Richard Dawkins - Sobecký gen
Vypracoval: Ladislav Klimeš (37084533)
Publikace Sobecký gen1 zoologa a popularizátora evoluční biologie Richarda Dawkinse se
stala přelomovou prací v biologii a sociobiologii. V této knize Dawkins vysvětluje pojetí přírodního
výběru, které je vztaženo k genům, jako základním jednotkám selekce. Kromě teorie sobeckého
genu se v knize objevuje teorie kulturního memu. Rovněž jsou v knize rozebírány další fenomény
jako například teorie her.
Dawkins na několika místech ve své knize upozorňuje, že jím uváděné argumenty a
konstatování by v žádném případě neměly být interpretovány jako snaha o prosazování určité
morálky, která by byla odvozena z říše přírody. Autorova vyjádření by měla být vždy chápána jako
konstatování a pokusy o přiblížení problematiky čtenářstvu.
V této publikaci zjistíme, že za projevy sobeckosti i altruismu můžeme hledat prvotní
zákon – „zákon sobeckosti genu“.
Kde se vzali lidé?
V první kapitole objasňuje autor postavení své publikace ve vztahu k dřívějším pracím
jiných autorů. Dawkins je neodarwinistou a staví tedy své práce na základních myšlenkách
Darwinovy evoluční teorie. Je proti myšlence skupinového výběru a tvrzení, že by se živočišné
druhy vyvinuly tak, aby se jedinci chovali (altruisticky) „pro dobro druhu“, jak v knize Společenská
smlouva tvrdil Robert Ardrey. V rámci požadavků na jednoduchost a konzistenci výrokové logiky,
jež musí být vlastní všem platným teoriím, poukazuje Dawkins na problém chápání „zachování
druhu“ jako „funkce“ reprodukce či na problém „definice kruhem“ v Lorentzově knize Takzvané
zlo.
Dawkinsova definice altruistického činu se zakládá výlučně na výsledku sledovaného a
očividného činu, u kterého sledujeme zvýšení či snížení vyhlídek na přežití poskytovatele a
příjemce altruismu. Je vhodné zaobírat se i na první pohled „zanedbatelným“ prospěchem, protože
moderní verze evoluční teorie ukazují, že díky dlouhému času mohou hrát i malé výhody
rozhodující roli. Jelikož evoluční teorie hovoří o „přežití toho zdatnějšího“ je důležité správně určit
základní jednotku, na jejíž úrovni probíhá výběr. Pro Dawkinse touto jednotkou není ani jedinec,
ani druh (druhismus) a ani žádná jiná taxonomická jednotka. „Lvi a antilopy patří do řádu savců
(…). Měli bychom snad proto očekávat, že lvi upustí od zabíjení antilop pro 'blaho savců'?“2 To
zcela jistě neočekáváme, a proto by správná jednotka výběru měla být co nejmenší (autor zde
vychází z práce Adaptace a přírodní výběr biologa Weismanna). Dawkins říká, že k výběru dochází
na úrovni genů.
Replikátory
Abychom pochopili, co to geny jsou a jak mohly vzniknout, obrací se autor k popisu tváře
pradávné Země. Seznamuje nás s tím, že všechny struktury se snaží zaujímat tu energeticky
nejvýhodnější, tedy nejstabilnější konfiguraci. A tedy stejně jako voda ve vesmíru se seskupuje do
koule, vodík ve hvězdách se proměňuje na hélium, podléhaly proměnám ve směru ke stabilitě i
neústrojné látky v zemském praoceánu. Započal proces chemické evoluce, ve které je ono „přežití
zdatnějšího“ redukováno na „přežití stabilnějšího“. Dawkins hovoří o prapolévce, která se šířila
médiem starého oceánu a ve které vznikly replikátory – makromolekuly schopné vytvářet své
vlastní kopie. V tomto momentu se chemická evoluce dostává na další úroveň, protože umožňuje
kumulaci stejných replikátorů. Z povahy věci u přepisu replikátorů zcela jistě docházelo k chybám,
které akcelerovaly vývojové tendence (kombinace dlouhověkosti, četnosti replikace a přesnosti
přepisu). S postupem času vzniklé variety replikátorů vyčerpaly dostupné stavební materiály a
1 DAWKINS, R. Sobecký gen. Překlad KOPSKÝ, V. První vydání. Praha: Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0730-8.
