VÝROČNICE
80 LET SKAUTINGU V PRAZE 8 – KOBYLISÍCH
HISTORIE A SOUČASNOST 24. STŘEDISKA
SEVER ČESKÉHO JUNÁKA V LETECH
1921-2001
OBSAH:
VÍTEJ NA SVĚT
Rozhovor přes tři čtvrtiny století
Řekli a napsali
Skauting ve světě i u nás
I. ÉRA ZAKLADATELŮ A POČÁTKY SENIORŮ 1921 - 1945
Jak začínal skauting v Kobylisích 1921
Yena nastupuje a vzkvétá 1925 – 1935
Druhá vlna kobyliského skautingu 1936 – 1940
Ilegálně až do května 1940 – 1945
II. ÉRA SENIORŮ A NÁSTUP JUNIORŮ 1945 – 1968
Radostný nástup 1945
Únorový puč a my 1948 – 1950
Na vodě i pod vodou 1954 – 1967
Opět všichni spolu
III. ÉRA JUNIORŮ A TĚCH DNEŠNÍCH 1968 – 1991
Tři roky legality 1968 – 1970
Pražské jaro pohasíná, my a Tom 1971 – 1988
Pomáháme skautingu potřetí 1988 – 1989
Čtyřiadvacítka dnes 1990 – 1991
CO BYLO – VÍME
CO BUDE – ZÁLEŽÍ NA NÁS
Kdo je kdo
Text k obrázkům
Vyobrazení
VÍTEJ NA SVĚT, VÝROČNICE, VÍTEJ MEZI NÁMI
S radostí tě odevzdáváme do rukou našich mladších i starších sester a bratrů, aby se
dozvěděli, co se už před sedmdesáti roky v kobyliském skautování a později v našem 24.
středisku SEVER odehrávalo, kolik radostí nám společný život vždy přinášel i kolik odvahy a
úsilí mnohé z nás v těžkých dobách stál. Podivuhodné jsou příklady pravého bratrství a
občanské statečnosti, které doprovázejí naše skauty a skautky po celý život.
Členěním brožury do tří hlavních částí (éry 1921-1945, 1945-1968 a 1968-1991), z nichž
každá končí – v celostátním pohledu – vítězstvím demokracie nad totalismem, chceme
naznačit úzkou souvislost až podmíněnost skautské činnosti s demokracií a humanitou
státního zřízení. Jsme hrdi na to, že i náš kobyliský skauting, zejména v uzlových bodech své
historie, napomáhal obraně a znovunastolení demokracie a humanity v Československu.
Historie Čtyřiadvacítky však pokračuje. Vy, světlušky, vlčata, skautky, skauti, roveři i
činovníci, vy všichni ji chovejte v úctě. Považujte si minulosti i současných dnů prožitých ve
skautské rodině. Sami pro ni pak pracujte, ať se naše středisková lilie rozvíjí do nejkrásnější
podoby a ať ji – úspěšnou a zářící – zase předáte následovníkům příštích generací.
CO TO BOUŘÍ, CO TO VÍŘÍ?
SKAUTI PRAHA – DVACET ČTYŘI!
ROZHOVOR PŘES TŘI ČTVRTINY STOLETÍ
Na besedě nejstarších a nejmladších členů skautské rodiny v Kobylisích se sešli a hovořili
pamětníci ing. Míla Škvor (91 let), jeho manželka Marie Škvorová (93 let), jejich synové
Míťa a Vláďa (dodnes ve Čtyřiadvacítce skautují) a benjamínci střediska Kukačka, Kíťa,
Šmudla, Mlok a Fido (vesměs kolem 10 – 12 let).
DĚTI: Dobrý den! Dovolili jste nám přijít na besedu. Můžete nám říci, od kdy skautujete? A
kde jste začínali?
BRATR ŠKVOR: Já od roku 1914 po přečtení knihy Základy junáctví. Bylo to ve 2.
pražském oddíle, později jsem byl v 16. oddíle. Nakonec jsem vedl 32. oddíl. Manželka a její
sestra Eminka začaly skautovat v roce 1920.
SESTRA ŠKVOROVÁ: Od roku 1928 jsem vedla 2. sbor. (Na vysvětlení: dnešním
střediskům se dříve říkalo sbory.)
DĚTI: Měli jste tehdy nějaké skautské přezdívky?
SESTRA ŠKVOROVÁ: Museli jsme mít. V oddíle nás bylo šest Marií, a tak mně říkali Ida.
Manželovi zprvu říkali Stříbrný Vlk, ale po zavedení čestného skautského odznaku stejného
jména mu začali říkat Míla. Ostatně později tento odznak také získal.
DĚTI: Kde bývaly tenkrát vaše tábory?
BRATR ŠKVOR - MÍLA: Poprvé jsem měl tábořit s A.B.Svojsíkem už v roce 1914
v Potštejně, ale to překazil začátek 1. světové války. Až v létě roku 1915 se přece jen
uskutečnil Svojsíkův tábor pod hradem Orlíkem poblíž Lipnice, tak ten byl můj první. Ovšem
podsady jsme tehdy dělali jinak: prkna se dávala svisle, jako palisády.
SESTRA ŠKVOROVÁ – IDA: My, skautky, jsme asi třikrát měly tábo u Padrťských rybníků
v Brdech, potom se jezdilo na Lužnici, kde se říká Na lišce.
DĚTI: jistě tedy znáte slavné postavy skautingu …
OBA: Ano, znali jsme náčelníka Ant. B. Svojsíka, jeho zástupce Jana Nováka, starostu
profesora Charváta, náčelní Vlastu Koseovou, ale taky spisovatele Jaroslava Foglara. Na
Pražském hradu nás – junáky – přijal tehdejší prezident T.G.Masaryk, který si skautů velmi
vážil, stejně jako jeho pozdější nástupce Edvard Beneš a taky dnešní prezident Václav Havel.
DĚTI: Jistě jste taky zažili spoustu příhod …
SESTRA ŠKVOROVÁ – IDA: To máte pravdu. Jednou nás při táboření na Lužnici potkala
obrovská bouře s povodní, ale dopadlo to dobře. Bylo to s Junákem moc krásné …
BRATR ŠKVOR MLADŠÍ – MÍŤA: Představte si, že osm sester – dávných skautek – se
dosud schází každý měsíc!
DĚTI: Děkujeme Vám za pěkné povídání. Přejeme Vám hodně zdraví a nashledanou!
Bratr Míla Škvor se bohužel oslav nedočkal – opustil nás krátce před těmito dny.
ŘEKLI A NAPSALI
T.G.MASARYK: Přijímám a dávám svůj hlas skautské ideji bratrství. (9.5.1920) – Akceptuji
váš pěkný program, že účinnou láskou ke svému národu snažíte se o sblížení a sbratření
lidstva. (1931)
ED. BENEŠ: Skautingu nejde jen o tělesné ozdravení a osvěžení. Skauting obnovuje
v nových formách onen starý řecký ideál kalokagathie, ušlechtilosti a dokonalosti tělesné i
duševní, a žde jsme u věci pro náš národ speciálně důležité. (1931)
BADEN POWEL: Skauting je hra. – Pravou cestou k získání štěstí je rozdávání štěstí
druhým lidem. Buďte připraveni šťastně žít. Držte se vždy v životě skautského slibu!
(Z posledního poselství)
A.B.SVOJSÍK: Skauting poučuje, bystří úsudek, učí rozhodnosti, ale přitom rozechvívá
struny citu, učí obětavosti, soucitu, snášenlivosti. – Výrazem skautování rozumí se práce a
vlastnosti zálesáků, hraničářů, objevitelů a průkopníků. Použijeme-li jejich základních prvků,
podáme hochům soustavou her a cvičení, které hoví jejich touze a přirozeným náklonnostem a
má zároveň veliký význam vychovávací. – Mládí je samo o sobě krásou, nad přírodu a mládí
nic ve světě není krásnějšího a radostnějšího. – Každý konej dnes svou povinnost. (Z
posledních slov, 1938)
SKAUTING VE SVĚTĚ I U NÁS
1902 Seton zkládá organizaci Woodcraft Indians (Lesní moudrost)
1908 Baden Powel ustavuje skautské hnutí Boys Scouts
1911 A.B.Svojsík studuje v Anglii skautský systém
1912 První Svojsíkům skautský tábor v Čechách (s J. Wolkerem)
1914 Založena organizace Junák – český skaut
1915 Vznikl i u nás dívčí skauting a časopis Junák
1919 Založen Svaz junáků skatů RČS
1920 První světové skautské Jamboree (v Anglii)
1921-1923 Existuje „1. oddíl junáků – českých skautů v Kobylisích“
1925 Ustaven 24. oddíl Svazu junáků skautů v Kobylisích (16. září)
1930 Vznikl 24. klub oldskautů YENA (19. ledna)
1932 I. roč. cyklistického závodu Memoriál Kamila Širce (25. září)
1936 Obnoven 24. oddíl mládeže – junáků a vlčat (19. října)
1937 Účast při otevírání nového úseku elektriky (24. ledna)
1937 Na táboře 24. oddílu se točí krátký film Pojďte s námi
1938 Služby skautů 24. oddílu v Civilní protiletecké obraně
1939 Založen 24. dívčí oddíl v Kobylisích (8. března)
1940 Junák rozpuštěn gestapem (5. listopadu), likvidován i 24. oddíl
1941-1945 Činnost starších členů 24. oddílu v KČT („káčata“) i jinde
1945 Obnovena činnost 24. střediska (12. května)
1949 Druhý zánik Junáka po únorovém puči 1948
1950 Ustaven ilegáoní Junácký klub Sever s 22 vybranými členy, vázanými slibem věrnosti
(9. prosince)
1951-1960 Vodácké plavby po domácích i zahraničních řekách
1955 Ustavování Tom (turistických oddílů mládeže) při odboru turistiky TJ Dynamo
(Admira) Kobylisy
1961 Počátek dětských rodinných táborů
1968 Obnovena činnost Českého Junáka v Domovině (29. března)
1968 Obnovovací schůzka členů 24. střediska u Světů (3. dubna)
1970 Opětné mocenské ukončení činnosti Junáka
1970 Členství v odboru turistiky TJ Admira jako vodáci TOM
1989 Vyhlášeno třetí obnovení činnosti junáckého hnutí (prosinec)
1990 Oficiální obnovení skautingu v Praze 8 a Kobylisích (11. ledna)
1991 Ve 150 zemích světa je asi 16 miliónů skautů a 8 miliónů skautek – včetně členů 24.
střediska Sever
I. ÉRA ZAKLADATELŮ A POČÁTKY SENIORŮ 1921 -1945
JAK ZAČÍNAL SKAUTING V KOBYLISÍCH 1921 – 1925
Jako téměř u každé historie, je i v praminulosti čtyřiadvacítky trochu mlžna a nejasna. Přesto
toho ale víme dost, aby z toho byl zajímavý obrázek i pro další generace. Tak si poslužte
také…
Nesporné je, že existoval „1. oddíl JUNÁKŮ – ČESKÝCH SKAUTŮ v Kobylisích“. Kromě
ústního podání o tom svědčí i razítko tohoto textu , jehož otisk se dochoval vícekrát a ve
vícero podobách. (později se místo vyříznuté jedničky ručně nebo tiskárničkou doplňovalo
číslo „24“). Horší je to už s datováním. Tento název organizace „JUNÁK – ČESKÝ SKAUT“
se používal „za Rakouska“ od roku 1912 do konce 1. světové války. Po vzniku samostatné
republiky se spolek přejmenoval na „Svaz junáků - skautů RČS“. Textace razítka tedy
napovídá dobu vzniku (razítka i oddílu) asi na léta 199, nejspíš však 1920. (V roce 1921 měl
už měsíčník Skaut – Junák podtitul „List Svazu Junáků Skautů RČS“).
Členy zárodečného 1. oddílu Kobylisy zřejmě byli také tři bratři Šircové (Vilém, Kamil,
Karel), v kůlně u usedlosti Vlachovka čp. 91 (dnes VB) měli klubovnu. Oddíl vedl ing. Eugen
Kellner.
Po
dokončení
studií odešel
roku
1923
za zaměstnáním
do
Brazílie a už se nevrátil. Tím byla podvázána – a prakticky ustala – činnosti 1. oddílu
Kobylisy.
Po dvou letech došlo k oživení činnosti. To už v Kobylisích bydlel mladý skautský nadšenec
(dříve skautoval v Hořovicích, kde studoval) Jan Kudrna (nar. 1906). Jeho otec tu byl
ředitelem tzv. Staré školy. Po přechodu do Prahy mladý Jan skautoval nejprve ve 35. oddílu
v Dolní Libni, s kterým byl r. 1924 na putovním táboře v Německu.
12. září 1925 se ve výkladní skříni pana Sládka (dnes opravna kol nad Vlachovkou) objevil
propagační plakát doplněný materiálem ze zmíněného putovního tábor 35. oddílu. Dne 16.
září 1925 se konala zakládací schůze oddílu, kterému bylo přiděleno číslo 24. Toto datum
vzniku 24. oddílu se dostalo i na historickou oddílovou vlajku. Zakládajícími členy oddílu
byli někteří z „pohrobků“ 1. oddílu Kobylisy, především tři bratři Šircové, ale i další, jako
Bohumil Rollo (zv. Buddha), a také noví zájemci. Oddíl měl zprvu dvě družiny (Vlci a
Sokoli) a celkem 16 členů, „ z nichž část jsem jich přivedl s sebou z libeňského 35. oddílu,
kde jsme začínali“, uvádí v roce ve svém vyprávění Jan Kudrna. Tomu také zřejmě patřila
iniciativa, a proto se stal (ve svých 19. letech) prvním vůdcem právě ustaveného 24. oddílu
SJS RČS v Praze 8 Kobylisích.
A už 24. září byla první oddílová rada, 11. října závody pěti oddílů v Ďáblickém háji (24.
oddíl byl na 2. místě), 28. října účast na štafetovém běhu a oslavách státního svátku. Na
vánoční oddílové besídce v prosinci 1925 dostává Jan Kudrna od ústředí vysoký čestný
odznak – skautskou svastiku.
Bývalá klubovna u Širců se už nepoužívala, ale zástupce vůdce oddílu Mirko Prášek získal
v domě svých rodičů (na Zedníkové) sklepní místnost, v níž se zprvu schůzovalo při svíčce.
Tohle provizorium moc nevyhovovalo, a tak si u úzkém prostoru na bývalé zahradě restaurace
U Topolů (divadélko Jiskara) postavili skromnou klubovnu (asi 1,5 x 5 m), kde byli alespoň
doma.
V únoru 1926 podniklo 15 chlapců zájezd na lyže do Krkonoš, v březnu 1926 skládalo
prvních 15 nováčků v Prokopském údolí slib, to už měl oddíl tři družiny. V roce 1928 a 1929
uspořádal oddíl stanový tábor v lesích Lukavce (u Pacova), byl jen čtrnáctidenní, jen starší
hoši soukromě a bez stanů. V létě roku 1932 byl letní tábor v Hodkově. Původní 24. oddíl
míval 2 až 3 družiny, z toho jedna byla cyklistická (vedl B. Rollo). Jednotná barva šátku byla
zelená. Sborovým vůdcem byl tehdy Jaroslav Houska.
