aluze.cz
01.2012
Obsah
poezie
Dušan Šutarík:
Daniel Hradecký:
Verše................................................................................................. 2
Výpisky z memoranda (verze květen 2012).................................. 7
próza
Abdulrazak Gurnah:
Taňa Maljračuk:
Klece..................................................................................................11
Povídky..............................................................................................15
rozhovor
Niall Ferguson:
studie
Milan Exner:
Georges Poulet:
J. M. Lotman:
David Carr:
recenze
Sebastian Petrpan:
Tomáš Lotocki:
Elsa Aids:
Marie Langerová:
Barbara Kingsolverová:
Irena Štěpánová:
glosy
Adin Ljuca:
Milan Orálek:
archiválie
Anthony Hope:
Peníze a moc.................................................................................... 29
– rozhovor vedl Harry Kreisler
Druhá úvaha o estetickém objektu.
Antický svět a jeho aktualita.......................................................... 41
Romantismus................................................................................... 53
– úvod Čestmíra Pelikána................................................................50
Sémiosféra a problematika syžetu................................................ 74
– úvod Terezy Javornické................................................................ 71
Narativ a skutečnost: kontinualistická perspektiva.................... 89
Hostie dne
(rec. Tomáš Kaválek)....................................................................... 100
Čeřeny
(rec. Petr Odehnal)...........................................................................101
Trojjediný prst
(rec. Pavel Očenášek)...................................................................... 103
Hnízda snění. Kniha pasáží
(rec. Ludmila Bartošová)................................................................. 104
Lakuna
(rec. Jakub Grombíř)........................................................................ 106
Newton – poslední mág starověku
(rec. Jan Makovský)..........................................................................108
Odpověď na článek „Pokřivené zrcadlo Adina Ljuci“................... 112
Ukážu ti cestu rájem
aneb Několik poznámek o českých verzích anglických písní...... 118
Vězeň na Zendě................................................................................125
– úvod Milana Orálka.......................................................................122
Verše
Dušan Šutarík
***
budík navíja hák
a než zavrel jej bránku
vytiahol zo semafora
zememerača
pri žiadaní zľavy sa preukážte patričným dokladom
kára v ktorej pláva kočík sánky batožina a rýľ
sedadlá
štekajú na trojbodky
kým mramorový slnečník tupo hľadí
na hromozvod s tvárou starca
***
kým nie sme pelikány
môžeme byť dadaistami
viazaní v koži
rozhadzujúci po chodcoch opancierované pyžamá
tvoje srdce je sladké ako autozáložňa!
moja láska k tebe je ako zásahové vozidlo rútiace sa do taniera s omáčkou!
môžeme byť bezpečnostné pásy
som prázdny ako tobogan po ktorom sa spustili kožené tašky!
ako mravenisko vo výpredaji
ktoré kričí:
zvarhod zundi deš dsi www wieuu uuuu ii oop p!!!
[2]
[poezie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
***
Krájač stohov
Krájač bodliakov
Krájač mesiaca z ktorého zoskakuje vlak
Pouličný stánok s bábkovým divadlom
Pouličný cintorín v ktorom sa spaľujú široké
klobúky
hrady
záhradné rozstrekovače
Kaplnka rozvlnená sójou
Vylieza vypálená žiarovka
Spím
Naloganý
Hodín
Ručičiek
roztečených vrabcov
ktoré mi odkázali svoje dedičstvo
a ulíc v ktorých sa točí koza na reťazi
V ktorej spí mesiac s hrivou kohúta
Katapulty striekajúce semeno
Na mrakodrapoch sopka
veští z krištáľovej gule
Robotníci z novín
Hobľujú jazykmi truhly
Britvy zo sekáčikov na mäso
Jedlo z vitráží
Farebné hrdlá poskakujú po stráni
Farba ako cirkulárka
Sedí tam profesor
Premýšľa či nie je teplomer
Zvieracia kazajka
Obojok
Holohlavá minca
tajne kradne cigarety
Tajne popíja víno USB portov
[3]
[poezie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Vyskakujem
Niekde kde rozstrieľaný plot dáva dobrú noc
A kde obesený mlynár
vyhráva na ústnej harmonike
V našej ulici vytápali potkany roztočmi
Potom štvrtkami
A nedeľami
Zafarbenými na hrdlá piesní
Kým si neotvorila konzervu polnoci
Kde spala helikoptéra krompáča
Rozplakaný krájač
na cestách prepadáva
mníchov
Ich uši sú vemenami krkavcov
Námorník sa skrýva v kríku
Dievčatá s copmi z ropy
Vlečú havrany
Na kolobežkách zubných protéz
Vrátnik žije v sude
Vrátnik žuje prah
Vrátnik nevracia kľúče
Prehĺta ich
Kŕmi nimi tvoje úsmevy
Kým si bola vytetovaná na jeho cverne
Na jeho šijacom stroji v ktorom stĺkal paru
zo zabudnutých hračiek
Vždy zaňho orali misky váhy trúbky
Stoly počmárané trávou
Soličky vytrhávané bocianmi
Vrece
Osvetlené bleskom
Nad ktorým trčí dvojbodka
V izbe kde pruhovaný vešiak reže
kominárov
Skrývajúcich sa v reproduktoroch vzduchovky
Kde kamión rozhadzuje noc
v podobe operačných stolov
Metla pobieha vo svojej búde
Papiernici nemajú štvorcové dvere
Trpaslíci vychádzajúci z prederavenej žily
Aplikujú mydlo do hromozvodu
[4]
[poezie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Vedú ho do kresla
Sedí tam človek
S tvárou medveďa
S tvárou hostie zaberá celú slučku
Keď si krajina vytvorí imaginárneho kamaráta
Kone prestanú rásť
Hrebene vyčistia ihriská
Balón prepichnutý nocou
Umierajúci mravec
V kresle húsenice zavarenej na prste
Slepec predáva šály po domoch
Domy chodia po náhrdelníkoch
Domy skáču do lasa
Vešajú hradby z malinoviek
Tesári zasklení v tuniakovi
Preletel nado mnou
Nad mechanickým strojom
Nad revolverom utkaným z medu
Nevystrelí
Nevystrelí slzou zmáčaný projektil
So žilou napustenou pušným prachom
***
Byť ceruzkou na hrote krajčíra
Byť prestrelený chuchvalcami peny
Na očiach
Zadymený kôň
Sekera
Rúno chápadlo v okne dorastá do tvaru ponorky
Pilot odhadzuje sneh spoza natretého chlebu
Jama v ktorej doteraz schovával pozostatky svojej matky
Sa vyparila ako žuvačka v ústach motýľa
Z diaľky ho pozoroval zubár
Prilepený na svojom kresle
z ktorého trčala lampa
Na pilota – zadrôtované tesáky
Ich ruky ho jemne hladili po hlave
[5]
[poezie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Ďalekohľad žalúdka
podržal dopis nad parou a vykostil ho
Zmrazená truhla
Leží v nej papagáj
Leží v nej proso ktoré zožralo papagája
Leží v nej krotiteľ levov spopolnený termoskou na čaj
Čmeliak má v hlave potrubie
Sánky bežiace nad svorkou psov
Spod kanála – zavýjanie
Pilot sa strhol
Za mihalnicou mu spieva radiátor
Vodovodný kohútik stláča spúšť
a povrch zubnej vŕtačky sa pokrýva jemným popolom
***
Prichádza mlyn
A na ňom krava otáčajúca sudmi
Prichádza smetiar premenený na pohár
Rakva otáčajúca sa v ramene elektrickej bosorky
Zmizol tieň
S tvárou ako mlieko
Muž v ťažkom zimníku sa prechádza lesom
Nikto nevie kam kráča
Nikto ho nevidí
Spod zeme vykopáva svoj starý zub
[6]
Výpisky z memoranda
(verze květen 2012)
Daniel Hradecký
3
Přežiješ pochod smrti, nepřežiješ valčík života.
Především je tu nemoc, která otupuje smysly,
aby přiostřila smysl.
Zbývá modlení a pití – dvě činnosti,
z nichž jedna je beze smyslu.
Zbývá sáhnout si na dno a holýma rukama
se pod dno podhrábnout.
Zbývá budoucnost jako dokonalý úkryt:
Jen budoucnost nezanechává stopy.
Zbývá postoj:
Ani s proudem, ani proti proudu.
Důvěřovat jen neutralitě pevného břehu.
Tam se usadit, doživotně, čekat na slepotu
a tušit proud.
„Vyslyší Bůh všechny modlitby?“
„Ano… Ale někdy je odpověď ne.“
[7]
[poezie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
7
Jsou dny s vadou řeči, dny mimo provoz,
písečné dny, kdy pták mluví německy a ryba mlčí česky,
dny skličující jak nekuřácké pracoviště,
kdy město, odkud pocházíš, je nejedlé a stydí se podepsat,
sluneční hodiny na Lomské ulici se zastavily
a v Lounech tajně umírá prosinec 2006 a Emil Juliš,
v osudovém setkání se sebou samým,
v meditaci bitvou.
Dej do pořádku své knihy, ujasni si,
komu ležíš na srdci, komu v žaludku.
Začni žít tak, aby zachránit tě neznamenalo se zničit
a aby láska k tobě nemusela být nepříčetná,
atakdále, neboť je tady komorní konec světa,
prorok zániku se nemůže mýlit.
Spaseni budou sice všichni,
nikdo to ale nesmí vědět předem.
10
Zítřek patří hladovým, proto tě učím jíst.
Mysli po soustech a žij tak, aby všechno dopadlo nenápadně.
V pohlaví se nezdržuj, jen projdi dál:
Osud je rodu ženského a mužnost je nuda.
Žij tak, abys nemusel být vtipný.
Měj odvahu k vážnosti. Možná tě to zabije,
ale upokoj se: Každý má právo být nepřipraven.
Bojíš se, to je přirozené, protože panuje démon zábavnosti,
jenže krále je třeba zabít, nasolit a sníst,
dokud je při síle a vidí na cestu;
ve stínu osiřelého trůnu králův šašek
sám si odřeže rolničky.
Žij tak, abys mohl, ale nemusel být nejlepší,
tak, aby film o tobě byl němý a nevadilo to,
a ještě něco:
Miluj svou znásilněnou zemi, panen už bylo dost.
[8]
[poezie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
11
Miluj sebe a svou zemi,
kde velice pevně a velice pomalu ví o sobě stromy,
kde luna rozdává své pomatené děti jako koťata,
ale zemi, kde do měst se dá přijít pěšky a po svých z nich i odejít
a její řeky jsou tak akorát, právě na vdávání.
Bedlivě ve své zemi pozoruj lid.
Žije vesměs na švu mezi rubem a lícem,
na hraně drobné mince:
Nikdy nespatří pannu, nepozná orla,
a když se blíží konec a sotva začne tušit líc,
už obléká rubáš.
Nevadí, připomeň si, že vstupní brána k radosti
je otevřena každému. Kdo už ale stojí o to,
být jedním z každých? Proto se k bráně nedostaví nikdo,
aby zjistil, že už otevřená není.
Žij tak, aby ses nemusel bát otevírat
poštu, dveře, srdce, v tomto pořadí,
a aby tě starosta tvého rodného města
na ulici zdravil první.
Jde o jediné, o to, aby tvůj přístup k životu
nebyl ústupem z něj.
13
Měli jsme štěstí: Pohled do propasti byl v ceně.
Byla to ale odpracovaná odměna, odměna ctnosti, neboť,
na rozdíl od řemesla, v umění jde o to, co nejvíc se odchýlit od vzoru.
Byla to odměna dost problematická:
Na mostě se po tobě otáčeli a šeptali si:
Hrome, snad to není ten Dante, písař s pověstí muže,
který prošel peklo a neměl ani tolik slušnosti a taktu,
aby tam zůstal?
Všechno tvé zlo zůstane zde, na zemi,
v toužebném očekávání dalšího vtělení.
Všechno tvé dobro zůstane zde, na zemi,
v marném očekávání tvého návratu.
[9]
[poezie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Sebeláska k průměrnosti je prima,
ale už tě viděli
nepříčetně zkrásnět blízkostí smrti?
Na nohy jsi jim nemohl pomoci,
pomoz jim aspoň na kolena.
14
Kdo si zřídil hospodářství,
musí se smířit s tím,
že vlci se snaží dostat dovnitř, psi ven.
Zločinec čerpá sílu k činu z víry,
že svědomí nepřežívá vědomí.
Ty ale žij tak, aby v domě tvé duše
nebyly k průzkumu jen třinácté komnaty.
Daniel Hradecký se narodil 21. 4. 1973 v Mostě. Vydal básnický triptych Muž v průlomu (Orpheus,
2004) a básnickou sbírku V cirkuse Calvaria (Kniha Zlín, 2009).
[ 10 ]
Klece
Abdulrazak Gurnah
Někdy se Hamidovi zdálo, jako by v obchodě pracoval odjakživa a jako by tam měl zůstat až do smrti. Už ho netrápila úzkost, ani za hluboké noci neslýchal tajné mručení, z něhož se mu jednou v noci hrůzou zastavilo srdce. Už pochopil, že pochází ze sezónních
mokřin, které oddělovaly město od townshipů a v nichž se to hemžilo životem. Krámek
stál na dobrém místě, na hlavní křižovatce cest vedoucích z předměstí. Otevíral ho hned
za rozbřesku, kdy se kolem šourali první dělníci, a nezavřel ho, dokud se všichni kromě posledních opozdilců nedovlekli domů. S oblibou říkával, že ze svého místa vidí, jak kolem
něho prochází všechen život. Během špičky byl neustále na nohou, povídal si se zákazníky,
žertoval s nimi, obletoval je a měl radost z toho, jak šikovně si počíná a jak dobře vede obchod. Později klesal vyčerpaný na sedátko přikryté krabicí, které mu sloužilo jako pokladna.
Děvče se v krámku objevilo jednou pozdě večer, právě když si říkal, že už by měl zavřít.
Předtím se dvakrát přistihl, že klímá, což mohlo být za tak zoufalých časů nebezpečné. Podruhé se probudil s trhnutím, zdálo se mu totiž, že mu obrovská ruka svírá hrdlo a zvedá
ho ze země. Děvče stálo před ním, čekalo a tvářilo se znechuceně.
„Máslo,“ řekla po dlouhém, drzém čekání. „Za šilink.“ Při těch slovech se napůl odvrátila, jako by ji pohled na něj rozčiloval. Byla omotaná kusem látky, který měla zastrčený
v podpaží. Měkká bavlna ji pevně obepínala a odhalovala obrys její půvabné postavy.
Odkrytá ramena se jí v šeru třpytila. Vzal si od ní misku a sklonil se k plechovce s máslem.
Naplnila ho touha a náhlá bolest. Když jí misku vracel, věnovala mu mdlý pohled. Měla nepřítomný výraz a oči se jí leskly únavou. Všiml si, že je mladá a že má malý kulatý obličej
a hubený krk. Beze slova se obrátila, dlouhým krokem se přenesla přes betonový příkop,
který odděloval obrubník od silnice, a vydala se zpátky do tmy. Hamid sledoval její vzdalující se postavu a měl chuť za ní křiknout, aby si dávala pozor. Jak mohla vědět, že na ni tam
ve tmě něco nečíhá? Potlačil nutkání zavolat na ni a z úst se mu vydralo jen slabé zachrčení. Čekal a napůl počítal s tím, že ji uslyší vykřiknout, ale slyšel jen vzdalující se klapot
jejích sandálů, jak se hroužila hlouběji do noci.
Bylo to hezké děvče, a jak tam tak stál, přemýšlel o ní a hleděl do prázdného prostoru
ve tmě, v němž zmizela, bůhvíproč mu začalo být ze sebe samotného nanic. Bodejť by se
na něj nedívala s opovržením. Jeho tělo i ústa vydávaly nepříjemný zápach. Nebyl důvod
mýt se častěji než každý druhý den. Cesta z postele do obchodu trvala asi minutu a nikam
jinam nechodil. Nač se mýt? Nohy měl zkroucené z nedostatku pohybu. Strávil den v zajetí, celé měsíce a roky tak uběhly. Byl trouba, který trčel celý život zavřený v ohradě. Unaveně zavřel obchod s vědomím, že se celou noc bude vyžívat ve své ubohosti.
Následujícího večera přišlo děvče do krámku znovu. Hamid právě rozmlouval s jedním
ze svých stálých zákazníků, o mnoho starším člověkem jménem Mansur, který žil nedaleko a občas večer přicházel do obchodu na kus řeči. Kvůli šedému zákalu byl napůl slepý
a lidé si ho pro jeho nemoc dobírali a tropili si z něho kruté žerty. Někteří o Mansurovi
říkali, že vidí čím dál hůř, protože má oči plné sraček. Vyhledával společnost mladých
mužů. Hamid si občas říkával, nechodí-li Mansur do obchodu proto, že mu o něco jde, že
[ 11 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
se třeba zajímá o něho. Ale možná to byly všechno jenom zlomyslné klepy. Když děvče přišlo blíž, Mansur zmlkl a s přimhouřenýma očima se snažil si ji ve špatném světle prohlédnout.
„Máte leštidlo na boty? Černé?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděl Hamid. Jeho hlas zněl ztuhle, takže si odkašlal a ještě jednou řekl
Ano.
Děvče se usmálo.
„Vítej, drahoušku. Jakpak se dneska máme?“ zeptal se Mansur. Měl tak silný přízvuk
a mluvil tak hlasitě a vzletně, že Hamida napadlo, není-li to míněno jako vtip. „Ty jsi ale
krásně cítit, to je přímo rajská vůně! Hlas máš jako zuwarde a tělo jako gazela. Pověz mi,
msichana, kdy budeš mít večer čas? Potřebuju, aby mi někdo pomasíroval záda.“
Děvče mu nevěnovalo pozornost. Zády k nim Hamid slyšel, jak Mansur na děvče dál
mluví, halasně jí skládá ztřeštěné poklony a přitom se snaží domluvit si s ní schůzku. Ze
samého zmatku nemohl Hamid najít plechovku s leštidlem. Když se s ní nakonec otočil,
připadalo mu, že ho děvče celou dobu sledovalo. Pobavilo ho, že byl tak nervózní. Usmál
se, ale ona se zamračila a dala mu peníze. Mansur vedle ní mluvil, přemlouval ji a lichotil jí
a přitom chrastil mincemi v kapse kabátu, ale ona se obrátila a odešla.
„Podívej se na ni. Snad ani slunce by se na ni neodvážilo svítit. Hrdost sama! Ale ve
skutečnosti je snadno k mání,“ prohlásil Mansur a jeho tělo se lehce otřásalo potlačovaným smíchem. „Ani se nenaděješ a budu ji mít. Kolik myslíš, že bude chtít? Všechny
ženské jsou takové. Dělají ze sebe bůhvíco a tváří se znechuceně… ale jak je dostaneš do
postele a šoupneš jim ho tam, hned poznají, kdo je pánem.“
Hamid se přistihl, že se směje, aby zachoval dobré vztahy. Nemyslel si však, že by se
děvče dalo koupit. Protože dělala všechno s takovou jistotou a lehkostí, nedokázal uvěřit
tomu, že by byla natolik poddajná, aby Mansurovi jeho plán vyšel. Znovu a znovu se k té
dívce v duchu vracel a když byl sám, představoval si, jak se s ní miluje. V noci, když zavřel
krám, si šel na chvíli sednout k starci jménem Fajir, kterému obchod patřil a který bydlel
vzadu za ním. Nedokázal se už o sebe postarat a jen zcela výjimečně si přál opustit lůžko.
Jedna žena, která žila poblíž, o něj přes den pečovala a na oplátku si z obchodu brala zadarmo zboží, ale v noci byl nemocný stařec rád, když u něj Hamid chvíli poseděl. Zatímco
si povídali, v pokoji se vznášel pach umírajícího. Většinou nebylo o čem mluvit, takže jako
obvykle hořekovali nad špatnými obchody a plačtivě se modlili za Fajirovo uzdravení. Když
ho přemohla sklíčenost, hovořil Fajir se slzami v očích o smrti a o posmrtném životě. Pak
Hamid odvedl starce na záchod, ujistil se, že má čistý a prázdný nočník, a nechal ho
samotného. Dlouho do noci si Fajir povídal pro sebe a přitom někdy slabě zvedal hlas a volal Hamidovo jméno.
Hamid spal venku na vnitřním dvorku. Když pršelo, udělal si místo v malém skladu
a přespával tam. Noci trávil sám a nikdy nechodil ven. Bylo to už víc než rok, co vůbec vyšel z obchodu. Předtím chodil ven jen s Fajirem, dokud nebyl stařec upoután na lůžko. Fajir
ho brával každý pátek do mešity a Hamid se pamatoval na zástupy lidí a rozpraskané
chodníky, z nichž za deště stoupala pára. Cestou domů se zastavovali na trhu a stařec mu
vyjmenovával názvy lahodného ovoce a jasně zbarvené zeleniny,a některé bral do rukou
a dával mu je, aby si k nim přičichl a dotkl se jich. Od dětství, kdy přišel do tohoto města,
pracoval Hamid pro starce. Fajir ho živil a on pracoval v krámku. Na konci každého dne
trávil noci sám, přičemž často myslel na otce a matku a na rodné město. Ačkoli už nebyl
malý chlapec, při těch vzpomínkách se pokaždé rozplakal a cítil se ponížen pocity, které
ho nedaly pokoj.
Když přišlo děvče znovu do krámku, aby nakoupilo fazole a cukr, Hamid jí dal pořádnou
míru. Všimla si toho a usmála se na něj. Zářil radostí, i když věděl, že se v jejím úsměvu
skrývá stopa posměchu. Při další návštěvě na něj doopravdy promluvila. Šlo sice jen
o pozdrav, ale pronesla ho vlídným hlasem. Později mu prozradila, že se jmenuje Rukiya
a že se nedávno přistěhovala do sousedství k příbuzným.
„Odkud jsi?“ zeptal se.
„Z Mwembemaringa,“ odpověděla a mávla rukou, aby naznačila, že je to daleko. „Ale
musí se tam po bočních cestách a přes kopce.“
Podle modrých bavlněných šatů, které nosila přes den, poznal, že je zaměstnaná
u někoho v domácnosti. Když se jí zeptal, kde pracuje, nejprve si lehce odfrkla, jako by
chtěla říct, že je to zbytečná otázka. Pak mu prozradila, že zatím dělá pokojskou v jednom
z těch nových hotelů ve městě, dokud si nenajde něco lepšího.
[ 12 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
„V tom nejlepším, v Equatoru,“ vysvětlila. „Mají tam bazén a všude jsou koberce. Skoro
každý host je mzungu, Evropan. Máme tam taky pár Indů, ale žádného z těch lidí z autobusu, co jsou po nich cítit prostěradla.“
Zalíbilo se mu pokaždé chvíli postát u dveří své ložnice na zadním dvorku, když v noci
zavřel obchod. Ulice v tu hodinu zely prázdnotou a vládlo v nich ticho. Nebyla to ta přeplněná, nebezpečná místa jako ve dne. Často myslel na Rukiyu a někdy pronášel nahlas
její jméno, ale vzpomínky na ni mu jen ještě víc připomínaly jeho osamělost a ubohost.
Myslel na to, jak se na něj poprvé podívala, jak odcházela v šeru pozdního večera. Toužil se
jí dotknout… Tohle s ním udělala léta strávená na tmavých místech, uvažoval, takže teď
vyhlížel do ulic cizího města a představoval si, že ho spasí dotek neznámé dívky.
Jednou v noci vyšel do ulice a zavřel za sebou dveře na závoru.
Kráčel zvolna směrem k nejbližší pouliční lampě a pak k té za ní. Ke svému překvapení
necítil strach. Slyšel, jak se něco pohnulo, ale nepodíval se. Pokud neví, kam jde, není důvod se bát, protože se může stát cokoli. Ta myšlenka ho uklidňovala.
Zahnul za roh do ulice lemované obchody. V jednom nebo dvou se svítilo. Pak zahnul
za další roh, aby unikl světlům. Nikoho neviděl, ani strážníka ani nočního hlídače. Na okraji
náměstí se na několik minut posadil na dřevěnou lavičku a podivoval se, že mu všechno
připadá tak povědomé. V jednom rohu se vypínala věž s hodinami, které tlumeně tikaly do
tiché noci. Po stranách náměstí stály kovové sloupky, lhostejné a bezchybné. Na jednom
konci parkovaly v řadách autobusy a v dálce slyšel šumění moře.
Šel za tím zvukem a zjistil, že není daleko od nábřeží. Pach vody mu najednou připomněl jeho rodiště. To město také leželo u moře, a kdysi si hrával na pláži a na mělčině jako
všechny ostatní děti. Už o něm nepřemýšlel jako o místě, kam patří, o místě, kde je jeho
domov. Voda tiše šplouchala u paty přístavní zdi a Hamid se zastavil a díval se, jak v podobě bílé pěny naráží do betonu. Na jednom z mol stále jasně zářila světla a ozýval se odtamtud hukot běžícího stroje. Nezdálo se mu možné, že by v tuhle noční dobu mohl někdo pracovat.
Na druhé straně zálivu zářila světla, jednotlivé osamělé tečky rozvěšené na pozadí tmy.
Kdo tam asi bydlí? přemýšlel. Otřásl se strachy. Snažil se představit si lidi žijící v tom temném koutu města. Jeho mysl mu před očima kreslila obrazy silných mužů s krutými tvářemi, kteří na něj zírali a smáli se. Viděl matně osvětlená prostranství, kde na cizince číhají
stíny a kde se později muži a ženy shromáždí nad mrtvým tělem. Slyšel dusot jejich nohou
poskakujících při starém obřadu a slyšel jejich vítězné výkřiky, zatímco krev jejich nepřátel stékala na zdupanou zem. Lidí, kteří žili ve tmě na druhé straně zátoky, se však nebál
jen kvůli fyzické hrozbě, kterou přestavovali. Bál se jich, protože oni věděli, kde jsou, kdežto on byl uprostřed ničeho.
Obrátil se zpátky k obchodu a přitom navzdory všemu nedokázal odolat pocitu, že se
něčeho odvážil. Od té doby se pokaždé, když zavřel v noci obchod a postaral se o Fajira, vydal na procházku po nábřeží. Fajirovi se to nelíbilo a stěžoval si, že ho nechává samotného, ale Hamid si jeho reptání nevšímal. Občas zahlédl lidi, ale ti jen prošli rychle kolem
a ani se na něj nepodívali. Přes den vyhlížel dívku, která nyní takto vyplňovala jeho čas.
V noci snil o tom, že je s ní. Při procházkách ztichlými ulicemi si představoval, že jde s ním,
že mluví a směje se a občas mu pokládá dlaň na šíji. Když přišla do obchodu, vždycky jí
něco přidal a čekal, až se usměje. Často se dali do řeči, pozdravili se a prohodili pár přátelských slov. Když nějaké zboží došlo, obsloužil ji z tajných zásob, které schovával pro
zvláštní zákazníky. Kdykoli sebral odvahu, řekl Rukiyi, jak jí to sluší, a ze samé touhy
a zmatku upadal do rozpaků, když ho odměnila zářivým úsměvem. Hamid se musel sám
pro sebe smát, když si vzpomněl, jak se Mansur v souvislosti s dívkou holedbal. Nešlo
o děvče, které by se dalo koupit za pár šilinků, ale bylo třeba se jí dvořit, získat si ji sebevědomým vystupováním a odvahou. A ani Mansurovi, s očima napůl zalepenýma sračkami,
ani Hamidovi se k něčemu takovému nedostávalo slov ani hlasu.
Jednou pozdě večer přišla Rukiya do krámku koupit cukr. Měla na sobě ještě pořád
pracovní šaty, které byly v podpaží zpocené. V obchodě nebyli žádní jiní zákazníci a ona
podle všeho neměla na spěch. Začala si ho trochu dobírat a řekla něco o tom, jak se Hamid
nadře.
„Musíš být hrozně bohatý, když trávíš tolik hodin v obchodě. Nemáš na dvorku jámu,
kam si schováváš peníze? Všichni vědí, že obchodníci mají tajné poklady… Šetříš, aby ses
mohl vrátit domů?“
„Já nic nemám,“ ohradil se. „Nic mi tady nepatří.“
[ 13 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Nevěřícně se zachichotala. „Ale stejně se moc nadřeš,“ poznamenala. „A neužiješ
žádnou pořádnou zábavu.“ Pak se usmála, když jí přidal navíc lžíci cukru.
„Děkuju,“ řekla a naklonila se, aby si od něj vzala balíček. Zůstala v té poloze o chvilku
déle, než bylo třeba, a pak se zase pomalu postavila. „Pořád mi něco dáváš. Vím, že za to
budeš něco chtít. Ale to mi pak budeš muset dát víc než jen tyhle malé dárky.“
Hamid neodpověděl, protože ho přemohl stud. Děvče se rozpustile zasmálo a mělo se
k odchodu. Jednou se ohlédlo, zazubilo se na něj a pak se ponořilo do tmy.
Přeložil Milan Orálek.
Aluze děkuje Abdulrazaku Gurnahovi za svolení k otištění tohoto překladu.
The publisher wishes to thank Mr. Gurnah for his permission to publish this translation.
Abdulrazak Gurnah je tanzanijský spisovatel. Narodil se v roce 1948 na Zanzibaru, ale od dvaceti let
žije ve Velké Británii, kde nyní působí jako profesor anglické literatury na univerzitě v Kentu. Je editorem knihy Cambridge Companion to Salman Rushdie a autorem románů Paradise (1994), který byl
navržen na Bookerovu cenu, By the Sea (2001) či Last Gift (2011).
[ 14 ]
Povídky
Taňa Maljarčuk
Zamagurka
Cizina
Vaňka nikdy nebyla za hranicí Zamagurky. Když byla malá, neznala ani slovo „svět“.
Když ho pak poznala, rozhodla se, že svět – to je Zamagurka. Za jejími hranicemi nic není.
Vaňčina máma říkala všemu, co bylo za vesnicí, cizota. Neustále opakovala, že člověk tam
v žádném případě nemůže jít, protože by zemřel. Vaňka tomu věřila do té doby, než se
pokusila zemřít.
Právě tehdy pošel první Šaryk. Pošel stářím a jeho smrt nikoho nepřekvapila, dokonce
ani jeho samého. Šaryk prostě jednoho dne nevylezl z boudy. Vaňka mu ráno donesla
žrádlo, ale neslyšela v boudě žádný pohyb. Vytáhla Šarykovo tělo ven a začala z něj
stahovat obojek a řetěz. Vaňčin manžel Lesko seděl na lavičce pod ořechem a kouřil ještě
ne zcela zežloutlé lístky tabáku. Zpod ořechu křičel na Vaňku: „Co to je za psa, že pojde
v boudě?! Stydím se za takovýho psa! Měl si z krku stáhnout vobojek a utýct pryč. Žádnej
pořádnej pes neukazuje pánům, jak umírá!“
„Copak tys byl jeho pánem?“ podivila se Vaňka.
„A kdo, když ne já?“
Vaňka zakopala tělo psa na konci zahrady a zapálila jeho boudu. Bouda hořela špatně,
hodně dýmila a dým byl cítit mrtvým psem.
„Proč pálíš tu boudu?!“ křičel Lesko. „Kde teď bude žít další pes?!“
„Nepotřebujeme víc psů.“
„Jakže nepotřebujem? A kdo bude hlídat hospodářství?“
„Ty.“
Vaňka byla přesvědčená, že pes nechtěl odejít, protože až do konce věřil, že neumře.
Nechtěl umřít. Pes doufal, že tady, doma, ho smrt nenajde, protože hledat v chalupě je
těžší než v cizotě. Vaňka se bála, že tady, doma, ji smrt nemusí najít. Proto se Vaňka rozhodla odejít. Nechtěla, aby na ni smrt zapomněla.
Bylo šest hodin ráno a v rádiu hráli hymnu, když Vaňka potichoučku vyšla z chalupy.
Lesko ještě spal. Vaňka si oblékla svou nejhezčí manšestrovou sukni a zelený plášť, obula
si nové holínky pro případ, že by jí při umírání byla zima. Vzala si s sebou rudou koženou
brašnu, s jakou obvykle chodila do mlékárny. Do brašny si dala chleba se sádlem a sklenici
kysaného mléka pro případ, že by chtěla před smrtí něco sníst. Bylo jí tehdy 29 let, ale vypadala mnohem starší. Měla od půdy černé ruce, vrásčitý obličej s nepřirozeně červenými
tvářemi, na noze se jí již udělalo kuří oko, které ji za chůze velmi trápilo, a proto Vaňka
kulhala.
Zamagurka nespala, ale všichni si ještě hověli v teplých postelích. Na silnici Vaňka potkala Šumského, místního zloděje a opilce, který se zřejmě vracel z dalšího kšeftu. Šumský
byl už nebo ještě opilý, proto mu Vaňka mohla říct pravdu.
„Kam deš tak brzo, Vaňko? Mlékárna je ještě zavřená.“
[ 15 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
„Odcházím ze Zamagurky.“
„A to proč? To je moc nebezpečný! Tam tě nikdo nepolituje.“
„Nechci, aby mě litovali. Jdu do cizoty.“
„Byl sem tam jen jednou a víckrát nechcu. Zavřeli mě tam do vězení. Sedm let sem seděl za mřížema v Čerkasech. Vzpamatuj se! V cizotě nic lepšího nenajdeš!“
„A copak tady bylo dobře?“
Vaňka byla tak šťastná, že odchází, že ani nešla, ale spíš tancovala. Šumský se za ní
udiveně díval, ale pak, když zmizela z jeho zorného pole, plivnul na cestu a šel se domů vyspat.
Zamagurka končila na kopci za kapličkou. Vaňka tu byla již dříve, ale nikdy nepřekročila neviditelnou hranici za ní.
Vaňka se u kapličky pokřižovala a odvážně se vydala dál. Široká hliněná cesta náhle
skončila a změnila se v cestičku, kterou už dávno nikdo nešel.
Vaňka ušla cizotou deset metrů a zastavila se. Vyčkávala. Nic se nestalo. Ušla ještě deset metrů a zase nic. Vaňka začala být lehce nervózní. Dala se do běhu. Běžela dlouho, ale
nic se nestalo. Čas od času jí přišlo na mysl, že se už Lesko vzbudil a hledá ji. A možná že
nehledá. Ale bude, to je jisté. Bude hledat po celém hospodářství, ale nenajde ji. Lesko nevyjde z hospodářství, aby Vaňku našel. Prostě ho nenapadne, že by mohla být někde za
ním.
Kolem oběda se Vaňka dostala na velkou silnici. Mnohem větší než tu, co byla v Zamagurce.. Obrovskou, s bílým pruhem uprostřed. Cestou Vaňka potkávala nějaké neznámé
lidi, ale nemluvila s nimi. Šla rovně a nerozhlížela se. Náhle vedle Vaňky zastavil automobil.
„Nechceš svézt?“ křikli odtud.
Vaňka mlčela. Z auta vystoupili dva muži – jeden starší, druhý mladší. Oba měli zrzavé
vousy a vojenskou uniformu.
„Kam deš?“ zeptal se starší. „Sedej do auta, svezem tě.“
Vaňka mlčela. To je ono, myslela si, to je ono, přišlo si to pro mě. Vaňka si vždy myslela, že smrt je žena, ale teď se ukázalo, že muž, a ne jeden, ale dva.
„Proč mlčíš? Nechceš s náma mluvit?“ Vaňka ten hlas slyšela už někdy dřív, možná
v rádiu, ale jistě to nevěděla.
„Jedeš s náma, nebo ne? Jestli ne, tak to řekni, protože spěcháme!“
„Ano-ano,“ zadrmolila Vaňka, „jedu s váma, ale počkejte chviličku!“
Muži si vyměnili pohled a pokrčili rameny. Vaňka vytáhla z brašny chleba se sádlem
a kvapem ho začala jíst. Cítila, že má velký hlad. Poslední hlad v životě je vždy největší.
Hospodářství
Mám hospodářství, myslel si Lesko, když jeho žena zemřela. Mám hospodářství, a proto jsem prostě šťastný. Třebaže tam Vaňka chyběla, třebaže tam chyběly její ranní hádky
a její noční poslouchání rádia puštěného na maximum.
Když se vzbudil a nenašel Vaňku v posteli, pomyslel si, že už na zahradě kope řepu. Šel
na zahradu, ale Vaňku nenašel. Sedl si na lavičku pod ořechem, kouřil tabák a začal na ni
čekat. Určitě šla do mlékárny zanést mléko. Čekal dlouho, ale Vaňka se nevracela. Ve chlévě zabučely krávy. Zabučely tak, jako by je nikdo ráno nepodojil. Lesko šel do chléva a začal krávy hladit po hřbetě, třebaže jim tak nemohl pomoci. Podojit krávy také nemohl, protože neměl na pravé ruce jeden prst.
Po obědě začal Lesko Vaňku hledat po celém hospodářství. Nejprve si myslel, že se
před ním někde schovala, třebaže to nikdy před tím nedělala. Díval se všude, volal ji,
sprostě nadával, proklínal ji, ale nenašel ji. Ani v šopě, ani ve stodole, ani ve sklepě, ani ve
studni. Lesko křičel do studny, dokonce šťáral po jejím dně dlouhým hákem určeným k vytahování věder a hrnečků ze studny. Vědra a hrnečky do studny padaly často a roky mohly
ležet na studeném a kluzkém dně. Lesko byl přesvědčen, že je to tam studené a kluzké.
Pak si Lesko pomyslel, že se jeho žena neozývá, protože ztratila vědomí a leží teď v nějakém zastrčeném koutě a čeká na jeho pomoc. Přestal ji volat a proklínat a jen mlčky prohledával hospodářství podruhé, potřetí, podesáté. Nikde nebyla. Nebyly tam ani její holínky, zelený kabátek bez rukávů, ani brašna, s jakou Vaňka stále chodila do mlékárny.
[ 16 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Lesko tam zaběhl, ale mlékárna již byla zavřená. Nikdo o Vaňce nic neslyšel a od večera ji ani neviděl.
Lesko seděl na lavičce pod ořechem a přemýšlel. Seděl tak do večera a pak celou noc
a celé další ráno. Doufal, že teď, právě teď, se otevřou vrátka a na dvůr vejde Vaňka, vejde
tak, jako by se nic nestalo, a ona by se mohla tak zachovat, opravdu mohla, jelikož byla vždycky trochu bláznivá. A Lesko by nic neřekl. Ani slovo. Vůbec by se s Vaňkou den dva nebavil, aby poznala, jak mu bylo, když ji hledal, aby ji trochu potrápilo svědomí. Protože
Vaňka se vždycky z jakéhosi důvodu chovala tak, jako by ho nemilovala, nevážila si ho, nelitovala. Dokonce se možná chovala tak, jako by ho nenáviděla. Ale Lesko ví, že to není
pravda. Žena miluje svého muže, dokonce i když ho nenávidí.
Vrátka se opravdu otevřela a na dvůr vstoupil Šumský. Už trochu opilý, s velkým pytlem pšenice, kterou ukradl u souseda.
„Co tu chceš?!“ křiknul na něj Lesko, ačkoli měl ve skutečnosti radost, že Šumský přišel.
Nový Šaryk začal na Šumského štěkat ze vzdálenosti svého řetězu.
„Slyšel jsem, že hledáš Vaňku,“ odpověděl Šumský, postavil pytel s pšenicí vedle studny a sám si přisedl k Leskovi na lavičku.
„A co je ti po tom? Hned se vrátí. Dlouho se kurvit nebude,“ Lesko si zapálil novou cigaretu a vypustil z úst velký oblak dýmu.
„Vím, co je s Vaňkou,“ zašeptal Šumský.
„Co o tom, ty sráči, víš!“
„Viděl sem ji včera před úsvitem. Měla na sobě manšestrovou sukni, nový holínky, zelenej kabátek bez rukávu.“
„No vždyť ti říkám, že se šla kurvit! Jak se vrátí, stáhnu z ní kůži!“
„Ta už se určitě nevrátí.“
„Odkud to víš?“
„Odešla.“
„Kam šla?“
„No, jak se de…“
„Kam?“
„No, copak seš tak hloupej, nebo to jen děláš?“ Šumský plivnul na kámen, který ležel
pod lavičkou.
„Neplivej mi na můj dvůr!“
Šumský zvednul svůj pytel pšenice a šel domů. Šaryk v boudě ztichl. Slunce zapadlo
a na nebi se místo něj objevil měsíc. To je divný, pomyslel si Lesko, měsíc – to je úplně
něco jinýho než slunce, je takovej neduživej a svítí tak mdle, ale stejně ho někdo potřebuje. Například on. Měsíc je též částí jeho hospodářství. Protože hospodářství – to není
jen zemská podstata, ale i nebeská.
Třetího dne Lesko vypravil Vaňce pohřeb. Přišlo hodně lidí, jelikož všichni v Zamagurce
měli pohřby velmi rádi. Přišel fotograf a hledal mrtvolu, aby ji vyfotil, ale nenašel ji. A tak
odešel s nepořízenou.
Lesko seděl v čele stolu, jedl postní jídlo a pil horilku. Zčernal, neoholil se, už tři dny nepodojil krávy a ty pošly. Šaryk z hladu zpitoměl, utrhl se ze řetězu a utekl do lesa.
Hosté vyprávěli, jaká byla Vaňka dobrá hospodyně, jak ráda poslouchala rádio, jak je jí
škoda, ale nic nenaděláš – umřela, tak umřela. Taková je vůle boží.
Přesně tak – umřela. Jestliže někdo jde Tam, znamená to, že jde zemřít. Lesko o tom
vůbec nepochyboval.
„Byla dobrou manželkou,“ řekl hostům, „odešla Tam, abych neviděl, jak umírá. Někdy
se dokonce i psi bojí udělat takovej krok. Byla odvážná. Bylo nám spolu dobře, to znamená, bude dobře i samotnýmu.“
„A teď,“ ukončil to Lesko, „jděte pryč z mýho hospodářství! Vypadněte! Ať vás tu
víckrát nevidím!“
Láska
Něco bylo špatně. Něco Leska zneklidňovalo několik následujících let. Nepochyboval,
že Vaňka zemřela a přijal to jako něco, co se mělo stát. Ale něco bylo špatně. Vaňka odešla
poněkud náhle a nezanechala po sobě tělo. Bylo mu to líto. Chtěl by mít na zamagurském
[ 17 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
hřbitově její hrob. Ba co víc, pohřbil by ji jednoduše na dvoře, aby vše, co je jeho, měl
u sebe. Neměl její hrob a neměl, kam by o Vánocích položil trochu kuti1 a o Velikonocích
dvě svěcená vajíčka. Neměl se kde pomodlit. Hospodářství existovalo na zemi i na nebi,
tam, kde každou noc svítí měsíc, ale neexistovalo pod zemí. Nemělo svého umrlce.
Přesto se Leskovi někdy zdálo, že ve skutečnosti byl vždycky sám. Že nikdy ženatý nebyl a nikdy Vaňku ve skutečnosti neznal. Někdy na ni až natolik zapomínal, že se zdálo,
jako by nikdy ani neexistovala. Leska to děsilo. Každý dvůr musí mít hospodáře i hospodářku a děti, které pak dvůr opustí a vydají se hledat svůj vlastní. Proto bylo něco špatně.
Lesko si často myslel, že se Vaňka stejně vrátí, protože jinak nic nemá smysl. Jinak nemá
jeho život ani jeho hospodářství význam. Prostě výmysl. Výmysl a dokonce ne Leskův, jelikož on nebyl schopný něco tak strašného vymyslet. Lesko měl strach.
Někdy v noci vstal a toulal se po dvoře. Zdálo se mu, že Vaňka někde v temném koutku
sedí a pláče. A někdy se odtud směje, velmi hlasitě, tak, že si Lesko musí rukama zakrývat
uši. Vaňka by mohla něco takového udělat, protože byla vždy bláznivá. Vždy mu dělala
samé naschvály, myslela si, že je hloupý, ale on není hloupý! Lesko vůbec není hloupý. Měl
tři třídy školy, přečetl jednu knížku, dalo by se říct, že ví o světě vše!
Někdy se Lesko cítil velmi osamělý. Pořídil si nového Šaryka a ten Šaryk se také cítil
osamělý, alespoň Leskovi to tak připadalo. Koupil si také nové tele a pásl ho prostě tak –
na dvoře. Na dvoře vyrostla v hojné míře tráva. Až přespříliš, jako by tráva někam spěchala. Lesko seděl na lavičce pod ořechem a tele se u něj páslo – a bylo dobře.
Lesko začal hrozně smrdět. Někdy se jemu samotnému z toho zápachu chtělo zvracet.
Neholil se, nemyl se, neměnil si košile. Jednou se Leskovi hrozně chtělo na záchod, už se
vydal k brance na zahradu, ale pak si pomyslel, že je jedno, kde to udělá – jestli tady nebo
v šatně, protože se to stejně nikdo nedoví. Nikomu se z toho neudělá zle a jemu samému
to je dokonce příjemné. Chce se mu zvracet, ale to nic. Teď, když ani nemusí chodit na záchod, je skutečně soběstačný. Sám sebou.
Vyhodil rádio. Přesněji – pohřbil ho. Vykopal na dvorku malou jámu a rádio do ní pohřbil. Trochu se pak uklidnil, ale ne nadlouho. Jelikož rádio pod zemí neutichlo. Vždy
o půlnoci a v šest hodin ráno našlo nějaký způsob jak hrát tu prokletou sovětskou hymnu.
Lesko ho slyšel ve své posteli a sprostě nadával. Jako by to rádio bylo živá bytost, jež se
může kvůli sprostému slovu urazit.
V zimě to bylo obzvlášť těžké. Lesko celé dny nevylézal z postele, nic nejedl, netopil
v kamnech, protože si v létě neudělal zásoby dřeva. Jen každý den vypil půl deci
samohonky – a to mu stačilo. Přestal se modlit. Přestal otevírat oči. Někdy dokonce zkoušel přestat dýchat, ale to se nedařilo. Lesko chtěl umřít, protože se cítil již na pokraji sil,
ale nebyla to pravda. Bylo mu jen 35 let, možná že i méně. Vaňka měla v té době skoro třicet.
„Kde jsi? Proč se ke mně nevracíš?“ šeptal Lesko ve tmě, aniž by věděl, že šeptá.
„Miluji tě! Miluji tě teď víc, než kdy předtím.“
Šumský viděl, že Lesko nevychází z chalupy a často chodil krást vše, co se po hospodářství jen tak povalovalo. Odnesl všechno z letní kuchyně, ze stodoly, z šopy. Skočil do
sklepa, ale tam nebylo nic kromě letitých kvašených okurků. Jednou dokonce vlezl oknem
do chalupy a odnesl odtud všechny obrazy. Lesko slyšel, jak Šumský obrazy odnáší, ale nezabránil mu v tom. Ležel ve tmě a díval se, jak se Šumský pohybuje v chalupě, tiše jako
všichni zloději, ale Leskovi se zdálo, že to Vaňka hledá své rádio. Nenajdeš ho, radoval se
Lesko, nenajdeš svý rádio, tak jako já nenašel tebe.
Vaňka se vrátila jednoho parného letního dne. Potichu otevřela vrátka a nový Šaryk na
ni nezačal štěkat, třebaže Vaňku do té doby neznal. Lesko seděl na lavičce a viděl vše od
začátku, od úplně prvního okamžiku, kdy vrátka zaskřípala. Nestihl se zaradovat, nestihl si
přát – ať je to Vaňka. Ale byla to ona. V těch samých holínkách, v té samé sukni, v zeleném
kabátku bez rukávu.
„Že se nestydíš, chlape, celej den sedět bez práce na lavičce!“ řekla Vaňka. Lesko se na
ni udiveně díval a nemohl ze sebe vypravit ani slovo, dokonce ani zaklít. Přemýšlel, zda je
před ním opravdová Vaňka, nebo vymyšlená. Zda je živá, nebo mrtvá.
„Proč tak smrdíš, chlape?“ Vaňka běhala po hospodářství a hrozila se, jak se vše
změnilo.
Je jedno, jaká je, pomyslel si Lesko, zda je živá, nebo mrtvá – hlavně že je to ona. Řekl:
„Všude dobře, doma nejlépe, no ne?“
[ 18 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Cítil, že je velmi šťastný, neuvěřitelně šťastný. Vaňčino nadávání mu znělo jako hudba
a tato hudba se linula odevšad, zaplňovala jeho vyschlé černé srdce i vše kolem.
Podívejme se, pomyslel si Lesko, už to vypadalo, jako by byl konec, ale teď je znovu začátek. Ano, život teprve začíná!
Lesko vzal ze stodoly kosu a vydal se s ní dohonit Vaňku.
„Kdes byla, feno?! Ptám se tě, kdes byla?!“ křičel.
„Co je ti po tom, kde sem byla?!“ vykřikovala Vaňka a schovávala se za stodolu. „Tam,
kde sem byla, tam už nejsem!“
Život právě začíná! Lesko plakal radostí. Život právě začíná!
Ačkoliv ani to možná nebyla pravda.
Hlasy
Veterinář
Jsem starý. Moc věcí už mě nezajímá. Nevím, možná jsem se stal bezcitným. Ale možná
se to starým lidem stává. Přestane je zajímat všechno lidské, všechny ty lidské vášně, pocity, emoce. Za svůj život jsem již viděl mnoho smrti, ale smrt – to je největší lidská vášeň.
Ale i ta mě už nechává klidným. Jsem veterinář, v tom to možná vězí.
Před týdnem jsem se stal svědkem strašné nehody. Automobil srazil mladou dívku.
Lidé se seběhli. Ten, co seděl za volantem automobilu, utekl. Nechal svůj automobil stát
na silnici. Viděl, že někoho srazil, vyběhl z auta – a ona leží na silnici, je celá od krve – utekl neznámo kam. Někam mezi domy. Držel jsem tu sraženou dívku za ruku, dokud nezemřela. Nemohl jsem už nic udělat. Sténala a dívala se na mě. Byl jsem poslední, koho ve
svém životě viděla. A ona si to uvědomovala, viděl jsem to. Uvědomovala si, že jsem poslední člověk, jakého si bude pamatovat, proto na mě tak upínala zrak. Taková krásná.
Lidé kolem volali o pomoc, pobíhali, někdo dokonce plakal, mámy odváděly z místa nehody malé děti, ale já necítil nic strašného. Bylo mi jí jen líto, protože byla tak mladá a tak
krásná. A určitě hodná, protože její oči byly hodné, hodně velké a hodné.
Držel jsem ji za ruku, ale dívka ten stisk necítila. Krev z ní vytékala jako z prasete, a já
jsem nemohl nic udělat. Její bílá halenka zčervenala. Rozepnul jsem knoflík, aby se jí naposledy snáze dýchalo. Dívka měla na krku velké mateřské znaménko, takové nepřirozené, ale hezké. Myslel jsem si, že bych jí měl něco říct, něco takového, co by jí řekli její
příbuzní, kteří ji milují, ale na nic jsem nemohl přijít. Vše mi připadalo tak hloupé a zbytečné. Jediné, co jsem vymyslel, bylo: „Neboj se.“ Ale ona se nebála. Naopak, jednu chvíli
se mi zdálo, že má radost. Protože já bych na jejím místě radost měl.
Jsem veterinář. Celý život jsem léčil zvířata. Někdy, když nebylo zbytí, jsem je uspával.
Bylo jich opravdu hodně. Kocoury, psy, krávy – ale nejčastěji psy. Moc nevěřím v Boha,
třebaže bych chtěl. V nic nevěřím, nic nečekám. Nemám děti, proto tak určitě mluvím.
Kdybych měl děti, chtěl bych, aby Bůh existoval. Ale takhle je mi to nějak jedno. Nezajímá
mě ani Bůh ani lidi. Nic nového od lidí nečekám. Znám je jako svý boty. Když bylo třeba
uspat něčí domácí zvíře, viděl jsem, jak se majitelé těchto zvířat trápí a mně to připadalo
směšné. Proč se trápíte, myslel jsem si, zítra půjdete na trh nebo do obchodu nebo k nějakým svým známým a pořídíte si nové zvíře, které vám bude olizovat ruce, které se nechá
hladit a bude vás milovat! Láska zvířat je nejméně sobecká. A dá se nejsnáze získat. Stačí
je jen krmit. Stejně tak je snazší milovat zvířata. Snazší než lidi.
Druhý den po automobilové nehodě ke mně přišli rodiče té dívky. Nevím, jak mě našli,
jelikož jsem nikomu nenechal svou adresu, nikomu jsem ani neřekl, kdo jsem. Když
sanitka přijela a naložila dívku, zašel jsem si do obchodu, protože právě do obchodu jsem
měl tehdy namířeno, když se to všechno stalo.
Rodiče ke mně přišli a řekli: „Jsme rodiče té dívky, kterou včera srazilo auto nedaleko
vašeho domu.“
Ani jsem nevěděl, co na to odpovědět. No, když rodiče, tak rodiče, dobře, ale co chcete
ode mě? Dívka zemřela. Nemohl jsem nic udělat.
Bál jsem se, že mi to máma té dívky začne rovnou vyčítat a bude říkat, že já, jakožto lékař, jsem jí mohl nějak pomoci, proč jsem jí nijak nepomohl, a tak podobně. Ale já nejsem
lékař. Jsem veterinář a veterináři nejsou opravdoví lékaři, stejně jako zvířata nejsou opravdoví lidé. Tělo zvířete je poskládáno jinak. Také funguje jinak. A potřebuje jinou pomoc.
[ 19 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Pokud by ten řidič srazil například psa, hned by ho zabil, pes by se ani nestihl vzpamatovat. Jelikož na to, aby člověk zabil například psa, stačí vynaložit mnohem menší úsilí,
než aby zabil člověka.
„Pojďte, prosím, dál,“ řekl jsem těm rodičům. Byli ještě hrozně mladí. Máma byla
opuchlá od pláče, otec byl zdrženlivý, ale nějaký ztrhaný.
„Jsme tu jen na skok, nebojte se,“ řekla žena.
„Ano, ano, prosím, můžete se zdržet i déle, mám čas, jsem v důchodu.“
Nevím, proč jsem řekl takovou hloupost. No, že jsem v důchodě. Jako by to v té chvíli
něco znamenalo, jako by to celkově něco znamenalo?
„Možná byste si dali nějaký čaj nebo kávu?“ zeptal jsem se, ale žena rovnou odmítla za
oba.
Otec celou dobu mlčel. Za celou návštěvu neřekl ani slovo. Pravděpodobně to byla
žena, kdo ho ke mně dotáhl, on nechtěl. Muži jsou všeobecně méně emotivní. Ze všech lidí
mám přeci jen raději muže.
„Jste prostě poslední, kdo s ní byl,“ řekla žena a začala neslyšně plakat. „Neřekla vám
třeba něco? Cokoliv. Neřekla vám něco?“
Bože, co ode mě chcete, pomyslel jsem si, dejte mi pokoj! Nic neříkala. Prostě umřela!
Srazilo ji auto, roztříštilo jí hlavu, chápete, roztříštilo jí lebku, nešlo ji už zachránit! A nic by
nemohla říct, ani slovo, dokonce i kdyby chtěla! Ačkoliv sotva se chce člověku před smrtí
mluvit. Před smrtí se nenudíte! A co chcete? Co si myslíte? Že před smrtí prosila, abych
vám vyřídil, že miluje vás, své rodiče?! To si myslíte, že řekla, zatímco polykala litr vlastní
krve: „Vyřiďte mým rodičům, že jsem je milovala?!“
Ne. Nic neříkala a není nutné vyprávět mi její životní příběh a není nutné mě přesvědčovat, že byla příliš mladá na to, aby zemřela, že byla tak hodná a krásná a mladá, pro
všechno na světě – není nutné mi tohle všechno říkat! Protože já jsem to viděl. A bylo mi jí
líto.
Držel jsem ji za ruku. Dokonce jsem jí rozepnul knoflík halenky, aby se mohla naposledy zhluboka nadechnout. Ale pak jsem šel do obchodu, koupil si litr mléka na ráno, vrátil
se domů, umyl nádobí v umyvadle, vyčistil si zuby a šel spát. A spal jsem klidně. Až do
rána. Dokud jste nepřišli. Mě lidská smrt neděsí. Lidé mají umírat. Taková je jejich podstata. Samozřejmě je škoda, že vaše dcerka zemřela tak brzy, nevím, možná má děti nebo milujícího muže nebo oboje a všichni společně byli velmi šťastní a nadále by byli šťastní, kdyby nebylo té události. No a co? Co je mi po štěstí dvou či tří lidí? Je velmi nicotné. Nic neváží – štěstí několika lidí. Děje se toho tolik. Tajfuny zabíjí tisíce lidí. Zemětřesení. Strašná
těžká onemocnění. Miliony lidí umírají a miliony se rodí. A to je normální. Narození a smrt
je to jediné normální, co ještě lidstvu zůstalo. Všechno ostatní je zvrácenost vymyšlená
zvrácenými lidmi. A není nutné mi tady teď něco říkat! Zajděte si zítra na trh, kupte si nějakého psa nebo kocoura a ať vás on utěšuje do konce svého krátkého kočičího života!
„Ano. Prosila mě, abych vám vyřídil, že vás má velmi ráda,“ řekl jsem.
Žena ještě více plakala.
„Děkuji vám,“ řekla, „děkuji vám, že jste s ní byl do konce!“
„To by udělal každý. Není za co děkovat. Nechcete čaj?“
„Ne, ne. Už půjdeme. Ale možná k vám sem tam zajdeme? Na pár minut, můžeme?“
„Samozřejmě můžete. Přijďte, kdy se vám zachce, mám čas, jsem v důchodu. Jsem veterinář. Pokud máte nebo budete mít nějaká zvířata a ta náhle onemocní, tak je přineste,
pomůžu.“
„Ne, ne, nemáme zvířata. Nemám ráda, jak čurají na koberce.“
Rodiče odešli, ale já jsem zůstal. Necítil jsem se dobře. Myslím, že víckrát nepřijdou.
Nebo přijdou, ale já už tu nebudu. Protože jsem starý. Můžu zemřít každým den. Není zapotřebí automobil, který by mě srazil. Umřu sám. Nikdo o tom nebude vědět. Několik dní.
Dokud sousedi na podestě neucítí zápach. A pohřbí mě na městském hřbitově, jenž se rozrůstá rychleji než rakovinový nádor. Za týden už nebude možné najít můj hrob. Ale nikdo
ho ani hledat nebude. Ztratím se mezi mrtvými tak, jak jsem se ztratil mezi živými.
A možná že můj hrob bude vedle hrobu té dívky, kterou srazilo auto. A někdy si spolu budeme povídat. A ona mi řekne, proč onoho večera šla právě po té ulici, proč byla sama,
proč měla na sobě bílou halenku, odkud měla to velké hnědé mateřské znaménko na krku
a proč jsem jí tehdy neřekl: „Neboj se.“
[ 20 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Tři věci
Znám lidi, kteří milují jen tři věci. Například sebe, jíst a spát. Nebo sebe, cestovat
a sebe, nebo sebe, hřbitovy a staré kostely. Ano, znám takového chlapce, jmenuje se Damián, a ten se dokonce přiznal, že má rád hřbitovy, kostely a sebe – a víc nic. Možná je to
takový druh sebeklamu, možná to není pravda. Ale já také miluji pouze tři věci.
Kouřit, okusovat si nehty a…
Nejprve jsem si začala okusovat nehty. Okusuji si je od útlého dětství. Od té doby co
mé nehty začaly růst. Nejprve jsem si okusovala nehty všude a nestyděla se za to. Pak mě
někdo plácnul přes prsty, řekl, že to není pěkné a že se to nesmí dělat. Začala jsem si okusovat nehty o samotě, když není nikdo poblíž nebo když poblíž nejsou známí. Cizí lidé mě
plácat přes prsty nebudou – do cizích nehtů jim nic není. Tak jsem zůstala sama, tedy
o samotě, abych si mohla okusovat nehty.
Málokdy jsem si okousala nehty až do krve. Opravdu málokdy, protože mám na ruce
hodně prstů – deset! Každý den můžu okusovat jeden prst a během toho dorůstají nehty
na jiných. Promiňte, možná je vám nepříjemné to poslouchat. Možná je to odporné. Pokud
je tomu tak, promiňte. Neposlouchejte. Je mi jedno, zda posloucháte, protože jsem zvyklá
žít sama se svými nehty. Vím, že je to docela primitivní způsob osamělého života, ale nic
lepšího jsem momentálně nevymyslela.
Je příjemné cítit svou ruku u úst, dotýkat se prsty rtů jako bych si rukou chránila obličej před vším kolem. Je příjemné cítit vůni svých rukou. Často si umývám ruce různými
mýdly. Experimentuji s jejich vůněmi.
Myslíte si, že nejsem normální, určitě, ale počkejte! Kdo je vůbec normální?! Potkali
jste vůbec někdy normálního člověka?! Já ne. Všichni kolem jsou blázni. Pro společnost
bezpeční nebo nebezpeční – ale všichni jsou blázni. Svět lidí je třeba oddělit od zbylých
světů pichlavým drátem jako obrovský blázinec. A takhle bude dobře.
Včera mi na tramvajové zastávce jakýsi starý muž nadal do kurev. Čekal na tramvaj
jako všichni ostatní a hlasitě, velmi hlasitě a odporně chrchlal.
Smrkal, chrchlal, plival své odporné smradlavé sliny na silnici. Za přítomnosti všech.
Schválně. Aby ho někdo napomenul, nebo se na něj alespoň podíval. Nevydržela jsem to,
podívala jsem se a on mi s šílenou radostí v očích začal nadávat do kurev. Křičel:
„No na co, ty kurvo, čumíš? Proč čumíš? Něco se ti nelíbí?!“
Nejprve jsem se polekala, protože jsem nevěděla, co je to za člověka. Nevěděla jsem,
jak moc je nebezpečný. Ostatní lidé na zastávce si ho nevšímali, protože věděli, že je to
blázen. Opravdový blázen. Ale mě to naštvalo. Co si o sobě jako myslí?! Co si ten blbec
o sobě myslí?! Když je blázen, tak může všechno? Když je blázen, tak tady může chrchlat
a nazývat mě kurvou?
Odkud, ty blbečku, víš, kdo jsem? Já jsem taky šílená! My všichni jsme tady šílení, ale
nemusím tady chrchlat, protože já ti můžu ukousnout tvůj šílený nos! MŮŽU! A NENÍ MI TĚ
LÍTO! Protože tvůj rozum je ve tvých rukou! Můžeš ho ztratit, můžeš jen ztrácet, ale pak
nes odpovědnost za následky. Všichni tady jsou šílení, chápeš? Všichni. Nemáš žádná
privilegia. Nejsem povinna tě litovat. Můžu ti ukousnout nos nebo ruku nebo tě prostě
pokousat, protože slovy to s tebou nejde. Ty si tu chrchláš, schválně, abys na sebe upoutal
pozornost, abys vyvolal u někoho nevoli a abys pak měl právo nadávat někomu do kurev.
Ale nemusíš nikoho provokovat! Můžeš prostě někomu – ne, všem – nadávat do kurev. Nadávej! Ale nemusíš tu chrchlat. My všichni jsme tady psychouši, chápeš? To je, co?! Nenormální! Všichni do jednoho! A ty jsi takový jako všichni, tak se zklidni!
To jsem si myslela. Ale nic jsem neudělala. Prostě jsem si začala okusovat nehty. A pak
ke mně přišla nějaká paní, protože to všechno viděla: jak chrchlá, jak se na něj dívám, jak
mi nadává do kurev. A řekla:
„Bože, v poslední době se objevilo tolik bláznů.“
„Ano,“ říkám, „opravdu hodně. Je fajn, že to tady alespoň někdo chápe. Je fajn, že to
chápete. Sláva bohu.“
A ona:
„Já jedu z Nemydivky. Ale ukázalo se, že v Nemydivce nejezdí tramvaj č. 38. A já potřebuji pouze tramvaj č. 38. Proto jsem sem přijela třináctkou a teď čekám na osmatřicítku. A najednou přišla hrozná bouřka, liják, jaký svět ještě neviděl. Apokalypsa. Lilo jako
z konve, padaly trakaře! A víš, proč tomu tak bylo? Protože v Nemydivce nejezdí tramvaj
č. 38! Ale jak to udělat, aby tomu tak nebylo, nevím. Jak bez ní lidé v Nemydivce žijí? Já jez[ 21 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
dím jen tramvají č. 38. Bez ní bych umřela. Určitě bych umřela. Necítím se dobře tam, kde
nejezdí tramvaj č. 38. Necítím se ve své kůži, chápeš mě?“
Ano. Ano, drahá, chápu tě! Umřeš bez té přiblblé tramvaje, nemůžeš bez ní žít. Bude
konec světa bez tramvaje č. 38. Ale neměj strach, protože konec světa stejně jednou nastane. Ať už kvůli zrušení tramvaje č. 38, nebo kvůli nedostatku zdravého rozumu v tvé
hlavě. To je jedno. Ty jsi úplně stejný psychopat jako všichni ostatní. Nemám se před vámi
kam ukrýt. Jste všude. Akorát v blázinci nejste. Do blázince se ještě můžu schovat, protože
vy jste se tam ještě nedostali!
Každý si myslí, že právě on je normální a všichni ostatní jsou blbci.
Každý k tobě leze a snaží se ti říct, že s ním je všechno v pořádku. Nemusíte mě o tom
informovat – já i bez toho vidím, jak je vám dobře. Věřím, že je vám dobře. Ano, možná že
se máte dokonce nejlépe. Když nemusíte za nic nést odpovědnost, včetně vašeho šílenství.
Vezměte ubohé zbytky svého rozumu do hrstičky a vypadněte odsud. Nechte mě na pokoji. Nechte mě, ať si můžu o samotě okousat své nehty!
Proto jsem pravděpodobně začala kouřit. Aby se ke mně nedostali skrz hustá oblaka
cigaretového kouře. Aby mě nechali na pokoji. Aby se štítili mého zápachu a neobtěžovali
mě. Oni obtěžují jen ty lidi, kteří vypadají zcela normálně. Lidí, které může udivit jejich
chrchlání nebo jejich tramvaje. Mě ne. Mě nic neudivuje. Já jsem byla stará už tehdy, když
jsem byla ještě dítě.
Vzpomínám si na jednu hádku se známým, básníkem. Nevím, zda byl doopravdy
básník, nebo jen tak říkal, že je básník. Nevím. Ani mě to nezajímalo. Jednou říkáš, že jsi
básník, tak jsi pro mě básník. Je mi jedno, zda jsi nebo nejsi básník, protože já stejně vím,
kdo ve skutečnosti jsi.
Tak tedy! Řekla jsem mu to – že jsem byla stará už tehdy, když jsem byla ještě dítě.
A on:
„Prosím tě! To je kýč! To, co ty říkáš, je kýč!“
Já jemu:
„Jaký kýč?! Co ty víš o kýči?! Co je vůbec kýč?!“
On:
„Dá se říct ,narodil jsem se příliš pozdě‘ – a to bude kýč. Kýč jak prase. Ale dá se říct:
‚narodila se v dubnu a já jsem se narodil příliš pozdě‘ – a to nebude kýč! To bude poezie!“
Jdi někam s tou svou poezií! Je mi jedno, jestli je to poezie, to, co říkám já, nebo kýč
nebo blábol nebo lež nebo pravda nebo vtip nebo politické heslo! Nic to pro mě neznamená. Protože já to stejně vím. Znám tě jak svý boty! Vím, kdy jsem se narodila i kdy zemřu. Je jedno, zda se člověk narodí v dubnu nebo později, protože stejně zemře, zda
v dubnu nebo, promiňte prosím, v říjnu, zda ráno, zda v noci, ve tři v noci, v hodinu býka –
to nic neznamená, protože zemřel PŘÍLIŠ POZDĚ. Ale tohle něco znamená. Je jedno, kdy se
člověk narodil, ale není jedno, kdy zemře.
A on, tento básník, umřel velmi brzy. Měl něco kolem třiceti let. Poslední roky seděl ve
svém pronajatém pokoji, nikam nechodil, jen cvakal na psacím stroji. A opravdu hodně
kouřil. Celou dobu kouřil. Když jsem k němu přišla, tak jsem ho zpočátku, dokud si oči nezvykly na kouř, neviděla. V zimě, když bylo velmi chladno, oblékal si vlněný kožich (nevím,
kde ho vzal) a ponožky a seděl za psacím strojem celé dny. Nespal, nejedl, jen něco cvakal
při otevřeném okně a pot na jeho čele přimrzal při mínus deseti stupních, které měl
v pokoji. Nechtěl okno zavřít. Seděl, cvakal a bez přestání kouřil. Tohle je, promiňte, kýč!
Neotevírám okno, když kouřím. Je mi líto vypouštět kouř někam ven, do světa. Ať je
můj kouř u mě. Máš rád mě, měj rád i můj kouř. Protože já fakt dost kouřím. Jako lokomotiva (to vždycky říkala má sestra). Když ke mně přijde sousedka, aby si zavolala, nepříjemně krčí nos a říká, že se nehodí, aby žena takto smrděla. Jak je možné, že to v bytě tak
smrdí? Tento cigaretový zápach už se nikdy nevyvětrá. Nikdy. Nasákl už do zdí, do lustru,
do nábytku, do tebe. A ty už ho ze sebe nikdy nesmyješ, i kdybys chtěla.
Já jí na to říkám:
„Má drahá sousedko, já ho ze sebe nechci smýt! Mně se víc líbí vůně tabáku než vůně
lidí, chápeš mě? Já tě nenutím, abys ke mně chodila a očichávala mě, říkala, že se to nesluší. Protože já nevím, co je slušné chování. Všichni jsou neslušní. Ani ty nejsi slušná, podivej
se, co ti řeknu! Podivej se, co je neslušné – nemít vlastní telefon a chodit zvonit na souseda a při tom mu říkat, že je neslušný. Já tě nenutím, abys ke mně chodila a očichávala mě
a volala z mého telefonu. Je to můj telefon. A ten taky smrdí tabákem. I on je tudíž neslušný a nesluší se, aby z něj slušný člověk volal.“
[ 22 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Ale ke mně všeobecně chodí málo lidí. Jen tato sousedka, které prostě nic jiného nezbývá, protože v domě jsem jediná, kdo má telefon. Musí ke mně chodit. No a víc asi
nikdo. Nikdo mě nemá rád. Lidé mají rádi jen jakési tři věci a já nepatřím ani do jednoho
seznamu lásky ani jednoho člověka. Nevím, možná mají lidé rádi i více věcí, ale já jsem se
s nikým takovým nesetkala. Setkala jsem se s tím, že mají rádi méně věcí, ale více – nikdy.
Například já taková jsem. Mám ráda méně věcí. Tak se podívejte: ráda si okusuji nehty
– zaprvé. Ráda kouřím – zadruhé. A víc toho ráda nemám. Nemůžu přijít na žádnou třetí
věc, kterou mám ráda.
Třetí vždycky má být – sebe. Musí být „sebe“. Ale já nemám ráda samu sebe. Nemám
k tomu žádný důvod. Jsem přesvědčená, že všichni lidi jsou stejní, všichni stejně blbí.
A ten ne moc starej dědek, kterej včera chrchlal na tramvajové zastávce, je stejně blbej
jako zbytek lidí. Jako já. Úplně stejnej jako já. A proto, pokud bych měla ráda sebe, znamená to, že musím mít ráda i toho uchrchlanýho dědka. A jeho ráda nemám! A nikdy ho
mít ráda nebudu! Chápete mě?
Na tomto světě je příliš mnoho lásky, to si myslím. Celý svět dříve či později (příliš brzy
nebo příliš pozdě) zdechne na nadměrné množství lásky. Ale já ne. Nezdechnu. Budu žít
sama. Budu kouřit a okusovat si nehty. Protože to mám ráda. A láska neumírá.
Přeložila Hana Mrázková.
Rattus norvegicus (potkan)
1
To není možné, ujišťuje se Tamara Pavlivna, to není možné. Bydlím v šestém patře
v novém cihlovém domě a šesté patro je pro něj vysoko. To by nedovedl. Na to není dost
smělý a drzý. Pro něj je i první patro vysoko. Jak na to přišel? Jak se mu to podařilo? Ale
všechno svědčí o tom, že tu je.
Tamara Pavlivna se obezřetně rozhlíží po kuchyni. Vytahuje ze šuplíků kuchyňské náčiní, očuchává každý talíř a kastrol, hrabe se v pytlících s kroupami a těstovinami.
A nejhorší je, myslí si Tamara Pavlivna, že ani netuším, co mám dělat. Přestavět kastroly a těstoviny nic neřeší. Tamara Pavlivna se nikdy dříve nedostala do podobné situace.
Nikdy mu nebyla tak blízko. Jemu, nepříteli.
A nemusí být jen jeden, myslí si Tamara Pavlivna. Pokud to tak je, pak jsem ztracená.
Musím odsud utéct. Vezmu si nejnutnější věci, občanku, peníze a fotografie Sofie Rotaru2
a půjdu pryč. Protože žít v jednom bytě s nepřítelem nebudu. Mám svoji hrdost. Mám ráda
hygienu a čistotu. Na čistotě přímo lpím. Podívejte se na můj byt: všechno se jen blyští. Ani
smítečko. Věci na svých místech. Umístěné rovně a po pořádku, podle velikostí a barev.
A on (nebo ona) všechno zkazil. Vtrhl do mého ideálně vyčištěného života a pokřivil ho.
Teď smrdím. Ano, už to cítím, jak začínám smrdět. Žádná dezinfekce mě nezachrání od
jeho hnilobného pachu.
Tamara Pavlivna se pokouší odsunout ledničku, ale pak toho nechá a sedne si na židli
u okna.
A co budu dělat, když odsud najednou vyskočí, zpod ledničky? Jsem proti němu bezbranná. Vyskočí a vrhne se na mě. Rozerve mi pazoury obličej. Vyškrábe oči. Ukousne nos
svými zoubky tenkými a ostrými jak břitvy. Možná že jenom čeká, až odšoupnu lednici
a pustím ho na svobodu. Třeba pod ní nemůže prolézt, protože má takové tlusté, veliké
břicho. Ne, to by byla chyba odsouvat ledničku. Ať si tam sedí jako ve vězení a já si to zatím promyslím.
Tamara Pavlivna si všimla, že se celá třese strachem a odporem. Tolik se lituje. Proč se
tohle muselo stát? Copak si něco takového zaslouží? Jak je možné, že si někdo jen tak bez
dovolení vleze do něčího domova a ničí jeho pohodu, ničí všechno, na čem člověk dlouhé
roky pracoval za cenu velkého úsilí a námahy.
Nenávidím tě, myslí si Tamara Pavlivna. Šíleně tě nenávidím.
Oblékne se, do kabelky si dá občanku, peníze a fotky Sofie Rotaru, pečlivě zavře dveře
do kuchyně a pak zamkne byt. Vyjde ven z domu. Vedle vchodu sedí jako vždycky babka
Alevtyna. Odpočívá.
[ 23 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
„Kampak jdete, Tamarko Pavlivno?“ ptá se babka Alevtyna. „Jestli do obchodu, kupte
mi, prosím, cukr. Dám vám pak peníze.“
Tamara Pavlivna to nevydrží. Je jí tak těžko. Musí se s někým podělit o své neštěstí.
Dává se do pláče, objímá babku Alevtynu a odevzdaně říká:
„Potkan mě vyhnal z domova.“
Babka Alevtyna slyšela ve svém životě leccos. Jen tak něčím se vylekat a vyděsit nedá.
Nebojácná babka Alevtyna proseděla na lavičce u vchodu přes třicet let a pomohla pěkné
řádce lidí. Lidé si k ní přisedávají, jako by si chtěli chvilku oddechnout, ale ve skutečnosti
se chtějí podělit o svá trápení a slyšet moudrou radu.
Ale věc Tamary Pavlivny nebude vůbec lehká, přemýšlí babka Alevtyna. Vrátil ses, myslí
si, přišel jsi, aby ses mi pomstil.
„A jakpak, Tamarko Pavlivno, víte, že je to potkan?“ ptá se babka Alevtyna slaďoučkým
hlasem, jako by nechtěla vyvolat ještě větší poplach. „Viděla jste ho? Do vysokých cihlových domů potkani často nelezou. Myši ano, ale potkani spíš ne.“
„Je to potkan,“ odpovídá Tamara Pavlivna a dává se do ještě většího pláče. „Vím, že je
to potkan. Slyším ho. Cítím jeho zápach! Slyším, jak hryže parkety za ledničkou a jak
spokojeně funí!“
„No no, Tamarko Pavlivno, věřím vám,“ říká babka Alevtyna a hladí sousedku po zádech. „Potkana si s myší nespletete, věřím vám. Když říkáte potkan, tak je to potkan. Jen
on může funět za ledničkou.“
„A jak funí!“ pláče Tamara Pavlivna. „A drbe se tak, že z toho až běhá mráz po zádech!
A občas chrápe! Kdybyste jen slyšela, jak chrápe! Jako… jako…“
„Jako mužskej,“ napovídá babka Alevtyna.
„Jako mužskej! Jako chlap!“
Babka Alevtyna ztěžka pokývá hlavou a její ruce se nervózně škubou, ale toho si Tamara Pavlivna nevšímá.
Přišel jsi, myslí si babka Alevtyna, po tolika letech. Nelenil jsi. I když jsi byl tak hrozně
líný. Ale já se tě nebojím, říká si babka Alevtyna, protože nemám proč se tě bát. Nijak jsem
se před tebou neprovinila, naopak – udělala jsem, co jsem musela.
„Jak teď mám žít?!“ Tamara Pavlivna hystericky lomí rukama. „Nemůžu se tam vrátit!
Nedovedu překročit práh vlastního bytu. Sedí tam! Schoval se tam! Zvítězil!“
„Nejdřív,“ začíná babka Alevtyna, „se musíte uklidnit a přestat se ho bát. To totiž chce.
Abyste se ho bála. Ale ve skutečnosti je to jenom potkan. Špinavý, odporný, olezlý a smrdutý, ale ne nebezpečný.“
„Já vím, co dělat,“ říká Tamara Pavlivna, „koupím jed na krysy! Sní to a chcípne.“
Je ještě tak mladá a nezkušená, myslí si babka Alevtyna a dívá se na čtyřicetiletou Tamaru Pavlivnu. Naivní. Chce se s ním vypořádat tak lehce.
„No, to můžete,“ pronáší, „ale potkan se jedu ani nedotkne. Nesní ho.“
„Proč?“ diví se Tamara Pavlivna. „Je to zvláštní jed na krysy. Nebude mít podezření. Sní
to a zdechne. Proč by potkan neměl sežrat jed na krysy?“
„Protože je chytrý.“
Chytrý. Byl jsi chytrý, myslí si babka Alevtyna, ale já jsem byla chytřejší. Přechytračila
jsem tě. Jinak to s tebou nešlo. Jen ještě větší chytrostí.
