Česká poválečná kultura
1. Rozdělení české poválečné literatury
Česká poválečná literatura se nedělí na umělecké směry nebo skupiny, protože
nejsilnějším kritériem vývoje literatury je politika Komunistické strany Československa a
politický vývoj v Sovětském Svazu. To určuje témata a styl vydávané literatury.
1. Období těsně poválečné 1945 – 1948
Nejsilnějším tématem, zejména v poezii tohoto období je téma války a okupace spolu
s radostí z osvobození. Objevují se díla, která neprošla německou cenzurou nebo která k ní
raději ani nebyla předložena, spolu s novou reflexí okupace a konce války.(Seifert – Přílba
hlíny, Holan – Dík Sovětskému Svazu, Rudoarmejci, Drda – Němá barikáda, Fučík –
Reportáž psaná na oprátce, J. Čapek – Psáno do mraků,….)
Silná nakladatelská a překladatelská činnost se snaží zacelit sedmiletou trhlinu izolace od
některých světových literatur, zejména anglické a americké.
Probíhá vášnivá diskuse o postavení spisovatele ve společnosti a o míře jeho politické
angažovanosti. Tato diskuse je ukončena politickým převratem v únoru 1948.
2. Období stalinismu 1948 – 1960
Česká literatura je rychle rozdělena podle vztahu Komunistické strany k jednotlivým
autorům.
Část z nich je vyzvedávána jako inženýři lidských duší, kteří vytvoří novou generaci
budovatelů socialismu (Skála, Kohout, Drda, Nezval, Majerová, …), jiní však nesmí pro svůj
původ nebo názory publikovat (Holan, Škvorecký, Foglar, Hrabal, Kolář, Havel,…).
V horším případě končí ve vězeních a pracovních táborech (Zahradníček, Palivec, Pecka,
Rotrekl,…) nebo na popravišti (Kalandra, …).
Je povolen jediný estetický směr – socialistický realismus. Jde v podstatě o realistické
zachycení situace budování socialismu podle schématu: kladný hrdina = svazák nebo
komunista, záporný hrdina = kulak, emigrant nebo cizinec ze Západu).
Poslední část autorů tvoří ti, kterým se podařilo před uzavřením hranic utéct do zahraničí
(Peroutka, Voskovec, Blatný, Hostovský, Tigrid,…).
Česká literatura je tak po roce 1948 rozdělena na literaturu domácí a exilovou.
3. Období politického uvolnění 60. léta
Dochází k jakési tiché dohodě mezi umělci a vládnoucí mocí. Ta finančně podporuje
převážnou část umění, cenzura je poměrně ústupná,ale umělci na druhou stranu kritizují
pouze chyby komunistického režimu a neútočí na jeho podstatu.
Mohou tak vzniknout některá velká díla v literatuře (Škvorecký, Hrabal, Kundera, Holan,
Seifert, …), ve filmu (česká nová vlna – Menzel, Forman, Chytilová, Němec,…) i ve
výtvarném umění (Kolář, Medek, …)
4. Období normalizace 70. a 80. léta
Komunistická strana vyhlašuje program normalizace poměrů ve společnosti, který radikálně
obnovil rozdělení občanů na lidi různé kategorie, známé už z padesátých let. Represe jsou
však proti tomuto období znatelně mírnější. Žádné popravy nebo tábory nucených prací, „jen“
obyčejné vězení a naprostá občanská diskreditace.
Nezanedbatelná část inteligence po roce 1968 volí emigraci. Josef Škvorecký se svou
ženou Zdenou Salivarovou v kanadském Torontu zakládá nejvýznamnější exilové
nakladatelství Sixty eight Publishers, v němž vyjde většina zakázané knižní produkce. Milan
Kundera a Jiří Kolář odcházejí do Francie, Pavel Kohout je odsunut do Rakouska, Jiří Gruša
do Německa.
V umění v Československu znovu dochází k rozdělení povolených, tolerovaných a
zakázaných autorů. Desítky nejvýznamnějších autorů nemohou publikovat (Skácel,
Mikulášek, Seifert, Hrabal, Havel, Černý, Deml,…) nebo jsou jejich publikační možnosti
velmi omezené cenzurou. Postupně moc více diferencuje mezi jednotlivými autory a díly a
v 80. letech někteří z těchto zakázaných autorů mohou některá svá díla vydat (klasickým
příkladem je vydání Seifertových pamětí poté, co obdržel Nobelovu cenu).
Mimo oficiální povolenou literaturu se objevuje tzv. samizdat. Jméno převzal podle svého
ruského staršího vzoru. Je to vydávání knih vlastními prostředky, tedy obvykle napsané na
stroji s deseti kopiemi a svázané, vždy opatřené podpisem autora. Nejznámějšími
samizdatovými nakladatelstvími byla Edice Petlice Ludvíka Vaculíka a Edice Index Václava
Havla. Koncem 80. let díky xeroxu dochází k profesionalizaci této činnosti a začínají
vycházet i časopisy a noviny, např. Revolver Revue nebo Lidové noviny.
Významnou roli hraje alternativní kultura jazzová, folková a rocková.
Samizdat
Dnes ve světě i u nás používaný termín samizdat vznikl v Rusku už ve třicátých letech
dvacátého století. Je ironickou parafrází zkratky Státního nakladatelství - Gosizdat
(Gosudarennoje izdatělstvo). Význam slova samizdat je vydej si sám. Jde tedy o vydání knih,
které nemohly úspěšně projít oficiální komunistickou cenzurou a neměly šanci být vydány
oficiálně. Byly proto opisovány na stroji a nekontrolovaně se šířily mezi obyvatelstvo. Časem
dostaly i knižní úpravu – ilustrovaly se a nechávaly vázat.
