Život
v krajině staletých dubů
Výstava o fauně jihomoravské lužní krajiny a souvislostech,
které vedly k tomu, že toto území je dnes z hlediska druhové
pestrosti nejcennějším v České republice.
Život
v krajině staletých dubů
běžně zaplavované, dostaly mimo dosah záplav, což umožnilo dovršení zintenzívnění využívání krajiny. Bylo
tak možné získat další plochy orné půdy na úkor lučních porostů, které byly rozorány.
Vodohospodářskými úpravy byl zcela změněn hydrologický režim lužních lesů, který v současné době
musí být napodobován uměle. Řeky byly napřímeny, zahloubeny, upraveny do lichoběžníkovitého tvaru a
ohrázovány. Nejen ryby tak byly ochuzeny o svůj přirozený životní prostor.
Než tedy vůbec začneme uvažovat o tom, proč je jihomoravská lužní krajina tak ceněna a komu za to
poděkovat, zda lesníkům, kteří zde 200 let hospodaří, obyčejným lidem hospodařícím zde po tisíciletí nebo
snad samotné přírodě, je potřeba pochopit souvislosti, které vedly ke vzniku tohoto cenného území a
zabrousit do historie vývoje území. Až poté můžeme skutečně zodpovědně prohlásit, jakým způsobem a zda
je potřeba území chránit.
Díky vědeckému pokroku a historickým výzkumům dnes víme, jak krajina v údolní nivě řek Moravy a Dyje
vypadala před několika tisíci lety. Znalost historie vzniku a změn jihomoravské lužní krajiny jsou důležitým
zdrojem k jejímu pochopení a odrazovým můstkem při tvorbě rozhodnutí ovlivňujících její budoucí
podobu.
V lesnictví se situace mění postupně od počátku 19. století se zvyšováním důrazu na kvalitu a vyšší
produkci dřeva. S tím souvisí dovoz cizokrajných druhů rychle rostoucích dřevin a přeměna do té doby
řídkých lesů, se zastoupením různě starých jedinců v hlavní úrovni a často sesekávanými pařezinami v
podúrovni, na les vysoký, s dobou obmýtí více jak 100 let. Koncem 19. století je v lesích zcela vyloučena
pastva dobytka a i pastevní lesy byly postupně převáděny na les vysoký. Mizí tak mozaika nízkých,
středních a pastevních lesů, mezi kterými neexistovala ostrá hranice a které zde byly po tisíciletí. Pastevní
lesy pozvolna přecházely v les nízký, střední a v bezlesí pastvin a luk. To vše postupně mizelo a s ním i
druhová početnost rostlin a živočichů vázaných na tyto historické lesy a způsoby hospodaření.
Stejně jako lesní i zemědělsky využívaná půda v druhé polovině 20. století přišla o mozaiku stanovišť
tvořenou políčky, sady, pastvinami, loukami a rozptýlenou dřevinnou vegetací. Tehdejší políčka byla
obdělávána v úzkých a dlouhých pruzích s pestrým zastoupením pěstovaných plodin. V rámci zemědělské
kolektivizace došlo k jejich scelení do velkých lánů a následně bylo v další fázi přistoupeno k zavážení
propadlin, mokřadů a tůní zeminou pomocí buldozerů, na kterou se pak rozprostřela vrstva úrodné
černozemě. Velkoplošné zemědělství se tak výrazně podepsalo na úbytku polních ptaků a některých
zástupců hmyzí fauny.
K dovršení intenzifikace hospodaření v zemědělství i lesnictví stále bránily povodně. Ty přicházely i
několikrát do roka a znemožňovaly tak hospodaření na velké části pozemků. Teprve až v závěru 80. let, kdy
byla dokončena regulace řek Moravy a Dyje a výstavba vodního díla Nové Mlýny, se pozemky, do té doby
O autorovi výstavy
Filip Šálek (* 1982) pochází z Břeclavi, ale už přes 10 roků má trvalé bydliště v Lanžhotě a momentálně
bydlí v Ostravě, kde je zaměstnán na Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky na pozici vodaře.
