Rozhovor:
2
Hlavní ekonom Světové banky:
Export k rozvoji nestačí
téma
Odkud se bere čaj, cukr,
kakao nebo rýže?
3-6
diskusE
Palmový olej,
zkáza Indonésie
7-8
ROZVOJOVKA 3
2013
Plodiny,
které
živí svět
K
K A L E ID O S K O P
E d i t o r i a l
Tereza Hronová
Mediální koordinátorka
Rozvojovky, Člověk v tísni
ST R A N A
1
foto titulní strana:
Pro Rwandu jsou charakteristické
nekonečné zelené kopce pokr y té
čajov ý mi keřík y. Kostarika voní
jako ananasy. V Ghaně je až milion farmářů, kteří pěstují kakao.
Zambie je nejsladší místo v A frice – dík y největším polím s cukrovou třtinou. Rýže živí miliardy
lidí, především v Asii. Vietnam je
d ruhý m největším producentem
k áv y, po Bra z í l i i. Pa l mov ý olej
je ve v íce než polov ině potrav in
prodávaných v Česku a pochází
h lav ně z I ndonésie. V obchodě
si koupíme čokoládu, sy paný čaj
v krabičce nebo py tlík cukru. My
v á m nabí z í me jed i nečnou mož nost podívat se prostřednict v ím
následujících stránek, jak globální produkty v y padají před zpracováním, když ještě rostou na polích
a plantážích.
Kdo je sklízí, za jakou mzdu a v jak ých podmínkách? Jaké mají dopady na životní prostředí? Přináší
do chudých zemí rozvoj? To jsou
h lav n í otá z k y, k teré by si měl i
kromě spotřebitelů pokládat také
nadnárodní společnosti, překupníci komodit, jejich zpracovatelé,
vlády v rozvojov ých i rozvinutých
z e m íc h , s v ěto v á s poleč e n s t v í
a da lší. Sa mot n í pěst itelé tot i ž
z těžké dřiny na plantážích většinou nemají m noho. Někdy nedo stanou ani tolik, aby mohli poslat
děti do školy.
Často podmínky mezinárodního
obchodu brání zpracování plodiny
přímo v zemi, kde se pěstuje. Například Ghana nevyrábí čokoládu. Tu,
kterou si výjimečně koupíte na místním trhu, jsme téměř jistě vyrobili
my, v Evropě. Paradoxní pokroucenost světových trhů tak připravuje
zemi o pracovní místa a další zisk
z kakaa.
Cílem tohoto čísla Rozvojovky rozhodně není vyřešit nastolené otázky. Přesto si myslíme, že je důležité
se nad nimi zamýšlet. Pokaždé, když
plníme nákupní košík.
Tereza
Hronová
Přejeme inspirativní čtení!
foto editorial:
archiv Terezy
Hronové
Nový byznys, obnošený
textil pro Afriku
Podle údajů International Trade
Center při OSN se do afrických
zemí ročně dostanou použité oděvy v hodnotě jedné miliardy dolarů.
Zatímco před sedmi lety se jedna
tuna obnošeného šatstva prodávala
za 120 eur, nyní je to až 400, někdy
dokonce 500 eur. Mezi charitativní
organizace, které tradičně pořádají
sběr použitých oděvů, se proto nyní
v západní Evropě prosazují čistí
obchodníci. Přísun obnošeného šatstva převážně ze západní Evropy
vyvolal v 90. letech minulého století
v Africe debatu, protože představoval velkou konkurenci dosavadním
místním producentům textilu. Když
však například vláda v Tanzanii
začala připravovat zákaz dovozu,
reakcí byla vlna protestů místních
obyvatel, kteří nechtěli přijít o možnost relativ ně lev ně nakupovat
v ý robky světově proslulých značek. Němečtí vývozci sdružení pod
značkou Fairwertung před několika
lety zavedli sebeomezující „africkou
kvótu“, časem však od ní ustoupili.
„Obchod s obnošenými oděv y znamenal pro africké země také přínos,“
tvrdí mluvčí německého sdružení
Verbraucherinitiave Saphir Robertová. Připomíná, že z prodeje mají
zisk maloobchodníci a do jisté míry
i místní krejčí a švadleny, kteří dovezené oděvy ještě zpracovávají.
Zdroj: Adam Černý, Hospodářské noviny
U Manily mají chudí
proud zdarma
Obří skládky u průmyslov ých oblastí velkoměst v rozvojov ých zemích jsou noční můrou ekologů
i zdravotníků. Jsou zdrojem nemocí
a znečištění. Filipínská metropole
je v ýjimkou – tamní skládka Payatas se díky programu OSN proti
globálním změnám stala příkladem
a místním přinesla zlepšení života.
„Je to skvělé,“ řekla reportérovi BBC
Teresita Mabignayová. „Nemusíme
platit za elektřinu, takže si můžeme
dovolit nakoupit víc jídla,“ dodala.
Její domek stejně jako další v chudinské čtvrti má elektřinu zadarmo
jako odškodnění – proud je z metanu, který dříve z hory odpadků
unikal. Na Payatas vznikla v roce
2008 první „metanová“ elektrárna,
inspirovaná programem OSN na financování ekologických projektů
z prodeje emisních povolenek v yspělým státům. Skládka je protkána
potrubím, které z ní odvádí vznikající metan do generátorů v přilehlé
elektrárně. Když už má uhlík z metanu uniknout do atmosféry, tak
alespoň v méně škodlivé formě CO2
a po odevzdání své energie.
Zdroj: Právo (aa, BBC)
ROZVOJOVKA 3/2013
Publikace vznikla v rámci mezinárodního projektu
V4Aid realizovaného společností Člověk v tísni.
Vydavatel: Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, 120 00 Praha 2
Telefon: +420 226 200 443
E-mail: [email protected]
Autoři: Michala Hozáková, Tereza Hronová
Design: Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz)
Sazba: Zoran Bonuš
Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních
věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR a z fondů Evropské unie.
Za obsah publikace nese plnou odpovědnost společnost Člověk v tísni.
Názory v ní obsažené nelze interpretovat jako stanovisko donora.
Zajímá Vás více? www.rozvojovka.cz
Bohaté země musí
obchodovat s těmi chudými
Afrika se rozvíjí a počet chudých na světě klesá. Přispívá k tomu rozvojová pomoc
nebo mezinárodní obchod? I nad tím se zamýšlel François Bourguignon, bývalý
hlavní ekonom Světové banky a ředitel Paris School of Economics. „Dvě miliardy
lidí v Africe nemůžou žít z exportu mědi, uranu, ropy, kávy nebo kakaa. Kontinent
se musí rozvíjet uvnitř,“ říká.
žou postavit nemocnici a podívat
se, jestli v ní jsou léky, sestry, lékaři
a pacienti. Už ale není v našich silách zjistit, zda by ji místní vláda
nepostavila sama, bez rozvojové
pomoci.
Říkáte, že Afrika bude
bohatnout. Jaké jsou vaše
předpovědi ohledně ekonomiky
rozvojových zemí?
Podpora exportu může
chudým zemím pomáhat
v rozvoji. Vedle obchodu stojí
rozvojová spolupráce. Jakým
výzvám podle vás čelí?
Je třeba dokazovat, že pomoc je
efektivní. Pokud nemáme argumenty, logicky začnou vlády snižovat
rozpočty na rozvojovou spolupráci.
Obecně je ale velmi obtížné identifikovat, jakou roli pomoc hraje. Nelze
přesně říci, zda si Ghana v posledních letech vede dobře díky pomoci
ze zahraniční nebo díky investicím,
vlastním zdrojům nebo migraci pracovní síly. Prostě to nejde vyčíslit.
Na druhou stranu v příštích letech
ekonomika afrických zemí poroste,
o 3 až 5 % HDP ročně. Není tedy podle
mě důvod se obávat, že jim je naše
pomoc k ničemu.
