Následující text vznikl za přispění editora, grafika, sazeče,
korektora a mnoha dalších. Všichni vám společně s autorem
děkujeme za zakoupení této knihy.
Pokud jste se k textu dostali bez zaplacení a kniha se vám
líbila, podpořte prosím vznik publikace zakoupením jedné
kopie na http://www.eReading.cz/.
Přeložila:
ZUZANA ĽALÍKOVÁ
Kalayna Price: Vzpomínky stínů
Vydání první
Copyright © 2012 by Kalayna Price
All rights reserved
Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4,
www.baronet.cz v roce 2013 jako svou 1813. publikaci
Přeloženo z anglického originálu Grave Memory
vydaného nakladatelstvím Roc, an imprint of New American Library,
a division of Penguin Group (USA) Inc. v roce 2012
Český překlad © 2013 Zuzana Ľalíková
Odpovědná redaktorka Renata Heitelová
Korektorka Marie Kejvalová
Přebal a vazba © 2013 Ricardo a Baronet
Ilustrace na přebalu © 2013 Aleta Rafton, represented by Artist Partners
Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2
Tisk a vazba:
, s. r. o., Český Těšín
Veškerá práva vyhrazena.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována
či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.
Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané
Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.
ISBN 978-80-7384-803-3
BARONET
Praha 2013
Kalayna Price
VZPOMÍNKY STÍNŮ
Třetí část z cyklu Alex Craftová
Skupině Modern Myth Makers:
dámy, bez vás bych nebyla tam, kde jsem.
Poděkování
Zvláštní díky patří Jessice za nekonečnou trpělivost.
Také za to, že mě povzbuzovala, abych vystoupila ze
své zóny pohodlí – a výsledné změny pozvedly tuto
knihu na novou úroveň.
Lucienne, děkuji Ti za víc, než bych tu dokázala
vypsat, ale především za to, že jsi mě vedla.
Děkuji svým přátelům a rodině za podporu,
povzbuzování a za to, že mě jednou za čas vytáhli ven.
Mým naprosto úžasným „nohsledům“, kteří mi
pomohli, aby se o Alex Craftové dozvěděli další lidé.
A samozřejmě děkuji i Tobě, čtenáři, který jsi právě
otevřel tuto knihu. Děkuji za to, že ses vrátil, aby ses
s Alex vrhl do dalšího dobrodružství!
1. kapitola
„Tak co myslíš?“ zeptala jsem se a stiskla vypínač. Lustr
zablikal a pak už blikat nepřestal. Zamračila jsem se, ale
zašpiněným oknem proudilo do místnosti jen málo
odpoledního světla, aby mohlo ozářit místnost.
Rianna dovnitř nakoukla otevřenými dveřmi, ale dál se
nechystala. Jednou rukou začala za uchem škrábat bargesta,
který se stal jejím každodenním společníkem. „Co mám
vidět?“
„Kancelář Mluvčích za mrtvé,“ odpověděla jsem a mávla
rukou do prostoru, jako bych jí ho představovala.
Právě Rianna kdysi, ještě na akademii, navrhla, abychom si
otevřely soukromou vyšetřovací agenturu, v níž bychom
zpovídaly mrtvé, ale než jsme stihly dostudovat, zmizela.
Našla jsem ji teprve před třemi měsíci a osvobodila ji
od mocichtivého fae, který z ní udělal podvržence Faerie,
a po nedávné vlně chaosu, v níž se město ocitlo, jsme si k sobě
pomalu nacházely cestu. A proto podle mého názoru teď
nastala dokonalá chvíle, abychom přeměnily sny dvou
idealistických školaček ve skutečnost.
Rianna ale očividně nesouhlasila.
„Alex, myslím, že by tvé oči potřebovaly ještě nějakou dobu,
aby se plně uzdravily.“
„Přece to tu není tak špatné!“ Rozhlédla jsem se po prostoru,
v němž dle mých představ bude jednou stát recepční pult –
víte, až začne firma vydělávat dost na to, abychom si mohly
dovolit recepční. Pohledem jsem přelétla stěny pokryté
nasprejovanými runami a několika zaříkávadly, vybledlý
koberec a hromady plechovek od piva a špačků od cigaret.
Jinak byla místnost prázdná. „Jen tu musíme trochu zamést.“
Rianna povytáhla obočí a bargest Desmond, jenž byl nyní
ve své obvyklé podobě obrovského černého psa s rudými
duhovkami, zafuněl a zvlnil přitom pysky.
„No dobrá, tak to potřebuje hodně zamést, ale alespoň si
můžeme dovolit nájem,“ – jen taktak a jen proto, že mi můj
domácí odpustil nájem jako platbu za vyřešení našeho
posledního velkého případu, „a je to v Magické čtvrti. A to je
obchodní výhoda, protože případy vyšetřujeme pomocí
magie.“
„Alex, tohle je špeluňka zastrčená na hodně vzdáleném
okraji Magické čtvrti. Od Čtvrti jsme tak daleko, jak jen je to
možné. Nejsou tu žádné nóbl restaurace. Žádné obchody
s kouzly a amulety. Takhle daleko nejsou ani krámky, kde se
za přemrštěné ceny prodávají normálům kýčovité nefungující
amulety.“ Ohlédla se přes rameno na jediné další vchodové
dveře v naší zastrčené, rozhodně nijak obchodně výhodné
uličce. „A jsem si jistá, že za těmi dveřmi obchodují s černou
magií.“
„Vlastně s šedou,“ řekla jsem a Rianna na mě vytřeštila oči.
„Hele, já tam nenakupovala. Jen jsem kolem procházela
a vycítila odtamtud pár kouzel na ovlivnění mysli a mraky
slaboučkých kouzel lásky. Řekla bych, že to bude obchod
nějaké dohazovačky.“
„A OLMN hodláš zavolat kdy?“
Organizace lidí s magickým nadáním vznikla jako sdružení
zastupující čarodějnice v dobách zmatku a chaosu, který nastal
po Magickém probuzení. A o dobrých sedmdesát let později
byla stále považována za mluvčí všech čarodějnic, ale nyní se
soustředila především na vzdělávání a propagaci bezpečných
a etických způsobů užití magie. A to také znamenalo, že
OLMN fungovala jako čarodějnická policie.
„Mluv tišeji,“ sykla jsem. Nijak jsem netoužila rozlítit naši
sousedku, která ochotně pouštěla mezi lidi šedá kouzla – což
byl už jen malý krůček k černým kouzlům, která ničí duši.
„OLMN jsem už zavolala. Tenhle týden sem pošlou
inspektora, a pokud moje podezření potvrdí, kontaktují úřad
pro vyšetřování magických zločinů.“ Což evokovalo představu
tun a tun papírování. Ale navzdory skutečnosti, že mi OLMN
vystavila certifikát senzitivní osoby, civilní občané nesměli
úřad pro vyšetřování magických zločinů kontaktovat přímo,
takže jsme musely čekat. Neoznačené dveře na protější straně
uličky se otevřely a já se okamžitě vrhla hloub do místnosti,
kvůli níž jsme sem s Riannou přijely. „Až to tu uklidíme, bude
to tu vypadat hezky. Je tu vstupní hala, koupelna a dvě
kanceláře. Přesně to, co potřebujeme,“ oznámila jsem, jako
bychom celou dobu nedebatovaly o ničem jiném.
Rianna se zamračila a zabořila prsty do Desmondovy srsti.
„Už zase vidíš, nepotřebuješ, abych ti pomáhala, a obě víme,
že práce není tolik, abychom si mohly náklady za kancelář
dovolit. Zvlášť když jsi firmu dosud bez problémů vedla přes
telefon a e-mail.“
No, ne vždycky bez problémů. Občas jsem sotva vyžila, což
jen dodalo jejím slovům na váze. Ale měla jsem své důvody,
proč otevřít kancelář.
Když jsem Riannu osvobodila, zpočátku nechtěla ve světě
smrtelníků trávit příliš času. Ale když jsem před několika
týdny v boji s čarodějnicí, která si myslela, že svět bude lepší
místo k životu, pokud se propojí všechny roviny existence – jo,
no, věřte mi, není to dobrý nápad – ztratila zrak, Rianna vyšla
z Faerie a převzala všechny mé případy. Zpočátku vycházela
z říše fae jen na několik hodin, během kterých vyřizovala
všechny domluvené schůzky. Ale pak postupně začala trávit
celé dny v Nekrosu, a ačkoli dál připomínala přízrak, kterým
byla v Colemanově područí, nyní měla v tvářích více barvy
a černé kruhy pod očima zmizely. Svět smrtelníků jí svědčil.
Nechtěla jsem, aby znovu zmizela v hlubinách Faerie.
Mimoto moje schopnost povolávat mrtvé byla důsledkem
nornské magie. Kdybych ji nepoužívala, projevila by se
navzdory mé vůli. Během několika posledních týdnů jsem
provedla pár základních rituálů. Svou mocí jsem držela stíny
jen tak dlouho, aby povolil tlak magie na mé štíty. Ale i tyto
nenáročné rituály si vybíraly daň vyšší než kdy dřív. Kdybych
opět začala povolávat stíny několikrát do týdne, do třiceti bych
nenávratně oslepla. V Mluvčích za mrtvé jsme musely
vymyslet něco nového.
„Napadlo mě rozšířit nabídku služeb. Mohly bychom vzít
i zakázky, které nám zaplatí účty, ale nebudou vyžadovat
rituály nebo povolávání stínů. Případy, které vyžadují…
tradičnější formy vyšetřování.“
„Tradiční vyšetřování?“ Sklonila hlavu na stranu. „Jako co?
Odposlouchávání?
Špehování
nevěrných
manželek?
Sledovačky v autě?“ Její sarkastický tón mi neunikl. Jak já, tak
Rianna jsme měly v háji noční vidění, a to ani nezmiňuji svůj
neustále se zhoršující zrak jako takový. Rianna se navíc jako
faeský podvrženec nesměla za soumraku a úsvitu nacházet
v rovině smrtelníků, jinak by to mělo smrtící důsledky.
„Měla jsem spíše na mysli hledání pohřešovaných lidí nebo
zmizelých artefaktů, zjišťování původu kouzel a čar. Kdyby
nám někdo dobře zaplatil, mohly bychom pro něj někoho třeba
i proklepnout. Promovala jsi z čarování jako jedna z nejlepších
v ročníku. Já patřím mezi pět nejsenzitivnějších lidí ve městě.
Umíme toho víc než jen používat záhrobní magii.“ Nezmínila
jsem fakt, že ona měla ve Faerii na praktikování kouzel
několik stovek let a já dokázala splétat roviny. Ani jedna z nás
si nic z toho nechtěla zapsat do svého oficiálního životopisu.
Obrátila jsem se zpátky do místnosti, kam ona stále ještě
nevešla, a rozmáchlým gestem jsem obsáhla celý prostor.
„Odmysli si ten nepořádek a představ si, jak by to tu mohlo
vypadat. Podívej se třeba na to trojdílné okno. Až to tu bude
uklizené, můžeme na něj nalepit nápis ‚Alex Craftová
a Rianna McBrideová: Mluvčí za mrtvé, soukromá
vyšetřovací kancelář‘.“
Rianna se podívala na zmiňované okno, které bylo pokryto
několikaletou vrstvou prachu, ale v koutku úst se jí objevil
náznak úsměvu. „Ty tam chceš mít i moje jméno?“
„Jak by ne? To ty jsi v posledním ročníku na akademii
vzhlédla od detektivky a navrhla tenhle název.“
Tentokrát se usmála zářivěji. „Na to jsem zapomněla. Je to
už tak dávno.“ Nakonec vešla dovnitř, s Desmondem stále
za patami. „Ukážeš mi to tu?“
Splnit její přání mi netrvalo dlouho. Ze vstupní haly vedly
dvoje dveře do kanceláří, z nichž ani jedna nebyla nijak
rozlehlá – natož v lepším stavu než přední místnost – ale
v každé bylo dost místa na pracovní stůl a křesla pro klienty.
Na protější straně pak byla umístěna malá koupelna a toaleta,
ale ani jedna jsme neměly dost odvahy, abychom tam
nakoukly a zjistily, v jakém stavu obě místnůstky jsou.
„Čeká nás hodně práce,“ poznamenala Rianna, zatímco
obcházela vstupní halu.
„Takže jdeš do toho?“
„Samozřejmě.“ To jediné slovo v sobě neneslo žádné emoce,
ani jedinou stopu nadšení.
