Trendy, rizika a scénáře bezpečnostního vývoje ve světě, Evropě a ČR – dopady na
bezpečnostní politiku a bezpečnostní systém ČR
Program bezpečnostního výzkumu České republiky v letech 2010–2015 (BV II/2 – VS)
Identifikační kód: VG20102013009
Working paper 21/2012
Srovnání vojenských sil a strategická rovnováha
Mgr. et Mgr. Jan Ludvík
Téměř přesně před rokem zpracoval pro účely tradiční jarní bezpečnostní konference Střediska
bezpečnostní politiky CESES FSV UK Vladimír Šilhan working paper „Stav a trendy vývoje vojenské síly
vybraných zemí“. V prvním letošním čísle časopisu Vojenské rozhledy pak publikoval rozšířenou verzi
v podobě článku „Změna globální strategické rovnováhy: Stav a trendy vývoje vojenské síly vybraných
zemí“. [1] Význam zkoumání změny mocenské rovnováhy snad ani nepotřebuje zdůvodnění. Koncept
rovnováhy stojí v samém středu realistické tradice zkoumání mezinárodních vztahů a posuny
v rozložení moci bývají často považovány za příčiny systémových válek mezi velmocemi. [2] I proto je
více než užitečné vrátit téma opět do české odborné diskuze. Šilhan se sice omezuje pouze na
srovnání vojenských sil jednotlivých vybraných zemí a vojenskou sílu v podstatě ztotožňuje s celkovou
mocí státu, čímž ignoruje ostatní aspekty moci, z analytického hlediska však tento přístup nelze
považovat za zcela neoprávněný. Rovnováha vojenské moci je nepochybně jednou z nejdůležitějších
složek celkové mocenské rovnováhy, není-li přímo tou nejdůležitější. Samostatnou analýzu si proto
zaslouží.
Vladimír Šilhan předkládá empiricky bohatý materiál čerpající ze statistik SIPRI, EDA, CIA,
Londýnského International Institute for Strategic Studies [3] a webového portálu Global Firepower.
Rozsah zpracovaných empirických materiálů je jednoznačně nejsilnější stránkou jeho příspěvku. Na
základě provedené analýzy pak Šilhan uvádí, že dochází ke změně globální rovnováhy vojenské moci,
že klesá moc evropských států, že Spojené státy stagnují, zatímco moc Číny, Indie a Ruska roste. Jeho
příspěvek však trpí zásadním problémem téměř zcela chybějící operacionalizace. Závěry o existující
vojenské rovnováze vycházejí ze srovnání dvou zásadních aspektů vojenské sílu státu, kterými jsou
vojenské výdaje a početní stav armády. Ve druhém případě Šilhan zohledňuje jak počet vojáků
v činné službě, tak i početní stav záloh. Použití údajů o početním stavu armády a výdajích na obranu
pro srovnání vojenských schopností různých zemí je samo o sobě poměrně běžné. Otázkou však
zůstává, do jaké míry intuitivní úvaha, že stát s většími vojenskými výdaji a početnější armádou musí
být silnější, než stát s menšími výdaji a méně početnou armádou zjednodušuje realitu. Šilhán přitom
pouze srovnává statistiky. Operacionalizaci vztahu mezi strategickou rovnováhou na straně jedné a
vojenskými výdaji a počtem vojáků na straně druhé v podstatě nenabízí.
Tento text si klade za cíl vzniklé bílé místo zaplnit a nabídnout jednoduchou, rigorózní
operacionalizaci vztahu mezi strategickou rovnováhou a vojenskou silou měřenou výdaji na zbrojení a
1
počtem vojsk. Díky této operacionalizaci je možné empiricky testovat platnost Šilhanových závěrů,
určit do jaké míry jsou zploštělé a ukázat na kritické nedostatky, které přináší redukcionalistické
srovnávání vojenských schopností země podle zjednodušujících kritérií.
Metoda a data
Válka je jednoznačným, viditelným a těžko zpochybnitelným srovnáním vojenské síly. Má-li
změna strategické rovnováhy, o které mluví Šilhan, nějaký smysl, pak musí tato změna strategické
rovnováhy (a tedy vojenské síly měřené na základě vojenských výdajů a počtů vojsk), umožnit státům
dosažení politického cíle i v případě eskalace na válečnou úroveň. To nutně neznamená, že bez války
nehraje vojenská síla žádnou roli. Státy jsou citlivé na změny v rozložení vojenské moci a pouhá
implicitní hrozba silou může pomoci k dosažení politických cílů stejně dobře jako válka samotná.
