Zoologie
1.
a) Jelení zvěř, způsob života, parožní, rozmnožování, odhad stáří.
Způsob života
Menší druhy žijí obvykle v malých skupinách nebo samotářsky, zatímco samice většiny
větších druhů se sdružují do stád. V období říje samci shromažďují harém samic do teritoria,
které si hájí před ostatními samci. Když se přiblíží jiný samec, nejprve poměřují své síly
hlasovými souboji, hrabáním a chozením kolem sebe. Když jsou síly vyrovnané, tak spolu
samci bojují. Samice rodí kolem května, června po 210 - 250 dnech březosti 1 - 2 mláďata. U
některých druhů např. u srnců se vyskytuje tzv. utajená březost, kdy se plod na 4,5 měsíce
přestane vyvíjet. Mláďata samice kojí 3 - 5 měsíců.
Parožení
Jelení paroží je tvořeno kostí, bez dutin. Starší samci shazují paroží během února, mladí jeleni
až v květnu. Obnova paroží trvá přibližně čtyři měsíce. Rostoucí (pučící) paroží je obaleno
jemně osrstěnou a bohatě prokrvenou kůží, která se nazývá lýčí. Zpočátku má paroh
houbovitou strukturu a až časem se vyplňuje kostní hmotou.
Pučnice ve stáří osmi měsíců. První paroží je krátké bez výsad, tzv. špičák ve druhém
kalendářním roce. Druhé paroží ve třetím roce, vidlák, šesterák, osmerák běžně, řidčeji
desaterák, dvanácterák. V dalších letech navazuje zpravidla mohutnější paroží s větším
počtem výsad.
Rozmnožování
Jelení říje probíhá od poloviny září do poloviny října na tzv. říjištích., kam za laněmi
přicházejí jeleni. V době říje se jeleni ozývají troubením. Průběh říje závisí na poměru
pohlaví, počasí a klidu v honitbě. Mimo říji žijí jeleni v oddělených tlupách, přestárlí jedinci
osaměle, laně s různě starými mláďaty vytvářejí početné tlupy. Tlupu vede vždy vedoucí laň
(čelná). Laň je plná (březí) 33-34 týdnů. Koncem května, častěji však v červnu klade jedno,
zřídka dva kolouchy. Ihned po porodu nutí laň kolouchy opustit místo zrození. Laň je
pohlavně dospělá od 2. roku života.
Stáří - věk
U živé zvěře dle celkového držení těla. Mladá zvěř je štíhlá, úzká hlava, protáhlý krk hříva u
jelenů sotva patrná. Stará zvěř je zavalitější, má hranatý trup, krk je krátký a silný, hříva je u
jelenů znatelná, laně mají pronesené břicho.
U ulovené zvěře lze určit věk podle zbrusu stoliček dolní čelisti a také podle jejich úhlu
postavení vůči ose čelisti.
b) Co je to latentní březost a u kterých druhů se vyskytuje?
Vajíčko je sice oplozeno při páření, ale do děložní stěny se zanoří později (třeba až na
podzim). Teprve tehdy začíná vlastní vývoj zárodku. Tomuto jevu se říká latentní březost.
Jiným výrazem je to utajená březost. Utajená březost umožňuje, aby porod nastal na jaře, kdy
mláďata mají nejlepší podmínky k vývoji.
Tento jev se vyskytuje u savců např. netopýrů, jezevců, laňí, lasic, aj.
c) Popište přepeřování březnačky.
Přepeřování je proces, při kterém vypadává staré peří a místo něj narůstají nová pera. Výměna
peří je řízena hormonálně a periodicky se opakuje. Když výměně podléhají všechna pera,
mluvíme o přepeřováním úplném, mění-li se peří jen na některých částech těla, jedná se o
přepeřování částečné.
Přepeřování znamená pro ptáka oslabení a stres, při ztrátě většího množství letek také
dočasnou ztrátu schopnosti létat.
Kachny mění peří jednou do roka. Mají asi 10 000 pírek a ochranných per, které je chrání
před vlhkem a chladem. Svoje peří si mastí tukem, aby nepronikla peřím žádná voda. Mazová
žláza produkuje tuk. Kachna ho vytlačí zobákem a roztírá po peří. Nehnízdící ptáci se v době
pelichání letek shromažďují na společných „pelichaništích“. V této době jim vypadají
najednou všechna pírka z letek a ptáci jsou po dobu 20 - 21 dnů neschopni letu, přičemž
kačeři pelichají počátkem června, kachny v době vodění mláďat.
2.
a) Srnčí zvěř, způsob života, parožní, rozmnožování, odhad stáří.
Způsob života
Preferuje otevřenou krajinu s dostatkem úkrytů, jako jsou drobné lesíky, křoviny nebo pole. V
období letních měsíců se pak srnci i srny pohybují samostatně po malém území. V době
podzimu dochází ke shlukování do stád, která se pohybují krajinou a hledají nějakou potravu.
K rozpadu stád dochází na jaře, kdy srnci začínají vytloukat paroží a osamostatňují se. Říje
bývá obvykle až v polovině léta. U srny probíhá tzv. utajená březost, tedy klidové stádium
vývoje plodu. Samice rodí nejčastěji 1 - 2 mláďata a to v květnu či červnu následující rok.
Nejvíce času tráví srnec odpočinkem a přežvykováním potravy, avšak denně spí jen něco
okolo tří hodin. Na pastvě je můžeme zastihnou v podstatě po celý den. Potravu tvoří jen
rostliny a jejich plody. V zajetí se dožívá až 18 let.
Parožení
Paroží srnce obecného je tvořeno plnou kostí. Vyrůstá ze dvou pučnic umístěných na čele.
Každý rok na podzim paroží srncům od října do listopadu odpadne. Nové začíná některým
jedincům narůstat již od konce prosince. Plně se paroží objeví během února a března, ale to je
ještě překryté osrstěným lýčím. Proto vypadá mohutněji než po vytlučení.
Dozrávání paroží probíhá stejně jako u jelenů - nejprve se houbovitý základ vyplní minerální
kostní hmotou, pak se zaškrtí cévní a nervové zásobování lýčí, pokožka odumře a srnec se jí
zbavuje vytloukáním. Při vytloukání si samec odírá cáry uschlé kůže o kůru stromů.
Chemické látky taniny v kůře obsažené způsobí, že paroží postupně působením kyslíku a
slunečního světla zhnědne. Záleží na druhu okolních stromů, zda se paroží zbarvý hnědě nebo
až do června. Zatímco staří samci vytloukají již od února, mladí (s druhým parožím) začínají
někdy až v květnu.
Rozmnožování
Srnec při říji honí srnu po pravidelných trasách, takže často jsou vidět v obilí nebo na loukách
vyběhané osmičky. V říji srnec reaguje na pískání srny. Srnčí říje probíhá v teplých
červencových a srpnových dnech. Srna je březí asi 40 týdnů. Z toho několik týdnů probíhá
takzvaná utajená březost, kdy se vajíčko nevyvíjí. V květnu až červnu vrhá jedno až tři
srnčata. Rodí se s otevřenýma očima po dnou až třech týdnech je matka přestává kojit. Úplně
se osamostatní po roce života. Pohlavně dospívají ve dvou letech.
Odhad stáří
Věk ulovené zvěře se odhaduje podle opotřebení chrupu.
U živé zvěře určíme podle celkového vzhledu a držení těla.
Mladá zvěř štíhlá, dlouhý krk s úzkou hlavou. Stará se
zakulacená s velmi patrnou zástěrkou, je hranatější a krk má
silný a krátký.
b) Krkavcovití, druhy, potrava, význam pro myslivost.
Krkavcovití jsou největší čeledí řádu pěvců. Patří mezi všežravce, hnízdí na stromech, skalách
nebo ve skalních dutinách. V Česku se vyskytujícími známými druhy jsou například vrána,
havran polní, sojka obecná či straka obecná.
V přírodě se živí převážně různým hmyzem, měkkýši, drobnými obratlovci, či většími
mršinami, ale i rostlinnou stravou, převážně semeny a různými plody. Při sběru potravy se
často prochází po zemi, ale sbírá potravu i na stromech.
Straka vybírá z hnízd vejce a mláďata, což je důvod, proč bývá označována za škodnou.
c) Co jsou to vývržky, rozdíly ve skladbě?
Mnoho druhů ptáků nestravitelné zbytky potravy vyvrhuje v chuchvalcích (tzv. vývržky) zpět
jícnem a ústní dutinou z volete. Patří tam sovy, výři a dravci.
Vývržek je chuchvalec srsti, peří a kostiček.
3.
a) Pohovořte o černé zvěři (potrava, rozmnožování, popis…)
Životním prostředím černé zvěře je převážně les. Jeho vlastní klidové stanoviště je vždy
prostředí dosti suché a kryté před větrem. Černá zvěř se vyskytuje ve velkých lesních
masivech s listnatými hustými křovisky, je hojná ve středomořských macchiích, ale i v
bažinatých místech s rákosím. V letním období též nachází dobré útočiště v obilných lánech.
Černá zvěř se ráda kaliští v bahně.
Prase divoké je všežravec, a i když dává přednost potravě rostlinného původu, nepohrdne
masem zvířat. Je velmi obtížné určit jeho typický jídelníček. Velmi významnou úlohu mají
podzimní lesní plody (kaštany, žaludy a bukvice). Je-li jich hojně, tvoří až 50% potravy
během roku. Tato základní strava je na jaře doplňována velkým množstvím kořenů, cibulí a
hlíz a v létě zelenými částmi rostlin, měkkými stonky a listy. Obilniny (kukuřice, oves,
pšenice, ječmen aj.) jsou ceněny tím více, čím méně je lesních plodů. Součástí rostlinné stravy
jsou rovněž traviny, dřevní vlákna a houby. Živočišná strava je různorodá. Černá zvěř
preferuje malé půdní živočichy (žížaly, larvy aj.), ale též požírá množství drobných savců
(myšice lesní, hraboše aj.) a mláďata větších druhů (zajíčci, králíčci aj.), ptačí vejce a
mláďata, žáby, hlemýždě a další plže.
Chrutí (říje) probíhá od listopadu do ledna, bachyně může být oplodněna i v jinou dobu.
Bachyně je plná 16 až 17 týdnů a vrhá 4 až 8 selat. Selátka jsou tmavě pruhovaná.
Myslivecká mluva: kňour, bachyně, selata a lončáci (selata z loňského roku).
Prase divoké
- hlava
- slechy
- světla
- ryj
- svírák s lizákem a chrupem (zbraně: klektáky a páráky)
- háky
- krk
- hruď s plecemi a komorou
- krunýř (kyrys, štít)
- hřbet se hřebenem
- bedra
- břicho se slabinami
- kýty
- běhy
- spárky
- paspárky
- pírko
- kratiny (žíla a ráže) v šourku
- střapec
- svírka
- škára
b) Monogamní druhy hrabavých.
Jeřábek lesní
Koroptev polní
Orebice horská
Křepelka polní
c) Pachové žlázy lavicovitých šelem, umístění, význam.
Značkování teritoria. K tomu slouží podocasní pachové žlázy, které produkují výrazný sekret.
Ten má kromě ochrany teritoria chránit např. tchoře světlého i před nepřáteli. Ti se po
vyloučení této odporně páchnoucí tekutiny většinou dají dobrovolně na útěk.
