Mezi konfiskací a vyvlastněním:
Liechtensteinové a Československo
„Klar und Fest“
„Kdo jiný než Liechtenstein, Moravy pán z pólu k pólu,
německý grof, zde dost kavalír, nesáhl na naši školu.“
Petr Bezruč
„Po 3 a čtvrt století vrací se konečně do českých rukou česká půda.
Likvidují se Liechtensteinové…“
Ministr zemědělství Julius Ďuriš
Liechtensteinové v liter atuře
Liechtensteinové představují jeden z nejvýznamnějších a nejbohatších domácích šlechtických rodů, který byl přes 700 let svázán s dějinami českých
zemí a zvláště Moravy. Ačkoliv vzpomínka na ně, vykreslená zejména po roce
1945 v těch nejčernějších konturách, upadala rychle v zapomnění, stopy jejich působení jsou dodnes nepřehlédnutelné. Nicméně v české historiografii
o nich přesto až donedávna nepojednávala žádná odborná monografická
práce, což byl především důsledek politického a kulturního vývoje před
rokem 1989, ale současně také obsáhlosti zpracovávané látky. V zahraničí,
zvláště v německy mluvících oblastech, je historická i historiografická literatura s liechtensteinskou tematikou naopak poměrně obsáhlá a různorodá.
Patrně jedinou domácí monografií vydanou v minulém století, kterou
dnes objevíme v knihovnách, je útlá práce Liechtensteinové: K dějinám páté
kolony u nás JUDr. et PhDr. Jaroslava Hrubanta z roku 1945.313 Jak je vidět
již z jejího podtitulu a roku vydání, nešlo o publikaci odbornou ani populárně historickou, nýbrž – eufemisticky řečeno – „osvětovou“. Její obsah tento
předpoklad jen potvrzuje. Svou rétorikou a vyhroceným protiněmeckým
smýšlením je spřízněna s řadou obdobných prací tohoto období. K dokreslení uveďme úvodní odstavec Hrubantova pojednání, který dobře vystihuje
charakter celé knihy: „Osudná, nečeská politika posledních Přemyslovců,
krále Václava I., a zejména jeho syna Přemysla Otakara II., prosáklých již
vlivy německými, přivedla do našich zemí již před více než 700 lety onu
pátou kolonu německou, kterou konečně dnes likvidujeme.“314
Mnohem zajímavější než vlastní obsah je však skutečné poslání této
práce, která měla sloužit jako podklad pro staronové napravování „pobělo108
horských křivd“ po 2. světové válce. Autor tento svůj spis a dále stručný návrh vlastní koncepce osobně předal na počátku prosince 1945 v Kanceláři
prezidenta republiky.315 V návrhu mimo jiné píše: „Jinými slovy a zřetelně:
musí tu jíti o konečnou revindikaci majetkových hodnot, které byly našemu
národu tím či oním způsobem odňaty a zcizeny za posledních tří čtvrtin
tisíciletí, tedy od 13. století počínaje.“ Právní odbor KPR na adresu autora
jen uvedl, že se k tomu blíže nemůže vyjádřit, protože „tento námět není
právnicky vůbec formulován“ a doplnil krátké vysvětlení.316 Právní i politickou naivitu Hrubantova „řešení“, které zjevně nerespektovalo dobovou
realitu, nemusíme více rozvádět a nemá cenu se ani blíže zabývat otázkou,
jaká byla jeho skutečná motivace. Ocitujeme jen závěr z jeho návrhu: „Předkládaje tyto dobře míněné náměty našemu Národnímu shromáždění a naší
vládě k dalšímu projednání, dávám se zároveň parlamentu i vládě pro tyto
úkoly plně k disposici.“
Hrubantova publikace naštěstí nepředstavuje ani jedinou a ani první
českou monografii o Liechtensteinech. Už roku 1928 vyšla v Olomouci
vlastním nákladem dvousvazková práce JUDr. J. Sedláčka, prof. brněnské
právnické fakulty a jedné z nejvýraznějších osobností nejen meziválečné
civilistiky.317 Do prvního svazku autor vtělil posudek zabývající se právním
postavením Liechtensteinů v meziválečném Československu, do druhého
dokumenty k tomuto posudku.318 Svou precizní interpretací i širokým záběrem založeným na excerpci archivních pramenů šlo sice o práci podrobnou
a fundovanou, svým posláním však o počin bez historiografických ambicí.