Vystudoval obor lesnictví (Ing.) na Mendelově univerzitě v Brně a obor environmentální inženýrství (Ing.) na
Vysoké škole Báňské – Technické univerzitě Ostrava.
Je autorem výstavy Historie a krásy lužních lesů jižní Moravy a Obojživelníci lužní krajiny. Zajímá se
o celkovou historii a vývoj jihomoravských luhů. Středem jeho zájmu jsou obojživelníci lužní krajiny
Břeclavska, kterými se zabývá už od roku 2007 a na toto téma zpracoval i diplomovou práci. V minulém
roce se stal spoluzakladatelem a členem občanského sdružení Lužánek.
Více na www.filipsalek.cz.
Fotografie © David Mahovský, Dušan Boucný, Filip Šálek, Jiří Klváček, Jan Halady, Jan Miklín, Jiří Bohdal,
Jiří Novák, Jiří Šafář, Lubomír Hlásek, Luboš Beran, Marek Vojtíšek, Martin Pustelník, Michal Horsák, Michal
Hykel, Pavel Krásenský, Pavel Ondra, Petr Horák, Petr Kočárek, Petr Šimon, Rostislav Stach, Stanislav Krejčík
a Zdeněk Tunka.
Texty © Aleš Dolný, David Horal, Filip Šálek, Luboš Beran, Lukáš Čížek a Petr Kočárek
Design © Jan Miklín, Filip Šálek
Výstava je podpořena z projektu OP VK CZ.1.07/2.4.00/17.0138
PROVAZ: PROpojení Vzdělávání A nových přístupů v Zoologicko-ekologickém výzkumu – od teorie k praxi
Jilmy hostí bohaté spektrum specializovaných druhů
hmyzu, které na jiných dřevinách žít nedokáží.
Úbytek jilmů způsobený houbovou chorobou
grafiózou i změnami v lesním hospodaření většinu z
těchto specialistů přivedl na pokraj vymření. Jedním
z nich je i krasec Anthaxia senicula, který se
vyvíjí v mrtvém, osluněném dřevě jilmů.
Jiří Klváček
Jihomoravské luhy jsou posledním místem v
České republice, kde je jilmů zatím relativně
dost. Najdeme tu i mohutné jilmové solitéry,
v jejichž silné, osluněné borce se vyvíjejí larvy
krasce Anthaxia hackeri. Tenhle krásný
brouk obývá jen malou oblast ve střední a
jihovýchodní Evropě a všude patří mezi silně
ohrožené druhy.
Jiří Klváček
Krasec Acmaeodera degener je pozůstatkem
řídkých pastevních lesů a luhy jihu Moravy
jsou posledním místem, kde přežívá. I tady ale
rychle ubývá. Jeho larvy žijí v mrtvých větvích
starých dubů, zatímco dospělí brouci sedávají na
květech kopretin a šípkových růží. A protože se
jim nechce moc létat, potřebují květy hned vedle
starých dubů.
Jiří Klváček
Dalším tvorem vázaným výhradně na jilmy
je kozlíček jilmový. Jeho larvám k vývoji
stačí i zastíněné dřevo mladších stromů.
Přesto tenhle tesařík na většině území České
republiky chybí, a běžněji se s ním setkáme
pouze v jihomoravských luzích.
Stanislav Krejčík | www.meloidae.com
Plochý tvar těla lesáka rumělkového naznačuje,
že žije v místech, kde není mnoho prostoru.
Nejčastěji ho najdeme pod kůrou mrtvých topolů a
je typickým obyvatelem měkkého luhu. Na rozdíl od
ostatních vyobrazených brouků se lesák v poslední
době šíří. Přežije i ve větrolamech a na topolových
plantážích, často ve stromech skácených bobrem.
Stanislav Krejčík | www.meloidae.com
Jiří Klváček (detail)
Mravenec lužní je podivuhodný tvor. Na
rozdíl od většiny našich mravenců se, podobně
jako mravenci tropických lesů, pohybuje
hlavně v korunách stromů. Jinde než v luzích
jihu Moravy ho u nás nenajdeme. Loví ho
tu dva druhy dravých včel, kutilky rodu
Tracheliodes. Nalovené mravence nosí místo
medu do hnízda, kde se jimi živí jejich larvy.