Samizdat se u nás objevuje už v 50. letech (Hrabal, surrealisté, Bondy,…) S uvolněním
v šedesátých letech ztrácí samizdat na významu. Znovu se objevuje až se znovunastolením
cenzury v roce 1969 a v následujících dvou desetiletích prožívá svůj vrchol.
První samizdatovou edicí po roce 1969 byly Texty přátel vydávané v Olomouci.
V pražském prostředí, které sdružovalo většinu autorů zakázaných po roce 1969, se objevily
první opisy v průběhu roku 1972. Šlo zejména o texty z autorských čtení pořádaných v bytě
Ivana Klímy.
Vydáním svého románu Morčata vzal organizaci samizdatu do svých rukou Ludvík
Vaculík. Na titulní list se psala ochranná formule - Výslovný zákaz dalšího opisování textu.
Ta spolu s vlastoručním podpisem autora měla zaručit beztrestnost vydavatele. První písmena
formule také tvořila původní název edice – VZDOR. Brzy však byla přejmenována na edici
Petlice. Do roku 1989 v ní vyšlo přes 400 původních titulů české a slovenské literatury.
Dalšími edicemi byla edice Kvart, kterou vydával Jan Vladislav, edice Expedice Václava
Havla nebo filozofická edice Nové cesty myšlení Radima Palouše.
Přes ochranná opatření bylo samizdatové vydávání kriminalizováno – někteří autoři a
vydavatelé byli odsouzeni (Jiří Gruša, Jiří Lederer, František Pavlíček, …) Jiní byli donuceni
k emigraci (Jan Vladislav, …)
V osmdesátých letech se vedle samizdatových knih objevují také samizdatové časopisy –
Vokno, Prostor, Lidové noviny, Revolver revue.
Po obě desetiletí normalizace existují také náboženská samizdatová nakladatelství, např.
katolická edice Orientace.
5. 90. léta a počátek nového století
Radikální společensko-politická změna v listopadu 1989 vytvořila na počátku 90. let
zcela nový prostor české kultury. Poprvé v druhé polovině 20. století se česká kultura rozvíjí
v naprosto svobodných, ale současně také tržních podmínkách.
Do tohoto prostoru mohl vstoupit kdokoliv. Zpočátku ho zaplnili umělci, kteří nemohli
nebo nechtěli zveřejňovat svá díla v podmínkách normalizace 70. a 80. let, případně ještě
déle. V krátké době byla vydána díla autorů žijících v exilu (Hostovský, Škvorecký, Tigrid,
Kohout, Diviš, Šiktanc…) nebo publikujících v samizdatu (Havel, Vaculík, Klíma,
Kantůrková,…). Vracela se díla umlčených katolíků (Zahradníček, Deml, Renč, Rotrekl…),
demokratů (Peroutka, Černý, Voskovec, …), veřejně se představil underground (Jirous,
Hlavsa, Šabach,
Vytvořil se prostor pro koexistenci zcela rozdílných poetik , životních postojů, generací a
skupin. V literatuře došlo k nečekanému setkání děl z různých období, děl vzniklých
v naprosto rozdílných kontextech.
Tato umělecká mnohotvárnost byla doprovázena rozmachem pokleslého umění. Svou
renesanci prožila červená knihovna tradičních Večerů pod lampou i novějších Harlekýnů.
Znovu se objevily westernové Rodokapsy, erotická literatura či přepisy filmových scénářů.
Neobvyklý úspěch zaznamenaly fiktivně dokumentární příhody ze života slavných.
Tato umělecká mnohotvárnost byla umožněna obrovskou nakladatelskou aktivitou. Ta
však během několika let zahltila trh. To vedlo k řadě bankrotů, ale také k tomu, že mnohé
zajímavé tituly se v tomto chaosu ztratily a nenašly svoji cestu ke čtenářům. Tisíce titulů
skončily ve výprodejích za zlomek ceny.
Situace se stabilizovala až ve druhé polovině 90. let. To se kromě etablovaných autorů
výrazně prosazuje i mladší generace, prozaici Michal Viewegh, Jáchym Topol, Martin C.
Putna, básníci Jaroslav Typlt, J. H. Krchovský, ….
2. Poezie
Skupina 42
Patří sem básníci Jiří Kolář, Josef Kainar, Jiřina Hauková, Jan Hanč, Ivan Blatný, literární
a výtvarný teoretik Jindřich Chalupecký, malíři Kamil Lhoták a František Gross.
Poezie těchto básníků se snaží o civilní projev využívající hovorový jazyk a nevyhýbající
se ani slangu nebo argotu. Dějištěm jejich básní je moderní město, které je pro ně spojeno
s osudem jedinečného člověka, který v něm žije. Všednodenní život tohoto města a jeho
obyvatel je námětem jejich básní a obrazů.
Skupina 42 se objevuje v době války (1942) s kritikou meziválečné avantgardní poezie a
proti jejím francouzským vzorům staví modernistickou anglo-americkou poezii. (Proti
Apollinairovi a Bretonovi - T.S Eliota nebo C. Sandburga). Zřetelněji vystupuje v letech 1945
–1948. Po únoru 1948 má většina členů problémy s publikací, Blatný odchází do emigrace,
Kainar podléhá ideologickému tlaku a hlásí se k socialistickému realismu.
Skupina RA
Surrealistická skupina, která vznikla za války a existovala do roku 1948. Překvapivě však
odmítali automatický text a trvali na racionální výstavbě uměleckého díla. Poté byl
surrealismus označen za úpadkový buržoazní umělecký směr a oficiálně zakázán.