2 Tamtéž, strana 21.
začaly mezi sebou soupeřit... dostáváme se tak znovu k „přežití zdatnějšího“. Vývoj udělal další
pokrok, a to přestože, „nic se ve skutečnosti vyvíjet nechce; K evoluci však chtě nechte dochází i
přes všechny snahy replikátorů jí zabránit.“3 Dawkinsova geniální myšlenka spočívá v tom, že tyto
replikátory byly vývojovými předchůdci dnešních genů – DNA – a aby byly schopni v nově
započatém boji o místo na světě, byly nuceni utvářet si své nástroje přežití. Zpočátku šlo o
bílkovinné zdi, schránky. Dnes jsme však my, naše těla, pokročilou formou těchto schránek,
nástrojů přežití.
Nesmrtelné šroubovice
První důležitá vlastnost DNA již byla uvedena – schopnost replikace. DNA má však i další
důležitou vlastnost, díky které geny vytvářejí své nástroje přežití. Je jí schopnost kontroly syntézy
proteinů, které zastávají stavební funkci v organismu a funkci katalyzátoru chemických reakcí.
Sekvence DNA pak jako počítačový program sestávající se ze znaků o čtyřech písmen řídí
sestavování organismu. Genetická informace dnešních organismů se sestává z velkého množství
genů, geny tedy „pochopily“, že jejich vzájemná kooperace a společná koexistence je prospěšná. Co
ovšem gen vlastně je? Dawkins říká, že „jeden gen můžeme brát jako jednotku, která přežívá v
mnoha úspěšných jednotlivých tělech.“4 Přičemž jakousi kvantitativní délku této jednotky není
možné přesně stanovit; jde vskutku o určitou funkční posloupnost, která je zcela jistě (mnohem)
menší než chromozon, která má šanci se v přenosu mezi generacemi (nyní se budeme zaobírat
pohlavním rozmnožováním, protože při nepohlavním rozmnožování vznikají jak identické
chromozomy tak identičtí jedinci) vyhnout změně crossing-overem. Během crossing-overu dochází
k namixování genů v haploidní gametě, z původní informace diploidních buněk rodiče. Při vzniku
zygoty se dvojí poloviční informace od rodičů poskládají dohromady, vznikne unikátní kombinace
DNA, a v rámci nakombinovaných genů můžeme hovořit o „soupeřících“ alelách genů. Z genotypu
se ve fenotypu u jedince projeví pouze dominantní alely; geny zde přímo soupeří o své bytí a nebytí
– zachování. Tato skutečnost nás vede k tomu, že „na úrovni genů musí být altruismus špatný a
sobeckost dobrá“5 To znamená, že pro každý gen je účelem zreplikovat se do další generace.
Samotnou existenci pohlavního rozmnožování můžeme objasnit sobeckostí genu odpovědného „za
pohlavní rozmnožování“, pro který je sobecky prospěšné převážit nad genem pro „nepohlavní
rozmnožování“; Stejně tak tomu bude i s jinými geny – např. gen pro „náchylnost k chybovosti
přepisu“, jež je pro samotný gen „nežádoucí“, má zároveň prospěch ze své replikace – plní svůj účel
– přežívá.
Jak vidíme geny mohou být na rozdíl od skupin jedinců či samotných jedinců v určitém
smyslu nesmrtelné. Geny, které se přenesou do organismu, který se stihne před svojí smrtí
rozmnožit, přežívají stále dále. Tento proces vede k vývojové tendenci prodlužování doby trvání
života. Geny odpovědné za smrt organismu v před-reprodukčním věku se nadále nereplikují.
Očividně tak můžeme dojít k závěru, že jednotkou výběru jsou skutečně geny.
