Evropský sociální fond - Operační program Praha Adaptabilita
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Vzdělávání pedagogů – přednáška ze dne 9.9. 2011
Nová religiozita
Nečekané rysy současné religiozity
− pokles náboženských a duchovních zájmů se zastavil, nastalo náboženské oživení;
− šlo jen částečně o návrat k tradiční religiozitě;
− náboženství se přizpůsobuje tržní ekonomice (klientská náboženství);
− tradiční a nová náboženství se uzavírají, posilují a upevňují
Růst svědků Jehovových ve světě
Právní normy o náboženství
Listina základních práv a svobod, čl. 15 a 16
novelizovaný zákon o hospodářském zabezpečení církví č. 218/1949
nový zákon o církvích a náboženských společnostech č. 3/2002 Sb.
Křesťanské nové skupiny
− letniční: zdůrazňují zvláštní dary Ducha svatého (prorokování, uzdravování)
− mariánská zjevení, na obrázku Naše Paní z Medjugorje
− mezináboženské iniciativy
− ultrakonzervativní skupiny (lefébvristé, sedisvakantisté)
− radikálně kritické skupiny
Atypické vycházející z křesťanství
− svědkové Jehovovi
− mormoni (Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů) – chrám v Salt Lake City
− Církev sjednocení, unifikační hnutí, rev. Sun Myung Moona
Mimokřesťanské směry západního původu
− pokřesťanštění v značné části Evropy bylo povrchní, pod povrchem přežívaly
předkřesťanské směry, které příležitostně ožívaly;
− návrat k antickým motivům: gnóse, hermetismus, novoplatonismus, mystéria
− návrat k archaickým náboženstvím předků dnešních evropských národů
Kořeny současného hermetismu
− ve 3. stol. Hermovský soubor
1
− z řečtiny do latiny se překládá ve Florencii: začátek renesance
− aplikované praktické disciplíny alchymie (obrázek), astrologie, kabala, tarot, magie
− vznikají bratrstva kombinující hermetismus a křesťanství
Rosikruciáni
− v prvním desetiletí 17. stol. rosikruciánské texty
− následující literatura, obrázek: Průnik sférami
− rosikruciánské spolky a řády
− dnes A.M.O.R.C. a Lectorium rosicrucianum
Svobodní zednáři
− dávná tradice spojení spirituality a tvůrčí práce, stavba chrámů a katedrál, stavba
chrámu lidství;
− historicky doloženo od 17. století;
− znázornění iniciace: hledající přichází všeho zbaven a zbaven světla
Magické řády
− obnova hermetismu s centrem ve Francii 19. století, významná osobnost Éliphas Lévi,
symbol pentagramu z jeho textů
− Řád Zlatého úsvitu
− Řád východního chrámu
Návraty před křesťanství
wicca
− náboženství přírodních sil; volně navazuje na keltskou předkřesťanskou tradici
− spojeno s přírodní magií
obnova slovanského náboženství
− pokusy o návraty k málo známému, špatně doloženému slovanskému náboženství
− vyskytuje se u slovanských národů, silněji u východních Slovanů, politické souvislosti
− u nás sdružení Rodná víra
− výroční a příležitostné obřady, nejvíce v lesích
Mimokřesťanské směry východního původu
významná náboženství z jiných kultur vstupují do západní civilizace v globální informační
společnosti, postmoderní kulturní pluralita je respektována nebo i vítána
− islám do této souvislosti patří nepřímo, je to náboženství příbuzné judaismu a
křesťanství, vzniklo ve stejné části světa;
− hinduismus přichází díky koloniálním kontaktům s Indií, přichází některé směry
tohoto neorganizovaného náboženského komplexu;
− buddhismus – různé směry si získávají rychle nové domácí stoupence
− čínské náboženství tradičně dělené na konfuciánství a taoismus přichází nepřímo přes
některé praktiky a některé texty
Orientální směry na Západě
Islám v Evropě
2
− islám tradičně v Evropě: Pyrenejský poloostrov, Cordóbský chalífát, 8. – 15. století;
též Rusko, Balkán, Polsko
− koloniální systém
− přistěhovalectví za prací
− integrace, asimilace, sociální problém
− euroislám
Hinduismus v Evropě
− osobní kontakty v rámci koloniálního systému; theosofické hnutí
− nejrozšířenější v Evropě advaita védanta a na různé úrovni pěstovaná jóga
− též bhaktické hnutí zaměřené na Kršnu, hnutí Haré Kršna
Západní buddhismus
− nejrychleji rostoucí nové náboženství Evropy a Ameriky, miliony stoupenců domácího
původu
− zastoupeny: théraváda, japonský a korejský zen, směry tibetského buddhismu
− u nás nejsilnější a jedinou registrovanou Buddhismus diamantové cesty Karma Kagjü
− spolupráce a výměna křesťanských a buddhistických mnichů
Čínská tradice v západním světě
− zájemci o konfuciánské a taoistické myšlenky a sympatizanti s nimi již od 17. stol.