Zjevným důvodem jeho vypracování byla probíhající pozemková reforma.
Právní pozicí Liechtensteinů se v souvislosti s pozemkovou reformou ve
stejné době zabýval také Nejvyšší soud v Brně (Vážný civ. 7751, 8982), který ve svém druhém rozhodnutí „reagoval“ na argumenty vycházející z posudku prof. J. Sedláčka. Nejvyšší soud sice jeho práci ocenil, ale současně
zcela pominul, když prohlásil, že jde o dokonalý spis s nespornou vědeckou
hodnotou, jehož poznatky nebudou mít ovšem praktický dopad, protože se
zakládají na obsáhlém „archivním materiálu“. Toto zcela zcestné zdůvodnění se bohužel ukázalo natolik směrodatným, že se v nedávno vydaném
článku z liechtensteinské problematiky mluví pod jeho dojmem o jednom
z našich nejvýznamnějších meziválečných právních vědců jako o historikovi Sedláčkovi, střídavě jako o J. (Jaromírovi) a o A. (Augustovi).319
V domácí odborné literatuře nacházíme k Liechtensteinům spíše drobnější příspěvky.320 Jde např. o slovníková hesla od Ladislava K. Hofmanna či
nověji Radka Fukaly, desítky článků ve sbornících a časopisech z per Milana
M. Bubna, Miroslava Geršice, Václava Horčičky, Ladislava Hosáka, Tomáše
Knoze, Emila Kordiovského, Jana Skutila, Františka Spurného, Marka Va109
řeky nebo Metoděje Zemka a množství prací, které pojednávají o Liechtensteinech alespoň z části, respektive o významných osobnostech tohoto
rodu. Časovým rámcem spadají tyto práce především do raného novověku,
kdy se Liechtensteinové sňatky a svými aktivitami v pobělohorských dobách dostali na výsluní tehdejší feudality. Prameny k dějinám Liechtensteinů jsou však využívány i medievalisty.321
Ze zahraničních prací věnovaných dějinám rodu uveďme alespoň třídílnou publikaci Jacoba von Falkeho,322 z novějších monografií pak dva tituly
z poloviny 90. let minulého století.323 Řada dalších prací o Liechtensteinech
se zaměřuje zvláště na období 17. a 18. století, která patřila v rodové historii k těm nejvýznamnějším.324
Mezibilanci liechtensteinského bádání, tedy bádání o rodu i státu, reprezentuje sborník vydaný v roce 1996, který obsahuje historiografické
příspěvky k různým obdobím včetně shrnutí dosavadní literatury.325 O dějinách Lichtenštejnska dále pojednávají zvláště příspěvky ze dvou sborníků
z 80. let 20. století326 a tři díly ediční řady Bausteine zur liechtensteinischen
Geschichte z roku 1999327. Novější lichtenštejnské dějiny s citlivými tématy,
zahrnujícími období 30. let 20. století, byly podrobně zpracovány v dvoudílné práci Petera Geigera teprve nedávno.328 Populárnější pohled na historii
Lichtenštejnska s důrazem položeným na novější dějiny a dovedený až do
současnosti představil David Beattie.329
Na situaci po 1. světové válce a také na vztahy mezi státem, knížecím
domem a Československem se ve svém nedávno vydaném příspěvku zaměřila Veronika Mittermair.330 Pozemkovou reformou na liechtensteinských
majetcích v Československu se speciálně zabývala ve své diplomové práci
Lucia Dallabona.331
Po roce 1989 se pozornost domácí historiografie soustředila na dříve
opomíjená témata, kam nečeské šlechtické rody a zvláště jejich novější
dějiny dlouho patřily. Z problematiky meziválečné pozemkové reformy je
potřeba upozornit na článek Antonína Kubačáka, který Liechtensteinům