Patřili sem: Ludvík Kundera, Zdeněk Istler.
Skupina Května
Vznikla kolem stejnojmenného časopisu pro mladé autory koncem 50. let. Navázala na
skupinu 42 svou civilností, vytvořila program tzv. poezie všedního dne. Časopisem Květen se
otevřela oficiální možnost publikovat jinou než socialisticko-realistickou poezii.
Patřili sem hlavně Jiří Šotola, Miroslav Holub, Karel Šiktanc.
3. Významní autoři
Jiří Kolář
„Poezie – panství života a smrti –
je největší statek člověka
cesta k spáse či zatracení
statek
jemuž je třeba věnovat nikdy neutuchající péči.“
(A Mistr Sun pravil)
Začíná publikovat ještě za války
sbírka Křestný list
Po válce důsledně dodržuje program Skupiny 42, který doplňuje formou deníkového
zápisu. Vrcholnou formu pak dostávají sbírky z přelomu 40. a 50. let. Zvláště Prométheova
játra, v nichž se prolínají denní záznamy, verše, úvahy, poznámky z četby vytvářejí koláž
plnou úzkosti, smutku, ale i naděje a obdivu.
Sbírka Dny v roce (1948)
Sbírka Roky ve dnech (1949)
Sbírka Prométheova játra (1950)
Vyjít však stačila pouze první z této trojice sbírek, další dvě kvůli komunistické cenzuře
vyšly až v devadesátých letech dvacátého století.
Další básnická sbírka může Kolářovi vyjít až po devíti letech. Jde o parafrázi knihy
čínského myslitele Suna O umění válečnickém.
Sbírka Mistr Sun o básnickém umění (1957)
Navazuje zde na některé verše z Roků ve dnech, které se zabývají zodpovědností umělce
za pravdivost svého díla a svého života.
Nároky kladené mistrem Sunem (Kolářem) na básníka vyžadují opravdovost životního
postoje – bez kompromisů, nepodlehnutí ideologii, odměnám nebo strachu. Právě z tohoto a
jedině z tohoto postoje může vzniknout skutečné umělecké dílo.
„Kdokoli chceš stvořit báseň
vypracovat verš
napsat slovo
nezastydět se za vlastní život
nejdříve musíš
ovládat formu
vlastnit obsah
zvážit cíl
vědět co je to být lvem a co tasemnicí.“
V šedesátých letech Kolář experimentuje s významem slov, stejně jako s výtvarnou koláží.
Postupně se mu oba tyto experimenty prolínají a vzniká literárně-výtvarná poezie.
V době normalizace se Kolář už tradičně stává nepovoleným literátem i výtvarníkem. Jeho
věhlas, zvláště výtvarný, mu koncem 70. let umožní vycestovat do Francie. Hned poté je
zbaven občanství a je mu zakázán návrat.
Stává se jedním z klasiků evropské koláže, muchláže, konfrontáže a persifláže.
V 90. letech žije střídavě v Paříži a v Praze. Konečně vycházejí téměř všechna jeho
literární díla a v roce 2000 se v Praze objevuje souborná výstava jeho výtvarného díla, kterou
navštíví během půl roku téměř milion návštěvníků.
Jan Skácel
60. léta
Začíná publikovat až koncem padesátých let pod Mikuláškovou patronací. Redaktor
brněnského deníku Rovnost, později redaktor Československého rozhlasu Brno. V druhé
polovině šedesátých let šéfredaktor brněnského literárního časopisu Host do domu.
sbírka Kolik příležitostí má růže
Už v této prvotině se objevuje typický rys Skácelovy poezie 60. let – spojování přírodního
děje s osudem člověka. Časté jsou prvky až existenciální poezie.
sbírka Co zbylo z anděla
Člověk žije svůj jednotvárný, stereotypní, šedivý život, ale najednou v jediném okamžiku
vnímá svět kolem sebe krásný a jedinečný. To je okamžik, kdy jakoby kolem prošel anděl.
sbírka Smuténka
Tentokrát je přírodní děj spojován s motivy úzkost, obav, tragédie.
70. a 80. léta
V sedmdesátých letech je zakázán Host do domu a Skácel nesmí oficiálně publikovat.
Omilostněn je počátkem osmdesátých let, ale i poté smí vycházet jeho sbírky jen v omezeném
nákladu jihomoravského nakladatelství Blok. Část jeho poezie ze sedmdesátých let vyšla už
předtím jako samizdat.
sbírka Odlévání do ztraceného vosku
sbírka Oříšky pro černého papouška (oficiálně vyšla její část pod názvem Naděje s bukovými
křídly)
Obsahuje krátká čtyřverší. V nich v geniální básnické zkratce Skácel zachytil osudy
člověka moderní doby.
sbírka Kdo pije potmě víno
Zachytil zde své pocity z doby, kdy byl „básníkem zakázaným zaživa“, tedy ze 70.
let.Typickým motivem je ticho – zlověstné a nehybné.
Oldřich Mikulášek
Básník spojený s Brnem. Začal publikovat už ve třicátých letech poetistickou sbírkou
Černá, bílá, ano, ne , ke které se později nehlásil.
Období 1945 – 1948
Pracuje jako redaktor Rovnosti.
sbírka Pulsy
Svou civilností, běžným jazykem a důrazem na každodenní život má blízko ke skupině 42,
ke které ovšem oficiálně nikdy nepatřil. Objevují se existenciální motivy - motivy života,
smrti, oběti. K tomu odkazuje i název – puls jako symbol předělu života a smrti.