Jiří Klváček
Velký kolem 2,5 cm a jako vytepaný ze zelenozlatého kovu, patří krasec dubový mezi
opravdové drahokamy naší přírody. Bohužel je
také podobně vzácný, protože k životu potřebuje
mrtvé, tvrdé a osluněné dřevo stojících
mohutných dubů.
Střevlík mřížkovaný sice bydlí v rákosinách a na
vlhkých, zaplavovaných loukách, ale k přezimování si
vybral trouchnivé dřevo. Umí se potápět, ale nelétá,
takže obývá jen mokřady s dostatkem mrtvých
stromů, ideálně louky a pastviny s bažinkami,
mrtvými stromy nebo hlavatými vrbami. Jinde než v
jihomoravských luzích, kde býval hojný, u nás tenhle
brouk nežije. Po napuštění Novomlýnských nádrží
bylo nalezeno jen několik jedinců.
Jiří Klváček
Stanislav Krejčík | www.meloidae.com
Samci našich největších brouků roháčů obecných
při souboji o samici. Ačkoli roháč také doplatil na
změny hospodaření v lesích i úbytek starých stromů
mimo les, na jižní Moravě jsou roháči místy stále
hojní. A ačkoli jejich larvy žijí hlavně v zemi kolem
trouchnivějících dubových kořenů, v jihomoravských
luzích využívají například také dutiny hlavatých vrb.
Petr Šimon | www.photosimon.cz
Tesařík obrovský se vyvíjí ve dřevě oslabených dubů.
Dříve býval běžný v nižších polohách celé republiky v
pařezinách, středních a pastevních lesích. Se zánikem
těchto způsobů obhospodařování lesů, úbytkem starých
stromů a postupným houstnutím lesů z většiny území
vymizel. Jihomoravské luhy jsou jednou z jeho posledních
bašt, ale ohrožují ho zde rychlé těžby a zánik „starodubů“.
Jan Miklín | www.janmiklin.cz
Stanislav Krejčík (detail) | www.meloidae.com
Tesařík Necydalis ulmi s
medovým leskem a krátkými
krovkami napodobuje lumky.
Larvy se vyvíjejí ve stěnách
dutin živých listnatých stromů,
které prorůstá choroš rezavec.
Obývá nejrůznější druhy
stromů, ale dostatečný počet
vhodných dutin najde jen
málokde, takže patří k velmi
vzácným tvorům.
Jiří Klváček
Motýlice lesklá se vyskytuje
v různých typech otevřených
a zejména pomaleji tekoucích
vod, od potůčků až po naše
největší řeky. Motýlice jsou
nápadné kovovým leskem,
tmavými křídly a „motýlím“
pomalým letem.
Martin Pustelník
www.martinpustelnik.com
Šídélko brvonohé je typickým druhem lužní
krajiny, kde se vyskytuje často ve velmi početných
populacích, v horách chybí. Vyvíjí se v pomalu
tekoucích řekách, vzácněji v potocích, kanálech, i
některých stojatých vodách, včetně starých ramen
řek. Je snadno rozpoznatelné podle širokých
(placatých) a obrvených končetin.
Martin Pustelník | www.martinpustelnik.com
Klínatka rohatá je vázaná na nížinné až
podhorské řeky různé velikosti. Na Moravě
je běžnější na Hodonínsku, Břeclavsku a
Uherskohradišťsku. Jsou nápadné zelenoužlutým zbarvením s černými úzkými pruhy
na hrudi, samičky mají za očima dva žlutavé,
„růžkaté“ výrůstky.
Martin Pustelník | www.martinpustelnik.com
Kobylka kuželohlavá obývá vlhké
mokřadní louky a je nezaměnitelná svou
typicky kuželovitě protaženou hlavou.
Navečer se samci ozývají pronikavým
cvrčením, slyšitelným až na desítky metrů.
