SLOVO
Bulletin pro cizince a o cizincích
Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí.
Tento projekt zaměřený na integraci cizinců je financován Ministerstvem vnitra České republiky.
Slovo #01_2013
10. rocník
NEPRODEJNÉ
03
24
Miss Expat
Úvodní slovo
Obsah:
Když se v roce 2007 objevily „zelené karty“, média vyvolala atmosféru (na základě
prohlášení politiků), jako by se pro příchod cizinců na statním semaforu v Česku
rozsvítila zelená. Bylo možné slyšet (a číst): „… nezaměstnanost se snižuje a zájem
Čechů o volná místa je nízký…“, „… cizinci dostanou snadněji práci, získají zelené
karty…“, „… měli by mít výhodnější podmínky než dosud…“ atd. Tehdejší ministr
práce a sociálních věcí (dnešní premiér) Petr Nečas prohlásil, že stát chce pomocí zelených karet přilákat pracovní síly ze zahraničí do oborů, které se potýkají
s nedostatkem pracovníků. Ale očividně obě strany nezaznamenaly stejnou barvu
světla: cizinci viděli zelenou, úředníci, kteří o nich rozhodovali, červenou. Výsledek:
za šest let „zelené karty“ dostalo tak málo cizinců, že se s nadsázkou dá říct – jako
by karty byly ze smaragdu.
Nyní se výrazně rozšířil seznam zemí, ze kterých cizinci mají právo požádat
o „zelenou kartu“, jenže komplikované podmínky zůstaly stejné. Uvidíme, kolik
cizinců se nyní dostane do „zeleného pole“ (o tom si můžete přečíst na straně 5).
Různé aspekty multikulturní výchovy už nesou výsledky. Například na multikulturních večerech, jak jsem si povšiml, se mezi cizinci pohybuje stále více mladých Čechů a Češek. Jakmile dostanou příležitost seznámit se s hudbou, tanci a kulturou
cizinců vůbec, zvláště těch z exotických krajin, začne se jim to líbit. Právě o tom je
článek (strana 11) Lucie Macků, která přednáší teorii etnicity na České zemědělské
univerzitě. V rámci seminářů vymyslela poměrně jednoduchý úkol – studenti byli
rozděleni do skupin a každá si měla vybrat jednu etnickou menšinu žijící v ČR. Na
začátku se Lucie Macků setkala s odporem studentů – že žádné cizince neznají, jak
je tedy mají kontaktovat a seznamovat se s nimi… Teď už ale navštěvují jejich oslavy a píší o tom reportáže pro seminář. Jednu takovou reportáž, o indické menšině
žijící v Čechách Jak se v Praze slaví indický svátek světel Diwali, napsala studentka
Tereza Smékalová a můžete si ji v tomto čísle přečíst na straně 23.
Tématem tohoto čísla jsou Vietnamci – nejlépe organizovaná skupina cizinců
v ČR –, což je patrno z článku (strana 12) Terezy Kušnirákové, který napsala na
základě svého sociologického průzkumu (Čeští Vietnamci, nebo vietnamští Češi?),
z rozhovoru s padesátiletým Pham Huu Hyen-em (Migrace Vietnamců do ČSR
začala už ve čtyřicátých letech) na straně 16, ale i z textu Long Tran Hoanga o petici mladých cizinců českým poslancům, ve které se vyjádřili k vládnímu návrhu
zákona o státním občanství ČR (strana 14).
Víte o tom, že i když vy jste už zapomněli, kde a jak jste oslavili Silvestra, někde
na zeměkouli se teprve připravuji novoroční koláče nebo se někdo teprve probouzí
s kocovinou po „silvestrovské“ noci. Spousta cizinců se drží svých tradic a přináší
si ze svých zemí oslavy podobné našemu Silvestru. Kdy a jak se slaví a jestli je to
„silvestrovská“ noc nebo den, si můžete přečíst v článku Každý měsíc – Nový rok
na straně 18.
Když průměrný Čech mluví v hospodě o cizincích, vždy myslí na Ukrajince, Vietnamce… Znáte ale i jiné národy, jejichž zástupci žijí v České republice? Jsou vám
třeba povědomí Kabylové? Chcete se seznámit? Přečtěte si článek na straně 20
Emigrace jako způsob života.
Z Hospodářských novin jsme si vypůjčili článek Získali byste české občanství?.
Pod ním se nachází ukázka testu, který mohou dostat cizinci, kteří chtějí získat
české občanství. Občanská sdružení jej sestavila podle zkušeností žadatelů o trvalý
pobyt. Zkuste odpovědět na otázky fiktivního testu, který se může blížit tomu
reálnému, jehož oficiální varianta se, zatím v utajení, zpracovává na ministerstvu
školství a nebude zveřejněna do podzimu.
Příjemné čtení vám přeje
Dragoljub Matić
Úvodní slovo
01
13
3
Proč ti přistěhovalci pořád mluvÍ
o své minulosti?
4
Pro získávání Zelených karet
se rozšířil seznam zemí
5
Vznikly tři projekty na podporu
integrace cizinců z třetích zemí
8
Jak o cizincích učit na vysoké škole
11
Čeští Vietnamci, nebo vietnamští Češi?
12
Mladí cizinci vyjadřují svůj názor poslancům
k novému zákonu o občanství
14
Získali byste české občanství?
15
Migrace Vietnamců do ČSR začala
už ve čtyřicátých letech
16
Každý měsíc – Nový rok
18
Kabylové: Emigrace jako způsob života
20
I cizinci pátrají po českém kulturním dědictví
22
Jak se v Praze slaví indický svátek světel Diwali
23
Krása z dálky zblízka
24
Informační bulletin pro cizince a o cizincích
vydává občanské sdružení SLOVO �1
Redakce:
Dragoljub Matić (šéfredaktor)
Goranka Oljača, František Kostlán, Lyubov Grunkovskaya
ADRESA VYDAVATELE:
Francouzská 2, 120 00 Praha 2
Tel. | fax: 222 520 037
e-mail: [email protected]
GRAFIKA:
Adam Bláha
[email protected]
Jazyková redakCE:
Lenka Jandáková
TISK:
Datapont s. r. o.
OBÁLKA:
Missexpat.cz
04
Text:
Foto:
05
Komentár
Jiřina Šiklová
Archiv
Text:
Foto:
ProC ti pRistEhovalci
poRád mluví o své
minulosti?
PhDr. Jiřina Šiklová
„Mně na uprchlících a vůbec migrantech, tedy těch, co sem přicházejí vadí, jak pořád vzpomínají na to, co oni byli.
Jak si dříve, v té své zemi, odkud odešli, dobře žili, jak tam byli vážení a oblíbení. Uvádějí rodinné tituly, postavení a vyprávějí o svých domech, zahradách a slavnostech. Jak si o sobotách dělali piknik, jezdili k moři… Pořád
vytahují svoji minulost. Tak tam měli zůstat, když se jim tam tak dobře žilo, ne?“
Také jste slyšeli podobná vyprávění a současně i poznámky těch
druhých? Já mnohokráte. Kdyby ještě žila moje maminka, poznamenala by: „Každá Ruska, co k nám za Masaryka utekla, tak
naznačovala, že byla kněžna.“
Nevím, jak to bylo, ale mám jednu zásadu. Abych lépe porozuměla, snažím se nejen poslouchat řečená slova, věty, tedy přímé
sdělení, ale pokouším se porozumět i tomu nevyslovenému. Ten
příběh pak zní asi takto: „Než jsme sem k vám přišli, byli jsme
zámožní, bohatí, vážení, byli jsme členy vážené rodiny, byli jsme
‚někým‘. Ale o všechno jsme přišli. Nejen o majetek, ale i o svoji
prestiž, společenské postavení, úctu druhých, a teď tu stojíme
v jednom tričku a s batohem, jsme vděčni za prošlapaný koberec a nábytek, který vy již vyhazujete. Potřebujeme pomoc, tu
pomoc, kterou jsme kdysi my sami dávali těm druhým. Vaši řeč
pořádně neumíme, vyslovujeme slova jako malé děti a přitom
jsme vzdělaní, máme vysokou kvalifikaci, něčeho jsme tam u nás
dosáhli. Proto nejen vzpomínáme, ale taky svým vyprávěním
připomínáme svůj význam. Nechlubíme se, chceme jen, abyste
věděli, že dříve jsme na tom byli dobře, stejně dobře, možná
i lépe, než jste na tom vy, kteří jste nás přijali.“
Když si to takto převedete, je to pochopitelnější a hlavně
nevypadá to vyprávění jako vychloubání, ale jako svého druhu
legitimování se svoji vlastní minulostí. Nepřímo tím v nás vyvolávají pocit, že kdyby se to či ono v politických změnách, ve válkách
a etnických konfliktech přihodilo v té naší zemi, tak bychom i my,
již je nyní přijímáme, byli na tom stejně. To možná taky nechceme slyšet.
A druhý důvod, proč tak často ti, kteří k nám přicházejí, mluví
o své minulosti, je jakási bezpečnost tohoto tématu. My tu jejich
zemi neznáme, a tak mají příležitost nám to vyprávět podle
svého. Naši historii neznají, vlastně nevědí, které znalosti u nás
oceňujeme, které jsou pro nás banální.
Právem se obávají, že budou vypadat jako malé nevzdělané
děti, když si spletou baroko s gotikou a nic jim nebude říkat
pojem první a druhá světová válka, naše spory o politiku a zda je
lepší poslouchat Mozarta nebo Antonína Dvořáka. Mluví-li o své
zemi, pochopitelně vzpomínají.Vzpomínky vždy jsou trochu upravené, hezčí, než jaká byla skutečnost. A navíc se nám chtějí těmi
svými vzpomínkami přiblížit, zaujmout nás a naznačit, že dříve na
tom byli podstatně lépe, než jsou dnes, kdy nás žádají o pomoc.
Třetí důvod častého zdůrazňování toho hezkého v domově,
který museli opustit, je nedostatečná znalost řeči. Dokud sama
mluvím, třeba špatně, tak jasně vím, co říkám, získávám určitou
pozici ve společnosti, ostatní mne poslouchají. Zvedá mně to
sebevědomí. Ti druzí mne sledují, zajímám je. A to se těm lidem,
kteří odněkud prchají, stává jen výjimečně. Když jim a jejich
rodinám někdo od nás pomáhá, rozdává jídlo, pokrývky, dá jim
přístřeší, tak jsou oni sami pouze objekty péče těch druhých. A to
každý dospělý člověk špatně snáší. Chce sám o sobě rozhodovat,
a tak ho péče, včetně třeba darování peněz, kapesného v uprchlickém táboře, nebo doprovodu při nákupu, nepřímo uráží.
Ti, co pomoc poskytují, to často nechápou. Je pro ně rychlejší
to vyřídit za cizince, který k nám přichází, než mu poskytnout
třeba finanční částku a pak mu vysvětlovat, jak a co a kde má
nakoupit. My přece víme, co je pro toho druhého dobré, co je
správné, a ještě mu sami něco dáváme, tak ať raději poslechne
a nevysvětluje nám (kteří jsme nyní v pozici toho silnějšího), jak
to bylo u nich a že dokud byli ve své zemi, nikdy žádnou pomoc
nepotřebovali. Je to nerovný vztah dávajícího a přijímajícího.
Trochu to připomíná vztah nemocného, kterému chceme pomoci
se zvednout, posadit se do křesla, a on se naší pomoci brání. Chce
se zvednout sám a sám si dát jídlo i léky do úst.
Toto každý určitě sám někdy zažil. Třeba když jsme měli někdy
zlomenou nohu, byli po nějaké operaci a zdravotníci nám chtěli
ustlat postel. Byla to tehdy pro nás trochu nedůstojná pozice.
Byli jsme na těch ostatním závislí, a proto jsme si chtěli vzít čaj
a lžíci s lékem až třeba za pět minut, a ne hned, jak nám to ten
druhý nařídil. V podobné situaci jakoby nemocného či závislého
je i nově příchozí, tedy imigrant. Je taky dočasně handicapován,
je v situaci, která neodpovídá jeho věku, je dospělý, ale má se
podřizovat. A tak je někdy „protivný“. Pochopme to a zkusme se
vžít do jeho postavení a představme si sebe sama v situaci, kdy
skoro nerozumíme, vše je pro nás nové a jsme závislí na pomoci
ostatních. Co budeme v takové situaci dělat? Připomínat svůj význam a úspěchy, kdy nám ještě nic nebylo a byli jsme zdraví. Toto
pochopit není ani tak věc jazyka, jako porozumění. O to se musí
snažit především ten, kdo je momentálně v pozici toho silnějšího.
Ne znalost řeči, ale porozumění nám často chybí více než slova,
která se dají najít ve slovníku.
Goranka Oljača
Archiv
Pro získávání Zelených
karet se rozšíRil
seznam zemí
Když bych si chtěla zahrát s metaforami,
tak bych vstup a pobyt cizinců například
dosadila do nějaké pohádky, a povolení
k trvalému pobytu by se pak klidně dalo
přirovnat k postu „jeho královské výsosti“ – je totiž suverénně nejvýš na žebříčku
kýžených postavení imigrantů. Zelená
karta by pak asi byla nešťastnou princeznou nebo princátkem, kteří se na trůn ne
a ne dostat. Co jim překáží? Smůla nebo
tvrdá dvorní pravidla? Přestože patří k tzv.
královské rodině, jen velmi málo cizinců po
tomto postu touží. Jestli mají následující
řádky opravdu něco společného s pohádkou, posuďte sami.
Návrh na zavedení zelených karet
spatřil světlo světa v druhé půlce dubna
už dávného roku 2007. Média svorně
informovala, že Ministerstvo průmyslu
a obchodu a Ministerstvo práce a sociálních věcí mají v úmyslu zelenými
kartami liberalizovat podmínky pro práci
cizinců. Například Hospodářské noviny
psaly: „Cizinci, kteří budou chtít v Česku
pracovat, by měli mít podstatně výhodnější podmínky než dosud... Sjednávat si
práci bude možné přímo na místě, podle
ministra Římana by měla být doba hledání
zaměstnání vymezena například na dva
měsíce.“ Citujme ještě tehdejší Mladou
frontu Dnes: „Cizinci dostanou snadněji
práci, získají zelené karty (…) Změny
připravují ministři průmyslu Martin Říman
a práce Petr Načas. Toho, že by cizinci brali
Čechům práci, se ministři ODS nebojí.
Nezaměstnanost se snižuje a zájem Čechů
o volná místa je nízký.“
Dnešní premiér, tehdy ministr MPSV Petr
Nečas, zdůrazňoval, že stát chce pomo-
cí zelených karet přilákat pracovní síly
ze zahraničí do oborů, které se potýkají
s nedostatkem pracovníků: „Myslím si, že
je především chybou ze strany státu, aby
stát měl ambici určovat které profese,
popřípadě z kterých zemí mají pracovníci
přicházet. Já jsem přesvědčen, že to je
nutné nechat na zaměstnavatelských subjektech, stát má pouze nastavit obecné
podmínky pro legální příchod této pracovní síly. Samozřejmě si dovedu představit
jistá bezpečnostní omezení, to znamená
výčet zemí, kde by větší příchod občanů
z této země mohl znamenat jisté bezpečnostní riziko.“
Je jasné, že koncepce projektu zelených
karet vznikla v době, kdy čeští zaměstnavatelé měli nedostatek pracovních sil a požadavek trhu práce byl: usnadnit, urychlit
a zjednodušit přístup cizinců k zaměstnání
v České republice. Nový systém začal platit od ledna roku 2009 a podle něj žadatel
měl obdržet od zastupitelského úřadu
vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem převzetí zelené karty a mohl přijet do České
republiky. Na území zároveň získal duální
doklad, který ho opravňoval pobývat tady
a pracovat na pracovním místě, na které
byla zelená karta vydána.
S nástupem světové finanční a hospodářské krize se ale situace i u nás zcela změnila. Kvůli menšímu počtu zakázek, nižšímu
odbytu, úsporným opatřením atd. došlo
u firem k propouštění zaměstnanců. Zájem o další zaměstnance ze třetích zemí,
ať už se zelenou kartou, nebo na klasické
povolení k zaměstnání, byl nižší. Výsledek:
v roce 2009 bylo vydáno jen 55 zelených
karet. K tomu se vyjadřovali odborníci,
kteří na různých konferencích hned analyzovali nejen to, jak systém funguje ve
změněných hospodářských podmínkách,
ale i to, jak je nastavený.