− konfuciánská organizace a kult zanikají v Číně se zánikem císařství (1912)
− taoistické náboženství zůstává omezeno na Číňany, přenášejí se prvky souvisící s ním:
lidová medicína, bojová umění (taiči)
Eklektické směry
− spojování různých náboženských a nenáboženských prvků, často astrologie,
šamanismu, východních metod meditace, etnické hudby, stylu oblékání, vegetariánské
stravy, ekologických zájmů – spíše alternativní životní styl než nové náboženství
− new age – přesvědčení, že přichází nový věk, věk vodnáře, kdy se změní životní styl z
materialistického, soutěživého, bojovného na kooperující, harmonický s přírodou,
spirituální
− transpersonální psychologie – využívání tradičních duchovních směrů jako
terapeutické metody; Stanislav Grof
New age u nás
občas se k hnutí řadí cokoli nového alternativního a vykreslují se obvykle fiktivní rizika
sám se k němu řadí hudebník a spisovatel Vlasta Marek
vydával časopisy věnované novému věku: Mana a Baraka dnes už dostupné jen na webu
Hnutí lidského potenciálu
− metody práce na sobě, rozvoje potenciálu: zdraví těla i psychiky, paměti, případně i
rozvoj paranormálních sil
− metody zčásti podobné náboženským, některými účastníky prožíváno jako svého
druhu náboženství
− typická firma: Silvova metoda kontroly mysli
− Předpoklad „alfa stavu“, podobná hnutí: Zlatá mysl, Modrá alfa, Metoda alfa klíče
3
Dianetika a scientologie
− zakladatel Američan Ron Hubbard; od r. 1954
− náboženský ráz tématem diskuse; mimovědecká terapie
− kontroverze, v některých zemích, sledování, soudy
Problematika náboženského sektářství
Extrémní projevy nábožensky motivovaného násilí vyvolávají obavy. Religionistika je
stavěna před úkol sektářství jako modus náboženství popsat, pomoct v praxi sekty detekovat a
doporučit vhodná opatření k eliminaci rizik, která se sektami spojují. Je nesnadné rozlišit
oprávněné obavy z náboženské agresivity od mocenských zájmů usilujících potlačit nové,
početně malé a atypické náboženské skupiny.
Religionistika jako nezávislá na představách mocenských struktur o náboženství může
posloužit veřejnému zájmu a nemusí degenerovat přitom ve zbraň např. proti náboženským
menšinám. Musí nejprve důkladně vyjasnit pojmy.
Výraz sekta původně v latině znamená skupinu následovníků nějakého učení či učitele,
v biblickém latinském překladu ve Starém i Novém zákoně dostává význam něčeho
odseknutého, odříznutého a tak to chápalo křesťanství. Ve světském užití se vžil sociologický
význam zavedený Maxem Weberem, totiž že jde o uzavřenou náboženskou společnost,
zatímco její protějšek („církev“) je univerzální organizací.
V religionistice můžeme charakterizovat sektu pomocí souboru znaků, které bohužel nejsou
jednoznačně popsány, nelze je kvantifikovat. Každý z nich je kvalitativním popisem
ohroženým subjektivním zkreslením. Soubor těchto jevů tvoří Weberem zmiňovaná
uzavřenost posílená o selekci informací, a pak dále autoritářský typ řízení a
fundamentalistický přístup k pramenům či doktríně. Toto pojetí se na rozdíl od
sociologického pojetí nevylučuje s pojmem církve, jíž chápeme (v původním smyslu) jako
náboženské společenství křesťanů. Církev může či nemusí být sektou.