Je tedy možné měřit
efektivitu pomoci?
Ne úplně. Můžete změřit jednotlivé
projekty. Neziskové organizace mů-
To je v ysloveně hádanka. (smích)
Očekávám, že růst bude více méně
pokračovat, stejně jako v posledních letech. Rozvojové země budou
růst dost r ychle, a to z různých
důvodů. Rozvinuté země se budou
rozvíjet pomalu, o 1 až 2 %. V přepočtu na hlavu to pak bude ještě
méně. Rozvojové země porostou
tempem 7 až 8 %. To bude pokračovat, protože se můžou spoléhat
i na domácí trh – to je případ Indie,
Indonésie, Brazílie, méně už Číny,
atd. V Latinské Americe, všude tam
je domácí produkce, i když země
nerostou dynamicky. Bude pokračovat zmenšování rozdílů mezi
chudými a bohatými státy. Dosud
bohaté země ještě bohatly a chudé
chudly, ale to se teď úplně mění. Ne
navždy, ale třeba na následujících
10 let. Pokud ovšem nenastane nějaká další krize.
Proč podporovat nejchudší
země, a ne ty středně rozvinuté?
Máte argumenty pro vlády,
které mají jiný názor?
Je mnohem důležitější podporovat
rozvojové země, než ty bohatší. Ty
středně příjmové mají vlastní cestu,
jak omezit chudobu. Můj hlavní argument samozřejmě je, že se jedná
o otázku solidarity se zbytkem lidstva, o morální hodnoty. Ale z pohledu politické ekonomie bych vládám
řekl, že nemůžou nechat část světa
zcela v závěsu za ostatními. Když
v místě není žádný rozvoj, povede to
ke konfliktu.
R
ROZHOVOR
ST R A N A
2
Musíme myslet na to, že v roce
2050 budou na africkém kontinentu žít asi 2 miliardy lidí. A musíme
myslet na to, že chudí lidé budou
převážně tady. Pokud bude příliš
velký rozdíl mezi touto a jinou částí planety, pak svět pravděpodobně
čekají určitá napětí. A politická napětí si nemůžeme dovolit už z hlediska zásobování a dodávky zboží.
Takže podpora chudých zemí není
otázka charity, není to ani otázka
toho, že máme obecný cíl v ymýtit
chudobu ve světě, ale je to také politicko-ekonomická otázka. Jednou
cestou je rozvojová pomoc, která je
velmi důležitá. Je sice hezké podporovat vzdělávání, ale jde i o otevřenost trhu. Dvě miliardy lidí v Africe
ale nemůžou žít jen z exportu mědi,
uranu, ropy, kávy nebo kakaa. Kontinent se musí rozvíjet uvnitř. Pokud rozvinuté země nebudou více
otevřené obchodu s těmi nízkopříjmov ý mi a dovozu jejich produktů, pak regionální rozvoj nebude
dostatečný. Musíme pomoci těmto
zemím víc exportovat. To zaručí
světovou rovnováhu.
Proč podle vás nebyly naplněny
Rozvojové cíle tisíciletí?
Já bych byl opatrný s tím, že nebyly
splněny. V globálním měřítku třeba
cíl snížit chudobu nebyl dosažen,
ale dokonce překonán. Od roku
1990 počet chudých klesl na polovinu. A to ještě nejsme v roce 2015. Důvod je jasný. Čtyřem stům milionům
lidí v Číně se zvedla životní úroveň.
V těch nejchudších zemích v Africe
či Asii ale rozvojové cíle naplněny
opravdu nebyly. Některé země dokázaly snížit chudobu, dětskou úmrtnost, zvýšit počet žáků ve školách.
Jenže jsou průzkumy, které ukazují,
že děti ani po 4 nebo 5 letech ve škole neumí číst a počítat. V Zambii neví
spoustu žáků nic o HIV/AIDS. Cíl týkající se vzdělanosti bude možná
brzy dosažen, ale jen formálně.
autorky rozhovoru:
Michala
Hozáková,
Tereza
Hronová
Člověk v tísni
foto: archiv
F. Bourgignona
TÉM A
Plodiny, které
živí svět
T
ST R A N A
3
Šálek čaje, symbol naděje
Hlavními vývozními komoditami Rwandy jsou čaj a káva. Z exportu těchto plodin má
země, která se zotavuje z genocidy, významné zisky.
Vysoko v horách nad jezerem Kivu
jsou ta nejzelenější pole, jaká si
dovedete představit. Oblé kopečky charakteristické pro Rwandu
pokrý vají plantáže čaje. Čím v ýše
čaj roste, tím je kvalitnější. Ženy
v barevných šátcích a teplých, tro-
Ochutnat a vyplivnout
Uvnitř zpracovny je hluk a vůně
čerstvého čaje se line do všech koutů. V jedné části budov y pytle se
„zeleným zlatem“ váží, ve druhé se
lístky nejprve drtí a pak suší. Lidé
pečivě kontrolují teplotu a zelená se
plivne, ale po ochutnání je mi to jasné
– je strašně hořký. „Jedině takhle ale
zjistíme, že čaj je skutečně kvalitní,“
říká muž v bílém plášti. V tu chvíli
opět se zvučným srknutím mizí lžička
černého nápoje v jeho ústech. Poválí
čaj po jazyku a opět vyplivne. Pachuť
s výrazem jeho tváře ani nepohne.
Symboly obnovy
Rwandský čaj má na mezinárodním
trhu dobrou pozici už dlouhé roky.
Produkce čaje v této zemi pod rovníkem začala už v roce 1952 a od té
doby roste. Podle údajů rwandského
Ministerstva obchodu a průmyslu je
čaj nejdůležitější exportní plodinou
– tvoří asi 35 % celkového v ýnosu
z vývozu. Sektor přímo zaměstnává
přes 50 tisíc lidí a je na něm závislý
asi milion obyvatel. Populace Rwandy je přitom asi 10 milionů.
Export nezastavila ani genocida
v devadesátých letech, která uvrhla
zemi do nesmírného chaosu. Po totálním kolapsu státu hrála produkce
dvou hlavních vývozních komodit –
kávy a čaje – velkou roli v obnově.
A.I.D., humanitární organizace působící ve Rwandě, odhaduje, že díky
pěstování kávovníku se až 40 tisícům drobných farmářů zdvojnásobil
příjem. V roce 2010 zisky z exportu
kávy dosáhly 56 milionů dolarů.
Turismus a zemědělství
text:
Šárka Pechová
foto:
Tereza
Hronová
chu rozt rhaných svet rech stojí
po pás v zelených keřících. Kolem
pasu mají zavázané staré py tle,
aby je tuhé keře nepoškrábaly. Trhají vrchní zelené lístky a dávají je
do košů.
Je pozdní odpoledne a tady, ve 2000
metrech nad mořem, se ochlazuje.
Pro místní česačky čaje je to dobrá
zpráva – končí jim směna. Zbývá už
jen naložit pytle na nákladní auto,
které je odveze do nedaleké továrny. Čajové lístky se totiž zpracovávají přímo tady, v horách. Továrna
Gisovu stojí uprostřed nekonečných
zelených polí.
postupně mění v hnědou a černou
barvu. „Čajové lístky musí být zpracovány rychle po otrhání. Jinak ztrácí kvalitu a to si nemůžeme dovolit,“
říká Bonaventure Munyaneza, který
má na starosti přípravu čaje.
A na kvalitu tady opravdu dbají.
Kolem nádob s vlhký m čajov ý m
práškem se točí několik pracovníků v pláštích. Měří vlhkost i teplotu
suroviny. Každou hodinu pak uvaří
novou várku čaje a ten musí ochutnávač v yzkoušet. „Kontrolujeme
i barvu, chuť a všechno zaznamenáváme,“ vysvětluje Munyaneza.
