MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ
FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
KATEDRA ENVIRONMENTÁLNÍCH STUDIÍ
Podnikání v odstínech zelené?
Porovnání environmentálního potenciálu konceptů společenské odpovědnosti korporací
a sociálního podniku, s důrazem na malé a střední podniky.
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Eliška Bartošová
V Brně, 9. 12. 2010
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto práci vytvořila samostatně a všechny zdroje, které jsem při
jejím vypracování používala, jsem uvedla v seznamu literatury.
Rozsah textu této diplomové práce včetně poznámek pod čarou a bez příloh je 24897 slov.
Vedoucí práce: RNDr. Naďa Johanisová, Ph.D.
ii
Shrnutí
Diplomová práce se zabývá rolí malých a středních podniků při řešení a předcházení
environmentálním problémům prostřednictvím konceptu společenské odpovědnosti
podniků (CSR) a konceptu sociálního podniku. Jsou v ní definovány principy
společenské odpovědnosti malých a středních podniků a shrnuty vlastnosti, které jsou
přisuzovány
sociálním
podnikům.
Koncept
CSR
je
nahlížen
z hlediska
možných environmentálně příznivých změn v přístupu k podnikání. V případě
konceptu sociálního podniku práce upozorňuje na myšlenky autorů heterodoxních
ekonomických
směrů,
kteří
koncept
sociálního
podniku
spojují
s jeho
environmentálním rozměrem. V závěru jsou oba koncepty porovnány s důrazem na to,
jak se promítají do chodu podniku.
Klíčová slova
Podnikání; malý a střední podnik; společenská odpovědnost podniku;
CSR;
stakeholder; triple bottom line; nástroje CSR; not-only-for-profit; not-for-profit; forprofit; win-win situace; eko-efektivita; sociální podnik; sociální ekonomika.
iii
Abstract
The diploma thesis deals with the role of small and medium-sized enterprises in
solving and preventing environmental problems through the concept of corporate
social responsibility (CSR) and the concept of social enterprise. The principles of social
responsibility of small and medium-sized enterprises are here defined together with
the summary of characteristics that are attributed to social enterprises. The concept of
CSR is shown from the perspective of environmentally positive changes in approach to
business. Concerning the concept of social enterprise the diploma thesis highlights the
ideas of the authors of heterodox economic trends who are linking the concept of social
enterprise to its environmental dimension. In the end both concepts are compared with
emphasis on how they project into the business process.
Keywords
Entrepreneurship; small and medium enterprise; Corporate Social Responsibility; CSR;
stakeholder; triple bottom line; CSR tools; not-only-for-profit; not-for-profit; for-profit;
win-win situation; eco-efficiency; social enterprise; social economy.
iv
Poděkování
Děkuji své školitelce RNDr. Nadě Johanisové, Ph.D. za vstřícný a otevřený přístup
i cenné podněty. z každé konzultace jsem odcházela s chutí do další práce.
Děkuji členům Katedry environmentálních studií a Okrašlovacího spolku za
inspirativní a lidské prostředí, které společně vytvářejí.
Děkuji kolegům z Ekologického právního servisu za podporu a příležitost podílet se na
práci, kterou dělají.
Děkuji Hance Strachoňové za jazykovou korekturu a Adamovi Hrubému za pomoc
s typografickou úpravou.
Děkuji svým blízkým za trpělivost a zázemí.
v
Obsah
1
2
3
Úvod .................................................................................................................................... 1
1.1
Představení tématu a východisek .................................................................................. 1
1.2
Cíle práce a výzkumné otázky ....................................................................................... 2
1.3
Metoda a postup práce .................................................................................................. 3
1.4
Struktura práce ............................................................................................................. 3
Malé a střední podnikání ................................................................................................ 4
2.1
Vymezení malých a středních podniků ......................................................................... 4
2.2
Malé a střední podniky a jejich vztah k ochraně životního prostředí ............................ 5
Koncept společenské odpovědnosti podniků ............................................................. 7
3.1
Úvodem o konceptu společenské odpovědnosti podniků ............................................... 7
3.1.1
Vymezení konceptu společenské odpovědnosti podniků ........................... 8
3.1.2
Cesta ke společensky odpovědnému podnikání ........................................... 9
3.1.3
Specifika malých a středních podniků .......................................................... 15
3.2
O principech společenské odpovědnosti malých a středních podniků ......................... 17
3.2.1
Zdroje principů společenské odpovědnosti ................................................. 17
3.2.2
Způsob strukturování principů ..................................................................... 21
3.2.3
Pravidla společenské odpovědnosti malých a středních podniků ........... 24
3.3
O významu společenské odpovědnosti malých a středních podniků ........................... 38
3.3.1
Společenský význam ....................................................................................... 39
3.3.2
Přínos pro podniky .......................................................................................... 40
3.4
Zamyšlení nad environmentálním rozměrem konceptu CSR ..................................... 42
3.4.1
Rozšiřování povědomí o environmentálních otázkách mezi podnikateli 42
3.4.2
Nový přístup k podnikání? ............................................................................ 43
3.4.3
Potenciál konceptu CSR v širších souvislostech a doporučení pro
společenskou odpovědnost malých a středních podniků .......................................... 45
4
KONCEPT SOCIÁLNÍHO PODNIKU ....................................................................... 49
4.1
Úvodem o konceptu sociálního podniku ...................................................................... 49
4.1.1
Vymezení sociálního podniku z hlediska evropského přístupu ............... 50
vi
4.1.2
Kde se vzaly sociální podniky? ...................................................................... 54
4.1.3
Inovativnost sociálního podniku ................................................................... 55
4.2
O vlastnostech sociálních podniků .............................................................................. 56
4.2.1
Zdroje charakteristik sociálního podniku ..................................................... 56
4.2.2
Způsob členění charakteristik sociálního podniku ..................................... 60
4.2.3
Charakteristiky sociálního podniku .............................................................. 60
4.3
Význam sociálních podniků ve společnosti ................................................................. 71
4.4
Zamyšlení nad environmentálním rozměrem konceptu sociálního podniku .............. 73
4.4.1
Environmentální složka definic sociálního podniku .................................. 73
4.4.2
Sociální podnik jako environmentálně příznivá alternativa a koncept eko-
sociálního podniku .......................................................................................................... 74
5
Srovnání konceptu společenské odpovědnosti podniků a sociálního podniku 77
5.1
Podnik v mezích zákona .............................................................................................. 78
5.2
Podnik a každodennost ................................................................................................ 79
5.3
Podnik a lidé kolem něj................................................................................................ 80
5.4
Podnik, jeho zisk a jeho úspěch.................................................................................... 81
6
Závěr .................................................................................................................................. 83
7
Slovníček pojmů ............................................................................................................. 86
8
Jmenný rejstřík ................................................................................................................ 90
9
Seznam zdrojů ................................................................................................................. 91
9.1
Použité zákony .......................................................................................................... 104
9.2
Další zdroje informací, organizace a webové stránky ............................................... 104
10
Seznam obrázků ........................................................................................................ 107
11
Přílohy ......................................................................................................................... 108
vii
1
Úvod
1.1
Představení tématu a východisek
V červnu roku 2010 se v médiích objevila informace pracovníka havarovaného ropného
vrtu v Mexickém zálivu, že o závadě, která způsobila explozi plošiny, se vědělo
několik týdnů. Místo její opravy, kvůli níž by se musela přerušit těžba, vyřadila firma
z provozu pojistku proti výbuchu, na jehož možné následky nebyla ani v nejmenším
připravená.
Za havárii továrny na pesticidy v Bhópálu, na jejíž následky lidé dosud umírají,
padly nedávno po více než čtvrtstoletí první rozsudky. Sedm odsouzených, každý na
dva roky vězení a pokutu v přepočtu cca 45 tisíc korun, se však proti rozsudku mohou
odvolat. Společnost Union Carbide se záhy po havárii stáhla a noví pronajímatelé se
k odpovědnosti nehlásí, území tak zůstává od roku 1984 stále zamořené.
Za těmito zdánlivě nesouvisejícími neštěstími stojí společný problém. Tím je
struktura a principy fungování korporací, které je činí z principu nezodpovědnými.
Korporace je umělá struktura – právnická osoba, jejímž hlavním cílem je vydělávat
a jejíž vlastníci a manažeři mají omezenou odpovědnost za dopady na životní prostředí
a lidská práva. Není náhodou, že hovoří-li se o dopadech podnikání na životní
prostředí, zmiňují se nejčastěji právě korporace.
Velké firmy a korporace však podle údajů Evropské komise tvoří ne více než
jedno procento podniků v Evropské unii. Páteří evropského hospodářství jsou malé
a střední podniky, o jejichž odpovědnosti a dopadech na životní prostředí a lidská
práva se nehovoří zdaleka tak často jako o velkých pochybeních velkých firem.
Rozhodla jsem se proto bádat v této oblasti a podívat se zblízka na roli malých
a středních podniků při řešení a předcházení environmentálním problémům.
Zvolila jsem k tomu koncept společenské odpovědnosti podniků (CSR), který
byl donedávna spojován téměř výhradně s korporacemi. Jeho studiu, z perspektivy
korporací, jsem se věnovala na stáži v neziskové organizaci Sustentia v Madridu, kde
mne také zaujala možnost zamyslet se nad jeho principy v kontextu malých a středních
podniků. Na myšlenku srovnat jej s konceptem sociálního podniku, který jsem v té
době znala pouze letmo, mne přivedla má školitelka, Naďa Johanisová, v rámci jejíchž
kurzů environmentální ekonomie jsem se také poprvé seznámila s myšlenkami tzv.
heterodoxních (nebo také radikálních) ekonomických přístupů. Ty netvoří ucelený
1
ekonomický směr, jedná se spíše o směsici různých pohledů na ekonomický život
společnosti, které mají často společné pouze to, že jsou kritické vůči východiskům
ekonomie hlavního proudu. Na korporace lze pohlížet i skrze myšlenky autorů
heterodoxních přístupů.
Velké firmy a korporace jsou totiž jedním z hlavních pohonů ekonomického
růstu, k němuž bývají tito autoři zpravidla velmi skeptičtí. Poukazují zejména na to, že
příslib neomezeného materiálního růstu na fyzicky omezené planetě je pokusem obejít
druhý zákon termodynamiky s množstvím negativních environmentálních i sociálních
dopadů. Vedle environmentální degradace má však představa neomezeného růstu
ještě další problematické společenské důsledky. Na skutečnost, že idea ekonomického
růstu jako cíle a univerzálního dobra opanuje politiku a nedává prostor k jiným
řešením, upozorňuje např. francouzské politické hnutí degrowth (décroissance), v rámci
kterého se hovoří dokonce o „tyranii růstu“ (Fournier, 2008: 531).
Tyto myšlenky mě inspirovaly a nasměrovaly ke hledání právě těch principů
a vlastností v obou konceptech, které se vzdalují principům podnikání zaměřeného
pouze na maximalizaci okamžitého zisku.
1.2
Cíle práce a výzkumné otázky
Cílem této práce je zamyslet se nad rolí malého a středního podnikání při řešení
a předcházení environmentálním problémům z pohledu konceptů sociálního podniku
a konceptu společenské odpovědnosti podniků (CSR). Mým cílem je najít základní
principy konceptu společenské odpovědnosti malých a středních podniků a vlastnosti
sociálního podniku, zamyslet se nad jejich environmentálními souvislostmi, a oba
koncepty porovnat.
Výzkumné otázky
▪
Jaké jsou principy konceptu společenské odpovědnosti pro malé a střední
podniky?
▪
Jaký význam bývá ve společenské odpovědnosti podniků spatřován?
▪
Mohl by koncept společenské odpovědnosti pro malé a střední podniky vést
k environmentálně příznivým změnám v přístupu k podnikání?
▪
Jaké vlastnosti bývají přisuzovány sociálním podnikům?
2
▪
Patří mezi vlastnosti sociálních podniků také příznivé environmentální
dopady?
▪
Je možné ještě přiblížit koncept sociálního podniku k environmentální
problematice?
▪
1.3
Mohou být oba koncepty srovnány?
Metoda a postup práce
Hlavní použitou metodou je analýza dostupných primárních i sekundárních pramenů
věnovaných konceptu společenské odpovědnosti malých a středních podniků
a konceptu sociálního
podniku,
a dále
komparace
nalezených principů
CSR
a vlastností sociálního podniku. Není-li uvedeno jinak, jsou všechny použité překlady
vlastní.
1.4
Struktura práce
Práce je rozdělena do dvou hlavních částí. Po vymezení oblasti malých a středních
podniků (kapitola 2) nejprve v kapitole 3 pojednám o konceptu CSR, představím jej ve
společenských souvislostech, definuji jeho principy a zamyslím se nad možnosti
konceptu vést k environmentálně příznivým změnám ve způsobu podnikání.
V kapitole 4 se budu věnovat vymezení sociálního podniku, představím jeho základní
charakteristiky a zamyslím se nad environmentálními sovislostmi konceptu. V další
kapitole (5) srovnám nalezené principy a vlastnosti konceptů. Práce obsahuje také
slovníček používaných pojmů (kapitola 7).
3
2
Malé a střední podnikání
Podle Evropského sdružení řemesel a malých a středních podniků (UEAPME) patří
99,8 % z 23 milionů podniků v EU do kategorie malých a středních podniků. UEAPME
dále uvádí, že v EU existuje pouze 42 tisíc podniků s více než 250 zaměstnanci, ale více
než 18 milionů tzv. mikropodniků s méně než 10 zaměstnanci. Malé a střední podniky
se z cca 60 % podílejí na HDP v Evropě (UEAPME, 2009: 2; Srpová a Řehoř et al.,
2010: 38).
Nejprve vymezím oblast malých a středních podniků a poté krátce zhodnotím
jejich vztah k životnímu prostředí.
2.1
Vymezení malých a středních podniků
Způsobů vymezení malých a středních podniků lze najít více, přičemž zařazení do
kategorie malý, střední nebo velký má pro podnik praktické důsledky, které jsou
spojeny s mírou administrativy nebo příležitostí využít podporu v podnikání (Srpová
a Řehoř et al., 2010: 36) 1. z hlediska dotací je důležité doporučení Evropské komise
2003/361/EC, které člení podniky podle počtu zaměstnanců, výše ročního obratu,
celkové hodnoty aktiv nebo hodnoty majetku. Do kategorie malých a středních
podniků spadají všechny podniky, které zaměstnávají méně než 250 zaměstnanců
a jejichž roční obrat nepřesahuje 50 milionů EUR nebo jejichž bilanční suma roční
rozvahy nepřesahuje 43 milionů EUR. Evropská komise v rámci nich dále definuje
podniky malé a mikropodniky:
Malé podniky jsou vymezeny jako podniky, které zaměstnávají méně než
50 osob a jejichž roční obrat nebo bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 10 milionů
EUR.
1 V České Republice stanoví pravidla pro poskytování podpor malým a středním podnikatelům
z prostředků státního rozpočtu na podporu jejich výkonnosti, konkurenceschopnosti a pro zmírnění
nevýhod vyplývajících z jejich malé ekonomické síly zákon č. 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního
podnikání a zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Programy podpory malých a středních
podniků jsou realizovány Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem zemědělství. Ministerstvo
práce a sociálních věcí poskytuje finanční prostředky prostřednictvím aktivní politiky zaměstnanosti
s nepřímým vlivem na podporu podnikání (Pospíšil, 2010: 14).
4
Mikropodniky jsou vymezeny jako podniky, které zaměstnávají méně než
10 osob a jejichž roční obrat nebo bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 2 miliony
EUR (EC, 2003: 39).
Podnikem se rozumí každý subjekt vykonávající hospodářskou činnost bez
ohledu na jeho právní formu. Patří sem tedy zejména osoby samostatně výdělečně
činné a rodinné podniky vykonávající řemeslné či jiné činnosti a obchodní společnosti
nebo sdružení, která běžně vykonávají hospodářskou činnost (EC, 2003: 39).
Důležitým kritériem malého a středního podniku je také jeho nezávislost,
podnik nemůže být z tohoto pohledu považován za malý nebo střední, jestliže je 25 %
nebo více procent základního kapitálu nebo hlasovacích práv přímo nebo nepřímo
ovládáno subjektem, který nesplňuje definici malého a středního podniku (Srpová
a Řehoř et al., 2010: 37).
2.2
Malé a střední podniky a jejich vztah k ochraně životního
prostředí
Malé a střední podniky tvoří páteř evropské ekonomiky, jsou faktorem sociální
stability (UEAPME, 2009: 2) a jsou považovány za nositele nesčetných drobných
inovací (Srpová a Řehoř et al., 2010: 38) 2. „Inovace v malých a středních podnicích závisí do
značné míry na kvalifikovaných podnikatelích a zaměstnancích a na spolupráci s dodavateli
a zákazníky. Hospodářský úspěch těchto podniků v konkurenčním prostředí závisí na jejich
schopnosti zlepšovat své produkty, služby a distribuční modely“ (UEAPME, 2009: 2).
V literatuře popisovaný vztah malých a středních podniků k ochraně životního
prostředí lze však považovat za ambivalentní. Na jedné straně jsou malé a střední
podniky chápány jako reprezentanti místního kapitálu a místních vlastnických
poměrů, jejichž výsledky zůstávají v daném regionu (Srpová a Řehoř et al., 2010: 38),
které jsou díky své lokální povaze přirozeně společensky odpovědné 3.
2 Evropská komise se v otázce inovativnosti odkazuje k myšlenkám J. Schumpetera, viz např. Evropská
zpráva o konkurenceschopnosti (EC, 2009: 55), ale také prostřednictvím tzv. Lisabonské strategie, akčního
a rozvojového plánu Evropské unie v letech 2000-2010, jehož cílem bylo stát se do roku 2010
nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější vzdělanostní ekonomikou na světě (viz
http://en.wikipedia.org/wiki/Lisbon_Strategy). K Schumpeterovi se v otázce inovací odkazují také autoři
píšící o konceptu sociálního podniku (např. Borzaga a Defourny, viz 4.1.3).
3 Viz také 3.1.3.
5
Na druhé straně se však podle často citovaného odhadu z roku 2000 mohou
podílet na celkovém znečištění v Evropské Unii až ze 70% (Revell et al., 2008: 3) 4
a jejich přístup k otázkám ochrany životního prostředí je vlažný. Výzkum evropských
malých a středních podniků identifikoval několik společných postojů a modelů jejich
chování ve vztahu k životnímu prostředí, mezi něž patří např.: nízké povědomí
o environmentálních problémech 5; předpoklad, že jejich obchodní aktivity mají
zanedbatelný vliv na životní prostředí; environmentálně příznivé chování je obvykle
řízeno předpisy nebo tlakem veřejnosti a nikoliv environmentálním cítěním;
nedostatek integrace environmentálních aktivit v rámci podnikatelské činnosti; a další
(EC, 2002a: 36). Výzkum také konstatuje, že většina malých a středních podniků
dostatečně nezná environmentální legislativu, a je tak pouze v „křehkém“ souladu se
zákonem (vulnerably compliant) (EC, 2002a: 39).
Přesto jsou obecně malé a střední podniky pružnější a dokážou se rychleji
přizpůsobit novým podmínkám než velké firmy (Corporate Social Responsibility,
undated: 3), o což se lze také, domnívám se, opřít při úvahách o jejich možném přínosu
k řešení environmentálních problémů.
4 Dotazníkový průzkum prováděný v roce 2000 v šesti zemích EU poukázal na neexistenci jednotných dat,
kterými by bylo možné tuto míru určit spolehlivě (Ecotec, 2000: 21). Pokud je mi známo, žádná čerstvější
data pro EU nejsou k dispozici. Revell et al. (2008: 3) uvádí ještě data z roku 2003, která udávají, že malé
a střední podniky ve Velké Británii produkují 60 % průmyslového odpadu a 80 % nehod se znečištěním
životního prostředí.
5 Autoři studie používají optimističtější výraz „environmentální výzvy“ (EC, 2002a: 36).
6
3
Koncept společenské odpovědnosti
podniků
Cílem této kapitoly je představit koncept společenské odpovědnosti (Corporate Social
Responsibility, dále též CSR) malých a středních podniků a zhodnotit, zda může vést
k environmentálně příznivým změnám způsobu podnikání. Nejprve krátce zhodnotím
vývoj konceptu a pokusím se postihnout jeho hlavní odlišnosti v prostředí malých
a středních podniků. V další části přiblížím základní pravidla a oblasti společenské
odpovědnosti, které jsem sestavila na základě dostupné literatury orientované
převážně na malé a střední podniky. Nakonec zhodnotím význam, který bývá ve
společenské odpovědnosti podnikání jejími autory nejčastěji spatřován, a zamyslím se
nad možnými environmentálními dopady konceptu CSR.
3.1
Úvodem o konceptu společenské odpovědnosti podniků
V poslední době si i v České republice můžeme povšimnout nápadného „zelenání“
firem. Zejména pobočky zahraničních firem, ale v rostoucí míře také české firmy, stále
častěji na svých webových stránkách, v reklamních materiálech nebo ve výročních
zprávách tvrdí, že usilují být dobrými sousedy, že se chovají odpovědně k lidem
a životnímu prostředí a že jim záleží na dopadech jejich podnikání. Přestože skutečnost
bývá složitější, existuje všeobecná shoda v tom, že dnešní společnost od podniků
vyžaduje, aby se chovaly společensky odpovědně, a že společenská odpovědnost je
novým podnikatelským trendem.
Koncept CSR je díky zájmu institucí jako je Evropská komise vlivným
a relativně propracovaným „požadavkem společnosti“ na to, jak by se podniky měly
vůči svému okolí chovat. Je prosazován institucemi EU, vzniká za přispění široké škály
aktérů a je rozpracován do četných manažerských nástrojů a příruček. Podle definice
EU se jedná o „koncept, podle něhož se společnosti dobrovolně rozhodují přispívat k lepší
společnosti a čistšímu životnímu prostředí“ (EC, 2001: 4).
O společenské odpovědnosti malých a středních podniků se v Evropě hovoří
teprve několik let, donedávna se debaty týkaly téměř výhradně korporací. Poté, co
vymezím koncept CSR vzhledem k dalším pojmům a konceptům, pokusím se tento
vývoj stručně shrnout s ohledem na malé a střední podniky. V další části pak shrnu
hlavní rozdíly ve způsobu fungování malých a středních podniků na jedné straně
7
a korporací na straně druhé a zhodnotím význam těchto rozdílů pro společenskou
odpovědnost malých a středních podniků.
3.1.1 Vymezení konceptu společenské odpovědnosti podniků
Koncept CSR má množství příbuzných a souvisejících termínů a konceptů, jejichž
definice jsou velmi snadno dohledatelné na internetu a z nichž jen některé jsou pro tuto
práci relevantní. Předem proto vymezím koncept CSR pouze vůči příbuzným
konceptům obecně a konceptu trvale udržitelného rozvoje, další související pojmy,
bude-li třeba, uvedu až v samotném textu práce 6.
3.1.1.1 Příbuzné koncepty
Konceptů, které se nějakým způsobem zabývají dobrovolným zlepšováním dopadu
podniku
na
své
okolí,
odstraňováním
nebo
předcházením
negativním
environmentálním a sociálním dopadům, se v průběhu diskuze o společenské
odpovědnosti zrodilo nepřeberné množství 7. Liší se od sebe často pouze důrazem na
některý aspekt společenské odpovědnosti nebo mírou zjednodušení. Přestože autoři
píšící o těchto konceptech často nabízejí znělá vysvětlení, v čem se právě jejich koncept
liší od jiných (Polášek, 2010: 4), jsou tyto koncepty často používány jako synonyma
a rozdíly mezi nimi nejsou z pohledu této práce relevantní. Prameny, z nichž jsem
informace k této práci čerpala, pracují převážně s konceptem CSR.
3.1.1.2 Trvale udržitelný rozvoj
Na úrovni politické souvisí koncept CSR úzce s pojmem trvale udržitelného rozvoje
(sustainable development) 8, který byl definován Světovou komisí pro životní prostředí
6 Poznámka k použití pojmů: „Koncept CSR“ (nebo „CSR“) v této práci odkazuje k manažerským
nástrojům a příručkám, zatímco „společenská odpovědnost“ bez přívlastku je chápána jako obecný pojem.
Podnikatel může být společensky odpovědný, aniž by znal koncept CSR. o společenské odpovědnosti
podniků lze hovořit od počátku podnikání, koncept CSR se objevuje až ve 2. polovině 20. století.
7 Několik jmenuje např. Polášek (2010: 4): corporate responsibility, corporate citizenship, business in society,
social enterprise, sustainability, sustainable development, triple bottom line, societal value-added, strategic
philanthropy, corporate ethics, … s příbuznými koncepty se lze seznámit v češtině prostřednictvím slovníčku
občanského sdružení Donors Forum (Donors Forum, undated), kde je možné nalézt i užší pojmy z oblasti
CSR (např. dar, sponzorský příspěvek, firemní nadace a další), v angličtině je slovník konceptů a pojmů
z oblasti CSR například součástí Zelené knihy (EC, 2001: 24) nebo ISO 26000 (ISO, 2009: 2).
8 Do počátků vzniku konceptu trvalé udržitelnosti (sustainability) patří kniha Meze růstu (Limits to Growth,
Meadows et al., 1972), jejíž autoři použili počítačový model k simulaci demograficko-ekonomických
8
a rozvoj 9 v roce 1987 jako „takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současné společnosti, aniž
by byla ohrožena možnost naplnění potřeb generací příštích“ (UN, 1987: I. 2.1). Zasedání
Evropské rady v Lisabonu v roce 2000 se v souvislosti s plněním Lisabonského cíle
obracelo i k podnikům a apelovalo na jejich smysl pro společenskou odpovědnost (EC,
2001: 3). Evropská komise na společenskou odpovědnost podniků pohlíží jako na
„příspěvek podnikání k trvale udržitelnému rozvoji“ (EC, 2002a: 7).
Udržitelný rozvoj, udržitelnost, ale zejména anglické „sustainability“ se staly
velmi populárními výrazy (buzzwords) poslední doby 10, i když nikdo přesně neví, co ve
skutečnosti znamenají. Jak podotýká americký ekologický ekonom Herman Daly:
„přinejmenším to zní lépe než 'neudržitelný nerozvoj'“ (Daly, 1996: 1) 11. Koncept
udržitelného rozvoje obsahuje nejméně dva různé výklady pojmu rozvoj (development),
jeden ve smyslu kvalitativním, druhý zahrnující kvantitativní růst 12.
Z kontextu, ve kterém se uvedená definice trvale udržitelného rozvoje objevuje,
lze vyčíst, že Brundtlantové zpráva podporuje ekonomický růst ve smyslu
kvantitativním pro rozvinuté i rozvojové země (Diesendorf, Hamilton, 1997: 69).
Orgány EU tento pohled sdílí a koncept CSR je takto v EU přes koncept trvale
udržitelného rozvoje spojen s představou neomezeného ekonomického růstu.
3.1.2 Cesta ke společensky odpovědnému podnikání
V této části se pokusím zachytit hlavní rysy společenského vývoje, který vedl k tomu,
že je v současné době společenská odpovědnost podniku požadavkem společnosti
a novým podnikatelským trendem. Shodují se na tom autoři píšící o společenské
ukazatelů a mezi prvními upozornili na konečnost zemského ekosystému a vyčerpatelnost
neobnovitelných zdrojů. Jejich předpoklady a výsledky se rozšířily, byť mnohdy zůstaly nepochopeny
a zkresleny (Diesendorf a Hamilton, 1997: 67).
9 World Commission on Environment and Development (WCED), známá podle předsedkyně Gro Harlem
Bruntlandové také jako Komise Brundtlandové.
10 Google 12.11.2010 na heslo „sustainability“: 30, 7 milionů výsledků.
11 Daly však koncept udržitelnosti pro jeho vágnost neodmítá, tvrdí, že: „pokud ekonomové odmítají tento
koncept, protože je dialektický a ne analytický, měli by přestat mluvit i o penězích“ (Daly, 1996: 1).
12 Mezi růstem a rozvojem vidím podstatný významový rozdíl. Růst znamená „zvětšovat svou velikost
přidáváním materiálu asimilací nebo přírůstkem“, tedy kvantitativně růst. Rozvíjet se znamená„rozšířit nebo
realizovat své možnosti; směřovat k plnějšímu, lepšímu stavu“, tedy kvalitativně růst (Daly, 1990 in: Diesendorf,
Hamilton, 1997: 69).
9
odpovědnosti, manažeři, politici i kritici nadnárodních korporací 13 a svědčí o tom také
webové stránky a výroční zprávy, v nichž se firmy pravidelně vyjadřují ke svému
environmentálnímu i sociálnímu dopadu 14.
Nejprve se krátce zmíním o projevech veřejného mínění a politicko-právních
souvislostech v oblasti společenské odpovědnosti podnikání, mým cílem přitom není
poskytnout vyčerpávající popis, ale spíše uvést čtenáře do kontextu událostí, o nichž
jiní již referovali lépe. Trochu více prostoru budu věnovat vývoji podnikatelské teorie,
jehož představení, alespoň v základních obrysech, je pro chápání konceptu dle mého
názoru důležité.
3.1.2.1 Tlak veřejnosti
Důležitým hybatelem rozšíření konceptu společenské odpovědnosti byl tlak ze strany
veřejnosti, která proti nadnárodním korporacím začala rozsáhle vystupovat v druhé
půli 90. let. Protesty, bojkoty, happeningy a zesměšňování značek byly nejčastějšími
projevy nesouhlasu proti porušování lidských práv a devastaci životního prostředí
korporacemi ve třetích zemích (Klein, 2005: kap. 12–17).
Korporace na kritiku, a z toho plynoucí hrozbu zpřísnění zákonů, nejčastěji
reagovaly
přijímáním
a zveřejňováním
dobrovolných
etických
kodexů,
podnikatelských zásad a programů, jejichž obsah zpravidla pokrýval oblast lidských
práv i životního prostředí, ale často nebyl ničím víc než jen krizovým PR (Klein, 2005:
kap. 18).
Antikorporátní a antiglobalizační hnutí přerušily události 11. září 2001 v USA,
aniž by byly problémy, na které upozorňovalo, vyřešeny. Přestože se o problémech
globalizace a nadnárodních korporací v současné době už zdaleka tolik ve veřejném
prostoru nehovoří, podle průzkumů veřejného mínění je společnost stále citlivá na
porušování lidských a zaměstnaneckých práv, využívání dětské práce a poškozování
13 Sem patří např. Bradford Rohmer, který se angažoval v oblasti posílení právní odpovědnosti korporací
ve veřejném i nevládním sektoru (Friends of the Earth), který konstatuje: „podniky se v dnešní době musejí
předvádět jako dobří firemní občané, aby uspěly“ (Rohmer, 2005: 4).
14 Jedním z projektů španělské organizace Sustentia, v níž jsem byla půl roku na stáži, je hodnocení
informací, které španělské korporace zveřejňují o svých environmentálních a sociálních dopadech. Ze 35
firem indexu akciového trhu IBEX 35, jen 5 nepodává v této oblasti žádné relevantní informace
(Observatorio RSC, 2006: 33).
10
životního prostředí velkými firmami a současně skeptická vůči tzv. greenwashingu 15
(Smart, 2007) 16.
Malých a středních podniků se postoje veřejnosti vůči korporacím týkají
zprostředkovaně jako jejich dodavatelů nebo konkurentů — například tím, že se
mohou stávat alternativou pro politické spotřebitele, kteří při svých nákupech zvažují
širší souvislosti produkce výrobků (Bunčák et al., 2005: 11).
3.1.2.2 Právní odpovědnost podniků
Dnešní nadnárodní korporace se vyvinuly z kolonizátorských společností 17, které se
postupně vymanily z přímé kontroly států (Korten, 2001a). Legislativní ukotvení
korporace v dnešním smyslu sahá do 40. let 19. století. Zákon o akciové společnosti 18
z roku 1844 v Anglii a další mezinárodní legislativní vývoj stmelil základy právního
ukotvení korporací, přičemž jeho základní principy se od té doby nezměnily.
Korporace jsou umělé právní struktury se samostatnou právní subjektivitou
a omezenou odpovědností, kterým je dovoleno vlastnit jinou právnickou osobu (Ellis
a Gregor, 2008: 8). Manažeři korporací jsou odpovědní pouze valné hromadě
akcionářů, jejichž zisky mají za úkol maximalizovat, přičemž nenesou téměř žádnou
odpovědnost za ty důsledky učiněných rozhodnutí, které stojí mimo tržní prostředí.
S
konceptem
CSR bývá
někdy
zaměňována
problematika
korporátní
odpovědnosti (Corporate Accountability – CA), což je rozsáhlé právní téma, do kterého
patří např. právní odpovědnost za aktivity dceřiných společností a subdodavatelů,
povinné zavedení environmentálních a sociálních standardů nebo přístup obětí
15 Greenwashing znamená neoprávněné vylepšování pověsti firmy v oblasti dopadu její činnosti na
životní prostředí. Přesnější definice zní: „Greenwashing je nedostatek důvěryhodnosti a/nebo použitelnosti
informací zveřejněných společností. Typickým nástrojem zveřejňování informací jsou výroční zprávy. Greenwashing
nabývá mnohých forem: povrchní tvrzení o zlepšeních bez kvantitativních dat; selektivní údaje, které zvýrazňují
zlepšení v jedné oblasti, zatímco jsou ignorovány jiné podstatné oblasti, a povrchní nebo klamavá verifikace údajů
třetí stranou.“ (Leighton et al., 2002 in: Gregor, 2007: 29).
