterdam, kde sídlí vláda). S přilehlou sídelní aglomerací zde žije okolo miliónu obyvatel.
Historicky sídliště používalo spíše název ´s Gravenhage (ve středověku die Haghe), což znamená
něco jako lovecké sídlo hrabat (z Holandu), dnešní název je oficiálně používán teprve od roku 1990
a také městem je Haag oficiálně až od 19. století, ve středověku lokalita městem nikdy nebyla.
Jádro Haagu je vzdáleno pouhých 6 km od pobřeží Severního moře, dnes svými okrajovými
čtvrtěmi sahá až k moři.
Již v 11. století zde existoval dvorec holandských hrabat a při něm vesnické sídliště. V roce 1248
hrabě Vilém II. z Holandu začal dvorec přeměňovat v hrad. Vilém, který byl také římským králem,
zemřel ale ještě před dokončením výstavby. Dílo završil až jeho syn Floris V. Z této doby, druhé
poloviny 13. století, se dochoval rytířský sál, v němž se dodnes vždy třetí úterý v září zahajuje
trůnním projevem panovníka zasedání parlamentu. Sídliště sousedící s hradem bylo opevněno až
do 17. století pouze zemním valem a příkopem a nenabylo ve středověku nikdy právní status města,
přestože jeho obyvatelé získali jistá privilegia, zejména daňové úlevy. Na druhé straně nedostatečně
opevněná lokalita byla během osmdesátileté války opakovaně vydrancována španělským vojskem.
Po roce 1648 se stal Haag rezidencí představitelů Nizozemské republiky a zejména Jan Mořic
z Nassau se zasloužil o jeho rozkvět. Z jeho doby pochází Mauritshuis, palác, který je dnes
muzeem. V Haagu se začaly zejména mezi lety 1750-1900 stavět četné reprezentativní domy pro
úředníky dvora, vlády i pro cizí vyslance. Král Ludvík Bonaparte povýšil Haag v roce 1806
konečně na město.
Německá armáda se pokusila 10. května 1940 město obsadit rychlým přepadem, s cílem zmocnit se
královské rodiny a donutit ji k přijetí prohlášení, kterým by se legitimizovala německá okupace
Nizozemska. Záměr však díky odporu nizozemské armády nevyšel a král s rodinou se dostali včas
přes kanál do Británie. V Haagu pak byl instalován do funkce říšského komisaře pro okupované
Nizozemsko Arthur Seyss-Inquart.
Po roce 1970 se začalo město viditelně modernizovat, byly zde postaveny výškové budovy jako
Hoftoren, Zurichtoren či Castalia, v roce 2005 pak
Prinzenhoftoren, která je nejvyšší budovou ve
městě (128 m).
Prohlídku začneme u tzv. Binnenhofu. Je to rozsáhlý historický komplex objektů, které vyrostly
kolem původního loveckého hradu či spíše zámku
hrabat z Holandu. Není jisté, zda s výstavbou za-
počal už hrabě Floris IV. kolem roku 1229, určitě
však tady budoval jeho syn Vilém II. z Holandu
před rokem 1250 a jeho syn Flo-ris V. po
dokončení sem v roce 1291 přeložil svou
rezidenci. Od roku 1593 pak Haag zaujal roli
politického centra celého Nizozemska.
Hrad byl původně ze všech stran obklopen vodním
příkopem, dnes již zrušeným, pouze na severní
straně se rozkládá dodnes větší vodní nádrž, tzv.
Hofvijver. Jádrem zástavby Binnenhofu je Ridderzaal, palácová stavba, flankovaná dvojicí věží.
Pochází ze 13. století a jejím stavitelem byl Gerard van Leyden. Původně rytířský sál hradu sloužil
38
později nejrůznějším účelům jako tržnice, místo pro vojenská pořadová cvičení, dětské hřiště,
archiv, špitál, dokonce zde po určitou dobu sídlila státní loterie. V letech 1898-1904 byl sál restaurován a od té doby je místem slavnostních zasedání obou komor parlamentu.
Na východní straně na rytířský sál navazuje další zástavba, která sloužila za Filipa Dobrého jako
soudní dvůr. Severní křídlo zástavby proti rybníku obsahuje někdejší prostory, v nichž zasedaly
generální stavy, úřad premiéra a sídlo státní informační služby. Sály Rollzaal a Trêvezaal jsou
užívány opět při slavnostních příležitostech, v posledně jmenovaném zdobí stěny sedm závěsných
tapiserií z roku 1688. V severozápadním křídle je sídlo první komory generálních stavů, což je
orgán srovnatelný do jisté míry se senátem parlamentu ČR či ještě lépe se spolkovou radou SRN,
protože v něm zasedají zástupci všech dvanácti nizozemských provincií. Sál postavený Pieterem
Postem v roce 1652 zdobí niky s malovanými medailony, zobrazujícími zasloužilé historické
osobnosti Nizozemska. Nad křeslem předsedy se nachází portrét krále Viléma II. s nizozemským
znakem. Na vnějším nádvoří Buitenhof připomíná krále jeho pomník. Gevangenenpoort je brána,
nad kterou byl až do 19. století žalář, v němž byl vězněn např. v roce 1672 haagský starosta
Cornelis de Witt, obviněný ze spiknutí proti princi Mořicovi Oranžskému. Ani při mučení se
39
k ničemu nepřiznal a byl poté propuštěn, aby byl vzápětí ubit rozlíceným davem. V sousedící
budově dal roku 1773 princ Vilém V. zřídit obrazárnu, v níž prezentoval svou soukromou sbírku.
Dodnes tu visí obrazy na zdech od stropu až k podlaze, jak to bylo zvykem v 18. století. A mezi
nimi díla Rebrandta van Rijn, Jana Steena či Paula Pottera. Jádro sbírky bylo ovšem přeneseno do
budovy Mauritshuis v severovýchodním nároží komplexu, která slouží jako muzeum. Sbírka děl
starých mistrů obsahuje mj. díla Rembrandta či Vermeera van Delft. V jižním křídle zástavby
Binnenhofu je Ballzaal z roku 1790, který je od roku 1992 součástí sídla Tweede Kamer, druhé
komory parlamentu (sněmovny), která využívá především nové prostory, navržené citlivě
architektem Pi de Bruijnem.
Zvláštní pozornost si zaslouží galerie Mauritshuis. Budovu
postavil v nizozemském klasicistním slohu v roce 1644 Pieter
Post pro hraběte Mořice Oranžsko-Nasavského. Sbírka obrazů
je sice spíše komorní, ale jsou zde soustředěny skutečné
skvosty umění nizozemských starých mistrů 17. století.
Nalezneme tu Rembrandtovu Anatomii dr. Tulpa z roku 1632,
Dívku s perlou Vermeera van Delft z roku 1665, díla
Ambrosia Bosschaerta, Franse van Mierise de Oude, Gerarda
Terborcha, Carela Fabritia či Jana Steena.
Na jihozápad od vodní nádrže Hofvijver se nachází Museum
Bredius. Jeho zakladatel byl v letech 1895-1922 ředitelem
muzea Mauritshuis a sám vytvořil pozoruhodnou uměleckou
sbírku, kterou před smrtí odkázal v roce 1946 veřejnosti. Ve
sbírce jsou zastoupeni mistři jako Rembrandt či Steen, ale také
vynikající díla uměleckého řemesla (nábytek, porcelán,
stříbrné nádobí a náčiní).
Z městských paláců je třeba upozornit na Paleis Noordeinde
(Royal Palace, veřejnosti je přístupná pouze zahrada), v němž jsou úřadovny krále. Palác z roku
1640 byl postaven dle projektu Jacoba van Campena a Pietera Posta. Vredespaleis (Peace Palace)
je neogotická stavba francouzského architekta Louise Cordonniera z roku 1913, v níž sídlí
Mezinárodní soudní dvůr.
Turistickou atrakcí je Madurodam. Zmenšeniny významných nizozemských stavebních památek
v měřítku 1: 25 symbolizují celou zemi. Zakladatel J. Maduro věnoval celý projekt památce svého
syna, který zahynul v roce 1945 na konci války v koncentračním táboře Dachau.
