Přeložila:
ZUZANA ĽALÍKOVÁ
Kalayna Price: Tanec stínů
Vydání první
Copyright © 2011 by Kalayna Price
All rights reserved
Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31,
Praha 4,
www.baronet.cz v roce 2013 jako svou 1765. publikaci
Přeloženo z anglického originálu Grave Dance
vydaného nakladatelstvím Roc, an imprint of New American
Library,
a division of Penguin Group (USA) Inc. v roce 2011
Český překlad © 2013 Zuzana Ľalíková
Odpovědná redaktorka Renata Heitelová
Korektorka Marie Kejvalová
Přebal a vazba © 2013 Ricardo a Baronet
Ilustrace na přebalu © 2013 Aleta Rafton, represented by Artist
Partners
Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2
Tisk a vazba:
, s. r. o., Český Těšín
Veškerá práva vyhrazena.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována,
kopírována
či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.
Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané
Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a
216134.
ISBN 978-80-7384-712-8
BARONET
Praha 2013
Kalayna Price
TANEC STÍNŮ
Druhá část z cyklu Alex Craftová
Kistovi,
který mě krmí a napájí
a o nějž se můžu opřít pokaždé,
když se vše kolem mě rozpadá.
Poděkování
Jessice Wadeové, která věří v Alex a její příběhy a pracuje se
mnou tvrdě na tom, aby mohly být tyto příběhy vyprávěny. Na světě
neexistují slova, jimiž bych ti mohla dostatečně poděkovat za vše,
cos udělala, aby se tato kniha dostala na pulty knihkupectví. A děkuji
celému týmu v nakladatelství Roc, který to této knize umožnil.
Děkuji své úžasné agentce Lucienne Diverové za to, že mi věřila
a vyslala tuto knihu do světa.
Děkuji také literární skupině Tri Mu: Christy, Nikky, Sarah,
Vertovi a Vikky a také Georgovi za povzbuzování a upřímnou
kritiku.
Děkuji všem řečníkům a učitelům na Writer’s Police Academy.
Využila jsem všeho, co jste mě naučili, a že jste mě toho naučili
hodně.
Děkuji svým přátelům a rodině, kteří mě podporovali a
povzbuzovali, a také umělcům, spisovatelům a hudebníkům, kteří mě
inspirovali.
A také děkuji čtenářům. Tento příběh jsem sepsala pro vás.
Doufám, že si další Alexino dobrodružství užijete.
Děkuji vám všem. Znamenáte pro mě víc, než dokážu slovy
vyjádřit.
1. kapitola
Když jsem poprvé překročila propast mezi zemí mrtvých a
světem živých, omylem jsem při tom povolala stín našeho tehdy
nedávno pošlého pekingského psíka. Mrtvý šampion mnoha psích
výstav pobíhající po našem zadním dvorku byl důvodem, proč mě
můj otec přihlásil na nornskou internátní školu. Od té doby uplynulo
už sedmnáct let a já tu propast stále překračuji. Teď za to ale
dostávám zaplaceno.
„Tohle není tělo, Johne,“ poznamenala jsem při pohledu do
otevřeného černého plastového pytle. „Tohle je chodidlo.“ Bledé,
oteklé, napuchnuté chodidlo.
John Matthews, můj blízký přítel a jeden z nejlepších detektivů
přes vraždy v městě Nekros, přikývl. „Levé chodidlo, abychom byli
přesní, a dvě další čekají v márnici. Co mi k tomu můžeš říct?“
Zamračila jsem se a špičku boty zabořila do trsu trávy rašícího ve
štěrku. Na mé vizitce stálo Alex Craftová, přední soukromá
vyšetřovatelka a stínová čarodějnice agentury Mluvčí za mrtvé. Ve
skutečnosti jsem majitelka a jediná zaměstnankyně té firmy, ale to
není důležité. Povolávám stíny a dávám živým možnost vyzpovídat
mrtvé – za poplatek. Má práce mě zavedla na bezpočet hřbitovů,
několikrát do obřadních síní a do městské márnice. Odpočívadlo v
přírodní rezervaci Sionanské nivy skutečně nepatřilo mezi obvyklá
místa, kde žádali mé služby. A určitě po mně ještě nikdy nechtěli
konzultaci nad jediným uříznutým kusem končetiny.
„Je mi líto, ale na povolání stínu budu potřebovat víc než jen
jedno chodidlo.“
„A já potřebuju lepší zprávy.“ Ramena mu poklesla jako splasklý
míč. „Už dva dny prohledáváme tyhle močály a nabízí se nám pořád
víc otázek než odpovědí. Neznáme totožnosti obětí, neznáme příčinu
smrti, nemáme ani žádné místo činu. Opravdu pro mě nic nemáš?“
Zatímco mluvil, vložil chodidlo do černého pytle, který pootevřel
hrotem propisky.
Noha ležela na podloží černého plastu. Vlhkým odpoledním
vzduchem se nesl odporný pach rozkladu, lepil se mi v nose i v hrdle.
Odkrvená kůže se odchlipovala z odhalených kostí kotníku, vlákna
svaloviny dostala nehezkou nažloutlou barvu. Žaludek se mi zhoupl,
musela jsem se odvrátit. Prohlídku nechám na koronerovi. S mrtvými
mám co do činění víc na duchovní úrovni než na té hmotné. V každé
buňce každého těla se skrývaly vzpomínky. Vzpomínky, které
záhrobní magie dokáže odemknout a povolat v podobě stínu.
Samozřejmě je k tomu ale potřeba dostatečně velká část těla – a tedy
buněk –, aby magie dokázala zaplnit mezery vzpomínek.
Nepotřebovala jsem utvořit magický kruh a započít rituál, abych
pochopila, že z jednoho chodidla stín nevytáhnu. Cítila jsem to stejně
tak, jako že noha patřila muži, pravděpodobně na prahu sedmdesátky.
Také jsem vnímala spleť kouzel, jež chránila chodidlo od plného
rozkladu.
„To chodidlo je nacpané kouzly. A podle toho, co cítím, jde o
pěkně černé čáry,“ řekla jsem a ustoupila o pár kroků od lůžka s
pytlem, z kterého vycházely zbytkové závany magie.
„Předpokládám, žes sem už povolal tým na dešifrování čar?“
„To sice jo, ale Jednotka proti černé magii zatím nedošla k
žádným závěrům. Vážně by pomohlo, kdybychom mohli vyslechnout
oběť.“
K čemuž ale nedojde, na to mám k dispozici příliš malé procento
těla. „Řekl jsi, že v márnici máte další chodidlo? Pokud bychom dali
dohromady části těl, stačilo by to na –“
John zavrtěl hlavou. „Veškeré vtipy stranou. Pokud tenhle chlap
neměl obě nohy levé – a to doslova –, pak žádné z těch ostatních
chodidel nepatří jemu.“
Tři levá chodidla? To znamená minimálně tři oběti. „Mluvíš tu o
sériovém vrahovi?“
„Neříkej to moc nahlas,“ řekl John a pohledem střelil na kolem
procházející pár kriminálních techniků mířících k hustému lesu.
„Nehodláme to ještě oficiálně potvrdit, ale ano, myslím, že tu máme
sériového vraha.“ Ještě více svou mohutnou medvědí postavu
schoulil do sebe a jeho knírek se zkřivil, jak se zamračil. Ten hustý
zrzavý knírek po celá léta, co ho znám, přesně korespondoval s jeho
výrazem, ale v týdnech od chvíle, kdy se probudil z kómatu
způsobeného kouzlem, mu zrzavé chloupky knírku prokvetly šedou.
Zatáhl zip pytle a uzavřel ho. „Hlídači parku našli první chodidlo
včera ráno, když prohlíželi stav cest po nedávných povodních.
Povolali jsme sem strážníky a psy vycvičené na hledání mrtvol a
našli jsme druhé chodidlo. Když jsme našli třetí, zatahal jsem za
nitky, abych tě sem dostal jako konzultantku.“
„Chceš, abych tu zůstala? Abych počkala, jestli nenajdete větší
část těla?“
„Vlastně,“ John si přejel rukou po hlavě a setřel si pot třpytící se
na stále rozšiřující se lysině, „jsem doufal, že se přidáš k hledačům.“
Zaváhala jsem. A pravděpodobně jsem i zbledla. Brodit se
mokřady se štíty staženými a cítit každičkou mrtvolu schovanou v
bažinách nebyla má představa, jak se dá dobře – či bezpečně – trávit
čas.
Johnovi mé zaváhání neušlo. „Už jsi dřív MT našla,“ připomenul.
MT myslel jako mrtvá těla. „A v papírech, které jsi podepsala, je
zaznamenáno, že bude potřeba prohledávat bažiny, tudíž za svůj čas
dostaneš zaplaceno.“
Otevřela jsem pusu, abych mu odpověděla – ačkoli jsem měla
jisté pochybnosti, zda mám otevřít své nitro tomu, co se skrývá v
nivách, ať už je to cokoli –, ale přerušili mě dřív, než jsem stihla
cokoli říct.
„Co se děje, Craftová?“ ptal se detektiv Jenson, Johnův parťák,
zatímco obcházel kolem černého SUV. „Nechceš si v bažinách
ušpinit ta těsná kaťata? Máš se snad zase objevit v televizi? Nebo ti
možná tvoje licence magického očka nedovoluje pustit se do staré
dobré tvrdé práce.“
Propalovala jsem ho pohledem a silou jsem uvolnila stisknuté
čelisti, abych mu mohla odpovědět. „Docela pokrytecké, Jensone. Na
jednu stranu mě urážíš, a na druhou mě žádáš, abych vám svou magií
pomohla.“ Termín „magická očka“ bylo urážlivým označením
čarodějů pracujících jako soukromí vyšetřovatelé.
„Já tě o nic nežádám.“ Zhoupl se na patách a překřížil si paže
přes hruď. „A myslím, že si město tvé magie nedávno užilo víc než
dost, když pořád dokola pouštěli v televizi tvoje interview o všech
těch paci-čmuchy věcech s duchy.“
„Copak? Závidíš?“ zeptala jsem se, vystrčila bok a odhodila jsem
si kadeře vlasů z tváře. No jo, tak jsem ho popichovala, ale on byl jak
osina. Před několika dny jsem se zúčastnila prvního televizního
rozhovoru s duchem, a abych ho udržela viditelného pro oko i
kameru, musela jsem se ho neustále dotýkat, ale rozhodně nedošlo na
žádné „paci-čmuchy“.
John si odkašlal. „To stačí.“ Těkal pohledem z jednoho na
druhého, pak se otočil ke svému parťákovi. „Sežeň Alex holínky a
řekni strážníkům, že se k nim přidáme.“
Jenson se na mě ušklíbl – což jsem mu oplatila – a řekl: „Jistě.
Boty pro dvounohého hledače mrtvol. Jdu hned na to.“ Zmizel v
SUV.
Zírala jsem na místo, kde ještě před chvílí stál. „Kretén.“ Takové
nepřátelství mezi námi nebylo vždycky. Vlastně se z nás téměř stali
přátelé. Pak asi před měsícem šel jeho přístup ke mně do kytek. Ta
změna nastala přesně v době, kdy John chytil očarovanou kulku
určenou pro mě. Náhoda? Pochybuju.
„Nevím, co se to mezi vámi dvěma stalo,“ řekl John, když se ke
mně otočil, „ale nesmíme zapomínat, že tu máme tři oddělené
končetiny a žádná vodítka. Tak a teď, než se vrhneme do bažin,
navrhuju, aby sis obrátila košili naruby.“
„Cože?“
John mávl na technika, aby odvezl v pytli zabalené chodidlo; pak
zvedl mou kabelu ze země, kam jsem ji předtím odložila. Podal mi
červenou tašku a pokývl k autu.
„Hlídači parku nás upozornili, že místní fae moc rádi svádí lidi z
cesty. Neopatrný člověk tak může prohledávat jednu část bažin celé
dny. Cesta skřítků tomu říkají. Když si obrátíš košili naruby, mělo by
jim to zabránit, aby tě uhranuli.“
Podívala jsem se na svůj top a košili, které se na mě v
odpoledním horku lepily. „Myslíš si, že jsou do těch vražd zapleteni
fae?“
Johnův knírek se zvlnil. „To je další věc, kterou bys neměla říkat
moc nahlas.“
„Jasně.“ Vlezla jsem do Johnova auta, abych si převrátila top
naruby. Ne že bych věřila, že mě převrácení svršků ochrání před
faeskou magií. Fae se povětšinou spoléhají na halicí kouzlo – magii
víry tak silnou, že dokáže na nějakou dobu pozměnit realitu.
Zatímco jsem se převlékala, sehnal pro mě Jenson voděodolnou
kombinézu. Navlékla jsem si ji a přetáhla hnědou gumu přes
oblečení. Kombinéza mi sahala téměř ke klíční kosti.
„Doufám, že se nebudeme brodit bahnem až po prsa,“ prohlásila
jsem, když jsem si zapínala pásky.
John, také oblečený v gumové kombinéze, mi podal plastovou
láhev s vodou. „Neboj. Podle toho, jak rychle voda ustupuje, se víc
můžeme bát toho, že nás proud odnese. Jestli v hluboké vodě vycítíš
těla, pošleme tam tým. Připravena?“
Přikývla jsem a následovala ho k nejbližšímu sestupu do
mokřadu. John shromáždil několik strážníků, kteří se k nám přidali, a
mě vůbec nepřekvapilo, že Jenson mezi nimi nebyl. Nad námi se
klenuly koruny stromů zadržující sluneční paprsky, ale vzduch pod
nimi byl ztěžklý vlhkostí. Na těle mi vyrašil pot a blonďaté kadeře se
mi lepily k tvářím a krku. Otevřela jsem láhev s vodou, ale upila
jsem jen trochu – neměla jsem tušení, jak dlouho v bažinách
zůstaneme.
„Tady našli první chodidlo,“ řekl John po přibližně půl hodině
chůze. Pokývl hlavou před sebe k žluté policejní pásce ohraničující
cestičku. „Druhé našli asi o půl kilometru dál; třetí pak dva kilometry
jižně. Nevíme, jestli nedávná povodeň podemlela hroby nebo jestli
těla skončila v řece o něco výš po proudu a sem je donesla voda, ale
podle toho, jak rychle voda ustupuje, každou minutou roste
pravděpodobnost, že nám odnese všechny důkazy. Musíme ta těla
najít.“
A to byl signál pro mě.
Rozepnula jsem si stříbrný náramek s amulety. Kromě amuletů k
sobě náramek vázal i mé druhé mentální štíty, které zadržovaly
záhrobní esenci, jež se pokaždé snažila přetáhnout mou duši přes
propast do země mrtvých. Přesně přes tu propast, již jsem nyní
potřebovala překročit. Jakmile se stříbrný náramek nedotýkal mé
pokožky, zvedl se kolem mě vítr – chlad hrobu zatínající drápy do
mých osobních štítů. Představila jsem si, jak mé štíty pukají a
úponky révy, jež tvořily obrannou hradbu mého nitra, se pomalu
rozevírají a na malé štěrbinky tak odhalují mé nitro.
Svět kolem mě ztratil živé barvy a vše pokryla šedavá patina. Mé
vidění se zdvojilo, jak jsem viděla zemi mrtvých i svět živých
zároveň. V záhrobním zraku stromy ztmavly, popraskaly, zelené
listoví zhnědlo a uniformy policistů se proměnily v trouchnivějící
cáry. A zpod potrhaných hadrů proděravělých od molů prosvítaly
slabou žlutou září jejich duše. Odvrátila jsem se.
Naneštěstí mi otevřené štíty odhalily více než jen zemi mrtvých.
Zároveň s ní se otevřelo okno do éterie – roviny, v níž se nachází
syrová magie – a kolem mě vířily stuhy v zářivě rudých, jasných
modrých i všemožných jiných odstínech barev. Magie se kolem mě
svíjela, ale já si syrové energie nevšímala. Neměla být vidět, dokonce
ani s otevřenými štíty. Čarodějnice se obvykle do éterické roviny
fyzicky nedostanou. To není možné. Nebo by to alespoň možné být
nemělo. Ale před několika týdny nastal rudý měsíc a já od té doby
byla schopná éterii vidět, a dokonce se v ní pohybovat.
Mít možnost něco udělat neznamená, že bych to udělat měla.
Nebo že by to bylo bezpečné.
Nevšímala jsem si barev, svůj zrak jsem soustředila na
rozkládající se les a natáhla jsem se k němu svými smysly. Hledala
jsem záhrobní esenci, jež vychází ze všech mrtvých těl. A že jich
tady v bažinách nebylo málo.
Záhrobní esence mrtvé neznámé se do mě opřela jako studený
vítr zarývající se mi do pokožky. A to mi bylo ještě před několika
minutami horko. Její ostatky ležely ani ne padesát metrů ode mě, ale
já se svými smysly natáhla ještě dál, nevšímala jsem si těl malých
zvířat a nedovolila jsem, aby se do mě záhrobní esence vsála. Vyslala
jsem své smysly hluboko do nivních lesů.
Nedaleko od místa, kde bylo nalezeno první chodidlo, cesta
mizela, bahno rozbředlo a s každým krokem v tmavých vodách se
zpod mých holínek ozývaly mlaskavé zvuky. Listoví, zářivě zelené i
trouchnivějící zároveň, se před mýma očima rozpadalo v prach a já
doufala, že stromům má pozornost nijak neublíží. Jednou se mi
povedlo rozbít schody, když má moc prolnula realitu se světem
mrtvých.
„Máš něco?“ zeptal se John a přistoupil ke mně.
Jo, našla jsem toho hodně. Většinou malá zvířata. Ta jsme ale
nehledali. Odmávla jsem ho a kráčela dál. Voda mi v gumových
botách sahala po kolena, jak jsem se pomalu brodila mokřadem.
Vlekla jsem nohu přes nohu nejen kvůli vysoké vodě, ale také proto,
že jsem se potřebovala plně soustředit na záhrobní esence, které jsem
zároveň musela udržet na uzdě, abych omylem nepovolala stín.
Něco… Točila jsem se v malých kruzích, prohledávala jsem
bažinu svou myslí, svou mocí. Ano, něco tu bylo. Svou mocí jsem
našla tělo, lidské tělo. Muže. A také jsem ucítila ženu. A… dva další
muže?
„To není dobré.“
John se zastavil vedle mě. „Něco jsi našla?“
„Těla. A doufám, že se mýlím, ale cítím čtyři různé esence.“
„Čtvrtá oběť?“
Nebyla jsem si jistá, proto jsem neodpověděla. Tak moc ráda
bych zavřela oči a soustředila se jen na ta těla, abych mohla zjistit,
kde přesně leží, ale v zaplaveném lese jsem se těžko orientovala i s
očima otevřenýma. Šla jsem dál, voda mi teď sahala do půli stehen.
Uklouzla jsem a jen díky Johnovým pohotovým reflexům jsem
nezahučela zadkem do kalné vody.
„Za chvíli budeme moc hluboko,“ řekl John, když jeden ze
strážníků, nejmenší ve skupině, ztratil půdu pod nohama a v proudu
vody uklouzl. Na poslední chvíli znovu získal rovnováhu.
Zavrtěla jsem hlavou. „Už tam skoro jsme.“ Cítila jsem, že těla
leží přímo před námi.
Několik metrů před námi se voda převalovala kolem padlého
stromu. Do všech směrů tam trčely kořeny pokryté naplaveninami,
takže teď připomínaly spíš obrovskou kopu čehosi. Strom se
nevyvrátil z kořenů při současných záplavách – hromada byla
porostlá mechem a ze starých kořenů vyrůstaly nové stvoly.
Odněkud zpoza stromu vyzařovala nejen záhrobní esence, ale také
temná spleť černých kouzel.
Postoupila jsem blíž a prohledávala tu kupu jak svou mocí, tak
očima. Pak jsem je spatřila.
„Chodidla.“
„Kde?“ zeptal se John a rozhlížel se.
Ukázala jsem. V dutině u základny stromu byla naskládaná malá
hromádka napuchlých a rozkládajících se chodidel. John svraštil
obočí a knírek se mu zkroutil k zemi, jak usilovně přemýšlel. Setřel
si z čela pot, pak naklonil hlavu na stranu a zmateně se na mě
podíval.
Copak on je nevidí? Znovu jsem ukázala, ale neměla jsem
rukavice, nechtěla jsem místo kontaminovat. Zjistit, jaký je rozdíl v
tom, co vidím já a co vidí on, bylo zhola nemožné vzhledem k tomu,
že jsem teď převrácený strom viděla skrze několik rovin reality.
Proto jsem utěsnila štíty a stáhla jsem své nitro ze země mrtvých – a
ze všech ostatních rovin, jichž jsem se právě dotýkala. Mé záhrobní
vidění vybledlo. Šedá mázdra se ze světa kolem mě stáhla stejně jako
víry éterie. A chodidla také zmizela.
Zamrkala jsem, když jsem si náramek se štíty opět připnula na
zápěstí. Ve chvíli, kdy stáhnu záhrobní zrak, se mi před očima objeví
jen temné obrysy reálného světa – schopnost nahlédnout skrze roviny
reality si vybírá svou daň –, ale když jsem zamžourala, byla jsem
stále schopná vidět alespoň tu dutinu, v níž jsem chodidla našla.
Prázdnou dutinu. Nebo se alespoň prázdná zdála, ale stejně jsem
cítila záhrobní esenci a slabý opar temné magie, které mrtvé
končetiny vyzařovaly. Esence se mi vsákla do štítů jako ledové
pařáty snažící se mi zabořit pod kůži a do mé mysli. Zachvěla jsem
se. Ta chodidla tam zcela určitě pořád ležela.
„Johne, máme problém,“ řekla jsem. Odvrátila jsem se a chtěla si
strčit ruce do kapes džínů – v čemž mi zabránila gumová kombinéza.
Nechala jsem ruce podél boků. Všichni se na mě dívali. „V té dutině
leží pěkná hromádka chodidel. Napočítala jsem čtyři a odhadem bych
řekla, že jsou všechna levá.“
Jeden z uniformovaných strážníků postoupil vpřed. Zvedl tenký
podlouhlý předmět se skleněnou kapkou na vrcholu. Příruční skener
kouzel. Mávl hůlkou nad dutinou. Skleněná špička se rudě rozzářila,
což indikovalo zlovolná kouzla, ale zář byla slabá. Skener rozpoznal
pouze zbytkové stopy čar.
Strážník se stáhl a zavrtěl hlavou. „Žádné aktivní čáry, pane.“
Nespustila jsem oči z prázdné dutiny. „Pokud nejsou ukrytá
čárami, pak je musí zakrývat halicí kouzlo.“
„Do prdele,“ ulevil si John a otočil se na nejbližšího policistu.
„Sežeňte mi na telefon někoho z FÚV. Máme tu problém.“
FÚV jako Faeský úřad pro vyšetřování. Halicí kouzlo bylo čistě
faeskou magií, což znamenalo, že John právě ztratil svou pravomoc.
Seděla jsem v Johnově policejním autě, jednu nohu zapřenou o
přístrojovou desku, druhou jsem nechala viset ven z auta. Nejradši
bych z auta vypadla – nebo lépe řečeno, nejradši bych vypadla z
tohohle zaplaveného lesa. Dorazili vyšetřovatelé z FÚV a pocuchali
poldům pírka. Ti na oplátku odmítali vypadnout a snažili se vypadat,
že mají plné ruce práce. Já se jen snažila nepřekážet. V autě na mě
ale začínala působit klaustrofobie. Vlastně kdybych měla být sama k
sobě upřímná, tak víc než to. Od událostí za rudého měsíce jsem
nedokázala v uzavřených prostorách aut zůstat v klidu a kůže mě
svrběla touhou opustit je. Mám takové neodbytné podezření, že to
má co do činění s kovem v konstrukcích vozů. Není divu, že si Falin
pořídil ten sexy plastový kabriolet.
Při pomyšlení na Falina Andrewse jsem zabloudila pohledem do
zpětného zrcátka a spatřila dva agenty FÚV. S Falinem jsem se
seznámila před měsícem, kdy pracoval v přestrojení za detektiva
oddělení vražd na případu guvernéra Colemana. Ve skutečnosti byl
agentem FÚV – a fae – a v průběhu vyšetřování případu skončil v mé
posteli. Ale už několik týdnů jsem o něm neslyšela. Jak se dva agenti
FÚV, kteří přijeli na Johnovo zavolání, blížili, viděla jsem, že ani
jeden nemá dlouhé blond vlasy, ani vypracovanou postavu plavce.
Nevím, jestli jsem byla víc vděčná, nebo zklamaná.
„Slečna Craftová?“ K autu přistoupila žena v černém kostýmku
ušitém na míru.
Jdeme na to. Přikývla jsem a sundala nohu z přístrojové desky,
abych mohla vstát.
„Jsem zvláštní agentka Noriová.“ Ruku nenapřáhla. „To vy jste
našla ostatky v dutině stromu?“
Opět jsem přikývla a vrazila si ruce do kapes. Záhrobní zrak jsem
uvolnila už před více než hodinou a vidění se mi vrátilo do normálu,
přesto jsem stále lehce mžourala. Prohlédla jsem si agentku
Noriovou. I přes lodičky s tlustými podpatky byla o několik
centimetrů menší než já, ale stála rovně a využívala každou píď své
výšky. Tmavé vlasy jí spadaly po zádech jako zářivé černé brnění a
pronikavé oči měla posazené blízko sebe, což zdůrazňovalo ostré
rysy jejího obličeje. Nebo tedy to, co za svůj obličej vydávala. Coby
agentka FÚV pravděpodobně byla fae, ačkoli to nebylo jisté. Mohli
jste se jen dohadovat, jak vypadá pod halicím kouzlem. Mohla bych
spustit štíty a zjistit to, ale za prvé je to neslušné a za druhé, což je
nejdůležitější, mi oči při průchodu nitra skrze roviny reality září,
tudíž by jí došlo, co dělám. Chtěla jsem odtud vypadnout a o potíže
jsem zájem neměla.
„Můžete mi vysvětlit, jak jste byla schopna prohlédnout skrze
halicí kouzlo?“ položila mi otázku, které jsem se nejvíc obávala.
Naštěstí jsem během čekání jen tak nelelkovala. Připravila jsem si
odpověď.
„Pomáhala jsem policii najít ostatky… ostatků. Využívala jsem
svůj záhrobní zrak. Halicí kouzlo nezakrývá záhrobní esenci
vycházející z chodidel.“ Vynechala jsem, že jsem je záhrobním
zrakem tak jako tak viděla. Fae nebývají příliš nadšení z představy,
že někdo z pouhých lidí prohlédne skrze jejich halicí kouzla. Přijít o
oči můžete i za menší prohřešky.
Stiskla rty a něco si naškrábala do bločku. „Takže vy jste
sledovala tu… esenci. Co dál?“
„Sledovala jsem stopu až k místu, odkud esence vycházela. Cítila
jsem, že tam leží části těl. Nikdo jiný ta chodidla neviděl, což mi
napovědělo, že jsou ukrytá halicím kouzlem.“ To vše byla pravda –
jen ne úplná.
Agentka Noriová zavřela pero. „Slečno Craftová, když jste si
uvědomila, že jsou ostatky zakryty halicím kouzlem, nenapadlo vás,
že by bylo mnohem vhodnější okamžitě informovat FÚV namísto
smrtelníků?“
Právě Johna a jeho tým urazila. Naježila jsem se. V policejním
sboru města Nekros mám mnoho přátel. Jednu ruku jsem si zapřela v
bok a pokrčila ramenem. „Najali si mě.“
„Ano, nuže, jsem si jistá, že oceňují vaši pomoc, slečno Craftová.
Vaše služby již nebudou nadále potřeba.“ Otočila se a kráčela pryč.
Pod podrážkami lodiček jí křupal štěrk. Několik kroků od auta se na
mě přes rameno obrátila. „Uvědomujete si, doufám, že budeme
muset vyslechnout všechny nezávislé fae v oblasti.“ Úsměv, který se
jí objevil ve tváři, odhalil dvě řady bílých zubů ohraničených zářivě
rudými rty, ale nebyl to nijak šťastný úsměv.
Necukla jsem sebou. Teprve nedávno jsem zjistila, že jsem
feykin, ale to ona nemohla vědět. Nebo ano? S nuceným úsměvem
jsem opáčila: „To předpokládám.“
Opustila malé štěrkové parkoviště, bezpochyby mířila na místo,
kde jsem našla tu hromádku chodidel. Otočila jsem se, abych se
posadila zpátky do auta, když jsem koutkem oka zahlédla mezi
stromy pohyb. Zrak se mi plně zotavil, takže jsem jasně viděla
pohybující se postavu, podle všeho mužskou a hrající všemi barvami.
Ale jak se postava blížila, uvědomila jsem si, že muž to opravdu je,
jen ne lidský, ale faeský.
Hrbil se, plížil se ke mně na šlachovitých nohou, které vůbec
nenarovnával. I ohnutý byl ale vyšší než já – a já nejsem zrovna
trpaslík. Měl lidské rysy, ale lehce rozmazané. Tmavé široké oči měl
propadlé, ale ne nemocí. Jeho světlá pokožka měla barvu moučných
červů, jako by nikdy nebyl vystaven dennímu světlu, a orlí nos mu
čněl z tváře na délku lidské dlaně, téměř překrýval úzké rty a
vystrčenou bradu.
Dokonce i nyní, sedmdesát let po Magickém probuzení, bylo
poměrně vzácné vídat fae bez halicího kouzla. Fae vyšli zpoza svých
houbových domečků, jak to někteří nazývají, protože se ztráceli z
paměti lidstva, a tedy i ze světa. Potřebovali, aby v ně lidé věřili a
díky tomu se udrželi v naší realitě, ale kromě faeských celebrit a
politiků lidé povětšinou viděli nezahaleného fae jen při estrádních
představeních, která se točila kolem rozdílností ve faeských
podobách. Většina klubů s takovýmihle show byla jen o něco málo
lepší než obyčejné pasti na turisty.
Ohlédla jsem se. Na druhé straně parkoviště postávali dva
důstojníci u dodávky, odkud dočasně řídili vyšetřování případu. No,
alespoň že tu nejsem úplně sama. Samozřejmě to, že cizí fae vypadal
děsivě a objevil se poblíž místa, kde jsme našli chodidla
zamaskovaná halicím kouzlem, z něj ještě nedělalo viníka.
Podezřelého možná. A pravděpodobně i svědka.
„Mohu vám pomoci?“ křikla jsem otázku hlasitěji, než bylo
potřeba, ale chtěla jsem si být jistá, že mě policisté uslyší. Možná
budou chtít fae vyslechnout.
Fae se zarazil, pak vyrazil vpřed, až z něj zůstala jen rozmazaná
šmouha. Dřív než mé srdce mohlo odbít jediný hlasitý poplašený
úder, překonal fae vzdálenost od kraje parkoviště po Johnovo auto.
Poldové křičeli něco, čemu jsem přes hučení v uších nerozuměla.
„Mohu vám pomoci?“ zeptala jsem se znovu a neodvažovala
jsem se odtrhnout oči od někoho, kdo se dokázal pohybovat tak
rychle. Pomalu, pomaličku jsem ustoupila o krok, pak o další.
„Jsi úplně pitomá?“ zeptal se, úzké rty při té větě odhalily špičaté
zuby.
Zamrkala jsem. Překvapil mě, ale ne tou urážkou nebo
výhrůžným výrazem. Ne, to zvuk jeho hlasu mě šokoval. Z té
hubené, podivně zkroucené postavy vycházel sytý, hluboký baryton,
díky němuž i vzteklá otázka zněla jako píseň. Měl hlas, který podle
starých báchorek dokázal vytáhnout děti a mladé ženy z postelí.
Naneštěstí většina z těch příběhů nekončila zrovna nejšťastněji.
„Nevím, co tím myslíte,“ řekla jsem a ustoupila o další krok. Z
protější strany parkoviště se ozvaly první kroky mířící mým směrem.
Byly blízko. Ale možná ne dost blízko.
„Ta chodidla byla schovaná z dobrého důvodu.“ Fae do mě
zapíchl pohled a přimhouřil oči. „Je to tvoje vina. Budeš svých činů
litovat,“ řekl. A pak, když se k nám policisté příliš přiblížili, se
otočil, rozběhl se zpátky a zmizel mezi stromy.
2. kapitola
„Takže ho poldové nenašli?“ zeptala se Holly, má spolubydlící a
nejlepší kamarádka, zatímco bořila vidličku do tvarohového dortu s
třemi druhy čokolády, který ležel na talířku uprostřed stolu.
Přikývla jsem. „Jen mi pohrozil, že budu litovat, že jsem policii
zavedla k těm chodidlům, a pak utekl. A mezi stromy se lehko
ukryl.“ Celé hodiny od chvíle, kdy jsme opustili nivy, jsem
nadskakovala nervozitou, ale dnes, v odpoledním slunci, se mi má
dřívější ustrašenost zdála směšná. „V tu chvíli jsem litovala jen toho,
že případ převzal FÚV.“
Holly střelila konspiračním pohledem na třetí osobu sedící u
našeho stolku, mou další nejlepší kamarádku Tamaru, a naklonila se
ke mně. „Ukázal se ty-víš-kdo?“
Zamračila jsem se na svou vidličku. „Ty-víš-kdo“ bylo její
označení Falina, jediného agenta FÚV, kterého jsme všechny tři
znaly podle křestního jména. No, já ho vlastně znala mnohem lépe. I
přesto ale dva dny poté, co jsme uzavřeli Colemanův případ, bez
rozloučení zmizel.
Zabořila jsem vidličku do dortu o něco větší silou, než našlehaná
hmota potřebovala. „Nejspíš pracuje na mnohem důležitějším
případu,“ řekla jsem a polkla kus tvarohového dortu, aniž bych
vnímala jeho chuť. „Je to jen dobře. On to moc komplikoval.“
Holly ode mě talířek s dortem odtáhla. „Fajn. Já vím pouze to, že
tenhle dort musíme sníst dřív, než se rozpadne. Koho vůbec napadlo
zajít na oběd do kavárny se zahrádkou? Ale nemůžeš to do sebe tak
házet. Tenhle druh kalorií se musí vychutnat.“
Tamara souhlasně zamumlala a mávla vidličkou. „Jsem v
kalorickém rauši,“ řekla. „A dneska byl výběr na Alex.“
Pokrčila jsem rameny. „Dneska ráno jsem povolala stín, aby
potvrdil nárok na pojistné. Rodina nechtěla věřit, že by jejich otec
odkázal pořádný kus majetku nemanželskému synovi vdovy, takže
jsem strávila dvě hodiny na hřbitově, zatímco stín řádek po řádku
potvrzoval svou poslední vůli. Byla mi zima. Mimoto není ani
zdaleka takové horko jako před několika týdny. Pětatřicet ve stínu je
na srpen víc než krásná teplota.“
„Ehm, ehm,“ odkašlala si Holly a pak usrkla z ledového latté. Ale
třebaže jsme seděly ve venkovní kavárně, byla to kavárna uprostřed
Magické čtvrti – části města Nekros, kde se soustřeďuje vše magické
a čarodějnické. Tahle kavárna byla přecpaná těmi nejlepšími
amulety, díky nimž si zákazníci lebedili v chládku a pohodlí za
jakkoli vysokých venkovních teplot. A navzdory protestům se Holly
ve svém kostýmku nijak nepotila. „Takže byl tam někdo zajímavý?“
zeptala se a zahýbala obočím.
„To těžko.“ Musela jsem se pro tvarohový dort natáhnout přes
celý stůl, ale to mě nezastavilo.
„Ale no tak.“ Holly postrčila talířek mým směrem. „Je to už
měsíc, co jsem tě viděla s chlapem. Pořád mě obviňuješ, jaká jsem
workoholička, ale co ti začaly jít obchody, jen povoláváš mrtvé.“
Položila latté na stůl, vytáhla si z vlasů sponku a nechala své rudé
kadeře padnout na ramena. Pak si je srovnala a znovu zkroutila do
úhledného drdolu. Každým coulem připomínala úspěšnou asistentku
prokurátora, jíž skutečně byla – a méně evidentní bylo, že je zároveň
i čarodějnice. „Mám odpoledne soud, ale hned potom se mi diář
trochu vyprázdní. Co kdybychom dnes večer vyrazily do baru?
Potřebuješ oraz.“
Neurčitě jsem něco zamumlala a pak se soustředila na opět
prázdnou vidličku.
„Ta nepůjde,“ řekla Tamara, ačkoli jsem měla pocit, že mi na
pomoc přispěchala jen proto, že s obrážením barů v poslední době
nesouhlasila, a nikoli kvůli tomu, že by se jí nezamlouvaly mé
současné společenské návyky. Tento postoj získala v okamžiku, kdy
se jí na prstě objevil obrovský diamantový zásnubní prsten.
Holly se vlastně nemýlila. Obchody šly. A šly velmi dobře.
Vlastně to bylo lepší než kdy dřív. Ale obchody nebyly důvodem,
proč jsem přestala chodit do barů. Celé roky jsem chlad, jenž se mě
zhostil poté, co jsem povolala stíny mrtvých, zaháněla panáky a
teplými mužskými těly – přednostně těch chlapů, které jsem už nikdy
nemusela znovu vidět. Ale takový plán už pro mě ztratil své kouzlo.
Mimoto někdy mezi chvílí, kdy jsem si před měsícem dočasně
vyměnila životní esenci se sběratelem duší, a momentem, kdy jsem
zjistila, že jsem napůl fae, se mi změnila tělesná teplota. Dotek od
většiny lidí mě teď téměř pálil. Seznam lidí, kteří se mě mohli
dotknout, aniž by to nám oběma bylo nepříjemné, byl velmi krátký.
Jako doopravdy krátký. Ve skutečnosti na něm byla jen dvě jména.
Tedy jména těch, o kterých jsem věděla. Nositel jednoho jména mi
ze života ale zmizel a druhý… no, s ním byla situace poměrně
komplikovaná. Bylo na čase změnit téma.
Otočila jsem se na Tamaru, svou kamarádku a také vedoucí
soudní patoložku v Nekrosu. „Takže FÚV kompletně přebral ten
případ?“
„Zatím ne. Zatím všichni ‚spolupracují‘. Uvidíme, jak dlouho to
vydrží. Upřímně říkám, že na tohle jsem i já krátká. Mám v
mrazničce sedm levých chodidel, a nemám ani tušení, jak byla od
nohou oddělena. Nenesou značky po žádných nástrojích, tudíž
musím věřit, že za jejich oddělením stojí magie, jejíž zbytky lnuly k
tkáni chodidel, ale vůbec se mi nepodařilo ta kouzla identifikovat.“
Zavrtěla hlavou a stiskla rty, zatímco těkala pohledem střídavě na mě
a na Holly. Byla jednou z nejsenzitivnějších osob ve státě. Pokud
kouzlo nerozpozná ani ona, ani Jednotka proti černé magii, pak musí
být čáry vzácné a mocné. Znovu zavrtěla hlavou. „Možná ztrácím
formu. Mám na stole také tři těla, u kterých nejsem schopná zjistit
příčinu smrti. Všechny důkazy ukazují na obyčejnou zástavu srdce,
ale proč? Pořád nevím. Potřebuju udělat ještě pár testů.“ Očima
hypnotizovala tvarohový dort. „Zaplatila jsem si třetinu toho dortu. A
tu třetinu si také sním, takže si to nekřečkujte pro sebe.“
„Vezmi si to, kamarádko,“ řekla Holly a poslala talířek přes stůl.
„Vypadá to, že to vy dvě potřebujete víc než já. Všechny případy, na
kterých pro prokurátora pracuju, jsou pěkně nudné.“
Zasvětila nás do případu, který se bude odpoledne snažit u soudu
vyřešit. Zatímco mluvila, koutkem oka jsem zahlédla stín. Byly jsme
ve venkovní předzahrádce kavárny na rušném rohu Magické čtvrti,
takže by jeden fae navíc neměl upoutat mou pozornost. Tohle ale
nebyl cizí fae.
„To je on,“ sykla jsem.
Holly ztichla a Tamara se ve své židli otočila. „Kdo? Kde?“
„Ten fae z lesa. Je u toho stánku s novinami.“ Ukázala jsem přes
ulici. Fae s orlím nosem, stále podivně shrbený, držel v ruce něco, co
podezřele připomínalo Faeský týdeník – bulvární plátek –, ale svou
pozornost nevěnoval neupravovaným fotografiím, ani obrovským
nadpisům článků. Díval se na mě. Ztěžka jsem polkla.
„Policie na něj uvalila PHS, jako pátrání po hledaném svědkovi,
je to tak? Hledají ho, aby svědčil v tom případu. Zavolám na stanici.“
Holly vytáhla z kabelky mobil, ale než stihla vytočit číslo, na ulici
někdo zařval.
Na jeden jediný moment v kavárně utichly všechny rozhovory a
všichni zákazníci se otočili do ulice. Odtrhla jsem pohled od fae a
rozhlédla jsem se. O blok dál v ulici skřípaly brzy aut, rozeznělo se
troubení a chodci se rozutekli a schovávali se v nejbližších vchodech
do budov. Tamara vyskočila na nohy, Holly hned za ní.
Ohlédla jsem se na místo, kde předtím stál ten fae, ale zmizel. To
ovšem samozřejmě neznamenalo, že byl pryč úplně. Co se to děje?
Auto vyjelo ze silnice a zapískaly pneumatiky, jak nabouralo. Dál
jsem pozorovala lomoz na ulici. Lidé běželi a křičeli a vzduch se
chvěl magií desítek naráz aktivovaných amuletů. Pak jsem spatřila
příčinu paniky.
Na střechu auta vyskočila obrovská stvůra, pod jejíž vahou se
vozidlo prohnulo. Zírala jsem na ni, neschopná odtrhnout od ní zrak.
Nikdy jsem nic takového neviděla. Řekla bych, že to byl vlk, až na
to, že byl velký jako grizzly a jeho kožich měl mechově zelenou
barvu. Faeská nestvůra. Zaklonila hlavu a začenichala. Její rudé oči
zatěkaly na kavárnu. Odrazila se a drápy jejích pracek rozřízly plech
auta.
Do prdele. „Vypadneme odtud,“ řekla jsem a natáhla se po
kabele.
„Jsem dva kroky před tebou,“ křikla Tamara, která už běžela ke
dveřím. Vzduch kolem ní se chvěl, jak aktivovala amulet.
Udělala ještě jeden krok a s dalším už zmizela, jak začala působit
magie amuletu neviditelnosti. Kéž bych měla také jeden, ale jediné,
nač jsem se teď zmohla, byl útěk. Rozběhla jsem se. A rychle.
Akorát jsem doběhla ke dveřím obchodu s lektvary vedle
kavárny, když se vzduch kolem mě ochladil. Přede mnou se zjevil
Death a v tom svém černém triku těsně obepínajícím svaly mi
zastoupil cestu.
Sběratel duší, smrťák, anděl smrti – ať ho nazvete jakkoli, jeho
prací je stále shromažďovat duše mrtvých a umírajících. Což
znamenalo, že pokud si zvráceným smyslem pro humor nevybral
tuhle chvíli pro svou další společenskou návštěvu, pak tu někdo z
přítomných brzy vydechne naposled.
Kdo? naznačila jsem ústy. Nechtěla jsem, aby mě kdokoli spatřil,
jak mluvím na někoho, koho nikdo jiný nevidí. Otočila jsem se a
pohlédla do ulice. Holly neběžela, ani se nepohnula.
Byli jsme v centru Magické čtvrti, magie tu byla velmi silná.
Téměř každý – čarodějové, fae a stejně tak normálové – se snažil
dostat z ulice, ale hrstka čarodějnic se seskupila a vzduch kolem nich
se chvěl magií. Holly se také nesnažila utéct. Stála čelem do ulice.
Viděla jsem ji z profilu, oči měla zavřené, její prsty sebou škubaly.
Sesílá kouzlo.
Jeden z chodců vyslal do ulice kouzelnou síť. Sevřela se kolem
nestvůry, ale ta ji ze sebe setřásla a pokračovala v běhu. Mířila přímo
na kavárnu. A na Holly.
Otočila jsem se k Deathovi. „Ji ne,“ zašeptala jsem.
Nepodíval se na mě.
Ne! Rozběhla jsem se zpátky přes převrácené stoly a cestou jsem
zakopávala židle. Doběhla jsem k Holly ve chvíli, kdy prudce
otevřela oči. Zvedla ruce. Mezi jejími dlaněmi se s malým výbuchem
objevila a velmi rychle rostla ohnivá koule. Rubíny v jejích prstenech
– drahokamy, v nichž shromažďovala syrovou magii – se v
plamenech ohně třpytily a pak Holly ohňovou koulí hodila.
Koule explodovala na hrudi nestvůry a do nás narazila vlna žáru.
Ale stvůru to nijak nezastavilo. Ani nezaváhala. Holly vytřeštila oči a
zaškobrtla. Chladná a soustředěná asistentka prokurátora byla pryč.
Sebejistá čarodějka? Zmizela. Teď byla jen pouhou smrtelnicí
dívající se, jak se blíží její zkáza.
A za ní se s vážnou tváří zjevil Death.
Holly přepadla přes židli a já ji popadla za paži, snažila jsem se ji
udržet na nohou a dostat ji pryč odtud. Pozdě.
Bestie z nás nespustila rudé oči, ani když zaklonila hlavu a zavyla
tak, že z toho tuhla krev v žilách. Byl to první zvuk, který vůbec
vydala, a to zavytí přehlušilo všechny ostatní zvuky ulice. Pak už
byla u nás. Zavanul k nám její dech, ztěžklý pachem rozkládajícího
se masa. Holly dokázala vrhat ohnivé koule, ale já se neměla jak
bránit. Zatraceně, sotva bych zvládla uzavřít magický kruh. Záhrobní
magie na věci, které nejsou mrtvé, zrovna moc nefunguje. Ale bylo
to jediné, co jsem mohla udělat, tak jsem to zkusila.
Spustila jsem mentální štíty tak rychle, až mě z toho rozbolela
hlava. Ulice se ponořila do odstínů šedi, beton mi před očima
popraskal a židle se pokryly rzí, jak jsem překryla realitu zemí
mrtvých. Vzduchem se nesly zářivě barevné prameny syrové magie.
Země se chvěla otisky a emocemi těch, kdo po ní kráčeli.
A nestvůra zmizela.
Prostě se vypařila. Sice se v místech, kde měla být, vzduch slabě
tetelil, ale to bylo vše. A uprostřed shluku tetelícího se vzduchu se
vznášela spleť zářícího kouzla.
Holly vedle mě zakřičela a padla na beton. Její blůza se rozevřela,
potrhaná neviditelnými drápy.
Halicí kouzlo.
Ta nestvůra byla magickým konstruktem obklopeným halicím
kouzlem.
„Holly, není to skutečné!“
Zakřičela a uhýbala před něčím, co jsem sotva viděla. Kolem mě
hučela éterie, víry syrové magie se rozehnaly, když někdo v ulici
seslal na nestvůru kouzlo. To narazilo do konstruktu a pak zmizelo
ve vzduchu, aniž by si ho stvůra vůbec všimla.
„Je to halicí kouzlo!“ zakřičela jsem, když se na Hollyině rameni
objevil krvavý otisk zubů.
Holly se prohnula v zádech, její paže sebou zmítaly. Natáhla jsem
se po ní a bestie škubla hlavou. Její iluzorní oči se soustředily na mě.
Přimhouřila je. Pak se na mě vrhla.
Uskočila jsem do strany, bestii z cesty. Jak se otáčela, uhodila mě
do boku a já zaklopýtala. Ta věc možná byla nehmotná, ale škodu
napáchat dokázala.
Zatraceně. Ne, to ne.
Halicí kouzlo bylo iluzorní magií tak silnou, že realita uvěřila, že
to, co halicí kouzlo ukazuje, je pravda – alespoň po nějakou dobu.
Pokud jste věděli, že je něco zahaleno tímto kouzlem, a měli jste
dostatečně silnou vůli, pak jste mohli kouzlo zlomit.
Ale je těžké nevěřit ve zvíře, co se vám právě snaží rozpárat krk.
Nestvůra na mě upřela své oči a znovu zavyla. Při tom zvuku
jsem sebou trhla. Toužila jsem padnout na zem a zakrýt si uši, ale
nemohla jsem. Holly stále nehybně ležela mezi mnou a tím zvířetem,
příliš blízko jeho ohromným drápům. Viděla jsem, co ty drápy
svedou s autem. Nechtěla jsem vědět, co by udělaly křehké ženě.
Musela jsem ji odtáhnout, co nejdál to půjde.
Death přistoupil blíž k Holly a upoutal mou pozornost, když
vedle ní poklekl. Ne, ji ne…
Zavrtěla jsem hlavou a zvíře muselo vycítit, že mě něco vyrušilo.
Stáhlo se na zadní, připravovalo se k útoku. A Holly byla jeho cílem.
Ne! Nevěřila jsem v tu nestvůru. Ve skutečnosti jsem věděla, že
neexistuje, a realita se už pod tíhou mé vůle jednou ohnula.
Vrhla jsem se vpřed, zvířeti do cesty. Zabořila jsem jednu ruku
do mlhavého tvaru ve chvíli, kdy jeden z jeho drápů dopadl na
Hollyinu hruď.
„Co vidím, je skutečné,“ zašeptala jsem a celou svou myslí a vůlí
jsem toužila, aby se mnou realita souhlasila. Aby potvrdila, že tu ta
nestvůra doopravdy není.
Holly zakřičela, ulicí se nesl její jekot. Pak stvůra zmizela.
Kolem mě vybuchl mlžný oblak a z místa, kde se ještě před chvílí
vznášel shluk magie uvnitř nestvůry, spadl na zem malý kotouček. S
cinknutím dopadl na zem. Zvuk byl rychle přehlušen desítkami
ječících hlasů. Slyšela jsem výkřiky a řev lidí, zvuky, které jsem
izolovala, když jsem čelila konstruktu.
Zaslechla jsem kroky, ze všech směrů k nám mířili lidé. Dveře
třískaly o zdi, jak se z budov valili další a další lidé. Holly se zvedla
ze země, ruku si tiskla na poraněné rameno.
„Alex? Panebože, je to pryč? Alex, jak jsi to…?“ Vrhla se na mě
a pevně mě objala. „Děkuju ti,“ zašeptala. Když se mi otřela o krk,
tváře měla vlhké.
Pod jejím dotekem jsem ztuhla, její pokožka pálila tak, až jsem
zamrkala, ale neodtáhla jsem se. „Nebylo to skutečné.“
Přistoupil k nám někdo ve vybledlých džínech s prodřenými
koleny. Vedle Holly poklekl Death. Podívala jsem se na něj přes
vršek její hlavy.
„Už to bude dobré,“ zašeptala jsem, abych ji utěšila, a zároveň
jsem tak Deathovi položila otázku.
Díval se mi do očí, pak přikývl. Tmavé vlasy se mu otřely o
bradu. „Bude v pořádku,“ řekl, ale mračil se.
Díval se na průsvitný mlžný opar visící ve vzduchu kolem nás.
Kdyby to byla obyčejná vodní pára, v poledním slunci by se ve
vteřině vypařila, ale ten opar tu stále byl. Nezmizel ani tehdy, kdy
jsem poprvé nechala nestvůru zmizet.
Death natáhl ruku a sevřel dlaň, jako by do ní mohl mlžný opar
uchopit. Pak trhl. Oblak zmizel.
Zalapala jsem po dechu. Prací sběratele duší je sbírat duše. Ale
jak mohl mít duši kouzlem zahalený konstrukt? Byla ta věc snad
živá?
Nemohla jsem se ho zeptat. Ne tady. Ne se všemi těmi lidmi
kolem nás. Nikdo z nich Deatha neviděl.
Death mi vrátil zatoulanou kadeř zpátky za ucho. „Buď opatrná,
Alex,“ řekl. A pak zmizel, jak se k nám blížil první z dobrých
samaritánů.
„Je v pořádku?“ zeptal se muž a někdo jiný zaječel: „Co to bylo?“
Vedle nás s funěním poklekla čarodějnice se silnou nadváhou a v
klobouku širším než její ramena. „Jsem certifikovaná léčitelka,“ řekla
a natáhla ruku k Hollyině rameni. „Podívám se na ni.“
Nechala jsem ji, ať ze mě stáhne Hollyinu paži, a když jsem
ucítila mravenčení, jak léčitelka aktivovala uzdravovací amulet,
uzavřela jsem své štíty. Mé vidění se mi zatím nevrátilo do normálu a
já mžourala do poledního slunce, v kterém jsem svět kolem sebe ještě
stále viděla zšeřelý a plný stínů. V tom šeru jsem zašátrala po kabele.
Pustila jsem ji – a ani nevím kdy. Asi někdy mezi Hollyinou ohnivou
koulí a zrušením konstruktu.
Nakonec jsem červenou tašku zahlédla několik metrů od sebe.
Jak jsem se ohnula, abych ji zvedla, všimla jsem si malého měděného
kotoučku. Amulet z té nestvůry. Vytáhla jsem z kabelky kapesník a
pak, tak nenápadně, jak se dalo, jsem kotouč zvedla z chodníku.
Skrze měkký papír kapesníku jsem cítila chvění zbytkové magie, ale
ať už to kouzlo bylo jakékoli, nyní už funkční nebylo. Zdáli sem
dolehly zvuky sirény a já se pomalu, s kotoučem v tašce, vrátila k
Holly.
Davem si cestu protlačila Tamara. Několik minut se nakláněla
nad Holly, než se narovnala a rozhlédla se. Její zrak spočinul na mně
a pak ke mně vykročila.
„Jsi v pořádku, Alex?“
Přikývla jsem a třela si dlaněmi chladné paže. „Bude oukej, že
jo?“
Tamara možná nebyla ani léčitel, ani lékař, ale byla patoložka,
vyznala se ve zraněních a rozhodně věděla, jak vypadá smrtelná rána.
„Je v šoku, ale její zranění nejsou vážná. Co jste to tu vy dvě
krucinál vyváděly? Proč jste nevypadly z ulice?“
Neodpověděla jsem. Jak Tamara, tak Holly věděly, že se znám se
sběratelem duší, ale nehodlala jsem Tamaře říct, že tu Death byl.
Když jsem se na ni jen beze slova dívala, Tamara pouze zavrtěla
hlavou.
„Nechceš mi říct, co se tu stalo?“ zeptala se a zněla teď víc jako
polda než patoložka – když se dlouho motáte kolem policajtů,
podepíše se to na vás.
„Ta nestvůra byla jen halicí kouzlo. Zrušila jsem ho.“ Nebo lépe
řečeno, byla částečně jen halicím kouzlem. Magie v kotoučku mi
byla povědomá, určitě byla spíš čarodějnická než faeská. A pak, co
ten mrak, co ho nechal Death zmizet? Co to bylo za stvoření? Vycítil
ho snad ten podivný fae? Varoval mě, že toho odhalení chodidel
budu litovat.
„Jo, zvrátila jsi halicí kouzlo. Všichni na ulici to určitě potvrdí.
Ale vysvětlíš tohle?“ ukázala Tamara na místo, kde jsme s Holly
nestvůře čelily.
Půl metru nad chodníkem se ve vzduchu vznášel na pěst velký
tmavý shluk. Z něj unikaly svíjející se prameny barev.
Éterie.
Prolnula jsem reality.
Střelila jsem po Tamaře pohledem. Tu trhlinu neuzavřu – nevím
jak. Mohli bychom ji zakrýt… Možná kdybychom nad puklinu
postavili stůl, nikdo by si jí nevšiml.
Jasně, ulice plná čarodějnic, ale nikdo by si trhliny do éterické
roviny určitě nevšiml.
Lidé pomalu zvedali hlavy, začali si zas všímat svého okolí.
Několik jich vykročilo vpřed, natahovali se po unikajících
pramenech syrové magie. Ve tvářích se jim zračila podezíravost a
údiv. Zelená stuha energie se jednomu muži obtočila kolem
ukazováku a muž zalapal po dechu. Pak vzhlédl a očima plnýma
otázek se na mě podíval.
Sakra. Tu trhlinu nevysvětlím. Odvrátila jsem se. Nehodlala jsem
se o vysvětlování ani pokoušet.
Tamara shlédla na amulet zabalený v kapesníku, který jsem
držela v dlani. „Co je to?“
„To spadlo z toho zvířete, když zmizelo.“ Podala jsem jí amulet,
aby si ho mohla prohlédnout.
Na líci disku byly vyřezány runy. Několik mi jich bylo
povědomých z přednášek na akademii, ale byla jsem si pekelně jistá,
že v kotouči jsou vytesány ve své archaické podobě. Několik run
jsem nikdy v životě neviděla, ale navzdory faktu, že stvůra byla
tvořená převážně halicím kouzlem, mi runy ani zdaleka
nepřipomínaly pokroucené, těžko viditelné faeské glyfy, na které
jsem narazila před měsícem. Rub disku byl zalit rudým voskem.
Jsem senzitivní, a to těžce. Dokážu vycítit magii, často poznám
účel čárů a občas i kdo je seslal. Ale kouzla upoutaná na kotouč byla
nad mé schopnosti. Naštěstí tu se mnou byla Tamara, která je ještě
senzitivnější než já – alespoň když přijde na čarodějnou magii.
Prohlížela si disk, kousala se při tom do rtu a opatrně ho v
kapesníku převracela. Sklonila se a upřeně pozorovala silnou vrstvu
vosku.
„Tahle magie… To jsou kouzla uzamknutá nad vrstvou dalších
kouzel,“ zašeptala. „Nedokážu je rozšifrovat, ale ta magická
signatura… je mi povědomá.“ Vzhlédla. „Alex, ať už disk očaroval
kdokoli – myslím, že to oni také očarovali ta chodidla.“
3. kapitola
Panika, která vypukla při útoku toho konstruktu, nebyla ničím v
porovnání s naprostým chaosem, do nějž se ulice ponořila poté, co
dorazili vyšetřovatelé. O pravomoc nad případem se přetahovali
zástupci snad všech bezpečnostních složek ve městě. Nekroská
policie přijela, protože se zde odehrál útok na civilní obyvatelstvo a
na území města. Na místo dorazil také z povahy činu ÚVMZ, Úřad
pro vyšetřování magických zločinů. A kvůli tomu, že se do případu
zapletly čarodějnice, se dostavili také zástupci OLMN, Organizace
lidí s magickým nadáním. Dokonce se na místě objevil i vyslanec z
AFLV, Ambasády pro faesko-lidské vztahy.
Vzhledem k tomu, že tu očividně nikdo jasně nevelel, jsem se
rozhodla postavit na stranu těch, kdo mi často vypláceli šeky – na
stranu staré dobré policie. Očarovaný kotouček jsem předala
Jednotce proti černé magii – JPČM. Její důstojník vložil amulet do
pytle na důkazy, který rušil veškerou magii vycházející z předmětů
doličných, a poté co mě přinutil dvakrát zopakovat, co se na ulici
stalo, jsem byla propuštěna. Nezmínila jsem Tamařinu domněnku, že
ten, kdo očaroval disk, je také zodpovědný za ta chodidla v nivním
lese. JPČM měla ty nejlepší forenzní čaroděje ve městě; oni kouzla z
amuletu rozluští.
„Viděla jste, odkud to přišlo?“ ptala se jedna žena druhé, jak jsem
procházela kolem policejní pásky.
Doufala jsem, že mluví o tom magickém konstruktu, a ne o
průrvě do éterie. Koneckonců nestvůra řádící v rušné městské čtvrti
se nevidí každý den. Kromě případu, kdy před několika lety utekl z
georgijské zoo medvěd, si nevzpomínám na žádnou podobnou
situaci. Ale nestvůra byla pryč a trhlina tu byla stále. A přitahovala
pozornost.
Už jsem dřív roviny reality prolnula, ale naposledy – což bylo
zároveň i poprvé – jsem se nacházela v soukromé rezidenci. V
soukromé rezidenci patřící guvernérovi Nekrosu. Patřil mezi přední
představitele Strany za lidi, antifaeské a antičarodějnické politické
strany. Guvernér byl také zároveň mým otcem a, což byla ironie, fae,
ale ani jedna z těchto skutečností nebyla veřejnosti známá. Musel
zaplatit nehoráznou sumu, aby události, k nimž došlo za rudého
měsíce, udržel pod pokličkou. V novinách se neobjevila ani jediná
zmínka o mém velice krátkém pobytu za mřížemi, natož pak zprávy
o tom, že se v jednom pokoji jeho sídla prolínají reality.
Osobně jsem neměla ani peníze, ani vliv, abych ututlala
skutečnost, že se uprostřed Magické čtvrti objevila průrva do jiné
reality. Zvláště pak ne na ulici plné svědků a novinářů, kteří už
dorazili a právě štelovali své kamery a připravovali si diktafony.
Takže jsem udělala jediné, co jsem mohla: odmítala jsem odpovídat
na jakékoli otázky ohledně trhliny.
Nebo jsem se o to alespoň pokoušela.
„Slečno Craftová, proč mě nepřekvapuje, že vás tu vidím?“ ozval
se pronikavý ženský hlas.
Ztuhla jsem a pak se snažila reakci zakrýt tím, že jsem se za
hlasem otočila. „Agentko Noriová,“ pozdravila jsem agentku FÚV,
kterou jsem měla to nepotěšení poznat předchozího dne. „Mohu vám
s něčím pomoci?“
„Pochybuji, ale potřebuji vaše vyjádření. Povězte mi, co se tu
stalo.“
„S kamarádkami jsme dojídaly dezert a jen tak jsme si povídaly.
Všechno se zdálo normální. Pak jsem si v davu všimla fae, jenž mi
včera v bažinách vyhrožoval. Pozoroval mě. Ukázala jsem na něj
těsně předtím, než se z ulice ozval křik. Podívaly jsme se směrem,
odkud ten křik přicházel, a pak jsme spatřily nestvůru. Přiběhla sem
odněkud dál z ulice.“ Ukázala jsem směrem k autům, s nimiž jejich
řidiči sjeli ze silnice. „V panice, která nastala, jsem toho fae ztratila z
dohledu. Několik čarodějnic se pokusilo stvůru zastavit. Má
kamarádka Holly na to zvíře vrhla ohnivou kouli a bestie na ni
zaútočila. Když jsem v ten konstrukt ztratila víru, zmizel.“
„Zničit nezávislé halicí kouzlo stojí pořádnou dávku
přesvědčení.“ Zamračila se na mě, tmavé oči nespustila z mé tváře.
Když jsem nic neřekla, pokračovala. „Nuže, co mi povíte o tomhle?“
ukázala na díru v realitě.
Přinutila jsem se nenuceně pokrčit rameny. „Možná to má něco
společného s tou nestvůrou?“ Nebyla to lež. Byla to otázka.
Agentka Noriová se zamračila ještě více, což jí do vysoko
posazených lícních kostí vyrylo vrásky. „Máte ve zvyku rušit halicí
kouzla, slečno Craftová?“
Ráda bych odpověděla, že ne, ale mám fotografii dokazující, jak
jsem před měsícem prošla skrze nábytek a svíce na místě činu. Na
svou obranu musím sdělit, že jsem předměty zakryté halicím
kouzlem neviděla, dokonce ani matný obrys, jako dnes u té nestvůry.
„Nevyhledávám to, jestli se ptáte na tohle.“
„Objevily se trhliny do éterie všude, kde jste zvrátila halicí
kouzlo?“
„Ne.“ Alespoň na to jsem jí mohla odpovědět s naprostou
jistotou.
Agentka Noriová mě dlouhou chvíli pozorovala, jako by se
rozhodovala, jestli lžu, nebo ne. Nebo se možná snažila určit, jestli
jsem vůbec schopna lži. Fae lhát nemohli – ačkoli uměli zpřehýbat
pravdu tak, že byste přísahali, že nahoře je dole. V mokřadech
Noriová naznačila, že ví o mé napůl faeské krvi. Nyní se zdálo, jako
by uvažovala, nakolik faeskou krev mám.
K nějakému závěru dojít musela, protože po chvíli řekla:
„Jednotka proti černé magii založila disk mezi důkazy. Vypadá to na
čarodějnickou magii. Jste si vědoma toho, že fae jen zřídka využívají
takto spletitá kouzla?“
Přikývla jsem. Slovy „zřídka využívají“ ve skutečnosti myslela,
že fae nemohou používat čarodějnické amulety. Éterie vzdorovala
části faeské přirozenosti. Když se podívám svým druhým zrakem,
vidím, jak se magie od jejich duše odvrací.
„I přes tuto skutečnost,“ pokračovala, „pořád trváte na tom, že
útočilo halicí kouzlo?“
Znejistěla jsem. Zneutralizovala jsem halicí kouzlo, ale nezrušila
ho. To jasně naznačovalo, že podobu zvířete drželo halicí kouzlo.
Ale nepochybně šlo o magický konstrukt. Když jsem nic neřekla,
stočila pohled za mě.
„Jsem si jistá, že se ještě uvidíme, slečno Craftová.“ Odešla a já si
úlevně oddechla.
Úlevný pocit trval jen krátce. Za zády se mi ozval klapot
podpatků.
„Alex Craftová, na moment, prosím,“ řekl živý, až příliš známý
hlas.
Neotočila jsem se. Alespoň ne okamžitě. Poznala jsem, komu ten
hlas patří: Luse Duncanové, přední reportérce nejpopulárnějšího
zpravodajského programu v Nekrosu, Čarozpráv. A jak znám Lusu,
právě teď na mě odkudsi míří kamera. Zhluboka jsem se nadechla,
nasadila profesionální úsměv a připravila se čelit tisku.
Mikrofon mi strčila před obličej ve chvíli, kdy jsem se k ní
otočila. „Ve Čtvrti se šíří zvěsti, že vás policie přizvala jako
konzultantku v případu chodidlových vražd v Sionanských nivách a
že je do případu nyní zapojen FÚV. Co nám k tomu můžete říct?“
Vážně takhle lidi od tisku tenhle případ nazvali? Ne že by na tom
záleželo – má odpověď by byla za všech okolností stejná.
„Bez komentáře,“ řekla jsem. Pokývla jsem směrem k jejímu
kameramanovi, jehož jméno jsem pořád neznala, ačkoli jsem za
posledních několik měsíců vídávala jeho tvář tak často, že bych si
nejspíš měla jeho jméno zjistit. Pak jsem se snažila Lusu obejít.
Ne že by mi to dovolila.
Lusa byla malá čarodějka – o hlavu a ramena menší než já, a to i
s podpatky –, ale byla ambiciózní na sto deset procent, a pokud šlo o
dolování informací, tak až přespříliš houževnatá. Ustoupila do strany,
zablokovala mi cestu a znovu mi strčila mikrofon pod nos.
„Co můžete sdělit obyvatelům Nekrosu o dnešním útoku ve
Čtvrti?“
Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem ve zprávách v šest vypadat
nejistě. „Nic víc, než co by vám řekl kdokoli, kdo tam také byl.
Nevím, odkud se ta nestvůra vzala nebo proč se objevila na ulici.
Měli jsme štěstí, že to bylo jen halicí kouzlo.“
„Štěstí, to ano. Myslíte si, že to byl cílený útok?“
To bylo možné. Bylo rozhodně možné, že se vrah naštval, když
jsem v nivách objevila hromádku chodidel. Tamara na případu
rovněž pracovala. Také mohla být cílem. Ale nehodlala jsem o tom
spekulovat s novinářkou.
Místo toho jsem řekla: „Myslím, že musíme počkat na policejní
analýzu.“
Lusa přispěchala s další otázkou. „Co nám můžete říct k tomu, že
do ulice proniká energie z éterické roviny? Svědci vypovídají, že
ta… trhlina se objevila přesně v místě, kde jste zvrátila halicí
kouzlo.“
„Možná to má něco společného s tou nestvůrou?“ Zopakovala
jsem jí to, co jsem předtím řekla Noriové, ačkoli Lusa to podle všeho
sežrala i s navijákem, což se o agentce FÚV říct nedalo. Povytáhla
jsem si kabelku výš na rameni a obešla jsem Lusu. „Pokud mě
omluvíte, musím se jít podívat na svou kamarádku.“
Tentokrát mě Lusa nechala jít a já spěchala k sanitce stojící
naproti přes ulici. Holly seděla v zadní části vozu, nad ní postávali
dva zdravotníci a vedle seděla Tamara. Holly měla oči stále trochu
vytřeštěné, jako by šok z útoku ještě plně neodezněl. Na tvářích a
nosu jí vyrašily pihy a kontrastovaly s pokožkou bledší, než mívá
obvykle. Obvykle pihy skrývá pleťovým amuletem, ale zdravotníci jí
museli amulety odebrat, aby se vyhnuli případným magickým
interakcím s léčivými kouzly.
„Jak se cítíš?“ zeptala jsem se, jakmile jsem k nim došla.
„Říkají, že nejspíš nebudu potřebovat ani stehy,“ odpověděla, ale
bylo vidět, že se usmívá jen pouhou silou vůle. „Víš, kdysi jsem
používala výraz, že jsem dobitá jak po špatném dni v soudní síni.
Mýlila jsem se – tohle je horší.“
„Jen počkej do zítřka. Všechno tě bude bolet.“
„Ježíši, díky, Alex. Vždycky víš, jak mě potěšit nadějnými
vyhlídkami.“ Zavrtěla hlavou, ale její úsměv se nyní zdál mnohem
nenucenější.
Když ji zdravotníci konečně propustili se slovy, aby hodně
odpočívala a dávala pozor, jestli se jí v ráně na rameni neobjeví
infekce, dovolila Holly Tamaře a mně, abychom jí pomohly vylézt ze
sanitky, což dokazovalo, jak byla otřesená.
„Snad neplánuješ jít ještě k soudu?“ zeptala se Tamara, když
převzala od Holly její kabelku.
Holly zavrtěla hlavou. „Ne. Pro dnešek končím. Už jsem zavolala
Artymu, aby za mě našel náhradu.“
Samozřejmě že mu zavolala. Nejspíš pořád krvácela, když brala
do ruky telefon. Potřásla jsem hlavou. Kdyby tu Death nebyl, kdyby
mě nevaroval…
Ale na druhou stranu, pokud to kouzlo mířilo proti mně a já bych
se pro ni nevrátila, pak by Holly možná nepřišla k žádné úhoně.
Přišel si sem Death pro Holly, pro bestii nebo pro mě?
Holly rozhodně nebyla ve stavu, aby mohla řídit, takže jsme ji
posadily na sedadlo spolujezdce v jejím autě. Během útoku jsem
nechala spadnout štíty a nahlédla skrze roviny bytí, a ačkoli už
uplynula skoro hodina, co jsem zničila konstrukt, stále jsem svět
kolem sebe viděla ve stínech. Což znamenalo, že řídit musela
Tamara. Později se vrátíme pro ostatní auta.
Vklouzla jsem na zadní sedadlo. Když jsme sjely z obrubníku,
spatřila jsem Lusu, jak zpovídá člověka na ulici. Muž gesty
naznačoval, jako by svou ruku strkal skrz něco – nebo
pravděpodobněji do té stvůry. Pak roztáhl prsty v gestu nečekanosti a
ukázal na trhlinu.
Rozhodně jsem nechtěla vědět, jaké důsledky tohle všechno bude
mít.
„Bez komentáře,“ řekla jsem a stiskla červené tlačítko mobilu.
Téměř okamžitě se zase rozezněl. „Potřebuju protinovinářský
amulet,“ zamumlala jsem. Jo, a jestli se mi takový podaří vyrobit,
vydělám tolik peněz, jako bych vyrobila amulet, po kterém kalorická
hodnota čokolády spadne na nulu. Já ale hledala způsob, jak prolomit
halicí kouzlo. Vyrobit takový amulet mi přijde stejně
nepravděpodobné.
„Co myslíš, že bych měla udělat, PK?“ zeptala jsem se při
pohledu na svého čínského chocholáče.
Při zvuku svého jména zvedl z větší části bezsrstý pes hlavu. Pak
vzal do tlamy plyšového tučňáka a položil mi ho k nohám.
„Jo, no, to nemyslím, že pomůže, kámo.“
Díval se na mě s nadějí v očích. Když jsem se nepohnula, posunul
tučňáka čenichem o něco blíž ke mně. Sněhobílá chocholka na jeho
hlavě – jediné chlupy, které kromě chmýří na konci ocasu a na
tlapkách měl – se při tom pohybu zakývala.
„No dobře.“ Hodila jsem hračku přes pokoj a PK se po ní vrhl.
Jeho drápky ťukaly o podlahu z tvrdého dřeva. Když doběhl k
tučňákovi, chvíli nad ním stál a pak na něj šlápl, takže hračka
vykvikla. Pak tlapku z hračky zvedl a začal tučňáka přenášet přes
celý jednopokojový byt. Ale zpátky mi ho nepřinesl – nějak se mi ta
věc s aportováním nepovedla. Potřásla jsem hlavou. Ten můj malý
pitomeček.
Znovu se mi rozezněl telefon. S povzdechem jsem stiskla tlačítko
a rovnou ho vypnula. Sice s vypnutým telefonem nezískám nového
klienta, ale právě teď žádný potenciální klient nevolal. Hodila jsem
telefon na linku a otočila se zpátky k počítači. Už hodinu jsem
prohledávala web, jestli nenarazím na zmínku o kouzlech a
amuletech, které dokáží detekovat halicí kouzla. Zatím jsem narazila
jen na kusé informace o jakýchsi lektvarech skládajících se z
exotických – a pravděpodobně falešných – ingrediencí a našla jsem
také několik triků z folklorních povídaček, jak zvrátit halicí kouzla.
Pokud bych předpokládala, že by fungovaly, tak by se musely
provést mnohem složitěji, než kdybych používala svůj záhrobní zrak
pokaždé při opuštění svého bytu. Koneckonců chodit po městě s
kamenem, do kterého příroda vymlela průhled, přitisknutým k oku
by určitě vzbudilo nemalou pozornost.
Rozhodně se mi ale nezamlouvalo, že jsem se dva dny za sebou
musela postavit halicímu kouzlu. Nevěřím moc náhodám, a když
vezmu v úvahu nejprve ty halicím kouzlem zakrytá chodidla, pak ten
konstrukt a fakt, že se ten fae z niv objevil v Magické čtvrti… Jo,
rozhodně bych se cítila líp, kdybych měla po ruce amulet rušící halicí
kouzla.
Ne že by se mi nějaký povedlo najít.
Zavřela jsem prohlížeč. Budu si holt muset připravit svůj vlastní
amulet. Jo, jako bych uměla vytvářet kouzla kdovíjak dokonale. Jsem
ráda, že mi v poslední době žádný z amuletů nevybuchl.
Notebook jsem zaklapla ve chvíli, kdy pokoj naplnilo hučení
zapnuté televize. Ztuhla jsem. Když jsem se vrátila domů, aktivovala
jsem strážná kouzla a dveře oddělující můj byt nad garážemi od
zbytku domu jsem neotevírala. Měla bych být sama.
Otočila jsem se a poslepu hmatala po zbrani. Špičkami prstů jsem
se dotkla tvrdého plastu mobilního telefonu – což se dá na obranu
dost těžko použít, ale bylo to lepší než nic.
Naštěstí nebyla žádná zbraň potřeba.
Před televizí klečel Roy Pearson, bývalý programátor věkově
něco málo přes třicet let – být po smrti vám moc nepomůže udržet si
práci. Soustředěně pozoroval obrazovku a pomalu přepínal jeden
kanál po druhém. Mě si nevšímal. Jako bych v bytě vůbec nebyla.
„Royi, nemůžeš se mi jen tak objevit v ložnici a zapínat mi
televizi!“
Duch vzhlédl, soustředěný výraz mu z tváře zmizel a prsty přejel
přes panel s ovládáním televizoru. Zamračil se, brýle se silnými
černými obroučkami si posunul výš na nos a neustále svěšená ramena
shrbil ještě víc než obvykle. „Promiň. Jen jsem se chtěl zas vidět.“
Položila jsem na linku nepotřebný telefon, co mi měl posloužit
jako zbraň. „Šokující svědectví zas tak rychle nestárne. A tvoje
interview slavilo velké úspěchy,“ řekla jsem, zatímco jsem
přecházela přes pokoj, abych místo něj přepnula kanál.
Před několika dny jsem asistovala Royovi, který v exkluzivním –
a velmi cenzurovaném – interview v Čarozprávách s Lusou mluvil o
své roli v měsíc starém Colemanově případu. Roy konečně mohl
vypovědět, jak umřel, a já jsem tím splnila svou část dohody s Lusou,
která na oplátku nenechala odvysílat nahrávku, na níž jsem byla
zachycena – jednalo se o vítězství na obou stranách. Interview bylo
od té doby vysíláno několikrát a jedny celonárodní noviny o něm
napsaly článek. Na jeho doprovodné fotografii vypadal Roy
přízračně a strašidelně a já s očima zářícíma světle zeleným světlem
jsem ho držela za ruku, zatímco jsem do ducha vlévala energii, aby
ho mohly kamery zachytit. Ale navzdory tomu, jakou pozornost tisk
rozhovoru věnoval, jsem měla pocit, že útok konstruktu a trhlina do
éterie Royův příběh zastíní.
Lusa se objevila na obrazovce, když jsem přepnula na šestý
kanál. Byla zpátky ve studiu, ale počítačově vložený rámeček vedle
její hlavy zobrazoval fotografii malé praskliny v realitě, kterou
ohraničovala policejní páska. Když se na obrazovce objevila moje
tvář, zasténala jsem.
„Co se ti povedlo tentokrát?“ zeptal se Roy, aniž by odtrhl oči od
obrazovky.
„Doufám, že nic, co by spustilo další mediální cirkus.“ Kdysi
dávno jsem Čarozprávy sledovala vlastně i ráda – předtím, než jsem
se v jejich zpravodajství začala objevovat já sama. Asi bych měla
zjistit, co tam říkají.
Stiskla jsem tlačítko hlasitosti a poslouchala Lusinu reportáž,
zatímco jsem sepisovala postup spletení kouzla, jež jsem nutně
potřebovala.
„… stále o trhlině debatují, nicméně Organizace lidí s magickým
nadáním oficiálně potvrdila, že skrze trhlinu skutečně proudí čistá
éterická energie. Rozšířily se zvěsti, že miliardář Maxmilián Bell,
zakladatel kontroverzní čarodějnické školy pro normály Magie pro
všechny, nabídl enormní sumu peněz za výhradní přístup k prasklině.
Po celých Státech se nyní debatuje o možných důsledcích a
nebezpečích plynoucích ze skutečnosti, že do naší roviny reality
proudí syrová magie. Prozatím je trhlina uzavřena magickým kruhem
a přístup do oblasti je civilistům zakázán. A nyní další zprávy…“
Znovu jsem hlasitost ztišila. Když to vezmu kolem a kolem, ať o
mně řekla cokoli, muselo to být velmi krátké sdělení, že jsem ho
nestihla, než jsem zvýšila hlasitost, tudíž to snad nebude nijak
hrozné. Alespoň v to doufám.
„Budu uzavírat kruh,“ řekla jsem Royovi, zatímco jsem zvedla
dřevěný kotouček velký jako čtvrťák a řezbářský nůž a zamířila do
rohu místnosti, kde byl do země vyřezán malý kruh.
Duch pokrčil rameny a ani nezvedl oči od misky s cereáliemi,
kterou se chystal poslat z jednoho konce kuchyňské linky na druhý.
Když jsem Roye poprvé potkala, nebyl schopný dotknout se ničeho
ve světě živých, protože se nacházel v jiné rovině než já. Před
měsícem získal nové schopnosti. Když se do mě tehdy vlévala další a
další energie, kterou jsem nedokázala ovládat, přesměrovala jsem ji
do něj. Od té doby je z něj šampion mezi poltergeisty: převrací věci,
tiskne všemožná tlačítka, a dokonce se mu povedlo držet pero dost
dlouho na to, aby roztřesenými písmeny napsal své jméno.
„Nerozbij tu misku,“ řekla jsem a pak se usadila ve vnitřku
kruhu. Jestli mám úspěšně splést čáry, které by mě eventuelně
varovaly před přítomností halicího kouzla, pak se musím soustředit –
k čemuž mi duch prohánějící se po bytě rozhodně nepomůže.
Zavřela jsem oči a koncentrovala jsem mysl na syrovou magii
uskladněnou v obsidiánovém prstenu na mém prstu. Přesměrovala
jsem ji do vyřezaného kruhu a magická bariéra se probudila k životu
pulzující, namodralou energií. Kruh se uzavřel. Pročistila jsem si
mysl a ponořila se hluboko do svého vědomí, dokud jsem nedosáhla
stavu blížícího se transu, jak mě to učili na akademii.
Ocitla jsem se na místě dokonalé prázdnoty, dokonalého klidu a
míru. Pak svět vybuchl barvami.
Éterická energie se kolem mě svíjela v pramenech světla, ale
neprosvítala jím ani země mrtvých, ani říše živých. Dosáhla jsem
éterické roviny tak, jak to činí všechny řádné čarodějnice: svým
nitrem, jen a pouze svým nitrem promítnutým do magické roviny.
Cítila jsem, jak mé tělo stále sedí uprostřed kruhu, ale byl to jen
vzdálený pocit – spíš drobná nepříjemnost nepodstatná jako bzučící
moucha, nikoli pevné spojení.
V éterické rovině mě nesvazovaly možnosti mého těla. Mohla
jsem se vznášet. Mohla jsem létat. Zasmála jsem se při pomyšlení na
takovou svobodu možností a zvuk se nesl rovinou v podobě zářivě
modrých stuh. Kolem mě vířily prameny magie a já byla její
součástí. Cítila jsem se nezranitelná, všemocná. A v tom spočívalo
nebezpečí.
Bylo by tak snadné zapomenout, že potřebuji vlákno poutající mě
k mému tělu. Zapomenout, že nejsem jen čirou energií a magií jako
vše ostatní v éterické rovině. Zapomenout, že mám své hranice.
Takže poté, co jsem si zatančila v proudu pulzující zelené magie,
jsem se jen díky létům výcviku přinutila soustředit se na svou úlohu.
Upravila jsem si náhled a udělala něco, co je možné jen v éterii:
vystoupila jsem ze svého těla a prohlédla jsem si otisk sebe sama
zvenčí. V místech, kde se ke mně přisálo duši požírající kouzlo, se na
astrálním otisku mého těla stále otevíraly praskliny, ale rána byla
čistá, bez jediného náznaku černé magie. Také se však nijak neléčila.
Znovu jsem změnila náhled, tentokrát jsem se soustředila na
magii vířící kolem mě. Zatahala jsem za několik jasných pramenů a
vtěsnala magii do svého těla. Absorbovala jsem pouze zelené a
modré stuhy energie, jen tato éterická vlákna souzněla s mou osobní
magií. Mé astrální tělo se jimi naplnilo a nyní zářilo jasnou
tyrkysovou barvou. Opět jsem ze sebe vystoupila a prohlédla se.
Potřebovala jsem se ujistit, že na sobě nemám žádné temné skvrny,
ale k mému nitru se netiskla žádná zlovolná kouzla. Pak, naplněna
magií, jsem vklouzla zpátky do svého fyzického těla.
Když jsem otevřela oči, seděla jsem opět ve svém bytě. Roy byl
pryč, PK mi ležel na klíně a záda mě bolela z hodin sezení na jednom
místě. Ale jakkoli jsem byla rozbolavělá, byla jsem také příliš
nadšená, než abych se na chvíli natáhla. Tělo jsem měla naplněné
magií, proudila mi žilami. Cítila jsem, že teď bych dokázala cokoli.
Cokoli. Ale nic neudělám. To bylo další nebezpečí magie a důvod,
proč bylo potřeba ji skladovat nebo ihned použít.
Nejprve jsem doplnila energii do svého prstenu, přesměrovala
jsem do něj tolik syrové magie, kolik jen unesl. Pak jsem se
soustředila na obnovení svých osobních štítů a amuletů. Tato péče si
vyžádala víc než polovinu magie, kterou jsem do sebe nasála – nikdy
dřív jsem jí do sebe nedokázala absorbovat tolik –, ale zbylo víc než
dost magie, abych mohla očarovat kotouček a proměnit ho v amulet.
Nenašla jsem žádný postup, jak úspěšně zhotovit amulet, s nímž
by jeho nositel dokázal prohlédnout skrze halicí kouzlo. Ale já už
skrze něj dokázala vidět sama o sobě. Jen jsem potřebovala vědět,
kdy se mám podívat.
Popadla jsem nůž a dřevěný kotouček. Když jsem do dřeva
vyřezávala první glyf značící vnímavost, uvolnila jsem první silný
proud magie a soustředila se na to, co má amulet způsobit. Jakmile
jsem dokončila první glyf, začala jsem druhý značící pravdu.
Jak jsem řezala, kotouček brněl magií, upevňoval své kouzlo. V
době, kdy jsem vyřezávala poslední glyf značící varování, už amulet
vibroval mocí. Uvolnila jsem zbytek syrové magie, který jsem v sobě
zadržovala, a nechala ho, ať se neškodně rozplyne. Pak jsem
kotouček zacvakla na náramek s ostatními amulety. Dřevo vypadalo
mezi stříbrnými plíšky nemístně, ale měla jsem pocit, že je to ten
nejmocnější amulet, jaký jsem kdy osobně vytvořila.
Teď jen doufat, že bude fungovat.
4. kapitola
„Alex,“ zazněl hluboký hlas.
Zabořila jsem hlavu do polštáře.
„Alex,“ ozval se hlas znovu a tentokrát naléhavěji. Po hrbolku
ucha mi přejela špička prstu, jen tak lehounce, aby mě to zalechtalo.
Převalila jsem se a otevřela spánkem zalepené oči. Před očima mi
vířily všemožné barvy. Zamrkala jsem, snažila jsem se rozlišit různé
roviny reality. Jedna z prvních věcí, jež nás učili na akademii, bylo,
jak udržet zvednuté mentální štíty, a to i během spánku. Ale za
poslední měsíc jsem se každé ráno probudila do chaosu barev a
několika prolnutých rovin reality.
Soustředila jsem se na mentální štíty, představila jsem si úponky
obklopující mé nitro a uzavírající se jako pevná zeď bez jakýchkoli
škvír a štěrbin. Svět v mé ložnici, zaplaven ranním sluncem, se
pomalu vrátil k normálu. Posadila jsem se. Sotva půl metru od mé
postele stál Death. Usmíval se na mě, tmavé vlasy mu rámovaly tvář
a palce měl zaháknuté v kapsách džínů.
„Je to společenská nebo pracovní návštěva?“ zeptala jsem se a
odhrnula si kadeře, jež mi spadly do tváře.
„Napadlo mě, že jsem už dlouho neměl šálek kávy.“
Takže společenská.
Padla jsem zpátky do polštářů. PK zvedl hlavu a nesouhlasně
zavrčel. Poté co dal najevo svou rozmrzelost, přetáhl si pes
chocholatou špičku ocasu přes čumák a znovu zavřel oči. Moc jsem
si přála, abych mohla udělat totéž, ale stál tu Death a pozoroval mě s
tím svým pobaveným úšklebkem.
„Proč jsem vzhůru?“
Death pokrčil rameny. „Ve spánku mohu pozorovat kohokoli.“
Ale jen já ho mohla vidět. No, to nebyla tak úplně pravda.
Jakákoli čarodějka může vidět a mluvit se sběrateli duší, pokud ona
čarodějnice překročí propast mezi živými a mrtvými, ale já byla
jedinou stínovou čarodějkou, která vidí sběratele duší, aniž by byla v
kontaktu se záhrobím. A co bylo důležitější, byla jsem jedinou
stínovou čarodějkou, jež se mohla sběratelů fyzicky dotknout. Death
mě navštěvuje od doby, co jsem byla malá holka.
Přinutila jsem své tělo, aby se probudilo, spustila jsem nohy z
postele a snažila se přitom vymotat z přikrývky. Zamračila jsem se,
když jsem si uvědomila, že mám na sobě včerejší kalhoty a top.
Jasně, vždyť jsem se většinu noci dívala s Holly na staré filmy. Caleb,
můj domácí a spolubydlící, mě přinutil, abych se vrátila do svého
bytu poté, co jsem mu na gauči usnula. Když jsem se dostala do
postele, převléknutí bylo tou nejposlednější věcí na světě.
Po několika marných pokusech ze sebe přikrývku skopnout jsem
se ohnula, abych ji ze sebe stáhla hezky ručně. Death mě pozoroval,
jeho výraz postrádal obvyklý náznak hravosti.
„Opět jsi měla noční můry?“ zeptal se vážným hlasem.
Pokrčila jsem nad otázkou rameny. Od závěrečného boje s
Colemanem mívám noční můry každou noc. Postavit se šílenci a
definitivně ho zničit tím, že urychlíte jeho rozklad a vykucháte jeho
duši? Jo, to si o noční můry přímo říkalo, ale já na to teď už myslet
nechtěla.
Se zíváním jsem se protáhla, snažila jsem se dostat obratle zpátky
do formy. Po noci nijakého spánku – a to nezmiňuji všechny předešlé
noci – jsem byla rozlámaná a pořád unavená, ale pohled na budík mi
oznámil, že jsem zaspala víc, než jsem myslela. Nemohla jsem si
vzpomenout, kdy že se to mám dnes s klientem sejít, ačkoli jsem si
byla naprosto jistá, že mám dnes povolat stín. Do diáře se podívám
hned potom, co si naliju hrnek mnohem potřebnějšího kofeinu.
Zavřela jsem pusu a odploužila se do kuchyňského koutu.
Death mě pozoroval a tentokrát mu v očích hrály známé jiskřičky
pobavení. Na rozdíl ode mě ve zmačkaném oblečení a s
rozcuchanými vlasy vypadal v ranním světle ozařujícím můj byt víc
než dobře. Fajn, vlastně vypadal přesně tak, jako když jsem ho coby
pětiletá spatřila poprvé, ale až nedávno jsem dokázala plně ocenit,
jak se mu triko pne přes široká ramena a jak mu vybledlé džíny
obepínají zadek. Ne že bych ho kdovíjak pozorovala, to ne,
samozřejmě. Vždyť to byl Death, sama Smrt.
Jo, byl to Death a jsem přesvědčená, že mi před měsícem, kdy
jsem pod rudým měsícem umírala, řekl, že mě miluje. Ani jeden z
nás to od té doby nezmínil. Ve skutečnosti celý první týden od té
noci zmizel beze slova pokaždé, kdy jsem ho jen zahlédla. Pak se se
mnou začal bavit, jako by se mezi námi nic nezměnilo. Tedy téměř
nic.
„Chceš to kafe?“ zeptala jsem se, jak jsem se prohrabávala
kuchyňskou skříňkou.
„Vedle jiných věcí.“
Tep se mi zrychlil.
Když jsem byla ještě na akademii, zjistila jsem, že předměty,
kterých se dotýkám, nabývají hmotné podoby i pro Deatha. Trik byl
v tom, že jsme se dané věci museli dotýkat oba najednou. Když jsem
mu ještě jako puberťačka poprvé nabídla kávu, flirtovala jsem s ním.
Jelikož jsem se musela dotýkat hrnku, aby se ho mohl dotknout on,
společné pití kávy se stalo mnohem osobnějším, ale během
posledních několika týdnů přenesl flirtování na úplně novou úroveň.
Soustředila jsem se na sypání kávových zrn do filtru. Nikdy za
celý život jsem neodměřovala zrna tak pečlivě jako dnes, ačkoli
vzhledem k tomu, jak moc se mi třásly ruce, mě překvapilo, že se mi
filtr podařilo usadit do kávovaru. No tak, Alex. Seber se. Death je
můj nejstarší přítel. Jediná neměnná konstanta mého života.
A řekl, že mě miluje.
Spínač kávovaru jsem stiskla silněji, než bylo potřeba. Poté jsem
se zhluboka nadechla a otočila.
Death stál přímo za mnou, mnohem blíž, než jsem čekala. Svou
širokou hrudí mi zablokoval výhled na zbytek místnosti. Ještě před
nedávnem by se ke mně takhle nepozorovaně a takhle blízko nedostal
– jeho přítomnost by prozradil náhle zchladlý vzduch. Teď jsme ale
měli tělesnou teplotu téměř stejnou. Byla jsem si jistá, že jemu se
určitě nezvýšila.
„Bude to hotové za pár minut,“ řekla jsem, protože jsem něco říct
musela.
„Hmm.“ Usmál se a přistoupil o krok blíž.
Nechtěla jsem couvnout, ale hrana linky se mi najednou zaryla do
zadku, takže jsem určitě couvnout musela. Death natáhl ruce k mým
bokům. Snažila jsem se nadechnout, ale nešlo mi to.
„Ten útok včera…,“ zašeptal. „Koho jsi v poslední době
naštvala?“
„Naštvala? Já… no, nikoho. Tedy v nivách si mě našel jeden fae,
který vypadal pěkně rozhozený, že jsem našla několik uřezaných
chodidel, ale –“ Death ke mně přistoupil tak blízko, že se jeho stehna
otřela o má, a já zapomněla, co jsem chtěla říct. V duchu jsem se
chytila první inteligentní myšlenky, jež mě napadla. „To byla duše,
co jsi ji převzal z oparu po tom zvířeti?“
„To je moje práce.“ Jeho dech mi ovanul pokožku.
„Jak může magický konstrukt získat duši?“ zeptala jsem se.
Snažila jsem se soustředit na něco jiného než na jeho rty tak blízko
mých.
Pousmál se ještě víc. „Kouzlo,“ řekl a naklonil se ještě blíž.
Bytem se rozeznělo klepání na dveře.
Prudce jsem zvedla hlavu, můj pohled se stočil k předním dveřím.
Ale neklepal někdo zvenčí. Klepání přicházelo od vnitřních dveří
vedoucích do zbytku domu. Zachráněna spolubydlícím.
„Dále,“ křikla jsem. Překvapilo mě, jak zadýchaně můj hlas zněl.
Dveře se otevřely a dovnitř vešel Caleb. „Hele, Al, chtěl jsem ti
–“ Zarazil se. „Přicházím nevhod?“
„Ne, já, hm…“ Polkla jsem a v duchu se snažila představit si, jak
to tu musí vypadat pro Caleba. On Deatha neviděl, takže z jeho úhlu
pohledu to vypadalo, že jsem v bytě sama a z nijak zřejmého důvodu
se zadkem tlačím na linku. Podívala jsem se na Deatha. Ustoupil a
dal mi tak trochu prostoru.
„Později,“ zašeptal a pohladil mě po kadeřích za uchem. Pak
zmizel.
Později… Potřásla jsem hlavou a snažila se zbavit se
připitomělého úsměvu, jenž mi určitě visel na rtech.
„Jak je Holly?“ zeptala jsem se a odstrčila se od linky.
PK, který seskočil z postele ve chvíli, kdy se dveře otevřely,
prackou zaškrábal po Calebově noze. Můj spolubydlící se na psíka
usmál a poklekl, aby ho mohl pohladit po chocholaté hlavě.
„Spí,“ řekl, zatímco mu pes olizoval tvář. „Odešla hodně brzy a
vrátila se až chvíli po rozbřesku. Zmínila se ti včera o tom, že by
musela v noci někam jít?“
Zavrtěla jsem hlavou. Uprostřed noci neměla důvod kamkoli
chodit.
Byla jsem na půl cesty přes pokoj, když se mi hrdlo sevřelo a já
se rozškytala. Můj hlas zněl přiškrceně, jak jsem se snažila škytavce
vzdorovat.
„Já…“ Další škytnutí mě přerušilo dřív, než jsem stihla cokoli
říct.
„Jsi v pořádku, Al?“ zeptal se Caleb a svraštil obočí.
„Jo, jen,“ škyt, „trochu,“ škyt, „vody,“ škyt, „potřebuju.“
Popadla jsem sklenici a při dalším škytnutí ji málem upustila.
Caleb mi ji vzal z ruky a mě v hrudi rozbolela další dvě škytnutí,
dokonce horší než to poslední. Sevřenou hruď mi spalovala bolest.
Přitiskla jsem si na rty dlaň, jak by to mohlo zabránit škytání i
odehnat bolest.
Caleb držel sklenici – nyní napůl plnou vody – a podal mi ji.
Když jsem se po ní natáhla, amulety na zápěstí se rozcinkaly.
Amulet.
Caleb vypadal jako pískově blonďatý zadák vysokoškolského
fotbalového mužstva, ale byl fae a jeho tvářička hodného kluka od
vedle byla vytvořena halicím kouzlem. A já vytvořila amulet, který
mě v přítomnosti halicího kouzla varoval.
Rozepnula jsem si náramek s čarovnými přívěsky. Jakmile
náramek ztratil kontakt s kůží, škytavka ustala a sevření v hrudi
povolilo.
Zamračila jsem se na náramek a malý dřevěný amulet, který jsem
vytvořila. Tolik k nenápadnému varování.
Nenapadlo mě upravit amulet tak, aby se schopnost dočasně
vypnula, takže buď teď musím Caleba přesvědčit, aby zrušil halicí
kouzlo, nebo se musím obejít bez svých amuletů, dokud neodejde. S
povzdechem jsem strčila náramek do kapsy. Domovní strážná kouzla
blokovala záhrobní esence, takže uvnitř domu dvojité štíty
potřebovat nebudu.
„Je to lepší?“ zeptal se Caleb, když jsem se zhluboka napila.
Chladná tekutina mi byla na rozbolavělé hrdlo příjemná, a tak
jsem přikývla, ale nepoděkovala jsem mu. Fae se neděkuje. Ani
neomlouvá. Ani nijak jinak nepřiznáváte jakýkoli možný dluh. Takže
jsem se jen usmála a doufala, že pochopí, jak si jeho pomoci cením.
„Dobrá,“ řekl. „Byl bych moc rád, kdyby ses setkala s jedním
mým kamarádem.“
To bylo jediné varování, než otevřel dveře oddělující můj byt od
zbytku domu. Do místnosti vešla příliš povědomá postava, se
zkroucenými zády a pokleslýma nohama.
Trhla jsem sebou a PK se schoval pod postel. Zpod spadlé
přikrývky vykukovala jen špička jeho černého čumáčku a tiše vrčel
na fae, kterého jsem poprvé potkala v nivách. Chytrý pes.
„Calebe, co to má –“
„Alex, tohle je Malik, můj dobrý kamarád.“
Kamarád? Zamračila jsem se. Caleb vždy dělal vše jen v mém
nejlepším zájmu, ale… Věřila jsem mu. Ovšem to neznamená, že
věřím jeho přátelům.
„Nejste tu vítán,“ řekla jsem a podívala se do velkých,
nemrkajících očí cizího fae. Vyhrožoval mi a já ho viděla v Magické
čtvrti těsně předtím, než ten konstrukt zaútočil. Náhoda? To těžko.
Malik stiskl tenké rty a podíval se na Caleba.
„Vyslyš ho, Al.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Hledá vás policie, Maliku. Doporučuju
vám odejít. A hned.“ Popadla jsem telefon z linky, kde ležel. Malika
hledala policie, aby ho mohla vyslechnout kvůli jeho možnému
napojení na chodidla v nivním lese. John by měl vědět, že mi právě
teď stojí v bytě.
Stiskla jsem tlačítko, kterým se telefon probouzí z úsporného
režimu, ale displej se nerozsvítil. Zatraceně. Vždyť jsem ho vypnula
kvůli těm otravným reportérům. Držela jsem tlačítko na zapnutí
telefonu a zamířila k hlavním dveřím. Otevřela jsem a nechala
dovnitř vklouznout paprsky ranního slunce, zatímco jsem čekala, až
se telefon probudí k životu. Buď těmi dveřmi odejde Malik a mě tak
nechá v klidu zavolat policii, nebo z bytu odejdu já. Únikový plán je
vždycky plus.
„Alex,“ řekl Caleb a postavil se mezi mě a Malika. „Prosím,
vyslechni si, co ti chce říct.“
Zírala jsem na Caleba. Fae nikdy neříkají prosím, stejně jako vám
nikdy nepoděkují, ani se nikdy za nic neomluví. Slova mají svou moc
a tyhle tři fráze pro ně znamenají závazek a dluh. Dluhy s fae svazují.
„Prosím,“ zopakoval a já cítila, jak vzduch mezi námi těžkne
nevyvážeností. Pokud udělám, o co mě žádá, pak bude mým
dlužníkem. Ne že bych po tom prahla, ale za všechny ty roky, co v
tomhle domě žiju, neřekl prosím ani jednou. A skutečnost, že
dovolil, aby byl Malik svědkem jeho zadlužení, znamenala, že ať mi
ten druhý fae chce říct cokoli, je to důležité.
Telefon v mé dlani zacvrlikal, dával najevo, že už je zapnutý.
Podívala jsem se na něj, pak zaváhala a své okolí prohlédla svou
schopností vycítit magii. Ani jeden fae u sebe neměl žádné amulety.
Caleb byl jedním z velmi mála fae, kteří dokázali manipulovat s
éterií, a já svými smysly vycítila zbytkovou magii sálající z jeho
pokožky, jak ještě před chvílí aktivoval strážná kouzla, ale z Malika
žádná zbytková magie nevycházela. A zcela jistě na sobě nenesl
žádné stopy po kouzlech, která jsem vycítila z chodidel nebo z
konstruktu. To samozřejmě neznamenalo, že v tom není zapletený;
jen to znamenalo, že na sobě nemá žádné amulety. Pokud byl ale
Caleb ochoten se zadlužit… Spustila jsem ruku s telefonem a uvedla
ho do režimu spánku.
„Poslouchám,“ řekla jsem a otočila se, abych zavřela dveře. Pak
jsem se zarazila, oči jsem nedokázala odtrhnout od zápraží.
„Al?“ V Calebově hlase se ozvaly obavy. „Alex, co se děje?“
Neodpověděla jsem. Nemohla jsem. Jen jsem tam tak stála a po
páteři mi běhal mráz. Za dveřmi, přímo uprostřed zápraží, byla dýka.
Caleb přeběhl byt. Když spatřil na zápraží dýku, zaklel v jednom
z těch rychlých, plynulých faeských jazyků. Slovům jsem
nerozuměla, ale z tónu, jakým to řekl, bylo zřejmé, že je naštvaný a
možná trochu vyděšený. Nebo jsem si to třeba jen představovala.
Caleb prostrčil ruku mezi zárubněmi, aby zkontroloval strážná
kouzla, ale já pochybovala, že něco zjistí. Dýka byla zabodnutá do
dřevěné podlahy zápraží. Calebova strážná kouzla tak daleko
nedosahovala. Polkla jsem a ohlédla se na Malika – který nás sice
zvědavě pozoroval, ale nepohnul se.
Telefon v mé ruce se rozdrnčel. Odemkla jsem zámek a mobil
otevřela. Sotva jsem stihla zadat devítku, když mi Caleb vytrhl mobil
z třesoucích se prstů.
„Nedělej ukvapené závěry,“ řekl tiše.
„Ukvapené? Ukvapené? Přivedl jsi do mého bytu fae, který mi
vyhrožoval, a teď mám uprostřed verandy zabodnutou dýku. Myslím,
že zavolat policii je víc než na místě. A neříkej mi, že to spolu
nesouvisí,“ mávla jsem v obšírném gestu na Malika a dýku trčící z
prkna verandy. Čepel měla zapíchnutou tak hluboko, že se zdobený
jílec dotýkal dřeva. Do dřeva byla zabořena skrze list papíru. Vzkaz?
Z místa, kde jsem stála, tedy pořád uvnitř bytu, se zdál papír
zažloutlý stářím; okraje se třepily. Celý ten obrázek vypadal
neskutečně, téměř neškodně. Vždyť kus od dýky ležela miska mléka,
již jsem u dveří nechávala pro našeho domácího chrliče. Ale hruď mi
svíral strach a vzduch mě v plicích pálil. Někdo přišel ke mně domů,
k mým dveřím a zabodl mi do verandy dýku. A měla jsem docela
dobrou představu o tom, kdo to byl.
Caleb vložil mobil do zadní kapsy a otočil se na Malika. „Co o
tom víš?“
Vytáhlý fae naklonil hlavu na stranu a s jedním obočím
povytaženým ke mně vykročil. Já o krok ucouvla a fae zaváhal.
Díval se na mě, jako by ho můj strach překvapil, a rozhodně se mu
nezamlouvalo, že on je jeho příčinou. Chvíli jsme se bez hnutí
pozorovali, a když znovu vykročil ke dveřím, zůstala jsem stát.
Vykoukl ze dveří a po krátkém pohledu pokrčil rameny. „Není
moje.“
„Musí být…“ Zarazila jsem se. Ne, nemusela být jeho. Neřekl, že
tam tu dýku nezabořil on. Jen řekl, že jeho není.
Caleba očividně napadlo totéž. „Víš něco o té dýce nebo o tom,
jak se tu ocitla?“
Malik zamrkal velkýma tmavýma očima, ve tvářích se mu zračilo
překvapení, že se ho Caleb na něco takového ptá. Překvapení se brzy
změnilo ve vztek. Vytáhl se do celé své výšky, vršek hlavy měl jen
několik centimetrů od stropu. Zatahal za lem svého neobvyklého
pláště, a ať bylo v jeho kapsách cokoli, zarachotilo to.
Caleb se zadíval na vysokého fae. „Pokud od ní chceš pomoc, pak
s ní budeš muset jednat na rovinu. To jsem ti řekl už předtím, než
jsme sem šli. Takže co víš o té dýce?“
Malik se na mě podíval, z výrazu jeho tváře byl zřejmý vnitřní
boj, ale po chvíli vydechl, ohnul kolena a opět se schoulil. „Nikdy
jsem tu dýku neviděl a nemám zdání, jak se na vašem zápraží ocitla.“
Připadalo mi, jako by ho vyslovit ta slova bolelo, tenké rty se mu
stáčely dolů.
No, rozhodně se nijak nevykrucoval. Ale pokud tu dýku do
verandy nezabodl on, pak kdo? Otočila jsem se ke dveřím.
PK, který si až teď všiml, že jsou dveře otevřené, vylezl zpod
postele. Shýbla jsem se, zvedla ho do náruče a přitiskla k hrudi. „Ven
půjdeme později,“ zašeptala jsem mu do bílého chomáčku na
vrcholku hlavičky.
„Myslíš, že je to výhrůžka nebo varování?“ zeptal se Caleb a
vytáhl můj mobil z kapsy. Očividně teď, když už Malik nebyl
hlavním podezřeným, bylo možné zavolat policii. „Nebo by to mohla
být past,“ řekl a zamračil se.
Past? Že by to nastražil tentýž člověk, co na mě poslal ten
konstrukt? Je jen jeden způsob, jak to zjistit. Vzala jsem si od něj
telefon, ale zaváhala jsem, než jsem propátrala okolí svými smyly.
Naneštěstí tatáž strážná kouzla, jež mě ochraňovala před vlivem
zvenčí, věznila mou magii uvnitř domu. Abych mohla vycítit, jestli
jsou na dýku napojená kouzla, musím opustit bezpečí ochranné
bariéry strážných kouzel, což v případě, že by to skutečně byla past,
moc chytře neznělo. Pokud tedy… Zadívala jsem se na zdobený jílec.
„Myslím, že to je moje dýka.“ Což nevyloučilo možnost, že jde o
past. Zvláště když je to měsíc, kdy jsem dýku ztratila, poté co jsem
vyčerpala její magii tím, že jsem s ní přetížila magický kruh. Když se
mi povedlo osvobodit se z vězení kruhu, nechala jsem tam dýku
ležet, a když jsem se pro ni vrátila, už tam nebyla.
Podívala jsem se na mobil. Nejrozumnější by sice bylo zavolat
policii, ale pokud je to dýka, kterou jsem ztratila…
Už tak jsem s tím otálela dost dlouho, jaký rozdíl může znamenat
několik dalších minut? Koneckonců Caleb a Malik vešli do mého
bytu zvnitřku domu, takže dýka se mohla na mé verandě ocitnout
kdykoli poté, co jsem včera v noci dorazila domů.