4.
a) Mufloní zvěř, způsob života, rozmnožování, potrava…
Způsob života
Životním prostředím muflona v naších podmínkách jsou především lesy. Jen někdy vychází
do luk a polí. Muflon má rád jižní svahy členitých kamenitých terénů pahorkatin se suchou a
tvrdou půdou. Nedaří se mu v lesích s vlhkou, měkkou půdou, kde mu přerůstají spárky,
protože si je nemohou obrušovat.Mufloní zvěř žije v tlupách, kterou vodí stará muflonka.
Starší mufloni jsou samotáři nebo si vytvářejí tzv. pánské tlupy.
Rozmnožování
Doba námluv probíhá v listopadu, někdy i v prosinci. Muflončata se rodí asi po 22 týdnech,
většinou po jednom, někdy po dvou mláďatech. Mláďata se rodí nejen všem dospělým
muflonkám, ale dokonce i silným muflonkám starým pouze jeden rok. Muflončata se rodí již
počátkem března a samičky během jara a léta tak fyzicky vyspějí, že koncem roku již přichází
do říje. Tyto muflonky pak přivádějí na svět mláďata koncem června. Hlas mufloní zvěře je
podobný hlasu ovcí, je to krátké bečení, které již z dálky označuje táhnoucí či pasoucí se
tlupu. Varovným signálem při vzrušení je ostré syknutí. Mufloní zvěř má na hlavě rohy,
toulce a od paroží jelenovitých se liší tím, že se neshazují, stále přirůstají a jsou produktem
kůže jako srst či spárky a nemají charakter kosti. Velké, silně vyvinuté rohy nosí pouze
mufloni, kteří je používají při soubojích. Mnohé muflonky je nosí také, jsou však malé
nejvýše 16cm dlouhé. Povrch toulců je vrubován a podle vrubů lze poznat věk muflona.
Potrava
Muflon nepatří mezi vybíravé druhy a spásá i kyselé a tvrdé trávy. V celkovém objemu
přijímané potravy tvoří trávy asi 70%, listí stromů a keřů asi 15% a polokeře okolo 10%.
Pokud nenajde dostatek a vhodné složení potravy, ohryzává kořenové náběhy lesních dřevin,
případně kmeny.
b) Vyjmenujte hlavní druhy sov.
Čeleď: PUŠTÍKOVITÍ
- Výr velký (jen Výr velký je ke zvěři řazen)
- Puštík obecný
- Kalous ušatý
- Kalous pustovka
- Sýček obecný
- Kulíšek nejmenší
- Sova pálená
c) Rozmnožování divokého králíka.
Honcování králíků trvá od února až března do října a králice je březí asi 30 dní. Samice je
schopna u nás až pětkrát, v teplejších krajinách i sedmkrát do roka vrhnout 4- 8, ale také až 12
králíčat. Mláďata neklade do obytné nory, která bývá mnohdy velmi spletitá, nýbrž vyhrabává
pro ně na svazích krátkou noru. Její konec vystýlá vlastní srstí, kterou si vyškubává z břicha.
Narození králíčci jsou holí a slepí. Teprve za deset dní prohlédají. Opouští-li králičí matka
noru, zahrne její vchod.
Králice jsou brzy po vrhu schopny nového oplození. Králíčata dospívají pohlavně po 5- 8
měsících, takže mláďata z časných vrhů se ještě v roce svého narození honcují a mají mladé.
V dobách, kdy u nás byli králíci hojnější, lidé na venkově vybírali jejich hnízda a podkládali
je domácím králicím. Takto odchovaní jedinci pak skončili na pekáči.
5.
a) Popište způsob života dančí zvěře, parožení, rozmnožování…
Způsob života
Daněk vyhledává prosvětlené listnaté a smíšené lesy s hustým podrostem. Jeho výskyt je
soustředěn převážně na nížiny a pahorkatiny, přibližně do 500 m n. m., v horských oblastech
se nevyskytuje. Je velmi oblíbeným druhem pro chov v zámeckých parcích a oborách.
Většinu roku tráví ve stádech, jen staří samci se potulují samostatně. Ve dne je stádo ukryto v
houští a na pastu se vydává až se západem slunce. Potravou daňka jsou různé druhy trav,
bylin a keřů. Příjem vody je omezen na minimum, většinou jim stačí voda obsažená v potravě
nebo ranní rosa. Nevyhledávají kaliště, ale hrabou si malé a mělké dolíky v zemi. V době
páření se ozývají chraplavým rocháním. Samci shazují parohy v květnu a do září jim vyrostou
nové. Říje probíhá od října do listopadu. Jeden samec se páří s více samicemi. Ty rodí jedno,
výjimečně dvě mláďata v červnu. Průměrně se daňci chovaní v oborách dožívají věku 15 - 20
let.
Parožení
Parohy se nazývají lopaty a tvoří je dvě
přední výsady – očník a opěrák a
rozšířený konec lodyhy, která má na
zadním okraji prstovité výběžky tzv.
krajkování.
Rozmnožování
Páření daňků probíhá od října do února. U nás spadá vrchol daňčí říje do druhé poloviny října.
Samci věnují během říje nejvíce sil obraně svého území. Předvádějí při tom svou sílu
rozhrabáváním země kopyty a parožím. Území si dále označují močením a olamováním
větviček. Po březosti trvající 230 - 240 dní přivádí samice na svět jedno mládě. Bíle skvrnitý
koloušek zůstává ležet v úkrytu až do doby, než zesílí natolik, aby mohl svou matku
doprovázet. Mateřské mléko sají šest až devět měsíců, pohlavní zralosti dosahují po 16 - 17
měsících.
b) Druhy a charakteristika divokých hus.
Husa velká
Žije v trvalých párech, které se často sdružují do početných hejn. Od září do konce října
odlétá na jih. Vyskytuje se na jezerech s dostatečně zarostlými břehy nebo polodivoce na
větších parkových jezírcích. Za potravou se často vydává i na podmáčené louky a pole. Živí
se téměř výhradně rostlinnou stravou, zejména různými druhy travin. Hnízdo v rákosí na
rákosové stoličce si staví v březnu a dubnu. Na jižní Moravě hnízdí na hlavatých vrbách.
Hnízdo vystýlá šedým prachovým peřím. Samice snáší 4 - 8 vajec, na nichž sedí sama 29 dní.
Samec chrání hnízdo před okolím.
Husa polní
Husa polní hnízdí v tundře na severu Euroasie. Hnízdo si staví na rašeliništích, mokřadech
nebo na vlhké tundře. Většinou se jedná o díru, která je vystlaná mechem nebo trávou. Samice
jednou ročně snáší 4 - 6 špinavě bílých vajec. Inkubace trvá přibližně 30 dní. Po vylíhnutí
mláďat je vodí oba rodiče po dobu asi dvou měsíců. Husa polní je býložravá, potravu tvoří
hlavně trávy. V ČR protahuje na zimoviště. Většinou v období od září po říjen a mezi únorem
a květnem. Některé kusy zimují i v ČR (Novomlýnské nádrže).
Husa běločelá
Tento druh hnízdí pouze v severovýchodním cípu kontinentu, na území Ruska, od poloostrova
Kanin na západě po Kolymu na východě. Zimuje po celé Evropě, významná jsou zimoviště v
západní Evropě, při pobřeží Černého moře, ale i ve střední Evropě. V ČR nehnízdí.
Pravidelně protahuje, v menším množství přezimuje. Na tahu i přezimující jsou hlavně na
jižní Moravě (Lednicko 1500 jedinců, Střední nádrž v. d. Nové mlýny- každoročně tisíce
jedinců).
c) Ondatra pižmová, výskyt, význam.
Výskyt
Je to vodní savec, obývá řeky, jezera i rybníky na celém území České republiky, kromě
nejvyšších pohoří. Staví si nory ve březích, kde vyvádí až čtyřikrát ročně kolem 5 až 14
mláďat. Je velmi dobrý plavec a obratně se i potápí pod vodní hladinu, kde pátrá po potravě,
kterou nejčastěji tvoří malé ryby, vodní rostliny nebo měkkýši, někdy i mrkev, jablka a
ořechy.
Význam
Ondatry byly v Čechách často loveny jako kožešinová zvířata a na maso. Kožešinová zvěř
jsou savci, kteří se chovají nebo loví pro svou kožešinu. Kožky těchto zvířat jsou používány k
výrobě kožešnického zboží. Kožešinová zvěř se často chová na zvláštních farmách. Kožky z
faremních chovů jsou často kvalitnější než kožky z divokých zvířat.
6.
a) Vyjmenujte vzácnější druhy jelenovitých a stručně je popište.
Poslední dobou lze u nás najít i populace losů. Na území ČR se v oborách chovají i exotické
druhy jelenovitých jako je wapiti západní, sika dybowského nebo jelenec běloocasý.
Los evropský
Los je největší savec čeledi jelenovitých. Žije v severních lesích Evropy, Asie a Ameriky.
Dnes do ČR přichází od severu. Je celoročně chráněn. V létě se losi zdržují ve vlhkých
biotopech s bohatými porosty v okolí vody. Živí se listy bříz, vrb a jeřábů, vodními a
bažinnými rostlinami. V zimě dávají přednost sušším stanovištím. Samci žijí osaměle, samice
s mláďaty v malých skupinách.
Wapiti
Wapiti je poddruh jelena lesního. Je největší rasa jelena lesního, která na světě žije. Délka
těla až 250 cm, výška v kohoutku 150 cm, hmotnost samců až 450 kg, samic 150 kg. Samice
rodí po zhruba 34 týdnech březosti jedno mládě, které kojí až 12 měsíců. Dožívá se 15 až 20
let. Živí se trávou, listím, jehličím, větvičkami a kůrou stromů.
Jelen sika
Sika patří k menším druhům jelenů. Dosahuje hmotnosti do sto kilogramů a kohoutkové
výšky 70-120 cm. Vyskytuje se na dálném východě v Číně a Japonsku, ale byl vysazen v
Evropě, Severní Americe, Africe, Austrálii a na Novém Zélandu. Jeho nevýhodou je, že se v
přírodě kříží s jinými druhy jelenů. Parohy jsou jednoduché s třemi až pěti výsadami. Jeleni se
krmí senem, trávou, dostávají větve, ovoce a zeleninu. Potrava se doplňuje jadrným krmivemoves, pšenice, ječmen, kukuřice nebo granulované směsi.
Jelenec běloocasý
Dosahuje zhruba velikosti daňka, ale postavu má štíhlejší. Vyznačuje se hlavně neobvyklým
košičkovitým tvarem paroží se 4 i více nahoru směřujícími výsadami. Nápadný je i delší ocas
sahající až pod úroveň břicha. Při běhu ho drží svisle vzhůru, takže vyniká jeho čistě bílá
spodní strana, zatímco svrchu je hnědý. Rovněž zrcátko na zadku je čistě bílé. Letní srst bývá
žlutohnědá až rezavohnědá a neskvrnitá, v zimě jednobarevně šedá, na břiše i naspodu hlavy a
krku je světlejší.
b) Straka obecná, způsob života, škodlivost.
Straka obecná je krkavcovitý pěvec velikosti hrdličky, s výrazným černobílým zbarvením a
dlouhým stupňovitým ocasem. Má poměrně krátká a široká křídla a její let je ve srovnání s
jinými krkavcovitými těžkopádný.
Způsob života
Samec se samicí spolu zůstávají většinou více sezón, i když v zimě nelétají vždy pohromadě,
ale ve svém teritoriu o velikosti zhruba 5 ha se obvykle zdržují v průběhu celého roku.