Delft
Město se 100 000 obyvateli v provincii Jižní Holand. Lotrinský kníže Gottfried IV. Hrbatý zde roku
1071 rozšířil svůj rezidenční dvorec, při něm založil osadu a dal vybudovat také první kanál. Právěě
označení delft pro kanál byl odvozen název města, které rychle bohatlo díky místnímu zemědělství,
40
řemeslům a obchodu. V 15. století se zde připomíná na 140 pivovarských (právovárečných) domů
a několik tkalcoven sukna. Ve Zlatém století byl Delft společně s Amsterdamem nejvýznamnějším
městem hrabství Holand a dodnes jsou obě města nejpopulárnějším turistickým cílem Nizozemí.
Roku 1536 město zničil velký požár, a v následujícím období náboženské reformace byly zrušeny
kláštery. Město pak bojovalo o nezávislost na Španělsku. Za sídlo si je zvolil vůdce povstalců, princ
Vilém I. Oranžský. Roku 1572 si dal upravit rezidenci Prinsenhof a rozšířil městské opevnění.
Reorganizoval a sjednotil pod svým velením vojska severních provincií a snažil se zabránit
rozdělení země. V hodnosti místodržitele Spojených nizozemských provincií bojoval až do svého
zavraždění 10. července 1584. Roku 1602 zde byla založena Nizozemská východoindická společnost (VOC) pro dálkový námořní obchod. Operovala s flotilou více než 100 lodí mezi Nizozemím
a Dálným Východem. Její kanceláře byly v přístavech Indie, Barmy, na Jávě, Borneu, v Japonsku
i v Číně. Obchodovala s kořením, kávou, čajem, čínským porcelánem, slonovinou a dalším
luxusním zbožím. Značná část zástavby středověkého jádra města vzala zasvé při výbuchu státní
prachárny v roce 1645. Přesto zůstal Delft do konce 18. století hlavním centrem řemesel, obchodu,
výtvarného umění, vědy a kultury. Vůdčími podporovateli byly šlechtické rodiny Pauw, Van der
Graeff, Van Udrichem a Van der Dussen.
Delftskou malířskou školu ve 2. polovině 17. století vytvořili Jan Vermeer, Carel Fabritius a Pieter
de Hooch, sdružení v Cechu sv. Lukáše, jehož dům je dodnes Vermeerovým památníkem.
V několika manufakturách se zde vyráběla keramika z bílé hlíny, potažená bílou glazurou, zdobenou
modrým kobaltovým (někdy také pestrobarevným)
dekorem, světoznámá pod jménem delfská modrá
fajáns (Delft blauw). Zhotovovalo se z ní jak stolní
nádobí, tak rukojeti příborů, svícny, figurky,
obkladačky i podlahové dlaždice. Proslulé jsou
vázy na tulipány s radiálně uspořádanými otvory
pro každou květinu zvlášť a patrové vázy ve tvaru
pyramidy, někdy v čínském stylu. Oblíbené byly
také konvičky na smetanu ve tvaru stojící figurky
krávy. V období vleklých válek mezi Anglií
a Francií zdejší manufaktury a trh poněkud upadly
a po napoleonských válkách Delft klesl mezi
chudá provinční města. Zaostávající průmysl však
nepřímo přispěl k zachování historického jádra
města s mnoha architektonickými památkami.
Vzdělanost byla povznesena roku 1842, kdy král
Vilém II. založil Královskou akademii pro vzdělání městských inženýrů, díky níž se rozšířily podnikatelské možnosti. V roce 1864 akademii nahradila všestrannější Polytechnická škola, dnes
Technická univerzita Delft. Hlavními obory studia
tu byly architektura, městské, vodní a lodní stavitelství, strojírenství a hornictví. Dnes zde studuje
kolem 13 000 studentů. V žebříčku světových
technických univerzit se umístila univerzita Delft
v roce 2010 na 33. místě.
Prohlídku města zahájíme na náměstí Markt.
Tady stojí kostel Nieuwe Kerk, síňové trojlodí
s katedrálním chórem a patnácti chórovými kaplemi z druhé poloviny 14. a 15. století. Původně tu
stál dřevěný kostel zasvěcený P. Marii. Nahradila
jej cihlová bazilika, zasvěcená sv. Uršule. Byla
41
vybudována ve stylu vlámské gotiky na půdorysu kříže podle
přísných pravidel symbolismu: půdo-rys připomíná
ukřižovaného Krista, dvanáct slou-pů dvanáct apoštolů, čtyři
sloupy v překřížení představují čtyři evangelisty a dvacet šest
sloupů v hlavní lodi symbolizuje dvacet šest proroků.
Současně byla dokončena i věž. V první čtvrtině 16. století byl
rozšířen severní transept kostela a baptisterium u věže. Roku
1536 do věže kostela uhodil blesk, který spolu se silným
východním větrem způsobil požár části Delftu na západ od
Nieuwe Kerk. V roce 1871 do
věže uhodil blesk znovu. Po této události byla věž restaurována, po ní získala výšku 108,75 m.
Výbuch ikonoklasmu v roce 1566 měl za následek zbavení kostela původního vybavení. V roce
1572 převzala kostel reformovaná církev. Roku 1654 explodovala v Delftu prachárna s 90 000 funty
střelného prachu; výbuch zničil střechy a větraje kostela a poškodil i jeho zdi. Dnešní (již třetí v
pořadí) vitrajová okna pocházejí z let 1927-36. Varhany byly postaveny v roce 1839 v Utrechtu.
Kostel je největší církevní stavbou v Nizozemí, věž se svou výškou bezmála 109 m pak je druhá
nejvyšší.
V závěru je krypta s hrobkami nizozemské královské rodiny domu Oranžsko-Nasavského, která
není přístupná veřejnosti. Nad ní stojí mramorové mauzoleum prince Viléma I. Oranžského ve tvaru
patrové stavby s baldachýnem a s ležící figurou prince. Významný klasicistní náhrobek Viléma
Georga Friderika při jihovýchodní stěně chóru vytesal italský sochař Antonio Canova. Celkem je tu
pohřbeno 40 členů panovnické rodiny. V severní stěně transeptu je okno s vitráží upomínající na
právníka Hugo de Groota, jehož náhrobek je v jedné z chórových kaplí a pomník stojí před
kostelem.
Stadhuis (Town Hall, radnice) stojí naproti
Nieuwe Kerk. Byla postavena znovu po požáru
v roce 1618 v pozdně renesančním stylu architektem Hendrikem de Keyser. Ze starší stavby
z doby okolo roku 1300 se dochovala věž, zvaná
De Steen, protože byla postavena z valonského
vápence. Hodiny jsou z roku 1536 a zvony odlili
Hendrick van Trier a Francois Hemony. Pod věží
je staré městské vězení.
V interiéru radnice je několik skupinových portrétů, které namalovali Michiel van Mierevelt
(1567-1641) a jeho syn Pieter (1595-1623). Za
masivními dřevěnými vstupními dveřmi je sloupová lodžie Vierschaar s dekorativní výmalbou se scénou Šalamounův soud od Pietera van
Bronckhorsta.
Kostel Oude Kerk představuje raně gotickou trojlodní baziliku ze 13. století. Jeho předchůdcem
byl zřejmě kolem poloviny 11. století farní kostel sv. Hippolyta. V roce 1246 zde pak bylo
započato se stavbou zděné stavby kostela zasvěceného sv. Bartoloměji. V letech 1425-1440 vznikl
z baziliky halový kostel, když byly stropy bočních lodí zvýšeny na stejnou úroveň jako strop lodě
42
hlavní. V následujícím století byla nicméně hlavní loď opět zvýšena, takže kostel získal znovu
charakter baziliky. Krátce po roce 1500 se započalo se stavbou příčné lodě, realizována však byla
jen její severní strana.
V západním průčelí má věž vysokou 90 m, v níž je proslulá zvonkohra s 500 zvonky. Věž s pěti
věžičkami byla vystavěna v letech 1325-1350 a byla jedinou dominantou okolní krajiny přes půl
století, kdy byla vybudována věž kostela Nieuwe Kerk. Ve zvonici jsou dva mimořádné zvony - již
v roce 1570 odlité Trinitas a Bourdon, které znějí v devíti tónech; kvůli velkým vibracím se
rozeznívají jen při mimořádných příležitostech, jako je
ukládání ostatků členů královské rodiny do královské krypty
v blízké Nieuwe Kerk.
Interiér kostela poškodil výbuch prachárny v roce 1564,
dochovaly se jen epitafy a náhrobníky. Z nich je třeba zmínit
náhrobní desky Jana Vermeera van Delft či přírodovědce
Antoni van Leeuwenhoeka.