Stáhla jsem mentální štíty a nechala své nitro překonat propast
mezi rovinami. Strážná kouzla možná zadržovala mou magii uvnitř
domu, ale můj záhrobní zrak blokovat nedokázala. Před očima se mi
objevily proudy barev. Zatímco dřevo kolem dýky ztrouchnivělo a
papír zhnědl a zkroutil se, dýka zůstala stejná. Ať byla dýka ukována
z kteréhokoli faeského kovu, nezašel a nezrezivěl, dokonce ani v
mém záhrobním zraku. Vzduch kolem dýky se tetelil kouzly
upoutanými v kovu, ale dýka stále zůstávala stejná. Rozhlédla jsem
se po zápraží. Proudy éterické magie se po něm proháněly v
chaotických vírech tak jako kdekoli jinde, ale nerušilo je nic, co by
připomínalo kouzlo připravené upnout se na jakéhokoli neopatrného
člověka. Ani jsem neviděla žádné halicím kouzlem zakryté, ani
kouzly vládnoucí postavy připravené vystartovat po mně ve chvíli,
kdy vyjdu ze dveří. Jestli je to past, pak klec nevidím.
Uzavřela jsem štíty a postavila PK na zem. Podíval se na mě a
pak na dveře. Zavrtěla jsem hlavou, odstrčila ho hlouběji do bytu a
on uraženě odpochodoval k posteli. Jeho drápky dál ťukaly do
podlahy. Jakmile vyskočil na matraci, otočila jsem se zpátky na
dveře.
Caleb mě chytil za nadloktí; jeho prsty mě na pokožce bolestivě
pálily vzhledem k tomu, jak nízkou jsem měla tělesnou teplotu. „Já
se tam podívám,“ řekl, když mi zastoupil cestu. Nedal mi ani šanci
protestovat a už vykročil na verandu.
Nic se nestalo.
Přidřepl vedle dýky, ale nedotkl se jí. Caleb nebyl senzitivní,
takže pokud jsou k dýce připoutaná zlovolná kouzla, nepoznal by to,
dokud by nebylo pozdě. Já na druhou stranu magii vycítit dokážu.
Nevšímala jsem si jeho nesouhlasu a vyšla jsem za ním na verandu.
Bez štítů z mého náramku a bez ochrany strážných kouzel bytu,
které by blokovaly záhrobní esence, se do mě opřel chlad země
mrtvých. Zabořil své drápy do mých štítů jako desítky přízračných
rukou pátrajících po nejmenší skulině. Necelé dva kilometry odtud
byl hřbitov a o něco blíž několik dalších samostatných hrobů, ale já
je cítit nechtěla. Blokovala jsem jejich volání, soustředila jsem se na
to, aby se úponky štítů chránících mé nitro ještě více semkly.
Skutečnou výzvou bylo držet štíty pevně uzavřené a zároveň
prozkoumávat okolí mou schopností vycítit magii.
Soustředila jsem se na třpytící se jílec zabořený do dřeva sotva
půl metru od mých nohou. Uvnitř kovu vířily čáry, ale nevypadalo to
na zlovolná kouzla. Byly mi povědomé.
Velmi povědomé.
„Je to moje dýka.“ Připadalo mi to nemožné, ale skutečně to byla
tatáž dýka, jedna z páru. Očarovaná čepel dokázala proříznout
jakýkoli materiál. Myslela jsem, že jsem ji navždy ztratila. Natáhla
jsem se a přejela prstem po hraně jílce. Pak jsem ho sevřela v ruce.
Dlaň mě brněla magií a do mysli se mi opřelo podivné, cizí
vědomí. Ale to jsem čekala. Čáry vtisknuté do magického ostří
předaly dýce schopnost vnímat. Líbilo se jí, když byla vytažena z
pouzdra, když byla pevně třímána v ruce, když se prořezávala kůží a
magií – a právě teď se jí nijak nezamlouvalo, že trčí v kusu dřeva.
„Al?“ Caleb se naklonil blíž, svaly na nohou mu škubaly, jako by
se chystal každou chvíli vyskočit na nohy.
Cítila jsem se stejně. Pořád jsem nepřišla na to, zda jde o past, ale
byla jsem připravená se každou chvíli stáhnout ze zápraží. Rychle
jsem se rozhlédla a pak jsem se dýku pokusila vytáhnout. Ostří bez
odporu vyklouzlo ze dřeva a stáhlo s sebou i papír.
Caleb vyskočil na nohy a já se s dýkou v ruce otočila dokola. Nic
se nestalo. Neobjevil se žádný další magický konstrukt, ani temná
čarodějnice, ani se na nás neřítil fae s vražednou touhou v očích. Ani
se vzduchem neneslo žádné kouzlo. Ulice na předměstí byla i nadále
prázdná a pokojná. Znovu jsem dýku a vzkaz prozkoumala svou
schopností vycítit magii. Nic. Nehodlám tu ale čekat, až se to změní.
S dýkou pevně sevřenou v dlani jsem vběhla do bytu a Caleb mi byl
v patách.
„Co je na tom vzkazu?“ zeptal se Caleb, jakmile se za námi
zavřely dveře.
Stáhla jsem papír z čepele a snažila se ho při tom neroztrhnout o
ostří ještě víc. Vzkaz byl napsán na silném pergamenovém papíru,
který šustěl a přehýbal se, zatímco jsem ho rozvíjela. Okamžitě jsem
věděla, komu patří uhlazené písmo.
„To je od Rianny,“ řekla jsem a zamračila se na opatrně napsaná
písmena.
Alex,
potřebuji tvou pomoc. Prosím, přijď do Věčného květu. Budu celý
den a celou noc ve VIP sekci.
Navždy tvá přítelkyně,
Rianna
PS: Slyšela jsem o útoku cúsithského psa. Opravila jsem tvou
dýku. Doufám, že ti pomůže. Buď opatrná a prosím, přijď za mnou.
Vzkaz jsem si přečetla dvakrát. Pak jsem ho podala Calebovi.
Ten ho přečetl nahlas. Zatímco četl, prohrabala jsem se vrchní
zásuvkou komody, hledala jsem pochvu upravenou speciálně pro tuto
dýku – nebylo totiž zrovna bezpečné jen tak nechat v bytě dýku,
která dokázala proříznout v podstatě cokoli.
Proč by mi Rianna přišpendlila vzkaz na zápraží? Nedávalo to
smysl, ačkoli to, že právě ona mi tady tu dýku nechala, pár věcí
vysvětlovalo. Rianna, má spolubydlící na akademii, byla až
donedávna vězeňkyní ve Faerii. Když jsem ji viděla naposled,
osvobodila jsem ji z otrockých řetězů a ona mi zachránila život. To
ona byla jedním z mála svědků, kteří věděli, co se stalo za rudého
měsíce, kdy jsem ostří ztratila. A to ona mi také dýku kdysi dávno
darovala.
Ale proč ten výhrůžný podtón? Proč prostě nezaklepala na dveře?
Jedině, že by ji tu nenechala ona. Zneužíval snad někdo Riannu, aby
mě nalákal do Květu? Pokud by to tak ale bylo, proč by mi předal
takový vzkaz? Proč by ve mně vzbuzoval ostražitost? Věčný květ byl
jediný faeský bar v Nekrosu a většina jeho příjmů pocházela od lidí.
Chodili tam okukovat fae neukrývající se pod halicím kouzlem, kteří
v baru pracovali. Ale VIP sekce byla něco úplně jiného – byl to
pupek Faerie.
Špičkami prstů jsem nahmatala pochvu na dýku, jejíž kůže
bzučela magií. Stále byla zapnutá v pouzdru, v němž jsem zbraň
nosila během vyšetřování Colemanova případu. Podle všeho budu
teď dýku opět potřebovat. Klekla jsem si, vytáhla si nohavici kalhot a
připnula pouzdro.
Když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že mě Caleb se vzkazem stále v
ruce pozoruje. Za ním stál Malik. Tak mě dýka a Riannin vzkaz
pohltily, že jsem na Malika úplně zapomněla. V žilách se mi opět
zvedla hladina adrenalinu. Vstala jsem a překřížila si paže přes hruď.
Kdyby mi chtěl Malik ublížit, měl skvělou příležitost, když jsem
se zabývala dýkou – ale on toho nevyužil. To je nejspíš dobré
znamení. Otevřela jsem ústa, abych mu řekla, že vyslechnu, co chce
říct, ale než jsem stihla promluvit, ujal se slova Caleb.
„Neřekla jsi mi, že na tebe zaútočil cúsithský pes.“
Mrkla jsem. „Nemělo to ani obojek, natož průkaz původu.“
Caleb se otočil na svého kamaráda. „A ani ty jsi mi o tom neřekl.
Nemyslíš, že něco takového stojí za zmínku?“
Malik stáhl hlavu mezi ramena tak, že téměř schoval uši, a bledé
tváře mu zrůžověly. „Chtěl jsem to na ni použít jako páku.“
„Páku? Přece jsem ti řekl, že s ní musíš jednat na rovinu.“
„No, moc se neměla k tomu, aby mě vyslechla.“
„Haló, já jsem tady,“ řekla jsem a mávla na oba muže. „Mě a
Holly napadl konstrukt halicího kouzla vytvořený čarodějnou magií a
pokusil se nás zabít. Vážně záleží na tom, jaký tvar ten konstrukt
měl?“
„Ano,“ odpověděli oba muži naráz a já o krok couvla.
„Dobře.“ Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého.
„Vysvětlete to. Ne, počkat. Vy jste byl včera na té ulici,“ řekla jsem s
očima upřenýma na Malika. „Viděla jsem vás. Máte s tou stvůrou
něco společného? Cokoli?“
Malik neodpovídal tak dlouho, až mě napadlo, že jsem právě
dostala svou odpověď. Pak vydechl skrze zaťaté zuby a řekl:
„Sledoval jsem vás, protože jsem s vámi potřeboval mluvit. Když
jsem pak spatřil cúsithského psa, napadlo mě, že jde po mně. Až do
chvíle, kdy spatřil vás a zavyl.“
Nepřesvědčil mě a netušila jsem, jak by mělo vytí cokoli
vysvětlovat, ale přikývla jsem, aby pokračoval.
„Cúsith je druh faeského psa…,“ řekl a já se posměšně uchechtla.
„To nebyl žádný pes. Spíš obrovský faeský příbuzný pravlka,
tomu bych věřila, ale určitě ne žádný pes.“
Malik si odkašlal a mou poznámku naprosto ignoroval. „Jak jsem
řekl, cúsith je druh faeského psa, o kterém se poslední záznamy
zmiňují několik staletí před Probuzením. Řekla jste, že se vás pokusil
zabít, ale cúsithští psi nebyli nikdy cvičeni k zabíjení. Faerii strážili
proti narušitelům, ale když byli vysláni mimo Faerii na lov, chovali
se asi jako retrívři. Vyli, jen pokud spatřili svou kořist. A pokud
jejich cíl uslyšel třetí zavytí dřív, než stihl nalézt úkryt, pak si faeští
smrtelníka přivlastnili – navždy.“
Zachvěla jsem se. Vzpomněla jsem si, jak na mě nestvůra upírala
rudé oči a zakláněla obrovskou hlavu a jak jsem při vytí zvířete
toužila padnout na kolena a schoulit se. Dvakrát. To zvíře zavylo
dvakrát. Tak moc jsem se bála jeho zubů a drápů. Nenapadlo mě, že
bych se měla bát i jeho vytí.
„Takže se tam objevil, aby mě unesl do Faerie?“
Malik pokrčil rameny. „Jak jste řekla. Byl to konstrukt. Ale
věřím, že jeho úmyslem bylo vás někam unést.“
Bez hlesu jsem na toho fae zírala, ale ve skutečnosti jsem ho
neviděla. Kolena pode mnou podklesla a toužila jsem jen být sama,
abych tu informaci mohla zpracovat. To přání se mi ale nevyplní.
Po několika vteřinách naplněných tichem si Malik znovu
odkašlal. „Vyslechnete mě, slečno Craftová?“
Roztržitě jsem přikývla a Malik se nervózně zavrtěl, protřel si
prsty o sebe a zašoupal nohama, až se mu kolena zapřela do nohavic
obnošených kalhot.
„Jak si jistě vzpomínáte,“ řekl strašidelně zvučným hlasem,
„přede dvěma dny jste procházela mým teritoriem v nivách a našla
hromádku chodidel. Poté jsme se tak nešťastně poprvé setkali.“
„Něco takového nejde zapomenout.“
„Ano, no…“ Odmlčel se a ohlédl se na Caleba, který přikývl.
Malik spustil ruce podél boků, pak stočil ramena a opět se narovnal
do plné výšky. „Můj život a živobytí jsou v ohrožení. Chci si vás
najmout, slečno Craftová.“
5. kapitola
Nalila jsem kávu do třech různobarevných hrnků a odnesla je
svým „hostům“. Caleb zdvořile upíjel, ale Malik uchopil hrnek do
obou rukou a nezdálo se, že mu horkost šálku vadí. Očima těkal po
bytě, aniž by se na jednom místě zastavil na delší chvíli. Očividně
jsem nebyla jediná, kdo se teď cítí nepříjemně.
Měla jsem jen jedno křeslo a nehodlala jsem Malikovi nabídnout,
aby se posadil na mou postel, takže poté co jsem jim rozdala hrnky,
jsem se opřela o zeď. Pak jsem tam jen stála a foukala do hrnečku,
abych získala několik vteřin na rozmyšlenou.
„Předpokládám, že o povolání stínu zájem nemáte,“ řekla jsem a
přes hranu hrnečku Malika pozorovala.
Zavrtěl hlavou.
Jasně.
„S čím myslíte, že bych vám tedy mohla pomoct, pane Maliku?“
„Vlastně jde spíš o to, jak si můžeme pomoci navzájem. Váš čin
přede dvěma dny přitáhl pozornost představitelů Faerie na fae žijící v
nivách,“ řekl a pak se odmlčel, jako by čekal na mou odpověď.
„Nehodlám se obhajovat, že jsem policii pomáhala s pátráním po
sériovém vrahovi.“
„Já ta chodidla ukryl z velmi dobrého důvodu!“
Z dobrého důvodu? podívala jsem se nejistě na Caleba. Ti hodní
přece neschovávají po lesích uřezané kusy končetin.
Pohled mi oplatil, ale v jeho očích jsem odpověď na otázku
nenašla. Měly tutéž barvu, jakou mívají obvykle vlivem halicího
kouzla, ale nikdy dřív jsem si nebyla tolik vědomá toho, že osoba
ukrývající se za těma očima je úplně jiná.
Polkla jsem doušek kávy, aniž bych vnímala její chuť, a ruku
jsem nechala navenek ledabyle vklouznout do kapsy. V ní jsem měla
telefon, ale nedávno jsem upravila nastavení, abych dotekem displeje
nevytáčela čísla. „Přiznáváte se snad k vraždě těch lidí?“ zeptala
jsem se Malika hlasem slabým jako zašeptání.
„Samozřejmě že ne. Ukryl jsem sice chodidla, ale už byla
oddělena od těl, když jsem je našel. A než se zeptáte, ne, nevím, jak
se to stalo.“
„Tak proč jste je vůbec schovával?“
Klouby prstů, jimiž svíral hrneček, zbělaly. „Aby mi nikdo
nezačal prohledávat můj domov!“
Po Malikově výbuchu PK, dosud poklimbávající na oblíbeném
polštáři, vyskočil na nohy a krátce štěkl. Pak seskočil z postele a
schoval se pod ni. Není to zrovna hlídací pes. Malik položil hrnek na
linku a zhluboka se nadechl.
Pomalu vydechl, a když promluvil, měl hlas mnohem klidnější.
„Nyní se prohlídce už nevyhnu. Ale vy jste také upoutala pozornost.
Nejlepší pro nás oba bude, když vraha dopadnou co možná nejdříve.“
No, proti tomu jsem neměla co namítnout. V márnici leželo sedm
chodidel – pro všechny bude nejlepší, pokud vraha dopadneme dřív,
než znovu udeří. Ale… „Co myslíte, že bych v tomhle směru mohla
udělat?“
Malik se zamračil. „Jste vyšetřovatelka. Vyšetřujte.“
Jasně. Pátrání po sériovém vrahovi rozhodně neodpovídalo
popisu mé práce. Pokud by se povedlo dát dohromady dostatečnou
část jednoho těla, aby se mohl povolat stín, pak bych mohla pomoct
policii s výslechem oběti, ale když jsem se naposledy připletla do
policejního vyšetřování, skoro jsem umřela. A pak mě zatkli.
Odstrčila jsem se od zdi. Slyšela jsem dost. Malik řekl, že našel –
a ukryl – ta chodidla, ale nic o nich nevěděl. Fae nemohou lhát, takže
jsem neměla jinou možnost než mu věřit. John a pravděpodobně i
FÚV vzhledem k tomu, že převzal případ, budou chtít Malika tak
jako tak vyslechnout, ale nechci si ho znepřátelit tím, že bych na něj
zavolala policii, zatímco sedí u mě v bytě. Nejdřív ho musím
vykopnout.
„Nemyslím, že vám budu schopná pomoci,“ řekla jsem, širokým
obloukem jsem ho obešla a zamířila ke dveřím.
„Jste jediná, kdo to může udělat.“
S rukou na klice jsem se zarazila. Neschopnost fae lhát
znamenala, že pokud Malik řekl, že jsem jediná, kdo může pomoct,
pak skutečně věřil, že je to pravda. A vzhledem k tomu, co Caleb
udělal, abych si s Malikem promluvila, si podle všeho myslel totéž.
Otočila jsem se.
„Proč já a kdo všechno znamená to ‚my‘?“
„‚My‘ znamená nejen fae z niv, ale také nezávislí fae ve městě.“
Malik začal přecházet po bytě. „Včera nařídila, aby byly nivy
vyklizeny. Všichni fae byli odvedeni do Faerie na výslech a muži, jež
poslala, přišli s řetězy ze železa. Žádní fae, které polapili, se nevrátili.
Ve Faerii se schyluje k válce, a tak se snaží navýšit počty svých
vojáků.“
„To je jen spekulace,“ řekl Caleb, ale nijak jistě to neznělo. Po
pravdě myslím, že jsem v jeho hlasu zaslechla stopu strachu.
„Kdo je ona?“ zeptala jsem se, protože oba muži očividně věděli,
o jaké ženě mluví, ale já si jistá nebyla.
Caleb se odpoutal od linky. „Zimní královna. Nekros je součástí
jejího království.“
„Zimní dvůr? To jako vážně?“ zamračila jsem se na něj. „Vždyť
zimám v Nekrosu se dá těžko říkat zima. Na prstech jedné ruky ti
vypočtu, kolikrát tu sněžilo a sníh vydržel na ulicích déle než hodinu.
Zatraceně, polovina stromů ve městě nemá tu slušnost, aby nechaly
opadat listí. Neměl by mít Zimní dvůr své državy někde, kde je, já
nevím, zima?“
Caleb pokrčil rameny. „Faerie sama je plná rozporů. Nemění se, a
přitom je pokaždé jiná. Brány do Faerie jsou… nestálé. Během
několika posledních let se brána z Nekrosu do Faerie otevírala na
Zimním dvoře, takže se Nekros stal součástí držav Zimní královny.
Brána se brzy změní a všichni fae s napojením na Zimní dvůr se
přestěhují, udělají místo dalšímu dvoru. Jen nezávislí fae, kteří se
připoutali k říši smrtelníků, zůstanou.“
To bylo víc informací, než kolik jsem za ty roky od Caleba
získala. A bylo to vysvětleno lépe než na kterékoli přednášce
jediného faeského profesora. Akademie ho najala, aby studenty
seznámil s faeskou historií – náš učitel nám rozhodně nikdy nic
neřekl o tom, že se brány do Faerie přesouvají. Upila jsem kávy a
dala si načas, abych informace zpracovala a porovnala s tím, co o
Faerii ještě vím. Pak jsem hrnek odložila.
„Jestliže královna nezákonně shromažďuje nezávislé fae, neměl
byste zavolat FÚV? Pokud přece dvůr unáší fae, měl by o tom vědět
někdo s autoritou vyšší, než jakou mám já.“
Malik si dopáleně odfrkl. „A kdo si myslíte, že vede ty
výslechy?“ Potřásl hlavou. „FÚV je oddaný dvoru, o jeho
nezávislosti si můžete leda nechat zdát.“
„Tak jděte na policii.“ Věděla jsem zcela jistě, že místní policie
královnu nevyslýchala.
Malik vytřeštil tmavé oči, jako bych řekla něco neuvěřitelného, a
Caleb zavrtěl hlavou.
„Al, existují určitá… omezení, kterými se musíme jako nezávislí
řídit,“ řekl Caleb a o krok ke mně přistoupil. „Sice nejsme podřízeni
panovníkovi, ale před odchodem z Faerie jsme museli složit přísahu.
Je striktně zakázáno zatahovat smrtelníky do záležitostí týkajících se
fae. Proto za tebou Malik přišel.“
„Jak proto?“ Zbledla jsem. Pokud do toho fae nesměl zatáhnout
žádného smrtelníka… „Ty to víš.“
Caleb přikývl.
Tolik k domněnce, že je můj původ tajemstvím. „Nic jsi neřekl.“
„Ani ty ne.“
Pravda.
„Podezření jsem měl od začátku,“ řekl. „Ale i když jsi žila pod
mou střechou a za mými strážnými kouzly, pořád jsem si nebyl jistý.
Až před měsícem. Teď nemůžu uvěřit, že mi to nedošlo už dávno.
Něco se na tobě změnilo.“
No nepovídej. Zjištění, že mám napůl faeskou krev, bylo jen
špičkou ledovce mých problémů, ale Caleb nedomluvil.
„Nyní jsi v jedinečné pozici, Al,“ řekl a přistoupil ještě o krok
blíž. „Můžeme za tebou přijít. Můžeme s tebou mluvit. Ale ty nejsi
vázána žádnými přísahami. Zatím ne. Můžeš být naším
prostředníkem mezi námi a policií. A oni tě už znají a důvěřují ti.“
Polkla jsem a podívala se přes Calebovo rameno na Malika, jenž
tam stál a pozoroval mě. Nespouštěl ze mě ty obrovské, nemrkající
oči. Čekal. To Calebovo „zatím ne“ se mi nijak nezamlouvalo, ale
nepochybovala jsem, že má pravdu. Ne že bych si od událostí za
rudého měsíce sama na sobě nevšimla žádných změn: citlivosti na
kovy, nemožnosti udržet zvednuté štíty a stále rostoucí schopnosti
vycítit faeskou magii – a k tomu všemu vídám naráz několik rovin
existence. Oči Faerie ke mně jednoho dne zcela určitě upnou svou
pozornost.
Znovu jsem zvedla hrneček, protože jsem potřebovala zaměstnat
ruce, jinak začnu přecházet a nervózně se ošívat jako Malik. Abych
se nemusela podívat na Caleba, zatočila jsem hrnkem a pozorovala,
jak se v černé tekutině utvořil vír. Teď by mi bodlo něco silnějšího
než kafe. Ale měla jsem jen kávu. Dvěma hlty jsem vlažný nápoj
dopila, a sotva jsem si všimla, jakou má chuť.
Ano, nakonec si mě některý z vůdců Faerie všimne, ale zatím k
tomu nedošlo. Fae nemohli mluvit s lidskou policií a FÚV, jenž ve
světě smrtelníků nahrazoval faeskou policii, sloužil dvoru. Malik měl
však pravdu, se mnou mluvit budou.
„Královna svolává nezávislé fae, protože jsem našla ta chodidla?“
Malik přikývl. „Je to sice jen chabá výmluva, ale ano. Dokud je
fae podezřelý ze spáchání zločinu, pak má královna pravomoc
zločince vypátrat.“
Posadila jsem se na postel a usilovně přemýšlela. Skutečně jsem
se chtěla zapojit – nebo ve skutečnosti ještě hlouběji zapojit – do
toho případu? Povolám stín, dostanu z něj pár odpovědí a shrábnu
šek. Tenhle typ vyšetřování já vedu. Nepotuluju se zapadlými
uličkami a nehledám podezřelé z vraždy.
Ale nezávislí fae se neměli na koho jiného obrátit a Zimní
královna má volnou ruku, aby shromažďovala všechny nezávislé tak
dlouho, dokud bude vrah pobíhat na svobodě. A jelikož fae nemohli
mluvit s policií, mohu se na rozdíl od poldů dostat k informacím,
které by policii pomohly případ uzavřít.
Obrátila jsem se na Malika. „Takže co víte o těch chodidlech?“
„Znamená to, že ten případ berete?“
„Uvažuju o tom. Máte informace, které bych mohla předat policii
a jež by bez jakýchkoli stínů pochybnosti dokazovaly, že do toho
případu nejsou fae z niv zapleteni? Nebo víte, kde se nachází
zbývající části těl?“
Malik zavrtěl hlavou. „Nejsou žádná těla. Jen ta chodidla. Plavala
v řece všechna naráz jako flotila papírových loděk.“
Příjemná představa.
„Myslel jsem, že jsem je sesbíral všechna, ale některá mi musela
při záplavách uniknout. Měl jsem zavolat o pomoc topielky. Jsou to
sice hloupé a lehkovážné potvory, ale znají každý zákrut řeky a
každý vír. Ty vědí, kde v jejich teritoriu spadla do vody kdejaká
moucha.“
Během studia na akademii jsem měla několik přednášek o
faeských rasách a mlhavě jsem si vzpomínala, že jsem četla něco o
tom, že topielky jsou poddruhem vodních žínek. „Myslíte, že byste
mi mohl s topielkami domluvit schůzku? Pokud vody v nivách znají
tak dobře, jak říkáte, pak by mi mohly ukázat, kde ta chodidla
dopadla do vody. Policie stále prohledává hlavní místo činu. Určitě
nezaškodí, když rozhodíme sítě.“
Malik svěsil ramena a zavrtěl hlavou. „K žádnému rozhovoru
nedojde, pokud se tedy nevplížíte do královniných žalářů. Ubožátka
moje. Ti surovci z FÚV šli nejprve právě po topielkách. Všichni
vědí, jak neškodné jsou, ale agentka Noriová nařídila, aby je spoutali
železem a odvezli pryč.“
Skvělé.
„A co kelpie?“ navrhl Caleb.
Malik zamyšleně sklonil hlavu na stranu. „Možná,“ řekl a
dlouhým prstem si přejel po celé délce nosu. „Pokud taky neskončila
v žalářích.“
Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. „Kelpie? Jako ta
masožravá vodní klisna?“
Malik přikývl. „Má sice… dravou povahu, ale nárokuje si úsek
Sionany od severu města dolů až k hranicím niv. Možná nezná řeku
tak dobře jako mé ubohé topielky, ale pokud se s ní domluvíte, pak
by vám možná mohla ukázat, v které oblasti k tomu došlo.“
„To jsou celé kilometry řeky. Jak ji najdu?“
„Často se objevuje na březích za městem. Znáš ten starý kamenný
most?“ zeptal se Caleb a já přikývla.
Most asi čtyřicet minut autem od průmyslové čtvrti na jihu města
byl opředený záhadami a pověstmi. Po Magickém probuzení, kdy se
začaly objevovat oblasti známé nyní jako magické ohyby a lidmi
vnímaný svět se ještě rozrostl, se mezi Georgií a Alabamou objevila
oblast, kde nyní stojí Nekros. První obyvatelé osady, z níž brzy
vyrostlo velkoměsto nesoucí název Nekros, zapsali do kronik, že
most už tam dávno stál a již tehdy vypadal staře.
„No,“ řekl, „pokud pojedeš k tomu mostu, tak na březích řeky v
té oblasti máš největší šanci kelpii najít. Často ji tam vídají.“
Dobře, vyslechnout kelpii se zdá jako dobrý odrazový můstek.
Jen doufám, že něco ví. Položím pár otázek, porozhlédnu se tam, a co
zjistím, řeknu Johnovi. Pořádně se projdu, práce ekvivalentní klepání
na dveře. Až na to, že já hodlám prohledávat břeh řeky, abych našla
masožravého koně. Povzdechla jsem si a zvedla se z postele.
„Jestli mám tu kelpii najít, na co se mám připravit? No, podle
folklorních povídaček kelpie své oběti topí, a než je sežere, roztrhá je
na kusy. Pamatuju si to správně?“
„Rozhodně bych nedoporučoval oživit si na ní hodiny jezdectví,“
řekl Caleb se smíchem. „Ale pokud jí nevyskočíš na záda, měla bys
být v bezpečí.“
„Pokud nastanou potíže, použijte tohle.“ Zpod kabátu Malik
vytáhl kožený postroj.
Ne, nikoli postroj. Uzdu. Povytáhla jsem obočí. Jednou v létě
poslal otec mě a mou sestru na tábor a my se tam učily jezdit a starat
se o koně. Casey z touhy po vlastním poníkovi vyléčilo čištění kopyt,
ale mě dostalo sedlání – moje klisna odmítala spolupracovat.
Dokázala jsem si představit, že osedlat si faeského koně bude
neporovnatelně horší.
Malik mi viděl ve tváři skepsi a pokrčil rameny. „Pokud osedláte
kelpii, je povinna splnit jakýkoli váš příkaz výměnou za svou
svobodu. Tahle konkrétní uzda je očarovaná. Přehoďte ji kelpii přes
hlavu a je vaše.“
No, to dost věcí mění. Natáhla jsem ruku, ale Malik se zamračil.
Pevně stiskl kožené popruhy.
„Tohle je pro mě těžké, slečno Craftová. Mluvit tak svobodně a
vzdávat se svých pokladů nemám v povaze.“
Přestože to byl on, kdo si mě chtěl najmout? „Vrátím vám to.“
Ožil. „Dvojnásobně?“
Dvojnásobně? Jako že dvě očarované uzdy? „Ne.“
Zamračil se. „Můžu vám s hledáním kelpie pomoci.“
„To by bylo skvělé.“ Nemůžu mu říct, jak moc si jeho nabídky
cením – nechtěla jsem, aby to převrátil a nakonec z toho vyšlo, že on
pomáhá mně, a ne naopak.
Malik na moment zaváhal. Pak se odvrátil, jako by ten pohled
nemohl snést, a podal mi uzdu.
Usmála jsem se. „No, Maliku, vypadá to, že jste nejnovějším
klientem Mluvčích za mrtvé.“
Trvalo další hodinu, než jsme vyřešili smlouvu k případu – a to
navíc jen ústní. Slova a fráze měly pro fae velký význam. To jsem
věděla. Jen jsem neměla tušení, jak složité bude poskládat ústní
dohodu tak, aby s ní souhlasily obě strany. Normální smlouva na
službu by zněla nějak jako: Vykonám službu výměnou za platbu za
můj čas.
„To nepůjde,“ řekl Malik. „Přirozeně se snažím vymoci si pro
sebe co nejlepší podmínky a i poté se vás pokusím připravit o to, co
jste si vydělala.“ Sklonil hlavu. „Takový jsem.“
No, alespoň že je upřímný.
Pak tu byla otázka platby. Píseň? První spadlá sněhová vločka –
myslím, že to bylo vzhledem k okolnostem myšleno ironicky. První
jarní květina?
Jo, ne. Nepřijímá se.
Ztratila bych i poslední zbytky trpělivosti, kdyby nám Caleb
nedělal rozhodčího. Nakonec jsem souhlasila, že Malikovi svůj čas
na případu věnuji, a Caleb souhlasil, že mi odpustí nájemné podle
toho, kolik hodin času nad případem strávím. Neměla jsem tušení, k
jaké domluvě dospěli Caleb s Malikem. Caleb také doporučil,
abychom do smlouvy přidali větu, že jakákoli pomoc, informativní či
magická, kterou mi Malik poskytne, mě nepostaví do pozice dlužníka
vůči fae. Sice se zdálo, že Malika tahle doložka namíchla, ale
nakonec s podmínkami souhlasil.
Jakmile bylo vše ujednáno, vykročila jsem ke dveřím, abych je
vyprovodila, ale pak jsem se zarazila, když skrz dveře prošla
mihotající se průsvitná postava.
„Nazdar, Al, já… Páni, kdo je ten šereda?“ zeptal se Roy a
posunul si brýle výš na nos.
„Malik,“ odpověděla jsem a pak sebou trhla, když se Malik otočil
za zvukem svého jména.
„Ano?“
Potřásla jsem hlavou. Slyšet a vidět Roye jsem mohla jen já.
Kdysi jsem si dávala pozor, abych nemluvila na lidi, které nikdo jiný
kromě mě vidět nemohl. Ale taky jsem až donedávna nemohla Roye
ani slyšet, pokud jsem se na to nesoustředila. Což byla další věc,
která se u mě změnila.
„Je tu duch,“ vysvětlila jsem. „Ptá se, kdo jste.“
„Skutečný přízrak?“ Malik se rozhlížel, tmavé oči mu svítily
zájmem. „Dokáže děsit lidi zapínáním lustrů nebo kýváním stolu?“
„Nemám stůl.“
Malik se zamračil a rozhlédl se po malém bytě, jako by si toho
vůbec nevšiml. „Pravda.“
Otočila jsem se zpátky na Roye. Když prošel dveřmi, byl kvůli
něčemu rozrušený, dokud si nevšiml mé návštěvy. „Co se děje,
Royi?“
„Ech? Jo, jasně. Byl jsem se podívat na svůj hrob, víš? Dovezli
náhrobní kámen a já ho chtěl zas vidět.“
Přikývla jsem a čekala, až se dostane k jádru věci. Dvanáct let
sledoval, jak jeho tělo pochoduje po světě, zatímco stál stranou.
Nyní, když se rozkládal v zemi, tak jak se to od mrtvoly čeká,
pravidelně svůj hrob navštěvoval – dle mého to bylo trochu trhlé, ale
pro něj to bylo důležité, takže jsem mu pomohla vyřídit záležitosti s
pohřbem.
„No, jo,“ pokračoval. „Stál jsem si tak u hrobu a na hřbitov přišel
takový pár. Vypadali nervózně. Nevšímal jsem si jich, dokud jsem
neuslyšel tvoje jméno.“
Zamrkala jsem. Pak mi vyschlo v puse. „Sakra. Stromowskiovi.
Kolik je hodin? Vždyť jim mám povolat babičku.“ Prohlédla jsem si
oblečení, ve kterém jsem spala – už jsem měla na sobě horší věci – a
popadla jsem kabelu. Ze všeho toho rozčilení z Malikova případu,
znovuobjevivší se dýky a faeských dvorů jsem totálně zapomněla na
své další klienty.
6. kapitola
Bylo už pozdní odpoledne, když jsem projela průmyslovou čtvrtí
a mířila ke starému kamennému mostu, kde jsem se měla setkat s
Malikem. Sice bych dvě hodiny po povolání stínu neměla správně
řídit, aby mě při případné kontrole nečekala pokuta – škoda, kterou
záhrobní zrak způsobuje očím stínových čarodějek, byla velmi
podrobně zdokumentována –, ale přestože jsem počkala několik
hodin, aby se mi zrak dostatečně zotavil, z řízení v šeru pod
korunami vysokých stromů visících nad silnicí jsem byla lehce
nervózní. Ačkoli já byla nervózní kdykoli, kdy jsem musela jet po
vedlejších opuštěných cestách za hranicemi města.
Stejně jako jakékoli jiné velké město ve Státech mělo i Nekros
své nebezpečné čtvrti s vysokou kriminalitou. Ale za městem,
jakmile jste nechali poslední domy za zády, jste jako lidé váhat
museli. Bylo tomu už sedmdesát let, kdy došlo k Magickému
probuzení a fae vyšli ze svých houbových domečků, jak tomu někteří
říkali. A přiznání, že existují, změnilo směr, kudy se ubíral dosud
technologicky zaměřený svět.
A to byl jen začátek.
Dějiny jsou už od starověku protkány příběhy o čarodějnicích, ale
celá desetiletí – možná dokonce staletí – před Magickým probuzením
byla magie považována za mýtus. A po Probuzení? Tehdy, no, jako
by magie čekala, až na ni budou lidé připraveni, a hranice mezi éterií
a realitou smrtelníků se ztenčila. Magie byla náhle neustále dostupná
a zjistilo se, že dobrá třetina lidstva je schopná ji využít a používat.
Když se otevřely magické ohyby a objevily se nové oblasti, okamžitě
se do nich nastěhovali čarodějové a čarodějnice hledající místo, kde
by mohli v klidu čarovat, i normálové, kteří nechtěli mít s magicky
nadanými nic společného. Ty dvě skupiny se vzájemně nesnesly a v
prvních letech po Probuzení došlo k mnoha násilným nepokojům, ale
nakonec se čarodějové a normálové shodli na jedné věci – ve
městech jsou lidé ve větším bezpečí, protože v divočině se probudily
neznámé a dávno zapomenuté stvůry ze starých mýtů a pověstí.
A já tu teď byla, na silnici uprostřed ničeho a hledala jsem
masožravého vodního koně.
Sjela jsem s autem ze silnice a zaparkovala u řady stromů na
jedné straně mostu. Most z šedého kamene byla obludnost bez
viditelných spojů, šroubů, bez kovové konstrukce – jako by byl
vytesán z jediného kusu kamene. Jakmile jsem přes kabriolet přetáhla
plachtu – stromy znamenají také ptáky a já rozhodně netoužila čistit
sedačky od ptačího trusu –, přistoupil ke mně Malik.
„Pěkné auto,“ řekl, zatímco malý modrý kabriolet obcházel.
„Díky. Je nové.“ Tedy nově koupené ojeté, ale přesto to byl
obrovský rozdíl proti velké kovové rachotině, kterou jsem kdysi
vlastnila, než mi ji během práce na Colemanově případu ukradli a
rozebrali na součástky. Stejně kdybych od událostí za rudého měsíce
musela v autě sedět delší dobu, zvedal by se mi žaludek. Kabriolet
byl navržen pro zazobance a fae a v jeho konstrukci byste nenašli ani
ždibec železa. I když byl ojetý, levný rozhodně nebyl, a mě skoro
překvapilo, že se do něj netankuje tekutá duha. Na tuhle pohonnou
hmotu bych neměla. Peníze, které jsem si vydělala za Colemanův
případ, jsem využila v podstatě všechny, a přesto jsem pořád dlužila
bance. Obchody šly však dobře, a pokud to tak půjde i dál, pak
nebudu mít problém zaplatit měsíční splátky.
Jelikož se Malik neukrýval pod halicím kouzlem, vytáhla jsem z
držáku na kelímky amulet, který jsem vytvořila, aby mě upozornil na
přítomnost halicího kouzla, a připnula si ho na náramek. Opatrnost se
vyplácí. Ujistila jsem se, že mám očarovanou uzdu na dosah v
kabele, a pak jsem se naklonila, abych ze sedadla spolujezdce zvedla
plastovou tašku z obchodu. „Přivezla jsem, co jste chtěl. Mám chtít
vědět, na co potřebujeme syrové maso na hamburgery?“
Malik roztáhl úzké rty do úsměvu vyplněného malými žlutými
zuby. „Musíme přece kelpii přilákat.“
Paráda.
Šla jsem za ním k břehu řeky. Když ke mně natáhl jednu ruku s
dlouhými prsty, podala jsem mu tašku. Zalovil v ní a vytáhl kilo a
půl syrového mletého masa. Roztrhl ochrannou fólii a prohlédl si
maso.
„Krvavější by bylo lepší,“ řekl, „ale tohle taky postačí.“
Pak zabořil prsty do masa, kus nabral a hodil ho vody. Proud ho
okamžitě odnesl. Čekala jsem a na měkké půdě břehu přešlapovala z
nohy na nohu.
Nic se nestalo.
„Co teď?“ zeptala jsem se a pozorovala při tom vodní hladinu.
Malik zatřepal rukou, aby z prstů dostal poslední kousky
růžového masa, ale dál pozoroval řeku. Po několika minutách zavrtěl
hlavou. „Zkusíme to výš po proudu.“
Rozhodně se nedalo říct, že bychom se při chůzi družili. Malik si
něco mumlal pro sebe. Očividně neměl o konverzaci zájem; hustým
nízkým křovím jsme se brodili mlčky. Šlo se mi těžko, pod nohama
mi praskaly uschlé větve a kolem kotníků se mi ovíjely úponky
rostlin. Bylo to podruhé tento týden, co jsem se vydala do divočiny, a
mé boty na to nebyly vhodné. A pak ti brouci. Vážně jsem si měla s
sebou vzít amulet na odpuzování hmyzu nebo alespoň ten sprej, co
používají normálové. Malikovi podle všeho nic z toho nevadilo.
Zatímco mi holé paže okusoval hmyz a nohy se mi snažily podrazit
vyčnívající kořeny stromů, pozorovala jsem vodu, břeh i les kolem
nás, ale zahlédla jsem jen několik veverek.
Několikrát jsme se zastavili a Malik při každé pauze hodil do
řeky kus mletého masa. Žádný vodní kůň z proudu ovšem
nevyklusal.
„Možná dvůr zajal i kelpii,“ řekla jsem, když jsme vyčerpali
všechno maso.
Malik pokrčil rameny. „Možná jen nemá hlad.“
Protože si už pochutnala na lidských ostatcích? Ačkoli to by
neodpovídalo důkazům, které jsme našli. Tamara řekla, že na
kotnících chodidel nenašla žádné stopy po nástrojích – ani žádný jiný
náznak, jak mohla být chodidla od nohou oddělena – a nemyslím, že
by jí stopy po hryzání unikly.
„Tak jak ji k sobě přivoláme?“ zeptala jsem se, když mi Malik
vrátil tašku.
„Mohli bychom jí nabídnout něco, co by jí chutnalo mnohem
víc.“ Malik se usmál a ukázal tak zažloutlé zuby. „Mě moc v oblibě
nemá, ale vsadím se, že vás by si… oblíbila.“
Stáhl se mi žaludek už tak trochu rozbolavělý po tom, jak Malik
házel syrové maso všude kolem. O krok jsem ucouvla. „Co
navrhujete?“
„Uklidněte se. Kelpie jsou jako žraloci s kopyty – ve vodě ucítí
krev na míle daleko. Pár kapek by jistě upoutalo její pozornost.“
Jasně, pár kapek mé krve, aby se kelpie rozhodla, jestli jí budu
chutnat – vůbec mi to nenahánělo hrůzu. Pozorovala jsem proud
řeky. Jediné, co mě tu drželo, byla naděje, že kelpie ví, kde hledat
další místa činu. Krev jsem už prolila z horších důvodů. Nakonec
jsem přikývla.
„Jen pár kapek do vody?“
Malik si otřel špičku ostré brady. „Jo, ale nejlepší by bylo,
kdybyste ji nechala spadnout doprostřed proudu.“
Což znamenalo vrátit se k mostu. No, stejně jsem tam nechala
auto. Jestli tohle nevyjde, budu muset brzy odjet. Šli jsme určitě déle
než hodinu a já se musím dostat do Věčného květu a z něj ještě před
setměním. Řídit za tmy nepřicházelo v úvahu vzhledem k tomu, jak
mi záhrobní zrak zničil noční vidění.
Cesta zpátky nebyla o nic družnější než cesta tam, a než jsem
opět zahlédla šedý kamenný most, pot ze mě jen lil. Už vidím, jak
hrozně příjemně budu na schůzce s Riannou vonět. Odhrnula jsem si
z tváře vlhké prameny vlasů a vykročila jsem za Malikem doprostřed
mostu. Otočil se na mě a beze slova pokývl. Nejspíš jsem na řadě.
Většina čarodějnic s sebou nosí sterilní jednorázové injekční
jehly, aby mohly svou krví aktivovat amulety, ale jediná kouzla,
která jsem používala a jež bylo potřeba aktivovat krví, byly
uzdravovací amulety. K těm jsem se uchýlila, když mi zranění
krvácela sama, takže jsem s sebou jehly nenosila. Měla jsem dvě
dýky: keramický nůž, se kterým jsem venku načrtávala magické
kruhy, a čarovnou dýku. Keramickým nožem jsem se často rýpala v
hlíně, takže do sterilnosti měl daleko, ale rozhodně jsem nechtěla,
aby vnímající dýka okusila chuť mé krve. A to jsem ochotná nechat
svou krev ochutnat lidožravého koně? Nejlepší bude, když nad tím
nebudu přemýšlet.
Zašmátrala jsem v kabele a vytáhla keramický nůž. Prohlédla
jsem ostří, na nějž se nalepily drobky hlíny. Nehty jsem je
seškrábala, jak nejlépe to šlo, a pak jsem ostří ještě otřela o kalhoty.
Teď bylo tak čisté, jak jen to za těchto okolností bylo možné. Až
přijdu domů, budu potřebovat dezinfekci.
Řízla jsem se do prstu a pak nůž vrátila zpátky do pouzdra a do
kabely. Stiskla jsem polštářek prstu a z ranky vytekla krev. Napřáhla
jsem ruku přes zábradlí a tiskla prst, dokud vlivem gravitace
nedopadla na hladinu řeky těžká kapka krve. Malik udělal krok
vpřed, poté co do vody spadla třetí kapka.
„To by mělo stačit,“ řekl a naklonil se přes kamenné zábradlí, aby
viděl na hladinu řeky.
Zahrabala jsem v kabele, abych našla kapesník. Přitiskla jsem si
ho na prst a čekala. S Malikem jsem sledovala vodu proudící pod
mostem. Nic se nestalo.
Po několika vteřinách jsem zavrtěla hlavou a vrátila kapesník do
kabelky. „Asi to nezabralo.“
„Ne, podívejte. Zabralo.“ Malik se naklonil ještě víc přes hranu
mostu a ukázal přibližně doprostřed proudu, přesně tam, kam
dopadly kapky mé krve.
Zamžourala jsem a spatřila tmavý stín. „To je želva.“
Zavrtěl hlavou. „To je kelpie. Zavolala jste ji. Musíte se
představit.“
„Aha. Hm, zdravím. Jsem Alex Craftová,“ řekla jsem a cítila se
hloupě, že mluvím na něco, co s velkou pravděpodobností byla jen
želva nebo ryba. Stín se ponořil hlouběji do vody a Malik ke mně
zvedl hlavu. Vykulil tmavé oči a rukou gestikuloval, abych
pokračovala a řekla ještě něco dalšího. „Pracuji pro Mluvčí za mrtvé
a ráda bych vám položila několik otázek.“
Stín znehybněl. Pak začal růst. A růst. Přísahala bych, že tu řeka
tak hluboká není, ale stín narostl do velikosti psa a pak do velikosti
krávy. Zamířil ke břehu. Očividně to želva vážně nebyla. Posunula
jsem si kabelu výš na rameno a rozběhla se ke břehu s Malikem v
patách.
Z vody se vynořila velká koňská hlava. Kelpie měla srst
šedohnědou jako bláto a z hřívy jí na dlouhý krk visely vodní řasy.
Jedno kopyto a pak druhé zabořila do bahna. Ztěžka se hrabala na
břeh. Kopyta jí duněla o zem, jak pak klusala mým směrem.
Zastavila jsem se. Byla obrovská, kopyta měla velká jako jídelní
talíře, a dokonce i v botách s deseticentimetrovou podrážkou jsem jí
nesahala výš než po hřbet.
Ruka mi bezděčně vklouzla do kabely pro očarovanou uzdu, ale
zarazila jsem se. Chtěla jsem nejdřív zjistit, jestli se mnou bude
ochotná mluvit sama od sebe, a ne ji rovnou podvést. Nechci si dělat
nepřátele, když to není potřeba. Přesto bylo těžké nehnutě stát, když
kelpie sklonila hlavu a odfrkla čumákem tak silně, až se mi pohnuly
vlasy kolem tváře. Znovu vydechla, pak ohnula pysky a ukázala tak
ostré – a velmi nekoňské – zuby.
„Voníte lahodně, Alex Craftová z Mluvčích za mrtvé.“ Hlas,
který vyšel z koňského hrdla, zněl překvapivě žensky a výslovnost
měla dokonalou. „Faeský šlechtic s příměsí smrtelné krve? Chtěla
byste se svézt, feykinko?“ Ohnula přední nohy a klesla na kolena,
abych si na ni mohla vylézt pohodlněji, ale já ucouvla.
„Ne. To je dobré.“
„Jen větší škoda.“ Otočila se na Malika.
„Ach, to jsi ty, Lasturokabátníku.“ Ohrnula pysky a ukázala ostré
zuby. Bylo podivné vidět takhle koně cenit zuby, ale její výraz se
nedal s ničím zaměnit. Zafuněla a kůže na jejím krku se zatřpytila.
Žábry? „To je nemilé překvapení.“ Pohodila hlavou, aby z hřívy
dostala vodu a bahno.
Couvla jsem, ale stejně mě ohodila. Hřbetem ruky jsem si setřela
bahnitou vodu z krku a při pohledu na černé tečky bahna na topu
jsem se zamračila, ale nebyl čas s tím něco udělat, jelikož kelpie se
otočila a zamířila zpátky do řeky.
„Počkejte.“ Natáhla jsem se a dotkla se jejího boku. Její svaly
sebou pod mými prsty škubly a já ruku stáhla. To, co jsem si
myslela, že je srst, byly ve skutečnosti stovky a stovky malých
slizkých šupin. Ustoupila jsem od ní, ale jen o krok. „Musím vám
položit několik otázek.“
Kelpie se otočila a prohlédla si mě jedním velkým mléčným
okem. „Rozlučte se s Lasturokabátníkem a přijďte ke mně domů na
večeři. Během jídla se mě můžete zeptat, na co chcete.“
Je tohle skutečná pozvánka, nebo budu tou večeří já? Ať tak, či
tak, kelpie žije pod vodou a já rozhodně pod vodou dýchat nemůžu.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ráda bych zůstala nohama na suché zemi.“
„Tak proč bych vám pak měla odpovídat na otázky, Alex
Craftová z Mluvčích za mrtvé, která radši zůstane nohama na suché
zemi?“
Při tom oslovení jsem zamrkala překvapením a podívala se na
Malika. Ten narovnal ramena a vytáhl se, aby byl stejně vysoký jako
kelpie.
„Měla bys odpovědět, protože slečna Craftová se snaží ochránit
nezávislé fae Nekrosu před spáry Zimní královny.“
Pod šupinami se kelpii zatřpytila bledá kůže. „Proč bych se měla
zajímat o problémy ostatních nezávislých?“
„Budeš se zajímat, až tě královna osedlá.“
Bylo těžké číst v kelpiině výrazu, ale myslím, že Malika právě
propalovala pohledem. Po několika tichých vteřinách se otočila na
mě. Její obrovské oči ani jednou nemrkly. Jasnější svolení nejspíš
nedostanu. Položila jsem otázku.
„Nedávno do Sionany spadlo několik chodidel a zmizelo v nivách
na jihu. V řece se objevila někdy během posledních čtyř nebo pěti
dnů. Nepamatujete si, jestli jste viděla nebo jinak vycítila, že vaším
teritoriem proplouvají chodidla?“
Kelpie ještě jednou stáhla pysky a odhalila ostré dravčí zuby. „Ta
ohyzdná obětina? To maso hnilo magií. Urazilo mě to.“
Obětina? Neobvyklý způsob, jak se dívat na části těl plujících
řekou, ale chodidla, která policie našla, byla rozhodně nasycená
černou magií, takže jsme podle všeho obě mluvily o tomtéž. Otřásla
jsem se při pomyšlení, že se jedno z chodidel snažila sežrat, ale když
tak nad tím uvažuju, dalo se to čekat.
„Víte, kde byla ta, ehm, ‚ohyzdná obětina‘ hozena do vody?“
„Na místě čpícím železem, blízko jedné z hřmících bran.“
No, tohle je jasné jak říční bahno. Místo, které „čpí železem“,
bylo pravděpodobně město – žádnému fae pach železa nevoněl, a že
ho v městě bylo dost. Ale co byly ty „hřmící brány“?
Nedostala jsem možnost se zeptat. V hrudi se mi zvedla škytavka
a přerušila mě. Při druhém škytnutí jsem si přitiskla ruku na pusu a
škytla jsem potřetí.
Amulet. Halicí kouzlo – a ne kelpiino ani Malikovo.
Otočila jsem se dokola, prohlédla jsem břeh, most i silnici. Nic.
Pohledem jsem zavadila o stromy sklánějící se nad vodou. Pořád nic.
Pak mi hruď sevřelo další škytnutí a já se ošila. Jasně, amulete,
chápu. Někde poblíž byl někdo ukrytý halicím kouzlem, ale moc
jsem si přála, aby mě na to amulet upozorňoval nenápadnějším
způsobem. Alespoň že jsem tentokrát amulet připevnila na náramek
svorkou, co jde lehce odepnout. Sundala jsem amulet z náramku a
otevřela štíty.
Okamžitě jsem svět kolem viděla záhrobním zrakem. Les se
zbarvil odstíny šedi a krajina kolem se začala rozkládat. Několik
metrů odtud, uprostřed skupiny zpráchnivělých stromů, se seschlým
křovím tiše brodil troll. V ramenou byl tak široký, že mezi dvěma
silnými kmeny stromů musel projít bokem, aby si nepotrhal tmavý
oblek. Ruce, každá větší než moje hlava, zabořil do země vedle
zelených nohou vyčuhujících z nohavic kalhot. Napadlo mě, že ruce
má hnědé s mechově zelenými klouby prstů, ale pak jsem si všimla,
že má rukavice, které jsou na hřbetech potrhané.
Pohyboval se pomalu, vtahoval břicho, aby zabral mezi kmeny
stromů co nejmenší prostor, ale nestačilo to. Z kmenů odpadlo
několik úlomků kůry, jak se o ně otřel. Vedle mě kelpie zastříhala
ušima, kůže na krku se jí zachvěla, jak otočila hlavu k lesu. Halicí
kouzlo sice trolla skrylo, ale slyšeli jsme, jak zapraskala kůra stromů.
Malik sevřel ruce, odtrhl oči od lesa a podíval se na mě. „Co tam
vidíte?“
„Trolla,“ zašeptala jsem s nadějí, že nás ten troll neuslyší. Ten
ztuhl, když kůra zapraskala, jako by čekal, jestli si toho všimneme.
Všimli jsme si.
Trolla jsem viděla jen jednou v životě a měl dost zpomalené
myšlení. Tenhle se zdál chytřejší – možná to dělal ten oblek. Když
nic jiného, minimálně ten oblek naznačoval, že potulování divočinou
není jeho obvyklá kratochvíle.
„Chápu to tak, že trollové nejsou v této oblasti běžní?“ zeptala
jsem se, ale jedinou odpovědí mi bylo hlasité cáknutí vody.
Ohlédla jsem se, ale spatřila jsem už jen vlny na hladině a tmavý
kelpiin stín pod vodou. Podívala jsem se na Malika – nebo na místo,
kde Malik ještě před chvílí stál. Nyní jsem viděla už jen jeho
vzdalující se záda.
Otočila jsem se dokola a při tom pohybu několik malých oblázků
sklouzlo po svahu břehu a s tichým šplouchnutím zmizelo ve vodě.
Troll nyní běžel a mířil přímo ke mně. Sakra. Napnula jsem svaly,
připravovala jsem se utéct. Auto jsem neměla daleko, na druhé straně
mostu. Pak si troll sáhl pod plášť, vytáhl pistoli a přitom jsem
spatřila, že má k opasku připevněný odznak.
„Ani hnout – FÚV,“ zakřičel a namířil hlaveň na Malikova
vzdalující se záda.
Ztuhla jsem. Na jednu nekonečnou vteřinu se mi srdce zastavilo.
V další udeřilo tak silně, že mě to málem položilo. Pomalu jsem
zvedla ruce a roztáhla prsty, aby viděl, že v nich nesvírám žádnou
zbraň, ani nesesílám žádné kouzlo. Ne že by na tom záleželo. Troll se
na mě ani nepodíval.
Proklusal kolem, při každém kroku se mu jeho jako kmen stromu
silné nohy bořily do bahna. Přesto vzdálenost mezi ním a Malikem
rostla.
„Maliku Lasturokabátníku, z nařízení Zimního dvora ti přikazuju,
stůj,“ křičel burácivým hlasem, ale už teď zněl zadýchaně.
Malik se dostal k hranici stromů, hladce se prodral skrze křoviska
a zmizel mezi stromy. Troll dusal za ním, mohutnou postavou kácel
stromy, které mu stály v cestě.
Zůstala jsem na břehu, obě ruce ve vzduchu, dokud oba fae
nezmizeli. Pak jsem spustila ruce a rozhlédla se. V dáli jsem stále
slyšela lámání kmenů stromů, jak se troll snažil Malika dohnat, a
napůl jsem čekala, že se tu každou chvíli objeví trollův parťák s
pistolí v jedné ruce a s pouty v druhé. Ale nikdo se neobjevil.
Je načase odtud vypadnout.
Zvedla jsem kabelu ze země, kam jsem ji upustila, když se troll
objevil, a uzavřela jsem štíty. Záhrobní zrak jsem neměla aktivní
nijak dlouho a navíc jsem ani nevkročila do záhrobí, ani jsem
nepoužila svou moc, ale přesto jsem nyní viděla jen tmu. Vytáhla
jsem z kabely brýle, které jsem občas použila po rituálu, zamrkala
jsem a nechala zraku čas se přizpůsobit. Zabralo to a po několika
stále zběsilých úderech srdce se mi zrak projasnil dost na to, abych
věděla, že budu schopná řídit. Pak jsem se vydala k mostu. Sice jsem
neběžela, ale neměla jsem k tomu daleko.
FÚV byl oficiální bezpečnostní složkou – nejspíš bych měla
počkat, jestli se skutečně neobjeví agentův parťák. Určitě je bude
zajímat, co jsem dělala uprostřed ničeho s osobou hledanou v případu
vraždy. Neutíkám, řekla jsem si, ale přesně to jsem udělala.
Právě jsem přešla most, když jsem si všimla stínu opírajícího se o
mé auto. Zarazila jsem se a zamžourala, abych zjistila, kdo to je.
Když jsem ženu poznala, zasténala jsem a znovu vykročila.
„Agentko Noriová,“ pozdravila jsem ji.
„Slečno Craftová. Máte ve zvyku ukazovat se tam, kde byste být
neměla.“ Roztáhla rty. „Zdá se, že jste našla toho fae, který vám
vyhrožoval.“
Otočila jsem uchem kabely, zatímco jsem se jí podívala na nos,
ne do očí. „Mýlila jsem se v tom, jakou roli v případu sehrál.“
„Chápu.“ Slovo protáhla. „Ať tak, či tak, stejně je nutné ho
vyslechnout, jelikož případ nebyl stále uzavřen. Pokud se s ním
znovu sejdete, dejte mi vědět.“ Vtiskla mi do ruky kartičku. „A
slečno Craftová, dovolte mi malou přátelskou radu. Ti, kteří nejsou
loajální ke dvoru, nejsou loajální vůči nikomu. Buďte opatrná, s kým
se paktujete.“
„Jasně.“ Vklouzla jsem do auta a vypadla z té díry. V duchu jsem
Malikovi popřála hodně štěstí.
7. kapitola
Cestou do Magické čtvrti na schůzku s Riannou jsem zavolala
Calebovi, ale nezvedl to. Nezamlouvalo se mi, že půjdu do Květu
sama, ale Tamara pracovala přesčas a Holly volat nebudu. Tak mi
zbyla jediná možnost.
„Díky, že ses ukázal,“ řekla jsem, když se na sedadle spolujezdce
objevil Roy. Duch jako záloha na cestě do Faerie nebyla pomoc
vůbec žádná, ale nic lepšího jsem neměla. Když nic jiného, alespoň
byl mýma druhýma očima a ušima.
„Není problém. Stejně nemám koho jiného strašit,“ řekl a složil si
ruce za hlavou. „Takže jaký je plán? Vloupání? Prácička v
přestrojení? Nebo jen stará dobrá špionáž?“
Zaparkovala jsem na placeném parkovišti několik bloků od Květu
– volné místo blíž jsem nenašla. „Vlastně se tam sejdeme s jednou
mou dávnou kamarádkou.“ Odmlčela jsem se s rukou stále na řadicí
páce. Jednu věc jsem ale nepromyslela, když jsem Roye zavolala.
„Mám se sejít s Riannou.“
Royovy ruce klesly a výraz ve tváři měl napjatý. „Řekni, že mě
ukážeš.“
„No, to ne.“ Tím „ukázat“ měl Roy na mysli, abych ho nacpala
energií a on tak získal v rovině živých viditelnou podobu. Když jsem
to udělala poprvé, Riannu uhodil. V tu chvíli to ale přišlo vhod,
protože byla právě pod Colemanovým vlivem a mým nepřítelem, ale
Roy měl mnohem vážnější důvody, proč Riannu nenávidět – byla
zapletena do jeho smrti. Sice nedobrovolně, ale Roy svému vrahovi
nedokázal odpustit. Nemůžu se mu divit. „Zkus být hodný,“ řekla
jsem a prosebně jsem se na něj usmála.
Sevřel ruce v pěst, ale po chvíli krátce přikývl. „Dobře.“ Vstal –
skrz podlahu mého auta, což bylo poněkud zneklidňující – a odešel
na chodník.
Pospíšila jsem si za ním.
Cestou do Věčného květu trucoval, ramena měl shrbená a pohled
upřený do země. Po dvou pokusech o konverzaci – přičemž oběma
pokusy jsem si jako odpověď vysloužila jen nic neříkající zvuky – s
někým, koho nikdo jiný kromě mě vidět nemohl, jsem to vzdala.
Urovnám to s ním později. Možná mu koupím další lego – jestliže se
soustředil, dokázal lehké kostky skládačky uzvednout. Když jsme
došli ke Květu, prošel Roy zavřenými dveřmi. Já si je musela otevřít.
„Ahoj, krasavice. Vítejte ve Věčném květu,“ řekl s těžkým
přízvukem vyhazovač, muž s rudým knírem sedící za malým pultem.
„Odevzdejte veškeré předměty s obsahem železa a podepište se do
knihy hostů.“
„Nemám u sebe nic železného,“ řekla jsem a z kabely vytáhla
pero.
Vstupní místnost nebyla velká, spíš malá tak akorát, aby se sem
vešel vyhazovač, židle a podstavec s pultem, na němž ležela kniha
hostů. Viděla jsem jen jedny dveře, ale věděla jsem, že tu někde je
ještě jeden vchod, kterým většina klientely baru nikdy neprojde.
Jakmile jsem vkročila na podstavec s pultem, muž se postavil na
židli. I na ní mi dosahoval jen k bradě, ale nakukoval mi přes
rameno; sledoval, jak zapisuju své jméno, a co bylo důležitější,
datum a čas. Psala jsem tak čitelně, jak jsem svedla. Chystala jsem se
vkročit do pupku Faerie – a chtěla jsem si být jistá, že odejdu ve
stejný den, kdy jsem sem vstoupila.
„Aha, do VIP,“ řekl vousatý hlídač, když jsem pero odložila.
Vložil si mezi zuby dýmku a pak z ní do vzduchu vyfoukl kroužek
dýmu. Sladký, po tabáku vonící kouř mě zaštípal v očích a dusil mě
na plicích. Rozkašlala jsem se a začala jsem si před obličejem mávat
rukou, abych kouř rozehnala. Když jsem prohlédla očima zalitýma
slzami, zjistila jsem, že se ve zdi, kde předtím byly jen jedny dveře,
objevily další.
Muž se přes dýmku usmál. „Užijte si návštěvu, krasavice.“
„Jasně. Dí –“ zarazila jsem se dřív, než jsem stihla muži
poděkovat. Povytáhla jsem si kabelu na rameni a ohlédla se na Roye.
„Jdeš?“
„Jo, jsem hned za tebou,“ řekl, ale dál zíral na nové dveře a jeho
mihotající se tvář se zamračila.
Nejspíš mu budu dlužit víc než jen krabici lega.
Otevřela jsem dveře a pak zaváhala. Roy nešel.
„Nebudeme tam dlouho,“ slíbila jsem mu.
Duch si skousl spodní ret. „Nemůžu jít.“
Měla jsem toho dost. Vím, že je na Riannu naštvaný, chápu to,
ale řekl, že se mnou půjde. Musel mi ve tváři číst, na co myslím,
protože zavrtěl hlavou.
„To není… kvůli ní. To ty dveře. Mám z nich podivný pocit.
Rozhodně ne bezpečný.“
Ustoupila jsem ze dveří, nechala je zavřít se a prohlédla si je.
Bezpečí? No, Faerii by nikdo nepopsal jako bezpečnou, ale fakt, že z
toho měl Roy divný pocit, mě taky zneklidnil. Dveře byly něco jako
portál na jiné místo – to pro Roye možná bezpečné není. Zatraceně,
nejspíš to není bezpečné ani pro mě. Ale to je jiný příběh.
Zamyslela jsem se. Už jsem v Květu ducha nebo minimálně
přízrak viděla. No, vlastně jsem ducha tak trochu stvořila, když jsem
z mrtvého oživlého těla otrokářčiny stínové čarodějky vytáhla její
duši. „Už jsem tam ducha viděla,“ řekla jsem Royovi a pozadí
příběhu z toho vynechala.
„Jo, ale odešel taky ten duch?“ Ustoupil dál ode dveří. „Na mě to
působí podobně jako hřbitovní brána.“
To není dobré. Hřbitovní brány držely duchy – a jiné, vzácnější
formy mrtvých – uvězněné uvnitř. Nové hřbitovy obývají obvykle
jeden dva duchové, na starých jich najdete nepočítaně víc, přestože
duchové jen výjimečně započínají posmrtný život na hřbitovech.
Hřbitovní brány dělaly z hřbitovů něco jako duchařské pastičky na
šváby – duchové mohli vejít na hřbitov, ale ven se už nedostali.
Ačkoli umí být Roy občas otravný, rozhodně jsem nechtěla, aby
zůstal trčet ve Faerii.
„Dobře, zůstaň tady,“ řekla jsem a uvědomila si, že mě
vyhazovač pozoruje. Zrzavé obočí měl svraštělé a dýmku svíral v
dlani.
„Krásko, není neobvyklé, že tu lidi mluví k neviditelným vílám,
ale pokud vím, žádná z nich tu teď není.“
Jinými slovy říkal, že podle něj jsem vyšinutá. Nervózně jsem se
na něj usmála.
„Duch,“ řekla jsem na vysvětlenou a mužíček zašilhal kolem,
jako by mohl toho ducha vidět. Dál jsem si ho nevšímala a obrátila
jsem pozornost na Roye. „Nebudu tam dlouho. Jestli se neobjevím
do hodiny nebo dvou…“
Nedopověděla jsem. Když se brzy nevrátím, co by tak mohl
udělat? Nemůže za mnou jít, a pokud by nenašel jinou stínovou
čarodějku – a co jsem slyšela, nejbližší, která nebyla ve Faerii, žila
dobré dvě stovky kilometrů odtud –, pak s živými nemohl nijak
komunikovat. Duch je vážně mizerná záloha.
Větu jsem nedokončila. Pokývla jsem na rozloučenou, otevřela
dveře a vstoupila do VIP sekce Věčného květu.
Za dveřmi jsem se podepsala do další návštěvní knihy a opět jsem
psala velmi čitelně. Uvaděč, nevrle se tvářící fae s dlouhýma oslíma
ušima a rozdvojenými chodidly, přikývl, převzal si ode mě pero, a
když jsem příliš dlouho postávala ve dveřích, popostrčil mě.
Od mé poslední návštěvy se Věčný květ nijak nezměnil. Z
podlahy vyrůstal obrovský strom dominující prostoru, jeho
přenádherné květy se slabě třpytily a masivní větve vytvářely nad
stoly baldachýny z květů a listoví. Nedívala jsem se na strom moc
dlouho – posledně mě téměř zhypnotizoval.
Ve vzdálenějším rohu zaujal nový houslista místo po tom, jemuž
jsem zpřetrhala struny, abych ukončila nekonečný tanec. Kolem něj
se točila malá skupinka tanečníků, ale nebyla jich ani třetina oproti
tomu, kolik jich tu bylo při mé poslední návštěvě. Přes hučení
návštěvníků baru jsem živou melodii houslí skoro neslyšela a
poodešla jsem, aby mě nikdo nevtáhl do nekonečného tance.
Návštěvníci baru byli směsicí obludných i překrásných bytostí.
Zatímco někteří byli i zde zakryti halicím kouzlem, nebo byli
dokonce lidé, mnozí byli zcela očividně fae, ti druzí. Malí, velcí,
okřídlení, květinoví, s mnoha končetinami, s málo končetinami –
takové je v ulicích neuvidíte. Přestože se fae ukázali smrtelníkům a
potřebovali, aby v ně lidé věřili, nechávali si povětšinou skutečnou
podobu pro sebe a neměli zájem, aby si na ně někdo ukazoval proto,
jací jsou doopravdy – ne že bych se jim divila. Rychle jsem těkala
pohledem, nic jsem nepozorovala moc dlouho, abych někoho
neurazila, a hledala jsem Riannu. Zahlédla jsem ji u malého kulatého
stolku u protější zdi.
Když jsem se k ní blížila, dívala se na své pití a hlavu nezvedla.
V jejím vzkazu stálo, že potřebuje mou pomoc, ale nepřipadala mi
nijak neklidná a očividně se ani v zaplněném baru nijak nebála. Když
už, tak vypadala spíš sklíčeně a zlomeně. Úzká svěšená ramena jí
zakrývala ošuntělá šedá říza a pleť měla bledou a mdlou. Pokud by
byla v nebezpečí, pak by spíš pozorovala ostatní zákazníky, nervózně
by těkala pohledem z jednoho na druhého, prohlížela by si prostory
baru nebo by se alespoň jednou začas podívala ke dveřím, jestli už
nejdu, když už mě požádala, abych sem přišla. Ale ona nezvedla oči
z dřevěného hrnku před sebou, dokonce ani když jsem byla jen
několik stolků daleko. No, vlastně ani nic z toho dělat nemusela –
měla s sebou hlídacího psa.
Jak jsem se blížila, obrovský černý pes vylezl zpod stolu. Naježil
silné chlupy na zádech a nespustil ze mě oči, černé duhovky měl
orámované rudou, jako by je měl podlité krví. Zpoza zubů barvy rzi
vyšlo tiché táhlé zavytí.
Rianna při tom zvuku zvedla hlavu, propadlé zelené oči měla
vytřeštěné. Pak mě spatřila a tenké rty se jí roztáhly do slabého
úsměvu. Vyskočila na nohy.
„Al!“ Oběhla stolek. Objala mě kolem ramen, tvrdý materiál její
řízy mě na pokožce nezakryté topem zaškrábal. „Bála jsem se, že
nepřijdeš.“
Ustoupila. Než jsem ji před měsícem spatřila uvnitř Colemanova
kruhu, myslela jsem si – a se mnou i zbytek světa –, že zemřela před
čtyřmi lety. Ukázalo se, že byla unesena a ve Faerii zotročena. Když
jsem zničila Colemana, stříbrný řetěz, kterým ji věznil, se rozpadl,
ale teď nevypadala o nic lépe, než když jsem ji viděla posledně. Roy
jí říkal Přízračná dívka a ona skutečně vypadala jen jako přízrak
dívky, která bývala během studií na akademii mou nejlepší
kamarádkou. Našedlá pokožka nevypadala nijak zdravě, kdysi zářivě
rudé vlasy jí nyní zplihle visely kolem ramen a v očích měla uštvaný
výraz někoho, kdo zažil až příliš bolesti a zla – což vzhledem k tomu,
že si ji zotročil megalomaniak, nejspíš zažila.
„Samozřejmě že jsem přišla,“ řekla jsem, když jsem o krok
ustoupila. Uvnitř mě píchlo pocitem viny, že jsem nepřišla dřív, že
bylo potřeba připíchnout na mou verandu úpěnlivou prosbu, abych se
za ní vydala do Věčného květu. V podvědomí se mi ozvala výčitka,
jakou strašnou kamarádkou pro ni nyní jsem. Ignorovala jsem ten
hlas. „Už je to tak dlouho,“ řekla jsem a usmála se. Úsměv i
prohlášení sdělovaly pravdu – vážně jsem ji moc ráda viděla. Když
jsme se viděly naposled, neměly jsme čas si popovídat. Ale už když
ta slova vyšla z mých úst, pocítila jsem nepříjemné napětí mezi námi.
Co byste řekli své nejlepší kamarádce, kterou si pro sebe zotročil
psychopat a jež byla prohlášena za mrtvou? Škubla jsem za ucho
kabely. „Tak co se děje? Psala jsi, že potřebuješ pomoct.“
Přikývla a odvedla mě ke stolu. Obrovský pes pořád vrčel, nyní
tišeji, ale výhrůžně to znělo pořád. Stoupl si před Riannu a chránil ji
přede mnou vlastním tělem. Rianna ho začala utěšovat. „To je v
pořádku, Desmonde. Tohle je kamarádka, co jsem ti o ní říkala.“
Pes ze mě nespustil pohled a já cítila, jak mi po krku stéká kapka
potu, zatímco pes mě propaloval pohledem narudlých duhovek.
Vrčení z Desmondovy tlamy ustalo, ale tesáky v barvě rzi na mě
cenil dál.
„Nový mazlíček?“ zeptala jsem se a posadila se do židle naproti
Rianně.
Položila ruku na psovu obrovskou hlavu a on se jí otřel o nohy a
položil jí čenich do klína. „Ne, tohle není mazlíček. Spíš kamarád, z
kterého se stal ochránce. Jmenuje se Desmond. Je to bargest.
Desmonde, tohle je Alex Craftová.“
Bargest krátce zvedl hlavu, hodil po mně lhostejným pohledem a
pak se přitiskl k Riannině stehnu.
Taky tě mám někde, kámo. Ne že bych to řekla nahlas.
Zamumlala jsem: „Ráda tě poznávám,“ jen aby bylo zdvořilosti
učiněno zadost. O bargestech jsem toho moc nečetla, ale matně jsem
si vzpomněla, že podle pověstí vidět ho bylo předzvěstí smrti – to
moc neuklidňovalo –, ale byla to faeská stvoření, nebo spíš nižší fae,
takže zdvořilost byla na místě. Ne že by se Desmond chystal
prokázat mi tutéž slušnost. Nejspíš jsme se shodli, že se budeme
navzájem ignorovat.
Přitáhla jsem si židli blíž a naklonila se. „Tvůj dopis zněl
naléhavě. Jsi v pořádku?“
Přikývla. „Mám trochu podivnou prosbu,“ řekla a
bezmyšlenkovitě při tom hladila psa po hlavě. „Mohla bych se
podívat na tvé dlaně?“
Zamrkala jsem. Mé dlaně? „Dala ses na věštění?“ zažertovala
jsem, ale poslušně jsem natáhla obě ruce přes stůl. Pak jsem zalapala
po dechu.
Obě ruce jsem měla pokryté tmavě rudou tekutinou – tekutinou
až příliš připomínající krev.
Vyskočila jsem na nohy. „Jsi zraněná?“ zeptala jsem se a
vykročila kolem stolu. Ta krev musí být její. Musela se mi dostat na
ruce, když jsem ji objímala.
Desmond se na mě otočil a zastoupil mi cestu.
„Jsem v pořádku, Alex, Desmonde. Oba se posaďte.“
Zamračila jsem se na faeského psa a pak i na ni. Co se to tu děje?
Když se na nás Rianna beze slova jen dívala, otočila jsem se a
posadila se zpátky na židli. Obě jsme tvrdohlavé – půlku života jsme
strávily na internátě akademie v jednom pokoji a měly tak spoustu
příležitostí navzájem si dokázat, jak neústupné obě umíme být.
Požádala mě, abych přišla, a já si chtěla vyslechnout, co mi chce říct,
takže jsem zapadla zpátky do židle. Desmond na mě ještě několik
vteřin zíral přes stůl, než se posadil zpátky na zadní a znovu si
položil hlavu do Riannina klína.
„Takže pokud nejsi zraněná, čí je to krev?“ zeptala jsem se a
jednou rukou zvedla kabelu. Naštěstí byl kapesník, který jsem
použila u řeky, na vršku věcí v kabele, takže jsem nemusela hrabat
uvnitř a riskovat, že si všechno zaneřádím krví.
„Co víš o faeském dědictví?“
Zamračila jsem se na ni. No, to rozhodně není odpověď na mou
otázku. „Vůbec nic. A co ta krev…“
„Toho jsem se bála.“ Naklonila se ke mně a vytáhla mi kapesník
z ruky. „Ten ti nepomůže.“
Zírala jsem na ni, ačkoli měla pravdu. Sice jsem si kapesníkem
ruce otřela, ale dlaně a prsty jsem měla dál obarvené, jako bych si je
strčila do plechovky s barvou.
„A teď k faeskému dědictví,“ řekla bez odmlky. „Fae nejsou
doopravdy nesmrtelní, jen nestárnou. Lidé svou smrt předpokládají a
svým způsobem se na ni připravují. Smrt mezi fae je vždy
překvapením. Nepřipravují se na ni a v dějinách k ní došlo jen
několikrát. Majetek a tituly se v rodinách nedědí, protože se
předpokládá, že svému majiteli budou patřit navěky, pokud nebudou
prodány, darovány nebo prohrány v soubojích. Na světě žijí desítky
faeských princů a princezen, ale nikdo nebude vládnout dvoru, pokud
se o něj neutkají či současné vládce nezabijí.“
„Dobře. Proč lekce z faeské kultury a co to má co společného s
tímhle?“ zvedla jsem své ruce.
Gestem naznačila, abych byla trpělivá, a pokračovala. „K většině
soubojů dochází pod dozorem dvora. Pravidla jsou určena ještě před
začátkem souboje, ale pokud jde o souboj na život a na smrt, pak
vítěz bere vše: majetek, tituly, državy, všechno, co patřilo
poraženému. Není ovšem tak jasné, co se děje s majetkem fae, pokud
zemře za jiných okolností než při duelu. Ale Faerie, no, občas přijde
Faerie se svým vlastním nápadem.“
Stažený žaludek mi napověděl, kam se tenhle rozhovor ubírá.
„Coleman?“
Rianna přikývla. „Colemana jsi nezabila při souboji, ale
vzhledem k magii té noci jsme byli technicky ve Faerii. Colemanův
majetek si snažily nárokovat jednotlivé dvory, ale zatím nebyl žádný
nárok uznán.“ Zhluboka se nadechla a opět se podívala na mé dlaně.
„Nebyla jsem si jistá, jak se všechno té noci odehrálo. A pokud by
tobě připsali zásluhy na jeho smrti… Ovšem, rytíř Zimní královny
střelil a zabil tělo, které Coleman obýval. Ale ty, no… ty máš na
rukou Colemanovu krev, takže myslím, že Faerie převedla jeho
majetek na tebe.“
V hrdle jsem ucítila nakyslou pachuť a polkla jsem, snažila jsem
se zbavit té pachuti ve svých náhle vyschlých ústech. „Jeho krev?“
Zírala jsem na rudou, lepkavou tekutinu a pak si začala třít dlaně do
látky kalhot. Zoufale jsem se ji snažila ze sebe sundat.
Nefungovalo to.
„Tu máš.“ Rianna něco položila doprostřed našeho stolu.
Odtrhla jsem oči od svých dlaní v naději, že mi podává dětské
ubrousky nebo mýdlo. Ale ne, na stole ležel pár bílých rukavic.
„To si to mám zakrýt?“
Rianna pokrčila rameny. „Faeskou krev z rukou nesmyješ.“
Zírala jsem na rukavice a hrdlo se mi stáhlo. Mám na rukou krev.
Oči mě pálily, zrak se mi rozmazal, jak se mi do očí vlily slzy.
Odehnala jsem je mrkáním. Byla jsem naštvaná a vyděšená, ale
nehodlám se tu rozbrečet. Prostě ne. Mám na rukou krev. Ale on byl
zrůda. Kdybych ho nezastavila, zemřelo by mnoho jiných.
Zhluboka jsem se nadechla. A pak znovu. Bylo potřeba třech
dalších pomalých nádechů, aby se mi hruď uvolnila natolik, abych
mohla opět promluvit. Zvedla jsem rukavice a pomalu, opatrně jsem
si je navlékla, abych je nepotrhala. Pak jsem se podívala na Riannu.
„Je to už měsíc. Proč se objevily až teď?“
„Nejspíš proto, že je to od rudého měsíce poprvé, co jsi vstoupila
do Faerie.“ V jejích slovech neznělo žádné obvinění, ale přesto mě
uvnitř bodlo a já se i tak ošila. Jedna z mála věcí, které mi stihla té
noci říct, byla, abych přišla sem, do Květu, a sešla se s ní. Nepřišla
jsem.
Sevřela v dlaních dřevěný hrnek a pozorovala jeho obsah. Do očí
se mi nepodívala. „Faerie má ve zvyku brát věci doslovněji, než jak
to dělají smrtelníci. Když jsi tu nebyla, pak jsi krev na svých rukou
vidět nemohla.“
Ale mou duši mi to pošpinilo – ne že bych to cítila.
„Mluvíš o Faerii, jako by to byla vnímající bytost. Je to místo.“
Látka její řízy zašustěla, jak pokrčila rameny. „Faerie je… Prostě
je. Neřekla bych, že země je bytostí, ale rozhodně je plná prastaré
magie, která se zdá být vnímavá, když to řeknu takhle.“
„A ty si myslíš, že se tato země rozhodla, že jsem dědicem
Colemanova majetku?“
Obě jsme se zadívaly na mé nyní zakryté ruce. Pak Rianna stiskla
rty a přikývla. „Jak jsem řekla, dvory se ho snažily získat pro sebe,
ale všechen jeho majetek se přemístil do země nikoho, mimo vliv
jakéhokoli dvora. Dvory zuří, což je slabě řečeno, a obzvláště Zimní
královna, jelikož si myslela, že pro ni její rytíř Colemanův majetek té
noci získal. Měla bys přijít do Faerie a zjistit, zda na tebe jeho
majetek bude reagovat.“
Opět zmínila „královnina rytíře“ – Falina. Snažila jsem se na něj
nemyslet, ani na fakt, že nezavolal, ani se mě po uzavření
Colemanova případu nepokusil nijak kontaktovat. Ale když jsem teď
zpátky v Květu, při vzpomínce na to, co se tu stalo – nebo lépe
řečeno na to, co se stalo, když jsme Květ opustili –, se mi do tváří
vlila horkost a bolest se opět probudila k životu. Opřela jsem se lokty
o stůl a přitiskla si dlaně na oči. „Myslím, že potřebuju panáka.“
„Už jsi to někdy zkoušela?“
Vzhlédla jsem. „Co?“
„Slyšela jsem různé zvěsti. Většina není přesvědčena, že máš v
sobě dost faeské krve, aby sis mohla půdu ve Faerii nárokovat, ale ta
krev… Pokud jsi už předtím jedla faeské jídlo a bez újmy Faerii
opustila, pak to dokazuje, že v sobě máš dost faeské krve.“
„Ou.“ Zavrtěla jsem hlavou. Každý věděl, že faeskému jídlu je
lepší se vyhýbat. Jedno sousto nebo jeden lok vína by z vás udělaly
nadosmrti závisláka – nikdy byste už nemohli jíst nic jiného,
normální jídlo by se vám na jazyku proměnilo v prach. A pokud
byste měli dost silnou vůli, abyste Faerii opustili, pak byste stejně
zemřeli hladem. Mluvilo se o tom, že by se do světa smrtelníků
začaly dovážet faeské potraviny pro ty, kteří už na nich jsou závislí.
Ale zpřístupnit faeské jídlo mimo Faerii by jen zvýšilo riziko, že by
se s ním do kontaktu dostali další smrtelníci. V současné době jsme
měli jen velmi málo případů závislosti, ale pro smrtelníky bylo také
velmi složité dostat se do Faerie, takže šance, že lidé propadnou
závislosti, byla minimální.
Jsem napůl fae. Dává mi to snad šanci padesát na padesát, že se
stanu závislou? Podívala jsem se na Riannin hrneček.
Tenké prsty svíraly šálek a přitahovaly si ho víc na její stranu
stolu. Nemyslím, že by si byla toho pohybu vůbec vědoma. Sice věří,
že si mohu ve Faerii nárokovat půdu a majetek, ale nemyslí, že bych
mohla jíst jejich jídlo? Na tváři se mi objevil úsměv, ale já věděla, že
milý rozhodně není. Stejně jsem nehodlala ani v nejmenším riskovat,
že se stanu závislou.
„Přijdeš do Faerie?“ zeptala se. „Abys zjistila, jestli na tebe země
zareaguje? Pokud ano, mohla by ses spojit s dvorem, aby se tam tvůj
majetek mohl přemístit.“
„Ho hou, zpomal.“ Rozpažila jsem ruce. „Nechci si nárokovat
Colemanův majetek. Pro mě za mě, ať to všechno shnije. A rozhodně
se nehodlám připojit k žádnému dvoru.“
Rianna se zamračila, a pokud to bylo vůbec možné, ještě více
svěsila ramena. „Al,“ řekla hlasem tichým sotva jako zašeptání.
„Jsem součástí Colemanova majetku.“
8. kapitola
Udiveně jsem na svou bývalou nejlepší kamarádku a spolubydlící
zamrkala. „Myslela jsem, že ses od Colemana po jeho smrti
osvobodila.“ Viděla jsem, jak jí z hrdla spadl stříbrný řetěz.
„Od jeho vlivu ano. Ale od Faerie?“ Zavrtěla hlavou. „Jsem
podvrženec. Pro tebe uplynuly čtyři roky, ale já žila ve Faerii stovky
let, tančila jsem s fae, jedla jejich jídlo a pila jejich víno. Už nejsem
smrtelnice, ne doopravdy. Stejně jako oni ani já nikdy nezestárnu,
nikdy nezemřu, ale jen pokud zůstanu ve Faerii.“
„To nemůžeš nikdy odejít?“
Pokrčila rameny. „Pokud jsem opatrná, mohu na krátkou chvíli
odejít. Když odejdu, magie Faerie mě ochrání; jen za rozbřesku a za
soumraku její ochrana upadá. To jsou chvíle na pomezí, kdy se svět
mění a zůstává jen ta nejmocnější faeská magie. Kdybych zůstala za
hranicemi Faerie ve chvíli, kdy magie opadne, pak by mě dohnaly
všechny roky, které jsem prožila, a proměnila bych se v prach.“
Zachvěla se a Desmond jí zabořil čenich do břicha. Znovu mu
položila ruku na hlavu a prsty počechrala srst na jeho zátylku. „Ale
zpátky k tématu. Podvrženec nemá právo cokoli vlastnit, ani se nesmí
připojit k žádnému dvoru. Kdybych jen bloudila Faerií, mohl by si
mě nárokovat jakýkoli dvůr, ale protože jsem patřila Colemanovi,
nyní jsem součástí jeho majetku. A vzhledem k tomu, že je
vlastnictví jeho majetku stále nevyřešeno, jsem teoreticky
nedotknutelná, ale není nikdo, kdo by se mě v případě nutnosti
zastal, a žádný dvůr mi nepomůže.“
„Takže chceš, abych s tebou šla do Faerie a uplatnila na tebe svůj
nárok?“ Ta slova mi nezněla správně. „To je šílené. Vždyť jsi
člověk. Jsi má kamarádka.“
Zkřížila si ruce na hrudi. „Jsem podvrženec. A mám potíže.“
„Já…“ Slova protestů se mi zadrhla v krku, když Desmond
prudce zvedl hlavu. Zvedl se na nohy, stáhl pysky a odhalil tesáky v
barvě rzi a pak začal stůl obcházet.
Otočila jsem se, má ruka sama sklouzla k jílci dýky ukryté v botě.
Já a paranoidní? Nejspíš jo.
Tři stoly od nás stála žena, která vypadala jako člověk, ačkoli to
mohlo být halicím kouzlem. Vytřeštila oči, když se jí do cesty
postavil Desmond, a ruka jí ztuhla před tělem, jako by ji někdo
znehybněl ve chvíli, kdy se před něčím chránila a zároveň se snažila
na něco dosáhnout. Pak, což mě naprosto vykolejilo, se psu
poklonila.
„Nemám v úmyslu škodit, sire bargeste,“ řekla, aniž by se
narovnala.
Desmond se utišil. Takže ten přerostlý čokl má rád, když se mu
dámy klaní. Ale přestože přestal vrčet, ženě z cesty neuhnul.
„Můžeme vám pomoci?“ zeptala se Rianna a ruce jí zmizely v
záhybech dlouhých rukávů hábitu. Když se zas objevily, zahlédla
jsem odlesk kovu. Že by dýka? Nejspíš jsem tu nebyla jediná
paranoidní. I když paranoie není nikdy dost, když jdou po vás
monstra.
Žena se narovnala. Vypadala tak o deset let starší než já a měla
široké, oblé rysy, kvůli kterým mě napadlo, že je také podvržencem,
a ne fae. Nebyla neatraktivní, spíš byla zajímavá než přímo hezká.
Usmála se a ten úsměv jí zjemnil výraz tváře. „Vlastně…“ Stočila
zrak na mě. „Myslím, že jste mi právě pomohla. Vy jste Alex
Craftová, je to tak?“
Podle mých zkušeností nikdy nebylo dobrým znamením, když
vás poznávají lidé, které vy neznáte. Ale popřít, kdo jsem, jsem
nemohla. Přikývla jsem.
„Ach, myslela jsem si to.“ Přitiskla k sobě své dlaně a široce se
na mě usmívala. „Viděla jsem vás v televizi a byla jsem si jistá, že
jsem vás poznala. To vy jste zastavila nekonečný tanec. Určitě jste to
vy.“
Sakra. Nebylo dobré – a ani bezpečné –, když někdo poznal, že to
vy jste v Květu působili problémy. Ženino nadšení ještě vzrostlo,
když jsem její slova nepopřela.
Vykročila k nám a Desmonda obešla. Bargest znovu zavrčel, ale
to už žena stála u stolu. Rozpřáhla přede mnou své ruce, a kdyby
měla v ruce zbraň, už bych byla po smrti. Místo toho mě nadšeně
objala.
„Ach.“
„Děkuji vám,“ řekla. Její hlava mi sahala k ramenům a její tvář
dotýkající se mé paže byla příliš horká. „Šest staletí jsem musela
tančit v nekonečném tanci. A vy jste mě osvobodila.“
Při jejích slovech se rovnováha mezi námi naklonila, a ať si to
žena uvědomovala, nebo ne, její dluh vůči mně se teď stal jejím
závazkem. Ignorovala jsem ten pocit. Nehodlala jsem si začít vybírat
laskavosti od cizinců. Ztuhle jsem ji poplácala po zádech.
„To nestojí za řeč.“ Vážně. Jen prosím, už radši mlčte. Rozhlédla
jsem se. Několik zákazníků baru se na nás teď dívalo, poslouchali.
Jemně jsem od sebe ženu odstrčila. Nechtěla jsem vypadat
nezdvořile, ale ráda bych zas získala zpět svůj osobní prostor. Pustila
mě, ale neodstoupila.
„Jsem Edana. Nechtěla jsem přerušit váš rozhovor.“ Na omluvu
pokývla Rianně. „Ale když jsem vás poznala, musela jsem vám
poděkovat. Nemůžu uvěřit, že se vám všechny podařilo osvobodit z
toho tance. A také mluvíte s mrtvými, je to tak? Viděla jsem vás v
televizi s duchem. Vypadalo to, že se držíte za ruce, ale já nevěděla,
že se živí mohou dotýkat duchů a stínů. Jak jste to udělala?“
„Já…“ Na to jsem nevěděla, jak odpovědět, zvláště když něco
takového většina stínových čarodějnic nedokázala. Ovšem vzhledem
k tomu, že byla v tom tanci uvězněna po šest staletí, možná ani
netuší, k jakým změnám po Magickém probuzení došlo. „Mám k
mrtvým velmi blízko.“
„Ale…,“ začala, ale pak ji přerušili dva muži, kteří se blížili k
našemu stolu. Tedy, dva mužští fae.
Zatímco Edana vypadala jako člověk, nově příchozí byli zcela
nepopiratelně fae. První měl pokožku připomínající kůru stromu a
místo oblečení měl propletené větévky jmelí. Druhý byl vysoký
sotva metr. Měl osm tenkých nožiček, ale na hmyzím hrudníku měl
posazenou lidskou hlavu. Hrudník mu přecházel v silný ocas – jako
mají škorpioni – zakončený bodcem dlouhým jako mé předloktí.
Desmond zavrčel tiše, ale výhrůžně. Postavil se mezi Riannu a
příchozí fae. Očividně jsem se měla postarat sama o sebe.
„To vy jste z-zastavila nekonečný t-tanec?“ zeptal se škorpioní
fae.
Polkla jsem. Vypadalo to, že na mou odpověď nečekají jen ti dva
fae. Veškerý rozhovor v baru ustal. Proč jen mám takový pocit, že
nikdo z nich se nechce stát členem mého fanklubu?
„Byly tu jisté polehčující okolnosti,“ zamumlala jsem a sklopila
zrak.
„Neměla jste se vměšovat do záležitostí, které se vás netýkají,“
řekl fae obalený ve jmelí, vykročil vpřed a já po něm střelila
pohledem. „Mnoho z tanečníků bylo v tom kruhu uvězněno z velmi
dobrého důvodu.“
Ale ne všichni. Věděla jsem zcela jistě, že někteří byli do tance
nalákáni lstí a někteří se do něj dostali pouhou náhodou. Ne že bych
něco z toho hodlala vysvětlovat. Dohadovat se s fae by mi nepřineslo
žádné plusové body a já se nehodlám nikomu omlouvat a tím se vůči
němu zadlužovat, pokud nemusím, takže jsem zůstala zticha.
Srdce mi bušilo v hrudi, a jak se ticho protahovalo, každý úder
zněl hlasitěji než předcházející, ale po chvíli se návštěvníci baru
vrátili zpátky ke svým rozhovorům. Ti dva fae mě propichovali
pohledem ještě o něco déle a pak se beze slova otočili a odešli. Fae
ověnčený jmelím se posadil ke stolu k dvěma trnovým fae a
škorpioní fae se připojil ke skupince goblinů hrajících v zadním rohu
kostky. Chtěli mě snad jen varovat?
Zabořila jsem se do židle a ruce se mi úlevou roztřásly tak, že
jsem si je musela schovat do klína. Edana se někdy během konfliktu
vzdálila, takže nyní jsme u stolu opět seděly jen já a Rianna. No, a
taky Desmond. Ne že bych měla iluzi soukromí – naším směrem
bylo nastraženo až příliš mnoho uší.
„Takže…,“ řekla jsem a zatahala za lem rukavice. Kéž bych před
sebou měla něco – jídlo, pero, papír, cokoli –, na co bych se teď
mohla soustředit. Ale smůla. Naproti mně jen seděla Rianna a dívala
se, jak sebou nervózně vrtím.
„Ty do Faerie nepůjdeš, že ne?“ Položila to jako otázku, ale z
jejího hlasu se ztratila i ta poslední špetka naděje.
Ošila jsem se. Na jeden den jsem měla Faerie až dost. Mimoto
jsem si nemohla nárokovat vlastnictví Rianny. „Jsi moje kamarádka.
Nemůžu si tě nárokovat jako svůj majetek. To je divné a jednoduše
špatné.“
„Takže mě radši přenecháš cizinci, který nebude můj přítel a bude
mě využívat jako nástroj ke svým cílům?“
Dobře, když to řekla takhle, byla jsem to menší zlo, ale…
Vydechla jsem a dech s sebou odnesl také paniku svírající mi
žaludek. Ale nic. Nemohla jsem dovolit, aby někdo, komu by byly
Rianniny nejlepší zájmy ukradené, přišel a znovu ji zotročil. Alespoň
můžu zjistit, jestli mě Faerie určí jako právoplatného dědice
Colemanova majetku. A pokud ano, pak se můžu pokusit přijít na
způsob, jak Riannu osvobodit.
„Co mám udělat?“
„Díkybohu.“ Vstala. „Teď se vydáme do hlubin Faerie.“
A tak nějak jsem se ocitla na cestě na místo, které mě ze všech
nejvíc děsilo.
Rianna mě vedla klubem k obrovskému stromu rostoucímu z
podlahy baru. Nad našimi hlavami, vysoko nad větvemi stromu, zářil
úplněk. Zamračila jsem se. V zemi smrtelníků byl úplněk před
týdnem. Tady se očividně podle úplňku čas zjišťovat nedal.
„Jak se tam dostaneme?“ zeptala jsem se Rianniných zad.
Desmond kráčel nalepen k jejímu boku a mezi stoly nebylo dost
místa, abychom šli všichni tři vedle sebe.
„Musíme projít Zimním dvorem,“ odpověděla mi Rianna, aniž by
se otočila. „Pak projdeme dalšími dveřmi do Stáze – tak se tu říká
zemi nikoho, kde se v tuto chvíli ty věci nachází.“
U stromu se zastavila a otočila se na mě. Pokývla, abych
přistoupila blíž, zvedla se na špičky a zašeptala: „Nezmiňovala bych,
kam jdeme. Colemanův majetek není nijak ohromný a za souboj už
vůbec nestojí, ale Zimní královna byla velmi rozčarovaná, i když to
je slabé slovo, když Faerie nepřiznala vlastnictví jejímu dvoru. Podle
ní je za Colemanovu smrt zodpovědný její rytíř, jakkoli mu při tom
pomohla feykinka. Odmítnutí nikdy nepřijímá nijak dobře, a když je
rozladěná, rozhodně nepatří mezi nejpříjemnější lidi na světě.“
„Chápu to tak, že bych se neměla spojovat se Zimním dvorem?“
Rianna povytáhla jedno rameno a pak ho zas spustila. „Vím, že
máš… na Zimním dvoře… určité zájmy – což ti také doporučuju,
abys nijak nezmiňovala. Královna je známá svou žárlivostí. Ale
připojit se k jakémukoli dvoru by bylo lepší než zůstávat ve Stázi
odříznutá od všech.“
Zájmy. Skoro jsem se zasmála. I tak se dá říct, že jsem se vyspala
s královniným zabijákem a milencem v jednom. I když je pravda, že v
tu dobu jsem o tom neměla ani tušení. Zavrtěla jsem hlavou. „Vždyť
víš, že i když mě Faerie potvrdí jako právoplatného dědice, nehodlám
se hned v tu chvíli připojit k jakémukoli dvoru. Nevím o dvorech
vůbec nic.“
„Já vím. Ale když ti bude nárok uznán, alespoň se ti o to má kdo
postarat.“ Pousmála se. „S Desmondem ti na to můžeme dohlédnout,
když budeme vědět, že nás nikdo nevyhodí.“
„Já mám zdědit taky toho psa?“
Zmiňovaný pes stáhl pysky a odhalil tesáky. Rianna sebou
škubla. „To není přesné. Vysvětlím ti to později. Jsi připravena?“
No, tak tohle je nejspíš ono. Přikývla jsem a následovala ji, když
se vydala kolem stromu. Čekala jsem, že v podlaze budou padací
dveře nebo že tím průchodem bude strom sám – koneckonců podle
báchorek je Faerie podzemní říší a Caleba jsem slyšela říkat, že jde
„pod kopec“, ale žádné dveře tam nebyly – jen strom a zadní část
baru.
„Rianno, co…“
„Jdi dál.“
Udělala jsem další dva kroky kolem stromu a svět kolem jako by
se dal do pohybu. Já stála, nebo minimálně jsem neměla pocit, že se
pohybuju, ale teplé jantarové světlo baru zmizelo v temnotě a kolem
mě se rozzářilo jiné světlo, modravé a chladnější.
Rozhlédla jsem se: bar zmizel, strom zmizel a já stála vedle
masivního sloupu vyřezaného z mihotajícího se skla. Ne, ne ze skla.
Z ledu.
Opíral se do něj vítr, ale nebyl studený a rozhodně nebyl tak
chladný jako ten mohutný pilíř. Ale ačkoli se led mihotal, řezby fae v
hladkém povrchu sloupu byly ostré a detaily jednotlivých řezeb jasně
patrné. Očima jsem sledovala řezby faeských bytostí až vzhůru tam,
kde sloup mizel ve skleněném stropě jiskřícím, jako by v něm byly
uvězněné stovky a stovky hvězd. Odněkud sem zaznívala hudba;
tiché a téměř truchlivé tóny.
„Tohle je Faerie?“ zeptala jsem se. Kde jsou fae? Tady nebyl
nikdo, pokud tedy vyřezávané ledové sochy lemující stěny nebyly
živými bytostmi. Což bylo celkem možné.
„Tohle je hala. Musíme dál.“ Rianna provlékla svou paži mou.
„Neměly bychom otálet.“
Nasadila rychlé tempo a táhla mě dlouhou chodbou. Čekala bych,
že ledová podlaha pod mýma nohama bude klouzat, ale nebylo to
horší než chůze po mramoru. Jediné, co nám ozařovalo cestu, byly
hvězdy uvězněné v ledu nad námi, ale světla tu i tak bylo dost,
dokonce i mému špatnému zraku to stačilo. Propátrala jsem okolí
svou schopností vycítit magii. Vzduch šuměl kouzly a magií. Jako
bych s každým nádechem upíjela magii Faerie. Zpevnila jsem své
štíty, než mi hučení kouzel a čar mohlo paralyzovat smysly.
Ušly jsme sotva pár kroků, když se před námi objevily tři
postavy. U první jsem si myslela, že se skutečně k životu probudila
jedna ze soch, ale tohle byli fae z masa a krve. Ne že bychom z toho
masa něco viděly. Všechny tři postavy byly oděny do hábitů bílých
jako čerstvě padlý sníh a tam, kde se roucha rozevírala, bylo vidět, že
pod nimi mají brnění, které vypadalo jako kovové šupiny vyřezané z
namodralého ledu. Dvě postavy nám zablokovaly cestu, zatímco třetí
k nám přistoupila s mečem v ruce.
„Vstoupily jste na území Zimního dvora. Identifikujte se a sdělte
důvod svého narušení,“ řekl strážce s mečem, když se před námi
zastavil. Takhle zblízka jsem velmi dobře viděla tenké, chvějící se
linie glyfů vytetovaných na obličeji a rukou strážce – alespoň
myslím, že to byla tetování, přestože inkoust se třpytil, jako by byl
tvořen stovkami malých ledových krystalů.
Vítejte ve Faerii.
„Jsem podvrženkyně Rianna, v tuto chvíli obývající Stázi. A toto
je…“ Ohlédla se na mě a stiskla mi ruku, než ji pustila. „Má dobrá
přítelkyně. Mám svolení využívat tuto chodbu k cestám mezi Stází a
říší smrtelníků.“
Strážce natáhl ruku dlaní nahoru. „Ukaž mi ho.“
Rianna zpod límce řízy vytáhla tenký řetízek a přetáhla si ho přes
hlavu. Na jeho konci visel přívěsek ve tvaru ledového krystalu.
Položila ho strážci do dlaně.
Zašeptal slova znějící jako píseň a přívěsek se rozzářil sytou
kobaltovou modří. S pokývnutím vrátil strážce přívěsek i s řetízkem
zpátky Rianně. „Následujte mě. Doprovodím vás ke vchodu.“
Rianna za ním beze slova vykročila, tak jsem šla taky. Průvod
uzavíral Desmond, jehož drápy tiše ťukaly do ledové podlahy. Zprvu
jsem si snažila zapamatovat, kudy jsme šli, ale jak nás strážci vedli
dalšími a dalšími naprosto stejnými chodbami, brzy jsem přestala
vnímat, kolikrát jsme zahnuli doleva a kolikrát doprava. Rozhodně
budu potřebovat, aby mě na cestě zpátky někdo doprovodil.
Konečně se strážce zastavil. Pokývl Rianně, ustoupil stranou a
pobídl nás ke dveřím. Až na to, že to vůbec nebyly dveře. Byl to
vysoký klenutý oblouk vyražený do zdi.
Dívala jsem se na neporušenou ledovou výplň oblouku. „Hm.“
„To jsou dveře,“ řekla Rianna a znovu mě chytla za paži.
„Dostanou nás, kamkoli ve Faerii si přejeme, pokud víme, kam se
chceme dostat. Teď mi budeš muset věřit. A nesmíš se mě pustit.“
Vykročila vpřed, do ledové stěny. A sakra. Pevně jsem sevřela
víčka a nechala se vést.
Svět kolem mě zmrzl. Zalapala jsem po dechu, vsála řezavý
vzduch. V plicích mě ostře pálilo. Zpanikařila jsem, napnula svaly,
ale nemohla jsem se pohnout. Pak stejně náhle jako svět zmrzl, také
roztál, a nyní byl příjemný jako teplá lázeň. Vydechla jsem
zadržovaný ledový vzduch a bolest v mé hrudi zmizela, jak se mým
tělem rozlilo teplo. Stejně jako poprvé, ani teď jsem neměla pocit, že
se hýbu, ale svět kolem se rozmazal, jako by dítě svou ručkou
rozmázlo malbu, jejíž barvy ještě nestihly zaschnout. Pak se vše
kolem zostřilo a já viděla, že jsem se ocitla v jeskyni, v níž stojí hrad.
Nebyl to jen velký dům, ale pravý a nefalšovaný hrad z obrovských
kamenných bloků a s věžičkami a cimbuřím. Dokonce tu byl i vodní
příkop – ačkoli jsem absolutně nechápala, proč by někdo stavěl něco
takového uprostřed jeskyně. Jak jsem tam stála a jen zírala, přes
příkop se spustil padací most a za ním se začala zvedat padací mříž
brány.
Rianna se na mě usmála. „Vítej doma, Al!“
9. kapitola
„Doma?“ Zírala jsem na obrovskou kamennou zeď. Na příkop
plný křišťálově průzračné vody. Na šroubovité věže. „Tohle není
domov. Tohle je hrad!“ Jako by se přede mnou objevil hrad přímo ze
středověku. Nebo z pohádek. Vítej ve Faerii, Alex.
„Chceš se jít podívat dovnitř?“ Rianna se při té otázce zhoupla na
špičkách. „Brána čeká jen na tebe. Je to tvoje.“
„Bylo načase,“ ozval se za mnou drsný ženský hlas.
Otočila jsem se, ale nic jsem neviděla. Zmatek se mi musel
odrazit ve tváři, protože Rianna ukázala k zemi. Poslušně jsem
shlédla.
Stála tam žena, která mi sahala sotva ke kolenům, a propalovala
mě pohledem. Byla skoro tak široká, jak byla vysoká, a vypadala
jako kolébající se basketbalový míč zabalený v pytlovině. Prohlédla
si mě od hlavy k patě, pak znovu, pak přikývla a mašírovala si to
kolem mě.
„No tak se pohněte,“ křikla přes rameno. „Jsem si jistá, že teď už
bude všechno pod pořádnou vrstvou prachu.“
Jen jsem na mrňavou ženu zírala a pak se s otázkou v očích
podívala na Riannu.
„Počkejte, paní S,“ zavolala Rianna na vzdalující se ženu. „Tohle
je Alex.“
Mrňavá žena se zastavila. „Samozřejmě že to je ona.“ Paní S
zkroutila rty do něčeho, co bylo buď úšklebkem, nebo úsměvem –
nebyla jsem si jistá. „Mám práci.“ Přešla padací most, vlasy za ní
vlály. Ani jednou se neotočila.
„Ehm, Rianno…?“ otočila jsem se na svou letitou kamarádku.
„Paní S je skřítka. Ber ji jako svou uklízečku, kuchařku a
hospodyni, která se stará o vše kolem hradu.“
„Nemůžu si dovolit hospodyni!“ A zcela jistě si nemůžu dovolit
hrad. Taktak jsem zvládala platit nájem.
„Nebuď hloupá. Skřítkům se neplatí. Faerie tě sice označila za
majitele všech držav, ale věř mi, tenhle hrad patří paní S. Šílela, když
se nemohla dostat dovnitř – snažila se rozebrat jednu zeď kámen po
kameni. Ne že by jí to Faerie dovolila. Byla tu ještě předtím, než hrad
získal Coleman, a bude tu, až hrad opět změní majitele.“
Nezdržovala se vysvětlováním, jak bych mohla o hrad přijít, a
rovnou pokračovala: „Doporučuju ti, aby ses s ní spřátelila.
Colemana nikdy neměla nijak v lásce. Při těch několika
příležitostech, kdy tu Coleman zůstal delší dobu, se jí každé jídlo
spálilo, stropy protékaly, do veškerého oblečení se dostali moli a po
postelích byl rozsypaný písek. Odešel a všechno se zas jen lesklo.
Skřítci vědí, jak dát najevo svou nenávist.“
„Coleman se jí nedokázal zbavit?“
Rianna zavrtěla hlavou a pes po jejím boku vydal zvuk, co až
nápadně připomínal smích. Nevšímala si ho. „Skřítků se nezbavíš.
