H _ALUZE
číslo 17 / podzim 2011
LI T E R Á R N Ě
KULTURNÍ
ČASOPIS
cena 40 kč
šéfredaktor:
tomáš čada / [email protected]
redakční rada:
lukáš brychta / [email protected]
ondřej kamenický / [email protected]
miloš makovský / [email protected]
alice prajzentová / [email protected]
josef straka / [email protected]
monika svobodová / [email protected]
nelly wernischová / [email protected]
ediční práce a korektury:
karolina baštářová, tomáš čada, zuzana děngeová,
alice prajzentová a nelly wernischová
Úvodník
/Tomáš Čada/���������������������������������������������������������������������������������������3
Rozhovor:
O knihách ošklivých a pěkných
/s Martinem Pecinou rozmlouval Miloš Makovský/��������������������������������4
Stalo se:
Děčínský Zarafest: ženy a punk /Tomáš Čada/ �����������������������������������8
Recenze — knihy:
Markéta Pilátová: Pejsek a kočička poskládali dort
/Tomáš Čada/�������������������������������������������������������������������������������������11
Jitka N. Srbová: Portrét umělce jako dospělého štěněte
/Miroslav Fišmeister/���������������������������������������������������������������������������12
Jan Těsnohlídek: Strázně průkopníka s Rakovinou /Aleš Misař/ ���������13
Zamyšlení:
Poezie jako metoda osvobození /Adam Borzič/ ���������������������������������15
(Rilkovou) poezií proti pustošení lidství /Petr Kříž/ ����������������������������16
Zabij svého Robinsona! /Tomáš Tlapa/ ����������������������������������������������21
návrh loga a grafického konceptu
zuzana hegedüšová a miloš makovský
grafické zpracování a sazba:
miloš makovský
tisk:
roman polák (PRINTIA, s. r. o.)
redakční e-mail:
[email protected]
internetové stránky:
www.h-aluze.cz
vydává OS:
h_aluze
české mládeže 8
ústí nad labem 400 96
pedagogická fakulta, katedra bohemistiky
číslo 17/2011, ročník 5.
vydáno dne 19. 11. 2011 v ústí nad labem
náklad 200 kusů
výtvarná příloha:
aneta bendáková
spolupracovali:
romana bartůňková
adam borzič
igor cima
jan civín
sylva fischerová
miroslav fišmeister
radek fridrich
robert gál
jakub chavalka
jiří imlauf
jan ariel kocourek
adam krupička
petr kříž
ondřej lipár
aleš misař
eva mráziková
cyril nováček
warana psavomorecká
silvia ronisová
petr semecký
alexej sevruk
magdaléna stárková
tomáš tlapa
barbara zeizinger
e. č. MK ČR: E 18358 / ISSN 1803-8077
vydáno s laskavým přispěním MK ČR
a za podpory univerzity jana evangelisty purkyně a tamní katedry bohemistiky
Poezie
cizojazyčná:
česká:
Próza
česká a slovenská:
Barbara Zeizinger: básně /překlad Radek Fridrich/ ���������������������������25
Jan Ariel Kocourek: Synbolismus �������������������������������������������������������27
Ondřej Lipár: básně ���������������������������������������������������������������������������28
Warana Psavomorecká: Seamus Heaney ������������������������������������������30
Magdaléna Stárková: básně���������������������������������������������������������������32
Robert Gál: ukázka z románu ������������������������������������������������������������34
Alexej Sevruk: povídky ����������������������������������������������������������������������36
La Follia:
Ze života barokního skladatele – Podivíni a samotáři
/Adam Krupička/���������������������������������������������������������������������������������39
...doporučuje:
Sylva Fischerov��������������������������������������������������������������������������������41
obsah / 1
Už TO zase píšu!
Film
reportáž:
Kdysi dávno … v Hradišti /Nelly Wernischová/������������������������������������42
studie:
Severní Čechy okem propagandy /Tomáš Čada/ �������������������������������44
minirecenze:
Alois Nebel je nedivácký pionýr /Petr Semecký/���������������������������������48
Drive má rozhodně „drajv“ /Petr Semecký/���������������������������������������49
Nový Allen nikoho neurazí a snílky nadchne /Petr Semecký/ ������������50
Hudba
profil:
recenze:
Napjatá noc s Up-Tight /Igor Cima/����������������������������������������������������54
První myšlenka nejlepší myšlenka /Jiří Imlauf/ ����������������������������������55
Výtvarné umění
Interview s výtvarným umělcem… Díl 2.
/Romana Bartůňková/ ������������������������������������������������������������������������56
recenze:
Smrt v Benátkách /Eva Mráziková/ ����������������������������������������������������61
TRA: The Edge of Becoming /Ondřej Kamenický/ ������������������������������63
Nezávislý na závislém /Tereza Záchová/ �������������������������������������������64
Divadlo
studie:
Místo scénografie v celku divadelního díla /Lukáš Brychta/���������������67
recenze:
Imaginárium doktora Nebeského /Silvia Ronisová/ ���������������������������69
Zajímavosti:
Oceánem světelných roků /Jan Civín a Jakub Chavalka/���������������������71
Výtvarná příloha:
Aneta Bendáková: komiksy ���������������������������������������������������������������74
obsah
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
zaujaly především studie, proto bude jeho vymizení
ze stránek znát. Děkujeme za odvedenou práci a jak
Tomášovi, tak Lukášovi přejeme vše dobré.
Odchody jsou vždy smutné, navíc nám komplikují
život. Na druhou stranu je třeba říci, že tyto změny
mají i ozdravný efekt. Redakce si za a) vyzkouší, co
snese, za b) se vždy alespoň na malou chvíli semkne
a funguje lépe a za c) může odchod působit i jako impulz k oživení. Samozřejmě je tu riziko, že nenastane
ani jedno ze zmíněného a hrad z karet, který jsme se
během čtyř let snažili sisyfovsky budovat, se sesype.
Jenže já rád maluji čerty všude možně…
Teď k tomu veselejšímu. Sedmnáctá H_aluze je nakročením do pátého jubilejního roku existence časopisu. Když si uvědomím, jak amatérsky vypadala
první čísla a kam jsme se za tu dobu dostali, musím
nás pochválit; nikdo jiný to neudělá. Ze studentského plátku se vyloupl poměrně příjemný a na všech
lepších toaletách čtený kulturní magazín se snahou
o serióznost v rámci možností. Naučili jsme se toho
dost, například já se během těch čtyř let dozvěděl, že
typografie není sprosté slovo.
Koncept nekoncept H_aluze se vcelku osvědčil. Neexistence řádů, ale také neexistence limitů se ukázala
jako produktivní. Mohli jsme si ozkoušet, co nás napadlo. Pravidla pro fungování časopisu se objevila
vždy tak nějak přirozeně, a i když jsme většinou našli
již dávno objevené, bylo naše hledání zábavné. Momentálně fungujeme dle — mohu to říci, protože čtyři
roky jsou léta — léty osvědčených metod, na druhou
stranu si můžeme stále dovolit tak podivné projekty, jako je třeba momentální Interview s výtvarným
umělcem. Mám pocit, že H_aluze je stále živá. To je
důležité. Snad jí to zůstane.
S díky všem, kteří se kdy
na časopisu podíleli
/Tomáš Čada/
foto Nelly Wernischová
2/
Budějce — Je libo pikador? /Cyril Nováček/ ���������������������������������������51
Člověk si ani pořádně nestihne vydechnout od kompletování jednoho čísla a má na krku další. Samozřejmě TO má být přinejmenším stejně zajímavé, stejně
obsažné, stejně zábavné a pokud vše půjde, jak má,
musí být ještě lepší. Ať žije nekonečná progrese! Je
jasné, že stěžovat si je zbytečné. Řeholi vydavatelů
jsme si vybrali sami, nikdo nám ji necpal. A my si
vlastně nestěžujeme, jen na vás máme malou prosbu.
Až z toho kalupu natáhnem bačkory, aspoň nás prosím
upřímně politujte.
Poslední dva úvodníky jsem se snažil napsat tak, aby
se co nejméně dotýkaly obsahu H_aluze a naopak
měly nějakou přídatnou společenskou hodnotu. I tento úvodník jsem plánoval v podobném duchu. Témat
se nabízí nespočet. Čím víc se totiž zamýšlím nad
aktuálním děním, tím více mi dochází, že vše je jaksi
zadkem nahoru, a tak je v čem se rýpat. Jenže člověk
míní a pánbů mění. A hlava je děravá. Došlo mi, že
jsme se přehoupli do jubilea, kterého jsme na začátku
rozhodně nehodlali ani dosíci — H_aluze tímto číslem
vychází již pátým rokem — a navíc je třeba upozornit
na dvě podstatné interní záležitosti, kterých si beztak
bedlivý čtenář všimne. Berte tedy tento úvodník jako
bilanční. Snad mi odpustíte i jistou dávku patosu,
která se patrně přimísí.
Předně je třeba zmínit, že H_aluzi potkaly dvě citelné
ztráty. Tou první je odchod Tomáše Suka ze všech
viditelných i neviditelných pozic a funkcí v časopise.
Tomáš byl neodmyslitelnou součástí redakce, vznik
časopisu byl především jeho iniciativou. Jeho odchod
poznamená nejen fungování vydávané knižní edice,
jejíž vedení měl na starosti, ale především praktický chod časopisu. Tomáš nás vždy přidržoval při
zemi, za což mu patří velký dík, protože my bychom
vzhůru k nebesům tak rychle, až bychom se v nich
rozplynuli.
Druhým odcházejícím je Lukáš Brychta, který ještě na tomto čísle spolupracoval, ale s ohledem na
své vytížení nám v následujícím výšlapu po kulturní
krajině nepomůže. Díky němu jsme rubriku divadla
oživili a nabídli několik zajímavých článků, mě osobně
úvodník / 3
O knihách ošklivých a pěkných
foto archiv autora
Martin Pecina
(* 1982)
pracuje jako knižní grafik. Upravil
několik desítek knih od beletrie přes poezii až po odbornou
literaturu, dva semestry vedl
typografický seminář na vysoké škole. Od roku 2004
píše o typografii, od roku 2006 soustavně publikuje
v tisku glosy, odborné texty a písmové recenze. V roce
2010 vydal knížku perverzních básniček, o rok později
své texty o grafické úpravě knih.
V minulém čísle časopisu H_aluze jsem se pokusil
recenzovat titul Knihy a typografie brněnského autora Martina Peciny. Důvodů bylo několik, ať už
obsahových (eseje otištěné v této knize se vyjadřují
k minulosti, současnosti i budoucnosti knižní kultury),
formálních (knížka je to vskutku sličná) nebo čistě
subjektivních (o tom, jak se dělá kniha, si od českých
grafiků příliš nepočteme). „Kniha je pokusem o příspěvek k prakticky neexistujícímu ‚žánru‘, zabývá se
procesem tvorby knih z pohledu knižního úpravce“,
stojí v anotaci nakladatelství Host, které knihu vydalo
a se kterým Martin Pecina spolupracuje. A pokus je
to vskutku čtivý, byť někomu nemusí sedět autorův
humor a jasný názor na věc. Čtivý jak pro grafika,
tak pro čtenáře z jiné branže. Prvnímu dodá inspiraci
a sebevědomí, druhému pak bystří oko a tříbí vkus.
Taková mnohovrstevnatost se pokaždé nevidí, proto
jsme se rozhodli oslovit Martina Pecinu přímo a zeptat se ho na to, co v jeho knize nenalezneme:
Vydání titulu Knihy a typografie pro mě bylo
velice příjemným překvapením a neméně příjemným počtením. O tom, co Vás k jeho sepsání
přivedlo, se zmiňujete v samotné knize. Jak byla
přijata odbornou a laickou veřejností? Máte na
ni po půl roce od vydání nějakou výraznou zpětnou vazbu?
Předně se zdá, že tu knihu čte dost lidí mimo obor,
dost netypografů. Chodí mi mailem reakce a jsou
milé, zatím nemám žádné negativní ohlasy. To určitě
neznamená, že není co zlepšovat nebo že nemám dost
nápadů co přidat, kdyby se někdy za rok nebo za čtyřicet pět let dělalo druhé vydání. Příjemné překvapení
4/
rozhovor
bylo, že Český rozhlas ze tří kapitol natočil seriál do
svého pořadu Psáno kurzivou. Přišlo několik pozvánek na přednášky, ale většinu jsem odmítl, cítím se
při tom nesvůj.
Trochu mě mrzí, že oborová média knížku nerecenzovala a nepustila se do konfrontace nebo pěstního
souboje. Ono se to přímo nabízí, protože většina mého
textu je hodně subjektivní a napadnutelná, připouští
jiný názor nebo zkušenost. Časopis Font otiskl anotaci, ale na víc si podle vlastních slov netroufl. V revue
Typo nechtěli recenzi zveřejnit, aby nás čtenář neosočil z kamaráčoftu, protože s redakcí jsem v kontaktu. Je mi to líto. Příležitost recenzovat původní
českou typografickou literaturu se u nás naskytne
jenom málokdy.
Jakými cestami jste se dostal k sazbě knih a jejich grafické úpravě?
Typický knihomol, co u něj záliba v kreslení, Rychlých
šípech a Setonovi postupně přešla v zájem o erotické
magazíny a jiné tištěné umění. Při studiích designu
ani na počátku profesní dráhy v grafickém studiu
jsem se ke knihám nedostal: ve škole jsme vybarvovali
studie přírodnin a brouků, pak se dělala spíš reklamní grafika pro různé krachující živnostníky z okolí.
V roce 2004 jsem začal publikovat o písmu, díky tomu
se vytvořily nesmírně důležité oborové vazby. Náhoda
tomu chtěla, že mě oslovili v brněnském nakladatelství Host, to jsem zrovna odcházel na volnou nohu.
Z nezkušenosti a z nedostatku obchodního talentu
jsem pro Host začal navrhovat ošklivé knihy, postupem času i několik pěkných, teď to dělá dohromady
asi sedmdesát titulů.
Jak vypadá ošklivá a jak pěkná kniha?
Pěkná kniha je ta, u které se snoubí dobře zvolený
materiál s citlivou grafickou úpravou, kde existuje maximální soulad mezi obsahem a jeho vizuální
prezentací. Ošklivá — nebo spíš nevhodně upravená
kniha — má často krásnou grafiku, která je v rozporu
s obsahem. Pak stojí za pendrek, bez ohledu na to,
kolik lidí se nad ní rozplývá.
Jaké jsou vaše motivace v oboru knižní sazby
a typografie setrvávat? Co je podle Vás možné
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Ida Hattemer-Higginsová: Minulost minulosti; 2011 / foto archiv autora
Ida Hattemer-Higginsová: Minulost minulosti; 2011 / foto archiv autora
jeho prostřednictvím ve společnosti napravit
či pokazit?
O grafickém designu obecně nemám zvlášť vysoké
mínění. Je a bude to marginální obor lidské činnosti,
má jen omezené dopady na společnost, maximálně
ovlivňuje její estetické vnímání. Můžu Vám vyjmenovat asi čtyřicet mnohem užitečnějších profesí. Ale
přece jenom je to obor, který lze studovat šest let na
vysoké škole, děláte pak knihy, pozvánky, cédéčka
nebo plakáty, weby… zkrátka fyzické objekty anebo aplikace, které mají určitou výtvarnou i užitnou
hodnotu a mohou ve Vás vzbudit pocit uspokojení ze
slušně odvedené práce. Typografie jako podmnožina grafického designu je nejsilnější, když není vidět.
Nenápadná poctivá práce vycházející ze zkušenosti
s písmem, navigací a vizuálním tokem. Knižní grafika jen usnadňuje čtení a orientaci v tištěných nebo
digitálních publikacích. To je asi tak její největší plus
a přínos.
dukci. Obyčejný brožovaný román je spotřební zboží,
u kterého čtenář většinou úpravu vůbec neregistruje,
a je to tak vlastně dobře. Čtenář si všímá grafické
úpravy teprve v okamžiku, kdy ho ruší, kdy se mu text
špatně čte. Blbý román sebelepší grafika nezachrání,
ale špatná úprava může zdevastovat kvalitní text.
Teď mi připadá, že trochu bagatelizujete vlastní
práci. Dobrá knižní grafika a typografie přeci
dokáže zabarvit „atmosféru“ (v krajních případech i smysl) samotného textu. Nebo už se na
to dívám příliš oborovým prizmatem?
Typografická úprava samozřejmě má částečný vliv
na vnímání textu, ale platí to v prvé řadě pro velké
výpravné publikace, odborné tisky a uměleckou pro-
Během své učitelské praxe i mimo ni se setkávám se žalostnou znalostí základních typografických zásad. Školním nástěnkách dominují
sdělení vyvedená fontem Comic Sans, s mezerami před i za závorkami, doplněná deformovanými fotografiemi v nízkém rozlišení. Je třeba
považovat to za problém? A pokud ano, tkví
podle Vás spíše v počítačové negramotnosti,
obecné vzdělanosti nebo špatném vkusu?
Žijeme v době, kdy většina komunikace se odehrává
elektronicky. Záliba v krasopisu už nikoho nespasí, děti dnes používají hlavně počítač nebo telefon.
K tomu, aby se mohly efektivně dorozumívat, je
nezbytná v prvé řadě dobrá znalost jazyka. Z jazyka totiž vycházejí všechna důležitá pravidla sazby
textu, tedy většina zásad pro mezery, interpunkci,
velká písmena, dělení slov a podobně. Na první pohled triviální záležitosti, na druhý pohled nezbytná
výbava každého inteligentního člověka, který se chce
v životě uplatnit. Všechno ostatní je nepodstatné.
Jestli u nás někdy bude demokracie, architektura
rozhovor / 5
a občanská společnost na úrovni Holandska, pak se
pomalu zlepší i vkus českého občana. Bude vyžadovat
kvalitu, protože ji bude umět rozeznat. Prozatím by
stačilo naučit se česky.
Myslíte, že u nás v tomto ohledu tají ledy, nebo
naopak přituhuje? Jak se díváte na postoj školství k této problematice?
Těžko může školství pozitivně ovlivňovat „typografickou gramotnost“ svých svěřenců, když gramotnost
většiny pedagogů je na podobné úrovni. Učitelé, hlavně ti starší, dostávají z počítače záchvaty padoucnice. Ti odolnější teď vyrábějí v PowerPointu ohyzdné
animace a prezentace, kterými dále devastují vkus
našeho studentstva. Chce to ještě čas, než pochopí,
že úprava textu může být krásná i ve své jednoduchosti a čistotě. Že stačí ctít jazyk a osvojit si několik
elementárních pravidel.
Sledujete v současné typografické produkci nějaké výrazné trendy?
Trendů je samozřejmě spousta, dokonce se na ně zaměřují celé inspirační blogy. Ale žádný aktuální trend
už dávno nemá valný význam, nebo dokonce trvalou
hodnotu; jsou to jen hry na modernost nebo styl. V minulosti dobové tendence určovaly směr designu pro
celou generaci nebo aspoň národ, dnes štěpí design
na nekonečné množství proudů a revivalů. Mnohem
důležitější než efemérní trendy jsou konkrétní výrazné osobnosti s individuálním programem.
6/
rozhovor
Využití počítače ve vašem oboru má nezastupitelnou roli. Je možné dnes knihu vůbec ještě
vyprodukovat „analogově“?
Sériovou knihu dnes ručně neuděláte, maximálně
bibliofilii v pár kusech na knihtisku nebo sítotiskem.
Nemám s tím problém, protože standardní produkce
prostě nemá bibliofilské ambice.
Jakou část práce děláte na počítači a jakou
„ručně“?
Většinu práce sice dělám na počítači, ale občas si
připravím skicu, fotím nebo něco obkreslím. Nebo
otevřu láhev vína, to Vás pak inspirují i skvrny na
zdi nebo chlupy v polívce. Většinou usedám k počítači s konkrétní představou o výsledku, ale občas,
z nedostatku času nebo nápadů, jen tak zoufale klikám v InDesignu a čekám, co vypadne. Už neplatí, že
Rudolf Brázdil a kolektiv: Povodně v Brně; 2011 / foto archiv autora
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Petra Soukupová: Marta v roce vetřelce; 2011 / foto archiv autora
Jan Balabán: Možná že odcházíme; 2011 / foto archiv autora
napřed je tužka a pak počítač… je to otázka přístupu, zkušenosti, rozpoložení a nátury. Navíc v sériové
produkci — i když třeba uděláte spoustu práce ručně — své výtvory, litery, otisky nebo ilustrace musíte
oskenovat, obarvit a vyexportovat v počítači, až je
nakonec vytisknete metodou ofsetového tisku, který
je plochý a fádní. Takže tu pracnou ruční práci stejně
převálcujete technikou, vezmete jí duši. I z toho důvodu rád používám už existující typografická písma
namísto rádoby autentického kaligrafování štětcem
nebo zaječí tlapkou. Do písma ovšem jemně zasahuji.
Kromě opravy akcentů a vyrovnání párů znaků jsou
to drobné detaily, nezvyklá kombinace řezů, atypické
rozdělení titulků, kompoziční vtípek nebo nenápadná
schválnost, kterou zaregistruje promile zasvěcených.
Tehdy mě práce nejvíce baví.
hladiny; dělali jsme na ní skoro rok. Našel bych doma
pět nebo deset knih, pro které jsem navrhl úpravu,
materiály i záložkovou stužku. Jsou speciální, protože
jsem je rád přečetl ještě čerstvé a voňavé. Těšilo mě
vědomí, že jsem se na nich mohl podílet.
A který výsledek této práce byl pro Vás obzvláště významný? Třeba z pohledu vztahu klienta
a zpracovatele. Nebo s ohledem na překonání
nějakých vlastních hranic…?
Bude to asi znít banálně, ale pro mě byla zvlášť důležitá každá knížka, u které byly mantinely pro mou práci
vymezeny jen obecně — žánrem a obsahem. Většina
české prózy a poezie, aktuálně třeba Petra Soukupová s hromadou ilustrací od Nikoly Hoření, deník
Czesława Miłosze s jelenem a fórky s číslicemi, pak
taky publikace o Kafkovi bez tradičních kafkovských
klišé — založená na čisté typografii. Z hlediska náročnosti to určitě byla kniha o brněnských povodních
s tekoucím písmem a bez dojemného obrázku vodní
Bezpochyby pak těší i čtenáře takovými knihami listovat, pročítat se jimi, zařazovat je do
svých knihoven… Děkujeme Vám za rozhovor
a přejeme hodně sil a inspirace k další práci na
poli pěkných knih!
Čtenářům, kteří by se chtěli pokochat větším počtem
(barevných) ukázek, vřele doporučujeme web Martina Peciny www.book-design.eu.
/Miloš Makovský/
autor je doktorand na KVK PF UJEP
a pracuje jako učitel
výtvarné výchovy na ZUŠ
kresba archiv autora
James Hawes: Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj
život; 2011 / foto archiv autora
Je naše produkce srovnatelná se zahraniční,
pokulhává, nebo ji naopak převyšuje?
Naše špička se zahraničím určitě srovnatelná je, český průměr zůstává slabý. Nejvíc nám chybí solidní
výuka budoucích odborníků na mimopražských středních a vysokých školách. Česká špička, to jsou pořád
stejná jména, stejných dvacet lidí, kteří stabilně navrhují skvělé vizuální styly nebo publikace, občas se
objeví někdo nový. Většinu knih pořád dělají détépáci
a sazeči, často různí nedouci nebo zběhové z technických škol, neúspěšní grafici. Jsou levní, ochotní…
a to se počítá.
rozhovor / 7
Děčínský Zarafest: ženy a punk
Pátek 26. srpna. Léto se rozhodlo, že začne s příchodem podzimu. Po prázdninovém teplotním marasmu,
náležitě podloženém meteorologickými statistikami,
se slunce musí vyřádit. Pražské ulice se mění v pekárnu. Propocený se scházím s jabloneckým básníkem
Josefem Strakou na hlavním nádraží. Josef je jako
obvykle distingovaný. Černé džínové kalhoty doplnil
polokošilí s koženou vestičkou. Vzhledem k tomu, že
přicházím pozdě, nestíhám se pozastavit nad jeho
letním modelem. Vyrážíme směr Děčín, šífácké město
na Labi. Cíl? Již jedenáctý ročník literárního festivalu
Zarafest. Tentokrát věnovaný ženám. Teploměr při
odchodu z domu naměřil 32 °C a má být ještě hůř.
„V předpovědi hlásili až 36,“ ujišťuje Josef. A otírá si
čelo kapesníčkem.
Usedáme společně do kupé. Vlak českých drah nabízí
klasicky ušmudlaný komfort. I když vagon před chvílí
hřadoval v stinném depu, v kupé je k nedýchání. Okno
jde naštěstí otevřít. Nedrhne a po stažení se nezavírá.
Cesta tedy trochu osvěží. Škoda, že je na trase Praha—Ústí nad Labem tolik tunelů. S otevřeným oknem
si tak příliš nepokecáte. Několik kilometrů před Lovosicemi to vzdávám. Selhaly mi hlasivky. Zavírám
okno a sýpu do rytmu pražců. Závidím Josefovi jeho
kapesníček.
Ač je letos Zarafest věnovaný ženské tvorbě, čistě
ženské čtení neproběhne. Jako jeden z mála to vím
dopředu. Předevčírem vybouchla prozaička Tereza
Boučková, a tak mne pořadatelka a kamarádka Alice
Prajzentová oslovila s tradičně praštěným nápadem.
„Nechtěl bys vystupovat ty?“ píše mi na Facebooku.
Zarafest 2011 / foto Jaroslav Tylman
8/
stalo se
A vlastně proč ne? Po telefonu domlouváme podrobnosti. „Přines prosím rtěnku, paruku a hlavně slabikář. Zbytek si seženu,“ diktuji si podmínky. Když
chtějí čtení, začneme od píky: Máma mele maso.
S přítelkyní večer vybíráme nějaký sexy model. Když
si obleček večer před odjezdem zkouším, přijde mi
příjemně vzdušný.
Do Děčína dorážíme s tříhodinovým předstihem. Začíná se až od půl sedmé na zahrádce vegetariánské
hospody Kašmír. První den Zarafestu působí trochu
punkově. Místo, kde budou autoři vystupovat, zastrčené za roh jakéhosi přístěnku. Provizorně umístěná
aparatura. A navrch zvukař připitý již při našem příchodu. Usedám do stínu plážového slunečníku a objednávám první svijanskou třináctku. Vedro by se dalo
krájet. Upíjím orosené pivo s nadějí, že v brzké době
doženu zvukaře. Střízlivý se za ženskou neobleču.
Alice doráží s parukou, ale bez slabikáře. „Našla jsem
místo něj leporelo,“ usmívá se, „nebyl čas to shánět.“
Prohlédnu leporelo a zjišťuju, že v něm je dohromady
asi třicet slov. Holt budu improvizovat a objednávám
si druhé svijany.
Při čtení první autorky, Ireny Šťastné, mne překvapuje, že ji doprovází první muž. Manžel Milan. Irena
s trochu pokřiveným úsměvem do mikrofonu vysvětluje: „Nedávno jsem dostala nová rovnátka. Hrozně
šišlám a mluvení mě bolí.“ Přesto na začátek přečte
asi pět básní. Je však znát, že jí je pečlivá artikulace
nepříjemná. Slova se ujímá Milan. Přednes má svižný,
hlasitý. Je z něj cítit, že se čtením na veřejnosti má své
zkušenosti. Což dokazuje ve chvíli, kdy po nedalekých
kolejích projíždí vlak. Milan jej bez větších potíží přeřvává. Odměňuje ho potlesk celé zahrádky. Rukama
plácají i ti, kteří si přišli jen tak popovídat a poezie jim
je buřt. První vystupující se poklonkují a k mikrofonu
přichází děčínská básnířka Anica Jenski. Hned po ní
se mám exhibovat já. Rychle odbíhám k baru pro poslední na kuráž a odebírám se převléct na pány. Anicu
si zkrátka na Zarafestu neposlechnu.
V záchodové kabince se převlíká blbě. Prostor je stísněný a k pisoárům se pravidelně plouží prostatici.
V sukni a síťovaných punčocháčích se v jejich přítomnosti necítím právě ve své kůži. Na druhou stranu to
příjemně profukuje. Před zrcadlem si pečlivě rozmatlávám rtěnku do vousů a již dostávám pokyn k nástupu. Poslední pohled do zrcadla. S transvestitem si
mne nikdo nesplete. Vypadám spíš jako šílený klaun
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
„Policajti! Ukážem jim občanky.“ Nabízí rozlícené
hlídce své průkazy ke kontrole. Druhý den tak může
Radek Fridrich, jeden ze zakladatelů Zarafestu, pronést: „Ten večer byl vlastně návrat k prvním ročníkům. Takovej punkovej.“
Zarafest 2011 / foto Jaroslav Tylman
z Kingovy knížky. Publikum se více baví outfitem než
tvorbou, a tak skousnou i leporelo místo slabikáře.
Než si všichni uvědomí, co to vlastně plácám, usedám
zpátky k pivu. Bylo na čase, taškařice se má podávat
v malých dávkách.
Zábava se vrací do seriózních kolejí. Přerovská básnířka Janele z Liků si s sebou přivezla kytaristu. Její
básně mám rád, jsou drsné i jemné, skřípavé i melodické. Často z nich mrazí. Škoda, že produkci kazí
punkové zvučení. Recitaci není pořádně slyšet. Janele
prokládá básně písněmi, při nichž mikrofon nepotřebuje. Vyniká její plný hlas. „Posledních pár let, si
chodím poležet do vany až nad ránem,“ zpívá a já si
dojetím sundávám paruku. Zpěv se do posluchačů zasekl a ti sedí s otevřenýma pusama jak pěny. Horší je
to s kytarovým doprovodem. Slyší jej jen bystroslušší.
I tak nad Janeliným vystoupením souhlasně pokyvuje
i držitel Ortenovy ceny.
Večer se chýlí ke konci, nastupuje DJ Funkenstein.
V hlavě si sumíruju výsledek zápasu. Na ženském Zarafestu vedou po pátečním večeru muži 4:3. První den
Zarafestu je zároveň posledním dnem hospody Kašmír. Takže po konci literárního bloku a s nástupem DJ
se odebírají zábrany stranou. Ti, jimž se nechce čekat
na pivo, neboť obsluha viditelně nestíhá, se vydávají
do nejbližší večerky a zásobují se vínem pofiderní
chuti i ceny. Před DJským pultem se vytváří hlouček
tančících básníků. Na noční klid se příliš nehledí. Po
dvaadvacáté hodině je to znát. První výtka policejní
hlídky je ještě podána s úsměvem. Následující dvě
návštěvy se již nesou v ostřejším duchu. Diváci vítají
policisty jako příjemné zpestření. Někteří skandují:
Sobota 27. srpna přichází s diametrálně odlišným
počasím. Včerejší třicítky se ztratily v zapomnění.
Pořadatelé se v Růžové zahradě děčínského zámku
modlí, aby nezačalo pršet. Modlí se málo. Počáteční
přeháňku střídá regulérní průtrž. Začínají pořadatelská škatulata. Vše, co bylo venku, musí dovnitř. Vše,
co bylo vevnitř, musí ven. Skupina turistů zaplativší
si prohlídku zámku sleduje naše počínání se značnou
nelibostí. Při přenášení laviček zaniká průvodcovský
výklad. Jen tu a tam se ozve ryčné: „Doprdele!“ To
když si někdo postaví židli na nohu. Festival se přestěhoval z Růžové zahrady do přilehlé sala terreny.
Na růže se tak díváme leda z okna.
Zarafest 2011 / foto Jaroslav Tylman
stalo se / 9
stalo se
Zatýkání větru
Markéta Pilátová
Větrné mlýny 2011,
78 stran
Zarafest 2011 / foto Jaroslav Tylman
vystoupeních mohl malý prostor sala terreny působit snově či malebně, po první písni Nauzey se mění
v punkové doupě berlínského Kreuzbergu. Diváci
bez skrupulí odhazují svá trika a s urputností podpořenou jeřabinkou se věnují ryzímu pogu. Na to, že
jsem ještě před chvílí některým tancujícím zdvořile
vykal, kašlu. Teď jde o to ukázat, kdo má ostřejší lokty
a tvrdší kolena. Nauzee z kytar srší jiskry. Vycházím
vydýchat se na čerstvý vzduch. Justin Lavashe se má
k odchodu. Lámanou angličtinou mu vysvětluju, že
hrál perfektně. Něco mi říká. Moc mu nerozumím.
Najednou zaloví v obalu na kytaru, vtiskne mi do ruky
CD a je v trapu. Ani nestihnu slušně poděkovat, jak
mě to maminka učila.
Je po festivalu. Ti opilejší se povalují mezi rozmočenými záhony růží, ti střízlivější jdou dohnat ty opilé a děti šupajdí bez Večerníčku spát. Rychlý úklid
a mizíme do nejbližší otevřené hospody. Pořadatelé
si mohou oddechnout a pogratulovat k podařenému
literárnímu skotačení.
Ženský Zarafest nakonec vyhrály s převahou holky.
Během festivalu nezahynul ani jeden básník. Pokud
vím, tak ani básnířka. Příští rok se zase těším na drsný sever. Při nedělním návratu do Prahy postrádám
Josefa Straku, prý se ztratil kamsi do Bad Schandau.
Venku je vedro a já se slzou v oku vzpomenu na Josefův kapesníček. Je mi blbě. Už vidím, jak se budu křísit celý následující týden. Po dvou dnech v Děčíně se
utvrzuju v tom, že básníci jsou
vlastně v srdci punkeři. O básnířkách to platí dvojnásob.
/Tomáš Čada/
autor je studentem bohemistiky na
PF UJEP a Filmových studií na FF UK
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
S poezií je kříž. Nejenže se nedá udělat jasná dělící
čára mezi tím, co poezie je a co není. Nejenže čtenářů
poezie nebude o moc více než jejích autorů a autorů poezie nebude o moc více než jejích hodnotitelů.
Navíc jsou tu tací, kteří sice poezii píší, ale vlastně ji
neznají, nečtou a nesnaží se ji porozumět.
Při této konstelaci člověka zarazí, když poměrně renomovaná prozaička zabrousí právě do vod, které
literární vavříny povětšinou nepřinášejí. Poslední kniha Markéty Pilátové totiž není ani román, ani kniha
pro děti, ale podle doslovu se jedná o básnickou sbírku. Vydalo ji brněnské nakladatelství Větrné mlýny
a nese název Zatýkání větru.
První, čeho si na knize všimnete, je obálka. U knížek
z Větrných mlýnů jsem zvyklý na graficky svéráznou
úpravu, která knihám někdy prospívá a někdy jim
tak trochu podráží kecku. Nejde o to, že by si nakladatelství nedalo na knihách záležet, ale jejich knížky
poněkud balancují na hranicích vkusu a nevkusu. Na
obálce Zatýkání větru nalezneme jakousi skládačku
růžového orla, za jejíž odstín by se nemusel stydět
leckterý katalog kosmetiky. Však důležitější než barva obálky je pro sbírku motiv skládačky, zdůrazněný
navíc skládanou reprodukcí obrazu Veroniky Holcové
uvnitř knihy, neboť přes tento se dá celé Zatýkání
větru interpretovat.