Nejprve se divím, proč čaj rovnou vy-
Místní káva má naprosto specifickou
chuť. Odborníci dokonce uvádějí, že
s příchutí čaje. Kávovník do Rwandy prý přivezli misionáři už v roce
1904. A na svazích země, které se
také jinak přezdívá „Země tisíce kopců“, se jí opravdu daří. Stejně jako čaj
vyžaduje vyšší nadmořské výšky. Jen
málo místních ale kávu opravdu pije.
Na rozdíl od čaje totiž ve rwandské
kuchyni nemá tradici.
Káva a čaj jsou jedny z mála zemědělských plodin pěstovaných ve Rwandě na export. I proto místní vláda produkci kávy a čaje podporuje. Uvádí
čaj jako druhou investiční prioritu
země, hned po turistickém ruchu,
který je zdrojem 45 % HDP. Zemědělství tvoří 32 % HDP. A to je významná
částka pro zemi, která má podle některých zdrojů až polovinu státního
rozpočtu z rozvojové pomoci.
Sladká zkáza Kostariky
Kostarika, pro kterou byla tradičně hlavní vývozní plodinou káva, se díky expanzi v posledních
letech stala světovou jedničkou v exportu ananasů. Jak monokultury ovlivňují život místních?
Okénkem proniká do auta sladká
vůně ananasu a venku není vidět nic
jiného než tmavě zelené pláně plantáží tohoto tropického ovoce. Od obzoru k obzoru. Odbočujeme z hlavní
cesty a mezi palmami, banánovníky
a yukami vjíždíme na dvorek malého
barevného domku. Kolonie Milano
v regionu Siquirres v Kostarice leží
přímo uprostřed ananasových plantáží a na první pohled vypadá jako
oáza klidu. Místní obyvatele však už
několik let trápí expanze ananasové
produkce v jejich okolí. Firma Del
Monte, jedna z největších v ovocnářském průmyslu, tu totiž soustavně
znečišťuje vodní zdroje agrochemikáliemi – především pesticidy používanými k ochraně ananasů před
různými druhy škůdců. „Jediný zdroj
pitné vody ve vesnici je znečištěný
chemikáliemi z plantáží. Úřady to
odmítají řešit, odmítají sem poslat
kontrolu nebo někoho, kdo by odebral vzorky a zjistil míru znečištění.
Nechtějí přiznat, že je to pravda, ale
přitom nám sem každý týden posílají
cisternu s pitnou vodou. Ta nám vystačí na pití, na umývání a vaření ale
musíme používat tu špinavou. Moje
a sestřiny děti pořád bolí žaludek.
Bolí nás hlava a krk, na kůži se nám
dělají skvrny, vypadávají vlasy. Objevuje se hodně potratů a případů rakoviny,“ popisuje problémy paní Xinia
Urbina Cuña. Xinia během rozhovoru
hladí psa, kterému chybí noha – to se
prý také stává, zvířata i některé děti
se rodí s deformacemi. Vědci, kteří
chtěli lidem z Milana a okolí pomoci,
provedli měření a znečištění potvrdili. Podle úřadů nejsou pro takové
kontroly akreditovaní, a tak výsledky
nelze uznat.
Ananasy přerostly kávu
I když původně Kostariku živil export
kávy, v roce 2012 vyvezla ananasy
v hodnotě téměř 800 milionů dolarů,
a to především do Severní Ameriky
a zemí Evropské unie. Konkurovat jí
nemůže ani Ghana nebo Pobřeží Slonoviny, které jsou dalšími velkými
vývozci ananasů. Asi 82 % ananasů
v EU, USA a Rusku pochází z Kostariky. Například do ČR se v roce 2012
dovezlo čtyřikrát více ananasů z Kostariky než z Ghany i Pobřeží Slonovi-
ny dohromady. Tajemství úspěchu
této středoamerické země spočívá
v nízkých cenách ovoce. Producenti
šetří především na mzdových nákladech – migranty z Nikaragui bez
dokladů a potřebných pracovních povolení nutí jejich životní situace snášet všechna porušování práv, a jsou
tak opravdu levnou pracovní silou.
Mzdy pod hranicí legálního minima,
dlouhé hodiny nucených přesčasů,
ponižování, sexuální obtěžování žen
nebo chybějící ochranné pomůcky
při práci s chemikáliemi představují
jen část jejich problémů. Pracovníci
přitom nemají možnost svá práva bránit – svoboda sdružování je v Kostarice velmi omezená a členové odborů
čelí perzekuci.
Ananas se pěstuje na rozsáhlých monokulturních plantážích, například
v Kostarice zabírají 45–50 000 ha
– zhruba 10 % zemědělské půdy, a to
především na severu země a pobřeží
Karibiku. Monokultura, kde nerostou žádné jiné rostliny než ananasy,
je sice z hlediska produkce efektivní, snadné šíření škůdců a nemocí
z rostliny na rostlinu však vyžaduje
používání velkého množství agrochemikálií. Na ně škůdci dokážou
získat odolnost, a tak se množství
postupně zvyšuje. Středoamerický
stát se tak pyšní smutným primátem
země s nejvyšším množstvím pesticidů aplikovaných v zemědělství.
V roce 2012 šlo průměrně o 11,5 kg
pesticidů na hektar půdy.
Některé firmy ignorují pravidla týkající se čištění vody v balírnách
a v ypouští špinavou vodu přímo
do potoků a řek. Lidé jako Xinia, žijící v okolí plantáží, tak nemají přístup
k pitné vodě a vzhledem k liknavosti
kostarických úřadů se situace neřeší.
Jedním z nejpoužívanějších pesticidů je v Kostarice paraquat, herbicid,
který při dlouhodobém působení
zapříčiňuje poruchy rozmnožování
a některé druhy rakoviny. V Evropské unii je zakázán. Monokulturní
způsob pěstování ananasů vede
také k tomu, že deště splavují půdu
z povrchu plantáží do koryt potoků
a řek, kde se usazuje a brání průtoku
vody. Místním obyvatelům pak zmizí
zdroje v jejich okolí, které tradičně
využívali na mytí nebo vaření.
Jde to i jinak
Příjezd na farmu Luise Fernandeze
v kostarickém regionu Guatuso vypadá podobně, jako když jsme jeli
navštívit Xinii. Palmy, kakaovníky,
nádherné květiny. Luisova rodina
zrovna pracuje na zahradě, on nás
provází po svém pozemku a ukazuje
nám svou produkci – ananasy certifikované jako bio a Fairtrade. Díky
známce Fairtrade má garantovanou
minimální výkupní cenu. Na základě
dlouhodobých smluv ví přesně, kolik
peněz kdy dostane, a může tak plánovat svoje výdaje a investice. „Chci zachovat půdu pro svoje děti, nemůžu ji
zničit. Chci, aby tady zůstaly a mohly
pěstovat, co budou chtít, tak jako já,“
říká Luis, když nám ukazuje svůj systém výroby přírodních hnojiv z místní
vulkanické půdy. Družstvo Agronorte,
jehož je Luis Fernandez členem, sdružuje 130 takových farmářů. Pěstují
yuku a další produkty pro místní trh
a také fairtradové ananasy na export.
Dostávají tak tzv. sociální příplatek,
který investují do společných komunitních projektů – z těchto prostředků si například postavili balírnu.
Šetrná produkce ovoce ale vyžaduje
samozřejmě vyšší náklady a je pro
konečného spotřebitele dražší. Nabízí
se tedy otázka, zda chceme levné ovoce za každou cenu nebo přestaneme
tolerovat porušování lidských práv
a ničení životního prostředí. Certifikace Fairtrade a bio představují jedno
z možných řešení.