vyhradil poměrně dost prostoru.332 V různých souvislostech jsou Liechtensteinové zmíněni také ve třech příspěvcích autorů Antonína Gáby, Bohumíra Smutného a Jaroslava Vaculíka ve sborníku z reprezentativní konference z roku 1994; další dva příspěvky speciálně pojednávají o parcelaci
vybraných liechtensteinských velkostatků Uherský Ostroh a Uhříněves.333
Nověji se pak na postavení Liechtensteinů po 2. světové válce zaměřil Václav Horčička.334
Právní rozbor majetkoprávních nároků Liechtensteinů vůči ČR včetně
stručného historického exkursu ve svém článku představil Josef Mrázek.335
Vycházel z právního posudku, který vypracovával spolu s V. Knappem v sou110
vislosti s právním sporem probíhajícím v Německu v 90. letech minulého
století o obraz Velká vápenka. V zásadě se jedná o jedinou novější domácí
práci, která se speciálně zaměřila na právní postavení Liechtensteinů a vývoj jejich majetku v našich novějších dějinách.
V posledních letech se však začíná situace výrazně zlepšovat. Tuto změnu odstartovaly aktivity Pavla Juříka, zejména vydání jeho výpravné publikace Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů.336 Dále byla z podnětu Marka Vařeky založena nová ediční řada Documenta Liechtensteina
Series Nova (jako první díl edice vyšel jeho péčí Urbář plumlovského panství
z roku 1624).337 Z iniciativy Pavla Juříka také vznikl koncem roku 2009 Historický spolek Liechtenstein, který se zaměřuje na podporu poznání a popularizaci historie rodu Liechtensteinů a jejich odkazu pro země Koruny
české a střední Evropy. V listopadu 2010 pořádá Historický spolek Liechtenstein a Centrum pro hospodářské a sociální dějiny FF Ostravské univerzity v Ostravě mezinárodní vědeckou konferenci Knížecí rod Liechtensteinů
v historii zemí Koruny české, na kterou by podle současných představ měly
v následujících letech navázat úžeji zaměřené konference.
Liechtensteinové v českých zemích:
poznámky k rodové historii
Historie tohoto starého rakouského rodu sahá hluboko do 11. století. Liechtensteinové se tehdy řadili k členům družiny Vohburgů a Babenbergů, později jsou počítáni mezi rakouské ministeriály (tj. služebnou šlechtu). Na
moravskou půdu vstoupili v roce 1249, jak ve svých dějinách zaznamenává
i F. Palacký.338 Tehdy Přemysl Otakar II., zatím pouze jako moravský markrabě, udělil lénem Jindřichovi z Liechtensteina vesnici Mikulov.339 Liechtensteinové se postupně stali významným moravským rodem,340 což dotvrzuje
i jejich majetková držba situovaná zejména na moravsko­‑rakouském pomezí. Podle urbáře z roku 1414341 vlastnili na Moravě vedle Mikulova ještě
panství Břeclav, Lednici a Drnholec a v Dolních Rakousích Valtice, Falkenstein, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg a Gnadendorf.342
Liechtensteinové jako přední příslušníci moravské šlechtické obce se
podíleli na většině významných momentů moravských politických a stavovských dějin. Zdůraznit můžeme zvláště uzavření panského stavu na Moravě
v roce 1480, kdy byli „páni z Lichtnštajnu“ uvedeni mezi čtrnácti nejvýznamnějšími moravskými panskými rody.343
V pozdější době dochází k úpadku rodu a v 16. století jim na Moravě
zůstává pouze panství Lednice. Jako zvlášť citelná byla v rodovém myšlení
chápána ztráta panství Mikulov, prvního liechtensteinského moravského