16 Smart (2007) zmiňuje studii podle níž bylo 75 % rodin připraveno bojkotovat firmy, které nepřijaly
věrohodné kroky k minimalizaci svých environmentálních dopadů.
17 Korten (2001a: 18) upozorňuje, že moderní korporace je přímým potomkem korporací Britské Koruny,
jako byla Britská VýchodoIndická společnost a Společnost Hudsonova zálivu, které byly vytvořeny k
využívání zdrojů a trhů kolonizovaných lidí.
18 The Joint Stock Companies Act
11
činnosti korporací k soudům 19. Problematika právní odpovědnosti korporací se
v současné době projednává na úrovni OSN, kde byl speciálním zmocněncem
jmenován prof. John Ruggie, i v Evropské unii, kde posílení právní odpovědnosti
korporací prosazuje Evropská koalice pro odpovědnost korporací 20.
Vlády
a mezinárodní
instituce
doposud
na
potřebu
posílení
právní
odpovědnosti korporací zpravidla odpovídaly dobrovolným konceptem CSR.
V poslední době se však začíná i na politické úrovni zvolna připouštět, že by i v zájmu
podnikání mělo k posílení právní odpovědnosti korporací dojít 21, a objevují se první
konkrétní kroky — Evropská komise se například zavázala, že v roce 2011 předloží
návrhy zákonů, které by korporacím ukládaly povinnost zveřejňovat informace
o dopadech svého podnikání na životní prostředí a lidská práva (EC, 2010c: 23).
Pro malé a střední podniky je důležitý rok 2001, kdy Evropská komise
v dokumentu Zelená kniha EU poprvé představila koncept CSR v Evropské Unii
a zahrnula do něj také malé a střední podniky (EC, 2001: 3). Evropská komise považuje
společenskou odpovědnost za příspěvek podniků k dosažení Lisabonského cíle 22
a podporuje zavádění CSR u malých a středních podniků, v současné době zejména
vytvářením podmínek pro předávání know-how a finanční podporou konkrétních
projektů (EC, 2010b).
3.1.2.3 Společenská odpovědnost v podnikatelské teorii
Myšlenka, že by podnikatelé měli při podnikání postupovat v souladu s cíly
a hodnotami společnosti, se jako definice společenské odpovědnosti objevila poprvé
v roce 1953 v knize H. R. Bowena Social Responsibilities of the Businessman (např. Blažek,
2009: 9). V následujícím období se k odpovědnosti podnikatele vyjadřovali další
ekonomové a docházelo zejména ke konkretizaci a vylepšování definic společenské
19 Viz např. návrhy na posílení právní odpovědnosti korporací za životní prostředí a lidská práva podané
Evropské komisi (Ellis a Gregor, 2008).
20 European Coalition for Corporate Justice (ECCJ), dostupné z: http://www.corporatejustice.org/.
21 Viceprezident Evropské komise Gunter Verheugen například na Evropském multistakeholderském
fóru prohlásil, že je v našem zájmu a v zájmu zabezpečení rovného hracího pole pro (evropské)
podnikatele všem připomenout, že lidská práva jsou univerzální a měla by být respektována po celém
světě (Verheugen, 2009: 4).
22 Viz poznámka 2.
12
odpovědnosti. Kriticky se proti myšlence společenské odpovědnosti podniků ještě
v 60. letech postavilo několik ekonomů. Zřejmě nejčastěji bývá zmiňována kritika
Miltona Friedmana, který namítal, že manažer korporace je zaměstnancem jejích
vlastníků a jedná-li společensky odpovědně nad rámec toho, co mu ukládají zákony
a základní pravidla společnosti, staví se do role státních institucí a ochuzuje své
zaměstnavatele (Friedman, 1970). Tento přístup byl v manažerské teorii překonán
s poukazem na to, že orientace na co nejvyšší výnosy akcionářům, je z dlouhodobého
hlediska neudržitelná (Trnková, 2004: 9), a nahrazen stakeholderským přístupem
(Bichta, 2003: 17) 23. Počátky vývoje společenské odpovědnosti jsou charakteristické
zdůvodňováním nutnosti společensky odpovědného chování podnikatelů a snahami
o zpřesňování oblasti, kterou toto jednání pokrývá.
V následujícím vývojovém období směřovala velká část debaty k pokusům
o vymezení, vůči komu by vlastně měli podnikatelé společensky odpovědný přístup
zaujmout a jakým způsobem jej promítnout do rozhodování a řízení. Stakeholderská
teorie byla definována v 80. letech 20. století a významně posunula koncept CSR
směrem k praktické použitelnosti. Jedním z východisek této teorie je myšlenka, že
základním účelem podnikání je sloužit zájmům společnosti, která byla oficiálně přijata
Americkým podnikatelským think-tankem CED (Committee for Economic Development)
v roce 1971 (Kukačka, 2008: 9). Ústřední otázkou stakeholderské teorie, která stojí
v základu principů společenské odpovědnosti podnikání, je: „Komu k užitku a na čí
náklady má být řízeno podnikání?“ (Bichta, 2003: 18) 24.
Další fáze konceptu, která se dnes týká i malých a středních podniků, spočívá
v hledání obchodních příležitostí (business case 25) ve společenské odpovědnosti 26.
23 Podnik má podle stakeholderské teorie závazky vůči konkrétním skupinám, které v často citované
definici vymezuje Freeman jako ty subjekty, které ovlivňují nebo jsou ovlivňováni jeho činností — tzv.
stakeholdeři (Blažek, 2009: 33). O zapojení stakeholderů blíže viz 3.2.3 c) Společenská odpovědnost
vyžaduje zapojení zainteresovaných stran.
24 Posun ke stakeholderskému přístupu měl odezvu i v obchodním právu, které primárně chrání zájmy
akcionářů. Konkrétním projevem změny v legislativě byl např. Companies Act schválený ve Velké Británii
roku 2006, který stále trvá na tom, že hlavním úkolem manažerů je zajišťovat úspěch podniku, ale již
obsahuje otevřený seznam faktorů, na které při tom musí brát ohled (viz
http://en.wikipedia.org/wiki/Companies_Act_2006).
25 Nebo také „souvislost mezi CSR a konkurenceschopností“ (EC, 2009: 106).
13
Základním východiskem tohoto přístupu je, že podniky nemohou být jen společensky
odpovědné, ale musí také prosperovat, a cílem je přesvědčit podnikatele, že podnikat
společensky odpovědně se dlouhodobě vyplatí.
Přestože empirické výzkumy na toto téma probíhají již od 70. let, doposud
nebylo dosaženo obecného vědeckého konsenzu v otázce vlivu CSR na ekonomickou
a finanční výkonnost podniků (Kukačka, 2008: 40). Zpráva o konkurenceschopnosti
Evropy 2008 hodnotí výsledky aktuálních evropských výzkumů sledujících vliv CSR
na konkurenceschopnost v oblastech struktury nákladů, lidských zdrojů, vztahů se
zákazníky, inovací, řízení pověsti, risk managementu a finančních výsledků.
Konstatuje pozitivní, avšak z celkového pohledu spíše slabý vliv, a to jak u velkých, tak
i u malých a středních podniků, který je závislý často ještě na dalších faktorech,
sektoru, velikosti a okolnostech (EC, 2009: kap. 5). Samotní manažeři, ať už v hojně
dostupných případových studiích podniků či v popularizačních textech 27, jednoznačně
konstatují pozitivní dopady CSR na podnikání. Smart (2007) dokonce naznačuje, že
obchodní příležitosti CSR již není potřeba dokazovat, ale že otázka nyní stojí, jak
maximalizovat návratnost investic do CSR. Manažerské nástroje CSR zpravidla
zdůrazňují, že pozitivní vliv je možné sledovat u společenské odpovědnosti postavené
na integritě, jasných hodnotách a dlouhodobém přístupu (Hohnen a Potts, 2007: 9).
V některých oblastech je navíc obtížné nebo dokonce nemožné přínosy společenské
odpovědnosti spočítat, jako například v kvalitativních kategoriích: stálí zákazníci,
přátelství komunity, dobré jméno, nárůst motivace, angažovanosti a osobního rozvoje
zaměstnanců.
Robert
Weston, konzultant
v oblasti CSR,
podnikatelům
radí:
„Neočekávejte vyčíslitelnou návratnost investic.“ (Weston, undated).
Aktuálním cílem Evropské komise a dalších institucí a organizací na podporu
CSR je, aby se společenská odpovědnost stala podnikatelským mainstreamem. Podle
manažera Luďka Pfeifera 28 takový vývoj společenskou odpovědnost také čeká:
26 Jedním z konkrétních cílů EU Multistakeholder Fora v rámci širšího cíle prozkoumat způsoby
prosazování CSR mezi malými a středními podniky, bylo také hledání obchodních příležitostí (building the
business case) (Bhatt, undated).
27 Viz zhodnocení použitých zdrojů 3.2.1.4.
28 Spoluvlastník a předseda správní rady společnosti M.C.TRITON, jejímž hlavním předmětem podnikání
je manažerské poradenství a vzdělávání. Dostupné z: http://www.mc-triton.cz.
14
„Podobné projekty vždycky procházejí určitou vlnovkou, kdy v první chvíli je trh,
včetně zákazníků, obecné veřejnosti, médií okouzlen novinkou, popřává jí sluchu a dělá jí
propagaci. Záhy se ukáže, že v tom může být zakopaný nějaký pes a začne se o tom mluvit jako
o módním výstřelku, podfuku, švindlu, ukazuje se, kde může být daný koncept ne využitý, ale
zneužitý. a postupně, když vlna obdivu i vlna skepse pominou, dostává se koncept do
standardního života. Firmu nějak posunuje dopředu, stává se její běžnou součástí. Bylo to tak
s řízením kvality, s řízením lidských zdrojů například podle standardu Investment in People
atd. a podobné je to u společenské odpovědnosti.“ (Pfeifer, 2008).
3.1.3 Specifika malých a středních podniků
Koncept společenské odpovědnosti podniků byl donedávna spojován především
s korporacemi. V této kapitole se pokusím vystihnout hlavní rozdíly mezi malými
a středními podniky na jedné straně a korporacemi na straně druhé a zhodnotit vliv
těchto rozdílů na společenskou odpovědnost malých a středních podniků.
Následující charakteristiky jsou tím výraznější, čím je podnik menší (European
Expert Group, 2005: 16).
V malých a středních podnicích je, na rozdíl od korporací, vlastnictví a řízení
obvykle koncentrováno v týchž rukách a klíčovou úlohu v rozvoji CSR tak často
sehrává přímo osoba podnikatele (European Expert Group, 2005: 16) 29. Jeho osobní
a etické hodnoty zásadním způsobem ovlivňují firemní hodnoty a vize a přímé
zapojení majitele do řízení podniku také usnadňuje přenášení společenské
odpovědnosti do každodenních činností podniku (Bunčák et al., 2005: 35). Soukromí
podnikatelé, za nimiž nestojí akcionáři dožadující se okamžitých zisků, mají také větší
volnost provádět i hlubší změny podnikání a „mohou definovat své poslání a cíle, jak si
přejí“ (Lantos, 2001: 11). Současně s tím však sami nesou přímé riziko případného
neúspěchu.
Malé a střední podniky jsou citlivější na ekonomickou situaci regionu,
v omezené míře schopné dlouhodobých investic a zpravidla nemají moc volného času
na strategické plánování a podobné aktivity (European Expert Group, 2005: 16).
Nedostatek zdrojů může být však také chápán jako výhoda a příležitost k hledání
osobitých řešení a partnerství s dalšími subjekty. Zatímco korporace mají sklony svou
29 Jinými slovy, funkce vlastníka a manažera spolu v malých podnicích často splývají (Srpová a Řehoř et
al., 2010: 116).
15
společenskou
odpovědnost
demonstrovat
okázalým
firemním
dárcovstvím
a barevnými CSR ročenkami (sustainability reports), u malých a středních podniků lze
předpokládat, že budou spíše jednat, než se tím hlasitě chlubit.
U malých a středních podniků bývá také často zdůrazňováno, že jsou hlouběji
zakořeněny v lokálních komunitách, a jsou tak snáze předmětem bezprostřední
kontroly okolí, neboť ekonomické vztahy jsou v nich zároveň vztahy lidskými
(UEAPME, 2008: 2). Obecně se soudí, že pro malé a střední podniky je společensky
odpovědné chování přirozenější než pro korporace: „Možná je to dáno tím, že podnikají
v regionech, kde rodina podnikatele žije roky, je na ně vidět, znají sousedy, mají tam známé,
a dobrá pověst, kterou mají, je velmi snadno kontrolovatelná. a v ten moment se tyhle malé
a střední firmy chovají z podstaty odpovědně ke svým klientům, zaměstnancům, životnímu
prostředí ve městě, ve vesnici nebo v kraji, kde podnikají.“ (Pfeifer, 2008).
Koncept CSR je v případě korporací považován za slabý nástroj regulace
a předcházení environmentálním problémům, vyčerpávání omezených zdrojů, řešení
rozvojových problémů a sociální inkluze (Bichta, 2003: 3) a hovoří se o nutnosti
posílení regulace 30. U malých a středních podniků se naopak spíše předpokládá, že by
se další zákony a s tím související administrativní zátěž, mohly ukázat jako
kontraproduktivní: „Někdy až příliš silné zatížení malých a středních podniků na konci
dlouhých zásobovacích řetězců 31 může vyústit do tlaku na snižování nákladů a sociální
a environmentální odpovědnost je ohrožena“ (EMSF, 2004b: 65).
Evropská komise a související organizace, které rozšiřují koncept CSR mezi
malé a střední podniky, vesměs vychází z toho, že by se ke společenské odpovědnosti
malých a středních podniků mělo přistupovat jinak, než k CSR korporací (EC,
2002b: 11). Zohledňují přitom rozdíly mezi malými a středními podniky a korporacemi
spočívající zejména v postojích a motivacích podnikatelů. Současně však, jak ukážu na
konkrétních principech, zůstávají málo zohledněny rozdíly organizačního charakteru,
které jsem uvedla v této kapitole (např. zakořeněnost v lokálních komunitách; možnost
definovat si nezávisle své cíle apod.).
30 Viz také 3.1.2.2.
31 Pozn.: ale nejen tam, již nyní mají malé a střední podniky potíže být v souladu s environmentální
legislativou, viz 2.2.
16
3.2
O principech společenské odpovědnosti malých a středních
podniků
V této kapitole je mým cílem představit hlavní principy společenské odpovědnosti
malých a středních podniků. V zatím omezené nabídce volně dostupných zdrojů
informací o principech CSR pro malé a střední podniky jsem nenalezla ani jeden
nástroj, který by vyhovoval mému záměru představit koncept společenské
odpovědnosti z hlediska změn, které má přinést do podnikání. Proto jsem se rozhodla
sestavit vlastní přehled principů společenské odpovědnosti malých a středních
podniků. Nejprve tedy zhodnotím zdroje, které jsem k tomu využila, poté představím
vlastní způsob strukturování principů.
3.2.1 Zdroje principů společenské odpovědnosti
3.2.1.1 Nástroje CSR
Základním pramenem informací o principech CSR jsou nástroje CSR (CSR tools), kam
patří průvodce (guides), nástroje hodnocení (toolkits), systémy řízení (management
systems), certifikace a normy (certifications and standards), značky (labels), kodexy (codes
of practice), systémy podávání zpráv (reporting systems) a další.
Dostupné nástroje CSR pro malé a střední podniky mají nejčastěji podobu
letáku nebo krátkého dokumentu, který má vzbudit zájem, přesvědčit o dlouhodobé
výhodnosti CSR a nabídnout základní přehled o CSR tématech a aktivitách 32. Tato
forma nástrojů je součástí strategie prosazování CSR mezi malé a střední podniky
a vychází zejména z předpokladu, že tyto podniky nemají dostatečnou kapacitu ani
motivaci zabývat se komplikovanými nástroji, jaké jsou k dispozici korporacím.
Potvrdil to i výzkum zaměřený na otázku, jak pomoci podnikům začlenit
environmentální a sociální otázky do své činnosti, který došel k závěru, že jednoduché
nástroje, plnící současně funkci propagace, jsou pro použití malými a středními
podniky nejvhodnější (European Expert Group, 2005: 22).
32 Např.: Koubská a Hralová (undated); Steinerová et al. (2008); Chambers Ireland (undated); Corporate
Social Responsibility (undated) a další. Mezi podrobněji rozpracované nástroje patří např. UEAPME
(2008EN), který obsahuje jednoduché indikátory aktuálního stavu a konkrétní rady, jak v daných
oblastech prohlubovat společenskou odpovědnost (dostupný i v nepříliš kvalitním českém překladu:
UEAPME, 2008).
17
Současně je však možné v nástrojích CSR pro malé a střední podniky pozorovat,
že přibližování společenské odpovědnosti podnikům spočívá spíše v krácení,
zjednodušování a vypouštění pasáží z nástrojů a principů CSR pro korporace. Nástroje
CSR pro malé a střední podniky konceptu nepřinášejí z hlediska principů v zásadě nic
nového a působí, i v porovnání s nástroji CSR pro korporace, kterým bývá vyčítána
povrchnost (Suchánek, 2009: 7; ÚNMZ, 2010a a další), někdy jako bezobsažné
marketingové fráze 33. Také z tohoto důvodu se v principech CSR opírám i o nástroj
ISO 26000, který se obrací převážně na velké firmy.
Rámeček 1: ISO 26000 Průvodce společenskou odpovědností 34
Finální návrh normy ISO 26000 byl schválen 12. září 2010 mezinárodní normalizační
organizací ISO jako mezinárodní norma (ÚNMZ, 2010b) 35. ISO 26000 má za cíl být
sjednocujícím prvkem, který bude pomáhat organizacím uvědomit si své společenské
odpovědnosti při respektování odlišností kulturních, společenských,
environmentálních, legislativních a ekonomických podmínek (Blažek, 2009: 51).
Přestože ISO uvádí, že by norma měla být použitelná pro organizace nezávisle na jejich
velikosti (ISO, 2010), speciálně k malým a středním podnikům se obrací pouze jedním
rámečkem a celkově je pro použití podniky považována za příliš rozsáhlou a implicitní
(Perera, 2008: 16). Na druhou stranu ISO 26000 sjednocuje všechny oblasti společenské
odpovědnosti a jeho obsah je ve společných oblastech relevantní i pro podniky. Malé
a střední podniky se také účastnily procesu přípravy 36, který byl nejrozsáhlejším multi-
33 Obecným příkladem může být např. oblast zapojení zaměstnanců do rozhodování. Zatímco v malých
a středních podnicích jsou zaměstnanci rozhodování v principu blíže a v praxi by se jistě daly hledat
různorodé příklady jejich zapojení, nástroje CSR pro podniky se zpravidla spokojí s doporučeními na
úrovni: “Raďte se se svými zaměstnanci v důležitých otázkách.”
34 Do přílohy přikládám část pracovního překladu do češtiny, který právě vzniká a je průběžně
zveřejňován na webu BLF, dostupné z: http://www.csr-online.cz/Page.aspx?normy. Viz Příloha 1: Ukázka
pracovního překladu normy ISO 26000
35 Norma není určena k certifikaci třetí stranou (ISO, 2010), mezi její cíle patří: poskytnout návod pro
funkční společenskou odpovědnost; identifikovat a zapojit do práce zainteresované strany; zvýšit
důvěryhodnost organizací, a tím i jejich konkurenceschopnost; zvýšit spokojenost a důvěru zákazníků;
podporovat jednotnou terminologii pro společenskou odpovědnost; být v souladu s již existujícími
dokumenty, kodexy a dalšími mezinárodními dohodami (BLF, 2010).
36 Byť zde neměly vlastní kategorii a byly zahrnuty ve skupinách podle odvětví (Perera, 2008: 3).
18
stakeholder procesem v historii organizace ISO (Perera, 2008: 2). Zapojili se do něj
zástupci všech hlavních zájmových skupin 37 a „norma je konsenzuálním zněním
přijatelným pro většinu hlasujících členských států 38“ (ÚNMZ, 2010a) 39.
Vedle nástrojů, které pokrývají celou oblast CSR, jsou k dispozici i nástroje
specifické, např. pro oblast ochrany životního prostředí 40, lidských a zaměstnaneckých
práv 41, zapojení stakeholderů 42 nebo specifické výrobní sektory 43. Část z těchto nástrojů
je využitelná i pro podniky, nebudu se jimi však v této práci podrobně zabývat.
Pracovala jsem s nimi v rámci své stáže, přestože přinášejí zajímavé informace, jsou
pro obecné úvahy nad principy CSR u malých a středních podniků až příliš detailní
a úzce zaměřené.
3.2.1.2 Politické dokumenty
Dalším důležitým zdrojem informací o principech CSR jsou oficiální politická
stanoviska a dokumenty. V rozšiřování konceptu CSR mezi malými a středními
podniky hraje centrální roli Evropská komise, která je současně původcem často
citované definice CSR 44. Evropská unie poskytuje prostor pro výměnu zkušeností
37 ISO dělí participanty do šesti základních skupin: spotřebitelé; vlády; průmysl; zaměstnanci; nevládní
organizace; služby, podpora a výzkum (ISO, 2009: foreword).
38 Návrh byl schválen 94 % hlasujících zemí a široce podpořen dalšími spolupracujícími organizacemi.
Proti návrhu normy hlasovalo pět členských států ISO: Kuba, Indie, Lucembursko, Turecko a USA
(ÚNMZ, 2010a).
39 Poznámka k použití: Pracovala jsem s verzí ISO/DIS 26000 z roku 2009 (Draft International Standard),
aktuální schválená norma vyšla v čase, kdy podstatné části této práce byly již zpracovány. Schválená
norma navíc již není volně dostupná. Lze však předpokládat, že případné odchylky obou verzí jsou
převážně rázu formulačního, nikoliv obsahového, stejně jako tomu bylo v případě předchozích dvou
verzí, s nimiž jsem pracovala.
40 Jedná se např. o ISO 9000 pro management řízení kvality, ISO 14000 pro systém environmentálního
managementu nebo EMES (Eco-Management and Audit Scheme), Global Reporting Iniciative (GRI) pro
měření a zveřejňování informací (Polášek, 2010: 78, 160).
41 Například: SA 8000 Workplace/EmployeeRelations: http://www.sa-intl.org/; HRIA - Human rights
impact assessment: http://www.humanrightsimpact.org/; Fair Labor Association – Code:
http://www.fairlabor.org/about_us_code_conduct_e1.html.
42 Např.: AA1000 Stakeholder Engagement Standard: http://accountabilityaa1000wiki.net/.
43 Podrobný přehled viz. ISO (2009: 89-93)
44 „Dominantní role EU při evropském vývoji konceptu CSR je akceptována i na akademické půdě, kde se můžeme
setkat s tím, že definice EU je citována jako 'nejvíce srozumitelná a aktuální' či jako ústřední při úvodním přehledu
19
a debatu o CSR malých a středních podniků, založila nebo se podílela na založení
několika organizací a institucí, které se společenskou odpovědností malých a středních
podniků zabývají (např. CSR Europe 45, Multi-stakeholder
Forum 46). Výchozím
politickým dokumentem o CSR v Evropě je Zelená kniha Evropské komise z roku 2001
(EC, 2001).
3.2.1.3 Výzkumy a příklady z praxe
Jako podpůrné zdroje informací o principech CSR lze využít také četné výzkumy
v různých oblastech CSR a příklady z praxe. Častými náměty výzkumů bývá přístup
podniků
ke
společenské
odpovědnosti
(EC,
2002a),
výhodnost
společenské
odpovědnosti (Mandl, undated), přístup k CSR v jednotlivých státech (CSR Europe,
2009) apod. Existuje také poměrně velké množství případových studií společensky
odpovědných podniků 47, které jsou představovány jako příklady dobré praxe
a nabízeny podnikům jako inspirace.
3.2.1.4 Další zdroje
Mezi další zdroje informací o principech CSR patří popularizační články a vyjádření
podnikatelů, manažerů a konzultantů CSR 48, akademické práce 49 a práce přehledové 50.
V České republice se problematice společenské odpovědnosti podnikání věnuje např.
Business Leaders Forum (BLF), které je partnerem CSR Europe, dale Centrum inovací
a rozvoje (CIR) a Fórum dárců.
teoretického vymezení před zahájením samostatných výzkumů zaměřených na odlišné výstupy.“ (Blažek, 2009: 25)
Definice viz 3.1.
45 CSR Europe je evropskou sítí podnikatelů, jejímž cílem je zajišťovat celoevropsky propagaci CSR
a podporovat členské organizace integrovat CSR do svých každodenních aktivit (CSR Europe, 2010).
46 EU Multi-stakeholder Forum sdružuje zástupce zaměstnavatelských svazů, podnikatelských svazů,
odborů a nevládních organizací s cílem propagovat transparentnost a inovativnost konceptu CSR
a postupné sbližování existujících iniciativ a nástrojů (EMSF, 2004a: 4)
47 Koubská a Hralová (undated); European Communities (2003) a další.
48 Smart (2007); Pfeifer (2008); Morton (2007) a další. Při čtení těchto textů jsem si nemohla nevzpomenout
na koncept bobos Davida Brookse (2000), kdoví jakou kávu pijí tito „osvícení“ společensky odpovědní
manažeři, podnikatelé nebo konzultanti...
49 Bichta (2003); Polášek (2010); Lantos (2001); Blažek (2009); Kukačka (2008) a další.
50 Např. Bunčák et al. (2005)
20
Zdrojů, v nichž se lze poučit o principech CSR, je široké spektrum, je však třeba
mít na paměti, že se jedná z velké části o informace, které zároveň slouží k propagaci
CSR, konkrétních aktivit nebo organizací. Zcela pak chybí otevřená diskuze
o výhodách a nevýhodách principů CSR i o jejich reálném vlivu na podnik a jeho okolí.
3.2.2 Způsob strukturování principů
Zdroje, s nimiž pracuji, používají několik typů rozdělení principů CSR. Definice BLF
například vychází z definice Evropské komise a rozděluje CSR na tři oblasti:
ekonomickou, sociální a environmentální 51. Polášek (2010) používá dělení CSR aktivit
do oblasti trhu, pracovního prostředí, komunity a životního prostředí 52. Ve své práci
využiji kombinaci rozdělení principů CSR na dimenzi interní a externí, které používá
Evropská komise, s modelem ISO 26000.
51 Což koresponduje s principem trojího zisku (triple bottom line), viz také 3.2.3 d) Společenská
odpovědnost přináší trojí zisk.
52 Marketplace, Workplace, Community, Environment. Stejně to má např. britská organizace Business in
the Community (http://www.bitc.org.uk/)
21
Schéma struktury ISO/DIS 26000
Obrázek 1: Schéma struktury ISO/DIS 26000, zdroj: ISO, 2009: ix, vlastní překlad. 53
Struktura návrhu normy ISO 26000 (viz obrázek) je složitější než ostatní použité
nástroje, neboť se snaží vystihnout vztahy mezi společenskou odpovědností a jejím
naplňováním v praxi podniku. Principy společenské odpovědnosti (kapitola 4) jsou
v modelu ISO 26000 chápány jako obecná sada principů, které by podnik měl
uplatňovat ve vztahu ke všem klíčovým oblastem 54 (kapitola 6) 55.
53 Originál schématu viz Příloha 2: Schéma struktury ISO/DIS 26000 / Schematic overview of ISO 26000.
54 ISO 26000 používá „klíčová témata“ (core subjects), Evropská komise „dimenze“, překladám jako
„oblasti“, což je dle mého názoru výstižnější z hlediska malých a středních podniků, pro které mohou
„témata“ a „dimenze“ znít příliš abstraktně.
55 Pozn.: v návrhu se jako specifický úkon objevuje Uznání společenské odpovědnosti a Identifikace a zapojení
zainteresovaných stran (kapitola 5), v samostatné kapitole je dále pojednán proces Integrace společenské
odpovědnosti napříč organizací (kapitola 7). U malých a středních podniků se jedná o oblasti řízené zpravidla
22
Z modelu ISO 26000 jsem využila logiku rozdělení na principy a oblasti
společenské odpovědnosti, která představuje myšlenku, že podniky se řídí souborem
zásad — principů společenské odpovědnosti, které promítají do všech oblastí své
činnosti.
S ohledem na malé a střední podniky jsem sestavila 4 pravidla společenské
odpovědnosti
a definovala
6
základních
oblastí,
v
nichž
bývá
společenská
odpovědnost nejčastěji pozorována. Pro oblasti společenské odpovědnosti využiji
rozdělení používané Evropskou komisí na oblasti interní a externí, neboť názorně
ilustruje, že společensky odpovědný má být podnik jak navenek, tak dovnitř.
Schéma společenské odpovědnosti malých a středních podniků
Obrázek 2: Schéma společenské odpovědnosti malých a středních podniků
tou stejnou osobou nebo skupinou osob, proto je jako samostatné body vynechám a zmíním se o nich na
příslušných místech mezi pravidly CSR.
23
3.2.3 Pravidla společenské odpovědnosti malých a středních
podniků
„Základní charakteristikou společenské odpovědnosti je ochota organizace převzít
a nést odpovědnost za dopady své činnosti a svých rozhodnutí na společnost a životní
prostředí. To znamená transparentní a etické chování, které přispívá k udržitelnému
rozvoji, včetně zdraví a dobrých životních podmínek společnosti; bere v úvahu
očekávání stakeholderů; je v souladu s platnými právními předpisy a mezinárodními
normami chování; a je integrováno napříč celou organizací a uskutečňováno v jejích
vztazích." (ISO, 2009: 5)
a) Společenská odpovědnost podniku přesahuje zákonné požadavky
V 70. letech se v teorii společenské odpovědnosti podniků poprvé objevil názor, že
společensky odpovědným se podnik nestává jenom tím, že dodržuje zákony, neboť to
by měl dělat každý dobrý občan (Blažek, 2009: 11). Dodnes je tato myšlenka obsažena
v principech společenské odpovědnosti, neboť dodržování zákonů je pro společenskou
odpovědnost „základním a minimálním standardem“ (Franc, et al., 2006: 28).
Za společensky odpovědný tedy může být podnik považován, až když vyvíjí
aktivity nad rámec zákonných požadavků (EMSF, 2004b: 3), a současně nelze za
společensky odpovědné považovat zakrývání CSR aktivitami porušování zákonů
v jiné oblasti 56.
Koncept CSR nezpochybňuje objektivní povinnost státu zajistit ochranu
veřejných zájmů a jeho výchozím předpokladem je nadřazenost práva (ISO, 2009: 13).
Společensky odpovědné podniky by však státu nejen neměly stát v cestě, ale měly by
jeho roli svými aktivitami doplňovat a předcházet problémům vyplývajícím z jejich
podnikání (Polášek, 2010: 183).
b) Společenská odpovědnost se promítá do každodenních aktivit podniku
Společenská odpovědnost by měla být způsobem, jakým je řízeno podnikání, neboli
„the way we do business around here“ (EMSF, 2004b: 4). Konkrétněji: „zapojení CSR
do podnikové praxe by mělo být především systematické, strategické a v intenzích
dlouhodobého přístupu k uvedené problematice, neměly by se objevovat náhodné,
56 Takové chování by se dalo považovat za greenwashing“, viz poznámka 15.
24
jednorázové charitativní aktivity, které by mohly ohrozit celý koncept CSR, a to
především jeho systematičnost a dlouhodobé efekty“ (Prskavcová et al., 2008: 21).
S ohledem na to, že v malých a středních podnicích je společenská odpovědnost
zpravidla v rukou samotného podnikatele 57, a na to, že činnost podniků v oblasti CSR
je obecně považována za „rozkouskovanou, nepravidelnou a neformální“ (Bunčák et al.,
2005: 34), soustředí se pozornost zejména na podporu a upevňování existující dobré
praxe mezi podnikateli jako výchozího bodu pro strategický přístup ke společenské
odpovědnosti podniku (Polášek, 2010: 161). Vzhledem k tomu, že jen málo podniků
v současné době chápe společenskou odpovědnost jako součást podnikatelské strategie
a cítí potřebu formálních postupů (Bunčák et al., 2005: 34), je aktuální snahou
podnikatele k této myšlence přivést a s propracovaným systémem, jak řídit v malých
a středních podnicích oblast společenské odpovědnosti, se v dostupných nástrojích
CSR zatím nesetkáme.
Můžeme však nalézt návody, které jsou považovány za univerzální pro
podniky všech velikostí, mezi nimi například následující postup strategického řízení
společenské odpovědnosti podniku.