TÉM A
Plodiny, které
živí svět
T
ST R A N A
4
text:
Barbora
Mrázková
Autorka pracuje
pro NaZemi
a Ekumenickou
akademii na podpoře fair trade.
foto:
Barbora
Mrázková
TÉM A
Plodiny, které
živí svět
T
ST R A N A
5
Kakaové velmoci vyváží,
ale nezpracovávají
Pobřeží Slonoviny a Ghana jsou společně s Indonésií největší vývozci kakaa na světě.
Většinu bobů rovnou exportují a přichází tak o zisk.
Kakaový plod vypadá jako rugbyový
míč vyrůstající z kmene stromu. Uvnitř
skrývá sladké boby, jejichž dužnina
chutná podobně jako čerstvý banán
s jahodami. Obaluje nahořklý hnědý
vnitřek. Právě ten hýbe světovými trhy,
protože z něj se vyrábí čokoláda.
V oblasti Kukuom nedaleko vnitrozemního města Kumasi jsou stovky
kakaov ých plantáží. Jen v Ghaně,
jejíž rozloha je třikrát větší než plocha České republiky a žije tu asi 25
milionů lidí, je podle odhadů přes 10
tisíc kakaových komunit a až milion
kakaových farmářů.
Z Ghany a Pobřeží Slonoviny podle
FAO pochází polovina světového kakaa a v obou zemích představuje hlavní vývozní komoditu. „Farmáři produkují stále více kakaa, poptávka po něm
roste asi o 2 % ročně,“ říká Vince McAleer z firmy Armajaro, která je jednou
z 34 společností vykupujících kakao
v Ghaně přímo od producentů. Na globální úrovni s ním pak obchoduje.
Ghana zpracuje jen čtvrtinu kakaa
text:
Tereza
Hronová
foto:
Tereza
Hronová
Malí pěstitelé se starají o stromky,
sklízí lusky a boby pak prodávají.
O dalším osudu jejich sklizně rozhodují místní kupci, od nich vykupující
firmy, exportéři, zahraniční zpracovatelé bobů, prodejci kakaového prášku,
samotní producenti čokolády a dalších kakaových výrobků, obchodníci
a v neposlední řadě i konzumenti čokoládových cukrovinek. Ti jsou nejčastěji z Evropy. „Například Čína a Indie
požadují méně kvalitní kakao, takže
nakupují hlavně v Indonésii. Africké
kakao je především pro evropský trh,“
potvrzuje Vince McAleer.
V obchodním řetězci se rozmělňují
také příjmy. Podle britské organizace
OXFAM ghanští farmáři a obchodníci
dostávají jen 7 % zisku z kakaa vyváženého do Velké Británie. Stejný podíl
připadne i místní vládě z daní. Zato
britská vláda získává díky daním
18 % a nejvíce z prodeje africké plodiny těží koncerny vyrábějící čokoládu
(40 %) a globální prodejci kakaa (28 %).
„V Ghaně se zpracovává jen asi čtvrtina vypěstovaného kakaa. Ekonomice téhle chudé země by dost pomohlo,
kdybychom čokoládu vyráběly tady,“
říká Patience Dapaah z Mezinárodní
kakaové iniciativy, nevládní organizace sdružující všechny stakeholdery v kakaovém odvětví. Neexistují tu
prakticky žádné podniky, které by vyráběly kakaový prášek nebo čokoládu.
„O práci tak přichází spousta místních
lidí. Mohli by pracovat ve zpracovatelských firmách,“ dodává Dapaah.
Stálá kvalita, stálé ceny
Ghanské kakao patří k nejkvalitnějšímu z několika důvodů. Nechává
se fermentovat pro výraznější chuť
a vůni, suší se postupně na slunci.
Pěstitelé ho uchovávají chráněné
v nádobách a pečlivě odstraňují nečistoty. „Kakaový lusk rozsekneme
mačetou a zralé boby dáme do koše.
Pak je zakryjeme listy banánovníku a necháváme je kvasit,“ názorně
předvádí postup jeden z farmářů.
Kvalita čokoládov ých produktů
z Ghany je díky propracovanému
kontrolnímu systému dlouhodobě
stálá a tak je možné udržovat také
stálé ceny. Významnou roli hraje stát, který je v Ghaně na rozdíl
od sousedního Pobřeží Slonoviny
stabilní a na kvalitě kakaa a jeho pozici na trhu soustavně pracuje. Každý
pytel ghanských bobů je označen číslem a je proto možné přesně vystopovat, z jaké komunity pochází. Výrobci
čokolády se tedy nemohou vymlouvat
na to, že neznají své subdodavatele
a je nemožné dohlížet na pracovní
podmínky. Malopěstitelé nejsou většinou sdruženi v družstvech a jejich
vyjednávací pozice je velmi slabá.
Děti mizí z plantáží do školy
Kromě nadměrného využívání chemických postřiků a hnojiv je kakao
spojováno s porušováním lidských
práv, a to hlavně v Pobřeží Slonoviny.
Na plantážích pracuje celosvětově velké množství dětí mladších 15 let, tvrdí
nejen OSN. Pomoc na rodinné farmě
o víkendu nebo po dodělání domácích
úkolů není problém. Vždyť pěstování
kakaa je tu tradice. Pro malé děti je jednodušší se sehnout, takže například
často sází kakaové stromky. Dětští
pracovníci ale vykonávají i mnohem
náročnější práci, která ohrožuje jejich zdraví a vývoj. „Bez ochranných
pomůcek používají agrochemikálie,
při sklizni nosí na hlavách těžké koše
s kakaovými boby. Hlavně však používají ostré mačety, takže k nejčastějším
zraněním patří řezné rány,“ popisuje
problémy Pavla Jebili Začalová, která
ve společnosti Člověk v tísni vede kampaň Stop dětské práci. I když je dětská
práce nelegální, v Ghaně pracuje asi
třetina všech dětí. Statisíce z nich v zemědělství a mnohé právě na kakaových plantážích.
Výsledkem dětské práce jsou častá
zranění. „Pokud farmáři využívají děti
k těžké práci, je jim často špatně. Musí
je vzít do nemocnice a utrácí vydělané
peníze za léčbu,“ popisuje Isaac Addai
Mensah Gorpeers, zástupce jedné
kakaové komunity v oblasti Kukuom.
Společně s rodinami spojil síly s organizací IBIS a začali pracovat na tom,
aby ti nejmenší úplně zmizeli z kakaových plantáží. „Pokud jako dítě nechodíte do školy, budete v budoucnosti
trpět,“ vysvětluje Isaac a dodává, proč
jsou proti dětské práci: „Budou tak mít
šanci jít do školy a být prospěšní pro
naši komunitu, pro celou Ghanu.“
Třtinový cukr z Afriky,
řepný z Evropy
Zambijská Mazabuka je nazývána „nejsladší místo v Africe“. Místní totiž živí hlavně
pěstování cukrové třtiny, a to i té se známkou Fairtrade.
Ve vzduchu je cítit karamel, spálený
cukr. „To je melasa. Lepkavá tekutina,
která zbude po vycukernatění třtiny,“
vysvětluje Muimui Mufana, manažer
společnosti Kaleya Small Holders (KASCOL). „Poléváme s ní silnice, aby nebyly
tak prašné a nepropadaly se,“ směje se.
Společně projíždíme mezi nekonečnými
poli cukrové třtiny v Mazabuce na jihu
Zambie. Zastavujeme u jednoho, které
místní ještě nestihli posekat. Třtina se
tu sklízí od dubna do listopadu. Z některého teprve vyrůstají malé výhonky,
další pole opodál je zrovna čerstvě sklizené. Pracovníci jsou pokrytí popelem
a urputně mačetami kácí k zemi rostlinu podobnou rákosu. Než tuhé stonky
třtiny posekají, celé pole se zapálí. Ohoří
tak nepotřebné listy. Asi dvoumetrové
stvoly odvezou ke zpracování.