111
majetku a jejich tradičního sídla, které bylo kvůli finančním problémům
prodáno Dietrichsteinům. Do popředí moravské šlechty se Liechtensteinové vrátili až na sklonku 16. století výhodnou sňatkovou politikou. Když
roku 1597 zemřel Jan Šembera z Boskovic a na Bučovicích, poslední mužský potomek pánů z Boskovic, dědily panství jeho dvě dcery – Anna a Kateřina. Manželem starší z nich Anny Marie, která získala Černou Horu a Úsov,
byl Karel z Liechtensteina, roku 1608 povýšený do knížecího stavu. Mladší
Kateřina, která zdědila Bučovice, Pozořice a Nové hrady, byla provdána za
Maxmiliána z Liechtensteina, pozdějšího císařského radu a polního zbrojmistra. Ten byl do knížecího stavu povýšen roku 1623 stejně jako všichni
agnáti (příbuzní v mužské linii) rodu a jejich potomci.344
Zmíněný Karel z Liechtensteina (1569–1627) reprezentuje nejvýznamnějšího představitele rodu, prozíravého politika, hospodáře a finančníka,
který současně silně personifikuje pobělohorské poměry. Ještě před Bílou
horou získal kníže Karel bývalé pernštejnské panství Plumlov s bohatým
městem Prostějovem a za podpory krále Matyáše mu bylo v roce 1614 kromě knížecího titulu uděleno v léno také vévodství či knížectví opavské, což
bylo definitivně potvrzeno roku 1622. Výrazný předěl v jeho životě však
znamenala až bělohorská porážka a habsburská restaurace. Jako výrazná a do jisté míry kontroverzní osobnost obdržel za změněných poměrů
úřad místodržitele v Čechách a předsedy mimořádného soudu nad účastníky odboje. Svého vlivného postavení využil dokonale jak při rozsáhlých
konfiskacích majetků protihabsburské opozice, tak i při řízeném bankrotu
státní pokladny (tzv. kalády). Roku 1622 dosáhla Karlova aktivita vrcholu a Liechtensteinové se díky řadě jeho majetkových akvizic stali jedním
z nejmocnějších moravských rodů. K vyženěnému severomoravskému panství Úsov obdržel panství Sovinec, konfiskát po Janu Kobylkovi z Kobylí,
a panství Moravská Třebová, zabavené Ladislavu Velenovi ze Žerotína. Císař
Ferdinand II. na Karla převedl také město Šumperk a dále statky Bludov,
Rudu nad Moravou, Brannou (Kolštejn), Velké Losiny (později ztracené),
Zábřeh a Štíty, třebaže současně i se značnými dluhy váznoucími na těchto
majetcích. Bludov a Sovinec však držel jen přechodně a nakonec připadly
řádu německých rytířů. Roku 1622 získal Karel také panství Lanškroun ve
východních Čechách, sousedící s jeho severomoravskými državami. Následujícího roku se Karlovi podařilo rozmnožit majetky v Čechách, když od Albrechta z Valdštejna koupil panství Kostelec nad Černými Lesy, Uhříněves,
Říčany, Koloděje a Škvorec, původně državy Smiřických v blízkosti Prahy.
Po Bílé hoře rozšířil své majetky také Karlův bratr Maxmilián (1578 až
1643), kterému v té době patřila vyženěná boskovická panství Pozořice
a Bučovice. Roku 1626 získal jako vyrovnání za své pohledávky vůči králov112
ské komoře panství Ždánice, konfiskované Oldřichovi z Kounic. V roce 1633
založil se svou manželkou Kateřinou při poutním kostele ve Vranově u Brna
paulánský klášter a rodinnou hrobku, později místo posledního odpočinku
téměř všech příslušníků rodu. Protože zemřel bezdětný, jeho statky zdědili jeho bratr Gundakar (Ždánice a Rabensburg) a synovec Karel Eusebius
(Bučovice a Pozořice).