Přehled kroků zavádění konceptu CSR
57 Viz také 3.1.3.
25
Obrázek 3: Přehled kroků zavádění konceptu CSR (Steinerová, 2008: 34, tabulka 8), které
jsou považovány za platné nezávisle na tom, zda má firma 5 zaměstnanců nebo je to
nadnárodní korporace (Polášek, 2010: 162).
V prvním kroku by se měl podnik otevřeně přihlásit ke společenské
odpovědnosti. Za závazek managementu lze považovat např. zařazení společenské
odpovědnosti do strategických dokumentů podniku (vize, strategický plán) nebo
vydání kodexu či kréda (EC, 2001: 16). V dalších krocích by mělo následovat přenesení
takto deklarované společenské odpovědnosti do každodenního rozhodování. Jedním
ze způsobů, jak při tom postupovat, může být uvedený přehled kroků, který vychází
z určení hlavních stakeholderů, a odvození společenské odpovědnosti podniku ve
vztahu k nim, nejlépe však přímo v diskuzi s nimi (Polášek, 2010: 168) 58. Jiným
způsobem by byl například přístup z hlediska životního cyklu výrobku 59.
Součástí strategického řízení společenské odpovědnosti je i pravidelné
vyhodnocování a zlepšování podnikaných kroků (Polášek, 2010: 162). Společenská
odpovědnost je tak považována za proces, neboť: “udržitelný rozvoj a CSR jsou pohyblivé
cíle, které nemohou být jednou pro vždy dosaženy jednorázovými aktivitami a rozhodnutími...“
(Hohnen a Potts, 2007: viii).
Popsaný strategický přístup však směřuje k nastavení řízení společenské
odpovědnosti jako konkrétních aktivit. Má-li však být společenská odpovědnost
způsobem, jakým je řízeno podnikání, měla by se promítat do veškerého rozhodování
podniku. Jinými slovy, neměla by
být jen oblastí, kterou podnik řídí, ale přímo
způsobem řízení podniku, skrze nastavení rozhodovacích procesů a procesů uvádění
rozhodnutí do praxe (ISO, 2009: 71). z nástrojů CSR lze vyčíst, že společenská
odpovědnost by se měla v řízení aktivit podniků projevit např. tím, že budou ve svých
rozhodnutích automaticky zvažovat širší dopady na společnost 60 nebo že zohlední
společenskou odpovědnost při tvorbě firemních hodnot či cílů (Srpová a Řehoř et al.,
2010: 28).
58 Viz následující pravidlo c) Společenská odpovědnost vyžaduje zapojení zainteresovaných stran.
59 Viz 3.2.3.1 Přístup produkt-služba.
60 U velkých investičních projektů se v EU provádí hodnocení dopadů na životní prostředí
(Environmental Impact Assesment – EIA) ze zákona, existují také systémy hodnocení dopadu na lidská
práva (Human Rights Impact Assesment – HRIA). Podobné hodnocení se může stát interní praxí podniku
při dílčích rozhodnutích (např. o rozšiřování výroby), nebo může být takto zhodnocen celkový dopad
podniku.
26
Doporučení promítnout společenskou odpovědnost např. do způsobu přijímání
zaměstnanců,
výběru
dodavatelů nebo
rozhodování o nových
aktivitách,
se
v nástrojích zpravidla objevují v rámci blíže nerozváděných výčtů. s praktickým
návodem, jak by při tom podnik mohl nebo měl postupovat, jaká by měl volit kritéria,
jakou váhu přisoudit kritériím environmentálním a sociálním, ani s postupem, jak
zohlednit společenskou odpovědnost při tvorbě cílů podniku, se zatím v nástrojích
CSR nesetkáme. Princip, že společenská odpovědnost je způsobem, jakým je podnikání
řízeno, se v konceptu CSR a jeho nástrojích objevuje spíše jako proklamace bez opory
v manažerských nástrojích. Blok et al. (2006) pozorují podobný problém v praxi:
„podniky selhávají například v tom, že nezvažují možnosti změnit strukturu zpětných vazeb,
zaměření rozhodování a systémy řízení v jádru svého podnikání, zatímco zavádějí
společensky odpovědné projekty v jednotlivých obchodních jednotkách“ (Blok et al., 2006: 2,
zvýrazněno mnou).
c) Společenská odpovědnost vyžaduje zapojení zainteresovaných stran
Současné pojetí CSR se z velké části opírá o stakeholderskou teorii 61 a vychází
z předpokladu, že by měl podnik sloužit zájmům společnosti, což by se mělo v jeho
fungování projevit tak, že do svého rozhodování zapojí zainteresované skupiny.
Stakeholdery podniku jsou různé skupiny lidí v jeho okolí, kteří mají zájem na
jeho aktivitách nebo rozhodnutích (ISO, 2009: 17). Bývají různými způsoby
rozdělovány, jedno z možných rozdělení je na stakeholdery interní — zaměstnanci,
akcionáři, manažeři a vlastníci a externí — obchodní partneři a dodavatelé, zákazníci,
místní komunity a životní prostředí samo o sobě (EC, 2002a: 14). Některé zdroje
rozeznávají také sekundární stakeholdery, kam mohou patřit konkurenti, média,
vládní instituce a samosprávné orgány (Steinerová et al., 2008: 15).
Schopnost identifikovat a zapojit stakeholdery je považována za novou
„kritickou funkci podnikání“ (Sustainability, 2007: 3), která by se dokonce mohla stát
novým trendem v konceptu CSR: „Třetí generace zapojení stakeholderů je teprve na začátku,
ale mohla by si rychle získat pozornost. Podniky budou stále více zapojovat stakeholdery napříč
61 Viz také 3.1.2.3.
27
svým hodnotovým řetězcem 62 za účelem zvýšení své konkurenceschopnosti prostřednictvím
inovací a spoluvytváření nových produktů a trhů.“ (Sustainability, 2007: 2)
ISO 26000 a další autoři nabízí v oblasti zapojení stakeholderů několik obecných
doporučení. Podnik by měl například brát v úvahu i zájmy, které nejsou organizovány.
V případech zájmů, které nemají své mluvčí (jako je divočina, děti apod.), by měl
podnik věnovat pozornost organizacím na ochranu těchto zájmů (ISO, 2009: 17). Zájmy
stakeholderů přitom nejsou považovány za rovnocenné, podnik by měl jejich
důležitost posuzovat jednak podle vlivu stakeholderů na podnik 63, ale také podle
vztahu jejich zájmů ke společnosti a udržitelnému rozvoji (ISO, 2009: 17).
Přínosné pak může být zapojení stakeholderů tehdy, pokud je k němu
přistupováno otevřeně a konstruktivně (Bunčák et al., 2005: 9), tedy pokud má jasný
účel (ISO, 2009: 19) a soustředí se na důležité otázky (SustainAbility, 2007: 3). Podnik
by měl být připraven jednat, nikoliv používat zapojení stakeholderů pouze jako
nástroje své propagace a PR (SustainAbility, 2007: 3). Podnik může zapojit
stakeholdery různými způsoby skrze formální i neformální styk, přičemž základním
rysem je, že zapojení obsahuje obousměrnou komunikaci. (ISO, 2009: 18).
Podobně jako v předchozím bodě, i v oblasti zapojení stakeholderů, zůstávají
nástroje CSR u obecných konstatování. Nástroje určené pro malé a střední podniky
nezohledňují výhodu lokálního charakteru malých a středních podniků při zapojování
okolí do své činnosti.
62 Hodnotový řetězec (value chain), se liší od dodavatelského řetězce (supply chain), který představuje
pouze aktéry „vzadu“ v řetězci (dodavatele). Hodnotový řetězec zahrnuje také zákazníky a uživatele, tedy
aktéry „vpředu“ v řetězci (ISO, 2009: 16).
63 Polášek (2010: 167) uvádí tzv. Matrici stakeholderů (Stakeholder Matrix), podle níž si podnik může
upořádat své stakeholdery podle jejich vlivu a závislosti na podniku a podle toho k nim přistupovat na
škále od řádného informování po zjišťování jejich zájmů a zapojení.
28
Orientační výčet metod zapojení stakeholderů
Obrázek 4: Nástroje zapojení stakeholderů (Steinerová, 2008: 37, tabulka 9)
Metody zpětné vazby (první sloupec) jsou poměrně známé a běžně používané
v marketingu 64, zatímco některé metody ve sloupci Dialog (např. metody účasti na
rozhodovacím procesu nebo organizace společných projektů) by dle mého názoru
zasluhovaly bližší popis 65.
d) Společenská odpovědnost přináší trojí zisk
Autoři učebnice 66 Základy podnikání — Teoretické poznatky a zkušenosti českých
podnikatelů (Srpová a Řehoř et al., 2010: 24) upozorňují, že zisk není v dnešní době
přijímán jako základní cíl podnikání z několika důvodů:
▪
Dosahování zisku není zárukou pokračování činnosti podnikatele ani
zárukou dosahování zisku v budoucnu — chybí mu časová dimenze;
▪
Zisk je ovlivnitelný účetními postupy, které omezují jeho srovnatelnost;
▪
Účetní zisk nezohledňuje míru rizika, s níž je zisk dosahován.
64 Domnívám se, že by bylo na místě je v rámci společenské odpovědnosti vůči čistě marketingovému
použití vymezit.
65 V oblasti zapojení stakeholderů existují i specializované nástroje (např. AccoutAbility: AA1000
Stakeholder Engagement Standard, IFC: Stakeholder Engagement: a Good Practice Handbook for
Companies Doing Business in Emerging Markets nebo SustainAbility: Successful Stakeholder
Engagement). Zpravidla nejsou v plném znění volně dostupné a jejich studium by vydalo na další práci,
která by však myslím mohla být zajímavá, zvláště pokud by se opřela o srovnání s existujícími praktikami
např. v sociálních podnicích.
66 Kniha je určena nejen studentům VŠ, ale i podnikatelům a vedoucím odborných útvarů, kteří nemají
ekonomické a manažerské vzdělání (Srpová a Řehoř et al., 2010: 16).
29
Výzva k opouštění orientace pouze na zisk (pohledu profit-only) se objevuje
napříč literaturou o společenské odpovědnosti, bývá však vyjádřena a vysvětlována
různými způsoby, jako: přístup 3P: People – Planet – Profit (Prskavcová et al., 2008;
Trnková, 2004), triple bottom line (EC, 2001: 17), optimální zisk (Koubská a Hralová,
undated) nebo orientace ne-pouze-pro-zisk (not-only-for-profit).
Evropská unie používá princip triple bottom line, který chápe jako způsob měření
celkového výkonu podniku (např. ve zprávách shareholderům) prostřednictvím
ekonomických, sociálních a environmentáních kritérií 67. Jindy se lze setkat s přístupem
apelujícím na to, aby se podniky nesoustředily pouze na svůj ekonomický růst, ale také
na environmentální a sociální aspekty své činnosti (Prskavcová et al., 2008: 10). Často
pak bývá tento princip pojímán pragmaticky a zdůrazňuje se, že pro podnik je obecně
výhodnější investovat do dlouhodobých cílů namísto soustředění se na okamžitý zisk.
Opět se však v rámci konceptu CSR nesetkáme s odpovídajícími nástroji
a vysvětleními pro malé a střední podniky 68, byť lze opět konstatovat, že k posunu
v chápání zisku u nich může dojít snáze než u korporací 69.
V následující části přiblížím oblasti společenské odpovědnosti v malých
a středních podnicích, v každé oblasti krátce zhodnotím její obsah i doporučenou
náplň. Větší prostor budu věnovat oblasti environmentální, kterou stejně jako
rozdělení používané Evropskou komisí, řadím do obou skupin — interní (Životní
prostředí a zdroje) i externí (Globální environmentální otázky). Domnívám se, že i přes
lokální charakter malých a středních podniků, je pro ně globální pohled na
environmentální otázky relevantní a reprezentuje známé: „mysli globálně, jednej lokálně“.
Z hlediska společenské odpovědnosti podnikání spolu všechny následující
oblasti velmi těsně souvisí. Činnost podniku v jedné oblasti může podporovat nebo
naopak oslabovat společenskou odpovědnost v jiné oblasti.
67 Koncept trojího zisku, se objevuje také v konceptu sociálního podniku, viz 4.2.3.
68 V rámci nástrojů CSR pro korporace je tato otázka řešena převážně v oblasti tzv. CSR reportingu, neboli
zveřejňování informací o společenské odpovědnosti. Nástroje v tomto případě především doporučují, jak
hodnotit nefinanční dopady podniku a jak informace o nich sdělovat stakeholderům a shareholderům.
69 Mimo jiné proto, že si své cíle mohou určovat sami, viz 3.1.3.
30
3.2.3.1 Interní oblasti společenské odpovědnosti
Zaměstnanci
Základním principem deklarace Mezinárodní organizace práce z roku 1944 je princip,
že práce není komodita (ILO, 1944: Ia), což implikuje, že by zaměstnanci neměli být
považováni za výrobní faktor a neměli by být předmětem tržních vztahů jako
komodita (ISO, 2009: 33). Péče o zaměstnance je jedním z důležitých prvků společenské
odpovědnosti. Je chápána jako investice do lidského kapitálu (EC, 2001: 6), která
zároveň může být zdrojem výhod pro firmu, neboť výnosy podniku nejsou závislé
pouze na schopnosti využívání hmotného majetku, ale také na schopnostech
a motivaci zaměstnanců (Bunčák et al., 2005: 13).
Prskavcová et al. (2008) nazývá aktivity podniku v této oblasti sociální politikou
podniku, jejíž „veškeré nástroje musí směřovat k vytvoření partnerství se
zaměstnancem, o kterém uvažujeme jako o spolupodnikateli, nabízíme mu možnosti
k využití jeho aktivních schopností, rozšiřujeme jeho schopnosti a dovednosti a přes
dosažení jeho uspokojení dosahujeme svých podnikových cílů“ (Prskavcová et al.,
2008: 13).
Do oblasti vztahů se zaměstnanci jsou obvykle řazeny následující aktivity 70:
zapojení zaměstnanců do rozhodování 71; nefinanční benefity; vzdělávání a rozvoj;
vyváženost
pracovního
a osobního
života;
zdraví
a bezpečnost;
odpovědné
propouštění; rovné příležitosti atd. (upraveno dle Poláška, 2010: 158).
Životní prostředí a zdroje
Odpovědné zacházení se životním prostředím je významnou součástí společenské
odpovědnosti, neboť je současně předpokladem pro přežití a prosperitu lidstva (ISO,
2009: 40). Jak jsem již předeslala, budu se této oblasti věnovat podrobněji než ostatním,
vycházím proto zejména z ISO 26000, které je podrobnější než dostupné nástroje pro
70 V nástrojích CSR pro malé a střední podniky se v jednotlivých oblastech setkáváme zpravidla pouze
s výčtem blíže nespecifikovaných aktivit.
71 Nástroje CSR pro malé a střední podniky se tomuto tématu blíže nevěnují, viz také pravidlo c)
Společenská odpovědnost vyžaduje zapojení zainteresovaných stran. V brožuře UEAPME v kapitole
Zapojení zaměstnanců (2008: 14) se objevují rady směřující k vytváření dobrého pracovního prostředí,
informování zaměstnanců a zajišťování dialogu se zaměstnanci, nikoliv k přímému zapojení do
rozhodovacích procesů.
31
malé a střední podniky, přestože obsahuje v zásadě pouze výčet obecně přijímaných
principů (Suchánek, 2009) 72.
Životní prostředí podniku v kontextu jeho společenské odpovědnosti si lze
představit jako okolí, ve kterém podnik provozuje svou činnost, zahrnující ovzduší,
vodu, půdu, přírodní zdroje, rostliny, živočichy a lidi a vzájemné vztahy mezi těmito
složkami, přičemž fyzický rozsah tohoto okolí je variabilní (ISO, 2009: 2). Řízením
environmentálních dopadů podniku v konceptu CSR se nejčastěji rozumí aktivity
v těchto základních oblastech: prevence znečištění, udržitelná spotřeba zdrojů
a udržování a ochrana přírodního prostředí (ISO, 2009: kapitoly 6.5.3. 73 až 6.5.7.).
V oblasti environmentální by podnik měl přijmout integrovaný přístup, který bere
v úvahu širší hospodářské, společenské a environmentální důsledky, a respektovat
a podporovat základní environmentální pravidla: princip předběžné opatrnosti 74, princip
znečišťovatel platí75 a principy risk managementu76 (ISO, 2009: 40)77.
Mezi konkrétní aktivity podniků v oblasti životního prostředí a zdrojů patří
snižování environmentálních dopadů výroby, produktů, služeb, obalů, distribuce
72 Suchánek (2009) připravil komentář k environmentální kapitole návrhu ISO 26000, které vytýká
bezbřeze konsensuální charakter a také malý poměr environmentální kapitoly vůči ostatním. „Což nemá
vyznít jako volání po rozšíření environmentální kapitoly, ale jako námět na zestručnění kapitol ostatních“
(Suchánek, 2009: 2). RNDr. Zdeněk Suchánek je například členem Technické normalizační komise TNK
106 Environmentální management a externím spolupracovníkem CEMC — Centra technické normalizace
v oblasti environmentálního managementu.
73 Pracovní překlad této kapitoly do češtiny, viz Příloha 1: Ukázka pracovního překladu normy ISO 26000:
6.5.3 Environmentální problematika 1: Prevence znečištění.
74 Mezinárodně zaveden roku 1992 na konferenci v Rio de Janeiro takto: „Tam, kde hrozí vážné nebo
nevratné škody, nesmí být nedostatek úplné vědecké jistoty použit jako důvod k odložení nákladově efektivních
opatření k zamezení degradace životního prostředí“ (UN, 1992: princip 15).
75 Princip „znečišťovatel platí“ spočívá v myšlence, že provozovatel, jehož činnost způsobila škodu na
životním prostředí nebo bezprostřední hrozbu takové škody, by měl být finančně odpovědný (Bernard,
2007).
76 Podle ISO 26000 by měla organizace zavést programy využívající přístup zaměřený na riziko
a udržitelnost. Organizace by měla vyvinout a zavést činnosti zvyšující povědomí a zlepšující reakce na
mimořádné události, aby snížila a zmírnila environmentální, zdravotní a bezpečnostní zátěž (ISO, 2009:
41).
77 Jde však o „repetitorium 15-20 let uplatňovaných zásad, která jsou v ČR a EU nejen součástí běžně
uplatňovaných dobrovolných přístupů a postupů (systémy environmentálního managementu) ale i součástí státní
politiky a právních předpisů“ (Suchánek, 2009: 3).
32
a přepravy; recyklace a používání recyklovaných materiálů; úspora energií a vody;
ochrana přírodních zdrojů; minimalizace množství odpadu a poskytování úplných
informací o environmentálních dopadech výrobků, služeb a aktivit podniku (upraveno
dle Poláška, 2010: 52).
Malé a střední podniky mohou pro řízení, měření a podávání informací
o environmentálních dopadech podniku využít širokou nabídku nástrojů 78, které by
měly směřovat ke komplexnímu, systematickému a kolektivnímu přístupu (ISO, 2009:
40). Překážkou zavedení formálního systému environmentálního managementu může
být u malých a středních podniků nedostatek zdrojů na pokrytí počáteční investice,
procesu zavádění a udržování (Polášek, 2010: 119) 79.
Zlepšování dopadů podniku na životní prostředí je zároveň (a to jak u malých
a středních podniků, tak u korporací) považováno za možný zdroj výhod pro podnik
v podobě např. nových obchodních příležitostí, nebo prostřednictvím tzv. win-win
situací, „dobrých pro podnikání a dobrých pro životní prostředí“ (Polášek, 2010: 58). Win-win
situace v environmentální oblasti přibližuje Steinerová (2008: 11): „Šetrné využití
energie, prevence znečišťování, minimalizace odpadu a recyklace, to vše může přinést podniku
zefektivnění provozu, značné snížení nákladů a jiné výhody.“
Na závěr ještě zmíním další principy, které uvádí ISO 26000 (2009: 41) spolu
s krátkým odstavcem podrobnějšího popisu. Opět se jedná o „obecně sdílená
doporučení a apely“ (Suchánek, 2009: 3), jimž se v rámci konceptu a nástrojů CSR
autoři blíže nevěnují. Každý z těchto principů vytváří samostatnou oblast s množstvím
vlastních iniciativ a návodů, které z důvodu omezeného rozsahu této práce nemohu
postihnout. Považuji však za důležité tyto principy v kontextu malých a středních
podniků alespoň zmínit jako myšlenky a přístupy, které směřují k hlubšímu posunu ve
způsobu podnikání.
▪
Životní cyklus výrobku (Life cycle thinking)
78 Nástroje viz poznámka 40. Vedle nich mohou podniky využít také certifikace produktů, např.:
Ekologicky šetrný výrobek, Fair Trade, FSC apod.
79 V roce 2002 byl o tyto systémy mezi malými a středními podniky ve srovnání s velkými firmami nízký
zájem, podle odhadu jen asi 18 % všech EMAS certifikací v EU byly malé a střední podniky (EC, 2002a:
37), s novějšími daty jsem se v literatuře nesetkala.
33
Hlavním cílem přístupu orientovaného na životní cyklus je snížit dopady produktů
a služeb na životní prostředí, jakož i zlepšit jejich sociálně-ekonomický dopad po celou
dobu jejich životního cyklu, to je: od surovin a energie, přes výrobu a používání,
k odstranění nebo využití.
▪
Hodnocení vlivů na životní prostředí (Environmental Impact Assessment)
Organizace by měla posoudit dopady na životní prostředí před spuštěním nové
činnosti nebo projektu a využít výsledků hodnocení jako součást rozhodování
o spuštění.
▪
Čistější produkce a eko-efektivita 80 (Cleaner production and eco-efficiency)
Jedná se o strategie pro uspokojování lidských potřeb pomocí technologií a postupů,
které jsou efektivnější a produkují méně znečištění a odpadů. Důraz je kladen na to,
aby ke zlepšení docházelo již u zdrojů, spíše než na konci procesu nebo
činnosti. Strategie čistší a bezpečnější produkce a eko-efektivita zahrnují: zlepšení
postupů údržby, modernizace nebo zavádění nových technologií nebo procesů, snížení
využívání surovin a energií, využívání obnovitelných zdrojů energie, racionalizaci
využívání vody, bezpečné nakládání s toxickými a nebezpečnými materiály a odpady,
zlepšování produktů a služeb.
▪
Přístup produkt-služba (Product-service system approach)
Tento přístup může být použit k posunu zaměření podniku z prodeje nebo
poskytování produktů na prodej nebo poskytování systému výrobků a služeb, které
společně splňují potřeby zákazníků. Systémy produkt-služba zahrnují, pronájem,
leasing nebo sdílení výrobků nebo kombinace výrobků a placeného servisu. Tyto
systémy mohou snížit spotřebu materiálů, oddělit příjmy od materiálových toků,
a zapojit zúčastněné strany do prosazování rozšířené odpovědnosti výrobce v průběhu
celého životního cyklu výrobku a doprovodných služeb.
▪
Odpovědné zadávání zakázek (Sustainable procurement)
80 Eko-efektivita je zmiňována také v Zelené knize (EC, 2001), Polášek (2010: 59) ji definuje podrobněji:
„Eko-efektivity je dosaženo dodáváním konkurenceschopného zboží a služeb, které uspokojují lidské potřeby a zlepšují
kvalitu života, a zároveň vedou k postupnému snižování environmentálních dopadů a spotřeby zdrojů po celou dobu
životního cyklu na takovou úroveň, která je alespoň v souladu s odhadovanou únosností planety.“
34
Ve svém nakupování by měla organizace vzít v úvahu environmentální, sociální
a etické dopady pořizovaných výrobků nebo služeb v průběhu celého jejich životního
cyklu. Pokud je to možné, měla by dát přednost produktům nebo službám s co
nejmenší dopady, s využitím příslušných nezávislých systémů označování (ekoznačení
— eco-labelling). (volně podle ISO 26000, 2009: 41)
3.2.3.2 Externí oblasti společenské odpovědnosti
Místní komunity
Myšlenka, že by se podnik měl angažovat ve své komunitě 81, stojí na představě, že sám
podnik je stakeholderem v komunitě, s jejímiž členy sdílí společné zájmy (ISO,
2009: 59), neboť: „podniky jsou závislé na zdraví, stabilitě a prosperitě komunit, ve kterých
působí” (EC, 2001: 11). U malých a středních podniků je tento aspekt ještě významnější
než u nadnárodních korporací 82. Společensky odpovědný podnik se snaží vytvořit si
dobré sousedské vztahy minimalizováním svých vlastních dopadů a zapojením se do
řešení místních problémů a zájmů (Polášek, 2010: 159).
Mezi společensky odpovědné aktivity v komunitě patří např. finanční
a materiální pomoc a firemní dobrovolnictví 83, vzdělávání a rozšiřování know-how,
místní aliance s cílem koordinovat pomoc komunitě, spolupráce se školami,
institucemi a představiteli, sdílený marketing 84 (upraveno dle Poláška, 2010: 159), ale
mohla by sem patřit také
podpora místních dodavatelů, která částečně vyplývá
z jiných principů 85, explicitně se zde však neobjevuje.
81 ISO 26000 (2009: 58) definuje komunitu jako: „obytné či jiné sociální osídlení, které se nachází ve fyzické
blízkosti podniku“, přičemž termín může být chápán i šířeji jako virtuální komunita hájící např. určitou
etnickou skupinu či rozvojové téma.
82 Nacházejí tu své zákazníky a zaměstnance a současně nedisponují kapitálem, který by jim umožnil
svou výrobu libovolně přesouvat.
83 Spadá pod firemní filantropii, která může nabývat různých forem, např: peněžního dárcovství; zřízení
firemní nadace/nadačního fondu; cíleného marketingu, kdy podnik daruje předem určenou částku
z prodaných produktů na dobročinné účely, a nepeněžního dárcovství, kam patří například poradenství,
poskytnutí reklamních ploch, účetní, právní či auditorské služby, nájem prostor nebo poskytnutí
dobrovolné práce svých zaměstnanců (Koubská a Hralová, undated: kap. 1.3.2 Firemní filantropie
a dobrovolnictví).
84 Čímž se rozumí „společné marketingové aktivity podporující podnik a neziskový projekt“ (Polášek, 2010: 159).
85 Např. princip Odpovědné zadávání zakázek v předchozím bodě.
35
Žádoucím výsledkem zapojení podniku do komunity je posilování občanské
společnosti a demokratických a občanských hodnot (ISO, 2009: 58).
Obchodní partneři, dodavatelé a zákazníci
Vztahy s obchodními partnery, dodavateli a zákazníky patří do oblasti tržních vztahů,
kam Polášek řadí také vztah s investory (Polášek, 2010: 157). Za základní projev
společenské odpovědnosti v tržních vztazích lze považovat etické a transparentní
chování podniku. Nadto by však měl společensky odpovědný podnik v rámci svých
možností propagovat a vytvářet podmínky pro odpovědnou spotřebu zákazníků (ISO,
2009: 50) a společenskou odpovědnost dodavatelů a obchodních partnerů (ISO, 2009:
49) 86.
Ochrana zákazníků je zakotvená v mezinárodním dokumentu The UN
Guidelines for Consumer Protection 87, který konsensuálně přijalo v roce 1985 Valné
shromáždění OSN, a který byl v roce 1999 rozšířen o otázky odpovědné spotřeby (ISO,
2009: 49). Přístup k dodavatelům a obchodním partnerům se v rámci CSR skloňuje
zejména v souvislosti se zneužíváním ekonomické moci nadnárodními korporacemi.
Malé a střední podniky takovou ekonomickou mocí, kterou by mohly významně
ovlivňovat své dodavatele a obchodní partnery, zpravidla nedisponují a obecně se u
nich předpokládá, že společensky odpovědné chování na trhu je pro ně přirozenější
než pro korporace.
Mezi společensky odpovědné aktivity podniků v oblasti tržních vztahů může
patřit zavedení vnitřních etických standardů, poskytování jasných a přesných
informací o produktech a službách, včasné plnění závazků, přijímání stížností
zákazníků, dodavatelů a dalších obchodních partnerů a odpovídání na ně, spolupráce
s dalšími organizacemi na CSR aktivitách a projektech, dodržování vysokých etických
standardů reklamy a marketingu (Polášek, 2010: 157).
Lidská práva
86 Za důležité otázky společenské odpovědnosti v oblasti tržních vztahů jsou, mimo chování ke
spotřebitelům, dodavatelům a obchodním partnerům, považovány také otázky korupce, odpovědného
angažování ve veřejné sféře, hospodářské soutěže, společensky odpovědného chování ve vztahu s dalšími
organizacemi a úcta k vlastnickým právům (ISO, 2009: 47).
87 Dostupné z: http://www.un.org/esa/sustdev/publications/consumption_en.pdf
36
Nadřazenost lidských práv a jejich obsah vyplývá z Mezinárodní listiny lidských práv
(International Bill of Human Rights) 88. Organizace jsou odpovědné za dodržování všech
lidských práv bez ohledu na to, zda je stát schopen nebo ochoten plnit svou povinnost
lidská práva chránit, v rámci své společenské odpovědnosti však mohou jít dál a jejich
dodržování prosazovat i mezi dalšími subjekty (ISO, 2009: 24).
Oblast lidských práv se týká převážně korporací, které mohou přesouvat svou
výrobu do zemí s nižšími standardy jejich ochrany 89. Podniky se mohou na
prosazování lidských práv podílet v rámci svých externích CSR aktivit např. podporou
nebo spoluprací na projektu s lidskoprávní organizací apod.
Globální environmentální otázky
Na globální úrovni je role podnikání při dosahování udržitelného rozvoje 90
diskutována v rámci iniciativ OSN 91, OECD 92 nebo v rámci Evropské komise 93 (EC,
2001: 15). Hlavním principem je, že podniky jsou skrze přeshraniční efekty
environmentálních problémů a skrze spotřebu zdrojů současně hráči v globálním
životním prostředí (EC, 2001: 15). V současné době je v oblasti podnikání
nejdiskutovanější globální environmentální otázkou problematika klimatických
změn 94.
Kam patří Všeobecná deklarace lidských práv spolu s mezinárodními pakty lidských práv a opčními
protokoly k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (dostupné z:
http://www.un.org/en/documents/udhr/index.shtml).
88
89 Malé a střední podniky se v konfliktu s lidskými právy mohou ocitnout jako subdodavatelé velké firmy
pod ekonomickým tlakem, zde však nelze příliš apelovat na jejich společenskou odpovědnost, spíše na
odpovědnost nadřízené firmy.
90 U všech tří organizací ve smyslu ekonomického růstu, viz také 3.1.1.2.
91 Global Compact (2000), dostupné z:
http://www.unglobalcompact.org/aboutthegc/thetenprinciples/index.html
92 Guidelines for multinational enterprises (2001), dostupné z:
http://www.oecd.org/document/18/0,3343,en_2649_34889_2397532_1_1_1_1,00.html
93 Akutálně např. Ten years after Rio: Preparing for the World Summit on Sustainable Development in
2002 (COM 2001/53), dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2001/com2001_0053en01.pdf
94 ISO 26000 této problematice věnuje kapitolu 6.5.5. Climate change mitigation and adaptation (ISO,
2009: 44).
37
Malé a střední podniky se mohou samy podílet na globálním šíření společensky
odpovědného podnikání v rámci svých dodavatelských řetězců a současně se mohou
samy stávat součástí mezinárodních iniciativ 95. Na obecné úrovni tento bod odkazuje k
principu „mysli globálně, jednej lokálně“, a k tomu, že by si i malé a střední podniky
měly uvědomovat své dopady v širších souvislostech.
Principy CSR jsou poměrně široce rozpracovaným „návodem“ pokrývajícím většinu
základních vztahů a situací, které si lze mezi podnikem a jeho okolím představit.
Současně jsou však často kritizovány za povrchní přístup, což jsem si sama několikrát
ověřila. Nástroje určené specificky pro malé a střední podniky téměř vůbec nereflektují
rozdíly mezi nimi a korporacemi, nepřidávají konceptu CSR nic nového, spíše zkracují
a zestručňují principy adresované korporacím. K možným směrům, kudy přiblížit
koncept CSR malým a středním podnikům, se vrátím v části 3.4.3.
3.3
O významu společenské odpovědnosti malých a středních
podniků
V této kapitole nastíním nejčastěji uváděné argumenty pro společensky odpovědné
podnikání z pohledu jeho společenského významu i výhod, které by mělo přinášet
podnikům.
Obecně vzato, podle Evropské komise a autorů, kteří v jejím duchu prosazují
koncept CSR, se mají podniky podílet na dosažení jedné z největších výzev pro lidstvo
tohoto století: na zajištění udržitelného, spravedlivého a vyváženého rozvoje. a to také
proto, že podnikání může vzkvétat, jen když jsou komunity a ekosystémy, v nichž
působí, zdravé (Hohnen a Potts, 2007: viii).
Jak jsem již uvedla, koncept CSR je prostřednictvím konceptu trvale
udržitelného rozvoje na úrovni Evropské unie spojen s představou kvantitativního
ekonomického
růstu 96.