Nástroje genů
Jak již bylo nastíněno, s vyčerpáním energetických zásob „prapolévky“ přišel zlom,
spolupráce genů. Podle Dawkinse existují dnešní rostliny a živočichové jako nástroje
spolupracujících kolonií genů. Živočichové, kteří si zvolili pastvu nebo lov se potřebovali rychle
orientovat v prostoru a rychle se pohybovat – aby nebyli sežráni a naopak sami mohli jíst. Za tímto
účelem se vyvinula nervová soustava (různé složitosti), díky níž může organismus rychle reagovat
na podměty a soupeřit tak lépe o omezené zdroje. Protože samotné geny nejsou schopny v
dostatečně krátkém čase určovat chování jedince, je jisté, že jejich úkolem bylo vytvořit
odpovídající naprogramování nervové soustavy (a např. mozku), jež by po definici obecnin byla
schopna vést jedince k prospěšnému chování v souladu se zájmy genů. „Geny jsou mistrní
programátoři a programují o život. Jsou posuzovány podle toho, jak si jejich programy dovedou
3 Tamtéž, strana 26.
4 Tamtéž, strana 32.
5 Tamtéž, strana 42.
poradit se všemi nástrahami, jimž život jejich organismy vystavuje, a posuzuje je bezohledný soudce
u soudu o přežití.“6 Mozek původně sloužící ke koordinaci pohybů později získal i další schopnosti,
jako např. u člověka vědomí a schopnost simulace (do simulovaných situací promítáme vlastní já).
Dawkins v této kapitole popisuje výsledek experimentu s „hygienickými“ a „citlivými“
včelami v souvislosti s onemocněním „mor plodu“; přičemž byla zpozorována korelace mezi
chováním včel a dědičností. V podobném duchu se Dawkins dále zabývá otázkou specifického
druhu chování – komunikací. Na různých příkladech ukazuje, že dřívější rozšířený předpoklad, že
komunikace se vyvinula „pro dobro skupiny“ může být chybný. Totiž, že jisté sobecké či
„podvodné“ používání signálů zvířaty se mohlo objevit zároveň se vznikem komunikačního
systému.
Agrese a stabilní strategie sobeckých strojů
Každé chování jedince je reakcí na prostředí. Můžeme říci, že jistým způsobem jsou pro
jednoho konkrétního jedince ostatní jedinci součástí prostředí. Jedinci se ovšem mohou rozhodovat,
jak se k dalším jedincům (ať už svého druhu či druhu jiného) budou chovat (snědí ho, utečou před
ním, budou spolu bojovat či se družit). Dawkins nás v této kapitole tedy seznamuje s teorií evolučně
stabilní strategie, jež vychází z teorie her a byla formulována Smithem. V rámci jednoho druhu se
vždy ustálí jedna strategie, kterou se jedinci řídí (v čase se může proměňovat). Autor nám předkládá
několik zjednodušujících modelů hrdliček, jestřábů, odvetníků, tyranů a jejich interakce v boji. Ve
zidealizované populaci je stabilní strategií odvetník, který není náchylný k narušení jinou strategií.
Ovšem vnitrodruhové souboje, ani ty ritualizované, nejsou zcela symetrické. Ukázkou asymetrie
může být velikost jedince či jeho role „domácího“. V tomto kontextu se může vyvinout evolučně
stabilní strategie říkající, že „ten větší vyhrává a menší prchá“ či „domácí vyhrává a narušitel
prchá“. Pokud mají jedinci paměť, vytvoří se jakási hierarchie mezi jednotlivci.
Evolučně stabilní strategie se vytvoří i v konfliktech mezidruhových. Lev a antilopa
soupeří o jeden zdroj – maso antilopy. Ve střetu jedinců z těchto druhů je pro antilopy stabilní
strategií útěk (antilopa snažící se bojovat bude sežrána); v průběhu času se antilopy staly mistry v
úprku, zatímco lvi zcela evidentně mistry v lovu antilop. V neměnných podmínkách se díky
takovéto strategii ustálí optimální poměr populace lvů a antilop.