„Kdysi,“ říká babka Alevtyna, „do mého domova také přišel potkan. Bojovala jsem
s ním čtyři roky.“
„Čtyři roky?!“ Tamara Pavlivna valí oči.
„Ano, čtyři roky. Hráli jsme takovou hru. Kdo koho přechytračí. Kdo bude chytřejší. A on
prohrál.“
Babka Alevtyna se na lavičce hrdě vypíná, jako by s někým bojovala.
„Něco vám řeknu, Tamarko Pavlivno, vraťte se domů. Je to koneckonců váš domov, tak
za něj bojujte. Nebojte se toho potkana. Žijte s ním. Studujte jeho povahu. Vetřete se
k němu. A pak, až se před vámi přestane schovávat, až vám začne důvěřovat a ztratí pozornost, pak mu zasaďte smrtelný úder. V nejnečekanější chvíli. Hezky potichoučku. Do
zad. Jak se to sluší na správnou ženu.
Představte si, že babka Alevtyna nebyla vždycky babkou. Kdysi, a bylo to už hodně
dávno, byla prostě Alevtynou. Ne krasavicí, ale ani ne ošklivkou. Ne vzdělanou, ale ani ne
hloupou. Ne bohatou, ale ani ne chudou. A měla manžela, s nímž prožila čtyři roky.
[ 24 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Seznámili se v technickém učilišti. Alevtyna tam pracovala jako uklízečka a on jako hlídač. Jmenoval se Omeljan. Byl tlustý a neohrabaný, rád se hlasitě chechtal a vyprávěl oplzlé vtipy. Omeljan se na Alevtynu díval jako na plnou mísu vlašského salátu, který se musí
sníst, aby se do druhého dne nezkazil. Alevtyna si jeho hladový pohled spletla s vášní. Vzala si ho a přivedla k sobě domů, do těsného dvoupokojového bytu.
Omeljan se tam hned zabydlel. Zastavěl byt svými věcmi, které se k ničemu nehodily.
Zaplnil pokoje svým nepříjemným zápachem, který silně připomínal smrad shnilých brambor. Neustále se v něčem hrabal, tahal z ulice na balkon všemožné smetí a přitom říkal:
nikdy nevíš, k čemu se to může hodit.
Nečistil si ráno zuby, a vůbec nikdy si je nečistil. Nikdy si nemyl svou hustou rudou
kštici, nezastřihoval štětiny, které mu rostly z uší i nosu, a na malíčku pravé ruky si
pěstoval dlouhý ženský nehet, který používal jako otvírák na konzervy.
Omeljan v bytě neustále kouřil a kouř odklepával do kořenáčů, které měla Alevtyna
moc ráda. Ložní prádlo bylo pod ním vždy černé a ponožky, ať je nosil nebo ne, vždy smrděly kanalizací.
K nejhoršímu ale docházelo v noci. Omeljan měl ve zvyku v noci jíst. Alevtyna usínala
a on se vyšoural do kuchyně a žral všechno, nač přišel. Sladké, slané, kyselé, hořké, studené, syrové, smažené, nadívané, marinované, nejedlé. Sádlo s mandarinkami, maso se
zmrzlinou, nudle s karamelami, párky s povidly, šproty i s hliníkovými lžičkami.
„Jaký je v tom rozdíl, co se s čím jí,“ říkal, „když se to v žaludku stejně smíchá.“
Po sobě zanechával kupy špinavého nádobí, hromady peří, kostí a drobků, prázdné
sklenice, láhve i hrnky, vaječné skořápky na podlaze a skvrny od oleje na parapetu. Jeho
oči se po nočním hodování zmenšovaly a dostávaly červenou barvu, byly syté a spokojené.
Oči potkana, kterému se dobře žije. Alevtyna je poznala. Pochopila, že je ztracená a že je
s ní konec, pokud se nebude bránit. Přivedla si domů potkana, tak se s ním teď musí
utkat. Buď on, nebo ona.
„Jen si nemysli,“ upozornil ji Omeljan. „Nejsem tak hloupý. Nemůžeš se mě jen tak
zbavit. Jsem chytrý.“
Tamara Pavlivna se vrací k sobě domů a rychle všude rozsvěcí. Na první pohled se nic
nezměnilo. Vše je tak, jak bylo. Ale to je jen na první pohled. Chodil tady, myslí si Tamara
Pavlivna. Už byl všude. I na mou postel si určitě lehl. A do vany. A na stole všechno očuchal. Všude nechal svůj odporný zápach.
Ale vážně, proč bych mu měla nechat svůj domov? Je můj a zůstanu v něm já, ne on.
Tamara Pavlivna pouští televizi, aby se tak hrozně nebála. Ale ví, že tam – v kuchyni za
lednicí – číhá její nepřítel. Funí. Čeká na příležitost, aby se na ni vrhl.
„Potkánku!“ náhle zvolá Tamara Pavlivna. „Neboj se mě. Nic zlého ti neudělám.
Naopak, nakrmím tě. Copak máš rád? Chleba? Nebo salámek? Nebo třeba obojí?“
Za lednicí je ticho. I funění přestalo.
Tamara Pavlivna uřízne kousek veky a hází jej za lednici.
„Nebo ti ho mám namazat máslem?“ Tamara Pavlivna nečekala, že by kdy byla
schopná tak něžného tónu. „A co voda? Musíš mít žízeň. Chceš se něčeho nabumbat?
Vody? Mlíčka? Piva? Mám pro tebe pivo. Máš pivo rád, že ano?“
Hra vypadala takto:
„Miláčku,“ štěbetala Alevtyna, „ani mě nenapadlo na něco takového pomyslet!“
Omeljan nedůvěřivě mhouřil svá maličká rudá očiska.
„Nemám v úmyslu se tě zbavovat! Chci s tebou zestárnout a společně umřít! To je to,
co chci.“
Omeljan říkal:
„No jasně, to ti tak věřím.“
Ale dělalo mu to dobře. Omeljan viděl, že se Alevtyna bojí, a nic víc od své ženy stejně
nepožadoval. Strach a láska – to je totéž. Alespoň si to Omeljan myslel a v lecčems měl
pravdu.
Začal být velice opatrný. Jídlo si kupoval a připravoval sám. Nikdy se k Alevtyně neobracel zády. Nikdy ji nenechával dlouho o samotě, evidentně proto, aby neměla čas si
promyslet útok. Alevtyna se usmívala a dál nazývala Omeljana „miláčkem“. Vyptávala se,
co a jak v práci a jestli ho náhodou nebolí břicho.
[ 25 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
„Nebolí, má milá, vůbec mě nebolí,“ sebejistě odpovídal Omeljan a hladil si stolitrový
pupek, „víš, Alevko, nikdy mě břicho nebolí. Mám ho ze železa.“
Ale Omeljana potkalo neštěstí. Během jeho směny bylo technické učiliště vykradeno.
Z laboratoře zmizel ponk. Omeljan mohl odpřisáhnout, že tu noc ani na vteřinu oka nezamhouřil. Už je takový – prostě spolehlivý. Bedlivě střežil své učiliště. Dokonce ve škole
dobrovolně zlikvidoval všechny šváby. A najednou takovýhle podraz. Skoro neuvěřitelný.
Zmizel ponk a ani jeden zámek nebyl poškozený, žádné okno ani dveře.
Omeljan přišel domů jak zmlácený pes. Alevtyna se mu vrhla vstříc.
„Miláčku, co bylo v práci?“
„Hrůza,“ odpověděl Omeljan. „V noci ukradli ponk. Dostal jsem důtku a peníze za ponk
mi strhnou z platu.“
„Chudáčku!“
Alevtyna líbala muže na hlavě i břiše, tulila se k němu, vrněla a lísala se jako opravdová
čistokrevná kočka.
„Lehni si a odpočiň si,“ vrkala Alevtyna, „musíš si odpočinout, miláčku. Jsi ve stresu.“
Opravdu, myslel si Omeljan, musím si odpočinout, jsem ve stresu. A tak si lehl. Přikryl
se dekou skoro až po hlavu, takže mu byly vidět jen jeho úzké červené oči. Nespal. Bál se
v tak těžkou chvíli ztratit pozornost.
K večeru se Omeljanovi zvýšila teplota. Pofňukával pod dekou a Alevtyna vedle něj seděla a oddaně švitořila:
„Ty můj ubožáčku! Neber si to tak s tím ponkem! Všechno zas bude v pořádku! Musíš si
jen odpočinout. Věř mi.“
„Jsem chytrý,“ opakoval v horečce Omeljan, „jsem tak chytrý! Kde je moje chytrost?“
Tamara Pavlivna maže chleba máslem, navrch položí kolečko játrovky a hází ho za
lednici. Odtamtud je slyšet chrupání a spokojené pomlaskávání.
Jí, raduje se Tamara Pavlivna, důvěřuje mi.
Uplynul měsíc od doby, kdy se Tamara Pavlivna dala do boje.
„Ty můj potkánku milý,“ říká před tím, než si jde lehnout. „Jdu spát. Neboj se tam beze
mě. Něčím se zabav. Byt máš k dispozici. Běhej, jak se ti zlíbí. Neboj se. Nic zlého ti neudělám, ale i ty měj soucit. Neskákej mi v noci po posteli, ano?“
Tamara Pavlivna se uprostřed spánku občas vytrhne, protože má pocit, že byl akorát
někde vedle, možná i pod peřinou, někde zcela blízko. Panicky rozsvěcí lampičku a zahledí
se do temna pokoje. Do všech koutů a škvír. Nikde nic. Ticho.
„A víš,“ říká Tamara Pavlivna a čistí i tak čistou konvici, „je mi s tebou tak nějak veseleji, potkánečku. Dřív jsem byla tak osamělá, neměla jsem na koho promluvit. A teď, vidíš,
mluvím bez ustání. Všechno ti vyprávím. Žvaním jako nějaká bába na tržišti. Promiň.
Chceš ještě salámek? Koupila jsem štangli Moskevského. Ten je moc dobrý, pěkně tučný.“
Omeljan nikdy nezapomene na ten polibek. Alevtyna ho dosud takhle nelíbala. Tak
vášnivě.
Naklonila se nad ním, mokrým od chorobného potu, vyřízeným, nešťastným, a políbila
ho na rty. Omeljanovi se zatočila hlava. Udělalo se mu tak dobře a příjemně. Vůbec se necítil ohrožený.
„Alevtyno,“ zachrochtal, „řekni mi, řekni mi pravdu. Miluješ mě?“
Alevtyna se oddaně dívala Omeljanovi do očí. Třicet vteřin, minuta, dvě. Omeljan čekal
a to čekání pro něj bylo nejnesnesitelnější v životě. Chtěl slyšet „ano“. V tu strašnou, nekonečnou chvíli by Omeljan dal celou svou povrchní potkaní duši, jen aby řekla „ano“.
„Miluju tě,“ konečně řekla Alevtyna.
A Omeljan rozkvetl. Celý svět se zalykal štěstím.
„Já jsem to věděl,“ řekl Omeljan. „A teď, Alevtynko, dones mi něco k jídlu.“
Tamara Pavlivna vyskakuje na své běloučké posteli s vyděšeným křikem, ale tentokrát
z jiného důvodu. Potkan s tím nemá nic společného. Měla noční můru. Zdálo se jí o Sofii
Rotaru.
„Potkánku!“ volá Tamara Pavlivna. „Mně je tak hrozně! Zdál se mi tak strašný sen!“
Tamara Pavlivna miluje Sofii Rotaru. Dívá se v televizi na každý její koncert. Z novin
hltá nejmenší podrobnosti z jejího života. Tamara Pavlivna má pocit, že o tom Sofija Rotaru ví. Musí cítit, že ji někdo tak moc miluje. Jen si to vemte, pokaždé během koncertu v te[ 26 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
levizi se Sofia Rotaru dívá přímo na Tamaru Pavlivnu. Tamara Pavlivna dokonce experimentovala. Šla od televize kus dál, ale Sofia Rotaru se na ni stále dívala. Zpívá jen pro Tamaru Pavlivnu. Má ji také ráda. Tamara Pavlivna o tom nepochybuje.
„A teď,“ zoufá si Tamara Pavlivna, „se mi zdálo, že jsem v sále, na jejím koncertě. Ušetřila jsem na lístek, koupila jsem velkou kytici rudých růží a čekám. Sofia Rotaru je na scéně, zpívá jako obvykle, nádherně, a dívá se jen na mě. Hned si toho všímám. Usmívám se
na ni a ona se také usmívá. Jsem tak šťastná, protože se potvrzuje to, co jsem si myslela.
Sofia Rotaru o mně ví, čekala, kdy konečně přijdu na její koncert, daruji jí kytici růží,
promluvím na ni. Také mě má ráda. A to je přirozené, potkánku, láska za lásku, tak to v tomhle světě musí chodit. Koncert končí, Sofia Rotaru dostává náruče květin, ale já nepospíchám. Čekám, až se dav rozejde. Chci s ní být chvíli o samotě. Konečně jsme jen já a ona.
Prázdný sál. Jen já a ona. Jsem šťastná – a ona také. Dávám jí kytici. Sofia Rotaru děkuje.
Já říkám: přišla jsem. A Sofia Rotaru: velmi vám děkuji, přijďte ještě. Nikoho tak nechápu.
Myslím si, že se stydí udělat krok jako první. Chytám ji za ruku, lovím její pohled a říkám:
to jsem já, poznáváš mě? Sofia Rotaru ruku vytrhává, odstrkuje mě, chce odejít. Myslím si,
určitě se bojí. Říkám: neboj se mě, to jsem já, čekala jsi na mě, že ano? A tehdy, potkánečku, se stane něco strašného. Hrůzného. Dva obrovští chlapi mě popadnou a táhnou k východu. Křičím, prosím, vzpírám se, ale ani se nehnou, jako skály. Křičím: Sofie, Sofijko,
kam jdeš? Neodstrkuj mě! To jsem já! Miluju tě! A ona stojí na scéně a mlčí. Chladně sleduje, jak mě vyhazují na ulici jak prašivého psa. Vystrčí a přímo do louže. Mlátím se tam,
slzy smutku se mísí s blátem a já chápu, že jsem zůstala tak opuštěná. Potkánku, kdybys
jen věděl. Jak strašně jsem opuštěná!“
Tělo Tamary Pavlivny se otřásá těžkými vzlyky.
Náhle v ložnici zasvítí dva červené ohníčky. Přibližují se ohníčky. Už jsou zcela blízko.
„Potkánku, to jsi ty?“
Po posteli Tamary Pavlivny jdou drobné, ale jisté krůčky.
„Ty můj maličký, tys mě přišel politovat?“
Tamara Pavlivna přestává plakat. To je ona – přesně ta chvíle. Přímo u její tváře, naproti, rudá nepřítelova tlama. Tamara Pavlivna hladí potkana po zádech a potkan jí líže ruku.
Jeden nevinný pohyb, jedno minimální úsilí a Tamara Pavlivna bude opět svobodná. Tenký
krček křupne a je to. To je ona – přesně ta chvíle.
Alevtyna podává Omeljanovi velký talíř smažených brambor. Oblíbené Omeljanovo jídlo. Z brambor se kouří, jsou ještě vařící, akorát z pánvičky, s cibulkou a pepřem. Omeljan si
dává talíř před sebe a s chutí nasává vůni.
Alevtyna stojí vedle jako voják na stráži. Je trochu bledá, ale Omeljan si toho nevšímá.
„Alevtynko, děkuju ti,“ říká Omeljan, „tak pěkně osmažené brambory, z obou stran, tak
to mám nejradši.“
„Dobrou chuť, miláčku,“ odpovídá Alevtyna.
Omeljan mačká brambory a Alevtyna ho spokojeně pozoruje.
„Jez, miláčku, jez,“ říká, „jen to pořádně rozkousej, nepolykej to v kuse, pořádně kousej.“
Omeljan kouše. Polyká sousta.
Je to tak dobré, myslí si, jak se občas všechno může změnit k lepšímu. Ještě dnes ráno
byl Omeljan přesvědčen, že je jeho život u konce, a teď je opět šťastný. Alevtyna ho miluje,
on miluje ji a jídlo. A má obojí. I lásku, i jídlo. A nemusí být ostražitý. Válka skončila.
Společně zestárnou a umřou v jedné posteli.
Náhle vypadává vidlička Omeljanovi z ruky.
„Alevtyno,“ křičí, „bolí mě břicho!“
„Miláčku, to je jen dočasné. Za chvíli to přejde. Asi ses trochu přejedl. To se stává.“
„Břicho! Moje břicho! Hrozně mě bolí!“
„Chudáčku!“
Omeljan se svíjí na posteli. Křičí. Alevtyna klidně stojí vedle jako voják, který chce vidět, jak jeho bomba ničí veliké město.
„Zavolám záchranku,“ říká Alevtyna. „Vydrž, doktoři ti pomohou.“
A usmívá se.
„Alevtyno!“ Omlejanův obličej prozře hrozivým vědomím. „Tys mě otrávila! Tys mě otrávila!“
„Otrávila, miláčku,“ vrká Alevtyna, „vydrž. Za chvíli to přejde.“
[ 27 ]
[próza]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
2
Babka Alevtyna sedí na lavičce u vchodu. Smráká se. Poprvé za dva dlouhé zimní měsíce to zavanulo od západu čerstvým jarním větrem. Babka Alevtyna zhluboka vdechuje jeho
vůni.
Tamara Pavlivna koupila babce Alevtyně cukr.
„Děkuji, Tamarko Pavlivno,“ říká babka Alevtyna, „kdybyste mi nedonesla, ještě dlouho
bych pila čaj hořký.“
„Ale jděte, má drahá! Od čeho jsou sousedi. Pro mě není žádný problém kupovat vám
cukr.“
Tamara Pavlivna si přisedá na lavičku vedle babky Alevtyny. Tamara Pavlivna září
spokojeností – babka Alevtyna si hned všimla podstatné změny v jejím chování.
„Tamaročko Pavlivno, a jakpak se máte?“
„Dobře, děkuji!“
„A co váš, ehm… host?“
„Udělala jsem to tak, jak jste řekla. Už tady není.“
„Tak to je báječné!“ babka Alevtyna si spokojeně mne ruce.
To je dobře, že ženy dovedou být solidární. Ženy se nikdy v nouzi neopustí.
Tamara Pavlivna vchází do svého bytu. Ihned jde do kuchyně, aby si uvařila čaj.
„Dneska se v práci stala taková legrační věc,“ říká Tamara Pavlivna nahlas, „Olena
Prokopiv si zlomila ruku…“ srká čaj, je horký. „V obchodech je zase všechno dražší. Deset
vajec stojí už osm hřiven!“
Tamara Pavlivna vzdychne. Dívá se kamsi do kouta své kuchyně.
„Jsem tak osamělá,“ konečně pronáší Tamara Pavlivna, „velmi osamělá. Ale teď je mi
lépe. Mám tebe.“
Přeložila Rita Kindlerová.
Osmidílný soubor povídek „Zamagurka“, z něhož publikujeme tři části, vyšel v knize Hovoryty
(Charkov, Folio 2007). Z téže knihy pochází i povídky „Veterinář“ a „Tři věci“, spolu s dalšími patří do
oddílu „Hlasy“. Jako ukázku z následující povídkové knihy Tani Maljarčuk s názvem Zviroslov (Charkov, Folio 2009) uvádíme povídku „Rattus norvegicus (potkan)“.
Aluze děkuje autorce za laskavé svolení k otištění překladu.
Aluze wishes to thank the author for her permission to publish this translation.
Taňa Maljarčuk (1983, Ivano-Frankivsk) je ukrajinská prozaička. Zaměřuje se především na povídkovou tvorbu, dosud vydala pět knih (Jak ja stala svjatoju, Hovoryty, Zviroslov aj.), publikuje i časopisecky (Četver, Krytyka). Její první román se připravuje k vydání v letošním roce. Některá z autorčiných
děl se už dočkala překladu, a to do ruštiny, polštiny, běloruštiny, češtiny, rumunštiny, němčiny či angličtiny. Momentálně žije Taňa Maljarčuk ve Vídni.
Poznámky:
1 Tradiční štědrovečerní pokrm.
2 Sofia Rotaru (1947) – ukrajinská (dříve sovětská) popová zpěvačka.
[ 28 ]
Peníze a moc
Rozhovor s historikem Niallem
Fergusonem
Harry Kreisler
Kde jste se narodil a vyrostl?
Narodil jsem se v Glasgowě v roce
1964. Šedesátá léta v Glasgow neproběhla,
takže jsem vyrůstal v předchozí éře. Řekl
bych, že to mohlo být klidně 19. století. Západoskotská buržoazie byla pevně zakořeněna ve světě, který dnes už neexistuje.
Když se ohlížíte zpátky, jak ovlivnili váš
pohled na svět rodiče?
Oba moji rodiče jsou vědci. Můj otec je
lékař a moje matka fyzička. Hodně jsem je
tedy zklamal.
Protože jste se dal na humanitní vědy.
Ano, jsem černá ovce rodiny. Ačkoli
maminka mého otce pracovala jako novinářka, a tak pokud si člověk vydělával na
živobytí psaním, považovala to moje rodina za naprosto úctyhodné povolání. V celé
západoskotské společnosti však něco takového nutně neplatilo.
Co ve vás probudilo zájem o historii?
Tolstoj.
Proč Tolstoj a jak k tomu došlo?
Většina čtenářů Vojny a míru vynechává závěrečné pojednání o determinismu. Mě jako malého školáka naopak
uchvátilo z celé knihy zdaleka nejvíc. Vzpomínám si, že jsem se necítil moc dobře
a že jsem se rozhodl nejít do školy – což
jsem dělal poměrně často, abych měl čas
věnovat se samostatnému studiu – a že
jsem četl Vojnu a mír na zahradě (i ve
Skotsku totiž občas svítí slunce). Dočetl
jsem až do konce a byl jsem velmi rozrušen, protože mi zkušenosti hlavní postavy,
Pierra, do značné míry odhalily smysl života. A pak jsem narazil na tohle neobyčejné
pojednání o determinismu a náhodě v dějinách, a to mě naprosto uhranulo. Od toho
okamžiku bylo celkem jasné, že půjdu studovat spíše historii než anglickou literaturu.
Vy jste pro historii opravdu zapálený,
viďte? Doslova jí žijete.
Ano. Posedlost minulostí je téměř jakási nemoc, protože historik se v podstatě
zabývá mrtvými. Abych byl úplně přesný,
značná část historického bádání spočívá
ve čtení dopisů, jejichž pisatelé jsou po
smrti. Trávit nejlepší léta života tím, že sedíte v archivu nebo v knihovně a čtete dopisy mrtvých lidí, to je opravdu docela
zvláštní nemoc. Ale naštěstí není oficiálně
uznaná, takže můžeme chodit po ulicích
a dokonce vyučovat na univerzitách, zatímco v nějaké jiné kultuře by nás možná
drželi pod těžkými sedativy.
Všiml jsem si, že vaše rodina figuruje
buď v poznámkách, nebo úvodech k vašim
knihám. Na začátku práce o první světové
válce mluvíte o zážitcích svého dědečka.
A v Britském impériu se celá jedna část zabývá Skoty, kteří působili jako vojáci či
úředníci v koloniích. Mohl byste se o tom
rozhovořit? Musí vám to poskytovat velké
uspokojení, když můžete objevovat nová
fakta o vlastní rodině a o Skotsku.
[ 29 ]
[rozhovor]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Pokud člověk začíná knihy pasážemi
o své vlastní rodině, může to působit jako
projev čirého egocentrismu. V úvodu Nešťastné války píšu o tom, co zažil můj dědeček, když jako teenager, jemuž ještě nebylo ani osmnáct, narukoval do první světové války. Na začátku Britského impéria
jsem psal o zážitcích své pratety Agnes,
která v roce 1911 emigrovala do Kanady.
Šlo o egocentrismus? Odpověď zní: ne
tak docela. Jedná se o prostředek, jehož
pomocí uvádím čtenáře do velkých témat,
ale jakousi lidskou branou, chcete-li. Je
daleko snazší vtáhnout čtenáře do v podstatě velmi složité argumentace týkající se
první světové války, jestliže hned na úvod
prohlásíte, že historie se zabývá lidmi.
Konkrétními osobami. Podle mě nikdy nepochopíte historikovy pohnutky, pokud nechápete jeho takříkajíc genetickou vazbu
k tématu.
Kdyby nebylo mého dědečka a také
všeho toho, co za sebou jeho generace
v Glasgow zanechala, včetně válečných
památníků, které jsem vídal denně ve škole, určitě bych nikdy žádnou knihu o první
světové válce nenapsal. Tyto věci podněcovaly můj mladický zájem o historii.
Pokud to přiměje čtenáře, aby vzali knihu
do rukou, pokud na začátku najdou něco,
co je bezprostředně osloví – poněvadž dědečkové a pradědečkové celé řady čtenářů
této knihy mají koneckonců nějakou válečnou zkušenost –, tak fajn, takový
prostředek stojí za to použít.
Co obnáší historický výzkum, kterému
se věnujete? Vaše dílo se vyznačuje pozoruhodným záběrem – když mluvíte o válce,
nezabýváte se jen diplomatickými a vo–
jenskými dějinami, ale také hospodářstvím
a společností. Co je k takovému způsobu
práce a k takovému pohledu na dějiny potřeba?
Dalo by se namítnout, že v éře profesní
specializace jde o lehce diletantský přístup. Jsem poněkud promiskuitní v tom
smyslu, že fušuji do hospodářské historie
a poté koketuji s vojenskou historií a pak
se trochu zabývám diplomatickými a malinko také kulturními dějinami. Někteří
akademičtí pracovníci by to nepochybně
pokládali za velmi nerozumné. Ale podle
mě nám tyto specializace, tyto škatulky,
které jsme v rámci univerzitních institucí
zavedli, ve skutečnosti brání v rozumění,
zajímavé je totiž právě propojení mezi, dejme tomu, hospodářskými a vojenskými dějinami. Od své první knihy se zaměřuji na –
chcete-li – styčné plochy mezi ekonomií
a širšími sociálními a politickými otázkami. Tohle mě prostě zajímá. Pokud by
měl někdo prohlásit „Niall Ferguson se věnuje finanční historii a jeho knihy pojednávají výhradně o peněžních transakcích a nemají žádný vztah například k literatuře 19. století nebo velkým vojenským
konfliktům 20. století“, pak by šlo nejen
o nudnější, ale podle mého názoru také
o mnohem méně objevná díla.
Cílem této strategie je tudíž nabídnout
širší obraz toho, čím se zabýváte, nebo
k problému přistoupit z jiné strany.
Řekl bych, že v moderní historiografii
existují velmi hluboké problémy týkající se
kauzality, které zůstávají do značné míry
neprozkoumané. Dříve jsme používali přímočarý kauzální model, jejž měli víceméně
k dispozici studenti i učitelé a jemuž se
říkalo marxismus. Ten v podstatě viděl
hlavního hybatele všeho ostatního v ekonomice a ekonomické změně. Takový pohled je už dávno passé. Na jeho místo však
nastoupila celá řada podstatně méně jasně
formulovaných, nesrozumitelných modelů.
Vlastně se lze setkat s modely, v nichž ekonomika vůbec nefiguruje. Značná část
dnešní kulturní historie je podle mě naprosto odtržená od ekonomické reality.
A to se mi zdá být dost bláhové, jelikož výzkum moderních dějin prostě nelze oddělit
od výzkumu hospodářských dějin.
Mým posláním je znovu tyhle izolované
ostrůvky propojit v jeden celek a prohlásit:
„Podívejte se, historie je holistický projekt.
My zkrátka nemůžeme existovat v přihrádk á c h a promlouvat jenom k zainteresovaným specialistům, pokud chceme pochopit“ – abych uvedl jen jeden jediný
příklad – „jakým způsobem se navzájem
ovlivňují finanční trhy a velké vojenské
strategie.“ To je ústřední problém dnešní
globální politiky a byl to ústřední problém
globální politiky i před sto lety. Jenže nemůžeme mu porozumět, jestliže máme na
jedné straně skupinu lidí, kteří zkoumají finanční trhy, a na straně druhé skupinu,
která se zabývá válkami, a jestliže se tyto
skupiny nikdy nesetkají.
Jste spojen s myšlením o dějinách, které má o jeden rozměr navíc a kterému se
říká „kontrafaktuální historie“. Mohl byste
říci, oč se jedná a jak tento přístup obohacuje holistický pohled o další vrstvu,
další dimenzi.
[ 30 ]
[rozhovor]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
„Kontrafaktuální historie“ je obtížně
vyslovitelný a nepříliš přitažlivý termín. Některým lidem by možná tato myšlenka připadala přístupnější, kdybych řekl, že jde
o obor, který se zabývá hypotetickými
otázkami: „Co kdyby Spojené státy nezasáhly do první světové nebo dokonce ani
do druhé světové války?“ – abych uvedl jen
jeden příklad. Dříve profesionální historici
považovali tento typ otázek za frivolní
a neseriózní. Velký E. H. Carr1 je ve své
strašně polemické Co je historie? odmítl
s tím, že takové otázky si kladou ti poražení. Mně naopak připadá velice frivolní
stavět se takovým způsobem proti kontra–
faktuální historii, protože klíčovým historickým událostem nelze porozumět, aniž
bychom si položili otázku „co kdyby“, a to
buď implicitně, jak to dělá spousta historiků, nebo – což se mi zdá mnohem lepší –
explicitně.
Pokud například pokládáte za příčinu
Hitlerova vzestupu Velkou hospodářskou
krizi, implicitně tím naznačujete, že kdyby
k Velké hospodářské krizi nedošlo, nebyl
by v Německu nastolen nacistický režim.
To je onen typ implicitního kontrafaktuálu,
proti němuž brojím v knize Virtuální dějiny. Měli bychom se vyjadřovat explicitně.
Měli bychom být poctiví ke svým studentům a čtenářům a prohlásit – jako to dělám já v Nešťastné válce: „Domnívám se,
že kdyby Velká Británie v roce 1914 nevstoupila do první světové války“, což je
naprosto věrohodný scénář, neboť se
o něm intenzivně, vášnivě debatovalo
v britské vládě, „svět by vyhlížel výrazně
jinak. Celé 20. století by se vyvíjelo odlišně.“ Myslím, že je povinností vědce říci
to explicitně a pak se snažit čtenářům
ukázat, jak by alternativní dějiny vypadaly.
Vy ale tvrdíte, že je třeba zkoumat alternativy, které se nabízely účastníkům
událostí a pro něž existují doklady. Ty
mohly vést k jinému historickému vývoji.
To je podle mě naprosto klíčová věc.
Imaginární scénář si nemůžete jen tak vycucat z prstu. Virtuální historie – a to je velice důležitý moment, který mnozí lidé koketující s otázkami „co kdyby“ nechápou –
je legitimní pouze tehdy, můžete-li
prokázat, že o alternativě, o onom hypotetickém scénáři, o němž hovoříte, současníci vážně uvažovali. Všechny autory, kteří
přispěli do knihy Virtuální dějiny, jsem
požádal, aby jednoznačně uvedli, jaké
doklady pro jejich alternativní scénáře
existují. To koneckonců není nic těžkého,
v přítomnosti totiž budoucnost neznáme.
Máme k dispozici několik možných budoucností, z nichž si vybíráme. Spřádáme
plány. Tvoříme scénáře. Děláme to v každodenním životě, protože netušíme, co
bude za rok. Není proto nikterak obtížné
podívat se zpátky a zjistit, že v roce 1914 –
abych znovu uvedl tento příklad – si britští
politikové představovali různé možné scénáře, mezi nimi i neutralitu. Tímto způsobem dospěli k rozhodnutí. Vytyčili si tyto
scénáře. Probrali je a rozhodli se pro
vojenský zásah, poněvadž měli před očima
hrůznou představu budoucnosti, v níž budou Němci ovládat celou Evropu.
To je to podstatné. Musíte se zaměřit
na alternativy, jež zvažovali současníci. Vždyť snažíme-li se – jak nás nabádal Ranke
– rekonstruovat minulost „wie es eigentlich gewesen“,2 jaká vskutku nebo ve
svých podstatných rysech byla, měli
bychom vzít v úvahu také zkušenost rozhodování, zvažování možných budoucností, včetně budoucností, jež se nikdy nerealizovaly.
Vede to rovněž ke kritice dřívějších rozhodnutí, ve své knize o první světové válce
totiž naznačujete, že kdyby byli Britové vynaložili více peněz na zbrojení, možná by
byli Němce zastrašili, což se ovšem nestalo, takže nakonec zasáhli v okamžiku,
kdy už bylo příliš pozdě, poněvadž neměli
dostatek výzbroje.
Ano. Další možný krok u kontrafaktuální metody spočívá v tom, že provedeme hodnocení minulého rozhodnutí, že ho
posoudíme. V tom podle mě tkví velmi důležitá část historikovy odpovědnosti. Není
to nezbytné, Meinecke3 však prohlásil, že
historie se zabývá kauzalitou a hodnotami.
Jde v ní o hodnocení. O posouzení. Nejedná
se prostě o to, že – abych tak řekl – vylíčíme minulost a necháme na čtenáři, aby si
vybral. Domnívám se, že jakmile ukážete,
proč bylo zvoleno určité rozhodnutí a jaké
další scénáře se nabízely, je naprosto vyloučeno, abyste odolali pokušení (alespoň
já mu odolat nedovedu) a neprohlásili:
„Možná se nerozhodli správně.“
Když takto argumentujete, vyvolává to
u řady vašich kolegů negativní reakce, váš
názor totiž neodpovídá tomu, jak se na
vstup Británie do první světové války
běžně nahlíží.
V tomto konkrétním případě se skutečně objevila řada negativních reakcí,
protože lidé – obecně vzato – rádi žijí s mi[ 31 ]
[rozhovor]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
nulostí, která se uskutečnila. Jsou silně
znepokojeni, jakmile jim někdo předloží
myšlenku, že existují takříkajíc paralelní
vesmíry, v nichž se tato minulost nerealizovala. Ve světě vědy je tento koncept
běžně přijímán. A totéž mimochodem platí
také o právní oblasti, kde vlastně argumenty typu „kdyby nebylo“ nebo „co kdyby“ tvoří standardní součást argumentace
týkající se odpovědnosti a příčin.
Historikové se z nějakého podivného
důvodu tomuto typu uvažovaní vzpírají.
Snad proto, že se některým lidem zdá poněkud složité. A tak když přijdete a prohlásíte: „V roce 1914 ve skutečnosti existovaly alternativy. Zde jsou doklady, podle
nichž nejenže byl kabinet názorově rozdělen, ale ve skutečnosti většina ministrů
dávala přednost neutralitě; a zde jsou důsledky. Británie nejde do války. Němci vyhrají omezenou kontinentální válku. A důsledky pro zbytek 20. století nejsou pouze
odlišné, ale jsou dokonce příhodnější.“
Tohle si mnozí čtenáři – mimochodem
včetně řady čtenářů v Německu, německým historikům se ta kniha ani trochu
nezamlouvala – dokázali stěží představit.
A to proč?
Poněvadž vycházeli z apriorního předpokladu, že jakékoli německé vítězství
v průběhu 20. století by mělo ty nejhorší
možné konsekvence.
Z knihy mimo jiné jednoznačně vyplynulo, že Německo v roce 1914 bylo daleko
méně nebezpečné než Německo v roce
1939, o čemž jsem já skálopevně přesvědčen. Německé vítězství v omezené kontinentální válce proti Francii a Rusku v roce
1915 a 1916 by bývalo mělo ve skutečnosti
zcela neškodné následky. V neposlední
řadě – a tento moment je často nesprávně
chápán – pro Židy z východní Evropy, jimž
by se ve vilémovském císařství vedlo podstatně lépe než v carském Rusku.
Naznačil jste, že Hitler by možná zůstal
vídeňským malířem.
Hitler by, mírně řečeno, přišel o práci,
pokud by totiž německé císařství vyhrálo
válku, která začala v roce 1914, vznik nacistického režimu, ba ani vznik výmarské
republiky nepřipadají vůbec v úvahu. Císařství by přežilo a dokonce si myslím, že –
což je zajímavé – mohlo docela dobře
přežít a projít liberalizací. Jak upozorňovali
současníci, jedním z pozoruhodných důsledků rozhodnutí vést válku, jež padlo
v roce 1914, byla totiž skutečnost, že se do
vlády poprvé dostali sociální demokraté.
Vilémův válečný kabinet se tudíž původně
posunul doleva. Řada německých
konzervativců se obávala, že jedním z důsledků války bude posun směrem ke konstitučním ústupkům ve prospěch dělnické
třídy, které budou odměnou za její podíl na
válečném úsilí.
Vámi popisovaná historie i onen konkrétní případ tudíž vyžadují velmi komplexní soubor vědomostí. A „komplexním
souborem vědomostí“ myslím to, že přistupujete k problému z perspektivy různých oborů – všímáte si, co nám ekonomie
říká o Německu, co nám diplomatická historie říká o Německu či Británii. Jedná se
tedy o řadu různých typů vědomostí, které
nově kombinujete, což naznačuje, že se
zde uplatňuje nový druh historické imaginace.
Řekl bych, že práce, které se věnuji,
má, obecně vzato, dvě fáze. V první fázi se
snažím pochopit, jak současníci nahlíželi
svou situaci. Pochopit soudobé myšlení je
to první, oč by měl historik usilovat. V tomto ohledu se domnívám – jelikož jsem
stoupenec klasického historismu –, že se
snažíme rekonstruovat minulé myšlení
a zkušenost s veškerou jejich nejistotou.
Jakmile vstoupíte do – chcete-li – mysli
historických osob, máte polovinu práce za
sebou. Vidíte, jaké se jim otevíraly
možnosti. Můžete posoudit rozhodnutí,
která učinili. Ale v druhé části tohoto procesu musíte prohlásit: „Se znalostmi, které
máme, pozdějšími znalostmi získanými
z ekonomického, sociálního a dalšího výzkumu, si zřejmě lépe než oni uvědomujeme, kterému rozhodnutí měla být dána
přednost.“ Podle mě představuje srovnání
soudobého vnímání s tím, co bych velmi
zjednodušeně označil jako ekonomickou či
strategickou realitu, velmi uspokojující
způsob, jak zkoumat historické problémy.
Řeknete-li: „Tady jsou dojmy současníků a tady realita,“ jde samozřejmě o jisté
zjednodušení. Historik se vždy snaží, aby
k minulosti nepřistupoval přezíravě. Informace, které máme díky časovému odstupu, je třeba přísně odlišovat od toho, co při
svém rozhodování věděli současníci. Nemá
smysl říkat, že se mýlili, poněvadž například nevěděli, že německá ekonomika
ve 20. století předčí ruský ekonomický
růst. Jak by to mohli vědět? Chystáte-li se
vynést hodnotící soud, pak je můžete soudit pouze na základě toho, co jim bylo tehdy známo. Můžete však vynést ještě
[ 32 ]
[rozhovor]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
sekundární hodnotící soud, což je soud
z dnešní perspektivy. Pokud to děláte
otevřeně, pak se podle mého názoru jedná
o zcela legitimní postup.
Značná část vašeho díla pojednává
o jevu, který nazýváte nexus peněz a moci.
Jedna vaše kniha se vlastně jmenuje Cash
Nexus. Můžete říci, co vás přivedlo k této
problematice? Šlo o nějakého konkrétního
učitele? Předpokládám, že to všechno nebylo jen díky Tolstému.
Z Tolstého se lze skutečně o finančních
dějinách dozvědět relativně málo, to je
pravda. Už velmi záhy během studií
v Oxfordu jsem se začal zajímat o ekonomické otázky, dokonce víc než moji učitelé, které poněkud vyděsilo, když jsem prohlásil, že bych si raději přečetl Adama Smithe než Hobbese. To byl velký zlom v mé
oxfordské kariéře. Domnívám se, že jsem
byl od toho okamžiku považován za jasného revolucionáře. Ale z mého hlediska jakožto někoho, kdo se v podstatě zajímá
o moderní epochu, bylo mnohem důležitější porozumět Adamu Smithovi než porozumět Hobbesovi a mnohem důležitější
přečíst si Keynese než Marxe, který
očividně ekonomii vůbec nerozuměl, i když
přišel s několika nesmírně zajímavými filozofickými poznatky. A tak jsem strávil část
svého pregraduálního studia tím, že jsem
se navíc skoro sám seznamoval s ekonomií
a hospodářskými dějinami, poněvadž tradiční kurzy historie v Oxfordu se této
problematice nijak zvlášť nevěnují.
Kladu si otázku, zda se do určité míry
nejednalo o důsledek toho, že pocházím
z glasgowského regionu. Už jsem říkal, že
jsem vyšel z prostředí glasgowské buržoazie. Vzpomínám si, že mi otec při jedné
příležitosti věnoval knihu Adama Smithe,
čímž mi chtěl zjevně naznačit, že nadešel
čas, abych se vážně zamyslel nad finančními otázkami. Skotové jsou obecně vzato
ochotni debatovat o penězích více než
Angličané. Termín „finanční nexus“ vymyslel Thomas Carlyle, velký historik poloviny
19. století, který byl také Skot. Je zajímavé,
že Carlyle odmítal názory soudobých materialistických filozofů s tím, že peníze
nejsou všechno; že ve skutečnosti nejde
o hnací sílu politických změn. Když jsem
tedy použil výraz „finanční nexus“, bylo to
zčásti proto, abych připomněl Carlylovu
myšlenku.
Vztah mezi politikou a ekonomií, mezi
mocí a penězi je velice důležitý. Neměli
bychom se ovšem domnívat, že jde
o jednosměrný proces, v němž hospodářský vývoj určuje politické důsledky. Hlavní
argument mé knihy spočívá v tom, že se to
má velmi často obráceně, že politické
krize, politické události a zejména války ve
skutečnosti utvářejí hospodářský a finanční vývoj.
Vaše kniha se vlastně zabývá typy institucí, jež byly vytvořeny v rámci budování
státu…
…nebo v rámci vedení války…
…což mělo širší důsledky pro ekonomiku. Mluvíte v této souvislosti o „mocenském čtverci“. Můžete říci, oč se jedná
a k jakému závěru jste dospěl?
To vzniklo proto, že jsem se snažil
přesvědčit svou manželku, ženu velice
skeptickou, o smysluplnosti argumentů,
které v knize uvádím. V Benátkách, kde
jsme slavili výročí svatby, jsem na zadní
stranu papírového ubrousku načrtl základní body své argumentace. Nakreslil
jsem čtverec a řekl jsem: „Podívej se, existují čtyři instituce, které se téměř bezděčně vyvinuly v důsledku válek a s nimi
spojených finančních nároků. Jedná se
o úřad pro výběr daní, zastupitelské shromáždění, centrální banku a nějaký druh finančních trhů, kde lze financovat národní
dluh. To jsou instituce, které vznikly.“
Stalo se tak v první řadě kvůli vedení válek,
avšak v okamžiku, kdy začaly fungovat
všechny společně, nejprve v Holandsku
a pak pozoruhodným způsobem v 17. a 18.
století v Anglii, ukázalo se, že jde o magickou formuli, která odemyká palác hospodářského rozvoje.
Nešlo o záměr. Nebyla za tím snaha zahájit průmyslovou revoluci. Jakmile však
máte ve stejnou chvíli neúplatné výběrčí
daní, parlament, v němž mohou pozemkoví vlastníci rozhodovat o výši daní, které
platí, jakmile existuje centrální banka, která spravuje peníze v ekonomice racionálním způsobem bez obrovského množství mincí a bezcenných kusů papírů, jež
nacházíme v jiných systémech, a konečně
jakmile existují finanční trhy, kde si
mohou vlády půjčovat velké sumy peněz
na nízký úrok, tak pak jste na dobré cestě.
Chápu, že čtvercové a trojúhelníkové
diagramy často připomínají tu nejhorší formu politologie. Ale svou ženu jsem
přesvědčil a na to se přece nedá nic
namítnout.
[ 33 ]
[rozhovor]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
To jistě ne. A říkáte, že jste ten diagram
nakreslil na ubrousek?
Přesně tak.
Takhle se dělá hospodářská politika…
Největší historická rozhodnutí se dělala
na zadní straně papírových ubrousků.
Takže tento mocenský čtverec vám
v jistém smyslu slouží jako základ pro výzkum státu a nabízí kritéria, podle nichž
dokážete předpovědět, které státy budou
mocnější než ostatní.
Správně. V moderní epoše se vlastně
vyskytuje velká škála různých kombinací
podle toho, jak si státy osvojují nebo se
snaží osvojovat tuto kombinaci institucí.
Některé z nich například nebyly zavedeny
vůbec nebo byly zavedeny velice pozdě.
Můžete se setkat se systémem, v němž jeden vrchol čtverce chybí.
Na Spojených státech je zajímavé, že až
do první světové války neměly pořádnou
centrální banku. Devatenáctým stoletím se
protloukaly tak, že První a Druhá banka
Spojených států vykonávala pouze periodické funkce centrálního bankovnictví.
A v druhé polovině 19. století, než došlo
k vytvoření Systému federálních rezerv,
vládl v amerických monetárních institucích
obrovský chaos, což vedlo k nesmírně
vážným finančním krizím. Na tomto mocenském čtverci, jak to nazývám, je tudíž
pozoruhodné, že mohou existovat tři
z těchto institucí, přičemž čtvrtá chybí. Nejedná se vlastně o žádnou rovnici, ale čistě
o diagram, díky němuž jsme schopni si
uvědomit, které instituce jsou důležité.
V poslední knize o institucích jsem se
snažil především upozornit na fakt, že instituce očividně hrají významnou roli a že
trhy nefungují bez správného institucionálního rámce. To není nový poznatek. Já
jsem ho pouze aplikoval na minulost a pak
jsem prohlásil: „Tímto způsobem můžeme
nahlížet i sociální dějiny.“ Totiž místo
abychom se na věc dívali z hlediska společenských tříd (což historikové v návaznosti
na dlouhou tradici, která nesahá pouze
k Marxovi, ale až k Ricardovi, obyčejně dělali), můžeme uvažovat o konkrétních
funkcích spojených s těmito různými institucemi.
To vyústilo v další myšlenku, jež je pro
argumentaci celé knihy klíčová, totiž že
existují kružnice vlivu, přičemž ovšem
nejde o třídy, nýbrž o odlišné funkce – daňový poplatník, volič, vypůjčitel, majitel
dluhopisů –, jež se navzájem překrývají.
Jednotlivci mohou plnit všechny čtyři zmíněné funkce, nebo jen jednu z nich. Domnívám se, že nám takový přístup řekne
mnohem víc než tradiční třídní analýza.
Jak se stane, že takovou teorii formuluje historik? Jak jste k těmto myšlenkám dospěl? Jak si k vám, abych tak
řekl, našly cestu?
V první řadě jsem byl asi nespokojen
s tím, co jsem četl. Za druhé – a to bych
měl zdůraznit –, jako pedagogovi se vám
velice často stane, že chytří studenti zpochybní vaše poněkud samolibé názory, a já
jsem strávil patnáct let výukou oxfordských a cambridgeských vysokoškoláků.
Na počátku tedy byla nespokojenost
s existující literaturou, potom tvrdá lekce
od nějakého inteligentního devatenáctiletého studenta, po níž následoval jakýsi
hrubý pokus přijít s něčím lepším. Domnívám se, že mě to víc než řadu jiných
historiků neodolatelně táhne k teoretizování. Ale jsem historikem, protože
nejprve provádím seriózní výzkum, aniž
bych měl na věc pevný apriorní názor,
a teprve pak vyrukuji s teoretickým modelem. Ve společenských vědách se naproti
tomu obvykle postupuje tak, že si nejprve
vytvoříte model a pak hledáte data.
Absolvoval jsem jednu velice zábavnou
debatu. Strávil jsem rok v Bank of England
a byl to velmi poučný rok. Chtěl jsem se
něco přiučit o ekonomii financí. Vytvořil
jsem si základní teorii o tom, jak fungovaly
finanční trhy v 19. století, podle níž jsem
postupoval. V Bank of England jsem mluvil
s dámou, která měla hluboké znalosti
o moderním trhu s obligacemi; byla vystudovaná ekonomka. Řekl jsem jí: „Tohle se
mi podařilo shromáždit a chtěl bych vědět,
jak se na to díváš.“ A ona mi s velice ustaraným výrazem odpověděla: „Než se na to
podívám, potřebovala bych si nejdřív vytvořit nějaký model.“ A já na to: „Nemyslíš,
že by bylo lepší podívat se nejdřív na data
a teprve pak zformulovat model?“
Jedná se o velmi hluboký metodologický rozdíl. Už Ranke v 19. století pochopil, že historie je v tomhle jiná. Předtím, než váhavě formulujeme nějakou
hypotézu, se nejprve přehrabujeme ve
spoustě dosti nahodilých dat. Podle mě je
to mnohem zdravější.
Dalším nápadným rysem vašeho díla –
čímž hezky navážeme na to, co jste řekl
o budování státu – je zájem o svět, o různá
místa, kde k těmto jevům dochází. O tom,
[ 34 ]
[rozhovor]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
jak si jeden stát vede po mocenské stránce
úspěšně, jak všechny čtyři instituce existují společně a pak se najednou rozšíří po
celé planetě. Odtud vaše kniha o britském
impériu. Než se k tomu však dostaneme,
jak byste vysvětlil onen intelektuální skok
od zájmu o stát ke globální perspektivě?
Jakmile jsem začal uvažovat z hlediska
politických struktur a finančních institucí,
došlo mi, že svět ve skutečnosti netvoří
hezké, uspořádané, jasně odlišené národní
státy. V 19. století řada učebnic dějepisu
většinou tvrdila, že tomu tak je. Ale když
jsem psal historii banky Rothschildů, což
byl v některých ohledech největší badatelský projekt mé dosavadní kariéry, v jehož
rámci jsem strávil pět let v archivech největších finančních institucí 19. století,
najednou jsem si uvědomil, že svět 19.
století takhle vůbec nevypadal. Že tehdy ve
skutečnosti existovalo velmi málo národních států v klasickém slova smyslu.
Podobu světa daleko více utvářely říše
a jejich satelity, kolonie a závislá území.
Práce na knize o Rothschildech mě přivedla k prostému zjištění, že zejména konec
19. století byl érou globalizace, jíž vévodila
nadnárodní entita zvaná Britská říše.
Když jsem na tohle téma narazil, zapůsobilo to na mě jako zjevení. Najednou mě
napadlo: „Učím 19. století, britské a evropské dějiny, a úplně mi uniklo to, co bylo na
této době nejdůležitější. Totiž že čtvrtina
světa spadala pod nějakou formu britské
vlády a že i oblasti, které k impériu formálně nepatřily, byly do značné míry pod
britským vlivem.“ Jakmile jsem si to uvědomil a jakmile jsem přišel s teorií globalizace 19. století, podle níž šlo ve skutečnosti o „anglobalizaci“, musel jsem se
do toho pustit a napsat knihu přímo o britském impériu.
tedy naprosto ohromil. Za druhé jsem si
uvědomil, jak finanční moc operovala
prostřednictvím onoho neobyčejného a poněkud hrozivého fenoménu zvaného trh
s obligacemi. Rothschildové totiž obchodovali s vládním dluhem. Půjčili vládě
a pak obchodovali s jejími obligacemi.
Pokud se nějaká vláda dostala do finančních potíží a potřebovala si půjčit,
k čemuž v 19. století docházelo zpravidla
v souvislosti s válkou, musela se téměř
vždy obrátit na Rothschildy.
A tak jsem najednou pochopil, že
značná část historie 19. století, oné klasické diplomatické historie, na níž jsem vyrůstal, když jsem jako student četl A. J. P.
Taylora,4 postrádá klíčového aktéra. Pakliže čtete diplomatické dokumenty, není ho
na scéně skoro vůbec vidět. Když však
projdete archivy banky Rothschildů, zjistíte, že velké, impozantní postavy typu Bismarcka nebo Metternicha občas během
své kariéry dlužily této instituci obrovské
částky a byly vlastně do značné míry závislé na její finanční moci.
To pro mě byl opravdový objev. Domnívám se, že historikové 19. století ještě
plně nedocenili rozsah aktivit domu
Rothschildů, zčásti proto, že v rámci profesionalizace zahrnují tuto problematiku pod
„finanční historii“. „Ferguson napsal historii banky Rothschildů. Je to moc dobré, je
to velice hezké, ale nás se to ve skutečnosti nijak netýká. My děláme politické
dějiny.“ Je mi líto, vážení, ale politické dějiny se v 19. století v žádném případě nedaly
oddělit od fungování trhu s obligacemi, poněvadž všechny tyto vlády měly velice úzkou daňovou základnu. Pokud chtěl Bismarck sjednotit Německo, musel to udělat
s tichých souhlasem trhu s obligacemi.
Jinak by na to prostě neměl prostředky.
Než se k tomu dostaneme, mohl byste
říci něco o Rothschildech? Překvapilo vás
při tomto výzkumu něco? Učinil jste nějaký
zásadně nový objev?
Byl to pro mě ohromný objev, zjevení.
To mělo dvě části. Za prvé šlo o samotný
rozsah této instituce. Z hlediska aktiv
a operačního záběru jejich banka výrazně
překonávala většinu států. Šlo o instituci,
jakou si lze dnes představit pouze v případě, že byste si v zítřejším Wall Street
Journalu přečetl, že se Goldman Sachs
a Merrill Lynch a Citigroup spojily s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou
bankou. Takové rozpětí měly před sto lety
operace banky Rothschildů. Její rozsah mě
Vyplývá z toho, že peníze zásadně ovlivňovaly moc, anebo spíše jen to, že se moc
musela s Rothschildy nějak dohodnout?
S úžasem jsem sledoval, jak byl tento
vliv vzájemný. Devatenácté století samozřejmě mělo svůj velký, začasté antisemitský mýtus, podle nějž Rothschildové ovládali svět. Američtí populisté mu věřili
v době, kdy Spojené státy přijaly zlatý standard. Jedním z mých cílů proto bylo zjistit,
co je na tom pravdy, jaký přesně vliv tato
instituce měla. A odpověď na tuto otázku
zní: byla vlivná, avšak tento vliv měl své
meze. Nastaly okamžiky, kdy politické rozhodnutí převážilo nad mocí finančních
trhů, kdy událost typu revoluce v roce 1848
[ 35 ]
[rozhovor]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Rothschildy téměř smetla, neboť vyvolala
finanční krizi. Na mém výzkumu mě tedy
nejvíc uspokojilo zjištění, že ona finanční
složka sice hrála opravdu významnou roli,
ale nebyla tak ohromná, tak absolutní, jak
mnohdy prohlašovali její kritikové.
Přerušil jsem vás ve chvíli, kdy jste se
chystal začít hovořit o své knize Britské
impérium. Jaké poučení, není-li to příliš
troufalá otázka, jste si ze studia britské
říše odnesl?
Ta otázka není troufalá, slovo „poučení“ se totiž objevuje v podtitulu amerického vydání. Asi bych měl říct, že se mi
podtitul „poučení pro globální velmoc“ příliš nezamlouval. Podtitul britského vydání
mé knihy zní „Jak Británie stvořila moderní
svět“.5 Ale americký nakladatel se kupodivu domníval, že pro publikaci v USA není
tento podtitul ideální. Jasné poučení zde
existuje a já se ho v závěru knihy pokouším formulovat.
Jedna z klíčových (a dnes nesmírně aktuálních) otázek zní: dokáže anglofonní
imperiální velmoc, která usiluje o to, co
dnes nazýváme „budováním národa“, ale
čemu se před sto lety říkalo „impérium“,
zdárně transformovat instituce špatně
fungujících států nebo nebezpečných režimů a položit základ pro věci, v něž britská
a americká říše věří: tedy pro volný trh,
právní stát, nezkorumpovanou administrativu a nakonec reprezentativní vládu? Ze
zkušenosti britské říše vyplývá, že toho
skutečně dosáhnout lze, ale že se jedná
o běh na velmi dlouhou trať.
Zejména ve druhé polovině 19. století,
kdy podle mého názoru britská říše vstoupila do své nejliberálnější fáze, okupovali
Britové řadu takových států. Tyto státy
však zůstaly v jejich rukou po mnoho desítek let. Nejjasnějším a nejvýznamnějším
příkladem je Indie, kde Britové vládli od
poloviny 18. století až do roku 1947, tedy
bezmála dvě stě let.
To je důležitý rozdíl, když totiž uvažujeme o dnešní americké politice, máme co
d ě l a t s časovým rámcem podstatně
kratším, než jsou dvě století. Jak to sleduji,
má se budování národa uskutečnit během
zhruba čtyřiadvaceti měsíců. Nejdůležitější
poučení, které podle mé knihy z britské
zkušenosti vyplývá, zní: něco takového
není realistické.
Jak podle vás Britové přispěli ke světovému pořádku?
Zde je třeba upozornit na dvě věci. Za
prvé, získáním vojenské převahy, zejména
námořní převahy – šlo samozřejmě o éru
před vznikem letectva, takže hlavní roli
hrálo moře –, Britové ve skutečnosti nastolili období relativního globálního míru: od
Krymské války6 do roku 1914 proběhla
řada drobných, ale jen velmi málo velkých
válečných konfliktů. Vzniká tak globální
pořádek, který nepochybně vytváří příznivější podmínky pro hospodářský rozvoj
a v jehož rámci probíhá volný obchod a pohyb mezinárodního kapitálu podstatně nerušeněji než v předchozích staletích, jež
poznamenaly velké velmocenské války.
To mě přivádí ke druhému bodu, který
je nutné zdůraznit. V jistém smyslu jde
o dosti technickou ekonomickou záležitost. Mám na mysli to, jak se mezinárodní,
přeshraniční investice rozšířily do celého
světa, včetně poměrně chudých a v některých případech i velmi chudých zemí. Globalizace před sto lety se v tomto ohledu lišila od globalizace dnešní, protože většina
kapitálu dnes proudí mezi rozvinutými zeměmi. Kapitál teče ze Severní Ameriky do
Evropy a do východní Asie. Celé oblasti
světa jsou od globalizace odstřiženy. V tom
spočívá skutečný důvod jejich chudoby.
Nejsou chudé kvůli globalizaci, ale protože
se na ní nepodílejí. Naproti tomu před sto
lety, poněvadž Britská říše ovládala řadu
chudých zemí, byli investoři ochotni při relativně nízkých úrokových sazbách investovat do zemí, jako je – abych uvedl
pouze jeden evidentní příklad – Rhodesie,
dnešní Zimbabwe. Zatímco dnes tato země
v důsledku katastrofální tyranie nezávislé
vlády Roberta Mugabeho představuje jed e n z velkých ekonomických debaklů
subsaharské Afriky, před sto lety šlo
o místo, kam byste vlastně celkem
ochotně investoval, kdybyste byl londýnský
kapitalista.
Šlo tudíž o spojení globální bezpečnosti
s relativně rovnoměrným rozdělením kapitálu a já tvrdím (což je zřejmě vůbec
nejkontroverznější názor), že z toho v podstatě profitovala nejen britská, nýbrž celá
světová ekonomika.
Když upozorňujete na rozdíly mezi britskou říší a americkou globální nadvládou,
zdůrazňujete rovněž, že lidé a kapitál plynuli do provincií, zatímco dnes to v případě
Spojených států neplatí, neboť lidé přicházejí do Ameriky a ta si navíc výrazně
půjčuje.
[ 36 ]
[rozhovor]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Ano. Chceme-li rozumět rozdílu mezi
britskou mocí před sto lety a americkou
mocí dnes, měli bychom zdůraznit tyto,
chcete-li, deficity – lidský deficit a kapitálový či peněžní deficit. Britská nadvláda
byla založena především na exportu, nikoli
jen exportu kapitálu, ale také exportu
osob, jak jste právě uvedl. Během této
migrační exploze odešlo z Britských ostrovů přes dvacet milionů lidí. Z toho důvodu britská říše překonala říši francouzskou
a říši holandskou. A to je skutečný důvod,
proč překonala i španělskou říši. Žádná
jiná evropská země neměla takový přebytek lidské síly, která by byla ochotna odejít
z velice často keltské periférie do značně
odlehlých, horkých, nebezpečných zemí,
zůstat tam a osídlit je.
Z toho, že USA dnes nevyvážejí lidskou
sílu – vlastně se mi zdá, že se Američanům
nechce jezdit do ciziny ani na poměrně
krátké služební cesty –, vyplývá, že na rozdíl od britské říše nemají na místě své lidi.
V zahraničí dnes žije kolem tří a půl milionů Američanů. Většinu z nich bychom našli
v Kanadě, Mexiku nebo Západní Evropě,
což nejsou zrovna klíčové fronty velké
války proti teroru. Téměř žádní Američané
nežijí na Blízkém Východě, pokud nepočít á m e I z r a e l . A takřka žádní nežijí
v subsaharské Africe. Dnešní americké
impérium je tedy impérium bez osadníků.
A v důsledku toho je toto impérium nutně
také méně silné.
V knize The Cash Nexus jste ke Spojeným státům kritický. V závěru Americe
v podstatě vytýkáte, že podobně jako Britové v 19. století dala dohromady ony čtyři
dimenze („mocenský čtverec“), které jste
vyjmenoval před chvíli, když jste hovořil
o budování státní moci, ale zachovala se
téměř zbaběle – a to je můj výraz, vy jste
se v knize vyjádřil dost ostře –, když se
měla zhostit odpovědnosti, jež se s touto
mocí pojila. Mohl byste se o tom trochu
rozhovořit?
Ta kniha vznikla na sklonku Clintonovy
éry. Je to kniha napsaná před 11. zářím.
V té době mě nejvíc trápilo – začal jsem
předtím učit v New Yorku a velmi mě to zarazilo –, jak silně se Američané domnívají,
že obývají nějakou jinou planetu než my
ostatní. Dobíral jsem si studenty tím, že
jsem ji označoval jako „Planetu NASDAQ“7,
poněvadž se mi zdála naprosto odlišná od
zbytku světa. Jejich starosti s burzou
a vlastně i jejich starosti s americkou realitou více méně vylučovaly zájem například
o Rwandu. Tím pádem bylo nesmírně obtížné vyvolat v Američanech zájem o tyto
věci, i když nakonec přijali odpovědnost
v případě Balkánu.
Na konci devadesátých let a na začátku
21. století jsem se tudíž obával, že sice
žijeme v globalizaci, máme se skvěle, ve
světě probíhají neobyčejné ekonomické
změny, dochází k největší integraci trhů za
posledních sto let, ale dominantní světová
velmoc není tuto situaci ochotna garantovat pomocí nějakých politických struktur. V určitém smyslu nechávala velké
části světa zabřednout do – v lepším případě – jakéhosi organizovaného chaosu.
V závěru knihy jsem napsal, že největší
problém světa v roce 2000 představuje
skutečnost, že máme globalizaci, ale světová supervelmoc hovoří o protiraketovém
obranném štítu, jako by budoucnost spočívala v tom, že se stáhnete do nějakého obrovského elektronického želvího krunýře.
Otevřeně jsem prohlásil, že by USA měly
využít svých ohromných materiálních
zdrojů, zvýšit svůj vojenský potenciál
a zbavit se nebezpečných režimů, včetně –
jak jsem přímo uvedl – Iráku. Zmínil jsem
se také o Miloševićově Srbsku. Nemohl
jsem předvídat, že tak záhy po vydání knihy dojde k událostem, které povedou
k tomu, o čem jsem mluvil.
Dále jsem v knize řekl, že Spojené státy
samy sebe klamou a že velmi pravděpodobně dojde k velkému teroristickému
útoku v některém z amerických velkoměst.
Stalo se tak šest nebo sedm měsíců po vydání mé práce v USA. A pak se – jak snad
ani nemusím připomínat – všechno změnilo. Bushova vláda, která těsně zvítězila ve
volbách s antiintervencionistickým, téměř
izolacionistickým programem se přetransformovala v nejvíce intervencionistickou
vládu, jaká tu byla od šedesátých let. Myšlenka intervencionismu se přitom v knize
The Cash Nexus jevila jako něco mimořádně lehkovážného a neuváženého. Někteří američtí recenzenti mi ostře vytýkali,
že navrhuji, aby se Spojené státy pokusily
o změnu režimu v zemích, jako je Irák.
A teď se z toho stala vládní politika.8 To je
opravdu velké překvapení.
Které vlastnosti Spojených států jim
podle vás jako historika brání ujmout se
této nové role, přestože Bushova vláda se
tomuto přijetí odpovědnosti za globální
bezpečnost očividně hodně přiblížila?
Zdůraznil bych zde dvě věci. První
z nich je republikánská ústava. Spojené
[ 37 ]
[rozhovor]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
státy nemají umožňovat nástup imperátorů. Jejich ústava je koncipována tak, aby
byli do úřadu prezidenta voleni necharismatičtí vůdcové, jak upozornil Tocqueville. Američané si mi pokaždé stěžují,
zejména v univerzitních městech, že nemají za prezidenta žádnou výjimečnou
osobnost. A já jim odpovídám: „Hlavním
smyslem americké ústavy je zajistit, aby se
do Bílého domu žádná výjimečná osobnost
nedostala. Tak co chcete?“
Zčásti je to tedy problém republikánské
ústavy, která neumožňuje nástup imperátorů a řízení impérií. Je zřejmé, že Kongres
zpravidla velice přesně reprezentuje touhu
celé řady Američanů, zejména těch, kteří
nežijí ve velkých městech, kde se utváří
hlavní politika, držet se dál od ošklivých
míst, jako je Irák nebo Afghánistán. V první
řadě jde tedy o záležitost ústavy. Z republiky se doopravdy stane impérium pouze
tehdy, pokud se z ní stane impérium.
V tomto ohledu se přirozeně jeví jako velmi poučný případ Římské říše. Po zavedení
republikánské ústavy trvalo přibližně čtyři
sta let, než Caesar překročil Rubikon
a ústava byla změněna. Máme před sebou
ještě dlouhou cestu. Zatím jsme v amerických dějinách urazili asi polovinu vzdálenosti od republiky k impériu.
Druhý problém ovšem spočívá v tom, že
si Američané myslí, že jsou antiimperialistická společnost. Domnívají se, že – řekl
bych tak od roku 1776 – tradičně symbolizují odpor k impériím. Tenhle názor sdílí
velké množství lidí. Patrně si ho odnesli
z hodin dějepisu na střední škole. Jedná se
o naprostý nesmysl, protože ve skutečnosti si Spojené státy od počátku počínaly ryze imperialisticky, když rozšiřovaly
své území po celém severoamerickém
kontinentu a potom za jeho hranicemi. Od
Vietnamu však Američané do určité míry
přepsali své dějiny a prohlašují: „Ale my
nebudujeme impérium. Nikdy jsme ho nebudovali.“ To je heslo, kterým se neustále
zaklínají všichni Američtí politici a které se
těší velmi širokému přijetí.
Problém tedy tkví zčásti v ústavě. Ale
druhý problém představuje bezmála duševní nastavení. Američané popírají skutečnost, že jsou impérium. Prostě si to nechtějí připustit, poněvadž jim to nepříjemně připomíná velký vietnamský debakl.
Jedním z příznaků takového postoje je
názor, že při zásahu mimo území Spojených států nesmí zemřít ani jediný Američan. Poněkud jsme od tohoto požadavku
ustoupili, ale stále se jedná o převládající
pohled na naše počínání ve světě, který by
mohl prezidenta jednou pronásledovat,
protože počet obětí v Iráku narůstá.
Tohle srovnání bije do očí. Já se tímto
problémem zabývám, moje další kniha,
která vyjde příští rok, totiž pojednává
o americkém impériu. Bude se jmenovat
Colossus.9 Říkal jsem si, že se podívám na
tuto otázku sčítání mrtvých, neboť
očividně hraje významnou roli. Je zarážející, že teprve poté, co bylo ve Vietnamu zabito 30–40 000 lidí, poklesla veřejná podpora války o 20%. A trvalo to tři roky. Zatímco podpora války v Iráku se snížila
o více než 20%, ačkoli tam zatím padlo
pouhých 400 vojáků a z nich jen třetina
přímo v boji.
Zdá se mi tedy, že vietnamský syndrom
v roce 2003 je mnohem horší než v šedesátých letech. Pro zemi, která by se ráda stala impériem, představuje něco takového
vážnou překážku. Je velice obtížné dovést
k úspěchu akci, jakou USA zahájily letos
v Iráku, pakliže veřejnost pokládá již smrt
350 amerických vojáků za nepřiměřenou
cenu v časovém rámci šesti měsíců. Tato
fantastická, nerealistická očekávání, jež se
podle všeho skrývají za touto reakcí veřejnosti, představují obrovský problém.
Naplňuje mě to velkým pesimismem, zdá
se mi totiž, že to téměř nevyhnutelně povede k předčasnému stažení Spojených
států z Iráku.
V nedávném článku otištěném v časopise National Interest naznačujete, že za
další Achillovu patu pokládáte nesplacené
dluhy a neschopnost USA nějakým způsobem vyřešit problém narůstajícího dluhu.
Podle vás není pravda, že by války stály
hodně peněz. Jinak řečeno, Paul Kennedy10
se mýlil, když tvrdil, že vojenské výdaje budou výrazně nad naše možnosti. Tento názor se podařilo zcela vyvrátit. Avšak domácí rozpočtová politika a náklady na důchody, zdravotní péči atd. vytvářejí míru
fiskální nezodpovědnosti, která by mohla
vést ke katastrofě.
V osmdesátých letech Paul Kennedy
prohlašoval, že Spojené státy začnou těžce
doplácet na své imperiální angažmá. To je
pozoruhodné. Ve skutečnosti jsou totiž zámořské operace amerických ozbrojených
sil čím dál levnější. Stále máte rozpočet na
obranu, který tvoří zhruba polovinu
hrubého domácího produktu, jaký byl během studené války. Cena celého rekonstrukčního programu, který prezident žádá
[ 38 ]
[rozhovor]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
pro Irák a Afghánistán, představuje 0,8%
amerického hrubého domácího produktu.
To není mnoho. I když by si autoři titulků
v New York Times moc přáli, abychom si
mysleli, že jde o konec americké solventnosti, problém tkví v něčem jiném.
To narůstající schodek v americkém
sociálním systému ve skutečnosti věstí
v nadcházejících letech přetížení na domácí frontě. S tím, jak silné ročníky odcházejí
do penze, začíná být systém sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění a bezplatné lékařské péče velmi silně napjatý.
Výpočty některých amerických ekonomů,
včetně mého spolupracovníka Larryho Kotlikoffa11 z Bostonské univerzity, upozorňují na opravdu děsivě širokou a stále se
rozšiřující propast mezi příjmy federální
vlády a jejími plánovanými výdaji. Tato čísla zcela zastiňují náklady na národněbudovací proces v Iráku. Mluvíme totiž
o dlouhodobé propasti mezi výdaji a příjmy
ve výši 45 trilionů dolarů. A prakticky nic
z toho nijak nesouvisí s budováním národa. Téměř celá tato částka se týká domácích sociálních a zdravotních programů.
Začali jsme tento rozhovor o vaší intelektuální odyseji v Glasgow s Tolstým.
Hovořili jsme o historii, ale nyní se bavíme
o politice. Myslím, že závěrečná otázka by
měla znít: čím může historie přispět do
naší dnešní politické debaty?
Mnohým. Jednou z věcí, která mě po
příchodu do USA zarazila, je relativní absence historického vědomí u politiků. Svá
rozhodnutí zakládají na velmi krátkém
úseku amerických dějin. Na historii kterýchkoli jiných zemí se tu prakticky neodkazuje. Člověk by si myslel – já tedy určitě –, že pokud se chystáte provést invazi
do Iráku, neškodilo by podívat se na předchozí pokusy o vniknutí do této země
a přebudování jejích institucí. My – a když
říkám „my“, myslím tím Brity – jsme za posledních sto let uskutečnili tři invaze do
Iráku a po první světové válce jsme
podnikli velmi radikální pokus transformovat jeho instituce. Když jsem na začátku války přijel do New Yorku, vůbec nikde
s e o těchto událostech nediskutovalo.
Člověk narazí maximálně na karikaturu
novějších amerických dějin, která vypadá
nějak takhle: „Vietnam byl strašný. To se
už nesmí opakovat.“ A tímto to končí. Někteří lidé říkají: „Aby se to nikdy neopakovalo, nesmíme už nikdy zasahovat
v žádné jiné cizí zemi.“ A další říkají: „Takovou chybu už nesmíme opakovat. Pokud
někde zasáhneme, musíme zajistit,
abychom to nezpackali.“ Jde o nesmírně
primitivní debatu.
Jestliže Amerika buduje impérium, a já
myslím, že se tak děje, ať už tuto politiku
nazýváte jakkoli, pak se musí poučit z dějin jiných impérií. Není už zkrátka možné
bavit se v duchu amerického excepcionalismu a předstírat, že komparativní historie se hodí leda tak pro Evropany. Američané si musejí uvědomit, že to, co dělají,
má velmi dlouhou historii. S myšlenkou institucionálně a politicky transformovat
Mezopotámii nepřišli v devadesátých letech Cheney s Rumsfeldem. Ta má hluboké
historické kořeny.
Ačkoli mě tedy zajímají dějiny a politiku nechávám politikům, mou hlavní snahou – což platí zvláště silně od doby, kdy
jsem začal působit v USA – je upozornit politiky na historické dimenze problémů, které řeší.
Na závěr bych vás rád požádal, abyste
poradil studentům, jak se mají připravit na
budoucnost, kdy si Amerika sice očividně
uchová tuto významnou roli, ale bude si
počínat jako zdráhavé impérium…
Když za mnou studenti, zejména
pregraduální, přijdou a ptají se mě: „Co
bych měl dělat?“, dávám jim jednu důležitou radu. Měli by se zamyslet nad tím, které jazyky se naučí, jakkoli je totiž angličtina mocná, nikdy nenastane doba, kdy
bude celý svět mluvit týmž jazykem. Nikdy
nepřijde doba, kdy bude existovat jenom
jedna říše. Budoucnost nejen světa, ale
i historického studia je budoucnost, v níž
bude růst význam Asie a relativní význam
Evropy bude zřejmě klesat.
Když jsem v osmdesátých letech studoval, rozhodl jsem se, že se naučím německy, protože se mi zdálo, že Německo
ještě pořád hodně znamená. Seděl jsem
v Oxfordu a přemýšlel jsem o tom, co budu
zkoumat, a studium němčiny, pobyt v Německu a výzkum německých dějin mi připadaly nesmírně moudré a strategické.
Myslím, že jsem se rozhodl správně. Dnes
bych však studentům něco takového neporadil. Podle mě mají na výběr: buď se naučí
čínsky, nebo se naučí arabsky, ale musejí
si vybrat jedno z toho. Možná budu mít
jednou tak geniálního studenta, že bude
schopen naučit se obě tyto řeči. Arabština
a čínština jsou ovšem mnohem obtížnější
než němčina. Žijeme dnes v obtížnějším
světě. Hlavně by si však měli uvědomit –
což platí zejména pro americké studenty –,
[ 39 ]
[rozhovor]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
že svět není unipolární. Nikdy unipolární
nebude. A pro úspěšné impérium je podstatné, aby rozumělo jiným impériím.
Děkuji vám.
Přeložil Milan Orálek.
Tento rozhovor je překladem televizního interview „Money and Power“ uvedeného v červnu 2004
v rámci pořadu Conversations with History. Ten se vysílá každý pátek na Dish Network (kanál 9412)
a přináší rozhovory s významnými osobnostmi vědeckého, politického a uměleckého života, jež jsou
ve formě videozáznamu a často i v transkribované podobě dostupné na:
http://conversations.berkeley.edu/
Aluze děkuje profesoru Fergusonovi a Harrymu Kreislerovi za svolení k otištění tohoto překladu.
Aluze wishes to thank professor Ferguson and Harry Kreisler for their permission to publish this
translation.
Niall Ferguson (1964) je skotský historik a profesor na Harvardově univerzitě. Zabývá se především
ekonomickou historií a dějinami impérií. V češtině vyšly jeho práce Nešťastná válka (česky 2004), Colossus (česky 2005), Britské impérium (česky 2007), Válka světa (česky 2008), Vzestup peněz (česky
2011) a jím editovaný sborník Virtuální dějiny (česky 2001). V současné době pracuje na biografii
bývalého ministra zahraničních věcí USA Henryho Kissingera, který mu zpřístupnil svůj soukromý archiv. Její první svazek se má objevit v roce 2012.
Harry Kreisler je výkonným ředitelem Institutu mezinárodních studií na University of California
v Berkeley a producentem a moderátorem pořadu Conversations with History. Z rozhovorů vzniklých
v jeho rámci vzešla Kreislerova kniha Political Awakenings (2010).
Poznámky:
1 [E. H. Carr (1892–1982) – historik, diplomat a novinář původně liberální a posléze marxistické
orientace. Proslul svou čtrnáctisvazkovou prací A History of the Soviet Russia. V souboru přednášek nazvaném Co je historie? (česky 1967) se zabývá teorií historiografie.]
2 [Citovaný výrok pochází z Rankeho (1795–1886) práce Geschichte der romanischen und germanischen Völker von 1494 bis 1514, kde se praví: „Historie si brala za úkol soudit minulost
a poučit současnost pro dobro budoucích věků. Tak vysoký nárok si tato kniha nečiní; snaží se
pouze ukázat, jak tomu ve skutečnosti bylo.“]
3 [Friedrich Meinecke (1862–1954) – německý liberální historik, jeden ze zakladatelů berlínské
Freie Universität.]
4 [A. J. P. Taylor (1906–1990) – historik specializující se na dějiny evropské diplomacie 19. a 20.
století. Česky vyšly jeho knihy Bismarck a Poslední století habsburské monarchie.]
5 [V českém překladu figuruje slovo „britský“ už v názvu, a podtitul má tedy podobu „Cesta
k modernímu světu“.]
6 [Probíhala v letech 1853–1856.]
7 [Zkratka pro National Associaton of Securities Dealers Automated Quotations, což je největší,
čistě ekonomický americký burzovní trh.]
8 [Rozhovor byl vysílán v červnu 2004.]
9 [Kniha vyšla v originále v roce 2004, česky v roce 2005.]
10 [Paul Kennedy (1945) – britský historik, profesor na Yalově univerzitě. Autor řady prací o brit–
ské a mezinárodní politice. Česky vyšla v roce 2009 jeho kniha Parlament světa: OSN a hledání
světové vlády.]
11 [Laurence Jacob Kotlikoff (1951) – americký ekonom, profesor bostonské univerzity. V současné době – tedy v roce 2012 – je jedním z kandidátů na prezidenta USA.]