Luboš Reichrt z Asociace poskytovatelů
personálních služeb například tehdy řekl:
„Naše zkušenost hovoří o tom, že institut
zelených karet je zatím využíván velmi
minimálně. Je to dáno tím, že se ekonomická situace během posledního půl roku
dramaticky obrátila a druhá věc je ta, že
ten zákon není úplně správně a dobře
napsán. Protože firma člověka, který
dostane zelenou kartu, vidí až v momentě,
kdy k ní přijde, a jestliže se jim nelíbí, tak
ho mohou odmítnout. Tím pádem je tady
další člověk, který se dostal do ČR, nikdo
ho vlastně nechce, ale on má všechna
povolení, aby tady mohl působit. Takže, je
to věc, která není úplně dokonalá.“
Zástupkyně Svazu průmyslu a dopravy dr. Jitka Hejduková zelené karty také
nešetřila: Svaz prý měl obrovské výhrady
k úpravě zelených karet z hlediska technického provedení. Mgr. Milada Horáková
z Výzkumného ústavu práce a sociálních
věcí pojala funkci zelených karet v první
fázi téměř vtipně: „V rámci programu
zelených karet vlastně nepřišel více méně
nikdo… Dalo by se říci, že to funguje v tom
smyslu, že v době ekonomické krize alespoň sem nepřivádí další pracovníky.“
V následujícím roce 2010 počet zelených karet dosáhl počtu 70, v roce 2011
jich bylo 90 a do konce listopadu 2012
už 128. Nabídku využilo za celou dobu
fungování projektu kolem čtyř set cizinců.
To je ovšem málo, říkají zaměstnavatelé,
zvlášť vzhledem k očekávání. „Tak jak je to
dneska nastavené, je to příliš zdlouhavé,
06
je to velký problém pro firmy z hlediska
časové a administrativní náročnosti,“ sdělil
médiím Zdeněk Liška, generální ředitel
Svazu průmyslu a dopravy. Ve státní správě to vidí poněkud jinak. „Hlavní příčinou
nízkého počtu vydaných zelených karet
je malý zájem ze strany zaměstnavatelů
i cizinců,“ řekl Vladimír Řepka, vedoucí
oddělení komunikace Ministerstva vnitra.
Tomáš Gebauer z Odboru komunikace
a marketingu Ministerstva průmyslu a obchodu je o něco podrobnější: „Vnímáme
pochopitelně více důvodů relativně menšího zájmu o zelené karty. Mezi faktory,
které je mohou ovlivňovat, patří bezesporu administrativní a časová náročnost
celého procesu. Především je ale třeba si
uvědomit, že česká ekonomika je několik
posledních let fakticky v recesi a na volná
pracovní místa připadá mnohem více zájemců z České republiky a zemí Evropské
unie, než před několika lety.“
Nutno připomenout, že se s pracovní migrací přece počítalo v celé Evropské unii.
Dobře nastavená a fungující pravidla jsou
jen ku prospěchu věcí – včetně zvládání
ekonomické krize. Česká vláda například
schválila v září 2011 „Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti České republiky
pro období 2012 až 2020“, ve které si
mimo jiné naplánovala opatření v oblasti imigrační politiky, tak aby stát mohl
těžit ze zkušeností a schopností lidských
zdrojů ze zemí mimo EU. A to znamenalo
svým způsobem přiznat, že délka řízení,
respektive postupy související s migrací
kvalifikovaných odborníků, neodpovídají
skutečným potřebám zaměstnavatelů
či klíčových investorů a že celý proces je
velmi složitý a mnohdy neúměrně dlouhý.
Téhož roku vláda ČR schválila i koncept
„Nový systém ekonomické migrace“.
Nakolik se zjednodušil postup svědčí
například to, že podle paragrafu 42g zákona o pobytu cizinců Ministerstvo vnitra
„rozhoduje o vydání karty na základě stanoviska zastupitelského úřadu, zaměstnavatele, případně stanovisek dalších úřadů,
zejména Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy, Ministerstva průmyslu
a obchodu a Ministerstva zdravotnictví“,
což je v praxi poměrně zdlouhavé. Jen
v tomto paragrafu je celých 10 odstavců věnovaných podmínkám a postupu
vydání karet. Centrální evidence volných
pracovních míst obsaditelných držiteli
zelené karty, splňuje-li cizinec požadované vzdělání nebo mu je uznána odborná
způsobilost k výkonu povolání, zůstávají
alfou a omegou. Také tři typy karet: „A“
pro kvalifikované pracovníky s vysokoškolským vzděláním a klíčový personál,
„B“ pro pracovníky na pracovních pozicích
minimálně s požadavkem vyučen a typ „C“
pro ostatní pracovníky.
V harmonogramu strategie se počítalo i s rozšířením seznamu zemí, jejichž
státní příslušníci jsou oprávněni požádat
o vydání zelené karty – příslušné vyhlášky
jsme se dočkali 20. února 2013. Co přináší?
Umožní tento kvantitativní předpoklad
i kvalitnější pokrok v realizaci projektu
zelených karet?
O práci a pobyt v Česku budou moct
žádat cizinci z dalších více než 50 zemí
světa. Na seznamu žadatelů o zelenou
kartu přibudou například Rusové nebo
Číňané, Indové, Mongolové, Turci, kteří
se budou moci ucházet jen o zelené
karty typu A. Existují nějaké odhady,
kolik pracovníků z těchto nových zemí
by mohlo projevit zájem o zelené karty?
„Odhad počtu pracovníků po rozšíření
seznamu nelze předem stanovit. I v případě vysokého zájmu cizinců z dotčených
zemí. Situace bude limitována možnostmi
českého trhu práce a poptávkou českých
zaměstnavatelů,“ míní na Ministerstvu
vnitra. Je-li situace na trhu práce špatná,
tak je špatná i pro cizince. A je ještě horší
pro cizince o to, že platí pravidlo evropské,
že přednost na jakékoli volné pracovní
místo má vždycky občan České republiky
nebo občan Evropské unie. V půlce února
bylo na Integrovaném portálu Ministerstva
práce a sociálních věcí zveřejněno celkem
943 volných pracovních míst, která jsou
zaměstnavatelé ochotni obsadit držitelem
zelené karty.
Na nové složení seznamu zemí mělo
vliv MPO jako hlavní navrhovatel rozšíření.
Výsledný seznam prý odráží sérii jednání
mezi zástupci dotčených resortů. Stejný
resort navrhoval i zvláštní podkategorii
zemí, jejichž občané budou moci žádat jen
o zelené karty typu „A“. To znamená, že
MPO vnímá potenciálně nejvyšší přínos
právě u skupiny vysoce kvalifikovaných
cizinců s ohledem na jejich know-how
a znalosti, které do České republiky přinášejí. Seznam zemí také odráží výsledky
interních analýz a debaty s podnikatelskou
sférou.
Otázka ke konci ale zní: Stačí rozšíření
seznamu zemí, nebo potřebujeme i jiné
úpravy podmínek ohledně získávání
zelených karet? Tak aby konečně opravdu
měly šanci konkurovat frekventovanějším
a oblíbenějším druhům pobytového postavení imigrantů. V pohádce by se to možná
přirovnalo získání postu pravoplatného
dědice? Ve skutečnosti je Tomáš Gebauer
z MPO přesvědčený, že rozšíření seznamu zemí je krok, který usnadní českým
podnikatelům situaci při zaměstnávání
vysoce kvalifikovaných cizinců. „Jsme si
plně vědomi toho, že jde jen o dílčí krok,
věříme nicméně, že jdeme správným
směrem. O dalších možnostech úpravy
zaměstnávání cizinců trvale a intenzivně
diskutujeme s našimi partnery jak ze soukromého sektoru, tak se zástupci ostatních dotčených resortů, jejichž konstruktivní spolupráce si velmi vážíme.“ A jaký je
výsledek oněch konstruktivních diskusí?
Co k tomu říkají například na Ministerstvu
vnitra? „O změně podmínek pro získávání
zelených karet se v tuto chvíli neuvažuje“
zní přesná a jasná odpověď, kterou jsme
dostali od Vladimíra Řepky z oddělení
komunikace MV. Pro hru s metaforami
a pohádkovými posty už nezbyl prostor,
čas ani chuť.
O vydání zelené karty
typu „A“, „B“ nebo „C“
je oprávnen požádat
cizinec, který je státním
obcanem:
Albánské republiky, Andorského knížectví,
Antiguy a Barbudy, Argentinské republiky,
Australského společenství, Bahamského společenství, Barbadosu, Bolívarovské republiky
Venezuela, Bosny a Hercegoviny, Brazilské
federativní republiky, Brunejského sultanátu,
Černé Hory, Federace Sv. Kryštofa a Nevise,
Guatemalské republiky, Honduraské republiky, Chilské republiky, Chorvatské republiky,
Izraelského státu, Japonska, Kanady, Korejské
republiky, Kostarické republiky, Makedonské
republiky, Malajsie, Mauricijské republiky,
Monackého knížectví, Nikaragujské republiky, Nového Zélandu, Panamské republiky,
Paraguayské republiky, Srbské republiky, Salvadorské republiky, Sanmarinské republiky,
Seychelské republiky, Singapurské republiky,
Spojených států amerických, Spojených států
mexických, Svatého stolce, Tchaj-wanu, Ukrajiny, Uruguayské východní republiky, Zvláštní
administrativní oblasti Hongkong, Zvláštní
administrativní oblasti Macao.
O vydání zelené karty
typu „A“ je oprávnen
požádat cizinec, který
je státním obcanem:
Arménské republiky, Ázerbájdžánské republiky, Běloruské republiky, Čínské lidové
republiky,Ekvádorské republiky, Filipínské republiky, Gruzie, Indické republiky, Indonéské
republiky, Jihoafrické republiky, Kolumbijské
republiky, Marockého království, Moldavské
republiky, Mongolska, Peruánské republiky,
Republiky Kazachstán, Ruské federace, Senegalské republiky, Spojených arabských emirátů, Thajského království, Turecké republiky.
08
Text:
Foto:
Integrace
Rena Horvátová
z natáčení filmu
Vznikly tRi projekty na
podporu integrace
cizincU z tRetích zemí
Ministerstvo vnitra ČR představilo koncem února projekty na podporu integrace cizinců z třetích zemí do české společnosti, o kterých jsme již v minulém roce
čtenáře bulletinu informovali. Trojice
projektů nesoucích názvy Příští zastávka
Česká republika, Vítejte v České republice a Jak na to? na sebe v logickém sledu
navazuje, tak aby měl cizinec migrující
do Česka nejen dostatek informací již
v době, kdy se teprve chystá svou domovinu opustit, ale aby byl také informován
i po svém příjezdu a během samotného
pobytu na českém území. To mají zaručit
nově vzniklé filmy, brožury a letáky, jež
se do distribuce dostanou v pěti jazykových mutacích: češtině, angličtině,
ruštině, ukrajinštině a vietnamštině.
Realizátorem projektu bylo občanské
sdružení Slovo 21 ve spolupráci s dalšími
neziskovými organizacemi – IOM Praha,
zástupci integračních center a pracovníky OAMP MV.
Díky projektům získají migranti z odlišného sociálního, kulturního a hospodářského prostředí základní představu
o České republice, dokáží tak lépe a bez
obtíží vyřešit záležitosti spojené se svým
pobytem, a vyhnou se tak možnému
riziku nelegálního pobytu, neboť si
budou vědomi svých práv a povinností.
Informovat cizince v této oblasti má za
cíl usnadnit komunikaci s úřady a upozorňovat před možnými nástrahami, se
kterými se mohou cizinci během imigračního procesu setkat. Součástí materiálů jsou i kontakty na informační linky,
státní instituce a neziskové organizace,
které pracují s příchozími ze třetích zemí
a mohou být pro ně dalším užitečným informačním zdrojem a pomocnou rukou
na cestě k lepší integraci do společnosti.
První ze tří projektů je zaměřen na ty,
kteří teprve zvažují myšlenku dlouhodobě pobývat na území Česka. Příští zastávka Česká republika, neboli „předod-
obsáhlé brožury a krátkometrážního
filmu o životě v Česku na DVD režiséra
Radima Špačka. Součástí projektu je
také osmihodinový adaptačně-integrační kurz, který bude do šesti měsíců od
příjezdu na české území po plánované
novele zákona o vstupu a pobytu cizinců
v ČR pro příchozí cizince povinný. Kurzy
napomohou cizincům rozšířit jejich institucionální povědomí a základní aspekty
fungování společnosti, objasní povinnosti
a práva spojené s pobytovým statusem
cizince. K tomuto účelu je v současné
době vybrán tým lektorů, kteří povedou
samotné kurzy spolu se skupinou tlumočníků, kteří kromě jazyka zvládají dokonale i terminologii z této oblasti. Zároveň
vedle brožury pro cizince vznikla metodická příručka pro lektory. V současné
době probíhají v rámci projektu takzvané
Text:
pilotní kurzy, které se budou průběžně
evaluovat. „Po novelizaci zákona bude
absolvování kurzu jednou z podmínek
k prodloužení pobytu, s tím bude spojena
i následná informační kampaň a také
se informace o této povinnosti dozví
cizinci na pracovištích OAMP v době, kdy
si budou vyzvedávat biometrické údaje
v průkazech povolení k pobytu,“ sdělila
Pavla Novotná, vedoucí oddělení koncepcí a analýz Odboru azylové a migrační
politiky MV ČR.
Poslední ze tří navazujících projektů,
který má podpořit zlepšení informovanosti cizinců z třetích zemí pobývajících
na území ČR, nese název Jak na to?
a jeho náplní je instruktážní animovaný film. Divák po jeho zhlédnutí získá
základní informace objasňující procedury
a legislativní podmínky vyřizování a pro-
dlužování povolení k pobytu, podmínky
a postup pro získání trvalého pobytu,
způsob nahlášení změny bydliště,
osobního stavu, jména nebo cestovního
dokladu a dalších. Film režiséra Marko
Simiće a týmu animátorů se bude s titulky v pěti jazykových mutacích promítat
ve smyčce na pracovištích OAMP. Odbor
azylové a migrační politiky nabídne kromě filmu také instruktážní leták, který cizincům podrobněji představí hlavní body
zmíněné ve filmu ve stejných jazykových
mutacích, jako je i zbylá řada informačního materiálu.
Projekty spolufinancovala Evropská unie
z Evropského fondu pro integraci státních
příslušníků třetích zemí a MV ČR.
Karla Čížková
Vítejte v Ceské republice
zdraví nově příchozí cizince integračně adaptační kurzy
jezdový balíček“, se skládá z informační
brožury, seznamu vloženého do brožury,
který jim napomůže při kontrole všech
povinností, jež musí vyřídit ještě před
odjezdem ze země, a dokumentárního
filmu na DVD režiséra Miroslava Ondruše. Z filmu se cizinec dozví, jak postupovat například při podání a vyřizování
žádostí, nahlášení pobytu, zdravotního
pojištění a dalších nezbytností, jako
jsou i rizika, která jim hrozí, pokud tyto
povinnosti nesplní. Třetizemcům bude
balíček distribuován prostřednictvím
vybraných českých zastupitelských
úřadů v jejich domovině, a to v českém,
anglickém, ruském, ukrajinském a vietnamském jazyce.
„Je v zájmu státu, aby se postaral o integraci nově příchozích cizinců. Jejich začlenění do společnosti by mělo být také
v zájmu těch, kteří přichází s myšlenkou
se zde usadit,“ řekl pro bulletin Slovo ředitel Odboru azylové a migrační politiky
Tomáš Haišman a dodal, že „zrealizované projekty jsou novou kvalitou v oblasti migrace a navazují na něco, co má
v Čechách tradici, a když ne v Čechách,
tak rozhodně na Odboru azylové a migrační politiky.“ A to je podle Haišmana
komunikace s nestátními organizacemi
a za jejich prostřednictví komunikace
s koncovými odběrateli našich služeb.
„Projekty poslouží k tomu, abychom si
ukázali jednu z těch nabídnutých rukou
ministerstva vnitra, které se pokouší
komunikovat s relativně velkou a různorodou komunitou našich spoluobyvatel,
a to i s těmi, kteří jsou na českém území
nebo teprve příjezd plánují,“ doplnil
Haišman.
Druhý projekt Vítejte v České republice je, jak již název sám napovídá, pro
cizince, kteří již přijeli a rozhodli se zde
dlouhodobě pobývat. Cílem projektu
je předat základní informace pomocí
Cizinci, kteří nově přicházejí do České republiky, mají v současné době možnost více se informovat o životě v České republice,
o fungování státu a především o všech právech a povinnostech
cizinců, které jsou spojeny s podmínkami pobytu v ČR. Jedním
z trojice projektů občanského sdružení Slovo 21, jež si větší
informovanost cizinců, a tím jejich lepší integraci, kladou za
cíl, je projekt Základní orientace. Jádrem tohoto projektu jsou
jednodenní kurzy nazvané Vítejte v České republice. Kurzy jsou
určeny pro cizince ze třetích zemí, kteří v ČR pobývají maximálně 6 měsíců.