Sobci sobě
V další kapitole nám Dawkins ukazuje, že gen v těle jedince je schopný pomáhat svým
„replikám“ v jiných tělech. To se projevuje altruistickým chováním jedince, které je však
důsledkem sobeckého chování genu. S teorií, která se zabývá altruismem z pohledu genetiky přišel
etolog Hamilton. Tato teorie odvozuje index příbuznosti, který je dán pravděpodobností výskytu
shodných genů (v populaci výjimečných genů) dvou příbuzných jedinců. Přiřadíme-li jedinci
samotnému index 1, pak indexem potomků a sourozenců jedince bude 1/2. Poměrná
pravděpodobnost výskytu společných genů pak lze modelově vypočítat i pro ostatní příbuzné.
Jedinec pro záchranu sebe sama (index = 1) udělá vše. Pro záchranu jiných jedinců zvažuje užitek z
jejich záchrany a své riziko. Index příbuznosti bratrance a sestřenice je 1/8. Ve zidealizovaném
případě se tedy jedinec obětuje pro 8 bratranců a sestřenic. Takto popsaný sobecký altruismus však
postrádá vysvětlení některých zjevných skutečností. Přestože je index příbuznosti mezi rodičem a
potomkem shodný, proč se starají více rodiče o potomka a není jejich péče obousměrně shodná?
Nebo proč je altruismus rodiče k dítěti větší než altruismus mezi sourozenci? Odpověď spočívá v
asymetrii vztahu a indexu jistoty. Rodiče si jsou jistější (matka jednoznačně) tím, že index
příbuznosti potomka je 1/2. Kdežto sourozenci si tím jisti být nemohou (u nevlastních sourozenců je
index příbuznosti 1/4). Asymetrie vztahu rodiče – potomek spočívá v tom, že potomek má celý
život před sebou a jeho „opatrování“ přinese v budoucnosti genům vyšší prospěch zplozením další
generace.
Je otázkou, jak jsou živočichové schopni své příbuzné rozeznat. Nejspíše se tak děje díky
tendenci ustavování se věcí do stabilních stavů (předchozí kapitola a ESS), přičemž se v populaci
6 Tamtéž, strana 64.
rozšíří gen, který správně interpretuje vyvažování „hodnoty a ceny přežití genu“ v rámci druhu i v
mezidruhovém boji se „záškodníky“ (např. zpěvní ptáci a kukačky).
Plánované rodičovství
V této kapitole Dawkins odděluje akt péče o potomstvo od aktu zplození potomstva a to
zcela zjevně z toho důvodu, že pro tyto dva akty se rodiče rozhodují po zvažování rozdílných
otázek. Evolučně se pro každý druh ustálil určitý poměr plození a pečování. Jakými mechanismy se
tak stalo? Proč se populace živočichů nerozmnožují stále více a více (jako se to děje s populací
lidského druhu)? S jednou teorií přichází v duchu skupinového výběru „pro dobro druhu“ WynneEdwards. Jeho teorie říká, že zvířata regulují počet svých mláďat, aby nedošlo k vyčerpání zdrojů
(potravy) populace. K rozhodnutí omezit počet potomků se omezují z altruismu pro dobro druhu,
kdy při zjištění, že je populace již moc „hustá“ omezí počet mláďat (počet snesených vajec) či u
některých jedinců vůbec nedojde k rozmnožovacímu aktu (nezbude teritorium pro samce či se
nedostanou v hierarchii skupiny dostatečně vysoko a dle „pravidel hry“ o ně samice nemají zájem).
U druhů, kde k žádné hierarchizaci nedochází či teritorialita nehraje takový význam dochází k
odhadu „hustoty“ populace během shlukování se jedinců. Popisované odhady jistého optimálního
množství potomků jsou pozorovatelné a i jejich objasnění nevědomým sčítáním může být pravdivé.
Ale opravdu se zde jednotlivci chovají v zájmu skupiny nebo je v tom něco jiného?