Otočila jsem se a zadívala se jí do obličeje. Byl prázdný, bez
výrazu. Takovouto reakci jsem rozhodně neočekávala. „Řekni
mi, že to neděláš jen proto, že podle těch pitomých faeských
pravidel mám být tvoje paní.“
Naneštěstí byla ta otázka zcela na místě. Když jsem zničila
jejího předchozího pána, Faerie na mě přenesla veškeré jeho
državy a majetek, což zahrnovalo nejen obrovský zámek jak
vystřižený z pohádky, ale také jeho cennou podvrženkyni
Riannu. Netoužila jsem svou kamarádku vlastnit, ale byla
podvrženec, připoutaná k Faerii a její magii. Kdybych se jí
vzdala, přivlastnil by si ji jiný fae. Takže jsem si ji nárokovala
a co se Faerie týkalo, nyní byla mým majetkem, povinována
podvolit se mé vůli.
Já celou záležitost považovala za politický kecy a ona to
věděla.
„Rianno, můžeš si dělat, cokoli chceš. A tedy mi můžeš
svobodně říct, že už nemáš zájem spolupracovat se mnou jako
soukromé očko.“
„Al, snad si tohle nemyslíš. Toho se to netýká.“ Zabořila
prsty do Desmondovy kožešiny a on se jí přitiskl k noze, jako
by dával najevo svou podporu. „To jen… já…“ Zavrtěla
hlavou. „Někdy zapomínám, že pro tebe uplynulo sotva pár let.
Já ale pod Colemanovou nadvládou strávila několik staletí.
Skoro jsem zapomněla, jaké to je, mít svobodu něco chtít, mít
sny, kterých chci dosáhnout. A teď mám těch možností tolik,
že mě to až děsí.“ Pomalu a rozvážně se rozhlédla
po místnosti. Na tváři se jí objevil úsměv, když nakoukla
do jedné z kanceláří. Pak se obrátila na mě. „Ano, chci to. Chci
být Rianna McBrideová, soukromá vyšetřovatelka společnosti
Mluvčí za mrtvé. Jdem do toho, šéfko.“
„Partnerko,“ opravila jsem ji.
„Partnerko.“ To slovo jen tiše vydechla, ale úsměv se jí jen
více rozjasnil a v očích se jí zatřpytilo.
„Takže je to oficiální.“ Rozhlédla jsem se a představovala si,
jaké to tu jednoho dne bude. Jen to bude chtít spoustu práce.
„Nejspíš bychom měly nejdřív vymalovat,“ navrhla Rianna,
když viděla, jak se rozhlížím. „A taky vybrat koberec.“
„A koupit základní nábytek,“ dodala jsem a zalovila
v kabelce. „Ale nejprve…“ Vytáhla jsem malou krabičku.
Zabalila jsem ji do novin – balicí papír je drahý a tohle se
počítá jako recyklace, ne? Krabičku jsem podala Rianně, která
se na mě zmateně podívala.
„Já ti nic nepřinesla,“ řekla a zírala na neuměle zabalenou
krabičku.
„Nebuď hloupá a otevři to.“
Kousla se do rtu, jako by si nebyla jistá, co má dělat. Pak se
nadšeně usmála, zvedla krabičku k uchu a krátce s ní zatřásla.
„Hej, mohlo by se to rozbít,“ řekla jsem a Rianna se rozzářila
ještě víc.
„Nemyslím. To bys mě zastavila už dřív.“ Vrhla se
do rozbalování. Tvářila se stejně zmateně, i když vytáhla
malou kovovou krabičku s vyrytými iniciály svého jména, ale
když ji otevřela, nadšeně vypískla. „Vizitky!“ vyhrkla
a vytáhla z pouzdra špalíček kartiček. „A s logem, které jsem
se bezvýsledně pokoušela načrtnout. Ty jsi to dokázala. Kdy
jsi to zařídila?“
Pokrčila jsem rameny, ale také jsem se usmívala. „Předlohu
jsem nakreslila už před lety. Ale poté co jsi zmizela, mi
nepřišlo správné, abych logo používala. Vizitky jsem nechala
vytisknout před pár dny. Jsem jednoduše ráda, že jsi
souhlasila.“
Zavřela víčko a pevně pouzdro sevřela, jako by pro ni mělo
mnohem vyšší hodnotu, než kolik levná krabička a pár vizitek
ve skutečnosti stály. Váhavě se zhoupla na patách a pak mě
pevně objala. Ale nepoděkovala mi. Nevím, jestli kvůli mně,
abych necítila tíhu jejího dluhu, nebo proto, že mezi fae žila tak
dlouho. Tak či tak to objetí víc než dostatečně vyjadřovalo, jak
je mi vděčná.
„Takže teď ještě nábytek,“ prohlásila jsem, jakmile jsme
vyšly ven do jasného odpoledního slunce. „Naneštěstí máme
dost mizerný rozpočet, ale třeba budeme mít kliku.“
Zamkla jsem dveře a s obrovským psem za patami jsme
vyrazily uličkou. Jako by nás Desmond ochraňoval – těžko
říct, co si bargest myslí. Rianna parkovala s mým vozem
za rohem. Já ze zákona řídit nesměla. Bylo podrobně
zdokumentováno, že záhrobní magie ničí čarodějům
a čarodějkám zrak, takže jednou ročně jsme museli
podstupovat zrakový test.
Jo, přesně tak, a hádejte dvakrát, co se stalo po tom mém
posledním. V mém – nyní pozastaveném – řidičském průkazu
stálo, že jsem slepá. Pokud se budu vyhýbat čemukoli, co by
mohlo můj zrak poškodit ještě více, možná už příští týden
testem projdu.
Právě jsme procházely kolem dveří dohazovačky. O smysly
se mi otřela šedá magie proudící zevnitř budovy. V kabelce se
mi rozezněl refrén „I want candy“ od Annabelly Lwinové. Můj
telefon. Vytáhla jsem ho a ani jsem se neobtěžovala podívat
na displej. Když jsem si pořídila nový mobil – ten starý zůstal
ve Faerii – má spolubydlící a blízká kamarádka Holly si
na sebe nastavila vlastní vyzvánění.
„Nazdar, Hol.“
Ona se s pozdravem nezdržovala. „Tak strašně toužím
po čokoládě, že možná zabiju prvního člověka, kterého uvidím
jíst snickersku.“
„Doufám, že právě nejsi v soudní síni.“ Holly byla
asistentkou prokurátora. Řekla bych, že vyhrožování zabitím
lidem, co si zajdou k nejbližšímu automatu koupit cukrovinku,
by jí nejspíš neprošlo.
„Právě jsem odtamtud odešla,“ ujistila mě. Z telefonu
ke mně dolehl zvuk klaksonu.
„Hm, teď nevím, měla bych projevit lítost nad tvým steskem
po čokoládě nebo bych ti měla nabídnout, abychom se sešly
na oběd?“
„Co takhle obojí? Dnes jsem s případem už skončila, takže
krom toho, že si budu muset projít nějaké materiály, mám
odpoledne volno,“ oznámila. Znovu jsem uslyšela klakson
jejího auta. „Bože, co bych dala za ždibíček hořké čokolády.“
Politovala jsem řidiče v autech kolem ní. Silně pochybuju, že
by řídili hůř než většina občanů Nekrosu nebo že by si od ní
zasloužili takové dlouhé troubení. Odtáhla jsem telefon
od ucha a podívala se na Riannu.
„Co takhle menší změna plánu? Nábytek nakoupíme později.
Zajdeme na oběd a drink a oslavíme tak společné podnikání.“
Rianna se zastavila, a přinutila mě tak otočit se na podpatku.
„Kam bys chtěla jít?“ zeptala se.
„Do Věčného květu – než Holly někoho přejede.“
„Já to slyšela,“ ozval se z telefonu hlas zmiňované.
Rianna se zamračila. „Když nemůžeš pít, dá se to těžko
považovat za oslavu.“
To byla pravda, ale ve městě nebyl žádný podnik, kde
bychom si mohly všechny tři přiťuknout. Coby podvrženec
byla Rianna závislá na faeském jídle. Kdyby vložila do úst
lidské jídlo, okamžitě by se jí na jazyku proměnilo v prach.
Holly nebyla podvrženec, alespoň zatím ne, ale před měsícem
ochutnala faeské jídlo. Jediné sousto u lidí vyvolává závislost.
Ne že by jí lidské jídlo nechybělo – důkazem je, jak ji rozběsnil
jen stesk po čokoládě. Soucítila jsem s ní. A byl to také důvod,
proč jsem se faeskému jídlu vyhýbala, přestože jsem sotva
nedávno zjistila, že mám v žilách víc faeské než lidské krve
a že mě v nejbližší době čeká jakási proměna ve fae. Pokud by
se ukázalo, že jsem příliš lidská, než abych faeskému jídlu
odolala, pak nejspíš zešílím z nedostatku kofeinu, protože
ve Faerii se káva nepodává. A moje abstinence znamenala, že
pokud půjdeme do Věčného květu, místního faeského baru,
pak si tam nic nedám. Naneštěstí Holly nebyla ani fae, ani
podvrženec, neměla tudíž přístup do VIP části a potřebovala
tedy doprovod. Dneska jsem byla na řadě já.
„Jsem kousek od Květu,“ řekla jsem jí a přesunula si
mikrofon telefonu blíž ke rtům. „Mohly bychom se tam sejít
tak za dvacet –“
Za rohem kousek od místa, kde jsme stály, se ozvala
ohlušující rána a zvuk tříštícího se skla. Ozval se autoalarm
a pak spustilo poplach několik dalších vozů.
„Do prdele!“
„Co to sakra bylo?“ vyjekla Holly vysokým hláskem. „Alex,
jsou tam všichni v pořádku?“
„Nevím. Znělo to jako bouračka.“ Rozběhla jsem se
a Rianna se držela za mnou. Desmond uháněl před námi
podobný černé šmouze. Zabočil za roh a vyřítil se z uličky.
„Jste v pořádku? Je někdo zraněný?“ opakovala Holly svou
otázku.
„Jsme v pohodě. Vydrž chvilku,“ řekla jsem jí a pak si pro
sebe zamumlala: „Doufám, že mi nikdo nenaboural auto.“
Bylo nové a podle zvuku, který jsme slyšely, bude některé
z aut na maděru.
Vyběhla jsem z ústí uličky a přidala do klusu. Při pohledu
na výjev přede mnou mi brada spadla k zemi. Jak se ukázalo,
na maděru je velice slabě řečeno.
„Holly, asi budeme mít zpoždění,“ řekla jsem do telefonu,
ale její odpověď jsem neslyšela. Okamžitě jsem hovor
ukončila.
Na ulici se srocoval početný dav. Lidé vycházeli z obchodů,
brzdy aut skřípaly, jak jejich řidiči v němém šoku a s bledými
tvářemi zastavovali téměř na místě. Zvuk prohýbaného kovu,
který jsme uslyšely, vydalo jedno z aut – moje ne – malý
červený sedan parkující několik míst za mnou. Na silnici
a chodníku kolem něj ležely střepy skla z oken, která se
roztříštila pod náporem prohnuté střechy. Ale do vozu
nenabouralo jiné auto.
Na vůz dopadlo tělo.
2. kapitola
Mrtví jsou mým denním chlebem. Když jste stínová
čarodějka, moc jiných možností vám nezbývá. Ale já na scénu
přicházím obvykle až nějakou dobu po smrti nebožtíka –
nejlépe až po jeho pohřbu. Pohled na krev mi moc dobře
nedělá a ta pomlácená hromádka rozdrcená o střechu auta
krvácela až příliš.
„Neměly bychom zavolat policii?“ navrhla Rianna
a přikročila tak těsně ke mně, až se ramenem otřela o mé.
Podívala jsem se na telefon ve své ruce. Zapomněla jsem, že
ho stále držím. Pak jsem zavrtěla hlavou. Kolem nás už
telefonoval dobrý půltucet jiných lidí. Není potřeba, aby další
člověk zbytečně obsadil tísňovou linku.
„Je tu někdo lékař nebo léčitel?“ křikl jeden z přihlížejících
a běžel k tělu.