Za jihozápadním nárožím náměstí Markt stojí budova Waag (vážnice). Právo vlastní městské váhy
získalo město již v roce 1246. Měšťané a kupci
pak měli za povinnost nechat si tam kontrolovat
všechna závaží těžší než 10 funtů (liber, hřiven).
Na současném místě byla vážnice zřízena po požáru města v roce 1536, v roce 1644 pak byla přestavěna a rozšířena o sousední dům. Vážnice sloužila až do roku 1960, pak zde
bylo divadlo. Od roku 1996 je tu kavárna.
Na rohu mezi Marktem a ulicí Voldersgracht stojí budova
Koornbeurs, bývalá obilní burza. Tomuto účelu ovšem sloužila
až od roku 1870. Původně zde byla Vleeshal, neboli hala
masných krámů. Sklepy k uskladnění masa pod halou byly
vybudovány mezi lety 1295-1350, hala nad nimi byla původně
dřevěná. V roce 1650 byla nahrazena současnou budovou ve
stylu nizozemského klasicismu, kterou navrhoval Hendrik
Swaef.
Na Voldersgracht č. 21 se nachází dům, který patřil malířskému
cechu (gildě) sv. Lukáše. Dnes je sídlem Vermeerzentrum,
památníku, který je věnován Janu Vermeerovi van Delft, malíři,
který se narodil kousek opodál v domě č. 23. Oba stojící domy
jsou ovšem mladší.
Ve městě lze vidět desítky dalších historických řadových domů
43
ve stylu brabantské gotiky, renesance, baroka či klasicismu.
Prinsenhof je palác, přestavěný roku 1572 ze zrušeného
kláštera sv. Agáty, přiléhá k němu kaple. Zde pobýval princ
Vilém I. Oranžský a zde byl také roku 1584 zavražděn. Dnes
zde sídlí muzeum s cennou sbírkou historických map a plánů,
středověkého sochařství a delftské keramiky, které rozhodně
stojí za pozornost.
A na závěr ještě dvě památky stojící trochu stranou. Větrný
mlýn De Roos se nachází při severozápadním obvodu
historického jádra, městská brána Oostpoort naopak při
jihovýchodním (mimo mapu).
Kinderdijk
Slavná skupina 19 větrných mlýnů, jež v minulosti sloužily k odčerpávání vody z polderu Alblasserwaard, který – tak jako ostatní poldery, leží pod úrovní hladiny moře. Mlýny stojí na soutoku řek
Noord a Lek a postupem času zde vznikl systém přečerpávání vody stupňovitě až do dosažení
potřebné výšky. Voda se čerpá z poldru především při přílivu, při odlivu lze pak přečerpávanou
vodu odpouštět zpět do moře.
Fungování mlýnů na přečerpávání vody je nejlépe pochopitelné z grafických znázornění.
44
´s Hertogenbosch
Centrum provincie Severní Brabant. Město má dnes 140 000 obyvatel. Leží jen asi 6 m n. m.
v moálovité krajině na řece Dieze, která je přítokem řeky Maasy. Městská část Empel leží
v místech, kde se nacházelo hradiště kmene Batavů s pohanským chrámem boha Donara, který byl
Římany ztotožněn s Herkulem (Hercules Magusanus). Město obdrželo práva od vévody Jindřicha I.
Brabantského v roce 1185. Bylo založeno na písečných návějích vystupujících o něco málo nad
okolní zamokřený terén. Ten představoval přirozenou překážku a město bylo proto pokládáno za
nedobytné a získalo značný strategický význam. Město bohatlo hlavně z tranzitního obchodu:
s vínem z německého Porýní, zejména z Kolína nad Rýnem, s pískovcem z Lutychu či rybami ze
severu. Rozkvět kulminoval v letech 1450-1525, pak s osmdesátiletou válkou přišel úpadek. V roce
1629 dobyli město Holanďané v čele s Friderikem Hendrikem Oranžským. Na město měla dozírat
nově vybudovaná barokní citadela severně od historického jádra. Od roku 1815 je město správním
centrem provincie.
Nejvýznamnější památkou města je katedrála Sint Jan. Kostel sloužil původně jako farní a byl
budován od roku 1220 v pozdně románském slohu. V letech 1280-1312 započala gotická přestavba. V roce 1366 se kostel stal kolegiátní kapitulou. Přestavba pak pokračovala od roku 1380 ve
stylu brabantské gotiky stavitelem Willemem van Kessel. Okolo roku 1450 byla dokončena
výstavba chórové části. V roce 1559 byl kostel povýšen na katedrálu nově zřízeného katolického
biskupství. V roce 1589 zachvátil požár věž v křížení a kostel byl značně poškozen. Mezi lety 1629
(tedy po dobytí města Holanďany) a 1813 patřil kostel reformované církvi. Kostel byl pak
restaurován v letech 1859-1864, znovu v letech 1961-1985 a restaurátorské práce pokračují i po
roce 2000. Z vnitřního vybavení je třeba uvést
křtitelnici z roku 1492 a také varhany.
45
Z dalších památek města je třeba připomenout dům
Moriaan (Mouřenín) na hlavním náměstí Markt,
nejstarší dům ve městě, pocházející z pozdně románského období. Při jižní straně náměstí stojí
Stadhuis (Town Hall). Původně gotická radnice
byla v 17. století přestavěna. Noordbrabants Provinzialmuseum vystavuje cenné středověké oltáře,
díla rodáka Hieronyma Bosche má jen v kopiích.
Jsou zde ale i díla moderního umění, např. Vincenta
van Gogha. Po jižním obvodu města jsou rozmístěny barokní bastiony. Vrátíme-li se k severu,
dojdeme k domu Zwanenbroederhuis s hezkým
gotickým průčelím. Bratři Zwanenové prosluli ve
14. století dobročinností, ale také jako gurmáni.
Museum Het Kruishuis se věnuje moderní keramice.
46
Roermond
Město v provincii Limburg leží v blízkosti jezer Maasplassen, má 57 000 obyvatel. Jméno města
souvisí s polohou na řece Rur. Počátky sídliště sahají do doby římskoprovinciální, kdy zde ve 3.
století n. l. stál oltář bohyně Rury a sídlo bylo označeno jako Villa Optima.Nejstarší zmínka ve
středověkých písemných pramenech je z roku 1130, kdy město patřilo k vévodství Geldern. V roce
1213 město zničil král Ota IV. Brunšvický, soupeř Fridricha II. Štaufského. K obnově došlo roku
1224 v souvislosti se založením cisterciáckého opatství s konventním chrámem – münsterem
hrabětem Gerardem/Gerhardem IV. z Geldern. Münster byl zasvěcen, jak to bylo u cisterciáků
obvyklé, P. Marii (Onze Lieve Vrouwe Munsterkerk). Měl se stát rodovou nekropolí hrabat
z Geldern, ale nakonec zde spočinuli pouze zakladatel a jeho manželka Markéta Brabantská.
Bazilikární trojlodí bylo dokončeno v roce 1244 ještě v pozdně románském slohu. Západní předsíň
a dvojvěží pak následovalo do roku 1260. Pohřby hraběcího páru se nacházejí pod kupolí křížení
Náhrobky z let 1230-1240 patří k nejstarším dokladům nizozemské funerální plastiky.
Kostel byl koncem 19. století silně restaurován architektem Cuypersem. Vestverk byl postaven
prakticky znovu a byly odstraněny všechny předchozí barokní úpravy.
Město, které se rozvíjelo u opatství, obdrželo práva v roce 1232, roku 1441 vstoupilo do spolku
hansovních měst. Roku 1543 smlouvou z Venlo
přešlo pod nadvládu španělských Habsburků. Jako
odpověď na reformaci byl farní kostel v Roermondu povýšen v roce 1559 na katedrálu nově
zřízeného katolického biskupství. V novověku
město několikrát změnilo svou příslušnost ke státním celkům. Mezi lety 1702-1716 bylo dokonce
nezávislé, pobylo připojeno k rakouské monarchii,
u níž setrvalo do roku 1794. Po bojích s francouzskou revoluční armádou v letech 1792-1794
připadlo až do roku 1814 Francii. V letech 18151830 bylo součástí nizozemského království, pak
do roku 1839 náleželo k Belgii. Poté až do roku
1866 mělo východní Limbursko s Roermondem
dvojí příslušnost – k Nizozemsku a zároveň k Ně47
meckému spolku. Teprve od roku 1866 zůstalo trvale připojeno k Nizozemsku. Koncem roku 1944
došlo rozhodnutí německé okupační správy k deportaci 3 000 mužů od 16 do 60 let do Německa,
kde byli nasazeni na nucené práce. Dalších 14 mužů Němci bez rozsudku popravili v nedalekém
lese.