Třetí z bratří Gundakar (1580–1658), císařský komorník, tajný rada
a nejvyšší hofmistr, koupil roku 1625 panství Uherský Ostroh, konfiskát po
Janu Bernardovi z Kunovic, a panství Moravský Krumlov, zabavené Pertuldovi Bohobudovi z Lipého. Roku 1633 povýšil císař tato jihomoravská panství na „knížectví Lichtenštejn“ a z Krumlova, který Gundakar přejmenoval
na „Liechtenstein“, mělo vzniknout druhé centrum rodové moci. Na tomto
majetku zřídil rovněž fideikomis zvaný „malý majorát“, který existoval až
do spojení s Karlovým fideikomisem neboli velkým majorátem v roce 1712.
Karel spolu s bratry Maxmiliánem a Gundakarem vytvořili pevnou
základnu rodové moci a majetku, která časem vzrůstala. Na Moravě jim
mohli konkurovat jen olomoucké biskupství a Dietrichsteinové. V literatuře (Knoz, Winkelbauer) se uvádí, že z celkové rozlohy statků, které Liechtensteinové (respektive panující kníže) vlastnili na konci 19. století, bylo
přibližně 41 % získáno právě mezi lety 1620–50,345 respektive, že počet
osedlých poddaných na liechtensteinských majetcích na Moravě v tomto
období vzrostl ze 4 758 na 16 156.346 V převážné většině se nově získaných
statků pochopitelně jednalo o bývalé konfiskáty.347
Karlův syn Karel Eusebius (1611–1684), krátce vrchní hejtman Horního i Dolního Slezska, koupil roku 1638 břeclavské panství, které původně
patřilo liechtensteinskému rodu. Ve 2. polovině 16. století ho však vlastnili
Žerotínové a bylo zkonfiskováno už výše zmiňovanému Ladislavu Velenovi. Za Karla Eusebia také došlo k prověřování aktivit jeho otce a způsobů,
jakým získal majetky. Karel Eusebius se raději nepříjemným důsledků spojeným s vyšetřováním vyhnul tím, že poskytnul císaři kompenzaci ve výši
přesahující milion zlatých.
Syn Karla Eusebia Jan Adam Ondřej (1657–1712), císařský komoří, tajný rada a rytíř zlatého rouna, se výrazně zasloužil o další rozšíření liechtensteinského majetku. Nové akvizice však spadají až do 90. let 17. století
s výjimkou koupě panství Rumburk, kterou uskutečnil roku 1681 vnuk
Gundakara Antonín Florián (1656–1721). Do té doby totiž chyběl Liechtensteinům potřebný kapitál. Jan Adam pak s odstupem několika málo let
koupil pozdější vídeňské předměstí Liechtenthal, roku 1692 bohaté jihomoravské panství Hodonín, roku 1695 Šternberk, o čtyři roky později Karlovec na severní Moravě, roku 1701 Judenau u Tullnu v Dolních Rakousích,
113
Červený Hrádek v severních Čechách (1707)348 a další menší statky. Především se mu však podařilo získat panství Schellenberg (1699) a od hrabat
z Hohenemsu zadlužené panství Vaduz (1712). To byl důležitý krok k naplnění dávného rodového cíle – k získání hodnosti říšského stavu. Roku 1719
došlo po dlouholetém úsilí zásluhou knížete Antonína Floriána, císařského
rady, rytíře zlatého rouna a španělského granda první třídy, k povýšení posledně uvedených panství na suverénní říšské knížectví. S úspěchem bylo
také završeno úsilí liechtensteinského rodu o získání místa a hlasu v říšském sněmu, a to roku 1723.349
Smrtí Jana Adama, který přežil své dva syny, vymřela roku 1712 karolínská linie rodu. V závěti pamatoval kníže na své nejbližší a několik panství odkázal svým pěti dcerám a třem synovcům Antonína Floriána, držitele Gundakarova fideikomisu. Ten se jako univerzální dědic a nová hlava
rodu snažil zachovat nedělitelnost držav, což se mu však přes dlouhé spory