„Jedná se o předání základních informací o České republice,
o jejím státním uspořádání, státních znacích, zvycích místních
lidí, ale především o právech a povinnostech cizinců spojených
s žádostmi a prodlužováním pobytů v ČR,“ říká vedoucí projektu Bulgan Rico a dodává, že organizátoři kurzů se snaží o to,
podat tyto informace co nejsrozumitelnější formou. „Jsme si
vědomi toho, že všechny úřední náležitosti, ta spousta povolení
a žádostí, hromada pravidel, kterými se musí cizinec řídit, to
všechno může být pro nově příchozího cizince nesrozumitelný
pelmel informací, ve kterých je těžké se orientovat. Zároveň se
však snažíme o to, aby se cizinci naučili samostatnosti v jednání
s úřady a také aby si dávali pozor na různá rizika plynoucí například z nedodržování termínů nebo nenahlášených změn.“
Jak tedy celý kurz vypadá? Celkem osmihodinový kurz vedou
vždy dvě lektorky nebo lektoři, kteří se střídají a doplňují. Lek-
toři mluví česky a jsou tlumočeni do angličtiny, ruštiny, ukrajinštiny nebo vietnamštiny podle toho, o jakou skupinu cizinců se
jedná. Náplní kurzu jsou pak především výše zmíněné informace, které jsou ještě doplněny promítanou prezentací a také
informační brožurou, již všichni účastníci kurzu obdrží. Tato
brožura obsahuje kromě jiného také důležité kontakty nejen na
úřední instituce, ale hlavně na nevládní neziskové organizace,
na které se může cizinec obrátit v případě, že si s něčím neví
rady. Součástí kurzu je také promítání filmu Vítejte v České
republice v režii Radima Špačka. Na programu kurzu je tak nejprve vždy seznámení s Českou republikou, jejím státním uspořádáním a podobně. Poté následuje ta část programu, která je
obsahově nejnáročnější, avšak pro cizince nejdůležitější: jsou
to informace o všech pobytových záležitostech, možnostech
účelu pobytu, ale také povinnostech, které se týkají například
zdravotního pojištění nebo placení daní. Vedle toho se účastníci
kurzu dozvídají také o právech cizinců, o možnosti vzdělávání
v České republice či o způsobech poskytování zdravotní péče.
Další blok informací je především sociokulturního charakteru
a dává účastníkům kurzu možnost diskutovat o věcech, které je
překvapily po příjezdu do ČR. Přitom se i lektoři často dozvídají
zajímavé a leckdy vtipné postřehy:
„Na jednom kurzu jsme měli účastníky z afrických zemí,
kteří se všichni shodli na tom, jak je tady překvapily Vánoce.
Nejsou totiž zvyklí je slavit, a proto nerozuměli tomu, proč jsou
10
11
Text:
Foto:
najednou zavřené všechny obchody a spousta restaurací a ulice
jsou prázdné,“ uvádí příklad Lenka Kršková z Poradny pro integraci, která je jednou z lektorek. Zároveň zdůrazňuje, že toto
je jedna ze spousty drobností, které si člověk neuvědomí, ale
pro mnoho cizinců mohou být zarážející. Jednou z podobných
drobností je také situace, která je jako modelová uvedena i ve
filmu. Jde o první setkání cizince s revizorem v pražském metru.
Revizor ukazuje odznak cizinci, ale ten ho považuje za pouličního prodejce, který mu něco nabízí. Tato filmová situace vypadá
jako humorná vsuvka, avšak u účastníků kurzu vzbuzuje nemálo
reakcí a ukazuje se, že mnoho cizinců se do podobné situace
dostalo.
Lektoři si vedle sociokulturních nedorozumění všímají také dalších věcí, které účastníky kurzu zajímají a jsou pro ně důležité.
Lenka Kršková vyzdvihuje mimo jiné téma nostrifikace diplomů
a uznávání dosaženého vzdělání, tedy informace, které zajímaly zejména studenty. Všechny skupiny se aktivně dotazovaly na
účely pobytu, možnost je změnit nebo prodloužit. Jedna skupina, složená převážně z akademických pracovníků, se hodně
zajímala o mateřské a základní školy.
Lenka Kršková také mluví o věcech, které trošku zpomalují
hladký průběh kurzů: „Jde hlavně o to, že mnoho účastníků na
kurzy přichází se svými konkrétními problémy, které by rádi na
Text:
kurzu vyřešili. Není však v moci nás lektorů, abychom každému
věnovali takové množství času. Zároveň ne všichni lektoři jsou
zároveň sociálními pracovníky z integračních center a nemají
třeba dostatek informací k tomu, aby mohli vyřešit některé
složitější případy. Snažíme se proto neustále všechny účastníky
upozorňovat na to, že existují neziskové organizace, které jim
zadarmo pomohou. Setkáváme se totiž bohužel také s tím, že
naprostá většina účastníků kurzů nemá o existenci integračních
center vůbec ponětí.“ Naučit cizince, aby využívali služeb neziskových organizací, je jedním z cílů projektu a tento postřeh
lektorů ukazuje, že je to cíl opravdu potřebný.
Na druhé straně dostávají organizátoři projektu zpětnou vazbu i od účastníků kurzu, a to ve formě vyplněných dotazníků.
Z nich i z osobních reakcí účastníků vyplývá, že kurzy považují
za velmi užitečné a že získali informace, které jim usnadní
mnoho věcí v životě v ČR. Líbí se jim zejména film, ale ve velké
míře oceňují právě kontakty na integrační centra a informace o možnostech bezplatných kurzů češtiny nebo sociálního
a právního poradenství.
Důležitou informací na závěr může být to, že kurzy Vítejte
v České republice jsou pilotním odzkoušením kurzů, které by
měly být v budoucnu pro všechny nově příchozí cizince z třetích
zemí povinné.
SOZE
Step in!
Aktivním obcanstvím k vytvorení
inkluzivní spolecnosti
„Step In! Aktivním občanstvím k vytvoření inkluzivní společnosti” je dvouletý projekt v rámci programu Grundtvig Evropské
Komise, jehož realizace začala v lednu 2012. V rámci trvání
projektu partneři z různých zemí zkombinují své schopnosti
v oblasti občanského vzdělávání, integrace a migrace.
Různorodí partneři – univerzity, výzkumné instituty, nevládní
organizace a poskytovatelé vzdělávání dospělých – z České
republiky, Kypru, Německa, Itálie, Skotska, Slovinska a Švédska
se setkali v červnu v Parmě, Itálie. V České republice je do projektu zapojená brněnská nezisková organizace Sdružení občanů
zabývajících se emigranty.
Hlavním záměrem setkání bylo navázat na výsledky analýzy, která mapuje nedostatkové oblasti v integraci migrantů
a cizinců v jednotlivých zemích. Analýza zahrnovala několik
perspektiv: Imigrantský pohled a potřeby vedoucí k lepší integraci, potřeby základních institucí hostitelské země umožňující
lepší integraci, potřeby poskytovatelů vzdělávání dospělých
poskytujících vzdělání pro lepší integraci a relevantní politika
Evropské unie týkající se integrace.
Celkovým cílem projektu Step In! je zvýšit politickou participaci a občanskou angažovanost migrantů a etnických menšin
a podporovat aktivní občanství. Za tímto účelem se projekt zaměřuje na rozvoj, testování, šíření inovačních postupů, metod
a materiálů na podporu aktivního občanství migrantů prostřednictvím vzdělávání dospělých.
Na základě analýzy bylo dále na setkání představeno sedm
různých vzdělávacích modulů, které budou testovány a implementovány v další fázi projektu napříč celou Evropou. Moduly
budou sloužit k lepší integraci cizinců prostřednictvím nových
inovativních postupů.
Moduly se týkají následujících oblastí: interkulturní kompetence poskytovatelů vzdělávání dospělých, zapojení migrantů do
dobrovolnických aktivit jako způsob integrace, interkulturní
aktivity pro zapojení migrantů ve vzdělávání, úloha církví a náboženských organizací pro podporu integrace cizinců, interkulturní kompetence pro vládní instituce pracující s migranty,
podporování motivace a speciální mentorský program. Moduly
budou vytvořeny v sedmi různých zemích, avšak s univerzální
použitelností v celé Evropské unii. Pro více informací o projektu
navštivte naši webovou stránkou www.stepin-grundtvig.org
nebo www.soze.cz.
Lucie Macků, Česká zemědělská univerzita
archiv
Jak o cizincích uCit
na vysoké škole
Před dvěma lety jsem začala na České
zemědělské univerzitě, oboru Hospodářská a kulturní studia, učit předmět Teorie
etnicity. Byla to pro mě výzva, jak studentům etnické menšiny v ČR i zahraničí
představit, jak je s nimi seznámit, protože
mnoho z nich se do té doby o cizince žijící
v Čechách vůbec nezajímalo. V rámci
seminářů jsem pro ně vymyslela poměrně
jednoduchý úkol – byli rozděleni do skupin, každá skupina si měla vybrat jednu
etnickou menšinu žijící v ČR, s tou se měla
seznámit a pokusit se zmapovat osud
alespoň jednoho cizince žijícího v Česku.
Na závěr pak studenti dostali za úkol jít
na akci, kterou daná menšina v Česku
pořádala, a napsat o tom reportáž. Během
svého terénního výzkumu své zážitky
prezentovali na seminářích, a protože
každá skupina studentů poznávala jinou
etnickou menšinu, bylo vždy velmi zajímavé porovnání jejich zážitků.
I pro mě jsou tyto semináře velmi
přínosné, neboť se mi nabízí pohled na
studenty seznamující se s pro ně do té
doby nepoznanými kulturami a také
jejich reakce na ně. Zpravidla pokaždé se
první seminář nese ve znamení totálního
chaosu a zmatku. Studenti se často bouří,
že oni přece za žádnými cizinci chodit nebudou, že ani žádné neznají a jak se s nimi
přece mají seznámit? V tomto momentě
z mé strany přijde ujištění, že (nejen)
v Praze existuje spoustu spolků, které určitou menšinu sdružují, že stačí kontaktovat ten či onen spolek, a oni už je seznámí.
To je částečně uklidní a také se ve většině
případů najde někdo, kdo osobně cizince
či cizinku zná, a už se to postupně začíná
proplétat. Občas se ale sestaví i takové
skupiny (celkem je do předmětu zapsáno
kolem 150 studentů), kdy někoho takového nikdo z nich nezná, v tom případě
jim doporučuji, ať si vyberou tu menšinu,
o jejíž kultuře se chtějí něco dozvědět,
která je zajímá. Tak se například k indické
menšině žijící v Čechách dostala moje studentka Tereza Smékalová, jejíž reportáž si
můžete v tomto čísle přečíst.
Častými reakcemi jsou zpočátku i výkřiky studentů, jaké menšiny určitě zkoumat
nechtějí. Na to jim vždy odpovím, ať si
vyberou kohokoliv, že to záleží zcela na
nich. A tak jsme za poslední dva roky měli
na škole prezentace o Ukrajincích, Rusech,
Romech, Indech, Vietnamcích, Kazaších,
Mongolech, Kurdech a téměř všech dalších, na koho si vzpomenete.
Během semestru, v němž studenti
vybranou menšinu pozorují a poznávají,
dochází k neuvěřitelné proměně jejich vnímání cizinců u nás. Už je nepovažují pouze
za „ty Ukrajince či Vietnamce“, jak jim je
prezentovala především média, ale teď
znají konkrétní jména a osudy, nejsou pro
ně anonymní. A v momentě, kdy ztratíte
anonymní představu cizince, nemůžete
použít stereotypy ani předsudky. To, když
si dokážete představit konkrétního člověka, už prostě nelze. Jeden ze seminářů
je například zaměřen na obraz cizinců
v médiích. Studenti sami dělají obsahové
analýzy vybraných médií a na semináři
prezentují své výsledky – k překvapení
všech jsou téměř všechny menšiny zobrazovány v českých médiích stejně – tzn.
naprosto negativně.
Jak se studenti více seznamují se svojí
skupinou, začínají postupem času i danou
menšinu více obhajovat během diskusí.
Zároveň mají možnost vše srovnávat
s ostatními skupinami, protože na každý
seminář mají zadaný úkol, který musí
všichni prezentovat. Kromě výše zmíněného obrazu v médiích jsou to např. i osud
zástupce menšiny, aktivity spolků a sdružení dané menšiny či fotoreportáž z akce,
které se studenti zúčastnili.
Na konci semestru pak probíráme, co
nového se dozvěděli. Těším se z toho, že
mnoho z těch studentů, kteří na začátku semestru byli doslova zděšeni při
představě, že budou muset kontaktovat
nějaké cizince v Česku, za mnou pak
chodí s prosbou, jestli by o nich nemohli
psát bakalářskou práci. Nebo že by v tom
výzkumu chtěli dále pokračovat. Často
se i stává, že s danou skupinou zůstanou
v kontaktu i nadále, protože se s jejími členy skamarádí. I sami zástupci menšin jsou
pozváni k nám na fakultu, aby se s nimi
i ostatní studenti mohli seznámit. Zároveň
na naše semináře už několikrát zavítali
i vietnamští, ukrajinští či ruští studenti
z jiných oborů, kteří se o předmětu dozvěděli. Zajímalo je, jak budou jejich menšinu
prezentovat jejich spolužáci.
Na závěr bych se ještě ráda podělila
o několik pozitivních reakcí, které se mi
od mých studentů dostalo. Oceňují, že
mohou jít do „terénu“, sami si udělat
názor na nově poznávanou realitu, a nemusí se tedy spoléhat jen na informace
z médií. A také si dobře uvědomují, že do
budoucna se jim tato zkušenost může
opravdu hodit.
12
Text:
Foto:
Téma
Tereza Kušniráková, GEOMIGRACE PřF UK
archiv
Ceští Vietnamci, nebo
vietnamští Ceši?
Jejich mateřštinou častěji bývá čeština nežli jazyk rodičů, rodnou vlast vnímají spíše jako zemi předků nežli svůj
domov a český individualismus je jim mnohem bližší nežli tradiční hodnoty společnosti, ve které mají své kořeny.
Řeč je o mladých Vietnamcích tak zvané jeden a půlté a druhé migrační generace. Tedy těch, kteří do Česka přišli
jako malé děti, nebo se zde dokonce narodili. První z nich dnes dorůstají do dospělosti, končí svá studijní léta,
a někteří dokonce zakládají rodiny. Ale také hledají své místo, kam by mohli patřit. Země původu Vietnam už se
jim vzdálila natolik, že si život tam nedokáží představit. Na druhou stranu ale ani Česko není společností, která by
je zcela přijala. Naopak. Většina je zde stále po právní stránce cizincem, a to i přestože Česko je pro řadu z nich de
facto rodnou zemí.
„Už jsme dospělí!“
Dokud jsou vietnamské děti na základních nebo na středních školách, často se
o nich hovoří jako o geniálních žácích, kteří
mají skvělé známky a dosahují výborných
výsledků v regionálních i národních kolech
soutěží nepřeberného množství zaměření
včetně českého jazyka. Logicky bychom se
tedy mohli domnívat, že stejného úspěchu,
uznání a obdivu budou vietnamští studenti
dosahovat i na vysokoškolských studiích.
Navíc bychom s použitím stejné logiky měli
předpokládat, že s každým dalším rokem
bychom měli potkávat stále více pracovníků vietnamského původu na vysoce kvalifikovaných pozicích. Nicméně není tomu tak
a otázkou je proč.
I přestože počet žáků a studentů vietnamského původu na českých základních,
ale především středních školách s každým
rokem přibývá, na vysokých stagnuje, nebo
dokonce k celkovému počtu Vietnamců
spíše klesá. Ve školním roce 2010/2011 na
českých vysokých školách studovalo
728 Vietnamců, což představuje odhadem
pouze 5–8 % všech Vietnamců ve věku 18
až 26 let, tedy ve standardním věku pro
studium univerzity. Z tříletého výzkumu
o vietnamské migraci, který byl nedávno ukončen v centru GEOMIGRACE na
Přírodovědecké fakultě UK, vyplývá, že
i přestože až 40 % všech Vietnamců v Česku
je mladších 24 let, většina z nich nestuduje,
ale pracuje. Důvodů je několik.
Vietnamci druhé generace jsou často
daleko více vtažení do české kultury nežli
vietnamské, a to bohužel i včetně návyků,
jako je hraní počítačových her či obecně
trávení velkého množství času na internetových sociálních sítích. S postupem času
se proto i jejich studijní výsledky přibližují
průměru celkové populace Česka. Navíc
po nástupu na vysokou školu, kdy bývají
ubytovaní na privátech a kolejích, dochází
k oslabení vlivu rodičů na studijní disciplínu,
a tedy i na výkon ve škole. Pak se stává, že
i ti, kteří úspěšně prošli přijímacím řízením,
školu nezvládají a musí ji opustit. Vzhledem
k tomu, že vysokoškolské vzdělání vyžaduje
i analytické a samostatné myšlení, výjimečnost studijních úspěchů na univerzitách
se narozdíl od základních a středních škol
dotýká opravdu pouze těch výjimečně nadaných, kterých je podobně jako v majoritě
drtivá menšina. V mnohých případech také
mladí Vietnamci nenastupují na vysoké školy z důvodu ekonomických či zdravotních
problémů svých rodičů, kteří potřebují, aby
jim s nepříznivou situací potomci pomohli.