Padla již zmínka o městském farním kostele, resp. pozdější katedrále sv. Kryštofa (Christoffelkathedraal). Stavba započala v roce 1410 a byla zamýšlena jako bazilika na křížovém půdorysu.
Během 15. století se však stavební plány změnily, takže chór byl již koncipován jako trojlodní hala
a loď se transformovala v pětilodní. Stavba byla dokončena v 16. století a stala se pak katedrálou
nově zřízeného biskupství. Na konci druhé světové války ustupující Wehrmacht vyhodil do povětří
78 m vysokou věž kostela a kostel byl těžce poškozen. Po válce však došlo k obnově. Z inventáře
kostela je třeba zmínit tzv. Dalheimský kříž ze 13. století, který se do Roermondu dostal po zrušení
konventu cisterciaček v Dalheimu po roce 1804.
Sint Odilienberg
Jen několik kilometrů jižněji od Roermondu vystupuje z údolí Ruru nevysoké návrší Petrusberg, na
na němž byl založen raně středověký klášterní komplex. První zmínka v písemných pramenech je
z doby franského krále Lothara II., který konvent daroval kostelu sv. Martina v Utrechtu.
Archeologický výzkum v letech 1948-1949 potvrdil existenci zděného síňového kostela z 9. století,
k němuž byl v 10. století přistavěn chór, ležící pod chórem současně stojícího kostela. Hlavní loď
současné pilířové baziliky pochází z 11. století, v jeho druhé polovině vznikl transept a ve 12.
století byl dobudován chór doprovázený po stranách dvojicí věží. Polygonální ukončení chóru je
z doby kolem roku 1200. Hlavní loď i transept byly plochostropé, podlaha transeptu a chóru je
oproti lodi vyvýšená. Kostel byl původně zasvěcen sv. Petrovi. Původně benediktinský konvent se
ve vrcholném středověku změnil v kapitulu, ale kanovníci přešli v roce 1361 do Roermondu
a kostel zůstal spravován vikářem. V roce 1442 kostel získala ženská odnož křížovnického řádu
Ochránců Božího hrobu, což vedlo k novému rozkvětu konvnentu, jehož kostel byl předtím v už
dost špatném stavu. Pak ovšem přišla reformace a s ní v roce 1540 také zrušení konventu. Budovy
byly dle popisu z roku 1640 opět v dezolátním stavu. V rámci protireformace byl kostel obnoven
roku 1668 a obdržel nové zasvěcení jako Basiliek van Wiro, Plechelmus en Otgerus. Koncem 19.
století podrobil architekt Johannes Kayser kostel rozsáhlému restaurování. Dne 26. ledna 1945 opět
ustupující Wehrmacht vyhodil do povětří obě věže kostela, čímž byla těžce poškozena celá jeho
chórová část. K obnově došlo v letech 1949-1951 v návaznosti na provedený archeologický
výzkum. Dva románské reliéfy z doby okolo roku 1170 z interiéru baziliky jsou dnes v Rijkmuseu
v Amsterdamu, na místě byly nahrazeny kopiemi cášského sochaře Wilhelma Pohla.
48
V sousedství baziliky stojí kaple Onze Lieve
Vrouwekapel. Jednoduchý síňový kostel z 11.
století sloužil až do roku 1680 jako farní. V kapli
se dochovala románská křtitelnice z doby kolem
roku 1100 a také dřevěná plastika Madony známá
jako Sedes Sapientiae.
Nijmegen
Město na řece Waal v provincii Geldern, má
163 000 obyvatel. Jeho historie sahá až do doby
římského impéria, kdy zde byla římská vojenská posádka v castru řečeném Ulpia Noviomagus
Batavorum. Karel Veliký pak v roce 777 využil někdejší římské pevnosti k založení falce. V roce
880 však Nijmegen zabrali Normané. Císař Fridrich Barbarossa roku 1155 falc přebudoval na silně
opevněný hrad Valkhof. Roku 1230 bylo Nijmegen povýšeno na
svobodné říšské město. V roce 1402 vstoupilo do hansovního
spolku. Roku 1543 na základě smlouvy z Venlo připadlo
španělským Habsburkům. Během druhé světové války město
utrpělo značné škody.
Vzhledem k omezenému času se soustředíme na areál falce
Valkshof. Z tamní zástavby se dochovaly jen dva objekty. Sint
Nicolaaskapel představuje kapli centrálního půdorysu, kterou dal
na karolinské falci vybudovat okolo roku 1030 bud císař Konrád II.
nebo Ezzonidé, významný velmožský rod z Porýní, spřízněný
pokrevně s císařovnou Theofanu. Centrální prostor kaple představuje oktogon, lemovaný po obvodu šestnáctiokým ochozem.
Vzorem pro tuto stavbu byla zřetelně palácová kaple Karla
Velikého v Cáchách. Zasvěcení sv. Mikuláši připomíná právě
manželku císaře Oty II., byzantskou princeznu Theofanu, která
zemřela v Nijmegen v roce 991, protože to byla ona, kdo se
zasloužila o propagaci kultu světce na území otonské říše.
49
V roce 1047 zachvátil falc ničivý požár, při němž byla těžce poškozena i kaple sv. Mikuláše. K její
obnově došlo teprve za císaře Fridricha I. Barbarossy a pak ještě jednou na konci 14. století.
Z kaple Sint Maartenskapel z roku 1155 se dochovala jen chórová část, ostatní zdivo kaple i dalších budov štaufského hradu bylo v následujících staletích rozebráno na stavební materiál. Ruině
kaple se také říká Barbarossa-ruïne.
Z dalších památek města už jen výčtem: Sint Stevenskerk je gotický kostel, jehož stavba započala
v roce 1254. Byl silně poškozen za druhé světové války. V jeho sousedství najdeme na náměstí
Grote Markt budovu Waag (vážnice) postavil v letech 1612-1614 Cornelis Janssen van Delft.
Severně od náměstí stojí Commanderie van Sint Jan. Komenda johanitů pochází z roku 1196,
byla ovšem vícekrát přestavována a sloužila také jako masná hala.
50
Naarden
Město v provincii Severní Holand má 17 000 obyvatel. Původně zde byla rybářská a tržní osada,
která obdržela městská práva v roce 1350. Během španělské nadvlády došlo v roce 1572
k vyvraždění asi 700 obyvatel města: událost proslula jako krvavá lázeň v Naardenu. Poté, za vlády
Viléma I. Oranžského bylo kolem města vybudováno opevnění s typicky renesančním hvězdicovým
systémem fortifikací s dodnes téměř kompletně zachovalými hradbami, vodními příkopy a dvěma
padacími mosty. Ve francouzsko-nizozemské válce roku 1672 město zabrali Francouzi, následně
však byli poraženi vojskem Viléma III. Oranžského. Mezi léty 1673-1915 mělo město dva přístavy
- vojenský a obchodní. Historie města je vylíčena v expozici Nederlands Vestingsmuseum
(muzeum pevnosti).
Uvnitř pevnosti je dobře dochované historické jádro města se dvěma branami (Utrechtskou a
Amsterdamskou), radnicí Stadhuis, zbrojnicí Arsenal, starým větrným mlýnem Oud Molen,
desítkami renesančních a barokních měšťanských domů a s gotickou budovou špitálu sv. Alžběty
vestavěnou do hradební zdi. Původně katolický farní kostel Sint Vituskerk je gotická trojlodní
sloupová bazilika ze 14. a 15. století, s hranolovou věží.
Před kostelem stojí bronzový pomník - socha Jana Ámose Komenského od sochaře Vincence
Makovského, na soklu s československou dedikací z roku 1957. Socha je identická se starším
pomníkem v Uherském Brodě.
V Naardenu našel Jan Amos Komenský (1592-1670), poslední biskup Jednoty bratrské, asyl roku
1670, přijel sem z Amsterdamu, kde bydlel od roku 1656. Kázal zde na pozvání svého přítele Lo51
Lorenze van De Geer, který, stejně jako předtím jeho otec Ludvig van de Geer, Komenského
finančně podporoval.