Můžeš to tu vypálit do základů, ale oni zůstanou a budou se starat o
popel. Ačkoli někdy, když se jim rodina nebo člověk opravdu zalíbí,
se nastěhují k němu, než aby zůstali v původním sídle.“ Pokrčila
rameny, jako to dělávala, když jsme spolu ještě studovaly na
akademii a ona nepovažovala předmět za extra zajímavý.
„Dobře.“ Hlava se mi točila. Je toho na mě trochu moc. „Jsou tu
ještě další… obyvatelé, o kterých bych měla vědět?“
„Jen zahradní trpaslík. Stará se o zahradu, ale je stydlivý.
Zahlédla jsem ho sotva párkrát.“ Naklonila se ke mně. „Myslím, že
se zakoukal do paní S.“
Dívala jsem se na ni a snažila se přijít na to, jestli žertuje. Myslela
to vážně. Jak jsem k tomuhle všemu přišla? Otočila jsem se zpátky ke
hradu. „Takže je jisté, že Colemanův majetek patří teď mně? Tedy já
si ho nijak nenárokovala.“
„Faerie to tu uzamkla ve chvíli, kdy Coleman natáhl bačkory.
Hrad se otevřel až teď, když jsi přišla ty. Je tvůj.“
Skvělé. Hrad? To jako vážně? Odvrátila jsem se. „No, tedy, asi
bych se měla vrátit zpátky.“
„Ani ses tu nerozhlédla. Copak nejsi zvědavá?“
Byla jsem, ale právě jsem taky zjistila, že vlastním hrad ve Faerii
se vším včetně hospodyně a zahradníka. Víc toho naráz nepoberu.
„Je otevřený. Teď se do něj může dostat kdokoli.“ Napadlo mě, že
tohle bude asi problém. Bezdomovci v zemi fae – to znělo jako název
hodně špatného seriálu. „Teď už mě k ničemu nepotřebuješ, ne?“
„Musíš si zvolit dvůr,“ řekla a rychle dodala: „Jednoho dne,
myslím.“
„Co když se rozhodnu zůstat v zemi smrtelníků a stát se
nezávislou?“
Rianna zvedla ruce, aby mě zarazila, a těkala pohledem ze mě na
hrad, jako by se bála, že se hrad zvedne a uteče. „To neříkej,“ sykla.
„Faerie možná naslouchá. Nestává se to často, ale jednou začas se
Faerie pokusí přesunout majetek nezávislých do říše smrtelníků.
Nemyslím, že by byl někdo nadšený, kdyby se tenhle hrad sám od
sebe najednou objevil uprostřed Nekrosu.“
Jo, už vidím, jak se něco takového snažím vysvětlit. A vzhledem
k tomu, jak se kolem mě ohýbají reality, s mým štěstím by se hrad
objevil v centru města – pravděpodobně na trávníku před policejní
stanicí.
„Porozhlédnu se po těch dvorech,“ řekla jsem, ačkoli myslím, že
to bude celkem rychle odbyté. Podle toho, co mi řekl Caleb, pokud
chci zůstat v Nekrosu, musím se spojit se Zimním dvorem, ale když
se dvůr přemístí, budu muset jít taky. To se mi nijak nezamlouvalo.
„Stačí to zatím takhle?“
Přikývla. „Ano. Pojď, zavedu tě zpátky.“
Zamířila k malému oblouku ve stěně jeskyně a mně došlo, že
jsme pravděpodobně právě z něj vešli sem navzdory skutečnosti, že
stěna byla z pevného kamene. Tak jako předtím i teď mě vzala za
paži a prošly jsme pod obloukem. Opět jsme se v liduprázdných
chodbách Zimního dvora setkaly se strážemi a poté co se Rianna opět
prokázala propustkou – vážně chci vědět, co musela udělat, aby ji
získala? – jsme se vydaly za strážným spletí ledových chodeb.
Během chůze jsem se k ní naklonila. „Takže, co tady děláš?“
„Nejspíš tím ‚tady‘ nemyslíš Zimní dvůr. Ve Stázi toho moc na
práci není a většina fae se mnou nechce mít nic společného. Na
dvorech bývají plesy – a je jich hodně – hry, zábava, soudní řízení.
Nevím, faeské záležitosti.“
„Nikdy neodcházíš?“
Pokrčila rameny. Došly jsme k mohutnému ledovému sloupu,
který jsem viděla jako první poté, co jsem opustila Věčný květ. „Ve
Faerii se nic nerozkládá. Smrt si v podstatě pro nikoho nepřijde. To
znamená, že není čí stíny povolávat, a ty víš, co se stává, když
pravidelně nepovoláváš stíny.“
Přikývla jsem. Bolest. Pokud stínová čarodějka nepovolává
pravidelně stíny, tělo jí zachvátí bolesti. A záhrobní esence
proklouzne i skrze pečlivě uzamčené štíty, magie si najde a naplní
mrtvé, které čarodějka neměla v úmyslu povolat. Ale pokud tu není
žádná záhrobní esence…
„Jednou začas vyjdu ven, jen na krátko, akorát abych povolala
stín.“ Kolem nás se rozezněly hlasy a zvuky, jak jsme opustily Zimní
dvůr a vstoupily zpátky do Věčného květu. „No, tady tě opustím.“
Zvedla jsem ruku, abych ji zarazila. „Počkej ještě. Pamatuješ si
poslední ročník na akademii, kdy jsme spojily svou magii a povolaly
prastarý stín? Víš, mumifikované tělo nalezené v bažinách, co měla
být čarodějka nebo kněžka, ale nikdo jiný ho nedokázal vycítit?“
„Myslíš ten, co neuměl ani slovo anglicky, takže i když jsme stín
povolaly, nedokázaly jsme z něj dostat jedinou rozumnou věc?“
Usmála se – pomalu, křivě, jako by ta vzpomínka připomněla jejím
rtům, jak se usmívat. „Co s ním?“
„Bude to znít divně, ale ze Sionany vylovili několik chodidel.
Jedna noha nestačí, abych povolala stín, ale pokud bychom spojily
svou magii… Napadlo mě, že spolu bychom mohly mít větší štěstí.“
Při mých slovech jí úsměv z tváře zmizel. Než jsem domluvila,
mračila se. „Musela bych opustit Faerii.“
„Řekla jsi, že můžeš odejít,“ připomněla jsem jí a její ruka
sklouzla na Desmondův kožich. Všimla jsem si, že to dělá pokaždé,
když je jí téma rozhovoru nepříjemné. Nechala jsem ruce v kapsách a
o krok ustoupila. „Zapomeň na to. Byl to jen nápad.“ Sdílení magie
bylo velmi osobní záležitostí, a ne vždy příjemnou ani bezpečnou,
což byl důvod, proč jsem nad tím ani neuvažovala, když se mi
poprvé nepovedlo povolat stín. Ale s Riannou jsme svou magii už
jednou úspěšně spojily. Pokrčila jsem rameny. „Brzy se uvidíme.“
Otočila jsem se k odchodu, ale Rianna mě zastavila.
„To je všechno?“
Zamračila jsem se. „Co tím myslíš?“
„Mohla bys mi říct, ať ti pomůžu,“ řekla s očima upřenýma do
země. „Můžeš mi to přikázat.“
Žaludek se mi stáhl. Přistoupila jsem k ní a ztišila hlas, aby nás
nikdo u stolků neslyšel. „Rianno, mě zákony Faerie nezajímají. Jsi
má kamarádka. Tečka. Pokud ti není příjemné, že bys se mnou
sdílela magii, nebo se bojíš opustit Faerii, nebudu tě nutit.“ Usmála
jsem se. „Jednou začas tě možná o něco požádám, ale pamatuješ si,
jak to bývalo na akademii – když jsem se tě snažila přesvědčit, abys
mi pomohla s úkolem ze sesílání kouzel, nebo tehdy, jak když jsem
si byla jistá, že bych dokázala přitáhnout pozornost toho cukrouše z
meditací, kdybych dokázala seslat… Už si nepamatuju, co to bylo za
kouzlo.“
Rianna se usmála nejdřív zdráhavě, ale pak se jí obličej úsměvem
přímo rozzářil. „Kouzlo na vytvoření dvojníka, abys mohla vynechat
přednášku, a přesto na ní zůstat. Nevytvořila jsi nakonec dvojnici, co
mluvila pozpátku a naprosto zapomínala na oblečení?“
„Jo. Na přednášku jsem ji radši nikdy neposlala.“
Rozesmála se, zvedla ruku z Desmondova kožichu a přitiskla si ji
přes ústa, jako by se snažila zachytit zvuk svého smíchu. „Moc ráda
bych viděla výraz profesorky, kdybys tam tu dvojnici vážně poslala.“
„Ani za nic. Byla hrozně prudérní. Vyhodili by mě z akademie
dřív, než bych dvojnicové kouzlo zrušila.“
Přikývla, ale dál se usmívala. Smích jí vehnal do tváří trochu
barvy. „Dobře,“ řekla po chvíli. „Kdy a kde bys chtěla ten stín
povolat?“
„Nemusíš…“
Můj protest odmávla. „Ano, odejít z Faerie mě děsí, ale vejít do
Faerie děsí tebe.“ Zvedla ruku v gestu, abych zůstala zticha. „A ani
se to nesnaž popřít. Díváš se na své boty pokaždé, když se kolem nás
někdo pohne, takže předpokládám, že v ní máš ukrytou dýku.“
Usmála se. „Přišla jsi do Faerie, protože jsem tě požádala o pomoc.
Dokážu odejít, protože ty zas teď potřebuješ mou pomoc. Takže, kdy
a kde?“
„Jen aby bylo jasno, do ničeho tě nenutím.“
„Jen přátelská výpomoc.“
Přikývla jsem. „Musím si promluvit s Johnem,“ řekla jsem a pak
si uvědomila, že ona už léta nepatří do mého života, takže neví, kdo
je John. „Je to hlavní detektiv v tomhle případu. Dám ti vědět, na kdy
to v márnici domluvil. Jak se s tebou spojím?“
„Pošlu Desmonda nebo paní S,“ řekla. Pak se ke mně vrhla a
objala mě. „Tak moc jsi mi chyběla, Al.“ Ustoupila. „Brzy se
uvidíme.“
„To si piš.“
Rozloučily jsme se. Pak jsem vyšla z klubu a tentokrát se mě v
něm nikdo nepokusil zotročit.
10. kapitola
Roy na mě čekal hned za dveřmi do VIP sekce. „Kolik je hodin?“
zeptala jsem se, jakmile jsem se opět podepsala do knihy hostů.
Nezeptala jsem se na den, ačkoli to jsem chtěla vědět víc.
„Žádné strachy, krasavice,“ ozval se ze své stoličky malý
vyhazovač. „Na téhle straně neuplynulo ani pět minut.“
Podívala jsem se na něj a pak na Roye, aby jeho slova potvrdil.
Logicky jsem věděla, že vyhazovač nelže – protože lhát nemohl –,
ale uvnitř jsem mluvila s několika lidmi a pak se vydala napříč
Faerií. Pro mě uplynuly celé hodiny. Přišlo mi nemožné, aby ve světě
smrtelníků uplynulo jen pár minut.
Roy si popostrčil brýle výš na nos a pokrčil rameny. „Tak nějak.“
No dobrá.
Otevřela jsem hlavní dveře. Slunce viselo na nebi přesně tam, co
v době, kdy jsem těmi dveřmi vcházela dovnitř. Pět minut. Jednou
začas bych takhle mohla získat pár hodin a pak je využít – představte
si, čeho všeho bych mohla dosáhnout. I když podle toho, co říkala
Rianna, pokud jsem víc smrtelnicí než fae, čas by mě při každém
soumraku i rozbřesku dostihl. Nechci ztratit ve Faerii celé roky a
zestárnout dřív, než bych podle svého rodného listu měla.
„Máš něco s rukama?“ zeptal se Roy, když jsme kráčeli k mému
autu.
„Cože?“ Podívala jsem se na ruce a uvědomila si, že mám stále
rukavice, které mi Rianna věnovala. „Hm, no…“ Co když mám na
rukou stále krev? Uvidím ji i teď, když už nejsem ve Faerii? Stáhla
jsem si rukavice s obavami, co uvidím. Pokožku jsem měla čistou.
Žádná krev. „Ne, nic,“ řekla jsem, strčila rukavice do kabely a zvedla
ruce, abych Royovi ukázala své čisté dlaně.
Duch povytáhl obočí, ale ve tváři neměl ani šok, ani znechucení,
jen výraz, kterým jasně říkal, jak divně se podle něj chovám. Sem
tam se na mě takhle lidi dívali, a v tuhle chvíli mi to bylo ukradené.
Sevřela jsem pěsti, a když jsem je uvolnila, na ruce jsem se podívala.
Jakmile se dostanu domů a nebudu se muset strachovat, jak to za
soumraku odřídím, rozevřu své smysly a podívám se na své ruce
záhrobním zrakem.
„Ehm, Alex, posloucháš mě?“ zeptal se Roy a já si uvědomila, že
mi celou dobu něco říká.
Spustila jsem ruce a podívala se na něj. „Jo?“
„‚Jo‘ jako sledují nás nebo ‚jo‘ jako že už vnímáš?“
Sledují?
Otočila jsem se. Ulicí se ploužila tmavá limuzína, udržovala se
mnou krok. Nebo ho udržovala, dokud jsem si jí nevšimla. Pak
zrychlila a zastavila přímo přede mnou. Zadní dveře se otevřely a z
vozu vystoupil muž. Oči měl schované za tmavými brýlemi a ruku
zvedl k přednímu dílu saka – přesně tam, kde bývá pažba pistole,
pokud ji máte v podpažním pouzdru, přitom se narovnal a otočil se
ke mně.
„O kolik se vsadíš, že TTO znamená špatné zprávy?“ zeptal se
Roy, když jsem se zastavila.
„TTO?“
„Týpek v tmavém obleku.“
„No, tak takovou sázku uzavírat nebudu,“ řekla jsem a ohlédla
jsem se za sebe. Za námi stál druhý TTO, jak jim říkal Roy. No
paráda.
Zašla jsem k nejbližším dveřím, ale takhle blízko ke Květu byla
většina obchodů zaměřena na turisty a normály. O ulici dál byly
obchody a podniky jako každý jiný, jen s příměsí magie, ale obchody
tady byly plné nevkusného, předraženého zboží a byly otevřené jen
po nocích a o víkendech.
Na skleněných dveřích se skvěla cedule s nápisem Zavřeno.
Zatahala jsem za kliku, co kdyby. Dveře se otřásly v pantech, ale
neotevřely se.
„Já bych to možná otevřel,“ řekl Roy a prošel dveřmi.
Skrze sklo jsem viděla soustředěný výraz v jeho tváři, jak se
snažil otevřít zámek. Ale nebyl čas a oba jsme to věděli.
Otočila jsem se, když se první muž přiblížil. Druhý se k němu
přidal o chvíli později. Oba měli krátký sestřih, na míru šité obleky a
tmavé brýle, které křičely „nóbl bodyguard“ a „svaly k pronájmu“.
„Slečna Craftová?“ zeptal se týpek číslo jedna, když ke mně oba
došli.
„Kdo se ptá?“
Muži si vyměnili pohled, který prozrazoval, že spolu pracují už
tak dlouho, že se dokáží dorozumět i beze slov. V úzkém výklenku
vchodu do obchodu jsem neměla kam utéct a oni to věděli. Mohla
bych se sice sehnout pro dýku, ale nedělala jsem si iluze, že bych ji
stihla vytáhnout dřív, než by se po mně jeden z nich vrhl. Ohlédla
jsem se na Roye. Pořád pracoval na zámku.
Neměla jsem se odvracet.
Jeden z mužů po mně vystartoval a sevřel mi nadloktí v drtivém
stisku. Trhl mnou. Zapřela jsem se patami do země, snažila jsem se
táhnout na opačnou stranu, ale ten chlap trávil v posilovně očividně
víc času než já. Týpek číslo dvě mě chytil za druhé nadloktí.
„Šéf chce s vámi mluvit,“ řekl a oba mě táhli k limuzíně čekající
u kraje silnice.
„No, já možná nechci mluvit s ním a už vůbec se mi nelíbí, jak se
mnou zacházíte,“ řekla jsem mu, ale přestala jsem vzdorovat. K
ničemu mi to nebylo a znala jsem jen jednoho člověka, který by se
mnou chtěl mluvit a měl slabost pro limuzíny. Můj otec.
Měla jsem dvě možnosti. Mohla bych začít křičet a kopat a prát
se a možná bych udělala dost randálu, aby někdo nakonec zavolal
policii a ta se třeba i ukázala, nebo bych mohla spolupracovat, mít to
brzy za sebou a bez nutnosti vyplňovat lejstra na nejbližší policejní
stanici. Vybrala jsem si druhou možnost. Za prvé brzy nastane
soumrak a já to potřebovala mít rychle za sebou, abych mohla dostat
auto domů bez strachu z případné pokuty, a za druhé jsem si měla už
dávno se svým drahým tatíčkem popovídat o svém faeském dědictví.
Takže když jeden z týpků otevřel dveře limuzíny, bez odporu jsem
vlezla dovnitř. A Roy za mnou.
Muž, který seděl uvnitř, můj otec rozhodně nebyl.
Cizí muž seděl na opačném konci limuzíny. Zabíral většinu
sedačky, seděl s koleny široko od sebe a opíral se o ně obrovskýma
rukama připomínajícíma háky. Neměl žádné vlasy, takže i skrze
matné okno vozu se mu na lysině odrážely paprsky zapadajícího
slunce. Kalhoty a sako měl čistě bílé – barva, kterou jsem já osobně
nosit vůbec nemohla, na to jsem se až příliš často ušpinila – a košili
měl zářivě safírovou. Roky v sídle mého otce mě naučily, kolik jsou
mocní muži schopní vrazit do svého fyzického zjevu, ale on na mě
rozhodně nepotřeboval zapůsobit – koneckonců jeho muži mě bez
okolků unesli přímo na ulici.
„Slečno Craftová, děkuji, že jste se ke mně připojila. Dala byste
si něco k pití?“ Zvedl vinnou sklenku napůl plnou rudé tekutiny.
„Myslím, že tu došlo k omylu,“ řekla jsem a pokusila se otevřít
dveře, ale ti chlapi tam samozřejmě dál stáli a blokovali mi východ.
„Nedošlo k žádnému omylu. Vy jste Alex Craftová z Mluvčích za
mrtvé, že ano?“ Usmál se a odhalil zuby, za které musel hodně těžce
zaplatit, nebo si je vybělil amuletem. „Prosím, posaďte se.“
„Mám zajít pro pomoc?“ zeptal se Roy a tahal za lem své košile,
jak si to štrádoval skrz limuzínu sem a tam.
Jít kam? Za kým? Krátce jsem zavrtěla hlavou a pak se posadila
do sedadla, které mi můj „hostitel“ nabídl.
Ne že bych s týpkem číslo jedna a týpkem číslo dvě postávajícími
hned za dveřmi měla na vybranou. Usadila jsem se do koženého
sedadla a zkřížila nohy. V kapse jsem pořád měla amulet detekující
halicí kouzla. Dostat se k němu bude možná problém, ale když jsem
vklouzla rukou do kapsy a vytáhla malý kotouček, muž nevypadal, že
by ho to zajímalo. Připnula jsem si amulet na náramek, ale žádná
škytavka se nedostavila, takže to, co jsem měla před očima, bylo
očividně všechno pravé.
„Na copak je vám ten amulet, má drahá?“ zeptal se muž
nezaujatým hlasem, ale v očích se mu zračila zvědavost.
Otázku jsem ignorovala. „Nemyslím, že jsme si byli představeni.“
Znovu po mně střelil oslňujícím úsměvem. „Samozřejmě. Má
chyba. Musím uznat, že nejsem zvyklý na to, že mě lidé od pohledu
nepoznávají. Jsem Maxmilián Bell třetí.“
„Z Magie pro všechny?“ Což znamenalo, že je jen člověk, ale
také normál. Magie pro všechny byla škola, kde se normálové se
silnou touhou – a tučnými konty – učili, jak dosáhnout éterické
roviny a vytáhnout z ní magii. Slangově se těmto normálům říkalo
„sosáči“. Bylo to nelichotivé, nicméně přesné označení, protože
sosali z éterie malé množství syrové magie. Problém s takovým
sosáním byl, že normálové nejsou od přírody uzpůsobeni, aby se
napojovali na éterii a nasávali do sebe energii – zevnitř je to
spalovalo a začínalo to v jejich myslích. Zešíleli. V tuto chvíli se
pracovalo na legislativě, která by sosáčství postavila do ilegality, ale
návrhy zákona byly pokaždé vráceny k projednání. Důvodem
takových zdržování byli lidé jako zde přítomný Maxmilián Bell, třetí
toho jména.
Otevřela jsem své smysly a nechala jsem svou přirozenou
citlivost vůči magii, aby prozkoumala auto. Bell měl u sebe na tucet
amuletů, od amuletu proti vráskám po amulet navozující přátelskou
atmosféru – což hraničilo se šedou magií. Žádný z těch amuletů
nebyl nijak zvlášť mocný, ale určitou moc měly. Některé měly
účinek silnější než amulety, které jsem schopná vytvořit já sama, a
rozhodně jsem nečekala, že bych nějaký z nich našla právě u sosáče.
Samozřejmě si mohl amulety koupit. Nebo to byl čaroděj
vydělávající peníze na normálech. Navzdory jeho aktivovanému
amuletu na zesílení charismatu jsem rozhodně neměla chuť prokázat
mu sebemenší ždibec dobré vůle.
„Co pro vás mohu udělat, pane Belle?“
„Prosím, říkejte mi Maxi. Rád bych si vás najal. Cigaretu?“
Nabídl mi ploché zlaté pouzdro na cigarety a já zavrtěla hlavou.
Jednu z tenkých cigaret vytáhl z pouzdra a z vnitřní kapsy saka
vylovil zlatý zapalovač. „Nebude vám vadit, když…“
„Vlastně mi to vadit bude. Jestli si mě chcete najmout, pak jste
mohl využít obvyklejších způsobů, jak se se mnou spojit. Mám
telefonní číslo, webovou stránku i e-mailovou adresu.“ Opřela jsem
se o hranu sedačky a naklonila jsem se k němu. „Únos těmi vašimi
gorilami nepovažuji za vhodný způsob, jak se se mnou spojit. A teď
už půjdu. Hezký den.“
„Prosím, slečno Craftová, nechtěl jsem vás urazit. Telefon máte
vypnutý, vaše hlasová schránka je plná a e-mail je příliš neosobní na
to, co s vámi chci probrat. Jsem ochoten utratit pořádnou sumu
peněz, abych získal vaše služby.“
Peníze je vždy těžké odmítnout, zvláště když pracujete na volné
noze. Ale odmítnout je není nemožné. „Hezký den, pane.“ Sklouzla
jsem se po sedačce ke dveřím.
„Ani jste si neposlechla mou nabídku,“ řekl a stiskl tlačítko vedle
sebe. Sakra. Stejně jsem zkusila zatahat za madlo v naději, že se tím
zámek sám zevnitř odemkne, ale nic se nestalo a na dveřích na mé
straně limuzíny nebylo žádné ovládání. Otočila jsem se k Royovi.
Nechtěla jsem na jeho přítomnost Bella upozornit, takže jsem se na
Roye jen významně podívala a pak střelila očima po tlačítku u
Bellovy ruky.
Duch přikývl a přešel k tlačítku. Doufala jsem, že se dokáže dost
soustředit, aby ho byl schopen stisknout – když ho něco sebemíň
vyrušilo, tlačítka na televizi nad ním vyhrávala.
„Nehodlám pracovat pro někoho, kdo mě tu drží zamčenou proti
mé vůli, takže doufám, že zesnulý má příbuzné, kteří jsou ochotni
použít klasické způsoby, jak se se mnou zkontaktovat,“ řekla jsem a
zapřela se o opěradlo sedadla, ale ode dveří jsem se nehnula.
„Zesnulý?“ Bell svraštil tmavé tlusté obočí. Odhadovala jsem, že
kdyby měl vlasy, měly by stejnou barvu. „Nechci, abyste pro mě
povolala mrtvé, slečno Craftová. Chci, abyste pro mě a několik
vybraných následovníků otevřela trhlinu do éterie.“
Po jeho slovech se svět zpomalil a já cítila, jak mi z tváří mizí
barva, jako by mě všechna má moc opustila a vsákla se do kožené
sedačky. „Myslím, že máte špatné informace o tom, čemu se věnuji.“
„Copak vy jste několik bloků odtud, přímo tady v Magické čtvrti,
neotevřela jednu takovou trhlinu?“
Chtěla jsem říct „ne“, ale to by byla bohapustá lež a mé rty
nedokázaly slovo ani zformulovat, natož ho vyslovit. Nejspíš jsem
fae víc, než jsem si myslela. Zamračila jsem se a zvolila jinou taktiku
– zmást ho. „Pane Belle, slyšel jste někdy o tom, že by čarodějnice,
dokonce i norna, něco takového dokázala? Noviny naznačily, že jsem
tu prasklinu způsobila já, protože to znělo dobře. A myslím, že jsme
se navzájem obrali o příliš času.“
Ve chvíli, kdy jsem dopověděla poslední slovo, ozvalo se
cvaknutí. Bell nadskočil a stočil pohled k tlačítku zámku – které
nestiskl, ale já na nic nečekala. Rozevřela jsem dveře a vypadla z
auta.
Ti muži stáli hned venku a při zvuku otevíraných dveří se otočili.
Tvářit se nenuceně nebo utéct? Nedostala jsem možnost se
rozhodnout. Bell z auta zakřičel: „Slečno Craftová!“ a muži se
napjali, připraveni zasáhnout.
Rozběhla jsem se.
Muži mě okamžitě začali pronásledovat, ale z auta se ozvalo:
„Nechte ji jít.“ Zvuky jejich kroků utichly, ale já nezpomalila, dokud
jsem nedoběhla ke svému zářivě modrému autíčku. V hrudi mě pálilo
a sotva jsem popadala dech. Vhodila jsem dovnitř kabelu a
zašmátrala po klíčcích.
Neuvolnila jsem se, dokud jsem neseděla uvnitř s dveřmi na
zámek. Pak jsem zavřela oči, opřela se o opěradlo a snažila se své
srdce přesvědčit, že není šampionem v gymnastice a má žebra nejsou
jeho trampolínou.
„Vedl sis skvěle,“ řekla jsem Royovi, jakmile jsem opět dokázala
promluvit.
Usmál se a v sedadle se narovnal. „Že jo. Chvíli mu potrvá, než
na to přijde.“
No jo, většina lidí nemá na seznamu možností poltergeista.
Nastartovala jsem, ale pak dupla na brzdy, ještě než jsem vyjela z
parkovacího místa. Vedle mého auta zastavila limuzína a okénko se
stáhlo dolů.
„Chtěl jsem vás sledovat, slečno Craftová,“ ozval se zevnitř
Bellův hlas a já si nebyla jistá, jaký amulet nebo kouzlo používá, ale
jeho hlas se nesl naprosto dokonale. „Zvažte mou nabídku. Jsem
ochoten vám zaplatit nemalou částku. Jeďte opatrně – na silnicích to
může být nebezpečné.“
Na páteři mě zamrazilo, jako by mi po kůži přejel prstem duch,
ale jediný duch v autě byl Roy a ten na mě nedosáhl. Vyhrožoval mi
snad Bell? Podívala jsem se na něj. Měl uvolněný postoj a na
širokém obličeji se mu skvěl úsměv, ale jeho slova zněla výhrůžně.
Zvedl ruku, jako by mluvil k někomu v limuzíně, pak se okno
jeho auta opět vytáhlo a nabídlo mi roztřesený odraz mě samé – a
mně se vůbec nezamlouvalo, jak vyděšeně vypadám.
„Royi, udělej pro mě prosím tě něco,“ zašeptala jsem, když se
limuzína rozjela pryč. „Pověs se na něj. Chci si být jistá, že mě nechá
na pokoji.“
Roy přikývl. „Máš to mít.“ Zmizel, ponořil se hlouběji do země
mrtvých, kde mohl cestovat rychleji.
Duchové. Mizerná záloha. Dokonalí špioni.
Během jízdy jsem zavolala Johnovi, ale hovor spadl do hlasové
schránky. O Bellovi jsem mu nic neřekla. Koneckonců mi Bell nijak
neublížil, nikam mě neodvezl, ani mi nakonec nezabránil v odchodu.
Jestli bych vznesla obvinění, jeho právníci by mě roznesli na
kopytech. Až se Roy vrátí a já budu vědět, co Bell plánuje, možná
změním názor, ale prozatím jsem Johnovi nechala zprávu, že možná
budu schopná povolat stín i z pouhého chodidla. Vzhledem k tomu,
že se případem zabývá FÚV, jsem si nebyla jistá, jestli se mu podaří
protlačit mě do márnice, ale věděla jsem, že mi zavolá, až bude
vědět, kdy bude možné rituál provést.
Když jsem se dostala domů, nejdřív jsem se zastavila v hlavní
části domu. Potřebovala jsem Caleba zpravit o svém postupu – či
spíše o jeho nedostatku – a zkontrolovat Holly. Caleb nevypadal
překvapeně, že mi kelpie nijak nepomohla, ale zbledl, když jsem mu
řekla o příjezdu FÚV. Holly byla podrážděná. Cítila se, že by mohla
vládnout světu, a nezamlouvalo se jí, jak kolem ní všichni skáčou.
Svou návštěvu u ní jsem zkrátila.
Když jsem se dostala do bytu, PK mě radostně přivítal.
Nadskakoval – nikdy jsem si neuvědomovala, jak psi rádi skáčou,
dokud jsem si nepořídila PK – a při tom pohybu se mu chocholka
bílých chloupků na vršku hlavy natřásala.
„Nazdárek, kamaráde,“ řekla jsem a zvedla ho, než si stihl ublížit.
Olízl mi tvář a pak se zavrtěl, chtěl zpátky na zem. „Dobrá, dobrá.“
Postavila jsem ho na packy a on okamžitě s vrčením zamířil ke
dveřím.
„To se nemůžu nejdřív najíst?“
Podíval se na mě zářícíma černýma očima a znovu zavrčel.
„Příroda volá, je mi to jasný.“ Jídlo bude muset počkat, psi mají
malé měchýře.
Popadla jsem vodítko a připnula mu ho. Otevřela jsem dveře a
nechala ho, ať mě z nich vytáhne. Jsem si jistá, že se ten můj
čtyřkilový bezsrstý psík považoval za tažného psa – táhl pořádnou
silou. V půli schodiště jsme prošli kolem našeho domácího chrliče.
„Zdravím, Frede,“ řekla jsem, když jsem procházela kolem
kamenného okřídleného kocoura. Odpověď jsem nečekala.
Ale dostala jsem ji.
„Přicházejí,“ zazněl mi v hlavě skřípavý hlas.
Ztuhla jsem.
„Kdo přichází?“ zeptala jsem se a ignorovala psovu snahu mě
stáhnout dolů po zbývajících schodech. „Kdy?“
Chrlič zůstal zticha. Skvělé. Rozhlédla jsem se, zamžourala do
šera a snažila se svým špatným zrakem poškozeným využíváním
záhrobní magie prohlédnout skrze stíny soumraku. Nic.
Chrliči – nebo minimálně tenhle jeden konkrétní chrlič; s žádným
jiným jsem nikdy nemluvila – byli sice jasnozřiví, ale ne vždy se jim
povedlo odlišit přítomnost od budoucnosti. Minulý měsíc mi chrlič
řekl, že mu za mé nepřítomnosti scházela smetana. Pak jsem prošla
dveřmi do Faerie a ztratila tam tři dny.
„Kdo?“ zeptala jsem se ještě jednou. Bellovi muži? Fae?
Zatraceně, snad ne novináři?
Odpovědi se mi nedostalo. PK znovu zakňučel, ale já ještě chvíli
zůstala stát, naslouchala jsem zvukům tiché čtvrti. Pak jsem se
sklonila a z boty vytáhla dýku. Sice jsem nic neslyšela, ale to
neznamenalo, že tam venku nic není. Chrličova slova ale také
nemusela znamenat, že v noci číhá nebezpečí. Nemůžu nadskakovat
z každého stínu jen proto, že mají přijít neznámí „oni“. Kdo mohl
vědět, kdy vůbec ti „oni“ přijdou?
Kráčela jsem po cestičce z očarovaných kamenů, která vedla ode
dveří mého bytu na předzahrádku domu. Pod mýma nohama se
kameny rozzářily, zatímco PK očichával kytky podél cestičky a u
každé druhé rostliny se zastavil, aby zvedl zadní packu. Když jsme
odbočovali k přední části domu, zarazil se s jednou tlapou ve
vzduchu a napjal uši.
Co slyšíš? Nezeptala jsem se nahlas. Pokud tu někdo byl,
nechtěla jsem ho na sebe upozornit. Svírala jsem dýku a očima
propátrávala padající tmu, ale neviděla jsem nic než blikání
pouličních lamp. Když jsem šla za Calebem, sundala jsem si amulet
detekující přítomnost halicího kouzla a teď jsem si moc a moc přála,
abych si ho na náramek bývala uzamkla. Dobře, tak možná
nadskakuju při každém druhém podezřelém stínu, ale lepší být
opatrná než pak litovat.
Spustila jsem štíty. Moje oči možná byly špatné, ale k tomu,
abych viděla na psychické úrovni, jsem je nepotřebovala. Dvorek se
ponořil do odstínů šedi a vírů barev. Uprostřed příjezdové cesty,
ztěžka se opírající o Calebovo auto, stál muž, jeho duše se chvěla
jasně stříbrnou září. Vykročil ke mně, pak klopýtl a málem spadl.
Pozorovala jsem ho, snažila jsem se o něm ze záře jeho duše
zjistit víc. Éterické prameny se od něj odvracely, jako by ho jeho
aura oddělovala od magické roviny – což znamenalo, že je fae. PK u
mých nohou začichal, pak vykvikl a na pozdrav zavrtěl ocasem.
Když jsem poznala ty ostré rysy, širokou hruď přecházející v úzké
boky a dlouhé zářivě bílé vlasy, uvědomila jsem si proč.
„Faline?“
11. kapitola
Falin Andrews – nesnesitelný, ale zároveň neodolatelný muž,
který mi vstoupil do života, zaujal místo v mém světě a pak beze
slova zmizel.
V břiše mi zatřepotali motýlci radosti, že se vrátil, a přesto se mi
vztekem z toho, jakým způsobem odešel, rozpálily líce. Falin znovu
zakopnul a padl na Calebovo auto. Zpětné zrcátko se s třísknutím
zlomilo, udeřilo o dveře a pak zůstalo viset na několika drátcích.
Dopadlo lépe než Falin. Ten padl na kolena a v tu chvíli nezáleželo
ani na mém nadšení, ani na mém hněvu.
Rozběhla jsem se přes dvorek a PK jsem strhla s sebou. Psík
vyštěkl a snažil se se mnou udržet krok, ale já ho přes hučení v uších
snad vůbec neslyšela.
Falin, stále na kolenou, se zakymácel a napůl zavřel oči. Rukou –
jako vždy v rukavici – si stiskl bok, odkud se mu košilí šířila tmavá
skvrna. Druhou rukou se snažil udržet rovnováhu a prsty sjel po
straně Calebova auta. Je zraněný. A ošklivě. Pořád mi k němu
zbývalo několik metrů. Musím sehnat ambulanci nebo nějakou
pomoc. Ale v jedné ruce jsem měla dýku a v druhé vodítko s PK.
Obě věci jsem pustila.
Při běhu jsem zalovila v kapsách v naději, že tam mám telefon.
Neměla jsem. Do prdele.
Falin se znovu zakymácel. Jeho ruka sklouzla z auta. Omdlí.
„Faline!“ zakřičela jsem, abych přilákala jeho pozornost a udržela
ho při vědomí. Už jsem byla skoro u něj. Jen pár kroků.
Falin vzhlédl. Vlasy měl shrnuté na jednu stranu, světlé prameny
měl nyní tmavé a vlhké. „Září ti oči,“ zašeptal.
A pak se mu jeho oči protočily.
Vrhla jsem se k němu a podepřela ho, když omdlel. Stála jsem ve
špatném úhlu a jeho váha mě táhla k zemi. Padla jsem zadkem na
beton, Falinova hlava mě udeřila do břicha a vyrazila mi tak dech.
Ale chytila jsem ho, nerozbil si hlavu o beton. I když podle krve v
jeho vlasech mu nedávno někdo lebku rozrazil.
PK kolem nás poskakoval, tahal za vodítko a nakonec se zastavil
a olízl Falinovi ruku. Muž sebou ani neškubl.
„Co se ti to stalo?“ zašeptala jsem a pořád se snažila popadnout
dech. Otočila jsem mu hlavu do pohodlnějšího úhlu – který mi
zároveň poskytl lepší výhled na ránu na jeho hlavě, ale stejně jsem
skrze krví nasáklé světlé vlasy nic neviděla. Tohle je hodně špatné.
A nekrvácel jen z rány na hlavě. V mém záhrobním zraku bylo
jeho oblečení ztrouchnivělé a prožrané od molů, ale cáry látky byly
od jeho hrudi až po zbytky kalhot nasáklé krví.
„Calebe!“ zařvala jsem. Prosím, ať mě slyší. „Calebe! Pomoc!“
Přední dveře se otevřely a z nich se vyřítil Caleb s Holly pár
kroků za ním. Snažila jsem se přesunout nohy, které byly uvězněny
pod Falinovou vahou, aniž bych jím pohnula – což se mi nepovedlo.
Svraštěl obočí, rysy se mu bolestí zkroutily, ale oči neotevřel.
„Co…?“ zarazil se Caleb několik kroků od nás. Holly ho oběhla a
padla na kolena vedle mě. „Alex, co se stalo? Co se děje?“
Co se děje? Na příjezdové cestě leží fae v bezvědomí. Ale na něj
se Holly nepodívala. Byl snad ukryt pod halicím kouzlem?
„Holly, jdi dovnitř,“ řekl Caleb, ale nepohnul se.
Podívala se z Caleba na mě a očividně váhala. „Co se děje?“
„Prostě poslechni…“ Caleb se zarazil a pak snížil hlas a nasadil
věcný tón. „Počkej uvnitř.“
Myslím, že kdyby mu to jeho povaha dovolila, dodal by
„prosím“. Holly se zamračila ještě víc a podívala se na mě. Její oči se
ptaly, co chci, aby udělala.
Potřebovala jsem Falinovi pomoct. Hned teď. Nevím, co měl
Caleb za problém, ale Holly nemohla Falina ukrytého halicím
kouzlem vidět, takže mu ani nemůže pomoct. Polkla jsem hořkou
pachuť adrenalinu a přikývla jsem. „Vysvětlím ti to později.“
Holly si povzdechla, ale zvedla se a odkráčela přes trávník. Když
se za ní zavřely dveře, podívala jsem se na Caleba.
„Pomůžeš mu?“
Zavrtěl hlavou. „To by tobě a mému domu způsobilo jen další
potíže.“
„Je zraněný. Něco udělat musíme.“
Caleb se ani nepohnul. „Vstávej, Al. Půjdeme. Zavolám někoho,
kdo se s ním vypořádá.“
Falin nepotřeboval „vypořádat“ – potřeboval pomoc. A já ho
nehodlám opustit.
„Prosím, Calebe. Pomoz mu. Prosím.“
Věděla jsem, že těmi slovy vznikne mezi námi nerovnováha.
Dlužil mi laskavost, protože jsem vyslechla Malika – na tuhle
laskavost jsem zapomněla –, ale požádala jsem ho o pomoc a jemu to
bylo tak proti srsti, že pokud mi pomůže, já budu zavázána jemu.
Bylo mi to jedno.
„Prosím,“ zopakovala jsem.
Trhl sebou. „Alex…“ Zavrtěl hlavou a pak dlouze vydechl.
„Kvůli tobě, Alex. Ne kvůli němu. Měli bychom ho dostat dovnitř.“
Caleb poklekl, aby Falina nadzvedl. Falin měl něco málo pod dva
metry a byl velmi dobře stavěný, ale Caleb ho zvedl, jako by vážil
totéž co pírko. Přehodil si ho přes rameno a já sebou trhla.
„Myslím, že měl poraněné břicho.“
Pokud mě Caleb slyšel, ignoroval mě a zamířil kolem domu ke
schodům vedoucím k mému bytu. PK mu šel v patách a táhl za sebou
vodítko. Já se zvedla na nohy, v kterých mi mravenčilo, ale stejně
jsem se přinutila jít. Z trávy jsem ještě zvedla dýku, zasunula jsem ji
do pouzdra v botě a pak už jsem se rozběhla, abych dohnala Caleba.
Než jsem došla ke schodišti, uzavřela jsem své štíty. V mém
záhrobním zraku byly schody ztrouchnivělé a shnilé a já se nechtěla
schodištěm propadnout. Vyběhla jsem schody, kolena se mi chvěla
návalem adrenalinu, jak jsem se snažila dohnat Caleba, kterému přes
rameno visel bezvládný Falin. Až u dveří jsem si uvědomila, že skrze
halicí kouzlo mohu vidět jen záhrobním zrakem, a když jsem teď
uzavřela štíty, Falina neuvidím. Ačkoli skrze halicí kouzlo je snazší
prohlédnout, když víte, že je aktivní.
Caleb shodil Falina na mou postel a vůbec nebral v úvahu jeho
zranění. Pak ustoupil. Pokusila jsem se narovnat Falinovy končetiny
do pohodlnější – nebo alespoň přirozenější – pozice. Stáhla jsem mu
košili z hrudi a soucitně sykala, jak jsem se snažila odtrhnout látku
slepenou zaschlou krví.
Falinův trup pokrývala vrstva zasychající krve, přes kterou dál
stékala čerstvá krev. Po délce boku od žeber až pod kalhoty měl
hlubokou tržnou ránu, která stále silně krvácela. Dech se mi v hrudi
zadrhl.
„Musíme ho dostat do nemocnice nebo k léčiteli nebo…“ Otočila
jsem se na Caleba. „Kam chodí fae, když potřebují doktora?“
Caleb neodpověděl. Jen se díval na muže ležícího v mé posteli.
Ani se nepohnul.
Dobře, Caleb se mi rozhodl pomoct jen v omezené míře. Ve
velmi omezené míře. Takže je to na mně. „Do nemocnice,“ řekla
jsem. Koneckonců nemocnice ve Čtvrti je velmi moderní a léčí těmi
nejnovějšími uzdravovacími kouzly a amulety. Natáhla jsem se pro
kabelu a telefon, ale Caleb mě chytil za zápěstí.
„Nech ho. Bude v pořádku.“
„V pořádku? V pořádku? Calebe, vždyť je smrtelně zraněný!“
„Ano. Kdyby byl smrtelníkem.“
No jo vlastně. Podívala jsem se na postel. O zraněních toho moc
nevím, ale tohle konkrétní vypadalo hodně ošklivě. Dost ošklivě, aby
ho v nemocnici přivítali s otevřenou náručí. Nebo aby ho stejně tak
přivítali v márnici. Ale na druhou stranu o hojicích schopnostech fae
nevím zhola nic.
Co když má Caleb pravdu? Uzdraví se sám od sebe? Nebo
Calebova osobní averze vůči Falinovi zastínila jeho úsudek?
Posadila jsem se na matraci vedle Falina a odhrnula jsem mu
jednu zatoulanou zkrvavenou kadeř z obličeje. Jeho tvář sebou při
tom pohybu škubla, ale jinak vůbec nereagoval.
„Jsi si jistý?“ zeptala jsem se, aniž bych vzhlédla.
Caleb mi položil ruce na ramena a lehce stiskl, asi to mělo být
gesto na uklidněnou. Na kůži mě horkost jeho dlaní pálila, ale bolest
jsem vnímala jen částečně, mnohem víc mě zajímala nehybná
postava přede mnou.
„Nech ho odpočívat,“ zašeptal Caleb. „Vařím špagety. Měla bys
jít se mnou dolů a najíst se.“
„Nemůžu ho tu nechat samotného. Co když se vzbudí a nebude
vědět, kde je?“
Caleb zesílil stisk. „Přesně tak.“
Ach?
Setřásla jsem jeho ruce a otočila se k němu. Mračil se na mě.
„Pokud se vzbudí, bude zmatený a nejistý…“ Hlas mu odumřel.
„Neměla bys tu s ním zůstat sama.“
„Je zraněný.“
„Je nebezpečný.“
Zamračila jsem se na něj a on si povzdechl. Pak ustoupil a vrtěl
přitom hlavou.
„Zamysli se, Al. Kde byl poslední měsíc? Co dělal? Kdo mu to
způsobil?“
„Nevím.“ Zněla jsem utrápeně a nenáviděla se za to, ale taková
byla pravda. Nevím, proč zmizel dva dny po Colemanově smrti, ani
nevím, proč se se mnou od té doby nepokusil spojit. Nevím, co se
stalo, že skončil v takovém stavu na mém dvorku, nebo proč se
vůbec vrátil. Prostě jsem nic nevěděla.
„Večeře, Al. Pak ho přijdeš zkontrolovat.“
Odevzdaně jsem přikývla. Pro Falina jsem teď stejně nemohla nic
udělat, jen tu sedět a bát se, a potřebovala jsem se najíst. Zvednout se
z matrace mě stálo víc námahy, než jsem čekala. Hladina adrenalinu
opadla a já teď byla jen vyčerpaná. Natáhla jsem se k nočnímu
stolku, otevřela malou přihrádku a vytáhla z ní několik
uzdravovacích amuletů. Vyrobila jsem je pro sebe a já moc sesílat
kouzla neumím, takže nijak zvlášť mocné nebyly, ale malá pomoc,
taky pomoc. Soustředila jsem se na kouzla v malých dřevěných
kotoučcích a pak všechny tři položila na Falinovu hruď. Na jejich
aktivaci tu bylo krve víc než dost a chvilku nato začaly kotoučky tiše
vrnět, jak se kouzla probudila k životu.
Otočila jsem se a viděla, že Caleb už míří ke dveřím do hlavní
části domu. K amuletům se nijak nevyjádřil, ale nechal mi otevřené
dveře. PK už za ním běžel ze schodů, takže jsem nechala
bezvědomého a napůl mrtvého fae ležet ve své posteli a opustila jsem
byt.
„Hodlá mi někdo konečně říct, se to tu děje?“ zeptala se Holly,
když jsem se rýpala ve špagetách.
Vzhlédla jsem a Caleb povytáhl obočí, ale nic neřekl a místo toho
si nalil druhou sklenku vína. Očividně to nechal na mně, ale jak mám
vysvětlit, že se nám před domem objevil smrtelně zraněný muž,
kterého Holly nemohla vidět? Ano, na trhu byla široká nabídka
amuletů neviditelnosti a Holly věděla, že Falin pracuje pro FÚV.
Dřív nebo později by jí stejně došlo, že je Falin fae.
„Falin je zpátky,“ řekla jsem tak věcně, jak jsem jen mohla.
Holly pustila vidličku. „Venku?“
„Byl ukryt halicím kouzlem. Je zraněný. Hodně vážně. Leží v
bezvědomí nahoře.“
Oči jí sjely ze mě na Caleba a zpátky. „A my tu jen tak jíme
špagety?“
Ošila jsem se. Jo, přesně tak to je. Odstrkala jsem masovou
kuličku z jedné strany talíře na druhou.
„Je fae,“ řekl Caleb a prstem přejel přes sklenku s vínem. Křišťál
pod jeho dotykem zazpíval. „Měli jsme jen dvě možnosti. Buď ho
odvézt do Faerie, nebo mu dát čas, aby si odpočinul a uzdravil se.
Přiklonili jsme se k tomu druhému.“
Cítila jsem, jak na mě Holly upírá nevěřícný pohled, a naklonila
jsem se nad svůj talíř. Myslím, že je čas změnit téma. Buď to, nebo se
budu cítit jen hůř, že jsem nechala Falina nahoře. Možná bych i
navzdory tomu, co řekl Caleb, měla přece jen zavolat léčitele.
Přijala jsem sklenku vína, kterou mi Caleb strčil pod nos, a pak
jsem se podívala na Holly. „Tak kam jsi dnes ráno šla?“
„Šla?“ Tichounce si odfrkla. „Tady můj spolubydlící, co si nutně
musí hrát na ošetřovatele, mi dovolil sotva víc než vstát z postele.“
Řekla to s láskou, ale někde pod ní byla přece jen slyšet špetka
podráždění. Podívala se na Caleba. „Jsi si vědom toho, že se zítra
vrátím do práce, že ano? Vždyť je to jen pár škrábanců, jinak jsem v
pořádku.“
Usmál se na ni, ale řekl jen: „Pokud se na to cítíš.“
Zamračila jsem se, když obrátil svou pozornost zpátky na talíř.
Neříkal snad, že Holly dnes ráno někam šla? Možná se spletl, ale
vzhledem k tomu, že ji nijak netlačil do odpovědi na mou otázku, s ní
ten její malý výlet nejspíš už probral. Stejně to nebyla moje věc. Ne
že bych měla právo stěžovat si, že mi ostatní nechtějí vyzradit svá
tajemství. Sama jsem jich měla víc než dost.
Večeři jsme dojedli v nepříjemném tichu přerušovaném
útržkovitými snahami o konverzaci. Poté jsem zamířila zpátky do
svého bytu a až na schodech zjistila, že mám doprovod. Vysoký a
velmi nešťastně vyhlížející doprovod.
„Máš v plánu mě celou noc hlídat?“ zeptala jsem se Caleba, když
jsem vyšla zbývající dva schody.
„Vlastně jsem ti přišel navrhnout, abys vzala PK a noc strávila v
hlavní části domu.“
To nemohl myslet vážně. Ohlédla jsem se na něj, zatímco jsem
otevírala dveře do bytu. Vypadal smrtelně vážně.
„Budu v pořádku.“ Nepotřebuju chůvu. Tu svou péči přeháněl.
Jo, tak je to.
Zkontrolovala jsem Falina. Tři uzdravovací amulety svou magii
už vyčerpaly, tak jsem vytáhla magii ze svého prstenu a
přesměrovala ji do nich; dobila jsem jejich energii. Nebylo jí moc,
ale alespoň něco. Pak jsem zkontrolovala jeho ránu. Krvácení ustalo,
což bylo jen dobře, ale nedokázala jsem říct, jestli to i líp vypadá.
Když jsem se otočila, zjistila jsem, že mám Caleba téměř za zády.
Nevypadal, že by si své pozvání rozmyslel.
„Chci tě mít dole, za zamčenými dveřmi a za strážnými kouzly.
Ty a PK přespíte v pokoji pro hosty,“ řekl a překřížil si paže přes
hruď. „Jsi mou dlužnicí a já si to chci takhle vybrat.“
Vynesl Falina do patra, a ačkoli mi bylo jasné, že nijak víc mi se
zraněným mužem pomoct nehodlá, cítila jsem tíhu dluhu, který jsem
vůči němu měla. Musím udělat, o co mě žádal. Povzdechla jsem si.
Ne že by zůstat na noc v pokoji pro hosty bylo nepřijatelné –
rozhodně mě to lákalo víc než vyhlídka na přespání na zemi, což by
mě čekalo v mém bytě. Víc by se mi však zamlouvalo, kdybych byla
k Falinovi co nejblíž, kdyby v noci něco potřeboval. Ale teď už jsem
neměla jinou možnost.
Popadla jsem šortky a triko bez rukávů a pak jsem zamířila do
koupelny, abych se připravila do postele. Když jsem vylezla, Caleb
na mě pořád čekal a v jeho náručí si hověl PK.
Ještě jednou jsem se zastavila u postele, abych Falinovi natřásla
polštář a on se mohl na neustlaném lůžku cítit co nejpohodlněji.
Když jste si odmysleli všechnu tu krev, vypadal téměř pokojně, jako
by jen spal. „Vážně si myslíš, že je nebezpečný?“
„Al, já si to nemyslím. Já to vím. A krev na jeho rukou to
dokazuje.“
12. kapitola
Probudila jsem se poté, co sebou mé tělo silně škublo a pak
opětovně dopadlo na matraci, jako bych ve spánku skočila. Otevřela
jsem oči a při pohledu na chaoticky vířící spirály barev plujících
tmou jsem zamrkala.
Něco bylo špatně.
Uzavřela jsem štíty, posadila jsem se a odhrnula přikrývku.
Přikrývku s tuhým krajkovým lemem. Nemám peřinu s krajkovým
lemem.
Nebyla jsem ve své posteli, dokonce ani ve svém pokoji – spala
jsem v Calebově ložnici pro hosty. Červeně svítící čísla na budíku
vedle postele mi prozradily, že je 3.49 ráno. Že by to bylo tím? Jen
neznámý pokoj?
Ne. Ještě něco bylo špatně.
Zamrkala jsem a snažila se ze sebe ten pocit setřást. Vzduch
hučel povědomou rezonancí Glenu – obytné zástavby lemující
Magickou čtvrť, kde žila většina nekroských čarodějů a fae.
Záhrobní esenci dosahující až sem z nejbližšího hřbitova jsem cítila
stejně jako kdykoli jindy. Pak jsem si uvědomila, že problémem není
ani tak to, co cítím, jako to, co necítím. Cítila jsem magii Glenu a
rozhodně ne uklidňující šumění Calebových strážných kouzel.
Proč jsou strážná kouzla zrušená?
Netušila jsem, ale hodlala jsem to zjistit.
Sklouzla jsem z postele a tak tiše, jak jen to bylo možné, jsem
přešla přes pokoj, ale nevěděla jsem, co kde v pokoji leží, a paprsky
měsíčního světla prosvítající skrze zavřené okenice neosvětlovaly
skoro vůbec nic. Narazila jsem si palec o krabici – Caleb tenhle
pokoj používal jako skladiště – a tiše zaklela. PK zvedl hlavu a
očividně uvažoval, kam to jdu.
„Zůstaň,“ zašeptala jsem směrem k posteli, ale stejně jsem jen o
vteřinu později zaslechla na zemi ťukání drápků.
Natáhla jsem ruku před sebe, dlaní jsem jela po zdi, dokud jsem
nenahmatala vypínač. Pak jsem do prudkého světla lustru jen
zamrkala.
Nevzala jsem si s sebou dolů boty, ale v kabelce jsem měla dýku
a kabela byla na nočním stolku. Vytáhla jsem pochvu s dýkou a
obnažila ostří. Sice jsem doufala, že ji nebudu muset použít, ale
narušení strážných kouzel uprostřed noci bylo až příliš podezřelé.
Mimoto kdybych si nevzala dýku, připadala bych si jak pitomá
blondýna v béčkovém hororu, která jde neozbrojená zjistit, co to ve
sklepě vydává ty podivné zvuky. Žádná z těch holek nikdy
neskončila nijak dobře.
Přešla jsem přes pokoj a zašklebila se pokaždé, když pod mýma
nohama zaskřípaly parkety. Jasně, rozsvítila jsem, takže zas tak
nenápadná jsem tak jako tak nebyla. A vrčící pes tomu nijak
nepomáhal.
Dveře jsem otevřela na skulinu a vykoukla do haly. Svým zrakem
jsem neviděla nic než proud světla vycházející z pokoje pro hosty.
Otevřela jsem dveře ještě víc a na prahu se zjevil stín.
Přitiskla jsem si ruku přes pusu ve snaze zdusit výkřik, který se
mi vydral hrdlem a nesl se halou.
„Al, jsi v pořádku?“
Caleb.
Otevřela jsem dveře dokořán. Stejně jako mě i Caleba muselo
vzbudit, když opadla strážná kouzla, protože světlo mého pokoje
ozařovalo světle zelenou pokožku a temné oči bez duhovek. Caleb
nikdy nikam nechodil bez aktivovaného halicího kouzla. V jedné
ruce držel palici a v druhé lahvičku s kouzlem, z kterého mi
zpozorněly smysly, což znamenalo, že kouzlo by mělo pro vetřelce
velmi, velmi neblahé účinky.
„Co se děje?“ zeptala jsem se, když jsem se k němu přidala na
chodbě.
Zavrtěl hlavou. „Nevím jistě. Strážná kouzla byla zrušena zevnitř.
Mám hádat třikrát, kdo to může mít na svědomí?“ Slova zašeptal
ostrým tónem a nebylo pochyb, na koho naráží: Falin.
Nenapadal mě jediný důvod, proč by Falin zrušil strážná kouzla.
Když jsem ho viděla naposledy, ležel na mé posteli v bezvědomí, a i
kdyby se probral, strážná kouzla by mu stejně v odchodu nezabránila.
Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, a pak je znovu zavřela. Nebyl
čas se dohadovat.
„Zůstaň tady,“ zašeptal Caleb a hned nato se vydal chodbou.
To byl dobrý nápad. Naneštěstí jsem měla vlastní hlavu. PK jsem
zavřela v ložnici a s dýkou pevně sevřenou v dlani jsem Caleba
následovala.
Někdo rozsvítil venku před domem přední světla, což bylo dobré
pro mé oči, ale rozhodně ne to nejlepší znamení. Všechna světla jsme
totiž pozhasínali hned poté, co jsme se dodívali na film, který jsme
sledovali, než jsem Calebovi a Holly popřála dobrou noc a odešla
jsem do postele. Caleb mi pokynul, abych počkala, a pak otevřel
dveře do obývacího pokoje. Vkročil dovnitř a ostře sykl. O zlomek
vteřiny později jsem ho následovala.
Co to sakra je? naznačila jsem ústy ve chvíli, kdy jsem vešla do
místnosti.
Přední dveře domu byly otevřené dokořán a rozlehlou místností
poletovaly desítky havranů. Inkoustově černí ptáci zabírali veškerý
volný prostor. Čtyři seděli na rámu ploché televize a do černého
plastu zatínali silné pařáty. Dobře patnáct ptáků sedělo na opěradle
pohovky a ještě víc jich postávalo na konferenčním stolku a
područkách gauče.
Pozorovali nás černýma korálkovýma očima. Každý do jednoho.
„Ehm, Calebe?“
„Nemám nejmenší ponětí,“ zašeptal tak tiše, že jsem ho sotva
slyšela.
Hlavními dveřmi vlétl do domu další havran. Zavřeštěl, máchl
křídly a já uskočila do strany. Pták se usadil na vrchu dveří, pod
nimiž jsme stáli, a já o krok ustoupila, když se vedle havrana usadil
další. Do prdele, abychom se dostali do druhé části domu, musíme
projít mezi ptáky. Do domu vlétli další dva havrani.
„Tohle je jak ve filmu od Hitchcocka,“ řekla jsem a pomalu
ustoupila dál od ptáků. Sice blokovali přístup k předním dveřím a ke
dveřím do haly, ale mezi námi a dveřmi do garáže, kterou Caleb
používal jako svůj ateliér, ani dveřmi vedle nich, za nimiž bylo
schováno schodiště do mého bytu, nebyli žádní ptáci. Vykročila jsem
k těm dveřím a pozorně jsem při tom ptáky pozorovala. Ani oni ze
mě nespustili zrak. „Mám z nich husí kůži. Nejsou na ptáky trochu
velcí?“
„To je slabě řečeno.“ Caleb uchopil palici ještě pevněji. „Neměli
bychom zavolat odchytovou službu? Měli bychom probudit Holly a
na zbytek noci si najít hotel.“
Jo, a jak se k Holly asi tak dostaneme? A co především ptáky do
domu přitáhlo? Tohle není normální. Otevřela jsem své smysly,
hledala jsem kouzlo nebo amulet, který sem mohl ptáky přivolat. A
zjistila jsem něco, co jsem rozhodně nečekala.
„A kurvafix.“
Caleb se napůl otočil, ale oči z havranů nespustil. „Co se děje?“
„To nejsou ptáci. Jsou to konstrukty.“
13. kapitola
Konstrukty. Jako ten ve Čtvrti.
Otevřela jsem své štíty, přestože jsem věděla, co spatřím. V mém
druhém zraku havrani zmizeli, na jejich místech se vznášely mlžené
opary obklopující klubka vířící magie. Znovu jsem štíty uzavřela.
„Musíme odtud vypadnout,“ zašeptala jsem a zapátrala za zády
po klice dveří vedoucích ke schodišti do mého bytu. Můžeme utéct
mým bytem a pak dům obejít a vrátit se zadními dveřmi pro Holly.
Rukou jsem nahmatala kliku a zatáhla.
Nic se nestalo.
Zatraceně! Dveře ke schodišti jsme nikdy nezamykali, ale Caleb
na tom po Falinově návratu trval. Zatahala jsem za kliku, zatřásla
dveřmi, ale ty se jen otřásly v pantech.
„Dolní zástrčku jsi taky zavřel?“ zeptala jsem se a v hlase mi byl
slyšet vztek a panika.
„Alex,“ sykl Caleb, a jako by bylo mé jméno signál, všichni
havrani začali naráz krákat.
Pokoj se naplnil údery křídel, buchotem tak hlasitým, že téměř
přehlušil krákání. Ve chvíli, kdy jsem vyvrátila dolní zástrčku, se
ptáci rozlétli.
„K zemi!“ zakřičel Caleb a strhl mě na podlahu.
Havrani nad námi kroužili s napřaženými černými pařáty a
ostrými zobáky. Caleb zuby odzátkoval lahvičku a hodil ji po
nejbližším ptákovi. Kolem havrana explodoval zelený oblak. Pták
krátce zaskřehotal a pak padl na zem. Caleb ho odkopl stranou, ale
dva další ptáci zaujali prázdné místo.
Máchl palicí. Při zvuku zlámaných kostí jsem se zašklebila,
přestože jsem věděla, že ptáci nejsou skuteční. Ale tenhle pták na
zem nedopadl. Calebův smrtící úder mu rozdrtil hrudní koš a pták
zmizel, zbyl po něm jen malý měděný plíšek, který vteřinu nato
dopadl na koberec.
Ani jeden z nás neměl čas se nad tím pozastavit, protože se na nás
řítili další ptáci. Slétali se na nás s vystrčenými pařáty.
Vytáhla jsem z pouzdra dýku a jednomu ptákovi probodla křídlo.
Pták padl k zemi, ale nezmizel. Zvedl se na nohy, roztáhl nijak
nezraněné křídlo a rozběhl se na svých nožkách ke mně. Klovl mě do
nohy. Zatraceně. Musíme je zabít, aby zmizeli.
Snesl se ke mně další havran, jeho spáry mi mířily na oči.
Sklonila jsem se a on nabral do drápů mé vlasy a zatahal tak prudce,
že mi jich určitě pěkných pár vytrhl i s kořínky. Vyjekla jsem, ale
havran na zemi opět zaútočil. Napřáhla jsem dýku. Tentokrát pták
zmizel.
„Je jich příliš mnoho,“ zakřičela jsem do buchotu křídel, když
jsem se vyhrabala na nohy.
„Nějaký návrh?“ zeptal se Caleb, aniž by přestával mávat palicí a
srážet ptáky k zemi.
Neměla jsem žádný.
Vedle mě se otevřely dveře a já se otočila. Do místnosti vpadl
Falin, jednu ruku si tiskl k raněnému boku, ale v druhé svíral
obrovskou dýku.
„Vypadni odtud!“ zakřičela jsem, jakmile jsem ho spatřila.
Neuposlechl. Jedním rychlým pohledem zhodnotil situaci a pak
se jeho oči upřely na mě. Belhal se k nám, dýchal ztěžka a bolestivě,
ale dýkou máchal ve vzduchu bez viditelných potíží. Při každém
kontaktu s ostřím jeho dýky zmizel jeden pták. Jak se pomalu brodil
hejnem ptáků směrem k nám, cestičku za ním lemovaly malé měděné
kotoučky. Kdybych neměla práce s havrany až nad hlavu, dokázala
bych se na něj vynadívat.
Očarovaná dýka v mé ruce tiše hučela. Cítila jsem, jak se snaží
rozkazovat mým svalům a vést mou paži, což jsem jí dovolila, ale i
přesto jsem víc havranů zranila, než nechala zmizet. Frustrovaně
jsem spustila štíty. Bodala jsem do klubek magie vznášejících se
uprostřed průsvitných chumlů namísto pevných podob ptáků a
havrani po útoku mé dýky vybuchovali v mlžný opar.
„Odkud se tu vzali?“ zakřičel Falin a stále znovu a znovu
přesekával dýkou útočící ptáky.
Caleb jedním švihnutím roztříštil dva ptáky naráz. „Jako bys to
nevěděl.“
„Pánové,“ štěkla jsem po nich, ale nic víc neřekla. V hrudi mě
pálilo, ztěžka se mi dýchalo a z vytrvalého jednotvárného pohybu mě
bolela paže, ale předními dveřmi přilétalo stále víc a víc ptáků.
Periferním viděním jsem spatřila, jak se blízko mě objevila
postava. Prudce jsem se otočila v očekávání, že spatřím toho, kdo na
nás konstrukty vyslal. Místo toho jsem se dívala do obličeje Deatha.
Tmavé oči měl vykulené, jako by ho udivilo, že mě tu vidí.
Překvapil i mě, takže jsem si nevšimla, že se jeden z ptáků příliš
přiblížil, dokud nebyl sotva pár centimetrů ode mě. Death vystřelil
ruku a ponořil ji do ptáka. Trhl a havran zmizel. Nevybuchl v opar
jako ty, které jsme s Calebem a Falinem zabili, po tomto ptáku
zmizely veškeré stopy existence – až na plíšek, který padl na
podlahu.
„Ty prostě vždycky musíš zasáhnout, co?“ ozval se za ním
ženský hlas. Oba jsme se otočili na sběratelku duší – oblečenou jako
na technoparty v zářivě oranžovém topu a bílých umělých
bokovkách.
Nesouhlasně vrtěla hlavou, její dredy jí při tom volně poletovaly
kolem hlavy. Pak vykročila vpřed a dlouhé oranžové nehty zabořila
do havrana. Potom se objevil další smrťák, celý v šedém, a začal
ptáky probodávat holí s rukojetí ve tvaru lebky.
„Vítejte na večírku, dámy a pánové,“ zamumlala jsem a zabodla
dýku do konstruktu, který se snesl příliš nízko.
„Alex, k zemi!“ zařval Falin. Do zad mě udeřila velká dlaň a
poslala mě vstříc podlaze.
Okamžitě po dopadu jsem se přetočila, ale s Calebem a Falinem
na jedné straně a sběrateli duší na druhé jsem neměla moc na
vybranou. Ležela jsem na zádech a sledovala, jak se havrani slétávají
ze tří různých směrů a míří přímo na mě. Ne že by proti dvěma fae a
třem smrťákům měli šanci. Chránila jsem si hlavu, jak na mě
dopadala sprška čarovných disků.
Pak nastalo ticho.
Zvedla jsem se z podlahy a rozhlédla se. Přední dveře byly stále
dokořán, ale už jimi neprolétávali žádní tmaví ptáci. Svírala jsem
dýku, čekala, pozorovala, byla jsem si jistá, že každou chvíli
vypukne další vřava. Myslím, že jsme to všichni čekali. Ale nic se
nestalo a já konečně úlevně vydechla.
Caleb se okamžitě otočil na Falina. „Co jsi provedl?“
„Po mně nešli,“ opáčil Falin, svraštil tvář a opřel se o zeď. Tiskl
si bok a přes ruku v rukavici mu stékala krev.
„Nech ho být,“ okřikla jsem Caleba, když jsem procházela kolem
něj, abych pomohla Falinovi. Musel se posadit a bylo mi jedno, co si
Caleb myslí – potřeboval lékaře.
Zastavila mě ruka na mém rameni. Otočila jsem se, abych
vynadala Calebovi za to, jak přehnaně starostlivý vůči mně je. Ale
nebyl to Caleb; byl to Death a ve tváři měl výraz, který zastavil
jakýkoli protest, jejž jsem chtěla vznést.
„Jsi zraněná?“ zeptal se a oříškovýma očima prohlížel mou tvář,
krk a ramena. Odhrnul mi vlasy na stranu, aby zjistil, jestli se pod
nimi neukrývá zranění.
„Jsem v pořádku.“ A za to jsem jemu a ostatním sběratelům
dlužila velké díky. Kdyby se neobjevili, nezvládli bychom to.
Můj pohled sjel z něj na dva další sběratele shromažďující mlžné
opary, jež zbyly po havranech. Opary se rozptylovaly, jak k nim
sběratelé znovu a znovu zvedali ruce. Duše. Dost děsivé, že ještě
před chvílí jsme se brodili dušemi. Ne že by ty opary připomínaly
člověka nebo nějaké stvoření. Většina duší, které jsem viděla mimo
jejich těla, vypadala, no, jako původní tělo.
„Jak se duše promění v mlhu?“
„Přirozenou cestou rozhodně ne,“ odpověděl Death a třel mi
dlaněmi paže.
Sběratelka-technařka ho propalovala pohledem. Tohle mi nejspíš
říkat neměl. Ne že by mi „přirozenou cestou rozhodně ne“ něco
napovědělo.
Death si jí nevšímal. „Jsi si jistá, že nejsi zraněná? Nedotkl se tě
žádný z těch ptáků? Žádný škrábanec?“
Zamračila jsem se a podívala se na sebe. „Nemyslím.“ Neměla
jsem zatím čas se zkontrolovat, ale nic mě nebolelo. „Nic vážného,
skutečně.“
„Alex, s kým to mluvíš?“ zeptal se Caleb a vykročil ke mně ve
chvíli, kdy mi Death nadzvedl top, aby mi mohl prohlédnout břicho a
záda. Caleb se zarazil. „Ještě někdo vidí, jak se jí samo od sebe
zvedlo triko?“
Falin přikývl. „Ano, není sama,“ řekl a já bych mohla přísahat, že
místo, kde stál Death, propálil žárlivým pohledem.
Ne že by na to měl jakékoli právo. Přesto jsem si stáhla top dolů a
ustoupila z dosahu Deathových rukou.
„Jsem v pořádku,“ zopakovala jsem.
„Alex, byli to přenašeči. Sebemenší škrábanec by do tebe přenesl
jejich kouzlo.“
Ztuhla jsem a bez mrkání na Deatha zírala. Jsem si naprosto jistá,
že mě ani neškrábli, ale co ostatní?
Otočila jsem se, ale neměla jsem čas cokoli říct, protože k nám
přistoupil sběratel v šedém. Napřáhl před sebe svou hůl a zapřel
hlavici ve tvaru lebky do Deathovy hrudi, nikoli aby ho udeřil, ale
aby mu zabránil přistoupit blíž.
„Domníváš se, že je to moudré?“ zeptal se s očima upřenýma na
Deatha, který mu pohled opětoval.
Ať si beze slov sdělili cokoli, Death se odvrátil. „Tady jsme
skončili,“ řekla technařka a na důkaz jejích slov zmizel i poslední
shluk mlhy.
Death se znovu zadíval na muže v šedém, který si překřížil paže
přes hruď a hůlkou netrpělivě poťukával do stehna. Pak se Death
otočil na mě. Přelétl mě očima, jako by se potřeboval ještě jednou
ujistit, že nejsem zraněná. Nebyla jsem. Natáhl ke mně ruku a vzal
mou tvář do dlaně. Palcem mi polaskal lícní kost. Na moment jsem si
myslela, že ještě něco řekne.
Neřekl.
Naklonil se a věnoval mi lehounký polibek, při němž se mi celé
tělo napjalo jako při úderu elektřinou. Pak zmizel a vteřinu nato ho
následovali i technařka a muž v šedém. Dívala jsem se na místo, kde
ještě před chviličkou stál, a přitiskla si špičky prstů na rty. Stále jsem
na nich cítila lehounký polibek a teplo jeho rtů. Nedostávalo se mi
dechu – a ne z boje.
Na tohle teď není čas.
Spustila jsem ruku a otočila se. Falin i Caleb mě pozorovali.
Alespoň že se už nehádají mezi sebou. Otřela jsem si náhle vlhké
dlaně o přední díl šortek a nepohodlně se přitom snažila udržet dýku.
„Já, ach…“ Zavrtěla jsem hlavou. Víc mě znejistěl Falinův
ledově modrý pohled než ten Calebův. Polkla jsem a zkusila to
znovu. „Jste zranění? Tedy, Faline, hůř než když jsi sem přišel? Ti
ptáci v sobě měli kouzlo, které by se do vás přeneslo i sebemenším
škrábancem.“ Zarazila jsem se a přitiskla si ruku na ústa, tentokrát
poplašeně. „A sakra – Holly.“
„Ti ptáci ji snad ani nevzbudili. Bude v pořádku,“ řekl Caleb, ale
mezitím už vykročil k její ložnici.
Těch ptáků jsem se neobávala tolik jako faktu, že cúsithský pes ji
poranil. Nepochybovala jsem, že havraní konstrukty na nás poštval
stejný člověk, a pokud v sobě nesly kouzlo, co když ho v sobě měl i
ten cúsithský pes?
Proběhla jsem kolem Caleba a utíkala dál chodbou. Dostala jsem
se ke dveřím do Hollyiny ložnice jen o moment dřív než on a
rozrazila je.
Holly uvnitř nebyla.
Neuzavřela jsem štíty, takže přikrývka v nohách Hollyiny postele
byla vybledlá i zpráchnivělá zároveň, látku zdobil geometrický
vzorec. Na prostěradle se očividně spalo, takže na rozdíl ode mě se
Holly do své postele dostala. Jako vždy. Takže tu byla, ale nyní její
postel zela prázdnotou.
Otočila jsem se. Stejně jako já i Caleb měl oči vytřeštěné a
ustarané. Rychle jsme její pokoj prohledali. Okna byla zavřená,
nebyly tu žádné známky boje a na skříni měla na ramínku úhledně
pověšený kostýmek připravený na další den. Jediné, co bylo v pokoji
podezřelé, byl fakt, že Holly zmizela.
„Sem!“ ozval se z obývacího pokoje Falin a my s Calebem se za
tím hlasem rozběhli.
Slyšela jsem, jak PK v hostitelském pokoji štěká, ale nezastavila
jsem se, abych ho pustila ven. Byl tam v bezpečí.
Když jsme doběhli do obýváku, spatřili jsme tam Falina, jak se
ztěžka opírá o zárubně. Ukázal na něco na předním dvorku a my se
vyřítili z domu.
Uprostřed trávníku ležela postava, rudé vlasy visely zplihle
kolem její hlavy a kolena si tiskla k hrudi. Holly.
Poklekla jsem do trávy vedle ní. Neviděla jsem žádnou krev,
žádné zranění, ale to, jak ležela, mohlo ránu zakrývat. Přitiskla jsem
jí prsty na hrdlo.
„Má pulz,“ řekla jsem, když vedle mě padl na kolena Caleb.
Chytil ji za rameno a ona prudce otevřela oči. Zalapala po dechu
a trhla rukama, jako by si chtěla povytáhnout peřinu.
„Calebe?“ Zamrkala a posadila se. „A Alex? Hele, lidi, myslím to
vážně, nepotřebuju chůvu. Jsem v pořádku. A ráda…“ Zarazila se a
poprvé se rozhlédla kolem. „Ach, proč jsem venku?“
Vyměnili jsme si s Calebem pohled, než jsem řekla:
„Nepamatuješ si, jak ses sem dostala?“
„Ne.“ Zamračila se. „Měla bych? Jsem snad náměsíčná?“ Dobrá
otázka. Doufala jsem v to, ale tíživý pocit v žaludku mi dával najevo,
že něco tak přízemního jako náměsíčnost rozhodně není důvodem
pro to, co se tu stalo.
„Dostaneme tě dovnitř a uvidíme, jestli to dokážeme vyřešit,“
řekl Caleb a pomohl Holly na nohy.
Měla na sobě jen vytahané triko a jeho lem dosahoval vysoko na
její stehna. S Calebem jsme ji odvedli kolem Falina do domu a tam ji
posadili na gauč. Zatímco jí Caleb zašel pro pití, já doběhla pro svůj
telefon.
Když jsem Tamaře zavolala poprvé, hovor spadl do hlasové
schránky. Zavěsila jsem a zkusila to znovu. Napodruhé to zvedla při
čtvrtém zazvonění.
„Alex, je půl páté ráno. Doufám, že máš zatraceně dobrý důvod,
proč mě taháš z postele.“
Ten jsem naneštěstí měla.
„Tam, přijeď sem. Myslím, že Holly očarovali.“
Tamara bydlela jen několik ulic od nás – téměř všichni
praktikující čarodějové z Nekrosu bydleli v Glenu –, takže její auto
odbočilo na naši příjezdovou cestu sotva patnáct minut po telefonátu.
Mezitím Caleb prohlédl strážná kouzla a vysledoval magické
signatury. To Holly zrušila strážná kouzla a do domu nikdo nevěšel,
ani se do strážných kouzel před jejich pádem neopřela žádná
neznámá magie.
Přecházela jsem přes obývací pokoj, dokud si Holly nezačala
stěžovat, že se jí ze mě motá hlava. Tak jsem začala sbírat očarované
kotouče, což mi znesnadňovala skutečnost, že jsem uzavřela záhrobní
zrak a věci kolem se ponořily do stínů navzdory tomu, že byla
rozsvícena všechna možná světla v domě. Během mého rozhovoru s
Tamarou Falin zmizel. Holly řekla, že se zeptal, kde najde
lékárničku, a ona že ho poslala do mého bytu. Nechtěla jsem Holly a
Caleba opustit, takže jsem doufala, že si poradí sám. Stejně jsem ho
chtěla brzy zkontrolovat.
Tamara zaklepala na dveře ve chvíli, kdy jsem koštětem vymetala
zpod gauče zatoulané očarované plíšky. Holly i Caleb vyskočili na
nohy a vrhli se ke dveřím. Já se začala zvedat, ale smeták udeřil do
něčeho mnohem většího než čarovný disk. Trhla jsem koštětem do
strany a tím pohybem jsem překážku vystrčila zpod pohovky.
Vyjekla jsem a uskočila.
Caleb a Holly se při tom zvuku otočili a Tamara znehybněla s
nohou ve vzduchu, jak se chystala vejít do domu. Srdce mi
vynechalo úder, když jsem se zadívala na havrana, kterého jsem
vymetla zpod gauče. Zvedla jsem smeták jako baseballovou pálku,
ale havran jen zplihle ležel. Byl to ten, co ho Caleb zasáhl kouzlem z
lahvičky. Hruď se mu pomalu zvedala a klesala, ale jinak se nehýbal.
„Och, fuj,“ ozvala se Holly a pak odběhla do kuchyně. O chvíli
později se odtud vynořila se sítem, ve kterém Caleb předchozí noci
cedil špagety. Překryla jím ptáka a síto zatížila hromádkou časopisů,
které vzala z konferenčního stolku. „Tak.“
„Co se to tu děje?“ zeptala se Tamara a pohledem přelétávala po
místnosti.
Caleb i já jsme při pohledu na havrana ztuhli, a dokonce i teď,
kdy byl pták uvězněn pod sítem, jsem smeták nepustila. Nadechla
jsem se a pomalu stisk na násadě koštěte uvolnila. Pak jsem se
zhroutila do nejbližšího křesla. Měla jsem pocit, jako by se mi měly
všechny kosti v těle rozpustit v pudink.
S Calebem jsme Tamaru zasvětili do všeho, co se tu událo, a ani
jsme se tolik nestřídali, jako spíš si navzájem skákali do řeči. Holly
se k nám přidala, když jsme se pomalu blížili ke konci, a doplnila
svůj pohled na to, že jsme ji našli na trávníku před domem. Když
jsme skončili, v pokoji se rozhostilo ticho.
„Zavolali jste policii?“ zeptala se Tamara po několika minutách
přemýšlení.
Caleb zavrtěl hlavou. „Nemyslím, že bychom je do toho měli
zatahovat.“
„Já naopak myslím, že bychom je zavolat měli,“ opáčila Holly a
přitáhla si kolena k hrudi. Vzala si na sebe šortky, ale v obrovském
triku, ve kterém se skoro ztrácela, připomínala spíš vyděšené dítě než
sebevědomou obhájkyni práva.
Caleb často říkává, že tři je ten nejlepší počet lidí ve skupině – v
rozhodování nikdy nedojde k remíze. A jelikož já byla tím třetím,
všichni se otočili na mě. Volat polici nebo nevolat? Rozhodnutí jsem
se vyhnula. „Co bys nám mohla říct o kouzle, které dostalo Holly?“
A Caleba – havrani mu rozřízli předloktí a poškrábali klouby na
rukou. Jestli se kouzlo přenáší jen jediným škrábnutím, pak ho určitě
chytil.
Tamara stiskla rty a mávla na Holly, aby se posadila na gauč.
Holly se usadila co nejdál od havrana – všichni jsme se
zatíženému sítu vyhýbali obloukem – a Tamara se posadila na
konferenční stolek naproti Holly.
„Smím?“ ukázala Tamara na límeček Hollyina trika.
Holly pokrčila rameny. „Sundám ho.“ Otočila se k nám zády a
přetáhla si triko přes hlavu. Než se zas obrátila na nás, přitiskla si
látku přes prsa.
Včera rána od cúsithského psa vypadala, jako by Holly potrhal
tygr, ale dnes rozšklebené škrábance táhnoucí se jí napříč dekoltem
od jedné klíční kosti až po protější ňadro byly tenčí, kůžičku na něm
měla narůžovělou a rána se léčila rychleji, než by svedly ty nejdražší
uzavírací amulety, jaké se dají za peníze koupit. Kruhové stopy po
zubech na jejím rameni na tom byly o něco hůř, strupy byly silné a
nevypadaly dobře, ale podle všeho se i tato rána hojila neuvěřitelně
rychle.
Prohlédla jsem je svou schopností vycítit magii a ucítila zachvění
kouzla, které mi spíš připadalo jen jako otisk čárů než jako kouzlo
aktivní či zlovolné. Nyní jsem opět nalomila své štíty a pohlédla
jsem skrze zářivé víry éterie na Hollyinu odhalenou ránu. Mám
takový dojem, že když jsem se zadívala pořádně, viděla jsem pod
hojící se pokožkou náznak šedé. Ale jen možná.
Poté co se podívala na Hollyina zranění, ohlédla se Tamara po
Calebovi a pokývla mu, aby jí ukázal paži a ruku. Chvíli si jeho rány
prohlížela a pak se zaklonila a zapřela se rukama za zády o desku
konferenčního stolku.
„Kdybych to nehledala, nikdy bych si toho kouzla nevšimla,“
řekla a zavrtěla hlavou. „A je to hodně podivné kouzlo. Spíš jako
otisk než něco aktivního.“
Zatraceně. Přesně to jsem si myslela i já. Uzavřela jsem štíty a
zamrkala do temnoty, která svět kolem mě zastřela.
„Dokážeš vycítit, co to je, nebo jak to zvrátit?“ zeptala se Holly.
Uměla vytvářet dokonalá kouzla, ale nebyla ani ždibec senzitivní.
Tamara natáhla ruku, ale nad Hollyiným ramenem zaváhala.
„Tohle bude možná trochu nepříjemné.“
Holly přikývla na souhlas a Tamara zatlačila dlaň do Hollyiny
pokožky. Zavřela oči, a ať dělala cokoli, Hollyina tvář se svraštila
bolestí, ale neodtáhla se.
„Jako by to kouzlo hibernovalo,“ prohlásila Tamara, aniž by
otevřela oči. „Je to těžké vysvětlit, ale jako by si to kouzlo kolem
sebe vytvořilo uzavřenou ulitu. Pochybuji, že by mohlo něco uvnitř
té ochrany napáchat, ale dá se velmi těžko vysvětlovat a nedokážu
svou magií proniknout skrze ten kokon.“
„Takže aby se to kouzlo dalo zvrátit, musí být nejprve
aktivováno,“ řekla jsem, protože jsem pochopila, co tím říká, jakkoli
se mi to vůbec nezamlouvalo. „Ale nevíme, jaký spouštěč to kouzlo
má, pokud vůbec nějaký.“
Tamara nechala ruku spadnout a přikývla. Holly se rychle
oblékla.
Caleb si v křesle poposedl. „Holly odešla i včera ráno. Když
tvrdila, že nikde nebyla, myslel jsem, že jen nechtěla, abychom
věděli, za kým šla.“ Kajícně se na ni podíval. „Ale možná to byl jen
zkušební útěk na dnešní noc.“
Bylo to možné. Zabubnovala jsem prsty do opěrky křesla. „Obojí
se událo uprostřed noci. Otázkou je, jestli to ten, kdo kouzlo seslal,
naplánoval na dobu, kdy by podle něj nebyla Hollyina nepřítomnost
tolik nenápadná, a tudíž by byl útok nejméně očekávaný, nebo jestli
musí hostitel kouzla spát?“
„Skvělé. Už nikdy se nevyspím,“ prohlásila Holly a schoulila se
do sebe.
Jo, jako by tohle byla nějaká možnost.
„Myslím, že bys měla zajet do nemocnice ve Čtvrti,“ řekla jsem
jí. Caleb můj návrh odsouhlasil a já se na něj otočila. „A ty taky.“
„Ne.“ Zvedl se z křesla. „Holly, ta ano, to rozhodně. Měla by tam
zůstat na pozorování a v péči vystudovaných lékařů. Bez urážky,“
dodal při pohledu na Tamaru. „Ale já nikam nejdu. Jsem fae – to
kouzlo na mě možná ani nebude fungovat.“
„Nebo možná bude.“ Útok byl koneckonců veden proti mně a já
byla částečně fae. S tímhle drobným detailem jsem se Holly ani
Tamaře zatím nesvěřila, takže jsem mlčela i teď. Caleb po mně hodil
pohledem, který jasně říkal, že neustoupí ani o píď, a já si
povzdechla. „Takže co teď?“
„Musíme zavolat policii,“ řekla Holly.
S tím jsem souhlasila. Caleb nikoli. Většina ale vítězí a Holly
policisty zavolala.
„Budeš muset najít způsob, jak tohle opravit,“ řekla Tamara a
ukazovala při tom na protější stěnu pokoje.
Otočila jsem se, abych viděla, co má na mysli, a cítila jsem, jak
mi z tváře mizí krev. Ve vzduchu, tam, kde jsme bojovali s havrany,
se vznášely malé, jako špendlíkové hlavičky velké chomáčky
éterické energie.
Otevřela jsem puklinu v realitě. Opět.
14. kapitola
Bylo tu několik malých trhlinek – rozhodně jich nebylo tolik jako
očarovaných kotoučů, takže trhliny způsobili očividně jen ti havrani,
které jsem zničila já sama. Nemohla jsem pukliny uzavřít, takže
zatímco jsme čekali, než dorazí policie, Caleb zapracoval na halicím
kouzlu, které prasklinky zakryje. Mí přátelé mě co chvíli počastovali
zvědavými pohledy, ale nikdo se nedožadoval žádného vysvětlení.
Alespoň zatím ne.
Omluvila jsem se, vzala z pokoje pro hosty kabelu a PK a pak
jsem vyšla do patra, abych se mohla převléknout, než dorazí
policisté. Než jsem odešla, vzala jsem jeden z očarovaných plíšků.
Neměla jsem sebemenších pochyb, že policie má ty nejlepší lidi,
kteří zapracují na rozpletení těch kouzel na discích, ale chodidla,
konstrukty a kouzla na mých přátelích byly nějak provázané, a
jakmile policie vše zabaví, už nedostanu žádnou příležitost se na
disky podívat. Potřebovala jsem vodítko. Teď víc než kdy jindy.
Vhodila jsem kotouček do kabely a brala schody po dvou. Až když
jsem stála u dveří s rukou na klice, uvědomila jsem si, že můj byt
nebude prázdný.
Na druhé straně těchhle dveří je Falin. A krom chvil, kdy byl v
bezvědomí nebo bojoval s havrany, jsem ho neviděla celý měsíc.
Teď jsem se nemohla rozhodnout, jestli mě vidina toho, že s ním
budu sama, vzrušuje, děsí, nebo znervózňuje, ale když jsem stiskla
kliku, prsty se mi třásly. Seber se, Alex. Zhluboka jsem se nadechla a
otevřela dveře. Netušila jsem, co bude.
Rozhodně jsem nečekala, že nebude nic.
Rozhlédla jsem se. Pokoj byl prázdný. Cítila jsem se, jako by mi
do žaludku udeřil pytel kamení, a musela jsem se opřít o zárubně.
Odešel.
PK se mi v náručí zavrtěl a já ho postavila na zem, aniž bych jen
na centimetr vstoupila nohou do svého bytu. PK to bylo jedno,
přeběhl přes byt ke své misce s granulemi. Na dně jich několik našel
a nadšeně – a hlasitě – si začal dopřávat svou snídani.
Ještě chvíli jsem tam jen stála a rozhlížela se. Pak jsem se
odstrčila od zárubní a přinutila se narovnat záda.
No tak odešel. A co? Přece to neudělal poprvé.
Dveře jsem zabouchla prudčeji, než jsem chtěla, a kabelu pustila
na zem vedle postele – kterou Falin očividně před svým odchodem
svlékl z lůžkovin. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem povlečení
neviděla. Skvělé.
Zamířila jsem k šatníku a při chůzi si přetáhla košili přes hlavu. V
tu chvíli se dveře od koupelny otevřely.
Nadskočila jsem, otočila se za tím zvukem a jedním pohybem si
košili přitiskla k hrudi. Z koupelny vyšel Falin, ledově modré oči
upíral do mých.
„Alexis,“ zašeptal s úsměvem mé jméno, mé skutečné jméno a
vykročil ke mně. Pak jeho pohled sklouzl o něco níž. Stála jsem před
ním prakticky polonahá. Povytáhl obočí a nasadil úsměv, tentokrát
mnohem smyslnější.
Polkla jsem a odvrátila oči. „Já, hm…“ Myslela jsem, že odešel,
ale nebyl důvod se o tom zmiňovat. „Policie je na cestě,“ řekla jsem
nakonec a otočila se k němu zády, abych se mohla prohrabat košem s
prádlem. V koši bylo vyprané, ale nevyžehlené oblečení – špinavé
bylo na hromádce vedle něj.
Cítila jsem, jak vzduch za mnou ztěžkl teplem jeho těla a pak mi
položil ruce na ramena. Jeho pokožka mě příjemně hřála. Popadla mě
neodbytná touha se o něj opřít celým tělem a nechat se uchlácholit v
jeho náručí.
Odolala jsem.
Beze slova odešel a stejně tak se zase objevil. Navrch byl
zabijákem Zimní královny – a jejím milencem. Mimoto jsem se
vážným vztahům vyhýbala. Ustoupila jsem od něj.
„Musím se převléknout,“ řekla jsem a s náručí plnou čistého
oblečení jsem zamířila do koupelny.
„Alex…“ Ale odmlčel se a krom mého jména nic dalšího neřekl.
Napůl jsem vstoupila do koupelny a pak se otočila. „Co se stalo s
mým povlečením?“
Podíval se na postel. „Dal jsem ho do vany odmočit. Bylo nasáklé
mou krví.“ Slabě se pousmál a pak povytáhl jedno rameno. To gesto
nebylo nijak elegantní a nestihl zakrýt bolestivý úšklebek.
Bolí ho to. No samozřejmě, že ho to bolí. Minulé noci se objevil
před mým domem téměř na prahu smrti a při boji si znovu otevřel
všechny rány. Představa, že by se plně zotavil během hodiny, byla
naprosto bláhová, ale přesto vypadal rozhodně zdravěji.
Platinově blond a nyní i čisté vlasy mu volně spadaly na ramena a
na jeho tváři ani hlavě jsem už neviděla žádné stopy po zranění. Měl
na sobě to oblečení, na jaké jsem si uvykla, když jsme spolu
pracovali – oblek a zářivě bílou košili – ale to, co jsem viděla,
nemohlo být skutečné, protože oblečení, ve kterém se tu objevil, bylo
potrhané a zakrvácené a v mém bytě neměl žádné náhradní. Měla
jsem chuť otevřít štíty a podívat se, co se ukrývá pod halicím
kouzlem, ale co když na sobě neměl vůbec nic?
A když už je řeč o oblečení, pořád jsem tu stála polonahá a v
dálce jsem uslyšela policejní sirény. Sakra. Zapadla jsem do
koupelny a rychle se převlékla. Když jsem o minutu nebo dvě
později vylezla, spatřila jsem Falina, jak ztuhle sedí na mé svlečené
posteli.
„Neříkej jim, že jsem tu byl,“ řekl, aniž by se postavil.
Zarazila jsem se. „Komu? Policii?“
Přikývl.
„Nebudu kvůli tobě lhát policii.“
„Nežádám tě, abys lhala. Jen mě nezmiňuj.“
Zamračila jsem se a podívala se na něj pozorněji. Vlastně jsem
Falina neznala. Kdysi jsem si myslela, že ho znám, alespoň trochu,
nebo jsem minimálně měla pocit, že ho znám. Ale pocity mohou být
zrádné.
„Co se děje?“ zeptala jsem se a opřela se o zeď. Teď jsem slyšela
sirény už před domem. Budu muset sejít dolů, ale nejprve chci od
Falina několik odpovědí. „Co se ti stalo?“
Falin se zvedl z postele. Přešel přes pokoj a vykoukl oknem, než
odpověděl: „To je složité.“
„Složité? Někdo se tě pokusil zabít.“
Neodpověděl. Že bych se mýlila? Byl zabijákem Zimní královny.
Možná se ho nikdo nepokusil zabít. Možná se ho jen snažili zastavit,
aby on zabil je.
Pořád nic neříkal.
„Faline, proč tu jsi? Proč teď?“ Potřeboval snad jen místo, kde by
se mohl schovat, než se zotaví? To proto se tu objevil?
Až sem dolehlo zvonění domovního zvonku. Musím jít, ale…
Vzhlédla jsem k němu, čekala jsem na odpověď.
„Chtěl jsem se s tebou spojit,“ řekl a vykročil vpřed. Nebyla jsem
si jistá, jestli tím myslí, že se se mnou chtěl spojit někdy během toho
měsíce, co byl pryč, nebo jestli se tu teď objevil, protože se se mnou
chtěl spojit. Natáhl ruku, jako by mi ji chtěl položit na bok.
Ustoupila jsem z jeho dosahu.
„Tak to ne.“ Zkřížila jsem si ruce na hrudi. „Nemůžeš zmizet na
měsíc, říct, že ses se mnou chtěl spojit, a pak chtít navázat tam, kde
jsme předtím byli. Takhle to nefunguje.“
Ramena mu poklesla a on o krok ustoupil. Pak se mu rty zvlnily
náznakem úsměvu. „Zlobíš se na mě.“
„A to tě pobavilo, protože…“
Teď už se vesele křenil a narovnal se. „Nezlobila by ses, kdyby ti
na mně nezáleželo. Máš mě pod kůží, Alexis.“
Ten nesnesitelný, arogantní…
Z přízemí k nám dolehly hlasy. „Musím jít,“ řekla jsem a otočila
se k němu zády, abych otevřela dveře.
Na vrcholu schodiště jsem zaváhala a ohlédla se. Chtěla jsem se
ho zeptat, jestli tu bude, až se vrátím, ale neřekla jsem nic. Bez
rozloučení jsem za sebou zavřela dveře. Rozhovor, který mě čeká,
bude rozhodně příjemnější, než kdybych pokračovala v započatém
rozhovoru s Falinem. Asi bych to měla brát jako špatné znamení,
když policejní výslech považuju za tu příjemnější variantu.
Strážníci nijak nejásali, že jsme čekali celou hodinu, než jsme jim
zavolali, ani že jsme se převlékli a začali místo činu uklízet. No, co
nadělají.
Dům si vzala do parády Jednotka proti černé magii. Pokoj
nafotili, očarované disky shromáždili a po jednom je ukládali do
pytlíčků odolných proti magii, dokonce i havrana uložili do klece a
odvezli. Poté co jsme vedoucímu vyšetřování, velmi unaveně
vypadajícímu detektivu-čarodějovi jménem Tepps, podepsali naše
prohlášení – v žádném z nich byste nenašli nejmenší zmínku o
Falinovi nebo sběratelích duší – Tamara odvezla Holly do
nemocnice. Caleb odmítl jít a vzhledem k tomu, že žádný ze skenerů
z arzenálu JPČM na něm nenašel žádné stopy černé magie, nemohli
ho tam dostat ani proti jeho vůli.
„Zajistili jsme třicet tři disků. Pokud jeden disk rovná se jeden
konstrukt, pak vy dva můžete být rádi, že jste vyvázli jen se
škrábanci,“ prohlásil detektiv Tepps, zatímco pozoroval své lidi při
práci.
Přikývla jsem. „Ano, pane.“ Byli jsme rádi. Ačkoli nás bylo šest,
ne dva. „Rozluštili jste kouzla z disku z útoku ve Čtvrti?“
Detektiv Tepps mě přejel pohledem, jako by se snažil pochopit,
proč to chci vědět – jako by to ze mě dělalo podezřelého. Měl na
tvářích jednodenní strniště a vytlačený pruh na jeho čele napovídal,
že to není tak dlouho, co měl na hlavu naražený klobouk.
„Učinili jsme jistý pokrok,“ řekl, ale nerozvinul to. Jeden z
techniků zavolal jeho jméno a detektiv se omluvil.
Potloukala jsem se kolem vyšetřovatelů v naději, že pochytím
něco užitečného, co mi pomůže v mém vlastním případu. Tady nešlo
o nijak závažný přečin – na policii tu nečekalo žádné tělo, škody bylo
pomálu a nic nebylo ukradeno. Poldové důkazy označili, zabalili a
pak zas odjeli. Právě dobalovali, když se na scéně objevila sama
agentka Noriová.
„Další útok konstruktu?“ zeptala se a zvědavě sjela pohledem
pytlíky s důkazy.
„Tentokrát máme živý vzorek,“ řekl jí Tepps a ona ohrnula nos,
jako by ten fakt nebyl sám o sobě velmi zajímavý.
„Slečno Craftová,“ oslovila mě, zatímco se pozvala do Calebova
domu. Rozhlédla se, a když spočinula pohledem na Calebovi
samotném, na tváři se jí usadil téměř zlý úsměv. FÚV shromažďuje
nezávislé k výslechům. Uvedla jsem teď Caleba v nebezpečí? Nebyli
jsme nikde poblíž niv, ale netušila jsem, jak široká jejich síť je.
„Pravděpodobně byste ráda mou výpověď,“ řekla jsem a
vstoupila do osobní zóny Noriové.
Podívala se na mě a navzdory tomu, že jsem ji převyšovala, mě
sjela pohrdavým pohledem. „Jsem přesvědčená, že jste svou
výpověď již uvedla. Ale několik otázek mám. Na vás na oba.“
Poslední větu řekla o poznání nadšeněji.
„Agentko Noriová,“ ozval se za námi mužský a velmi povědomý
hlas.
Spokojený úsměv Noriové z tváře zmizel a ona se otočila,
povytáhla hlavu a narovnala ramena, aby nabrala trochu výšky.
„Pane, nebylo mi řečeno, že jste se vrátil do města.“
„Není to snad zřejmé, agentko?“ zeptal se Falin a prošel dveřmi.
Předními dveřmi, ne vnitřními dveřmi od mého bytu. Jako by právě
dorazil na místo činu. „Já je vyslechnu,“ řekl a pokývl Calebovi a
mně.
„Ale, pane, konstrukty bývají vytvořeny čarodějnickou magií,
tudíž pravděpodobně nikoli halicím kouzlem, jak prohlásila slečna
Craftová. Já na tomto případu pracuji a…“
„A teď na něm pracuji já.“ Falin si dal ruce v bok. Tím se mu
rozevřely přední díly saka a odhalily tmavou rukojeť pistole v
podpažním pouzdru. Sako, zbraň a pouzdro byly jen dalšími halicími
kouzly – pokud nezná kouzlo na přivolání hmotných věcí –, ale
autorita i hrozba z něj vyzařovaly tak jako tak. „Tento případ přitáhl
mou pozornost, a tím i pozornost Její Výsosti. Než dorazím do
kanceláře, ať mám na stole veškeré podklady k případu.“
„Ano, pane,“ řekla Noriová a svaly ve tvářích se jí chvěly, jak
pevně tiskla čelisti. Pak vyrázovala z domu.
„S tebou se straší agenti FÚV, či co?“ zeptala jsem se, když se za
Noriovou zavřely dveře.
Falin se usmál. „Spíš mě považuj za velitele.“
Dobře, to se hodí vědět. Znamená to, že to on je za tím lovem na
fae v nivách? Ne, to určitě nebyl. Noriová přece prohlásila, že byl
pryč z města. Ale možná by mi mohl pomoct to celé zastavit. Počkala
jsem, dokud z domu nezmizel poslední policista, a pak jsem se
zeptala.
Falin dlouze vydechl a opřel se o zeď, jako by ho dlouhé stání
vyčerpalo. „To je složité.“
Tuhle větu neřekl dnešní noci poprvé. Otevřela jsem pusu, abych
se zeptala na podrobnosti, ale kolem mě se prohnal Caleb.
„Šetři dechem, Al,“ řekl a zvedl palici ze země, kde ji předtím
upustil. „Budu v ateliéru, kdybyste mě potřebovali.“ Pak odkráčel do
garáže. Vzduch se zatetelil kouzlem, jak aktivoval svůj kruh, a pak
dodal: „Jo, a Al, buď opatrná, co řekneš krvavým rukám Její
Výsosti.“
15. kapitola
„Co myslel tím ‚krvavé ruce Její Výsosti‘?“ zeptala jsem se,
jakmile jsme zapadli do mého bytu.
Falin neodpověděl, ale obešel mě a zamířil do koupelny. Kráčel
pomalu, a když si myslel, že se nedívám, přitiskl si ruku k boku.
Někdy během té cesty mu zmizelo sako, a než došel do koupelny,
halicí kouzlo už nezakrývalo nic z jeho potrhaného a zkrvaveného
oblečení.
Opřela jsem se o zeď vedle dveří. Dveří, které nezavřel. „Jsi tu z
příkazu své královny?“
Ani teď neodpověděl. Odstrčila jsem se ode zdi a nakoukla
dveřmi do koupelny. Falin oběma rukama svíral hranu umyvadla,
hlava mu ztěžka visela mezi rameny. Když jsem vklouzla dovnitř,
vzhlédl a pousmál se, ale k vráskám bolesti kolem jeho očí ten úsměv
nepasoval.
„Připojuješ se ke mně v koupelně? K takovým intimnostem jsme
zatím nedošli.“
Na tu návnadu jsem mu neskočila. „Podívám se ti na to.“
„Hmm, a co přesně chceš vidět?“
Zamračila jsem se. „Přestaň si hrát a nech mě, ať ti prohlídnu
bok.“
„Je v pořádku. Nemusíš se bát,“ řekl, ale pustit se umyvadla a
narovnat se ho očividně stálo mnoho sil.
„Buď se ti na to podívám, nebo tě zdroguju omamným amuletem
a dotáhnu tě k doktorovi.“ Byla to prázdná výhrůžka a on to věděl,
ale přesto si rozepnul košili.
„Dobře, dobře.“ Ztuhle ji setřásl z ramen.
Zatímco já byla zaměstnaná v přízemí, on si ránu převázal.
Nesnášela jsem se za to, že mu musím gázu odlepit, ale na několika
místech mu prosakovala krev, takže ji bude muset tak jako tak brzy
vyměnit.
Při pohledu na ránu jsem se otřásla. „Neměl bys přece jen zajet k
doktorovi?“
„Už jsem se uzdravil z horších věcí. Blíží se úsvit a magie je teď
slabší. Za dvacet minut na tom budu mnohem líp,“ řekl a zapátral po
odkládací ploše, kde měl připraveny sterilní obvazy. Musel je vybrat
z Hollyiny lékárničky, protože měly na obalu vyraženo logo OLMN
a já očarované obvazy nevlastním.
Ovázala jsem mu bok a musela jsem přiznat, že se pomalu hojí.
Okraje rány byly narůžovělé a na několika místech mu začala kůže
přes ránu srůstat. Pokud si dá pozor a znovu si zranění neotevře,
během několika dní bude naprosto v pořádku. Jakmile měl gázu
bezpečně přilepenou na místě, narovnala jsem se. „Co hlava?“
„Už je v pořádku,“ řekl a při pohledu na můj nevěřícný výraz se
usmál a sklonil se, abych se mohla přesvědčit. „Zranění hlavy hodně
krvácí, ale tentokrát to nebylo hluboké.“
Prohlédla jsem mu tu část lebky, na kterou jsem viděla, a pak
jsem mu zabořila prsty do vlasů, abych se přesvědčila i hmatem.
Nezakryté halicím kouzlem byly Falinovy vlasy spíš bílé než blond a
podobně jako jeho pokožka i ony se třpytily svou vlastní září. Projela
jsem prsty dlouhé hebké kadeře a pak přejela po délce jedné, která
mu spadala přes tvář až k prohlubni krku.
Jeho pohled se setkal s mým. V modrých očích se možná někde
hluboko ukrývala bolest, ale víc než co jiného se v nich zračil žár.
Díval se, jak na něj hledím, rty měl pootevřené, zorničky rozšířené.
Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem sotva před chvílí přejížděla
rukama po jeho břiše a hrudi, pak v jeho vlasech a nyní… Do tváří se
mi vlila horkost. Ačkoli můj zájem o jeho hruď byl čistě
zdravotnického rázu, protože jsem jen prohlížela jeho zranění, nyní
jsem si byla víc než vědoma, že jsme spolu v mrňavé koupelně,
stojíme těsně u sebe a on je oblečený jen napůl.
A je zraněný. A zadaný.
„Tak já…“ Ukázala jsem přes rameno a ustoupila.
„Počkej.“ Usmál se. Nastal úsvit a zas pominul a na tom, co mi
předtím řekl, muselo něco být, protože teď si dřepl a otevřel skříňku
pod umyvadlem už bez bolesti. „Neviděla jsi můj zubní kartáček?“
Ošila jsem se. „Řekla jsem ti, ať z mé koupelny zmizí.“
„Ty jsi ho vyhodila?“
Bože, kéž bych to udělala. Jenže neudělala. Ne že bych mu to
měla v plánu přiznat. A co ta bolest v jeho očích? To mu vážně tolik
záleží na tom, jestli jsem vyhodila nebo nevyhodila jeho zubní
kartáček?
Zkřížila jsem si ruce přes hruď a zvedla bradu, čímž jsem si
vysloužila přesně opačnou reakci, než v jakou jsem doufala – na tváři
se mu rozlil křivý úsměv.
„Znovu ses na mě naštvala. Už jsem ti to říkal, máš mě pod kůží,
Alexis. Nezlobila by ses na mě, kdyby ti na mně nezáleželo.“
Zakmital na mě prstem v rukavici a otočil se, aby se mohl prohrabat
skříňkou pod umyvadlem. „Takže kam jsi můj kartáček schovala?“
Přistoupila jsem k němu a svýma nohama mu zablokovala přístup
do skříňky. „Myslíš si, že do mě vidíš, co? No, já naopak myslím, že
ti pár kapitol uteklo, takže tě do nich zasvětím. Mám problémy se
závazky a mám problémy s rozchody.“ Ne že by to bylo nějak velké
tajemství – dokonce i můj oblíbený barman to všechno věděl. „Že jsi
zmizel beze slova? To nijak nepomohlo. A to, že jsi milenec Zimní
královny? Jo, no to taky ne. Nevím, co se to mezi námi před
měsícem stalo. Osobně to dávám za vinu adrenalinu z honu na
Colemana. Ale ať to bylo cokoli, je po všem. Jsem ráda, že mi už
neumíráš na trávníku před domem, a jsem ráda, že jsi tu byl, když ti
havrani zaútočili, ale myslím, že teď už bys měl jít.“
Stále dřepěl na podlaze, vzhlížel ke mně a podle výrazu jeho
tváře ho každé mé slovo zasáhlo jako šrapnel. Než jsem domluvila,
nasadil neutrální výraz a masku lhostejnosti. S úšklebkem na rtech a
mrazivým pohledem se zvedl na nohy. Pak se rozhlédl, jako by si
nebyl jistý, proč tu vůbec je.
„Tedy půjdu,“ řekl, obešel mě a vyšel z koupelny.
„Počkej,“ křikla jsem na něj. Můj vztek se rozplynul. Ve dveřích
se zarazil, ale neotočil se ke mně.