50. léta
sbírka Krajem táhne prašivec
Prašivec – démon lihu a alkoholu prochází Vysočinou, nutí muže nezřízeně se opíjet a ničí
tak jejich životy i životy jejich blízkých. Mikulášek zde částečně zachytil i osobní problémy
s alkoholem v této době.
60. léta
sbírka Ortely a milosti
Knížka vyšla na přelomu 50. a 60. let, ale svým vyzněním otevřela 60. léta podobně jako
v próze Škvoreckého Zbabělci.
Skládá se ze tří oddílů: Ortely – existenciální poezie, která zachycuje život člověka jako
tragický úděl, na který musíme být hrdi – báseň Vyvolavač. (srv. Albert Camus),
Milosti – milostná poezie, často zasazená do brněnského prostředí
(např. báseň Pokušení na Špilberku)
Tance –souvisí s Milostmi, okouzlení ženským pohybem při tanci
a baletu.
sbírka Šokovaná růže
Na jedné straně se zesilují erotické motivy milostné poezie (oddíl Hry nevinnosti), na
druhé se objevují aktuální reakce na politické dění po roce 1968 (báseň Černý triptych).
70. – 80. léta
V 70. letech nesmí Mikulášek publikovat, prudce se mu po nepodařené operaci kyčlí
zhoršuje zdravotní stav. Teprve po roce 1980 smí znovu publikovat, i když jeho stěžejní
sbírka z počátku 70. let Agogh vychází až v roce 1989.
sbírka Žebro Adamovo
V této převážně milostné poezii vedle sebe staví různé časy i prostory básně, které existují
současně a znesnadňují tak pochopení smyslu nebo spíše smyslů básně.
sbírka Druhé obrázky
Navazuje na sbírku První obrázky ze šedesátých let a využívá útvar minisonetu z této
sbírky, jen v opačném pořadí (1+2+3+4). Převážně milostná a přírodní lyrika.
Doušek
Kalich! Pohár! Sklenka! Číše!
Žízeň na líh!
Na lásku až po var!
Na strunečku,
která tenká
do srdce vetkne se nám tiše!
Na radost všecku!
A navždycky
na mužský žal, co nikdy nelká!
Na doušek-samce dušičky!
sbírka Agogh
Hlavní hrdina, král i žebrák, všemocný i ubohý Agogh se objevuje jen ve dvou metaforách,
jak pojmenoval autor jednotlivé skladby sbírky.
Zpívaná poezie
Tzv. Zpívající básníci – folkoví zpěváci doprovázení obvykle kytarou, jejichž texty nesly
obvykle hluboké sdělení v poměrně vycizelované formě – se objevují koncem 60. a
začátkem 70. letech 20. století. Patří sem Karel Kryl, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka,
Vlastimil Třešňák. Celá tato generace je pronásledována státní bezpečností a postupně
umlčena nebo vyhnána do emigrace.
Začátkem 80. let se objevuje nová generace písničkářů – Karel Plíhal, Jaromír Nohavica,
Wabi Daněk, ...
V dnešní době se po delší přestávce objevuje nová generace písničkářů – Radůza, Tomáš
Klus, …
4. Próza
Josef Škvorecký
Jeho prózy tvoří dva typy. První, pro nás významnější, jsou částečně autobiografické
prózy, jejichž společným hrdinou je Dany Smiřický. Druhý typ próz tvoří detektivky, ke
kterým se autor dostal nejdříve jako překladatel, poté jako teoretik a nakonec je začal sám
psát.
Prózy s Dany Smiřickým
Kvůli cenzuře vycházeli se zpožděním a ne v době vzniku, proto je toto řazení dáno
chronologickým obsahem knih, nikoliv dobou jejich vzniku.
povídkový soubor Prima sezóna
Sedm povídek o milostných nezdarech gymnazisty Smiřického. Děj je zasazen do
Protektorátu, ale válka se v těchto povídkách objevuje jen velmi okrajově.
román Zbabělci
Román, který svým satirickým pohledem na povstání v květnu 1945 v Kostelci (Náchodě),
vzbudil při svém vydání v roce 1958 obrovskou pozornost. Po kritice stranických orgánů byl
Škvorecký vyhozen z nakladatelství, musel odejít i ředitel tohoto nakladatelství a oba lektoři
románu.
Pohled na první květnový týden roku 1945 je totiž naprosto antiiluzivní. Povstání je
komentováno z pohledu „páska“, hrajícího na saxofon, který vidí v úsilí spořádaných občanů
Kostelce o revoluci, především snahu očistit svou zbabělost z doby Protektorátu a povstat, ale
tak, aby jenom proboha k ničemu nedošlo.
novela Konec nylonového věku
Děj se odehrává na posledním jazzovém plese po únorovém převratu, v březnu 1948. Už
tady se objevují situace, které některé z těchto mladých lidí dovedou do emigrace, vězení
nebo naopak do vysokých funkcí.
Název odkazuje k nylonovým punčochám dívek jako symbolu svobody. Nylonky i jazz
budou totiž vzápětí odsouzeny jako protilidové a buržoazní.
román Tankový prapor
román Mirákl
Děj románu se odehrává v 50. a 60. letech. Dany Smiřický nastupuje jako učitel na dívčí
sociální školu, kde se ho nejstarší třída pokouší svést. On by po návratu z vojny ani nebyl
proti, ale o prázdninách absolvoval svazácké školení, kde se nakazil kapavkou. Proto
nejvytrvalejší z dívek tvrdí, že jako přesvědčený katolík nesmí mít sex před svatbou. Chodí
s ní na procházky a před bouřkou se schovají ve venkovském kostelíku v Čihošti, právě
v okamžiku tzv. čihošťského zázraku. Panna Maria tam pohne hlavou, jde ale o nepravý
zázrak – mirákl, zinscenovaný státní bezpečností. A právě motiv tohoto zázraku spojuje
úvodní děj s dalším děním 60. let.
román Příběh inženýra lidských duší
Jedna z nejlepších próz 20. století zachycuje českou historii druhé poloviny 20. století.