Typická je pro jihomoravské luhy, avšak v
současnosti se tato vzácná kobylka šíří podél
vodních toků směrem na sever.
Petr Kočárek
Pacvrček Pfaendlerův je drobný zástupce
sarančí, který dosahuje délky jen asi 4 mm.
Vyskytuje se na vlhkém písku v náplavech nížinných
řek, kde si hloubí podzemní chodby. Jediné místo
výskytu v České republice, na kterém byl objeven
teprve v roce 2013, se nachází poblíž soutoku Dyje s
Moravou.
Petr Kočárek
Pokud se kudlanka nábožná cítí ohrožena,
široce rozevře křídla, kterými o sebe šustí, a
přiloží přední končetiny k sobě tak, aby nepříteli
ukázala skvrny napodobující oči drobného
obratlovce. Na snímku jsou „naštvané“ samičky
zelené a hnědé barevné formy. Kudlanky se
vzácně vyskytují jak na lužních loukách, tak na
pastvinách či suchých stepích.
Petr Kočárek
Jasoň dymnivkový je zástupcem lesních
motýlů. Jako světlinový druh však jasoň v
minulosti prosperoval v nízkých (tzv. pařezinách),
středních a pastevních lesích s výskytem
dymnivek – živnou rostlinou housenek. Výrazný
úbytek je spojen s převodem původních lesů na
vysokokmenné porosty. V oblasti Soutoku byla
ještě v roce 2011 jediná životaschopná populace
jasoně v lokalitě Dlouhý hrúd.
Marek Vojtíšek | www.motyli.kolas.cz
Modrásek čičorkový žije u nás jen v nejjižnější části
Moravy v okolí řek. Vyhovuje mu mozaika vlhčích lesních
luk, lesních lemů a průseků v lužních lesích. Zjevně
nesnáší současné velkoplošné pasečné lesní hospodaření
a mechanickou přípravu půdy, jakož i vysazování stinných
lesních porostů. Housenky se živí listy a květy čičorky
pestré, vikve, jestřabiny lékařské. Přezimují v podobě larvy,
o kterou pečují mravenci, tak jako u většiny modrásků.
Marek Vojtíšek | www.motyli.kolas.cz
Pestrokřídlec podražcový obývá bylinné
lemy nížinných řek, paseky a světliny v lužních
lesích, zarůstající zemědělské pozemky,
železniční náspy, okraje silnic a neudržované
plochy na okrajích zástavby, kde můžou jeho
housenky najít živnou rostlinu podražec
křovištní. U nás je lokálně rozšířen na jižní a
jihovýchodní Moravě.
Marek Vojtíšek | www.motyli.kolas.cz
V periodických tůních na
polích, loukách nebo v lesích
můžeme nalézt tvory podobné
trilobitům - listonohy, kteří
patří do skupiny korýšů.
Listonoh jarní (fotografie
dole) se vyskytuje od března do
května a dorůstá velikosti 7-9
cm, oproti 10 cm listonoha
letního, který se vyskytuje
od května do října a chybí mu
ploutvička mezi zadečkovými
štěty. Zimu a vyschnutí tůní
přečkávají listonozi ve formě
vajíček, které dokážou přežít i
několik let bez vody.
Michal Hykel (listonoh jarní)
Luboš Beran (listonoh letní)
Stejně jako listonozi patří
žábronožky sněžní
mezi korýše, kteří žijí na
jaře jen několik měsíců v
periodických tůních. Dorůstají
až 3 cm a jejich vajíčka jsou
přizpůsobena k vyschnutí
a promrznutí. Samečkům
(fotografie nahoře s larvou
komára), oproti samičkám,
chybí na zadečku dva vaky
s vajíčky. V České republice
se vyskytuje zejména v
záplavových oblastech větších
řek.
Michal Hykel
Svinutec tenký je drobný
plž žijící v zarostlých tůních
a ramenech v nivách větších
řek. V ČR je vázán na nivy
našich největších řek (Labe,
Odra, Morava, Dyje). Větší
počet lokalit je znám pouze z
oblasti dolního toku Moravy
a Dyje. Jinde existují již
pouze izolované lokality a v
Čechách téměř vyhynul.