[ 40 ]
Druhá úvaha o estetickém
objektu
Antický svět a jeho aktualita
Milan Exner
Odkaz starověkého Řecka je všestranný a nezpochybnitelný. Vzniká tu nejen přírodní
filozofie, deskriptivní astronomie a kosmologie, ale v rámci filozofie také zárodky nejrůznějších věd, jako jsou dějepis a zeměpis, biologie a politologie, a vedle toho i abstraktní
nauky jako geometrie, logika, metafyzika a teologie. To je důsledek procesu demytologizace, na jehož konci stanul svobodně nazírající, zkoumající a reflektující subjekt. Na
první pohled může překvapit skutečnost, že v těchto souvislostech jmenujeme teologii,
ale má to svůj důvod. Teologie (řecké „theos“ znamená bůh) představuje logizaci zaobzorového světa nadpřirozených entit a je produktem kritického myšlení, je to filozofická disciplína. Ve své době znamenala devalorizaci mytologie a tradičního polyteistického náboženství; tutéž funkci měla i metafyzika. Entity obojího oboru, totiž „božské“ a „nehmotné“, byly depersonalizovány a vřazeny do přírodního rámce věcí. Antropomorfní charakteristiky vesmíru, ať už se vztahovaly k vesmíru jako celku nebo k jeho vnitřní struktuře (tj. mocenským vztahům bohů a lidí), byly staženy z provozu a vytěsněny do podvědomí.
Je pravda, že Aristotelés hovoří o Bohu, to však je čistě fyzikální entita, jejímiž charakteristikami jsou nekonečně malý rozměr a nekonečně velká síla.1 Aristotelův Bůh udržuje
vesmír v chodu. Ani Platónovi bohové nezasahovali do lidského světa – byly to koule na
oběžných drahách kolem Země, vesmírná tělesa.2 Démokritovi bohové byli smrtelní jako
všechno, co se skládá z atomů.3 Tento trend zahájil ve filozofii Thalés. Jeho výrok „Vše je
plné bohů“ znamená likvidaci olympského panteonu, nikoli nějakou naivní či primitivní
formu světonázoru (jak se domníval G. S. Kirk).4 Zakladatelem teologie ve vlastním smyslu
je Xenofanés z Kolofónu, poslední iónský myslitel; útěk před perskou invazí na západ znamenal zároveň import filozofie do Itálie, odkud se pak dostala do pevninského Řecka. 5 Vliv
Platóna a Aristotela však bude zásadní: jejich autorita u křesťanských myslitelů je tak
velká, že se z křesťanství stane náboženství, které systematicky pěstuje teologii a metafyziku podle řeckého vzoru. Jinak tomu snad ani být nemohlo. Nakolik totiž křesťané chtěli
uspět v konkurenčním boji s římskými filozofickými, kvazifilozofickými a náboženskými
proudy, museli přijmout jazyk, který jim to umožňoval. Osvojili si tedy teologii, resp. teologický způsob nazírání a argumentace společně s ostatním antickým dědictvím. Rozhodující autoritou v této věci byl Aurelius Augustinus, svatý Augustin. Je třeba si uvědomit, že
„zjevení“ (posvátný text, Bible) a „teologie“ (reflexe zjevení a systematizace jeho hodnot)
jsou dvě značně odlišné roviny výkladu a v poslední instanci i různé věci, byť spolu,
podobně jako cit a rozum, souvisejí. Tvrdí-li sv. Augustin, že Bůh stvořil více věcí, o nichž
Geneze mlčí, je to filozofická pozice.6
Odkaz klasického Řecka doby 6.–4. století před naším letopočtem je i politický. Řekové
pěstovali obor [politologie]7 z praktického zájmu: městské státy byly státy s ústavou, to
[ 41 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
jest republiky, ať už demokratické (kterých byla většina), nebo aristokratické.8 Řekové tak
dospěli až k demokratické ústavě, je však třeba zdůraznit některé limity, které antickou
a moderní demokracii odlišují. Byla to totiž demokracie městská, otrokářská a mužská.
Otroci, kteří tvořili o hodně víc než polovinu obyvatelstva měst, a ženy, které tvořily lehce
nadpoloviční část svobodného obyvatelstva, byli z politických práv vyloučeni. Charakteristika „městská“ přitom implikuje, že šlo o demokracii přímou. To mělo své výhody a nevýhody: výhody spočívaly v možnosti všech svobodných mužů podílet se na správě obce, nevýhoda v časté nekompetentnosti rozhodnutí odhlasovaných většinou.9 Starořecká demokracie by se většině z nás asi moc nelíbila; pravděpodobnost, že se člověk narodí jako muž
a svobodný občan, je tu dost nízká, nesníme-li k tomu ještě o bohatství. Totéž si musíme
uvědomit, když se kocháme šlechtickými sídly v Čechách, Slezsku a na Moravě; většina
české populace pochází ze zemědělské venkovské vrstvy. 10 Antický „vzkaz“ je tedy spíše
inspirací než dědictvím. V novověku ho na politické scéně aktualizoval osvícenský filozof
J. A. N. C. de Condorcet, kritik ústavy z roku 1791 a inflační politiky státu; ten se také vyslovil proti otroctví a za rovnoprávnost žen.11
Z pohledu oboru estetika je třeba připomenout, že kult módy, pluralita vkusu a módní
inovace se poprvé objevují v antice; to plyne ze samotné existence městských států.12
Tato tendence je zřetelná už v mílétském období. Není žádná náhoda, že obchodem zbohatlí Iónové platili za změkčilé, neboť příliš pečovali o svá roucha a účesy. Vidíme to i v klasické době řecké, kde Platónovo brojení proti umění a svobodě umělců, ať už v jakémkoli
oboru, je výrazem defenzivity tradiční rodové společnosti a jejího konzervativismu.13
Demokracie je podle Platóna „jako pestré roucho, hýřící všemi barvami“. Platónova
metafora demokracie je vskutku výstižná: sbližuje estetiku módy a politický režim co nejtěsnějším způsobem! Tendence k hýřivosti a nádheře se dovršuje v období římského helénismu. V této periodě, přibližně v 1. století našeho letopočtu, se teprve objevuje pojem
„ficta rés“, který tak chyběl řeckým myslitelům a platonikům zejména. Mohl se objevit
především proto, že poezie, zbavená nimbu nadpřirozeného úkonu (inspirace prostřednictvím Múz), přestala konkurovat filozofii. Tím se zbavuje závazků pravdy a soustředí se spíše na krásu umělecké výpovědi jakožto formy. Krása jako taková není blíže reflektována,
neboť že má objektivní hodnotu, o tom antický myslitel nepochyboval. Tak např. Filodémos, epikurejec činný od roku 70 před naším letopočtem v Římě, autor pojednání O skládání slov, O hudbě, O rétorice a O poesii, zdůraznil, že v umění není důležitý obsah, ale
krása. Dionýsios z Halikarnasu ztotožnil krásu se vznešeností (hypsus), přičemž vznešeno
(tedy krása) je nejvyšším cílem umění. Filodémos také říká: „Musejí být verše pro každý
vkus!“ Pseudo-Dionýsios, rovněž helénistický autor, byl podobného mínění: „Ať se každý
těší tím, co mu působí požitek!“ Anonymní filozof si všiml i toho, že co je krásné pro
jednoho, nemusí být nutně krásné pro jiného; ve věcech vkusu se lišíme podle věku, vzdělání, pohlaví a etnické příslušnosti. Tomuto postoji říkáme estetický relativismus.14 Co
všechny tyto a podobné verze relativistických soudů sbližuje, snad antičtí myslitelé tušili,
ale neartikulovali. Dnes můžeme říci, že byli na dobré stopě, ale sešli z ní špatným směrem (totiž od variability tvarů lidského těla k přísné geometrii).
Helénistické poetiky zdůrazňují svobodu fantazie. Cení se tu talent a originalita zpracování, hloubka znamená víc než jasnost a bohatost výrazu je lepší než jednoduchost.
Básník zachycuje i to, co není vidět, vytváří vnitřní obrazy; poezie je obrazem básníkovy
duše. Nejvlivnější filozofická a gramatická (literárněvědná) škola helénismu, totiž stoikové, nahrazuje postupně pojem „mimésis“ pojmem „fantasía“. Pro poezii je sice určující
obsah, protože ale poetická myšlenka je vyjádřena alegoricky, představuje forma literárního díla „roucho“, chápané jako „hudební nástroj“ poezie. Proto také Poseidónios, představitel střední stoy, mohl tvrdit, že poezie (kterou chápal ve výměru co nejširším, ať už
jako psanou veršem nebo prózou) je určena obsahem, to jest ozdobností a obrazností. Tím
vším nadále slábne antagonismus mezi pravdou a fikcí, ale nemizí docela. Tak např. skeptikové soudili, že poezie sice skýtá požitek, ale jinak je škodlivá; je totiž nepravdivá a jakožto fikce působí zmatek v myslích lidí. Poezie prý není objektivně krásná; to je sugesce.
Tyto a podobné názory budou později působit jako přídavný moment ikonoklasmu zdůvodněného biblicky. Nakolik bychom totiž poskytli pojmu fikce plnou autonomii, nebude
před korozivním vlivem konceptu poetických alegorií uchráněno nic, včetně státního náboženství; tím pak bude od roku 313 křesťanství. Návrhy [estetických] relativistů neuspěly
mimo jiné i z tohoto důvodu. Měli bychom vůbec mít na paměti, že náš dnešní kulturní
kontext je spíše římský než řecký, spíše křesťanský než římský a spíše barbarský než
[ 42 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
křesťanský. Křesťanská [estetika] bude plodná a inspirující především z posledního důvodu, který implikuje [estetické] inovace.
Vraťme se ale k odkazu starověké [estetiky]. Nejvlivnější autoři klasické doby, Platón
a Aristotelés, vytvořili základy, na nichž bude stavět křesťanský [estetický] dualismus: Platón preferuje krásu před uměním, krásu ontologizuje a umění dehonestuje; Aristotelés
(naproti tomu) preferuje umění před krásou a vykazuje mu specifickou kognitivní funkci.
Evropská estetika je tedy koncepčně rozeklaná v samotném svém základu. Pozoruhodný
vzkaz nám zanechal vrcholný představitel helénistické [estetiky] Pseudo-Longinos
(1. století našeho letopočtu) ve svém spise O vznešenu (Peri hypsú): „Dnešní řečníci
vládnou přesvědčivostí,“ píše, „avšak nerodí se již povahy obzvláště vznešené a nadmíru
velké, nebo jen zřídka.“ Je tomu tak proto, že „živitelkou vznešenosti jsou demokracie
a svoboda“, zatímco my dnes (tj. v době Longinově) „žijeme od dětství v porobě“. „Otrok se
nestává řečníkem,“ čteme v Longinově pojednání. Nepřehlédněme významný moment
této [estetiky] vznešeného - nejvyšší krása je tu co nejtěsněji spojena s demokratickým
principem! Že je krásná svoboda, o tom nikdo nepochybuje, je to zřejmé na první pohled:
být římským občanem není totéž jako být otrok a metafora svobody (např. vnitřní svobody
stoika) není totéž co právně zajištěný status svobodného občana. Longinos vyslovil větu
prvořadé důležitosti, která napříště nebude zapomenuta: krásná není ani tak svoboda,
která vždy ještě může být zneužita, nýbrž demokracie, demokracie jako společenská forma! Je tomu tak proto, že demokracie zaručuje svobodu, a ne naopak. Výhodou novější
doby je podle Pseudo-Longina to, že je „zajištěný světový mír“ ( pax romana). Člověk není
nijak zvlášť mírumilovné stvoření,15 připomeňme si, že demokracie vznikala v kruhu válečníků… „Válka zuří v našich žádostech,“ píše Longinos, „a bohatství je naším bohem!“
Rozsudek je nečekaně krutý: „Věru lépe jest takovým, jako jsme my, žít v poddanství než
na svobodě, neboť kdyby zištné choutky byly docela vypuštěny na bližní jako divá zvěř
z ohrady, zažehly by svět požárem pohrom.“ Poselství antického demokratismu je tedy
ambivalentní a nikterak idylické. Proto je demokratický postoj patetický (vznešený).
Demokracie staví do centra dění zájmy občana bez ohledu na jeho sociální status; tento
humanistický patos je povznášející, to jest krásný.
Svoboda vkusu, připouštějící modifikace a inovace módy, byla součástí politické svobody Athén a zůstane zachována i v makedonské monarchii, státech diadochů a římské
říši.16 Snaha o stabilizaci politického systému ve starověkých Athénách se přitom ubírala
dvěma směry. Ten první určil Platón, který se snažil nastínit ústavu ideálního státu, ať už
je výsledný politický tvar jakýkoli, ten druhý určovali sofisté, kteří se snažili propracovávat
reálnou demokracii. Pokud jde o institut otroctví, byli Platón a Aristotelés tradicionalisty.
Otrok patří podle nich do hospodářského inventáře domácnosti. Kdo z nás by chtěl být
řazený vedle hovězího dobytka, i kdyby ho snad zrovna netloukli? Sofisté zaujímali jiný postoj. Otrok je člověk původně svobodný, je to individuum a subjekt jako každý jiný. To neznamená automaticky, že by otroci měli být osvobozeni, sofistický názor ale v sobě takový
„vzkaz“ ukrývá.17 Je-li otrok původně svobodný, přísluší mu ontologicky krása jako každému jinému, ať už patří k jakémukoli etniku. Taková myšlenka se v hlavě antického člověka
zrodila zcela zákonitě. Že se orientální otrokyně jevily svým pánům jako krásné, o tom asi
nemůžeme pochybovat! Dnes víme, že takový postoj je podmíněn evolučně. Antropogeneze probíhala z Afriky a rasy se vyvíjely ze společného základu; proto jsou základní charakteristiky tělesné krásy univerzální, platí napříč rasami. 18 Zrcadlové neurony a systém odměny nás totiž nutí prožívat druhého člověka jako plnohodnotný subjekt, a to nezávisle na
jeho rase a společenském postavení; víme, že zásadní roli tu hraje schopnost empatizace
bolesti (což je antropologická konstanta).19 Skutečnost, že mozek spontánně odlišuje
„cizince“ od členů vlastní společnosti,20 vcítění a estetickou libost komplikuje, v krajním
případě blokuje, ale neruší; je to potlačené vcítění a potlačené zalíbení. Tato valorizace individuality a subjektu se na historické scéně objevila poprvé v klasickém Řecku v souvislosti se vznikem demokratické obce. Je tomu tak proto, že demokrat musí vykázat
plnohodnotnost lidského individua, pocházejícího z lidových vrstev, včetně otroka; že příčinou ztráty svobody byly často dluhy, víme až příliš dobře. Svobodný, ale zadlužený
chuďas se propadal mezi dobytek. Křesťanství se svou rovností před Bohem staví na tomto potlačeném odkazu sofistů.
Nakolik je tomu tak, jak deklaruje evoluční estetika, je pro bílého pána jeho černý otrok krásný, ať už ho označuje jakkoli deklasujícím způsobem. Budeme-li hovořit o černých
otrokyních, je celá věc zcela jasná. Pokud by totiž černoch nebyl plnohodnotným
[ 43 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
člověkem, jednalo by se v případě sexu otrokáře s černou ženou o deviaci! Bible však
hovoří o kráse snědých žen: „Černá jsem a přece půvabná… Nehleďte na mne, že jsem až
dočerna opálená, že mě tak ožehlo slunce.“21 Jinak řečeno, rasismus je vždy doprovázený
pocitem viny. Aby otrokář přijal devizu, že otrok není plnohodnotným člověkem, musí potlačit své přirozené sklony, k nimž je biologicky předurčen, např. zalíbení v jeho zjevu
a soucit. Dehonestace člověka implikuje jednu podmínku, a to zásadní: odejmutí statusu
člověka! Tato podmínka je univerzální, sine qua non každého rasismu. 22 Likvidace institutu otroctví je tedy v zájmu obou stran, otroka i otrokáře. Souhlasíme tedy s tím, co řekl
osvícenec Jean-Jacques Rousseau, totiž že otroctví je v rozporu s lidskou přirozeností a nemůže být žádným právem legalizováno; totéž bude v době Francouzské revoluce tvrdit
i Condorcet. Demokracie, ať už v kterékoli dobově podmíněné formě, a demokratismus
jako tendence zapojit do správy věcí veřejných nejširší okruhy společnosti 23 se tedy na
historické scéně objevují zákonitě, i když nikoli nutně. Demokracie „nastává“, „vyvstává“
a „vynořuje“ se ze společenských podmínek a dějů, což znamená, že se může i „nevynořit“
a „zanořit“. Bytostný dualismus evropského demokratismu (který nepřestal být demokratismem válečníků) i estetiky (jejíž podhoubí je latentně ikonoklastické) k poslední
možnosti „v uvozovkách“ přinejmenším poukazuje.
Demokracie není náhodný jev. Nakolik příznivé vnější podmínky korelují s biologickou
determinací, demokracie „nastává“. V tom spočívá její patos. Z toho můžeme odvodit, že
univerzální člověk je člověkem rovnostářským. Rovnostářství je transcendentální
fenomén. Tato trans-cendentalita je způsobená (skrytou) činností funkčních systémů
mozku.24 V tomto smyslu je demokracie i nutná. Její nutnost je však podmíněná. Demokracie je hodnota, na níž závisí rovnost a svoboda individuí, a to i svoboda vkusová, například v módě. Móda není „jenom“ móda. Móda má charakter sociálního znaku a jakožto
sémiologický (sémiotický) fakt je symbolická.25 Móda vyjadřuje naši osobnost, a je tedy
projektivní. Móda poukazuje k neustálé změně, je tedy symbolem svobody individua. 26 To
je vposledku politický symbol, neboť svoboda individua je svobodou člověka vůbec. Demokracie je patetická, nutná a krásná, jak dobře věděl Aischylos.27 Je taková proto, že klade
do centra dění univerzálního člověka. Lidská krása je základní formou krásy a „slabost pro
zdobení“ je antropologická konstanta. Člověk je tvor bytostně estetický.
Bude dobré připomenout, že ve středověku i v novověku bývala móda kontrolována
mocensky. Tak v roce 1476 vznikl v Benátkách Úřad pro nádheru, a ještě koncem 18.
století byl v Anglii vydán tzv. zákon o líčení, umožňující obvinit ženu, která se líčí, z čarodějnictví; líčením „podvedený“ manžel byl očarován a může se rozvést. Zákon však zůstal
právně neúčinný, doba byla zřejmě politicky už příliš pokročilá, než aby mohlo dojít na takové nepředloženosti.28 Už zákony Úřadu pro nádheru, korigující okázalost v módě, byly
obcházeny; bohatí raději zaplatili pokutu, čímž ještě posílili svou sociální prestiž a výlučnost. V Benátkách pak v letech 1706–1709 platilo, že vdané ženy smějí nosit jen černé
šaty; výsledkem bylo, že se ženy odívaly podle zákona jenom na veřejnosti. 29 Je tedy
celkem pochopitelné, proč pařížský Konvent vydal roku 1793 zákon, ve kterém se praví:
„Žádná osoba, ať je jakéhokoli pohlaví, nesmí nutit občana, muže nebo ženu, oblékat se
určitým způsobem… Každý má právo obléknout si oděv, který ho těší.“30 Není jistě náhoda,
že se baštou světových módních trendů stane právě Paříž; za oděvní modernou bude v těsném závěsu následovat moderna výtvarná a literární. Když Wolfgang Röd říká, že Francouzská revoluce znamenala závažný společenský zvrat, a to nejen v politickém smyslu,31
má to i tyto souvislosti.
Současně s oblékáním projde v revoluční Francii legislativní změnou i postoj k „prvotnímu estetickému objektu“, to jest k tomu objektu, který se obléká a zdobí, k tělu. Tělo
jako takové, to je vposledku nahota. Tímto problémem, který má pro estetiku prvořadý význam,32 se budeme zabývat v osmé úvaze. Na tomto místě připomeneme jen tolik, že antické poselství není výlučně pozitivní, nýbrž že obsahuje i několik varovných momentů;
o dvou z nich, totiž o otroctví a nerovnoprávnosti žen, jsme hovořili. Podotkneme-li, že ani
jedno z těchto negativ není v současném světě eliminováno, hovoříme stále o aktualitě
antického odkazu. Třetím dluhem antiky, který má estetickou relevanci, je vztah k sebevraždě. Otázka je příliš složitá na to, abychom ji zde mohli řešit; zcela jistě se však
vztahuje k normalitě osobnosti na jedné straně a k její svobodě na straně druhé. Jde tedy
o psychologický a etický problém. Vedle toho jde o problém estetický: tělo suicidujícího
člověka budí negativní emoce, především hnus; sebevrah přitom vydává svou nahotu
všanc. Martin Monestier píše, že neexistuje prakticky jediný filozofický směr po Platónovi,
[ 44 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
který by sebevraždu neobhajoval jako právo nakládat svobodně s vlastním tělem a z jehož
řad by se celá řada „moudrých“ neusmrtila vlastní rukou.33 V řecké mytologii přitom napočítal 109 případů dobrovolné smrti.34 Sebevražda jako způsob chování je tedy nastolena
a legalizována mytologicky. To ale znamená, že řecká filozofie, zejména helénistická
a římská, v otázce sebevraždy revalorizovala mytologické zadání. Legislativa křesťanských
států pak sebevraždu postavila mimo zákon a postihovala tělo sebevraha znectěním
a často brutálním znetvořením; nakolik byl přitom sebevrah obětí „ďábelského svodu“, sebevražda se tím opět mytologizovala. Demytologizaci sebevraždy provede až roku 1789
pařížský Konvent, který ji vyjme z rejstříku trestných činů. Neúspěšný sebevrah už není
mrskán a vězněn, nýbrž ošetřován lékařsky. Tělo, které je estetickým objektem vždy a naprosto, je tím valorizováno, a to absolutně.35
Za zvláštní pozornost stojí fakt, že předrevoluční filozof C. A. Helvetius považoval francouzský feudální systém za nereparabilní.36 Stejný byl postoj T. G. Masaryka k monarchii
v roce 1913. Masarykův demokratismus nebyl oportunní, daný ad hoc válečnou situací, nýbrž programový. Byl to demokratismus filozofický a český myslitel k němu dospěl podrobným rozborem společenských podmínek Ruska a Rakousko-Uherska. Výsledek byl takový, že monarchie představuje společenskou formu naprosto nevyhovující moderní době.
Monarchie je podle Masaryka nereparabilní proto, že nemůže zrušit podmínky, na nichž
závisí její existence; nakolik je popře, přestává být monarchií. To bylo důvodem systematického brzdění reforem v každé monarchii během 18.–19. století. Dnes máme tendenci
staré monarchie idealizovat s poukazem na totalitní politické systémy, které představovaly zlo v daleko radikálnější podobě než ony; do stejného koše potom padá i Francouzská republika ze závěru 18. století. Masaryk ale upozorňuje na důležitou věc: že totiž
neustálé brzdění reforem v Rusku vedlo k tomu, že žádná reforma už nemohla být dostačující; rok 1905 je důsledkem roku 1861 a jeho zmrzačených reforem.37 Obhájcům „podunajské osy“ uniká jedno: že totalitní systémy povstaly právě v těch zemích, kde až do první
světové války přežívaly monarchie! Totalitní systémy nevznikly ve Francii, která svou
krvavou daň za revoluci zaplatila o století dříve, v post-cromwellovské Anglii, v obchodnickém Holandsku ani v ústavních USA. Totalitní systém nevznikl ani v Československu, ztotožněném s republikánstvím a demokratickou ústavou. Jinak řečeno, princip
vůdcovství se mohl prosadit pouze tam, kde byl dostatečně silný resentiment po monarchovi; vůdce zaujímá místo smeteného monarchy! V tomto smyslu jsou gulag i holokaust
dětmi přežívajících monarchií.
Autor této úvahy se narodil roku 1950. Když zvolna rostl do puberty, objevili se na scéně The Beatles. To s sebou přineslo nejen kult bigbeatové a posléze rockové hudby, ale
také novou módu účesu a odívání. Autor této studie se dobře pamatuje na pronásledování
„mániček“ (tj. mladíků s dlouhými vlasy) příslušníky SNB (Sbor národní bezpečnosti, tehdejší policie). Hon na „máničky“ zpravidla končil na služebně, kde byl výstřední jedinec
s použitím násilí ostříhán. Šikany na pracovištích, kontrolovaných buňkami KSČ, zpravidla
následovaly. Zákaz nejlepších rockových skupin po roce 1970 byl stejně logický jako sovětský zásah v Československu. Slovinský spisovatel Aleš Debeljak řekl příhodně, že rock byl
internacionálou naší generace; bylo to cítit na kterémkoli místě Evropy. Nakolik je tomu
tak, nešlo (jen) o rock, o vlasy, oděv, tanec a koneckonců ani o drogu… Šlo o svobodu, která
je možná jen v demokracii, i když třeba není tak vznešená, jak si věc představoval PseudoLonginos počátkem našeho letopočtu. Boj za demokracii však byl vznešený a krásný. To
dodnes ví každý strýc, který zvonil na Václavském náměstí klíči, a schovává to, poněkud
zahanbený svou tehdejší naivitou, ve svém srdci. Dnešní móda je pluralistická
a synkretická – nenosíme už všichni stejné účesy jako v šedesátých letech, a nedivíme se
(téměř) žádným výstřelkům, vůbec už nemluvě o tom, že bychom kvůli nim prchali před
policií. Estetická tolerance je postoj natolik správný, nakolik intuitivně pociťujeme projektivní hodnotu módy, která nepřestává být symbolem permanentní změny. Možnost změny
je vždy podmíněna politicky. Součástí plurality vkusových postojů a soudů je i barbarizace
a primitivizace vkusu, podmíněná globalizací. C. G. Jung kdysi léčil mladou ženu, vychovanou v Africe, protože poutala nadměrnou pozornost svým výstředním oblékáním a líčením; měl léčit společnost, a ne tuto ženu. Že jsme nakonec přístupní barbarskému vkusu, to je estetické dědictví středověku v nás.
Připomeňme si ještě jednou a naposledy, že estetická svoboda a pluralita vkusových
soudů se poprvé objevila na historické scéně v antické demokratické obci. Je teď už myslím jasné, proč tomu tak bylo, proč to tak muselo být a jaký to mělo a má společenský vý[ 45 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
znam. Připomeňme si také ještě jednou Darwinův axiom, že člověk má slabost pro zdobení. Říká-li totiž „člověk“, myslí tím každého člověka: člověka jako takového, člověka napříč prostorem a časem, člověka univerzálně. Nakolik je tomu tak, můžeme říci, že puritanismus a ikonoklasmus, strohost estetických projevů a obrazoborectví, jsou vždy jen
reakcí na přirozený postoj, tíhnoucí ke zdobení a nádheře. Proto se také člověk z nižších
vrstev vždy zhlížel v módě a způsobu bydlení „pánů“. Odtud pak můžeme zobecnit, že
„zdobený člověk“ = antropologická konstanta; zdobení je konstitutivní podmínka lidství.
Homo universalis je zdobený agonální masový člověk. Životní prostředí je vždy estetické,
a demokratické prostředí je vzhledem k svému pluralistickému založení hyperestetické. Je
takové proto, že umožňuje mnohost projevů esteticity napříč společenskými třídami
a vrstvami, vertikálně i horizontálně. Otázka estetické hodnoty objektů v demokratickém
prostředí je jiná věc, která s hyperesteticitou souvisí nepřímo: neboť je to tento prostor,
bytostně estetizující, který otvírá dveře krásnému i ošklivému a nepřeberné varietě přechodů i záměrných kombinací mezi nimi… A ovšem soudů o nich, které patří k naší svobodě.
Poznámky:
1 „Jestliže tedy bůh je stále v tak dobrém stavu (eu echei) jako my někdy, je to podivuhodné
jsoucno, je-li však v ještě lepším stavu, je ještě podivuhodnější. A opravdu jest. Je také životem,
neboť skutečnost rozumu je životem a on je onou skutečností; skutečnost však je nejlepší
a věčný život. Proto říkáme, že bůh je naprosto dokonalá, věčně žijící bytost. A tak bohu přísluší
takový život a nepřetržité věčné trvání (aión synechés kai aïdios). Neboť je to bůh. Ukázali jsme
také, že toto jsoucno nemůže mít velikost, nýbrž že je nedílné a nedělitelné. Neboť působí hybně
po neomezený čas, nic omezeného však nemá neomezenou sílu.“ Viz Aristotelés, Metafyzika,
Praha, Petr Rezek, 2003, s. 325–326. „Po tomto určení je zřejmé, že je nemožné, aby první pohybující a nepohnuté mělo nějakou velikost. Kdyby totiž mělo velikost, muselo by býti buď samo
omezené, nebo neomezené. Že tedy je nemožné, aby velikost byla neomezená, ukázali jsme nahoře ve Fyzice. Že však omezené nemůže míti neomezenou sílu a že něco nemůže býti pohybováno omezeným pro neomezený čas, ukázali jsme právě nyní. Ale první pohybující působí
věčný pohyb a po neomezený čas. Je tedy zřejmé, že jest nedělitelné a bez částí a nemá žádnou
velikost.“ Viz Aristotelés, Fyzika, Praha, Petr Rezek, 1996, s. 255.
2 „Rod bohů vytvořil většinou z ohně, aby byl co nejzářivější a nejkrásnější; podle vzoru všehomíra dal mu kulatou podobu i podřídil jej rozumu nejvyššího jsoucna a jeho vedení, rozděliv je
kolkolem po všem nebi, aby jím byl v celém rozsahu osvětlován svět, hodný toho jména.“ Viz Platón, „Tímaios“, in: Týž, Tímaios / Kritiás, Praha, OIKOYMENH 1996, s. 36–37.
3 U Katraria: „Démokritos nazývá démony ‚obrazy‘ a říká, že je jich plný vzduch.“ U Stobaia pak:
„Jsou pak ty obrazy veliké, nadlidské a těžko zničitelné, ne však nezničitelné, a věští lidem budoucnost.“ Viz k tomu Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1989, s. 134 a 130, přeložil Karel Svoboda.
4 „Jakkoli je v těchto představách přímo či nepřímo obsaženo mnoho starších mytologických prvků, Thalés zjevně opustil mytologické formulace; už to samo o sobě opravňuje k tvrzení, že byl
prvním filozofem, aťsi bylo jeho myšlení sebenaivnější. Dále si povšiml, že určité druhy kamenů
mohou mít omezenou schopnost něčím hýbat a domníval se na základě toho, že mohou mít duši,
která jim propůjčuje život […]“Viz G. S. Kirk, J. E. Raven a M. Schofield, Předsókratovští filozofové,
Praha, OIKOYMENH 2004, s. 129. Opustit mytologii a být naivní se však vylučuje. Thalétův přístup
není charakterizován konkretismem, ale vysokým stupněm abstrakce. Ta je přirozeně omezena
ontologickými předpoklady své doby. G. S. Kirk v těchto souvislostech píše: „Domnívat se, že
řeky, stromy apod. jsou jakýmsi způsobem oduševnělé či že v nich přebývají duchové, je obecný
sklon primitivního člověka.“ Proto také charakterizuje Thalétův „hylozoismus“ jako „víru, že svět
je proniknut životem.“ Viz k tomu G. S. Kirk, J. E. Raven a M. Schofield, Předsókratovští filozofové,
Praha, OIKOYMENH 2004, s. 125 a 128. Thalétovy závěry o charakteru látky však nejsou důsledkem víry, nýbrž reflexe. Pokud jde o animismus, ani ten není ničím tak „primitivním“, jak by
se na první pohled zdálo: jde o původní intuici, vysvětlující biologično a hybnost univerza. Na počátku myšlenkového vývoje směrem k evoluční hypotéze u Anaximandra můžeme spatřovat animismus, to však neznamená, že je ona sama z animismu odvozena. Jde tu sctrictu senso o paralelu, která vzhledem k Thalétově myšlení nic neříká. Nezdá se rovněž pravděpodobné, že by Mílétos měl nějaké styky s animistickými kulturami.
[ 46 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
5 „Jeden jest bůh mezi bohy a lidmi největší, který / smrtelníkům ni tělem ni myslí podoben
není. / Celý on vidí, celý též myslí, celý též slyší, / na témže místě stále on zůstává, aniž se
pohne; / nijak mu nesluší, aby snad přecházel tam nebo onam. / Beze vší námahy všechno on
koná myšlenkou ducha.“ Viz k tomu Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1989, s. 39–40, přeložil Karel Svoboda.
6 Viz Aurelius Augustinus, Vyznání, Praha, Kalich, 1990, s. 446.
7 Hranatá závorka ve výrazu „[politologie]“ znamená filozofickou disciplínu, která bude
v moderní vědě označena jako „politologie“. Stejně budeme v dalším textu značit (Baumgartenem pojmenovaný) obor „estetika“.
8 Podle Vernanta byl rozhodujícím faktorem tohoto vývoje pád mykénské říše, který znamenal
zmizení monarchického zřízení až do doby Alexandra Velikého. Rozhodování v městské obci bylo
natolik složité, že lidé nevystačili s jednoduchými recepty na úspěch, např. při neúrodě nebo válečném konfliktu, jak je v dřívějších společnostech ztělesňoval hlas orákula a božského monarchy. Pozoruhodné je rovněž Detiennovo zjištění, že demokracie vzniká postupně v kruhu bojovníků, který se postupně rozšiřuje z aristokracie na ty, kteří jsou schopni pořídit si z vlastních
prostředků zbroj, a posléze na všechny mužské ne-otroky. Rozhodujícím faktorem v bitvách přestal být individuální hrdina typu Achillea, nýbrž semknutý a ukázněný šik pěšáků, tzv. hoplitů.
Původ demokracie, jak na něj upozorňuje Detienne, je myslím dobrou metaforou demokracie,
která nemůže zapřít svůj bojovnický a dobyvatelský kořen. Viz k tomu Jean-Pierre Vernant, Počátky řeckého myšlení, Praha, OIKOYMENH 1993, s. 31–55; Marcel Detienne, Mistři pravdy v archaickém Řecku, Praha, OIKOYMENH 2000, s. 99–124.
9 Xenofón ve Vzpomínkách na Sókrata: „Je to kupodivu, že kdo chce hrát na kitharu nebo na píšťalu, nebo jezdit na koni, nebo se stát odborníkem v něčem podobném, hledí pracovat bez přestání, aby se stal mistrem umění, v němž chce vynikat, a to ne sám, ale za pomoci uznávaných
nejlepších odborníků. A hle, mezi těmi, kteří se chtějí stát odborníky v řečnění a ve veřejné
činnosti, jsou také takoví lidé, kteří si myslí, že bez přípravy a bez cvičení, z ničeho nic se jimi
stanou sami od sebe. A tak tě asi tvé sklony vedou k získání těch vynikajících vlastností, díky kterým se z lidí stávají odborníci v politice a ekonomii, schopní vládnout, užiteční druhým lidem
i sobě samým. V každém případě když se připravuješ účastnit se správy státu, která je nyní v rukou lidu, je jasné, že víš, co to je demokracie.“ Viz Xenofón, Vzpomínky na Sókrata, Praha, Svoboda 1972, s. 142–152.
10 O čem jiném svědčí příjmení autora této úvahy? Ochsner (→ Öchsner ) je německy ten, kdo pohání voly, pohunek, tedy něco jako české Volák.
11 „Nejstručnější formou jsou Condorcetovy ústavněprávní názory vyjádřeny ve spisu Plán na vysvětlení přirozených, občanských a politických práv člověka (XII, 417–422). Zde za cíl každého
společenského svazku označuje zachování přirozených, občanských a politických práv na základě společenské smlouvy. Tato práva tvoří základ ústavy. Za taková práva považuje svobodu,
rovnost, jistotu, vlastnictví, společenské záruky, právo na odpor proti útlaku. Svoboda je vázána
na právní rámec a svou hranici nachází ve svobodě druhého.“ Viz k tomu Wolfgang Röd,
Novověká filozofie II, Praha, OIKOYMENH 2004, s. 523 a 526–528.
12 Zajímavou zprávu o antické módě nám zanechal křesťanský autor Tertullianus: „Na zevnějšku
žen rozlišujeme dvojí: jednak jsou to věci na okrasu (cultus), jednak různá zkrášlovadla (ornatus).
Okrasou označujeme to, co nazývají ozdobami (mundus) žen, zkrášlovadly pak to, co ženy rozhodně nezdobí a čemu by se mělo říkat nešvar ( immundus). K okrase se počítá zlato, stříbro,
šperky a oblečení, ke zkrášlovadlům pak péče o vlasy, pokožku a o ty části těla, jež přitahují pozornost.“ Viz Petr Kitzler, „Tertullianus: Demytizace osobnosti a protipohanská polemika v De
spectaculis“, in: Tertullianus, O hrách, Praha, OIKOYMENH 2004, s. 182.
13 Viz Platón, Ústava, Praha, OIKOYMENH 2001, s. 60–89; Platón, Zákony, Praha, OIKOYMENH
1997, s. 182–201.
14 Viz Vładysław Tatarkiewicz, Dejiny Estetiky I: Staroveká estetika, Bratislava, Tatran 1985,
s. 111–113.
15 Z antropologického hlediska viz k tomu Konrad Lorenz, Takzvané zlo, Praha, Academia, 2003.
M. Eliade píše: „Vpád Indoevropanů do dějin je poznamenán strašlivým ničením. V letech 2300 až
1900 př. Kr. je v Řecku, v Malé Asii, v Mezopotámii vypleněno a spáleno mnoho měst; tak např.
Trója kolem r. 2300 př. Kr., Beycesultan, Tarsos a na tři sta dalších anatolských měst a sídlišť. Ko lem r. 1200 př. Kr. Árjové pronikli na pláň mezi Indem a Gangou, Íránci se pevně usadili v Persii,
bylo poindoevropštěno Řecko a ostrovy. O několik staletí později byla završena či značně pokročila indoeuropeizace Indie, Apeninského a Balkánského poloostrova karpatsko-podunajských
oblastí, střední, severní a západní Evropy – od Visly k Baltu a Atlantiku. Tento význačný proces –
[ 47 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
migrace, dobývání nových území, porobování místních obyvatel a jejich následná asimilace – přestal až v 19. století našeho letopočtu. Tato jazyková a kulturní expanze nemá obdoby.“ Viz
k tomu Mircea Eliade, Dějiny náboženského myšlení I, Praha, OIKOYMENH 1995, s. 181. Georges
Dumézil přisuzuje převahu Indoevropanů tomu, že měli specializovaný válečnický stav (zatímco
ostatní kmeny, ať už byly organizovány jakýmkoli způsobem, nikoli): „Zdá se, že právě odlišení
určitého stavu válečníků s jejich zvláštním ‚morálním‘ statusem, spojené pružnou aliancí s obdobně vyčleněným stavem kněží, je tím, co bylo originální novinkou Indoevropanů a za přispění
koně a vozu bylo důvodem a prostředkem jejich expanze: zápisy hieroglyfy a klínovým písmem
nám dochovaly vzpomínku na hrůzu, jakou naháněli starým civilizacím tito odborníci na válku,
stejně odvážní a nemilosrdní, jak se o tři tisíce let později v Novém světě mohly vůdcům a národům říší, které zničili, jevit conquistadoři.“ Viz Georges Dumézil, Mýty a bohové Indoevropanů,
Praha, OIKOYMENH 1997, s. 78–79.
16 Změna mužské módy je na první pohled patrná na podobiznách Platóna a Aristotela. Jde
o zvrat v průběhu dvou generací. Politický motiv je tu zřejmý, musíme si však uvědomit, že móda
vždy kopíruje jedince s vyšším sociálním statusem, např. monarchu. Móda je orientována vertikálně a přizpůsobení vkusu není primárně mocenské, nýbrž spontánní.
17 K těmto souvislostem viz K. R. Popper, Otevřená společnost a její nepřátelé I, Praha, OIKOYMENH 1994, s. 48.
18 Viz Nancy Etcoff, Proč krása vládne světu, Praha, Columbus 2002, s. 32, 38, 50, 156, 190 a 206.
Blíže budeme tento estetický univerzalismus charakterizovat v předposlední úvaze o estetickém
objektu.
19 Připomeňme něco z toho, co jsme citovali v První úvaze: „Významné jsou v této souvislosti
tzv. zrcadlové neurony (mirror neurons, Rizzolati a Craighero, 2004), původně objevené v area F5
premotorické kůry opic. Připomínáme, že tyto neurony jsou aktivní, jestliže opice vykonává nějakou akci, aktivní jsou však i tehdy, jestliže tuto akci, například pohyb ruky, opice jen sleduje, ať
už u jiné opice nebo u experimentátora. Systém zrcadlových neuronů byl doložen u lidí také neurofyziologicky na základě proměn EEG i transkraniální magnetickou stimulací. Je součástí sítě,
která se aktivuje, jakmile lidé pozorují akce druhého člověka.“ Viz František Koukolík, Sociální
mozek, Praha, Karolinum 2006, s. 166. „Napodobování spjaté s chápáním toho, co druzí lidé dělají, se považuje za základ lidské kultury. Je možné, že zrcadlové neurony stály u zrodu jazyka.“ Viz
František Koukolík, Mozek a jeho duše, Praha, Galen 2008, s. 183. „Soudí se, že aktivace této
neuronální sítě pozitivně posiluje reciproční altruismus. Posiluje tím motivaci nesobeckého
chování.“ Viz František Koukolík, Sociální mozek, Praha, Karolinum 2006, s. 41. „Za jednu z klíčových součástí lidství je možné považovat empatii bolesti. […] Této síti se říká matrix bolesti. […]
Empatizace bolesti tedy aktivuje oblasti, které odpovídají afektivní, nikoli senzorické složce bolesti.“ Viz František Koukolík, Sociální mozek, Praha, Karolinum 2006, s. 169–170.
20 Viz k tomu článek „Cizince vnímá mozek jinak“, http://www.osel.cz/index.php.clanek=2797,
12.1. 2011.
21 Viz „Píseň písní“, in: Bible: Písmo svaté starého a nového zákona, ekumenický překlad, Praha,
Ústřední církevní nakladatelství 1979, s. 551.
22 „Nelze ani přehlédnout, že teorie, které se snažily dokázat, že černoši a Indiáni jsou oddělené,
nižší druhy než běloši, vznikly v zemích praktikujících otrokářství a vyhánění původních obyvatel.
Existence těchto teorií je spjata s obdobím, kdy náboženství dominovalo nad vědou jako hlavní
pramen obhajoby sociálního řádu.“ Viz Radim Brázda, Srovnávací etika, Praha, Koniasch Latin
Press 2002, s. 80. Skutečnost, že Bible mluví o vzniku lidstva z „jednoho Adama“ (a nikoli z více,
jak tvrdí tzv. polygenisté), vysvětlují rasisté tím, že biblický mýtus je alegorie. Účelovost takové
argumentace je v obou případech průhledná.
23 Vážným problémem osvícenců 18. století bylo, zda se forma demokracie, chápaná v historické
zkušenosti jako demokracie přímá, hodí pro centralizované státy Evropy. „Předpokládejme tedy,
že se stát skládá z deseti tisíc občanů. Bude-li národ tvořit sto tisíc lidí, stav poddaných se nezmění. Každý bude zase podroben svrchované moci, jenom jeho hlas, snížený na stotisícinu,
bude mít desetkrát méně vlivu. Z toho plyne, že čím víc se stát zvětšuje, tím více se zmenšuje
svoboda. Aby tedy vláda byla dobrá, musí být tím silnější, čím je národ početnější. To znamená,
že čím více se stát zvětšuje, tím více se má vláda zúžit, že tedy počet vládnoucích se zmenšuje
v poměru k zvětšování národa. Má-li být v různých státech počet nejvyšších úředníků v obráceném poměru k počtu občanů, znamená to, že všeobecně demokratická vláda se hodí pro státy
malé, aristokratická pro státy střední a monarchická pro státy veliké. Toto pravidlo plyne přímo
ze zásady.“ Viz Jean-Jacques Rousseau, „O společenské smlouvě neboli Zásady státního práva“,
in: Týž, Rozpravy, Praha, Svoboda, 1989, s. 266, 271 a 272.
[ 48 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
24 To je také důvodem, proč je „kategorický imperativ“ u Kanta transcendentálně-deontologický.
Neměli bychom totiž přehlédnout, že „transcendentalita je skutečná jen potud, pokud existuje
jako tělesná“, jak upozorňuje A. Anzenbacher. Nakolik „transcendentální“ (jakožto tělesné) není
„transcendentní“ (netělesné), konverguje Kantova etika směrem k etice evoluční, nikoli k etice
novotomistické. Viz k tomu Arno Anzenbacher, Úvod do etiky, Praha, Zvon 1994, s. 58.
25 Viz Roland Barthes, „Základy sémiologie“, in: Týž, Nulový stupeň rukopisu / Základy sémiologie, Praha, Československý spisovatel 1967, s. 102 a 127.
26 Viz Gilles Lipovetsky, Říše pomíjivosti, Praha, Prostor, 2010, kapitola IV. „Smysl ve vlnách
módy: Snesitelná lehkost smyslu – móda a ideologie“, s. 370–387.
27 „Aischylos je básník athénské demokracie na vzestupu. Bojovník proti despocii, proti tyranské
svévoli i proti anarchii, vyznavač umírněné spravedlivé vlády, věrný hrdý patriot. Pathetik a humanista velké víry v tvořivou sílu člověka, jak ji opěvuje v Prometheovi.“ Viz Vladimír Šrámek,
„Doslov“, in: Aischylos, Peršané, Praha, Orbis 1953, s. 81.
28 Viz Nancy Etcoff, Proč krása vládne světu, Praha, Columbus, 2002, s. 112.
29 Viz tamtéž, s. 233–234.
30 Viz tamtéž, s. 235.
31 Viz k tomu Wolfgang Röd, Novověká filozofie II, Praha, OIKOYMENH, 2004, s. 11.
32 V první úvaze jsme zdůraznili, že krása je antropocentrická a antropomorfní. Centrálním
typem estetického objektu je tedy estetický objekt tělo. Esteticitu lidské postavy potažmo nahoty budeme zvažovat později. Závěrečná úvaha pak zobecní dílčí fakta předcházejících úvah
a bude se zabývat estetickým objektem jakožto strukturálním problémem. Český strukturalismus a evoluční estetika by tu měly dojít vzájemného propojení.
33 Viz k tomu Martin Monestier, Dějiny sebevražd, Praha, Dybbuk, 2003, s. 330–333.
34 Viz k tomu Martin Monestier, Dějiny sebevražd, Praha, Dybbuk, 2003, s. 316.
35 Je zvláštním způsobem znepokojivé, že tento obrat provedli lékaři a politikové, a ne filozofové. Filozofie těla a tělovosti může být zřejmě završena jen tehdy, zbaví-li se filozofové „antického předsudku“ a definitivně přestanou suicidium glorifikovat, případně obcházet tento
fenomén, který má evidentně status antropologické konstanty. První a nejdůležitější krok v tomto směru uskutečnil Martin Heidegger, jehož existenciál „bytí k smrti“ je ryze nitrosvětskou entitou, která implikuje vysokou pozitivitu. To ale předpokládá, že budou mít v úctě „pokleslý“ způsob existence, jímž podle nich většina lidí žije (což zdaleka není doložený fakt, nýbrž spíše předsudek daný naší neznalostí běžných lidí). Erich From považuje péči, odpovědnost, úctu a znalost
objektu za konstituenty lásky; pak jsou ale Heideggerovy existenciály morálně-emoční fakta vysoké pozitivity a širokého výskytu. Symetricky k tomu valorizuje estetika orientovaná evolučně
„masovovou subjektivitu“ (z níž není filozof žádným způsobem vyjmutý). Je to důsledek jejího
demokratismu. K hodnocení (Heidegerových) bazálních existenciálů viz Erich Fromm, Umění milovat, Praha, Orbis, 1966, s. 26–28.
36 Viz k tomu Wolfgang Röd, Novověká filozofie II, Praha, OIKOYMENH, 2004, s. 283.
37 Viz k tomu T. G. Masaryk, Rusko a Evropa II, Praha, Jan Leichter, 1921, s. 161–162.
[ 49 ]
Georges Poulet (1902–1991)
a jeho Metamorfózy kruhu
Čestmír Pelikán
Belgický frankofonní literární teoretik
a kritik Georges Poulet se narodil v roce
1902 v městečku Chênée v jižní Belgii. Literaturu a právo vystudoval na univerzitě
v Liège a v roce 1927 zde získal doktorát.
Svou pedagogickou činnost zahájil koncem
20. let na univerzitě v Edinburgu; v roce
1952 se stal profesorem francouzské literatury na John Hopkins University v americkém Baltimore, kde vyučoval až do roku
1957. V roce 1958 se vrátil do Evropy a přijal místo univerzitního profesora nejprve
v Curychu a poté ve francouzském Nice.
Zemřel v roce 1991 v Brusselu.
V Pouletově rozsáhlé bibliografii stojí
z chronologického hlediska na prvním
místě čtyřsvazkový soubor studií a esejů
Etudes sur le temps humain (Studie o lidském čase), který vycházel postupně v letech 1949 až 1968. (Po prvním svazku
z roku 1949, jenž nese stejný název jako
celá série, následovaly v roce 1952 La
distance intérieure [Vnitřní distance],
v roce 1964 Le point de départ [Východisko] a v roce 1968 čtvrtý díl s názvem Mesure de l’instant [Míra okamžiku]). Poulet se
zde zaměřil na studium subjektivních vyjádření kategorie času v dílech vybraných
francouzských autorů od doby renesance
až po současnost. Celý soubor byl nově vydán v mírně přepracované podobě v letech
1989 až 1990. V roce 1961 vychází další
Pouletovo významné dílo, Métamorphoses
du cercle (Metamorfózy kruhu). V této
knize byly shromážděný studie o proměnách metafory kruhu a koule, symbolizujících různé představy o dokonalosti, harmonii či vnitřním soustředění, a to u autorů od starého Řecka přes středověk a rene-
sanci až po francouzské klasiky 19. století.
Zvláštní zájem věnuje Poulet při několika
příležitostech literatuře evropského romantismu (kromě zde publikované kapitoly z Metamorfóz kruhu lze uvést např.
Trois Essais de mythologie romantique [Tři
eseje o romantické mytologii] z roku
1966). Důležité místo v díle Georgese
Pouleta zaujímá kniha La conscience critique (Kritické vědomí, 1971), v níž autor
shrnuje svou metodu takzvané tematické
kritiky. Kritické myšlení je uvědomováním
si sebe sama prostřednictvím vědomí
druhého, uchopováním sebe v jiném a zároveň uvědomováním si celého světa skrze
identifikaci, participaci či distanci, vykonávanou tímto sebevědomím. Koincidence
autorova a čtenářova vědomí, odhalování
vlastního vědomí ve vědomí druhého je
umožněno díky odkrývání určitých nadindividuálních témat, privilegovaných obrazů
či metafor. Neopominutelnou součást
Pouletova díla představují jeho monografické práce věnované Benjaminu Constantovi, Baudelairovi, Rimbaudovi či
Proustovi. Poslední velkou prací je třísvazková studie La pensée indéterminée (Neurčité myšlení), vycházející v letech 1985 až
1990, v níž Poulet sleduje projevy neurčitého a neurčitelného, nejasného myšlení
ve filozofických i literárních dílech autorů
17. až 20. století, a to nejen v „kanonických“ textech, ale rovněž, tak jako v případě svých předcházejících výzkumů, na
rozsáhlém materiálu drobných poznámek,
zápisků, deníků či korespondence.
Georges Poulet na sebe poprvé výrazně
upozornil krátce po druhé světové válce
[ 50 ]
[studie – komentář]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
jako významný člen takzvané ženevské
školy, uznávané skupiny literárních kritiků
inspirovaných především fenomenologií,
do které patřili kromě Pouleta zejména
Marcel Raymond, Albert Béguin, Jean
Rousset, Jean-Paul Richard či Jean Starobinski. Představitelé ženevské školy vypracovali metodu takzvané tematické kritiky,
tedy textové analýzy, soustředěné na
konkrétní témata, u Pouleta například kategorie času a prostoru, jejichž prostřed–
nictvím demonstrovali jednotu vnímání
a vědomí autora a čtenáře. Cílem jejich kritiky bylo dospět skrze tyto univerzální motivy nejen k myšlení druhého, ale ztotožněním, sdílením či naopak v odstupu nahlédnout rovněž vědomí vlastní. Zdůrazňováním vědomí a subjektu představovala
ženevská škola ve francouzské literární
kritice ve své době významnou protiváhu
strukturalismu.
Tematická kritika má své kořeny především ve fenomenologii a v existencialistické filozofii vědomí, ale Pouletovou inspirací byla rovněž psychoanalýza, zejména
aplikovaná na zkoumání básnické imaginace, jako například ve studiích Gastona
Bacheladra o živlech, snění či prostoru.
Existují zjevné paralely mezi způsobem, jakým Bachelard v Poetice prostoru zkoumá
různé konkrétní prostorové útvary jako
dům, ulita apod., a tím, jak Poulet
v Metamorfózách kruhu studuje redukované modely světa v obrazech mýdlové
bubliny, krystalu či perly. Nepopiratelný
vliv měly na Pouleta rovněž Bergsonovy
analýzy časového vědomí. Celková koncepce jeho historických výzkumů byla ovšem
značně ovlivněna především klasiky dějin
idejí, jako jsou Arthur Lovejoy či Charles Du
Bos.
Významným pokračovatelem Georgese
Pouleta je Joseph Hillis Miller, jeho žák
a později kolega na John Hopkins University. Hillis Miller dále rozvíjí Pouletův přístup
a ukazuje spolu s ním, že „literární dílo
není pouhým symptomem či produktem
předem existujících psychologických podmínek, ale je to jedinečný prostředek, jímž
spisovatel uchopuje a do jisté míry dokonce utváří sám sebe“. Velice detailní a vnímavou analýzu Pouletovy kritické metody
nabízí také další z velké čtveřice amerických poststrukturalistů a dekonstruktivistů Paul de Man (původně jako „Vérité
et méthode dans l’oeuvre de Georges
Poulet“, Critique 25, 1969, s. 608–623; anglicky ve vlastním překladu a s mírnými
úpravami jako „The Literary Self as Origin.
The Works of Georges Poulet“, in:
Blindness and Insight. Essays in the Rhetoric of Contemporary Criticism, New York,
Oxford University Press 1971, s. 79–101).
Významnou inspirací byl Georges Poulet
také pro Wolfganga Isera, jednoho
z hlavních představitelů kostnické školy
recepční estetiky. Ve svém článku „The
Reading Process: A Phenomenological
Approach“ (Proces čtení: fenomenologický
přístup) z roku 1972 se Iser výslovně odvolává na Pouletův text „Fenomenologie
čtení“, který byl publikován v New Literary
History v roce 1969: Georges Poulet v něm
tvrdí, že „knihy nabývají své plné existence
až u čtenáře. Je sice pravda, že se skládají
z myšlenek, jež vymyslel někdo jiný, ale
teprve při jejich čtení se čtenář stává subjektem, jenž je myslí“.
Přeložený text s názvem „Romantismus“ je šestou kapitolou knihy Metamorfózy kruhu. Celá kniha je vystavěna jako
historický popis vývoje a proměny motivu
kruhu v literatuře od počátků středověku
po dvacáté století – proměny zpracování
tohoto motivu tak představují určité východisko pro uchopení literárního vývoje,
zejména v jeho filozofických a později
i psychologických či obecně estetických
souvislostech. Zatímco v úvodních kapitolách sleduje Poulet zobrazení kruhu
(a příbuzných motivů, především bodu,
tedy středu, a také koule jako prostorové
realizace kruhu) jako obecného topoi, jako
sdíleného a všem srozumitelného obrazu
boha a světa, na němž je pozoruhodné především dialektické napětí mezi středem
a obvodem nebo problematika hledání
místa člověka v takto pojatém světě
(kromě „Úvodu“, jde o kapitoly jako „Renesance“, „Doba Barokní“ či „Pascal“),
v druhých dvou třetinách knihy (kapitoly
7–18) ukazuje Poulet individuální zpracování tohoto motivu v dílech moderních
autorů (kromě jiných např. Blazac, Vigny,
Nerval, Poe, Flaubert, Baudelaire, Mallarmé, Claudel, Rilke či Eliot), kde nám jedinečné pojetí obecného motivu umožňuje
podle Pouleta studovat specifičnosti individuálního uměleckého vědomí a stylu.
V těchto monografických kapitolách se
projevuje přesun důrazu od obecných filozofických podmínek tvorby k problematice
individuální psychologie. Kapitola o romantismu představuje v tomto schématu
určitou zprostředkující fázi. Na motivu oddělování středu od obvodu kruhu manifestuje Poulet základní podmínku vzniku tak[ 51 ]
[studie – komentář]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
zvané moderní literatury, to jest zrod
samostatného sebevědomého a emancipovaného individua. Romantik je bytost,
která sebe samotného odkrývá jako střed
dění v důsledku uvědomění si neidentity
s okolním světem. Z geometrické figury
kruhu jako metafory uspořádání světa
a zdůraznění středu jako místa existence
zakládajícího principu, tj. boha, se postupně stává dynamický obraz víru, závratného rozplynutí světa ve vnitřní hloubce umělcova vědomí. Tím je už také naznačena cesta k následujícím monografickým
interpretacím Nervala, Poea, Mallarméa či
Rilka.
[ 52 ]
Romantismus
Georges Poulet
(Albertu Béguinovi)
I
Když na úplném konci osmnáctého století Tieck vyjadřoval bolest citlivé duše, napsal:
„Na mé bolesti mne nejvíce deprimovalo to, že příroda a všechny okolní předměty se
stávaly tak chladné a necitlivé. Centrum všech pocitů se nacházelo ve mně a čím víc jsem
se od sebe vzdaloval, tím víc se i od sebe vzájemně vzdalovaly pocity, které v mém srdci
přebývaly přitisknuté k sobě navzájem.“1
Na první pohled se zdá, že situace, s níž se tu setkáváme, se příliš neliší od mnoha jiných, popisovaných spisovateli osmnáctého století. Jako u Montesquieua či Popea, jako
u Diderota či Rousseaua, centrum, o němž hovoří Tieck, je čistě senzitivní. Znovu je tu lidská duše chápána jako ohnisko dojmů, které vyzařují ven. Jediný vesmír, který citlivá duše
vnímá, je vesmír sám složený z citlivých duší. Všechen cit se snaží rozprostřít a předávat
se. Jak by bylo možné cítit, aniž bychom zároveň přiznali potřebu přenosu z jiných emocí,
původně spočívajících v centru, mezi všechny okrajové senzibility?
Ale okamžitě se objevují rozdíly. Především, v textu je popisováno nikoli zdárné pohnutí sympatie, nýbrž jeho nezdar. Řeklo by se, že vlákna, která spojují ohnisko vysílání
s vnějším světem, byla přestřižena, a přestřižena dokonce v blízkém okolí místa vysílače.
Svět je zde, všude okolo, ale nic sem nedospěje, nic se odtud nešíří. Jsem tu já; a na druhé
straně, oddělený, uzavřený, ode mne krutě vzdálený v důsledku absence komunikace
s ním, je tu vnější svět. Místo aby byly spojeny, jsou střed a kruh odděleny a postaveny
proti sobě. V dějinách citů není tato situace nepochybně nová. Neviděli jsme snad, jak
Rousseau odkrýval kontrast mezi horoucím a rozpínavým životem centra a zlomyslností
okolního světa, charakterizovaného neprůhledností a antipatiemi? Nicméně situace, o níž
zde mluvíme, není zcela stejná. Je současně více i méně vážná. Je méně vážná, protože bolest Tieckova hrdiny nezpůsobuje nepřátelství světa, nýbrž jen jeho lhostejnost. A je více
vážná, protože tato prostá lhostejnost vnějšího světa postačuje k tomu, aby paralyzovala
každý popud ke sdílnosti. Komunikace zevnitř ven tedy není neměnným pravidlem. Kruh
není spontánně a nevyhnutelně sdružený se středem. Jejich přirozená afinita je nečiní neoddělitelnými. Zdá se, že poprvé se tu zřetelně objevuje vědomí netotožnosti, která rozlišuje centrální já od obvodového ne-já.
Avšak od chvíle, kdy se ve vědomí prosazuje konstatování této netotožnosti, otevírá se
zde dvojí záhada. Obvod již není podoben středu: jaký tedy je? Je to chlad přírody, její odmítnutí účastnit se našich vlastních emocí, jí přisuzovaná povaha neproniknutelné
hloubky. Vylévání srdce se již nezdá být tím nejsnadnějším pohnutím, tím, čím člověk vystupuje ze sebe do prostředí, které se od něj nijak neliší. Naopak, střed se nyní musí, nikoli
bez obtíží, pustit do hledání kruhu. Hranice, která se vzdaluje, bariéry, jež se zvyšují,
temnota, která houstne, ne-já se brání tím, že uniká před nápory já. Chrání svou vlastní
přirozenost, odmítá nechat se smíchat s duchem, který se tu šíří. Být v centru věcí tedy
slouží již jen k měření, nakolik je centrum rozptýleno mezi věci. Romantický hrdina (jehož
myšlení se tu v mnohém podobá myšlení idealistického filozofa), vyrážející za hranice
[ 53 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
senzualistického monismu, tak získává zkušenost fundamentální duality ducha-centra
a reality-periferie. V každém případě musí dát sbohem tak svůdné koncepci světa podobajícího se citlivé tkáni, v níž se vibrace šíří bez překážek. Skutečnost taková není. Je jiná.
Jiná než já, jiná než centrum. Její jinakost ji odpoutává a odděluje. Centrum, donucené zůstat centrem, si uvědomuje svou izolovanost.
Ale uvědomit si svou izolovanost znamená ocitnout se před novou záhadou. Jestliže se
vnější příroda stává v našich očích enigmatickou v té míře, v jaké se nám stává cizí, pak si
naopak v té samé míře my tím živěji uvědomujeme sami sebe, takže se pro nás stává záhadou naše já. Jak jej můžeme poznat, když jej již nemůžeme vztáhnout k ničemu známému? Čím více o něm přemýšlíme, tím méně mu rozumíme. Nikdy jej neuchopíme jinak než
v jeho základní diferenci. Nepřizpůsobuje se. Ničemu se nepodobá. Jako existuje záhada
světla, tak také existuje záhada centra. Jestliže ho zkoumáme příliš, skryje se. I samo uhýbá pohledu. Je ale takříkajíc na místě. Není třeba jej kvůli zkoumání pronásledovat mimo
něj, někam daleko. Oproti vzdálené hloubce světa na okraji se staví jiná hloubka, intimní
hloubka centra. Introspekce není expanze. Je to spíš soustředění. Soustředění myšlení,
které již nespěchá rozlít se do prostoru, ale které spočívá tam, kde se zrodilo, v meditativní nehybnosti. Není snad lepší definice, pokud ne romantismu, pak tedy přinejmenším
jedné z jeho stránek, řekneme-li, že je uvědoměním si fundamentálně subjektivního charakteru ducha. Romantické je to bytí, které se otvírá centru. Nezáleží na tom, že svět objektů zůstává mimo dosah, ví, že v samotném jeho základě existuje něco, co je nepřizpůsobitelné objektu, a to je já-subjekt, ta nejautentičtější část jeho já, nebo ta, kterou nejochotněji uznává za svou. Zbaven okraje, romantik se bude dlouho seznamovat se svým já,
s centrem. Je pravda, že již dávno před romantismem bylo uvědomění si vlastního já v historii ducha dvakrát či třikrát dosaženo s výjimečnou intenzitou či kvalitou. Avšak pro Descarta, stejně jako pro většinu jeho žáků, měl akt uvědomění sám o sobě menší hodnotu
než jako obecný princip porozumění. Poznat sám sebe bylo jen předběžným krokem; zásadním cílem bylo poznání světa. Sotva získalo já jistotu o sobě samém (a o Bohu) v Cogito, ve spěchu z těchto oblastí introspekce uniklo, aby rozšířilo do světa výkon své moci,
která je sama o sobě pochopitelně subjektivní, avšak významná je pouze ve své aplikaci
na svět objektů. Podobně i senzualisté si kladli za cíl nikoli izolovat pocit sebe sama, pocit
jako takový, ale smísit jej naopak s pocity přicházejícími z vnějšího světa. Jakkoli jsou tedy
karteziánská a senzualistická pozice rozdílné, pro obě je charakteristická stejná touha
neuvažovat nikdy o subjektu jako takovém, o subjektu bez objektu, o centru bez periferie.
Dokonce ani Rousseau v těch nanejvýš extatických momentech či ve chvílích, kdy byl světu nejvíce vzdálen, nikdy nepomyslel na to přetnout pouto, které jej svazovalo s vědomím
o okolním světě. V extázi na ostrově Svatého Petra, stejně jako v okamžicích kontemplace
v posledních letech života, i když byl natolik osvobozen od svého okolí, jak se mu zachtělo,
a jakkoli očištěný, až se u něj dostavoval pocit čirého bytí, přesto přese všechno Rousseau
tento pocit stále svazoval s jednou či druhou hmatatelnou událostí, kapáním vody, pohledem na květinu, zábleskem vzpomínky. Nikdy není subjekt čistě subjektem, nikdy se neosvobozuje od určitého spojení s objektivním světem. V jistém smyslu bychom mohli tvrdit,
že Rousseau vlastně vůbec nenabízel žádný popis osvobozeného vědomí, ale naopak předvedl, že vědomí je zapleteno do množství dvojznačných vztahů.
A právě tento typ vztahů se o něco později snažil zavrhnout Maine de Biran. Snažil se je
zavrhnout tak, že nalezne bod v bytí, který bude neoddiskutovatelně mimo dosah všech
vlivů, sugescí, proměn a jiných kompromisů, jež plodí svět objektů. Čirým, centrálním
a pevným subjektem bude bod, v němž bytí podstupuje afektivní a organické fluktuace:
„Jsem šťastný o samotě“, píše, „protože cítím, že se vzdaluji od toho centrálního bodu
mého bytí, který vládne, a stávám se všudypřítomným.“2 Ať tu jde o jakoukoli všudypřítomnost, viděli jsme, že je držena v distanci vládnoucí subjektivitou. Dobrovolná samota,
nekonečně hlubší než obvyklá izolace, hloubí dvojitý příkop mezi já a světem. Je tu především první úkrok duše, její oddělení od všeho, co ji přímo spojuje se světem; později přichází druhý úkrok, oddělení od té části sebe samé, která se cítí být pod vlivem objektů.
Duše se redukuje na to, co je nejvíce v centru; existuje již nyní jen ve vědomí své jediné
vnitřní aktivity. Nelze ani říci, že se klade sama před sebe jako objekt. Pociťuje se sama
v sobě pouze jako činnost čiré subjektivity, která je svým vlastním bytím.
Ačkoli subjektivní vědomí dospívá u Birana k výjimečnému stupni očištění a soustředění, děje se tak, přinejmenším v počátcích, na úkor pocitu vnitřní hloubky. Po dlouhou dobu
měl Biran tendenci omezit uvědomění si sebe sama na intenzivní, ale limitovaný pocit
[ 54 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
volního aktu, jímž se toto vědomí konstituuje a udržuje v existenci. Až později, ve volním
aktu subjektu, u samého kořene já, Biran rozliší příležitostnou intervenci mocnější
a hlubší vůle, než je vůle osoby. Právě tím se pustil po cestě mystiky (již století opomíjené,
avšak dříve hojně frekventované), která se noří do hlubin centra a vede k Bohu, jenž zde
skrytě pracuje a přebývá; nikoli Bůh vnější, objektivní, podílející se na dobrém fungování
své vnější Prozřetelnosti, ale Bůh více uvnitř nás než my sami v sobě a více v centru, než
bychom my sami dokázali být.
Ostatně romantici ve Francii, v Německu i v Anglii téměř současně objevovali či znovu
nalézali v podstatě náboženský charakter lidské středovosti: „Já jsem sám střed, sám pramen posvátný,“3 zpívá Astralis v Novalisově románu. Člověk je zdroj, a tento zdroj je svatý.
V hloubce jeho středovosti se nepopsatelným způsobem směšuje záhada jeho vlastního
bytí a záhada Boha, který se k němu chce připojit. Uchýlit se do centra tedy neznamená
vzdát se plné existence, odsoudit se k oslabenému životu, nýbrž znamená to navrátit se,
tak jak to činili Maurice Scève a renesanční platoničtí básníci, k původním silám, čerpat
z pramene. A díky jevu, jehož příčina je příliš evidentní, než aby stálo za námahu se o ní šířit, stává se ústup bytí do sebe sama, daleko od vnější přírody, samým principem nového
návratu k přírodě a následkem toho nového rozvinutí bytí do centra, kde znovu ožije.
Nic není v romantické literatuře a v romantickém myšlení důležitější než toto nezprostředkované poznání zdroje, princip nové expanze života. Nacházíme jej zvláště ve formě
myšlení, která v této době začíná mít velký vliv, v okultismu. Saint-Martin například píše:
„Obdivuji, jak tento univerzální zdroj oživuje všechny bytosti a rozdává každé z nich nevyčerpatelný oheň, jenž uvádí vše do pohybu. Každé individuum tvoří centrum, v němž se
odráží všechny body jeho individuální sféry.“4
Mezi božským zdrojem a individuálními zdroji tedy existuje identita původu a také
identita vývoje. Lidská bytost, stejně jako bytost božská, se vyvíjí podle obecného principu, „vysílá naráz ze sebe nespočetné a nevyčerpatelné množství paprsků“.5 Každá hodina existence, každé místo, jakkoli nepatrné, obsazené i tou nejmenší formou přítomnosti,
se stává centrem vyzařující energie, která, jak říká Saint-Martin, „roste naráz a všemi
směry; zaujímá a vyplňuje všechny části obvodu“.6 Mnoho příkladů této „exploze centra“ 7
nacházíme v poezii Williama Blakea:
Poznáváš, že květy šíří své přesné vůně
A nikdo neví jak z tak malého centra vyvěrá tolik sladkostí,
Zapomínaje, že v tomto centru otevírá své brány věčnost.8
Podívej, svět v jednom zrnku písku
A zde v polním květu nebe,
Udržet v prázdnotě ruky nekonečno
A věčnost v hodině života.9
Tak jako u renesančních básníků, a především jako u Boehma, každý bod stvoření, každý jedinečný okamžik trvání odhaluje zde schopnost opravdu nekonečné expanze. Nejvíce
zarážející tu však je to, že básníkova imaginace je nadána stejnou mocí. Zrnko písku, které se stává světem, růže, která vyplňuje prostor svou vůní – lidský duch zde vlastní tutéž
moc rozpínání, kterou Bůh vložil do věcí při stvoření. Jde tu o rozvinutí ducha tak jako
o rozevření věcí. Každý ze sebe může vytěžit věčnost a nesmírnou vnitřní velikost. Láska je
dokonalým příkladem této mimořádné prostorové a časové rozpínavosti, udílené citem
psychologické realitě, jež byla dříve bez rozměrů a bez trvání. Můžeme to vidět ve slavné
pasáži z Constantova Adolpha: „Láska jakýmsi kouzlem nahrazuje dlouholeté vzpomínky.
Všechny ostatní vzněty potřebují nějakou minulost, láska však, jako by čarovala, sama vytváří minulost, kterou nás obklopuje. Dává nám, abych tak řekl, vědomí, že už léta žijeme
s bytostí, která nám ještě nedávno byla téměř cizí. Láska je pouhý zářivý bod, a přece se
zdá, že se zmocňuje času.“10
Milující bytost tedy vidí, jak se okolo ní rozšiřuje prostor a trvání. Nebo přesněji, pocit
dvojího narůstání existence existuje uvnitř jí samé. Láska představuje zvětšování pole
myšlení, je to pocit, při němž zakoušíme, že naše bytí překračuje ve všech směrech bod
času a rozlehlosti, ve kterém se přítomnost pokouší toto bytí upevnit. Měli bychom se
však vyvarovat představy, že tu jde znovu o pohyb rozpínání, jemuž se oddává citlivá duše.
To by znamenalo zaměňovat romantismus s nyní již překonaným sensualismem. Vyjádření
[ 55 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
já, zplozené romantickou láskou, má ve skutečnosti málo společného s prostorem vlnové
vibrace, skrze niž, podle senzualistů, předává centrum vnímavého života svůj vzruch
vnějšku. Je to čistě psychologický fenomén, hluboce odlišný od rozšíření vnitřního bytí, jak
jej popisuje Constant. U něj totiž není důležité šíření citu vně, ale jeho narůstání uvnitř.
Zvětšování, o němž se zde hovoří, je tedy čistě vnitřní. Navíc cítíme, že v případě lásky jde
o něco úplně jiného než o vášeň a že to, co se při této příležitosti odkrývá, je činnost energie koexistující v samotné bytosti a možná s ní i identická. Pro romantika je člověk sám
o sobě především plodivou silou. Je to živoucí bod, určený stát se kruhem. Jeho rozpínání
tedy není pouze psychologické. Je ve vlastním smyslu ontologické. Rozpínat se, to znamená realizovat své bytí. Znamená to nechat vystoupit z centrálního bodu to, co je v něm,
v možnosti, obsaženo. Taková je nová perspektiva, z níž je člověk nyní nahlížen: „V celkovosti každého člověka,“ píše Jean Paul, „vyniká a třpytí se zásadní bod, ohnisko,
punctum saliens, okolo něhož se postupně začínají rýsovat další části.“11
Zde se nesrovnatelným způsobem zjevuje hloubka německé intuice. Ona, a jedině ona
(necháme-li stranou určité myšlenky Coleridge, Nervala a Guérina), je schopna přenést se
do centrálního a iniciačního bodu člověka, pojímat jej jako zárodek, u něhož se podněcuje
a zvažuje míra postupného rozvoje. Pro německé myšlení nabývá každá reflexe o bytí
téměř nevyhnutelně výrazu vztahujícího se ke genezi. Od Boehma po Schellinga se okultistická i filozofická tradice snaží pochopit (a také jistým způsobem v duchu doprovázet)
nejen genezi stvoření, ale též genezi stvořitele, genezi Boha. V důsledku toho se celkové
schéma života jeví jako rozvíjení Boha, původně zavinutého, takže kosmos a sám prostor
kosmu jsou ilustrací božského rozpínání, po němž následuje opět nové smrštění, a tak
dále donekonečna. „Všechen kosmos, rozvinutý v prostoru,“ píše Schelling, „je pouze expanzí božského srdce, jehož nepřetržitá pulsace, způsobovaná neviditelnými silami, vede
ke střídání rozpínání a smršťování.“12 A totéž bude tvrdit Lamennais: „Nepřetržité sestupování Boha, z něhož vychází stvoření, šíří se z něj jako ohromný oceán a nové bytosti – při
svém vznikání – přitom navazují na jiné bez ustání a bez konce, jako se vlny rodí z vln
v neustálém pohybu, který je plodí a žene kupředu, a rozšiřuje vždy jejich okruh pohybu
směrem k břehům, které věčně unikají.“13
Člověk tedy pouze opakuje proces božského a kosmického zrození. Sám v sobě, ve
verzi, získané od sebe samého, která je jeho původním stavem, obsahuje zárodek Boha
a světa. Znovu nalézt člověka v tomto počátečním bodě znamená znovu najít ve zhuštěné
formě božskou nezměrnost a kosmickou totalitu. Jak řekl Paracelsus, vše vychází
z člověka a vše v člověka ústí. Člověk je, řečeno Herderovými slovy, „středobod kruhu,
v němž se zdají sbíhat všechny paprsky“.14
Ovšem stejně jako okrajová totalita nechává své paprsky sbíhat se v člověku, člověk
nechává své paprsky rozptylovat se v této totalitě. Od tohoto vyzařování je třeba pokračovat krok za krokem k tvůrčímu pohybu. Konečné rozpětí člověka lze měřit jen tak, že vylíčíme postupnou metamorfózu, kterou prošel od stavu bodu do stavu kruhu či koule.
Člověk je pochopitelný pouze tehdy, když jej uchopíme v průběhu jeho historie. Průběh,
který je zvětšováním. Ten, kdo se vyvíjí v trvání, vyvíjí se také v prostoru. Nastávat, to znamená mít místo a zaujímat čím dál více míst. Znamená to exteriorizovat do šíře to, co zpočátku bylo bez šíře. Historik, který myšlením oživil genetický vývoj člověka, vidí, jak se ve
světovém měřítku rozvíjejí lidská díla, která zaujímají čím dál tím víc místa. Dějiny lidstva
nejsou lineární. Jsou dějinami bodu, který se stává koulí.
Jsou to ale také dějiny koule, která nesmí nikdy zapomenout, že úplně celá vzešla
z bodu. Tento bod tedy určil vše ostatní. Kdo však určil tento bod? Podle Herdera se v původním bodě spolu shodují centrum živočišného života a centrum života duchovního. Primitivní člověk je punctum saliens, jejž oživuje scintilla mentis. Bylo by tedy lákavé představovat si tento bod jako zcela podrobený dvojímu předurčení podle dvou principů
kauzality, které se tu setkávají: boží vůle a biologický determinismus. Rozvinutí kruhu již
bylo vloženo do středu. Herderův současník, filozof Fichte záslužně poukázal (v naprostém
protikladu k Herderovi) na bod jako sám obraz lidské svobody. Bod nemá směr. Obsahuje
v sobě všechny možné směry. Je nekonečnou možností jednání. Mýlili bychom se však,
kdybychom jej brali naopak jako čistě virtuální entitu, jako svobodu pouze potenciální.
Bod je soustředění. Uprostřed nepřesného rozvětvení prostoru je vůlí k rozhodnutí a řídící
autonomií. Bod chce a chce sám sebe: „Všechna vnitřní energie,“ píše Fichte, „se objevuje
bezprostředně ve vědomí jako soustředění, porozumění a soustředění ducha, jindy rozptýleného, do jediného bodu, a jako setrvání v sobě samém v jednotě tohoto bodu, který se
[ 56 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
staví do protikladu k trvalé a přirozené tendenci odmítnout toto soustředění a znovu se
rozptýlit mimo sebe… Zkrátka, základním obrazem autonomie ducha ve vědomí je obraz
geometrického bodu, který se věčně formuje a živě se udržuje.“15 A na jiném místě: „Svoboda se formálně chápe pouze jako koncentrace pomíjivé plurality možného světla do
centrálního bodu, a jako rozptýlení tohoto světla z tohoto centrálního bodu v mnohosti,
která je tak pouze udržována a osvětlována.“16
Svobodný člověk je tedy autonomním ohniskem světla a síly, vůle, která se promítá vně
ze své původní koncentrace. Já se formuje v počáteční bodovosti, aby následně vyzařovalo
v kruhu ne-já. Tak se objevuje první řešení problému, vysloveného na počátku této kapitoly. Jestliže se skutečně svět a já odlišují a staví proti sobě, jestliže uvědomění si sebe
sama jako centra znamená zároveň uvědomění si netotožnosti tohoto centra-subjektu
s univerzem- objektem, co potom dělat? Fichte odpovídá: je třeba svobodně usilovat o připodobnění tohoto ne-já k já. Usilovat, to znamená jednat, a jednat znamená rozptylovat já
v ne-já.