„Možná, až bude po všem, bychom se mohli sejít na pár drinků,“
navrhla jsem, přestože jsem se za to nenáviděla. Ovšem to, jak se při
pohledu na něj cítím, dokazovalo, že mezi námi přeskočila určitá
jiskra. Ale nezvládnu to tak, jak to teď je. Bez varování se mi vrátil
do života a já přitom pořád čekala, kdy zase zmizí.
Ohlédl se, až když vyšel ze dveří ven. Paprsky ranního slunce
pronikaly do bytu otevřenými dveřmi a světlo mu ve vlasech
vytvářelo chvějící se svatozář. „Dávej na sebe pozor, Alex Craftová.
Přitáhla jsi k sobě neblahou pozornost. Opět. A to, co jsem řekl
agentce Noriové, jsem myslel vážně. Královnu jsi zaujala, takže buď
opatrná.“
S těmi slovy se za ním zavřely dveře a byl pryč.
Přeběhla jsem přes byt a rozrazila dveře.
„Co tím chceš říct?“ vykřikla jsem, ale zápraží bylo prázdné,
stejně tak schody. Falin nebyl jako Death; nemohl jen tak zmizet.
Musel se zakrýt halicím kouzlem – jiné vysvětlení není.
„Vím, že tu jsi.“ Nebo jsem si tím byla poměrně jistá.
Odpovědi se mi nedostalo.
Zatraceně. Otevřela jsem štíty jen na skulinu, abych se mohla
rozhlédnout svým nitrem. Skutečný svět se překryl rozkládající se
zemí mrtvých, v níž se vznášely vířící stuhy éterické energie.
Probrodila jsem se jimi, nakoukla na schody, přelétla jsem pohledem
dvorek. Nevnímala jsem, že dřevěné schody byly zpráchnivělé a
proděravělé, tráva byla hnědá a shnilá. Rozklad byl všudypřítomný,
ale Falina jsem v něm nezahlédla. Nemohl se dostat daleko. Ovšem
nikde se nic ani nepohnulo. Nebyl tu.
Jak to…? Otočila jsem se a zjistila, že stojí přímo za mnou, opírá
se o zábradlí v rohu verandy. Po dnešním ránu moje nervy už další
překvapení nezvládly.
Vyjekla jsem, klopýtla a má noha se probořila tím, co mé smysly
pokládaly za shnilé prkno verandy. Dřevo pod mou vahou prasklo a
má noha kompletně zmizela ve verandě.
Falin ke mně přiskočil a zachytil mé paže. Při tom pohybu se mu
rty zkřivily bolestí a svaly v čelisti se mu napjaly. Uzavřela jsem své
štíty a země mrtvých před mýma očima zmizela.
Škoda ale byla napáchána a má noha až do půli stehna vězela v
dřevěné podlaze. Uzavření štítů mi vlastně jen uškodilo, protože
shnilému dřevu se navrátila původní podoba a pevně uvěznilo mou
nohu ve verandě.
„Nehýbej se,“ přikázal Falin a pozměnil úhel, v jakém mě držel.
Zamrkal bolestí, když se mě pokusil zvednout, a já jeho snahu
odmávla.
„Jsi zraněný. Zvládnu to sama.“
Podíval se na mě, ale já jeho pohled opětovala se zamračením.
Nakonec mě pustil, uvolnil sevření a o krok ustoupil. Říct, že to
zvládnu sama, bylo ovšem jednodušší než to provést.
Chvíli mi trvalo, než jsem se otočila do takového úhlu, při kterém
jsem se mohla zapřít rukama a pomalu vykroutit nohu z díry v
podlaze. Když jsem zas stála oběma nohama na zemi, ztěžka jsem
oddechovala námahou. Odhrnula jsem si z tváře zatoulanou kadeř
vlasů, otřela jsem si vlhké dlaně o džíny a otočila se na Falina.
„Takže, ta tvoje poznámečka… Tos chtěl, abych za tebou přišla s
žádostí o vysvětlení nebo…“
„Jen chci, abys dávala pozor.“
„Na sebe? Nebo na někoho jiného?“ zeptala jsem se, ale
neodpověděl. „Faline, co se děje?“
Překřížil si paže přes hruď. Byl opět překryt halicím kouzlem a
opíral se o zeď, jako by neměl v úmyslu odejít. Povzdechla jsem si.
Tvrdohlavost mu nechyběla.
„No, jestli tu hodláš zůstat, měl bys jít zpátky dovnitř.“ Otevřela
jsem dveře a držela je. Zvlnil rty, ale nepohnul se.
Počkala jsem několik úderů srdce. Pak jsem se otočila, dveře za
sebou zavřela a odkráčela do koupelny. Najít, co jsem hledala, mi
trvalo sotva pár vteřin. Pak jsem s tou věcí sevřenou v ruce tak
pevně, až mi zbělaly klouby, zamířila zpátky.
„Tady máš ten svůj zatracený kartáček.“ Hodila jsem ho po
Falinovi, který překvapením zamrkal. „A teď, kdybys byl tak laskav,
je sotva sedm ráno a už teď mám za sebou mizerný den. Co
kdybychom si dali snídani a projeli poznámky. Možná spolu přece
jen budeme schopni pracovat.“
Pokud se dřív navzájem neuškrtíme.
„Alex, sušenky přece nemůžeš považovat za snídani,“ řekl Falin
při pohledu na balíček, který jsem mu podala.
Pokrčila jsem rameny. „Nekritizuj,“ opáčila jsem. Posadila jsem
se na jedinou židli, kterou jsem vlastnila, a otevřela jsem notebook.
Postel jsem převlékla do nového povlečení v naději, že si Falin
trochu odpočine. Možná oplývá faeskou superuzdravovací
schopností, ale podle toho, jak vypadal bez halicího kouzla, bylo
jasné, že potřebuje čas na zotavenou.
„No, a tu královninu pozornost jsem přitáhla tou trhlinou nebo
zámkem?“
„Zámkem?“ Falin povytáhl obočí, a ačkoli možná předstíral
nevědomost, podle hlasu byl skutečně zmatený.
Zavrtěla jsem hlavou a nechala jsem otázku být. „Dobře, takže to
má nejspíš něco společného s tou trhlinou.“
„Něco? Má to všechno společné s trhlinou. Co sis myslela?
Propojit reality uprostřed přeplněné ulice?“
„No, myslela jsem na to, že ta bestie Holly každou chvíli
roztrhá,“ odpověděla jsem, zatímco jsem se prohrabávala kabelou a
hledala v ní ten plíšek. „Jaké následky můžu čekat?“
„Hm, přitáhla jsi pozornost minimálně dvou faeských dvorů.
Vyptávají se.“
„Předpokládám, že se jejich zvědavost neblaze odrazí na mém
zdraví.“
Falin odstrčil nedotčenou sušenku stranou. Pak si podepřel záda
polštářem a prsty propletl za hlavou. „Pokud ne na tvém zdraví, tak
na tvé svobodě určitě. Pokud si dvory uvědomí, čeho jsi schopná,
pravděpodobně tě uvězní ve Faerii.“
Uvězní? To se mi rozhodně nezamlouvalo. Vylovila jsem disk a
kabelu odložila stranou.
„Fred řekl ‚přicházejí‘. Myslíš, že měl na mysli dvory?“
Falin otevřel oči, které se mu během našeho rozhovoru samy
zavřely. „Kdo je Fred?“
„No, hm, ten chrlič?“ Pokrčila jsem rameny. „Tak jsem si ho
pojmenovala.“
Chvíli na mě beze slova zíral a pak propukl v smích. „Ten
okřídlený s kočičí hlavou?“ Po mém přikývnutí se rozesmál ještě víc
a přitom svraštil tvář a chytil se za bok. „Víš o tom, že tenhle chrlič
je ženského pohlaví a mezi chrliči zaujímá pozici vysoké kněžky a
vážené věštkyně?“
„Ou.“ To nejspíš vysvětluje její pobavení, když jsem ji takhle
pojmenovala. Ale ona mi neřekla, jak ji mám oslovovat, a je těžké si
povídat s někým, kdo vám neřekne své jméno – i když je ten druhý z
kamene. „Každopádně,“ řekla jsem, „těsně předtím, než ses tu
minulou noc zjevil, mi řekla ‚přicházejí‘.“
„To je hodně vágní varování.“
„Povídej mi o tom.“
Neřekl nic, protože se mu víčka opět zavřela. Nechala jsem ho
odpočívat a obrátila jsem pozornost zpátky na očarovaný disk.
Kouzla v něm byla nyní netečná, halicí kouzlo a duše byly odděleny
od magie, ale někde v tom zbytkovém kouzlu muselo být vysvětlení,
co za čáry to nakazily mé přátele. Pokud ty čáry dokážu rozpoznat,
pak budu o krok blíž k nalezení protikouzla. A doufejme, že i k
nalezení čaroděje, který kouzlo seslal.
Překreslila jsem runy z kotouče na čistý list papíru a dávala jsem
si záležet, abych žádnou z nich zcela nedokončila pro případ, že bych
je tím probudila, aniž bych věděla, co jsou zač a čeho jsou schopné.
Musela jsem vytáhnout i lupu, abych se ujistila, že jsem všechny
překreslila přesně – runy byly velmi komplikované. A havranů bylo
přitom přes třicet. Někdo nad tím strávil opravdu hodně času.
Když jsem si překreslila nejen všechny runy, ale také jejich
rozestavění na disku, obrátila jsem kotouček a prolomila vrstvu
vosku. Pod voskem byl složený tenký papírek. Rozbalila jsem ho a
podívala se na silně vytištěná písmena. Na papíru stála dvě slova.
Jméno. Moje.
No, alespoň už není pochyb o tom, kdo byl cílem útoku.
Hmatala jsem pod okrajem postele, dokud mé prsty nezavadily o
malou čarovnou krabičku, kterou mi po promoci na akademii
věnovala jedna z profesorek. Podobně jako magii tlumící pytlíky, do
nichž vyšetřovatelé z Jednotky proti černé magii balili důkazy, i tato
krabička dokázala uzamknout magii uvnitř. Krabičku mi věnovala
profesorka kouzel, nejspíš předpokládala, že jednoho dne vytvořím
kouzlo nebo amulet tak špatně, že ho budu muset do té krabičky
uzamknout. Nikdy dřív jsem ji nepoužila, ale teď jsem do ní uložila
plíšek, papír i vosk a otočila zámkem. Nepříjemné šumění černé
magie, které mi poslední hodinu hrálo na smysly i nervy, se odmlčelo
a já si úlevně povzdechla.
PK, který se na posteli svinul do klubíčka vedle Falina, zvedl
hlavu, aby zjistil, proč dělám takový hluk. Nejspíš shledal mou práci
nezáživnou, protože po jednom pohledu si položil hlavu zpátky na
Falinovo lýtko a znovu zavřel oči. Potřásla jsem hlavou a posadila
jsem se k počítači.
Z těch šestnácti run vyrytých do disku mi jedna připomínala runu
zdraví – ačkoli by to musela být velmi archaická verze té runy – a
další vypadala jako jedna z run, které jsem se učila kdysi na
akademii, ale nemohla jsem si přesně vzpomenout. Dalších čtrnáct
mi bylo naprostou záhadou. Otevřela jsem okno prohlížeče
odhodlaná tu záhadu rozluštit.
O několik hodin později jsem už v zádech sice měla parádní křeč,
ale také jsem během té doby zjistila, že runa, která mi připomínala
runu zdraví, byla po pravdě velmi podobná archaické verzi té runy,
ačkoli starší výklad znamenal také život. Je to kouzlo, které oživuje
konstrukty? Přidala jsem tu myšlenku na seznam poznámek k
případu – na velmi krátký seznam poznámek.
Odtáhla jsem se od laptopu a protáhla jsem se. Co jsem začala
prohledávat internet, nalila jsem do sebe už konvici kávy, ale oči mě
pálily vyčerpáním. Dokonce jsem v jednu chvíli změnila cíl hledání a
podívala se na mapy, jestli nenajdu tu kelpiinu „hřmící bránu“.
Koneckonců jsem se mohla na řešení případu podívat z více úhlů.
Najít vraha by mě dovedlo k protikouzlu, které potřebovali mí
přátelé, a navíc bych tak splatila závazek vůči Malikovi.
Při pátrání po té bráně jsem prohledala internet a také jsem
prostudovala několik map. Na většině mezistátních silnic křižujících
Nekros byste našli brány, ačkoli ty byly spíš jen na ozdobu. Po
nedávném projektu na zkrášlení města přibylo několik zatravněných
ploch, některé z nich uzavřené za branami, a také několik
„uměleckých kousků“, které víc než co jiného brány také
připomínaly, ale žádná z takových bran se nenacházela poblíž řeky, a
tudíž jsem je ze seznamu kandidátů na tu „mou“ bránu mohla
vyškrtnout. Většinu průmyslové části města, stejně jako zabydlené
čtvrti, odděloval od řeky železný plot, ale nenarazila jsem na jediný
důvod, proč by se o těch branách mělo mluvit jako o „hřmících“.
S křečí ve svalech a se zadkem zmrtvělým po příliš mnoha
hodinách na židli jsem konečně vypnula počítač a dala si s
průzkumem pauzu. Čas na trochu staré dobré fyzické práce. Ale
nejdřív oběd.
Falin se probudil, když jsem se zrovna prohrabovala v lednici.
„Co ještě říkala?“ zamumlal napůl ještě rozespalý. Pak prudce
otevřel oči. Rozhlédl se po místnosti zaplavené paprsky odpoledního
slunce a zasténal. „Já jsem usnul? Měla jsi mě probudit.“
Pokrčila jsem rameny a z vrchní poličky v lednici jsem vytáhla
krabičku s čínou. Kdy jsem ji kupovala? Pochybuju, že by to bylo
déle než týden.
„Pracovala jsem,“ řekla jsem, ačkoli ve skutečnosti jsem
zapracovala jen na zjištění, že nejsem schopna najít žádné použitelné
informace.
Falin se ke mně připojil u ledničky a tentokrát byly jeho pohyby
elegantnější a očividně zcela méně bolestivé, než když usnul. Přejel
pohledem to málo v mé lednici a pak mi vzal krabici s čínou z rukou.
„Hele!“
Položil krabici zpátky na vrchní poličku a lednici zavřel.
„Koupím ti oběd,“ řekl. Pak mé protesty přerušil dodatkem: „Musím
se zastavit v kanceláři a vyzvednout odtamtud složky od Noriové. A
potom si zajdeme na oběd.“
„Našla jsem vodítko k případu, musím to omrknout.“ No dobře,
ve skutečnosti jsem měla v plánu objet město podél sionanských
břehů a porozhlédnout se po té bráně, ale i to by se dalo brát jako
vodítko. „Co takhle strategie rozděl a panuj?“
„Vážně si myslíš, že z tebe spustím oči? Alex, jsi magnet na
potíže, i když na obranu těch potíží musím říct, že si o ně sama říkáš.
Uprostřed přecpané ulice jsi protrhla díru do realit a vyšla sis do
divočiny s taškou syrového masa, abys přilákala fae, o které je
známo, že trhá lidi na kusy a pak je jí. Je div, že nejsi po krk v
dalších potížích.“ Zavrtěl hlavou.
Jako by byl ve stavu, kdy by byl schopen mi pomoci v případě, že
si mě vyhlédnou další potíže. Ačkoli tím měl nejspíš na mysli, abych
se snažila zabraňovat situacím, do nichž jsem se občas – ne obvykle!
vážně ne! – dostala. Než jsem dostala možnost zareagovat,
pokračoval.
„Mimoto,“ řekl, „budu potřebovat tvoje auto.“
16. kapitola
Jak se ukázalo, Falin mě nakonec pustil z očí, a dokonce na své
vlastní naléhání. Požádal mě, abych počkala v autě, než si on
zaběhne do kanceláře, takže jsem seděla ve svém voze a v srpnovém
horku se pekla zaživa. Muselo se ale nechat, že jeho důvody zněly
rozumně. Určitě není v ničím zájmu, abychom cpali Noriové pod
nos, že se ve skutečnosti s Falinem přátelíme. Nemohla jsem se ale
zbavit pocitu, že je naše spolupráce jakýmsi tajemstvím, o kterém se
nesmí jeho faeští kolegové dozvědět. Holky mají taky city.
Když se vrátil, nesl v ruce jen jednu znepokojivě tenkou složku.
Bylo to mé auto, takže já řídila, ale s tou složkou tak lákavě na dosah
jsem byla v pokušení mu klíčky přenechat. Nechala jsem si je. Už
jsem zažila Falina za volantem a své autíčko mu nesvěřím.
„Tak co v tom stojí?“
„Jsem pořád na první stránce, Alex,“ řekl s hlavou skloněnou a
pohledem upřeným na lejstra.
Vytáhl ze složky dva papíry, složil je a strčil si je do kapsy.
Poposedla jsem se, oči jsem spustila ze silnice jen na krátký
okamžik.
„Co je na těch papírech?“
„Záležitosti soudu.“
Jasně. Jinými slovy mi do toho nic není. Proč tu vůbec je? Ani to
jsem netušila.
Než jsme dojeli do restaurace, pročetl celou složku. Navrhla
jsem, abychom si jen zajeli k okénku pro řidiče u rychlého
občerstvení, a ušetřili tak čas, ale ve skutečnosti jsem toužila dostat
tu složku do rukou dřív, než změní názor a neukáže mi ji. Posadila
jsem se na jednu z těch nepohodlných plastových židlí, co si je
řetězce rychlého občerstvení tolik oblíbily, a zabořila jsem nos do
složky, aniž bych vůbec vnímala smažené kuřecí nugety, které jsem k
tomu přikusovala.
Hlavní věc, co jsem zjistila, byla, že papírování Noriové stálo za
starou bačkoru, a pokud toho spoustu nevynechala – nebo pokud dvě
stránky, které ze složky Falin vybral, neobsahovaly použitelné
informace – pak její vyšetřování dospělo do slepé uličky. Při většině
událostí popsaných v lejstrech jsem byla přítomna já sama a mé očité
svědectví znamenalo mnohem bohatší zdroj informací než její
stručné poznámky. Pokud se od Jednotky proti černé magii
dozvěděla o kouzlech ukrytých v chodidlech nebo v discích, pak to
do své zprávy nezahrnula. Jedinou obsáhlejší informaci představoval
vyčerpávající a velmi dlouhý seznam fae, kteří byli předvedeni k
výslechu a odvedeni do Faerie.
Když jsem dočetla poslední stránku, znechuceně jsem složku
odstrčila stranou a snědla poslední hranolku. „Hele, veliteli, tvé
podřízené by neuškodilo, kdyby si osvěžila, no, všechno.“
„Svou práci vždycky dodělá,“ řekl, což nebyl přímo nesouhlas s
mými slovy, ale potom se soustředil na hamburger a bylo zřejmé, že
téma nehodlá dál rozvádět.
Zatímco jsme dojídali, ticho mezi námi prořízlo Johnovo
vyzvánění – ústřední melodie ze seriálu Policajti. Zalovila jsem v
kabele a vytáhla telefon ve chvíli, kdy melodie začala vyhrávat
podruhé.
„Johne, dostal jsi mou zprávu?“ zeptala jsem se bez pozdravu.
„Dobré odpoledne i tobě, Alex,“ řekl hlubokým hlasem, v němž
se ozývalo pobavení. „Dostal jsem tvou zprávu. Také se ke mně
doneslo, že jsi měla ráno problémy. Všechno v pořádku?“
Krátce jsem mu shrnula, co se ráno událo, a pak mu položila
otázku, kterou očividně nebyl nikdo schopný zodpovědět. „Našla
JPČM vodítka k těm kouzlům v chodidlech a discích?“
„Zatím jsem nic neslyšel, ale pokud máš pravdu s tím, že ten, kdo
kouzla seslal a je zodpovědný za ta chodidla, na tebe také poslal ty
havraní konstrukty, pak bych mohl zatahat za nitky a dostat kopii
výsledků analýzy těch disků. Pokud tedy nějaké výsledky budou. Nic
nezaručuju a neslibuju, že ti budu schopný tu zprávu doručit, ale
pokusím se.“
„Budu tvou dlužnicí,“ řekla jsem a náhle, na židli uprostřed
restaurace rychlého občerstvení s Johnem na druhé straně města, se
ve mně probudil neodbytný pocit, že by mezi námi mohla zavládnout
nerovnováha. Zatraceně. Bude chvíli trvat, než si na tohle zvyknu.
„Jo, no, měl bych ti říct, abys to nechala na policii, ale vzhledem
k tomu, že útoky byly vedeny proti tobě a že je Holly kvůli tomu
zraněná, vím, že to být nenecháš. Zkusila ses spojit s doktorem
Aaronem Corriem?“
Jméno mi znělo povědomě, ale až po chvíli jsem si vzpomněla
proč. „Není to jeden ze zakladatelů Organizace lidí s magickým
nadáním?“ Na akademii jsem o něm musela psát referát. Kromě toho,
že pomohl založit OLMN, pocházel také z rodiny, v níž se magie
praktikovala po generace před Probuzením. Podle toho, co se o něm
říkalo, měl také největší sbírku lexikonů magie na světě.
„Jo, ale věděla jsi, že je taky místní?“ zeptal se John. „Čas od
času konzultuje s policií případy a má rád hlavolamy, takže by ti
možná pomohl jen za symbolický poplatek. Dám ti jeho adresu.“
Teď jsem byla už jasně jeho dlužnicí, ačkoli jsem nedokázala
odhadnout jak velkou – opravdu se mi nezamlouval ten dusivý pocit
dluhu, který mě uvnitř svíral. Adresu, kterou mi John nadiktoval,
jsem si naškrábala na ubrousek a ten jsem schovala do kabelky.
„A teď zpátky k tvé zprávě,“ řekl John. „Proč si myslíš, že bys
byla schopná povolat stín, když jsi mi předtím říkala, že to
nedokážeš?“
„Přivedu další stínovou čarodějku. Nemůžu ti slíbit, že to vyjde,
ale mezi námi, možná bychom přece jen zvládly povolat stín i jen z
jednoho chodidla. Dostal bys nás k těm nohám?“
Na druhém konci zavládlo na dlouhou chvíli ticho a já úplně
viděla před očima, jak si John uhlazuje knírek, zatímco zvažuje
všechna pro a proti. „No, technicky jsi byla najata, abys konzultovala
případ, takže předpokládám, že moc dalšího papírování k tomu
potřeba nebude.“ Jinými slovy, pokud provedu další rituál, nadřízení
a nejspíš ani agenti FÚV se o tom nedozvědí. „Ale nebudu ti za to
moct zaplatit.“
Jo, tohle určitě půjde mimo veškeré záznamy. „O to se nestarej,
Johne. Oddělení mi stejně zaplatí za můj čas při vyšetřování v
nivách. Mysli na to jako na vyřízení posledních detailů.“ Mimoto mi
za mé pátrání zaplatí Malik a byl by ode mě docela podraz nechat si
od dvou různých klientů zaplatit za jeden rituál.
Na druhém konci linky zašustily papíry a pak John řekl: „Ačkoli
zatím nemáme žádné výsledky, co se magie týče, přišly výsledky
pitvy prvních tří chodidel, která jsme nalezli. Nic. Žádná shoda.
Pořád čekám na výsledky z druhé várky. V tomhle případě se
chytáme stébel.“ Pak se ozval tlumený zvuk, jako by něco narazilo
do mikrofonu sluchátka, a já věděla, že si John tře rukou obličej; o
sluchátko musely zavadit klouby jeho prstů.
„Dobře,“ řekl nakonec. „Čemu by to mohlo uškodit? Krom ega
agentů FÚV, pokud by policie našla vraha dřív než oni. Možná bude
tvůj rituál pro tenhle případ zlomový. Co třeba zítra večer, kolem půl
sedmé? Ti kravaťáci z FÚV tu nikdy takhle dlouho nezůstávají.“
Odkývla jsem mu čas a pak zavěsila. Vzhlédla jsem k Falinovi,
jenž očividně velmi pozorně naslouchal mým odpovědím.
„Jdeme,“ řekla jsem a zavěsila si kabelu na rameno. „Musíme za
čarodějem.“
„Tohle je ono?“ zeptal se Falin při pohledu na vysokou cihlovou
zeď ozdobenou heraldickými liliemi.
Heraldickými liliemi ukovanými ze železa.
Podívala jsem se na adresu načmáranou na ubrousku a
zkontrolovala číslo na zdi. Souhlasilo to. Přikývla jsem a strčila
ubrousek zpátky do kabely.
Většina čarodějnic a čarodějů sice bydlela v Glenu, na předměstí
obepínajícím Magickou čtvrť, Aaron Corrie však bydlel přímo ve
Čtvrti. A nejenže v ní, ale přímo v jejím centru. Z domu měl výhled
na Magické pole, jak se jmenoval park v centru Čtvrti. Ulice takto
hluboko ve středu Čtvrti byly úzké, vydlážděné a určené jen pro
chodce či koňské povozy, takže jsem musela zaparkovat několik
bloků odtud a zbytek jsme došli. Teď jsme stáli na chodníku a dívali
se na starý dům.
No dobře, v městě, které bylo založeno sotva před padesáti lety,
žádné doopravdy staré domy nemáme, ale v porovnání se
standardem Nekrosu se dal Corrieho dům považovat za historickou
budovu. Ne že bychom z něj moc viděli. Ve výhledu nám bránila
vysoká cihlová zeď. Jediný průchod ve zdi tvořila úzká branka široká
sotva tak, aby jí mohli projít dva dospělí bok po boku – vážně nechci
vědět, co by Corrie musel udělat, kdyby se rozhodl nakoupit nový
nábytek.
Branka byla vysoká a z litého železa, ozdobená dalšími
heraldickými liliemi a navíc několika runami. Už na několik metrů
od branky jsem cítila hučení Corrieho strážných kouzel – a nevolnost
z blízkosti takového množství železa.
„Nemám pocit, že bychom tu byli vítáni,“ prohlásila jsem při
pohledu na branku. Ačkoli lité železo v plotech bylo před Magickým
probuzením velmi oblíbené, po něm začalo být považované za
nezdvořilost. A za znamení předsudků.
„Předpokládám, že dovnitř půjdeme stejně, že?“ zeptal se Falin.
Přikývla jsem. Potřebovala jsem odpovědi a bylo mi jedno, jestli
člověk, který mi je může poskytnout, nenávidí fae. Nebo děláme
ukvapené závěry. Možná je jen fanoušek architektury z období před
Probuzením.
Prohlížela jsem zeď; pátrala jsem po zvonku. Žádný tu nebyl, a
když jsem se podívala pořádně na branku, všimla jsem si, že na ní
není ani žádný elektronický zámek. Nejspíš se můžeme pozvat
dovnitř. Ale nevrhla jsem se tam okamžitě. Nejprve jsem propátrala
okolí svými smysly, vycítila jsem magii strážných kouzel a ujistila
se, že si staroch Corrie nepřipravil pro nevítané návštěvníky nemilé
překvapení.
Jeho strážná kouzla byla mocná, ale jediné nepředvídané kouzlo,
které jsem našla, bylo to, jež zesilovalo moc železa. Toliko k teorii o
před-probuzenecké architektuře. Přistoupila jsem k brance a
okamžitě se mi udělalo špatně. Žaludek se mi stáhl, v ústech mi
vyschlo. Zavrávorala jsem a ustoupila dál od branky.
„Ježíši, jak s tímhle můžeš žít?“ zašeptala jsem a stiskla si kořen
nosu.
Falin mě pozoroval se svěšenými koutky rtů. „Tobě železo nikdy
předtím nevadilo, nebo jo?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Musíš si na to zvyknout.“
„Jo, jasně. Kdyby to bylo tak jednoduché, pak by železo nebylo
univerzálním repelentem proti fae.“
Pokrčil rameny. „Hele, můžu ti dát aspoň naději, ne?“ Pousmál
se, ale nijak vesele. „Postupem doby si na tu nevolnost zvykneš, ale
pamatuj si, že symptomy působí jako varování. Fae mohou na otravu
železem zemřít, a pokud cítíš nevolnost, tak ti to taky hrozí.“
„Dobrá rada, sensei.“
Tím vtípkem jsem si vysloužila další Falinovo zamračení a
okamžitě toho zalitovala. Tak jako většina lidí, kteří vyrostli ve světě
smrtelníků, jsem i já měla o fae jen kusé informace s tolika děrami a
mezerami, kolik jich měly výklenky v té nekonečné chodbě ve Faerii.
Jestli se se mnou chce Falin podělit o informace, aniž bych za ně
musela jakkoli zaplatit, tak bych opravdu neměla protestovat.
„Jdeme,“ řekla jsem a vyrazila k brance. Znovu mě zalila vlna
slabosti, ale tentokrát jsem ji potlačila a napřáhla jsem ruku po klice
branky. Falin mě chytil za zápěstí, než jsem se branky stihla
dotknout.
„Rukavice,“ řekl a zamával přede mnou vlastní rukou v rukavici.
Jasně. Dávalo to smysl – a vysvětlovalo to, proč měl rukavice
pořád natažené.
Falin uchopil za kliku a ve chvíli, kdy se jeho ruka v rukavici
dotkla železa, se jeho halicí kouzlo roztříštilo. Nyní tu stál ve starém
potrhaném a zakrváceném oblečení. Uvědomila jsem si, že jeho
podpažní pouzdro a zbraň nezmizely. Musel si je na sebe vzít v
kanceláři. Zbraň a zakrvácené oblečení teď byly všem na očích a lidé
na ulici za našimi zády se začali zastavovat a zírali na nás.
Jakmile otevřel branku, skoro jsem ho do ní strčila. Šla jsem hned
za ním a ve chvíli, kdy jsme byli uvnitř, bránu pustil a nechal ji, ať se
za námi sama zavře. Nezaklapla, ale ani jeden z nás se branky už
netoužil dotknout.
Předpokládala jsem, že se Falinovo halicí kouzlo obnoví ve
chvíli, kdy branku pustí, ale nestalo se tak. Doufala jsem, že Corrie
nevykukoval oknem, protože jsme v tuhle chvíli určitě nevypadali
jako vážení občané města.
„Dej mi chvíli, abych obnovil halicí kouzlo,“ řekl Falin.
Nedýchal těžce, ale kůži kolem očí měl napjatou a já věděla, že i ten
kraťounký dotek železa, byť přes rukavice, si vybral svou daň.
A nakolik následky doteku železa zhoršilo Corrieho kouzlo?
„Železo má na fae horší důsledky než jen nevolnost, co?“
Falin přikývl, zatímco se mu oblečení halicím kouzlem vrátilo do
předchozího stavu. „Železo blokuje přístup fae k magii Faerie.“
Co by v tom případě udělalo železo podvrženci? Byli jsme skoro
u Corrieho dveří, takže jsem neměla čas se zeptat, ale v duchu jsem
si udělala poznámku, abych se při setkáních s Riannou vyhýbala
železu. Ne že bych ho teď sama od sebe vyhledávala.
Vyběhla jsem několik málo schůdků a stanula na zápraží. Na
dveřích nebyl žádný zvonek, ale velké a těžké klepadlo. Železné
klepadlo. A klika byla také ze železa.
Tiše jsem hvízdla. „Páni, tenhle chlápek to myslí vážně.“
Při pohledu na klepadlo se Falin ušklíbl, ale natáhl se po něm.
Tentokrát jsem ho zastavila.
„Teď já. Nejsem zakrytá halicím kouzlem, které by mohlo
opadnout,“ řekla jsem a on ruku s malým úsměvem, který by mohl
znamenat jak vděčnost, tak pobavení, stáhl.
Prohrabala jsem se v kabele a vylovila z ní rukavice, které mi
věnovala Rianna na schůzce v Květu. Nenatáhla jsem si je, bílé
rukavice se nehodily k mému smaragdově zelenému topu, ale jednou
z nich jsem uchopila klepadlo. Třikrát jsem silně zabouchala, pak
jsem ustoupila a vrátila jsem rukavice do kabely. Čekali jsme. Už
jsem se začala bát, že budu muset zaklepat znovu, když se velké
přední dveře otevřely.
V nich stál Aaron Corrie, nebo jsem alespoň předpokládala, že
ten postarší muž Corrie je, jelikož jsem snad nikdy v životě neviděla
nikoho staršího. Corrie byl ještě mladíček, když před sedmdesáti lety
došlo k Magickému probuzení. Bylo zřejmé, že byl tehdy vysoký, ale
věk mu jeho výšku vzal a ohnul mu hřbet, takže vršek jeho hlavy se
zbytky stříbřitých vlasů mi nesahal výš než k nosu. Ale zelené oči
měl jasné a živé.
„Ano? Kdo jste?“ Hlas měl chraplavý, jako by ho nepoužíval
každý den.
„Zdravím vás. Jsem Alex Craftová, hlavní vyšetřovatelka
agentury Mluvčí za mrtvé.“ Napřáhla jsem k němu ruku. Corrie mi s
ní potřásl pevně, ale přátelsky a téměř na hranici bolesti. Horkost
jeho pokožky jen zhoršila mrazivou bolest, jak se jeho prsten zapřel
do mé dlaně. Železné šperky? Vážně? Měla jsem rozsáhlou praxi,
pokud šlo o udržení neutrálního výrazu během potřesení rukou, takže
jsem sebou ani necukla, ani se mu nevytrhla. Když pustil mou ruku,
otočil se na Falina a já si pospíšila s vysvětlením. „A tohle je…“
Zaváhala jsem. Když jsem se s ním setkala poprvé, představili mi ho
jako detektiva Andrewse, ale nyní jsem věděla, že jím nebyl, a
představit ho tak by byla lež. Také jsem ho nemohla představit jako
agenta Andrewse. Corrie byl faefobik a slovo „agent“ by si okamžitě
spojil s FÚV. Nakonec jsem řekla: „Můj kolega, Falin Andrews.“
Falin si s Corriem potřásl rukou, jeho halicí kouzlo moci železa v
prstenu odolalo. Starý muž se podíval na Falinovu ruku v rukavici a
pak si ho pomalu, zkoumavě přeměřil.
„Můžeme jít dál?“ zeptala jsem se a zkoušela odtrhnout Corrieho
pozornost od Falina.
„Co chcete, slečno Craftová?“
Jinými slovy ne, nemůžeme dovnitř. Dobře. Tohle zvládnu.
Nějak.
Přinutila jsem se k úsměvu. „V případu, na kterém v současné
době pracuji, se objevily jisté runy, jež jsem nikdy předtím neviděla a
při pátrání jsem na ně ani nikde nenarazila.“ Nehodlala jsem se mu
zmínit, že mé pátrání znamenalo čtyři hodiny strávené nad
prohlížečem internetu. „Bylo mi řečeno, že vy byste mi ty runy mohl
pomoci rozluštit.“
Corrie zvlnil tenké rty a roztřesenou rukou si projel zbytky vlasů
na hlavě. „Máte kopie těch run?“
Přikývla jsem a zalovila v kabele, až jsem našla list papíru, kam
jsem runy načrtla. Corrie přijal papír a pak si prohmatal hruď, dokud
do roztřesených prstů neuchopil tenkou koženou šňůrku. Zatáhl za ni
a zpod košile vylovil množství amuletů. Prohrabal se jimi, dokud se
jeho prsty nezastavily na stříbrném amuletu ve tvaru maličkých brýlí.
Sundal amulet z kroužku, obrátil ho vzhůru nohama a pak ho opět k
ostatním přicvakl. Jedno z kouzel, která ho díky amuletům
obklopovala, se zachvělo a pozměnilo.
„Vždycky musím vyměnit amulety na vidění do dálky na blízko,“
vysvětlil, když si amulety zastrčil zpátky za košili. Usmál se, jako by
nám řekl vtip. „Jednoho dne to poznáte sama. A teď se na ty vaše
runy podívám.“ Zvedl papír a prohlédl si runy, které jsem přepečlivě
překreslila z očarovaného kotoučku. Jeho pohled se posouval po
stránce, oči vykuloval stále víc a víc a povytahoval bílé obočí. „Tak
toto je zajímavé. Vskutku zajímavé.“
Ustoupil stranou a zmizel ve dveřích. Čekala jsem, ale neobjevil
se.
Strčila jsem hlavu dovnitř a nakoukla do domu. „Hm, haló?“
„Držte se mnou krok,“ zavolal Corrie způli chodby a pak zmizel
za rohem.
„Očividně jsme přece jen byli pozváni dovnitř,“ řekl Falin a
otevřel dveře dokořán.
Kdyby Corrie nezmizel v hloubi domu a neřekl, abychom šli za
ním, zůstala bych stát ve vstupní hale. Na zdech visely police a každý
volný centimetr byl zabrán lapači prachu. Tohle ale nebyla jen sbírka
harampádí – tohle byla sbírka kouzelného harampádí. Jakmile jsem
prošla strážnými kouzly chránícími dveře, opřela se do mě moc
stovek různých amuletů a kouzel a hrozilo, že mě zahltí.
Bušily mi do smyslů, ohlušovaly mou mysl, nedokázala jsem
dělat vůbec nic. Nejlepší by bylo vypadnout a v klidu se zorientovat,
ale na to bylo pozdě a přehlušit magický řev příkazem, aby se mi
nohy pohnuly, bylo nad mé schopnosti. V místnosti nebylo nic
zlovolného, alespoň nic takového jsem nevycítila, nic z toho dokonce
nebylo ani nijak mocné. Vycítila jsem vláček, který bafal magický
dým, panenku, jež rozesmává děti, zrcadlo, které ukáže, po čem
pozorovatel nejvíce touží, lžičku, jež udrží polévku horkou, a další
menší, podobně zbytečná kouzla. Ale byly jich stovky. A zahltily mé
smysly.
Jen vzácně jsem se zaštiťovala více než jen svým náramkem a
mentálními štíty v podobě vinné révy, ale tentokrát jsem neměla na
vybranou. Pevně jsem stiskla víčka a soustředila jsem se na své nitro
– alespoň natolik, kolik jsem v tom ruchu zvládla. Vně své zdi z
úponků jsem si představila druhou zeď obklopující mé nitro. Tuto
zeď jsem vždy viděla jako bublinu nepopraskaných zrcadel, jejichž
reflexní povrch odráží vnější magii.
Jakmile se zrcadlová bublina v mé mysli zpevnila, řev magie se
ztlumil, dokud se neztišil na hladinu obvyklého magického šumu.
Kdykoli jsem se zaštítila takto pevně, pokaždé jsem se při tom cítila
slepá, hluchá a připitomělá, kompletně odříznutá od světa kolem
sebe, ale nyní to bylo lepší než mít smysly paralyzované.
„Alex!“
Při Falinově výkřiku jsem otevřela oči a zjistila, že mi křičí do
ucha.
Falin u mě stál tak blízko, že se naše nosy téměř dotýkaly. Teplo
z jeho dlaně tisknoucí se zezadu na můj krk mě hřálo a já si
uvědomila, že to není nijak nový pocit. Musel tam tu ruku mít už
hodnou chvíli. A také mi musel už hodnou chvíli řvát do ucha. Když
viděl, že jsem otevřela oči, úlevně vydechl a teplo jeho dechu mi
ovanulo tvář. Ustoupil a já jsem pohled stočila na pistoli v jeho ruce.
„Měl jsi s tím něco v úmyslu?“ zeptala jsem se s úsměvem.
Neoplatil mi ho. „Byla to past?“
„Cože?“
„Past. Vpadli jsme do pasti? Co se stalo? Přestala jsi reagovat.“
„Aha.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Žádná past. Jen tu má nesenzitivní
sběratel výstavku svých trofejí. Kam Corrie šel?“
Falin ukázal do chodby, ale nepohnul se a ještě několik vteřin mě
pozoroval, než zbraň uklidil do pouzdra. Pak zamířil halou pryč;
očividně byl přesvědčen, že nebezpečí pominulo. Ztěžklým a
pomalým krokem jsem ho následovala. Corrieho jsme našli v ložnici,
kterou proměnil v knihovnu. Seděl u kulatého stolu téměř
vprostředku pokoje, list s náčrty run ležel přímo před ním a kolem
měl rozestavěno několik komínků obrovských kůží potažených knih.
„Kde jste je našla?“ zeptal se s nosem zabořeným do lexikonu tak
tlustého a ztrouchnivělého, že stránky musel místo prsty otáčet
plochou obracečkou.
„Doslechl jste se o magicky vytvořené stvůře, která ve Čtvrti
zaútočila na chodce?“
Corrie vzhlédl a zamžoural na mě. „Aha, vy jste ta dívka. Ano,
teď vás poznávám.“ Prstem se poškrábal na bradě a volná kůže jeho
obličeje se zavlnila. „Zajímavé.“
Odstrčil se od stolu a došoural se k jedné z knihoven. „Kam se
poděly mé způsoby?“ řekl, když z police vytahoval knihu s
potrhanou kůží na hřbetu. „Posaďte se. Postavil jsem na čaj.“
Dala bych přednost kávě než čaji, ale pak jsem se podívala, kam
ukázal, a uvědomila si, že je celkem jedno, co nabízí. Uprostřed stolu
stála černá železná konvice a tři křehce vypadající šálky na
podšálcích. Železné šálky, jak jinak. Kde to vůbec všechno sehnal?
Kniha při dopadu na stůl zaduněla a Corrie zvedl konvici. Nalil
čaj a rozdal nám šálky, jako bychom byli panenkami na dětském
čajovém dýchánku. Podal mi tmavý šálek a mně se do hrdla zvedly
žaludeční šťávy. Polkla jsem, nevolnost potlačila a talířek s hrníčkem
jsem postavila na stůl, hned jak to bylo možné. Falin držel šálek s
podšálkem v rukou, jeho rukavice ho očividně před železem chránily.
Když se Corrie otočil, aby se odšoural k druhé části stolu, Falin mě
drcl do nohy. Setkali jsme se pohledem, on zvedl svůj hrnek a zavrtěl
hlavou. Vzkaz byl jasný: Nepij to.
Ne že bych to měla vůbec v plánu.
„Jaký je čaj?“ zeptal se Corrie a s malíčkem ohnutým usrkl z
železného hrnečku. Nedíval se na mě, když tu otázku pokládal, ale na
Falina. Nejenže se na něj díval – pozoroval ho a čekal.
Falin poslušně zvedl šálek, ale těsně před tím, než by se dotkl
jeho rtů, se zarazil a do čaje foukl. „Stále příliš horký.“
Starý čaroděj položil svůj hrnek a pokojem se rozezněl ošklivý
skřípavý zvuk, jak železný hrnek sklouzl po podšálku. „Vy jste fae,
že ano?“
Falin po několik úderů srdce beze slova opětoval jeho pohled a
jeho výraz se nijak nezměnil. „Ano.“
„Ha! Věděl jsem to!“ Corrie vyskočil na nohy. „Vypadněte z
mého domu. Tady nejste vítán. A vy.“ Otočil se na mě. „Vy jste se s
tím fae spolčila dobrovolně, nebo vás očaroval?“
Zamrkala jsem. Položil dvě otázky, na které jsem mohla
odpovědět opačně. Vybrala jsem si jednu z nich. „Ano.“
„Hodná holka. Počkat… Tak jak to je? Vy jste věděla, že je fae?“
„Ano.“
Corrie zbrunátněl. „Pak jste blázen a musíte taky jít. Oba dva. A
hned.“
Vyměnili jsme si s Falinem pohledy a oba naráz jsme se odstrčili
od stolu. Židle zaskřípaly o podlahu. Ironií bylo, že pokud bych byla
zcela člověk, mohla bych lhát a pravděpodobně bych se tak
vyhazovu vyhnula. Jenže člověk nejsem.
„Na co čekáte? Vypadněte.“
„Mé runy,“ řekla jsem a napřáhla ruku.
Corrie popadl papír ze stolu a roztřesenými prsty list sevřel.
Shlédl na něj, pak se podíval na nás a o krok ustoupil. Papír si tiskl k
hrudi. „Tohle bych si rád nechal.“
Kdybych si myslela, že se s námi podělí o to, co zjistí, nechala
bych mu ho. Koneckonců ty runy si můžu vždycky znovu přepsat.
Ale on nám nic neřekne. Věděla jsem, že nám nic neřekne. Zavrtěla
jsem hlavou a napřáhl ruku ještě dál.
Corrie ustoupil o další krok. „Ne, nechám si to.“
„Za co byste to byl ochoten vyměnit?“ zeptal se Falin s pažemi
zkříženými přes hruď.
Corrie shlédl na papír. Oči se mu leskly chamtivostí či touhou –
těžko říct, co z toho, ale ať bojoval s jakýmkoli démonem, musel se
postavit také svým předsudkům.
A předsudky zvítězily.
Starý čaroděj odhodil papír naším směrem. „S faeskými
neobchoduji.“
Bylo rozhodnuto. Zvedla jsem papír, složila ho a pak jsme odešli.
17. kapitola
Zbytek odpoledne – a nádrže v mém autě – jsme strávili pátráním
po kelpiině „hřmící bráně“. Projeli jsme snad všechny nábřežní
silnice ve městě a ve dvou ze tří velkých parků přiléhajících k
Sionaně jsme prošli každou píď břehu. V době, kdy jsme odcházeli z
druhého parku, se začalo nebezpečně stmívat a já mžourala do stínů
obklopujících mé modré auto. Zamrkala jsem s klíčky v ruce.
Setmělo se příliš rychle. Podle počasí byste to sice neřekli, ale zima
se blížila mílovými kroky a dny se začaly zkracovat. Což znamenalo
mnohem méně hodin, kdy jsem schopná být venku a pátrat.
„Chceš řídit?“ zeptala jsem se a otočila se na Falina.
„Už nevidíš?“
„Možná chci být jen milá.“ Hodila jsem klíčky jeho směrem. Na
cestě ke dveřím spolujezdce jsem spíš slyšela, než viděla, že je chytil.
„Jen k ní buď hodný. A neporušuj dopravní pravidla.“
„Samozřejmě.“ Slyšela jsem v jeho hlasu úsměv.
Jelikož jsem tak jako tak skoro nic neviděla, sotva jsem zapadla
do sedačky, zavřela se mi víčka. Jen jsem mrkla. Nebo jsem si to
alespoň myslela. Když jsem oči znovu otevřela, Falin zrovna
parkoval. Protáhla jsem se a natáhla se po madle ve dveřích. Pak
jsem se zarazila. Vzduch nerezonoval žádnou magií – nebyli jsme v
Glenu, což znamenalo, že mě odvezl jinam než domů.
„Kde jsme?“
„Před mým bytem. Nezdržíme se nijak dlouho.“ Vyklouzl z auta,
ale pak se do něj sklonil, když jsem se ani nepohnula. „Potřebuju jen
doplnit zásoby.“
„Zásoby?“ Měla jsem takové podezření, že tím myslí věci, které
bude potřebovat, aby se mohl na několik dní nastěhovat ke mně.
Když jsem se pořád nehýbala, obešel auto a otevřel dveře na mé
straně. „Pro začátek potřebuju další zbraň a náhradní náboje. Byla jsi
cílem dvou útoků a já bych byl rád připravený.“
Na to jsem neměla co říct. Dnes ráno bychom se bez jeho pomoci
neobešli, ale byl zraněný. Potřeboval odpočívat, ne bojovat s
magickými konstrukty. Mimoto mi nebylo zrovna příjemné, že se mi
tak náhle vrátil do života a začal si hrát na rytíře na bílém oři. A aby
toho nebylo málo, ani jsem si nebyla jistá, jestli mu vůbec věřím.
Caleb byl podle všeho přesvědčen, že se Falin vrátil z rozhodnutí
Zimního dvora, a já neměla žádnou jistotu, že tomu tak není. Co má
za lubem?
Falin mě vedl do hloubi obrovského bytového komplexu.
Výtahem jsme vyjeli do sedmého patra. U dveří do bytu zaváhal,
rukama pohnul směrem ke kapsám, ale pak se zarazil. Povzdechl si a
ramena mu při tom poklesla. Když znovu vzhlédl, mdle se na mě
pousmál.
„Počkej tu chvíli,“ řekl a odkráčel k vedlejším dveřím. Zaklepal.
Musel zabušit několikrát, než se hudba ozývající se z bytu ztišila
a ve dveřích stanula žena po dvacítce. Vlasy měla svázané do
rozcuchaného copu a několik pramínků jí viselo podél obličeje. Na
jedné tváři měla modrou skvrnu od barvy, nejspíš jak si o tvář otřela
zabarvené ruce, jimiž si nyní zastrčila spadlé pramínky za uši. Při
otevírání dveří podrážděně vrčela, ale jakmile za nimi spatřila Falina,
výraz ve tváři jí zněžněl, oči se jí radostí rozšířily a usmála se.
„Faline. Nazdar. Dlouho jsem tě neviděla. Začínala jsem se bát,“
řekla a otřela si ruce do nohavic montérek. „Prosím, pojď dál. Já se
jen…“ Podívala se na své barvou zacákané ruce. „Jen se umyju. Dáš
si něco k pití nebo něco jiného?“
„Tess, vlastně jsem si v bytě zabouchl klíče. Máš pořád můj
náhradní klíč?“
„No jasně, samozřejmě.“ Otevřela dveře ještě víc a pokynula mu,
aby šel dovnitř, a v tu chvíli také zahlédla mě. Ztuhla s dveřmi napůl
dokořán. „Aha. Ty máš společnost. Najdu ti ten klíč. Budu hned
zpátky.“
Zabouchla dveře a já se podívala na Falina. Pozoroval ozdobnou
lištu nad Tessinými dveřmi, palce měl zaháknuté do opasku. Když se
dveře znovu otevřely, Tess mu podala malou krabičku.
I z místa, kde jsem stála, jsem zřetelně cítila strážná kouzla
chránící krabičku, stejně jako několik velmi ošklivých kouzel
připravených bolestivě potrestat toho, kdo by se do krabičky chtěl
neoprávněně dostat. Zavrtěla jsem hlavou a naštvaně si odfrkla.
Krabička byla obalena v klasickém, masově vyráběném kouzle
tvořícím z krabičky Pandořinu skřínku.
„Vzali tě na hůl,“ řekla jsem Falinovi.
Vzhlédl, jednu ruku nechal viset nad krabičkou. Domýšlivě
povytáhl obočí a já natáhla ruku po krabičce.
Automaticky ji ke mně natáhl, ale než mi ji pustil do dlaně,
zaváhal. „Potrestá tě to, pokud zadáš špatný kód,“ varoval mě.
„Jo, při prvním špatném kódu malý elektrický šok. Při druhém
nevolnost a při dalším knokaut, dokud krabičce nedojde šťáva.“ Dál
jsem držela ruku napřaženou a on mi malou krabičku nakonec položil
do dlaně.
Sevřela jsem ji svými smysly a pak jsem špičkou prstu obkreslila
do víka vyrytou runu věrnosti. Pak druhou runu lásky. A třetí…
Zaváhala jsem, prst jsem nechala viset nad víkem. Třetí runu jsem
nepoznávala, ale stejně jsem ji obkreslila.
Krabička se otevřela.
Falin na mě jen zíral. Usmála jsem se na něj; pak jsem z krabičky
vyndala klíč a podala ho Falinovi i s krabičkou. „Příště jdi na nákupy
amuletů se senzitivním člověkem.“
Střídavě těkal pohledem z klíče na krabičku. „Co to bylo za trik?“
„Žádný trik.“ Pokrčila jsem rameny. „Nijak mocné pandorské
kouzlo jen čekalo na správnou odpověď, a pokud bys byl senzitivní,
pak bys z těch kouzel správnou odpověď sám dostal. Mocnější
pandorská kouzla pak obsahují i oponu, která by ti v tom zabránila.“
„Aha.“ Zklamaně se na krabičku zadíval a pak strčil klíč do dveří
od svého bytu. Když vrátil klíč do krabičky, otočil se na Tess, obdařil
ji oslňujícím úsměvem a krabičku jí vrátil. „Zachránilas mi život,
Tess.“
„Jo. Já vím. Zatím čau.“ Zabouchla dveře a o chvíli později se z
bytu zase začala linout hudba, tentokrát dvakrát hlasitější než
předtím.
Falin mě beze slova popostrčil do bytu. Uvnitř byl zatuchlý
vzduch, jako by se v jednopokojovém bytě během toho měsíce, co
byl pryč, vůbec nevětralo. Nakrčila jsem nos a přelétla pohledem
vrstvu prachu pokrývající každou píď povrchu jinak uklizeného bytu.
Falin přešel ke skříni a vytáhl z ní prázdnou cestovní tašku.
Položil ji na komodu vedle televize a vytáhl z ní šuplík.
„Co byla ta třetí runa?“ zeptala jsem se, zatímco jsem se stále
rozhlížela. „Nerozpoznala jsem ji.“
„Jen symbol, který se mi dobře pamatuje.“ Pokrčil rameny a
rozepnul si košili. „Znám jen dvě runy.“
Láska a věrnost. Láska mě nijak nepřekvapila. Skutečná kouzla
lásky byla sice považovaná za šedou magii, protože ovlivňovala něčí
svobodnou vůli, ovšem amulety mající přitáhnout lásku nebo pomoci
nositeli lásku najít se daly sehnat i na benzinkách, nejen ve
specializovaných obchodech s amulety. Ale věrnost – to byla velmi
vzácná runa. Nejspíš se za tím skrývá zajímavý příběh a já si v duchu
poznamenala, abych se ho na něj vyptala.
„Předpokládám, že jsi na škole měla semináře o runách,“ řekl
Falin, zatímco si přetahoval košili přes hlavu. Při tom pohybu sebou
škubl, třebaže halicí kouzlo zakrývalo nejen ránu, ale také jeho
ošacení, takže jeho hruď nyní vypadala hebce a volala po doteku. Ne,
žádné volání po doteku. Vypadala dobře. Nebo, ehm, nezraněně.
„Nezraněně“ byl mnohem bezpečnější popis. Odtrhla jsem od něj
pohled.
O čem že jsme to mluvili? Runy, to je ono. Runy byly pěkné,
bezpečné téma hovoru.
„Jo, na akademii jsem měla po čtyři roky semináře o runách. Ale
moc to nevyužívám, takže si pamatuju jen ty nejznámější. A co ty?
Mají fae školy, kde se faeské dětičky učí o Faerii a co to znamená být
fae?“
„Pochybuju.“
„Ty nevíš?“ zeptala jsem se udiveně a ohlédla se přes rameno.
Špatný nápad. Falin si sundal potrhané zbytky kalhot a nyní se
horním šupletem komody prohraboval zakrytý jen halicím kouzlem –
a ne tím, jehož iluze by obsahovala oblečení. Z místa, kde jsem stála,
jsem tak měla dokonalý výhled na jeho široká ramena, prohlubeň
páteře a štíhlý pas přecházející v úzké boky, pevný zadek a
vypracovaná stehna. Při vzpomínce na to, jak jsem jeho kůži laskala
svými prsty, jsem sevřela ruce v pěst.
Odtrhla jsem od něj pohled, překřížila jsem paže a pěsti si
schovala do podpaží, abych neudělala něco, při čem bych se totálně
ztrapnila. Teď je vhodná příležitost, aby sis připomněla, že je
milencem Zimní královny. Ale já se se Zimní královnou nikdy
nesetkala, takže myšlenka na ni rozhodně nepůsobila jako studená
sprcha. Potřebovala jsem se zaměstnat myšlenkami na něco jiného.
„Ty se s Tess scházíš?“ zeptala jsem se, zatímco jsem procházela
mezi nábytkem. Byt se nezdál obydlený. Falin měl velký gauč,
komodu a na ní televizi, počítačový stůl s počítačem, skládací stolek
a u něj dvě židle – žádný jiný nábytek a navíc nic, co by upoutalo
mou pozornost.
„S Tess? Ne. Jen si u ní nechávám klíč, protože svoje až příliš
často ztrácím. Riziko povolání.“
To se vsadím. „Líbíš se jí,“ řekla jsem a na jeho počítači stiskla
tlačítko Zapnout.
Prostor za mnou se zaplnil jeho přítomností. Pak mě objal pažemi
kolem pasu a přitáhl si mě k hrudi.
„Žárlíš?“ Při tom slově se mi rty otřel o krk a mě z toho
zamrazilo.
„Prosím, řekni, že máš na sobě oblečení.“ Bylo mi jasné, že košili
nemá – můj top odhaloval část ramen, na kterých jsem cítila jeho
holou kůži.
„Mmm-hmm,“ zavrněl v nesouhlas a ten zvuk mi zavibroval do
pokožky.
V jeho objetí mi bylo teplo – ne palčivé horko, ale úžasné,
konejšivé teplo, z něhož se mé tělo rozechvělo vědomím, jak blízko u
mě je. A také to bylo naprosto nepřijatelné. Co to s tebou je, Alex?
Dneska ráno tě Death rozechvěje náznakem polibku a teď se tu
rozplýváš z Falina? Budu muset na vyšetření hlavy. Logika říká, že
přece nemůžu toužit po dvou mužích naráz, ne? Ale já po nich
toužila. Ano, mátlo mě to, ale touhu to nijak nepotlačovalo. Asasín a
sběratel duší – jak moc jsem v prdeli?
Pokusila jsem se od Falina odtáhnout a přitom jsem mu loktem
zavadila o bok. Sykavě se nadechl a já sebou trhla. Odtáhla jsem se a
otočila se k němu.
„Omlouv…“ Na poslední chvíli jsem se zarazila. „Jsi v pořádku?
Neotevřela jsem ti to?“
„Je to dobré.“ Narovnal se, jako by byl jeho postoj důkazem
zdraví.
Klidně mohl celé dny tvrdit, že je v pořádku, ale já viděla, že
není. Tedy pod halicím kouzlem byla jeho pokožka dokonalá, ale ve
skutečnosti byl opak pravdou.
„Spusť halicí kouzlo, ať se ti na to podívám.“
V odpověď jen zavrčel, odvrátil se a já ho popadla za paži, aby
mi nikam jen tak neodešel.
„Faline?“ řekla jsem jeho jméno tak, jak bych normálně řekla
„prosím“, ale bez hrozby zadlužení.
Otočil se, ve tváři se mu střídaly emoce. Ve způsobu, jakým tiskl
rty a zúžil oči, byl jasně vepsán tvrdohlavý vzdor, ale pak se jeho
rysy zjemnily. Když ke mně přistoupil, ten podivný jemný úsměv mu
z tváře zmizel a místo něj se mu na rtech usadil úsměv, který by se
dal popsat jen jako prohnaný.
Zvedl ruce, vzal mou tvář do velkých dlaní a naklonil se ke mně.
„Pokud máš takovou starost, polib mě. Tím se to určitě zlepší.“
„Ne.“
Úsměv se mu ještě rozšířil, jako by to byla přesně ta odpověď,
kterou očekával. „Změníš názor,“ řekl, pak se otočil a podle toho, jak
to pronesl, jsem napůl čekala, že mi přitom počechrá vlasy nebo mě
cvrnkne do nosu.
Zavrtěla jsem hlavou a nebyla jsem schopná se rozhodnout, jestli
se mám smát, nebo po něm něco hodit.
Tak či tak, stejně jsem se mu chtěla na ten bok podívat.
„Faline,“ řekla jsem znovu, ale tentokrát v tom bylo jen jeho
jméno, snaha přitáhnout jeho pozornost. Ve chvíli, kdy se otočil,
jsem prolomila své štíty. Na svět jsem nyní nahlížela záhrobním
zrakem. Spustila jsem štíty, abych prohlédla skrze jeho halicí kouzlo,
a když jsem k němu vykročila, abych se mu podívala na ránu,
uvědomila jsem si, že tentokrát mi rozkládající se svět mrtvých jen
pomáhá, protože jsem skrze cáry gázy viděla i šrám na jeho boku –
jen se ho nesmím teď dotknout. Nechtěla jsem, aby jeho oblečení
dopadlo stejně jako podlaha na mé verandě. Viděla jsem skrze kusy
obvazu jen malé části šrámu, které byly na pozadí jeho duše
prozařující skrze pokožku tmavé, ale viděla jsem dost, abych si byla
jistá, že jsem mu svým loktem ránu opět neotevřela. A také jsem
viděla dost, aby mě naprosto omráčilo, jak moc se mu zranění od
dnešního rána zahojilo.
Falin se při pohledu na mé zářící oči zamračil. „Řekl jsem ti, že
jsem v pořádku,“ zabručel, otočil se ke mně zády a začal se znova
prohrabovat v komodě. Z vrchního šuplíku vytáhl čisté triko a oblékl
si ho, pak komínky oblečení skládal do tašky. „Snaž se nic v mém
bytě nerozložit. Rád bych při stěhování dostal zpátky zálohu.“
„Jasně.“ Uzavřela jsem své štíty a opět jsem viděla normálně –
pokud se dá svět náhle ponořený do stínů považovat za normální.
Přistoupila jsem blíž, abych viděla, kolik si toho Falin balí, a on
poklekl, aby ze spodního šuplíku vytáhl falešné dno.
Sejf ukrytý v šuplíku byl chráněn dalším pandorským kouzlem.
Natáhl se po sejfu, pak se zarazil a vzhlédl ke mně. „Co? Chceš to
zkusit?“
Stáhla jsem se a v gestu obrany jsem před sebou roztáhla dlaně.
Čáry na sejfu vytvořil stejný člověk, jenž začaroval krabičku, takže
měly stejnou vadu. Falin se nenaštval, když jsem mu prolomila čáry
na krabičce, takže jsem předpokládala, že to teď problém není.
Důležitá poznámka: Nemá rád, když nahlížím skrze jeho halicí
kouzlo. Ovšem kdyby byly naše role obrácené a někdo by jen tak z
plezíru nakukoval na něco, co se snažím skrýt, taky bych z toho
nebyla nadšená.
Odemkl sejf a vytáhl z něj tři pistole, několik časopisů, odznak
FÚV, několik plných zásobníků a několik nožů. Něco z toho zmizelo
porůznu pod jeho oblečením a zbytek strčil do tašky.
Zamrkala jsem. „Chystáš se do války? Vážně si nechceš přibalit i
útočnou pušku?“
Vzhlédl od tašky. „Už ses seznámila s Alex Craftovou, že ano?“
Zapnul zip tašky.
„Neměla bych taky dostat zbraň?“
„Toho dne se dožít nechci.“ Popadl sako a přetáhl si ho přes
ramenní popruh. „Máš dobrý nůž,“ řekl a pokývl směrem k mé botě,
v níž jsem ukrývala dýku.
„Byl to dárek.“
„O tom nepochybuji. Pokud chceš mít dýku, musíš vědět, jak ji
použít.“
Zamračila jsem se. „Vím, jak ji použít. Vrazím ten ostrý konec do
někoho, kdo se mi moc nezamlouvá.“
Pobaveně povytáhl obočí a pak zvedl narvanou tašku.
„Připravena?“
„Víš o tom, že jsem tě do svého domu nepozvala?“
„Chtěla bys radši zůstat tady?“ Rozmáchl se v gestu, kterým
obsáhl malý byt.
„Ne, to je…“ Zarazila jsem se, když se jeden jeho koutek zkroutil
do úšklebku, který nedokázal skrýt. Schválně mě provokoval. „Jsi
nesnesitelný, víš o tom?“
„A ty jsi nebezpečná sama sobě.“ Popadl mé klíče z komody,
kam je po našem příchodu hodil. „Jdeme.“
„Najala sis uklízečku?“ zeptal se Falin, když stanul ve dveřích
mého bytu.
Nedošla jsem dál než za práh. Postel, na kterou jsem dnes ráno
položila přehoz a nic víc, byla nyní ustlaná a ležela na ní převlečená
a srovnaná peřina, kterou jsem neviděla od poslední zimy. Špinavé
prádlo, jež jsem obvykle házela na jednu hromadu před skříní, bylo
pryč a knihy, které jsem porůznu naskládala na různá místa, byly
nyní urovnány v komínku na nočním stolku. Ze dřezu zmizelo
nádobí a PK, který mi teď skákal po nohou, měl chocholku na vršku
hlavy svázanou růžovou mašlí.
„Kdo tu byl?“ zeptala jsem se psa, když jsem ho zvedla z
podlahy. Pokusila jsem se mu mašli z hlavy strhnout. Někdo přišel
do mého bytu. Narušil mé soukromí. Zpochybnil mužnost mého psa
a… a… uklidil?
Mašle odolávala. Při pohledu na mou marnou snahu ke mně Falin
přistoupil a pokusil se mi pomoct. Jenže tři dospělé ruce snažící se
strhnout jednu velkou mašli si spíš navzájem překážely, než
pomáhaly. PK se mi v náručí zavrtěl, taky z toho nebyl nijak
nadšený.
„Ty ho drž. Já mu tu mašli sundám,“ řekla jsem a strčila jsem PK
Falinovi do náruče.
„Chápu to tak, že sis neobjednala uklízecí službu?“ zašeptal mi
Falin přes psovu hlavu do ucha.
„Samozřejmě že ne. Já…“ Zarazila jsem se, protože jsem
koutkem oka zaznamenala pohyb. Z odkapávače se vznesl hrnek a
plachtil si to vzduchem přes kuchyni. Ve chvíli, kdy se otevřela
skříňka a hrneček se k ní vznesl, jsem otevřela své mentální štíty.
V záhrobním zraku mašle pod mými prsty ztrouchnivěla, vlákna
látky se potrhala a uzel vypadal jako prožraný od molů. Ale na druhé
straně bytu v kuchyňském koutě jsem spatřila malou postavu, jak
vyskočila na spodní šuplík skříňky a tlustýma ručkama opatrně
položila hrnek na polici k ostatním. Zelené bodlinovité vlasy spadaly
postavě po zádech, přes linku až téměř na zem.
„Paní S?“ zavolala jsem a malá skřítka se otočila. Vyskočila na
linku a pak na zem.
„Právě končím,“ řekla, zatímco se potácela na druhý konec linky.
Tam vzala z odkapávače další hrníček a zamířila zpátky ke skříňce.
Na chvíli jsem zvládla jen zírat. Pak jsem vykročila k posteli, na
které matraci propíchanou pružinami pokrývaly rozpárané hadrovité
zbytky peřiny. „Myslím, že si potřebuju sednout,“ zamumlala jsem.
Falin mě chytil za zápěstí a na poslední chvíli mi zabránil si
sednout; dřív, než jsem se stihla zabořit do polorozpadlé matrace.
„Nemyslím, že bys měla…,“ ukázal očima.
Jasně, nechtěla jsem, aby se mi můj byt rozpadal před očima.
Uzavřela jsem štíty a okamžitě mě otrávilo, jak se svět kolem mě
ponořil do tmy. Až pak jsem se posadila na postel. Přitiskla jsem si
klouby prstů do očí a řekla: „Předpokládám, že vás poslala Rianna?“
„Přesně tak,“ ozval se překvapivě sytý hlas paní S z kuchyně.
„Přišla jsem za vámi a u prahu jsem našla misku se smetanou, ale v
domě nikdo nebyl.“
Slyšela jsem šourání jejích bosých nohou po dřevěné podlaze a
pak se postel prohnula, jak na ni paní S vyskočila a posadila se vedle
mě. Otevřela jsem oči a zjistila, že se dívá na potrhanou a
ztrouchnivělou mašli, kterou zničila má magie. Potrhaná byla tak
velká, že ji musela uchopit oběma malýma ručkama a z toho, jak
smutně našpulila rty, mě bodl osten viny, že jsem tu zatracenou věc
zničila.
„Vypadá to tu skvěle, paní S,“ prohlásila jsem, protože jsem měla
naléhavý pocit, že musím něco říct. Za tu mašli jsem se omluvit
nemohla.
Vzhlédla a mašli si zastrčila za kožený opasek pytlovitých šatů.
Mávla ručkou, jako by mou snahu se nepřímo omluvit považovala za
zbytečnou, a pak se na mě podívala. „Holka řekla, že máte vzkaz.“
Přikývla jsem a předpokládala, že tou „holkou“ myslí Riannu.
„Řekněte jí, aby se se mnou zítra večer v šest třicet sešla na
Centrálním okrsku.“
„Považujte to za vyřízené.“ Seskočila z postele a vlasy za ní
vlály. Když došla ke dveřím, vyskočila, zavěsila se za kliku, otevřela
dveře a zmizela.
Ještě hodnou chvíli poté, co se dveře zavřely, jsem z nich
nespustila oči.
„Takže skřítka,“ řekl Falin a obešel postel. „Nechtěla bys mi
vysvětlit, jak se ti povedlo spřátelit se se skřítkou?“
„Ani ne.“
Podíval se na mě, pak si palce zavěsil do kapes a já se odvrátila.
Jen proto, abych něco dělala, jsem zapnula televizi. Objevila se tvář
Lusy, ale ve studiu očividně nebyla. Po čem jde teď? Doufám, že po
něčem, co nezahrnuje mou osobu. Přešla jsem k televizoru a zesílila
hlasitost.
„…přiblížíme té anomálii. Tede, mohl bys ji zabrat?“ Ukázala a
kamera se zaměřila na něco za ní.
Byla tam tma. Ať vysílala odkudkoli, moc světla tam nebylo, a já
rozpoznala jen obrysy kmenů stromů. Jak kamera zaostřila, zahlédla
jsem odlesk měsíčního světla. Vodní hladina? Žaludek mi ztěžkl
velmi špatným pocitem.
„Máš to?“ zeptal se Lusin hlas odněkud mimo záběr a kamera
zaostřila ještě více. „Vážení diváci, nevím, zda to vidíte, ale vypadá
to, že se právě díváme na další trhlinu do éterie. Před dvěma dny
jsme byli svědky protržení trhliny, kterou pronikala syrová moc, ale
touto prochází jen několik málo pramenů energie. Je obrovská.“
Kamera zase zaostřila a ano, měla pravdu, prasklina v realitě byla
velká jako dospělý člověk. Do prdele. Cítila jsem se, jako bych se
pohybovala ve zpomalení, když jsem se otočila na Falina. Jeho výraz
potemněl, pevně tiskl rty. Odtrhl pohled od obrazovky a zabořil ho
do mě.
„To ty?“
Zavrtěla jsem hlavou. Otevřela jsem jen několik malých trhlin,
když jsme bojovali s havrany a pak při boji s tím prvním
konstruktem v Magické čtvrti. Samozřejmě nesmím zapomenout na
tu puklinu o velikosti obýváku v sídle mého otce, ale pokud jsem se
záhadně nenaučila protrhávat realitu na dálku nebo se trhliny
nepřemístily, pak jsem za tuhle zcela jistě nemohla. Poposedla jsem,
prozkoumávala jsem televizní záběry a snažila se z nich zjistit detaily
o tom, kde se trhlina nachází.
Kameraman sjel zpátky na Lusu a na obrazovce mého starého
televizoru se opět objevila její tvář. Stručně zopakovala informace o
trhlině ve Čtvrti a prohlášení policie. No tak, Luso, řekni, kde teď jsi.
Zatímco mluvila, přímo před puklinou někdo přešel a zastavil se,
aby se podíval přímo do kamery. Ale protože kameraman měl
zaostřeno na Lusu, tvář toho neznámého byla rozmazaná. Byla jsem
si ale téměř jistá, že postava odpovídala muži. Výšku bylo těžké
odhadnout, ale byl nejspíš vyšší než trhlina. Měl dlouhý tmavý kabát,
na který bylo i po západu slunce příliš horko. Kolemjdoucí? Čumil?
„Poznáš, kdo je ten muž?“
Falin odtrhl pohled od obrazovky a zamračil se na mě. „Jaký
muž?“
„Tamten,“ ukázala jsem na postavu v pozadí a Falin se zatvářil
zmateně. „Ty ho nevidíš?“ zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. Nuže dobrá. To znamenalo, že s velkou
pravděpodobností je ten muž duch nebo sběratel duší. Prasklina v
realitě mě děsila, ale mnohem větší starosti mi dělalo, že se objevila
na břehu řeky a že se u ní potuloval přízrak.
„Tady Lusa Duncanová pro Čarozprávy živě z Lenorského
mostu. Přepínám do studia.“
Byla jsem na nohou dřív, než Lusa dopověděla poslední slovo.
Kabelu jsem měla na rameni a byla jsem na půl cesty ke dveřím,
když jsem si uvědomila, že mě Falin nenásleduje. Venku padla tma a
on měl u sebe mé klíče, což znamenalo, že sama se odtud nedostanu.
„Jdeš?“
S pohledem upřeným na televizi zavrtěl hlavou. „Nemyslím, že
by ses měla přibližovat k té trhlině.“
„Cože? Proč?“ Já realitu neprotrhla. Tím jsem si byla jistá. K
Lenorskému mostu jsem se v poslední době ani nepřiblížila, což
znamenalo, že po městě běhá někdo jiný, kdo vládne schopností
propojit reality. Chtěla jsem zjistit, kdo to je. Možná je tam venku
někdo, kdo by mě mohl naučit, jak reality nepropojovat. A ta
blízkost řeky mi dělala starosti. Říkejte tomu předtucha – což
rozhodně neznamenalo, že se tak stane –, ale zkroucený žaludek mi
napovídal, že trhlinu musím prozkoumat, protože má určitě spojitost
s mým případem.
Falin znovu zavrtěl hlavou. „Alex, to, co děláš, když propojíš
zemi mrtvých a rovinu smrtelníků nebo sem přivedeš éterii, tomu se
říká splétání rovin. Je to faeská schopnost.“
„Myslíš?“ Skutečnost, že se ta schopnost aktivovala v době
kolem rudého měsíce, kdy se podle všeho probudila má faeská duše,
byla poměrně jasná známka toho, že spolu obě události souvisí.
Falin mou sarkastickou poznámku ignoroval. „Podle pověstí jsou
splétači rovin zodpovědní za mnoho věcí. Za ohyby, za to, že se
Faerie a svět smrtelníků setkávají jen na několika málo místech, za
to, že fae nemohou dosáhnout éterie… Některé legendy a mýty se
datují do minulosti mnohem starší, než kam sahá paměť nejstarších
žijících fae.“ A to může být hodně dlouho. O krok ke mně přistoupil.
„Jenže, Alex, splétači už neexistují.“
„S tím bych si dovolila nesouhlasit.“
Koutek úst se mu zvedl v křivém úsměvu. „Ano. Samozřejmě že
ty existuješ, ačkoli bude nejlepší, když se žádný z dvorů nedozví, co
jsi. Chtěl jsem tím říct, že ve Faerii už nejsou žádní faeští splétači. A
ani žádní feykinští splétači.“
„A mimo Faerii?“
„Pokud by se některý z dvorů dozvěděl o tom, že se někde objevil
splétač rovin, pak by ho dostali do Faerie a bylo by jedno, jestli jde o
smrtelníka, půlčíka, či fae. A proto, pokud nechceš být unesena do
Faerie, na sebe nesmíš upozorňovat. Už ta trhlina ve Čtvrti přitáhla
pozornost dvorů. U téhle trhliny tě nikdo nesmí spatřit.“ Ukázal na
televizi, pak natáhl ruku a něžně mi zastrčil uvolněný pramen vlasů
za ucho. „Oficiálně, pokud je komukoli ve Faerii známo, jediní
splétači, o nichž se ví, je jeden smrtelný pár. Slouží Nejvyššímu králi
a podle toho, co se říká, jsou také jediným důvodem, proč byl
schopný udržet si Nejvyšší trůn po více než milénium – ale jsou to
podvrženci, smrtelníci uvěznění ve Faerii, což je v podstatě
synonymum pro neplodnost. Z jejich krve již žádný splétač nevzejde.
Zaslechl jsem zvěsti, že Přízračný král má na svém dvoře
podvržence, ohýbače rovin, což je velmi podobné splétačům, ale v
něčem je to jiné. Ale jak jsem řekl, jeho ohýbač je podvrženec,
smrtelník a poslední v rodu. V uplynulých staletích se objevilo
očividně více smrtelných splétačů, ale od dob posledních legend se
neobjevil žádný faeský splétač.“
A nedávno několik legend ožilo.
Strach, který mě od Lusiny reportáže svíral, nabral na síle a
tísnivý pocit v žaludku mi drtil plíce, až jsem nemohla téměř dýchat.
„Já nejsem žádná legenda. Ale ten, kdo otevřel tu trhlinu, jí může
být.“ Pokývla jsem na obrazovku, kde právě opakovali Lusinu
reportáž. Už jsem čelila legendě dávno zapomenuté – nechtěla jsem
ani pomyslet na to, jaké by bylo postavit se legendě, jež zapomenuta
nebyla. „Takže co teď?“
„Pojedu se podívat na tu prasklinu. Ty zůstaneš tady a budeš
uvnitř. Nevíme, kdy by se mohly ukázat další konstrukty.“
Pravda. Zamračila jsem se na jeho záda, když bral mé klíče a
vykročil ke dveřím. Měl určitě pravdu. Nemohla jsem si dovolit, aby
mě s trhlinami spojovali ještě víc než dosud. Jediní, kdo věděli s
jistotou, že umím propojit roviny, byli ti, kdo se mnou byli za noci
rudého měsíce, a ten seznam jmen byl velmi krátký: Falin, Death,
Rianna a Roy… Možná Casey – netušila jsem, kolik si toho z té noci
pamatuje. Můj otec to také věděl, to je samozřejmé, a Caleb, Holly a
Tamara měli určitě podezření, že umím otevřít trhliny do éterie. Ale
cokoli dalšího byly jen spekulace a drby.
Jen to tak musí zůstat.
Musím počkat, až rozruch kolem pukliny utichne, a pak ji pojedu
prohlédnout. Pokud utichne. Povzdechla jsem si, nakrmila a
vyvenčila PK. Potom jsem zavolala Holly, abych ji zkontrolovala.
Nechali si ji přes noc v nemocnici, aby mohli pozorovat její spánek,
ale pokud se nestane nic mimořádného, měla by být ráno propuštěna.
Nevěděla jsem, jestli je to dobrá, nebo špatná zpráva. Právě jsem se
rozhodla zajít dolů za Calebem, když se uprostřed mého bytu zjevil
Roy.
„Alex, tomuhle neuvěříš,“ řekl, jeho tělo se sice mihotalo, ale
také vibrovalo nedočkavostí. „Ten chlap, cos mě ho poslala sledovat,
Maxmilián Bell? Právě se přihlásil k zodpovědnosti za tu trhlinu v
realitě.“
18. kapitola
„Počkej, Royi – zpomal,“ řekla jsem, abych pro sebe získala pár
vteřin a mohla tak vstřebat význam jeho slov, protože rozrušený duch
vypadal, jako by se měl každou chvíli propadnout hluboko do světa
mrtvých. „Kterou trhlinu? Tu na Lenorském mostě?“
Roy svraštil tvář za brýlemi se silnými obroučkami. „Nejsem si
jistý kde. Někdo zavolal a pak se všechno událo moc rychle. Nejdřív
jsem si myslel, že mi něco uniklo. Že tě ti jeho chlapi sebrali, i když
jim řekl, aby tě jen potají sledovali…“
Tahle informace by se mi hodila o něco dřív.
„Ale pak se Bell a suita jeho následovníků – ta škola je kult, jen
tak mimochodem – nastrkali do aut a odjeli dolů k řece.“
„Tak v tom případě jde o prasklinu, co ji našla Lusa.“ Zhoupla
jsem se z paty na špičky. Takže Bell tam byl. A přihlásil se k té
trhlině? „Royi, viděl jsi, že by Bell otevřel trhlinu do éterie?“
Duch zavrtěl hlavou a pak si brýle, které mu tím pohybem téměř
spadly z nosu, usadil zpátky na místo. „Přijal hovor, pak okamžitě
vyrazil k trhlině a tam řekl novinářům a policistům, že ta díra je jeho
majetkem a že leží na jeho půdě, takže oni neoprávněně vstoupili na
soukromý pozemek.“
„Takže Bell až do Lusina výstupu v televizi možná neměl ani
tušení, že se trhlina objevila.“ To by dávalo mnohem větší smysl.
Koneckonců pokud by dokázal protrhnout reality on sám, na co by se
spojoval se mnou? Pokud tedy nenašel někoho, kdo to udělá za něj.
Ale koho?
„Viděl jsi na místě ještě dalšího ducha?“ zeptala jsem se při
vzpomínce na postavu, které jsem si všimla v Lusině reportáži a
kterou Falin neviděl. „Pravděpodobně muž, tmavé vlasy. Zdálo se
mi, že měl na sobě dlouhý plášť.“
„Myslíš smrťáka?“ zeptal se duch a jeho postava na chvíli
zmizela, jak silně se roztřásl. „Jo. Proto jsem odtamtud taky sakra
rychle vypadl.“
Sběratel duší? Sběratelé byli pěkně tajnůstkářská banda. Deatha
„znám“ téměř celý svůj život, ale po pravdě o něm ani o jiných
sběratelích moc nevím – ani neznám jeho pravé jméno. Proč se
sběratel poflakoval kolem trhliny do éterie?
Na obrazovce televize už Lusa nebyla, pravděpodobně proto, že ji
Bell vykopl ze svého pozemku. Moderátor ve studiu nechal ještě
jednou pustit Lusiny záběry na prasklinu a z pozadí záběry
komentoval. Při jednom detailním záběru na trhlinu se odmlčel a v tu
chvíli jsem si všimla symbolu vyrytého do hlíny.
„To je runa?“ Přistoupila jsem blíž; mžourala jsem, jak jsem se
snažila rozluštit tvar obrazce na už tak dost zvětšeném záběru.
Symboly vypadaly jako runy, ale zvětšení záběru nijak nepomohlo
kvalitě obrazu, takže to klidně mohla být mřížka na piškvorky a
přitom by připomínala runu.
Zaklonila jsem se, když kamera zmenšila rozlišení. Pak na mě ze
spodní části obrazovky vyskočil shluk bodů. „Rozhodně je to runa.“
Byla to ta stejná zatracená runa, co jsem na ni půl dopoledne zírala, a
nemohla si vzpomenout, odkud ji znám.
„Mám tě,“ řekla jsem a ukázala přitom prstem na obrazovku.
Roy přiklekl vedle mě a podíval se na místo, kam jsem na
obrazovku přitiskla špičku ukazováku. Znovu si postrčil brýle výš na
nos. „Alex, ty mluvíš na televizi?“
„Rozhodně ne.“ Vyskočila jsem na nohy, už jsem nedokázala dál
nečinně sedět. Runa dokazovala, že trhliny a konstrukty jsou
propojené. Možná nevznikly při stejném rituálu, ale určitě je vytvořil
tentýž čaroděj nebo čarodějka, možná celý coven – pravděpodobnost,
že by dva čarodějové nezávisle na sobě náhle začali sesílat dosud
neznámá kouzla a využívali přitom stejné runy, je naprosto mizivá.
„Přesně tohle potřebujeme.“
„A to ‚my‘ znamená i mě?“ zeptal se Roy a vznášel se vedle mě,
když jsem rázovala po pokoji. „Protože pokud ano, pak se
nechytám.“
„Přemýšlím nahlas, ale ano, ‚my‘ znamená i tebe.“ Popadla jsem
kabelu a vytáhla z ní papír s runami. „Zatím známe jen důsledky těch
kouzel. Nejprve se objevila ta chodidla nacpaná černou magií. Pak
jsou tu ty konstrukty, po kterých zůstanou jen očarované plíšky.
Zjistili jsme, že obojí bylo vytvořeno stejnou osobou nebo skupinou
osob, protože obojí vyzařovalo stejnou magii, ale zbytková kouzla
nás nikam nedovedla. Ale tahle runa…,“ ukázala jsem na čtvrtou
runu na papíře, „byla vyryta do země poblíž té trhliny. Ať realitu
protrhl kdokoli, je určitě zodpovědný i za to ostatní, ale teď alespoň
máme místo činu. Na internetu musí být něco, co nás dovede k tomu,
kdo ta kouzla seslal.“ A já tam nejsem. Ohlédla jsem se na televizi,
kde ale v tu chvíli běžela reklama. „Royi, mohl by ses tam vrátit a
říct mi, co se tam děje?“
„Když je tam ten smrťák? Ani omylem.“ Začal před sebou mávat
rukama, aby zdůraznil svůj nesouhlas. „Být duch možná není nijak
extra, ale nemám ani páru, co se stane, až by se ke mně dostal
smrťák. Lepší ďábel, kterého znáš, a tak dál, však víš.“
„Jasně, ten sběratel duší,“ řekla jsem, aniž bych doopravdy
vnímala, co Roy povídal dál. „Proč tam byl? Má v tom taky prsty?
Sběratelé posbírali ty… mlhavé duše… co se objevily, když byly
konstrukty zničeny. To tam dělá?“ Ale proč by se do toho pouštěl?
Proč by se do toho sběratel duší vůbec pletl? „Možná tam jen
procházel.“
Zalovila jsem v kabele pro telefon. Musela jsem Falinovi říct o
těch runách. Je nutné, aby oblast zajistil jako místo činu – zvláště
pokud si vlastnictví nárokoval Bell a nahnal tam své lidi. Probudila
jsem telefon, pak jsem zaváhala a vytáhla adresář. Vlastně jsem
Falinovo číslo neznala. Při naší společné práci na Colemanově
případu byl můj telefon zničen a já si nový koupila až poté, co Falin
zmizel. Když jsem se tak nad tím zamyslela, co se znovu objevil,
neviděla jsem ho telefon použít, takže jsem ani netušila, jestli telefon
má. Zatraceně.
Zavrtěla jsem hlavou a telefon hodila zpátky do kabely. „Musím
tam jet.“
Ale Falin měl pravdu – nechtěla jsem přitáhnout pozornost
Faerie. Pokud díry do reality dělá další splétač rovin, ať si dvory
unesou jeho nebo ji, a ne mě. Musela jsem se držet od těch trhlin dál.
A i kdybych chtěla jít, jak bych se tam asi tak dostala? Venku už byla
tma, takže řídit jsem nemohla. Mimoto si moje auto vzal Falin.
Ale co případ? A Holly? A Caleb – kterého dnes v noci budou
chránit jen jeho strážná kouzla? Strážná kouzla, která, jak se ukázalo
při dnešní ranní eskapádě, se dají velmi snadno kouzlem obejít.
Skousla jsem si ret a vrátila se k televizi. Znovu opakovali tytéž
záběry, které jsem viděla už dvakrát. Nepotřebovala jsem trhlinu
vidět znovu. Potřebovala jsem vědět, co se na místě děje právě teď.
Docela by se mi teď hodil jeden z Lusiných „mimořádných vstupů“
živě z místa děje. Ale předpokládám, že ten už proběhl.
Moderátor právě komentoval tu stopáž, kde se před trhlinou
objevil sběratel s rozmazanými rysy. Co tam dělá?
„A dost. Jedu tam.“ Teď už tam musí být celý dav přihlížejících.
Pokusím se s nimi splynout.
Zvedla jsem telefon, stiskla dvojku na rychlém vytáčení a pak
jsem navolila hlasitý odposlech, zatímco telefon zvonil. Mezitím
jsem si zkroutila po ramena dlouhé vlasy do drdolu a upevnila je tam
– a zároveň zakryla – čapkou s nápisem Viva la Magie. Jako převlek
to stálo za pendrek, ale kdybych přidala něco navíc, vypadala bych
až příliš podezřele. Právě jsem si zastrčila uvolněný pramen zpátky
pod čepici, když se z telefonu ozval utahaný ženský hlas.
„Alex? Vzbudila jsi mě ve čtyři ráno. Snažím se to dohnat a navíc
jsem měla den plný mrtvol bez jakýchkoli přímých důkazů o příčině
smrti a jsem…,“ spustila Tamara a pak jsem zaslechla zavrzání její
postele, jako by se právě posadila. „Počkat. Stalo se něco? Je
Holly…?“
„Když jsem s ní mluvila naposled, byla v naprostém pořádku.
Zůstala přes noc v nemocnici na pozorování. Ale něco se stalo a já od
tebe potřebuju malou službičku a, no, odvoz.“
„Víš, na které straně mostu je ta trhlina?“ zeptala se Tamara, když
jsme mířily na jih směrem k Lenorské ulici.
Zavrtěla jsem hlavou. Lenorský most nebyl příliš frekventovanou
spojnicí města. Sionana oddělovala mrakodrapy zastavěné, stále
rostoucí metropolitní centrum Nekrosu od Magické čtvrti a
Čarodějnického glenu, ale Lenorský most se nacházel v jižní části
města. Na západní straně Sionany – na straně s Magickou čtvrtí –
byla Lenorská ulice prakticky venkovskou cestou, jelikož sem
rozpínající se předměstí dosud nedosáhlo. Na východním břehu –
tam, kde bujelo město – byla Lenorská ulice spíše vedlejší silničkou
vedoucí do průmyslové čtvrti. Rozhodně to nebyla ulice, kterou bych
projížděla často.
„Hledáme dav.“ Neměla jsem žádné pochyby, že by se tam žádný
neobjevil. Čarozprávy za poslední hodinu zopakovaly Lusinu
reportáž už několikrát, takže kromě médií, která určitě už teď ucpala
příjezdové cesty k mostu, se tam už určitě srotil pořádný dav čumilů.
Ti nikde nechybí. U trhliny se určitě objeví zástupci několika
bezpečnostních složek, i kdyby si nebyli vědomi toho, že jde o místo
činu – a ačkoli jsem zatím nemohla dokázat, že tam k zločinu došlo,
naprosto jsem věřila tomu, že buď Tamara, nebo já určitě
rozpoznáme magické signatury čaroděje či čarodějky zodpovědné za
všechny nedávné vraždy. Najít to místo určitě nebude problém.
Měla jsem pravdu. Jak jsme se blížily k řece, začalo se objevovat
stále více aut zaparkovaných podél silnice, a než jsme dojely na
dohled starému ocelovému mostu, objevil se před námi dav
přihlížejících.
„Nejspíš jsem měla zaparkovat na trávě,“ řekla Tamara a
zabubnovala palci do volantu, když musela zastavit v koloně
uprostřed mostu.
Přivřela jsem oči, jak jsem se snažila něco vyčíst ze stínů na
druhé straně mostu. V kabele jsem měla brýle, tak jsem si je vytáhla.
Pomáhaly mi zostřovat zrak po rituálech, kdy jsem viděla svět kolem
sebe rozmazaně, pokud vůbec, ale s noční slepotou mi pomoct
nedokázaly. Za zkoušku ovšem nic nedám. Dala jsem si brýle na oči
a naklonila se. Pak jsem vyskočila, když se z palubní desky přede
mnou vynořil Roy.
„No, tak přesně tady jsem se objevit nechtěl,“ řekl, když shlédl na
řadicí páku, která mu částečně zasahovala do stehna. „Není to řadicí
páka, že ne? Nezmění se kvůli mně řazení?“
„Ty bys to stejně necítil, ale ne. Je to automat.“
„Alex?“ Tamara zněla starostlivě, ale skrze mihotající se Royovu
postavu jsem ji viděla rozmazaně. Stejně jsem se jejím směrem
usmála. Ona ducha neviděla, takže mě viděla jasně.
„Roy se vrátil,“ řekla jsem jí a pak obrátila pozornost zpátky na
ducha. „Viděl jsi něco pro nás důležitého?“ zeptala jsem se. Sice
jsem ho musela chvíli přemlouvat – pořád byl trochu roztřesený z
toho, že předtím u trhliny málem narazil na sběratele –, ale nakonec
se tam přece jen vrátil.
Doufala jsem, že má pro mě zprávy o tom, co se děje poblíž
pukliny, ale Roy pořád zíral na řadicí páku, která mu sahala
nebezpečně blízko rozkroku.
„Ech, Alex, já tu páku naprosto jasně cítím. I tu palubku.“
„Ach, bože, pro Kristovy rány.“ Rozepnula jsem bezpečnostní
pás a posunula se, až jsem se ramenem bolestivě tiskla do dveří na
straně spolujezdce. Ve chvíli, kdy jsem se přestala Roye dotýkat
sebemenší částí těla, se bez problémů odtrhl od páky.
Roy si úlevně vydechl a pak zvrátil hlavu, jako by právě prožil
nemyslitelná muka. „Měla bys mě varovat, než to uděláš.“
Obrátila jsem oči v sloup. „Hele, to ty ses objevil na místě, kde
jsem se tě mohla dotknout. Moje vina to není.“
Kdysi dávno, kdy jedinými světlými okamžiky všech těch týdnů a
měsíců na akademii byly Deathovy návštěvy, při kterých mi
dovoloval trénovat, jak pro něj přivést předměty do fyzického stavu,
to ode mě vyžadovalo silné soustředění, aby se mohl například
dotknout hrnku s kávou. Teď už ne. Teď, když jsem se dotýkala
něčeho, někoho – jakékoli bytosti – mohly se ony okamžitě dotýkat
čehokoli v naší fyzické rovině. Alex Craftová, křižovatka realit –
mám to ale štěstí.
„Tak máš něco?“ zeptala jsem se Roye znovu.
„Ech? No, jo. Špatné zprávy. Bell si najal soukromou
bezpečnostní agenturu a nechal přivézt barikády. Nikoho k té
prasklině nepustí.“
„To je v…“
„Co se děje, Alex? Co je kde?“ zeptala se Tamara, zatímco se
kolona pohnula. Tamara tak už sice nemusela sedět na brzdě, ale ani
nemohla dupnout na plyn. Zopakovala jsem jí, co mi řekl Roy, a
Tamara zamlaskala. „Přísahám, že jestli jsem vylezla z postele jen
proto, abych zůstala trčet tři stovky metrů od trhliny, pak budu
vážně, vážně hodně rozladěná.“
To nebude sama.
Koncová světla auta před námi se červeně rozsvítila a Tamara si
povzdechla. Po naší pravé straně blikala tmou modrá světa a
osvětlovala dav lidí shromážděných u vysokého drátěného plotu. Na
okraji mostu parkovaly dodávky novinářů a vrhaly na bránu jasná
světla, ale Roy měl pravdu: za zábrany nedovolili vstoupit nikomu.
„Royi, mohl bys tam ještě jednou nakouknout? A taky zkus
zjistit, co mají Bell a jeho lidé v plánu s tou trhlinou.“
„Ne. Svou zásobu statečnosti jsem pro dnešek vyčerpal. Když
jsem se díval posledně, tak tam ten smrťák pořád byl.“ Překřížil si
paže přes průsvitnou hruď. „Zůstávám s tebou. Pokud ten smrťák
nepřijde sem. Pak zmizím ke svému hrobu nebo někam. Pokud jde o
Bella, tak když jsem se před pár minutami díval, on i ti jeho
následovníci postávali u trhliny.“
Paráda. Přesně toho jsem se bála. Tam jsem totiž viděla ty runy.
Jen jsem doufala, že nepošlapou důkazy rituálu.
Konečně jsme se v koloně doplazili ke štěrkovému parkovišti
blok od mostu. Zaparkovali jsme a vrátili jsme se na most – což nám
zabralo půlku času než jízda sem. Roy šel s námi, ruce měl vražené
do kapes mihotajících se džínů, ale pořád se rozhlížel, jako by čekal,
že na něj každou chvíli vybafne ten smrťák. Než jsme došli k
Lenorskému mostu, ztratil nervy úplně.
„Doženu vás později,“ řekl. A pak zmizel, aniž by čekal na mou
odpověď.
Stáhla jsem si kšilt čepice hlouběji přes oči, a když jsme s
Tamarou došly k davu přihlížejících, na nikoho jsem se ani
nepodívala. Ne že by se někdo z nich rozhlížel po nově příchozích –
všichni zírali na puklinu v realitě.
„Takže máš plán, jak nás dostat do přední linie, natož za tu
bránu?“ zeptala se Tamara při pohledu na dav.
Pokrčila jsem rameny. „Jednou jsem se s Bellem setkala.“
„Jo? A dopadlo to dost dobře na to, aby nás pustil dál?“ Z jejího
tónu bylo zřejmé, že jako odpověď čeká jasné ne, a já se
nepotřebovala ani zamyslet nad průběhem mého krátkého rozhovoru
s Bellem v jeho limuzíně, abych uznala, že má pravdu.
Tamara si stoupla na špičky a natáhla krk, aby viděla přes ramena
lidí před námi. Ve svých oblíbených botách jsem byla stejně vysoká,
ne-li vyšší než ti nejvyšší muži v davu, takže jsem se nepotřebovala
natahovat, abych viděla. Viděla jsem, tečka, byť mi velmi pomáhala
světla novinářských dodávek.
Bell měl očividně kdysi v úmyslu investovat v průmyslu, ale
soudě podle nezastavěného pozemku tady v průmyslové čtvrti své
plány nikdy nezrealizoval. Pozemek ohraničoval tři metry vysoký
drátěný plot, ale byl starý, zrezivělý a polorozpadlý. V jedné části
spadl úplně a podle všeho si dírou lidé léta zkracovali cestu. Průchod
hlídali dva z Bellových strážců a u brány postávali Bellovi právníci.
„Neexistuje zákon, který by zakazoval vlastnit průchod do éterie.
Dokud se nevrátíte se soudním příkazem, pak nemáte žádné právo
vstoupit na tento pozemek,“ oznamoval muž ve středních letech s
vlasy rudými jako Holly uniformovanému strážníkovi ve chvíli, kdy
jsme se protlačily k bráně. Hollyin otec byl mezi obhájci velké zvíře
s tou nejmocnější klientelou, a ačkoli jsem se s ním nikdy nesetkala –
Holly měla k otci vztah asi jako já k tomu svému, což byl jeden z
mnoha důvodů, proč jsme si s Holly tak rozuměly –, měla jsem pocit,
že to je on.
Dotkla jsem se Tamařina ramene a ukázala na mezeru v davu asi
pět metrů od nás. Většina lidí se shromáždila u přední brány, takže
toho možná uvidíme víc, pokud ustoupíme dál podél plotu. Podařilo
se nám prodrat se na vyhlídnuté místo u plotu, ale vzhledem k mému
mizernému vidění a navzdory blikajícím světlům policejních aut,
díky kterým se mé oči jakž takž přizpůsobily tmě, jsem neviděla dál
než metr dva od plotu.
„Vidíš trhlinu?“ zeptala jsem se a naklonila se k Tamaře.
„Jo, trochu. A Alex, nelíbí se mi to. Ti sosáči vybírají syrovou
éterickou energii, ani ji nefiltrují. A ani to s ní pořádně neumí.
Pochybuju, že kolem pukliny alespoň zvedli ochranný kruh.“
Nevěřícně zavrtěla hlavou. „Syrová magie ve vzduchu mi ruší
smysly, ale kruh vůbec necítím. Zato spoustu jiných kouzel ano.“
Jo, to jsem taky cítila. Magie byla všude kolem nás. Většina lidí v
davu měla při sobě amulety, Bellovi ochránci zajistili bránu
strážnými kouzly, aby se skrze ni nikdo nemohl dostat, a za bránou…
Otevřela jsem své smysly, abych se pokusila prodrat skrze oblaka
magie. Zavřela jsem oči, vyslala své smysly a v tu chvíli mi na
nadloktí přistála těžká ruka. Vyjekla jsem a otevřela oči.
„Co tu děláš?“ zeptal se známý a nijak nadšený hlas.
„Faline.“ Přistižena. Otočila jsem se k němu. „Nazdar, jo, no, k
tomu…“ Pověděla jsem mu, jak jsem si při opakování Lusiny
reportáže všimla té runy, a o svých závěrech, které jsem z toho
vyvodila, a zmínila jsem i sběratele duší. Během mého vysvětlování
mu naštvaný výraz z tváře nezmizel. S pokrčením ramen jsem své
povídání uzavřela slovy: „Přišlo mi, že za ten risk to stojí.“
„Možná by to přece jen stačilo na příkaz,“ přiznal po chvíli
uvažování a uvolnil stisk na mém nadloktí. „A teď bys odtud měla
vypadnout.“ Dal mi ruku kolem ramen a pokusil se mě odtáhnout dál
od Tamary a plotu. „Jdeme. Odvezu tě domů a cestou zažádám o
příkaz.“
„No to teda neodvezeš,“ prohlásila jsem, ale on už mě stejně táhl
pryč. Ohlédla jsem se přes rameno, abych viděla na Tamaru, která se
na mě dívala, nejistá, jestli má zasáhnout, nebo ne. „Budu hned
zpátky,“ řekla jsem jí a pak se zas otočila na Falina. Nevadilo mi, že
mě vede pryč od lidí, kteří by mohli zaslechnout naši rozmluvu – no
dobře, hádku – o tom, proč tu potřebuju zůstat. Koneckonců jsou
určité věci týkající se mého života, o nichž nemluvím ani s
kamarádkami, natož s cizími lidmi – ale odejít jsem nehodlala.
„Přišla jsem, abych…“
Nedostala jsem příležitost větu dokončit, protože v tu chvíli se
ozval ženský hlas: „Alex Craftová.“
Sakra. Otočila jsem se za tím hlasem a s úsměvem jsem se
neobtěžovala. „Luso.“ Její kameraman samozřejmě nechyběl. To
mám snad nad hlavou ceduli, že přitahuju lidi, kterým bych se
nejradši vyhnula?
V tu chvíli jsem si v davu všimla také agentky Noriové. Naštěstí
se zatím mým směrem nepodívala.
„Co vás dnes večer přivádí sem k řece, slečno Craftová?“ zeptala
se Lusa a strčila mi před obličej mikrofon.
„Na totéž bych se mohla zeptat já vás.“
Usmála se. „Příběh. A vás?“
Stočila jsem pohled z mikrofonu před sebou na červené blikající
světýlko na kameře. „Řekla bych, že totéž, co všechny ostatní.“
Pokývla jsem směrem, kde jsem předpokládala trhlinu. Ta ale nebyla
jediným důvodem, proč tu jsem.
Naneštěstí si to Lusa uvědomila. „Ne,“ řekla. „V tom musí být
něco víc. Něco víte a já se vsadím, že to stojí za reportáž. Na tyhle
věci mám nos.“
Pro sebe jsem si posměšně odfrkla. „Luso, pochybuji, že je váš
nos pravý.“
Slyšitelně zaskřípala zuby a do tváří se jí vlila červená barva. Ta
ale téměř okamžitě zmizela, jak se opanovala a vrátila se zpátky do
modu profesionální žurnalistky.
„Nuže, co takhle,“ řekla a spustila ruku s mikrofonem. „Co
kdybych odvysílala reportáž s hlavičkou ‚Alex Craftová viděna na
místě činu. Pravděpodobně zjišťovala, jakou její poslední trhlina do
éterie napáchala škodu‘?“
Falin po mém boku ztuhl a zabořil mi prsty do ramene tak tvrdě,
až to zabolelo, ačkoli myslím, že si síly stisku nebyl vědom. Snažila
jsem se nevraštit obličej – což by na kameře mohlo vypadat jako
znamení viny – a pokusila jsem se z jeho sevření vyvléknout.
Nepodařilo se; stejně tak dobře se mohl proměnit v kamennou sochu.
„To neodvysíláte,“ prohlásil a v jeho hlase bylo patrné varování.
„Detektive Andrewsi, veřejnost má právo znát pravdu.“
„Až na to, že by vaše reportáž nebyla pravdivá. Já tu trhlinu
neotevřela.“
„No, veřejnost má právo dojít k vlastním závěrům.“ Usmála se a
naplno ukázala zářivě bílé zuby.
„Ta reportáž nepoběží. Už jednou mě někdo unesl přímo z ulice,
abych pro něj otevřela průrvu do éterie.“ Apelovala jsem na její lepší
stránku, o níž jsem si nebyla jistá, jestli si na ni pod svou náturou
reportérky vůbec vzpomíná, ale na má slova zareagoval Falin.
Odstoupil ode mě a zabořil do mě pohled. Pravda – o tom pokecu
s Bellem jsem mu neřekla. Ne že by teď byla vhodná příležitost si o
tom promluvit. Soustředila jsem se na Lusu, které na mém bezpečí
očividně záleželo mnohem méně.
„Dejte mi lepší příběh a já ho odvysílám namísto té reportáže.“
„Nemůžu si něco jen tak vycucat z palce.“
„No, v tom případě už víte, o čem bude má příští reportáž.“
Podívala jsem se na ni. „Se zprávou o trhlině jste přišla jako první
– mimochodem bych velmi ráda zjistila, jak jste se o té trhlině
dozvěděla, protože tuto drobnost jste ve své zprávě neuvedla, a
pochybuji, že jste se dnes vydala ven s myšlenkou: ‚Tak co teď? Už
vím, zajedu mezi stará překladiště a uvidím, jestli z toho něco bude.‘
Zvlášť v těchhle podpatcích.“ Pokývla jsem na její purpurové jehly s
otevřenou patou. „Dostala jste svůj příběh, a protože Bell vztyčil
barikádu, jsou Čarozprávy jediný pořad, ve kterém se objeví detailní
nahrávka trhliny. Takže proč na mě pořád upozorňujete?“
„Trhlina za chvíli přestane táhnout, pokud k tomu nevyhrabu
něco nového. Má původní nahrávka už se dávno šíří internetem.
Potřebuju něco nového. A je mi jasné, že vy tu jste kvůli vyšetřování
jednoho ze svých případů.“ Zvedla ruku s mikrofonem. Nestrčila mi
ho před obličej, ale ukázala na mě jedním dokonale upraveným
prstem. „Poškrábejte mi záda a já je poškrábu vám. A protože jste se
ptala, povím vám, jak jsem našla tu trhlinu – pokud mi dáte dobrý
námět na novou reportáž.“
Podívala jsem se na Falina. Propaloval ji pohledem, výraz ve
tváři měl tvrdý, nečitelný, ale bylo zřejmé, jak je mu její nápad proti
srsti. Já, na druhou stranu, hodlala vyhlásit kapitulaci. Už jsem s
Lusou dřív pracovala a věděla jsem, že slovo dodrží. Což znamenalo,
že mi pomůže, pokud já pomůžu jí, ale také to znamenalo, že nebude
váhat a použije mě jako vábničku na diváky. Ale co bylo možná
důležitější, ta žena, jakkoli dokázala být otravná, pokud šlo o to
dostat vás před kameru v případě, že vy jste znamenali příběh, po
kterém pase, byla také skvělou investigativní novinářkou a dokázala
sehnat spoustu informací.
A já náhodou měla papír s runami, jejichž význam jsem
potřebovala zjistit.
„Mimo záznam,“ řekla jsem a pokývla na blikající světélko na
kameře za Lusou.
„Micky, dej si pauzu,“ prohlásila Lusa a podala mikrofon
kameramanovi. „Jdeme, Craftová. Blíž k mostu je míň lidí.“
Vykročila jsem za ní, ale Falin mě popadl za ruku a zastavil.
„Vážně si myslíš, že je to ten nejrozumnější plán?“ zeptal se
sotva slyšitelným šepotem.
Znovu jsem nad celým nápadem zauvažovala a snažila se při
pohledu do jeho tváře zjistit, co konkrétně se mu nelíbí. Ze složky,
kterou vzal z kanceláře FÚV, jsem nic nového nezjistila, takže
nemohl říct, že informace, které mám k případu, jsou tajné. Vše, co
jsem věděla, jsem zjistila sama; většinou tím, že jsem při tom sama
byla. Runy byly čarodějnou magií, takže ačkoli halicí kouzlo na
konstruktech dokazovalo napojení na faeskou magii, jednotlivé runy
říkaly něco jiného, čili informovat o nich neporuší žádné pravidlo
typu „některé věci mají zůstat mezi fae“, jak to podal Malik. Ne,
rozhodně neměl důvod protestovat proti tomu, že Luse povím o
runách.
„Jsem si jistá.“ Po pravdě jsem nepřišla na žádný důvod proti.
Když jí řeknu o runách a ona nic nezjistí, pak o nic nepřijdu. Ale
pokud by něco zjistila… No, pak se to rozhodně vyplatí.
Falin se dál mračil a Lusa se k nám vrátila. Špulila rty. Neslyšela,
co jsme si pověděli, ale řeč našich těl jí pravděpodobně vyzradila
vše, co potřebovala o naší výměně názorů vědět.
„Detektive Andrewsi,“ řekla, „slyšela jsem, že jste byl v
nepřítomnosti zbaven postu, protože jste během vyšetřování
Colemanova případu beze stopy zmizel.“
Falin neodpověděl, ale odhrnul si přední díl saka, aby ukázal
odznak FÚV.
„Má chyba, agente,“ broukla a pak se otočila ke mně.