„Jsem ošetřovatel,“ ozval se muž a vystoupil z davu
ve chvíli, kdy se další žena ozvala: „Trochu ovládám léčivou
magii.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Je příliš pozdě.“
Pochybuju, že jsem to řekla nahlas, ale několik lidí se ke mně
otočilo a postarší žena, kolem níž vibrovala magie mnoha
amuletů, které měla zavěšené kolem krku, opovržlivě nakrčila
nos a odsekla: „No, zkusit to musíme. Ta budova má jen pět
pater. Mohl to přežít.“
Vyměnily jsme si s Riannou pohledy, ale ani jedna jsme se
neobtěžovala vysvětlovat, proč s naprostou jistotou víme, že je
ten muž mrtvý. Coby stínové čarodějnice jsme byly jistým
způsobem napojené na mrtvé. Cítila jsem, jak z těla vychází
záhrobní magie, o mé štíty se otíral její chlad.
Mimoto stál vedle vozu duch a hleděl na pokroucenou
schránku, již ještě před chvílí obýval. Podle jeho zmateného
pohledu bylo jasné, že to pořád nemůže pochopit. Což nebylo
žádné překvapení, se smrtí se člověk vyrovnává těžko. Ačkoli
tenhle chlap skočil, takže by neměl být až tak překvapený.
Mnohem víc mě zajímalo, proč by skokanova duše bojovala,
aby se z ní stal duch. Duše z těla nevyskakují – osvobodit je
z mrtvých schránek musí sběratel duší. Obvykle smrtelník
o svůj život nesmlouvá, ale pokud duše dostatečně vzdorují,
občas je sběratelé propustí a z duší se stanou duchové. Ale
proč by někdo, kdo zemřel dobrovolně, bojoval se sběratelem?
Ne že by to byl první duch, který se osvobodil po své
sebevraždě. Netuším, proč sběratelé obzvláště tvrdohlavým
duším dovolují zůstat a žít dál jako duchové v očistci země
mrtvých, ale ačkoli byli duchové anomáliemi, bylo jich dost,
abych začala pochybovat, že tu byli ponecháni náhodou.
Zničenou krajinu země mrtvých znám jako své boty
a nemyslím si, že strávit v ní věčnost je nějaká výhra –
a nemyslela si to ani většina duchů.
Když už je řeč o sběratelích… Slyšely jsme dopad, takže boj
duše se sběratelem jsem musela propásnout jen těsně. Bylo
tedy možné, že tu sběratel stále ještě je. Zkřížila jsem prsty
a jala se brodit davem v naději, že spatřím známou tvář.
Nezklamal mě.
Death, můj nejstarší a nejbližší přítel, můj důvěrník a muž,
který mi řekl, že mě miluje, stál na opačné straně ulice.
Všechny ostatní lidi jsem poničeným zrakem viděla jako
rozmazanou šmouhu, jeho jsem však viděla skrze své nitro.
Upíral na mě přivřené oříškové oči, tmavé vlasy mu spadaly až
k bradě. Navzdory strašlivé události, k níž tu právě došlo, se
mi na tváři objevil široký úsměv. Neviděla jsem ho už skoro
měsíc a chyběl mi tak, že to skoro bolelo.
Pak jsem si všimla, že není sám. Můj úsměv povadl.
Po Deathově boku stál další sběratel, kterému jsem pro jeho
očividnou zálibu v šedém oblečení začala říkat muž v šedém.
Zatraceně. Jestli si mě muž v šedém všimne, nebudu mít
možnost s Deathem promluvit. Ne že by muž v šedém nesnášel
mě konkrétně. On obecně nesouhlasil s tím, aby si smrtelníci
začínali se sběrateli duší.
Brodila jsem si cestu davem lidí, kteří se tlačili k vozu, aby
zahlédli tu chmurnou podívanou alespoň koutkem oka.
Uhýbala jsem jim, aniž bych na vteřinu spustila oči
z Deathovy známé tváře, černým tričkem obepnuté
vypracované hrudi a vybledlých džínů. Rozhodně neměl
podobu kostry v kápi a s kosou, jak je Smrtka dokonce
i sedmdesát
let po Magickém
probuzení
s oblibou
zobrazována. Na druhou stranu nás nebylo mnoho, kdo jsme
sběratele mohli vidět, a co vím, byla jsem jediným žijícím
člověkem – tedy minimálně za hranicemi Faerie – kdo se jich
mohl dotknout.
Ne že bych k tomu dnes měla dostat příležitost. Muž v šedém
si všiml, že se k nim brodím davem přihlížejících. Stříbrnou
lebkou usazenou na hlavici své hole poklepal Deathovi
na paži.
Ačkoli mi má magie dovolovala nahlédnout skrze roviny
existence a vidět sběratele, nevylepšovala mi sluch. Ale
poznám významný pohled. Šedý muž ukázal holí mým
směrem. Sakra.
Vykašlala jsem se na zdvořilost a začala jsem lidi z cesty
odstrkovat. Bosá mám skoro metr osmdesát a v kozačkách je
to ještě o pár centimetrů víc. Ale ačkoli jsem díky své výšce
nad lidmi vyčnívala a měla tak přehled, nebyla jsem stavěná
na to, abych si cestu prodrala. Jak jsem nedávno zjistila,
postavu jsem podědila po faeských vznešených předcích –
byla jsem vysoká, ale hubená. Někdo takové postavě říká
pružná. Já jí říkám plochá. Ať tak či tak, rozhodně mi v davu
nijak nepomáhala.
Dostala jsem se do poloviny ulice a téměř už vyšla z davu,
když se na mě Death opět podíval. Přitiskl si na rty dva prsty
a propaloval mě pohledem. Zrůžověla jsem, když jsem si
vzpomněla, jaké bylo cítit na sobě dotek těch rtů. A pak oba
sběratelé zmizeli.
Ten… Zarazila jsem se, než jsem nadávku stihla dokončit.
Před měsícem spáchali podvržená stínová čarodějka a jeden ze
sběratelů masakr, aby spolu mohli zůstat navěky. Tolik životů
bylo ztraceno, a to jen kvůli zvrácené touze po lásce. Když
bylo po všem, muž v šedém mě varoval, že mezi mnou
a Deathem nesmí k ničemu dojít. A od té doby se mi Death už
nezjevil.
Nic. Ticho. Ani ň.
Sem tam jsem ho zahlédla někde v dálce. Jednou nebo
dvakrát mi dokonce mávl. Ale vždy zmizel dřív, než jsem se
k němu dostala.
Měla jsem toho plné zuby.
A co bylo na tom všem nejhorší? Ztratila jsem svého
nejbližšího přítele. Death byl jedinou konstantou mého života
od mých pěti let. Často byl mým jediným přítelem. Ale teď se
mnou nechtěl – nebo nemohl – mluvit.
Stálo to za prd. A festovně.
A přesně těmi slovy se dal skvěle popsat i můj milostný
život. Nemluvil se mnou ani Falin Andrews, další muž, nebo
tedy fae, s kterým jsem se také zapletla. Nemluvil se mnou ne
proto, že nechtěl, ale protože nemohl neuposlechnout přímý
rozkaz své královny.
A to smutné na tom? Ačkoli se mnou ani jeden z nich
nemluvil, oba představovali jediný opravdový vztah, který
jsem za svůj dospělý život navázala. Vždy jsem si vybírala
partnery, k nimž jsem se nemusela nijak vázat – ani vztahově,
ani emocionálně. Jen někoho, kdo mi zahřeje postel, když se
mě zmocnil chlad ze záhrobí. Nic víc jsem ani nechtěla.
Vztahy s těmi dvěma? No, kéž bych se z toho už dostala.
Vzduch prořízl mužský výkřik a vytrhl mě z mé sebelítosti.
Uvědomila jsem si, že pořád stojím uprostřed ulice. Dobře, že
všechna auta zastavila. Řidiči, alespoň ti, kteří zůstali ve svých
vozech, se příliš snažili zjistit, proč se tu seběhlo tolik lidí, než
aby jeli dál.
Ozval se další výkřik. Napůl zděšený, napůl… vzteklý?
Otočila jsem se a vykročila jsem k Rianně a Desmondovi, kteří
stáli mezi mnoha přihlížejícími. Dostat se blíž k autu bylo
těžší, než se prodrat z davu ven. Několikrát jsem se k lidem
přiblížila až příliš a teplo těl se mi otřelo o pokožku. Nikdy
dřív mi davy nedělaly problém, ale nyní se mi zrychlil dech
a srdce tlouklo jako o závod. Musela jsem se dostat z davu
pryč. Odstrkávala jsem lidi, snažila se pročistit si cestu. Lidé
pod mým ledovým dotekem sebou cukali, získala jsem tak
alespoň trochu volného prostoru, ale pořád to nestačilo.
A po celou dobu někde vpředu křičel muž, volal o pomoc,
záchranku, prosil, ať někdo něco udělá. Ať někdo udělá
alespoň něco.
Duch si asi uvědomil, že je mrtvý. Nikdo na jeho křik
nereagoval. Trvalo mu dlouho, než se s tou skutečností smířil,
ale rozhodně to nebral dobře.
Cestou davem jsem zaslechla útržky rozhovorů. Většina se
dohadovala, co se stalo. Skočil? Možná se opíral o zábradlí
a přepadl. Kolem dvou gentlemanů jsem se protáhla právě
ve chvíli, kdy se jeden ptal druhého, kdo asi tak bude platit
škodu na vozidle. Dohadovali se, jestli to zaplatí pojišťovna,
nebo pozůstalí. Než jsem stihla zaslechnout něco víc, prodrala
jsem se davem dál.
Právě když jsem se dostala k Rianně a Desmondovi, v dáli
zazněly sirény. Jestli si duch všiml, že se blíží policie, nedával
to najevo. Přestal křičet, ale pořád se snažil přilákat pozornost
lidí. Ve tváři se mu zračily hrůza a zděšení pokaždé, když jeho
ruka projela něčím tělem.
„Měli bychom jít,“ zašeptala jsem, když přijel první vůz. Ne
že by se posádka mohla dostat k autu nebo polámanému tělu
ležícímu na jeho střeše – na to tu bylo příliš diváků. Nás
nevyjímaje.
Dav prořídl, jak se lidé začali vracet ke svým autům, nebo už
možná viděli dost, stačilo jim to a teď se chtěli vrátit ke svým
životům. A to jsem měla v plánu i já, dokud mi Rianna
neukázala, že je mé auto zablokované ostatními stojícími vozy.
Skvělé.
Jak se lidé rozcházeli, duch vykročil naším směrem. Cestou
se dál snažil hmatat po ostatních lidech, ale jeho ruce jimi dál
procházely. „Prosím,“ říkal zlomeným hlasem. „Prosím, mám
ženu. Je těhotná. Potřebuje mě.“
Vykročila jsem k němu. Pokud se dotkne mě, jeho ruce mnou
neprojdou.
Rianna se na mě tázavě zadívala. „Al?“
Ústy jsem naznačila slovo „duch“, nechtěla jsem totiž, aby
věděl, že ho vidím a slyším.
Rianna bezhlesně odpověděla „aha“. Pak se její oči rozzářily,
jako by za jejími duhovkami zaplály svíce. Otevřela své štíty
a vztáhla se po své záhrobní magii.
„Hele, nezapomínej, že jsi náš řidič,“ zašeptala jsem, když se
její oči rozzářily ještě silněji, jak svým nitrem překonala
propast mezi živými a mrtvými, aby mohla spatřit ducha.
„Neboj se.“ Ale chvěla se. Dobře, že nepronikla dost
hluboko, aby se o ni opřely neutuchající vichry vanoucí zemí
mrtvých.
Policie dorazila zároveň se záchrankou – což nebylo potřeba.
A duch se stále snažil přilákat něčí, číkoli pozornost. Měla
jsem zásadu nekomunikovat s duchy. Většina duší dost
tvrdohlavých nebo zoufalých, aby vzdorovaly sběratelům,
měla na světě nedokončené záležitosti a chtěla, abych jim
s nimi pomohla, nebo žily tak strašlivým životem, že se bály,
co na ně čeká na druhé straně. Tohoto muže mi ale bylo
líto každým okamžikem víc a víc, jak bez ustání prosil, aby mu
někdo pomohl, protože jeho žena je v očekávání a on s ní musí
být.
„Do háje,“ zamumlala jsem a Rianna na mě stočila svůj
planoucí zrak. Slabě jsem se na ni usmála. „Pořád ještě jsem se
nezbavila posledního ducha, kterému jsem pomohla.“ Ale
tohoto muže mi bylo líto. Když nic jiného, mohla bych ho
alespoň uklidnit a vysvětlit mu, že je mrtvý, ne?