Prolistujeme-li knihu od začátku do konce či od konce
do začátku, je to vesměs jedno, zjistíme, že nedržíme
v ruce koherentní sbírku básní, ale jakousi poetickou
stavebnici. Jako by se autorka nemohla rozhodnout,
kterým směrem se vydat, a tak vzala po jednom dílku od všeho. Zatímco první dvě básně jednoduchým
rýmováním (Babalu / postaru) a náznaky refrénů
připomínají písně, poslední minimalistická Hudba je
pláč navodí atmosféru japonských haiku. Nesourodý
je rozsah básní, inspirační zdroje, témata, o nichž
pojednávají.
Ač by se mohlo zdát, že texty propojují vesměs ženské
hrdinky, minimálně Jenůfa a Dolfina se ve sbírce objeví několikrát, jejich přítomnost nevytváří konzistentní svět. Přítomnost jednotlivých žen je zásadní vždy
jen pro jednu danou báseň. Stejně tak konzistentní
svět netvoří přítomnost mystična. O zaklínadlech
a zaklínáních se hovoří, případně samotné básně se
k zaklínáním podobají, jenže nádech tajemna rozbíjejí ostatní texty, které se odkazují k reflexi reality
(Fakulta medicíny).
Podobně nesourodě působí jazyk knihy. Zatímco v některých básních Pilátová užívá výhradně spisovné
češtiny, je až pedantsky strohá a úsečná Fakulta medicíny / A na ní rudá hvězda / A vedle svatý / A černá
žena v černém. Jinde se přiklání k nářečním výrazům
Dolfině máslo nedávej, sněz si je v šopě sama, nespisovné češtině kérovala se mu / na levou stranu
hrudníku či metaforickým přirovnáním ten kluk měl
na nose smrt. V konfrontaci strohosti a obraznosti
však není možné vysledovat umělecký záměr, strohost
a obraznost vedle sebe jen existují.
Galimatyáš slovní je podtržen galimatyášem tematickým. Láska, smrt, snění. Tematizována je tu i noc
a svítání, ticho a mlčení a další emblematické poetické motivy. Zatýkání větru obsahuje zkrátka ve
výsledku všechno. Měl jsem pocit, že na mě sbírka
křičí: „Uzmi. Hraj si. Udělej si sám.“ Jako malý jsem
měl rád stavebnice, problém však je, když do sebe
jednotlivé díly nezapadají. To toho příliš nepostavíte.
A takový pocit mám ze sbírky Markéty Pilátové. Po
složení se celek nějak rozpadá.
Nechci paní Palátovou obviňovat z toho, že poezii nečte, že se o ni nezajímá, ono to po přečtení její sbírky
ani nejde. Je jasné, že alespoň něco přečíst musela.
Spíše mám pocit, že z jednotlivých poetik a básní byly
vyďobány zajímavé prvky, výsledek však připomíná
známý dort pejska a kočičky. Všehochuť vytváří na
jazyku pachuť.
/Tomáš Čada/
autor je studentem bohemistiky na
PF UJEP a Filmových studií na FF UK
foto Nelly Wernischová
10 /
Markéta Pilátová: Pejsek a kočička
poskládali dort
foto Nelly Wernischová
První literární blok představuje Marii Šťastnou a Jitku N. Srbovou. I přes nepřízeň počasí přichází asi
šedesát návštěvníků rozličného věku. V zahradním
sálu se sice tísní, ale alespoň si mohou prohlédnout
restaurované fresky z roku 1678. Ti nejmladší si hrají
mezi jednotlivými židlemi na babu, což vytáčí pořadatele. Zejména když se hlasy dětí prolínají s hlasy
čtoucích autorek. Je to trochu otravné. Marie Šťasná
totiž nepatří k nejhlasitějším recitátorkám.
Po krátké pauze následuje vystoupení Sylvy Fišerové, která se představuje nejprve v poloze prozaičky,
a hned poté v roli básnířky. Vzhledem k rozdílnosti
obou částí je posluchačsky poněkud problematické
se přizpůsobit. Než jsem to stihl já, čtení skončilo.
Diváků stále přibývá. Podle informací organizátorů
se prodalo kolem sta vstupenek. Možná se po Děčíně
rozneslo, že u občerstvení rozlévají vynikající domácí
jeřabinku. „Pálená je ze zaručeně místních jeřabin,“
předchází ji reklama.
K vystoupení se chystá teplická Svatava Antošová a je
to poněkud náročnější. Na rozdíl od předcházejících
autorek potřebuje hudební kulisu a kostýmní přípravu. Úryvek z připravované prózy SKOBY/PUNKT
MEMORY při nedávném čtení popudil několik poslouchajících hiphoperů. Svatava oblečená ve výstřední
paruce sype do publika svý moudra jazykem ulice
a ač je to obrovská sranda, mluví se tu o rasismu,
nacionalismu a náckovatění současné společnosti.
Vše vypráví jakýsi nazihopper. Klukům ze štrýtu se
nedivím, pravděpodobně to byli antifašisti.
Kvůli přednášce o pálence nestíhám vystoupení Katky
Šarközy, ale vem nešť. Utekl by mi snad i koncert
Moniky Načevy. Kdyby nepřišel kamarád a se slovy:
„Hele, to musíš slyšet!“ mě nevtáhl dovnitř. V potemnělém prostoru sala terreny se nedá pomalu posadit.
Diváci zírají upřeně před sebe jako v transu. Načeviny písně podporuje krvavé nasvícení přetvářející
renesanční fresky do fantastických výjevů. Dantovo
peklo na děčínském zámku. Uhrančivý hlas střídá polohy, chvíli šeptá, chvíli řeže. A do toho neuvěřitelná
kytara Justina Lavashe. Ten chlápek musí mít deset
prstů. Na jedný ruce. Mé oči ztrácí jiskru a stávám
se slepým následovníkem hudby. Škoda, že všechno
jednou končí. Probírám se jak při kocovině a omámeně kráčím ven na déšť.
Prší až do osmé večerní, kdy má začínat závěrečný
koncert ústecké Nauzea Orchestry. Vystoupení pod
širým nebem se zkrátka v sobotu nekoná. Pořadatelé
vyklízejí židle a při prvních akordech se děsí akustiky.
Původně se uvažovalo o tom, že se koncert zruší. Ještě
že se tak nestalo. Pokud při čteních a předcházejících
knihy / recenze / 11
Jitka N. Srbová: Portrét umělce
jako dospělého štěněte
Někdo se loudá po psím
Jitka N. Srbová
Dauphin, 88 stran
12 /
knihy / recenze
Richard Burton, přítel Dylana Thomase, vynikající recitátor a jako Kelt ovšem s poesií v krvi, mluvil o tom,
jak se chtěl upít, protože svět je příliš krásný, příliš
na to, aby to mohl vydržet. Znovu: poesie je způsob
života. Proto Richard Burton trpěl jako básník, ačkoliv, pokud vím, básně nepsal. Svět dopředu posunul
(aniž to tušil?). Natašina fialová knížka, ve spojování zdánlivě nesourodých skutečností obratnější než
soudce Ti, do toho jde stejně jako horolezec, který
ví, co riskuje, stejně jako baletní tanečník, který se
musí tancem vyjádřit až na kost, přestože si tím zničí
klouby, stejně jako každý skutečný básník — a to, že
v tomto povolání (a povolána autorka byla, a stejně
tak je povolaná) člověk v podstatě nemá na vybranou,
nehraje zde roli.
V této knize se mnoho napíná a klove a tím bystří.
V této knize je i čas předbudoucí — například pro
vnoučata doslova magicky zatím ukrytá (str. 48).
V této knize je blízkost a něha ženy podaná způsobem, který se málokdy vidí: troufnu si tu něhu nazvat
útlou. Málo se vidí, a i kdyby se vídala mnoho, stejně
to nebude dost: něha, která je jen pro partnera, kdy
se lidé jeden druhému vzájemně otevírají a nechají se
přijímat i se všemi svými chybami, je tam odevzdání
a současně touha o toho druhého pečovat; jako když
se dvojice vodí za ruku: v těch spojených rukou je
něco, co mají jen ti dva.
Básníci — i jejich partneři — trpí. Mnoho se ptá: stojí
poesie za to všechno? Tato vynikající, půvabná, pečlivě do světa vypravená knížka zde stojí jako jeden
z nejlepších nových důkazů, že to za to vždy stálo,
stojí, a vždy taky stát bude.
/Miroslav Fišmeister/
autor je básník
a amatérský přírodovědec.
foto archiv autora
Natašina knížka Někdo se loudá po psím na mne
dopadla jako kamenný novofundlanďan. Nikdo mi ji
nehodil na hlavu přivázanou mašlí k paletě cihel, vzal
jsem si ji z poštovní schránky; ale z knížek posledních
roků mi málokterá tolik připomněla Buhla na Nangá Parbatu. Zhuštění světla, jeho nátlak; proměna.
Řezání. Kataraktické řezání — zacelujíc jeden otvor,
přináší nový, ale právě proto je kataraktické.
Řeknu to hned na začátku, abych se k tomu mohl pořád vracet: axis mundi básnířčina světa je pro mne na
straně 71. Láska, úcta, pokora a trhlina: „otvor v realitě // Tudy lze vystrčit palec / a ucítit // Jiný vítr“.
Od autorky debutující knížkou v pětatřiceti (nejen ve
stínu, ale i ve slunci), dívky, která založila nadnárodní
hnutí Toulky s kaktusem, protože ví, že kaktus na okně
není jen rostlina, ale způsob života — stejně jako poesie!! — je možno očekávat, že bude mít svůj slovník.
Že se nebude hledat — nakolik je možné se nehledat,
protože hledání ovšem neustává nikdy — a že ví, kam
sáhnout. Sahá bezpečně za — toto není fotošop, který,
jsa software, je z podstaty měkký; tady je to natvrdo,
tady vás budou trhat. A zase vás ovšem slepí. Budete
mít o dva zuby míň, ale budete ovládat novou kata!
Pokud se výkřik v modrém horku mezi froté prádlem
(str. 38) rovná Talovu legendárnímu trolejbusovému
tahu (a o tom, potomečkové, těžko pochybovat!),
pak se tady hraje partie o mistrovství. Řezavě vítězná partie. Stál jsem s tou básní na poli, v jetelovém
hájku — mezi výkřikem bažanta a jen tak přistavší
helikoptérou — a byla tam, však víte, trhlina. A tudy
mne knížka v té dlani jinovětrné, vonící jako topinka potřená vrcholkem Kilimandžára, přenesla právě
kamsi za.
Jan Těsnohlídek: Strázně průkopníka
s Rakovinou
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Rakovina
Jan Těsnohlídek ml.
JT´S 2011, 48 stran
Psát recenzi na Těsnohlídkovu druhou sbírku básní
znamená narazit na zásadní otázku: Kam se posunuly
hranice pojmu „poezie“ a jejího vnímání v očích čtenářů za posledních dvacet let? Jde o to, zda má smysl
Těsnohlídkovo dílo hodnotit v kategorii básnické sbírky, neboť, jak ukázala kaskáda diskusí po zveřejnění
básně Rasistická poezie ve Tvaru, není taková otázka
marná a zasloužila by samostatnou úvahu. Ale ovládnu se, ten záměr na nějaký čas odložím a pokusím se
„diagnostikovat“ jen a pouze kvality Těsnohlídkovy
Rakoviny.
Co do formy je jeho poezie slovně úsporná, psaná veršem odsekávaným do jednotlivých sloganů, přerývaná
elipsami. Obejde se téměř bez obrazných pojmenování. Připomíná blogerovy zápisky vysázené z rukávu
během noční bilance u počítače. Často v ní najdeme
jakoby jen lakonicky utroušené povzdechy s přemírou
zájmen „nic“, „něco“ nebo „všechno“. Ale Těsnohlídek
dobře ví, proč se pustil touto cestou. Nechává plně
vyznít hlavní téma, vymezené jasně v anotaci: „Tři
desítky textů znovu nechávají se vší naléhavostí vyvstávat aktuální společenské problémy…“ A které
má tedy na mysli?
Najdeme tu kupříkladu problém přistěhovalectví
(Cizinecká policie Praha), pokřivenost vkusu v architektuře i v životním stylu (Rakovina), poklidné
skici o konzumním ráji šťastných spotřebitelů (Pohlednice z Prahy), vedle toho připomínky mediálně
proslulé kauzy zmizelé Aničky (Porno), dojde i na
bezdomovce (Jeho poselství). Některé básně vypadají jako podobenství vytažená z nejvšednějších
jevů obvykle spatřitelných ve městě (Paneláky nebo
úvodní Všechno mi přijde tak snadný). Nakonec tu
máme fenomén pouličního násilí a bouřící se lůzy
ve slumech chudinských čtvrtí, na první pohled inspirovaný událostmi v Anglii (závěrečná báseň Něco
se děje, v níž poslední verš o tom, že „…hladový lidi
maj vztek a / nejsou daleko“ nás nikoli beze strachu
směruje do nejisté do budoucnosti.
Těsnohlídek nahazuje ostrou, metaforami necloněnou
sondu za šlojíř všednosti, bere nás za límec a důrazně
nám ukazuje vředy nemocné doby. Vzdává se nároku
na krasomluvu, důsledně užívá hovorového jazyka,
spíše se stává glosátorem, který si úsměv nechává pro
sebe, čekaje, co to se čtenářem udělá, až mu každý
z těch třiceti chodů plácne do obličeje. Bude-li se mu
svírat žaludek nebo bouřit žluč, jedině dobře. Tímto
přístupem cynického pana vrchního bude mnohý čtenář uchvácen a bude si žádat vždy větší příděly. Na
druhou stranu mám pochopení pro toho, kdo po nahlédnutí do knihy prchne kamsi pod šeříkový keř, aby
se zabarikádoval sebranými spisy Jaroslava Seiferta.
Snad právě proto za vrchol sbírky považuji ty básně,
které se odpoutávají od stroze reportážní formy ostatních kousků a příjemně se nad ně vyvyšují prací s jazykem a nezvyklou mírou obraznosti: mám na mysli
Rakovinu, která jako jedna z mála svou významovou
páteří učinila metaforu (v jedné pasáži dokonce řetězec metafor!), kde verš o kancelářských budovách,
které jsou jako odkrytý masový hroby, mě vyloženě
potěšil. Zvýšený zřetel k estetice jazyka pak prostupuje i báseň existenciální úzkosti Vlci u dveří. Působí
to jako vítané zjemnění uprostřed syrových záznamů,
jen škoda, že jich autor nenabídne více.
Subjektivněji laděnou tématickou odnož představují básně o vyrovnání se jednotlivce s charakterem
doby, problémy osobního selhání, zklamání naivních
nadějí, strach ze zabřednutí do stereotypu včetně
toho manželského (překvapilo mě, jak důvěryhodně
je autor podává, ačkoli z kalichu manželského sám
ještě neokusil). „U stolu v kuchyni / poslouchali ticho
// to ticho něco znamenalo / bylo to / nepříjemný /
závažný ticho / ticho který nešlo přehlížet // nevyšlo
to // ani jedna věta nezbyla / ani slovo / nezbylo…“
(báseň Nevyšlo to).
Budu-li sbírku hodnotit podle intenzity dojmu, jakým
se mi zaryla pod kůži, zaslouží pochvalu. Shrnuto:
život je pes v džungli světa a lepší to už nebude.
Mezi tím se vyjímá a emoční úlevu přináší nezvykle
prosvětlená báseň Konec světa. Vadou v kompozici je
knihy / recenze / 13
Poezie jako metoda osvobození
několik básní, působících jako výplně s rozmazanou
nebo zahozenou pointou (Svinary, Můžeš nesouhlasit). Leckde autor opakuje sám sebe, a třeba fráze ve
smyslu, že se „nic nezmění“ jsou ke konci už únavným refrénem.
Jinak přiznávám, že ze světa, jak mi jej předkládá
Těsnohlídek, se mi dělá mdlo, ale zároveň pokyvuji
hlavou — ano, takovou realitu žiji a mnohé z těch
věcí asi ještě zažiji, i když si to nepřipouštím. Mnoho
básní mi přijde na mysl, až vyjdu v pondělí ráno na
ulici do nevlídného labyrintu světa. Některé si možná připomenu, až budu rok dva ženatý. „Všechno se
mění je / všechno se posírá // zestárnem — / zošklivíme — a umřem / jednoduchý / jasný pravidla / neni
co řešit…“ (V básni Napalm na tohle město)
Nelze ale nezmínit jedno velké minus knihy, které
může rázem sestřelit horkovzdušný balon všech kladných dojmů. Spočívá to v jejím zapojení do širších
souvislostí diskuse o (ne)potřebě angažované poezie.
Na tomto pozadí je Rakovina se samozřejmostí vnímána jako její vlajková loď, která se s lehkým pohrdáním
staví zády k poezii „vyprázdněného estetismu současného literárního provozu“ (opět slovy anotace). Není
daleko od pravdy Jakub Vaníček tvrdí-li v doslovu, že
Těsnohlídkova druhá kniha „směřuje do prostoru,
který není současné poezii důvěrně známý“, a tím
jí přisuzuje punc průkopníka a dobyvatele nových
území. Nechme stranou otázku, zda je v poezii ještě
možný nějaký pokrok. Nepochybuji o tom, že Těsnohlídek rád šokuje a přehazuje výhybky cest české
poezie, z jeho básní to přímo čiší a celá sbírka se tváří
velmi „programově“. On vskutku vytrhl i s kořeny
rostlinu poezie z prapůvodní půdy, kde ji napájely
tradiční zdroje — metafora, spodní proudy tajemství,
hudba slov apod. — a přesadil ji na zrcadlovou plochu nejdrsnějšího realismu. Zde neskrývá ani zrnko
tajemství, je průhledná a jasná jako pověstná facka, je
to manifestační výkřik obřím amplionem, a teď půjde
o to, kdo z něj neohluchne. Tímto se básník dostává
do úzkých. Padá na něj role světlonoše, který, selže-li,
nepřežije svůj hazardní odskok od tradičního pojetí
poezie.
Přesto je brzy na zodpovězení otázky nastolené v úvodu, zda se vůbec ještě jedná o poezii; nejlépe bude
ponechat to na čtenářské reflexi. Je stále ve hře, zda
se květinka Těsnohlídkovy poezie ujme; zda ji avizovaný pokrok nezavede do stropu, v němž zůstane
trčet rozpačitě s hrstkou stejně bezradných příznivců,
nebo zda naopak strhne následovníky, kteří ji rozkošatí vlastním viděním a potvrdí její vzmáhající se
pozici na literární scéně. Jsem velmi zvědav na třetí
sbírku Jana Těsnohlídka, přijde-li, teprve ona bude
pro něj a vůbec pro další vývoj současné angažované
poezie zlomovou.
14 /
knihy / recenze
foto archiv autora
/Aleš Misař/
autor je básník, fejetonista
a student FF UJEP v Ústí nad Labem.
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Česká literární scéna občas připomíná v otázce angažované poezie šachovnici. Lhostejno, které barvě
přičteme jaký postoj. Na jedné straně je angažovaná
poezie vynášená do nebes jako ten pravý (či spíše
levý) svěží vítr, jako autentická móda, která může
konečně popularizovat celou poezii či bezmála jako
morální povinnost básníků tváří v tvář realitě korodujícího kapitalismu (nejen) v naší zemičce; druhá
strana pak angažovanou poezii chápe jako radikální
nedorozumění, které poezii okrádá o její bytostný
rozměr bezčasí, věčnosti a krajní subjektivity. Tento
vyostřený dualismus naznačuje, že na tomto hracím poli se odehrává cosi podstatného. V následujících odstavcích se nechci věnovat konkrétním
projevům současné angažované poezie, ani hodnotit
čeho bylo skutečně dosaženo. To radši přenechám
literárním kritikům a teoretikům; chci prozkoumat
z perspektivy básníka a člena skupiny Fantasía, která
s nárokem angažovanosti ve svém programu poprvé
veřejně vystoupila, vnitřní zdroje angažovanosti
v poezii, jak jí rozumím já a snad i autoři se mnou
spříznění.
Angažovanost v poezii to je ponejprv téma
času. Kritici angažované poezie poukazují právem,
že s časem je to v poezii ošemetné. Samotná báseň
zhušťuje čas a ten se překlápí jaksi přirozeně do
jiných sfér. Ovšem věčnost…to jsou přece moře zašlá
se sluncem. Věčnost lze těžko časnýma rukama uchopit… A nakonec může zbýt jen jedno velmi oprýskané
a rzivé slovo ještě oprýskanější metafyziky; za předpokladu, že věčnost a čas stavíme proti sobě na způsob hráčů šachu. Co s tím? Zachránit nás může už jen
asi nějaký Bůh, Buddha nebo Ježíš. A skutečně — ryzí
manifestací probuzení je vědomí, že nirvána (stav
vysvobození) a sansára (svět pomíjivosti) jsou jedno
a že Bůh se stal člověkem a Slovo tělem…
Čas a věčnost v básni nesoupeří. Čas to jsou obratle věčného okamžiku, který připlouvá v básni, pokud toto plutí básník umožní. Proto dobrá (!) báseň
snese všechno: konkrétní jména konkrétních lidí,
politiků, světců, dravců, živočichů, jména ulic, rostlin,
měst, řek, hvězd, čísla velká i malá, racionální a abstraktní, báseň snese kila sádla, vrstvy laku, nánosy líčidel, dobrá báseň unese slova tak rychlá, že už zítřek
o nich neví, dobrá báseň unese i slova vetchá, stará,
zapomenutá, dobrá báseň snese i vejce!
Proč pak ale vůbec mluvit o angažovanosti? Neplatí nakonec axiom, že každá dobrá báseň je
angažovaná, jak praví jeden ze zakladatelů protivládní iniciativy ProAlt — lingvista a znalec poezie Tomáš Samek? Protože v každé dobré básni je přítomen
svět, kterého se básník účastní, který do sebe vdechl,
vsál, vpustil? Má pak smysl mluvit explicitně o angažovanosti? Má i nemá. Jistě, angažované básnění,
to může být žánr, móda, literární styl zohledňující svět kolem nás, zvláště pak svět jakožto
sociální a ekonomickou síť; a skutečně ani básník
nežije ve vzduchoprázdnu a neživí se jen pralinkami vzduchu. Ovšem angažovanost je především
vlastní esencí básnického aktu, jeho vnitřním
žárem, niternou siločárou, expresí touhy protnout
svět, extatickým osvobozením prostřednictvím
vystoupení ze sebe. První modus je vnitřně navázán na modus druhý. Nelze se angažovat žánrově,
necítí-li básník angažovanost v morku.
Jaromír Typlt v jednom rozhovoru, který jsme na téma
angažovanosti vedli, poznamenal, že ve virtuálním
věku se jen těžko lze v básni angažovat na úrovni obecné. Jediná forma, dle něj přípustná, je angažovanost konkrétní. To, co básník sám viděl, zakusil,
prožil… A zase, je to pravda i není. Ano, angažovat
se v obecninách v situaci, kdy svět kolem nás nejvíce připomíná mediální změť stále se prostupujících
simulaker, může být pro básníka zatracenou pastí
a ztracenou vartou plnou melodramatického smetí.
Současně opustit prostor postmoderny a vstoupit do
nechráněného a neznámého světa jakési nové naivity, nového tušení celku nás sice nemusí okamžitě
a náhle zázračně zbavit mediálních mlhovin, může se
ale stát abrahámovským krokem do neznáma,
jakousi paradoxní nadějí, když už všechna naděje
pohasla. V posledních letech jsme mohli zvlášť ostře
vidět, jak se důrazy na subjektivitu, odlišnost,
konkrétnost, kontext a místo staly zastíracím
mechanismem neoliberální mašinérie, diktatury
kapitálu. Oslabené vědomí celku zplodilo oslabené
jedince neschopné čelit této nové hydře a neschopné
hájit svá práva. Fašisoidní tendence posledních
měsíců pak ukázaly, kam může rozklad společnosti směřovat. Už jen proto musíme rehabilitovat svět a to v jeho radikalitě. Kdo v to nevěří, ať
si přečte Hausera nebo (mně poněkud protivného)
Žižka nebo ať jede na Šluknovsko!
Typlt ovšem poukazuje na jednu velmi podstatnou věc,
která zní uším navyklým postmodernímu šumu jako
opovážlivé rouhání: že z rozpravy o angažovanosti
zamyšlení / 15
stát se sám hracím polem, stát se extází! Proto kladu
já i ostatní členové slupiny Fantasía takový důraz na
imaginaci. Protože soucítit znamená umět si představovat v radikálním smyslu slova. Imaginace je
aktem identifikace. Německá mystička, básnířka a sociální aktivistka Dorothee Sölle ve své knize Fantazie
a poslušnost ukázala, že teprve představivost pojatá jako základní ctnost nám umožňuje vykročit
za humna strukturálního hříchu, zlomit okovy
objektivované skutečnosti a vykročit vstříc novému světu. Poezie nemůže svůj vizionářský kořen
vytrhnout. Činí-li tak, proviňuje se proti sobě. Poezie
je vidění. Poezie je v krajním smyslu, jak věděl
Mircea Eliade, politickou metodou osvobození.
Námitku, že poezie je tak marginální, že nemá šanci
na světě nic proměnit, je třeba setřást. Svět nemění skeptici a pochybovači, ale snílci s velkým
srdcem. Jak napsal Thomas Borge: „Revolucionář je
snivec, člověk zamilovaný, je to básník, protože nelze být revolucionářem…a nevidět podstatu stvoření
a nevidět ty ponížené, vykořisťované a chudé.“
/Adam Borzič/
autor je básník,
člen skupiny Fantasía
foto archiv autora
nelze vyloučit vnitřní pravdu. Myslím, že zobecňovat, tj. pokoušet se vyznat v nesnadném spletenci dnešního světa, byť by každá alternativa, řečeno
s Bělohradským, byla jen součástí dané struktury, je
nutné, ba sebezáchovné, tento pohyb ale nesmí
být sebeobelháváním. Svět námi musí protékat.
Procházet osou naší zkušenosti. Zjevovat se v našem
příběhu. Protože je to náš svět. V tomto smyslu je
třeba vzkřísit osobní angažovanost. Neoliberální horor nelze překonat pohádkou nového kolektivismu,
ale naopak je třeba dialekticky zahrnout západní individualismus na cestě k novému celku coby předivu
vztahů, souvislostí, tváří. Angažovaná poezie proto
musí být poezií razantně osobní, musí být doslova jištěna vlastním příběhem, vědomím, svědomím.
Básník, který se odváží svět kolem sebe soudit,
musí tento svět vášnivě milovat. Ale svět není
abstrakt — svět je tušením celku složeného z myriád
skutečností personální povahy. Každý kámen vypráví
svůj příběh a lidé nejsou položky v adresáři, ani fotky
na facebooku.
Václav Cílek mi vytkl v rozhovoru pro Tvar, že říkám
A a zapomínám na B; neboli že soucit vyžaduje čin.
Nedovedu si ale představit soucit bez činu; soucit
není lítost. Soucit je pro mě nejbytostnějším rozměrem básnění. Sou-cítit — sou-být znamená básnit. Tj. nechat se vším kolem sebe vtáhnout do hry,
(Rilkovou) poezií proti pustošení lidství
Ztráta věci
Aleš Novák
Togga 2009, 220 stran
Pojítkem nejen tohoto souboru esejí, nýbrž zřejmě
velké části Novákovy tvorby, je téma zásadní proměny
odehrávající se v základech samotné lidskosti člověka. Autorovým úmyslem je odkrývání a vyjasňování
tohoto tématu, jak je patrné z motta celé sbírky — jde
o citaci Ludwiga Wittgensteina, podle níž „výsledkem
filosofie nejsou ‚filosofické teze‘, nýbrž vyjasnění vět“.
V tomto duchu jsou jednotlivé eseje skutečně krůčky v rozkrývání a vyjasnění něčeho, co se ve vztahu
světa a nás odehrává, co už bylo mnohými vysloveno,
16 /
zamyšlení
ale ne příliš mnohými pochopeno a nazřeno. Sbírka
volně navazuje především na titul Být napřed všemu odloučení. Fenomenologická interpretace Elegií
z Duina R. M. Rilka (Praha: Togga, 2009). Taktéž v ní
se Novák opírá o básnění a myšlení R. M. Rilka, kterého považuje za prvního skutečně moderního romanopisce i prvního moderního básníka, neboť právě
on jako první postihl onen fenomén proměny povahy
lidství, jehož vynesení je úkolem právě básnickým
a filosofickým.
Nelze však jednoduše říct, že Rilkovo básnění je pro
Nováka východiskem. Místy se dokonce naopak zdá,
že jsou verše interpretovány s evidentním záměrem
potvrdit autorovu vlastní myšlenku. Ale jde skutečně
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
jen o zdání. Sdělení knihy je vyváženou kompozicí,
jakýmsi průmětem tří pramenů fenomenologických
náhledů: Rilkova básnění a korespondence, autorovy
snahy o výstižné zachycení nazřených podobností ve
smýšlení vlastním, Rilkově a Heideggerově, který je
třetím pramenem a může se právem zvát kmotrem
celé knihy. Sám Novák píše, že úvahy jsou Heideggerovým myšlením v mnohém inspirovány, ale ujišťuje,
že jsou na něm nezávislé, spíš by se daly chápat jako
samostatné promýšlení a především rozvíjení Heideggerem nevysloveného. Tím se potvrzuje již zmíněné motto — autorovi nejde o vytvoření nějaké teze
nebo teorie (tedy o uzavření a abstrahování), nýbrž
o osvětlení, vyjasnění. Myslitelská práce má být „cestou k lidskosti, cestou jednak osvobozující negativně
od bůžků a idolů samolibé dogmatické „humanity“
ústící v masovou fabrikaci mrtvol a genocidu jak
národů, tak myšlenek; a jednak osvobozující pozitivně k autentické lidskosti, která není hlupáctvím
z rozumu, která se nebere přehnaně vážně, nýbrž je
uvolněnou radostí jak k tomu, kým ona sama je (tzv.
„já“), tak k tomu, kým ona sama není (tzv. „svět“).
Myšlení snad též spočívá právě v tomto dvojitém
osvobozování a přivádění do volnosti pohledu. Takovéto myšlení snad může být nazváno “transformativní fenomenologií“, protože nás učí proměnit
své vidění, a tak především proměnit sebe. To znamená: začít být vpravdě lidsky, ba snad být čím dál
lidštější“(s. 11). Tento malý manifest „transformativní
fenomenologie“ pak určuje vyznění celé knihy — naznačuje nutnost maximální možné blízkosti myslitele a myšleného, jež je typická jak pro Rilka, tak pro
Heideggera, a jíž naopak nenajdeme u autorů, vůči
kterým se manifest vyhrazuje, tedy těm, kteří donekonečna vrší abstraktní koncepce a diskurzy tolik se
vzdalující jak člověku, tak světu.
Takto bezprostředním způsobem je nahlížena situace člověka ve světě a výsledkem tohoto nahlížení
je souhlasně s Heideggerem a Rilkem odhalení probíhající změny lidství, nebo též ztráta „autentické
lidskosti“ na ontologické úrovni. Způsob autorova
podání problému si vyžaduje „metodickou poznámku
sui generis“, kterou začíná první esej. Je nám zde
líčena tzv. „vždy konkrétní existenciální souvislost
lidství a světa“: představa, že veškerou lidskou činností a trpností se vždy konkrétně odehrává explikace lidské existence a významové rozsvícení světa
v takové vzájemné souvislosti, která nechává lidství
a svět vystoupit v tom, co je pro ně vlastní, tím je
zároveň identifikovat se sebou samými a zároveň
vzájemně ontologicky diferencovat. Tato souvislost
se pak našeho lidství ustavičně dotýká, načež člověk
odpovídá naladěností a na jejím základě postojem
k sobě a světu — toto odpovídání je pak formou veškerého našeho jednání a strádání. Je však možné tuto
souvislost nerespektovat, být vůči ní nedbalý, a tím
pustošit svou lidskost i svět. Tato pozice je autorovi
výchozí pro všechny obsažené eseje, je jeho úhlem
pohledu, ohniskem „transformativní fenomenologie“. Druhá část první eseje nám pak skrze Rilkovu
báseň, jež je konstitucí jeho mysli jako bytostného
básníka, popisuje jeho transcendenci z rozptýlenosti
v mnohosti obstarávání věcí („běžný“ stav mysli) do
prostoru noci, v níž nachází uschován samotný původ
lidskosti člověka nezatížené náporem dotýkání věcí.
Zároveň jde o transcendenci od výslovného (jsoucího) k nevýslovnému, k bytí, které zakládá bytostné
významové určení všeho včetně výslovnosti — stejně jako se význam věcí nevyčerpává pouze v jejich
obstarávajícím spotřebovávání, požívání a prožívání, ani bytostným významem řeči není být účelovým
nástrojem komunikace. Její primární význam, reprezentovaný řečí básníka zakoušejícího dotek noci/bytí,
je být „specificky lidským způsobem orientace mezi
ukazujícími se, a tak na blízku prodlévajícími věcmi“
(s. 25). Věci se tak stávají abstrakcemi odloučenými
od své pravdivosti, pouhými předměty/zdroji se stanoveným, a potud vždy vyčíslitelným účelem.
Druhá esej tematicky těsně navazuje na první — zabývá se prostorem a jeho pojetím. Spíš než v běžné tematizaci prostoru jako čehosi měřitelného, kvantitativního, nachází Novák povahu prostoru jako prostoru PRO
bydlení člověka, tělesnění jeho těla — prostor není
lhostejným objektem, stře se fenomenálně: ukazuje
se a nechává ukázat jiné za svého odepření. Subjekt
se vždy vztahuje k jsoucímu v určitém významovém
oddálení, které jsme uschopněni a musíme zmáhat
(orientovat se), protože věci jsou primárně vzdáleny a odepřeny. Tento pohled na povahu prostoru je
následně popsán v Rilkově básni z pozůstalosti. Podle Nováka nás Rilke v básni nechává zakusit vlastní
konečnost, když konstituuje povahu prostoru tak, že
prostor tím, že a jak nechává ukazovat, zároveň odpírá a skrývá, přičemž nechává zakusit tuto skrytost
jako pozitivní fenomén, který bytostně náleží k celkové zkušenosti světa. Dotek takovéto povahy prostoru
zamyšlení / 17
s povahou lidství — zmáhání významového oddálení
jsoucího — vede k transformaci a potvrzování lidství.
Svět je pak — jako „svítící otevřenost pro orientaci“
a „volnost pro ukazování se“ — děním rozestírání prostoru: je to tonus jsoucen, jejich významové rozpětí.
Třetí esej nese název shodný s názvem celé sbírky — jejím obsahem je nosná myšlenka zbylých úvah.
Podtitul eseje — Tractatus Phaenomenologicus — je
záměrným odkazem na Spinozu a Wittgensteina a má
naznačit, že třetí esej bude usilovat o sledování konkrétních fenoménů, žitých obsahů, jež se člověka
v jeho lidskosti dotýkají (a tedy nikoliv umělých abstraktních „témat“ nebo „problémů“). Novák se snaží
vyjasnit, co se s věcmi (a v souvislosti s nimi s lidstvím
člověka) v současnosti odehrává, přičemž shledává
povahu tohoto vyjasnění ontologickou — tedy principielní, neodvratitelnou, mimo dobro a zlo. Nemá tedy
jít o moralizování (autor zde správně cítí potřebu to
zdůraznit, neboť jeho styl vyjadřování tak mnohdy vyznívá), nebude nám nabídnut prostředek k nápravě,
půjde o ukázání a probuzení tázání, takže v závěru
budeme mít více otázek než odpovědí, což Novák
považuje za doklad dobrého filosofického řemesla.