K identifikační expanzi já do světa vyzývá Fichte svobodného člověka. V roce 1794, více
než tři sta let po Pikovi della Mirandola, pronáší Fichte řeč o důstojnosti člověka, napodobující velkého Florenťana. Připomíná se tu téma Pikovy řeči. Člověk je středem světa, protože z tohoto hlediska může lépe pozorovat svět, rozeznávat jeho přednosti a sám se podle nich utvářet. To byla myšlenka renesančního člověka. Znovu nalézt či vytvořit v sobě, to
znamená ve středu, to, co vnímá mimo sebe, tedy na obvodu. Poslechněme si nyní Fichta:
„Filozofie nás učí, že máme vše hledat v já. Skrze já přichází nejprve řád a harmonie k mrtvé a neforemné hmotě. Jedině díky člověku se pravidla šíří okolo něj až k hranicím jeho
vlivu… Díky němu se nebeská tělesa sdružují a vytvářejí jeden organizovaný celek, díky
němu obíhají nebeská tělesa po svých harmonických drahách. Díky já se utváří ohromná
hierarchie, která sahá od stélky mechu až po serafa; v něm se nachází celý systém
duchovního světa a člověk se plným právem spoléhá na to, že zákon, který sobě a ostatním ukládá, vládne v tomto světě; právem počítá s tím, že od této chvíle bude tento zákon
všeobecně dodržován. V já spočívá jistá záruka možnosti šířit se mimo sebe v souladu
s nekonečným řádem a harmonií, do míst, kde ani jedno z toho dosud neexistovalo; tímto
způsobem vzrůstá lidská kultura současně s kulturou univerza. V každém okamžiku své
existence získává člověk nějaký nový prvek do svého okruhu, až dokud do něj neintegruje
vše; dokud veškerá hmota neponese otisk jeho činnosti a všichni duchové neutvoří ve
svém duchu jeden a společný duch.“17
Jak vidíme, mezi Fichtem a Pikem existují rozdíly. Navzdory shodě v probíraných tématech by rozdíly nemohly být větší. Jistě, pro jednoho i druhého je člověk svobodná bytost.
Ale svobodný člověk Pikův užívá své svobody k tomu, aby se přetvářel v obraz makrokosmické skutečnosti, zatímco Fichtův svobodný člověk užívá sám sebe, aby podle svého obrazu světa přetvořil makrokosmos. U Pika spočívá lidská důstojnost v přizpůsobení se světu, u Fichta v prosazení se ve světě. Jeden vnáší do centra bohatství periferie, druhý tvaruje periferii podle své vůle.
Namísto opozice mezi já a ne-já tu máme prosazení se (impozici) já vůči ne-já. Takové
je Fichtovo řešení. Je to řešení zcela ve prospěch člověka a na úkor přírody. Vztahy kruhu
ke středu jsou určovány jedině vůlí centra. Periferní příroda se musí morálně i legálně
podřídit říši lidského středu.
Existují však i jiná možná řešení. Možná, domnívá se Schelling, že opozice mezi středem a kruhem není nepřekonatelná? Nemají ve svých základech stejnou povahu? Neobsahuje již lidské vědomí, v možnosti, úplnost objektivního světa? A neexistuje to vše jen
virtuálně v myšlení? Zkrátka, „střed je celý kruh, ale vnímaný pouze ve své idealitě či ve
své afirmaci; také okraj je celý kruh, ale vnímaný pouze ve své realitě“.18 Příroda o sobě je
objektem bez subjektu, obvodem bez středu; já, oddělené od přírody, je středem bez obvodu. Vždyť pro dosažení syntézy kruhu stačí uznat identitu středu a identitu obvodu.
Dokazují nám to matematici v definici kruhu tak malého, že obvod v něm splývá se středem.
Schellingovská filozofie identity je tedy filozofií identifikace protikladů. Německé romantické myšlení přejímá slavné teze Mikuláše Kusánského. Připojuje však k němu zcela
nový humanistický dynamismus. Situuje Ne-já neboli přírodu na okraj a Já do centra, a přisuzuje tak kruhu hodnotu nejen lidskou, ale mnohem zřetelněji subjektivní; neboť jestliže
Já je centrem, potom toto Já, tedy lidské vědomí, v zásadě vládne kruhu. Nejde tu již
o kruh kosmický, kde by země se svými stvořeními byla situována uprostřed, a empyreum
[ 57 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
na obvodu; ještě méně tu jde o kruh teologický, kde by byl v centru Bůh a na obvodu to, co
je Bohu nejvzdálenější, tedy hmota. Jde o kruh čistě epistemologický a homocentrický,
kde na obvodu je umístěna příroda, protože je objektem myšlení, které, jelikož je v podstatě centrem aktivity a zkoumání, má za cíl poznávat samo sebe postupně v každé z charakteristických vlastností kruhu. Celá filozofie se tedy stává studiem podobností, které
existují mezi středem a kruhem, a později závislosti jednoho na druhém: „Podobně jako
centrum existuje pouze ve vztahu k periferii a periferie ve vztahu k centru,“ píše Fridrich
Schlegel, „tak i Já a Ne-já existují pouze skrze svou vzájemnou reciprocitu.“19
Centrum jakožto zrcadlo obvodu mu odkrývá jeho vlastní dokonalost, stejně jako obvod v odrazu navrací středu jeho nekonečně zvětšený obraz. Jak se střed zhlíží v kruhu,
odkrývá svou vlastní hloubku a v důsledku toho možnost transformovat ji do šíře. Právě
v tomto smyslu je nepochybně třeba rozumět Novalisovu výroku: „Je v našem nitru jakési
tajuplné tíhnutí na všechny strany, šířící se z nekonečně hlubokého středu.“20
Někdy, jako u Hegela, se tato nová koncepce kruhu omezuje na teorii poznání. Střed je
vědomí, které se obklopuje kruhem svých idejí. Ale protože pro Hegela vědomí koinciduje
s ideou, a protože idea sama tím, že se překonává, transformuje se na jinou, širší ideu,
hegelovské myšlení se může chápat, a mimo jiné je tak svým autorem často také popisováno, ve formě kruhů, které jsou zapuštěny jeden do druhého: „Ti, jejichž nekonečností
je Já,“ píše Hegel, „jsou sami nekoneční, jsou sebereflexemi sebe samých, nikoli prostými
kruhy, ale kruhy, jež mají svůj princip v jiných kruzích, a jsou kruhy těchto kruhů.“21
V této koncepci kruhu zůstává obvod čirým objektem poznání. Důležitý tu tedy není
obvod jako takový, ale spíš pohyb, jímž k němu myšlení směřuje a promítá do něj světlo,
vyzařující z jeho vlastního ohniska. Existuje tu tedy jistá centralita, která v určitém smyslu
vyzařuje myšlení. Všechen romantismus, nikoli jen německý, ale obecně evropský, si to
uvědomuje a zmiňuje se o tom: „Lidský génius,“ píše Chateaubriand, „se v žádném případě netočí v kruhu, z něhož nelze vystoupit. Naopak […] prošlapává si cestu soustřednými
kruhy, které se postupně rozšiřují a jejichž obvod se neustále rozrůstá do nekonečného
prostoru.“22 Stejně tak i Lamartinova poezie se výslovně prezentuje jako neohraničená expanze myšlení a promluvy v prostoru. „Člověk,“ říká, „je pouhý bod“, ale tento bod
je pánem Nekonečna díky myšlení
A oddaluje bez ustání hranice svého bytí,
Šíří se do celého prostoru a žije ve všech časech.23
Člověk je tedy současně střed i kruh: střed kvůli aktivnímu principu svého myšlení,
kruh kvůli nekonečnému obsahu tohoto myšlení. Přesně to říká Shelley na několika stránkách svých teoretických textů: „Každý je zároveň středem i obvodem, bodem, k němuž
směřují všechny věci, a čarou, v níž jsou všechny věci zahrnuty.“24 A na jiném místě je formulace ještě sevřenější a brilantnější: „Poezie je zároveň středem i obvodem vědění.“25
Ani Keats neříká nic jiného: „Je to jedna z mých dávných maxim, která říká, že každý bod
myšlení je centrem intelektuálního světa.“26 A konečně nikdo jiný než Wordsworth neměl
živější ponětí o tom, jakou výhodu znamená upevnit myšlení jednou provždy v centrální
pozici, z níž se svět otevírá, v hloubce stejně jako na povrchu, jako koule, která obsáhla
pravdu:
Pojď sem, najít tu útočiště
Kde budeš moci spočinout v nebeském klidu –
Z jehož klidného středu, skrze výšku nebo hloubku,
Budeš moci proniknout, kamkoli tě pravda povede.27
II
Ze všech anglických básníků byl tím, na koho téma kruhu zapůsobilo s největší fascinací, vedle Thomase Traherna nesporně Coleridge. Důkladná znalost německého idealismu, praxe novoplatónských filozofů od Plótína po Cambridgeskou školu, a dokonce paradoxně i první ovlivnění Hartleyovým asocianismem, vše se kombinuje, aby to dodalo jeho
pojetí kruhu výjimečnou komplexnost a zvláštní zabarvení. Nebude tedy na škodu rozvinout zde o něm důkladnější exkurz.
Vezměme si slavnou báseň „Kublaj Chán“. Souvisí nepochybně s tématem kruhu,
třebaže ve skutečnosti jen nepřímo. Připomeňme skleněnou klenbu, zákruty podzemní
[ 58 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
řeky, trojitý kruh, popisovaný démonem; ale uvažujme především o faktu, že podle Coleridgovy výpovědi byla báseň započata s představou určité formální jednoty: „Při probuzení,“ říká Coleridge, „měl autor dojem, že si jasně pamatuje celek.“28
Přesto, tak jak jej známe, není „Kublaj Chán“ celkem, je pouhým fragmentem celku.
Okolnosti této fragmentace jsou dobře známé. V úvodní poznámce, kterou Coleridge zařadil před svou báseň, nás informuje, že ve snu složil dvě nebo tři stovky veršů, tedy celou
báseň, padesát si jich zapsal na papír, když v tom byl vyrušen a shledal, že v důsledku toho
již není schopen vzpomenout si na zbytek. Není podstatné, zda jsou tyto okolnosti pravdivé či fiktivní. Důležité je konstatování, že báseň je nám výslovně předkládána, jako by
původně měla jednotu, kterou později ztratila. V jistém smyslu je tato úvodní poznámka,
kterou Coleridge ke svému fragmentu připojil, post scriptum, které má za úkol nám vysvětlit, proč se nám dostalo pouze fragmentu namísto celku.
Právě nad tímto bodem stojí za to se zamyslet. Coleridgova báseň je přerušenou a nesouvislou jednotou. Je to celek, z něhož následně zůstal jen fragment. Křišťálová klenba,
která obsahovala zahrady, propasti, posvátné řeky a která okolo nich rýsovala souvislé
hranice, tato klenba existovala, ale již neexistuje. Roztříštila se na kusy. A aby nám
umožnil lépe pochopit její zánik, používá básník následující srovnání: „Všechno ostatní se
rozplynulo jako obrazy na vodní hladině, do níž hodili kámen.“ 29 Kublaj Chán, ten, který
existoval v Coleridgových myšlenkách, tedy spočíval ve vizi, jejíž jednota se rozpustila
v určitém duchovním víření a rozdrobení, podobném tomu, jaké pozorujeme ve vodě, rozčeřené pádem nějakého předmětu.
Coleridge se však nespokojuje s tím, že nám poskytl tento obraz, a odkazuje nás na
jiný svůj text, kde je popisován tentýž jev. V předmluvě ke „Kublaj Chánovi“ cituje pasáž,
odpovídající jedné jeho básni, nazvané „Malba“. Máme tu tedy dvě básně, spojené k sobě
samotným Coleridgem, a je třeba je porovnat. Neboť co je tématem básně „Malba“? Vidíme tu milence, který proto, aby osvobodil svou mysl od vášně, která mu způsobuje
utrpení, podnikne dlouhou vycházku na venkov. Nejprve přichází k potoku v „tichém stínu,
tak bezpečném a chráněném před kroky člověka, jako by to byl neviditelný svět“.30
Avšak náhle se v tomto osamělém útočišti, které je místem svobodného snění, zjeví na
povrchu vody obraz ženského tvaru. Je to nymfa těchto míst. Má tvář oné vášnivě milované. Okamžik, kdy tento obraz utkví v proudu, vyvolá v tom, jenž jej s obdivem pozoruje, touhy po rozkoších. Žár této oživené vášně později vyvolá v nádherné krajině pohyb
podobný tomu, jejž by rozpoutal na hladině vody větřík, který by do ní shodil květy. Milovaný obraz brzy zmizí ve změti vírů:
A náhle jako někdo, kdo si hraje s časem,
Rozpustí květy na povrchu vlny! Pak všechno kouzlo
Je zlomeno – ten krásný snový svět
Se rozplývá a tříští v tisíc kroužků,
Jež navzájem se ruší.31
Tyto verše jsou citovány v úvodní poznámce ke „Kublaj Chánovi“. Z jedné i z druhé
strany rozrušují destrukční pohyb, v němž fragmentace nahrazuje sjednocení, mnohost
jednotu. V protikladu k tomu, co jsme viděli všude jinde, zde je kruh symbolem nikoli koherentního celku, nýbrž rozptýlené plurality.
Jestliže totiž u Coleridge existuje nějaký rys, který se manifestuje dříve a častěji než
kterýkoli jiný, je to jistě rozptýlení. Jedině myšlenka, která svobodně komunikuje s celým
vesmírem, je podle něj schopná dospět k imanentnímu božskému duchu tohoto vesmíru.
Je tedy třeba, aby se tato myšlenka osvobodila od své úzké fixace, skrze niž vstupuje do
vztahu s okolním kosmem. Tento úkol, jak věří Coleridge, není nemožný, protože:
…posvátná sympatie… činí
Z celku své Já! Já, jemuž nic není cizí!
Já, daleko rozptýlené, jež jako křídla fantazie může cestovat!
Já, jež se stále šíří!32
Coleridgeovské myšlení se tedy snaží šířit do všech stran v emotivním pohybu, který
tím, že umožňuje myšlení podílet se na životě univerza, dává mu tak současně možnost
zmocňovat se ducha vesmíru, který jej oživuje. Následující citovaná pasáž je vybrána
[ 59 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
z „Náboženských rozjímání“, ale o mnoho let později ji v náčrtcích své Logiky v podstatě
reprodukoval: „Osobnost je spíš obvodem, který se soustavně rozšiřuje díky sympatii a pochopení, než výlučným středem egoistického zájmu.“33
Tento pohyb lidského myšlení je mimo jiné podobný pohybu přírody, který, jak říká Coleridge, „je lépe reprezentován obrazem žebříku než obrazem řetězu, protože se šíří v soustředných kruzích“.34
Coleridge si ovšem uvědomoval závažná nebezpečí, která implikuje neomezená expanze myšlení. Myšlení bez hranic je ve skutečnosti myšlení bez koherence. Také slovo je
odsouzeno sebe samo stále znovu oplodňovat a pokračovat bez ustání ve svém monologu.
Všichni současníci popisovali neutuchající proud slov, která vycházela ze rtů přednášejícího básníka. Máme však o tom i svědectví od samotného Coleridge, v němž se znovu objevuje přesný obraz kruhu. Když mluví o svých slavných samomluvách, říká: „Chodím
z kruhu do kruhu, dokud nenarazím na břeh trpělivosti mého posluchače, nebo dokud můj
soustředný pohyb neobrátí v nicotu jeho chrápání. To je mé obvyklé neštěstí.“35
Ale délka a monotónnost nejsou jediná nebezpečí, kterým je vystaveno myšlení, jež se
oddává rozptýlení bez hranic. Když postupuje z kruhu do kruhu, od digrese k digresi, a přitom podléhá každé nabídce, kterou mu slibují jeho náhodné sympatie, stává se takové
myšlení hříčkou všech nahodilých kombinací vnější kauzality a všech mimovolných paměťových asociací. Protože Coleridge v tom byl po mnoho let povolnou obětí, nikdo nepochopil lépe než on novost Hartleyova asocianismu: „Celý náš život je vydán napospas buď
despotismu dojmů, přicházejících z vnějšku, nebo despotismu mimovolných a pasivních
vzpomínek.“36 Každý okamžik existence se stává místem setkání s nekonečností obrazů,
které vnikají do mysli a které ji, v důsledku svého počtu a svého smíšení, neutralizují:
„Jaký roj myšlenek a pocitů, nekonečně malých zlomků a jakýchsi reprezentací všech
předchozích a zárodků všech budoucích myšlenek vyplňuje jediný okamžik!“37 A jestliže
jsou všechny momenty vyplněny tím samým, jak jinak potom chápat existenci než jako
posloupnost na sebe namačkaných, podobně přeplněných momentů, v jejichž defilé neexistuje pauza, takže není možné si od nich nikdy oddechnout nebo je reflektovat? Lidské
trvání je tedy pouhým „nejistým třpytem obrazů“.38
Je tu však ještě něco. Ten, kdo se nechává unášet rozptýleným myšlením, neoddává se
pouze kontinuitě svého proudu, ale také diskontinuitě prvků, z nichž se skládá. Je to sice
posloupnost, ale jak říká J. H. Green, jeden z nejinteligentnějších Coleridgových žáků, „posloupnost fragmentárních a nespojitých fází“.39 Proud smíšených myšlenek, který prochází myslí, je současně spojován i přerušován nevyčerpatelným množstvím nesouvislých
forem, které mezi sebou často nemají vůbec žádný vztah. Vnější nesoudržnost koresponduje s nesoudržností vnitřní. Coleridge to označuje termínem fantazie, tedy „nahodilé spojování věcí, které jsou od sebe nanejvýš vzdálené“.40 Pohyb ducha je bez ustání rozbíjen
novými projevy tryskání, víření a vyčnívání nepředvídaných obrazů. Takový je „proměnlivý
proud v bezmezném oceánu fantazie, kde souvislé plynutí pasivních asociací je rozbíjeno
na klikaté shluky dojmů, vynořujících se zevnitř i zvenčí“.41
Obraz, který je tu stále silně přítomen, je obraz z básně „Malba“, kde byla souvislost
proudícího povrchu potoka přerušena šířením kruhů. Zde máme jiný příklad, vybraný
z Anima Poetae: „Větřík, jenž vane skrz usychající listy na stromech, imituje zvuk proudu
či toku vody, která se náhle vylila ze břehů. Bublání, modulovaná spojitost tohoto šumění,
je vystřídána změtením hluků, které mne dostihly, jednotný samopohyb uvolnil místo nárazům a úderům, způsobovaným neustále opakovanými kontakty s množstvím věcí,
oživovaných jejich vlastním zmatkem.“42
Chaotická spojitost, přerušovaná nespojitostí detailů, které myšlení izoluje, to je trvalá
charakteristika coleridgovského snění. Toto snění ústí v přerušení a rozparcelování, které
jej zcela neočekávaným způsobem činí podobným, alespoň podle slov samotného Coleridge, vědeckému poznání. Vědecké poznání, rozptýlené v encyklopediích, je, jak říká
básník, „rozděleno na bezpočet fragmentů, rozesetých v mnoha svazcích, jako zrcadlo,
rozbité na množství kousků, třpytících se na zemi, které namísto jediného obrazu se tříští
do ohromného počtu, ale tyto obrazy nejsou úplné“.43 – „Člověk,“ píše Coleridge na jiném
místě, „je nevyhnutelně veden k tomu […] rozbíjet a rozmělňovat jediný božský a neviditelný život přírody na bezpočet idolů smyslu.“44
Rozptýlený pohyb myšlení se tedy stává čím dál tím anarchističtější. Místo kruhu, který
se rozšiřuje, tu nyní máme mnohost kruhů, které se protínají. Je to rozptýlená totalita,
která již existuje pouze ve svých zlomcích. Nic není v Coleridgeových očích tragičtější než
[ 60 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
toto rozkouskování reality: „Vesmír,“ píše v jednom dopise z mládí, „je jen ohromná kupa
maličkostí! Mohu již vnímat pouze dílky a ty dílky jsou tak malé. Můj duch trpí bolestí
z toho, že nemůže postihnout a poznat něco většího, něco jediného a nedělitelného.“45
Veškeré úsilí Coleridgova myšlení tedy bylo nasměrováno k znovuustavení rozštěpené
jednoty. Jistě, někdy se snění poté, co bylo rozvráceno, samo od sebe znovu spojí, jako na
jednom místě v básni „Malba“:
Zastav se,
Nebohý mladíku, který se zřídka odvážíš zdvihnout oči,
Potok zas brzy obnoví svůj hladký povrch
A vidiny se navrátí!46
Někdy se tedy stává, že se uskuteční jistá spontánní syntéza, která obnoví sen a zachrání jej od rozkouskování. Formuje se v nás například „splynutí vzpomínek“, díky němuž, říká nám Coleridge, „ustavujeme centrum, či řekněme jádro v rezervoáru naší
duše“.47 Ale tato nahodilá a navíc mimovolná rekonstituce je známkou základnější a stabilnější moci, která sídlí v naší duši. To, co se v nás spontánně formuje či reformuje, by se
tu pod zjevným vlivem naší vůle formovalo ještě jistěji. Víme tedy, že vůle, když působí na
obrazy, aby je mezi sebou spojila a dala jim všem ze své pozice jedinečnou formu, je zcela
protichůdná oné fantazii, a u Coleridge nese nejčestnější jméno ze všech, imaginace.
Také tato „eisenoplastická“ moc, která dává „jednotu mnohočetnosti“, coleridgovská
imaginace, musí být reprezentována ve formě kruhu; pochopitelně nikoli ve formě seskupení propletených kruhů, z něhož se rodí fantazie, nýbrž ve formě jedinečného kruhu, rozvinutého z pevného bodu a okolo něj, jehož obvod je neustále v úzkém vztahu k tomuto
bodu.
Imaginace je kruh; ale principiálně je to střed tohoto kruhu; střed, z něhož vyzařují linie, které uvádějí centrální jednotu do vztahu s okrajovou růzností; a to takovým způsobem, že o prostoru, který obsáhnou, můžeme říci, že je zároveň rozdělený i jednotný,
mnohočetný a organizovaný.
Coleridgovská imaginace je tedy v podstatě vyzařující. V protikladu k fantazii je její šíření projekcí sjednocující síly. Do neuspořádané a pomíjivé masy zavádí stmelující princip,
nepostradatelný pro přetvoření plurality v krásu. Je to kruh, jehož střed je pevně daný, obvod neporušený a paprsky zřetelně rozlišené; kruh, v němž je spojení obvodu a středu bezprostředně evidentní. Takto chápaný kruh je pro Coleridge symbolem krásy: „Na dvoře kočárníka leží staré kolo z dostavníku… V tomto kole spočívá krása… Hleďme, jak jeho
paprsky vedou ze středu k obvodu a jak mnoho různých obrazů je současně zahrnuto v jediném pohledu, jako by formovaly celek, kde každá část je v harmonickém vztahu k ostatním a rovněž k tomuto celku.“48
Umělecké dílo je jako takové kolo: je to kruh, jehož paprsky jsou jasně vytyčeny. O to
však jde v každé formě života. „Organizace“, píše Coleridge, „je jen důsledek života […].
Tyto důsledky jsou tvořeny nekonečností paprsků, které z něj coby centra vycházejí a které pojaty kolektivně utvářejí jeho obvod.“49
Příroda a umění se podobají v tom smyslu, že obojí má za základ organizované
fenomény. Na počátku přírody stejně jako na počátku umění vyniká centrální realita ducha: „Existuje centrální fenomén v přírodě“, píše Coleridge, „a ten vyžaduje a předpokládá
centrální myšlenku v Duchu.“50 Duch je střed. Je to střed kruhu, který okolo něj formují
jeho vjemy a jeho představy. „Duch člověka,“ říká ještě Coleridge, „je ohniskový bod všech
paprsků intelektu, jež jsou rozptýleny ve všech obrazech přírody.“51 Duch tedy, pomocí
rozmanitosti obrazů, které podněcuje či vnímá v horizontu svého myšlení, uchovává pouto, které jim brání se roztříštit. „Princip jednoty musí být vždy přítomen, takže soustředná
síla není uprostřed mnohonásobnosti nikdy suspendována a ani smysly nejsou převahou
odstředivé síly opotřebovány.“52
Naprosto v souladu s romantickým myšlením své doby chápe Coleridge duchovní
univerzum, na jehož obvodu se mohou odehrávat všechny kombinace fantazie. Nerozptylují se však na tisíce fragmentů, jestliže v centru kruhu udržuje v chodu svou tvořivou
moc imaginace, tento princip jednoty.
[ 61 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
III
Vše probíhá tak, jako by se lidské myšlení, je-li ponecháno bez kontroly, roztříštilo
nebo se začalo točit v kruhu a zešílelo. Na krajní hranici pohybu, jímž myšlení opouští sebe
samo, se buď ztrácí ve svém naprostém rozkouskování, nebo se poddává určitému druhu
šíleného opojení. U kolika romantiků se nesetkáme s vírem šílenství či sebezničením
prostřednictvím rozprášení? Vigny, Lamartine, Nerval, Poe, Baudelaire, Mallarmé, Rilke, ti
všichni byli obětí některé z těchto katastrof, jak ještě uvidíme. Je tu však i opačný příklad,
příklad ducha, který při úniku z vlivu odstředivosti upadl do opačného extrému. To je Guérinův případ, o němž jsme mluvili na jiném místě, a také případ Amiela, který postupně
dovedl dostředivost a odstředivost do nepředstavitelných krajností. Na prvním místě je to
ale případ Schopenhauerův, o němž bych zde chtěl říci několik slov.
„Veškeré úsilí ducha, který se nepodřizuje cílům vůle,“ píše Schopenhauer, „představuje šílenství, a taková tendence si zasluhuje být označena jako výstřednost.“53 Ovšem
všechny aktivity ducha, takříkajíc z definice, unikají kontrole vůle, přestože z ní vycházejí.
Myslet, to znamená rozlišovat; rozlišovat znamená oddělovat. Znovu se tu objevil obraz
paprsků, jež tím, jak se vzdalují od středu, oddělují se od sebe a znetvořují tak tímto nekonečným rozparcelováním reality původní jednotu. Čím více se naše myšlení exteriorizuje
a diverzifikuje, tím více se individualizuje a stává se zranitelné. Myslet, to znamená trpět.
Čím více člověk myslí, tím více rozmnožuje na povrchu koule citlivé body a tím i nebezpečí
bolesti. Existuje jediná možná záchrana. Je to pohyb, jímž bytí zatahuje zpět do sebe
paprsky, které vyslalo vně, a opouští veliký kulovitý povrch, na němž se odehrává hra
zdání a utrpení. „Jakmile se však z tohoto povrchu stáhneme zpět, vědomí nás opustí – ve
spánku, v smrti, do jisté míry také ve stavu náměsíčnosti či okouzlení; neboť to vše jde
přes centrum.“54 Centrum schopenhauerovského světa je tady situováno daleko od vědomé stránky myšlení. Je to tajemný bod, okolo něhož se aktivita potemnělého, zoufalého
nebo šíleného ducha točí jako iluzorní ohnivá jiskra. Ale jestliže je centrum zcela temné
a nevědomé, jaké je tedy povahy? Je to moc, která se skrývá v pozadí zdání, tajemné jádro
univerza, ponurá věčnost, která zahrnuje cyklus života a smrti, jež se nazývá čas: „Vůle
jako věc o sobě je cele a nedílně v každé bytosti, jako je střed integrující částí každého
paprsku koule; zatímco periferní konce těchto paprsků s povrchem, který představuje čas
a jeho obsah, jsou v nejrychlejším otáčení, zůstává druhý konec v centru, tam, kde leží
věčnost.“55
Je tedy třeba vstoupit do středu, a zříci se proto povrchu, světla, vědomí. To je řešení,
které nabízí Schopenhauer, aby čelil hrozbě rozptýlení. Lékem je tu absolutní soustředěnost, omezení bytí na bod, který je uzavřenější než hrobka.
Můžeme si však představit i opak: namísto absolutní soustředěnosti absolutní odstředivost. To znamená přesunout bytí jednou provždy daleko od temného středu na sluneční
světlo povrchu. To také znamená vydat je cyklu života a smrti. Přijměme momenty života,
říká Nietzsche, chtějme je. Vědomí je pocitem existence, která se neustále mění a zaniká,
a která se v nepřerušeném sledu svých úpadků a znovuzrození účastní zázračného
kruhového tance. Věčný návrat je jistě kruh; ale je to kruh, u něhož nezáleží na bodech,
vepsaných do jeho obvodu. Nikoli totalita cyklického času, ale jednoduše fakt, že díky cyklickému pohybu přichází každý okamžik, z něhož se tento pohyb skládá, nekonečněkrát
do vědomého pole. Tak je v důsledku paradoxu, jejž si lépe než kdokoli jiný uvědomil
právě Nietzsche (ale jehož velmi zřetelnou předtuchu pocítil již Nerval), každý okamžik
času současně okrajem i středem. Je okrajem, protože je pouze bodem, situovaným na obvodu; je středem, protože tento bod, navracející se nekonečněkrát na totéž místo, dělá
z toho místa bod pevný a věčný: „Každým okamžikem počíná se jsoucno; kolem každého
Zde se otáčí koule Tam; střed je v každém bodě.“56
V krajnosti odstředivosti tedy Nietzsche odkrývá prostor soustřednosti; stejně tak
Schopenhauer popisoval na samém dně centra vyhlazení bytí, které se nelišilo od rozprášení na okraji. Ale tato dvě řešení jsou jedno i druhé volbou extrémů, beznadějným řešením. Neexistuje nějaký prostředek, který by ustavil vztah mezi centrem-subjektivitou
a okrajem-objektivitou, vztah nikoli teoretický, ale praktický? Neexistuje způsob, jak najít
příklad života, jenž se prezentuje jako spořádaný a harmonický rozvoj mezi těmito dvěma
extrémy?
Takový příklad představuje Goethe. „Každý okamžik jeho existence,“ říká Gundolf, „obsahoval schopnost sloužit centru a byl pilířem celosti jeho bytí.“57 Neexistuje správnější
a univerzálněji aplikovatelná poznámka o goethovské existenci. Dokonce ještě dříve, než
[ 62 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
můžeme mluvit o Goethově existenci, od jeho raného mládí, když jeho život ještě nebyl
tak dlouhý, aby pro toho, kdo jej žije, představoval ocenitelný rozsah, se každý okamžik
tohoto života již vyznačoval bezprostřední mocí, kterou mladý básník disponoval, mocí
transformovat sebe ve střed času a prostoru. Bod, do něhož se mladý Goethe umisťuje, je,
jak poznamenal již Gundolf, „vždy centrální bod vesmíru“.58
Centrálnost momentu existence představuje tedy u Goetha, přinejmenším v jeho mládí, schopnost s ničím nesrovnatelného rozpětí. Jako kdyby se v bodě uprostřed věcí v každém okamžiku objevovala síla tak prudká, že by mohla svou agresivní násilností ohrozit
svět a bohy. Prosazovat se jako samotný střed světa znamená prosazovat svou středovost
proti tomuto světu a prosazovat své právo na svět. Takže když Prométheus klade bohům
otázku: Můžete mne povýšit až na rozměry světa?59 – a zná předem jejich zápornou odpověď, vyvyšuje se nad ty, jichž se ptá, neboť ví, že v něm existuje síla, která mu umožňuje
dosáhnout toho, v čem jsou bohové bezmocní. Nikoli na bozích, ale na něm samém závisí
prométheovský duch, aby
vtěsnal nesmírný prostor
nebe a země
jak klubko v pěst.60
Nic by tedy nebylo lákavější než vidět v goethovské rozpínavosti výraz prosté titánské
touhy. To by byla ovšem chyba. Goethe nepatří ani mezi ty, kteří by chtěli svět pohltit, ani
mezi ty, kteří by v něm chtěli rozptýlit rozmary svého já. Nikdy, dokonce ani v těch
nejpanovačnějších okamžicích svého mládí Goethe nesnil o tom, že by nasytil svět svým
duchem, že by jej přeměnil ve svou vlastní přirozenost. Spíš lze říci, že je u něj, tak jako
později u mladého Claudela z doby Zlatohlava, uchvácení univerza duchem jednoduše tím
nejpřímějším prostředkem, jak se dostat do kontaktu s vnějšími oblastmi, nikoli proto,
aby z nich učinil pole dobývání, ale aby zde nalezl půdu pro jednání. Z tohoto hlediska se
Goethe přibližuje spíš Fichtemu než Schellingovi. Jeho záměrem v žádném případě není
ustanovit (pohlcením jednoho v druhém) identitu mezi středem a kruhem, ale spíš využít
kruh jako přirozeně tvarovaný prostor k rozvinutí centrální aktivity. Je nicméně pravda, že
u Goetha není podstatou centrální aktivity tak jako u Fichta čirá expanze a afirmace já ve
světě ne-já. Pro Goetha není vnější prostor hodnotou výhradně negativní. Není to anonymní rozloha, panenská půda, místo neosobního odporu, který ne-já vyvíjí proti já. Je to
naopak okruh konkrétních skutečností, s nimiž má duch za úkol vstupovat do vztahu
a z kontaktu s nimi vyvozuje neocenitelnou výhodu možnosti se sám definovat. I když se
goethovské myšlení vzdalo titánské potřeby dobývat univerzum, nemohlo prahnout po
vesmíru bez hranic. Goethův kosmos je přirozeně limitován, protože je celkem omezených
předmětů, které prostřednictvím svého vlastního omezení také vymezují touhu je vlastnit.
Následkem toho se excentrický pohyb myšlení u Goetha nikdy nevystavuje riziku, že se
rozptýlí v nekonečnu, že se vypaří do prostoru. Prostor je zařízená rozlehlost, vyplněná objekty, které zastavují pohled a které zvou ducha, aby s nimi navázal pevné vztahy. Proč jít
dále? Pro Goetha bylo neméně obtížné překonat objekty v myšlení a vstoupit do svobodného prostoru, jako je pro oko cestovatele obtížné proniknout clonou listů v lese, do jehož
nitra vstoupil. Ať už je goethovský horizont jakkoli rozsáhlý, je to horizont ohraničený.
Avšak přítomnost těchto hranic nevynucuje žádný zákaz uložený zvnějšku. Odhaluje
naopak vůli vymezit zevnitř oblast prozkoumanou či obsazenou myšlením. Na zkušenosti
s hranicemi, kterou podstoupil Goethe, tedy není nic tragického. Působí to spíš dojmem
uspokojení, zakoušeného vlastníkem, vymezujícím hranice svého panství: „Duch promítá
své paprsky z centra na okraj,“ píše Goethe. „Když narazí, zastaví se a znovu začne z centra vést nové linie síly; takže i když nemá dovoleno překročit hranice svého kruhu, musí je
přinejmenším poznat a vyplnit kruh tím nejlepším ze sebe.“61
Úkolem centra je promítat své paprsky uvnitř kruhu; nikoli vysílat je vně. Goethe je
někdo, kdo se spokojuje s životem uvnitř kruhu, ve všech smyslech toho slova. Zcela jasně
je to vidět v jeho korespondenci: „Téměř vůbec se nestarám o přítomnost toho, co je vně
mého kruhu.“62 – „Pokud jde o mne, jsem šťastný. Mé záležitosti, vědy, pár přátel, to je
celý kruh, v němž žiji a v němž jsem se moudře opevnil.“63
Být v tomto kruhu znamená být šťastný. Kruh či koule jsou dokonalé obrazy štěstí: „Je
zvykem říkat o štěstí, že je kulaté jako koule, a to z důvodu její velké pohyblivosti, a toto
vyjádření je dvojnásob přesné, neboť štěstí může být srovnáváno s koulí ještě z jiného dů[ 63 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
vodu. Když zůstává nehybná, ukazuje se koule očím diváka jako dostatečná, dokonalá
substance, uzavřená sama do sebe.“64
Šťastná, dokonalá existence je tedy ta, která se jeví ve formě kruhu nebo koule, či
dokonce ta, která si uvědomuje samu sebe, prostor, který zaujímá, bytosti a předměty,
s nimiž se stýká, a konečně i spojitost trvání, s níž pociťuje solidaritu ve formě jedné
a téže kulovité totality. Jestliže pociťujeme tak oprávněnou shodu mezi Goethovým já
a světem, jehož je středem, pak proto, že já a svět tvoří části systému, u něhož okamžitě
rozpoznáváme jednotu. „Dostatečná, dokonalá substance, uzavřená sama do sebe“, to je
přesně ono. Obdivuhodná soudržnost všech prvků, z nichž se skládá život, vesmír, Goethovo dílo, se okamžitě ukazuje pohledu.
Ale aby tu mohla být tato soudržnost, musí být opozice subjekt-objekt, střed-obvod
zcela překonána. Viděli jsme, že tomu tak může být díky triumfu subjektivního principu.
Objektivní svět se ukáže být centralizovaný, subjektivizovaný. To jistě není Goethovo řešení. Přijal tedy řešení opačné, které implikuje vítězství objektivity? Na okamžik bychom
tomu mohli uvěřit, brzy bychom si však uvědomili, že tu je a nepřestává být goethovské
vědomí, že u Goetha centrální princip nejenže přežívá tlak objektivity, ale nachází v uvědomění si tohoto tlaku svou základní charakteristiku. Jinými slovy, vědomí tu nikdy neexistuje samo o sobě a pro sebe, pojímá samo sebe jen jako uvědomění si objektů.
Střed myslí kruh. Goethovský postoj nelze popsat stručněji a jasněji. Kruh je objektem
středu. Ani kruh, ani střed se nechápou nezávisle jedno na druhém. Mohli bychom proto
tento postoj definovat jako šťastné smíření či znovusmíření dvou nepřátelských složek.
Zbývá nicméně vyřešit ještě jeden důležitý problém. Může někdy u Goetha střed myslet
sám sebe? Je goethovské vědomí, jež je absorbované ve svém obvodovém objektu, odsouzeno zůstat výlučně vědomím svého objektu a nebýt nikdy vědomím subjektu?
Měli bychom chuť odpovědět kladně. Ano, Goethe je odsouzen nedospět nikdy k čirému sebeuvědomění. Takřka nikdy jej nevidíme situovat se do niternosti středu. Jen zřídka
je v enormní šíři jeho díla možné nalézt krátký úsek několika veršů, který začíná aktem introspekce:
Jakmile se obrátíš do nitra,
ocitáš se uvnitř středu…
Ale stačí dočíst báseň až do konce, abychom si uvědomili, že zde v žádném případě
nejde o psychologické či metafyzické vědomí, ale pouze o mravní cit:
Zde žádné pravidlo nestačí,
Neboť autonomní vědomí
je slunce morálního dne.65
Goethe tu tedy pouze parafrázuje Kanta (nebo Fichta). Neusiluje o to ovládnout sám
sebe ve své intimní hloubce, ale zakoušet v ní etický princip, jehož hodnota spočívá
ostatně ani ne tak v jeho subjektivní substanci, jako v jeho praktické roli, kterou hraje
vně.
Má tím být řečeno, že Goethe si nikdy neuvědomuje Goetha? Nebylo by většího omylu
než tohoto tvrzení. Zcela přesně lze říci, že Goethe je ten, kdo se nikdy neztrácí ze zřetele.
Ale výraz, který tu užíváme, by nás měl varovat, že meze tohoto poznání jsou takříkajíc
okulární. Goethe nepřestává upírat svůj pohled na sebe sama. Sebe zejména – mezi všemi
pozorovanými předměty – sleduje s maximální vytrvalostí. Tím je však řečeno, že jeho sebepoznání není vědomím sebe sama, nýbrž pozorováním sebe sama. Toto poznání se v Goethově chování ani v jeho povaze nijak neliší od aktu, jímž nazírá svět. Zkrátka jestliže
první myšlenkový pochod u něj spočívá v pohybu, jímž se on sám stává objektivním vědomím kruhu, lze říci, že druhý pohyb spočívá v návratu myšlení do středu, přičemž, aniž
by obrátilo svůj směr, přestává mít povahu objektivního uchopení reality, která je mu
vlastní, když se vztahuje na vnější předměty. Jinak řečeno, Goethe se klade sám před sebe
a studuje se jako centrální objekt, jehož by byl okrajovým pozorovatelem. Takže mezi pohybem, jímž vychází ze středu k obvodu, a tím, jímž se navrací k sobě, tedy do středu,
nelze postřehnout žádný rozdíl.
Goethe je tedy ve svých vlastních očích jednoduše objektivním středem. Nicméně zůstává ve svých očích jak nějakým středem (un centre), tak tím pravým středem (le centre).
[ 64 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Oprávněně zaujímá čestné místo uprostřed obrazu. Je to rovněž velitelské stanoviště,
strukturální střed, východisko, kolem kterého se vše ostatní organizuje a pohybuje. Nikdo
není více než on přesvědčen o důležitosti tohoto jádra, které konstituujeme, a o nutnosti
vybudovat okolo něj kruh: „Je úplně jedno, v jakém kruhu začneme tvořit naši kulturu, je
zcela lhostejné, z jakého místa vychází rozvoj našeho dalšího života, za předpokladu, že
nějaký kruh existuje a že existuje nějaké východisko.“66
Od Goetha-středu vychází homogenní rozvoj aktivit Goetha-obvodu. Mezi stabilitou
centrálního principu a mobilitou principu obvodového neexistuje žádný konflikt, ale
naopak spíše pocit pevného pouta, které jedno s druhým spojuje. Řeklo by se, že je to
někdo, kdo beze změny místa rozšiřuje svůj dosah a prochází neustále okruh svých zkoumání a jednání. Ta zase formují ohromný krouživý pohyb. Ať je jakkoli rychlý či jednoduchý, přesto pouto, které jej svazuje se základnou, nikdy nezmizí ani se nepřeruší. U Goetha prostě přiléhají střed a kruh ustavičně k sobě navzájem a tvoří společně řád současně pohyblivý i stabilní, jehož představení nepřestává zajímat toho, kdo je v něm divadlem i subjektem. Již v roce 1780 na jedné z mála zajímavých stránek svého deníku si Goethe poznamenal: „Musím pozorovat z větší blízkosti kruh dobrých a zlých dní, který se ve
mně točí, aby utvářel rozmanité vášně, oddanosti a náchylnosti. Vynález, jeho uskutečnění, uspořádání, vše mění a formuje pravidelný cyklus. Vyrovnanost, neklid, zdatnost,
pružnost, slabost, chladnokrevnost, touha činí totéž. Protože já sám jsem řád, běh mé
existence se nemění, a musím tedy dešifrovat, v jaké posloupnosti a v jakém pořádku se
sám okolo sebe pohybuji.“67
Stejně jako existuje pozorovatelný řád, který spojuje bytí, jímž člověk je, s aktivním
a afektivním životem, jejž člověk vede, existuje neméně pochopitelný vztah mezi izolovaně pojímaným člověkem a kosmem, který jej obklopuje: „Jak jinak se může člověk postavit proti nekonečnu, než soustředí-li všecky své duchovní síly, které ho táhnout na
mnoho stran, ve svém nejhlubším nitru, než zeptá-li se sebe: Smíš si sebe sama třeba jen
pomyslit ve středu tohoto věčně živého pořádku, jestliže v tobě hned rovněž nevznikne
cosi trvale pohyblivého, kroužícího okolo čistého středu?“68
Tváří v tvář nekonečnu je Goethovou reakcí nikoli povznést se k němu, ale ustavit
s ním vymezené vztahy. Nekonečno není nějaká propast, je to řád a určitý druh nejzazší
meze: něco jako klenba budovy, do jejíhož středu se Goethe situuje. Střed a kruh se navzájem jeden o druhého opírají. Mobilita a stabilita tvoří společně strukturu.
Je to ostatně tatáž struktura, jakou život klade všude, ať už pozorujeme rostliny, zvířecí kostry, společenské instituce nebo kosmický řád. Manifestuje se tu dvojí princip, jednak
princip změny, jednak princip trvání. Síla dostředivá a síla odstředivá, středovost a excentričnost. Mluví-li o schopnosti proměny, která je univerzálně rozprostřena v přírodě,
ukazuje to Goethe na vzájemné rovnováze protikladných sil: „Vede k beztvarosti, ničí vědění a rozkládá je. Podobá se odstředivé síle a ztrácela by se v nekonečnu, kdyby neměla
protiváhu: naznačuji zde potřebu specifikace, tuto umíněnou schopnost trvanlivosti, která
je vlastní všemu existujícímu, dostředivou sílu, která nemůže být ve svém základu narušena ničím vnějším.“69
Máme tu tedy dvě síly, které se spolu skládají a navzájem se omezují. Ve stáří si Goethe oblíbil sledovat ve vývoji rostlin a živočichů kombinace spirálovité a vertikální tendence. Rostlina je vertikálně vztyčený střed, ale také opakované rozvíjení okolo tohoto
středu. Přesně stejným způsobem, jakým pozoruje kroužení svých činností a nálad okolo
nehybné a zatvrzelé části sebe sama, sleduje Goethe poddajnou rotaci listů a větvení okolo nepoddajnosti rostlinného stonku:
Bez listů, avšak rychle, se zdvihá jemný stonek
A zázračná forma uchvacuje diváka.
Okolo, v kruhu, se rozkládají, početné a nesčetné
Drobné listy, všechny sousedící a všechny si podobné.70
Vzestupný pohyb po spirále, zmnožování kruhů, které se zdvíhají. Tento obraz se nachází téměř všude ve Faustovi, a především v „Klasické Valpuržině noci“ a v jejích závěrečných verších. Zde je příklad, příchod Nereoven:
V mírném spěchu, v lehkém reji
kolem vozu v spleti řad,
[ 65 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
v pruzích, jež se províjejí,
v kroužení jak táhlý had,
Nereovny, divé ženy.71
Nereovny jsou rostliny a v důsledku toho se podřizují dvojitému principu, který je nechává otáčet se okolo nich samých a zdvíhat se ze svého středu. Pohyb, který proniká
a podněcuje celou přírodu; ale také pohyb, který přírodu přesahuje, protože právě on na
závěr unáší Fausta vstříc nadpozemským světům:
Do vyšších sfér spěj zakroužiti!72
Pohyb po spirále ducha tedy jde z kruhu do kruhu a z koule do koule a otáčí se okolo
své osy: „Nejvyšší dar, který jsme obdrželi od Boha a přírody,“ píše Goethe, „je život, otáčivý pohyb monády okolo sebe samé.“ A dodává: „Potřeba život ohradit a pěstovat je nevykořenitelně vsazena do každé bytosti.“73
Ovšem tato potřeba se ve své podstatě organického růstu nikde neukazuje tak jasně
jako v literárním díle. Také Goethovo dílo je rostlinou, která se vyvíjí, rozvíjí okolo středu.
Takový je estetický princip, který si Goethe uchoval z učení svého přítele Moritze. Dílo je
ohniskový bod, rozmnožující své vztahy s obvodem. Je to princip, jehož uplatnění Goethe
nachází v Shakespearově díle: „Všechny jeho hry se točí okolo tajemného bodu.“74 Ale
také princip, jehož uplatnění budou Goethovi následovníci nacházet především v jeho díle.
Fridrich Schlegel, když mluví o jednom z nich, a vlastně o všech, říká: „Mně samotnému se
zdá Meister nejlepším východiskem, z něhož lze snadno přehlédnout celý rozsah jeho
mnohostrannosti, sjednocené jakoby v jediném středobodu.“75
Přeložil Čestmír Pelikán.
Tato studie je kapitolou („Le Romantisme“) z knihy Les métamorphoses du cercle
Paris, Flammarion 1979, s. 171–210.).
Poznámky:
1 Ludwig Tieck, William Lovell. Schriften, sv. 7., Berlin, Reimer 1828–1854, s. 188: „Was mich in
meinen Schmerzen am meisten niederschlug, war, dass die Natur und alle Gegenstände umher
so kalt und empfindunglos schienen. In mir selbst war der Mittelpunkt aller Empfindungen, und
je mehr ich aus mir hinausging, je weiter lagen die Empfindungen auseinander, die in meinem
Herzen dicht neben einander wohnten.“
2 Maine de Biran, Notes sur l’Évangile de saint Jean, in: Œuvres Inédites, díl III., Paris, Ernest
Naville 1859, s. 306.
3 „Ich bin der Mittelpunkt, der heilge Quell, / Aus welchem jede Sehnsucht, mannigfach / Wohin
sich jede Sehnsucht, mannigfach / Gebrochen, wieder still zusammen zieht.“ Novalis, Heinrich
von Ofterdingen. Schriften, sv.1., Paul Kluckhohn – Richard Samuel (eds.), Leipzig, Bibliographisches Institut 1929, s. 221. [Česky: Novalis, Modrá květina, Praha, Odeon, 1971, přeložil
Valter Feldstein, s. 213: „Já jsem sám střed, sám pramen posvátný / z kterého každá touha vyvěrá / a do něhož se, i když zlomena je / zas každá touha nazpět vstřebává.“]
4 Louis-Claude de Saint-Martin, L’homme de désir, Lyon, J. Sulpice Grabit 1790, s. 78.
5 Týž, Des erreurs et de la vérité. Edinburgh [Lyon, Périsse-Duluc] 1775, s. 411.
6 Tamtéž, s. 410.
7 Tamtéž, s. 410.
8 „Thou perceivest the Flowers put forth their precious Odours, / And none can tell how from so
small a center comes such sweets, / Forgetting that within that Center Eternity expands / Its
ever during doors...“ William Blake, Milton, 2. kniha., London, A. H. Bullen 1907, s. 34.
9 „To see a World in a Grain of Sand / And a Heaven in a Wild Flower, / Hold Infinity in the palm of
your hand And Eternity in an hour.“ Týž, Auguries of Innocence, in: The Oxford Book of English
Mystical Verse, Oxford, The Clarendon Press 1917.
10 Benjamin Constant, Adolphe, kap. III., Paris, Charpentier 1845. [Česky: Benjamin Constant,
Adolf, přeložil Josef Pospíšil, Praha, SNKLHU 1957, s. 52.]
[ 66 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
11 Jean Paul (Johann Paul Friedrich Richter), Der Jubelsenior. Sämmtliche Werke, sv. 10., Berlin,
G. Reimer 1841, s. 204: „So viel hab’ich, ohne noch für die Presse darüber nachgedacht zu haben,
heraus, dass in unserer Idee von der Totalität eines jeden Menschen ein Hauptzug, ein Brennpunkt, ein Punctum Saliens vorglänze, um welches sich die Nebenpartien abstufend bilden.“
12 F. W. J. Schelling, Die Weltalter. Sämtliche Werke, sv. 1., Stuttgart, Cotta 1860, s. 326: „Das
ganze räumlich ausgedehnte Weltall ist nichts anderes als das schwellende Herz der Gottheit,
das durch unsichtbare Kräfte gehalten in beständigen Pulsschlag oder Wechsel von Ausdehnung
und Zusammenziehung fortdauert.“
13 Félicité Robert de Lamennais, Esquisse d’une philosophie, díl III., Paris, Pagnerre 1840, s. 23.
14 J. G. Herder, Ideen. Sämtliche Werke, sv. 13., ed. B. Suphan, Berlin, Wiesbaden: Löwit 1877–
1913), s. 114: „...den Mittelpunkt des Kreises, in welchem alle Radien zusamen zu laufen scheinen.“
15 J. G. Fichte, Religionslehre. Sämtliche Werke, sv. 5., Berlin, Veit und Comp 1845, s. 493: „Alle
innere geistige Energie erscheint im unmittelbaren Bewusstsein derselben, als ein sich Zusammennehmen, Erfassen und Contrahiren seines ausserdem zerstreuten Geistes in Einen Punkt,
und als ein sich Festhalten in diesem Einheitspunkte gegen das stets fortdauernde natürliche
Bestreben, diese Contraction aufzugeben, und sich wiederum auszudehnen... Kurz, das ursprüngliche Bild der geistigen Selbständigkeit ist im Bewusstsein ein ewig sich machender und
lebendigst sich haltender, geometrischer Punkt.“
16 Týž, Darstellung der Wissenschaftlehre. Sämtliche Werke, sv. 2., s. 37: „Die formale Freihait
sich nur anschaue, als Zusammenziehen eines verfliessenden Mannigfaltigen möglichen Lichtes
zu einem Centralpunkte, und Verbreiten dieses Lichtes aus diesem Centralpunkte über ein nur
dadurch gehaltenes und factisch erleuchtetes Mannigfaltige.“
17 Týž, Sämtliche Werke, sv. 1., s. 412–415.
18 F. W. J. Schelling, System der gesammten Philosophie und der Naturphilosophie insbesondere.
Sämtliche Werke, sv. 1., díl 6., Stuttgart, Cotta 1860, s. 167: „Der Mittelpunkt ist der ganze Kreis,
nur in seiner Idealität oder in seiner Affirmation angeschaut, die Peripherie ist der ganze Kreis,
nur in seiner Realität angeschaut.“
19 Friedrich Schlegel, Philosophische Vorlesungen aus den Jahren 1804 bis 1806 , Bonn, E. Weber
1836–37, díl II., s. 417; citováno podle Alfreda Schlagdenhauffena: Frédéric Schlegel et son grupe,
Strasbourg, Publications de la Faculté des lettres à l'Université 1934, s. 162.
20 Novalis, Die Lehrlinge zu Sais. Schriften, sv. 1., Berlin, Reimer 1802, s. 17: „Es ist ein geheimnisvoller Zug nach allen Seiten in unserm Innern, aus einem unendlich tiefen Mittelpunkt
sich rings verbreitend.“ [Česky: Týž, Učedníci Sajští, přeložil Alfons Breska, 2. vydání, Liberec,
Dauphin 1996, s. 24; překlad mírně upraven.] – O Novalisovi a o tématu bodu je třeba si přečíst
vynikající poznámky Maurice Besseta v jeho knize Novalis et la pensée mystique, Paris, Aubier
Montaigne 1947, s. 97–102.
21 G. W. F. Hegel, Jeneser Logik, ed. G. Lasson, Hamburk, Meiner 1967, s. 161: „Diejenigen, deren
Unendlichkeit das Ich ist, sind selbst Unendliche, Reflexionen in sich selbst, nicht blosse Kreise,
sondern welche selbst zu ihren Momenten Kreise haben und die Kreise dieser Kreise sind.“
22 F. R. Chateaubriand, Essai sur les révolutions anciennes et modernes. Oeuvres II, ed. Dufour,
Paris, Garnier 1911, s. 102.
23 Alphonse de Lamartine, L’Humanité, Harmonies, Paris, Hachette 1911, s. 160.
24 P. B. Shelley, „Essay on Life“, in: Týž, Prose, ed. D. L. Clark, Albuquerque, University of Mexico
Press 1954, s. 173: „Each is at once the centre and the circumference, the point to which all
things are referred, and the line in which all things are contained.“ [Česky: P. B. Shelley, Výbor
z prósy I, vybral a přeložil F. Chudoba, Praha, Jan Laichter 1920, s. 152.]
25 Týž, „Defence of Poetry“, in: tamtéž, s. 293: „Poetry... is at once the centre and circumference
of knowledge.“ [Česky: tamtéž, s. 45.]
26 Keats píše B. Baileymu, 13. března 1818: „Je pro mne starou pravdou, že každý bod myšlení je
centrem světa vědomí.“ (It is an old maxim of mine that every point of thought is the centre of
an intellectual world.“
27 „... Hither come and find a lodge / To which thou may’st resort for holier peace, – / From
whose calm centre thou, through height or depth, / May’st penetrate, wherever truth shall lead.“
William Wordsworth, „The Excursion“, in: The Complete Poetical Works III, London, Macmillan
and Co. 1888, s. 106–109.
28 S. T. Coleridge, Poetical Works I, ed. E. H. Coleridge, Oxford, Clarendon 1912, s. 296: „On awaking, the author appeared to himself to have a distinct recollection of the whole.“ [Český překlad
poznámky ke Kublaj Chánovi se nachází ve výboru S. T. Coleridge, Dračí křídlo stesku. Výbor z ly-
[ 67 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
riky, Praha, Mladá Fronta 1965, uspořádal a doslov napsal Josef Kostohryz, překlad Václav Renč,
na stranách 128–130, citát je ze s. 129. V tomto českém výboru není tato poznámka zařazena
jako úvod před básní, ale jako post scriptum v poznámkách na konci knihy.]
29 Tamtéž, s. 296. [Česky: tamtéž, s. 129.]
30 Tamtéž, s. 370: „A silent shade, as safe and sacred from the step of man as an invisible
world.“
31 Tamtéž, s. 370: „And suddenly, as one that toys with time / Scatters them on the pool! Then all
the charm / Is broken – all that phantom-world so fair / Vanishes, and a thousand circles
spread, / And each mis-shapes the other.“ [Česky: S. T. Coleridge, Dračí křídlo stesku. Výbor z lyriky, s. 129; úryvek z básně však začíná až slovy: „Pak všechno kouzlo...“]
32 Tamtéž, s. 115: „... by sacred sympathy ... makes / The whole one self! self, that no alies
knows! / Self, far-diffused as fancy’s wing can travel! / Self, spreading still!“
33 S. T. Coleridge, Logic, RKP, cit. dle: J. Muirhead, Coleridge as a Philosopher, London, Allen &
Unwin Ltd. 1930, s. 229: „Personality is a circumference continually expanding through sympathy
and understanding, rather than an exclusive centre of self-feeling.“
34 Týž, Miscellanies, aesthetic and literary, London, Bell 1911, s. 409: „The progress of nature is
more truly represented by the ladder, than by the suspended chain, and ... she expands as by
concentric circles.“
35 Týž, Anima Poetae, ed. E. H. Coleridge, Boston, William Heinemann 1895, s. 88: „(I) go on from
circle to circle till I break against the shore of my hearer’s patience, or have my concentricals dashes to nothing by a snore. That is my ordinary mishap.“
36 Týž, Biographia Literaria, Oxford, Clarendon Press 1907, s. 53: „One whole life would be
divided between the despotism of outward impression, and that of senseless and passive memory.“
37 Týž, Anima Poetae, s. 208: „What as warm of thoughts and feeligs, endlessly minute fragments, and, as it were, representations of all preceding and embryos of all future thought, lie
compact in any one moment!“
38 Týž, Aids to Reflection, London, Bell 1884, s. 346: „... a scudding cloudage of shapes.“
39 J. H. Green, Spiritual Philosophy founded on the teaching of the late S. T. Coleridge, London
and Cambridge, Macmillan 1865, díl II, s. 44: „A succesion of fragmentary and unconnected phases.“
40 S. T. Coleridge, Miscellaneous Criticism,ed. T. M. Raysor, London, Constable 1936, s. 387: „...
the arbitrary bringing together of things that lie remote.“
41 S. T. Coleridge, Note on Tenneman’s Geschichte der Philosophie: „The shifting current in the
shoreless chaos of the fancy in which the streaming continuum of passive association is broken
into zig-zag by sensations from within and without.“
42 S. T. Coleridge, Anima Poetae, s. 257: „Now the breeze through the stiff and brittle-becoming
foliage of the trees counterfeits the sound for a rushing stream or watterflood suddenly
sweeping by. The sigh, the modulated continuousness of the murmur is exchanged for the
confusion of overtaking sounds – the self-evolution of the One, for the clash or stroke of evercommencing contact of the multitudinous, without interspace, by confusion.“
43 Týž, Treatise on method, ed. Alice S. Snyder, London, Constable 1934, s. 66: „... divided into
innumerable fragments scattered over many volumes, like a broken mirror on the ground, presenting, instead of one, a thousand images, but none entire.“
44 Týž, Friend: A Series of Essays, London, Bell 1883, s. 342: „Man is inevitably tempted... to
break and scatter the one divine and indivisible life of nature into countless idole of the sense.“ –
Abychom dobře rozuměli, slovo „idole“ je zde chápáno ve smyslu, v jakém jej užívá Bacon.
45 Týž, To Thalwell, 16. října 1797: „The universe itself! What an immense heap of little things!
I can contemplate nothing but parts, and parts are all little. My mind feels as if it ached to behold
and know something great, something one and indivisible.“
46 „Stay awhile / Poor youth, who scarcely dar’st lift up thine eyes! / The stream will soon renew
its smoothness, soon / The visions will return!“ In: Týž, Poetical Works I, s. 371.
47 „A centre as it were, a sort of nucleus in the reservoir of the soul“; citováno J. L. Lowesem
v The Road to Xanadu, Boston, Houghton Mifflin 1927, s. 55.
48 S. T. Coleridge, Miscellanies, aesthetic and literary, s. 20: „An old coach-wheel lies in the
coachmaker’s yard... There is beauty in that wheel... See how the rays proceed from the centre to
the circumference, and how many different images are distinctly comprehended at one glance,
as forming one whole, and each part in some harmonious relation to each and all.“
[ 68 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
49 S. T. Coleridge, The Philosophical Lectures, ed. K. Coburn, London, The Pilot Press 1949, s. 326:
„Organization is nothing but consequence of life...; it is, in truth, its effects, formed by the infinity of radii which proceed from that as a centre, and which taken collectively, form the circumference.“
50 Týž, Logic, RKP, cit. dle: J. Muirhead, Coleridge as a Philosopher, s. 122: „[There is] a central
Phaenomenon in Nature, and central Phaenomenon in Nature requires and supposes a central
Thought in the Mind.“
51 Týž, Miscellanies, aesthetic and literary, s. 47: „Man’s mind is the very focus of all the rays of
intellect which are scattered throughout the image of nature.“
52 Tamtéž, s. 511: „The principle of unity must always be present, so that in the midst of the
multeity the centripetal force be never suspended, nor the sense be fatigued by the predomi–
nance of the centrifugal force.“
53 Arthur Schopenhauer, Parerga und Paralipomena. Sämmtliche Werke, sv. 6., Leipzig, P. Reclam jun. 1891, s. 86: „Denn ihnen ist jede Geistesanstrengung, die nicht den Zwecken des Willens
dient, ist ihnen eine Thorheit, und die Neigung dazu nennen sie Excentricität.“
54 Týž, Die Welt als Wille und Vorstellung. Sämmtliche Werke, sv. 2., s. 371: „Sobald wir hingegen
uns von dieser (Oberfläche) ganz zurückziehen, verlässt uns das Bewusstseyn, – im Schlaf, im
Tode, gewissermaassen auch im magnetischen oder magischen Wirken: denn diese alle führen
durch das Centrum.“ [Česky: Týž, Svět jako vůle a představa, 2. svazek, přeložil Milan Váňa,
Pelhřimov, Nová tiskárna 1998, s. 238; překlad mírně upraven.]
55 Tamtéž, s. 371: „Der Wille als Ding an sich ist ganz und ungetheilt in jedem Wesen wie das
Centrum ein integrirender Theil eines jeden Radius ist: wahrend das peripherische Ende dieses
Radius mit der Oberfläche, welche die Zeit und ihren Inhalt vorstellt, im schnellsten Umschwunge ist, bleibt das andere Ende, am Centro, als wo die Ewigkeit liegt...“ [Česky: tamtéž.]
56 Friedrich Nietzsche, Also sprach Zarathustra , 3. část: „In jedem Nu beginnt das Sein; um jedes
Hier rollt sich die Kugel Dort. Die Mitte ist überall.“ [Česky: Týž, Tak pravil Zarathustra, přeložil
Otokar Fischer, Praha, Votobia 1992, s. 182.]
57 Friedrich Gundolf, Goethe, Berlin, G. Bondi 1916, s. 115: „Jeder Moment in Goethes Existenz
besass die Eignung um Mitte und Träger zu sein für das Ganze seines Lebens.“
58 Tamtéž: „Der Punkt auf dem der griechisch Gesinnte... steht, ist immer der Mittelpunkt des
Alls...“
59 „Vermögt ihr mich auszudehnen, / Zu erweitern zu einer Welt?“ Prometheus, 1. akt. [Česky: J.
W. Goethe, Fragmenty a improvisace z mládí, uspořádal a přeložil Otokar Fischer, Praha, Fr. Borový 1927, s. 129: „Umíte rozprostranit mne, / rozšířit v svět?“]
60 „Könnt ihr den weiten Raum / Des Himmels und der Erde / Mir ballen in meine Faust?“ Tamtéž. [Česky: tamtéž. Překlad mírně upraven.]
61 J. W. Goethe, Sämmtliche Werke, Jubiläums-Ausgabe, sv. 30, Stuttgart, Cotta 1807, s. 226:
„Der Geist schieszt aus dem Zentrum seine Radien nach der Peripherie; stöszt er dort an, so läszt
er’s auf sich beruhen und treibt wieder neue Versuchslinien aus der Mitte, auf dass er, wenn ihm
nicht gegeben ist, seinen Kreis zu überschreiten, er ihn doch möglichst erkennen und ausfüllen
möge.“
62 Týž, Dopis Lavaterovi, 19. února 1777: „... mich kümmert ausser meinem Kreis nun gar
nichts.“
63 Týž, Dopis Knebelovi, 16. února 1784: „Persönlich bin ich glücklich. Die Geschäffte, die Wissenschaften, ein paar Freunde, das ist der ganze Kreis meines Daseins in den ich mich klüglich
verschanzt habe.“
64 Týž, Sämmtliche Werke, Jubiläums-Ausgabe, sv. 38, s. 58: „Man pflegt das Glück wegen seiner
grossen Beweglichkeit kugelrund zu nennen, und zwar doppelt mit Recht: denn es gilt diese Vergleichung auch in einem andern Sinne. Ruhig vor Augen stehend, zeigt die Kugel sich dem Betrachtenden als ein Befriedigtes, vollkommnes, in sich abgeschlossenes Wesen.“
65 „Sofort nun wende dich nach innen: / Das Zentrum findest du da drinnen, / Woran kein Edler
zweifeln mag. / Wirst keine Regel da vermissen, / Denn das selbständige Gewissen / Ist Sonne
deinem Sittentag.“ Týž, Sämmtliche Werke, Jubiläums-Ausgabe, sv. 2, s. 245.
66 Týž, Dopis R. E. Schubarthovi, 8. července 1818: „Es ist ganz einerley, in welchem Kreise wir
unsere Kultur beginnen, es ist ganz gleichgültig, von wo aus wir unsere Bildung in’s fernere Leben richten, wenn es nur ein Kreis, wenn es nur ein wo ist.“
67 Týž, Tagebuch, 1780, pasáž citovaná Wernerem Kraftem: „Über Prosasätze von Goethe“, in:
Neue Rundschau, 1955, roč. 66, díl II., s. 243: „Ich muss den Cirkel, der sich in mir umdreht von
guten und bösen Tagen, nährer bemercken, Leidenschaften, Anhähglichkeit, Trieb, dies oder
[ 69 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
jenes zu tun. Erfindung, Ausführung, Ordnung, alles wechselt und hält einen regelmässigen
Kreis. Heiterkeit, Trübe, Stärke, Elasticität, Schwäche, Gelassenheit, Begier eben so. Da ich sehr
diat lebe, wird der Gang nicht gestört, und ich muss noch heraus kriegen, in welcher Zeit und
Ordnung ich mich im mich selbst bewege.“
68 J. W. Goethe, Wilhelm Meister Wanderjahre. Sämmtliche Werke, sv. 19, s. 137,: „Wie kann sich
der Mensch gegen das Unendliche stellen, als wenn er alle geistigen Kräfte, die nach vielen Seiten hingezogen werden, in seinem Innersten, Tiefsten versammelt, wenn er sich fragt: darfst du
dich in der Mitte dieser ewig lebendigen Ordnung auch nur denken, sobald sich nicht gleichfalls
in dir ein herrlich Bewegtes um einen reinen Mittelpunkt kreisend kervortut?“ [Český překlad
Týž, Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání – Viléma Meistera divadelní poslání, přeložila
Kamila Jiroudková, Praha, SNKLU 1961, s. 135.]
69 Týž, Sämmtliche Werke, Jubiläums-Ausgabe, sv. 39, s. 343: „Die Idee der Metamorphose ist
eine höchst ehrwürdige, aber zugleich höchst gefährige Gabe von oben. Sie führt ins Formlose,
zerstört das Wissen, löst es auf. Sie ist gleich der vis centrifuga und würde sich ins Unendliche
verlieren, wäre ihr nicht ein Gegengewicht zugegeben: ich meine den Spezifikationstrieb, das
zähe Beharrlichkeitsvermögen dessen, was einmal zur Wirklichkeit gekommen, eine vis centripeta, welcher in ihrem tiefsten Grunde keine Ausserlichkeit etwas anhaben kann.“
70 „Blattlos aber und schnell erhebt sich der zärtete Stengel, / Und ein Wundergebild zieht den
Betrachtenden an. / Rings im Kreise stellet sich nun, gezählet und ohne / Zahl, das kleinere Blatt
neben dem ähnlichen hin.“ Týž, Die Metamorphose der Pflanzen. Sämmtliche Werke, sv. 2,
s. 248.
71 „Leicht bewegt, in mässige Eile, / Um dem Wagen, Kreis um Kreis, / Bald verschlungen Zeil’ an
Zeile, / Schlangenartig reihenweis, / Naht euch, rüstige Nereiden.“ Faust, v. 8379–8383. [Český
překlad Týž, Faust, přeložil Otokar Fischer, Praha, Fr. Borový 1942, s. 432.]
72 „Komm! Hebe dich zu höhern Sphären!“ Faust, v. 12094. [Česky: Týž, Faust, Praha, Fr. Borový
1942, přeložil Otokar Fischer, s. 607.]
73 Týž, Zur Morphologie, kniha IV, Stuttgart, J. G. Cotta 1817: „Das Höchste, was wir von Gott und
der Natur erhalten haben, ist das Leben, die rotirende Bewegung der Monas um sich selbst,
welche weder Rast noch Ruhe kennt; der Trieb, das Leben zu hegen und zu pflegen, ist einem jeden unverwüstlich eingeboren...“
74 Týž, Zum Shakespears Tag. Sämmtliche Werke, sv. 36, s. 6: „... Seine Stücke drehen sich alle
um den geheimen Punkt...“
75 Friedrich Schlegel, „Gespräch über die Poesie“, Athenäum, roč. III, č. 2, 1800: „Mir selbst bleibt
der Meister der fasslichste Inbegriff, um den ganzen Umfang seiner Vielseitigkeit, wie in einem
Mittelpunkte vereinigt, einigermassen zu überschauen.“ [Srov. slovenský překlad, in: M. Žitný
(ed.), Nemeckí romantici, přeložil Milan Žitný, Bratislava, Tatran 1989, s. 71.]
[ 70 ]
Jurij M. Lotman (1922–1993)
a jeho badatelská práce
Tereza Javornická
Přední sovětský literární vědec, kulturolog a sémiotik se narodil 28. února 1922
v Petrohradě. V letech 1930–1939 navštěvoval slavnou St. Petri-Schule. Gymnaziální
studium ukončil již ve věku 17 let, před nástupem do armády (povinným ve věku 18
let) proto stihl odstudovat první ročník
Leningradské univerzity. Lotmanova služba v armádě trvala šest let; po návratu
z fronty, v roce 1946, nastoupil zpět na
univerzitu a okamžitě se plně ponořil do
studia.
Lotmanův předválečný zájem o studium folkloru se po jeho návratu na
univerzitní půdu proměnil v zkoumání kulturních proměn na přelomu 18. a 19.
století (pod vedením Nikolaje Ivanoviče
Mordovčenka). První Lotmanovou prací
v obnoveném univerzitním studiu byl text
„Karamzin i masony“ (Karamzin a zednáři);
v literárněvědné metodologii student sice
následoval svého učitele, ale závěry vyvozoval na základě širokého objemu materiálu a na pozadí obsáhle koncipovaného
společenského a politického kontextu.
Prvním Lotmanovým otištěným článkem
byl text „Kratkije nastavlenija russkim ryc a r j a m M . A . D m i t r ijeva-Mamonova.
Něizvestnyj pamjatnik agitacionnoj publicistiki ranněgo děkabrizma“ (Krátká ponaučení M. A. Dmitrijeva-Mamonova ruským
rytířům; Neznámá památka agitační publicistiky raného děkabrismu), který vyšel
v roce 1949 v univerzitním periodiku
Vestnik Leningradskogo universitěta.
I přes prokázané studijní a vědecké
schopnosti, získaná stipendia a publikace
otiskované již v průběhu studia nemohl
Lotman pokračovat na katedře jako aspi-
rant (důvodem byl jeho židovský původ).
Obstaral si tedy (a v tomto momentu spatřujeme uznání jeho vědeckých kvalit, neboť takový postup nebyl v Sovětském svazu nijak běžným) místo na pedagogickém
institutu v estonském Tartu, kam za ním
přijela i jeho pozdější žena, rovněž literární
vědkyně, Zára Grigorjevna Mincová. V Tartu se Lotman nadále odborně věnoval období přelomu 18. a 19. století. Začátkem
roku 1952 úspěšně obhájil na Leningradské univerzitě kandidátskou disertační
práci A. N. Radiščev v bor’bě s obščest–
venno-političeskimi vozzrenijami i dvor–
janskoj estetikoj N. M. Karamzina (A. N.
Radiščev v boji proti společensko-politickým názorům a dvorské estetice N. M.
Karamzina). O dva roky později bylo
Lotmanovi konečně umožněno přestoupit
na Tartuskou univerzitu, přestože na ní již
čtyři roky učil.
Lotmanův odborný zájem se postupně
přesouval od přelomu 18. a 19. století směrem ke studiu děkabrismu, kontextu období první třetiny 19. století a předním postavám tohoto období. V průběhu 50. a začátku 60. let Lotman publikoval celou řadu
prací věnovaných jak studovanému období, tak účastníkům literárního dění na počátku 19. století. V roce 1961 na katedře
ruské literatury Leningradské univerzity
úspěšně obhájil rozsáhlou doktorskou disertační práci Puti razvitija russkoj litěratury predděkabristskogo perioda (Vývojové
cesty ruské literatury předděkabristického
období).
Lotmanova disertační práce tvoří pomyslný zlom v jeho literárněvědné metodologii. Od tohoto momentu se jeho prá[ 71 ]
[studie – komentář]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
ce s prameny rozvíjí a komplikuje. Nezavrhuje sice dosavadní přístup, avšak zároveň
nezůstává u „pouhého“ nahromadění faktů, zajímá se o přístupy exaktních věd. Nepřehlédnutelným přínosem pro Lotmanovu
metodiku bylo vědecké dění na Západě –
rozvoj kybernetiky, teorie informace, sémiotika, strukturalismus a matematická
lingvistika – a začátkem 60. let také
Lotmanovo osobní setkání s moskevskými
lingvisty, V. N. Toporovem, V. V. Ivanovem,
I. I. Revzinem či A. M. Pjatigorským.
Lingvistický strukturalismus se stal
novým Lotmanovým východiskem. Prvním
textem obsahujícím nové myšlenky byl
článek „Problema schodstva isskustva
i žizni v svetě strukturaľnogo podchoda“
(Problematika shody umění a života ve
světle strukturálního přístupu) publikovaný v roce 1962. Jako zvláště podstatnou
část literárněvědného strukturalismu
Lotman vyzdvihuje strukturální aspekty
obsahu a jeho vyjádření (výrazu), jejich význam v jednotlivostech i ve vzájemném
vztahu. Zaujetí strukturalismem jej přivedlo v roce 1964 k uspořádání první tartuské „letní školy“, jež upevnila odborné
vztahy univerzit v Tartu a Moskvě a připravila půdu pro nesmírně plodné vědecké
disputace. Zároveň s přípravou první letní
školy Lotman dokončil svou první strukturalistickou knihu Lekcii po strukturaľnoj
poetike. Vveděnije, těorija sticha (Kapitoly
ze strukturální poetiky. Úvod, teorie
verše). Text využívá poznatků lingvistické
sémiotiky (N. Trubeckoj, R. Jakobson), filosofie (Ch. Morris), etnografie (C. Lévi-Strauss) a prvních teoretických bádání
z moskevského prostředí; základními tezemi knihy jsou pak vzájemná propojenost,
opozičnost a funkcionálnost znaku.
V roce 1964 začínají vycházet slavné
Trudy po znakovym sistěmam (Studie
o znakových systémech), periodikum tartuských „letních škol“ (1964–1974) neoficiálně nazývané příznačně Semiotika (Sémiotika). Sborníky obsahují mnoho odkazů
na předchůdce z oblastí filologie a kulturologie, P. A. Florenského, B. M. Ejchenbauma, B. L. Pasternaka (v roli kritika), J. Mukařovského (jehož texty Lotman sám překládal do ruštiny), V. Ja. Proppa, M. M.
Bachtina ad. Za hlavní publikaci tlumočící
Lotmanovy sémiotické myšlenky můžeme
považovat sbírku textů Staťji po tipologii
kuľtury (Stati o kulturní typologii), za jeden
z vrcholů strukturální literární vědy pak
text „Analiz poetičeskogo těksta. Struktu-
ra sticha“ (Analýza básnického textu.
Struktura verše) z roku 1972.
Do období „letních škol“ spadají rovněž
Lotmanovy texty věnované A. S. Puškinovi,
jeden z ústředních bodů vědcova zájmu –
Roman v stichach Puškina „Jevgenij Oněgin“ (Puškinův román ve verších „Evžen
Oněgin“, 1975) a Roman A. S. Puškina „Jevgenij Oněgin“. Kommentarij (Román A. S.
Puškina „Evžen Oněgin“. Komentář, 1980).
Lotmanova intenzivní pedagogická
i vědecko-publikační činnost se od počátku 60. let rozrostla rovněž o funkci vedoucího katedry ruské filologie na Tartuské
univerzitě. V letech sedmdesátých však
dochází k opětnému přitvrzování sovětského režimu, je silně omezen přístup
nových pedagogů/badatelů na katedru
a zesiluje se cenzura v publikacích, z nichž
mnohé jsou kompletně zakázány.
Lotmanův badatelský zájem se postupně vyvíjí směrem k ontologii literárního díla: podrobně se věnuje otázce uměleckého času jako plnohodnotného faktoru
vůči uměleckému prostoru. Počátek 90. let
je (v souvislosti s politickou situací) bohatý
na kontakty se Západem, neboť Lotman
i ostatní členové Tartuské univerzity dosahují v této době již značné proslulosti.
