cena 39 Kč / ročník 42
www.i-brana.cz
Mediální misionář
RozhovorsOtakároM.Schmidtem
nastr.6
Christian
Peacemaker
Teams
Foto FLicKr, design Ondřej Košťák
Reportáž z iráku na str. 22
Kde končí
osud, začíná
důvěra
v milujícího
Boha
Milí čtenáři,
v pankrácké věznici mě o rozhovor požádal muž, pro kterého sedět ve vazbě nebylo novinkou. Když jsem se ho zeptal, co
ho znovu přivedlo za mříže, řekl že osud.
Tím mě překvapil. Následovala logická
otázka, zda si myslí,
že on za to vlastně
vůbec nemůže, že měl
už dávno někým jiným
napsáno ve hvězdách,
že bude páchat kriminální činnost? Na to
odpověděl, že takhle
zase ne. Tak, jak je to
teda s tím osudem?
Znám člověka,
který prakticky nečte
nic jiného, jenom
horoskopy. Kupuje
knihy horoskopů,
čte je ve všech časopisech, aby si podle
zvěrokruhu zařídil život, horoskopy hledá
na internetu i teletextu a samozřejmě na
stanici TV Barrandov, kde pravidelně mistři magie lidem radí a věští. Když jsem se
zeptal, jak to může dělat, bylo mi řečeno,
že každý máme svou víru. Ejhle, osud je
postaven naroveň víry v Boha.
Vzpomínám si na cikánku, která mé
těhotné ženě na jedné z brněnských ulic
nabídla věštění z ruky. Manželka to rázně
odmítla, ale cikánka ještě daleko za ní
křičela: „Bude to kluk, bude to kluk!“
Měla pravdu, ale to jsme už věděli dávno,
stačil ultrazvuk. Jenomže, jak to věděla?
Měla štěstí a trefila správnou odpověď,
když volba mezi klukem a holkou je od
vždycky jen padesát na padesát, nebo jí
to řekl nějaký démon či snad Pán Bůh?
Zřejmě budete mít podobné zkušenosti
i otázky. S osudem v různých podobách
se lze setkat všude, nejen u lidí, co chodí
za kartářkou, ale dokonce i v církvi. Lidé
sice mluví o Bohu, ale někteří ho svým
způsobem chápou jako osud. „Co se
má stát, stane se,“ řeknou a nemyslí tím
nic jiného, než že svrchovaná moc Boží
všechno rozhodne, ať se děje, co se děje.
Anebo: „Jak Pán dá.“ Jistě, ale není za
takovou větou někdy slyšet kromě pokory také jistá rezignace?
Nejsou to jednoduché otázky, světlo
nám do nich může poskytnout religionista Pavel Hošek. Možná se díky jeho článku znovu napijeme opojně osvobodivého
evangelia, které k nám přichází skrze
Bibli a v Ježíši Kristu. Tak na zdraví!
ŠÉFREDAKTOR
z obsahu:
3
6
10
18
22
26
28
32
34
38
SLOVO
Nevěřící Tomáš?
Petr Kučera
ROZHOVOR
Mediální misionář
Otakáro Maria Schmidt
TÉMA
Osud? Ne!
Pavel Hošek
ZE SBORŮ
Hoholand
Jakub Ptáček
REPORTÁŽ
Christian Peacemaker Teams
EXEGEZE
Letnice
Pavel Mošner
OZVĚNY DOBY
Zpověď opilého konfidenta
Daniel Fajfr
ZE SBORŮ
100 let Svazu rozhodných křesťanů
Tadeáš Firla
SERIÁL - Z LÉKAŘSKÉHO HLEDISKA
Věk člověka je 70 až 80 let
Jan Kvasnička
POST SCRIPTUM
Jedli všichni a nasytili se
připravujeme:
Łukasz Firla
TÉMA
Mateřství
Eva Jelínková
Jiří Sedláček
Nevěřící Tomáš?
Jan 20,19-29
P
ři jedné z návštěv se mě můj (dodnes) nevěřící přítel s vážností zeptal: „Věříš, či někdy pochybuješ o své víře, o Bohu?“ Na upřímnou
otázku upřímná odpověď. Ano, občas se mě zmocní
pochybnosti. Občas mi proběhne hlavou otázka: „Co
když jsem se spletl?“; „Není
to vše jen omyl?“ Otázka mě
natolik znepokojila, že jsem
se o pár dní později zeptal
svého reformovaného amerického přítele, jestli opravdu
zcela a naprosto věří v Boha
a Bohu. Jeho odpověď byla
nádherná: „Absolutly“ - tedy
zcela. Hlas zněl pevně a jistě.
Pochybující Tomáš je určitým typům osobnosti blízký.
Neskrýval pochybnosti, naopak dával jim volný průchod.
Dokázal zřejmě otevřít pusu
naplno. Vždyť právě Tomášovy otázky otevíraly dveře
velkým výrokům v Bibli,
které dnes známe zpaměti. „Já jsem ta cesta, pravda
i život.“; „Pán můj a Bůh můj“. Bratr prof. Smolík
k tomu ve svém komentáři píše: „pochyboval, abychom my nemuseli pochybovat.“
Jistí a nejistí křesťánci
Je potřeba říci, že pochybovali všichni učedníci, snad
kromě Jana. Vzpomeňme na ty, co šli do Emauz. Jejich mužné hlavy nevěřily těm emotivním ženám,
které prý spatřily Krista. Ano, všichni pochybovali
a Tomáš měl tu smůlu, že byl poslední, kdo se ještě
osobně nesetkal s Kristem. Jan je zřejmě příkladem
člověka, který uviděl a uvěřil. Mám vzácného přítele, který přišel na první setkání křesťanů a uvěřil
a nepochyboval a nepochybuje dodnes. Jeho velkým
vyznáním jsou čtyři „J“: „Jediná Jistota Je Ježíš.“
I v církvi najdeme podobně
jako mezi apoštoly lidi typu
Tomáše a dalších, kteří občas pochybují. A nacházíme
v církvi rovněž typy (týpky)
podobné Janovi, o kterém
je psáno, že uviděl a uvěřil.
A jistě oba typy věřících má
Pán Bůh rád a oba typy důvěrně zná.
Pomoc naší nedověře
Ale abychom se nenechali zmást. Bible nás vede,
abychom nepochybovali,
ale věřili. I tento příběh nás
vede k víře a ne k pochybování: „nebuď (nestávej se)
nevěřící, ale věřící“. Příběh
končí vírou Tomáše. Hlubokou vírou Tomáše, ani se nepotřebuje dotknout
Krista – vidí a vyznává: – „Pán můj a Bůh můj“.
Ale k víře mnohých zřejmě vede cesta vratkými
uličkami pochybností, kdy člověk jde a je si nejistý. Je to podobně jako při prvních pokusech
jízdy na kole v dětství. Jak se tehdy člověk bál nasednout na dvě vratká tenká kola a jet. A později?
Později dělal na kole akrobatické kousky.
Pán Ježíš vychází vstříc pochybnostem a říká, „dotkni se ran“. V podstatě nabízí Tomáši to stejné, jako
ostatním pochybujícím učedníkům – poobědvá s nimi a ukazuje bok“. Nabízí fyzický kontakt. Všichni
si ho mohli ohmatat. Pán Bůh rozumí i našim pochybnostem. Zápasu o víru. Vychází nám vstříc.
Básník Holan napsal pozoruhodnou báseň o konci
života, o posledním listu chvějícím se na stromě.
V závěru čteme (Tomášem Halíkem proslavený výrok) „Co je bez chvění, není pevné“. Ano, existuje
i víra s chvěním, víra, kdy voláme „Věřím, pomoz mé
nedověře“. Víra hledící, dávající si otázku „Proč?“.
Víra před smrtí, kdy se člověk ubezpečuje o tom, že
opravdu smrtí nic nekončí, a znovu s obavami ohledává protější břeh. Tomáš se zřejmě ani ran nedotkl.
Uviděl a vše pochopil. Přišla v jeho životě velká chvíle. Pochopil, že Kristus žije.
rány vzkříšeného
Od pochybností pojďme dál. Je dobré si dávat nad
Písmem otázky, otázky obyčejné, selské. Pán Ježíš
přišel vzkříšený, s novým tělem, ale se starými ranami. Jak je to možné? Jak to, že měl na novém těle
probodené ruce a bok? Je to, jako by si někdo koupil
nový kabát, aby se zbavil starých prodřenin, a na novém najde stejné díry, snad jen vypranější.
Mám za to, že nám zde Písmo svaté a Pán Bůh
sám zjevuje velkou pravdu. Vzkříšení nebylo jen
jakýsi laciný happy end - šťastný konec. Vše dobře
dopadlo, my křesťané se radujeme. Když je Kristus
v pohodě, tak jsme i my v pohodě. Dáme si kafíčko,
pustíme si hudbu.
Ne. Rány na vzkříšeném Kristu nám ukazují, že
Kristův čin nebyl jen osamocený čin, jednou, dávno
kdysi. Ale je to něco, co více než nutně potřebujeme stále. Kristův kříž nebyl obyčejná zápletka, ale
něco, co má svůj dopad stále. Potřebujeme „krev
Krista, která nás očišťuje od každého hříchu.“ Ve
starém kancionálu jsme měli píseň: „Skálo věků,
skryj mě v svém boku pro mě bodeném“. Dodnes
zpíváme v jiné písni: „Tvá krev, tvé přehluboké
rány jsou skrýší mojí jedině.“ Potřebujeme setkání s Kristem ukřižovaným a vzkříšeným. Kříž a
vzkříšení jsou různé důrazy. Kříž je důraz západní
církve a vzkříšení je důraz východní církve. Ta vý-
Ing. Petr Kučera (42)
původně učitel odborných předmětů, od roku
1999 vikářem a později kazatelem v České Třebové a od roku 2008 kazatelem ve Frýdku Místku.
Jeden z mála svobodných kazatelů.
4
zva – „dotkni se ran, podívejte se na moje rány“,
spojuje vzkříšení i kříž. Věříme v Krista vítězného,
ale s ranami. Je to výzva i pro nás. Máme rozmýšlet,
rozjímat nad ranami vítězného Krista. Uvědomit
si, že potřebujeme každý den napájet se z pramene
hluboké lásky, který vytéká z živých ran Krista. Potřebujeme trávit čas u studánky pod křížem Kristovým a tam si umývat svou špinavou duši.
Naše rány
Rány Kristovy připomínají, že i my nosíme různé
rány, tělesné i duševní. Jsme dnes velmi zranitelní, čím více jsme citliví sami na sebe. Ve srovnání
s ranami Krista jsou naše rány spíše ranky, odřeniny. Přesto je léčíme, někdy i hýčkáme. Kristus
nás vede k hluboké léčbě, vyzývá nás, abychom
své „já“ ukřižovali spolu s ním na kříž, aby naše
těla nesla po vzkříšení stopy ran po ukřižování
sama sebe spolu s Kristem. To je hluboká radikální léčba. Kdo toto poznává, poznává, že je
opravdu Kristovými ranami léčen a uzdravován.
Ano Kristovými ranami jsme vykoupení z moci
hříchu, ale i léčeni, vzkříšením spolu s Kristem
dostáváme dar nového života.
Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili
Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli,
a (přesto, ač) uvěřili. Tomáš potřeboval důkaz víry
ve vzkříšeného stejně jako ostatní učedníci. Učedníci to měli svým způsobem jednodušší než my.
Krista fyzicky viděli, mluvili s ním a jedli. Leč kdo
ví, co je jednodušší. Nikdo z nás se nesetkal s Kristem tváří v tvář. Nikdo s ním nemluvil. Nikdo mu
nepodal ruku. (I když v každé generaci křesťanů se
objevují ti, kdo se setkali s Kristem, tváří v tvář, ve
zjevení.) Může se zdát, že je pro nás nesnadné věřit. Ale ono je asi vše jinak. Mnozí vykladači Písma
mají za to, že toto slovo „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ není jen pochvala těch, jejichž víra
je pevná, ale především slovo o generaci naší, která
nemůže fyzicky vidět Krista. My nevidíme, a přece věříme. Věříme jen díky pomoci a moci Ducha
svatého. Duch svatý pracoval, dotýkal a dotýká se
i našeho srdce. Jen on může vypůsobit víru v Krista ukřižovaného a vzkříšeného, o kterém vyznáme
– „Pán můj a Bůh můj!“ Jsme blahoslavená ge
nerace, která věří. Přijď Duchu svatý.
PETr KuČEra
Adresa redakce: Brána, Soukenická 15, 110 00 Praha 1●e-mail: [email protected]
Poznámka k článku
„Vedení dětí k víře“
Se zájmem jsem si v minulém čísle Brány
přečetl článek R. Kalenského s názvem
Vedení dětí k víře. Článek přináší jistě
mnoho podnětného a užitečného, zároveň však prezentuje něco, na co nemohu
nereagovat. Zamysleli jste se někdo již
nad zněním nadpisu článku, který je zároveň titulem celého čísla Brány? Pokud
hovoříme o výchově dětí v křesťanských
rodinách (a těm se autor článku věnuje
zejména), je skutečně namístě přemýšlet
o „vedení dětí k víře“? Není patřičnější
mluvit o „vedení dětí ve víře“? Nechci zde
slovíčkařit, nicméně jde o podstatnou věc.
R. Kalenský v článku např. uvádí, že „…dokud dítě neprožije dotek Božího Ducha,
nedá se o skutečné spasitelné víře mluvit“.
Anebo na jiném místě: „Pokud však bude
mít dítě kolem sebe zdravé křesťanské
prostředí, bude se jeho víra proměňovat
spolu s jeho intelektuálním a emočním vývojem ve spasitelnou víru v Krista“. Nikdo
jistě nepochybuje o tom, že se víra dítěte
vychovávaného v křesťanské rodině vyvíjí,
koneckonců víra dospělého také není bez
svého vývoje. Co však vede autora k přesvědčení o spasitelnosti víry v návaznosti
na jistý stupeň intelektuálního a emočního
vývoje, to je mi záhadou. Nevypovídají
Písma naopak o dětské víře jako příkladu
pro dospělého? („Nebraňte maličkým přicházet ke mně…“) A co jsme my všichni
věřící rodiče vyjadřovali, když jsme své
děti nechali pokřtít, případně jim požehnat? Přistupovali jsme před Boha s tím, že
budeme své dítě vést k jeho budoucí víře,
nebo s tím, že jej odevzdáváme Kristu
jako Boží dítě a chceme jej vést ve víře?
Či snad pochybujeme o tom, že upřímná
víra našich dětí je spasitelná?
DaNiEl MaCEK Ml., CB ČEsKá sKaliCE
Církevní sňatky
Br. Grulich nás v posledním čísle informoval, že aktuální vyjádření Rady ohledně
církevních sňatků vyplývá ze současného
znění Řádu CB. V tom případě bych rád
skrze Váš časopis požádal delegáty příští
konference CB a Radu CB o změnu souvisejících ustanovení. Formulace Rady
CB se mi osobně zdá být příliš tvrdá a neobsahující všechny barvy života.
Ony totiž existují i vztahy vzniklé v době, kdy oba partneři byli nevěřící, a pak
třeba jeden z nich uvěřil…
Věřím, že br. Orawski rozhodně nemínil „nikoho nachytat na hruškách“, ale
nabídnout na danou tématiku pohled,
který akcentovali tvůrci předešlého řádu
CB. Ne vždy to novější je správnější a ne
vždy to starší je horší.
Osobně se domnívám, že odmítnout
církevní sňatek lze jen z důvodu, kdy si
ho jeden z partnerů výslovně nepřeje,
kdy jeden z partnerů odmítá akceptovat
znovuzrozený nový život svého druha,
aktivně proti němu bojuje, čímž se staví
mezi Boha a svého druha (1Kor 7,12n;
Mt 10,37). Konečné rozhodnutí ohledně
sňatku, domnívám se, musí náležet místnímu staršovstvu, které jako jediné může
posoudit danou situaci snoubenců. Jak je
to, doufám, i současnou praxí.
Děkuji za pozornost
VáClaV MullEr, CB HaVířOV (KráCENO)
Ke komentáři Bible a úcta
k ní – Brána 10/2010
Nemohu souhlasit s názorem připisovaným bratru prof. Hellerovi, zmíněném
v Komentáři Bible a úcta k ní. Bible prý
není Božím slovem, ale může se stát
Božím oslovením. Není to tak dávno,
co jsme byli varováni před názorem, že
„Bible není Boží slovo, ale v bibli je Boží
slovo“. Pak je ponecháno lidem, aby
rozhodli, co je v bibli Boží slovo a co ne.
Podle jakého měřítka? Není divu, že některým zbyly z bible jen desky.
Jsem si jistý, že bible je Boží slovo zjevené a nijak neomezuje Krista, který je Božím slovem vtěleným. Celá bible je Božím
slovem. Skutečnost, že Duch svatý rozhoduje, která z pravd Božího slova mne v té
které době živě a osobně osloví, na tom
nic nemění. Stejně jako fakt, že když mne
některé jiné pravdy z bible právě neoslovují, nepřestávají být Božím slovem.
ZDENěK HOluBEC
redakce a administrace: soukenická 11, 110 00 Praha 1
tel. 222 31 26 56, fax 222 31 64 62
www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]
Číslo 11/2010, ročník Bratrské rodiny 42, Českobratrské rodiny 68 • Vyšlo 7. 11. 2010 • Vychází 10x ročně, cena 39 Kč
Šéfredaktor: Bronislav Matulík • redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna chrásková, ing. Peter
Komrska, Jana Matulíková, Jiří Sedláček, PhDr. Daniela Sedláčková, Jana Šrámková, MgA., ing. Karel Fojtík,
Mgr. Petr Grulich j.h. • Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková • Vydavatel: KODeX o.p.s. • iČ 27895980
ev. č. MKČr: e 5080 • iSSn 1803-828X • Tisk: GrAFOTecHnA PrinT, s.r.o. Praha
Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.
5
Otakáro Maria Schmidt svou tvorbou lidem připomíná
křesťanské dědictví, na které se podle něj zapomíná. Sám
sebe vnímá jako misionáře, který se divákům skrze televizní
obrazovku snaží ukazovat na křesťanské hodnoty.
Mediální misionář
rozhovor se známým umělcem, který prožil návrat k Bohu
O prázdninách jste oslavil padesátiny. Jako potomek šlechtického rodu jste ale stále bezdětný. Plánujete ještě založit rodinu?
V červnu jsem se v kostele svatého Ignáce na Karlově náměstí zasnoubil se svou dlouholetou přítelkyní Janou Studničkovou. Bylo to u jezuitů s naším kamarádem paterem Miroslavem Heroldem.
K jezuitům mám totiž zvláštní vztah. Byla to první
parta, o které jsem točil v rámci projektu vánočních
dokumentů. Doufám, že ještě budu mít hodně sil
na spoustu dalších dílů. Co se týká šlechtického původu, hlásím se k tomu s hrdostí jako k takovému
tradičnímu, konzervativnímu křesťanskému odkazu. Erb se základními barvami zlatá, rudá, stříbrná
byl mému rodu udělen císařem Zikmundem v roce
úmrtí jeho otce Karla IV. 1378.
Takže nakonec budete mít potomky a vaše šlechtická větev bude pokračovat…
Můj život teď směřuje ke svatbě a ke křesťanské rodině. Chtěl bych mít hodně dětí. A kdyby to nešlo,
tak adoptované.
Vaše hrané dokumenty mají netradiční zpracování. Jakoby na pomezí mezi současným světem
a symbolickými a historickými představami. Proč
zrovna takový přístup?
Snažil jsem se o moderní pojetí, aby dané téma mělo
vždy přesah do současnosti. Ukazujeme světce v jejich historických kostýmech, ale přitom v současném
světě. Chceme tím naznačit, že myšlenky těchto lidí
žijí dál a jsou stále aktuální. Svatého Františka tedy
představíme jako tvůrce oživlých Betlémů, patrona
6
přírody a zvířat (myšlenku ekologie přeci přineslo
křesťanství, a ne nikdo jiný) a hlavně jako prvního
nositele viditelných Kristových znamení na vlastním těle - stigmat. Evropa zapomíná na své židovsko-křesťanské základy podobně jako ti, kdo jsou
v pubertě, většinou zapomínají na své rodiče, že je
vychovali pro dobré věci. Mladí lidé mají tendenci co
nejdříve se postavit na vlastní nohy a zapomínají na
rodinnou tradici. Tu objeví až zpětně za několik let,
třeba až potom, co rodiče zemřou. Něco takového
se stalo mně. Teprve když moji rodiče umřeli, vzpomněl jsem si na křesťanství. Na svoji katolickou, plzeňskou, šlechtickou, erbovní, uměleckou výchovu.
A přivedlo mě to zase zpátky do církve. Svými filmy
a pořady chci přesně tuhle věc lidem připomínat. Že
tady nejsme jen tak náhodou. Že si nesmíme nechat
ukrást naši kulturu, vzdělanost a historii. To všechno vzniklo na půdě klášterů, později univerzit, díky
Otakáro Maria Schmidt (50)
Otakáro Maria Schmidt (50), režisér, scenárista,
kameraman, herec a moderátor, narodil se 28. 7.
1960 v Plzni. Potomek erbovního šlechtického
rodu Nowothů po revoluci vystudoval scenáristiku
a dramaturgii na FAMU. Mezi jeho nejznámější
filmy patří Eliška má ráda divočinu. Jeho hrané
dokumenty o řádech a českých svatých se pravidelně vysílají v televizi na Štědrý den. Pro Českou
televizi natočil pět hraných dokumentů Zatím
poslední o Františkovi z Assisi Blázen z La Verny
se bude vysílat letos o Vánocích. Nejsme andělé,
jen děláme jejich práci a Nejznámější Čech — Jan
Nepomucký vyšly i na DVD.
jejich vzájemné propojenosti, díky metajazyku latině i díky překladům Bible do místních jazyků.
Foto Jan Kalenský a archiv O. M. Schmidta
Jak přesně zapomíná Evropa na své židovsko-křesťanské základy?
Převládá tady taková ta víra v něco, něcismus – jak
říká Halík. Tím, že na své dědictví zapomínáme,
vzniká nebezpečí, že uvěříme čemukoliv. Najednou
už nebudeme žít ve víře, ale v pověrách. A snadno se
necháme omámit všelijakými jedy a polojedy, které se
tváří strašně ušlechtile a liberalisticky, ale mají v sobě
nebezpečí relativismu. Nenápadný jed současnosti je
třeba názor, že všechno je tak trochu možné a všechno je tak trochu zpochybnitelné. Lidé se starají sami
o sebe, než by se soustředili na pomoc druhému.
V čem konkrétně vidíte jedy, kterými se Evropané
nechají omámit?
V pohodlnosti a z ní plynoucí dekadenci. Plno lidí
dnes má tolik peněz, že ani nemusí hnout prstem
a přitom žehrají, že se jim nedaří. Myslím, že by je
vyléčila dovolená v Afghánistánu anebo jeden den za
první světové války. Žijí ve stavu takové prázdninové
letargie, která sama o sobě není špatná a má v životě
svůj určený čas, ale nic jiného už neznají. Bible mluví o tom, že je čas sázet a čas sklízet, čas radovat se
a čas plakat. Je také čas mít dovolenou, ale prázdniny se nesmí přetahovat do podzimu. Takový člověk
pak jen přemýšlí, jestli zítra půjde do solárka, nebo
si na otočku zaletí na Kanárské ostrovy. Zpohodlnělá
společnost pak z téhle nudy začne vymýšlet nová náboženství. Vytuneluje křesťanství a obrátí jeho hodnoty vzhůru nohama. Nacismus, marxismus, materialismus, konzumerismus - to všechno jsou příklady
pseudonáboženství, do kterých lze lehce sklouznout.
Proto vnímám potřebu dělat skrze média misii a lidi
okolo upozorňovat, že ta dovolená není celoroční, že
máme nějaké povinnosti, ale na druhou stranu, že
utrpení není bez konce.
Proč točíte dokumenty o křesťanství? Vnímáte to
jako službu, nebo jako práci?
Křesťané, kteří dělají v médiích, jsou z mého pohledu v podstatě sloužící misionáři. Působit jako křesťan v médiích totiž není nic jednoduchého a pohodlného. Samozřejmě pokud se to dělá s nasazením.
Ne s nasazením života jako misionáři, když šli do
neprobádaných končin světa – jako patron misionářů svatý František Xaverský. Ale přinejmenším
s nasazením cti a energie. Snažím se do těch pořadů
dávat všechno. Nechci se vymlouvat, že kvůli tomu
nemám rodinu, ale tak trochu je to pravda.
Tvorbu dokumentů tedy vnímáte jako poslání
od Boha?
Svou roli vnímám tak, že jsem ve službě. Život by neměl být koncentrační tábor, kde je jen trýzeň a odříkání, jak se nám některé sekty snaží podsunout. Není to
ale ani dovolená, ve které jde jen o naše pohodlí, jak se
nám snaží namluvit některá média a reklamní slogany. Nevaž se, odvaž se – to je velmi ďábelská myšlenka. Život by měl být jako skautský tábor. Skautingem
jsem prošel a je mi blízký. Je postaven na křesťanských základech a myslím si, že je to nejlepší výchova,
kterou lze mladému člověku předat. Je to romantika,
ale je to i práce. Je to zábava, ale je to i duchovno. Je
to taková příprava na dospělý život. Můj život je pro
mě takovou analogií skautského tábora. Příprava na
život v nebi, který si musím nejdříve zasloužit.
Pohybovat se v uměleckém světě a přitom žít křesťanský styl života musí být těžké, že?
Jedna z nejdůležitějších hřiven je hřivna umělecká.
Ten, kdo ji má, má velkou možnost vidět skrze symboly,
skrze sny a imaginaci za věci, mluvit o věcech neviditelných a zobrazovat je, ale člověk, který není duchovně vedený, je blízko pýše. Ta hřivna se dá přepólovat
a v uměleckém prostředí je tohle strašně zneužitelné
– jednoduše se zapomíná na Boha. Umělci mohou formálně dělat úžasné věci, ale obsahově jsou často prázdní.
Pro Českou televizi točíte poněkud netradiční seriál pro mladé lidi o hledání smyslu života Po hladině. Jak byste tento projekt popsal?
V televizi vzniklo programové okno po týmu Exit 316,
které nám bratrsky předali. Pořad má tři základní
rozměry – po hladině kráčel Kristus, pohladit a pod
hladinou naší duše. Tedy rozměr teologický duchovní, realistický lidský a psychologicko-filosofický. Tak
jako se vynořujeme z moře nevědomí na hladinu, ze
spánku do reality, snad vzkříšeni se po smrti vynoříme v nebi. V 17 minutách pořadu se nemůžeme dostat
příliš do hloubky, ale chceme předložit alespoň několik perspektiv, úhlů pohledu na dané téma (symbol,
číslo, čas…). Snažíme se v Po hladině nerelativizovat,
ale nahlížet za oponu. Od nového roku se bude vysílat
dalších 26 dílů, tentokrát na téma cesta a domov.
Nemrzí vás trochu, že když točíte převážně pro minoritní publikum, nejste tolik na výsluní popularity?
Cyklus Po hladině má nadprůměrnou sledovanost,
a protože jej nejen režíruji, ale i moderuji, tak mě lidé
na ulici poznávají. Dále mám v televizi Noe cyklus duchovních portrétů Léta letí k andělům a cyklus o vnitřním domově Bet Lechem - Dům chleba, a na to následuje talk show Cesta k andělům, kterou také režíruji
a moderuji, a protože NOE vysílá na kabelu i přes satelit
a všechny pořady se několikrát reprízují, tak je sleduje
celkem dost lidí. Nemyslím si, že tvořím pro minoritu.
S tím problém nemám. Navíc jsem z dřívějška známý
např. jako Houska z Mlýnů divadla Sklep a představitel řady podobných figurek. Tuhle mě v kostele oslovila
starší paní při bohoslužbě, a že mě zná z NOE, a strčila
mně tisíc korun, ať to dám řediteli. Víte, to mě dojalo. Ti
lidé si spontánně tu televizi platí a dávají ze svých ubohých důchodů, co mohou, jen aby měli křesťanskou
televizi, to je výzva a zamyšlení k pokoře.
Jak jste se vlastně stal křesťanem?
Moje obrácení neproběhlo ze dne na den. To, že jsem
padnul na zem a brečel jsem, probíhalo v několika
vlnách. Byl to návrat, nebyla to konverze. Jako rodina jsme byli velmi vlažní křesťané. Já byl plzeňským
punkerem, kouřil jsem trávu a kamarádil se s lidmi od
muziky. Byli jsme ve vzdoru vůči bolševikovi. Při mé
vzdorovité povaze mě ale nakonec právě ta vlažnost
rodičů, kteří mě do ničeho nenutili, zachránila. Kdyby
to bylo obráceně, tak bych byl ve vzdoru vůči křesťanství do teď. Takhle jsem byl ve vzdoru vůči bolševikovi
a vnitřní láska ke Kristu mi zůstala. Po smrti mých
Benátkty, z natáčení filmu
Nejznámější Čech – Jan Nepomucký (světec s pěti hvězdami)
Dole zleva: Průvodce filmem, historik a poradce Miroslav
Herold, kvardián minoritů v Brně a představitel sv. Františka
Bohdan Heczko, Fr. Alessandro Mantini O.F.M., kněz františkán
z konventu v Assisi v Porcinkule, kameraman Jiří Strnad; Jana
Studničková (masky, kostýmy, pomocná režie, představitelka
sv. Kláry, dramaturgyně a zvukařka) a Otakáro Mária Schmidt
(scénář, režie a druhá kamera).
rodičů došlo ještě
k několika momentům, mezi něž
řadím četbu knih
hlubinné psychologie Carla Gustava Junga a románu
Miky Waltariho
Jeho království.
Velice se mě také
dotkl film Mella
Gibsona Utrpení Ježíše Krista. S Janou jsme se v křesťanství navzájem utvrzovali. Také je z křesťanské rodiny, z ukrajinského šlechtického rodu, kam patřil
i slavný režisér Tarkovský. Táta Jany, Ivan Studnička,
profesor a doktor přírodních věd, jeden z nejznámějších matematiků na Brněnsku, na mě měl od první
chvíle, před více jak deseti lety, velký vliv.
Hlásíte se ke katolické víře. Jaká farnost je pro vás
domovskou?
Máme síť kostelů po celém světě. Je jedno, do kterého kostelu jdu, všude má bohoslužba stejný průběh, všude jsem doma a v tom je síla. Liturgie má
celoročně jednotný řád v Jinonicích zrovna tak jako
na Filipínách. Nevynechal jsem od 30. 5. 2004, kdy
jsem byl biřmován se svojí přítelkyní Janou Studničkovou v Nejsvětějším Salvátorovi, jedinou boho-
službu. Ke zpovědi by se mělo chodit každý týden,
já se přiznám, že chodím několikrát do roka. V tom
bych měl na sobě ještě zapracovat.
Proč jste se rozhodl pro katolickou církev?
Poté, co mi zemřeli rodiče, jsem měl silné nutkání se
nechat pokřtít. Bylo to po mém prvním celovečerním
filmu Eliška má ráda divočinu, který v tom rozhodnutí měl svůj význam. Chtěl jsem být pokřtěn u husitů,
s kterými jsem aktuálně řešil nějaké pořady do televize.
Lákala mě hlavně krátká příprava na křest, na rozdíl od
katolíků bych nemusel procházet dlouhým katechumenátem. Nakonec jsem ale skončil u Tomáše Halíka,
u něhož katechumenát probíhal formou filozofických
přednášek, které mě ohromně bavily. A právě ta dlouhá