Právě neúčelnost (vymanění se z účelnosti) našeho
zamýšlení ho činí bytostně svobodným pro zakoušení
toho, co se člověka skutečně dotýká. „Chceme se
pokusit skutečně myslet, chceme se pokusit nechat
věci být tím, čím mají být samy ze sebe. Chceme se
pokusit nechat přijít ke slovu to, co všemu jsoucímu
dává vzejít do patrnosti a do zjevnosti, kde jedině
se nás jsoucí může (či naopak nemůže) (do)týkat“
(s. 44). Z tohoto citátu je cítit, jak pečlivě a opatrně
klade Novák slova — celé dílo je skutečně velice jemným vedením našeho myšlení do bodu, ve kterém TO
„necháváme přijít ke slovu“.
Nyní k hlavnímu obsahu eseje, postižení „ztráty věci“.
Charakter jejich „mizení“ je dán především tím, že
pro nás věci náhle přestávají mít význam, přestávají
být pro nás náhle závazné, ustupují do pozadí, nejsou
nám již nablízku. „Mizení a ztráta věci se odehrává
celistvě jakožto lokačně-temporální jednota skrytosti a odepření, blízkosti a náhlosti“(s. 45). Následuje
několik libovolných příkladů mizících věcí: nebe, jež
postihla mathématicko-exaktní kvantifikační redukce
pro účel leteckého, zemědělského a turistického průmyslu; kavalírská cesta („jít do světa“), která již není
transformativní gradací lidství — dnes se do ciziny
jezdí jen pro získání dojmů, zážitků, prožitků, požitků,
18 /
zamyšlení
pro rozptýlení existenciální nudy a prázdnoty; domov,
jenž býval místem nabitým bytostně existenciálním
významem konstituujícím lidství člověka, zatímco
dnes je redukován na pouhou noclehárnu, skladiště,
šatnu, noru, spíž, rychlojídelnu; bolest, kterou se snažíme bláhově odstranit (což nelze, chceme-li zůstat
lidmi), čímž ji akorát zmnožujeme a necháváme působit ve skrytějších a zrůdnějších formách (racionalita,
efektivita, souměrnost, kontrola, masovost, uniformita) — její všudypřítomnost pak způsobuje jakousi
zvrácenou adaptaci, zapomínáme na ni a tím zároveň
zapomínáme být lidsky; hodinky, kdysi prostředek názorné zkušenosti s časem i prostorem jako orientovaným, zabydleným, dnes redukované na pouhý symbol
společenského postavení; korespondence, která byla
„způsobem života“, co zná čekat a vynucuje si určitou
oběť a styl (projevy lidskosti), zatímco dnes je redukována na zpustlou, vyprázdněnou uniformitu (což
je zároveň obraz nitra pisatele) rychlé komunikace;
design, jímž je spíše myšleno mizení ostatních uměleckých forem nástupem designu, který uměleckost
pouze simuluje, aby tím stimuloval spotřebu.
Novák se pozastavuje nad prostou (nezamýšlenou)
krásou a kouzlem věcí z dávných dob. Nachází problém v tom, že současných „věcí“ je příliš mnoho, že
jsou nepostřehnutelně nahraditelné, masově fabrikované, čímž ztrácí svou osobitost (jedinečnost) a stávají se tak pouhými kusy, položkami, zbožím určeným ke
spotřebě. Skutečných věcí totiž musí být poskrovnu,
musí být nepatrné jak počtem, tak i nevtíravou prostotou a úslužností ve smyslu odpírání se ve prospěch
něčeho jiného, než jsou samy — své funkce, významu.
Ve své funkčnosti, ve svém účelu, se však věc nevyčerpává — „věc totiž bytostně a prvotně zabydluje
člověka v blízkosti, která jako taková rázem (ponejvíce netematicky a nepostřehnutelně) významově
zasvítí jako konkrétně zakoušený a zmáhaný ‚svět‘“
(s. 80). Zakusíme-li skutečnou věc mimo její úslužnou
funkčnost (stane-li se takové zasvícení tematickým),
pociťujeme úžas, údiv či naopak zděšení. Věci takto
„andělsky“ schraňují blízkost, jsou mezí pro existenciální dosah člověka, vymezují jeho schopnosti orientovat se a jednat. Tím, že se věci ztrácí, přestává
„být závazný typ či způsob významové odemčenosti
světa“(s. 82). Ontologicky se tak odehrává fakt, že
„člověk nerozumí sám sobě ani světu, ve kterém se
vyskytuje, (…) neumí být a není člověkem“(s. 86).
Mizí-li věc, svět se významově chaotizuje, vymyká,
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
rozpadá se „zevnitř“ a musí být „zvenčí“ (tzn. neadekvátně) držen pohromadě. Věci strukturují svět
jako mající význam a vynucují si proto respekt, určují
způsob vztahu k nim samým. Dnešní „atrapy věcí“
však respektovat nemusíme — jsou nahraditelné,
vyčíslitelné a tím ontologicky bezcenné. Skutečná,
ontologická hodnota vyplývá právě z respektování,
které si věc vynucuje svojí osobitou jedinečností, nenahraditelností. Respektování věci je „svoboda pro
věc“ a „jelikož je to svoboda pro věc, jež člověku
otevírá a podává dimenzi původu jeho lidství, je toto
respektování věci její blízkosti vždy zároveň svobodou k lidskosti člověka“ (s. 95).
V další eseji rozvíjí Novák novou myšlenku, úzce
spjatou s fenoménem mizení věci, a to nástup nepodmíněné hegemonie stroje. Je zde zároveň vznesena teze, že možnou inspirací pro Rilkovo chápání
role stroje byl Karel Marx. Dle Rilka stroj uchvátil
vládu nad životem, je životem, určuje jako metafyzická veličina význam jsoucna, vše jsoucí s uniformní
lhostejností uchvacuje, tvoří, ničí, pořádá. Geometricky a teleologicky redukuje význam skutečnosti na
jasné a rozlišené poznatky, nutí nás vzdát se „starých
bohů“ a přijmout za svůj nový hermeneutický klíč pro
významové odemčení světa, jímž je „vůle uchvátit
vše a učinit to exaktním, kvantifikovatelným a vždy
libovolně k dispozici stojícím materiálem a zdrojem“
(včetně člověka, vědění, boha). Tím nivelizuje věc (do
podoby zdroje), člověka (do podoby dělníka a konzumenta) a svět (do podoby zásobárny zdrojů), obrací
se proti dvojí absenci člověka, nouzi a nudě, které
neustále přehlušuje, ale neodstraňuje — pouze zastírá jejich pozitivní existenciální hodnotu a udržuje nás
v klamu neustálého dostatku všeho (zdrojů potravy,
práce, zábavy). Zastřením privativního charakteru
lidské existence dochází k existenciálnímu vyprázdnění člověka, pustošení lidství, proti kterému Rilke
klade nepůsobnou, účelu prostou, svobodnou funkci
umění, které ochraňuje věci ve významové blízkosti,
respektuje a kultivuje svět v jeho posvátné celistvosti,
„osvobozuje člověka od ohlupujícího obstarávání, úzkosti a nudy, a osvobozuje ho pro autentickou uvolněnost setkávání se jak se sebou samým, tak s druhými
a ostatními lidmi, s věcmi a se světem“ (s. 113).
Marxovo pojetí mašinérie je pojednáno chronologicky na základě tří spisů: Ekonomicko-filosofických
rukopisů (1844), Rukopisů „Grundrisse“ (1957—9)
a prvního svazku Kapitálu (1872—8). Novák shledává
Marxovu ekonomickou teorii travestií sekularizované
metafyziky a nachází za její terminologií krypto-ontologickou pozici, jíž považuje za závažnou transformaci
klasické německé metafyziky idealismu. Už z Ekonomicko-filosofických rukopisů cituje, že člověk je
„duchovně i tělesně redukován na úroveň pouhého
stroje“ — stroj tedy stojí proti lidskosti, nahrazuje ji
a determinuje. Marx tím podle Nováka, ačkoliv ne
explicitně, přiřknul stroji ontologický status. Člověk
se oproti tomu stává nahraditelnou součástkou, je
na stroji závislý. Stroj aspiruje na funkci „bytí“, nahrazuje tak „život“, jak to Novák našel výše u Rilka.
V Rukopisech „Grundrisse“ je pojednáno především
téma temporality pracovního procesu z pozice nástroje, jehož ovládání závisí na lidské virtuozitě, vůli,
a následně stroje, jenž strhává pozitivní charakteristiky na sebe a stává se dle Marxe „sám virtuosem,
který má vlastní duši v podobě mechanických zákonů“ — člověk/dělník je redukován na součást stroje,
jeho činnost je strojem řízena. Novák zde nachází
zřetelnou spojitost s myšlením Friedricha Nietzscheho — srovnává Marxovo reprodukování produkce
a tím umocňování moci stroje s Nietzscheho „vůlí
k moci“ a dále nekonečné prodlužování pracovní doby
do podoby nepřetržitého výrobního provozu s „věčným návratem téhož“ („zrušení času“). V Kapitálu
jsou dále dovedeny dříve zmíněné postoje, navíc
jsou zdůrazněny aspekty masovosti (v níž se ztrácí
výlučnost věci a bytosti), anonymity, abstraktnosti
činnosti a absence zodpovědnosti. Mizení věci Novák
nachází v Marxově vnitřní jednotě odcizení, zpustošení a vyprázdnění, které však není pouze výsledkem historického procesu, jak sugeruje Marx, „nýbrž
ryze ontologického dění (sebe)kladení bytí jakožto
moci, která rušením (své) temporality tuto klade
a naplňuje v transformovaném, totiž ryze silovém
a působném významu“(s. 135). Pozitivní alternativu
nacházel Marx v revoluci, jež se v praxi ukázala v dost
zrůdné podobě. Ani s Rilkovým útěkem k umění se
autor neztotožňuje — považuje to za „zbabělý, slabošský a nedospělý eskapismus“. Osvobození od stroje
k sobě samému je dle Nováka možné pouze zácvikem
do správného myšlení podle Pravidel pro vedení rozumu René Descarta.
Předposlední esej je hlubším uchopením a osvětlením
Rilkova teoretického postoje k umění, v němž vidí pozitivní alternativu k nadvládě stroje, který jako ontologický princip pustoší lidství. Tento postoj je v eseji
zamyšlení / 19
20 /
zamyšlení
Poslední, dovršující esej dokončuje téma nihilismu
a více rozvíjí Rilkův vzdor vůči němu cestou poezie.
Myšlenkovým podložím je Novákovi opět Martin Heidegger. Jak bylo již v některých předchozích esejích
nastíněno, je to právě básník, který je vidoucí, který
skutečně, adekvátně vidí, co se v pravdě odehrává
faktem 20. století: to, že nedostatečně dbáme toho,
co nám říkají „nepatrná slůvka vždy konkrétní existenciální souvislost lidství a světa“. Dle Martina
Heideggera ještě nejsme připraveni na výklad Elegií z Duina a Sonetů Orfeovi, neboť oblast, ze které
k nám hovoří, nebyla zatím dostatečně promyšlena
ze samotné povahy metafyziky. Její povahu málo známe a zároveň jsme nezkušení v dbalosti bytí, což je
dáno právě tím, že 20. století jako plod ve své povaze
završené metafyziky klame tím, že zastírá absenci
a neexistenci pravdy bytí, čímž se stává úkladem
všemu, co dosud slulo „bytí“. Toto zastírání nazývá
Heidegger nihilismem, ve kterém se nic ukazuje jakožto způsob a „podoba“, v jaké se vůči nám podává
pravda/neskrytost bytí. Podle Nováka (a Heideggera) jí Rilke dbal a vkládal do své poezie, což dokládá
XIX. sonetem Orfeovi, v němž nachází jako odpověď
na současnou ontologickou situaci „obrat k božsky
poetickému“. O jakou ontologickou situaci se jedná,
bylo již detailně probráno ve čtvrté eseji sbírky: vládnoucím ontologickým principem je stroj, jehož povahu
musíme pochopit, abychom uviděli, co se děje jeho
zastírajícím předstíráním — to že se vždy konkrétní
existenciální souvislost lidství a světa (neboli vágně
„bytí“) redukuje na nic. Jako další možnou obhajobu
tohoto smýšlení uvádí Novák dnešní pojetí smrti: stejně jako nudu a nouzi zastírá stroj smrt, aniž by jí však
rušil — 20. století je „masovou fabrikací mrtvol“, ale
sama povaha smrti je právě touto strojovostí zastřena. Smyslem Rilkovy vize je pak naučit nás vidět, že
jsme smrtelníky, bytostmi postrádajícími před smrtí
„ochranu“ v podobě stroje — musíme se naučit přijmout smrt, přitakat jí.
Soubor esejí Ztráta věci je ucelenou a přehlednou
studií zásadních fenoménů moderní doby — toho, co
se z fenomenologického pohledu odehrává se samotnou lidskostí člověka: ztráty lidství, mizení věci za
vzmachu stroje jako ontologického principu, příchodu
nihilismu. Ukazuje, jak se tato témata promítla do
díla R. M. Rilka a odhaluje tak jeho pozici, ze které
je patrné i přesvědčení o možnosti zamezení ztráty
lidství obratem k umění. Jedná se tedy o hlubinnou
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
sebereflexi člověka, která sahá až ke kořenům toho,
co v humanitních oborech nazýváme společenskými
problémy. Věřím, že je toho rozhodně třeba. S tím
souvisí i forma sbírky: ač se to možná z takto krátkého
textu nezdá, Novákův styl je velice pečlivě strukturovaný a podává témata ve snad nejpřístupnější možné
formě. Vážím si v tomto jeho neskutečného výkonu,
neboť věřím, že po pozorném několikanásobném přečtení musí být text srozumitelný naprosto komukoliv.
O jiné autory (včetně Heideggera) se opírá pouze
takovým způsobem, aby to nenarušilo možnost pochopení základních myšlenkových postupů, jež jsou
v cizelované formě předávány. Předmět zkoumání si
nevyžaduje ani tak mechanické zpracování textu ve
všedním významu slov jako spíš intuitivní názornost
a schopnost asociace určitých pohledů na různé fenomény každodenního bytí ve světě. Proto je třeba
zmínit i do jisté míry „básnickou“ schopnost autora.
Co je možné vyčíst, je bezpochyby občasné „uklouznutí“ do manifestního, hodnotově zatíženého stylu,
ačkoliv to autor popírá, respektive ujišťuje nás, že to
takto vyznívat nemá. Určitě se lze tomuto způsobu
projevu vyhnout, popřípadě netvrdit, že pojednává
tematiku „mimo dobro a zlo“. Poté by se daly jednotlivé části (např. část o ztrátě bolesti) brát za zdařilé
texty kritické teorie. Nevnímám tedy tyto pasáže jako
cosi negativního, jen mi připadá, že způsobují v textu
určitou inkonzistenci sdělení, a to nikoli obsahovou,
nýbrž formální. Na závěr ještě musím zmínit patronství Martina Heideggera, na němž, jak již bylo výše
zmíněno, věřím, je sbírka nezávislá. Avšak jde o pouhou víru, neboť člověku, který nemá Heideggera tolik
pod kůží jako Aleš Novák, nic jiného než autorovi věřit
nezbývá. Budiž nám to všem podnětem (a zároveň
nápomocí) k hlubšímu proniknutí do Heideggerova
díla a stejně tak i do Rilkova — už tím začneme návrat
do ztraceného lidství.
/Petr Kříž/
autor studuje
magisterskou sociologii na FSV UK
a fyzioterapii na 1. LF UK
foto archiv autora
nejdříve konfrontován s bytostně opačným postojem
Rilkova přítele, malíře Paula Kleea, a poté s tematickými úvahami Martina Heideggera, který byl Rilkem
ve svém myšlení silně ovlivněn a Kleeova díla si cenil
více než Picassova. Ve své korespondenci a kritických
článcích Rilke odmítá vzdání se předmětu, čirou abstrakci, konstrukci v umění a staví proti tomu osvěžující
zkušenost s prostotou předmětu, v níž nalézá „radost
a napětí nekonečného prvopočátku“. Klee naopak
vyzvedá konstrukci na prostředek výrazu, nenechává
se omezit „profánními zákony“ a vynáší proti nim typus
autonomního obrazu (vedoucího naprosto abstraktní
formovou existenci). Oba touží po prostotě, u obou je
svoboda spjata s předmětností, avšak zatímco Rilke na
věcech, předmětech lpí, Klee nachází ulehčení v jejich
naprostém opuštění. Podle Nováka vede Kleeova verze (nevtíravě nenápadné proniknutí bezpředmětného
umění do všech oblastí lidské činnosti) k proměně
moderního umění ve služku technologie. Upozorňuje
na podobnost Kleeových úvah s koncepcí Jüngerovou
figurou dělníka, která je dozvukem Nietzscheho nihilistické koncepce „nadčlověka“. Rilke je tímto nihilismem zděšen a záchranu před ním nachází jedině
v respektování prostoty věcí, v přitakání nevyčerpatelnému bohatství života — tomu, co je nablízku. Druhá
část eseje nastiňuje, jak se k tématu nihilismu a nedbalosti blízkosti staví Martin Heidegger. Tím dochází
k propojení a ucelení myšlenek a terminologie trojice
Rilke-Heidegger-Novák. Heidegger nahlíží stav věcí
v rámci dějin postupně se završující metafyziky a shledává, že bytí je odpírán jeho smysl–čas, což činí bezprostředně žitý obsah vždy konkrétní existenciální souvislosti lidství a světa nicotným. Absence významového
odstupu a anulace temporálně-lokačního významu ve
prospěch tzv. totální disponovatelnosti způsobuje vytrácení před-mětnosti na úkor určení „být zdrojem“,
což je podstatou technické manipulace. Adekvátnější
možnost rozkrývání — ponechání jsoucna prodlévat,
vzájemný významový odstup, vzájemné zadržení jsoucen — nachází Heidegger v náhledu do vzájemného
zadržení věci a světa a to nám dle něj může zprostředkovat umění. Jako Rilke i Heidegger shledává v totální
disponovatelnosti umělecké dílo jen jako zdroj, avšak
Kleea explicitně vyjímá: spatřuje v jeho obrazech „stavy“ či „naladěnosti nechávající vidět“. Místo toho, aby
obraz blízkost rozehrál, stává se ona sama obsahem
obrazu, což Heidegger v době totální disponovatelnosti považuje za požadovaný protipohyb.
Zabij svého Robinsona!
Lékař a filosof George Canguilhem (1904—1995) tvrdil, že „filosofie je druhem reflexe, pro níž je vhodné
každé cizí téma“; ba „dokonce by se chtělo říci, pro
níž každé vhodné téma musí být cizí.“1 Jak pak ukáza-
li Canguilhemovi žáci, Michael Foucault (1926—1984)
a Gilles Deleuze (1925—1995), vězeňství a geografie
mohou být ideální cizí půdou pro vlastní filosofickou
reflexi. A co teprve, když na tuto půdu vstoupí literatura! Onou půdou bude ostrov. Ostrov s trosečníkem. Román Daniela Defoea (1660—1731) Robinson Crusoe
(1719) je románem o vězení na ostrově, které je reprodukcí stavu uvěznění na kontinentu. Zuzanka a Tichý
oceán (1921), román Jeana Giraudouxe (1882—1944),
je poezií v próze o oddělování se z pevniny. Je to kniha
o útěku z vězení. Robinson i Zuzanka jsou trosečníci
na tichomořském ostrově. Zdánlivě sdílejí stejný osud.
Pouze Robinson však skutečně ztroskotal, neboť nepoznává místo, kde se zrodil. Eva je opět (jako vždy)
o krok před Adamem. Literární fikce obou románů
nám zde bude ve spojení s filosofií zvětšovacím sklem,
které může nechat vyvstat skutečné realitě.
Jsme ostrovy, které by se chtěly rozpustit tím, že se
spojí, ale od jiných ostrovů nás odděluje moře. Tyto
roztroušené kousky pevniny ale nemusí být pusté.
Můžeme je zaplnit tím, co máme již při sobě, aniž
bychom o tom věděli (nástroje, postupy, vzpomínky,
výchova). To se pak staneme svým vlastním Robinsonem. Anebo můžeme zkusit znovu stvořit svět: odhodit vše, a tak vše najít. Stát se Zuzankou. To jsou dva
způsoby, jak lze existovat: svět reprodukovat nebo
svět tvořit. Reprodukce je ale činnost pustá, protože
potřebuje, aby to, čemu má dát vzniknout, již existovalo. Tvorba naopak znamená uskutečňování zázraku, neboť tvořit a rýsovat obrysy existence je totéž.
Vrženi do tvorby se ocitáme v závrati, kdy nás ovládá
to, co vytváříme. Reprodukce i tvorba tak obsahuje
moment nesvobody. Reprodukce ale neobsahuje nic
jiného, protože jejím ideálním výsledkem je to, že
zamyšlení / 21
budeme stát na místě (jako když Robinson vyrobil na
ostrově stejný stůl, který tak dobře znal ze své domoviny). Tvořit znamená pádit: z části běžet a částečně
být vláčen. To, co nás vláčí, to je zázračno (inspirace).
A tak i v tvorbě platí, že absence svobody neznamená
nemožnost dosáhnout ideálu (ten zase dokonalostí
či krásou bývá zvykem zvát). Nesvoboda tvorby je
zároveň její svobodou. Nebo řečeno parafrází slov
Miroslava Holuba: musíme být poraženi, abychom
dokázali zvítězit.
Jak je tomu v případě, když to, co chceme stvořit, jsme
my sami? A máme zde vůbec možnost chtít? Nebyli
jsme snad již dávno vrozeni do sebe samých a není
snad oblast naší svobody současně oblastí reprodukce, ke které bychom se měli přihlásit a vykonávat ji,
jak ji známe z pevniny. Pevnina, to je vnější svět, který
v míře, v jaké jsme s ním identičtí, zahrnuje i nás. Život na pevnině nás nabádá, abychom splynuli s vnějším světem, protože jej máme reprodukovat. „Svobodou“ jsou zde Robinsonovy ruce, které za pomoci
nástrojů, kterými nás „obdařila“ civilizace, vyrábějí
to, co bylo již dávno vyrobeno. Takto můžeme vyrobit
i sami sebe. Učiníme ze sebe předměty, které chceme
právě vlastnit. A tak orientováni k tomu, co reprodukujeme, tím, že si to přivlastňujeme, stáváme se sami
sebou. Jsme to opravdu spíše MY, než JÁ, protože JÁ
nelze reprodukovat, to je identické jedině samo se
sebou. Robinson nám poskytuje návod a zároveň nás
v jeho duchu vychovává. Vždyť se pro jistotu čte již
ve škole. A učí se i nazpaměť, to v okamžiku, kdy ho
začneme napodobovat.
Gilles Deleuze má zajisté pravdu, když o Defoeově
knize píše, že bychom si „sotva dokázali představit
nudnější román: je smutné, když jej čtou děti.“2 Pak
už ale nehovoří jen o Robinsonovi, když konstatuje, že „Robinsonova vize světa spočívá výlučně ve
udělala civilizace s ním. Podrobuje si ho. Vepisuje do
něj sám sebe, aby se setkal s celou svojí společností,
od které se vzdálil pouze geograficky. Bůh, který je
předmětem Robinsonových modliteb, je zde stejně
jako u Descarta garantem jistoty, jistoty, že se setkání
podaří, i kdyby byl okolnostmi nucen žít na ostrově
až do smrti.
Co znamená, že je Robinson disciplinován? Umí dohlížet a trestat. Namítnete, že je na ostrově sám. O to
ale právě jde: stát se sám sobě dozorcem. Na Robinsona lze pohlížet jako na toho, kdo ztělesňuje nástup
disciplinární společnosti během 17. a 18. století, jak
ji známým způsobem popsal Michel Foucault v knize
Dohlížet a trestat (1975). Co je to disciplinární společnost, v níž žijeme? Disciplinární společnost je založena na „neomezeně zevšeobecnitelném mechanismu
panoptismu.“4 Tento princip je momentem v dějinách
lidského ducha, který konstituuje nový typ společnosti, společnost dohledu. Disciplinární společnost
se ustavila tak, že metody kontroly a dohledu začaly
prosakovat do okolí, do samé tkáně společenského
organismu. Působivě vyobrazený Panoptikon je prototypem těchto metod kontroly. Ty jsou založeny na
tom, že ti, na které je dohlíženo (např. vězni) nevidí
své dohlížitele. V případě Panoptikonu, zvláštního
typu vězení, kdy je strážní věž obklopena kruhovou
zástavbou budov, v nichž jsou umístěny cely s okny,
vězni nikdy neví, kdy jsou pozorováni, a tak jsou
pozorováni neustále, protože hrozba pohledu strážce je permanentní. Jsou viděni, avšak nevidí toho,
kdo je pozoruje. Viditelnost je léčka, která ničí každé
místo, v němž by bylo možné se skrýt. Ruší temnotu
žaláře, kterou nahrazuje dokonalým vězením. Jejím
ideálem je prosklená budova, ať již je to kancelář, kam
chodíme do práce, nebo dokonale průhledné město
ze Zamjatinova románu My. Jde přitom o to, vyvolat
u člověka, na kterého je dohlíženo, pocit, že je neustále pozorován, a tedy kontrolován v tom, co činí.
To pak umožňuje, aby „ten, kdo je podroben polem
viditelnosti a je si toho vědom, na sebe přebral starost o mocenská donucování; vepsal do sebe mocenský vztah, v němž hraje simultánně obě role; stal se
principem svého vlastního podřízení.“5 Panoptikální
schéma nelze omezovat pouze na oblast vězeňství, ale
je třeba je pochopit jako „způsob definování vztahů
moci a každodenního života lidí,“6 který vymezuje
společnost dohledu a její instituce (např. škola, nemocnice, kasárna) na základě principu viditelnosti.
Ve své ideální podobě se tedy společnost dohledu
obejde bez dozorců, protože jsme to my, kdo na sebe
dohlížíme. Přechod k moderní společnosti je podle
Foucaulta totožný s procesem discipliance. Ten má
tři aspekty. Funkcionální inverze disciplíny (a) znamená, že disciplína již primárně neslouží k tomu, aby
pacifikovala hrozby, ale stává se samotným způsobem
reprodukce disciplinární instituce (např. z armády
vlastnění a sotva bychom nalezli vlastníka, jenž by
byl více zatížen moralizováním.“3 Vězení (nejen) na
ostrově vzniká, když se spojí morálka (jaká? — puritánská) a práce (jaká? — zbytečná). Pro Deleuze je
román alegorií o tom, jak se propojil kapitalismus
(ten, o kterém pak bude psát jako o schizofrenním,
tedy nemocném) s protestantismem, aby pro sebe
uchvátil dějiny a vnutil jim svoji teleologii (nekonečný
blahobyt v nekonečnu).
Defoeův hrdina je sice sám na ostrově, ale nese v sobě
celou civilizaci. Má ji při sobě v míře, v jaké je disciplinován a civilizován. A tak s ostrovem dělá to, co
22 /
zamyšlení
jako shromážděného davu, které má pouze bránit
drancování, se stává homogenní celek schopný efektivní expanze). Rozšíření disciplinárních mechanismů
(b) vystihuje tu skutečnost, že místo, kde se vykonává
disciplína, je příležitostí k tomu, aby se kontrola rozšířila dále (např. žák ve škole odkazuje svým chováním
ke svým rodičům a není-li jeho chování adekvátní,
může se oko viditelnosti obrátit na jeho rodiče, aby
je disciplinovalo). Zestátnění mechanismů disciplíny
(c) odkazuje k historické skutečnosti, že dohled a stát
se staly synonymy (např. vznik policie). Jelikož panoptismus „ustavil technickou, univerzálně rozšířenou
proceduru donucování,“7 může se Foucault zeptat,
zda „je snad překvapující, že se vězení podobá továrnám, školám, kasárnám, nemocnicím, když se
všechny podobají vězení?“8
Robinson, o kterém je zde řeč, v sobě nese celé toto
schéma, které v podmínkách trosečníka na ostrově reprodukuje. Je svým vlastním policajtem, který pomocí
nástrojů společnosti, z níž vzešel, pozvolna rozšiřuje
svůj racionální svět. A když se objeví Pátek, postačí, aby Robinson začlenil do oblasti své péče lidskou
bytost. Jako by bylo až na Robinsonovi, aby z Pátka
učinil člověka; podobně jako záleží na zahradníkovi,
aby vykvetla zahrada. Disciplinován tak vykonává to,
co mu jako pánu a vlastníku ostrova velí jeho vlastní
civilizovanost. Řídí se přitom krédem, že věcí si je
třeba vážit „jen potud, pokud jich lze upotřebit.“9
Když sledujeme Robinsona, díváme se, jak pracuje.
Vidíme sami sebe. A ač Robinson stále pracuje a něco
vyrábí, nic nevytvoří.
U Giraudouxe si naopak ostrov přivlastňuje Zuzanku.
Přivlastňovat zde znamená osvobozovat. Opakem ostrova jako civilizace je ostrov jako ráj. Jako by to Zuzanka tušila již na palubě lodi směřující za šťastným
ztroskotáním. „Z našeho místa se lidé, kteří zůstali
na zemi, zdáli všichni blázny; všichni jako by chodili
v bludu, kdežto my jsme se již kymáceli po jediné
pravdě.“10 Na samotném ostrově pak Zuzanka našla
i pomyslné místo, které ji oddělovalo od civilizace, od
pevniny: „Šla jsem, ani to netušíc, napříč ostrovem,
N. Harou-Romain, Projekt věznice, 1840. Vězněný se modlí ve své
cele před centrální dohlížecí věží, in: Foucalt, Dohlížet a trestat,
obrázek 21 / foto aballah.tumblr.com
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
N. Andry, Ortopedie aneb umění prevence a nápravy deformací
těla u dětí, 1749, in: Foucault, Dohlížet a trestat, obrázek 30 / foto
revues.mshparisnord.org
směřujíc pudově k výběžku, který jej kdysi spojoval
s pevninou, a náhle se zoufale ocitla nad přerušeným
břehem, protože jsem se opozdila o několik tisíc let…
Ale s postupem dne ve mně narůstal život…“11
Zuzanka se na svém ostrově také začetla do Robinsona. Svému souputníkovi ale vůbec nerozumí, jako
by mu chybělo vše, co v něm hledala.
zamyšlení / 23
Bohu, nikdy si nevzpomněl na žádnou ženu: byl bez
inspirace i bez pudu. (…) Neznal žádné z těch dvou
nebezpečí samoty: ani sebevraždu, ani šílenství. (…)
A tak jsem se každé chvíle ujímala slova, abych mu
udělila nějaké rady, abych mu řekla: „Běž přece doleva, běž přece doprava,“ abych mu řekla: „Tak posaď
se, odlož pušku, slunečník, hůl. Sedíš na skalním výběžku, papoušci tě obletují, piš přece nějaké verše.
(…) Nedři se čtvrt roku s výrobou stolu: sedávej na
zemi. Neztrácej půl roku hotovením klekátka: klekni
si na zem. (…) Mysli spíše na mne, která bych mohla,
abych tě napálila, otisknout svou ruku, ne nohu, do
písku na tvém ostrově a zmizet. Co bys tak, hrome,
řekl, té ženské ruce! Ten strom, který chceš skácet,
abys mohl nasít ječmen…? Zatřes jím, je to palmovník a dá ti chléb již upečený. (…) Mám tě přesto ráda,
tebe, jenž mluvíš o chutích každého ptáka na ostrově
a nikdy o jeho zpěvu.“12
Zuzanka nám veselou a poetickou formou předvádí mystické znovustvoření světa, jehož základním
principem je láska; „jako by láska byla minimálním
prahem jejího vnímání.“13 Zuzanka tvoří svět tak, že
se navrací k tomu, co bylo stvořeno. Stává se světem
(ostrovem) tak, že s ním splývá. „Ty hloupé vštípené
předsudky, zdravý rozum a dobrý vkus spadly ze mne
starobou, vysušeny tím tropickým sluncem. Takové
světlo se rozlilo po světě, že všechno, čemu jsem do
toho dne říkala zločin nebo poklesek nebo hanebnost, jím bylo smyto.“14 Jediným měřítkem tohoto
světa se stal tento svět sám, který se prostřednictvím
Zuzanky a zákonů imaginace sám spravuje (dává si
kupříkladu vlastní jména zvířatům). Na druhé straně,
na pevnině, stojí věda, která kdyby se rozprostřela
„na tu kulatou skvrnu uprostřed Tichomoří, vysála
by ji jako pijavý papír.“15
Přece se ale Zuzanka na pevninu vrací. Je vysvobozena. Život v ráji je již od pradávna, jak víme od Evy,
časově omezen. Zuzančin ráj ale, čteme-li Giraudouxův román, neznamená absenci bolesti a strachu.
Je splynutím se světem, které by odpovídalo tomu,
kdyby si svět stvořil člověka, aby byl vědomím světa.
Takový člověk by musel být stvořen k LÁSCE.
Poznámky
1 CANGUILHEM, Georges, On the normal and the pathological, Dordrecht: Reidel, 1978. s. 7.
2 DELEUZE, Gilles. Pusté ostrovy a jiné texty, Praha: Herrmann & synové, 2010. Příčiny a důvody pustých ostrovů,
s. 12.
3 Tamtéž.
4 FOUCAULT, Michel, Dohlížet a trestat, Praha: Dauphin,
2000. s. 301.
5 Tamtéž, s. 284.
6 Tamtéž, s. 287.
7 Tamtéž, s. 308.
8 Tamtéž, s. 315.
9 DEFOE, Daniel, Robinson Crusoe, Praha: Odeon, 1975.
s. 109.
10 GIRAUDOUX, Jean, Zuzanka a Tichý oceán, Praha:
Odeon, 1969. s. 60.
11 Tamtéž, s. 80.
12 Tamtéž, s. 190—191.
13 DELEUZE, Gilles. Pusté ostrovy a jiné texty, Praha:
Herrmann & synové, 2010. Příčiny a důvody pustých
ostrovů, s. 13.
14 GIRAUDOUX, Jean, Zuzanka a Tichý oceán, Praha: Odeon, 1969. s. 155.
15 Tamtéž, s. 194.
CANGUILHEM, Georges, On the normal and the pathological, Dordrecht: Reidel, 1978. 181 s.
DEFOE, Daniel, Robinson Crusoe, Praha: Odeon, 1975.
509 s.
DELEUZE, Gilles. Pusté ostrovy a jiné texty, Praha: Herrmann & synové, 2010. Příčiny a důvody pustých ostrovů,
s. 9—14.
FOUCAULT, Michel, Dohlížet a trestat, Praha: Dauphin,
2000. 427 s.
GIRAUDOUX, Jean, Zuzanka a Tichý oceán, Praha: Odeon,
1969. 239 s.
Zirkus
In der Nacht
springen Worte
ins ungespannte Netz.
Dort liegen sie
betäubt bis zum Morgen.