Prolíná se zde několik časových rovin, několik vypravěčů i prostředí. Hlavním vypravěčem je
opět Dany, který působí jako profesor na univerzitě v Torontu, kam emigroval po roce 1968.
Milan Kundera
Dnes světově nejznámější a nejúspěšnější český prozaik.
50. léta
Představitel tzv. svazácké generace, začínal jako autor budovatelské poezie, např. oslavné
skladby na Julia Fučíka.
60. léta
sbírka Monology
román Žert
Literární senzace šedesátých let. Hlavní hrdina příběhu jako mladý student napíše
počátkem 50.let z uražené ješitnosti nepovedený žert na pohlednici své první lásce. Je
označen za nepřítele socialismu, vyhozen ze studia a jako černý baron musí narukovat do
ostravských dolů. Po deseti letech se chce pomstít svému spolužáku, který ho vyhazoval tím,
že mu svede manželku. I tato pomsta se však zvrhne v nepovedený žert osudu.
Román měl velký dosah, protože šlo o první, i když velmi nesmělý, návrat k represím
padesátých let.
Názorový vývoj vyvrcholil Kunderovým vystoupením na sjezdu spisovatelů v roce 1967,
kde se postavil proti praxi komunistické strany.
70. a 80. léta
Po roce 1968 nesmí publikovat a po nátlaku Státní bezpečnosti odchází do francouzské
emigrace, postupně se asimiluje a od konce 80.let píše francouzsky.
román Valčík na rozloučenou
román Nesnesitelná lehkost bytí
Autor vyšel z filosofie Ludwiga Wittgensteina o nemožnosti dorozumění se mezi jedinci,
kteří přikládají stejným slovům různé vedlejší významy.
Příběh pražského lékaře Tomáše a jeho přítelkyně je situován do Československa 60. a
začátku 70. let.
90. léta
S výjimkou Nesmrtelnosti nejsou jeho romány z posledních dvaceti let přeloženy do
češtiny. Autor odmítá dát svolení k překladu.
román Nesmrtelnost
román Pomalost
Bohumil Hrabal
(1914 - 1997)
Bohumil Hrabal patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům XX. století. Jeho dílo
podstatně ovlivnilo vývoj české prózy jak stylově, tak tematicky. Stejně významný je
Hrabalův vliv ve filmu a divadle. Základním přínosem jeho většinou krátkých próz je
prezentace hovorového proudu, obecného jazyka a obyčejného člověka jako nepatetického
hrdiny. Ironie, humor, ostrý střih a dokonale zachycené detaily vytvářejí čtenářsky vděčný
prostor, v němž autor bez zábran střídá hospodský hovor s filozofickými sentencemi, lidová
moudra s poučkami kunsthistoriků, výsledné texty zpravidla nemají podstatný děj, ale strhují
právě jednotlivostmi, spojenými nekončícím proudem hovoru. Nezanedbatelný vliv měl
Bohumil Hrabal, většinou bez vlastního úmyslu, i v oblasti politiky.
Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně - Židenicích Marii Kiliánové (*1894),
otec v křestním listě uveden nebyl. Malého chlapce vychovávala zpočátku především babička
Kateřina, později, když se Maryška provdala za Františka Hrabala (*1889), se rodina stěhuje
do Polné a do Nymburka, kde je Francin účetním v pivovaru. Školní docházka neprobíhala
nikterak hladce, Bohoušek se učit nechtěl a neuměl, raději se toulal, pozoroval dění a
poslouchal řeči. Pestrý život malého pivovaru ho okouzloval, zejména když nymburský
pivovar přilákal jednoho dne Francinova bratra obuvníka Josefa Hrabala, který přijel na
krátkou návštěvu a zůstal až do smrti. Živelný strýc Pepin si desetiletého Bohouška zcela
získal a chlapec k němu přilnul víc než k rodičům. Nekonečný vodopád příběhů, řinoucí se
z Pepina, to je první velký zdroj pozdějšího spisovatele. A je to také první z velkých postav,
které Bohumil Hrabal dal literatuře. Po skončení války využívá jednatřicetiletý Bohumil
Hrabal možnosti ukončit vysokoškolská studia, 22. března 1946 je promován doktorem
obojího práva.
50. léta
Po roce 1948 však jako právník pracovat nemůže a jako politicky nespolehlivý odchází do
Poldi Kladno jako dlouhodobý brigádník. Na Kladně se potkává s Vladimírem Boudníkem,
který se v prosinci 1950 k němu stěhuje do Libně. Jeden čas tu bydlí také Karel Marysko.