příprava se ukázala pak výhodou.
Jan Kalenský
inzerce
Osud je daný, osud je moc, osud vládne dokonce i bohům.
Poddán je mu doslova každý, lidé se ho bojí a kde kdo
se na něj odvolává. S osudem je třeba se smířit, stát se
fatalistou, nebo se pokusit získat osud na svou stranu
a hledat pomoc v magii. Existuje ještě jedna možnost,
radikálně osud odmítnout.
ilustrace Ondřej Košťák
PAVeL HOŠeK
10
N
edávno se mě bývalý spolužák Pepa zeptal: „Hele, ty ses dal na víru, že jo. Věříš
v osud?“ Ta otázka mě docela překvapila.
Od svalnatého řemeslníka Pepy bych ji nečekal.
A ještě víc mě zarazilo, že najednou zvážněl, naklonil se ke mně a skoro šeptem pokračoval: „Já teda do
kostela nechodím, ale na osud rozhodně věřím…“
Ano, přemýšlel jsem nad hrnkem kávy, takových
lidí jako Pepa je zřejmě v českém království opravdu
hodně, vždyť, jak rádi připomínají televizní odborníci, spotřeba horoskopů a amuletů v naší zdánlivě
nenáboženské zemi přesahuje evropský průměr.
Vláda Osudu ve starověku
Osud nás lidi zřejmě fascinuje, co svět světem stojí.
Ve starověkých kulturách se věřilo, že Osud vládne
a kraluje jakožto neúprosný řád a nezvratný zákon,
a že vládne všemu a všem, nejen lidem, ale i bohům.
V náboženských představách našich předků byl celý
svět opředen pavoučími vlákny Osudu. Tento neosobní, nemilosrdný, neúplatný a nestranný zákon
určoval všem lidským i božským bytostem jejich životní dráhu. Nešlo jej změnit, nešlo jej uchlácholit
nebo přemluvit – nenaslouchal přímluvným modlitbám, nebyl to někdo, bylo to spíš „něco“ – neměnný
řád nutnosti a nevyhnutelnosti, jízdní řád vesmíru.
Nešlo jej obměkčit, protože neměl srdce. Byl to spíš
stroj než bytost, spíš mechanické soukolí než osoba.
Všechno bylo předem nalinkováno a nalajnováno,
nebylo kam uhnout, kam utéct nebo zalézt.
Mytické příběhy starověkých kultur líčí tragikomické pokusy hrdinů, jako byl Gilgameš, Prométheus
nebo Oidipus, pokusy vzepřít se Osudu, osedlat ho,
přelstít ho, vyzrát na něj, utéci mu. A znovu a znovu
se děj těchto příběhů nezadržitelně svažuje k nezdaru
– to, co je „psáno ve hvězdách“, se prostě s železnou
nutností „musí stát“, Osud každého nakonec dostihne. Vládne lidem i bohům, drtí zmatené a bezmocné
tvory, svazuje všechno a všechny svými neviditelnými
provazci a vlákny, řetězy a pouty. Jedinou útěchou našim dávným předkům bylo útulné bezpečí a spolehlivost tohoto řádu – jediné, co mohli s Osudem dělat, je
smířit se s ním a „zamilovat si ho“. Najít v sobě „amor
fati“, lásku k osudu, jak později učil Spinoza.
Naši předkové se ale nikdy nespokojili s pouhou
rezignací a odevzdaností. Tajemství Osudu je neustále dráždilo a provokovalo, rozjitřovalo jejich
zvědavost a vrtalo jim v hlavě. Nedalo jim spát, jestli
by se přece jen nějak nedalo na Osud vyzrát, trochu
ho oblafnout, napálit nebo přelstít. Když už ho nemůžeme změnit, říkali si, co ho zkusit alespoň získat na svou stranu? Pokud se nám podaří poodkrýt
roušku jeho tajemství, můžeme se podle toho přece zařídit. Můžeme nevyzpytatelný Osud přece jen
trochu dostat pod kontrolu, jestliže se dozvíme včas
a s dostatečným předstihem, co na nás chystá. (Nějak podobně asi přemýšlel Luděk Sobota nad svými
kondiciogramy v nezapomenutelném českém filmu
„Jáchyme, hoď ho do stroje“).
Není divu, že věštění budoucnosti, jasnovidectví,
hvězdopravectví, játropravectví, mrakopravectví
a další techniky zjišťování budoucnosti se těšily ve starověku obrovskému zájmu. Vycházely z předpokladu,
že pokud nemůžeme neúprosný řád vesmíru změnit,
snad můžeme alespoň nahlédnout do mechanismu
jeho fungování – a následně se podle toho zařídit.
Tedy například odložit důležitá rozhodnutí na období
„příznivé konstelace hvězd“, vyhnout se bitvám a sporům, když tomu vzájemné postavení nebeských těles
nepřeje, případně užívat k zažehnání „osudových
ran“ kouzelných amuletů a tajemných zaklínadel,
která by snad přece mohla drtivou tíhu Osudu nějak
oslabit nebo ošálit, aby dopadla na někoho jiného…
Je opravdu zvláštní, jak jsou podobné snahy poodhalit tajemství Osudu nevykořenitelné – i v těch
nejméně náboženských koutech dnešní Evropy,
mezi které jistě patří česká kotlina, se všelijaké horoskopy, kouzelné amulety a další pomůcky k ovládnutí neviditelných sil a sledování osudových vláken
těší nesmírné oblibě.
Osud není Bůh
Funguje to? Těžko říct. Pokud nahlédneme do Bible, dočteme se tam, že v Božím lidu se nemají podobné snahy o poznání a ovládnutí Osudu praktikovat.
Dočteme se, že věštci, mrakopravci, hadači, čarodějové, zaklínači a jasnovidci nemají v Božím lidu co
pohledávat (Dt 18,10-11). Ale nikde se tam neříká,
že to nikdy a vůbec nefunguje. Ono to nejspíš alespoň občas funguje. Důvod, proč Izraelité neměli
podobné fígle zkoušet, nesouvisel s tím, jestli to funguje nebo ne. Spočíval v tom, že podle hebrejských
proroků Osud prostě „nemá poslední slovo“. Osud
totiž není Bůh. Tam, kde člověk vstupuje do osobního vztahu důvěry k Bohu, nemá snaha o „ovládnutí vláken Osudu“ žádné místo. Naopak, urputné
úsilí všech „zaklínačů a jasnovidců“, tedy snaha
o nahlédnutí do mechanismu vesmírného stroje
11
a následné osedlání tohoto mechanismu k vlastnímu užitku, to je postoj, který se obrací k Bohu zády,
postoj, který zrazuje vztah důvěry. Je to postoj člověka, který Boha hází přes palubu, vyřazuje ho ze hry,
nepočítá s ním a na nic ho nepotřebuje. Postoj člověka, který si vystačí s luštěním osudových znamení
a nechce nikomu důvěřovat a na nikoho spoléhat,
člověka, který se chce zařídit sám. Právě o takových
lidech říká Izajáš, že „opouštějí Hospodina, strojí
stůl pro bůžka štěstí a pro bůžka osudu nalévají kořeněné víno“ (Iz 65, 11).
A právě v této věci představuje hebrejská kultura
ve starověkém světě provokující alternativu, avantgardu, kontrakulturu, underground, společenství
disidentů. Staří Hebrejci nevěřili ve všepronikající
pavoučí vlákna Osudu. A hlavně: nevěřili jako jejich
sousedé, že Osud vládne i Nebesům. Od samého počátku se příběh izraelského národa nese ve znamení
protestu a odporu proti každé osudové a zotročující
„nutnosti“, nezvratnosti, nevyhnutelnosti a nalajnovanosti. Vyprávění o Božím lidu staré smlouvy
zní jako seriál o prolamování osudových nutností
a daností, o překonávání nepřekonatelných mezí
a překračování nepřekročitelných překážek. Bůh Izraele je samé překvapení. Praotec Abraham opustí
svůj „osud“ bohatého usedlého měšťana se ztučnělým srdcem a vyrazí do pouště vstříc dobrodružství
s Hospodinem. Neplodná pramáti Sára otěhotní
a zesláblý dědeček Abraham má syna. Koktavý podivín Mojžíš se stává vůdcem Božího lidu, ujařmení a s osudem smíření izraelští otroci jsou vyvedeni
z Egypta do svobody a důstojnosti vyvoleného národa. Jozue a soudcové vítězí s hloučkem špatně vyzbrojených hadrářů nad mnohonásobnou přesilou.
Zrzavý mladíček David se stává králem podle Hospodinova srdce. Znovu a znovu jsme svědky toho,
jak předvídatelná a vypočitatelná osudová nutnost
„nevítězí“, ale prohrává, zákon příčiny a následku
dostává znovu a znovu na frak. Ti, kdo se odvažují kroků víry a skoků naděje, dostávají proti všemu
Doc. Pavel Hošek, Th.D. (37)
působí jako učitel na Evangelikálním teologickém semináři a na Evangelické teologické
fakultě. Se svou manželkou Vierkou a dětmi
Matějem, Hankou, Zuzankou a Johankou žije
v Praze Uhříněvsi.
12
očekávání za pravdu. Biblické příběhy mívají zvláštní, nečekaná rozuzlení, jako by stále dělaly dlouhý
nos na „neotřesitelnou vládu Osudu“, jako by se
Hospodin se svými věrnými neúprosnému a nevlídnému osudu smál…
Život víry, lásky a naděje, ke kterému Bůh svoje
věrné volá, vede a vychovává, není určován osudovými nutnostmi ani „železným zákonem příčiny a následku“. Znovu a znovu jsme v Bibli svědky toho, že
lidská špatnost nezvítězí, že lidský hřích a nevěrnost
nemají poslední slovo. Hospodin se znovu a znovu
slitovává, obměkčuje, nechává se přemluvit. Milosrdenství opakovaně vítězí nad zaslouženým trestem.
Ne, Hospodin není neúprosný, nelítostný a nemilosrdný jako Osud, je to živý Bůh, jeho srdce plane
láskou k člověku – neváhá změnit svá rozhodnutí,
odvolávat své tresty, rušit své rozsudky, nebazíruje
na svých přísných verdiktech, netrvá a nelpí na vykonání svého soudu. Když ninivští činí pokání, „lituje“, že je chtěl potrestat (Jon 3,10).
Pomalu nám před očima vyvstává velké tajemství biblického vyprávění, ze kterého se tají dech:
Hospodin věří v člověka, fandí mu, nadržuje mu,
miluje ho. Nedovolí a nedopustí, aby fatální lidská hloupost a hříšnost vyhrála. Odpouští dluhy,
vyhlašuje amnestie, ruší zlověstné diagnózy. Ne,
Osud nemá poslední slovo, jeho vláda je zrušena,
jeho trůn podvrácen. Budoucnost není zabetonovaná nutnostmi a danostmi, plynoucími z lidských
chyb, není zabarikádovaná notorickým lidským
selháváním. Je stále otevřená, stále nově darovaná, stále se nad ní vznáší Hospodinovo zaslíbení,
stále z ní věje svěží vánek Ducha svatého. Ano,
Bible se dá číst jako „protiosudový manifest“. Proč
věštit budoucnost z kuřecích jater a kávové sedliny,
když Bůh, který drží celý svět v milující náruči, zve
člověka k víře, lásce a naději? Proč se hrbit, krčit a
plazit před osudovými danostmi a nutnostmi, když
„u Boha nic není nemožné“?
A nalistujeme-li Nový zákon? Málokde je protiosudový náboj biblických spisů tak zřetelný jako
v evangeliích. V době zklamání a rezignace, kdy i ti
nejvěrnější pomalu ztráceli naději a kdy se zdálo, že
lidstvo je ponecháno „napospas svému bídnému
osudu“ a že ti, kdo vsadili na Boží zaslíbení, byli naivní blázni, narodilo se v Betlémě miminko a dějiny
světa se jednou provždy nadobro změnily (jak si připomínáme o Vánocích). Miminko rostlo a sílilo a vyrostlo v mládence, který chodil po cestách Galileje
a přátelil se s podivnými lidmi.
S lidmi, z nichž mnozí měli
zpackaný život, mnozí už nad
sebou zlomili hůl, mnozí už to
pomalu vzdávali a nechávali
se zašlápnout trpkým osudem. A všude, kam přišel, „rušil osudová znamení“ a rozdával naději. Vnášel ji i tam, kde
už téměř vyhasla, šířil ji kolem
sebe jako blahodárnou nákazu. Shrbené ženě, která měla
dlouhých osmnáct let ohnutý hřbet a dívala se jenom do
země, narovnal záda, takže
se „ihned vzpřímila a chválila
Boha“ (Lk 13,10nn) – a jako
by tím symbolicky vyjádřil,
jakou změnu přináší do lidských životů. Vězňům lámal
okovy a rozvazoval pouta,
vyhlašoval zajatým svobodu
(Lk 4,18), zvěstoval příchod
nového stvoření, vyhlížel nový
Jeruzalém, nové nebe a novou zemi. A ze všeho nejvíc se
mu líbili ti, kteří tak jako on
odmítali uznat neúprosnou
vládu Osudu – žena s krvácením, která se k němu šikovně
přitočila, aby byla uzdravena
(Lk 8,43nn), zakrslý Zacheus,
který se nenechal zapudit
a vylezl na strom, aby na něj
viděl (Lk 19,1nn), slepý u Jericha, který když ho zamračení
učedníci utišovali, hulákal na
Ježíše ještě víc, aby ho uzdravil (Lk 18,39), čiperná vdova,
která tak dlouho dorážela na
nerudného soudce, až se jí nakonec zastal (Lk 18,1nn). Ty
všechny Ježíš pochválil, na ty
všechny se usmíval. Měl rád
tyhle nezmary, čiperné lidičky,
kteří se nenechali okolnostmi
nebo hudráním ostatních přesvědčit, že mají přijmout svůj
osud, zalézt do kouta, sklap-
Horoskopy, magie a Beatles
Démoni mívají většinou takovou moc, jakou jim sami přisoudíme. Čím
více se jich bojíme, čím více se jim otevíráme, zaměřujeme se na ně
a jsme z nich vyděšení, čím více je hledáme za každým temným zákoutím
domů či duše, tím víc se nás zmocňují. A my je vyháníme, zaklínáme
a přece se stále množí, takže nám nezbývá, než je znovu a znovu donekonečna vymítat. Pravdu měl zřejmě psychiatr a spisovatel bestsellerů
Scott Peck, když napsal: „Charizmatikové zpravidla nemají co dělat se
skutečnými démony, občas se jim však podaří chytit opravdovou rybu.“
To stejné platí i o osudu, jak strhujícím způsobem popsal Pavel
Hošek. Jsme to my sami, kdo osudu přisuzuje svrchovanou vládu,
moc a význam pro naše životy. Načež se musíme snažit to s osudem všemožně skoulet pomocí karet, hvězd, nebo třeba zaručeným
výkladem snů. Jsme to my sami, kdo pak potřebuje osud „chytit na
špek“ pomocí siderického kyvadélka, talismanů, zaříkávadel a mnoha
dalších pomůcek k magickému „zlomení“ osudu. Osud je upír, vysává
naši duši, čím víc se ho bojíme, tím větší má sílu. Jeho moc nad námi
roste úměrně, jak roste naše slepá podřízenost.
V Novém zákoně v knize Skutků čteme, jak křesťané v Efezu jednou
provždy zametli se všemi grammaty (magickými slovy a knihami):
„Přicházeli i mnozí z těch, kteří uvěřili, a přede všemi vyznávali, že
také oni dříve používali zaklínání. Nemálo pak těch, kteří se zabývali
magií, přinesli své knihy a přede všemi je spálili. Jejich cena se odhadovala na padesát tisíc stříbrných. A tak mocí Páně rostlo a rozmáhalo
se jeho slovo.“ (Sk 19,18-20)
Proč to udělali? Uchýlili se k likvidaci všech zaklínadel, která jim snad
dříve pomáhala ke štěstí proto, že se báli vlivu okultismu, anebo proto, že
všechna ta slova odhalili jako falešná, marná a zbytečná, protože poznali
Ježíše, který všechny magické praktiky vysoko převyšuje? Patrně od
každého něco. Jisté ale je, že to byli lidé, kteří dříve skutečně „horoskopy“ brali velmi vážně a své životy řídili podle tehdejších „kondiciogramů“.
Ale v okamžiku, kdy jim byl zvěstován Kristus, prožili nesmírnou úlevu od
nikdy nekončících snah přemoci nepřemožitelný osud. A také pochopili,
že za vší tou magií je ukryt hřích všech hříchů – pýcha, totiž snaha řídit
a ovládat vlastními silami a prostředky svůj život, osud a třeba i Boha.
Byla to tehdy v Efezu veřejná protiosudová demonstrace. Namísto
pokračujících proklamací magických formulí, o kterých se Nový zákon
i jinde vyjadřuje jako o něčem zbytečném, byť třeba i „kouzelném“, je
postaveno setkání s všemocným božským Slovem (řec. logos), které se
proti všem očekáváním stalo tělem. Kristem osvobození efezští křesťané
tak mohli bez problémů spálit ony osudové či protiosudové knihy. Nemalá finanční škoda, jíž přitom utrpěli, byla neporovnatelná se ziskem,
který v číslech ani penězích vyjádřit nelze – namísto beznadějného boje
s neúprosným osudem přichází důvěra v milosrdného Pána života.
Démoni mívají většinou takovou moc, jakou jim sami přisoudíme. Kdysi
páter Koniáš a jemu podobní přisuzoval negativní moc dokonce takovým knihám, jako je Bible kralická, šla do ohně a zřejmě se tím i některým ulevilo. Není tomu dávno, co někteří křesťanští učitelé vyzývali své
ovečky k rozbíjení gramofonových desek skupiny Beatles i jiných kapel
a odvolávali se právě na příklad efezských křesťanů, a zřejmě se jim také
ulevilo. Dnes ale mnozí litují, že tak udělali, protože pochopili, že démoni
na člověka z vinylového kotouče tak snadno nepřeskakují a že Beatles
přece neposlouchali proto, aby uctívali ďábla, zaobírali se magií nebo aby
prostřednictvím nich zaklínali osud. Pokud ano, pak bylo jistě správné desky vyhodit. Ježíš Kristus ale osvobozuje nejen od skutečné ale i domnělé
magie a nabízí člověku poněkud jiný „osud“. Bronislav Matulík 
13
nout a moc si nevyskakovat. Ano, Ježíš měl zvláštní
sympatie k lidem, kteří se odvážili věřit, že Osud nemá
poslední slovo. A ono tragické finále Ježíšova života?
Není i ono korunováno ohromným, slavným Božím
vítězstvím nad zdánlivou osudovou nutností, nad fatálním krachem Ježíšovy mise, nad osudovou justiční
vraždou? Není vítězství neděle Vzkříšení nad stínem
Velkého pátku definitivní porážkou „Osudu“?
Když Hospodin úděl Sijónu změnil
Ale listujme v dějinách dál: příběh Božího lidu, tento neuvěřitelný a napínavý thriller, je dalším příkladem Božího „protiosudového“ rukopisu. Kolikrát se
v dějinách zdálo, že židovský národ bude definitivně
zašlapán do země a vyhlazen, kolikrát na něj doléhal
„neúprosný osud“ malého nárůdku, obklopeného nevraživými antisemitskými sousedy, kolik pogromů a jiných ran osudu vytrpěl. A přece – zdá se, že Hospodin
má v těchto houževnatých, šikovných, nezničitelných,
nádherně paličatých lidičkách zvláštní zalíbení. Oni to
prostě nehodlají zabalit, a On taky ne. Dál se nad nimi
vznáší Jeho tajemná přítomnost, a oni se dál statečně
perou s „ranami osudu“ a ne a ne se odebrat na smetiště dějin. Kde je dneska Amálek, Haman, Hitler a Stalin?
Tolikrát už se zdálo, že jsou na pokraji úplného zániku,
a přece vždycky znovu mohli vděčně zazpívat „Am Jisráel chaj!“ Lid Izraele žije! Hospodin vždycky nakonec
zastavil ruku nepřátel, vždycky nakonec zaznělo z plna
hrdla: „Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám
jak ve snu, tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk
Byl jsem jasnovidcem
J
e mi 46 let a část mého života
byla spojena s léčitelstvím. Co
mě přivedlo k okultismu? Touha
pomáhat lidem. Dneska vím, že i takové v principu dobré motivy, pokud
nejsou podřízeny Bohu, si může použít nepřítel. Na začátku stál jen zájem
o bylinky. Hojně jsem je sbíral a pěstoval, dohromady kolem šedesáti druhů.
Krásně to u nás vonělo a uvažovali
jsme o založení nějaké zelené lékárny, o zásilkovém prodeji apod. Bylo to
v době, kdy byla ještě nabídka v tomto
oboru dost omezená a zájem převyšoval naši kapacitu. Přes tuto přírodní lékárnu jsem se začal nořit do tajů
lidského těla, ovšem z pohledu čínské
medicíny. Připadalo mi to báječné. Od-
14
tud už byl jen krůček k pokusům s využitím léčitelských schopností. Velmi
brzy se rozkřiklo, že dovedu lidem
pomoci. A lidé začali přicházet i dojíždět. Ani ti, kteří přijít nemohli, nepřišli
zkrátka, protože jsem zjistil, že na ně
mohu působit bez ohledu na vzdálenost, i když jsem je třeba nikdy neviděl.
Řeknete idylka. Lidé odcházeli s nadějí
a spokojení.
Proč by to mělo být špatné?
● schopnosti, které jsem měl, šly za
hranici běžných schopností. Viděl jsem
auru, dovnitř těla, mohl jsem na někoho působit na dálku, napojit se na něj,
ovládal jsem svého ducha
● dělal jsem věci, které Bůh zakázal
a ještě jsem si myslel, že mu sloužím
● uzdravoval jsem pouze tělo, tedy
důsledky, ne příčiny a ne trvale
● vázal jsem na sebe množství lidí
a oni byli na mně závislí
● vytvářel jsem v nich nejen naději,
ale i strach, protože od léčitele nejde
nikdo zdravý
● to, co ode mne k nim proudilo, nemohli ovlivnit a zastavit
● mohl jsem ovlivnit jejich budoucnost, protože ji chtěli věštit pomocí
horoskopů, apod.
● sváděl jsem lidi od Boha, chodili za
mnou jako za člověkem, spoléhali na
mne a já jim o Bohu nesvědčil a nevedl je k němu. Sám jsem mu nebyl
podřízen.
● sváděl jsem je k okultním praktikám
a mnozí to chtěli vyzkoušet
● fyzicky se jim nic nestalo, ale duchovně byli znásilňováni, protože
jsem se setkával s jejich duchovním
člověkem, vlamoval se do nich
● vyhovovala mi sláva a úcta od lidí,
dělalo mi dobře pomáhat a využívat
své moci
● abych mohl denně obsloužit tolik lidí,
musel jsem čerpat sílu – věnoval jsem
se východním náboženstvím, čerpal
z přírody, deště, stromů... Měnilo to
silně mé myšlení
● v podstatě jsem rozhodoval o tom,
kdo bude uzdraven
plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: Hospodin
s nimi učinil velké věci.“ (Žalm 126, 1-2). Ano, stále,
v „každé generaci“ je znovu vyvádí z Egypta, z domu
otroctví, jak si připomínají při pesachové hostině.
A Boží lid nové smlouvy, církev Kristova, nevěsta
Beránkova? Což i v jejích dějinách stále znovu nevítězí naděje nad osudem? Což i na ni znovu a znovu
po létech suchopáru nepřichází nové jaro, nové vylití Ducha? Ano, věřím celým srdcem, že Bůh prostě
nedovolí, aby nás potkal osud samoúčelné, samospravedlivé, do sebe zahleděné náboženské organizace. Církev naštěstí není vydána napospas ani našim dobrým úmyslům, ani našim
selháním (to by to dopadlo!) Církev je Jeho. Je v dobrých rukou.
● abych mohl diagnostikovat, byl jsem
jasnovidcem, abych mohl na lidi působit, byl jsem čarodějem, protože
manipulace s lidmi je principem čarodějnictví, abych mohl nahlížet do
skrytých věcí budoucna, musel jsem
být věštec
Proč se tolik lidí vrhá do okultních
praktik? Proč jsem si já myslel, že
mě Bůh povolal, abych uzdravoval
lidi? Protože ďábel napodobuje to,
o čem čteme v Bibli. Napodobuje
to, co existuje v Božím království
a po čem člověk touží. Proto je to
tak matoucí, ale i lákavé. To co Bible nazývá proroctvím, okultismus
nabízí jako věštění. Nemusíte čekat, až Bůh dá slovo, věštíte hned
na objednávku. Zdánlivě jednáte
sami za sebe, nikomu jste se k ničemu nemuseli zavázat, uzdravujete kdy chcete, nemusíte čekat,
až vás Bůh obdaří darem.Jste sami
sobě autoritou, nemáte nikoho nad
sebou, jste jako bůh. Jen všechno,
co děláte, svědčí proti vám, protože
děláte věci, které Bůh zapověděl,
aby člověka chránil. Nahlížíte do
budoucnosti a přitom vynášíte nad
lidmi prokletí, protože život není
Dobře to dopadne. Vždycky posílal a stále posílá své
proroky a vysvoboditele, vozataje lidu Hospodinova
– Husa a Komenského, Luthera a Kalvína, Adlofa
a Urbánka, Černého a Fajfra…
Věřím tomu jako dítě. Věřím, že evangelium láme
moc Osudu. Věřím, že zdánlivé nutnosti, nevratné
danosti a neúprosné zákonitosti nad námi nevládnou, protože „sloužíme většímu Pánu“. Zdánlivě
neúprosné „řetězce příčin a následků“, což je v současné době nejoblíbenější převlek staré mytologické mocnosti Osudu, nám nemusejí nahánět strach.
Nejsme v jejich silovém poli, nejsme „součástí Matrixu“. Myslím, že smíme ve vší
pokoře říct, že Osud se na nás
„nevztahuje“. Sándor Petöfi má
předem naplánovaný, tvoříte ho vy
svými rozhodnutími, skutky a postoji. A nejhorší na tom je, že všechno
co produkujete, všechno, co lidem
říkáte, co diagnostikujete, věštíte,
je zčásti pravda. Kdyby totiž ďábel
jen lhal, každý by ho odhalil. Ale člověk se chytne toho kousku pravdy
a myslí si, že je pravda i to ostatní.
Co když postavíte život na lži, která
se jen jako pravda tváří?
Po celou dobu, co jsem okultismus provozoval, nenapadlo by mě,
že za tím stojí nějaká duchovní moc.
Teprve když mi dal Pán milost a já
mohl vidět svůj hřích a prožít pokání
a obrácení, začalo u nás doma strašit. A já poprvé zjistil, že za tím stojí
zlý duchovní svět. Dělal jsem prostě magii. A před Bohem není magie
bílá a černá, ale jen jedna. Ta, kte-
rá člověka svádí na pozlátko moci
a poznání. Vždycky jsem byl sólista
a tady mi to bylo k dobrému, protože
jsem se nikdy nenavázal na nějakého mistra, který by stál nade mnou,
neprošel jsem žádným zasvěcením,
apod. Z takových vazeb bývá vysvobození těžší.
Asi půl roku po tom, kdy mi křesťané poprvé řekli, že to, co dělám,
je hřích před Bohem, a kdy jsem tvrdošíjně hájil svou pozici, že mě Bůh
povolal, ve mně rostl tlak vyvolaný
tím, že už jsem neměl jen svůj názor, ale byl ve mně i ten druhý – že
je to hřích. Jednoho dne mi dal Pán
hrůzu hříchu prožít, já vše mohl odložit a vydat svůj život Pánu. Tehdy
jsem poznal, co Pán po mně chce
– být jeho nástrojem – svědčil jsem
lidem, kteří byli objednaní dlouho dopředu, a někteří uvěřili. Pán šel přede mnou a připravil jejich srdce a na
mně nebylo je přesvědčovat, že Bůh
existuje. Jen zjevit, že je živý, že mě
vysvobodil, že koná i dnes v životě každého, kdo se před ním pokoří