O autoritářském řízení můžeme mluvit, když se autorita stává neomylnou (ať už je to
výslovně deklarováno, nebo jen předpokládáno) a vedle řešení teoretických otázek také určuje
směr jednání. Je to autorita, která přerůstá v moc. Uzavřenost a kontrola informací, to jsou
projevy moci nad lidmi v náboženské společnosti. Je možno předpokládat a nutno zkoumat
škodlivý vliv na osobnost a na sociální vazby.
Vazba sektářství v uvedeném smyslu na nová náboženská uskupení je volná. I tradiční
náboženská uskupení mají sektářské enklávy etapy historie. Mezi novými náboženskými
směry lze sektářské rysy očekávat častěji. Jejich minoritní postavení je vede k odlišenosti,
kontrole a posilování akceschopnosti.
4
Sektářské tendence tam však nejsou všeobecně rozšířeny, jak se někdy míní. Naopak, pro
některé skupiny je příznačná otevřenost, decentralizace a slabé pojetí autorit. Proto nelze
souhlasit s tím, že z hodnotícího slova sekta činí stručné synonymum zavedeného termínu
„nová náboženská hnutí.“ Výraz je skutečně problematický.
Strach z fundamentalismu a politické zneužívání této obavy plyne z toho, že není zcela
ujasněno, co vlastně máme slovem „fundamentalismus“ rozumět. Postoje jako ortodoxie nebo
konzervativizmus se snadno zaměňují za fundamentalismus a spojí se s často neodůvodněnou
obavou z násilí. Vede to někdy k potlačování přirozených práv náboženských minorit a
vyvolává se nebezpečné napětí v mezistátních vztazích.
Celkem jasno je tam, kde se náboženské hnutí samo označuje jako fundamentalistické.
V létech 1909-1915 vyšel v USA soubor dvanácti brožur pod společným názvem The
Fundamentals vydaných. T této iniciativě se připojila organizace National Federation of
Fundamentalists (1920). Anglickým výrazem fundamentals mínili protagonisté tohoto hnutí
základní články křesťanské víry, které chtěli obhájit vůči tehdy silnému theologickému
liberalismu. Požadovali domněle doslovný výklad Bible, odmítali vývojovou hypotézu o
vzniku člověka a života vůbec a zaujímají přísné morální postoje.
Fundamentalismus navazuje na radikální reformaci v anglicky mluvícím světě. Tak zvaná
probuzenecká hnutí dala vzniknout dnes mimořádně vitálnímu proudu evangelikálního
křesťanství. Vlastním začátkem fundamentalistického hnutí byly biblické konference kolem
ke konci 19. století a jejich pozdějším plodem jsou zmíněné brožury.
Později se připojila k agendě amerického fundamentalismu doplňující agenda: dlouhodobé
odmítání rovnoprávnosti žen a mužů, odpor k aktivním opatřením směřujícím k rasové
integraci, někdy až násilné odmítání indukované aborce, fundamentalisté se na církevní i
profánní úrovni ostře konfrontují s ochotou moderní společnosti respektovat partnerské
soužití osob stejného pohlaví. Politickou agendu fundamentalistického křesťanství
reprezentují organizace Moral Majority a Christian Coallition, které mj., volají po ostré
zahraniční politice a cenzuře médiích. Vyskytla se i veřejná výzva televizního kazatele
k politickému atentátu.
Jevy analogickými k původnímu fundamentalismu je v římskokatolické církvi její nesnadné
vyrovnání tak řečeným modernismus. Odpovědí církevních autorit byly protimodernistické
dokumenty. Na to navazovala praktická opatření jako zavedení antimodernistické přísahy,
zavedení tajných výborů bdělosti, které měly sledovat skryté modernisty apod. Tento
tradicionalismus označený později též jako integrismus je podobný fundamentalismu svým
důrazem na neomylnosti pramenů a doktríny, jakož i praktickými důsledky včetně politických
tendencí.
Tendence v islámu označovaná souhrnně a nediferencovaně jako fundamentalismus se
v českém prostředí věnují především specializovaní religionisté, orientalisté a politologové,
původně afrikanista a arabista Luboš Kropáček, politologicky zaměřený Miloš Mendel a Felix
Tauer. Zde lze jen jejich rozpravu stručně shrnout. Islám má podobný vztah ke Koránu jako
křesťanští fundamentalisté k Bibli.
Typickou reprezentací islámské obdoby fundamentalismu je novověký salafijský směru
v sunnitském islámu. Jeho významný inspirátor Muhammad ibn 'Abd Al-Wahhab (1703-
5
1792) spojuje radikální reformační zaměření s přísným konservativismem. Wahhábovskou
reformu můžeme chápat i jako reakci na pronikání osvícenských impulsů do Egypta.