Pokud však nechceme opustit clausewitziánské paradigma války jako utilitárního aktu sloužícího
k dosažení politického cíle, pak lze předpokládat, že právě výsledek války je nejlepší závislou
proměnou pro testování měření vojenských sil v reálném světě.
Proto předložená analýza pracuje s výsledky velmocenských konfliktů od roku 1850. Pro tyto
konflikty jsou shromážděna data o vojenských výdajích a počtech vojsk zúčastněných velmocí
z databáze projektu Corelates of War. [4] Právě tyto údaje ve své stati využívá i Vladimír Šilhan.
Samotná volba roku 1850 pro počátek zkoumání je samozřejmě do značné míry arbitrární. Hlavním
důvodem je snaha využít data z co největšího množství konfliktů. Odlišný charakter válek v období
před nástupem nacionalizmu a průmyslové revoluce by však mohl ovlivnit platnost výsledků. Výrazné
posunutí datasetu směrem k současnosti by naopak vedlo k podstatnému zmenšení počtu případů,
které by prakticky znemožnilo využít ke zkoumání vztahu mezi zvolenými proměnnými kvantitativní
analýzu.
Klíčovým kritériem pro zařazení konfliktu do analýzy je charakter bojujících stran. Musí se
jednat o konflikt velmocenský. Kritérium vychází zejména z Šilhanova pojetí strategické rovnováhy.
Šilhan ve svém srovnání hodnotí nejsilnější státy světa, což lze považovat za oprávněné, neboť
velmoci tradičně zaujímají roli subjektů mezinárodních vztahů, zatímco malé státy často představují
spíše jejich objekty. Vliv malých států na strategickou rovnováhu je proto v praxi často zanedbatelný.
Aby byl tedy konflikt do hodnocení zařazen, musí na každé straně bojovat alespoň jedna tehdejší
velmoc. Hodnoceny nejsou konflikty, ve kterých bojuje velmoc jen na jedné straně. V takovém
případě se totiž často jedná asymetrické konflikty řídící se odlišnou logikou než velmocenské střety.
[5] V souladu s metodikou Corelates of War pak jsou jako válka chápány pouze konflikty s více než
1000 obětí v důsledku bojových operací během jednoho roku. Za velmoci pro účely tohoto hodnocení
považuji Rusko (a SSSR), Francii a Velkou Británii a to po celé období, Německo (a Prusko) do roku
1945, Rakousko do roku 1918, Itálii od roku 1859 do roku 1945, Japonsko od roku 1900 do roku 1945,
USA od přelomu 19. a 20. století, ČLR od roku 1949, Indii a Pákistán od roku 1998. Podmínkou pro
zařazení velmoci do analyzovaných dat je pak rovněž významný podíl jejích sil na bojových operacích.
Velmoci se v daném období střetly celkem v devíti válkách. První z nich je krymská válka mezi
Ruskem na straně jedné a koalicí vedenou Británií a Francií z roku 1856. O tři toky později změřily
Francie a Rakousko síly v severní Itálii. V rámci boje za národní sjednocení Německa a Itálie pak mezi
2
sebou velmoci válčily ještě dvakrát. Nejprve v roce 1866 Rakousko s Pruskem a Itálií a následně
v letech 1870-1871 Prusko s pomocí menších německých států proti Francii. Dvacáté století pak
zahájí nástup první asijské velmoci a japonsko-ruská válka. Po ní pak následující dvě systémové
světové války. Do analýzy je pak ještě zahrnuta korejská válka jako střetnutí USA a ČLR. Poslední
válkou hodnocených velmocí je konflikt mezi Indií a Pákistánem v oblasti Kargil v roce 1999.
Pro každý z těchto konfliktů sestavuji index poměru vojenských výdajů a index poměru počtů
vojsk mezi vítěznou a poraženou stranou. Index hodnotím následujícím způsobem. Hodnotu 0,9-1,1
považuji za paritu obou stran; hodnotu 1,1-1,5 označuji jako mírnou převahu; 1,5-2,0 jako
významnou převahu; hodnotu větší než 2,0 pak považuji za zdrcující převahu. Naproti tomu značí
hodnota 0,75-0,9 mírnou nevýhodu; 0,5-0,75 významnou nevýhodu a hodnota menší než 0,5 zdrcující
nevýhodu. Dále je hodnocena korelace mezi Šilhanovým předpokladem, že stát mající převahu by
měl ve válce zvítězit a empirickou realitou.