Nicméně úspěšnost při dokončení studia
není ovlivněna pouze stylem učení nebo
studijní disciplínou. Ukazuje se, že na ni má
podstatný vliv zejména (ne)připravenost
české společnosti potkávat vysoce kvalifikované Vietnamce na svých pracovištích.
Mnozí mladí čeští Vietnamci, nebo možná
i vietnamští Češi, se přiznávají ke ztrátě víry
ve význam vzdělání pro budoucí úspěch,
která jim byla celé dětství vštěpována.
Důvodem je především diskriminační pro-
středí českého pracovního trhu, na kterém
mají mladí vzdělaní Vietnamci šanci uspět,
pouze pokud pracují pro komunitu nebo
pro velkou firmu na pozici, která s komunitou přímo souvisí. Ve výsledku se jedná
o práci pro telefonní operátory, některé
banky nebo hypermarkety s výraznou vietnamskou klientelou. Nicméně na těchto
pozicích jim jsou nabízeny tak malé peníze,
že se jim často daleko více vyplatí pokračovat v rodinném, zaběhnutém byznysu,
ke kterému navíc nepotřebují vysokou
školu, jejíž vystudování je nadto finančně
nákladné.
Útlý výběr pracovních příležitostí stále
častěji odrazuje mladé české Vietnamce
od hledání zaměstnání na tuzemském trhu
práce. Nakonec ať už jde o vysokoškolsky
vzdělané, či „pouze“ ty s maturitou, jak
dorůstají z idealistického dětského světa
do reality života dospělých v české společnosti, stále více z nich otevřeně uvažuje
o odchodu dál.
Vietnam – Česko – ?
Rodiče mladých českých Vietnamců se rozhodli, že půjdou hledat štěstí a lepší život
za hranice. A vybrali si Česko. Za mnohdy
i dvacet let každodenní práce v zemi sněhu,
divného jazyka a věčně nespokojených lidí
se přiblížili svému snu. Mají svůj byznys,
auto, často i vlastní bydlení. Jejich děti
studují a mluví mnoha jazyky a příbuzní
ve Vietnamu je obdivují. Veškeré své úsilí
věnovali tomu, aby jejich potomci měli
lepší startovní podmínky do dospělého
života, nežli měli oni. Byli vzdělanější a byli
jazykově a kulturně lépe vybavení. A oni
jsou. Nicméně ukazuje se, že to k naprostému štěstí nestačí. Tedy alespoň ne v Česku.
Mladí čeští Vietnamci narážejí na tvrdou
realitu české malosti, a i když hovoří česky,
mají české přátele a chodí do českých kaváren a kin, Češi je stále vnímají jako cizince.
Od roku 1993 do roku 2011 bylo uděleno
pouze 979 českých státních občanství
občanům Vietnamské socialistické republiky. Tento nízký počet je zapříčiněn
jednak nezájmem o podání žádosti, který je
z veliké části dán doposud platnou podmínkou vzdání se občanství původního, pokud
chce někdo český pas. Ale také vlastním
procesem udělování občanství, který je
velmi netransparentní. Značný prostor pro
zvážení úředníka, zda ten či onen Vietnamec je, či není hoden české občanky,
mnohdy ústí v tak absurdní momenty, že
například studentovi zamítnou žádost z důvodu finanční závislosti na rodičích. A tak je
většina vietnamských Čechů stále českými
Vietnamci, kteří doufají, že brzy dojde ke
změně. Ta by mohla přijít v lednu příštího
roku, kdy by měl začít platit nový zákon
o občanství, který pro většinu z nich proces
získání českého občanství zjednoduší.
Že pro mladé české Vietnamce otázka
toho, zda jsou, či nejsou plnohodnotnými
českými obyvateli, je důležitá, ukázalo
dění posledních týdnů. Podle původního
návrhu zákona by bylo možné získat čes-
kou občanku jednostranným prohlášením,
pokud žadatel přišel do Česka do deseti
let věku a v době podání žádosti by nebyl
starší dvaceti jedna let. Nicméně mnohým
českým Vietnamcům je už dnes více než
je požadovaný limit. Proto se rozhodli, že
požádají poslance o výjimku. Napsali dopis,
ve kterém vysvětlili své důvody, a ten zákonodárcům předali ve sněmovně. Výsledek?
Návrh byl zapracován a s největší pravděpodobností bude přijat.
Legislativně mohli mladí Vietnamci letos
v únoru po dlouhých letech cítit gesto přijetí mezi Čechy. Společensky to však bude
nejspíše trvat o něco déle. Nicméně čím
dospělejší mladí čeští Vietnamci jsou, tím
více si jsou ambivalentního vztahu Čechů
k nim vědomi. A tak jak jejich rodiče hledali
příchodem do Česka štěstí v naplnění rodinných ekonomických potřeb, oni úvahami
o odchodu z Česka hledají štěstí v uznání
jich jako osob, lidí, individualit.
Čeští Vietnamci jsou jiní nežli jejich rodiče.
Pod vlivem evropské kultury se naučili individualismu, uvědomování si svých potřeb
a také jejich prosazování. Jsou mnohem
asertivnější, sebejistější a emotivnější.
Navíc znalost jazyka, prostředí a kultury
jim umožňuje mnohem citlivěji vnímat překážky, které jim jsou kladeny do cesty. To
vše ve spojení se zkušeností s realitou zemí
západní Evropy, které měli možnost osobně navštívit, vede ke kritice české společnosti jako diskriminující, uzavřené a někdy
i rasistické. Neplnohodnotné přijetí mezi
Čechy, pocit vykořenění ze země původu
a představa o zemích Západu jako zemích
multikulturních a tolerantních k jinakosti je
recept na odchod z Česka. Nicméně jejich
rodinné vazby a emoční pouta na tuto zemi
jsou natolik silné, že opustit Česko jenom
tak není zcela možné.
Mladí čeští Vietnamci stojí na prahu
velikého rozhodnutí. Vietnam se jim stal
už pouhou vzpomínkou a minulostí, ale
kontury budoucnosti v Česku jsou stále
nejasné. Tato země sice je jejich faktickým
domovem, ale v představách touží po
místě jiném. To ani nemusí mít jméno jako
Německo nebo Francie, stačí, když bude
tolerantní a přátelské.
I Česko stojí na prahu velikého rozhodnutí. Poprvé ve své historii totiž zažívá moment, kdy jeden a půltá a druhá generace
imigrantů dosahuje dospělosti a chce být
plnohodnotnou součástí české společnosti.
Chce být přijata a mít takové příležitosti
jako jejich vrstevníci z řad majority.
Jak tato vzájemná výzva dopadne, se ukáže
během následujících pár let. Zda stoupne
počet udělených občanství vietnamských
občanům a začneme potkávat občany vietnamského původu i v pořadech pro děti,
v reklamách a ve veřejných institucích?
Nebo zda bude stále více českých Vietnamců usilovat o život v Německu či jinde na
Západě, kde budou přijati, ale zároveň to
budou mít blízko domů, do Česka, za svou
rodinou?
14
Text:
15
Pujcka
Long Tran Hoang
Mladí cizinci vyjadRují svUj
názor poslancUm k novému
zákonu o obCanství
V České republice žije mnoho cizinců
s trvalým pobytem, mluví plynule česky,
studují na českých školách a pracují v českých firmách. Řeč je o mladé generaci
imigrantů v České republice.
Je to generace, která považuje Českou
republiku za svůj druhý domov, ale podle
současných zákonných podmínek nemají
všechna práva občanů České republiky,
pouze povinnosti – platí daně jako český
občan, nemají však možnost rozhodovat
o tom, jak bude s jejich penězi nakládáno – nemají právo volit. Tento handicap,
který má dalekosáhlé důsledky, by se dál
jednoduše změnit novým návrhem zákona o státním občanství České republiky.
Česká republika se v pomyslném žebříčku
udílení občanství vyskytuje až na úplně
poslední příčce – v rámci Evropské unie je
zde poměr udělených občanství k počtu
cizinců trvale žijících na území suverénně
nejnižší. Přístup k občanství tedy mnohé vypovídá také o otevřenosti české
společnosti.
Jako imigrant, tzv. druhá generace
imigrantů žijící v České republice, jsem
se přestěhoval do České republiky v roce
1994 a v roce 2011 jsem požádal Ministerstvo vnitra o udělení státního občanství.
Po půlročním procesu jsem dostal příslib
k udělení státního občanství ČR s podmínkou, že musím pozbýt svého stávajícího
občanství. Rád bych uvítal možnost mít
dvojí občanství, tzn. nemusel bych přijít
o své stávající občanství.
Přes sociální síť Facebook jsem narazil na tuto událost: „Hledáme mladé
imigranty, kteří vyrostli v Česku a usilují
o občanství ČR“. Za touto akcí stojí Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty v ČR, které vyjadřují
svůj názor k novému zákonu o občanství
a také s ním seznamují členy Poslanecké
sněmovny. Cílem je optimalizovat proces
získávání občanství, také aby úředníkům
ministerstva vnitra nedávali nepřiměře-
nou moc nad cizinci a aby zvážili přijetí
úpravy, která bude vůči cizincům podstatně férovější, což je nezbytnou podmínkou skutečné integrace cizinců do české
společnosti.
Ve úterý 26. února 2013 migranti, kteří
vyrostli v Česku, zaslali dopis poslancům
a poslankyním do Poslanecké sněmovny,
v němž se vyjádřili k právě projednávanému zákonu o občanství (viz Dopis).
Snahou dopisu je vítání možnosti, že by
potomci migrantů, kteří žijí v ČR alespoň
od svých 10 let, mohli do svých 21 let získat české státní občanství prohlášením.
Této akci předcházelo sbírání podpisů,
které proběhlo přes neziskové organizace, sobotní školu na TTTM Sapa v Praze,
u známých a rodinných členů. Ohlasy byly
pozitivní, ale vyskytl se i názor, že mnoho
Čechů s tím nebude souhlasit. Důvodem
může být strach, že se cizinci budou
v Čechách usazovat, v některých místech
jich se získáním statutu občana ČR bude
oficiálně více než Čechů a svého majoritního postavení budou využívat.
Na konečný verdikt si ještě musíme počkat. Jen doufám, že pro získání českého
občanství pro druhou generaci imigrantů
nebude konečný stav znít jako vyvrcholení úspěšné integrace manifestované
dlouhodobým pobytem.
Dopis mladých migrantů
Vážení poslanci, vážené poslankyně,
prostřednictvím tohoto dopisu bychom
se rádi vyjádřili k vládnímu návrhu zákona
o státním občanství České republiky,
který nyní projednáváte. Obracíme se na
Vás jako potomci migrantů, kteří vyrostli
v České republice.
V novém zákoně vítáme možnost, že
by potomci migrantů, kteří žijí v ČR alespoň od svých 10 let, mohli do svých 21 let
získat české státního občanství prohlášením. Tímto dopisem Vás žádáme, aby
mohli získat občanství ČR prohlášením
rovněž ti, kteří budou v době začátku
platnosti zákona starší 21 let.
Žijeme v ČR od dětství a pro mnoho z nás se čeština stala mateřským
jazykem – leckdy ji ovládáme lépe než
mateřský jazyk našich rodičů. Nedávno
proběhly prezidentské volby a nás velice
mrzelo, že jsme nemohli volit. Chceme se
vyjadřovat k věcem, které se týkají nejen
nás, ale i celé této společnosti. Česká
republika je naším domovem.
Do této doby jsme měli možnost získat
občanství pouze udělením, s čímž řada
z nás nemá dobré zkušenosti. Nerozumíme, proč jsou žádosti našich kamarádů
a známých, kteří tu žijí téměř celý život,
zamítnuty například z důvodu nedostatečné integrace. Pro představu uvádíme
příklady odůvodnění u zamítnutých
žádostí, které poslalo Ministerstvo vnitra:
„... nedostatečná integrace do českého
prostředí, zejména pokud jde o pracovní integraci...“, „... nemá silnou citovou
vazbu k ČR...“, „... neprojevuje dostatečný
zájem o udělení občanství...“, „ ... žadatel
je téměř zcela ekonomicky plně závislý na
příjmech svých rodičů...“ (student střední
školy). Tato odmítnutí mají za následek,
že naše vrstevníky od podání žádosti
o české občanství odrazují.
Doufáme, že nový zákon přinese celkové zlepšení přístupu k občanství nejen
pro nás, kteří jsme zde vyrostli, ale i pro
ostatní cizince.
Vážené poslankyně a vážení poslanci,
pokud pro své rozhodování budete potřebovat více informací, jsme připraveni
se s vámi podělit o své zkušenosti anebo
i diskutovat o českém občanství a jeho
významu pro nás.
Další informace:
[email protected],
[email protected]
Získali byste Ceské obCanství?
Vyzkoušejte si, co mají vědět cizinci, aby uspěli
Kdo bude od roku 2014 žádat o české občanství, bude muset
počítat s přísnějšími zkouškami, třeba s testem z českých reálií.
Nezisková sdružení sestavila podle zkušeností žadatelů o trvalý
pobyt fiktivní dotazník, který se může blížit reálnému. Zkuste ho
vyplnit.
Ministerstvo vnitra chce zpřísnit podmínky pro získání českého občanství. Mezi novinky, které by měly začít platit od příštího
roku, patří i test z českých reálií. A také dotazník, který má za
úkol zjistit, zda žadatel nebyl v posledních pěti letech soudně
trestán, zda byl registrován na úřadu práce nebo jestli nedluží
státu peníze na daních.
Jinými slovy: zda je v naší zemi dostatečně „integrován“.
Neziskové organizace však upozorňují, že odpovědi na některé
dotazy mohou zájemce o české občanství hodně poškodit.
„Udělení občanství může zabránit i drobnost, jako je třeba opožděná, ovšem uhrazená platba v dávné minulosti,“ varuje Marie
Heřmanová z občanského sdružení Člověk v tísni.
Nový zákon, který ve středu poslanci z ústavně-právního
výboru v několika paragrafech navrhli upravit, podle ní nařizuje
přísné lustrace finanční situace žadatelů i jejich příbuzných.
„Známe příklady, kdy studentovi střední školy nebylo uděleno
občanství, protože je závislý na příjmu rodičů. Přitom většina
českých studentů v podobné situaci jistě není zcela finančně
nezávislá,“ dodala Heřmanová.
Ona i její kolegové upozorňují i na to, že pojem „míra integrace“ je hodně diskutabilní i v případě rodilých Čechů.
Organizace Člověk v tísni a Poradna pro občanství proto na
ukázku zpracovaly fiktivní verzi testu z reálií, který by od ledna
2014 měl žadatele čekat. Modelové otázky mají ukázat, že ne
všichni našinci svou zemi úplně perfektně a bezchybně znají.
Kdo zná Járu Cimrmana?
Verze, kterou si můžete níže vyzkoušet, vychází z dotazů
kladených zájemcům o trvalý pobyt v Česku, autoři se inspirovali i testy v Británii a v Německu. Z recese přitom zařadili i dotaz
týkající se českého fenoménu Járy Cimrmana.
„Na druhou stranu: znalost osoby Járy Cimrmana by o integrovanosti žadatele do české společnosti vypovídala leccos,“
řekla s nadsázkou Marie Heřmanová a zdůraznila, že i v případě
bezchybně vyplněného testu a splnění dalších podmínek nemusí
žadatel občanství získat. „Nový zákon zcela jasně říká, že i při
splnění všech podmínek na něj není nárok,“ dodala.
A ještě k testu: oficiální variantu zpracovává pro vnitro ministerstvo školství, ale zatím v utajení. Zveřejnit ji hodlá nejdříve
na podzim.
Test
Ty můj domove
Kde domov můj
Čechy jsou domov
Zkuste si tedy odpovědět na
otázky, které mohou dostat
cizinci, kteří chtějí získat
české občanství.
Kdy vznikla Česká republika?
1. ledna 1918
28. října 1918
1. ledna 1992
1. ledna 1993
V jakém architektonickém
slohu je postaven chrám sv.
Barbory v Kutné Hoře?
gotika
renesance
baroko
rokoko
Kolik členů má horní komora
Parlamentu České republiky?
79, 80, 81, 82
Kolik lidí je třeba pro založení občanského sdružení?
1, 2, 3, 4
Jaká je dolní věková hranice
pro kandidaturu do poslanecké sněmovny?