Vše uvedené je možné vysvětlit i podle teorie sobeckého genu, jak nám Dawkins přibližuje
na teorii Hamiltona. Jedinci „neregulují počet mláďat kvůli tomu, aby zabránili vyčerpání zdrojů
skupiny. Regulují ho, aby počet jejich potomků, kteří přežijí, byl co největší.“7 Rodiče totiž obětují s
větším počtem mláďat více své energie a limitované zdroje (potravy) musejí rozdělit mezi více
mláďat. Je tedy evidentní, že v rodině s více mláďaty za konstantních potravinových zdrojů bude
vyšší úmrtnost mláďat, než u rodiny s nižším počtem potomků. Zvířata tak (nejspíše nevědomě,
avšak některá možná i vědomě) omezují počet svých mláďat ve vztahu k odhadovanému stavu
populace. A činí tak v souladu s maximalizací zisku sobeckého genu. Zajímavé je, že soudobá
lidská společnost inklinuje k astronomicky vzrůstající populaci. To je umožněno explicitní
nezávislostí lidské reprodukce na potravinových zdrojích rodiny – o děti z rodin, o které se rodiče
nemohou postarat se postará sociální stát – nejvíce altruistická soustava, jaká kdy byla, slovy
autora, živočišnou říší vyvinuta. Jako všechny altruistické strategie, je i sociální stát náchylný na
zneužívání sobeckými jedinci.
Souboj generací
V této kapitole si Dawkins pokládá otázku, zda by matka měla některé ze svých mláďat
zvýhodňovat či svoji pozornost a zdroje rovnoměrně rozdělit mezi všechna mláďata. V ideálním
případě by matka měla své zdroje rozdělovat mezi mláďata rovnoměrně – pomáhá tak přeci svým
vlastním genům. Jak ale víme, skutečný svět není zdaleka ideální. Zcela jistě se může objevit
situace, kdy se matce narodí či vylíhne „zakrslý“ jedinec, jehož vyhlídky na budoucnost nejsou
nijak růžové. Zdá se, že jak rodiče tak potomci na nevědomé úrovni kalkulují ve prospěch svých
genů. Matka si je schopna spočítat, že případné další „rodičovské investice“ do zakrslého potomka,
u něhož existuje reálná šance, že se nedožije reprodukčního věku a nezajistí tak přežití sobeckých
genů, jsou investicí problematickou. Může dojít k závěru, že další čtyři sourozenci našeho zakrslého
jedince (a jejich hypotetické geny) splní svůj účel mnohem lépe. Kdyby matka nadále krmila jen
ony čtyři velká mláďata, každé by dostávalo 1/4 dostupné potravy a zvýší se u každého jednotlivě
šance, že se dožijí reprodukčního věku. Kdyby krmila všech pět mláďat, bude každé dostávat 1/5
dostupné potravy, zakrslé mládě by pravděpodobně stejně nepřežilo a snížila by se šance na přežití
zbývajících čtyř mláďat. Z pohledu sobeckého genu je tedy „zavrhnutí“ zakrslého jedince v souladu
s optimální a stabilní strategií.
Úlohu péče rodičů o mládě ve skupině (rodině) může zastávat i starší sourozenec, který má
k sourozenci v kontextu genů shodný index příbuznosti jako rodiče. Altruistická investice
(sourozence) je logická v okamžiku, kdy je pečovatelské chování vůči sourozencům výhodné pro
7 Tamtéž, strana 112.
sobecké geny. To je vidět kupříkladu u savců a kojení. Matka umožňuje mláděti sát mléko dokud je
malé a nedokáže si samo obstarat jiný zdroj potravy. V okamžiku, kdy je mládě dost staré a schopné
se uživit jinak, přestává matka kojit. Děje se tak zpravidla s nesouhlasem mláděte. Matka zde vidí
příležitost efektivnějšího přerozdělení zdrojů pro další mládě v budoucnosti. Původnímu mláděti by
stejně brzy potrava pouze v podobě mateřského mléka přestala stačit – pouze u něj subjektivní
rozvažování kladlo větší důraz na své geny (index 1) než na geny jiného hypotetického sourozence
(index 1/2); šipka času je u obou generací orientována stejným směrem.