Nebylo mi to souzeno. K davu přistoupil s bločkem v ruce
jeden z policistů, který se mi zdál povědomý, ale já pracovala
s policií tak často, že mi většina místních poldů přišla
povědomá.
„Viděl někdo, co se stalo?“ zeptal se a rozhlédl se po malém
hloučku lidí, kteří tu zůstali.
První se ozvala žena, která mi před chvílí odsekla. „Skočil.
Přímo ze střechy.“
Duch se na ni otočil. „Cože? To bych nikdy –“
Ale muž stojící vedle ženy začal zuřivě přikyvovat. „Taky
jsem ho viděl. Stál jsem tamhle, právě jsem vyšel od Kotle
a chmelu.“ Ukázal na dveře všedně vypadajícího baru, který se
specializoval na piva s přídavkem magie. „Podíval jsem se
nahoru a tam stál,“ dopověděl muž a škytl.
Velmi věrohodný svědek.
Duch sevřel ruce v pěst. „Ty ožralej lháři.“ Ohnal se po muži
pravým hákem, který by, pokud by duch měl hmotné tělo,
poslal opilce k zemi. Takhle ale jen jeho paže neškodně projela
chlapovi čelistí.
„Viděl někdo, že by na střeše nebyl sám?“ zeptal se strážník.
Žena zavrtěla hlavou, ale opilci se nejspíš jeho vlastní hlas
velice líbil, protože dodal: „No to ne. Ten chlap stál na kraji,
rozhlídl se a pak se šipkou vrhl tady na to auto.“
„Tohle nebudu poslouchat,“ prohlásil duch a já si na chvíli
pomyslela, že to zas na opilce zkusí. Nezkusil. Místo toho
přešel k policistovi a řekl: „Já bych se nikdy, nikdy nezabil.
Má se mi narodit syn. Syn! Proč bych to dělal? Hm? Proč?“
To poslední „proč“ policistovi do tváře přímo zařval, ale
strážník ani nevzhlédl od poznámek ve svém zápisníku. Duch
vyčerpaně zavrčel a odvrátil se. Pak jeho pohled padl na muže,
kteří odklízeli jeho tělo, zapomněl na opilce i poldu a s křikem
se rozběhl ulicí.
„Viděl ještě někdo něco?“ zeptal se policista. Na chodníku
teď už mnoho lidí nezbylo, bylo jich tak dvanáct, ale všichni
zavrtěli hlavami. Policista se podíval na mě.
Neviděla jsem, co se stalo, ale… „Nemyslím, že skočil.“
„Alex Craftová,“ poznal mě policista. Usmál se. Na místě
činu. „Nečekal jsem, že vás tu uvidím.“
Jak bych na tohle měla odpovědět? Díkybohu pokračoval,
takže jsem ani nemusela nic vymýšlet.
„Dobře, slečno Craftová, viděla jste, co se stalo?“
„To přesně ne.“
Strážník zkřivil rty. „Očekával jsem odpověď ano nebo ne.“
„Byla jsem za rohem, slyšela jsem dopad,“ přiznala jsem
a strážník, který se nemohl dočkat, až si zapíše mé prohlášení,
sklonil pero. Rychle jsem dodala: „Ale on by se nezabil. Jeho
žena je těhotná. Čeká kluka. Velmi se na něj těšil.“
„Vy jste toho skokana znala?“
Skokana? To vůbec neznělo, jako by si už neudělal názor.
Ale co mám já co mluvit. Než jsem slyšela ducha, myslela
jsem si totéž.
„Slečno Craftová, ptal jsem se, jestli jste toho muže znala.“
Trhla jsem sebou. „Ech, to přesně ne.“
Jeho úsměv povadl. „Buď jste ho znala, nebo jste ho neznala,
protože pokud byste povolala jeho stín a vyzpovídala ho, jsem
si jistý, že by to někdo ze svědků zmínil.“
Sakra. Podívala jsem se na Riannu. Její oči už nezářily.
Neměla jsem ponětí, jestli viděla, jak duch protestuje proti
výpovědím svědků. Sklonila hlavu na stranu a pokrčila
rameny, z čehož jsem nevyčetla vůbec nic.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, než jsem
odpověděla: „Jeho duše se nepřenesla tak, jak měla. Takže –“
„Takže z našeho mrtvého je duch,“ dopověděl strážník
za mě. „A duch přísahá, že neskočil.“
Tak tohle na mě udělalo dojem. Navzdory všem snahám
OLMN o osvětu o různých druzích magie ta záhrobní byla tak
vzácná, že se většina lidí neobtěžovala zjišťovat o ní detaily.
Akademie vzdělávala norny, aby poznali rozdíl mezi stínem
a duchem, ale obyčejné čarodějky a čarodějové o tom nic
nevěděli – ani ti, kteří se vzdělávali na prestižních
čarodějnických školách. Věnovala jsem policistovi uznalý
pohled. Bylo mu nejvýše třicet let a soudě podle několika
amuletů a minimálně dvou prstenů nesoucích v sobě éterickou
energii to byl čaroděj. Nevěděla jsem, jestli to byl norn, nenesl
žádné vypovídající znaky nornských schopností.
„Udělal jste na mě dojem.“ Uznání se musí dát najevo a tak
dále. To, že rozdíl znal, mi ušetřilo spoustu času vysvětlovaní,
v čem je mezi stínem a duchem rozdíl.
Úsměv mi oplatil a nedbale pokrčil jedním ramenem.
„Snažím se.“
Jasně.
Někdo v davu si odkašlal a strážník znovu začal věnovat
pozornost případu. Pohled upíral na zápisník a přečetl si svou
poslední poznámku.
„Takže jste mluvila s jeho duchem. Znáte jeho jméno?“
Zpátky k případu. Díkybohu. Jenže jsem si uvědomila, že
navzdory všem svým nářkům a křiku duch ani jednou nezmínil
své či manželčino jméno.
„Můžu se zeptat,“ řekla jsem a rozhlédla se po duchovi.
Nebyl tu. „Hm, nejspíš šel za svým tělem.“
Strážník zaklapl notes. „No, takže tenhle případ budu muset
vyřešit starou dobrou policejní prací.“ Mrkl. „Mohli bychom
někdy zajít na skleničku.“
„Ber to,“ zašeptala Rianna a dloubla do mě. „Je roztomilý.“
Že by? Já bych řekla spíš docela průměr, ale Death a Falin
mi, co se vzhledu týče, nastavili dost vysokou laťku.
Naneštěstí mám mezi chlapci v modrém mizernou pověst – víc
než dost z nich jsem si po práci na případu vzala domů. Ale
o strážníka – podívala jsem se na jeho jmenovku – Larida jsem
zájem neměla.
„Musím odmítnout,“ řekla jsem mu a on měl tu drzost se
zatvářit překvapeně. Ježíši, to je moje pověst až takhle špatná?
Zas tolik poldů jsem v posteli neměla. Zatraceně, vždyť jsem
s nikým nespala už víc než dva měsíce.
Když se otočil na naleštěných podpatcích bot a odkráčel,
Rianna se na mě otočila. „Uzavřela jsem štíty ve chvíli, kdy
policie dorazila. Opravdu duch popřel, že by skočil?“
„Velmi důrazně.“ Vylíčila jsem jí duchovy reakce
na výpovědi přihlížejících.
„Uch,“ vydechla. Na tváři se jí pomalu objevil úsměv. „Mám
nápad.“
Rozběhla se za strážníkem. Zahlédla jsem odraz světla, když
ze své kabelky něco vytáhla, ale že jde o pouzdro, které jsem jí
darovala, jsem si uvědomila, až když mu předala jednu vizitku.
Prohodili spolu pár slov a pak se Rianna vydala zpátky,
zatímco já na ni s otevřenou pusou zírala.
„Tos ho právě pozvala na rande?“ Na místě činu?
„Nebuď hloupá,“ odvětila a zacvakla uzávěr kabelky. „Jen
jsem ho požádala, aby vizitku předal vdově a řekl jí, že víme,
že její manžel nespáchal sebevraždu, a že Mluvčí za mrtvé to
ochotně dokáží.“
Mrkla jsem. „Tos neudělala.“ Ale neměla jsem pochyb, že
přesně tohle policistovi řekla.
Rianna se usmála tak rošťácky, až mi to připomnělo společné
chvíle na akademii. Ty chvíle těsně předtím, než navrhla,
abychom vyzkoušely jedno ze školou zapovězených kouzel,
například proměnit vodu ve whisky. Aniž by její úsměv byť
na vteřinu povadl, dodala: „Hele, snažíme se rozjet podnik.
Musíme o sobě dát vědět, ne?“
„To ano,“ odpověděla jsem, ale i já slyšela, jak nejistě to zní.
Předávat vizitku na místě činu mi připadalo hnusné. Spadalo to
do kategorie právníků pronásledujících sanitku. Ale měla
pravdu, pro podnik to bylo potřeba. Neznamenalo to, že s tím
souhlasím. Alespoň dokud neuvidím, že to zafungovalo.
„Vypadneme odtud. Jestli to do Květu nestihneme včas, Holly
si dá k obědu dveřníka.“
„Caleb mě zabije,“ oznámila jsem, jakmile Holly zastavila
před domem, v kterém jsme bydlely.
Rianna nechala mé auto v garáži poblíž Věčného květu,
takže Holly teoreticky měla mít dost prostoru, aby mohla
pohodlně vjet na příjezdovou cestu, ta ale byla plná. Auto
našeho třetího spolubydlícího a domácího v jednom blokovaly
tři lesklé černé vozy.
Už jsem ta auta viděla dřív. Patřily Faeskému úřadu pro
vyšetřování. Což znamenalo, že v domě probíhá razie.
Už zase.
„Měly bychom jet dál,“ navrhla Holly a nechala vůz stát,
místo aby zaparkovala.
Lákavá nabídka. Pokud to ale Caleb zjistí, vytočí ho to. Ještě
víc než v tuhle chvíli nejspíš je. Mimoto pokud je tu FÚV…
Pak je tu nejspíš i Falin.
Zavrtěla jsem hlavou a otevřela dveře dřív, než stihla Holly
nastartovat. Vystoupit z auta byla docela úleva. Opřel se do mě
vlahý zářijový větřík a polaskal mi pokožku rozjitřenou
množstvím kovu ve vozu. Holly neměla auto s úpravou pro
fae.
Vykročila jsem k boční straně domu, odkud vedly schody
přímo k soukromému vchodu do mého jednopokojového bytu
nad garáží. Došla jsem jen do půlky trávníku, když se otevřely
přední dveře.
„Alex,“ vykřikl Caleb, jeho hlas se nesl tichou ulicí.
Ztuhla jsem, ale otočila se, povinována podporou
kamarádovi a domácímu. „Další razie?“
Seběhl přední schody a zamával přede mnou natřikrát
přeloženými listy papíru. Jeho obvykle lehce opálená pokožka
dostala zelenavý nádech, jeho halicí kouzlo pod tíhou jeho
vzteku ztrácelo na síle. „Tentokrát hledají meč zimního ticha.
Ten artefakt je ztracený víc než půl tisíciletí.“ Zhluboka se
nadechl. „Už se to dá považovat za obtěžování.“
Vytrhla jsem mu z rukou příkaz k prohlídce a podala ho
Holly – byla přece právnička. Prostudovala ho a pročetla i text
psaný malým písmem. Mně stačilo vidět podpis. Příkaz vydala
sama Zimní královna. I kdyby nebyl platný, v Nekrosu
neexistovala vyšší faeská autorita. A fae si sami na sebe
pečlivě dohlíželi.
„To nás bude obtěžovat tak dlouho, dokud se nevzdáme?“
„Ne my. Ty.“ Calebovy oči nabyly černé barvy, když se přes
rameno ohlédl ke svému útočišti nyní pošpiněnému policejní
razií. „Co jsi odmítla tentokrát?“
„Hostinu na mou počest.“ Oči jsem upírala na odřeninu
na špičce svých kozaček. „Měla se konat dnes večer. Calebe, je
mi –“
Prudce zvedl hlavu, ostrým pohledem zastavil mou snahu
o omluvu. Oba jsme věděli své. Ale to můj pocit viny nijak
neutišilo.