podařilo jen částečně. Rod navždy ztratil ženskou linií zejména moravská
panství Černou Horu a Hodonín. Další ztráty se daly očekávat, zvláště když
jedna z dcer Jana Adama Marie Terezie, provdaná za prince Emanuela Savojského, zdědila po otci rozsáhlé liechtensteinské majetky u Prahy. Po smrti svého manžela i syna však zmíněné statky rozmnožené ještě o panství
Kounice (1760) a Rataje nad Sázavou (1764) odkázala tehdejší hlavě rodu
Františku Josefovi (1726–1781), který se stal zakladatelem primogenitury
a starší františkovské linie rodu. Jeho bratr Karel Bor. Josef (1730–1789)
založil moravskokrumlovskou sekundogenituru neboli mladší karolínskou
linii. Její pozemková základna byla významně rozšířena koupí panství Velké
Losiny roku 1802, které jako jediné zůstalo Liechtensteinům, když jejich
mladší karolínská větev zůstala na počátku 20. století bez mužských potomků. Velké Losiny pak v podobě fideikomisu přešly do držby mladších
členů dosavadní primogenitury.
Františkův nejstarší syn a nástupce Alois I. Josef (1759–1805) vzorně
spravoval své četné statky a roku 1783 obohatil jejich soupis o panství Radim v Čechách. Jeho mladší bratr a nástupce Jan I. Josef (1760–1836), známý vojevůdce z dob napoleonských válek, pořizoval menší majetky hlavně
v Dolních Rakousích. Zejména však zajistil knížectví suverenitu při vstupu
do Rýnského spolku v roce 1806, kterou se mu podařilo uhájit jak na Vídeňském kongresu, tak v Německém spolku (1815–1866).350
Další významnější majetkové akvizice jsou spojeny s osobou Jana II.
(1840–1929). Ten roku 1878 neváhal a koupil velkostatek Klášterní Hradisko, který připojil k velkostatku Šternberk. Nejinak tomu bylo roku 1894
se statkem Křtiny, které skončily pod správou velkostatku Pozořice. Jan II.
byl nejdéle panujícím knížetem (od roku 1858). Tuto charakteristiku by
114
však v jeho případě bylo vhodné doplnit ještě o jeden přívlastek: byl nejen
nejdéle panujícím, ale současně také osvíceným knížetem. Věnoval se modernizaci podnikání v zemědělství a lesnictví, ochraně přírody, podporoval
vědu a umění a výrazně se zapojil i do charitativní činnosti.
Za vlády tohoto dlouhověkého knížete došlo k výraznému sblížení Lichtenštejnského knížectví s habsburskou monarchií, a to v oblasti vnitřní
i zahraniční politiky. Podstatné momenty v tomto procesu sehrály zejména uzavření celní unie s Rakouskem roku 1852, zavedení rakouské koruny
jako platidla roku 1900 nebo poštovní smlouva z roku 1911, podle které
Rakousko spravovalo jejich poštovní, telefonní a telegrafní služby. Od roku
1880 bylo Lichtenštejnsko zastupováno na mezinárodním fóru rakousko­
‑uherskou diplomacií. Úzké vztahy s Rakouskem se projevovaly také v právní sféře: v Lichtenštejnsku platily recipované rakouské zákoníky a rakouská
justice rozhodovala v poslední instanci o rozsudcích lichtenštejnských soudů. Vliv Rakouska se však uplatňoval i v dalších oblastech: např. jako vysocí
vládní úředníci byli knížetem podle tradice jmenováni Rakušané.351
Panující kníže z Liechtensteina měl v monarchii specifické (dvojí) právní
postavení. Na jedné straně vystupoval jako příslušník domácí šlechty a navíc člen panské sněmovny, na straně druhé jako suverén cizího státu. Nárok
na exteritorialitu, tedy na vynětí z účinnosti tuzemského práva, mu však
nepříslušel. Rakousko­‑Uhersko roku 1880 pouze uznalo exteritorialitu hraničních liechtensteinských statků Břeclav a Lednice.