Přestože
nástroje
CSR
a většina
další
literatury
po ekonomickému růstu zpravidla explicitně nevolají a častěji hovoří o blíže
nespecifikovaném rozvoji, nesetkala jsem se s žádným alternativním přístupem
95 Aktuálním příkladem, kde se mohou i malé a střední podniky zapojit do řešení globálního problému,
jsou například celoevropské kampaně Velká výzva (Big Ask), dostupné z: http://www.thebigask.eu/ nebo
Práva lidem, Pravidla pro byznys (Rights for people, rules for business), dostupné z:
http://www.rightsforpeople.org/ a další iniciativy, obchodní partnerství, sítě apod.
96 Viz 3.1.1.2.
38
v rámci konceptu CSR a jen s ojedinělou kritikou konceptu mířící hlouběji než ke
kritice zneužívání konceptu CSR jako nástroje marketingu.
3.3.1 Společenský význam
Soukromý sektor má významný vliv na zaměstnance, zákazníky, komunity, životní
prostředí, konkurenci, obchodní partnery, investory, akcionáře, orgány státní správy
a další. Podle autorů konceptu CSR je stále více zřejmé, že podniky “mohou přispět ke
svému bohatství a celkovému bohatství společnosti, pokud ve svém rozhodování zváží dopad,
který mají na svět jako celek” (Hohnen a Potts, 2007: 1).
Rozšiřování myšlenky společenské odpovědnosti mezi malé a střední podniky
v Evropě vychází především „shora“. Evropská komise jej považuje za klíčové, aby se
mohl plně projevit „potenciál CSR podílet se na růstu, pracovních místech a udržitelném
rozvoji“ (EC, 2006: 8) a snaží se k malým a středním podnikům zaujmout specifický
přístup, spočívající např. v podpoře a upevňování dobré praxe.
Obecně se soudí, že malé a střední podniky mají ke společenské odpovědnosti
blízko, ale pravděpodobně neznají jazyk používaný konceptem CSR (Mandl, undated:
7). Výzkumy, které to berou v úvahu a používají širší definice, zjišťují, že podniky jsou
si často vědomy své odpovědnosti vůči společnosti (Mandl, undated: 7), a také to, že až
polovina podniků je do různé míry zapojena v externích společensky odpovědných
aktivitách v oblasti sociální 97, mezi nimiž dominují tři typy aktivit: podpora sportu,
kultury a zdraví nebo dobrých životních podmínek 98 (EC, 2002a: 21).
Přesto není rozšiřování konceptu CSR mezi malé a střední podniky považováno
za snadný úkol, a to zejména vzhledem k postojům malých a středních podnikatelů,
kteří koncept zpravidla neznají a jsou skeptičtí k jeho potenciálnímu přínosu pro
podnik (EC, 2002a: 17, 31; EMSF, 2004b: 6) 99. Jedním z hlavních argumentů v rámci
97 Studie se nesoustředila na aktivity, které podnik uskutečňuje dovnitř (např. vůči zaměstnancům), ale
pouze na aktivity navenek (EC, 2002a: 9).
98 Podpora environmentálních aktivit nevztahujících se k předmětu podnikání skončila v celoevropském
průměru na 5. místě za podporou vzdělávání (EC, 2002a: 21).
99 Dalšími uváděnými překážkami jsou také např. nedostatek zdrojů a know-how, naléhavější každodenní
tlaky na podnik a jeho ekonomické přežívání a další (EMSF, 2004b: 6).
39
rozšiřování konceptu mezi malé a střední podniky je tak jeho předpokládaný pozitivní
dopad na podnik a jeho konkurenceschopnost.
3.3.2 Přínos pro podniky
Mezi předpokládané přínosy CSR pro podniky se často objevuje např. úspora nákladů,
vyšší spokojenost a loajalita zákazníků, pozitivní ovlivnění pozice firmy na trhu, více
motivovaní zaměstnanci a jejich identifikace s firmou, zlepšené vztahy s místní
komunitou a úřady, efektivnější řízení podniku a rizik, odlišení se od konkurence
a možnost získat konkurenční výhodu (Koubská a Hralová, undated: 22).
Výhody spojené s řízením dopadu podniku na životní prostředí rozdělují autoři
studie o evropských malých a středních podnicích a jejich environmentální a sociální
odpovědnosti (EC, 2002a: 40) na vnitřní a vnější 100:
Vnitřní přínosy lze rozdělit do dalších tří hlavních kategorií:
▪
Organizační: odvozené od zlepšování kvality řízení a informací o životním
prostředí, dodržování stávajících ekologických předpisů nebo zlepšení
pracovních postupů.
▪
Finanční: úspory nákladů na materiál a energie, snížení produkce odpadů
a zvýšení efektivnosti výroby.
▪
Přínosy pro zaměstnance: zvýšená motivace a lepší morálka zaměstnanců,
nové
dovednosti a kvalifikace nebo lepší vnímání podniku zaměstnanci.
Vnější přínosy se také dají rozdělit do kategorií:
▪
Obchodní: noví zákazníci a obchodní příležitosti, status preferovaného
dodavatele, konkurenční a marketingové výhody nebo uspokojení
existujících zákazníků.
100 Ve studii se hovoří o výhodách zavedení systému environmentálního managementu, není však
zmiňován žádný konkrétní nástroj ani není zdůrazněno, že by tyto výhody platily pouze v případě
zvedení systému managementu nebo certifikace. Domnívám se tedy, že lze tento výčet zobecnit na možné
výhody spojené se zlepšováním dopadů podniku na životní prostředí i neformální cestou.
40
▪
Přínosy pro životní prostředí: odvozené z lepšího řízení dopadu na životní
prostředí, zvýšení energetické a materiálové efektivity a recyklace a snížení
znečištění 101.
▪
Komunikační výhody: pozitivní veřejný obraz podniku, lepší vztahy se
zákazníky, lepší přístup ke kapitálu od environmentálně citlivých investorů
nebo lepší spolupráce a vztahy s regulačními a správními orgány.
(volně podle EC, 2002a: 40)
Vedle zdůrazňování přínosů společenské odpovědnosti pro podnik, mnohé
nástroje a příručky CSR apelují také na slušnost a poctivost podnikatelů 102 i na to, že:
„mnoho podnikatelů instinktivně ví, že 'Dělat správnou věc' ... může dávat dobrý obchodní
smysl“ (Corporate Social Responsibility, undated: 3) 103. Za významný prvek rozšiřování
CSR mezi podniky je však považován také tlak zvnějšku, zejména od spotřebitelů
a firemních zákazníků (EC, 2002a: 39) 104.
Koncept CSR se prezentuje jako moderní přístup k podnikání, který může
podnikatelům přinést konkurenční výhodu na trhu. Současně bude údajně jeho
nepřijetí, dříve nebo později, podniky dokonce znevýhodňovat. z těchto důvodů
považuji předpověď Luďka Pfeifera, že se koncept postupně dostane do života
podniků (Pfeifer, 2008) 105, za realistický scénář vývoje i u malých a středních podniků.
Domnívám se, že koncept CSR se může rozšířit zejména mezi nastupující generací
101 Ve studii se environmentální výhody vyskytují skutečně až za obchodními.
102 Výzkumy zaměřené na motivace podnikatelů přijmout společenskou odpovědnost potvrzují
důležitost „etických“ motivů. Mezi nejčastějšími motivy zapojení se do CSR uvádějí podnikatelé osobní
zájem, vnitřní uspokojení, pocit morální odpovědnosti, touhu realizovat moderní podnikatelské postupy
a snahu vrátit něco místní komunitě (Bunčák et al., 2005: 35).
103 Autoři za ty „správné věci“ považují např.: sloužit zákazníkům, pečovat o dobrou morálku
zaměstnanců, pečovat o sousedské vztahy nebo chránit životní prostředí (Corporate Social Responsibility,
undated: 3).
104 V oblasti environmentální je tlak na malé a střední podniky v rámci dodavatelského řetězce některými
autory dokonce považován za klíčový (EC, 2002a: 39) a dá se předpokládat, že bude v souvislosti
s připravovanými legislativními změnami dále vzrůstat, viz také 3.1.2.2.
105 Viz 3.1.2.3
41
malých a středních podnikatelů, kteří se s jeho myšlenkami mohou seznamovat již
i v učebnicích o podnikání 106.
3.4
Zamyšlení nad environmentálním rozměrem konceptu CSR
V této závěrečné kapitole o konceptu CSR se zamyslím nad jeho možnostmi přinést
environmentálně příznivé změny do podnikání malých a středních podniků. Nejprve
se budu věnovat otázce, zda může koncept CSR vést k tomu, že se malé a střední
podniky začnou více zabývat svými dopady na životní prostředí. Poté se zamyslím
nad tím, do jaké míry může CSR ovlivnit způsob podnikání a nakonec uvedu několik
doporučení, kam by se koncept společenské odpovědnosti malých a středích podniků
mohl dále vyvíjet.
3.4.1 Rozšiřování povědomí o environmentálních otázkách mezi
podnikateli
Z prováděných výzkumů o malých a středních podnicích vyplynulo, že malé a střední
podniky se významnou měrou podílejí na poškozování životního prostředí, ale jejich
povědomí a ochota zlepšovat dopad své činnosti v této oblasti jsou nízké 107. Dostupná
data
o míře
zapojení
malých
a středních
podniků
v oblastech
společenské
odpovědnosti naznačují, že nízké je i jejich zapojení v oblasti environmentální (EC,
2002a: 37), přestože podle nedávné britské studie dochází k pozvolné proměně
v postojích podnikatelů k environmentálním dopadům svého podnikání a k jejich
zlepšování (Revell et al., 2008) 108.
Současně s tím jsou malé a střední podniky považovány za přirozeně
společensky odpovědné díky své lokální povaze (EC, 2010b) a závislosti na místní
komunitě (Polášek, 2010: 61). Zde se však hodí namítnout, že aktivity, které nástroje
CSR pro malé a střední podniky, ale i výzkumy a teorie zahrnují do společenské
odpovědnosti, jsou v mnoha případech jen příklady „obyčejné“ podnikatelské
106 Viz např. Srpová a Řehoř et al. (2010: kap. 1.1.5 Společensky odpovědné podnikání).
107 Viz 2.2
108 Bylo by jistě zajímavé zkoumat příčiny tohoto posunu a také aktualizovat data z celoevropských
průzkumů. Domnívám se, že také vzhledem k rychlému rozvoji „zeleného podnikání“ v posledních
několika letech (Google 18.11.2010 na heslo „green business“: 695 milionů výsledků), by zjištěné výsledky
mohly zaznamenat podobný posun.
42
slušnosti 109. Jinými slovy, že základy konceptu CSR spočívají do značné míry na
hodnotách a jednání, které zde bylo a je nezávisle na manažerských nástrojích
konceptu společenské odpovědnosti. Přínos konceptu CSR lze z tohoto pohledu
spatřovat v tom, že rozšiřuje chápání podnikatelské slušnosti spojením s oblastmi,
které do ní ještě nebývají řazeny samozřejmě 110. Nástroje CSR podnikům připomínají,
že „přírodní prostředí je jeden z hlavních externích stakeholderů podniku“ (EC, 2002a: 35),
proto podnik nemůže být považován za společensky odpovědný pokud zároveň není
ohleduplný k životnímu prostředí.
I
z praktického
hlediska
může
být
koncept
CSR
pro
vylepšování
environmentálních dopadů podniku užitečný, a to zejména prostřednictvím nástrojů,
příruček a příkladů z praxe 111, které jsou často volně dostupné, a v nichž se mohou
podnikatelé dozvědět alespoň základní praktické informace nebo najít inspiraci.
3.4.2 Nový přístup k podnikání?
Z principů CSR vyplývá, že společensky odpovědný podnik musí v každém případě
dodržovat zákony na ochranu životního prostředí a o společenské odpovědnosti lze
hovořit až poté, co přijme opatření nebo zahájí aktivity nad rámec zákonných
požadavků. Společensky odpovědný podnik by v principu tedy měl být ochoten
omezit se ve své činnosti více, než mu ukládá zákonná povinnost, ale je v rámci
konceptu zcela na jeho rozhodnutí, v jakém rozsahu tak učiní.
Jak jsem se již v předchozích kapitolách několikrát zmínila, současná strategie
rozšiřování konceptu CSR spočívá do značné míry v přesvědčování podnikatelů, že
společensky odpovědné podnikání se vyplatí. Lze namítat, že tento přístup s sebou
přináší riziko povrchnosti. Podnikateli, i vzhledem k vágnosti, s níž jsou principy CSR
definovány 112, v principu nic nebrání, aby uskutečnil jen ty změny, které se mu budou
vyplácet. Přestože v praxi mohou nastat situace, kdy předcházet nebo řešit
109 Týká se zejména oblasti zaměstnanců, dodavatelů, obchodních partnerů nebo zákazníků.
110 Vedle obecně environmentálních otázek, pak specificky třeba posuzování celého životního cyklu
výrobku, odpovědné nakupování apod.
111 Viz 3.2.1.1
112 Na kterou jsem narazila u většiny (b, c, d) pravidel společenské odpovědnosti, viz 3.2.3.
43
environmentální problém může vyžadovat větší omezení 113. a tak se lze ptát: „Co se
stane, když nízko visící plody ze stromu eko-efektivity budou sklizeny? Když budou malé firmy
konfrontovány s environmentálními problémy, které nešetří peníze a mohou přinášet dodatečné
náklady s malou nebo žádnou finační návratností?“ (Tilley, 2000: 47) 114. V rámci konceptu
CSR se jako společensky odpovědný může prezentovat podnik, jehož společenská
odpovědnost končí na hranici ekonomické výhodnosti, ale i ten, jehož činnost jako
taková je z hlediska společenské prospěšnosti a odpovědnosti diskutabilní 115.
Přestože je v rámci konceptu CSR kladen důraz na to, že jeho pozitivní dopady
na podnik jsou dlouhodobého rázu a mohou se projevit jen tehdy, pokud se k CSR
přistupuje strategicky, všímají si povrchnosti v naplňování společenské odpovědnosti
i autoři pohybující se v praxi.
Blok et al. (2006) vydali seznam deseti největších chyb, kterých se podniky
v rámci CSR dopouštějí, mezi něž autoři řadí mimo jiné neschopnost podniků vidět
společenskou odpovědnost jako výzvu: „Málo podniků, zdá se, si od počátku uvědomuje
důležitost změn a místo toho si myslí, že výzvu společenské odpovědnosti naplní selektivním
upravováním existujících obchodních praktik a jednostrannými 'výstavními' iniciativami“
(Blok et al., 2006). Uváděným motivem vydání seznamu chyb je obava autorů, že
mnoho aktivit, které v současné době prochází jako společensky odpovědné, se budou
muset podnikatelé v budoucnu odnaučovat, neboť snižují
hodnotu společenské
odpovědnosti nebo neobstojí před stakeholdery . Podle Mortona (2007) je čas dívat se
116
na problémy jako na příležitosti: „dodržování zákonů a úspory nemají nic společného
113 Konkrétním, byť ne environmentálním, příkladem z praxe může být rozhodnutí slovenského
knihkupectví Artforum neuvést na své pulty bestseller Tabu v sociálních vědách Petra Bakaláře, jehož
myšlenky byly v rozporu s firemními hodnotami. Toto rozhodnutí znamenalo pro podnik přímou
ekonomickou nevýhodu, podnik k tomu uvedl: „My v Artfore sme sa rozhodli nepredávať túto knihu, pretože
by sme sa za to hanbili – rovnako, ako by sme sa hanbili predávať pornografiu. Predaj tejto knihy, tak ako predaj
pornografie, nie je priamo protizákonný, ale my predsa nemusíme robiť niečo len preto, že to nie je zakázané."
(Bunčák et al., 2005: 41)
114 Fiona Tilley (2000) se ve své stati: „Small firms´ environmental ethics – How deep they go“ zabývala touto
otázkou ještě před oficiálním uvedením CSR do Evropské unie (terminologii konceptu CSR nepoužívá),
charakterizuje problém z hlediska rozdělení na hlubokou a mělkou environmentální etiku podniků.
115 Dalo by se polemizovat o tom, zda vůbec může být za společensky odpovědného považován výrobce
či prodejce výherních automatů, norkových kožichů či např. balené ledovcové vody.
116 Jako jeden z příkladů nejlepší praxe uvádí Blok et al. (2006: 2) britskou stavební společnost
Carillion, která přestala stavět a nyní provozuje službu údržby budov (podle údajů na
webových stránkách se však jedná o velkou firmu, viz také: http://www.carillionplc.com/).
44
s utvářením trhu nebo společenskou změnou. Je načase, aby se CSR posunulo od firemní
filantropie k obchodní strategii.“ Zajímavý pohled na spojování společenské odpovědnosti
s výhodností mají také autoři vyhodnocení výsledků průzkumu mezi pražskými
firmami: „Morální a etický rozměr podnikání není samozřejmě překážkou, měl by být
podmínkou. Koncept CSR ho však rozšiřuje na pragmatický dialog mezi firmou a jejím okolím,
jenž vede k pozitivnímu vývoji prostředí a následnému růstu zisků všech stran.“ (BLF,
2006: 2).
Manažerská teorie konceptu společenské odpovědnosti, i přes naznačené potíže
v jejím převádění do praxe, směřuje ke změně pohledu na podnikání, kterou by bylo
možné považovat za významnou. Klade důraz na rozvoj, který si „všímá ekologických
důsledků aktivit podnikajících subjektů, podmínek, za jakých jsou produkty vyráběny, jak jsou
přerozdělovány a jaký má jejich produkce vliv na různé skupiny a regiony“ (Bunčák et al.,
2005: 7) 117. Koncept CSR současně přináší dlouhodobý pohled do teorie podnikání
a náklady na zavádění ekologických opatření představuje nikoliv jako náklady
podniku, ale jako jeho investice (EC, 2001: 4; EC, 2002a: 32).
3.4.3 Potenciál konceptu CSR v širších souvislostech a doporučení
pro společenskou odpovědnost malých a středních podniků
Jeden z mála kritiků konceptu CSR z makroekonomického pohledu, s nimiž jsem se
setkala — Jonathon Porrit — přínos společenské odpovědnosti na mikroekonomické
úrovni uznává. Varuje však před tím, že CSR a podobné iniciativy jsou jen zástěrkou
politiků, která má zakrýt hlubší, systémové problémy dnešního dominantního modelu
podnikání (Porrit, 2009: 24/25) 118.
Koncept CSR je skrze výklad pojmu trvalá udržitelnost spojen s ideou ničím
neomezeného ekonomického růstu 119. Evropská unie, hlavní motor rozšiřování
společenské odpovědnosti mezi malé a střední podniky, prostřednictvím CSR
117 Autoři si dále všímají, že HDP jako míra prosperity „vykazuje i negativní důsledky ekonomického růstu
jako přínosy k celkovému rozvoji společnosti“ (Bunčák et al., 2005: 7).
118 Porrit přichází s konceptem pěti kapitálů: finanční, vyrobený, lidský, sociální a environmentální
a říká, že bez jejich začlenění do ekonomického systému “jsou řeči o 'udržitelném kapitalismu' nebo dokonce
o 'udržitelném ekonomickém růstu' postaveny na lži” Udržitelnost je podle Porrita možné dosáhnout pouze
pokud zásoby těchto kapitálů budou uchovávány v původním stavu nebo v průběhu času zvyšovány
(Porrit, 2009: 30/31).
119
Viz 3.1.1.2.
45
vyjadřuje své optimistické vize, že je možné oddělit ekonomický růst od
environmentální degradace (EMSF, 2004b: 6).
Ekonomický růst je poháněn několika faktory, mezi nimiž hraje jednu
z hlavních rolí struktura korporace vytvořené za účelem maximalizace zisku. Malé
a střední podniky se naproti tomu teoreticky mohou maximalizace zisku vzdát
a změnit svou orientaci na kvalitativní rozvoj snáze než ředitelé a manažeři korporací,
kteří své kroky musí obhájit před akcionáři. Koncept společenské odpovědnosti pro
malé a střední podniky však zatím nezohledňuje tento základní rozdíl ani další rozdíly
ve fungování malých a středních podniků a korporací 120. Pokusím se tedy v závěru
nastínit některé další možné posuny, které by jej dle mého názoru mohly přiblížit
malým a středním podnikům.
▪
Společenská odpovědnost v jádru podnikání
Společenská odpovědnost by měla být způsobem, jak je řízeno podnikání,
měla by se promítat do veškerých rozhodnutí, která podnik činí, a měla by
být přítomna v jádru podnikání. Zapojení společenské odpovědnosti do
jádra podnikání je u malých a středních podniků zároveň praktické, neboť
zpravidla nemají kapacitu angažovat se v aktivitách, které nesouvisí
s každodenními činnostmi a prioritami organizace (Bunčák et al., 2005: 41).
Chápání tohoto principu by dle mého názoru napomohlo bližší vysvětlení,
v čem by mělo spočívat zapojení společenské odpovědnosti do jádra
podnikání. Při tom by mohla být brána v úvahu následující doporučení:
–
Společensky odpovědný podnik by měl nejprve posoudit dopady
svého podnikání jako celku na společnost a životní prostředí 121
a dále:
–
hledat cesty, jak zlepšování těchto dopadů zapojit do předmětu
podnikání 122,
120
Viz 3.1.3.
121
Nejlépe v těsné spolupráci s dalšími zainteresovanými skupinami a zástupci místní komunity.
122 Tedy nejen jak snižovat dopady svého podnikání, ale jak svým podnikáním snižovat dopady
ostatních. Příkladem může být firma Lippemeier, která poskytuje úklidové služby kanceláří a
průmyslových prostor, a používá při tom ekologicky šetrné čistící prostředky a speciálně vyvinuté
46
–
být připraven vzdát se aktivit, které mají negativní sociální nebo
environmentální dopady z lokálního nebo globálního pohledu.
V praxi nemusí být negativní dopady aktivit podniku na první pohled
nápadné a mohou se projevit až při bližším, či naopak vzdáleném globálním
pohledu na konkrétní situaci. Stejně tak i platnost tohoto doporučení bude
záviset na konkrétních podmínkách a charakteru aktivit. Obecně se však
domnívám, že existují podnikatelské aktivity, které jsou buď absolutně 123,
nebo v daném kontextu se společenskou odpovědností neslučitelné
a konceptu CSR by přidalo na vážnosti, kdyby i tuto možnost zahrnul do
svých principů.
▪
Zapojení stakeholderů do řízení
V oblasti zapojení stakeholderů do řízení může být zdrojem inspirace
koncept
sociálního
podniku,
o němž
pojednává
další
kapitola 124.
Upozorňuje na to také Zelená kniha EU, která v kontextu zapojení
stakeholderů do řízení malých a středních podniků přímo odkazuje k
subjektům sociální ekonomiky, které zájmy dalších stakeholderů zapojují
strukturálně (EC, 2001: 7). Současně se mezi případovými studiemi
společensky odpovědných podniků objevují i podniky s právním statutem
družstva 125.
Malé a střední podniky si mohou, snáze než korporace, dovolit s různými
formami zapojení stakeholderů do rozhodování experimentovat a například
v oblasti zapojení zaměstnanců tak zdá se i činí 126. Praktické použitelnosti
materiály, které díky svým vlastnostem minimalizují spotřebu chemických přípravků (Koubská a Hralová,
undated: 31).
123
Např. již zmíněná výroba hracích automatů.
124 O zapojení stakeholderů v sociálních podnicích viz 4.2.3 pravidlo c) demokratické zapojení různých
typů stakeholderů.
125 Např. grancouzská firmy Moulin Roty, výrobce tradičních hraček a vybavení mateřských škol
(European Communities, 2003: 23).
126 Např. švédská firma Fresh, která zavedla participativní model řízení, založený na pěti samostatně se
řídících týmech (European Communities, 2003: 21) nebo rakouská DORF-Installateur, který má 10
nezávislých týmů, pracujících uvnitř společnosti jako malé podniky (European Communities, 2003: 43).
47
konceptu CSR by však pomohly podrobnější informace o způsobech
zapojení stakeholderů a také příklady již existujících modelů rozhodování.
Pokud se novým trendem v konceptu CSR stane zapojení stakeholderů, jak
uvádí Sustainability (2007: 2) 127, mohlo by se současně jedním z kritérií
úspěchu podniku stát, kolik různých typů stakeholderů dokáže úspěšně
zapojit. Domnívám se však, že podnikatel se i bez tohoto vývoje může
považovat za tím úspěšnějšího, čím více různých zájmů ve svém okolí se
mu podaří propojit se snižováním dopadů na životní prostředí.
▪
Trojí zisk
V nástrojích CSR bývá pojem trojí zisk zužován na způsob, jak firmy
informují své shareholdery a stakeholdery o svých úspěších 128. Výhodou
sestavování výročních zpráv o oblasti sociální a environmentální je
bezesporu to, že vyžaduje alespoň nějakou úroveň sledování dopadů
podniku v těchto oblastech, a jedině pokud podnik tyto oblasti sleduje,
může v nich zlepšovat své dopady 129. Domnívám se však, že princip trojího
zisku je možné chápat šířeji a pohlížet jeho prostřednictvím na celý podnik
a všechny jeho funkce a procesy 130, což s sebou přináší celou oblast
možného zkoumání v praxi a také potřebu návodů a nástrojů, např. jak
s ohledem na trojí zisk plánovat investice, hodnotit efektivnost výroby,
nakupovat apod.
127 Viz pravidlo c) Společenská odpovědnost vyžaduje zapojení zainteresovaných stran.
128 Viz pravidlo d) Společenská odpovědnost přináší trojí zisk.
129 Podle hesla: co neměřím, to neřídím (SČMVD, 2010: 40).
130 Viz také teorie „blended value“ zmiňovaná v konceptu sociálního podniku, viz d) omezené rozdělování
přebytku.
48
4
Koncept sociálního podniku
Cílem této kapitoly je přiblížit čtenáři koncept a hlavní charakteristiky sociálního
podniku a zamyslet se nad jeho možným environmentálním přesahem. V úvodu jsem
již naznačila, že sociální podniky chápu jako alternativu pro-ziskového modelu
podnikání. Nebudu proto v této kapitole primárně, jako v případě konceptu CSR,
zkoumat, zda může koncept sociálního podniku přinést změny ve způsobu podnikání.
Místo toho se obrátím na autory a myšlenky, kteří sociální podniky cíleně spojují
s jejich environmentálním rozměrem a na jejich možnou úlohu ve společnosti nahlíží
skrze toto spojení.
Nejprve krátce vymezím oblast sociálních podniků, poté se budu věnovat
vlastnostem, které jsou sociálním podnikům připisovány, a v závěru se zaměřím na
environmentální rozměr konceptu.
4.1
Úvodem o konceptu sociálního podniku
Vedle toho, že neexistuje všeobecně přijímaná definice a existující sociální podniky jsou
rozprostřeny v různých organizačních formách, je koncept sociálního podniku obtížné
teoreticky uchopit také z toho důvodu, že překračuje hranice teorií. V literatuře se
můžeme setkat se sociálním podnikem jako s tlumičem nedokonalostí stávajícího
ekonomického modelu i s úvahami, zda mohou být sociální podniky jeho
životaschopnou alternativou (Johanisová, 2007: 78).
Na té nejobecnější rovině, na níž se oba pohledy shodnou, lze sociální podniky
chápat jako „subjekty sociální ekonomiky, jejichž cílem je být společensky prospěšné a zároveň
schopné se plně nebo částečně uživit poskytováním určitých statků a služeb“ (Johanisová,
2007: 77). Sociální podniky se tedy na úrovni denního provozu jeví jako normální
podnik (SČMVD, 2010: 14), od klasických pro-ziskových (for-profit) podniků, se však
významně liší.
Skutečnost, že koncept sociálního podniku není jednoznačně definován, ztěžuje
bádání v této oblasti. Lze však na ni pohlížet také jako na charakteristický rys konceptu
způsobený tím, že se badatelé snaží zachytit iniciativy vyrůstající zdola, které se
odvolávají k různým tradicím a hodnotám a jsou aktivní v širokém spektru oblastí.
z tohoto pohledu by „úzkostlivé lpění na definičních kritériích … obecně nejenže neúnosně
49
zúžilo okruh relevantních institucí, ale hlavně by to znamenalo rezignaci na reflexi
komplikované a mnohovrstevnaté reality“ (CVNS, 2005: 12).
Stále se lze sice spolehnout na okřídlené „poznáte to, až to uvidíte“ (Westall, 2002
in: Johanisová, 2005a: 20), v tuto chvíli se s tím však nelze spokojit, neboť cílem práce je
koncept sociálního podniku přece jen teoreticky uchopit. Vybírám si k tomu evropský
přístup 131, který sdílejí instituce Evropské unie, a to i z toho důvodu, že koncept
společenské odpovědnosti pro malé a střední podniky pozoruji také zčásti
z perspektivy evropských institucí. Autoři tohoto přístupu sociální podniky umisťují
do oblasti sociální ekonomiky, která: „se soustředí na lidi jako na lidské bytosti, které jsou
důvodem její existence a cílem jejích aktivit“ (Chaves a Monzón, 2007: 34).
4.1.1 Vymezení sociálního podniku z hlediska evropského přístupu
Evropský přístup, nebo také přístup vycházející z konceptu sociální ekonomiky, má
svůj původ ve Francii, odkud byl přijat institucemi Evropské unie (Defourny, 2004: 2).
K vymezení sociálních podniků v rámci evropského přístupu použiji Pestoffův
čtyř sektorový model.
131 v České republice se na definování konceptu sociálního podniku podílejí instituce občanského sektoru
i členové akademické obce, opírají se přitom nejčastěji o evropský a britský, v menší míře
o severoamerický přístup (Parkánová, 2008: 18). Více o charakteristikách těchto přístupů např. také Policar
(2010: 13), Navrátilová (2008: 15).
50
Pestoffův čtyř sektorový model
Obrázek 5: Pestoffův čtyř sektorový model (V. A. Pestoff – Laville et al., 1995 in:
Johanisová, 2007: 75)
V bílém kruhu je v Pestoffově modelu obsažen čistě neziskový sektor 132.
Šrafovaná oblast, která má průnik se sektorem ziskovým, komunitním a veřejným 133, je
tvořena hybridními subjekty, mezi něž patří i sociální podniky. Dohromady tvoří
šrafovaná oblast hybridních subjektů a bílý kruh, tvořený čistě neziskovými
organizacemi, oblast sociální ekonomiky (Johanisová, 2007: 75).
Evropská komise uvádí, že se na území Evropské unie nachází 2 miliony
organizací, které patří do sociální ekonomiky, tedy 10 % veškerých evropských
podniků (EC, 2010a). Ty zaměstnávají 11 milionů zaměstnanců, což tvoří ekvivalent
132 Tedy třetí sektor v užším americkém pojetí (Parkánová, 2008: 10). Koncept třetího sektoru původně
vznikl v USA pro označování výhradně neziskových organizací (Johanisová, 2007: 76).
133 Jinými slovy, leží na průniku ekonomiky monetárně (peněžně) tržní; monetární, avšak netržní (veřejná
redistribuce prostřednictvím výběru daní a výdajů z veřejných rozpočtů a fondů) a nemonetárně netržní
(vzájemná svépomoc, podpora a spolupráce) (Hunčová, 2008: 2).
51
6 % pracující populace v EU. z toho je 70 % zaměstnanců zaměstnáno v neziskových
organizacích, 26 % v družstvech a 3 % ve vzájemných organizacích (EC, 2010a) 134.
Subjekty sociální ekonomiky jsou přítomny téměř v každém sektoru ekonomiky 135 a lze
je nalézt v zemích s rozdílným stupněm ekonomického a právního rozvoje (Borzaga
et al., 2008: 5).
Sociální podniky tvoří část sociální ekonomiky, o jejímž rozsahu neexistují
přesné údaje napříč Evropou. Jedním z důvodů je, že sociální podniky mohou nabývat
různých právních forem, nelze je tedy od sociální ekonomiky oddělit institucionálně 136.
Vedle sektorového vymezení a institucionálních charakteristik je možné sociální
podniky charakterizovat ještě na základě společných principů, tzv. normativních
charakteristik (Borzaga a Defourny, 2001: 6), zejména z nich budu odvozovat principy
sociálního podnikání.
Ještě než však pokročím dále, stručně představím několik příkladů organizací,
které bývají v literatuře řazeny mezi sociální podniky. Doufám, že tím napomohu
k lepší představě o tom, jak široká je oblast sociálních podniků.
134 Data o počtech zaměstnanců pocházejí z výzkumu Chavese a Monzóna (2007: 43), kteří se dotazovali
vybraných odborníků v jednotlivých státech EU. Celkový počet sociálních podniků se ve výsledcích studie
neobjevuje, ale studie může být přesto jeho zdrojem, neboť autoři vedle zaměstnanosti zjišťovali také počty
subjektů.
135 EK uvádí například bankovnictví, pojišťovnictví, zemědělství, řemesla, komerční služby,
zdravotní a sociální služby atd. (EC, 2010a).
Právní formy sociálních podniků také viz a) právní formy vyhovující neziskovým
cílům.