Nadále vznikají literárněvědné studie zaměřené na biografické, textologické a metodologické aspekty, malé monografie
i zobecňující práce, uměnovědné a historické texty; přesto však stále převažují zejména sémioticko-kulturologická bádání
z přelomu 18. a 19. století. Nejvýznamnějšími texty z této tvůrčí etapy jsou
Universe of the Mind (Vesmír mysli, 1990)
a Kuľtura i vzryv (Kultura a exploze, 1992).
Až do Lotmanovy smrti (28. října 1993
v Tartu) jeho badatelská ani publikační
činnost výrazněji nepolevuje.
Zároveň se však v této době setkáváme
s prvními „opozičními“ či svým směřováním vůči strukturalismu a sémiotice
kritickými pracemi. Jednou z mnoha je text
„Počemu ja perestal byť strukturalistom“
(Proč jsem přestal být strukturalistou,
1992) Borise Gasparova, jednoho z členů
Tartuské školy: „Všechny ty proudy spojovala jedna vůle: ani ne tak ‚vyjádřit se‘
určitým způsobem na určité téma, jako podat kardinální řešení, které podřizuje materiál, jenž má být osvojen, své kategorizaci; a pokud je to nutné, dokonce materiál
nejdříve preparovat tak, aby odpovídající
kategorizaci bylo možné uskutečnit.“ („Počemu ja perestal byť strukturalistom“,
Alma mater, 1992, č. 3; česky: „Proč jsem
[ 72 ]
[studie – komentář]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
se stal strukturalistou“, in: Jan Bernard
(ed.), Tartuská škola. Sborník filmové teorie. Praha, Národní filmový archiv 1995,
s. 230.) V mnoha ohledech by bylo možné
vztáhnout toto hodnocení také na dílo
samotného Lotmana, přesto však jeho vý-
znam a přínos pro světovou literární vědu
a kulturní i sémiotická bádání (vyjádřený
kupříkladu v Ecově předmluvě k anglickému vydání Lotmanovy knihy Vesmír mysli)
nelze dostatečně docenit.
[ 73 ]
Sémiosféra a problematika
syžetu
J. M. Lotman
Sémiotické systémy se nachází ve stavu neustálého pohybu. Proměnlivost je základním principem existence sémiosféry: celá se proměňuje, neustále mění svou vnitřní
strukturu. Existuje však ještě jeden druh změn: v rámci každé substruktury, jež sémiosféru tvoří, můžeme vyčlenit prvky, které jsou v prostoru stabilně upevněny, a prvky s relativní svobodou přemísťování. Ty první jsou upevněny v sociální, kulturní, náboženské
a dalších strukturách, druhé mají vyšší stupeň svobody volby svého chování než jejich okolí. Hrdina druhého typu je schopen konat, a tedy překonat hranice zákazů, jež jsou pro
ostatní nedostupné. Podobně jako Orfeus či Soslan1 z eposu o Nartech může překračovat
hranici, jež odděluje živé a mrtvé, či jako furlandští Benandanti podnikat noční výpady
proti čarodějnicím,2 či jako berserk se vrhnout do boje a narušovat všechna jeho pravidla:
nahý či v medvědí kůži, vyjící jako zvíře a pobíjející vlastní bojovníky i nepřátele. Může být
ušlechtilým loupežníkem nebo pikarem, čarodějem, špionem, detektivem, teroristou nebo
supermanem – má v podstatě schopnost činit to, co je jiným zakázáno, a překračovat
strukturní hranice kulturního prostoru. Každé takové překročení je činem, a řetězec těchto činů vytváří syžet.
Syžet je pojem syntagmatický, a tedy spojený s prožíváním času. Proto se střetáváme
se dvěma typologickými formami událostí, jež odpovídají dvěma typům času: cyklickému
a lineárnímu. V archaických kulturách dominuje cyklický čas. Texty vytvářené podle
pravidel cyklického času nejsou z našeho úhlu pohledu syžetové a mohou být popsány
prostřednictvím obvyklých kategorií jen velmi obtížně. Jejich první zvláštností je absence
kategorií začátku a konce: text je vnímán jako jakýsi nepřetržitě se opakující mechanismus synchronizovaný s cyklickými procesy v přírodě: se střídáním ročních období, dnů
a nocí, jevů hvězdného kalendáře. Lidský život nebyl pojímán jako lineární úsek umístěný
mezi narozením a smrtí, ale jako nepřetržitě se opakující cyklus (viz „Zemřeš – zas začneš,
a tak stále [...]“ – A. Blok3). V tomto případě může příběh začínat v libovolném momentu,
jenž v tomto daném vyprávění, konkrétní manifestaci nečasového a nekonečného Textu,
plní roli začátku. Cílem takového vyprávění naprosto není vyprávět posluchačům něco neznámého, avšak ustanovuje mechanismus zabezpečující nepřetržitost běhů cyklických
procesů v přírodě samé. Proto výběr té či jiné syžetové epizody Textu za počátek a obsah
dnešního vyprávění nenáleží vyprávějícímu – ten určuje část chronologicky upevněného rituálu, který je podmíněný během přírodních cyklů.
Jinou zvláštností, jež je spojena s cykličností, je tendence k bezvýhradnému ztotožnění
různých postav. Cyklický svět mytologických textů vytváří mnohovrstevnatý mechanismus
se zřetelně projevujícími se znaky topologické organizace. To znamená, že takové cykly,
jako den a noc, rok, cyklický řetězec umírání a rození člověka či boha, vnímáme jako vzájemně homeomorfní. Proto ačkoli si noc, zima, smrt nejsou v některých ohledech
podobné, jejich sblížení není metaforou, jak by je vnímalo současné povědomí. Jsou
jedním a týmž (či přesněji transformací téhož). Postavy a předměty, zmiňované na různých úrovních cyklického mytologického mechanismu, jsou rozličnými vlastními jmény
[ 74 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
jednoho a téhož. Mytologický text pro svou výjimečnou schopnost podrobovat se topologickým transformacím s neuvěřitelnou smělostí vyhlašuje za jedno a totéž podstaty,
jejichž sblížení by pro nás bylo velmi obtížné.
Topologický svět mýtu není diskrétní. Pokusíme se ukázat, že nespojitost zde vzniká
kvůli neadekvátnímu překladu do diskrétních metajazyků nemytologického typu.
Tento centrální textotvorný mechanismus plní nejdůležitější funkci – vytváří obraz světa, ustavuje jednotu mezi jeho vzdálenými sférami, neboť v podstatě plní celou řadu funkcí vědy v předvědecké kulturní tvorbě. Orientace na ustavení iso- a homeomorfismů
a shrnutí různorodé pestrosti světa do invariantních obrazů umožňovaly textům tohoto
druhu, aby nejenže funkčně zaujímaly místo vědy, ale také stimulovaly řadu kulturních výsledků vědeckého typu, kupříkladu v oblasti kalendářně-astronomické. Funkční příbuznost těchto systémů je zjevně patrná při historickém studiu řecké antické vědy.
Texty, generované centrálním textotvorným mechanismem, sehrávaly klasifikační,
stratifikační a uspořádávající roli. Převáděly svět excesů a anomálií, který obklopoval
člověka, do normy a řádu. Navíc, ačkoli při převyprávění těchto textů v našem jazyce tyto
texty vyvolávají dojem, že jsou syžetové, samy o sobě jimi nejsou. Nehovoří o jednorázových a nepravidelných jevech, ale o jevech nadčasových, stále znovu reprodukovatelných a v tomto smyslu nehybných. Dokonce i když vyprávějí o smrti, rozdělení těla boha
a následujícím vzkříšení, nevyvstává před námi syžetové vyprávění v našem smyslu, jelikož jsou tyto události pojímány jako vlastní určité pozici cyklu, jako celé věky se opakující. Pravidelnost opakování z nich nečiní exces, událost, ale zákon imanentně přítomný ve
světě. Centrální cyklický textotvorný mechanismus nemohl být typologicky ojedinělý. Jakožto mechanismus-kontrahent potřeboval textotvorný mechanismus, který by byl organizovaný v souladu s lineárním časovým pohybem a nezachycoval by zákonitosti, ale
anomálie. Taková byla ústní vyprávění o „událostech“, „novinách“, nejrůznějších šťastných
a nešťastných excesech. Jestliže tam bylo zachycováno pravidlo, pak zde byla zachycována
událost. Jestliže se historicky z prvního mechanismu vyvinuly zákon ustavující a normativní texty jak sakrálního, tak vědeckého charakteru, z druhého pak historické texty, kroniky a letopisy.
Zachycení jednorázových a náhodných událostí, zločinů, neštěstí, všeho toho, co bylo
vnímáno jako narušení jakéhosi prapůvodního pořádku, představovalo historické zrnko
syžetového vyprávění. Ne náhodou nazýváme elementární základ uměleckých vyprávěcích
žánrů „novelou“, tedy „novinou“, jež, jak jsme několikrát zmiňovali, má svůj anekdotický
základ.
Zároveň je třeba poukázat na principiálně odlišný pragmatický rys těchto odvěce protikladných typů textů. Ve světě mytologických textů, skrze prostorově-typologické zákony
jeho výstavby, se vydělují především strukturní zákony homeomorfismu: mezi uspořádáním nebeských těles a částmi lidského těla, strukturou roku a strukturou stárnutí atd.
vznikají vztahy ekvivalence. To vede k vytvoření elementárně-sémiotické situace: jakýkoli
komunikát by měl podléhat interpretaci, překladu ve smyslu jeho transformace do znaků
z jiné úrovně. Vzhledem k tomu, že jsou mikrokosmos vnitřního světa člověka
a makrokosmos vesmíru, jenž ho obklopuje, shodné, můžeme libovolné vyprávění
o vnějších událostech vnímat v intimně-osobním vztahu k libovolnému posluchači. Mýtus
vždy hovoří o mně. „Novina“, anekdota, vypráví o někom jiném. Mýtus organizuje svět posluchače, novina přidává jeho znalostem tohoto světa zajímavé podrobnosti.
***
Současný syžetový text je plodem vzájemného působení a interference těchto dvou
z typologického hlediska prapůvodních typů textu. Avšak proces jejich vzájemného působení nemohl být jednoduchý a jednoznačný již z toho důvodu, že v reálném historickém
prostoru trval velmi dlouhou dobu.
Zničení cyklicky-časového mechanismu textů (či minimálně rychlé zúžení sféry jeho
působnosti) vedlo k masovému překladu mytologických textů do jazyka nespojitě-lineárních systémů (k takovým překladům patří také slovesné převyprávění mýtů-rituálů
a mýtů-mystérií) a k vytvoření takových novelistických pseudomýtů, jež nás napadají jako
první, když se zmíní mytologie.
Prvním a nejhmatatelnějším důsledkem takového překladu byla ztráta izomorfismu
mezi jednotlivými úrovněmi textu, postavy v různých vrstvách tedy přestaly být vnímány
[ 75 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
jako různá pojmenování jednoho a rozpadly se na množství figur. Vznikla mnohopostavovost textů, jež byla v textech skutečně mytologického typu principiálně nemožná.
Vzhledem k tomu, že byl přechod od cyklické výstavby k lineární spojen s natolik hlubokou
přestavbou textu, že se jakékoli variace, o nichž v průběhu historické evoluce syžetové literatury hovoříme, přestávají zdát zásadní, není již tak podstatné, že pro rekonstrukce
mytologických prazákladů textu využíváme antická převyprávění mýtů či románů z 19.
století. Někdy nám poskytují pozdější texty dokonce vhodnější východisko pro rekonstrukci tohoto druhu.
Nejzjevnějším výsledkem lineárního rozvíjení cyklických textů je vznik postav-dvojníků. Od Menandra, Plauta až po Cervantese, Shakespeara a – přes Dostojevského – po
romány 20. století (viz systém postav-dvojníků v Životě Klima Samgina4) se objevuje tendence vybavovat hrdinu souputníkem-dvojníkem, někdy až celou skupinou – paradigmatem souputníků. V jedné ze Shakespearových komedií máme co do činění se čtvercem:
dva hrdinové-dvojčata, jejichž sluhové jsou také dvojčaty (Komedie plná omylů).
Antifol z Efesu
Antifol ze Syrakus
Dromio z Efesu
Dromio ze Syrakus
Máme zde zjevně co do činění s případem, kdy se čtyři postavy v lineárním textu při
jeho zpětném překladu do cyklického systému mají „smrštit“ do jedné postavy: ztotožnění
dvojčat na jedné straně a páru, skládajícího se z komického a „vznešeného“ dvojníka na
straně druhé, k tomu přirozeně směřuje. Vznik postav-dvojníků, jenž je výsledkem rozdrobení skupiny vzájemně ekvivalentních jmen, se stal později syžetovým jazykem, který můžeme interpretovat zcela různými způsoby v různých ideově-uměleckých modelech – od
materiálu k vytváření zápletky5 až po kontrastní kombinace charakterů či modelování
vnitřní složitosti lidské osobnosti v dílech Dostojevského.
Jako příklad pro vliv tohoto procesu na vznik zápletky nám poslouží Shakespearova komedie Jak se vám líbí.
Postavy se v komedii dělí do zřetelně ekvivalentních párů, jež se při (fiktivním)
zpětném překladu do cyklického času navzájem smršťují a nakonec vytvářejí jednu postavu. V čele seznamu stojí dvě postavy: bratři vévodové, z nichž jeden žije „v lese“, zatímco druhý vládne, neboť prvního o vládu připravil. Postavy, jež se nacházejí „u dvora“
a „v lese“, jsou usouvztažněny dle principu doplňující distribuce: přemístění jednoho
z nich z lesa ke dvoru vyvolává okamžité opačné přemístění druhého. V jednom prostředí
se spolu zjevně setkat nemohou. A vzhledem k tomu, že přemístění „do lesa“ a návrat
z něj jsou obvyklou mytologickou (a poté pohádkovou) formulí umírání a vzkříšení, je
patrné, že v mytologickém prostoru se tito dvojníci spojí v jednu postavu.
Avšak protiklad dvou bratrů-vévodů na jiné úrovni zdvojuje antiteze Olivera a Orlanda
– staršího a mladšího syna Rolanda de Boys. Tak jako vládnoucí vévoda, také Oliver se
stane uzurpátorem bratrova dědictví a bratra vyhání do lesa (paralela mezi vévodou Frederickem a Oliverem je v textu komedie zpracována velmi jasně). To, že čára oddělující
„dvůr“ od „lesa“ vytváří hranici, za níž začíná mytologický přerod, vyplývá ze skutečnosti,
že se z obou zlosynů po přestoupení této hranice okamžitě stávají hrdinové ctnosti.
„Vévoda Frederick, když uslyšel, jak denně
sem do těch lesů utíká mu šlechta,
s velikým vojskem, které vedl sám,
se vydal na pochod, by svého bratra
tu obklíčil a jal a vzal mu život.
A tu, když dorazil až na okraj
zde těchto hvozdů, potkal poustevníka,
který ho domluvami přiměl k tomu,
že nechal tažení a nechal světa.
[ 76 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Korunu vrací vyhnanému bratru
[...]“6
K téže proměně dochází u Olivera:
„Byl jsem to já. Leč nejsem. Nestydím se
říct, kdo jsem býval, když mé obracení
tak sladkým činí přítomný můj stav.“7
Vzniká tedy čtverec, v němž postavy umístěné do jedné horizontály představují téhož
hrdinu v různých momentech jeho syžetového pohybu (při rozvinutí na lineární škále syžetu) a umístěné do jedné vertikály pak různé projekce téže postavy.
Dvůr
Vévoda Frederick
Les
Starý vévoda žijící ve vyhnanství
Oliver de Boys
Orlando de Boys
Tím však paralelismus obrazů nekončí: ženské postavy očividně představují hypostazi
hlavních hrdinů: jsou to dcery dvou vévodů – Rosalinda a Celia, které při zpětné cyklické
transformaci syžetu zjevně vstoupí do jediného centrálního tvaru jako jeho jména-hypostaze. Základní syžetové rozdělení na této úrovni prochází významnou transformací – obě
dívky odcházejí „do lesa“ (jedna je vyhnána, druhá odchází dobrovolně), přičemž obě podléhají proměně: převlékají se (Rosalinda mění také pohlaví, přestrojí se za chlapce) a mění
jména – typický detail mytologické transformace.
Rosalinda
Celia
Ganymed
Aliena
Nový systém ekvivalentností se odvíjí při započetí milostné zápletky: před námi vyvstává přesný systém paralelismů, přičemž dvojaká povaha Ganymeda – chlapce-dívky
(což podtrhuje i jeho dvojznačné jméno) – vytváří základ pro nová mytologická ztotožnění,
jež jsou na úrovni Shakespearova textu vnímána jako komická změť.
Orlando
Rosalinda
Oliver
Celia
Ganymed
Sylvio
Phoeb
Prubík
Kačenka
Phoebe
Vilík
Kačenka
Všechny tyto figurální páry pečlivě opakují tutéž situaci a týž druh vztahů na různých
úrovních, jeden druhého navzájem dublují. Dokonce i šašek má svého dvojníka v podobě
ještě nižší postavy – vesnického blázna. „Oliver – Celia“ jsou nižším duplikátem „Orlanda –
Rosalindy“ (v invariantním schématu by první pár připadl pod postavu Fredericka, druhý
pak pod postavu jeho vyhnaného bratra), čtverec „Ganymed – Phoebe – Phoebe – Silvius“
je nižší variantou jich všech, čtverec „Prubík – Kačenka – Kačenka – Vilík“ pak týmž ve
[ 77 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
vztahu k druhému. Ve výsledku se tedy všechny různě významné postavy komedie v cyklickém prostoru koncentrují do jediného obrazu.
Zbývá jen připomenout ještě jednu postavu, jež stojí v protikladu ke všem konajícím
postavám v komedii – Jaquese-melancholika. Jako jediný je vyjmut ze zápletky a nevrací
se z lesa společně se starým vévodou, zůstává v témž prostoru, nyní s již dobrovolným vyhnancem Frederickem. Vyznačuje se nejjiskřivějším charakterem: je stálým kritikem
onoho lidského světa, který se nalézá za hranicemi lesa. Vzhledem k tomu, že „dvůr“
a „les“ vytvářejí asymetrický prostor typu „pozemský svět – záhrobí“ (v mýtu), „reálný svět
– ideálně-pohádkový“ (u Shakespeara), je postava Jaquesova druhu nutná k tomu, aby
umělecký prostor orientovala. Nesplývá s postavou, jež se pohybuje vzhledem k syžetovému prostoru, avšak představuje personifikovanou prostorovou kategorii, ztělesněný vztah
jednoho světa k druhému. Ne náhodou je jedinou konající postavou, jež hranici mezi světy
„dvůr“ a „les“ nepřekračuje.
***
Můžeme předpokládat, že dvojnické postavy představují jen nejzákladnější
a nejpatrnější produkt lineárního přefrázování hrdiny cyklického textu. V podstatě je
samotný vznik různých postav výsledkem téhož procesu. Jak jsme již zmiňovali, dělí se postavy na pohybující se, jež stojí ve volném vztahu k syžetovému prostoru, jsou schopné
měnit své místo ve struktuře uměleckého světa a překračovat hranice – základní topologický znak tohoto prostoru, a na nepohyblivé, jež v podstatě tvoří funkci tohoto prostoru.8
Z typologického hlediska je výchozí situace následující: jistý syžetový prostor je rozdělen jednou hranicí na vnitřní a vnější sféru a jedna postava získává syžetovou možnost
tuto hranici překračovat. Tato situace je pak zaměněna situací odvozenou a složitější. Pohyblivá postava se dělí do skupiny-paradigmatu různých postav na téže úrovni, přičemž
překážka (hranice) se rovněž zmnožuje a vyděluje podskupinu personifikovaných překážek, jež jsou svázány s určitými momenty syžetového prostoru nehybných postav-nepřátel
(v terminologii Proppa „škůdců“). Ve výsledku je syžetový prostor „zabydlen“ četnými
a nejrůznějším způsobem propojenými a protikladnými hrdiny. Z toho lze učinit určitý dílčí
závěr: čím zjevněji je svět postav doveden do jedinečnosti (jeden hrdina, jedna překážka),
tím blíže se dostává k původnímu mytologickému typu strukturní organizace textu. Nelze
přehlédnout, že se lyrika se svým zredukováním syžetu do schématu: „já – on (ona)“ či „já
– ty“ zdá být z této perspektivy „nejmytologičtějším“ žánrem současného slovesného
umění. Tento předpoklad potvrzují i jiné příznaky, kupříkladu výše zmiňované pragmatické vlastnosti mytologických textů. Lyrika je samozřejmě hlubší a přirozenější než empirické žánry, čtenář ji vnímá jako model své vlastní osobnosti.
Druhým zásadním výsledkem téhož procesu se stala vyčleněnost a vyznačená modelující funkce kategorií začátku a konce textu.
Text, jenž se odloučil od rituálu a získal samostatnou literární existenci, získal automaticky ve svém lineárním uspořádání vyznačení začátku a konce. V tomto smyslu musíme eschatologické texty považovat za první doklad rozpadu mýtu a vypracování narativního syžetu.
Základní následnost událostí v mýtu může být shrnuta řetězcem: vstup do uzavřeného
prostoru – vystoupení z něj (tento řetězec zůstává otevřený na obě dvě strany a může se
nekonečně zvětšovat). Vzhledem k tomu, že uzavřený prostor může být interpretován jako
„jeskyně“, „mohyla“, „dům“, „žena“ (a je samozřejmě doplněn atributy temného, teplého,
syrového),9 vstup do něj je na různých úrovních interpretován jako „smrt“, „početí“, „návrat domů“ atd., přičemž všechny tyto akty jsou vnímány jako totožné.
Zmrtvýchvstání/narození, jež po smrti/početí následují, jsou spojeny s tím, že narození
není vnímáno jako akt vzniku nové, dříve neexistující osobnosti, ale jako obnovení
osobnosti již dříve existující. Jako je početí ztotožňováno se smrtí otce, je narození ztotožňováno s jeho návratem. S tím konkrétně souvisí i zjevnost toho, že nejen synchronní, ale
také diachronní dvojnické postavy typu „otec – syn“ určují rozdělení jediného a nebo cyklického textu-obrazu.10 Dvojnictví všech bratrů Karamazových mezi sebou navzájem
a jejich společná přináležitost k Fjodoru Karamazovovi podle schématu „degradace-znovuzrození“, úplné ztotožnění či kontrastní opozice, to vše je dokladem stálosti tohoto
mytologického modelu.
[ 78 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Mytologický původ syžetového dvojnictví očividně souvisí s přerozdělením hranic segmentace textů a příznaků ztotožnění a rozlišení ústředního aktantu.
V cyklických mýtech, jež vycházejí z tohoto základu, je možné určit sled událostí, avšak
nelze stanovit časové hranice vyprávění: po každé smrti následuje obrození a omlazení, po
nich stárnutí a smrt. Přechod k eschatologickému vyprávění určoval lineární rozvíjení
syžetu. To okamžitě převádělo text do kategorie nám známého narativního žánru. Děj, zařazený do lineárně časového pohybu, byl vystavěn jako vyprávění o postupném chátrání
světa (stárnutí boha), poté následovala jeho smrt (rozdělení, mučení, snězení, pohřbení –
poslední dvě události lze chápat synonymicky jakožto začlenění do uzavřeného prostoru),
vzkříšení, jež značí smrt zla a jeho konečné vymýcení i s kořeny. Narůstání zla tak bylo
spojováno s časovým pohybem, jeho zánik se zničením tohoto pohybu, všeobecným
a věčným znehybněním. Znakem rozpadu původní mytologické struktury bude v tomto
případě také rozpad izomorfických vztahů. Například eucharistie se z identické události
pohřbu (a také mučení, roz-dělení, spojené na jedné straně se žvýkáním a trháním jídla,
na druhé straně pak ztotožňované kupříkladu s mučením v rámci iniciačního obřadu, jenž
představoval smrt v nové kvalitě) proměnila ve znak.
Za rudiment mýtu v eschatologické legendě můžeme považovat to, že výrazně označený konec textu se nekryje s biologickým koncem hrdinova života – smrtí. Smrt (či její
ekvivalenty: odchod a přebývání neznámo kde, po nichž následuje nový „příchod“ hrdiny,
zvláštní sen na tajemném místě – na skále, v jeskyni –, který je završen probuzením a návratem aj.) se objevuje uprostřed vyprávění a není jeho korunováním. S tím je spojena jedna případná poznámka: jestliže budeme souhlasit s myšlenkou, že eschatologická legenda
je vůči mýtu typologicky nejbližším produktem v aspektu lineárního přefrázování (a historicky skutečně nejstarším), musíme dojít k závěru, že nutný šťastný konec, s jakým se setkáváme v kouzelné pohádce, není jen výchozí formou vyprávění s vyjádřenou kategorií
konce, ale v určitém období také jedinou, jež neměla svou strukturní alternativu v podobě
tragického konce. Eschatologický konec může být ze své podstaty pouze konečným triumfem dobrého začátku a odsouzením a potrestáním zlého. Nám blízké „dobré“
a „špatné“ konce jsou vůči němu druhotné jakožto realizace či nerealizace onoho původního schématu.
Kategorie začátku nebyla u textů eschatologických legend v takové míře příznačná, ačkoli se vyznačovala formami ustálených začátků a stabilních situací, což souviselo s představou o přítomnosti jakéhosi ideálního výchozího stavu, jeho následném zničení a konečném obnovení.
Výrazněji vyznačené byly „začátky“ v kulturně-periferijních textech letopisného charakteru. Při popisování excesu může být poukázání na to, „kdo si první začal“ či „jak to
všechno začalo“, soudobým čtenářem chápáno jako ustavení kauzálního spojení. Podstatná modelující role kategorie „začátku“ se bude jasně projevovat v Pověsti dávných let
(Povjesť vremennych let), jež v podstatě představovala sbírku vyprávění o začátcích – začátku ruské země, začátku knížecí moci, začátku křesťanské víry na Rusi ad. Letopisce zajímá také zločin, a to z tohoto úhlu pohledu. Podstata události se vyjasňuje poukázáním
na toho, kdo jako první vykonal podobný čin (při odsouzení bratrovraha se odkazuje na
Kaina). V Slově o pluku Igorově (Slovo o polke Igorevje) se vztah k Igorovu válečnému tažení formuluje do poukazu na iniciátora povstání Olega Gorislaviče (což je umocněno tím,
že Olegem pokrevně „započal“ Igorův rod).
Překlad mytologického textu do lineárního vyprávění podmínil možnost vzájemného
vlivu dvou polárních druhů textu – těch, jež popisují zákonitý chod událostí, a těch, jež se
věnují náhodnému odchýlení se od tohoto chodu. Toto vzájemné ovlivňování do značné
míry předurčilo další osudy narativních žánrů.
S dočasnou smrtí jakožto formou přechodu z jednoho stavu do jiného – vyššího – se
setkáváme v nebývale širokém okruhu textů a obřadů. K posledně zmiňovaným je třeba
přiřadit celý komplex iniciačních obřadů, takové náboženské procedury, jako je ostříhání
do mnišského stavu či přijetí schimy,11 vysvěcení mezi šamany. Smrt je zde zpravidla spojována s rozdrásáním, rozsekáním těla, pohřbením či snědením kousků z něj a následným
vzkříšením. Propp, odvolávaje se na široký okruh pramenů, jmenovitě na práci N. P. Dyrenkovové Získání šamanského daru podle představ turkických etnik (Polučenije šamanskogo dara po vozzrenijam tureckich plemen),12 říká: „[...] prožitek rozsekání, rozřezání, probírání vnitřností je nevyhnutelnou podmínkou šamanství a předchází momentu,
kdy se člověk stane šamanem.“13
[ 79 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Tamtéž je uváděna celá řada zpráv o tom, že objevení daru proroctví předchází probodnutí jazyka, uší, vpravení hada do těla atd.
V podmínkách, při nichž jsou výše zmiňované obřady již nahlédnuty v širokém mytologickém kontextu (Propp, Eliade ad.), není zvlášť obtížné stanovit jejich obsahovou příbuznost s jediným mytologickým invariantem „život – smrt – vzkříšení (obnovení)“ či na abstraktnější úrovni „vstup do uzavřeného prostoru – vystoupení z něj“. Obtížnost spočívá
v něčem jiném – v objasnění stability tohoto schématu i v situacích, v nichž je bezprostřední spojení se světem mýtu vědomě zpřetrháno. Když Puškin v „Prorokovi“ předložil
výjimečně přesný, detailní a v dnešní době mnoha texty potvrzený obraz získání šamanského (a tedy prorockého) daru, včetně takových podrobností, jakým je vkládání do
úst „malého hádka, který ztělesňuje magické schopnosti“,14 neznal prameny, které má
k dispozici současný etnograf. Rovněž i my si nemusíme pro porozumění jeho básni vybavovat paralely z proroka Izaiáše a z Koránu, jež patrně posloužily jako nejbližší prameny
iniciačních obrazů v „Prorokovi“.15
Proto pro vnímání Puškinova textu není nutné znát souvislosti jeho obrazů s iniciačním
(či do šamanství zasvěcujícím) obřadem, tak jako není nezbytné mít znalosti o původu
gramatických kategorií, pokud chce člověk hovořit příslušným jazykem. Taková znalost je
přínosná, avšak netvoří minimální podmínky pro pochopení textu. Skryté mytologicko-obřadní jádro se stalo gramaticky formálním základem výstavby textu o umírání „starého“
člověka a znovuzrození jasnovidce.
Ještě jasněji tento dvojaký proces – z jedné strany pozapomenutí obsahové stránky iniciačního komplexu až do stupně jeho úplné formalizace a následného přetvoření v cosi, co
je čtenářem (a možná i autorem) rozumově neuchopitelné, a ze strany druhé přese všechno charakteristickou přítomnost tohoto již nevědomého komplexu – nacházíme v románu
Alberta Moravii Neposlušnost. Děj zachycuje proměnu soudobého mladíka v muže. Román
se dotýká soudobých problémů mladické vzpoury, nepřijetí světa a mučivého přechodu od
vzpurného egocentrismu a kultu sebezničení k otevřenému vnímání života. Syžetový pohyb je však vystavěn na starém schématu: konec dětství (konec prvního života) je doplněn
atributy narůstající touhy po smrti, vědomým zpřetrháním vazeb, jež spojují hrdinu se světem (vzpoura proti rodičům, proti buržoaznímu světu se mění ve vzpouru proti životu jako
takovému). Poté nastupuje dlouhá nemoc, jež hrdinu přivádí až na samu hranici smrti
a vytváří její jednoznačný substitut (pasáže, jež popisují blouznění umírajícího mladíka,
jsou ekvivalentem k „cestě do záhrobí“ v mytologických textech). První vztah se ženou
(ošetřovatelkou nemocného) znamená počátek návratu do života, přerod od nihilismu
a vzdoru k přijetí světa, novému narození. Toto zřetelně mytologické schéma, reprodukující klasické rysy iniciace, se výrazně uzavírá v závěrečném obrazu románu: vlak, jímž
uzdravený mladík jede do horského sanatoria, se noří do temného tunelu a vyjíždí z něj do
volného prostranství. Dva konce tunelu naprosto jasně odpovídají nejstarší mytologické
představě, podle níž jeden konec tunelu symbolizuje smrt, druhý pak zrození.
Již jsme zmiňovali, že archaické struktury myšlení v současném vědomí ztratily obsahovost a z tohoto důvodu mohou být nejlépe porovnány s jazykovými gramatickými kategoriemi, neboť vytvářejí základy syntaxe velkých narativních bloků textu. Je však známo,
že v uměleckém textu dochází k neustálé výměně: to, co v jazyce již ztratilo samostatný
sémantický význam, podléhá druhotné sémantizaci, a naopak. V souvislosti s tím také dochází ke druhotnému oživení mytologických narativních postupů, jež přestávají být čistě
formálními organizátory textových následností a jsou obohacovány o nové smysly, jež nás
začasté navracejí – vědomě či mimoděk – k mýtu.16 Ukázkový příklad vidíme ve výše charakterizovaném Moraviově románu. To, že obraz, naskicovaný současnou technikou („vlak
a tunel“), je vystavěn jako sugestivní vyjádření nejarchaičtějšího mytologického komplexu
(přechodu do nového stavu, jakým je smrt, a nové narození; řetězec: „smrt – pohlavní styk
– znovuzrození“; vstup do tmy a vystoupení z ní jako invariantní model veškerých transformací), je hluboce příznačné pro mechanismus aktivizace mytologické vrstvy ve struktuře
současného umění.
***
Jestliže chceme studovat centrální a periferní oblasti kultury jakožto jisté organizované texty, měli bychom se nejprve věnovat rozličným typům jejich vnitřní struktury.
[ 80 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Centrální mýtotvorný mechanismus kultury je uspořádán jako topologický prostor. Při
projekci na osu lineárního času a z oblasti rituálně-herního děje do sféry slovesného textu
dochází k podstatným změnám: děj se stává lineárním a nespojitým, získává rysy
slovesného textu vystavěného na principu určité fráze. Za těchto podmínek se stává
srovnatelným s čistě slovesnými texty, jež vznikají na periferii kultury. Avšak právě toto
srovnání nám umožňuje odhalit velmi hluboké odlišnosti: centrální sféra kultury je vystavěna na principu integrované strukturní celistvosti – fráze, periferní oblast je uspořádána jako kumulativní řetězec organizovaný jednoduchým připojením strukturně samostatných jednotek. Takovéto uspořádání nejvíce odpovídá funkci první jakožto strukturnímu modelu světa a funkci druhé jakožto osobitému archivu excesů.
Každé z výše uvedených skupin odpovídá vlastní představa o univerzu jako celku.
Centrum kultury, jež stanovuje pravidla, geneticky vychází z prvopočátečního mytologického jádra a rekonstruuje svět jako zcela uspořádaný, s jediným syžetem a nejvyšším
smyslem. Ačkoli je tento smysl prezentován textem či skupinou textů, v celkovém systému kultury tyto texty vystupují jako normalizující mechanismus, nacházející se vůči všem
ostatním textům dané kultury v meta-pozici. Všechny texty této skupiny jsou mezi sebou
organicky provázány, což se projevuje v jejich schopnosti se přirozeně zavinout do jediné
fráze. Vzhledem k tomu, že z obsahového hlediska se tato fráze váže na eschatologickou
obraznost, v obrazu světa, utvořeném touto frází, se střídá tragické napětí syžetu s konečnou obnovou pořádku.
Systém periferijních textů rekonstruuje obraz světa, v němž vládne náhoda, neuspořádanost. Tato skupina textů se sice také dokáže přemístit na určitou metaúroveň, avšak
nepodléhá snaze o převedení do jakéhokoli jediného a organizovaného textu. Vzhledem
k tomu, že syžetovými prvky, jež tuto skupinu textů tvoří, jsou excesy a anomálie, vyvstává před námi celkový obraz světa ve své maximální dezorganizovanosti. Záporný pól
v něm bude realizován vyprávěními o nejrůznějších tragických událostech, z nichž každá
bude představovat určité narušení pořádku. Nejdůvěryhodnějším v tomto světě se tedy
paradoxně ukáže být to nejméně důvěryhodné. Kladný pól se projevuje zázrakem – řešením tragických konfliktů tím nejméně očekávatelným a důvěryhodným způsobem. Poněvadž však celkové uspořádání textů neexistuje, blahodárný zázrak se zde nestává čímsi
definitivním. Následný obraz světa, který tu vzniká, je zpravidla chaotický a tragický.
Nehledě na to, že v každé konkrétní kultuře lze vyčlenit její poměrnou orientovanost
na ten či onen textotvorný mechanismus a tu či onu skupinu textů, v daném případě můžeme hovořit pouze o samoorientaci, jelikož v reálném mechanismu kultury se předpokládá přítomnost obou center, jejich vzájemné napětí a vzájemné ovlivňování. Každá z těchto
skupin v boji za vůdčí postavení v hierarchii dané kultury ovlivňuje svůj kontrahent, v sebepopisech přiděluje sobě samé charakteristiku textu vyššího postavení a svému protivníkovi přiděluje prostor pro vlastní prezentaci na nižší textové úrovni. Jestliže jsou příklady
rozmístění uspořádaných textů na nejvyšší strukturní úrovni kultury triviální, můžeme je
ilustrovat ve filosofii řadou systémů od Platóna po Hegela, – v oblasti teorie vědy kupříkladu koncepcí Ferdinanda de Saussura –, kdy protikladná konstrukce se pojí například s obrazem světa Norberta Wienera a jeho univerzální a útočnou entropií, z jejíž perspektivy je
informace pouze náhodnou a lokální epizodou. Když umírající Ťutčev žádal o „trochu světla kolem sebe“, vyjádřil své celoživotní přesvědčení, že svět je chaoticky neuspořádaný a
že světlo, rozum a zákon jsou pouze lokálními náhodnými a nestabilními formami „hry
neuspořádaností“ (s charakteristickým odkazem na Pascala). Podle Ťutčeva člověk nacházející se na hranici těchto dvou nepřátelských světů náleží svou přírodní podstatou
světu chaosu, zatímco svým vědomím – logu, odcizenému přírodě:
A proč tedy ve společném sboru
Duše nezpívá, že je mořem,
A naříká myslící rákos?17
Spor mezi kauzálně deterministickými a pravděpodobnostními přístupy v teoretické
fyzice 20. století je příkladem výše popsaného konfliktu v oblasti vědy.
***
[ 81 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Dialogický konflikt dvou výchozích skupin textů získává zcela nový smysl od okamžiku
(tomuto slovu zde nepřikládáme nijak chronologický význam, vzhledem k tomu, že oddělit
předumělecké období existence textů od období uměleckého můžeme jen logicky, avšak
nikoli historicky) vzniku umění.
V uměleckém textu je možné realizovat onu optimální korelaci, při níž se konfliktní
struktury ukládají nikoli hierarchicky, tedy na různých úrovních, ale dialogicky – tedy na
jedné. Proto je umělecké vyprávění tím nejtvárnějším a nejefektivnějším modelujícím mechanismem, schopným v úplnosti popsat zcela složité struktury a situace.
Konfliktní systémy se vzájemně neruší, neanulují, avšak vstupují do strukturních
vztahů, přičemž vytvářejí nový typ uspořádání. Jak se realizuje podobný typ narativní
struktury, se pokusíme ilustrovat na konkrétním příkladě Dostojevského románů, jež jsou
vhodné právě pro svou dialogickou strukturu, kterou do hloubky analyzoval Bachtin.
Ostatně, jak dokázal týž autor, dialogická struktura není výlučným atributem románů
Dostojevského, avšak je vlastní románové formě jako takové. Mohli bychom to říci
i obecněji uměleckému textu určitých druhů. Nás však v tomto případě nezajímá princip
dialogičnosti v celé své mnohostrannosti. Máme před sebou mnohem užší úkol – přezkoumání integrace dvou protikladných syžetotvorných principů v narativní formě románu.
V Dostojevského románech lze vyčlenit, jak již badatelé nejednou ukázali, dvě protikladné sféry: oblast každodenního dění a svět ideologických konfliktů.
Sféra první, oblast syžetové dynamiky, se dále rozděluje na sféru všedních událostí
a sféru detektivně-kriminálního syžetu.
Dávno již bylo řečeno, že všední události se u Dostojevského rozvíjejí ve shodě
s „logikou skandálů“, jejímž zákonitým důsledkem se stalo formální vyjádření vztahu mezi
epizodami za pomoci slova „náhle“.18 Pokud budeme dále rozvíjet tento postřeh, můžeme
říci, že všední události následují ve vyprávění Dostojevského jedna za druhou v souladu
s pravidlem nejmenší pravděpodobnosti. Čtenář, který se opírá o vlastní všední zkušenost,
vytváří ve svém vědomí určité očekávatelné možnosti, z nichž některé hodnotí jako zcela
uvěřitelné, jiné jako pouze možné a další jako málo uvěřitelné či zcela neuvěřitelné. Když
se čtenář s takovou událostí setká v románovém textu, uplatňuje na ni přirozeně vlastní
stupnici očekávání (na níž je samozřejmě navrstvená stupnice očekávání podmíněná jeho
literární zkušeností čtenáře uměleckých textů: lze si představit působení podvědomého
očekávání, rozdělujícího nejpravděpodobnější události v životě a v uměleckém textu toho
či jiného typu). To mu umožňuje zkonstruovat nejpravděpodobnější následný článek syžetového vývoje. V textu Dostojevského se to, co čtenář nejméně očekává (tedy věc nejméně
očekávaná jak podle životní zkušenosti, tak podle literárních konstrukcí), ukazuje být pro
autora jedinou možností.
Podívejme se například na kapitoly „Pajdalka“ a „Moudrý had“ z Běsů. Již výchozí
epizoda je vystavěna jako narušení nejpravděpodobnější situace: Stěpan Trofimovič, pozvaný k Varvaře Petrovně na důležitý a tajný rozhovor, k ní přijde, avšak nezastihne nikoho. Zároveň dochází také k jiné zvláštní události: v kostele přistoupí k Varvaře Petrovně
neznámá a zvláštně se chovající dáma (dále se ukáže, že jde o Marii Timofejevnu Lebjadkinovou) a Varvara Petrovna ji navzdory svému zdravému rozumu a podstatě svého charakteru pozve k sobě domů.19 Do dění zasahuje zcela nevysvětlitelně se chovající Líza, která
navzdory všemu přiměje Varvaru Petrovnu, aby ji vzala také s sebou.
Stěpan Trofimovič i autor očekávají pouze Varvaru Petrovnu, avšak slyší hluk mnoha
kroků, což „už skutečně bylo trošku divné“. Je slyšet kroky, jako když „někdo přichází až
prazvláštně rychle“, po čemž následuje zvláštní upozornění, že „takhle nemohla přicházet
Varvara Petrovna“. Právě proto jako první vchází Varvara Petrovna (dívky vchází za ní
„kousíček vzadu a mnohem pomaleji“).20
Následuje zvláštní a skandální chování Marie Timofejevny. Jakmile se tento incident
vyčerpá, objevuje se neočekávaně Praskovja Ivanovna (Lízina matka) a mezi ní a Varvarou
Petrovnou dochází ke scéně zároveň skandální a neočekávané (krotká a zakřiknutá Praskovja Ivanovna se chová agresivně). Scéna končí mdlobami Varvary Petrovny a usmířením.
Posléze se objevuje nová postava – Darja Pavlovna. Rozhovor se však netočí kolem toho,
že se o Darju uchází Stěpan Trofimovič, kvůli čemuž byl Stěpan Trofimovič pozván (na to,
vší pravděpodobnosti navzdory, všichni zapomněli), avšak kolem něčeho zcela jiného –
vzniká nová komplikace: Darja Pavlovna sděluje, že na žádost Nikolaje Vsevolodoviče předala peníze kapitánu Lebjadkinovi, čímž odkrývá existenci jakýchsi tajemných vztahů
mezi lidmi, mezi nimiž by i samotné přátelství bylo neuvěřitelné.
[ 82 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Dále se dozvídáme o příchodu samotného kapitána Lebjadkina, který se navzdory
tvrzení všech přítomných, že „to není člověk, který by směl přijít do společnosti“ 21 a že je
jeho pozvání vyloučené, sám pozve a vstoupí. Varvara Petrovna posílá Lízu pryč z pokoje
(„Zvlášť Líza už tady nemá co pohledávat“22), avšak Líza přirozeně zůstává. Vchází kapitán
Lebjadkin, jehož příchod se na jedné straně stává novým článkem v řetězci nedorozumění,
na straně druhé je neočekávaný pro Lebjadkinovu nedostatečnou ohyzdnost: ten je
slušně, dokonce až švihácky oblečený a střízlivý (při té příležitosti je vzpomenuto Liputinovo vyjádření: „Jsou lidé, pro které se čisté prádlo ani nesluší“ 23; Lebjadkinovo chování je
pro něj neslušné, tedy nedostatečně ohyzdné). Když přítomní zazvoní, aby byl Lebjadkin
vyveden, vcházející sluha místo toho sděluje, že „– Zrovna teď ráčil přijet Nikolaj Vsevolodovič a jde sem, prosím.“24
Poté nepřichází Nikolaj Vsevolodovič (Stavrogin), ale neznámý mladý muž, jenž se
ukazuje být synem Stěpana Trofimoviče. Nato se objevuje Nikolaj Vsevolodovič, ještě stojí
na prahu, když mu Varvara Petrovna pokládá tu nejméně očekávanou otázku: „[...] je to
pravda, že ta ubohá kulhavá žena – tu ji máte, tamhle sedí, jen se na ni podívejte! – je to
pravda, že je ... vaše zákonitá manželka?“25
Nikolaj Vsevolodovič neodpoví nic, uctivě políbí ruku matce a vlídně vyvádí Marii Timofejevnu z pokoje. Za jeho nepřítomnosti Petr Stěpanovič „objasňuje“ v nejlepším smyslu chování Nikolaje Vsevolodoviče. („Neodbytnost, s jakou ten pán spadlý z nebe toužil vykládat cizí historky, byla věru dost prazvláštní a vymykala se běžným způsobům.“26)
Kapitán Lebjadkin terorizovaný Petrem Stěpanovičem s ostudou utíká, nastává naprostá apoteóza Nikolaje Vsevolodoviče. Nyní však přichází Lízin neočekávaný hysterický
výstup. Sotva se ji podaří uklidnit, činí Petr Stěpanovič nečekané odhalení, v jehož důsledku jeho otec s ostudou utíká. Nato, neočekávaně, Šatov, který doposud seděl mlčky
v koutě, uhodí Nikolaje Vsevolodoviče do tváře, Líza padá do mdlob.
Stačí si prohlédnout tento přehled epizod, abychom se přesvědčili o tom, že jejich následnost není podmíněna jakoukoli vnitřní souvislostí. Zcela náhodná, atomární následnost jednotlivých izolovaných dějových shluků je zdůrazněna tím, že celou řadu případů sice je možné předpovědět, avšak v obrácené podobě: epizody následují jedna za
druhou v pořadí nejmenší, nikoli největší pravděpodobnosti.
Neočekávatelné epizody se na úrovních všednodennosti a detektivního příběhu mezi
sebou značně odlišují. Roztříštěnost a náhodnost po sobě jdoucích událostí je v detektivním příběhu pouze zdánlivá. Existuje výhradně pro čtenáře, kterému není známo
tajemství syžetu a který do určité doby považuje nedůležité za podstatné a naopak. Vzhledem k tomu, že by měl být čtenář v této nevědomosti udržován co nejdéle, je před ním
chybnost jeho předpokladů skrývána. Lživému rozvíjení je dodávána nejlogičtější a zvnějšku přesvědčivá podoba. Nepropojenost mezi jednotlivými epizodami v takovémto případě
jen zřídka vystupuje na povrch, aby byl naznačen lživý charakter souvislostí, jež si čtenář
vytváří.
S takovou skrytou logikou kriminálního děje se setkáváme také v Běsech, konkrétně
ve výše citované epizodě. Určitá část událostí se jen zdá být nakupením nesmyslných náhod; odhalení tajných zločinů vnáší do jejich následnosti logiku a organizovanost. To však
nemůžeme říci o celém řetězci epizod v této kapitole: pro větší část z nich zůstává
v platnosti nesmyslné a náhodné seřazení. A nejen to, jestliže v detektivním příběhu nesmyslnost (nesprávnost) lživých souvislostí, jež si vytváří ten, kdo skryté hybatele děje nezná, zůstává do určitého momentu skrytá, v úryvku, jenž nás zajímá (stejně jako v dalších
jemu podobných), nás Dostojevskij předem pečlivě upozorňuje, jako by se obával, že si
čtenář principu výstavby textu nepovšimne („den četných překvapení“, „všecko dopadlo
tak, jak by se nikdo nenadál“ ad.).
Každá z vyčleněných úrovní má svou, jen sobě vlastní syntagmatickou organizaci, což
zaručuje složitost vzájemných vztahů.
Ohledně ideového jádra Dostojevského románů již bylo řečeno, že bezprostředně organizují syžetovou dynamiku textu (B. M. Engelgardt). Ještě podstatnější je poukázání
Bachtina na to, že monologická výstavba – přirozený výsledek lineárního rozvíjení mýtu do
textu-normalizátoru – je v Dostojevského jádrové struktuře románu vyměněna dialogem:
„[...] ideje Dostojevského také vskutku, jakmile vstoupí do jeho polyfonního románu, mění
sám způsob svého bytí [...] osvobozují se od své monologické uzamčenosti a ukončenosti,
veskrze se dialogizují a jako rovný s rovným se účastní velkého dialogu románu [...]“27
[ 83 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Ideologické jádro tak do sebe vstřebává strukturní příznaky periferijních textů. Zároveň probíhá také opačný proces, jehož charakter je jasně patrný na vyobrazení, pro
Dostojevského velmi typickém, vrstvy všednodennosti jako řetězce skandálů a nešvarů.
Mohli bychom se domnívat, že vrstva všedních epizod, protkaná náhodnostmi a narušením všemožných zákonitých očekávání, ztělesňuje u Dostojevského nerozumnost,
„hříšnost“ materiálního světa. Je i není tomu tak, jelikož nepředvídatelnost a dokonce nesmyslnost u Dostojevského není jen rysem skandálu, ale také zázraku. Oba tyto póly, jež
označují konečnou smrt a konečné spasení, nesou společný rys nemotivovanosti a nezákonitosti. Eschatologický moment okamžitého a definitivního rozřešení všech tragických životních protikladů tak nepřichází do života z vnějšku z oblasti idejí, ale nachází
se v životě samém.
Model takového splývání „skandálu“ a „zázraku“, prokazujících svůj společný původ,
představuje hraní karet a ruleta. Na jedné straně ztělesňují ohyzdnou podstatu ohyzdného
života: „Dnes byl směšný, ohavný, absurdní den“ (Dostojevskij, Hráč).28 Na straně druhé se
v ní zrcadlí eschatologický zázrak řešení všech konfliktů. V centru Hráče stojí touha po zázraku. Výhra, to je „[...] něco zázračného. Ačkoliv se to naprosto nevymyká matematickým
zákonům, já to dodnes pokládám za zázrak.“29
Přitom je nejednou zdůrazněno, že nejde o peníze – ale o touhu po okamžitém a konečném spasení. Ne náhodou je s výhrou spojována čistě mytologická představa o vzkříšení, ukončení starého – hříšného – života a počátku zcela nové existence: „Co jsem teď?
Nula. Čím mohu být zítra?30 Zítra mohu vstát z mrtvých a znovu začít žít!“31 A dále: „Znovu
se narodit, vstát z mrtvých.“
V témže smyslu je příznačné Astlejovo tvrzení, že „ruleta je hra především pro Rusy“, 32
a prvotní antiteze německé pozvolnosti a ruského dychtění po okamžité smrti („utrácí jaksi zbůhdarma a nepřístojně“33) či okamžitém spasení, zázraku („zbohatnout rázem, za dvě
hodiny, bez námahy“34).
V tomto smyslu již Hráč předznamenává Raskolnikova svým dychtěním po okamžité
smrti či okamžitému spasení všech. Vždyť i Soněčka přináší Raskolnikovovi zázrak
okamžitého spasení duše.
Jestliže tedy dialogičnost znamená proniknutí mnohotvárnosti života do uspořádávající sféry teorie, proniká zároveň mytologie do oblasti excesu.
Dostojevského romány představují zřetelnou ilustraci toho, co můžeme považovat za
všeobecnou vlastnost narativních uměleckých textů.
***
Viděli jsme, jak se v důsledku lineárního rozvíjení mytologického textu dělí původně jediná postava do párů a skupin. Avšak své místo zde má také opačný proces. Jde o to, že
ztotožnění – již poté, co se v důsledku překladu do lineárního systému vyčlenily kategorie
začátku a konce, – těchto pojmů s biologickými hranicemi lidské existence je jevem
mladším. V eschatologické legendě a textech k ní izomorfních může segmentace lidské
existence na nepřetržité útržky probíhat pro dnešní vnímání zcela neočekávaným způsobem. Kupříkladu izomorfismus pohřbívání (snězení) a početí, narození a znovuzrození
může vést k tomu, že vyprávění o hrdinově osudu začíná jeho smrtí, narození-znovuzrození pak připadá na střední část příběhu. Úplný eschatologický cyklus – hrdinova existence (zpravidla nezačíná narozením), jeho stárnutí, zkáza (upadnutí do hříchu nesprávného
chování) či původní defekt (hrdina je například mrzák, hlupák, nemocný), poté smrt,
znovuzrození a nová, již ideální existence (zpravidla nekončí smrtí, ale apoteózou) – vnímáme jako vyprávění o jediné postavě. To, že se v polovině vyprávění objevuje smrt, změna jména, úplná změna charakteru, diametrální přehodnocení chování (krajní hříšník se
stává stejně krajním světcem), nás nenutí zde vidět vyprávění o dvou hrdinech, jak by to
bylo vlastní současnému vypravěči.
Jako příklad nám poslouží známý příběh ze Skutků apoštolských. Vyprávění o SauloviPavlovi nezačíná narozením hrdiny, ale zmínkou o jeho účasti při potrestání prvního mučedníka Štěpána. Dále se říká, že „nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně“, že byl horlivým pronásledovatelem křesťanů. Na cestě do Damašku „zazářilo kolem něho náhle
světlo z nebe“. Uslyšel hlas z výšin, ztratil zrak a pak, když zázrakem prozřel, stal se Hospodinovým „nástrojem, který jsem si zvolil“ (Sk 9,1.3.15) a začal si říkal Pavel.
[ 84 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Toto vyprávění je v nejvyšší míře pozoruhodné jako ideální realizace schématu: narození a smrt nerámují hrdinův příběh, ale jsou umístěny do jeho středu, jelikož událost na
damašské cestě pochopitelně je smrtí, a přerod, jenž po ní následuje, je narozením. Ani
změna jména není náhodná. Na koncích vyprávění takové hranice nenacházíme: vyprávění
nezačíná narozením a nekončí smrtí. Neméně zajímavá je i druhá skutečnost: z hlediska
takových kritérií, jako jsou „jednota děje“ epochy klasicismu a „logika charakteru“ realistickém textu, nemáme žádný důvod ztotožňovat Saula a Pavla do jedné postavy. Ve zmíněném textu to však nejsou dvě po sobě existující postavy, ale jedna.
Takové schéma výstavby charakteru pod vlivem mytologicko-legendární tradice proniká také do pozdějších literárních děl, stává se jazykem, jímž jsou realizovány texty
o „prozření“ či nečekané proměně hrdinovy podstaty. Jako například kouzelné pohádky,
v nichž se z hlupáka stává král (putování do lesa, k čarodějnici, zaříkávadlo: „Horo, horo,
otevři se pro člověka poctivýho a dej mu kus bohatství svýho“ a další, jež ve svém základu
samozřejmě znamenají smrt a vzkříšení). S přímým přenesením takového schématu do
pozdějších děl se setkáváme ve vyprávěních o velkých hříšnících, ze kterých se stali světci
(Ondřej Krétský, papež Řehoř);35 jasným příkladem je také Někrasovův „Vlas“.
V úvodu básně je hrdina velkým hříšníkem: „Říká se, že velkým hříšníkem / Byl dříve.
Že / Boha neznal; bitím / Svou ženu do hrobu dohnal; / Zbojníky a / Lupiče koní ukrýval.
[...]“ Následuje nemoc. Výmluvný obraz pekla dokládá skutečnost, že v daném případě se
nemoc z funkčního hlediska rovná smrti: „Říká se, že vidiny / Měl, když blouznil: / Viděl
konec světa, / Viděl hříšníky v pekle: / Mučí je raraši hbití, / Lituje neposedná
čarodějnice, / Etiopané černí / S očima jako uhlíky. [...]“ Návrat do života s sebou přináší
hrdinův úplný přerod: „Rozdal Vlas své jmění / Zůstal bosý a nahý [...] / Plný neutišitelného
žalu, / Snědý, vysoký a rovný, / Chodí pomalu / Vesnicemi, městy.“36
Kritický a smrti se rovnající rys momentu přerodu je začasté zdůrazňován tím, že hrdina získává dvojníka (podstatu dvojníka jako rozdvojené jedné postavy jsme již zmiňovali),
který vzkříšením (omlazením) neprochází a umírá. Takovéto epizody nalezneme v mnoha
textech – od mýtu o Médei (kouzelné omlazení berana při roztrhání a smrt krále Pélia při
obdobné proceduře) až po závěr Jeršovova Koníka hrbáčka:
Kůň ocasem zatočil,
hubu v kotlích omočil [...]
Všichni do křiku se dali:
„To jsme sluchem neslýchali,
takhle zkrásnět za chvíli!“
Car už stojí v košili,
svleče ji – a hop do mlíčka:
uvařil se jako štička!37 38
Schéma „úpadek – znovuzrození“ je široce zastoupeno také v nové literatuře. Organizuje například řadu Puškinových lyrických básní, mezi jinými také „Znovuzrození“.
Připomeňme známé verše Michaleviče ze Šlechtického hnízda:
Já v nové city jsem se pohroužil
a znovu dítětem se stal,
vše spálil jsem, čemu jsem oddán byl,
klaně se všemu, co jsem spaloval.39
Před námi vyvstává postava, která je složena ze dvou přímo protikladných částí, přičemž přechod od jedné z nich do druhé se chápe jako obrození. Dětství nepřináleží začátku, nýbrž prostředku časového vývoje postavy („a znovu dítětem se stal“). Podle téhož
schématu je vystavěno také Tolstého Vzkříšení. Při vší rozdílnosti konkrétně-historických
idejí, přenášených pomocí daného syžetového mechanismu, již samo opakování takových
názvů, jakými jsou „Znovuzrození“, Vzkříšení, nemůže být náhodné.
To, že se na schéma eschatologické legendy navrstvuje existenční ztotožnění literární
postavy a člověka, umožnilo vymodelovat vnitřní svět člověka podle vzoru makrokosmu,
a jednoho člověka interpretovat jako konfliktně organizovaný kolektiv.
***
[ 85 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Syžet představuje mocný prostředek pro porozumění životu. Jen díky tomu, že vznikly
narativní formy umění, se člověk naučil rozlišovat syžetový aspekt reality, a tedy rozčleňovat jednolitý tok událostí do jistých diskrétních jednotek, spojovat je s jakýmisi významy (tedy je sémanticky vykládat) a organizovat je do uspořádaných řetězců (interpretovat je syntagmaticky). Vyčlenění událostí – nespojitých jednotek syžetu – a jejich obdaření určitým smyslem na straně jedné a také určitým časovým, příčinně-následkovým či
jakýmkoli jiným řádem na straně druhé vytváří podstatu syžetu.
Čím více chování člověka nabývá rysů svobody, volnosti ve vztahu k automatismu
genetických programů, tím důležitější je pro něj sestavování syžetů událostí a chování.
Avšak pro sestavení podobných schémat a modelů je třeba ovládat určitý jazyk. Tuto roli
také plní původní jazyk uměleckého syžetu, který se v průběhu času neustále komplikuje,
stále více se vzdaluje od těch elementárních schémat, jimž jsme se v této stati věnovali.
Tak jako každý jiný jazyk, i jazyk syžetu, chce-li předávat a modelovat určitý obsah, musí
být od tohoto obsahu oddělen. Modely ustanovené v archaických dobách jsou odděleny od
konkrétních komunikátů, ale i přesto mohou posloužit jako materiál k jejich textové výstavbě. Přitom nesmíme opomenout, že v umění si jazyk a text neustále prostřídávají svá
místa i funkce.
A tak poněvadž člověk vytvářel syžetové texty, naučil se rozlišovat syžety v životě
a svůj život pro sebe takto interpretovat.
Přeložila Tereza Javornická.
Tato studie je kapitolou z knihy Vnutri mysljaščich mirov
(Moskva: Jazyki russkoj kuľtury, 1996, s. 206–238).
Poznámky:
1 Soslan (Sozyryko) „[...] na svém koni se vrací ze země mrtvých, kam se jezdil radit se svou první
ženou, nebožkou“ (Georges Dumézil, Osetinskij epos i mifologija, Moskva, Nauka 1976, s. 103).
2 Carlo Ginzburg, Les batailles nocturnes. Sorcellerie et rituels agraires aux XVI et XVII siècles,
Paris, Flammarion 1984.
3 Alexandr Blok, Sobranije sočiněnij, sv. III, Moskva – Leningrad, Gosudarstvennoje izdateľstvo
chudožestvennoj literatury 1960–1963, s. 37. Česky: Týž, Lampy navečer, přel. Vojtěch Jestřáb,
Praha, Československý spisovatel 1971, s. 52.
4 [Nedokončený románový cyklus Maxima Gorkého.]
5 Viz Olga Michajlovna Frejdenbergova, Poetika sjužeta i žanra, Moskva, Labirint 1997.
6 William Shakespeare, Jak se vám líbí, přel. E. A. Saudek, Praha, Umění lidu 1951, s. 149–150.
7 Tamtéž, s. 126.
8 Viz Sergej Jurjevič Nekljudov, „K voprosu o svjazi prostranstvenno-vremennych otnošenij s sjužetnoj strukturoj v russkoj bylině“, in: Tezisy dokladov vo vtoroj letněj škole po vtoričnym modělirujušim sistěmam, Tartu 1966; viz také Jurij Michajlovič Lotman, Struktura chudožestvennogo
teksta, Moskva, Iskusstvo 1970, s. 280–289.
9 Viz Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov – Vladimir Nikolajevič Toporov, Slavjanskie jazykovyje modělirujušije semiotičeskije sistěmy: Drevnij period, Moskva, Nauka 1965.
10 Narození Tristana po otcově smrti je stejným rozdvojením v čase jako Isolda Zlatovlasá a Isolda Běloruká v synchronním prostoru.
11 [Schima: v pravoslaví se tak nazývá nejvyšší stupeň mnišství, který je spojen s dalšími,
přísnějšími sliby sebezáporu, či sebezřeknutí se. Přijetí schimy se v ruské církvi dělí na dva
stupně: oblečení do malé schimy (zasnoubení se mnišství) a oblečení velké schimy (tj. plnost
mnišství). Velkou schimu přijímají ruští mniši většinou až ve stáří, nezřídka až těsně před smrtí.
Hlavní součástí obřadu, jímž je přijímán adept mnišství, je postřižení.]
12 Naděžda Petrovna Dyrenkovová, „Polučenije šamanskogo dara po vozzrenijam tureckich plemen“, in: Sbornik Muzeja antropologii i etnografii imeni Petra Velikogo AN SSSR, sv. IX., SantkPeterburg, Nauka 1930.
13 Vladimir Jakovlevič Propp, Istoričeskije korni bolševnoj skazki, Leningrad, Izdatel'stvo
Leningradskogo universiteta 1986, s. 95.
14 Tamtéž, s. 94.
[ 86 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
15 Srov. s Knihou Izaijášovou ve Starém Zákoně; dále též K. S. Kaštaljeva, „Podražanija Koranu“
Puškina i ich Pervoistočnik. Zapisky kollegii vostokovedov při Aziatskom muzee Akademii nauk
SSSR., sv. V., Leningrad 1930; N. I. Čerňajev, „Prorok“ Puškina v svjazi s jego že „Podražanijami
Koranu“, Moskva 1898.
16 V Moraviově románu je znakem vědomé orientace na mýtus druh smrti, který si volí mladík
toužící po sebezničení: ve svých myšlenkách se nezabývá sebevraždou – v jeho vědomí vzniká
obraz trhání na kusy a sežrání jeho těla divokou zvěří. V románu je tato skutečnost psychologicky podmíněna příběhy, jež mladík slyšel jako dítě a jež vypráví o zabitém muži – dle Chlapcových představ – zakopaném u zvěřince, a knihami o křesťanských mučednících ad.; avšak bez
jakýchkoli problémů zde rozpoznáváme jeden z univerzálních mytických motivů smrti (roztrhání
– sežrání). Srov.: „[...] roztrhání lidského těla hraje nemalou roli v mnoha náboženstvích a mýtech, hraje tedy velkou roli také v pohádce.“ (Vladimir Jakovlevič Propp, Istoričeskije korni
bolševnoj skazki, s. 95) Etnografie nám poskytuje četný materiál o tom, jak po roztrhání na kusy
následuje zakopávání do země (a přitom také pohřbívání a zasetí pole – viz známá balada Roberta Burnse „Jan Ječmínek“, v níž mučení, zakopání do země a vaření v kotli předchází znovuzrození a v níž vzniká třívrstevná syžetová struktura: archaicko-mytologická vrstva, pohádková vrstva – válka „tří králů proti Janovi“, a třetí vrstva, která ztělesňuje poezii zemědělské práce – zasévání pole či pojídání). Obě jsou izomorfní zrození, zákonitě za nimi následuje vegatační růst čili
vyvrhnutí, jež představuje nové a dokonalejší zrození. Eliade uvádí africký mýtus o obru Ngakolovi, který žral a vyvrhával lidi. Tento mýtus tvoří u odpovídajících kmenů základ iniciačního obřadu. Zajímavé je, že u Moravii má hrdinovo odloučení od života a světa dětství, rodičů a majetku
podobu trhání peněz na kusy a zakopávání útržků do země (této oběti předchází zjištění, že za
zobrazením madony v ložnici rodičů, obrazem, před nímž se chlapec musel celé roky modlit, je
skrytý sejf plný kreditních karet). A tak se zcela archaický syžet svržení starého božstva, jeho trhání na kusy a osévání země kousky jeho těla, za nimiž následuje obnovení jak boha, tak
člověka, tento počátek „nového života“, stává jazykem, ve kterém spisovatel vypráví o výsostně
současných konfliktech.
17 Fjodor Ivanovič Ťutčev, Lirika, sv. I., Moskva, Nauka 1965, s. 199.
18 Alexandr Leonidovič Slonimskij, „‚Vdrug‘ u Dostojevskogo“, Kniga i revoljucija 1922, č. 8.
19 Dostojevského hrdinové vůbec systematicky činí věci, jež nezapadají do určených konstant
jejich charakterů a jsou „zvláštní“, nemotivované.
20 Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Běsi, přel. Taťjana Hašková a Jaroslav Hulák, Praha, Rozmluvy
2008, s. 147.
21 Tamtéž, s. 163.
22 Tamtéž, s. 164.
23 Tamtéž, s. 165.
24 Tamtéž, s. 172.
25 Tamtéž, s. 176.
26 Tamtéž, s. 179.
27 Michail Michajlovič Bachtin, Dostojevskij umělec: k poetice prózy, přel. Jiří Honzík, Praha, Československý spisovatel 1971, s. 125.
28 Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Hráč a jiné prózy, přel. Ruda Havránková, Praha, SNKLU 1964,
s. 269.
29 Tamtéž, s. 353.
30 Zjevná perifráze slov abbé Sieyèse „Co je třetí stav? – Všechno! Čím byl dosud v politice? – Ničím! Co chce? – Stát se něčím!“ dodává touze po zázraku nový odstín – možnost politického výkladu, což předjímá Raskolnikova.
31 Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Hráč a jiné prózy, s. 377.
32 Tamtéž, s. 384.
33 Tamtéž, s. 272.
34 Tamtéž.
35 Nikolaj Kallinikovič Gudzij, „K istoriji legendy o pape Grigorii“, in: Izvestija Otdelenija
russkogo jazyka i slovesnosti Imperatorskoj Akademii Nauk., sv. XIX., kn. 4, 1914, s. 247–256;
Týž: „K legendam ob Iude-predatele i Andreje Kritskom“, Russkij filosofičeskij věstnik, sv. LXXIII,
1915, s. 11, 18.
36 Nikolaj Alexejevič Někrasov, Polnoje sobranije sočiněnij i pisem, sv. I., Leningrad, Nauka
1981–1985, s. 152–154.
37 Viz u Afanasjeva příběhy o neúspěšném léčení.
[ 87 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
38 Petr Pavlovič Jeršov, Koník Hrbáček, přebásnil František Hrubín, Praha, SNDK 1956,
s. 106–108.
39 Ivan Sergejevič Turgeněv, Šlechtické hnízdo, přel. Kamila Značkovská, Praha, Melantrich
1933, s. 83.
[ 88 ]
Narativ a skutečnost:
kontinualistická perspektiva
David Carr
Jaký je vztah mezi narativem a událostmi, které zachycuje? To je jedna z otázek, jež si
klade řada účastníků živé interdisciplinární debaty o narativu v posledních letech.
Tato debata se týká – v širokém smyslu toho slova – pravdivosti narativních podání.
Tradiční narativní historická díla prohlašují, že se z nich dozvídáme, co se vskutku stalo.
Fikční narativy zachycují události, které se přirozeně ze své podstaty nikdy nestaly, ale
často se o nich říká, že jsou pravděpodobné; jinými slovy, pojednávají o tom, jak se určité
události mohly udát, kdyby k nim bylo opravdu došlo. Některá historická díla mohou být
nepřesná a některé příběhy invraisemblable, avšak v úspěšném dosažení jejich cíle takovým narativům teoreticky vzato nic nebrání. Některé typické případy vlastně pokládáme v tomto směru za mimořádné úspěšné.
Proti tomuto běžnému názoru však v poslední době povstala silná koalice filozofů, literárních teoretiků a historiků, kteří ho označují za mylný a naivní. Skutečné události zkrátka nedrží pohromadě ve formě narativu a pokud je takto traktujeme, pak se životu
vzdalujeme. Nikoli tedy jen kvůli nedostatku dokladů či pravděpodobnosti, nýbrž z podstaty samotné své formy nám jakékoli narativní podání předkládá zkreslený obraz událostí,
jež zachycuje. Pro literární teorii z toho mimo jiné vyplývá pojetí narativní fikce, které vyzdvihuje její autonomii a nezávislost na reálném světě. Pro teorii historie z toho vyplývá
například skepse ve vztahu k narativním historickým dílům.
Chystám se proti této koalici vystoupit a argumentovat ani ne tak ve prospěch běžného pohledu, jako spíše ve prospěch hlubší a zajímavější skutečnosti, která se podle mého
soudu skrývá v jeho základech. Narativ nepředstavuje pouze potenciálně úspěšný způsob
zachycení událostí; jeho struktura tvoří nedílnou součást samotných událostí. Narativní
podání v žádném případě nevede k formálnímu zkreslení vyprávěných událostí, ale jedná
se naopak o rozšíření jednoho z jejich primárních rysů. Zatímco ostatní hovoří o radikálnímu předělu mezi narativem a skutečností, já hodlám prokázat nejen jejich kontinuitu, nýbrž také jejich formální podobnost.
Podívejme se nejprve v krátkosti na teorii diskontinuity, než předložíme argumenty
proti ní.
I
Lze očekávat, že v oblasti teorie historie budou tuto pozici zastávat autoři – počínaje
pozitivisty a konče historiky ze školy Annales –, kteří jsou přesvědčeni, že narativní historie vždy obsahovala fikční prvky a ty je nyní nutno vymýtit pomocí nové historie vědecké.
Tato skepse ve vztahu k narativní historii se paradoxně zrodila mezi mysliteli, kteří narativní historii zahrnují zájmem, jaký bývá vyhrazen předmětům obdivu a lásky. Vezměme si
například dílo Louise Minka. Přestože hovoří o narativu jako o „způsobu rozumění“ a jako
o „kognitivním nástroji“ a zpočátku podle všeho hájí narativní historii proti redukcionistům typu C. G. Hempela, nakonec dospívá k podobnému závěru, totiž že samotná její forma brání tradiční historii v naplnění jejích epistemických aspirací. Narativní struktura –
[ 89 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
zejména zakončení1 a konfigurace, které událostní sekvenci vtiskuje začátek, střed a konec příběhu – je struktura odvozená z aktu vyprávění příběhu, nikoli ze samotných událostí. Výraz „narativní historie“ je v podstatě oxymóron: „[a]ko historická si nárokuje
reprezentovať prostredníctvom formy časť skutočnej zložitosti minulosti, ale ako narácia
je produkt imaginatívnej konštrukcie, ktorá svoj nárok na pravdu nemôže obhajovať
prostredníctvom žiadneho akceptovateľného zdôvodnenia alebo potvrdenia.“2 „Příběhy
nežijeme, ale vyprávíme,“ tvrdí Mink. „V životě neexistují žádné začátky, středy nebo konce. […] přenášíme vlastnosti narativu z umění do života.“3
Jestliže Mink dospívá k takovému skeptickému závěru pouze neochotně, Hayden White se ho směle chápe. Stejně jako Mink klade otázku po schopnosti narativu reprezentovat. Když zkoumá „hodnot[u] narativity při reprezentaci reality“, podle všeho jednoznačně soudí, že je v tomto směru nulová. „Jaké přání naplníme, jakou touhu uspokojíme,“
táže se White, „budeme-li věřit, že reálné události lze adekvátně zachytit, jestliže
evidentně vykazují formální koherenci příběhu?“4 „Copak se svět vážně naší zkušenosti
předkládá ve formě dobře vystavěných příběhů […]? Nebo je nám k dispozici spíše v podobě, kterou naznačují anály a kroniky, buďto jako pouhá sekvence bez začátku a konce
nebo jako sekvence začátků, které pouze končí, avšak nikdy se neuzavírají?“ Podle Whitea
je odpověď nabíledni: „Myšlenka, že se sekvence reálných událostí vyznačují formálními
vlastnostmi příběhů, které vyprávíme o událostech imaginárních, může mít svůj původ
pouze v přáních, fantaziích a snech.“ Právě anály a kroniky představují „modely toho, jakým způsobem se skutečnost předkládá našemu vnímání“.5
K tomuto skeptickému postoji zčásti vede Minka s Whitem jejich sdílené přesvědčení
o spřízněnosti historických a fikčních narativů; a podíváme-li se na některé z nejvlivnějších studií o literárním narativu vzniklých v posledních letech, nalezneme obdobný
pohled na vztah mezi narativem a realitou. Sdílejí ho stejnou měrou strukturalisté i nestrukturalisté. Frank Kermode ho ve své vlivné studii Smysl konců formuloval takto: „[P]ři
,osmyslňování‘ světa […] pociťujeme potřebu […] zažívat onen soulad začátku, prostředku
a konce, který je podstatou našich vysvětlujících fikcí.“6 Takové fikce však, pokračuje Kermode, „poklesnou“ v „mýtus“ pokaždé, kdy jim skutečně věříme anebo když připisujeme
jejich narativní vlastnosti realitě, tedy „kdykoli přestanou být vědomě vnímány jako fiktivní“.7 Ve svém nedávném, velmi užitečném přehledu strukturalistických teorií narativu
hovoří Seymour Chatman rovněž o struktuře začátku, středu a konce, přičemž trvá na
tom, že tato struktura se hodí spíše „pro narativ, tj. vyprávěné události příběhu, než pro
[…] samotné jednání, prostě proto, že podobné termíny nedávají ve skutečném světě smysl“.8 V tom se shoduje se svým učitelem Rolandem Barthesem, který ve slavném úvodu do
strukturální analýzy narativu prohlašuje, že „umění nezná šum“. Jinak řečeno, v příběhu
tvoří všechno součást struktury, zatímco nepodstatné detaily podléhají eliminaci; tím se
příběh liší od „života“, který tvoří samé „neprůhledné komunikace“ (communications
brouillées).9 Barthes si tedy stejně jako Mink klade starou otázku ohledně vztahu mezi
„uměním“ a „životem“ a dospívá k témuž závěru: umění není ze své podstaty schopno
reprezentovat život.
Ve své nedávno vydané knize Čas a vyprávění spojuje Paul Ricœur dohromady teorii
historie s literární teorií a vytváří komplexní koncepci narativu, která od rozdílu mezi historií a fikcí záměrně odhlíží. Stejně jako u Whitea hraje u Ricœura zásadní roli problém
reprezentace: klíčový pojem jeho pojednání představuje pojem mimésis odvozený z Aristotelovy Poetiky.
Protože tento pojem spíše zachovává, než odmítá, působí Ricœurova teorie zprvu
dojmem, jako by byla v rozporu s tím, jaký důraz na diskontinuitu mezi narativem a „realitou“ kladou ostatní teorie. Jakmile však Ricœur přikročí k podrobnějšímu rozvedení své
celkové teorie mimetického vztahu, ukazuje se, že má k Minkovi, Whiteovi a strukturalistům blíže, než se původně zdálo. Nejde tak daleko, aby společně s nimi prohlásil, že realita
je čistě sekvenční, ale spíše se domnívá, že se v ní setkáváme s „před-narativní strukturou“ prvků, jež se nabízejí pro narativní konfiguraci.10
Tato prefigurace však sama o sobě nemá charakter narativní struktury a nezachrání
nás od toho, co Ricœur zřejmě pokládá za jakousi přirozenou neuspořádanost vlastní zkušenosti času, která je sama „nejasn[á], beztvar[á] a vposled i něm[á]“.11 Na základě rozboru Augustinových Vyznání dospívá k závěru, že zkušenost času se v zásadě vyznačuje „neshodou“. Narativní literatura vnáší do této „aporie“ shodu pomocí konstruování osnovy.12
Narativ představuje „syntézu nestejnorodého“, v níž jsou disparátní složky lidského světa
[ 90 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
– „jednající postavy, cíle, prostředky, vzájemné působení, okolnosti, nezamýšlené důsledky atd.“13 – svedeny dohromady a harmonizovány. Podobně jako metafora, jíž Ricœur
rovněž věnoval významnou studii, představuje narativ „sémantickou inovaci“, v níž
prostřednictvím jazyka vnášíme do světa něco nového.14 Namísto deskripce světa nabízí
jeho redeskripci. Metafora, praví Ricœur, znamená schopnost „vidět jako“.15 Narativ nás
uvádí do „říše ‚jakoby‘“.16
Vposledku je tedy pro Ricœura narativní struktura stejně vzdálená od „reality“ jako pro
ostatní citované autory. Ricœur opakuje názor Minkův, Whiteův a dalších, když říká: „. Ideje počátku, středu a konce nepocházejí ze zkušenosti: necharakterizují skutečné jednání,
nýbrž jsou výsledkem uspořádání básně.“17 Jestliže narativy mají za úkol vnášet do světa
něco nového a jestliže do něj vnášejí syntézu nestejnorodého, pak pravděpodobně vtiskují
reálným událostem formu, kterou tyto události jinak nemají. Příběh redeskribuje svět; jinými slovy, deskribuje ho tak, jako by byl něčím, čím pravděpodobně ve skutečnosti
není.18
Tento krátký přehled významných teorií narativu z posledních let ukazuje nejen to, že
se na narativní strukturu pohlíží čistě jako na vlastnost literárních a historických textů, ale
také to, že je považována pouze za součást takových textů. Různé přístupy k problému
reprezentace kladou příběhy či historická díla do oblasti, jež se zásadně liší od světa, který
údajně zachycují. Ricœur to hodnotí poměrně příznivě a pozitivně. Podle něj fikční a historické narativy rozšiřují realitu a rozvíjejí naše sebepojetí a představu o tom, co je možné.