Na tomto místě je však třeba ještě upozornit na dva zásadní kroky mající dopad na vybraná
data. Za prvé, samotný index hodnotí pouze poměr počtů vojáků a výdajů zúčastněných velmocí. Role
malých států je tak zanedbána. Důvod pro vynechání jejich role v modelu vychází z toho, že Šilhan
neumožňuje zohlednění vlivu aliancí. Ty jsou navíc často nestálé a změny aliancí malých států by měli
negativní dopad na úspornost představeného modelu. Druhým krokem je použití dat z roku před
zahájením konfliktu. Důvodem je snaha hodnotit, do jaké míry může srovnání „mírových údajů“
napomoci při určení mocenské rovnováhy. Tento krok je nezbytný s ohledem na to, že Šilhanovo
srovnání vychází právě z mírových dat.
Změny aliancí poněkud komplikují možnost hodnotit obě světové války. Pro určení role státu
v obou válkách pro mě však bylo rozhodující, zda a na jaké straně se jeho síly významným způsobem
podílely na bojových operacích. Z tohoto důvodu považuji první světovou válku za konflikt mezi
Německem a Rakouskem na straně jedné a Velkou Británií, Francií, Ruskem, Itálií a USA na straně
druhé. Itálie sice před válkou stála na straně centrálních mocností, do bojů však nakonec vstoupila na
straně dohody. Rusko z války v roce 1917 vypadává, do té doby nicméně nese významnou tíhu bojů.
Obdobně USA se války účastní až od roku 1917, jejich podíl však je rovněž nezanedbatelný. Do
celkové síly dohody naopak nezapočítávám Japonsko, které se po rychlém obsazení německých
kolonií v Pacifiku na bojovém úsilí podílí zanedbatelným způsobem. V případě druhé světové války
pak na jednu stranu stavím Německo, Itálii a Japonsko a na druhou Velkou Británii, Francii, Rusko a
USA. Pozdní vstup do války (Japonsko, USA, SSSR do jisté míry Itálie) nebo předčasné opuštění
v důsledku porážky (Francie, Itálie) zanedbávám. Je třeba poznamenat, že volba je případě obou
světových válek zpochybnitelná. Na celkové výsledky by však jiná volba neměla mít větší vliv. Výzkum
se totiž nezaměřuje na korelaci mezi vojenskými výdaji, počtem vojáků a výsledkem války, ale na
kauzalitu mezi nimi. Z toho pak plyne, že byť i jediný případ, který není možné v rámci modelu
uspokojivě vysvětlit, dostatečně prokazuje neexistenci kauzálního vztahu mezi proměnnými.
Výsledky
Výše vojenských výdajů budoucích válčících států (tabulka 1) dokáže vysvětlit výsledek šesti
z devíti velmocenských střetnutí v posledních 160 letech. Ve dvou případech (první světová válka a
3
kárgilská válka) vítězí strana, které srovnání předválečných vojenských výdajů přičítá zdrcující
převahu. Významnou převahu v této oblasti přeměnily na válečné vítězství velmoci ve třech
případech (krymská válka, italská válka za nezávislost, prusko-rakouská válka). V jednom případě
(japonsko-ruská válka), vítězí stát s mírnou převahou v oblasti vojenských výdajů. Na druhou stranu
se však ukazuje, že ve třech případech model selhává. Zcela nejsilnější protipříklad, který ukazuje na
nedostatečnost modelu ztotožňujícího vojenské výdaje s rovnováhou vojenské moci, představuje
vítězství Pruskem vedené koalice německých států ve válce s Francií v letech 1870-1871. Prusko vítězí
bez ohledu na to, že se podle modelu nachází v situaci zdrcující nevýhody. Model pak rovněž selhává
ve vysvětlení výsledku druhé světové války a korejské války. V prvním případě lze však jeho selhání
přičíst na vrub toho, že zejména USA vstupují do války později a jejich příspěvek ke koaličnímu
potenciálu je proto stanoven nikoliv z roku bezprostředně před válkou. V případě korejské války,
které končí patem pak lze selhání modelu vysvětlit tím, že jedna strana sice disponuje zdrcující
převahou v oblasti vojenských výdajů, je však ve významné nevýhodě v oblasti počtu sil. [6]
Jestliže srovnání vojenských výdajů nabízí alespoň určitou omezenou korelaci mezi převahou
v této oblasti a výsledkem války, pak srovnání počtů vojsk selhává téměř zcela (tabulka 2). Tento
model dokáže vysvětlit pouze čtyři z devíti případů. Zdrcující převaze lidských zdrojů je možné připsat
úspěchy indických vojsk ve válce o oblast Kárgil a vítězství dohody v první světové válce. Významnou
převahu je možní identifikovat také na straně vítězů druhé světové války. V jednom případě (pruskorakouská válka) pak má na své straně vítězná koalice Pruska a Itálie mírnou převahu. Ve druhé italské
válce za nezávislost poráží Francie Rakousko v situaci parity. Co je však z hlediska selhání statistického
modelu mnohem závažnější v případě krymské války, prusko-francouzské války, rusko-japonské války
a korejské války nedokáže početně silnější armáda zvítězit. V případě krymské války je toto selhání
částečně vysvětlit účastí Turecka, jehož započtení by obě strany postavilo na úroveň parity, ačkoliv
Turecko již pro účely modelu v roce 1856 není považováno za velmoc. Naprosto kritické selhání
modelu se pak ukazuje v případě rusko-japonské a prusko-francouzské války.