Wort Wolken Bruch
Wiesen sind
aufgeweicht
die Dämme
unterspűlt
Auf den Pfűtzen
Fragezeichen
Slovo průrva mračen
Louky jsou
zvlhlé
hráze
podemlety
Ve vichrech
otazník
Cirkus
Grenzgang
V noci
skákají slova
do nenapjaté sítě.
Ich mag
die Schattenzeit
wenn die Welt
sich verdoppelt
und ich auf
ihren Rändern
balancieren kann.
Tam leží až do rána.
Dokud se lano znovu
nenapne.
Přechod
foto archiv autora
/Tomáš Tlapa/
zamyšlení
Barbara Zeizinger (ročník
1949) vystudovala germanistiku, historii a italštinu, pracuje
jako učitelka a žije ve vesničce
Alsbach-Hähnlein u Darmstadtu
v Hesensku. Její tvorba vyšla v mnoha německých
časopisech a antologiích. Je členkou řady německých
literárních spolků, např. Hesenské literární společnosti.
Vydala dvě básnické sbírky: Als ich im Meer spazieren
ging (Když jsem se procházela v moři, 2004) a Zeichen
in die Nacht (Znamení do noci, 2005).
Dann wird das Seil
neu gespannt.
Literatura
autor studuje na FHS UK v Praze
obor Studium humanitní vzdělanosti
24 /
Barbara Zeizinger: básně
foto deutschehaikugesellschaft.de
„Nikdy nezapálil svou pevnůstku v jakési touze po
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Mám ráda
čas stínů
když se svět
zdvojí
A já na jeho krajích
mohu balancovat.
poezie / cizojazyčná / 25
Schmierpapier
Oase
Auf dem Rűcken
der Worte
suche ich
nach neuen Zeichen
traue ihnen
nicht gleichen
halte sie klein.
Auch die letzte
Flasche vor dem
Aufbruch wird
sorgfältig gefűllt
der Weg ist weit
bis zum nächsten
Wasserloch daher
trinke ich auf der
Reise vorsichtig
um kein Wort im
Sand zu verschűtten.
Meine Gedanken
schreibe ich
mit Zaubertinte
und ritze
mit der Feder
die obere Schicht.
Šmírák
Na zádech
slov
hledám
nová znamení
Důvěřuji jim
ne stejně
Držím ta malá.
foto archiv autora
Jan Ariel Kocourek: Synbolismus
narozen 30. 9. 1971 v Brně
Publikoval jsem málo, a to
v Divokém víně 53/2011.
2. básnický toť kus
Oáza
Také poslední lahev
před odchodem
je starostlivě naplněna
K dalšímu místu s vodou
je daleko.
Na cestě piji
opatrně
abych se žádné slovo
nevysypalo
do písku.
Své myšlenky
píši
kouzelným inkoustem
a ryji
perem
svrchní vrstvu.
Ryba a ryba aneb o latentním lelku
Žila v jedné rybě latentní ryba
takže ve výsledku šlo o dvojrybu
zkoumejme opět — co to tu máme za chybu
chybami se počátek této sbírky jaksi hemží
žijeme nad Vltavou — nikoliv nad Temží
jde o druhou sbírku synbolistní
v ní bude ropzpitváno další téma tristní
naprostá explorace živočišného toť celku
pokud nepropadnem ovšem nějakému lelku
který se za ocásek nejlépe chytá
zvlášť — když situace není hubená však sytá
a část lelka není někde skrytá
—
nepopíšem totiž podrobně nižádný toť celek
pokud v něm chyběti bude latentní toť lelek.
foto Karel Cudlín (www.cudlin.com)
8. kus
Překlad
Radek Fridrich
Básník, publicista a překladatel
Radek Fridrich se narodil 1. prosince 1968 v Děčíně. Vystudoval
Pedagogickou fakultu Univerzity
Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (obory český
jazyk a literatura a německý jazyk). Dnes tamtéž působí
jako středoškolský a vysokoškolský pedagog. Příležitostně se věnuje výtvarnému umění. Žije v Děčíně.
Konfliktogenní bifórium
Zdvojené okno na protějším domě
konfliktogenně září nocí
září i dnem
a tím oknem jdem — i jdeme
báseň sebrala nám kousek sebe
a signifikantní básník náhle postonává
je z pravé strany celý šedý
a trpí náhlou depresivní slastí
chce se natřít celý antidepresivní mastí
—
Ó — ty sladká melancholie — proč jsi tak
průzračná?
17. kus
H.
Dobrá báseň o krásné tmavé hnědi
o něžné hladké ambře
na jejíž hladkost někdo přelíbezně „zamře“
víc než za polovičkou dechu
„zamřít“ je slovo hlavně pro potěchu.
20. kus
Synbolistní omnipotence
V část zkazky o básníkovi synbolismu
vloženo bylo utržené ucho
ach — pan režisér Lynch se tady trošku zachvěl
ty memoáry neposkládám dobře — je mi tak
nesladko a nemastno
za vodou teče zcela jiná voda posvěcená
plivancem od kustóda
od kustóda stádních smyslů — obratů a rčení
ó — jazyku — jak jsi mnohočetný — mnohomístný
a vybíravý
když v tobě zcela jiná voda rozvolnila slova
do slovnic
mimo češtinu mi bývá úzko — převozník tehdy
spí synbolistním spánkem
a mně v hrnku jednoduše prostě usnul čaj
—
vím že zase vymezím se vůči poezii krutě.
převzato z www.czechlit.cz, redakčně upraveno
26 /
poezie / cizojazyčná
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
poezie / česká / 27
21. kus
26. kus
***
***
Jak zbytečné mi přijdou všechny jungiánské
teze
děti co pláčí smazávají všechna kvazipotentně
vyřčená slova
zbytečnost ulpěla na únavě a je jí víc než široce
sakrální prostory mi ulpívají ve snech
a dětský pláč se škrábe po zdech kostela
jako neodbytná smrtka
jsem teď lepším básníkem než-li dříve — ale
tak zbytečným.
Kognitivní disociace v synbolismu
Jednou jako básník zmiznu
i z toho svého synbolismu.
Kokpity polohovatelných křesel
bez překážek ke hvězdám
"A kam? Kam, panenky, kam?"
Ulovit svého lovce
vyzrát & nepřezrát
Stále pevněji sevřený břeh
nejistá paže vztyčená nad potokem
nehty strhané prvním mrazem
23. kus
30. kus
***
***
Nakonec lyrickou poezií jsem si postavila hráz
a mráz je básník — když zbytečnost zas usíná
být básníkem je nadbytečnost
některé verše jsou vykopané ze starých foliantů
nuže — nestydím se za to
ale to moje tělo stále pláče
chtělo by spát — raději
a místo toho pláče
oplakává krásu — něhu a půvab minulosti
hlavně tu krásu — tu oplakává nejvíce
tu krásu z druhé strany měsíce
tam — kde byli jsme už mnohokrát.
Počátek
Kolonoskopiální intervence se intervenovala
v synbolismus
náhle — jakoby volným pádem
i Bůh se lekl takového vniknutí
měl z toho — chudák — leknutí
a synoptické panoptikum započalo.
Na povrchu jsme kloni
opsaní
u stolu si vyměňujeme vzorce
Svršky jsou trumfy
o vnitřku se chvíli blafuje
než se zcela vycpe
Otlačený z neprošlapaných bot
Znovu ta hra
potkávám svá budoucí alter ega
vybírám si
konejším se
Ta stejná hra o území
"Můžu reklamovat tenhle zákrok
a nebýt reklamována za jiný?"
Rozhodčího dávno poslali do kabin
Ondřej Lipár: básně
foto archiv autora
***
Ondřej Lipár (* 1981) se narodil
a žije v Praze. Jeho básně se
objevily v časopisech i knižních
antologiích. V roce 2004 vydal
sbírku Skořápky, která vyšla
v roce 2009 v elektronické reedici. Básně publikuje
zejména na svém blogu lipar.blogspot.com. Pracuje jako
časopisecký editor.
28 /
poezie / česká
Cizí město vyplavuje šepot
na každém rohu fontána
pravoslavný a katolický kostel bok proti boku
Ve vodě rozpuštěné vyčítání
pocukrované drobky z oplatek
stařeckou holí už se souboje nevedou
Přes propady a vrcholy ložená
šedivá deka se nechce dát prohlédnout
jen letmo poodhalí
bradavky prsy Milešovka Říp
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Na povrchu jsme klauni
v úborech a maskách
si přehazujeme hořké věty
se šlehačkou
Dědek v montérkách šusťákový vnuk
boty obalené bahnem
Odpoledne brní nízkým napětím
Balicí papír je roztrhaný
čeká se na další akt
Jistota v náhodách a jejich shlucích
Procházím
nikdo si nevšiml
že sám nevím jak
Kontrolky dohlížejí
Ani nedutám
***
***
Ve slabší chvilce
nechala se našustit
uvízla v závějích
piškotových drobků
Aspoň že účty platí ten muž
Scény předcházejí samy sebe
o pár týdnů
Přes noc
přepočte letokruhy pod očima
promne tvrdnoucí chodidla
Za celou hodinu mu jedinkrát neřekne jménem
Škraloup včerejšího večera
lžičkou opatrně sbírá
proudem vody do odpadu
Projde útrobami města
potají
vyústěním v nedohlednu zmizí
Knoflíčky
až ke krku
poezie / česká / 29
Warana Psavomorecká: Seamus Heaney
foto archiv autorky
Neměnné
ráno
Chladnokrevný hrot zaškobrtne
zanechá na něm bublinky inkoustu
jež vypustilo jeho
Co ta kulka, jež střelila tě jen
dýka a odrazila se zpět od plic.
trefí tě, odletí a dál ani Jako by chtěla říct, že tě zrodily
které se někdo pokusil zachytit na obraz.
jen sorta cynických šmíráků, leptajících jak
sůl. Očistec je papír a my na něm čpíme pouze
v palci
Náplň — co pro tebe znamená
Od úst ti odtéká rozrušující pálí tě, vtíravě, jak
opuštěný výtisk, který zůstal sám, a my ho
u sebe v knihovničce.
staře vonící a zkrabatělá. Příběhy posetá
stránky odnáší vítr, šeptají:
nebo ti myšlenky odplavou společně s vodou.
všechno
pěna
jeden
nemáme
Okno
Dezertoval
Vracím se
Všech sbírali
30 /
Jednou
Něco
Ryba
přešla
teď
Rybáři
zvedá
Autorka studuje Literární akademii v Praze. Kromě literatury
se soustavně zajímá o výtvarné
umění a její noční můrou jsou
pochodující mažoretky.
močidlo
jako
Ona
nehne se
vlny
Jsme
mořská
jako…
Ústa!
nábřeží,
schovej se
se otvírá, aby si zavdalo s novou inspirací
jinak by přece nemělo cenu sápat se po kličkách
od školních škamen, literatura byla pouze ta na tabuli
k roztouženým polím a ptám se, jestli jsi po nich prahnul
hlasů v tobě se asi zmocnilo posmrtné ticho
odvahu, mohli se vzbouřit, ale ten s rákoskou byl silnější
viď?
poezie / česká
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
zaslechneš něco, co už tě neprobudí
co ti dodá punc věčnosti
proplouvá kolem tebe a sbírá verše, aby je odevzdala moři
několik oceánů — je chudák trochu illness
její výhru hltají pozemští dravci
pláčí v koutě přístavu, truchlí proto, že nerozumí
se síť. Tam ryby tlachají na prázdno
Měla rozdrásané oči, když u tebe
jen její zorničky těkaly nápovědou, že venku ještě
Na posteli hrál sis s loďkou, snad abys něco
naslouchal jsi jejich křiku pod předprsní, čekaje
odejdou.
ses o pár let zpět. Ke svému otci — a taky k jídlu.
voněl ti pecen chleba na rozžhaveném plechu.
Chci pocítit pach koberce v obýváku — už na něm
a hladím bříšky prstů vlas toho ježatého krasavce.
Všechno je jenom jako. Nevím, zda ho máš doma.
tlak v chodidlech jako bychom na něm stály. Jsem
živočich. Nikdo nebude mít s tebou poměr jako je
Ploužíme se spolu na nádraží
kdy jindy, když ne
Z hlouby tvého mohutného hrudníku se ozvala
to jak ses nadechnul, prasklo ti žebro. Žádal jsi o Překvapilo mě to.
byla
jsou
dělal
až
U pomerančovníků už jsme spolu
tak jako v Kalifornii, v Glandomore a dál. Větřím
Stejně ta dívka se zeleninou, chodí stále zpívat
Drobný růžový knoflíčkový nos mírně
mladík s velkou kulatou hlavou za ní roztodivně
nesl se od něj samolibý
jenže to nebyl on. Pouze na okraji cesty rostlý
byli
to
vokály
zvednutý
kráčel
pach
jeřáb
Až rozhráb
Od
cesta
Vrátil
Snad
ležím
Jako!
Cítím
spřízněný
tento
devonské
dnes
střelba
popis
přijde čas, bude tu k tobě vzhlížet
jsi mu patřičně příděl hlíny v kořenáči
vás dvou pouť je daleká — ovšem —
k vám vede skrze řádku v knize
poezie / česká / 31
Jenže, tenhle jazyk leží někde úplně
jako tvůj rodný ostrov, i mě už pokrývá
Slavík se nemůže vyzpívat. Častý jev.
Nevím, jestli jsi to někdy předtím
Slova se motají, mluvím-li s básníkem…
ono je toho tolik, na co bych se mohla zeptat.
Třeba, co je to
Milenčin cop, hlas kočky, zběhlý mnich? — neznám V
pravý čas prozradí
!díkybohu!
Pětadvacetikilové
A
Počkejte
A
Čas
mimo
mlha
slyšel
Když
Inishbofin
to.
anály.
závaží, co neuzvedne ani učený.
já tě čtu ráda jen tak na lehko.
s tím těsně před spaním — nezabere na mě ani mléko s medem.
DŮ! LE! ŽI! TÉ!
není bičem ani pro tebe
Kde
pak mám hledat novou poezii?
Vždyť skončila jsem někde
vzadu
foto archiv autorky
32 /
poezie / česká
Katowice
Oddělila jsem copy
od blonďatých hlav
ten křik se vsákl do břízek
už napořád
od toho léta chodím
po špičkách
babička v kuchyni šeptala
že smrdím židovinou
O šesté třicet jen bílé kafe k párku
místní tu příliš neplýtvají slovy
nesu si v ranci malé bezdomoví
a Pánbů smílá první ranní várku
2008, váhání
Být ženou
Chci
aby se naše váhání
proměnilo na šafrán
až se ti přiopilý večer
sveze ke kotníkům
obarví měsíc na žluto
Vracím se zpět
po křehkém mostě chřestu
a ještě pořád neudržím v zubech
houbu na nádobí
a to tě, lásko, nejvíc zlobí
oblékáš mlčení
jak neprůstřelnou vestu
Magdaléna Stárková: básně
Magdaléna Stárková se narodila roku 1984 v Ostravě, ale
záhy přesídlila do Olomouce,
kde má trvalé bydliště dodnes,
tedy alespoň podle občanky. Ve
skutečnosti je doma všude, kde najde dobré lidi. Zkusila
život v USA, Izraeli i Německu a v současné době žije
střídavě v Budapešti a v Curychu s občasným návratem
na rodnou Moravu. V Olomouci se nepříliš úspěšně
pokoušela o studium anglické a polské filologie, jen aby
od něj zběhla k judaistice, u které již zůstala a snaží se
jí i živit. Na literaturu a jazyk však v žádném případě nezanevřela a stále se k nim vrací, když potřebuje oddech
od vědeckého snažení. Ráda se občas zúčastní literárních soutěží, někdy nějakou i vyhraje, ale nejčastěji se
uchyluje k poezii jako k jisté formě cestovního deníku.
Píše také texty pro pražskou skupinu Techtle-Mechtle
a ve volném čase se sama věnuje hudbě.
1990, šestý rok
Chyba lávky
Jaro se pne jak koňská těla k nebi
jak vlhkem zohýbaný snář
a neúprosný podkovář
schovává v drsné dlani hřeby
1989, pátý rok
Sežrali jsme na smetaně
králíčka Ferdu
ani nezakvíknul
prozaický konec neviňátek
probleskl okenní tabulkou
sežrali jsme na smetaně
králíčka Ferdu
už dvacet let mi leží v žaludku
teď jsem na řadě já
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
ale co ty vlastně víš
o tom, že žmoulám ženství
jako kůrku
zatímco uklízím tvou spíž,
plují mi lodě do Hamburku
Má zima leží zabitá
a z vlastní krve strouhu
mám osekaná kopyta
a podkovanou touhu
poezie / česká / 33
foto Karel Cudlín
Róbert Gál: ukázka z románu
Kto to nezažije, ten to nepochopí. Kto to nepochopí, ten to nezažije.
Róbert Gál (* 1968) je slovenský
spisovatel žijící v Praze. Je autorem několika knih filozofických
aforismů a novel Krídlovanie
a Agnómia (2006 a 2008, česky
2010). Jeho žánrově těžko zařaditelné texty jsou součástí mnoha zahraničních časopisů a antologií. Výběr
z Gálových aforismů společně s dílem Znaky a príznaky
(2003) vyšel knižně i v angličtině (Signs & Symptoms,
Twisted Spoon Press 2003). Rozsáhlý úryvek z Agnómie
byl vybrán do prestižní antologie Best European Fiction
2012 (Dalkey Archive Press).
Tep na prstoch doby.
Nejaký spôsob, akým sa moria vracajú do riek.
Fazóna v pekle.
Nezamieňať pokoru s poslušnosťou.
Pohár preteká až do dna.
Na vlastnú slabosť nájdeme príklad aj u silnejšieho.
Nenastávanie
Malé boje o život.
Všetky nástrahy na ceste sleduje voajérskym pohľadom.
Trochu svetla a trochu tmy.
Kurím okom.
A aplikovať určité prvky poznateľnosti na nepoznateľné.
Folklór nie je o tom, čo komu ukážeme, ale kam koho nepustíme.
Udomácniť sa do samovraždy.
Neprenosný ako hrb na chrbte.
Môže byť farba prvoplánový opak čiernobielosti?
Definuj pravdu a sprav si z nej spoločníčku. Pozoruj sa v nej. Nech sa ti podobá.
Váha morí a váha riek.
O citoch len dobre.
A neredukujte ma na pravú ruku.
V prípade, že sme k životu (ale kým?) odsúdení dobrovoľne, môžeme život dobrovoľne neprežiť?
Nevoľníci života.
Neviditeľné pavúky neviditeľne pradú.
Mladosť je imaginárna nemoc, ktorá sa s rastúcimi rokmi stáva stále skutočnejšou.
Chválosprávy.
Kryptotéka.
Mozaika z prvých dojmov, ktoré sa nerozširujú ani neprehlbujú.
A proti predtaveným pravdám postaviť pravdu ako paroxysmus.
Celulárna antropomorfóza.
Spôsob, akým sa každá tvár skrčí do masky.
Spôsob, akým sa láme svetlo do scvrknutých substancií.
Vložiť vtip do humoru.
Na zajtrajšky na dne dneškov.
Vyskakovať, ale vždy len zo svojej krabičky.
Zastaviť vývoj a stáť.
Pokusné túžby.
Každý životný príbeh, ktorý je v podstate a právom zjednodušený, potrebuje jedno zjednodušenie neprávom,
príbeh na pokračovanie.
Ozvena je ako obraz v zrkadle. Bez tela a bez nositeľa.
34 /
próza / česká a slovenská
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
próza / česká a slovenská / 35
Instantné právo na instantné povinnosti.
Spím v nejstarší chalupě ve vsi, jsem tu sám, kolem
jenom tma, až z toho mám závratě. Klid, říkám si,
tady se přeci narodil dědeček a všech jeho čtrnáct
sourozenců, někde tady pod tím prahem jsou zakopány jejich pupeční šňůry. A kolik lidí tady zemřelo!
Říkáš si, na to raději nemyslet. Jsou tady se mnou,
všichni.
Peklo na zemi vyvrátené nebom na zemi. A naopak.
Každá pasca je na začiatku priepustná.
Učarované kruhy.
Prichádzať ku katastrofe s otvorenou náručou.
Vieme, že príde, ale nevieme kedy, ani ako. Táto hádanka je aj skutočnosť, aj hypotéza.
K životu stranou k smrti.
Časovzdorne.
Neuchopiteľné je neobhájiteľné.
Jeden sen na obranu voči druhému.
Úprimnosť v cudzích rukách.
Príznaky stárnu.
Osamotené myšlienky neexistujú.
Superego je vedomie povinnosti zakorenené hlbšie ako jej vykonávanie.
Alexej Sevruk: povídky
foto archiv autora
Bezčasí
Alexej Sevruk. Narozen v roce
1983, v Kyjevě na Ukrajině, kde
strávil menší, nikoliv však nepodstatnou, část svého života. Vystudoval ukrajinistiku a slavistiku
všeobecnou a srovnávací na ÚSVS FF UK v Praze. Nyní
je doktorandem oboru Slovanské literatury. Debutoval
básní „Večer“ v almanachu Jezero uprostřed času (KJD
Příbram 2006). Je spoluautorem kolektivní monografie
o ukrajinské postmoderní literatuře Putování současnou
ukrajinskou literární krajinou (ed. T. Chlaňová, Pavel
Mervart 2010). Překládá z ukrajinštiny a dalších slovanských jazyků. Spolu s Mioslavem Tomkem přeložil sbírku
povídek Serhije Žadana Big Mac (Fra 2011). Věnuje se
literární publicistice. Prózu publikuje poprvé.
36 /
próza / česká a slovenská
Za nocí sílí přesvědčení, že se tu opravdu nic nezměnilo. Můžou za to zvuky. Jsou pořád stejné jako kdysi.
Vzdálený štěkot psů nesoucí se nad chalupami, cvrčci,
tikot mechanického budíku, skřípění pružin postele,
která nějakým zázrakem ušla příslovečnému zubu
času. Někde v doslechu působí červotoč. Za nocí se
zintenzivňují zápachy. Hutná vrstva naftalínu, za kterou prostupují pachy tlejících knih, oblečení, prastarých kosmetických přípravků z dálav uplynulého století. Zrakové vjemy jsou celkem skromné: dobře známé
a ještě pořád rozpoznatelné obrysy některých domů,
stromů a hvězd za oknem, což podněcuje k úvahám
o věčném. A ke vzpomínkám. Román, jehož formální
strukturu, jeho kostru, by tvořil popis domu.
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Také přes den mám intenzivní pocit propadu o dvacet let zpět do minulosti. Je mi sedm, rodiče nás,
sestru a mě, přivezli na prázdniny, je letní den, zalitý
slunečním světlem. Na zahradě dozrávají brambory
a tykve, jejich nať postupně ztrácí svou zelenou pružnost, tmavne, hnědne, dřevnatí a zároveň, jak se léto
přelévá do druhé půle, stává se křehčí. Zvuky: kdákaní slepic, zpěv kohoutů, cvrlikaní ptáků. Barvy, převládá zelená a samozřejmě oslepující barva slunce.
Vůně trav, kopru, pelyňku, žebříčku a lučních květin.
Dědeček pokřikuje na slepice. Kocour se lísá, pod
stolem se otírá o naše nohy, když obědváme brambory
s vepřovým, připravené na ohni. Na mezi se pnou do
výše porosty slézu a konopí. Černí mravenci si staví
zastřešené chodbičky z hlíny v rozpraskané kůži ořešáku. Uklouzneš na přezrálých plodech pod morušovníkem, na zápěstí máš krvavou venózní šmouhu, která
tmavne dofialova. Pach vychladlé pece, starých textilií, co se jich tu za poslední století nasbíralo, a které
postupně tlí v zápecí. Je toho tady spousta, všude.
Pozvolna se stmívá, stíny se plíží od roklí, přichází
z višňové aleje v polích. Od říčky vane chlad. Vlašťovky lítají nízko nad zemí, někde hřmí.
Jenom dědeček s babičkou jsou o dvacet let starší (ale
to ty jsi taky). Děda je pořád čilý. Babička má cizí oči.
Studny její paměti jsou zkalené. Pamatujete, byl jsem
tu před několika lety? Spolu s dvěma Češkami, učila
jste je dělat varenyky… Na tváři má řídké stařecké
chmýří. A ty jsi čí, mužčino? povídá. Čas se zastavil.
Ale jen do té doby, dokud tu budou. Neustále se mi
vrací obraz Maconda, myslím na to v jednom kuse.
Pak ten mikrosvět zanikne. Zaroste pralesem, příroda
si vezme své. Pro příklady není třeba chodit daleko,
stačí jít do nejbližší rokle, kdysi tam stály chalupy, žili
tu lidé. Pěstovali rostliny, chovali zvířata, tahali vodu
rumpálem ze studně. Stopy jejich činnosti jdou stále
rozeznat v neprostupném porostu šeříků, mladých
javorů, kopřiv a bolševníků. Do jednoho z opuštěných
sklepů chodíme pro hlínu. Tou zahazujeme výmoly
v rokli, kterou jsme sem přijeli. Jarní voda rok co rok
ryje brázdy do rozježděné cesty. Našel jsem čtverhranný zrezlý kovaný hřeb. Vykazuje nepravidelnosti
předmětu dělaného ručně. Ale od podkovy to není,
rozhodne dědeček, ty jsou mnohem menší.
Pak ta slečna na skútru. Nejspíš je taky přes léto
u příbuzných. Hned jsem k ní platonicky vzplanul,
nechal bych se svézt. Ale už tudy nepojede. Asi odjela zpět do města. Co už, nikdy nepůjdeme spolu do
polí, do višňové aleje za vsí, nebudeme spolu tančit na mezi ve světle měsíce. A pak sedět, její hlava
na mém rameni, kouřit jednu cigaretu napůl a dívat
se do noční oblohy. Na všechny ty známé neznámé
hvězdy, které už třeba ani nejsou. Takové hvězdy jsou
jenom tady, v lesostepním bezčasí.
U oběda dědeček vypravuje: „Otec a matka měli čtrnáct dětí. Dospělosti se dožilo šest. Žádný očkování,
hlad, a pak ta, španělská chřipka. Takový osud. První
hladomor si nepamatuju, to mi byly tři roky. Den druhý, poválečný, to už mi bylo šestnáct. Otec jezdil na
Západní, pro chleba (říká „chleba“ a myslí tím zrní),
vždycky s metrákovým pytlem. Jednou vyprávěl, že
zabil člověka. Asi. Prostě se ho chytil, tak ho jenom
strčil zpátky, pod vlak. Na vlak se naskakovalo za jízdy, kousek za nádražím, v Lukách. Prostě se ho chytil,
byli by tam spadli oba. Pak se vracel, a já jsem mu ty
pytle pomáhal nosit na trh. Vždycky tam byli ti jezdci,
namíří na tebe zbraň nebo práskne bičem a řve: davaj
chlěb!“ Odmlčí se. Je dojatý a pláče.
Případ s mobilním telefonem
Najednou jsem se ocitl na nějakém špatně osvětleném
místě, jakýsi městský park či co? Za večer jsem požil tolik různých dobrůtek, že jsem si je ani všechny
nepamatoval. Jenom vím, že mezi nimi byl moldavský koňak, tuzemský rum a chorvatská slivovice. No
a taky pivo. To, jak jsem doufal, bylo povětšinou české. Ale ani tím jsem si nemohl být jistý.
I podivil jsem se, kde jsem se tu vzal? Na onom spoře osvětleném místě? Odkud že to jdu? A kam? Jak
dlouho už takhle jdu? Proč jsem si dříve nepokládal
všechny tyto otázky a co jest příčinou mého nenadálého zájmu o tyto, výše vyčtené věci? A tu jsem uslyšel zvuk vyzvánění, nějaký nepříliš náročný. Rozhlédl
jsem se. V holém porostu okrasných keřů se bělaly
zbytky sněhu. Hnědé, shnilé listí na jednom místě
pokrýval koláč zvratků. Moje asi nebyly, ale ruku bych
za to nedal. Podíval jsem se kousek vejš. Z nějakého důvodu ve větvích zářil mobilní telefon. Zachytil
se poutkem za tenké větve, které se pod jeho tíhou
znatelně prohýbaly, vibroval, zvonil a blikal, prostě
próza / česká a slovenská / 37
Ze života barokního skladatele —
Podivíni a samotáři
byl k nepřehlednutí. Spíše než cokoliv jiného to bylo
reflexivní, neuvědomělé jednání, že jsem ho zvedl, no
a taky snaha nabýt zadostiučinění (když už jsem se
nechal vyrušit ze svého nočního rozjímání).
„Ano?“, zeptal jsem se do sluchátka.
„Ty hajzle, počkej, až tě dostanem“, vyštěklo na mě
z něj.
„Ale to musí být omyl!“, snažil jsem se odporovat.
Proč by ten člověk, který mě zřejmě vůbec nezná,
chrlil na mě nadávky a chtěl mě „dostat“? Jeho agrese
evidentně pramenila z naprostého nepochopení mé
situace! Překřičel mě další příval vulgarizmů.
„Právě jsem našel mobil“, zařval jsem a ten „na druhé
straně“ mi konečně začínal rozumět.
„Okamžitě ho polož, slyšíš? Ty syčáku, já ti ukážu!“
„Tak jo, vo nic nejde“, řekl jsem a zavěsil. Hm, to je
divná situace, pomyslel jsem si, ale ještě, než jsem ji
jaksepatří promyslel, telefon zazvonil znovu.
„Halo?“, uslyšel jsem tentýž, tentokrát o trochu vlídnější hlas. „Vy jste ten mobil opravdu našel?“
„Nojo, visel tu v křoví.“
„No a kde teď jste?“ Rozhlédl jsem se. Náměstí. Betonový kulturák, nebo možná že to byla samoobsluha,
neorománská bazilika, či snad helénská tržnice, zavřený stánek, zřejmě s fastfoodem, popcornem, hotdogem, sexshopem nebo nějakým jiným knowhowem.
Partička cikánů kousek opodál. Nebo koledníků převlečených za cikány. Nepoznával jsem to tu.
„Nevím, vůbec to tu nepoznávám“, řekl jsem snad až
poněkud hystericky. „Já jsem asi zabloudil.
„No a jak se jmenujete? My si vás najdeme.“
38 /
próza / česká a slovenská
Super! — bylo první, co mě napadlo. Někdo se o mě
stará, chce mě najít, možná mi chce pomoct z mé
existenční situace. A už jsem se chystal neznámému
na druhé stráně vyklopit své jméno, ale najednou mi
proběhl zcela zřetelný mrazík podél páteře, bez ohledu na všecek toho večera požitý alkohol, a zvuky
a slabiky mého pojmenování mi uvízly v krku. Počkat.
Jakýpak my si vás najdeme? Kdo my? A co to vůbec
má znamenat? Podle jména? Jak tak!? Radši jsem se
ještě jednou přeptal.
„Jakže jste to říkal?“, trochu to zaskřípalo, úplně nejvíc přirozeně to nejspíš nezaznělo.
„No svý méno mi řekni, vole!“, evidentně opět ztrácel
nervy. „Když si ho neukrad, tak se nemáš čeho bát,
né?“, dodal poněkud vlídněji.
„Nestor Ivanovič“, řekl jsem první, co mě napadlo.
A bezelstně a zcela pokorně dodal: „Příjmení chcete
taky?“
„Ne, to nebude třeba.“, řekl hlas ze sluchátka.
„Aha“, řekl jsem ještě, a kdoví proč dodal „Buterbrot“. „Za chvíli jsme u vás, vydržte na místě.“, řekl
hlas na rozloučenou a zavěsil. To víš že jo, pomyslel
jsem si. Aniž bych na chvíli zaváhal, okamžitě jsem
vyndal z telefonu baterku a zahodil co nejdál do spoře
osvětleného křoví. To jsem ho ale přelstil, pomyslel jsem si a okamžitě jsem se rozběhl v neurčitém
směru.
Po několika minutách úporného běhu jsem zabočil do
nějakého průchodu, abych si oddechl. Až tu jsem si
s hrůzou uvědomil, že i kdybych chtěl, tak bych mu
své jméno stejně říct nemohl.
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Příklad Bachův nám dokazuje, že i génius plodící
vrcholná díla smí vést život normálního smrtelníka:
s rodinou, platem, nájmem a požitkem z dobré kávy
nebo tabáku. Naproti tomu příklad Gluckův nebo de
Sainte-Colombův nás upomíná na pravý opak: autor
tvořící vyčerpává své nitro, pozvolna odumírá pro své
okolí, vytrácí se z reálného světa do světa imaginace.
Všichni barokní skladatelé jako by vyrůstali z onoho
pomyslného rodokmenu Bernini–Borromini. Zatímco
frivolní a svéhlavý bouřlivák Gian Lorenzo Bernini
tvořil své impozantní stavby v jakémsi rozmáchlém
velikášském gestu; jeho tichý a distingovaný protivník
Francesco Borromini rýsoval své věže a pitoreskní
průčelí chrámů jakoby bez jediného slova, ve stínu
svých úvah a meditací. Prvý patřil ještě michelangelovskému Římu renesance, zatímco druhý, který nakonec spáchá sebevraždu (probodl se a o této téměř
dva dny trvající agónii dokonce zanechal podrobné
deníkové záznamy), patří již cele jen šerosvitu, echu
a naturalismu baroka. Ještě za života obou proběhl
jakýsi spor o stavbu zvonice ve Vatikánu. Stavěl ji Bernini, použil však daleko těžší kámen než navrhovalo
kolegium ostatních architektů, mezi nimi i Borromini.
Berniniho pyšné zvonice musely být roku 1642 strženy, jinak by se zřítily. Plodný a smělý musel ustoupit,
podivínský a vizionářský slavil svůj velký triumf. Doba
dala přednost baroku, třebas si nejprve pohrávala
s renesančními zkušenostmi. Otisk dobrodružné touhy i hlubokého rozjímání je pak přítomný v životě
všech umělců 17. a 18. století. Mezi komediantem
a poustevníkem.
Představme si nejprve několik výstředních a hlučných
podivínů. Asi nejkurióznějším zjevem hudební Francie
byl Nicolas Chédeville (1705—1782). Profiloval se
jako komponista módního rustikálního stylu Ludvíka
XV. Sám hrál dokonce na dudy. Šlechta tehdy obývala
rokokové salaše, procházela se upravenými hnojišti
a zpívala si původní lidové písně pro školený soprán
a tenor. Chédeville do této neoriginální atmosféry
báječně zapadl a když bylo třeba být tvůrčím, neváhal
se uchýlit k podvodu. Spolu s vydavatelem uzavřeli
tajnou dohodu, že jeho kompozici budou vydávat za
práci Vivaldiho, peníze šly do jeho kapsy. Neuspěl
však. O několik let později obracel svůj podvod naruby: upravil pro hoboj a dudy Vivaldiho Čtvero ročních
dob a tím získal pověst dobrého skladatele, po které
tak zoufale prahl. Postupně si začali lidé klepat na
čelo. „Co to ten starý Chédeville dělá? V šedesáti pěti
letech si vzal za ženu služku vévody Orleanského.
Otrokyni! Skladatel ode dvora!“ Konec jeho života
poznamenal finanční propad — deset jeho domů zabrali věřitelé, žena se s ním rozvedla a jeho proces
právníci dořešili až osm let po jeho smrti.