Michal Horsák
Zubovec dunajský
je předožábrým plžem
obývajícím řeky v povodí
Dunaje. Na našem území
se vyskytuje pouze v
dolním toku řeky Dyje pod
Břeclaví a v Kyjovce před
ústím do Dyje.
Jiří Novák
Škeblička plochá (fotografie
dole) je vzácným mlžem,
který obývá větší řeky. V
současnosti je znám výskyt
škebličky v povodí Dunaje
z Dyje a z Moravy těsně
nad ústím Dyje. Škeblice
asijská je nepůvodním mlžem
zavlečeným z jihovýchodní
Asie. Nalézána je v rybnících a
početné populace se vyskytují
především v řekách na jižní
Moravě, kde např. v Dyji
tvoří významnou součást
společenstva velkých mlžů.
Existuje velmi reálné nebezpečí
jejího negativního vlivu na naše
původní velké mlže.
Luboš Beran
Komáři jsou neodmyslitelně spjati s lužními lesy.
V létě dokážou, zvláště po záplavách, pobyt v těchto
lesích teplokrevným živočichům dosti znepříjemnit.
Líhniště komárů představují především periodické
tůně, zaplavované plochy lesa nebo luk. Komáří vajíčka
dokážou v suchých obdobích přečkat až několik let a za
příhodných podmínek se začnou vyvíjet v larvy a ty pak
v konečné stadium komára. V oblasti jižní Moravy se je
možné setkat s více jak 30 druhy komárů.
Jan Halady | www.fotohalady.cz
Jen málokdo ví, že v jihomoravské lužní krajině žije
12 druhů obojživelníků z 21 vyskytujících se v České
republice. Patří mezi ně i kuňka obecná, kdysi pro své
oranžové až červené bříško nazývaná ohnivá. Zajímavostí
u kuňky obecné je obranná reakce tzv. „kunčí reflex“, který
se projevuje tím, že se kuňka výrazně prohne do kolébky a
dává tak na obdiv svou ohnivě zbarvenou spodní část těla a
snaží se tak odradit útočníka od případného pozření.
Filip Šálek | www.filipsalek.cz
Jedná se o naši nejkrásnější, nejznámější,
nejhlasitější a naši jedinou stromovou žábu.
Rosnička zelená dokáže díky svým prstům
opatřeným na koncích rozšířenými přísavkami
šplhat po jakémkoliv podkladu. Na jaře
můžeme slyšet samečky, kteří nafukováním
podhrdelního rezonančního měchýřku vydávají
sborové hlasité „kre – kre – kre“.
Filip Šálek | www.filipsalek.cz
V době rozmnožování se samci skokana ostronosého
zbarvují do modra. Stejně jako samečci ostatních žab,
mají i skokani na předních končetinách prvního prstu
vyvinut tmavý a silně zduřelý pářící mozol, který jim
pomáhá se přidržet na hřbetě samičky při páření. Na
fotografii můžeme vidět neobvyklý způsob páření, tzv.
hromadný amplexus. Stejně jako další obojživelníci utrpěl
i skokan provedenými vodohospodářskými úpravami.
Filip Šálek | www.filipsalek.cz
Čolek dunajský sice vypadá jako vodní ještěrka,
ale jedná se o ocasatého obojživelníka. Svým
výskytem je vázán především na nivy řeky Dunaje
a Tisy. U nás je znám jen z lokalit jižní Moravy
teprve od roku 1995. Původně byl totiž řazen jako
poddruh čolka velkého. V době rozmnožování se
samci vyznačují výrazným pohlavním dimorfismem
– na hřbetě jim vyrůstá výrazný ploutevní lem s
hlubokými zářezy.
Filip Šálek | www.filipsalek.cz
Užovka obojková patří mezi naše nejběžnější
hady. Bezpečně ji můžeme poznat podle žlutých
až oranžových půlměsíčků za hlavou. Nejčastěji se
s ní můžeme potkat podél vodních toků, rybníků,
mokřadů a tůní, kde loví obojživelníky (na
fotografii ropuchu obecnou). Nevyhýbá se však
ani zahradám u rodinných domů a rozhodně se jí
nemusíme bát – nemá jedové zuby.