V tomto případě je to mazabucká továrna Zambia Sugar. Tam se stébla
rozřežou a lisují, aby se z nich získala
sladká šťáva. Ta se několikrát povaří
a pak rychle zchladí. Na povrchu tekutiny vykrystalizuje jantarově zabarvený třtinový cukr. Po oddělení cukrové
krusty zůstane v nádobě melasa, z níž
se posléze může vyrábět třeba rum.
Zambia Sugar je dceřinou společností
cukrovarnického koncernu Illovo Sugar
a ten vlastní nadnárodní potravinářská
firma Associated British Foods (ABF). Továrna i cukrová pole dávají práci místním lidem. Z přítomnosti zahraničního
investora by mohl těžit i zambijský státní rozpočet díky daním, které by firma
měla odvést. ABF ovšem mezinárodní
nezisková organizace ActionAid letos
obvinila z daňového úniku. Firma se
měla záměrně od roku 2007 vyhýbat
placení daní v Zambii a nezdaněný zisk
přesouvat do dceřiných společností v daňových rájích. Státní rozpočet tak zkrátili o miliony dolarů. V Zambii přitom
žije tři čtvrtiny lidí pod hranicí chudoby
a 14 % populace je HIV pozitivní.
Lepší dům i zaplatit školné
Kromě toho, že je cukrovar v Mazabuce
největší v Africe, nese tato oblast ještě
jedno prvenství. Z místní třtiny vyrábí
jediný produkt certifikovaný známkou
Fairtrade v celé zemi. Část polí, které
právě míjíme, totiž patří fairtradové-
mu družstvu KASCOL. Podporuje 160
farmářů – poskytuje jim například školení na zlepšení zemědělských technik
nebo používání hnojiva. Každý z nich se
stará o 6,5 hektaru třtiny. Na začátku
sklízeli třtinu vlastníma rukama. Dnes
mají takové zisky, že mohou zaměstnávat jiné, bydlet v lepších domech i posílat všechny děti do školy.
Volená komise navíc rozhoduje, jak využijí tzv. faitradovou prémii – peníze navíc,
které farmáři dostanou oproti těm, kteří
nemají certifikaci. V téhle komunitě vyrostla nová škola. Všichni mají přístup
k pitné vodě. „Díky fair trade jsem si mohla nechat opravit domek, zavést elektřinu
a vyměnit střechu,“ potvrzuje farmářka
Doricah Imumba a ukazuje na zděný dům,
jehož plechová střecha se leskne na slunci. Šedesátiletý farmář Maljen Hawaze
hrdě říká: „Díky výdělkům z pole mohly
moje tři děti chodit na střední školu, což
je v Zambii rarita.“ Je totiž nutné zaplatit
vysoké školní poplatky. „Jíme třikrát denně, občas rybu a jiné maso,“ dodává pan
Hawaze. Pestrá strava je známka toho, že
se rodina má dobře.
Známku Fairtrade spravuje Fairtrade
Labelling Organization (FLO), která
vysílá na farmy neohlášené inspekce
přibližně dvakrát za rok. „Pokud by našla nedostatky v dodržování fair trade
principů, dala by nám tři měsíce na nápravu,“ říká ředitel družstva Rama
Varma. Pokud by družstvo nedostatky
nechalo být – například by nechalo
na poli pracovat děti – známku Fairtrade by dál nesmělo používat. A s ní
by ztratilo i nárok na sociální prémii.
Řepa vs. třtina
Zambie je po Malawi druhým největším exportérem cukru v Africe. Vyváží
ho jak do ostatních afrických zemí, tak
do Evropské unie. K nám ho může dovážet díky preferenčním dohodám, které
EU uzavřela s nejméně rozvinutými zeměmi světa. Kvůli vysokým evropským
dovozním bariérám a dotacím ale mají
ostatní rozvojové státy velmi omezené
možnosti dovážet cukr do Evropy.
Cukr je unikátní komodita nejen proto,
že hýbe světovými trhy. Je možné ho
vyrábět ze dvou různých plodin. Efektivnější je pro jeho výrobu právě cukrová
třtina, kterou je díky klimatickým podmínkám možné pěstovat v širokém pásu
tropů a subtropů, převážně tedy v rozvojových zemích. Složitější a dražší výrobu
vyžaduje produkce cukru z cukrové řepy,
jež má i nižší hektarové výnosy. Zdá se,
že na světovém trhu s cukrem bude „vyhrávat“ levnější třtinový cukr ze zemí
globálního Jihu. Navzdory tomu je však
třetím největším producentem cukru
na světě Evropská unie, která ho draze
vyrábí z cukrové řepy. Na pultech našich
obchodů tak najdeme především ten.
Tento paradox způsobuje protekcionistická zemědělská politika EU. Ta podporuje domácí produkci a klade překážky
levnému importu, jako jsou vysoká
dovozní cla. Proto je dovezený třtinový cukr na evropských pultech uměle
dražší. EU dokonce ještě donedávna
vyvážela přebytky svého řepného cukru za dumpingové ceny do zemí třetího
světa a ničila tak reálně levnější a efektivnější producenty cukru třtinového.
Evropský dotovaný cukr byl tak vyvážen
například do Keni, kde díky exportním
dotacím neférově porážel reálně 4krát
levnější cukr ze Zambie. Od roku 2006
však EU svůj trh s cukrem začala reformovat s cílem snížit svou produkci, exportní dotace by měly letos úplně skončit.
TÉM A
Plodiny, které
živí svět
T
ST R A N A
6
text:
Marie
Hokrová
koordinátorka
kampaně Na okraji
a Cena vody,
Člověk v tísni
foto:
Tereza
Hronová
D
DIS K US E
ST R A N A
7
530 megatun rýže ročně
Po kukuřici je to druhá nejpěstovanější plodina. Je zdravá a levná. Dobře se tráví.
Pěstuje se ve více než sto zemích, v některých už přes 8 tisíc let.
Rýže existují desítky tisíc druhů a je
to jeden ze základních stavebních
kamenů jídelníčku miliard lidí. Stává
se populárnější také v Evropě. Cesta
rýžových zrnek na globální stůl je
ale komplikovanější, než se zdá. Pro
celý proces, cenu a kvalitu rýže, jsou
mimořádně důležité nejen klimatické
podmínky exportní země, ale i politická, ekonomická a sociální situace.
V jižním Vietnamu je v úrodné deltě Mekongu možné rýži vypěstovat
třikrát až čtyřikrát za rok, v horách
na severu okolo Sapy je na terasovitých políčkách možná pouze jedna těžce vydřená sklizeň. Země je
nicméně příkladem zemědělského
rozmachu. Po válce se během 20 let
díky správně cílené podpoře farmářů
vypracovala z hladového importéra
na pátého největšího vývozce rýže
ve světě. Na globálním trhu rozvojové
země jako Vietnam nemají konkurenci, podílejí se na něm z více než 80 %.
Ztracené znalosti v Kambodži
text:
Jiří Pasz
foto:
Jiří Pasz
Jiným případem je sousední Kambodža, kde je zemědělská produkce
stále na začátku. Jako jedna z deseti
nejzkorumpovanějších zemí na světě
má obrovský problém s efektivitou
úřadů. „Provinční zemědělský odbor
v Kampotu zaměstnává 400 lidí, stačilo by jim sto. Ve skutečnosti jich pracuje tak 15,“ tvrdí odborník na rýži
z místní organizace BB2C. „Problémů je nicméně daleko více,“ dodává.
Devět z deseti farmářů v Kambodži
má výnos z hektaru okolo jedné tuny,
ve Vietnamu je to průměrně 5,5 tuny,
australští zemědělci jsou skoro na 11.