Vlastnictví určitého území straky signalizují nejčastěji posedáváním na vrcholcích stromů
nebo se demonstrativně pohybují podél hranic svého teritoria. Pokud na jejich území vletí jiné
straky, pokoušejí se je vlastníci vyhnat - většinou úspěšně. Potravu straky získávají především
na zemi - v zimních měsících v ní převažuje složka rostlinná, v letních naopak živočišná.
Straky umisťují svá velká hnízda vysoko do korun především listnatých stromů nebo v
hustém trnitém křoví i docela nízko nad zem. Ve městech využívají vysokých stromů v
parcích a jiné zeleně, často také různých konstrukcí - hlavně stožárů elektrického vedení.
Škodlivost
Myslivci straku považují za škodnou, protože je přeborníkem na vybírání ptačích hnízd, tedy
způsobuje ztráty na vejcích pernaté zvěře (bažanti, koroptve).
c) Psovité šelmy, zástupci, charakteristika.
Do této čeledi patří: - psi
- vlci
- lišky
- kojoti
- šakalové
Charakteristika
Psovité šelmy jsou vytrvalé a velmi přizpůsobivé. Charakteristické je pro ně štíhlé tělo s
dlouhýma nohama a dlouhým chlupatým ocasem. Psi jsou rozšířeni po celém světě, až na pár
izolovaných oblastí jako je Nový Zéland, ovšem i tam člověk zatáhl domácí plemena psů.
Dlouhé tesákovité špičáky slouží k zakousnutí kořisti a vyvinuté trháky, k trhání a sežvýkání
kořisti. Mají nejvyvinutější čich ze všech savců vůbec, v dlouhém zašpičatělém čenichu mají
velké čichové orgány. I sluch je velmi dobrý, uši bývají dlouhé, vzpřímené a často
zašpičaťelé. Co se týče zraku ten u psovitých není tak dobře vyvinutý jako například u
kočkovitých, ale přesto je dobrý. Jejich potní žlázy nemají vývody a proto se musí ochlazovat
prudkým dýcháním a vyplazeným jazykem. Většina psovitých šelem žije v malých
skupinkách, které většinou tvoří jedna rodina, ale někdy se spojují ve smečky. Některé druhy,
například šakali) však žijí v párech oproti tomu lišky vedou většinou samotářský život.
Smečky tvoří většinou větší druhy, například vlk. Smečka se skládá z vůdčího páru a jeho
potomstva, obsazují a chrání teritoria, která vyznačují většinou močí. Rozmnožuje se jen
vůdčí pár. Taktika lovu většinou spočívá ve stopování stáda následované taktickými manévry
vedoucími k oddělení jedince od stáda. Ten je pak uštván a roztrhán členy smečky. Lovci při
návratu k doupěti vyvrhnou maso mláďatům k nakrmení.
7.
a) Zajíc polní, způsob života, potrava, rozmnožování.
Způsob života
Zajíc žije jednotlivě, pase se za šera, ráno a večer nebo v noci. Na rozdíl od králíka si zajíc
nehrabe nory, ale přes den obvykle odpočívá v loži - prohlubině bez vystýlky, na okraji lesa,
pod keřem, v obilí nebo i volně v oranici. V zimě se nechá zavát sněhem. Svému
domovskému okrsku (asi 3 km v průměru) je věrný, ale v zimě má tendenci vyhledávat okraje
lesů a chráněná stanoviště, kdežto v létě se stěhuje spíše do polí nebo luk.
Potrava
Oblíbenou potravou jsou zelené části rostlin, po sklizni ohryzává zbytky řepy, kukuřice a
jiných plodin a v zimě kůru mladých stromů a keřů. Za jeden z důvodů poklesu početnosti se
považuje ochuzení potravní nabídky při velkoplošném polním hospodaření. Zajíc dobře běhá,
vyvine rychlost až 70 km/h, vzhledem k tendenci kličkovat se však stává častou obětí
dopravy.
Rozmnožování
Období páření je dlouhé, od ledna až do léta, březost trvá 42-44 dnů. Zvláštností zajíců je je
možnost opětovnému oplození během březosti. Na začátku jara se však rodí jen málo zajíčků,
až 80 % jich přijde na svět od května do srpna. V jednom vrhu jsou 1-4 mláďata, pokud má
zaječice více vrhů do roka, je nejméně mláďat v prvním, nejvíce ve druhém a třetím, čtvrtý je
výjimkou.
Mláďata jsou sice při narození osrstěná, vidí a mohou se pohybovat, ale obvykle zůstanou
první tři nebo čtyři dny v loži a matka je chodí jednou denně nakojit. Samice pohlavně dospějí
za půl roku, ale první mládě mají až v následujícím roce. Nejvyšší věk známý z přírody je
12,5 roku.
b) Kočkovité šelmy, zástupci, charakteristika.
Mezi nejznámější kočky patří bezpochyby kočka domácí, jejíž soužití s člověkem je známé již
4000 až 7000 let. Divocí příbuzní kočky domácí stále žije v Africe a západní Asii, ale
poničené životní prostředí značně omezilo plochy jejich výskytu.
Jiné velmi známé druhy kočkovitých zahrnují velké kočky jako je lev, tygr, levhart, jaguár a
gepard (který je navzdory své velikosti příbuzný s malými kočkami) a spousta dalších
divokých koček například rys ostrovid nebo puma americká.
Charakteristika
Kočky jsou rozhodně nejdokonalejší šelmy. Od ostatních šelem je lehce poznáme podle
zakulacené hlavy a krátkou tlamou. Je to způsobeno krátkými čelistmi. Proti jiným šelmám
má většina kočkovitých proto jen třicet zubů. Chrup je však vybaven dokonalými a
mohutnými špičáky i trháky. Kromě geparda mají kočkovití silné, ostré a zatažitelné drápy.
Toto důmyslné zařízení chrání drápy před obroušením. Tím, že kočky mohou drápy
roztáhnout a našlapovat je na pružné polštářky na spodině tlapek, pohybují se velmi tiše. A
nadto chodí neobyčejně lehce a pružně. Žádná jiná šelma ani jiný savec se nepohybuje tak
dokonale a ladně. Poměrně nejdokonaleji mají vyvinutý sluch. Slyší tak dobře, že jim neujdou
ani tóny značně vysoké, které lidské ucho už nevnímá. Na rozdíl od většiny šelem mají kočky
poměrně dokonalý i zrak. Rys vidí mnohem lépe než člověk. Kočkovití mohou vnímat zrakem
i barvy; vidí tedy svět kolem sebe barevně jako lidé. Poměrně nejslabším smyslem
kočkovitých je čich, i když není nijak špatný. Je mnohem dokonalejší než čich člověka, ale s
čichem psím se srovnávat nedá.
c) Druhy kání, výskyt, myslivecký význam.
Máme dva druhy:
- lesní
- rousná
Káně lesní
Výskyt
Káně lesní je široce rozšířený pták. Vyskytuje se ve východní až západní Asii a v celé Evropě.
Současná žijící populace je odhadována zhruba na 4 000 000 jedinců. V ČR hnízdí v současné
době pravidelně zhruba 9,5 - 13 000 párů. Evropská populace je z větší části tažná. Částečně
tažná je i v České republice, odkud odlétá již během října a navrací se nejdříve během první
poloviny března. Káně žije v lesích, ale za potravou se vydává na otevřená prostranství - pole,
louky či lesní mýtiny.
Myslivecký význam
Patří mezi cenné požírače myšovitých škůdců, kteří tvoří hlavní složku její potravy. Často ji
můžeme zahlédnout i u mršiny, které někdy požírá i u samých okrajů silnic, občas uloví také
plaza, jiného menšího savce nebo malého ptáka.
Káně rousná
Výskyt
Je to arktický druh, který hnízdí v lesotundrách a tundrách Evropy, Asie a Ameriky. Je tažná a
na zimovištích, tedy i u nás, ji můžeme pozorovat zhruba od počátku listopadu do konce
března. Káně rousná hnízdí na zemi.
Myslivecký význam
Káně rousná, stejně jako naše káně lesní, je vlastně velmi užitečný živočich. Na hnízdišti loví
téměř výhradně lumíky. A na zimovištích, tedy i u nás a v celé střední Evropě, tvoří až 90
procent ze všech ulovených živočichů hraboš polní.
8.
a) Bažantí zvěř, způsob života, rozmnožování, potrava.
Způsob života
Většinu svého života tráví na zemí, vzlétá pouze když mu hrozí nějaké nebezpečí. Při letu je
velmi hlučný. Na loukách a polích sbírá semena, plody a zelené části rostlin. V prvních
týdnech života se živý i malými živočichy. Díky svému velmi obtížnému letu má bažant
mnoho nepřátel, jeho hlavní zbraní proti nim je velký počet potomků.
Rozmnožování
Bažanti patří mezi polygamní druh, to znamená, že sameček není věrný pouze jedné samici.
Právě díky polygamii je tento druh životaschopný - kdyby tomu tak nebylo, mohlo by se stát,
že by tento druh již dávno vyhynul. U bažantů totiž docházi velmi často k úmrtí mláďat,
především kvůli nepřízni počasí a nedostatku živočišné potravy. Po oplodnění snese samička
8 - 12 vajíček (někdy i více), ze kterých se po 23 - 24 dnech líhnou mláďata. Snůška je dobře
ukryta v mělké hnízdní jamce v rákosí či křoví. Po 10 - 12 dnech jsou mláďata schopna letu.
Na matce jsou závislá 70 - 80 dní od vylíhnutí.
Potrava
Potrava bažanta je rozmanitá - od myší, hmyzu, plžů, až po žaludy, hlízy brambor, řepu i
obiloviny. V zemědělské krajině je bažant velice užitečný, dovede vysbírat jak housenky, tak
dospělce řady druhů škodlivého hmyzu.
b) Kaňkování lišek, odchov mláďat.
V lednu a únoru si lišky zajišťují další rozšíření svých početních stavů, zrození dalších
potomků - probíhá kaňkování lišek, doba jejich páření. O jednu lišku se uchází několik samců
a toto soupeření bývá doprovázeno zápasy. Pářen probíhá většinou uvnitř nory v lese,
málokdy na otevřené ploše nebo v polích. V době kaňkování se lišky ozývají chraplavým
štěkotem, v myslivecké mluvě - "skolí".
Mláďata se rodí slepá a pokrytá vlnitou šedočernou srstí. Prohlédnou asi za 14 dní a zhruba
první tři týdny jsou závislá na matčině mléce. Masitou potravu začínají přijímat, když se jim
zpevní chrup a čelisti. Matka obstarává mláďatům masitou potravu zhruba podobnou, jako je
ta, kterou konzumuje sama. Najdeme v ní různá mláďata zajíců, srnek či další zvěře nebo i
nějakou uloupenou drůbež. Hlavní podíl ale tvoří většinou myši a hraboši. V chudších časech
se může liška živit (resp. přiživovat) i brouky, žížalami a měkkýši. Potravu si občas zpestřuje
a doplňuje různými plody. Není striktní lovec, vezme zavděk i zdechlinou. Zhruba po měsíci
vycházejí liščata před noru a hrají si tam. K výměně chrupu dochází asi ve 4. měsíci věku. I
tehdy zůstávají ještě společně s matkou a přespávají většinou v rodinné noře. Dojde-li stará
liška k názoru, že nora byla odhalena (např. člověkem), přenese nebo dovede mláďata do jiné
nory. Je pochopitelné, že se v její potravě vyskytuje také užitková zvěř, ale po většinu roku
nikoliv v takovém množství, aby tato složka potravy převažovala nad ostatními.
c) Rozpoznávací znaky krahujcovitých dravců, zástupci.