Michal Hykel
Slepýš křehký je naše jediná beznohá
ještěrka. Přesto, že má hadovité tělo, tak se od
hadů liší především očním víčkem, které může
zavřít, a schopností zbavit se ocasu, stejně jako
naše ještěrky. Dorůstá do délky 45 cm. Potravou
jsou nejčastěji žížaly, slimáci, mnohonožky,
pavouci a různý hmyz a jeho larvy.
Michal Hykel
Z typických ještěrů můžeme v lužních lesích potkat
pouze ještěrku obecnou. Osidluje především
osluněná, sušší stanoviště s lehkými půdami.
Nejčastěji se s ní můžeme potkat podél osluněných
cest nebo na rozhraní lesa a lučních porostů.
Pavel Krásenský | www.macrophotography.cz
Původní populace želvy bahenní se na našem
území vyskytovala kolem dolních úseků řek Moravy
a Dyje. V současnosti jediná populace, která se
pravidelně rozmnožuje a její početnost narůstá, se
vyskytuje v okolí lokality Betlém v severním zahrází
střední nádrže Novomlýnských nádrží. Základem této
populace byli jedinci dovezeni z delty Dunaje. Kromě
želvy bahenní se ve volné přírodě můžeme setkat s
želvou nádhernou, pocházející ze Severní Ameriky.
Stanislav Krejčík | www.meloidae.com
Netopýr rezavý patří mezi běžnější druhy. Je
typickým štěrbinovým druhem. Nejdůležitějším
typem úkrytů jsou stromové dutiny, kde lze
nalézt především letní, ale i zimní kolonie.
Nevyhýbá se ani štěrbinám v panelových
domech. Ochranu mu zajistíme ponecháváním
dutých stromů v lesích a šetrným zateplováním
panelových domů.
Lužní lesy jsou domovem 11 druhů netopýrů z
26 se vyskytujících v České republice. Netopýr
parkový patří mezi typické lesní druhy vázané
hlavně na lužní lesy a pobřežní vegetaci řek v nižších
polohách. Úkryty vyhledává ve stromových dutinách
a štěrbinových úkrytech, přičemž se nevyhýbá ani
lidským stavbám. Je tažným druhem a známé jsou
přesuny až 2000 km.
Filip Šálek | www.filipsalek.cz
Jiří Šafář
Vydra říční patří mezi naše samotářské šelmy,
které jsou velice dobře přizpůsobeny životu ve vodě.
Obývají jak horské, podhorské, tak i nížinné vodní
toky, rybníky a jezera. Tři čtvrtiny potravy tvoří ryby
a zbytek obojživelníci, plazi, vodní ptáci, mlži. Její
ochrana se dostává do konfliktů se zájmy rybářských
subjektů. V současnosti sice není přímo ohrožena
vyhynutím, ale zvyšující se mortalita na silnicích a
nelegální lov může být příčinou poklesu početnosti.
Pavel Ondra
Osídlení bobra evropského na jižní Moravě
vzniklo z repatriace v Rakousku nedaleko Vídně,
kde v letech 1976-1988 bylo vysazeno 42 bobrů. V
jihomoravské lužní krajině má v současnosti ideální
podmínky a nachází se zde nejhustější populace
z celé České republiky. V roce 2009–2010 se
odhadovalo, že jeho populace od Novomlýnských
nádrží přes soutok řek Moravy a Dyje po Hodonín
čítá 800-900 jedinců.
Pavel Ondra
Živočicha s ostny vytvořených z chlupů,
kterých může mít na těle až sedm tisíc, si
nemůžeme splést. Těžší je však rozeznat
ježka východního od západního. Hranice
jejich rozšíření prochází Českou republikou
a v oblasti jihomoravských luhů se můžeme
setkat s oběma druhy. Ježci jsou hmyzožravci,
kteří však nepohrdnou ani malou žábou.