Obdobně tomu je i u fenoménu menopauzy. U lidských samic se evolučně vyvinulo
ukončení schopnosti rozmnožování, které starším ženám umožňuje soustředit svůj altruismus na
vnoučata, která mají vyšší šanci na přežití, než by měly děti ženy zplozené ve starším věku. I zde je
šipka času souhlasně orientována.
Souboj pohlaví
Dawkins se v této kapitole zamýšlí nad tím, jak se vytvořila rozlišená pohlaví, začíná
snahou o definici pohlaví, která by nebyla určena naší konvencí jako specifické skupiny živočichů
– savců. Autor nalézá jednu obecninu, která je společná drtivé většině pohlavně se rozmnožujícím
organismům – rozdílná velikost gamet samce a samice. Jedinec, který vytváří relativně málo
pohlavních buněk větší velikosti bude samicí a jedinec vytvářející větší množství malých
pohlavních buněk bude samcem. Tento základní rozdíl byl dán evoluční tendencí vykořisťování
druhého partnera, kdy samotná evoluce stále více rozevírala pomyslné nůžky mezi velikostí a
počtem gamet u samců a samic. Samci u mnoha živočišných druhů dosáhli vysokého stupně
vykořisťování samic, kdy jejich počáteční vklad v aktu zplození potomka představuje pouze
krátkou ztrátu času a relativně jednoduchou produkci levných spermií. Samice zatím musí
nashromáždit pro reprodukci značně větší energii za účelem tvorby velkých gamet a následně
výživy plodu/vajec; rovněž neméně významně více času při nošení plodu/sezení na vejcích a při
výchově.
Rozdílné dispozice gamet samců a samic daly vzniku rozdílných rozmnožovacích strategií
u obou pohlaví. Malé a pohyblivé spermie umožňují samcům hypoteticky téměř neomezenou
kopulaci s co největším množstvím samic. Na druhé straně velká, nepohyblivá a na výrobu náročná
gameta „připoutává“ samici k jejímu mláděti; její vyšší výdaje ji nutí se o mládě starat nadále i v
okamžiku, kdy samici partner – samec – opustí. Ve vztahu k tomuto zjevnému vykořisťování
vyvinuly samice dvě hlavní strategie, které uplatňují při výběru partnerů, jež by měli samici
umožnit co nejefektivnější šíření vlastních genů. Jedná se o strategii „rodinného krbu“ a „ideálu“.
Strategie rodinného krbu spočívá v tom, že samice před samotným pářením se samcem testuje jeho
věrnost – prodlužuje rituál námluv, nutí samce plnit formalizované úkoly (krmení, stavbu hnízda).
Samec tedy pro získání partnerky a možnost kopulace musí investovat určitý čas a energii. Samice
si tím do budoucna s určitou pravděpodobností může zajistit setrvání partnera v rodině a společné
péči o potomstvo, protože u jiné partnerky by (v ideálním případě) musel své snažení znovu
opakovat. Strategie ideálu naopak spočívá v tom, že samice je ochotná se pářit pouze se samcem,
který je nositelem nějakého (atraktivního) znaku, který samici říká, že onen samec je nositelem těch
nejlepších genů. Kombinace genů samice a samce s nejlepšími geny pak zvýší šance jejího
potomstva na přežití a rozmnožení.
V tomto kontextu je zajímavé zamyslet se nad důvody evolučních tendencí, které jsou
odpovědny za velké a nepraktické ozdoby některých samců – parohy, dlouhý ocas. Teorie Zahaviho
tvrdí, že se jedná o handicap, který samicím vysílá signál znějící „i přes svůj handicap dokáži přežít,
jsem tedy zdatný samec.“ Je to zcela jistě rozporuplná teorie, ale pokud by se méně výrazní samci
nemohli pářit se samicemi, i kdyby díky své nenápadnosti žili déle a naopak by se se samicemi
mohli pářit samci nápadní, i když dříve sežraní predátorem, opravdu by se posilovala tendence „k
avantgardnosti“.