Nejdále se dostala Čína. Drží světový
rekord s výnosem 19 tun na hektar
v laboratorních podmínkách.
Kambodžští farmáři mají i v době
internetu a mobilních telefonů stále
minimální přehled o tržních cenách,
o hnojivech a pesticidech, o správném zavlažování. V době angkorského království (8.–14. st.) byli khmérové díky sofistikovaným zavlažovacím
systémům schopni vypěstovat rýži
třikrát až čtyřikrát ročně a jejich
hlavní město mělo 1 milión obyvatel
v době, kdy Praha měla asi 50 tisíc.
Znalosti jsou ale už dávno ztracené.
Zemi navíc v sedmdesátých letech 20.
století zpustošili Rudí Khmérové, kteří se snažili o vybudování nejextrémnější varianty komunismu v historii.
Jejich plánu na přechod zpět k vesnické nemechanizované zemědělské
společnosti příliš nepomohlo to, že
popravili veškerou inteligenci – značně si tím zkomplikovali budování zavlažovacích kanálů a infrastruktury.
Kambodža se dodnes nedokázala
vyrovnat s krvavou minulostí. Chybí
odborníci, sociální kapitál země i obyčejná důvěra. Důsledkem je mimo jiné
i to, že nové a plně funkční kanály budované australskou rozvojovou agenturou AusAid po několika letech trpí
zanášením. Lidé se nedokážou dohodnout na jejich čištění.
200 kilo rýže na hlavu ročně
Celou jihovýchodní Asii čeká problém v podobě předpokládaných klimatických změn. V posledních deseti
letech se zde zvyšuje četnost extrémních jevů, jako jsou záplavy, změny
v množství, intenzitě a průběhu srážek, sucha či výskyt tajfunů. Zvyšuje
se salinita vody a půdy. IPCC odhaduje, že takové změny budou pro země
závislé převážně na zemědělské produkci kritické. Pro představu, průměrná spotřeba rýže v jihovýchodní
Asii na hlavu je mezi 150 a 200 kg,
v Česku je to jen 4,5 kg.
Problém představuje i znečištěné ži-
votní prostředí. Voda používaná k zavlažování polí může být kontaminovaná, především v okolí velkých měst,
řek a jezer či továren. Nezanedbatelný je podíl válečných pozůstatků, například extremně toxického Agent
Orange. USA ho z letadel rozprašovaly
během 2. vietnamské války v jižním
Vietnamu a přilehlých územích, aby
zničily rostlinstvo a mohly snáze
bombardovat cíle. Ve Vietnamu ale
také dochází k úmrtí farmářů používajích zakázané čínské pesticidy
a hnojiva. Často jsou negramotní
a nedokážou si přečíst instrukce
na obalu. V mezinárodní komunitě se
vedou spory o to, z které země je rýže
více nebezpečná díky nadměrnému
obsahu karcinogenů olova a arsenu.
Překvapivě je podle některých studií
nejvíce riziková ta z USA, protože je
pěstována na bývalých bavlníkových
polích. A bavlna je nejvíce chemicky
ošetřovanou rostlinou na světě. Jakékoliv znečištění je nebezpečné zejména pro děti, způsobuje vývojové vady.
Znehodnocená sklizeň
Světová produkce nyní činí okolo
700 milionů tun rýže ročně, z toho se
asi 530 sní. Spousta rýže se ale znehodnotí po sklizni. Pokud by logistika byla 100% efektivní, dalo by se
podle odhadů FAO ušetřit 89 miliard
dolarů a nasytit o 70 až 100 milionů
lidí více. Otázkou je, kolik z nich by
bylo žen a dětí. Pokud jde o pěstování rýže, ženy jen málokdy vlastní pozemky, což je pro ně v případě odluky
od partnera kritické. Nemají přístup
k rozhodovacím procesům. I když
pracuje na poli celá rodina, ženy se
většinou nadřou nejvíc – například
se starají o zavlažování. K tomu pečují o domácnost a rýži také vaří. A doufají, že jí v budoucnu bude dost.
Zábory půdy na talíři
Odlesňování v některých oblastech Indonésie probíhá podle odhadů rychlostí až
šest fotbalových hřišť za minutu. Důvod? Také palmový olej.
až stovky kilometrů. Dnešní rozloha
lesa jim však neumožňuje nadále se
přesunovat v takovém rozsahu, a tak
se často usazují na okrajích plantáží
v příbytcích ze dřeva a igelitu, stejně
jako rodina Ibu Marni. „Jsme tu už
dva roky. Vlastně se nemáme ani kam
přesunovat,“ potvrzuje.
D
DIS K US E
ST R A N A
8
Ukradená země kvůli oleji
Nursanty je mladá učitelka ze sumaterské provincie Jambi. Během jejího
života se prostředí kolem ní radikálně změnilo. Dávno už její město neobklopuje prales. „Před dvaceti lety
měli lidé svá pole, na kterých pěstovali jídlo a kaučuk,“ říká mladá žena.
„Většina lidí pak ale začala pěstovat
palmu olejnou, protože se nemusí
příliš udržovat. Palma nahradila
pole i lesy. Pak se ale začaly ztrácet
i říčky a potoky. Každý rok je tu větší
vedro,“ popisuje Nursanty, co přinesla do Indonésie světová poptávka
po nejlevnějším tuku. Za posledních
10 let se globální produkce zdvojnásobila a očekává se, že do roku 2020
naroste o dalších 65 %.
Největší potravinářské firmy, jako je
Nestlé a v Česku například Opavia, ho
používají ve většině svých produktů.
Palmový olej najdeme ve více než polovině všech balených výrobků. Obsahují ho i typicky „české“ sušenky,
brambůrky nebo zmrzlina. Přidává
se do čokolád nejen proto, aby byly
jemné a rozplývaly se v ústech, ale
především proto, že je levnější než
původně využívané kakaové máslo.
Palmový tuk je součástí margarínů
i instantních polévek. Restaurace
a rychlá občerstvení ho používají
na smažení a nevyhýbají se mu ani
někteří výrobci bio potravin, i když
je nezdravý podobně jako sádlo.
Světovou poptávku zvyšuje i kosmetický průmysl. Palma olejná dává
základ šampónům, mýdlům, sprchových gelům i pracím prostředkům.
Palmov ý tuk je příměsí bionafty
i krmiv pro zvířata. Na obalech ale
název „palmov ý olej“ najdete jen
stěží. Ve většině případů se označuje pouze jako „rostlinný tuk“. Platí
totiž, že to, co je nejlevnější, nemusí
být vždy nejlepší.
Konec původního způsobu života
Rostoucí poptávka po palmovém oleji vyžaduje stále nové plantáže palmy olejné. Jejich rozloha je dnes 1,5
krát větší než území České republiky. Většina z nich se nachází v Indonésii a Malajsii. Tyto dvě tropické
země pokryjí dohromady téměř 90 %
poptávky po palmovém oleji.
Indonéský tropický les je po Amazonii druhý nejdůležitější na světě.
V posledních třiceti letech byla velká
část místních pralesů vykácena, aby
na jejich místě vyrostly nekonečné
plantáže palmy olejné. Při odlesňování a především vypalování tropického lesa se do ovzduší uvolňuje
obrovské množství oxidu uhličitého
a narušuje se také koloběh vody. Stromy nezadržují kapalinu a ta se více
odpařuje. Palmy navíc velmi rychle
vstřebávají vodu z půdy a tak krajina
postupně vysychá. Při velkých deštích dochází častěji k záplavám.
Kácení pralesů kvůli monokulturám
palmy olejné má obrovský dopad
na vzácnou faunu i na životy původních domorodých kmenů. „Les nám
dával dostatek jídla a vzduch nebyl
tak horký,“ říká Ibu Marni, starší žena
z kmene Suku Anak Dalam a přehrabuje klackem žhavé uhlíky v ohništi.