Michal Hykel
Jelen evropský společně s dančí, srnčí a
černou zvěří patří mezi hlavní lovnou zvěř
obory Soutok, která je rozlohou 4232 ha naší
největší oborou v České republice. Trofeje
ze zdejší obory se vyznačují mimořádnou
kvalitou a oblast je tak vyhledávána českými i
zahraničními lovci.
Petr Šimon | www.photosimon.cz
Drsek větší je jedním ze dvou druhů drsků, se
kterým se můžeme na našem území vzácně setkat
jen na dolních tocích řek Moravy a Dyje. Rozšíření
dále je limitováno migračními bariérami (jezy,
stupně, přehrady). Dorůstá do velikosti kolem
20 cm a tvar těla má přizpůsobený k životu v
proudných vodách, především podhorských toků,
ale i nížinných řek.
Lubomír Hlásek | www.hlasek.com
Hořavka duhová je drobná kaprovitá rybka
obývající zejména stojaté (stará říční ramena,
tůně) nebo i mírně tekoucí vody (zavodňovací
kanály) na celém našem území. Důležitou
podmínkou výskytu je přítomnost velkých
mlžů, do jejichž žaberní dutiny ukládají
samičky dlouhým kladélkem své jikry.
Lubomír Hlásek | www.hlasek.com
Karas obecný je naší původní kaprovitou rybou
přizpůsobenou k životu ve stojatých a mírně
tekoucích vodách v nivách větších řek. Je velmi
odolný vůči přehřívání a nízkému obsahu kyslíku
ve vodě, ale i přesto je dnes velice vzácný. Důvodem
je zánik biotopů při regulaci řek a výstavbě
Novomlýnských nádrží v minulosti a dnes především
konkurencí nepůvodních druhů ryb, zejména karase
stříbřitého.
Lubomír Hlásek | www.hlasek.com
Krutihlav obecný si jako jediný z našich
datlovitých ptáků nevytesává vlastní hnízdní
dutinu, ale využívá staré dutiny jiných ptáků.
Stejně tak jako jediný z našich šplhavců na
zimu odlétá do teplých krajin, zatímco ostatní
druhy jsou u nás celoročně. Jeho potravou jsou
převážně mravenci.
Jiří Bohdal | www.jiri-bohdal.com
Žluna šedá obývá podobné
prostředí jako strakapoud
prostřední, ale celkově je
mnohem vzácnější, i když se s
ní můžeme setkat i ve vyšších
polohách. Její typické pískání
lze snadno napodobit na ústa a
někdy se nám tak může podařit
ptáka přilákat na pár metrů.
Strakapoud prostřední
je typickým ptákem starých
lužních lesů hnízdících na
Soutoku v počtech jinde
nevídaných, s úbytkem starých
porostů mu bohužel mizí i jeho
prostředí. Na jaře se luhem
do daleka nese jeho zvláštní
mňoukavý hlas.
Rostislav Stach
www.fotolovy.cz
Petr Šimon
www.photosimon.cz
Lejsek bělokrký je nápadný černobílý pěvec
s výrazným ostrým zpěvem. Hnízdí v dutinách,
část jeho populace v severní části obory Soutok
také v početných ptačích budkách. Nápadné
jsou jeho lety z korun stromů, při kterých loví
létající hmyz.
Jiří Bohdal | www.jiri-bohdal.com
Podobně jako chřástal polní i konipas luční od
nás kdysi téměř vymizel, ale v posledních cca 20
letech se na řadu míst zase vrátil. Kromě nivních
luk rád hnízdí i na zamokřených polích. Na průtahu
se u nás můžeme setkat i s několika poddruhy,
jejichž samci jsou odlišně vybarveni, jako např.
s konipasem lučním severoevropským nebo
předoasijským.
Zdeněk Tunka | www.birdphoto.cz
Čejka chocholatá patří mezi druhy, které z naší
krajiny díky intenzivnímu zemědělství nejrychleji
mizí. Zatímco dříve hnízdila v údolních nivách
převážně na loukách, v současné době tvoří většinu
hnízdišť spíše zaplavená pole.