„Promluvíme si tedy o tom našem ‚něco za něco‘?“
„Jo. Hned tam budu.“ Usmála jsem se na ni a pak se znovu
obrátila na Falina. „Je to dobrý nápad,“ řekla jsem mu. „Nechtěl jsi
zařídit ten soudní příkaz?“
„Víc mě zajímá, jak tě odtud co nejrychleji dostat.“
A mě víc zajímá, jak zbavit své přátele těžce rozpoznatelného
zakukleného kouzla, které jen čeká na správný okamžik, aby je
mohlo zcela ovládnout.
„Nebudu na sebe upozorňovat,“ slíbila jsem mu.
Odfrkl si a protočil panenky. „V tom jsi totiž moc dobrá.“
Jako by chtěla potvrdit jeho slova, přesně v tu chvíli se Lusa
otočila a zavolala: „Slečno Craftová.“
Oba, Falin i já, jsme sebou škubli. Dobře, no, neupozorňovat na
sebe mi holt moc nejde.
„Musím jít,“ řekla jsem a pak si pospíšila, abych Lusu dohnala.
Tentokrát mě Falin nezastavil.
Lusa mířila pryč od novinářských vozů a policejních aut až tam,
kde plot přecházel v ocelové nosníky Lenorského mostu. Doprava na
mostě utichla. Všichni, kdo chtěli vidět to pozdvižení, už očividně
dorazili, takže na mostě nyní zavládlo ticho, klid a téměř tma.
Výstražná světla policejních aut sice v pravidelných intervalech
osvětlovala i část mostu, ale já si přála přece jen o něco víc světla,
zvláště když Lusa mířila po mostě stále dál.
Jednu věc jsem jí nemohla upřít – řekla jsem jí, že tohle chci
probrat mimo jakýkoli záznam, a ona mě odvedla na místo, kde nás
nikdo neuslyší, ani nás nevyruší. A to nebylo vše. Jakmile jsme se
zastavily, vylovila zpoza halenky stříbrný řetízek s dobrým
půltuctem amuletů. Vzduch kolem nás zašuměl, když zaťukala do
svých náušnic a přesměrovala syrovou energii z nich do jednoho z
čekajících amuletů. Kolem nás zabzučelo kouzlo.
„Jste senzitivní, že?“ zeptala se a já přikývla.
„Dobře, takže jste poznala, že jsem nás právě uzavřela do
neprodyšné bubliny. Nikdo kromě nás neuslyší, co řekneme. A teď,
proč jste sem doopravdy přijela?“
Mnohem radši bych nejdřív slyšela, jak se dozvěděla o díře v
realitě, ale nebyla jsem v pozici, abych mohla požadovat její
informace dřív, než jí sdělím svoje. Otevřela jsem kabelu a vytáhla
jsem z ní papír s opsanými runami. Pak jsem papír rozbalila a podala
ho Luse.
„Tohle jsou náčrty run z magických konstruktů. Jak byste
pravděpodobně sama poznala, nejsou zrovna běžné. Když jsem
sledovala váš živý přenos od trhliny, všimla jsem si, že poblíž ní jsou
stejné runy vyryty do země. Myslím si, že ať poslal ty konstrukty
kdokoli, provedl také rituál, který otevřel tu trhlinu. Jsem tu, abych
tuto teorii dokázala a přišla na to, kdo je za tohle všechno
zodpovědný.“
„Pěkné. Vlastně bych řekla, že to dokonce i stojí za reportáž.“
Vyhrožovala mi a popichovala mě, a přesto si nemyslela, že bych
jí mohla dodat dobrý námět na reportáž? Nejspíš jo.
„Zjistila jste, na co jsou ty runy?“ zeptala se a já zavrtěla hlavou.
„Udělala jsem si malý průzkum, ale zatím jsem nezjistila nic
určitého.“ Odmlčela jsem se a dala jí chvíli, aby si runy prohlédla,
než jsem se jí zeptala: „Už jste někdy něco konzultovala s Aaronem
Corriem?“
Lusa svraštila obočí, což v reportážích nikdy nedělala –
pravděpodobně proto, že vrásky, které jí to vyhloubilo na čele,
nevypadaly nijak přitažlivě. „S doktorem Corriem? Ano. Ani on ty
runy nebyl schopen identifikovat?“
Pohrdavě jsem si odfrkla a Lusa překvapeně vzhlédla.
„Moc rád by je identifikoval. Naneštěstí se mu nezamlouvala má
společnost,“ řekla jsem a její rty se otevřely do dokonalého O, ale
překvapeně se už netvářila. Jelikož toho muže znala, zcela jistě
věděla, jak se staví k fae. Nezeptala jsem se, jestli si myslí, že Corrie
neschvaloval můj doprovod kvůli tomu, že bydlím v domě patřícím
fae, nebo proto, že jsem se dala dohromady s agentem FÚV – ten
starý páprda s fobií z fae měl mnoho důvodů, proč mi nedůvěřovat –,
ale jelikož o mém původu neměla ani tušení, nechala jsem to být.
„Protože jste s Corriem už dřív spolupracovala…“ Odmlčela jsem se
a Lusa se pomalu usmála.
„Líbí se mi, jak uvažujete, Craftová. Předpokládám, že budete
chtít vědět, co jsme s doktorem Corriem o těch runách zjistili,“ spíš
oznámila, než se zeptala. Muselo jí dojít, že mou odpovědí by bylo
ano, protože rovnou pokračovala: „Máme tu tedy trhlinu do éterie
obklopenou podivnými runami a magické konstrukty vystavěné na
stejných runách, které, jakmile byla kouzla zrušena, otevřely
průchody do éterie.“
Jo, její teorie se mi zamlouvala – nemyslela jsem, že je úplně
pravdivá, jelikož žádný z havranů, které zničili Caleb, Falin nebo
sběratelé, praskliny v realitě nezpůsobili, ale neopravila jsem ji.
Koneckonců pokud na téhle teorii vystaví reportáž, pak se pozornost
ze mě přesune na ty díry.
Lusa zamžourala a přitáhla si papír blíž k očím. „Nejsou úplné, že
ne?“
„Horní levý roh jsem nechala u všech otevřený.“
„Perfektní.“ Složila papír na půlku. „Mohu si to nechat?“
Přikývla jsem. Vždycky si můžu udělat kopii. „A teď mi řeknete,
jak jste přišla na tu trhlinu.“
„Samozřejmě.“ Spustila ruku s papírem. „Pojďte za mnou,“ řekla
a pečlivě volila, kam šlápnout, zatímco mě v těch svých značkových
botičkách vedla blíž k okraji mostu.
Obešly jsme podpůrný pilíř, u kterého končil plot, a pak se Lusa
skrčila a vlezla pod most. Kotníky se jí na prudkém svahu pokrytém
kamínky několikrát ošklivě ohnuly. Někde hluboko ve stínech pod
mostem se se svým nekonečným šuměním valila studená voda řeky.
Aby udržela rovnováhu, chytila se Lusa silného trsu vysoké trávy a
ukázala za něj.
„Vidíte?“
Zamžourala jsem, ale jakkoli jsem se snažila zahlédnout, na co
ukazovala, viděla jsem jen inkoustově černou temnotu. „Nic
nevidím. Záhrobní zrak mi zničil noční vidění.“
„Aha. Slyšela jsem, že nornám jejich schopnosti zničily smysly,
ale nikdy jsem nezjistila, jestli to tak skutečně je. No, to, co nevidíte,
je stanové městečko, kde žijí bezdomovci. Hledala jsem oběti
chodidlových vražd. Tolik lidí přece nemohlo jen tak zmizet, aniž by
si toho kdokoli všiml, ale počet pohřešovaných nijak výrazně
nestoupl.“
Přikývla jsem. Tohle všechno jsem už věděla, John mi to řekl.
Usmála se a prohrábla si hnědé vlasy. „Hledala jsem lidi, které by
pravděpodobně nikdo nepostrádal, a můj průzkum mě zavedl k
jistému bezdomovci, který před týdnem strávil noc ve vězení za pití
na veřejnosti, a když byl ráno propuštěn, zjistil, že všichni jeho
kámoši zmizeli. Nahlásil to na policii, jenže lidé na okraji společnosti
mizí dost často. Nikdo to nevyšetřoval.“
Nikdo kromě novinářky na stopě za senzací.
„Když jsem s Eddiem, tím bezdomovcem, dělala rozhovor,
přísahal, že všichni do jednoho musejí být mrtví. Že se nemohli jen
odstěhovat, protože všechno, co měli, tam zůstalo: šaty, boty, další
věci, co jim patřily – když nic nemáte, nemůžete si dovolit o nic
přijít. Přišla jsem sem na další schůzku. To, že jsem při tom našla
trhlinu, byla jen šťastná náhoda, ovšem pokud mě budete citovat,
všechno popřu.“
Zatímco mluvila, na most vjelo auto a já nadskočila, jak se pod
mostem rozezněl téměř ohlušující hřmot. Zvuk se nesl pilíři, panely,
sloupy, vodou a pak zpátky. Znělo to jako hrom.
Hrom.
Hřmění.
Prudce jsem zvedla hlavu. Zespodu most vůbec nevypadal jako
stavba spojující dvě pevniny. Připomínal spíš portál, kterým se valí
řeka. Bránu. Kelpiina „hřmící brána“ nebyla vůbec žádná brána. Byl
to most.
A vzhledem k Lusině informaci o pohřešovaných bezdomovcích
jde možná o konkrétně tenhle most.
Nalomila jsem své štíty, jen trochu, trošičku, jen natolik, abych
mohla svým nitrem nahlédnout skrze roviny reality. Ve vzduchu
visel pach záhrobí, pach mrtvých. Pomalu se ke mně plížila záhrobní
esence. Záhrobní esence vycházející z něčeho ležícího velmi blízko.
A velmi čerstvého.
Otevřela jsem štíty o něco víc. Stíny se v mém záhrobním zraku
stáhly a odhalily trosky zrezivělého a propadlého Lenorského mostu.
Za obloukem a propadajícími se podpůrnými pilíři – kterých jsem se
ani nedotkla, nechci být zodpovědná za to, že by most spadl – jsem
spatřila zbytky zchátralých přístřešků a potrhaných stanů. Z
opuštěných stanů vycházela záhrobní esence. Ne moc, jen několik
maličkých vlákének, jež se mi otírala o pokožku jako severní vítr.
Ale esence znamenala tělo – nebo minimálně část těla. A tohle
konkrétní bylo lidské.
„Vaše oči dost děsivě září,“ poznamenala při pohledu na mě
Lusa.
Uzavřela jsem své štíty. „Luso, navrhuji, abyste našla svého
kameramana. Co nevidět to tu bude označeno jako místo činu.“
19. kapitola
Postávala jsem na okraji davu a čekala, až bude oblast označena
jako místo činu. Johnovi jsem zavolala až poté, co jsem o nálezu
řekla Tamaře. Když se dozvěděla, že se tam nachází tělo – nebo
přinejmenším část těla – nešťastně zasténala, ale pak narovnala záda
a zašla si promluvit s velícím důstojníkem.
John byl právě doma, když jsem mu volala, ale než jsem mu
dopověděla, kde jsem, co jsem vycítila a co Lusa odhalila, už na
druhé lince probouzel soudce, aby od něj získal příkaz. Pak se i s
příkazem a psy vycvičenými na hledání mrtvol vydal k nám. Teď
zbývalo jen čekat.
Tmou zazněl výkřik. Dav ztuhl a několik desítek hlav se otočilo
za zvukem. Neviděla jsem toho, kdo křičel, ale hlas byl mužský,
přeplněn bolestí a jakoby vzdálený. Někdo ze sosáčů? Rozhlížela
jsem se, ačkoli jsem věděla, že nemám nejmenší možnost křičícího
vidět – poté co jsem pod mostem nahlédla do země mrtvých, stíny ve
světě smrtelníků ještě potemněly.
„Co se stalo?“ zeptal se někdo vedle mě.
„Nevím,“ odpověděl jiný hlas.
„Dostaneme se blíž?“ zeptal se třetí.
Otázka jako by dav probudila. Lidé do mě začali drcat rameny a
do zad se mi zapřela horoucí ruka. Dav zamířil k plotu a mě unášel s
sebou. Každý chtěl získat lepší výhled.
Někde přede mnou se křik proměnil v bolestné úpění a najednou
jsem viděla, co se děje. Ne proto, že by se mi náhle vyléčil už roky
poškozený zrak, ačkoli až do té chvíle bych řekla, že ta možnost je
rozhodně pravděpodobnější než spontánní samovznícení způsobené
magickým přetížením. Viděla jsem, protože jeden ze sosáčů vzplanul
a světlo živé pochodně nyní ozařovalo široké okolí.
Ve vteřině oheň muže zcela pohltil. Syrová éterická energie, již
do sebe přijímal, zafungovala jako podpal pro nadpřirozený oheň.
Ozářil skupinu sosáčů shromážděných u trhliny a zalil je vlnou
barevných jisker, jež z plamene létaly v odstínech zelené, purpurové
a rudé.
Kdysi jsem slyšela, že příliš mnoho syrové éterické energie
dokáže spálit čaroděje zevnitř, ale těch několik málo případů
přetížení bylo, pokud vím, způsobeno čirým šílenstvím čaroděje či
neschopností syrovou energii dále přesměrovat. Nikdy jsem ale
neslyšela o samovznícení.
Sosáčův křik rázem utichl, ozývalo se jen ochraptělé sténání.
Mával kolem sebe, ale ostatní sosáči ani nevzhlédli od trhliny.
Nezdálo se, že by si svého hořícího kamaráda vůbec všimli.
„Nechte mě projít,“ zakřičela od brány žena s průkazem OLMN.
Pak se k ní přidal kolega. „Můžeme pomoci.“
Vchod na pozemek bránil celý kontingent Bellových strážců, ale
zrzavý právník rozhodil ruce a pobízel strážné k pohybu.
„Otevřete bránu! Nechte je projít!“ zakřičel na hlídače a pak křikl
na zástupce OLMN: „Rychle!“
Nato se i s nimi rozběhl k hořícímu sosáčovi. Obstoupili muže,
uchopili syrovou magii bouřící mu pod kůží, vytáhli ji z něj a
rozptýlili ji do vzduchu. Nalomila jsem štíty.
Před očima se mi objevilo několik proložených rovin reality.
Navzdory temnotě jsem nyní viděla zcela jasně, přestože na pozemku
vládl chaos. Sosáči zářili mnohabarevným světlem. Většina čarodějů
a čarodějek vyzařovala jednu či dvě barvy éterické energie, ale sosáči
pojímali každou špetičku syrové magie, která unikala trhlinou do
našeho světa. Pojímali do sebe nezdravou směsici různých druhů
magie, z nichž každý znamenal potenciální nebezpečí dalšího
vzplanutí.
Sosáč, jenž ještě před chvílí hořel jasným plamenem, nyní jen
doutnal, jak z něj čarodějové vytáhli magii. Éterické plameny uhasly
a muž nyní jen plakal. Ale vypadalo to, že jinak je v pořádku.
Dokud se za ním neobjevil sběratel duší.
„Pozdě,“ zašeptala jsem.
To ale čarodějové nevěděli. Dál z něj vytahovali magii a rozlévali
ji do vzduchu, ve tvářích se jim zračilo soustředění, ramena měli
ztuhlá. Pak se sběratel, jehož jsem poprvé viděla na záznamu v
Lusině reportáži, natáhl k sosáčovi a dlaní projel skrze jeho tělo.
Končetiny i tvář mu ztuhly v němém výkřiku. Tělo padalo obličejem
napřed a na zem dopadla už jen prázdná schránka. Duše zůstala na
nohou, uvězněná ve sběratelově pěsti. Pokaždé, kdy jsem viděla
Deatha nebo jiné sběratele brát duše, nejprve ji vytáhli z těla, pak
mávli zápěstím a duše odešla tam, kam duše odcházejí. Tento
sběratel to dělal jinak.
Otočil se, plášť kolem něj zavlál a v ruce dál svíral duši.
Čarodějové začali mrtvého oživovat. Sběratel je obešel a duši táhl za
sebou. Ta zírala na mrtvé tělo, v němž ještě před chvílí pobývala.
Během let jsem spatřila několik duchů, byla jsem svědkem toho,
jak Death sbírá duše po hrstech, a dokonce jsem jednou viděla, jak se
duše sběrateli vzpínala, ale nikdy jsem ještě neviděla duši ve chvíli,
kdy je přinucena postavit se čelem skutečnosti, že její život skončil.
Šok a zmatek trvaly jen chvíli a pak sosáčova duše otevřela ústa, rysy
se jí zkroutily ve směsici agonie a hněvu. Zatřásla sběratelovou
rukou, snažila se osvobodit. Zakřičela. Ale ten křik nevyšel z
lidských plic a hlasivek. Byl to výkřik trýzněné duše a já si jen přála,
abych si mohla co nejdál odtud přitisknout ruce k uším. Několik lidí
kolem mě sebou trhlo – možná ten křik jejich uši neslyšely, ale určitě
ho museli vycítit.
Sběratel marnou snahu duše ignoroval.
„Proč ho nepošle dál?“ zamumlala jsem otázku na nikoho
určitého.
Muž přede mnou mě musel slyšet, protože se otočil a pak
zaklopýtal.
„Co to kurva…“ Narazil do člověka za sebou. „Vaše oči,“
zašeptal. Pak se začal prodírat davem, aby byl ode mě co nejdál. Já si
ho skoro ani nevšimla, ale on při své snaze dostat se pryč vrazil do
několika lidí, kteří se na mě otočili. Zazněly další výkřiky, nastal
další pohyb a brzy se prostor kolem mě vyprázdnil. Mě víc zajímalo,
co se děje na druhé straně plotu, než abych se starala o nenápadnost.
Sběratel se přesunul k další sosačce. Držela ruce nad hlavou, jako
by jí natahování se po éterické energii pomáhalo pojímat do sebe
více syrové magie otravující jí tělo. Navzdory tomu, že už dosáhla
bodu přetížení, ve tváři měla výraz čiré a nefalšované extáze.
Pochybuji, že si vůbec všimla sběratele, jenž jí ponořil ruku do hrudi
a vytáhl z ní duši.
Ne, neumírá. Zatím ne. Vyrazila jsem vpřed – dav se přede mnou
rozestupoval a uvolňoval mi cestu –, aniž bych odtrhla pohled od
sběratele, jenž nyní držel v každé pěsti jednu duši. Kdo to je? Ještě
nikdy jsem neviděla, že by sběratel zasáhl dřív, než tělo oběti samo
vypoví službu.
Kolem paže mě sevřela něčí ruka a trhnutím mě zastavila.
„Takhle ty na sebe neupozorňuješ?“ zeptal se Falin hlasem, v němž
bublal hněv. „Chceš, aby tě odtáhli do Faerie? Protože pokud přesně
po tom toužíš, můžu tě tam odvést sám.“
Zamrkala jsem na něj a pak jsem stočila pohled zpátky na sosáče
za plotem. „Neměla umřít.“ Nebo se alespoň nezdálo, že by měla
zemřít.
„Co? O čem to mluvíš? Proboha, Alex, oči ti září jako lucerny.“
Falin zvedl ruku, aby si chránil zrak před ostrou září, a od jeho ruky
se odrazilo zelené světlo. Světlo z mých očí.
Nebyl čas se o to starat.
„Vzal si ji a ona přitom ještě ani nezemřela.“ Ukázala jsem na
chumel sosáčů, ale nikdo kromě mě si neuvědomil, že je žena mrtvá
– očividně o tom nevědělo ani její tělo.
Sběratel – nebo smrťák, jak mu říkal Roy, a to jméno bylo
rozhodně mnohem vhodnější – shlédl na duše, jež svíral v rukou.
Stále ještě neposlal pryč duši muže, který vzdal křik a nyní již jen
žadonil. Žena se zdála zmatená, jako by plně nerozuměla tomu, co se
děje. Pak smrťák zmizel a duše vzal s sebou.
Ženino tělo se konečně zhroutilo a bez sebemenšího zvuku
dopadlo na zem.
Dav před branou už dřív trochu šílel, ale teď se situace proměnila
v učiněný chaos. Na zemi ležela dvě těla, a policie tedy nemusela
čekat na příkaz. Vrazili na pozemek, odstrčili sosáče dál od trhliny a
ty, kdo se vzpouzeli, násilím odtáhli.
Sosáči byli z kontaktu s éterií naprosto mimo sebe, ale
zaregistrovali, že je někdo táhne pryč od zdroje. Zmítali sebou,
křičeli, vzdorovali a nadávali. Plni syrové magie dodávali svým
kletbám a hněvu fyzickou podobu. Ve chvíli, kdy se k jedné ženě
přiblížil strážník, zvedl se z ní červenočerný oblak čisté zuřivosti a
obstoupil ho. Důstojník zaklopýtal a bil se do paží a do hrudi, jako by
se ze sebe snažil dostat obtížný hmyz. Další strážník padl na kolena,
držel se za krk, zatímco se kolem jeho hlavy zvedla bublina magie.
Příslušníci Jednotky proti černé magii byli připraveni mnohem
lépe. Jejich osobní strážná kouzla a amulety zabraňovaly volným
kouzlům v útocích. Magické útoky sosáčů nemilosrdně opláceli.
Jeden sosáč padl k zemi v bezvědomí. Pak další. Třetí zůstal uvězněn
v kruhu.
Ostatní sosáči se na sebe podívali a vzápětí se i s Bellem
rozprchli. Za vysokým mužem se vydali tři důstojníci. Otočil se. Z
dlaní mu šlehaly prameny magie. Hutné prameny magie.
„Pozor!“ vykřikla jsem těsně předtím, než Bell vrhl syrovou
magii na nejbližšího policistu. Ne že by mě slyšel kdokoli krom
Falina.
Důstojník možná měl strážná kouzla odolná proti nejrůznějším
čárům, ale žádné strážné kouzlo vás neuchrání před přívalem syrové
éterické energie. Udeřila mu do hrudi, odhodila ho na zem a okolí
zaplavil pach spáleného masa. Bell běžel k řece a vrhl se do proudu.
Policisté, kteří se ho snažili dostihnout, se zarazili na okraji valící se
vody, po hladině se mihotaly kužely světla jejich baterek.
„Je pryč,“ poznamenal Falin a kroutil přitom hlavou.
Propátrávala jsem vodu a čekala, jestli se Bell vynoří na hladinu.
Nevynořil se. „Myslíš, že přežil?“
„Proud tu není nijak prudký.“
To je pravda a Bell se vrhl do vody napěchovaný magií. Kdoví
čeho je s takovým množstvím syrové éterické energie schopný?
Pokud mu tedy přetížení magií totálně neponičilo mozek, což se
mohlo klidně stát. Ať tak či tak, nyní byl pryč a nárok sosáčů na
místo činu právě zanikl.
V pytlích na mrtvoly skončili čtyři lidé, devět dalších v sanitkách
a pět v poutech. Ostatní sosáči uprchli.
„Je to trochu výš,“ řekla jsem zvenčí ambulance. „Jako by měl
kolem hlavy a trupu oblak.“
Muž, o němž jsem mluvila, zasténal, když mu na čele praskl další
hnisem naplněný puchýř. Léčitel držel ruce několik centimetrů nad
tělem pacienta a podíval se na mě. Přikývla jsem, abych mu dala
vědět, že je nyní uprostřed mraku.
„Dokážete vycítit, jaké barvy mají prameny éterické energie?“
zeptal se.
Nemusela jsem cítit vůbec nic. Neuzavřela jsem štíty, takže jsem
jedovatý, mnohobarevný oblak magie viděla, ačkoli jsem se mu s tím
chlubit nehodlala. „Rudou, ale je tu tma, takže nepoznám, jestli v
tom jsou i další barvy. Ten oblak je ale převážně rudý.“
Léčitel přikývl a znovu se obrátil na pacienta. Jeho prsty se
zachvěly a pak sevřel ruce v pěst. Ohryzek se mu zhoupl, jak
namáhavě polkl, ale pak přinutil prsty se opět narovnat a přikývl,
jako by došel k nějakému závěru. Zavřel oči, soustředil se na svůj
vnitřní zrak a pak se mezi jeho rukama objevil tenký pramínek
energie.
Pomalu rostl a prořezával se mrakem magie. Dávala jsem pozor,
jak na to kletba zareaguje. Léčitelovo slabě se třpytící světlo se
prolamovalo mlžným oparem a tvarovalo ze sebe pavoučí síť ze
zelených vlákének. Kletba si konečně uvědomila, co se děje, a stuhy
magie se rozprchly do stran.
„Mrak se rozděluje. Teď se mu nový oblak shlukl nad stehnem.“
Léčitel roztáhl ruce a protáhl vlákna magie. Ve tváři se mu chvěly
svaly námahou, ale pokračoval, dokud pomalu svou sítí neobsáhl
celou kletbu. Ničivá mlha se roztříštila.
„Povedlo se vám to,“ řekla jsem, když se rozptýlily poslední
prameny éterické energie.
Léčitel spustil ruce a padl do sedačky. „Díkybohu,“ řekl, a
dokonce i jeho hlas se třásl únavou z rušení nebezpečné kletby.
„Napadlo vás věnovat se rušení kleteb? Rozhodně jste dost
senzitivní, abyste mohla provádět diagnózy.“
„Na to já nejsem,“ řekla jsem a ustoupila z otevřených dveří
sanitky. Léčitel zůstal uvnitř. Nedivila jsem se mu; byl vyčerpaný.
Mimoto jsem viděla, jak Tamara pomáhá dalšímu léčiteli s
posledním důstojníkem poraněným při útoku jednoho ze sosáčů,
takže další pacienti na ošetření nečekali.
Mávla jsem záchranáři na rozloučenou, když vyskočil z auta, aby
dveře zavřel. Pak jsem se otočila a zamířila k plotu. Místo činu jsem
nechala za zády. Policie zabezpečila oblast a přístup za plot byl opět
zakázán. Což znamenalo, že jsem se pořád nedostala k prostudování
místa rituálu, ačkoli to byl můj původní záměr, proč sem přijít.
„Slečno Craftová, ráda bych řekla, že jsem překvapená, že vás tu
vidím,“ ozval se za mnou známý hlas a já sebou škubla. Agentka
Noriová. Otočila jsem se za hlasem, ale když jsem ji spatřila svým
záhrobním zrakem, uvědomila jsem si, proč bych ji nepoznala, kdyby
nejprve nepromluvila.
Halicí kouzlo zachovalo z pravého faeského vzezření Noriové jen
základní tvar. Pod halicím kouzlem měla její pokožka sytě
namodralý nádech a rysy měla ostré, bradu i nos tvarované do
špičky. Jak si to ke mně rázovala, její jako proutek štíhlé tělo se
pohybovalo, jako by kosti v jejích bocích byly odlišné od lidských
nebo jako by pro ni chůze nebyla tím nejpohodlnějším způsobem
cestování. Pozorovala mě obrovskýma očima skládajícíma se z tisíců
čoček jako oči mouchy a já se odvrátila dřív, než si mohla uvědomit,
jak na ni zírám.
„Co pro vás mohu udělat?“ zeptala jsem se a přitom si zkřížila
paže přes hruď a zhoupla se na patách.
„Mohla byste na moment přestat svítit očima?“
„Ne, to bych nemohla.“ V tuto chvíli to už byla víc než hodina,
co jsem nahlížela přes několik realit, a můj normální zrak by mi
okamžitě vypověděl službu. Kdyby byl jasný, slunečný den a kdyby
neuplynulo už skoro čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy jsem spala
naposled, pak bych byla ochotná vyzkoušet, jestli by se můj zrak
přece jen nepřizpůsobil. Ale byla noc a já byla fyzicky i psychicky
vyčerpaná i kvůli množství magie, které jsem dnes v noci použila.
Nehodlala jsem zbytek noci strávit v naprosté tmě. Zvláště ne tady.
„Dobře.“ Ale její tón nijak souhlasný nebyl. Náhle vzduch prořízl
vysoký kníkavý zvuk a já se rozhlédla. Noriová to buď neslyšela,
nebo ji to nezajímalo, protože bez odmlčení pokračovala: „Bylo mi
řečeno, že anonymní zdroj informoval detektiva Matthewse o nálezu
mrtvého těla.“ Pokývla směrem, kde čekali psi vycvičení na hledání
ostatků. „Předpokládám, že ten zdroj jste byla vy.“
Jelikož jsem to nemohla vyvrátit, mlčela jsem. Při prohledávání
opuštěného stanového městečka bylo nalezeno jedno levé chodidlo,
dokonce ještě v botě. Vycvičení psi prohledávali břeh v zákrutě řeky,
ale já věděla, že nic dalšího nenajdou. Alespoň ne v nejbližším okolí.
Znovu se ozval ten kníkavý zvuk. To dělá Noriová? Natočila
jsem se bokem a nenápadně jsem jí nakoukla přes rameno. Na zádech
měla – podobně jako vážka – složený pár dvojitých křídel,
tisknoucích se jí k tmavému saku tak, že skoro nebyla vidět. Křídla
vyrůstala ze zad poblíž lopatek a sahala jí až po lýtka jako ochranná
membrána. Kdyby ostrá světla policejních aut neozařovala silné žíly
protkávající křídla, nevšimla bych si jich. Křídla sebou co chvíli
cukla, a jak se o sebe otřela, vydala ten podivný, kníkavý zvuk, který
jsem slyšela.
„Mohla bych zkusit uhodnout, jak jste věděla, že tam to chodidlo
leží? Možná jste ho tam sama položila?“
„Vy víte, jak jsem to věděla,“ řekla jsem a pak v duchu zaklela.
Právě získala mé přiznání, že to já jsem policii informovala. Ne že by
má schopnost vycítit mrtvé byla tajemstvím, které jsem se snažila
ututlat.
Noriová se usmála a ukázala při tom dvě řady jako jehly tenkých
zoubků. Snažila jsem se zabránit jakékoli reakci, ale podle toho, jak
se její úsměv rozšířil, jsem poznala, že mě můj výraz zradil.
„Vidím to takhle, slečno Craftová,“ řekla a vzduchem se opět
rozlehl ten ostrý zvuk. „Máme tu další puklinu dovolující éterii, aby
pronikala do říše smrtelníků. Také se dá s velkou pravděpodobností
předpokládat, že to vy jste zodpovědná za první známou trhlinu, což
znamená, že jste zřejmě způsobila i tuto. Blízkost obou míst činu
naznačuje, že spolu obě trhliny souvisejí. To samo o sobě stačí na to,
aby byl fae povolán do Faerie k dalšímu šetření.“
„Já…“
Zastavila mě mávnutím ruky. „I kdyby se později ukázalo, že
spolu trhliny nesouvisejí, současné důkazy naznačují opak, fae musí
být tedy odveden či odvedena do Faerie kvůli své vlastní
bezpečnosti. Lidé bývají krutí a nepřátelští vůči tomu, čemu
nerozumějí.“
Polkla jsem. Vyhrožovala mi. Rozhodně věděla, že mám napůl
faeskou krev, a nedávala mi žádnou možnost, jak se odchodu do
Faerie vyhnout. Hodlá mi nasadit pouta a odtáhnout mě tam hned
teď? Střelila jsem pohledem za ni, hledala jsem Falina. Byl poblíž
brány, mluvil se dvěma muži v obleku, o nichž jsem si byla
stoprocentně jistá, že pracují na Ambasádě pro faesko-lidské vztahy.
Krátce jsme se s Falinem setkali pohledem, ale snad natolik dlouze,
aby pochopil, jak moc by se mi teď hodila jeho pomoc. Pak jsem se
soustředila zpátky na Noriovou.
„Já tu trhlinu neotevřela,“ řekla jsem hlasem tak pevným, jak
jsem jen dokázala.
Zamračila se. Nemohla tvrdit, že jsem jako fae podřízená
faeským zákonům, ale zároveň člověk, který může lhát. Ačkoli
myslím, že by mě do Faerie mohla odtáhnout tak jako tak pod
záminkou, že mě chce ochránit před lidmi, kteří by na mě přišli s
vidlemi kvůli tomu, že jsem otevřela trhliny.
„Je tu problém, agentko?“ zeptal se Falin, když k nám přistoupil.
A kavalerie dorazila.
„Pane.“ Agentka Noriová se narovnala, její křídla se jí za zády
roztřpytila. „Věřím, že tato… osoba… by měla být okamžitě
zajištěna a přepravena do Faerie,“ řekla a pak zopakovala své
domněnky a důvody, se kterými se mi před chvílí svěřila, ačkoli
tentokrát v jejím hlasu žádné skryté výhrůžky nezněly – jen
odvykládala fakta případu.
Falin si ji vyslechl a mně srdce bilo dvakrát tak rychleji
vyčerpáním i chladem, když několikrát na její slova souhlasně
přikývl. Kdyby nemluvila o mně a nenavrhovala hrubé porušení
osobní svobody, pak bych její argumenty shledala velmi pádnými,
což mě tedy nijak neuklidnilo. Když skončila, Falin si chvíli třel
bradu, jako by zvažoval rozhodnutí.
Že by jí nikdy nedovolil odvést mě do Faerie? Že ne? Jenže jistě
jsem to nevěděla.
Ohlédla jsem se na policisty, kteří zajišťovali místo činu.
Zahlédla jsem několik známých tváří, mezi nimi i Johna, což byla
trochu úleva. Policie by sice nijak nezasáhla, kdyby mě Noriová
zatkla, ale také mě nemůže jen tak odtáhnout do Faerie. Jsem
zákonným občanem země a mám přátele, kteří se o mě postarají. Ale
to závisí na tom, zda budou vědět, co se se mnou stalo. Ustoupila
jsem o krok, blíž k bráně, a připravovala se, že v případě potřeby
ztropím scénu.
Díkybohu se ukázalo, že to není nutné.
Falin po chvíli zvažování zavrtěl hlavou. „Domnívám se, že
odvést ji do Faerie by bylo předčasné.“ Otočil se na mě. „Slečno
Craftová, při vyšetřování tohoto případu vás vídám až nepříjemně
často. Pokud si ceníte svého času zde, ve světě smrtelníků, pak vám
doporučuji, abyste své kroky příště řádně a pečlivě promyslela.“
Přikývla jsem a snažila se vypadat pokáraně a vystrašeně, což
vzhledem k faktu, že mě myšlenka na nucený výlet do Faerie děsila
do morku kostí, nebylo nijak těžké fingovat. Mimoto možná zvolil až
příliš okázalá slova jen kvůli Noriové, ale já věděla, že myslí vážně
každé slovo.
Přes složené oči agentky Noriové se zvenčí přetáhl tenký film a
pak se zas stáhl – mrkla? – a vzápětí řekla: „Pane, ráda bych uvedla
do záznamu, že dle mého uvážení je v nejlepším zájmu královny, fae,
a dokonce i samotné slečny Craftové, aby byla přemístěna do
Faerie.“
„Beru na vědomí, agentko. Odchod.“
Propalovala ho pohledem, její křídla začala vydávat ten
pronikavý zvuk, který stoupal a stoupal, až mi v hlavě zněl, jako by
někdo přejížděl nehty po tabuli. Falin se k ní otočil zády, čímž
umocnil svůj poslední příkaz.
„Slečno Craftová, jelikož už vás tu mám, chci s vámi probrat
několik záležitostí,“ řekl Falin tímtéž profesionálním a nepřátelským
tónem, jakým mluvil od chvíle, kdy vstoupil do mého rozhovoru s
Noriovou, ale jakmile se Noriová vzdálila, hlas ztišil. „Bude dělat
problémy,“ zamumlal a zavrtěl hlavou.
Rukou si projel ve vlasech, ztuhle a trhavě, a já se při pohledu na
jeho vyčerpaný výraz zamračila. Já sama měla pocit, že se co chvíli
zhroutím, a ačkoli on spal o něco málo déle než já, léčil se z hodně
vážného zranění.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a dotkla se jeho paže. Proč to
lidé dělají? Proč se dotýkají těch, na nichž jim záleží? Jaké
ubezpečení či útěchu dotyk může nabídnout? Ale já se nad tím ani
nezamyslela; prostě jsem vpadla do jeho osobního prostoru a dotkla
se ho, jako by mezi námi bylo něco víc než známost trvající sotva
týden, kdyby se sečetl všechen čas, co jsme spolu dohromady
strávili.
Falin se podíval na mou ruku na své paži a na rtech se mu objevil
náznak úsměvu. Ten sice ani trochu nezmírnil vyčerpání zračící se v
jeho tváři, ale alespoň už nevypadal tak ztrhaně. Zakryl mou ruku
svou v rukavici a lehce mi ji stiskl. Pak ustoupil z dosahu a narovnal
se. Zas se hodil zpátky do modu logicky uvažujícího velícího agenta
FÚV.
„Pojď,“ řekl a otočil se k bráně. „Chtěla ses tu porozhlédnout. Už
jsi tu napáchala dost škod, tak se podíváš na místo rituálu a pak
odtud vypadneme.“
20. kapitola
Zapsala jsem se u uniformovaného strážníka hlídajícího bránu.
Rozhodně jsem neměla žádné pověření, které by mi dovolovalo
vstoupit za policejní pásku, ale na místě teď působilo tolik různých
bezpečnostních agentur, že by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby
unavený muž neměl ani tušení, kdo všechno tam má být a kdo ne.
Byla jsem v doprovodu agenta FÚV a to mu stačilo. Ochránit místo
činu před kontaminací bylo už zhola zbytečné. Sosáči, Bellova
ochranka a právníci, Lusa a její kameraman, zdravotníci a léčitelé, ti
všichni to tu podupali, připočítejte k tomu vliv magie, a místo činu
týden staré vraždy bylo v háji. Rozhodně jsem Johnovi jeho práci
nezáviděla.
O kom se mluvívá… „Ahoj, Johne,“ řekla jsem, když jsem došla
ke svému oblíbenému, v tuto chvíli velmi rozčilenému detektivovi z
oddělení vražd.
„Alex?“ Sklonil hlavu na stranu, což vzhledem k tomu, že byl
hlavním vyšetřovatelem a já si to právě nakráčela na místo činu, byla
reakce lepší, než v jakou jsem mohla doufat. Pak se jeho pohled
stočil na Falina a John ztuhl. „Detektive Andrewsi, toto je místo
činu.“
„Agente, abychom byli přesní,“ opravil ho Falin a ukázal odznak
FÚV.
Úplně jsem slyšela, jak Johnovi v hlavě šrotují kolečka, když se
podíval na odznak, pak si Falina v hlavě přemístil do nové škatulky a
zhodnotil měsíc staré události a Colemanův případ vzhledem k tomu,
že Falin patří k FÚV. Pak přikývl.
„Alex, ani se mi moc nehodí, že tu teď jsi, takže pokud…“ John
naklonil hlavu a bezhlesně vyslal otázku k Falinovi.
„Rád bych, aby se porozhlédla po místě činu.“
„Dobře.“ John trhl hlavou na znamení souhlasu. Nemyslím, že si
toho byl vědom, ale když se na mě podíval, v jeho pohledu jsem četla
zklamání. Nato se vrátil zpátky k lidem od kriminálky a z Jednotky
proti černé magii, se kterými mluvil, než jsme ho vyrušili.
Jeho nezájem mě bolel stejně jako výraz v jeho očích. Ještě chvíli
jsem tam ztuhle postávala. Vždyť to já ho informovala o těle a oba
jsme tu přece uprostřed noci pátrali po jakýchkoli vodítkách, která by
nás dovedla k tomu, kdo má tuhle noční můru na svědomí. Ovšem on
byl polda, takže hledat vrahy byla jeho práce, ne moje, a FÚV a
policie spolu nikdy nespolupracovaly nijak nadšeně. Protože jsem se
tu teď objevila s Falinem, tak si nejspíš John myslí, že jsem se
rozhodla podporovat jejich protivníka. Kvůli tomu jsem se to snažila
nebrat celé osobně, ale nohy mi ztěžkly ještě víc než předtím.
Vyčerpání si stále více vybíralo svou daň.
Ráda bych zašla rovnou k puklině, ale každý kolem věděl, že mou
specializací jsou mrtví. Nejprve jsem se musela podívat na mrtvého,
Falin mě tedy odvedl k mostu a pak k polorozpadlému stanovému
městečku. Bota s levým chodidlem byla objevena pod hromádkou
jiných bot na dně plechového sudu. Nikdo mi neřekl, kolik bot bylo
zabaveno jako důkazní materiál, ale slyšela jsem dva techniky, jak
říkají, že všechny prázdné boty byly jen a pouze pravé. Jediná levá
bota v sudu v sobě měla kus nohy. Co se stalo s pravým chodidlem?
Nebo se zbytkem těla, když už je o tom řeč.
Během cesty ke stanům jsem roztáhla své smysly po okolí. V
mnoha stanech a přístřešcích jsem vycítila množství amuletů a jeden
nebo dva z nich obsahovaly dokonce strážné kouzlo, což mě
překvapilo, ačkoli se to dalo očekávat. Příliš jsem se nad nekroskými
bezdomovci nezamýšlela, ale mohlo se to stát každému – normálovi,
čarodějovi i fae. Chvíli jsem svými smysly prozkoumávala jednotlivé
amulety, ale většina z nich zabraňovala protékání přístřešků či
odpuzovala pavouky. Žádný z nich nevyzařoval nic zlovolného, ani
nenesl stejnou magickou signaturu, jako měla chodidla či konstrukty.
„Jdeme dál,“ řekla jsem, když jsme prošli celé stanové městečko.
Cestou k břehu řeky jsem zakopla o prázdnou láhev napůl
pohřbenou mezi kamínky. Jen díky Falinovi, který mě uchopil za
loket, jsem nespadla na zem. Hodila jsem po láhvi ošklivým
pohledem, ale skutečným problémem bylo mé téměř naprosté
vyčerpání. Nevím, kdy jsem se začala třást, ale už chvíli jsem se
chvěla po celém těle a nedokázala to zastavit. Příliš dlouho jsem se
nakláněla přes propast mezi světy živých a mrtvých – a několika
dalších rovin realit. Za tohle později zaplatím.
Ale nyní jsem záhrobní zrak ještě chvíli potřebovala. Alespoň
dokud si pořádně neprohlédnu místo, kde u trhliny provedli ten
rituál. Možná by bylo lepší, kdybych nejdřív zkontrolovala celé
místo činu a nedávala najevo, jak velký zájem o trhlinu mám, ale
pokud se mám na tu díru podívat, tak to musím udělat teď. Řekla
jsem o tom Falinovi. Stáhl rty do úzké linky, ale přikývl a odvedl mě
od řeky.
„Myslím, že tu máme dost čmuchacích čoklů,“ ozval se jízlivý
hlas, když jsem se přiblížila k trhlině.
Chloupky na krku se mi zježily. Jenson. Copak jsem toho neměla
na jednu noc až dost? Na rozdíl od Noriové nebo Lusy nepatřil
detektiv Jenson k těm, u nichž jsem mohla doufat, že je po uzavření
případu už nikdy neuvidím. Byl Johnův parťák a nevím, jestli mě
viní z toho, že John místo mě schytal kulku, což by vysvětlovalo jeho
nepřátelský postoj vůči mně v posledních týdnech, ale pro všechny
zúčastněné by bylo lepší, kdybychom se k sobě chovali slušně. Takže
jsem se přinutila k úsměvu, jakkoli jsem se na to necítila. Pak jsem se
na něj otočila. A ztuhla jsem.
Jenson stál jen několik metrů ode mě, palce měl zaháknuté za
opaskem, pravou ruku až podezřele blízko služební zbrani. Ale to
nebyl důvod, proč jsem se zarazila. To pohled na jeho obličej mě
přimrazil na místě. Čelist měl širší než obvykle a vystrčenou
předkusem, z dolní čelisti mu tam, kde by normální člověk měl
špičáky, trčely kolmo vzhůru dva malé kly a stáčely se mu přes horní
ret. Kůži nad rtem měl zrohovatělou léty odírání o kly.
„Na co zíráš, Craftová?“ zeptal se a propaloval mě pohledem.
Potřásla jsem hlavou a zamrkala. Jeho tvář se nezměnila. Zbytek
obličeje měl normální a přesně takový jako obvykle. To jen jeho
čelist a ústa se změnila. Jeho duše zářila jasnou žlutí jako u všech
lidí.
„Trollí krev?“ To dokazovalo, jak jsem byla utahaná, že jsem tu
otázku položila nahlas. Snažila jsem se ta slova zastavit, ale bylo
pozdě.
Jensonova tvář potemněla ruměncem. „Takže to vidíš, co?“
Vykročil ke mně. „Podívej se na sebe. Chráněnka poldy, a přitom
tajíš to, že seš podělaná fae. Kdo by to byl řekl?“
Jak si to ke mně Jenson mířil, do cesty mu vstoupil Falin, ale já se
dotkla jeho paže a zastavila ho. Tohle jsme si s Jensonem museli
vyříkat sami. Během let, kdy jsem spolupracovala s policií, jsem se
naučila, že pro některé z nich existují jen dva způsoby, jak si získat
respekt: být nápomocná při honbě za zločinci a řešit si problémy
sama. Vždycky jsem si myslela, že Jensonovi stačí to první, ale
pokud pro něj víc znamenalo to druhé, pak by Falin mohl všechno
jen zhoršit.
Narovnala jsem se a vytáhla se do výšky, abych zdůraznila těch
asi pět centimetrů, o které jsem Jensona převyšovala, a snažila se
potlačit třas. Jenson se mi rozhodl postavit, a ačkoli jsem se
nehodlala s nikým rvát na místě činu, budu muset jeho výzvě čelit.
„Když se na to dívám kolem a kolem, je to dost ironická urážka,“
řekla jsem tichým hlasem, protože jsem nechtěla, aby nás někdo
zaslechl. Pohledem jsem sjela na jeden z jeho klů, aby přesně věděl,
o čem mluvím.
Na tvářích mu naskákaly brunátné fleky. „Myslíš, že je to
vtipný?“
Vtipný? „Nechápu. Máš se mnou snad nějaký problém?“ S mým
původem, o kterém jsem donedávna neměla ani tušení? S mou prací?
S mými schopnostmi? Na co přesně narážel? Jo, sice jsem zjistila, že
je taky feykin, ale rozhodně jsem to neměla v úmyslu nikde
roztrubovat.
„Jo, mám s tebou problém.“
Dívala jsem se na něj a čekala. „Dobře. Co je to za problém?“
Jenson se ušklíbl, horní ret se mu odhrnul z klů. Pak prošel kolem
mě a ramenem do mě strčil tak silně, že jsem klopýtla. Udržela jsem
se na nohou, ale bylo to jen taktak. Co to sakra mělo znamenat?
Podívala jsem se na Falina, který vypadal stejně zaraženě a jen
sledoval Jensonova vzdalující se záda. Jensonův problém s mým
nebo možná s jeho původem – nebo kdoví s čím to problém měl –
jsem rozhodně nehodlala řešit dnes v noci, na to mi už nezbývala
energie. Čas ubíhal a noc se pomalu měnila v ráno. Na moment jsem
zavřela oči, ne víc než na vteřinu, a svět kolem mě se zhoupl.
Zatraceně. Potřebovala jsem to tu zabalit, odjet domů a vyspat se,
než se na místě zhroutím – což doopravdy začínalo hrozit.
Stočila jsem svou pozornost na trhlinu v realitě.
Nevím, jak to tu vypadalo v očích smrtelníků, ale s mým nitrem
překračujícím několik rovin existence najednou tu vládl jen a pouze
zmatek. Ve vzduchu visela zbytková magie a na zemi tvořila
tmavošedé chuchvalce. Do nosu mě udeřil pach spálené trávy a
důkazem, že tu došlo k potyčce, byly i stuhy éterické energie
vyhýbající se tmavým oblakům magie. Na zemi leželo množství
plastikových cedulek s čísly, které tu rozmístili technici předtím, než
začali evidovat důkazy. Většinou šlo o otisky nohou, ale tu a tam
jsem spatřila runy vyryté do země. Nebo to, co z run zbylo. Většinu
poničily těžké boty a tu, která mě zaujala v televizním spotu,
křižovala dlouhá rýha, jako by skrze ni někdo ryl patou do trávy.
Do háje.
Přiblížila jsem se a snažila se zjistit, jak runy vypadaly ještě
neponičené. Jak jsem se blížila k trhlině, cítila jsem zbytky
magického kruhu. Zastavila jsem se, než jsem ho stihla překročit, a
vyslala jsem do okolí své smysly. Na rozdíl od amuletů, které jsem
vycítila ve stanovém městečku, nesl kruh signaturu čaroděje, který
měl na svědomí ty vraždy, a já se rozechvěla, přestože magie kruhu
byla naprosto neutrální.
„Tady čaroděj zvedl kruh.“
„To jsem si myslel,“ řekl Falin, a když jsem se na něj překvapeně
zadívala, ukázal k zemi. „Je tu hranice suché trávy.“
Zamrkala jsem a rozhlédla se. Všechna tráva byla v mém
záhrobním zraku seschlá a šedavá, takže kdyby mě na to neupozornil,
nevěděla bych to. Co za rituál způsobuje, že tráva sesychá?
Netušila jsem, ale bylo potřeba udělat ještě jednu věc.
Překročila jsem hranici kruhu.
Pro senzitivní lidi je překročení něčího kruhu, přestože již dávno
zrušeného, poměrně nepříjemné. Uvnitř téměř vždy stále víří
čarodějova magie, a i kdyby šlo o magii blahodárnou a přívětivou, je
jí v kruhu až moc. Ne že bych na druhé straně bariéry očekávala
přívětivou magii.
Absolutně jsem nepředpokládala, že na druhé straně nenajdu
vůbec žádnou magii, ale bylo to tak.
Zamrkala jsem. Během posledních hodin jsem se už naučila, jak
se orientovat ve vírech éterické energie, takže jejich naprostá absence
mnou lehce otřásla. Ohlédla jsem se. Vně hranice kruhu se stále
rozpínala éterie, ale uvnitř kruhu bylo sotva několik málo hubených
pramenů, jako ty, které sosáči vytahovali z trhliny. Už jsem dřív o
magicky mrtvých místech slyšela, ale nyní jsem v žádném nestála, to
jsem věděla jistě. Tady jako by spíš byla magie spotřebována do
poslední kapky. Co za kouzlo potřebuje tolik energie?
Něco velkého, to mi bylo jasné, ale ať to bylo cokoli, rozhodně se
mi to nezamlouvalo.
Zamžourala jsem. Nebyla jsem zvyklá, že přede mnou záhrobní
zrak otevírá více rovin existence naráz, ale věděla jsem, že existuje
více rovin, než kolik jich dokážu vyjmenovat. Občas jsem zahlédla
náznaky jiných rovin, které rozhodně nebyly ani zemí mrtvých, ani
éterií, ačkoli právě tyto dvě se objevovaly pokaždé. Nyní jsem se
snažila nahlédnout do jiné roviny, do takové, která mi možná
prozradí, co se uvnitř kruhu stalo.
Svět zaplavily barvy. Nebyly to jasné, vířící barvy éterie, ale
barvy, které jako by vycházely z předmětů a prostoru. Už jsem do
této roviny kdysi nahlédla a podle toho, co jsem viděla, jsem tušila,
že absorbuje emoce lidí, kteří jí procházejí. Kolem trhliny se
vznášely jasné, zářivé shluky barev tam, kde předtím stáli sosáči, ale
nyní pomalu bledly. Pod nimi, přímo z prostředku trhliny, vycházelo
to nejjasnější světlo, jaké jsem kdy viděla. Nebylo barevné, nebo
možná obsahovalo všechny barvy světa – nebyla jsem si jistá.
Vytvářelo siluetu světla namísto stínu. Dívala jsem se do něj a
uvědomila si, že toto je profil čaroděje, kterého hledáme. Z obrysů
čaroděje jsem však nevyčetla nic kromě toho, že právě na tom místě
čaroděj stál a cítil naději… a radost.
Naděje a radost? Co se to tu uvnitř toho kruhu stalo? Mýlila jsem
se snad v tom, kdo ho vytvořil?
Otočila jsem se a poodešla dál od trhliny a pak jsem se zarazila,
protože ve chvíli, kdy jsem ustoupila ze záře čarodějovy naděje,
vzduch zhutněl a zabarvil se pulzující, sytou rudou barvou.
Barva se vylévala ze země a otírala se mi o kůži. Strach. Bolest.
Zoufalství. Padla jsem na kolena. Téměř jsem cítila, jak mě
obklopuje oblak hněvu a zuřivosti, viděla jsem, jak se uvnitř kruhu
svíjí a převaluje. Vzduch nyní hučel vztekem, škrábal mě do kůže,
pálil v plicích. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem se pohnout.
Uzavřela jsem své štíty, vyblokovala jsem svět mrtvých, barvy,
zuřivost i bolest. Obklopila mě temnota a já tu náhlou tmu přivítala
povzdechem, jak se mi konečně podařilo dostat do plic trochu
vzduchu.
„Alex! Co se stalo?“
Falin.
Klečel vedle mě, držel mě v náručí a pomáhal mi vstát. Dovolila
jsem mu to.
„Zemřeli tady,“ zašeptala jsem. „Tolik bolesti. Tolik mrtvých.“ A
ten čaroděj stál uprostřed všeho toho zoufalství a cítil jen naději.
Policii jsem neřekla, co jsem viděla. Jednotka proti černé magii
měla ve svých řadách jak auramancera, tak věštce, kteří dokáží
proniknout do roviny, které jsem se dotýkala já. Pokud by policie
chtěla vědět, co oběti cítily, měla k tomu prostředky. Ačkoli já
osobně bych si nepřála znovu vnímat, co cítili oni. Až zítra Johna
uvidím – nebo konkrétněji během dneška, protože už bylo dávno po
půlnoci –, řeknu mu, že jsem v kruhu vycítila jen jednoho čaroděje.
Musí to vědět. A ten zbytek? Nevím, jak by mu to mohlo pomoct.
Během cesty domů jsem usnula a probudila se, když mě Falin
vytahoval z auta.
„Hmm. Postav mě na zem, jsi zraněný,“ zamumlala jsem. Slova
zněla lehce zastřeně, jak jsem byla napůl ještě v krajině spánku.
„Zas tak zraněný nejsem.“
Jasně.
Ale postavil mě na zem a já se po schodech vyštrachala sama.
Dala jsem mu klíče, aby odemkl, zatímco já, napůl slepá, se snažila
udržet na roztřesených nohou, tak moc jsem byla unavená. Příliš
dlouho jsem nahlížela přes několik rovin existence. V tuhle chvíli
jsem potřebovala hodně horkou sprchu a pořádně se vyspat, ačkoli ne
nutně v tomto pořadí.
PK kolem nás poskakoval, dotek jeho malého šedého tělíčka mě
pálil tam, kde se otřel o mé kalhoty. Sakra, ani jsem nepovolala stín,
a přesto jsem mrzla až do morku kostí. Dlouze jsem se zadívala na
postel, ale slíbila jsem si, že už s Falinem spát nebudu – v jakémkoli
smyslu toho slova, dokud si neujasním, co k němu cítím. A to
rozhodnutí jsem učinila ještě předtím, než zmizel. Teď? Ano, byla
jsem rozhodnutá dostát svému předsevzetí.
„Takže,“ otočila jsem se na Falina.
„Takže?“ Sundal si sako a zavěsil ho na opěradlo mé jediné židle.
Následovalo podpažní pouzdro.
„Chceš postel nebo zem?“ Jako správná hostitelka bych mu měla
automaticky nabídnout postel, ale on se pozval sám, takže jsem mu
hodlala dovolit si hrát na galantního a přenechat mi postel.
„Děláš si legraci, že jo?“
„Ne,“ opáčila jsem a myslela to vážně, ale dokonce i v mých
uších zněla ta jediná slabika mdle. Možná proto, že jsem nedokázala
odtrhnout pohled od jeho hladké pokožky, kterou vystavil na odiv
poté, co si rozepnul košili.
„Doopravdy?“ Vytáhl si košili z kalhot, aby si mohl rozepnout i
poslední knoflík, ale nesundal si ji. Vykročil ke mně s košilí
rozepnutou a povlávající kolem svého těla, odhalující tak jeho bledou
pokožku i tvrdé břišáky.
Zvedl ruku a zastrčil mi za ucho uvolněný pramen vlasů. Někdy
během cesty sem si sundal rukavice, takže jeho prsty mě nyní hřály
do tváře.
„Já…,“ začala jsem, ale on se ke mně v tu chvíli sklonil. Otřel své
rty o mé v něžném polibku, tázavě. Hřál.
Ať jsem chtěla říct cokoli, bylo to zapomenuto.
Zvedla jsem se na špičky, pobídla ho a on nezklamal. Přitiskl
hebké a zároveň pevné rty na mé a polibek prohloubil. Jednou rukou
mi vklouzl do vlasů, druhou mě uchopil za pas a přitáhl si mě blíž,
do náruče svého tepla, vůně, doteku.
Někdo poblíž nás si odkašlal. „Prosím, řekni, že vám to můžu
vetovat.“
Nadskočila jsem a odtrhla se od Falina.
O pult se opíral Death, palce zaháknuté za kapsy džínů a vlasy
mu padaly do tváře. Nedokázala jsem nic, jen tam stát a zírat na něj,
zatímco mi v hrudi splašeně bilo srdce, ačkoli jsem nevěděla, jestli je
to důsledek polibku, nebo faktu, že mě při tom Death přistihl.
„Neruším, že ne?“ zeptal se. Death možná vypadal nenuceně a
zněl znuděně, ale oči zabořené do Falina mu temně plály.
Ano, to tedy rušíš. Ne že bych mu neměla být vděčná –
koneckonců jsem si něco slíbila –, ale s Falinovýma rukama na
ramenech jsem vděk necítila.
„Alexis,“ zašeptal, vtiskl mi polibek do vlasů a jeho dech mi
ovanul ucho.
Zamrazilo mě, což nemělo nic společného s chladem uvnitř mě,
mělo to co dělat s pocitem, který ve mně jeho dotek vyvolal. Kromě
toho neohrabaného okamžiku, který jsme s Deathem nedávno sdíleli,
se mě nikdo nedotkl, doopravdy nedotkl už celý měsíc. Dotek
Falinovy pokožky mě rozechvěl, jako by ve skutečnosti uběhla
mnohem delší doba. Ale nemohla jsem to udělat. Zvláště ne, když
nás Death pozoroval temnýma očima.
Setřásla jsem z ramen Falinovy ruce. „Vyspím se na podlaze,“
řekla jsem. Už mi bylo jedno, kdo z nás skončí na zemi. Jen jsem se
chtěla dostat z dosahu Falinových rtů, které ve mně probouzely
spalující oheň. Otočila jsem se na Deatha. „Co tu děláš?“
Povytáhl jedno rameno. „V tuhle chvíli? Garde.“
Jasně. No samozřejmě. Tiše jsem zasténala a uvědomila si, že
Falin za mnou ztuhl.
„Kdo je tu?“ zeptal se.
Místo odpovědi jsem napřáhla k Deathovi ruku. Nevěděla jsem
jistě, jestli ji přijme. Roy se s nadšením nechával zviditelňovat, ale
tenhle supertajnůstkářský sběratel duší? U něj jsem si nebyla jistá.
Zatraceně, jak jsem ho znala, mohl každou chvíli zmizet jen proto, že
jsem naznačila, že tu s námi je. Ale pokud tu hodlal zůstat a
komentovat, co tu děláme, pak nechci být sama, kdo ho uslyší.
Death na chvíli upíral pohled na mou napřaženou ruku, poté se
usmál a ukázal tak dvě rovné řady dokonalých zubů. Nato vklouzl
svou rukou do mé. Spustila jsem štíty a Falin zaklel.
„Co ten tady dělá?“ zeptal se. Otázka jasně směřovala na mě, a ne
na sběratele, ačkoli bylo jasné, že ho vidí. Falin si zkřížil silné paže
na své vypracované hrudi a těkal pohledem ze mě na Deatha.
Zamračila jsem se. Vždyť jsem spustila štíty, aby mě
nepotřebovali jako prostředníka.
Death zvedl mou ruku ke svým rtům, takže jsem k němu musela
přistoupit o několik kroků, ale na klouby mě stejně nepolíbil, jen se
se rty těsně nad mou pokožkou usmál. Sledoval mě při tom očima;
poté, jako bychom tančili, si mě otočil zády k sobě. Pustil mou ruku
a jednou paží mě objal kolem ramen. Byl tak vysoký, že se mi mohl
bradou opřít o vršek hlavy.
„Doslechl jsem se, že Alex pořádá pyžamovou party, tak jsem se
rozhodl připojit,“ řekl Death, a ačkoli jsem na něj neviděla, jasně
jsem v jeho hlase slyšela samolibý úsměv.
Jsem vysoká – už od dvanácti jsem vyšší než ostatní. Tehdy jsem
během jediného roku povyrostla z metru padesát, což je obvyklá
výška všech dvanáctiletých holek, do monstrózní výšky skoro metru
osmdesáti. Zbytek roku jsem se hrbila, dokud jsem neodjela na letní
prázdniny. Můj otec mi vyhrožoval, že celé léto strávím na táboře
zaměřeném na výuku společenského chování, abych se tam naučila
stát rovně. Brzy jsem se přestala starat o to, že většinu kamarádek
převyšuju, a začala si užívat faktu, že se můžu většině chlapů dívat
do očí. Až po čase jsem se rozhodla pořídit si boty se silnou
podrážkou, v nichž jsem měřila ještě o dalších deset centimetrů víc.
Jak jsem řekla, nebyla jsem zvyklá na to, že mě někdo převyšuje. Ale
mezi Falinem, stojícím přede mnou a vypadajícím jako naštvaný
řecký bůh vytesaný z mramoru, a Deathem, který si mě tiskl k
rozložité hrudi, jsem si připadala celkem mrňavá.
A také jsem cítila, že se mi celá situace brzy vymkne z rukou.
„Neměla bys plýtvat energií. Musíme ti zvednout tělesnou
teplotu, ne ji ještě víc snížit.“ Falin ke mně vykročil, očividně
rozhodnutý Deatha ignorovat, a přejel mi rukama po pažích – což
bylo spíš nepříjemné než nápomocné.
Death si mě přitáhl blíž k sobě. „Já ji dokážu zahřát.“
„Přestaňte, oba dva.“ Setřásla jsem ze sebe Falinovy ruce, čímž
jsem si od fae vysloužila zamračení, dokud jsem se nevyvlékla i z
Deathova sevření. Pak jsem se na oba muže zamračila.
Ale Deathově doteku jsem uniknout nemohla. Museli jsme být v
kontaktu, aby ho mohl Falin nadále vidět, pokud bych tedy do něj
nechtěla přesměrovat dostatečné množství energie, což jsem ovšem
nechtěla. A možná bych v tuto chvíli a ve svém stavu ani nemohla.
Takže jsem tam chvíli stála, s rukou v jeho dlani, ale na délku paže
od něj, aby byl mezi námi co největší volný prostor. Proč k sobě
přitahuju takovéhle situace? No, jedno téma zůstávalo dál bezpečné:
práce.
„Na místě činu jsem viděla sběratele. Nebo alespoň myslím, že to
byl sběratel. Ale duše sbíral ještě před smrtí člověka.“ No, rozhodně
to tak udělal u té sosačky a přísahala bych, že ten sosáč by to přežil,
kdyby se sběratel neobjevil a nesebral mu duši. „Umíte to? Vzít duši
ještě před smrtí?“
Soustředila jsem se na vrstvu hlíny, která se mi při mém nočním
dobrodružství nalepila na boty, ale když se ticho protahovalo,
vzhlédla jsem a zjistila, že na mě Death upírá pohled. Ne temný,
intenzivní pohled říkající „představuji si tě nahou“, jakým se na mě
díval ještě před chvílí, ale pohled, který jasně říkal „pustila ses do
něčeho, co je nad tvé možnosti“.
„Jak vypadal?“ zeptal se.
„Byl to muž. Průměrná výška. Něco mezi pětadvaceti a
pětatřiceti. Tmavé vlasy. Měl dlouhý tmavý plášť. Napadá tě
někdo?“
Death se zamračil a odtrhl ode mě pohled.
„Mohl do toho být zapletený?“ Falin přešel do modu poldy. „Byl
na místě vraždy, kde se zároveň nacházela trhlina. Mohl ten…
sběratel,“ z toho, jakým způsobem to slovo vyslovil, bylo zřejmé, že
není zvyklý takové označení používat, „protrhnout díru do éterie?“
Death zavrtěl hlavou, ale nevím, jestli nesouhlasil s Falinem,
nebo s vlastními myšlenkami a domněnkami. Pak se opět podíval na
mě. „Třeseš se.“
„Jsem v pohodě.“ Mohla jsem si ušetřit dech.
„Potřebuje se vyspat,“ řekl Falin a oči se mu změnily v led.
„S tebou, předpokládám?“ zeptal se Death.
Falin si překřížil ruce přes hruď. „I to je možnost.“
„Jsem v pohodě,“ zopakovala jsem. Ne že by mě brali na vědomí
– příliš je zaměstnávala snaha propálit svým pohledem díru do toho
druhého. Skvělé. Přesně to jsem potřebovala. Byla mi zima, magicky
jsem byla naprosto vyšťavená a bod naprostého vyčerpání jsem
překročila už před několika hodinami.
„Víte, chlapi, možná máte pravdu. Užijte si tu soutěž, kdo dál
dočůrá. Já jdu do postele.“ Setřásla jsem Deathovu ruku, uzavřela
štíty a plně oblečená jsem se zhroutila na postel. Usnula jsem dřív,
než má hlava dopadla na polštář.
21. kapitola
Probudila jsem se obtočená něčí paží. Rychle jsem se rozhlédla,
abych zjistila, že ležím na posteli, pořád oblečená, ačkoli mi někdy
během spánku někdo sundal boty. Věděla jsem, že tělo tisknoucí se k
mému patří Falinovi, protože o zeď naproti posteli se opíral Death a
pozoroval mě.
„Zůstal jsi vzhůru celou noc?“ zeptala jsem se tiše. Snažila jsem
se nevzbudit muže ležícího za mnou.
Death povytáhl jedno rameno. „Z noci toho moc nezbylo. Spíš
ráno a brzké odpoledne.“
„Víš, tohle zírání je docela úchylný.“
„To já se ti nevplížil do postele poté, co jsi usnula.“
Pravda. Muži v mém životě byli… komplikovaní. A rozptylovali
mě. Otočila jsem hlavou, abych se podívala na Falina ležícího za
mnou. Tvář měl uvolněnou, mírumilovnou. Dobře. Teď ještě jak se
dostat z postele, aniž bych ho vzbudila.
Snazší říct než udělat.
Pokusila jsem se protáhnout pod jeho paží, ale čím víc jsem se
vrtěla, tím víc si mě k sobě přitahoval. Aniž by se vzbudil, přitiskl si
mě ke své hrudi pevněji než předtím.
Sakra.
Chytila jsem ho za zápěstí a sundala ze sebe jeho paži. V tu chvíli
se probudil. Postel se pohnula, jak se převalil, pustil mé ruce a znovu
si mě k sobě přitáhl.
Čelist mi ovanul jeho dech, když mě políbil na citlivou pokožku
za uchem a zašeptal: „Dobré ráno,“ hlasem ještě ochraptělým po
spánku.
V ústech mi vyschlo a tělo mi na jeho slova zareagovalo
způsobem, jakým jsem si nepřála – zvláště ne s Deathem stojícím
sotva metr od nás.
„Já, hm… musím na záchod.“ Osvobodila jsem se z Falinova
objetí a zvedla jsem se na kolena.
Když jsem přelézala přes nohy postele, Falin se přetočil na záda.
Zíral do stropu a oběma rukama si zajel do vlasů. „Kolik hodin mám
čekat, než začnu dělat snídani?“
„Cože? Já…“ No jo, tak jsem se posledně, když jsem se probudila
s Falinem v jedné posteli, v koupelně chvíli schovávala, ale tentokrát
to bylo jiné. „Budu hned zpátky.“
Death se vydal za mnou. Nevšímala jsem si ho, dokud jsem
nedošla do koupelny – neměla jsem v úmyslu ho zviditelnit a znovu
si projít včerejším rozhovorem. Jakmile se za mnou zavřely dveře,
otočila jsem se na něj.
„Ven. Chci soukromí.“
„Vynervovaná jsi roztomilá.“
Zamračila jsem se na něj. „Myslím to vážně.“
„Pak bys ho zcela vážně měla vykopnout.“ Trhl bradou na vnitřní
stěnu a směrem k jednopokojovému bytu za ní.
„On není v téhle koupelně.“
Death po mně hodil pohledem, kterým říkal, že vím zcela jasně,
jak to myslel. Povzdechla jsem si.
„On mi pomáhá, jasné?“
Death se jen dál mračil a já se k němu otočila zády. Při pohledu
do zrcadla jsem viděla, jak se na mě jeho odraz mračí. Snažila jsem
se kartáčem zkrotit tu džungli vlasů, co mi na hlavě vznikla poté, co
jsem na nich několik hodin ležela. Předtím mi je navíc cuchal vítr
prohánějící se planinou mrtvých.
„Co takhle dát si k snídani omelety?“ ozval se odněkud z kuchyně
Falinův hlas a Deathův odraz na mě zavrtěl hlavou.
Zamumlal slovo „omelety“ a pak se znovu soustředil na mě. „On
sleduje své vlastní záměry.“
Pokrčila jsem rameny a pustila vodu. „To většina lidí.“ Strčila
jsem kartáč do proudu vody a pak vlhkými štětinami projela svou
hřívu.
„Alex.“ Přistoupil ke mně a jeho ruce mi spočinuly na bocích.
„Co o něm doopravdy víš?“
Otočila jsem se ne proto, abych se dostala dál od něj, ale abych se
mu postavila čelem. Byli jsme si velmi blízko. Kdybych se zvedla na
špičky, mohla bych ho políbit. Stála jsem tak těsně u něj, že jsem
viděla kaleidoskop barev odrážejících se mu v tmavě oříškových
očích.
„A co vím o tobě?“ zeptala jsem se. Kůže kolem očí mu zacukala,
jako by ho má otázka ranila. Sklonila jsem zrak.
Kdysi, ještě když jsem byla puberťačka, jsem se do Deatha
zamilovala. Jo, představte si to, teenagerka zabouchnutá do Smrti –
styl emo to pozvedlo na úplně jinou úroveň. Od té doby mě
navštěvoval jen zřídka, objevoval se u mě jen občas a kdoví proč.
Když se nad tím tak zamyslím, má společnost pro něj znamenala
pobavení a určitou novotu – smrtelnice, která ho vidí a může se ho i
dotknout. Pro mě byl vysněným, temným a záhadným mužem.
Hodně z toho si zachoval, ale já si ještě donedávna myslela, že jsem
se přes tu pubertální zamilovanost dostala. Očividně ona dostala mě.
Nadechla jsem se, vychutnávala jsem si jeho ruce na svém těle,
vzrušení, které mi jeho dotek působil. Které mi působil fakt, že se
můžeme dotýkat. Před měsícem by mi to bylo nepříjemné, byl příliš
chladný a já příliš horká. Teď bylo vše jiné.
Vzhlédla jsem, zadívala se do jeho tváře. Koukala jsem se na
velmi známou linii jeho čelisti, křivku jeho obočí. Určitým způsobem
byl mým nejbližším přítelem. V mnoha jiných směrech pro mě byl
naprostým cizincem. Ale navzdory tomu, jak byl náš vztah podivný,
zvláštní, plný, no, ať to bylo cokoli, věděla jsem, že s ním mohu
mluvit otevřeně. Mohu mu říct cokoli, všechno, co chci, přestože on
mi vlastně nikdy nic moc neřekl. Koneckonců nikdo nedokáže udržet
tajemství tak jako sama Smrt.
„Vždycky jsi mi říkal, ať tak netlačím,“ řekla jsem a přesunula
své paže mezi jeho, své ruce na jeho lokty, svá předloktí na ta jeho.
Stáli jsme k sobě tak blízko, že bylo nemožné se ho nedotýkat. „Ať
tě netlačím do odpovědí, které mi nemůžeš dát, do tajemství, která
nemůžeš odhalit. No, teď je řada na mně. Netlač mě do přiznání,
které nemohu udělat.“
Zavřel oči, pak se naklonil a přitiskl bradu na vršek mé hlavy.
Přitáhl si mě k sobě a já se o něj opřela, pod tváří jsem pocítila
měkkou látku jeho trička – trička, o němž jsem věděla, že neexistuje,
alespoň ne v podmínkách našeho světa. Cítila jsem, jak si povzdechl,
a pak mě pevně objal.
„Dobře.“ Přejel mi po pásu kůže mezi spodním lemem topu a
páskem mých bokovek. „Dobře, přestanu na tebe tlačit. Ale
očekávám, že jemu řekneš totéž.“
„Věř mi, snažím se.“ Jenže Falin a poslouchat? To by byl hotový
zázrak.
Jako kdyby slyšel mé myšlenky, se Death rozesmál. „Je
tvrdohlavý. Víš, ještě hodinu potom, co jsi usnula, ke mně mluvil – z
jeho pohledu mluvil do prázdného vzduchu.“
Svůj úsměv jsem skryla do jeho hrudi. „Jo, je tvrdohlavý mezek.“
„Měla bys ho odtud vykopnout.“
Zasténala jsem a odstrčila se od něj. „Už jsem ti to řekla, pomáhá
mi s vyšetřováním.“ Neměla jsem v plánu vymáchat Deathovi nos v
tom, že on byl ten, kdo mi s ničím nepomáhá, ale bylo to tam, zračilo
se to v jeho očích. Odvrátil se, jako by věděl, že to tam vidím.
„Čím definitivně končí život?“ zeptal se Death s palci opět
zaháknutými do kapes kalhot.
„Cože?“ Jak na tuhle otázku přišel? Death neodpověděl, ani
otázku nezopakoval. Jen se na mě upřeně díval, jako by se v jeho
očích zračila slova, která nevyřkl.
„Filozoficky, vědecky nebo…?“ Odmlčela jsem se a zvedla ruce
dlaněmi dopředu a pokrčila jsem rameny.
Neodpověděl.
„Dobře.“ Zamračila jsem se a opřela se o skříňku s umyvadlem.
„Vědecky vzato život končí poté, co tělo naposledy vydechne a srdce
přestane bít, nebo když se zastaví mozková aktivita. Ale…“
Death pokývl hlavou, jako by mě pobízel, abych pokračovala.
Byl sběratelem duší a já mluvila s mrtvými, takže vědecké vysvětlení
nejspíš na mysli neměl. Viděla jsem těla, jež dál jevila známky života
minutu i dvě poté, co z nich sběratelé vyňali duše, ale ze zkušenosti
jsem věděla, že pokud bych povolala stín některého z nich, jeho
vzpomínky by sahaly jen do chvíle, kdy duše opustila tělo. Také jsem
vídávala, naštěstí ne příliš často, těla, která nejevila žádné známky
života, a přesto v nich duše nadále setrvávaly – stíny těchto lidí
věděly, že jsou jejich těla mrtvá. „Smrtelný život končí ve chvíli, kdy
duše opustí tělo.“
Death se usmál, ale nijak vesele. „Tak co je palivem života a kde
jsi ho viděla?“ zeptal se. A pak zmizel.
Zírala jsem do prostoru, kde před chvílí stál. Duše. Duše jsou
palivem. A věděla jsem přesně, kde jsem duše nedávno viděla – v
konstruktech.
Když jsem vyšla z koupelny, našla jsem Falina, jak mi zírá do
lednice a na sobě má jen kalhoty.
„Potřebuješ nakoupit,“ řekl, aniž by vzhlédl.
„Jak typické.“
Popadla jsem pytel s psími granulemi a cestou jsem zapnula
kávovar. Kafe se teprve začalo vařit a pes už měl snídani napůl
snězenou. Vyndala jsem ze skříňky hrnek, pak z kávovaru vyndala
konvici s kávou a místo ní jsem pod souvislý pramínek kouřící kávy
postavila hrneček. Když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že se na mě
Falin kření.
„Netrpělivá?“
„Mám naspěch.“
„Vždycky se ráno naliješ tímhle, aby ses konečně probudila?“
Ne, dneska mi pulz vystřelil nahoru nikoli z kávy, ale protože
mám ve svém bytě dva ty nejvíc sexy chlapy, jaké znám. Ne že bych
se jim něco z toho chystala říct. Strčila jsem konvici zpátky pod
proud horké kávy a hrneček jsem uchopila do dlaní.
„Neodpověděla jsi mi na ty omelety,“ řekl a pořád se na mě ze
dveří otevřené lednice křenil.
„Co to máš s tím vařením?“
Pokrčil rameny. „Žiju sám a rychlá občerstvení moc v oblibě
nemám.“
No, alespoň neřekl, že každé ráno nosí Zimní královně snídani až
do postele. Já také žila sama – pokud se Falin čas od času sám
nepozval do mého bytu –, ale snad nikdy jsem nevařila. Navíc mi
přijde, že rychlá občerstvení vyjdou levněji než si uvařit, takže i
tenhle argument se počítal. Jediným důvodem, proč jsem měla doma
vejce, bylo, že jsem se minulý víkend nemohla zbavit chuti na
čokoládové sušenky a v supermarketu neprodávali vejce po dvou.
„Takže k té snídani, ano nebo ne?“
Podívala jsem se oknem do jasu odpoledního slunce. Ne že by
byla na snídani ta vhodná denní doba. Ale domácí jídlo nikdy
neodmítnu.
„Ano,“ souhlasila jsem.
Vyvenčila jsem PK a vrátila se, zrovna když Falin dovařil. Pak,
po naší odpolední snídani, jsem zaskočila do přízemí. Caleb se
netvářil nijak nadšeně, že má Falina stále v domě, ale řekl mi, že
Holly byla propuštěna z nemocnice a pak okamžitě zavolána do
kanceláře. Přísahal, že na něm se kouzlo nijak nepodepsalo, ale
přesto jsem to zakuklené, vyčkávající kouzlo, které se na Caleba
přeneslo z havranů, cítila. Než se Falin osprchoval, uvařila jsem
druhou konvici kávy a procházela jsem se po bytě, což mi pomáhalo
přemýšlet nad případem.
„Ten pohled znám,“ řekl, zatímco si ručníkem sušil vlasy. „Máš
pocit, jako by před tebou ležely tucty kousků skládačky, ale nejenže
do sebe na první pohled nezapadají, ale navíc to ani nevypadá, že by
byly součástí stejného obrazu.“
„Jo, to sedí.“ Položila jsem hrnek na pult. Myšlenkami jsem se
vrátila k tomu, co mi Death řekl, nebo přesněji k tomu, co neřekl.
Jsem si jistá, že když zmínil, kde jsem viděla duše, měl na mysli
konstrukty, ale nejprve mě donutil pouvažovat nad tím, jak přesně
končí život. Nebo když se na to podívám z druhé strany, kdy začíná
smrt. Popadla jsem z linky svou kabelu. „Zajedu do márnice o něco
dřív. Chci si ověřit jednu teorii.“
Falin uklidil vlhký ručník do koupelny. „Dobře, dej mi pět
minut.“
Ve dveřích jsem se zastavila. „Možná bys se mnou neměl
chodit.“ Přece jen se Johnovi viditelně nezamlouvalo, že jsem se na
místě činu objevila s Falinem po boku.
„Co když ty konstrukty znovu zaútočí?“
„Pokud se dostanou do Centrálního okrsku přes strážná kouzla,
hlídače, poldy a síť chodeb až do márnice, pak bych byla nahraná. I
kdybys tam se mnou byl, stejně by to znamenalo, že oba zemřeme.“
Na Centrální okrsek mě zavezl Falin. Nebyla jsem nijak nadšená,
že řídí mé auto, ale od doby, co jeho auto skončilo před měsícem na
šrotišti, si nové nepořídil a ke své práci vůz potřeboval. Mimoto
stejně poté, co povolám stín – pokud se nám to tedy s Riannou
povede – nebudu schopná řídit, takže dávalo smysl, že si auto půjčí.
Když jsem prošla bezpečnostními rámy a podepsala se do knihy
návštěv na recepci, připnula jsem si kartičku návštěvníka a zamířila
do suterénu Centrálního okrsku, kde sídlila márnice. Nezeptala jsem
se, který patolog má nyní službu. Vzhledem k tomu, že Tamara
strávila většinu předchozí noci na místě činu, bude ve službě nejspíš
někdo jiný, takže jsem byla překvapená, když jsem na ni narazila
před dveřmi márnice.
„Byla jsem na rozpisu,“ řekla a zívající ústa si přikryla dlaní.
„Takže co se děje? Budu vděčná, pokud nejde o nic naléhavého,
protože odtud hodlám v sedm vypadnout, a přísahám, že jestli se co
nejdřív poté nedostanu do postele, někdo za to šeredně zaplatí.“
„Tentokrát nejde o nic naléhavého. Pamatuješ, když jsme byly
tehdy na obědě a ty jsi zmínila, že máš v mrazáku několik těl, u
kterých se ti nepovedlo určit příčinu smrti? Podařilo se ti to alespoň u
jednoho z nich?“
Vydechla skrze zuby a pak otevřela dveře do pitevny, kde
postávaly pojízdné nerezové vozíky a děsivě vypadající medicínské
nástroje. „Ne, a teď jich mám ještě víc. Proč? Přišla jsi na něco?“
Rozhodně jsem měla jistou teorii.
„Tohle jsou ona,“ řekla Tamara a převezla druhý vozík do středu
márnice.
Pokývla jsem. Probrala jsem to s Tamarou a ona mi přivezla dvě
těla, jejichž smrt nebyla schopna vysvětlit. Nic mi o obětech neřekla,
ale i s plně vztyčenými štíty jsem cítila, že těla patří muži a ženě.
Byli mladí – buď mého věku, nebo o něco mladší. Víc jsem skrze
štíty nebyla schopná poznat, ale o mysl se mi otírala záhrobní esence
vyzařující z jejich těl.
„Jsem v koncích,“ řekla Tamara a pozorovala mě, jak jsem
vytáhla pouzdro s voskovou křídou, kterou jsem pak na linoleum
márnice načrtla kruh. „Za poslední dva týdny mi sem přivezli na
tucet těl bez jasné příčiny smrti. Tihle dva dorazili spolu. Byli mladí,
těšili se dobrému zdraví, nevykazovali známky používání drog, ani
jakékoli nemoci. A přesto jsou teď po smrti.“ Zavrtěla hlavou, jako
by ten pohyb pomohl záhadu vyřešit. „Mám pocit, jako by vesmír
najednou změnil pravidla a mně o tom nikdo neřekl.“
Věděla jsem naprosto přesně, jak se cítí.
Vstala jsem, uklidila křídu a přešla do středu kruhu, který jsem
právě načrtla. Pak jsem se k ní otočila. „Připravena?“
Přikývla a já se napojila na magii uskladněnou ve svém prstenu.
Vytáhla jsem ždibec energie a přesměrovala ho do svého kruhu,
který se kolem mě zvedl a mihotavě modře zářil.
Poté co se kolem mě zvedla bariéra oddělující mé tělo od
okolního světa, jsem rozepnula náramek s amulety a spustila štíty.
Kolem mě se zvedl studený vítr a já náhle viděla svým záhrobním
zrakem. Věci kolem mě ztrouchnivěly a zšedly. Přisála se ke mně
záhrobní esence z mrtvých těl, přilnula mi na kůži a do mysli zaťala
ledové pařáty. Otevřela jsem se a nechala do sebe ten mráz vstoupit,
aby mě naplnil. Část mě se proti vpádu chladu záhrobí vzbouřila.
Krev se mi vařila v žilách, snažila se mi připomenout, že jsem bytost
plná života, plná – ačkoli poměrně omezeného – tepla. Vytáhla jsem
ze sebe teplo života a vlila ho do dvou mrtvých. Až pak mě přestal
chlad záhrobí zábst, jako bych dosáhla vnitřní rovnováhy, klidu, kdy
země mrtvých a svět živých uzavřely příměří.
Zhluboka jsem se nadechla a pak vydechla a natáhla jsem se k
tělům svou magií. Využila jsem část svého nitra, která mluvila
jazykem mrtvých, navedla jsem skrze ni svou magii do těla dívky a
vyplnila jí schránku, která ještě před nedávnem byla živou bytostí.
Její duše byla pryč; vše, co ji kdysi utvářelo, bylo nyní ztraceno, ale
stín, shluk vzpomínek uzavřených v každičké buňce jejího těla,
zůstal. Zemřela nedávno a stín byl silný a naplněn mou magií
vystoupil z těla velmi snadno.
Skrze prostěradlo pokrývající tělo se zvedla průsvitná postava. V
době smrti mohla mít dívka tak devatenáct let, rysy měla skřítkovsky
zakulacené, jako by ještě neztratila všechen svůj dětský tuk. Ve tváři
se jí nezračil žádný šok, žádný zármutek. Všechny části její osobnosti
zmizely ve chvíli, kdy její duše opustila tělo; nyní zůstal jen otisk
toho, čím kdysi byla.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se a stín ke mně stočil svou
hlavu.
„Jennifer McCormicová.“
„Jak jsi zemřela, Jennifer?“
Stín sklonil hlavu na stranu. „Nevím. Přestala jsem žít.“
Jak jsem si myslela.
„Co si pamatuješ jako poslední?“
„Setkala jsem se s přítelem Andrewem. Chtěli jsme zajít na oběd.
Šli jsme po kampusu a…“ Odmlčela se.
„A co?“ zeptala se Tamara, která přistoupila těsně k hranici
kruhu.
„A zemřela,“ řekla jsem, protože jsem věděla, že stín to říct
nedokáže. Jakmile její duše vystoupila z těla, její tělo stisklo tlačítko
STOP a zastavilo záznam Jennifeřina života. A bylo po všem. Konec.
„Přistoupil k tobě někdo těsně předtím, než jsi zemřela?“ zeptala
jsem se stínu.
Zavrtěla hlavou a já si skousla spodní ret. Občas lidé zahlédnou
sběratele duší ještě před svou smrtí, ale ne vždy, a Jennifer ho
očividně neviděla. A jelikož ho neviděla, bylo možné, že její smrt
způsobilo něco jiného a její duši jí nikdo neukradl, ale v žaludku se
mi usadil znepokojivý pocit, že skutečně zemřela proto, že jí někdo
vyrval duši z těla.
„Odeber se k odpočinku,“ řekla jsem a vrátila jsem stín do
Jennifeřina těla. Pak jsem se otočila k jejímu příteli Andrewovi.
„Mluvili jsme a Jennifer se náhle zatvářila divně a padla k zemi,“
vypověděl Andrew bez jakéhokoli náznaku emocí v hlase, ačkoli
vidět, jak vám přímo před očima zemřela vaše přítelkyně, pro něj
muselo být nejen posledním, ale také pravděpodobně nejhorším
okamžikem jeho života. Ovšem jistě, ten okamžik určitě netrval nijak
dlouho. „Otočil jsem se, chytil ji a pak jsem spatřil toho muže. Vrazil
jí ruku do hrudi.“
Bingo.
„Ten muž, kterého jsi viděl těsně před smrtí, jak vypadal?“
„Starší než já, ale ne o moc. Mohl to být student vyššího ročníku,
možná doktorand. Měl tmavé vlasy a na sobě dlouhý tmavý kabát.“
Po páteři mi sjela ledová kapka. Ten popis přesně odpovídal
sběrateli, kterého jsem viděla u trhliny.
„Kolik nevysvětlených úmrtí ti tu přistálo na stole?“ zeptala jsem
se Tamary poté, co jsem uložila Andrewa k odpočinku.
Vtáhla tváře, jako by si je zevnitř skousla, a pak se podívala
směrem k chladírně a tělům uskladněným uvnitř. „Víc než tucet.
Možná čtrnáct? Ale všechno to jsou mrtví, kteří zemřeli za
podezřelých okolností.“
Což znamenalo, že pokud se smrťák vydal do nemocnice nebo
kamkoli jinam, kde je smrt na každodenním pořádku, pak je možné,
že obětí je mnohem, mnohem víc. Bylo jisté, že s tímto případem
souvisí minimálně čtrnáct mrtvých plus ti dva sosáči, kteří zemřeli u
pukliny. Šestnáct duší. Nevím, jak se z duše stane palivo pro kouzlo,
ale každý havran se rozpadl v jen malý obláček mlžného oparu, který
byl ve skutečnosti duší, takže předpokládám, že duše musely být
rozlomeny na kusy. Takže jak? Tři, možná čtyři duše na dvaatřicet
ptáků? Když k tomu připočítám duši z cúsithského psa, to máme pět
obětí. A mnoho dalších duší zbývá.
To znamená potenciál pro obrovské množství konstruktů.
22. kapitola
John dorazil do márnice v půl sedmé v tomtéž oblečení, v kterém
jsem ho viděla předchozí noci, nyní jen mnohem zmačkanějším, a
pod očima měl z nedostatku spánku takové váčky, že pod nimi mohli
stanovat skřítci.
„Ježíši, Johne, spal jsi vůbec?“ zeptala jsem se, zatímco Tamara
vracela Jennifeřino tělo zpátky do chladírny.
Jedno oko si zakryl dlaní a pak ruku táhl po tváři dolů. „V
poslední době?“
Vzduch kolem Johna bzučel magií, což bylo zvláštní, protože
John byl magická nula – magii vůbec nevnímal. Mohl projít
magickou bariérou, a ani by si jí nevšiml. Proti magii neměl vůbec
nic – což bylo zřejmé, přece jen to byl první policista, se kterým jsem
kdy spolupracovala –, ale nikdy nepoužíval ani amulety. Vyslala
jsem do okolí své smysly a vycítila magii.
„Amulet proti usnutí? Johne, takové hračky jsou nebezpečné.“
„Jo, no, buď tohle, nebo dávka kofeinu do žíly. Amulet je
jednodušší způsob.“ Poprvé se na mě pořádně podíval. „Jsi v
pořádku?“
Pokrčila jsem rameny a ten pohyb ve mně vyvolal třas. Povolat
dva stíny nejspíš nebyl nejvhodnější způsob, jak se připravit na
složitý rituál, ale nyní jsem věděla, že ten smrťák skutečně krade
duše. Nevěděla jsem ale, co s tím zjištěním udělat – přece jen, co
pouhý smrtelník nadělá s nebezpečným smrťákem? A ani jsem zatím
nemohla dokázat, že to on sesbíral duše pro vytvoření konstruktů, ale
pomalu jsem tu skládačku začala dávat dohromady. Doufám, že se
něco dalšího dozvíme z toho stínu, který jsem se právě chystala
povolat z chodidla.
„Rianna tu bude každou chvíli,“ řekla jsem a podívala se na
mohutné ocelové dveře. Alespoň doufám, že je Rianna na cestě. Ještě
nikdy jsem neposílala vzkaz přes skřítka.
John si přejel po stále se rozšiřující lysině na vršku hlavy. „Tak
jak ses dala dohromady s FÚV?“
Krucinál. Vážně jsem doufala, že na to řeč nezavede. Jsi příliš
optimistická, Alex. „To je složité.“
„Jo?“ Jeho knírek sebou zacukal, jasná známka nespokojenosti,
ale od dalších otázek mě uchránily dveře márnice, které se pomalu
otevřely.
V nich stála Rianna a nejistě se rozhlížela. Když mě její hluboce
posazené oči konečně spatřily, na tváři se jí objevil mírný úsměv.
Vešla do místnosti a její dřeváky na linoleu podlahy hlasitě klapaly.
„Jsem moc ráda, že jsi to stihla,“ řekla jsem, jelikož jsem jí za její
příchod nemohla poděkovat. Pak jsem opětovala její objetí.
Rychle se odtáhla. „Jsi studená.“
„To se stává.“ Představila jsem ji Johnovi a Tamaře, kteří se na
mě oba tázavě podívali, když jsem zmínila Riannino jméno. Chvíli
mi trvalo, než jsem si uvědomila proč. Oba byli mí velmi blízcí
přátelé, a tak věděli, že na akademii jsem měla za spolubydlící
stínovou čarodějnicí jménem Rianna McBrideová. A také věděli, že
před několika lety zmizela. Nikomu jsem se nezmínila, že jsem ji
nedávno našla, a rozhodně jsem nehodlala nikomu prozradit, že je
vězeňkyní Faerie. „Takže z kterého chodidla chceš, abychom se
pokusily vytáhnout stín?“ zeptala jsem se ve snaze držet téma hovoru
v čistě pracovní rovině.
„Co třeba to z minulé noci? Je to učiněná záhada.“ John se
podíval na Tamaru, která přikývla a odešla do chladírny. Vrátila se s
vozíkem zakrytým bílým prostěradlem. Uprostřed lehátka se pod
prostěradlem něco vzdouvalo.
„To je ono?“ zeptala se Rianna.
„Já vím, není toho moc, s čím bychom mohly pracovat, ale za
zkoušku to stojí.“
Přikývla, ale její rty se zkroutily do úšklebku. Nedivila jsem se jí.
Byl by zázrak, kdybychom, byť společnými silami, dokázaly povolat
stín z tak malé části těla. Vzhledem k tomu, jak Riannu děsilo, že
musí Faerii opustit na delší dobu, má prosba, aby přišla a pokusila se
se mnou splnit téměř nesplnitelný úkol, pro ni určitě nepředstavovala
nijak lákavý způsob, jak trávit večer. Na druhou stranu, spolu jsme
kdysi povolaly opravdu výjimečné stíny. Možná dokážeme povolat i
tento.
„Takže víte, kde bylo chodidlo nalezeno,“ řekla Tamara, když
převezla vozík do středu vykresleného, nyní neaktivního kruhu.
„Stejně jako ostatní chodidla bylo i toto odděleno neznámým
předmětem přesně nad kotníkem. A stejně jako ostatní nalezená
chodidla i toto je levé.“
Proč jen levá chodidla? Proč ne jiné části těla?
„Dokud nepřijdou výsledky z rozboru DNA, nebudeme vědět,
zda patří muži, či ženě,“ řekla, „ale podle zevní prohlídky patřilo
chodidlo…“
„Muži,“ dořekly jsme za ni s Riannou naráz. Možná jsme neměly
k dispozici zrovna velkou část těla, ale stačilo to, abychom poznaly
pohlaví oběti.
John potřásl hlavou. „Dobrá, géniové, za chvíli nám budete moct
ukázat, co dovedete.“ Když jsme se s Johnem prvně setkali, nevěřil,
že dokážu poznat pohlaví oběti. A že ho poznám pokaždé. Ukazoval
mi bezpočet vozíků s oběťmi, abych uhodla pohlaví. „Teď něco, co
určitě netušíte,“ pokračoval. „Bota, ve které bylo chodidlo nalezeno,
měla tkaničky a byla zavázaná. Ne tak, jako by se někdo snažil
uzavřít otvor i s nohou uvnitř, ale jako by majitel chodidla botu
zavázal poté, co si ji obul na nohu. A teď ta skutečná záhada.
Chodidlo bylo odděleno deset centimetrů nad vrškem boty, ale uvnitř
boty nebyla nalezena ani kapka krve a na botě není žádné jiné
poškození, než jaké byste čekali u jakékoli jiné staré a obnošené
boty.“
„Takže chodidlo bylo v botě, když bylo odděleno od nohy?“ A
zbaveno krve. Ale proč? „Nebo myslíš, že ten, kdo chodidla naházel
do řeky, tohle minul, protože bylo schované v botě?“
„Jo, no, máme na to mnoho teorií – a žádná z nich nás nikam
nedovedla.“ John si znovu podrbal lysinu.
„Rozmotal někdo kouzlo v chodidle?“ zeptala jsem se Tamary.
Zavrtěla hlavou. „Doufala jsem, že když tohle konkrétní
neskončilo v řece, možná z něj něco vytáhnu. Ale v tomhle smyslu je
úplně stejné jako ostatní nalezená chodidla.“
Jestli se nám poštěstí, budeme se na to moct poptat stínu. Otočila
jsem se na Riannu. „Připravena to zkusit?“
Přikývla a dlaněmi vzhůru ke mně natáhla své ruce. „Vedu já
nebo ty?“
V sesílání kouzel byla Rianna lepší, ale mé napojení na záhrobí
bylo vždy silnější. „Já nás povedu.“
Položila jsem své ruce na Rianniny a pak se podívala na Johna.
„Začneme,“ řekla jsem a on zapnul nahrávání na kameře. Obrátila
jsem svou pozornost do svého nitra.
Na opětovné aktivování kruhu byl potřeba jen ždibec magie.
Kruh se kolem nás s tichým šuměním otevřel. Jakmile byl uzavřen,
pokývla jsem na Riannu.
„Má magie tvé vůli,“ zašeptala, a ačkoli slova samotná měla svůj
význam, až když je naplnila magií, dodala jim tvar a smysl.
„Navedu ji,“ řekla jsem, napojila se na magii uskladněnou ve
svém kruhu a pak jsem slovům dodala moc.
Kouzlo se aktivovalo, jako by klíč zapadl do zámku, a tam, kde se
moje a Rianniny ruce střetávaly, vyplula na povrch její magie a vsála
se do mé dlaně, do mé krve. Sdílení cizí magie je podivný, velmi
osobní a od přírody špatný pocit. Jako byste někomu vysáli vzduch z
plic. Být dárcem magie byl pocit ještě horší.
Rianna si nicméně nestěžovala, ačkoli svaly kolem jejích očí se
několikrát zacukaly. Čas dát se do práce. Spustila jsem štíty.
Z chodidla vycházel jen tenký závoj záhrobní esence. Přitáhla
jsem ho k sobě, přijala jsem do svého těla jeho chlad a vyslala jsem
do chodidla zbytek svého tepla. Kruhem se prohnal studený vítr,
nadzvedl mi prameny vlasů svázaných do culíku a Rianně vlasy
začaly poletovat kolem tváří. Místnost vně kruhu se pokryla šedavou
patinou, lino pod námi zmizelo a odhalilo popraskané betonové
podloží. Prostěradlo na vozíku se potrhalo a prodřelo, skrze díry v
látce byla nyní vidět zrezivělá konstrukce lůžka. Kolem nás se
rozvířily prameny éterické energie, stuhy magie se držely při zemi,
vznášely se těsně nad popraskaným betonem jako obří magický pulz.
„Takové je to pro tebe pokaždé?“ zeptala se Rianna a zelené oči jí
zářily, když se rozhlížela kolem.
„Země mrtvých? Jo, od nedávna.“ O éterii jsem jí říct nehodlala,
zvláště ne do záznamu. Neuvědomila jsem si, že by sdílením naší
magie převzala i mou schopnost nahlédnout skrze několik rovin bytí.
Roztáhla jsem svou magií dřív, než se Rianna stihla zeptat na
cokoli dalšího. Má schopnost povolat stíny neměla nic společného s
éterickou energií. Povolávat stíny nám umožňovala nornská
schopnost, s níž jsme se Rianna i já už narodily. Natáhla jsem se tou
částí svého já, která nahlížela do krajiny mrtvých, a Riannina magie
odpověděla. Obě naše magie se propojily, vířily, točily se, vinuly, ne
jako jeden tón, ale jako dva harmonicky znějící tóny vibrující jedinou
melodií. Vlila jsem naše propojené magie do chodidla.
Natáhla jsem magii ještě dál, hledala jsem stín. Teoreticky každá
buňka v těle nesla vzpomínku na život – a pokud jste vládli
dostatečně silnou magií a měli jste k dispozici dostatečně velkou část
těla, pak jste mohli tyto vzpomínky z těla vytáhnout a dát jim tvar.
Povolat stín z celého těla nijak těžké nebylo. Staré tělo ztrouchnivělé
v prach a kosti potřebovalo velké množství magie, aby se zaplnily
mezery mezi vzpomínkami. Jen chodidlo? Na to jsme potřebovaly
vlít do stínu dostatečné množství magie, aby se zaplnily všechny
mezery. Bylo to těžké. Pro jednoho člověka nemožné. Ale společně?
Možná, jen možná to dokážeme.
Naše moc naplnila chodidlo. Dřív než jsem otevřela oči, ucítila
jsem, jak se formuje stín.
Funguje to.
Nebo taky ne.
Otevřela jsem oči a zděšeně se zadívala nikoli na stín muže, ale
na stín jednoho děsivě se mihotajícího chodidla. Jen chodidla.
Chodidlo začalo skákat po vozíku, a ačkoli jsme do něj vlily tolik
moci, aby dokázala povolat deset stínů, z pahýlu kotníku žádná noha
nevedla.
„Co to sakra je?“ John prošel kruhem a já i Rianna jsme se
zachvěly – vždyť jsem s ním o procházení kruhem mluvila. Naklonil
se nad chodidlo a sledoval jeho podivný tanec. „Kde je zbytek?“
Dobrá otázka. Odpověď na ni jsem neměla. Podívala jsem se na
Riannu. Oči měla vytřeštěné, její bělma se leskla, jak pozorovala
podivný stín dusající po vozíku.
„Znamená to, že chodidlo bylo odděleno před smrtí?“ zeptala se
Tamara. Ta alespoň respektovala hranice mého kruhu. Ovšem
vzhledem k tomu, jak blízký vztah k magii měla, musela by kruh
nejprve roztříštit, aby jím mohla projít.
„Ne,“ řekla jsem a Rianna zavrtěla hlavou. „Už jsem dřív
povolala neúplné stíny. Takhle to být nemá. Pamatuješ si na případ
před třemi roky, kdy se našly části těla ve třech různých
odpadkových pytlích?“ A pytel s hlavou a pravou rukou byl nalezen
až týden po zbylých částech. Oběť zemřela na vykrvácení, poté co jí
byly uřezány všechny končetiny. Pořád se mi při pomyšlení na ten
případ zvedal žaludek, ale přestože jsem tehdy neměla přístup k
úplnému tělu a několik končetin bylo odděleno před smrtí, stín si
přesto pamatoval, že měl tělo úplné – části se jen ukázaly odděleně.
Tento stín… Jako by chodidlo bylo za svého života samostatnou
bytostí.
„Dobře, tak co to je?“ ukázal John na poskakující nohu.
„Nevím.“ To mu moc nepomohlo. Ale tak to je. Jak by mohlo
chodidlo zapomenout na to, že kdysi bylo součástí těla? „Jako by
zbytek jeho těla přestal existovat.“
John zavrčel. „Mluvíš úplně jako ten stopař, co jsem s ním
hovořil. Má skvělou pověst a ve stopování kouzel je v zemi nejlepší.
Snažil se ke každému chodidlu najít jeho tělo, a ani jednou neuspěl.
Řekl, že se ještě nikdy s ničím takovým nesetkal, jako by zbytek těch
těl nikdy neexistoval. Jak je to možné?“
Neměla jsem ani ponětí. Stín seskočil z vozíku a začal skákat po
podlaze. Přeskakoval z jedné strany kruhu na druhý, stěny kruhu se
při každém jeho nárazu do bariéry zachvěly. Potřásla jsem hlavou.
„Proč se pořád hýbe?“ zeptala jsem se nahlas, ačkoli jsem věděla, že
odpovědi se nedočkám. Chovaly by se stíny ostatních chodidel úplně
stejně?
Pomyslela jsem na kruh v průmyslové čtvrti a na hněvem a
bolestí naplněné stíny, které jsem kolem sebe téměř viděla. Svíjely se
a kroužily. Byl tento stín uvězněn v událostech, k nimž došlo uvnitř
toho kruhu? Sledovala jsem hopsající chodidlo. Připadalo mi, jako by
jeho skoky sledovaly určitý vzorec, ale jen s jedním chodidlem jsem
těžko poznala, jak vzorec vypadá.
„Měly bychom ho navrátit,“ řekla Rianna roztřeseným hlasem.
Na pažích jí naskákala husí kůže, ačkoli si nejsem jistá, jestli z
chladu, nebo ze strachu, a vypadala strašně vyčerpaně. Ne že bych na
tom já byla líp.
Přikývla jsem a chystala jsem se vzít si zpátky svou magii,
připravovala jsem se na uložení stínu k věčnému odpočinku. Pak se
dveře márnice s třísknutím rozrazily. Při tom zvuku jsem nadskočila
a do místnosti se vřítil známý fae se stříbrnou duší.
„Alex,“ řekl Falin a zastavil se několik centimetrů od hranice
kruhu, „musíme jít. A hned.“
23. kapitola
John se otočil na agenta FÚV. „Probíhá tu vyšetřování,“ řekl a
lesklá lysina na vršku jeho hlavy mu zbrunátněla.
„A právě skončilo. Alex, pojď.“ Falin zabušil na stěnu kruhu,
jako by to byly dveře do domu.
Z kruhu vylétly pod jeho úderem jiskry a mně ztuhly nohy, jak
mnou projel magický třas. Takhle nějak to bylo při našem prvním
setkání. Naneštěstí jsem nebyla jediná, kterou to zasáhlo.
Rianna se zakývala a oči se jí stočily. Chytila jsem ji za zápěstí
dřív, než stihla odpadnout. Stále jsme sdílely magii. Pokud v tuhle
chvíli přerušíme kontakt, důsledky by byly katastrofické. A
pravděpodobně smrtící.
„Pokud mě odtud nechceš odnést v bezvědomí, pak sakra ustup
od mého kruhu!“ přikázala jsem, propalovala Falina pohledem a
zároveň se snažila udržet Riannu na nohou.
Falin se podíval na svou pěst, jako by uvažoval nad možnými
důsledky svého činu. Pak spustil ruku a o krok ustoupil. Naléhavý
výraz z jeho tváře nezmizel a já si ho byla velmi dobře vědoma. Něco
se stalo. Naneštěstí určité magické rituály nejde jen tak přerušit a já
byla právě uprostřed jednoho z nich.
Vytáhla jsem z průsvitného chodidla moc, kterou jsem do něj
předtím vlila. Noha zmizela a klapavý zvuk, který při tanci vydávala,
ustal. Rianna vydechla, opět se zakymácela a já jí stiskla ruce.
Vytáhla jsem svou energii z mrtvé nohy a navrátivší se teplo jen
zdůraznilo, jaká zima mi byla, když jsem svou magii vyslala do
záhrobí. Zachvěla jsem se, ale ještě nebylo po všem. Stále bylo
potřeba rituál uzavřít a odpojit se od Rianny.
„Co je mé, je mé, a co je tvé, je tvé.“ Ve chvíli, kdy mocí
naplněná slova vyšla z mých úst, opustila mě i Riannina magie.
Pustila mé ruce, shrbila se a padla na kolena. Její už tak bledá
pokožka získala našedlý mrtvolný odstín. Lapala po dechu, jako by
se jí nedostávalo vzduchu. Z nás dvou byla lepší čarodějka. Viděla
jsem ji sesílat a spřádat kouzla, o kterých se mi nikdy ani nesnilo.
Zatraceně, po mém boji s Colemanem, kdy jsem stála na prahu smrti,
mě navrátila mezi živé. Ale rozdíl mezi našimi stínovými
schopnostmi? Očividně se během let, kdy jsme byly od sebe,
nepoměrně zvětšil.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se. Byla jsem vyčerpaná, ale pořád
jsem stála, a to jsem dnes povolala víc stínů, než jsem měla – za což
pravděpodobně velmi brzy zaplatím. A tvrdě. Už teď jsem se třásla a
zatím jsem plně neuvolnila své sevření záhrobí, což nebylo dobré
znamení.
Rianna si přitáhla kolena k hrudi. Sledovala jsem, jak rychle
mrká. Nakonec vzhlédla, v očích nejasný výraz.
„Al, já nevidím.“ Hlas měla slabý, vyděšený.
Do prdele.
Poklekla jsem vedle ní a objala ji paží kolem ramen. Sdílela mou
magii a poprvé v životě nahlédla skrze několik rovin realit. A teď za
to platila cenu.
„Zrak se ti vrátí. Dej tomu čas.“
Z koutku nevidoucího oka jí stekla slza. Oficiálně potvrzeno,
jsem ta nejhorší kamarádka na světě.
„Alex. Musíme jít,“ ozval se znova Falin.
Zatraceně. Nemůžu tu Riannu nechat slepou a uprostřed země
smrtelníků. Brzy nastane soumrak, a pokud na magii reaguje stejně
jako já, pak chvíli potrvá, než se jí zrak vrátí.
„Musíme odvézt Riannu… domů,“ řekla jsem Falinovi, zatímco
jsem se zvedala na nohy a pomáhala Rianně vstát.
„Na to není čas.“
Zamračila jsem se a Rianna mi zabořila nehty do nadloktí, jako
by se bála, že odejdu a nechám ji tu. Poplácala jsem ji po ruce,
částečně, abych ji uklidnila, částečně s nadějí, že mě pustí dřív, než
mi protrhne kůži.