18, 21, 25, 30
Kolik má Česká republika
krajů?
13, 14, 15, 16
Jaká jsou první tři slova české hymny?
Kde je domov
Jaká je správná kombinace
písmen „i“, „í“, „y“ nebo „ý“
ve větě: „Zav..l.. šakal.. zav..
le v..l.. na tančící v..l..“?
i, í, i, i, i, i, í, i
i, í, i, i, y, i, í, y
y, í, y, y, i, i, í, y
i, í, i, i, y, i, í, i
Platí článek 28 Listiny
základních práv a svobod
o tom, že „zaměstnanci mají
právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé
pracovní podmínky” i pro
migranty?
ano
ano, ale jen pokud jde o Evropany
ano, ale jen pokud migrant
žije v Česku déle než 5 let
ne
Kde se narodil slavný český vynálezce, dramatik,
hudebník a sportovec Jára
Cimrman?
Liptákov
Praha
Vídeň
Rio de Janeiro
(Zdroj: Hospodářské noviny)
16
Text:
Foto:
Tomáš Bystrý
Rena Horvátová
Migrace VietnamcU
do CSR zaCala už ve
CtyRicátých letech
V tehdejším Československu původně zůstat
neplánoval. Dnes padesátiletý Pham Huu
Hyen, otec dvou dospívajících synů, si asi
domov jinde než v Praze představit nedokáže. A to i přesto, že tu zažil třeba dva
útoky pravicových extremistů. V Česku žije
už od osmdesátých let, kdy začal studovat
kybernetiku. Po pádu železné opony začal
podnikat − firma Kite, jejíž je společníkem
a kterou v devadesátém spoluzakládal, vyvíjí
software pro letecké a leasingové společnosti. A jednu dobu byla pravděpodobně
„nejmultikulturnější“ českou firmou. Rozhovor s vietnamským intelektuálem nejen
o liknavosti českých úřadů, ale i emigračních
vlnách Vietnamců do Československa i vizích
současné generace vietnamské komunity
u nás.
Je pravda, že jste měl při žádání o občanství problém s českými úřady kvůli
vašemu jménu?
Ano. Vietnamská jména jsou totiž obvykle
složená ze tří slov – jména, příjmení a ještě
přídavného jména, které stojí uprostřed.
Problém byl v tom, že úřady interpretovaly, že mám dvě jména. Já ale pořád tvrdil,
že jsem celou dobu měl pouze jedno. Při
evidenci mého jména na cizinecké policii to
problém nebyl. Ale v momentě, kdy jsem
žádal o české občanství, se to úřadům jevilo
jako velká komplikace. Respektive problém
to byl při zapsání do matriky. Já si původně
myslel, že to je kvůli jejich počítačovému
softwaru, který neumožňuje zapsání více
jak dvou jmen, a tak bych to jako počítačový odborník ještě chápal a přistoupil na
to, že by to prostřední jméno mohlo být
vypuštěno. Jenže ono to tak nebylo. Úředníci mi tehdy řekli, že tři jména český zákon
zkrátka neumožňuje.
Čili české občanství jste dostal a teprve až
potom, co vás měli zapsat do matriky, to
byl problém?
Přesně tak. Dodneška to vlastně celé nechápu. Navíc podle toho, co se stalo mým
kolegům, kdy po nich prakticky vyžadovali
zkrácení jmen už při podání žádosti o občanství, tak si myslím, že v mém případě
úředníci udělali podstatnou „chybu“. Požadovali po mně, abych jméno zkrátil až poté,
co jsem české občanství získal. Táhlo se to
celkem tři měsíce, musel jsem si kvůli tomu
dokonce nechat udělat znalecký posudek,
což je v pořádku, je to v souladu se zákonem. Problém ale byl v tom, že v Čechách
byla jediná soudní znalkyně na vietnamská
jména a ta podle mě nebyla kompetentní.
Neuměla vietnamsky a řekla mi, že pro mě
kladný posudek napíše, pouze pokud má
moje jméno jako takové nějaký význam
a vynecháním části se může jeho význam
měnit. To zase pro mě bylo z principu občanských práv neakceptovatelné. Pak jsem
ale jednomu vysokému úředníkovi vysvětloval, že i slovo Vietnam se ve vietnamštině
píše s mezerou uprostřed. A jestli on trvá na
tom, že se jedná o dva státy, tak pak přináší
dokonalý návod na občanskou válku. V tom
momentě to teprve pochopil.
Vy jste ale v tehdejším Československu
zůstat napořád nechtěl, neplánoval jste
to. Kvůli vydávání prodemokratických
časopisů pro zdejší Vietnamce jste musel
zažádat o politický azyl, respektive statut
uprchlíka.
Já tu původně chtěl dodělat jen doktorát,
jenže pak jsme s mými kolegy začali s těmito neoficiálními aktivitami. Nevím, jestli
bychom byli odsouzeni, kdybychom se
chtěli vrátit zpátky. Možná by nám taky nic
nehrozilo. Myslím si ale, že by to pravděpodobně dopadlo špatně. Dnes toho opravdu
nelituji, i když jsem se do rodné země mohl
opět podívat až po dvanácti letech.
Co jste tehdy, když jste se coby sedmnáctiletý mladík chystal ke studiu na
Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity
Karlovy, věděl o Československu?
Měl jsem skutečně jen málo informací.
Obecně bylo ale známo, že Vietnam má
v Hanoji na stole údajně až 15 000 žádostí o vízum. Lidé prý čekali v kilometrové
frontě…
To je poslední vlna, ta nejhorší. Šlo o zhruba 20 tisíc Vietnamců. Dodnes mám v sobě
obrovskou zlost, když o tom mluvím.
Tehdejší premiér Topolánek přijel tenkrát
do Vietnamu a oznámil, že Česká republika
nemá dostatek pracovních sil a že uvítá
pracovníky z Vietnamu. Byl to pro určité
skupiny a také českou ambasádu obrovský
kšeft, protože za víza vybrali neuvěřitelné
částky. Od začátku byly nábory organizované, bylo jasné, že sem nepřijedou
pracovníci, kteří nastoupí do továren.
Ti lidé ale tady neměli žádnou ochranu,
o podnikání neměli žádné představy,
pracovali pro nějaké neseriózní firmy a byli
vykořisťováni. A jakmile přišla finanční
krize, přišli o práci jako první. Navíc je
české úřady vracely zpátky. Pro všechny
to byla opravdu strašná situace. Vezměte
si, že jste z vietnamské vesnice, pocházíte
z chudé rodiny, půjčíte si nemalý obnos peněz na letenku a další záležitosti, abyste se
mohl dostat do České republiky, a pak vás
čeká tohle. Není divu, že někteří dokonce
spáchali sebevraždu.
velmi dobré zkušenosti s Československem,
a proto sem v rámci mezivládních dohod
posílal studenty, učně a ve třetí vlně dělníky
do továren. Já jsem se do Prahy dostal díky
těmto dohodám společně s dalšími zhruba
osmdesáti vietnamskými studenty v osmdesátých letech. Vietnam a Československo
se snažily zachovat systém oborů, takže
když se někdo ve Vietnamu hlásil například
na elektrotechniku, tak ji s velkou pravděpodobností studoval i tady. V mém případě
to neplatilo, protože já už matematiku
studovat nechtěl. Měl jsem zájem o technický obor. Ale studium na Matfyzu bylo
i tak skvělé, rád vzpomínám na spolužáky
a učitele.
Zmínil jste se o prvních vietnamských
studentech v Československu. Je pravda,
že migrace Vietnamců do ČSR začala už
ve čtyřicátých letech?
Já jsem zhruba před rokem měl takové
povídání v Rafael Institutu právě na téma
historie Vietnamců v tehdejším Československu a při bádání jsem narazil na rok
1946. Akorát jsem se nedopátral, proč sem
tenkrát ti vůbec první Vietnamci přicestovali. Pravděpodobně je sem potřebovala
dostat vietnamská vláda, aby mohla lépe
navázat spolupráci s Čechoslováky. To už
asi teď nezjistíme, každopádně mnohem
důležitější byla skupina vietnamských dětí,
které sem po válce byly poslány na vyučení.
Chodily tu na střední školu, mnohé pak pokračovaly ve studiu na vysoké škole. Jeden
český režisér o těchto studentech dokonce
natočil dokumentární film. Bylo zajímavé,
jak ti studenti stále dokázali mluvit česky.
A češtinu v tom dokumentu ovládají naprosto perfektně, ačkoliv v Československu
už dlouhá léta nežili (pozn. red.: Jedná se
o snímek Martina Ryšavého Kdo mě naučí
půl znaku, v němž bývalí vietnamští studenti vzpomínají na zemi, která jim umožnila
získat vzdělání v době, kdy na Vietnam
dopadaly následky válek s Francií a Spojenými státy).
Vaše čeština je podle mě také excelentní.
Nicméně pokud se vrátíme k těm prvním
vlnám migrace – víte, kolik zhruba
vietnamských studentů se tu v počátcích
začalo vzdělávat?
Studentů i učňů tu moc nebylo, řádově
šlo o tisíce mladých lidí. Až potom sem
začali posílat vietnamské dělníky a počet
Vietnamců pomalu narůstal. To bylo už
v sedmdesátých letech, tuším. Zrovna
nedávno jsem se od jedné rodačky ze
Strakonic, která žije ve Spojených státech
a dělala výzkum o migraci Vietnamců do
Čech, dozvěděl poměrně zajímavou věc.
Totiž až doposud jsme všichni – Vietnamci
i Češi – žili v domnění, že Vietnam sem posílal své dělníky, aby splatil dluh své země
vůči socialistickému Československu. To
je ale jen část pravdy. Důkazy ukázaly, že
zájem měly hlavně československé závody.
Vietnamští dělníci pro ně představovali
levnou pracovní sílu.
A pak po sametové revoluci továrny hromadně vietnamským dělníkům smlouvy
vypověděly. Když už jsme v období
devadesátých let – ty Vietnamcům v Československu přinesly poměrně pozitivní
změny, že? Začali podnikat…
Ano, po Listopadu 1989 tu žilo asi 35 tisíc
Vietnamců. Někteří, co dostali z fabrik
výpověď, se s finanční kompenzací vrátili
zpátky do Vietnamu. Další skupina pak
po otevření hranic utekla do Německa,
Holandska a dalších zemí – to ale nebyla
až tak velká část lidí. Poslední jsou pak
Vietnamci, kteří se rozhodli z Československa neodejít a využili té možnosti založit
vlastní živnost. Tahle skupina lidí se tu pak
v devadesátých letech poměrně rozrostla,
ale ne příliš radikálně, alespoň zpočátku.
První vietnamští podnikatelé sem zvali
totiž své příbuzné, aby tu také začali obchodovat. Po revoluci se podnikat opravdu
dařilo. Myslím si, že to byly pro obchod
vůbec nejlepší časy.
Pak ale přece následovala další vlna
vietnamské migrace do Česka. V březnu
2008 dokonce měla česká ambasáda
Když se podíváme do budoucna − současná generace mladých Vietnamců míří
vysoko. Studují na prestižních gymnáziích a pokračují v nejrůznějších oborech
na vysokých školách. Věříte, že tyhle
„banánové děti“ už nebudou prodávat
na tržištích a v obchodech se zeleninou,
ale že se budou plně věnovat své profesi?
Víte, jsem skutečně moc zvědavý, jak
to vlastně bude. Nicméně moc dobře
vím, jak současná generace špatně shání
uplatnění. Myslím si, že jen část si odpovídající zaměstnání najde, ale zbytek podle
mě zůstane na tržištích a bude pomáhat
rodičům. Ony představy, že vystuduji a pak
že mám naprosto všude otevřené dveře,
jsou mnohokrát nereálné. Život prostě
není jednoduchý. Ale je fakt, že počet vietnamských mladíků, kteří pracují pro různé
firmy, se zvyšuje.
Ostatně vaše firma je toho příkladem, ne?
Ano, poměrně ve velké míře jsou v naší
firmě zastoupeni Vietnamci. Ale kdysi
jsme bývali multikulturnější. Jednu dobu
u nás zároveň pracovali Iráčané, Ukrajinci,
Indové, Thajvanci a samozřejmě také Vietnamci. To jsme byli asi nejmultikulturnější
firma v Praze.
18
Text:
Daniela Vrbová
Každý mEsíc
– Nový rok
Rok typického Čecha a Češky finišuje
Vánocemi a týden na to Silvestrem. Do
nového roku vstupují většinou lehce
uhonění, přejedení a přepití, eventuálně
vyválení na gauči, odpočatí z dovolené
u moře nebo na horách. Odvážlivci navíc
s předsevzetím. Na konci starého roku
bývají Češi málokdy sami – a být v tomto
období osamocen se pokládá za nežádoucí
a smutné. Jaké to ale musí být pro další
obyvatele České republiky, kteří se k oslavám nepřipojují, protože dodržují jiný
kalendář a nový rok pro ně začíná až o pár
dní či týdnů později? Cítí se osaměle? A jak
poté slaví svůj Nový rok, zatímco většina
jejich spoluobčanů už na novoroční oslavy
opět dávno zapomněla?
Vietnamská velkotržnice SAPA sobota
9. února 2013 odpoledne. Jindy živoucí
místo plné lidí, kroužících aut a věčně
otevřených obchodů se vším možným
se proměnilo na město duchů. Otevřeno
už má málokdo a v největším místním
supermarketu se střídá Happy New Year
od skupiny ABBA s vietnamskými písněmi
(předpokládám, že s podobným vyzněním) a pravidelným hlášením „Všem svým
zákazníkům přejeme šťastný nový rok!“.
Na SAPĚ přitom Nový rok podle čínského kalendáře v uplynulých ročnících vítala
spousta lidí hromadami jídla a bohatým
programem. Buvol, tygr, zajíc i drak (jimž
patřily uplynulé roky) se tu dočkali důstojného přivítání. Jednou v podobě vietnamsko-české akce, kdy Vietnamci představili
SAPU českým sousedům z městské části
Praha - Libuš. Podruhé bylo vítání Nového
roku spojeno se soutěží krásy a volbou
miss Vietnam.
V roce 2013, tedy při přechodu z roku
draka na rok hada, se v Praze oslavy přesunuly do jiných městských částí a neorganizovala je vždy výlučně jen vietnamská
komunita. Například v Modřanském
biografu na Praze 12 se Nový vietnamský
rok vítal pod záštitou starosty a program
se neomezil jen na asijské prvky. Další akci
uspořádala 4. února v kavárně Republika
Žižkov Tereza Kušniráková, která jinak
pracuje na Přírodovědné fakultě Univerzity
Karlovy. Pro akci získala záštitu „jen“ místní
organizace Strany Zelených. Kavárna přesto praskala ve švech a mísila se v ní nejen
čeština s vietnamštinou, ale i s polštinou
a němčinou. „Cílem akce bylo přirozeně
promíchat české a vietnamské Žižkovany,“
říká k tomu Tereza Kušniráková.
Atmosféra byla podle ní velmi spontánní a neformální: „Na začátek společně
s mým kamarádem, který o sobě tvrdí,
že je Čech-Vietnamec, zařadili interaktivní prezentaci o tom, jak česká holka
(já) poznala vietnamský svět. Kolega pak
návštěvníky naučil popřát šťastný nový rok
vietnamsky a také jsme zařadili kvíz vietnamského jazyka, výslovnosti a gastronomie. Po úvodní prezentaci proběhl přípitek
vietnamskou rýžovou vodkou, hrála
vietnamská hudba, něco na způsob našich
koled, a pak jsme společně šli všichni na
ulici zapálit obětní tyčinky a falešné peníze
našim předkům. Dokonce se k nám přidali
i někteří kolemjdoucí lidé, kteří překvapeně koukali na velikou skupinu lidí pálících
dolary a eura.“
Ve velkém, s bohatým programem a s českými přáteli a hosty, pořádá pravidelně
oslavy Tet – tedy vítání Nového roku – také
například vietnamská komunita v Teplicích, nebo v Ústí nad Labem.
Vietnamci slaví Nový rok podle čínského kalendáře. I čínská komunita v Česku
samozřejmě slaví tento zřejmě nejdůležitější svátek. Číňané ho totiž běžně
přirovnávají k evropským Vánocům – co
do očekávání, společenského významu,
i předsváteční nákupní horečky. Čínské
vítání Nového roku zprostředkovává
Čechům a Češkám již několik let zpěvačka Feng Yun-Song, společně s hercem
a moderátorem Jaroslavem Duškem. „Rok
hada bude kvalitativně jiný než předchozí
rok draka,“ předpovídala Feng Yun-Song
na pódiu pražského Paláce Akropolis při
zahajovacím koncertu letošního Songfestu. „Energie se zjemní, ale stále to bude
náročný rok. Ale bude to také rok lásky!“
„To říkáte každý rok!“ ozvalo se v tu chvíli
z publika.