„Musíš si vybrat dvůr, nebo se prohlásit za nezávislou, jinak
tohle nikdy neskončí,“ prohlásil a já odvrátila zrak. „Při
rovnodennosti se bude konat oslava. Jdi tam. Ať vidíš Faerii
na vrcholu její moci. Vyber si, ať už tohle skončí.“
Nebylo to tak snadné a oba jsme to věděli. Pokud si zvolím
jiný dvůr než Zimní, budu muset opustit Nekros, protože ten
stál na území Zimní královny. Pokud se prohlásím
za nezávislou, bude na mě dál posílat své přisluhovače. Přesto
měl Caleb v jedné věci pravdu. Nemůžu volbu odkládat
donekonečna.
Před obehranou hádkou nás zachránily přední dveře domu,
které se v tu chvíli otevřely a z nichž vyšel muž. Svým
špatným zrakem jsem v blížícím se soumraku neviděla jeho
rysy zřetelně, ale zpoza něj vyzařovalo z domu světlo
a osvětlovalo velice povědomou štíhlou, ale vypracovanou
postavu v na míru šitém obleku. Rozpuštěné světlé vlasy se mu
na pozadí světel třpytily. Srdce vynechalo úder. Zapomněla
jsem dýchat.
Falin.
Snad jako by se srdce snažilo dohnat zameškaný úder, tep se
mi okamžitě zrychlil, nyní mi bušilo v hrudi tak silně, jako by
se snažilo prodrat ven. Vykročila jsem k domu dřív, než jsem
se stihla zarazit – vlastní vůlí i silou Calebova temného
pohledu.
„Nemůžu tu jen tak stát a sledovat, jak mi zase rozebírají
dům na kusy.“ Zelené byly i Calebovy zuby. Odhaloval svou
skutečnou faeskou podobu. Podíval se na své auto. Své
zablokované auto.
„Odvezu tě,“ nabídla se Holly a zvedla klíčky.
Caleb se podobně jako já cítil v Hollyině autě špatně, a ještě
hůř, pokud nemohl posílit své halicí kouzlo, aby ho ochránilo
před účinky železa a oceli. Takže když přikývl a vykročil
k autu, hodně to o něčem vypovídalo.
„Jdeš?“ zeptala se Holly.
Podívala jsem se na postavu ve dveřích domu. „Já, hm… asi
bych měla vyvenčit PK.“
„Jo, právě teď určitě myslíš na svého psa,“ poznamenala
Holly a zavrtěla hlavou. „Nevím, jestli je to tragicky
romantické, nebo jen ubohé, ale je to tvoje srdce, co si chceš
nechat zlomit.“
Měla pravdu. Věděla jsem, že ji má, ale nemohla jsem si
pomoct, musela jsem jít k těm dveřím. Nevím, jestli by mě mé
nohy poslechly, kdybych se je teď snažila zastavit.
Falin se nepohnul, ani svalem necukl. Chtěla jsem vidět jeho
úsměv. Zatraceně, po tom polibku, jímž se se mnou před
měsícem rozloučil, po polibku plném příslibů a touhy, jsem
chtěla, aby jeho rty udělaly mnohem víc, než se jen usmály. Ne
že by se tak stalo. Ve tváři měl tvrdý, neústupný výraz. Ale
jeho oči ho zrazovaly. Do ledově modrých očí se při pohledu
na mě rozlilo teplo.
„Ahoj.“ Nedostávalo se mi dechu a nebylo to z těch tří
schodů, které jsem musela vyjít.
„Slečno Craftová. Předpokládám, že jste viděla příkaz
k prohlídce.“ Jeho slova zněla odměřeně, profesionálně a tak
chladně, až jsem sebou trhla. Jen to teplo v jeho očích mi
dávalo naději.
„Viděla jsem dost, abych věděla, že je to kravina.“ Opřela
jsem se o zárubně a zkřížila paže na hrudi. „Neskončí s tím,
dokud nepřijmu její pozvání, že jo?“
Odvrátil se. Ani jeden z nás nemusel vysvětlovat, kdo ta
„ona“ je. Falin byl krvavýma rukama Zimní královny, její
asasín, její rytíř, a zcela podrobený její vůli. Nyní rozhodla, že
se mnou nesmí udržovat žádný kontakt vyjma čistě profesních
témat. Dokonce i naše rozhovory se musely týkat jen
záležitostí FÚV. Ale přesto ho sem posílala, do mého domu,
aby vedl tyhle razie. Proč? Aby mi tak připomínala, že pokud
Falina chci, musím nejdřív přijít za ní a přidat se k jejímu
dvoru? Nebo nás chtěla jen mučit, utvořit z něj nástroj, který
nás bude ničit, protože je to majetnická mrcha a on patřil jí,
a ne mně?
Nevím, ale měla jsem odjet s Calebem a Holly. Vidět ho, být
mu tak blízko, a přesto kvůli jeho královně tak daleko, to
bolelo. To, že jsem zůstala, bylo kruté vůči nám oběma.
Odstrčila jsem se ode dveří a chtěla jít přes obývací pokoj
ke schodišti, které vedlo do mého bytu, ale při pohledu
na spoušť, již po sobě agenti FÚV nechali v Calebově dříve
dokonale uklizeném domě, jsem se zarazila. Nic nezničili, jen
všechno zpřeházeli, takže to vypadalo, jako by se domem
prohnalo tornádo.
Zatraceně, není divu, že byl Caleb namíchnutý téměř
k nepříčetnosti. Žádná z předchozích razií nebyla tak strašná.
„Alex.“
Falinův hlas mě zastavil. Zněl vzdáleně, ale ne tak chladně
jako před chvílí. Otočila jsem se a doufala, že stejně tak
zmizela i jeho odměřenost.
Takové štěstí jsem neměla. Výraz měl stejně tvrdý, jako když
jsem se od něj odvracela.
„Pokud máš případ, který se týká fae, nebo jakýkoli jiný
problém, kvůli kterému by bylo nutné volat FÚV…“ Vtiskl mi
do dlaně vizitku, prsty v kožené rukavici mi přejel po hřbetě
ruky a pak se stáhl.
Při tom gestu mi žaludek udělal naprosto nevhodný
kotrmelec. Polkla jsem, ovšem stále mezi námi stála ta zeď.
Skoro jako by ten dotek neměl ani v úmyslu. Ale byl zcela
úmyslný. Nemohl porušit královniny rozkazy, využíval však
všech skulinek. A řeknu vám, nikdy dřív jsem nebyla
v takovém pokušení vrhnout se co nejdřív do jakéhokoli
případu týkajícího se fae. Jenže to by také znamenalo vrhnout
se rovnýma nohama do pořádných potíží, a ty si mě už tak
nacházely samy. Nepotřebovala jsem je ještě dobrovolně
vyhledávat.
Někdo v domě zavolal Falinovo jméno. Podívala jsem se
na kartičku, kterou mi podal. Byla to vizitka, ale dozadu napsal
číslo svého mobilu.
„Vlastně,“ začala jsem pomalu, „mám s fae problémy. Chci
oznámit obtěžování. Myslíš, že by to mohl FÚV zastavit?“
Na vteřinu se jeho tvrdá maska zlomila a na rtech se mu
objevil křivý úsměv. Pak zavrtěl hlavou ne místo odpovědi, ale
se smutným pobavením. Ta změna trvala sotva vteřinu. Když
jsem mrkla, opět měl tu neprostupnou, chladnou masku.
Neviditelná propast mezi námi byla nyní v kontrastu
s emocemi, které skrze bariéru pronikly, ještě horší.
Nenáviděla jsem to.
Nenáviděla jsem, že je Falin tak blízko, a přesto tak daleko.
Nenáviděla jsem, že Death zmizel, kdykoli jsem ho spatřila.
Už jsem měla všech těch pocitů po krk. Kéž bych je mohla
vypnout pouhým stiskem tlačítka.
Agent opět zavolal Falinovo jméno. Ten zavřel oči a palcem
a ukazovákem si stiskl kořen nosu. „Musím jít. Nesnažte se
razii zabránit, slečno Craftová.“
„To jsem ani neměla v úmyslu,“ prohlásila jsem a zamířila
ke svému bytu, v němž na mě čekal čínský chocholáč, který se
už nemohl dočkat jídla a procházky. Sice jsem věděla, že
všechny ty šťáry jsou jen na truc, ale také jsem věděla dost,
abych se agentům nestavěla do cesty. Jak zkřížíte FÚV cestu,
nenechají vás odejít jen s napomenutím ani s pokutou dvě stě
dolarů. Nepůjdete ani do vězení. Ne. Odvedou vás přímo
do Faerie.
3. kapitola
Trvalo nám téměř celý zbytek týdne, než jsme daly kanceláře
Mluvčích za mrtvé do kupy a byly připravené otevřít, ale
zabralo mi jen tři dny, než mi došla největší nevýhoda takové
kanceláře: někdo musel být během otevíracích hodin neustále
přítomen. Jelikož svůj záhrobní zrak nyní mohla využívat jen
Rianna, na mě zbyla obsluha recepce.
Klienti k nám však ještě nezavítali. Tedy, alespoň žádní noví.
Stavila se tu jen žena, která mě kontaktovala dřív, než jsme
kancelář otevřely. Přišla podepsat smlouvu a zaplatit zálohu
a celou dobu, co tu byla, reptala, jak je to sem daleko. Zatím se
nedalo říct, že by měla kancelář výrazný úspěch.
Povzdechla jsem si a ťukla na klávesnici notebooku, abych
probudila monitor.
„Vypadáš znuděně.“
Nikoho jsem nečekala, a přestože jsem hlas poznala,
nadskočila jsem, až pode mnou židle z bazaru zaskřípala,
a srdce mi vyskočilo až do krku. Blížila se ke mně mihotající
se postava v pytlovitých džínech, volném triku a rozepnuté
flanelové košili tak obnošené, že sama o sobě by byla téměř
průhledná, i kdyby ji nenosil duch.
„Nejsi nervózní, Alex?“ zeptal se Roy, můj samozvaný
kolega duch, a strčil si ruce do kapes. Pak přimhouřil oči
a upřeně se na mě zadíval. „Už zase překypuješ magií, že jo?“
Uvnitř jsem se celá ošila. Byl to už týden, co jsem naposledy
povolala stín. Má magie se bez ustání opírala do štítů a snažila
se uniknout. „Je to tak vidět?“
Roy pokrčil rameny. „Tak nějak se… mihotáš.“
To nebylo dobré. Roy coby duch existoval v rovině země
mrtvých, která byla od reality a světa živých oddělena
propastí. Všechny stínové čarodějky mohly tuto propast
překonat – takto jsme povolávaly stíny – ale coby splétačka
rovin jsem se částí svého nitra neustále dotýkala světa
mrtvých. Přesto mi Roy kdysi řekl, že v jeho očích vypadám
pořád zašedle a nezajímavě jako kterýkoli jiný smrtelník,
dokud se nenatáhnu po záhrobní esenci. Pak se očividně
proměním v lidskou podobu římské svíce. Pokud se nyní
mihotám, pak se moje moc co nevidět přelije.
Měla jsem vzít tu dnešní zakázku na hřbitově – jen jsem
chtěla dopřát svým očím delší čas na zotavenou.
„Tak na čem to pracuješ? Máme už případ?“ zeptal se Roy
a naklonil se mi přes rameno, aby viděl na monitor. Zašklebil
se. „Očividně ne.“
Zrudla jsem, zavřela laptop a skryla tak dvě okna, která jsem
měla otevřená. Jedno z nich zobrazovalo fórum Klubu
mrtvých, neoficiálního internetového klubu, kam přispívalo
a sdílelo informace to málo stínových čarodějnic a čarodějů,
kteří byli roztroušeni po celém světě. Příčinou mých rozpaků
bylo to druhé okno. V něm jsem měla otevřenou hru, jejímž
jediným účelem bylo trefit různě zbarvená prasata, a to pomocí
ptáků vystřelených z praku. Nevím, jak to tvůrci udělali, ale
do kódu museli vepsat zaříkávadlo. Jinak si nedovedu
představit, jak je možné, že je ta hra tak návyková.
„Co potřebuješ, Royi?“ Ta otázka zněla ostřeji, než jsem
chtěla – tlak na mých štítech mi lezl na nervy – a duch sebou
trhl. Ukročil do strany a shrbil ramena, bylo vidět, že jsem
ranila jeho city.
No paráda. Pevně jsem zavřela oči a zabořila obličej
do dlaní. Musím svou magii vypustit co nejdřív. Jestli ji
nepoužiju, mé štíty samy prasknou. Štíty byly to jediné, co
zabraňovalo různým rovinám reality proniknout skrze mě.