136
52
Rámeček 2: Příklady sociálních podniků
Iskraemeco 137
Jako příklad sociálního podniku uvádí slovinskou společenost Iskraemeco Roelants
(2002: 27). Jedná se o firmu s podílovým vlastnictvím zaměstnanců, která vyrábí
zařízení pro elektrickou energii, měřiče spotřeby elektrické energie, přístroje pro
registraci a kontrolu. Do vize podniku patří podílová účast zaměstnanců, udržování
pracovních míst, uspokojování zákazníků, zaměstnanců a vlastníků a technologie
přátelská k životnímu prostředí.
Společnost má zavedený standard kvality ISO 9001:2000 a systém environmentálního
managementu ISO 14001, jedním ze strategických cílů společnosti je globalizace trhu
a internacionalizace výroby (Iskraemeco, 2010).
WyeCycle 138
Jako příklad sociálního podniku se sociálními i environmentálními cíli uvádí WyeCycle
Johanisová (2005: 121; 2007: 94). Jedná se o britský neziskový komunitní podnik
s množstvím aktivit, který vedle provozování recyklačního schématu, zahrnujícího
např. sběr domácího odpadu, kompostování nebo opravu a znovupoužití nábytku,
a provozování farmářských trhů, vytvořil 4 pracovní místa pro místní mladé muže,
z nichž jeden byl předtím dlouhodobě nezaměstnán. WyeCycle byl založen v roce 1989
a je považován za jeden z předních komunitních projektů na snižování odpadu ve
Velké Británii (WyeCycle, 2010).
Nový Prostor 139
Nový Prostor je známým příkladem sociálního podniku z České republiky, byl založen
v roce 1999 v Praze jako neziskové občanské sdružení a cca 60 % nákladů pokrývá
z výnosů vlastních činností. Mezi ně patří prodej časopisu Nový Prostor, který je
137
Dostupné z: http://www.iskraemeco.si.
138 Dostupné z: http://www.wyecycle.co.uk/.
53
koncipován jako sociálně-terapeutická pracovní služba pro sociálně znevýhodněné,
přičemž polovina prodejní ceny časopisu je výdělkem prodejce. Nový Prostor podle
svých slov: „dává možnost pracovat všem, kteří pracovat chtějí a mohou, ale jinde příležitost
nenašli“. Mezi další poslání podniku patří např.:
- rozvoj oblasti sociálního podnikání
- podpora a rozvoj prostředí a dílčích projektů z oblastí sociálního podnikání
- destigmatizace osob bez přístřeší, informování o realitě příčin a důsledků
- prosazování práv a zájmů sociálně handicapovaných osob
- medializace sociální problematiky
- postupná změna vnímání problematiky bezdomovství ve společnosti
- představování rolí a funkcí NNO ve společnosti prostřednictvím časopisu NP
(Nový Prostor, 2010)
4.1.2 Kde se vzaly sociální podniky?
Pojem sociální podnik se poprvé objevil v Itálii (Impresa sociale) na konci osmdesátých
let a v následující dekádě, zejména vlivem činnosti Evropské výzkumné organizace
EMES 140, začal být používán na Evropské úrovni (Defourny a Nyssens, 2008: 4).
Evropská komise oficiálně v roce 1989 uznala sociální ekonomiku (GLE, 2008: 8),
jednotná definice sociálního podniku však v rámci Evropské unie neexistuje. Přestože
vývoj konceptu sociálního podniku v jednotlivých státech není rovnoměrný
a v některých je tento koncept dokonce sotva znám 141, realita, na kterou poukazuje,
může být pozorována téměř všude (Defourny a Nyssens, 2008: 4). Na otázku, kde se
tato realita ve společnosti bere, lze nalézt různé odpovědi.
Mainstreamová ekonomie bývá kritizována za svůj ahistorický přístup
(Johanisová, 2007: 77), v rámci kterého nebere v potaz období před svým vznikem
a vydělením ekonomiky jako specifické disciplíny z ostatních oblastí společenského
života. Většina autorů a institucí, kteří se podílejí na definici sociálního podnikání v
139 Dostupné z: http://www.novyprostor.cz.
Výzkumná síť EMES, která sehrává významnou roli v definování sociálních podniků v Evropě
(Parkánová, 2008: 21), vznikla neoficiálně roku 1996, právně pak roku 2002 (Skopeček, 2006: 22).
140
141 Lze si toho všímat z různých pohledů, například zatím pouze velmi málo zemí vede nějakou evidenci
sociálních podniků (Heckl a Pecher, 2007: 13).
54
rámci evropského pohledu, přejímá tento přístup. Původ sociální ekonomiky kladou
zpravidla do období konce 18. a začátku 19. století, kdy se podle nich objevily první
náznaky družstevnictví ve Velké Británii jako spontánní reakce pracovníků průmyslu
na svoje drsné životní podmínky (Chaves a Monzón, 2007: 11), které začaly rychle
nabývat na významu také v kontinentální Evropě. V období mezi léty 1945–1975, které
je v západní Evropě charakteristické převládajícím keynesiánským modelem
založeným na silném sociálním státě 142, byly systémy občanské svépomoci zatlačeny
do pozadí a část jejich funkcí vzata pod státní kontrolu 143 (Chaves a Monzón, 2007: 15).
Od 70. let 20. století dochází ke znovuobjevování (re-emergence) podniků se sociálními
cíli, tentokrát považovanými za reakci na krizi dichotomního systému stát vs. trh, který
se „ukázal být nedostatečným v poskytování sociálních služeb, zajišťování rovného přístupu
k těmto službám a pomoci lidem s nestandardními problémy“ (Borzaga et al., 2008: 15).
Pohled historizující naproti tomu připomíná, že výroba a směna výrobků
a služeb jsou ve společnosti organizovány již od pradávna a že tomu po většinu času
bylo právě na základě spolupráce a solidarity 144, a odvolává se např. ke středověkým
cechům, charitám a vzájemným společnostem, ideálům a praktickým úspěchům
družstevního hnutí, ale i k tradičním ekonomikám 145 (Johanisová, 2005a: 25)
a tradičním občinám (Johanisová, 2004b) apod.
4.1.3 Inovativnost sociálního podniku
Jednou z často zmiňovaných vlastností sociálních podniků je jejich inovativnost, kterou
lze chápat jako schopnost prošlapávat nové cesty vedoucí k řešení aktuálních
problémů. Uvádím ji zde zejména proto, že malé a střední podniky jsou obecně
považovány za nositele inovací 146, a koncept CSR klade na podniky některé nové
142 Známý také jako tzv. welfare state.
143 Např. vznikly systémy povinného pojištění, viz také poznámka 161.
144 Stávající mainstreamová ekonomie naopak klade důraz na soutěž.
145 Johanisová se odkazuje např. k práci Malinowskiho, Mausse a Polanyiho, kteří mezi prvními
upozornili na vnímání ekonomiky tradičními kulturami (Johanisová, 2005a: 25).
146 Viz kapitola 4.1.3.
55
požadavky a tím také podněcuje inovace nejen v oblasti technologické 147, ale
i manažerské 148.
U sociálních podniků jsou technologické, manažerské a také sociální inovace
pozorovány jako výsledek jejich nového přístupu k podnikání (SEE, 2009: 1). V oblasti
inovací se autoři evropského přístupu, s jejichž definicemi jsem pracovala 149, zpravidla
obracejí k Schumpeterově podnikatelské teorii, podle níž je úlohou podnikatele
uskutečňovat nové kombinace ve výrobním procesu (Schumpeter, 1961: 66).
Podnikatelé podle Schumpetera nemusí být nutně vlastníky firem, jsou však
odpovědní za inovace alespoň jedním z následujících způsobů: i) zavádění nových
výrobků nebo výrobků nových kvalit; ii) zavádění nových výrobních metod; iii)
otvírání nového trhu; iv) zajištění nových zdrojů surovin; nebo v) reorganizace oblasti
aktivit (Schumpeter, 1961 in: Defourny, 2004: 3). U sociálních podniků je možné
pozorovat každý z těchto způsobů inovací (viz např. Defourny, 2004: 3; Borzaga et al.,
2008: 11).
4.2
O vlastnostech sociálních podniků
V této části práce je mým cílem blíže představit charakteristiky, které bývají
přisuzovány sociálním podnikům. Jejich přehled jsem sestavila s ohledem na záměr
provést srovnání s principy CSR. Nejprve krátce představím zdroje, z nichž jsem
charakteristiky čerpala.
4.2.1 Zdroje charakteristik sociálního podniku
4.2.1.1 Indikátory EMES
Výzkumná společnost EMES 150 sdružuje evropská univerzitní výzkumná centra a staví
na širokém dialogu mezi různými vědními disciplínami: ekonomií, sociologií,
147 Často jsou například zmiňovány inovace v oblasti úspory energií a materiálů, viz eko-efektivita
v Životní prostředí a zdroje.
148 Například v oblasti zapojení stakeholderů a společenské odpovědnosti do řízení podniku.
149 Použité zdroje viz 3.2.1.
EMES je zkratka pro francouzský název rozsáhlého výzkumu na téma „Potřeba
sociálních podniků v Evropě“ (1996–1999). Původně označovala síť výzkumníků
v rámci Research DG v evropském společenství, toto jméno bylo užíváno v projektech
150
56
politologií a managementem. Již od roku 1996 se věnuje identifikaci a vyjasnění
„stručných a elegantních“ indikátorů sociálního podniku, při kterém bere v potaz
odlišné národní tradice a vnímání zastoupené v Evropské unii (Defourny, 2004: 7).
Indikátory EMES nepředstavují soubor podmínek, které musí organizace splňovat, aby
mohla být považována za sociální podnik. Spíše než soubor nařizujících kritérií
vytvořili autoři ideální typ sociálního podniku umožňující vědcům ohraničit oblast,
kterou považují za oblast sociálních podniků (Defourny, 2004: 8). Indikátory EMES
rozlišují dvě skupiny charakteristik: ekonomické a sociální, přičemž se u jednoho
sociálního podniku nemusejí vyskytovat všechny charakteristiky naráz (Borzaga et al.,
2008: 32).
Ekonomické charakteristiky
▪
Stálé aktivity produkující statky a/nebo poskytující služby
▪
Vysoký stupeň autonomie
▪
Významná rovina ekonomického riskování
▪
Minimální množství placené práce
Sociální charakteristiky
▪
Jasný cíl být veřejně prospěšný
▪
Iniciativa nastartovaná skupinou občanů
▪
Rozhodovací moc se nezakládá na kapitálovém vlastnictví
▪
Participační povaha zahrnující všechny osoby, které jsou zasaženy danou
činností
▪
Omezené rozdělování zisku
(Defourny, 2004EN: 9)
o sociálních podnicích a sociální ekonomii a později bylo převzato sítí (Defourny,
2004: 1).
57
4.2.1.2 Social Economy Europe a orgány Evropské unie
Social Economy Europe (SEE) vznikla přejmenováním Stálého poradního výboru
družstev, vzájemných společností, asociací a nadací (European Standing Conference of Cooperatives, Mutual Societies, Associations and Foundations CEP-CMAF), v roce 2008 (SEE,
2010). Jedná se o střešní organizaci subjektů sociální ekonomiky, která je v současnosti
nejvýše postaveným zástupcem sociální ekonomiky v partnerství s Evropskými
institucemi (Chaves a Monzón, 2007: 42).
Instituce EU nehrají při definování sociálního podniku takovou úlohu jako
v případě konceptu CSR 151 zejména proto, že sociální podniky se formují „zdola“
a jejich plošná podpora v rámci EU naráží na rozdílné přístupy a legislativu
v členských státech, může však prostřednictvím legislativního vymezení „shora“ jejich
vývoj brzdit, nebo naopak podpořit (Johanisová, 2007: 103) 152. Jak jsem již uvedla,
orgány EU nemají definici sociálního podniku, v charakteristice sociální ekonomiky
vychází z vymezení Social Economy Europe.
SEE vymezuje principy SE:
▪
Nadřazenost jednotlivce a sociálního cíle nad kapitálem
▪
Dobrovolné a otevřené členství
▪
Demokratické řízení členy
▪
Kombinace zájmů členů, uživatelů a / nebo obecný zájem
▪
Obrana a uplatňování zásady solidarity a odpovědnosti
▪
Autonomní řízení a nezávislost na veřejné moci
▪
Zisk je používán k účelům udržitelného rozvoje, poskytování služeb členům
nebo v obecném zájmu.
(SEE, 2002: 2)
151 Viz 3.2.1.
152 Borzaga a Defourny (2001: 289) upozorňují, že sociální podniky jsou křehkým a nestabilním modelem,
který je na změny „shora“ extrémně citlivý.
58
4.2.1.3 Doporučení Konfederace pracovníků družstev ohledně definice
sociálního podniku
Evropská
konfederace
pracovníků
družstev,
sociálních
družstev
a sociálních
a participativních podniků (The European Confederation of Workers’ Co-operatives,
Social Co-operatives and Social and Participative Enterprises, CECOP-CICOPA)
sdružuje cca 50 000 sociálních podniků a zastupuje jejich společný zájem na politické
úrovni (CECOP, 2010).
Do CECOP patří družstva a ostatní podniky vlastněné zaměstnanci, které vedle
sociálních služeb a zemědělství působí také v průmyslu, kde pokrývají širokou škálu
odvětví od metalurgie, automobilového, potravinářského či dřevozpracujícího
průmyslu přes stavebnictví, dopravu a elektroniku, až po například cestovní ruch,
dopravu nebo životní prostředí (CECOP, 2010).
Při příležitosti konference „Evropská komise pro sociální podniky“, která se
konala v březnu 2009, CECOP vyzval Generální ředitelství EU pro podniky (DG
Enterprise), aby podpořilo vznik jednoznačného konceptu sociálního podniku, a vydal
doporučení ohledně jeho definice.
CECOP definuje jako sociální podniky ty, které:
▪
jsou jednoznačně soukromé
▪
jsou charakterizovány rozmanitostí právních forem, zatímco mají jasnou
a rozeznatelnou podnikatelskou povahu
▪
jsou zapojeny do výroby zboží nebo služeb obecného zájmu
▪
jsou charakterizovány sociálním využitím přebytků
Z hlediska CECOP se tyto podniky také vyznačují významnou participativní
složkou, která zajišťuje, že vykonávají své obecně prospěšné poslání nejlepším
možným způsobem. Proto by měly být také charakterizovány:
▪
kontrolou podniku členy a zainteresovanými stranami
▪
demokratickým a participačním řízením
▪
zhodnocení dědictví místní komunity
(Scalvini, 2009: 2)
59
4.2.1.4 Použité výzkumy a další zdroje
Také v oblasti principů sociálního podniku jsem se obracela na evropské výzkumy,
které se věnují různým tématům v rozsáhlé oblasti sociálního podnikání nebo sociální
ekonomiky, mezi nimi například stavu sociálního podnikání/sociální ekonomiky
a jejich podpory v jednotlivých členských státech (např. Heckl a Pecher, 2007; Borzaga
et al., 2008) nebo hledání společného základu sdíleného všemi organizacemi sociální
ekonomiky v EU (Chaves a Monzón, 2007). Využila jsem také srovnání dalších
evropských definic sociální ekonomiky Bruno Roelantse (2002) 153 a další zdroje
(Parkánová, 2008; Policar, 2010 atd.).
4.2.2 Způsob členění charakteristik sociálního podniku
Charakteristiky sociálního podniku lze, jak je vidět v předchozí části, uskupit různým
způsobem, přičemž já jsem se ve své práci nepřiklonila ani k jednomu ze stávajících
uspořádání. Mým cílem však nebylo přispět lepším uspořádáním. Postupovala jsem
s ohledem na způsob členění principů CSR v předchozí kapitole s cílem sestavit
charakteristiky tak, aby usnadnily srovnání obou konceptů.
4.2.3 Charakteristiky sociálního podniku
V této kapitole se pokusím podrobněji představit hlavní charakteristiky konceptu
sociálního podniku, vycházejíc z prostředí evropské definice, podle níž: „sociální
podniky mohou být definovány jako soukromé, nezávislé, podnikatelské organizace, které
poskytují zboží nebo služby s výslovným cílem prospět komunitě. Jsou vlastněny nebo řízeny
skupinou občanů a materiální zájmy kapitálových investorů podléhají omezením. Sociální
podniky přikládají vysokou hodnotu své samostatnosti a ekonomickému riskování v souvislosti
s probíhajícími sociálně-ekonomickými aktivitami. Sociálním podnikům je buď zákonem
zakázáno rozdělování zisků, nebo jsou strukturovány s cílem vyloučit zisk jako hlavní cíl.“
(Borzaga et al., 2008: 18).
Sociální podniky obchodují na trhu, produkují zboží nebo služby na
permanentní bázi (Defourny, 2004: 7) a podstupují podnikatelská rizika. Dostávají se
přitom do stejných situací jako klasické podniky a musí současně obhájit své obecně
153 Roelants srovnal instituce a jejich pojetí vytvořené: 1) skupinou osob z Francie, které patří
k organizacím spojeným s původním konceptem (FONDA), 2) CEP-CMAF (nyní Social Economy Europe,
viz výše), 3) Výborem regionů EU (CoR — poradní orgán EU) a 4) Evropskou komisí (Roelants, 2002: 34).
60
prospěšné cíle. V následujících charakteristikách se pokusím ukázat, v čem se liší od
klasických podniků. Přitom je však třeba mít stále na paměti, že hranice těchto
charakteristik jsou neostré a jejich přehled neslouží jako výčet závazných pravidel 154.
a) právní formy vyhovující neziskovým cílům
Jak jsem již naznačila v úvodu, mohou sociální podniky nabývat různých právních
forem, přičemž právní forma sama o sobě není považována za odlišující znak
sociálního podniku, častěji je chápána jako nástroj, který sociální podnikatelé volí
podle svých specifických podmínek (SČMVD, 2010: 11). Přičemž sociální podniky často
nabývají právních forem, které vyhovují jejich neziskovým cílům a omezují
rozdělování zisku mezi podnikatele.
První speciální forma pro nové sociální podniky se objevila v Itálii v roce 1991
s názvem „social solidarity co-operative“ a byla později přejmenovaná na „social cooperative“ (Defourny a Nyssens, 2008: 6) 155. Vznikla z potřeby odlišit družstva, která se
v té době vyvinula a lišila od existujících družstev kombinováním různých typů
stakeholderů (placení zaměstnanci, dobrovolníci a další podporující členové atd.)
a orientací na širší komunitu a veřejný zájem (Defourny a Nyssens, 2008: 5). Vzápětí
začaly vznikat i v dalších Evropských státech nové právní formy, reflektující
podnikatelský přístup v rostoucí míře používaný organizacemi, které nevznikly pouze
za účelem zisku (not-for-profit), byť ne vždy s použitím přímo termínu sociální podnik
(Defourny a Nyssens, 2008: 6).
Britský parlament schválil roku 2004 jako novou právní formu „Community
Interest Company“ (CIC), vytvořenou pro lidi, kteří chtějí podnikat ve prospěch
komunity, nikoliv čistě pro svůj vlastní zisk. Toho je dosaženo prostřednictvím tzv.
„community interest test“ a „asset lock“, které mají zajistit, že společnost je založena pro
účely komunity, a té současně patří její majetek a zisky (CIC, 2010a) 156.
154 Viz také Indikátory EMES
155 V roce 2005 byl přijat širší zákon o sociálním podniku (impresa sociale), který překračuje hranice
právních forem (Defourny a Nyssens, 2008: 6).
156 Vedle CIC mohou sociální podniky ve Velké Británii využít např. právní formy IPS for Community
Benefit a Company limited by guarantee, více o britských právních formách viz Crabtree (2010) nebo
Johanisová (2007: 115).
61
Rámeček 3: asset lock a non-distribution constraint
asset lock
Slouží jako pojistka, že aktiva společnosti budou používána ve prospěch komunity 157.
Asset lock znemožňuje převod aktiv podniku subjektům bez asset locku za nižší než
tržní hodnotu (neznemožňuje např. prodej majetku za tržní cenu, neboť výtěžek
z tohoto prodeje zůstává podniku). Uvádí se také, že převod majetku musí být vykládán
široce, to znamená, že platby za služby, stejně jako platby zaměstnancům a ředitelům,
musí také odpovídat tržním cenám. Asset lock umožňuje rozdělit 35 % zisku na
dividendách (CIC, 2010b: 2–6).
non-distribution constraint
Jedná se o uměle vytvořený termín (tedy nikoliv o termín právní), který údajně poprvé
použil americký profesor Henry Hansmann ve svém článku „The Role of Nonprofit
Enterprise“ z roku 1980. Pojmenoval jím existující pravidlo 158, kterým byly v USA
vyňaty určité subjekty z povinnosti platit federální daň z příjmu (Korslin, 2010). Toto
pravidlo vyjímá z daňové povinnosti všechny subjekty, které nerozdělují ani část
čistého příjmu mezi členy vedení nebo správní rady 159 a mají to zakotveno ve stanovách
(Borzaga a Defourny, 2001: 7).
Přestože se nové právní formy v některých zemích, podle Defournyho a Nyssense
(2008: 7), ukazují být důležité, většina sociálních podniků v Evropě (i ve státech, kde
byly zavedeny), stále přijímá právní formy sdružení 160, družstev a v některých
případech dokonce společností s ručením omezeným apod. „Obecně jsou sociální
157 Do britského práva byl tento koncept zaveden v roce 2003 (Wikipedia, dostupné z:
http://en.wikipedia.org/wiki/Industrial_and_provident_society), právní forma CIC má asset lock
„vestavěný“, mohou jej však využít i podniky v jiných právních formách (např. družstva).
158 Zakotveno v U.S. Tariff Act z roku 1913 (Korslin, 2010).
159 Korslin (2010) cituje “akcionáře či jednotlivce”, originální znění se mi dohledat nepodařilo.
160 Anglofonní literatura používá termín “association”, překládám slovem sdružení, které je v České
republice používanější. Do této oblasti v České republice spadají občanská sdružení, církevní právnické
osoby zřizované církví či náboženskou společností, obecně prospěšné společnosti, nadace a nadační fondy,
přičemž čeští autoři se vesměs shodují, že sociální podniky mohou nabývat forem občanských sdružení
a obecně prospěšných společností (Parkánová, 2008: 28), na dalších právních formách jednoznačná shoda
není.
62
podniky často zřizovány jako sdružení v zemích, kde tyto právní formy umožňují prodej zboží
a služeb. V zemích, kde jsou v tomto sdružení limitována, jsou sociální podniky často zakládány
jako družstva, v některých případech také v tradičních podnikatelských formách“ (Defourny
a Nyssens, 2008: 7).
Za hlavní typy právních forem sociálních podniků uvádí Borzaga a Defourny
(2001: 4) družstva a sdružení, jejichž prvky sociální podniky často kombinují (Borzaga
a Defourny, 2001: 10), a dále vzájemné společnosti 161. Napříč EU se právní vymezení
těchto forem liší, kupříkladu v České republice se právní forma vzájemné společnosti
neobjevuje 162 a družstvo se svým legislativním vymezením blíží klasické obchodní
společnosti (Skopeček, 2006: 51). Přestože nelze říci, že by nějaká právní forma byla pro
založení sociálního podniku nejvhodnější, SČMVD si všímá toho, že družstvu je
kombinace spolkového a podnikatelského rozměru „vrozená“ (SČMVD, 2010: 13),
s čímž koresponduje také skutečnost, že první speciální právní forma pro sociální
podniky v Itálii se vyvinula z družstva.
družstevnictví,
které
byly
postupně
Proto se nyní krátce zmíním o zásadách
zformulovány
na
půdě
Mezinárodního
družstevního svazu (nejnověji v roce 1995) jako zásady, o které se má družstevnictví
opírat a které mají být respektovány jako pojmové znaky družstevnictví (Skopeček,
2006: 49).
Mezinárodní družstevní zásady
▪
dobrovolné a otevřené členství
Družstva jsou dobrovolné organizace otevřené pro všechny osoby, které
mohou využít jejich služeb a jsou ochotné přijmout odpovědnost
vyplývající z členství.
161 Vzájemné společnosti (mutuals) se na začátku 19. století potýkaly s problémy pracovní neschopnosti,
nemoci a stáří na principu solidarity a organizace členů určité profese. Později byly institucionalizovány
a staly se základem systémů povinného pojištění (zdravotního, sociálního apod.) (Laville et al., 1999: 17).
162 Obecně v Evropě lze tyto subjekty rozdělit do dvou kategorií v závislosti na jejich hlavní činnosti
a druhu rizika, které pojišťují. Jedna skupina se skládá ze vzájemných spořitelen (mutual provident
societies). Jejich činností je převážně krytí zdravotních a sociálních rizik jednotlivců. Druhou skupinou
jsou vzájemné pojišťovny (mutual insurance companies). Jejich hlavní aktivita se obvykle soustředí na
pojišťování věcí (vozidla, požár, povinné ručení, atd.), ačkoli mohou také zahrnovat např. životní pojištění
a další (Chaves a Monzón, 2007: 24).
63
▪
demokratická kontrola členy
Družstva jsou demokratické organizace řízené členy, kteří mají rovná
hlasovací práva (jeden člen — jeden hlas), a kteří se aktivně podílejí na
rozhodování. Osoby volené jako zástupci družstva jsou odpovědni členům.
▪
ekonomická účast členů
Členové se spravedlivě podílejí na kapitálu družstva. Část kapitálu je
obvykle ve společném vlastnictví družstva.
▪
autonomie a nezávislost
Družstva jsou nezávislé, svépomocné organizace řízené členy.
▪
vzdělávání, odborná průprava a informace
Družstva poskytují vzdělávání a výcvik svým členům, voleným
zástupcům, manažerům a zaměstnancům tak, aby mohli přispívat k rozvoji
družstva. Družstva také šíří myšlenku spolupráce a její výhodnosti zejména
mezi mladé lidi a názorové vůdce (opinion leaders).
▪
spolupráce mezi družstvy
Družstva slouží svým členům a posilují družstevní hnutí nejlépe skrze
spolupráci v místních, regionálních a mezinárodních strukturách.
▪
zájem o společenství
Družstva napomáhají trvale udržitelnému rozvoji komunit.
(volně dle ICA, 1995)
Právní forma sociálního podniku ovlivňuje typ zdrojů, které může sociální
podnik zapojit, míru zdanění příjmů, možnost nakládání se ziskem, podobu řízení atd.
(Parkánová, 2008: 27). z pohledu podniku má volba vhodné právní formy zásadní
význam, upravuje vztahy nejen osob, které se na jeho chodu přímo podílejí (členové,
zaměstnanci apod.), ale i vztahy sociálního podniku vůči dalším subjektům (např.
subjektům státní správy) (SČMVD, 2010: 13). Právní formu lze považovat za kostru
sociálního podniku, na níž je upevněno to, co je vidět navenek, tedy tvář a tělo
sociálních podniků (Johanisová, 2005a: 45). Ty se pokusím v následující části stručně
charakterizovat s použitím normativních charakteristik.
64
b) explicitně definovaný obecně prospěšný cíl
Jak již bylo řečeno, sociální podniky se na první pohled nemusí lišit od klasického
podniku. Jedním z rozlišovacích znaků by mohla být jejich právní forma (např.
v případě sdružení), avšak v mnoha případech samotná právní forma k rozlišení
nestačí. To, co viditelně odlišuje sociální podniky od podnikání ve smyslu obchodního
zákoníku, kde je podnikání definováno jako „soustavná činnost prováděná samostatně
podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku“ (Zákon č.
513/1991 Sb.), je explicitně definovaný obecně prospěšný cíl 163, zpravidla zakotvený ve
statutu nebo stanovách (NESEA, 2008).
Bližší představy o tom, jaké jsou nejčastější cíle sociálních podniků, se napříč
různými iniciativami, aktéry a definicemi mohou lišit. Někteří autoři uvádějí
explicitně, že sociální podniky uspokojují základní potřeby: „základní a společné pro
občany obecně, včetně zejména slabých skupin obyvatelstva“ (CECOP, 2009: 2) 164. Evropská
komise a výzkumy evropských sociálních podniků vedle toho často řadí cíle sociálních
podniků do
šířeji definovaných oblastí pracovní integrace (trénink a integrace
nezaměstnaných), osobních služeb (např. péče o děti, staré lidi, pomoc pro
znevýhodněné atd.) a lokálního rozvoje (rozvoj venkovských i městských oblastí) (EC,
2010b; Heckl a Pecher, 2007: 1). Environmentální cíle sociálních podniků stojí v tomto
přístupu zpravidla na okraji zájmu 165, spadajíce do široce chápané kategorie lokálního
rozvoje. Byť podle Defournyho a Nyssense (2008: 8) nebo Heckla a Pechera (2007: 17)
budou v brzké době environmentální aktivity sociálních podniků nabývat na
163 Z hlediska zákona je na tomto místě pro sociální podniky důležitým pojmem veřejný zájem, neboť
může být jednou z podmínek udělování výhod. Veřejný zájem patří mezi důležité právní instituty
a operuje s ním celá řada právních norem, platné právo neobsahuje jeho definici; veřejný zájem se proto
řadí mezi tzv. neurčité pojmy. Veřejný zájem se chápe jako protiklad zájmů soukromých, od nichž se liší
tím, že okruh osob, jimž tento zájem svědčí, je vždy neurčitý: může přitom jít o zájem celospolečenský
(zájem na čistotě ovzduší), lokální (zájem na vybudování železniční trati do místa, které dosud bylo bez
železničního spojení) nebo skupinový (zájmy amatérských rybářů, sportovců, seniorů apod.) (viz
http://iuridictum.pecina.cz/w/Ve%C5%99ejn%C3%BD_z%C3%A1jem).
164 Důraz na to, že jde o základní potřeby (kam patří např.: jídlo, teplo, přístřeší, péče, kultura, doprava Crabtree, 2010: 2) však kladou zejména autoři, kteří si současně všímají problémů stávajícího ekonomickospolečenského systému. Výstižně tuto myšlenku vyjádřil např. Rushkoff: „Ekonomika by byla mnohem
efektivnější, kdyby stála na vytváření skutečně potřebných nových hodnot. Myslím, že to je právě toto, čeho se mnozí
tak bojí při sebemenší zmínce o podobných změnách: myslí si, že vytváření skutečných hodnot, šití bot nebo pěstování
drůbeže, je něco, co patří do středověku.” (Rushkoff, 2009).
165 Environmentální rozměr sociálních podniků obecně, viz také d) omezené rozdělování přebytku.
65
důležitosti. Zatím však v některých evropských zemích dochází k zužování náplně
činnosti sociálních podniků pouze na oblast pracovní integrace (Defourny a Nyssens,
2008: 8).
V každém případě však sociální podniky od klasických podniků v principu
odlišuje fakt, že jejich primárním cílem je obecně prospěšný cíl, přičemž jejich
podnikání je chápáno spíše jako nástroj dosažení tohoto cíle (Francová, 2007). Sociální
podniky jsou považovány za „organizace lidí, nikoli kapitálu. Pracují s kapitálem
a jinými nepeněžními prostředky, ale ne pro kapitál“ (Chaves a Monzón, 2007: 21) 166.
c) demokratické zapojení různých typů stakeholderů
Evropský přístup k definici sociálního podniku klade důraz na demokratické zapojení
členů do rozhodování, probíhající na principu jeden člen — jeden hlas. Defourny
(2004: 4) současně zdůrazňuje, že sociální podniky často zapojují různé stakeholdery 167,
neboť v sociálních podnicích mohou být partnery ve stejném projektu různé kategorie
účastníků, například placení zaměstnanci, dobrovolníci, uživatelé, podporující
organizace nebo místní úřady (Defourny, 2004: 4). Sociální podniky jsou tak více
orientovány na potřeby celé komunity (Borzaga, et al., 2008: 18).
Evropská komise upozorňuje na aspekt zapojení všech dotčených osob, nejen
kapitálových podílníků (shareholders) tím, že oblast sociální ekonomiky řadí do tzv.
„stakeholder economy“ (Parkánová, 2008: 11) 168, „jejíž podniky jsou vytvářeny pro ty
a těmi, kteří sdílejí společné potřeby, a odpovědné, těm, kterým mají sloužit.“ (EC, 2010a).
Za jeden z významů demokratického zapojení různých typů stakeholderů lze
považovat právě tuto odpovědnost podniku vůči široké skupině stakeholderů, která
tvoří překážku případnému odklonu od poslání (mission drift) 169 nebo od not-forprofit charakteru (Laville et al., 1999: 24). Současně také pomáhá uvádět do souladu
166 Všechny čtyři definice, které srovnával Roelants (2002: 40), směřují k uznání, že sociální ekonomika je
charakterizována nadřazeností jednotlivce a sociálního cíle nad kapitálem.
167 Tímto se také často odlišují od „tradičních organizací“ sociální ekonomiky (Defourny, 2004: 4), tedy
např. od „singlestakeholder“ družstev: výrobních, spotřebních, zemědělských, bytových apod.
168 Koncept CSR vychází ze stakeholderské teorie, viz 3.1.2.3.
169 Ten může mít různé příčiny a projevy, například snížení cílů podniku v konfrontaci s překážkou
(SČMVD, 2010: 27).
66
aktivity podniku s aktuálními potřebami a je strukturální kontrolou toho, že
organizace naplňuje své cíle (Borzaga a Defourny, 2001: 9) 170.