Protože modernizující vlivy přicházely od západních mocností, někdy ve spojení s koloniální
nadvládou, spojuje se tento konzervativní islámský směr (a jemu příbuzné) s emancipačním
zápasem, který pak skutečně vedl k osamostatnění islámských zemí a vytvoření mohutného
politického bloku islámského světa. Lze říci, že je to zrcadlový obraz původního amerického
fundamentalismu, který záhy převzal i politickou agendu. I politicky prosazovaná témata jsou
podobná. Je však třeba zachovat jistou zdrženlivost k mediálnímu využívání a zneužívání
termínu fundamentalismus.
Některé prvky fundamentalismu můžeme spatřovat i v indických náboženských směrech.
Vůdčí postava národního osvobození, Mohandas Karamchand Gándhí (označovaný jako
Mahátma; 1869-1948) byla otevřena Západu. Gándhí přijímal jeho podněty a umožňovaly
dialog. Stranou pozornosti a zájmu západního světa však byly směry, které odmítaly vše
západní. Vyhlásili nacionalistický program hindutvy – hindskosti, indickosti, k politické
agendě však někteří připojují náboženské body, např. odpor k neindickým náboženstvím,
včetně islámu.
Známy jsou i jednotlivé excesy buddhistů, např. podpora japonského zenového klášterního
establišmentu a také laické buddhistické organizace Risšó Koseikai (patřící k mahájánové
Ničirenově škole) vůči japonské militaristické pronacistické politice za II. světové války, nebo
zneužívání náboženství ze strany vládních vojsk složených z buddhistických Sinhálců proti
tamilským vzbouřencům na Srí Lance. Pro tyto vzdálenější analogie fundamentalismu je
typické to, že chybí odstup a sebekritičnost, neuznává se pokrok poznání apod.
Mezináboženský dialog
Pro porozumění současné mezináboženské situaci, faktickým vztahům náboženských komunit
a směrů je žádoucí být poučen minulostí. Dosavadní, zatím jen provizorní pohled sotva
ukazuje nějaký smysl společných náboženských dějin. Holá faktografie ukazuje vztahy
lhostejné koexistence, konfliktů, synkretického či eklektického sbližování, aniž by v běhu
času něco převažovalo, aniž by se projevovala tendence, jíž by bylo možno nazvat pokrokem.
Náboženská pluralita je běžnou historickou zkušeností napříč světadíly. K čínské kultuře patří
soužití konfuciánské a taoistické větvě čínské domácí tradice s importovaným buddhismem.
V japonském prostředí se vedle původního domácího náboženství šintó uplatňují četné směry
buddhismu.
Nelze pevně stanovit, kdo je šintoista a kdo buddhista, protože je běžné praktikování obou
náboženství souběžně. Jsou to eklektické a tolerantní vztahy. Indie je po tisíciletí známa jako
země s bohatou náboženskou pluralitou.
V buddhistické éře Ašóky (273-232 před n. l.) do 12. století n.l., tradiční směry s buddhismem
spíše klidně koexistují. Soužití oživeného hinduismu s islámem, který postupně přichází do
Indie, vykazuje překvapivé znaky. Různá hnutí spojují prvky hinduistické a buddhistické,
prvky súfijského islámu a např. vaišnávského směru. Za mughalské muslimské dynastie
(1526-1739) žily hinduismus a islám většinou vedle sebe a střídala se období tolerance s
jistými projevy netolerance.
6
Sultán Akbar (1542-1605) vytvořil eklektické náboženství Din-i-llahi (náboženství Boha)
spojující islámský monoteismus s indickými tradicemi. Za jeden z kořenů evropské kultury se
pokládá antická řecká tradice. Nejpozději od éry Alexandra Makedonského (356-323) se
v helénské kultuře programově uplatňují egyptské, perské a indické vlivy.
V evropském křesťanském prostředí se porozumění pro jiná náboženství projevuje
v novověku, za jehož kulturní počátek lze pokládat renesanci.
Náboženství současnosti jsou součástí globální informační společnost. Volný pohyb lidí a
idejí, nové technické možnosti cestování a nové informační technologie, to je radikálně nová
situace. Náboženská pluralita světa jako celku se stává praktickou výzvou pro náboženské
činitele. Méně snadné je zachovat někdejší izolovanost, lhostejnost a uzavřenost.