Podrbej mě na zádech, já se svezu na tvých
V desáté kapitole se Dawkins věnuje významu shlukování zvířat do smeček, hejn, stád či
společenství. Antilopa spatříce predátora začne vysoko skákat, signalizuje tak predátorovi, že je
silná a zdravá – nesnadná kořist – sobecky tak nabádá predátora, aby si vybral ze stáda někoho
méně zdatného – snadnější kořist. Zpěvný pták při spatření predátora spustí varovný signál, po
kterém se jednolitě celé hejno schová – původní jedinec tak v konečném důsledku odpoutává od
sebe pozornost – nebude jediným prchajícím. Společně lovící hyeny zcela jistě budou schopny
ulovit větší kořist, než každá samostatně. Sdružování se živočichů má tedy své prospěšné a sobecké
důvody.
Jak je tomu u společenského hmyzu nebo u mezidruhové spolupráce? Je pro sebeobětující
se včelu z pohledu sobeckého genu výhodné obětovat se pro zbytek včelstva? Zcela nepochybně
ano, a to z toho důvodu, že dělnice společenského hmyzu se vskutku nerozmnožují. Její setrvání v
bytí by stejně nevedlo k přežití genů, o jejichž přežití jde především. U společenského hmyzu se
vytvořila alternativní evolučně stabilní strategie k poměrovému řešení množení se a pečování o
mláďata každým rodičovským párem. Společenský hmyz se rozdělil do dvou základních kast – za
prvé ti, co se rozmnožují a za druhé ti, co pečují o potomstvo. Jak je možné, že kasta pečovatelů na
tuto úlohu přistoupila a zřekla se vlastního potomstva? Je tomu tak proto, že například dělnice
mravenců jsou mezi sebou příbuzné s indexem příbuznosti 3/4. Což je více než u klasických
sourozenců vzešlých z klasického pohlavního rozmnožování (1/2). Tento stav je způsobem tím, že
mravenčí samci jsou haploidní a mají tedy všechny své spermie shodné. Z hlediska indexu
příbuznosti si jsou sestry dělnice bližší, než běžní sourozenci a jsou si navzájem bližší než se
samotnou matkou královnou. Je tedy možné, že ve skutečnosti společenství neřídí královna, ale
právě dělnice, které královnou manipulují a ustavují ji do role továrny na další blízké sestry.
Specializace jednotlivých kast – ploditelů, pečovatelů, vojáků – je ve svém prospěchu sobeckých
genů ve shodě s efektivním fungováním celého soukolí společenství.
Prospěch mají jedinci i z mezidruhové spolupráce, jak je vidět u mšic žijících v mraveništi,
které získávají ochranu a snadný život výměnou za zprostředkovávání sladké tekutiny z rostlin,
kterou mravenci rádi konzumují.
V této kapitole se Dawkins dotýká rovněž recipročního altruismu, který může existovat
pouze ve skupině, kde je každý schopný rozeznávat a pamatovat si druhé. U lidí, kteří tuto
schopnost samozřejmě mají, mohlo vyvinutí velkého mozku s dispozicemi pro matematiku souviset
právě s nutností rozvažování o okolnostech recipročního altruismu a možného podvodu. Lidské
peníze jsou pouze „formálním symbolem opožděně recipročního altruismu.“8
Memy: nové replikátory
V této kapitole, která byla v původním vydání knihy z roku 1976 poslední, si Dawkins
pohrává s myšlenkou transmise jednotek kultury mezi generacemi. Výsledky několika výzkumů
zpěvu drobných zpěvných ptáků jasně ukazují, že jednotlivé „písně“ nejsou determinovány
geneticky, ale jejich přežívání je dáno napodobováním ostatních (starších). Během tohoto
napodobování může docházet k chybám a vznikne tak písnička nová. Dawkins se domnívá, že
kultura, která má u lidí dnes zásadní význam ne nepodobný významu genomu, se může přenášet
stejně jako geny. Ustavuje tedy pro replikátor ucelené významové jednotky kultury pojem „mem“.