Vývojem výjimečného právního postavení Liechtensteinů se zevrubně
zabýval, jak už bylo zmíněno, prof. JUDr. Jaromír Sedláček. Vycházel zejména z práce Jacoba von Falkeho a z bohatého archivního materiálu, který
snesl jako dokumenty do druhého svazku posudku.352 Cílem Sedláčkova tištěného posudku bylo zodpovězení otázky, jaké bylo právní postavení Liechtensteinů po vzniku Československa a jaká omezení z toho pro čs. úřady
a soudy vyplývala. Konkrétně se jednalo o zásahy do liechtensteinského
vlastnictví v rámci probíhající pozemkové reformy, což byl i bezprostřední
podnět k vypracování posudku. Prof. Sedláček přistoupil k úkolu zodpovědně a devět částí posudku věnoval právnímu rozboru vývoje postavení
Liechtensteinů, a to od valtické smlouvy z roku 1606 až po získání jejich
suverénního postavení vrcholícího v průběhu 19. století. Teprve poslední desátá část byla zaměřena na postavení Liechtensteinů v Čs. republice.
V posudku autor v hojné míře cituje ukázky z pramenů a odkazuje na právní
a historickou literaturu. Ačkoliv v některých právně historických drobnostech může být Sedláčkův rozbor korigován, na jeho výsledku to nic nemění.353 Na konci obsáhlejšího závěrečného resumé přináší v bodech několik
stručných zásad:
115
„1. Rod knížat Liechtensteinů je v Československu uznán za panující dynastii v knížectví liechtensteinském. Stane­‑li se člen dynastie čs. státním
občanem, zůstane nadále členem dynastie.
2. Hlava rodu je panovníkem v Liechtensteinsku a je jako suverén uznán
v čs. republice již samým převratem. Jeho postavení blíže určuje právo
liechtensteinské.
3. Panovníkovi tomu příslušejí všechny praerogativy podle práva mezinárodního, tedy najmě právo exteritoriality pro jeho osobu, pro jeho družinu a pro jeho residenci, nárok na mezinárodní pocty, nezdržuje­‑li se zde
incognito.
4. Panujícímu knížeti příslušejí exempce fiskální podle § 2 zákona ze dne
15. června 1927, č. 76 Sb., podobně i jeho průvodu, tedy osobám patřícím
k osobní službě knížete a členů jeho kabinetní kanceláře.
5. Primogeniturní fideikomis byl v čs. republice zrušen.
6. Bývalý primogeniturní fideikomis je korunním statkem, jehož vlastnictví náleží panujícímu knížeti ne jako soukromníku, ale jako hlavě státu,
jde tedy o vlastnictví podmíněné resolutivní výjimkou.
7. Stát liechtensteinský má nárok, aby tyto statky byly zachovány, poněvadž tyto statky garantují jeho neodvislost a integritu, tedy základní výsostní práva státní.
8. Jinak podléhají však tyto statky obecnému právu československému,
tedy také předpisům o pozemkové reformě, ale poněvadž není v zákonech
řešeno, jak naložiti s korunním statkem, musí se postupovati podle analogie
§ 9 II. záborového zákona takovým způsobem, aby právo státu liechtensteinského bylo co nejméně dotčeno, tedy najmě co do rozsahu reformy
a co do náhrady.