Abych mohl lépe vysvětlit případy, kdy má jedna strana převahu v počtu vojáků, zatímco
druhá ve výdajích na obranu, sestavuji agregovaný index převahy (tabulka 3). Tento index by měl
napomoci vysvětlit případy jako Korejská válka. Index vzniká jako průměrná hodnota převahy vítězné
strany v obou oblastech. Vzhledem k tomu, že vliv relativní převahy ve vojenských výdajích a v počtu
vojáků nemusí být stejný, vytvářím tři verze tohoto indexu. První z nich (v. 1) je skutečným průměrem
převahy v obou oblastech. Druhý (v. 2) předpokládá poloviční význam převahy v počtu vojáků oproti
převaze ve vojenských výdajích a třetí (v. 3) pak analogicky poloviční význam vojenských výdajů proti
počtu vojáků.
Sestavení indexu agregované převahy však neukazuje podstatné zlepšení schopnosti
předpovědět výsledek konfliktu na základě statistik vojenských výdajů a počtů vojáků. Verze
využívající skutečný průměr převahy dokáže vysvětlit šest z devíti případů. Opět však selhává ve
schopnosti vysvětlit výsledek prusko-francouzské války, rusko-japonské a korejské války. Využití
předpokladu o tom, že počet vojáků má menší význam, než vojenské výdaje dopadá o něco lépe.
Rusko-japonská válka se v něm přesouvá do oblasti parity obou stran, což již nelze považovat za jasné
selhání modelu. Naopak zvýšení významu počtu vojáků nad vojenskými výdaji vrátí rusko-japonskou
válku do oblasti jasně očekávající vítězství Ruska. Krymská válka se v něm pak posouvá do oblasti
parity.
4
Všechna jednotlivá výše zmíněná selhání pak ukazují na problematičnost předpokladu
kauzality mezi převahou v obou oblastech a výsledkem války. Zároveň však potvrzují omezenou
schopnost kvantitativních modelů. Bez zahrnutí kvalitativní analýzy nemůžeme u jednotlivých
konfliktů vyloučit roli jiných faktorů, které určí výsledek války.