Krahujcovití mají ve zvyku stavět hnízda; svoji kořist zabíjejí drápy a potom na kořisti stojí
oběma nohama. Nemají za špičkou zobáku po obou stranách výrůstek, zvaný zejk, jako mají
sokolovití. Dravci nízkého letu.
- Orel skalní
- Orel křiklavý
- Krahujec obecný
- Jestřáb lesní
- Káně lesní
- Káně rousná
- Moták pochop
- Moták pilich
- Moták lužní
9.
a) Plovavé kachny, rozpoznávací znaky, zástupci.
Charakteristická je hluboko ponořená hruď a zadní část zvednutá nad hladinu. Z hladiny
vzlétají přímo. Plováky mají ve středu těla a dobře se pohybují po pevné zemi. Za potravou se
nepotápí, pouze ponořují hlavu a krk.
Zástupci:
- Kachna divoká (březňačka) - Kačer se od kachny liší hlavně výrazným
zbarvením, které je nejvýraznější na hlavě a krku, které bývají tmavě zelené, zobák je
zelonožlutý. Jinak je samec sivý, s hnědou hrudí. Na zadním okraji křídel má
kovovomodrobílý lemovaný pás. V období rozmnožování je peří samečka
nezaměnitelné ze samičkou. Ale i zobák poskytuje rozpoznávací znak: samci ho mají
tmavě žlutý a naproti tomu ho má samička hnědý, někdy až hnědočerný.
- Lžičák pestrý - Krk a hlava samečka jsou černozelené, boky kaštanově hnědé,
část zad je černá. Krycí křídelní peří je modré a třpytivě zelené. Samička je hnědá,
skvrnitá se zeleným třpytem a často bývá zaměňována se samicí kachny divoké, od
které ji můžeme snadno rozlišit podle tvaru zobáku. V letním peří se samec zbarvením
téměř podobá samici. Má lžicovitý, ke konci rozšířený zobák. Během letu jsou typické
bílé křídelní krovky a ze spodní strany kaštanové břicho a prsa. Výrazně trhá hlavou,
přičemž zobák drží vodorovně. Zvuky vydává jen velmi vzácně.
- Čírka modrá - Ve svatebním šatu má samec kaštanově hnědou hlavu a krk s
výrazným bílým obloukovitým pruhem táhnoucím se od oka k týlu. Spodní část těla je
tmavá, boky jsou šedé s ozdobnými péry na hřbetě a světle modrým zrcátkem v
křídlech. Zobák a nohy jsou šedé, oči hnědé. Samice má hnědé peří s tmavou kresbou,
bělavé hrdlo, světlý pruh nad očima, tmavý pruh přes oko a tmavě šedý zobák. Let je
rychlý a přímý. Za letu je nápadné světle modré zrcátko v křídlech.
- Čírka obecná - Kačer má okolí očí až k týlu kovově zelené, ohraničené
úzkým bílým proužkem, ostatní část hlavy a krk jsou kaštanově hnědé. Vrchní část
těla a boky jsou šedé s jemným bílým čárkováním."Zrcátko" je z poloviny zelené a z
poloviny černé, nahoře se širokým bílým pásem. Černé spodní krovky ocasní mají na
každé straně žlutavou skvrnu. Oči jsou hnědé, nohy šedé, zobák černošedý. Samice je
převážně hnědá,"zrcátko" má jako samec. Samec v letním šatě se podobá samici,
pouze křídla zůstávají jako ve svatebním šatě.
- Kopřivka obecná - Samec ve svatebním šatě je nápadný svým převážně
šedým opeřením, světle hnědou hlavou, tmavým zobákem a kostřcem a výrazným
bílým zrcátkem, které je dobře viditelné především v letu. V prostém šatě se podobá
spíše samici, která je celá světle hnědá s nažloutlým zobákem. Bývá také často
zaměňována se samicemi kachny divoké, na rozdíl od které dorůstá viditelně menších
rozměrů a na místo světle modrého má stejně jako samec bílé zrcátko.
b) Parožení srnčí zvěře, typy paroží.
Plně se paroží objeví
během února a března,
ale to je ještě překryté
osrstěným lýčím. Při
vytloukání si samec
odírá cáry uschlé kůže o
kůru stromů. Chemické
látky taniny v kůře
obsažené způsobí, že
paroží
postupně
působením kyslíku a
slunečního
světla
zhnědne. Zatímco staří
samci vytloukají již od
února, mladí (s druhým
parožím) začínají někdy
až v květnu.
c) Lavicovité šelmy, rozpoznávací znaky, výskyt, potrava.
Lavicovité šelmy na krátkých bězích jsou kuny: - Kuna lesní
- Kuna skalní
Rozpoznávací znaky: - Kuna skalní
oranžová náprsenka
úzké uši
černý čenich
tlapa je osrstěná
užší lebka
- Kuna lesní
bílá širší náprsenka
široká hlava
růžový čenich
široký nosní otvor
neosrstěná tlapa
Výskyt
Kuna skalní
Oblíbenými stanovišti jsou zarostlá skalnatá prostranství, ruiny či lidmi řídce naštěvované
stavby (půdy či stavby v okolí chat). V Evropě žije obvykle v blízkosti lidských staveb. Občas
se vyskytuje i v lese a šplhá po stromech, nicméně jde o vzácné případy, neboť zde se daří její
příbuzné kuně lesní.
Kuna lesní
V lese ji můžeme přistihnout zejména ráno a večer po západu slunce. Den prospí v pelíšku,
který si buduje v dutých stromech, v opuštěných hnízdech veverek, vran a dravců. Stejně jako
liška má i kuna lesní vedle hlavního úkrytu ještě několik záložních.
Potrava
Živí se především hlodavci a dalšími drobnými savci, drůbeží a vajíčky. Na podzim tvoří
většinu jídelníčku ovoce.
Dále jsou sem řazeny:
- Lasice hranostaj
- Lasice kolčava
Rozpoznávací znaky: - Lasice hranostaj
má černou špičku ocasu (prutu)
zimní srst je bílá (kromě konce ocasu)
- Lasice kolčava
je o 5 až 9 cm menší než hranostaj
nemá černou špičku ocasu (prutu)
Výskyt
Lasice hranostaj
Vyskytuje se v lesích, na loukách, ale i v křovinatých porostech a horských oblastech nebo
bažinách.
Lasice kolčava
Lasice kolčavy vyhledávají sušší místa ve volné krajině a okolí lidských obydlí. Úkryty si
vyhledávají v různých štěrbinách, hromadách dříví, stromových dutinách i myších norách.
Potrava
Její potravou jsou myši a hraboši, méně hmyz, obojživelníci a ptáci.
- Tchoř tmavý
- Tchoř stepní
Rozpoznávací znaky: - Tchoř tmavý
ve svrchu je tmavohnědý s prosvítající žlutohnědou podsadou
je zde výraznější maska - brýle
- Tchoř stepní
barva žlutohnědá, kořen oháňky je také světlý, ale konec a konce běhů
jsou tmavé
Výskyt
Tchoř tmavý
Tchoř tmavý si vybírá především vlhčí území, ale je rozšířen i v lesnatých oblastech a v
blízkosti lidských sídel.
Tchoř stepní
Na otevřených polích. Leckdy se také schovává mezi kamením nebo v roklích. Tchoř tmavý
se velice často přibližuje k lidským příbytkům.
Potrava
Loví potkany, myšovité hlodavce, králíky a zajíce, ptáky, žáby včetně ropuch, které jsou pro
mnoho jiných zvířat nepoživatelné, ještěrky i hady. Je to sice malá, ale nebezpečná šelma,
která často usmrtí celý vrh své oběti, ale sežere z něj pouze jedno či dvě zvířata. Mnohdy
podniká loupeživé výpravy do kurníků, kde usmrtí velké množství drůbeže, než ho hysterické
kdákání zažene na ústup. Tchoři jsou nebojácní lovci a často napadají i kořist, která je
mnohem větší než oni. Úlovek usmrcují kousnutím do týlu.
- Jezevec lesní
Výskyt
S oblibou vyhledává lesy prostoupené poli a lukami, kde nachází možnosti budovat své
složité nory a dostatek potravy. Na skrytých místech si vyhrabává velmi složité a propletené
chodby, které vedou až 5 m hluboko a jsou dlouhé kolem 10 m. Na nejvzdálenějším konci má
prostorný brloh, v němž samice vrhá mláďata.
Potrava
Jezevec je typický všežravec, živí se hmyzem a jeho larvami, měkkýši, červy, drobnými
savci, ptačími mláďaty a jejich vejci, žábami, nejrůznějšími zdechlinami, kořínky, semeny a
plody rostlin. Potravu sbírá nebo ji vyhrabává.
- Vydra říční
Výskyt
Vyhrabává si poměrně dlouhou noru s doupětem v hlinitých březích nebo pod kořeny stromů,
přičemž do ni bývá často vchod pod vodní hladinou, čímž se stává nepřístupnějším pro mnoho
vydřích predátorů. Je vysoce teritoriální a žije na území mnohdy větším jak 30 km, které si
značí trusem.
Potrava
Za jeden den zkonzumuje vydra říční velké množství potravy. Živí se přitom především
vodními živočichy, zvláště pak rybami, občas i měkkýši, obojživelníky, drobnými savci nebo
mladými vodními ptáky.
10.
a) Králík divoký, způsob života, rozmnožování.
Způsob života
Králík divoký miluje teplo, sucho a kyprou půdu, ve které se mu dobře hrabe. Dává přednost
oblastem, kde málo prší, kde jsou mírné zimy a je hodně slunce. Má v oblibě krajiny s
lehkými propustnými půdami, kde obývá lesní a křovinaté okraje u polí. Vyhýbá se hlubokým
lesům, vazkým půdám a mokřinám. Vadí mu zejména na sníh bohaté zimy a dlouhotrvající
deště. Protože si hrabe zemní nory, dává přednost lehčím a málo kamenitým půdám. Králík je
ve srovnání se zajícem živočich společenský. Vyhledává suchá místa, kde žije v menších, ale i
ve velmi početných koloniích s pevnou vnitřní hierarchií. Členové jedné rodiny a členové
kolonie se poznávají podle pachu, který v jejich životě hraje podstatnou úlohu a na kterém je
založeno hierarchické postavení jedinců ve skupině. V koloniích žijí králíci ve velkých
rodinách a jeden sameček má obvykle několik samiček.Jedinci fyzicky slabší a mladší
podřizují silnějším a starším jedincům. Mladší se musí spokojit s okrajovými a méně
bezpečnými částmi kolonie. Starší, silnější a hodnostně nadřazení jedinci sídlí uprostřed
složitého bludiště nor. Přísný hierarchický systém platí nejenom uvnitř jedné rodiny, ale i v
rámci celé kolonie. Králičí nory mohou sahat až do hloubky tří metrů a mají několika
východů. V obytné komůrce, rozšířeném místě vystlaném mechem, travou a listím, se králík
ukrývá před nebezpečím a odpočívá.
Rozmnožování
Honcování (páření) králíka divokého trvá od února až března do října a králice je březí 28 - 31
dní. V teplejších oblastech se množí prakticky celoročně a odstup mezi jednotlivými vrhy se
snižuje až na 30 dní. Samice hned po porodu přicházejí do říje a mohou zabřeznout v době,
kdy ještě odchovávají mláďata. Samice je u nás schopna až pětkrát, v teplejších krajinách až
sedmkrát do roka vrhnout 4 - 8, ale také až 12 králíčat. Mláďata neklade do obytné nory, která
bývá velmi spletitá, ale vyhrabává pro ně v hloubce často jen asi 30 cm poměrně krátkou, 1 2 m dlouhou noru. Její konec vystele srstí, kterou si vyškube z břicha. Králíčata potřebují
teplý pelíšek, protože se na rozdíl od zajíčků rodí neosrstěná a slepá. Prohledají až za více než
sedm dní a noru poprvé opouští až ve třetím týdnu života. Matka mláďata kojí jen 1x denně.