Mimésis realitu nenapodobuje, ale vytváří. Naproti tomu Hayden White zastává pesimističtější, skeptičtější názor – spolu s Barthesem a poststrukturalisty, jako jsou Foucault
a Deleuze. Narativ nám nejen že nabízí útěchu a únik anebo nás odvádí od reality, v nejhorším případě může jít dokonce o opiát – zvenčí vnucené zkreslení, jež slouží jako nástroj
moci a manipulace. V obou případech narativ představuje kulturní, literární artefakt, který
není v souladu s realitou.19
Někteří autoři se na věc dívají jinak, jako například literární vědkyně Barbara Hardyová, historik Peter Munz a filozof Frederick Olafson.20 Alasdair MacIntyre předkládá
v knize Ztráta ctnosti velmi odlišný názor a já se jím budu dále v textu podrobněji zabývat.
Je nicméně zřejmé, že tzv. teorii diskontinuity podporují někteří z nejvýznamnějších lidí,
kteří píší o historickém a fikčním narativu. Nyní bych se rád pokusil ukázat, proč je podle
mého názoru tato teorie mylná.
II
Vytýkám jí v první řadě to, že je založena na vážné nejasnosti. Co narativ podle teorie
diskontinuity vlastně zkresluje? Setkáváme se zde například s termínem „realita“. Co se
jím však myslí? Někdy se zdá, že „reálný“ svět musí být svět fyzický, který je údajně nahodilý a chaotický anebo naopak striktně uspořádaný na kauzálním základě; ale v každém
případě je prý zcela netečný k lidským zájmům. Věci se zkrátka odehrávají v podobě sekvence prosté jakéhokoli významu, tak jako tikání hodin, o němž se zmiňuje Frank Kermode. Pokud se nás někdo zeptá, co toto tikání vyjadřuje, „shodneme se na tik-tak. Touto
fikcí je polidšťujeme. […] Samozřejmě jsme to my, kdo dodává fikční rozdíl mezi dvěma
zvuky; tik je naše slovo pro fyzický začátek, tak naše slovo pro konec.“21
Tento vtipný příklad nicméně celý problém pouze zamlžuje, neboť příběhy a historická
díla nezachycují primárně fyzickou, nýbrž lidskou realitu, včetně samotného procesu „polidšťování“ fyzických událostí, a ve vztahu k ní je také nutno narativ poměřovat, máme-li
posoudit platnost teorie diskontinuity. Lze o lidské realitě prohlásit, že jde o pouhou sekvenci, řadu událostí, jak podle všeho naznačuje White? Zde by bylo záhodno připomenout,
nač v souvislosti s naší zkušeností plynutí času upozornili filozofové. Podle Husserla zahrnuje i ta nejpasivnější zkušenost nejen retenci přiměřené minulosti, nýbrž také tichou
anticipaci nebo, jak on sám říká, protenci budoucnosti. Neříká jen to, že jsme schopni
plánovat a pamatovat si. Husserlovo tvrzení je konceptuální tvrzení, podle nějž ani nemůžeme věci zakoušet jako něco probíhajícího a přítomného, pokud je nezakoušíme na pozadí toho, co jim předchází, a toho, co čekáme, že po nich bude následovat.22 Samotná naše
schopnost zkušenosti, uvědomění si toho, co jest – „reality, jak se předkládá naší zkušenosti“, abych užil slova Haydena Whitea – zahrnuje budoucnost i minulost.
Husserlova analýza zkušenosti času představuje v tomto směru protějšek MerleauPontyho kritiky pojmu vjem v klasickém empirismu a jeho názoru, že schéma figura – pozadí je základním schématem prostorové percepce.23 Merleau-Ponty vychází z gestaltis[ 91 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
mu, který zase čerpá z Husserla. Ony údajně bodové a diskrétní jednotky vnímání24 je
nutno uchopit jako konfiguraci, aby je vůbec bylo možno zakoušet. Merleau-Ponty na závěr prohlašuje, že vjemy25 nejsou v žádném případě základními jednotkami zkušenosti,
nýbrž vysoce abstraktními výsledky analýzy. Na základě Husserlova rozboru zkušenosti
času musíme totéž říci o představě „pouhé“ nebo „čisté“ sekvence izolovaných událostí.
Ukazuje se, že právě tohle je fikce, v tomto případě teoretická fikce: možná si ji dokážeme
představit, ale z hlediska naší zkušenosti není reálná. Události, jak se s nimi setkáváme,
byť nejsme téměř vůbec aktivní, jsou nabité významem, který čerpají z našich retencí
a protencí.
Platí-li to o naší nejpasivnější zkušenosti, platí to tím spíše i o našich aktivních životech, v nichž jsme schopni zcela explicitně uvážit minulou zkušenost, představit si budoucnost a vnímat přítomnost jako přechod mezi nimi. Cokoli, s čím se v rámci naší zkušenosti setkáme, funguje jako nástroj nebo překážka našich plánů, očekávání a nadějí. Ať
už je „život“ cokoli, rozhodně se nejedná o sekvenci izolovaných událostí prostou jakékoli
struktury.
Dalo by se namítnout, že struktura neznamená nutně strukturu narativní. Copak ale
neexistuje žádná příbuznost mezi akční strukturou prostředku26 a cíle a narativní strukturou počátku, konce a závěru? Když jednáme,27 ocitáme se vždycky uprostřed něčeho, v zajetí napínavé nahodilosti, jež by měla být rozřešena při uskutečnění našeho plánu. Ovšem,
narativ sjednocuje řadu akcí do podoby osnovy. Avšak výsledný celek je i tak často koncipován jako akce širšího rozsahu: dospívání, milostné vzplanutí, vyřešení vraždy. Akční
struktura, ať už více či méně rozsáhlá, je umění a životu společná.
Co tedy vlastně mají stoupenci teorie diskontinuity na mysli, když říkají, že v životě neexistují žádné začátky, středy a konce? Nejde jen o to, že zapomínají na smrt, jak poznamenává MacIntyre,28 a vlastně i na narození. Zapomínají také na všechna ostatní méně
definitivní, avšak přesto významná zakončení a struktury, které se na cestě mezi těmito
dvěma body vyskytují. Chtěli by snad tvrdit, že okamžik, kdy je například zahájena nějaká
akce nepředstavuje skutečný začátek čistě proto, že mu předcházely jiné okamžiky a že
po uskutečnění této akce čas (a život) plyne dál a dochází k jiným věcem? Snad takovou
situaci stavějí do protikladu k absolutnímu začátku a konci v románu, který začíná na
stránce jedna a končí na poslední stránce slovem „KONEC“. Podstatný je zde však nepochybně vzájemný vztah zachycených událostí, nikoli příběh jako sekvence vět či promluv.
Tvrdím, že akční struktura prostředku a cíle vykazuje některé rysy struktury začátku, středu a konce, jež podle teorie diskontinuity v reálném životě neexistuje.
Životní události tak rozhodně nepředstavují pouhou sekvenci; tvoří spíše komplexní
strukturu časových konfigurací, které jsou navzájem propojeny a které jsou definovány
a zvýznamňovány zevnitř samotného jednání. Akční struktura samozřejmě nemusí být
přesná. Věci neprobíhají vždy přesně podle plánu, to však jen dodává životu prvek stejné
nahodilosti a stejného napětí, jaké nacházíme v příbězích. Sotva tím lze ovšem ospravedlnit názor, že běžné jednání tvoří chaotická změť vzájemně nesouvisejících složek.
Teorii diskontinuity lze ovšem formulovat jinak, a sice takovým způsobem, aby nezahrnovala nepravděpodobné tvrzení, podle nějž lidské události postrádají jakoukoli časovou strukturu. Příběh nepředstavuje jen časově organizovanou sekvenci událostí – byť
by měla strukturu začátku, středu a konce. K našemu pojetí příběhu nepatří pouze sled
událostí, ale také vypravěč a publikum, jemuž se příběh vypráví. Mohli bychom se snad domnívat, že to událostem zachyceným v příběhu propůjčuje druh organizace, který je událostem v rámci běžného jednání z podstaty odepřen.
Tento názor podle všeho potvrzují tři vlastnosti narativu. Za prvé, z dobrého příběhu je
– abych použil Barthesovu metaforu – vynechán všechen nepodstatný hluk a šum. Čili: my,
čtenáři, se od vypravěče dozvídáme pouze to, co je nezbytné pro „rozvoj osnovy“. Veškeré
události a akce, jichž se postavy účastní, jsou podrobeny výběru a do příběhu se dostane
jen jejich malá část. V životě naproti tomu zůstane všechno; všechen šum je ponechán na
místě.
Tento první bod vede k druhému. Výběr připadá v úvahu, protože vypravěč zná osnovu
tak, jak ji ani čtenáři, ani postavy neznají (nebo znát nemohou). Tato znalost nabízí princip
pro vyloučení nepodstatného. Narativní hlas, jak píše Hayden White, 29 je hlasem autority,
zejména ve vztahu ke čtenáři nebo posluchači, kteří se nacházejí v pozici dobrovolného
poddanství, pokud jde o to, co bude prozrazeno a kdy. Stejný význam má i skutečnost, že
narativní hlas je – alespoň potenciálně – hlasem ironickým, neboť vypravěč zná skutečné
[ 92 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
i zamýšlené důsledky jednání postav. Tuto ironii tudíž ztělesňuje především vztah mezi vypravěčem a postavou; vztahuje se však také na publikum, jehož očekávání, stejně jako
očekávání postav, mohou být nepříjemně zklamána.
Ironický postoj vypravěče lze (a to je třetí bod) chápat jako důsledek jeho časového postavení vzhledem k událostem příběhu. Podle konvence se jedná o pozici ex post, o časový
odstup, který je společný historikům a (obvykle i) vypravěčům fikčních příběhů. Jak
podotýká Arthur Danto, tato pozice umožňuje popis událostí, který se odvozuje z jejich
vztahu k událostem pozdějším, a je tedy pro účastníky samotných těchto událostí zhusta
nedosažitelný.30 Takovou pozici po událostech příběhu lze docela dobře vnímat jako – jak
to s oblibou označuje Mink – pozici mimo události nebo nad nimi, z níž lze všechny obsáhnout jediným pohledem a rozeznat jejich vzájemné vztahy.31 Tato zdánlivá svoboda od časových omezení nebo alespoň od účasti na událostech se někdy projevuje v rozdílu mezi
časem událostí a časem vyprávění o těchto událostech. Retrospektivy a prospektivy jednoznačně demonstrují autoritu narativního hlasu ve vztahu k postavám i k publiku.
Pokud to shrneme, pojem příběhu, jak upozornili Scholes s Kelloggem, zahrnuje nejen
sekvenci odvíjejících se událostí, ale také existenci tří identifikovatelných hledisek, z nichž
jsou tyto události nahlíženy: hledisko vypravěče, publika a postav.32 Tato hlediska se
samozřejmě mohou v některých případech překrývat: příběh může být vypravován z perspektivy postavy nebo jejím hlasem. Tehdy ani publikum neví o nic více či méně než postava a všechna hlediska jsou si podle všeho rovna; ale i vyprávění v první osobě se obvykle uskutečňuje až po událostech a selekční proces stále závisí na rozdílu hledisek
účastníka a vypravěče. Už samotná možnost rozdílu mezi třemi hledisky stačí v každém
případě k prokázání tohoto bodu – události, zážitky a akce v příběhu mohou být obdařeny
smyslem, a tedy i organizačním principem, který je z hlediska postav v příběhu vyloučen.
Jako účastníci a jednající v rámci našich vlastních životů jsme podle toho pohledu nuceni nechat se unášet událostmi a brát věci tak, jak se namanou. Jsme v zajetí přítomnosti
a nedostává se nám onoho autoritativního, retrospektivního hlediska, které je vlastní vypravěči. Skutečný rozdíl mezi „uměním“ a „životem“ tudíž nespočívá v rozdílu mezi organizací a chaosem, ale spíše v tom, že v životě postrádáme ono hledisko, jež vyprávěním
transformuje události do podoby příběhu. Vyprávění není pouhá verbální aktivita a ani
pouhé zobrazení událostí. Jedná se o zobrazení utvářené určitým druhem nadřazeného vědění.
Na této analýze je nepochybně mnoho pravdy a jako argument pro teorii diskontinuity
má rozhodně větší váhu než tvrzení, že lidské události vytvářejí sekvenci prostou jakéhokoli významu. I tak ale tento argument, stejně jako ten předchozí, opomíjí některé
podstatné rysy „reálného života“.
Podstata tohoto opominutí spočívá v mylném pohledu na naše „zajetí v přítomnosti“.
Právě přítomnost představuje hledisko či perspektivu, která se otevírá do budoucnosti či
minulosti nebo k ní poskytuje přístup. V tom podle mě tkví smysl husserlovské analýzy.
Ani při relativně pasivní zkušenosti poslechu hudební melodie, abych použil Husserlův
příklad, jen nesedíme a nečekáme, až k nám dorazí podněty. Uchopujeme konfiguraci,
která se prostírá do budoucnosti a která propůjčuje všem notám jejich smysl. Přítomnost
a minulost jsou tak v naší zkušenosti determinovány tím, co bude.
Jeho teleologická povaha samozřejmě propůjčuje jednání týž futurálně orientovaný
charakter. Nejenže se smysl našich přítomných i minulých akcí a aktivit odvozuje z předpokládaného účelu, jemuž mají sloužit; naše okolí funguje jako operační sféra a objekty,
s nimiž se setkáváme, působí v naší zkušenosti jako opora (nebo překážka) našich cílů.
Vlastně lze říci, že v rámci aktivního života upínáme svou pozornost především na budoucnost, nikoli na přítomnost – nikoli na pracovní prostředky samy, nýbrž na dílo, které
právě vytváříme, jak říká Heidegger.33 Alfred Schulz upozornil, že z časového hlediska má
jednání kvaziretrospektivní ráz, který odpovídá předbudoucímu času: složky a fáze
jednání, přestože se odvíjejí v čase, jsou nahlíženy z perspektivy své završenosti.34
Je-li tomu tak ve chvíli, kdy jsme zabraní do jednání, platí to tím spíše o našem reflexivním a rozvažovacím odstupu, který se uplatňuje nejen při formulování projektů a plánů,
ale také při neustálém revidování a přehodnocování, bez něhož se neobejdeme, když se
cestou musíme vyrovnávat s měnícími se okolnostmi. Podstata rozvažovací aktivity spočívá v předvídání budoucnosti a rozvržení celého jednání do podoby jednotné sekvence
složené z kroků a fází, čímž dochází k propojení prostředků a účelů. Při tom všem se dá
jen stěží říci, že se zajímáme pouze o přítomnost. A nelze také tvrdit, že neprobíhá žádný
[ 93 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
výběr. K vyloučení hluku či šumu samozřejmě nedochází, ale je jako šum rozpoznán a zatlačen do pozadí.
Zde by bylo pochopitelně možno namítnout, že ve všech těchto případech se jedná
o budoucnost, kterou pouze předpokládáme či plánujeme, a že jednající disponuje pouze
kvaziretrospektivou, hypotetickou retrospekcí. Pro postavení vypravěče je klíčová skutečná retrospektivnost, skutečná svoboda od omezení přítomností, která vyplývá z toho,
že zaujímá pozici po vyprávěných událostech, nad nimi či mimo ně. Vypravěč se nachází
v záviděníhodné pozici mimo všechny nepředvídané rušivé okolnosti, všechny nezamýšlené důsledky našeho jednání, které stíhají náš život a naše plány.
To je samozřejmě pravda; jednající ve vztahu k přítomnému jednání nezaujímá pozici
reálné budoucnosti. Tvrdím pouze, že musíme při jednání – jde vlastně o jeho fundamentální rys – zaujmout předpokládané budoucí retrospektivní hledisko, z něhož lze nahlížet přítomnost. Víme, že se nacházíme v přítomnosti a že se může přihodit něco nepředvídaného; vlastní podstata jednání však spočívá ve snaze překonat tato omezení tím,
že předpovíme co nejvíc. Nejen spisovatelé a historici nahlížejí události z perspektivy
jejich vztahu k událostem pozdějším, abych užil Dantoovy definice narativního hlediska;
v každodenním životě to neustále děláme všichni. Jednání tedy takříkajíc osciluje mezi
dvěma hledisky, z nichž sledujeme události, jež prožíváme, a věci, které děláme. Není to
tak, že bychom pouze seděli s rukama v klíně a nechávali věci, aby se nám děly; náš zápas
s budoucností je většinou nebo alespoň do značné míry úspěšný. Jsme koneckonců
schopni jednat.
Tvrdím tudíž, že se neustále více či méně úspěšně snažíme zaujmout ve vztahu k našim životům pozici vypravěčů. Aby to nevyznělo jen jako za vlasy přitažená metafora,
zkusme uvážit, jakou roli hraje v rámci reflexivního a rozvažovacího procesu skutečnost,
že druhým i sobě v pravém slova smyslu vypravujeme o svých činech. Když se nás někdo
zeptá: „Co děláš?“, pravděpodobně se od nás očekává, že vyrukujeme s nějakým příběhem, který bude mít začátek, střed a konec, s vysvětlením či objasněním, jež je současně
popisem i zdůvodněním.
Fakt, že často musíme takový příběh vyprávět i sami sobě, abychom si ujasnili, co se
chystáme udělat, přivádí naši pozornost ke dvěma důležitým věcem. Za prvé, taková narativní aktivita (bez ohledu na svou sociální funkci) tvoří konstitutivní součást jednání,
a nejde tedy jen o nějakou ozdobu, komentář nebo jiné náhodné doplnění. Za druhé,
někdy v jistém smyslu zaujímáme, dokonce i ve vztahu k vlastnímu jednání, jak hledisko
publika, jemuž je příběh určen, tak i dvě dříve zmíněná hlediska – hledisko jednajícího či
postavy a hledisko vypravěče.
Louis Mink tudíž vycházel z naprosto mylného rozlišení, když tvrdil, že příběhy nežijeme, ale vyprávíme. Příběhy vyprávíme, když je žijeme, a žijeme je, když je vyprávíme. Na
akce a útrapy našeho života lze pohlížet jako na proces, který spočívá v tom, že si vypravíme příběhy, že jim nasloucháme, že je realizujeme nebo prožíváme. Mám zde na mysli
pouze jednotlivý lidský život bez ohledu na kooperativní a antagonistický sociální rozměr
našeho jednání, který je ještě zřetelněji spojen s narativem. Někdy musíme příběh změnit,
abychom ho přizpůsobili událostem; občas jednáním měníme události, abychom je přizpůsobili příběhu. Není to tak, že bychom – jak naznačuje Mink – nejprve žili a jednali a teprve
pak, jakoby usazeni okolo ohně, vyprávěli o tom, co jsme udělali, a tak díky této nové perspektivě vytvářeli něco zcela nového. Retrospektivní pohled vypravěče, který dává
možnost spatřit celek ve vší jeho ironii, není v nesmiřitelném protikladu s pohledem
jednajícího, ale rozšiřuje a zdokonaluje perspektivu, jež je obsažena v samotném jednaní.
Mink se spolu s ostatními samozřejmě právem domnívá, že vyprávění cosi konstituuje, že
spíše vytváří význam, než aby pouze odráželo nebo napodobovalo něco, co existuje nezávisle na něm. Vyprávění je ovšem provázáno s jednáním, a proto tak činí v průběhu
samotného života – ne pouze po událostech, díky spisovatelům a na stránkách knih.
V tomto smyslu má narativní aktivita, o níž hovořím, nejprve praktický rozměr a teprve
poté získává v historických dílech a ve fikci rozměr kognitivní či estetický. V širokém
smyslu, v jakém tohoto slova užívá Alaisdar MacIntyre a který je v podstatě odvozen
z Aristotela, bychom ji také mohli označit za aktivitu etickou či morální. To znamená, že
vyprávění v našem významu je konstitutivní složkou nejen jednání a zkušenosti, nýbrž
také jednajícího a prožívajícího já. Spíše než pouhou v čase trvající substancí, která se
skrývá za transformativními účinky času a odolává jim, jako je věc vzhledem ke svým
vlastnostem, jsem tématem životního příběhu, který je ustavičně vypravován a převy[ 94 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
pravován, zatímco ho prožívám. Jsem rovněž hlavním vypravěčem tohoto příběhu a patřím
také k publiku, jemuž se vypravuje. Eticko-praktický problém sebeidentity a sebekoherence lze vnímat jako problém sjednocení těchto tří rolí. MacIntyre má zřejmě pravdu, když
kritizuje ideál sebeautorství či autenticity jako modlu moderního individualismu a egocentrismu.35 Problém koherence však pokaždé nelze, jak se podle všeho domnívá, vyřešit
bezpečným příběhem, který pro nás dopředu připravuje společnost a její role. Moje osobní
identita může záviset na tom, který příběh si zvolím a zda mu dokážu zajistit koherenci
jako jeho vypravěč, když už ne jako autor. Představa života jako sekvence prosté jakéhokoli významu, již jsem předtím zavrhl s tím, že se jedná o nepřesný popis, by mohla
mít smysl, pokud bychom ji interpretovali jako trvalou možnost fragmentace, dezintegrace, rozpuštění, která pronásleduje a ohrožuje lidské já.
III
Co má ovšem tohle všechno společného s historií? Vytýkáme teorii diskontinuity, že
dobře nerozumí „lidské realitě“, ale jak naznačuje závěr předchozího oddílu, naše chápání
tohoto termínu se podle všeho hodí pouze pro individuální zkušenost, jednání a existenci.
Jelikož jsme využili určitých fenomenologických motivů, mohlo by se vlastně zdát, že
všechno, co jsme dosud řekli, váže se metodologicky na hledisko první osoby. Historie se
naproti tomu zabývá v první řadě sociálními celky, a jednotlivci pouze do té míry, do jaké
mají jejich životy a jednání význam pro společnost, k níž patří. Je narativní pojetí zkušenosti, jednání a existence rozvinuté v předchozím oddíle vůbec relevantní pro „lidskou
realitu“ v jejích specificky společenských formách?
Myslím, že ano, a v tomto oddíle stručně načrtnu, jakým způsobem. V jednom evidentním smyslu má naše pojetí narativu samozřejmě sociální rozměr už od samého počátku.
Vyprávěcí funkce, ať už ji chápeme metaforicky nebo doslova, představuje sociální aktivitu a ačkoli jsme o já prohlásili, že je publikem svého vlastního vyprávění, člověk vypravuje
svůj životní příběh stejně tak druhým jako sobě. Z našeho pohledu představuje samotné já
souhru různých rolí, jedinec se však konstituuje nejen prostřednictvím intrapersonální reflexe, ale také prostřednictvím interpersonální transakce. Jedna věc je ovšem hovořit o sociální konstrukci já a jiná věc je zabývat se strukturou sociálních entit jako takových.
Při zkoumání této otázky nemusíme nutně zaujmout postoj sociologa či historika, který pozoruje věci zvenčí. Jsme také účastníky skupin a nejlépe jim možná porozumíme,
pokud se zamyslíme nad tím, co tato účast obnáší. Na sociálním životě se mi zdá nejnápadnější to, do jaké míry se jednotlivec podílí na zkušenostech a zapojuje se do jednání,
jejichž vlastním subjektem není samotný jednotlivec, nýbrž subjekt skupinový. Obývat nějaké území, politicky a ekonomicky se organizovat s cílem toto území obdělávat a civilizovat, setkávat se s přírodními a lidskými hrozbami a čelit jim – to jsou zážitky a akce,
jež obvykle nelze dost dobře připsat mně samotnému anebo mně, vám a ostatním jakožto
jednotlivcům. Patří spíše nám všem: nejedná se o mou zkušenost, nýbrž naši zkušenost,
nejednám já, nýbrž my společně. Prohlásit, že stavíme dům, není totéž, jako říci, že ho
stavím já, že ho stavíš ty, že ho staví on atd. Ne všechna jazyková užití zájmena my pochopitelně nesou tento význam společného jednání, dělby práce, rozdělení úkolů a sdíleného cíle. V některých případech slouží my čistě jako zkratka pro soubor individuálních
akcí. Avšak sociální život zahrnuje některé velmi významné případy, v nichž jednotlivci
svou účastí přisuzují své zkušenosti a akce širšímu subjektu či jednajícímu, jehož jsou
součástí.
Je-li tomu tak, možná nebude potřeba, abychom se vzdali přístupu první osoby, ale postačí, když namísto její singulárové formy prozkoumáme její formu plurálovou, abychom
se přeorientovali z individuálního na sociální rozměr. Učiníme-li tento krok, pak nalezneme řadu paralel s naší analýzou zkušenosti a jednání jedince. Společnou zkušenost máme,
když chápeme událostní sekvenci jako takovou časovou konfiguraci, jejíž přítomná fáze
nabývá významu na základě svého vztahu ke společné minulosti a budoucnosti. Podílet se
na společném jednání znamená rovněž vytvářet posloupnost fází, které jsou vyjádřeny
jako kroky a stádia, dílčí projekty, prostředky a účely. Sociální lidský čas je stejně jako individuální lidský čas konstruován do podoby konfigurovaných sekvencí utvářejících události a projekty našeho společného jednání a zkušenosti.
Tak jako předtím se domnívám, že lze strukturu sociálního času označit za narativní
strukturu, nejen proto, že je obdařena stejným druhem zakončení a konfigurace, který nacházíme na individuální úrovni, ale také proto, že už samotnou tuto strukturu opět
[ 95 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
umožňuje typ reflexivnosti srovnatelné s reflexivností narativního hlasu. Časovou sekvenci je třeba uchopit prospektivně-retrospektivním způsobem, který jí uděluje její konfiguraci a propůjčuje jejím fázím smysl společně zakoušené události a naplňování společného
cíle. Dělba práce nezbytná pro realizaci projektů může ovšem v případě skupin představovat charakteristický rys samotné narativní struktury. Jinak řečeno, souhra různých
rolí – vypravěč, publikum a postava – může být doslova rozdělena mezi příslušníky skupiny. Někteří jednotlivci mohou mluvit za skupinu či jejím jménem a artikulovat za druhé, co
společně zakoušejí a dělají. Výslednému „příběhu“ musí pochopitelně jeho adresáti věřit,
pokud ho mají sehrát nebo ho prožít v roli „postav“.
V posledním oddíle jsem hovořil nejen o temporálně-narativní organizaci zkušeností
a akcí, ale také o temporálně-narativní organizaci prožívajícího a jednajícího já. Jako
jednota řady zkušeností a akcí se já konstituuje jako téma životního příběhu. Totéž platí
pro konstituuování určitých druhů skupin, které přečkaly konkrétní společné zkušenosti
a akce, aby získaly stabilní existenci v průběhu času. Není to tak ale u všech skupin: soubory jednotlivců tvoří skupiny už jen tím, že sdílejí objektivní charakteristiky, jako jsou
místo, rasa, pohlaví či ekonomická třída. Pokud na sebe ovšem jednotlivci navzájem pohlížejí takovým způsobem, že při popisu toho, co se s nimi děje, co dělají a kým jsou, používají zájmeno my, vznikají skupiny velice specifické a ze sociálního a historického hlediska
významné. Jedná se přirozeně o typ skupiny, pro niž máme vyhrazen výraz „společenství“.
V některých nejzajímavějších případech slouží čistě objektivní charakteristiky, jakými jsou
pohlaví, rasa či třída, jako základ pro transformaci jednoho typu skupiny v typ jiný: jednotlivci zjišťují, že jsou utiskováni nebo znevýhodněni jako rasa, pohlaví či třída. Na něco, co
je nahlíženo jako společná zkušenost, lze reagovat společným jednáním.
Takový typ společenství existuje na základě příběhu, který je formulován a přijímán,
který se obvykle týká původu a osudu dané skupiny a který ve světle těchto dvou časových
pólů interpretuje přítomné události. Ani perspektiva zániku není v takových případech bez
významu, skupina se totiž musí vyrovnat nejen s možnými ničivými hrozbami zvenčí, ale
také s vlastní odstředivou tendencí k fragmentaci. Opět bychom mohli říci, že narativní
funkce je nejprve praktická a teprve poté kognitivní a estetická; umožňuje společné
jednání a rovněž podporuje sebezáchovu jednajícího subjektu. Vlastně musíme jít ještě
dál a prohlásit, že skupinu doslova konstituuje. Stejně jako předtím narativ nepředstavuje
popis či zobrazení něčeho, co již existuje nezávisle na něm a čemu on pouze pomáhá. Vyprávění jakožto jednota příběhu, vypravěče, publika a protagonisty je naopak pro společenství, jeho aktivity a především jeho koherenci úhelným kamenem.
Začal jsem tento článek výkladem o individuálním jednání, zkušenosti a identitě, načež jsem obrátil pozornost ke společenství, které vnímám jako analogii jednotlivce. Jelikož, jak jsem se již zmínil, se metafora vyprávění příběhu a naslouchání příběhu hodí spíše pro skupinu než pro individuum, dalo by se říct, že jsme měli možná postupovat v obráceném pořadí. Snad by bývalo bylo lepší představit jednotlivce jako jakési společenství vypravěčů, posluchačů a postav, kteří se stávají jedním, když rozumí příběhu a uskutečňují
ho. To by byl zajímavý postup, ale mohl by být zavádějící; máme zde co do činění se zvláštním druhem příběhu – s autobiografickým příběhem, v němž jde o jednotu a koherenci
subjektu, který je totožný jak s jeho vypravěčem, tak s jeho posluchačem. Jednota a koherence našeho já se všemi svými doprovodnými problémy je věc, na níž nám všem nejvíc
záleží. Z toho důvodu slouží jako nejlepší výchozí bod pro srovnání, které má za cíl osvětlit
sociální existenci.
Někoho by mohlo toto vzkříšení konceptu kolektivního subjektu znepokojovat.
Přestože má myšlenka, že společenství je osoba „ve větším provedení“, hluboké historické
kořeny, zejména u Platóna a Hegela, dnes se na ni pohlíží s nedůvěrou. Všeobecně se
uznává, že v běžné řeči často připisujeme osobní vlastnosti a aktivity skupinám, ale málokdo by byl ochoten vidět v tom více než pouhý řečnický obrat. Dokonce i autoři, kteří dávají v debatách o metodologii sociálních věd přednost holismu před individualismem, se obvykle obloukem vyhýbají jakékoli myšlence sociální subjektivity.36 Individualisté zdůrazňují roli cílevědomého, racionálního, vědomého subjektu jako klíče k fungování
společnosti, avšak omezují tuto koncepci výhradně na lidského jednotlivce; holisté kladou
důraz na to, do jaké míry je chování každého individua zasazeno do neintencionálních
kontextů strukturálního a kauzálního typu.
Existuje nepochybně celá řada velmi zajímavých důvodů, proč mnozí lidé, zejména
Anglosasové, neberou myšlenku sociální subjektivity vážně, jeden z nich však nepochybně
[ 96 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
spočívá ve způsobu, jakým je skutečně či domněle prezentována některými svými zastánci. Ve známé karikatuře Hegelovy filozofie dějin světový duch soustředěně uskutečňuje
svůj plán tím, že prohnaně využívá jednotlivce k cílům, které jim zůstávají skryty a které
jsou zpravidla v rozporu s cíli, jež sledují oni sami. V nedávné době přišel Sartre s myšlenkou transcendence seriálnosti individuální existence ve formě soudržné skupiny, pro
niž slouží jako vzor dobytí Bastilly.37 Tváří v tvář těmto případům volají anglosaští individualisté na poplach, protože jednotlivci jsou buď nevědomí a zmanipulovaní hlupáci nebo
je pohlcuje divoký dav, který zcela ruší jejich individualitu. Na tyto myšlenky se pohlíží se
směsí nesouhlasu a ohromení. Pro porozumění společnosti a dějinám jsou prý zcela irelevantní a neužitečné.
To, o čem mluvím, se ovšem ve skutečnosti výrazně liší od obou těchto koncepcí, které
opravdu musíme jako paradigmata odmítnout. Když tyto koncepce opouštějí a podvracejí
individuální subjektivitu, nepřivádějí nás od já k my, ale pouze k já ve větším měřítku. Můj
pohled neodpovídá karikatuře, nýbrž skutečnému pronikavému poznatku, který se skrývá
za Hegelovým pojmem Geist. Hegel ho při první zmínce ve Fenomenologii definuje jako
„I já, které je my, a my, které je já“.38 Hegel popisuje společenství založené na vzájemném
uznání, a klade tudíž stejný důraz na pluralitu i na subjektivitu a aktivitu sociálního celku.
Společenství nestojí v protikladu k jednotlivcům, kteří je tvoří, ale existuje právě díky
jejich vědomému vzájemnému uznání a v jeho důsledku. Hegel si rovněž velmi moudře
uvědomuje křehkost a ošidnost takového typu společenství: vzniká prostřednictvím vyřešení konfliktů mezi svými nezávisle smýšlejícími členy a nikdy se zcela nezbaví vnitřní
hrozby, kterou pro jeho soudržnost představuje jejich pocit nezávislosti. Fenomenologie
zobrazuje výsledné drama v řadě jeho možných sociálních a historických variací. Toto zobrazení má narativní strukturu: společenství neexistuje pouze ve svém vývoji, ale také
prostřednictvím reflexivního uchopení tohoto vývoje, kdy jeho členové přijímají společné
my vzájemného uznání.
Navzdory všem námitkám, které lze proti myšlence plurálního subjektu uvést, pravdou
zůstává, že v případech, jež jsem popsal, se skutečně navzájem označujeme jako my
a myslíme tím něco reálného. Značná část našich životů a značná část toho, co děláme,
navíc na existenci onoho my závisí. Naše užití jazyka a naše vědomí účasti akcentuji proto,
abych dal najevo, že neprosazuji přímočarý ontologický názor, podle nějž takové sociální
entity skutečně existují, ale spíše reflexivní pohled opírající se o jedince, z nichž jsou
složeny a kteří je konstituují. Termín „společenství“ lze krom toho v mém pojetí aplikovat
na různé jevy, počínaje národními státy moderních dějin a konče řadou ekonomických,
jazykových a etnických skupin, které se s nimi často ocitají v konfliktu. Nedomnívám se,
jak si možná myslel nebo doufal Hegel, že taková společenství do sebe navzájem zapadají
v jakémsi hierarchickém uspořádání. Konflikt je asi nevyhnutelný, každé my má své oni.
Pokud jde o jednotlivce, řada jejich osobních konfliktů může nepochybně vyvěrat z protichůdných loajalit vůči odlišným skupinám, k nimž patří.
Abychom to shrnuli: společenství existuje tam, kde existuje narativní obraz nějakého
my, které přetrvává napříč svými zkušenostmi a akcemi. Takový obraz existuje, když je artikulován či formulován – možná jen jediným členem skupiny či pouze několika z nich –
s odkazem na toto my a ostatní ho přijímají nebo podporují.
Někdo by mohl usoudit, že takovým tvrzením jsem myšlenku plurálního subjektu natolik oslabil, že ztrácí na zajímavosti. Zdá se, jako by nyní existovalo jen jako představa
v myslích jednotlivců, kteří jsou přece jen v mém pojetí reálnými entitami. Jestliže jsem
řekl, že se my utváří jako téma příběhu při vyprávění tohoto příběhu a skrze ně, nezapomínejme, že o já jsem prohlásil naprosto totéž. Má-li narativ, který konstituuje individuální
já, alespoň zčásti sociální původ, potom toto já vděčí za svou narativní existenci stejně tak
my, jako my vděčí za svou existenci já. Ani my, ani já neexistují fyzicky; nejedná se však
ani o fikce. Ve svém specifickém smyslu jsou stejně reálné jako cokoli dalšího.
IV
Abych se vrátil k narativním textům jako literárním artefaktům, ať už fikčním nebo
historickým, snažil jsem se dostát svému tvrzení, že takové narativy je nutno vnímat nikoli
jako odklon od struktury událostí, jež zachycují, tím méně jejich zkreslení či radikální
transformaci, ale jako rozšíření jejich primárních vlastností. Praktický narativní proces
prvního řádu, který konstituuje osobu nebo společenství, se může stát narativem druhého
řádu, jehož téma se nemění, ale jehož zájem je primárně kognitivní či estetický. Tato změ[ 97 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
na zájmu může vést ke změně obsahu – historik například může vyprávět příběh o nějakém společenství, který se výrazně odlišuje od příběhu, jejž toto společenství
(prostřednictvím svých vůdců, novinářů a dalších) vypráví samo o sobě. Forma nicméně
zůstává stejná.
Netvrdím tedy, že narativy druhého řádu, zejména ty historické, pouze zrcadlí či reprodukují narativy prvního řádu, které tvoří jejich obsah. Nejenže mohou příběh změnit nebo
vylepšit; mohou rovněž ovlivnit skutečnost, již zachycují – a v tom se shoduji s Ricœurem
–, když obohatí její pohled na vlastní možnosti. Zatímco historická díla to dělají pro společenství, fikční díla to dělají pro jednotlivce. Nesouhlasím však s názorem, že tyto literární
žánry vytvářejí narativní formu, aby ji vtiskly nenarativní skutečnosti – historie a fikce
mohou být v nejlepším slova smyslu současně pravdivé i tvůrčí díky tomu, že vymýšlejí
nové způsoby vyprávění a prožívání příběhů a také nové druhy příběhů.
Přeložil Milan Orálek.
Tato studie vyšla původně v časopise History and Theory (roč. 25, 1986, č. 2, s. 117–131).
Aluze děkuje profesoru Carrovi a revue History and Theory za svolení k otištění překladu.
Aluze wishes to thank professor Carr and History and Theory for their permission
to publish this translation.
David Carr je emeritním profesorem filozofie na Emory University v Atlantě. Kromě filozofie historie
se zabývá evropskou filozofií 19. a 20. století a Edmundem Husserlem. Je autorem knih Paradox of
Subjectivity (1999) či Time, Narrative, and History (1991), jejíž závěry shrnuje přítomná studie. Do
angličtiny přeložil Husserlovu Krizi evropských věd.
Poznámky:
1 [Orig. „closure“.]
2 Louis O. Mink, „Narrative Form as a Cognitive Instrument“, in: R. H. Canary – H. Kozicki, The
Writing of History, Madison, University of Wisconsin Press 1978, s. 145. [Slovensky: „Naratívna
forma jako kognitívny nástroj“, přel. Juraj Šuch, in: Rastislav Kožiak – Juraj Šuch – Eugen Zeleňák
[eds.], Kapitoly zo súčasnej filozofie dejín, Bratislava, Chronos 2009, s. 79.]
3 Louis O. Mink, „History and Fiction as Modes of Comprehension“, New Literary History 1, 1970,
č. 3, s. 557n.
4 Hayden White, „The Value of Narrativity in the Representation of Reality“, in: W. J. T. Mitchell
(ed.), On Narrative, Chicago, University of Chicago Press 1981, s. 4.
5 Tamtéž, s. 23.
6 Frank Kermode, The Sense of An Ending: Studies in the Theory of Fiction , London, Oxford
University Press 1966, s. 35n. [Česky: Smysl konců, přel. Miroslav Kotásek, Brno, Host 2007,
s. 36–37.]
7 Tamtéž, s. 39. [Česky: Tamtéž, s. 39.]
8 Seymour Chatman, Story and Discourse: Narrative Structure in Fiction and Film, Ithaca, Cornell
University Press 1978, s. 47. [Česky: Příběh a diskurz. Narativní struktura v literatuře a filmu,
přel. Milan Orálek, Brno, Host 2008, s. 47; upraveno.]
9 Roland Barthes, „Introduction à l’analyse structurale des récits“, Communication 8, 1966, s. 7.
[Česky: „Úvod do strukturální analýzy vyprávění“, přel. Jaroslav Fryčer, in: Znak, struktura, vyprávění, Brno, Host 2002, s. 17.]
10 Paul Ricœur, Temps et récit I, Paris, Seuil 1983, s. 113. [Česky: Čas a vyprávění I, přel. Miroslav
Petříček a Věra Dvořáková, Praha, OIKOYMENH 2001, s. 98.]
11 Tamtéž, s. 14. [Česky: Tamtéž, s. 11.]
12 [V českém překladu Času a vyprávění se objevuje výraz „zápletka“, který se však již používá
pro označení jedné fáze dramatického vývoje děje. Z tohoto důvodu dáváme přednost postupně
se prosazujícímu termínu „osnova“.]
13 Tamtéž, s. 102. [Česky: Tamtéž, s. 9 a 106.]
[ 98 ]
[studie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
14 Tamtéž, s. 13. [Česky: Tamtéž, s. 10.] Viz Ricœurovu knihu La Métaphore vive, Paris, Seuil
1975, s. 305nn.
15 Paul Ricœur, Temps et récit I, s. 13. [Česky: Čas a vyprávění I, s. 11.]
16 Tamtéž, s. 101. [Česky: Tamtéž, s. 104.]
17 Tamtéž, s. 67. [Česky: Tamtéž, s. 68.]
18 Pro detailní kritický rozbor Ricœurovy knihy viz mou obsáhlou recenzi v časopise History and
Theory 23, č. 3, 1984, s. 357–370.
19 V nedávno publikovaném článku „The Question of Narrative in Contemporary Historical Theory“ (History and Theory 23, 1984, č. 1, s. 1–33) podává White mnohem důkladnější přehled těchto
tendencí než já zde. Mám k jeho výkladu, který je jinak dokonalou ukázkou vědecké práce a syntetického přístupu, tři výhrady: skromnost očividně brání autorovi v tom, aby zdokumentoval
vlastní roli ve vývoji, který popisuje; obecně lze říci, že White schvaluje trendy, které se já chystám kritizovat; a konečně, řekl bych, že patřičně nezhodnotil názory Paula Ricœura, patrně proto,
že neměl k dispozici Čas a vyprávění.
20 Barbara Hardyová, „Towards a Poetics of Fiction: An Approach Through Narrative“, Novel 2,
1968, č. 1, 5n; a Tellers and Listeners: The Narrative Imagination, London, Athlone Press 1975;
Peter Munz, The Shapes of Time, Middletown, Wesleayn University Press 1977; Frederick Olafson,
The Dialectic of Action, Chicago, University of Chicago Press 1979. Několik německých teoretiků
zdůrazňuje kontinuitu mezi zkušeností a narativem. Viz Wilhelm Schapp, In Geschichten
Verstrickt, Wiesbaden, Heymann 1979; Hermann Lübbe, Bewusstsein in Geschichten, Freiburg,
Rombach 1972; Karlheinz Stierle, „Erfahrung und narrative Form“, in: J. Kocka – T. Nipperdey
(eds.), Theorie und Erzählung in der Geschichte, München, Deutscher Taschenbuch 1979, s. 85nn.
21 Frank Kermode, The Sense of An Ending, s. 44n. [Česky: Smysl konců, s. 44.]
22 Edmund Husserl, The Phenomenology of Internal Time-Consciousness, přel. J. S. Churchill,
Bloomington, University of Indiana Press 1964, s. 40nn. [Česky: Přednášky k fenomenologii
vnitřního časového vědomí, přel.Vladimír Špalek – Walter Hansel, Praha, Ottobre 12 1996,
s. 42n.]
23 Maurice Merleau-Ponty, The Phenomenology of Perception, přel. C. Smith, New York, Humanities Press 1962, s. 3nn.
24 [Orig. sensation.]
25 [Orig. sensations.]
26 [Orig. means-end structure of action.]
27 [Výraz action překládáme jako „jednání“ nebo „akce“; výraz an/to act jako „akce/jednat“
a agent jako „jednající“.]
28 Alasdair MacIntyre, After Virtue, Notre Dame, University of Notre Dame Press 1981, s. 197.
[Česky: Ztráta ctnosti, přel. Pavla Sadílková – David Hoffman, Praha, OIKOYMENH 2004, s. 227.]
29 Hayden White, „The Structure of Historical Narrative“, Clio 1, 1972, s. 12nn.
30 Arthur Danto, Analytical Philosophy of History, Cambridge, Cambridge University Press 1965,
s. 143nn.
31 Louis Mink, „History and Fiction as Modes of Comprehension“, s. 557nn.
32 Robert Scholes a Robert Kellogg, The Nature of Narrative, New York, Oxford University Press
1966, s. 240nn. [Česky: Tíž, Povaha vyprávění, přel. Marek Sečkař, Brno, Host, s. 235nn.]
33 Martin Heidegger, Being and Time, přel. J. Marcquarrie – E. Robinson, New York, Harper-Collins 1962, s. 99. [Česky: Bytí a čas, přel. Ivan Chvatík aj., Praha, OIKOYMENH 2002, s. 92.]
34 Alfred Schutz, The Phenomenology of the Social World , přel. G. Walsh a F. Lehnert, Evanston,
Northwestern University Press 1967, s. 61.
35 Alasdair MacIntyre, After Virtue, s. 191. [Česky: Ztráta ctnosti, s. 222.]
36 Ernst Gellner, „Explanation in History“, in: John O’Neill (ed.), Modes of Individualism and
Collectivism, London, Heinemann 1973, s. 251; a Anthony Quinton, „Social Objects“, in: Proceedings of the Aristotelian Society 76, 1975–1976, s. 17.
37 Jean-Paul Sartre, Critique de la raison dialectique I, Paris, Gallimard 1960, s. 391nn. [Česky
část jako: Marxismus a existencialismus, přel. Oldřich Kuba, Praha, Svoboda 1966.]
38 G. W. F. Hegel, Phenomenology of Spirit, přel. A. V. Miller, Oxford, Oxford University Press
1977, s. 110. [Česky: Fenomenologie ducha, přel. Jan Patočka, Praha, ČSAV 1960, s. 153.]
[ 99 ]
A Bůh stvořil slunce…
Sebastian Petrpan: Hostie dne.
Plzeň, Arboretum 2011.
Malá, stostránková básnická sbírka
s názvem Hostie dne by pro svou velikost
byla snadno k přehlédnutí. Byla by to však
škoda, neboť nabízí čtenáři vnímavou
a přitom nevtíravou spirituální lyriku, s níž
se u mladších básníků v české poezii často
nesetkáváme. Na druhou stranu je nutné
poznamenat, že k tomu, aby dosáhl úrovně
děl „protřelých“ básníků podobně laděných
veršů, jako jsou například Kolmačka či Slíva, musí autor urazit ještě notný kus cesty.
Zmíněná básnická sbírka vyšla v loňském roce v nakladatelství Arboretum.
Jedná se o prvotinu autora, který vystupuje
pod pseudonymem Sebastian Petrpan.
Básník, jak se dovídáme na přebalu knihy,
se narodil ve Strakonicích, kde nějakou
dobu žil. Později odešel do Prahy. Předešlá
fakta zde neuvádíme samoúčelně. Přechod
z prostředí téměř venkovského, idylického
do prostoru velkoměsta je jedním
z hlavních činitelů, které mají vliv na
proměnu tematiky básní z let 2006–2010,
jež sbírka obsahuje.
Ve sbírce členěné do čtyř oddílů
(„Věčný rok“, „Léto“, „Poušť“ a „Město“) se
velmi brzy odhaluje titulní metafora. Motiv
slunce (oné hostie dne) se prolíná celým
dílem. Autor mistrně využívá mnohoznačnosti tohoto motivu, který určuje rozdílné
vyznění jednotlivých částí sbírky. V prvních
dvou oddílech je totiž vnímán jako životadárný, ryze pozitivní objekt (motiv jarního
slunce – životabudiče ve „Věčném roku“,
poté v oddílu „Léto“ je nejčastěji spojován
s blahodárným působením na dozrávající
obilí). V dalších částech však dochází k radikální proměně významu titulního motivu. Tam je totiž reflektován jako nositel
smrti („Poušť“) či umrtvení („Město“), jako
zastavení pohybu v čistě urbánním prostoru. Předěl mezi první (přírodní) a druhou
(městskou) polovinou vytváří napětí, jež je
„kořením“ celé sbírky.
Les obrostlý chrámem
V prvních dvou oddílech – „Věčný rok“
a „Léto“ – se nejčastěji vyskytují „naturální“ motivy lesa, srn, jeřabin, Božích
muk, dozrávajícího obilí či chleba – tedy
signifikanty přirozeného, přírodního a ve
sbírce přiznaného Božího řádu. Toto
tvrzení dokládá i zdůraznění pravidelného
(věčného) střídání jednotlivých ročních období, které je propojováno s příběhem
Krista – zde s příběhem znovuzrození –
vzkříšení: „Vrací se čas / vrací se i pole //
je zase zorané / a srnky na něm jsou
neslyšné a nehybné // příběh se sbíhá /
v kříži v trní.“ (s. 13) Opakování několika
málo motivů s někdy až dětsky naivním
okouzlením přírodou podpořené jednoduchou konstrukcí krátkých několikaveršových básní vytváří atmosféru jistoty Boží (Stvořitelovy) existence. „Básník“
jakoby pozoroval ve výjimečných okamžicích ztišení okolní svět, který mu je
schopen poskytnout oporu a jistotu zakotvení vlastní existence. Tato jistota graduje
tezí o prosté existenci Boha v básni nazvané „Triptych“: „poslyš: / je Bůh / noc,
nebe, klenba // poslyš: / je ještě větší ticho
/ než v hlubině nitra / a než smrt […]“
(s. 18) a životodárnosti Kristova příběhu,
jenž se objevuje v prožívaném čase
a prostoru: „v kameni, železe a rzi / božích
muk // je stejně života / jako v jabloni.“
(s. 17)
Básně v druhém oddíle už nevyznívají
tak jednoznačně jako texty z úvodní části.
Začínají se objevovat první motivy, které
nabourávají idylické zakotvení lyrického
subjektu: „slunce praží / obilí je ztvrdlé /
pluješ polem // proměnil jsi se ve vzduch /
hltáš zlato / máš dluhy z města…“ (s. 41)
Také se zde začínají objevovat komplikovanější, nápaditější metafory, jež rozhodně patří k tomu lepšímu, co čtenář ve
sbírce nalezne: „samodruhá žena chytá
bronz / přišla z žebra muže / a očekává
synáčka // až bude pálena / Adam bude
chytat bronz“ (s. 35), či libozvučné verše
jako: „slunce vyplázlo ohnivý jazyk / olízlo
pole / bylo sladké obilím.“ (s. 38) Výheň
slunečního svitu je v tomto oddíle téměř
vždy spojována s polem, obilím a chlebem.
[ 100 ]
[recenze]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Tento až archetypální obraz souvisí s biblickými motivy, které jsou zde velmi dobře
patrné. Můžeme zde nalézt verše popisující těžko snesitelný žár slunce, který nabývá
na intenzitě v rozpáleném městě: „[…]
slunce se spaluje / města se proměňují ve
výhně.“ (s. 43) Ve chvíli, kdy slunce začíná
v „Létě“ nesnesitelně pálit, přechází sbírka
v „Poušť“.
Zamčené nebe
„Kam zahodil klíč, / když se zamkl nahoře?“ (s. 50) Těmito verši ke svatému Petrovi je uvozena třetí část, v níž se lyrický
subjekt vyznává z prázdnoty, samoty či nekomunikace „…zamrzlého nebe / ve kterém uvázlo smilování“. (s. 53) Motiv všudypřítomného kamene – města, ze kterého
není úniku, stálá touha dotknout se čehokoli nebeského, spolu s motivem zamřížované cely v druhém „Triptychu“ této
sbírky (což je jedna z mála signovaných
básní) dotvářejí tísnivý pocit nevyslyšeného člověka obávajícího se věcí příštích.
Rozpad původního světa je dále rozveden
pronesením jakéhosi ekologického sloga–
nu s hlubším podtextem: „celé kusy přírody se mění na poušť // a sahary se zabydlují / obraznými lidmi / světélkujícími
z monitorů.“ (s. 63) Přece je zde však stále
patrná Boží existence připomínaná příběhem Ježíšova ukřižování: „křížovou mříží
okénka cely / zjevuje slunce Kristovo
utrpení // jako film promítán je příběh / na
poškrábanou zeď // záznam zvuku ale nepřichází ze slunce / je jím rozjitřené ticho
při čekání na soudce.“ (s. 59) Prostorové
souvislosti nejsou tak jasně vykreslené,
ustupují do pozadí (snad až na prostor vězeňské cely), jsou dekonkretizovány (již
zmiňované město – kámen), čímž je dosaženo výsledného efektu odlidštění, osamění.
Závěrečný úsek „Město“ je nejrozsáhlejší a v samotném uspořádání jednotlivých jeho čísel lze vysledovat skrytou
logiku. Lyrický subjekt se nejprve stává pozorovatelem zmrtvělého prostoru města,
do něhož byl vržen. V úvodních básních se
setkáváme především s popisnými pasážemi, jež často ironicky (někdy až příliš násilně či uměle) popisují některé „nesrovnalosti“ nově objeveného prostoru: „je konec
úředního dne / úředníci za sebou zabouchli
formuláře […] hosana všem pochcaným
zdem / a orazítkovaným lidem města.“
(s. 68) Nově se zde oproti předchozím
částem objevuje motiv potopy jako trestu
za špinavost města a zároveň jako očisty
od ní. Kompozice jednotlivých básní této
části je zhusta odlišná od básní předchozích. Jakoby texty „Města“ byly upovídanější, hlučnější, rozsáhlejší, a snad právě
proto z nich čiší ona zmiňovaná osamělost
mnoha slovům a zvukům navzdory. Jedním
z výrazných rysů závěru sbírky je nehybnost stojící v kontrastu proti přírodní
dynamice: „Ztuhlost ulice / a pohyb větrného stromu // příboj nebe nad nedělním
parkovištěm // domy stojí tak zaraženě /
tak ztuhli jsme // že celá příroda / probíhá
okolo.“ (s. 78) Později se tento kontrast
přetavuje v tíživé otázky typu: „Vrátím se
ještě do světa původní jednoty nebo budu
ještě sám sebou?“ (s. 94) Jako by si právě
v tento okamžik lyrický subjekt uvědomoval onen nepřekonatelný rozdíl, který
je velmi těžké zvrátit. Cesta zpět do světa
„původní jednoty“ již neexistuje. Navzdory
této danosti však lze nalézt katarzi – tou je
snaha (leckdy marná) hledat a naslouchat
stejně jako naslouchá „…sídlištní Bůh / tu
jako doktor jistě proposlouchá každý
hrudník jako jinde // jistě zde k nám
pokleká // a my? // poklekáme k němu //
když se sluchátkem dotýká?“ (s. 89)
Závěrem nezbývá než říci, že prvotina
jihočeského básníka Sebastiana Petrpana
je důmyslně uspořádanou sbírkou veršů,
která čtenáře rozhodně nezklame. Na
druhé straně musíme upozornit na některá
úskalí, se kterými se bude muset Petrpan
popasovat. Například fakt, že používání
několika málo motivů ve více básních
nutně vede k opakování, jež působí rušivě.
Dále je určitě na škodu již zmíněné užívání
někdy až křečovitě vykonstruovaných
metafor. Nicméně kladné dojmy dozajista
převažují, a to i díky příjemně decentnímu
a přitom promyšlenému grafickému doprovodu z pera Martiny Dráždilové.
Tomáš Kaválek
A čeřen někde pod sebou
Tomáš Lotocki: Čeřeny.
Brno, Weles 2011.
Knižní trh je prakticky nepřehledný.
Konstatování. Některá nakladatelství či
přímo ediční řady jsou pak pro mě značky,
kterým věřím. Ve sféře poezie jsou mi
dlouhodobě takovými značkami Host či
Weles. V redakci Petra Čermáčka vydalo
občanské sdružení Weles na sklonku roku
2011 již svou 39. publikaci, Čeřeny Tomáše
[ 101 ]
[recenze]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Lotockého. Ze záložky se dozvídám, že vydavatelem Lotockého prvotiny Chuť vína
bylo (byl, byla) MSD Brno (2002, v katalogových záznamech knihoven nicméně
nacházím opakovaně vročení 2001, případně c2001). Kdyby zůstal básník v této
stáji, dostával bych se k Čeřenům daleko
složitěji. A že mám chuť si Chuť přečíst,
budu si muset pomoci MVS (tedy meziknihovní výpůjční službou).
Tomáš Lotocki (nar. 1977), pracující –
podle informace na záložce – v MRS (totiž
v Moravském rybářském svazu), shrnul
v Čeřenech básně z let 2000–2011. Textů,
rozdělených do tří oddílů, je v knížce
celkem 41, přičemž „Obsah“ je v „Obsahu“
poněkud nešťastně zařazen jako poslední
text třetího oddílu.
Čeřen dobře znám, protože jsem napůl
rybář. Napůl proto, že sám sice rybářské
zkoušky nemám, ale vše potřebné znám,
naučil jsem se to, když jsem pomáhal připravovat na dané zkoušky osmiletého
syna. Ryby, které nad čeřenem plují, se loví
jeho (prudkým) vytažením nad hladinu.
Lotockým užívané čeřeny jsou především
slova. Slova, jimiž se snaží zachytit sebe,
svět kolem.
„Bylo tak snadné napsat první verš /
jazykem okounů a plotic […] Bylo tak
snadné najít první verš / Chtěl jsem být
králem rybářů […] Bylo tak snadné hledat
první verš […] Tu knihu jsem ještě
nedopsal / a je to čím dál těžší“.
Kristova léta plus, ale častěji mínus nějaký ten rok. Pár vlasů už opadalo. Fakt.
Ústředním časem prvního, ale vlastně
i druhého oddílu je podzim. „Tak rád mám
otřepané fráze / o kalné duši podzimu […]
A stokrát otřepané fráze / svět kolébají na
márách“. Ano, soumrak přichází na podzim
o poznání dřív, je chladněji. „Po čase voní
starý most / jen trusem holubů“. A třeba se
i může zdát, že je „srdce dávno vykrvené
všemi“. Ale dobře se, jindy, poslouchá hudba deště („A přece ještě šelest podzimního
deště“.), dobře se vzpomíná. A vzpomíná
se hlavně na dětství, dospívání: „ze vzpomínek krev mi teče / do srdce jež se červená“. V textu „Kamenný vrch“ čteme
o „hříšně omámeném“ třináctiletém znalci
jmen fotbalistů a dívek z Lea.
V jedné básni se objevuje „řeka – artérie splavující / infekci z našich dětských
rukou / ke kamennému srdci Přehrad–
nice“.
Básník se ohlíží také za dospělými léty:
„Byla to taková hovězí láska […] a utichla
na jatkách […] Byla to taková hovězí láska /
trocha vášně v žlutých lánech řepky / sluneční hřiště okolíkované potem / a bzučícími hejny much // a pak to poslední / co
jsi mi řekla: / Chtěla bych na zimu
odlétat / do polárních krajin“.
Zmrtvělý čas? „Jsme ještě v slovu? / Ta
marnost tu byla od začátku“. Ale i smrt
(a málokdo se s ní myslím setkává tak
často jako rybáři, s těma vytřeštěnýma očima nebo s tím „prázdnem vyklovaných
očí“) lze přijmout s deminutivním příznakem: „Také lysčata rodiče zabíjejí / je-li
jich příliš… / řekla si na hrázi / když větrem
zavoněly hrůbky“.
Ticho. Ticho u vody, ticho podzimní, ale
i to hrobové.
Samota. Ale nijak zvlášť akcentovaná
a vyřvávaná, což v kontextu (nejen) současné poezie není možné neocenit: „Zůstal
jsem tam se všemi jmény / Sám se sebou
a sebou vyměněný […] sám bez sebe a s sebou v každém slově / daleko kdesi / kdesi
na ostrově“. – Čtyřverší pro J. H.: „Ta propast ticha mezi námi / a stavíme jen lávku
slov / jak Robinsoni pod palmami / již hádají se o ostrov“. (Na okraj: vztažné zájmeno je zde skloněno správně, na rozdíl od
desátého verše na s. 49.)
Přes zdánlivou protikladnost některých
tónů zní melodie sbírky jako přijetí, smíření. Plynutí vody, času, to samo o sobě je
klidné. A se smířením přichází jistota
a tedy bezpečí. „A přece všechno trvá“.
Třetí oddíl, pojmenovaný „Křídla“, je
poněkud (místy) lehčí. Lehkost křídel je
dána tu vínem (třebaže po něm bývá někdy
těžko), tu vtipem, ironií, sebeironií („Do
veršů utírám si nos / Na rýmu rým se dobře
hodí / Vášnivý jak dva lenochodi / za láskou neběhám již bos“, píše v „Autoportétu
2010“ dedikovaném Jaroslavu Vrchlickému), tu charakterem jakési „pouhé“ glosy
k četbě. Myslím ale, že Lotockého poněkud
táhne k zemi občasná tendence k jaksi
gnómickým prohlášením: „I ticho nadarmo
je vyslovený Bůh // Vítězit slovem / nelze
bez porážky“. Jindy čteme: „Slepá je
poezie / a pro její záchranu […]“ nebo
„život starý slepý lhář / který se odpovědí
bojí“. A čteme také gesta veliká až anticky:
„A horké rty co chtěly skálu pít / dnes vyplavují vydrolená slova“. Nebo: „Básník
jenž slove Albín Kos / bojí se křídel jimiž
Ikaros / v nezkrotném vichru povýšeně
bije // Básník se děsí vlastní poezie“. Dodejme, že básníci, básnictví, slovo, verše
jsou ve sbírce tematizovány snad až příliš
často.
[ 102 ]
[recenze]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Sympaticky vyznívá, že Tomáš Lotocki
píše některé básně v rýmovaných strofách,
ale některé rýmy, řekněme vzápětí, jsou
bohužel až příliš snadné (vlasy – krásy, listí
– jistí, kostí – hostí, roven – hoven). „Napsat si báseň jenom tak / Rým A B A B ve
dvou slokách […] Nezval se vyvaluje
v trávě / Teige pozvedl přísný zrak / A hledí
na mě vyčítavě“.
Ony titulní čeřeny můžeme v Lotockého
sbírce vnímat ještě jinak. Člověka lze vidět
jako rybu, plující více či méně bezstarostně, za potravou nebo hledající bezpečný úkryt. A náhle a prudce se voda začne bouřit, tělo uvízne v čeřenu a už je nad
vodou a už oči oslepuje světlo. „myšlenek
chromí ohaři / nahání smrtku která hárá“.
Petr Odehnal
Zhmotni tmu a tma tě pozře
Elsa Aids: Trojjediný prst.
Praha, Rubato 2011.
Koncem roku 2011 vydalo nakladatelství Rubato výbor z poezie Elsy Aids Trojjediný prst. Sbírka zkraje zaujme minimem
informací, které se dají zjistit o autorovi.
Texty, jež byly psány v letech 2006 až 2011,
tak lze číst osvěžujícím způsobem, bez
zbytečného strhávání pozornosti na mimotextové skutečnosti. Navíc tento fakt
kontrastuje s až deníkovou intimitou
básní, které se mnohdy jeví právě jako zápis příhod, stavů a jimi vyvolaných básnic–
kých obrazů. Za zmínku stojí i kvalitní
zpracování sbírky jako hmotného artefaktu.
Nosným prvkem poezie Elsy Aids je
prostor, resp. distance mezi básníkem
a jeho okolím, která se neustále proměňuje, splývá a opět se nastoluje. Právě
okamžik setmění, hlavní motiv sbírky,
staví ideální podmínky k porušení opozice
vnitřku a vnějšku. Tma vytváří kuklu, která
tělo neuzavírá a nechrání, nýbrž vysává do
sebe a zřeďuje. Postupně, od porůstání
a prorůstání až po přímé požírání: „Nějaká
měkká ústa mě pozřela / a jiná hluboká
kůže mě teď hostí. / Strach, který kouše do
prstů.“ Prostorově jsou uchopeny i abstraktní skutečnosti: „Ve vodě čekání
tvrdne kapka suché kůže“. Po zrušení původní tělesnosti však subjekt nemizí, zůstává jako nejčistší destilát samoty, když
říká: „Ze všech stran už jsem se viděl, / teď
jsem průchozí.“ Samota potom není ko-
nečným výsledkem, je odrazovým
můstkem k hledání vlastní identity.
Původcem pojídání je také velmi často
básník. Vůči potravinám, které se jeví jako
libůstka, mlsání, stojí prvek pojídání jako
přijímání světa: „jsou to spíše slova, anebo
naše tělo, co se stává soustem?“ Proti
situaci, kdy je akt přijímání potravy až na
sporadické momenty absolutně odritualizován a vztah k jídlu je pro nás okleštěn
od nesnází při jeho získávání, staví Elsa
Aids výjimečnost okamžiku jedení, který se
neustále mísí s metaforami stejně citlivého vnímání okolí. Jenomže agresivní
konzumace je všudypřítomná. Když básník
vyjde „na vzduch z těsné vepřové kapsy“,
je vzápětí stíhán dotazem: „Tak co to
bude? Koleno s obložkou a se křenem?“
I intimita spánku a usínání je spojována se
stolováním: „Cítil jsem, / že také polštář je
dohněda, že je to velký plátek masa, na
kterém spím. […] noc mě přelévá jako
omáčka.“ Vztah jídla a pojídání je vygradován v okamžiku, kdy se subjekt stává
sám sobě potravou: „co je dvojité, znamená: zranit se. […] dokud jím sám ze
sebe, / jídlo mě bude zraňovat.“
Výše uvedené elementy textů nakonec
vedou k tomu podstatnému, k intenzivnímu pocítění samoty a následné konfrontaci se sebou samým, byť mnohdy již prapod i v n ě p r o m ě n ě n ý m . P r á v ě v tomto
okamžiku dává Elsa Aids čtenáři nejsilněji
pocítit tvrdost svých básní. Leitmotivem se
stává rozdvojenost, chcete-li dvojjedinost,
subjektu, hledání vlastní identity je vykoupeno bolestí: „Dech a protidech strachu ze
zdvojení, / dva spící dechy zdvojené“. Síla
izolace se projevuje neschopností přijímat
dotyky od jiné osoby: „Muži, sahejte na
sebe, budete usínat sami.“ Naproti tomu
potom stojí bizarně vyhrocený vztah s okolím: „Otěhotněl jsem kdoví s čím, s oblečením nebo držadlem.“
Nad tím vším potom stojí neustálé
těkání mezi mužstvím a ženstvím, které
nakonec končí na rozhraní, když básník
uznává: „mluvím jako obojetník.“ Rezigno–
vané verše „Vaječník sešitý s varletem […]
O nic se nezajímá“ jsou mírně vyváženy
nadějí: „Jenže každá / cibulka musí
zčernat; i bílou je třeba chovat potmě. Neplodné věci / je třeba pohřbít s tím, že
něco se možná urodí pod zemí.“
Bezmála sto stran takové poezie může
po prvním přečtení působit i přes podivnost různých obrazů poměrně jednostrunně. Básně, které naopak neobsahují
výše zmíněné prvky, zase mezi ostatními
[ 103 ]
[recenze]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
zanikají, snad právě kvůli menší intenzitě
vyhrocenosti.
Jenomže poezie Elsy Aids není pouhým
sugestivně podaným bolestným zavytím
básníka. Jsou v ní totiž reflektovány ty
nejzákladnější elementy života. Trojjediný
prst je sbírka o prostoru, ale také o pohybu, o výměně a neustálém těkání, které
je přeci nejzákladnější skutečností
univerza. Jak bolestné je potom zjištění
naší nestálosti, nedefinovatelnosti v prost–
oru, a především ve vztahu k druhým li–
dem. Básně Elsy Aids mají moc vyvolávat
nepříjemné uvědomění si sebe sama jako
pohybu a změny, netrvání. Jsou to texty
paradoxů. Je jen na čtenáři, zda ony paradoxy bude vnímat jako bezvýchodnou ztrátu příjemné iluze, nebo jako procitnutí do
ryzí skutečnosti: „To napůl skryté místo,
kde jsem nikdy neměl být sám, jsem objevil sám na sobě.“
Pavel Očenášek
Za hranice snu a skutečnosti
Marie Langerová: Hnízda snění. Kniha pasáží.
Praha, Malvern 2011.
Autorka recenzovaného titulu Marie
Langerová (nar. 1948) je redaktorkou, editorkou, literární kritičkou a teoretičkou,
zaměstnankyní Nadace Českého literárního fondu a manželkou literárního historika
Jiřího Brabce. Svůj badatelský zájem soustředí především na avantgardu poválečného Československa, o níž publikovala
studii Svůdnost avantgardy, fetišistický
jazyk a recenzi „O zlé avantgardě a krachu
světa umění, který způsobila“ v časopise
Česká literatura. Jednou ze studií na toto
téma přispěla do souboru textů nazvaného
Symboly obludností; Mýty, jazyk a tabu
české postavantgardy 40.–60. let, který vyšel v roce 2010 v nakladatelství Malvern.
Roku 2000 jí vyšla weinerovská monografie (Weiner, Host), autorsky se podílela
na projektu ÚČL AV ČR Na cestě ke smyslu:
Poetika literárního díla 20. století (Torst,
2005). Výklad smyslu poezie představila
také v souboru textů Fragmenty pohybu –
Eseje o české poezii (Karolinum, 1999).
Její zatím nejnovější literárněvědnou
publikací je soubor statí Hnízda snění. Kniha pasáží (Malvern, 2011). Některé texty
v něm obsažené Langerová již dříve publikovala v časopisech a sbornících, podrobný
seznam uvádí v závěrečné poznámce. Po-
slední část knihy vznikala za podpory
Grantové agentury České republiky.
Název podtitulu souvisí mimo jiné s citátem Waltera Benjamina tvořícím motto
knihy a představujícím výchozí bod pro
úvahy obsažené v prvních dvou kapitolách,
které jako jediné nejsou začleněny do nadřazené kapitoly, z čehož lze usuzovat, že
mají funkci jakéhosi úvodu k následujícím
sebraným textům. Zmíněné kapitoly nesou
názvy „Spící společnost“ a „Spící město“.
Langerová zde vychází z pojetí skutečnosti jako spektáklu, které zastává
francouzský marxistický filozof Guy Deb o r d . V této společnosti spektáklu,
společnosti divadelního představení, existují lidé, vztahy a věci jen jako pouhé obrazy vyznačující se neživostí a falešností,
svět z nich složený je přirovnán ke zlému
snu. Reakcí člověka na existenci v takové
společnosti je změna vnímání prostoru
a času, s níž souvisí vznik avantgardních
směrů počátku 20. století, např. kubismu
či surrealismu, na které navazují experimentální šedesátá léta. „Probuzením“ jsou
pak léta devadesátá, která trpí „zaspáním
dějin“. Pro poznání skutečnosti je tudíž
třeba, abychom se k ní vztahovali pro–
střednictvím psychické archeologie skrze
paměť a sny (jde o metodu odhalování historie podobnou metodám Bergsona, Freuda, surrealistů, fenomenologie a hermeneutiky, tedy metodám stojícím v opoz i c i k materiální archeologii pozitivistických věd).
Pohybujeme se v ponuré, apokalyptické
atmosféře vyznačující se povrchností
konzumní společnosti, vyprázdněností jejího jazyka a neschopností vzájemného dorozumění jejích členů. Povzbuzena slovy
Václava Bělohradského odhodlává se
Langerová hledat východisko z takto neutěšených poměrů v umění jakožto „pohybu
k otevřenosti“ a ve snu jakožto „rizomu,
mezičlánku, intermezzu“. Jako praktický
příklad vypořádání se s objektivizovaným
světem uvádí autorka Spící město Dominika Langa instalované na bienále v Benátkách v roce 2011, které tvoří přepracované
sochy Langova otce, uvedené synem do
nových souvislostí, čímž se chtěl Lang
mladší pokusit o oživení a nové uchopení,
pochopení „nevědomé paměti“.
Druhá kapitola odhaluje původ první
části názvu knihy: „Připomíná to Istanbul.
Nikoli jen proslavená přepracování, rozmontování chrámu Hagia Sofia. Ale antickou hlavu Medúzy, která leží pod vodní
hladinou jako základ sloupů Cisterny, po[ 104 ]
[recenze]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
stavené za císaře Justiniána. Tohoto místa
– vodní komory, které jako by byly jakousi
paralelou spánku, hnízdem snění –
a stejně jako Benátky ideálním místem
zdvojování, prostorem zrcadlení, divadla,
inscenací, místem, které se ‚dotýká
masky‘.“ (s. 16–17)
Jednotlivé texty následující po úvod–
ních dvou kapitolách nabízejí pestrou šká–
lu témat. V částech kapitoly „Abychom
otevřeli oči, musíme je umět zavřít“ nabízí
Langerová interpretaci několika úryvků
Lucretiova spisu O přírodě, které se týkají
stavů mysli a těla během spánku, přirovnání spánku ke smrti, obrazotvornosti
a vztahu snů a umění. Následuje stručný
přehled některých dalších myslitelů (Herakleitos, Platón, Aristoteles, Novalis, Herder, Husserl) vycházející z Foucaultovy studie „Sen a obraznost“, jenž sleduje historii
zkoumání autenticity lidského poznání během spánku. V další části autorka seznamuje čtenáře s Bremondovým pojetím
„čisté poezie“, která je založena na psychickém přenosu a která stojí v rozporu se
snahami následovat prozodická pravidla či
jakkoliv cíleně zasahovat do textu na základě rozumových kritérií. Nechybí ani motiv snu K. H. Máchy, jemuž se Langerová
věnuje na podkladu Pouti krkonošské,
Máje a několika studií jiných autorů (D. Čyževskyj, O. Králík, J. Slomek, J. Loužil aj.)
a na který aplikuje postmodernistický výklad (Lyotard, Deleuze).
V následující kapitole, baudrillardovsky
nazvané „Svádění“, zaměřuje autorka pozornost na motivy postele a spánku
v Zámku F. Kafky., které interpretuje jako
„derealizaci cílů“, „nekonečné odkládání,
čekání“. Byrokratickou mašinerii zastupitelnosti úředníků a poslů připodobňuje
k nekonečné produkci kopií fotografií,
čímž, jako na mnoha dalších místech
Hnízd snění, poukazuje na úzkou souvztažnost uměleckého vyjádření beletristického a výtvarného.
Baudrillardova kritika neautentického
způsobu života společnosti, příbuzná
frankfurtské škole a jejímu pojmu odcizení, který Langerová připomínaná především v kontextu s již zmiňovaným W.
Benjaminem, souvisí s problémem fetiše,
kýče a obsese předmětem, které jsou dle
kritika Freudovy psychoanalýzy Bohuslava
Brouka, varujícího před nezdravým vzta–
hem lidí k věcem, vlastní surrealismu a po–
etismu. Jako příklady posedlosti předměty
Langerová uvádí obrazy Marcela Du–
champa (Nevěsta svlékaná svými mláden–
ci, dokonce; Velké sklo; ready-made
S utajeným hlukem atd.) a koláž Toyen
(Ani labuť ani Lůna). Posedlost však nehodnotí kriticky, slouží jí naopak k interpretacím předmětů ve snech a vztahů
světa reálného a snového, v nichž navazuje
na dříve zmíněné postmoderní autory
a surrealistické umělce či teoretiky. Spolu
s n i m i s e p ř i k l á n í k pojetí reálných
a snových předmětů, jaké zastává fenomenologie snu: „Nalezení surrealistického
objektu předchází pozorný pohled, ba
hypnotizace předmětem, jehož zdrojem je
nevědomí.“ (s. 74)
Několik dalších kapitol se věnuje inspirativním zdrojům snu v umění a především
v samotném jazyce. Za úrodnou půdu pro
umělecké výtvory čerpající náměty a atmosféru ze snového světa považuje autorka
díla vztahující se k literárnímu období romantismu. Ve svých úvahách se opírá
o úryvek ze studie na pokračování, uveřejňované postupně v Květech roku 1835,
„Obrazy a květy snů“ Karla Sabiny, který
vyzývá umělce k tomu, aby živili svá díla
právě sny. Vedle Sabiny sleduje obrazy objevující se ve snech nebo motivy, které vnímá jako příbuzné snům (příroda, šílenství,
drogové opojení, melancholie aj.) i v tvorbě
dalších autorů (Tieck, Kleist, Herder, Novalis, Heine, E. T. A. Hoffmann, Mácha). Připojuje rovněž přírodovědné poznatky
o změněných stavech vědomí, získané
Janem Evangelistou Purkyněm.
Z ostatních témat již jenom přehledově
zmiňme souvislost snu a času (Maurice
Blanchot); automatické psaní (Breton,
Havlíček, Nápravník, Nádvorníková); pohyb
a časovost ve výtvarném umění (Michaux,
Kandinsky); fenomén závrati a úzkosti
(Heideggerovy a Rezkovy úvahy aplikované
na dílo Jakuba Demla); demlovské studie
zkoumající souvislost motivů podzemí,
podsvětí a nevědomí; smyslovost, paměť
a sen (Bergson); smrt a očistec (Deml,
Maeterlinck); sen v symbolismu (Redon,
Hlaváček, Březina) a mnohá další.
Z uvedeného pokusu o nástin alespoň
těch nejdůležitějších témat obsažených ve
sborníku studií Hnízda snění je patrné, že
autorka si vzala za úkol co nejšíře uchopit
téma ústřední – sen a snění. Avšak místo
toho, aby mohl čtenář sledovat postupně
se rozvíjející úvahy směřující k závěru,
o němž by bylo možné dále diskutovat, je
jeho pozornost rozptylována roztěkaným
zaměřováním hned jednoho, hned jiného
cíle. Spíše než systematické pojednání připomínají texty řadu asociací (nutno dodat
[ 105 ]
[recenze]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
že úctyhodnou), jež zahrnuje nespočet autorů náležejících k rozličným myšlenkovým
proudům a nespočet literárních či výtvarných děl tvůrců různých stylů a období
(s důrazem autorky na postmodernu
a avantgardu). Většina textů proto působí
nejednotně, chaoticky a roztříštěně, a to
nejen s ohledem na knihu jako celek, což
by bylo v důsledku toho, že jde o souhrn
statí vzniklých v různých časových horizontech a zaměřujících se na různá témata, akceptovatelné, ale také s ohledem
na jednotlivé kapitoly.
Se zmiňovanou absencí závěru a přebujelým množstvím odkazů na různé autory souvisí překvapivá nekritičnost autorky
vůči citovaným, zmiňovaným či interpretovaným tvůrcům, jejichž tvrzení autorka
přejímá, aniž by se pokoušela zdůvodnit
jejich platnost. Ačkoliv Langerová píše například o kritickém vymezení Bohuslava
Brouka vůči surrealismu a poetismu, zůstává pouze u interpretace postojů Brouka
či surrealistů, a sama své vlastní jednoznačné stanovisko nevyjadřuje.
Nesrozumitelné jsou i některé příklady,
které mají snad sloužit jako názorné ilustrace, smysl textu však častěji zatemňují.
Rozpaky budí například citace Holanova
verše, jež je přítomna spíše kvůli svému
mystickému vyznění nežli coby logický
argument:
„V pozdějších komentářích ke Společ–
nosti spektáklu (1988) konstatuje Guy De–
bord vytvoření její integrované formy, v níž
zvítězila rozptýlená podoba.