Oddíl měl dost spolkový charakter. Na pořadu své valné hromady 20.1.1929 měl zprávy
funkcionářů a revizní zprávu, kandidátní listina pro volby obsazovala místa 13 funkcionářů
(vůdce a pokladník Jan Kudrna, tajemník a jednatel B. Rollo). Příští V. valná hromada 24.
oddílu 19.1.1930 však znamenala i jeho likvidaci, neboť byla též ustavující schůzí 24. klubu
oldskautů, který na počest svého vůdce – převzal označení YENA (přepis domácí formy
křestního jména Jan – Jeňa). Jako oddíl mládeže pracovala Čtyřiadvacítka tedy 5 let.
INTERMEZZO 1920 – 1921
A přece se zdá, že v dobách existence 1. oddílu Kobylisy (1920 – 1923) už po světě běhala i
Čtyřiadvacítka. Jenže zřejmě neměla s tou naší nic společného – kromě toho čísla.
V roce 1969 vyšla v Jílovém knížka „Odlesky táborových ohňů“, jejíž autor Rudolf Noha
zvaný Rudan píše o vzniku 24. skautského oddílu a vzpomíná na své začátky skautování
v něm. Vznikl prý v roce 1921 jako truc-oddíl z nespokojených členů 5. pražského oddílu
(později vodácká Pětka Jaroslava Nováka – Braťky). Svou opozici zřejmě řešili odchodem
z Pětky a založením vlastního oddílu, který při registraci dostal číslo dvacetčtyři. Vedoucím
oddílu byl Václav Kuchař – Šiva. Měl tři družiny dost svérázných názvů: Čechoslováci,
Kališníci, Chodové. Věnoval se cyklistice, vykonával různé skautské a spojovací i
pořadatelské služby. Z praktických důvodu jeho členové nenosili skautský klobouk, ale
žokejskou čapku z šedého manšestru, na ní kovový odznáček: 24 v kruhu. Tato krojová
odchylka se ještě dala zdůvodnit, i když to spíš už byl výraz odtažení mládenců od skautingu.
To se projevovalo i tím, že nenosili slibové odznaky. Asi měli nějaké další maléry, protože po
čase byl tento 24. oddíl převeden jako 10. klub oldskautů v Praze. Jenže tam přešla jen část
členů, zbytek – včetně autora R. Nohy – Rudana – se přiklonila k trempinku, kterému se pak
věnuje další část knížky.
Tak oddíl s číslem 24 zanikl. A když se v roce 1925 hlásil o registraci nový oddíl v Praze 8
(Libeň – Kobylisy), zřejmě toto volné číslo dostal. Nezdá se – aspoň z knížky, která je zatím
jediným pramenem informací – že by byla jakákoliv přímá či osobní spojitost trucčtyřiadvacítky s kobyliským skautingem.
YENA NASTUPUJE A VZKVÉTÁ 1925 – 1935
Takto tedy od 19. ledna 1930 tu byli oldskauti 24. YENA. Byla to zřejmě parta dobrá a
soudržná, která si potrpěla na spolkovou a sportovní činnost. Méně už na romantično, takže
náplň oddílu už nebyla tak přitažlivá pro děcka ve věku 10 – 15 let. Čtyřiadvacátníci –
zahleděni do sebe – stárli. Nějaký čas se považovali za rovery (jako takoví pořádali
společenské večery s tancem u Topolů 3.3. a 14.4.1928), ale postupující léta je vytlačila
k oldskautům.
Ale ani to jim neubíralo na aktivitě. Dosavadní úzká, klukovská klubovna za hostincem U
Topolů nevyhovovala. Schůzovali po restauracích, ale tam nebyli „doma“. Jen do hostince
pana Kopřivy na Pěšinkách se jim podařilo instalovat stůl na ping-pong, aby si tu mohli
zahrát.
I když „staré kádry“ klubu 24 OS byly z Kobylis, značná část členů byla z Libně. A tak i nová
klubovna byla postavena (už profesionálně tesařem z Horních Chaber) ve Voctářově ulici
v sousedství (tehdy ještě nepatrné) loděnice, pod náspem výjezdu na (tehdy nový) Libeňský
most. Byla prostorná (5 x 9,5 m) pro schůze i pro stolní tenis, na zahradě měla hřiště na
volejbal. Slavnostní otevření klubovny se uskutečnilo 26.5.1932. V průběhu dalších let však
bylo členstvo 24 OS „obohaceno“ o dospívající junáky novodobého 24. oddílu (roveři), a tak
v roce 1938, kdy už byla většina oldskautů z Kobylis, předal 24 OS libeňskou klubovnu 35.
oddílu, později v ní sídlil libeňský 25. oddíl. Po 2. světové válce byly však pozemky i
s klubovnou zabrány pro rozšiřující se loděnice.
Byli to vůbec podnikavci, ti 24 OS YENA. V roce 1932 si na vypůjčeném pozemku v dnešní
ulici Kubišově vybudovali tenisový kurt, na němž se výrazně podílel i zakládající člen 24 OS,
nyní již stavitel Karel Širc. Tenis zde hráli oldskauti, ale také kurt pronajímali, aby byla
úhrada na „libeňskou“ klubovnu.
Dokladem sportovní i společenské aktivity je dochovaná Sportovní kniha 24. OS YENA.
V úvodním slově Jan Kudrna připomíná tradici 1. oddílu Kobylisy a uvádí, že ve 24. oddíle (z
roku 1925) byl od počátku velký zájem o sport. Končí heslem „kde ruch, tam život“.
Kniha je vedena od 22.2.1932 do 10.3.1935. Z průběhu zápisů se jeví, že sportovní aktivita
byla hlavní činností kolektivu a celkem úspěšnou: pokud do soutěží nezasáhli profesionálové,
byl 24 OS na předních místech, získal i cenná turnajová prvenství. To dokládá i bohatá
přehlídka získaných sportovních trofejí, které se zachovaly až po naše časy. Sportovní
disciplíny byly především stolní tenis a odbíjená, ale i cyklistika, přespolní běh a v zimě
lyžařství (10.3.1935 se lyžařského přeboru oldskautů na Šumavě účastnilo 14 členů klubu 24
OS). Roku 1932 (25.9.) bylo zahájeno každoroční pořádání cyklistického závodu Memoriál
Kamila Širce (jeden ze zakládajících členů kobyliského skautingu, zemřel nešťastně
17.11.1928) na trati Kobylisy – Stará Pošta – Líbeznice – Kobylisy (20 km). Obliba závodu i
účast vzrůstala, ale jeho VII. ročník nebyl už v roce 1938 povolen (Mnichov, mobilizace).
Závod byl oživen v roce 1946 uspořádáním VII. ročníku – zatím posledního.
Podle dochované registrace z roku 1935 měl tehdy 24. klub OS YENA 30 členů ve věku 18 až
30 let. Vůdcem už opět byl Jan Kudrna, jeho zástupce B. Rollo a František Švarcar. Koncem
třicátých let to byly roky dospělosti, rodinné a rodičovské povinnosti, obtíže vyplývající ze
všeobecné situace (mobilizace, zábor), co odvádělo členy stále více od klubové a spolkové
činnosti.
Budiž jim však ke cti, že nedopustili, aby skauting v Kobylisích utichl, aby číslo 24 upadlo
v zapomenutí. Mají zásluhu o obnovu a pokračování této společensky významné (jak ukázala
právě pozdější léta) výchovné činnosti.
DRUHÁ VLNA KOBYLISKÉHO SKAUTINGU 1936 – 1948
Oldskauti 24. klubu YENA si předsevzali obnovit oddíl mládeže. Z iniciativy především Jana
Kudrny, ale i za asistence školy a rodičů (otec Antonín Sekera) došlo k opětnému založení 24.
oddílu junáků a smečky vlčat. Po náborové agitaci na místních školách táhl 19. října 1936
houfec asi 80 dětí (podle jiné verze jich bylo 120) do klubovny tehdejšího sportovního klubu
Svornost na okraji Nových Ďáblic pod Ládvím. Shodou okolností právě tam, kde je dnes
sportovní areál a klubovna TJ Admira Kobylisy – včetně kluboven a loděnice 24. střediska
Junáka.
Pro Kobylisy to bylo opět něco nového a mládež přijímala skauting s nadšením. Po opadnutí
prvního zájmu zůstalo v oddíle asi 80 vážnějších zájemců. Pořizovaly se kroje a brzy došlo i
na představení se veřejnosti. Bylo to 24. ledna 1937, když se slavnostně zahajoval provoz
tramvaje v úseku od Čimické ulice (dnešní Nad Stírkou) k restauraci a hotýlku marek na úpatí
Ládví pod budoucí vozovnou v tehdejších Nových Ďáblicích, což už nebyla Velká Praha.
Jiskrný, slunný, ale zimní den dal „vychutnat“ nahá kolena, avšak přál fotografům – záběry
z této skautské slávy se dochovaly v nejstarším oddílovém albu.
Schůzovalo se tedy nejprve na Svornosti, později v podzemí Nové školy, kde byly volné
skladovací prostory. V jedné z nich se ukládaly vyřazené školní lavice čili škamny. Děcka
seděla jako ve třídě, před nimi jim dospělíci vykládali zásady a taje skautingu a taky dbali na
udržení náležité kázně.
Na jedno takové podzemní sezení – bylo to někdy v půli března 1937 – odstavil se mladý
zvědavec Jiří Dvořák, kandidát učitelství před maturitou, který se doslechl, že v Kobylisích
hledají vedoucího pro nově vzniklý 24. oddíl a který se právě názorově rozcházel s vedoucím
svého mateřského 2. oddílu. Přišel jenom „to očíhnout“.
Vstoupil do školu připomínajícího prostředí zhruba s 50 dětmi a asi čtyřmi dospělými, z nichž
jeden s příručkou v ruce vykládal cosi z nováčkovské zkoušky. Příchozí byl dětem představen
jako „nový vůdce 24. oddílu“, takže ani neměl čas na rozmýšlení, tím méně pak možnost
couvnout.
„To prostředí bylo zdrcující, naprosto neskautské, až mi bylo těch dětí líto,“ vzpomíná
tehdejší mladík po půl století. „Snažil jsem se otázkami trochu oživit atmosféru a něco se
dozvědět o dětech i o oddíle. Zahráli jsme si nějakou hru, myslím, že to byla setonovka, a to
už se oči rozzářily. Nakonec jsme si dohodli na příští neděli výlet – a už jsem v tom lítal!“
A vskutku 21.3.1937 se šlo alespoň za humna, do Klecanského údolí, o velikonocích se jelo
na více dní na Kačák (už s prvním spaním pod stany), o letnicích na Mastník (s velkou
zkouškou vlastnoručního vaření). Rozproudil se tedy rušný oddílový život. Potíže byly
s vedením vlčat. Jeden z mladších oldskautů zvaný Akela (Faltus) byl sice obětavý, ale nebyl
z Kobylis a neměl dost času na schůzky ani na výlety. Přesto i ve smečce bylo živo a děcka si
přišla na své.
V té podzemní klubovně Nové školy však tehdy byli naposledy, i když problém vyhovujících
kluboven stíhal Čtyřiadvacítku po všechna další předválečná léta. Na zahradě u Vykoukalů
(zdejší klouče zvané Vykuk bylo vlčetem 24. smečky) stál dřevěný přístavek jako herna
stolních tenistů klubu Svornost. Nevyužívali jí a umožnili skautům v ní schůzovat. V létě to
šlo, v zimě se však nedalo topit ani vytopit. Smiloval se Čs. Červený kříž a umožnil schůzovat
v jeho stanici, která stávala před Starou školou proti Topolovům. Bylo tu sice teplo, ale až
moc civilno a medicinsky čisto, nešlo se tu zařídit po svém. Schůzovalo se i v divadelním sále
restaurace U Topolů (dnes divadélko Jiskra) ve velké ratejně za lokálem. Bylo to i zásluhou
několika rodičů čtyřiadvacátých dětí, kteří se zde scházeli na schůze i na pivo, a tak získali
přízeň i pro omladinu.
Veledůležitou institucí obnovené Čtyřiadvacítky byla Zpravodajská centrála 87. Byl to dům
(vlastně soudomí) v ulici na pěšinkách čp. 87, kde bydlelo několik členů 24. oddílu, většinou
vzájemně spřízněných, jejichž rodiče však vynikali pochopením pro činnost skautské mládeže
a velkou osobní obětavostí. Zde se zanechávaly vzkazy pro oddíl i pro družiny (proto
„Zpravodajská centrála“), zde často začínaly i končily větší oddílové výpravy, tady se tesal
oddílový totem (je na to fotka), časem tu byl uskladněn inventář a vybavení. Před táborem se
zde vyráběly podsady a rovnaly staré hřebíky (aby se ušetřilo), zde se soustředila zavazadla
táborníků a odtud pak vyjížděl vrchovatě naložený náklaďák pana Vysušila (stavebniny),
který po všechna léta zdarma obstarával dopravu na tábory a zpět. Obětavý šofér pan Mestek
byl zastřelen v květnu 1945 poblíž Ďáblického háj, má památník na ďáblickém hřbitově.
Trn z paty vytrhla Čtyřiadvacítce klubovna na Skalkách. Tam bylo hřiště a cvičiště kobyliské
DTJ (Dělnická tělocvičná jednota), též tenisové kurty a kuželníková dráha (obě v čilém
provozu), pak nízké stavení s malou tělocvičnou (kam už nikdo cvičit nechodil),
příležitostnou restaurací v osobní režii a s bytem kustoda pana Svitáka. Měl syna Věroslava,
ten byl členem 24. oddílu a tím pádem nám DTJ nezištně propůjčilo opuštěnou tělocvičnu a
dalo k dispozici i hřiště (hrála se tu česká házená, byla příležitost i pro atletické disciplíny).
Pohostinné prostředí bylo využíváno od jara do podzimu, ale zima tu byla krutá. Za
mrazových dnů se účastníci družinovek v lepším případě jednostranně opékali u malého
bubínku. Pro oddílovky bylo třeba topit předem a každý z účastníků měl přinést z domova
aspoň pytlík uhlí.
Zde činnost Čtyřiadvacítky končila bujnou oddílovou schůzí 4.listopadu 1940, kdy se na
protest proti předčasně ukončenému táboru zpívaly národní i „vlastizrádné“ písně. Zde také
další den 5. listopadu (den rozpuštění Junáka nacisty) zahájilo gestapo likvidaci 24. oddílu
(zapečetěním celkem prázdné skříně v klubovně) a sem také jako napotvoru přišel Ivo Pražák
pro zapomenutou členskou kartotéku právě ve chvíli, kdy tu byl vedoucí střediska Jiří Dvořák
se dvěma pány od gestapa. Divil se Ivo, který na uvítanou dostal pár facek, divili se
podezíraví pánové, ale nic víc z toho nebylo.