Ke zdejšímu klášteru třetího řádu sv. Františka se sirotčincem na severozápadním okraji města
(Klosterstraat 33) náležel tzv. Valonský kostel, či spíše kaple, kterou vysvětil pastor Gottfried
Hotton. Tam Komenský kázal a když 15. listopadu 1670 během návštěvy Amsterdamu zemřel, byl
52
o týden později po převezení do Naardenu ve
Valonské kapli také pohřben. Jeho anonymní
náhrobek s pořadovým číslem 8 byl identifikován
teprve ve druhé polovině 19. století. V roce 1871
na základě peněžní sbírky mezi českými vlastenci
byla kaple pietně upravena a náhrobek opatřen
Komenského bustou. V letech 1928-1929 Komenského ostatky zkoumal antropolog Jindřich Matiegka. V letech 1933-1937 byla kaple na náklady
československého státu rekonstruována, hrob překryt novou deskou z černého mramoru. Figurální
výzdobu v kapli provedl Jaroslav Horejc, skleněné
desky s rytými a leptanými scénami zhotovil
Jaroslav Benda. Po stranách vchodu do kaple jsou do stěn vsazeny pamětní desky s nápisy, které
připomínají návštěvu prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, podíl tělovýchovné jednoty Sokol a
dalších spolků či jednotlivců na zřízení a údržbě památníku. Dodnes je kaple přístupná v rámci
Comenius Museum, které ovšem vedou Holanďané. Sezónní výstavy zde pořádá muzeum J. A.
Komenského z Uherského Brodu. Každoroční pietní akt u hrobu pořádají velvyslanci České a
Slovenské republiky v Nizozemsku za účasti různých spolků. Obdélný dvůr bývalého kláštera a
sirotčince je upraven na jednoduchý park s trávníkem a s lavičkami v habrovém loubí na východní
straně. V křížení parkových cest stojí na sloupku bronzová busta J. A. Komenského, zhotovená
pražským sochařem Josefem Strachovským a dovezená koncem 19. století vlastenci z Čech.
Haarlem
Město na řece Spaarne je hlavním městem provincie Severní Holand. Má 153 000 obyvatel. Již
v raném středověku bylo přístavem a zdejší lodníci se v letech 1217-1219 zúčastnili s hrabětem
Vilémem I. z Holandu s řadou lodí obléhání egyptského přístavu Damietty během páté křížové
výpravy. Hrabě Vilém II. pak roku 1245 Haarlemu udělil městská práva. V pozdním středověku
město kvetlo hlavně díky textilní výrobě, stavbě lodí a pivovarnictví. Zároveň však ve městě
narůstalo sociální napětí, které vedlo k revoltám příslušníků chudších cechů: Hoekse en
Kabeljauwse Twisten (spor o sledě) a povstání Kaas- en Broodvolk (sýrařských a pekařských
tovaryšů). V roce 1573 po dlouhém obléhání město dobylo španělské vojsko a následovala krvavá
perzekuce nekatolíků. V roce 1577 na základě smlouvy z Veere Španělé město opustili a byla
deklarována náboženská tolerance. Do města se uchýlili nekatolíci z vlámských provincií i Francie,
kteří přispěli k novému rozkvětu. Proslulé bylo zdejší plátenictví.
Haarlemští lodní podnikatelé se v 17. století podíleli na kolonizaci
východního pobřeží severní Ameriky, Petrus Stuyvesant založil
Nieuw-Haarlem (dnešní newyorská čtvrť Harlem). Haarlem byl
také proslulý jako město knihtisku, Laurens Janszoon Coster jej
prý vynalezl už v roce 1423, tedy 16 let před Gutenbergem,
pracovala zde řada nakladatelství a v roce 1656 zde začaly
vycházet vůbec první noviny de Oprechte Haerlemse Courant.
Zdejší tiskárny také začaly s tiskem bankovek, cenných papírů a
osobních dokumentů – pasů.
V 19. století byly zbořeny městské hradby a na jejich místě
založeny parky. Roku 1839 vznikla první pozemská železnice
spojující Haarlem s Amsterdamem.
Historické centrum Haarlemu je starší a méně dotčené změnami
než centrum Amsterdamu. Jeho prohlídku můžeme začít na
východě u jediné dochované středověké brány Amsterdamse
Poort. Pochází z roku 1355. Byla vysunuta za řeku Spaarne
53
a chránila cestu na Spaarnwoude. Byla proto původně nazývána Spaarnwouderpoort. Teprve po
vzniku nového kanálu v 17. století došlo k usnadnění přímé cesty do Amsterdamu a brána dostala
toto označení. Brána měla být na základě rozhodnutí městské rady z roku 1865 zbořena, stejně jako
ostatní součásti středověkého opevnění města. Naštěstí chyběly peníze na vybudování nového
mostu, a tak bylo rozhodnuto bránu dočasně ponechat a posléze začala být vnímána jako cenná
památka.
54
Nyní budeme muset pokračovat k jihozápadu k mostu
přes řeku a za mostem uvidíme hned na nábřeží
průčelí budovy Teylers Museum. Muzeum vzniklo
již v roce 1778 ze sbírek jeho zakladatele Pietera
Teylera van der Hulst, zámožného kupce a bankéře.
Muzeum prezentuje dobové fyzikální a astronomické
přístroje, ale také špičkové kresby a grafiky, mj. 25
prací Michelangelových, včetně přípravných studií
k výzdobě Sixtinské kaple, díla Rafaelova, Guercinova či Clauda Lorraina. Je tu takřka kompetní sbírka
grafického díla Rembrandtova či Adriena van Ostade.
Kolekce kreseb má asi 10 000 položek, grafik je
okolo 25 000.
Kostel Bakenesserkerk založil hrabě Vilém II. z Holandu ve 13.
století jako mariánskou kapli Onze Liewe Vrouwenkapel. Pozdně
gotická věž z bílého pískovce je z roku 1520. Po dobytí Haarlemu
Španěly zde bylo soustředěno na 1 500 zajatých protestantských
vojáků, kteří pak byli pobiti. Dnes kostel slouží jako výstavní
prostor Archeologického muzea v Haarlemu.
Na opačné straně, západním směrem od Teylers Museum, se nachází historická vážnice Waag. Budovu z namurského kamene
navrhl v roce 1597 stavitel Lieven de Key. Jako u ostatních
vážnice se také zde kontrolovalo, zda měšťané dodržují správné
míry a váhy. Od roku 1821 budovu využívá malířská umělecká
škola a jsou zde i výstavní prostory.
Odtud je to už jen
kousek k západu
na náměstí Grote
Markt. Dominuje mu kostel Grote Kerk. První zmínka o tomto gotickém kostele, zasvěceném patronovi města sv. Bavonovi, je z roku 1307, dřevěné části konstrukcí však poté zničil požár. Kostel
se pak stal v roce 1479 kapitulním a v roce 1559 dokonce biskupskou katedrálou. Autory pozdně
gotické přestavby lodi byli Godevaert de Bosscher a Steven van Afflighem, Evert van Antwerpen
řídil přestavbu chóru. V roce 1578 přešel kostel do rukou protestantské většiny ve městě. Kostel byl
zbaven takřka veškerého vnitřního vybavení, co nebylo zničeno či rozkradeno, skončilo nakonec
v dnešním muzeu Franse Halse. Z kostela vypuzení katolíci zakládali bratrstva, která měla pro ně
zajistit výstavbu nových kostelů. Poblíž kostela sv. Jana si tak stejnojmenné bratrstvo vybudovalo
Sint Josephkerk. Ten sloužil jako katedrála až do 19. století, kdy v západní části města na
Leidsevaart vyrostla nová římskokatolická katedrála Sint Bavo Kathedraal. Reformovanému kostelu
sv. Bavona se proto začalo říkat Grote Kerk.
55
Vnější vzhled kostela se během staletí měnil, k důsledné regotizaci
došlo na konci 19. století, přesto zůstaly některé přístavby jako např.
De Vishal, neboli rybí tržnice, která je dnes ovšem výstavní síní
moderního umění. Na jižní straně byly přistavěny knihovna a sakristie, architekt Salomon de Bray postavil roku 1630 budovu
konzistoře. Interiér kostela zůstal protestantsky strohý, okenní vitráže
jsou až novodobé.
Kostel má ale nádherné barokní varhany z let 1735-1738 proslulého
amsterdamského stavitele varhan Christiana Müllera, štukové
dekorace jsou dílem Jana van Logteren.