Musím si být jistá, že až je budu potřebovat spustit, budu je
ovládat já – a ne má magie.
Mám v sobě příliš faeské krve na to, abych se omluvila,
takže jsem místo toho řekla jen: „Nemyslela jsem to tak, jak to
vyznělo.“
„Já vím.“ Ale pořád zněl trochu uraženě.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Ve chvíli, kdy jsem
na ducha pohlédla, záplava magie našla v mých štítech
skulinu. Svými smysly jsem se snažila unikající magii uchopit,
vtáhnout ji zpět do sebe.
Pozdě.
Ta část mě, která se dotýkala mrtvých, moc, která mi
dovolovala naklonit se přes propast, se ze mě vylila. Hledala
záhrobní esenci, kterou má v sobě každé mrtvé tělo, ale
kancelář byla střežená, dovnitř se žádná záhrobní esence
nedostane. Takže se vydala za tím, co se jí nejvíce blížilo –
za duchem.
Roy ztuhl, jak se do něj moje moc vlila. Doširoka vytřeštil
oči. Pak jeho oblečení a vlasy získaly barvu. Má magie ho
přitahovala blíž ke světu živých.
Zastavila jsem příliv své moci, upevnila štíty. Představila
jsem si, jak se šlahouny vinné révy, které mě chránily před
mrtvými – a uzavíraly mou magii uvnitř – stahují. Po krku mi
stékal ledový pot, ale nakonec jsem odliv magie zastavila.
Roy zalapal po dechu – na ducha dost netypické – a pak
klopýtl. „Bože, Alex, nejdřív mě varuj,“ vydechl roztřeseně.
„Víš, že tě moc rád nechám vlít do mě tolik moci, kolik chceš,
ale co bylo sakra tohle?“
„Nehoda.“ Zamračila jsem se. Štíty jsem měla pevně
uzamčené. Měla bych tedy bez problémů oddělit jednotlivé
roviny. Namísto toho jsem svým periferním zrakem viděla
chaotický vír několika rovin. A Roy, no, nevím, jestli se ze mě
vylilo dost moci, aby se nyní promítl i v rovině smrtelníků, ale
na ducha měl až příliš výrazné barvy. Nebo to možná nebyly
jeho barvy. Možná mi ho tak jen zobrazovalo mé nitro. Něco se
rozhodně pokazilo. „Jsi v pořádku?“
„Jo, jen…“ Narovnal se a zakroužil rameny. „Nikdy dřív to
nebolelo.“
Svraštil tvář a já se zamračila ještě víc. Duchové jsou mrtví.
Nelze je zabít. Zmizí, ale nemohou zemřít, a ještě před chvílí
bych přísahala, že Royovi nic neublíží. Nebo alespoň mu
nemohlo nic ublížit, dokonce i když jsem do něj vlila dost
moci, aby byl v naší rovině viditelný.
Roy se rozhlédl, jako by to tu viděl poprvé, a možná i viděl.
Náš svět dokonale překrývala země mrtvých jen s tím
rozdílem, že na druhé straně bylo vše poničené a v rozkladu.
Čím dále od propasti se duch ocitl, tím byl svět poničenější. Já
jsem vládla záhrobní magií a dokázala splétat roviny, přesto
jsem dokázala nahlédnout jen přes několik prvních vrstev. Roy
mi ale pověděl, že v srdci toho světa není nic než prach
a pustina. Podle toho, jak hluboko do mé reality Roye magie
přitáhla, mohl spatřit tuto místnost tak, jak jsem ji viděla já.
„Takže jsem tu?“ zeptal se a v hlase se mu ozývala
zvědavost.
„Nejsem si jistá. Co kdybys zkusil projít zdí?“ Teď jsem to
byla já, kdo sotva dýchal. Takto pevně uzavřené štíty už
dlouho neudržím.
Duch se na mě zamračil. „Víš, že nedokážu procházet zdmi.
Leda že nejsou v mé rovině.“
„Já vím.“ Za očima mi vybuchla bolest a nesla se dolů
po páteři. „Royi, budu muset spustit štíty. Jestli nechceš znovu
zažít to, co před chvílí, měl bys odtud vypadnout.“
Stočil pohled na dveře, ale ruce si vrazil do kapes a nepohnul
se. „Tentokrát jsem připravený.“
Téměř jsem ho odtud chtěla vykopnout. Koneckonců i kvůli
němu se do mě má moc opírala stále silněji. Ale pokud na mě
takto působí pouhý duch, jak pak budu moct projít strážnými
kouzly domu? Jakmile by se do mě opřel první pramínek
záhrobní esence, má magie by se skrz mé štíty vyvalila. Má
záhrobní magie dávala přednost lidem, ale pokud nad sebou
ztratím kontrolu, postačila by mu jakákoli zvířecí nebo ptačí
mrtvola v dosahu. A stát se něco takového na území Čtvrti?
Rozhodně by to k Mluvčím za mrtvé přilákalo pozornost, jen
ne takovou, o jakou nám šlo. Neměla jsem mezi rituály čekat
tak dlouho. Případ nepřípad, jakmile se Rianna vrátí, musím
zajet na nejbližší hřbitov.
Ale nejdřív musím zjistit, jestli se má magie opět vymkne
kontrole, i když budu mít štíty vztyčené.
„Dobře, ale varuju tě,“ pověděla jsem Royovi. Pak jsem štíty
uvolnila a nechala jednotlivé šlahouny, ať povolí – ne
rozevřou, stále tvořily pevnou zeď, jen už nebyly tak zhusta
propletené. Jak jsem se přestala namáhat, bolest v mé hlavě
polevila. Čekala jsem na příval vlastní magie.
Nepřišel. Magie se ani nepokusila oslabené štíty vyzkoušet.
Překvapením jsem zamrkala. Stále jsem ji cítila hluboko
v sobě, jako bych byla šálek naplněný po okraj a hrozící
přelitím, ale nyní se magie ven nedrala. Vydechla jsem
a uvolnila ztuhlá záda.
„To je všechno?“ zeptal se Roy. Ve tváři se mu zračilo
částečně zklamání, částečně úleva. Přikývla jsem. Trochu
shrbil ramena a poznamenal jen: „Aha. Dobře.“
Rozhlédl se po mé sotva upravené kanceláři a pak se natáhl
po jediné dekoraci na mém stole – rámečku s fotografií mého
psa. Vzala jsem rámeček dřív, než se ho stihl dotknout.
„Ruce pryč,“ varovala jsem ho.
„Al, no tak. Jen chci zjistit, co ta trocha magie dokázala,“
řekl a popostrčil si brýle se silnými obroučkami výš na kořen
nosu.
Když jsem poprvé vlila do Roye magii, proměnil se
z obyčejného ducha neschopného dotýkat se roviny lidí
v docela slušného poltergeista, který s určitou dávkou
soustředění dokázal pohybovat menšími předměty. Od té doby
jsem do něj několikrát vlila moc, ale vždy to bylo v malých
dávkách. I tak se ale ve zvedání a občasném vrhání předmětů
stále zlepšoval – a mé roztříštěné nádobí to dokazovalo. Pokud
se nyní promítl do naší reality, pak by měl být schopen dotýkat
se čehokoli, dokud energie nevyprchá.
„Hraj si s křeslem,“ navrhla jsem a pokynula ke dvěma
křeslům pro klienty stojícím na druhé straně mého stolu. Zatím
na ně žádný klient ovšem neusedl.
Roy se podíval na křesla a shrbil ramena ještě víc, jako by
ztratil sebevědomí. „Víš, napadlo mě…,“ začal.
Kruci. Chtěla jsem to vůbec vědět?
Ne že bych měla na vybranou. Roy chvíli pošoupával
nohama, pak vzhlédl, ale ačkoli mluvil ke mně, díval se někam
přes mé rameno. „Byl jsem… No, stejně tu jsem vlastně
pořád… Tak mě napadlo…“ Hlas se mu vytratil a já si už
začínala myslet, že to snad vůbec neřekne, když se mi zadíval
do očí, narovnal se a prohlásil: „Myslím, že bych měl mít
vlastní kancelář.“
„Jsi duch.“
„Jo, ale tu místnost vedle dveří nepoužíváte.“
„Royi, to je komora na smetáky.“
Duch se na mě zamračil, ale nenechal se zviklat. „Nemáš
smeták.“
Pravda. Ale jakmile tu budeme mít koberce, budeme muset
koupit vysavač. To jsem skoro vyslovila nahlas, ale Roy dál
stál, napjatě pozoroval mou tvář a já věděla, že na svou žádost
musel sbírat odvahu několik dní.
„Proč bys chtěl kancelář, která existuje v rovině živých?
Vážně, na co by ti byla?“
„Protože by byla moje,“ odpověděl a na vteřinu se zadíval
do dáli. „No tak, Alex. Vždyť vám pomáhám. Pamatuješ, jak
jsem ti pomohl proplížit se do úřadu guvernéra? Nebo jak jsem
sledoval ty chlápky od Magie pro všechny? Pomáhám ti
s případy. Jen chci vlastní kancelář.“
Ten dodatek spíš zakňoural, než oznámil, a spodní ret se mu
lehce zachvěl. Opět si vrazil ruce do kapes. Bože, jak já
nesnášela, když takhle žadonil.
„No dobrá. Komora je tvoje,“ řekla jsem a Roy se okamžitě
rozzářil nadšením a zeširoka se usmál. „Ale počítej s tím, že
tam budeme dávat vysavač, až ho jednoho dne koupíme.
A budeš muset vycházet s Riannou.“
Jeho úsměv potemněl a zmizel tak rychle, jako se objevil.
Nemohla jsem se jeho reakci divit, přece jen Rianna sehrála
podstatnou roli v jeho smrti. Něco takového není snadné
odpustit a zapomenout, i když tehdy byla pod vlivem někoho
jiného.
„Jen si jděte z cesty,“ navrhla jsem, když se duch schoulil
do sebe. Vyhýbat se sobě navzájem by nemělo být tak těžké.
Ona ho neviděla, pokud se nenapojila na záhrobí, takže dokud
ji on bude ignorovat, všechno by mělo být v pořádku. Na rtech
se mu objevil náznak úsměvu a já rychle dodala: „A žádné
házení věcmi.“
Úsměv zakolísal a on po mně hodil pohledem jako „Kdo,
já?“, což jsem mu ani na vteřinu nevěřila.
„Jestli uslyším, že na ni zaútočilo vybavení kanceláře,
přijdeš o kancelář,“ varovala jsem ho a on se schoulil ještě víc,
jak ztěžka vydechl.
„Dobrá. Můžu si do kanceláře přinést svoje kostky?“
Přikývla jsem. Koupila jsem mu kostky, protože mi už začalo
docházet nádobí.
„A taky scrabble?“
Znovu jsem přikývla.
„Můžu si na dveře napsat svoje jméno?“
„Zas si nevymýšlej.“
„Ale –“ Ať chtěl říct cokoli, čím by se mě snažil přesvědčit,
že dát na dveře naší společnosti jméno mrtvého normála by byl
ve skutečnosti skvělý nápad, zvuk zvonku ode dveří ho
přerušil.
Předpokládala jsem, že co chvíli ucítím známé mravenčení
Rianniny magie, ale vnímala jsem jen slabý závan magie
a nepoznávala jsem ho.
Vyskočila jsem na nohy. Že by klient? Konečně! Oběhla
jsem stůl, ale Roy se mi postavil do cesty, oči měl za brýlemi
se silnými obroučkami vytřeštěné.
„Jsem…?“ Svou otázku nedokončil, jen mávl rukou po délce
svého trupu a já věděla, že se ptá, jestli ho host uvidí.
Upřímně jsem neměla ani ponětí. Já ducha sice viděla, ale
netuším, jak jsou na tom ostatní. Navíc jsem stále koutkem oka
viděla ostatní roviny existencí. Svět rozkladu a smrti, barevné
víry magie, emocionální stíny těch, kdo místnost obývali přede
mnou, a také fragmenty rovin, které jsem nedokázala
identifikovat. Určit, jestli to, co vidím já, spatří i ostatní, bylo
těžší, než jsem si myslela.
„Prostě jdi do toho,“ pobídla jsem ho. „Jestli tě klient uvidí,
nějak se s tím popereme.“
Pak jsem ho obešla a vykročila do vstupní haly, abych
pozdravila toho, kdo byl, doufejme, naším prvním klientem.