ČTVEŘICE TÁBORŮ 1937-1940
Pravidelný a čilý život vlčat i junáků 24. střediska dosud zobrazují fotografická alba a spoře
dochované kroniky. Vyvrcholením ovšem byly letní tábory.
TÁBOR VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE byl v červenci 1937 na levém břehu Želivky nedaleko
Nového mlýna a Čertových děr pod tehdejší obcí Žibřidovice mezi Zahrádkami a Dolními
Kralovicemi. Dnes je toto území zatopeno vodami, které pijeme. Tábořilo 14 vlčat a 23
skautů, poplatek za pobyt i dopravu byl 250 Kč. K východu otevřená louka opravňovala
k názvu tábora – navíc vycházející slunce bylo i v novém znaku oddílu. Počasí celkem přálo,
ale když při několikadenních deštích stoupla voda Želivky až na okraj louky, došlo na
evakuaci celého tábora do nedalekého Franclova mlýna, kde se vyděděnci ubytovali na
celtách a na dekách na podlaze. Voda naštěstí dále nestoupala, po málo dnech se všichni
vrátili do nepoškozeného (a nevykradeného) tábora.
Zlatým hřebem ovšem byl týdenní pobyt filmařů, kteří si tábor 24.oddílu vybrali pro natáčení
krátkého filmu (asi 15 minut) s názvem POJĎTE S NÁMI. Byla to jména později ve
filmovém světě dost proslulá: režisér Jiří Weiss, kameraman Václav Hanuš a hudební
skladatel Jiří Srnka. Před příchodem do Mravenčího údolí (tak si táborníci pokřtili tento úsek
Želivky) navštívil filmový štáb vícero táborů, ale zakotvili u Čtyřiadvacítky, kde našli
spontánní a srdečné klukovské prostředí.Filmaři bydleli (částečně s manželkami) v okolí
mimo tábor, ale vyšel jim slunečný čas, a tak se týden tvrdě pracovalo před kamerami.
Scéna u táborového ohně se dotáčela koncem prázdnin na Barrandově v terénu za ateliéry.
Tady měla premiéru Píseň o zálesákovi Jimovi (Byl jeden zálesák na severu…) od J. Srnky a
K.M.Wallo. Zpíval ji (třímaje kytaru se špagátky místo strun) jinoch jménem Antonín
Jedlička. Ano, dnešní „strýček Jedlička“. Po válce po filmu pátral Jára Hanzlík, avšak marně.
Také se sešel s režisérem J. Weissem, který stále věděl, oč jde.
Tím pádem se sláva Čtyřiadvacítky počínala dotýkati hvězd. Film měl premiéru v kobyliském
kinu Legie (později Orient) a běžel s celovečerním snímkem Kvočna. Znamenal také příliv
nových členů, které vedli novopečení absolventi zářijového rádcovského kurzu (RK 37).
Oddíl pořádal i další filmová představení ve své režii, neboť cílem snažení byly peníze jednak
na táborové vybavení, jednak – a hlavně – na výstavbu vlastní klubovny.
Vedle pravidelné výletní a schůzovní činnosti se konaly i velké akce: okresní srazy, junácké a
branné závody. Nejvýznamnější byl Skautský branný den v neděli 1. května 1938. Ráno
prošla Rumburskou třídou (Rudé armády, co jezdí tramvaj) kapela coby budíček, po obědě
zazněla znova v čele skautského průvodu, kterého se účastnily i hostující pražské oddíly. Cíl
byl v Čimickém háji. Mezi bývalou hájovnou a rýhou opuštěného lomu (dnes oploceno pro
psíčkaře a fretky) už stály stanové tábory, byly přichystány hry, hříčky, závody a soutěže pro
junáckou mládež a hlavně pro podívání návštěvníků - "civilů". A přišlo jich dost. A vybralo se
opět něco peněz. - Při květnové mobilizaci se starší junáci střídali v hlídkách CPO Na Ládví
(22. 5.), 27 skautů absolvovalo déledobý kurs první pomoci.
TÁBOR DEŠŤŮ se v červenci 1938 uskutečnil na severním břehu Mutyněveského rybníka
mezi Jarošovem a Strmilovem na Jindřichohradecku. Místo pomohl najít Jihočech dr. Zdeněk
Mikyška, tajemník poslanecké sněmovny ČSR, jehož dva potomci byli členy oddílu a také
zde tábořili. Skonal náhlé po příchodu nacistů na jaře 1939, neboť jeho srdce nevydrželo
napětí a stres opakovaných výslechů.
Ani tři dny neminuly toho července bez přepršky - proto Tábor dešťů. Jinak to však byl tábor
plný aktivity, činorodosti a radostné pohody. Vynikal táborovými stavbami (nejen kuchyně s
jídelnou, ale i studánka, mostek přes potůček, táborové muzeum ohnišť a přístřešků) a
přítomností kytaristy a dobrého člověka Jiřího Trávníka - Zuba (přišel z 2. pražského oddílu),
který se podílel na vedení tábora a věnoval se obětavě vlčatům. Tábora se účastnilo 46 vlčat a
skautů, z nichž parta nejstarších už tvořila zárodek roverské družiny.
Podzim byl poznamenán ohrožením a nakonec okleštěním republiky (Mnichov). Bylo více
branných cvičení, junáci se podíleli na hlídkách CPO, na výlety se nosily i plynové masky. Ze
Svazu junáků skautů ČSR se stal sjednocený Junák, v jehož čele už stál velitel.
Po Mnichovu byl narušen společenský život a to se dotýkalo i skautské organizace. Do Prahy
se utíkali vyhoštěnci z nacistické ciziny i z obsazeného pohraničí. Z podkrušnohorské Ledvice
přišla skautská vedoucí Anna Pavlová - Anička, která založila a obětavě vedla 24. dívčí oddíl
(vznikl 8. 3. 1939), zprvu také součást 24. střediska.
Mezitím se skauting v Kobylisích rozrostl o 8. oddíl a smečku katolických junáků a vlčat při
tehdejším Salesiánském ústavu (dnes Klicperovo divadlo), jehož ředitelem byl pozdější
biskup dr. Štěpán Trochta; vedoucím tohoto katolického 8. střediska byl učitel náboženství
Jaroslav Brandejs. Jen o málo později se v Kobylisích ustavil i 39. oddíl evangelických skautů
a vlčat (vedoucí Timo – Votruba, a evangelický 27. dívčí oddíl (sestry Páleníkovy).
V závěru roku (18. 12. 1938) se v Lidovém divadle (Dělnický dům) uskutečnila velmi
vydařená skautská besídka pro veřejnost. Zásluhu o úspěch měla zejména parta starších
junáků, kteří už dosáhli roverského věku. Oddíl jim zakoupil tři komplety hokejové výstroje,
a tak se v zimě 1938-39 hrálo, ovšem na přírodním ledě. Nadšení bylo víc než hokejového
umění: tři zápasy = tři prohry. Z několika členů ze starých Ďáblic byl vytvořen zárodek
samostatného 1. oddílu Ďáblice (Miroslav Ulč - Unkas). Ač to byl oddíl už mimopražský byl
veden ve 24. středisku, které se také snažilo o udržení jeho provozu. Ale doba tomu nepřála,
moc skautování se tomuto oddílu už nepodařilo.
Tehdy se také počali organizovat dospělí, především rodiče. Dne 8. února 1938 se ustavilo
Místní sdružení Skaut-junák VI jako samostatný spolek, který se brzo přejmenoval na
Sdružení přátel Junáka. Jeho hybnou silou byli Antonín Sekera, předseda, Ladislav Havlena a
Roman Petz, místopředsedové. Sdružení úspěšně zaštítilo junácké hnutí při jednání se světem
dospělých, což uvolňovalo ruce (i čas) vedoucím pro práci s mládeží. Bylo také velmi
iniciativní ve snaze o získání vlastní junácké klubovny. Ale úsilí o postavení klubovny 24.
střediska nebylo korunováno úspěchem. Nakonec, když už se daly do kupy peníze a byl i
výhodný tesař-stavebník, chybělo místo. Vyhlédnutý prostor na Skalkách (plošinka s dětským
hřištěm mezi DTJ a hájem) byl magistrátem zamítnut, protože přes toto území vedly dráty
vysokého napětí.
Rok 1939 začal zle - 15. března se ve sněhové plískanici prodíraly od severu přes Kobylisy
nacistické vojenské kolony. Skautovalo se sice dále, ale už to nebylo ono. Čtyřiadvacítka
navázala úzké styky se 13. oddílem sídlícím na Vinohradech (dr. Radko Kadlec, dr. Ota
Dubský - Car). Byly společné výlety na Ládví i jinam, o vánocích 1938 se část
Čtyřiadvacítky účastnila zimního pobytu Třináctky na Masarykově chatě v Beskydě.
Ideální tábořiště u Mutyněveského rybníka se záborem Sudet dostalo už těsně za protektorátní
hranice, louku na Želivce z roku 1937 nechtěl majitel pronajmout. A tak se v červenci 1939
vybudovalo nedaleko odtud na loukách po obou březích Želivky pod Žibřidovicemi (dnes už
pod hladinou přehrady) takové malé mezioddílové jamboree. Na úzkém pruhu na pravém
břehu byl netradičně postavený tábor 24. oddílu junáků (čtyřplátnové družinové stany stály v
řadě místo v obvyklé podkově) s kuchyní a jídelnou. Dostal název TÁB0R ÚPLŇKU,
protože ten se dostavil v průběhu tábora dvakrát; dochovalo se z něho také pěkné album
fotografií. Na velkých loukách protějšího levého břehu se pohodlně vešly další čtyři tábory:
24. smečky vlčat, 13. smečky vlčat, 13. oddílu vodních skautů i tábor 13. oddílu pěšáků, z
něhož se později vyvinul samostatný 38. "suchozemský" oddíl. Oba břehy spojovala dost
bytelná a stavebně náročná "vlastnoruční" lávka, po níž vlčata 24 chodila na jídlo do tábora
junáků 24.
Kromě programů jednotlivých oddílů se uspořádalo několik společných akcí. Velký úspěch
měla polní hra družin o poklad probíhající v okolí a nazvaná Klondyke. Vynikající byla i
táborová světová olympiáda za účasti mnoha národů ze tří světadílů. Afriku reprezentovala
čtveřice starších Čtyřiadvacátníků dokonale naviksovaná černým krémem a pracně
vyglancovaná kartáči do efektního lesku. (Poslední zbytky této apretury se smývaly až doma
v Praze.) Kromě vlastních závodů se konaly různé slavnosti a hrátky, jejichž satirické ostří se
vesměs dotýkalo tehdejší fašistické osy Berlín-Řím-Tokio.
Ale ani po celkem úspěšném táboře se v daném protektorátním ovzduší skautingu už tolik
nedařilo. Nejstarší chlapci začali mít existenční starosti i jiné zájmy, garnitura roverů koncem
roku přešla do 24. klubu oldskautů YENA. Přestupy od vlčat k junákům také nebyly plynulé.
Proto bylo v září 1939 do bytů roznesena tisíc vkusných náborových letáčků pro získání
nových členů. Nepřihlásil se sice ani jediný nováček, ale ozval se skaut, dosud člen 6.
brněnského oddílu, který právě přesídlil do Prahy - Ivo Pražák. A další léta ukázala, jak dobrý
kauf to byl. Spolu s Marcelem Mrkvičkou (Nibowaka) převedli Čtyřiadvacítku přes období
prvního rozpuštění a zasloužili se o oživení činnosti po květnu 1945. Navíc dovedli z
mladších členů získat a vychovat spolupracovníky a následovníky, kteří uchovávají středisko
Sever už v několikáté další generaci.
O vánočních svátcích jela parta junáků z Kobylis spolu se 13. oddílem a s vodáckým 5.
oddílem do Stachů a odtud do osady České Chalupy, která už byla na samé protektorátní
hranici na svazích Churáňova. Spalo se po chalupách, stačila podlaha, sláma, na to celty a
deka. Vaření vlastními silami. Čtyřiadvacítka na Silvestra získala "bez lístků" půlku selátka a
nastalo velké opékání. Ivo k tomu vyrobil velký hrnec báječného bramborového salátu... Po
večeři následovala půlnoční Silvestrovsko-novoroční vyjížďka na lyžích do husté mlhy
zasněžené okolní krajiny. Skautské oddíly se občas večer scházely v rozlehlé třídě místní
školy, i nastalo mohutné pění s kytarami i s tahací harmonikou.
Zkraje roku 1940 se už stupňovala společenská persekuce všeho českého ze strany nacistů, a
tak junácká činnost byla také projevem odolnosti a vzdoru. Přesto se připravoval další tábor,
dokonce dva. Chlapecký (ale už bez mladších vlčat) byl v řídkém borovém lese nad rybníkem
Babák nedaleko Sedlice u Blatné, 24. dívčí oddíl tábořil poblíž chlapeckého u rybníka
Milavý. Klukovský tábor měl trochu bojový ráz: stany do sevřeného kruhu, ale obehnané
"hradbou", tj. kládovým plotem se špicemi namířenými proti vnějšímu "nepříteli". Nazýval se
TÁBOR PRÁCE a byl předválečný poslední.
Při návratu táborníků z výletu do okolí (Orlík, Zvíkov) viděli Kobylisácí v projíždějících
vlacích jiné junáky z těch táborů, které mezitím obsadili a rozehnali nacisté. Také
Čtyřiadvacátníky čekal v táboře příkaz z ústředí Junáka: ukončit předčasně tábor a ihned se
vrátit domů, ale už ne v krojích. Nechtělo se, mládí zatoužilo vzdorovat. V nedalekém dvoru
bývalého ovčína u Sedlice byla volná půda (nebo spíš strop) nad kravínem, místa dost, slámy
taky, vešli se tam všichni včetně skautek a táborového nádobíčka. Ale nebylo to ono. Těžko
se v hovězím a vepřovém prostředí uskutečňoval skatuský program, navíc začalo být deštivo po několika málo vzdorodnech se přece jen jelo domů.
Bylo zřejmé, že skautování má na kahánku. Zbytek prázdnin ; probíhal v horečné činnosti
"přechodu do ilegality", jak se tomu říkalo později. Táborový inventář, zejména stany a
kotlíky, byl rozdělen v táborníkům a skautsky horlivým členům, vlčatům i junákům a
skautkám, nádobí a nářadí ukryly kůlny "Zpravodajské centrály 87" na Pěšinkách a hlavně
tehdejší Uhelný ústav na Rokosce. Ještě pár setkání na Skalkách v září a říjnu, nějaká ta
družinovka, sportovní hrátky na hřišti DTJ na Skalkách (na jedny přišla dřívější skautka Inka Jiřina Nosková, aby pomáhala Aničce Pavlové ve vedení dívčího 24. oddílu) a velká
zahajovací oddílovka v neděli 4. listopadu. Byla poslední. Den na to 5. října 1940 byl Junák
gestapem rozpuštěn a ihned likvidován - ale o příhodě na Skalkách už byla řeč.