jako před Pánem.
Petr Jelínek, Chrudim
15
pravdu, když říká, že „osud je zbabělý pes, lekne se,
když na něj zadupeš“. Jestli dobře rozumím Bibli,
Pán Bůh nás zve, láká a vábí do prostoru „svobody
a slávy synů Božích“, kde vládne milost a pokoj, kde
vane svěží vánek Ducha svatého, a kde se čile hemží
Boží čiperové a nezmaři, nezničitelné, nezdolné potvůrky, které unikly drtivé tíze Osudu, a které jejich
Otec v nebesích chrání, „pase je na pastvách zelených, k vodám tichým je přivodí a kalich jim nalévá,
až oplývá“ (Žalm 23, 2-3).
Vzpomínám si na dobu, kdy jsem
i já věřil na Osud. Tehdy před dvaceti lety… Stačí zavřít oči a vidím se
jako ve filmu: smutný intelektuál,
dospívající lúzr, bídný lidský červík, který chodil po ulicích Jičína
a opravdu nevěděl, co se životem.
V hlavě mi tehdy kroužila zlověstná předpověď jedné věštkyně, že
prý brzo umřu a že se s tím nedá
nic dělat. Bylo to šedivé, mrazivé,
ponuré a beznadějné. A potom
– stačilo pár setkání s bodrými rozesmátými kumpány z místního Káeska – a najednou
„…uprostřed noci té přišla hvězda na pomoc“. Ano,
bylo to jako blesk z čistého nebe, odpuštění dluhů, prezidentova amnestie, zrušení zlověstné diagnózy. Bylo
to prolomení osudu. A svět najednou zazářil barvami
a byl na dotyk svěží a čerstvý a voňavý a orosený. Nějak
jsem věděl, že ta divná věštba se už na mě nevztahuje,
že jsem unikl z jejího dosahu, že se mě to prostě „netýká“. Že můžu říct: „Kde je, ó smrti, tvůj osten, kde máš
to svoje žihadlo, ty bestie?“ (1 Kor 15,55).
Bůh není Osud
Za ta léta, co od té doby uplynula, jsem si všiml,
hlavně na sobě, že i nám křesťanům občas hrozí pokušení „naslouchat vábení Osudu“, nechat se hypnotizovat jeho ukolébavkami. Stává se nám, že víra
skomírá a na její místo se tlačí odevzdanost osudovým danostem a nutnostem, tedy špatně pochopené
„prozřetelnosti“. Už Zenón z Kitia řekl, že „Osud
je zákon příčinnosti“. A my máme občas tendenci
uctívat zákon příčinnosti, jako by to byl Bůh. Když
víra slábne, začínáme více důvěřovat „přírodním
zákonům“, „holým faktům“ a „strohým číslům“,
„zdravému rozumu“ a „střízlivým odhadům“ (a někdy tomu říkáme „Boží stvořitelský řád“). Ztrácíme
křídla, držíme se „při zemi“, přestáváme očekávat
16
a s nadějí vzhlížet k Nebesům, přestáváme jako děti
věřit v zázraky. Z víry se nezadržitelně stává soubor
idejí, předpisů a zvyků, jízdní řád vesmíru, systém
osudových daností a nutností. Nemá to šťávu, není
nám v tom dobře, jsou z nás hromádky n e š těstí,
zapšklí a ukřivdění brumlové, nešťastní tvorečkové.
Ano, když utíkáme před rizikem důvěry a naděje,
před zranitelností očekávání, před dobrodružstvím
osobního vztahu, uchylujeme se k pevným a neotřesitelným zákonům a zásadám.
Hledáme „pevnou půdu pod
nohama“ a nechceme už žádná
překvapení. Svoboda a důvěra
znamená riziko, otevřenost, překvapení, dobrodružství. Ale my
míváme raději „bezpečí řádu“.
Řádu, který nápadně připomíná
starověkou představu kralujícího Osudu, i když ho dokážeme
ozdobit biblickými citáty. Najednou vlastně Pána Boha zase tolik
nepotřebujeme, už s ním v reálném životě moc nepočítáme.
Vždyť všechno důležité už přece víme. Máme jízdní
řád. A všechno je to zdánlivě zcela svaté, biblické
a pravověrné. Ale nebývá nám v tom dobře. Ano,
když plamen víry skomírá, svit v očích pohasíná,
přichází rezignace, zklamání, únava… – a odevzdanost vládě Osudu. Ale Osud je falešný bůh, a jako
všichni falešní bohové vysává život ze svých ctitelů… Zaposloucháváme se do osudové ukolébavky,
nebojujeme, nerveme se, nedychtíme, netoužíme,
neprahneme, stávají se z nás přihrbení bráškové
a sestřičky se svraštělými čely, přiškrcenými hlásky,
pokrčenými koleny a ohnutými zády. Malá bledá
strašidýlka. Jsme tvární a vláční, pasivní a smutní.
Osud znovu kraluje v celé své slávě a v plné síle, má
nás v hrsti, opřádá nás pavoučími vlákny a tenaty,
a my se nebráníme. Ale to není pokora.
Lidé nejsou vězni osudu,
ale jen vězni své mysli (F. D. Roosevelt)
Proti vábení osudové ukolébavky musíme bojovat,
musíme proti němu vytáhnout v „plné Boží zbroji“
(Ef 6,11nn). V naší víře je něco bytostně „protiosudového“, něco opojného, létajícího, tančícího, něco „šíleného“. Není to náhoda, že působení Ducha svatého
připomíná opojení vínem (Sk 2,13). Není to náhoda,
že symbolem Ducha v Bibli je létající, okřídlené zvířát-
ko (Lk 3,22). Není to nedopatření, že
David tančil před Hospodinem (1 Par
13,8). Není to nedopatření, že naše
víra je „bláznovstvím“ (1 Kor 1,27).
Nenechme se mýlit neplodným, škrobeným, „spisovným“ výkladem toho,
co znamená „bláznovství evangelia“.
Naše víra je opravdu „bláznovstvím“,
je „šílená“. Měli bychom aspoň občas
mít poněkud nepříčetný výraz v očích.
Skoro všechny velké Boží muže a ženy
jejich střízliví a spořádaní současníci
považovali za blázny. Věříme, že láska je nad všechna kouzla, že dobro je
silnější než zlo, že láska je silnější než
smrt. Není to šílené?
Ne, my nevěříme v Osud. My věříme v něco mnohem šílenějšího.
V Osud věří kdekdo, věří v něj i spousta ateistů, ať už tím míní „přírodní
zákony“, bio-psycho-socio-ekonomické zákonitosti, „tajemný řád nad
námi“ nebo nějaký jiný převlek staré
známé mocnosti Osudu. My věříme
v Boha, u něhož nic není nemožné.
V Boha, který „pustiny obrací v prameny vod“ (Iz 35,6), který se směje
zákonu příčiny a účinku, osudové
nutnosti a podobným pověrám. Věříme v evangelium, které obrací lidské
„osudy“ vzhůru nohama. Všechno
je naruby: první budou poslední, poslední budou první, moudří budou
blázni, blázni budou moudří, kdo se
povyšuje, bude ponížen, kdo zachová svůj život, ztratí ho… To je Boží
nenapodobitelný rukopis, to je chvění pravdy mezi póly paradoxu, to je
ona nádherná křivka Božího jednání
s člověkem, taneční figura Ducha
svatého při díle. Osud je poražená
mocnost, smíme a máme se na něj
dívat shora. Ne v pýše, ne bez pokory,
ale jako ti, kdo přijali pozvání k víře,
lásce a naději, k životu na plný pecky,
jako „ti, kdo Pána čekají, kdo nabývají nových sil a vznášejí se na křídlech