„Já ji odvezu,“ řekla Tamara. „Stejně jsem měla před osmi
minutami padla.“
Slabě jsem se na ni usmála. „Není potřeba, máme to po cestě.“
Dobře, no, sice jsem netušila, kam mě to chce Falin odvézt, ale
Rianna se musí dostat do VIP sekce Květu a tudy do Faerie a do
Stáze. To není zrovna výlet bezpečný pro smrtelníky.
„Fajn,“ bylo jediné, co Falin řekl, ale v jeho hlasu bylo patrné
podráždění, stejně jako nevyslovené „Hlavně si pospěš“.
Otočila jsem se na Johna. „Musím jít. Já…“
Přerušil mě. „Jo. Chápu. Sbalím to tu.“ Ale z vývoje situace
nadšený nebyl. Měla jsem nepříjemný pocit, že mě v blízké
budoucnosti příliš telefonátů s žádostí o konzultaci nečeká.
No skvělé, Rianna je slepá, Tamara si myslí, že ji od sebe
odháním, a John je na mě naštvaný. Dneska dávám svým přátelům
zabrat.
Falin si překřížil paže přes hruď a prsty si poklepal do lokte a já
konečně uzavřela spojení se záhrobím. Ledový vichr, který se do mě
opíral, utichl ve chvíli, kdy se úponky chránící mé nitro pevně
semkly a svět kolem zakryla temnota jako opona.
Ne že bych to nečekala. Alespoň že jsem na to zvyklá.
Zrušila jsem kruh a pak jsem poklekla a snažila se nahmatat svou
kabelu. Někdo mi do ruky vtiskl kožené ucho.
„Ty nevidíš, že?“ zeptal se Falin tiše a velmi blízko.
Rianna, jež mě stále svírala za předloktí, byla jediná dost blízko,
aby ho slyšela. Její stisk zesílil. „Al?“
Pokrčila jsem rameny. „Slepý vede slepého, víš, jak se to říká.“
Falinův výraz jsem sice neviděla, ale přísahám, že zavrčel. Jeho
teplé prsty odtrhly Rianninu ztuhlou ruku z mého předloktí a objal
mě kolem pasu.
„Pojď. Musíme už jít.“ Nasadil rychlý krok, takže mě musel
skoro vláčet, jak jsem po jeho boku neustále zaškobrtávala.
„Počkat. Co Rianna?“
„Jsem tu,“ řekla udýchaným hlasem, který se ozýval odněkud z
druhé strany Falina.
To, že jsme došli ke dveřím márnice, jsem poznala podle toho, že
stiskl panel pro automatické otevírání dveří – což obvykle nikdo
nevyužíval. Ohlédla jsem se a byla jsem v podstatě vděčná, že
nevidím, jak se Tamara s Johnem na náš rychlý odchod tváří.
„Ahoj!“ křikla jsem. Odpovědí mi byly mdlé pozdravy. Pak jsme
vyšli z márnice. Naše kroky se rozléhaly dlouhou chodbou.
„Co se děje?“ zeptala jsem se, jakmile jsme zašli za první roh.
Falin byl zticha tak dlouho, až jsem si myslela, že neodpoví. Pak
řekl: „Zimní královna vydala rozkaz. Jdou po tobě agenti FÚV, aby
tě odvedli do Faerie.“
„Zůstaň uvnitř. Neozývej se. Nikomu neotevírej,“ řekl Falin,
jakmile jsme vešli do jeho bytu.
Rianna čekala dole v autě. Falin nechtěl riskovat tím, že by mě
odvezl do Magické čtvrti, jeho byt byl od Centrálního okrsku a
márnice mnohem blíž. Doufejme, že nikoho nenapadne hledat mě v
bytě jiného agenta FÚV. Nejprve odveze Riannu do Květu a pak –
no, snad má plán, co dál, protože mě nic nenapadalo.
„Budu zpátky do půl hodiny,“ řekl a pak zaváhal.
„Jdi. Budu v pohodě.“ No dobře, sice jsem neviděla a hledal mě
FÚV, ale krom toho… Dobře, přiznávám, „v pohodě“ je opravdu
přehnaně řečeno. „Jdi už,“ zopakovala jsem.
„Alexis.“ Řekl mé jméno, jen to jméno. Vzduch kolem mě se
naplnil jeho teplem, jako by se ke mně přiblížil nebo se ke mně
naklonil.
Pootevřela jsem rty, když mi jeho dech ovanul pokožku, ale
nedotkl se mě. Řekl, že FÚV dostal rozkaz, že si mě královna žádá
ve Faerii. Tak proč mi pomáhal utéct? Natáhla jsem jeho směrem
ruku, nebo spíš směrem, odkud ke mně proudilo to příjemné teplo,
ale teplo zmizelo.
„Zůstaň tady,“ znovu přikázal. Pak se dveře zavřely.
Stála jsem tam a poslouchala zvuky, které se sem linuly ze
sousedních bytů. Zatraceně, to není žert. Skutečně jsem na útěku
před faeskými.
Měla jsem pocit, že musím něco udělat, připravit se nebo jim úder
oplatit. Jenže jsem nemohla dělat nic než čekat.
No, alespoň můžu dát svým spolubydlícím vědět, kde jsem. Ne že
jim řeknu, aby se o mě nebáli, protože já se o sebe rozhodně bála, ale
třeba je napadne, jak z toho ven. Třeba něco napadne Caleba.
Zalovila jsem v kabele, snažila se nahmatat chladný plastový obal
svého telefonu. Konečně jsem ho našla. Naslepo bych číslo správně
nevytočila, ale v tomhle stavu jsem se ocitala poměrně často, takže
jsem tomu přizpůsobila i svůj telefon. Sjela jsem polštářkem palce
podél hrany telefonu, až jsem nahmatala tlačítko.
„Volej Caleba,“ řekla jsem jasně a srozumitelně, aby hlasové
vytáčení rozpoznalo, komu chci volat. O vteřinu později se ozval
vyzváněcí tón.
Telefon zvonil sedmkrát a zrovna, když už jsem si byla jistá, že
co chvíli spadne do hlasové schránky, Caleb hovor přijal.
„Díkybohu. Jde po mně FÚV. Chtějí mě odtáhnout do Faerie
a…“
„Ne, je mi líto. Holly tu právě není,“ přerušil mě Caleb.
Cože? To ne. „Oni jsou u nás? Jsou v domě?“
„Ano, říkala, že ji bolí hlava a šla si lehnout, ale muselo se jí
udělat lépe, protože krátce poté odešla. Od té doby jsem ji neviděl.“
Mé srdce, dosud mi v hrudi divoce bušící, se zastavilo. „Calebe,
Holly zmizela?“
„Ano. Dopis? Jo, našel jsem ho. Její postel, ano.“
Dopis? Musel být důležitý, jinak by ho nezmiňoval.
Zarazila jsem se, hrdlo se mi sevřelo, až jsem nedokázala nic
dalšího říct, ale to, co řeknu já, stejně není důležité. Caleb se na
chvíli odmlčel, jako by poslouchal, co říká člověk na druhé straně
drátu, a pak řekl: „Nevím, jestli tu budu, až se vrátí, ale pokud ji
uvidím, vyřídím jí to.“
On neví, jestli tam bude? Do prdele, to ne, oni Caleba odvedou
do Faerie! Agentka Noriová vyhrožovala, že spojenectví s
nezávislými fae je potenciálně nebezpečné, ale já si myslela, že tím
má na mysli nebezpečné pro mě, ne pro mé přátele.
„Co mám dělat?“ zašeptala jsem skrze stažené hrdlo.
Caleb chvíli nic neříkal a pak odpověděl: „Hodně štěstí.“ A
zavěsil.
24. kapitola
Rázovala jsem po Falinově bytě, občas jsem do něčeho vrazila
nebo se o něco otřela rukama. Teď se hodilo, že se Falin nevyžíval v
nábytku.
Pořád jsem držela telefon, ale neměla jsem komu ještě volat.
Holly to nezvedala, Caleb mířil do Faerie a Tamara měla telefon
vypnutý, pravděpodobně proto, že spala.
„Co mám dělat?“ zeptala jsem se do temnoty.
V odpověď se za mnou ozval zvuk prohýbaného kovu. Pomalu
jsem se otočila, snažila se ten zvuk identifikovat, ale jediné, k čemu
bych ho mohla přirovnat, byl skřípot hroutícího se podpůrného pilíře.
Možná to je v tomhle domě normální. Ačkoli jsem si byla jistá, že
nechci zůstat v sedmém patře domu, který vydává takovéhle zvuky.
Ozval se další skřípot, tentokrát následovaný tupým prasknutím.
Tohle nevěstí nic dobrého.
Strhla jsem své štíty a při explozi barev a světla, do nichž se
náhle svět přede mnou ponořil, jsem zamrkala. Rozhlédla jsem se,
snažila se zorientovat. Stála jsem před velkými posuvnými
skleněnými dveřmi, které vedly na terasu – terasu nyní sténající pod
vahou dvou masivních tlap přecházejících ve svalnaté končetiny silné
jako můj trup a pokryté středně hnědou srstí. Ale ačkoli srst
odpovídala savcům, z tlap trčely ptačí pařáty. Mohutná opeřená
křídla zastínila slunce. Rozpětí křídel toho tvora bylo více než pět
metrů. Stvůra seskočila ze zábradlí a obrovskou orlí hlavou se otřela
o spodní část balkonu bytu nad námi.
Gryfon.
Nebo to alespoň jako gryfon vypadalo. Byl to zcela určitě
magický konstrukt. Silueta se mu jako by mihotala, ale na rozdíl od
ostatních konstruktů, které měly obrysy lehce rozmazané, tento měl
rysy… pevnější. Nejspíš jsem našla chybějící duše.
Teď jsem si jen přála, aby odtud co nejrychleji vypadly.
Gryfon narazil jednou tlapou do dveří. Sklo se roztříštilo v
explozi ostrého zvuku a střepů. Sklonila jsem se, rukama si chránila
hlavu, ale smrtelně nebezpečné tu nebylo to sklo. Byl to ten
zatracený gryfon.
Ozval se skřípavý zvuk, jak gryfon rozerval kovovou podpěru
dveří. Dlouho nevydrží. Ohlédla jsem se k předním dveřím. Mohla
bych utéct. Prorvat se domem by gryfona zpomalilo, ale
předpokládám, že do kouzla, které gryfona vytvořilo, bylo přidáno
podružné sledovací kouzlo. Pokud uteču, najde mě, a kdoví kolik lidí
by při tom zranil. Navíc ta zatracená věc uměla létat – pokud opustím
budovu, stane se ze mě snadný cíl. Uvnitř budovy se na mě alespoň
nebude moct snést.
Ale nemůžu tady jen tak stát.
Vytáhla jsem svou dýku. Její moc se mi otřela o smysly, nemohla
se dočkat, až bude použita. Zamračila jsem se a podívala se z dýky
na gryfona. V ruce jsem měla patnácticentimetrové očarované ostří a
gryfon měl pařáty dlouhé jako já předloktí. Ale gryfon není skutečný.
Jenže nebyl ani ne-skutečný.
Klopýtla jsem, když se po mně ohnal jednou tlapou. Stvůra
prostrčila jednu svou přední končetinu skrze roztříštěné dveře, jak
nejdále mohla, v mém vidění prostupujícím zemí mrtvých jsem
uvnitř té končetiny spatřila vír mihotajících se duší. Těsně u
membrány držící duše uvnitř se zjevila tvář zachycená v nekonečném
výkřiku a já tu tvář poznala. Sosáč od trhliny.
Neměla jsem čas si to přebrat. Gryfon prostrčil otvorem ve
dveřích hlavu, zatřásl se a tlapu tak popostrčil ještě blíž ke mně.
Prosím, ať tam uvízne.
Takový šťastlivec nejsem.
Gryfon se svíjel ještě víc a vytvořil si prostor i pro druhou tlapu.
Do háje. Znovu jsem se podívala na dýku ve své ruce. Ta stvůra mě
roztrhá na kousky dřív, než se dostanu dost blízko, abych ji vůbec
škrábla. Dýka nesouhlasila. Cítila jsem, jak si pomyslela, že to
zvládneme. Já si tím tak jistá nebyla a z nás dvou jsem to byla já, kdo
měl zranitelné tělo. Dýka nebyla vhodným řešením. Co mi ještě
zbývá?
Sosáčova bezhlesně křičící tvář se vynořila těsně pod
gryfonovým ramenem. Děsilo mě, že jsem schopna vidět duše. Plné
světla pableskovaly a sváděly k tomu, aby se jich člověk dotkl.
Obvykle to není zrovna dobrý nápad, ale možná…
Natáhla jsem se k nestvůře částí svého nitra, kterou jsem
nahlížela do země mrtvých. V mlžném oparu se neukrývala jen duše
toho sosáče, ale jen jeho jsem viděla. Soustředila jsem magii na
sosáčovu tvář a vyslala jsem do ní svou moc.
Duše nemají rády blízkost záhrobí. Není to pro ně přirozené. To
ony tvoří člověka za jeho života a záhrobí patří mrtvým. Ale tyto
duše už byly vytaženy z těl a podobnější duchům. Soustředila jsem
se a silou jsem do duše lila svou moc. Kolem mě se zvedl
nadpozemský vítr prohánějící se světem mrtvých, odvál ze stolu
ubrus a vířil místností. Nadzvedl polštáře na pohovce a gryfonovi se
zachvěla peříčka na hlavě. Stále jsem směřovala do duše svou moc.
Duše se jako rozteklá karamela oddělila od ostatních duší v mlžném
oblaku.
Jak se duše oddělila, gryfon se smrskl, jako by konstrukt
nedokázal s unikající energií udržet původní velikost nestvůry. Bylo
dobrým znamením, že se gryfon zmenšuje – až na to, že teď se mohl
bez problémů protáhnout roztříštěnými dveřmi.
Vyrazil po mně s drápy vytrčenými. Vrhla jsem se do strany a při
dopadu si vyrazila dech. A přitom to v televizi vypadá tak snadno. Ve
vzduchu se vznášela duše sosáče, zmateně na mě mrkala. Pak se její
oči stočily na gryfona. Sosáč zakřičel.
„Neřvi! Pomoz mi! Rozptyl ho!“
Stíny musí poslouchat. Duchové ne a on mě neposlechl.
Gryfon byl stále dost velký, takže měl problémy se v malém bytě
otočit, čímž jsem získala několik drahocenných vteřin. Využila jsem
je. Natáhla jsem se svou mocí a vycucla jsem z oblaku další duši.
Nevybírala jsem. Prostě jsem jednu z nich popadla. Má moc proudila
do mlžného oblaku a další duše, tentokrát postarší žena, o které jsem
si byla jistá, že jsem ji zahlédla v márnici, se prodrala na svobodu.
Gryfon se zas o něco zmenšil. Nyní jsme byli přibližně stejné
váhy. Ovšem dlouhé a ostré pařáty měl stále, takže to nebyl zas tak
vyrovnaný boj, ale pořád to bylo lepší než na začátku.
Vrhl se po mně, z jeho zobáku se vydral zuřivý křik. Padla jsem
na zem a snažila se mu odvalit z cesty. Naneštěstí mě tělo odmítalo
plně poslouchat. Skončila jsem pod gryfonem, který zabořil drápy do
gauče. Svaly v mých pažích zaprotestovaly, když jsem je protáhla
víc, než byly zvyklé, ale dýku se mi povedlo zabořit do gryfona až po
jílec. „Neexistuješ,“ prohlásila jsem a otočila dýkou, aby se ostří
zabořilo ještě hlouběji.
Gryfon explodoval v oblak duší. Na hruď mi dopadl měděný
kotouč velký jako talíř a vyrazil mi z plic zbytek vzduchu.
Rozkašlala jsem se a nechala jsem paži klesnout. Dýka spadla na zem
a hned vedle ní dopadla má ruka. Tohle bylo těsně. Hodně těsně.
Přetočila jsem se a zvedla se na kolena. Měla jsem pocit, jako by
se mi tělo proměnilo v želé. Hladina adrenalinu pomalu klesala.
Potřebovala jsem dva pokusy, než se mi povedlo se postavit.
Uzavřela jsem štíty.
Nic se nezměnilo.
Zamrkala jsem. Předpokládala jsem, že zas oslepnu, ale prameny
éterické energie kolem mě dál vířily, země mrtvých dál zobrazovala
ruiny světa smrtelníků. Ale já se žádného z těch světů nedotýkala.
Vítr prohánějící se světem mrtvých ustal a nyní se mi už neotíral o
kůži, nepohrával si s mými vlasy, ani jsem necítila éterickou energii,
již jsem viděla kroužit vzduchem.
Dobře, shrneme si to. Použiju svou magii a pak oslepnu, použiju
jí ještě víc a teď vidím jiné roviny, ale nedotýkám se jich. Ten druhý
způsob se mi zamlouvá víc. Ačkoli když jsem se rozhlédla, zjistila
jsem, že rovinu smrtelníků nevidím vůbec. Viděla jsem jen to, jak se
odrážela v jiných rovinách existence. Trochu matoucí.
Otřela jsem si ruce do potrhaných kalhot – doufám, že takhle ve
skutečnosti nevypadají – a uložila dýku do pouzdra. Když jsem
vzhlédla, oblak duší prořídl. Pokojem tiše kráčela sběratelkatechnařka, sbírala duše a posílala je na onen svět.
„Mohla jsi mi na pomoc přijít o něco dřív.“ O takových deset
minut dřív. Předtím než se mě gryfon pokusil roztrhat na cucky.
Pokrčila rameny a přehodila si přes rameno zářivě oranžové
dredy. Pak popadla duši ženy, kterou jsem vysvobodila z gryfona.
„To jsem netušila, že tu jsou.“ Popadla sosáče. Trhla rukou a sosáč
zmizel. Byl poslední duší vznášející se v místnosti.
„Počkej!“
Vzhlédla s povytaženým obočím.
„Mohla bys říct Deathovi, že s ním potřebuju mluvit?“
„Deathovi?“ Zmateně se na mě podívala. Nehrála to.
Ošila jsem se. Ona netušila, že mu tak říkám. Ať jde k čertu. Nic
mi neříká, ani svoje pravé jméno. „Víš, ten sexy sběratel. Zasněné
oči. Hezký úsměv. Obvykle nosí vybledlé džíny a černé košile.“
„A ty mu říkáš Death? Jako Smrt? Vážně?“ Rozesmála se a dredy
jí začaly poskakovat kolem hlavy. „Holka, ty jsi vážně výjimečná.“
„Řekneš mu, že s ním potřebuju mluvit, nebo ne?“
Vystrčila bok a opřela si o něj ruku. „Nejsem žádný posel.“ Tiše
zabubnovala prsty do zářivě oranžových umělohmotných kalhot. „A
byla bych radši, kdyby se k tobě už nepřibližoval. Máme na to
zákony.“
Zákony? „Dobře, pak si promluvím s tebou.“ Narovnala jsem se.
Byla jsem vyšší než ona, přestože měla na nohou boty na silné
podrážce, ale nezdálo se, že by ji to ohromilo. Zadoufala jsem, že to
svými slovy změním. „Máte ve svých řadách nebezpečného smrťáka.
Vytrhává duše lidem, kteří nezemřeli, a pak se tytéž duše objevují
uvnitř mocných magických konstruktů. Chci vědět, jak ho můžu
zastavit.“
Z její tváře zmizel povýšený výraz. Vzápětí beze slova zmizela.
No, mohlo to jít líp. Rozhlédla jsem se po ruinách, které zbyly z
Falinova bytu. Pohovka byla rozpáraná, televize převrácená a
rozbitá, dírami ve zdi byly vidět kovové nosníky a na koberci ležely
střepy z roztříštěných dveří. Jo, a taky se ve vzduchu vznášela na pěst
velká trhlina do éterie. Falin se své zálohy za byt nedočká.
V dálce se rozezněly sirény a rychle se blížily. Zatraceně. Tady
už zůstat nemůžu. Jede sem policie a to znamená, že FÚV nebude
daleko. Nebylo možné, aby si obrovského gryfona kroužícího nad
centrem Nekrosu nikdo nevšiml, ale mně by se to teď docela hodilo.
25. kapitola
Taxík jsem odchytla hned před domem, což jsem brala jako
znamení, že odtud mám co nejrychleji vypadnout. Přála jsem si,
abych mohla nechat Falinovi vzkaz, že jsem v pořádku, ale nevěděla
jsem, kdo se do bytu dostane jako první. Podle kotouče a díry do
éterie – které jsem v posledních dnech nechávala po městě jako
vizitky – pozná, že mě napadl konstrukt a že jsem ho zničila.
Zadoufala jsem, že mu budu moct zavolat, až se dostanu, no, tam,
kam jsem teď mířila, ať to bylo kamkoli.
Naneštěstí nemůžete taxikáři říct, aby vás odvezl někam do
bezpečí. Musíte mít v záloze skutečnou adresu.
Řekla jsem mu název ulice dva bloky od svého domu, a pak jsem
se celou cestu třásla, jestli to bylo správné rozhodnutí. Agenti FÚV
se už do našeho domu dostali, tak jaká je šance, že tam budou čekat,
až se vrátím domů? Ovšem jen idiot by se tam teď vracel. Pokud
mohu počítat s tím, že oni si myslí, že nejsem idiot, a tedy že se
domů nevrátím, pak je můj dům nyní tím nejbezpečnějším místem na
světě.
Jo, uznávám, je to trochu pokřivená logika, ale v domě byl dopis,
o kterém se zmínil Caleb. Věděla jsem, že fae Caleba odvedli, ale
neměla jsem nejmenší představu, co se stalo Holly. Z Calebovy
šifrované zprávy jsem pochopila, že by mi to měl prozradit právě ten
dopis.
V peněžence mi zbylo velmi málo peněz a jen taktak to vystačilo
na platbu taxikáři. Byl z výše svého dýška nadšen tak, až mi za
odměnu málem přejel nohy. Během cesty autem padla na město tma
a já byla vlastně vděčná za to, že mi zrak vypověděl službu – světlo
není potřeba, když se na svět nedíváte fyzickýma očima.
K domu jsem to brala přes zadní dvorky a dávala si pozor, abych
nešlápla na zapomenuté hračky a zavlažovače. Jak jsem se blížila ke
Calebovu domu, snažila jsem se zůstat mimo dohled z ulice.
Nevěděla jsem, jestli někdo nečíhá v úkrytu, ale kdykoli, když jsem
byla na hlídce – což se nestávalo často, v jednom případě šlo o
zfalšovanou poslední vůli a zpronevěřené peníze –, jsem zůstala v
autě a sledovala dům z něj.
„Hej, Alex,“ ozval se mužský hlas a já byla tak vystresovaná, že
jsem okamžitě padla k zemi, než jsem si uvědomila, že hlas patří
Royovi. „Ženská, hledám tě po celém městě.“
Zvedla jsem se ze země. „Načasování máš ale dokonalé.“
„No, to nemáš ani tušení. Viděl jsem, jak vzal Bell včera v noci
roha, tak jsem ho sledoval. A řeknu ti, ten svítící matroš si pořádně
pohrál s jeho mozkovými závity.“
Předpokládala jsem, že tím „svítícím matrošem“ má Roy na mysli
syrovou éterickou energii. Přikývla jsem. „Jo, ale Royi…“
Nenechal se zastavit. Začal kolem mě přecházet a mával rukama
ve zběsilých gestech. „No, on a pár jeho následovníků uteklo, všichni
byli, no, úplně sjetí magií. Sesílali všechna možná kouzla. A pak jim
hladinka klesla. Teď chtějí víc. Bell poslal své muže, aby tě našli.
Řekl, že tě přinutí otevřít pro ně novou trhlinu.“
No paráda. „Bude se muset postavit do fronty.“
Počkala jsem, jestli ještě Roy nemá něco v záloze, ale očividně už
vše vypověděl.
„Takže, hm, proč tu tak trčíš ve tmě?“ zeptal se, jako by si až teď
všiml, kde je.
„Protože po mně jde FÚV. Potřebuju od tebe pomoc. Mohl bys
zjistit, jestli je někdo v našem domě?“
„Není. Právě jsem odtamtud přišel. Je prázdný.“
Skvělé.
Dvorek jsem přeběhla v předklonu. Jakmile jsem se dostala na
zadní verandu, v žaludku se mi usadil špatný pocit vycházející z
domu. Zastavila jsem se. Strážná kouzla byla stržena zevnitř a bylo
cítit, že před svým pádem svedla tuhý boj. Vyslala jsem za nyní
padlá strážná kouzla své smysly a hledala jsem jakoukoli známku
pasti nebo výstražných kouzel. Nic tam nebylo. Alespoň nic
vytvořeného čaroději a to znamenalo, že si bezpečím toho místa
mohu být téměř jistá. Pootevřela jsem zadní dveře a vklouzla do
kuchyně.
Když jsem se rozhlédla, v záhrobním zraku jsem spatřila vše
rozbořené a zničené, ale trosky se objevily přesně v těch místech, kde
se v rovině smrtelníků nacházely jejich nezničené předobrazy. V
odkapávači se sušily popraskané talíře, nad sporákem visely zrezlé
hrnce a pánve, polámané židle byly zastrčené za propadnutým stolem
– podle toho všeho jsem poznala, že můj byt vypadá tak jako kdykoli
jindy. Nejspíš jsem čekala, že to tu bude obrácené vzhůru nohama a
že najdu jasné známky Calebova boje s agenty. Ale kdyby nebyla
strážná kouzla prolomená, nepoznala bych, jestli se v bytě ztratil byť
jen špendlík.
Procházela jsem místnost po místnosti, ale světla jsem
nerozsvítila – v tuto chvíli mi nezáleželo na tom, zda je tu světlo,
nebo tma, viděla jsem tak jako tak, takže rozsvícené lampy by jen
přitáhly pozornost těch, kdo možná právě teď dům sledovali. Jelikož
jsem netušila, kde je ten dopis, nevěděla jsem, jak dlouho mi potrvá,
než ho najdu. Takže bude nejlepší, když za sebou nechám co
nejméně důkazů, že jsem se sem vrátila.
Caleb při našem posledním telefonátu zmínil Hollyinu postel, ale
nevím, jestli tím myslel, že tam dopis našel, nebo ho tam ukryl, ale
měla jsem v plánu začít hledat právě tam. Vklouzla jsem do Hollyiny
ložnice a tiše za sebou zavřela prohnilé dveře. Uprostřed potrhané
složené přikrývky ležela velká v prach se rozpadající obálka. Zvedla
jsem ji a vhodila do kabely. Musela jsem si ji přečíst, ale na to tu
nebylo bezpečno, jelikož jsem netušila, kdy se agenti FÚV vrátí.
„A teď co dál,“ zamumlala jsem spíš pro sebe než Royovi.
Otočila jsem se a místností se rozezněl tichý křik. Přikrčila jsem se,
oči jsem měla vytřeštěné. Pak jsem si uvědomila, že to není křik; byl
to zpěv – a vycházel z mé kabely. Telefon. Vůbec mě nenapadlo
předtím, než se vplížím do domu, vypnout vyzvánění. Přesměrovala
jsem telefonát do hlasové schránky. Telefon utichl a pak, dřív než
jsem stihla ztlumit hlasitost vyzvánění, se telefon znovu rozezpíval.
Na popraskaném displeji jsem rozpoznala slovo Lusa. Když jsem
ji viděla posledně, předala jsem jí papír s náčrtem run použitých pro
vytvoření magických konstruktů. Bylo možné, že se jí už něco
podařilo zjistit, což znamenalo, že by mi tím pomohla najít Holly.
Nebo možná jen zaslechla, že je na mě vydán zatykač.
Nerozhodnost jsem si teď nemohla dovolit, telefon musel co
nejdřív přestat vyzvánět. Přejela jsem bříškem palce po displeji, čímž
jsem hovor přijala.
„Co je?“
„Alex Craftová? Proč šeptáte?“ Z druhého konce linky ke mně
dolehl Lusin milý hlas.
„To je na dýl. Setkala jste se s Corriem? Zjistila jste něco o těch
runách?“
„Věřte, že jsem se opravdu snažila. Požádala jsem doktora
Corrieho o schůzku, přesně jak jste navrhovala. Museli jsme projít
mnoho, mnoho těch jeho starých bichlí, jestli v nich nenajdeme
zmínku o těch runách. A většinu z nich jsme stále nenašli. Když se
snažíte najít něco, co sahá víc než několik staletí do minulosti, je na
to i jeho knihovna krátká. Podle všeho nebyla v posledních čtyřech
staletích žádná z těch run použita, a kdybyste chtěla zjistit, kdy byly
tyto runy naposledy běžné, musela byste se vrátit šest staletí do
minulosti. Tehdy si ale čarodějnice moc informací nevyměňovaly,
takže rozdíly ve vědomostech samostatných praktiků a covenů byly
nezměrně velké.“
Takže si buď někdo prostudoval skutečně velmi staré lexikony,
nebo máme co do činění s čarodějem, co se po zemi potuluje už
hodně dlouhou dobu. Vzpomněla jsem si na ty halicím kouzlem
zakryté konstrukty. Znám jen jedno místo, kde může čaroděj žít dost
dlouho, aby magicky zesílil natolik, že mohl provádět prastaré rituály
a sesílat převratná kouzla. Faerie.
Zeptala jsem se, na co se dají použít kouzla podpořená těmi
runami, ale Lusa a Corrie stále ještě zjišťovali, co to vlastně je za
runy, takže jsem po několika šeptavých větách hovor ukončila. Lusa
se nezdála nijak nadšená, ale já si nemohla dovolit zahrát si s
novinářkou na dvacet otázek, když by mě každou chvíli mohli v
domě přistihnout agenti FÚV.
A teď odtud vypadnout. Zrovna jsem vykročila ke dveřím, když
nahoře v bytě začal štěkat pes. PK.
Zastavila jsem se, nemohla jsem se rozhodnout. Byla jsem na
útěku. Netušila jsem, kam půjdu. Nevěděla jsem, jestli to nakonec
všechno zvládnu. Ale Caleb byl nyní ve Faerii a Holly zmizela, takže
kdybych se nevrátila, o PK by se neměl kdo postarat.
Nemohla jsem tu svého pejska nechat. Schody jsem vyběhla tak
tiše, jak to jen šlo. Když jsem došla na vršek schodiště, pootevřela
jsem dveře a pes okamžitě vyběhl ven.
„Nazdárek, kamaráde,“ řekla jsem a položila kabelu na poslední
schod. „Teď tě dám do kabely a pak budeme muset být hodně, hodně
tiší, jasné?“
Vykvikl nadšením, že mě vidí, a já si povzdechla. Občas jsem si
přála, aby někdo vymyslel amulet, po kterém budou psi rozumět
našemu jazyku. No, budu se muset obejít bez něj.
Strčila jsem psa do kabely. Byl sice malý, ale moje kabela zas tak
velká nebyla, a přední nohy a hlava mu z ní trčely ven. Zvedla jsem
kabelu a přitiskla si ji na hruď. PK sebou ani nezavrtěl, takže se
očividně cítil v bezpečí. Přesto jsem kabelu cestou ze schodů a pak
ven z domu pevně svírala.
„Za jeden krok vpřed dva kroky stranou. Až svět zetlí, musíš
udělat, co je proti tvé povaze, jinak rytíř padne.“
Ztuhla jsem, když se v mé hlavě ozval cizí hlas, a rozhlédla jsem
se. „Frede?“
V rohu verandy se krčil kamenný chrlič, křídla měl složená těsně
u těla. Kdybych neviděla slabou, bledě modrou záři jeho duše,
myslela bych si, že chrlič je jen velký kus šutru.
„Co tím chceš říct?“ zašeptala jsem, ale chrlič neodpověděl.
Několik vteřin jsem počkala, ale nemohla jsem tam čekat, jestli se
vůbec dočkám vysvětlení jeho záhadné… předtuchy? Hádanky?
Musela jsem z domu co nejdřív vypadnout.
Až na ulici, kde mě vysadil taxík, jsem se pořádně zamyslela,
kam mám jít. Nebo jsem si spíš uvědomila, že nemám kam jít. Pokud
zavolám někomu z přátel, uvrhnu ho do nebezpečí. Ať ze strany
konstruktů, které po mně jdou, nebo fae, kteří se mě snaží odtáhnout
do Faerie. A to ani nezmiňuji fakt, že na mě FÚV pravděpodobně
vydal jejich zatykač a většina mých přátel pracovala v
bezpečnostních složkách.
Kam se můžou vrtnout holka s tendencí slučovat reality, duch a
malý pes? No, jedna možnost zbývala, jakkoli se mi to
nezamlouvalo. Existovalo jen jedno místo, kde by mě nikdo se
zdravým rozumem nikdy nehledal. Vytáhla jsem telefon a zavolala
otci.
Krčila jsem se pod roztaženými křídly kamenného anděla, jenž
poslední čtyři roky stráží hřbitov tři bloky od Calebova domu. Socha
mě chránila před pohledy náhodných kolemjdoucích, ale když jsem
nahlédla za ni, měla jsem skvělý výhled na bránu a silnici vinoucí se
za ní. Uplynula snad celá věčnost, než jsem zaslechla, jak na štěrku
zaskřípaly gumy, a spatřila, jak za nízkou brankou hřbitova zastavilo
černé porsche s neprůhlednými skly.
Přála jsem si, abych mohla Roye vyslat na obhlídku, jestli se v
autě neskrývají agenti FÚV, nebo některý ze sosáčů, ale Roy nemohl
na hřbitov vstoupit. Brány hřbitovů drží mrtvé uvnitř, což znamená,
že jakmile za ni vstoupí duch, už se nedostane ven. Roy se proto
vydal zjistit, co teď dělá Bell – možná už zjistil i jeho adresu –, takže
jsem na to byla sama. No, doufejme v nejlepší.
Seskočila jsem z podstavce sochy anděla a nohy mi
zaprotestovaly; krčila jsem je pod sebou příliš dlouho. Ignorovala
jsem jak ostrou bolest, tak následné mravenčení a otočila jsem se,
abych sundala svou kabelu – ve které v tuto chvíli spal pes.
Vykročila jsem po štěrkové cestičce směrem ke hřbitovní bráně a
autu stojícímu za ní.
Když jsem došla k autu, dveře se odemkly. Pořád jsem neviděla,
kdo sedí uvnitř, a chloupky vzadu na krku se mi z nepříjemného
pocitu postavily. Pokud uvnitř sedí ten, koho tam čekám, pak budu
za ten pocit vděčná, ale pokud tam sedí někdo jiný…
Dveře spolujezdce se otevřely. „Nastup, Alexis,“ ozval se zevnitř
chraplavý hlas.
Zamrkala jsem překvapením, protože ten hlas jsem poznala.
Nečekala jsem, že přijede můj otec osobně.
S tátou jsme moc dobře nevycházeli. Ráda bych řekla, že v tom
nebylo nic osobního, ale to by byla lež. Bylo to velmi, velmi osobní.
Většinu svého života jsem strávila ve víře, že mě nenávidí,
protože jsem se narodila se schopnostmi nornské čarodějnice. Norny,
zvláště v dětství, nedokáží utajit, co jsou. Nezapadala jsem do
obrázku dokonale normální rodiny, jak ji nyní světu představoval.
Jenže před měsícem jsem zjistila, že je ve skutečnosti faeským
šlechticem, a to mě přimělo přehodnotit vše, co o něm vím. A
výsledek? Dospěla jsem k závěru, že mu jde o něco většího a
důležitějšího, než abych o tom chtěla vědět víc, a nehodlala jsem se
stát pěšákem v jeho hře. Připadalo mi nejlepší dál se navzájem
ignorovat. Dokud mě faeští nepřinutili vrátit se domů s prosíkem.
„Myslela jsem, že někoho pošleš,“ řekla jsem, jakmile jsem
vklouzla na kůží potažené sedadlo a zavřela za sebou dveře.
„Kvůli tomuhle ne.“
Co tímhle myslí?
„Jak se ti daří, Alexis?“ zeptal se, když nastartoval.
Neodpověděla jsem a beze slova jsem sledovala jeho profil.
Očividně jsem se svým nitrem právě dotýkala jak roviny existence,
která věřila tomu, co ukazuje halicí kouzlo, tak roviny, jež kouzlu
nevěřila. Viděla jsem totiž jak obličej, který veřejnosti ukazovalo
jeho halicí kouzlo, tedy tvář čerstvého padesátníka, respektovaného
politika, který zaujímal post nekroského guvernéra a předsedy Strany
za lidi, tak i obličej, jenž skrýval pod halicím kouzlem – vypadal
sotva o pár let starší než já, s výraznými rysy náležícími faeské
vládnoucí vrstvě.
Ale z kterého dvora?
Světem smrtelníků se příliš faeských šlechticů nepotulovalo. Byli
přece královskou krví Faerie. Ano, stáli v čele zástupu fae, kteří při
Magickém probuzení přiznali svou existenci, protože vypadali jako
lidé a byli nepopsatelně krásní – alespoň podle lidských měřítek –,
ale běžně, kromě několika představitelů a páru filmových hvězdiček,
jste na ulici faeského šlechtice nepotkali. Alespoň ne nezakrytého
halicím kouzlem. Nejspíš se nedá přesně říct, kolik se jich v našem
světě zabydlelo a tají pravou totožnost. Ale jak jsem o tom tak
přemýšlela, nenapadl mě žádný nezávislý faeský šlechtic – kromě,
jak jsem doufala, mého otce.
Dobře, dumáním se nikam nedostanu. „Jsi nezávislý?“
Můj otec na mě pohlédl. „Ne.“
Sakra. Proč jen jsem se ho nezeptala předtím, než jsem ho
požádala o pomoc? Dosud jsem nevěnovala pozornost tomu, kudy
jedeme, ale když jsem teď vyhlédla z okna, uvědomila jsem si, že
nemíříme k rozlehlému sídlu, jež nazývá domovem.
„Zastav, ať můžu vystoupit.“
„Seď, Alexis, jinak toho psa shodíš na zem,“ řekl a já si
uvědomila, že kabela, kterou jsem měla položenou na klíně a v níž
jsem měla psa, sebou vrtí. A hodně. „Nepatřím k Zimnímu dvoru, ani
mě nezajímá, co si žádá ta jejich rozmazlená a sobecká královna.“
„Vážně?“ Pověz mi, jak se doopravdy cítíš, otče. Ale nemohl lhát
a jeho prohlášení bylo zřetelné a jasné. Opřela jsem se do sedadla a
přitiskla si PK k hrudi. „K jakému dvoru tedy náležíš? A pokud
nepatříš k Zimnímu dvoru a jsi spojen s jiným, jak to, že jsi tady?
Myslela jsem, že se fae musí přestěhovat tam, kam se přestěhuje
jejich dvůr.“
„Jak typické,“ prohlásil, ale dál odpověď nerozvíjel.
Zamračila jsem se. Přiznávám, že toho o fae moc nevím, ale
opravdu mě štvalo, když některý z nich porušoval pravidla, o nichž
jsem věděla. Uvědomila jsem si, že se vyhnul odpovědi na otázku, ke
kterému dvoru náleží – a k němuž jsem tedy technicky vzato náležela
i já. Až na to, že mě Faerie uznala jako nezávislou. Věděla jsem, že
fae ve Faerii se s příslušenstvím ke dvoru už narodí. Mohou dvůr
vyměnit, ale původně náleží k tomu dvoru, ke kterému náleží jejich
rodiče. Takže Faerie netuší, že jsem jeho dcera? To se ukrývá až
takhle hluboce?
„Vědí na tvém dvoře, kde jsi?“
„Alexis, jsem si jist, že jsi právě položila tu nejinteligentnější
otázku ze všech dosud položených.“
„Beru to jako ‚ne‘.“
Překvapilo mě, že odpovědí mi byl úsměv. Nikoli takový, kterým
se usmívá na své voliče, ale zakřenění, díky němuž získala jeho
faeská tvář téměř rošťácký výraz. „Velmi správně, Alexis.“
Takže se ukrývá hodně hluboko. „Tak jak můžu skrýt, co jsem?“
„V tuhle chvíli? Nevím. Tvůj faeský vzhled prochází určitými
změnami.“
Skvělé. Nejspíš bych měla být ráda, že jsem se neprobudila jako
šváb.
„Pověz mi, Alexis, zdědila jsi něco ve Faerii?“
Tou otázkou změnil téma hovoru tak rychle, až mě přistihl
nepřipravenou. „Měla bych?“
„Je to jednoduchá otázka. Zničila jsi zloděje těl. Zdědila jsi jeho
državy?“
Dívala jsem se přímo před sebe a nevydala ani hlásku. Po
několika vteřinách ticha se můj otec uchechtl.
„Očividně ses naučila, jakou hodnotu může ticho mít.“ Zdálo se,
že je tím potěšen. „Nyní potřebuji zjistit, jestli tě znám dost dobře,
abych tvé ticho správně rozluštil. Možná mlčíš, protože ti není tvůj
faeský původ příjemný, ale nechceš to přiznat. Nebo jsi možná nic
nepodědila, ale toužíš po otcovském uznání, a proto mi nechceš
odpovědět. Nebo mi možná jednoduše nevěříš.“
Po těch slovech jsem mu skoro něco řekla. Skoro. Nepotřebovala
jsem uznání, jakého by se mi mohlo od George Cainea dostat. Ale
silou vůle jsem udržela výraz obličeje neutrální, zatímco jsem dál
zírala z okna. Byli jsme v části města, kam bych se sama nikdy
neodvážila. Ve městě, které existuje sotva padesát let, nenajdete
žádnou doopravdy starou čtvrť, ale nyní jsme se nacházeli ve čtvrti
plné domů, které si normálové postavili poté, co se otevřely nové
ohyby.
„Proč tu jsme?“
„Tady tě vysadím. Potřebuješ si odpočinout.“
Zabočil do jedné ulice plné úzkých jednopatrových domků
vystavěných tak blízko u sebe, že byste z okna svého domu dosáhli
na sousedovo okno. Celá čtvrť potřebovala opravit – nebo alespoň
domy přemalovat. V mém záhrobním zraku nevypadaly domy o nic
hůř než ve skutečnosti. Vjeli jsme na příjezdovou cestu vedoucí k
zanedbanému šedivému domu a můj otec vypnul motor.
V takovéhle čtvrti porsche upoutá pozornost. Dokázala jsem si
představit, jak sousedi nakukují zpoza záclonek, ale když jsem
vystoupila z auta, zjistila jsem, že vidím auto rozdvojené. Ve spodní
části vidění stálo porsche, ale zbytek světa místo luxusního auta
vidělo hranatou dvoubarevnou hrůznost. Halicí kouzlo. Kdy ho
použil?
Vzhlédla jsem a zjistila, že přede mnou stojí cizinec. Už jsem tu
nestála s guvernérem Nekrosu, ale se starým mužem po sedmdesátce
s ohnutými zády a holí. Samozřejmě se pod fasádou důchodce
ukrýval fae. V ústech mi vyschlo. Jak si můžu být jistá, že ten fae je
skutečně můj otec?
Ale věděla jsem, že jím je. Choval se jako on. Přesto bylo děsivé
vidět, jak se vydává za někoho jiného.
„Necourej se,“ řekl, zatímco se sám pomalu šoural k předním
dveřím.
Když se změnil on, jak asi teď vypadám já?
Předpokládala jsem, že jakmile se za námi zavřou dveře, zruší
halicí kouzlo, ale on si vzhled starého muže ponechal. „Tady máš
klíč pro případ, že se odtud rozhodneš odejít – ačkoli bych ti to
nedoporučoval. Dokud jsi uvnitř, strážná kouzla zruší moc
jakýchkoli pátracích kouzel, která po tobě byla pravděpodobně
vyslána. Za několik dní se vrátím, abych tě zkontroloval. O dům se
stará skřítek. Donese ti vše, co bys potřebovala.“ Odmlčel se a otočil
hlavu směrem k zadní části domu. Dům měl půdorys zvaný
„shotgun“: předními dveřmi se vcházelo do kuchyně, za ní byl
obývací pokoj, pak chodba s několika dveřmi vedoucími do ložnic a
zadní dveře byly umístěny přesně naproti přednímu vchodu. „Slyšel
jsi, Osiere – cokoli, co bude potřebovat.“
Z domu se neozvala žádná odpověď, ale to ho očividně ani
nepřekvapilo, ani nenaštvalo. Otočil se na mě a já se rozhlédla po
kuchyni. Připadalo mi, že veškeré zařízení a doplňky pocházejí ze
stejného desetiletí, kdy byl postaven tento dům.
„To ti ten dům patřil po celé ty roky?“ Tvář, kterou před světem
ukrýval, dokazovala, že můj otec byl kdysi znám pod jménem
Greggory Delane a byl prvním guvernérem tehdy nově ustanoveného
státu Nekros. Tehdy se ale otevřeně hlásil ke svému faeskému
původu a byl jedním z velmi mála faeských guvernérů. O padesát let
později stál v čele Strany za lidi – trn v patě všech čarodějů a fae.
Přeberte si to.
Otec pokrčil rameny. „Na papíře? Ne. Přijdu tě zkontrolovat.“
Stařičké panty zaskřípaly, když otevřel dveře a vyprovodil se ven.
Zachytila jsem dveře dřív, než se za ním stihly zavřít.
„Mohl bys ode mě předat vzkaz Falinu Andrewsovi?“
Jeho tvář potemněla. „Ne. Dobrou noc, Alexis.“
26. kapitola
„No, PK, vypadá to, že tady teď budeme bydlet.“
Položila jsem kabelu na zem a PK z ní vyskočil přímo na
ošlapaný koberec, který byl kdysi nejspíš červený.
„No to ne!“ zakřičel cizí hlas odněkud zprava. Dvířka skříňky
pod dřezem se otevřela a z nich se vyřítil malý mužík. Měl zelený
oblek, zelené semišové polobotky a malý zelený klobouk. Ze všech
stran mu zpod klobouku trčely bílé vlasy. „Řekl, postarej se o holku,
tak se postarám o holku. Utřu jí nos, když budu muset. Ale tohle…,“
ukázal obrovskou dřevěnou vařečkou na PK, „v domě nestrpím.
Nechci to tu. Nebude to tu!“ Skřítek zamával vařečkou, jako by to
byla lakrosová hůl, a já zvedla PK ze země dřív, než k němu stihl
skřítek doběhnout.
„Ty musíš být Osier.“
„Musím být? Mohu být.“
Zamračila jsem se na to mrňavé stvoření. „Dobře, tak kdo jsi?“
Překřížil si krátké buclaté ruce na hrudi, zezadu mu zpod jednoho
podpaží trčela ta vařečka. „Jsem rozladěn.“
Aha. „Může tu zůstat jen jednu noc?“
„Hmmm.“
„Jen jednu noc. Ráno odejdeme.“ Právě mě z domu vyhazoval
mužík, co mi nesahal ani po kolena. Smutné, že?
Mužík spustil ruku s vařečkou a naštvaně přikývl. „Jen jednu
noc,“ řekl. Pak se otočil, odkráčel přes kuchyň, vlezl zpátky pod dřez
a zabouchl za sebou dvířka skříňky.
„No, hezky nás tu uvítal,“ řekla jsem a postavila PK zpátky na
zem.
„Já to slyšel,“ zakřičel Osier, ale naštěstí zpod dřezu nevylezl.
Příštích pár minut jsem si prohlížela dům – ale opravdu jen pár,
víc nebylo potřeba. Hlavní ložnice byla jen tak velká, aby se do ní
vešlo letiště, prádelník a několik lamp, a na druhé straně haly vedly
další dveře do menší ložnice, která nyní sloužila jako skladiště, a do
zastaralé koupelny. S PK v patách jsem vešla do hlavní ložnice a
hodila kabelu na postel. Chtělo se mi spát, koneckonců jsem za
posledních více než dvanáct hodin spotřebovala veškerou svou
magii. Ale čekala na mě práce.
Prohrabala jsem se kabelou a vytáhla jsem dopis, který jsem
vyzvedla v Calebově domě. PK ho během cesty pořádně pomačkal.
Otevřela jsem obálku. Původně byla nejspíš potažena krvavě rudým
voskem, ale Caleb ho rozlámal, když si dopis sám četl. Trocha vosku
na papíře zůstala a já se zamračila, když jsem pocítila moc kouzla
uvězněného v tmavém vosku. Zkoumala jsem ho svými smysly a
okamžitě rozpoznala magickou signaturu – vůbec mě nepřekvapilo,
že odpovídala konstruktům. Kouzlo samo bylo jednoduchým
výstražným kouzlem upozorňujícím sesílatele, že pečeť byla
rozlomena. Takže teď vědí, že byl dopis přečten. Ale mnou zatím ne.
Doufala jsem, že se ke vzkazu neváže časový limit.
Vytáhla jsem dopis z obálky a rozvinula papír. Sakra. Mé vlastní
oči mi stále ještě plně nesloužily a svým nitrem jsem viděla potrhaný
vybledlý cár papíru. Zamžourala jsem, jak jsem se snažila rozluštit
jednotlivá písmena. Soustředila jsem se, pak na chvíli odhlédla a
znovu si papír přibližovala a oddalovala před očima, dokud jsem
konečně zprávu nerozluštila. Ne že by byla dlouhá.
Alex Craftová,
vaše přítelkyně, jakkoli nám je užitečná, postrádá vaše
schopnosti. Pokud chcete, aby se vrátila domů v pořádku a zdravá,
pak přijďte ke starému mostu. Ve dvě ráno. Dnes v noci.
Dopis nebyl podepsán, ale to jsem vážně čekala, že ten grázl
nechá zpáteční adresu? Přecházela jsem po malé místnosti, PK mi
byl v patách. „Starým mostem“ nejspíš myslel kamenný most za
městem. Jak se tam mám asi dostat?
Hlava mi třeštila. Nejspíš se na mně podepsalo vyčerpání, předání
velkého množství moci v příliš mnoha dnech za sebou a pravidelné
dodávky adrenalinu, který mi v posledních dnech co chvíli
zaplavoval tělo. Sklonila jsem hlavu, složila obličej do dlaní a
protřela si oči a spánky.
Pokud k tomu mostu pojedu, vkráčím přímo do pasti. Ale co se
stane Holly, pokud tam nepřijedu? Potřebuju krytí. A pořádné. Ale
co mám? Dýku a tříkilového psa. A možná ducha, pokud se tu
objeví.
Kéž bych mohla kontaktovat Falina. Ne že by souhlasil, abych na
ten most jela. Vytáhla jsem z kabely mobil, zavolala na informace,
ale Falin neměl žádné nahlášené číslo. Napadlo mě zavolat na místní
pobočku FÚV. Pokud někdo ví, jak Falina dostihnout, pak to budou
oni. Ale za prvé, i kdyby číslo na něj měli, nedají mi ho, a za druhé s
mým štěstím by jim došlo, kdo se na něj ptá, a hovor by vysledovali.
Strážná kouzla by mi byla sotva k užitku, kdyby mě tu vypátrali
pomocí techniky.
Dál jsem přecházela po pokoji. Pokud pojedu na ten most sama,
nemám jistotu, že ten, kdo Holly vězní, své slovo dodrží a propustí ji.
S tímhle musím na policii. Zavolala jsem Johnovi.
Zvedl to po druhém zazvonění. „Alex? Holka, kde jsi? Nebo ne,
neodpovídej. Víš, že na tebe FÚV vydal zatykač?“
„Jo, no, je to… složité.“
„Na to slovo sis nějak zvykla. Co se to sakra děje? Pracuješ pro
FÚV. Pak se objeví Andrews, způsobí scénu, odtáhne tě ze stanice a
o hodinu později zjistím, že je na tebe vydán zatykač.“
Trhla jsem sebou. John je můj kamarád, ale je to v prvé řadě
polda a já věděla, že po tom všem nevypadám nijak důvěryhodně.
Skoro jsem slyšela, jak ho napadlo, že bude muset náš telefonát
ohlásit. Zhluboka jsem se nadechla. „Nikdy jsem pro FÚV
nepracovala, ale tak trochu a naprostou náhodou jsem se zapletla s
Falinem. Na tvém místě činu jsem ve skutečnosti neměla žádnou
autoritu.“
Ticho na druhém konci drátu se protáhlo. Pak se ozval tichý
smích. „Náhodou zapletla? To jsi celá ty, Al,“ řekl. Očividně mi
odpustil, že jsem neoprávněně vnikla na jeho místo činu. „Těmi
svými rychlovkami na jednu noc jsi zlomila srdce snad všem mým
chlapcům a pak ‚náhodou‘ začneš chodit s tím největším debilem,
jaký kdy chodil po naší matičce Zemi. Máš pravdu. Je to složité.“
Těmi „chlapci“ myslel poldy. Měla jsem na stanici určitou
pověst, takže Johnův smích byl oprávněný. Věděla jsem, že další věc,
na kterou zavede řeč, už bude na vážnější téma.
„Takže mi řekni, jak se ti povedlo naštvat FÚV. Musí v tom být
víc než jen neoprávněné vniknutí na místo činu. Vystavili zatykač.
Všichni kolem vědí, že tě na potkání musí zadržet a předat FÚV.“
„To je kravina. Chtějí mě jen proto, že dokážu prohlédnout skrze
jejich halicí kouzla.“ Což byla pravda – ovšem jediný důvod, proč
prohlédnu halicí kouzlo, je, že dokážu proložit roviny existence. To
jsem ovšem nehodlala vyzradit nikomu, ani Johnovi ne. Folklorní
báchorky jsou plné příběhů o smrtelnících, kteří náhle oslepli,
protože dokázali prohlédnout skrze halicí kouzla fae, takže má
schopnost zřít stačila, aby John uvěřil, že je to dostatečný důvod pro
to, aby se o mě začal zajímat FÚV. „A Johne, načasovali si to dost
mizerně.“
Pověděla jsem mu zkrácenou verzi Hollyina únosu, taky o
posledním útoku konstruktu a o setkání na mostě dnes v noci.
Nezmínila jsem se, že jsou nezávislí fae násilím přemisťováni do
Faerie, že konstrukty jsou tvořeny dušemi, ani svou teorii zahrnující
toho smrťáka.
„Zatraceně,“ zašeptal John, když jsem skončila. Nebyli s Holly
blízcí přátelé, ale asistentka prokurátora a detektiv z oddělení vražd
spolu pracovali na více než několika málo případech.
„Tak co mám dělat?“
„Musíš vyplnit hlášení o pohřešovaném. Jelikož máš v ruce dopis
žádající výkupné, jde zcela jasně o únos.“ Odmlčel se. „Postarám se
o to, Alex. Nemůžeš nakráčet na stanici, když tě hledá FÚV.“ Slyšela
jsem, jak jeho židle zapraskala. Nejspíš teď vyšlapával do země
kolečko. No, stejně jako já. Po chvíli řekl: „Detektivové z oddělení
pohřešovaných osob sešlou sledovací kouzlo, ačkoli tě musím
varovat, že většina únosců je dost chytrých. Své oběti ukryjí pod
strážnými kouzly, takže bych si nedělal naději, že se to rychle vyřeší.
Vyšetřovatelé by se pravděpodobně chtěli s únosci spojit. To bude
těžké vzhledem k tomu, že se ukrýváš, ale zkusí získat trochu času a
zjistit požadavky únosců.“
„My už ale víme, co chtějí.“
„Alex, nemůžeš k tomu mostu jít. Tady nejde o prosté předání
peněz. Ať je ten únosce kdokoli, chce Holly vyměnit za tebe, a
nemáš žádné potvrzení, že je Holly stále naživu.“
Hrdlo se mi stáhlo. „Je pryč sotva den.“
„Já vím,“ řekl a v hlase měl syrový tón, jaký mívají lidé, když
nenacházejí správná slova. „Tenhle typ vyšetřování já nevedu. Pokud
by se mi na stůl dostal tenhle případ, pak se něco hodně, hodně
šeredně nepovedlo.“
Vzhledem k tomu, že se John živil vyšetřováním vražd, jsem s
ním mohla jen souhlasit.
Oba jsme chvíli zůstali zticha, signál rušilo jen statické šumění
strážných kouzel kolem domu.
„Ty tam půjdeš, co?“ zeptal se nakonec.
„Ano.“
Z telefonu zazněl těžký povzdech. „Zavolám na pár míst, zkusím
ti na most zařídit alespoň zálohu. Ovšem, Al, jestli to nabere špatný
směr, pak ti můžu zaručit, že kavalerie, co se tam přiřítí, aby tě
zachránila, tě rovnou zatkne.“
Klesla jsem na postel. „Jo. To je mi jasné.“
Už nebylo co dalšího říct. Rozloučil se se mnou s příslibem, že se
zas ozve, a s varováním, abych byla opatrná. Zkontrolovala jsem čas.
Půl desáté večer. Mám čtyři hodiny, než budu muset vyrazit na most
na schůzku ve dvě v noci. No, alespoň se můžu trochu prospat.
Odpočinek mi jen pomůže. Nastavila jsem budík na půlnoc. Pak jsem
se zhroutila do postele a smířila jsem se s tím, že může jít o poslední
odpočinek na hodně dlouhou dobu.
Když jsem se probudila, viděla jsem už normálně a v mém
vnitřním zraku se ostatní roviny proměnily jen v rozmazané šmouhy.
V půl jedné jsem si zavolala taxi. Už mi sice nezbývala žádná
hotovost, ale měla jsem platební kartu. Platba s ní sice zanechá
elektronickou stopu, která se mi nijak nehodila, ale policie stejně
věděla, kam jedu. Zatímco jsem spala, John mi nechal dvě textovky.
V první mi psal, že pátrací kouzlo pohřešovanou nenašlo, a v druhé,
že se sejdeme ve dvě.
Dala jsem si sprchu – a překvapilo mě, že poté, co jsem z ní
vylezla, jsem našla své oblečení vyčištěné a složené a boty naleštěné
– ale stejně jsem se pořádně neprobudila, takže jsem při čekání na
taxík zamířila do kuchyně. Zrovna jsem hledala pytlík s kávou, když
se dvířka od skříňky za mnou s prásknutím otevřela.
„Pryč odtud. Pryč odtud,“ ječel Osier a vyřítil se zpod dřezu.
Vařečkou mě udeřil do lýtka tak tvrdě, že mě to zabolelo i přes
vysoké kožené boty. „Moje kuchyně.“
Uskočila jsem. „Jen jsem hledala kávu.“
„Malé holčičky by neměly pít kávu. Zastaví se růst.“
Netušila jsem, proti čemu bych se měla ohradit dřív: že si myslel,
že jsem malá holka, nebo že si myslel, že bych měla ještě povyrůst.
„Jen mi řekni, kde to najdu, a do minuty jsem odtud pryč.“
„Sednout,“ řekl a vařečkou mávl k bílému stolu u okna.
„Předpokládám, že chceš grilovaný sýr. Vždycky jsi měla nejradši
grilovaný sýr.“
Chtěla jsem kávu, ale teď, když to zmínil, jsem dostala i hlad.
„Co tím myslíš, vždycky?“ zeptala jsem se, když mě popostrkoval ke
stolu.
„Kluk chtěl hamburger nebo špagety. Ale ne, ty jsi křičela
grilovaný sýr, grilovaný sýr. Křičela jsi víc než mimino. Vždycky
jsem pak musel dojít pro další sýr.“
Koukala jsem na mužíka s otevřenou pusou. Měla jsem staršího
bratra a mladší sestru. „My už jsme se setkali, Osiere?“
„Pomáhal jsem tě vychovat.“ Mávl vařečkou a z lednice vyletěla
kostka másla a kus sýra, ze skříňky nad sporákem seskočila pánev a z
chlebníku vylezl chléb.
Osier mašíroval podél skříněk jako generál dohlížející na své
vojáky, zatímco se sýr na jeho příkaz sám smažil. Ještě před chvílí
bych šokovaně zírala, že se jídlo vlivem magie samo připravuje, ale v
tuhle chvíli, kdy ve vzduchu visela jeho slova, jsem kvůli jeho
přiznání oněměla.
Na toho skřítka jsem si absolutně nevzpomínala. Zatraceně,
kdybych před týdnem nepotkala paní S, přísahala bych, že jsem v
životě nepotkala žádného skřítka. Pokud mě Osier „pomáhal
vychovat“, jak řekl, pak jsem musela být hodně malá. Opravdu
hodně malá. V osmi letech mě otec přihlásil na akademii a můj starší
bratr Brad rok poté zmizel.
Z pánve se vznesl sendvič, na vnějších stranách lehce nahnědlý,
se sýrem přetékajícím přes hranu krajíce, a jal se letět přes místnost.
Následoval talíř a hned za ním vysoká sklenice mléka.
„Takže ty jsi znal mou rodinu, když jsem byla malá holka?“
zeptala jsem se. Osier vyskočil na stůl a sedl si na něj v tureckém
sedu, zatímco přede mě přistál talíř, pak sendvič a nakonec sklenice.
„Stále znám rodinu. Mimino jsem ale dlouho neviděl a řekli mi,
že kluk je pryč. Smutné. Byl to dobrý kluk. Měl rád víc než jen
grilovaný sýr.“ Zatímco mluvil, sjel očima z připraveného jídla na
mě a pohledem se ptal, proč ještě nejím.
„Není to faeské jídlo, že ne?“ Pro mě to byla naprosto logická
otázka, přece jen se to jídlo připravilo samo.
Osier vyskočil na nohy a praštil vařečkou o stůl. „Nevděčná.
Sobecká. Rozmazlená…“
„Podívej, podívej, už jím,“ pospíšila jsem si, a abych dostála
svému slovu, zvedla jsem chléb a ukousla si. „Je to dobré.“ A
opravdu bylo. Byl to sice jen grilovaný sýr, na takové jídlo není
potřeba žádných vybraných chutí, ale křupavý na okrajích a měkký
uvnitř chutnal prostě báječně.
Zatímco jsem jedla, venku před domem zastavilo auto a
zahoukalo. Nacpala jsem si zbytek chleba do pusy a vyskočila na
nohy. „To je můj taxík.“
„Taxík? Je noc. Holka by měla spát.“
Sice jsem s ním souhlasila, ale naneštěstí spánek nebyl na
seznamu mých možností. Zapískla jsem na PK a Osier se naježil,
když pes do kuchyně přicupital.
„Ven z mé kuchyně,“ křičel a mával vařečkou.
Popadla jsem PK dřív, než k němu stačil skřítek doběhnout. „Za
vteřinu je venku,“ řekla jsem a pak se rozhlédla po kabele. Nechala
jsem ji v ložnici. Taxík zahoukal podruhé, zrovna když jsem položila
PK na postel, otevřela kabelu a pobídla ho, aby se do ní nacpal.
Nelíbilo se mi, že psa beru na setkání s únoscem, kde má proběhnout
výměna – byť s policií v záloze –, ale nechat ho tu s Osierem
nepřipadalo v úvahu.
Když jsem vycházela ze dveří, skřítek si mumlal něco o hodných
holčičkách, večerkách a spaní. Nechala jsem ho při tom a zadoufala,
že toho mrzutého malého mužíka znovu uvidím – protože pokud se s
ním už znovu nesetkám, pak budu s velkou pravděpodobností ve
vězení. A na cestě do Faerie.
Nebo mrtvá.
Taxikář se netvářil nijak nadšeně, když jsem mu řekla, kam chci
odvézt, ale alespoň neprotestoval příliš hlasitě. Vyjela jsem k mostu
o téměř hodinu dříve, doufala jsem, že budu mít čas se připravit, než
dorazí Hollyin únosce. Ještě jsem se nerozhodla, jestli na něj počkám
uvnitř magického kruhu, nebo si kruh ponechám připravený, ale
rozhodně jsem chtěla mít dost času, abych mohla kruh načrtnout.
Právě jsme dorazili k jižní hranici města, kde mrakodrapy
přenechávaly místo rozlehlým a spoře osvětleným překladištím, když
se vedle mě v autě objevil Roy.
„Hm, Alex, špatné zprávy,“ řekl.
Měla jsem čas jen otočit hlavu a otevřít ústa k otázce. Pak se z
vedlejší ulice vyřítilo přímo proti nám auto, jeho přední světla ozářila
vnitřek taxíku. To druhé auto se zastavilo přímo uprostřed křižovatky
a taxikář dupl na brzdy.
Kdyby byla schopnost brzd umocněna nadávkami, pak by se auto
zastavilo ve vzduchu. Místo toho brzdy hlasitě zaskřípaly a auto
dostalo smyk. Ještě jsem stihla popadnout kabelu se psem, než jsem
se čelem praštila o opěradlo před sebou. Bezpečnostní pás se mi
zařízl do stehen a hrudi, ale taxík se nakonec zastavil.
Co to sakra je? Zvedla jsem hlavu a zamrkala do ostrého světla
proudícího k nám z druhého auta. „Bell?“ zeptala jsem se a otočila se
na Roye.
Přikývl, když nám za zadkem zastavila dvě auta.
Do prdele. Musela jsem odtud vypadnout. V jednu v noci nebyly
ulice v průmyslové čtvrti nijak extra frekventované, takže
pravděpodobnost, že v autech sedí zatoulaní turisté, se rovnala
naprosté nule.
„Když jsem řekla, abys mě varoval, myslela jsem předtím, než
nás přepadnou,“ zasyčela jsem a snažila se dostat z pásu. Taxikář
musel mít stále nohu na brzdě, protože se pás ani o milimetr
nepohnul.
„Bell se skrývá. Netušil jsem to, dokud se nevynořily ty jeho
gorily,“ řekl Roy a ohlédl se dozadu. Světlo ozařující taxík bliklo, jak
něco – nebo někdo – přešlo mezi auty. „Alex, musíš odtud
vypadnout.“
Nepovídej. Pás konečně povolil a já sklouzla po sedadle na
druhou stranu a přitom si hodila na rameno kabelu se psem.
„Vaše společnost má číslo mé karty,“ křikla jsem na taxikáře,
který se právě vysoukával z pásu. Nesnažila jsem se ho zastavit, jen
jsem otevřela dveře na své straně.
Pozdě. Sosáči už taxík obestoupili. Co teď?
„Najdi Falina,“ zašeptala jsem Royovi a vylezla z auta.
„Ale on nevidí…,“ začal duch.
No jo, Falin Roye neuvidí. To jsem věděla. Ovšem někdo se musí
dozvědět, že si pro mě sosáči přijeli, a telefon jsem měla v kabele
pod psem, takže těžko teď vytočím 911… „Prostě ho najdi. Řekni
mu, co se stalo.“ Nějak.
Rozběhla jsem se a oběhla nejbližšího sosáče. Mířila jsem ke
skladišti na protější straně ulice – ne že bych tušila, co dělat dál, až se
k němu dostanu. Kabela sebou mlela, jak se v ní PK třásl, ale neměla
jsem čas ho jakkoli utěšit.
Za mnou taxikář nadával a křičel na auto, které mu blokovalo
cestu. Neviděla jsem, co za kouzlo ho poslalo k zemi, ale vycítila
jsem ho: uspávací amulet. Také jsem vycítila několik sledovacích
amuletů – pravděpodobně těch nejlepších, jaké se dají za peníze
koupit. Není divu, že mě našli tak rychle.
Byla jsem jednou nohou na chodníku, když mě za paži chytil
chlap, co trávil příliš času v tělocvičně. Strhl mě zpátky a hodil mě
na kapotu taxíku.
„Hele!“
„Šéf s vámi chce mluvit,“ vysvětlil. Pak mi přitiskl pánev na
kapotu a stáhl mi ruce na záda. Na mě se s uspávacím amuletem
neobtěžoval. Zápěstí mi zacvakl do pout. Chladný kov mě okamžitě
začal na pokožce pálit a mně se zvedl žaludek. Sakra. Vysoký obsah
železa. Kretén jeden.
„Myslím, že tu došlo k omylu,“ řekla jsem a snažila se mu
vykroutit. Jako by táhl malé dítě. Bez námahy mě popadl i za druhou
paži a zacvakl ji do pout.
„Pozor na psa!“
Zaváhal, nejspíš si vůbec poprvé uvědomil, že je s námi PK.
Zdálo se, že ho pes vyvedl z míry. Co? Tos ještě nikdy v životě
neviděl psa v kabelce? Buď to, nebo si myslel, že je PK přerostlá
bezsrstá krysa – což se taky stávalo. Ať tak, či tak, využila jsem jeho
nepozornost ve svůj prospěch a dupla mu patou těžké boty na nohu.
„Ty děvko!“ Popadl mě za vlasy a narazil mě tváří na auto. Tvář
jsem okamžitě měla jako v ohni, před očima se mi objevily rudé
tečky. Než jsem stihla jakkoli zareagovat, měla jsem obě ruce
spoutané. Chlap mě zvedl a táhl dál od taxíku.
Gorila číslo dvě – zajímalo by mě, kde dosud byla – otevřela
dveře a postrčila mě směrem ke stařičkému hranatému monstru, v
kterém sem přijeli. Ostatní sosáči tam jen stáli a sledovali dění nebo
se vrátili do svých aut. PK se mi zavrtal do kabely.
Byla jsem sotva půl metru od auta, když se těsně přede mnou
zjevila technařka a zastoupila mi cestu.
„No, dospěli jsme k rozhodnutí,“ řekla, ruce v bok a nehty
zabořené do plastových kalhot. „Ale pro tvou informaci, já byla a
jsem proti.“ Vedle ní se zjevil muž v šedém.
Podívala jsem se z jednoho sběratele na druhého a gorila mě
popostrčila k autu. „Řekl jsem, nastup.“
Jo, beru, on sběratele neviděl, ale pro mě byli skuteční a fyzičtí a
právě teď mi technařka bránila v cestě. Jako by si to sama náhle
uvědomila, podívala se na mého únosce a pak vlezla do auta.
Následovala jsem ji, protože mi ten gorilák nedával jinou možnost.
Předpokládala jsem, že se k nám muž v šedém přidá, ale postava,
která za mnou vklouzla na sedačku, mi byla mnohem povědomější.
Death.
„Co se to tu děje?“ zašeptala jsem a poposunula se, aby měli on a
muž v šedém víc místa.
Death neodpověděl, ale natáhl se a dotkl se tváře toho goriláka,
co nastoupil jako poslední. Svaly na jeho čelistech se napjaly a začal
drkotat zuby. Pohled mu potemněl a střelil pohledem na dva kolegy
sedící na předních sedadlech. Muž v šedém opřel hůl o Deathovu
hruď, ne že by ho chtěl zastavit, spíš jako by mu něco připomínal.
Zadní sedadla nebyla zamýšlena pro čtyři lidi, zvláště pokud dva
z nich byli docela vazouni. Stará rachotina se rozjela. Seděla jsem
tam mezi technařkou a Deathem a s rukama stále v poutech za zády a
se psem na klíně. Technařka byla nalepená na dveře, muž v šedém se
musel natočit, aby se vešel, takže teď spíš seděl na dveřích než na
sedačce.
Tiskla jsem se ramenem k technařce a ta s očima vytřeštěnýma
nadskočila. „Co to…“
„To Alex,“ řekl Death a objal mě paží kolem ramen, čímž nám
získal trochu místa. „Dotýká se tebe i auta.“
Technařka vykulila oči ještě víc, jako by si nebyla jistá, jestli to
na ni udělalo dojem, nebo ji to naštvalo. Přejela prstem po liště dveří
a mě napadlo, a ne poprvé, co sběratelé v naší rovině ve skutečnosti
vidí a co na dotek cítí. Vždyť nastoupila do auta, ale očividně pro ni
nebylo až dosud zcela skutečné. Pokud je do naší reality nevtáhnu
svým dotekem ještě víc a nezviditelním je. Možná bych to měla
udělat. Ty chlapy by určitě dost vyděsilo, kdyby se jim v autě
najednou zjevili tři další lidi.
„Trhlý,“ řekla a spustila ruku.
„Tak, no, hm, nazdar, lidi. Jak jste si možná všimli, jsem na
zadním sedadle auta s rukama v poutech a někam mě odvážejí proti
mé vůli. Takže jde o společenskou návštěvu, nebo mi máte v plánu
pomoct?“
Gorilák číslo dvě se otočil na sedadle a podíval se na mě. „Říkala
jste něco?“
Sklonila jsem zrak a podívala se na PK. Ten se v kabele třásl,
očividně tušil, že je něco špatně, ale nevěděl, co se s tím dá dělat.
„Co čekáš, že uděláme? Vytrhneme jim jejich duše?“ zeptala se
technařka a já se zamračila. „Ani tenhle,“ ukázala na Deatha, „není
takový blázen – alespoň zatím ne.“
„A chceme, aby to tak zůstalo,“ zamumlal muž v šedém z druhé
strany sedačky.
Proč mám takový pocit, že jsem se ocitla uprostřed už dlouho
trvající hádky? „Tak proč se teď mačkáme na zadním sedadle jako
sardinky?“
„Jak jsem řekla, dospěli jsme k rozhodnutí.“ Technařka se
pootočila, aby na mě viděla lépe. „Už teď toho víš moc…“
„Ačkoli on přísahá, že ti nic neřekl.“ Muž v šedém poklepal
hlavicí hole Deathovi na koleno.
„Takže jsme se rozhodli najmout si tě na pomoc,“ oznámila
technařka, ačkoli nevypadala zrovna nadšeně. „Můžeš jít tam, kam
my nemůžeme.“
Muž v šedém uchopil lebku na špici hole do dlaně. „Konkrétně
máme na mysli Faerii.“
Zamračila jsem se na oba sběratele. „Vy nemůžete do Faerie?“
Technařka pokrčila rameny a její dredy se mi otřely o rameno.
Byly tvrdší, než se zdály. „Naše roviny se nedotýkají. Ve Faerii není
smrti.“ Usmála se, jako by řekla vtip.
Já se nesmála. „Jestli chcete, abych tam šla, musím se dostat z
tohohle auta.“
„V tomhle smyslu nemůžeme v rovině smrtelníků nijak
zasahovat.“ Muž v šedém se při těch slovech díval na Deatha, ne na
mě.
Jasně. Tolik k mé záchraně. „Tak co je s Faerií?“
Technařka se podívala na své kolegy sběratele. Pak řekla: „Jistě si
jsi vědoma toho, že nastala jistá… situace.“
Přikývla jsem. Ten smrťák. „Ale pokud vy nemůžete do Faerie,
pak tam nemůže ani on, ne?“
„Ne. Ale on má smrtelného komplice.“
„Toho, kdo seslal ty konstrukty,“ řekla jsem. Tohle mě už taky
napadlo. Konstrukty byly sice poháněné ukradenými dušemi, ale
ovládala je čarodějná magie. Měděné kotouče existovaly v rovině
smrtelníků – sběratel se jich tedy nemohl nijak dotknout.
Technařka přikývla. „Naše magie byla ponížena čáry smrtelníků,“
řekla a zkřivila rty, jako by mluvila o něčem nechutném.
Je milé vědět, že její odpor ke mně není nijak osobní – očividně
nesnáší všechny smrtelníky. Zakroužila jsem rameny, snažila jsem se
ulevit bolesti vystřelující mi do paží a zad. To ale nebylo v mé situaci
nijak jednoduché. Nebo to spíš lépe řečeno bylo naprosto nemožné.
Píchání v zápěstích se změnilo v tupou palčivou bolest, prsty ztrácely
na citlivosti.
Podívala jsem se na Deatha. Celou dobu byl podivně zticha.
„Takže chcete, abych vám ve Faerii toho komplice našla?“
„Ne, já to nechci,“ odpověděl a muž v šedém ho opět šťouchl do
kolena špicí své hole.
„Ale potřebujeme, abys nám ho našla,“ řekl muž v šedém a střelil
po Deathovi pohledem.
Konstrukty byly duše obalené halicím kouzlem a ovládané
amulety s vyrytými runami, které nebyly používány po více než půl
milénia. To vše ukazovalo na Faerii, ale…
„Ten spolupachatel není ve Faerii. Holly unesli a ve vzkazu, který
mi nechali, únosci žádají, abych se s nimi dnes ve dvě v noci sešla na
starém mostě. Magie v obálce toho dopisu byla podobná té v
konstruktech. Komplic, kterého hledáte, bude na tom mostě.“ Což
byl jen další důvod, proč bych se měla co nejdřív dostat z tohohle
auta.
Deathova ruka se na mých ramenech napjala, ale muž v šedém
promluvil: „Pak s tebou budeme na tom mostě, ale celá schůzka
zavání podrazem. Komplic se tam možná vůbec neukáže.“
Jako bych to sama nevěděla. Sjela jsem níž po sedačce. V tuhle
chvíli byla docela velká pravděpodobnost, že se tam neobjevím ani
já.
„Proč jste si tak jistí, že je ten spolupachatel ve Faerii?“ zeptala
jsem se. Koneckonců bylo možné, že je to fae žijící ve světě
smrtelníků a pracující s čarodějem, který našel starý lexikon, nebo se
ta kniha možná předávala v jeho rodině z generace na generaci. Pak
mě napadla mnohem lepší otázka. „A jak s tím smrťákem
komunikují?“ Jediní smrtelníci, kteří mohli vidět sběratele i v jiných
chvílích než těsně před smrtí, byli stínoví čarodějové a čarodějky.
Možná existuje faeská variace na tuhle schopnost, ale tím jsem si
jistá nebyla.
Všichni sběratelé ztuhli.
Podívali se na sebe a nevydali ani hlásku. Auto vjelo do díry a já
nadskočila. Neříkali nic ani ve chvíli, kdy jsem se jakž takž usadila.
Má celoživotní známost s Deathem mě naučila, že sběratele nesmíte
do řeči nutit, takže jsem se dívala z okna a snažila se přijít na to, kam
mě Bellovy gorily vezou. Očividně jsme pořád jeli na jih, ven z
města. Muž v šedém jednou zavrtěl hlavou a technařka pokrčila
rameny. Nakonec se ke mně obrátil Death.
„My… jsme ztratili jednoho z nás. Pátral po tom komplicovi a
stál před dveřmi do Faerie, když se to stalo.“
Ztratili? Co může ublížit sběrateli duší, nebo ho dokonce zabít?
Skousla jsem si spodní ret. „Jak je to možné? Vždyť fyzicky přece
neexistujete.“ No, alespoň pro většinu lidí, já byla výjimkou.
A možná i pro ty dva splétače rovin patřící Nejvyššímu dvoru.
Nebo té živoucí legendě. Pomyslela jsem na trhlinu a na fakt, že
tráva uvnitř kruhu byla seschlá, jako by ji překrývala země mrtvých.
Připočítejte k tomu fakt, že magie byla použita ve třech odlišných
rovinách: ve smrtelné, faeské a duchovní, plus sběratel byl pro
spolupachatele dost fyzický, aby ho mohl zabít. To vše ukazovalo na
někoho, kdo se mohl dotýkat několika rovin.
Tichým hlasem, který, doufejme, goriláci na předním sedadle
neuslyší, jsem své domněnky sdělila sběratelům. Překvapilo je, k
jakým závěrům jsem dospěla, jako by nad nimi sami nepřemýšleli.
„Nemohu tuto možnost nebrat v úvahu, ale existuje ještě jedno
pravděpodobné vysvětlení,“ prohlásil Death, když jsem skončila.
„Existuje jistá relikvie. Již před staletími byla ztracena či ukryta
někde ve Faerii, ale když se objevila naposledy, smrtelníci a náš druh
se díky ní mohli setkávat v…,“ zaváhal, „v ohybu realit. V jakémsi
místě mezi dvěma rovinami.“
„A ty myslíš, že ten komplic tu relikvii našel?“
Musela jsem tu otázku položit hlasitěji, než jsem chtěla, protože
se jeden z chlapů na předním sedadle otočil. „Ke komu to mluvíte?“
zeptal se. „A proč sedíte takhle?“
Jo, musel to pro ně být vážně podivný pohled, že jsem se tam
mačkala uprostřed ničeho. Ne že bych s tím mohla něco udělat.
Pokrčila jsem rameny. „Nesedí se mi dvakrát pohodlně. Mohl byste
mi sundat ta pouta?“
Odfrkl si a zavrtěl hlavou. „Brzy tam budeme.“ Pak se díkybohu
otočil zpátky.
Death si poposedl, takže teď si mohl ohnout paži za mou hlavou.
Palcem mi masíroval ztuhlé svaly. Skoro jsem zasténala úlevou.
„Ano, věříme, že relikvie byla nalezena,“ prohlásil muž v šedém,
jako by ho vyrušení od toho chlapa vůbec nezajímalo. „Relikvie
dokáže přesáhnout reality, ale způsobuje vlny, malé ruchy v
realitách.“
„Jak ta relikvie vypadá?“
Sběratelé si opět vyměnili pohledy. Ale no tak, chtějí, abych jim
vypátrala někoho, kdo našel tu relikvii, ale nechtějí mi říct, co to je?
Nakonec technařka pokrčila rameny. „V průběhu času se změnila
podle toho, kdo ji používal a k čemu.“
„A teď ji někdo používá k zabíjení?“ Jaký tvar tedy relikvie
získá?
„Situace je mnohem horší než jen několik předčasných úmrtí,“
řekl Death. „Podle důkazů, které jsme nalezli na místech, kde
komplic provedl rituál…“
Místech. Množné číslo. Což znamenalo, že se toho událo víc, než
o čem policie ví.
„…věříme, že se pokusili využít relikvii jako ohnisko k otevření
trvalých průchodů mezi našimi rovinami. Ty jsi nahlédla skrze
roviny. Pak určitě chápeš, jaké důsledky by mohly nastat, kdyby se
hranice mezi realitami takto ztenčila.“
Polkla jsem, nebo jsem se o to alespoň pokusila, ale v ústech mi
náhle vyschlo. Pokud se do naší roviny dostane energie z éterie,
každý by si mohl urvat, kolik magické moci by chtěl. Vzpláli by
zevnitř jako ten sosáč… Zachvěla jsem se. A země mrtvých? Svět, jak
ho známe, by už pak nikdy nebyl jako dřív.
„To proto mě chtějí?“ zašeptala jsem.
Death přikývl. „S tvou schopností prolnout reality a s relikvií
coby ohniskem… Ale Alex, tebe možná chtějí, ale nepotřebují tě.
Jejich poslední rituál se jim téměř povedl. Příště uspějí.“
Což by náš svět zničilo. Vzpomněla jsem si na to, co Fred říkal o
tlejícím světě. Prosím, ať je to varování, nikoli neodvratitelná
budoucnost. „Doufáme, že se komplic objeví na tom mostě.“
A když už je řeč o mostě, auto přejelo řeku a pak sjelo na starou
štěrkovou cestu. Zamračila jsem se. Tímhle směrem byl jen hřbitov.
„Budeme na tom mostě,“ řekl muž v šedém. „Ale pokud se ten
komplic neobjeví…“
„Věř mi, já toho hajzla najdu. To, že se snaží zničit naši realitu, je
pro mě dostatečným důvodem, abych ho vypátrala.“ Ale nejdřív
musím uniknout sosáčům.
Muž v šedém přikývl, jako by ho má odpověď potěšila. Křupání
štěrku pod koly aut pomalu ustávalo, až jsme nakonec zastavili. Proč
mě krucinál berou na hřbitov?
„Pokud se ti podaří najít toho komplice, zavolej nás,“ řekla
technařka.
„Zavolej…?“
„Tímhle.“ Death se naklonil, otřel se svými rty o mé, ale bylo v
tom víc než jen pouhý něžný polibek. Vlila se do mě moc, chladná
cizí magie; cítila jsem, jak se mi rozlévá po těle. Brněla mě, pálila mě
pod kůží jako led. Pak Death svými rty bodavou bolest utišil.
„Bylo tohle opravdu nutné?“ zeptala se technařka, když se ode
mě Death odtáhl. „Mohl jsi jí to kouzlo předat třeba rukou.“
Death se usmál, v očích se mu odráželo světlo pouličních lamp.
„Ano, bylo to nutné,“ zašeptal odpověď a díval se při tom na mě.
Odvrátila jsem se a pocitu, jako by mi v břiše třepetali křídly
motýli, jsem si nevšímala. „Tak jak tohle funguje?“
„Cítíš to kouzlo?“ zeptal se muž v šedém, a když jsem přikývla,
pokračoval: „Dobře. Až najdeš komplice a budete oba mimo Faerii,
použij to kouzlo. Ucítíme ho. Všichni ho ucítíme.“
Jako všichni sběratelé? Představila jsem si, jak se ke mně
sběhnou všichni sběratelé na světě, a při tom pomyšlení jsem se
zachvěla a v duchu se zařekla, že nanečisto to zkoušet nebudu.
Přikývla jsem zrovna, když gorilák prudce otevřel dveře auta. Čas
vypršel.
„Drž se. Doufáme, že se s tebou na mostě setkáme,“ řekl muž v
šedém, než zmizel.
Technařka mávla ve vzduchu rukou s oranžově nalakovanými
nehty. „Jak řekl.“ Pak také zmizela.
Podívala jsem se na Deatha, předpokládala jsem, že také zmizí,
ale on zůstal. Když mě gorilák vytáhl z auta, vystoupil také. Svíral
mě za nadloktí a druhou rukou mi pomáhal nést kabelu, takže se z ní
PK nevysypal na zem. Gorily mě táhly pryč od auta a Death mi byl
po boku. Pak se vedle něj objevila technařka.
„Kde se couráš?“ Vystrčila bok. „Jako bys tam mohl vkročit.“
Pokývla na hřbitovní bránu. „Pojď už.“
Nevzdoroval jí, když se mu zavěsila do paže, ale ani se ode mě
neodvrátil. „Počkám na tebe na mostě,“ řekl.
S těmi slovy zmizel a já tam zůstala sama jen s těmi chlapy a z
aut za námi vystoupil dobrý půltucet sosáčů. Zamířili jsme k
hřbitovu.
27. kapitola
Goriláci mě táhli kolem hrobek a soch a mé klopýtání je vůbec
nezajímalo. Ráda bych využila chvíle klidu a soustředila se na své
štíty, ale oni mi nedopřáli ani vteřinu oddechu. Média s oblibou
prezentovala stínové čarodějnice jako gotičky potulující se po
hřbitovech. Ačkoli jsem na hřbitovech skutečně odváděla většinu své
práce, ve volném čase jsem se jim zdaleka vyhýbala. Leželo tam
příliš mnoho těl, do mých štítů zatínalo chladné drápy příliš mnoho
záhrobní esence a hledalo slabá místa. Opustit bránu hřbitova pro mě
vždycky znamenalo obrovskou úlevu.
Jediné světlo vrhal na hřbitov měsíc, takže jsem byla odkázaná na
vnitřní zrak. Když jsem se probudila, byla jsem velmi vděčná, že můj
záhrobní zrak ztratil na síle, ale teď jsem zírala do temnoty. Nyní
jsem si přála, aby můj záhrobní zrak vydržel déle. Svým nitrem jsem
se dotýkala dalších rovin, ovšem jen velmi lehce, takže své okolí
jsem vnímala jako malbu pokřivených soch, ponechanou napospas
dešti a rozpitou kapkami vody. Viděla jsem velmi rozmazaně a téměř
jsem se nedokázala orientovat. Mohla jsem sice nalomit štíty a plně
nahlédnout skrze roviny, ale bez ochranného kruhu a při tolika tělech
kolem znamenala opona záhrobní esence potenciálně velké
nebezpečí.
„Vybrali jste, pánové, takové veselé místo,“ poznamenala jsem.
Když bývám nervózní, jen tak plácám.
Nikdo z Bellových strážců mi neodpověděl, ale obtloustlý sosáč s
prsteny na buclatých prstech, který kráčel vedle mě, se zamračil.
„Jsme tu jen dočasně.“ Překřížil si paže přes hruď, jako by se chránil
před chladem. Dokonce ani v jednu ráno neklesla teplota pod
pětadvacet stupňů. Zima mu tedy nejspíš nebyla. Muž se rozhlédl a v
očích se mu zalesklo bělmo. „Duchové ve skutečnosti neexistují, že
ne?“
Na tohle se ptá stínové čarodějky? Nejenže duchové existují, ale
právě teď dělali přesně to, co duchové navěky uvěznění na
hřbitovech dělávají – sledovali cizince. Nás.
V Nekrosu nenajdete žádná doopravdy hodně stará těla, ale právě
jsme se nacházeli na největším a nejstarším hřbitově ve městě. Nebo
spíš pod městem. Nemohli jsme být víc než deset kilometrů od
starého mostu. Ne že by mě tam zrovna oni plánovali odvézt.
Naše skupinka se zastavila před obrovskou hrobkou. Na oblouku
nad vchodem bylo vytesáno jméno Bell.
Proč mě to nepřekvapuje.
Popostrčili mě do chladného zatuchlého mauzolea. Obtloustlý
sosáč vytáhl telefon a rozsvícený displej použil místo baterky. Gorila
číslo jedna vytáhla zapalovač Zippo. Taky se mohli připravit líp.
Přesto v matném světle viděli rozhodně líp než já, tak jsem nechala
chlapy, ať mě vedou. Takhle alespoň nepraštím s PK do něčeho, co
bych svým chatrným zrakem neviděla.
Zastavili jsme se u sarkofágu a gorila číslo jedna strčila prsty pod
jeho okraj. Temným a nehybným tichem se ozvalo hlasité cvaknutí a
sosáč s telefonem v ruce nadskočil. Pak se obrovský kamenný blok
odsunul stranou a odhalil schody.
Tak tohle mi až moc připomíná akční filmy se špiony. Prosím, ať
Bell nemá pod rodinnou hrobkou tajnou skrýš.
Jenže měl.
Sešla jsem schody a ocitla se v prosvětlené místnosti. Odněkud
sem doléhalo tiché hučení generátoru a čerstvý vzduch sem vháněla
syčící klimatizace. Soudě podle počtu skládacích lehátek
natěsnaných podél zdi tady Bell očividně nepřespával sám. Není
divu, že mě Roy nestihl varovat dřív – celou dobu se ukrývali na
hřbitově.
„Vítejte,“ řekl Bell a ani se neobtěžoval vstát z velké dřevěné
židle umístěné uprostřed místnosti, jako by to byl trůn. Dalo by se
mu tedy říkat král kanálových krys?
Usmál se na mě a tmavé oči se mu leskly, ale ne radostí.
Šílenstvím.
Kolem něj se vznášely tmavé oblaky magie. Nešlo o žádná
konkrétní kouzla, ale o vysoce koncentrovanou magii, již se někdo,
kdo to vůbec neuměl, pokusil vtěsnat do čárů – jako byste se snažili
nacpat krychle do kulatých otvorů. Kladivem.
„Odpusťte mi poněkud neortodoxní způsob, jak si získat vaše
služby,“ pokračoval trochu ztěžklým jazykem. Pochybuji, že za jeho
současný stav mohl alkohol. „Jak vidíte, dochází nám magie. Za své
služby budete velmi dobře odměněna.“
Kecy. Byl na útěku a podle hladových očí jeho následovníků bylo
zřejmé, že mnoho z nich je na energii éterie závislých. Chtěli svoji
dávku. I kdybych pro ně trhlinu do éterie otevřela – což nepřicházelo
v úvahu – většina z nich by brzy poté vzplála jako papír.
„Jak jsem vám již řekla, nemůžete mě najmout, abych vám
otevřela průchod do éterie.“ Moc ráda bych jim řekla, že to nesvedu,
ale to byla lež a ta slova se mi zasekla v hrdle.
Bell se na mě jen beze slova díval. Pak pokývl gorilám za mnou.
Místností se rozezněl cvakot pojistek jejich zbraní. Po páteři mi sjel
mráz a vlil se do betonu pod mýma nohama. Pod ucho se mi zapřela
studená hlaveň pistole. Srdce se mi v hrudi divoce rozbušilo, vyhnalo
mi z plic všechen vzduch, ale já se neodvažovala ani nadechnout.
Možná tu zemřu, tady v téhle díře v zemi, a nikdo se to nikdy
nedozví. Sosáči byli dost šílení, aby to udělali. Nikdo z nich
nevypadal nijak překvapeně, když mi gorilák přitiskl pistoli k hlavě,
až se mi tep rozbušil v uších jako bouře. Bude ze mě jen další přízrak
navěky bloudící hřbitovem. Death se ke mně nikdy nedostane a já tu
zůstanu uvězněná, až jednoho dne zmizí ze světa i poslední
vzpomínka na to, že jsem někdy žila.
Střelila jsem pohledem na duchy, kteří nás sledovali až k
mauzoleu. Procházeli mezi lidmi, něco si pro sebe špitali. Jedna žena,
tak průsvitná, až z ní zbyl jen stín, se na mě usmála. Nevím, jestli jí
došlo, že ji vidím, nebo proto, že si myslela, že se k nim brzy
připojím.
Dnes v noci rozhodně ne.
Dobře, tak jsem si připsala pár bodíků za siláctví, ale i kdybych
trhlinu otevřela – přestože netuším, zda bych to zvládla na příkaz –,
neměla jsem žádnou jistotu, že mě Bell propustí. A kdoví jaké škody
by sosáči napáchali se svými mozky zamlženými šílenstvím, kdyby
měli neomezený přístup k éterické energii? Něco takového
nepřipustím. Musím přijít na jiný způsob, jak se odtud dostat a
neuvést přitom v nebezpečí nevinné lidi.
„Jste až nepříjemně zamlklá, slečno Craftová,“ prohlásil Bell a
hlaveň pistole se mi zapřela do hlavy s ještě větší silou.
Polkla jsem, mé sliny chutnaly strachem. Dýka v mé botě předla,
ale i kdybych neměla ruce spoutané, jediné, co bych jejím vytažením
získala, by byla kulka v hlavě. Měla jsem ale v arzenálu ještě jednu
věc. Měla jsem k dispozici celý hřbitov. Ti idioti dotáhli stínovou
čarodějku do ohniska její moci. Ne že by stínová magie něco zmohla
proti živým, ale možná by se mi podařilo odvést jejich pozornost a
utéct odtud.
Střelila jsem pohledem na duchy stále poletující místností. Třeba
bych mohla využít je. Ale nejprve musím Bella přesvědčit, aby mi
nechal sundat pouta.
„Dobře, Belle, pochopila jsem. Provedu rituál.“ Neřekla jsem, o
jaký rituál konkrétně půjde, ale pochybovala jsem, že by si toho
všiml.
„Výtečně! A přece jsem vám už řekl, abyste mi říkala Maxi. Jak
dlouho vám bude příprava na rituál trvat?“
„Ne moc dlouho.“ Nebo jsem v to alespoň doufala. „Ale pokud to
mám udělat, potřebuji, aby mi vaši muži sundali pouta,“ a dali tu
zatracenou zbraň od mé hlavy, „abych mohla načrtnout kruh.“
„Mí lidé vám ten kruh mohou načrtnout.“
Ne. To by nešlo. Potřebovala jsem se zbavit pout. Zdrhnout odtud
bude mnohem snazší, když budu mít volné ruce. „Potřebuji ho
nakreslit osobně. Má magie je… velmi specifická.“ Dobře, tak tohle
bylo na hranici lži. Má magie sice je specifická, to je pravda, a já
potřebovala načrtnout kruh osobně, abych tím získala záminku, proč
by mi měli sundat pouta, ale ty dvě věty neměly vůbec žádnou
spojitost. Bylo úžasné, jak mi nekonkrétnost slov dovolovala
obcházet faeské pravidlo pravdy. Tohle si musím zapamatovat, až
budu příště jednat s fae.
Bell se zamračil, ale po chvíli přikývl a jeden z jeho chlapů mi
sundal pouta. Šokovalo mě, jak moc se mi ulevilo. Nově nabytá
svoboda ovšem bolela víc než mít pouta stále na rukou. Promnula
jsem si bolavá zápěstí, která byla nyní rudá a napuchlá. PK mi olízl
ruce, chtěl mě utěšit tak, jak to uměl.
„Potřebujete něco, čím byste kruh nakreslila?“ zeptal se Bell, a
než jsem stihla odpovědět, přistoupila ke mně mladá dívka s vlasy,
které si očividně od Probuzení ještě nerozčesala, a podala mi kus
křídy.
Ta křída nebyla jako má vosková, jež nezanechávala téměř
žádnou viditelnou stopu a kterou jsem využívala pro načrtávání
kruhů uvnitř domů. Byl to tlustý, neonově růžový válec křídy, s níž
se kreslí na chodníky. No dobře. Vzala jsem ji do ruky a zamračila se
na růžový poprašek, jenž mi ulpěl na prstech. Pak jsem se rozhlédla.
Duchové kolem viditelně ztráceli o sosáče zájem a mizeli pryč. To
nebylo dobré znamení. Potřebovala jsem, aby nám duchové dál
věnovali pozornost. A to velmi upřenou pozornost.
Duch ženy, který se na mě předtím usmál, postával kousek od
schodiště. Vykročila jsem k němu, ale jeden z Bellových svalovců
mě popadl za paži dřív, než jsem stihla udělat dva kroky.
„Kam chcete jít, slečno Craftová? Neplánujete na mě nějaký
podfuk, že ne?“ zeptal se Bell a pokývl gorile číslo dvě, která zvedla
zbraň. „Vaše zrada vůči mé osobě by se velmi ošklivě podepsala na
vašem zdraví.“
„Jen se snažím najít nejlepší místo pro vytvoření kruhu.“
„A co takhle přímo tady, uprostřed místnosti?“
Protože zrovna tam nejsou žádní duchové? Ale po pravdě,
vzhledem k tomu, že jsem neměla vůbec v plánu kruh zvednout, bylo
celkem jedno, kde tou růžovou křídou beton počmárám. Bylo by
jednodušší, kdyby mi na rameni nevisela kabela se psem, ale
nevěděla jsem, co se během příštích několika minut stane, a proto
jsem chtěla mít PK pořád u sebe, kdybych neměla čas na nic, jen
odtud co nejrychleji utéct.
„Pšššt, hej,“ zašeptala jsem. Zatímco jsem kreslila ten nejpečlivěji
vyvedený – a nejzářivější – kruh ze všech, které jsem kdy v životě
načrtla, snažila jsem se zároveň přilákat pozornost nejbližšího ducha.
Duch se na mě nepodíval, ale jeden ze sosáčů ano. „To mluvíte
na mě?“
„Ne.“ Vesele jsem se na něj usmála a pak dokreslila poslední
decimetry kruhu.
Jakmile jsem se narovnala, vrátila jsem křídu ženě, která mi ji
předtím zapůjčila. Celou dlaň jsem měla pokrytou růžovým prachem.
S úšklebkem jsem si ji otřela o stehno a pak se přesunula do středu
kruhu.
„Začnu,“ řekla jsem Bellovi, ale kruh jsem neaktivovala.
Rozhlédla jsem se. V místnosti zbyli jen tři duchové. Do háje. Ne
že bych s tím něco svedla. No, jde se na to. Zastrčila jsem psa
hlouběji do kabely, tu jsem si přitiskla k hrudi a zavřela jsem oči. Pak
jsem odepnula náramek s amulety, strčila si ho do kapsy a rozevřela
štíty.
Záhrobní esence se do mě opřela plnou silou. Ještě nikdy jsem
nepracovala na hřbitově bez ochrany kruhu, považovala jsem to za
nápad hodný sebevraha. Teď to pro mě byla nezbytnost k přežití.
Přijala jsem esenci desítek hrobů, měla jsem pocit, jako bych se vrhla
střemhlav proti ledovci, ale nepřestala jsem, ani jsem se neodvážila
proud esence zpomalit. Nechala jsem ji, ať se do mě přelije, naplní
mě, ať se promíchá s mou magií. Kolem mě se zvedl vítr, zadul
podzemní místností. Několik sosáčů přidušeně, vylekaně vykřiklo.
A to jsem teprve začala.
Otevřela jsem oči. Duchové na mě nyní upírali své oči, další
vplouvali do místnosti, zatímco se mé tělo plnilo mocí záhrobí. Roy
mi kdysi řekl, že vypadám jako kterýkoli jiný normál, možná mám
rysy o něco jasnější než ostatní, ale jakmile do sebe vtahuji magii
záhrobí, rozsvítím se a zářím jako maják. To byl další důvod, proč
jsem stíny povolávala jen uvnitř kruhu – ne vše v zemi mrtvých bylo
přátelské.
Cítila jsem, jak se mrtví shromažďují kolem mě, těla mě vzývají a
slibují útěchu od boje zuřícího uvnitř mě samé, jak se můj život a mé
teplo stavěly na odpor záhrobní esenci vlévající se do každé buňky
mého těla. Tolik těl, tak mnoho těl, a mnoho z nich starších, než za
jak starý je hřbitov považován, daleko, daleko starších než Nekros
sám. Má moc se otřela o něco prastarého, mocného a vnímajícího a já
se odtáhla, stáhla jsem se pryč dřív, než si mě to stihlo všimnout.
Stačilo mi to.
A teď zpátky do práce.
Duchové se shlukli kolem mě, jejich vybledlé a mihotající se
oblečení a vlasy povlávaly ve vichru dujícím ze země mrtvých a
skrze mě, ale ačkoli byli duchové zvědaví, ponechávali si odstup.
Zahlédla jsem ducha ženy, který se na mě usmál, a vykročila jsem k
ní s napřaženou rukou. Chvíli na mě nehnutě zírala a pak ke mně
pomalu přeplula vzduchem a vložila ruku do mé. Ve chvíli, kdy se
mě dotkla, svou magií a životem jsem do ní přesměrovala záhrobní
esenci. Za poslední měsíc jsem takto Roye ukázala smrtelníkům již
několikrát. Obvykle stačilo vlít do něj jen tolik magie, aby ho to
zviditelnilo, občas jsem jí trochu přidala, aby se Roy plně zhmotnil,
ale do tohoto ducha jsem vlila moc síly tak, jako jsem to udělala v
noci za rudého měsíce.
„Co je to? To je ta trhlina?“ zeptal se jeden ze sosáčů.
„Vypadá to jinak,“ přidal se další.
„Vypadá to jako člověk,“ řekl třetí.
Dav duchů si uvědomil, co dělám, dřív než sosáči. Ve chvíli, kdy
se žena zhmotnila, její šaty zrudly do barvy burgundského vína a
vlasy jí ztmavly, duchové vyrazili vpřed.
„Pomoz mi,“ požádala jsem ji, když jsem pustila její ruku.
Naplnila jsem ji nejen svou magií, ale i vůlí k životu, ale neměla
jsem na duchy žádný vliv. Nemusejí mě poslechnout. A já je k tomu
nemůžu přinutit.
Ale tentokrát jsem měla štěstí.
Zatímco se kolem mě uzavřel dav duchů, viděla jsem, jak se žena
vrhla na Bellovy strážné. Místnost naplnily výkřiky, ale přes zeď
mihotajících se těl jsem nic neviděla. Duchové se ke mně natahovali,
jejich průzračné prsty po mně tápaly, jako by se mě chtěli dotknout,
jako by bažili po mé síle. A já jim ji dala.
Má magie se přelila ze mě do lačných, průsvitných rukou a každý
duch, který se mě dotkl, nabyl fyzické podoby. Žádný z nich
nepůsobil tak silně jako první žena, ale získali dost moci, aby se z
nich stali praví poltergeisti.
Ve chvíli, kdy nyní viditelní duchové plně využili schopností
svých fyzických těl, vypukl chaos. Duchové se vrhli na sosáče a
podzemní místností otřásaly výkřiky. Obtloustlý sosáč, se kterým
jsem mluvila, než jsme došli k hrobce, zbledl jako stěna a svalil se v
mdlobách k zemi. Dva další sosáči o něj zakopli, když se bezhlavě
řítili ke schodišti.
Duchové řvali a smáli se a křičeli, převraceli lůžka, házeli věcmi
o zeď, převraceli to tu vzhůru nohama včetně sosáčů. Někteří
duchové mi doopravdy pomáhali, ale většina si začala dělat, co
chtěla. To mi vyhovovalo. Fungovalo to. Sosáči se rozprchli a
duchové je honili.
Zazněl výstřel, stísněnou podzemní místností se nesla ohlušující
rána. Padla jsem k zemi a pevně tiskla PK, který vyděšeně vyjekl.
Pak zazněl druhý, třetí, čtvrtý výstřel, a jelikož jsem zatím kulku
neschytala, odvážila jsem se vzhlédnout.
Oba strážci vytáhli pistole a pálili do duchů. Jenže mrtvé
nezabijete.
Jenže živým by úlomky betonu ze zdí ublížit mohly. Čas odtud
zmizet.
Bell jediný sledoval, jak jsem vyrazila ke dveřím, ale jeho vlastní
výkřiky se ztratily v nastalém chaosu. Stále jsem se nitrem nacházela
v zemi mrtvých, čímž schody shnily a kroky na nich byly ošidné.
Několik schodů pod mýma nohama popraskalo a já věděla, že
zničené jsou i pro svět smrtelníků. Nezajímalo mě to. Vyřítila jsem
se z mauzolea.
Nahoře na povrchu honili duchové ty sosáče, kteří se dali na útěk.
Kdyby sosáči proběhli branami, duchové by je nemohli následovat,
ale to nikdo z nich nevěděl, nebo byli příliš vyděšení, než aby si
všímali, kde je nejbližší východ. Místo toho probíhali mezi
náhrobními kameny, zakopávali o patníky hrobů a v patách měli
napůl hmotné přízraky.
PK mi na hrudi žhnul jako pec. Byla jsem na dotek chladná. Jako
kus ledu. Chlad do mě proudil ze všech stran. Ale zatím jsem se
neodvažovala uvolnit sevření záhrobního světa.
Řítila jsem se k bráně, ale kus před ní jsem se zastavila. Pokud
projdu bránou, možná už nezískám zpátky své teplo. Nemohla jsem
si dovolit přijít ani o ždibec životní síly.
Otočila jsem se a natáhla jsem se pro svou moc. Hrobka stála na
druhé straně hřbitova, několik duchů bylo stále v jejím podzemí,
několik jich pobíhalo po povrchu. Ještě nikdy jsem se nepokusila
získat zpět svou moc na takovouto vzdálenost. Ne že bych měla na
vybranou. Nalezla jsem své teplo, svou moc a přitáhla ji k sobě. Mé
teplo se okamžitě přelilo skrze mé nitro zpátky do těla. Měla jsem
zpátky svou moc, ale zima do mě udeřila s ještě větší silou. Uzavřela
jsem své štíty a zablokovala cestu záhrobní esenci, která ke mně opět
napřáhla své drápy. Pak jsem se otočila a na roztřesených nohou
vyběhla z hřbitova.
28. kapitola
Vběhla jsem na parkoviště před hřbitovem. Několik aut, která
sem přijela s námi, nyní chybělo, takže jsem věděla, že se některým
sosáčům podařilo uniknout, ale ostatní auta tu pořád stála. Teď by se
mi hodilo vědět, které dráty spojit, ať nastartuju. Dokonce jsem už i
viděla. Tak trochu. Asi tolik jako jakýkoli jiný člověk, co právě
přesměroval obrovské množství moci a místo očima se na svět díval
svým nitrem. Řídit sice nebude bezpečné, ale stromu se ještě vyhnout
dokážu. Bohužel nastartovat auto spojením drátků nás ve škole
neučili.
Nemůžu tu jen tak stát. Teď, když jsem si vzala od duchů zpět své
životní teplo, určitě ztratili na fyzičnu, což znamená, že se z hrobky
každou chvíli vyrojí zbylí sosáči. Pokud je tedy ty gorily omylem
nepostřílely.
Přeběhla jsem přes štěrkové parkoviště, kamínky mi pod nohama
skřípaly a rozhodně mi nepomáhaly udržet rovnováhu. Měla jsem
dvě možnosti – vzít to po silnici nebo skrze les. Mnohem, mnohem
rychleji bych se odtud dostala po silnici, ale sosáči v autech by mě na
silnici dostihli o dost dřív. Ne že bych žila v bláhové představě, že
mě v lese nenajdou – určitě nezrušili pátrací kouzlo –, ale v lese by
určitě byla štěstěna o maličko víc na mé straně.
Plíce mě v hrudi pálily jako led, svaly ve stehnech bodaly
vysílením. Zastavila jsem se, opřela se o strom a snažila se dostat do
plic trochu vzduchu. Třásla jsem se tak silně, až hrozilo, že PK
vyklepu z kabely, ale musela jsem běžet dál. Zavřela jsem oči.
Jakmile popadnu dech.
Jestli tohle přežiju, začnu běhat.