Propast je hlubší, než jsme mysleli!
(Vladimír Holan, Torzo)
V šedesátých letech vyzvedl Guy Debord problém obrazu, v němž žijeme, jako
globální symptom civilizace, která provedla radikální převrat prostoru a času,
i člověka v nich.“ (s. 10)
Uvedený postup bychom nemuseli
hodnotit tak příkře s ohledem na autorčinu
preferenci postmoderního myšlení; pokud
volí raději komentář k citovaným autorům,
nepřímo ale vědomě se k postmoderním
postupům hlásí: „Citát je také stavebním
kamenem postmoderní literatury. V ní je
podle Antoina Compagnona každé psaní
(écriture) vlastně jen přepisem (récriture),
citací a komentářem.“ (s. 16) Postmoderní
je i Langerové jazyk; text se hemží výrazy
a spojeními jako „spektákl“, „rizom“, „obraz-s y m p t o m “ , „ p o h y b y a záškuby
přemontovávaných dějin“, „upadání do te-
kutosti“ apod. Zde se nabízí otázka, zda citovaná Bělohradského kritika, namířená
proti vyprázdněnosti jazyka, nezasahuje
nakonec text autorky samé. Nepředstavují
zde užité klišovité a občas poněkud nesrozumitelné postmoderní výrazy právě ony
„připravené škatulky obratů, které můžeme jen zopakovat“? (s. 12) Přitom řeč má
být jedním ze zprostředkovatelů setkání
světa skutečnosti a snu, jak autorka naznačuje při vytyčování vlastní metodologie:
„Přikláním se k pokusům pracovat v pod–
zemí, na řeči a obrazech, které se vynořují
jako výsledek traumatického setkání
člověka se světem, na návratech k původní
patetické gestaci obrazů, z nichž je smontován náš svět, k jejich energii a dynamice,
k jejich paměti, která nese, jak říká Didi-Huberman, jednak hrůzu, ale také
obranné fixační jednání.“ (s. 12) Tím by se
autorka zároveň, snad i programově, přikláněla k pokusu postihnout skutečnost
překročením hranic jazyka, tedy spíše
prostředky tvůrčími, uměleckými nežli vědeckou metodou.
Přes vytčené nedostatky Hnízd snění,
které zahrnují častou absenci argumentace, vlastního hlediska, předznamenaného
cíle a shrnujícího závěru, jakož i roztěkanost a neuspořádanost textu, lze knihu ocenit pro množství myšlenek a pohledů, které mohou být čtenáři inspirativním
podnětem pro vlastní reflexe týkající se
snů a jejich role v lidském životě. Uchopení
tématu prostřednictvím nejen literárních
studií, ale i výtvarných či filmových děl
umožňuje jeho komplexnější probádání.
Kritizovaná rozmanitost výběru autorů
i témat souvisejících se sněním může
oslovit čtenáře rozličných tvůrčích zájmů
a zaměření. Podobně i výše vytýkaná roztěkanost textu může na druhou stranu
přesvědčivě sugerovat asociativní charakter snů. Čtenář se tak při četbě Hnízd vydává na odvážný exkurz krajinou obrazů
rozostřených hranic bdění a snění.
Ludmila Bartošová
Nadechnout se a ponořit
Barbara Kingsolverová: Lakuna.
Brno, Jota 2011. Přeložila Simoneta Dembická.
Mexiko bývalo tradičně azylem pro svobodomyslné a tvořivé lidi ze země severních sousedů, od Lowryho přes Bradburyho
po Kerouaka. Těžko říct, zda je tomu tak
[ 106 ]
[recenze]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
i dnes, kdy o této kdysi nadějné zemi slýcháme jen v souvislosti s válkami drogových gangů. Román americké spisovatelky
Barbary Kingsolverové (1955) Lakuna,
oceněný prestižní cenou Orange Prize, je
mimořádně citlivou poctou mexické krajině a lidu, jeho opravdovosti, otevřenosti
a umění žít. Příběh začíná ve dvacátých letech, kdy se země vzpamatovává z občanské války. Hlavní hrdina Harrison William Shepherd vyrůstá pouze s podivínskou matkou, jejímž jediným životním zájmem je stát se konkubínou nějakého boháče. V přímořském letovisku, kde chlapec
tráví většinu času potápěním, objeví lakunu jako podzemní spojnici mezi mořem
a jezerem, symbolizující jeho život odehrávající se mezi dvěma světy. Jak zádumčivý samotář dospívá, postupně v sobě objeví talent k vaření, míchání barev a psaní
na stroji, takže se jako nepostradatelný
pomocník dostane do společenství bohémů a salónních revolucionářů okolo malíře
Diega Rivery. Stane se tak mimo jiné
svědkem atentátu na Lva Davidoviče Trockého, po tomto šoku odejde do USA,
země svého otce, usadí se na jižanském
maloměstě a stane se uznávaným autorem
historických románů. Jenže minulost ho
dostihne: jako byl Trocký nežádoucí
v Americe za války, kdy byl Stalin klíčovým
spojencem, tak je dvojnásob nežádoucí
v poválečné atmosféře podezřívavosti vůči
čemukoli levicovému. Shepherd se stane
terčem hysterické novinářské kampaně,
která nápadně připomíná současné tažení
proti terorismu. Také naše osvícená doba,
která si zakládá na tom, že ničemu nevěří,
snadno podlehne jakékoli profesionální
manipulaci, která i tu nejnižší nenávist
dokáže posvětit vyšší autoritou.
Autorka používá osvědčený model
pikareskního románu, v němž nehrdinský
hrdina nastavuje zrcadlo dějinným absurditám. Hlavní postava však není prvoplánová karikatura – ačkoli je po většinu
děje příliš bezvýrazný, než aby si dokázal
získat skutečné sympatie čtenářů, v rozhodujících okamžicích projeví dostatek inteligence, slušnosti i pevné vůle. Vůbec jsou
v knize všechny postavy, i ty vysloveně záporné, včetně Williamových rodičů, vylíčeny bez laciného moralizování a s vkusem.
Kingsolverová dokáže popsat Mexiko
s jeho exotickými jídly a bujně kypící přírodou tak plasticky, že ho čtenář přímo fyzicky cítí. Politická stránka je však poněkud problematická a recenzentka MF
Dnes už si toho samozřejmě všimla. Vylí-
čení Trockého jako skromného dobráka od
kosti poněkud zarazí každého čtenáře,
který o občanské válce v Rusku něco ví,
a donutí ho položit si otázku, zda je tak naivní vypravěč nebo sama autorka. Ta
podobně černobílé vidění osvědčuje při líčení amerických soudů jako čistého zla.
Přece jen je nutno konstatovat, že nevinných obětí mccarthysmu bylo neporovnatelně méně než těch, kteří na druhé
straně šli do gulagů, aniž by vůbec tušili za
co. V tomto ohledu jako by se Kingsolverová cíleně orientovala na ty čtenáře, kterým vadí atmosféra nastolená ve Spojených státech po 11. září. O ty druhé se
starat nemusí: Amerika není jako střední
Evropa, tamní neokonzervativci beletrii zásadně nečtou.
Kniha se vyznačuje rafinovanou kompozicí, autorka používá četné refrénovitě
se vracející motivy (jako jsou vřešťani, hejna ryb, kámen valící se z kopce či mluvící
jména postav), kterým postupně dává různé významy. Dokáže originálně využít i staromódní techniku nalezeného rukopisu,
nebojí se zakončit knihu sice decentním,
ale – vzhledem k nabízejícím se alternativám – přece jen happyendem. Autorka se
blýskne zajímavými postřehy o americké
mentalitě, která se od poloviny minulého
století zřejmě příliš nezměnila: „Časopisy
tvrdí, že jsme výjimeční, ne jako ti, co nás
porodili. Zbrusu noví. Namalují obrázek
nějaké venkovské babky v šátku na hlavě
a nutí nás, abychom se báli, že budeme
taky takoví – pokud si nekoupíme mixér
a chladničku.“ Nebo: „Většina z nich ani
neví, co to komunismus je, nedokázali by
ho rozpoznat. Vědí jen, co je to antikomunismus. A to jsou dvě nesouvisející věci.“
Kingsolverová dokáže také napsat fiktivní
recenze na Shepherdovy knihy, kde paroduje styl různých periodik, od nabubřelého
žargonu elitních revue až po pavlačové tlachy okresních scheissblattů. Lakuna vyniká bohatou metaforikou i sympaticky
suchým humorem a navzdory střídání časových i vypravěčských rovin většinou drží
pohromadě. Místy je kniha až příliš
mnohomluvná, na pěti stech stranách to
až tak nepřekvapuje – především rozjezd
je poněkud rozpačitý, což může pohodlnějšího čtenáře odradit. Přes složitou
postmoderní strukturu je však autorčin
styl staromilskou poctou příběhu. A jako
by si zakládal na noblese z časů, kdy se
odehrává děj knihy a kdy například soukromí druhých osob bývalo zvykem respektovat – například sexuální život po[ 107 ]
[recenze]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
stav je podáván jen v decentních náznacích. Kingsolverová navíc zpravidla odolala
(což bývá v současné literatuře vzácností)
pokušení neustále předvádět čtenářům
své vědomosti a schopnosti.
Nakladatelství Jota bylo dosud proslulé
příliš kolísavou úrovní svojí produkce.
Nová Zlatá edice světových autorů se zdá
být sázkou na kvalitu a nebojí se objevovat
tuzemským čtenářům nová jména (Miguel
Syjuco, Samrát Upádhjáj). Snad se tedy na
našem knižním trhu blýská na lepší časy.
Jakub Grombíř
Shoda mezi Scholium Generale
a Corpus Hermeticum je úplná
Irena Štěpánová: Newton – poslední mág
starověku.
Praha, Karolinum 2012.
Kdyby katalog Národní knihovny ČR
nenabízel k Newtonově fyzice celá 3 původní česká díla, jistě by bylo možné začít
zde řečí o potřebnosti každého příspěvku,
který zkoumá náboženské, společenské
a další opomíjené stránky Newtonovy fyziky. Ani po 60 letech neutuchajícího bádání nad mimovědeckými kořeny přírodních věd totiž stále není nouze o hlasatele jisté, a vlastně policejní, ideologie,
v jejímž nejhrubším ražení jedině „moderní
exaktní věda“ vycházející z „tvrdých faktů“
poznává „objektivní realitu“ a mezi veškerým (rozumovým) poznáním je jediná
správná či užitečná. Není nezajímavé
otevřít dnes třeba Journal des Sçavans
a dočítat se v pracích zakladatelů dnešních
věd o „racionálních disciplínách“ – pneumatologii, foronomii, forografii, poeografii
… A ostatně nebude tak úplně od věci uvést
zde oblíbenou myšlenku Petra Vopěnky, že
právě Newtona by ve své době zajisté byli
ocenili Bludným balvanem nebohého Sisyfa.
V českém prostředí podle všeho první
kniha, která se zabývá „skrytými příčinami“ Newtonova myšlení, Newton – poslední mág starověku, vyšla před nedávnem v nakladatelství Karolinum. Její
autorka, Irena Štěpánová (nejedná se
o Irenu Štěpánovou, etnoložku a slavistku,
jak se domnívají internetová knihkupectví), se zde pokouší ve smyslu výše zmíněného badatelského snažení posledního
půlstoletí podat vyvážený obraz Newtonova vědeckého díla, tj. prozkoumat na po-
zadí obecných úvah o vnitřní jednotě myšlení vědeckého a náboženského, zdůvodňujícího i hodnotícího, jednak Newtonovy
myšlenkové zdroje a tradici, z níž vyrůstal;
jednak jeho zvláštní filozofické a náboženské ambice, které význačně určovaly
jeho vědecké úsilí. Za základ svého
podniku ovšem autorka bere překvapivě
nikoli spisy Newtona samého v souvislostech myšlenkového světa 17. století, nýbrž, zcela necitlivě a anachronicky, tvorbu
několika současných myslitelů, jak o nich
ještě bude řeč. Odtud bohužel plyne nesourodý a neústrojný shluk pochybných
předpokladů, neopodstatněných závěrů,
mimoběžných srovnání, násilných analogií
a vybájených psychologických posudků.
V knize, kde „bude nutné vytrvale zůstat u filigránské práce s nezvyklými pojmy, například s Boží transcendencí
a imanencí, a kosmoteismem a monoteismem apod. “ (s. 8) si po krátkém
zhodnocení newtonovských bádání autorka klade za cíl „prozkoumat jeden dosud stranou stojící zdroj Newtonovy inspirace a jeho možný vliv na formování východisek novověké vědy“ (s. 11). Ale také
se „téma knihy zabývá otázkou, jak hodnoty ovlivňují ryze racionální myšlení“ (s. 19).
A vzhledem k pojmenování knihy autorka
píše: „název naší práce je parafrází názvu
stěžejního Newtonova díla, neboť on
moderní vědu založil a nepochybně do ní
vnesl své specifické pojetí.“ (s. 11). V tomto se však autorka bezpochyby mýlí. Svoji
práci pojmenovala podle úvodních slov
přednášky Johna M. Keynese, Newton the
man (1942): „byl posledním z čarodějů, posledním z Babyloňanů a Sumerů“, j e ž
ovšem autorka cituje coby motto 1. kapitoly (s. 7) a správně uvádí, že vycházejí
z úžasu nad četnými Newtonovými alchymickými, teologickými a historickými spisy, jež byly teprve roku 1936 nově objeveny. Vysvětlení této podivné skutečnosti nabízí týdeník Církve československé husitské, Český zápas (č. 43, 21. 10. 2007,
s. 4): „MgA. Ing. Irena Štěpánová, Ph.D.,
která obhájila svou disertaci s názvem Philosophiae Naturalis principia Newtonica
[…]“ Zřejmě tedy autorka nechala pod
novým názvem vytisknout svoji starou disertační práci, aniž by tomu však uzpůsobila vlastní text.
Pojednání o alchymii, teologii a historii
tvoří největší část knihy Newton – poslední
mág starověku. Jejím jádrem je pak podle
autorky „analýza“, přesněji řečeno vykazování podobností v citacích Newtonova
[ 108 ]
[recenze]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
důležitého vysvětlujícího dodatku k Principiím, Scholium generale (1713), s některými hermetickými spisy a jejich naukami
o Bohu. Přesněji řečeno: vykazování
podobností mezi Scholium generale a ponejvíce výběrem a výkladem současného
německého egyptologa Jana Assmana
toho, co z některých hermetických spisů
vybral a vyložil anglický platonik 17. století
Ralph Cudworth. Závěrem celé práce bude
konečně, že novověká evropská věda byla
skrze Newtona a jeho pojetí Boha umožněna díky náboženským reformám faraonů
Achnatona a Ramesse II.
Po kratičkém Newtonovu životopisu
(závěrem úvodu, s. 11–13), který se v delší
a po letech rozvržené podobě opakuje
v příloze (s. 168–174), představuje autorka
v 2. kapitole Newtonovy inspirační zdroje.
Správně poukazuje na to, že Newton dobře
znal Bibli, a domnívá se, „že hexamerální
literatura se svým tématem šesti dnů stvoření mohla mít na Newtona dokonce metodologický vliv, že své rozdělení světa,
které se posléze ukazuje v jeho díle, Newton postavil právě na biblické knize Genesis, 1,1–27.“ (s. 17) Následuje tabulka pojící příslušné tři biblické výroky: 1,1 stvoření
nebe a země, 1,21 stvoření velikých netvorů a hbitých živočichů, 1,27 stvoření
člověka. Odtud podle autorky Newton dělí
svět na:
KOSMOS: „neživá hmota; platí přírodní
zákony; přírodní filozofie“;
BIOS: „život je implementován do hmoty; determinace; mnohdy však paradoxní
vůči zákonům úrovně 1, alchymie, dnes biologie, ale je problém, že zatím není definováno, co je život“;
LOGOS: „doména člověka jako Božího
obrazu […]; svoboda od zákonů i determinace; historie a teologie pojaté jako studium lidského konání a Boží prozřetelnosti
[…]“ (s. 18)
Toto je tedy první autorčina teze a původní myšlenkový vklad.
Podobně jako ostatní teze, anebo jen
tvrzení, zavádí tuto na základě slov: „podle
našeho názoru […] Newton mohl“. Nikterak
ji neopírá o spisy Newtona samotného
a nijak dále nezdůvodňuje. A tudíž není
zřejmé odkud autorka dovodila např. to, že
jen v neživé přírodě se podle Newtona
„Bůh projevuje svým inteligentním návrhem“, „inteligentními přírodními zákony“; nebo že „zkoumáním života se odedávna zabývala alchymie“. Spory plynoucí
z této dosti svévolné konstrukce autorka
nezohledňuje, alegorickou metodu, která
by je obracela v dobrý smysl, nelze vystopovat. V dalším průběhu knihy se k tabulce
vrací větami „připomeňme ještě metodickou inspiraci“ (s. 70); „nejdříve si zřejmě svět rozdělil na oblasti, které vyžadují
různé metodické přístupy. Newton jistě
nezamýšlel, aby se tato metodika rozšiřovala do jiných oblastí“ (s. 92), neboť pro
tyto měl prý metody alchymie. A konečně
ke krkolomnému podniku převracení alchymie na vědu o živých tvorech, jak vyplývá z řádku BIOS, dochází ve 4. kapitole:
potřebnou myšlenku autorka čtenáři předhodí uvedením citací M. Nakonečného, Z.
Neubauera (s. 72), a to patrně skrze nevyřčený alegorický výklad pojmu látky v alchymii. A „jako první dílčí shrnutí tedy konstatujeme, že je třeba vzít vážně názor, že
alchymie může být naukou o životě, tedy
spíše protobiologií než protochemií“
(s. 73).
Zbytek 2. kapitoly velmi správně poukazuje na Newtonovu příchylnost k dobové
představě prisca sapientia, prvotní, nezkažené moudrosti, a stručně též na další
obecně přijímané Newtonovy myšlenkové
zdroje, cambridgské platoniky. Následuje
výklad o hermetických naukách, který se
jeví z celé knihy nejzdařilejší.
Další kapitoly, „Newton jako teolog
a historik“, „Newton – alchymista“, již nebudou představeny
takto zevrubně.
Ostatně není k tomu důvod, Newtona se
s malou výjimkou (s. 58–64) téměř netýkají. Jejich obecná stavba je následující:
slovníkové zavedení pojmů a jejich stručný
vývoj, zdařilé parafráze autorčiných oblíbených zdrojů (zejména Jan Assman, dále
pak K. Jaspers, Z. Kratochvíl, Z. Neubauer,
M. Eliade, M. Buber a další). A konečné řešení, v němž se vše, co bylo výše probíráno,
nemilosrdně přiřkne Newtonovi. Například
takto: „Můžeme tedy uzavřít, že podle našeho přesvědčení nebylo Newtonovým
úmyslem sepsat minulost v pozitivistickém pojetí, ale šlo o transformaci minulosti ve fundující dějiny, tedy v mýtus, který je nositelem závaznosti. Newton se ujal
úkolu na poli kulturní paměti, pokusil se
vnést řád do chaosu nespočetných dat,
a to jako specialista na kulturní paměť, či
přímo jako architekt vzpomínky. Je zde
zřejmý apologetický moment: Newton se
svou historickou činností snažil zachránit
smysl minulosti, šlo mu o výkon záchranné
paměti a domníváme se, že Newtonovou
intencí bylo, aby svým výkladem minulosti
a jejího smyslu přispěl k obnově a upevnění naší evropské identity.“ (s. 70). Co jiného
[ 109 ]
[recenze]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
je však anachronismus nežli matení veřejnosti?
Mohlo by se zdát, že 5. kapitola „Newton – přírodní vědec (filozof)“ již těžko
může vycházet z něčeho jiného nežli z
Newtona. Ovšem hned z úvodu se čtenář
dozví, že v Newtonově metodologii „se
prokazatelně setkávají a prolínají vědecké
a mimovědecké, racionální a hodnotové
komponenty jeho myšlení“ (s. 90), zatímco
„současníci, třeba Descartes, představují
již myšlení racionální.“ A „lze tedy předběžně uzavřít, že Newton ve svých metodologických úvahách používal různé typy
myšlení jako rovnocenné, nebo jinak řečeno, používal vyváženě celé dostupné
spektrum myšlení.“ (s. 91).
Po odstavci o Newtonově optice, kde se
však zmiňuje pouze otázka fenomenality
barev, následuje odstavec o matematice,
kde autorka představuje další ze svých nepřiznaných objevů: „Dnes je již známo i to,
že oba, Newton i Leibniz, vycházeli ze
stejných předchůdců.“ (s. 93). Dále „je
možné spekulovat o tom, že určitou inspirací pro Newtonovy matematické úvahy na
poli diferenciálního počtu mohla být Maimonidova myšlenka ‚Natura non facit
saltus‘ […]“ (s. 94) Ve zbytku kapitoly pak
autorka z Newtonova tvrzení „části prostoru jsou nehybné“ vyvozuje, že proto Newton „musel“ objem tělesa nahradit
hmotným bodem (s. 96) a jako doklad cituje (špatně přeloženou) pasáž z Henryho
Mora o Boží všudypřítomnosti, která toto
údajně zaručuje (s. 97).
Čtenář snadno nahlédne, že by bylo
bláhové snažit se uvádět na pravou míru
shora řečené myšlenky Ireny Štěpánové.
Ani to není možné, neboť jsou zavedeny
svévolně a bez odůvodnění. Stejně bláhové
by bylo pouštět se do představení autorčiny dadaistické „analýzy“ Scholium generale, neboť všechno je možné. A tak jen jeden velmi pravdivý závěr za všechny: „Shoda mezi Scholium generale a Corpus hermeticum je úplná. V tomto bodě to však
nic významného nedokazuje, protože
všemohoucnost Boha se vyskytuje u velké
řady autorů.“ (s. 123) Je jen škoda, že autorka nijak nerozvedla myšlenku účelových
příčin v Newtonově přírodní filozofii
(s. 146), experimentum crucis promýšlení
newtonovské fyziky – a otázku elegantně
stáčí na účel veškerého Stvoření.
Obecně by se dalo říci, že kdyby kniha
byla soudním řízením, byla by (nevinně)
nespravedlivá. Přelíčila by každého – a ko-
hokoli v dobré víře odsoudila za cokoli
a čehokoli zprostila.
Na straně nevinnosti budiž uvedeny autorčiny výkony etymologické: z arkádského
boha přírody Pana prý pochází termín
panteismus (s. 31); dále se čtenář dozví
dokonce, že české slovo pán je totožné
s řeckým pan (s. 125), což tvoří jeden
z „argumentačních“ kroků 6. kapitoly. Dále
jistá znepokojující citová a ideologická
předpojatost, již autorka nepřiznává ani
neskrývá: „Cudworth jasně dokázal“
(s. 29), „Jung poznal“ (s. 42). Zde odkazy na
vybrané autority autorka používá jako
doklady pravdy. „Zpředmětnění Boha kardinálním omylem“ (s. 49), „autentické city,
odmetafyzičtění teologie“ (s. 50), „hledali
nikoli přesné pojmy, ale skutečnost, život
sám“ (s. 52), „teologickým myšlením
předběhl dobu“ (s. 69). Autorka chápe své
pojetí Boha a víry jako autentické
a moderní. A „zde racionální myšlení zcela
selhává“ (s. 87). Konečně a zejména je to
zjevně hluboká neznalost filozofie 17.
století spojená s posedlostí vykazovat každou jalovost typu: Newton měl knihu xy
v knihovně, takže z xy bezpochyby vycházel; oba sledovali svůj zájem a odvolávali se na starověk, a tak chtěli dosáhnout téhož (s. 107). „Cudworth byl Newtonovi inspirací výraznou, nejen myšlenkovou, ale možná i lingvistickou: například
III. kniha Newtonových principií nese název
De mundi systemate… (anglicky The system of the World), což velmi připomíná
Cudworthovo stěžejní dílo The True Intellectual System of the Universe […]“
(s. 117) Autorka z rychlíku slyší trávu růst.
Nespravedlnost, jak ví každý alchymista, je odvrácenou stranou nevinnosti.
A každý překladatel zase přesně ví, kdy původnímu textu nerozumí. Je-li dovoleno
usuzovat ze zjevného na nezjevné, pak je
nutné říci, že autorka má značné potíže
s angličtinou, neboť většina anglických citací je černé na bílém přeložena špatně.
Na(ne)štěstí pro čtenáře však autorka cituje důsledně i v původním znění. Co se
týče latiny, obecně se zdá být převáděna
přes anglické překlady ze sekundární literatury. V ojedinělých případech, kdy tomu
tak není, je výsledek o poznání horší. Seznam stránek a příkladů nesprávných a zavádějících překladů by byl příliš dlouhý, občas snad zábavný, ale hlavně úmorný. Natural autorka sveřepě překládá jako přírodní, order jako pořádek, agent jako
agent. Rozdíly mezi slovy idea a představa,
vlastnost a atribut se nezabývá. Uveden
[ 110 ]
[recenze]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
budiž jediný a význačný příklad: „[…]
/Deus/ nec sub specie rei alicuius corporei
coli debet,“ přeloženo jako: „/Bůh/ ani nemůže být uchován jako něco tělesného.“
(s. 143) Nicméně později „Colimus enim ut
servi […]“ (s. 146) je colere již přeloženo
správně jako: „Uctíváme ho jako jeho služebníci“. Toto spolu s dalšími podivnostmi
v latinských citacích poukazuje buďto na
pochybný původ překladů, anebo ovšem na
krajní ledabylost. Autorka například cituje
slova z hermetického spisu Asclepius, ale
připsány jsou přímo Newtonovi. Toto následně slouží jako argument pro odmítnutí
celé jedné newtonovské interpretační linie
(s. 139), což je ledabylost zajisté nespravedlivá.
Závěrem by se snad dalo říci následující. Jestliže kniha není svého druhu hermetickým spisem, který pustým chaosem na
povrchu svědčí o vnitřní propasti řádu
a zve vstoupit na podzemní cestu za nevýslovným pokladem; není-li vlastní iniciací, jež skrze očistění z utrpení otevírá oči;
pak je jistě objevným podnikem, souborem
nápadů a myšlenek k promyšlení a především pramennému propracování. A bezpochyby otevřením celého jednoho prostoru otázek a námětů.
Jan Makovský
[ 111 ]
Odpověď na článek
„Pokřivené zrcadlo Adina
Ljuci“
Adin Ljuca
V předposledním čísle časopisu Aluze
(2/2011) vyšel text „Pokřivené zrcadlo Adina Ljuci“, ve kterém Matěj Martinčák
provádí textovou analýzu mého článku
„Český guláš o bosenském maglajzu. Reflexe Bosny a Hercegoviny v českém akademickém prostředí 1992–2008“.
Martinčák píše s nadhledem, sebejistě.
Po prvním, zběžném čtení může jeho kritická reakce působit věcně a seriózně. Podívejme se však, jak by vypadala textová
analýza Martinčákovy textové analýzy.
První námitka Matěje Martinčáka
„Můj příspěvek směřuje k rozboru
samotného Ljucova článku, k odkrytí způsobu, jakým přistupuje k původním českým textům.
Jedním ze základních úskalí Ljucova
článku je kritérium výběru textů z české
balkanistiky, na nichž se pokouší svá dalekosáhlá tvrzení dokládat. Z velkého množství článků a monografií vybírá ty, které
alespoň zdánlivě konvenují jeho záměru,
a ostatní, byť se k danému tématu vztahovaly bezprostředněji, prostě ignoruje.“1
Na konci své textové analýzy Martinčák
doporučuje seznam původních monografií,
které jsem zřejmě měl a musel pochválit.
Pět z těchto textů podepsal Jan Pelikán:
Dějiny jihoslovanských zemí (1998), Dějiny
Srbska (2005), Dějiny Jugoslávie (1918–
1991) (1994), Jugoslávie a východní blok
1953–1958 (2001), Jugoslávie a pražské
jaro (2008).
Téhož autora jsem ovšem neignoroval,
a citoval jsem ho z více zdrojů.2 Jak je vidět, jsou mezi nimi i první dva texty z Martinčákova seznamu. Brožurka Dějiny Jugoslávie z roku 1994 byla o několik let později v podstatě nahrazena velkou syntézou
Dějiny jihoslovanských zemí, kterou jsem
citoval, zatímco poslední dvě knihy nezapadají do tematického okruhu mého
článku, kterým je reflexe Bosny a Hercegoviny v českém akademickém prostředí
v letech 1992–2008.
V Martinčákově seznamu je dále publikace Černá Hora (2007) Františka Šístka,
o které jsem se ve svém článku sice nezmínil, v recenzi z 10. listopadu 2007 jsem se
však o ní vyjádřil velmi kladně. Ve svém
výčtu Martinčák zapomíná na Dějiny Albánie, vynikající práci Pavla Hradečného.
Ani o této knize jsem se z tematických důvodu v „Guláši“ nezmiňoval, kladně jsem
o ní však referoval na jiném místě.3
Druhá námitka
„I když pomineme výběr textů, to, co již
omluvu nesnese, je Ljucův způsob práce
s citacemi, které jsou z kontextu vyjímány
mnohdy záměrně zkreslujícím způsobem.“
„První problém, který nám autor představuje, je užívání výrazu Muslim/Bosňák.“
V kapitole „Terminologický guláš“ je
všechno přesně zdůvodněno v dostatečném počtu příkladů. Na žádném místě
nekritizuji stanovené normy v používání
terminů muslim/Muslim a Bosňák – jen
[ 112 ]
[glosa]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
jsem se ptal, proč se ta pravidla nedodržují
alespoň v akademickém prostředí.
„Asi proto [Ljuca] zvolil jako ilustraci
svého tvrzení publicistický článek Jana Pelikána z dávného roku 1996.“
Takže za všechno zase může způsob,
jakým já vybírám texty, nikoliv nedbalost
jejich autorů. Místo abych vybíral citace,
v nichž citovaní historikové termíny používají správně, záměrně vyhledávám texty,
ve kterých je používají nesprávně.
Za prvé, nebyl to jen tak nějaký „publicistický článek“,4 jak nám Martinčák sugeruje. Šlo o delší polemický text, ve kterém
Pelikán mimo jiné poměrně obsáhle kritizoval tehdejšího prezidenta ČR, což se asi
nedělá „jen tak“. Za druhé, příklady jak
správného, tak špatného používání tohoto,
jakož i jiných termínů jsem uváděl ze tří
periodik a dvou monografií.5
Další příklady se dají snadno vyhledat,
dokonce i sám Martinčák upozorňuje na
jeden příklad, který nepřevzal z mého
článku. Tak se na něj podívejme.
Dvojí měřítko Martinčáka
Poté, co celou kapitolu z mého článku
(„Terminologický guláš“) zavrhl jako bezcennou, píše o Ivanu Dorovském:
„Pokud někdo opakovaně překládá název monografie M. Rizviće Panorama
bošnjačke književnosti jako Panorama
bosenské literatury, případně je schopen
napsat tvrzení ‚počátkem 70. let 20. století
byl bosenský lid uznán jako samostatný
národ‘, pak to indikuje spíše nedostatečné
znalosti bosenských reálií než zlý úmysl.
Být na Ljucově místě, tak si po zjištění, že
bosenskou literaturu Dorovský vynechal ze
své knihy o recepci literatur jižních Slovanů, spíše oddechnu, než abych se rozčiloval.“
Tady se mnou Martinčák zdánlivě souhlasí, a navíc tento příklad špatného překladu sám vyhledal. Když chyby stejného
druhu a na stejné úrovni dělá Pelikán, má
pro něho Martinčák vždycky nějaké alibi
(„Bosňácko-chorvatská federace“ překládá
jako „muslimsko-chorvatská federace“,
užívá dokonce termín „Bošňaci“ atd.). Podle jaké logiky prof. PhDr. Dorovský, DrSc.
nemá právo na chyby, zatímco doc. PhDr.
Jan Pelikán, CSc. je má? Že by chtěl Martinčák obětovat Dorovského, aby jeho obhajoba Pelikána získala na váze?
Třetí námitka
„Adin Ljuca ve své studii neuvádí jedinou pozitivní zmínku o české balkanistice…“
Negativně hodnotím: Jana Pelikána, Miroslava Tejchmana, Ladislava Hladkého
a Ivana Dorovského. V kladném smyslu se
zmiňuji o: Ladislavu Hladkém, Janu Urbanovi, Filipu Tesařovi, Ctiboru Nečasovi,
Zdeňku Uherekovi, Milanu Hlavačkovi,
Janě Orlíkovové, Petru Šemberovi, Františku Šístkovi atd. Tady je ale trochu problém, že ne všichni jmenovaní jsou „balkanisté“ v pravém slova smyslu.
Martinčák jednoznačně tvrdí že, „Adin
Ljuca ve své studii neuvádí jedinou pozitivní zmínku o české balkanistice“ navzdory tomu, že celá třetí kapitola je pochvalou
české balkanistice, což je, domnívám se,
hned od jejího počátku jasné: „Ve výzkumu
určitých aspektů kulturních dějin česko-bosenských vztahů bylo od roku 1992
uskutečněno několik významných projektů
a vydány některé přínosné práce.“ A tak
dále.
Čtvrtá námitka
„…vytváří tak generalizující pojem ‚českého historika‘, který do sebe absorbuje
všechny záporné vlastnosti, které Ljuca
z českých textů vyčetl.“
Když Hladký syntézu Dějiny jihoslovanských zemí označí za „vrchol dosavadní
práce českých historiků“, rozumím tomu
tak, že ji vnímá jako „vrchol dosavadní práce české historické balkanistiky“ a ne české historiografie jako takové.
Když ve svém článku v kapitole nazvané „Historická balkanistika“ použiji kolektivní označení „čeští balkanisté“ nebo
„historikové“, musí být jasné, že nemyslím
medievalisty nebo byzantology ani „českého historika“ jako takového, ale jmenované historiky (nebo historiky z akademické půdy, kteří se v daném období vyjadřovali o situaci v Bosně).
Přesto uznávám, že by můj článek vyzněl efektivněji, kdybych užíval méně kolektivních označení. Nesouhlasím ale s tím,
že ve své prací neustále zevšeobecňuji.
Myslím, že počet uvedených příkladu je
dostačující – k tomu, aby člověk pochopil,
jakou chuť má moře, stačí jeden lok, nemusí vypít celý oceán.
[ 113 ]
[glosa]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Pátá námitka aneb opět totéž
„Ljuca ve své práci konstruuje jakýsi
monolit českého historika balkanisty…“
Něco jako monolit českého historika balkanisty konstruují často sami uvedení historikové. Kromě mého článku,
ve kterém jsem se pokusil o určité shrnutí
práce historiků balkanistů, se snažili výsledky své práce zhodnotit také někteří
historikové samotní.6 Kdyby bývali udělali
svoji práci korektně, můj článek nemusel
nikdy vzniknout. Jakýkoli náznak kritického přístupu bychom u nich hledali marně.
Jinak řečeno, oni sami ji prezentují jako jeden obdivuhodný monolitický celek. Jak
napsal Miroslav Tejchman: „V devadesátých letech se prezentovali čeští historikové-balkanisté na odborném poli velmi
důstojně. […] uvedených úkolů se česká
historiografie zhostila s úspěchem […].“
Čeští balkanisté se snaží, stejně jako Martinčák, kvalitu historické balkanistiky
doložit seznamem publikovaných děl,
nikoli už její analýzou. Kdyby si někdo dal
tu práci a udělal komparativní analýzu
jejich článků a mého článku, vyšlo by
teprve najevo, kdo tady „konstruuje jakýsi
monolit“ a kdo ho kritizuje.
Je velmi zajímavé, že neexistuje ani náznak polemiky či obyčejné neshody v rámci
české historické balkanistiky (ani pokud
jde o takové „maličkosti,“ jakými jsou zločiny proti lidskosti), naopak pokaždé když
někdo jiný přišel s odlišnou interpretací
válek v bývalé Jugoslávii, Pelikán ho suverénně, sebejistě a agresivně „smetl“. Stačí
se podívat na tituly jeho článků: „Válka,
o které se dozvíte jen něco“ (ke knize Jana
Urbana), „Manipulace Dušana Karpatského“, „Václav Havel dále bloudí balkánským
labyrintem“, „Neporozumění válce v Bosně
(reakce na knihu E. Vulliamyho Údobí pekla. Porozumění válce v Bosně)“.
Šestá námitka
„Že četnické hnutí bylo nekomunistické, o tom snad není třeba vést debaty,
prozápadní znamená, že počítalo s pomocí
západních spojenců. Ani v jednom případě
nejde v Pelikánově textu o nějaké axiologické soudy typu nekomunistický, prozápadní = dobrý, demokratický, apod. Přečtěme si, co o četnicích Pelikán v této studii píše: ‚Tato tzv. četnická rezistence (…)
měla výrazně srbský nacionalistický charakter. Její vůdci důsledně usilovali o obnovení srbské dominance v Jugoslávii. Ozbrojené akce zaměřovali nejen proti oku-
pační správě a nepřátelským armádám, ale
také proti civilnímu obyvatelstvu albánské,
muslimské a v menší míře i maďarské národnosti.‘“
Dokonce ani tato Pelikánova citace,
kterou Martinčák vybral za účelem své obhajoby, není správná. Není totiž pravda, že
příslušnici četnického hnutí „[o]zbrojené
akce zaměřovali nejen [což asi znamená
především – pozn. A. L.] proti okupační
správě a nepřátelským armádám, ale
také….“. Pravdou je, že četnici zaměřovali
své ozbrojené akce nejen proti civilnímu
obyvatelstvu albánské, muslimské a
v menší míře i maďarské národnosti, ale –
spolu s okupanty a často pod jejich přímým velením – také i proti partizánskému
hnuti.
„Že četnické hnutí bylo nekomunistické, o tom snad není třeba vést debaty“,
píše Martinčák – přestože se nikdo nesnažil něco takového tvrdit. Ale když už se
o tom zmiňuje, tak bych rád podotknul, že
správnější by bylo označit je za „antikomunistickou rezistenci“. Mne spíše zajímá,
jak je možné, že historik, specialista na
současné dějiny Balkánu, který učí na FF
UK, napíše: „Vuk Drašković cílevědomě
navazoval na velkosrbské antichorvatské
a antimuslimské tradice četnické protifašistické rezistence z období druhé světové
války.“7 Jak může napsat „četnické protifašistické rezistence“, když je všeobecně
známo, že četnici spolupracovali s okupanty?! Krom toho, „protifašistický“ by
v pravém slova smyslu znamenalo, že museli bojovat proti italským fašistům, což je
ale velmi daleko od pravdy, neboť právě
s nimi četnici velmi úzce spolupracovali.
Tuto námitku bych uzavřel Martinčákovými slovy: „O nějaké rehabilitaci či reinterpretaci četnického hnutí tedy nemůže
být ani řeč.“
Sedmá námitka
Ve svém článku jsem napsal: „V interpretaci rozpadu Jugoslávie a nedávných
srbských dějin, jak je prezentuje rozsáhlá
kolektivní syntéza Dějiny Srbska, nenajdeme zmínky o zločinech proti lidskosti,
Haagském tribunálu, genocidě, která vyvrcholila srebrenickým masakrem, ani o autentické srbské opozici vůči válce,
o činnosti bělehradského fondu pro lidská
práva nebo Nataši Kandićové.“
Martinčák tu větu komentuje následovně:
[ 114 ]
[glosa]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
„Kdo tuto kapitolu přečte, zmínky o zločinech proti lidskosti najde, třeba v odstavci o zničení Vukovaru: ‚V průběhu bojů
povraždili příslušníci jugoslávské armády
a paravojenských milicí mnoho chorvatských civilistů.‘, případně o autentické
opozici proti válce: ‚Opozici, která neměla
skutečně nic společného s nacionalismem,
tvořily malé skupiny intelektuálů kolem
Helsinského výboru a kolem tzv. Bělehradského kruhu.‘, o Srebrenici: ‚V létě 1995 armáda bosenských Srbů dobyla město Srebrenica a vyvraždila zde několik tisíc muslimských mužů.‘ i o Haagském tribunálu:
‚Djindjić nakonec přes Koštunicův nesouhlas prosadil Miloševićovo zatčení a poté
i jeho vydání haagskému tribunálu.‘ Rozhodně si nemyslím, že by kapitola ,Třetí Jugoslávie‘ z pera M. Tejchmana byla chloubou české balkanistiky, ovšem pokud je cílem odhalit nepřesnosti či tendenčnost,
bylo by zapotřebí přesnějšího věcného
a stylistického rozboru této kapitoly,
a nikoliv uvedení několika tvrzení, která
jsou takto lehce vyvratitelná.“
becně považovali za „zrádce národa“. Nevím, proč si autor vzpomněl zrovna na tyto
veterány druhé světové války, kteří sice veřejně projevovali nesouhlas s agresivní politikou Miloševićova režimu, ale vzhledem
ke svému vysokému věku již tehdy do dění
příliš nezasáhli, navíc v první polovině 90.
let oba zemřeli (Koča Popović v roce 1992,
Djilas v roce 1995). Miroslav Tejchman asi
nikoho mladšího neznal.
A za druhé, pokud se dobře dívám, Tejchman píše: „Opozici, která neměla skutečně nic společného s nacionalismem….
nepřijala [je] ani srbská opozice…“ Něco
tady nehraje! Ale co? Z tohoto krátkého
fragmentu to nelze dobře poznat, ale třeba
v článku Jana Pelikána „Lesk a bída srbské
opozice“9 je to už vidět lépe. Problém tkví
v tom, že se nám coby opozice podstrkuje
něco, co opozicí není, a o skutečné opozici
se v podstatě vůbec nemluví (ovšem pokud
termín opozice chápeme tak, jak ho vysvětluje slovník cizích slov: „protiklad; odporování něčemu; politické subjekty vystupující proti převládající většině.“).
Nevím, proč dal Martinčák slovo
„zmínky“ do kurzivy, když právě kromě
výše uvedených, žádné jiné v kapitole
nenajdeme. Že by pro knihu o 670 stranách pojednávající o zločinech proti lidskosti stačily větičky typu: „V průběhu bojů
povraždili příslušníci jugoslávské armády
a paravojenských milicí mnoho chorvatských civilistů.“ a „V létě 1995 armáda
bosenských Srbů dobyla město Srebrenica
a vyvraždila zde několik tisíc muslimských
mužů.“ Takto povrchně, bez bližší analýzy
a vysvětlení? Tak to tedy ne: není to dostatečné, ať už jde o vědecký diskurz, či o obsah.
To, co napsal Tejchman o srbské opozici v rozsáhlých Dějinách Srbska, je natolik
krátké, že to zde můžeme ocitovat celé:
„Opozici, která neměla skutečně nic
společného s nacionalismem, tvořily malé
skupiny intelektuálů kolem Helsinského
výboru a kolem tzv. Bělehradského kruhu.
Patřili k nim i bývala stranická funkcionářka Latinka Perovićová, Milovan Djilas
a svým způsobem i Koča Popović. Naprostá
většina srbské společnosti však tyto lidi –
z nichž mnozí se bezvýhradně orientovali
na Západ, především na USA – považovala
za zrádce národa. A nepřijala je ani srbská
opozice, a to ani tehdy, když se v roce 2000
dostala k moci.“8
Za prvé, nelze tvrdit, že by Srbové právě
Milovana Djilase a Koču Popoviće všeo-
Osmá námitka
„Další Ljucovy poznámky o značném
zmatku v terminologii u Dorovského už
jsou na místě, neboť je skutečně zarážející,
jak nepřesně a zmatečně prof. Dorovský
užívá pojmy jako bosenský, islámský apod.
Zatímco Ljuca se domnívá, že se jedná
o ,manipulaci‘, a nikoliv ,prostou neznalost‘, osobně bych se přikláněl spíše
ke druhé variantě.“
Mohu souhlasit s Martinčákem, že
v některých případech jde o „prostou neznalost“, ale „prostá neznalost“ není zrovna nejlepší omluvou pro nějakého prof.
PhDr. Balkanologa, DrSc. Svou obhajobu
vícekrát zakládá v podobném stylu:
„Asi proto zvolil jako ilustraci svého
tvrzení publicistický článek Jana Pelikána
z dávného roku 1996.“
„Typické je, že Ljuca při komentování
toho, jak čeští historici ‚konstruují‘ události II. světové války, nesáhne po knihách,
které se tomuto tématu skutečně věnují,
ale vybere krátkou monografii Národnostní otázka ve Svazové republice Jugoslávii.“
Chce mi tím snad Martinčák říci, že to
nebyla seriozní vědecká práce, ale pouhý
„ p u b l i c i s t i c k ý č l á n e k z dávného roku
1996“; že v druhém případě to nebyla kniha, která „se tomuto tématu skutečně vě[ 115 ]
[glosa]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
nuje“, ale „krátká monografie“; že to nebyla „manipulace“, ale „prostá neznalost“?!
Takových a podobných námitek vůči
mému článku má Martinčák dost k tomu,
aby mu to stačilo „na útlou knížku“. Ale
podle jeho logiky je i můj „Guláš“ jen obyčejný článek, za který nenesu žádnou zodpovědnost. A u slova zodpovědnost by bylo
dobré se zastavit a zamyslet.
Martinčákův závěr
Na konci textové analýzy mého článku,
na kterou bohužel neměl dostatek prostoru (jen o něco více než 21 normostran),
a poté, co pro mne vyjádřil pochopení („Lze
pochopit frustraci obyvatele Bosny, přímého účastníka bosenského kataklyzmatu…“), vyvozuje svůj závěr:
„Po přečtení celé studie se nemohu
ubránit přesvědčení, že se u Ljuci jedná
o zkratkovité uvažování v dimenzích:
pokud se někdo zmíní negativně o Bosňácích, Bosně nebo si dovolí problematizovat
jakýkoli děj z bosenské historie, musí být
automaticky antibosňácký a promiloševićovský.“
Jinými slovy jsem podle něho (frustrovaný) bosňácký nacionalista10 a mé námitky nemohou být brány vážně. Vracíme
se tak zpátky k podstatě problému, který
13. října 1995 několika jednoduchými větami popsal Václav Havel ve svém projevu
na závěr Měsíce Bosny a Hercegoviny. Tehdejší český prezident viděl příčinu neúspěchu „několikaleté dobře míněné a velmi intenzivní práce všech vyjednavačů“ v tom,
„že vyjednavači, respektive ti, kteří je vyjednáváním pověřili, přijali koncepci znepřátelených stran, to jest hašteřivých národů, tedy etnickou interpretaci konfliktu,
a že se snažili proto konflikt urovnat opět
etnicky, totiž nalezením spravedlivé
etnické hranice, osvojili si vlastně bezděky
zrůdnou ideologii těch, kteří celý konflikt
rozpoutali, a tím opustili přesně ty civilizační hodnoty, které bylo jejich povinností bránit. Prokázali tím, že nepochopili, oč
vlastně jde.“11 To, co jsem kritizoval, byla
především ona čistě etnická interpretace
konfliktu. Do stejného modelu se nás svojí
textovou analýzou znova snaží dostat Martinčák: česká historiografie vs. jeden
frustrovaný bosňák.
Nemluvil jsem ovšem v relacích „probosňácký – antibosňácký“, ale upozorňoval
jsem, že primordialistické teorie nemohou
objasnit společenské změny, jelikož vnímají národy a etnické skupiny spíše jako
statické, izolované a homogenní celky.
Pokud někdo používá primordialistický
způsob12 interpretování rozpadu bývalé Jugoslávie na české akademické půdě, pak je
spíše, když už, antičeský, jelikož tento způsob uvažování přenáší na české studenty.
Odmítám interpretace „historických událostí“ (zločinů proti lidskosti), podle kterých „není nevinných“.13 Odmítám bagatelizaci mezinárodního soudu, protože jen
pokud pojmenujeme konkrétní zločince,
mohou se přestat satanizovat národy. Ani
náhodou nevnímám všechno jako „křišťálově jasné“, jak tvrdí Martinčák, ale jestliže
jde o zločiny proti lidskosti, má být jasné,
kdo je oběť a kdo zločinec.
To, co předvedl Martinčák, je známý
způsob, jak celý problém zlikvidovat.
Jenomže tady nejde o cvičení ze stylistiky.
Nesmíme dovolit, aby celý problém byl odsunut výhradně na úroveň stylistiky, aby se
na konci zapomnělo, od čeho se vůbec začalo a co se skrývá za analyzovanými texty.14 Je úplně jedno, jestli to jsou „pouhé“
publicistické články, nebo vědecké práce –
zodpovědnost autorů zůstává stejná!
Poznámky:
1 Citace z Martinčákova článku jsou uváděny bez udání čísla strany.
2 Dějiny jihoslovanských zemí (1998), Dějiny Srbska (2005), Národnostní otázka ve Svazové
republice Jugoslávii: Geneze – vývoj – perspektivy (1997), „Válka, o které se dozvíte jen něco“
(Listy 26, 1996, č. 6, s. 81–86.), Obraz jugoslávské krize v roce 1991 na stránkách Mladé Fronty
Dnes a Občanského (Českého) deníku (1996).
3 Adin Ljuca, minirecenze knihy Pavel Hradečný, Ladislav Hladký: Dějiny Albánie, A2, 2008, č. 23,
dostupné online: http://www.advojka.cz/archiv/2008/23/minirecenze [cit. 6. 8. 2012].
4 Pokud by se Martinčák podíval na webovou stránku FF UK na Seznam publikační činnosti Jana
Pelikána (dostupné online: http://usd2.ff.cuni.cz/nejnov/pelikan-biblio.php, cit. 6. 8. 2012), zjistil by, že publicistika hraje důležitou roli v jeho kariéře. Seznam uvádí 104 publicistických článků.
5 Jan Pelikán, Národnostní otázka ve Svazové republice Jugoslávii: Geneze – vývoj – perspektivy,
Praha, Karolinum 1997, s. 75; Ivan Dorovský, Slovanské meziliterární shody a rozdíly , Brno, Masarykova univerzita 2004, s. 108 a 109.
[ 116 ]
[glosa]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
6 Ladislav Hladký, „Češka historiografija o BiH (1980–1998)“, in: Prilozi: Referati sa međunarodnog naučnog skupa „Historiografija o Bosni i Hercegovini 1980.–1998.“ održanog 4. i 5.
novembra 1999. godine. Sarajevo – Institut za istoriju. Prilozi 29, 2000, s. 275–280. Miroslav Tejchman, „Česká historiografie (1991–2000)“, in: České a slovenské odborné práce o jihovýchodní
Evropě: Bibliografie za léta 1991–2000, Brno, Ústav slavistiky FFMU – Historický ústav Akademie
věd České republiky 2003. Ladislav Hladký, „Bosenská otázka a historiografie“, in: Slavista s duší
básníka, Brno, Společnost přátel jižních Slovanů 2005, s. 160–175.
7 Jan Pelikán, „Lesk a bída srbské opozice“, Nová Přítomnost, 1997, č. 3, s. 23.
8 Dějiny Srbska, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2004. s. 532.
9 Jan Pelikán, „Lesk a bída srbské opozice“, s. 22–23.
10 Že by podle této logiky Raymond Rehnicer, který „ještě v dávném roce 1996“ upozorňoval na
manipulace Pelikána, byl frustrovaným sarajevským Židem?
11 „Projev prezidenta republiky Václava Havla na závěr Měsíce Bosny a Hercegoviny Praha, 13.
října 1995“, dostupné online: http://archive.vaclavhavel-library.org/kvh_search/itemDetail.jsp?
id=1038 [cit. 6. 8. 2012]. Ale nevím, nakolik je moudré odvolávat se na tento proslov, jestliže Jan
Pelikán „ještě v dávném roce 1996“ upozorňoval – ač se tomu nechce věřit –, že Václav Havel má
„vzácný smysl pragmaticky přizpůsobovat témata svých projevů a prohlášení na ochranu lidských práv aktuálním potřebám politiky velmocí“. Jan Pelikán, „Válka, o které se dozvíte jen
něco“, s. 84.
12 Jak píše Tesař: „Teorie, podle nichž jsou etnické konflikty prostým důsledkem etnické rozmanitosti, prastaré nenávisti nebo střetu kultur, se řadí k teoriím primordialistickým. Ty patří
k obzvlášť populárním ‚laickým‘ vysvětlením etnických konfliktů.“
13 „Současná krize na Balkáně je složitým konfliktem, v němž není nevinných a každý je svým
způsobem obětí. Mezinárodní společenství svou snahou nalézt jednoho jediného viníka války
samo přispělo k její eskalaci. Není mi jasné, proč se právě Dušan Karpatský, který zná všechny
dimenze jihoslovanského vývoje, ještě dnes uchyluje ke krajně zjednodušené interpretaci vzniku
a průběhu současné války na Balkáně a záměrně satanizuje jeden jeho jihoslovanský národ.“ Jan
Pelikán, „Manipulace Dušana Karpatského“, Tvar 6, 1995, č. 6, s. 15.
14 „Dokud čteme noviny, nemáme dostatečně živou představu o tom, že se v těchto mastných a
smradlavých řádcích jedná o spálené lidské maso.“ Miroslav Krleža, Dnevnik 1933–42, Sarajevo,
Oslobođenje, 1981, s. 276.
[ 117 ]
Ukážu ti cestu rájem aneb
Několik poznámek
o českých verzích
anglických písní
Milan Orálek
Když člověk někdy poslouchá české
verze zahraničních písniček, jejichž originál náhodou zná, chce se mu zvolat po
dávném vzoru: Ad fontes! Dalo by se samozřejmě namítnout, že ne všichni vládnou
cizími jazyky a že přinejmenším v minulosti, kdy nebylo snadné se k cizí hudbě
dostat, plnily překlady a české předělávky
v našem prostředí důležitou zprostředkující funkci. Otázkou je, co a v jaké podobě
vlastně zprostředkovávaly. Myslím, že by
například stálo za to, aby někdo – nejlépe
nějaký zapálený akademik, jenž má produkování zbytečných textů v popisu práce –
vyzkoumal, jakou Ameriku ve skutečnosti
českému publiku líčily texty nepochybně
průkopnické skupiny Greenhorns (zal.
1965), jež se dodnes těší značné popularitě
u generace našich otců – nezřídka vyznavačů trampingu. Neznám tvorbu Jana
Vyčítala a jeho souputníků natolik, abych
se mohl odvážit jakýchkoli zobecňujících
soudů, ale některé hity Greenhornů, které
si i dnes s neutuchajícím entuziasmem
naši tatínkové brnkají na kytaru či banjo,
ve mně velkou důvěru nevzbuzují. Proslulá
píseň „Utaha“ Phillipse „Rock, Salt and
Nails“ – kterou nazpívala třeba Joan Baez
nebo Steve Young a u nás v angličtině skupina Druhá tráva na svém druhém albu
Revival (1992) – je krásný, melancholický
s o n g o rozpadu vztahu a prolhanosti
ženského pokolení: „On the banks of the
river where the willows hang down / And
the wild birds all warble with a low moaning sound / Down in the hollow where
the waters run cold / It was there I first listened to the lies that you told.“ Někdejší
člen Greenhornů, Miroslav Hoffman, ji
otextoval (a také zpíval) pod názvem „Zát o k a “ . V ý s l e d e k n e m á s originálem
společnou ani literu, ani ducha, a je dokonce „papežštější než papež“, protože do textu zavádí jakéhosi „Hardyho“, který hrdinu
a vypravěče „na práci bral“, třebaže v anglické verzi o něm není ani zmínky. Zhrzený
mladík též hořekuje nad tím, že „má
[dívčin] tatík tolika stád“ a že „v sedle zas
[musí] celej den být“ – opět bez opory
v původním znění. Zdá se, jako by byl český kauboj rozčarován tím, že americká píseň nenaplňuje jeho představu ryzí country
zformované na základě četby rodokapsů
a sledování hollywoodských westernů,
a tak přikročí k radikální „westernizaci“.
Zcela skandální je pak podle mého názoru způsob, jakým již zmíněný Jan Vyčítal
(který právem platí za jednu z legend českého textařství, shlédneme-li se shovívavosti na jeho stařecký exces v podobě
písně o radaru, která snad nemá co do stupidity v české kultuře obdoby) zpracoval
jednu z nejslavnějších countryových písní
všech dob, „Folsom Prison Blues“ Johnnyho
[ 118 ]
[glosa]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Cashe, která – můžeme-li věřit Mangoldovu životopisnému snímku Walk the Line
(2005) – svému autorovi otevřela cestu ke
kariéře jedné z největších osobností populární hudby 20. století. Vyčítal text
v podstatě vykleštil. Z mrazivého sociálního příběhu o člověku, který byl odsouzen
za sadistickou vraždu („I shot a man in
Reno, / Just to watch him die“) a který sice
trest s pokorou přijímá („I know I had it coming / I know I can’t be free“), ale i tak
s bolestí v srdci naslouchá houkání vlaku
symbolizujícího ztracenou svobodu („But
those people keep a-movin‘ / And
that’s what tortures me“), se stala sice
vtipná, ale výrazně odlišná píseň, v podstatě nezávažná „story“ prostá veškeré tíživosti, zábavné nic: „Můj děda bejval
blázen, texaskej ahasver / a na půdě nám
po něm zůstal ošoupanej kvér…“ Mám pocit, že přesně takový přístup k přetextovávání amerických countryových písní
tento žánr u určité části českého publika
navždy zcela zdiskreditoval a učinil z něj
podobný šibolet, jakým je jméno Karla Gotta. „Ty posloucháš country/Karla Gotta? –
Jsi normální?“ Česká překladová country se
zkrátka v některých svých podobách jeví
jako country zbavená svých podstatných,
často nepříjemných témat, jako jakási odlehčená hra na Ameriku. Klobouk na hlavu,
usárnu na záda a hurá na countryový
festival, kde se mohu dojímat nad písněmi
o koních, vlacích a kovbojích, které pokud
možno nemají nic společného se skutečným životem!
Věc může samozřejmě vypadat i jinak.
Poštulkova adaptace písně Willieho Nelsona (v nejznámější verzi ji strhujícím způsobem zpívá společně s Rayem Charlesem)
„Seven Spanish Angels“, která se jmenuje
„Muž na konci světa“, přetransformovala
stupidní a místy nelogický narativ o jakési
přestřelce a andělech (bůhvíproč španělských) v lyrický obraz pocitů člověka stojícího před vážným rozhodnutím. Vyčítal zde
byl naproti tomu originálu věrný – jeho
„Sedm španělských andělů“ si se svou
předlohou co do bezobsažnosti nezadá.
Rutinovanému textaři Poštulkovi se již
tak dobře nevedlo při překládání jiné
slavné písně, tentokrát spíše folkové
(omlouvám se příteli Karlu Prokešovi
a všem dalším hudebním publicistům za
veškeré nepřesnosti), totiž Kristoffersonovy „Sunday Mornin‘ Comin‘ Down“. Originál – zejména v sólovém provedení
starého Kristoffersona, jehož věk a s ním
spojené zkušenosti jako by už tak zralému
textu ještě přidaly na zralosti –, jak známo
líčí neděli člověka, jemuž se (text to pouze
naznačuje) rozpadlo jedno či více manželství a který závidí druhým nedělní pohodu
v rodinném kruhu, osamělý, nešťastný
a drcený pocitem nevratnosti toho, co bylo.
Poštulkův text (zpíval a zpívá jej u nás
Pavel Bobek) není dobrý, a to z následujících důvodů. Za prvé se místy vyznačuje
nepřirozenou, až topornou češtinou: „Já
chtěl bych být v nedělní ráno chodníku
kvádrem žulovým. / A proč divný smutek
mívám…“. Za druhé, autor evidentně nepochopil refrén, kde se zpívá: „Wishing, Lord,
that I was stoned“. Ne nadarmo tato slova
narazila u cenzorů televizní společnosti
ABC, takže od Johnnyho Cashe – který píseň také nazpíval – při natáčení jedné
z epizod jeho Show geniálně požadovali,
aby zpíval raději „Wishing, Lord, that I was
home“. Původní věta je podle mého soudu
dvojznačná: může jednak znamenat, že si
onen nešťastný člověk přeje být ukamenován, nebo – což je přesvědčivější interpretace – že by chtěl být „zhulený“, respektive „namol“. Poštulka věc, jak jsme
viděli, vyřešil dost svérázně. (Američtí
cenzoři by ho za to jistě pochválili.) A konečně za třetí, český text postupně originál svévolně zcela opouští a říká se v něm
cosi o „věc[ech], které svět občas krášlí“
a „vím, že nejsi má“ a o spoustě dalších
věcí, jež se v americkém pretextu nevyskytují. Proč, to je vskutku záhada. Snad jde
o další typickou ukázku českého uhlazování – nebo šlendriánu.
Někdy se samozřejmě zahraniční texty
tlumočí velmi volně, často zcela odlišně od
originálu – a leckdy to ani nevadí, pokud
není originál „sémanticky relevantní“. Ve
výše uvedeném případě však textař
očividně zamýšlel, přinejmenším ze začátku, původní významy zachovat. Neudělal to
a hanba mu! Bylo by asi přehnané vyzývat
čtenáře, aby českou cover verzi bojkotovali, ale určitě by se měli, pakliže tak dosud
neučinili, obeznámit s původním dílem.
Zvláštní kapitolu představují české překlady nebo adaptace amerických spirituálů
či gospelů. Jako poměrně kuriózní se mi
jeví fakt, že sice rozjásaná, leč ryze eschatologická píseň „When They Ring the
Golden Bells“, známá například v podání
úchvatné sestry Rossety Tharpe, působila
v českém prostředí až donedávna, kdy ji
začali v originále zpívat The Swings (viz album Já bych si rád najal dům z roku 2003),
v podobě swingovky orchestru R. A.
Dvorského „Je na západ cesta dlouhá“,
[ 119 ]
[glosa]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
kterou hrají Havelkovi Melody Makers, takže byla zcela odcizena svému původnímu
smyslu. Což o to, alespoň po hudební
stránce je to i v české verzi pěkná píseň,
jde však jen o jakési romantické, trampské
toužení po západě: „Je na západ cesta
dlouhá, / zbytečná, marná je touha / hola
hola hou, hola hola hola hou“. Kam se poděl originál? Jak k tomu došlo? Autorovi
těchto řádků se podařilo zjistit pouze tolik,
ž e v souvislosti s českou předělávkou
bývají někdy uváděna jména nakladatele
a spisovatele Jaroslava Moravce (1900–
1 9 7 4 ) a skladatele Leopolda Korbaře
(1917–1990) – jehož některé zdroje mylně
označují za autora hudby. Někdo ze čtenářů snad bude mít větší štěstí.
Mezi písně zkušeného folkového
textaře Pavla „Žalmana“ Lohonky (1946)
patří také známá, místy dost triviální píseň
s názvem „Dej mi tón“: „Nač vlastně pít /
a pak vyčítat vínu / svou vinu / a falešně
hrát.“ Jaké bylo překvapení pisatele tohoto
textu, když zjistil, že nejde o původní dílo
varující před škodlivostí nadměrné konzumace lihovin, nýbrž o českou předělávku
songu „Why Me Lord“, kterou zpíval například jeho autor, již zmíněný Kris Kristofferson, nebo – neobyčejně chvějivým,
dojemným hlasem – Johnny Cash: „Why
me Lord / What have I ever done / To deserve even one / Of the blessings I know?“
Je to psychologicky a sociologicky velmi
zajímavý jev. Zdá se, že eschatologické
a obecně religiózní texty bývají v českém
prostředí (pomineme-li repertoár v podstatě specializovaných skupin, k jakým patří
Spirituál kvintet či Berani) radikálně
upravovány a jejich náboženský význam
podléhá „neutralizaci“. Důvody jsou pochopitelně do určité míry historické: za komunismu většinou nebylo možné hovořit
otevřeně o Bohu, takže například právě
Spirituál kvintet – aby soudruhy příliš neznervózňoval – zpíval místo o „božích
mlýnech“ pouze o „mlýnském kameni“
a Dušan Vančura přetextoval píseň „Give
me Jesus“ jako „Já mám žízeň“ (i když ducha předlohy víceméně zachoval). Zdá se
mi však, že v tom musí být ještě něco víc.
Nevěřím totiž, že by se dnes Lohonka
s Vančurou vyrovnali se zmíněnými texty
jinak. „Je na západ cesta dlouhá“ pochází
ostatně z doby předválečné a rovněž současné „křesťanské“ písně frontmana skupiny Traband Jardy Svobody se v tomto
směru vyznačují značnou diskrétností. Vysvětlení bychom asi měli hledat spíše
v ateismu nebo – řečeno s Tomášem Ha-
líkem – „apatetismu“ většiny české
společnosti, ale také třeba v charakteru
češtiny, která se zdá být, obrážejíc snad
i jakousi národní povahu a odlišujíc se tím
podle všeho od jiných slovanských jazyků,
výrazně nepatetická a „při-zemní“. Těžko
si lze představit, jak nějaký šíře poslouc h a n ý č e s k ý z p ě v á k m l u v í o „Ježíši
(Kristu)“, což takový Johnny Cash, Willie
Nelson, Elvis Presley, Sylvia McNair aj. dělali nebo dělají bez rozpaků a zcela běžně,
přičemž výsledkem je fascinující „spirituální“ hudba. U nás by si většina posluchačů patrně pomyslela, že dotyčný interpret zešílel, nebo by ho oklasifikovala
jako evangelizátora, který tím pádem stojí
mimo hudbu.
Jiným příkladem uvedeného (snad)
trendu je jedna známá píseň Karla Gotta
s textem Zdeňka Borovce. Originální dílo –
zpíval jej například Elvis Presley – se
jmenuje „Crying in the Chapel“. Jeho autor,
Artie Glenn, nám, jako by v rámci kampaně
za větší návštěvnost kostelů, radí: „Take
your troubles to the chapel, / Get down on
your knees and pray, / And your burdens
will be lighter, / And you‘ll surely find the
way.“ Jestliže originál můžeme s klidným
svědomím označit za kýč (jakkoli ve své
naivitě dosti roztomilý), český text, v němž
nám únavně neúnavný Karel slibuje, že
nám „ukáže cestu rájem“, působí jen připitoměle. Bůh v každém případě zůstal
v českém textu přítomen pouze v roli toho,
kdo „zaplatí dnes nájem“. (Těžko říct, je-li
to horší než přístup Boba Marleyho, který
sice náboženský rozměr písně zachoval,
ale proměnil ji v bizarní rastafariánský
hymnus: „Haile Selassie is the Chapel /
Power of the Trinity / Build your mind on
this direction / Serve the living God and
live / Take your troubles to Selassie / He is
the only King of Kings“.)
Jsou přirozeně v českých zemích interpreti, kteří pracují buď s kvalitními překlady, nebo zpívají v originále (Spirituál
kvintet). Někdy ovšem nespočívá problém
ani tak ve volbě jazyka, nýbrž v samotné
volbě zpívat. Česko-anglická verze spirituálu „I Am Singing with a Sword in My
Hand“ od Svatopluka Karáska (z alba Rány
zrní, 2000) byla pro autora této glosy
jedním z nejhorších hudebních zážitků poslední doby. Karásek – při vší úctě k jiným
jeho aktivitám a (nutno dodat) často velmi
dobrým původním textům, které by
v ústech jiného zpěváka jistě rozkvetly –
nejenže neumí anglicky (což je patrné třeba na chybné výslovnosti slov „singing“
[ 120 ]
[glosa]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
a „sword“), ale především bohužel, mírně
řečeno, není dobrý zpěvák a neovládá hru
na kytaru.
Každopádně hodlám na závěr vyslovit
ještě druhou výzvu, tentokrát k textařům:
pokud je originál o Pánubohu, hleďte ho
podle toho také překládat! Ve vlastním
zájmu. V Allenově filmu Deconstructing
Harry (1997), podle nějž mají v pekle vyhrazeno celé patro filmoví kritikové
a podobná verbež, se sice o špatných překladatelích písní a textařích nic neříká, ale
vsadil bych se, že tam na ně také pamatují
(hudba je koneckonců dílo boží). A z věrohodných zdrojů víme, jak to v pekle vypadá: pláč a skřípění zubů. Takže pozor.
[ 121 ]
Hopeův Vězeň na Zendě
Milan Orálek
Z romantických příběhů a romantického temperamentu čerpáme novou odvahu,
novou ctižádost, novou důvěru v moc lidského ducha a nezdolné sebevědomí lidské mysli.
Anthony Hope
1
Přestože Anthony Hope napsal celkem
jedenatřicet románů a osm povídkových
souborů, čtenáři a literární historikové ho
dnes vnímají jako autora jediné knihy –
Vězně na Zendě z roku 1893 (a nanejvýš
ještě jejího pokračování s názvem Rupert
z Hentzau vydaného o pět let později), který patří – vedle knih Stevensonových, Dumasových či Haggardových – ke klasickým
dílům dobrodružné literatury. Hned po
svém vydání zaznamenal román zcela mimořádný úspěch a do dnešních dnů se dočkal desítek edic, divadelních a filmových
adaptací (z nichž nejpodařenější je patrně
černobílý snímek Johna Cromwella z roku
1937 s Donaldem Colmanem, Douglasem
Fairbanksem ml. a Davidem Nivenem
v hlavních rolích), literárních i filmových
parodií a přepisů – viz například Quineův
The Prisoner of Zenda s Peterem Sellersem
(1979) či Edwardsova rozkošná neogroteska Velké závody (1965) s Tonym Curtisem a Jackem Lemonem nebo román
Royal Flesh (1970) George MacDonalda
Frasera.
Název království, v němž se příběh odehrává, se stal nedílnou součástí anglické
kultury a jazyka. Svědčí o t o m i skutečnost, že ho najdeme ve všech velkých
slovnících angličtiny, což odráží jeho relativně frekventované užití. Například
v Oxford English Dictionary čteme pod
heslem „Ruritania“ následující definici:
„Imaginární království ve střední Evropě:
používá se pro označení dějiště dvorních
intrik a milostných dobrodružství v moderních kulisách nebo pro malý stát; obecněji
jakákoli imaginární země.“
Radiace Hopeova půvabného textu
ovšem sahá i za hranice umění – jisté
m ě s t o v kanadské provincii Ontario
kupříkladu nese jméno Zenda.1
2
Anthony Hope (vlastním jménem
Anthony Hope Hawkins) se narodil 9. února 1863 v londýnském obvodu Clapton.
Jeho otec působil jako ředitel školy a jeho
matka, původem Skotka, byla spřízněna se
spisovatelem Kennethem Grahamem
(1859–1932), autorem proslulé dětské
knížky Vítr ve vrbách (1908) (známé též
jako Žabákova dobrodružství). Hope s výborným prospěchem absolvoval Marlborough College a poté byl přijat na Balliolovu kolej v Oxfordu, kde si při studii klasické filologie a humanitních věd vedl
neméně úspěšně. Po promoci v roce 1886
se stal právníkem, ale současně začal také
psát, přičemž záhy zjistil, že literatura pohlcuje značnou část jeho času a především
pozornosti. Jeho první knihou byla politická satira A Man of Mark (1890) zasazená
do fiktivní latinskoamerické republiky Aureataland, kterou vydal vlastním nákladem. Po úspěchu Vězně na Zendě (o němž
se s uznáním vyjádřil například i R. L. Stevenson) se Hope věnoval naplno literatuře
– s výjimkou první světové války, kdy působil na Ministerstvu informací a podílel se
svými texty na válečné propagandě a antipropagandě, za což byl v roce 1918 povýšen do šlechtického stavu. Zemřel 8. července 1933.
[ 122 ]
[archiválie – komentář]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
O svém psaní neměl iluze. Jeho sebekritický a skromný postoj k vlastní tvorbě
by mohl sloužit za inspiraci mnoha
dnešním autorům zábavné literatury – ve
vzpomínkové knize Memories and Notes
(1927) sám sebe přirovnal k „vesnickému
ševci, který sedí sám ve svém malém
krámku a po orientálním způsobu věnuje
veškerou pozornost spravování starého
střevíce, aby mohl ještě dále sloužit.“2 Jindy si zase posteskl: „Je velice těžké pokračovat v psaní, jakmile důkladně poznáte
meze svých možností.“3
3
Vězeň na Zendě – a autor si toho byl
dobře vědom – představuje zdařilou směs
tradičních motivů a narativních schémat.
Mladý anglický gentleman Rudolf Rassendyll se vydává do germanofonního Ruritánského království, aby se zde zúčastnil korunovace nového panovníka, s nímž je
vzdáleně spřízněn. Kromě příbuzenství
spojuje hlavního hrdinu s Rudolfem V. také
dokonalá podoba, takže ho může zastoupit, když je král omámen a posléze zajat
svým nevlastním bratrem, jenž si činí nárok na trůn. Mezi Rassendyllem a vévodou
Michaelem se rozpoutá napínavý boj o to,
kdo bude vládnout Ruritánii a co se stane
s uvězněným králem. Situace se zkomplikuje, když se Rudolf zamiluje do královy
sestřenice a budoucí manželky, princezny
Flavie. Odolá nicméně pokušení zmocnit se
vlády sám, vysvobodí svého královského
dvojníka a dokonce se vzdá i své lásky.
Happy end se tak kupodivu nekoná – oba
milenci dají přednost zájmům monarchie
před vlastním štěstím (příslušná kapitola
je výstižně pojmenována „If love were
all!“).
Knihu lze číst velmi různě. Můžeme se
jednoduše nechat strhnout tím, co anglický kritik Roger Lancelyn Green nazval
„lehkost[í] stylu a skvostn[ou] nevyhnu-
telností veskrze živelné obrazotvornosti“,4
jejím vzrušujícím dějem a osvěžujícím humorem, avšak literární badatelé román
podrobují rovněž kulturní a ideologické interpretaci. To přináší zajímavé plody. Britský anglista a odborník na literaturu pro
děti a mládež Tony Watkins si například
všímá toho, jakým způsobem Vězeň na
Zendě – jehož podtitul nikoli náhodou zní
„being the history of three months in the
life of an English gentleman“ – „nově definuje a utvrzuje“ ideál gentlemana,5 který
je v anglickém písemnictví utvářen velmi
rozsáhlým a vnitřně různorodým korpusem
textů a který je možno vykládat mimo jiné
jako reakci na demokratizaci britské
společnosti a „záměrný politický konstrukt, který má sloužit jako vzor vládnoucím třídám“ a současně legitimizovat
jejich pozici (historik architektury a spisovatel Mark Girouard).6 Jiný, poněkud
imanentnější přístup naproti tomu zdůrazňuje vztahy mezi postavami (soubor
protikladů a analogií Rudolf – král, Rudolf –
Rupert, Rudolf – Michael apod.), repetitivní
motivy hry a divadla, intertextuální vazby
atd.
V našem prostředí není Vězeň na Zendě navzdory svému světovému věhlasu
takřka vůbec znám. Poprvé a naposledy vyšel v češtině ve dvacátých letech.7 V roce
2003 byla u nás přitom publikována kniha
amerického spisovatele Simona Hawkeho
(1951) Časoválky. Pomsta na Zendě,8 která
zpracovává některé prvky Hopeova příběhu v žánru sci-fi. Vznikla tak paradoxní
situace, kdy máme v češtině k dispozici
posttext v podstatě neexistujícího pretextu.
Jistě by bylo dobré napravit chybu
předchozích generací nakladatelů a knihu
do českého prostředí (znovu) uvést. Následující ukázka je první splátkou dluhu, který
absence poválečného českého překladu
představuje.
Poznámky:
1 Sir Charles Mallet, Anthony Hope and His Books, London, Hutchinson 1935, s. 80 (zmiňuje Tom
Watkins v úvodu k The Prisoner of Zenda [Oxford World’s Classics], New York, Oxford University
Press 2007, s. xviii).
2 Anthony Hope, Memories and Notes, s. 252 (cit. dle Watkins, úvod, s. xix).
3 Sir Charles Mallet, Anthony Hope and His Books, s. 215 (cituje Watkins, úvod, s. xii).
4 Cituje Garry Hoppenstand v úvodu k The Prisoner of Zenda – Rupert of Hentzau (Penguin Classics), London, Penguin Books 2000, s. xviii.
5 Tom Watkins, úvod, s. xi.
6 Ibid, s. xiii (Watkins odkazuje na text Marka Girouarda, The Return of Camelot. Chivalry and the
English Gentleman, New Haven, Yale University Press 1981).
[ 123 ]
[archiválie – komentář]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
7 V překladu Boženy Pacákové-Pasovské (Praha, V. Vítek 1924).
8 Frenštát pod Radhoštěm, Polaris. Kniha je součástí rozsáhlého cyklu Časoválky.
[ 124 ]
Vězeň na Zendě
Anthony Hope
Kapitola 1
Rod Rassendyllů – a krátká zmínka o Elphberzích
„Tak si říkám, Rudolfe, kdy už pro všechno na světě začneš něco dělat?“
„Drahá Rose,“ odvětil jsem a odložil lžičku, jíž jsem jedl vejce, „proč bych propána měl
něco dělat? Chybí mi snad něco? Můj příjem takřka odpovídá mým potřebám (zcela
spokojen se svým příjmem nemůže být nikdo, jak víš). A ve společnosti se těším postavení, které by mi mohl leckdo závidět: jsem bratrem lorda Burlesdona a švagrem oné
okouzlující dámy, kterou má za manželku. Copak to nestačí?“
„Je ti devětadvacet,“ poznamenala, „a zatím ses jen…“
„Potuloval? Máš pravdu. Naše rodina se nemusí zatěžovat prací.“
Tato poznámka Rose poněkud popudila, je totiž všeobecně známo (a tudíž se nic nestane, když se o tom zmíním), že – navzdory kouzlu a vybraným způsobům mé švagrové –
se její rodina může co do společenského postavení stěží měřit s rodem Rassendyllů.
Kromě svých půvabů vynikala však Rose značným jměním a můj bratr Robert měl dost rozumu, aby se netrápil jejím původem. S tím se to má totiž do určité míry tak, jak naznačují
Rosina následující slova.
„Dobré rodiny jsou většinou ze všech nejhorší,“ prohlásila.
Přejel jsem si rukou po vlasech: moc dobře jsem věděl, co má na mysli.
„Jak jsem ráda, že je Robert černovlasý!“ zvolala.
V tom okamžiku vstoupil do místnosti Robert (který vstává o sedmé a ještě před snídání pracuje). Pohlédl na svou ženu, která měla ve tváři slabý ruměnec. Něžně ji po ní poplácal.
„Co se děje, drahá?“ zeptal se.
„Rose vadí, že nic nedělám a že mám zrzavé vlasy,“ vysvětlil jsem dotčeně.
„Za své vlasy samozřejmě nemůže,“ připustila Rose.
„Obvykle se objevují tak jednou za generaci,“ poznamenal můj bratr. „A totéž platí
o nose. Rudolf má obojí.“
„Kéž by se neobjevilo ani jedno,“ řekla Rose, ještě pořád červená ve tváři.