Jižně od kostela stojí renesanční
budova Vleeshal (masná tržnice). Byla postavena v roce 1604
Lievenem de Key místo původní, situované na nároží Spekstraat. V nové tržnici bylo celkem 40 masných lávek a fungovala do roku 1840. Pak budovu
využíval Národní archiv a městská veřejná knihovna. Od roku
1950 patří budova muzeu Franse Halse a slouží jak výstavní
prostor, označený jako Museum de Hallen. Sklepní prostory
pak využívá Archeologické muzeum Haarlem, které zde
otevřelo stálou expozici věnovanou archeologickým výzkumům ve městě.
Stadhuis (Town Hall, radnice) navazuje na tradici dřevěné
stavby tzv. Gravenzaal, která v těchto místech stála již okolo
roku 1100. Po požárech daroval hrabě Vilém II. z Holandu
místo městské komunitě. Radnice zde tedy vznikla již ve
středověku, ale dochovaný vzhled jí dal až Lieven de Key
v letech 1602-1604. Došlo přitom ke spojení s někdejším dominikánským konventem, po reformaci
zrušeném, takže vznikl rozsáhlý radniční komplex. Dnes je využíván opět muzeem Franse Halse a
městskou veřejnou knihovnou.
Posledním pozoruhodným objektem na náměstí Grote Markt je Hoofdwacht (strážnice či zbrojnice).
Byla vybudována ve 13. století a patří tak k nejstarším budovám ve městě, přičemž budova
několikrát změnila funkci. Původně to byla okolo roku 1350 první městská radnice. Poté, co byla
vybudována ta nynější, dům obývaly postupně významné měšťanské rodiny. Přízemí pak sloužilo
jako tiskárna a skladiště. Později se zde konala shromáždění městské rady za účasti hrabat
z Holandu, která byla městskou vrchností. Současná barokní fasáda pochází z doby okolo roku
1650. Strážnicí a zbrojnicí městské gardy se dům stal od roku 1755, zároveň sloužil také jako
městské vězení (šatlava). Od roku 1919 budovu využívá sdružení Historische verenigung Haarlem,
které zde pořádá menší historické výstavy.
Podíváme se ještě do severní části historického jádra, kde stojí proti sobě kostely Sint Janskerk a
Sint Josephkerk. Kostel sv. Jana patřil johanitům, kteří získali místo pro výstavbu komendy roku
1310 na základě donace Gerardem van Tetrode. Později tu přibyl St. Barbara Gasthuis, poskytující
ubytování poutníkům. Zakladatelem byl v roce 1435 Hugo van Assendelft, johanitský kněz.
Komplex po reformaci ztratil původní funkci a přešel do držení města. Od roku 1936 slouží archivu,
v současnosti je to Noord Hollands Archief. Sint Josephkerk je římskokatolickým kostelem, jeho
dnešní vzhled pochází z 19. století.
Nyní se přesuneme k jižnímu obvodu historického jádra. Haarlem měl řadu malebných Hofjes, tedy
uzavřených areálů, obývaných bratrstvy bekhardů či bekyň, ale sloužících také jako špitály či
chudobince. Jedním z těchto zařízení byl Oude Mannenhuis, neboli starobinec pro muže, založený
v roce 1609. Bylo zde celkem 30 domků, obývaných vždy dvěma muži. Podmínkou bylo, že jim
muselo být přes 60 let, byli bezúhonní a zůstali sami. Součástí komplexu byla společná síň, která se
56
zachovala nejlépe v původním stavu. Komplex
spravovala pětice regentek (viz skupinový portrét
Franse Halse z roku 1664), která dohlížela na
respektování přísných pravidel života chovanců.
Mezi lety 1810-1908 se změnila funkce, komplex
sloužil jako sirotčinec.
Muzeum Franse Halse, slavného haarlemského
malíře, bylo založeno v roce 1862 a sídlilo původně v radničním komplexu, v jeho části vzniklé
z dominikánského konventu. V roce 1913 se přesunulo do Oude Mannenhuis. Základ sbírek muzea
měl svůj počátek v období reformace, v roce 1648
městská rada převzala veškeré umělecké předměty z někdejších katolických kostelů. Frans Hals
(1580-1666) v té době působil jako první umělec, placený přímo městem a vytvářející díla na
objednávku městské rady. Radnice tak postupně disponovala cenným souborem uměleckých děl,
o něž začala po polovině 18. století pečovat Holandská vědecká společnost, resp. jí ustanovení
kurátoři. Dnes sbírka starých holandských mistrů obsahuje řadu špičkových děl umělců, jakými byli
Jan van Scorel (1495-1562), Maarten van Heemskerck (1498-1574), Karel van Mander (15481806), Hendrick Goltzius (1558-1617), Cornelis Conelisz van Haarlem (1562-1638), Floris Claesz
van Wieringen (1580-1633), Frans Hals (1582-1666), Dirck Hals (1591-1656), Willem Claeszoon
Heda (1594-1680), Pieter Claesz (1597-1660), Johannes Cornelisz Verspronck (1597-1662),
Salomon de Bray (1597-1664), Pieter Saenredam (1597-1665), Salomon van Ruysdael (16001670), Adriaen Brouwer (1605-1638), Judith Leyster (1609-1660), Jan Miense Molenaer (16101668), Bartholomeus van der Helst (1613-1670), Jan Steen (1625-1679), Jan de Bray (1627-1697),
Jacob van Ruisdael (1628-1682) či Gerrit Adriaenszoon Berckheyde (1638-1698).
Frans Hals, Regentky Oude Mannenhuis, 1664.
Jan de Bray, Regenti haarlemského sirotčince, 1675.
Amsterdam
Hlavní město Nizozemska od roku 1808. Nesídlí v něm však parlament, vláda ani královská rodina,
tyto instituce mají své sídlo v Haagu. V současnosti je nejvěším nizozemským městem, jeho
finančním a kulturním centrem. Ve městě žije 761 000 obyvatel (2009), kteří se hlásí ke 177 různým
národnostem.
Historie města sahá až k roku 1000, od kdy byla tato bažinatá oblast zvána Aemestelle. Kolem bažin
byly kopány odvodňovací kanály. Nízká hladiny vody byla v kanálech udržována díky hrázím. Ve
13. století byla hráz vybudována v ústí řeky Amstel, tak vzniklo jméno Amsterdam. Poprvé bylo
zmíněno v roce 1275 v dokumentu, ve kterém hrabě Floris V. osvobodil jeho obyvatele od poplatků.
57
Asi v roce 1306 obdržel Amsterdam městská práva. Od 14. století město vzkvétalo zejména díky
obchodu s hanzovními městy, např. s Hamburkem. Od 15. století byl obchodně nejdůležitějším
holandským městem. Město se dále rozšiřovalo, ale protože leží na bažinách, musely se při jeho
rozšiřování kopat další kanály a stavba domů se zakládala na dřevěných kůlech.
Nizozemská vzpoura proti Filipovi Španělskému v 16. století vyústila v Osmdesátiletou válku, která
nakonec vedla ke vzniku nezávislé Republiky spojených nizozemských provincií. Díky náboženské
toleranci se sem stěhovali židé ze Španělska a Portugalska, bohatí obchodníci z Antverp i hugenoti z
Francie. Silná migrace vzdělaných a kvalifikovaných lidí z Flander dala městu jazyk (jejich
brabantský dialekt se stal základem psané nizozemštiny) a udělala z Amsterdamu obchodní
centrum. Kolem roku 1570 mělo město asi 30 000 obyvatel, v roce 1622 už to bylo asi 100 000 a na
konci 17. století 200 000 obyvatel. Takový růst obyvatel podněcoval další rozšiřování města. Jen
Londýn, Paříž a Neapol měla v té době srovnatelný počet obyvatel.
Sedmnácté století je považováno za zlaté období Amsterdamu a celého Nizozemska. Na počátku
století byl Amsterdam nejbohatším městem Evropy. Vyplouvaly odtud lodě do Severní Ameriky,
Afriky, Brazilie i Indonésie a byla tu základna mezinárodní obchodní sítě. Amsterdamští obchodníci
měli největší podíl v Nizozemské východoindické i západoindické společnosti. Díky těmto
společnostem byly navázány zámořské vztahy, které se staly základem vytváření nizozemských
kolonií. Amsterdam byl nejdůležitějším místem námořní přepravy zboží v Evropě a předním
finančním centrem světa. Amsterdamská burza byla první na světě s nepřetržitým provozem.