Naproti tomu byl Anton Filtz (1733—1760) zcela
přehlédnutelným mužem. Působil v Mannheimu, jeho
nečekaná a brzká smrt dala sice podnět ke vzniku
mnoha legend v 19. století, ale jinak byl v podstatě
normální. Měl jen takovou jednu libůstku. Jeho současníci tvrdili, že si smrt vykoledoval sám — Filtz totiž
pojídat pavouky. Říkal pak, že si na nich pochutnává,
že jsou lahodní jako třeba jahody.
Život Johanna Josepha Fuxe (1660—1741) je
poznamenán naopak poustevnictvím. On nám bude
dnes reprezentovat rod samotářských podivínů. Jako
chudé zázračné dítě byl představen císaři Leopoldovi I. Dále ho již jen pronásledovala závratná kariéra
(ano, pronásledovala — svým založením i tvorbou
Nicolas Chedeville / foto foto en.wikipedia.org
la follia / 39
Lákání ke čtení
zakončit smutně, a proto jednu historku o nevrlém
panu Fuxovi. Na jeho posudku v Rakousku záleželo,
avšak Fux pro mladé umělce neměl pochopení. A byl
to nejspíše Giuseppe Bonno (1711—1788), kterého
nesmlouvavý starý pedagog odmítl doporučit a poslal
ho zpět do Itálie, aby si tam doplnil mezery v hudebním vzdělání. Když pak přišel Bonno za jedenáct
let později znovu, tak se Fux vůbec nerozpakoval
a opět jej odmítl. Bonno byl vytrvalý a po smrti starého pána se stal dvorním kapelníkem. A zůstal jím
až do své smrti. A možná si ho pamatujete i z filmu
Amadeus — je to právě ten drobný mužík s nepříliš
inteligentním výrazem ve tváři, který vždy souhlasí
s panem hudebním ředitelem a signorem Salierim.
Ale to už je zcela jiný příběh…
40 /
la follia
foto archiv autora
/Adam Krupička/
autor vystudoval historii
a bohemistiku na PF UJEP v Ústí nad
Labem, zajímá se o klasickou hudbu
a poetiku literárních postav
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Sylva Fischerová
foto Ondřej Lipár
byl spíše uzavřený, později mu jsou dokonce projevy uznání a zájmu na obtíž): stipendium, svatba
s dcerou tajného rady, skladatel tří císařů (Leopolda,
Josefa a Karla). Měl značně nedůtklivou a puntičkářskou povahu a zpátečnické názory. Jeho opery hýřily
leskem scény, ale hudebně neokouzlovaly. Fux nerad komponoval, raději trávil čas teoretickou prací.
Při slavnostní korunovaci Karla VI. českým králem
se nezúčastnil premiéry korunovační opery, kterou
sám složil a která měla být jakýmsi triumfem jeho
díla: kvůli bolesti kloubů způsobené dnou. Při jiné
příležitosti odmítl opět, třebaže pro něho císař poslal
vlastní nosítka. Po smrti své milované ženy, se kterou vychovával dvě děti zesnulého bratra, už vůbec
nevycházel a přestal komponovat. Závěr nesmíme
Autorka je básnířka, prozaička,
vysokoškolská pedagožka.
Ráda bych doporučila ke čtení tři knihy, které se objevily na českém trhu relativně nedávno, minimálně
dvě z nich však mají dlouhou prehistorii.
První kniha mi byla sama ke čtení doporučena, a to
s takovou naléhavostí, že jsem si ji okamžitě opatřila:
jedná se o knihu Byly jsme tam taky, kterou napsala
Dagmar Šimková, a to počátkem 70. let minulého století po svém odchodu do australské emigrace. Kniha
vyšla poprvé r. 1980 v 68 Publishers v Torontu — kde
jí Škvorecký taky vymyslel název — a osobně nechápu
jak to, že jsem na ni nenarazila ani po několika jejích
dalších vydáních v popřevratových letech, ale jelikož
se to stalo mně, mohlo se to stát i jiným, a proto píši
toto doporučení. Dagmar Šimkovou, dceru píseckého
bankéře, zatkla komunistická policie v r. 1952, když jí
bylo 22 let, protože rozšiřovala podvratné letáky a poskytla úkryt pár přátelům, kteří zběhli z vojny a chtěli
se dostat na Západ; v komunistických kriminálech
potom pobyla celých 14 let až do r. 1966. Skutečnost,
že tak inteligentní a tak citlivá osoba to celé v relativním zdraví přežila, a že dokonce ještě byla schopná
o tom vydat svědectví, a to literárně tak kvalitní, že
s ním stěží snesou srovnání jiná podobná ztvárnění
pobytů v komunistických žalářích nejen zdejších, ale
i různých zemí východního bloku, lze po mém soudu
považovat v podstatě za zázrak. Všední život za mřížemi — spoluvězenkyně, od negramotných cigánek
po Růženu Vackovou, děsivé detaily o způsobech fyzického i psychického mučení, uzavřený svět bachařů
a bachařek i jejich obětí — ale stejně tak snaha popsat sílu, která je všechny nesla dál; a pro mě snad
nejpůsobivější vyprávění o dětech-panenkách, které
vězenkyně chovaly v náručích a o které za mřížemi
pečovaly, jako by byly živé, už narozené, jejich vlastní… Knihu bych dala jako povinnou četbu pro všechny
středoškoláky této země.
Další kniha vyšla r. 2009 a jedná se o výbor z poezie
Ivana Diviše, který s rozvahou i citem sobě vlastním
uspořádal Vladimír Justl — byla to jedna z posledních
publikací, jejichž editorem ještě byl. Titul nazvaný
Gejzír vydalo nakladatelství Odeon a Justl v něm
prokázal Ivanu Divišovi skutečnou službu: při četné
nadprodukci, které jsme u Diviše svědky, a s vynecháním dlouhých litanických skladeb, jejichž úroveň — alespoň podle mého názoru — někdy kolísá,
se mu podařilo vybrat básně, které jsou divišovsky
přesné — mrazivé i ohnivé — obrazivé i reflexivní,
ale i vulgárně útočné tam, kde je to na místě, a plné
úžasných divišovských neologismů. Samozřejmě že
některé sbírky, tvořící precizně zkomponované celky (např. Sursum nebo Obrať koně), by sem mohly
vstoupit celé, což ovšem nebylo možné, přesto je útlá
kniha dokladem toho, že Ivan Diviš byl jedním z největších básníků, jimiž byla tato země obdařena.
A do třetice žánrově odjinud, i když pořád zůstaneme
doma: profesor Miloslav Petrusek vydal v r. 2007 knihu s poněkud matoucím názvem Společnosti pozdní
doby; tím se snaží vyhnout onomu nevyhnutelnému
postmodernismu alespoň v názvu, když už se mu nemůže — a ani nechce — vyhnout uvnitř knihy. Kniha
obsahuje nejprve úvod „k sociologii soudobých společností“: půjde zde totiž o to, vymezit současnou
společnost — ano právě tu, ve které žijeme — z hlediska jejích podstatných charakteristik, a to nejen
v synchronní, ale i v diachronní dimenzi, jinak řečeno
nejen jaká je a jak se jeví, ale jak k tomu přišla, jakými dějinně-společenskými pochody jsme došli nebo
byli dotlačeni /kým?/ tam, kde dnes jsme. Poté kniha
pokračuje formou hesel či nálepek, jakými tato společnost včetně jejích předchůdců bývá či bývala označována, případně jakými může být označena její hypotetická nástupnice. Najdeme zde představeny pojmy
známé i méně známé: masová společnost — společnost konzumu — společnost metamýtů — legrační
společnost — flagelantská společnost — masturbační
společnost — atd. Není to úplně jednoduché čtení,
ale knihu by měl alespoň vzít do ruky každý, koho
neuspokojují rádoby analytické floskule, s nimiž se
setkává v tiskovinách všeho druhu.
…doporučuje / 41
Kdysi dávno … v Hradišti
Původně jsem se v tomto textu chtěla zasvěceně věnovat japonskému žánru softerotických filmů pinku
eiga. Při návštěvách těchto snímků na letošní Letní
filmové škole v Uherském Hradišti mi však pomalu
začalo docházet, že k zasvěcenosti mi zdaleka nestačí
vidět pouze osm filmů, které byly promítány v půlnoční sekci. Své o tom jistě ví přední světový publicista
a nadšenec Olaf Möller, který měl tuto sekci letos
na starost. A jelikož festival nabízel opravdu mnoho
zajímavého, nakonec jsem neviděla ani třetinu z toho,
co jsem z japonské tvorby vidět chtěla. Tudíž o zasvěcenosti zde nemůže být ani řeč. Snad někdy příště.
Uhrančivá atmosféra a krása města, spolu s velmi
nabytým a zajímavým programem tohoto příjemného
festivalu tomu chtěly. Následující řádky se tak budou
odvíjet povětšinou od dojmu k dojmu, které, přiznám
se bez mučení, jsou po dvou měsících už hodně zamlžené.
Ve srovnání s jinými filmovými festivaly mne Uherské
Hradiště příjemně překvapilo rodinnou atmosférou.
Jinak malé město se na několik dní zalidnilo cinefily
a jinými divnými patrony a přece nepůsobilo přeplněně ani nepříjemně. Ba naopak. Na každém kroku
přímo pulzovalo nadšení návštěvníků pro film a odhodlání vidět, co se dá. Žádná zlatá mládež. Žádné
rádoby celebritky promenádující se po náměstí ve
svých nejnovějších super modelech. Prostě láska na
první pohled.
A co že jsme to v Uherském Hradišti vlastně všechno
dělali? Většinu z toho jste si mohli přečíst na našem
h_aluzáckém blogu v průběhu festivalu, a proto vás
na tomto místě nebudu dále zatěžovat povídáním
o tom, jaké bylo krásné počasí, jak luxusňácký stan
jsme obývali, jaké mají v Hradišti dobré víno, škvarky
a grilované oštěpky s brusinkami… Ani tím, že jednoznačně nejlepší kávu letošního ročníku jste mohli
dostat ve stanu A2 přímo ve Smetanových sadech za
kinem Hvězda… A komu by tento krátký výčet přece
jenom nestačil, nechť nebojácně zabrousí na naše
webovky, kde se všechno ostatní dozví a možná se
u toho i pobaví, možná zapláče.
Ale dost už blábolů a k věci… Kromě sekce pinku eiga
mne na LFŠ zaujala také sekce Inventura: Film a živá
hudba, která návštěvníky seznamovala s tím, jak asi
vypadala návštěva kina v éře němého filmu, kdy kromě pohyblivých obrázků na diváky útočily i všemožné
zvuky nástrojů od klavíru po celý orchestr. Člověk si
zde uvědomil, jak málo muselo při těchto projekcích
jít o samotný film, o soustředěné pozorování děje na
plátně a jak hodně šlo o korespondenci doprovodu
s obrazy, o kulturní zážitek založený na přítomnosti
diváka v kinosále, o společenskou událost umožňující
setkání, o zábavu, o radost z improvizace ze strany
hudebníků atd.
K sekci Film a živá hudba se velmi těsně vázala jiná
sekce letošního ročníku Visegrad legenda: Gustav
Machatý, jež mimo jiné předváděla tři vybrané němé
snímky tohoto slavného režiséra obohacené živým
hudebním doprovodem. Škoda, že jsem stihla jen
Švejka v civilu, o jehož doprovod se postarala Lesní
zvěř a Horňácká muzika Petra Mičky. Originálního
živého hudebního doprovodu se dočkaly i rané komedie Ernsta Lubitsche. Postaraly se o něj kapely
Houpací koně (Horská kočka), Obří broskev (Nechci
být mužem) a rakouský pianista Gerhard Gruber (Ústřicová princezna, Sumurum). Více o filmu a hudbě
si můžete přečíst taktéž na našem blogu, kde této
sekci věnovala naše externí dopisovatelka Zuzana
Děngeová celý článek.
Jestliže minulý rok měl na LFŠ v Uherském Hradišti
svou retrospektivu maďarský mistr dlouhých záběrů
Béla Tarr, letos tato pocta patřila mlčenlivému, zádumčivému Finovi Aki Kaurismäkimu. V sekci Spektrum měli návštěvníci festivalu možnost zhlédnout
jak jeho filmy sociálně kritické (Děvče ze sirkárny,
Le Havre atd.), tak ty čistě komické (Leningradští
kovbojové dobývají Ameriku, Leningradští kovbojové potkávají Mojžíše atd.), ale například i adaptace
slavných literárních předloh (Hamlet podniká atd.).
Ani tuto sekci jsem bohužel nestihla celou. Člověk
totiž v Hradišti jednoduše neví, kam dřív skočit, aby
to všechno stihl. Naštěstí pro mě a doufám, že i pro
několik dalších, se v říjnu, na popud náhlé Akiho popularity, konala retrospektiva jeho filmů v pražském
kině Aero, a tak jsem aspoň něco mohla dohnat.
Největším objevem se mi však na festivalu překvapivě
staly žánrové filmy Billyho Wildera, jimž patřila retrospektiva tohoto tvůrce v sekci Inventura. Poskytly mi
totiž kýžený odpočinek u zábavy, která nebyla náročná na přemýšlení a zároveň byla překvapivě chytrá.
Ideální program po pár dnech strávených vysedáváním po kinosálech nad krásnými, avšak náročnými
filmy typu Turínský kůň a Marketa Lazarová, které
však ve svém výčtu největších zážitků letošní LFŠ
rozhodně nemohou vynechat.
Aki Kaurismäki / foto Jakub Hněvkovský
Co dodat nakonec? Snad jen to, že příště se budu
opravdu snažit, abych vám poskytla vydatnější „reportáž“ z této úžasné, zážitky nabyté akce. Snad se
tam příští rok opět podívám. Ale teď už hurá do Jihlavy na Mezinárodní festival dokumentárního filmu.
Mou další velmi oblíbenou akci s atmosférou hodnou
filmu.
Ernst Lubitsch — Horská kočka / foto lfs.cz
42 /
film / reportáž
Béla Tarr — Turínský kůň / foto lfs.cz
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Billy Wilder — Sunset Boulevard / foto lfs.cz
foto archiv autorky
/Nelly Wernischová/
autorka je studentkou KFS
na FF UK v Praze
film / reportáž / 43
Severní Čechy okem propagandy
Hlavním tématem práce je zobrazení regionu v Dietlově seriálu Okres na severu. Práce si rovněž dává za
cíl hrubě nastínit fungování propagandy v televizním
provozu.
Okres na severu spadá do kategorie normalizačních1
seriálů, měl sloužit jako tzv. seriál propagandistický2.
Autor, Jaroslav Dietl, zasadil děj do fiktivního města
Brod v severních Čechách. Hlavním tématem seriálu není zachycení naturelu tohoto regionu, přesto
se region do díla promítá. Jaroslav Dietl je známý
i laické veřejnosti, neboť je spojován s řadou populárních produktů televizní zábavy3. Zpracování Dietlova
stručného životopisu je pro práci přínosné, přispívá
totiž zamýšlené analýze. Nastínění základní příběhové linky seriálu je dle mého naprosto nezbytné,
neboť Okres na severu nepatří ke známým produktům
televizní zábavy, tudíž by bez bližší specifikace mohlo
dojít k neporozumění.
Jaroslav Dietl, zakladatel české seriálové
tvorby4
Jaroslav Dietl se narodil v Záhřebu 22. 5. 1929. Rodina se z Jugoslávie přestěhovala do Brna, kde Dietl
navštěvoval reálné gymnázium, později textilní průmyslovou školu. Krátce studoval psychiatrii na brněnské filozofické fakultě a od roku 1950 do roku 1955
scénáristiku na pražské FAMU. S Československou
televizí spolupracoval od roku 1953 jako dramaturg.
Roku 1973 byl z televize vyloučen a již nikdy se nestal
jejím stálým zaměstnancem. Jeho druhá žena, Magdalena Dietlová, k tomu říká: „Perzekuován byl za
své působení ve FITESU, za odmítnutí okupace, za
nepodepsání ANTICHARTY, za poslední, okupační,
díl Rudolfa (Píseň pro Rudolfa III — pozn. autora), za
okupační tajné vysílání se Škutinou… To mu sečetli,
když ho vyhazovali ze strany i z televize.“ [Szabó,
2007: 70] Ale Jaroslav Dietl v televizi neskončil definitivně, a krátce po této události s televizí opět úzce
spolupracoval, působil na pozici externisty.
Dietl je autorem řady televizních seriálů, číslo se blíží
ke třiceti5. Prvním seriálovým počinem byla práce
na příběhu Babička tomu věří, který byl odvysílán
16. 3. 1960 jako čtvrtý díl Rodiny Bláhovy, tedy vůbec prvního československého seriálu [Smetana,
2000: 22]. Dietl si postupně vypracoval nejen osobitý
autorský styl, který prokázal i na scénářích televizních
inscenací, ale získal především značné tvůrčí renomé.
Na druhou stranu Dietlův talent přesně odpovídal
44 /
film / studie
formátu televizního vysílání. Smetana v jedné ze
svých recenzí na Deitlovu divadelní hru například
píše: „Jaroslav Dietl jako dramatik již ledasco umí.
(…) Ale při jeho druhé hře se také objevují značná
úskalí jeho tragikomického talentu. Hlavní nebezpečí vidím v tom, že nedokáže svůj příběh (…) dramaticky povznést do vyšší umělecké polohy a povážlivě
zůstává u země, u doslovného opisu reality. Odtud ne
zvlášť příjemný pocit žánrovosti, figurkaření, jakési
nenáročné srozumitelnosti.“ [Smetana, 2000: 58] Pro
divadlo se tyto vlastnosti příliš nehodily, televizní seriál je však přímo vyžadoval. Jak jednoduchost děje
a postav, tak příklon k určitému žánru dělají seriál
divácky srozumitelným.
Nejproblematičtější na Dietlově tvorbě však není
to, jak je vytvořena, ale kdy a kde vznikla. Československá televize plně podléhala komunistické straně
a sloužila jako její ideologický hlas: „Celá televizní
produkce a v první řadě seriálová tvorba byla pečlivě
plánována a kontrolována. Vedení Československé
televize připravovalo každoroční ideově-tematický
plán, který předkládalo ke schválení ideologické
komisi ÚV KSČ. Pořady byly natáčeny jako příspěvky k různým výročím či probíhajícím vnitropolitickým událostem (sjezdy KSČ, volby atd.)“ [Machek,
2010: 11] Nebylo tedy možné nespolupracovat s ideologickými požadavky KSČ. Řada Dietlových seriálů
vznikala na zakázku [Bednařík, 2008: 219], byli obsazováni herci tzv. prorežimní6. To je případ i námi
zkoumaného seriálu.
Okres na severu, předvolební agitace
Okres na severu vznikl v roce 1980 jako klasické televizní dílo na objednávku. Roku 1981 se konaly volby do Federálního shromáždění a zároveň se slavilo
šedesát let od založení KSČ. Československá televize
deklarovala Okres na severu jako příspěvek k oslavám tohoto výročí. Podobně jako předchozí Dietlův
seriál Muž na radnici (1976) měl i tento upozornit na
nadcházející volby a vylepšit obraz strany, sloužil tedy
jako propaganda. [Bednařík, 2008: 223]
Hlavním hrdinou seriálu je tajemník KSČ Josef Pláteník (Jaroslav Moučka) ve fiktivním městě Brod, který
se po celou dobu snaží na místo ředitele chemičky
opětovně dosadit v prvním díle odvolaného Hanycha
(Petr Haničinec). Vzhledem k tomu, že by to bylo
na naplnění obvyklého třináctidílného penza málo,
do popředí se dostávají i jiné postavy a problémy:
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
partnerské peripetie Pláteníkovy dcery (Jarmila Švehlová), skrytá snaha náměstka Vejříka (Petr Oliva)
stát se ředitelem chemičky či partnerské problémy
Pláteníkovy sekretářky (Renáta Doležalová).
Je třeba zmínit, že Okres na severu nepatří k Dietlovým nejvydařenějším autorským počinům. Seriál
nebyl přijat zcela pozitivně ani v soudobém tisku,
který stejně jako ČST podléhal dozoru KSČ. Vytýkána
mu je neuvěřitelnost hlavní postavy, Josefa Pláteníka,
který je vykreslen jako nechybující a nepochybující
straník, i stereotyp užitý ve vyprávění: „Samozřejmě
nemůžeme nepřipomenout ani Dietlovy notorické
chyby — nebo spíš ústupky, které mnohdy oslabují
tento žánr — přeceňování role jedince, někdy stereotypní schémata příběhu, i to, že se o většině dějů
jenom mluví, místo aby se děly.“ [Holý, 1981: 5]
K problematice stereotypu se hodí trefný popis, který
jsem nalezl na blogu Jára M. píšící, bdící: „(…) cca
polovinu seriálu tvoří několik málo scén, které se
železně opakují:
— řidič (p. Bláha) hovoří s Pláteníkem ve služební
Volze;
— Pláteník přichází do předsíně svého panelového
bytu (…) Když zaklepne, zprava (vždy) (…) přibíhá
jeho manželka (pí. Švorcová) v zástěře;
— dlouhý pohled na chodbu na výboru,
za prosklenými dveřmi prochází hustý proud lidí;
— většina scén je uvozena pohledem na sekretariát. Sekretářka vyřizuje různé schůzky, Pláteník
sahá po telefonu, dlouze vytáčí číslo, střih na
jiný telefon, zvoní, někdo ho bere, „můžeš přijít“,
„kdy?“, „hned“, otevírají se dveře, návštěva
přichází k sekretářce, „tajemník je tam?“, „čeká
vás“, „co si dáš? kafe nebo čaj“, „sodovku“, „posaď se“ atd. atd.“ [M., 2009]
Seriál se soustředí především na jednání, které
probíhá formou zmiňovaných telefonátů, krátkých
schůzek v kanceláři, případně v jiném prostředí. Dalo
by se říci, že seriál je postaven na „zařizování, jak
něco zařídit“. Aktivita není zobrazována přímo, ale
skrz rozhovory, které ji popisují, a to i v milostných
vztazích.
Prostor zobrazovaný popisem
Stejně jako činnost, která není v Okresu na severu
vykonávána, ale popisována, je prostředí, ve kterém
se seriál odehrává, spíše verbalizováno, než že by jej
bylo možné skutečně spatřit. To, že se reálné prostředí v seriálu příliš nevyskytuje, je dáno tematickým zaměřením, které se soustřeďuje především na
politickou aktivitu hlavních postav, případně na jejich
vztahové problémy, tudíž většina scén se odehrává
v kancelářích a bytech — jiné prostory, případně exteriéry nejsou zapotřebí. Druhým důvodem, proč je
volba kulis velmi repetativní a omezená, může být
fakt, že seriál nedisponoval přílišným rozpočtem.
K tomuto tvrzení sice nemám žádné pramenné podklady, ale důkazy pro ně je možné vysledovat v samotném seriálu. Například veškeré příjezdy tajemníka
a jeho řidiče se odehrávají ve studiu, kdy je na pozadí
promítána předtočená ubíhající krajina, jednotlivé
interiéry se od sebe liší minimálně a jejich vybavení
se často opakuje atd.
Zasazení do severních Čech je asi nejpregnantněji
vysloveno v samotném názvu. Jinak umístění do konkrétního místa nehraje v samotném ději přílišnou roli.
Na druhou stranu je místo seriálu neustále přítomno,
neboť hlavní témata děje se váží k regionálním charakteristikám (chemický průmysl, těžba uhlí, paneláková výstavba, ale třeba i hokej). Region je v seriálu
zobrazen jako průmyslový a jednotlivé charaktery
jsou na průmysl svého regionu pyšné. Dokonce když
v posledním díle (12. Řeka) dochází ke stěhování Pláteníkovy dcery a jejího manžela pryč z Brodu, odcházejí do rovněž průmyslového Třince.
Celé pojetí průmyslové výroby v seriálu nenese žádná negativa (jediným rizikem je západní konkurence) — a to i přesto, že hlavním tématem celého díla
je havárie s několika smrtelnými úrazy, na niž se navazuje propletenec událostí, které je nucen Pláteník
řešit. Konkurence je v seriálu pojímána jako sportovní
soutěž, kdy se hodnotí, kdo je lepší: kdo toho více
vyrobí, kdo má výrobu lépe zorganizovánu.
Chemická továrna hraje v celém seriálu zásadní
roli. Přesto je zobrazena minimálně. V úvodním dílu
(1. Důtka s výstrahou) je sice na začátku kvůli uvedení do děje zobrazena v panoramatickém záběru, ale
po zbytek dílu se o ní jen mluví. Řeší se odstraňování
škod a hledání viníka neštěstí, ovšem škody jsou opět
popsány pouze slovně. Ve druhém dílu (2. Přelíčení)
je nabídnuto několik záběrů chemických závodů. Pláteník se jede osobně přesvědčit na místo nehody, jak
pokračují opravy. Naposledy je chemička zobrazena
v pátém a šestém dílu (5. Náhoda, 6. Šachy). Tajem-
film / studie / 45
46 /
film / studie
Dietlův Okres na severu vyobrazuje severočeské
město s jeho typickými charakteristikami. Zasazení
seriálu do tohoto prostředí mělo patrně za cíl vyzvednout důležitost průmyslové výroby a zároveň ukázat,
že i v průmyslovém městě se může žít plnohodnotný
a spokojený život. Vzhledem k zaměření díla je zobrazení naturelu kraje minimální, přesto je zde přítomen.
Povětšinou jako kulisa, která dokresluje dění.
Poznámky
Josef Pláteník (Jaroslav Moučka) a jeho žena přicházející vždy zprava
(Jiřina Švorcová) / foto tn.nova.cz
sídliště běžnou součástí života. Panelová výstavba též
značí modernost města. O tom, že Brod je městem
moderním a na vzestupu, vypovídá své i plánovaná
stavba divadla.
Kromě častého zobrazování typických panelákových
sídlišť se setkáváme s ještě jedním prostorem, který
je pro naturel regionu příznačný. Jedná se o hokejový klub, který v seriálu hraje jen okrajovou roli, ale
dokresluje atmosféru města. Například ve druhém
dílu se Pláteník dostává do šatny hokejistů, aby je
povzbudil k lepšímu výkonu proti týmu Sparty. To,
že má okresní město Brod hokejový klub, nepřímo
vypovídá o jeho důležitosti. Hokej je v seriálu vyobrazen jako způsob odreagování se od práce, zároveň
je to místo, kde se může projevit občanský patriotismus. Přítomností hokejového klubu a plánovanou
stavbou divadla je jasně naznačeno, že občané Brodu
kulturně nestrádají. Důležité však je, že i zábava má
být k užitku, a tak výstava (12. Řeka) není výstavou
uměleckých děl, ale různých plánů a postupů, jak
zvelebit město.
Význam Brodu je asi nejlépe vystižen v úvodní scéně
šestého dílu, kdy Pláteník vychází spolu s ministrem
(Bedřich Prokoš) a generálním ředitelem (Josef Bek)
z Pražského hradu. Ministr Pláteníkovi říká: „Neměl
jsi, soudruhu tajemníku, dojem, že váš Brod se stal
hlavním městem republiky?“ Pláteník odpovídá: „No,
to snad ne.“ A ministr dodává: „No, ale pozornost je
na vás upřena značně.“
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
1 „Z hlediska datace má termín ‘normalizace‘ dva
významy. Označuje období let 1968—1971, tedy proces
postupného znovuobnovení vlády komunistické strany
nad československou společností (pro tuto periodu se
v dobovém tisku a projevech používal i výraz ‘konsolidace‘). V přeneseném významu se ‘normalizace‘ používá
také pro druhou polovinu existence komunistického režimu, tedy léta 1968—1989, protože neexistuje jiný vhodný
alternativní název“ [Doskočil, 2006: 27]
2 „Propagandistický seriál v období normalizace si definujme jako uzavřený umělecký útvar o několika dílech
(zpravidla 5—30), ve kterém je vyprávění podřízeno
ideologickým normativům.“ [Szabó, 2007: 4]
3 Patrně nejznámější je Nemocnice na kraji města,
13 dílů/1978, 7 dílů/1981.
4 Biografické informace volně citovány dle stránek Slovník české literatury po roce 1945.
5 Seznam seriálů například zde: http://cs.wikipedia.org/
wiki/Jaroslav_Dietl či zde: http://www.imdb.com/name/
nm0226201/
6 Asi nejznámější je případ Ženy za pultem, kdy původně
zamýšlenou Janu Hlaváčovou vystřídala v KSČ aktivně
vystupující Jiřina Švorcová [Szabó, 2007: 68].
MACHEK, Jakub Normalizace a populární kultura : Od
domácího umění k Ženě za pultem. In Tesilová kavalerie
: Popkulturní obrazy normalizace. Příbram : Pistorius
& Olšanská, 2010. s. 9—27. PRIBÁŇ, Michal . Jaroslav
Dietl. Slovník české literatury po roce 1945 [online].
2006, [cit. 2010-12-29]. Dostupný z WWW: <http://www.
slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=36>.
SMETANA, Miloš. Televizní seriál : a jeho paradoxy. Praha :
ISV nakladatelství, 2000. 180 s.
SZABÓ, Daniel . Od Hamra až po Rodáky : České
propagandistické seriály v televizní praxi [online]. [s.l.],
2007. 74 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita,
Filosofická fakulta, Ústav filmu a audiovizuální kultury.
Dostupné z WWW: <http://is.muni.cz/th/75286/ff_b_
a2/propaganda_serialy_final.doc?lang=en>.
Filmy a seriály
Muž na radnici (Evžen Sokolovský, 1976)
Okres na severu (Evžen Sokolovský, 1981)
Výstraha (Miroslav Cikán, 1953)
Literatura
BEDNAŘÍK, Petr. Seriály Jaroslava Dietla Muž na radnici
a Okres na severu : Jejich úloha v rámci vysílání
Československé televize a dobové hodnocení v médiích.
In ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS.
Olomouc : Facultas Philosofica, 2008. s. 219—227.
DOSKOČIL, Zdeněk. Duben 1969 : Anatomie jednoho
mocenského zvratu. Brno : Doplněk, 2006. 440 s.
HOLÝ, Josef. Co zůstává. Rudé právo. 1. 3. 1981, s. 5.
M., Jára. Jára M. píšící, bdící [online]. 9. října 2009 [cit.
2011-01-03]. Okres na severu. Dostupné z WWW:
<http://jarmik.pise.cz/5302-okres-na-severu.html>.
/Tomáš Čada/
autor je studentem bohemistiky na
PF UJEP a Filmových studií na FF UK
foto Nelly Wernischová
ník se sice do chemičky ještě několikrát vrací, ale
k nastínění jeho přítomnosti v závodě již stačí pouze
budova ředitelství.
Dalším důležitým znakem pro region severních Čech
je přítomnost těžby hnědého uhlí. Těžba na rozdíl od
chemické výroby nehraje v seriálu tak zásadní roli.
Ve čtvrtém dílu (4. Případ) ředitel dolu Jan Soldán
(Čestmír Řanda) zpronevěří značné peníze. Zločin
je nekompromisně vyřešen Soldánovým odvoláním
a následným odsouzením, pro samotný příběh nemá
Soldánovo povolání ani prostředí dolů větší význam.
Dokresluje pouze obraz okresních činitelů a ukazuje,
že i vysoce postavený a prověřený komunista může
pochybit.
Dalšími místy, se kterými se v seriálu setkáme, jsou
povětšinou velmi klasické prostory, jež bychom mohli
zařadit do jakéhokoli kraje. Jedná se o školu, v níž
pracuje Pláteníkova dcera, hudební klub SSM či hospodu. Dále se setkáváme s různými prostory, kde se
odehrávají schůze, Pláteník za odpočinkem jezdí ke
svému kamarádovi myslivci (Jiří Zahájský) na hájenku
atd. Zajímavé je, že přestože se Pláteník nachází na
hájence, příroda je zobrazována pouze schematicky.
V žádném z dílů se nenaskytne pohled na nějaké přírodní panorama. Je faktem, že Sokolovského režie
nabízí divákovi spíše divadelní pojetí s důrazem na
polocelky a detaily, ale několika panoramatických záběrů se dočkáme, všechny však ilustrují situaci (příchod do školy, továrny, příjezd na sídliště ad.), nikdy
neslouží k vykreslení atmosféry, tzn. veškeré exteriéry
i interiéry slouží jako kulisy pro to podstatné, což jsou
rozhovory. Nepřítomnost krajiny lze vysvětlit i tak,
že na zdevastované severočeské krajině vlastně není
co ukázat. Tím by totiž byla narušena iluze průmyslu
jako pozitivního dárce blahobytu.
Vzhledem k tomu, že seriál měl působit jako propagace okresního tajemníka, potažmo KSČ, byla vykreslena postava Josefa Pláteníka nanejvýš pozitivně. Je to
muž, který má ve svých názorech jasno, nechybuje,
a pokud chybuje, je ochoten chybu přiznat. Je čestný,
řídí se tzv. zdravým selským rozumem, nad nikoho se
nepovyšuje. K cestám do práce mu stačí stará služební Volha, na chalupu dojíždí v té době značně zastaralou Škodou 100. Stejně tak v bydlení není náročný.
Společně s celou rodinou obývá panelákový sídlištní
byt. Žije tedy jako každý průměrný občan. Oproti
Muži na radnici, kde výstavba panelových domů byla
stěžejním tématem, je v Okresu na severu panelové
film / studie / 47
✃
Alois Nebel je nedivácký pionýr
Animovaný / Drama
ČR, Německo, 2011,
87 minut
Režie: Tomáš Luňák
Scénář: Jaromír Švejdík, Jaroslav Rudiš
Hrají: Miroslav Krobot, Karel Roden, Tereza Voříšková,
Alois Švehlík
Je temná, sychravá noc. Vichr cloumá s korunami opadaných stromů, listí poeticky brázdí okolní vzduch,
z dálky se pomalu blíží jedoucí vlak a skrze skřípot
kolejí a brzd se ozývá předčítání jesenických jízdních
řádů.
Tak začíná ambiciózní adaptace komiksu Alois Nebel.
Příběh o válkou traumatizovaném nádražákovi, jenž
se na sklonku revoluce roku 1989 snaží vypořádat
s vlastním životem, a pomstě, která i v tomto případě
chutná nejlépe za studena.
Nebelovi se v první řadě nedá upřít, že vládne pro
tuzemský film nezvykle hutnou atmosférou. O tu se
ostatně postarala už samotná předloha, již režisér Luňák otiskuje na stříbrné plátno pomocí rotoskopické
techniky s vizuální precizností snímků Temný obraz
nebo Sním či bdím? Richarda Linklatera, od nichž se
výrazněji liší jen v oblasti stylu vyprávění.
Luňák se na jednu stranu nebrání narativním klišé
(postavu zaplavuje lavina světla tvořící přechod k flashbacku) a schématům (ztráta mateřské postavy je
vyrovnána ziskem jiné). Na druhou stranu se však
vzpírá klasickému vyprávění, když nelpí na doslovnosti motivací postav a místo nich vypráví skrze
pouhé náznaky a nálady, čímž logicky klade výrazně
větší nároky na divákovo vnímání detailů (Nebelova
fotografie) a schopnost zařadit si určité výjevy do
historického kontextu bez tvůrčího návodu (odsun
Němců po válce).