Tolerance mezi náboženstvími vyžaduje však pečlivé různých postojů. Tolerance státu vůči
náboženstvím se v demokracii, považuje za samozřejmou. Náboženská snášenlivost u
vzdělané vrstvy, která se ztotožňuje s liberálními a demokratickými hodnotami, se dlouho
pokládala za samozřejmou.
Útoky na mocenská centra či symboly západního světa, ba i na civilní obyvatelstvo vedené
útočníky dovolávajícími se islámu vedly k jejímu přehodnocení. Objevil se antiislamismus
(popřípadě antiarabismus). U některých představitelů veřejného mínění tato tendence vede
dál, až k explicitnímu popření tolerance k náboženství vůbec. Britský biolog Dawkins
vyhlašuje škodlivost náboženství a potřebu omezovat jeho vliv.
V křesťanském spektru se jako tolerantnější jeví tradiční proudy reformačního křesťanství,
které prošly vlivem liberální theologie. Vztahy mezi náboženstvími v současnosti lze popsat
pomocí schématu tří strategií. Za tradiční se považuje náboženský exklusivismus. Připisuje
vlastnímu náboženství, že je účinnou cestou vedoucí k duchovnímu cíli (např. probuzení,
osvobození, spáse) a že jeho výpovědi jsou pravdivé.
To však ještě samo nezakládá vyloučení jiných z této cesty a cíle a z pravdy. Na druhé straně,
chová-li se exklusivisticky vyznání se silnou pozicí, odpovídá tomuto pojetí konfesní
monopol už po několik desetiletí v západním světě opuštěný.
Nebezpečné důsledky radikálního exklusivismu, především omezování svobody vyznání a
konflikty mezi nábožensky akcentovanými politickými útvary vedly k formulování
protikladné strategie pluralismu, s tím, že je třeba ho odlišit (i když ne oddělit) od pluralismu
politického. Jde o náboženský postoj oceňující fakt náboženské plurality. Bývá uváděno, že
zahrnuje i relativizaci náboženských výpovědí, resp. jejich pravdivostních nároků, jakož i
relativizaci praktických cest k náboženskému cíli.
Rovněž postpluralistické paradigma, které české čtenářské obci představil Pavel Hošek, není
odmítnutím pluralismu jako takového, nýbrž jeho skomírající a snad nepoctivé formy, která
fakticky různost mění ve stejnost. A je příklonem k pluralismu radikálnějšímu, který dopřává
jednotlivým směrům jejich konkurující pravdivostní nároky a třeba i jejich univerzální misijní
záměry.
Vedle exklusivismu a liberalismu se uvádí jako třetí strategie, totiž inklusivistická. Křesťané
zaujali ve druhé polovině 20. století postoj, pro který je charakteristický jakýsi „širší
7
ekumenismus“ a ekumenická mezináboženská zdvořilost. Potíž je však v tom, že druzí jsou
přijatelní jen potud a nakolik jsou podobní nám.
Nejsou přijímáni ve své odlišnosti. Židé, muslimové a další jsou pro křesťanské inklusivisty
žádoucí se svou podobností křesťanství. Židé tím, že vlastně očekávají druhý příchod Ježíše
Krista, když vyhlížejí příchod Mesiáše, muslimové především tím, že Ježíš je pro ně
mesiášem, slovem od Boha, duchem Božím, prorokem a poslem Božím, i když bohužel ne
Božím synem.
Zejména od druhé poloviny 20. století se začíná mluvit o mezináboženském dialogu. Má-li se
dnes vést dialog, mají-li se tedy dnešní ustálená náboženství znovu postavit do sítě vztahů,
bylo by realistické, kdyby náboženství akceptovala to, co je zřejmé religionistice, že totiž
jednoznačné identity jsou historicky podmíněné.
Má se ukázat, že konfrontace s odlišností nemusí být vždy polemická. Historická znalost
náboženství přispívá k jejich kooperaci a ke snížení rizik vyplývajících z nesnášenlivosti jak
pro samotné nábožensky orientované lidi tak i pro sekulární společnost. Zde může
religionistika dialogu posloužit, i když jako vědní obor nemíjeno organizátorem.