Pavel Ondra
Zdeněk Tunka (detail) | www.birdphoto.cz
Kvakoš noční hnízdí v České republice především
v jižních Čechách a na jižní Moravě, zde např.
společně s volavkami na Zámeckém rybníku u
Lednice nebo na Jaroslavických rybnících na
Znojemsku, nově i na Pohořelických rybnících.
David Mahovský | www.mahovsky.com
Neregulovaný tok řeky Dyje od Břeclavi až po soutok
s Moravou, stejně jako třeba přirozený tok Moravy
v oblasti Osypaných břehů u Strážnice, představují
pro ledňáčka říčního ideální hnízdní prostředí.
Hloubí si totiž nory v kolmých březích především
podél vodních toku, ale také jej můžeme nalézt
hnízdit na slepých ramenech nebo na některých
zemnících s vhodnými obnaženými stěnami.
Jan Halady | www.fotohalady.cz
Po nárůstu početnosti, zaznamenaném zejména v
90. letech a v první dekádě nového tisíciletí, začaly
počty volavek popelavých v koloniích na jižní
Moravě v posledních letech klesat. Známé jsou
kolonie např. na Zámeckém rybníku u Lednice, v
Oskovci u Petrova, Skařinách u Mikulčic nebo na
Sekulské Moravě pod Lanžhotem.
David Mahovský | www.mahovsky.com
Lužní lesy na dolním toku Moravy a Dyje jsou
jediným místem, kde u nás čáp bílý hnízdí v
lesních stromových koloniích. Některé z nich
čápi v posledních letech opustili, zůstává však
kolonie ve Skařinách u Mikulčic. Další páry
hnízdí na solitérních „starodubech“ na loukách
na Pohansku a na Lánech.
David Mahovský | www.mahovsky.com
V 50.-80. letech 20. století chřástal polní z
údolních niv prakticky zmizel. Od 90. let se ale
můžeme těšit z jeho návratu a v dobrých letech,
jako byl třeba ten poslední (2013), se z luk na
Soutoku v noci ozývá svým nezaměnitelným
hlasem „crex-crex“ i několik desítek samců.
Jiří Bohdal | www.jiri-bohdal.com
Husa velká u nás hnízdí především na
rybnících, mokřadech, na slepých ramenech
apod. Hnízdění na hlavatých vrbách, jaké jsme
znali třeba z Křivého jezera nebo z někdejšího
Pannsee, je už asi definitivně minulostí. Dosud
však občas zahnízdí na dravčích hnízdech nebo
na hnízdech čápa bílého či černého.
Dušan Boucný | www.birdphoto.cz
Na rozdíl od přísně tažného luňáka hnědého u
nás luňák červený také přezimuje. V lužních
lesích na Břeclavsku se někdy soustřeďuje
do hejn o velikosti i několika desítek ptáků.
Jde o celosvětově ohrožený druh, jeho areál
je omezen na část Evropy a jde tedy vlastně o
jednoho z mála „evropských endemitů“.
David Mahovský | www.mahovsky.com
Z našich dvou druhů luňáků je luňák hnědý
více vázán na blízkost vodních toků či ploch než
blízce příbuzný luňák červený. Oba druhy se živí
savci, ptáky i rybami a v jejich potravě zaujímají
významný podíl mršiny.
Petr Šimon | www.photosimon.cz
Jeden z našich nejvzácnějších dravců orel
královský u nás hnízdí od roku 1998, nyní
v počtu 3-5 párů. Většina jeho hnízdišť je v
lužních lesích Břeclavska, zahnízdil však i na
Znojemsku nebo na Brněnsku.
Petr Horák
Po téměř stoleté pauze se k nám orel mořský jako
hnízdící druh vrátil v polovině 80. let 20. století.
Díky nárůstu populace v okolních zemích (zejména
v Polsku a Německu) u nás dnes hnízdí kolem
stovky párů. V lužních lesích Břeclavska to bylo v
posledních letech 5-6 párů.
Petr Šimon | www.photosimon.cz
Download

v krajině staletých dubů Život