Vzniká tím poněkud paradoxní situace, kdy publikum
sice tuší, že má režisér film pevně v rukou, a útržkovitost, rozplizlost a zamlženost děje je tvůrčím záměrem. Avšak ani přes toto vědomí se není schopné do
filmu „ponořit“ a často se v něm divák ztrácí, neboť
zdánlivě nedostává informace, potřebné pro orientaci
v příběhu a mezi postavami.
Alois Nebel / foto aloisnebel.cz
Snímek tak nechtěně budí dojem, jakoby vznikl pouze
pro uspokojení filmových teoretiků a festivalových diváků, kteří oceňují Nebelovu jinakost, již jsou schopni
dekódovat, a naopak se zdá, že ignoruje běžného
diváka navyklého na tradiční narativ. Je přitom otázkou, nakolik je podobný přístup morální u filmu, jehož náklady se vyšplhaly k 80 milionům korun. Tedy
částce, která odpovídá spíše mainstreamové komerci
nežli umění pro minority. Že by nový způsob tunelářství? Nebo jen cena za tuzemské
pionýrství?
Alois Nebel / foto aloisnebel.cz
48 /
film / minirecenze
foto archiv autora
/Petr Semecký/
autor je studentem SHV
na FHS UK v Praze
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
✁
Alois Nebel
✃
✃
✁
✁
www
.pifpaf.cz
8
PŘEHLÍDKA ANIMOVANÉHO FILMU
✃
10 Festival of Film
Animation Olomouc
CZ
prosinec 2011
11 December
Drive má rozhodně „drajv“
Drive
Holci a kluky v animaci
Goys and Birls in Animation
Světlo a tma živé animace
Light and Darkness of Live Animation
PAF Rewind: Rotoskopie
PAF Rewind: Rotoscopy
Soutěž Jiné vize
Competition: Other Visions
Aport animace
Aport Animation
Konvikt Resident
Konvikt Resident
PAF Kult
PAF Cult
PAF Art
Akční / Drama / Thriller
USA, 2011, 100 minut
Režie: Nicolas Winding Refn
Scénář: Hossein Amini
Kamera: Newton Thomas Sigel
Hrají: Ryan Gosling, Carey Mulligan, Ron Pearlman,
Bryan Cranston
Drive / foto film.com
S Drive v této tendenci pokračuje, když nechává naplno vyniknout herecky úchvatného Ryana Goslinga,
jenž za celý film sice pronese pouze několik vět, ale
dokonale si s nimi vystačí, když většinu informací
dokáže zprostředkovat pomocí herecké exprese.
Právě Goslingův výkon a silná chemie s nevinně
nádhernou Carey Mulligan dodávají filmu magický
šmak, jenž Refn ještě umocňuje meditativní kamerou Newtona Thomase Sigela a fantastickým „retro“
soundtrackem, který snímku propůjčuje opravdový
„drajv“.
Drive se tak dá považovat za Refnovu uměleckou výpověď o moci režiséra ovlivnit výchozí látku a jakési
nastavení zrcadla tvůrčí rutině, jež dlouhodobě zmítá
především hollywoodskou tvorbou. Tvorbou, do níž se
Refn v dalších letech hodlá tvrdě zakousnout a která
mu, doufejme, neotupí skus.
/Petr Semecký/
autor je studentem SHV
na FHS UK v Praze
foto archiv autora
Umělecké centrum
Univerzity Palackého,
Univerzitní 3, Olomouc
www
.facebook.com
/PAFOlomouc
Zahraniční recenzenti se shodují, že režisér Nicolas
Winding Refn je spolu se slaninou nejlepším exportem
v historii Dánska. A ačkoliv se jedná o tvrzení odvážné, v podstatě se s ním nedá nesouhlasit. V Refnovi
jakoby se totiž spojilo hned několik kinematografických mistrů od meditativního Terrence Malicka
přes žánrového ničitele Larse von Triera po násilím
fascinovaného Michaela Hanekeho. Drive, vyprávějící historku o nemluvném řidiči, který se kvůli lásce
zaplete do gangsterského klubka, z něhož se posléze
snaží najít cestu ven, je toho dalším důkazem.
Původně měl film točit britský divoch Neil Marshall.
A není těžké odhadnout proč — Drive v sobě totiž
snoubí snad vše, co ostrovního režiséra zajímá — jednoduchou zápletku s prostými emocemi, brutálními
akčními scénami a spoustou odhadnutelných klišé.
V Refnových rukou se však v zásadě tuctový projekt
přesunul z kategorie „B“ o několik uměleckých pater
výš, když mu režijní styl dánského intelektuála dokázal dodat na hloubce a atraktivitě.
Refn již ve svém předchozím snímku Barbar předvedl, že víc než na dialogy klade důraz na činy a pocity zprostředkované skrze charismatického herce.
✁
film / minirecenze / 49
Nový Allen nikoho neurazí
a snílky nadchne
Budějce — Je libo pikador?
Půlnoc v Paříži
(Midnight in Paris)
Komedie / Romantický
Španělsko, USA, 2011,
94 minut
Režie: Woody Allen
Scénář: Woody Allen
Kamera: Johane Debas, Darius Khondji
Hrají: Rachel McAdams, Owen Wilson,
Marion Cotillard, Michael Sheen
Woody Allen je jednou z mála jistot, na které se můžeme každoročně spolehnout. Rok co rok totiž přichází
se svojí dávkou starosvětské romantiky, v níž se pokouší předat více či méně otřepaná poselství.
Půlnoc v Paříži pokračuje v Allenem dlouhodobě
nastoleném trendu a opakovaně vyplňuje škatulku
„feel-good filmu“ na jedno použití. Představuje neurotického dobráka s kukučem Owena Wilsona, jenž jako
filmový scenárista váhá mezi odchodem z jistého hollywoodského fleku a bohémským životem romanopisce.
K finálnímu rozhodnutí mu přitom chybí jen trocha víry
ve vlastní schopnosti, k té mu mají dopomoci umělečtí
velikáni (Hemingway, Fitzgerald, Dalí a další), s nimiž
Půlnoc v Paříži / foto celebritywonder.ugo.com
se pravidelně setkává během humorných nočních epizod v čarokrásných pařížských podnicích.
Allen se Půlnocí v Paříži znovu vydává do abstraktnějších scenáristických končin, skrze něž postuluje poselství, že snílkovství má šanci na úspěch, jen pokud
si člověk důvěřuje, je pro úspěch ochotný udělat cokoliv a má po boku někoho, kdo ho plně podporuje.
Zatímco však scénář překvapuje svojí dějovou svěžestí a nečekanou nápaditostí nejen při odkazování na
díla uměleckých es minulých století, rukopis samotného režiséra je po celou stopáž pouze sázkou na jistotu,
která v sobě snoubí veškeré Allenovy trademarky,
které po tolika letech začínají trochu nudit. Obzvlášť
ve světle mladistvé režie, již Allen předvedl v případě
pro něj atypického Match Pointu či oscarového Vicky
Christina Barcelona.
Půlnoc v Paříži tak sice není nikterak špatným filmem,
neboť na to má Allen až příliš vybroušené řemeslo
a zvládá nejen humorné momenty, ale i oduševnělé
romantické tokání, avšak rovněž není ani suverénní
palbou do černého. K té mu chybí více tvůrčích překvapení, které mu budou ochotni prominout pouze
„allenovští novici“ či nekritičtí
nostalgici.
Půlnoc v Paříži / foto saltythebeastblog.blogspot.com
50 /
film / minirecenze
foto archiv autora
/Petr Semecký/
autor je studentem SHV
na FHS UK v Praze
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Současné České Budějovice jsou městem sportu
a zábavy, komplexní vzdělanosti, křesťanské tradice
a v poslední době především městem kultury. Alespoň tak to hlásají centrálně řízené tlampače z míst
nejvyšších. Zůstaňme u kultury. Změna zde opravdu
nastala a probíhá. Vznikají občanská sdružení, shluky
lidí, kteří baží po aktivitě, z dataprojektorů se kouří,
flipcharty se plní. Pro místní hudební kulturu logicky
vyvstávají dva důsledky tohoto snažení: zřídka kdy
rodící se kvalitní projekt s myšlenkou a současně
vznikající, mně osobně smysly trýznící, bizarní líbivé
projekty bez jakéhokoliv přesahu. Tato kulturní hysterie má samozřejmě i pozitivní náboj, ale také vybízí
k otázkám, zda by určité organismy neměly přirozeně
zhynout či jestli by se nové měly vůbec rodit? Dámy
a pánové, tvůrci, prosím, ušetřete nás. Pokud příští
rok opět trhovsky nepřesvědčíte zkostnatělý magistrát a nedostanete nějaký ten zbytek od porcování,
Vaše „díla“ se změní v ještě víc beztvaré stíny, kterých
už tu bylo dostatek. Bez přesahu, propojení, vrstevnatosti a vize se neobtěžujte. Někdy je zapotřebí dodržet pravidla cyklu, aby se mohlo zrodit cosi kvalitního
a životaschopného. Pardon, ale muselo to ven.
V těchto jižních vodách stabilně a dobře zastupují současnou flotilu „alternativní hudební scény“ tři zásadní
subjekty. Vikk — po léta poctivě pracující srdcař, který
se snaží zásobit město koncerty sympaticky hrubého
zrna, Stříbrnou Raketou ovlivnění progresivní hlukaři
NAAB a velmi zajímavý fenomén, Ostinato festival,
který se vůči jmenovaným souputníkům vymezuje (a
určitým způsobem je převyšuje) ve svém pojetí zakompovanou snahou o nekonečnost, víceúrovňové
propojení a transcendenci. O něm snad jindy. Hudební
alternativní scéna tu jistá je, ale nevykazuje známky,
které bychom si pod tímto pojmem mohli nebo chtěli
představit. Otevřenost přítomna je, avšak hlubší spolupráce a společné poslání poněkud absentuje.
Na konec začátek. Skromné ontologické okénko se
otvírá symbolicky U Kadleců. V první půlce devadesátých let byla tato klasická pivní hospoda základnou (nejen) místních punx. Lokální punkrocková guru
Eva Houbová zde započala dělat pravidelné koncerty
a připravila tak živnou půdu pro její následovníky.
V tomto období byli pro město a region zásadní punkoví DDT, později i dnes fungující humoristi P.B.J.B.
či vznikající HC/punk legenda Dezinfekce. V polovině
dekády se zjevuje velmi důležitá ikona českobudějovické extrémní hudby, a to grindoví Ingrowing v čele
s nekompromisním mlynářem Vlakinem. V pozdních
devadesátých letech a začátkem nového tisíciletí se
staly České Budějovice (v podstatě celé jižní Čechy)
doslova Mekkou hardcoru. Přijížděly kapely jako Sick
Of It All nebo Converge, fungovalo zde poměrně dost
kapel všemožných odnoží hardcoru. Pojmu „scéna“
se zde bát nemusíme. Za nejzásadnější českobudějovickou HC kapelu té doby považuji jednoznačně
Better Way. Tenhle band, ovlivněný starou školou
tradičního NY/HC, ukázal směr opravdu hodně lidem.
Texty o hardcore, životě a politice. Vyprodané kluby,
Cuba bar narvaný k prasknutí, nutný dohled post-VB
sebranky. Řekl bych zlaté časy. Určitě bych nechtěl
opomenout kapely, které nejsou přímo z Budějic, ale
k místní scéně patří, a to jest smrtelně rychlá power
grindcore/HC mlátička Gride a HC/thrashoví Lahar.
V oné době se začíná aktivně angažovat Vikk a pořádá
svoje první koncerty. Skočil jsem si proto přes ulici
pro jeden pikador a položil mu v rychlosti pár otázek.
Pro dokreslení situace, Vikk večer dělá Speedözer
a Unholy Preachers, řezníci jsou už na cestě. Jo, a pikador, to je párek v rohlíku!
Pro začátek jedna velice obligátní otázka,
ovšem vzdát se jí nehodlám, takže neunikneš.
Z jakého popudu jsi začal dělat koncerty?
Hohoo… Už od mala jsem se motal kolem muziky.
Asi ve čtvrtý třídě jsem se svým tehdejším nejlepším
kámošem založil svojí první „kapelu“ Jesse James
Revival. Byli jsme dva, „hráli“ jsme na španělky starý vodrhovačky od táboráků a snili o tom, že jednou
budeme mít opravdickou kapelu. A po pár letech se
tak i stalo. Od cca patnácti let aktivně hraju/hrál jsem
v různejch kapelách různejch žánrů a tím pádem jsem
potkával i jiný kapely a vždycky přišla řeč na téma
„a neudělal bys nám někdy koncert u vás?“. Takže
začátky mýho „pořádání“ koncertů se datujou někdy
kolem roku 2000 (to jsem ještě žil v Praze) a prvotní
smysl měl bejt v tom, že budu dělat koncerty spřátelenejch kapel a ty pak zas na oplátku pozvou moje
kapely. Postupem času kontaktů přibejvalo, až se z pořádání koncertů stal prakticky můj život.
Na svém profilu uvádíš, že nakopáváš naše
zadnice od roku 2003. Když se retrospektivně
vrátíš do tohoto období, mohl bys charakterizovat českobudějovickou „scénu“ a ovzduší
oné doby?
hudba / profil / 51
Ty jo, to už si skoro nepamatuju! Bylo to super. Nemůžu říct, že to bylo lepší, než teď, ale bylo to rozhodně snazší. Než jsem začal aktivně a pravidelně
pořádat koncerty v ČB pod hlavičkou Vikked Zed,
prakticky nikdo tady podobný akce nedělal. Takže lidi
byli zvědavý a lačný. Když se tu najednou začaly objevovat kapely z celýho světa, chodilo se na koncerty
klidně i jenom z čistý zvědavosti a že „přijela kapela
z Ameriky, vole!“. V těch letech fungovalo ještě dost
„oldschoolovejch“ jihočeskejch kapel, který už jsou
dneska pod drnem, takže byl širokej výběr „support
bands“. Kapely byly v těch dobách taky ještě víc při
zemi, celková ekonomická situace v hudbě byla víc
v pohodě, takže se koncerty daly dělat skoro s polovičním rozpočtem než dneska. Taky jsem byl v tý době
nepoučitelnej srdcař, zval jsem i kapely, který jsem
věděl, že se nemůžou zaplatit ze vstupnýho osmdesát
korun a s úsměvem jsem šahal hluboko do kapes a doplácel provary ze svýho. Jó byly to fajn časy…
Have Heart — to je základ. Máš mé středočeské
sympatie. S léty, předpokládám, přišly i změny…
Změny nastaly, to je jasný. Všecky ty internety a tak.
Přibejvaj nový hudební žánry, styly, kapely. Lidi maj
téměř neomezenej a neuvěřitelně snadnej přístup
ke všemu — dneska na netu najdeš všechno, na co
si jen vzpomeneš a objevíš to, na co si vzpomenout
nemůžeš, protože to ještě neznáš. Každá nová „velká“ světová kapela si „vychová“ svoji fanouškovskou
základnu a vždycky se najde někdo, kdo „chce hrát
jako voni“ a založí si kapelu. Takže přibejvá kapel,
přibejvá lidí se sluchátkama na hlavě, všichni sjížděj
klipy na youtube, poustujou je na facebooku, sledujou svý oblíbený umělce na twitteru, oblíkaj se podle
těch „svejch“ stylů a tak. Takže zájem rozhodně pořád
roste. A to je moc dobře. Co už tak dobře není, že lidi
se ve velkým přidávaj ke stylům a trendům spíš než
k hudbě jako takový. Prostě je cool poslouchat Muse,
je cool nosit tydlecty brejle a kostkovanou košili, tak si
nakoupím hadry a pak zjistím, jaký kapely mám vlastně poslouchat. Ale i tak je to dobře, protože lidi se ke
kapelám nakonec stejně dostanou, i když oklikou.
52 /
hudba / profil
Dead set Against / foto Bezfous
Vikk / foto Bezfous
poslouchá stejnou muziku, se daj dohromady, začnou
hrát a dávaj do toho všechno. Takovejch kapel je tu
teď mraky. Důležitej milník je vždycky maturita atp.
Tam se oddělí zrno od plev. Kdo to myslí vážně, tak
pokračuje, kdo ne, tak to zabalí…
Fakt. Ale toho pořádáním koncertů nejspíš nedosáhnu. Poslání? Nakopat líný hospodský prdele a dotáhnout je na koncerty! Jestli mě něco sere, tak jsou
to kecy typu „tady je to mrtvý, tady se nic neděje“
a pak otázky od mejch kámošů typu „no nazdar kámo,
tak co, kdy bude zas ňákej dobrej konzik?“. Chtěl
bych dosáhnout toho, že si lidi zvyknou na placení
vstupnýho. Že jim dojde, že čím větší kapela, tím větší
finanční nároky a že si prachy ze vstupu nestrkám
do kapes, ale do kapel. Všechny koncerty nemůžou
bejt zadara nebo za pade, to prostě nejde. Ale lidi
nééé, zaplatit kilo za vstup? To je moc. Radši pujdu
do baru a tam proleju patnáct set, ale kilo za vstup?
To nedám! Takže tohle je asi tak moje poslání — vydržet, nepřestat, nepolevit a naučit lidi, že za dobrý
koncerty se halt prostě platí. Jinak to prostě dělám
proto, že mě to baví.
A dá se tedy říci, že ve městě existuje nějaká
pospolitá non-mainstreamová scéna ?
Hele ani ne. Jednotlivý party si všechny jedou to svoje. Všichni se znaj, choděj navzájem na svoje koncerty.
Ale že by se nějak extra drželo pohromadě a podnikaly se společný akce? To bohužel ne. Všichni se
tu známe, všichni spolu tak nějak komunikujem, ale
víceméně si jede každej to svoje.
Kdo to tady ještě drží nad komerční a středoproudařskou propastí?
Hodně velkou a důležitou roli na ČB alternativní scéně hrajou kluci z NAAB (Noise Assault Agency Budweis), kterejm se poved téměř zázrak — z naprosto
okrajovejch žánrů, jako jsou noise, math rock a podobný šílenosti udělali v ČB „kult kazety“ (NAAB logo
je kazeta, pozn.red.). Na jejich koncerty chodí čím dál
víc lidí, vozej do ČB kapely světovýho formátu, který
v „sofistikovanějších“ městech a zemích vyprodávaj
velký koncerty. Kluci z NAAB maj dost kapel, kterejm
rozhodně vévodí Depakine Chrono. Rozhodně doporučuju jejich web (naab.xf.cz, pozn.red.)
Jak jsme již říkali, ty sám jsi aktivní už spousty
let; máš nějaký cíl, něco, čeho bys chtěl tady
ve městě dosáhnout, resp. je v tom nějaké poslání?
Mír všem dětem celého světa. To bych si moc přál.
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Jaké máš cíle do budoucna, Vikku? Co třeba vydavatelství nebo rozšíření činnosti?
V současný době provozuju klub Mighty Bar Velbloud.
A neni to žádná prdel. Takže na jiný aktivity nezbejvá
vůbec čas. Nemám pořádně čas ani na svoji kapelu,
jsem rád, že urvu pár volnejch dnů pro svojí rodinu, jinak jsem totálně zasekanej a vytíženej klubem.
Takže v současný době o nějakym rozšiřování aktivit
můžu tak maximálně kecat u piva. V minulosti jsem
vydával takovej undergroundovej DIY plátek — možná
si ho pamatuješ — ale vydrželo mi to asi jen půl roku,
pak už sem na to neměl vůbec čas. Taky sem chtěl
pod Vikked Zed
udělat booking pro vybraný jihočeský kapely — všechny maj pořád sraní s koncertama a všem by prospěl
nějakej schopnej manažer. Chtěl bych pořádat větší
Zůstaňme u Velblouda. Osobně si myslím, že
jako klub městu stále vévodí. Jak vidíš do příštích sezón pozici svou i klubu samotného. Je
„Mighty“ Velbloud změna k lepšímu?
Provozuju Velbloud a rád bych v tom i pokračoval.
Od tý doby, co ve Velbloudu aktivně funguju (cca tři
roky), tak se s mym kolegou Milošem neustále snažíme na klubu makat, protože vždycky je co vylepšovat.
Myslim si (a doufám!), že ty změny jsou k lepšímu a že
si jich všímaj i lidi, co do klubu choděj. Problém je ale
v tom, že provozovat klub na takový úrovni, na jaký
bysme si to představovali, stojí strašný práce a ještě
víc peněz. Čim líp klub budeme dělat, tim porostou
náklady. Návštěvnost, i když má stále spíš vzestupnou
tendenci, tak pořád neni taková, aby šlo všechno jak
po másle. Do toho jsou tu věci jako OSA a další vykutálený inštituce, který z provozovatelů klubů sajou
peníze za každý uprdnutí, do toho věčný problémy
s blbcema, který ničej vybavení klubu, se sousedama,
který nemůžou spát. No prostě … dělat klub se může
zdát jako dream job, ale realita je poněkud drsnější.
Dělám to, co mě baví a to, co myslim, že docela umim
a to je skvělý. Mám svojí svobodu. A co víc si vlastně
může člověk přát?!
/Cyril Nováček/
autor studuje na Teologické fakultě
Jihočeské univerzity
v Českých Budějovicích
foto archiv autora
Hm, já bych tuhle „stylařinu“ trestal fyzicky,
ale OK, pojďme dál. Je nějaký vývin na scéně
jihočeské metropole?
Vývin na ČB scéně rozhodně je. Některý starý
pardálové šli do důchodu, jiný např. Dezinfekce nebo
Ingrowing to drtěj dál, ale pořád přibejvaj nový a nový
kapely. Hlavně ty „školní“ — parta kámošů ze třídy, co
open-air koncerty. Chtěl bych vydávat desky… To by
bylo všechno skvělý, ale bohužel to není moc realizovatelný, jde o peníze… Všechny aktivity, který jsem
jmenoval, potřebujou spíš dotovat, než že by se z nich
dalo vyžít. Nepotřebuju baráky na Floridě, ani jachty, ani měsíční dovolený v Karibiku, ale potřebuju se
nějak uživit, jako každej jinej člověk. Je to smutný,
ale je to tak. Takže se vrátim k tvý otázce: Plány do
budoucna? Vydělat hromadu prachů, posichrovat si
dobrý bydlo a pak rozšířit svoje aktivity o booking,
vydavatelství, open-air festivaly a tak.. Všechno de,
když se chce…
hudba / profil / 53
Napjatá noc s Up-Tight
The Night Is Yours
Up-Tight
Sloow Tapes, 2011
celková doba trvání: 39:50
V zemi origami, pokémonů, čajového obřadu, gentlemanských záchodů, sedmi samurajů, čtyřiceti sedmi
róninů, desetitisíce listů a sto padesáti milionů lidí
přišla na svět v roce 1992 trojčlenná kapela, která na
posluchače, jež si dali tu práci si je najít, útočí již od
svého debutu v roce 1999 (album Up-Tight). Jejich kariéra od té doby zahrnuje celkem 7 alb. Patří mezi ně
schizofrenní Five Psychedelic Pieces (2004), v noční
můře ponořený mistrovský kousek Lucrezia (rovněž
2004), podivně orgasmicky melancholická spolupráce
s kytaristou Acid Mothers Temple Kawabatou Makotem, zvuková lavina v The Beggining of The End
(2009) a konečně také celkem čerstvá novinka The
Night Is Yours, která bude předmětem mých dohadů,
spekulací a sebeuspokojivých závěrů.
Než se dostaneme k samotnému albu, bylo by záhodno trošku přiblížit jak Up-Tight vlastně znějí. Kapela,
jak bylo výše zmíněno, je trio (Aoki Tomojuki — kytara, zpěv, Ogata Takaši — basa, Širahata Takaši — bicí)
servírující komplexní mix kvílivé, chaotické, ale i melancholicky hypnotické kytary, přesné až z pekla dunící basy a odměřených bicích. Hledat všechny vlivy
na jejich, byť ne zcela jedinečný, ale podmanivý zvuk,
by bylo podobně absurdní, jako počítat sám s tužkou obyvatele Tokia. V těžkotonážních polohách dají
vzpomenou na Black Sabbath, některé jejich pomalejší kusy jako by si vytřely obličej v Monolithu od
Amebix, výraznou stopu zanechal prakticky celý nezaměnitelný sound psychedelického rocku šedesátých
let. Patrný je i vliv japonských klasik: dlouhé, velice
První myšlenka nejlepší myšlenka
hlučné, jazzrocknoisové improvizační zvracení kapely
Kousokuya, zastřená psychedelie souboru Fushitsusha, zamyšlená baladičnost Les Rallizes Dénudés, nekompromisní vražednost High Rise i noisové klasiky
jako Hijokaidan a tak dále.
Dáme teď Up-Tight prostor pro to, aby nás přesvědčili,
že noc patří nám. Album začíná skladbou Blow Away,
klasicky vystavěnou repetitivní skladbou uvedenou
onanistickou kytarou a zvučným basovým riffem. Dá
vzpomenout na podobně laděnou Lucrezii, ovšem na
rozdíl od ní chybí napětí, gradace. Píseň se nese v monotónním duchu, sice má silný základ, ale rozplývá se
ve vlastní délce a působí trochu jako pštros, který ač
nemá křídla, snaží se vzlétnout. Druhá skladba She’s
So Heavy (nemá nic společného s Beatles) uvrhne
posluchače do časového vakuachladně odměřovaného
jednoduchým kytarovým základem a hypnotickými vokály. Po úvodu působí jako uvolnění, které není úplně
od věci, sklouzávající postupně do písně třetí. Po probuzení z hypnózy přichází skladba After My Dream,
balada nesoucí se v duchu zmíněných Les Rallizes Dénudés. Album vrcholí epickou So Alone. Jsou to opět
typičtí Up-Tight, postupně vrstvená lavina opakujícího
se motivu, melancholického zpěvu a trpělivé rytmické
části. Skladba postupně směřuje až k závěrečnému
kytarovému sebemrskačství, kdy Aoki ukazuje, proč to
v hlavě nemá v pořádku. Zbytek písně ovšem působí
jen jako jeviště pro herce se strunami.
Jaké je tedy The Night Is Yours? Má silnou atmosféru,
drží pozornost, na správných místech vám dlátem vyryje rýhu na mozku. Tady ale přichází nezbytné „ale“.
Na rozdíl od předchozích kousků Up-Tight (hlavně
Five Pieces, Lucrezia) chybí doopravdy uvěřitelná extáze, nelíčená šílená gradace, výlety do jiných světů,
kde krávy porcují řezníky a z nebe prší pestrobarevný
déšť. Na novince Up-Tight není bohužel mnoho svěžího, něco z toho, co by vás donutilo se z jejich plodné
minulosti zastavit v roce 2011.
54 /
hudba / recenze
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Universal, 2011
celková doba trvání: 43:04
Píšu klukům z kapely: nový dEUS jsou skvělý, konečně to jsou zase oni. Druhá půlka tý zprávy je jasně
trochu nesmysl, vždycky to byli oni, jenom na minulý
desce byli za sexy chlápky v pěknejch košilích z cool
klubu v nějakym bohatym městě západní Evropy, a já
mám na nich radši jiný věci, vždycky jsem na nich
měl rád takovou klukovskou zarputilost, jako když se
páťák naštve, žákovskou hodí do kontejneru a napíše podivnou básničku o kohoutovi na Měsíci. Napůl
okouzlující, napůl ujetou.
Chytrý zasvěcený recenze nechám jinejm, dEUS mám
rád už tak dlouho, že mi stojej za to, abych to napsal
na jeden zátah, hned po třetim poslechu, první dobrá. Základní tagy jsou tyhle, opravovat jen překlepy:
pompézní, dospělí, hlubší než minulí, silný refrény,
uměj to, vypadaj sympatičtějš, když hrajou, než na
youtube podcastech, chuť udělat zářez do hrany stolu,
ať tady po nás něco zůstane, ráno může bejt po všem,
velkej zvuk, kytary nejsou nejdůležitější, hlas Grega
Dulliho ne! Host do domu! Hodně smyčců, filmový
album, od Ideal Crash nejsilnější.
Poprvý jsem je slyšel v obýváku kámoše Šimona někde na Střekově, někdy v půlce devadesátejch let,
kousek od místa, kde rozbíjej stan cirkusáci, to se
hodí, Šimon říká: tohle si poslechněte, sloky jak
Waits a refrény jak od Pixies a pustil Suds and Soda
z prvního alba Worst Case Scenario, přesně to sedělo a pár let to vydrželo, bylo to najednou jasný jako
facka, kytarovej rock může bejt taky hravej i divokej,
zpocenej i elegantní, poetickej, ale hlavně groovy,
s bokama v pohybu. Dneska to ví kdekdo, ale tenkrát
v letech kostkovanejch košil, velkejch hlasů a sdělení,
Nirvany a Pearl Jam, to bylo potáhnutí z vyžebranýho cigára — můžem mít rádi i malý kapely! Navíc
to klidně může bejt kapela z Antverp. Viděli jsme je
pak s Markem v Roskilde, hubený fešáci v tričkách,
s houslema a uřvanýma kytarama, skákali jsme metr
nad zem a zakopávali se pod ní stejně rychle, jako oni
střídali randál a divně něžný melodie.
Pak přišly další desky, od ulítlýho hraní si s jazzem
a podivnym písničkářstvim šli dEUS víc ke sdělnější
hudbě, silnej cit pro melodii a výraznej hlas autora
většiny písní Toma Barmana z nich postupně udělal
evropskej klubovej tahák, konečně přijeli do Prahy,
kde od tý doby hráli už několikrát, střídaly se sestavy,
z kapely odešel Stef Kamil Carlens a založil skvělý
Zita Swoon, který hrajou doteď, teda doufám, že budou hrát i zejtra a pozítří, přišla i doba, kdy kapela
nehrála, pár let po roce 2000, kdy Barman natočil
film Any Way the Wind Blows a sólovou živou desku jen s kytarou a pianem Guy Van Nuetena. Druhej
nebo kolikátej dech kapela chytla v polovině dekády,
kapesní revoluce v sestavě vyhnala problémy, a další
alba začli dEUS točit ve vlastním antverpském studiu Vantage Point. Ještě o schod vejš, velký festivaly,
šťastný roky, na Szigétu v Budapešti hráli pár hodin
před Radiohead a já s langošem v ruce koukal, jak
obstojej i před desítkama tisíců lidí.
Just like on the day we met /You pulling on me like
a cigarette /So like the sea holds to the shore /I‘m
going to keep you ever close//tohle není jen tak, hlava
se točí asociacema, silný momenty se propalujou nocí,
tohle je vážně vážně míněný, může tady bejt líp jen
se silnejma písněma, v Ústí, v Antverpách, kdekoli,
s kohoutem na Měsíci. Intouši, co tohle čtete, nejde
o hlavu, jde o srdce, jde o všechno.
/Jiří Imlauf/
autor učí na ZŠ v Ústí nad Labem
a hraje v kapele Houpací koně
foto Laurie Solar
autor studuje japanologii na FF UK
foto archiv autora
/Igor Cima/
dEUS
Keep You Close
hudba / recenze / 55
Interview s výtvarným umělcem… Díl 2.
Tazateli byli na jaře tohoto roku opět studenti
1. a 2. ročníku KVK PF UJEP (nyní o semestr starší).
Ke spojení zmíněné trojice umělců do aktuálního čísla H_aluze došlo zcela přirozeně, spolu jim to tady
bude určitě slušet. Mají rozhodně co říct… Jak to ale
řeknou? Právě kontrasty forem jejich výpovědí nám
byly inspirací. Budou i vám?
/Romana Bartůňková/
autorka je interní doktorandka KVK
PF UJEP, zaměstnaná u Čvt
v programu PSI jako Kappo
foto archiv autorky
Další díl série rozhovorů (nebo jejich částí) s umělci je věnována třem osobnostem, které mají ledacos
společného. Jednak se osobně znají, vzájemně se
respektují a možná i na sebe ve své tvorbě reagují.
Všichni jsou to muži — správní chlapi s názory lehce
revoltujícími a osobitým smyslem pro humor, prostě
žádná ořezávátka. Každý z nich k interview zaujal svůj
specifický postoj. Nejstarší z trojice, malíř a profesor
Jiří Bartůněk, typicky epický; Martin Zet, nejmladší
z nich, multiinstrumentální umělec a rovněž pedagog,
postoj přemítavý; fotograf a šéf ústecké galerie NF
Luděk Prošek, donedávna rovněž pedagog, postoj
vpravdě minimalistický.
Obraz je pravý opak knedlíku
Interview s Jiřím Bartůňkem
Jiří Bartůněk poskytl svým studentům čas a opravdu hutný materiál, který jsme bohužel museli výrazně pokrátit. Rozhovor zahájila Anežka Koubková.
Orientovala se na otázky, které zkoumaly, jak pan
profesor vnímal a vnímá společensko-politický rámec výtvarného umění a pedagogiky.
Rozhovor je již v plném proudu, po zhodnocení situace na umělecké scéně před rokem 1989 přichází
na řadu exponované období porevoluční.
A: …a kdybyste měl nějak zhodnotit tu situaci
od roku 89 a po změně režimu až do dneška?
B: Po roce 89 to bylo velmi zajímavé a hlavně velmi chaotické, protože se samozřejmě celá umělecká scéna diverzifikovala. V tom počátku 90. let byly
obrovské snahy se zapojit do studentského hnutí ze
strany oficiálních umělců a snažili se zachytit nějakého trendu, o kterém ještě nevěděli, čím bude. Bylo
ale jasné, že se vstupuje do kapitalistického systému
a umělci nebudou korumpovaní politicky, ale budou
korumpovaní podstatou toho systému, to znamená
trhem. Mimochodem, to je také jeden z důvodů, proč
nevěřím politickému umění.
Takže výtvarná scéna se pomalu během devadesá-
56 /
výtvarné umění
tých let ustalovala. Ale ono to bylo jasné poměrně
brzo, protože už tenkrát v Ústí nad Labem fungovala velmi výrazná osobnost, současný děkan Fakulty
umění a designu, Michal Koleček, který měl nejen
manažerské schopnosti a intuitivně rozuměl světu
umění, aniž by měl nějaké předchozí výrazné zkušenosti. To je velký dar. A on byl tímto způsobem velmi
talentovaný.
Byl jsem u toho, když se formovala galerie Emila Filly,
která se přebrala od tehdejšího Svazu výtvarných
umělců. A začala se provozovat s důrazem na umění,
které bylo neoficiální, anebo bylo provázené velkými
jmény lidí, kteří něco ve výtvarném světě opravdu
znamenali. Vystavoval se David, Nikl, Písařík, ale zároveň taky Šimotová nebo Kolíbal. Ten program na
jednu stranu pomáhal seznamovat ústeckou veřejnost
s nejnovějšími uměleckými tendencemi a zároveň doplňoval mezery, které tady byly z doby, kdy Šimotovou
bylo vidět jen na site specific výstavách, které byly zakázané, anebo byly soukromé. Ta doba, mimochodem
velmi živá a plná neujasněných nadějí, se ustalovala
a stávala se oficiálním trendem.