Samotné kojení probíhá velmi rychle a obvykle netrvá déle než dvě minuty. Opouští-li samice
noru s mláďaty, pečlivě zahrne její vchod zátkou z listí, trávy a zeminy a místo označkuje
několika kapkami moče trusem. To je signál pro ostatní králíky, že nora je obsazena a že
návštěvy nejsou vítány. Samci pohlavně dospívají po čtyřech měsících, samice po třech
měsících života.
b) Parožení jelení zvěře, typy paroží.
Jelení paroží je tvořeno kostí, bez dutin. Starší samci shazují paroží během února, mladí jeleni
až v květnu. Obnova paroží trvá přibližně čtyři měsíce. Rostoucí (pučící) paroží je obaleno
jemně osrstěnou a bohatě prokrvenou kůží, která se nazývá lýčí. Zpočátku má paroh
houbovitou strukturu a až časem se vyplňuje kostní hmotou.
Pučnice ve stáří osmi měsíců. První paroží je krátké bez výsad, tzv. špičák ve druhém
kalendářním roce. Druhé paroží ve třetím roce, vidlák, šesterák, osmerák běžně, řidčeji
desaterák, dvanácterák. V dalších letech navazuje zpravidla mohutnější paroží s větším
počtem výsad.
c) Vyjmenujte druhy motáků a jejich rozpoznávací znaky.
Moták pochop
Moták pilich (není řazen mezi zvěř)
Moták lužní (není řazen mezi zvěř)
Moták pochop
Je štíhlejší, má světlou hlavu, létá pomalu a kymácejícím pohybem.
Moták pilich
Je šedý s bílými křídly, samice je tmavohnědá s žlutou spodinou (hrudí).
Moták lužní
Je tmavě šedý a na křídlech má dlouhou úzkou černou pásku., samice je tmavohnědá se světle
žlutou spodinou.
11.
a) Koroptev polní, způsob života, potrava, rozmnožování.
Je malý hrabavý pták z čeledi bažantovití.
Způsob života
Koroptev polní preferuje k životu extenzivně využívané louky, obilná pole a porosty mladých,
nejčastěji listnatých stromků v nadmořské výšce pod 2500 m. Na celém areálu svého rozšíření
se zdržuje po celý rok. Koroptev často žije v trvalých párech. Většinu dne se díky svému
skvělému zamaskování nepozorovaně pohybuje nebo odpočívá ve vysoké vegetaci a
nejsnadněji ji můžeme objevit díky jejímu charakteristickému chraptivému hlasu „kir ik“. Při
vyplašení většinou létá pouze na krátké vzdálenosti a ozývá se přitom ostrým a krátkým „ryk
ryk ryk“.
Potrava
Její nejdůležitější složku potravy tvoří obilná zrna nebo jiné části rostlin, vzácněji loví i menší
hmyz, který hraje zvláště důležitou roli u mláďat většinou mladších jak 10 dnů.
Rozmnožování
Koroptev hnízdí od dubna do července. Nevelké hnízdo, které bývá většinou dobře ukryté v
husté vegetaci, si staví na zemi. Ročně klade 10 až 20 vajec. Při ztrátě první snůšky často
zahnizďuje ještě jednou. Na vejcích sedí 23 - 25 dnů většinou samice, samec hlídá oblast v
okolí hnízda.
b) Srnčí říje
Říjný jelen se připojuje k tlupě laní. Naopak srnec si zvolí teritorium a páří se se srnami, které
se v něm zdržují. Přitom se občas rozváštěný srnec odváží na zálety i do sousedních
teritoriích, bez ohledu na to, jaký důsledek by to pro něj mohlo znamenat.
Pokud je srna připravena k páření (tento stav netrvá déle než několik hodin), samec se k ní
přiblíží s nataženým krkem a zkoumá její pach. Námluvy pak pokračují takto: samice prchá a
samec ji vzápětí dostihne. Srna nejprve různě mění směr, ke konci se však pohybuje jen v
kruhu, se srncem v těsném závěsu. Jakmile se samice zastaví, následuje krátké páření. Dvorné
pronásledování srny pak pokračuje a několikrát se střídá pářením. Nakonec samice uprchne a
vrátí se ke svým potomkům. V době námluv totiž srna ještě kojí mláďata. Samice může být
oplozena již ve čtrnáctém měsíci života. Jakmile období říje pomine, samci poleví ve své
agresivitě a svou přítomnost již nedávají najevo tak okatě jako v předešlých týdnech.
Po březosti, která trvá pozoruhodně dlouho, porodí srna jedno až tři mláďata. Jedno srnče
mívají prvorodičky, ostatní srny rodí nejčastěji dvě mláďata. Již ve stáří několika týdnů
začínají srnčata přijímat rostlinnou potravu, přesto jsou ještě dokrmovány kojením. K
úplnému odstavení dochází na podzim.
c) Luňáci, druhy, myslivecký význam.
Jsou středně velcí dravci z čeledi jestřábovitých obývající mírné a tropické části Eurasie a
Austrálie, výjimečně se toulají až na Havajské ostrovy.
Zástupci:
Luňák hnědý
Luňák červený
Dravci škodí na zvěři (drobné i srnčí), ale zároveň prospívají kupříkladu hubením škodlivých
dravců, vran apod.
12.
a) Potápivé kachny, rozpoznávací znaky, zástupci.
Sedí na vodě nízko, záď těla je pozvolně pozvolně potopena pod vodu. Potápí se do velkých
hloubek až 20 m a zde vydrží 30 – 60 sekund. Vzlétají rozběhem po hladině. Plováky jsou
posunuty směrem dozadu a jsou dosti od sebe vzdálené. Po zemi špatně chodí. Lem zadního
prstu má širokou ploutvičku.
Patří zde:
Polák velký
Polák chocholačka
Zrzohlávka rudozobá (neřadí se ke zvěři)
Hohol severní (neřadí se ke zvěři)
Polák velký
Patří k velkým druhům poláků, dorůstá přibližně 42 - 49 cm, váží 550 - 1300 g a v rozpětí
křídel měří 67 - 75 cm. Stejně jako ostatní poláci má silné tělo, velmi krátký ocas a krk a
vzhledem k poměru těla poměrně velkou hlavu. Samec ve svatebním šatě má bílý hřbet, křídla
a boky s jemným černým pruhováním, jasně červené oči, kaštanově hnědou hlavu, šedý zobák
s tmavou špičkou a zbytek těla převážně černý. V prostém šatě se podobá spíše samici, která
je převážně tmavě hnědá se světlejšími boky, hlavou a částečně i křídly.
Polák chocholačka
Délka těla: 40 - 47 cm
Rozpětí křídel: 72 cm
Hmotnost: 500 - 1400 g
Polák chocholačka je o něco menší než kachna divoká. Má poměrně dlouhé tělo, kulatou
hlavu a plochý a dlouhý zobák. Samec je svým charakteristickým zbarvením ve svatebním
šatě naprosto nezaměnitelný. Je leskle černý s bílými boky, modrošedým zobákem s černým
koncem a charakteristickou chocholkou, díky které získal druh i svůj název. V prostém šatě,
který má od léta do podzimu, je matně černý s šedohnědými boky. Samice je tmavě hnědá,
boky má o něco světlejší a velice obtížně ji můžeme rozeznat od samic jiných druhů poláků.
b) Přebarvování srnčí zvěře.
Srnčata přicházejí na svět pokryta rezavou, bíle skvrnitou srstí. Tuto srst si ponechávají až do
„podzimního přebarvování“, kdy je nahrazena stejnou zimní srstí, jako mají dospělí jedinci.
Další výměna srsti nastává, stejně jako u jelenů, na jaře. Tehdy je hustá, šedohnědá zimní srst
je nahrazena kratším, živě rezavě hnědou srstí.
c) Rozpoznávací znaky sokolovitých dravců, zástupci.
Sokolovští mají úzká, dlouhá a zašpičatělá křídla, na zobáku výrazný zejk (ostrý hrot v horní
čelisti sokolovitých; zoubek v horní čelisti, který zapadá do prohlubně v dolní čelisti). Útočící
sokolovští dravci dosahují rychlosti přes 200 km/hod.
Poštolka obecná
- má rezavě hnědé zbarvení, je větší než hrdlička a nápadně dlouhý rýdovák (rejd – ocas
dravce)
-
v letu jsou typická úzká a špičatá křídla, také se dokáží třepotat na jednom místě
samec je pestřeji zbarven než samička
Poštolka jižní (není řazena mezi zvěř)
- samice má světlejší hřbet než samec
- při tahu se vyskytuje na jižní Moravě
Sokol stěhovavý
- je na hřbetě šedomodrý s tmavými příčkami
- hlava a týl jsou šedočerné
- hruď a břicho bílé s hnědými vlnkami
- hrdlo a tváře jsou čistě bílé a černý pruh vede od zobáku přes oči
Raroh velký
- je větší než sokol
- na hřbetě je hnědý, ale hrdlo má žlutobílé a na šíji má tmavou skvrnu
13.
a) Měkkozubí, druhy, charakteristika, význam.
čeleď: holubovití
Holub hřivnáč
Holub doupňák
Hrdlička zahradní
Hrdlička divoká (není řazena mezi zvěř)
Měkkozobí jsou skupinou středně velkých ptáků, které spojuje stavba zobáku, jež je tvrdý
pouze na špičce a jehož báze je kryta ozobím. Živí se semeny a suchými i dužnatými plody
rostlin. Pijí sáním. Mláďata jsou krmivá, rodiče je krmí potravou z volete, které má dva
postranní vaky. Holubovití jsou původně skalní ptáci, později stromovití. S oblibou však sídlí
v blízkosti lidských sídlišť.
Holub hřivnáč
Hlava, krk a ocas jsou šedé, hruď má světle šedou, někdy purpurovou. Na krku může mít
zelené, purpurové nebo bílé skvrny. Hřbet a křídla jsou šedohnědá. Délka těla je asi 41 cm, s
rozpětím 75-80 cm. Dosahuje hmotnosti 450-500 g. Pohlavní dospělosti dosahuje již v 1.
roce. Typický býložravec. Jeho jídelníček je složen ze semen, listů, obilných zrn, žaludů,
travin a lesních plodů. Samice snáší dvě bílá vejce, o něž se starají oba rodiče.
Holub doupňák
Velký asi jako domácí holub. Má modrošedé zbarvení na hrudi s nafialovělým nádechem,
ocas má modrošedý na konci se šikmou černou páskou. Žije v listnatých lesích, často ve
starých bučinách, kde hnízdí v dutinách po datlech. Je to tažný pták.
Hrdlička zahradní
Má béžovohnědý až šedý hřbet, ocas a křídla s černými letkami a o něco světlejší hlavu a
břicho. Na krku má charakteristický nákrčník, díky kterému ji snadno rozlišíme od podobných
ptáků. Tenký, na konci zašpičatělý zobák je černý, končetiny oranžovočervené. Za letu je
dobře nápadný také delší, ze spodní strany černobílý ocas. Samec i samice jsou zbarveny
stejně, mladí ptáci jsou o něco světlejší a postrádají černý nákrčník. Živí se různými semeny,
ve městech často i odpadky; živí se i na dvorech při drůbeži (zde může škodit přenášením
některých chorob), na nádvořích zemědělských podniků, mícháren krmiv, mlýnů.