Čínský, respektive vietnamský, Nový rok
nemá pevné datum, protože se stanovuje
podle lunárního kalendáře. Zato takoví
Rusové si datum Nového roku mohou
předepsat na roky – a podle politického
režimu víceméně i na dekády – dopředu.
Odhadem 60 000 Rusů si k němu do
loňského kalendáře připsalo i „dovolená
v Praze“. Tolik ruských turistů sem totiž
přijelo strávit české Vánoce, Nový rok,
ruské pravoslavné Vánoce ( 6. ledna) a tzv.
Starý Nový rok (13. ledna), alespoň podle
odhadů poradenské a PR firmy Consulting.
Volné dny využili hlavně k prohlídce měst,
výletům, gastronomii a dalším zážitkům
– ne proto, že by mezi Prahou a ruským
Novým rokem existovala nějaká hlubší
historická souvislost. Což ale neznamená,
že si Rusové Nový rok v Praze neužívají.
„Jak nový rok uvítáš, tak ho také prožiješ,“
komentuje to se smíchem Elena Tulupova
z organizace Amiga. Ta se snaží sdružovat
hlavně ruskojazyčné migranty a zapojovat
je do českého života. Podle ní je pro Rusy
Nový rok hlavním svátkem, a je proto
důležité ho strávit dobře. Samozřejmě
u bohaté tabule (neměl by chybět salát
Olivier, ve světě známý jako ruský salát).
A samozřejmě se šampaňským.
A proč se 13. ledna slaví Starý Nový rok?
Název odkazuje ke starému kalendáři ročních festivit. Před pravoslavnými Vánocemi by se měl dodržovat půst. Zmiňovaná
bohatá tabule se tedy měla strojit až týden
po nich – právě 13. ledna. Jenže politické
události 20. století v Rusku, přechod z juliánského kalendáře na gregoriánský v roce
1918 a následná snaha komunistického
režimu upozadit co nejvíce vliv pravoslavné církve rozkolísaly logickou stavbu
„očekávání svátků – půst – oslava Vánoc
– oslava Nového roku“. Lidé, kteří nejsou
tolik věřící, tedy často slaví dva Nové roky
(a teoreticky mohou slavit i dvoje Vánoce):
31. prosince a 13., resp. 14. ledna.
„Pozvali jsme si v našem sdružení odborníka na české vánoční tradice a patřičně
jsme ozkoušely vše, ruské i české,“ směje
se Elena otázce, jaký model slavení zvolila
na letošek ona.
Na 13. ledna, resp. 12. ledna večer,
připadá i oslava berberského Nového roku
a i tady je souvislost s juliánským kalendářem. Datum přitom neodkazuje k žádnému
náboženskému svátku, ale k zemědělskému kalendáři. Ten „poté“, v 5. století před
naším letopočtem, zafixoval Julius Caesar
při svém obsazení severní Afriky. Datum
ale připomíná i událost z roku cca 943 př. n.
l., kdy se berberský vojevůdce Šešonk stal
egyptským faraónem a založil 22. dynastii.
Touto událostí Berbeři dokládají, jak starý
(a významný) národ jsou.
Text:
Na místě je pochopitelně otázka, kolik
Berberů v Česku vlastně žije. Příslušníci
tohoto afrického národa totiž mají různá
státní občanství: alžírské, marocké, tuniské, libyjské apod. Libuše Addarová, která
se o berberskou kulturu a o Berbery v Evropě zajímá 15 let, odhaduje jejich počet
v Česku na zhruba 300.
„Bylo to přesně 1. 1. 1998, na Nový rok.
Tehdy jsem se v Praze seznámila se dvěma
mladými Berbery a ti přede mnou otevřeli
svět berberské kultury,“ datuje vznik svého
zájmu o Berbery Libuše Addarová. Dnes se
snaží propagovat berberskou kulturu a udržovat kontakt s Berbery usazenými v Česku
skrz osvětový spolek.
Jejich Nový rok je především rodinná
oslava. Ústředním místem oslav je opět
bohatá tabule. Jí se kuskus, luštěniny
a zelenina. Muži dostanou na talíř kohoutí
maso, ženy slepičí. Pokud je v rodině těhot-
ná žena, má dostat kus obojího – údajně
jako symbol spojení muže a ženy při početí
dítěte. Na Nový rok se často konají svatby,
navštěvují se sousedé a nejmladšímu potomkovi v rodině se rituálně stříhají vlasy,
vypráví Libuše Addarová.
Pokud byste ale v Česku chtěli zažít
vítání berberského Nového roku, měli
byste se co nejrychleji seznámit s nějakým
Berberem. Oficiální nebo velkolepé oslavy
totiž nelze vzhledem k roztříštěnosti zdejší
berberské komunity čekat.
Jak se ukazuje, skýtají různé novoroční
oslavy příležitost poznat lidi z jiných kultur
a náboženství. Samota tedy opět nehrozí.
A půst už v žádném případě.
Tento článek vychází z autorčina pořadu „Ať
žijí Nové roky!“, který vysílal Český rozhlas
v rámci relace Zaostřeno na cizince.
Alžběta Smith Kiganda, vedoucí pobočky ICP na Praze 12
Multikulturní oslava
Nového lunárního roku
Integrační centrum Praha, o. p. s. uspořádalo Multikulturní oslavu Nového lunárního
roku. v Modřanech, v blízkosti pobočky ICP
pro Prahu 12, která společně s dobrovolníky
z řad samotných cizinců i Čechů, celou akci
uspořádala díky finančním prostředkům
z Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí a z rozpočtu
hlavního města Praha. Starosta MČ Prahy
12 Petr Prchal převzal záštitu nad celou akcí
a k jejímu zahájení pronesl slavnostní řeč.
Prvotní inspirací pro tuto oslavu byl vietnamský Nový rok, který je na Praze 12 hojně oslavován, a to hlavně díky přítomnosti
zde žijící velké vietnamské komunity v okolí
tržnice SAPA.
Oslava začala vyhlášením vítězů výtvarné soutěže základních škol se zadáním:
co možná nejkreativněji ztvárnit společné prožití novoročních oslav mezi Čechy
a cizinci. Vítězná díla, a kreseb bylo více
jak 300, vyznačovaly se vskutku nápaditě
a originálně ztvárněným zadáním. Oceněné
děti byly obdarovány nejenom hodnotnými
cenami, které byly také věnovány laskavými
sponzory ICP, ale také hudebním vystoupením na jejich počest: vystoupily dětí z NZDM
Rozhledna v čele s mladou vietnamskou
umělkyní. Potom multikulturní vystoupení
zahájil vietnamský „dračí“ tanec – tradiční
tanec palácových lvičích pejsků. Návštěvníci mohli během celé oslavy ochutnat exotickou kuchyni z Demokratické republiky
Kongo, Vietnamu, Bosny a Hercegoviny
nebo zakusit laskominy z Afghánistánu, na
stáncích obdivovat širokou nabídku šperků
pocházejících z Vietnamu a Pákistánu
a nebo se nechat potetovat henou.
Ve velkém sále vystoupila kyrgyzská
kapela Jagalmay, která vynikala nádhernými vokály a v České republice nevídanými
hudebními nástroji. Při jejím vystoupení
zazněly tradiční písně sesbírané po střední
Asii, Mongolsku a na severu Číny, ale i staré
židovské popěvky. Hudebníci přidali i vyprávění o své rodné zemi – Pamíru, a o tom, jak
se slaví Nový rok v tomto pohoří s obrovskou nadmořskou výškou, kam se všechny
komodity musí donášet na zádech nosičů.
O Vietnamu vyprávěl pan Jaroslav Picka,
dlouholetý milovník tohoto indočínského
státu, který přítomným prostřednictvím
svých fotografií přiblížil, jak velkolepě zde
lunární oslavy probíhají.
Program pokračoval vystoupením iráckého
umělce Annase Ekvátora, který se svou
skupinou a krásnými břišními tanečnicemi
navodil atmosféru Blízkého východu. Potom následoval vietnamský lotosový tanec
v podání mladých slečen, tanečnice byly
kouzelné a každý v sále musel být unesen
lehkostí jejich tance.
Asi největší hvězdou večera pak byla
africká kapela Marimbamama, která
prostřednictvím svých 6 členů a 14 afrických bubnů – marimb, publikum doslova
strhla k tanci. Jejich rytmy, které načerpaly
inspiraci z cestování po celém světě, ale
hlavně po střední Africe, Indonésii a Kubě,
měly naprosto jedinečný a neopakovatelný
charakter.
Oslava pak byla zakončena vystoupením
mladého ruského kytarového zpěváka
Igora ze sdružení Pragmatiki.
Celý program oslavy byl simultánně překládán do dvou cizích jazyků, aby uspokojil
co největší spektrum návštěvníků, kterých
přišlo více než 250.
ICP díky této akci z části přispělo k většímu zapojení cizinců do kulturního a veřejného života hlavního města Prahy a zároveň napomohlo Čechům lépe porozumět
kulturnímu prostředí, ze kterého k nám
migranti proudí a které nás dennodenně
obohacuje.
20
Text: Markéta
Foto: Aksil
Skočovská
Kabylové:
Emigrace jako zpusob života
Nejspíš se i ve vašem okolí nachází nějaká
pouliční pizzerie či stánek s gyrosem. Pražané dlouho potkávali před Obecním domem mladíky v mozartovských kostýmech
nabízející kolemjdoucím turistům vstupenky na kulturní akce. Asi také znáte Zinedine
Zidaneho, jednoho z nejslavnějších fotbalistů. Pokládáte je za Araby? Omyl. Často se
jedná o Kabyly, kteří se právě vůči Arabům
ostře vymezují.
Kabýlie je vysokohorský region v pohoří
Atlas na severovýchodě Alžírska. Žijí tu
Kabylové, berberské etnikum, ke kterému
patří i Tuaregové, alžírští Šavíjové a Mozambité a maročtí Rifanové a Šlehové. Kabylové se tradičně živí převážně pastevectvím
a zemědělstvím.
Před šesti lety přijel do Prahy 35letý
Kabyl Aksil (příjmení si nepřál zveřejnit),
který se stal mým průvodcem historií i současností Kabýlie. Mnoho informací jsem
získala z dizertační práce a jiných odborných článků od Terezy Hyánkové, odborné
asistentky na Katedře sociálních věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, která se
tématem Kabylů v ČR dlouhodobě zabývá.
S Kabyly strávila spoustu času nejen v Čechách, ale několik měsíců pobyla i v Kabýlii,
její evropský (nikoli ovšem laický) pohled
vnesl do vyprávění nový rozměr.
Očekávala jsem, že Aksil začne popisovat, jak jako malý chodil do školy a když
dospěl, rozhodl se odjet ze země. Jak mě
překvapilo, když úvodní věta zněla, „Začít
bychom měli určitě obdobím 900 let před
Kristem a vyjmenovat si několik významných králů, kteří tehdy vládli.“
V té době se v severní Africe rozprostírala
území Tamazgha, pravlast všech Berberů,
Imazighen, původních obyvatel oblasti
od západního břehu Nilu až po Kanárské
ostrovy. Kabýlie se od té doby ocitla pod
nadvládou mnoha mocností. Jmenujme
například Římany za starověku, Osmany za
středověku (po vpádu Arabů v 7. století n. l.)
a koloniální nadvládu Francie od začátku
19. století.
Exil začíná odchodem ze své
vesnice
Kabylové byli odedávna zvyklí migrovat. Už
před rokem 1830 byli muži vysíláni vesnickou komunitou pracovat na určitou dobu
do velkých alžírských měst. Tato dočasná
emigrace představovala navíc jakousi
zkoušku mužnosti, tedy iniciaci.
Teprve roku 1871 podlehla Kabýlie jako
poslední ze severoalžírských regionů vpádu
Francouzů, kteří zemi kolonizovali až do
roku 1962. Povstání bylo krvavě potlačeno a poražení museli platit válečnou daň,
byla jim konfiskována půda, a tradičním
zemědělcům se tak stále zhoršovala životní
úroveň. Francouzská kolonizace způsobila
vlnu emigrace do Tuniska a později hlavně
do Francie.
Zpočátku byla alžírská emigrace složena
téměř výhradně z Kabylů. Původně emigrovali jen muži, příbuzní ve Francii se jim pokusili předem zajistit zaměstnání a oni pak
plnili úlohu vyslanců, kteří povyprávěli o situaci v Kabýlii a přímo u příbuzných. Celé
rodiny začaly ve větším počtu emigrovat do
Francie až v 60. letech 20. století. Děti migrantů navštěvovaly francouzské školy, tím
pádem často přejaly kulturní kód a vidění
světa od svých francouzských vrstevníků.
Dostaly se tak do problému vnímání vlastní
identity, která je stavěla na pomezí Kabylů
a Francouzů. Některé z nich v Alžíru nikdy
nebyly, a pokud jej navštívily, byly tam
považovány za cizince. Jenže i Francouzi je
stále vnímali jako přistěhovalce.
Přestěhované rodiny ve Francii už
většinou zůstávaly. Nebylo to pro ně ale
jednoduché, tak si vytvářely jakýsi mýtus
návratu. Běžně mluvily o tom, že už příští
rok se do Kabýlie určitě vrátí. Některé rodiny vnímaly Francii jako zemi, kde se dobře
žije, nikoli jako svůj domov. A ti nepočetní,
kteří se vrátili, zjistili, že Kabýlie i oni se
mezitím změnili a že návrat k životu, na
který vzpomínali ve Francii, není možný.
Ve Francii nyní žije kolem milionu Kabylů,
mnoho jich je i v Kanadě a Velké Británii,
celková populace Kabylů čítá cca 5,5 milionu (zdroj: Wikipedia).
Kabylové v Čechách
Do České republiky začali Kabylové
přijíždět po roce 1992. Jedním z důvodů,
proč si vybrali zemi, jejímuž jazyku nerozumí a kde nemají tak silné zázemí, byl i fakt,
že obraz kabylských přistěhovalců v očích
Francouzů se stále více zhoršuje. Být
Alžířanem ve Francii znamená nést sociální
stigma. Češi toho vědí málo o Alžířanech,
natož o Kabylech. I proto Kabylové cítí
potřebu se představit, aktivně se přihlásit
ke svému etniku, vysvětlit Čechům, že
s Araby nemají nic společného. Nepředstavují jen sami sebe, ale hlavně svůj národ.
Není divu, že Aksil začal své vyprávění tak
zeširoka, vyprávěním o době před více než
dvěma tisíci lety.
„Já jsem přijel kvůli zkušenosti. Neemigroval jsem z ekonomických důvodů, šlo mi
o mír. Česká republika je velmi klidná země.
Rodiče jsou na mě pyšní.“
V Alžírsku pracoval v hotelu, kde se
jednou dal do řeči s českou rodinou. Česká
republika mu z jejich vyprávění učarovala,
a tak se rozhodl emigrovat právě sem. Splnil
se mu sen o svobodě, překvapila ho „nejen
krása architektury, ale i českých žen.“
„Znám pár lidí, kteří se neadaptovali na
místní podmínky a vrátili se do Alžírska.
Většinou je to ale tak, že mají v Kabýlii půdu,
zvířata, velké domy, auta a business, a všeho se vzdají jen proto, aby žili v zemi, kde
budou svobodní.“
Aksil má čtyři bratry a tři sestry. Jeden
bratr se oženil a usadil v Kanadě, ostatní
zatím zůstávají v Kabýlii. S rodinou je Aksil
v pravidelném kontaktu, každý rok je navštěvuje, až na bratra se zatím nebyl nikdo
z nich v Čechách podívat.
Odpověď na otázku, zda se jednou vrátí
do Kabýlie, není jasná. Je tu spokojený,
pracuje v turistickém ruchu a zatím je svobodný. Bude prý záležet na tom, zda bude
žít s Češkou nebo Kabylkou. Zdůrazňuje
svou flexibilitu, schopnost se přizpůsobit.
„Kdybys mě teď zavezla do Německa a řekla, že tam budu žít, nebudu mít problém si
zvyknout.“ Silná tradice kabylské emigrace
je znát. Kabylové nemají problém se do
společnosti zapojit a zároveň zůstat „uvědomělými“ Kabyly hlasitě se hlásícími ke
svému původu.
Aksil odhaduje, že v současné době
žijí v České republice maximálně stovky
Kabylů. Většinou jde o muže, kteří se často
žení s českými ženami a usazují se tu nebo
migrují do dalších zemí.
Kabylové versus Arabové
Kabylové se od dob koloniální francouzské
nadvlády považují za jazykově a kulturně
specifickou skupinu. Ostře se vymezují vůči
Arabům a jako odlišní jsou často i okolím
vnímáni.