V 18. a 19. století prosperita města poklesla – i kvůli válkám s Británií a Francií, zejména pak
v průběhu napoleonských válek. Obrat k lepšímu znamenal až vznik Nizozemského království
v roce 1815. Průmyslová revoluce byla spojena s budováním dopravních kanálů Amsterdamskorýnského a Severomořského. Mezi lety 1850-1900 se počet obyvatel města zdvojnásobil až na
500 000. Za první světové války zůstalo Nizozemsko neutrální, těžce je ale zasáhla druhá světová
válka. Do vyhlazovacích koncentračních táborů bylo deportováno na 100 000 židů, symbolem
holocaustu se stala Anna Franková.
V Amsterdamu po staletí žijí obyvatelé různých národností. Od 16. století v něm hledali svobodu
náboženského vyznání francouzští Hugenoti, protestantští Vlámové a židé ze Španělska a
Portugalska. Frísové, Němci a Skandinávci do Amsterdamu přicházeli za prací. Mezi 15. a 19.
stoletím byla nejpočetnější skupina imigrantů z německých říšských území. Když se v roce 1911
Čína stala republikou, odešel větší počet Číňanů do zahraničí. Někteří zůstali v Nizozemí. Z této
doby pochází čínská čtvrť v Amsterdamu. Od padesátých let 20. století přicházeli obyvatelé
Surinamu a Nizozemských Antil. Tato území patřila do Nizozemského království a jeho obyvatelé
byli zákonem oprávněni vstupovat na území evropského Nizozemska. Obnova po druhé světové
válce vyžadovala mnoho pracovních sil. Hospodářská situace se v padesátých letech vyvíjela velmi
příznivě a chyběli pracovníci na místech vyžadujících nízkou kvalifikaci. Do Nizozemska přicházeli
gastarbeitři na základě mezivládních dohod. První dohoda byla uzavřena s Itálií v roce 1960,
následovaly dohody se Španělskem, Portugalskem, Řeckem, Jugoslávií. Obdobné dohody byly
uzavřeny s Tureckem a Marokem. Za hostujícími dělníky přicházely jejich rodiny. V roce 1973
došlo k ekonomické krizi a evropské státy se pokusily imigraci zastavit. Další vlna imigrantů do
Nizozemska byla ze zemí východního bloku, hlavně z Maďarska a Polska. V devadesátých letech
Nizozemsko přijímalo uprchlíky ze Somálska, zemí bývalé Jugoslávie, Íránu nebo Iráku. V roce
1998 bylo Nizozemsko po Švýcarsku zemí s nejvyšším počtem uprchlíků v poměru k populaci
země. Nizozemci, kteří žili v Amsterdamu, se ve větším počtu stahovali do měst v okolí (Almere,
Amstelveen, Haarlem, Purmerend a Zaandstad). V roce 2008 tak mělo 30 % obyvatel Amsterdamu
původ v zemích mimo Evropu, tento podíl je v rámci celého Nizozemí 9 %. V Amsterdamu žijí
obyvatelé 177 různých národností.
Pouť po památkách města začneme ve čtvrtí Oude Zijde (Stará strana). Kostel Oude Kerk se
nachází v části De Wallen, známé jako "čtvrť červených luceren", a je obklopen prstencem
nevěstinců s výkladními skříněmi, v nichž se nabízejí prostitutky.
58
Na místě Oude Kerk stála ve 13. století dřevěná kaple obklopená hřbitovem, která patřila k farnosti
Ouderkerk. Amsterdamská filiální kaple však rychle nabývala na významu a roku 1334 se stala
59
samostatným farním kostelem, který získal patrocinium sv.
Mikuláše. Již ve druhé polovině 13. století dřevěnou kapli
nahradila zděná stavba, která po roce 1300 nabyla podobu
halového trojlodí. Po roce 1330 byl připojen nový chór a do
roku 1350 byly rozšířeny boční lodě. Pak byl kostel rozšířen
východním směrem a získal pětiboký chórový ochoz. V letech
1380-1412 byla na severní straně přistavěna kaple sv. Jiří,
v letech 1450-1460 na jihu kaple sv. Šebestiána. V 16. století
došlo ke zvýšení lodi a přestavěna byla i věž. Vnitřní vybavení
kostela bylo zničeno během obrazoboreckých bouří v roce
1566, roku 1578 kostel převzali protestanti, v letech 15841611 sloužil sekularizovaný kostel dokonce jako burza.
Po roce 1951 prošel kostel důkladným restaurováním, dnes je
využíván k výstavním účelům, jeho hodnotu poněkud snižuje
nevábné okolí vykřičené čtvrti.
Severně od Oude Kerk, ovšem již ve
čtvrti Nieuwe Zijde, se nachází zajímavý dům ze 17. století, stojící na kanále,
označovaný jako Amstelkring nebo též
Ons' Lieve Heer op Solder (Náš Pán
v attice), protože dům ukrývá katolický
kostel, který vznikl okolo roku 1660
v době, kdy katolíci nesměli na sebe upozorňovat nápadnějším způsobem.
Kostel zaujímá celkem tři podlaží budovy. Když po vybudování nedalekého
nového katolického kostela Sint Nicolaas přestal být dům-kostel využíván,
bylo tu v roce 1888 otevřeno muzeum.
60
Ve čtvrti Nieuwe Zijde teď zůstaneme. Projdeme kolem budovy Beurs van Berlage, což je budova
burzy z roku 1903, nazvaná podle architekta, který ji navrhoval a předjal tím vývoj moderní nizozemské architektury. Dnes v budově sídlí Nizozemská filharmonie. Odtud zamíříme ke kostelu
Nieuwe Kerk. Kostel vznikl na přelomu 14.-15. století jako další farní kostel pro rozrůstající se
populaci Amsterdamu. Byl zasvěcen P. Marii a sv. Kateřině. Byl poškozen požáry v letech 1421,
1452 a 1645, ale přes obnovy si udržel svůj gotický charakter. Od roku 1578 patřil reformované
církvi, která jej kvůli vysokým nákladům na restaurování a údržbu převedla na samostatnou národní
nadaci Nieuwe Kerk. Kostel slouží jako výstavní a koncertní síň (pořádají se zde zejména varhanní
koncerty), k liturgickým účelům je využíván jen při slavnostních příležitostech. Konají se zde totiž
svatební obřady a korunovace nizozemských panovníků, naposledy krále Viléma-Alexandra v roce
2013.
Ústředním bodem protestantského kostela není oltář, ale kazatelna. V tomto případě je neobvykle
zdobná, Albert Vinckenbrink na ní pracoval 15 let a dokončil ji v roce 1664. Z doby po požáru
v roce 1645 je také obrovský třípatrový lustr, zavěšený z valené dřevěné klenby.
Koninklijk Paleis (Royal Palace) byl původně
radnicí, dnes je využíván občas královskou rodinou. Stavba realizovaná v roce 1648 po skončení
osmdesátileté války stojí na 13 600 dřevěných pilotech, zaražených do bažinatého podloží. Architekt Jan van Campen dal budově klasicistní
vzhled. V interiéru zaujme množství sochařské figurální výzdoby a honosné sály: Burgerzaal sloužil k zasedání městské rady, Vroedschapszaal užívali k zasedáním obecní starší.
Nyní můžeme odbočit na západ a přejít historický
most Torensluis přes gracht Singel, u něhož stojí
bronzová plastika spisovatele Multatuliho a dojít
k Anne Frank Huis. V tomto domě žila a ukrývala se židovská dívka, jejíž dochovaný deník
neokázale a autenticky zachytil hrůzy pronásledování židů za druhé světové války. Od prvního
vydání v roce 1947 byl deník přeložen do 55 jazyků. V domě je dnes muzeum, dokumentující osudy
rodiny Frankových.
Vrátíme se však ještě zpět na východ do čtvrti Nieuwe Zijde. V někdejším konventu sv. Luciána,
který byl po reformaci zrušen a v roce 1580 přeměněn na sirotčinec, sídlí dnes Amsterdam
Historisch Museum. Přestavby na sirotčinec vedli nejprve stavitelé otec Hendrick a syn Pieter de
Keyser, další křídla pak přistavěl v roce 1634 Jacob van Campen. Sirotčinec zde přetrval až do roku
1960, městské historické muzeum zde bylo otevřeno v roce 1975 a stojí rozhodně za prohlídku (mj.
Rembrandtův obraz Anatomie dr. Deijmana) i kávu v historicky zařízené muzejní kavárně Jordaan.