Můžeme o dialogu říci, že:má otevřený konec a jeho účastníci uznávají, že jsou si rovni. Není
proto možné např. klást dialog do kontextu misie. V římskokatolickém pojetí je např. misie
součástí dialogu. To by bylo možné pouze za předpokladu, že je svědectvím, nikoli
proselytismem (přetahováním členů).
Dvě nejbližší, na sebe navazující náboženství s rozsáhlou společnou látkou, judaismus a
křesťanství jsou přirozeně blízkými partnery. Proto udělala zejména po 2. světové válce vážné
kroky ke vzájemnému lepšímu poznání, překonávání předsudků a k dialogu. Teologové a pak
i církevní činitelé začali nově interpretovat novozákonní a doktrinální texty vyznívající
odmítavě vůči judaismu.
Z iniciativy Martina Bubera vznikla Mezinárodní rada křesťanů a Židů (International Council
of Christians and Jews, ICCJ) zahrnující v současnosti spolu s českou Společností křesťanů a
Židů (SKŽ) 38 lokálních společností. K tomuto sbližování se v některých jejích členských
společnostech připojuje jako třetí partner islám. Týká se to především zemí, kde jsou všechna
tři vyznání silně zastoupena. V této souvislosti se někdy také mluví o abrahámovském fóru.
Podobné aktivity vyvíjejí další na ICCJ nezávislé instituty či střediska, často na univerzitní
půdě.
Nejširší rámec praktických mezináboženských vztahů představuje dnes iniciativa
koncipovaná Hansem Küngem. Zabezpečují ji nadace podporujících studium problematiky,
setkávání zástupců různých náboženství, publikování výsledků studia, jakož i výchovnou a
vzdělávací práci na školách různých stupňů.
Jejich společným označením je Světový étos. Projevem tohoto směru je i Parlament
náboženství světa, který se od r 1993 stal trvalou institucí. Těmto aktivitám se mj. věnuje
kniha Hanse Künga Světový étos pro politiku a hospodářství.
Abrahámovská náboženství propojuje s hinduismem a buddhismem též meditační hnutí.
Náboženství dospěla, že je nesnadné nalézt shodu v doktrinální nebo rituální oblasti
8
náboženského života. Jako nadějnější se jeví právě meditace a meditační zážitky. Příznivci
meditačního hnutí předpokládají se, že mystická shoda sahá hlouběji, než pojmy a slova.
Již kolem poloviny 20. století nás upoutá japonský jezuita německého původu Hugo M.
Enomiya-Lassalle (1898-1990). Přál si zažít zenový buddhismus jako osobní zkušenost a
prodělal se souhlasem řádových představených v japonském zenovém klášteře kompletní běh
meditačních cvičení až po vrcholnou zkušenost.
Klasikem mnišské linie křesťanské meditačního hnutí se stal americký trapistický mnich
Thomas Merton (1915-1968). Studoval problematiku vztahů křesťanství k hinduismu a
buddhismu, cestoval do Sri Lanky, Indie a přilehlých oblastí v Himalájích a do Thajska a
udržoval kontakty s náboženskými osobnostmi těchto zemí.
S originálním pokusem o myšlenkové zvládnutí mezináboženské tematiky založeným na
intenzívním praktickém spirituálním úsilí indicko-španělský katolický theolog Raimundo
Panikkar (*1918). Jeho spisy jsou osobně angažované. Uskutečňuje a reflektuje vícečetnou či
sdílenou náboženskou identitu. Některá náboženství s úctou studuje, v několika jiných se cítí
být doma. Z osobních zážitků s indickou duchovní tradicí i s křesťanstvím vychází rovněž
Anthony de Mello SJ (1931-1987). Vietnamský buddhistický mnich, činitel angažovaného
buddhismu Thich Nhat Hanh (*1926) interpretuje buddhistickou etickou meditační praxi tak,
že je dostupná křesťanům a lidem dalších náboženství.
Pravděpodobně většina příslušníků a činitelů náboženských uskupení všech směrů prozatím
dialog v plném smyslu neakceptovala. Oficiální stanoviska křesťanských nebo islámských
autorit možná jen zdvořileji formulují dosavadní převládající exklusivismus.
Od dialogu příznivých stanovisek vyslovovaných zejména od 60. let minulého století se
posouvají ke konfrontaci a podporují současnou politickou tendenci k větší kontrole,
omezování lidských a občanských práv a k informační uzavřenosti.