Šlo do tuhého, ale nechtělo se kapitulovat. Byla snaha scházet se aspoň pod jinými
záminkami, třeba jako členové DTJ. Zejména šlo o to, udržet kontakt se starými členy, kteří
by měli být zárodkem příští - jak všichni věřili - obnovené činnosti Čtyřiadvacítky. A tak se
na podzim 1940 chodilo do divadel, do plovárny na Klárov, Dívčí oddíl se nějaký čas ještě
scházel v bytě u Šimků v Uhelném ústavu na Rokosce. - A shodou okolností právě na zahradě
tohoto ústavu se 13. května 1945 shromáždila Čtyřiadvacítka k poválečnému opětovnému
ustavení.
ILEGÁLNĚ AŽ DO KVĚTNOVÉ REVOLUCE / 1940 – 1945
Za okupace prožívali skauti nelehké časy. Zvláště ti starší, kteří svůj nesouhlas s nacismem i s
potlačováním demokracie a lidskosti projevovali odbojovými postoji (v ilegalitě, v
partyzánských nebo exilových vojenských jednotkách) anebo aspoň drobnými projevy odporu
k okupantům. Jeden ze zakladatelů skautingu v Kobylisích a pozdější člen 24. klubu
oldskautů YENA, ing. Bohumil Rollo - Budha, shrnul osudy několika svých oddílových
bratrů takto : "Jako první byl v roce 1942 usmrcen gestapem ing. Jan Eliáš. V roce 1944 byl
popraven Josef Spurný. Po celou dobu války bojoval proti Němcům a Italům ve svazku
francouzské armády Miroslav Plešmíd. "Několik bratří bylo vyslýcháno gestapem a různě
persekvováno, někteří byli žalářováni (např. František Dvořák - Šusta a po celou válku
František Luka)." Gestapem byl vyšetřován Jan Kudrna, první vůdce 24. oddílu; tehdy mu byl
zabaven i archiv původního 24. oddílu, proto se z té doby dochovalo poměrně málo
dokumentů. Osud násilné likvidace při "řešení židovské otázky" postihl i vlče obnovené
Čtyřiadvacítky Jiřího Kulku - Míšu.
Ti mladší to přece jen měli o něco jednodušší. Po krátkém hostování v kobyliské DTJ se
hledaly jiné možnosti sdružování. V Přemyšlenské ulici jeden čas mívala Čtyřiadvacítka
klubovnu u Vykoukalů. Kluci z této ulice a z okolí se během války scházeli nedaleko odtud u
Vindušků - Šírů, za příznivého počasí hráli na zahrádce tehdy oblíbený cvrnkaný fotbal.
Začátkem podzimu 1943 většinu z nich zlákali Jaroslav Hanzlík - Generál a Štěpán Šír Medusa k vytvoření společnosti, která se scházela v klubovně, což byla kůlna u Erbenů,
přesně přes ulici proti bývalé klubovně u Vykoukalů. V této skupině se rozvíjely skautské
ideje, a tak chtěli začít skautovat. Prostor pro to získávali v jiných, dosud povolených
organizacích. Přihlásili se do Klubu českých turistů (a to raději dále od místa bydliště), kde se
tvořily oddíly mládeže zvané Káčata.
Oddíl, do něhož docházel Generál, působil oficiálně na Spořilově. V průběhu roku 1944
podnikali výlety (do Modřanského údolí, do Šárky), několikadenní velikonoční výpravu do
Vráže u Berouna, odpoledne se vydávali do Ďáblického háje a za hezkého počasí pořádali
večerní potlachy v Ďolíku. Nosili zelená vlčácká trika nebo podobné košile, žluté šátky a učili
se základním junáckým znalostem. Proto mohl Generál brzo po Novém roce 1945 obnovit
(ovšem stále ještě ilegálně) Čtyřiadvacítku v Kobylisích. Schůzovalo se pak v bytě rodičů
Medusy a také se připravovalo vydávání vlastního časopisu Střela.
Z jiné skupiny Káčat (vodácký 15. oddíl "Svobodného národa bílých perutí" v Braníku) byl
získán ke spolupráci Eda Pachmann, který už měl jako redaktor tamějšího časopisu Lodník
editorské zkušenosti. Tak se podařilo vydat 1. číslo Střely Čtyřiadvacátníků ještě před
Květnovou revolucí.
Činnost Káčat, zejména vodáckého oddílu, měla blízko ke skautování, navíc tu byla od
podzimu 1942 i vodačina: sjíždění legendárních Svatojánských proudů (Štěchovická přehrada
se teprve stavěla), vodácký tábor v Proudkovicích u Kamýka a jiné radovánky. Ostatně právě
tahle vodačina byla později pro Čtyřiadvacítku "osudná" a pomáhala jí přečkat několikeré
"zloby naléhání".
Také 24. dívčí oddíl ani ve válečných letech nacistické persekuce neodumřel. Vypráví o tom
Jana, tehdy Zalabáková, nyní Pražáková - v KČT zvaná Nibowaka: "Po prázdninách 1940,
kdy byl i náš i dívčí tábor předčasně ukončen, scházeli jsme se ještě nějaký čas v bytě u
Šimků na Rokosce (Uhelný ústav). Později některé z nás, hlavně ty starší, začaly docházet do
Dejvic, kde nám - to už jako Káčatům KČT - půjčili klubovnu bratři Robin a Mokasin. Bylo
to ale velmi prosté: na schůzkách jsme svítily svíčkou, na zatopení jsme každá přinesla pár
polínek a sáček uhlí. Nikdy nezapomenu na slibový oheň v údolí Housle nedaleko za Prahou.
By1 provázen pocitem napětí a hrdinství, protože jsme tam tajně dopravily potřeby pro slib,
dříví na oheň a československou vlajku."
Květnového pražského povstání se braničtí vodáci účastnili ve spolupráci s Čs. červeným
křížem (v Podskalské ulici, kde byla též redakce Lodníka), pěšáci z Kobylis spolupracovali
s Revolučními gardami. V "mikrokronice" Edy Pachmanna, pořízené v roce 1968, se o tom
píše:
"Ihned po ukončení hlavních bojů jsme se přihlásili v Nové škole do služeb Revoluční gardy.
Bylo nám určeno hlídkování v budově a spojková služba v okolí. Rozdělili jsme si služby a od
středy 9. května jsme pilně chodili do Nové školy. Tam jsme se také v revoluční kuchyni
stravovali. Nejčastěji jsme působili coby informační služba, ale také jsme jezdili na kolech na
druhá velitelství, do střelnice, nebo jsme třídili německý majetek či zabavené zbraně a
střelivo. Asi po Čtyřech dnech už však nebylo našich služeb mnoho zapotřebí“.
A to právě nazrál čas pro svolání schůzky předválečných i válečných Čtyřiadvacátníků na
zahradu Uhelného ústavu na Rokosce (v neděli 13. května) a pro obnovu činnosti střediska
Sever - už bez zábran.
ANT. B. SVOJSÍK
ANT. B. SVOJSÍK v projevu na valném sjezdu Svazu junáků skautů RČS v roce 1930: "Když
se s námi lord Baden-Powell loučil, vyslovil významnou větu. Pravil: Můžeme změnit duši
národa". - "Ano, můžeme změnit duši národa. Ovšem jenom tehdy, když položíme důraz na
výchovu charakteru. Tuto snahu učinili jsme si vedoucí, často na úkor vnějšího úspěchu a na
svou vlastní škodu. U nás zvítězila idea, výchova v občanských ctnostech stala se základním
pilířem naší výchovy vůbec. Tuhá kázeň v táborech, povinnost konati po skautsku službu bez
nároku na odměnu vychovávají občanskou statečnost, která je nejvyšší ctností člověka." "Veliký je při výchově úkol našich vůdců. Naši vůdci jsou základy našeho hnutí, na nich
budujeme, oni staví. Vůdcovské označení zasluhuje nejvyšší úcty, stejně jako odznak za
záchranu života, neboť vůdce je to, kdo tak často zachraňuje své svěřence mravně a činí je
důstojnými členy lidské společnosti." - "On je chlapci vzorem. Jeho povaha, jeho ctnosti
obrážejí se v životě jeho skautů jako v zrcadle a budou se obrážeti i tehdy, až hoši dorostou v
muže. Naučí je prácí, poctivé, svědomité, vštípí jim úctu k dobrému odborníku, ať je to
řemeslník, umělec či učenec. Vzbudí v nich odpor proti příživníkům a břídilům. Vdechne jim
hnus proti prospěchářství a hrabivosti a proti drzému vyzdvihování vlastní osoby. Vychovává
ze svých svěřenců lidi společenské, kteří dovedou rozeznati důležité od povrchního, hlavní od
vedlejšího a naučí je tak hledati přímou a správnou cestu." - "Více takových vůdců a větší
okruh mládeže - a my bychom byli rádi, aby každý hoch a dívka u nás prošli výchovou
skautskou. Pak bychom opravdu a jistě "změnili duší národa".
II. ÉRA SENIORŮ A NÁSTUP JUNIORŮ 1945-1968
RADOSTNÝ NÁSTUP 1945
Brzo po obnovovací schůzce na Rokosce se rozběhla pravidelná a konkrétní činnost oddílů i
družin. Vedle schůzek, výletů, soutěží družin apod. se uskutečnil rádcovský kurs pro 18
vybraných účastníků. Jeho náplní bylo například "stopování lišky po modré krvi", na které
navazovala bojová hra v lese u Suchdola. Zůstala nedohrána, když kdosi z místních upozornil,
že "kolem je ještě spousta nevybuchlých granátů". Dobře připravený rádcovský kurs s
teoretickou i praktickou náplní vychoval nové spolupracovníky, z nichž časem vyrostli dobří
vedoucí a funkcionáři střediska. Za služby v revolučních dnech roku 1945 získalo 24.
středisko do národní správy jako německý konfiskát chatu a zahradu Na Šutce. Byla to
výborná pomoc pro počáteční rozvíjení činnosti, ale časem ani tato klubovna nepostačovala.
V létě se uskutečnily dva první tábory, byť poněkud provizorní. Týdenní vlastně jen
družinový tábor (15. - 23. 7. 1945 v jihočeských Katovicích na ostrovní loučce nad mlýnem)
vedli Járina, Eda a Golly, účastnili se ho jen členové někdejší ilegální Čtyřiadvacítky. Druhý
tábor byl v lesní chatě u Říček (Ústí nad Orlicí) v podhůří Orlických hor (25. 7. - 10. 8. 1945).
Vedoucími byli Ivo, Marcel, Ofina a Káj. Osazenstvo se rozdělilo do tří "služeb", které se
kromě zajišťování chodu tábora střídaly ve žňové pomoci místním zemědělcům. Ač šlo o
tvrdou práci, vybyly čas i síly na několik šiškových bitev o chatu. Uplatnily se i některé
typicky skautské prvky, jako třeba zkouška o tři orlí pera. Příhodu kolem "velkého mlčení"
líčí táborová kronika:
"Šprýmař Kosťa si na mlčící spolubratry vymýšlel různá "vylepšení". V noci jim kapal vosk
na nohy, a když to s dotyčným nehlo, opaloval mu svíčkou nohy, až ubohá oběť brečela ze
spaní. Načež jí Kosťa s úsměvem na rtech vzbudil a dojatě oznamoval, že právě promluvila.
Ale došla řada i na Kosťu. Přes den to jakž-takž šlo, ale co v noci? Kosťa že nebude spát a
přihlásil se, že vezme hlídku na celou noc. Marcel s tím souhlasil, ale když se v noci náhodou
probudil, šel se na nočního hlídače podívat. Kosťa spí u stolu jako zabitý, svíčka vesele hoří v
haldě papírů, které již pomalu ohořívají. - "Ty. Kosťo, nespi, ať ty papíry nechytnou!" - Kosťa
se ale hájí: "Já nespím, Marciku, já ale musím být vzhůru, víš, abych náhodou nepromluvil ze
spaní..."
Také dívčí skauting se úspěšně rozvíjel. V oranžové družině, která vznikla první, vyrůstaly
pod vedením Jany z rozmazlených holčiček světlušky. Brzy přišla další děvčata, ustavily se i
družiny skautek. Rozdělením 24. dívčího oddílu vznikl 224. dívčí oddíl a roj světlušek. Na
vedení se podílely Miluše Podhajská, Zdena Wittmayerová, Jana Štemproková, později Ivana
Jirková a Olina Dočkalová-Froňková.
Aktivní činnost přinesla i početní vzestup: chlapecká Čtyřiadvacítka měla už 140 členů.
Naštěstí byli k dispozici čerstvě vyškolení rádcové, a tak mohlo dojít k rozdělení oddílu. Pro
nové oddíly jsme si vybírali čísla končící tradiční čtyřiadvacítkou - tedy 224. Střediskový
časopis Kruh uvedl ve svém 1. čísle (vyšlo v lednu 1946) toto rozdělení střediska na konci
roku 1945: 24. a 224. smečka vlčat, 24. a 224. oddíl junáků, 24. roj světlušek a 24. oddíl
skautek. Záhy vznikl i 224. dívčí oddíl a po čase byl ze starších hochů (družiny Medvědů)
ustaven samostatný 324. oddíl junáků (roveři).
Na to ovšem už jediná klubovna nestačila. Proto se na Šutce vedle původní chaty postavila
další, asi o rok později si 324. oddíl vybudoval chatu vedle střelnice. Vlčatům (a později i
skautkám 15. oddílu) sloužila klubovna zapůjčená ve vile u Heriánů. Dívčí oddíly 24. střediska měly klubovnu u Nových (Horňátecká ul.) a později u Širců (Střelničná ul.). Právě tak se
rozrostly i tábory, pořádané už povětšinou jednotlivými oddíly. Nejsou-li v následujícím
přehledu uváděna vlčata a světlušky, znamená to, že tábořili s junáky a skautkami svého čísla.
Rok
1946
1947
1948
24 D
TÁBOR TVAROHU
Dalečín na Svratce
TÁBOR ZAPADAJÍCÍHO
SLUNCE,Mutyněveský
rybník u Jarošova
n.Nežárkou
TÁ80R DEŠŤÚ
u Sebuzína
24 CH
TÁBOR DUCHŮ
224 CH
324 CH
TÁBOR DIVOKÝCH spolu s 24 CH
Chudobín na
KACHEN Milavy
Svratce
u Sedlice
TÁBOR DOBRÉ
TÁBOR NA HADÍ
NÁLADY, Piplvír u STEZCE, H.Pěna
Žišpach
u Jindř.Hradce
(též vlčata 24)
TÁBOR
DIVOKÝCH KRAV
Vranovská přehrada
- Dyje u Frejštejna
TÁBOR
nedaleko
Zvůle u
Kunžaku
CO NAJDETE V KRONIKÁCH 1946 – 1948
Činnost tohoto rušného a plodného období je zachycena nejen v kronice 24. oddílu, ale i v
kronikách družin (24. Ostříži, 224. Jestřábi - dříve Sovy, Lišky) i v kronice roverské družiny
(Medvědi), z níž vznikl 324. oddíl. Kroniku vlčat se zatím nepodařilo objevit. Kromě
střediskového časopisu Kruh existovaly i družinové časopisy (Střela, Liščí doupě). Tyto
rozmnožované i ručně psané památky velmi živě dokreslují tehdejší dobu i dění. Tak několik
ukázek.