61
Pokračovat můžeme areálem Begijnhof. Vznikl
v roce 1346 jako útulek pro bekyně. Z původní
zástavby dvora se sice nic neuchovalo, ale i tak
zde stojí nejstarší amsterdamský dřevěný dům Het
Houten Huis v č. 34, který je datován dendrochronologicky k roku 1420. Dnes jsou ve městě
dřevěné domy jen dva, kvůli požárům byla po roce
1521 jejich výstavba zakázána. Dominantou dvora
je Engelse Kerk (Anglický kostel) z 15. století.
Označení dostal kvůli tomu, že zde po roce 1607
žila skupina anglických a skotských presbyteriánů,
z níž se rekrutovali proslulí „otcové poutníci“,
kteří se vydali na plavbu do Ameriky. V domě
naproti kostela naopak existoval další ze skrytých
katolických kostelů, sloužící v letech 1680-1795.
Nyní přejdeme na východ zpět do čtvrti Oude
Zijde. Nejprve se vydáme k domu Huis op de
drie grachten (dům u tří grachtů). Dům ze 17.
století získal své jméno proto, že jeho tři fasády
směřují každá k jinému grachtu. Hned vedle stojí
Agnietenkapel. V roce 1632 byla za reformace
zrušená kaple předána učené společnosti Atheneum Illustre, která byla předchůdkyní univerzity
a té patří budova i dnes. Naproti za grachtem
Oudezijdsachterburgwall se nachází komplex
historických budov Amsterdam Universiteit.
Byla založena v roce 1877 a získala řadu historických domů a dvorů, mj. Oudemanhuis (mužský starobinec), k němuž dodnes vede hezká brána
z 18. století s vyobrazením brýlí ve štítu – symbolem stáří.
Východním směrem je třeba překročit další tři
grachty, abychom se ocitli u domu Rembrandthuis. Umělec v něm žil a učil žáky v letech 16391660. Tady zemřela v roce 1642 jeho žena Saskia.
V domě je Rembrandtovo muzeum, vystavující
řadu kreseb a rytin, mezi nimi několik malířových
autoportrétů.
Jihozápadním směrem dojdeme ke kostelu Zuiderkerk. Protestantský kostel byl postaven v letech
1603-1611 Hendrickem de Keyserem, který zde byl
nakonec v roce 1621 také pohřben. Leží zde i tři
Rembrandtovy předčasně zemřelé děti i jeho žák
Ferdinand Bol, zemřelý v roce 1680. Dle dnes ovšem zpochybňované tradice maloval Rembrandt
v kostele proslulý obraz Noční hlídka, protože jeho ateliér nebyl k tomu dost velký.
Trippenhuis je honosný klasicistní palác z roku 1662, vzniklý sjednocením dvou starších
městských domů. Vystavěl ho Justus Vingboons pro bratry Tripovy, kteří obchodovali se zbraněmi.
Za kanálem Kloveniersburgwall se vypíná strohý Oost-Indisch Huis, sídlo nizozemské východoindické společnosti (VOC). Dnes dům patří univerzitě.
62
Odtud nedaleko západním směrem se nachází tzv. Prinsenhof (na plánu města jako Town Hall).
Původně zde byl ve středověku klášter sv. Cecilie. Po sekularizaci za reformace zde v letech 15801581 pobýval princ Vilém I. Oranžský. Také poté městská rada objekt využívala k ubytování
významných hostů a panovníků. V roce 1661 došlo k radikální přestavbě na klasicistní palác, ale
jeho využití zůstalo stejné. Za Ludvíka Napoleona Bonaparta byl palác v roce 1808 přeměněn
v radnici - Stadhuis. Ta zde byla až do roku 1988, kdy se přesunula do současně užívané budovy.
Prinsenhof tak dnes slouží jako luxusní hotel.
A nakonec nás ještě čeká náměstí Nieuwe Markt, na
němž stojí Waag, další z nizozemských městských
vážnic. Amsterdamská patří k nejstarším, pochází z roku 1488, ovšem původně sloužila jako městská brána Sint Antoniespoort. Po rozšíření města
počátkem 17. století byly navazující hradby městského opevnění zbořeny a prostor před bránou
využit pro založení nového náměstí. Brána samotná
se pak proměnila ve vážnici. Po zrušení vážnice
byly prostory v 19. století využívány k různým účelům, ve 20. století zde nejprve sídlilo městské
historické muzeum, pak Joods Historisch Museum (Židovské historické muzeum), nakonec nadace
Stichting Centrum De Waag. V přízemí je dnes kavárna a restaurace, v patrech prostory pro různé
kulturní aktivity.
Nyní se přesuneme již mimo nejstarší historické centrum města. Lze si vybrat z celé řady dalších
významných objektů, které je možné navštívit. Určitě stojí zato vydat se z přístaviště u Hlavního
nádraží na okružní plavbu člunem po grachtech a prohlédnout si město z vody.
Jinou možnost představuje dojít od věže městského opevnění Montelbaanstoren k pro nás
suchozemce obzvlášť zajímavému muzeu Nederlands Scheepvaart Museum. Klasicistní budova
pochází z roku 1656 a navrhl ji Daniel Stalpaert. Stála na 18 000 pilotách zapuštěných do podloží
Oosterdoku. Původně zde bylo skladiště zbraní
nizozemských námořních sil, které objekt
využívaly až do roku 1973. Dnes je zde muzeum s
velmi různorodými sbírkami, vztahujícími se
k námořní plavbě, nejrozsáhlejšími na světě. Mj. je
zde věrná replika lodi východoindické společnosti,
která je přístupná veřejnosti, přičemž prohlídku
oživuje posádka lodi, tvořená herci.
Z námořního muzea lze zamířit do nedalekého přístavu Entrepotdok. U grachtu stojí bývalé skladištní domy východoindické společnosti s tzv.
hubičkovými štíty. Dnes byly přeměněny zčásti na
luxusní bydlení, ale je tu také řada kaváren a restaurací. V grachtu pak kotví pestře zbarvené hausbóty.
Zpět na jih se můžeme vydat kolem budovy Portuguese Synagogue. V Amsterdamu žila početná
komunita sefardských židů, kteří sem odešli z Pyrenejského poloostrova. V letech 1670-1675 si nechali postavit synagogu, nazývanou také Esnoga.
Stavitelem byl Elias Bouwman. V těsné blízkosti
na Waterlooplein se nacházejí další čtyři synagogy,
v nichž od roku 1987 sídlí Joods Historisch Museum, přibližující historii nizozemských židů od
středověku až po současnost.
63
Odtud můžeme dojít po obvodu historického jádra k Munttoren (mincovní věži). Představovala součást městské brány
z roku 1480, kterou tvořila dvojice věží se strážním domkem.
Po požáru v roce 1618 zbyla jen spodní část západní věže,
která pak byla nastavena pozdně renesanční dostavbou horních
partií, kterou navrhl Hendrick de Keyser. Věž dostala orloj se
čtyřmi ciferníky a zvonkohru, rozšířenou v roce 1668. Dnes
má zvonkohra celkem 38 zvonů. Každou sobotu mezi 14.0015.00 se koná na zvonkohru koncert.
Od Munttoren se můžeme vydat k jihu a zahnout pak na západ
k Rijksmuseum. Nizozemské národní muzeum stojí na
náměstí Museumplein. Bylo založeno za Ludvíka Napoleona
v roce 1808, kdy sem byla přenesena část královských sbírek
z Haagu. V dnešní budově sídlí od roku 1885 (budovu navrhl
Pierre Cuypers a stavěla se od roku 1876) a v roce 2013 bylo
znovuotevřeno po rozsáhlé desetileté rekonstrukci.
Sbírky muzea
zahrnují především díla nizozem-ských mistrů ze
zlatého století. Jsou tu zastoupeny špičkové obrazy
Jacoba van Ruisdaela, Franse Halse, Jana
Vermeera (Mlékařka a Žena čtoucí dopis), Jana
Steena Žena s lékařem a Veselá rodina),
Rembrandta (Židovská svatba) a jeho žáků.
Nejslavnější je samozřejmě Rembrandtova Noční
hlídka.
Za Rijksmuseem čeká ještě Van Gogh Museum. Stavbu tohoto moderního muzea projektoval
Gerrit Rietveld a bylo realizováno v roce 1973. Muzeum ve svých prostorách prezentuje na 200
umělcových obrazů, na 400 kreseb a 700 dopisů a je vůbec nejnavštěvovanějším objektem v celém
Nizozemsku.
64
65
Download

NIZOZEMSKO 2014