Od dialogu se jeho angažovaní příznivci posouvají k hlubinnému ekumenismu, který je míněn
tak, jde o společný domov pro lidi různé náboženské příslušnosti (a bez náboženství). Tak
tomu rozumí např. „postdenominační kněz“ Matthew Fox (*1940), a zakladatel židovského
hnuti Renewal Zalman Schachter Shalomi (*1924).
Pouhý dialog rozvíjí k dalšímu sbližování též křesťanský mnich Bede Griffiths (1906-1993).
V tomto případě bývá řeč o interspiritualitě. Předpokládá se, náboženství je vnější,
socializovanou a institucionalizovanou podobou spirituality, tedy duchovního života.
Mediální obrazy církví a náboženských společností
Mediální sítě – zdroj informací, arbitr pravdy a věrohodnosti, lokální i globální, náboženská
média v ČR.
Jestliže hrálo v minulosti náboženství roli jakéhosi metajazyka, který byl schopen vykládat
zkušenosti a pocity Evropanů, pak lze připustit, že zhruba od začátku 19. stol. tuto roli přebírá
věda, zejména přírodní vědy, které nám umožnily nový výklad světa na základě přírodních
zákonů, kauzality, verifikace etc. Vědecký výklad světa se stal novým metajazykem.
Novým metajazykem či náboženstvím současného světa se stávají média, která nejvlivněji
interpretují a skládají náš obraz světa dohromady jako mozaiku: co víme o kultuře, politice,
9
vědě, sportu a koneckonců i o náboženství, víme dnes převážně prostřednictvím médií. Stále
častěji nahrazujeme vlastní oči „očima kamery“ (poutě v jižní Francii), své svědomí, myšlení i
vidění nahrazujeme pohledem kamer a jejich mediální strategií. Sdílíme televizní „velká
vyprávění“ (sebeidentifikace s aktéry), dobrodružství, témata, symboly, jazyk. Tyto role kdysi
plnilo náboženství, a proto se tak často mluví o tzv. mediálním věku.
Média nám však realitu jen nezrcadlí, nýbrž ji interpretují, a tudíž i spoluvytváří. Mediální
gramotnost je v dnešní době nutností.
Antikultovní přístup – patrně „nejideálnějším“ typem tohoto přístupu je v ČR Český klub
skeptiků Sysifos, člen Rady vědeckých společností ČR.
Klasickým skeptickým tématem jsou všechny okultní, ezoterické a paranormální názory,
aktivity a jevy. Patří sem astrologie, keltománie, numerologie, tzv. ufologie, téma
mimozemšťanů, proutkaření, poltergeisti, posmrtný život, kryptozoologie, pseudohistorie,
zázraky, kreacionismus.
Dalším širokým tématem je parapsychologie s jejími četnými fenomény: spiritizmem, psychoevent. biotronikou, radionikou, i pseudovědeckým hledáním tzv. psychických sil. Důležitým
tématem je tzv. alternativní, resp. nekonvenční medicína, jejíž šíření je vážnou hrozbou pro
zdraví občanů. Nejvýznamnějšími směry v této sféře jsou homeopatie, clusterová medicína,
akupunktura, biotronika, chiropraxe a desítky dalších, často kuriózních metod.
Kontrakultovní přístup - S kontrakultovním přístupem se lze setkat nejčastěji uvnitř
náboženské skupiny a mediální dosah těchto informací je nevelký. Výjimkou může být
například vymezování tradičních církví vůči novým náboženským směrům (NNS), většinou
jsou však spíše zdůrazňovány nejrůznější patologické znaky, než věrouka NNS. Uvnitř
náboženského prostoru (který je však díky médiím a globalizaci neohraničen) však toto
kontrakultovní vymezování není výjimkou.
Badatelský přístup - Vždy problematický, neboť se jím snaží velmi často legitimizovat i
ostatní přístupy. Určitým garantem je pracoviště badatele, metodologie, práce s prameny…
Ochranářský přístup - Tzv. ochranářský přístup vystupuje z právní oblasti (Magna charta
libertatum (Anglie 1215), Deklarace práv člověka (francouzská revoluce), Všeobecná
deklarace lidských práv (OSN), Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Rada
Evropy 1950), Ústava ČR a Listina základních práv a svobod) a zaměřuje se na ochranu
náboženských minorit vůči majoritě na základě právního řádu. Jde tedy především o rovnost
před zákonem.
10
Download

Nová religiozita