Dochází Egon Bondy, bratři Vávrové. Čtou si navzájem své texty, chodí na pivo. Hrabal píše
a píše, konečně zaznamenává nekonečné štrůdly řečí strýce Pepina, píše o Kladně. Na podzim
roku 1950 má hotové dvě skvělé poémy - Bambino di Praga a Krásnou Poldi. Na jaře 1952
vzniká slavná Jarmilka... 10. července 1952 utrpěl Bohumil Hrabal na Kladně těžký pracovní
úraz. Po nemocniční léčbě následuje dlouhá pracovní neschopnost, měsíc rehabilitace v
sanatoriu ve Vráži u Písku, konečně 7. dubna 1953 je uznán schopným k lehčí práci. Protože
nemůže vykonávat těžkou práci, opouští Kladno a nastupuje 8. října 1954 ve Sběrných
surovinách - typicky hrabalovský paradox, práce s tunami starého papíru je úmorná dřina. A
po dřině psací stroj. A hospoda. Předtím, potom, během toho. Ve Spálené ulici, v té dnes již
zrušené sběrně starého papíru, potkává Bohumil Hrabal svou druhou velkou postavu bývalého vzpěrače, skokana o tyči a ragbistu Jindřicha Peukerta, zvaného Haňťa. Strojopisy
Hrabalových textů se pomalu dostávají do oběhu, objevuje je Jiří Kolář a další literáti. Právě
Jiří Kolář s Josefem Hiršalem vydávají v roce 1956 strojopisný almanach Život je všude, kde
je pět Hrabalových próz, z nichž dvě vycházejí téhož roku nákladem 250 výtisků jako Příloha
Zpráv spolku českých bibliofilů.
60. léta
Přičiněním přátel získává Bohumil Hrabal půlroční stipendium Českého literárního fondu na
dokončení sbírky povídek. Opět paradox - toto ocenění vede k jeho propuštění ze Sběrných
surovin. Rozvázání pracovního poměru oboustrannou dohodou je podepsáno 16. února 1959.
18. února 1959 nastupuje literární stipendista jako kulisák v divadle S. K. Neumanna v Libni.
Knihu povídek Skřivánek na niti sice připraví, je dovedena dokonce ke stránkovým
korekturám, ale nakonec přece jen vyjít nesmí. Bohumil Hrabal pracuje v divadle, žije se svou
ženou Eliškou (vzali se v roce 1956) pár kroků od pracoviště, v těsném sousedství bydliště má
nejméně pět oblíbených hospod... Příliš v té době nepíše, doba je stále na šikmé ploše a naděje
na publikování jsou malé. Nakonec opět zasahuje Jiří Kolář - na jeho popud se od 1. ledna
1962 Bohumil Hrabal stává spisovatelem na volné noze. Povídky vycházejí v časopisech a
konečně koncem ledna 1963 první kniha - Perlička na dně - a napřesrok další - Pábitelé
(1964).
Taneční hodiny pro starší a pokročilé
Princip nekonečného a nekončícího hovoru dovedl Bohumil Hrabal ad finitum ve své třetí
knize Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964). Jde o jednu nekonečnou větu, kterou
pronáší bezejmenný starý muž (strýc Pepin) pro potěchu a poučení slečny Kamily. Tento
monolog ctitele evropské renesance, Havlíčka, Mozartka a Pohlavní zdravovědy páně Batisty
je uveden citátem z filozofa Ladislava Klímy "Vítězství se sestává jen z bití" a v tomto
smyslu mluvčí znovu a znovu vítězí kamkoli přijde.
Ostře sledované vlaky
Ve své čtvrté knize, v novele Ostře sledované vlaky (1965), se pokusil Bohumil Hrabal o
jinou, tradičnější formu. Genezí se Vlaky podobají všem jeho prózám publikovaným v
šedesátých letech. Mladý hrdina Miloš Hrma se zaškoluje v malé železniční stanici na
výpravčího - druhá světová válka je v posledním tažení a dějiny kulminují, on má ale své
osobní problémy s eiaculatio praecox. Pokusil se o sebevraždu a teď se vrací do staniční
kanceláře, kde jej zaškoluje zkušený výpravčí Hubička, který má právě na krku aféru s
orazítkovanými hýžděmi telegrafistky Zdeničky Svaté. Vyšetřovací komise v čele s radou
Zednickem zbaví pana přednostu nadějí na "inspektorskou zahrádku". Do této atmosféry
přijíždí v noci na stanici odbojová spojka Viktoria Freie - přiváží výbušninu k likvidaci ostře
sledovaného vojenského transportu a při té příležitosti zlikviduje i Milošův problém. Miloš
druhý den vynese nálož na stožár semaforu a odtud ji shodí na vagon plný střeliva - sám však
při této úspěšné diverzní akci umírá. Téma velké epochy konce války je zobrazeno pohledem
malých nevýznamných lidí, válka se vlastně vyskytuje jen zprostředkovaně v mnoha
detailech, malovaných místy nepochybně surrealistickou paletou. Patos válečného stroje je
konfrontován s pohledem nehrdinských hrdinů, dějiny se sunou dál na kolečkách
marginálních osudů...
Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet
Vrcholem prvního publikačního období Bohumila Hrabala je komponovaná povídková
sbírka Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Každý ze sedmi textů této knihy
vznikl úporným přepracováváním starších znění, do prozaické podoby jsou tu převedeny i
rozsáhlé eposy i drobnější lyrické básně, celek je pak rámován autobiografickou postavou se
symbolickým jménem Kafka.
70. a 80. léta
21. srpna 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. Ještě rok se všichni
kojili různými nadějemi, než bylo jasné, že všechno je pryč. Bohumil Hrabal měl v
nakladatelství Mladá fronta dvě knihy (Poupata a Domácí úkoly), obě byly vytištěny,
svázány, zabaleny a odeslány do Sběrných surovin. Do těch Sběrných surovin, ve kterých
před deseti lety balil starý papír. Bohumil Hrabal je náhle persona non grata. Stahuje se do
ústraní, většinou žije v Kersku. A zase paradoxně - právě v této době vznikají jeho nejlepší
texty.
Příliš hlučná samota
Lyrická próza situovaná do sběrny papíru. Hlavním hrdinou je Hanťa – pracující u
starého lisu na papír. Vytváří ze svých balíků starého papíru umělecké artefakty
s nejcennějšími knihami uprostřed. Aby se z toho nezbláznil zapíjí svou práci litry piva. Sní o
tom, že až půjde do důchodu, vezme si svůj lis s sebou. Jednoho dne je jeho lis nahrazen
moderní linkou, která ničí už ne starý papír, ale přímo nové knihy. Hanťa proto vytvoří
poslední artefakt, do jehož středu umístí sám sebe.