tabulka 1
vojenské
vítěz (koalice) výdaje
Francie
17257
Velká
Británie
10132
poražený vojenské index
(koalice) výdaje převahy
Rusko
15692
1,75
konflikt
roky
krymská válka
18531856
druhá italská
válka za
nezávislost
18591860
Francie
19967
Rakousko
12835
1,56
pruskorakouská
válka
5950
9102
Rakousko
9121
1,65
1866
Prusko
Itálie
pruskofrancouzská
válka
18701871
Prusko
10196
Francie
23912
0,43
ruskojaponská
válka
1905
Japonsko
67273
Rusko
50305
1,34
73512
Německo
63926
3,34
67957
62825
61367
38849
Rakousko
27376
19141918
Rusko
Velká
Británie
USA
Francie
Itálie
první světová
válka
druhá světová
válka
korejská válka
kárgilská válka
19391945
19501953
1999
Rusko
Velká
Británie
USA
Francie
5429984 Německo 7415163
USA
Indie
13503000
Čína
2030000
13594000 Pákistán 4078000
0,95
1863997 Japonsko 1699210
1131499
Itálie
746050
919284
6,65
3,33
údaje do roku 1913 jsou v tisících GBP v cenách daného roku, od roku 1914 obdobně v tisících USD
5
tabulka 2
počty
vojáků
397
poražený
(koalice)
Rusko
počty
vojáků
756
index
převahy
0,79
konflikt
roky
krymská válka
18531856
vítěz (koalice)
Francie
Velká
Británie
druhá italská
válka za
nezávislost
18591860
Francie
427
Rakousko
403
1,06
pruskorakouská
válka
216
209
Rakousko
292
1,46
1866
Prusko
Itálie
pruskofrancouzská
válka
18701871
Prusko
318
Francie
474
0,67
ruskojaponská válka
první světová
válka
1905
19141918
Japonsko
218
Rusko
1160
0,19
Rusko
Velká
Británie
USA
Francie
Itálie
1434
Německo
716
3,04
523
155
642
398
Rakousko
322
Rusko
Velká
Británie
USA
Francie
1566
Německo
782
376
330
581
Japonsko
Itálie
370
486
USA
Indie
1615
1300
Čína
Pákistán
2570
590
druhá světová
válka
korejská válka
kárgilská válka
19391945
19501953
1999
201
1,74
0,63
2,20
údaje v tisících vojáků
6
tabulka 3
poražený
vítěz (koalice) (koalice)
Francie
Rusko
Velká
Británie
agregovaný index
v. 1
v. 2
v. 3
1,27 1,43 0,95
konflikt
roky
krymská válka
18531856
druhá italská
válka za
nezávislost
18591860
Francie
Rakousko
1,31
1,39
1,23
pruskorakouská
válka
Rakousko
1,56
1,59
1,52
1866
Prusko
Itálie
pruskofrancouzská
válka
18701871
Prusko
Francie
0,55
0,51
0,59
ruskojaponská válka
1905
Japonsko
Rusko
0,77
0,96
0,57
Německo
3,19
3,24
3,14
19141918
Rusko
Velká
Británie
USA
Francie
Itálie
1,34
1,21
1,48
3,65
2,77
4,64
2,95
2,64
2,58
první světová
válka
druhá světová
válka
korejská válka
kárgilská válka
19391945
19501953
1999
Rakousko
Rusko
Velká
Británie
USA
Francie
Německo
USA
Indie
Čína
Pákistán
Japonsko
Itálie
7
Závěr
Rozložení vojenské moci nepochybně ovlivňuje fungování mezinárodního systému. Poměrně
obvyklé je toto rozložení určovat podle vojenských výdajů jednotlivých zemí a početních stavů jejich
ozbrojených sil. Měření vojenských sil – v reálném světě představované válkou – však statistiky
mírových výdajů na obranu, či počtů vojáků často zapomíná brát v potaz a vítězem se nezřídka stává
strana, které by na základě jejích předválečných výdajů a počtů statistici předpověděli porážku. Tento
text přesvědčivě ukazuje, že mezi převahou v počtu vojáků a ve výdajích na obranu a výsledkem války
neexistuje kauzální vztah. Ačkoliv je možné ukázat určitou pozitivní korelaci, tj. nejobecněji řečeno, že
stát vydávající více na obranu, či mající početnější armádu má statisticky větší šanci ve válce zvítězit,
jsou tyto charakteristiky pouze nepřesnými indikátory. Jen v šesti z devíti velmocenských válek
v posledních sto šedesáti letech vítězí stát, který před válkou vynakládá na zbrojení více. Pouze ve
čtyřech válkách zvítězí stát udržující v míru početnější armádu. Příklad francouzsko-pruské války
ilustruje, že ani převaha v obou zkoumaných kategoriích nejen nezaručuje vítězství, ale dokonce ani
nebrání před zdrcující porážkou. Vojenská síla státu je dána jen jeho schopností efektivně se
adaptovat na požadavky moderní války. Počet vojáků ani výdaje na obranu to samy o sobě
negarantují.
Literatura:
[1] ŠILHAN, V. Změna globální strategické rovnováhy. Vojenské rozhledy, 2013, roč. 22, č. 1, s. 6-28.
[2] srovnej například MORGENTHAU, Hans J. Politics Among Nations: The Struggle for Power and
Peace. Boston: McGraw – Hill, 1993; WALTZ, Kenneth N. Theory of International Politics. Boston:
McGraw – Hill, 1979; WALTZ, Kenneth N. Structural Realism after the Cold War. International
Security, Vol. 25, No. 1, s. 5-41; MEARSHEIMER, John. The Tragedy of Great Power Politics. New York:
Norton, 2001.