Kronika družiny Lišek líčí hru o poklad na táboře Milavy 1946: "První dopis byl psán
šifrovanou morseovkou. Dost brzo jsme jej vyluštili. Potíží bylo, že Káka zrovna skládal
mlčení, a tak bylo těžké se dorozumět. Druhý dopis byl na stromě za rybníkem. Podle busoly
jsme určili třetí: byl ukryt v kapličce na rozcestí. Čtvrtý byl mezi kameny na kolejích - ten
jsme nemohli dlouho najít. Pro další musel Káka doplavat. Poslední dopis visel na borovici u
hájovny a v něm stálo, že zrezavělá ručnice ve zlatokopeckém táboře u Milav nám poví o
pokladu. Skutečně jsme našli vzduchovku a podle hledí jsme přišli k poukázce na poklad..."
O Táboru tvarohu 24. dívčího oddílu v roce 1946 dostali čtenáři Kruhu (1946, č. 6-7)
takovýto přehled hlavních událostí: "Dne 28. 6. se zpívající pětituna řítí z Prahy ponechávajíc
v klubovně dav slzících maminek. Konečně Dalečín! Přenášíme věci přes brod a stavíme
prozatímní tábor. - 3. 7. Bílá družina staví jídelnu, červená kuchyň a modrá táborový kruh.
Noční dobrodružné cvičení. - 8.-9. 7. Stále prší, besedujeme ve stanech, zpíváme. Začíná
zkouška o tři orlí pera. Hladina řeky stoupá. - 17.-19. 7. Velká polní hra Tajemství Inků.
Celodenní výlet na Pernštejn. - 22.-27. 7. Atletika, zápas v odbíjené s Modrou hvězdou. Hra o
poklad. Slavnostní slibový táborový oheň. Bourání tábora a koupání. Jedeme domů."
V Kruhu se ovšem také psalo o vlčatech (leden 1946): "Až do polí před staroslavnou obcí
Brnky trval triumfální pochod statečné smečky. Tam se však skrýval sám ďábel - v podobě
stáda asi třiceti koz, pasoucích se právě uprostřed cesty. Jejich vůdcem byl statný kozel s
mohutnými rohy, s úctyhodným plnovousem. Když se přiblížila vyjící (údajně zpívající)
smečka vlčat, přestaly se kozy sice pást, ale vyklidit pozice zřejmě nehodlaly. Krok čackých
vlčat se zpomalil, zpěv zmrzl na rtech. Teď půjde do tuhého... I nezbylo vlčáckému
vedoucímu, než vrhnout se odhodlaně vpřed. Však zrada: vousatý kozel se k němu přidal, a
tak i celé stádo naše vlčata následovalo. Ta však nepochopila přátelské smýšlení kozího
národa a přidávala - pomalu, a1e jistě - do kroku. Kozy samozřejmě též. A tak posléze vznikl
dojemný společný úprk..."
Kroniky však obsahují i hrůzostrašné záznamy, jako třeba z tábora 24. dívčího oddílu roku
1946: "Nad tábor na Svratce se pomalu snáší noc. Temnota nahání hrůzu před zkouškou
odvahy: ujít okruh přes Dalečín a Chudobín, na kterém jsou čtyři kontroly s různými úkoly.
První jde Honza, klidně se podepíše a odkráčí. Lovka rázně pochoduje, Růža si zpívá. Věra
sama pra sebe komentuje nahlas každý svůj krok. Čudla zoufale hledá zprávu, Příšerka je
zelenější než jindy, protože málem spadla do vody. Šulina vyje strachy pod mostem, Eva a
Wabi hrají opilé námořníky, Vašek nakonec uvízla v kozím chlívku. Hrůzná noc skončila až
ve čtyři hodiny ráno..."
ÚNOROVÝ PUČ A MY 1948 – 1950
Únorový puč KSČ zasáhl do našich myslí, postojů i jednání velmi rasantně. Nejprve
především administrativně: stále bylo třeba předkládat nějaká hlášení, či vysvětlovat jakési
přestupky a nedopatření. K oficiálním kontaktům s novou mocí se vytvořil Akční výbor Junáka. Zpočátku jsme doufali, že se vše podaří ještě nějak racionálně překlenout. Neomalené a
agresivní jednání exponentů Českého svazu mládeže v našem regionu (tehdy proslulá Elfa
Letňanská) nás však postupně přesvědčilo, že opravdová spolupráce není možná.
Gnozeologická východiska a realizační postupy nové totalitní moci byly v rozporu s
humanizujícími a demokratizujícími principy skautingu a československého Junáka zvláště.
Pochopili jsme, že tábory v létě roku 1948 budou patrně poslední - proto jsme si na nich
dávali zvlášť záležet. Organizace táborů byla o to složitější, že jsme museli opět propojit
družiny obou oddílů (24. a 224. junáků) a vyřešit samostatný tábor vlčat. Na junáckém táboru
jsme vedle běžného programu také pomáhali lesákům, navštěvovali jsme okolní tábory,
uspořádali jsme lehkoatletickou olympiádu a samozřejmě nechyběla ani hra o poklad.
Výrazně se zapsala velká etapová hra zvaná Wam-pinning; její poslední zpráva říkala: "Není
to snadné světem jít a nezabloudit z cesty, však radost v světě největší je být druhu svému k
štěstí". K názvu Tábor divokých krav se dospělo po několika nenadálých a sveřepých
návštěvách krav, které zřejmě nesouhlasily s.obsazením jejich pastevního teritoria. Drastické
příhody se dochovaly v kronikách, jako třeba v kapitole "Zlý býk žere Buřinovi stan".
Zpestřením tábora byly také dvě nové pramice přivezené z Prahy, na které jsme si vydělali.
Pokřtili jsme je Delfín a Neptun. Podnikali jsme na nich velké výpravy po Vranovské
přehradě až na hrad Bítov. Sedm nejlepších táborníků (podle výsledků bodování) a pět
činovníků na nich pak splulo ze Stráže nad Nežárkou až do Prahy. Nejdramatičtější moment
plavby, kalamitu pod Zvíkovem, takto zachytil v kronice Muf: "Projeli jsme asi troje peřeje,
přistáli bez nehody na loupáku a roztáhli svůj inventář po břehu k dosoušení. Tu se v zatáčce
vynořil Neptun a šustí si to peřejí k tábořišti. Však všeho nakrátko. Najednou tam předvedli
nějakou fintu a frk frk šli ke dnu jako noha. A pak to šlo kolem nás jako defilé: pádla, chleba,
podlážky, Kašpar, Jarka, kotrč, podlážky, chleba, pingle. V mžiku jsme šli na lov. Něco jsme
chytili, něco ne, byl tam pekelný proud. S lodí to bylo špatné. Řetěz se jim zašlohl za šutr jako
Alík, loď naruby a dík proudu nešla sem ani tam. Zastihl jsem tam Járynu celého
promodralého zimou, sil mu kvapem ubývalo. Golly si na břehu vyléval bubínek (ten v uchu),
Medusa něco křičel. Doktor prohlašoval "Sire, to bylo báječné", Hurvíček se dětinsky radoval
z toho, že je ještě na živu... Dante byl trapný břídil, když popisoval peklo. Asi nebyl nikdy v
Bystrém. - Vše nadranc mokré, salám v trapu, šestery plavky pryč, pět ešusů vzal čert,
Danova bota zmizela, Hýtův svetr uplaval, čtyři podlážky odnesl proud, posádka vyčerpaná a
hladová. Golly vylejvá z dalekohledu salamandry a ždíme harmoniku u fotoaparátu: clonka
necloní, uzávěrka neuzavírá, metry neměří, harmonika neharmonuje a film nefilmuje.
Podíváš-li se do jeho dalekohledu; máš dojem, že hledíš do žumpy, kde se vodní fauna snoubí
s prismaty...“ I tak jsme však dojeli do Prahy všichni a v pořádku - zoceleni individuálně i
jako kolektiv. Což se nám mělo zanedlouho i hodit.
Také 24. klub oldskautů YENA byl v roce 1945 obnoven a jeho vedoucím se stal ing. B.
Rollo - Buddha. Činnost klubu však skončila po Únoru 1948 podle tehdejšího nařízení, které
junácké organizaci nedovolovalo sdružovat dospělé členy.
Po prázdninách 1948 již docházelo k diferenciaci myšlení našich členů; i když většina nás
hodnotila události kolem únorového puče i po něm zcela negativně. Nakonec jsme se museli
rozejít, protože nátlaky na skauting vzrůstaly a uniknout jsme nemohli jinam než do ilegality.
Jen jediná družina (těch nejmenších) byla ochotna pokračovat v ČSM a o prázdninách 1949 se
ještě účastnila borůvkové brigády na Šumavě. Již zajištěný tábor (opět na Piplvíru u Žišpach)
musel být odvolán, OV ČSM nám jej již zakázal.
Zakončovací schůze a porada s rodiči se konala 24. 6. 1949. Ze všech kobyliských oddílů zbyl
pouze jediný - ale na jak dlouho? Veškerý majetek (klubovny, lodě, stany i další inventář)
musel být odevzdán ČSM. Přišli jsme tak prakticky o všechno. Podařilo se však uchovat
nějaké písemnosti a historické památky. Nejcennější z nich byly zakopány či zazděny, aby na
ně nebylo vidět... Zejména šlo o dokument, který jsme přijali 9. prosince 1950 na schůzce u
Žížnivků. Pozváni ovšem byli jen ti nejvěrnější a nejspolehlivější. Bylo nás tehdy 22 a
hlasovali jsme jednomyslně. Přijali jsme stanovy "Junáckého klubu Sever" a složili slib, ve
kterém jsme prohlašovali:
My, skauti a skautky střediska Sever, kterým bylo znemožněno provozovat činnost v
junáckých oddílech, a kteří nesouhlasí s okleštěním a zmrzačením skautingu v dnešním
Junáku, my prohlašujeme, že zachováme věrnost ideálům skautského hnutí a světového
bratrství, jak je razili jeho zakladatelé Sir Robert Baden-Powell a Ernest Thompson Seton.
Věříme pevně v pravdivost a sílu tohoto hnutí a slibujeme, že jediným prostředkem k jeho
obhájení nám bude pravda. Abychom mohli dále žít podle skautských zásad, zakládáme tímto
JUNÁCKÝ KLUB SEVER a zároveň schvalujeme stanovy, jejichž znění následuje.
Prohlašujeme, že chceme usilovat, aby tyto stanovy byly prováděny v duchu skautské idee a
mezinárodního bratrství, neboť chceme se stát dobrými a platnými členy lidské společnosti.
V Praze, dne 9. 12. 1950
Těch dvaadvacet svůj slib dodrželo. Dokonce do té míry, že ani jeden z nich se nestal členem
KSČ. Ačkoliv někteří z nich k tomu byli několikrát vyzváni a pak nesli velmi nepříjemné
důsledky svého pevného postoje. Přitom jsme netušili, že krutovláda padesátých let se do
našich řad již podepsala, a to dokonce o celý půlrok dříve. Bratr kapitán Miroslav Plešmít,
člen 24. klubu oldskautů YENA, hrdina druhého odboje proti okupantům, byl pučisty zatčen,
odsouzen k smrti a 25. května 1950 i popraven. Jeho hrob je na Novém ďáblickém hřbitově.
NA VODĚ I POD VODOU 1951 – 1967
V Praze - Kobylisích, kde jsme byli doma, bychom neustále byli jako pod drobnohledem nové
vrchnosti, a tak jsme se organizovali pod různými firmami z blízkého i vzdálenějšího okolí:
byly to tělovýchovné oddíly Sokol Střížkov, Meopta Košíře, Tatrovka Smíchov. Schůzky
jsme pořádali v bytech členů, což se osvědčilo a nynější 24. klub seniorů tomu dává přednost
dosud, i když při počtu třiceti lidí (rozrostli jsme se ženitbami) bývá v moderních bytech
poměrně těsno...
Politickou situaci jsme tehdy sledovali i nadále. Obstarali jsme si některé práce Masarykovy,
spolupracovali jsme s Demokratickým klubem (někteří z nás jsou i jeho zakladateli) a tak
jsme se vzájemně udržovali nad vodou. Bez zajímavosti nejsou ani témata diskusí na našich
schůzkách: humanita, světové bratrství, demokratická soustava, mravní výchova jednotlivce,
kolektiv a jeho zákony života, demokracie a bolševismus, univerzální deklarace lidských práv
a jiné. Na pořad však přicházela také témata kulturní, technická, turistická, přírodovědná - čím
kdo mohl přispět.
To nás tedy drželo nad vodou. Pod vodu jsme se stále častěji dostávali na výletech a při
expedicích, protože jsme se stále více zaměřovali na vodačení. V roce 1950 jsme sjížděli
Vltavu z Vyššího Brodu, v roce 1951 jsme splouvali Oravu i Váh a absolvovali Posázavskou
Odyseu, následovaly i další akce. Od roku 1954 jsme taky začali amatérsky filmovat. Názvy
jednotlivých částí seriálů "Z naší prehistorie" a "Plnou parou" napovídají tehdejší události:
Zlomky z čundru Slovenskem 1954, Kajakáři nastupují 1954, V jarních peřejích Ohře 1955,
Čtrnáct statných lodníků 1955, Mokré velikonoce na Střele 1956, Polsko 1956, Dunaj 1958,
Labe 1959. Takže jsme nezaháleli turisticky ani vodácky.
Využili jsme možnosti pracovat pro mládež v širším, možno říci celostátním měřítku, a to v
tehdejší turistické organizaci ČSTV. Tři členové 24. střediska - Ivo, Káka a Buřina - získali
nejvyšší cvičitelskou kvalifikaci ve vodní turistice. Spolupracovali jsme v ústřední komisi
vodní turistiky legálního ČSTV, kde se sešlo mnoho kamarádů, kteří měli s námi shodný
názor na výchovu mládeže. Tehdy se začaly při odborech turistiky tělovýchovných jednot
ČSTV organizovat oddíly mládeže. V čele většiny dobře pracujících oddílů se objevovali
zkušení skautští pracovníci, kteří si s výchovou dětí věděli tedy rady. Touto přirozenou cestou
se "naši" stále více uplatňovali i v rámci obvodů, okresů a krajů.
Také Čtyřiadvacítka se vrátila do "rodných" Kobylis pod ochranná křídla odboru turistiky TJ
Kobylisy, později Admira, nyní opět původní Sokol. Za toto pohostinství patří turistice a
tělovýchově náš dík. Dospělí i dospívající Čtyřiadvacátníci byli spolehlivou základnou pro
intenzívní činnost. Byla to radostná práce, i když jsme samozřejmě za tehdejších podmínek
nemohli dávat mládeži otevřenou skautskou výchovu, ale jen jakýsi odvar uvařený z junácké
praxe i organizace a z nenápadného vštěpování základů čestného a slušného chování i
principů humanistické morálky. I toto relativně málo znamenalo tehdy mnoho.