Už tím, že je Michal Koleček etablovaný i v té společenské funkci děkana, tak v ústeckém prostředí jsou
najednou věci jasně dané. Jako kdybychom teď už zase
věděli, co je dobré a co špatné umění. Všechno jako
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
by se vracelo zpátky do konvenčních kolejí, ovšem už
bez těch politizujících ideologických aspektů, které
provázely dobu totalitního režimu. Teď nad tím drží
svoji ruku trh.
Já vám teď řeknu něco jako starý, skeptický člověk.
Změnilo se úplně všechno, nezměnilo se vůbec nic.
Musel bych být pateticky fundamentálně disponovaný, abych tady bušil do stolu se slovy: „Je to všechno
nádherné, komunisti jsou pryč a od té doby už je
všechno báječné a v pořádku.“ Lidi ale zůstávají lid-
mi. Ale pravda také je, že takhle relativisticky formulovaný pocit nemá žádnou výpovědní hodnotu. Umění
nečeká na žádné proklamace, bude existovat — už
proto, že vlastně posledních třicet let se neustále snaží samo sebe vyvracet. To žádný jiný obor lidského
činění na světě nedokáže, aby i po absolutním popírání sebe sama přesto dál existoval. Umění si, jako
živý, sociálně transcendující organizmus, pomůže bez
ohledu na lidi.
A: Dřív tedy byla česká výtvarná scéna značně
separovaná od vývoje ve světě. Jak byste porovnal současnou výtvarnou scénu tady a ve světě
a obecně tvorbu našich umělců a světovou?
B: Existuje zase oficiální výtvarná scéna, která je potvrzena razítky a členstvím v nějaké partaji. Je tady
oficiální umění, které se vytváří jako doplněk trhu, je
tady Saatchi & Saatchi (jako příklad) se svými aukčními síněmi a se svojí schopností udělat, předesílám,
že z velmi dobrých umělců globální hvězdy. To, že
žijeme v rámci euroamerické civilizace v nadbytku,
i když v Čechách máme pořád tendenci si stěžovat.
To, že je možné žít kdekoliv v tomto světě, tu otázku
problematizuje a jeví se jako zbytečná. Navíc fakt, že
v této republice je víc než deset vysokých uměleckých
škol, vypovídá o tom, že to tak je a nepochybně tento
fakt směřuje k tomu, že umění je nějakým způsobem
devalvováno. Protože, nezapomeňme na to, co řekl
Marcel Duchamp, že umělec budoucnosti bude žít
v undergroundu. A teď je teda otázka, jak to udělat,
aby v undergroundu žilo pět set lidí, kteří každý rok
vyjdou z uměleckých škol v Čechách a všichni mají
ambice dělat umění a jsou přesvědčeni, že dělají umění kvalitní.
Porovnávat tedy výtvarnou scénu tady a ve světě (a
navíc v jakém světě — v Indii, v Albánii nebo v Americe?) je asi otázka pro někoho mnohem obeznalejšího
teoreticky i prakticky.
A: Myslíte, že v zahraničí ta situace taková
není?
B: Všechno, co se na světě děje, si je velmi a velmi
podobné. Rozdílné jsou pouze ekonomické roviny,
v nichž cokoliv probíhá.
A: A myslíte si, že tvorba našich a zahraničních
umělců je srovnatelná?
B: No, myslím si, že není srovnatelná. Ale zase bychom si museli říct v jakém ohledu. A kdo to proboha
má srovnávat?! Který ústřední výbor má srovnávat
Hirsta a Kinteru?! Jestli třeba reklamní strategie není
víc než podstata díla? Je strašlivě obtížné se v tom
orientovat. Mimochodem, to je taky jeden z důvodů,
proč vizuální umění je pro běžnou populaci naprosto
nečitelné. Podívejte se, v 80. a v 90. letech se všichni
čeští umělci, kteří za něco stáli (zase takové neupřesněné stanovisko, když řeknu, kteří za „něco stáli“),
tak všichni byli v jakési soudržné komunitě, která byla
přirozeně hierarchická. Zdá se, alespoň při pohledu
z regionu, že nebyly vůbec žádné rozpory, kromě nějakých pochopitelných rozepří s Knížákem.
A teď dochází k roztrhávání generací. Generace 80.,
90. let už začíná být etablovaná. Ti nejlepší z těch
nejlepších už se svým uměním uživí a přichází nová
generace, která už nemá ten smířlivý postoj k tomu,
co dělají, ale prostě berou je jako etablované, oficiální umělce, kteří už nejsou in. A oni, když se na
trhu chtějí udržet, tak musí zůstávat zaklesnutí do
podstaty a logiky svého díla. A jejich dílo spolu s nimi
stárne.
A: Jak se stavíte k roli kantora v oboru výtvarného umění?
B: No, měla by to být renesanční osobnost. Měl by
mít jasné, respektované místo ve světě umění. Ale
vedle toho, že by měl mít auru jako placku, by měl
respektovat svět teorií, který dává návody ke čtení
důvodu a smyslu existence umění. Ale jako skeptik
připomínám, že není a nemůže být svobodný. Dříve
nebo později mu establishment připomene, co je a co
není vhodné.
A: Moje otázka směřovala k tomu, že v podstatě, teoreticky učit něco jako výtvarné umění je
vlastně nemožné, a zajímalo mě, jak se díváte
na tento paradox?
B: Stačí prostudovat knihu Konrada Liessmanna Teorie nevzdělanosti. Zkrátka výtvarná výchova má možnost pomocí teorie i tvůrčího zážitku mladého člověka
kultivovat, řekl bych holisticky, s ohledem na kulturu
a odpovědnost vůči kultuře, a vzbudit v něm pocit, že
je třeba reflektovat svět a v tomto světě činit … jak
výtvarné umění / 57
to říkal Masaryk?…: „Sub specie aeternitatis“ — pod
zorným úhlem věčnosti. Já vím, že to zní pateticky, ale
obraz je pravý opak knedlíku. Skoro všechno, co se ve
škole učíme, směřuje ke knedlíku. K tomu, abychom
se tím, co jsme se naučili, stali platnými členy této, ne
už socialistické společnosti. A výtvarná výchova má
možnost a také by měla, tento fakt nerespektovat.
Proto také není v rámci školního vzdělávání braná
příliš vážně. Upozornit je na to, že jedině ve svobodných konsistentních osobních postojích je možné
dostát pocitu, kdy se identifikujeme se světem, který
pořád ještě vychází z původních hodnot, které jsou
obsaženy v biblických textech a které jsou základem
humanistického poselství.
S otázkami technického charakteru se přihlásila
o slovo Tereza Voštová.
T: Mám na vás pár otázek, které se více vztahují
k vaší tvorbě. Jak často berete v úvahu význam
barev a informaci, kterou v sobě nesou? Konfrontujete se s jejich estetickou funkcí?
B: Člověče, tohle je strašně… Já jsem už starý pes,
kdyby ses mě zeptala ve třiceti, tak bych ti možná
odpověděl, že se tím zabývám a že srovnávám ten
účinek toho, jak barvu používám s tím, jakou ta barva
má třeba symbolickou funkci a jestli tím dokážu říct
něco líp nebo víc, ale posledních dvacet let… No, pokud jsem maloval, tak jsem se tím příliš v samotném
procesu tvorby nezabýval.
A navíc jsem vždycky, pokud jde o barvy, pracoval
s barvami, které jsem měl. A vy jste mimochodem
v podobné situaci. Prostě, měl jsem rodinu a dost
těžko jsem mohl jet nebo si od někoho nechat přivézt
krabici „Tálensek“ (myšlena značka barev) z Holandska, protože bych za to dal dva měsíční platy. Člověk je vždy omezen možnostmi. Když máte ateliér
s nízkým stropem, těžko můžete malovat třímetrové
obrazy na výšku, protože to do té místnosti nedostane. A buď jste typ, který řekne: „Tak já si najmu,
někde stodolu.“ a máte na to broky, anebo jste ten
typ, který řekne „Ne, já zmenším formát.“ Jedno
může být dokonce pokora, druhé může být nějaká
manažerská schopnost, ale každý to dělá jinak, podle
svých osobních dispozic a velikosti své touhy. Nelze
říct, co je správně.
T: Ještě by mě zajímalo, jestli rozlišujete něco
jako „ženské“ barvy, např. lososovou, broskvovou atd.? Přemýšlíte o těchto odstínech
barev?
58 /
výtvarné umění
B: No jsou to barvy, tak pochopitelně, že… Když Jeff
Koons pracoval s kýčem, ještě v té totálně sofistikované formě, kdy maloval dorty nebo je převáděl
do glazované keramiky, tak samozřejmě proto, aby
umocnil svoji výpověď.
Na výstavě Neoneoabstrakce, kterou Knížák produkoval ve Veletržáku — asi před sedmi, osmi roky — autoři používali opravdu barevné hmoty, které dneska
díky technologickým možnostem, jsou fascinující,
protože tam vyvalíš buřt barvy a on ti zaschne a nekrakeluje a neseschne se a ještě je naplněn zářivými
kolotočářskými flitry. A ty názvy, to jsou přece názvy
barev používané ve světě módy, proto je podvědomě
označuješ jako ženské. Používání barev ze světa nízkého umění byla strategie, která překonávala modernistickou „maršrutu“. Takový ten jasně daný kánon,
ve kterém tendovat ke kýči a využívat nízkého umění
a určitých barevností je tabu. To už je překonané a navíc dneska, s těmi možnostmi, které tady jsou — od
sprejů po rtěnku, kterou můžeš malovat stejně tak,
jako čokoládou v rámci završujícího konceptu — bych
tohle už neřešil.
Krátce se svým dotazem nakonec vstupuje do
debaty také Long Do.
L: Mám pro vás otázku, kterou jsem si pokoušel zodpovědět během rozhovoru s Martinem
Zetem. Je umění pokus o únik ze společnosti?
Čím by měl být člověk, když jako umělec neuspěje.
B: Jedna z teorií říká, že k umění nás vede absolutní
neschopnost žít v sociálních strukturách. To znamená
s pokorou se vřadit do zástupu lidí, kteří okopávají
motyčkou řepu a pokorně prožijí svůj život v daném
systému bez reptání. Vědomě jsem se za svůj život
vztahoval k umění. Hrála v tom jistou roli má nedostatečnost obstát v občanském životě a v systému.
Morální je ovšem postoj, který právě pomocí umění
upozorňuje na stupiditu jakéhokoliv systému. A jaký
na to měl Martin Zet názor?
L: Plně se k tomu nevyjádřil.
B: On je zenový mistr z Libušína! On je dobrý učitel,
on vám svým chytrým mlčením nabídne větší díl svobody, já jsem špatný učitel, všechno vykecám.
/Anežka Koubková,
Tereza Voštová a Long Do/
autoři jsou studenty KVK UJEP
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Říct to z první vody
Interview s Martinem Zet nad videem
Paralelní revolta (2008)1
LD: Jak jste toto dílo zamýšlel?
MZ: Celá sada pěti, šesti takovejhle povídavejch videí
vzešla z takovýho pocitu, že mám na něco pevnej názor, ale když dojde k tomu, jak to říct, tak zjistím, že
to pevný je někde v jiný rovině, než slova. Tak jsem
si řekl, že si vo nějakejch těch vybranejch pojmech,
který mně připadají důležitý, u kterých si myslím, že
vím, co si pod nima představuju, takže to zkusím bez
nějaký předpřípravy hned napoprvý natočit do kamery. Bez střihu. U jednoho jsem to střihnul, protože tam
ani ty nesmyslnosti nebylo možný pochopit…takže
jsem tam přehodil jednu větu, aby to mělo alespoň
nějakou linii. Snažit se říct slovy o čem má člověk
pocit, že to má v hlavě jasný a pak zjistí, že není
snadný to vyjádřit…
LD: Že jako v sobě máte nějakou myšlenku,
máte v sobě slovníček pojmů, jak byste to popsal, ale je to těžký vysvětlit to někomu, aby
to stejně chápal jako vy?
MZ: Spíš mám jasnou představu, ale když se snažím
to vyjádřit slovy, tak mě to pořád tahá do takových
klišé sousloví a když se tomu chci vyhnout, tak nevím
jak. Je to spíš nějaká… Je to konfrontace představy
a jejího vyjádřeni slovy, aby to nespadlo do nějaký…
LD: Do nějakýho patosu?
MZ: Patos? To by mi ani nevadilo, spíš aby to bylo
vyjádřeno přesně. A aby v okamžiku přesného vyjadřování, abych se neuchýlil k používání ověřených
sousloví, jenom abych unikl problému, že to vlastní
pojmenování nemám.
LD: Já nevím, jak to myslíte. Je nějaký problém,
a když ten problém nějak pojmenujete, tak to
není problém…?
MZ: Ne, ne, jinak. Celá ta série se jmenuje Smrtelně
vážně. První podmínka byla, že jsem nechtěl, aby
se z toho v průběhu stala parodie. Snažil jsem se
to říct vážně. Parodie to je úhybnej manévr, když
člověk už neví, to zlehčení, to mu pomůže najít cestu ven. Natočil jsem Ropu, další byly: Bůh, Umění,
Mučedníci, Paralelní revolta, pak ještě dodatečně
jsem udělal Krizi a ještě něco… Dohromady šest,
sedm věcí. Třeba Bůh je dobrý příklad, každej má
představu svýho vztahu k tomu, co asi představuje.
Ta představa ve mně je ostrá, ale jakmile jsem to měl
říct, byl jsem v pasti… Vůbec jsem nevěděl co říct,
jak ta slova postavit…jak jsem něco řekl, slyšel jsem,
že je to úplně jinak. Konfrontace názoru, který je
v nějaký mimoslovní rovině s tím, jak jsem schopnej
to vyjádřit slovy. Ještě jsem tam měl podmínku, aby
to nebylo natrénovaný, abych si to nepřipravil, nenapsal a pak to neřekl, chtěl jsem skutečně vyzkoušet,
jestli jsem schopnej to říct z první vody. Možná proto
vlastně, že mi ty slova chyběj, tak jsem pořád máchal
rukama…
MK: Jo, takhle… (nebo to řekl LD?)
JM: Když se zamyslím, s něčím podobným se
potýkáme my, když máme vysvětlit nějaký naše
výtvory. Když máme prezentace před hromadou učitelů: Mluv! Pověz nám něco o tom. Člověk se snaží nějakým způsobem to říct. Člověk
řekne jednu větu blbě a každej už má zkreslenej
názor. Najednou se řekne, že je to blbost, co
tamten člověk říká…
MZ: Ty polohy mimoslovního myšlení a toho slovního,
verbalizovanýho, to mě hodně vzrušuje. Řeč je jakoby výsek, výsek toho myšlení mimoslovního, váže se
odkazama, sebeodkazama, zvyklostma — co si představuji pod nějakým slovním spojením?
Dělal jsem asi před…to s tím souvisí, proto mám docela rád, když se sejdeme, a tím mě donutíte o tom
přemýšlet, pak se mi to propojuje s věcmi, které s tím
možná souvisí, které jsem udělal dřív. Dělal jsem takovou anketu, ptal jsem se lidí a teď přemýšlím, jestli to
mám udělat i s vámi…. To by byla animace, to byste
si vyzkoušeli tenhle mechanismus, co se stane, když
něco máte vyjádřit bez přípravy, něco, co každej má
v hlavě někde zařazený, někde v mimoslovní sféře…
Že bychom to udělali?
LD, MK, JM: To můžem… No…
MZ: Pro mě je to docela zajímavej oblouček, protože
to jsem dělal někdy v devadesátym…a ještě jsem to
nezpracoval ani neukazoval. Nedávno se na to ptali
výtvarné umění / 59
Smrt v Benátkách
lidi, kteří se toho účastnili, jestli jsem to nějak nezpracoval… Mohl bych to dneska uzavřít. Vezmu si teda
kameru a stativ…
Výpravná zpráva o umění na laguně
Poznámky
/Long Do,
Jakub Machek a Michal Kraus/
1 Vystaveno na jaře 2011 v galerii Futura. Studenti–tazatelé se pokoušeli v rámci jednoho školního zadání vytvořit
pro toto Zetovo dílo galerijní animaci.
autoři jsou studenty KVK UJEP
Interview: Luděk Prošek
Jakou bys chtěl, abych ti dal otázku?
Neodpovídá.
Jak se ti vede?
Co je poslední film jakej jsi viděl?
Čím jsi chtěl být jako malý Luděček?
Je něco, co by sis v životě přál?
Visí u tebe doma nějaký umělecký fotky, popřípadě tvoje?
Je něco, co by sis v životě nepřál?
Fotíš i za jiným účelem než uměleckým?
Znáš nějakej vtip?
Měl jsi jako malý nějaký idol?
Umíš nějakou básničku?
Máš teď nějaký idol kromě pana Mrázika?
Jak bys chtěl umřít?
Mlčí a hraje si s mobilem.
Poslouchá vyprávění paní barmanky o strastech
výchovy své pubertální dcery a culí se. Dopíjí
první pivo.
Hledí na mě a drbe se ve vousech.
Zvážněl a poprvé promluvil, řekl, že všichni jsou
svině.
Píše esemesku panu Mrázikovi.
Stále píše esemesku panu M., nereaguje.
Je známo, že lidé se dělí na trenýrkáře a slipaře,
kam patříš ty?
Založil si ruce v prsa a s očekáváním hleděl na
mobil.
Dostává třetí pivo, říká: „Honza Hrubeš jel stopem s ňákym ústeckym sládkem a ten říkal, že
v Ústí maj nejlepší pivo Na Růžku.“
Kouká, co si píšu, moc ho to zajímá. Po přečtení
předchozí věty se na mě podívá a řekne:
„Myslíš?“
Povídá: „Víš jak je to s novinářema? …no že ten
kdo dělá rozhovor tak taky zve.“
Z neznámého důvodu si vrhnul rukáv u trička
a odhalil svůj biceps.
„Si dám ještě pivo, na ples se asi vyseru.“
Předpovídal pohyby a chování postaršího štamgasta: „Vždycky sem přijde, dá si pivo a sváču
a pak si zdřímne.“
Kdy procitáš?
Při zaznění tónu se rozveselil a opět se vrhnul
do psaní zprávy.
Kolikátý máš pivo?
Prví otázka na kterou mi odpověděl: „Druhý.“
Co nemáš rád?
Zeptal se mě: „Nechceš jít na ples?“ Odpověděl jsem : „Já nevim, já ještě musim dělat ňáký
kresby.“
Co máš rád?
Přišla třetí esemeska asi od pana Mrázika. Opět
promluvil: „Přátelství je víc než umění.“
Čteš teď něco?
„Fialový poustevník“
60 /
výtvarné umění
/Marek Borský/
autor je studentem KVK UJEP
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Benátské bienále výtvarného umění je jedním z největších výstavních podniků tohoto typu na evropském
kontinentu. Od června do listopadu mohou diváci
zhlédnout podobu výtvarného umění prezentovanou
v pavilonech jednotlivých států, které jsou rozesety
především v benátských zahradách Giardini a na dalších přilehlých výstavách a projektech.
Benátské bienále je akcí, která v sobě zahrnuje několik aspektů, jež charakterizují současné výtvarné
umění obecně. Jde o výstavní přehlídku, která má
silnou tradici a bohatý historický význam — letos se
koná již 54. Ročník. V Giardini jsou umístěny pavilony
jednotlivých zemí — jsou to samostatné budovy, občas
propojené, někdy společné (jako je tomu například
u česko-slovenského pavilonu). Návštěvník bienále
tak vlastně absolvuje několik desítek samostatných
výstav v různých galerijních prostorech. Expozice,
výběr autorů a celá produkce je dlouhodobým složitým procesem, který ilustruje podobu současného
výstavního provozu, především jeho institucionální
polohu. Dalším důležitým aspektem je prestižnost celého podniku — postulují se zde tendence a potvrzují
směřování, rozbíhá se diskuze a polemika v širokém,
mezinárodním kontextu, utváří se nové vztahy a nové
hvězdy. To se odráží především na hlavní společné
výstavě v centrálním italském pavilonu a v přilehlém
komplexu historické zbrojnice, Arsenale. Tyto přehlídky má na starosti hlavní kurátor, letos švýcarská kurátorka Bice Curiger. Curiger stanovila hlavní
„leitmotiv“ bienále — ILLUMInations. Dalším prvkem
utvářejícím jedinečnost této výstavy je genius loci
města na laguně.
Letošní přehlídka a hlavní kurátorský koncept, na
rozdíl od minulých ročníků, neřešil žádné velké téma,
což do jisté míry reflektuje současnou situaci výtvarného umění. Bylo zde vlastně všechno, co od umění
očekáváme — velké výkřiky, subtilní pozorování, estetické hrátky a konceptuální smyčky. Odkazy k historii i virtuální prostor. Ženský pohled i výlety do
neznámých krajin. Vtípky i prázdno. Uvědomuji si, že
o benátském bienále vlastně ani nejde psát objektivní
zprávu, a to fakt není alibistická výmluva. Je to asi
jako s pizzou — Margarita stojí stejně na Guidecce,
Punta Sabbioni i u Rialta, ale každému chutná jinde. Dávno jsem se smířila s tím, že nejde obsáhnout
všechny pavilony, doprovodné výstavy a přidružené
projekty se stejnou intenzitou pozornosti (pokud tedy
nejedete s Martinem Fryčem!). Navíc ve 38 stupňovém vedru vám prostě zákonitě něco uteče, protože
radši zevlíte nad sklenkou superoranžového Venezian
Spritz!
Takže asi takhle — bylo tam tentokrát mnohem méně
videí, proto ty skutečně dobré se lépe zapsaly do paměti. Bylo tam také mnohem méně efektních instalací
používajících supermoderní technologie, nebo jsou
tyto technologie již natolik běžnou a očekávatelnou
součástí našeho života, aby nás překvapily. Fotografie
byla docela voyeuristická, což mi vyhovuje. Dělala
ze sebe často něco úplně jiného (například rodinné
album, reklamní plakát, lookbook), což mi vyhovuje ještě víc. Naopak bylo k vidění hodně objektů.
Překvapivé množství hlíny, keramiky, juty, provazů.
Estetika sedmdesátých let vytvořená čerstvými třicátníky. Mnohé z projektů působily, že jejich autoři
na nich začali pracovat ihned na konci minulého ročníku a skončili těsně před vernisáží. Vedle toho bylo
možné se setkat s projekty, které vypadaly jako, že je
autor nainstaloval pět minut před otevřením, s velkou
pravděpodobností na nich však pracoval od konce
minulého ročníku. Někdo přes lagunu táhnul tank,
někdo přivezl DVD. Everything is possible…
Mně husí kůži způsobilo vědomí, jak moc jsme svázáni
s fenoménem času, jak jsme do něj vkomponováni
a co nám působí (videoinstalace CLOCK od Christiana
Erwin Wurm: Narrow House / foto archiv autorky
výtvarné umění / recenze / 61
TRA: The Edge of Becoming
Dominik Lang: Spící město, Česko-slovenský pavilon / foto archiv
Anish Kapoor: Ascension Basilica di San Giorgio Maggiorefoto /
Marclaye — 24 hodin, minuta po minutě sestříhaná
z různých filmových záběrů) husí kůži. Asi měla husí
kůži i porota, Marclay získal Zlatého lva. Pobavilo
mě vědomí rakousko-uherské genetiky zažrané pod
kůží, když se mi líbily expozice maďarského a rakouského pavilonu. Erwin Wurm mi v zúženém prostoru
připomněl dobu, kdy změny v prostoru byly pro mě
normální (ach, má dětská kuchyňko!). Britský pavilon byl tajemný, byla před ním totiž fronta a dovnitř
pouštěli v tajemném rytmu odcvakávaném na speciálních stopkách…no nejděte do toho! A uvnitř? Prostor
v prostoru, místnost v místnosti, dům v domě. Tady se
naopak čas jakoby zastavil a tajemna tam bylo, až se
nedalo dýchat. Dojala mě rozpůlená dívka hladící psa
pod stolem — sentimentální, humorné a přece pevné
a supersoučasné umělecké gesto. O to víc radosti
přineslo, že bylo ČESKÉ! A nakonec asi sloup prachu
v prostoru kostela iluminovaném sakrálností až to
bolelo. Jednoduchost, která prostě srazí do kolen…
Prostě Benátky — skřípající prach v Giardini, pach
kanálu Grande, výheň Guideccy. Holubí všudypřítomnost se míchá s hutností zmrzlin a vzápětí vyšumí
v perlivé prchavosti stolních vín, která jsou konzumována na plastových stolcích rozličných pizzerií
s příjemnou asijskou obsluhou. Romantické západy
slunce nad horizontem záoceánských parníků. Vlasy
zcuchané slaným větrem na pozadí honosných paláců
z bílého mramoru. Oči vypálené vybledlým světlem
laguny a uši zalepené křikem gondoliérů. Tajemný,
červenozlatý hotel skrytý v tiché uličce. Můj sen, moje
Benátky.
…a moje kosti zůstanou
V Benátkách
A když už nebudu
Vůbec nic cítit
Tak prostě nebudu…
autorky
foto archiv autorky
62 /
výtvarné umění / recenze
foto archiv autorky
/Eva Mráziková/
autorka je umělkyně,
free lance kurátorka, PR referent
a pedagog na FUD UJEP
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Na letošním 54. benátském bienále bylo možno zhlédnout i řadu menších, koncepčně mnohem sevřenějších exhibic, než jsou „veletržní přehlídky“ v Arsenalu
a pavilonech Giardini. Jedním takovým smělým kurátorským počinem se bezpochyby stala výstava TRA:
The Edge of Becoming v renesančním Paláci Fortuna.
Čtyři patra mysteriózního dómu zaplněná desítkami
objektů, maleb a několika videy — od egyptských
a mezopotámských relikvií přes barokní obrazy a architektonické modely nikdy nerealizovaných benátských staveb, po meziválečnou avantgardu, umělecké
výtvory současné, o tapisériích, sadách zkumavek
a další domácí výbavě paláce ani nemluvě.
Dojem návštěvy zapomenutého antikvariátu, kde vše
už léta zatuchá a kde subtilní detaily vystavených
prací časem vrostly jako kulisy do velkolepé scény neuvěřitelného renesančního sídla, byl obzvláště v prvních dvou podlažích velmi silný. Médiem děl (jedno
nakolik věhlasného původu: Rothko, Klee, Fontana,
Uecker, Abramovic, Barney ad.) se stalo samo místo,
což ostatně u silných site-specific projektů podobného
rázu není věc nijak ojedinělá. Tělo domu, patro po patru, dýchalo svéráznou atmosférou způsobenou když
ne nečekanou vizuální podobností sousedících prací,
tak volněji sdílením společného klíče, přičemž způsob
sledování jedné věci otevřel dveře k pochopení jiné,
nezávisle na tom, které historické epoše či uměleckému žánru náleží.
Titulní název TRA možno brát jako kurátorský šém
ham foráš dopující výstavu ideou proměny (TRAnsformation), cesty (TRAvel) a překročení (TRAverse).
TRA je pohybem mystické transformace asociující
vedle obecných témat neurčitosti počátku a konce,
zrození a smrti, také odvěkou difúzi uměleckých
technik mezi západními a východními kulturami.
TRA je taktéž zrcadlovým obrazem slova ART, čímž
symbolika celého konceptu křižování bují do natolik květnatých a vyvoněných kadeří, že záleží na
každém, do které vlny se hodlá vpeřit. Otevřených
soustav a nenápadných apendixů se zde představuje prachmilión. A tak v šerém přízemí (někdejším
skladu s nádvořím a zahrádkou) nešlo vůbec o tichý
dialog, ale o zajíkavý křik pronikající tmou, z níž jako
zhmotnělé stíny vystupovaly torza řeckých soch vedle kamenů Giovanni Anselma valících anebo možná
plazících se po stěně. Opodál v jediném prosvětleném
místě trčela na třech kovových podpěrách ametystová skulptura uříznutých nohou Mariny Abramovic,
skrze jejíž útroby se divák mohl podívat vzhůru na
nebe nad palácem. Bizarní prostorovou pietu zavíralo video Shirin Neshat, v němž do kruhu natěsnaná
skupina žen oblečená do černých čádor holýma rukama vybírá za rytmického hučení hrobní jámu pro
mrtvého muže.
Morbidní atmosféra zanikajících forem se nesla dál.
Jestli totiž na něčem expozice ve Fortuně okatě stavěla, pak šlo především o zaujetí fenoménem kuriózního objektu a o okouzlení jeho neurčitým tajemným
původem. O patro výše nad popsaným přízemím byla
díla pokoj po pokoji opět sebevědomě instalována do
rafinovaných spojení. Jednotlivé místnosti představovaly něco jako rubovou stranu klasického výstavního
prostoru. Černý vigvam s kabinetem kuriozit, což je
sbírka podivuhodných předmětů, které svým charakterem a kvantitou diváka když ne děsí, tak přivádějí
alespoň v němý úžas. Věci bez jasného původu, věci
„nenormální“, protože neznámé a ze své povahy nekategorizovatelné. Devízou pavědeckosti takového
souboru je nakonec jistojistá čarokrása a dojímavá
pitoresknost zákoutí plného zakutálených hraček.
TRA / foto visitmuve.it
výtvarné umění / recenze / 63
Time becomes Art, která následujícího roku pokračovala v Paříži částí Academia. Qui es-tu? a skončila
na minulém bienále 2009 projektem In-Finitum (Artempo a In-Finitum představeno v Paláci Fortuna),
dostalo se letos této laboratoři s exhibicí TRA znovu
nadstandardní péče. Přes odlišná témata šlo o totéž
zahuštění prostoru benátské rezidence spoustou uměleckých děl uložených v teskných instalacích. Důraz
a pečlivost kladená na jejich výběr měla být záměrně
potlačena, ač šlo v reálu o jasné vůdčí výstavní principy. TRA jako blafování a ART z rubu. Benátské bienále
skončilo, když ale půjdete někdy ve vašem městě kolem antiku nebo vetešnictví, zajděte dovnitř a nahlas
pozdravte. Všechno harampádí a skříně s omšelými
artikly dobře prohlédněte a nenechte se zmást. Vetešník je kurátor.
/Ondřej Kamenický/
autor studuje kurátorství
na FUD UJEP
foto archiv autora
Tisíce let nachuchlaných do několika metrů čtverečních
tím, že se za jednou vitrínou objeví oblé římské zrcadlo
z 1. st. př.n.l. společně s Duchampovými spirálovitými
Rotoreliéfy, válečným štítem z 18.st. dovezeným z Papui-Nové Gunei. K tomu ledabyle další archeologické
nálezy bez popisků včetně mimoděk založené, archaicky vyhlížející knihy Walking and Sleeping Richarda
Longa zpracované formálně i obsahově z čistě přírodních materiálů. Přehršle nápadů, koincidencí a šibování přecházelo společně s dalšími poschodími, do více
odlehčených a meditativních poloh. Dům v posledním
patře a na půdě neuvěřitelně prosvětlený odhalil například řadu poškozených dveří. Dřevěné jizvy ve zdi
paláce byly zakryty nebo vyplněny site-specific objekty
v řadě s několika obrazy, čemuž přitakával i rám v prostoru od Anishe Kapoora. Abstrahovaná červená futra
jakoby vytlačená do prostoru ze zmíněné linie vstupů
korespondovala s dalšími symboly bran v této místnosti i na dalších patrech paláce.
Poté, co tým kurátorů vedený belgičanem Axelem
Verdvoordtem započal v roce 2007 na benátském bienále výstavní trilogii nesoucí název Artempo: Where
Nezávislý na závislém
Konečně spolu
výstava mapující současnou nezávislou galerijní scénu v České republice
Galerie Emila Filly, Jateční 1588/49,
Ústí nad Labem
7. 9.— 14. 10. 2011
Umělecké prezentace v současnosti směřují většinou
do veřejného prostoru. Během prvních let 21.století se objevil nový fenomén „zakládání neobvyklých
galerijních prostorů“. Tyto site–specific výstavní
projekty využívají různé vitrínky, billboardy, pokoje
v bytech, bývalé sklepní prostory, montážní buňky
a kontejnery, prostory v kavárnách, divadlech, na
chodbách apod. Netypické prostory slouží nejen pro
prezentaci soudobého mladého umění, ale v současné chvíli, alespoň se tak domnívám, se často celý
prostor stává samostatným projektem, uměleckým
dílem. Vznikají díky stálé absenci a nedostatku
64 /
výtvarné umění / recenze
míst pro prezentaci nejprogresivnějšího současného umění. V lecčem si jsou podobné — všechny
nezávislé galerie jdou proti institucionalizování
a komercionalizaci. Financování těchto galerií s sebou přináší značná úskalí, neboť místa jsou závislá
na sponzorech, častěji grantech nebo se financují
z vlastních zdrojů provozovatele či jeho blízkých. Ale
entuziasmus galeristů je na místě. Kladem těchto
atypických výstavních prostorů je fakt, že vyvádějí
z apatie a ruší institucionální bariéry. Divák se prakticky nenápadně stává její součástí, protože fungují
v kontextu sídlišť, ulic, měst. Často divák ani netuší,
že v tak obyčejném místě se nachází galerie. Současné trendy atypických prostorů pro prezentaci mladého umění lze rozdělit, alespoň dle mého názoru,
do minimálně čtyř typů. Většina takových prostorů
komunikuje po internetu, na sociálních sítích, bloguje. Virtuální komunikace ale vždycky skončí osobním
setkáváním.
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Prvním z nich je D.I.Y. (do it yourself — udělej si sám).
Tento fenomén mohl vzniknout díky digitální době,
která umožnila rychlou a snadnou komunikaci.Znalost a dostupnost technologií usnadňuje veškerou propagaci nezávislých galerií. Založit si galerii je nyní
daleko snazší věc než v minulosti. Pokud chcete, nemusíte být vůbec na ničem závislí, a přesto se o vaší
galerii bude vědět. Šířením událostí přes sociální sítě
(facebook, twitter) lze pohodlně pozvat na vernisáže, aniž byste dva měsíce předem ústně či dopisní
formou oznamovali lidem, kdy vaše výstava bude.
Další typ výstavního progresu často souvisí s místním
univerzitním prostředím. Každé větší město (Praha,
Brno, Olomouc, Ústí nad Labem, Ostrava, Plzeň) si
na svých pracovištích vytváří prostor k prezentaci.
Proces utváření galerie pod záštitou univerzity je
pochopitelně jednodušší než případ, kdy nezávislý
prostor zakládá pouze jednotlivec bez zázemí.Třetí
typ můžeme pojmenovat jako galerie vernisáží. Jsou
často spojeny s veřejným nonstop provozem. Tyto
galerie se specializují na způsob, jak vernisáž uchopit, spatřují v tom jakési své vlastní a nezaměnitelné
„know how“. Nedílnou a nepostradatelnou součástí je
komunikace s publikem. Čtvrtým typem jsou galerie,
které vznikly z iniciativy reflektovat situaci výtvarného umění v daném městě.
Může etablovaná galerie vystavovat nezávislé a svobodné výstavní projekty, které ji svým způsobem
dělají konkurenci? Ano, takovým příkladem je nyní
výstava v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem, kde
právě probíhá výstava Konečně spolu.
Výstava vznikla díky praktickému výstupu disertačního projektu Lenky Sýkorové, Umělci kurátory. Česká
nezávislá galerijní scéna po roce 1900 na Fakultě
umění a designu v Ústí nad Labem. Lenka Sýkorová již delší dobu provozuje aktivně výstavy v Altánu
Klamovka. Nabízí zde umělcům kurátorům specifický
prostor Altánu, možnost vystavit a poznat další výstavní prostor pro změnu z pozice umělce.