„Mně se docela zamlouvají,“ prohlásil jsem, vstal a uklonil se portrétu hraběnky Amelie.
Bratrova choť popuzeně vykřikla.
„Musíš dát ten obraz někam odnést, Roberte,“ prohlásila.
„Ale drahá!“ zvolal.
„Dobré nebe!“ dodal jsem já.
„Pak se na to snad zapomene,“ pokračovala.
„To sotva – dokud tu s námi bude Rudolf,“ zavrtěl hlavou Robert.
„A proč by se na to mělo zapomenout?“ zeptal jsem se.
„Rudolfe!“ vykřikla bratrova žena a překrásně se zarděla.
Zasmál jsem se a znovu jsem se pustil do vajíčka. Alespoň se mi podařilo odsunout
stranou otázku, co (a zda vůbec) bych měl něco dělat. A abych tuto debatu uzavřel –
[ 125 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
a mám-li být upřímný, také proto, abych ještě drobet pozlobil svou přísnou švagrovou –,
poznamenal jsem:
„Docela mě těší, že jsem také Elphberg.“
Pokud čtu nějaké vyprávění, přeskakuji veškerá vysvětlení; jakmile však začnu sám vyprávět, shledávám, že nějaké vysvětlení nabídnout musím. Neboť je zřejmé, že bych měl
vyložit, proč mou švagrovou tolik rozčilovaly mé vlasy a můj nos a proč jsem se odvážil
označit se za jednoho z Elphbergů. Ačkoli totiž musím prohlásit, že Rassendylové představují již po řadu generací význačný šlechtický rod, příslušnost k němu ještě pochopitelně
neopravňuje k tomu, aby se člověk holedbal příbuzenstvím s urozenějším rodem Elphbergů nebo se označoval za jednoho z členů této královské rodiny. Vždyť v jakém vztahu se
nacházejí Ruritanie a Burlesdon, Strelsauský palác a hrad Zenda a Park Lane West, č. p.
305?
Nuže – a musím předeslat, že jsem nyní nucen odkrýt právě ten skandál, který by má
drahá lady Burlesdonová ráda nechala upadnout v zapomnění – roku 1733, za panování Jiřího II., kdy na čas zavládl mír a dosud nepropukl spor mezi králem a princem z Walesu,
navštívil anglický královský dvůr jistý princ, jenž se později zapsal do dějin jako ruritánský
král Rudolf III. Princ byl vysoký, pohledný mladík, jehož tvář a hlavu zdobily (anebo hyzdily,
to nechť posoudí jiní) poněkud nezvykle dlouhý, ostrý a rovný nos a bujné ryšavé vlasy –
vlastně nos a vlasy, jimiž se Elphbergové vyznačovali odnepaměti. Zdržel se v Anglii několik měsíců a byl zde přijat nanejvýš vlídně; nakonec však opustil zemi za poněkud nepříjemných okolností. Utkal se totiž v souboji (fakt, že ponechal zcela stranou otázku svého
postavení, byl považován za známku mimořádné ušlechtilosti) s aristokratem, který se
v tehdejší společnosti těšil značnému věhlasu, nejen pro své vlastní přednosti, ale též jako
manžel velmi půvabné dámy. Při tomto souboji utržil princ Rudolf vážné zranění, a když se
z něj zotavil, ruritánský vyslanec, který si s ním užil své, jej obratně propašoval ze země.
Onen šlechtic vyvázl ze souboje bez škrábnutí; protože se však střetnutí odehrálo za sychravého a vlhkého rána, ošklivě se nastudil, a když se mu nepodařilo vyzdravět, zemřel asi
šest měsíců po odjezdu prince Rudolfa, aniž si předtím našel čas k urovnání vztahů se
svou chotí, jež po dalších dvou měsících povila dědice titulu a statků rodiny Burlesdonů.
Touto ženou byla hraběnka Amelie, jejíž obraz by si má švagrová přála odstranit ze salonu
v Park Lane; jejím manželem pak byl James, pátý hrabě z Burlesdonu a dvaadvacátý baron
Rassendyll, anglický šlechtic a rytíř Podvazkového řádu. Pokud jde o Rudolfa, ten se vrátil
do Ruritanie, oženil se a nastoupil na trůn, na němž jeho přímí potomci setrvali až tohoto
okamžiku – pouze s jednou krátkou přestávkou. Konečně, projdete-li se obrazárnou na
Burlesdonu, najdete mezi přibližně padesáti portréty z uplynulých sto padesáti let pět
nebo šest, včetně podobizny šestého hraběte, které se vyznačují dlouhým, ostrým, rovným
nosem a bohatou kšticí rudých vlasů; těchto pět či šest mužů vyniká rovněž modrýma očima, zatímco oči Rassendylů bývají většinou tmavé.
To je tedy zmíněné vysvětlení a jsem rád, že ho mám za sebou: skvrny na úctyhodném
rodokmenu představují ožehavé téma a ona dědičnost, o které se tolik mluví, je bezpochyby ten nejskvělejší klevetník pod sluncem; vysmívá se diskrétnosti a mezi řádky šlechtických seznamů vpisuje prapodivné údaje.
Viděli jsme, jak má švagrová bez jakékoli logiky, jejíž nedostatek nutno připsat jí
samotné (neboť nám již není dovoleno klást ho za vinu jejímu pohlaví), považovala mé
vzezření téměř za jakousi urážku, za niž nesu odpovědnost, a z vnějších znaků ukvapeně
soudila na povahové vlastnosti, jejichž existenci zásadně popírám; tento nespravedlivý
úsudek pak hodlala podepřít poukazem na můj zahálčivý život. Ať už je to jakkoli, užil
jsem do té doby nemálo zábavy a lecčemu se přiučil. Studoval jsem na německé škole
a německé univerzitě a německy jsem hovořil stejně pohotově a dokonale jako anglicky;
byl jsem víc než doma ve franštině; uměl jsem krapet italsky a vcelku slušně španělsky.
Byl jsem sice nikoli vynikající, avšak zdatný šermíř a dobrý střelec. Dovedl jsem jezdit na
všem, čemu se dalo vyhoupnout na hřbet; a navzdory ohnivým vlasům jsem uměl bez potíží zachovat chladnou hlavu. Namítne-li, že jsem měl strávit svůj čas užitečnou prací, nestojím před soudem a nemám, co bych řekl, tedy až na to, že mí rodiče neměli pražádné
právo odkázat mi roční rentu ve výši dvou tisíc liber a toulavé boty.
„Rozdíl mezi tebou a Robertem spočívá v tom,“ prohlásila má švagrová, která (Bůh jí
žehnej!) často hovoří z tribuny a ještě častěji, jako by na ní právě stála, „že zatímco on
uznává povinnosti vyplývající z jeho postavení, ty se staráš jen o to, jaké příležitosti se ti
v něm nabízejí.“
[ 126 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
„Pro odvážného muže, milá Rose,“ odpověděl jsem, „se každá příležitost rovná povinnosti.“
„Hlouposti!“ odsekla, potřásajíc hlavou; a po chvíli pokračovala: „A sir Jacob Borrodaile
ti teď nabízí právě to, nač bys mohl stačit.“
„Tisíceré díky!“ zamumlal jsem.
„Za šest měsíců se má stát vyslancem a Robert tvrdí, že tě zaměstná jako svého atašé.
Udělej mi radost, Rudolfe, a přijmi tu nabídku.“
Když moje švagrová postaví celou záležitost takto, přičemž vraští svá půvabná obočí,
proplétá své malé ručky a její oči dostávají tklivý výraz, a to všechno kvůli takovému zahálčivému darebákovi, jako jsem já, za nějž nenese žádnou přirozenou odpovědnost, přepadnou mě výčitky svědomí. Navíc jsem usoudil, že čas strávený v navrhované funkci si
budu moci ukrátit nějakou obstojnou zábavou. Proto jsem odpověděl:
„Drahá švagrová, pokud za šest měsíců nevyvstane nějaká nenadálá překážka a sir Jacob mě o to požádá, pak ať visím, jestli s ním nepojedu!“
„To je od tebe hezké, Rudolfe! Mám obrovskou radost!“
„A kam vlastně sir Jacob míří?“
„To zatím neví, ale zcela jistě půjde o nějakou dobrou ambasádu.“
„Madame,“ řekl jsem, „kvůli vám pojedu, i kdyby šlo jen o ubohoučké vyslanectví. Když
už něco dělám, nehodlám to dělat polovičatě.“
A tak jsem tedy dal slib; ale šest měsíců je šest měsíců a člověku připadají jako věčnost
a vzhledem k tomu, že se rozprostíraly mezi mnou a mým budoucím zaměstnáním (soudím totiž, že takový atašé je zaměstnaný člověk; s jistotou to ovšem nevím, poněvadž se
ze mě nikdy nestal atašé sira Jacoba nebo kohokoli jiného), poohlížel jsem se po nějakém
vhodném způsobu, jak je strávit. A pak mě najednou napadlo, že bych se mohl zajet podívat do Ruritanie. Možná vám bude připadat zvláštní, že jsem tu zemi dosud nenavštívil; ale
můj otec (navzdory tajné slabosti pro Elphbergy, jež ho přiměla, aby mne, svého druhého
syna, pojmenoval proslulým elphbergském jménem Rudolf) se vždy stavěl proti tomu,
abych se tam rozjel, a když zemřel, můj bratr rodinnou tradici, podle níž bylo třeba se té
zemi zdaleka vyhýbat, pod Rosiným vlivem přijal. Jakmile jsem si však na Ruritanii vzpomněl, zachvátila mě touha ji spatřit. Ryšavé kadeře a dlouhý nos koneckonců nemají jen
Elphbergové a onen starý příběh se mi zdál směšně nedostatečným důvodem proto, abych
se neseznámil s mimořádně zajímavým a významným královstvím, jež sehrálo nemalou
úlohu v dějinách Evropy a mohlo by se něčeho takového dočkat znovu za vlády mladého
a energického panovníka, za jakého byl označován nový král. V mém rozhodnutí mě utvrdilo, když jsem se v Timesech dočetl, že během následujících tří týdnů má být Rudolf V.
korunován ve Strelsau a že má být tato událost provázena velkolepou podívanou. Okamžitě jsem si umínil, že musím být u toho, a začal jsem se chystat na cestu. Protože jsem však
nikdy neměl ve zvyku zpravovat své příbuzné o svých cestovních plánech a protože jsem
v tomto případě očekával, že budou proti mým záměrům protestovat, oznámil jsem, že se
chystám na pěší výlet po Tyrolsku – kam jsem s oblibou zajížděl – a Rosin hněv jsem rozptýlil prohlášením, že hodlám studovat politické a sociální problémy zajímavého společenství, které v oné oblasti přebývá.
„Možná že moje výprava přinese i nějaké plody,“ naznačil jsem tajemně.
„Jak to myslíš?“ zeptala se.
„No,“ odvětil jsem ledabyle, „mám pocit, že zde existuje mezera, již by bylo možno zaplnit vyčerpávající prací o –“
„Tak ty chceš napsat knihu?“ zvolala a zatleskala. „To by bylo úžasné, viď, Roberte?“
„Taková kniha je dnes tím nejlepším uvedením do politického života,“ poznamenal
bratr, který se mimochodem touto cestou sám uvedl už několikrát. Jak Burlesdon o starověkých teoriích a moderních faktech, tak Konečný závěr jsou díla značného věhlasu.
„Máš zcela jistě pravdu, milý Bobe,“ odpověděl jsem.
„A teď slib, že ji opravdu napíšeš,“ vyzvala mě Rose vážně.
„Ne, to neslíbím; ale podaří-li se mi shromáždit dostatek materiálu, tak to udělám.“
„To zní rozumně,“ pravil Robert.
„Na materiál se neohlížej!“ prohlásila Rose s trucovitě našpulenými rty.
Ale tentokrát ze mě nedokázala vymámit nic než podmíněný slib. Abych řekl pravdu,
byl bych vsadil pěknou sumičku na to, že příběh mé cesty z onoho léta nezbarví ani jediný
list papíru a neztupí jediné pero. Což dokazuje, jak málo víme o tom, co pro nás budoucnost chystá; plním totiž svůj zdráhavý slib a ačkoli bych se toho nikdy nenadál, píšu
[ 127 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
knihu – i když sotva poslouží jako uvedení do politického života a nemá pranic společného
s Tyrolskem.
A také se obávám, že by asi neudělala radost lady Burlesdonové, kdybych ji měl předložit jejímu kritickému zraku – což rozhodně nemám v úmyslu.
Kapitola II
O barvě mužských vlasů
Můj strýček William vyznával zásadu, že by žádný muž neměl projet Paříží, aniž by se
tam zdržel čtyřiadvacet hodin. Strýc přitom vycházel ze zralé životní zkušenosti. Zařídil
jsem se podle jeho rady a cestou do „Tyrol“ jsem se na den a noc ubytoval v hotelu Continental. Navštívil jsem George Featherlyho na vyslanectví, společně jsme si dali malou večeři u Duranda a potom jsme zaskočili do opery; pak jsme lehce povečeřeli a posléze jsme
zašli za Bertramem Bertrandem, poměrně uznávaným básníkem a pařížským dopisovatelem časopisu Kritik. Bertram měl pronajaté velmi útulné apartmá a zastihli jsme u něj příjemnou společnost rozmlouvajících a pokuřujících pánů. On sám mi nicméně přidal zamyšlený a skleslý a když všichni kromě nás odešli, začal jsem si ho kvůli jeho zádumčivosti
dobírat. Chvíli se vykrucoval, ale nakonec se vrhl na pohovku a zvolal:
„Dobrá; jak chceš. Jsem zamilovaný – příšerně zamilovaný.“
„Aspoň budeš psát lepší básně,“ pokusil jsem se ho utěšit.
Prohrábl si rukou vlasy a divoce kouřil. George Featherly, který stál zády ke krbu, se nelítostně usmál.
„Pokud se jedná o tu starou záležitost,“ prohlásil, „tak to můžeš klidně pustit z hlavy,
Berte. Ona totiž zítra odjíždí z Paříže.“
„Já vím,“ odsekl Bertram.
„Ale i kdyby zůstala, nebyl by v tom žádný rozdíl,“ pokračoval neúprosný George. „Ta si,
hochu, brousí zuby na víc než na nějakého pisálka!“
„Čert aby ji vzal!“ vykřikl Bertram.
„Bylo by to pro mě celé zajímavější,“ odvážil jsem se podotknout, „kdybych věděl,
o kom mluvíte.“
„Antoinette Mauban,“ vysvětlil George.
„De Mauban,“ zavrčel Betram.
„Ale!“ řekl jsem, ponechávaje stranou otázku onoho „de“. „Chceš snad říct, Berte –?“
„Nemůžete mi dát pokoj?“
„A kam jede?“ zeptal jsem se, ta dáma se totiž těšila jisté proslulosti.
George zachrastil drobnými, nelítostně se usmál na chudáka Betrama a přátelským tónem pravil:
„To nikdo neví. Mimochodem, Berte, před časem jsem se v jejím domě seznámil
s jedním významným mužem – je to už alespoň měsíc. Setkal ses někdy s vévodou ze
Strelsau?“
„Ano, setkal,“ zabručel Bertram.
„Připadal mi jako nesmírně distingovaný člověk.“
Nedalo mi práci pochopit, že Georgovy zmínky o vévodovi mají za cíl zvýšit Betramova
muka, takže jsem usoudil, že vévoda poctil madame de Mauban svou pozorností. Byla
vdova, bohatá, půvabná a údajně i ctižádostivá. Nedalo se tedy vyloučit, že si – jak se vyjádřil George – brousila zuby na urozenou osobnost, která byla vším, čím být mohla, tedy
až na to, že nepožívala skutečně královského postavení: vévoda byl totiž synem zesnulého
ruritanského krále z druhého a nerovného manželství a nevlastním bratrem nového
panovníka. Otec ho měl raději než Rudolfa a jeho povýšení na vévodu s přídomkem odvozeným od názvu samotného hlavního města nebylo přijato zcela příznivě.
„Ale on teď není v Paříži, že ne?“ zeptal jsem se.
„Kdepak! Vrátil se domů, aby mohl být přítomen korunovaci, i když bych řekl, že si ji
příliš neužije. Ale Berte, chlapče, nezoufej! On se s krásnou Antoinette neožení – ledaže by
mu nevyšel jiný plán. I tak by ovšem –“ Odmlčel se a se smíchem dodal: „Není snadné
odolat, když o tebe projeví zájem člen královské rodiny – nemám pravdu, Rudolfe?“
„Jdi se vycpat!“ řekl jsem. Pak jsem vstal, zanechal nešťastného Bertrama v Georgových spárech a šel jsem domů spát.
[ 128 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Následujícího dne mě George Featherly doprovodil na nádraží, kde jsem si koupil jízdenku do Drážďan.
„Jedeš se podívat na obrázky?“ šklebil se George.
Můj přítel si, jak známo, nenechá nic pro sebe, a kdybych mu prozradil, že mířím do
Ruritánie, doneslo by se to do Londýna za tři dny a do Park Lane do týdne. Už už jsem se
tedy hotovil k vyhýbavé odpovědi, když George ušetřil mé svědomí, znenadání mě opustil
a vyrazil přes nástupiště. Sledoval jsem ho pohledem a viděl jsem, jak smeká klobouk
a dává se do řeči s půvabnou, módně oblečenou dámou, jež se právě vynořila z prodejny
jízdenek. Mohlo jí být tak jedenatřicet nebo dvaatřicet, byla vysoká, měla černé vlasy a poněkud plnou postavu. Zatímco George hovořil, všiml jsem si, jak se na mě podívala, a moje
ješitnost utrpěla ránu, když jsem si uvědomil, že zachumlaný v kožichu a šále (byl totiž
chladný dubnový den) a s měkkou cestovní čepici staženou přes uši asi nevyhlížím zdaleka
nejlépe. Po chvíli se George vrátil.
„Budeš mít na cestě okouzlující společnost,“ informoval mě. „Tohle je totiž bohyně
chudáka Berta Bertranda, Antoinette de Mauban, a stejně jako ty cestuje do Drážďan. Nepochybně se jede taky podívat na obrázky. Kupodivu se však nyní netouží s tebou seznámit.“
„Neprosil jsem se o to, abys nás seznámil,“ poznamenal jsem trochu podrážděně.
„V každém případě jsem se nabídl, že tě k ní zavedu, jenže ona odpověděla: ‚Někdy jindy.‘ Ale nezoufej, kamaráde, možná budete mít nehodu, ty ji zachráníš a zaujmeš místo
vévody ze Strelsau!“
Žádná nehoda však ani mě, ani madame de Mauban nepotkala. Mohu za ni mluvit
stejně jako za sebe, když jsem totiž po noční přestávce v Drážďanech pokračoval v cestě,
nastoupila do téhož vlaku. Jelikož jsem pochopil, že chce zůstat o samotě, bedlivě jsem se
jí vyhýbal, všiml jsem si však, že má stejný cíl jako já, a když se nedívala, využil jsem příležitosti a dobře jsem si ji prohlédl
Jakmile jsme dorazili na ruritánskou hranici (kde mě starý důstojník, který velel
celníkům, poctil pohledem, jenž posílil mé přesvědčení, že vypadám jako Elphberg), koupil
jsem si noviny a dozvěděl se z nich zprávy, jež rozhodly o mých dalších krocích. Z nějakého
důvodu, který nebyl podrobněji vysvětlen a působil poněkud tajemně, byla korunovace neočekávaně přesunuta na dřívější termín a ceremoniál se měl odehrát již pozítří. V celé
zemi to podle všeho způsobilo poprask a Strelsau očividně zaplavily hordy lidí. Všechny
pokoje byly obsazené a hotely praskaly ve švech; měl jsem pramalou naději, že seženu
ubytování a v každém případě bych za ně musel zaplatit přemrštěnou sumu. Rozhodl jsem
se, že se zastavím v Zendě, malém městečku asi padesát mil od hlavního města a zhruba
deset mil od hranic. Můj vlak tam dorazil večer; řekl jsem si, že strávím následující den –
což bylo úterý – procházkou po kopcích, o nichž se říkalo, že jsou velmi půvabné, a že si
prohlédnu slavný zendský hrad. Ve středu ráno odjedu vlakem do Strelsau a na noc se
zase vrátím do Zendy.
Vystoupil jsem proto v Zendě a když jsem stál na nástupišti a vlak kolem mě projížděl,
zahlédl jsem madame de Mauban v jejím kupé; bylo jasné, že pokračuje do Strelsau, neboť
projevila více prozíravosti než já a zajistila si tam pokoj. Usmál jsem se při pomyšlení, jak
by překvapilo George Featherly, kdyby věděl, jak dlouho jsme spolu my dva cestovali.
V hotelu, který vedla korpulentní stará dáma se svými dcerami – ve skutečnosti šlo
o pouhý hostinec –, se mi dostalo velmi vlídného přijetí. Šlo o laskavé, nenápadné lidi
a velké události ve Strelsau je podle všeho příliš nezajímaly. Stařena uctívala vévodu, jenž
byl nyní – z vůle zesnulého krále – vládcem zendského panství a hradu, který se
majestátně vypínal na vrcholku strmého kopce na konci údolí asi míli od hostince. Žena
vlastně bez váhání vyjádřila politování nad tím, že vévoda neusedl na trůn místo svého
bratra.
„My vévodu Michaela známe,“ rozhovořila se. „Odjakživa žije tady s námi; všichni
obyvatelé Ruritánie ho znají. Ale král je skoro jako cizinec; strávil tolik času za hranicemi,
že ho nepozná ani jeden z deseti.“
„A teď se říká,“ vložila se do rozhovoru jedna z mladých žen, „že si oholil vousy, aby ho
už vůbec nikdo nepoznal.“
„Oholil vousy?“ vykřikla její matka. „Kdo to říká?“
„Johann, vévodův správce. On krále viděl.“
„Hm, to je pravda. Král teď pobývá ve vévodově lovecké chatě ve zdejším lese, pane; ve
středu odtamtud pojede do Strelsau na korunovaci.“
[ 129 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
To byla zajímavá informace. Rozhodl jsem se, že druhý den vyrazím směrem k lovecké
chatě. Třeba tam na krále narazím. Stařena pokračovala v tlachání:
„Já bych byla nejradši, kdyby zůstal u lovu – to je prý spolu s vínem (a ještě něčím) to
jediné, na čem mu záleží – a dovolil, aby byl ve středu na krále korunován náš vévoda. To
bych si přála a nedělám s tím žádné tajnosti.“
„Tiše, matko!“ nabádaly ji dcery.
„Však nejsem jediná, kdo si to myslí!“ vykřikla umíněně stařena.
Svalil jsem se do svého hlubokého křesla a smál jsem se jejímu zápalu.
„Co mě se týče,“ pravila mladší a krásnější z obou dcer, plavovlasé, kypré, usměvavé
děvče, „Černého Michaela nemám ani trochu ráda! Já dávám přednost rudému Elphbergovi! Říká se totiž, že král má kadeře ryšavé jako liška nebo jako –“
S uličnickým úsměvem vrhla pohled na mě a když si všimla sestřina vyčítavého výrazu,
jen pohodila hlavou.
„Však už taky pěkných pár chlapů ty ryšavé vlasy proklelo,“ zamumlala stařena – a já
jsem se rozpomněl na Jamese, pátého hraběte z Burlesdonu.
„Ale nikdy žádná žena!“ vykřiklo děvče.
„Ba i ženské, jenže to už bylo pozdě,“ odvětila její matka přísně, což způsobilo, že děvče umlklo a zardělo se.
„Jak je možné, že je král zde?“ zeptal jsem se, abych přerušil trapné ticho. „Vždy jste
přece říkala, že jsme na vévodově panství.“
„Vévoda ho pozval, pane, aby si tu do středy odpočinul. On sám je ve Strelsau a připravuje mu uvítání.“
„Takže jsou přátelé?“
„Ti nejlepší,“ odpověděla stařena.
Ale má růžolící děva opět pohodila hlavou; nedala se umlčet nadlouho a znovu se ozvala:
„To určitě! Mají se rádi asi tak jako muži, kteří chtějí stejný dům a stejnou ženu!“
Stařena se zamračila; ale dívčina poslední slova probudila mou zvědavost a promluvil
jsem dřív, než mohla začít dceři spílat:
„Jakže? I stejnou ženu! Jak je to možné, mladá dámo?“
„Všichni vědí, že Černý Michael – no dobře, matko, vévoda – by dal nevímco za to, aby
se mohl oženit se svou sestřenkou, princeznou Flavií, a že ta se má stát královnou.“
„Na mou věru,“ odvětil jsem, „začíná mi být vévody líto. Ale pokud je člověk druhorozený, musí se spojit s tím, co mu přenechá jeho starší bratr, a děkovat za to Bohu;“ a protože jsem si vzpomněl na sebe, pokrčil jsem rameny a dal jsem se do smíchu. A pak jsem
si vzpomněl ještě na Antoinette de Maubanovou a na její cestu do Strelsau.
„Černý Michael nemá mnoho společného s –“ začalo děvče navzdory matčinu hněvu;
ale při jejích slovech se ozvaly těžké kroky a drsný chraplavý hlas se výhrůžně otázal:
„Kdo se odvažuje mluvit o ‚Černém Michaelovi‘ ve městě jeho Jasnosti?“
Děvče krátce vykřiklo, napůl polekaně a napůl – jak se mi zdálo – pobaveně.
„Že to na mě nepovíš, Johanne?“
„Podívej, kam vedou ty tvoje řeči,“ pokárala ji stařena.
Muž, který předtím promluvil, přistoupil k nám.
„Máme hosta, Johanne,“ oznámila mu moje hostitelka a muž smekl klobouk. Hned na
to mě uviděl a k mému překvapení o krok ucukl, jako by spatřil něco podivného.
„Co je to s tebou, Johanne?“ podivilo se starší děvče. „Tenhle pán je cizinec, přijel se
podívat na korunovaci.“
Muž se vzpamatoval, ale upíral na mě pronikavý, pátravý, téměř nepřátelský pohled.
„Dobrý večer přeji,“ pravil jsem.
„Dobrý večer, pane,“ zamumlal a přitom si mě stále měřil a ono veselé děvče se smíchem zvolalo –
„To je ta barva, kterou tak miluješ, Johanne! Zarazila ho barva vašich vlasů, pane. Takovou zrovna tady v Zendě moc často nevídáme.“
„Prosím za prominutí, pane,“ koktal muž se zmateným výrazem. „Nečekal jsem, že
tady někoho uvidím.“
„Dejte mu sklenku, aby mi připil na zdraví; a já vám popřeji dobrou noc. Děkuji vám,
dámy, za milou společnost a příjemný rozhovor.“
[ 130 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
S těmito slovy jsem vstal, lehce se uklonil a zamířil ke dveřím. Mladší dívka mi spěchala posvítit a muž ustoupil, aby mě nechal projít. Přitom ze mě nespustil oči. Když jsem ho
minul, přistoupil ke mně a zeptal se:
„Promiňte prosím, pane, ale znáte našeho krále?“
„Nikdy jsem ho neviděl,“ odpověděl jsem. „Doufám, že to ve středu napravím.“
Nic dalšího už neřekl, ale cítil jsem, jak mě sleduje pohledem, dokud se za mnou nezavřely dveře. Když mě má prostořeká průvodkyně vedla do schodů, ohlédla se na mě přes
rameno
a poznamenala:
„Lidi s vaší barvou vlasů nemá pan Johann zrovna v oblibě.“
„Že by se mu líbila spíš barva těch vašich?“ navrhl jsem.
„Myslím u mužů, pane,“ odpověděla s koketním výrazem.
„U muže přece na barvě vlasů nesejde,“ namítl jsem a sevřel rukou druhou stranu
svícnu.
„To ne, ale mě se líbí ta vaše – je to barva Elphbergů.“
„Na barvě mužských vlasů nezáleží o nic víc než na tomhle!“ pravil jsem a dal jí něco,
co nemělo žádnou cenu.
„Panebože, doufám, že jsou zavřené dveře do kuchyně!“ hlesla.
„Amen,“ pravil jsem a popřál jí dobrou noc.
Dnes ovšem vím, že na barvě mužských vlasů někdy nesmírně záleží.
Kapitola III
Bujarý večer se vzdáleným příbuzným
Nebyl jsem natolik pošetilý, abych se na vévodova správce hněval, protože se mu nezamlouvala barva mých vlasů; a kdybych se přece zlobil, jeho nanejvýš zdvořilé a úslužné
chování (tak se mi alespoň jevilo) následujícího rána by mě bylo zcela odzbrojilo. Když se
doslechl, že se chystám do Strelsau, zastavil se za mnou během snídaně a sdělil mi, že ho
jeho sestra, která se provdala za zámožného obchodníka a žila v hlavním městě, pozvala,
aby se ubytoval v jejím domě. S radostí přijal, ale nyní zjistil, že mu povinnosti nedovolují
odjet. Požádal mě proto, abych zaujal jeho místo, pakliže se tedy s takovým skromným
(avšak, jak dodal, čistým a pohodlným) ubytování spokojím. Ujistil mě, že jeho sestra je
s celou věcí srozuměna, a poukazoval na nepohodlí a tlačenici, jimž bych byl příštího dne
během cesty do Strelsau a zpět vydán napospas. Bez váhání jsem jeho nabídku přijal.
Správce odešel telegrafovat sestře, zatímco já jsem si sbalil věci a připravil se na to, že odjedu příštím vlakem. Stále jsem však toužil podívat se do lesa a k lovecké chatě a když mi
má maličká pokojská sdělila, že po nějakých deseti mílích cesty lesem dojdu k malé vlakové stanici, rozhodl jsem se poslat zavazadla na adresu, kterou mi dal Johann, trochu se
projít a teprve pak pokračovat do Strelsau. Johann byl pryč a nevěděl, že jsem změnil plány; protože však tato změna měla pouze o několik hodin oddálit můj příjezd k jeho sestře,
nepovažoval jsem za nutné ho o ní informovat. Ta dobrá žena si kvůli mně jistě nebude dělat vrásky.
Poobědval jsem brzy a poté, co jsem se rozloučil se svými laskavými hostitelkami, kterým jsem slíbil, že se u nich po cestě domů zastavím, vydal jsem se do kopce, na němž stál
hrad, a potom do zendského lesa. Půlhodina mírné chůze mě zavedla k hradu. Za starých
časů sloužil jako pevnost a prastará hradní věž byla dosud v zachovalém stavu a působila
impozantním dojmem. Za ní stála další část původního hradu a ještě dál, oddělen od ní
hlubokým a širokým vodním příkopem, který obtékal celý historický komplex, se nacházel
půvabný moderní zámek postavený za předchozího panovníka a sloužící nyní jako venkovské sídlo vévody ze Strelsau. Starou a novou část spojoval padací most, a tato umělá
přístupová cesta tvořila také jediné spojení mezi starou budovou a vnějším světem;
k modernímu zámku však vedlo široké a krásné stromořadí. Bylo to ideální sídlo: toužil-li
„Černý Michael“ po společnosti, prodléval v zámku; pokud ho však zachvátila nechuť k lidskému rodu, stačilo přejít příkop, zvednout za sebou padací most (pohyboval se na ozubených kolech) a nic kromě vojenského regimentu a oddílu dělostřelectva by ho nedokázalo přimět k tomu, aby vyšel ven. Pokračoval jsem v cestě a přitom mě těšilo, že
ubohý Černý Michael, když už nemůže mít trůn ani princeznu, vlastní alespoň sídlo, které
se svou vznešeností vyrovná sídlům jiných evropských princů.
[ 131 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Brzy jsem vstoupil do lesa a šel hodinu či déle v zasmušilém přítmí. Mohutné stromy se
proplétaly nad mou hlavou a sluneční paprsky se jimi vkrádaly ve skvrnkách zářivých
a téměř tak malých jako diamanty. Prostředí mě zcela uchvátilo a když jsem objevil poražený kmen, opřel jsem se o něj, natáhl nohy a oddal se nerušenému rozjímání o vznešené kráse lesů a požitku z dobrého doutníku. A když jsem dokouřil a (jak předpokládám)
nasál tolik krásy, co se jí do mě vešlo, ponořil jsem se do toho nejsladšího spánku, zapomínaje na vlak do Strelsau i ubývající odpoledne. Myslet na takovém místě na vlak by bylo do
nebe volající rouhání. Namísto toho se mi zdálo, že jsem manželem princezny Flavie, bydlím na hradě Zenda a celé dny trávím se svou nejdražší na lesních paloucích – což byl velice příjemný sen. Vlastně jsem právě tiskl vášnivý polibek na princezniny rozkošné rty,
když jsem uslyšel (a zprvu se mi zdálo, že jde o součást snu), jak někdo pronikavě a drsně
vykřikl.
„U všech ďasů, to se mi snad jenom zdá! Jen ho oholit a vypadal by jako král!“
Šlo o tak fantastickou myšlenku, že se do snu docela dobře hodila: kdybych obětoval
svůj bujný knír a pečlivě zaostřenou bradku, změnil bych se v monarchu. Chystal jsem se
znovu políbit princeznu, když jsem (s největší neochotou) dospěl k závěru, že jsem vzhůru.
Otevřel jsem oči a uviděl dva muže, kteří si mě se značnou zvědavostí prohlíželi. Oba
měli na sobě lovecké šaty a na zádech pušky. První z nich byl spíše malý a dosti podsaditý,
měl úzkou, protáhlou hlavu, ježatý šedivý knír a malé bledě modré oči, nepatrně podlité
krví. Druhý byl štíhlý mladík, středně vysoký, tmavší pleti, a s elegantním a vybraným vystupováním. Toho první jsem ohodnotil jako starého vojáka: toho druhého pak jako džentlmena zvyklého pohybovat se v dobré společnosti, jemuž však není zcela cizí ani vojenské
prostředí. Později se ukázalo, že jsem se nemýlil.
Starší muž ke mně přistoupil a pokynul mladšímu, aby ho následoval. Jeho společník
tak učinil a galantně smekl klobouk. Pomalu jsem vstal.
„Je dokonce stejně vysoký!“ zamumlal starší, když si prohlédl mou šest stop a dva palce vysokou postavu. Pak se přezíravě dotkl okraje čepice a oslovil mě:
„Mohu se zeptat, jak se jmenujete?
„Poněvadž jste první krok k seznámení učinili vy, pánové,“ odvětil jsem s úsměvem,
„co kdybychom s představováním začali u vás?“
Mladík přede mě s přátelským úsměvem předstoupil.
„Toto je,“ pravil, „plukovník Sapt a mé jméno je Fritz von Tarlenheim: oba jsme ve službách ruritánského krále.“
Uklonil jsem se, smekl jsem klobouk a odpověděl jsem:
„Jmenuji se Rudolf Rassendyll. Přicestoval jsem z Anglie; a v minulosti jsem rok nebo
dva sloužil jako důstojník v armádě Jejího Veličenstva.“
„Pak jsme tedy všichni bratři ve zbrani,“ odvětil Tarlenheim, napřáhl ruku a já ji
ochotně přijal.
„Rassendyll, Rassendyll!“ bručel si pod vousy plukovník Sapt; pak mu projel tváří
záblesk pochopení.
„Proboha,“ zvolal, „vy jste z rodu Burlesdonů?“
„Můj bratr je současným lordem Burlesdonem,“ odpověděl jsem.
„Hlava tvá známa tebe činí,“1 uchechtl se a ukázal na odkryté kadeře v mém týle. –
„U všech čertů, Fritzi, znáš tu starou historii?“
Mladík se na mě omluvně podíval. Uvědomoval si delikátnost celé věci, čímž by si jistě
vysloužil obdiv mé švagrové. Abych ho uklidnil, poznamenal jsem s úsměvem:
„Tak vida, ten příběh je tady podle všeho stejně známý jako u nás.“
„Známý!“ zvolal Sapt. „Pokud tady zůstanete, ani jediný muž v celé Ruritánii o něm nebude pochybovat – a žena taky ne.“
Začínal jsem být poněkud nesvůj. Kdybych byl věděl, jak očividný je můj rodokmen,
dlouho bych se rozmýšlel, než bych se do Ruritánie vypravil. Teď se s tím však už nedalo
nic dělat.
V tom okamžiku se ozval z lesa za námi zvučný hlas:
„Fritzi, Fritzi! Kde vězíš, člověče?“
Tarlenheim sebou trhl a spěšně mi oznámil:
„To je král!“
Starý Sapt se uchechtl.
Pak se zpoza kmene vynořil mladý muž a postavil se vedle nás. Při pohledu na něj mi
ze rtů unikl ohromený výkřik, zatímco on, když mě spatřil, v náhlém překvapení ucukl. Ne[ 132 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
být mých vousů a jakési vědomé důstojnosti, kterou mu propůjčovalo jeho postavení,
a konečně i toho, že mu chybělo asi půl palce – nebo i méně, ale něco přece jen – z mé výšky, ruritánský král mohl být docela dobře Rudolfem Rassendylem a já, Rudolf, zase králem.
Chvíli jsme nehnutě stáli a dívali se jeden na druhého. Pak jsem sňal klobouk a uctivě
se uklonil. Král se vzpamatoval a ohromeně se otázal:
„Plukovníku – Fritzi – kdo je tento pán?“
Právě jsem se chystal odpovědět, když si plukovník Sapt stoupl mezi krále a mě a začal
k jeho Veličenstvu polohlasem hovořit. Král se tyčil nad Saptem a zatímco poslouchal, tu
a tam mi pohlédl do očí. Dlouho a pozorně jsem si ho prohlížel. Podoba byla zajisté podivuhodná, ale povšiml jsem si i několika rozdílů. Král měl o něco silnější tváře než já, nepatrně kulatější hlavu, a zdálo se mi, že jeho ústa postrádají něco z oné tvrdosti (anebo zarputilosti), kterou bylo možné vyčíst z mých těsně sevřených rtů. Navzdory tomu všemu
a nade všemi drobnými odlišnostmi však vynikala naše ohromující, nápadná a úžasná
podoba.
Sapt domluvil a král se stále nepřestal mračit. Pak mu pozvolna začalo cukat v koutcích úst, nakrčil nos (jako se to stává mě, když se dám do smíchu), rozzářily se mu oči a –
vida – král propukl v neovladatelný záchvat radostného smíchu, který se nesl lesem
a svědčil o bodré povaze.
„To je mi opravdu pěkné setkání, bratranče!“ zvolal, přistoupil ke mně a poplácal mě
po zádech. Přitom se nepřestal smát. „Musíte mi prominout, pokud jsem vypadal překvapeně. Koho by napadlo, že v tuhle denní dobu potká vlastního dvojníka, co Fritzi?“
„Musím se omluvit za svou opovážlivost, sire,“ pravil jsem. „Věřím, že mě nepřipraví
o přízeň Vašeho Veličenstva.“
„Dobré nebe, v králově přízni zůstanete už navždycky,“ zasmál se, „ať se mi to líbí,
nebo ne. Kromě toho bych vám byl dle svých možností nesmírně rád nápomocen. Kam cestujete?“
„Do Strelsau, sire – na korunovaci.“
Král pohlédl na své přátele: pořád se usmíval, ale jeho výraz prozrazoval určitý neklid.
Nakonec však znovu převládla jeho veselá stránka.
„Fritzi, Fritzi!“ zvolal. „Dal bych tisíc zlatých za to, abych mohl vidět, jak by se tvářil bratr Michael, kdyby nás dva potkal spolu!“ a lesem se znovu rozezněl bujarý smích.
„Popravdě řečeno,“ poznamenal Fritz von Tarlenheim, „nezdá se mi příliš moudré, aby
pan Rassendyll právě v tuto chvíli cestoval do Strelsau.“
Král si zapálil cigaretu.
„Co myslíte vy, Sapte?“ otázal se.
„V žádném případě,“ zavrčel starý muž.
„Ale jděte, plukovníku, chce říct, že bych měl pana Rassendylla na svědomí, kdyby –“
„Ovšemže. Ale jak to ‚kdyby‘ nejlépe vyjádřit?“ odvětil Sapt a vytáhl z kapsy dlouhou
dýmku.
„Není třeba dalších slov, sire,“ promluvil jsem. „Ještě dnes opustím Ruritánii.“
„Ne, u sta hromů, nikam nepojedete – to říkám bez obalu, jak to má Sapt rád. Dnes se
mnou totiž povečeříte, ať se děje, co se děje. No tak, příteli, člověk přece nepotkává nového příbuzného každý den!“
„Dnes ovšem pojíme jen střídmě,“ poznamenal Fritz von Tarlenheim.
„My rozhodně ne – máme tu přece na návštěvě svého nového bratrance!“ zvolal král;
a když Fritz pokrčil rameny, dodal: „Neboj se, Fritzi, nezapomenu, že musíme vyrazit brzy.“
„Ani já na to nezapomenu. Zítra ráno na to nezapomenu,“ pravil starý Sapt a potáhl
z dýmky.
„Náš starý moudrý Sapt!“ zvolal král. „Pojďte, pane Rassendylle – mimochodem, jaké
vám dali křestní jméno?“
„Stejné jako Vašemu Veličenstvu,“ odpověděl jsem s úklonou.
„To dokazuje, že se za nás nestyděli,“ zasmál se. „Pojďte tedy, bratranče Rudolfe; nemám tady sice vlastní dům, ale můj drahý bratr Michael nám zapůjčil loveckou chatu a my
uděláme, co je v našich silách, abychom vás náležitě pohostili.“ Potom se do mě zavěsil,
pokynul ostatním, aby nás následovali, a vedl mě lesem na západ.
Šli jsme přes půl hodiny a král během cesty bez přestání hovořil a kouřil cigarety. Chtěl
vědět všechno o mé rodině, srdečně se zasmál, když jsem mu pověděl o portrétech šlechticů s elphberskými rysy, které máme v naší obrazárně, a ještě srdečněji, když se dozvěděl,
že jsem se do Ruritánie vypravil tajně.
[ 133 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
„Svého neblaze proslulého bratrance nemůžete navštívit jinak než potají, nemám pravdu?“
Vtom jsme vyšli z lesa a narazili na malou a jednoduchou loveckou chatu. Šlo
o jednopatrové stavení, jakýsi bungalov, celé ze dřeva. Když jsme se k ní přiblížili, vyšel
nám v ústrety malý člověk v prosté uniformě. Jinak jsem na místě zahlédl už jen tlustou
postarší ženu, z níž se posléze vyklubala matka vévodova správce Johanna.
„Tak co, Josefe, je večeře hotová?“ zeptal se král.
Maličký sluha přisvědčil a zanedlouho jsme zasedli k opulentní večeři. Jídlo bylo prosté:
král se sytil jaksepatří, Fritz von Tarlenheim jedl vybraně a starý Sapt hltavě. Já jsem se
také, jak je mým zvykem, náležitě činil, což král kvitoval s uznáním.
„My Elphbergové jsme náramní jedlíci,“ pravil. „Ale co to? My nic nepijeme? Víno, Josefe! Víno, chlape! Copak jsme zvířata, abychom při jídle nic nepili? To jsme dobytek,
Josefe?“
Po této výtce Josef rychle postavil na stůl několik lahví.
„Nezapomeňte na zítřek!“ upozornil krále Fritz.
„Ano, na zítřek!“ přisvědčil starý Sapt.
Král vyprázdnil pohár na zdraví „bratrance Rudolfa“, jak mě laskavě – anebo prostě
proto, že byl v náladě – oslovoval; a já jsem vypil další na zdraví „rudého Elphberga“, čemuž se král hlasitě zasmál.
Ať už bylo maso jakékoli, vínu se nedalo nic vytknout, a také jsme s ním podle toho
naložili. Fritz se jednou pokusil zadržet královu ruku.
„Jakže?“ vykřikl král. „Nezapomeňte, že odjíždíte přede mnou, pane Fritzi – takže musíte být o dvě hodiny střízlivější!“
Fritz si všiml, že nerozumím.
„Plukovník a já odtud vyrážíme v šest,“ vysvětlil, „pojedeme do Zendy, v osm hodin se
s čestnou stráží vrátíme pro krále a společně pak zamíříme na nádraží.“
„Zatracená čestná stráž!“ zabručel Sapt.
„Ale no tak. Od mého bratra je to velmi zdvořilé, že mě požádal, abych jeho pluku
prokázal tuto poctu,“ namítl král „Do toho, bratranče, vy nemusíte vstávat brzy. Jářku,
ještě jednu láhev!“
Vypil jsem ještě jednu láhev – či spíše její část, většina totiž bleskově zmizela v útrobách Jeho Veličenstva. Fritz zanechal pokusů králi domluvit: z přesvědčujícího se změnil
v přesvědčovaného a zanedlouho jsme v sobě měli tolik vína, kolik se ho do nás vešlo. Král
se rozhovořil o svých plánech do budoucna, starý Sapt o tom, co vykonal v minulosti, Fritz
o různých půvabných dívkách a já o skvělých vlastnostech elphbergské dynastie. Mluvili
jsme jeden přes druhého a beze zbytku jsme uposlechli Saptovy výzvy, abychom se o ráno
nestarali.
Nakonec král odložil sklenici a opřel se na židli.
„Pro dnešek jsem vypil dost,“ prohlásil.
„Já v žádném případě nehodlám králi odporovat,“ řekl jsem.
Jeho poznámka byla naprosto pravdivá – tedy prozatím.
Při mých slovech vstoupil do místnosti Josef a postavil před krále úchvatný starý džbán
v proutěném obalu, který strávil tolik času v nějakém temném sklepě, že to skoro vypadalo, jako by ho světlo svíček oslepovalo.
„Jeho Jasnost vévoda ze Strelsau mi nařídil, abych toto víno postavil před krále, až
bude jinými víny přesycen, a že ho mám požádat, aby je vypil z lásky, kterou chová ke svému bratrovi.“
„Bravo, Černý Michaeli!“ zvolal král. „Vytáhni zátku, Josefe. K čertu s ním! To si myslel,
že se zaleknu jeho vína?“
Josef láhev otevřel a naplnil královu sklenici. Král ochutnal. Pak se po nás rozhlédl
s vážností odpovídající pokročilé hodině i stavu, v němž se nalézal:
„Pánové, přátelé – bratranče Rudolfe (povím ti, že je to opravdu skandální příběh, Rudolfe!), dám vám třeba půlku Ruritánie, ale nežádejte po mě ani jedinou kapku tohoto
božského moku, který hodlám vypít na zdraví toho – toho prohnaného lotra, mého bratra,
Černého Michaela.“
A král uchopil láhev, obrátil si ji do úst, vypil ji a odhodil. Potom si položil hlavu na ruce
a usnul na stole.
Připili jsme tedy na sladké sny Jeho Výsosti – a víc si z onoho večera nepamatuji. Řekl
bych ostatně, že to stačí.
[ 134 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Kapitola IV
Král dorazí na korunovaci
Nevěděl jsem, zda jsem spal jen minutu nebo celý rok. Probudil jsem se s trhnutím
a celý roztřesený; z obličeje, vlasů a oblečení mi kanula voda a proti mně stál starý Sapt,
jízlivě se usmíval a v ruce držel prázdné vědro. Vedle něj seděl na stole Fritz von Tarlenheim, bledý jako přízrak a s temně černými kruhy pod očima.
Rozzlobeně jsem vyskočil.
„Vaše žerty zacházejí příliš daleko, pane!“ vykřikl jsem.
„Ale no tak, mladíku, na hádky nemáme čas. Nic jiného by vás nevzbudilo. Je pět
hodin.“
„Tisíceré díky, plukovníku Sapte –“ začal jsem znovu dopáleně, přestože jsem po těle
cítil neobyčejný chlad.
„Rassendylle,“ přerušil mě Fritz, slezl se stolu a uchopil mne za paži, „podívejte se.“
Král ležel natažený na podlaze. Obličej měl stejně rudý jako vlasy a ztěžka oddychoval.
Sapt, ten starý neuctivý lotr, ho prudce nakopl. Král se nepohnul, ani nepřestal oddychovat. Všiml jsem si, že má hlavu i obličej stejně mokré jako já.
„Už se s ním moříme hodinu,“ sdělil mi Fritz.
„Vypil toho třikrát tolik co kterýkoli z vás,“ zavrčel Sapt.
Poklekl jsem a nahmatal mu puls. Připadal mi znepokojivě slabý a pomalý. Všichni tři
jsme na sebe pohlédli.
„Nebyl v té poslední láhvi nějaký uspávací prostředek?“
„To nevím,“ odpověděl Sapt.
„Musíme poslat pro lékaře.“
„Na deset mil odtud žádný není a ani tisíc doktorů by ho dnes nedostalo do Strelsau. Já
to znám. Dalších šest nebo sedm hodin se ani nepohne.“
„Ale co bude s korunovací?“ vykřikl jsem zděšeně.
Fritz pokrčil rameny, což – jak jsem začínal pozorovat – měl ve zvyku dělat téměř při
každé příležitosti.
„Musíme oznámit, že ochořel,“ prohlásil.
„Nejspíš ano,“ řekl jsem.
Old Sapt, jenž byl podle všeho čilý jako rybička, si zapálil dýmku a zhluboka z ní potahoval.
„Dám krk za to, že nebude-li korunován dnes,“ prohlásil, „nedočká se toho nikdy.“
„Ale proč, proboha?“
„Čeká tam na něj celý národ a polovina armády s Černým Michaelem v čele. Dáme vyhlásit, že se král opil?“
„Že ochořel,“ opravil jsem ho.
„Ochořel!“ napodobil mě Sapt a pohrdavě se zasmál. „Oni už ty jeho nemoci moc dobře
znají. Není to jeho první ‚ochoření‘!“
„Pak nám nezbývá, než riskovat, že se lidé dovtípí, jak se věci mají,“ konstatoval Fritz
bezmocně. „Pojedu to oznámit a pokusím se zachránit, co se dá.“
Sapt zvedl ruku.
„Řekněte mi,“ vyzval nás, „myslíte si, že krále někdo uspal?“
„Já si to myslím,“ odvětil jsem.
„A kdo to udělal?“
„Ten proklatý pes Černý Michael,“ procedil mezi zuby Fritz.
„Přesně tak,“ pravil Sapt. „Aby nemohl být korunován. Tady Rassendyll našeho milého
Michaela nezná. Ale co ty, Fritzi? Myslíš, že Michael nemá žádného krále v záloze? Nemá
snad polovina Strelsau jiného kandidáta? Proboha živého, jářku, trůn bude ztracen, pokud
se král dnes ve Strelsau neobjeví. Já Černého Michaela znám.“
„Můžeme ho tam odvézt,“ navrhl jsem.
„A že je na něho překrásný pohled,“ ušklíbl se Sapt.
Fritz von Tarlenheim zabořil obličej do dlaní. Král hlasitě a těžce oddychoval. Sapt do
něj znovu strčil nohou.
„Tam zatracený ochlasta!“ vykřikl. „Ale je to Elphberg a syn svého otce a ať shniju
v hrobě, jestli Černý Michael usedne na jeho místo!“
Chvíli jsme byli všichni zticha; potom Sapt nakrabatil své huňaté obočí, vyndal z úst
dýmku a řekl mi:
[ 135 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
„Čím je člověk starší, tím víc věří na Osud. A právě osud vás sem poslal. A osud vás
dnes také posílá do Strelsau.“
Ohromeně jsem ustoupil a zašeptal: „Dobrý Bože!“
Fritz dychtivě a ohromeně vzhlédl.
„To je vyloučeno!“ zamumlal jsem. „Vždyť mě poznají.“
„Nebudeme-li riskovat, pak je o výsledku rozhodnuto,“ odpověděl Sapt. „Když se oholíte, vsadím se, že vás nikdo nepozná. Máte strach?“
„Pane!“
„Jen klid, chlapče, jen klid. Ale jestli vás poznají, bude to stát život vás – i mě – i tady
Fritze. Jenže když nepůjdete, pak jsem si jist, že Černý Michael bude ještě dnes večer sedět na trůně a král skončí ve vězení nebo na hřbitově.“
„Král by mi to nikdy neodpustil,“ vykoktal jsem.
„Copak jsme ženské? Kdo stojí o jeho odpuštění?“
Hodiny tikaly padesát, šedesát, sedmdesát vteřin, zatímco jsem stál a přemýšlel. Pak
mě nejspíš prozradil výraz tváře, protože starý Sapt mě chytil za ruku a vykřikl:
„Takže půjdete?“
„Ano, půjdu,“ odvětil jsem a pohlédl na bezvládnou postavu krále na podlaze.
„Dnes v noci,“ pokračoval Sapt chvatně a šeptem, „máme nocovat v paláci. Jakmile budeme sami, nasedneme vy a já na koně – Fritz musí zůstat na místě a strážit královou komnatu – a tryskem odjedeme sem. Král bude připraven – Josef ho o všem zpraví – a pojede
se mnou zpátky do Strelsau, zatímco vy budete uhánět k hranicím, jako by vám byl v patách sám ďábel.“
Ve vteřině jsem pochopil a pokýval jsem hlavou.
„Je tu určitá naděje,“ řekl Fritz s prvním náznakem optimismu.
„Pokud mě nikdo nepozná,“ poznamenal jsem.
„Jestli nás odhalí,“ prohlásil Sapt, „pošlu Černého Michaela pod zem dřív, než tam půjdu sám, k tomu mi pomáhej Bůh! Sedněte si na tuhle židli, chlapče!“
Poslechl jsem.
Vyrazil z místnosti a přitom volal „Josefe! Josefe!“ Za tři minuty byl zpátky a vedl Josefa, který nesl konvici s horkou vodou, mýdlo a břitvu. Třásl se, když mu Sapt vysvětloval
situaci a přikázal mu, aby mě oholil.
Nejednou se Fritz udeřil do stehna.
„Ale co čestná stráž! Ta ho přece pozná!“
„Pchá! Nebudeme na ně čekat. Pojedeme do Hofbau a nastoupíme tam na vlak. Až přijedou, zjistí, že ptáček uletěl.“
„Jenže co bude s králem?“
„Král bude ve vinném sklepě. Teď hned ho tam odnesu.“
„A co když ho najdou?“
„Nenajdou ho. Jak by mohli? Josef je pošle pryč.“
„Ale –“
Sapt dupnul.
„Není to žádná hra,“ zahřímal. „Můj Bože, copak nevím, jak riskujeme? Pokud ho
opravdu najdou, bude to stejně zlé, jako když nebude dnes ve Strelsau korunován.
Při těchto slovech prudce otevřel dveře, sklonil se a se silou, jíž bych se u něj nenadál,
zvedl rukama krále. Právě v tom okamžiku se ve dveřích objevila ona stařena, matka
správce Johanna. Chvíli tam stála, pak se bez známky překvapení obrátila na podpatku
a klapavě odešla chodbou.
„Slyšela nás?“ zvolal Fritz.
„Však já jí zacpu hubu!“ prohlásil ponuře Sapt a odnesl krále v rukách.
Já jsem se posadil do křesla a zatímco jsem seděl, Josef mě stříhal a holil, dokud po
mém kníru a bradce nezůstalo ani památky a má tvář nebyla stejně holá jako králova.
A když mě Fritz takto uviděl, zhluboka se nadechl a zvolal:
„Můj bože, my to dokážeme!“
Bylo právě šest hodin a my jsme nemohli ztrácet čas. Sapt mě spěšně zavedl do králova pokoje, kde jsem se oblékl do uniformy plukovníka královské gardy. A zatímco jsem si
obouval královy boty, stačil jsem se zeptat Sapta, co provedl s tou starou ženou.
„Přísahala, že nic neslyšela,“ odpověděl, „ale pro jistotu jsem jí svázal nohy a ruce,
strčil jí do pusy roubík a zamkl jsem ji do sklepa na uhlí, hned vedle krále. Josef se později
o ně oba postará.“
[ 136 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
V tu chvíli jsem se rozesmál a dokonce i Sapt se ponuře usmál.
„Řekl bych,“ pravil, „že až se od Josefa dozvědí o králově odjezdu, napadne je, že jsme
zvětřili zrádce. Můžete totiž vzít jed na to, že ho Černý Michael dnes v Strelsau nečeká.“
Posadil jsem si na hlavu královu přilbu. Starý Sapt mi podal jeho šavli a přitom si mě
dlouze a pečlivě měřil.
„Díkybohu, že si oholil vousy!“ zvolal.
„Proč to udělal?“
„Protože si princezna Flavia stěžovala, že ji škrábe na tváři, když měl pan bratranec to
potěšení ji políbit. Ale pojďte, musíme jet.“
„Nehrozí tady žádné nebezpečí?“
„Všude hrozí nějaké nebezpečí,“ odtušil Sapt, „ale s tím nic nenaděláme.“
Nyní se k nám znovu připojil Fritz v uniformě kapitána téhož regimentu, k němuž patřil
i můj úbor. Během čtyř minut se Sapt navlékl do své uniformy. Josef na nás zavolal, že
koně jsou připraveni. Vyhoupli jsme se na ně a vyrazili jsme rychlým klusem. Hra začala.
Jak asi skončí?
Chladný ranní vzduch mi pročistil hlavu, takže jsem dokázal pochopit všechno, co mi
Sapt říkal. Počínal si skvěle. Fritz skoro nemluvil a vypadal, jako by za jízdy spal, avšak
Sapt, aniž se znovu zmínil o králi, mě začal ihned do nejmenších podrobností seznamovat
s mým dosavadním životem, rodinou, zálibami, zájmy slabostmi, přáteli, společníky a služebnictvem. Vysvětlil mi etiketu ruritánského dvora a slíbil, že bude bez přestání po mém
boku, aby mě upozornil na každého, koho bych měl znát, a naznačil mi, s jak velkou přízní
bych ho měl pozdravit.
„Mimochodem,“ poznamenal, „předpokládám, že jste katolík?“
„To nejsem,“ odvětil jsem.
„Proboha, tak on je kacíř!“ zaúpěl Sapt a okamžitě mi poskytl základní školení v oblasti
liturgie a obřadů římskokatolického vyznání.
„Naštěstí se od vás žádné velké znalosti neočekávají,“ podotkl, „je totiž známo, že král
má k těmto záležitostem vlažný a ledabylý postoj. S kardinálem však musíte jednat v rukavičkách. Chceme ho získat na svou stranu, už dlouho totiž vede s Michalem spor o to,
kdo z nich má vyšší pravomoc.“
Mezitím jsme dorazili na nádraží. Fritzovi se vrátilo dost odvahy, aby užaslému
přednostovi vysvětlil, že král změnil plány. Přisupěl vlak. Nastoupili jsme do vagonu první
třídy, Sapt se opřel do podušek a pokračoval ve výkladu. Podíval jsem se na hodinky –
samozřejmě královy hodinky. Bylo právě osm hodin.
„Rád bych věděl, zda nás jeli hledat,“ uvažoval jsem.
„Doufám, že nenajdou krále,“ poznamenal nervózně Fritz. Tentokrát pokrčil rameny
Sapt.
Vlak jel bez potíží a když jsem o půl desáté vyhlédl z okénka, spatřil jsem věže a věžičky velkého města.
„To je vaše hlavní město, můj pane,“ zašklebil se starý Sapt a máchl rukou. Pak se
předklonil a prstem mi nahmatal tep. „Trochu moc rychlý,“ konstatoval s obvyklou nespokojeností.
„Nejsem přece z kamene!“ zvolal jsem.
„Dokážete to,“ pokýval hlavou. „Musíme říct, že tady Fritz dostal horečku. Probůh, Fritzi, obrať do sebe tu svou placatku!“
Fritz udělal, co mu Sapt řekl.
„Přijeli jsme o hodinu dřív,“ řekl Sapt. „Pošleme zprávu o příjezdu Vaší Výsosti, teď nás
totiž ještě nebude nikdo čekat. A mezitím –“
„Mezitím,“ navázal jsem, „ať se král propadne, jestli nedostane něco k snídani.“
Starý Sapt se uchechtl a podal mi ruku.
„Jste každým coulem Elphberg,“ prohlásil. Pak se odmlčel, pohlédl na nás a tiše pravil.
„Dej Bůh, abychom byli dnes večer naživu!“
„Amen!“ uzavřel Fritz von Tarlenheim.
Vlak zastavil. Fritz se Saptem vyskočili, smekli a podrželi mi dveře. Spolkl jsem knedlík,
který se mi udělal v krku, posadil jsem si přilbu pevně na hlavu a (nestydím se to přiznat)
krátce jsem se pomodlil k Bohu. Pak jsem vstoupil na nástupiště strelsauského nádraží.
Hned nato zavládl zmatek a shon: hrnuli se ke mně lidé s klobouky v rukou a pak se
zase hrnuli pryč; jiní lidé mě vedli do jídelního vozu; a další vyskočili na koně a uháněli do
kasáren, do katedrály a do sídla vévody Michaela. Zrovna když jsem dopíjel poslední kapku
[ 137 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
kávy, zvony po celém městě se rozezněly radostným zvoněním a do uší mne udeřil zvuk
vojenské hudby a jásot lidí.
Král Rudolf V. dorazil do svého dobrého města Strelsau! A venku se ozývalo:
„Bůh ochraňuj krále!“
Ústa starého Sapta se zkřivila v úsměvu:
„Bůh je ochraňuj oba!“ zašeptal. „Odvahu, chlapče!“ a já jsem ucítil, jak mi rukou
tiskne koleno.
Kapitola V
Dobrodružství králova dvojníka
S Fritzem von Tarlenheimem a plukovníkem Saptem těsně za zády jsem vystoupil z jídelního vozu na nástupiště. Na poslední chvíli jsem se ještě přesvědčil, že mám po ruce
revolver a šavle nevázne v pochvě. Čekala na mě rozjařená skupinka důstojníků a vysokých hodnostářů, v jejímž čele stál vytáhlý stařec pokrytý metály a s vojenským držením
těla. Na uniformě měl připnutu žlutou a červenou stužku ruritánské Rudé růže – jež mimochodem zdobila i mou nehodnou hruď.
„Maršál Strakencz,“ zašeptal Sapt a já jsem věděl, že se nacházím v přítomnosti nejvěhlasnějšího veterána ruritánské armády.
Hned za maršálem stál malý, pohledný muž ve splývavém taláru černé a jasně rudé
barvy.
„Královský kancléř,“ sdělil mi šeptem Sapt.
Maršál mne přivítal několika oddanými slovy, načež mi tlumočil omluvu vévody ze
Strelsau. Toho podle všeho postihla náhlá indispozice, jež mu znemožnila dostavit se na
nádraží, žádal však o svolení, aby směl počkat na Jeho Veličenstvo v katedrále. Vyjádřil
jsem své znepokojení, velmi zdvořile jsem přijal maršálovu omluvu a vyslechl poklony
mnoha významných osobností. Nikdo nedal najevo nejmenší podezření a já jsem cítil, jak
se mi vrací odvaha a srdce mi přestává vzrušeně tlouct. Ale Fritz byl bledý a ruka se mu
nervózně třásla, když ji podával maršálovi.
Vzápětí jsme utvořili průvod a zamířili jsme k bráně nádraží. Tam jsem nasedl na koně,
přičemž maršál mi podržel třmen. Státní hodnostáři odešli ke svým kočárům a já jsem vyrazil ulicemi města s maršálem po pravici a Saptem (jenž měl jako můj pobočník na toto
místo nárok) po levici. Město Strelsau je napůl staré a napůl nové. Široké moderní bulváry
a obytné čtvrti obklopují a obemykají úzké, křivolaké a pitoreskní původní město. Vnější
kruh je domovem vyšších vrstev; ve vnitřním se nacházejí obchody; a za jejich vzkvétajícími fasádami se skrývají lidnaté, avšak ubohé ulice a uličky, kde přebývá nuzná, divoká
a (do značné míry) zločinná třída. Toto sociální a místní rozdělení odpovídalo – jak jsem se
dozvěděl od Sapta – ještě jednomu, pro mne podstatnějšímu rozdělení. Nové město stálo
při králi; avšak nadějí, hrdinou a miláčkem Starého města byl Michael ze Strelsau.
Naskytl se nám vpravdě úchvatný pohled, když jsme projížděli po Velkém bulváru a odtud jsme pak pokračovali na široké náměstí, kde stál královský palác. Zde jsem se ocitl
uprostřed svých oddaných stoupenců. Všechny domy byly ověšeny červenou barvou a ozdobeny vlajkami a nápisy. Ulice po obou stranách lemovala vyvýšená sedadla a já jsem postupoval záplavou radostných výkřiků, požehnání a mávajících kapesníků a ukláněl jsem
se tu na jednu, tu na druhou stranu. Balkony zaplnily pestře oděné dámy, které tleskaly
a dělaly pukrlata a vrhaly po mě své nejzářivější pohledy. Dopadl na mne příval rudých
růží; jeden květ uvízl v hřívě mého koně a já jsem jej vzal a vetkl jsem si jej do kabátu.
Maršál se smutně usmál. Několikrát jsem na něj kradmo pohlédl, ale tvářil se příliš nezúčastněně, než abych dokázal rozeznat, zda je mi nakloněn, či nikoli.
„Rudá růže pro Elphbergy, maršále,“ pravil jsem vesele a on přikývl.
Napsal jsem „vesele“, což musí působit podivně. Pravdou však je, že jsem byl opilý
vzrušením. V té chvíli jsem věřil – skoro věřil –, že jsem skutečně král; a s výrazem radostného triumfu jsem znovu pozvedl zrak ke krásou obtíženým balkonům… a tu jsem sebou trhl. Shlížela totiž na mne odtamtud, se svým krásným obličejem a hrdým úsměvem,
dáma, která se mnou před časem cestovala – Antoinne de Mauban; a viděl jsem, že i ona
sebou trhla. Rty se jí pohnuly, naklonila se před sebe a zírala na mne. Vzpamatoval jsem
se, pohlédl jí rozhodně a zpříma do očí a přitom jsem nahmatal revolver. Co kdyby náhodou vykřikla: „Tohle není král!“
[ 138 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Ale projeli jsme kolem. Maršál se pak obrátil v sedle, mávl rukou a obklopili nás
kyrysníci, takže ke mně dav nemohl. Opouštěli jsme mou čtvrť a vjížděli jsme do čtvrti vévody Michaela a maršálovo počínání mi výmluvněji než slova naznačilo, jaká ve městě
zřejmě panuje nálada. Udělal-li však ze mne osud krále, mohl jsem alespoň hrát tuto úlohu jaksepatří.
„Proč jsme se přeskupili, maršále?“ otázal jsem se.
„Bude to tak moudřejší, sire,“ zamumlal.
Přitáhl jsem otěže.
„Ať ti, kteří jsou před námi, pokračují,“ přikázal jsem, „dokud nebudou padesát yardů
napřed. Ale vy, maršále, spolu s plukovníkem Saptem a mými přáteli počkejte zde, dokud
sám neujedu padesát yardů. A dbejte na to, aby ke mně nikdo nebyl blíž. Ukážu svým lidem, že jim jejich král důvěřuje.“
Sapt mi položil ruku na paži. Setřásl jsem ji. Maršál otálel.
„Nevyjádřil jsem se jasně?“ zeptal jsem se. Maršál se znovu kousl do kníru a vydal rozkazy. Viděl jsem, že se starý Sapt usmívá pod vousy, ale zároveň nade mnou zakroutil
hlavou. Kdyby mě zabili za bílého dne ve strelsauských ulicích, ocitl by se v obtížné situaci.
Snad bych měl poznamenat, že jsem byl oblečen celý v bílém, tedy kromě bot. Na hlavě
jsem měl stříbrnou přilbu se zlatými ornamenty a na mé hrudi se půvabně vyjímala široká
stuha elphberské růže. Nesložil bych králi dostatečnou poklonu, kdybych neodložil skromnost a nepřipustil, že jsem vyhlížel znamenitě. A lidé byli téhož názoru; když jsem totiž vjel
sám do špinavých, řídce vyzdobených, ponurých ulic Starého města, ozval se nejdřív šepot,
pak radostné zvolání a nějaká žena vykřikla z okna nad pekařským krámem staré místní
přísloví:
„Jestli je rudý, pak je to on!“ Zasmál jsem se tomu, sundal jsem přilbu, aby viděla, že
mé vlasy mají tu správnou barvu, a lidé mi znovu provolali slávu.
Bylo zajímavější jet takto sám, protože jsem mohl slyšet komentáře davu.
„Vypadá bledší než obvykle,“ poznamenal jeden člověk.
„Taky bys byl bledý, kdybys žil jako on,“ odpověděl další nanejvýš neuctivě.
„Je vyšší, než jsem si myslel,“ konstatoval jiný.
„Takže má přece jen pod vousy pořádnou bradu,“ podotkl třetí.
„Na obrázcích nevypadá tak hezky,“ prohlásila půvabná dívka a dala si jaksepatří záležet, abych ji slyšel. Bezpochyby mi prostě lichotila.
Avšak navzdory těmto známkám přízně a zájmu mne značná část lidí přijala mlčky a se
zachmuřeným výrazem. Většinu oken zdobil portrét mého drahého bratra – což jako přivítání pro krále působilo dosti ironicky. Docela mě těšilo, že byl tohoto nepříjemného pohledu ušetřen. Šlo o muže prudké povahy a nedokázal by možná zachovat klid tak jako já.
Konečně jsme dorazili ke katedrále. Poprvé se přede mnou zvedlo její velké šedivé průčelí zdobené stovkami soch a pyšnící se nejdokonalejšími dubovými dveřmi v Evropě
a téměř mě přemohl náhlý pocit opovážlivosti. Když jsem sesedal s koně, bylo všechno ponořeno do mlhy. Viděl jsem nejasně maršála se Saptem a stejně tak i zástup nádherně
oděných kněží, kteří na mě čekali. A ještě pořád jsem měl zastřený zrak, když jsem za zvuku varhan kráčel velkou chrámovou lodí. Neviděl jsem nic z nádherného davu, jenž ji zaplnil, a stěží jsem rozeznal vznešenou postavu kardinála, který povstal z arcibiskupského
trůnu, aby mne přivítal. Jen dvě tváře vedle sebe vystoupily jasně před mými zraky – obličej bledé a půvabné dívky ozdobený korunou úchvatných elphberských kadeří (na ženě
totiž opravdu vypadají úchvatně) a obličej muže, jehož zdravím kypící červené tváře, černé
vlasy a temné hluboké oči mi oznamovaly, že se konečně nacházím v přítomnosti svého
bratra, Černého Michaela. Když mě spatřil, jeho červené líce v mžiku zesinaly a přilba mu
s rachotem upadla na zem. Myslím, že si až do té chvíle neuvědomil, že král skutečně dorazil do Strelsau.
Z toho, co následovalo, si nic nepamatuji. Poklekl jsem před oltářem a kardinál mi pomazal hlavu. Pak jsem vstal, natáhl ruku, převzal od něj ruritánskou korunu, posadil jsem
si ji na hlavu a pronesl jsem starou královskou přísahu. Načež – a jestli šlo o hřích, pak mi
budiž odpuštěn – jsem přede všemi přijal svátost oltářní. Poté se opět rozezněly veliké
varhany, maršál přikázal heroldům, aby mne provolali králem, a Rudolf V. byl korunován.
Skvělá fotografie této působivé ceremonie dnes visí v mé jídelně. Portrét krále se mimořádně povedl.
Nato dáma s bledou tváří, úchvatnými kadeřemi a vlečkou nesenou dvěma pážaty
opustila své místo a přistoupila ke mně.
[ 139 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
„Její královská výsost princezna Flavia!“ vykřikl herold.
Věnovala mi hluboké pukrle, vložila svou ruku pod mou, zvedla ji a políbila. Chvíli jsem
přemýšlel, co bych měl udělat. Potom jsem ji přitáhl k sobě a dvakrát ji políbil na tvář
a ona se začervenala. Jeho Eminence kardinál pak vklouzl před Černého Michaela, políbil
mi ruku a předal mi dopis od papeže – první a poslední, který jsem z těchto vznešených
míst obdržel.
Potom ke mně přistoupil vévoda ze Strelsau. Mohl bych přísahat, že se při chůzi chvěl.
Kromě toho se rozhlížel nalevo a napravo, takže vypadal jako člověk na útěku. Obličej se
mu zbarvil do rudobíla a ruku měl tak roztřesenou, že pod mou dlaní divoce poskakovala.
Cítil jsem, že má suché a vyprahlé rty. Pohlédl jsem na Sapta, který se znovu usmíval pod
vousy, a rázně jsem splnil povinnost, k níž jsem byl v oné životní chvíli povolán. Uchopil
jsem drahého Michaela oběma rukama a políbil jsem ho na tvář. Myslím, že se nám oběma
ulevilo, když jsme to měli za sebou!
Ale ani ve tváři princezny, ani ve tváři nikoho dalšího, koho jsem viděl, jsem neobjevil
ani stopu pochybností. Kdybychom však s králem stanuli bok po boku, rozeznala by nás
okamžitě nebo přinejmenším po chvilce uvažování. Avšak ani jí, ani nikomu dalšímu vůbec
nepřišlo na mysl, že bych mohl být někdo jiný než král. Naše podoba tak vykonala svou
službu. Hodinu jsem tam stál a byl jsem se tak unavený a znuděný, jako bych dělal krále
celý život. Všichni mi líbali ruku, velvyslanci mi vzdávali hold, mezi nimi starý lord Topham,
v jehož domě na Grosvenor Square jsem se něco natančil. Naštěstí byl ten starý muž slepý
jako netopýr a já jsem se k němu nehlásil.
Pak jsme ulicemi vrátili zpátky k paláci. Slyšel jsem, jak lidé provolávají slávu Černému
Michaelovi. Fritz mne však informoval, že vévoda jen seděl a kousal si nehty jako člověk,
který je hluboce zamyšlen. Dokonce i jeho vlastní přátelé soudili, že si měl počínat statečněji. Seděl jsem nyní v kočáře vedle princezny Flavie a nějaký neomalený člověk vykřikl:
„A kdy bude svatba?“ Při těch slovech ho však někdo druhý udeřil do obličeje a zvolal: „Ať
žije vévoda Michael!“ Princezna se zarděla – dostala tak překrásnou barvu – a hleděla přímo před sebe.
Ocitl jsem se v nesnázích, neboť jsem se zapomněl zeptat Sapta, jak se to má s mými
city a jak jsme s princeznou daleko. Musím přiznat, že kdybych byl na králově místě, měl
bych o to větší radost, oč více by náš vztah pokročil. Nejsem z kamene a nepolíbil jsem
princeznu Flavii na tvář pro nic za nic. Takové myšlenky se mi honily hlavou, ale poněvadž
jsem nevěděl, na čem jsem, nic jsem neřekl. Když se princezna po chvíli uklidnila, obrátila
se ke mně:
„Víte, Rudolfe,“ řekla, „že dnes vypadáte nějak jinak?“
Na tom ovšem nebylo nic překvapivého, její poznámka mne však znepokojila.
„Připadáte mi rozvážnější a klidnější,“ pokračovala. „A také se mi zdáte bezmála ustaraný a jsem si jistá, že jste zhubl. Snad jste nepřestal brát věci na lehkou váhu?“
Princezna měla podle všeho o králi podobné mínění jako lady Burlesdonová o mě.
Sebral jsem odvahu k rozhovoru.
„A potěšilo by vás to?“ otázal jsem se tiše.
„Však víte, jak se na věc dívám,“ odpověděla a odvrátila pohled.
„Snažím se dělat všechno, co vám dělá radost,“ řekl jsem a při pohledu na její úsměv
a uzardění jsem si pomyslel, že králi v jeho úloze prokazuji dobrou službu. A tak jsem
pokračoval a v žádném případě jsem nelhal:
„Ujišťuji vás, drahá sestřenko, že na mě v životě nic nezapůsobilo tolik, jako přijetí, jehož se mi dnes dostalo.“
Zářivě se usmála, ale vzápětí opět zvážněla a šeptem pravila:
„Všiml jste si Michaela?“
„Ano,“ odtušil jsem a dodal: „Příliš se nebavil.“
„Buďte opatrný!“ pokračovala. „Dost ho – opravdu ho dost nehlídáte. Víte –“
„Vím,“ řekl jsem, „že chce to, co mám já.“
„Ano. Tiše!“
A já – nemám pro to omluvu, neboť mi nepříslušelo mluvit za krále v takové míře, ale
princezna mě musela vyvést z rovnováhy – jsem pravil:
„A snad i něco, co zatím nemám, ale co bych jednou rád získal.“
A takto zněla její odpověď. Být králem, pokládal bych ji za povzbudivou:
„Což nemáte pro dneška dost povinností, bratranče?“
[ 140 ]
[archiválie]
ALUZE 1/2012 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné
Bum, bum! Tramtaradá! Dorazili jsme do paláce. Děla střílela a trubky troubily. Čekaly
na nás zástupy lokajů. Doprovodil jsem princeznu po velkém mramorovém schodišti, oficiálně jsem jako korunovaný král převzal do držení dům svých předků a se sestřenkou po
pravici, Černým Michaelem naproti sobě a kardinálem po levici jsem zasedl u vlastního
stolu. Za mou židlí stál Sapt a všiml jsem si, že na konci stolu Fritz von Tarlenheim vyprázdnil do dna sklenici šampaňského poněkud dříve, než by se bylo slušelo.
Napadlo mě, co asi dělá ruritánský král.
Přeložil Milan Orálek.
Poznámka:
1 Parafráze slov z Matoušova evangelia (26, 73): „A po malé chvíli přistoupivše ti, kteříž tu stáli,
řekli Petrovi: Jistě i ty z nich jsi, nebo i řeč tvá známa tebe činí.“
[ 141 ]
1/2012
šéfredaktor:
redakce:
redakční rada:
grafická úprava:
sazba:
adresa redakce:
tel.:
e-mail:
Jiří Hrabal
Vít Gvoždiak, Pavel Kotrla, Martin Lukáš, Pavel Očenášek, Milan Orálek, Helena Pazdiorová,
Martin Punčochář, Petr Stojan
Michal Ajvaz, Radim Brázda, Ondřej Cakl, Tomáš Hlobil, Břetislav Horyna, Jiří Chocholoušek,
Michal Jareš, Jan Prokeš, Oldřich Vágner, Pavel Zahrádka
Pavel Kotrla
Vít Gvoždiak
Aluze, Katedra bohemistiky, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci,
Křížkovského 10, 779 00 Olomouc
585 631 159
[email protected]
http://www.aluze.cz
ISSN 1803-3784
XVI. ročník
Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky finanční podpoře udělené roku 2012 Ministerstvem školství,
mládeže a tělovýchovy ČR v rámci Institucionálního rozvojového plánu, programu V. Excelence, Filozofické fakultě
Univerzity Palackého v Olomouci: Zlepšení publikačních možností akademických pedagogů ve filologických
a humanitních oborech FF UP.
Download

Stáhněte si celé číslo ve formátu PDF