Postřižiny
Již od poloviny šedesátých let Bohumil Hrabal mluvil o vzpomínkové próze, v níž se vrátí
do Nymburka svého dětství a mládí, do pivovaru a ke strýci Pepinovi. Prvním takovýmto
textem jsou Postřižiny (1970). Autor nahlíží někdejší maloměsto očima své matky, manželky
správce pivovaru. Maminka se navždy stává Maryškou, tatínek Francinem a strýc Pepin
dominantní figurou celého Hrabalova díla.
Zde je nezbytné se zmínit o technice Hrabalova psaní, kterou sám mnohokrát popsal a
komentoval. Základem je neuvěřitelně rozsáhlá a detailní paměť, do níž autor ukládá příběhy,
historky, motivy nebo i jen zaslechnutá slova. Tento materiál se v hlavě hromadí, kumuluje a
zcela nepopsatelným způsobem také navzájem reaguje, váže se a pořádá. Děje se tak všude,
tvůrčí dílna chodí s autorem po hospodách, jezdí autobusem či chodí po lese... až najednou
přijde okamžik, kdy text musí ven a je vychrlen přímo do psacího stroje rychlostí osm stran za
hodinu. Vzniklý prvopis pak čekají nůžky a lepidlo a následný přepis, který už je možné svěřit
redaktorům.
Obsluhoval jsem anglického krále
To je také případ románu Obsluhoval jsem anglického krále (1971), který údajně vznikl
během tří letních týdnů v Kersku a je ponechán v prvotním stavu. Pět kapitol je vždy uvedeno
slovy "Dávejte pozor, co vám teďka řeknu" a končí také vždy stejně: "Stačí vám to? Tím
dneska končím." Tímto jednoduchým způsobem je dána základní stylová poloha - jde o
vyprávění, ještě přesněji: povídání. K tomu ostatně odkazuje i zdánlivě matoucí podtitul
Povídky, jde totiž nepochybně o román, poddtitul jen zvýrazňuje okolnost, že vše čtenáři
povídá jeden vypravěč: nejprve pikolík, později číšník, poté majitel hotelu a úplně nakonec
cestář. Tento vzrůstem i osobností malý člověk je vlastně bezejmenný a je to záměr. V
prvních třech kapitolách nepadne o jménu či příjmení vypravěče ani zmínka, teprve s
příchodem nacistů a jejich rasových požadavků se dozvídáme, že jeho dědeček se jmenoval
Johann Ditie, později z kontextu vysvitne, že on sám nosil do té doby příjmení Dítě.
Symbolika tohoto příjmení je stejně nepřehlédnutelná jako fakt, že v poslední kapitole je opět
důsledně (možno-li: ještě důsledněji) bezejmenný. Román se odehrává v Čechách v období
kolem druhé světové války a společenské a politické události jsou jednou z podstatných vrstev
příběhu, i když nejsou explicitně středem vypravěčova povídání. Z hlediska vylíčení českoněmeckých vztahů jde patrně o nejpřesvědčivější umělecké ztvárnění tohoto tématu v české
literatuře. Vlastní život vypravěče probíhá v románu víceméně souvisle a chronologicky, od
vyučení v hotelu Zlatá Praha přes číšnická léta v hotelích Tichota a Paříž, až k "německé"
čtvrté kapitole, kdy poprvé se cítí malý pingl velikým, neboť už mu neříkají Piňďo a Prcku,
ale oslovují ho Herr Ditie. Vyvrcholením románu je pak poslední, nejrozsáhlejší kapitola.
Vypravěč po válce dostal sice půl roku podle malého dekretu, ale potom postavil na kraji
Prahy hotel a splnil se mu jeho sen - stal se milionářem. A tak, když byla vyhlášena
milionářská dávka, trpí tím, že po něm nikdo peníze nechce, že není uznaným milionářem, a
když si své milionářství vymůže, přichází převrat a on je internován s ostatními milionáři, ale
ani tady není uznán za rovného s nimi, a tak nakonec, když si má vybrat mezi vězením a lesní
brigádou, odchází do pohraničí, kde končí jako cestář, který rok po roce znovu a znovu
obnovuje jednu jedinou cestu. Román Obsluhoval jsem anglického krále je dalším krokem
vpřed v Hrabalově tvůrčím vývoji.. Z čtenářského hlediska jde zřejmě o nejvděčnější dílo
Bohumila Hrabala.
Městečko, kde se zastavil čas
Městečko, kde se zastavil čas (1973) pokračuje ve vzpomínkové linii Postřižin. Jde opět o
Nymburk, před válkou i po ní, tentokrát viděný chlapeckýma očima autora. Maminka, Francin
a Pepin jsou opět hlavními postavami jednotlivých kapitol, novela je ovšem zalidněna mnoha
dalšími svéráznými figurami. Velmi sugestivně je vylíčen konec války a znárodnění pivovaru,
což ovšem byla právě témata, která v období "normalizace" nebylo možné publikovat. což
ovšem byla právě témata, která v období "normalizace" nebylo možné publikovat.
Vzpomínkové tři svazky
Ve svých pětašedesáti letech se Bohumil Hrabal vrací ke vzpomínkám, očima své ženy
nahlíží svůj život a ironicky jej komentuje. Rozsáhlý text nakonec sestříhává do tří svazků.