Vylovila jsem zpod PK svůj telefon a podívala se na hodiny. Už
budou dvě. Musím to stihnout na most a setřást sosáče, kteří si za
mnou klestili cestu nočním lesem. Mohla bych zavolat Johnovi, ale v
téhle oblasti se nevyznám. Kde bych mu asi tak řekla, aby mě
vyzvedl? Zatraceně. Jediné, co jsem tušila, bylo, že jsem někde na
západ od hřbitova a že slyším řeku.
Vrátila jsem mobil do kabely a prsty zavadila o očarovanou uzdu,
kterou mi dal Malik, než jsme vyrazili za kelpií. Zarazila jsem se.
Slyšela jsem řeku, takže od ní nijak daleko nebudu a kůň běží
mnohem rychleji než člověk.
„Praštěný nápad,“ řekla jsem PK mezi dvěma palčivými nádechy.
PK ke mně vzhlédl svýma hnědýma, nyní obrovskýma, vyděšenýma
očima. Kroky sosáčů prodírajících se houštinami se až nebezpečně
přiblížily. Musela jsem zas vyrazit.
Zamířila jsem za zvukem valící se vody. Obelstít masožravého
koně, který s oblibou topil a žral lidi, kteří si mu sedli na hřbet, byl
prostě šílený nápad. Jenže žádný lepší mě nenapadl.
Jakmile jsem dorazila k zákrutu řeky, vytáhla jsem dýku a
rozřízla si polštářek prstu. Poslední říznutí se mi ještě ani nezahojilo
a už do řeky opět dopadaly kapky mé krve. Jen jsem doufala, že
zvědavost kelpii nedá pokoj a přijde.
Stála jsem na břehu, třásla se a čekala s uzdou schovanou za
zády. Zdálo se to jako věčnost. Při každém zvuku ozývajícím se z
lesa jsem se otáčela v očekávání, že se zpoza stromů vyřítí sosáči.
Pak hladina zavířila a z vody se vynořila obrovská tmavá koňská
hlava.
„Chutnáš velmi lákavě,“ řekla kelpie a nozdry se jí chvěly, jak
nasávala mou vůni. „Změnila jsi názor? Chceš se projet?“
„Vlastně ano.“
Kůň zamrkal. Nikdy jsem se kolem koní moc neochomýtala, jen
jednou v létě, když nás s Casey poslal otec na tábor, takže v
koňských výrazech se nevyznám. Nevěděla jsem, že kůň dokáže dát
najevo překvapení, nebo možná dokonce i nedočkavost. Vydala se ke
břehu a pak se vydrápala na udusaný písek. Zapomněla jsem, jak
obrovská ta klisna je.
Sklonila se, protáhla přední nohy a klesla k zemi. „Nasedni.“
Je to tady. Vykročila jsem ke kelpii a natáhla se po jejím silném
krku. Pak jsem jí přes hlavu přehodila uzdu. Malik mi řekl, že
jakmile ji nasadím, mám kelpii v hrsti.
Zafungovalo to.
Kelpie zařehtala, hlasitě a zuřivě. „Okamžitě mě pusť.“
„Za službu tě nechám jít.“
Převrátila obrovské tmavé oči a pak zatřásla hlavou jako pes.
Odlétávaly z ní pramínky vody a šlahouny řas. Bily do mě, ale já
uzdu nepustila.
Po chvíli na mě kelpie otočila hlavu s očima planoucíma hněvem.
„Sděl svou žádost.“
Ošemetná chvilka. Musela jsem zvolit správná slova, jinak v mé
prosbě najde skulinu, využije ji a já skončím na jejím talíři.
Z lesa za mnou vyšel gorilák číslo jedna, možná číslo dva – těžko
říct který. Zatraceně, čas vypršel.
„Žádám, abys převezla mě a mého psa přes vodu. Odneseš nás ke
starému mostu nejrychleji, jak dokážeš, a dovolíš nám bezpečně
sesednout.“ Zadoufala jsem, že jsem nic nevynechala.
„Dobře.“
Kelpie znovu sklonila přední nohy a já se jí vyškrábala na hřbet
ve chvíli, kdy se k nám Bellův muž rozběhl. Ještě jsem spatřila, jak
pozvedl zbraň. Zamířil na mě. Pak se kelpie rozběhla nadpřirozenou
rychlostí a svět kolem mě se proměnil v jednu rozmazanou šmouhu.
Jednou rukou jsem svírala otěže, druhou kabelu se psem, a koleny
jsem se pevně zapírala o kelpiiny boky. Ještě nikdy jsem nejezdila
bez sedla a předpokládala jsem, že budu mít co dělat, abych se na
zádech udržela, ale kelpiiny šupiny lepily a držely mě na hřbetě. No,
jak taky jinak by se jí podařilo udržet lidi na hřbetě, než si je utopí k
večeři?
Ani jsem nevnímala jednotlivé stromy, jak rychle mezi nimi
kelpie pádila, a po chvíli se před námi vynořil obrovský oblouk
prastarého mostu. Kelpie zpomalila do poklusu a u základny mostu
se zastavila. Seskočila jsem, nohy se mi třásly více než jen
vyčerpáním.
Kelpie zavrtěla hlavou a oháňka z ní spadla. Podívala se na mě,
vydechla a mně tvář ovanul pach rozkládajících se ryb. Pak se kelpie
otočila a vstoupila do řeky.
„Dnes sis nezískala přítele, feykinko,“ řekla a nořila se dál a dál
pod vodní hladinu.
„Já vím.“ Ale neomluvila jsem se.
Možná za to mohla únava, ale v tu chvíli mě nezajímalo, jestli
sežere Bellovy goriláky.
Sběratelé na mě čekali uprostřed mostu. Po cestě podél břehu
jsem nespatřila žádné poldy, ale bylo mi jasné, že z míst, kde teď
jsou, na mě oni vidí dokonale. Co si asi myslí o mém příchodu?
Kabelu s PK jsem uložila pod mostem a zastrčila ji pod norný
pilíř.
„Zůstaň,“ řekla jsem a ukázala na psa. Ten zakňučel, ale lehl si.
Kabela se pod ním pohnula.
Kdybych odtud musela hodně rychle zmizet, bude těžké to sem
pro něj stihnout, ale dneska si toho už prožil moc. Jestli to tu má
nabrat špatný směr, pak ho chci dostat mimo jakékoli nebezpečí.
Death se usmál, když jsem se k nim vydala podél břehu. V
oříškových očích se mu zračila úleva. Nebránila jsem se úsměvu,
který se mi v odpověď objevil na tváři. Došla jsem k němu a dvěma
dalším sběratelům. Uprostřed mostu se dal velmi lehce načrtnout
kruh. Kruh, který jsem tentokrát měla v plánu použít.
„Vypadá to, že jsi to sem stihla tak akorát,“ poznamenal muž v
šedém a ukázal lebkou na vršku své hole.
Voda pod protější stranou mostu zabublala a zavířila a na hladinu
řeky se pomalu vynořoval velký stín. Objevila se obrovská zelená
hlava. Vypadala jako hlava krokodýla s dlouhým, kůží potaženým
čumákem přecházejícím v ploché čelo a silné nadočnicové oblouky –
jenže hlava samotná na délku měřila tolik, co průměrný aligátor.
Mořský had?
Pak se z vody vynořila další hlava. A další. Odstoupila jsem od
zábradlí, když z vody vykoukly další dvě hlavy na dlouhých,
šupinatých krcích. Kolik těch potvor v té vodě je?
Sedm. Tedy minimálně hlav. Pak se o základnu mostu zapřela
jedna masivní noha s dlouhými drápy. Stvůra se zvedala z vody a já
si uvědomila, že všech sedm krků vychází z jediného těla. Hydra.
A další konstrukt. Kolik duší musí pohánět takovouhle obludu?
Mlžný oblak pod siluetou tvořenou halicím kouzlem byl pevný, plně
zakrývající očarovaný disk v mraku uvězněných duší.
Policisté, které jsem stále neviděla, křičeli do svých vysílaček,
povolávali další zálohy. Podívala jsem se k okraji mostu. Zajímalo
by mě, jestli bych to vůbec stihla k břehu řeky – dosah té stvůry byl
obrovský. Pak mé smysly zachytily známou magii, která ale
nevycházela z konstruktu.
Zamířila jsem pohled směrem, odkud vycházela magie. Na
jednom z krků stvůry se houpal masivní náhrdelník a na náhrdelníku
visel rubín nasycený Hollyinou magií. Nikdy nikam neodcházela bez
svého amuletu.
Policisté vyrazili vpřed a začali do hydry střílet. Jejich kulky
měly příliš malou ráži, aby pronikly silnou vrstvou šupin na krcích té
stvůry, ale sběratelům se dařilo mnohem lépe. Natahovali se po
hlavách hydry a vytrhávaly z nich jednu duši po druhé.
„Přestaňte! Má na sobě jeden z Hollyiných amuletů. Možná ji
sem vyslali, aby mě někam odnesla!“ křičela jsem, aniž bych od
šperku odtrhla pohled. Podívala jsem se nestvůře do očí, pátrala jsem
po známce inteligence.
Stvůra zamrkala obrovskýma plazíma očima. Vzápětí zaútočila.
Cenila na mě obrovské tesáky, ale Death se ke mně dostal dřív.
Srazil mě k zemi, jednou paží mi při pádu podpíral hlavu, abych si ji
nerozrazila o kámen. Hydřina hlava proletěla vzduchem a vzala s
sebou kus zábradlí v místě, kde jsem ještě před chvílí stála. Death se
přetočil a sledoval, jak se hlava stáhla zpátky pod most. Pak se na mě
otočil.
„Lásko, ta stvůra do tebe chce jen napumpovat kouzlo ze svých
tesáků, ne tě někam odnést,“ řekl s tváří tak blízko mé, že mě jeho
dech ovanul na rtech. Ale kromě jeho tváře se ke mně tisklo i jeho
tělo. Jako by si to uvědomil ve stejný okamžik co já, protože se mu
na tváři objevil úsměv. „Kéž by tu ta hydra nebyla,“ řekl hlubokým
hlasem. Nato se ze mě odvalil a pomohl mi na nohy.
Zatracená hydra.
Death ustoupil a nyní se opět plně soustředil jen na hydru. Jak já
chtěla ten konstrukt zničit!
Podívala jsem se na svou dýku. Pokud jsem byla v boji s glyfem
v nevýhodě, tak s hydrou jsem neměla sebemenší šanci. Dýka byla
prostě moc malá. Zbývala jediná možnost.
Spustila jsem štíty.
Cítila jsem hroby ukryté v temnotě lesa. Okamžitě se ke mně
natahovaly esence malých zvířat, některé trochu větších a některé
rozhodně nebyly zvířecí. Nové hroby. Staré hroby. A několik hrobů
prastarých; z jejich esence, zatínající do mě své drápy a snažící se
ponořit do mého těla, dýchaly celé věky.
Nestačila jsem udělat nic jiného, než že jsem se pokusila
vyblokovat vlnu záhrobní esence, když na mě zaútočila jedna z
hydřích hlav. Padla jsem na stranu a uchopila svou moc. Jak se hlava
stáhla, aby se připravila k dalšímu útoku, zatáhla jsem za svou magii.
Z hydry se na svobodu vydrala duše. Hlava se zmenšila. Jedna duše
odbytá.
Někdo pronikavě vykřikl a já se za tím zvukem otočila.
Technařka kus ode mě si tiskla ruku k paži – paži zalité krví. Ona
jim hydra může ublížit? Mé dunící srdce vynechalo úder. Střelila
jsem pohledem na Deatha, který se obratně vyhýbal jedné z útočících
hlav. Vždycky, když se hlava přiblížila, uhnul tělem, ale napřáhl k ní
ruku. Pokaždé se hlava stáhla o něco menší, menší o jednu další duši.
Pak zaútočily dvě hlavy naráz.
Ne!
Vrhla jsem svou magii po hlavě, která na něj zaútočila zezadu, a
trhla jsem za duše uvězněné uvnitř. Jedna. Druhá. Třetí duše se
dostala na svobodu. Pak jsem přepadla dopředu a udeřila se koleny o
kámen mostu. Nade mnou stál muž v šedém, jeho hůl trčela z jedné z
nozder hlavy na místě, kde jsem stála ještě před chvílí.
„Hlídej si záda, děvče. On si pohlídá ta svá,“ řekl a vytáhl z hydří
nozdry hůlku. „Hodilo by se nám víc místa. Ta stvůra jde po tobě.
Odlákej ji ke břehu. Budeme tě krýt.“
Dobře. Vyškrábala jsem se na nohy a téměř okamžitě zase padla
k zemi, když po mně vystartovala další hlava. Pokaždé jsem stihla
odběhnout jen o pár kroků a pak jsem se zas musela vyhnout útočící
hlavě, ale muž v šedém dodržel své slovo a kryl mě. Na břehu na mě
čekali dva muži v uniformách.
„Kulky neproniknou kůží,“ řekla jsem a otočila se, abych opět
zaútočila svou mocí. Ruka, kterou jsem zvedla do vzduchu, se mi
třásla tak silně, že jsem ji téměř neudržela rovně.
„To je faeská stvůra, že jo?“ zeptal se jeden z mužů a vrazil
zásobník do své zbraně. Zbraně, jež mi nebyla povědomá, ale byla
větší než glock, který nosila většina detektivů z oddělení vražd. A
byla také očarovaná. Muž natáhl kohoutek a jedna z hlav
explodovala.
Když vypálil ještě třikrát, zamrkala jsem na něj vytřeštěnýma
očima. Další hlava vybuchla v mlžném oparu. Už jsme předtím
zničili dvě, a než se muž připravil k dalšímu výstřelu, sběratelé
zničili poslední tři hlavy. Zbývalo jen ztěžka se plahočící tělo.
Sběratelé se do něj už pustili, když střelec dvakrát stisk kohoutek.
Usmál se, když nestvůra zmizela a na zem spadl disk o velikosti
desky stolu. „Očarované železo,“ řekl. Očividně byl přesvědčený, že
všechnu práci odvedly jeho kulky. Strašně moc jsem ho o tu iluzi
chtěla připravit, ale nic jsem neřekla. Otočil se ke mně a napřáhl
ruku. „Jsem Tucker.“
„Alex Craftová.“
Tucker měl na vestě vyšitá písmena JPČM. Jednotka proti černé
magii? Když John domlouval zálohu, rozhodně to neodbyl. Nebo
jsem měla pověst člověka přitahujícího problémy.
Nechala jsem tam Tuckera s několika uniformovanými policisty,
kteří si právě prohlíželi jeho zbraň, a svou schopností vycítit magii
jsem se pokusila zjistit, kam spadl Hollyin rubínový amulet. Našla
jsem ho v trávě poblíž paty mostu. Pak jsem se s amuletem v hrsti
vydala ke třem sběratelům postávajícím u očarovaného kotouče.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a pokývla na technařku.
Pokrčila ramenem nezraněné ruky. „Uzdravím se, ale došlo to
příliš daleko. Musíme najít toho spolupachatele.“
„Nejspíš se tu neukážou,“ řekl muž v šedém a mávl holí jako
obuškem. Bezbarvé obočí měl svraštělé. „Řekl jsem ti, že to bude
past. A soudě podle rostoucího počtu anomálií bych řekl, že se z tebe
coby jejich potenciálního nástroje stala potenciální hrozba. Tu stvůru
poslali, aby tě připravila o život. To donucovací kouzlo bylo do
nestvůry přidáno jen navíc.“
Ne že bych s ním nesouhlasila.
Sevřela jsem v ruce Hollyin amulet o to pevněji, o co více
hrozilo, že ho mé třesoucí se prsty pustí. „Tak co teď?“
Death se postavil vedle mě a objal mě paží kolem pasu, čímž si
od svých společníků vysloužil zamračení. Nezdálo se, že ho to
zajímá. „Teď zkusíme zjistit, kam má komplic namířeno. Musíme
ho, nebo ji, najít, než se znovu pokusí vykonat rituál. A doufejme, že
ho najdeme dřív, než vytvoří další takové.“ Ukázal na měděný disk.
Souhlasila jsem. V tomhle konstruktu muselo být uvězněno na
třicet duší. Kde byl nyní ten smrťák sbírající duše? Musel krást i
jinde než jen v Nekrosu – tady míváme mnoho nevyjasněných úmrtí,
ale nikdy ne tolik.
Zamračila jsem se na disk. „Myslíte, že komplic je čaroděj, který
dokáže ovládat halicí kouzlo, nebo fae, který dokáže sesílat
čarodějná kouzla?“
Podívali se na sebe a zavrtěli hlavami. Ano, chápu, ten
spolupachatel je učiněná záhada. Nikdy jsem neslyšela o člověku,
který by byl schopen ovládat faeské halicí kouzlo. A ani ti fae, kteří
dokázali používat éterickou energii – jako například Caleb – nebyli
schopni vytvořit takovou změť kouzel, jakou obsahovaly očarované
disky. Takže něco velmi, velmi vzácného našlo relikvii schopnou
prolnout reality. Začala jsem si ohryzávat spodní ret. Zásada
Ockhamovy břitvy říká, že nejjednodušší vysvětlení je obvykle
správné. Takže možná nehledáme jednoho komplice, který vládne
několika druhy magie, ale hledáme komplice dva.
Nervózně jsem si pohrála s amuletem, který jsem svírala v ruce.
Cítila jsem z něj něco dalšího než jen Hollyinu magii. Také jsem
vycítila Tamařiny stopy. Loni Tamara jako dárek očarovala všechny
Hollyiny šperky kouzlem, díky kterému Holly žádný šperk nikdy
neztratí. Nejenže vycítí, kde který šperk je, ale čáry zapříčinily, že se
amulet bude sám snažit navrátit k Holly tím, že přitáhne pozornost
kohokoli, kdo bude Holly nablízku. Cítila jsem ty čáry, byly aktivní,
ale amulet mě nikam netáhl. To znamenalo, že je Holly mrtvá – což
je nepřijatelné –, ukrytá, pod strážnými kouzly nebo mimo dosah
kouzla v amuletu.
Nejspíš někde ve Faerii. Halicí kouzlo, starodávné runy, místo
výskytu zesnulého sběratele – vše ukazuje na Faerii.
„Pokud bychom předpokládali, že je komplic čarodějnice, a
soudě podle run, které používá, čarodějnice velmi stará, pak se s
velkou pravděpodobností jedná o podvržence.“ Vzhlédla jsem k
obloze. Byli jsme od města tak daleko, že sem jeho světla
nedosahovala, takže tak daleko, kam jsem dohlédla, byla inkoustově
černá temnota poseta stovkami zářivých hvězd. Neměla jsem ponětí,
kolik času už uběhlo, ale bylo pozdě, nebo brzy, záleží na úhlu
pohledu. „Rianna mi řekla, že magie Faerie chrání podvržence vždy a
všude, kromě času za soumraku a za úsvitu. Pokud se v té chvíli
nachází podvrženec mimo Faerii, čas, který v ní strávil, ho dožene.
Do rozbřesku zbývá sotva pár hodin. Podvrženec už pravděpodobně
míří domů, aby ho úsvit nezastihl v našem světě.“
Což znamenalo, že musím do Faerie.
Bylo rozhodnuto. Vyzvedla jsem PK a počkala na příjezd FÚV.
Muž v šedém a technařka se vypařili, ale Death tu se mnou zůstal.
Seděla jsem na mostě a opírala se o jeho rameno.
„Vzbuď se, Alex,“ řekl a lehce mi zatřásl ramenem.
Násilím jsem otevřela oči. Přes most si to rázovala agentka
Noriová v kostýmu tak tuhém, jako by ho právě naškrobila. Zvedla
jsem se na nohy a psa usadila v kabele o něco pohodlněji.
„Slečno Craftová,“ řekla, jakmile ke mně došla. „Jsem si jistá, že
již víte, že byl na vaši osobu vydán zatykač.“
„Ale ve skutečnosti mě nezatknete, že? Protože jsem neudělala
nic špatného.“
Zamračila se a střelila očima po okolí, jako by přemýšlela, kdo
všechno je na doslech. „Ne. Nezatýkám vás. Dopravíme vás do
Faerie pro vaši vlastní bezpečnost.“
„Skvělé. Tak jdeme.“
V pohledu, kterým po mně hodila, se zračila podezíravost, že to
na ni celé jen hraju, a domněnka, že jsem naprosto pitomá. Vážně
jsem doufala, že to druhé nejsem ani náhodou.
Komplic jednal v Nekrosu a jediné dveře do Faerie, které se ve
městě nacházely, vedly na Zimní dvůr. Rianna naznačila, že je
možné ponechat si nezávislost vůči dvoru, a přesto dveřmi do Faerie
procházet, ale já doufala, že komplice najdu na Zimním dvoře. A
také jsem doufala, že má dobrovolná spolupráce mi bude přičtena k
dobru. Jo, hodně nadějí a ne zas tolik faktů, ale musím pracovat s
tím, co mám. Kéž by tu byl Falin. Znal Faerii a nejspíš by věděl, jak
nejrychleji komplice – a také Holly – najít.
„Proč s sebou máte psa?“ zeptala se Noriová, když otevřela zadní
dveře svého sedanu.
„To je na dlouhé vyprávění.“ Vklouzla jsem na sedadlo a Death
vlezl do auta hned za mnou. Po cestě jsem usnula, a když mě Death
probudil, necítila jsem se vůbec odpočatá. Skrze okénko jsem spatřila
schody vedoucí k Věčnému květu. Polkla jsem knedlík, který se mi
náhle objevil v krku, a přitáhla si k sobě PK ještě těsněji.
„Prosím, zapište… Ach, zdravím vás, agentko Noriová,“
pozdravil ve vstupní chodbě Květu uvaděč, který byl podle všeho
původem faun anebo satyr, soudě podle kopyt vyčnívajících z
dlouhých volných kalhot. Ustoupil stranou a uvolnil tak cestu do VIP
sekce baru.
Agentka Noriová si vyndala z pouzdra zbraň a předala ji uvaděči,
který jí na oplátku dal lístek s číslem. Pak agentka zamířila k
vnitřním dveřím.
„Neměly bychom se podepsat do návštěvní knihy?“ zeptala jsem
se, když mě Noriová obešla. Vždycky mi říkali, abych se do té
zatracené knihy hostů podepsala. Podívala jsem se na uvaděče,
doufala jsem, že mě podpoří, ale on byl náhle příliš zabraný do
čištění svých nehtů špičkami růžků trčících mu z hlavy.
„O čas se strachovat nemusíte, slečno Craftová,“ prohlásila
Noriová a pobídla mě kupředu.
Zírala jsem na dveře. Tohle je ono.
Death mě následoval až na zápraží, dál podle všeho nemohl.
Pořád mě držel za paži, pak sjel prsty dolů po mém zápěstí, až jsme
se dotýkali jen špičkami prstů. A pak jsme od sebe byli už moc
daleko.
„Vrať se mi,“ zašeptal, když se za mnou zavřely dveře.
No, to jsem rozhodně měla v plánu. Ale teď mě čekala návštěva
Faerie.
29. kapitola
Oproti mé poslední návštěvě baru tu dnes bylo mnohem méně
fae. Ti, kteří tu nyní seděli, při našem příchodu vzhlédli a pak hlavy
téměř okamžitě zase sklonili. Tvářili se, že je víc zajímá pivo. V baru
zahučely hlasy.
Oni se Noriové bojí? Nebo se spíš pravděpodobněji bojí autority,
kterou představuje.
Přitiskla jsem si kabelu s PK těsněji k hrudi. Přitom jsem zahlédla
své ruce. Opět se mi na bříškách prstů a na dlaních rozlila krev.
Zatraceně. Na tohle jsem zapomněla. Zastavila jsem se, abych zpod
PK vylovila rukavice, a Noriová se otočila. Přes oči jí opět sjela ta
tenká membrána, jako by mrkla, a její křídla znovu vydala ten ostrý
kníkavý zvuk, ale když jsem vytahovala rukavice, nic neřekla. Ona,
jak jsem si všimla, na rukou krev neměla.
Nikdo se nás nepokusil zastavit, když mě vedla k prastarému
stromu rostoucímu uprostřed baru. Pak jsme se ocitli v chladných
chodbách Zimního dvora, nad našimi hlavami prosvítaly hvězdy
navěky uvězněné v ledu a podél zdí stáli němí ledoví strážci.
Znejistěla jsem a krok od mohutného pilíře jsem se zastavila úplně.
„Led není ani studený, ani neklouže,“ řekla Noriová, očividně si
mé váhání špatně vyložila. Vždyť netušila, že jsem tu už jednou byla.
Máchla rukou. „Je to jen chodba. Průchod spojující dvě místa.“
Přikývla jsem a opět se zařadila těsně za ni. Když mě sem vzala
Rianna, dívala jsem se na Faerii pouze svýma očima. Tentokrát mé
nitro přesahovalo několik rovin, ale ve chvíli, kdy jsem obešla sloup,
víry éterické energie i rozkládající se země mrtvých zmizely. Už ve
Věčném květu jsem je viděla velmi slabě, ale přesto jsem je stále
viděla. Nyní byly pryč. Copak se mé štíty samy uzavřely? Cestou
jsem se rozhlížela. Zdi pokryté ledem zářily světly, jaká jsem nikdy
neviděla, a na povrchu vyřezávaných strážců se třpytily glyfy moci.
No, tak tohle jsem opravdu posledně neviděla. Bylo jasné, že stále
nahlížím skrze několik rovin, ale…
„Zde se nic nerozkládá, že?“
Agentka Noriová se ke mně otočila. „Ve Faerii naleznete mnoho
prastarých bitevních polí. Padlí tam stále leží s pohledy upřenými k
nebi, zem je pořád nasáklá rudou krví.“
Stačilo by prosté „ne“.
Dál jsem se v úžasu rozhlížela všude kolem. Věděla jsem, že
nevidím primárně svýma očima – nebo možná nevidím očima vůbec.
Dívala jsem se na Faerii takovou, jaká byla, na Faerii s podivnou
magií a zajímavým konceptem reality. A byla překrásná.
Agentka Noriová se zastavila. „Jen chvilku,“ řekla a pak jako by
se celá roztřásla. Dvojitý obrys její postavy se zamihotal, její lidská
tvář náhle zmizela, nyní jí zůstala jen její namodralá faeská podoba.
Povzdechla si, když se protáhla. Jakmile mávla průsvitnými křídly,
odrazilo se od nich chladné světlo hvězd uvězněných v ledu.
„Bolí to?“ zeptala jsem se, čímž jsem si vysloužila pohled, který
v jejích cizích rysech zračil buď pobavení, nebo zmatek. Nedokázala
jsem přesně říct, co z toho to je. „Být obalená halicím kouzlem,“
doplnila jsem na vysvětlenou.
„Je to… těsné.“
„Tak proč to děláte?“ Nepředpokládala jsem, že mi odpoví.
Mluvila jsem, protože jsem byla nervózní a v tichu se zdály cizí
ledové chodby zlověstnější. „Fae jsou závislí na víře smrtelníků, a
přesto se většina fae ukrývá za halicími kouzly. Nebylo by
výhodnější, aby vás lidé viděli takové, jací jste? Když je tedy halicí
kouzlo tak nepříjemné…?“
„Já nejsem jako vy, narozená ve světě železa. Ani jsem nestrávila
ve světě smrtelníků tolik času, abych tam získala toleranci, jaké se
těší mnoho nezávislých. Musím se zakrývat halicím kouzlem.
Pomáhá mi chránit se před jedem. Ale tady…“ Její křídla zazářila,
když je zvedla ze země. Nyní, když jsme byly ve Faerii, se Noriová
chovala uvolněněji, přátelštěji. Očividně tou tyčí, co ji měla v našem
světě zaraženou v zadku, bylo právě její halicí kouzlo. Ne že bych za
tu změnu nebyla vděčná.
V jednu chvíli jsem si pomyslela, že odtud odletí. Vzápětí se na
mě ohlédla, uhladila si kostýmek, jako by jí ten naučený pohyb
pomáhal vrátit se zpátky do role, ale na zem se nevrátila. Létání pro
ni očividně bylo mnohem přirozenější.
„Pospěšte si,“ řekla, ale já měla takový dojem, že ten příkaz
vyštěkla jen proto, aby si připomněla vlastní autoritu.
Neodolala jsem a nasadila její tempo. Koneckonců to sice
nevěděla, ale právě mě vedla tam, kam jsem potřebovala. Za chůze
jsem vytáhla Hollyin amulet z kabely. Ulevilo se mi, když se čáry
uvnitř náhrdelníku probudily. Byla naživu. A byla tady ve Faerii.
Zamračila jsem se. Někde. Amulet mě táhl do několika směrů
najednou. Buď byl poškozený, nebo Faerie mátla čarodějnou magii.
Vzhledem k tomu, jak fungovaly dveře do této říše, by mě vůbec
nepřekvapilo, kdyby platilo to druhé. Rozvržení Faerie mohl klidně
navrhnout Maurits Escher.
Strážci, které jsem potkala při první cestě do Faerie – nebo
alespoň strážci těm prvním velmi podobní – pokývli Noriové, když
jsme je na chodbách míjeli. Očividně věděli, že má oprávnění
nacházet se v těchto chodbách. Noriová mě vedla dál točivými
chodbami ledových jeskyní. Nakonec se zastavila před jedním
průchodem. Nakoukla jsem jí přes rameno, abych viděla skrze něj.
Za ním byla malá prázdná místnost. Zamračila jsem se. Kam to ve
skutečnosti vede?
„Jsme zde,“ řekla. „Jděte dovnitř.“
Jasně. No, je jen jeden způsob, jak zjistit, kam to jdu. Přešla jsem
přes práh. Nevstoupila jsem do malé místnůstky, ale do obrovského
sálu plného lidí.
Sál byl rozlehlý, strop se ztrácel ve stínech vysoko nad mou
hlavou. Seshora se líně snášely tisíce sněhových vloček a jemně se
třpytily ve světle vycházejícím z neviditelných lamp. Nekros jsem
opustila na delší dobu jen jednou, a to při studiu na akademii, jež se
navíc nacházela ještě více na jihu. Na prstech jedné ruky bych
spočítala, kolikrát jsem v životě viděla sníh, takže jsem se nemohla
ubránit úsměvu, když se kolem mě snášely k zemi tisíce a tisíce
vloček. Zvedla jsem ruku, ale vločky zmizely ve chvíli, kdy mi
přistály na dlani. Nezanechávaly po sobě ani kapku vody.
Rozhlédla jsem se. Sálem zněla hudba a hluboký baryton zpěváka
jako by nezněl v uších, ale v samotné duši člověka. Chtěla jsem
zavřít oči a ponořit se do zvuku jeho hlasu, ale nedokázala jsem
odtrhnout oči od tanečníků. Na parketě vířili fae všech tvarů, barev,
velikostí i původů. Nikdo z nich nebyl zakryt halicím kouzlem.
Nikdy dřív jsem neviděla tolik fae na jednom místě. Ani jsem většinu
jejich druhů nedokázala pojmenovat. Předpokládala jsem, že na
dvoře bude především faeská šlechta, a jejich mimořádně krásné
tváře jsem v davu skutečně zahlédla, ale většina tanečníků měla rohy
nebo křídla nebo ocasy nebo kly. Tančili ve velkých kruzích, na sobě
šaty, v nichž se tančilo na dvoře krále Ludvíka XIV. v dobách
zlatého věku umění.
Zůstala jsem stát ve dveřích – které na této straně byly ve
skutečnosti obrovským gotickým obloukem – a jen jsem zírala. Jako
bych vstoupila do snu. Až na to, že sny obvykle bývají zamlžené a
nerealistické. Bál hrál všemi barvami, ozvěnami hlasů a – jak jsem si
uvědomila – směsicí omamných vůní, jako byste prošli kolem
pekařství stojícího vedle kuchyně, v němž vaří všechny lahůdky
světa. V ústech se mi sbíhaly sliny. Otočila jsem se směrem k
dlouhým stolům lemujícím zdi sálu, na nichž ležely všemožné
pochoutky, masa, chleby a sladkosti. Nejez faeské jídlo, připomněla
jsem si, ačkoli můj žaludek se mě snažil přesvědčit, že za ten risk to
stojí.
„Vítejte na Zimním dvoře,“ řekla Noriová a prolétla kolem mě.
Fae, jíž z hlavy vyrůstaly až po zem dlouhé šlahouny jmelí, kolem
nás nesla tác a zvedla z něj dvě chladné flétnové sklenky. Noriová mi
podala jednu sklenici a pokynula, abych šla dál.
Sklenku jsem přijala, ale sytě modré tekutiny uvnitř jsem se
nenapila. Amulet v mé dlani si postavil hlavu. Chtěl, abych se vrátila,
kudy jsem přišla. Což dávalo smysl – do tohoto tanečního sálu vedly
jen jedny dveře a Holly mezi přítomnými nebyla. Což ale
neznamenalo, že tu není komplic. Zavěsila jsem rubínový přívěsek
na náramek s amulety. Obrovský rubín mi tížil zápěstí, ale chtěla
jsem ho mít u sebe, aniž bych musela pokaždé zalovit pod psem v
kabele.
Noriová mě vedla mezi tanečníky. Roztáhla jsem své smysly a
prozkoumala jimi dav. Hledala jsem jakékoli magické signatury, i ty
nejslabší amulety, které by byly cítit stejnými kouzly, jaká byla
uzamčena v měděných discích oživujících konstrukty. Nic. Ani
jediný amulet nebo kouzlo. Tanečníci mi ustupovali z cesty, někteří
po mně házeli zvědavými pohledy, jiní se na mě usmívali, ať měli
zuby, kly, nebo tesáky. Faeský šlechtic s vlasy tak světlými, že byly
téměř průsvitné, pozvedl mým směrem sklenku v tichém přípitku.
Usmála jsem se, ale gesto jsem neoplatila. Neznala jsem zdejší
pravidla a zákony. A opatrnost se vždycky vyplácí. Dál jsem
propátrávala sál svými smysly a jednou rukou jsem hladila PK po
hlavičce. Pak jsem spatřila známou tvář.
Usmíval se na mě Caleb, tentokrát neukrytý pod halicím
kouzlem, tudíž ty části těla, jež nebyly schovány pod látkou obleku s
vázankou, měl nyní světlounce nazelenalé. Usmíval se na mě
zvesela, nadšeně, odhaloval tak své ploché, tmavě zelené zuby – a
zářivost úsměvu odpovídala naléhavému varování v jeho očích. Ale
ani se nepohnul, aby si se mnou promluvil. Místo toho se otočil ke
své partnerce, fae, která vypadala, jako by ji vyřezali z kusu ledu.
Když pohnul nohou, všimla jsem si ledového řetězu poutajícího ho k
tanečnímu parketu.
Snažila jsem se zakrýt své překvapení. Řetěz byl silný, robustní a
mizel v ledové podlaze, při každém Calebově kroku se napjal a
protáhl, aby poskytl Calebovi dostatek svobody k tanci, a pak zmizel.
Neměla jsem sebemenších pochyb, že Caleb je tu vězněn.
Opět jsem propátrala dav a všimla si několika fae, kteří byli za
kotníky spoutaní stejnými řetězy mizejícími poté v podlaze. Vězni?
Všichni ale ne. Dokonce ani většina z nich ne. Ale bylo jich víc než
dost. Všichni to byli fae donedávna žijící ve světě smrtelníků se
statusem nezávislých, kteří se odmítali připoutat k jednomu z dvorů.
Rozhlédla jsem se po honosném plesu a zamračila jsem se. Spíš
je to honosná fraška. Kouzelný sníh snášející se k zemi v podobě
přenádherných vloček ztratil své kouzlo, překrásní i hroziví tanečníci
mě přestali zajímat. Než jsme se vysvobodily ze sevření tanečníků a
došly ke stupínku z vyřezávaného ledu, zuby mi drkotaly.
Pod okrajem vyvýšeného pódia stál zpěvák, špičaté lokty mu
trčely do stran v podivném úhlu, zatímco si jeho prsty pohrávaly se
strunami harfy. Krčil velký nos a jeho hlas vyluzoval melodie, které
by naplnily operní sály po celém světě. Jak jsem se k němu přiblížila,
zabořil do mě temný varovný pohled. Malik. K místu ho poutal
ledový řetěz, ale nevynechal ani notu.
Nad ním, uprostřed ozdobeného pódia, seděla na obrovském
mihotajícím se ledovém trůnu žena. Její duše vydávala silnou
stříbrnou záři a prosvětlovala jí už tak bledou pokožku. Shlédla na
mě pohledem tak ledovým, že by mi po chvíli hrozily omrzliny. Rysy
měla ostré tak, že by se o ni někdo mohl říznout, ale rty rudé a plné.
Její tvář vypadala díky nim mnohem ženštěji. Na šatech se jí jako
diamanty třpytily rampouchy a jiskřivá mrazivá látka šatů jen
zdůrazňovala černé kadeře spadající jí kolem dokonalé tváře.
I kdyby neseděla na trůnu, neměla bych pochyb o tom, že právě
stojím před královnou. Její krása brala dech a já od ní nedokázala
odtrhnout oči. Nemohla jsem si pomoct. Oplývala tím typem krásy,
které chcete zůstat nablízku v naději, že se špetka z ní na vás přenese.
Chtěla bych vidět její úsměv, ráda bych zahlédla, jak její tvář zněžní.
Chtěla jsem ji rozesmát, jen abych zjistila, jestli její smích zní jako
hudba. Vykročila jsem k ní, aniž bych své kroky vůbec vnímala. Z
kabely, kterou jsem si stále tiskla k hrudi, se ozvalo hlasité a veselé
psí štěknutí.
Zamrkala jsem. Tím zvukem jsem se vrátila zpátky k sobě. Ano,
stále jsem toužila spatřit úsměv Zimní královny, touhu jsem cítila v
každém svém nervu, ale už nebyla tak nutkavá. Bylo to kouzlo?
Netušila jsem, ale musím být odteď mnohem opatrnější. Odvrátila
jsem pohled a poprvé jsem si všimla, že na pódiu není sama. Vedle
ní, s rukou na jejím rameni, stál Falin.
30. kapitola
„Vítej na mém dvoře, splétačko rovin,“ pronesla královna a
naklonila se ke mně.
Já si toho skoro nevšimla. Pořád jsem se snažila vzpamatovat z
toho, že tu vidím Falina. Že stojí za ní. Dotýká se jí. V ústech mi
vyschlo a i oduševněný Malikův hlas mi v uších zeslábl. Něco v mé
hrudi zmrzlo. Možná mé plíce, protože jsem se nemohla nadechnout.
Je s ní. Samozřejmě že je s ní. Vždyť se na ni podívejte. Je… A
teď se podívejte na mě, na moje tílko a bokovky s obrovskou
růžovou skvrnou na stehně, ani vlasy jsem si po utichnutí vichru
země mrtvých neučesala. Sevřela jsem ruce v pěst. Věděla jsem, že je
Falin královniným milencem. Přece jsem to věděla.
Falin se na mě nedíval, díval se přímo před sebe a sledoval
tanečníky. Do tváří se mi vlila horkost. Stud, možná. Hněv rozhodně.
Na něj. Na sebe.
Odtrhla jsem od něj pohled. Měla jsem tu práci: musím najít
smrťákova komplice a zachránit kamarádku. No, vlastně nejen
kamarádku – nemůžu tu nechat Caleba, aby otročil Zimnímu dvoru.
Když jsem se od královny odvrátila, zabořila do mě ostrý pohled,
vyčkávající, hodnotící.
„Díváš se na mého rytíře,“ řekla a natáhla se, aby se dotkla hřbetu
jeho ruky, jež jí spočívala na rameni. „Přemýšlíš, proč ten řetěz? V
poslední době se choval… nepředvídatelně. Nedělej si s tím starosti.“
Zamrkala jsem a až poté si všimla na prst silného řetězu, jehož
články byly tvořeny třpytivým ledem. Řetěz poutal Falina ke
královně. Co se to tu sakra děje?
Nechoval se jako vězeň, na druhou stranu se ani nezdálo, že by tu
chtěl být. Kromě své ruky položené na jejím rameni nedával najevo,
že by si byl přítomnosti královny vědom, o nic víc, než dával najevo,
že ví o mně. Jenže ten řetěz byl poměrně tenký. Byla jsem si jistá, že
kdyby ho chtěl roztrhnout, nic by mu v tom nezabránilo. Přestaň
myslet jen na sebe, Alex.
„Tento bál se koná na tvou počest,“ řekla královna a přitáhla tak
zpátky mou pozornost. „Líbí se ti?“
Rozevřela jsem rty a nato je zase zavřela. Opatrně, Alex. Bylo
jedno, že bych v tuhle chvíli nejradši vytrhala královně všechny její
vlasy. Stála jsem před vládkyní místa, jehož pravidla jsem neznala.
Musela jsem být velmi, velmi opatrná. Ale také jsem nemohla lhát.
To vše jen komplikovalo.
Rozhlédla jsem se. „Je to tu kouzelné.“
„To vskutku je, že?“ Usmála se. „Ačkoli pevně věřím, že k plesu
není potřeba žádná záminka, mám za to, že připojení nového
šlechtice k mému dvoru je potřeba řádně oslavit.“
Hm, tak tohle si nemyslím. Podle toho, co mi řekli Rianna a můj
otec, jsem si byla jistá, že volba dvora je, no, volba. Usmála jsem se
a podrbala PK za uchem. „Gratuluji. A kdo se dnes připojil k
Zimnímu dvoru?“
Zamračila se. „Má drahá, přece ty. Ty se připojíš k mému dvoru.“
Řekla „připojíš“, budoucí čas, což znamenalo, že má domněnka
byla správná: volím si sama. „Než se zaváži jednomu dvoru, ráda
bych toho z Faerie viděla víc,“ řekla jsem a pak dodala: „Slyšela
jsem, že Nejvyšší královský dvůr má síně ze zlata.“
„Raduj se s námi, splétačko,“ prohlásila a já nevěděla, jestli moje
slova ignoruje, nebo pokračuje v plánu mě natrvalo připoutat ke
svému dvoru. „Najdeme ti partnera.“
Ukázala prstem a přistoupil k nám muž, který vypadal přibližně
na můj věk. Soudě podle jasně žluté záře jeho duše jsem se právě
dívala na podvržence.
„Jarrid je výtečný tanečník,“ řekla, když se muž zastavil pod
stupínkem.
Usmála jsem se na něj, ale odpověděla jsem: „Nemám o tanec
zájem.“ Koneckonců dle mé zkušenosti byly faeské tance
nebezpečné. Ples sice neoplýval tou zběsilou nakažlivou energií jako
nekonečný tanec v Květu, ale znovu opakuji, opatrnost se vyplácí.
Královna se zamračila a mávnutím ruky Jarrida propustila. Pak
opět ukázala do davu. „Toto je Alrick, poslední svého druhu.“
Fae, na kterého ukázala a jenž se k nám okamžitě připojil, měl
mužskou postavu, ale místo kůže pokrývaly jeho tělo silné šupiny
jiskřící jako safíry. Když došel ke stupínku, poklonil se mi a napřáhl
ke mně ruku se zlatými nehty.
„Nejsem na tanec oblečená.“
Byla to výmluva, a docela chatrná, jelikož ji královna odmávla
pěstěnou rukou. Nebo alespoň jsem myslela, že tak zareagovala na
má slova. Pak se mi začala přes ramena přelévat látka.
Shlédla jsem. Můj top a kalhoty zmizely, nyní jsem na sobě měla
světlou róbu s odhalenými rameny, se stříbrným lemováním a
výšivkou jemných ledových kvítků. Červená kabelka také zmizela,
PK nyní vystrkoval hlavu ze stříbrné kabelky zdobené rampouchy.
Uměla jsem prohlédnout halicí kouzla, takže jsem viděla, jak se
střetly reality, viděla jsem jak své původní oblečení, tak
přenádhernou róbu. Pak mé kalhoty zmizely a nyní jsem viděla jen ty
úchvatné šaty. Mé původní oblečení jednoduše přestalo existovat.
Tohle není vůbec fér. A to, že královnino halicí kouzlo dokázalo
nejen ošálit realitu, ale dokonce ji i změnit, znamenalo, že je
výjimečně mocná.
Pod jejím halicím kouzlem ale zmizely i rukavice, které mi
věnovala Rianna, a sálem zaznělo překvapené špitání, když tanečníci
spatřili mé zkrvavené ruce. Královna maličko povytáhla obočí a opět
mávla rukou. Na rukou se mi objevily světlé rukavice z té nejhebčí
látky, jaké jsem se kdy dotýkala. Rukavice se hodily k šatům, byly
protkány stříbrnými nitkami a sahaly mi až do půli nadloktí. Hollyin
rubínový amulet vypadal v kontrastu k hebkým světlounkým šatům
jako otevřená rána.
„To jsou překrásné,“ nechtěné, „šaty. Ale přesto musím tanec
odmítnout.“
Královna stiskla rty. Pak nejistě přelétla pohledem dav. Nakonec
ukázala na šlechtice, který ke mně při mém příchodu pozvedl
sklenku. „Toto je Ryese, syn mé milované sestry.“
Pohlédla jsem na fae s křišťálovými vlasy. Královna mi nabídla
již tři partnery, každého s vyšším statusem, než měl předchozí. Často
se třikrát opakujícím se činům připisovala velká důležitost a já měla
takový pocit, že pokud bych odmítla i nyní, nejenže bych tím
odmítala její dvůr, ale také bych urazila její rod. Co mám dělat?
Rozhlédla jsem se po přítomných fae a všimla si, že více než
tucet z nich je spoutáno ledovým řetězem. „Děkuji za velkorysou
nabídku, ale musím odmítnout.“
Ryese vypadal zaraženě, ale královna už byla zcela jasně
otrávená. „Je na mém dvoře někdo, kdo tě zajímá?“
„Ano, je.“
„Jsi čestný host. Než noc uplyne, musíš si alespoň jednou
zatančit. Tudíž si vyber tanečního partnera, splétačko. Můj dvůr je ti
otevřen.“
Na Falina jsem se nepodívala. Sice jsem na to spotřebovala i
poslední unci sebeovládání, ale nepodívala jsem se na něj. Byl
připoután ke královně – pochybovala jsem, že i kdybych si vyžádala
jeho, souhlasila by. Ale já o něj požádat nehodlala. Podle tónu,
jakým královna řekla „musíš“, jsem věděla, že se opravdu musím
připojit k tanci. Otočila jsem se a očima propátrala dav fae.
„On.“ Ukázala jsem na Caleba.
„Neobvyklá volba.“ Mávla na něj, aby přistoupil. „Nejprve si
odlož.“
Podívala jsem se na PK. Nechtěla jsem se od něj oddělit – byl to
opravdu malý psík –, ale královnin výraz nepřipouštěl žádné
námitky. Sundala jsem z ramene kabelku a položila ji na okraj
stupínku.
„Zůstaň,“ zašeptala jsem.
Zakňučel, pak okamžitě vyskočil z kabely a přeběhl pódium.
Zastavil se před Falinem a packou mu zaškrábal na nohu. Falin se ani
nepohnul, ale koutek úst se mu byť jen o malinký ždibec pozvedl a
přísahala bych, že po mně střelil rychlým pohledem.
„Zlobivý pes,“ zamumlala jsem a pak se nechala Calebem odvést
na parket.
Netančím. Je to takové moje osobní pravidlo. Nikdy jsem
netančila tak dobře, aby se pro mě tanec stal zábavou. A tohle nebyl
jen tak ledajaký tanec. Tento tanec měl kroky pevně dané.
Začal úklonou a já si nevšimla, že bych měla udělat pukrle, ne se
poklonit, dokud si žena vedle mě varovně neodkašlala. Pak ženy
utvořily řadu a začaly tančit v malých kruzích. Byla jsem si jistá, že
mám nohama hýbat určitým způsobem, ale pod mé šaty nikdo
neviděl, takže jsem se jen snažila nijak nevyčnívat. Pak začali tančit
muži, protože tohle samozřejmě nebyl tanec, kde muži a ženy dělají
stejné kroky ve stejnou chvíli. Než se řady mužů a žen spojily, zuby
mi už pořádně drkotaly.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se, když jsme se k sobě s Calebem
otočili a přitiskli k sobě dlaně.
„Už nejsem v kobce, to je plus.“ Usmál se na mě zářivě a
naprosto falešně. „Dobré chování se zde cení, dokonce i důvěrou.“
Pak se otočil a zvedl levou ruku. Páry kolem nás změnily směr, ale
mně trvalo krátkou chvilku, než jsem se stihla přizpůsobit, a sotva
jsem udělala patřičné kroky, tanec pokračoval dál.
Po celou dobu jsem za tanečníky o jeden krok zaostávala. Bylo
mi to jedno. Dívala jsem se na Caleba a sledovala jeho ledový řetěz.
Očividně se mohl pohybovat po sálu, ale měla jsem takový pocit, že
odejít nemůže. Což znamenalo, že se musíme řetězu zbavit.
Rozhodně to byl magický řetěz, ale já neměla nejmenší ponětí, jak
funguje. Jen jsem z něj dokázala vycítit faeskou magii. Vždyť mám
svou dýku. Dýka byla očarovaná, aby dokázala přetnout jakýkoli
materiál, a podle toho, jak se v pouzdru připnutém k mé noze
rozehřála, jsem měla pocit, že s mým nápadem souhlasí. Nejdřív se
ale musím k dýce dostat.
Královna mi nezměnila boty, nejspíš proto, že šaty byly dlouhé až
po zem, takže mi nikdo neuvidí na nohy. Jenže dostat se k pouzdru v
botě bude docela problém. Počkala jsem na konec písně, kdy jsem se
musela opět poklonit, a dýku jsem vytáhla jakkoli, jen ne hladce.
Nadzvednout sukni a prohrabat se vrstvami látky dalo práci.
Nepochybovala jsem, že si někteří všimli, co dělám. Ale vzhledem k
tomu, že jsem uprostřed sálu plného tanečníků zvedla půlku sukně,
bylo jasné, že si mě lidé všimnou. Z poklony jsem sklouzla na zem
vedle Caleba a očarovaným ostřím jsem přeřízla magický řetěz. Ten
okamžitě zmizel.
„Al, cos to provedla?“ zašeptal Caleb a pohledem sklouzl do sálu,
aby zjistil, kdo všechno si toho všiml. Většina fae dál pokračovala v
komplikovaném tanci, ale královna se zvedla na nohy. Cítila jsem,
jak nás propaluje pohledem. Nebyla jsem jediná, Caleb její pohled
také vycítil. „Musíme odtud vypadnout.“ Objal mě paží kolem pasu a
táhl mě k východu.
„Ne. Calebe, já…“ Měla jsem tu práci. A psa. A…
Caleb mi ani nedal šanci protestovat. Stisk jeho paže zesílil, zvedl
mě ze země a rozběhl se skrz dav tanečníků.
„Zastavte je! Přiveďte mi je!“ zakřičela královna ve chvíli, kdy
jsme s Calebem doběhli k východu.
Hudba utichla, tanec ustal a vůně jídla zmizela. Ocitli jsme se v
chodbě. Caleb mě postavil na nohy, ohlédl se nejprve vpravo, pak
vlevo. V obou směrech vypadala chodba úplně stejně. Zaklel, popadl
mě za paži a táhl mě chodbou doprava.
Pokoušela jsem se mu vytrhnout. „Calebe. Pusť mě. Musím tu
zůstat.“
Jen zesílil stisk. „Ne. Musíme odtud vypadnout, Al, dřív než…“
K dalšímu slovu se nedostal. Předpokládala jsem, že nás
dostihnou strážní, které jsem v těchto chodbách už několikrát
potkala, ale k životu se právě probudily ty hrozivé, obrovské sochy.
Pochopila jsem, čeho se tak obává.
Každý ze strážců nesl mohutný, metr dlouhý meč. Kdo dneska
ještě nosí meč? Na ně se ovšem spíš hodilo označení „co“ než „kdo“
a bylo jich mnoho. Caleb se zastavil, když nám tři ze strážců
zatarasili cestu. Oba jsme se otočili, ale za námi náhle stáli další tři a
další a další vystupovali ze zdí, meče pozvednuté. Jsme obklíčeni.
„Jak je můžeme porazit?“ zašeptala jsem a Caleb zavrtěl hlavou.
Skvělé. Viděla jsem na strážcích jejich glyfy, ale o faeské magii
glyfů jsem nevěděla zhola nic, a už vůbec jsem netušila, jak kouzlo,
které je oživilo, zvrátit. Ani má schopnost nahlédnout skrze roviny
mi neukazovala nic použitelného. Nebyly to konstrukty, které jsem
zrušit uměla, ale oživený led. Dokonce i dýka v mé dlani, která se
vždy nemohla dalšího boje dočkat, nyní znejistěla.
Strážci se přiblížili. Tiskli jsme se s Calebem k sobě a snažili se
vyhnout ostrým špicím jejich mečů.
„Ustupte!“ zakřičel známý hlas. Zpoza rohu se vyřítil Falin.
„Ne,“ zašeptal Caleb.
Na vteřinu jsem se na něj podívala, než jsem se soustředila na
Falina. Řetěz zmizel a byl sám. Nebo daleko před ostatními, kteří po
nás teď možná šli.
Doběhl k řadě strážců, dva z nich popadl za ramena, trhl s nimi
do stran a uvolnil si tak cestu k nám. Strážci se otočili a pak jeden po
druhém ustupovali. Meče nesklonili, ale alespoň jsem teď už mohla
dýchat.
„Nevrátíme se tam,“ prohlásil Caleb. Popadl mou dýku, vytrhl mi
ji z ruky.
Vyjekla jsem, protože mi bolestivě zkroutil zápěstí. „Hele!“
Caleb pozvedl dýku a namířil ji proti Falinovi.
Popadla jsem ho za paži. „Calebe, přestaň!“
Falin přistoupil o krok blíž. „Nechci vám ublížit.“
Což neznamenalo, že by to neudělal. Už jsem Falina viděla
zabíjet. Sice to byli zlí lidé, ale to asi záleželo na úhlu pohledu.
Caleb zvedl dýku o něco výš.
Falin se ohlédl na strážce. Dva z nich zvedli meče rychleji, než se
mi zdálo vzhledem k jejich hřmotnosti možné, popadli Caleba a
stáhli ho k zemi.
„Co si myslíš, že…“ Větu jsem nedokončila, protože mě náhle
objaly teplé silné paže.
Falin si mě přitáhl k hrudi a tiskl mě k sobě. „Tak moc jsem se o
tebe bál,“ zašeptal a jeho dech mi ovanul vlasy a tvář.
On se bál. To mi právě řekl. Tady. V chodbě. Daleko od ní. „Ani.
Se. Mě. Nedotýkej.“
Falin mě pustil tak prudce, jako by ho má slova řezala do rukou.
„Alexis…“
„Ne. Nedotýkej se mě.“ Překřížila jsem si paže na hrudi a
probodávala ho pohledem. Pod okem mi začal cukat nerv.
„Nedotýkej se mě. A teď jim řekni, aby pustili Caleba.“
Falin svěsil ramena. „Nemohu.“
„Co tím myslíš, že nemůžeš?“
„Má královna mi přikázala, abych vás k ní přivedl.“
No, to jako důkaz stačilo. Jestli jsem potřebovala důkaz, kde si
stojím, pak mi ho právě dodal. Myšlenky se mi musely zračit ve
tváři, protože Falin ke mně znovu vykročil. Zvedl ruku, jako by se
mě chtěl dotknout, ale pak ji spustil dolů.
„Snaž se to pochopit. Musím její rozkazy uposlechnout. Nemám
na vybranou.“
Nemůže lhát, věděla jsem, že nemůže lhát, a přesto mu raněná
část mě samé věřit nechtěla. Pohlédla jsem na Caleba, který konečně
vzdal boj proti strážcům. Vypadal ztrápeně, ale krátce pokývl, a tím
Falinova slova potvrdil.
On ji musí poslouchat? Zavrtěla jsem hlavou. Pravidla se podle
všeho stále měnila a já té hře přestávala rozumět. Ale v sázce je
mnohem víc. Nebezpečně víc.
Falin ke mně přistoupil tak blízko, až se lem mých šatů otíral o
jeho nohavice. „Alexis, pokud by to bylo v mé moci, kvůli tobě bych
převrátil Faerii vzhůru nohama.“
Ve vzduchu visela nevyřčená slova „to ovšem v mé moci není“ a
odrážela se v jeho očích. Natáhl se, jeho teplé ruce mi sklouzly po
odhalených ramenech. Neodtáhla jsem se, ale ani jsem k němu
nepřistoupila. Naklonil se ke mně a zrušil vzdálenost mezi námi.
Stála jsem nehnutě, když se jeho rty dotkly mých v polibku tak
lehounkém, jako by se mi o rty otřel vánek.
„Odpusť mi,“ zašeptal. Ta slova zněla naléhavě, tak naléhavě, až
jsme oba pod jejich vahou ucukli. Pak nechal své ruce sklouznout z
mých ramen na má zápěstí. A sevřel mi je jako ve svěráku.
Cože?
„No není to dojemné,“ ozval se ostrý ženský hlas a já nadskočila.
Falin mě v jediném plynulém pohybu pustil, otočil se a padl na
kolena. „Má královno.“
Uprostřed haly stála Zimní královna, ruce u pasu sevřené v pěsti.
PK, který ji očividně následoval ze sálu, proběhl mezi ledovými
strážci. Zvedla jsem ho a pevně přitiskla k sobě. Královna k nám
mezitím vykročila a přední díl šatů držela zvednutý. Zastavila se
přímo před klečícím Falinem.
„Opravdu sis myslel, že přede mnou v mých síních něco utajíš,
rytíři?“
Falin neodpověděl. Královna mu vklouzla rukou do vlasů.
Rukou, která ho nejprve polaskala, poté sevřela v pěst silné prameny
jeho vlasů. Trhla a Falin se zvedl. Byla malá, takže ho musela pustit
dřív, než se plně postavil. Obešla ho a rukou tahající za jeho košili ho
otočila, až stál ke mně čelem.
„Vrtalo mi to hlavou,“ řekla a přejela mu rukou po hrudi. Ani
jediný jeho sval se nepohnul. „Povolala jsem svého rytíře domů a on
přišel, jak měl, přestože věděl, jak se zlobím, že zloděje těl nestihl
zabít včas. A i když věděl, že bych mu brzy odpustila, unikl poté z
mého vězení, za což zaplatil vysokou cenu.“ Prsty zabořila do jeho
ještě nedávno poraněného boku. Jen jeho oči prozradily náhlou
bolest, nijak jinak ji najevo nedal. „Nedávno jsme se doslechli o
splétačce rovin. Myslela jsem, že odešel, aby mi splétačku přivedl.
Domnívala jsem se, že mi ji chce věnovat jako dárek, kterým by si
získal zpět mou milost. Ale to se nestalo. A nyní již vím proč.“
Obešla mě.
Falin se zranil při útěku ze Zimního dvora? Aby se dostal za
mnou. Nevěděla jsem, co říct, tak jsem jen královně oplatila pohled a
mlčela jsem.
Sykla. Pak se otočila k Falinovi. „Odeber se do Tvrze.“ Přes
rameno se na mě ohlédla. „Tak se nazývá naše dvorní mučírna.
Jelikož nemáš o můj banket zájem, možná tě více zaujme právě ona.“
„Má královno…,“ začal Falin, ale ona opět zabořila prsty do jeho
boku.
„Pokud chceš žádat o milost pro sebe, bude ti odpuštěno. Ale
pokud chceš žádat o milost pro ni, pak se ti důsledky líbit nebudou.“
Podíval se na mě, pak zavřel oči a mlčel.
Královna se otočila ke strážcům držícím Caleba. „Uvězněte ho v
žaláři spolu s ostatními vzpurnými nezávislými. Vy…,“ ukázala na
dva jiné strážné, „odveďte ji do mučírny, kde setrvá, dokud se mi
nevrátí má trpělivost.“ Otočila se na mě a zabořila do mě mrazivý
pohled plný nenávisti. „Doufej, že se vrátí brzy. Splétačka, jež se
nepřipojí k mému dvoru, pro mě nemá žádnou cenu.“
31. kapitola
Úzkostně jsem svírala PK a snažila se nezakopnout o dlouhou
róbu, když mě ledoví strážci odváděli pryč od královny, Falina a
Caleba.
„Zpomalte,“ křičela jsem, zakopla a málem PK vyklopila z
kabelky.
Nezpomalili. Ani nepočkali, až se zvednu na nohy. Zkroutila
jsem se a ohlédla přes rameno na královnu. Sledovala můj odchod,
vznešená, jemná a neskutečně namyšlená.
„Vězníš šlechtičnu nepříslušející k tvému dvoru proti její vůli?“
rozezněl se chodbou přede mnou hluboký mužský hlas. Ještě před
chvílí byla prázdná.
Otočila jsem se.
Uprostřed chodby stál neznámý fae – podle jeho nadmíru
přitažlivé tváře jsem poznala, že jde o šlechtice. Černé vlasy mu
uhlazeně spadaly na záda, takže jsem neviděla, jak je má ve
skutečnosti dlouhé. Tmavý vous měl upravený na bradě do špičky,
jeho rysy díky tomu ztrácely na přílišné jemnosti. Chodba za jeho
zády se ponořila do stínů. Ale stíny obklopovaly jen obrysy jeho
postavy. Všude kolem mě se zvedaly stěny ledové jeskyně, jako by
se průchod, v němž fae stál, objevil přímo uprostřed chodby a vedl
sem, do jeskyně.
„Ty.“ Královnu jsem neviděla, ale její hlas měl teplotu ledovce.
„Ty tu nemáš co dělat.“
„Myslím si pravý opak.“ Mávl rukou a chladnou chodbou se
rozezněl výkřik.
Vpřed vyrazily dva inkoustově černé oblaky. Přízraky v
potrhaných šatech a s vlajícími vlasy zvedly meče, z nichž vycházel
černý opar, jako by právě vystoupily ze stínů. Ale přízraky byly jen o
něco málo mocnější než samotné oživlé stíny. Ledoví strážci mě
pustili, aby se dostali k vlastním mečům. Jeskyně se otřásala bojem
strážců s přízraky. Tiskla jsem k sobě PK a o krok ustoupila.
Vzduchem se nesly kovové zvuky, jak meč dopadl na meč. V jednu
chvíli jsem se musela sklonit, když mým směrem vrhli jedno z těch
ledových ostří. To není dobré.
„Alexis! Tudy!“ křikl muž z blízké pukliny ve stěně.
„Ne!“ Jeskyní se rozezněl výkřik Zimní královny. „Za nimi.
Všichni! Přiveďte mi ji.“
Otočila jsem se. Jako jeden muž se všichni ledoví strážci rozběhli
přímo ke mně. Dokonce i ti dva, kteří drželi Caleba, ho pustili, aby
mohli zvednout své meče a vyrazit za mnou. Caleb se na mě podíval,
pak na muže v trhlině, otočil se a rozběhl se přesně opačným
směrem. Nedivila jsem se mu.
Z trhliny vylétly další temné přízraky a okamžitě se vrhly do boje
s ledovými strážci, ale oni nebyli jediní, kdo se vydal za námi. Viděla
jsem, jak se blíží Falin a sráží každý přízrak, který na něj zaútočil.
„Alexis, pospěš si,“ naléhal cizinec a natahoval ke mně ruku.
Rozhodně to nebyl žádný rytíř v bílé zbroji, který mě sem přišel
zachránit, zcela jistě ne vzhledem k tomu, že jeho lesklé brnění mělo
temně černou barvu téměř splývající se stíny průrvy, ale mým
zachráncem rozhodně byl.
Několik centimetrů od mé hrudi – a PK – prolétl vržený meč.
Bílá chocholka na jeho hlavě se zatřepotala a pes se roztřásl. Musím
odsud vypadnout. Podívala jsem se na fae, který ke mně stále držel
napřaženou ruku. No, na Zimním dvoře se už stejně po komplicovi a
Holly nepodívám. Možná budu mít štěstí jinde. A možná tentokrát
nenaštvu tamního vládce.
V jedné ruce jsem svírala PK, do druhé jsem si nabrala plnou hrst
šatů, zvedla je až nad kolena a rozběhla se k trhlině. Muž se po mně
napřahoval. Pustila jsem sukni a chytila se jeho ruky ve chvíli, kdy
mě někdo popadl za paži. Cizinec mě táhl dál, hlouběji do průrvy.
Ledová jeskyně zmizela; ruka na mé paži nikoli.
Vklopýtala jsem do obrovské předsíně s mohutnými gotickými
oblouky a točitými sloupy. A Falin do ní vpadl hned za mnou. Fae,
který mě sem dostal, zvedl meč, v němž se neodráželo žádné světlo,
jako by byl ukut z čistých stínů. Máchl po Falinovi, který okamžitě
uskočil a zvedl dvě dýky dlouhé natolik, že se daly považovat za
meče.
Vstoupila jsem mezi ně, zády k Falinovi. Okamžitě mi rukama
sevřel nadloktí, ostří dýk se mi naplocho tisklo k pažím.
„Neubližuj mu.“
Cizinec sklonil hlavu na stranu. Pak máchl směrem k trhlině.
„Teď, chlapče,“ zakřičel a postava v hábitu, které jsem si doposud
nevšimla, k nám vykročila od okraje trhliny.
Postava byla vysoká jako dítě, ale to nemuselo nic znamenat,
protože fae dosahovali všech velikostí, od úplně maličkých až po
obry. Vrazil ruce do trhliny, položil je na protější stěny průrvy a jako
by trhlinu uchopil. Udiveně jsem sledovala, jak začal průchod
uzavírat. Byl tohle ten ohýbač rovin sloužící Přízračnému dvoru?
Průrva byla už sotva půl metru široká, když se do ní vedral jeden z
ledových strážců. Rval se k ústí průrvy a mečem se ohnal přímo po
ohýbači.
„K zemi!“ zařval můj zachránce a rozběhl se k malé postavě.
Ohýbač padl k zemi a těsně nad hlavou mu máchl meč ledového
strážce. Cizinec uchopil strážcovo zápěstí a snažil se ho vtlačit
zpátky do trhliny.
Ohýbač se zvedl do sedu a znovu uchopil okraje průrvy. Ucítila
jsem magii – ne éterickou energii, ale magii, která mi byla cizí a
přitom povědomá. Zatáhl a uzavřel trhlinu kolem strážcovy paže.
„Rytíři,“ zazněl k nám stále pootevřenou průrvou královnin hlas.
Do háje. „Rytíři, zajmi splétačku a…“
Sálem zaznělo hlasité křupnutí následované zvukem tříštícího se
ledu. Královnin hlas v půli věty utichl a strážcova paže, stále svírající
mocný meč, padla na zem. Okamžitě se rozpustila a zanechala po
sobě jen širokou louži. Trhlina ve zdech Faerie se uzavřela.
Brada mi padla k zemi. Věděla jsem, že teď na ně zírám s
otevřenou pusou, ale nedařilo se mi ji zavřít. Ohýbač vstal, otřel si
dlaně o kalhoty a cizinec mu pokývl.
„Dobrá práce,“ řekl láskyplně a vklouzl rukou pod kapuci
ohýbačova hábitu a polaskal ho po vlasech. Ve Faerii neexistuje smrt
ani rozklad, takže jsem pod temnou kapuci nemohla nahlédnout, ani
jsem neviděla záři jeho duše. Temný fae se poté dotkl ramene té malé
postavy. Ta to vzala jako pobídnutí k odchodu a opět splynula se
stíny. Pak se fae otočil zpátky ke mně. „Co uděláme s ním?“ Kývl
přes mé rameno na Falina.
Falin zesílil stisk prstů na mé paži. Naklonil se ke mně, až se rty
téměř dotýkal mého ucha. „Má královna mi přikázala, abych tě zajal
a… Nejspíš to ‚a‘ je na mém uvážení.“ Větu dokončil tak svůdným
hlasem, až se mi do tváří – i mnohem níž – vlila horkost, jakkoli moc
jsem se jí bránila.
Zatraceně. Měla bych na něj být naštvaná. Byla jsem na něj
naštvaná.
Tmavovlasý fae stočil zrak na Falinovu ruku na mém nadloktí a
poté zvedl meč. „Pusť ji. Je na mém dvoře hostem a pod mou
ochranou. Pokud ji Zimní královna či její krvavé ruce chtějí proti její
vůli, pak se k ní budeš muset dostat přese mne.“
Falin stisk ještě zesílil a stáhl mě o krok k sobě, ale tentokrát v
tom nebylo nic svůdného. Tiše zaklel a skoro jsem slyšela, jak
zaskřípal zuby. Pak se ke mně naklonil a zašeptal: „Alex, přikázala
mi, abych tě zajal. Nemohu tě pustit, pokud tě nezpacifikuju nebo
neprohlásíš, že se stáváš mou vězeňkyní.“
„Nedělej to, Alexis,“ varoval mě fae v temném brnění a vyrazil
vpřed svým mečem. „Já svou vlastní krev umím chránit, chlapče. Ve
mně nenajdeš snadného protivníka.“
Falin zvedl jednu z dlouhých dýk, odrazil útok černého meče a
jedním plynulým pohybem mě postrčil za sebe. „Nemám s tebou
spor, Přízračný králi.“
Králi?
Fae nepřestával útočit, jeho meč za sebou zanechával brázdu
temných stínů. „Vyhrožuješ mé rodině, takže spor se mnou zcela
určitě máš, chlapče.“
Rodině?
„Přestaňte! Přestaňte oba dva! A hned!“ Tentokrát jsem se mezi
ně nepostavila, protože máchali meči tak rychle, že z nich zbyly jen
rozmazané šmouhy. Zcela jasně se snažili jeden druhého zabít.
Tentokrát mezi ně nevstoupím. „Faline, vzdávám se. Zajal jsi mě a
jsem tvá vězeňkyně nebo co.“
„Alexis, ne,“ vydechl cizinec a máchl mečem. Falin uskočil a
stáhl se. Své dýky nesklonil, ale zvedl ruce a stočil dýky do stran,
takže jejich hroty nyní na druhého fae nemířily. Nechtěl tím naznačit,
že se vzdává, jen chtěl přátelsky boj ukončit. „Znamená to, že mi
odpouštíš?“ křikl na mě Falin přes rameno.
Chtěla jsem mu odpustit? Ani ne. Téměř jsem to už řekla nahlas,
ale pak jsem si uvědomila, o co se snaží. Kdybych mu odpustila, tak
by ten obrovský dluh, který mezi námi vznikne, musel on vyvážit v
můj prospěch.
Přízračný král nás pozoroval, meč konečně sklonil, jako by si
uvědomil, co se teď mezi námi děje. Falin mu pokývl a také sklonil
své zbraně. Přešel ke mně, modré oči ze mě nespustil; byl obezřetný,
ale plný očekávání.
Cítila jsem, jak mezi námi visí ten dluh. Stále nebyl stvrzen.
Nemohla jsem mu odpustit jen svými slovy – musela jsem to myslet
naprosto vážně. Ale dokázala bych mu odpustit? Zamyslela jsem se
nad tím, co jsem spatřila v síních Zimního dvora. Konal na královnin
rozkaz. Poslechl a přišel na její zavolání, ale neměl na vybranou.
Caleb mi potvrdil, že ji Falin musel ve všem poslechnout. Mohla
bych mu odpustit to, co nezáleželo na jeho vůli. Přikývla jsem a
cítila, jak se dluh mezi námi stvrdil.
„Dlužíš mi službu,“ řekla jsem. Slova jsem volila opatrně. „Jsem
tvá vězeňkyně, ale pokud mě propustíš, pak je tvůj dluh smazán.“
Škubl sebou a sklonil hlavu. „Nemohu pro tebe vykonat službu,
která odporuje rozkazu mé královny.“
No, tak to jsme nahraní. Možná se mýlím. Možná chtěl jen vědět,
zda jsem schopna mu odpustit, a nemělo to s dluhem vůbec nic
společného. Vzhlédl ke mně a v hlubinách jeho chladně modrých očí
se zračila otázka, téměř úpěnlivá prosba. Ne, chce, abych ho o něco
požádala.
Ale o co?
Co by mi mohlo pomoct, ale přitom nebylo v rozporu s
královniným příkazem? Nemohl mě pustit, ale ona svůj rozkaz
nedopověděla, takže co měl se mnou dál dělat? Nejspíš mě dostat
zpátky na Zimní dvůr. To by bylo hodně špatné.
„Dobře,“ řekla jsem. „Jsem tvá vězeňkyně, ale žádám, abys mě
nevracel na Zimní dvůr.“
„Dohodnuto.“ Ostře přikývl a vráska nad jeho nosem se vyhladila
úlevou. Pak se podíval na druhého fae. „Je to podle tebe dostatečné,
Přízračný králi?“
„Naprosto.“ Král vložil meč do pochvy. „A nyní, má nejdražší
Alexis, musíme mnoho věcí projednat,“ řekl a vykročil ke mně s
rozevřenou náručí.
Přízračný král mě sice možná právě zachránil ze Zimního dvora,
ale můj život naprosto vystihovalo staré úsloví z bláta do louže, takže
jsem nehodlala zahodit svou ostražitost. Ani se nechat obejmout
cizím fae. O krok jsem se přiblížila k Falinovi. Král se se
zamračením zastavil. Pohled, kterým střelil po Falinovi, rozhodně
nepatřil mezi nejpřátelštější.
„Na mém dvoře si nepřeji společnost krvavých rukou Zimní
královny. Měl bys jít, chlapče,“ řekl.
Pokrčila jsem rameny. „Tak nám ukaž východ.“
Král znejistěl, v jeho pohledných rysech se na vteřinu objevil
výraz šoku, než se opět opanoval. „Ale vždyť ses právě vrátila domů,
má nejdražší neteři.“
32. kapitola
Domů? Nebo spíš mnohem důležitější otázka: „Neteři?“
Přízračný král se usmál, a ačkoli to měl nejspíš být úsměv
přívětivý, nevyzněl tak. Jeho pohledná tvář měla určité ostré rysy,
které jako by nikdy nedovolily jeho obličeji plně se uvolnit, stále se
zdál ve střehu, připravený ublížit. „Konkrétně prapraneteř, ačkoli
vzdálenost příbuzenského vztahu nehraje žádnou roli. Rodina je
rodina.“
Zamrkala jsem a pustila PK na zem. Strýc? Jako by se okolní svět
náhle rozpil v jednolitou šmouhu. Já mám strýce? Tedy,
praprastrýce. Nikdy jsem nikoho ze širší rodiny nepoznala. Má matka
zemřela, když jsem byla malá, a můj otec o ní odmítal mluvit. A teď
mám strýce. Jednoho z králů na dvorech Faerie.
„Můj otec…?“
Král zavrtěl hlavou a vzal obě mé ruce do svých. „Je a vždy byl
mým dobrým přítelem, ale není z mé rodiny a nenáleží k mému
dvoru. Ne, to tvá přenádherná matka, dcera feykinky, pocházela z mé
krve.“
Kolena pode mnou podklesla a náhle už král jen nesvíral mé ruce,
ale pomáhal mi udržet se na nohou, když jsem se sesunula k zemi.
Jestli se svět kolem mě zamlžil při zjištění, že král je můj strýc, pak
nyní, kdy jsem zjistila, že má matka byla feykinka, se obrátil vzhůru
nohama. Potřásla jsem hlavou. Ta myšlenka se snažila zapadnout
mezi vše, co znám a co jsem doposud považovala za pravdu.
„Možná bychom se měli projít na čerstvém vzduchu,“ navrhl král.
„Dobrý nápad,“ zamumlala jsem, ale i mně má slova zněla
vzdáleně, jako by je někdo vyslovil na druhé straně hodně dlouhého
tunelu.
Král mi pomohl na nohy. Objal mě jednou paží kolem pasu, aby
mi pomohl nabýt rovnováhy, a mou ruku držel ve své, takže se má
paže nyní opírala o přední díl jeho černého brnění. Vykročil se mnou
ke dveřím a já si přitom uvědomila, že brnění je mnohem měkčí, než
se na první pohled zdálo, a že bylo horké teplem jeho těla. Bylo
téměř stejně horoucí jako Falinův hlas volající mé jméno.
Vzpamatovala jsem se.
Vytrhla jsem ruku z královy a vyvlékla se z jeho objetí. Téměř
jsem se přerazila o dlouhou sukni. Přitom jsem koutkem oka spatřila
ruce, které mě držely. Zarazila jsem se, jako by do mě uhodil blesk.
Stejně jako moje ruce i ty jeho byly pokryté krví, ale krev na rukou
Přízračného krále byla hustší, tmavší a čerstvější než krev na mých
rukou. Střelila jsem pohledem na své vykouzlené rukavice. Byly bez
poskvrnky navzdory tomu, že se jich král dotýkal.
Nejspíš musel zachytit můj pohled, protože se podíval na své ruce
a pokrčil rameny. „Krev nepřátel mých i mého dvora. Na rozdíl od
jiných ji neskrývám.“ Střelil významným pohledem na Falina.
No dobrá.
Popadla jsem spodní díl šatů do hrstí a zvedla je dost vysoko,
abych se mohla bez problémů hýbat. Pak jsem se rychlým krokem
vrátila k Falinovi. Ten zvedl PK ze země – za což jsem mu byla
neskutečně vděčná; nechtěla jsem vědět, co se skrývá v temných
stínech krčících se v rozích této rozlehlé místnosti. A vzhledem ke
všem pilířům a lomeným obloukům tu rohů a růžků byly tisíce. Z
jejich stínů se k našim uším nesly tiché šepoty, ačkoli jsem nikoho
neviděla. Radši se k nim nepřiblížím.
Vděčně jsem se na Falina usmála za to, že mi pomohl se
vzpamatovat. Pak jsem se otočila k muži v temném brnění. „Králi…“
„Můžeš mi říkat strýčku.“
Hm, to ne. Nemůžu. „Máš ještě jiné jméno?“
„Král přízraků. Král tajemství. Král všeho, co se skrývá v
temnotách.“
Jo, tyhle tituly seděly jak na krále, tak na jeho dvůr. Tedy zatím
jsem se setkala jen s jediným příslušníkem jeho dvora, ohýbačem
rovin, ale tajemství, stíny a věci ukryté v tmách zcela vystihovaly
tuto síň. Ačkoli nic z toho nebylo jméno, které jsem chtěla znát.
„Máš kratší jméno?“
Zasmál se a pak se krátce poklonil. „Král Nandin, k tvým
službám.“ Narovnal se s úsměvem na rtech a tentokrát to byl milý,
přátelský úsměv, který proměnil jeho tvář z příliš pohledné na něco
mnohem milejšího. „Byl jsem zarmoucen, když se tví rodiče rozhodli
opustit Faerii, a ještě smutnější, když jsem zjistil, jak krutě se svět
smrtelníků zachoval vůči mé praneteři. Nemoc, taková škoda.“
Zavrtěl hlavou.
Dokonce i po devatenácti letech mi při zmínce o mé matce tuhla
krev v žilách. Tíživý pocit ztráty nikdy nezmizel, ale jednoho dne na
něj nakonec zapomenete, pokud vám ho něco nepřipomene. Nyní mě
ten pocit sevřel bolestněji než kdy dřív. Řekla bys mi, co jsi, co jsem
já, kdybys bývala nezemřela? Odpověď jsem neznala a už ji ani
nikdy nezjistím. Její stín nelze povolat.
„Ale podívej se na sebe, má drahá,“ pokračoval Nandin. Netušil,
jak temné myšlenky se mi honí hlavou. Obešel mě, jako bych byla
neobvyklá panenka vystavená na odiv. V šatech, které stvořila Zimní
královna, jsem se jako panenka cítila, ale přesto se mi ten jeho
zkoumavý pohled nezamlouval, ačkoli musím přiznat, že malou část
mě těšilo, že si mě můj ztracený strýc prohlíží s uznáním v očích. S
milým úsměvem opět vzal do ruky tu mou. „Nikdy se mi ani nesnilo,
že by dcera mé praneteře přijala svou krev. A stala se splétačkou
rovin. Jsem vskutku unesen, že ses vrátila na můj dvůr.“
Ztuhla jsem. Tak o tohle tu jde? Podívala jsem se do těch milých
očí, které byly tak temné, že se zorničky v tmavých duhovkách
ztrácely. Nic se v nich neodráželo. Jemu nejde o žádnou rodinu.
Chce jen na svém dvoře splétače. Odvrátila jsem se.
„Nevrá…,“ začala jsem, ale Nandin mě přerušil.
„Má nejdražší, vypadáš, jako bys měla každou chvíli usnout
vestoje. A já si tu s tebou povídám, když se potřebuješ vyspat. Ráno
budeme v našem rozhovoru pokračovat. Mám pro tebe připraven
hostinský pokoj.“ Tleskl a ze stínů po naší straně vystoupily dvě
ženy.
No, ne přesně ženy.
Dvě fae byly určitě ženského pohlaví – jejich ňadra to dokazovala
– ale jejich nosy a horní rty byly spojené a přecházely v zahnutý a
smrtonosně ostrý zobák. Žádná z nich neměla ruce, místo paží měly
obrovská křídla, z jejichž prostředních kloubů vyrůstaly drápy
podobné kose. Tři dlouhé prsty na nohou jim končily pařáty a čtvrtý
jim vyrůstal z pat, které se při druhém pohledu daly kvůli
prodlouženému tvaru považovat za další prst. Obě fae byly porostlé
peřím, z nichž jedna mi černou barvou pírek připomněla havraní
konstrukty, a druhá měla peří strakatě hnědé, jako mívají orli.
Harpyje. Musely to být harpyje. Nikdy dřív jsem žádnou
neviděla, ale pokud pro ně fae neměli vlastní pojmenování, pak toto
jim někdy v dávné historii přiřkli lidé. Považovala jsem se za člověka
v otázce fae velmi otevřeného, ale na spojení lidských a ptačích rysů
bylo něco tak zvláštního, že se mi na ně těžko dívalo.
„Následujte nás,“ řekla harpyje s orlím peřím drsným,
skřehotavým hlasem.
Nechtěla jsem s nimi jít, chtěla jsem od nich naopak co nejdál, ale
to byl jen důsledek strachu z neznámého a já se odmítala nechat
ovládat předsudky. Ve Faerii vzhled znamenal mnohem méně než ve
světě lidí. Krásní mohli být ti nejkrutější a nejsmrtonosnější, zatímco
monstra skrývající se před zraky ostatních vám mohla jako první
přispěchat na pomoc. Ohlédla jsem se na Falina.
V jeho očích se zračila starost. Naklonil se ke mně a zašeptal:
„Odmítnout královu pohostinnost by bylo nezdvořilé.“
A tím bych získala za nepřítele už druhého faeského vládce.
Zamračila jsem se a dotkla se Hollyina amuletu. Stejně jako v
chodbách Zimního dvora i nyní mě Hollyin amulet posílal do
několika různých směrů. Kouzlo očividně nemá vchody do Faerie v
oblibě. Jenže vchody a dveře do Faerie se vyznačovaly nadměrnou
nestálostí, tudíž to možná nebyla vada amuletu.
Povzdechla jsem si. Nandin se nemýlil: vzhledem k tomu, jak
obrovské množství magie jsem vyčerpala při přípravě lsti na sosáče,
při boji s hydrou, navíc nesmím opomenout ten adrenalinový útěk ze
Zimního dvora, pak šok ze zjištění, že mám ve Faerii rodinu – a že to
očividně nebyl jen můj otec, kdo skrýval, co je zač –, jsem čekala, že
se každou chvíli zhroutím. Také jsem ale nečekala, že vtančím do
středu Faerie, najdu Holly a zas odtud vypadneme, a to vše za jednu
noc, ale žena přece může mít tajné přání, ne? Kdybych odmítla a
Nandin to vzal špatně, neměla bych sílu si cestu ven z Přízračného
dvora probojovat.
„Dobře, jdeme hned za vámi,“ řekla jsem, protože ani za nic na
světě mu za ložnici nehodlám děkovat a vytvořit tak mezi námi dluh.
Harpyje sklonily hlavy na stranu pohybem více ptačím než
člověčím. Pak se podívaly na Nandina, jako by žádaly odpověď na
otázku, již jsem nikoho neslyšela položit. Co jsem to řekla?
Král si palcem a ukazovákem uhladil vous. „Předpokládám, že
najdeme volnou komnatu i pro krvavé ruce Zimní královny.“
Falin vykročil, jako by chtěl něco namítnout, a já ho popadla za
paži.
„Zůstane se mnou.“ Protože s ním se budu cítit v mnohem větším
bezpečí, byť by mě mohl kdykoli na královnin příkaz zradit.
Král zamrkal překvapením a pak se jeho tvář zkřivila nelibostí.
„Jsem si jist, že ho tvůj otec neschvaluje.“
Otcův názor je mi u prdele. To jsem ovšem králi sdělit nehodlala,
stejně by mi to nejspíš nijak nepomohlo. Prostě jsem tam dál mlčky
stála – vděčím otci za to, že mě tohle naučil – a Nandin se nakonec
odvrátil.
„Dobře. Promluvíme si spolu u snídaně. Gilda a Naveen vám
přinesou cokoli, co si budete přát.“ Otočil se, jeho plášť kolem něj
zavlál a vyrazil pryč. Před jedním obloukem se zastavil. „Sladké sny,
má nejdražší neteři,“ řekl jakoby mimochodem. Tentokrát v jeho
slovech žádná náklonnost nezazněla. Prošel skrze oblouk a byl pryč.
Zůstali jsme tu sami s harpyjemi a já zašoupala nohama. Jejich
přítomnost mi začala být ještě nepříjemnější než předtím. Sledovaly
mě očima příliš kulatýma, ale neřekly ani slovo, když mě s Falinem
vedly dlouhými temnými chodbami. Zdánlivě nekonečnými halami
zněly ozvěny našich kroků a doplňovaly šepoty ozývající se ze stínů.
Po celou cestu jsme nespatřili živou duši. Nakonec se harpyje
zastavily před mohutnými dřevěnými dveřmi. Pak ze stínů vystoupila
malá postava v hábitu s kapucí. Vypadala jako ohýbač rovin, jenž
uzavřel průrvu ve Faerii. Nebyla jsem si jistá, ale tato postava byla
stejné výšky. Nejradši bych se ho zeptala, jak se mu povedlo tu
trhlinu uzavřít, ale harpyje s havraním peřím se na něj otočila.
„Jeho Výsost si nepřeje, abys s ní mluvil. Ne dnes v noci,“ řekla.
Postava na moment ztuhla; pak se přední díl jeho hábitu zavlnil a
postava ke mně napřáhla ruku. Byla to malá ruka, velikostí mezi
dítětem a dospívajícím a duše prosvítající skrze pokožku na ruce
zářila žlutě. Člověk. Zvedl ke mně ruku, jako by se mě chtěl
dotknout, ale harpyje vstoupily mezi nás, roztáhly křídla a
zaskřehotaly.
Klopýtla jsem, chtěla jsem se dostat pryč od těch obrovských
křídel. Náhle se přede mnou objevil Falin, předal mi PK a vytáhl
dýky. Stejně rychle, jako potyčka začala, bylo po všem. Harpyje
složily křídla a ustoupily o krok. Postava v hábitu zmizela, nejspíše
se vytratila tam, odkud přišla.
Proč Nandin nechce, aby se mnou jeho lidé mluvili? Nebo možná
nechtěl, aby se mnou mluvil konkrétně tento ohýbač rovin.
Nedostala jsem příležitost se zeptat. Ne že by mi to harpyje řekly,
kdybych se jich na to zeptala. Harpyje s orlím peřím zatáhla drápem
na křídle za kliku a dveře se před námi rozevřely.
Vedly do apartmá se třemi místnostmi. Dvě z nich byly velké
jako celý můj byt a mnohem okázalejší než sídlo mého otce. Harpyje
s orlím peřím nás provedla celým apartmá, zatímco harpyje s
havraním peřím počkala u vchodu. Jakmile jsme prošli celé apartmá,
otočila se na mě.
„Potřebujete něco?“ zeptala se a pak sjela pohledem mé naprosto
nevhodné plesové šaty. „Oblečení? Jídlo?“
„Nic nepotřebuji,“ řekla jsem a podívala se na Falina. Ten zavrtěl
hlavou, s čímž jsem byla spokojená. Darům od fae bych se velmi
ráda vyhnula a rozhodně nechci ve Faerii jíst žádné jídlo – kvůli
čemuž doufám, že Holly i komplice brzy najdeme.
Harpyje přikývly a pak bez dalšího slova odešly. Až když se
dveře zavřely a zámek zapadl, jsem si uvědomila, že na dveřích není
zevnitř žádná klika. Zůstali jsme zde s Falinem zamčeni. Pokoje se
staly naší klecí. Ačkoli to možná bylo nejkrásnější vězení, jaké jsem
kdy viděla, zlatá klec je pořád jen klec.
33. kapitola
PK už prošmejdil apartmá ke své vlastní spokojenosti, vyskočil
na postel, na kterou by se podle mě vešlo i deset lidí, a stočil se v
jejím středu do klubíčka, ale já stále vyšlapávala do země kolečko.
Řekla jsem Falinovi zkrácenou verzi toho, co jsem od chvíle, kdy mě
nechal ve svém bytě, zjistila. Neřekla jsem mu všechno – v rozích
pokoje šeptaly stíny a já se bála, aby toho neslyšely až moc –, ale
pověděla jsem mu o Holly a také ve stručnosti to, o co šlo
komplicovi. Pak byla s otázkami řada na mně. „Tak proč tu jsi? Ve
Faerii myslím. Upřímně mě hodně překvapilo, že jsem tě našla na
Zimním dvoře.“
„Když se na chvíli zastavíš, povím ti to.“ Poplácal na matraci
hned vedle sebe.
Nesedla jsem si. Kdybych si vlezla na postel, usnula bych.
Zatraceně, měla jsem pocit, že usnu vestoje, ale chtěla jsem si s ním
před usnutím promluvit. Přestala jsem ale přecházet kolem dokola a
přinutila jsem se zůstat stát.
„Možná tě to překvapí, ale v tu chvíli jsi mě vyděsila.“ Vstal a
přešel přes ložnici, aby mi byl nablízku, když už jsem se já
nepřipojila k němu na posteli. „Vrátil jsem se do svého bytu, a, no,
jsem si jist, že víš přesně, co jsem tam našel.“
Následky po útoku gryfona.
„Už tam byla jak policie, tak FÚV. Nejdřív jsem si myslel, že tě
našli a odvezli do Faerie. Když jsem zjistil, že tě nemají, vydal jsem
se tě hledat. Po většinu noci jsem procházel všechna místa, kde bys
mohla být. Kde jsi mimochodem byla?“
„Kdybych ti to řekla, nevěřil bys mi,“ odpověděla jsem, což byla
nejspíš pravda, ale vzhledem ke stínům šeptajícím v rozích jsem
nechtěla vyzradit příliš informací, zvláště ne ty, které se týkaly mého
otce.
„No, někdy po půlnoci jsem se vrátil do tvého bytu a tam se na
mě začaly vrhat ty malé dřevěné kostky. A pak se pero samo zvedlo a
začalo psát písmena.“
„Roy.“ Takže se mu povedlo Falina najít a předat mu vzkaz. I
když podle tónu jeho hlasu byl vzkaz nejspíš nepřesný. „Takže
pokud ti Roy řekl, že mě unesli sosáči, jak jsi skončil ve Faerii?“
„Trvalo mu půl hodiny napsat ‚Alex únos‘, a jakmile to dopsal,
pochopil jsem… to očividně úplně špatně.“ Falin se odvrátil.
„Zafungovalo to,“ řekla jsem a pak pokrčila rameny, ale ta se
proti mé vůli pohnula úplně jinak, než jsem chtěla.
„Pojď do postele, potřebuješ se vyspat,“ řekl Falin a rukama mě
chytil za nadloktí, aby mi pomohl udržet se na nohou. „Unavená svět
nespasíš.“
Nechala jsem ho, aby mě odvedl k posteli, ale cestou jsem
zamumlala: „Nesnažím se spasit svět. Jen chci pomoct svým
přátelům a…“ Zmlkla jsem, když jsme procházeli kolem masivního
ebenového stolu. V jeho středu ležela dýka s vyřezávanou rukojetí.
Dýka, co až podezřele připomínala mou vlastní dýku, kterou jsem
naposledy viděla, když ji Caleb upustil v chodbách Zimního dvora.
Setřásla jsem Falinovy ruce a přistoupila ke stolu. Při pohledu na
dýku jsem úplně zapomněla na vyčerpání. „Jak se to sem dostalo?“
Zvedla jsem tiše bzučící dýku. Rozhodně byla moje.
„Jakkoli,“ řekl Falin a přes mé rameno si ostří prohlížel. „Je
očarovaná. Tady jsi ve Faerii, věci se tu pohybují samy od sebe. Ta
dýka tě má ráda. Možná si tě našla právě proto. A možná z úplně
jiného důvodu.“
No jasně. Zvedla jsem šaty a zastrčila dýku do pouzdra. Ať se ke
mně dostala jakkoli, nyní jsem už alespoň měla zbraň. Jako by mi k
něčemu v případě potřeby byla. Co bych teď dala za své bokovky,
klidně i s tou hroznou růžovou skvrnou. Znovu jsem začala přecházet
po místnosti, využívala jsem vlnu adrenalinu, který se mi teď vlil do
žil. Když jsem procházela kolem Falina, povzdechl si.
„Kdybych tak přišla na to, jak otevřít trhlinu. Pak bych Holly
našla ve Faerii mnohem rychleji,“ řekla jsem a špičkami prstů jsem
nahmatala rubínový amulet na náramku. Viděla jsem, jak ten chlapec
trhlinu uzavřel. Dokázala bych průchod také tak snadno otevřít?
Komplic se právě teď nejspíš připravuje na další rituál a my přitom
trčíme jako hosté na Přízračném dvoře.
Zastavila jsem se a poklepala jsem patou boty. Mohla bych se
pokusit tu trhlinu otevřít. Napadlo mě několik možných nejhorších
scénářů, ale žádný z nich nebyl tak strašný jako představa, že se
země mrtvých překryje se světem smrtelníků. A zabránit právě
tomuhle bylo na seznamu mých úkolů – na který se vrhnu hned, jak
se dostanu z téhle místnosti. Spustila jsem štíty. Už uplynuly celé
roky, kdy jsem nebyla schopna mimo kruh nebo mocná strážná
kouzla spustit štíty úplně, aniž by se ke mně okamžitě nezačala
stahovat záhrobní esence. Dokonce i když jsem byla uvnitř kruhu,
svět kolem mě pokaždé zšedivěl a shnil a do mého těla se opíral
studený vítr. Ale ve Faerii neexistovala žádná země mrtvých.
Spustila jsem štíty. Jako by mi z ramen spadl náklad, který jsem
vláčela tak dlouho, až jsem ho přestala vnímat, dokud náhle
nezmizel.
Není divu, že Rianna radši zůstává ve Faerii. Na takovouhle
svobodu bych si mohla nebezpečně rychle zvyknout. Ani se o mé
nitro neopírala éterická energie, ani jsem ji omylem nevtáhla do této
reality. Zároveň to ale znamenalo, že nemám k dispozici jinou moc
než magii uskladněnou v prstenu, a nemohla jsem se ani napojit na
moc záhrobí. Radost z pocitu svobody vybledla, když jsem si
uvědomila, jak bezmocná tu nyní jsem. Ve vzduchu se sice vznášela
magie, cítila jsem ji, jen to nebyl ten druh magie, na který jsem byla
zvyklá. Ale cítila jsem ji, což znamenalo, že se jí mohu dotknout.
To ovšem neznamenalo, že bych se jí dotknout měla. Potlačila
jsem vzpomínku na sosáče stojící u trhliny na břehu řeky, vtahující
do sebe energii, které se nikdy neměli dotknout, až jeden ze sosáčů
vzplál.
Měla bych nechat tu cizí magii na pokoji.
Zhluboka jsem se nadechla a soustředila se na prostor přímo před
sebou. Nebyla tu žádná éterie, ani země mrtvých, ale rozhodně se
Faerie dotýkaly jiné roviny bytí. Cítila jsem je. Dobře, jde se na to.
Zvedla jsem ruce, soustředila mysl na prázdné místo ve vzduchu před
sebou a pomalu jsem ruce roztáhla.
Realita se pohnula, ale neotevřela.
Zamračila jsem se. Neotevřu ani malou prasklinu, natož celý
průchod. A to jsem celý týden omylem otevírala trhliny jednu po
druhé. Vzhledem k tomu, jak mi obvykle štěstí přálo, bych se neměla
divit, že se mi omylem a nechtěně dařilo něco, v čem jsem naprosto
selhala, když jsem se o to pokusila zcela záměrně.
No, očividně ne naprosto selhala. Prostor přede mnou byl
prázdný, nyní v něm neexistovaly žádné jiné roviny bytí. Právě jsem
pročistila prostor a nyní v něm zůstala jen a pouze Faerie.
Shromáždila jsem svou moc a vrhla ji do prostoru. Realita se opět
pohnula, na okrajích se nahromadila jako přikrývka, kterou shrnete z
okraje postele. Mávla jsem rukou do prostoru, aniž bych tentokrát
používala svou moc.
Nic se nestalo.
Vlila jsem dovnitř svou moc a realita se pohnula. Divné, ale nijak
nápomocné. Převalovat vrstvy reality nám moc nepomůže dostat se z
tohoto pokoje. Znovu jsem se natáhla svou mocí a pak se
zakymácela.
Falin mi položil ruku na rameno. „Dobře, teď už trvám na tom,
aby sis šla lehnout.“
„Jsem v pořádku.“
„Třeseš se a sotva stojíš na nohou.“
Dobře, dostal mě. Opřela jsem se o jeho hruď, víčka mi ztěžkla.
„Jen mě chceš dostat do postele.“
Uchechtl se a cítila jsem, jak v hrudi pod mou hlavou ten smích
zaduněl. „To nepopírám, ale dokud se nevyspíš, tak na radovánky
moc síly mít nebudeš.“
To máš recht.
Sklonil se a zvedl mě z podlahy. Objala jsem ho ztěžklou paží
kolem ramen a naklonila se k němu.
„Miluješ ji?“ zašeptala jsem tak tiše, že jsem si sama nebyla jistá,
zda jsem si to jen nepředstavovala, ale Falin ztuhl, jako by se pode
mnou proměnil v sochu.
„Cože?“
Pokud mě slyšel, věděl, o kom mluvím, ale znovu jsem se
nezeptala. Jak se ticho protahovalo, hruď se mi stahovala, jako by mi
na plíce tlačil vší silou strach, který jsem cítila, a zpomaloval mi
srdce.
Nakonec Falin řekl: „Kdysi jsem si myslel, že ano.“
„Myslíš si to pořád?“
„Je chladná, vypočítavá a krutá, milá jen tehdy, kdy sama chce,“
řekl a já si uvědomila, že „ne“ neřekl, ale mezitím zas vykročil k
posteli.
„Proč tě fae nenávidí?“ Bylo zřejmé, že ho Caleb, můj otec, ani
Nandin nemají příliš v oblibě, a i na bále jsem si nevšimla ničeho, co
by dokazovalo, že se k němu příslušníci jeho vlastního dvora stavějí
jinak. „A proč ti říkají královniny krvavé ruce?“
„Tvá druhá otázka částečně odpovídá na tu první,“ řekl, když mě
položil na okraj postele. Pak o krok ustoupil a v rysech jeho tváře se
zračil vnitřní konflikt. Chvíli mě pozoroval, pak jako by dospěl k
nějakému rozhodnutí, ačkoli se nezdálo, že by se mu jeho závěry
zamlouvaly. Zavřel oči a stáhl si rukavice. Když oči znovu otevřel,
napřáhl ke mně ruku dlaní nahoru, chtěl, abych se na ni podívala. On
však pohled upíral k zemi, ani na mě se nedíval.
Falinova dlaň byla pokrytá, nebo lépe řečeno nasáklá hustou
tmavou krví. Ne že by mě to úplně překvapilo. Viděla jsem Falina
zabíjet. Vždyť ještě předtím, než jsme se stali přáteli, zabil nebo
minimálně smrtelně zranil gremlina, aby mě zachránil. Výška krvavé
vrstvy na jeho rukou mě ale šokovala. Viděla jsem, jak se po jeho
ruce převaluje, jako by se měla každou chvíli přelít na zem. Kolik
jich muselo zemřít, aby měl na rukou tolik krve?
Střelil po mně rychlým pohledem, a ať v mé tváři četl cokoli,
ramena mu ztuhla a ruku okamžitě stáhl. Nevím, co v mé tváři spatřil
nebo zda v ní našel přesně ten výraz, který očekával, ale okamžitě si
začal rukavici opět navlékat. Vyskočila jsem na nohy. Natáhla jsem
se po něm, po jeho zkrvavené ruce. Ano, ta krev mě děsila. Z faktu,
že zabil tolik lidí, mi tuhla krev v žilách, ale věřila jsem, že zemřít
museli. A mimoto, nebyla jsem zrovna v pozici, kdy bych mohla
někoho odsuzovat za to, že má na rukou cizí krev.
Když jsem se natáhla po jeho ruce, ucukl.
„Ne.“
„Vím, že nic neušpiní, ani nejde setřít,“ řekla jsem mu.
Ustoupil o další krok, držel se z mého dosahu a díval se mi do
očí, zatímco si dál natahoval rukavici. „Přesně tak. Dotkla ses
Přízračného krále.“ Zavrtěl hlavou. „Nikdy bych se tě těma rukama
nedotkl, Alex. Ne tady.“
Beze slova jsem se na něj podívala. Pak jsem si začala stahovat z
prstů jednu ze svých operních rukavic, které pro mě vytvořila Zimní
královna. Zvedla jsem svou zakrvácenou ruku.
Falin vytřeštil oči. „Ne,“ zašeptal a zavrtěl hlavou. Pak mou ruku
vzal do svých, ukrytých pod rukavicemi.
„Ne, to ne, Alex. Kdo…“ Zarazil se. „Coleman.“
Přikývla jsem. „Ani já nejsem liliově čistá.“
Něžně mi svinul prsty do dlaně a pak celou mou pěst zakryl
rukama. „Neměla bys být takto poskvrněna. Dovol mi ji převzít.“
„Co tím myslíš?“
„Převezmu na sebe krev z tvých rukou.“ Vedl mě zpátky k
posteli, což jsem jen uvítala, protože jsem začínala dostávat závrať,
co na vás přijde, když jste velmi, velmi unavení a mrknete. Zakryla
jsem zívnutí druhou rukou stále ještě ukrytou pod rukavicí a posadila
jsem se na postel, zatímco on pokračoval: „Nevím, zda se mi podaří
ji převzít od někoho, kdo nepatří k mému dvoru, ale zkusím to.“
Zamrkala jsem. Únavou mi hlava pracovala pomaleji. Pak do mě
uhodil jeden důležitý fakt, který plynul z jeho slov. „Počkat – takže
ta krev na tvých rukou, ta není ze všech lidí, které jsi kdy zabil? Ty
jsi převzal poskvrnění jiných?“
„Zabíjel jsem, Alex, tím si můžeš být jistá. Ale ano, sám jsem
prolil jen kapku té krve. Nesu krev všech obětí Zimního dvora. Krev
prolitou při soubojích, krev, již prolil každý vládce, který tím chtěl
získat moc a postavení, a krev všech vojáků ve všech válkách, k nimž
došlo od chvíle, kdy se zrodil Zimní dvůr.“
Žaludek se mi zkroutil. „Jak jsi starý?“
„Ne tak starý, jak si právě myslíš,“ řekl a poprvé od chvíle, kdy
náš rozhovor započal, se usmál. „Narodil jsem se až po Magickém
probuzení a o několik dekád později jsem přijal post královniných
krvavých rukou. Přede mnou bylo mnoho jiných, kdo na královnin
rozkaz zabíjeli a nesli na rukou poskvrnu Zimního dvora.“
„Takže zpátky k mé původní otázce. Nenávidí tě, protože máš tu
nejhorší práci na světě?“
Usmál se, ale tentokrát nijak vesele. „Někteří mě nenávidí.
Někteří se mě bojí. Někteří vůči mně cítí jen odpor. Nesu na rukou
důkaz mnoha úmrtí. Téměř nesmrtelní nemají rádi, když jim někdo
připomíná jejich vlastní smrtelnost. Krví jsem ale získal schopnosti,
kvůli nimž jsou ostatní fae vůči mně ještě nedůvěřivější. Jakákoli
zbraň, kterou držím v rukou, se pro fae stává smrtící, přestože za
jiných okolností by jim neublížila. Rány, jež působím, jsou často
nevyléčitelné. A já na druhou stranu přežiji zranění, která by jiného
zabila.“
Jo, to mohu dosvědčit z první ruky.
„Krev mi také předává znalosti a schopnosti bojovníků, kteří ji
nesli přede mnou, takže ačkoli jsem podle měřítek fae stále ještě dítě,
mohu se postavit těm nejstarším, a možná i vyhrát. To fae děsí a já
tak mezi nimi nejsem příliš vítaný.“
To jsem chápala. Přelezla jsem přes postel a Falin si lehl vedle
mě.
„Dovol mi převzít tvou poskvrnu. Pro mě to nebude žádný rozdíl,
ale pro tebe to rozdíl bude.“
„Ne.“ Odtáhla jsem od něj ruku a snažila se na ni navléknout
operní rukavici. Třebaže jsem tu krev nechtěla na rukou mít, nebylo
by správné, aby ji nesl místo mě on. To já zabila Colemana.
Zatraceně, nejenže jsem ho zabila, já se přiživila na jeho duši, což
bylo mnohem horší. I když Falin může odstranit krev, která je vlivem
Faerie na mých rukou všem viditelná, nedokáže vymazat fakt, že
jsem vzala něčí život. To rozhodnutí jsem učinila já, a přestože mě
pronásledovalo ve snech, stále jsem věřila, že to rozhodnutí bylo
správné.
Jakmile jsem měla rukavici zpátky na ruce, zhroutila jsem se
uprostřed postele hned vedle PK. Polštáře byly měkké a pohodlné,
přikrývky pode mnou hedvábné a teplé. Zavřela jsem oči.
„Alex, chceš sundat šaty nebo alespoň boty?“
Neobtěžovala jsem se oči otevřít. „Ani ne.“ Brzy usnu – ať se mi
to líbí, nebo ne. Mimoto jsem nevěděla, jaký budíček nám král na
ráno přichystal. Nechtěla jsem být polonahá nebo bosá.
Postel se ani nepohnula, když si Falin lehl vedle mě. Spočívala
jsem na přikrývkách, takže ani on se pod ně neschoulil. Podložil mi
krk svou paží a já se k němu přitiskla, hlavu jsem si položila na jeho
rameno. PK vstal, dvakrát se otočil a pak se očividně rozhodl, že víc
než polštář chce lidské teplo. Přelezl přese mě a snažil se vecpat mezi
naše boky, ačkoli při třech kilech své muší váhy moc síly neměl.
Nakonec se natáhl napříč přes nás oba.
„S královnou jsem to hodně podělala, co?“ zeptala jsem se na
samotné hranici spánku, takže jsem přemýšlela nahlas.
Falin mě objal těsněji. „Ze začátku sis vedla dobře. Ti tanečníci
byli test. První znamenal urážku. Kdybys přijala podvržence, v
podstatě bys oznámila, že nejsi dost fae, aby s tebou jednali s
respektem, jaký si faeská šlechtična zaslouží. Druhý se přiblížil
tvému statusu a zdůrazňoval tvou jedinečnost. Nabídkou třetího
tanečníka tě přijala jako příslušnici vládnoucí vrstvy, a kdybys s
Ryesem tančila, než by skončila noc, královna by už plánovala
svatební obřad. Myslím, že jsi ji vyvedla z míry, když jsi odmítla
všechny tři a pak sis za tanečníka vybrala nezávislého zeleného
muže.“ Palcem mi na paži načrtával malý kruh. „To spíš mé činy ti z
ní udělaly nepřítele.“
„Tak proč jí sloužíš?“
„Nemám na vybranou. Jsem jí povinován, jí, její vůli, jejímu
slovu. Když jsem se stal jejíma krvavýma rukama, stal jsem se
naprosto a plně její. Vládcovy krvavé ruce jsou jeho nejmocnější
zbraní, takže kletba, která se k mému postu váže, je jeho pojistkou.