Demokratické zapojení různých typů stakeholderů do rozhodování však není
jedinou dostupnou pojistkou plnění potřeb komunity. Iniciativy vycházející z britského
pojetí demokratické řízení zpravidla pouze doporučují, ale běžně zařazují do
sociálního podnikání i podniky vysoce motivovaných jednotlivců s jasnou vizí, kteří
mohou inklinovat k autoritativnímu, spíše než demokratickému participativnímu
řízení (Morley a Peattie, undated: 8). Jako pojistka setrvání u obecně prospěšných cílů
figuruje v britském pojetí asset lock (např. u právní formy Community Interest
Company — CIC) 171.
Demokratické zapojení různých typů stakeholderů má však oproti asset locku
ještě některé další výhody vyplývající z toho, že se na řízení podniku a s tím související
odpovědnosti mohou podílet jak podnikatelé, tak příjemci služeb a zákazníci. a tak
nemusejí být jen „pasivními příjemci sociální filantropie, ale aktivními protagonisty svého
vlastního osudu“ (Barea a Monzón, 2006: 34). z celospolečenského pohledu lze
demokraticky řízeným sociálním podnikům přisoudit podíl na rozvoji demokracie,
neboť vnitřní prostředí těchto podniků vytváří prostor, kde se lidé školí pro
demokracii (např. Roelants, 2002: 42; Chaves a Monzón, 2007: 110).
d) omezené rozdělování přebytku
Pro sociální podniky není hlavním motivem vytváření přebytku 172. Ekonomický
přebytek u sociálních podniků je žádoucí, neboť naznačuje, že podnik svou činnost
myslí vážně a provozuje dobře (Mészáros, 2007), měl by však být v první řadě
„socializován“ (Defourny, 2004: 6), tedy investován do plnění cílů podniku. Evropský
přístup však rozdělení části přebytku mezi sociální podnikatele (členy) nevylučuje.
Pokud však k němu dochází, nemusí se řídit velikostí jejich podílu. Naopak často bývá
přebytek rozdělován demokraticky a na základě jiných kritérií než v klasickém
170 Empirické výzkumy však prokázaly, že „singlestakeholder“ charakter se nezdá být ohrožením pro
obecně prospěšné cíle sociálních podniků (Defourny, 2004: 7).
171 Viz 4.2.3 asset lock.
172 Sociální podniky používají namísto „zisku“ častěji „přebytek“, který na rozdíl od zisku není daněn
(SČMVD, 2010: 14).
67
podniku (např. podle objemu odvedené práce nebo transakcí člena s podnikem)
(Chaves a Monzón, 2007: 23).
Sociální podniky se mohou rozhodnout, jak svůj případný přebytek socializují,
zda ke zkvalitnění nebo rozvoji svých služeb, či vytváření rezervních fondů nebo
k podpoře nějaké další komunitní aktivity, vzdělávání apod. (Borzaga a Defourny,
2001: 7). V každém případě by se z vytváření tohoto přebytku neměl stát cíl sociálního
podniku. Jeho vytváření není kritériem úspěchu sociálních podniků, neboť ten by
neměl být poměřován výhradně podle ekonomické výkonnosti a efektivnosti 173, „ale
musí být především posuzován jejich přínosem v podmínkách solidarity, sociální soudržnosti
a teritoriálních svazků“ (Roelants, 2002: 7) 174. Sociální podniky z tohoto pohledu přináší
dvojí přínos — ekonomický a sociální.
V části věnované cílům sociálního podniku jsem naznačila, že mimo
environmentálních cílů, které jsou mnohými autory opomíjeny, je stejně tak často
opomíjen environmentální přínos sociálních podniků obecně. Zatím pouze hrstka
autorů systematicky spojuje sociální podniky s environmentální oblastí (Johanisová,
2007: 78) a hovoří rovnou o trojím přínosu 175 (triple bottom line) produkovaném
sociálními podniky (Johanisová, 2007: 73), který zahrnuje i přínosy evironmentální 176.
Přesto nelze, podle mého názoru, environmentální dopady sociálních podniků
opomíjet. Sociální podniky mají environmentální dopady vždy, i když to zrovna není
jejich explicitním cílem 177, stejně jako všechny ostatní organizace. Emersonova (2010)
teorie smíšené hodnoty (blended value) poukazuje na to, že všechny organizace, ziskové
173 Zajímavé je v této souvislosti také zamyšlení nad samotnou ekonomickou efektivností, která může
znamenat snižování nákladů jejich přesouváním jinam (externalizací). Sociální podniky naproti tomu
produkují pozitivní externality a teoreticky by tak měly být na trhu znevýhodněny. Johanisová (2005: 60–
77; 2008: 128–143) se zabývá jejich strategiemi přežití, které nachází např. ve zkracování vzdáleností mezi
producentem a zákazníkem nebo zapojování tzv. nekomodifikovaných zdrojů (např. práce dobrovolníků),
viz také následující bod e) zapojení netržních zdrojů.
174 Jinými slovy také mírou pozitivních externalit, které produkují (Johanisová, 2007: 173).
175 Koncept triple bottom line bývá překládán jako trojí zisk i jako trojí přínos, „zisk“ používám v rámci
konceptu CSR, u sociálních podniků považuji „přínos“ za přiléhavější.
176 Což se netýká Velké Británie, kde je oblast environmentální u sociálních podniků běžně pokládána za
rovnocennou oblasti sociální, viz dále 4.4.1.
177 Přičemž vzhledem k jejich vlastnostem lze předpokládat, že jsou to dopady spíše pozitivní.
68
i
neziskové,
vytvářejí
směs
dopadů,
sestávajících
z ekonomické,
sociální
a environmentální složky, které od sebe nelze oddělit.
e) zapojení netržních zdrojů
S principem, který jsem zmínila v předcházející části, totiž že sociální podniky
produkují dvojí (ideálně trojí) přínos, úzce souvisí jejich schopnost kombinovat různé
zdroje příjmů a financování. V sociálních podnicích může pouze část příjmů plynout
přímo z prodeje, celkový mix financování by však měl být vyrovnaný (SČMVD, 2010:
19).
Vedle vlastní činnosti mohou sociální podniky využívat veřejné fondy 178, pokud
to neohrožuje jejich autonomní rozhodování, přičemž ideálně by neměly být na
dotacích závislé ani existenčně. Přestože, jak bývá výzkumy dokazováno, je situace v
některých případech stále ještě v procesu transformace (Scalvini, 2009: 3) 179. Sociální
podniky mohou také využívat darů a sponzorství od jednotlivců i soukromých
subjektů (SČMVD, 2010: 28).
Jako důležitý prvek strategií přežití sociálních podniků však Johanisová (2008:
9) zdůrazňuje zejména jejich schopnost využít netržního kapitálu 180. Jednou ze strategií
může být zapojení práce dobrovolníků (Johanisová, 2007: 181), které je současně
považováno za win-win situaci, neboť přináší užitek jak sociálnímu podniku, tak
dobrovolníkům: „od mladých lidí a zvyšování jejich zaměstnatelnosti i sebedůvěry, ke starším
178 Různé formy státní podpory mohou využít ale i malé a střední podniky. Kdo by si myslel, že velké
firmy a nadnárodní korporace různých forem dotací nevyužívají a jsou proto ekonomicky „efektivnější“,
může se seznámit s problematikou investičních pobídek, např. s publikací Zahraniční investice a CzechInvest
jako faktory destabilizující demokratický právní stát (ke stažení na:
http://www.responsibility.cz/index.php?id=92).
179 Podle výzkumu mnoho sociálních podniků v EU na veřejných prostředcích závisí (Heckl a Pecher,
2007: 3), např. rakouské sociální podniky si vlastní činností zajistí cca 25–40 % příjmů a dlouhodobá
existence sociálních podniků v Irsku je závislá na státních programech aktivní politiky zaměstnanosti
(Heckl a Pecher, 2007: 21).
180 V širším smyslu, jehož součástí je i nefinanční kapitál (např. prostory, pozemky, informace apod.)
(Johanisová, 2008: 9).
69
lidem a zlepšování jejich fyzického i duševního zdraví“ (SEC, 2009: 24). Sociální podniky se
tímto způsobem podílejí na posilování lidského kapitálu 181.
Sociální podniky se zapojením různých druhů příjmů a financování podílejí na
redistribuci bohatství poskytováním služeb skupinám, které nejsou schopné zaplatit
cenu plně pokrývající náklady (Borzaga a Defourny, 2001: 283). Současně také
umožňují alokovat zdroje, které by jinak nebyly využity k sociálním cílům (Borzaga
et al., 2008: 29).
Zapojovat do svého financování veřejné fondy, dary, ale i práci dobrovolníků
a další netržní zdroje klade velké nároky na důvěru nejen partnerů a dárců, ale
veřejnosti obecně. Laville a Nyssens (in: Borzaga a Defourny, 2001: 302) řadí důvěru,
ale také občanského ducha, solidaritu a připravenost sdružovat se a vytvářet komunity
do tzv. sociálního kapitálu 182 a upozorňují, že sociální podniky tento kapitál nejen
využívají, ale také posilují tím, že s ním pracují (Borzaga a Defourny, 2001: 303).
f) lokální charakter
Lokální charakter sociálních podniků nebývá vždy v definicích explicitně zmiňován
jako definiční kritérium, častěji jsou jmenovány jeho přímé výhody 183, přesto jej uvádím
jako samostatný bod. Na jeho pojetí je totiž možné pozorovat další rozdíl v přístupu
vycházejícím z mainstreamu a pohledu heterodoxních autorů.
Martignetti (in Roelants, 2002: 41) pozoruje čtyři charakteristiky vztahů mezi
sociální ekonomikou a místním rozvojem, kam patří: kvalitní zaměstnání; obsahuje
sociální kapitál; posílená demokracie; a partnerství mezi místními úřady a aktéry
sociální ekonomiky.
181 Současně jsou však sociální podniky také oceňovány za tvorbu kvalitních pracovních míst. Johanisová
(2007: 181) našla sociální podniky jak výhradně dobrovolnické, tak podniky pyšné na to, že poskytují
kvalitní placená místa.
182 Ekonomie rozeznává tři kapitály: půdu, práci a vyrobený kapitál. o tento čtvrtý druh kapitálu se
pokusil rozšířit tradiční ekonomické pojetí např. také Ekins (in Johanisová, 2007: 179).
183 v Roelantsově (2002: 40) srovnání čtyř evropských definic se ve dvou explicitně objevilo spojení
s teritoriem a místním rozvojem a v další se lokální rozměr objevil nepřímo vyjmenováním činností, které
se k teritoriu váží. Princip „zhodnocení dědictví komunity“ uvádí ve své definici CECOP (Scalvini, 2009:
3). Rovnoměrnější využití lokálních zdrojů jako přínos uvádí Borzaga et al. (2008: 5).
70
Představiteli mainstreamového pohledu mohou být např. Chaves a Monzón
(2007: 105), kteří vidí význam sociální ekonomiky v jejím podílu na zevnitř
vycházejícím (endogenous) rozvoji regionu a obnovení jeho konkurenceschopnosti,
která má usnadnit integraci regionu na národní a mezinárodní úrovni a přilákání
zahraničních firem.
Naproti tomu někteří autoři heterodoxních směrů spojují sociální podnikání
explicitně s myšlenkou ekonomické lokalizace jako protikladu současné globalizace 184,
kterou považují za dlouhodobě neudržitelnou (např. Korten, 2001b; Hines, 2001;
Johanisová, 2004; Henderson, 1999 atd.). Myšlenka ekonomické lokalizace odkazuje
k E. F. Schumacherovi a knize Malé je milé aneb Ekonomie, jako by na lidech záleželo,
která vedle malého měřítka klade důraz také na „přiměřenost“ techniky a ekonomiky
(Schumacher, 2000: 166). Mezi výhodami ekonomické lokalizace bývá uváděn např.
rozvoj diverzity, která je základem stabilního uspořádání (Douthwaite, 2004: 118),
environmentální přínosy plynoucí ze zkracování vzdáleností výroby zboží nebo služeb
od jejich spotřeby (short-circuiting) (Douthwaite, 2010), ale také možnost využít při
menším měřítku i zdroje, které by se jinak využít nevyplatilo (Norberg-Hodge in:
Johanisová, 2004).
4.3
Význam sociálních podniků ve společnosti
Na význam sociálních podniků ve společnosti existují již zmíněné dva pohledy.
První pohled vyrůstá z neoklasického ekonomického přístupu, který vidí stát
a trh jako hlavní pilíře ekonomiky, jejímž hlavním úkolem je růst. Tímto pohledem je
sociální ekonomika chápána jako „nástroj sociálního začlenění do stále nespoutanějšího
trhu,
jehož
nadvláda
je
považována
za,
v
podstatě,
neškodnou
nebo
nevyhnutelnou.“ (Johanisová 2008: 1). Zaměřím se nejprve na stručnou charakteristiku
pohledu institucí a autorů, kteří sociální podnikání na obecné úrovni považují za
„příspěvek k ekonomické dynamice a růstu“ (Borzaga, et al., 2008: 28).
Podle Evropské komise se sociální ekonomika podílí na plnění cílů Evropského
společenství jmenovitě v oblasti zaměstnanosti 185, sociální soudržnosti, regionálního
184 A nesouhlasili by s lákáním zahraničních firem, neboť odčerpávají peníze z regionu a mohou
nastartovat spirálu jeho úpadku, tzv. závod ke dnu (viz např. Hines, 2000).
185 Vyrovnává nerovnosti na trhu práce: nezaměstnanost, nestabilita pracovních míst, sociální a pracovní
vyloučení nezaměstnaných (Chaves a Monzón, 2007: 107).
71
a venkovského rozvoje a v oblasti environmentální, ochrany zákazníků a sociálního
zabezpečení (EC, 2010a). Často bývá zdůrazňován její podíl na posilování
demokratických hodnot a občanské společnosti a rozvoji sociálního kapitálu (Borzaga
a Defourny, 2001: 303).
Podle Chavese a Monzóna (2007: 103) je sociální ekonomika úzce spřízněna
s pokrokem a posilováním sociální soudržnosti, přičemž její příspěvek jde daleko za to,
co je schopno zachytit HDP, reflektující pouze striktně ekonomickou složku. Vedle
korekce selhání trhu sociální ekonomika totiž utváří prostor, kde se vyrovnává sociální
a ekonomický rozvoj (Chaves a Monzón, 2007: 103). Autoři poukazují také na to, že
sociální ekonomika má schopnost měnit hodnoty a kultury a přesměrovává druh
rozvoje (ve smyslu změn spotřebitelských, výrobních a organizačních struktur), což
podle nich neoklasická ekonomická teorie také nedokáže docenit (Chaves a Monzón,
2007: 107). Chaves a Monzón také jako jedni z mála explicitně zmiňují potřebu nového
rozvoje, který respektuje životní prostředí, poukazují však přitom pouze na přínos
sociální ekonomiky ke tříbení demokratických hodnot a odkazují k její kapacitě
vzdělávat (Chaves a Monzón, 2007: 110).
Hlavní oblasti působení sociálních podniků odpovídají podle Borzagy et al.
(2008: 26) „tradičním“ aktivitám subjektů sociální ekonomiky: poskytování sociálních
služeb a pracovní integrace. Teprve v poslední době se podle autorů aktivity sociálních
podniků rozšířily i na nabízení služeb veřejné hodnoty, přičemž v některých výkladech
konceptu sociálního podniku jsou sociální podniky již rozpoznávány také v oblastech
„komunitních služeb a služeb veřejného zájmu jako je doprava, mikroúvěry, dodávka vody,
kulturní rozvoj, rekreace, regenerace měst, fair trade, management chráněných míst
a environmentální aktivity“ (Borzaga et al., 2008: 27), přičemž se očekává, že význam
sociálního podnikání v těchto oblastech bude narůstat.
Druhý pohled na sociální podniky navazuje na práci Karla Polanyiho a autorů,
kteří rozšiřují a prohlubují kritiku předpokladů neoliberální ekonomie a jejího
fungování v praxi (Korten, 2001; Daly, 1996; Hines, 2001; Henderson, 1999 a další).
z jejich historizujícího pohledu je sociální podniky možné chápat také jako reakce na to,
že ekonomika přestala být v rukou lidí, přičemž: „sociální ekonomika není vnímána jako
ucpávka
(stop-gap),
ale
jako
radikální
a životaschopná
alternativa
k současnému
72
mainstreamu“ (Johanisová, 2008: 1). Nad možným environmentálním rozměrem této
alternativy se krátce zamyslím v následující kapitole.
4.4
Zamyšlení nad environmentálním rozměrem konceptu
sociálního podniku
Všechny podniky, sociální i klasické, mají současně ekonomický, environmentální
a sociální dopad 186. Domnívám se, že přestože environmentální rozměr sociálního
podniku je u institucí a ve výzkumech, s nimiž jsem pracovala, převážně zanedbáván,
neznamená to, že by neexistoval nebo že by byl ve srovnání se sociálními dopady
marginální.
V této části proto nejprve krátce pohlédnu na situaci ve Velké Británii, kde je
politicky i ve výzkumech oblast environmentální považována za rovnocennou se
sociální, a s výsledky aktuálního výzkumu, který bral v potaz nejen explicitní
environmentální cíle britských sociálních podniků, ale také pozitivní environmentální
dopady vnikající jako důsledek pomoci lidem 187.
4.4.1 Environmentální složka definic sociálního podniku
Britská vláda a související instituce a organizace rozlišují u sociálních podniků pouze
dvě skupiny cílů: sociální a environmentální. Ve Velké Británii existuje mnoho
podniků, které poskytují environmentální služby v oblastech obnovitelné energie,
recyklace, dopravy, výchovy a vzdělávání a zemědělství, a navíc mnohé mají zájmy
životního prostředí uvedeny jako jedny ze svých stěžejních sociálních hodnot, všechny
sociální podniky také mohou své environmentální dopady dále snižovat (SEC, 2010).
Střechová organizace britských sociálních podniků Social Enterprise Coalition
(SEC) proto dokonce navázala spolupráci s vládním odborem životního prostředí,
výživy a záležitostí venkova (Department for Environment, Food and Rural Affairs —
DEFRA), společně se kterým usiluje o „hluboký kulturní posun v rámci DEFRA“, jehož
cílem je, aby byly sociální podniky automaticky považovány za jeden z prostředků
dosahování cílů, které si DEFRA vytyčí (anonymus, 2008: 8).
186 Viz také bod d) omezené rozdělování přebytku.
187 Neboli pozitivní externality.
73
Environmentální přínosy britských sociálních podniků dokládají také výzkumy,
Studie o stavu sociálního podnikání ve Velké Británii z roku 2005 uvádí, že přímý cíl
pomáhat životnímu prostředí skrze aktivity jako recyklace, zlepšování životního
prostředí ve městech, památková péče nebo osvěta uvedlo jako samostatný cíl pouhých
5 % respondentů, v kombinaci s jinými cíly pak 23 %. Ale více než polovina (51 %)
respondentů označila své podnikání jako „pomáhá životnímu prostředí“ a 34 % uvedlo,
že „pomáhá lidem i životnímu prostředí“ (IFF Research, 2005: 26) 188.
Autoři studie v této souvislosti upozorňují na dvojí chápání environmentálních
aktivit. Prvním typem jsou „zelené“ aktivity (jako např. recyklace), druhým typem jsou
aktivity, které se zaměřují na podporu udržitelného využívání zdrojů nebo pomoc
konkrétnímu místu. Ty se v odpovědích zkoumaných sociálních podniků vyskytovaly
častěji: „To znamená, že se zaměřují na rozvoj oblastí, kde žijí lidé, spíše než na pomoc
životnímu prostředí jako takovému.“ (IFF Research, 2005: 26).
Doplnila bych, že z toho mimo jiné také vyplývá, že, zejména v případě
lokálního rozměru a soustředění se na rozvoj oblastí, kde žijí lidé, jde environmentální
a sociální přínos ruku v ruce a jeho rozdělování (na lidi a přírodu) je v těchto
případech spíše umělé (Johanisová, 2008: 6). Také proto se domnívám, že přehlížení
environmentální oblasti v evropských studiích je zkreslující. Obzvláště pak, když se lze
oprávněně ptát, zda může být podnik opravdu sociální (přátelský k lidem), pokud není
současně přátelský k přírodě (Johanisová, 2008: 6) 189.
4.4.2 Sociální podnik jako environmentálně příznivá alternativa
a koncept eko-sociálního podniku
Sociální podniky mají dopady na životní prostředí, přičemž lze předpokládat, že jsou
tyto dopady mnohdy pozitivní, i když to není přímo cílem sociálního podniku, ale
důsledkem lépe fungujících komunit, smysluplného zaměstnání, tzv. zkratek (short-
188 Studie čerpala informace z telefonických rozhovorů mezi vytipovanými subjekty, které splňovaly
britskou definici sociálního podniku. Výzkum se soustředil na právní formy Company Limited by
Guarantee a Industrial & Provident Societies (analogie družstva).
189 Manuál SČMVD konstatuje zvýšenou citlivost vůči environmentálním dopadům sociálního
podnikání: „stakeholdeři mají u sociálních podniků vyšší očekávání e̦ kologického chování̕ , než je běžné u normálních
podniků“ a současně upozorňuje na efekt lokální finanční multiplikace a skutečnost, že by se sociální
podniky měly zajímat také o to, kde nakupují (SČMVD, 2010: 26).
74
circuit) apod. 190. Zbývá však otázka, kterou kladou autoři heterodoxních přístupů:
mohou
být
sociální
podniky
životaschopnou
alternativou
vůči
současnému
mainstreamovému systému? Co by měly splňovat a jaké by měly být jejich principy?
Aby mohl být koncept sociálního podniku považován za více než jen záplatu
nedokonalostí globalizovaného tržního systému, měl by podle Johanisové (2007a: 78)
nejen vystoupit proti neoliberálnímu paradigmatu, ale také navléct zelený háv. Jako
skutečně radikální odpověď, splňující obě tyto podmínky, se jeví model Briana
Daveyho, který je založen na myšlence budoucího nedostatku zdrojů a energie (in:
Johanisová, 2007: 81). Davey rozlišuje sociální podniky, které operují v růstovém
ekonomickém modelu a eko-sociální podniky, které se připravují na budoucí
ekonomiku nedostatku:
▪
v nových podmínkách budou prosperovat firmy, které budou orientovány
na sociální solidaritu a rovnost a zapojení stakeholderů
▪
porostou nebo dokonce přežijí jen ty, které budou pomáhat ostatním
organizacím a domácnostem dosáhnout stejné nebo srovnatelné úrovně
blahobytu s nižšími vstupy materiálů a energie 191
▪
tyto podniky budou muset být velmi citlivé na nepřesáhnutí limitů 192,
zajistit, aby k tomu nedošlo, znamená mít nejčerstvější informace a vysoké
etické standardy
▪
podniky, které jdou proti limitům, musí udělat krok stranou, vybrat si
jinou činnost 193
▪
podniky musí mít vůli přeorganizovat nebo zcela ukončit svou činnost
v případě, že by už jejich zdroje nebyly využívány k nejlepšímu užitku
190 Stranou mainstreamové diskuze o sociálním podnikání zůstává její schopnost rozptylovat
ekonomickou moc (diffusin economic power) a přispívat k ekonomické demokracii, přestože jde o velmi
zajímavou otázku, která má také významný environmentální přesah (Johanisová, 2007: 27).
191 Např. nahrazovat auta koly (Davey, unpublished in: Johanisová 2007: 81–82), viz také 3.2.3.1 Přístup
produkt-služba.
192 Davey uvádí jako příklad instalaci více kotlů na biomasu nebo dřevo, než může být uživeno
z lokálních zdrojů.
193 V ideálním případě si podle Daveyho organizace vyvinou smysl pro své limity a úkroky stranou se
stanou explicitní obchodní strategií.
75
Ekosociální podnik bude snižovat materiálovou a energetickou závislost lokalit,
bude tedy muset vycházet z lokálních podmínek a jeho podoby tak budou velmi
rozmanité (Davey, unpublished in Johanisová 2007: 81–82).
76
5
Srovnání konceptu společenské
odpovědnosti podniků a sociálního
podniku
V této kapitole je mým cílem stručně shrnout nalezené principy společenské
odpovědnosti malých a středních podniků a charakteristiky sociálního podniku
a srovnat je z hlediska toho, jak se projevují na chodu podniku.
V průběhu studia obou konceptů jsem se nesetkala se snahou o jejich
systematické srovnání, pouze s občasnými zmínkami, které zpravidla ostře vymezují
koncept sociálního podniku od CSR: „Sociální podnik se od CSR podstatně liší. Nejčastěji
uváděným důvodem pro zřízení sociálního podniku je touha 'vrátit něco komunitě' (…). To se
odráží v základních hodnotách sociálních podniků, které jdou daleko za to být pouhými
příkladnými firemními občany.“ (SEC, 2009) 194.
Přestože
jsem
ukázala,
odpovědnosti míří k hlubším
že
některé
změnám
myšlenky
konceptu
společenské
pohledu na podnikání a společenská
odpovědnost malých a středních podniků nemusí skončit u příkladného firemního
občanství 195, zůstávají mezi oběma koncepty významné rozdíly, které jsem shrnula do
následujících 4 bodů.
194 Touha „vrátit něco komunitě“ se však objevuje i mezi motivy pro společensky odpovědné podnikání
(Bunčák et al., 2005: 31).
195 Viz 3.4.
77
5.1
Podnik v mezích zákona
CSR
Z hlediska konceptu společenské odpovědnosti jsou zákony (např. na ochranu
životního prostředí nebo upravující vztah k zaměstnancům atp.) spodní hranicí 196.
Samotná skutečnost, že podnikatel dodržuje všechny zákony, nestačí na to, aby se mohl
prohlašovat za společensky odpovědného. Za společensky odpovědný lze považovat až
podnik, který dělá víc, než mu zákon ukládá. To se může projevit například tím, že
podnik dodržuje přísnější normy ochrany životního prostředí 197 nebo tím, že se v dílčím
rozhodnutí bude řídit etickými principy, nikoliv pouze striktně požadavky zákona 198.
Považuji za důležité zdůraznit, že v případě konceptu společenské odpovědnosti je
zcela na rozhodnutí podnikatele, v jakém rozsahu přijme svou společenskou
odpovědnost, a v současné době není možné na podniku právně vymáhat dodržování
dobrovolných závazků. Tuto skutečnost je třeba mít na paměti, zejména pokud podnik
usiluje o výhody na základě deklarace své společenské odpovědnosti.
Sociální podnik
Z hlediska konceptu sociálního podniku mohou právní předpisy a zvolená právní
forma sloužit přímo k ochraně obecně prospěšného cíle. Sociální podniky často přijímají
právní formy, které omezují pro-ziskový charakter jejich podnikání (patří sem například
asset lock či nezisková právní forma) 199. Tímto omezením se jim však současně otevírá
cesta k novým zdrojům (např. grantům, daňovým úlevám, ale také darům, slevám
apod.) 200.
196 Viz 3.2.3 a) Společenská odpovědnost podniku přesahuje zákonné požadavky.
197 Např. produkuje méně znečištění, snižuje objem produkovaných skleníkových plynů, snižuje
produkci obalů a odpadu apod.
198 Viz příklad Artfora, poznámka 113.
199 Viz 4.2.3 a) právní formy vyhovující neziskovým cílům.
200 Sociální podniky mají nebo mohou získat přístup k různým finančním zdrojům, které nejsou dostupné
klasickým podnikům (SČMVD, 2010: 27) nebo mohou do svého financování zapojovat také dary
jednotlivců nebo organizací. Viz také 4.2.3 e) zapojení netržních zdrojů.
78
5.2
Podnik a každodennost
CSR
Základním principem konceptu společenské odpovědnosti je, že ovlivňuje každodenní
chod podniku ve všech oblastech jeho činnosti, z nichž některé bývají v rámci konceptu
blíže specifikovány 201, přičemž oblast environmentální se mezi hlavními oblastmi
objevuje vždy. Společenská odpovědnost by se měla promítat do každodenního
rozhodování a řízení, podnik by ji měl brát v úvahu při sestavování svých cílů
a zakotvit do svých strategických dokumentů. Nejen nástroje CSR pro malé a střední
podniky, ale lze říci, že koncept CSR obecně, v této oblasti zůstává poněkud vágní
a často spíše proklamativní 202, což umožňuje šíři výkladů a pojetí 203.
Sociální podnik
Sociální podnik má své obecně prospěšné cíle explicitně definovány nejčastěji ve statutu
nebo ve stanovách. Tyto cíle jsou obecně považovány za hlavní motiv podnikání,
každodenní rozhodování a aktivity podniku by tedy měly směřovat k jejich plnění.
Koncept sociálního podniku neomezuje oblast obecně prospěšných cílů, v některých
případech se setkáváme s tím, že by mělo jít o naplňování základních lidských potřeb,
v prostředí evropské definice však zatím často dochází k zužování této oblasti pouze na
oblast sociálních cílů 204.
201 v části 3.2.3 uvádím 6 hlavních: zaměstnanci, životní prostředí a zdroje, místní komunity, obchodní
partneři, dodavatelé a zákazníci, lidská práva a globální environmentální otázky.
202 Viz také 3.2.3 b) Společenská odpovědnost se promítá do každodenních aktivit podniku.
203 Navrhla jsem možnosti jeho zpřesnění pro malé a střední podniky, viz 3.4.3.
204 Viz 4.2.3 d) omezené rozdělování přebytku.
79
5.3
Podnik a lidé kolem něj
CSR
Koncept CSR vychází ze stakeholderské teorie a jeho stěžejním principem je zapojení
stakeholderů — tedy skupin, které ovlivňují činnost podniku nebo jsou jí ovlivňovány
— do rozhodování. Pojem stakeholder je v rámci konceptu CSR chápán široce
a zahrnuje obecně všechny zájmy podnikem zasažené, tedy i ty, které nemají své mluvčí
nebo tito nejsou organizováni 205. Jedním z prvních kroků podniku, který uzná svou
společenskou odpovědnost, je identifikace stakeholderů. Přitom by měly podniky
zvažovat nejen vztah stakeholderů k podniku, ale také vztah jejich zájmů
k udržitelnému rozvoji, vést s nimi pragmatický dialog a být připraveny jednat. Za
metody zapojení stakeholderů jsou považovány tradiční marketingové nástroje
(dotazník, anketa apod.) i blíže nespecifikovaná formální setkání nebo účast na
rozhodovacím procesu 206. Nástroje CSR pro malé a střední podniky neberou v potaz
specifika fungování malých a středních podniků a jejich již tak zpravidla užší vztahy se
stakeholdery než mají korporace 207.
Sociální podnik
Evropský přístup k definici sociálního podniku zdůrazňuje demokratické zapojení
různých typů stakeholderů do řízení podniku. Nenarazila jsem v rámci definic
sociálního podniku na snahy tyto skupiny kategorizovat a blíže specifikovat, z kontextu
je však patrné, že pojímají stakeholdery v užším smyslu než CSR 208. Demokratické
zapojení stakeholderů je chápáno jako jeden ze způsobů jak dlouhodobě zajistit, že
podnik bude plnit obecně prospěšné cíle, ale také jako způsob, který vede k posilování
lidského a sociálního kapitálu 209.
205 Stakeholderem podniku může být např. divočina, podnik by měl v podobných případech naslouchat
relevantním organizacím na ochranu těchto zájmů.
206 Viz 3.2.3 c) Společenská odpovědnost vyžaduje zapojení zainteresovaných stran.
207 Viz také doporučení 3.4.3.
208 Například životní prostředí není běžně v definicích evropského přístupu chápáno jako stakeholder.
209 Viz 4.2.3 c) demokratické zapojení různých typů stakeholderů.
80
5.4
Podnik, jeho zisk a jeho úspěch
CSR
V rámci konceptu CSR se setkáváme s několika způsoby vyjádření, že podniky by se
měly přestat soustředit na krátkodobý ekonomický zisk a orientovat se na zisk
optimální, a tím vytvořit prostor pro environmentální a sociální přínosy a zajistit si
dlouhodobou stabilitu 210. V nástrojích CSR pro malé a střední podniky se však zatím
neobjevují snahy, jak tuto myšlenku zpracovat do praktických nástrojů. V rámci
konceptu CSR se v oblasti zisku soustředí pozornost na jeho vytváření, nikoliv na jeho
rozdělování 211.
Sociální podnik
V souvislosti se sociálními podniky lze hovořit o „obou stranách zisku“. Způsob jeho
vytváření je na jedné straně podmíněn obecně prospěšným cílem, na druhé straně by
měl být zisk (potažmo přebytek u sociálních podniků) primárně použit na plnění tohoto
cíle nebo být jinak socializován. Případné rozdělení části přebytku mezi členy není
vyloučeno, nemusí se však řídit velikostí jejich podílu. Sociální podnik přináší nejméně
dvojí (ideálně však trojí) zisk, a z tohoto pohledu není ekonomický zisk hlavním
ukazatelem jeho úspěšnosti. Není výjimkou, že se sociální podnik jen ze své
hospodářské činnosti zcela neuživí, což mu dovoluje jeho schopnost zapojit i jiné než
tržní zdroje (např. veřejné fondy nebo práci dobrovolníků). Sociální podnik takto
pomáhá alokovat zdroje, které by jinak nebyly využity pro obecně prospěšné cíle 212.