Svatby v domě líčí formou plynulého vyprávění seznámení s Eliškou a jejich život až do
svatby. Vita nuova je složena z obrázků života Na Hrázi Věčnosti, jsou to kartinky (tak zní
podtitul), které vytváří nejvýraznější postava tohoto románu, výtvarník Vladimír Boudník.
Konečně závěrečné Proluky tvoří kalejdoskop drobných obrázků, jakoby promítaných
epidiaskopem na hrubě omítnutou zeď. Časově obsahují léta 1963 až 1969 a jejich politický
podtext způsobil, že byly velice v samizdatu opisovány a v zahraničí vyšly dříve než první
dva díly. Celá trilogie byla dokončena v letech 1984 až 1985
Filmy podle Hrabala
Povídkový film
Skupina mladých režisérů (Juraj Herz, Věra Chytilová, Jaromil Jireš, Jiří Menzel, Jan Němec,
Ivan Passer a Evald Schorm) vytvořila podle nich filmové povídky, které jsou programovým
nástupem "nové vlny" českého filmu.
Ostře sledované vlaky
Oscarový film režiséra Jiřího Menzla z roku 1966, v hlavní roli s Václavem Neckářem.
Skřivánci na niti
Vznikl v létě 1968, do kin se dostal až v roce 1990. Na základě povídek situovaných do
kladenských hutí 50. let.
Postřižiny
Slavnosti sněženek
Dvě filmové adaptace Jiřího Menzela ze 70. let.
Něžný barbar.
Film z konce 80. let, v hlavní roli Vladimíra Boudníka Bolek Polívka.
Příliš hlučná samota
Francouzský film z počátku 90. let, v hlavní roli Phillipe Noiret.
Ludvík Vaculík
Dětství a dospívání prožil na Valašsku, kde se narodil (Brumov).Vystudoval Baťovu školu
mladých mužů, ale po válce odchází studovat do Prahy a po krátkém období, kdy dělal
vychovatele, se živí jako novinář v Československém rozhlasu a Literárních novinách.
60. léta
román Sekyra
Jeden z klíčových románů 60. let. Objevuje se zde několik časových i vypravěčských rovin –
novinář vracející se na rodné Valašsko v 60. letech, jeho vzpomínky na kolektivizaci vesnice,
které se v 50. letech účastnil i jeho otec a otcovy dopisy ze 30. let.
Provolání 2000 slov
Vzniká na jaře 1968, Sovětskému svazu sloužilo jako jeden z důkazů kontrarevoluce
v Československu. Ve skutečnosti poměrně nevinný text o nutnosti bojovat za větší svobodu
ve společnosti.
Normalizace
Stává se zakázaným autorem, podepisuje Chartu 77 a je redaktorem a duchovním otcem asi
nejznámější samizdatové edice – Edice Petlice. Po celou dobu píše každý měsíc třístránkové
fejetony originálně komentující společenský život Československa.
román Morčata
Fantaskní román o bankovním úředníkovi a morčatech, které koupí svým synům.
román Český snář
Zřejmě nejlepší román 70. let z české samizdatové produkce vzniká na radu Jiřího Koláře
jako deníkový zápis z let 1978-79. Chartistické prostředí je vylíčeno velmi otevřeně a často
kriticky, ale hlavní síla románu je v otevřenosti, se kterou autor líčí vlastní milostnou krizi.
Současnost
román Jak se dělá chlapec
Způsobem vyprávění navazuje na Český snář. Zachycuje autorovo soužití s mladší
partnerkou.
Michal Viewegh
Zřejmě nejúspěšnější český autor na našem trhu.
román Báječná léta pod psa
román Výchova dívek v Čechách
román Vybíjená
Petr Šabach
román Občanský průkaz
povídkový soubor Hovno hoří
5. Drama
Václav Havel
Básník, dramatik a politik.
60. léta
Začínal začátkem 60. let jako básník. Jeho poezie je ovlivněna Jiřím Kolářem, zejména
jeho názory na experimentální poezii.
sbírka Autostop
Protože nemohl studovat, začal, díky Janu Werichovi, pracovat v divadle ABC jako
kulisák. Po roce přešel jako kulisák do divadla Na zábradlí, kde se postupně stal tajemníkem
divadla, dramaturgem a dramatikem. Právě pro toto divadlo napsal své absurdní hry ze
šedesátých let, které mu zajistily evropskou proslulost.
hra Zahradní slavnost
Absurdní drama o neschopnosti smysluplné komunikace mezi lidmi. Využil k tomu
vyprázdněný jazyk komunistické byrokracie.
hra Horský hotel
70. a 8O. léta
Stává se jedním z nejperzekvovanějších členů disentu. Téměř sedm let stráví ve vězení.
Zakládající člen Charty 77 a jeden z prvních tří mluvčích Charty.
Jeho hry se hrají pouze v zahraničí.
hra Pokoušení
Zachytil zde tradiční faustovské téma, ovlivněné nátlakem StB během jeho prvního
věznění, kdy byl nucen ke spolupráci nebo emigraci.
hra Žebrácká opera
Hra na námět staré španělské hry, kterou podobně přetvořil i Bertold Brecht. Lupič a
darebák je břídil proti zločinům, které provádí mašinerie státní moci.
aktovka Audience
Krátká hra jen s dialogem dvou postav – spisovatelem Vaňkem, který pracuje v pivovaru
jako nejnižší dělník a sládkem, který po něm chce, aby sám na sebe psal hlášení pro StB.
Během hry se sládek postupně opíjí, hra končí jeho usnutím.
Současnost
Po ukončení politického angažmá vzniká hra Odcházení, která reflektuje odchod z vysoké
politiky.
Download

18. Česká poválečná kultura.pdf