Z dřívějších zhruba 200 tisíc příslušníků tohoto sumaterského kmene
jich dnes žije původním stylem života
pouhých 1 500. Zvykem těchto lidí
je kočovat po tropickém lese desítky
Rozpínající se plantáže palmy olejné
vytlačují kmeny z jejich přirozeného
prostředí a berou jim jejich jediný
zdroj obživy – půdu. Mohutné investice do půdy označované jako zábory
půdy jsou především dílem zahraničních společností, které neberou v potaz historické souvislosti či přítomnost domorodého kmene, pro který
půda představuje kromě základního
zdroje obživy také posvátné spojení
s dušemi předků. Za obsazení životadárného lesa nedostávají příslušníci
kmene většinou žádné odškodnění,
jelikož nemají na svou půdu legální
nárok. Nevlastní osobní dokumenty
a pro byrokratický aparát tak prakticky neexistují.
Zábory půdy, na které se rozprostírá
tropický les, jsou navíc často protizákonné. Většina primárního tropického lesa v Indonésii je totiž pod legální
ochranou. Problémem je však korupce národní či regionální vlády. Ta
může prales prohlásit za degradovaný,
a tudíž jeho zničení již nic nebrání.
Zábory půdy v Indonésii neohrožují pouze potravinovou bezpečnost
domorodých kmenů, ale také místních komunit. Stejně jako v jiných
rozvojových zemích, ani v Indonésii
nemají venkované dostatečně definována práva na půdu. Stává se
tedy, že jsou ze své půdy vyhnáni
násilím. Vzhledem k rozšiřujícím se
plantážím navíc nezbývá dost místa
na pěstování potravin. Například
sumaterská provincie Jambi už pro
sebe nedokáže vypěstovat dost jídla.
Základní potravinu – rýži – musí dovážet ze sousedních provincií, kde
plantáže palmy olejné ještě zemědělskou půdu zcela neobsadily. Cena základních potravin v provincii se tak
znatelně zvyšuje a region je citlivější
na veškeré negativní vlivy, od kolísání globálních cen potravin až po přírodní katastrofy.
text:
Vendula
Kratochvílová
Analytické
centrum Glopolis
foto:
Vendula
Kratochvílová
A
ANKETA
Co pro vás znamenají… Exportní plodiny
Daniel Kolský
Věra Venclíková
Hana Krejsová
zakladatel sítě
výkonná ředitelka
koordinátorka kampaně
fairtradových kaváren
Platformy podnikatelů
Food Right Now – Postav-
Mamacoffee
pro zahraniční
me se hladu!, Člověk v tísni
ST R A N A
9
rozvojovou spolupráci
Pěstování kávy není rozhodně jednoduché živobytí a kromě několika
ohromných farem v relativně rozvinutých zemích je to drsná práce,
často v horách a s minimální infrastrukturou. Od farmářů kávu v ykupují překupníci mnohdy rovnou
na „silnici“ směrem ke zpracovnám.
Cena většinou bývá jen několik korun za kg kávových třešní.
Většina farmářů není schopná kvůli
složité logistice, byrokracii nebo exportním nákladům kávu prodávat
přímo obchodníkům na globálním
severu. Ti kupují určitou kávu z geografické oblasti (například arabiku
z Keni či Etiopie), případně i z konkrétních kooperativ nebo prostřednictvím překupníků.
Běžná, konvenční káva (tedy t y
největší objemy) se obchoduje prostřednictvím burzy jako tzv. coffee
features – neboli závazky. Závazek
prakticky znamená, že dodavatel se
zavazuje, že kávu dodá do konkrétního přístavu ve smluveném termínu.
Cenu kávy na burze určuje aktuální
nabídka a poptávka. Momentálně (začátkem září 2013) je cena kávy dramaticky nízká a víceméně kontinuálně klesala od října 2011. V řadě zemí
prakticky pod cenu výroby. To logicky
vede ke zhoršování finančních podmínek již i tak velice chudých farmářů.
Část z nich pak raději přejde k jiným
plodinám, nebo se snaží odejít do měst
a hledat jiné možnosti obživy, s čímž je
spojená řada dalších problémů.
Spotřebitelé by se měli snažit, aby jejich káva byla z jasných zdrojů. Fair
trade nebo direct trade jsou systémy,
které zajišťují vyšší výkupní ceny
a tak i důstojný život pro rodiny pěstitelů.
Klasickým příkladem vý vozu exotického ovoce je nadnárodní firma,
která plodinu vykoupí od místních
farmářů, část vyveze přímo, zbytek
na místě zpracuje a pod svou značkou uvede do zahraniční distribuce.
Farmáři mají odbyt své produkce
a ve zpracovatelské části pracují
místní občané. Ti všichni ze svého
příjmu nakupují podle své potřeby
a možností a také platí daně.
Je to však pro ekonomiku země to nejvhodnější? Ne. Většina přidané hodnoty v zemi nezůstane. Příjmy nebudou
nikdy dostatečně vysoké na soukromé technické investice do zemědělství, a tedy na další rozvoj oboru.
Čím méně bude místní producent závislý na dotacích, čím více přizpůsobí svůj produkt poptávce zahraničních trhů a nestane se jen prvním
článkem ve zpracovatelsko-dodavatelském řetězci, tím vyšší hodnotu
může sobě i své zemi přinášet.
Konkurenceschopnost plodin z rozvojové země tedy záleží na trhu, kam
směřují, a na úrovni zpracování
do formy prodejné již konečnému
zákazníkovi.
Rozvojové země sice přijímají světově uznávaná obchodní pravidla, ale
mnohdy omezují svůj zahraniční
obchod vlastními ochranářskými
pravidly a nedostatečnou péčí o podnikatelské prostředí včetně rozvoje místního trhu, od finančního až
po maloobchodní.
Přes všechny překážky, i díky novým
formám podpory podnikání, vzniká
v rozvojových zemích soukromý sektor schopný vstupovat na světové trhy.
Zatím však politická vyjednávání
obchodních podmínek často poškozují podnikatelské snahy o férový
obchod u obou stran.
Na zambijské střední škole, kde jsem
několik měsíců učila, byl začátek a konec školního roku závislý na počasí.
Se začátkem období dešťů jde vzdělání stranou. Urychlí se známkování
a všichni se rozjíždějí pracovat na pole.
Učitelé na ta svá, studenti pomáhat rodičům. Vzdělání je pro ně jednou z nejdůležitějších životních hodnot. Přesto
v tu chvíli ustupuje do pozadí základní
životní potřebě – mít co jíst.
Pro nás už je nepředstavitelné, že
bychom si měli jídlo zajistit jinak než
nákupem v supermarketu, v lepším
případě na farmářském trhu. Tam
alespoň máme představu, odkud
naše potraviny pochází a kdo je vypěstoval. Mezi farmáři a naším nákupním košíkem nestojí v případě
lokálních potravin obvyklý řetězec
– překupníci zboží, světová burza, expediční služby, majitelé obchodních
řetězců. O těch všech my jako spotřebitelé ani pokladní v supermarketu
obvykle nemáme nejmenší tušení.
Mezi regály na sto metrech procestujeme prakticky celý svět. Mražený
králík z Číny, jablka z Brazílie, rajský
protlak, který předtím stihl navštívit
holandskou burzu, španělské plantáže, italské továrny a polské balírny.
Možná právě tato anonymita globálního potravinového systému, ale také
stále větší povědomí o globálních souvislostech exportu potravin (od ničení životního prostředí po životní
podmínky chudých farmářů, kteří
v rozvojových zemích patří mezi skupinu nejohroženější hladem), vede
k trendu rozhlížet se při nákupu v našem nejbližším okolí. Stále více chodíme nakupovat na tržiště, vznikají
komunitní městské zahrady nebo si
pořizujeme zahradu vlastní. Doufám,
že tento trend poroste.