Pro svébytnost etnika je velmi důležitý
jazyk. Kabylové mluví tamazigh, tedy
berberštinou, konkrétně jejím dialektem kabylštinou, taqbaylit. Berberština
a arabština jsou si velmi vzdálené. V důsledku kolonizace a následné arabizace je
sice berberština ovlivněna francouzštinou
a arabštinou, Kabylové si svůj jazyk ale
udrželi i přesto, že se v něm nevyučuje na
školách.
„Podporujeme sekularismus, náboženství
by mělo být odděleno od státní moci.“
Francouzi vnímali Kabyly jako křesťany, kteří pod vlivem okolností dočasně
přestoupili na islám. V době nadvlády
antického Říma totiž většina obyvatel
přijala křesťanství. Mnoho mladých Kabylů
se v současnosti k žádnému náboženství
aktivně nehlásí, jejich rodiče se považují za
muslimy, ale podle Aksila vlastně jen „ze
zvyku“. Arabové někdy pohlížejí na Kabyly
jako na „špatné“ muslimy.
„Nikdy se nevzdáme. Naše ideály se liší
od ostatních regionů Alžírska, kde jsou lidé
velmi ovlivněni náboženstvím. Říkají, „budeme žít až poté, co zemřeme“. My s těmito
lidmi nesouhlasíme. Záleží nám na světě, ve
kterém žijeme.“ „Muže a ženy považujeme
za rovnocenné.“
Aksil tvrdí, že ženy mají v Kabýlii stejná
práva jako muži. Ženy v Kabýlii prý většinou nechodí zahalené, nenosí tzv. hidžáb.
Podle mého názoru je tento postoj pro
Kabyly zvlášť důležitý pro jejich vymezení
se vůči Arabům vzhledem k tomu, jak je
obecně (ale možná i stereotypně) pohlíženo na postavení žen v arabské společnosti, tedy na jejich podřízenost mužům
a menší práva. Překvapilo mě proto, když
Aksil zdůvodňoval naprostou převahu
mužských migrantů do Čech tím, že žena
je pro emigraci hůře vybavena, cestování,
cizojazyčné prostředí a často nepohodlné
podmínky ubytování jsou pro ni obtížněji
zvládnutelné než pro muže.
Říkají nám, že musíme být Araby a my
odpovídáme NIKDY!
Tugdut je berberské slovo, které označuje
demokracii. Demokracie a sekularismus
jsou hodnotami, které jsou pro Kabyly
zásadní a přitom v rámci Alžírska stále
nedosažitelné.
„Potřebujeme vlastní stát. Momentálně
jsme velmi vzdáleni demokracii a sekularismu, nemůžeme už déle čekat.“
Demokracie, jak ji vnímají Kabylové,
má v jejich společnosti pevné základy. Už
v rámci Osmanské říše si vydobyli jistou
nezávislost, Francouzům podlehli jako
jedni z posledních… Sociální uspořádání
předkoloniální doby bylo velmi demokratické – kmeny měly v rámci vesnic své
klany a názor vůdce každého klanu byl brán
v potaz. Rozhodovalo se hlasováním.
Už v dobách koloniální nadvlády Francie se
objevily první snahy o etnickou emancipaci
Kabylů. Ty významně zesílily po vyhlášení
nezávislosti Alžírska v roce 1962, kdy byl
neprodleně odstartován proces arabizace.
Kabylové dál usilovně bojují (nenásilně)
o svá politická, jazyková a kulturní práva.
Kabýlie je podle Aksila „na rozdíl od jiných
regionů zralá pro demokracii“.
Hnutí za autonomii Kabýlie (MAK), které
vzniklo v roce 2001, začíná mít mezi Kabyly
silnou podporu. Založil jej zpěvák Ferhat
Mehenni.
Emancipační snahy se neprojevují pouze
v samotné Kabýlii. Strana MAK má mnoho
stoupenců v zemích, kam Kabylové emigrují. V Německu se Kabylové sdružují v asociaci, slaví společně svátky a svým přístupem
už „nakazili“ i Kabyly žijící v Čechách, kteří
právě zakládají svou první asociaci. Uvidíme, zda společně přivítají příštího 12. ledna
další kabylský rok, tedy rok 2964.
22
Text:
Goranka Oljača
I cizinci pátrají
po Ceském kulturním
dEdictví
aneb zapomenutí Ceši
Není to běžné. Naopak, je to dost zvláštní
situace, ve které cizinka svojí prací ukazuje a vysvětluje Čechům nedostatečně
známá fakta z jejich vlastního kulturního
dědictví. Jednoduše řečeno seznamuje
je s jejich předky a s tím, co činili a učinili
ve světě. Tato myšlenka mě napadla při
setkání s Aidom Mujačić.
Aida Mujačić – studentka muzikologie
na Univerzitě Karlově, do České republiky
přijela v roce 2008. Jméno Čecha Ludvíka
Kuby ji kupodivu doprovází z rodné Tuzly.
Tam chodila do hudební školy, která se
nacházela v ulici Ludvíka Kuby. Tehdy jí to
nic moc neříkalo, ani se neptala, proč je
tomu tak a kdo to vlastně je. Až později se
dozvěděla, že školu založil Čech Čestmír
Dušek, který se s rodinou po první světové válce nastěhoval do Tuzly. „Odmalička
tu byly souvislosti a setkávala jsem se
s českou kulturou, hudbou a s Ludvíkem
Kubou. Když jsem přijela do Čech, dostala
jsem se rovnou do Poděbrad, což je rodné
město Ludvíka Kuby,“ vypráví mladá studentka, která nejen studuje, ale i hraje,
zpívá a pilně píše diplomovou práci.
Malíř, hudebník, etnomuzikolog Ludvík
Kuba, jak se píše v Lexikonu Sarajeva, „zapsal větší počet textů a melodií
národních písní z BiH – vydal sbírku písní
a nápěvů. Zanechal dost kreseb s motivy
Sarajeva. Má svoji ulici i v Sarajevu“. „To,
co udělal pro zachování duchovního bohatství Bosny a Hercegoviny, je opravdu nemalé, říká Aida Mujačić, I počet písní, které
sebral a tím zachránil, i způsob, jakým to
dělal, dává za pravdu těm, kteří tvrdí, že
Kuba udělal pro Bosnu nejvíc do té doby.“
Z antropologického hlediska je hodnota
jeho zápisů o Bosně, Srbsku o Makedonii
nebo o Černé Hoře, ve kterých popisoval
ráz krajiny, lidi, zvyky, jazyk, opravdu
moc důležitá pro dnešní obraz té doby.
Znalosti o Kubovi jako etnomuzikologovi a etnografovi jsou na vědeckém trhu
spíš deficitním zbožím. „Ludvík Kuba je
známý především jako malíř a hudebník,“
potvrzuje Aida Mujačić. „Dvakrát jsem
na oboru hudební vědy žádala o to, abych
psala diplomovou práci o Ludvíku Kubovi a jeho činnosti na Balkáně. Nebylo to
možné, protože nemohli najít oponenta,
což znamená, že tady to nikdo nedělal.
Společným úsilím s profesorem etnomuzikologie jsme se shodli na tom, že pokud
to neudělám já teď, tak to nebude nikdy.
V současné době už pozoruju pozitivní
vibrace, všichni se začali zajímat o téma
a výzkum, který jsem provedla.“
Celý rozhovor jsme vedli v období, kdy
se připomínalo 120. výročí přítomnosti
Čechů v Bosně a Hercegovině a 20. výročí
příchodu bosenských uprchlíků na území
České republiky. V Praze se konala řada
akcí – výstavy fotografií, literární večery,
projekce filmů, debaty, akademie. Jedna
z nich, prezentace knihy Lexikon Sarajeva
bosenského spisovatele Valerijana Žuje,
je dalším příkladem toho, jak cizinci umí
usilovně pátrat po českém kulturním dědictví a jaké poklady a inspirace se v tom
nacházejí.
Autor Valerijan Žujo napsal v Lexikonu:
„Před nastolením rakousko-uherské monarchie Češi do Sarajeva přijížděli jednotlivě
a zřídka… Po okupaci přišli čeští úředníci,
obchodníci, bankéři, řemeslníci, ale i umělci. Podle sčítání lidu v roce 1910 v Bosně
a Hercegovině žilo kolem 7 tisíc Čechů.“
Počet se samozřejmě časem měnil,
nicméně jejich přítomnost je podle Valerijana Žuje dodnes patrná: „Stopy a výsledky úsilí Čechů v Bosně a Hercegovině jsou
vlastně vidět všude v naší zemi. V infrastruktuře, architektuře, hudbě, literatuře,
v nejjemnějších sférách ducha najdete
vždy někoho z Čechů. Dokonce je možné,
že, vzhledem k jejich počtu, udělali nejvíc
pro rozvoj Bosny a Hercegoviny v druhé
polovině devatenáctého a v první půlce
dvacátého století.“
Bývalý český velvyslanec v Sarajevu Jiří
Kuděla o Češích v Lexikonu Sarajeva říká:
„Škoda, že jsem neměl ten Lexikon, když
jsem do Sarajeva přišel. To je kniha nádherná, má absolutně evropské parametry
i v technickém slova smyslu. Mne vlastence pochopitelně nejvíce potěšilo, když jsem
si našel heslo Češi a přečetl větu, která zní:
Někteří mezi nimi získali výjimečné zásluhy
za rozvoj Sarajeva.“ Jen namátkou, jedná
se o jména: Karel Pařík, Josef Pospíšil,
František Matějovský, Karel Pánek,
Ludvik Kuba, Anna Bajerova, Karel Bajer,
Alois Studnička, Ferdinand Velc, František
Blažek, August Buča, Jaroslav Černý….
Některá z nich se nám vybavují i díky útlé
knížce s názvem“ Čechové v Sarajevu dle
sčítání lidu v roce 1910“. Vydalo ji jako
adresář sdružení Česká beseda a podle
Valerijana Žuje adresář má vlastní historii:
„Adresář jsem našel čirou náhodou ve
sbírce vzácných knih Národní knihovny
Bosny a Hercegoviny, kde byla jaksi zapadlá a zapomenutá. Myslím si, že v České
národní knihovně existuje jen jeden výtisk
prvního vydání z roku 1911. Naše Národní
knihovna a magistrát Sarajeva se rozhodly
podpořit obnovu doplněného vydání z roku
1913 a to se nám podařilo. Jedná se o seznam několik tisíc lidí, jejich profesí, adres,
možné je tedy zrekonstruovat společenský
život, jak se odehrával v roce 1910, před
první světovou válkou a později, protože
mnozí z nich zůstali, působili dál a velice
přispívali Sarajevu. Češi žili v celém městě,
oni Sarajevo prožívali jako své město a Sarajevo je ovšem také přijalo za své občany.“
Adresář je v mnoha ohledech knižní
a archivní lahůdkou. V něm je také jméno,
na kterém hodně záleží spisovateli Valerijanu Žujovi. „Jedna výjimečná postava,
Čech který by si zasloužil mít pomník
v centru Sarajeva, doktor Karel Bayer byl
vskutku zvláštní osobnost. Jedná se o lékaře, vědce, humanistu, který byl ředitelem
první nemocnice v Bosně a Hercegovině, tj.
v Sarajevu. Dvacet pět let ji řídil, pomáhal
lidem, tomu zasvětil úplně všechno. V období před první světovou válkou znamenal
pro město tolik, že mu tehdejší primátor
Esad efendi Kulović poslal zvláštní listinu
a ohlásil, že po něm pojmenuje ulici v Sarajevu. Přišla ale válka, karty se otočily jinak
Text a foto:
a z plánu sešlo. Doktor Bayer se narodil
v Hradci Králové, pracoval na psychiatrické
klinice Kosmonosy a nějakou dobu dokonce učil i na Lékařské fakultě University
Karlovy.“
Diplomová práce Aidy Mujačić a prezentace Lexikonu Sarajeva ukazují, že
historie se hemží příklady zapomenutých
Čechů. Naštěstí existují lidé, kteří na světlo vynášejí důležité skutečnosti související
s českým kulturním dědictvím. V tomto
případě to byli většinou cizinci – ještě jedna ilustrace toho, jak je označení cizinci
neadekvátní a povrchní.
Tereza Smékalová, studentka České zemědělské univerzity
Jak se v Praze slaví indický
svátek svEtel Diwali
Na oslavu indického svátku světel Diwali
nás pozval pan Sumit Malhotra, předseda
občanského sdružení Bharat Sangh, které
oslavy v Praze pořádalo. Tento svátek se
v Indii slaví odnepaměti a váže se k příběhu, kdy se bůh Brahmá vracel po 14 letech
z exilu. Protože potřeboval najít cestu do
chrámu, lidé mu pomáhali a rozsvěcovali
svíčky kolem cesty. K úctě k Brahmovi se
tato tradice uchovala až do současnosti.
Česká obdoba Diwali se od té indické
značně odlišuje. V Indii je oslava samozřejmě mnohem více pompézní než u nás
v Čechách, a to už jen délkou trvání oslav.
Slaví se tam celkem pět dní, z nichž nejdůležitější je den třetí. Diwali je považován za
největší svátek, připodobňovaný k českým Vánocům. Děti dostávají sladkosti,
všichni si obléknou své nejlepší oblečení,
navzájem si dávají dárky a po celém domě
rozsvěcují malé lampičky s vonnými oleji.
K oslavám svátku Diwali v Praze nás pan
Malhotra nalákal na představení několika druhů indických tanců, od českých
i indických tanečních spolků, a dále pak
na výborné jídlo a pití. A to jsme si přece
nemohli nechat ujít.
Vydali jsme se proto do Kulturního centra Novodvorská, abychom blíže poznali
indickou kulturu, pro nás tak dalekou.
U vchodu prodávali lístky a zároveň vítali
hosty tři Indové. Nečekaně to však byl
ubrus na stole, který mě v tu chvíli zaujal
nejvíce. Bylo na něm vyobrazení svastiky –
v Indii nacházející se zcela běžně, v Evropě
je však po zkušenosti s nacismem stále
nepřijatelné. Indická svastika má význam
náboženský, je to symbol boha Ganeshi,
tzn. symbol úspěchu a peněz. „Pro nás je
symbol svastiky velmi důležitý, děláme
jej vždy, když začínáme něco nového.
Začínáme s ní při každém modlení, ale
i když se stěhujeme do nového domu nebo
zakládáme nový obchod,“ vysvětluje mi
později pan Malhotra.
Odložíme si kabáty a plni očekávání se
přesouváme k nepřehlédnutelnému pultu
s indickým jídlem. Samozřejmě zde nechybí pálivá omáčka čatni, kterou si Indové
přidávají skoro k veškerému jídlu, prý kvůli
lepšímu trávení. Rozhlížíme se po kulturním centru; vše doslova hraje barvami, ať
už jídlo, výzdoba, nebo oblečení hostů. Je
zajímavé, že při slově Indie se nám vybaví
barvy. Indové prý nosí barevné oblečení kvůli tomu, aby oni sami byli veselí
a šťastní. Černé, šedivé nebo bílé barvy pro
ně představují barvy smutku. Do bílého
se hinduisté oblékají na pohřeb, zatímco
oranžová, růžová a červená nesmí chybět
na svatebních šatech žádné nevěsty.
Po vynikajícím jídle se přesouváme do sálu
a k našemu štěstí ještě nacházíme volná
místa k sezení. Zatímco se příchozí vítají
se svými známými, my s napětím čekáme
na program. Představení začíná duchovní
modlitbou zpívanou indickými studenty
z Anglie – skupinou AARTI. Hinduisté se
nemodlí pravidelně a na rozdíl od ostatních
náboženství při modlitbě vyjevují svá přání
a někdy má jejich modlitba blízko k meditaci.
Po modlitbě, kterou společně se studenty zazpíval téměř celý sál, následuje
proslov velvyslance Indie v České republice
a dnešního hostitele pana Sumita Malhotry.
Poté už nás čeká 11 tanečních vystoupení
představujících 5 druhů indických tanců.
Začíná se od těch nejklasičtějších až po ty
nejmodernější, jakými jsou například bollywoodské tance. Jsme překvapeni šikovností malých holčiček tancujících s chrastítky zvanými „ghungroo“ kolem kotníků,
společně s celým sálem se smějeme během
podívané ve znamení bollywoodských tanců a pečlivě sledujeme a odhadujeme, co by
mohl připodobňovat ten nebo onen pohyb
v klasickém indickém tanci.
Tato vystoupení jsou prokládána také
zpěvem a vyhlašováním tomboly. Po
skončení produkce se všichni přesouváme
před kulturní centrum a začíná ohňostroj –
vyvrcholení svátku světel jak v Čechách,
tak i v Indii. Všem jsou k dispozici krabice
s prskavkami a dělobuchy, takže se každý
může zapojit a rozsvítit si své vlastní světlo
na oslavu svátku Diwali. Jako požární dozor
se tam starší paní marně snaží vysvětlit
česky nemluvícím Indům, aby odstoupili
od ohňostrojů dál, že by se jim mohlo něco
stát. Ani všude pobíhající děti se nebojí
sršících ohňů a neopatrně se motají kolem
prskavek. Když světla ohňostrojů zhasnou,
skončí tím i indický svátek Diwali v Praze.