4. kapitola
V hale stála naprosto cizí žena, ale já okamžitě poznala, kdo
to je. Nebo spíš jsem věděla, s kým je spřízněná – za ní stál
duch skokana, který se zabil minulý týden.
„Vítejte v Mluvčích za mrtvé,“ pronesla jsem a s rukou
napřaženou jsem k ní vykročila. „Jsem Alex Craftová.“
Žena, které se blížila čtyřicítka a byla ve vysokém stupni
těhotenství, odtrhla nepříliš zaujatý pohled od zdí vstupní
chodby a svůj kritický zrak stočila na mě. Měla jsem
neodbytný pocit, že můj vzhled neschvaluje ještě víc než
oprýskanou kancelář. Sice měla velké břicho, ale kostýmek
měla ušitý na míru, doplněný perlami a polobotkami s nízkým
a silným podpatkem, nad kterými se přelévaly její nateklé
kotníky. Já jsem na druhou stranu měla jen dvoje elegantní
kalhoty a ty jsem si tento týden už na sebe vzala. Dnes jsem
měla džínové bokovky. Byly černé a já si k nim vzala upnutou
blůzu v domnění, že tak vytvořím ležérnější profesionální
oděv.
Má případná klientka s tím očividně nesouhlasila.
Zamračila se a až poté přestala svírat značkovou kabelku,
přijala mou ruku a mdle ji stiskla. Prsty a paží mi projela
bolest. Poslední dva měsíce jsem se učila neucuknout pokaždé,
kdy se mě někdo dotkl, takže jsem nyní bolest nedala najevo.
Namísto toho jsem se usmála. Byla jsem ráda, že mou ruku
pustila téměř okamžitě, i když se stáhla, jako bych měla
nakažlivou chorobu.
Před několika měsíci se mi tělesná teplota výrazně snížila,
takže dotek kohokoli s obvyklou teplotou 37 stupňů mě pálil.
Ale zvykla jsem si na to. Bolest z jejího doteku byla silnější,
ostřejší. Shlédla jsem na její pěstěnou ruku a všimla si silného
prstenu z tmavého kovu.
Železo.
Takže první možná klientka Mluvčích za mrtvé byla podle
všeho silně proti fae. Skvělé. Mám to já ale štěstí. Ovšem soudě
podle jejího nesouhlasného pohledu hodnotícího, no, všechno,
se nejspíš každou chvíli otočí a odkráčí pryč. Nebyla jsem si
jistá, jestli mě to zklame, nebo ne. Přece jen jsme potřebovaly
peníze, pokud jsme to tu chtěly udržet, a já rozhodně
potřebovala povolat stín.
„Co kdybyste se posadila v mé kanceláři?“ nabídla jsem,
ustoupila stranou a pokynula jí ke dveřím.
Žena mě dál pozorovala. Přistoupil k ní Roy a napřáhl k ní
ruku. „Jsem Roy Pearson.“
Ani se na něj nepodívala, ačkoli ten druhý duch vzhlédl a při
pohledu na Roye ustoupil za svou ženu.
No, alespoň už víme, na čem Roy je. Ať jsem Royovi
provedla cokoli, smrtelníci ho stále nevidí.
Když si žena Roye nevšímala, zamračil se, pokynul mi a pak
o krok ustoupil. Oči upíral na druhého ducha. Nepromluvili.
Jen se ostražitě pozorovali a já si uvědomila, že tohle je
poprvé, co vidím dva duchy na stejném místě, když pominu
hřbitovy. Duchové byli tak vzácní, že mě nikdy nenapadlo, že
by se mohli navzájem vyhýbat, ani co by se stalo, kdyby si
zkřížili cestu – soudě podle nepřátelských pohledů, které si ti
dva vyměňovali, nic pěkného.
„Jste velice studená,“ konstatovala má možná klientka.
Tak moc jsem věnovala pozornost oběma duchům, až mi
uniklo, že si už závěr udělala. Netvářila se přívětivě, ale
očividně jsem prošla, alespoň natolik, že byla ochotná se mnou
mluvit.
Pokrčila jsem rameny a doufala jsem, že se mi z obličeje
nevytratil zdvořilý profesionální úsměv. „Riziko povolání.“
„Takže jste stínová čarodějka? Mluvíte s duchy?“
Sjela jsem očima na mihotající se postavu za jejími zády.
Ano, dokázala jsem mluvit s duchy. Ale na to si mě lidé
nenajímali. Duchové byli vzácnými anomáliemi – což nijak
neodpovídalo současné situaci, kdy se mi v kanceláři sešli
rovnou dva. Ale obecně vzato se duchové objevili, jen když se
něco pokazilo. Stínové čarodějky povolávaly stíny, což byly
sebrané vzpomínky uskladněné v každé buňce těla, jimž magie
dávala tvar. Neobtěžovala jsem se ji opravit. Místo toho jsem
přikývla a řekla: „Jsem jedna ze dvou vyšetřovatelek této
agentury.“
Roy si odkašlal, očividně se mu nezamlouvalo, že jsem ho
vynechala. Nevšímala jsem si ho a on prošel dveřmi komory.
„Pojďte, prosím, do mé kanceláře. Probereme váš případ,
paní…?“
„Paní Kinglyová,“ představila se a tentokrát se do mé
kanceláře vydala. Kráčela pomalu, jednou rukou si podpírala
obrovské břicho, v druhé svírala kabelku. Duch ji následoval,
po tvářích mu stékaly třpytící se průsvitné slzy. Žena klopýtla,
když se jí podpatek zachytil v díře v podlaze, kterou Rianna
zakryla magií. Duch napřáhl paže, snažil se svou ženu
podepřít. Jeho ruce jí prošly, aniž by si ho byť jen všimla.
Vykročila jsem k ní, ale žena se narovnala dřív, než jsem ji
stihla chytit, což bylo pravděpodobně nejlepší. Měla jsem
takový pocit, že by se jí nezamlouvalo, kdybych se jí dotkla.
Došla posledních několik kroků do mé kanceláře a duch jejího
muže ji následoval.
Pokud na paní Kinglyovou neudělala dojem vstupní hala,
pak její názor má kancelář příliš nevylepšila. Většinu malé
místnosti zabíral odřený stůl z druhé ruky. Zbývalo tu místo
jen na mou židli a dvě přibližně stejná křesla pro klienty.
Kancelář nebyla přímo přecpaná, ale když jsem zavřela dveře,
působila tísnivě. Tentokrát si ji žena neprohlížela svým
nesouhlasným pohledem, jen se sesula do jednoho z křesel.
Na vteřinu mě napadlo, jestli bych jí měla pomoct, ale
nevěděla jsem, co by tak mohla potřebovat, takže místo toho
jsem obešla stůl a posadila se na židli.
„Předpokládám, že tu jste kvůli svému muži,“ začala jsem,
když jsme obě seděly.
Má klientka sebou překvapeně trhla a vykulila oči, než se
vzpamatovala a zatvářila se spíše podezíravě. Vždyť právě
přišla a netušila, že ji její mrtvý muž následuje. Nejspíš jsem
na to neměla jít tak zpříma, ale nebyla jsem zvyklá jednat
s klienty tváří v tvář, pokud už nebyly všechny náležitosti
obchodu vyřízené.
Dlouhou chvíli mě jen přimhouřenýma očima pozorovala
a nakonec řekla: „Nejspíš nezáleží na tom, jak jste na to přišla,
ale ano, jsem tu kvůli svému muži, Jamesi Andersonovi
Kinglymu.“ Dotkla se svého břicha a dodala: „Staršímu.“
Odmlčela se a odvrátila se ode mě. „Máte kapesník?“
Sakra, kapesníky. Něco takového bych určitě v kanceláři mít
měla. V duchu jsem to přidala na nákupní seznam, protože
jestli si nás budou najímat truchlící pozůstalí, zcela určitě to
nyní nebylo naposled, co mě někdo požádal o kapesník.
Zavrtěla jsem hlavou, aby pochopila, že žádný nemám, a až
teď jsem si všimla, že pod dokonale naneseným make-upem
měla paní Kinglyová oči zarudlé od pláče.
„Na protější straně haly je koupelna. Mohu vás tam
doprovodit.“
Jen seděla, nic neříkala, nehýbala se. Pohled upírala na okno
na protější straně místnosti. Pak zavrtěla hlavou, ale pořád nic
neřekla. Netlačila jsem na ni. Právě jí zemřel manžel, což sice
neomlouvalo chlad, s nímž se mnou jednala, ale počítalo se to.
Vzhled pro ni byl očividně důležitý, byla příliš hrdá, než aby se
zhroutila před cizincem, tak jsem jí dopřála čas, aby se
vzpamatovala, i kdyby to znamenalo, že se opět obalí
neprostupným brněním. Nakonec se na mě otočila, a ačkoli se
jí oči třpytily neprolitými slzami, pohled, kterým mě
počastovala, byl mrazivý. Tvrdý. Žádné překvapení.
„Strážník mi dal vaši vizitku. Prý jste mu pověděla, že se
James nezabil,“ prohlásila, otevřela kabelku a vytáhla vizitku,
která nepatřila mně, ale Rianně. Vizitka byla samozřejmě
roztrhaná na několik kousků a pak zase slepená dohromady.
Jediný čitelný na ní byl název firmy. „Můžete to dokázat?“
zeptala se. „Můžete dokázat, že to nebyla sebevražda?“
Sklouzla jsem pohledem na ducha, který právě klečel vedle
ní a opakoval, jak miluje ji i dítě a že by se nikdy nezabil. Nic
z toho neslyšela, ale já ano. I když to nevěděl. Podívala jsem se
na vdovu.
„Váš manžel velice neústupně trval na tom, že má pro co žít
a nikdy by vás ani dítě neopustil.“
Stiskla rty a svaly jejích čelistí se sevřely, jak zatínala zuby.
„Slečno Craftová, nemám zájem o žádné projevy útěchy, které
si podle vás nejspíš přeji slyšet. Předpokládám, že mi teď
řeknete, že cítíte manželovu přítomnost a že je blízko
a pozoruje mě. Neměla jsem sem chodit. Nejste nic než
šarlatánka vydělávající na žalu těch, co se nechají snadno
oblafnout.“
Spotřebovala jsem každou unci sebeovládání, abych se
nenatáhla a ducha jejího muže nezviditelnila jen proto, abych jí
dokázala, jak skutečná má magie je. Ale vzhledem k jejímu
rozpoložení jsem netušila, jestli by jí to nepřipravilo příliš
velký šok. Vypadala, že se každou chvíli zhroutí, a já nechtěla,
aby předčasně porodila, protože jsem neměla ani tušení, jak
přivést dítě na svět. Namísto toho jsem jí jen řekla: „Ujišťuji
vás, že mám certifikát OLMN pro senzitivní osoby.“
Jen si odfrkla.
„Co přesně po mně chcete, paní Kinglyová?“ Určitě sem
nepřišla jen proto, aby mě urážela.
„Policie označila smrt mého manžela jako sebevraždu. Ať už
jste podvodnice, nebo ne, podle všeho jsme jen my dvě
přesvědčené, že ze střechy té budovy neskočil. A je mi jedno,
co říkají svědkové nebo důkazy. Pokud můžete dokázat, že
jeho smrt byla…“ Odmlčela se, tentokrát se zdálo, že slzy
nezadrží. Beze slova si je setřela a já to svědomitě ignorovala.
Abych naplnila ticho, než se žena dá dohromady, řekla jsem:
„Můžu povolat stín a zjistit, co se na té střeše stalo.“ Nebo
bych se mohla jednoduše zeptat jeho ducha, ale pokud
potřebovala důkaz pro pojišťovnu, za hodnověrného svědka se
považoval jen stín. Soudní systém sice stále ještě pracoval
na právoplatnosti výpovědí stínů, pojišťovny ale jejich
výpovědi uznávaly už dobrých patnáct let. Duchové mohli
přísahat a slibovat, jak jen chtěli, ale stejně jako za svého
života i duchové mohli lhát. Stíny ne. Byly to zhmotněné
nahrávky života člověka. Pokud povolám stín Jamese
Kinglyho a on oznámí, že skočil, pak by byl konec. Kdyby
prohlásil, že zakopl a přepadl, pojišťovna by to označila
za nehodu s následkem smrti a vyplatila vdově pojistné.