Hrdlička divoká
Menší než holub. Má rezavě kropenatý hřbet, po stranách krku černobílé proužky. Za letu
trhavě mává křídly a je dobře viditelný bílý lem na konci ocasu. Hnízdí v krajině s křovinami,
lesíky a stromořadími. Živí se nejrůznějšími semeny.
Holubi poskytují chutnou zvěřinu.
b) Jelení říje.
Období rozmnožování, známé jako jelení říje, se oproti našemu kalendáři maličko předchází,
protože nečeká na říjen, ale vrcholí již koncem září a v říjnu doznívá. Samec, kterého se
zmocnila horečnatá touha po soubojích a po samicích, si vybere příhodný palouk v blízkosti
vyhlídlého stáda laní. Tady hlasitým troubením dává najevo svou přítomnost a sílu. Dostavílise sok, odpovídají si oba nejprve troubením. Pak následuje fáze, kdy oba nápadně často
ždímají (močí), nabírají a rozhazují parožím trávu a otírají o větve výměšek (světlomaz)
předočních pachových žláz (slzníků). Kelkou rozprašují do vzduchu pach anální žlázy a
vzájemně měří své síly.
Každý ze soků se snaží vypadat co největší a nejsilnější a vydávat co nejmohutnější troubení.
Všechny tyto vizuální, zvukové a pachové signály mají za cíl odradit slabšího soka od
souboje. Výrazně slabší jedinci také obvykle nepokoušejí štěstí a vyklidí pole. Pokud se však
sejdou víceméně stejně zdatní samci, začne úchvatná podívaná: oba soupeři se čelně srážejí
parožím a snaží se jeden druhého zasáhnout náhlým výpadem do boku.
Prudkost a síla úderů je ohromující. Přitom však se soupeři nedopouštějí žádných surovostí a
vítěz, jakmile zažene poraženého na útěk, se brzy uklidní. Jen výjimečně dochází ke
zraněním, a pokud je rána na boku příliš vážná nebo pokud vylomený paroh silně krvácí,
může dojít k úhynu poraženého soka. Občas ovšem myslivci nacházejí zesláblé nebo již mrtvé
dvojice jelenů, kteří se při souboji tak pevně vzájemně zaklesli parožím, že se jim nepodařilo
se vyprostit. Vážné úrazy vznikají také tehdy, odehrává-li se jelení souboj v blízkosti plotu z
ostnatého drátu.
Vítěznému samci připadne tlupa tvořená až deseti laněmi. Jelen každou z nich pokládá
postupně, tak jak přicházejí do říje. Schopnost být oplodněna netrvá u laně moc dlouho. Navíc
se občas stává, že dospělá laň může zabřeznout jen jednou za dva roky.
Přibližně po 240 dnech březosti porodí laň jedno mládě. Již několik hodin po narození je
mládě schopné postavit se na nohy a následovat svou matku. Místo toho však kolouch tráví
první dny svého života nehybně v úkrytu. Mládě zůstává u matky prakticky po celou sezónu.
c) Poštolka obecná, výskyt, význam.
Výskyt
Poštolka obecná je rozšířena v celé Evropě, Africe (kromě Sahary) a ve velké části Asie.
Populace žijící na severu jsou tažné a zimu tráví nejčastěji ve středomoří, případně až v
Africe. Směrem na jih jsou spíše stálé, nebo částečně tažné. V Evropě je cca 330 000 párů
těchto ptáků. Populace v některých oblastech mírně ubývá, ale celkově je poměrně stabilní.
Poštolky mají rády otevřenou krajinu a velice dobře se naučily žít v blízkosti člověka.
V České republice patří poštolka obecná mezi nejrozšířenější dravce. Žije v podstatě na celém
území republiky. České populace jsou převážně tažné. Ve městech bývá vyšší hnízdní hustota
než ve volné krajině, protože je zde více vhodných hnízdních příležitostí.
Význam
Dravci škodí na zvěři (drobné i srnčí), ale zároveň prospívají kupříkladu hubením škodlivých
hlodavců, vran apod.
14.
a) Kurové lesní, druhy, charakteristika, tetřeví tok.
Patří zde:
Jeřábek lesní
Tetřev hlušec
Tetřívek obecný
Koroptev polní
Bažant obecný
Jeřábek lesní
Jeřábek lesní je hrabavý pták velikosti koroptve. Celkové zbarvení rezavě hnědé, pouze ocas
šedý s černou páskou na konci. Samec má sytě černé hrdlo a prodloužená pera na temeni.
Vyskytuje se zejména ve vyšších polohách v hustých lesích s porosty lísek, bříz, olší a
bobulonosných rostlin. Živí se pupeny, semeny a plody, v malé míře i hmyzem. Zdržuje se
většinou na zemi, je však schopen také lehce přeletovat v korunách stromů. Hnízdo je skryto
na zemi, často při patě stromu, a samička do něj v dubnu nebo v květnu snáší kolem 10
vajíček. Zahřívá je sama a vylíhlá mláďata pak vzápětí z hnízda odvádí. Samec se k rodině
opět připojuje až později. Stálý druh. Silně ohrožený, zákonem zvláště chráněný.
Tetřev hlušec
Samec je tmavý s nevýrazně barevnou hlavou a světlým zobákem; dospělí jedinci měří až 60
cm a váží 1 až 1,5 kilogramu. Jeho výrazný ocas má široké oblé zakončení. Slepice je asi o 10
cm menší než sameček a je zbarvená rezavohnědě. Po většinu roku žije tetřev skrytě a
samotářsky v místech kde není rušen přítomností člověka; potřebuje vhodný životní prostor o
rozloze až 30 kilometrů čtverečních. Obývá slunné smíšené a jehličnaté lesy nebo rašeliniště
kde si opatřuje potravu sběrem a hrabáním. Živí se bobulemi, travinami, jehličím a mravenci.
Samice snáší a zahřívá 6 až 10 vajec a sama se po vylíhnutí stará o kuřata. V prvním roce
života v průměru přežívá jen asi deset procent mláďat.
Tetřívek obecný
Tetřívek obecný je kurovitý pták velikosti domácí slepice. Kohoutek má nápadně zahnutá
vnější ocasní pera (takzvanou lyru) a nad okem červené lysé zduřeniny (poušky). Tetřívek
obývá lesy prostoupené světlinami nebo louky a pastviny s roztroušenými lesíky a křovinami.
Potrava je především rostlinná - bobule, pupeny, jehnědy apod. Žije v polygamii. Tok probíhá
od časného jara, kohoutci se na tokaniště slétají před svítáním. Hnízdo je na zemi, snůška čítá
6 až 12 vajíček. Mláďata ihned po vylíhnutí hnízdo opouštějí. Na sklonku léta se tetřívci
rozdělují do skupinek podle pohlaví. Stálý druh, pouze při vyšší sněhové pokrývce přeletuje
na výhodnější místa. Patří k silně ohroženým druhům.
Koroptev polní
Koroptev polní se zdržuje v otevřeném terénu, na polích a úhorech. Létá nízko nad zemí,
rychlé třepetání křídly se střídá s krátkým klouzavým letem, při němž je nápadný rezavý ocas.
Kohoutek se od slepičky liší podkovovitou skvrnou na hrudi. Větší část roku se drží v malých
hejnech. Stálý pták. Hnízdem je prostý důlek v zemi. V potravě převažuje rostlinná složka
(především semena plevelů), pouze mláďata se živí téměř výhradně potravou živočišnou.
Ohrožený druh.
Bažant obecný
Myslivecky významný, původně asijský druh, který byl v Evropě vysazován už od starověku.
Velikosti slepice. Samec je červenohnědý, s tmavou hlavou a červenými políčky ("poušky")
kolem očí; velmi nápadný je jeho dlouhý klínovitý ocas. Samice je šedohnědá, s kratším
ocasem. Bažanti se téměř stále zdržují na zemi a vzlétají jen za nebezpečí, jejich let je velmi
hřmotný. Výskyt v zemědělské krajině. Potrava jak živočišná (hmyz, červi, měkkýši, drobní
obratlovci), tak rostlinná (semena, příp. plody pěstovaných i divokých rostlin, mj. 150 druhů
plevelů). Polygamní druh, na jednoho samce připadá 6 až 10 samic. Hnízdo je na zemi,
samice do něho snáší ve druhé polovině dubna nebo během května obvykle 8 až 16 vajec.
Vejce zahřívá a o mláďata, která po vylíhnutí opouštějí hnízdo, pečuje pouze samice. Stálý
pták.
Tetřeví tok
Samci a samičky žijí většinou odděleně. Setkávají se pouze na tokaništích. Tok u tetřeva
začíná v březnu nebo v dubnu, záleží to na nadmořské výšce. Sameček láká samičky tokáním
ze silných větví stromů na okraji lesa nebo v řídkém porostu. Tok začíná velmi brzy po
rozednění. Tokajícího tetřeva (samce) poznáme kromě charakteristických zvuků podle
zvednutých a roztažených ocasních per (podobně jak to známe u páva). V tuto dobu je na
tetřeva opravdu krásný pohled. Mezi samci, kteří jsou blízko sebe, dochází k poměrně
prudkým bojům. K páření pak dochází na zemi.
Samice blízko tokaniště najde nebo vyhrabe jamku o průměru zhruba 25 cm, kterou vystele
listím, mechem, vytrhaným peřím... Vyhledává především místa těsně u stromu nebo pod
výmolem či u hromady klestí. Většinou tedy hnízdí na zemi. Jsou však známy případy, kdy
tetřev hnízdil v opuštěném dravčím hnízdě ve výšce 3-5 metrů nad zemí. V průběhu dubna a
května samice snese 5-8 vajec, která jsou žlutohnědá nebo červenohnědá s tmavě hnědými
skvrnami. Vejce jsou snášena postupně během několika dní. Samice zasedne na vejce teprve v
době, kdy snese poslední. Z počátku je velmi plachá, ale později ji z hnízda jen tak něco
neodežene. Na vejcích sedí 26-28 dní.
b) Odhad stáří živé srnčí zvěře, pohlavní dimorfismus.
Dle
- tvaru těla
- podle fyzické dospělosti
- tvaru krku
v klidu
- způsobu nesení hlavy
- chování
- mladá zvěř je důvěřivá
- stará dlouho vyčkává, opatrně vyleze a při podezření se vrací zpět
- mladá zvěř se nepere, ale hraje si
- stará je nesnášenlivá a útočná
- starší se oddělují od tlupy
- přebarvování
- 2x ročně (na jaře a na podzim)
- letní srst je červená, červeno hnědá a zimní šedo černá
- mladá zvěř se přebarvuje první
- nasazuje paroží a vytlouká mladý zač. července a starý o měsíc
dříve než mladý
- barvy obličeje
- 1 letý srnec má tmavý obličej
- 3 letý srnec má světlou větrníkovou skvrnu, která dosahuje do
poloviny vzdálenosti světel
- 4 - 5 letý má skvrnu až po spojnici světel
- 6 letý má celou hlavu světlou - šedou
Pohlavní dimorfismus
Pohlaví se u srnce pozná podle toho, že samci mají nevelké parůžky, které srnám chybějí.