DĚTSKÉ TÁBORY A VÝPADY DO ZAHRANIČÍ 1961 – 1968
Jak šla léta, vznikaly v našem klubu i rodiny, přišly radosti a starosti s malými dětmi. Řekli
jsme si, že své potomky budeme vychovávat "po našem", a to již od plenek. Tak vznikaly
první dětské tábory tzv. "děcáky", které se staly další nezapomenutelnou etapou společné
činnosti. První dětský tábor jsme uspořádali v roce 1961 u Lázského rybníka a pokračovalo se
v nich potom každý rok: Borovsko, Jetřichovice, Hluboká u Borovan, Smilovy Hory,
Opařany, Nové Hrady, v roce 1968 na Střele pod Rabštejnem.Vzpomínky na tuto vývojovou
etapu dosud oživují filmy, diapozitivy a fotografie.
Souběžně s rodinnou činností se rozvíjely i náročné vodácké výpravy do zahraničí: 1965
Rakousko a Itálie, 1967 Bulharsko, 1968 Jugoslávie. Nezanedbávali jsme však ani tuzemsko:
1962 zimní táboření na Šumavě, 1963 Jizerské a Lužické hory s horolezci, 1965 zimní
přechod Králického Sněžníku, navíc motoristické zájezdy, pěší putovní tábory a geologické i
botanické expedice. Opravdu máme nač vzpomínat.
OPĚT VŠICHNI SPOLU 1968
Období před Pražským jarem jsme prožívali velmi intenzívně. Obnovili jsme politické
diskuse a připravovali se na obnovení legálního skautingu v Kobylisích. K historickému
setkání staré Čtvřiadvacítky došlo na schůzce v kavárně u Světů dne 3. dubna 1968. Ve svém
deníku na to Buřina vzpomíná takto:
"Na pravidelných schůzkách se domlouváme, že nazrál čas na další vystoupení z ilegality.
Kocour tedy aktivizuje kobyliské skauty a svolává velký mítink. Je s podivem, kolik se nás po
těch dvaceti letech schází. Shromáždění je naplněno euforií ztraceného a znovu
připomenutého mládí a čas voní nadšením i nadějemi. Je příjemné vidět staré tváře s mladým
elánem a neutuchající iniciativou. Eda přináší různá provolání politická i vztahující se ke
skautingu. Taky krystalizují zájmové okruhy. Mnozí se stále cítí mladí duchem na práci s
dětmi. Současně bude třeba pracovat i v orgánech ústředí. Pro mnohé prostý pocit
sounáležitosti se Čtyřiadvacítkou bude dostatečnou motivací pro další období. To ještě
netušíme, že zase bude jen krátkou epizodou. Debata pokračuje ještě na tržišti před palácem
Svět - je úvodem k několika společným podnikům, při nichž se v přírodě sejdeme my starší s
těmi mladšími i nejmladšími."
VÝLET VE VERŠÍCH 1968
O rozmachu obnovené činnosti svědčí také bohaté zápisy v kronice 24. oddílu skautů z let
1969 - 1970. 0 druhém oddílovém výletu se píše dokonce ve verších:
Pršelo, jen se lilo,
Soutěžíme v družstvech taky,
hned zas krásně bylo
kdo lépe umí junácké znaky
18. 5. 1968 v ten den,
z větviček, kamenů, listí,
kdy šli jsme do přírody ven.
kdo více má bodů se zjistí.
Sraz byl v 8 hodin ráno,
V lomu jsme soutěžili zase,
my dávno už měli vyspáno.
kdo ohniště má v plné kráse.
Obešli jsme v Trojí zoo,
Tam jsme také obědvali,
pěkně vesele se nám šlo.
do stavby stanů se pak da1i.
Za příjemného bavení
Opět se do pršení dalo,
šlo se k převozníkovu stavení.
asi té vody bylo ještě málo.
Do loďky jsme nalezli,
Hod kameny na přesný cíl,
na druhou stranu se převezli.
pak jsme zmoklí ušli pár mil.
Zas dál se po silnici putuje,
Neděle končí, kamarádi dobří,
autobusák na nás hubuje.
smějí se vesele
Cvičíme nástupy a rozchody,
Jezevci a Bobři.
pořadový krok a pochody.
Zapsal: Štěpo Martin
ÉRA JUNIORŮ A TĚCH DNEŠNÍCH 1968 - 1991
TŘI ROKY LEGALITY 1968 – 1970
Skautské Pražské jaro začalo 29. března 1968, kdy shromáždění junáků a skautek, svolané do
holešovické Domoviny, vyhlásilo obnovení skautské činnosti. Náčelník dr. Plajner
symbolicky obnovoval u československé vlajky slib včetně "...a sloužiti jí věrně v každé
době."
Po zmíněné už obnovovací schůzi Čtyřiadvacítky 3. dubna 1969 se 5. května uskutečnil první
výlet, a to již s nováčky. Klubovna byla zprvu v ulici Nad Šutkou č. 21, později v Trojské č.
3, ta byla už "naše", a proto jsme si ji mohli po svém vymalovat a vyzdobit. (Chaty
poválečných kluboven na Šutce i u střelnice mezitím zmizely při nové zástavbě.) Děvčata
měla nějaký čas klubovnu v Nové škole, klubovna vlčat byla u Kubíčků v Písečné ulici.
Nastal přímo výbuch zájmu dětí o skautskou činnost, příliv nováčků jsme jen těžko zvládali.
Starším činovníkům naštěstí přišli na pomoc mladší už z odchované generace (např. Vláďa
Pražák, Michal Vlach a Jirka Stangl, u děvčat pak Ivana Jirková), takže se mohly rozjet
pravidelné schůzky, výlety i další zajímavé podniky, proběhl rádcovský kurs a první skautské
sliby.
Toho roku 1968 jsme si ještě netroufli uspořádat letní tábory. Jednak byla krátká doba na
jejich přípravu, jednak jsme neměli potřebné vybavení, neboť vše si přivlastnil v roce 1949 a
1950 tehdejší svaz mládeže, ale také chyběla dostatečná průprava táborníků. I tak neskončily
prázdniny dobře. Přišel 21. srpen a násilné obsazení Československa. Bylo jasné, že žádná
protidemokratická a protihumanistická moc nestrpí skautskou výchovu a že je tedy skauting
odsouzen k dalšímu násilnému zániku. Normalizační vládci,však nemohli uchopit moc ihned,
a tak nám ještě zbýval čas do poloviny roku 1970, i když činnost už probíhala za všelijakých
zápasů a byla rušena nevraživým sledováním ze strany různých "vyšších složek".
Přesto se však kroniky z té doby dále plnily zápisy o výpravách, táborových ohních i
besedách a schůzkách, o radostech skautského mládí. Také znovu začal vycházet střediskový
časopis Kruh: od prosince 1968 do června 1970 se podařilo vydat sedm sešitů. Také jeho
články jsou obrazem bohaté a pestré činnosti oddílů 24. střediska. Na předělu května a června
1969 se uskutečnil střediskový sraz a závody - ale to už se také blížily tábory roku 1969.
Tábořilo se u Jetřichovic nedaleko dvojměstí Sedlec-Prčice, děvčata u malého rybníčku a
chlapci asi o kilometr výše u potůčku. Při stavbě tábora lilo, až byla louka jako namočená
houba a vlčata volala ze spaní maminku. Chlapci nebrali drsná a důrazná poučení od Matky
přírody jako důsledek své nováčkovské nešikovnosti, ale jako neodvratitelnou ránu osudu proto název Tábor joginů. Dívčí tábor byl pojmenován Flameri, prý podle oblíbeného
moučníku. Ale bylo ovšem i dost suchých a krásných dnů plných výcviku, her a výprav do
okolí, takže oba tábory byly velmi úspěšné. O dívčím táboru natočili film lrena Kadlecová a
Karel Trázník.
Jenže školní rok 1969-1970 byl opět posledním před dalším zrušením skautské organizace.
Junák musel vstoupit do Sdružení organizací dětí a mládeže, aby se tak dostal pod kontrolu
normalizátorů. Oddíly 24. střediska ovšem po celou dobu zůstaly členy odboru turistiky TJ
Kobylisy. Nejprve z vděčnosti za to, že se nás ujali, když bylo zle, ale později už také s
perspektivou, co uděláme, až nás zase jako junáky rozeženou.
Mezitím jsme se zmohli na nové materiální vybavení, dokonce jsme sehnali dřevo (palubky)
a ve stodole na Šutce jsme si postavili skládací podsady. Od roku 1970 v nich táboříme
dosud. Organizačně jsme upevňovali oddíly a v nich jsme pracovali dál po našem. Z větších
akcí konce roku 1969 to byly výpravy do Dubských skal, pouštění draků, rádcovský kurs v
Lobendavě, lehkoatletické závody i hry ve městě. V zimě 1969-1970 došlo i na výpravy do
Krkonoš a do Jáchymova, ale kromě toho se uskutečnilo několik menších lyžařských výprav
a "stopovaček". Na jaře 1970 jsme pokračovali v činnosti: schůzky, výpravy, brigády v
lesích, poznávání Prahy. Koncem května se opět konal střediskový sraz (poslední...) a
závody, a to u Malé Lečice. Sešlo se nás 113: z toho 33 vlčat a světlušek, 55 skautů a
skautek, 11 oldskautů a 14 činovníků.
V červnu 1970 se však už vše zaměřovalo k letním táborům. Na třech loukách, oddělených
meandry řičky, v údolí Stříbrné Hutě poblíž Dobronic a Chýnova, tábořili skauti, skautky,
vlčata a světlušky 24. oddílů. Junáci 224. oddílu se chystali na putovní tábor z Medzilaborců
na Duklu a pak až do Pienin a Vysokých Tater. Tábory proběhly v radostném duchu, v
klasickém skautském stylu a bez rušivých momentů. Tábor u Stříbrných Hutí byl vyhlášen za
nejlepší z Prahy 8, chválou nešetřila ani kontrola z ústředí Junáka. U účastníků zanechal
krásnou vzpomínku a staly se jim posilou do dalších měsíců a let. Byly to totiž na delší čas
oficiální tábory poslední.
K tomuto období třeba ještě dodat, že mnozí starší Čtyřiadvacátníci dělili svou pracovní
kapacitu mezi práci pro 24. středisko a mezi spolupráci s ústředím Junáka. Například na práci
v tehdy ustavených studijních odborech náčelnictev chlapeckého i dívčího kmene se podíleli
Jana, Buřina, Eda a Golly. V dalších mimostřediskových funkcích (a později i v turistické
organizaci ČSTV) pracovali Ivo, Káka, Míťa Škvor i jiní. Toto byl přínos 24. střediska pro
celé skautské hnutí a pro práci s mládeží vůbec. Zpětně to zase dodávalo činovníkům
střediska zasvěcenější pohled na celkovou problematiku. A to se pak uplatňovalo i v
kritických dobách, které měly záhy nastat.
HOVOŘÍ KRONIKY A DENÍKY 1968 – 1970
Tehdejší zápisy jsou bezprostředním záznamem událostí, dojmů a pocitů přímých účastníků.
Jsou i zrcadlem, jehož pomocí můžeme dnes nahlédnout do tehdejších časů. Tak třeba co se
psalo v Kruhu o velikonocích junáků v roce 1969:
"Tmavý les tiše šuměl nad Hejnicí. Pod šedou skálou plápolal náš malý táborový oheň. Za
loukou bylo údolíčko a za ním ještě tmavší a hustší les. U ohně se vypráví o dvou
poustevnících, kteří ve zdejších hvozdech žijí už tak dlouho, že zapomněli lidskou řeč. Když
si večer vyprávějí, zní to jako vytí divé zvěře. Každého z táborového kruhu čekal úkol, vydat
se sám a sám do lesů, podle zvuku oba poustevníky najít a přinést od nich klíč k tajemné
šifře. Mnozí odvážlivci splnili úkol dobře a rychle. Někteří se plouhali lesy sem a tam a lekali
se kamarádů, nebo se jich vyptávali na cestu. Většina si prý dodávala odvahy vyprávěním do
kroku, samomluvou. Třeba: "Co to tu je - aha, kámen - tak ho pěkně obejdeme, ták - a co je
zase tohle - to snad je pařez, nebo co..." Takovéhle průpovídky prý značně uklidňují. Tak
junáci získávali první zkušenosti s nočním lesem. Ještě pak seznámení s noční oblohou a
hupky do spacáků."
A takhle se zapsal do dějin tábor Flameri 24. dívčího oddílu v roce 1969: "Jedeme autobusem
do Jetřichovic. Ideální tábořiště, mizerné počasí. Světluškám pomáhají oldskauti, skautky jsou
nepromokavé. Brzy však sluníčko ozařuje slamníkový průvod do tábora i orienťák na Čertovo
břemeno. Soutěž o nejlepší táborové křeslo střídá atletika, skautská praxe, plavání, odbíjená,
noční hra mezi tábory, slibový oheň, noční poplach, olympiáda. Poslední noc přišli Barbuláci
a pomohli nám bourat tábor."
Skautka Boris zase zachytila ovzduší před táborem 1970: "Každý se těší na něco jiného.
Někdo na táborák, jiný na jízdy na strágule. Já osobně se těším na táborovou legraci. A
nedivte se. Víte vy, co píše Kudrlinka domů? "Milá maminko! Pořád prší. Včera jsem se
sekla. Dneska jsem se řízla. Nejdou mi hodinky. Zamrzly mi kolečka. Tvoje Ivanka." - Béda
zase bude s rozvahou čelit na hlídce nebezpečí a její výkřiky "Sestro, von tam někdo stojí!
Sestro, stojí tam tlustej chlap, láme stromy a věší plínky..." neustanou. Přála bych vám také
prožít blaho, když Jitka budí na hlídku. Vytáhne vás ze spacáku až na táborové náměstí,
zašajní baterkou do obličeje a pak prohlásí: "Šmarjá, to nejsi ty..:': a jde hledat svou oběť
jinam. Také doufám, že loňské štěkání démona Prčic nahradí kvílení Smrťopšitky Dobronické. Taky se těšíte, viďte?" "
Dobře se čte záznam o úspěšné účasti skautek 24. oddílu ve Svojsíkově závodu, jak to zapsal
Ivo: "Po vítězství v obvodním kole (Prahy 8) nastalo několik dní nabitých přípravou: běhání
po Čimičáku, nasazování dlah v kuchyni, výpočty slavných matematiků atd. Nastalo oblastní
kolo (pražské), den měření sil. Šestičlenná hlídka vedená Rajšou hájila čest oddílu. Atletika,
měření, signalizace při té bratr bafuňář zaměnil 50 písmen za 50 slov a skautky pak bolely i
ty dřevěné tyčky u praporků... Kytky rychle uvadly, byl hlad a žízeň, ale muselo se vyrazit na
zlatý hřeb soutěže - orientační závod. Podle nejasného plánku vyrazila Rajša jako jelen a
ostatní pádily za ní. Dobře zvládly i popis trati a splavené dorazily do cíle. Byly první."