210 Podniky mohou například investovat do snižování spotřeby energií, mít environmentální přínos
a navíc si dlouhodobě snížit účty za energii a ještě zlepšit svou image.
211 Viz 3.2.3 d) Společenská odpovědnost přináší trojí zisk.
212 Viz 4.2.3 e) zapojení netržních zdrojů.
81
Sociální a společensky odpovědné podniky se potkávají na trhu jako konkurenti
i jako partneři. Mohou spolu soutěžit u zákazníků, o veřejné zakázky či fondy, ale
mohou se ocitnout také například ve vztahu dodavatelském. Přitom se navzájem
ovlivňují. z tohoto pohledu je dle mého názoru užitečné zabývat se souvislostmi
a vztahy mezi nimi nejen na úrovni teoretické, ale i v praxi. V první řadě proto, že:
„sociální podniky ukazují, že lze eticky podnikat se společenskou odpovědností přímo v srdci
podnikání, ne jako s přídavkem. Představují konkurenci pro soukromý sektor nikoliv
v tradičním tržním smyslu, ale v novém smyslu etických norem. ... Soukromý sektor bude
muset reagovat, nejprve tím, že ukáže, že společenská odpovědnost podniků je více než
symbolická.“ (Schiller, 2006)
Ale také z toho důvodu, že společensky odpovědný a sociální podnik mohou
mít za jistých okolností stejné cíle a vzájemné spolupráci může, dle mého názoru,
pomoci pochopení způsobu fungování toho druhého.
82
6
Závěr
Na závěr provedu stručné shrnutí zjištěných výsledků a nastíním možné směry dalšího
výzkumu v oblasti malých a středních podniků a jejich způsobů podnikání.
Větší část práce jsem věnovala konceptu CSR, který jsem nejprve stručně
zasadila do historických, společenských a politických souvislostí a naznačila vývoj
pohledu na společenskou odpovědnost v rámci podnikatelské teorie. Vzhledem
k tomu, že jsem v literatuře nenalezla pojetí principů, jež by vyhovovalo mému záměru
představit koncept z hlediska nových myšlenek, které přináší do podnikání, sestavila
jsem vlastní přehled. Vycházela jsem při tom z nedávno schválené mezinárodní normy
ISO 26000 a z pojetí Evropské komise. Identifikovala jsem 4 pravidla společenské
odpovědnosti: přesahuje zákonné požadavky, promítá se do každodenních aktivit
podniku, vyžaduje zapojení zainteresovaných stran, přináší trojí zisk a 6 oblastí,
v nichž se společenská odpovědnost nejčastěji projevuje: zaměstnanci a životní
prostředí a zdroje (interní oblasti) a místní komunity, obchodní partneři, dodavatelé
a zákazníci, lidská práva a globální environmentální otázky (externí oblasti).
Na otázku, zda může koncept CSR vést ke změnám ve způsobu podnikání, jsem
odpovídala
průběžně
v rámci
jednotlivých
pravidel
a oblastí.
Vesměs
jsem
konstatovala, že koncept CSR pro malé a střední podniky zatím nebere příliš v úvahu
specifika fungování malých a středních podniků oproti korporacím a navrhla jsem
možné směry, jak koncept zpřesnit a přiblížit jej malým a středním podnikům.
Současně jsem zjistila, že malé a střední podniky mají nezanedbatelný podíl na
znečištění životního prostředí, přičemž jejich přístup je v tomto ohledu vlažný
a koncept CSR by mezi nimi mohl rozšířovat povědomí o potřebě být společensky
odpovědný i vůči životnímu prostředí.
Koncept sociálního podniku jsem primárně nahlížela z hlediska evropského
přístupu, odkud čerpám 6 hlavních charakteristik sociálního podniku: právní formy
vyhovující neziskovým cílům, explicitně definovaný obecně prospěšný cíl,
demokratické zapojení různých typů stakeholderů, omezené rozdělování přebytku,
zapojení netržních zdrojů, lokální charakter. Snažila jsem se do něj však promítnout
i myšlenky heterodoxních ekonomických směrů. Mým cílem však nebylo s nimi
mainstreamový pohled na koncept sociálního podniku srovnat, proto jsem je do
vlastního
textu
umisťovala
spíše
asociačně
než
metodologicky.
Rozdělení
83
charakteristik sociálního podniku jsem podřídila cíli srovnat oba koncepty. Myšlenky
heterodoxních autorů jsem vůči mainstreamovému pojetí vymezila zejména v otázce
původu sociálních podniků a obecně v samozřejmosti stávajícího ekonomického
uspořádání, a dále v tom, jakou roli sociálním podnikům přisuzují. V závěru kapitoly
uvádím koncept eco-social enterprise, který explicitně spojuje sociální podniky s jejich
úlohou v prostředí omezených zdrojů a zemského ekosystému.
Přesvědčila jsem se také o tom, že definice vycházející z evropského přístupu
a výzkumy prováděné v Evropě, zpravidla opomíjejí oblast environmentální, narozdíl
od studií a definic, které lze najít ve Velké Británii. Pokusila jsem se tedy shrnout
alespoň základní tendence pozorované u britských institucí a organizací v oblasti
environmentálních přínosů sociálních podniků.
Závěrečné srovnání konceptů CSR a sociálního podniku je postaveno na čtyřech
tématech, která oba koncepty volně spojují. Prvním z nich je pohled na podnik
v prostředí zákonů, neboli srovnání mezi dobrovolností konceptu CSR a skutečností,
že sociální podniky často nabývají právních forem, které omezují orientaci na zisk
investorů a vlastníků. Základem druhého tématu je pozorování, že společenská
odpovědnost by se měla promítnout do způsobu řízení a do strategických dokumentů
podniku, zatímco u sociálních podniků se tam vyskytuje v podobě explicitně
definovaného obecně prospěšného cíle. Zajímavou paralelou obou konceptů je
zapojení stakeholderů. Zatímco v rámci konceptu CSR je zapojení stakeholderů
doporučováno, sociální podniky často, jak zdůrazňují zejména autoři vycházející
z evropského přístupu, zapojují různé typy stakeholderů na demokratickém principu.
V rámci posledního tématu zmiňuji, že u konceptu sociálního podniku je oproti
konceptu CSR důležité nejen jak se zisk (nebo přebytek) vyrobí, ale také, jak je
následně použit nebo rozdělen. Jedním z nejsilnějších pojítek obou konceptů může být
skutečnost, že oba směřují, byť každý jinak, k jinému chápání zisku. Koncept CSR
vyzdvihuje orientaci na optimální zisk a dlouhodobou stabilitu podniku namísto
maximalizace okamžitých zisků, zatímco sociální podniky produkují dvojí (ideálně
trojí) zisk.
Hlavním omezením této práce je zvolený teoretický přístup. Přestože jsem se
snažila tu a tam uvádět konkrétní příklady, práci chybí blízký kontakt s praxí malých
a středních podniků, který je pro zkoumání environmentálně příznivých způsobů
podnikání, domnívám se, velmi důležitý. Nastíním tedy alespoň na závěr několik
směrů, kterými by se výzkum malých a středních podniků mohl dále v praxi ubírat.
84
▪
Výzkum v oblasti participativních modelů řízení u malých a středních
podniků, hledání příkladů a typů. Výhody a nevýhody participativních
modelů řízení pro zúčastněné strany.
▪
Způsob, proces a specifika zahrnutí společenské odpovědnosti do
podnikatelských cílů v malých a středních podnicích.
▪
Pojetí zisku u malých a středních podniků, způsoby jeho měření a jeho další
užití pro interní rozhodování a plánování. Hledání příkladů podniků, které
experimentují s alternativními způsoby hodnocení zisku.
▪
Způsoby rozhodování o investicích a hodnocení jejich efektivnosti. Hledání
metod, jak do těchto rozhodnutí zapojit environmentální dopady.
Na základě podobných pozorování by, domnívám se, bylo možné zpřesnit
koncept CSR pro malé a střední podniky. Přičemž inspirovat se lze také u sociálních
podniků a to zejména v tom, jak dokáží kombinovat zájmy různých stakeholderů
a inovativně řešit lokální problémy.
85
7
Slovníček pojmů
Družstvo (co-operative)
Jeden z hlavních typů právních forem, v nichž se mohou vyskytovat
sociální podniky, definováno zásadami družstevnictví, které byly
postupně zformulovány na půdě Mezinárodního družstevního
svazu (ICA, 1995).
Eko-efektivita
Strategie pro uspokojování lidských potřeb pomocí technologií
a postupů, které jsou efektivnější a produkují méně znečištění
a odpadů (ISO, 2009: 41).
Ekonomický růst
Zvyšování hodnoty zboží a služeb produkovaných ekonomikou,
které je měřeno jako nárust hrubého domácího produktu (HDP).
Firma, obchodní firma
Název, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku.
Obecně se používá i jako synonymum slova podnik.
For-profit, profit-only
P řístup k podnikání, jehož cílem je maximalizace zisku vlastníkům,
používám také spojení „klasické podnikání“.
Greenwashing
Neoprávněné vylepšování pověsti firmy v oblasti dopadu její
činnosti na životní prostředí.
Komunita
Obytné či jiné sociální osídlení, které se nachází ve fyzické blízkosti
podniku, přičemž termín může být chápán i šířeji jako virtuální
komunita hájící např. určitou etnickou skupinu či rozvojové téma
(ISO 26000, 2009: 58). Obecně také společenství živých bytostí, které
sdílejí určitou oblast (vymezenou prostorově, společnými zájmy
apod.) (Wikipedia).
Korporace
Právnická osoba, tedy subjekt, který má z pohledu zákona status
osoby, přestože je tvořen více lidmi. Primárním účelem korporace je
maximalizace zisku a základními principy jsou: omezená
odpovědnost manažerů a vlastníků (např. za netržní dopady aktivit
korporace, dopady dceřinných společností a dalších podřízených
subjektů) a možnost stát se akcionářem v jiné společnosti. (Ellis
a Gregor, 2008: 8) Zahrnuje také pojmy nadnárodní
a multinacionální korporace.
Korporátní
Rozsáhlé právní téma, do kterého patří např. právní odpovědnost
86
odpovědnost (Corporate
za aktivity dceřiných společností a subdodavatelů, povinné
Accountability - CA)
zavedení environmentálních a sociálních standardů nebo přístup
obětí činnosti korporací k soudům.
Malý a střední podnik
Do kategorie malých a středních podniků spadají všechny podniky,
které zaměstnávají méně než 250 zaměstnanců a jejichž roční obrat
nepřesahuje 50 milionů EUR nebo jejichž bilanční suma roční
rozvahy nepřesahuje 43 milionů EUR (EC, 2003: 39).
Nástroje CSR (CSR
Patří sem průvodce (guides), nástroje hodnocení (toolkits), systémy
tools)
řízení (management systems), certifikace a normy (certifications and
standards), značky (labels), kodexy (codes of practice), systémy
podávání zpráv (reporting systems).
Not-for-profit
Přístup k podnikání orientovaný nikoliv pouze na zisk. Objevuje se
v konceptu sociálního podniku.
Not-only-for-profit
viz Triple bottom line. Objevuje se v konceptu CSR.
Oblasti společenské
Oblasti, kde se projevuje společenská odpovědnost podnikání.
odpovědnosti
Rozděluji na interní: zaměstnanci; životní prostředí a zdroje
a externí: místní komunity; obchodní partneři, dodavatelé
a zákazníci; lidská práva; globální environmentální otázky.
Optimální zisk
viz Triple bottom line
Podnik
Každý subjekt vykonávající hospodářskou činnost bez ohledu na
právní formu. Označení podnik zahrnuje zejména osoby samostatně
výdělečně činné a rodinné podniky vykonávající řemeslné či jiné
činnosti a obchodní společnosti nebo sdružení, která běžně
vykonávají hospodářskou činnost (EC, 2003: 39).
Pravidla společenské
Definuji 4 základní pravidla společenské odpovědnosti malých
odpovědnosti
a středních podniků: Společenská odpovědnost podniku přesahuje
zákonné požadavky; promítá se do každodenních aktivit podniku;
vyžaduje zapojení zainteresovaných stran; přináší trojí zisk.
Přebytek
viz Zisk
Sdružení (association)
Jeden z hlavních typů právních forem, v nichž se mohou vyskytovat
sociální podniky. Anglofonní literatura používá termín association,
překládám slovem sdružení, které je v České republice používanější.
Do této oblasti v České republice spadají občanská sdružení,
87
církevní právnické osoby zřizované církví či náboženskou
společností, obecně prospěšné společnosti, nadace a nadační fondy.
Shareholder,
Jednotlivec nebo instituce vlastnící jeden nebo více podílů (akcií) ve
stockholder
veřejné nebo soukromé společnosti.
Sociální ekonomika
V Pestoffově čtyřsektorovém modelu je tvořena šrafovanou oblastí
(social economy)
hybridních subjektů (včetně sociálních podniků) a bílým kruhem,
tvořeným čistě neziskovými organizacemi (V. A. Pestoff – Laville
et al., 1995 in: Johanisová, 2007: 75).
Sociální podnik (social
Sociální podniky mohou být definovány jako soukromé, nezávislé,
enterprise)
podnikatelské organizace, které poskytují zboží nebo služby
s výslovným cílem prospět komunitě. Jsou vlastněny nebo řízeny
skupinou občanů a materiální zájmy kapitálových investorů
podléhají omezením. Sociální podniky přikládají vysokou hodnotu
své samostatnosti a ekonomickému riskování v souvislosti
s probíhajícími sociálně-ekonomickými aktivitami. Sociálním
podnikům je buď zákonem zakázáno rozdělování zisků, nebo jsou
strukturovány s cílem vyloučit zisk jako hlavní cíl (Borzaga et al.,
2008: 18).
Sociální podnikání
Používám ve smyslu činnost sociálního podniku, nikoliv ve smyslu
konceptu Social Entrepreneurship, který rozvíjí např. Skoll
Foundation, mezinárodní nadace Ashoka, Schwabfoundation,
UnLtd, School for social entrepreneurs apod., které se v něm
převážně obracejí na individua, tzv. sociální podnikatele (social
entrepreneurs).
Společenská
Koncept, podle něhož se společnosti dobrovolně rozhodují přispívat
odpovědnost podniků
k lepší společnosti a čistšímu životnímu prostředí. (EC, 2001: 4)
(Corporate Social
Responsibility - CSR)
Poznámka k použití pojmů: „koncept CSR“ (nebo „CSR“) v této
práci odkazuje k manažerským nástrojům a příručkám, zatímco
„společenská odpovědnost“ bez přívlastku je chápána jako obecný
pojem. Podnikatel může být společensky odpovědný aniž by znal
koncept CSR. o společenské odpovědnosti podniků lze hovořit od
počátku podnikání, koncept CSR se objevuje až ve 2. polovině
20. století.
Stakeholder
Subjekt, který ovlivňuje nebo je ovlivňován činností podniku.
88
Triple bottom line
Princip, že by podnik měl produkovat trojí zisk / přínos:
ekonomický, sociální a environmentální. Někdy se lze ve stejném
smyslu setkat také s principem 3P: People – Planet – Profit,
s myšlenkou tzv. optimálního zisku nebo orientací ne-pouze-prozisk (not-only-for-profit).
Trvale udržitelný
Takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současné společnosti, aniž
rozvoj (Sustainable
by byla ohrožena možnost naplnění potřeb generací příštích (UN,
development)
1987: I. 2.1).
Vzájemné společnosti
Jeden z hlavních typů právních forem, v nichž se mohou vyskytovat
(mutual societies,
sociální podniky. V České republice se tato právní forma
mutuals)
nevyskytuje.
Win-win situace
Situace, které jsou výhodné pro obě strany. Zde tedy pro podnik
a jednu nebo více zainteresovaných stran. V rámci CSR se o win-win
situacích nejčastěji hovoří v oblasti environmentální, kde jsou
charakterizovány jako dobré pro podnikání a dobré pro životní
prostředí (Polášek, 2010: 58).
Zisk / přebytek
Zisk je jedním ze základních ekonomických pojmů. Počítá se jako
rozdíl mezi výnosy a náklady. Dosahování zisku je jeden z cílů
fungování podniků a firem. U sociálních podniků se častěji
setkáváme s termínem „přebytek“.
89
8
Jmenný rejstřík
Bichta .............................................................................................................. 22, 25, 31, 109
Blažek ................................................................................................... 21– 22, 29, 30, 31, 35
Borzaga .................................................. 13, 66, 70–73, 75, 77– 78, 82– 83, 86, 88– 89, 106
Daly ............................................................................................................................... 17, 89
Defourny .................................................. 13, 64, 66, 69, 71–73, 75–78, 81–83, 86, 88, 110
Douthwaite ........................................................................................................ 87, 111, 116
Chaves ................................................................................ 64, 69, 73, 75, 78, 81, 83, 87, 88
Johanisová ...................................... 2, 9, 63–65, 68–70, 73, 77, 80, 84–89, 91–92, 106, 125
Klein .................................................................................................................................... 19
Laville ........................................................................................... 7, 65, 78, 82, 86, 106, 125
Monzón .............................................................................. 64, 69, 73, 75, 78, 81, 83, 87– 88
Parkánová...................................................................................... 64– 65, 69, 75, 78, 80, 82
Polášek ................................................................. 16, 29, 31–32, 35– 37, 39, 44–48, 55, 107
Policar ........................................................................................................................... 64, 75
Porrit ................................................................................................................................... 58
Roelants ................................................................................................ 67, 75, 81, 83–84, 87
Steinerová ....................................................................................... 7, 27, 36, 38, 40, 45, 125
90
9
Seznam zdrojů
ANONYMUS. Social Enterprise and DEFRA´s Objectives: an Agenda for
Collaboration. [online]. SEC, 2008. [cit. 2010-11-24]. Dostupné na WWW:
<http://www.socialenterprise.org.uk/data/files/Policy/Environmental_sustainability/de
fra_think_piece_february_2008.pdf>.
BAREA, J.; MONZÓN, J.-L. Manual for Drawing Up the Satellite Accounts of
Companies in the Social Economy: Co-operatives and Mutual Societies. [online].
CIRIEC, 2006. [cit. 2010-10-29]. Dostupné na WWW:
<http://ec.europa.eu/enterprise/newsroom/cf/_getdocument.cfm?doc_id=3837>.
BERNARD, M. Odpovědnost za škody na životním prostředí – díl II. [online]. Via
Iuris, 2007. [cit. 2010-10-03]. Dostupné na WWW:
<http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=153>.
BHATT, M. SMEs and CSR: a realistic proposition?. [online]. CSR Europe, undated.
[cit. 2010-10-16]. Dostupné na WWW:
<http://www.responsiblepractice.com/english/issues/csreurope/>.
BICHTA, C. Corporate Social Responsibility - a Role in Government Policy and
Regulation?, Research Report No. 16. [online]. The University of Bath: Centre for the
study of Regulated Industries (CRI), 2003. [cit. 2010-09-18]. Dostupné na WWW:
<http://www.bath.ac.uk/cri/pubpdf/Research_Reports/16_Bichta>.
BLAŽEK, P. Analýza současného přístupu k problematice společenské odpovědnosti
podniku. 2009. [Magisterská diplomová práce, Ekonomicko správní fakulta,
Masarykova univerzita Brno].
BLOK, M.; JENNINGS, V.; LEIPZIGER, D.; ROOME, N. Top ten corporate
responsibility mistakes - Corporate responsibility failings - a how-not-to guide.
[online]. Ethical Corporation, 2006. [cit. 2010-09-18]. Dostupné na WWW:
<http://www.ethicalcorp.com/content.asp?ContentID=4728>.
BORZAGA, C.; DEFOURNY, J. The Emergence of Social Enterprise. London and New
York: Routledge, 2001.
BORZAGA, C.; GALERA, G.; NOGALES, R. Social Enterprise: a New Model for
Poverty Reduction and Employment Generation - An Examination of the Concept and
Practice in Europe and the Commonwealth of Independent States. EMES, 2008.
91
BUNČÁK, M.; BUSSARD, A.; MARČEK, E.; MARKUŠ, M.; MAZURKIEWICZ, P.
Spoločensky zodpovedné podnikanie - Prehľad základných princípov a príkladov.
[online]. Nadácia Integra, 2005. [cit. 2010-09-18]. Dostupné na WWW: <http://www.csronline.cz/NewsDetail.aspx?p=3&id=581>.
BUSINESS LEADERS FORUM. ISO 26000 Společenská odpovědnost firem. [online].
BLF, 2010. [cit. 2010-11-13]. Dostupné na WWW: <http://www.csronline.cz/Page.aspx?iso26000>.
BUSINESS LEADERS FORUM. Malé a střední podniky zaostávají ve využívání
společenské odpovědnosti firem k podpoře své konkurenceschopnosti. [online]. Praha:
BLF, 2006. [cit. 2010-11-19]. Dostupné na WWW: <http://www.csronline.cz/netgenium/Download.aspx?4MKOQqQ1JjqoPow3UW9+9rnlMiVYUmRC>.
CECOP. What is CECOP - The European Confederation of Workers’ Cooperatives,
Social Cooperatives and Social and Participative Enterprises. [online]. CECOP, 2010.
[cit. 2010-10-29]. Dostupné na WWW: <http://www.cecop.coop/What-is-CECOP>.
COMMUNITY INTEREST COMPANIES REGULATOR. Community Interest
Companies (CICs). [online]. CIC, 2010a. [cit. 2010-10-31]. Dostupné na WWW:
<http://www.cicregulator.gov.uk/aboutUs.shtml>.
COMMUNITY INTEREST COMPANIES REGULATOR. Information and Guidance
notes: Chapter 6 - the Asset Lock. [online]. CIC, 2010b. [cit. 2010-11-24]. Dostupné na
WWW: <http://www.cicregulator.gov.uk/guidanceindex.shtml>.
CORPORATE SOCIAL RESPONSIBILITY. Introduction to Corporate Social
Responsibility for Small & Medium-Sized Enterprises. [online]. undated. [cit. 2010-1017]. Dostupné na WWW: <http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sustainablebusiness/files/csr/campaign/documentation/download/introduction_en.pdf>.
CRABTREE, T. Social Enterprise Development: When is it best to have multiple legal
structures? 2010.
CSR EUROPE. a Guide to CSR in Europe - Country Insights by CSR Europe’s National
Partner Organisations. [online]. CSR Europe, 2009. [cit. 2010-11-13]. Dostupné na
WWW:
<http://www.csreurope.org/data/files/20091012_a_guide_to_csr_in_europe_final.pdf>.
CSR EUROPE. About Us. [online]. CSR Europe, 2010. [cit. 2010-11-27]. Dostupné na
WWW: <http://www.csreurope.org/pages/en/about_us.html>.
CVNS. Sociální ekonomika a NNO v ČR (zpracováno jako součást Úvodní studie pro
vyhodnocení globálních grantů). [online]. Centrum pro výzkum neziskového sektoru
92
pro Nadaci rozvoje občanské společnosti, 2005. [cit. 2010-10-29]. Dostupné na WWW:
<http://www.scmvd.cz/download/SocekonomieaNNO-CVNS2005.pdf>.
DALY, H. Beyond Growth. Boston: Beacon Press, 1996.
DEFOURNY, J. Social Enterprise in an Enlarged Europe: Concept and Realities.
[online]. EMES, 2004EN. [cit. 2010-10-09]. Dostupné na WWW: <http://www.cesulg.be/fileadmin/ces-files/pdfs/Publications/2004/Defourny>.
DEFOURNY, J. Sociální podniky v rozšířené Evropě - Koncept a skutečnosti. [online].
Praha: CECOP-EST, 2004. [cit. 2010-10-09]. Dostupné na WWW: <http://www.cecopest.cz/download/Socialni_podniky_Defourny>.
DEFOURNY, J.; NYSSENS, M. Social Enterprise in Europe: Recent Trends and
Developments. [online]. Liège: EMES European Research Network, 2008. [cit. 2010-1009]. Dostupné na WWW: <http://www.ces-ulg.be/fileadmin/cesfiles/pdfs/Publications/2008/WP_08_01_SE_WEB.pdf>.
DIESENDORF, M.; HAMILTON, C. Human Ecology, Human Economy - Ideas for an
ecologically sustainable future. St Leonards, Australia: Allen and Unwin, 1997.
DONORS FORUM. Slovník pojmů. [online]. Donors Forum, undated. [cit. 2010-10-17].
Dostupné na WWW: <http://www.donorsforum.cz/filantropie>.
DOUTHWAITE, R. Short Circuit - online edition. [online]. 2010. [cit. 2010-11-26].
Dostupné na WWW: <http://www.feasta.org/documents/shortcircuit/contents.html>.
DOUTHWAITE, R. Why localisation is essential for sustainability . [online]. in:
Douthwaite, R. and Jopling, R. eds. Feasta Review No. 2. Dublin: FEASTA, 2004. [cit.
2010-11-12]. Dostupné na WWW:
<http://www.feasta.org/documents/review2/douthwaite.htm>.
ECOTEC. Report on SMEs and the Environment - Analysis of the replies given by 6 EU
Member States to a European Commission’s questionnaire on SMEs and the
Environment. [online]. Brussels: ECOTEC, 2000. [cit. 2010-10-16]. Dostupné na WWW:
<http://ec.europa.eu/environment/sme/pdf/smestudy.pdf>.
ELLIS, H.; GREGOR, F. Fair Law: Legal Proposals to Improve Corporate
Accountability for Environmental and Human Rights Abuses. [online]. Brussels, ECCJ,
2008. [cit. 2010-11-13]. Dostupné na WWW: <http://www.corporatejustice.org/twonew-eccj-publications,240.html?lang=en>.
EMERSON, J. Blended Value Map - What is Blended Value?. [online]. Blended Value,
2010. [cit. 2010-11-24]. Dostupné na WWW: <http://www.blendedvalue.org/>.
93
EUROPEAN COMMISSION. a business contribution to Sustainable Development,
Communication from the Commission concerning CSR, COM(2002)347 final. [online].
Brussels, 2002b. [cit. 2010-10-16]. Dostupné na WWW: <http://eurlex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexplus!prod!DocNumber&lg=en&typ
e_doc=COMfinal&an_doc=2002&nu_doc=347>.
EUROPEAN COMMISSION. Implementing the partnership for growth and jobs:
Making Europe a Pole of Excellence on Corporate Social Responsibility,
Communication from the Commission to the European Parliament, the Council and
the European Economic and Social Committee, COM(2006)136 final. [online]. Brussels,
2006. [cit. 2010-09-28]. Dostupné na WWW:
<http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sustainable-business/corporate-socialresponsibility/index_en.htm>.
EUROPEAN COMMISSION. Green Paper: Promoting a European framework for
Corporate Social Responsibility, COM(2001)366 final. [online]. Brussels: EC, 2001.
Dostupné na WWW:
<http://europa.eu/documents/comm/green_papers/index_en.htm#2001>.
EUROPEAN COMMISSION. Commission Recomendation concerning the definition of
micro, small and medium-sized enterprises (2003/361/EC). [online]. Brussels: EC, 2003.
[cit. 2010-11-20]. Dostupné na WWW:
<http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sme/facts-figures-analysis/smedefinition/index_en.htm>.
EUROPEAN COMMISSION. An Integrated Industrial Policy for the Globalisation Era
Putting Competitiveness and Sustainability at Centre Stage, Communication from the
Commission to the European Parliament, the Council, the European Economic and
Social Committee and the Committee of the Regions, COM(2010)614. [online]. Brussels:
EC, 2010c. [cit. 2010-12-5]. Dostupné na WWW:
<http://ec.europa.eu/enterprise/policies/industrial-competitiveness/industrialpolicy/files/communication_on_industrial_policy_en.pdf>.
EUROPEAN COMMISSION. Small and medium-sized enterprises (SMEs) - Social
Economy. [online]. EC, 2010a. [cit. 2010-10-29]. Dostupné na WWW:
<http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sme/promoting-entrepreneurship/socialeconomy/>.
EUROPEAN COMMISSION. Small and medium-sized enterprises (SMEs) - Social
Enterprises. [online]. EC, 2010b. [cit. 2010-11-26]. Dostupné na WWW:
<http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sme/promoting-entrepreneurship/socialeconomy/social-enterprises/index_en.htm>.
94
EUROPEAN COMMISSION. Sustainable and responsible business - Corporate Social
Responsibility and Small & Medium Enterprises (SMEs). [online]. EC, 2010b. [cit. 201010-16]. Dostupné na WWW: <http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sustainablebusiness/corporate-social-responsibility/sme/index_en.htm>.
EUROPEAN COMMISSION. European SMEs and Social and Environmental
Responsibility, Observatory of European SMEs 2002/No 4. [online]. Luxembourg:
European Communities, 2002a. Dostupné na WWW:
<http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sme/facts-figures-analysis/smeobservatory/index_en.htm>.
EUROPEAN COMMISSION. European Competitiveness Report 2008, Communication
from the Commission, COM(2008)774 final. [online]. Luxembourg: Office for Official
Publications of the European Communities, 2009. Dostupné na WWW:
<http://ec.europa.eu/enterprise/newsroom/cf/_getdocument.cfm?doc_id=4058>.
EUROPEAN COMMUNITIES. Responsible entrepreneurship - a collection of good
practice cases among small and medium-sized enterprises across Europe. [online].
Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2003.
Dostupné na WWW: <http://www.insme.org/documents/resp_entrep_en.pdf>.
EUROPEAN EXPERT GROUP ON CSR AND SMES. Opportunity and Responsibility How to help more small businesses to integrate social and environmental issues into
what they do. [online]. EC, 2005. [cit. 2010-09-18]. Dostupné na WWW:
<http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sustainablebusiness/files/csr/documents/eg_report_and_key_messages/key_messages_en.pdf>.
EUROPEAN MULTI STAKEHOLDER FORUM ON CSR. Final Forum report. [online].
2004a. [cit. 2010-09-18]. Dostupné na WWW:
<http://www.socialeconomy.be/NL/content/EuropeanStakeholderForum-MVO.pdf>.
EUROPEAN MULTI STAKEHOLDER FORUM ON CSR. Final results &
recommendations, Round Table - Fostering CSR among SMEs. [online]. 2004b. [cit.
2010-09-18]. Dostupné na WWW: <http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sustainablebusiness/corporate-social-responsibility/multi-stakeholder-forum/index_en.htm>.
FOURNIER, V. Escaping from the Economy: The Politics of Degrowth. in: International
Journal of Sociology and Social Policy, 2008, Vol. 28, No.11/12, p. 528 - 545.
FRANC, P.; HEYDENREICH, C.; NEZHYBA, J. Když se bere společenská odpovědnost
vážně. [online]. Brno: Ekologický právní servis, 2006. [cit. 2010-09-28]. Dostupné na
WWW: <http://www.responsibility.cz/index.php?id=328>.
95
FRANCOVÁ, P. Definice sociální ekonomiky a podnikání – podklad k diskusi.
[online]. NTS, Fokus, 2007. [cit. 2010-11-24]. Dostupné na WWW: <http://www.socialniekonomika.cz/cs/odborne-informace/82-definice-socialni-ekonomiky-a-podnikanipodklad-k-diskusi.html>.
FRIEDMAN, M. The Social Responsibility of Business is to Increase its Profits. [online].
The New York Times Magazine, 13. 9. 1970. [cit. 2010-10-29]. Dostupné na WWW:
<http://www.colorado.edu/studentgroups/libertarians/issues/friedman-soc-respbusiness.html>.
GREATER LONDON ENTERPRISE. Srovnávací analýza modelů sociální ekonomiky v
EU a možnosti jejich aplikace v ČR v rámci programového období Evropského
sociálního fondu 2007 – 2013 - Závěrečná zpráva. [online]. MPSV, 2008. [cit. 2010-1009]. Dostupné na WWW: <http://www.equalcr.cz/clanek.php?lg=1&id=1367>.
GREGOR, F. Společenská odpovědnost firem a ochrana životního prostředí - Jak
hodnotit odpovědnost korporací ?. [online]. Praha: Zelený kruh, 2007. [cit. 2010-10-29].
Dostupné na WWW: <http://www.responsibility.cz/index.php?id=377>.
HECKL, E.; PECHER, I. Study on Practices and Policies in the Social Enterprise Sector
in Europe - Final Report. [online]. Vienna: Austrian Institute for SME Research and TSE
Entre, Turku School of Economics; 2007. [cit. 2010-10-29]. Dostupné na WWW:
<http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sme/files/craft/social_economy/doc/report_stu
dy_kmu_social_entreprises_fin_en.pdf>.
HENDERSON, H. Beyond globalization: shaping a sustainable global economy.
Connecticut: Kumarian Press, 1999.
HINES, C. Localization: a global manifesto. London: Earthscan Publications, 2000.
HOHNEN, P.; POTTS, J. Corporate Social Responsibility - An Implementation Guide
for Business. [online]. International Institute for Sustainable Development, 2007.