jako orlové…“ (Iz 40,31).
Jinak úplně v pohodě
„Mám jen dva problémy, pane doktore, jinak jsem v pohodě,“
hlásí klient při první návštěvě. „Ten první je moje minulost,
protože ji nemůžu změnit.“ – „A ten druhý?“ ptá se terapeut.
– „Ten druhý je moje budoucnost, protože tu změnit můžu.“
Paradox, který zaznívá z klientových slov, patří k základním
charakteristikám lidské existence. Díky typicky lidské schopnosti reflektovat sebe samého se vyrovnáváme s otázkou, do jaké
míry je naše jednání svobodné a do jaké míry je naopak určeno
danostmi, které jsme si nevybrali. Tuto zásadní otázku vědomě
nastolují myslitelé všech dob, asi úplně všichni ji ovšem prožíváme, aniž bychom ji třeba výslovně pojmenovali.
„Svoboda“ zní velmi pozitivně a určitě je pro člověka ohromně cenná. Nevyhnutelně s sebou ale přináší rozhodnutí (někdy
velmi těžká a nepříjemná) a hlavně odpovědnost za ně, a ta
může hodně bolet. Se svobodou spojujeme budoucnost; ta ale
může vypadat i jako mlhou obestřená jáma dva kroky před námi
na cestě. Naopak biologické, psychické a společenské „danosti“
vnímáme v první chvíli negativně jako něco, co nás omezuje.
Je to tak, ale to, co je dané, zároveň poskytuje určitou jistotu
a hlavně – nenakládá těžké břemeno odpovědnosti.
Hodně záleží na tom, jak člověk svou svobodu a své danosti
vnímá. Lidé optimističtější a sytí (v doslovném i přeneseném významu) obvykle více vnímají svou svobodu, a proto své úspěchy
přisuzují sobě. Méně spokojení, méně úspěšní a úzkostnější lidé
se naopak více zabývají danostmi. Víra v osud (anebo také víra
v jednou provždy daný Boží plán), který se neosobně jako parní
válec sune vpřed, je tedy určitou psychickou ochranou před
vlastní svobodou a před nepříjemnými důsledky, které z ní vyplývají: před nejistotou do budoucnosti a hlavně před odpovědností
za minulost. Může také (ovšem spíše zdánlivě) řešit tu nejhorší
kombinaci: vinu, která vyplývá z odpovědnosti za svobodné
rozhodnutí a která znamená danost, neboť ztuhla v nezměnitelné
minulosti. „Byl to osud,“ řekl včera ve zprávách muž odsouzený
za to, že postřelil zloděje, když kradli v jeho sběrně surovin.
Lidská zralost a křesťanská dospělost je v tom, že se s danostmi a se svobodou naučíme zacházet. Můžeme prohlédnout
k poznání, že nezáleží ani tak na danostech (jací a kam jsme se
narodili, co se nám stalo apod.), ale spíš na tom, jak tyto danosti
dokážeme zhodnotit (viz např. Janovo evangelium 9,1-3: nezáleží
ani tak na tom, kdo může za slepotu, jako na tom, aby se na ní
projevily Boží skutky). Můžeme se naučit zacházet s danou a námi zatíženou minulostí, tedy s vinou, a to tak, že si osvojíme živý
„mechanismus“ pokání, vyznání, nápravy a přijetí odpuštění. Se
svobodou se učíme zacházet tím, že bezpodmínečně, vědomě
a předem přijímáme odpovědnost za svá rozhodnutí a že důvěřujeme v dobrotu toho, komu jsme nejposledněji odpovědní. Tíži
v těchto rozhodováních si nadlehčujeme přesměrováním pozornosti na druhé a odstupem od sebe, jejž získáváme otevřeným
kontaktem s blízkými lidmi a humorem (díky němu se nebereme
tak smrtelně vážně).
Nahlédnout paradox svých dvou problémů a usmát se nad
ním – to nakonec klientovi zmíněnému na začátku pomohlo