[3] Který ovšem Šilhan mylně označuje jako International Institute for Security Studies.
[4] databáze projektu Correlates of War jsou dostupné na adrese www.correlatesofwar.org . Autoři
pracující s databázemi mezistátních válek mohou konzultovat SARKEES, Meredith Reid – WAYMAN,
Frank. Resort to War: 1816 – 2007. New York: CQ Press, 2010. Pro práci s databází národních
materiálních kapacit mohou konzultovat SINGER, J. David – BREMER, Stuart – STUCKEY, John.
Capability Distribution, Uncertainty, and Major Power War, 1820-1965. In RUSSETT, Bruce (eds.)
Peace, War, and Numbers. Beverly Hills: Sage, 1972, s. 19-48 a SINGER, J. David. Reconstructing the
Correlates of War Dataset on Material Capabilities of States, 1816-1985. International Interactions,
1988, roč. 14, č. 2, s. 115-132.
[5] srovnej ARREGUÍN-TOFT, I. How the Weak Win Wars: A Theory of Asymetric Conflict.
International Security, 2001, roč. 26, no. 1, s. 93-128.
[6]USA jsou pro jednoduchost v tabulce označeny jako vítěz. To nicméně neznamená hodnocení
výsledku války, ale pouze snahu o využití jednoho postupu pro stanovení indexu. Na platnost závěrů
nemá toto označení vliv.
8
Seznam WP (Working Papers) zpracovaných v rámci programu bezpečnostního výzkumu České
republiky v letech 2010-2015 (BV II/2 – VS) Identifikační kód: VG20102013009 „Trendy, rizika a
scénáře bezpečnostního vývoje ve světě, Evropě a ČR – dopady na bezpečnostní politiku a
bezpečnostní systém ČR“.
WP1 Východiska přípravy aktualizované bezpečnostní strategie ČR 2011
Miloš Balabán – Antonín Rašek
WP2 Noví globální a regionální aktéři světové a evropské bezpečnosti
Miloš Balabán
WP3 Strategické dokumenty a rozpočtová politika české vlády po roce 1998
Bohuslav Pernica
WP4 Bezpečnostní systém ČR a nutnost jeho adaptace na rostoucí komplexitu hrozeb
Libor Stejskal
WP5 Strategické řízení zajišťování obrany České Republiky – součást zajišťováni bezpečnosti státu
Vladimír Krulík
WP6 Co je Strategie? Konceptualizace pojmu a model pro využití v bezpečnostní strategii ČR
Jan Ludvík – Luděk Moravec
WP7 Stav a trendy zajišťování bezpečnosti kosmického prostoru
Vladimír Šilhan
WP8 Systém komplexního řízení bezpečnosti ČR – východisko pro modernizaci bezpečnostního
systému
Antonín Rašek
WP9 Aktuální problémy ochrany kritické infrastruktury
Martin Bílek
WP10 Politika celkových sil a otázka budování vojenské a nevojenské milice v České republice
Bohuslav Pernica
WP11 Transformace globální moci a vlivu: Politická, ekonomická a bezpečnostní dimenze
Miloš Balabán
WP12 Security Policy of the Czech Republic and Its Hidden Human Security Dimension
Miloš Balabán – Antonín Rašek – Libor Stejskal
WP13 Aktuální trendy a posuny ve vývoji globálního bezpečnostního prostředí
Miloš Balabán
WP14 Jak číst a porozumět Obamově nové obranné strategii
Jan Ludvík
WP15 Změna klimatu a její dopady: hlavní hrozba 21. století
Libor Stejskal
WP16 Stav a trendy vývoje vojenské síly vybraných zemí
Vladimír Šilhan
WP17 Koordinační dohody mezi Policií České republiky a obcemi a jejich potenciál
Lukáš Harazin – Oldřich Krulík – Jaroslava Nováková
WP18 Místa koncentrace velkého počtu osob z hlediska jejich bezpečnosti aneb koncept „crowded
places“ a jeho praktické využití
Pavel Krčílek
WP19 Energie, voda, potraviny: Scénáře možné budoucnosti
Miloš Balabán – Jan Ludvík – Libor Stejskal
WP20 Globální trendy 2030: riziková bezpečnostní budoucnost
Miloš Balabán
WP21 Srovnání vojenských sil a strategická rovnováha
Jan Ludvík
9
Download

WP21 Srovnání vojenských sil a strategická rovnováha