Úspěšní byli i ti nejmenší, jak o tom hovoří zápis o pražském kole závodů vlčat a světlušek v
červnu 1970 u Točné: "Vítězné šestky Prahy 8 - světlušky a vlčata 24. střediska - bojovaly o
vlajku náčelní a o totem náčelníka. Sluníčko hřálo, vedoucí se potili a s napětím sledovali
výkony svých skautských dětí: znalost přírody, první pomoc, pochodový náčrtek, stavba
stanu, scénka, zpěv, výtvarná práce. Den rychle uběhl, závod skončil, rozhodčí počítali
výsledky. A už tu byl slavnostní nástup s vyhlášením výsledků. Šestka 24. roje světlušek
vybojovala 2. místo a krásný stan, šestka vlčat skončila na předním 4. místě. Všichni jsme si
oddechli, že to máme s úspěchem za sebou."
PRAŽSKÉ JARO POHASÍNÁ - MY JAKO TOM 1971 – 1988
Po táborech 1970 nám bylo oznámeno, že podle usnesení federální rady Organizací dětí a
mládeže ukončil Junák svou činnost. Majetek 24. střediska, hotovost i místnosti převzala
obvodní rada Pionýrské organizace SSM Prahy 8. Při dnešních cenách by to bylo hodně přes
sto tisíc korun. Naštěstí jsme však současně byli členy odboru turistiky TJ Kobylisy a na tuto
organizaci se zákaz činnosti nevztahoval. Nelze nevzpomenout na ing. Kamila Pressa, tou
dobou předsedu OTTJ Kobylisy: moc nám tehdy pomohl, stejně jako výbor tělovýchovné
jednoty.
Smutně jsme tedy schovali v mysli vzpomínky "na lepší časy" a doma i slibové odznaky,
šátky a opasky. Byli jsme nuceni dále pokračovat v práci s mládeží bez skautských
výchovných prostředků, jakými je desatero zákonů a slib. Znovu jsme se vrátili ke
zmiňovanému již odvaru, který sice obsahoval lákavé a dobré formy činnosti (jako turistiku,
vodačinu, táboření a lyžařské výpravy), ale přesto nemohl u nováčků vychovat rozhodující
vlastnosti, které právě dnešní společnosti velmi chybějí. V odboru turistiky jsme měli tři
turistické oddíly mládeže označované zkratkou TOM, a to chlapecký, dívčí a pro starší
mládež, navíc mnoho dospělých turistů (mezi nimi pracovali někteří z 24. klubu oldskautů).
V tomto turistickém mezidobí jsme patřili k předním kolektivům v republice, zejména na
úseku vodní turistiky, a to i účastí našich dospělých členů na práci ústředních orgánů.
Početně jsme po celá léta měli okolo 200 členů. Naše TOM každoročně pořádaly stálé tábory,
starší a dospělí zase velké letní putovní akce, zejména na evropské řeky - a čím divočejší, tím
lépe.
Podmínkou úspěchů práce s mládeží bylo spolehlivé zázemí, o které pečovali dospělí,
především oldskauti 24. klubu, které řídil Eda Pachmann, motorem činnosti byl i Ivo Pražák,
Káka Štemprok a Vláďa Froněk. Tento klub seniorů měl "na svědomí" vybudování, udržování a stálé vylepšování naší klubovny (dříve v nepoužívané českobratrské modlitebně, po
přestěhování na bývalé Svornosti pod Ládvím), vybudování rozsáhlého lodního parku se
vším, co k tomu náleží, i znovuvzkříšení chaty Žalý v Krkonoších. Pro své organizační schopnosti i pro svou ochotu pracovat bez ruky natažené pro odměnu byli někteří z nich platnými
členy výboru tělovýchovné jednoty Kobylisy, později Admira.
Přes veškerou naši snahu bylo však postupem let stále obtížnější udržet mezi dětmi úctu k
základním hodnotám našeho morálního hlediska jako je pravdomluvnost, čestnost,
prospěšnost a pracovitost, zdvořilost, přátelství, láska k přírodě a její ochrana i všechny další
ideály, které mládeži vštěpoval skautský výchovný systém. Bylo to tím obtížnější, že děti
viděly kolem sebe ve světě dospělých zcela jiný obraz hodnot lidského života, kde na
předních místech stál majetek, získaný pokud možno bez námahy. Lze však tvrdit, že přes
všechny problémy jsme v tomto dvacetiletém období - a to je údobí téměř jedné generace! udělali pro děti (ale i pro sebe) hodně dobrého a obecně prospěšného.
Členové našich oddílů však za tu dobu také postupně dospívali a zakládali rodiny. Přesto jsme
zjišťovali, že jim těch pár týdnů pod stanem na táboře a především ve společnosti kamarádů a
přátel z oddílu jaksi chybí. A tak se jedny prázdniny dvě oděckované rodiny připojily k
oddílovému táboru mládeže, kde dílem pomáhaly při zásobování i zajišťování programu,
dílem užívaly tábornického života. Přitom celá rodina stála pohromadě. S přibývajícími
oddílovými rodinkami se brzo ukázalo, že tudy cesta nevede a že bude vhodné navázat na
tradici dětských táborů dřívějšího období.
První novodobé samostatné dětské tábory pořádané odborem turistiky TJ Admira Kobylisy
byly poblíž tábora oddílu mládeže TOM. Výhodou byla společná doprava, vybavení i
vzájemná pomoc, ale i udržování kontinuity kolektivu. Tyto počáteční dětské tábory byly v
letech 1981 a 1982 na Sázavě u Nížkova a potom na potoce Javornice. Později na říčce
Smutné u Opařan bývaly dokonce tři tábory blízko sebe: chlapecký, dívčí a rodin s dětmi. I
když se tábory TOM vrátily na Sázavu k Nížkovu, tábory rodin setrvaly na Smutné dále.
Rodiče se v nich střídali v zajišťování programu pro děti i ve vaření. Program se řídil věkem
dětí, a proto často byl dvojí. Delší táborová hra bývala rámcem pro sled soutěží a her na
louce, v lese i ve vodě. V posledních letech k tomu přistoupily i cyklistické vyjížďky do okolí
a ukázalo se, že cestování na kolech děti velmi baví.
K oblíbenému programu větších dětí patří např. zálesácké vaření, jízda na lodích, ale i
kreslení květin a jihočeských chalup. Prostorná kuchyně s jídelnou se uplatní nejen pro vaření,
ale i při nepříznivém počasí. Pak tu bývá sice trochu přelidněno, ale útulno. Nemohou ovšem
chybět ani táborové ohně; slavnostním táborákem taky každý běh končí. Děti tu dostávají
drobné upomínky, které jim pak připomínají prázdniny prožité společně s kamarády i s rodiči.
Spolu s novodobými "děcáky" došlo i na první "vňučáky": někteří ze seniorů přivedli totiž i
svá vnoučata. Mnohdy tak žily svorně vedle sebe všechny tři generace. Také tato druhá vlna
dětských táborů pomáhala udržovat kontinuitu kolektivu 24. střediska a měla nemalý podíl na
překlenutí krizových období. Současně to také byla líheň budoucích členů oddílů pro časy
dalšího obnovení řádné skautské činnosti.
POMÁHÁME SKAUTINGU POTŘETÍ 1988 – 1989
Vedle legální činnosti v odboru turistiky ČSTV Dynamo či později Admira Kobylisy a v
oddílech mládeže TOM někteří z nás pokračovali i v ilegální činnosti na úseku skautingu, a to
z přímého podnětu náčelníka dr. Plajnera. Například bylo třeba zdokumentovat a zhodnotit
poslední legální období Českého Junáka (1968 - 1970), ale také naznačit žádoucí perspektivy
skautingu u nás. V podstatě v okruhu předsednictva náčelnictva chlapeckého kmene (Plajner,
Břicháček, Pachmann) a ve spolupráci s několika dalšími pracovníky (zajišťujícími potřebné
archivní materiály) vznikly v letech 1982 až 1986 elaboráty "Zaplál oheň divuplný, teze a
dokumenty o výchovné činnosti Junáka 1968-1970" a "Meditace o výchově", týkající se i
žádoucích perspektiv. Oba jsou nyní součástí knižního fondu R. Plajnera v Památníku
národního písemnictví.
V druhé polovině osmdesátých let tyto teoretické úvahy přerostly do praxe příprav příští
činnosti, v níž se doufalo a věřilo. Touto cestou byla vůdcem 24. oddílu oldskautů inspirována
a ve spolupráci s instruktorskou lesní školou (zejména J. Písko a V. Řehák) připravena
proklamace k 28. říjnu 1989. (Byla rozeslána až těsně po 17. listopadu jako tzv. první
Brněnský dopis.)
Pohyb směrem ke svobodě v celé východní a střední Evropě se samozřejmě nemohl neodrazit
v našich oddílech. Bylo jasné, že totalitní systém se už dlouho neudrží. Zbývala jen otázka,
kdy ke zhroucení režimu dojde. Historickým mezníkem nejnovější historie Čtyřiadvacítky byl
seminář cvičitelů a instruktorů oddílů mládeže TOM pořádaný na chatě Žalý ve dnech 17. až
19. listopadu 1989. Tam Eda Pachmann přinesl v neděli zprávu, že v Praze se stalo něco, co
může předznamenat další převratné události.
Později v prosinci byli naši členové již spoluorganizátory toho, kdy se v Městské knihovně v
Praze vyhlásilo oficiální obnovení činnosti skautského hnutí. Členové ústředních orgánů
Junáka, řádně zvolení v roce 1968, se opět ujali práce v ústředí. Čtyřiadvacítka, jmenovitě
Jana Pražáková, místopředsedkyně obvodní rady Junáka v Praze 8, v zastoupení mezitím
zesnulého náčelníka obvodu, svolala na 11. ledna 1990 i první zasedání obvodní rady Junáka.
Tím se vlastně naše středisko přímo podílelo na opětném vzkříšení skautingu v Praze 8 i v
celé České republice. Tak začala nová obnova hnutí, a to nesrovnatelně těžší a úpornější, než
všechny předchozí.
Posledních 21 let totalitního systému totiž způsobilo snad ještě hlubší celkový morální úpadek
společnosti, než všechna předchozí léta nesvobody. Dnes již zůstává jen nemnoho těch, kdo
jsou schopni předat mladším ty duchovní hodnoty, které jsou nosnou náplní skautského
výchovného systému. Jen málokdo z dnešních mladých lidí má představu o tom, co to je
morálka, odpovědnost, služba. Proto dnes nestojíme pouze před úkolem obnovit kobyliskou
Čtyřiadvacítku, ale také před úkolem vzkřísit v dnešních jejích členech morální dimenze
skautingu.
ČTYŘIADVACÍTKA DNES 1990 – 1991
Zpětný přerod turistických oddílů mládeže a odboru turistiky ČSTV Admira Kobylisy na
skautské oddíly a ve 24. středisko Junáka SEVER tedy nebyl bez problémů. Na rozdíl od
dřívější doby se tentokrát rozhodoval každý sám za sebe a dobrovolně, bez tlaku okolností.
Kupodivu někteří z dosavadních členů - po dvaceti i více letech "turistování" - nechtěli o
skautské organizaci ani slyšet: zatím jim "nic nescházelo", měli všechno, co k turistice
potřebovali a hlavně byli zcela volní - bez organizačních i morálních závazků. Někteří se
ptali, co by jim přechod do Junáka vlastně přinesl, co se změní v jejich prospěch - snad
dokonce i materiální.
Ukázalo se, že po oněch dvaceti "normalizačních" letech přece jen z některých mladších
členů, kteří neprožili skauting intenzívně, nebo přišli mezi nás až po jeho opětném zrušení,
vyprchal tzv. skautský duch. Nepociťovali potřebu změnit - pomocí skautských zákonů a
slibu - pořadí duchovních hodnot ve prospěch upřednostňování hodnot morálních. Nechápali
už mravní hodnoty skautingu a jejich význam pro výchovu mládeže a tím i příštích generací.
V tomto souboji o budoucnost se osvědčil jeden z vedoucích TOM, dr. František Mantlík,
který první pochopil, co může využití skautingu ve výchově znamenat. Jeho nekompromisní
postoj přispěl k přerodu mladších oddílů TOM na oddíly skautské. O totéž v dívčím TOM
usiloval jeho vedoucí ing. Petr Brabec (Juan).
Tábor v roce 1990 byl táborem přerodu TOM na skautský oddíl: v jeho průběhu se měl každý
rozhodnout, zda chce být skautem, nebo zda po táboře oddíl opustí a přejde do turistiky. Náš
velmi rušný a aktivní tábor byl opět na Sázavě u Nížkova a jistě děti nezklamal. A v jeho
průběhu - světe, žasni - opravdu u většiny dětí i rádců přerod na skauty nastal. Byla to velká
radost, tento vzácný jev pozorovat a také se ho účastnit. Od září se i dívčí TOM rozjel jako
24. oddíl skautek.
V roce 1990 jsme začínali bez vlčat a světlušek - nebyli vedoucí. Už se nám však podařilo
vedoucího pro vlčata získat a ustavit 24. smečku. Na vůdkyni světlušek však stále čekáme.
Předpokládáme, že starší chlapce a děvčata v roverském věku povede nadějný starší skaut po
návratu z vojenské služby.
Hlavním stanem 24. střediska Junáka SEVER je klubovna na Svornosti pod Ďáblickým
hájem, která patří TJ Sokol Kobylisy, jehož členy jsou také všichni příslušníci střediska.
Odbor turistiky vede jeden z nás (Káka). Každých 14 dnů se schází tzv. Velká rada, která
koordinuje činnost oddílů střediska Junáka s činností odboru turistiky TJ Sokol. Práce
jednotlivých oddílů, kterou řídí oddílové rady, je předem plánována. Výpravy, výlety a různé
další akce se konají prakticky každou sobotu či neděli - kromě schůzek družin a smečky v
týdnu. Velká rada také koordinuje využití kluboven na Svornosti, aby se tu nekřížily akce
střediska se schůzemi turistů. Intenzívně však usilujeme o další junácké klubovny, což se
stává životní otázkou. Smečka vlčat zatím může schůzovat jenom společně, dva nové oddíly
pod číslem 171 se na Svornost už nevejdou vůbec. A to se týká i budoucího roverského
oddílu, stejně jako chystaného 224. oddílu skautů, který by měl uspokojit velký zájem
nováčků. Uchazečům však zatím nemůžeme vyhovět - především pro nedostatek kluboven.