9. Tak zvaný švábský kapitál není rodinným jměním panující dynastie,
leč patří státu liechtensteinskému.“354
Právně dogmatickým pohledem a čistě právním řešením, které reprezentoval Sedláčkův posudek, se však nově vzniklý čs. stát nehodlal omezovat. Vztah k Lichtenštejnsku byl již od počátku ovlivněn faktem, že ve
srovnání s ostatními zeměmi bývalého Rakouska­‑Uherska se na území Československa nacházela největší část majetků vládnoucí rodiny355 a Liechtensteinové navíc v republice vlastnili vedle Schwarzenbergů největší
pozemkový majetek356, jehož hodnota byla odhadována na devět až deset
miliard tehdejších korun.357
Vzhledem k proklamované pozemkové reformě představovaly vztahy
s liechtensteinským panovnickým domem důležitou otázku zahraniční
i domácí politiky a od počátku patřily k jejím citlivým místům. Čs. úřady se
obávaly, že by panující kníže mohl dosáhnout s odvoláním na exteritorialitu
116
znemožnění či alespoň podstatného ztížení provádění pozemkové reformy
na svých velkostatcích. Československo proto odmítlo s Lichtenštejnskem
navázat diplomatické styky a uznat panujícího knížete Jana II. jako hlavu
suverénního státu.358
Liechtensteinové po vzniku Československ a
Popřevratová společnost byla naladěna jednoznačně protišlechticky. Šlechta, z převážné části německá a maďarská, byla považována za cizí, retardující a nepřátelský element a připravovaná pozemková reforma měla definitivně zlomit její mocenské postavení. Příznačným pro danou situaci se stalo
už výše zmiňované stanovisko Antonína Švehly, předsedy agrární strany, jež
měla nad pozemkovou reformou „patronát“: „Nemáme šlechtu a po staletí
nemáme svůj panovnický rod. Vždycky jsme byli jen lid a v dobách našeho
národního obrození jsme se udrželi jenom jako lid.“ Samozřejmě ani jiní
politici nezůstávali stranou a s chutí ukazovali na provinění bývalé panovnické rodiny a dalších šlechtických rodů a jejich představitelů, zvláště Karel
z Liechtensteina se stal vděčným terčem.
Liechtensteinové si pozornost české politiky ovšem nárokovali už tradičně. Před rokem 1918 byla dokonce do edice dokumentů o historickém
státním právu zařazena lenní přísaha Jana II. z Liechtensteina (Františku
Josefu I. „jakožto panujícímu králi v Čechách“) z 26. 3. 1859 jako jeden
z důležitých argumentů dokládajících právní trvání českého státu.359 Nepřekvapí proto, že se po roce 1918 Liechtensteinové stali (tentokráte však
už převážně v negativním významu) nejčastěji zmiňovanou šlechtou v projevech a interpelacích politiků (zvláště těch sociálnědemokratických), což
je nejlépe sledovatelné na jednáních meziválečného NS. Uveďme alespoň
jeden příklad, kdy na Liechtensteiny a speciálně pak na roli Karla z Liechtensteina bylo opakovaně odkazováno, a to konkrétně u řešení otázky vyvlastnění bez náhrady při projednávání záborového zákona 16. 4. 1919, kdy
prof. Bohumil Němec v rámci svého historicky uchopeného výkladu mimo
jiné uvedl: „Právníci tvrdí na základě platných zákonů, že nabyl­‑li někdo,
i nesprávně, nějaké nemovitosti, může ji od něho oprávněný pouze do 30 let
zpět požadovati. Od konfiskací pobělohorských uplynulo již skorem 300 let
a doba tato musila prý zhojiti i každou bezprávnou věc. Avšak křivda a bezpráví spáchané na celém národu se nepromlčuje nikdy. Tu neplatí občanský
zákon, tu platí vyšší mravní řád, jenž žádá odčinění křivd, spáchaných na celém národu. (Výborně!) I dějiny mají svou spravedlnost, a český národ vidí
proto v reformě pozemkové, kterou provádíme, také akt této dějinné spravedlnosti. Je pravda, že zlomení moci šlechty v naší republice, k němuž do117
Download

Mezi konfiskací a vyvlastněním: Liechtensteinové a