Dostupné na WWW: <http://www.iisd.org/pdf/2007/csr_guide.pdf>.
HUNČOVÁ, M. Koncept sociální a solidární ekonomiky, model sociálního podniku
a sociální firmy. [online]. 2008. [cit. 2010-11-25]. Dostupné na WWW:
<http://www.osnoviny.cz/koncept-socialni-a-solidarni-ekonomiky-model-socialnihopodniku-a-socialni-firmy>.
CHAMBERS IRELAND. Corporate Social Responsibility for SMEs - a Smarter Business
Guide. [online]. a Chamber Publication, undated. [cit. 2010-09-19]. Dostupné na WWW:
<http://www.chambers.ie/index.php?id=389>.
96
CHAVES, R.; MONZÓN, J.-L. The Social Economy in European Union, DI CESE
97/2007 GR III ahc. [online]. CIRIEC, 2007. [cit. 2010-10-09]. Dostupné na WWW:
<http://www.socialeconomy.eu.org/spip.php?article420&lang=en>.
IFF Research Ltd. a Survey of Social Enterprises Across the UK - Research Report
prepared for The Small Business Service (SBS). [online]. DTI, 2005. [cit. 2010-11-07].
Dostupné na WWW:
<http://www.cabinetoffice.gov.uk/media/cabinetoffice/third_sector/assets/survey_socia
l_enterprise_across_uk.pdf>.
INTERNATIONAL CO-OPERATIVE ALLIANCE. Statement on the Co-operative
Identity. [online]. ICA, 1995. [cit. 2010-11-12]. Dostupné na WWW:
<http://www.ica.coop/coop/principles.html>.
INTERNATIONAL LABOUR ORGANIZATION. Declaration Concerning the Aims
and Purposes of the International Labour Organization. Philadelphia, 1944. [cit. 201009-30]. Dostupné na WWW:
<http://www.ilo.org/public/english/century/information_resources/download/phil-enfr.pdf>.
INTERNATIONAL ORGANIZATION FOR STANDARDIZATION. Guidance on Social
Responsibility, ISO/DIS 26000. [online]. ISO, 2009. [cit. 2010-09-18]. Dostupné na
WWW:
<http://www.komora.cz/Files/PripominkovaniEUlegislativy/ISO_DIS_26000_Guidance
_on_Social_Responsibility.pdf>.
INTERNATIONAL ORGANIZATION FOR STANDARDIZATION. ISO 26000: 2010 Guidance on social responsibility. [online]. ISO, 2010. [cit. 2010-11-13]. Dostupné na
WWW: <http://www.iso.org/iso/catalogue_detail?csnumber=42546>.
ISKRAEMECO. About company - Fact & Figures. [online]. Iskraemeco, 2010. [cit. 201012-5]. Dostupné na WWW:
<http://www.iskraemeco.si/emecoweb/eng/company/fact.html>.
JOHANISOVÁ, N. Towards an eco-social enterprise. [online]. in: Third Sector and
Sustainable Social Change: New Frontiers for Research. Universitat de Barcelona, July 9
-12, 2008. [cit. 2010-11-27]. Dostupné na WWW:
<http://www.muni.cz/people/38023/publications>.
JOHANISOVÁ, N. KONZULTACE, 2009-2010. Osobní konzultace v letech 2007 a 2008.
JOHANISOVÁ, N. Lokalizace ekonomiky: pohádka, nebo nutnost?. [online]. Sedmá
generace, 6/2004. [cit. 2010-11-12]. Dostupné na WWW:
<http://www.sedmagenerace.cz/index.php?art=clanek&id=33>.
97
JOHANISOVÁ, N. a Comparison of Rural Social Enterprises in Britain and the Czech
Republic. 2007. [Doktorská práce, Katedra environmentálních studií, Fakulta sociálních
studií, Masarykova univerzita Brno].
JOHANISOVÁ, N. Living in the Cracks: a Look at Rural Social Enterprises in Britain
and the Czech Republic. Dublin: Feasta, 2005a.
JOHANISOVÁ, N. Cechy, občiny a spor o slovo socialismus. [online]. Sedmá generace,
3/2004b. [cit. 2010-11-22]. Dostupné na WWW:
<http://www.sedmagenerace.cz/index.php?art=clanek&id=20>.
JOHANISOVÁ, N. Za kulisami ekonomických frází. [online]. Sedmá generace, 6/2005b.
[cit. 2010-11-06]. Dostupné na WWW:
<http://www.sedmagenerace.cz/index.php?art=clanek&id=226>.
KLEIN, N. Bez Loga. Praha: Argo, 2005.
KORSLIN, K. Non-Distribution Constraint. [online]. Learning To Give, 2010. [cit. 201011-24]. Dostupné na WWW: <http://learningtogive.org/papers/paper177.html>.
KORTEN, D. C. Life After Capitalism. [online]. in: Douthwaite, R. and Jopling, R. eds.:
Feasta Review No. 1. Dublin: FEASTA, 2001b. [cit. 2010-11-12]. Dostupné na WWW:
<http://www.feasta.org/documents/feastareview/korten3.htm>.
KORTEN, D. C. Keď korporácie vládnu svetu. Košice: Mikuláš Hučko, 2001a.
KOUBSKÁ, K.; HRALOVÁ, E. Společensky odpovědné podnikání jako trend
a příležitost - Příručka pro malé a střední podniky. [online]. CIR, undated. [cit. 2010-0919]. Dostupné na WWW: <http://www.cir.cz/prirucka-csr/482649/1985622>.
KUKAČKA, J. Společenská a odpovědnost firem - mikroekonomický přístup. 2008.
[Bakalářská diplomová práce, Fakulta sociálních věd, Univerzita Karlova v Praze].
LANTOS, G. P. The Boundaries of Strategic Corporate Social Responsibility. [online].
Stonehill College, 2001. [cit. 2010-09-18]. Dostupné na WWW:
<http://faculty.stonehill.edu/glantos/Lantos1/PDF_Folder/Pub_arts_pdf/Strategic%20C
SR.pdf>.
LAVILLE, J.-L.; BORGAZA, C.; DEFOURNY, J.; EVERS, A.; LEWIS, J.; NYSSENS, M.;
PESTOFF, V. Third system: a European definition. [online]. 1999. [cit. 2010-10-09].
Dostupné na WWW: <http://www.istr.org/networks/europe/laville.evers.etal.pdf>.
MANDL, I. CSR and competitiveness – European SMEs good practice, Specific action
in the framework of “Mainstreaming Corporate Social Responsibility Among SMEs”,
98
Grant Programme 2005 of the European Commission, DG Enterprise and Industry .
[online]. Vienna: Austrian Institute for SME Research, undated. [cit. 2010-10-29].
Dostupné na WWW: <http://www.kmuforschung.ac.at/>.
MÉSZÁROS, P. Co je sociální podnikání: základní atributy, Příspěvek na konferenci
„Sociálně vyloučení a sociální ekonomika", Praha: 11. a 12. října 2007. [online]. [cit.
2010-11-24]. Dostupné na WWW: <http://www.socialni-ekonomika.cz/cs/odborneinformace/85-co-je-socialni-podnikani-zakladni-atributy.html>.
MORLEY, A.; PEATTIE, K. Social Enterprises: Diversity and Dynamics, Contexts and
Contributions. [online]. SEC, ESRC, undated. [cit. 2010-11-24]. Dostupné na WWW:
<http://www.socialenterprise.org.uk/data/files/Research/research_monograph.pdf>.
MORTON, I. The Birth of Corporate Social Opportunity. [online]. Strategy, 2007. [cit.
2010-10-29]. Dostupné na WWW:
<http://www.strategyonline.ca/articles/magazine/20071201/forumgreen.html?page=2>.
NAVRÁTILOVÁ, K. Strategie a identita nevládních organizací, které se zabývají
sociálním podnikáním. 2008. [Bakalářská diplomová práce, Fakulta sociálních studií,
Masarykova univerzita Brno].
NESEA. Sociální ekonomika v ČR z pohledu projektů NTS C CIP EQUAL, 2008.
[online]. NESEA, 2008. [cit. 2010-10-31]. Dostupné na WWW:
<http://www.thinktank.cz/index.php?id=290&tx_ttnews[tt_news]=215&tx_ttnews[back
Pid]=266&cHash=2756f84bf2>.
NOVÝ PROSTOR. Poslání. [online]. Nový Prostor, 2010. [cit. 2010-12-5]. Dostupné na
WWW: <http://www.novyprostor.cz/poslani.html>.
OBSERVATORIO RSC. La responsabilidad social corporativa en las memorias de las
empresas del IBEX 35 - Análisis del Ejercicio 2006. Observatorio RSC, 2006.
PARKÁNOVÁ, L. Sociální podnikání v ČR a jeho environmentální dimenze: případová
studie firmy STROM . 2008. [Bakalářská diplomová práce, Fakulta sociálních studií,
Masarykova univerzita Brno].
PERERA, O. How Material is ISO 26000 Social Responsibility to Small and Mediumsized Enterprises (SMEs)?. [online]. IISD, 2008. [cit. 2010-09-19]. Dostupné na WWW:
<http://www.iisd.org/publications/pub.aspx?id=1009>.
PFEIFER, L. Podstata společenské odpovědnosti je v podnikatelské etice. [online].
Podnikatel.cz, 2008. [cit. 2010-09-18]. Dostupné na WWW:
<http://www.podnikatel.cz/clanky/podstata-spolecenske-odpovednosti-je-v-etice/>.
99
POLÁŠEK, D. Corporate Social Responsibility in Small and Medium-Sized Companies
in the Czech Republic. [online]. Czech Management Institute Praha: Faculty of
Management of Escuela Superior de Marketing y Administración Barcelona, 2010. [cit.
2010-09-18]. Dostupné na WWW: <http://www.csronline.cz/netgenium/Download.aspx?uCq75l8kQzQBeAcgyh8Uo0QZDFZjFcT/wr63Lr
34xgI=>.
POLICAR, L. Role, identita a inovace sociálního podnikání v ČR v transnacionální
perspektivě. 2010. [Magisterská diplomová práce, Fakulta sociálních studií,
Masarykova univerzita Brno].
PORRIT, J. Living within our means: avoiding the ultimate recession. [online]. Forum
for the Future, 2009. [cit. 2010-09-19].
POSPÍŠIL, P. Zpráva o vývoji malého a středního podnikání a jeho podpoře v roce
2009. [online]. Ministerstvo průmyslu a obchodu, 2010. [cit. 2010-10-29]. Dostupné na
WWW: <http://www.mpo.cz/dokument76280.html>.
PRSKAVCOVÁ M.; MARŠÍKOVÁ K.; ŘEHOŘOVÁ P.; ZBRÁNKOVÁ M. Společenská
odpovědnost firem, lidský kapitál, rovné příležitosti a environmentální management
s využitím zahraničních zkušeností. [online]. Liberec: Technická univerzita v Liberci,
2008. [cit. 2010-09-26]. Dostupné na WWW: <http://www.csronline.cz/NewsDetail.aspx?p=3&id=581>.
REVELL, A.; STOKES, D.; CHEN, H. Small Businesses and the Environment: Turning
Over a New Leaf?. [online]. 2008. [cit. 2010-10-16]. Dostupné na WWW:
<http://www.crrconference.org/downloads/crrc2007revelletal.pdf>.
ROELANTS, B. (ed.). Sociální ekonomie v Praze v roce 2002: Rozšíření sociální
ekonomie - Přípravný dokument. [online]. Praha: CECOP, 2002 . [cit. 2010-10-29].
Dostupné na WWW: <www.scmvd.cz/download/soc_ekonomie_praha.rtf>.
ROHMER, B. Greenwash Confronted - Misleading Advertising Regulation in the EU
and its Member States. [online]. Friends of the Earth, 2005. [cit. 2010-11-21]. Dostupné
na WWW: <http://www.foeeurope.org/corporates/pdf/greenwash_confronted.pdf>.
RUSHKOFF, D. Douglas Rushkoff - Nechme ekonomiku zemřít. [online]. 2009. [cit.
2010-11-26]. Dostupné na WWW: <http://www.kerray.cz/2009/douglas-rushkoffnechme-ekonomiku-zemrit/cs/>.
SCALVINI, F. CECOP’s conclusions and proposals at the occasion of the conference of
the European Commission on social enterprises - Opportunities and priorities for social
enterprises. [online]. CECOP, 2009. [cit. 2010-10-11]. Dostupné na WWW:
<http://www.cecop.coop/Social-inclusion>.
100
SCHILLER, B. Small business and social responsibility - Support growing for the
hybrid model. [online]. Ethical Corporation, 2006. [cit. 2010-11-30]. Dostupné na
WWW: <http://www.ethicalcorporation.com/content.asp?ContentID=4733>.
SCHUMACHER, E. F. Malé je milé, aneb ekonomie, která by počítala i s člověkem.
Brno: Doplněk, 2000.
SCHUMPETER, J. A. The Theory of Economic Development. New York: Galaxy book,
1961.
SKOPEČEK, J. Sociální ekonomika v České republice. 2006. [Magisterská diplomová
práce, Fakulta humanitních studií, Univerzita Karlova v Praze].
SMART, T. Accelerating commercial performance through CSR. [online]. Business
Green, 2007. [cit. 2010-09-18]. Dostupné na WWW:
<http://www.businessgreen.com/business-green/comment/2203823/acceleratingcommercial>.
SOCIAL ECONOMY EUROPE. The Social Economy Charter. [online]. Brussels, 2002.
[cit. 2010-10-29]. Dostupné na WWW:
<http://www.socialeconomy.eu.org/spip.php?article263&lang=en>.
SOCIAL ECONOMY EUROPE. Contribution to the European Commission public
consultation on Community innovation policy. [online]. Brussels, 2009. [cit. 2010-1029]. Dostupné na WWW: <http://ec.europa.eu/enterprise/policies/innovation/futurepolicy/consultation/files/139_see_en.pdf>.
SOCIAL ECONOMY EUROPE. Social Economy Europe. [online]. Social Economy
Europe, 2010. [cit. 2010-11-22]. Dostupné na WWW:
<http://www.socialeconomy.eu.org/?lang=en>.
SOCIAL ENTERPRISE COALITION. State of Social Enterprise Survey 2009. [online].
London: SEC, 2009. [cit. 2010-11-12]. Dostupné na WWW:
<http://www.socialenterprise.org.uk/data/files/stateofsocialenterprise2009.pdf>.
SOCIAL ENTERPRISE COALITION. Environmental sustainability. [online]. SEC, 2010.
[cit. 2010-11-24]. Dostupné na WWW:
<http://www.socialenterprise.org.uk/pages/environmental-sustainability.html>.
SRPOVÁ, J.; ŘEHOŘ, V. et al. Základy podnikání - Teoretické poznatky a zkušenosti
českých podnikatelů. Praha: Grada, 2010.
101
STEINEROVÁ, M. Společenská odpovědnost firem – Reportování jako součást
implementačního cyklu. 2008. [Magisterská diplomová práce, Fakulta informatiky
a statistiky, Vysoká škola ekonomická v Praze].
STEINEROVÁ, M.; VÁCLAVÍKOVÁ, A.; MERVAT, R. Společenská odpovědnost firem
- Průvodce nejen pro malé a střední podniky. [online]. Praha: BLF, 2008. [cit. 2010-0929]. Dostupné na WWW: <http://www.csr-online.cz/Page.aspx?pruvodce&pruvodce=>.
SUCHÁNEK, Z. Environmentální kapitola v návrhu normy ISO 26000 pro
společenskou odpovědnost – je to málo nebo moc?. [online]. CEMC, 2009. [cit. 2010-1029]. Dostupné na WWW: <http://www.cemc.cz/aspekty/ochf/ochf.html>.
SUSTAINABILITY. Practices and Principles for Successful Stakeholder Engagement.
[online]. 2007. [cit. 2010-09-26]. Dostupné na WWW: <http://www.csrweltweit.de/uploads/tx_jpdownloads/SustainAbility_Practices_and_Principles_for_suc
cessful_stakeholder_engagement.pdf>.
SVAZ ČESKÝCH a MORAVSKÝCH VÝROBNÍCH DRUŽSTEV. Manuál pro přežití
sociálního podnikatele. SČMVD, 2010.
TILLEY, F. Small firms environmental ethics - How deep they go?. [online]. in: Hillary,
R.: Small and Medium-Sized Enterprises and the Environment. Sheffield: Greenleaf,
2000.
TRNKOVÁ, J. Společenská odpovědnost firem - kompletní průvodce tématem &
závěry z průzkumu v ČR. [online]. BLF, 2004. [cit. 2010-09-19]. Dostupné na WWW:
<http://www.blf.cz/csr/cz/vyzkum.pdf>.
UEAPME. Handbook CSR. [online]. 2008EN. [cit. 2010-09-18]. Dostupné na WWW:
<http://csr.schnittsteller.de/index.php?id=4>.
UEAPME. European Craft and SME Policy 2010 – 2014 - Towards Growth, Prosperity
and Stability. [online]. Brussels: UEAPME, 2009. [cit. 2010-11-20]. Dostupné na WWW:
<http://www.ueapme.com/IMG/pdf/091203_UEAPME-2014_final.pdf>.
UEAPME. Společenská odpovědnost podniku - Příručka společenské odpovědnosti
podniku. [online]. Hospodářská komora ČR, 2008. [cit. 2010-09-18]. Dostupné na
WWW: <http://csr.schnittsteller.de/index.php?id=4>.
UNITED NATIONS. Rio Declaration on Environment and Development. [online]. Rio
de Janeiro: United Nations, 1992. [cit. 2010-10-03]. Dostupné na WWW:
<http://www.unep.org/Documents.Multilingual/Default.asp?DocumentID=78&ArticleI
D=1163>.
102
UNITED NATIONS. Report of the World Commission on Environment and
Development: Our Common Future. [online]. UN, 1987. [cit. 2010-10-29]. Dostupné na
WWW: <http://www.un-documents.net/wced-ocf.htm>.
ÚNMZ. ISO 26000 Návod na společenskou odpovědnost organizací. [online]. Úřad pro
technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, 2010a. [cit. 2010-10-29].
Dostupné na WWW: <http://www.unmz.cz/urad/spolecenska-odpovednost>.
ÚNMZ. Norma ISO 26000 Společenská odpovědnost schválena k publikování. [online].
Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, 2010b. [cit. 2010-1029]. Dostupné na WWW: <http://www.tretiruka.cz/news/norma-iso-26000-spolecenskaodpovednost-schvalena-k-publikovani/>.
VERHEUGEN, G. Closing remarks at CSR Forum. [online]. Brussels, 10. 2. 2009. [cit.
2010-12-2]. Dostupné na WWW: <http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sustainablebusiness/corporate-social-responsibility/multi-stakeholder-forum/index_en.htm>.
WESTON, R. Jak vytvářet neměřitelné bohatství aneb tajemství společenské
odpovědnosti firem. [online]. CSR Network, undated. [cit. 2010-10-17]. Dostupné na
WWW: <http://www.csr-online.cz/NewsDetail.aspx?p=3&id=582>.
WYECYCLE. Welcome to WyeCycle. [online]. WyeCycle, 2010. [cit. 2010-12-5].
Dostupné na WWW: <http://www.wyecycle.co.uk/>.
103
9.1
Použité zákony
Zákon č. 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání a o změně zákona č.
2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR
Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník
9.2
Další zdroje informací, organizace a webové stránky
AA1000 Stakeholder Engagement Standard: http://accountabilityaa1000wiki.net/
AccoutAbility: http://www.accountability.org/
Big Ask: http://www.thebigask.eu/
Business in the Community: http://www.bitc.org.uk/
Business Leaders Forum - BLF: http://www.blf.cz/
Carillion: http://www.carillionplc.com/
CECOP: http://www.cecop.coop/
Centrum inovací a rozvoje - CIR: http://www.cir.cz
CIRIEC: http://www.ciriec.ulg.ac.be/
Committee for Economic Development - CED: http://www.ced.org/
Community Interest Company - CIC: http://www.cicregulator.gov.uk/
Companies Act: http://en.wikipedia.org/wiki/Companies_Act_2006
CSR Europe: http://www.csreurope.org/
CSR Network: http://www.csrnetwork.com/
Department for Environment, Food and Rural Affairs - DEFRA:
http://ww2.defra.gov.uk/
104
Ekologický právní servis - EPS: http://www.eps.cz/
EMES: http://www.emes.net/
European Coalition for Corporate Justice (ECCJ): http://www.corporatejustice.org/
European Commission - EC : http://ec.europa.eu/index_en.htm
European Multistakeholder Forum on CSR - EMSF:
http://circa.europa.eu/irc/empl/csr_eu_multi_stakeholder_forum/info/data/en/csr%20e
ms%20forum.htm
Evropské sdružení řemesel a malých a středních podniků (UEAPME):
http://www.ueapme.com/
Fair Labor Association – Code:
http://www.fairlabor.org/about_us_code_conduct_e1.html
Fórum dárců: http://www.donorsforum.cz/
Friends of the Earth Europe - FoE Europe : http://www.foeeurope.org/
HRIA - Human rights impact assessment: http://www.humanrightsimpact.org/
International Institute for Sustainable Development - IISD: http://www.iisd.org/
International Organization for Standardization - ISO: www.iso.org/
Iskraemeco: http://www.iskraemeco.si
Lisbon Strategy: http://en.wikipedia.org/wiki/Lisbon_Strategy
M.C.TRITON: http://www.mc-triton.cz
Mezinárodní družstevní svaz (International Co-operative Alliance - ICA):
http://www.ica.coop/al-ica/
Nový Prostor : http://www.novyprostor.cz
OECD Guidelines for Multinational Enterprises:
http://www.oecd.org/document/18/0,3343,en_2649_34889_2397532_1_1_1_1,00.html
Pracovní překlad ISO 26000: http://www.csr-online.cz/Page.aspx?normy
Rights for people, rules for business: http://www.rightsforpeople.org/
105
SA 8000 Workplace/EmployeeRelations: http://www.sa-intl.org/
Social Economy Europe - SEE: http://www.socialeconomy.eu.org/
Social Enterprise Coalition - SEC: http://www.socialenterprise.org.uk/
Sustentia: http://www.sustentia.com/
Ten years after Rio: Preparing for the World Summit on Sustainable Development in
2002 (COM(2001) 53 final): http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2001/com2001_0053en01.pdf
United Nations - UN: http://www.un.org/
United Nations Global Compact:
http://www.unglobalcompact.org/aboutthegc/thetenprinciples/index.html
United Nations Guidelines for Consumer Protection:
http://www.un.org/esa/sustdev/publications/consumption_en.pdf
United Nations Guidelines for Consumer Protection (as expanded in 1999):
http://www.un.org/esa/sustdev/publications/consumption_en.pdf
Veřejný zájem: http://iuridictum.pecina.cz/w/Ve%C5%99ejn%C3%BD_z%C3%A1jem
Všeobecná deklarace lidských práv :
http://www.un.org/en/documents/udhr/index.shtml
World Commission on Environment and Development - WCED:
http://en.wikipedia.org/wiki/Brundtland_Commission
WyeCycle: http://www.wyecycle.co.uk/
Zahraniční investice a CzechInvest jako faktory destabilizující demokratický právní
stát: http://www.responsibility.cz/index.php?id=92
106
10 Seznam obrázků
Obrázek 1: Schéma struktury ISO/DIS 26000, zdroj: ISO, 2009: ix, vlastní překlad. ................... 22
Obrázek 2: Schéma společenské odpovědnosti malých a středních podniků.............................. 23
Obrázek 3: Přehled kroků zavádění konceptu CSR (Steinerová, 2008: 34, tabulka 8). ............... 26
Obrázek 4: Nástroje zapojení stakeholderů (Steinerová, 2008: 37, tabulka 9) .............................. 29
Obrázek 5: Pestoffův čtyř sektorový model (V. A. Pestoff – Laville et al., 1995 in:
Johanisová, 2007: 75)............................................................................................................................. 51
107
11 Přílohy
Příloha 1: Ukázka pracovního překladu normy ISO 26000: 6.5.3
Environmentální problematika 1: Prevence znečištění
6.5.3
Environmentální
6.5.3
Environmental issue 1:
problematika 1: Prevence znečištění
Prevention of pollution
6.5.3.1
6.5.3.1
Popis problematiky
Description of the issue
Organizace může zlepšit svou
An organization can improve its
environmentální výkonnost pomocí
environmental performance by
prevence znečištění zahrnující emise do
preventing pollution including
ovzduší, emise do vod, produkci
emissions to air, discharges to water,
pevného a kapalného odpadu,
the generation of solid or liquid waste,
kontaminaci území a půdy, užívání
contamination of land and soils, the
a odstraňování toxických
use and disposal of toxic and
a nebezpečných odpadů a další
hazardous chemicals, and other
znečištění pocházející z jejích činností,
pollution from its activities, products
produktů a služeb. Specifičtěji různé
and services. More specifically, the
formy znečištění zahrnují:
different forms of pollution involve the
following:
emise do ovzduší
emissions to air
Emise do ovzduší vypouštěné
An organization’s emissions to air of
organizací, zahrnující znečišťující látky
pollutants such as lead, mercury,
jako jsou olovo, rtuť, prchavé organické
volatile organic compounds (VOCs),
látky (VOCs), oxid siřičitý (SO2), oxidy
sulphur dioxide (SO2), nitrogen oxides
dusíku (Nox), dioxiny, částice a látky
(NOx), dioxins, particulates and ozone-
ničící ozón, mohou způsobit
depleting substances can cause
environmentální a zdravotní dopady,
environmental and health impacts that
které mohou působit na muže a ženy
can affect men and women differently.
různou měrou. Tyto emise mohou
These emissions may come directly
pocházet přímo ze zařízení organizace
from an organization’s facilities, or be
nebo mohou být způsobeny nepřímo
caused indirectly by the use of its
108
používáním jejích produktů nebo služeb
products or services or the generation
nebo produkcí elektřiny, kterou
of the electricity it consumes.
spotřebovávají.
vypouštění do vod
discharges to water
Organizace může způsobit znečištění
An organization may cause water to
vody přímým, úmyslným nebo
become polluted through direct,
havarijním vypouštěním do
intentional or accidental discharges
povrchových vodních těles, nebo
into surface water bodies, or
neúmyslným výtokem (splachem) do
unintentional runoff to surface water
povrchových vod nebo infiltrací do
or infiltration to ground water. These
podzemních vod. Tato vypouštění
discharges may come directly from an
mohou pocházet přímo ze zařízení
organization’s facilities, or be caused
organizace nebo mohou být způsobeny
indirectly by the use of its products or
nepřímo používáním jejich produktů
services.
nebo služeb.
odpady
waste
Činnosti, produkty a služby organizace
An organization’s activities, products
mohou vést k produkci kapalných nebo
and services may lead to the
pevných odpadů, které v případě, že je
generation of liquid or solid waste that,
s nimi nesprávně nakládáno, mohou
if improperly managed, can cause
způsobit znečištění ovzduší, vod, území
contamination of air, water, land and
a půdy. Odpovědné odpadové
soils. Responsible waste management
hospodářství usiluje o zamezení vzniku
seeks avoidance of waste and follows
odpadů a postupuje podle hierarchie
the waste reduction hierarchy of:
omezování odpadů: omezení zdrojů,
source reduction, reuse, recycle and
opětovné použití, recyklace a opětovné
reprocess, waste treatment and waste
zpracování, úprava odpadů a odstranění
disposal.
odpadů.
úniky toxických
release of toxic and hazardous
a nebezpečných chemikálií
chemicals
Organizace používající nebo vyrábějící
An organization utilizing or producing
toxické a nebezpečné chemikálie (ať
toxic and hazardous chemicals (both
přirozeně se vyskytující tak vyrobené
naturally occurring and
člověkem) mohou negativně ovlivnit
anthropogenic) can adversely affect
109
ekosystémy a lidské zdraví
ecosystems and human health through
prostřednictvím akutních
acute (immediate) or chronic (long-
(bezprostředních) nebo chronických
term) impacts resulting from emissions
(dlouhodobých) dopadů způsobených
or releases. These can affect men and
emisemi nebo úniky. Tyto emitované
women differently.
nebo uniklé toxické a nebezpečné
chemikálie mohou působit na muže
a ženy různou měrou.
další identifikovatelné formy znečištění
other identifiable forms of pollution
Činnosti, produkty a služby organizace
An organization’s activities, products
mohou být příčinou dalších forem
and services may cause other forms of
znečištění, které negativně ovlivňují
pollution that negatively affect the
zdraví a pohodu lidí, a které mohou
health and well-being of communities,
ovlivnit muže a ženy různou měrou.
and that can affect men and women
Tyto formy zahrnují hluk, zápach,
differently. These include noise, odour,
světelné znečištění, vibrace, záření,
visual, vibration, radiation, infectious
infekční agens (například virové nebo
agents (for example, viral or bacterial),
bakteriální), plošné zdroje emisí
non-point source emissions and
a biologické zdroje rizika (například
biological hazards (for example,
invazivní druhy).
invasive species).
6.5.3.2
6.5.3.2
Související akce a/nebo
Related actions and/or
očekávání
expectations
Aby zlepšila výkonnost svých činností,
To improve performance of its
produktů a služeb v prevenci znečištění,
activities, products and services in the
má organizace:
prevention of pollution, an
organization should:
–
identifikovat zdroje znečištění
–
identify the sources of pollution
a odpadů spojených s jejími činnostmi,
and waste related to its activities,
produkty a službami. Tyto zdroje
products and services. These can
mohou zahrnovat emise do ovzduší,
include emissions to air, discharges to
vypouštění do vod a horninového
water and land, waste disposal, release
prostředí (podloží), odstraňování
of toxic and hazardous chemicals and
odpadů, úniky toxických
other forms of pollution;
a nebezpečných chemikálií a další formy
110
znečištění;
–
přijímat opatření, zaznamenávat
a podávat zprávy o svých významných
–
measure, record and report on its
significant sources of pollution;
zdrojích znečištění;
–
zavést opatření zaměřená na
–
implement measures aimed at
prevenci znečištění a odpadů,
preventing pollution and waste, using
s použitím hierarchie omezování
the waste reduction hierarchy, and
odpadů a zajišťující správné řízení
ensuring proper management of
nevyhnutelného znečištění a odpadů[116];
unavoidable pollution and waste[116];
–
–
uveřejňovat informace o množství
publicly disclose the amounts and
a druzích relevantních a významných
types of relevant and significant toxic
používaných a vypouštěných toxických
and hazardous materials used and
a nebezpečných materiálů, včetně
released, including the known human
informací o známých rizicích těchto
health and environmental risks of these
materiálů pro lidské zdraví a životní
materials;
prostředí;
–
zavést program pro systematické
–
implement a programme to
identifikování a předcházení, v rámci
systematically identify and prevent,
své sféry vlivu, používání zakázaných
within its sphere of influence, the use
chemikálií a, tam kde je to možné,
of banned chemicals and, where
používání chemikálie identifikované
possible, the use of chemicals
vědeckými orgány a veřejností jako
identified by scientific bodies and the
předmět zájmu. Chemikálie, které by
public as of being of concern.
měly být vyloučeny zahrnují (ale ne
Chemicals to avoid include, but are not
pouze): látky ničící ozón
limited to: ozone-depleting
[117]
, perzistentní
organické polutanty (POPs)
a
[123]
chemikálie zahrnuté do Rotterdamské
substances[117], persistent organic
pollutants (POPs)123] and chemicals
úmluvy[124] , nebezpečné pesticidy (tak
covered under the Rotterdam
jak jsou definovány Světovou
Convention[124], hazardous pesticides
zdravotnickou organizací) a chemikálie
(as defined by the World Health
definované jako karcinogenní (včetně
Organization), and chemicals defined
expozice kouři z tabákových výrobků),
as carcinogenic (including exposure to
mutagenní chemikálie a rovněž
smoke from tobacco products),
chemikálie, které mají účinek na
mutagenic, as well as chemicals that
reprodukci, které jsou endokrinně
affect reproduction, are endocrine
111
narušující, nebo perzistentní,
disrupting, or persistent, bio-
bioakumulující a toxické (PBTs); a
accumulative and toxic (PBTs); and
–
–
zavést program prevence
implement a chemical accident
chemických nehod a přípravy na ně
prevention and preparedness
a havarijní plán týkající se nehod
programme and an emergency plan
a incidentů jak na lokalitě tak mimo ni
covering accidents and incidents both
a zahrnující všechny významné dotčené
on- and off-site, and involving all
(zúčastněné) strany (včetně pracovníků,
relevant stakeholders (including
partnerů, úřadů a místní veřejnosti).
workers, partners, authorities and local
Program zahrnuje, mezi jinými
communities). This includes, among
záležitostmi, identifikaci a hodnocení
other matters, hazard identification
rizik, postupy pro oznamování
and risk evaluation, notification
a komunikační systémy, stejně jako
procedures and communication
vzdělávání a informování veřejnosti.
systems, as well as public education
and information.
112
Příloha 2: Schéma struktury ISO/DIS 26000 / Schematic overview of ISO
26000, ISO, 2009: ix
113
Download

Podnikání v odstínech zelené?