Dovoluji si zde poznamenat, že možná zde vznikla idea
velké společné výstavy těchto nezávislých prostorů.
I v tento moment se koncept výstavy Konečně spolu
zaměřuje na oba póly — umělce i kurátory. Nabízí se
otázka, v jaké chvíli jsem kurátor a v jaké chvíli se
cítím být umělcem? Mnozí umělci, kteří byli vybráni
pro svou aktivní činnost provozu atypických výstavních prostorů, se tímto problémem zabývají i na této
výstavě. Často se nebojí reagovat na institucionální
kritiku, která je v této oblasti velmi aktuální. Hlavním
tématem, které výstava provází, je aktuální reakce
umělců na site–specific, participaci a aktivismus.
Jsou zde jmenovitě vybrány galerie M.odla, Ve sklepě, F43 nacházející se v Praze, Umakart a Potraviny
z Brna, bývalý Petrohrad z Plzně, Vitrínky, NF z Ústí
nad Labem, Mayrau z Kladna, Výstavný priestor
Grösslingová 49 ze Slovenska a GUM studio z Itálie.
Koncept Lenky Sýkorové není žádnou burzou ukázek
těchto prostorů.
K tomu slouží k výstavě připojená studovna ve výstavním prostoru Armaturka, kde nezúčastněný divák se
může více seznámit v rámci dokumentů s projektem
Action galleries. Ve studovně jsou tak informační
panely, které seznamují diváka i s ostatními aktivně
činnými galeriemi, které vznikly v nedávné době, ale
také mapují celkový pohled na nezávislý český provoz
těchto prostorů. Koncept výstavy Konečně spolu spočívá v participaci umělců-kurátorů, kteří měli možnost
vybrat dva další umělce podle svého kurátorského výběru či předešlé spolupráce. Ustálený počet umělců
tak činí 38 vystavujících. Jednotlivé tvůrčí artefakty
tak vznikaly v průběhu workshopu, který se pořádal
týden před samotnou vernisáží. Tomu odpovídá i sám
název, Konečně spolu, protože mnozí umělci z jiných
měst se mohli při této účasti lépe seznámit a otevřít si
další možnosti pro vystavování a spolupráci. Přesto je
nutné nebrat název příliš romanticky do důsledku.
Pohled na výstavu nás uvádí v to, že umělci pracují
s tématem participace, site-specific a mnozí s performancí, kdy po umělcích zůstávají určité záznamy. Takovým záznamem žití a zážitku z performance
Konečně spolu / foto artalk.cz
výtvarné umění / recenze / 65
Místo scénografie v celku divadelního díla
je dílo The heaven, 2011, Yumiko Ono s Michalem
Pustějovským a Thorarinn Ingi Jonssonem, kteří výstavní kóji přetvořili na velký odpadkový koš. Bedlivější divák rychle pochopí, že povalující hračky,
pestré barvy a chaos jen zdánlivě zpodobňují dětský
pokoj. Při trpělivějším pozorování si uvědomíte, že
vše, co vidíte, je součástí dospělého světa. Perverze
na plastových nafukovacích hračkách, stránky z pornografického časopisu, plechovky od piva, popel. Vše
doříkává rohožka — má to být očista? Tento záznam
performance v kóji, kterou autoři po dobu workshopu obývali, doplňuje jemná intimní světelná projekce
Michala Pustějovského. Hra se stíny v rámci uskupení různých plastikových dětských zvířatek ve změti
ostatních věcí snadno zanikne, a tak nepozorný divák
o tento tvůrčí akt může jednoduše přijít.
Pokud si myslíte, že je v Ústí nad Labem málo nezávislých galerií, je zde pro Vás projekt Noama Daroma, který odkazuje ke galerii F43, tedy galerii, která
se nachází na Olšanských hřbitovech. Noam Darom
pronajal urnový prostor na střekovském hřbitově
s názvem Galerie 105, která odkazuje k okénku kolombária. Zůstává však otázkou, kdo se akční galerie
ujme jako hlavní organizátor.
Čistým a profesionálním vyjádřením působí expozice
galerie M.odla, kde kurátorka Daniela Deutelbaum
pozvala k participaci partnerskou dvojici Jiřího Thýna a Adélu Svobodovou. Jejich hlavním konceptem
bylo vytvořit plakáty propojené s textem a objektem.
Dílo Čistota bez kontextu je zpracování tématu do
základních geometrických tvarů. Hrátky s černobílou
a barevnou technologií fotografie doplňuje výstižně
text Daniely nazvaný jako celá instalace, Čistota bez
kontextu.
Jak už jsem se zmínila výše, někteří umělci řeší téma,
kdo je umělec a kdo je kurátor. Zajímavé zpracování se nachází v prostoru kóje Galerie Umakart. Na
první pohled nenápadné laboratorní instalace, kupky z hlíny a keramické zvířátka jako ready made,
hlasy a vřískot z reproduktorů. Patřím mezi tygry,
nebo jsem jedním z veverek či ptáků? — ptá se svojí instalací Bez názvu, Tereza Rullerová. Odpověď
nám není jasná. Ani na otázku, zda může existovat
umělec-kurátor nebo opačně. Rozpolcenost a schizofrenie, na které Rullerová nenápadně poukazuje,
jsou na místě.
Přestože v galerii vystavuje 38 umělců, celková výstava působí a čistě. Každý z výstavních exponátů má
svůj osobní prostor. Divák tak tento obrovský počet
vystavujících na první pohled nepociťuje. Tento rozsáhlý projekt bude ukončen a zpracován do podoby
tištěného katalogu.
66 /
výtvarné umění / recenze
foto archiv autorky
/Tereza Záchová/
autorka je absolventkou výtvarné
výchovy na PF UJEP, bakalářkou
estetiky FF UJEP a studentkou
kurátorských studií na FUD UJEP
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Pár poznámek o scénografii
Domnívám se, že z kraje této úvahy je třeba pokusit
se zodpovědět si otázku, co je vlastně scénografie zač;
čím je natolik jedinečná, že si vysloužila své vlastní
označení, svou kategorii.
V obecném povědomí se traduje, že pod ní spadá jevištní výprava (tedy kulisy a rekvizity), kostým, líčení,
svícení. Vedle výše vyjmenovaného se mluví o divadelní architektuře — někdy separátně od scénografie,
jindy v rámci ní. Je tedy spjatá s divadlem jakožto
uměleckým médiem.
Sofistikovanější pohled tvrdí, že scénografie je obecně
„přemýšlení o prostoru“ — o jeho uspořádání a o jeho
významotvorném tvůrčím, tedy záměrném vytváření.
Toto by mohla být definice architektury, ale scénografie je dle tohoto názoru něco jiného. Přiznávají se
jí kořeny v architektuře, výtvarném umění a užitém
umění, ale ona sama má mít oblast působení v odlišné
oblasti než její zdroje. Touto oblastí je divadlo.
Uveďme si dva teoretické pohledy na scénografii. Podle názoru Alberta Pražáka1 je toto autonomní umění
s divadlem spjato jen částečně. Dle tohoto názoru
se její těžiště nachází v dosazování scénografického
prostoru do prostoru jeviště. Prostor jeviště, prostor
hlediště a (řekněme) okolní prostory (pro tuto dobu
standardně divadelní budovy) dohromady tvoří divadelní prostor. Zásadní roli zde také hraje prostor
divákovy mysli, v kterém se až divadelní dílo plně
dotváří (tedy slovy obecné estetiky zde dochází ke
konstituci estetického objektu). Scénograf v Pražákově podání musí tedy myslet na „výpravu“ jeviště
(která vytváří scénografický prostor) a do které zařazuje jak výše vyjmenované složky, tak i zvuk, herce,
ideje…: vytváří jakousi scénickou (scénografickou)
totalitu, musí myslet na vztahy prostoru, v kterém se
celé představení odehrává — v dnešním standardu
od schodů a fasády divadelní budovy, přes šatny, hlediště až k oponě,musí myslet na vztahy v prostoru,
v kterém se představení odehrává — tzv. mizanscéna — a musí myslet na divákův vnitřní prostor, ať to
již znamená cokoli.
Veškeré toto přemýšlení ale nemusí být aplikované
pouze na divadlo, ale na jakoukoli událost; vedle (nejasného) podílu na tvorbě inscenace se může podílet
na utváření nasvěcování veřejných budov, či návrhu
na revitalizaci zámeckého parku. V takto deklarované univerzalitě se značně blíží scénologii, jak ji
chápe Jaroslav Vostrý2. Není zde ovšem jasné, jakým
způsobem si scénografie rozděluje oblasti vlivu na
tvorbu inscenace s ostatními řídícími složkami (komponenty) divadelního díla: režií a dramaturgií. Zdá
se, že se v mnoha bodech prostupují a tím pádem
překrývají. Z tohoto důvodu se mi takovéto vymezení
nezdá příliš šťastné.
Druhý pohled, který bych rád zmínil, pochází od Arnolda Aronsona3. Tento divadelní historik a teoretik,
jenž se zaměřuje zejména na scénografii, ihned na
prvních stránkách své knihy předznamenává, že
pohledů/názorů na to, co je to scénografie, je tolik,
kolik je osob, které se ji pokoušejí pojmenovat a že
tudíž snažit se striktně jednu konkrétní vyzdvihnout
nad jiné, je bezpředmětné. Tvrdí, že bychom se měli
spokojit s tím, že scénografie je především „vizuální
stránka divadla“ — řekněme tedy, že její jádro leží
ve vizuálním komponentu divadelního díla. Sám dále
mluví o nejrůznějších přesazích — jak do architektury,
tak do mezně-divadelních projektů, i zcela nedivadelních jevů. Mluví ale o jejích aspektech, nikoli o ní
jako totalitě. Tak se například na tvorbě divadelních
budov podílí hlavně architektura, ale s ohledem na
některé scénografické aspekty, či — a nyní si volně
dosazuji — na tvorbě zahrad se podílí jak scénografické aspekty (scénické působení zahrady), tak zahradní
architektura. Místo scénografie mezi ostatními řídícími složkami divadelního díla je jasnější v tom, že neexpanduje do jejich prostoru a místo toho synteticky
zaplňuje jí vyčleněná místa a do dalších mluvit může,
ale nemusí. Tento dynamický model se mi zdá i flexibilnější vzhledem k různým podobám a značné šíři
současného stavu divadelní produkce: scénografie
zaplní takové místo, jaké se od ní vzhledem k danému
projektu bude žádat, či kde bude její rozhodující slovo
případnější. Její jádro ale pevně zůstává ve vizuálním
komponentu daného díla.
Nastínění současné situace divadla
Výše jsme viděli, že pokud bychom chtěli scénografii
stopovat v prostoru divadelního média, bylo by dobré
nastínit si současnou situaci divadla a prostory, ve
kterých se v současné době pohybuje. Jak bychom si
mohli divadlo vymezit?
Při tomto pokusu se dostáváme na velmi nejistou půdu. Sympatické se zdá tvrzení Petra Brooka
„Prázdným prostorem přejde člověk, jiný ho pozoruje, a mám vše, čeho je třeba, aby vznikl akt divadla.“4
Problém tohoto výroku je v jeho extrémní volnosti:
divadlo / studie / 67
Nejnosnější mi připadá názor, že divadlo vždy hledalo
takový prostor (a vlastně i témata), kde byla daná
společnost „doma“: „(…) Dionýsovo divadlo bylo
68 /
divadlo / studie
replikou agory — ‚domovů‛ athénské společnosti — a jestliže chrám byl ‚domovem‛ středověkého
světa, a velká síň sídlem moci za renesance, pak
musíme hledat náš ‚domov‛. Kde žije společnost na
sklonku dvacátého století?“ Odpovídá si Poetikou
prostoru Gastona Bachelarda, že naším domovem je
domov — soukromý prostor každého z nás. Dovolím
si nesouhlasit. Čím dál tím více nabývám dojmu, že
současným žitým prostorem (alespoň mladší generace) se stále silněji stává virtuální prostor internetu.
Pravdou je, že divadlo skrze monitory počítačů (a
dnes i mobilních telefonů, které dokážou pokrýt většinu funkcí počítačů), není možné kvůli jednomu ze
dvou zbývajících axiomů definice divadla: živý člověk
předvádí jinému živému člověku něco ve společně
sdíleném prostoru a společně žitém čase — v přímém,
nezprostředkovaném, kontaktu. Společný prostor (i
když virtuální) a čas by v prostoru sítě byli, oba jsou
také živí, ale jejich kontakt probíhá zprostředkovaně,
pomocí techniky. Díky tomu se snad nenaplní, alespoň v rámci divadla, vize kyberpunkových románů.
Anebo naplní, což bude znamenat redefinování přes
dva tisíce let trvající podstaty divadla.
Poznámky
1 Pražák, Albert (2003) Interpretace scénografického
prostoru. Praha: ISV nakladatelství.
2 Scénologie, jak se ustanovuje v okruhu kolem časopisu
Disk
3 Arnold (2007) Pohled do propasti. Praha: Institut
umění — Divadelní ústav
4 Brook, Peter (1988) Prázdný prostor. Praha: Panorama.
5 Kotte, Andreas (2010) Divadelní věda: úvod. Praha:
KANT, nakladatelství AMU
6 V určitém chápání tohoto termínu
7 Viz scénologie či performance studies
8 Letos se zde věnovalo značné množství prostoru otázce, co je performance a instalace v kontextu současného
divadla
/Lukáš Brychta/
autor je studentem KTK na DAMU
foto archiv autora
divadlo je tím pádem v zásadě vše (paralela se scénologií). Pomoci ve vymezování nám může průnik kategorií Andrease Kotteho5 „minimalizace reálných
důsledků“ a „akcentace“, ale i ty pouze slouží k bližšímu přiblížení než jasnému vymezení. Nesnažme
se tedy (v duchu Aronsonova názoru) striktně definovat, ale načrtněme si raději podoby současného
divadla. Vedle konstituovaných forem (činohra, opera,
muzikál) a méně standardních tvarů hraných v divadelních budovách, se přes plenérová představení
dostáváme k performancím, které v současné době
spíše přecházejí ze sféry výtvarného umění (které je
zrodilo6) pod umění divadelní. Vedle tohoto proudu
fungují nejrůznější projekty site specific, komunitní
divadelní práce, terapeutická divadelní práce apod.
Dále existuje značné množství performativních akcí,
které bychom k divadlu spíše nepřiřadili, i když se
jedná o děje značně scénické a teatrální7: koncerty,
volební prohlášení, manifestace, masopusty a všelijaké další. Ve všech těchto produkcích či projektech se
prvky scénografie vyskytují. Někdy více, jindy méně,
někdy uvědoměle, jindy mimovolně. Zajímavá otázka
by mohla být, nakolik se prostupuje myšlení scénografické s myšlením masmédií a reklamy. V tuto chvíli
jsme ovšem značně odbočili.
Aronson ve své knize (v její první části) nastoluje několik zajímavých otázek pro současné divadlo, potažmo scénografii. Zaměřuje se na — z optiky minulého
odstavce — pro nás standardní formy, u kterých ale
reflektuje proměňující se obsah a využívání nových
médií na scéně (řečeno s Pražákem: jejich využití jako
scénografického objektu). Hlavním tématem je posun
od postupů moderního umění, potažmo avantgardy,
k postmodernismu; tedy k recyklaci, eklekticismu a jakémusi transhistorickému impulzivnímu všehomixu.
Mluví o inspiraci teorií masmédií (termín simulacra
jako věrohodně se tvářící obraz nikdy neexistujícího — hlavní princip např. „nekonečných“ seriálů). Řeší
otázku „zkolabování divadelní architektury“ (mimochodem i téma nedávno proběhlého Pražského Quadriennale8), kde výstižně mluví o potřebě hledat/stavět
takové budovy, které budou vyhovovat současnému
stavu divadla, a vyslovuje nesouhlas s naší rezignací
a spokojováním se s notně zastaralými budovami, které
ale bez problému dále používáme. Nutno podotknout,
že takováto apelace je jistě zcela na místě, ale nastínění, co je ono „současné divadlo“, se nedostává.
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Imaginárium doktora Nebeského
NoD Quijote
Studio DAMÚZA — Experimentální prostor
Roxy/NoD
premiéra 27. října 2010
autor: Egon Tobiáš na základě textů Miquela de Cervantese a skutečné události
režie: Jan Nebeský
dramaturgie: Kateřina Šavlíková
scénář: Petra Vlachynská, Ivana Kanhäuserová
Jan Nebeský opět dokázal, že je výraznou postavou
českého divadla, že je režisérem velmi svérázného
stylu a osobité poetiky. Ironie, absurdita, něžnost
i krutost, humor — to jsou součásti jeho divadelních
výpovědí. Bez sentimentu zobrazuje lásku, bez patosu zobrazuje smrt.
Nod Quijote je další z řady projektů Jana Nebeského
a dramatika Egona Tobiáše, které byly inspirovány
velkými postavami světové literatury. Tentokrát se
tvůrci nechali inspirovat Cervantésovým Donem Quijotem a dílem Bohuslava Reynka. Nebeský přivádí
diváka do světa nenaplněných snů a marných tužeb.
Opět zde realizuje témata, která se dají označit za
osobní. Režisér vytváří působivý imaginativní obraz,
který klade nároky na abstraktní uvažování a empatii
víc než na strohou racionalitu.
Nod Quijote je rytířem za kuchyňským stolem, který hrdinně bojuje s hospodářskými zvířaty. Jedním
z jeho nepřátel je například cecek kozy. Kromě toho
NoD Quijote / foto nod.roxy.cz
NoD Quijote / foto nod.roxy.cz
bojuje nebohý Nod se svou ženou Sanchou. Ve střetu
pohlaví dává režisér zvítězit ženám. Ženská pragmatičnost se pojí se silou vůle, díky které žena snáší
svůj úděl po boku neschopného zasněného muže.
Láska nakonec přesevšechno zvítězí nad vším, dokonce i nad smrtí.
Mladá scénografka Petra Vlachynská výborně využila specifického prostředí experimentálního prostru
NoD. Kuchyň a stůl, židle shromádkami knih v pravé
části, uprostřed na zemi čtverec pokrytý knihami,
který je branou do světa snů. Tento snový svět je
osvětlen lustrem z pštrosích vaječných skořápek.
Vlevo orgiasticky osedlává svou bubnovou Rosinantu hudebník Pavel Fajt, za doprovodu přísedícího
kytaristy Joe Karafiáta, bývalého člena legendárních Plastic People. Španělské melodie i rock‘n‘roll
diktují inscenaci rytmus. V zadním plánu uprostřed
divadlo / recenze / 69
Oceánem světelných roků
Cesta ke hvězdám
se nacházejí dveře, na které Nod přibíjí své padlé
nepřátele — slepici, kachnu a bůhví co ještě. Mezi
dveře přibouchne i zástěru své ženy, které tak nešťastnou náhodou utrhne ruku. Vlevo je žebřík, stěna
vpravo slouží jako promítací plátno, na kterém se
zjevují kreslení rytíři.
Samotnému ději předchází prolog Davida Prachaře,
který zasadí následné dění do ironických uvozovek.
Nodova žena (Lucie Trmíková) přichází na scénu
a tlačí nákupní vozík. V nuzné domácnosti sedí Nod
(David Prachař), dere peří a stěžuje si na svůj stereotypní život. Žena maže Nodovi chleba se škvarkovou
pomazánkou, jako další chod následuje cibule, kterou ale žena rázným škrtnutím nože smete na zem.
Nod Quijote Davida Prachaře je na začátku starým
dědkem, který sotva chroptí, sotva leze, ale ve chvíli,
kdy se ponoří do svých snů o dobrodružství, ožívá
s urputnou energií. Z dědka se stává rytíř a z rytíře zas malé dítě, které musí jeho matka vozit v kočárku (nákupním vozíku). Nebývalá odvaha tohoto
rytíře spočívá například v tom, že vyjde na slunce,
ale předtím ho žena musí namazat silnou dávkou
krému a dát mu sluneční brýle. Jeho sen o krásné
Dulcinei je snem o minulosti, snem o mládí, snem
o vášnivé lásce ke své ženě, která je už stará a unavená. David Prachař ukazuje svůj bohatý herecký
a pohybový rejstřík. Krouží po hromadách knih na
imaginárním koni, svádí souboje s vycpanými zvířaty,
imituje Michaela Jacksona. Prachařův projev není
v těchto pasážích herectvím velkého psychologického prožitku. Ke své postavě přistupuje s odstupem a nadsázkou. Tobiášův pevný text je prokládán
Prachařovými trefnými improvizacemi. Když začne
být marnost příliš tíživá a divákovi hrozí, že by se
mohl nad smutným údělem stařičkých manželů dojmout, nastupuje zcizovací efekt v podobě ironických
komentářů aktuálního dění v sále. Jeho terčem se
stávají jak diváci, tak divadelní kolegové protagonistů — obzvlášť ti z Brna.
Lucie Trmíková je Nodův nepříliš nadšený Sancha,
lépe řečeno nepříliš nadšená manželka. Nehodlá svého muže podporovat v jeho bláznovství, ale stejně mu
nedokáže odepřít dětinskou radost ze hry, a tak se
přeci jen podílí na jeho udatné výpravě. Trmíková se
svému hereckému partnerovi vyrovnává v jeho pohybových kreacích a přidává kreace hlasové. Prostor
dostává zejména v závěru hry, kdy vyčerpaný Nod
umírá. Láskyplně mu připravuje hrob, když jeho ležící tělo obkládá mokrými stránkami jeho oblíbených
knih. Tuto mumifikaci završuje Trmíková rituálním
tancem lásky a smrti doprovázeným zpěvem. Vzkříšený David Prachař (už mimo roli) vstává ze svého
papírového hrobu, hraje na saxofon a všichni aktéři společně uzavírají hru o snění a bdění, o životě
a smrti a o všech malichernostech a všednostech
mezi tím.
Mgr. Jan Civín (* 1976)
Je politolog a kavárník. Vystudoval Základy humanitní
vzdělanosti — politologie (bakalářský studijní program)
na PF UJEP v Ústí nad Labem a Politologii (magisterský
navazující studijní program) na FSS MU v Brně.
Od roku 2003 vyučuje na PF, posléze na FF UJEP v Ústí
nad Labem. Od roku 2009 je dramaturgem ústeckého
Café Max.
Mgr. Jakub Chavalka (* 1976)
Je filosof a učitel. Vystudoval Český jazyk
a literatura — Základy společenských věd (magisterský
studijní program) na PF UJEP v Ústí nad Labem. Od
roku 2007 studuje Filosofickou antropologii (doktorské
studium) na FHS UK v Praze. Od roku 2002 vyučuje na
GFP Neratovice, od roku 2004 externě prednáší na FF
UJEP v Ústí nad Labem a od roku 2008 na FHS UK v Praze.
„Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn,“ počítal Severson planety na prstech, „Mars a Jupiter
jsme vynechali; škoda mohli jsme si je prohlédnout
zblízka.“ Alena si hrála s rozčepýřeným jehličím zakrslé borovice, která se podivně kroutila nad osamělými křesly v koutě klubovny. „O nic jsi nepřišel,
můj zvědavý rytíři; obě planety máme v konzervě.
Pojď, otevřeme si ji.“ V knihovně vytočila u promítače číslo dokumentu. Za pár vteřin projekční plocha
ožila: Raketové letadlo přistává na zasněžené pláni.
Obloha je žlutě oranžová jako před tornádem. Z letadla vystupují lidé ve skafandrech. „Po Venuši přišel
na řadu Mars,“ říká komentátor filmu. „Existuje na
Marsu život? Na tuto otázku nám teď odpoví skupina
vědců — kosmonautů. Všechno je zajímá, sebemenší drobnost jim nesmí uniknout. A takhle vypadají
pod mikroskopem ledové hvězdičky marťanského
sněhu.“ Objevují se tmavomodré rostliny podobné
našim lišejníkům… „Děti, pojďte honem, Saturn je
v dohledu,“ zavolal někdo od dveří. Alena vypnula
promítač a přistoupila k širokému oknu klubovny.
Babula, V.: Oceánem světelných roků. Praha 1963, str. 115.
S Leifem Seversonem, hlavním hrdinou románu Vladimíra Babuly, se vydáme k Proximě Centauri, abychom
ukázali, že moderní cesta do povětří nekončí v atmosféře, ale pokračuje dál, ke hvězdám. Poté, co ovládla
planetu, totiž modernitě nezbývá, než expandovat do
vesmíru. Zatím je docela úspěšná: na oběžnou dráhu
už lidé létají půl století, několikrát se podívali na Měsíc a začínají plánovat výpravu na Mars. A z Marsu je
to na Proximu Centauri jen kousek, nebo ne?
autorka je studentkou
KTK na DAMU
70 /
divadlo / recenze
foto archiv autorky
/Silvia Ronisová/
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
Astronaut NASA (Jan Civín) a Alexander von Humboldt (Jakub
Chavalka) při křtu knihy Cesty modernity. / foto Miloš Makovský
Signály z vesmíru
V jedenadvacátém století budou lidé podle Babuly
žít v komunismu. Protože nebudou znát války, bídu
ani peníze, budou nejen šťastní, ale hlavně budou
zajímavosti / 71
mít čas a prostředky na totální zúrodnění planety.
Prostřednictvím řízených atomových výbuchů začnou
rozpouštět arktické ledovce, aby i na dalekém severu
mohli pěstovat obilí a zeleninu. Vedle mamutů, rostlin a neandrtálců nalezenou v tajícím ledu i člověka
z dvacátého století. Je to Leif Severson, který v roce
1928 letěl s Roaldem Amundsenem zachránit trosečníky vzducholodi Italia, ale po cestě, kdesi mezi
Norskem a Špicberky, zmizel beze stopy.
Pro lékaře jedenadvacátého století není problém konzervovaného Seversona oživit. Leif zpočátku nechce
uvěřit, že město plné mrakodrapů je Moskva, že prospal sto let a že je všechno zadarmo, brzy ale objeví
kouzlo života v komunismu. Dokonce se zapojí do
přípravy letu na Proximu Centauri, odkud začaly přicházet podivné signály. Vědci je sice neumí rozluštit,
přesto jsou si jisti, že pocházejí od inteligentních bytostí. A protože by mohlo jít o volání o pomoc, Světová
akademie věd usoudí, že nejlepší bude, když se přímo
na místě zjistí, co a jak.
V jedenadvacátém století se bude pravidelně létat nejen na oběžnou dráhu, ale i na Měsíc, Mars a další planety, a tak není divu, že si lidé troufnout vydat se ještě
dál, ke hvězdám. Se stavbou lodi schopnou překonat
oceán světelných roků sice mají co dělat i komunističtí
vědci a inženýři, kteří jsou zvyklí pracovat na tisíc
procent, přesto to nakonec zvládnou. Do posádky je
vybrán Severson, jeho prasynovec Erikson a dokonce
i Alena, která jej doprovází od znovuzrození a do níž se
zamiloval. Alena má Leifa ráda, ale mrzí ji, že se zcela
nedokázal zbavit svého kapitalistického myšlení.
Světlé zítřky ovšem zdaleka nejsou tak světlé, jak
vypadají. Z Eriksona se vyklube reakcionář, člen Organizace síly a ducha (ODS) usilující o rozvrácení světového komunismu. Na Proximu pašuje encefalitidu
a další nemoci s cílem rozpoutat biologickou válku.
Sám se však nechtěně nakazí, je prozrazen a spiknutí
překaženo. Mezitím se vědcům podaří rozluštit tajemné signály: skutečně se jedná o volání o pomoc. Kentauři žádají Pozemšťany, aby rozhodli jejich spor, jež
hrozí přerůst v globální katastrofu. Leif a spol. však
na Proximu doletí pozdě. Místo delegace, balónků
a mažoretek je přivítá nukleární armagedon…
Vzhůru ke hvězdám
Ke hvězdám by se sice moderní člověk nejradši vydal
hned potom, co se poprvé vznesl do povětří, jenže balóny, vzducholodě ani letadla k takové cestě nestačí.
72 /
zajímavosti
Gravitaci Země mohou překonat pouze silné a dostatečně rychlé rakety a ty se začaly vyrábět teprve po
druhé světové válce. Kýžený mír totiž porážkou Německa a Japonska nenastal. Světovou válku vystřídala
válka studená, v níž se tolik nebojovalo, jako závodilo:
ve zbrojení, ve sportu, ve vědě, v kultuře, v průmyslové výrobě a hlavně v dobývání vesmíru. Na jedné
straně stál Sovětský svaz a na druhé Spojené státy.
Nejdřív vedli Američané, chvíli Rusové, pak zase
Američané. Ačkoliv se Američanům podařilo zajmout
Wernera von Brauna (1912—1977), šéfa nacistického
raketového výzkumu, jeho potenciál nedokázali dostatečně využít. Až příliš si byli jisti svoji technologickou
převahou, kterou získali svržením atomových bomb
na Hirošimu a Nagasaki. Jenže Rusové nezaháleli.
Kosmickému programu dali zelenou a díky Sergeji
Koroljovovi (1907—1966), který byl možná ještě talentovanější a schopnější než Braun, brzy Američany
dohnali a předehnali.
První umělá družice (Sputnik, 1957) a první kosmonaut (Jurij Gagarin, 1961) proto nepocházeli ze
Spojených států, ale ze Sovětského svazu. S tím se
ovšem Američané odmítli smířit a za svůj další cíl
prohlásili let na Měsíc. Do jeho přípravy se pustili
s takovou vervou, že Rusové začali brzy zaostávat.
A když na Měsíci přistáli Neil Armstrong a Buzz Aldrin (1969), zbyly Rusům jen oči pro pláč. Druhé kolo
zkrátka Sovětský svaz prohrál a nepomohlo mu ani to,
že Američané museli na Měsíci uskakovat před jeho
automatickými vozítky Lunochod 1 a 2.
V následujících letech se Rusům podařilo blýsknout
s orbitální stanicí a Američanům kontrovat raketoplány, pak ale skončila studená válka a s ní i závody
do vesmíru. Kosmický program se sice od té doby
internacionalizoval a komercionalizoval (na oběžnou
dráhu dnes létá kdekdo, dokonce i Číňani a turisté), zároveň však ztratil svůj někdejší náboj. Prvotní
nadšení vyprchalo a velké plány vzaly za své. Když
Američané přistáli na Měsíci, nikdo nepochyboval,
že brzy budou chtít pokračovat na Mars. Nejenže se
tam dosud nepodívali, ale aktuálně nemají ani jeden
stroj schopný letu do vesmíru.
Pijavice versus penicilín
Úsměv, kterému se dnes při čtení Oceánu světelných
roků nelze ubránit, rozhodně nebyl Babulovým záměrem. Jeho román je totiž až příliš poplatný době svého
vzniku: marxisticko-leninské ideologii na jedné straně
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
a nadšení z prvních úspěchů kosmonautiky na straně
druhé. Jenže uskutečnění komunistické utopie vypadalo před půl stoletím stejně reálně jako lety k jiným
planetám. Lidstvo omámené vědecko-technickým
pokrokem a dalšími výdobytky moderní civilizace
věřilo samo v sebe a s optimismem hledělo vstříc
přicházející budoucnosti.
Sebejistota je ostatně modernímu lidství vlastní. Modernita totiž víru v boha nahradila vírou v člověka.
Učinila z něj svobodné a svéprávné individuum a postavila ho do středu všehomíra. Roli světovládce si
moderní člověk rychle osvojil a začal se opájet svou
velikostí, kterou však nemá s kým poměřovat. Protože
boha prohlásil za mrtvého a mimozemšťany dosud
neobjevil, nezbývá mu, než se srovnávat s lidmi dob
minulých. A z porovnání ruchadla a traktoru, pijavice a penicilínu, koně a rychlíku nebo posla a mobilu
samozřejmě vychází vítězně.
Na tomto srovnávání je založen i román Vladimíra
Babuly, s tím rozdílem, že nepoměřuje přítomnost
s minulostí, ale s budoucností. Odehrává se v době,
kdy moderní člověk přetvořil přírodu i společnost
k obrazu svému: póly jsou zbaveny ledu, pouště zúrodněny, Beringova úžina přehrazena, Golfský proud
regulován, stejně jako se běžně léčí klinická smrt,
z uhlí jsou vyráběny krásné předměty, dokonce i průhledné poklopy, peníze a války neexistují, výrobu zajišťují automaty a každý může být vědcem i umělcem.
Projekt modernity přesto není dokončen.
Země je přeci jednou, nikoliv jedinou planetou.
A jestliže modernita může ovládnout Zemi, musí být
schopna rozšířit se dál do vesmíru. Nic jiného jí ani
nezbývá. Konec expanze by znamenal konec modernity. Proč se však člověk dosud nevypravil na Mars,
ačkoliv už přistál na Měsíci a jeho roboti několik desítek let křižují sluneční soustavou? Není totiž jisté,
zda je cesta ke hvězdám opravdu v lidských silách,
anebo zda představuje onu nepřekročitelnou hranici,
za kterou se modernita stává utopií. A utopit se v oceánu světelných roků lze až příliš snadno.
Úryvek pochází z knihy Jana Civína a Jakuba Chavalky
Cesty modernity, která volně navazuje na loňský titul
Hrdinové modernity (recenzováno v H_aluzi č. 12/2010).
Obě knihy nesou podtitul Moderní čtení světa a jejich
vydání podpořila Vzdělávací nadace Jana Husa. K dostání v Café Max (Pivovarská 3, Ústí nad Labem) nebo
na emailu [email protected]
zajímavosti / 73
Komiksy
foto archiv autorky
Aneta Bendáková
(* 1987)
více na: www.malabedna.cz
1 / malabedna
Grafický list — suchá jehla 2010.
2 / Můra_Noctuidae
Bakalářská práce 2010, autorský komiks–kniha (50 s.).
Můra je žena, která se o půlnoci přemění ve stéblo, kočku nebo nočního motýla,
aby z Vás vysávala životní energii.
Komiks vznikl na základě Šumavských pověstí od Adolfa Daňka.
Ukázka ze str. 12.
3 / Srbsko 2009
Stranger in Belgrade_dojmy z Bělehradu.
Strip It! Beograd, Serbia 2009, mezinárodní comic jam.
4 / APV Netherlands 2010
Dojmy z Holandska, cestovní deník. Ukázka str. 1 z 5.
Migrating Comics — Perspectives of the European traveller, mezinárodní comic
jam.
Haarlem, Haag, Netherlands 2010
5 / Home and City
Spolupráce s Elektrika gallery Pančevo Srbsko_komiksy pro plakát Silent wall
na téma Home and city.
6 / September 11
Komiksový plakát k výročí 10 let od 11.září 2001
90 / 10 Poster workshop with d’Alain Le Quernec, Month of Graphic,
16.—19. 11. 2010.
74 /
výtvarná příloha
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
výtvarná příloha / 75
76 /
výtvarná příloha
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
výtvarná příloha / 77
78 /
výtvarná příloha
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
výtvarná příloha / 79
80 /
výtvarná příloha
h_aluze číslo 17 / podzim 2011
03
H _ALUZE
literárně kulturní časopis
9 771803 807110
Download

H_aluze číslo 17 / podzim 2011