asi nejvíc.
Zdeněk Vojtíšek
Pavel Hošek
17
V druhé polovině srpna od 14. do 21. 8. 2010
obsadilo tábořiště v Hodkově u Zruče nad Sázavou
několik ozbrojenců a jeden z nich se prohlásil
za samozvaného vůdce.
Hoholand
aneb život v banánové republice
M
ilý čtenáři, možná už dávno všechno víš,
třeba ale taky ne, inu uvidíme. S Tvým
dovolením, ale vlastně i bez něho, Ti přiblížím jeden tábor, který se konal v tomto roce během letních prázdnin. Celý příběh však začal trošku
dříve, o čase početí mnoho nevím, ale o samotném
rození ve skutečnost už něco málo ano. Právě to začalo někdy v lednu, kdy se pozvaní a nejmenovaní
jedinci sešli v Praze v Soukenické ulici. V prvním patře, ve stínu Rady CB, se začala idea stávat hmotou.
Nikoli pouze samozvaný vůdce předložil myšlenku, jejíž hodnota byla hned od počátku podezřelá, neboť bylo zjevné, že nemůže pramenit pouze z jeho hlavy. Byť jistě moudrostí přetéká, toto
byl důkaz, že Bůh mluví i dnes a skrze kohokoli.
Prostě jak si sám umane. Svolavatel schůzky přednesl výzvu: uspořádejme tábor pro ty, kteří jsou
mezi dorostem a mládeží. Pro ty, kterým je 14 - 16
18
let. Touto výzvou to začalo. A hned na této první
schůzce se zrodil nápad připravit tábor ve stylu života v banánové republice. A zároveň se rychle zrodila myšlenka krátkého, rádoby filmového spotu.
Ten pak společně s pozvánkami měl vzbudit zájem.
Nejspíše i vzbudil, jelikož vedoucí nebyli jedinými
obyvateli tábora.
Popisovat život v banánové republice, která dostala jméno Hoholand, jelikož prezidentem nebyl
nikdo jiný než HoHo (Honza Homolka), by bylo
víceméně zbytečně zdlouhavé. Stalo se totiž tolik
nečekaných událostí, že by jejich popis zabral nejednu Bránu. Jen lehce zmíním ty nejdůležitější.
Dny svátků a sportu brzy vystřídala epidemie a boj
o holý život. Následoval úkladný únos prezidenta
a ozbrojená akce, na jejímž konci bylo jeho osvobození. Dále oslavy míru s vojenskou přehlídkou
či nešťastná událost v jaderné elektrárně Hoho-
Foto archiv Jana Homolky
byl. Tyto otřesy měly za následek nové volby, které samozřejmě byly demokratické. Tedy skoro.
Ale nejenom tyto veselé příhody z fiktivního světa
ovládly tábor, šlo též o to, co se člověka dotýká velmi
těsně – vpravdě niterně. O život víry. Ráno jsme začínali nejenom rozcvičkou těla, ale i ducha – osobním
ztišením. Tématem bylo přemýšlení o sobě, odkud
a taky kam jdu, čemu věřím apod. Vzhledem k tomu,
že sám osobně nejsem zrovna nejtišší, mile mne překvapilo, že ti „týnejžři“ se odvážili touto cestou jít.
Během tohoto času se stalo dokonce několik mystických událostí: jedno děvče se tak usilovně ztišovalo,
až se vedle něj zlomil strom. Přesazení do moře se
sice nekonalo, ale přesto – je to nářez, že.
Nyní však trošku vážněji, byť výše zmíněná příhoda je samozřejmě skutečnost. O těchto ztišeních
jsme později večer společně ve skupinách hovořili
a bylo milé poznávat, že nejenom hloubavý kazatel
přemýšlí o své víře.
Avšak nejenom osobní ztišení bylo součástí banánové duchovní nalejvárny. Též jsme společně probírali témata, která při troše fantazie snad i mohou být živá pro
mladého člověka. Jen lehký výčet témat: šikana (s praktickými ukázkami), vztahy, rodiče, církev apod. Tato
společná setkání byla vedena vždy jedním z vedoucích.
Účastníci tábora též dostali maličký sešítek, brožuru,
kde bylo vždy lehce načrtnuto dané téma a případné
otázky k němu. Cílem bylo, aby si každý mohl odvézt
domů něco, k čemu by se snad i mohl později vrátit.
Jak zakončit tento troufalý pokus o popis? Snad
předně vděčností Bohu, že i dnes koná divy. Že to
bylo pěkné navzdory dešti? To se stává, že tábory se
líbí. Ale že jsme se mohli setkávat přirozeně s naším
nebeským Otcem? Nemyslím, že to je vždy samozřejmé. Tudíž, milý čtenáři, i touto cestou chci vyjádřit vděčnost. A byť to je frázovitý závěr, žel jiný mne
nyní nenapadá. Jen dodám, že doufám v opakování
tohoto tábora.
Jakub Ptáček 
19
Anglikáni a homosexualita
Arcibiskup z Canterbury Dr. Rowan
Williams řekl na konci září v rozhovoru pro The
Times Magazine, že homosexuální biskupové mají jeho
podporu s tím,
že však musí
žít v celibátu.
Jedná se zatím
o nejsilnější výrok představitele anglikánské církve na toto téma.
„Jedinou překážkou pro to, aby se
biskupem stal gay, jsou tradiční a historické záležitosti, které se očekávají
od duchovního,“ doplnil svoje prohlášení. Na otázku, co je špatného na
tom, kdyby měl homosexuální biskup
partnera, Dr. Williams odpověděl:
„(V církvi) existují písemné a tradiční
požadavky, které tento stav vylučují.“
Na Williamsovo vyjádření zareagoval kanovník Vinay Samuel, zakladatel Oxfordského centra misijních
studií: „Církev na západě by se měla
zbavit posedlosti otázkou sexuální
problematiky a namísto toho se držet biblického učení o homosexualitě. Stále ještě neexistují nezvratné
důkazy, jestli je odlišná sexuální ori-
entace otázkou dědičnosti či vlastní
volby,“ uvedl Samuel, a pokračoval:
„Podle výsledků výzkumu veřejného mínění, který provedl Úřad pro
národní statistiku, tvoří homosexuálové jen 1,5 % britské populace.
A zájmy těchto lidí jsou stavěny do
centra pozornosti navzdory tomu, že
většina církve si nepřeje uskutečnění
jejich požadavků.“
Kumránské svitky
na internetu
Texty kumránských svitků, starých
více než 2000 let, si bude brzy možné
přečíst na internetu. Jejich zdokumentování s pomocí pokročilé filmové technologie se ujala správa izraelských památek a vyhledávač Google.
Za Kumránské svitky je označováno
asi 900 rukopisů nalezených v letech
1947 až 1956
v jeskyních
v Kumránu
u Mrtvého
moře. Byl to
jeden z nejvýznamnějších
archeologických objevů
všech dob. Součástí byl mj. rovněž
vůbec nejstarší známý rukopis knihy
Simpsonovi nejsou katolíci!
Populární americký televizní seriál Simpsonovi, který léta vysílá i ČT, dostal
požehnání z Vatikánu. Oficiální vatikánský list Osservatore Romano napsal,
že Homer Simpson a jeho syn Bart jsou katolíci.
„Ví to jen hrstka lidí a on dělá všechno pro to, aby to utajil. Ale je to pravda:
Homer J. Simpson je katolík,“ napsal v říjnu Osservatore Romano pod titulkem „Homer a Bart jsou katolíci“. Podle listu se v seriálu opakovaně objevují témata katolické víry, náboženství a otázek kolem Boha. Simpsonovi se
před jídlem modlí a „svým způsobem věří v onen svět“, dodává Osservatore.
Ovšem výkonný producent seriálu Al Jean je z názoru Osservatore Romana „šokován a zděšen“. Podle jeho slov Simpsonovi chodí do presbyteriánského kostela ve Springfieldu. „Dali jsme dost jasně najevo, že Homer není
katolík,“ řekl Jean. „Opravdu si neumím představit, že by v pátek vydržel
nejíst maso – aspoň hodinu,“ dodal.
20
Izaiáše, jenž dokládá mimořádnou
spolehlivost tradovaného biblického textu. Nejstarší ze svitků pochází
ze 3. století před naším letopočtem,
nejmladší z roku 70.
Texty budou ofotografovány s pomocí moderní technologie, při níž
se využívá 11 různých světelných
vln, což má umožnit čtení i takových nápisů, které pouhé lidské oko
není schopno rozeznat. Použit bude
speciálně pro tento účel vyvinutý fotoaparát, jehož cena dosahuje čtvrt
milionu dolarů.
Kazatelky v FeG
Naše sesterská německá církev – FeG
– na své výroční konferenci v Diezthoelztalu-Ewersb a c h u
18. září
výraznou
většinou
hlasů odsouhlasila revoluční návrh
o kazatelské službě žen v této církvi.
Nyní bude záležet jen na jednotlivých
sborech, zda povolají patřičně kvalifikované ženy do kazatelské služby.
Návrh získal 76,3 % hlasů delegátů.
O návrhu se hlasovalo již na konferenci v roce 2008, ale tehdy těsně nezískal potřebnou dvoutřetinovou většinu hlasů. Konference FeG se tímto
tématem zabývala již od roku 2005.
Církev, která má 38 400 členů ve 454
sborech, se tak připojila k praxi dalších evangelikálních církví v Německu – baptistů, metodistů, Armády
spásy, mennonitů a svazu letničních
sborů. Nově přijatý návrh naproti
tomu kritizovala dopisem skupina
pěti pastorů FeG, podle nichž tak již
nebude platit, že chápání Písma má
v církvi společného jmenovatele. To
pak může dle kritiků mít důsledky
i na jiné oblasti, například v otázkách
sexuální etiky.
Nečasova vláda chce dohodu s církvemi
Koaliční kabinet Petra Nečase (ODS) chce už v příštím roce dospět k dohodě
na majetkovém vyrovnání státu s církvemi. „Pravděpodobně se blýská na lepší
časy,“ uvedl po jednání s vládou předseda Svazu měst a obcí 29. září Oldřich
Vlasák (ODS) s tím, že nový ministr kultury Jiří Besser (TOP 09) již zahájil
jednání se zástupci církví. „Výsledkem dohody bude i odblokování příslušných
paragrafů zákona o půdě,“ uvedl na tiskové konferenci Nečas.
Besser v létě ještě před jmenováním uvedl, že ministerstvo kultury připraví
pro nastupující koaliční vládu nový návrh majetkového vyrovnání s církvemi.
Částka, kterou církvím nabídne, bude přitom menší než 83 miliard korun navrhovaných kabinetem Mirka Topolánka. Uvedl tehdy také, že o novém návrhu
by vláda a církve měly jednat na podzim. Nové vyjednávání s církvemi je podle Bessera nezbytné, protože se významně změnilo vedení českých katolíků.
„Myslím, že pan Duka bude konstruktivnější než pan Vlk,“ řekl v létě.
V programovém prohlášení z letošního srpna vláda uvedla, že jejím cílem je
„co nejdříve uzavřít otázku vyrovnání mezi státem a církvemi a náboženskými
společnostmi tak, aby mohly být napraveny některé křivdy, a církve a náboženské společnosti mohly tak plnit své funkce nezávisle na státu“.
Mistrovství ČR ve znalostech Bible
Sedmý ročník Mistrovství ČR ve znalostech Bible zná své vítěze. Ve finále 9. října
vyhrál tým čtyř mladých lidí ze sboru Apoštolské církve ze Zábřehu na Moravě.
Uznání poroty i ostatních týmů soutěžících na půdě Senátu PČR si vysloužily tři
mladé sestry Lenka, Dana a Kateřina Pohankovy a jejich kamarád Zdeněk Klimeš. Úkolem finalistů bylo
určovat vybrané verše z Bible, najít a dočíst je. Těm
nejlepším k tomu stačilo pár minut, někdy jen i vteřin.
Dívky se na soutěž pečlivě připravovaly téměř půl
roku. Studovaly Bibli denně s tím, že si každá z nich
vybrala jednu část, kterou pak učila do hloubky ostatní. Protože soutěžily čtyřčlenné týmy, požádaly sestry ve sboru kamaráda, aby se k nim přidal.
Do soutěže se přihlásilo na 60 lidí z 12 křesťanských denominací z celé republiky. Soutěžili v 15 čtyřčlenných týmech.
CVVM: Češi nedůvěřují církvím
Češi podle zářijového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM)
věří hlavně rádiu, armádě, televizi a policii. Většina naopak nedůvěřuje církvím. Nejlépe si v očích veřejnosti vedl rozhlas, kterému důvěřuje 65 procent
dotázaných, opačný postoj zaujalo 30 procent.
U církví podle CVVM výrazně převažuje nedůvěra nad důvěrou. Věří jim
totiž jen 29 procent Čechů, zatímco podíl nedůvěřujících je 56 procent. Je to
víceméně setrvalý stav za posledních 15 let, přesto je však zřejmý neustálý pomalý propad důvěry v církve. Církvím a neziskovým organizacím, ale i policii či
soudům častěji nedůvěřují muži než ženy. U církví pak další významný faktor
představuje víra či náboženská příslušnost, výrazně vyšší podíl důvěřujících se
objevoval mezi věřícími a zejména mezi římskými katolíky.
Podle TS ČBK, e-církev.cz, ČTK,
Christsein heute, IDEA a Křesťan Dnes
(ve spolupráci s ChristNet.cz) zpracoval –juml-
■ 24. - 27. 9. se konal ve Svitavách sjezd mládeže ČCE za
účasti asi šesti stovek mladých lidí. Mottem sjezdu znělo Zbořené chrámy. „Téma
vychází z aktuální situace
společnosti. Zažíváme pády
mnoha ‚chrámů‘, které jsme
si vystavěli. Zažíváme krizi
ekonomickou, krizi hodnot
a víry, krizi identity,“ uvedla
mluvčí sjezdu M. Medková.
■ 27. 9. obdržel v Mnichově
prestižní Guardiniho cenu
český teolog a religionista
Tomáš Halík. Toto významné evropské ocenění se od
roku 1970 uděluje každý
druhý rok „za vynikající
zásluhy o interpretaci naší
doby“. Laudatio pronesl ministr zahraničí Schwarzenberg. Halíkovy knihy letos
vyjdou v sedmi jazycích,
na český trh se chystá jeho
kniha Divadlo pro anděly.
■ 30. 9. byly spuštěny we-
bové stránky www.jerusalemskabible.cz. Na novém
webu se návštěvník seznámí
s historií Jeruzalémské
biblické školy a dozví se,
jak vznikal tento jedinečný
francouzský překlad Bible.
Dále zde nalezne obsáhlou
stať věnovanou českému
překladu Jeruzalémské bible.
■ 10. 10. proběhlo v praž-
ském smíchovském sboru
ČCE slavnostní odhalení
pomníku Milady Horákové,
která byla před 60. lety ve
zmanipulovaném procesu
zavražděna komunistickou
zvůlí. Doktorka Horáková
byla dlouholetou členkou
tohoto sboru. Odhalení
se mj. zúčastnili sochař
Olbram Zoubek, autor
pomníku.
-JUML-
21
Łukasz Firla představuje
křesťanskou mírovou
organizaci, která slouží
lidem zasaženým válečnými
konflikty, a ukazuje Irák,
jak ho sám poznal.
Christian Peacemaker Teams
Blaze těm, kdo působí pokoj...
D
ůvodem, kvůli kterému jsem se do Iráku vydal, bylo svědectví jednoho bratra z USA,
který mi vyprávěl o svém setkání s nepochopitelnou láskou a slitováním ze strany iráckých
muslimů, lékařů a personálu jedné nemocnice, kteří
jemu a několika dalším Američanům zraněným při
havárií džípu v poušti zachránili životy i přesto, že
jejich nemocnice byla o dva dny dříve zčásti rozstřílena americkými raketami.
Kdo jsou Christian Peacemaker Teams
Americko-kanadská křesťanská organizace, s níž
jsem do Iráku nejdříve jako člen delegace a později
i jako pracovník jel, se jmenuje Christian Peacemaker
Teams. Jako odpověď na Kristovo volání z Matouše
5:9 (anglicky: Blessed are the peacemakers…) Christian Peacemaker Teams působí v místech ozbrojených konfliktů s touhou redukovat násilí a nespravedlnost, jež jsou na lidech páchány.
Christian Peacemaker Teams jednají skrze nenásilnou činnost, doprovázení pronásledovaných,
podporu mírotvorných a usmiřovacích aktivit, informování o situaci ve svých domovských zemích
a církvích. Věří, že se zlem je nutné „bojovat“ nenásilím, láskou a smířením. Říkají:
„Co by se dělo, kdyby se křesťané oddali nenásilnému mírotvorství se stejnou sebekázní a obětí, jakými se armády věnují válkám?“
V Kolumbii žijí členové Christian Peacemaker
Teams s vesničany, kteří jsou vraždění a vystěhová-
Vlevo: Demografická mapa Iráku
Duben 2009: poprvé v Iráku - mezinárodní delegace CPT a jeden z mnoha
kurdských armádních checkpointů
22
vaní ze svých domovů vojáky pracujícími pro nadnárodní kosmetické firmy, které sází africké palmy
kvůli výrobě palmového oleje.
V Palestině doprovází Christian Peacemaker Teams Palestince, které napadají a násilím vytlačují
z vesnic, polí a domovů izraelští osadníci.
Christian Peacemaker Teams v Iráku
Odcházející invazní vojska za sebou v Iráku místo
„demokracie“ zanechala spoušť v podobě zruinované země, zmítající se v sektářském násilí s tisíci
umučenými a mrtvými a iráckými dětmi, které se
rodí postižené s pahýly místo rukou kvůli desítkám
tun toxického ochuzeného uranu, který armáda
přidávala do raket a nábojů. Byly to vlády západoevropských zemí a Spojených států amerických,
kdo tahal celá desetiletí za nitky, sponzoroval Saddáma Husajna a jeho režim a dal mu know-how
a ingredience na výrobu chemických zbraní, které
mají na svědomí ukrutné plošné vyhlazování tisíců lidí. Během války Iráku proti Íránu, kterou Saddám vedl za podpory výše zmíněných států, přišlo
o život okolo jednoho miliónu lidí, tisíce vesnic
bylo zničeno a v příhraničních oblastech dodnes
zůstalo na 20 miliónů pozemních min. Následné
nesmyslné ekonomické sankce, které uvalily na
Irák Spojené národy na popud vlády USA, vyhladověly na smrt jeden milión lidí a zdevastovaly
irácké hospodářství a infrastrukturu. A přece,
i přes nekončící konfrontaci s bolestí a násilím lidé
Iráku neztrácejí naději, lásku a své široké úsměvy.
V Iráku působili členové Christian Peacemaker
Teams od roku 2003 nejdříve v Bagdádu, kde pomáhali rozkrýt a vynést na denní světlo mučení, kterému byli Iráčané vystavováni v amerických věznicích.
V roce 2006 se po únosu jednoho z týmů a vraždě
jednoho člena práce Christian Peacemaker Teams
přesunula do autonomní oblasti Irácký Kurdistán
ležící v severní části Iráku.
Situace Kurdů
Kurdové byli jakožto etnická menšina v Iráku za Husajna krutě pronásledováni (na 180 tisíc mrtvých
a na 1 milión vysídlených). Dnes je region obývaný
asi 4 – 5 milióny Kurdů (a několika dalšími etnickými
i náboženskými menšinami) víceméně státem ve státě s vlastním parlamentem, prezidentem, armádou
a policií, zažívajícím v kontextu Iráku relativní klid
a společenský i ekonomický rozvoj. Ovšem pouze
mimo oblasti střetů zájmů s centrální iráckou (tedy
vesměs arabskou) vládou o vliv nad obrovskými ložisky ropy a mimo území hraničící s Tureckem a Íránem,
jejichž vládám se Kurdy získaná autonomie nelíbí
a kurdské příhraniční oblasti bombardují a terorizují. Všech Kurdů žije na území dnešních států Iráku,
Turecka, Íránu a Sýrie něco mezi 25 – 30 milióny,
tedy více, než by čítala sjednocená populace Česka,
Slovenska a Rakouska. I přesto, že ve výše zmíněných
státech tvoří Kurdové významné národnostní menšiny, jsou jim stále odpírána základní práva na sebeur-
Foto archiv Łukasze Firly
Vpravo: Citadela v Erbilu: jedno z nejdéle soustavně obydlených míst na světě
- lidé zde žijí po více než sedm tisíciletí
23
Nahoře: Oběd a sdílení o 25 letech neústalých útěků a návratů
Vlevo: Uprchlický tábor pro dvanáct tisíc Kurdů, kteří prchli před
pronásledováním z Turecka
Vlevo dole: Kurdská dívka
Dole: Pshdar district (2008): po turecko-íránském bombardování
čení a na mnoha místech musí dodnes čelit státnímu
útlaku. Situace je nejvíce tristní v Turecku, které se
snaží vstoupit do Evropské unie, a přitom ještě před
několika lety trestalo vězením, mučením, dokonce
i vyvražďováním vesnic používání kurdských dialektů, zvyků, jmen, vlajky. Turecká armáda používá
dodnes proti kurdským demonstrantům ostrou munici a nesmyslné tresty v řádech desítek let za údajný
terorismus, kterým se rozumí např. účast na demonstracích za kurdská práva. Turecká armáda spolu se
svými íránskými spojenci využívá nestabilní politické
situace v Iráku a ohánějíc se „anti-terorismem“ provádí nikým nerušenou čistku iráckých příhraničních
oblastí, které obývali po staletí kurdští a asyrští (tedy
tradičně křesťanští) vesničané. Kvůli sílícím a v po24
sledních letech stále častějším tureckým a íránským
zastrašováním, ostřelováním a leteckým bombardováním byly desítky tisíc lidí přinuceny uprchnout
z hor, opustit svá pole, domovy a vesnice a pokusit se
o přežívání v uprchlických táborech. S těmito uprchlíky ve vlastní zemi spolupracují Christian Peacemaker Teams. S mnoha z nich jsem se mohl setkat i já
a velmi jsem si je zamiloval. Mohl bych vám vyprávět
mnoho životních tragédií, ale i příběhů o velkých nadějích, víře a lásce, doplněné o obsáhlý fotografický
i filmový materiál.
Co s tím?
Ale co s tím? Podobných méně i více smutných
příběhů se po celém světě odehrává spousty. Spi-
rály násilí se roztahují a zase utahují stále více a více. Jak mají vyjít
křesťané vstříc Ježíšovu radikálnímu požadavku odmítnutí násilí a nespravedlnosti a zatracení
vlastního života pro lásku k bližním a dokonce i nepřátelům. Jak
přemáhati zlo dobrem?
Pro případné diskuze nad nastíněnými otázkami, kritiku či reakce, jež jsou více než vítány, přidávám svůj e-mail: peace4iraq@
seznam.cz Pro více informací,
články a fotografie o práci Christian Peacemaker Teams i pro případnou podporu: www.cpt.org 
Łukasz Firla
Nahoře: Kurdové - největší národ na světě bez
vlastního státu
Záběry z uprchlického tábora Zharawa pro oběti
íránských přeshraničních útoků.
25
letnice
K
řest v Duchu svatém je biblický pojem. Vlastní
význam slova křest - baptisma - je ponoření.
Jan Křtitel ukazuje na Ježíše jako na toho, který
„vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Mt 3,11).
Taktéž u Mk 1,8 (bez ohně) a u Lk 3,16 ve shodě s Mt.
Předpovědi vylití Ducha svatého
Naplnění tohoto Janova proroctví, které v evangeliích víckrát Ježíš potvrdil (srov. Jan 14,15.25; 16; Lk
11,13) a dokonce i jako zmrtvýchvstalý (Sk 1,5), je
třeba vidět v události Letnic.
Lukáš o události Letnic (Sk 2,3-4) píše, že „se
jim ukázaly jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na
každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni
Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými
jazyky, jak jim Duch dával promlouvat“.
Exegeze události
Ekumenický překlad v. 4 není v tomto místě zcela
přesný, protože v textu není nic o mluvení ve vytržení.
Řecké slovo „extasis“ v textu není, a proto slovo „vytržení“ studijní překlad již neuvádí. Vhodný by byl též
překlad, že Duch jim „dal vyjádřit se.“ Apoštol Petr ve
svém vysvětlení dementuje opilost a odvolává se na
naplněné proroctví Joela (srov. Sk, 2,13-21). Výslovně je v textu dán do souvislosti Duch svatý s ohněm
(což bylo předpověděno Mt 3,11; Mk 1,8; Lk 3,16).
Dalším prvkem v textu je mluvení v jazyku o velikých
skutcích Božích, na který se v závěru zaměříme.
Pavel Mošner (46)
absolvoval stavební průmyslovku a bohosloveckou fakultu, kazatel Církve bratrské v Karlových
Varech a nyní v Praze 2. Ženatý, otec čtyř dětí.
26
SKUTKY APOŠTOLŮ 2,3-4
Po transcendentní duchovní zkušenosti, kdy je
pozornost posluchačů soustředěna na apoštoly, přichází Petrovo kázání. Jasné a navazující na historicky známé skutečnosti dané do souvislosti s událostmi současnými. Kázání vysvětlující letniční události
lze rozdělit do čtyř okruhů:
• Začaly „poslední dny“ (s odvoláním na Joela,
Sk 2,17-20).
• Je to Boží znamení, že právě toho Ježíše, „kterého
jste vy ukřižovali“, Bůh vzkřísil z mrtvých a ustanovil Mesiášem (Sk 2,22-24.36).
• Obrácení a přijetí křtu v Ježíše Krista je cestou
z hříchů ke spasení.
• Boží odpovědí člověku je dar Ducha. (Sk 2,37-40).
Účinky vylití Ducha i kázání se dostavují téměř okamžitě: 1. Vzniká společenství nových vztahů: „poslouchali
učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“.
Vzniká respekt a vzájemná úcta, sociální solidarita,
společná modlitba, radost a chvála, misie (Sk 2,41-47).
2. Velmi brzy dochází k osobní proměně apoštolů.
Začínají zvěstovat beze strachu a konají to, co činil
Ježíš a co jim on sám přislíbil, že budou konat (srov.
Mk 16,16-18; Jan 14,12): zázraky, které nápadně
a jednoznačně připomínají zázraky Ježíšovy.
Zvěst
Zaměříme se na fenomén „mluvení jazyků během
Letnic“. Ten byl specifický v tom, že přítomní rozuměli každý ve své mateřštině. Nevíme, jak to
znělo, ale víme, že rozuměli lidé z více než patnácti
různých etnik. Snad mluvil postupně každý apoštol a posluchači slyšeli to své, nebo mluvili všichni
apoštolové najednou – každý jiným jazykem, kterému rozuměli lidé různých národů.
Slovo „jazyk“ – ve smyslu řeč – je v popředí let-
niční události. V mluvení jazyky, řecky „glosolálie“, jde
o komunikaci a porozumění. Když je vylit Duch, vždy se
děje něco s dorozumíváním. Opakem dorozumění je nedorozumění, tedy zmatení jazyků. Při Letnicích je psáno
o lidech, jejichž vnímání, ač měli každý svou vlastní řeč,
Bůh spojil navzdory jejich etnickým odcizením v jedno
společné porozumění. Každý slyšel o velkých Božích
skutcích ve své rodné řeči. Zvěst Letnic nás proto přivádí
k naději, že si lidé mohou navzájem porozumět i napříč
kulturními rozdílnostmi (beze slov), je-li mezi nimi přítomen Duch svatý.
Důsledkem nové přítomnosti Ducha vzniká Církev jako
společné dílo Boha a člověka v kontrastu k babylonské
věži, dílu pouze lidské pýchy. Tedy Boží dílo s člověkem
versus lidská svéhlavost, neposlušnost a vzpurnost. Události o Letnicích připomínají jazyk ráje, s jehož pomocí se
člověk domlouval s Bohem, jakýsi nebeský jazyk společný
pro celé lidstvo – později zmařený lidskou pýchou. Není
to lingvistická záležitost. Genealogie a lingvistika by se
těmto názorům vysmála. Babylonská věž
i Letnice jsou výpovědí o vnitřní komunikaci lidí mezi sebou a se svým Stvořitelem.
Nikoli odpovědí na to, jak vznikaly světové
jazyky. O Letnicích se mluví o jazyku, který
úzce souvisí s lidským nitrem. O mluvení
jako o vlastnosti lidské duše.
Při sestoupení Ducha Svatého v den padesátý po Vzkříšení začíná tedy na zemi
opačné duchovní dílo, než byl Babylon. Vnitřně rozložený
člověk je léčen duchovním ohněm. Jako se hnisající rána
vypalovala rozžhaveným železem ke zničení infekce, tak
podobně infekci hříchu v lidské duši ničí žár Ducha.
Podstatou lidské jednoty je dorozumění člověka s Bohem. Nic jiného nemůže sjednotit lidi tak dobře, než skutečnost, že najdou společnou řeč s Bohem; pak nacházejí
i společný jazyk mezi sebou. To je zvláště aktuální v dnešním politickém kontextu sjednocování Evropy a dále pak
i celého světa pod jednu společnou lidskou vládu. Přičemž se architekti této nové jednoty lidstva ani příliš netají inspirací babylonskou věží! A na čem že se buduje tato
panevropská jednota? Ani největší idealista asi nehodlá
tvrdit, že by to bylo na základech zbožnosti. Tato jednota
se buduje na penězích. Samozřejmě to takto okatě nikdo
neřekne; hovoří se o společném trhu, o prosperitě, konkurenceschopnosti, o hospodářství, jednotné měně, volném
pohybu zboží i osob apod. Ale ve své podstatě je do základů nové babylonské věže vložen, biblicky řečeno, mamon.
A že nelze sloužit zároveň Bohu a mamonu, nemusíme
z evangelia ani připomínat.
pavel mošner 
Babylón vs. Letnice
Letnice (Sk 2:3-4) jsou stavěny jako protipól
k Babylonu (Gn 11:1-9). Souvislost mezi
těmito dvěma texty vzniká na podkladě přemýšlení o lidském porozumění si navzájem,
které bylo nejprve rozděleno do mnoha
vzájemně nesrozumitelných jazyků v Gn 11.
V situaci rozdělení a ne–porozumění jsou
pak lidé zaskočeni nenadálým porozuměním při vylití Ducha ve Sk 2. Jiná souvislost mezi texty není. Oba texty se na sebe
vzájemně neodvolávají, ani je Písmo nikde
necituje ve vzájemné souvislosti.
Otisk Letnic
v novodobé křesťanské tradici
Sjednocení lidí v Duchu svatém, které ve
Sk 2 církev provází, však v novodobých dějinách letničního hnutí již vysledovat nejde.
Máme-li na mysli např. tzv.
pentekostální hnutí (vzniklé
počátkem minulého století),
pak vidíme, že klade důraz jen
na obnovení života člověka
působením třetí trojiční osoby
Ducha svatého a na používání
duchovních darů v životě křesťana, ale fenomén sjednocení
popsaný ve Sk2 neřeší. Zdůrazňuje tři nové znaky: 1) kázání o zkušenosti křtu v Duchu svatém, 2) používání duchovních darů (charismat) v náboženském
životě s tím, že zvláštní důležitost je dávána
daru mluvení jazyky (glosolálie), případně
daru uzdravování a 3) plné tělesné a hlasové
vyjadřování přítomnosti a moci Ducha při
veřejném uctívání a bohoslužbě. Sledujemeli další pokračování letničních proudů u nás
během 20. století v podobě: 1. vlny (Letniční
hnutí), 2. vlny (Charismatické hnutí) a 3. vlny
(Viniční hnutí a hnutí víry), nepozorujeme
žádné zvláštní sjednocování lidí mezi sebou.
Spíše naopak. Tato hnutí opakovaně působila k rozdělení a ke ztrátě schopnosti porozumět si navzájem. Nutně se objevuje otázka:
Kde se stala chyba? Zjevně je zdůrazněna
jen jedna část o tom, že evangelium někdy
obrátí syna proti otci a dceru proti matce,
a část druhá o upokojení a velikém mezilidském smíření je opomenuta. Jde však o věc
zásadního významu, neboť lidé dokážou
dělat velké věci ve jménu různých jmen vždy
sami od sebe, ale nedokážou se sjednotit
a nalézt společnou řeč i poté, co velké věci
a slavná jména skončí. 
27
Maření státního dozoru nad církvemi byl jasný
důvod pro ukončení služby našich kazatelů.
Státní bezpečnost se snažila využít jakýchkoli
prostředků k tomu, aby se jí podařilo toto
porušení zákona vyprovokovat.
Zpověď opilého konfidenta
ylo to někdy v osmdesátých letech,
kdy církve již nebyly pod takovým tlakem státních orgánů. Přesto zavzpomínám na jednu epizodu. Bůh nám ve
sboru velmi požehnal, zejména řada
mladých lidí, převážně z ateistických rodin, prožila
obrácení a sbor početně rostl. To se samozřejmě nelíbilo Státní bezpečnosti (StB), a tak se hledal důvod,
jak nám s otcem odebrat státní souhlas. Ten byl nutný
pro možnost kázat a spravovat sbor. Nakonec soudruzi dosáhli svého a o souhlas jsme přišli oba. Jeden
z mnoha pokusů jim ovšem nevyšel, ale odhaluje něco
ze záludných praktik StB.
Jednoho dne mě navštívil mladý muž, který kdysi
chodíval do mládeže, ale potom se nějak vytratil. Měl
jsem radost, že se objevil. Přišel se specifickou prosbou. Oženil se totiž, narodil se jim chlapec, kterého
chtěli nechat pokřtít. Prý dostali od zbožné babičky
dva tisíce korun, aby vnoučka nechal při rodinné oslavě pokřtít. Jeden tisíc si prý nechá a druhý že dostanu
já. Vysvětloval jsem mu, že ve sboru děti nekřtíme, že
dětem vyprošujeme požehnání. Řekl jsem mu také, že
by to chtělo, aby začal víc navštěvovat shromáždění,
a tak mohl k Bohu přivádět i svého synka, aby ke křtu
přišel jednou sám.
Ovšem mladý muž se nedal, navíc měl docela jiné
představy. Zdůrazňoval, že křest nechce ve sboru, ale
u nich doma v Chabařovicích, při oslavě chlapcových
narozenin. Snažil se mě přemlouvat, a to nejednou.
Několikrát přišel dokonce i do shromáždění a stále
opakoval svoji prosbu. Nakonec se už neukázal a já
jsem na tuto epizodu zcela zapomněl.
B
28
Daniel Fajfr káže na ústecké stanici v Roudnici n. L. (1981) wisIrilis
exer aut velit alit prat la cons nulla augue dolore
Asi po roce jsem jej potkal na zastávce autobusu mírně opilého. Dali jsme se do řeči. Překvapilo mě, když
se mi začal omlouvat s provinilým výrazem ve tváři.
Naše náhodné setkání využil k odlehčení svého svědomí. Začal mi vyprávět svůj příběh od chvíle, kdy
přestal chodit do mládeže. Tehdy se rozhodl, že uteče na západ. Utíkal přes Jugoslávii, ale na italských
hranicích byl chycen. Když byl předán do ČSSR,
čekalo jej vězení. Dostal ovšem nabídku, že pokud
bude spolupracovat s StB, nebude muset za mříže.
Podepsal. Když se estébáci dověděli, že kdysi chodil
do naší mládeže, ihned dostal úkol. Měl mne navštívit a požádat o křest svého syna ve svém bytě, jak
V Chomutově s hudební skupinou (1988)lis exer aut velit alit prat la cons
nulla augue dolore
jsem již popsal. Dostal k dispozici fotoaparát s tím,
že má pořídit fotografie z této křestní rodinné oslavy.
Fotografie pak měly být důkazem, že jako duchovní
podle tehdejšího paragrafu překračuji zákony republiky. Platil totiž zákon o tzv. maření státního dozoru nad církvemi. Tam stálo, že všechny duchovní
aktivity se mohou konat pouze uvnitř modliteben
a kostelů, a na místech k tomu určených. Kdo si dovolil pořádat křesťanské akce mimo tento prostor,
jednal protistátně.
Pln údivu jsem naslouchal jeho zpovědi a přitom
se nemohl ubránit živé představě. V duchu jsem viděl
„svého“ estébáka majora Málka, jak si mne zve do Horovy ulice na další z mnoha rozhovorů a začíná svým
Tradiční Velikonoční pondělí na Opárně (80. léta)sIrilis
exer aut velit alit prat la cons nulla augue dolore
obvyklým familiárním tónem: „Pane kazateli, ukážu
vám zajímavé fotografie. Tady jste v záběru, jak křtíte
vaši další ovečku. Ale to není v modlitebně, že ne? Kde
jste to křtil? To vypadá na nějaký obývák. A víte, co to
znamená?“ Dál už nemusím pokračovat. Takový doličný materiál stačil na odebrání souhlasu.
Bylo patrné, jak mladého muže trápily výčitky,
neboť jsme mívali přátelský vztah. Navíc, vůbec mi
to nemusel vyprávět, asi bych se to nikdy nedověděl. Byl jsem rád, že se mu očividně ulevilo. Nad
rafinovaností estébáků jsem jen nevěřícně kroutil
hlavou. V tu dobu jsem byl stejně už bez souhla
su a nemohl jsem kázat.
Daniel Fajfr
§§ 173 a 174
trestního zákona č. 86/1950 Sb. ve znění účinném do 31.12. 1956 (změněny novelou č. 63/1956 Sb.)
Maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi.
Foto archiv autora
§ 173
(1) Kdo vykonává duchovenskou činnost v církvi nebo v náboženské společnosti bez státního souhlasu,
bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.
(2) Stejně bude potrestán, kdo vykonává duchovenskou činnost v církvi nebo v náboženské společnosti
na místě, pro které nebyl ustanoven se státním souhlasem.
(3) Kdo bez státního souhlasu ustanoví jiného k výkonu duchovenské činnosti v církvi nebo v náboženské
společnosti, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
§ 174
(1) Kdo úmyslně maří nebo ztěžuje výkon státního dozoru nad církví nebo náboženskou společností,bude
potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
(2) Stejně bude potrestán, kdo úmyslně jinak poruší ustanovení zákona o hospodářském zabezpečení
církví a náboženských společností státem.
29
Pozitivní výzva
teologie
uzdravování
Pavel Hejzlar, Dva přístupy k Božímu uzdravení,
Praha: Emet 2010, 284 stran.
V
elká hodnota zážitku uzdravení pro duchovní
život křesťana i pro jeho misijní působení je
důvodem pro hledání teologie uzdravování,
tedy obecného modelu Božího uzdravování, z něhož
by bylo patrné, za jakých podmínek k uzdravení dochází a jaké jsou způsoby, jak toto uzdravení získat.
Především pro faráře, kazatele a ostatní církevní
pracovníky jsou teologie uzdravování náročným
tématem. Někteří rychle a nekriticky přijímají myšlenky různých „uzdravovatelů“ v naději na získání
hodnoty, kterou by uzdravení Božím zásahem mohlo přinést tělu i duchu, jiní hledí na teologie uzdravení od počátku s podezřením jako na nebezpečí pro
hloubku evangelijní zvěsti. Tyto osobní preference
a předpoklady samozřejmě nelze přehlížet, ale je
možné informovat o teologiích uzdravení natolik
fundovaně a podnětně, aby to přineslo zásadní obohacení na všech stranách.
Přesně to se podařilo Pavlu Hejzlarovi. Na jednom místě své nové knihy píše: „Chceme naslouchat tomu, co protagonisté uzdravování říkají, mís-
ADVENTNí KONCERT
V sobotu 4. 12. 2010 se v 19:00 uskuteční první
Adventní koncert v nově otevřené modlitebně Církve
bratrské v Černošicích (Hradecká ulice, naproti
OD Tesco). Vystoupí folkrocková skupina Oboroh
se Slávkem Klecandrem a mimořádně také se
smyčcovým kvartetem Quonab Qartet, které tvoří
profesionální hudebníci Filharmonie Hradec Králové
a hudební pedagogové.
to toho, abychom jejich názory ukvapeně odmítli
jako neosvícené. Ačkoli Ježíš, obecně vzato, učil,
že je třeba bližnímu prokazovat dobro, jeho vlastní
reakce na nemoc byla zcela duchovní povahy. Z toho důvodu považujeme upřednostňování uzdravení vírou před lékařskou péčí tak, jak o tom čteme
u těchto protagonistů, za pozitivní výzvu, abychom
mobilizovali své duchovní zdroje místo toho, abychom šli s davem, který bez přemýšlení svěřuje péči
o nemocné zdravotníkům. Učení o víře je užitečné
přinejmenším v tom, že nabádá k přijetí zodpovědnosti za vlastní blaho. Znamená to, že s nemocným
se jedná jako s osobou, místo toho, aby byl vzat do
nemocnice tak jako porouchaný vůz do opravny.“
Takových myšlenek je v mimořádně zdařilé knize
„Dva přístupy k Božímu uzdravení“ mnoho. Pavel
Hejzlar, absolvent Evangelické teologické fakulty
UK a kalifornského Fullerova teologického semináře a v současné době farář v Chebu, se soustředil na čtyři významné křesťanské postavy: Fred
Bosworth, Kenneth Hagin, Agnes Sanfordová
a Francis MacNutt mu posloužily jako typy, reprezentující různé teologie uzdravování. Na nich pak
velmi precizně a přehledně ukázal přednosti i slabosti těchto teologií. Nevyhnul se ani shrnujícím
komentářům a vlastnímu hodnocení. Podrobný
a chápající rozbor těchto čtyř teologií uzdravování
spolu s Hejzlarovými vlastními úvahami tak vytvořily velmi inspirující a teologicky hlubokou, byť poněkud náročnou knihu. Nikoho, kdo napříště bude
vynášet pozitivní nebo negativní soudy o „uzdravovatelích“ a jejich aktivitách, aniž by znal Hejzla
rovu knihu, nebude možné brát vážně.
ZDENěK VOJTíšEK
30
Taková dlouhá cesta
Vyprávění z dějin křesťanské církve
Luděk Rejchrt, Kalich, 312 s.
V nakladatelství Kalich právě vyšlo druhé, revidované vydání výjimečné knihy Taková dlouhá cesta. Jde
o velmi jednoduše a čtenářsky vstřícně převyprávěné církevní dějiny od samých počátků až po několik
postřehů z dvacátého století. Krátké kapitoly knihy tvoří dílčí uzavřené
příběhy – jsou živé, místy i napínavé, psané obratně a hlavně s hlubokým
vnitřním pochopením problematiky. Je třeba uvést, že se jedná o pohled
z protestantské perspektivy s výraznou „molnárovskou dikcí“, který je našim kruhům blízký a jako východisko jistě dobrý. Text nezabíhá do přílišných podrobností v otázce vývoje dogmatu, sleduje jen hlavní linie, osobnosti, tendence a po dělení církve se omezuje převážně jen na její západní,
posléze protestantskou větev.
Ač se kniha většinou prezentuje jako určená starším dětem, nepochybně
poskytne základní přehled a znalosti i kterémukoliv dospělému, který se
o dějiny církve doposud nezajímal. A přinese i víc – nejde tu totiž v první
řadě o informace a faktografii. Ač se nejedná o beletrii (autor pro čtivost
nic nedomýšlí a nepřibarvuje), je kniha i přesto plnohodnotným vyprávěním, jak stojí v jejím podtitulu. Není souborem fakt ani učebnicí, ale daleko
spíš vyznáním odvahy víry, zápasů, váhání, tápání, přešlapů, ale i velkých
vítězství Božího lidu, či spíš Božího Ducha uprostřed Božího lidu. To vše
v kontextu světa, do něhož byla církev poslána, který je jí osidlem, ale jemuž má znova a znova zkoušet být solí.
JaNa šráMKOVá
ArtMap
www.artmap.cz
Problémem moderního výtvarného umění
u nás už naštěstí není fakt, že by mu nebyl dáván prostor, že by se kolem nás nic
zajímavého nekonalo, ale potýká se s obtížemi, jak v záplavě nových galerií a široké
nabídky zajímavé výstavy vůbec objevit. V kolika průchodech, kolem kterých
denně chodíme, je možná ukrytá vynikající galerie a kolik zajímavých výstav
probíhá na druhém konci našeho města.
Projekt ArtMap, který se původně věnoval vydávání plánů Prahy se zaznačenými výstavními prostory a aktuálními výstavami se nově pokouší přenést všechny
dostupné možné informace na své nové stránky www.artmap.cz a postupně rozšiřovat mapování na celou republiku. Pro snadné vyhledávání a příjemný přehled
aktuálního dění lze portál jen doporučit.
JaNa šráMKOVá
Pavla Černého,
kazatele Sboru CB v Praze 1
Ve svém sboru ses ujal
propagace nového vydání
Rejchrtovy knihy Taková
dlouhá cesta. V čem vidíš její
hlavní přednosti a k čemu je
nám vůbec studium života víry
předcházejících staletí dobré?
Za přednost této knihy považuji
ekumenický rozměr zpracování.
Takových knih nemáme mnoho.
Autor nestraní žádnému křesťanskému proudu. Kniha přináší inspiraci krásných
momentů života
Božího lidu
a nezamlčuje
ani kapitoly,
které bychom
v dějinách
raději neměli,
protože se za
ně jako křesťané stydíme. Luděk
Rejchrt, na rozdíl od některých
nudných učebnic církevních
dějin, přistupuje k výkladu takřka
postmoderním způsobem. Zve
čtenáře k velkému dobrodružství
vstupu do příběhu, který stále
pokračuje. Kniha nám dává možnost při pohledu na lidi minulosti
poznávat svou vlastní tvář.
Na knize velmi oceňuji jasnost
vyjadřování, znalost historického
kontextu a také důraz na autentická slova významných svědků
Kristova díla. Není to školometský
dějepis či suchý kronikářský zápis.
Po letech opět vychází kniha,
kterou mohou ocenit rodiče dětí
i mládeže, učitelé náboženství
i pracovníci mezi dětmi či mládeží.
Noví křesťané se v knize mohou
dozvědět mnoho užitečného pro
svou duchovní cestu. Dnešní
doba velmi postrádá studium dějin
a vystavuje se tak nebezpečí opakování chyb minulosti. To nepochybně hrozí i křesťanské církvi.
Vydejme se na „takovou dlouhou
cestu“ a učme se odlišovat lidský
hřích a Kristovy stopy v církvi. 
31
D
ne 15. 7. 1910 skupina patnácti věřících zaregistrovala v těšínském úřadu „Svaz pro
Rozhodné křesťany“, jenž i po registraci
působil v rámci tehdejší Evangelické církve. Sbory
SRK, zeměpisně patřící do oblasti Těšínského Slezska, byly v průběhu sta let svědky i účastníky mnoha
změn, s kterými se musely vypořádat, což nebylo
v tehdejším kontextu náboženském, zeměpisném,
jazykovém a politickém vůbec snadné. Věřící byli
formováni vícero teologickými vlivy. Tento složitý
kontext doby vedl k občasnému narušení duchovní
jednoty a osobních vztahů uvnitř hnutí i navenek.
Důvody k oslavě
Dnes sbory, které více nebo méně zachovávají dědictví „Rozhodných křesťanů“, čítají šest až sedm tisíc
věřících, v rámci čtyř církví na území dvou států (Církev bratrská a Apoštolská církev v České republice,
Letniční církev a Evangelikální letniční společenství
32
v Polsku). Tyto sbory v současnosti uchovávají povědomí „společných kořenů“ a udržují mezi sebou blízké vztahy. Vyjádřením této jednoty byl společný projekt oslav stého výročí „Svazu rozhodných křesťanů“
na Letnice 2010 v polském Těšíně, ve městě, kde vše
začalo. SRK již téměř 60 let neexistuje. Po jeho likvidaci každý ze čtyř subjektů prožíval své méně nebo
více pohnuté dějiny. Pohledem zpátky však můžeme konstatovat, že i těžké a složité situace v těchto
sborech a osobních životech Pán Bůh obrátil na své
požehnání. Proč tedy slavíme něco, co již dávno organizačně zaniklo, ztratilo svůj význam a poslání? Zdá
se, že existuje několik legitimních důvodů, které nás
ujišťují v tom, že čas, prostředky a úsilí vloženy do
příprav a průběhu oslav mají svůj význam a odkaz:
Vděčnost vůči Pánu Bohu za jeho dílo, které zachoval, dále rozmnožuje a žehná mu. Vděčnost za
naše předchůdce víry. Úžas nad jednotou těchto
církví a sborů, které touží žít vedle sebe v lásce a vzá-
Foto archiv autora
100 let od vzniku
Svazu rozhodných křesťanů
jemné spolupráci. Příprava a vydání asi 100 – stránkové publikace. Nevyužité články a informace budou
zpřístupněny na internetové stránce www.sch-rk.eu
Předání „generační štafety služebníků“ nejstaršími bratry generacím sloužícím nyní.
Slavnostní den
Naším záměrem bylo hledání odpovědí na otázku:
„Co v hnutí rozhodných křesťanů bylo důležité?“
Druhá otázka, která byla při našich přípravách nastolena: „Jakým způsobem naplňují naše církve vzešlé
z tohoto probuzení své poslání ve společnosti. Tedy
co je pro jednotlivé naše církve charakteristické“?
V dopoledním shromáždění zaznělo několik příspěvků: Bratr Guńka z Polska, který patří do „druhé
generace“ předků, hovořil o vzniku hnutí.
Předseda Rady Církve bratrské bratr Daniel Fajfr
vyjádřil vděčnost za bohatství, kterým byla posilněna Církev bratrská společenstvím sborů na Těšínsku
(jistota a radost ze spasení, služba dary, nadšení pro
Krista, srozumitelné zvěstování evangelia…).
Rok 2010 je rokem oslav.
Naše Církev bratrská slaví
130 let od svého vzniku.
Vyjadřujeme vděčnost Pánu
Bohu za jeho věrnost, vznik
a vývoj jedné větve Kristovy církve, která žije a roste
duchovně i početně. Ve
sborech na Těšínsku jsme
koncem května také slavili.
Biskup AC bratr Martin Moldán zdůraznil hodnotu
duchovního dědictví a naši zodpovědnost, jak s ním
ve svých životech naložíme. Zmínil touhu po svatosti, podobnost Pánu Ježíši a očekávání na působení
a moc Ducha svatého. V příspěvcích dalších hostů
z Polska zaznívaly výzvy k opravdovému následování Ježíše Krista. K tomu je nezbytná moc Ducha
svatého, která se projevila o Letnicích. Obrácení je
začátkem naši vnitřní proměny.
Dopolední společenství bylo „lemováno“ několi-
ka nádhernými písněmi a kvalitní hudbou společných pěveckých sborů Církve bratrské a smyčcového orchestru pod vedením bratra Ewalda Danela.
Většina písní byla vyňata z „pokladnice rozhodných
křesťanů“ (Śpiewnik Pielgrzyma) a upravena místními hudebními skladateli.
Závěr dopoledne patřil prosbě o požehnání nejstarších bratrů přítomným pastorům a posléze vztažené
ruce všech pastorů směřovaly celému shromáždění.
Odpolední setkání se neslo v ovzduší poněkud větší
spontánnosti než dopolední. Byli jsme mile překvapeni moderním žánrem písní mládežnického sboru
z „Bieszczad“. Byl živý a oslovující. Chválící skupina
„Donebevolající“ volala do nebe a vyzývala účastníky
mocnými hlasy k oslavě toho, jenž má všelikou moc.
Pro některé byla požehnáním a skvělou příležitostí
k oslovení současné mladé generace. Ne všichni shromáždění však porozuměli tomuto způsobu oslavy.
Názorně jsme prožili něco malinko ze zápasů, které
prožívali naši předkové po celá desetiletí mezi sebou
navzájem. Zkušenosti posledních let nás ujišťují, že
lze nesouhlasit, jinak chápat a prožívat, ale při tom se
stejně navzájem milovat a přijímat.
Skvělým vyústěním celého dne oslav bylo oslovující kázání bývalého biskupa Letniční církve
v Polsku a hlavního organizátora oslav bratra Hydzika. Vzýval shromážděné k pokání, obnově života
a k možnosti naplnit své potřeby skrze Pána Ježíše
v moci Ducha svatého.
Odkaz
Oslavy stého výročí jsou minulostí. Církev zde žijící patří současnosti a budoucnosti. Bude rozhodná, svatá,
milující a obětující se? Dokáže zvěstovat živé srozumitelné evangelium tomuto světu a sloužit potřebným?
Pán Bůh je věrný a ponechal těmto generacím
svého Ducha a přítomnost Pána Ježíše Krista. Díky
mu za to, že vykonal skrze naše církve tak mnoho
skvělých věci a naplňuje svoji vůli mezi námi.
Důvěřujme mu ještě více, následujme a poslouchejme. Učiňme vše pro zachování pokoje a jednoty mezi
našimi i sousedními církvemi a sbory. Pak naplníme
a rozmnožíme odkaz našich „rozhodných bojovníků
víry“, kteří již odpočinuli v Božím království.
„Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes

i na věky.“ (Žd 13,7.8)
Tadeáš Firla
33
Narozen 20. 9. 1927 v Písku v rodině dělníka
oboru zlatník. Má čtyři sourozence. V široké
rodině sborů Jednoty českobratrské žil pod
vlivem zkušeností uložených v Písmu, rodičů
a pod vlivem kazatelů Jana Zrůsta (besídka),
Antonína Voříška (mládež), Františka Urbánka
a Bohuslava Beneše (na studiích v Praze). Hlavně však nejvíce byl utvrzován ve víře stálým
tlakem a ohrožením existenčním ze strany komunistů po celých 40 let. Po promoci a sňatku
MUDr. Jan Kvasnička
byl přidělen do nemocnice v Písku. Po vyučení
v oboru chirurgie r. 1969 dobrovolně odešel do
nejmenší nemocnice v republice ve Vimperku, kde pracoval jako primář všeobecné chirurgie až do pensionování r. 1989. Pak pracoval jako sekundární lékař v Léčebně starých pacientů ve Volyni do r.1992.
Následně pracoval dva roky jako zdravotní rada ONV Prachatice. Pak opět jako sekundární lékař LDN ve
Volyni do r. 1998. Od té doby pracuje v Léčebném a rehabilitačním středisku Chvaly jako lékař gerontolog. Trvale je členem ve sboru Církve bratrské v Písku a Husinci.
Věk člověka je 70 až 80 let
34
v bulvárních novinách. Mohou však být využity k výzkumům i velmi drahým a pro rodinu neúnosným potížím. Jsem přesvědčen, že když dal Pán Bůh člověku
poznání svého stvoření, zákonitostí přírody, dal mu
i právo svého poznání využívat, dělit na dobré a zlé.
V jakém věku si člověk začíná uvědomovat, že
stárne?
Sportovec brzy, když zjistí, že přes přibývající dávky tréninku mu výkonnost neroste, většinou kolem
30 let. Tzv. intelektuálové, když začínají zapomínat
na své sliby, závazky a bezprostřední úkoly (kolem
40-50 let). Věřící lidé, podle vlastní zkušenosti,
když začnou usínat ve shromáždění po vypjatém
pracovním týdnu a zapomínají na sliby svým přátelům (kolem 50 let).
Proč je někdo v šedesáti letech starý a jiný se chová
v osmdesáti jako mladík?
Obojí závisí na kondici tělesné i duševní, ale člověk
by měl přijmout svůj věk a využívat jej podle daných
Foto archiv Jana Kvasničky
Co soudíte o možnostech moderní medicíny, která
umožňuje umělé prodlužování života? Kdy je to
eticky oprávněné a kdy už ne?
Život našeho občana je již nyní prodlužován uměle:
každým antibiotikem, každým lékem, každou operací.
Dnes již nelze pochybovat, že projevy naší duše jsou
vázány na životě naší mozkové kůry, tzv. šedé hmotě
mozkové. Po jejím zničení zastavením přívodu krve
nejen s kyslíkem, ale mnoha dalšími látkami, není
již tělo ničím, než jen tou hmotou, která podlehne
tlení a rozptylu do okolí v zemi a prostředí. Prach jsi
a v prach se navrátíš. Zánik pozemského života jedince je tedy dán zánikem mozkové kůry. Pro to jsou
vypracovány dva způsoby zjištění, vyšetření aktivity
mozku pomocí EEG a rentgenem, který ukáže průchodnost mozkových cév. Přitom lze ještě nějakou
dobu udržovat umělými prostředky život jednotlivých
orgánů, což je využíváno k transplantaci ledvin, srdce,
kůže, kostí a jiných částí lidského těla. Ale jsou případy tzv. hlubokého spánku, snad i s možností probuzení po letech, ale takové zprávy se vyskytují hlavně
gerontologie
možností. „Počet našich dnů je sedmdesát roků,
a jsme - li při síle, pak osmdesát.“ (Ž 90,10) To stále
platí přesně, i když průměrný věk u nás je již vyšší,
ale většinou již minimálně kvalitní.
Je úkolem gerontologie nejen ulehčovat projevy postupné degenerace, ale také připravovat na smrt?
Ulehčovat ano, ale je šancí pro člověka k přípravě
na odchod na věčnost, k uvědomění si zodpovědnosti za život vůči svému Stvořiteli a získání času
pro uspořádání vztahu k Pánu Bohu. Proto je vítána
pomoc ústavní duchovenské služby.
Jak se díváte na problematiku eutanazie a lze o ní
hovořit i v případě, když si pacient nepřeje léčení
a lékař na jeho přání přistoupí?
Aktivní eutanasie u člověka s plným vědomím
s možností úlevy aspoň analgetiky, s možností úlevy od neodůvodněných depresivních stavů léky,
neodváží se ji poskytnout žádný zodpovědný lékař,
tím spíše lékař, který cítí zodpovědnost Pánu Bohu.
Ale neprodlužovat život v utrpení, který si nepřeje
nemocný, je jeho právem a lékař má povinnost jen
k paliativní léčbě (úleva bolesti, dušnosti, zvracení
atd.). Podat lék (spíše lze říci jed) lékař nesmí.
Zřejmě je velmi těžké hledat pro pacienty na konci
jejich života slova útěchy a vyvarovat se prázdných
křesťanských frází, přesto, jaká slova nejčastěji volíte, když hovoříte o spáse a věčnosti?
Snažím se co nejdřív získat důvěru nemocného,
že mu chci pomoci. Pak dojde k tomu, o čem si povídají ostatní pacienti, že jsem věřící, a on se mně
zeptá. Přiznám se k víře v Boží lásku, milosrdenství
a odpuštění hříchů. Pak již záleží na nemocném, jak
chce dál rozvést rozhovor. Ale nedostává se mi času
vést dlouhé rozhovory, myslím, že další vývin zájmu
o duchovní věci záleží i na věřících spolupacientech,
kteří časem oplývají, žel, často nejsou schopni. Rád
vzpomínám na sestry, které jsem měl na lůžkách jako
operované, ale ony četly Slovo Boží svým spolupacientům a zpívaly duchovní písně. Byl jsem varován
jedním příznivým předsedou KSČ před udavačem,
který udal, že se na mém oddělení pořádají „náboženské seance“, ale ze své vůle udání dál neodeslal.
Ale větší obtíže mi dělaly rozdíly mezi katolickými
a protestantskými křesťany a jejich katechismem.
Přesto velmi vděčně vzpomínám na řadu katolických kněží a zvláště jeptišek, s kterými jsem se mohl
i modlit a přijmout od nich požehnání, i doslovně.
Pán Bůh bude hodnotit, ale já jsem přesvědčen, že se
s nimi setkám v království Božím a budu se radovat.
Co je pro starého člověka jednodušší, mít zdravou
mysl a nemocné tělo nebo obráceně?
To nevím, ale osobně prosím o zachování zdravé
mysli až do odvolání z tohoto světa. Mám výraznou
zkušenost u své maminky, která měla v posledních
měsících svého života bludné vidiny, ale když jsme ji
vyzvali k společnému ztišení u Božího slova a modlitby, hned se uklidnila a modlila se zcela jasně a v
plném vědomí reality.
Co je krásného na věku, o kterém autor knihy Kazatel pověděl, že v něm člověk nemá zalíbení?
Jsem velmi vděčen, že mohu využívat, tak jako moji
pacienti, různé pomůcky, které vracejí možnosti
mladého člověka, brýlí, zubních protéz, hůlky nebo
berlí, sluchátek, ale i volného času, zmenšení množství povinností, ale i nočního bdění, které mohu využívat k promýšlení problémů vlastních, ale lépe své
rodiny a přátel kolem sebe. Vím, že Pán Bůh vyslýchá zvláště přímluvné prosby, které nejsou zatíženy
sobectvím, ale vedeny láskou.
Stále prožívám úzkosti o své milé a svět kolem
sebe, ale i důvěru, že Pán Bůh má vše ve svém plánu, i moje setrvávání na tomto světě. Denně prosím
o odpuštění ale i moudrost nejen Šalamounovu. 
BrONislaV MaTulíK
Gerontologie
Obor zabývající se studiem změn lidského
organismu ve stáří a zdravotními, psychologickými a sociálními
důsledky stárnutí.
Gerontologie
sociální se zabývá
vztahem starého
člověka a společnosti včetně
fenoménu stárnutí
populace. Gerontologie experimentální se zabývá otázkami, proč
a jak živé organismy stárnou. V současnosti se
rozvíjí především na molekulární úrovni. Obor
geriatrie se zabývá diagnostikou a léčbou chorob starých lidí a péčí o takové osoby.
5
Modlitby za Jeruzalém
Každou první neděli v říjnu se stovky milionů křesťanů ze všech denominací, jazyků, ras a národů spojují, aby v souladu s biblickou výzvou
vyprošovali pokoj pro Jeruzalém
a všechny, kdo žijí v jeho branách.
Od svého vzniku v roce 2002 se
tato iniciativa rychle stala největším
modlitebním hnutím zaměřeným
na Izrael v dějinách církve. V roce
2010 se do ní zapojilo na 175 národů a za pokoj Jeruzaléma modlilo na 300 milionů věřících (citace
z www stránek ICEJ).
V Praze se kromě modliteb
při
normálních
bohoslužbách
v různých sborech, konalo i zvláštní shromáždění modliteb za Jeruzalém koordinované českou pobočkou ICEJ. Uskutečnilo se ve sboru CB v Soukenické a zúčastnili se jej křesťané z různých denominací. Jednotlivé bloky modliteb uvedli kardinál Miloslav Vlk, předseda CB Daniel Fajfr a kazatel CB Pavel Černý. V kontextu současné situace státu Izrael vyznívaly i čtené biblické
texty, zvláště z prorockých knih, velice naléhavě a živě. Setkání moderoval Mojmír Kallus, předseda výkonného výboru české pobočky ICEJ.
Pavel Plchot
K