Srny jsou také o něco menší a štíhlejší. K určování pohlaví jedinců bez paroží napomůže
chomáč chlupů kolem řitního otvoru, který je u samců z profilu dobře patrný. Chumáč samic
má protáhlejší srdčitý tvar, kdežto samci mají chumáč příčně fazolovitého tvaru. Zejména v
zimní srsti je tento útvar dobře viditelný. Jeho rozevřením srnčí zvěř vydává signál k útěku v
nebezpečí.
Výška srnců se pohybuje kolem 60 a 70 cm. Hmotnost je velmi proměnlivá, podle prostředí a
početnosti populace. V průměru se pohybuje kolem 25 kg, ale někteří samci dorůstají i
hmotnosti 34-35 kg. Srnčata přicházejí na svět pokryta rezavou, bíle skvrnitou srstí. Tuto srst
si ponechávají až do „podzimního přebarvování“, kdy je nahrazena stejnou zimní srstí, jako
mají dospělí jedinci. Další výměna srsti nastává, stejně jako u jelenů, na jaře. Tehdy je hustá,
šedohnědá zimní srst je nahrazena kratším, živě rezavě hnědou srstí.
c) Nejběžnější druhy sov, potrava, význam.
Výr velký
Kalous ušatý (není řazen mezi zvěř)
Kalous pustovka (není řazen mezi zvěř)
Puštík obecný (není řazen mezi zvěř)
Sýček obecný(není řazen mezi zvěř)
Sova pálená (není řazen mezi zvěř)
Kulíšek nejmenší (není řazen mezi zvěř)
Potrava
Živí se převážně malými obratlovci, zvláště hlodavci (hraboši, křečky polními a různými
druhy myší), ale loví také ptáky a plazy, občas i hmyz.
Význam
Prospívají kupříkladu hubením škodlivých hlodavců.
15.
a) Liška obecná, způsob života, potrava, rozmnožování.
Způsob života
Liška je aktivní večer a v noci, kdy loví obratlovce do velikosti husy a zajíce, především však
ty malé - hlodavce. Mimo to si pochutná i na lesních plodech. V době, kdy má liška mláďata
se její plachá a opatrná povaha mění v odvážnější. V tomto období dokáže napadnou i psa,
který se objeví v blízkosti její nory. Lišky žiji v naprosté většině případů samotářsky. Jediné
období, kdy se lišky sblíží je období páření. Samec však záhy od své družky odchází a o
mláďata se stará matka. Tento lstivý a loupeživý tvor díky vynikajícímu sluchu zraku i čichu
snadno uteče našim očím, takže ho jen málokdy zahlédneme.
Potrava
Liška je také výtečný lovec. Málokdy se stane, že ji vyhlídnutá kořist uteče. Ráda si smlsne na
koroptvičce, zajíci či malých hlodavcích. Nepohrdne ani lesními plody. Neobyčejnou drzost
těchto zvířat znají především obyvatelé vesnických stavení, kterým lišky za týden vylovily
jejich malý domácí chov drůbeže.
Rozmnožování
Liška i se svými mláďaty bydlí v norách pod zemí, nebo v dutém stromě. Nezřídka je liška tak
drzá a uzme část důmyslně postaveného, až několika patrového, brlhohu jezevcovi. Liščí
páření začíná zhruba v půlce února. Asi po 60 až 63 dnech pak přivádí na svět 5-8 mláďat,
která jsou zezačátku šedá a slepá. Oči otvírají po 2 týdnech. Matka mláďata kojí do 4 týdne
jejich života. Po 3-4 měsících života mláďata poprvé opouští noru. Pohlavně dospívají v
devíti měsících.
b) Odhad stáří ulovené srnčí zvěře, vývoj chrupu.
Zubní vzorec (diagram):
Čerstvě narozené srnče: 003 - horní čelist
313 - dolní čelist
Mléčný chrup má 20 zubů.
Dospělý 32 zubů.
006
6 - 3 předstoličky a 3 pravé stoličky
316
3 - řezáky, 1 - špičák, 6 - stoliček
3. premolár do jednoho roku je třídílný
1. molár (trvalá stolička) se objevuje ve 4. – 5. měsíci
2. molár v 6. měsíci (až 8 měsíců)
3. molár ve 12. až 13. měsíci (v 1 roce)
Srnčí
2 roky:
3. premolár je dvojdílný
ostré stoličky, neopotřebované
3 roky:
korunky 3. a 4. stoličky jsou mírně otupeny
4 letý srnec:
5 letý:
pruh dentinu uzavřen na 1. a 2. stoličce
6 - 7 letý:
8 letý:
hroty stoliček více otupeny, hnědý pruh dentínu dosud neuzavřen
korunky stoliček jsou sníženy do poloviny výšky
korunky stoliček sníženy na 2 – 3 mm
9 - 10 letý:
korunky jsou sníženy nebo úplně pryč a přežvykuje pomocí kořenů
- opotřebení chrupu závisí na kvalitě přijímané potravy
- laboratorní metody:
Eidmann - podle letokruhů v dentínu řezáku
- v laboratoři pod mikroskopem
Mitchen - podle letokruhu zubního dentinu pod 4. stoličkou
- pod mikroskopem
Biegel
- dle úhlu řezáku a dolní čelisti
- u mladého 45°
- u středně starého kolem 55°
- hodně starého 65°
Věk se projevuje také podle délky a tloušťky pučnic. (viz. Lovectví)
c) Pachové žlázy srstnaté zvěře, umístění, význam.
Pokožka obsahuje mnoho žláz, zejména potních a mazových, jejichž přeměnou vznikly i
žlázy pachové (sexuální).
Typickým tchořím znakem je značkování si teritoria. K tomu slouží podocasní pachové žlázy,
které produkují výrazný sekret. Ten má kromě ochrany teritoria chránit tchoře světlého i před
nepřáteli. Ti se po vyloučení této odporně páchnoucí tekutiny většinou dají dobrovolně na
útěk.
Pachové žlázy slouží ke značkování teritoria a nacházejí se mezi polštářky na prstech, podél
okrajů tlamy, na bradě a kolem řitního otvoru, u samic kolem mléčných bradavek.
16.
a) Popište způsob života kamzičí zvěře, výskyt, rozmnožování.
Způsob života
Část roku žijí ve tlupách, kde jsou často samci i samice, ale vedeny jsou zásadně starší samicí.
V určitých periodách lze nicméně zaznamenat zcela zřejmou segregaci. Například vznikají
tlupy, kde jsou výlučně kamzice a jejich potomstvo, nebo jsou tlupy složeny pouze z kozlů.
Výskyt
Kamzík se často popisuje jako druh skalní a vysokých nadmořských výšek, připisuje se mu
obliba pro pastviště ležící v dosti větších výškách než 2000 m. Toto však vždy neplatí, jak
pravidelně dokazuje jeho přítomnost v lesích, kde ho nezkušení lidé spatří obtížněji. Je tomu
tak především proto, že život na skalách mu neposkytuje nutnou potravu i na jaře a v létě, ale
též jeho většího ohrožení v nekrytím terénu. Na jaře a v létě se kamzíkům v lese daří, zejména
v lesích větších nadmořských výšek. Jeho původním domovem jsou především vysokohorské
oblasti Alp, Tater, Karpat, vyskytuje se i na Balkáně a v Turecku. V Česku se vyskytuje v
Jeseníkách a Lužických horách, kde byl uměle vysazen.
Rozmnožování
Na konci října a na začátku listopadu vznikají velká shromáždění obou pohlaví - je to znak
blížící se říje. Samci tíhnou k polygamii, v této době se bez ustání provokují v duelech a
imponují tak samicím. Boje jsou velice prudké, zvýrazněné akrobatickými výkony kozlů a
jejich vzájemným pronásledováním rychlostí, kterou skoro nelze pochopit vzhledem k
obtížnosti pohybů v daném prostředí. Tyto souboje, i když jsou velice prudké, končí jen
určením dominantního samce (který na místě zůstává) a podlehlého soupeře (který odtáhne
pryč). Zranění na citlivém místě těla může přivodit smrt účastníka, ale tyto případy jsou
každopádně velmi vzácné.
V prosinci říje končí, zvěř se odebírá do zimních stanovišť a kamzíci zcela ztratí zájem o
samice. Březost trvá 160 - 170 dní a 20 - 30 dní před porodem se samice oddělí od tlupy. K
porodu dochází na rozhraní května a června.
Od narození mláděte disponuje všemi smysly, i když se svými poměrně dlouhými "čapími"
končetinami vyvádí obdivuhodné kousky. Za několik dní již svou matku všude následuje, a i
když kojení trvá přibližně 2 měsíce, kůzle samo spásá jemnou vegetaci už 30 dní po narození.
V naprosté většině kamzice rodí jedno mládě.
b) Rozpoznávací znaky kuny lesní a kuny skalní.
Rozpoznávací znaky: - Kuna skalní
oranžová náprsenka
úzké uši
černý čenich
tlapa je osrstěná
užší lebka
- Kuna lesní
bílá širší náprsenka
široká hlava
růžový čenich
široký nosní otvor
neosrstěná tlapa
c) Chrutí černé zvěře, březost, kladení mláďat.
Chrutí
Černá zvěř nemá žádnou specifickou roční periodu, kdy probíhá říje, tj. kdy „chruje“. Chrutí
nastává při kombinaci několika činitelů. Pohlavní aktivita je obecně přerušena během
nejteplejších a nejdelších dní v roce (od června, do září). Tato sexuální pauza skončí, jakmile
bachyně nashromáždí v organismu dostatečné zásoby živin, tj. na konci periody hojnosti
stravy (spadávání lesní plodů). Měsíce příznivé pro rozmnožování jsou tedy listopad, prosinec
a leden, s vrcholem v prosinci. Ke kopulaci, pokládání bachyň, však může docházet od září až
do května. Mladá samice pohlavně dospívá při dosažení váhy 30 - 35 kg, což za normálních
podmínkách nastává asi ve stáří 8 až 9 měsíců. Bachyně má své období říje, chrutí, čili
oestrus, každý 21. den, ale je receptivní (připravená k oplodnění) vždy jen několik hodin.
Březost
Březost trvá 114 - 120 dní. Bachyně mají 2 - 8 mláďat (uvádí se však mnohem více např. 13),
v závislosti na stáří a váze bachyně. Úroveň plodnosti se zvyšuje z vyšším průměrným věkem
bachyň v populaci. Roční přírůstek je průměrně 100%. Bachyně metá mláďata v hnízdě (loži),
vystlaném rostlinami a větévkami, které sama předem vybuduje.
Kladení mláďat
Selata po pár hodinách začínají chodit a nehnou se od matky. Matka selata kojí asi týden, a
později je učí hledat si potravu. Asi po dvou dnech mláďata začnou napodobovat matku
(začínají vše očichávat, snaží se "stříhat" oušky jako matka atd.) a po třech dnech už začínají
vylézat z hnízda, ale vždy jen pár metrů. Tento den také začíná "výběrové řízení" - pokud se
narodilo více než osm selat, nezbudou volné cecíčky a slabé mládě, nebo mláďata zemřou
hlady a žízní, je ale možné, že slabé mládě udupají ostatní selata.
17.
a) Ondatra pižmová, výskyt, význam.
Výskyt
Je to vodní savec, obývá řeky, jezera i rybníky na celém území České republiky, kromě
nejvyšších pohoří. Staví si nory ve březích, kde vyvádí až čtyřikrát ročně kolem 5 až 14
mláďat. Je velmi dobrý plavec a obratně se i potápí pod vodní hladinu, kde pátrá po potravě,
kterou nejčastěji tvoří malé ryby, vodní rostliny nebo měkkýši, někdy i mrkev, jablka a
ořechy.