Zajímají vás témata z rozvojového svě ta? Sledujte portál w w w. rozvojovka .cz
a facebook ový profil
Rozvojovka-Člověk v tísni. Najdete zde zajímavosti
názory.
Pokud chce te pravidelně dostávat časopis Rozvojovka poštou , napište si
i aktualit y. Může te se také zapoji t do diskuse a v yjádři t svoje
foto:
archiv autorů
o něj na michala .[email protected] tisni.cz.
Jak sledovat
třeba dopady
klimatických
změn?
O vysychání Aralského jezera na hranicích Kazachstánu a Uzbekistánu,
které kdysi bývalo oázou na Hedvábné stezce a jedním z největších jezer
světa, bylo napsáno mnohé. Voda ubývá i kvůli masivnímu pěstování bavlny. Jak se ale jeho tvar měnil v čase.
A jak se třeba změnilo okolí Novomlýnských nádrží? Jaké jsou dopady
vysychání či naopak zaplavovaní
krajiny na místní ekosystémy?
V dnešní době existuje velké množství digitálních satelitních senzorů,
které se specializují na monitorování podnebí a dopadů globálních klimatických změn. Mezi tyto senzory
řadíme satelity na sledování počasí,
automatické stanice či anemometry.
Z
Z A J ÍM A V O STI
ST R A N A
10
Pro studium klimatických změn jsou
vhodné například časové řady satelitních snímků stejné oblasti. Mezi nejznámější systémy patří družice Landsat, které fungují nepřetržitě více než
40 let a zaměřují se také na snímkování vegetačního pokryvu. Snímek
zobrazuje změny z let 1975 a 2010
právě v oblasti Aralského jezera. Zelená barva znamená přírůstek vegetace
a fialová úbytek vegetace.
Společnost Esri vytvořila uživatelsky
jednoduchou online prohlížečku dat
z Landsatu. Intuitivně a snadno tak lze
vyzkoušet přepínání mezi časovými
obdobími, měnit průhlednost snímků,
měnit mapový podklad (klasická silniční mapa, letecký snímek, terénní
mapa), ale hlavně zobrazit a upravovat
tzv. rozdílovou mapu (change map).
Je pak možné se podívat, jak se postupem času mění vegetace například
v oblíbeném městě. Aplikace nabízí
také možnosti zobrazení zdravé vegetace či identifikaci hranice mezi
souší a vodou.
Byznys pro společnost
Unilever řeší plý t vání jídlem
Jako součást ambice stát se expertem
v oblasti udržitelnosti a hospodaření s odpadem v pohostinství Unilever
Food Solutions spustil globální kampaň
ve více než 70 zemích. Cílem je zvýšit povědomí o udržitelném podnikání a omezit vyhazování jídla. To má ekologické
i sociální důsledky, protože se plýtvá
nejen penězi, ale i přírodními zdroji.
Na výrobu každé potraviny byla potřeba
například voda. Ve Velké Británii Unilever vytvořil nový projekt „Your Kitchen“
a nabízí jednoduchý nástroj pro kontrolu hospodaření s potravinami v provozech. Pracuje tu i se školními jídelnami.
„Sandwich Heroes“ je společný projekt
s WFP na Filipínách. Jde o podporu stravování ve školách ze zisku z prodeje
speciálně připravených sendvičů. Díky
této kampani bylo v Manile v ybráno
zhruba 7 500 euro pro pomoc 40 000
dětí v oblastech zasažených konflikty.
V roce 2008 spustil Unilever Rakousko
celostátní program zaměřený na recyklaci oleje na smažení. Místo aby skončil
na skládce, mohou restaurace olej poslat
do malé elektrárny, kde slouží k výrobě
elektřiny.
Zdroj: CSR fórum
Bage térie pro E tiopii i festival
firmy zajišťují pitnou vodu
Firma Crocodille se svým řetězcem Společnost Procter & Gamble nabízí
rychlého občerstvení Bageterie Bou- technologie na čištění vody, které vylevard je jedním z nejvýznamnějších vinula společně s Centrem pro prevendárců společnosti Člověk v tísni. V roce ci a kontrolu nemocí v USA. Takzvané
2008 podpořila fundraisingovou P&G balíčky přemění během chvilky
kampaň Skutečná pomoc. V letech 10 litrů znečištěné vody na pitnou.
2011 a 2012 finančně a materiálně Od spuštění programu vyčistili více
pomohla ve sbírce Postavme školu než 5 miliard litrů vody v 65 zemích.
v Africe a vznikly tak hned dvě bu- Mezinárodní nezisková organizace
dovy základních škol v Etiopii. V této WaterAid spojila síly s nadací Cocaafrické zemi umí číst a psát jen asi Cola Africa Foundation. Dohodly se, že
40 % celkové populace. Od roku 2012 zajistí nezávadnou vodu pro obyvatečeská firma navázala spolupráci s fes- le předměstí hlavního města Burkiny
tivalem dokumentárních filmů o lid- Faso Ouagadougou. To pomůže obyvaských právech Jeden svět. V rámci telům snížit riziko nákazy nemocemi.
podpory festivalu zaštítila společnost Nadace se zavázala do roku 2015 zaCrocodille i jednu z hlavních cen fes- jistit bezpečný přístup k vodě pro dva
tivalu – Cenu diváků. V rámci propa- miliony lidí v Africe. Loni firma Cocagace této ceny rozdala zdarma každý Cola odstartovala projekt, díky němuž
rok více než 25 000 baget. Letos navíc se do chudých komunit dostanou sysdiváci mohli s každou bagetou přispět témy na čištění vody. Jedním z cílů prona rozvojové a humanitární projekty gramu Brewing a Better Future společve světě – v kasičkách skončilo v Praze nosti Heineken je ve všech zemích, kde
i regionech 373 389 Kč. Zaměstnanci působí, do roku 2015 snížit spotřebu
Crocodille se navíc pravidelně zapojují vody na 3,9 hektolitru vody na hektolido programu Promítej i ty!, díky němuž tr piva a do roku 2020 snížit spotřebu
mohou shlédnout filmy z Jednoho světa vody o 25 % – na hektolitr piva použít
po celý rok.
maximálně 3,7 hektolitru vody.
Zdroj: Člověk v tísni
Zdroj: Hospodářské noviny
text:
Jiří Pánek
doktorand na Katedře
rozvojových studií
(UPOL) a redaktor magazínu GISportal.cz
Zdroj:
http://changematters.
esri.com/Compare
Rozvojovka pořádá v rámci evropské kampaně Food Right Now – Postavme se hladu!
kreativní soutěž pro mladé lidi ve věku od 18 do 25 let.
Navrhni plakát na téma:
„Příčiny hladu ve světě a možnosti jejich řešení“
Cílem je upozornit na problematiku hladu, konkrétní oblasti potýkající se
s nedostatkem jídla i propojení s vyspělým světem.
Výherce získá možnost jet v průběhu roku 2014 na studijní cestu do rozvojové země.
Díla je nutné odevzdat do 30. října 2013. Znění soutěže a podmínky naleznete zde:
www.rozvojovka.cz/foodrightnow/kreativnisoutez.
Proč jsou na světě stále lidé, kteří hladoví? / Kdo jsou a kde bydlí?
Kolik potravin se v Evropské unii vyhodí? / Jak cestuje mango do České
republiky a co je k tomu potřeba? / Jak se nás to týká?
Projekt je financován ze zdrojů Evropské unie a dále podpořen z prostředků České rozvojové agentury
a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
Download

Plodiny, které živí svět