Dělá ze mě zbraň proti královniným nepřátelům a zajišťuje, že pro
královnu nebudu hrozbou.“ Přitáhl si mě ještě blíž. „Nebudu s ní
svázán navěky. Jakmile službu dokončím, kletba přejde na další
krvavé ruce.“
Přemýšlela jsem o tom, ačkoli se do mě už vléval spánek, ale
ještě mě zcela nepohltil. „Proč ses stal jejíma krvavýma rukama?
Proč by to vůbec někdo udělal?“ Možná kvůli moci, ačkoli byla
vyvážená ztrátou svobodné volby a vůle, takže mi nepřišlo, že by to
za to stálo. Láska? Cukla jsem sebou, bála jsem se, že mi právě tohle
odpoví.
Rukou v rukavici mě pohladil po tváři a pak mi shrnul spadlý
pramen vlasů za ucho. „Tím, čím jsem, jsem se narodil.“ Když jsem
se otočila, abych se na něj podívala, pokračoval: „Když jsem byl
ještě dítě, vyměnili mě. Vyrůstal jsem s vírou, že jsem člověk. V
šestnácti mě poprvé přivedli ke dvoru, abych zjistil, co jsem a čím se
mám stát. Královniným zabijákem. Jejím rytířem. Jejíma krvavýma
rukama. Faeští šlechtici, jakkoli jsou ze všech fae nejpodobnější
lidem, mají také nejnižší toleranci vůči železu a technice. Vzhledem
k tomu, jak se po Probuzení měnil svět, královna chtěla, aby se její
rytíř vyznal jak ve Faerii, tak ve světě smrtelníků. To proto mě
nechala jako dítě vyměnit.“ Odmlčel se. „Občas zahlédnu faeskou
ženu, která mě porodila. Dítě, za které mě vyměnila, stále má, budou
mu tak čtyři roky. Je to hezký klučík. Občas mě napadne, čím by se
stal nebýt mě.“
Objala jsem ho, protože jsem netušila, co na tohle všechno říct.
Jakkoli zněl jeho hlas věcně, ozýval se v něm náznak dávné bolesti.
Slyšela jsem ji. Kdysi jsem ji slyšela ve svém vlastním hlasu. Tak
jsem ho jen držela a on držel mě a ani jeden z nás nic neříkal. Už
jsem upadala do spánku, když prolomil ticho.
„Alexis?“
„Hmmm?“
Byl zticha tak dlouho, až mě napadlo, že usnul. Pootevřela jsem
oči a zjistila, že mě pozoruje. Pak, jako by si rozmyslel, co chce říct,
mě políbil na vršek hlavy. „Spi.“
Usnula jsem.
34. kapitola
Opět jsem měla noční můru. Nad hlavou mi visel rudý měsíc v
úplňku. Vedle sestřiny postele stál Coleman a v rozkládající se ruce
svíral dýku. Podíval se na mě, usmál se a polovina jeho tváře se tím
pohybem rozpadla v cáry masa. Zvedl dýku.
Zakřičela jsem a pokusila se k němu doběhnout, ale zakopla jsem
o lem šatů. Šatů třpytících se jemnými ledovými kvítky. Nikdy
předtím se mi takové šaty ve snu neobjevily.
„Alex! Alex, vzbuď se.“
Náhle se ve snu zjevil Falin, stál vedle mě. Třásl mi ramenem.
„Vzbuď se.“
Zamrkala jsem na něj. Rudý měsíc zmizel a stejně tak i Coleman.
Ale já zůstala na místě a Falin mi dál svíral rameno. Kousek přede
mnou PK zahrabal svou malou packou do vzduchu.
Rozhlédla jsem se. Kolem nás byly jen stíny. A nic víc.
Postoupila jsem o krok a pod mýma nohama se pohnul pohyblivý
písek. Kde je ve Faerii planina písku a stínů? Zamračila jsem se. A
proč jsem byla schopná v temnotě vidět stíny? Netušila jsem, ale
věděla jsem, že ty temné stíny nevycházejí z temnoty.
„Kde jsme?“
Než Falin stihl odpovědět, temnotou zazněl křik. Vzhlédla jsem a
spatřila, jak se k zemi řítí muž v potrhaném pyžamu a míří přímo na
nás. Máchal kolem sebe pažemi, ale pád zpomalit nedokázal. Skrčila
jsem se, což rozhodně nebyla nejracionálnější reakce, ale jak často na
vás lidé padají z nebe? Na něco takového jsem nebyla připravená. Tři
metry nad našimi hlavami muž tak náhle, jako se objevil, zase
zmizel.
Narovnala jsem se, lapala jsem po dechu, aniž bych si uvědomila,
že jsem dýchat přestala. „Co to bylo?“
„Nevím,“ řekl Falin při pohledu na oblohu, „ale takhle je to už
poněkolikáté. Nikdy nedopadne na zem.“
No dobře. Popadla jsem PK a sevřela ho v náručí. Třesoucí se pes
si na pozornost nestěžoval. „Kde to jsme?“ zeptala jsem se znovu.
„Kdybych měl hádat? Ve světě nočních můr.“
No, očividně si tu užijeme spoustu zábavy. „Jak jsme se sem
dostali?“
Falin potřásl hlavou. „Když jsi mě probudila svým křikem, už
jsme tu byli.“
Skvělé. Někdo nás sem přenesl? Ale kdo? Přízračný král? A co
bylo důležitější, proč?
„Jak se odtud dostaneme?“ zeptala jsem se a propátrávala
temnotu, hledala jsem dveře nebo třeba jen zeď.
Všude kolem nás byla jen neprostupná tma.
„Myslím, že je jedno, jakým směrem se vydáme,“ řekl Falin a
pak ukázal doleva. Směr se zdál stejně dobrý – nebo spíš stejně
děsivý – jako jakýkoli jiný.
Jak jsme šli, jemný písek se pod našima nohama přeléval. V
jednu chvíli jsme se museli zastavit, protože nám do cesty vběhla
žena pronásledovaná skupinou klaunů se zářivě barevnými vlasy a
falešnými nosy. Temnotou se nesly ozvěny jejich pískajících bot.
Minuli jsme muže v zubařském křesle, který se přímo před našima
očima vynořil z písku, a středoškolačku stojící s nahým zadkem před
skříňkou v šatně, zatímco kolem ní stály její spolužačky a smály se.
Prošli jsme okolo malého kloučka choulícího se pod peřinou, jenž v
malých ručkách svíral plyšovou želvu, zatímco zpod jeho postele
vylézala stvůra pokrytá slizkými šupinami a se svítícími drápy.
„Oni tu nejsou, že ne?“ zeptala jsem se a sledovala, jak na
krčícího se muže padá zeď nepatřící žádné budově. Oba zmizeli ve
chvíli, kdy na muže zeď spadla.
„Ano i ne. Jsou to otisky niter snících lidí. Ale fyzicky? Ne,“
odpověděl Falin s rukou na mých zádech. Nevím, jestli se mě dotýkal
pro mou nebo jeho potěchu. Jaké jsou jeho noční můry? To jsem
radši nechtěla vědět.
„Asi není moc pravděpodobné, že by se nám to celé jen zdálo,
co?“ zeptala jsem se, když se do písku kus od nás zřítilo letadlo a při
doteku se zemí zmizelo.
„Tentýž sen? Tvůj, můj i psa zároveň?“
Na tom něco bylo.
Stíny se semkly blíže kolem nás. Myslela jsem, že je to jen
výplod mé představivosti – koneckonců jsem stále nebyla plně
přesvědčena, že jde o skutečné stíny – ale než jsem udělala další
krok, temné stíny se přiblížily. Ve všech směrech kolem nás vyrostla
pevná hradba černoty. Jedno staré rčení říká, že když se díváte do
propasti, propast se dívá na vás. Tato temnota nám pohled oplácela.
Polkla jsem a přitiskla si PK ještě blíže k tělu. Falin vytáhl své
dýky. Ostří se zatřpytila, jako by se v nich odrazilo světlo, které jsem
neviděla. Snažila jsem se prohrabat skrze vrstvy své sukně, abych se
dostala k vlastní dýce, ale s PK v jedné ruce to nebylo snadné. Mé
srdce, ještě před chvílí pomalu bijící, mi nyní hlasitě dunělo v hrudi,
až jsem neslyšela nic jiného. Kéž bych ani neviděla.
Temnota neměla žádný tvar. Mysl se snaží bránit proti tomu,
čemu nerozumí, proto si z toho vezme jen ty kousky, které poznává.
Desítky drápů tady, deseticentimetrové tesáky tamhle, několik
chuchvalců prožrané kožešiny, obrovské hnisavé boláky, šupiny.
Noční můry se přiblížily. Teď bych se měla štípnout a probudit se,
ne? Až na to, že jsem nedokázala své tělo přinutit k pohybu. Otevřela
jsem ústa, abych zakřičela, ale v plicích se mi nedostávalo vzduchu.
Temnota se přiblížila. Noční můry mě dostihly. Náhle se ke mně
natahovaly desítky tvrdých rukou, pohrávaly si s mými vlasy, s
mými šaty. Falin se mi ztratil z dohledu. Tiskla jsem se ke svému
pejskovi. PK hlasitě, pištivě zakňučel strachem.
Ztratila jsem půdu pod nohama, všude byla jen tma. Nevěděla
jsem, kde je nahoře a kde je dole. Zůstala jen temnota a ty stvůry.
Cítila jsem se, jako bych se vznášela nebo padala nebo se možná
kolem mě přesouvala samotná říše nočních můr. Nevěděla jsem.
Věděla jsem jen to, že mě mé noční můry našly. A dostihly.
35. kapitola
Nad davem nočních můr se rozeznělo hluboké, burácivé zavrčení.
Už dávno jsem vzdala snahu dostat se ke své dýce a vzdorovat
desítkám rukou. Nyní jsem k sobě jen pevně tiskla PK a snažila se ho
u sebe udržet, aby mi ho noční můry nevytrhly z náruče. Když to
děsivé zavrčení zaznělo podruhé, PK vystrašeně zakňučel. Jeho
srdíčko mi bolestivě bilo do dlaně, třásl se tak silně, až jsem se bála,
že se rozpadne. Kéž bych ho mohla utěšit, ale cítila jsem se úplně
stejně jako on.
Zavrčení zaznělo potřetí a pak se ozvalo hlasité, mlaskavé trhnutí.
Noční můry jedna po druhé začínaly ječet a pak náhle utichly.
Stejně rychle, jako se na mě sesypaly, se stáhly, pustily mě a
zmizely. Pod mýma nohama opět zakřupal písek a kolena pode mnou
podklesla.
Oddechovala jsem rychle a těžce, příliš rychle. Za chvíli budu
hyperventilovat. Přinutila jsem se dech zklidnit a zpomalit. Mezi
nádechy jsem se rozhlédla. Byla jsem v temnotě sama. Úplně sama.
Stíny zmizely. Noční můry zmizely. A zmizel i Falin.
Polkla jsem a opět se zhluboka nadechla. PK si přední packy
zahákl o mou paži, maličkými zoubky mě kousal do bicepsu. Na
pažích jsem už tak měla několik růžových škrábanců, ale podle
zběžného pohledu bych řekla, že navzdory tomu, jak hrubě se mnou
noční můry zacházely, to bylo jediné mé zranění. Ani šaty jsem
neměla potrhané.
Pak se ke mně temnota opět přihrnula. Vyskočila jsem na nohy,
ale kolena pode mnou podklesla a já přistála zadkem na písku. Ale
temnota se ke mně nenatahovala. Zastavila se několik metrů ode mě
a roztáhla se jako opona. Za ní se objevil Falin.
Zvedla jsem se a přinutila třesoucí se nohy přeběhnout pohyblivý
písek. Zaklopýtala jsem jen jednou a on mě zachytil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, když mě vzal za loket a pomáhal mi
udržet rovnováhu.
„To bych se měla zeptat já tebe.“ Mně sice noční můry neublížily,
ale on byl celý podrápaný, oblek měl potrhaný a nasáklý krví.
Prohlédl si mě a pak přikývl. „Budu v pořádku.“
Pustil mě a rozhlédl se. Očividně spokojen, že kolem není žádné
potenciální nebezpečí, odtrhl si z košile jakž takž čistý pruh látky a
přepečlivě setřel krev nejprve z jedné a poté z druhé své dýky.
Sledovala jsem ho jen krátkou chvilku, pak jsem se dál rozhlížela
po okolní temnotě. „Proč myslíš, že se stáhly?“ zeptala jsem se a
pátrala pohledem po stínech bez předobrazu, jež by je vrhal.
Falin zavrtěl hlavou a ihned poté se černou tmou opět rozlehlo
táhlé, tiché vrčení. Ztuhla jsem. Falin prudce zvedl hlavu, v rukou
svíral dýky, byl připraven zabíjet.
Z temnoty vystoupil mohutný stín, pohyboval se pomalu a
opatrně. První, čeho jsem si všimla, byly jasné, zářivě rudé duhovky,
ale pak jsem si uvědomila, že stín má tvar psa. Velmi povědomého
psa. Byl to bargest podobný tomu, jakého jsem viděla v Květu hlídat
Riannu. Po pravdě to možná byl stejný bargest.
„Desmonde?“ oslovila jsem psa hlasem, který se mi třásl
strachem a nejistotou. Tolik ke hře na drsňačku.
Bargest sklonil hlavu, což mohlo být znamení souhlasu, nebo to
taky mohlo znamenat, že se připravuje na útok. Očima zatěkal na
Falina, na jeho vytasené dýky a pak se jeho pohled stočil zpátky ke
mně. Psí fae se zvedl na zadní. Zůstal tak, narovnával se a rostl a
přitom se proměňoval, až přede mnou stál muž, ne stvůra.
„Neměla bys být v rovině nočních můr, dávná přítelkyně
Přízračné dívky,“ řekl a vykročil ke mně.
Falin se postavil přede mě a zablokoval bargestovi cestu. Muž se
zastavil. Sjel nás pohledem očí, které se nijak oproti jeho psí podobě
nezměnily; jeho duhovky v temnotě stále zářily temně rudě. Vlasy
měl inkoustově černé, jako měla jeho zvířecí podoba kožich, a na
sobě měl tmavý plášť, jenž kolem něj vířil jako živoucí stíny.
Položila jsem ruku na Falinovu paži. Možná sice vycítil, jak se mi
třesou prsty, ale nechtěla jsem, aby na bargesta zaútočil, pokud
nepředstavuje očividnou hrozbu. Fae se o Rianně zmínil jako o
Přízračné dívce a já si nemohla nevšimnout majetnického tónu, jenž
v jeho hlase při vyslovení toho jména zazněl. Mimoto to po jeho
zavrčení se noční můry stáhly. On je možná jediným důvodem, proč
utekly. Zbývalo zjistit, zda nám přišel na pomoc, či nikoli. Nejprve
jsem si chtěla ale ověřit, že je tím, za koho jsem ho měla. „Jsi
Desmond, že?“
Přikývl. „Je to jedno ze jmen, která užívám. Nyní musíme odejít.
Obyvatelé Faerie mají do této roviny přístup zapovězen.“
Proč by sem vůbec chtěli chodit? Nezeptala jsem se nahlas. Místo
toho jsem se zeptala: „Víš, jak se odtud dostat?“
Desmond opět přikývl. Podívala jsem se na Falina. Oči měl
zúžené, pohled ostražitý, ale pokrčil rameny. Jakou jsme taky měli
jinou možnost? Zatím jsme si při hledání cesty z této roviny nevedli
nijak dobře. Falin zastrčil jednu z dýk do pochvy, ale druhou si
ponechal v ruce, přestože hrotem mířil k zemi, a ne na Desmonda.
„Kudy?“ zeptala jsem se a ohlédla se na Desmonda.
„Tudy by to šlo,“ ozval se neznámý hlas a já nadskočila. „Krvavé
ruce Zimní královny, bargest a splétačka rovin vejdou do roviny
nočních můr. Jak by ten vtip asi pokračoval?“
Otočila jsem se. Ještě před chvíli nebylo za mnou nic než písek,
ale nyní, ani ne metr ode mě, stálo velké černé vyřezávané křeslo,
které mi až příliš připomínalo noční můru. A v něm seděl fae, jednu
nohu přes područku, zády se opíral o druhou, ruce měl zapřené za
zády. Křenil se, jeho výraz mi připomínal kočku Šklíbu, jako by se
za tím jeho pobaveným úsměvem skrývala všechna jeho tajemství.
Podél tváří mu spadaly dlouhé černé, lehce pocuchané vlasy, které
takto musely být upraveny. Při pohledu na ty goticko-emácké vlasy
jsem si uvědomila, že se dívám na prvního faeského šlechtice s vlasy
kratšími než po ramena.
PK zavrčel a já ho bezděčně pohladila po hlavě. Snažila jsem se
ho utěšit, ale pohled jsem z cizince nespustila. Ještě před chvílí tu
nebyl, ale já dokázala prohlédnout halicí kouzla a věděla jsem s
jistotou, že on i křeslo jsou skuteční. Soudě podle křesla až příliš
připomínajícího trůn jsem pochopila, že se právě díváme na místního
vládce. Ale Desmond řekl, že toto místo je fae zapovězeno.
„Jsi králem roviny nočních můr?“ zeptala jsem se.
„Rovina nočních můr nemá žádného krále,“ řekli Falin s
Desmondem téměř naráz.
Neznámý fae se usmál ještě víc. „Ale kdyby měla, byl bych to já.
Kyran, k vašim službám.“ Z křesla se nezvedl, ale zatočil zápěstím
tak, jak se to často dělalo při gestu poklony.
„Je to vyhnanec,“ zavrčel Desmond. „Žije z toho, co dvory
vyhodí.“
„Já se na sebe dívám jako na oportunistu,“ prohlásil samozvaný
král a sundal nohu z područky, aby mohl vstát. „Proč by mělo toto
úchvatné místo přijít nazmar jen proto, že se Nejvyšší král bojí
smrtelníků?“
„Co se to děje? O čem to mluví?“ zašeptala jsem Falinovi. Ten
vzal do ruky opět i druhou dýku, ale zatím oba fae jen pozoroval.
Podíval se na mě a chvíli jsem si myslela, že mi neodpoví.
Vzápětí řekl: „Podle toho, co jsem slyšel, tak v době, kdy Nejvyšší
král rozhodl, že se fae ukáží smrtelníkům, bylo také rozhodnuto, že
dvory budou mít od té doby zakázáno shromažďovat moc pomocí
strachu smrtelníků. Bylo rozhodnuto, že pokud by se smrtelníci
dozvěděli, že jejich strach je stejně mocným zdrojem magie jako
jejich víra, obrátili by se proti nám. Přízračný král byl donucen
oddělit rovinu nočních můr od svého dvora, jenž se tak z jednoho z
nejmocnějších dvorů před Probuzením stal tím nejslabším po
Probuzení. Nevím, kdo je on,“ Falin pokývl na sebejistého fae, „ale
očividně se snaží z roviny nočních můr stvořit vlastní dvůr.“
„Snaží?“ zopakoval Kyran. „Snaží? Tento dvůr se stvořil sám.
Faerie možná uťala všechna svá spojení s touto rovinou, ale
smrtelníci se vždy báli temnoty. Představují si monstra číhající v
tmách a zde jsou monstra, která se k životu probudila právě tímto
strachem.“
„Ale zde jsou uvězněna,“ dodal Desmond. „Do této roviny se
ponoří jen spící smrtelníci a po úsvitu jsou tu noční můry
zapomenuty.“
„Prozatím.“ Kyran se znovu zakřenil. Ten jeho namyšlený úsměv
prozrazoval, že ví něco, co neví nikdo jiný. „Prozatím jsem pouhým
vládcem snů, ale jednoho dne?“ Přehnaně pokrčil rameny.
„Proč jsi nás sem vtáhl?“ zeptala jsem se a pevně k sobě přitiskla
svého pejska.
„Já a přitáhnout vás sem? Má drahá, jsi splétačka rovin. Svými
sny jsi sem, do své noční můry, zavedla sebe a své přátele jen ty
sama. Měla bys zapracovat na pevnosti svých štítů.“ Máchl nohama,
položil je na zem a přetočil se, aby k nám byl otočený čelem.
„Musím říct, že to byl vskutku originální příchod. Dávám ti devět
bodů za styl, ale jen tři za noční můru samotnou. Jako vážně, co to
mělo být? Máš přece lepší představivost, než aby se ti zdál každou
noc jeden a tentýž sen.“
Odvrátila jsem se. Jediný člověk, kterému jsem se se svou noční
můrou svěřila, byl Death, a to proto, že tam byl a já si potřebovala s
někým promluvit. Nezamlouvalo se mi, že mi tenhle rádoby král
nahlíží do snů.
„Měli bychom jít,“ řekla jsem a podívala se na Desmonda.
Bargest přikývl, rudé oči mu zasvítily v tmách navzdory tomu, že
zde nebylo žádné skutečné světlo.
„Odcházíte tak brzy?“ zeptal se vládce nočních můr. „Ale pořád
máme spoustu času.“ Natáhl se za trůn a vytáhl tenkou tyč, na jejímž
konci byl kruh a v něm přesýpací hodiny. Právě teď byl všechen
písek v dolní baňce hodin. Král vyskočil na nohy a podíval se na
hodiny. „Počkat,“ řekl a zvedl jeden prsty. „A… teď.“ Otočil
skleněnými hodinami a jemný bílý písek se začal přesýpat z horní
poloviny hodin do druhé.
„Vidíte, máme spoustu času,“ řekl Kyran a pak se na hodiny opět
podíval. Písek se nepřesýpal nijak závratně rychle, ale ani pomalu.
„No, možná zas takovou spoustu ne.“
„Čas do čeho?“ zeptal se Falin s pohledem upřeným na hodiny.
Kyran opět roztáhl úsměv, co by mu i kočka Šklíba záviděla.
Naklonila jsem se k Falinovi. „Je jisté, že tenhle chlap je tu
vládcem, a ne dvorním šaškem?“
„Já to slyšel! A přesto vám chci pomoct.“ Tyč s přesýpacími
hodinami zabořil do písku vedle sebe a pak se znovu posadil na trůn.
„Pomoct nám s čím?“ Falinův hlas zněl více než jen podezíravě.
„No přece pomoct vám najít dveře, které hledá,“ ukázal na mě
Kyran.
Dveře? Já hledala konkrétní dveře? No, vlastně možná jo.
Položila jsem ruku na Hollyin amulet. Tentokrát mě amulet poslal
jedním jediným směrem. Srdce mi poskočilo. Našla jsem ji. Nebo
alespoň jsem už věděla, jakým směrem jít.
„Tudy,“ křikla jsem a rozběhla se.
„Tohle bude zábava,“ slyšela jsem za sebou Kyranův hlas,
zatímco jsem se řítila směrem, kterým mě naváděl Hollyin amulet.
Neohlížela jsem se. Alespoň ne do chvíle, kdy se kolem mého
pasu sevřela Falinova paže. Pak jsem se ohlédla. Stále jsem se hnala
plnou rychlostí, nebo alespoň jsem to tak vnímala, ale on stál na
místě a já se od něj nevzdálila ani o píď. Co to má sakra být?
„Rovina nočních můr, vzpomínáš?“ ozval se Kyran z trůnu, který
stál přesně tam, kde před chvílí. „Noční můry doopravdy neexistují, a
přitom existují vždy a všude. To z nich činí velice zajímavou říši,
nemyslíš?“
Ne, to jsem si tedy nemyslela. Právě teď mě už docela štvala,
zvláště při pomyšlení, že od chvíle, kdy jsem vstoupila do Faerie, mi
amulet dal první vodítko, kde Holly najít.
„Mohu?“ zeptal se Kyran a natáhl ke mně ruku. Když jsem se na
něj bez pohnutí dívala, pokývl bradou k rubínovému amuletu
přicvaknutému k mému náramku.
„Proč?“
„Přece jsem ti řekl, že ti chci pomoct najít dveře. Teď jen plýtváš
mým časem. Podívej se, kolik písku jsi už promrhala.“
Všichni jsme se podívali na pomalu se plnící spodní baňku hodin.
„Do čeho ty hodiny odpočítávají?“ zeptala jsem se.
Stejně jako když se ho na totéž zeptal Falin, i nyní se Kyran v
odpověď jen pousmál. Pak zvedl ruce nad hlavu a protáhl si je.
„Zeptej se mě znovu. Možná ti příště odpovím.“
Jo, jasně. Otočila jsem se k Desmondovi. „Řekl jsi, že nás odtud
můžeš dostat?“
Přikývl.
„Počkat!“ Kyran vyskočil ze svého trůnu. „Bargest tě možná
odvede z této roviny, ale neodvede tě tam, kam chceš jít. Já pro tebe
ty dveře najdu a budou to ty, které potřebuješ.“
„A proč bys to dělal?“ zeptal se Falin a měřil si krále nočních můr
pohledem. Když nyní Kyran stál, neseděl na trůnu, ani se neskláněl
nad hodinami, ukázalo se, že je stejně vysoký jako Falin, ale hubený,
jako by ho někdo násilím vytáhl do výšky.
Kyran se usmál. „Jak jsi podezíravý. Ale vzhledem k tomu, komu
sloužíš, se nedivím.“ Dlouhými kroky, při nichž neohnul kolena,
Falina obešel. „Možná jen chci, aby na mne nejmladší splétačka
Faerie vzpomínala v dobrém. Zní toto vysvětlení dostatečně jako
politické manévrování, abys ho považoval za pravdivé?“
Nepřekvapilo by mě to, přestože neřekl, že to je pravý důvod,
proč nám pomáhat.
„Pokud mi najdeš ty dveře, nebudu ti nic dlužit. O tvou pomoc
nežádám,“ řekla jsem mu a on se lehce poklonil.
„Samozřejmě že ne. Nestaneš se mou dlužnicí.“
Dívala jsem se na něj, snažila se v jeho prohlášení najít prostor
pro kličky, ale pokud se nám opravdu rozhodl pomoci jen proto, aby
si získal mou náklonnost, pak jsem v tom neviděla žádná negativa.
„Jak to funguje?“ zeptala jsem se opatrně. Pořád jsem hledala
nějaký háček.
„Jednoduše. Rovina nočních můr se dotýká každého stínu,
kterého se někdo někdy bál kvůli tomu, co se skrývá v jeho
hlubinách, či jestli ho nevrhá stvůra – takže pokud má tvůj pokoj
stín, pak do něj najdu dveře.“
„A průchod těmi dveřmi nikomu neublíží?“
„Na to přísahám,“ řekl a zvedl ruku v gestu přísahy. Podívala
jsem se na Falina. Stále se tvářil poměrně skepticky, ale pokrčil
rameny. Bylo to na mně.
Nakonec jsem přikývla. „Dobře.“
„Výtečně,“ vykřikl Kyran ve chvíli, kdy ke mně přistoupil
Desmond.
„Pokud se vydáš jeho cestou, pak já vás opustím,“ prohlásil
bargest.
Podívala jsem se na něj. Ani jeho motiv, proč mi pomoci, jsem
neznala, ale jeho názor mě zajímal. „Je jeho cesta nebezpečná?“
„O nic víc než jakákoli jiná,“ odpověděl a ustoupil. „Opatruj se,
dávná přítelkyně mé Přízračné dívky. Potřebuje tě.“ Skácel se k
zemi, ale když dopadl do písku, místo rukou už měl tlapy a opět měl
na sobě podobu psa, jako když jsem ho prvně poznala. Pak se otočil a
zmizel.
„Budu potřebovat ten amulet,“ připomněl Kyran a natáhl ruku.
Amulet byl mé jediné spojení s Holly a má jediná šance, jak najít
ji i komplice. Jestli se tomu něco stane… Skousla jsem si spodní ret.
„Vrátíš ho?“
„Řekl bych, že jsi ještě nedůvěřivější než on. Na to jsi ale příliš
mladá,“ prohlásil, ale když jsem mu přívěsek nepodala, podíval se na
písek přesýpající se v hodinách a pak slíbil: „Ano, zatraceně, vrátím
ti ho. Ve stejném stavu a včas. Spokojená?“
Zadržela jsem dech, odepnula jsem Hollyin přívěsek a podala mu
ho. Ve chvíli, kdy se Kyranova ruka sevřela kolem rubínu, se stíny
kolem nás pohnuly, přeskupily se. Čekala jsem, že na nás noční můry
opět zaútočí, ale nakonec se opona stínů usadila. Přímo přede mnou
stál přibližně pravoúhlý stín, jako by ho vrhala něčí skříň.
„To bude ono,“ prohlásil a vrátil mi amulet.
Sevřela jsem ho v rukou. Měl pravdu. Rubín mě táhl přímo k
pravoúhlému stínu.
„Teď co?“ zeptal se Falin a já si všimla, že v rukou opět svírá obě
dýky. Nejspíš si také myslel, že se noční můry vracejí.
„Nyní projdeme skrz.“ Kyran k nám napřáhl ruku.
Opravdu jsme se právě chystali projít stínem? No, proč ne? Od
příchodu do Faerie jsem procházela zdmi, dveřmi, které za svými
prahy neukazovaly správné místnosti, a dírami v realitě. Proč bych
teď neprošla i stínem?
Připnula jsem si rubín zpátky na náramek a pak jsem
samozvanému králi podala ruku. „Doporučuji zhluboka se
nadechnout,“ řekl. „Bude to hodně studené.“ Pak vykročil a nás
pohltil stín.
Zmátlo mě, když se někdy mezi dvěma kroky zem pode mnou
změnila a já místo na písku nyní stála na krvavě rudém koberci.
Žaludek se mi sevřel, jako bych seděla na horské dráze ve chvíli, kdy
jste hlavou dolů, ale gravitace si vás nestihla uchvátit a vy se
okamžik nato řítíte po rameni dráhy směrem k zemi. Nepřekvapilo
by mě, kdybych zjistila, že právě visím hlavou dolů ze stropu a
čekám, až si to uvědomí i realita a nechá mě spadnout na zem. Ale já
nebyla na stropě. Stála jsem v prostě zařízené ložnici. Stín, jímž jsme
sem prošli, vrhala obrovská almara, která dominovala jedné ze zdí; k
další se tiskla úzká postel; a ve vzdáleném rohu pokoje seděla Holly.
Pustila jsem PK na zem a místnost přeběhla třemi kroky. Oči
měla otevřené, seděla dokonale rovně s rukama položenýma na
kolenou. Měla na sobě růžové hedvábné pyžamové kalhoty a bílou
košilku. V tomto oblečení musela jít spát. A pak se probudila kletba.
Nepohnula se, když jsem k ní přiklekla.
„Holly?“ Ani sebou necukla. Mávla jsem jí rukou před obličejem.
„Haló.“
Vedle nás poklekl Falin. Vzal její tvář do dlaní, ale ona ani
nezamrkala. „Je v transu.“
„Jaká překrásná panenka,“ řekl Kyran.
Zvedla jsem se a otočila, abych stála čelem ke králi nočních můr.
Neuvědomila jsem si, že tu s námi stále je. Předpokládala jsem, že se
vrátí zpátky do své říše, ale on se tu opíral o zeď a vypadal, že se
hodlá zdržet.
Zamračila jsem se na něj. „Není to panenka.“
„Všichni podvrženci jsou panenkami na hraní. Někteří mají jen
větší svobodu než ostatní.“
Strach do mě zaťal drápy. Ona není podvrženec. Nebo ano? Kolik
času uplynulo ve Faerii za jediný den ve světě smrtelníků?
„Zatraceně, Holly, prober se!“ Zatřásla jsem jí ramenem.
Přepadla na koberec a do mě se strach opřel s ještě větší silou. Našla
jsem ji. Prošla jsem třemi dvory, ale našla jsem ji. A přesto jsem ji
nezachránila.
„To nepomůže,“ ozval se vysoký pištivý hlásek a já nadskočila.
V rohu místnosti visela dřevěná ptačí klec, ale stvoření uvnitř ní
nebyl pták. Byl to malý fae. Neměl víc než patnáct centimetrů a byl
pokryt srstí, ale jeho tvář byla spíš lidská než zvířecí a měl na sobě
lidské oblečení.
Vstala jsem a přešla ke kleci. „Co nepomůže?“
„Volání, třesení nebo jakýkoli jiný způsob, jakým by se získala
pozornost,“ řeklo to malé stvoření a přiblížilo se k okraji klece, ale o
mříže se neopřelo. „Paní si nebyla jistá, zda ji bude potřebovat,
ohňová čarodějka zde musí vyčkávat. Neprobudí ji nic než naše
paní.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Takhle to nepůjde.“ Odneseme ji odtud,
pokud budeme muset. No, nejspíš o to budu muset požádat Falina,
ale dostaneme ji pryč z Faerie.
Přistoupila jsem blíž ke kleci a pak zaváhala. V tom rohu bylo
něco špatně; cítila jsem to v každém atomu svého těla. „Železo,“
sykla jsem, když jsem si uvědomila, co to slabé mravenčení vydává.
„V mřížích té klece je příměs železa.“ Což znamenalo, že fae tu
nebyl držen jako mazlíček, ale jako vězeň. Natáhla jsem se k
dvířkám klece, ale Falin mě chytil za zápěstí a zastavil.
„Nevíš, co je zač, proč tu je nebo co udělá, až se dostane na
svobodu,“ řekl.
Zamračila jsem se a zadívala se na malého fae. Na hlavě měl
hnědý klobouk, z něhož trčela ven maličká růžová ouška podobná
myším, oči měl velké a kulaté, pod nimi lidský nos a ústa. Nevypadal
nijak nebezpečně – ale zdání klame.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se drobného stvoření.
„Tiddlywinx, nejlepší tkadlec halicích kouzel v dubovém kruhu,“
řekl, sundal si špičatý klobouk a hluboce se poklonil.
„Je dubový kruh nějaké místo?“ zeptala jsem se tiše Falina.
„Nejspíš jen místo, kde rostou duby do kruhu, a tenhle mrňous je
pravděpodobně jediný, kdo tam žije, takže je doopravdy tím
nejlepším tkalcem v dubovém kruhu,“ řekl.
Naznačila jsem ústy Aha. Tiddlywinx sevřel drobné ruce v pěst a
propaloval Falina pohledem. „Zničil jsi můj titul, šlechtici.“
Tak tkadlec halicích kouzel, jo?
„Myslím, že jsem narazila na tvoji hydru,“ řekla jsem mužíčkovi.
Ten jako by ožil a zatleskal. „Mou hydru? Viděla jsi ji? Nebyla to
ta nejlepší hydra, jakou jsi kdy viděla?“
„Byla to jediná hydra, jakou jsem viděla.“ No teď jsme alespoň
věděli, odkud se vzalo halicí kouzlo tvořící konstrukty. Otázka ale
byla, jestli se na tom všem podílel Tiddlywinx dobrovolně, což by
odpovídalo jeho nadšení, nebo z donucení, což by odpovídalo tomu,
že jsme ho našli v kleci.
Falin musel přemýšlet nad tímtéž, protože se zeptal: „Proč jsi
stvořil ta halicí kouzla?“
„Protože kdybych odmítl, přinesla by další železo.“ Otřásl se.
Bylo mi jasné, že vzhledem k tomu, jak malý fae byl, mnoho železa
nevydrží.
„A co uděláš, pokud tě osvobodím?“ zeptala jsem se ho, protože
pokud není stvořením z těch nejhlubších temnot, pak ho hodlám
pustit z klece ven.
„Budu tvým velkým dlužníkem, šlechtično.“
Povytáhla jsem obočí a ohlédla se na Falina. „Jo, to myslí tebe,“
zašeptal.
„Ale já nejsem…“ Vlastně jsem v tuhle chvíli netušila, kdo jsem
či nejsem. Zarazila jsem se uprostřed věty a změnila téma. „A potom
půjdeš kam?“
„Zpět do svého dubového kruhu. Musím zjistit, jestli mi veverky
neukradly zásoby, které jsem střádal na zimu.“
To mi stačí. Ale měla jsem ještě jednu otázku.
„Tvá paní – kdo to je a kam šla?“
Mužík potřásl hlavou. „Je to mocná čarodějnice. Donedávna byla
uvězněná a nyní, přestože je volná, nemůže být se svým milovaným.
Myslím, že jí to stouplo do hlavy. A kam šla, to netuším.“
No, alespoň jsme věděli o něco málo víc než před chvílí. Uvolnila
jsem klín držící dvířka zavřená a otevřela je. Falin se mě tentokrát
nepokusil zastavit, ale ustoupil stranou, když mužík seskočil na
svobodu.
„Ano, tady je to mnohem lepší,“ řekl Tiddlywinx a oběhl na
rudém koberci malý kruh. PK, který doposud ležel s hlavou na
tlapkách, vyskočil a začal ho honit. Když Tiddlywinx spatřil mého
psa, dlouze vykvikl, čímž psa rozhodně nepřesvědčil, že není žádná
jeho hračka.
„Ne! Zlobivý pes!“ křičela jsem, ale PK už se pustil do hry, do
které jsem se nechtěně zapojila, protože chytit uhýbajícího psa bylo
poměrně složité.
Tiddlywinx se náhle proměnil. Nyní už nebyl tím roztomilým
myším mužem. Teď se před námi objevil obrovský rosomák. PK
zakňučel a zastavil se tak rychle, až mu zadní nohy podklouzly.
Rosomák vyrazil.
„Ne! Neubližuj mému psovi!“
Zvíře se zastavilo a okamžitě se proměnilo zpátky do myšího
Tiddlywinxe. Falin mezitím zvedl ze země vyděšeného pejska.
„Nechtěl jsem mu nijak ublížit,“ řekl malý fae. „Jsem ti zavázán,
paní. Co si ode mě žádáš?“
„Dokážeš zlomit kletbu uvalenou na Holly nebo mi alespoň říct,
jak na to?“
„Taková kouzla jsou daleko za hranicemi mých schopností.“
No tak to bylo docela na prd. Podívala jsem se na Falina. Pevně
stiskl rty, než řekl: „Mohl bys nás dopravit do baru nazvaného Věčný
květ?“ Když jsem se na něj tázavě podívala, jen dodal: „Nemůžeme
projít Zimním dvorem.“
Pravda. Královna teď nejspíš bažila po mé krvi a Falin – no,
kdyby se vrátil, opět by jí patřil.
Tiddlywinx se shrbil a vystrčil spodní ret. „Mohu utkat halicí
kouzlo těch nejkrásnějších koní, jaké jste kdy spatřili, ale nemohu
vytvořit dveře, kterými byste mohli projít.“
Jinak dlouze řečeno krátké „ne“. Povzdechla jsem si. Jak se
sakra máme vrátit zpátky do Nekrosu, když se jediné dveře vedoucí
zpátky do města nacházejí na Zimním dvoře? Napadlo mě, že
bychom mohli najít druhé nejbližší dveře, projít do našeho světa a na
cestu zpátky si pronajmout auto. Mizerný plán, ale taky by to šlo.
„Možná bych vám mohl být nápomocen,“ ozval se Kyran a
odstrčil se ode zdi, „ale pokud máš v plánu pomoci své přítelkyni,
pak by sis měla pospíšit.“ Natáhl se do stínů a pak do místnosti vtáhl
tyč s přesýpacími hodinami na vršku. Tentokrát jsem se s dotazem na
čas neobtěžovala.
Ale měl pravdu. Potřebovala jsem co nejrychleji zjistit, co udělat
s Holly. Otočila jsem se k ní a Tiddlywinx mě rychle oběhl. Vyskočil
Holly na nohu v růžové nohavici a vyběhl jí na koleno.
„Hodná paní, stále jsem vaším dlužníkem,“ řekl a snažil se udržet
na její noze rovnováhu.
Ani sebou netrhla. Dál se dívala do prázdna, a to přitom v našem
světě ječela už jen při slově „hlodavec“. Měla jsem takový pocit, že
na Tiddlywinxe by zareagovala stejně. To není dobré znamení.
„Detaily probereme později,“ řekla jsem mu.
„Ale…“
„Slyšel jsi ji,“ ozval se Kyran.
Otočila jsem se a zamračila se na něj. Všimla jsem si, že Falin
zareagoval stejně. Co je s tím chlapem? Připomínal mi dítě ve škole,
které chce být vážně moc vaším kamarádem, ale vy ho nemáte moc v
oblibě. Ne že bych znala Kyrana tak dlouho, abych ho mohla mít
nerada; jen jsem mu prostě nedůvěřovala.
Tiddlywinx chvíli mlčel. Pak řekl: „Dobře,“ a zmizel.
Obrátila jsem se na podpatku a podívala se na Holly. Něco přece
musím udělat. Roztáhla jsem své smysly a prozkoumávala kletbu, jež
na ni byla uvalena. Nyní byla aktivní, obalovala ji jako pavučina.
Nevládla jsem magií, která by dokázala rušit kletby, ale možná, když
je teď kletba venku ze své schránky, budu schopna něco udělat.
Možná. Jen možná.
„Alex?“ Falin mě pozoroval, nespustil ze mě oči. „Co tě napadlo?
Vypadáš, jako bys dostala nápad, ale víš, že je špatný, a přesto ho
chceš vyzkoušet.“
Dostala jsem nápad. A měl pravdu. „Vidím to kouzlo,“ řekla jsem
a přesunula se přímo před Holly. „Od chvíle, kdy jsem začala vídat
éterii, začala jsem také vidět tvary magie a barvy kouzel.“
V éterii mohl každý vidět magii a většina čarodějek si tam
kontrolovala své čáry a kouzla a zjišťovala, zda v nich není ukrytá
temná magie nebo se nenakazily při sesílání kouzel. V éterické
rovině jste se mohli magie dotýkat a pohybovat s ní, oddělovat
světlou od černé. Pokud byla čarodějka prokleta a dostala by se do
éterie, pak mohla kletbu ze svého nitra vytáhnout a získat tak čas na
nalezení protikouzla. Ale musela by to udělat sama. Léčitelé se celé
roky snažili přijít na to, jak se dostat do éterie spolu se svými
pacienty, ale dosud nikdo nepřišel na způsob, jak na jedno místo v
éterii dopravit dvě nitra.
Ale já na rozdíl od nich nepotřebovala vstoupit do éterie, abych
mohla vidět magii – nebo se jí dotýkat. V této rovině byla éterie
tenkou, téměř neexistující slupkou, ale magie tu stále vládla. Což
znamená, že by to mohlo fungovat.
Otevřela jsem své štíty. Hollyina duše, kterou jsem vídávala
zářící světle žlutou, byla nyní jasnější, téměř jí prosvětlovala rysy
tváře. Ale nezářila z ní jen ona. Kousance po konstruktu se zahojily a
z pokožky díky uzdravovacím amuletům zmizely, ale zjizvily jí duši
pavučinou kouzla. To bylo sytě šedé, protkané rudými žilkami.
Nebylo to to nejzlovolnější kouzlo, jaké jsem kdy viděla, ale
rozhodně bylo mocné víc než dost.
Jde se na to. Natáhla jsem se jak svýma rukama, tak nitrem. Část
mě chtěla zavřít oči, protože jsem se bála, že omylem místo toho
kouzla uchopím její duši, ale kdybych oči zavřela, ta šance by se
znásobila. Hlavně buď opatrná.
Kouzlo bylo mazlavé. V kontrastu k tomu byla Hollyina duše
zakrytá kouzlem horká a plná života. Bylo jednoduché říct, že se to
kouzlo musí z duše sundat, ale zas tak snadné to nebylo. Potřebovala
jsem něco, na co by se mohlo kouzlo přichytit, nebo něco, co by
dokázalo kouzlo zvrátit. Sáhla jsem po magii uskladněné ve svém
prstenu a vyslala jsem do kouzla slabý pramínek magie. Teoreticky
se kouzlo buď napojí na nový zdroj síly a skrze něj se pokusí přejít
do mě – ačkoli jsem doufala, že budu rychlejší, včas pramínek moci
utnu a kouzlo tak zůstane uvězněno mezi dvěma hostiteli –, nebo se
kouzlo před novou magií stáhne. Nebo neudělá nic, ale tato možnost
byla naprosto nepřijatelná, takže jsem se nad ní ani nijak
nezamýšlela.
Obrysy kouzla se při doteku mé magie rozmazaly. Okraje se
stáhly jako nohy umírajícího pavouka a já vycítila svou příležitost.
Udeřila jsem přímo do středu kouzla a zatáhla. Vytrhla jsem ho z
Hollyiny duše. Kouzlo chvíli vzdorovalo. Bez fyzického napojení na
Holly ovšem nemělo odkud čerpat sílu a vytratilo se.
Holly zamrkala. „Alex? Panebože, Alex!“ Vrhla se mi kolem
krku. „Je to opravdu pryč?“ Horkost její pokožky mě na odhalených
ramenou pálila. Holly ucukla. „Bože, Al, jsi úplně ledová. To máš na
šatech rampouchy?“
„Dlouhý příběh.“ Vstala jsem a vytáhla ji na nohy. „Holly, víš, co
se ti stalo? Kdo ti to udělal?“
„Vím to.“ Objala se kolem hrudi a v jejích očích se objevil
vzdálený, uštvaný pohled. „Al, ona je šílená. Není to dlouho, co
odešla. Řekla, že musí seslat ještě jedno kouzlo. Řekla, že ji ten rituál
osvobodí.“ Holly zavrtěla hlavou a pak náhle ztuhla. Zvedla ruku ke
svým ústům, prsty přitiskla na své rty. „To ne,“ zašeptala.
„Co ne?“ Do háje, co za hrůznosti ji ten komplic přinutil pod
vlivem kouzla udělat?
Holly skanuly po tvářích slzy. „Snědla jsem to. Snědla jsem
faeské jídlo.“
36. kapitola
Faeské jídlo. Smrtelníkům způsobuje závislost. Navěky. I jen
jediné sousto je nebezpečné.
Objala jsem kamarádku; potřebovala to. „Na něco přijdeme,“
slíbila jsem. Můžeme ho dovážet nebo něco. Něco vymyslíme. Není
to konec světa. Ale pokud nenajdeme a nezastavíme komplice dřív,
než se jí podaří spojit reality, svět, jak ho známe, se nenávratně
změní. „Vím, že tohle bude znít chladně, ale s tvým jídlem to
musíme vyřešit později. Právě teď potřebuju, abys mi řekla všechno,
co o té čarodějnici víš. Připravuje rituál? Řekla, kde se tak stane?“
Holly zavřela oči a zavrtěla hlavou. Otočila jsem se na Falina.
„Musíme se okamžitě dostat do světa smrtelníků.“
„Alex, já ani netuším, na jakém dvoře právě jsme.“ Přešel přes
malý pokoj a prohlížel si zařízení, jako by mu nábytek mohl
odpovědět. Nevěděla jsem o dvorech tolik, abych se odvažovala
hádat, ale nic v tomto pokoji mi nepřipomínalo žádné roční období.
Že bychom byli ve Stázi?
Ztuhla jsem. Stáze. Mocná čarodějnice, která je zároveň
podvrženec. Podvrženec, který se nedávno osvobodil, ale plné
svobody nenabyl.
Chloupky vzadu na krku se mi postavily. Znala jsem jediného
člověka, na nějž takový popis seděl.
Rianna.
„Holly, jak ta čarodějnice vypadala?“ zeptala jsem se tiše.
„Já…“ Pak zavrtěla hlavou. „Nevím. Měla hábit s kapucí.“
Zatraceně. Když jsem za rudého měsíce Riannu poprvé spatřila,
byla stále připoutaná ke Colemanovi a sloužila mu jako Přízračná
dívka. Nosívala tehdy šedou kapuci. Ne. Přece nebudu podezírat
kamarádku z dětství z toho, že se z ní stal bezcitný zabiják?
Nebo ano?
Tehdy v kruhu u řeky jsem cítila zabijákovu naději, její radost.
Tiddlywinx mi řekl, že čarodějnice se chtěla setkat se svou láskou.
Pokud se rituálem protínajícím roviny mohla dostat ke své skutečné
lásce, pak by to naději a radost vysvětlovalo. Láska umí být příčinou
mnoha děsivých věcí.
Předklonila jsem se a opřela se o kolena.
Kousky skládačky zapadaly na místo. Načasování sedělo. Rianna
věděla, co dělám. Když vše začalo, nabídla mi pomoc. Také mi
vrátila dýku, která mě všude následovala a měla ve zvyku při použití
protrhnout reality. Sedělo to.
„Alex, co se děje?“ zeptal se Falin a shlížel na mě.
Rozhlédla jsem se. Tenhle pokoj se mohl klidně nacházet na mém
hradě. Nemůže to být Rianna. Ale všechno na ni ukazovalo.
Ne, všechno ne. Co Desmond? Měla jsem za to, že ji miluje a že
by udělal cokoli, aby zůstali spolu. A pokud Rianna byla tím
komplicem a šla po mně už v době, kdy jsem přišla do Faerie, proč
mě neuvěznila už tehdy?
To nesedí vůbec. Vydechla jsem, když drobná kapka naděje
maličko uvolnila mou sevřenou hruď. Maličko, ale ne dost. Strach
mě dál svíral ledovými spáry.
Vstala jsem a otočila se na Kyrana. „Řekl jsi, že nás můžeš dostat
do Nekrosu, aniž bychom museli projít Zimním dvorem?“
Zakřenil se na mě. „Má drahá, s velkou pravděpodobností jsem
schopen najít i přízrak čarodějnice, po níž pátráš, ale věř, že si
musíme pospíšit. Pomalu nám dochází čas.“ Opět se zadíval na
přesýpací hodiny.
Dívala jsem se na padající zrnka písku a zopakovala otázku: „Co
se stane, až čas vyprší?“
„Jen krátká chvíle v moři času, nic víc. Ale nepřeji si ji
promeškat.“
No dobře. „Tak jdeme.“ Musíme najít jistý přízrak a zastavit jistý
rituál.
„Toto bude ona,“ prohlásil samozvaný vládce nočních můr, když
se stíny v říši nočních můr rozestoupily a odhalily stín, nebo spíše
stíny, na něž poukázal.
Stíny tančily, vlnily se, vířily na podloží světlého písku. Nejen
jeden či dva stíny, ale více než tucet stínů neustávalo v pohybu.
Zvládla jsem jen zírat. Tohle nemůže být ono. Bylo tu příliš mnoho
pohybu. Příliš mnoho lidí. Vypadalo to spíš jako večírek.
„Zajisté lze výjev znehybnit.“ Kyran zvedl ruce a stíny se stáhly.
Tvary, které je nahradily, byly obrovské a příliš neforemné, než
abych rozpoznala, co je vrhalo, ale alespoň se nehýbaly. „Takto ti to,
myslím, vyhovuje více,“ řekl.
Přikývla jsem. Jakmile budeme zpátky v bezpečí města, budeme
mít větší naději, že najdeme komplice – prosím, ať to není Rianna,
jen ne Rianna –, než když jsme trčeli ve Faerii. Čekala jsem, ale
Kyran nevykročil, aby nás provedl mezi stíny.
„Musím se přiznat,“ řekl a otočil se ke mně. „Toto jsou dveře, jež
potřebujete, ale já je nemohu otevřít.“
Co tím myslel, že je nemůže otevřít? Falin škubl rukou, jíž mě
držel v pase.
Polkla jsem knedlík, který se mi náhle objevil v krku, ale snažila
se udržet hlas tak klidný, jak jen to šlo. „Potřebujeme další stín?“
Kyran zavrtěl hlavou. „Má moc mi nedovoluje otevřít průchody
do země smrtelníků. Ale tvá ti to dovolí.“
Zatraceně. V tom bude háček. „Co se stane, pokud dveře otevřu?“
„Dokud úsvit nezažene stíny, můžete svobodně projít z říše
nočních můr do světa smrtelníků. Po úsvitu se naše roviny přestanou
dotýkat.“
V tom prohlášení nebylo místo na vytáčky, takže musel říkat
pravdu. Co tím získá? Náhle mi to došlo. „Pokud projdeme my, pak
dveřmi projdou i noční můry.“
„Přesně tak,“ usmál se milým, upřímným úsměvem.
„Alex, o čem to mluví?“ zašeptala Holly a přistoupila ke mně.
Nevěděla nic o feykinských splétačích rovin. Nic jí to neříkalo. Bylo
mi jasné, že mě čeká vysvětlování – pokud to přežijeme. Ale nyní na
to čas nezbýval.
Zavrtěla jsem hlavou. „Později, Holly.“ Obrátila jsem se zpátky
na Kyrana. Stál tam s rukama v kapsách, váhu přenesl na jednu nohu,
druhou v koleni pokrčil. Zdálo se, že ať učiním jakékoli rozhodnutí,
pro něj to žádný rozdíl nebude. „Co se stane, pokud noční můry
vstoupí do světa smrtelníků?“
Pokrčil rameny. „Totéž, co zde. Způsobí hrůzu. Strach. Paniku.“
Podíval se na přesýpací hodiny. V horní baňce zbývala poslední
zrnka písku. „Dochází ti čas.“
Podívala jsem se na hodiny. „Co se stane, až se písek přesype?“
Samolibě se usmál. „Ach, no konečně, konečně ses zeptala
potřetí,“ řekl a já si až příliš pozdě vzpomněla, jak významné je číslo
tři. Cítila jsem, jak mezi námi narůstá tíha. Nebyl to stejný pocit,
jako kdyby vznikl dluh, ale magie to byla podobná. „Přesýpací
hodiny odpočítávají do chvíle, kdy se otevřou všechny dveře a roviny
splynou – nebo do chvíle, kdy se roviny oddělí. Těžko se pozná,
která z těchto událostí nastane, ale ať tak, či tak, stane se to brzy.“
Zatraceně. On si se mnou celou dobu hrál. Pohlédla jsem na
přesýpací hodiny. Vzhledem k rychlosti, jakou písek ubýval,
neuplyne ani dvacet minut a čas vyprší. A pak se svět, jak ho známe,
změní. Pokud někdo rituál nezastaví.
Polkla jsem hořkou pachuť v ústech a rozhlédla se po stínech, jež
nás obklopovaly. Několik hodin oživlých nočních můr, nebo svět, v
němž se už navěky budou střetávat známé i dosud neznámé roviny.
Nebo jsem možná přeceňovala, jaký vliv na události mohu mít.
Možná by to sběratelé dokázali zastavit sami. Nebo policie. Nebo
nějaký dobrý občan města, který zrovna půjde kolem. Ale mohu to
riskovat?
Podívala jsem se na Falina. „Co mám dělat?“
Zavrtěl hlavou. „Volil bych menší zlo pro vyšší dobro, ale
nemohu mluvit za tebe.“
„Já hlasuju, abychom ty grázly zastavili,“ řekla Holly. Pracovala
pro prokurátora – celý život zasvětila honu na zločince. Otřela si
dlaně o kalhoty hedvábného pyžama. Pot z nervozity? „Sice bych
dávala přednost praktičtějšímu oblečení,“ řekla a slabě se usmála,
„ale někoho čeká zasloužený trest.“
Tak tedy noční můry. Až na jeden drobný detail. „Nevím, jak ty
dveře otevřít.“ Už jsem se o to pokusila. Nefungovalo to.
„Ano, sledoval jsem tvé snažení na Dvoře přízraků,“ řekl vládce a
zakroužil hodinami.
„Ty jsi mě sledoval?“ To by znamenalo, že mě viděl ještě
předtím, než jsem vpadla do říše nočních můr. A klidně bych řekla,
že to on mi sesílal ty strašné sny.
Zvedl ruce za hlavou a jeho lokty mu nyní rámovaly tvář.
„Ohýbač rovin ohnul Faerii – proto to jméno. Vzal dvě roviny, které
se obvykle nedotýkají, přiblížil je natolik, že se střetly, a mezi nimi
se vytvořil průchod. Násilné a složité. Tvá moc taková není. Tvou
mocí není přemisťovat reality. Tvou mocí je proplést je.“
„Jak toho tolik víš o splétačích rovin?“
Kyran se jen usmál. „Tento stín existuje jen zde a ve světě
smrtelníků. Navzájem se dotýkají. Ty je musíš pouze propojit, abys
mezi nimi mohla projít.“
No jasně, jak prosté.
Ale zkusit jsem to musela.
Podala jsem PK Holly. Nechtěla jsem ho mít v ruce, zatímco si
budu pohrávat s neznámou magií. Pokud se mi to nepovede, nechci,
aby nesl následky.
Pak jsem spustila štíty a soustředila se na nejbližší stín. V duchu
jsem se po něm natáhla, dotkla se ho svou mocí a pokusila se
soustředit na skutečnost, že existuje nejen tady, ale že ho vrhá něco v
říši smrtelníků. Zprvu jsem viděla jen stín ležící v písku. Pak se stín
prohloubil, potemněl a já poznala, že ho vrhá strom. Vlastně více než
jeden strom. Viděla jsem je. Že by to fungovalo?
Ze tmy ke mně doléhalo mumlání. Pak se temnota pohnula.
Někde za mnou Holly zakřičela, ale noční můry si nešly pro nás.
Mířily k průchodu. Nebylo možné je zastavit. Noční můry se vehnaly
do dveří, které jsem otevřela – byly jich desítky. Stovky. Možná
tisíce.
Polkla jsem a sledovala stvůry, jež jsem právě vypustila do nic
netušícího světa smrtelníků. Prosím, ať jsem zvolila správně. Pak
noční můry zmizely a temnota bez nich náhle působila podivně
prázdně.
„Co to bylo?“ zeptala se Holly zadýchaným hlasem.
Nikdo neodpověděl. Falin zíral do průchodu a mě napadlo, zda si
pořád myslí, že ten smrťák a jeho komplic jsou pořád ještě
nebezpečím větším než to, co jsem právě vypustila do světa. Ale už
bylo pozdě.
Kyran zvedl přesýpací hodiny a tyč, ke které byly hodiny
připevněny, použil jako hůl. Ten chlap si na cestě ke dveřím skoro
poskočil radostí. „Jdete?“ zeptal se, když pohlédl ze mě na hodiny.
Zbývala poslední zrníčka. „Zdá se, že konec, ať takový, či onaký,
nastane velmi brzy.“
37. kapitola
Prošla jsem stínem do naprosté temnoty.
Ano, rovina nočních můr je temná a plná stínů, které nabývají
podob mnohem fyzičtějších, než stíny obvykle mívají, ale během
doby strávené ve Faerii jsem si uvykla vidět svět ozářený světlem,
jež jako by nevydával žádný zdroj. Když jsem vešla do dveří, jež
jsem sama stvořila, kolem mě se náhle rozprostřela černota, která mi
zatemnila zrak a ponechala mě tápající a slepou. Do mých štítů se
náhle plnou silou zapřela moc záhrobí, od něhož jsem se na několik
posledních hodin odpoutala.
„Do prdele,“ zašeptala jsem a kývala hlavou dopředu a vzad,
zatímco jsem se snažila něco vymyslet.
Ústa mi zacpala něčí ruka a kolem pasu se mi ovinula paže jako
had. Ztuhla jsem, v hrudi se mi zrodil výkřik. Ale paže si mě přitáhla
k pevné hradbě známého tepla.
Falin.
Nechala jsem ho, ať mě vede, zatímco já mrkala do temnoty.
Oblečení se mi otřelo o kůru stromu, když nás přitiskl k jeho kmenu,
ale já stále nic neviděla. Zamrkala jsem do neprostupné černoty, jež
obklopovala svět kolem mě. Nepomohlo to. Byla jsem slepá. Nejspíš
jsem oslepla při boji s hydrou. Faerie mi zřejmě vrátila zrak jen na
svém území.
Zatraceně. Nalomila jsem štíty a zatřásla se, když se do mého
nitra zabořily první drápy záhrobní esence, ale jakmile jsem uvolnila
štíty, stíny ustoupily.
„Zhasni ty reflektory,“ zasyčel Falin drsným hlasem.
„Potřebuju vidět.“ Rozhodně jsem nebyla unesená z představy, že
se budu potulovat lesem slepá, zvláště ne, pokud měl Kyran pravdu a
někde poblíž je právě teď komplic, jehož hledáme. Rozhlédla jsem
se, snažila jsem se zjistit, kde jsme.
Když jsem si prvně uvědomila, že stíny vrhají stromy, domnívala
jsem se, že jsme někde v lese, ale nyní jsem viděla, že stojíme u
cestičky protínající jeden z nekroských parků. V dáli jsem slyšela
šumění řeky a několik metrů od stromu, v jehož stínech nás Falin
ukryl, jsem spatřila vysokou, mohutnou zelenou stěnu.
Stěnu, která dýchala.
„To je drak?“ zeptala se Holly. Krčila se v křoví u paty stromu.
Prsty, v nichž svírala amulet, jejž kdysi nosívala zavěšený na řetízku
kolem krku, se jí třásly. V jedné ruce držela rubín, v druhé PK. Nebo
možná se třásl právě PK. Byl podivně ztichlý, jako by si
uvědomoval, že je něco špatně.
„Konstrukt,“ opravila jsem ji.
„Jo, a tamhle jsou dva další,“ zašeptal Falin a vytáhl dýky.
Jejich ostří se třpytila měsíčním světlem pronikajícím až k nám
skrze rozlehlé koruny stromů. Na protější straně trávníku si modrý
drak právě protáhl křídla, která musela mít rozpětí dobrých dvacet
metrů. Stříbrný drak obcházející trávník se zastavil. Ne, ti draci se
parkem neprocházeli. Spíš jako by hlídali.
Tři konstrukty strážily kruh, který se zvedl vprostřed trávníku.
Načervenalá bariéra tiše bzučela a zabraňovala mi cítit magii uvnitř
kruhu, ale já prameny energie viděla; chaoticky vířily uvězněné
stěnami kruhu. Stíny, které jsem viděla v rovině nočních můr,
opravdu vrhali tanečníci. Točili se a poskakovali ve větru, který
kolem nich zvedala magie, připomínali ozubená kolečka pohybující
se v obrovském magickém stroji. A v samém středu kruhu stála
postava v hábitu a hrála na Panovu flétnu, která se v mém druhém
zraku zdála být až příliš skutečná. Relikvie, kterou hledali sběratelé
duší.
„Prosím, buď tu,“ zašeptala Holly, zatímco si prohledávala kapsy.
Pak se jí na tváři objevil úsměv, když vytáhla mobilní telefon.
Nastavila telefon, aby zjistila GPS místa, kde jsme se nacházeli –
byli jsme v parku u řeky nepříliš vzdáleném od Magické čtvrti – a
vytočila 911.
„Řekni jim, aby si přinesli vážně velké hračky,“ zamumlala jsem,
ale pohled jsem z trávníku před sebou nespustila. Komplic stál uvnitř
kruhu, ale kde byl smrťák?
Nebyl ani na trávníku, ani nikde za stromy, kam jsem dohlédla.
Naklonila jsem se víc zpoza stromu a Falin mě stáhl zpátky.
„Prozradíš nás. Podívej se na mě,“ řekl, zvedl ruce a zakryl mi
jimi oči. Když ruce odtáhl, cítila jsem na očích podivnou tíhu. Zvedla
jsem ruku, ale on mě za ni chytil a zastavil mě. „Jsou to sluneční
brýle, které ztlumí záři tvých očí, ale nedotýkej se jich. Tvá magie
ráda ruší halicí kouzla.“
Má pravdu. Nechala jsem ruku klesnout a opět se odklonila dál
od stromu. Smrťáka jsem stále neviděla, ale alespoň jsme našli
komplice. Death řekl, abych ho zavolala okamžitě, jakmile komplice
najdu. Aktivovala jsem kouzlo, které mi vtiskl do kůže, a náhle mnou
projel proud neznámé magie, rostl a rostl, až se v mocném výpadu
zvedl z mého těla.
Protřela jsem si paže rukama v rukavicích, abych zahnala
mravenčení, které po sobě kouzlo zanechalo. No, alespoň teď vím,
jak se cítí signální pistole. Rozhlédla jsem se; předpokládala jsem, že
se tu Death okamžitě objeví. Neobjevil.
No dobrá. Stočila jsem pohled zpátky na rituál. Magie v kruhu
nadále rostla, tanečníci se svíjeli a nadskakovali. Zachvěla jsem se,
vzpomněla jsem si na bolest, kterou jsem cítila na posledním místě
rituálu.
„Musíme to kouzlo zvrátit.“ Množství energie uvězněné v kruhu
zhoustlo natolik, že vzduch uvnitř začal hrát všemi barvami.
Zamrkala jsem. To není možné. Tiskla jsem k sobě PK a naklonila
jsem se dál od stromu. Falin mě popadl za rameno, jako by se bál, že
se každou chvíli rozběhnu na trávník, ale já se vrátila zpátky do stínu
stromu. „Zdá se mi to, nebo jim vážně zmizely vršky hlav?“
Tentokrát jsme se z našeho úkrytu vyklonili všichni. Holly si
přitiskla ruku na pusu a vydávala tiché zvuky, ale nekřičela. Falin jen
s chmurnou tváří přikývl.
Naskočila mi husí kůže, strach mě svíral téměř nesnesitelně,
snažil se prodrat skrze mou kůži na svobodu. Death řekl, že duše jsou
palivem života, a já si myslela, že tím naráží na fakt, že konstrukty
byly poháněny uvězněnými dušemi. Ale tenhle rituál… Nedokázala
jsem odtrhnout pohled od pomalu se rozplývajících tanečníků. Tomu
rituálu dodávali sílu sami tanečníci – svým pohybem a svými
esencemi, těly a dušemi. Ta chodidla… Tolik chodidel. Všechna levá
a bez známek po použití nástrojů. A když jsem povolala stín jednoho
z nich, chodidlo zapomnělo, že někdy mělo tělo, a tančilo. Byl to
tanec. Budou tančit, dokud z nich nezbude tak málo, že nedokončí
další taneční krok. Dokud z nich nezbude jen jedna noha. Tohle
musíme zastavit.
Otočila jsem se na Falina. „Předpokládám správně, že pokud
navrhnu, abys toho flétnistu zastřelil, tak si to představuju příliš
jednoduše na to, aby to fungovalo, co?“
„Byli jsme ve Faerii,“ řekl s úšklebkem. Což znamená, že nemá
svou pistoli. „Jediné zbraně, co mám, jsou dýky, ale ty jsou
očarované a skrze kruh se nedostanou.“
Zatraceně.
„Takže ten kruh musíme zlomit.“ Ale jak?
„Mám nápad,“ ozvala se Holly. „Můžu si půjčit nůž?“
Přikývla jsem a shýbla se, abych se probojovala spodničkami
sukně k dýce. Na jazyku mě pálily nadávky a kletby, když jsem
bojovala s materiálem, abych se dostala ke svým vysokým botám.
Jakmile jsem se dopracovala k dýce, vytáhla jsem ji, narovnala se,
podala očarované ostří Holly a ona mi na oplátku podala psa. PK měl
uši stažené, ale zvedl ke mně oči, v nichž se zračila důvěra, že ho
dopravím bezpečně domů. Kéž bych měla jeho jistotu.
Holly nožem odřízla kůru z kmene stromu a já cítila, jak se
ponořila do zásob své magie, když začala špičkou ostří vyřezávat do
kůry runy. Její magie se přelila do narychlo vytvořeného amuletu a
Holly vydechla, jako by dech zadržovala příliš dlouho. Zabodla čepel
nože do hlíny u své nohy, zvedla kůru a prozkoumávala řezbu. Pak
mi amulet podala. „Rušicí amulet.“
Přijala jsem ho a cítila, jak mi prsty z jeho magie mravenčí.
Zatraceně, byla vážně dobrá. Ani za příznivého dne bych takový
amulet nevytvořila a ona to zvládla bez rituálu nebo kruhu, jen s
magií, již nosila sama v sobě.
Měli jsme rušicí amulet, teď jsme ho jen potřebovali dostat ke
kruhu. Jakmile se amulet dotkne stěny kruhu, bariéra se zřítí. Ale
nejprve musíme ten amulet propašovat přes draky strážící rituál.
„Myslíš, že bys odtud dokázal kruh zasáhnout?“ zeptala jsem se
Falina a podala mu amulet.
Falin si očarovanou kůru potěžkal v ruce, pohazoval s ní,
odhadoval její váhu. Pak zavrtěl hlavou. „Je příliš lehká. Nikdy tak
daleko nedohodím.“
Což znamenalo, že to někdo z nás musí dopravit až ke kruhu. Ale
jak se dostaneme přes ty draky? Skousla jsem si spodní ret. Jednoho
draka bychom možná zvládli. Byla by to výzva, ale není to nemožné.
Ale tři? Zavrtěla jsem hlavou. Budeme potřebovat pomoct.
Kde jsou ti sběratelé? Okusila jsem kouzlo; jen jsem se
ujišťovala, že jsem ho skutečně aktivovala. Tentokrát jsem z něj
žádnou vlnu magie necítila, takže jsem musela doufat, že se
aktivovalo při první vlně, kterou jsem cítila.
„Ještě něco mě napadlo,“ řekla Holly, ale tentokrát se na mě
nepodívala. „Můžeme způsobit rozruch a odlákat draky a někdo
malý, někdo, koho by si nevšimli, by se s amuletem připlížil ke stěně
kruhu.“
„Někdo malý?“ Tím Falin do užšího výběru nepostoupil a já
rozhodně nebyla nijak malá. Holly sice moc do výšky nevyrostla, ale
nemyslím, že měla na mysli právě sebe. Její pohled se stočil k PK
sedícímu v mém klíně. „Ne. Ne, ne, rozhodně a jednoznačně ne.
Holly, je to pes.“
„Je maličký a draci jsou obrovští. Nejspíš ho ani neuvidí.“
Na tom něco bylo, ale… Přitiskla jsem si pejska k sobě. Stále
jsem nesouhlasně vrtěla hlavou.
„Není to tak špatný nápad,“ přisadil si Falin. „Ačkoli navrhuji,
abychom si zahráli na dračí návnadu jen v případě, že by si PK
všimli. Holly a já obsadíme pozice na protějších stranách trávníku a
ty ho pošleš ke kruhu uprostřed. Pokud si ho některý z draků všimne,
ten, co mu bude blíž, zaútočí. Jsem si jistý, že ty stvůry byly
vyčarovány, aby strážily kruh před lidskými vetřelci, ne před
mrňavými psy.“
Navzdory jeho logickému argumentu jsem nepřestávala vrtět
hlavou. Pokud nic jiného, pak se mi po jeho slovech ten nápad příčil
ještě víc. Pokud by někdo musel přilákat pozornost draků, byl by pak
na ně sám. To se mi nezamlouvalo. Absolutně vůbec se mi to
nezamlouvalo.
Pohlédla jsem ke kruhu. Tanečníkům zmizely už i oči, takže
jejich tváře sahaly jen do půli nosů a pak už nic. Byli mrtví. Všichni
do jednoho. Ano, dál tančili, ale už je nebylo možné zachránit.
Ovšem v tom kruhu bylo v sázce i něco jiného než jen životy
tanečníků. Zachvěla jsem se a nedokázala odtrhnout pohled od
energie shlukující se za flétnistkou. Kolik jí ještě zbývá, než v našem
světě protne všechny roviny?
„Alex?“
Death. Vyskočila jsem na nohy v očekávání, že spatřím zástupy
sběratelů, ale byl tu jen Death, muž v šedém a technařka.
„Čekala jsem vás víc.“
„Víc?“ zeptala se Holly. Sběratele neviděla.
„My jsme byli nejblíž,“ řekl muž v šedém a krčil se, aby nebyl na
dohled kruhu. Pravda, Holly a Falin sice sběratele neviděli, ale
konstrukty určitě ano.
Technařka zavrtěla hlavou a pak se skrčila do dřepu. „Do háje, ti
jsou obrovští.“
Falinovi muselo dojít, že dorazili sběratelé, protože zúžil oči a
zahleděl se směrem, kterým jsem mluvila. „Ti tři?“ zeptal se.
Byl dobrý. Přikývla jsem.
Death nakoukl na trávník, a když se zas schoulil za stromem,
stiskl čelisti. „Musíme se dostat do toho kruhu.“
A byli jsme zase tam, kde jsme byli. U kruhu.
Falin jim navzdory mým vytrvalým protestům představil
nejnovější plán. Sice sběratele ani neviděl, ani neslyšel, ale věděl, že
oni ho slyší velmi dobře. A jim se naneštěstí ten plán zalíbil.
Přehlasovali mě pět ku dvěma – protože jsem si byla jistá, že kdyby
PK chápal, co tu pro něj naplánovali, rozhodně by hlasoval proti.
Jenže měli pravdu. Pokud se někdo z nás pokusí proběhnout přes
trávník a dostat amulet ke kruhu, draci se na nás do vteřiny vrhnou.
Pokud se to psovi povede, pak si nás draci možná nevšimnou, dokud
nebude kruh zrušen. Možná. Ten plán mi byl naprosto proti srsti, ale
měli pravdu.
Falin připevnil očarovanou kůru psovi na záda pomocí pásku
vytvořeného halicím kouzlem. Jelikož byl pes magická nula, projde
bariérou, jako by ani neexistovala, ale halicí kouzlo a amulet na
bariéru zareagují a aktivují rušicí kouzlo. Nebo alespoň takhle jsme
to naplánovali.
„Připraveni?“ zeptal se Falin.
Holly přikývla, na pobledlé tváři jí vystoupily pihy. Roztřeseně
jsem vydechla, bála jsem se, ale přikývla jsem. Pak muž v šedém
odešel s Holly a technařka s Falinem. Death zůstal se mnou.
Poklekla jsem k houští pod stromem, pohladila PK po hlavičce.
Death mi byl po boku.
„Budeme ho mít celou dobu na očích,“ řekl a já jsem přikývla.
Došlo mi, že neřekl, že PK bude v pořádku. Tatáž vlastnost, kvůli níž
se nám PK hodil do plánu, by byla důvodem, proč by bylo těžké ho
ochránit, kdyby náš plán nevyšel. „Jsou na místech.“
Já vím. Krabím krokem jsem vyrazila zpoza stromu, nesla jsem
na sobě PK, dokud jsme nedorazili až na hranici trávníku. Jestli si mě
draci všimnou, jsem nahraná, ale musela jsem PK ukázat nejpřímější
cestu ke kruhu.
Postavila jsem psa na trávu před sebou. Otočil se a okamžitě se
pokusil vyskočit mi zpátky do klína. Chytrý pejsek. Znovu jsem ho
postavila na trávu a zavrtěla rukou, jako bych v ní držela hračku.
Sledoval mou ruku, uši měl našpicované zvědavostí. Tiše jsem
vykvikla a PK zvedl ocas a začal jím mávat. Ještě vteřinu jsem
mávala rukou a kvíkala, ale přilákala jsem jeho pozornost. Byl
přesvědčený, že v ruce držím kvíkající hračku. Pak jsem s pocitem,
že ho zrazuju, zvedla ruku a předstírala, že házím hračku směrem ke
kruhu.
PK vyrazil za neexistující hračkou. Malý pes se na travnaté pláni
podobal jen rozmazané šedobílé skvrně. Přesně podle plánu dorazil k
hraně kruhu. Proběhl jí. Rušicí kouzlo se aktivovalo. Z místa, odkud
amulet zareagoval na bariéru kruhu, vyrašily po načervenalé stěně
praskliny podobné rudým bleskům.
No tak, PK, pospěš si, vrať se ke mně. Zastavil se uprostřed kruhu
a při pohledu na tanečníky svěsil ocas, ale dál pátral po hračce.
Na draky jsem sice zcela nezapomněla, ale tak jsem se soustředila
na psa, až jsem si vůbec nevšimla, že se ke mně blíží zelený drak,
dokud se přede mnou neobjevil obrovský zelený čenich. Ztuhla jsem,
nepohnula jsem se, nenadechla, ani jsem nezamrkala.
Dračí nozdry se zachvěly, a když se drak mocně nadechl, vzduch,
který kolem mě pronikal do jeho nozder, mi nadzvedl vlasy a šaty.
Drak zvedl hlavu a jeho obrovský čenich zmizel. Svaly v nohou se
mi uvolnily, jak mnou projel silný pocit úlevy. Příliš brzy.
Hlava se ke mně znovu sklonila, drak ke mně nyní shlížel
obrovskýma rudýma očima. Jeho plazí zorničky se rozšířily.
Zatraceně.
Otevřela jsem své štíty. Každý konstrukt, se kterým jsem
bojovala, byl pevnější a skutečnější než předcházející a draci z nich
byli nejskutečnější. Ale věděla jsem, že je tvoří jen čáry poháněné
dušemi a obalené halicím kouzlem. Věděla jsem to. Jen jsem teď o
tom musela přesvědčit i realitu.
V mém druhém zraku bylo oko pouze přelévající se masou téměř
hmotné mlhy. Sevřela jsem ruku v pěst a zabořila ji do oka
konstruktu. Ruka se mi obalila vlhkou hmotou, ale já ten pocit
potlačila. Neexistoval.
Oko zmizelo. Drak nikoli.
Drak zuřivě zařval, když přišel o oko, po němž zbyl jen prázdný
důlek se zbytky bílé mlhy. Stáhl se a pak mě udeřil hranou své hlavy.
Vyrazil mi tím z plic všechen vzduch a já letěla pozadu vzduchem,
ale po dopadu jsem neměla ani vteřinu na vzpamatování, protože
rozzuřená stvůra opět zaútočila. Jedna mohutná tlapa rozdrtila strom.
Chtěl zadupnout mě, ale minul. Death mě chytil za podpaží, zvedl mě
na nohy, ale pak jsme se oba museli vrhnout k zemi, abychom se
vyhnuli útočícímu drakovi.
Zapadli jsme za nejbližší strom, ale bylo jasné, že odtud musíme
co nejdřív zmizet a buď se stáhnout, nebo bojovat, protože strom
rozhodně masivní konstrukt nezastaví. Co hůř, jeho běsnění přilákalo
ostatní dva draky. Do prdele! Co teď?
Nakoukla jsem zpoza stromu právě včas, abych spatřila, jak se
mezi námi a drakem objevila stříbrná skvrna. Falinova duše zářila v
mém vnitřním zraku jasným stříbrným světlem. Vyhnul se útoku
draka a po jednom z drápů na jeho tlapě se vyšplhal na nohu té
nestvůry. Chytil se křídla v místě, kde vyrůstalo z těla draka, aby se
povytáhl ještě výš, a vyškrábal se na krk stvůry. Běsnící drak si
Falina očividně nevšiml, dokud mu fae nevrazil dýky mezi silné
šupiny a nezanořoval je tak hluboko, až mu zasáhl míchu.
Pak drak zaútočil.
Pohazoval krkem, bil do Falina křídly, ale Falin pevně svíral své
dýky a bořil je hlouběji. Neschopen zbavit se zdroje bolesti se drak
přetočil a dopadl na záda. Falin seskočil a sám se při pádu překulil,
aby se vyhnul smrtonosným dračím drápům. Dýky zůstaly uvnitř
draka, ale ten nezemřel. Ztuhl, pak se překulil zpátky na nohy a
setřásl ze sebe hlínu a vytrhanou trávu.
„Potřebujeme pomoct,“ vykřikla jsem, nadzvedla spodní část šatů
a vyrazila vpřed.
Natáhla jsem se svou mocí a po jedné vytahovala duše ze zvířete,
osvobozovala jsem je. Než jsem doběhla k hranici trávníku, už jsem
vytáhla dobře tři duše a Falin se mezitím vyškrábal zpátky na draka.
Death a technařka se vrhli do boje a vytahovali z draka jednu duši za
druhou. Předchozí konstrukty se s každou ztracenou duší
zmenšovaly, ale buď byly čáry tvořící konstrukty vylepšeny, nebo v
sobě drak měl sakra hodně duší, protože se nijak neměnil.
Padla jsem na záda, abych se vyhnula masivnímu drápu, a vytrhla
z draka další duši. Falin mezitím vylovil své dýky. Pak je opět vrazil
mezi šupiny a drak ztuhl. Jakoby překvapeně otevřel čelisti a pak
jeho tělo vybuchlo v mlžném oblaku. Na zem dopadl měděný kotouč
o velikosti příručního stolku. Vedle něj se svalil Falin, v rukou svíral
své dýky a pohled nespustil ze dvou blížících se draků.
„Pozor!“ křičela Holly a vyřítila se zpoza stromů. Trhla jsem
hlavou směrem, kam ukazovala. Bariérou magického kruhu se dál
šířily zářivě červené trhliny připomínající krvavé žíly a v místě, kde
se kruhu dotýkal rušicí amulet, se stěna kruhu vzdula, jak se hustá
magie uvězněná uvnitř opřela do zeslabeného místa. Jako trhlina v
přehradě se nyní prasklina způsobená rušicím kouzlem pomalu
zalévala prvními krůpějemi husté magie. V dalším okamžiku se
magie zapře do praskliny s plnou silou.
Otočila jsem se a vyrazila k úkrytu v houštinách mezi stromy.
Nezbyl čas.
Čísi paže mě popadly, stáhly k zemi a držely. Přes záda se mi
převalily vlny magie, spalovaly mi odhalenou kůži zad. Šok z nárazu
odezněl a do nosu mě udeřil pach sežehnutých vlasů a spálené látky
šatů. Chtěla jsem se zvednout na kolena, ale zjistila jsem, že mě
nezakrývá jedno, ale dvě těla.
„Nechte mě se zvednout, hoši,“ řekla jsem a vyklouzla jsem zpod
jejich paží. „Jste všichni v pořádku?“
Death okamžitě přikývl. Falin se zvedl na nohy a nabídl mi ruku.
No, minimálně my tři jsme přežili. Rozhlédla jsem se po ostatních.
Na zemi ležel druhý měděný kotouč, jednoho z draků očividně
smetla nárazová vlna magického výbuchu. Třetí drak byl pryč,
alespoň pro tuto chvíli. Muž v šedém a technařka se s útěkem do
bezpečí nezdržovali, ale vypadali zcela v pořádku. Holly a PK jsem
ale nikde neviděla. Hrdlo se mi sevřelo. Když jsem zahlédla
naposledy psa, byl právě uvnitř kruhu. Tam by ho výbuch nezachytil.
Tanečníci dál tančili a vířili, takže výbuch očividně smetl jen ty vně
kruhu.
Kde je ale Holly?
Její rudé vlasy jsem spatřila ve chvíli, kdy prošla kolem
tanečníka, který zmizel až po pánev. Ochranný kruh se rozplynul a
kouzlo z čarovné flétny se rozšířilo do okolí. Ze všech tanečníků
vycházela slabá žlutá záře, kterou svítily duše všech lidí. A jako
jediný další člověk v okolí byla Holly povolána k tanci.
38. kapitola
„Holly!“
Otočila hlavu mým směrem, zelené oči měla vytřeštěné strachem
a hrůzou, ale tančit nepřestala. Nemohla. Kruh se rozplynul a jeho
magie se rozlezla po parku, ale nezmizela. Flétnistka dál hrála, za
jejími zády nabývalo kouzlo tvar.
Vyrazila jsem k Holly, ale poryv větru mě srazil na zem. Kolem
mě vířila hlína a listí. Poslední drak se snesl z oblohy. Přistál mezi
mnou a roztříštěným kruhem, zastoupil mi cestu. Falin mě popadl za
ramena a táhl mě dál od stvůry. Ta otevřela tlamu a vychrlila žhoucí
oheň. Cestu nám překřížila vlna žáru.
Zatraceně.
„Musíme zastavit tu flétnistku.“ Protože ať se pod kapucí skrývá
kdokoli, rozhodně mi nerozpustí nejlepší kamarádku.
Drak zamával stříbrnými křídly a vychrlil další oheň. Vrhla jsem
se doprava, Death i Falin hned za mnou, technařka a muž v šedém na
opačnou stranu. Vzduch ztěžkl horkem, v plicích mi s každým
vyděšeným nádechem zahořelo. Podívala jsem se na zničený kruh.
Holly stále tančila a zatím se zdála celá, ale… na jak dlouho?
„Odveďte jeho pozornost,“ vykřikla jsem přes ohnivou zeď nyní
oddělující mě, Deatha a Falina od technařky a muže v šedém.
„Jak?“ zakřičel muž v šedém, když jsem se sklonila pro svou
dýku. „To mu máme zarecitovat báseň?“
Jakoby v odpověď se drak vrhl na muže v šedém, vzduch prořízly
jeho hrozivě ostré drápy. Muž se vrhl do strany a konstrukt dopadl na
trávu.
Teď nebo nikdy. Vyrazila jsem, v patách Falina a Deatha.
Falin zvedl svou dýku. Pozměnil při běhu úchop, jako by chtěl
dýku vrhnout, ale když přelétl očima tanečníky, zavrtěl hlavou a
křikl: „Stojí mi v cestě.“
Nezastavila jsem se, ale vyslala jsem vpřed svou moc. Tanečníci
byli stejně mrtví. To má moc vycítila. Mrtvé tělo nebylo pro duši
přirozeným prostředím. Protáhla jsem se skrze kouzlo, které
udržovalo těla v tanci, jako by tam nebylo, a osvobodila jsem jejich
duše. K zemi padlo pět těl. Když už nemohla svými dušemi podpořit
rituál, nebyla kouzlu k ničemu. Mezi Falinem a flétnistkou už nic
nestálo.
Doběhli jsme k hranici zrušeného kruhu a Falin vrhl dýku. Ostří
se v měsíčním světle zalesklo; v mém záhrobním zraku bylo ostří, jež
ukovali fae, bez kazu. Mířil přesně. Flétnistka vzhlédla k vrženému
ostří, její kápě se tím pohybem zavlnila.
A pak šlo všechno do háje.
Objevil se smrťák v dlouhém hábitu. Odstrčil flétnistku stranou a
faeské ostří neškodně proletělo jeho trupem. Otočil se a rty se mu při
pohledu na mě zkroutily do zlého úsměvu.
Flétnistka dopadla na zem a hudba ustala. Kolem nás těla
znehybněla, mrtvé svaly ztuhly. Pak všichni s dunivou ozvěnou
dopadli na trávník. Jen jedna tanečnice zůstala stát, rudé vlasy měla
rozcuchané a tváře se jí třpytily slzami.
Holly zvedla ruce ke své hlavě a prohmatala si zátylek. „Jsem
celá, prosím, ať jsem celá? Nejsem…?“
„Jsi v pořádku.“ Dál jsem běžela přes rozlehlý trávník. Flétnistka
se už zvedla ze země. Střelila jsem po Holly zoufalým pohledem.
„Vypadni z dosahu toho kouzla.“
„A co ty?“
Neřekla jsem jí, že budu v pořádku – to by možná byla lež.
Zesílila jsem sevření kolem jílce dýky a pak jsem uslyšela psí
štěknutí. PK přeskočil nepřirozeně zkroucenou nohu jednoho z
tanečníků a já se skoro zastavila, jak mě zalila vlna úlevy. Ale na
oslavu nebyl čas.
„Odnes odtud PK,“ křikla jsem na Holly.
„Ale…“
Neposlouchala jsem. Smrťák rozevřel plášť a z opasku odepnul
složený bič. S prásknutím ho rozvinul do plné délky. Švihl zápěstím
a přes trávník se rozneslo hlasité prásknutí. Zaklopýtala jsem,
bezděčně jsem si zakryla uši. Pak mi v nich zazněl nový zvuk.
Noc se naplnila tóny flétny a mé tělo na ten zvuk odpovědělo.
Ne. Ne. Já tančit nebudu.
Nemohla jsem si pomoci, nohy mě samy vedly. A nebyla jsem
jediná. Falin, zuby zatnuté a s rukama pevně svírajícíma poslední
dýku, také tančil. Hraje pro duše fae. Až na to, že nehrála. Flétna
sama vyluzovala melodii, hustá magie visící ve vzduchu kolem nás
se sama proháněla píšťalami flétny.
„Rianno, proč?“ vykřikla jsem a mé nohy dál pokračovaly v
tanci.
Flétnistka se otočila, její plášť se tím pohybem rozvlnil. Pak si
sundala kapuci a já si uvědomila, že se nedívám do Rianniných
hluboce posazených zelených očí orámovaných rudými vlasy, ale do
tváře cizinky. Okamžitě se mi ulevilo, ale ten pocit netrval ani
zlomek vteřiny.
„Měla jsi mi pomoct. Říct mi, jak se dotýkáš mrtvých. Měla jsi
pro mě otevřít roviny,“ řekla a mračila se. A já si šokovaně
uvědomila, že její pohlednou tvář poznávám.
„Ty jsi ta žena z Květu. Ta, co mi poděkovala, že jsem ji
osvobodila z nekonečného tance.“
„Ano.“ Usmála se, ale ten úsměv byl plný smutku a nenávisti.
„Uvěznit mě ve Věčném květu byl nápad jednoho hlupáka, který se
bavil ironií mého trestu, ale ty jsi mě osvobodila. Brzy mě a mou
lásku nikdo a nic neoddělí.“
Její lásku. Smrťák.
Vzduchem se rozneslo další prásknutí jeho biče, ale tentokrát
jsem své tělo neovládala, abych se před tím zvukem přikrčila, natož
abych se otočila a viděla, co se děje. Flétnistka – Edana, jak se mi
tehdy představila – zavřela oči a zvrátila hlavu, jak skrze ni a její
flétnu proudila magie. Ne, nejen magie. Za ní se otevřela nestabilní
trhlina, její okraje se vlnily, třepotaly se na rozhraní několika rovin
bytí.
Ne. Nesmí prolnout reality.
Ale právě to nyní dělala.
Vzdorovala jsem jejímu kouzlu, bojovala jsem s nutkáním k
tanci. Mé tělo ale dál vířilo a nadskakovalo.
Na vnější straně kruhu právě technařka a muž v šedém bojovali s
drakem, vytrhávali z něj jednu duši po druhé, ale konstrukt se
nezmenšoval. Otočka a sklouznutí mě odvrátily od Edany, takže nyní
jsem na rozšiřující se trhlinu neviděla. Ale viděla jsem na smrťáka.
Práskl bičem, který se omotal Deathovi kolem krku. Death svraštil
tvář, ale popadl bič a nepouštěl ho, jakkoli se ho smrťák snažil
strhnout k zemi. Death se zapřel do země. Nespadl.
Pak do jeho zad vrazil poryv magie.
Death zaklopýtal a padl na kolena. Do zvuků píšťaly zazněl
ženský smích. Neviděla jsem na Edanu, ale spatřila jsem silné černé
prameny kouzla, které vrhla. Kouzlo nejenže svými šlahouny udeřilo
do Deatha, ale také z něj začalo něco vyrvávat.
Jeho esenci.
„Přesně tebe potřebujeme,“ řekla. Tanec mě otočil a nyní jsem na
ni opět viděla.
„Přestaň! Nech ho být!“
Pohlédla na mě. „I ty brzy dodáš moc mému kouzlu. Jen
trpělivost.“
Polkla jsem. Falin i já jsme nyní byli zcela v moci kouzla. Viděla
jsem ho periferním viděním; byl stále celý a živý. Kouzlo, které nás
věznilo, zabíjelo velmi pomalu. Ale ať s Deathem dělala cokoli,
vysávala ho mnohem rychleji.
Musím ji zastavit.
Z těl padlých tanečníků vystupoval opar záhrobní esence, magie
jejich duší sytila vzduch a nad tím vším se vznášely prameny éterické
energie. Puklina se rozšířila, těla nejblíže středu kruhu se počala
rozkládat, jak se jich dotýkala země mrtvých. Éterická energie vířila
vzduchem, temné šlahouny obklopovaly Edanu, jako by se zahalila
do husté opony magické roviny.
Rozevřela jsem své štíty, otevřela jsem se všemu, nic jsem
nezastavila. Do mého těla se opřel chlad záhrobí, ale ve vzduchu
viselo mnohem více magie, než jakou představovala jen záhrobní
esence. Bez dalšího přemýšlení jsem ji k sobě přitáhla, vtahovala
jsem do sebe tolik moci, až jsem měla pocit, že zevnitř vybuchnu.
Pak jsem ji uvnitř shromáždila a najednou vrhla na Edanu.
Nebyla mrtvá, takže má moc se do ní nevsákla, ani jí nevytrhla
duši z těla. Sklouzla jí po těle, její život a štíty ji ochraňovaly. To ne.
Musela jsem něco udělat. Musela.
Fred mi řekl, že až svět zetlí, budu muset udělat něco, co se bude
příčit mé přirozenosti. Podle Kyrana bylo mou přirozeností splétat
reality, ale já je také dokázala přesouvat. A přesně to jsem udělala.
Vším, co jsem uvnitř sebe ještě měla, jsem přesunula realitu
obklopující Edanu. Začala jsem s její kůží. Zatlačila jsem. Tak jako
jsem to viděla na Přízračném dvoře, i zde se realita shrnula a pak se
pod mým magickým dotekem přemístila. Vlila jsem do svého pokusu
více moci, přidala jsem více magie. Edaně vyklouzla čarovná flétna z
rukou, jako by ji už nedokázala udržet, a hudba ustala.
Padla jsem k zemi. Nohy mě už neunesly. Celá jsem se třásla,
před očima mi naskákaly tečky, dostávala jsem závrať. Stále jsem
útočila svou mocí. Jednotlivé vrstvy reality se začaly od Edany
odlupovat, až se kolem ní vytvořila bublina naplněná jen čistou
rovinou smrtelníků.
Kouzlo vysávající esenci z Deatha zmizelo. Přepadl na zem a já
uvolnila moc, již jsem skrze sebe přesměrovávala. Pokusila jsem se
zvednout na nohy, ale měla jsem je ztuhlé, ztěžklé, pomalé. Drkotání
mých zubů přehlušil výkřik.
Edana vpadla do trhliny, již sama otevřela, a bublina, kterou jsem
kolem ní utvořila, se pohnula i s ní. Vrstvy reality byly staženy
stranou, shrnuty na okrajích trhliny. Jak se postupně vracely zpátky
na místo, pomalu se rozšiřující trhlina se uzavřela, realita se vrátila
do původního stavu až na bublinu, kterou jsem kolem Edany
pozvedla.
Edana znovu zakřičela a pořád couvala dál a dál. „Ne! Co jsi to
provedla? Co jsi to provedla?“
Smrťák pustil svůj bič a nechal ho padnout do trávy. Rozběhl se k
ní. „Lásko, co se děje?“ zeptal se, ale byl nucen zastavit se metr od
ní. Přímo na okraji bubliny.
Projít nemohl. Jeho realita kolem ní neexistovala.
Zabušil pěstmi do prázdného vzduchu. „Ne! Co se to děje?“
Ve chvíli, kdy Edana zvedla náhle seschlé ruce ke své rychle se
rozpadající tváři, jsem se sama sebe zeptala na totéž. Přímo před
mýma očima zestárla, až se jí záda ohnula a pokožka se jí ztenčila
jako papír potahující hubenou postavu. Pak se schoulila a proměnila
v prach.
Polkla jsem. Odtrhla jsem ji od všech realit, a tím i od magie. I té
faeské. A podvrženci využívali magii Faerie, aby zastavili své
stárnutí. Brzy zbyl z Edany jen matný, slabě žlutý duch stojící
uprostřed mrtvé zóny. Ale v bublině země mrtvých neexistovala a
její energie rychle vyprchávala.
Pak zmizela.
„Ne!“ zařval smrťák a dál bušil do stěny bubliny. Pak se otočil ke
mně. „Ty.“ Oči měl tvrdé, divoké, a kdybych mohla utéct, neváhala
bych. Ale mé tělo mě stále neposlouchalo.
Smrťák ke mně vyrazil, vzduch kolem něj praskal hněvem. „To
ty. Ty jsi mi ji vzala.“ Blížil se ke mně s pěstí napřaženou, aby ji
pohroužil do – a skrze – mou hruď.
„Alex!“ Death se vydrápal na nejisté nohy.
Nebude dost rychlý. Oba jsme to věděli. Druzí dva sběratelé
právě skončili s drakem, ale byli příliš daleko na to, aby se ke mně
dostali včas.
Sledovala jsem, jak smrťák pohroužil pěsti skrz mou hrudní kost,
a věděla jsem, co přijde dál. Vytrhne mi duši a bude po všem.
Pak se v měsíčním světle něco zalesklo a proletělo mi nad hlavou.
Dýka ukovaná z faeské oceli se sama zabořila smrťákovi do hrudi.
Zamrkal, jako by tomu nemohl uvěřit, a jeho ruka za mě vypadla.
Falinova dýka padla k zemi ve chvíli, kdy mě smrťák pustil, a já
přestala fungovat jako most mezi ním a realitou. Ale škoda již byla
napáchána. Z rány na jeho hrudi se vyvalila temně rudá krev a
zezadu ho zachytila technařka.
Popadla ho za nadloktí. „Konec příběhu,“ řekla a poté oba
zmizeli.
Falin mě zvedl na nohy a držel mě, abych nespadla. „Mám tě,“
zašeptal. „Jsi v pořádku? Je pryč?“
Přikývla jsem a opřela se o jeho hruď. Má duše možná byla lehce
pocuchaná, ale zvládnu to. Došel ke mně Death, ale muž v šedém ho
uchopil za paži a stáhl ho zpátky.
„Je v pořádku,“ řekl muž v šedém. „Dám na ni pozor, ale ty teď
musíš jít.“ Když začal Death protestovat, muž v šedém zavrtěl
hlavou. „Jdi.“
Death se zamračil a zabloudil ke mně pohledem. Pak zmizel.
Muž v šedém přešel přes trávník a sesbíral napůl rozpuštěné duše
mrtvých tanečníků. Nakonec se zastavil přede mnou a podíval se na
mě.
„Pamatuj si tento den. Pamatuj si toto místo,“ řekl a mávl rukou v
gestu zahrnujícím všechny důsledky nedávného rituálu. „Tohle je
důvod, proč to vám dvěma nikdy nevyjde.“ Chvíli se na mě beze
slova díval. Pak zmizel.
Vám dvěma? Mně a Deathovi.
Ještě dlouho poté jsem se mračila do prázdného prostoru, kde
ještě před chvílí stál, dokud praskání větví za našimi zády nepřinutilo
Falina, aby se otočil. Mě stáhl s sebou. Na rozlehlý trávník vstoupil
Kyran, v rukou stále svíral tyč s přesýpacími hodinami, v nichž
všechen písek již ležel v dolní baňce.
„Bravo, bravo,“ prohlásil a tyč si vložil do podpaží, aby mohl
přehnaně zatleskat. „Musím říct, že jsem se v jednu chvíli začal
trochu bát, jak zvládnete ty draky, ale odvedli jste vynikající práci.“
„To jsi nás celou dobu sledoval?“ zeptala jsem se skrze drkotající
zuby.
„Samozřejmě. Řekl jsem, že bych si něco takového nenechal ujít.
Nuže, má drahá, blíží se nám společnost.“ Krátce se uklonil. „Na
viděnou ve tvém snu.“
Zmizel mezi stromy ve chvíli, kdy na trávník vstoupila Holly. V
jedné ruce nesla PK a v patách jí bylo několik příslušníků Jednotky
proti černé magii v plné taktické zbroji.
Rozhlédla jsem se. S Falinem jsme stáli na mýtině plné černé
magie a těl. Čím to, že pokaždé, kdy se ocitnu v podobné situaci, jsou
její strůjci vždy už dávno obrácení v prach?
39. kapitola
Seděla jsem na posteli a choulila se pod přikrývkou. Tentokrát
jsem sice nestrávila noc ve vězení, což bylo opravdu překvapení,
protože většinu svědků toho, co se stalo, tvořili sběratelé duší, a ti s
policií obvykle moc nekomunikují. Zatímco jsem detektivům sdělila
velmi okleštěnou verzi událostí kolem Edanina rituálu, vzpomněla
jsem si, že Edana byla mou dlužnicí. Možná jsem ji nemusela zničit.
Neplánovala jsem ji vymazat ze všech rovin existence – jen jsem ji
musela zastavit. A to jsem udělala. Ale nyní jsem měla na rukou ještě
více krve.
Vysvětlování toho, co se stalo, bylo zatěžkávací zkouškou kvůli
mé neschopnosti lhát, takže policie nyní věděla víc, než se Faerii
líbilo. Fae ovšem nebyli jediní, kdo by nejradši svou roli v celé
události před lidmi utajili – i některé záležitosti sběratelů téměř
vypluly na povrch. A když už je řeč o sběratelích, od chvíle, co
Death zmizel, jsem ho neviděla. Uplynul sice jenom jeden den a
nechodíval za mnou nikdy denně, ale bála jsem se o něj. A také jsem
se bála toho, co mi řekl muž v šedém.
A ačkoli Death zmizel, Falin se mi pořád držel nablízku. Než
jsme mohli z místa činu odejít, ztratila jsem i svůj vnitřní zrak a mé
normální vidění se spánkem nezlepšilo. Takže jsem teď seděla na
posteli a poslouchala zprávy, které jsem neviděla.
„…stále žádné vysvětlení, co způsobilo bizarní sny, které postihly
přede dvěma dny celé město.“ Lusin hlas doprovázelo praskání
statické elektřiny. „Třebaže jsou noční můry častým důsledkem
stresu a náročných životních událostí, množství lidí telefonujících na
policii v brzkých ranních hodinách se zprávami, že se jejich sny staly
skutečnými, přivedlo několik expertů k debatám nad tím, že do věci
mohla být zapojena vnější moc. Navzdory počtu telefonátů na čísla
rychlé pomoci nikdo nebyl zraněn, OLMN ale stále případ
prošetřuje. A nyní další zprávy…“
Postel se pod Falinovou vahou pohnula a já televizi ztišila. Vtiskl
mi do rukou kouřící hrníček a do nosu mě uhodila sytá vůně kávy.
Pak nadzvedl mou přikrývku, lehl si vedle mě a opět nás oba přikryl.
Mé tělo zareagovalo nejenom na jeho tělesné teplo, radši jsem se
proto soustředila na hrneček, který jsem neviděla.
Nevěděla jsem, jestli si radost z každého doteku Falinova těla
užívat, nebo se stáhnout a popřít jakékoli emoce. Jak tu můžu jen tak
s Falinem ležet, a přitom se strachovat o Deatha? Toužila jsem opět
Deatha vidět, ujistit se, že je v pořádku, vidět jeho úsměv ukrývající
tolik tajemství a dozvědět se, co by se stalo, kdyby na ten most právě
neútočila hydra. Mám pocit, jako bych se snažila běžet dvěma směry
najednou.
Ne že by se mezi mnou a Falinem dělo něco vážného. V tuto
chvíli určitě ne. Holly vzala PK na procházku a měla se každou
chvíli vrátit.
Chuděra Holly. Po návratu domů se snažila jíst lidské jídlo, ale na
jazyku se jí proměnilo v prach. Už nikdy nebude moct jíst jiné než
faeské jídlo – jen musíme přijít na to, jak ho k ní dostat.
Falin nechal v Květu vzkaz pro Riannu. Doufala jsem, že by mi
mohla poslat paní S nebo Desmonda s jídlem pro Holly, ale pokud to
nevyjde, budeme muset vymyslet něco jiného. Což znamenalo, že
Holly bude muset žít na mém hradu. Většinu dne zůstávala v mém
bytě, všichni tři jsme se utěšovali vzájemnou společností a vyhýbali
jsme se diskusím na důležitá témata jako podvrženci, splétači rovin
nebo královniny krvavé ruce.
„Takže pokud fae nemůže říct ‚děkuju‘, jak to vyjádříte?“ zeptala
jsem se, protože jsem věděla, že Falinovi za záchranu života
poděkovat nemůžu. Já jsem zase ovšem zachránila jeho život, takže
jsme v tomhle směru byli vyrovnáni.
Odhrnul mi vlasy z krku a naklonil se ke mně. „Dary nebo jinými
gesty. Činy vždy vydají za tisíc slov.“ Políbil mě na místo, kde mi
krk přecházel v rameno, a tělem mi projel třas. Téměř jsem vylila
kávu.
Přitiskl se ještě blíž, teplo jeho těla se mi opíralo do zad. Pak na
přední dveře někdo hlasitě zaklepal a já nadskočila. Tentokrát jsem
kávu vylila.
Dovnitř vešla Holly s mým psem poskakujícím kolem ní. Jakmile
ho pustila z vodítka, vyhupl na postel a uložil se mi na klíně. O
vteřinu později se na postel usadila Holly, matrace se pod její vahou
lehce prohnula, ale ani se ještě pohodlně neusadila, když se ozvalo
další zaklepání.
Dveře se otevřely a já cítila, jak Falin ztuhl. „Má královno,“
zašeptal a zvedl se na nohy.
Sakra. Co dělá Zimní královna v mém bytě? Přitáhla jsem si deku
výš a otevřela jsem štíty.
Nic se nestalo.
Naprosto jsem vyčerpala jak svůj fyzický, tak vnitřní zrak.
Slyšela jsem klapot jejích podpatků, přecházela po mém bytě, ale nic
jsem neviděla.
„Zdravím, rytíři, splétačko.“ Zarazila se. „Smrtelnice.“ Dokázala
jsem si představit, jak si teď lhostejným pohledem prohlíží zničený
nábytek a roztříštěnou televizi.
Napadlo mě, že vylezu z postele, ale co pak? Budu kolem poslepu
klopýtat? Zůstala jsem uprostřed postele, s PK na klíně a s hrnkem se
zbytkem kávy v rukou.
„Splétačko, myslím, že naše první setkání zanechalo vzájemně
negativní první dojem.“
Myslíte? Možná to mělo co dělat s tím, že mi vyhrožovala
mučením. „Alex,“ řekla jsem.
„Pardon?“
„Jmenuji se Alex. Ne splétačka.“
„A-lex.“ Protahovala slabiky a z jejího tónu bylo zřejmé, že na ni
mé jméno dojem neudělalo. „Takové mužské jméno. Budu ti říkat
Lexi.“
No skvělé.
„Jak jsem řekla, Lexi, naše první setkání se nevyvedlo zrovna
nejlépe. Jako gesto dobré vůle ti přivádím tvého přítele.“
Dveře se znovu otevřely a já poznala magii, jež naplnila vzduch.
„Calebe!“ vykřikla Holly.
Díkybohu. Doufala jsem, že unikl, když mi Přízračný král
pomáhal utéct ze Zimního dvora, ale když jsme se vrátili domů, bylo
nám řečeno, že se stále pohřešuje. Bylo ovšem jasné, že Calebova
přítomnost zde neznamenala, že propustila i ostatní nezávislé fae.
„Co ostatní?“ zeptala jsem se.
Ticho v místnosti bylo náhle téměř hmatatelné. Pak královnin
podpatek zaklapal do podlahy, jednou, krátce, jako by dupla nožkou.
„Promyslím si to. Slyšela jsem, že jsi na Přízračném dvoře našla
rodinu a že ses spřátelila s jistou osobou v rovině nočních můr.
Nezapomínej, drahá Lexi, že na mém dvoře je stále něco – nebo spíše
někdo – kdo je pro tebe důležitý. Přestože se o své hračky vskutku
nerada dělím, ke směně jsem vždy ochotná, a mít na svém dvoře
splétačku by mě velmi těšilo.“ Její sukně zašustily, když se otočila,
pak se otevřely dveře. „Pojď, rytíři. Bylo mi řečeno, že jsi požádal o
nové obydlí, tudíž mi jistě velmi rád ukážeš i celé toto město.“
Po těchto slovech odešla a dveře se za ní zavřely. Myslela jsem,
že ji Falin bude následovat, ale místo toho mi vzal tvář do dlaní,
špičkami prstů mě polaskal po vlasech a přitiskl své čelo na mé.
„Nemusíš jít za ní?“ Otázku jsem zašeptala, protože jsem chtěla,
aby odpověď zněla „ne“, přestože jsem věděla, že mi řekne pravý
opak. Zamrkala jsem, víc než co jiného jsem teď chtěla zase vidět.
„Alexis,“ zašeptal. Pak mě políbil, jeho rty si přivlastnily mé,
jako by vše, co nebylo vysloveno, mohly sdělit naše rty, jazyky,
dech.
„Páni,“ zašeptala za mnou Holly a já uslyšela, jak si Caleb
odkašlal.
Bylo mi to jedno. Jeho polibek jsem oplatila. Vychutnávala jsem
si dotek jeho rtů. A věděla jsem, že to je polibek na rozloučenou.
„Rytíři,“ ozval se z druhé strany dveří královnin hlas a Falin
polibek přerušil.
Ale neodtáhl se. Ještě ne. S úsměvem na rtech mě ještě jednou
krátce políbil a pak řekl: „Neopovažuj se z koupelny vyhodit můj
kartáček.“
A pak byl pryč.
Download

Price-kalayna-tanec