10 čísel ročně
plus bulletin CB INform
v každém vydání.
Objednávám předplatné časopisu BRÁNA
 pro sebe
 jako dárek*
Adresa, kam bude časopis zasílán:
Jméno: ......................................................................................................................................
Ulice:
......................................................................................................................................
Město:
........................................................................................
Počet ks:
..............................
Podpis:
PSČ: ................................
..............................................................................
Objednávky zasílejte na adresu: BRÁNA, Soukenická 11, 110 00 Praha nebo e-mailem: [email protected]
Vychází 10x ročně, 39 Kč, roční předplatné 390 Kč + poštovné dle platného ceníku České pošty
Při odběru přes sborové distributory ve sborech CB ušetříte na poštovném - obraťte se na ně!
* Objednáváte-li dárkové předplatné, nezapomeňte k objednávce do obálky nebo e-mailu připojit i svoji
adresu, abychom Vám mohli zaslat fakturu.
36
o
ri
p
m
so
vá
o
ú
vr
1
B
B
A
S
za
d
sk
u
g
k
SLÁVEK
KLECANDR
Foto archiv S. Klecandra
K
olik muzikantů má každý měsíc plný diář
koncertů? Kolik autorů se může těšit z toho,
že vydání každé jejich nové desky je událost,
o které se mluví? Kolik zpěváků má tak charakteristickou barvu hlasu a projev, že je okamžitě rozpoznáte? Málo. Jedním z těch, kteří toto vše o sobě
mohou říct, je Slávek Klecandr.
Tento sedmapadesátiletý zpěvák a kytarista po
sobě nejvýraznější stopu zanechal (a stále zanechává) jako frontman kapely Oboroh, ve které působí
od jejího založení v roce 1988. Kdo však chce hledat
úplné hudební začátky Slávka Klecandra, musí se
vrátit ještě o dalších téměř dvacet let zpátky. V roce
1969 nastoupil na místo baskytaristy v Orchestru B.
Bečičky. Později hrál v undergroudových skupinách
Bílé světlo (nejprve baskytarista, pak kytarista),
Andromeda a Neon. Důležitým posunem v kariéře
Slávka Klecandra bylo založení kapely Prostor na
začátku 80. let. Zde mohl uplatnit nejen své hráčské
dovednosti, ale jako výhradní autor všech písní i své
skladatelské schopnosti. V roce 1985 však Prostor
ukončil svou činnost a vznikla bezejmenná undergroundová skupina tajně objíždějící evangelické
kostely. Základní kámen Oborohu byl položen.
Folkrockový Oboroh, v němž působí Slávek Kle-
„Kamkoliv půjdeš půjdu já
vždyť ty si mnou já tebou
ať už je světlo a nebo tma
vždyť náš Pán cíl té cesty zná
a čelo pálí nohy zebou“
Kamkoli půjdeš, album Protější břeh (2000)
candr nejen jako zpěvák a kytarista, ale i hlavní autor
skladeb, sbíral úspěchy už od prvních let. Velký koncert na Václavské náměstí s Karlem Krylem, Vladimírem Mertou a dalšími, album a turné se Svatoplukem
Karáskem, koncert s Filharmonií v Hradci Králové,
DVD k výročí dvaceti let kapely… Takto by se dalo
pokračovat ještě dlouho. Důležité je, že ani po více
než dvaceti letech existence zájem o kapelu neupadá.
Naopak, první dva singly z letošního nového, celkově
již šestého alba Ve věci probuzení se usadily v TOP10
rádia Proglas a nechaly za sebou jména jako Radůza,
Vladimír Mišík nebo Jaromír Nohavica.
V posledních letech vystupuje Slávek Klecandr
častěji pouze sám s kytarou. Na své jediné sólové
album Protější břeh z roku 2000 zatím nenavázal.
Autorské písně přenechává značce Oboroh.
Kolik muzikantů dokáže
spojit svůj talent s pracovitostí a vytrvalostí? Úspěšné
roky za sebou a příznivé vyhlídky do budoucna má Slávek Klecandr. Daniel matulík
www.oboroh.cz, mail:
[email protected]
37
Jedli všichni
a nasytili se
V
e starém příběhu prochází krajem podiv- nikoho neuspokojí. Naopak tam, kde lidé přijímají
ný poutník. Mladý potulný kazatel. Pověst, jeden druhého, kde si projevují laskavou pozornost
která jej provází, nenechává lidi na poko- a pozornou péči, stačí málo – jen několik chlebů
ji. Hrnou se za ním z širého okolí. Je jich mnohem Kristem požehnaných – a nasyceni jsou všichni.
víc, než by kdo čekal. Dotírají. Ani na pustém místě Nikdo se o svůj díl nedral, a přesto se na nikoho nenenajde klid. Proč asi? Nikdo před ním tak krásně zapomnělo. Všichni se posadili po skupinkách do
nevypravoval o Pánu
měkké trávy, panoval tam
Bohu. Když uviděl velřád a pořádek – ale nikoliv
Kristus nás učí lidi okolo sebe
ký zástup, bylo mu jich
pro řád a pořádek samotný.
přijímat jako dobrý dar od
líto, protože byli jako
Lidé se učili, co znamená
ovce bez pastýře. Začal
a podávat, přijímat
Hospodina a nejen jako ty, kteří lámat
je učit mnohým věcem.
a brát. Nasytit sebe a sytit
nám chtějí něco ujíst.
Velmi mu záleželo na
druhé. Přijímat dobré dary
tom, aby Židům – kteod Hospodina – a také lidi
ří toho tolik o Bohu věděli, jako žádný jiný národ okolo sebe přijímat jako dobrý dar od Hospodina
– ukázal na Hospodina jako na laskavého a dobroti- a nejen jako ty, kteří nám chtějí něco ujíst. Dělit se
vého otce. Na rozdíl od zákoníků, kteří v něm viděli s nimi o chléb i vzájemnou pozornost, která umí napřísného a vyžadujícího dozorce.
sytit více než hojnost dobrého jídla.
Jenže i tělo si žádá své. Je hloupé, aby lidé poMilí přátelé, můžeme to zažívat také? Kdysi na
slouchali kázání o dobrotivém Bohu, a přitom jim dovolené jsme byli pozváni k Večeři Páně. Jak bývá
kručelo v žaludku. Ježíš ukazuje, že tyto dvě věci zvykem, kolovaly dva kalichy, ovšem přítomno
nejdou proti sobě, to se jen do našich myslí někdy bylo mnoho lidí, víc, než kdo čekal. Tak se stalo,
vkrádá pohanská představa o dualitě tělesného jeden z nich byl brzy prázdný a v druhém kalichu
a duchovního světa. Pro nás je nepředstavitelná vína na dně. A to zbývala ještě dobrá čtvrtina přijíplnost bohatství nebeského Otce. Plnost zbohacu- majících. A právě tehdy se stal zázrak. Nevím, a asi
jící, velkorysá – možná až hýřivá. Plnost, pro kte- se už nikdy nedovím, zda víno skutečně neubývarou není problém nasytit zástupy několika chleby lo, nebo si každý si dal jen takový doušek, aby vya rybami. To jen nám se zdá, že je třeba v Kristově stačilo na další. Ale pravda je, že jsme všichni byli
přítomnosti šetřit, omezovat se, stylizovat se do dostatečně nasyceni. Možná více, než kdyby bylo
pózy zbožného asketismu, abychom si tak snad za- vína dost. Nasyceni nejen přítomností Kristovou,
sloužili Boží přízeň.
ale i tou pozorností, kterou jsme si navzájem proPříběh ukazuje, že v Ježíšově přítomnosti mohou jevovali. Tím, že tu není jenom každý sám za sebe,
být všichni nasyceni. Má to však jednu podmínku. ale že tvoříme společenství lidí, kteří o sebe u stolu
Jednou z hlavních potřeb člověka je potřeba přijetí. Páně navzájem pečují.
Co je platné, topí-li se někdo v přebytku a bohatství
Přeji Vám všem dny plné dobrých darů. Dny, kdy
– v materiálním i duchovním smyslu – přitom zůstá- nám bude dopřáno prožít společně zázrak nasycení. 
vá bez přátel a vzdálen od Boha? Takové bohatství
Jiří Sedláček
38
Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu!
Tajenku zašlete do 19.11. 2010 (i e-mailem) na adresu redakce.
Tajenka z čísla 10/2010: Hledejte mne a budete žít. Knihu cesta z údolí nářků vyhrává Otakar Heider, Plzeň
Vylosovaný výherce získává knihu Johna Izzo: Pět tajemství,
která musíte objevit, než zemřete
M
2
1
Manýrismus, navazující na renesanci, byl nejprve výrazem všeobecného zvratu, reformace a rozštěpení církve, následujících
nepokojů, válek a anarchie. Nový program Tridentského koncilu
(1545 – 1563) zahájil dobu vítězné protireformace. Nově nabytá moc katolické církve se v 17. století znovu začala solidarizovat
s mocí světskou. Zástupci obou mocí byli absolutními vládci. Ne1 a 2 - sant andrea Della Valle
týkalo se to jen Evropy ale i kolonií. Obecně platilo: „Podmaňte si
Carlo Maderna Navrhl Fasádu a druhou
největší kopuli v římě.
zemi“ a to pod heslem „pro větší slávu Boží“.
Protireformace i baroko vyšly z Říma mezi roky 1600 – 1750.
Baroko je dodnes posledním jednotným slohem, který byl s to pokrýt všechny umělecké, duchovní a společenské potřeby současníků. Nejpravděpodobnější výklad slova baroko pochází z portugalského slova „barocco“, což znamená perla nepravidelného tvaru. V celé Evropě se
baroko stalo na více než 150 let životním pocitem, který prostupuje
všechny oblasti: sochařství a malířství, jež se bez obtíží zapojují do
architektonického díla, hudbu, která propůjčuje lesk dvorním a církevním slavnostem, horoucí religiozitu, literaturu, ale taky mobiliář,
oděvy a účesy. Přednost dostávaly takové náboženské náměty, proti kterým se obracela protestantská polemika: mystéria svatých, životy mučedníku, obrazy Panny Marie atd.
Architektuře jsou podřízena všechna ostatní umění. Doslova se stírá hranice mezi architekturou a malbou.
Typický byl projev monumentality a snaha ohromit prostý lid dynamičností, nádherou, přepychem a bujarou
dekorativností. To mělo vzbuzovat pocit malosti a nicotnosti, což bylo považováno za správnou cestu k pokoře.
Baroko reprezentovalo bohatství a moc nově se upevňující katolické církve. Vedle světských staveb jako
paláce, letohrádky, zámky, školy a radnice, vzniklo velké množství církevních staveb (kostely, kláštery).
Kostely měly působit jako obraz nebe přeneseného na zem.
Plastiky a sochy se stávají nikoliv přidanou ozdobou, ale součástí stavby samotné.
Vyvedené ze štuku přecházejí nepozorovaně do nástropních fresek, jejichž rafinovaná perspektiva propůjčuje stavbě iluzi prostorové nekonečnosti. Malba se tedy
stává iluzionistickou a vytváří představy neodpovídající skutečnému stavu věcí. Napodobuje stavební prvky a materiály (malované klenby, žebra, pilastry ale i struktury mramoru a lesky zlata). Na rozdíl od renesance, která převáděla prostor do plochy, rozvíjelo baroko prostor do hloubky, díky čemuž je tak dynamické. Výsledné
působení stavby je založeno na střídání konvexních a konkávních křivek a ploch,
vystupňování napětí, střídání světla a stínu. Tato dynamika ve svém vrcholném období dosáhla neuvěřitelných podob. Půdorysným motivem se stává elipsa jako symbol nekonečna. Nezbytná symetrie byla obrazem a podobenstvím Božího řádu.
Nejvýznamnějším představitelem uměleckého přechodu od renesance přes
manýrismus k baroku je Michelangelo Buonarroti. Dalšími nejvýznamnějšími
raně barokními umělci jsou Carlo Ma3 - Mramorový sál Belvedér, Vídeň. Typický
derna, Gian Lorenzo Bernini, Giacopříklad barokní iluze. Jediný reálný prvek je okno
mo della Porta.
v rohu. Vše ostatní je malba.
Foto archiv
Baroko I
PaVEl VaNěČEK a JaKuB HlaVáČ
druhý kazatel CB
v Českém Těšíně
V únoru mi bude 50 let. Své rozhodnutí následovat Pána Ježíše
jsem udělal, když mi bylo 9 let.
Krátce před maturitou jsem byl jmenován vedoucím mládeže
na Hrádku. Velmi jsem ocenil, že jsem mohl v té době (v roce
1980) absolvovat biblickou školu v Polsku. Po čtyřech letech
jsem se oženil s Lydií a poznával nový sbor v Českém Těšíně.
Se dvěma malými dětmi jsme přijali pozvání sloužit ve
sboru v Oldřichovicích při civilním zaměstnání v Třineckých
železárnách. Po osmi letech jsme se vrátili zpět do Českého
Těšína a sloužil jsem v roli staršího až do nástupu do vikariátu. Jsem tátou čtyř dětí s věkovým rozpětím 16 let.
P
ro odpověď na otázku, jak jsem se stal kazatelem, se musím vrátit 13
let zpět. Tehdy jsme se s rodinou rozhodli vrátit zpět do Českého Těšína ze sboru v Oldřichovicích, kde jsem sloužil jako laický kazatel 8 let.
Mnozí se mne tehdy ptali: „Jak jsi poznal, že máš skončit službu, do které jsi
byl povolán?“ Nebylo jednoduché na tuto otázku odpovídat, neboť ani já
jsem neznal jasnou odpověď. Chtěl jsem zůstat před Pánem upřímný a uzavřel jsem s Ním takovou dohodu: „Pane, až se budu blížit k důchodovému
věku a církev mne bude potřebovat, jsem k dispozici.“
V roce 2007 na setkání rady s manželkami bratr Pavel Černý vyslovil
přesvědčivým tónem, že si myslí, že jsem zralý do kazatelské služby na plný
úvazek. Já jsem poděkoval za milý kompliment, ale více jsem o tom ani
nepřemýšlel. Jenže předseda se této možnosti nehodlal vzdát (později mi
řekl, že to přijal na modlitbě jako přesvědčivé poznání) a napsal dopis česko-těšínskému staršovstvu, zda nechce využít tuto nabídku ve svém sboru.
Pár měsíců před tím jsem vedl rozhovor s kazatelem o tom, že se chystám na určitou dobu stáhnut z aktivní služby ve sboru, abych se mohl na
sebe a svůj duchovní život podívat z jiného úhlu, vzít nový dech, trochu
odpočívat… Snad pochopíte, jak bylo pro mne těžké všechny tyto věci přehodnotit. Hodně tehdy pro mě znamenala podpora staršovstva, pastora, se
kterým jsme mluvili o prostoru ke spolupráci.
V období mého rozhodování moje žena i dospělé děti dostaly právo veta
(nevyužily ho).
Období ve vikariátu bylo pro mě novou výzvou ke studiu Bible, osobnímu
ztišení, čtení literatury, kterou jsem jen uložil do knihovny. Mohl jsem více
poznávat nové služebníky v církvi, ve studijním odboru a také převzít nové
služby ve sboru. Bez vzájemné důvěry, doporučení členů Rady CB, staršovstva i sborů moje kazatelská služba by byla neuskutečnitelná. Děkují Pánu za
to, že mne po mnoho let formoval a připravoval pro tak vznešenou službu. 
BULLETIN RADY CÍRKVE BRATRSKÉ
VYCHÁZÍ JAKO PŘÍLOHA ČASOPISU BRÁNA
Josef Sliž
Výběr z programu
jedání RCB v Praze
v říjnu 2010
Jednání Rady, tentokrát
v Pardubicích, se historicky
poprvé účastnili i senioři jednotlivých oblastí Církve bratrské.
Rada společně s kolegiem seniorů
diskutovala zejména otázky vnitřní
struktury a správy církve. Již delší
dobu se věnujeme návrhu změn
jednotlivých oblastí (seniorátů).
Diskutovány byly pracovní teze,
které i nadále zůstávají prozatímním materiálem, na kterých bude
Rada dále pracovat.