Bylo to krásné, pomyslíme si, se všemi se
rozloučíme a odcházíme plni zážitků domů.
24
Text:
Foto:
Rena Horvátová
Missexpat.cz
Vicemiss Expat obdržela Slamet Wahyuni
z Indonésie, korunku 2. Vicemiss Expat
pak získala Monika Sotheavy Spáčilová
původem z Kambodže.
A o čem sní nová Miss? O vlastní značce
obuvi a kabelek. „Ráda bych si jednou
otevřela vlastní butik, ale není to jediné,
po čem toužím,“ říká novopečená královna krásy, která chce především úspěšně
Krása
z dálky
zblízka
V polovině ledna se uskutečnilo v pražském
divadle Hybernia finálové klání druhého
ročníku Miss Expat 2012. Porota, ve které
zasedl například architekt Bořek Šípek či
moderátorka Lejla Abbasová, měla značně
těžké rozhodování. Letošní ročník měl
podtitul „Proměny ženy“. Devět finalistek
bojovalo o titul nejkrásnější cizinka žijící
v Česku v několika disciplínách – kromě
rozhovoru a promenády v plavkách to byla
i přehlídka v kostýmech inspirovaných
jejich rodnými zeměmi a tradicemi.
Příběh, jaký by určitě chtělo prožít mnoho mladých dívek toužících proslavit se
v modelingové branži, se začal psát v osm
večer. Téměř plný sál dychtivě očekával
exotické dívky z různých koutů světa.
Každá finalistka měla v hledišti silnou část
své fanouškovské základny. Divákům se
představily krásky například z Vietnamu,
Nigérie, Kambodži či neméně exotické
Kolumbie. Slavnostním večerem provedli
herečka Anna Polívková a komentátor MF DNES Martin Komárek. V první
disciplíně s názvem andělská čistota se
dívky představily tancem a v tradičním
kostýmu inspirovaným jejich rodnou
zemí. Srdce publika si tak dle největšího
potlesku získala dívka z Kambodže Monika Sotheavy Spáčilová, která předvedla
rytmický tanec, který Kambodžané tančí
při větších oslavách nebo jím vítají vzácné
hosty. Avšak když se nad hlavami diváků
rozprostřela vlajka Kolumbie, bylo všem
přítomným zřejmé, že dívka s havraními
vlasy a milým úsměvem má rovněž velké
šance na vítězství.
Finalistky během okamžiku na podiu
vystřídala ukázka z muzikálu Quasimodo, která diváky v hledišti plně zaujala
úžasnou podívanou na scénický tanec
a světelné efekty. To disciplína s názvem
„Malé nevinné lži“ naopak diváky rozproudila. Dívkám byla položena stejná,
leč lehce záludná otázka dotazující se,
v čem spočívá jejich malá lež? Nejvtipnější odpověď patřila soutěžící z Indonésie,
která odpověděla až velmi upřímně: „Lžu
například v okamžiku, když si ve společnosti uprdnu a tvrdím, že jsem to nebyla
já. Ženy přeci neprdí.“ Vietnamská dívka
s číslem tři se svěřila se svojí nejčastější lží
„večeře byla dobrá, mami“.
Čtyřiadvacetiletá Joy Omorogieva
z Nigérie byla jednou z nejnervóznějších finalistek, svou roztomile lámanou
češtinou moderátorům prozradila, že
se jí nervozitou klepou nohy a ze samotného rozhovoru má strach, přesto
jej zvládla, a jako většina expatek si
posteskla, že jí v Čechách chybí národní
kuchyně, teplejší počasí a moře. Záhy už
se divadlem nese píseň Jsem svá v podání
Leony Machálkové, která rovněž oslňuje
nejen svým zpěvem, ale také půvabem.
Při posledních tónech přicházejí na řadu
dívky v nádherných šatech, které rázem
připomínají princezny z nejvzdálenějších
pohádek. Dokonalá choreografie v podání Dany Gregorové dává vyniknout nejen
šatům, ale i samotným soutěžícím, které
si pozornost diváků i médií právem užívají. Fotografové se při posledním defilé
předhánějí, kdo z nich uloví lepší snímek,
Text:
vystudovat vysokou školu zaměřenou
na business. „Ráda bych se stala tváří
reklamních kampaní,“ prozrazuje dívka
s jemnými rysy, která by v budoucnu, dle
svých slov, chtěla pracovat jako novinářka
v televizi. S tím souhlasí i Dana Gregorová, zakladatelka soutěže a ředitelka
G-company, která projekt organizuje.
„Dívky mají na to, aby se staly tváří
mnoha kampaní, pracovaly v modelingu
a zapojily se do charitativních projektů.“
Jak sama říká, projekt Miss Expat Czech
Republic má pomoci přiblížit pohnuté
osudy mnoha cizinců, kteří žijí v Česku
a tuto zemi přijali za svůj druhý domov.
Prostřednictvím soutěže krásy chtějí
pomoci cizincům s lepší integrací do
společnosti, odbourat předsudky a zlepšit
vzájemné porozumění.
Redakce
Na zemEkouli nejsou cizinci
– každý je odnEkud
i naše redakce jich pár pořizuje.
Poslední odcházející expatku v mžiku
střídají odvážné tanečnice na stuhách –
při provádění akrobatických prvků se tají
dech nejednoho diváka. V polovině jejich
vystoupení vyjíždí všech devět finalistek
za tónů rytmické hudby ven z divadelního
propadliště, oděných jen do plavek a nebezpečně vysokých lodiček. Promenáda
v plavkách, organizátory provokativně
nazvaná „Ďábelská krása“, právě začíná,
a tak zejména mužská část ani na okamžik neváhá začít energicky fandit, hvízdat a nad hlavami mávat pestrobarevnými vlajkami zemí svých favoritek, dcer,
sester, spolužaček, přítelkyň… Fotografové přistupují ještě o kousek blíž k podiu
a cvakají jeden snímek za druhým. Dívky
za potlesku diváků odcházejí do zákulisí. Čtveřice mladíků sedící o řadu přede
mnou živě diskutuje o svých favoritkách.
„Vietnamka nemá chybu,“ říká mladík
s nagelovanými vlasy smějící se od ucha
k uchu a druhý, neméně nagelovaný, mu
souhlasně přikyvuje.
Ale to už se na jevišti objevuje Dana
Gregorová s loňskou Miss Expat 2011
Paulinou Nakashole z Namibie, aby společně vyhlásily vítězky finálového večera.
Dívky se mezitím řadí na podiu v krásných večerních toaletách a přebírají si od
pořadatelů květiny a dary. Každá napjatě
očekává výsledky hlasování, které možná
rozhodnou i o její budoucnosti.
Titul nejkrásnější cizinky žijící na území
České republiky si tentokrát odnesla Paula Alejandra Gonzalez z Kolumbie. Titul 1.
Aby se Německo vypořádalo s postupným
stárnutím své pracovní síly, bude muset
v příštích letech začít přijímat mnohem více
zahraničních pracovníků. Toto doporučení
dostala země od Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Podle ní
by měl Berlín otevřít dveře kvalifikovaným
zaměstnancům. A to jak z ostatních zemí
Evropské unie, tak mimo její hranice.
Německo je v současnosti v rámci OECD
jednou z neotevřenějších zemí, co se pravidel o přijímání vysoce kvalifikované pracovní síly ze zahraničí týče. Počet zahraničních
pracovníků v Austrálii, Dánsku, Kanadě
a Velké Británii je pět až desetkrát vyšší,
než je tomu nyní v Německu.
Do roku 2025 bude v Německu podle
OECD chybět asi 5,4 milionu kvalifikovaných zaměstnanců. Tedy těch, kteří mají
nějakou profesi nebo vystudovali nějaký
obor. Za relativně obtížnou OECD považuje
snahu přimět více Němců, aby se zapojilo
do pracovního procesu a nebo aby se zvýšila obecná úroveň dovedností.
*********
V roce 2011, kdy počet obyvatel na celém
světě přesáhl 7 miliard, žilo v EU 20,2
milionu státních příslušníků třetích zemí.
To představuje přibližně 4 % z celkového
počtu obyvatel EU (502,5 milionu) a 9,4%
z odhadovaného počtu migrantů na
celém světě (214 milionů). Pro srovnání
– v Kanadě žije zhruba 3,4 % z celkového
počtu migrantů ve světě (7,2 milionů,
což představuje 21,3 % obyvatel Kanady)
a v USA je to přibližně 20 % (42,8 milionu,
což představuje 13,5 % obyvatel USA).
*********
Britská vláda přemýšlí, že si v Bulharsku
a Rumunsku zaplatí reklamní kampaň,
která by odrazovala zájemce od přestěhování se do Velké Británie. Ostrovy by v ní
byly vykresleny jako místo, kde „je chladné
počasí, málo práce, nízké platy a ulice měst
zde rozhodně nejsou vydlážděny zlatem“.
Velká Británie se obává přílivu přistěhovalců z východní Evropy. Stávající omezení
členských zemí EU, podle kterých musejí
mít imigranti z Bulharska a Rumunska
mířící do některých zemí pracovní povolení, totiž přestanou s koncem letošního roku
platit. Pak se budou moci volně stěhovat
po Evropské unii, aniž by museli mít předem zajištěnou práci. V následujících pěti
letech by podle odhadů mohl jejich počet
v Británii stoupnout nejméně o 70 tisíc.
Británie ročně přijme okolo 200 tisíc imigrantů. Tisíce jich zde ale pracují ilegálně
a za práci dostávají zaplaceno v hotovosti.
*********
Guvernér Korejské národní banky Kim
Čung-su požádal nastupující vládu v Soulu,
aby uvolnila imigrační politiku. Jižní Korea
totiž patří k nejrychleji stárnoucím národům na světě, v důsledku čehož jí ubývají pracovní síly. Řešením má být snazší
zaměstnávání cizinců.
V 50milionové zemi žije pouze 60 tisíc
příslušníků menšin. Podle guvernéra by si
měla Korea vzít příklad z USA, které ročně
přijmou přes milion lidí.
Korea má přísnou imigrační politiku: pro
přistěhovalce platí nekompromisní pravidla. Cizinci s sebou většinou nesmí přivést
své rodiny nebo žádat o korejské občanství
a do pěti let od příjezdu musí odjet.
*********
Pětina všech vražd a polovina znásilnění v Moskvě je páchána občany cizích
zemí, oznámil prokurátor hlavního města
Ruska Sergej Kuděnějev na poradě svého
úřadu, kde se shrnovaly výsledky roku
2012. Celkem bylo za rok z Moskvy vypovězeno přes 10 000 nelegálních migrantů,
přitom bylo zahájeno pouze 26 soudních
řízení v souvislosti s organizací nelegální
migrace.
Prokurátor požaduje, aby byla zintenzívněna práce v oblasti boje se zločinností
mezi cizinci, jejímž výsledkem se má stát
reálné vypovězení nelegálních migrantů
z Ruska a trestní pronásledování organizátorů nelegální migrace.
*********
Přistěhovalec původem ze západoafrického Pobřeží slonoviny se polil na letišti
Fiumicino v Římě benzínem a pak se zapálil. Před tím se dozvěděl, že ho úřady chtějí
s definitivní platností vyhostit z Itálie. Muž
je ve vážném stavu v nemocnici, uvedla
agentura Reuters.
Imigrant se podle italské policie polil
hořlavinou z kanystru a zapálil se zapalovačem. Krátce před tím mu úředníci ukázali
příkaz k vyhoštění ze země.
K incidentu došlo v prostorách celnice
na terminálu 3 letiště Fiumicino, největším
v Itálii.
Zdravotníci muže převezli ve vážném
stavu do nemocnice.
26
Text:
Redakce
Co se delo,
Co se deje,
Co se bude dít
náležitosti, které ti vědci podávají.
Také musí dodat dokumenty v českém
jazyce, což samozřejmě stojí peníze, je
to určité zdržení.“
Nejčastěji do Česka míří mladí vědci
do třiceti tří let a předpokládá se, že
jejich počet bude nadále stoupat. Otázkou je, jestli budou mít nová vědecká
centra i v dalších letech dostatek peněz
na jejich platy.
*********
Ještě v roce 2009 poslali cizinci z Česka
domů přes 24 miliard korun. V roce
2010 tyto takzvané remitence poklesly
pod 23 miliard. A v roce 2011 zaslali
„gastarbeiteři“ domů z Čech a Moravy
už jen 19 miliard korun.
Podle zprávy Eurostatu takto přes hranice unijní sedmadvacítky v roce 2011 migranti poslali skoro 40 miliard eur, tedy
v přepočtu téměř bilion korun. „Mezi
členskými státy Evropské unie byl tok
remitence v roce 2011 nejvyšší z Francie
s 9,7 miliardy eur, z Itálie se 7,4 miliardy
eur, ze Španělska se 7,3 miliardy eur,
z Německa se třemi miliardami a z Nizozemska s 1,5 miliardy eur,“ vypočítává ve
své zprávě Eurostat.
Z Česka podle evropských statistiků
odešlo v předloňském roce „jenom“
740 milionů eur, tedy asi 18,6 miliardy
korun, což přibližně odpovídá posledním odhadům Českého statistického
úřadu.
Podobné částky jako z České republiky posílají pracující cizinci v zemích
EU třeba také z Rakouska, Belgie či
Portugalska. V unijním srovnání je ale
výjimečné, že většina peněz z Česka
končí v některém jiném státě Unie.
V drtivé většině unijních států totiž cizinci svými vydělanými eury podporují
rodiny z neunijních zemí.
*********
Česko se pro zahraniční vědce stává
atraktivní destinací. V posledních měsících míří do tuzemských ústavů stále
více badatelů z ciziny. Nejvíce je lákají
velká výzkumná centra, která stát buduje za evropské peníze. Někteří vědci,
hlavně ze zemí mimo Evropskou unii,
ale stále musejí překonávat byrokratické problémy na úřadech. Podle Hany
Huškové z Českého centra mobility,
které pomáhá cizincům s vyřizováním
dokladů, by se nařízení pro přijímání
výzkumníků mohla trochu zmírnit:
„Určitě by bylo fajn, kdyby se ještě více
zkrátily lhůty, zjednodušily veškeré
V každém desátém manželství uzavřeném v roce 2011 byl alespoň jeden
ze snoubenců cizinec, uvádí Český
statistický úřad (ČSÚ). Loni bylo uzavřeno 4356 smíšených sňatků. Z toho
2384 připadlo na svazek ženy z ČR
a cizince, 1722 na sňatek občana ČR
s cizinkou a 250 sňatků bylo spojením
dvou cizinců.
V kurzu českých a moravských ženichů jsou nevěsty z Ukrajiny, Slovenky,
Rusky či Vietnamky. Češky a Moravanky zase ochotně říkají ano Němcům,
Slovákům, Britům či Ukrajincům. Bereme si ale i partnery z Afriky či z malých
východoasijských států.
Cizinci a cizinky se v Česku nejen berou, ale i rozvádějí, zde je poměr sňatků a rozvodů obdobný jako u domácích
partnerů. Ročně se rozvádí kolem
jednoho až dvou tisíc smíšených párů.
Někteří Češi a Češky jsou ochotní za
úplatu uzavřít fingovaný sňatek s cizincem či cizinkou. Taxa se podle expertů
pohybuje kolem 50 tisíc korun. Ročně
se v Česku řeší několik desítek případů
podezření na tuto formu legalizace
pobytu cizinců.
18
KAŽDÝ MESÍC
– NOVÝ ROK
informaČní materiály Pro cizince
informaČní materiály Pro cizince
ze
třetích zemí
na PodPoru
legální
informaČní
materiály
Pro cizince
ze třetích zemí na PodPoru legální
migrace
a integrace
v Čr legální
ze třetích
zemí na PodPoru
migrace a integrace v Čr
migrace
a integrace v Čr
Příští zastávka Česká rePublika - předodjezdové informace
Příští zastávka
Česká rePublika
- předodjezdové informace
vítejte
v České rePublice
- adaptačně-integrační
kurzy
Příští
zastávka
Česká
rePublika
předodjezdové
informace
vítejte
v České
rePublice
- adaptačně-integrační
kurzy
jak na to?
- vyřizování
pobytových
záležitostí na území
Čr
vítejte
v
České
rePublice
adaptačně-integrační
kurzy
jak na to? - vyřizování pobytových záležitostí na území Čr
jak na to? - vyřizování pobytových záležitostí na území Čr
Download

Slovo - bulletin pro cizince a o cizincích