Autor si všímá jisté paralely mezi přírodním výběrem a evolucí v lidské kulturě. Stejně jako v
přírodě, lze například u výzdoby dopravních prostředků, stylů budov, ve výtvarném umění či hudbě
obecně nalézat převažující tendence charakteristické pro určité období. Proměna kultury je mnohem
rychlejší než přírodní výběr – můžeme ji přímo pozorovat. Anglicky hovořící člověk pocházející z
dvacáté generace nazpět by měl obtíže vést rozpravu s Angličanem generace dnešní.
Memy mají stejně jako geny rozličné vlastnosti – rychlost šíření v populaci, trvanlivost,
seskupování do vzájemně prospěšných kolonií (např. spojení trvanlivého memu Boha a memu
celibátu u kněžích). Lidé již dokázali, že vývoj obcházející přírodní evoluci, v podobě vývoje
kulturního, jehož výsledky jsou předávány napodobováním, je rychlejší. V budoucnu se podle
8 Tamtéž, strana 171.
Dawkinse může lidský druh zbavit pout sobeckých genů. Zde se však objevuje otázka, zda druh
zbavený vlivu sobeckých genů, nově oddaný kulturně podmíněné spolupráci a altruismu se neocitne
v nebezpečí sobeckého prostředí. Druhu, jehož strategie přežití není evolučně stabilní, hrozí
vyhynutí.
V dalších dvou kapitolách přepracovaného vydání se Dawkins zabývá podrobněji teorií her
a rozšířeným fenotypem. Konkrétně se tedy zaobírá myšlenkovým modelem „Vězňova dilematu“.
Autor na tomto modelu ukazuje, že v rámci jediné hry je vždy logickým tahem „zrada“. V sérii
navazujících rozhodnutí vězňova dilematu se ale jako efektivní mohou objevit jiné strategie. V
duchu názvu kapitoly „Milí hoši skončí první“ nám Dawkins ukazuje, jakým způsobem se mohou v
populaci uplatnit a rozšířit „milé“ strategie na úkor „podlých“ strategií. Používá k tomu jak příklady
turnajů počítačových modelů tak příklady dokumentovaného chování vojáků z první světové války
či výzkum chování upírů, kdy se z jasně ekonomického důvodu dělí úspěšní upíři o potravu s
neúspěšnými.
V závěrečné kapitole se autor zabývá souhrnem myšlenek, které rozpracovává ve své knize
Rozšířený fenotyp. Ústřední myšlenkou zde je tvrzení, že „naše vlastní geny nespolupracují proto,
že 'jsou' naše, ale proto že mají společnou cestu do budoucna.“ 9 Na tomto pravidle vysvětluje
možnost změny úlohy parazita a hostitele, pokud se sjednotí způsob replikace genů obou původních
organismů. Tímto způsobem mohla vzniknout i eukaryotická buňka – začleněním samostatných
mitochondrií do větší buňky. Z výše zmíněného důvodu nutí někteří paraziti změnit chování svého
hostitele ve svůj prospěch, a to proto, že parazitům záleží na délce života hostitele a na jeho
zásobách, které mohou loupit, ale nezáleží jim na rozmnožení se hostitele (replikaci jeho genů,
pokud s tím není spojena cesta replikace genů parazita).
Tento způsob ovlivňování chování hostitele parazitem je příkladem rozšířeného fenotypu
(stejně jako vodní hráze bobrů či schránky chrostíků), kdy vlastnosti genů dosahují svým vlivem
mimo tělo nositele genů. Na konci knihy se autor vyslovuje ve smyslu, že principy sobeckého genu
(replikátoru – prvotního hybatele) a principy rozšířeného fenotypu jsou univerzální a platné pro
jakýkoli život ve vesmíru, a to i v případě, že by si život a replikátory na jiném místě nevytvořili
své nástroje přežití.
Resumé
Sobecký gen Richarda Dawkinse je zajímavým pohledem do světa biologie, moderního
pojetí evoluční teorie a genetiky. Přináší současný možný způsob výkladu a interpretace
vývojových tendencí druhů s důrazem na vlastnosti transmise a operací s informacemi, jež jsou
replikátory schopni. Při čtení této knihy je tedy nutné nezapomínat na vliv sociomorfního
modelování.
9 Tamtéž, strana 220.
Download

Richard Dawkins