Rada se s kolegiem seniorů
se zabývala i tématem kazatelské ordinace, jejího významu,
platnosti a případné odnímatelnosti. Rada v této věci čeká na
vyjádření Studijního odboru,
následně bude ve zpracovávání
tématu pokračovat. Dalším diskutovaným bodem se seniory byla
situace vikářů a mladých kazatelů
v církvi, církevní svatební obřad
v teorii a praxi a pravidla pro
sbory hledající kazatele (zpracovaný materiál bude zaslán
staršovstvům v následujícím
oběžníku). Další jednání probíhalo bez účasti seniorů.

Konference CB uložila Radě
ve spolupráci se sbory zpracovat analýzu naléhavých potřeb
církve a předložit ji s návrhy na
organizační nebo strukturální
změny potřebné k jejich naplňování
k dalšímu projednání. Analýza by
uvedené potřeby měla ohodnotit
podle jejich priority. Návrhy by měly
obsahovat jasný popis opatření,
popis role Rady, seniorátů a sborů
v těchto opatřeních, jejich konkrétní
přínos pro církev i sbory a realistický odhad personální a finanční
náročnosti. Rada žádá jednotlivá
staršovstva, aby formulovala své
vlastní vidění naléhavých potřeb
církve a zaslala jí je dle pokynů
v oběžníku do konce listopadu zpět.

Rada zahajuje přípravné
práce na podání konferenčních
návrhů, jako aktuální se ukazuje potřeba změn v praktiko
Vděčnost za minulost,
naděje pro budoucnost
„Současnost prožíváme s pocitem vděčnosti za minulost, s pohledem naděje do
budoucnosti“ - tak by mohla znít odpověď na otázku, co v současnosti prožíváme
v našem plzeňském sboru. Letošní rok se nese v duchu výročí celé naší církve
a i pro nás to bylo připomenutím Boží milosti v práci našeho sboru. On žehnal
a vysílal obětavé pracovníky pro práci ve sboru po mnoho generací. Před námi
teď stojí úkol v nastoupené cestě pokračovat. Uvědomujeme si, že budoucnost sboru je i v práci s nastupujícími generacemi. Radujeme se z řady nových
mladých manželství a daru malých dětí. Mladé maminky se musí ale věnovat
svým novým povinnostem a opouštějí službu ve vedení dětské besídky. Stojíme
tak před problémem obsazení těchto důležitých funkcí. O to více se radujeme
z toho, že se od září opět obnovila práce s dorostem. Chceme dětem vytvořit ve
sborových prostorech příjemné prostředí. Proto byla provedena úprava zahrádky
a dvorku u modlitebny a instalován dětský domeček s houpačkami a skluzavkou.
Pro ty nejmenší bude v blízké budoucnosti provedena rekonstrukce původního
skladu a jejich maminkám umožněno nerušené sledování bohoslužby. Také
mládež se dočká nového prostoru pro svoji činnost. Ten vznikne přestropením
vysokého prostoru stávající šatny. Projekty byly již dokončeny a čekáme na
uzavření stavebního řízení, aby mohly být zahájeny stavební práce.
V září jsme si připomínali dlouhé období Boží milosti, když po téměř 90 letech
vzájemného soužití v našich sborových prostorech jsme se rozloučili se sborem
bratří adventistů. Ti mohli svoji další činnost přesunout do prostorů svého nově
postaveného areálu. Zástupci sboru CASD projevili vděčnost vedení sboru i přímo
účastníkům nedělní bohoslužby 26. 9. 2010 za poskytované prostory a s tím spojené
služby. I tak se mění historie sboru. Pro nás to rozšiřuje možnosti pro naši další práci.
Nadějí pro budoucnost je také práce v naší stanici ve Stříbře. S velice
příznivými ohlasy stříbrské veřejnosti se setkalo vyučování angličtiny, kterému se
věnují jako lektoři naši američtí přátelé manželé Zauflikovi. Někteří z účastníků
SLAVNOSTNÍ OTEVŘENÍ
MODLITEBNY CÍRKVE BRATRSKÉ V ČERNOŠICÍCH
V neděli 21. listopadu
2010 v 15 hodin bude
za účasti předsedy
Rady Církve bratrské,
architekta, stavitele
a představitelů místních
církví i veřejného politického života otevřena nová
modlitebna Sboru Církve
bratrské v Černošicích na
Vráži naproti OD Tesco.
Po shromáždění, při kterém zazní i písně místního pěveckého
sboru, bude možnost si prohlédnout prostory v obou podlažích
budovy. Na slavnostní otevření jsou zvány sbory Církve
bratrské i široká veřejnost. SOLI DEO GLORIA!
těchto kurzů již přijali pozvání a účastnili se stříbrských nedělních bohoslužeb.
Andrea a Frank Zauflikovi připravili pro členy sborů plzeňské ekumény na
měsíc říjen rozsáhlý modlitební kalendář „30 dní modliteb za Plzeň“. Působivá
kombinace textových a fotografických pohledů na historickou i současnou Plzeň
prokládaná biblickými texty a texty modliteb pro jednotlivé říjnové dny byla
zaměřena na všechna témata ovlivňující náš každodenní život ve městě. Zahrnuta tak byla oblast státní správy i samosprávy, oblast bezpečnosti, zdravotnictví,
vzdělávání, komerce a hospodářství, církve a skupin obyvatel města. Byl to
důrazný podnět k oživení modlitebního života plzeňských křesťanů.
Uvědomujeme si, že bez Boží milosti a Jeho požehnání by bylo všechno naše
snažení jen lidským pachtěním. Vkládáme proto celou práci a budoucnost sboru
do Jeho rukou s vírou v Jeho pomoc a požehnání. V Něm je naše naděje.
V Plzni 6. 10. 2010
jiří dezort
Obyčejný sbor neobyčejných lidí
Je neděle a začíná naše pravidelná bohoslužba. Lidé sedí na svých místech a jsou
plní očekávání. Beru do ruky mikrofon a začínám bohoslužbu. Najednou se otevírají
dveře a do modlitebny se hlučně nahrne asi šest dětí ze sídliště. Vrážejí do židlí,
hlasitě mluví a vůbec nerespektují posvátné ticho, které v sále vládne. Lidé se po
sobě dívají, někteří obracejí oči
v sloup a očividně dávají najevo, že se jim to nelíbí. Děti
běží do zadní části sálu k mladému manželskému páru, který se
jim během týdne věnoval. Po
chvíli ticha se znovu rozbíhají,
ale tentokrát dopředu, kde sedí
Tomáš a promítá písně na stěnu
pomocí dataprojektoru. Děti na
něho dorážejí, do všeho mu
mluví a vše chtějí vyzkoušet. Po citlivém upozornění trochu ztichnou, aby vzápětí
znovu začaly rušit. Vysvobození přichází ve chvíli, kdy po chválách děti odcházejí
na besídku a s nimi i naši malí narušitelé. Sláva, všichni si oddechli. Začínám kázat. Po pěti minutách se rozletí dveře a do modlitebny se opět vbíhají ony děti se
slovy: „Nás to na besídce nebaví. My tomu nerozumíme a tady se nám líbí.“ Vůbec
nerespektují, že vpředu stojí kazatel a čte z Bible. S hlasitými poznámkami si sedají,
aby zase po nějakém čase odešly, a opět přišly a opět odešly.
Jsou to děti z okolních domů. Neumí se správně křesťansky chovat, ale něco
je mezi nás neustále táhne. Vědí totiž, že je tady někdo má rád. Po skončení
bohoslužby za mnou přichází sestra Halinka, která má na starosti práci s dětmi,
a ptá se mě: „Slavoji, co budeme s těmi dětmi dělat? Vždyť mi to rozklížilo celou
besídku.“ Pohotově jsem jí odpověděl: „Víš co, přestaňte se za děti z okolí modlit.
A můžeme zamknout modlitebnu, aby se sem nemohly dostat.“ Zkoumavě se na
mě podívala, pak se usmála a razantně odpověděla: „Tak to tedy ne! Vždyť nám
je poslal sám Bůh. Jsou to přece děti, které potřebují Ježíše.“
Jsme obyčejný slezský sbor neobyčejných lidí. Před deseti lety se tento sbor
přestěhoval z podhorské vesničky Oldřichovice do Třince, aby sloužil tomuto městu.
vání vikariátu zejména v oblasti
vedení, výchovy a doprovázení
začínajících kazatelů a dohled nad
jejich službou. Dalším tématem
je systém rozdělování finančních
prostředků celocírkevní valorizace,
která se doposud rozděluje plošně
bez ohledu na zodpovědnost, kterou na sobě nesou zejména
správci jednotlivých sborů.
Upozorňujeme staršovstva, že
konferenční návrhy pro příští Konferenci je třeba odeslat nejpozději
do konce kalendářního roku.

Dětský odbor za podpory
Rady plánuje v příštích týdnech
a měsících uskutečnit na všech
sborech CB celocírkevní sbírku
kostiček Lego®, aby se mohl
Legoprojekt udržovat a tím mohl
dále sloužit pro misijní projekty,
které probíhají v jednotlivých
sborech. Předseda Dětského
odboru Roman Neumann napsal: „Současné množství lega
jsme přivezli z Německa. Bylo
to neuvěřitelné, že se něco
takového podařilo. Ovšem pak
se stal zázrak! Německý Dětský
odbor se rozhodl, že podpoří
misijní práci v České republice
a materiál ke stavbě legového
městečka nám daroval. Díky
Bohu za to!“ Legoprojekt bude
probíhat i v příštích měsících
a letech, proto vyhlašujeme sbírku
kostiček s názvem „Hrst plná
Lega®“. Sbírka se týká jakýchkoliv
legových kostiček či stavebnic
(ať použitých či nových). I vaše
stavebnice, která jen tak doma
leží a možná už je i zaprášená,
může misijně posloužit, je však
také možné jednu stavebnici zakoupit a církvi ji darovat. Z malých
pramínků začíná velká řeka. Pokud
každý sbor přispěje málem, bude
z toho dostatečné množství. Sbírka
lega bude probíhat v jednotlivých
sborech CB do konce ledna 2011.
O Legoprojektu se více dozvíte na
stránkách www.cb.cz/legoprojekt,
podrobnosti zasíláme staršovstvům
v novém oběžníku Rady.

Členové Rady se sešli s místním pardubickým staršovstvem
a vzájemně se informovali o své
práci. Členové Rady byli povzbuzeni zprávami o rozsáhlé a kvalitní
službě pardubického sboru pod
vedením br. kaz. Samuela Jindry,
o čemž např. svědčí skutečnost,
že pardubický sbor je aktuálně
v procesu zřizování základní
křesťanské školy.
Rada na jarní období připravuje
celocírkevní akci s názvem 40 dní
s Biblí (kterou dříve avizovala pod
pracovním názvem „Březen, s Biblí
za kamna vlezem“), která by měla
motivovat k osobnímu a rodinnému studiu Bible a pěstování
biblického myšlení. Podrobnosti
budou zveřejněny později.

Rada vytipovala několik grantových programů, které zasílá
sborům, aby se jimi v případě
potřeby zabývaly.

Rada ve spolupráci s lektorem
br. Timem Šlapákem připravuje
pracovní seminář určený pro kazatele, vikáře a starší sboru s názvem: Klíčové dovednosti starších
a kazatelů v oblasti vedení sboru
aneb možnosti rozvíjení služby vedoucích. Na programu budou mj.
otázky motivace spolupracovníků,
vyrovnávání se s kritikou, otázky
komunikace mezi rozdílnými osobnostmi apod.

Po odchodu kazatele Pavla
Lukáše do služby ve sboru
v Prostějově, Rada jmenovala
administrátorem sboru v Brně
Betanii br. kaz. Jiřího Lukla.

Rada vedla rozhovor s kazatelem Janem Háblem, který od
léta příštího roku hodlá nastoupit
práci vysokoškolského pedagoga,
přičemž je i nadále připraven
církvi vypomáhat zejména
službou slovem.

Příští zasedání Rady proběhne
za účasti členů slovenské Rady
Cirkvi bratskej.

PŘIPRAVIL TAJEMNÍK
RADY CÍRKVE BRATRSKÉ
PETR GRULICH
OTEVŘENÍ NOVÉHO
KOSTELA V LITOMYŠLI
5. 12. 2010 od 10:00 se
uskuteční první nedělní
bohoslužba v Novém
kostele Církve bratrské
v Litomyšli. Všichni jsou
srdečně zváni.
Nikdo z nás nemá speciální evangelizační schopnosti, ale mnozí mají touhu sloužit
ztraceným a přinášet jim Ježíše Krista. Před pěti lety sbor koupil budovu bývalých
jeslí s velkou zahradou uprostřed sídliště. Je to pro nás obrovský zázrak, ale zároveň
velká výzva. Budovu jsme opravili, předělali a začali jsme se v ní scházet. Zároveň
jsme se začali modlit za sídliště Lyžbice a za lidi kolem nás. Bůh nám začal otevírat
cestu k lidem. První krok k lidem ze sídliště udělali naši senioři, kteří zorganizovali
klub seniorů. A tak se jednou měsíčně schází několik babiček a rodiny seniorů se
jim věnují. Slouží jim, povídají si s nimi a vyprávějí jim o Panu Ježíši Kristu. Jako
kazatel jsem velmi nadšený z toho, když senioři, kteří znají Boha, chtějí toto poznání
předat dál. Kromě toho se scházejí také každý měsíc senioři celého sboru.
Jelikož chceme být evangelizačním sborem, vše, co děláme, podřizujeme
tomu, aby ztracení v našem městě byli nalezeni pro Krista. Ať už je to služba
v neděli, nebo někdo peče buchty, nebo uklízí ve sborové budově. Lidé se učí
přivádět své nevěřící přátele. Chceme spolu se staršími docílit toho, aby touha
sloužit nevěřícím lidem byla v DNA sboru.
Další naše služba je mezi mládeží. Naše mladá generace vytvořila klub Celebration, kam mohou zvát své nevěřící kamarády. Program se snažíme dělat tak, aby se
noví lidé cítili dobře, a také aby mohli slyšet poselství Krista. V roce 2008 jsme měli
v Třinci festival Namax. Získali jsme kontakty na mladé lidi a navázali jsme s nimi
vztahy. Loni to byl festival Exit Tour a letos jsme uspořádali vlastní festival Celebration. Na třineckých základních a středních školách se uskutečnily přednášky na
témata, jako jsou sex, nemoc AIDS, partnerské vztahy, šikana, kyberšikana, Izrael,
holocaust a jiné. Pozvali jsme křesťanské lektory z různých míst naší republiky
a školám jsme nabídli asi 14 různých přednášek. V odpoledních hodinách se konaly na půdě místních církví různé volnočasové aktivity jako sport, soutěže, čajovny
a koncerty, kde bylo kázáno evangelium. Právě kvůli těmto aktivitám začaly do
sboru chodit děti, o kterých jsem psal výše. Některé chodí do klubu AWANA
a některé do klubu Smajlíků. Tyto děti vnímají, že je máme rádi, a proto přicházejí
na každou aktivitu včetně nedělních večerních setkání modliteb a chval. Na tyto
modlitby jsme jim však přístup zamezili, ale o to více se tam za ně modlíme.
Není možné, abych v tomto článku popsal vše, co ve sboru děláme. Za zmínku
by však stálo i to, že jsme také sborem misijním. Naši bratři slouží pravidelně ve
věznici Mírov, a také máme rozjetou misijní službu na Zakarpatí, kde sloužíme
v romských táborech.
Na závěr bych chtěl říci, že sbor, ve kterém v současné době sloužím, je sbor
obyčejných lidí, kteří mají neobyčejného a velkého Boha. Je to sbor, ve kterém
je výsada a radost sloužit. Jsme v něm spolu s manželkou Ludmilou šťastní. 
SLAVoJ rASzKA, KAzATeL SBorU V TřiNCi-LYŽBiCíCH
Download

Kde končí osud, začíná důvěra v milujícího Boha