STATISTIKA NA KONEC 1991
24. středisko SEVER (vůdce ing. Ivo Pražák) registrovalo pro rok 1991 těchto 6 oddílů, v
nichž se počátkem roku sdružovalo 116 mladých a 39 dospělých členů:
oddíl
mládež
dospělí
vedoucí
24 klub oldskautů
28
dr. Eduard Pachmann
24. oddíl skautů
42
1
dr. František Mantlík
24. oddíl skautek
35
3
Martina Baláčková
24. smečka vlčat
17
2
Jan Herna
171. oddíl skautů
11
3
Josef Dvořák
171. oddíl skautek 13
2
Alena Petrová
Na obvodu Prahy 8 v rámci 8. okrsku Junáka (předseda ing. Ivo Pražák) pracuje nyní 8
středisek Junáka a v nich 36 oddílů mládeže, které začátkem roku 1991 registrovaly 807
členů, dále 9 klubů oldskautů. - Čtyři Čtyřiadvacátníci jsou pracovníky ústředí Českého
Junáka: místonáčelníky jsou Jana Pražáková a Eda Pachmann, členy náčelnictev Vláďa
Froněk a Fanda Mantlík.
PŘÍTOMNOST HODNÁ MINULOSTI 1990
Minulost, stará sotva jeden rok, je vlastně už obrazem přítomnosti Čtyřiadvacítky. Svědčí o
tom událost z táborů 24. oddílu skautek a 24. oddílu junáků u Nížkova v okrese Žďár nad
Sázavou. V podvečer 4. srpna 1990 v 18,15 hodin tu byl vyhlášen táborový poplach. Ne
takový cvičný, na který obvykle navazuje dobrodružná hra, ale opravdový. Důvod: V lese,
necelý kilometr od tábora, hoří! Po polním telefonu to junákům ohlásili z blízkého tábora
TOM - Turistického oddílu mládeže, s kterým 24. středisko už čtvrtý rok spolupracuje.
Ale to už se padesát skautů a skautek s nejnutnějším nářadím hnalo poklusem na místo
požáru: les v okruhu asi 20 metrů mocně doutnal, kořeny vysokých stromů byly již
zuhelnatělé. Příčina: parta výletníků si v suchém vysokém lese rozdělala ohýnek a jeho
zbytky řádně nezahladili. První to zpozoroval Číňan z oddílu TOM, který se se svou družinou
právě vracel z puťáku. Živý řetěz z rukou účastníků obou táborů spojoval místo požáru s
řekou Sázavou, od níž tak putovaly nádoby s vodou do nejvíce ohrožených míst. Ti starší současně kopali - už v dusivém kouři - okolo spáleniště příkop, který měl zabránit šíření ohně.
Vypadalo to zle, a tak se netrpělivě vyhlížela pomoc požární jednotky JZD Nížkov, která
byla též informována.
Boj s ohněm, zprvu zdánlivě beznadějný, přece jen byl po obrovském úsilí všech korunován
úspěchem. Požár se již nešířil, postupně přestávalo pod zemí doutnat, což umožnilo zásah i ve
středu ohniska. Když ve 20,30 hod. dorazily dvě cisterny místních požárníků, bylo už o
záchraně lesa rozhodnuto. Jejich přispěním byl oheň úplně zlikvidován, takže ani další
hlídkování u požářiště nebylo nutné.
Jenže druhého dne dopoledne - nový poplach, nový požár! Že by ty dvě cisterny nestačily, že
se přece jen mělo požářiště hlídat? Tentokrát však šel kouř z jiného místa, spíš od železniční
tratě. Snad nějaká jiskra - nebo nedopalek cigarety? Oheň téměř současně objevila skautská
družina Hříbat a jeden chlapec z tábora TOM. Po včerejším "tréninku" šlo dílo obyvatelům
všech tří táborů dobře od ruky. Řetěz mladších dopravoval nádoby s vodou od řeky na násep
tratě, starší s nimi pak klusali po trati k plamenům. Naštěstí zatím hořely jen keře, už jen pár
kroků od vzrostlého lesa. Tentokrát to táborníci zvládli sami, ani pomoc požárníků nežádali.
Co se tím vším ukázalo? Jak je důležité, aby si všichni lidé osvojili pravidla pro pobyt v
přírodě, včetně zacházení s ohněm. Že mládež prokázala nejen mimořádnou obětavost, ale i
výbornou organizaci, kterou si při svém skautském a turistickém programu osvojila. Že není
problém úzké a účinné spolupráce různých organizací, a byť jdou za shodným cílem pod
různými firmami. Že nakonec vedoucí táborů žádali, aby se neuváděla jména jejich osob
(vyhověno) ani údaje o kolektivech (tomu vyhovět by byla škoda).
A co hlavního: Že nejnovější generace Čtyřiadvacátníků pokračuje v dobrých tradicích
předchůdců, že s nimi drží krok.
CO BYLO - VÍME
CO BUDE - ZALEŽÍ NA NÁS
Tato výročnice připomíná 70. výročí založení skautingu v Praze 8 - Kobylisích v roce 1921.
Přesné datum není známo, a tak jsme ji připravili ke státnímu svátku republiky 28. října 1991.
Je to zároveň stručný přehled skautského života tří generací prostých občanů jedné pražské
čtvrti - často od jejich dětství po zralou dospělost.
Společným přáním tehdejších chlapců a děvčat bylo prožít své mládí v kruhu dobrých
kamarádů, chodit společně na výlety a tábořit v přírodě. Bylo v tom i něco romantiky a
dobrodružství, také snaha přiučit se užitečným dovednostem, ale i hodně touhy po
opravdovém přátelství. Teprve postupem času jsme zjišťovali, že život ovlivněný skautským
heslem, zákonem a slibem vytváří závažný - tím spíše, že dobrovolný - závazek nejen vůči
sobě samému, ale i k druhým ve skautském oddílu i vůči všem lidem dobré vůle. S
postupující dospělostí se však stával závazkem i vůči obecně platným hodnotám humanity a
demokracie, tím tedy i k ideovým základům československého státu. Toto putování po
skautské stezce se mnohým postupně přetavilo v životní přesvědčení.
V klubovnách a na táborech jsme prožívali mnoho krásného a nezapomenutelného. Zvlášť
silně zapůsobily sliby u táborových ohňů, formovalo nás i zvládání obtížných situací - ať už
to byla zkouška tří orlích per, bouře na putovním táboře, či sjíždění dravých peřejí. Byli jsme
však po dlouhá desetiletí vystaveni i zkouškám nejtěžším, kdy skautská organizace a její
zásady nebyly oficiálně žádoucí. Nemálo členů Čtyřiadvacítky však složilo úspěšně i tuto
zkoušku, byť leckdy za cenu mnoha útrap a příkoří. Někteří i za cenu života. I o tom svědčí
naše výročnice.
Výročnice však není jen záznamem sedmi desetiletí skautingu v Praze 8 - Kobylisích. Právě z
této historie vyvozujeme obecnou platnost tezí o tom, že skauting je citlivým indikátorem
demokratičnosti společenských systémů, že je i zdrojem odporu proti zvůli a násilí systémů
antidemokratických totalitních. Dokládají to i tři fáze, tři éry ve vývoji Čtyřiadvacítky, jak o
tom hovoří tři hlavní kapitoly. Snad z toho lze vyvodit i to, že také Čtyřiadvacítka přispěla ve svých možnostech maximálně - k boji proti devastaci morálních hodnot, neboli - řečeno
slovy prezidenta bratra Václav Havla: v boji o duši Československa.
Věříme, že i čtvrtá generace Čtyčiadvacátníků, která svůj skautský život začíná po 17.
listopadu 1989, bude důstojným pokračovatelem bohatých i statečných tradic svých
předchůdců. Přejeme jí, aby zážitky dnešních chlapců a děvčat byly rovněž krásné a nevšední.
Přejeme jim však také, aby jejich skautská činnost už nikdy nebyla rušena vnější zvůlí a
násilím.
Přejeme dnešní mladé generaci, aby dokázala - a to i vlastním přičiněním při překonávání
potíží - napomáhat znovuvzkříšení hodnot, na kterých československý stát 28. října 1918
vznikl a které jsou pro republiku - a tím i pro nás všechny - zcela nepostradatelné: hodnot
humanity a demokracie.
Přejeme vám, mladým, aby váš život rozkvétal jako krásný květ lilie, o němž jedna z nás - ale
za nás za všechny - po třetím obnovení legální Čtyřiadvacítky prohlásila:
Lilie skautská - lilie zlatá,
pro tebe mnozí šli se bít.
Tobě vzdát dík dnes srdce mé chvátá,
pro tebe stále budeme žít!
KDO JE KDO
Je dobrým zvykem, že nováček dostane po vstupu do skautského oddílu přezdívku. A ta mu
někdy vydrží po celý život, jeho občanské jméno upadá v zapomnění. Aby se nezasvěcený
čtenář v tom vyznal, proto tu připojujeme přehled přezdívek osob, o nichž je ve výročnici řeč.
AKELA
Faltus
KáKA
Karel Štemprok
ANIČKA
Anna Pavlová
KOCOUR
prof. dr. Eduard
BALU
Erich Kulka
Pachmann
BÍĎA
Zdena Bidařová MARCEL
ing. Marcel Mrkvička
Wittmayerová
MEDUSA
dr. Štěpán Šír
BUDDHA
ing. Bohumil Rollo MEDVĚD
dr. Štěpán Šír
BUŘINA
dr. ing. Jaroslav
MÍLA
Emil Škvor
Balek, DrSc.
MÍŠA
Jiří Kulka
CAJDA
Jaroslav Wittmayer MÍŤA
ing. Přemysl Škvor
DAN
ing. Stanislav Trepka MUF
ing. Miloslav Frydrych
DOKTOR
doc. MUDr. FrantišekNIBOWAKA ing. Marcel Mrkvička
Soukup, CSc.
OFINA
Rudolf Kopecký
EDA
prof. dr. Eduard
PAVOUK
dr. PhMr. Roman
Pachmann
Petz, CSc.
GENERÁL ing. Jaroslav Hanzlík RAJŠA
Hana Reichmannová GOLLY
Vladimir Froněk
Pražáková
HURVÍČEK Jiří Ludvíček
RUOAN
Rudolf Noha
HÝTA
doc. RNDr. Miroslav SOPKA
Jiří Dvořák
Štemprok, DrSc.
ŠIVA
Václav Kuchař
IDA
Marie Škvorová
ŠUSTA
František Dvořák
INKA
Jiřina Nosková TIMO
Votruba
Dvořáková
UNKAS
Miroslav Ulč
IVO
ing. Ivo Pražák
VĚRA
Věroslav Sviták
JANA
Jana Zalabáková VLÁĎA
Vladimír Pražák
Pražáková
VYKUK
Josef Vykoukal
JÁRINA
ing. Jaroslav Hanzlík YENA
Jan Kudrna
JUAN
ing. Petr Brabec
ZUB
Jiří Trávník
KÁJ
Jan Zelenka
KOMENTÁŘ K VYOBRAZENÍ
1 Nejstarší doklady o existenci 1. oddílu junáků v Kobylisích. Vlevo je razítko 24.
chlapeckého oddílu Svazu skautů RČS z roku 1926, vpravo jeho předchůdce, razítko 1. oddílu
Junáků českých skautů asi z roku 1921 či dříve. Obě jsou otištěna na titulním listu příručky z
oddílové knihovny (Č. Klika: Názor lékaře o skautování z roku 1915).
2 Ručně zhotovený plakát (62 x 89 cm) na skautskou akademii 24. oddílu uspořádanou 10.
ledna 1926 v býv. restauraci U Topolů.
3 Leták pro V. ročník cyklistického závodu Memoriál Kamila Širce, který 24. klub OS YENA
uspořádal 4: října 1936.
4 Titulní list ze sešitu, do kterého se zaznamenávala sportovní aktivita, utkání a jejich
výsledky 24. klubu oldskautů YENA od 22. 2. 1932 do 10. 3. 1935.
5 Tábor 24. oddílu v roce 1932.
6 Náčelník Ant. B. Svojsík navštívil tábor 24. oddílu v roce 1933.
7 Průvod 24. oddílu při otevírání prodlouženého úseku tramvaje do Nových Ďáblic dne 24. 1.
1937, první veřejné vystoupení obnovené Čtyřiadvacítky.
8 Záběr z filmu Pojďte s námi natáčeném v létě 1937 na Táboře vycházejícího slunce na
Želivce.
9 Tábor dešťů v roce 1938 na Mutyněveském rybníku v jižních Čechách.
10 Znak 24. oddílu z roku 1937; nosil se i na zeleném šátku.
11 Tábor úplňku v roce 1939 byl opět na Želivce; v pozadí tábory spřáteleného 13. oddílu.
12 Kresba z titulního listu časopisu LODNÍK, zpravodaje Svobodného národa bílých perutí,
vydávaného v letech 1943 - 1945.
13 Titulní list ilegálního časopisu STŘELA, které vyšlo 1. 5. 1945.
14 Znak 24. střediska SEVER zavedený po osvobození v roce 1945.
15 Titulní list obálky střediskového časopisu KRUH, jehož l. číslo vyšlo v lednu r. 1946. Byl
obnoven i v letech 1968-70.
16 Tábory na Vranovské přehradě na Dyji v létě 1948; v popředí tábor 15. dívčího oddílu, na
protějším břehu v pozadí tábor 24. smečky vlčat.
17 Úvodní list z kroniky 24. skautského oddílu o táboru na Dyji v létě 1948.
18 Titulní list z kroniky Tábora zapadajícího slunce, kterým se 24. dívčí oddíl v roce 1947
vrátil na Mutyněveský rybník v jižních Čechách.
19 Kronika 24. chlapeckého oddílu z Tábora joginů u Jetřichovic v roce 1969.
20 Tábor Čtyřiadvacátníků a jejich dětí v roce 1963 u Jetřichovic.
21 Pěvecké vystoupení 24. oddílu skautek v pražském Planetáriu v roce 1969.
22 Výprava oddílu TOM TJ Kobylisy na řeku Hron v létě 1972 se nevyhnula ani drastickým
chvílím, jako byla ztráta lodě.
23 Splutí Lužnice výpravou TOM TJ Kobylisy v létě 1972.
24 Ze zimního táboření starších Čtyřiadvacátníků klubu SEVER na Šumavě v zimě 1962.
Autoři podkladů pro jednotlivé kapitoly: Jiří Dvořák, dr. František Mantlík, dr. Eduard
Pachmann, ing. Ivo Pražák, Jana Pražáková, ing. Bohumil Rollo, Zdena Wittmayerová
Uspořádání a stylistická úprava Jiří Dvořák
Přepis tiskových předloh Jana Štemproková
Reprodukce historických fotografií a tiskovin Zdeněk Kubíček
Grafická úprava obálky a kresba na zadní straně ak. malíř Jan Balej
Vydal 24. oddíl skautů-seniorů 24. střediska SEVER Českého Junáka v Praze 8 - Kobylisích
Určeno nynějším i bývalým členům 24. střediska Českého Junáka v Praze 8 - Kobylisích i
jejich přátelům a příznivcům, jakož i zájemcům o historii skautingu v Praze 8
Neprodejné - Vítán je příspěvek na režii vydání © 24. středisko Junáka v Praze 8 – 1991
Download

Otevřít PDF - Skautské století