Význam
Ondatry byly v Čechách často loveny jako kožešinová zvířata a na maso. Kožešinová zvěř
jsou savci, kteří se chovají nebo loví pro svou kožešinu. Kožky těchto zvířat jsou používány k
výrobě kožešnického zboží. Kožešinová zvěř se často chová na zvláštních farmách. Kožky z
faremních chovů jsou často kvalitnější než kožky z divokých zvířat.
b) Rozpoznávací znaky mezi mladým jestřábem, kání a sokolem.
Dle siluety ptáků, rozpětí a zbarvení hrudi a břicha.
c) Odhad stáří ulovené černé zvěře, vývoj chrupu.
Stáří posuzujeme dle mohutnosti a délky zbraní (trofej), háků a vývoje a opotřebení chrupu.
Chrup 6 měsíčního selete obsahuje 36 zubů, asi 12 měsíční sele 40 zubů.
Chrup prasete je plně vybaven zuby až ve stáří 3 let.
Zvláštností jsou všechny 4 špičáky, neboť nemají ukončený růst.
Dolní špičáky samců se nazývají páráky. Rostou vzhůru a stáčejí se vzad, přičemž se třou ho
horní špičáky klektáky.
Mohutné špičáky u kňoura se nazývají zbraně. Špičáky bachyně jsou kratší a nazývají se
háky.
18.
a) Bahňáci, druhy, výskyt, slučí tok.
Patří zde:
Bekasína otavní
Čejka chocholatá
Sluka lesní
Kulík říční
Koliha velká
Vodouš kropenatý
Dytík úhorní
Výskyt
Vyhledávají mokré louky, bažiny kolem rybníků nebo rašeliniště, slatiniště. Většina druhů
hnízdí na zemi, ale např. vodouš kropenatý na stromech. Tažní ptáci a zimují zejména ve
Středozemní oblasti, především v Itálii a ve Francii.
Slučí tok
Tok i páření sluk probíhají za teplých nocí. Samečci se ozývají pískáním a kvokáním, slepička
vábí kohoutky pískáním. Slepičku ošlapuje vždy jen jeden kohoutek. Na vajíčkách sedí 20 až
21 dní. Někdy mívá snůžku i 2x do roka. Sameček sluky není žádným starostlivým otcem. Po
ukončení snůšky se o samičku přestává zajímat a péče o rodinu je plně záležitostí samičky.
Tok sluky lesní probíhá zejména od poloviny března do konce dubna a potom ještě v období
druhého hnízdění v červnu.
b) Psík mývalovitý, výskyt, potrava, význam.
Výskyt
Původním areálem rozšíření je Dálný východ. Postupem času se jeho oblast rozšíření začala
přesouvat přes evropskou část Ruska dále na evropský kontinent. Dnes tuto psovitou šelmu
nalezneme nejenom v České republice, ale i ve Švýcarsku, Holandsku, skandinávských
státech Norsku, Švédsku a Finsku. Najít psíka mývalovitého můžeme především v listnatých a
smíšených lesích s hustým podrostem. Nejlépe s bažinatými oblastmi. Rád se ukrývá v
hustém podrostu také na okolo řek.
Potrava
Jako hlavní složka potravy slouží mývalovci kunímu drobní živočichové, ovoce, bobule a
zelené části rostlin. Pokud jsou k dispozici, pak nepohrdne ani obojživelníky, leklými rybami,
měkkýši nebo například hmyzem, drobnými savci či ptáky, jimž mnohdy vyplení i hnízda. Z
hlediska potravní struktury se tedy jedná o všežravce.
Význam
Důvodem tohoto přesunu byla jeho kožešina.
c) Která zvěř patří mezi přežvýkavce? Popiš trávicí soustavy.
Jelen lesní
Sika
Daněk evropský
Jelenec běloocasý
Srnec obecný
Muflon
Kamzík horský
Koza bezoárová
Soustava
Je to zvláštně přizpůsobená trávicí soustava, hlavně soubor předžaludků, který jim umožňuje
trávit těžko stravitelnou rostlinnou potravu.
Předžaludky jsou tři: Bachor
Čepec
Kniha
Následovány slezem, což už je vlastní žaludek, který se nijak výrazně neliší od žaludku třeba
psa nebo člověka.
Přežvýkavec potravu nejprve spolkne do bachoru, kde žijí symbiotičtí prvoci bachořci, kteří jí
pomohou rozštěpit celulózu. Pak sousto ještě jednou pořádně rozžvýkají a spolknou do
dalších předžaludků i s bachořci, kteří jim poskytnou živiny, které rostlinná strava
neobsahuje.Tomuto jevu se říká Ruminace.
19.
a) Ve kterém ročním období probíhá říje u jednotlivých druhů spárkaté zvěře a kdy
kladení mláďat?
Jelen lesní
říje
od poloviny září do poloviny října = podzim
kladení mláďat
po 33 až 34 týdnu
koncem května častěji však v červnu = jaro, přelom léta
Sika
říje
od poloviny října do poloviny listopadu = podzim
kladení mláďat
po 30 až 32 týdnu
květen, někdy až začátek června
Daněk evropský
říje
od října do listopadu = podzim
kladení mláďat
po 32 až 33 týdnu
v červnu = přelom léta
Jelenec běloocasý
říje
od listopadu do prosince = přelom zimy
kladení mláďat
v květnu až červnu = přelom léta
Los evropský
říje
od srpna do října, obvykle v září = pozdní léto
kladení mláďat
v květnu až červnu = jaro
Srnec obecný
říje
začíná v polovině července = léto (plod se vyvíjí až od prosince – utajená březost)
kladení mláďat
po 38 až 40 týdnu
v květnu až červnu
Muflon
říje
od listopadu do prosince = přelom zimy
kladení mláďat
po 21 až 22 týdnu
počátkem jara
Kamzík horský
říje
od konce října do listopadu (prosince) = podzim
kladení mláďat
v květnu až červnu = přelom léta
Koza bezoárová
říje
září až říjen = pozdní léto
kladení mláďat
přelom března a dubna = jaro
Prase divoké
říje
od listopadu do ledna
kladení mláďat
po 16 až 17 týdnu
na jaře
b) Tchoři, druhy, rozšíření, význam.
Tchoř tmavý
Tchoř stepní
Výskyt
Tchoř stepní
Tchoře světlého najdeme od oblasti Ruska, Mongolska a Číny, přes jihovýchodní Evropu až
na našem území. Právě u nás je totiž západní hranice rozšíření této šelmy. Výskyt tchoře
světlého je u nás evidován hlavně na jižní a střední Moravě, v Polabí, Českém středohoří a
dokonce i poblíž našeho hlavního města. Pro své teritorium, které si značkuje, si vybírá
hlavně teplé nížinaté oblasti.
Tchoř tmavý
Výskyt v Evropě od pobřeží Atlantického oceánu až po Ural na východě, od jižního Norska a
Švédska na severu až po Středozemní a Černé moře na jihu. Již jen vzácně (včetně ČR),
protože mnohá podmáčená a vlhká území, která rád obývá, byla odvodněna a zkultivována.
Význam
Kožešina je velmi hodnotná. Požírá hlodavce.
c) Rozmnožování zajíců, březost, počty mláďat.
Období páření je dlouhé, od ledna až do léta, březost trvá 42-44 dnů. Zvláštností zajíců je je
možnost opětovnému oplození během březosti. Na začátku jara se však rodí jen málo zajíčků,
až 80 % jich přijde na svět od května do srpna. V jednom vrhu jsou 1-4 mláďata, pokud má
zaječice více vrhů do roka, je nejméně mláďat v prvním, nejvíce ve druhém a třetím, čtvrtý je
výjimkou.
Mláďata jsou sice při narození osrstěná, vidí a mohou se pohybovat, ale obvykle zůstanou
první tři nebo čtyři dny v loži a matka je chodí jednou denně nakojit. Samice pohlavně dospějí
za půl roku, ale první mládě mají až v následujícím roce. Nejvyšší věk známý z přírody je
12,5 roku.
20.
a) Lyska černá, rozšíření, význam, potrava.
Rozšíření
Nejlépe se lysky cítí na stojatých nebo pomalu tekoucích vodách. Vyhledávají řeky, rybníky,
vybagrované vodní nádrže, vodní plochy nebo malé nádrže ve štěrkovištích, ale stejně dobře
se cítí i na městských rybníčcích. Ke hnízdění dávají přednost prostorům s hustou vegetací,
která je chrání. Na podzim se lysky shromažďují na větších nádržích s hojností potravy, kde
zůstávají, dokud je dostatek potravy či dokud voda nezamrzne. Když jezírka zamrznou,
můžeme je zastihnout ve velkých skupinách na nezamrzajících velkých vodních plochách.
Ptáci ze severu migrují na zimu na jih, a tak je v zimě pozorujeme ve velkých hejnech na
volné vodě prakticky všude v Evropě. Lysky černé jsou poněkud větší než slípky zelenonohé,
často s nimi sdílejí vodní plochy. Od severní Afriky přes mírné pásmo Evropy až po východní
Sibiř, Japonsko, Čínu, jihovýchodní Asii a Indii. Vyskytuje se také na Nové Guiney a v
Austrálii. Severoevropská populace migruje v říjnu na jih a vrací se na hnízdiště v dubnu.
Význam
Je častým úlovkem na kachních honech. Je našim nejhojnějším vodním ptákem.
Potrava
V létě má lyska nejpestřejší rostlinnou i živočišnou potravu. Jsou to výhonky, plody a kořínky
vodních a pobřežních rostlin. Přílohou bývá hmyz, plži a škeble, vodní řasy, pulci
obojživelníků a mnohdy i drobné rybky. Jako potrava také poslouží semena nebo vejce a
čerstvě vylíhnutá ptáčata jiných druhů. Lyska dává přednost rostlinám, které rostou pod
vodou. Při tom se ponoří celým tělem a vytrhává je z vody. Pro většinu potravy se potápí.
Vynořuje se rychle, skoro jako korková zátka, na vodní hladinu. V zimě se lyska živí
především vodními rostlinami. V zimě také vycházejí lysky z vody ven na okolní louky a
obilná pole za potravou. Brehm uvádí, že si lysky umějí vylovit ze dna i škeble a velevruby,
které pak na zadním, špičatém konci rozbíjejí zobákem a vytahují tělo měkkýše ze skořepin.
b) Odhad stáří živé a ulovené mufloní zvěře.
Stáří živých muflonů posuzujeme podle mohutnosti těla, toulců a obličejové čelní masky a
podle znatelně bílé skvrny po obou stranách hrudi tzv. sedla.
Ulovených muflonů podle ročních přírůstků – vrubů na toulcích, dále podle chrupu. Hmotnost
muflonů se pohybuje v průměru kolem 25 – 45 kg a muflonek 20 – 28 kg.
c) Co je to parukáč a v důsledku čeho tato abnormalita vzniká?
Nejčastější příčinou tvorby paruky bývá hormonální porucha ovlivňující produkci
testosteronu, která vzniká v rážích. Parukáči ráže buď chybí nebo jsou poraněné, zakrslé či
jednostranně vyvinuté. Může se stát, že ráže zůstanou v tříselních partiích a do šourku vůbec
nesestoupí. Byly popsané případy, kdy na pohled normálně vyvinuté ráže neprodukovaly
pohlavní hormon, což vedlo k růstu paruky.
Místo paroží vyrůstá houbovitě pórovitý výrůstek.
Download

Zoologie - Myslivost