„Za normálních okolností bych vám nabídla, abyste se
ke mně na hřbitově přidala, ale jsem si jistá, že váš muž měl
pohřeb s uzavřenou rakví a nechcete si ho pamatovat v té
podobě, v jaké zemřel.“ Protože stíny nabývaly té podoby,
kterou měly v okamžiku, kdy duše opustila tělo – což se
u Kinglyho stalo při dopadu na střechu auta. Nepodívala jsem
se zblízka, ale viděla jsem dost, aby mi bylo jasné, že nikdo
nepotřebuje vidět své milované v takovém stavu. „Můžete
za mnou na hřbitov poslat právníky a agenty pojišťovny a –“
„Tohle nemá s pojištěním nic společného.“ Paní Kinglyová
ta slova téměř zařvala, a kdyby mohla okamžitě vyskočit ze
židle a naštvaně odkráčet, udělala by to.
„Já…“ Zarazila jsem se, než jsem se stihla omluvit. Byla
jsem příliš fae na to, abych se jí omluvila, aniž bych to myslela
vážně, a nebyl důvod kvůli něčemu takovému utvořit dluh. Ale
nemohla jsem tu větu nedokončit, tak jsem rychle dodala: „Já
to nevěděla.“
Svým pohledem by dokázala zmrazit jezero. Znovu mě
napadlo, zda odtud neodejde, ale po chvíli jen dodala:
„A James není pohřbený. Je stále v márnici.“
Mrkla jsem a počítala jsem, kolik dní už od jeho smrti
uplynulo. Patologové se snaží navrátit těla zesnulých jejich
pozůstalým, jak nejrychleji je to možné, ale James tam ležel už
přes týden. Pokud si byla policie tak jistá, že šlo o sebevraždu,
proč už tělo nevydali rodině? Své myšlenky jsem zopakovala
nahlas, ale paní Kinglyová jen chmurně zavrtěla hlavou.
„Požádala jsem všechny, kteří mi dlužili laskavost, a využila
veškerý vliv, který moje rodina má, abych policii dotlačila
k vyšetřování Jamesovy smrti, ale navzdory všem snahám –
dokonce jsem vyhrožovala, že letos nebudu sponzorovat
výroční policejní ples – bude tělo zítra vydáno k pohřbu.
Nesmí opustit márnici. Pokud se tak stane, nikdy nedokážou,
že byl zavražděn.“
„Zavražděn?“ Předpokládala jsem, že šlo o nehodu. Neviděla
jsem žádné známky toho, že by šlo o vraždu. Sice jsem
dorazila až poté, co tělo dopadlo na vůz, ale policie určitě vzala
tuto teorii v úvahu. Pokud by existovaly náznaky, že ho někdo
přes okraj střechy strčil, pak by případ dál vyšetřovali. „Jste
přesvědčená, že byl zavražděn?“
„Jiné vysvětlení neexistuje.“
Nesouhlasila jsem s ní, ale držela jsem pusu na zámek.
„James na té střeše neměl být. Neměl být ani v Magické
čtvrti. Jsme členy Strany za lidi. Nepodporujeme magii ani její
praktiky.“ Zvedla bradu, jako by mě vyzývala, ať k tomu něco
namítnu.
Skoro jsem zavrčela, ale mělo mi dojít, že podporuje Stranu
za lidi, protifaeskou a protičarodějnickou politickou skupinu.
Prsten, postoj – všechno to teď dávalo smysl. Až na to, že tu
byla. A ještě jedna věc.
„Víte, co to znamená být senzitivní, paní Kinglyová?“
Krátce přikývla, ale očividně lhala, protože se mi do očí
nepodívala. Ne že by na tom záleželo.
„Senzitivní člověk je někdo, kdo dokáže vycítit magii,“
začala jsem a ona nejenže se mi dál odmítala podívat do očí,
ale navíc ve tvářích zčervenala. Pokračovala jsem: „Jsem
nejen stínová čarodějka, ale také senzitivní osoba, což
znamená, že cítím moc amuletu, který při sobě máte. Je
kvalitní. Lékařský amulet na pomoc s těhotenstvím, pokud se
nemýlím.“
Nesnažila se to popřít, ale ani nezvedla zrak.
„Vypadáte velmi mladá, slečno Craftová.“ Podepřela si
břicho rukama, jako by dítě uvnitř kolébala. „Když jsme byli
mladší, s Jamesem jsme se soustředili na své kariéry. Ani jsme
nepomysleli na založení rodiny, dokud mi nebylo přes třicet.
To už jsme byli zajištění. Zdálo se to jako dokonalá doba. Ale
měli jsme problémy s početím, a když se to podařilo…“
Odmlčela se, slova jí nešla přes rty. „Potratila jsem. Dvakrát.
Když jsem otěhotněla potřetí, rozhodli jsme se, že uděláme
cokoli, aby se dítěti nic nestalo. Právě proto jsme se obrátili
na magii.“
Povzdechla jsem si. Nemohla jsem si pomoct. Příznivci
Strany za lidi bývají extrémisté, ale co jsem věděla, jejich
postoj byl následující: magie a její uživatelé jsou nebezpeční,
potřebují více omezení a zákazů, pokud tedy člen strany
nepotřebuje magii využít. Naneštěstí to byli extrémisté s křesly
v kongresu. Dokonce i guvernér státu Nekros byl členem
Strany za lidi. Ve skutečnosti to byl ale fae v utajení – a můj
otec – takže to dávalo celé situaci nový rozměr.
Netušila jsem, co na to paní Kinglyové říct. Neměla jsem
v úmyslu ji odmítnout jako klientku jen proto, že byla pokrytec
– už jsem pracovala s horšími. Problém byl, že jsem
pochybovala, že jí dokážu dodat ty výsledky, v jaké doufala.
Podle toho, co stín vypoví, můžu dokázat, že manželova smrt
byla možná nehoda. Ale vražda?
Podívala jsem se na ducha Jamese Kinglyho. Stále šeptal své
ženě slova útěchy – která neslyšela a mně nijak nepomáhala
zjistit, co se mu stalo. Přála jsem si, abych s ním mohla zůstat
chvíli o samotě a položit mu pár otázek, ale netušila jsem, jak
to zařídit, aniž bych paní Kinglyovou upozornila na jeho
přítomnost. Sice by byl asi štěstím bez sebe, ale pro ni by to
bylo zcela určitě víc, než by dokázala přijmout.
„Nezabil by se, slečno Craftová,“ řekla tichým hlasem,
v němž se už neozývalo chladné opovržení. „A nikdy by
neutekl. Tohle dítě si moc přál.“
„To, že přišel do Čtvrti, neznamená, že chtěl utéct. Třeba
chtěl jen koupit další amulet pro dítě?“
Zavrtěla hlavou. Slzy konečně boj vyhrály a nyní si razily
cestu jejím make-upem. Rozmazala si řasenku. Jo, rozhodně
budu muset koupit krabici kapesníků. Duch se zvedl na nohy,
a přitáhl tak k sobě mou pozornost.
„Neutekl jsem. Přísahám, že jsem neutekl,“ řekl a sevřel
mihotající se ruce do pěstí a pak je zas uvolnil. Přešel za ni.
„Proč říkáš, že jsem utekl? Nikdy jsem od tebe neodešel.“
Dobrá. Tak tohle bylo zvláštní.
Podívala jsem se na svou klientku, jejíž silácké vystupování
zlomil žal. „Když jste řekla, že utekl, co přesně jste tím
myslela?“
Setřela si slzy z očí a ještě více si rozmazala make-up.
„On…“ Popotáhla. „Volal mi po práci, asi čtyři dny předtím,
než… než se to stalo. Řekl, že musí jít s několika klienty
na večeři, což by nebylo neobvyklé, ale on mi o tom neřekl
předem. To bylo naposledy, co jsem o něm slyšela. Druhý den
jsem ho nahlásila jako pohřešovaného. Když jsem pak u dveří
spatřila stát policisty,“ znovu popotáhla, „věděla jsem, že
nesou špatné zprávy. Nenapadal mě žádný důvod, proč by
nepřišel domů, kdyby bylo všechno v pořádku. Jen jsem
nečekala… Nečekala jsem, že mi řeknou, že se to opravdu
stalo. Ani že předpokládají, že sám skočil.“ Opět popotáhla.
„Povídala jste, že tu máte koupelnu.“
Ukázala jsem jí, kde ji najde, ale ducha jsem chytila za paži
dřív, než ji stihl následovat.
„Hej,“ vyjekl a zíral na mou ruku na své paži. „Vy… vy mě
vidíte?“
Ne, jen jsem máchla do vzduchu a náhodou chytila ducha.
Ale jinou reakci jsem od něj ani nečekala. Ta otázka se
prakticky nabízela. Stínové čarodějky a čarodějové byli
jedinými lidmi, kteří vidí duchy, a moc nás nebylo. Co jsem
věděla, byla jsem jediná stínová čarodějka, která se mohla
duchů dotýkat. Chtěla jsem se ale vyhnout scéně, ke které by
došlo přímo před dveřmi koupelny. Dřevo nebylo nijak silné,
a kdyby má klientka slyšela, jak si povídám pro sebe,
na důvěryhodnosti by mi to nepřidalo. Takže jsem si přitiskla
prst na rty a vtáhla jsem ducha do své kanceláře.
„Co se doopravdy stalo na té střeše?“
Duch se zamračil. „Nevím přesně.“
Jako vážně? „Jak to můžete nevědět?“
„Já… Já si nepamatuji, že bych na tu střechu šel. V jednu
chvíli jsem byl u Delaneyho, v malém irském baru na půli
cesty mezi mou prací a domovem, a pak jsem dopadl na auto
a nějaký chlap mě vytahoval z těla.“
Ten „chlap“ byl nejspíš sběratel. Na místě jsem spatřila
Deatha i muže v šedém, takže jsem nevěděla, který z nich to
byl, ale to nebylo důležité.
„Vraťme se na začátek. Byl jste s několika klienty v baru
a pak co?“
„A pak nic. Jen bolest. Cítil jsem, jak se mi drtí lebka
a lámou kosti.“ Duch se při vzpomínce na svou rychlou, ale
ošklivou smrt otřásl.
Což by znamenalo, že zmizel na delší dobu než tři dny – ale
to nebylo tak obtížné. Já ve Faerii ztratila hodiny i celé dny –
ovšem on neřekl, že šel do Věčného květu, což byl jediný
faeský bar v Nekrosu. „Dobře, takže jste byl v irském baru.
S kým jste tam byl?“
Duch polkl. „Hm…“ Skoro jsem slyšela, jak mu v hlavě
šrotují kolečka a snaží se rozhodnout, kolik toho může říct.
Do irského baru nevzal žádné klienty. Viděla jsem mu to
ve tváři. Stále se rozhodoval, kolik mi toho může říct.
A to byl ten problém s duchy. Mohli lhát.
5. kapitola
Když paní Kinglyová vyšla z koupelny, měla make-up opět
v dokonalém stavu a jednání opět chladné. Kromě toho, že při
jejich posledním rozhovoru jí její muž lhal, jsem od Jamese nic
použitelného nezjistila, a jakmile se dveře otevřely a paní
Kinglyová z nich vyšla, okamžitě jsem si ho přestala všímat.
James nechtěl o tom, co se během těch posledních dní stalo,
mluvit. Musela jsem počkat, až budu moct vyslechnout stín
a získám skutečné odpovědi.
„Mohla byste rituál provést už dnes v noci?“ zeptala se paní
Kinglyová a já zaváhala. Napůl jsem se už natahovala přes stůl
s formulářem smlouvy, který jsme s Riannou sepsaly, a také
několika dokumenty od OLMN.
V noci? „Neprovádím rituály za tmy.“
„Nepotřebujete k tomu tmu a světlo měsíce a tak?“
Měla jsem co dělat, abych při té stereotypní – a naprosto
scestné – otázce nezasténala, ale mé „ne“ znělo nejspíš příliš
napjatě. Po rituálech jsem končívala téměř slepá, provádět je
v noci by bylo naprosto hloupé.
„Ale mohla byste to udělat ještě dnes? Zítra ráno vyzvednou
jeho tělo. Musíte dokázat, že to byla vražda, ještě než opustí
márnici.“
Trvala na svém téměř zoufale. Měla jsem pocit, že zbývá
sotva vteřina a začne křičet nebo plakat. Ani jedno mě nijak
netáhlo, takže jsem nasadila úsměv a snažila se mluvit
klidným hlasem. „Mohu dnes odpoledne povolat stín, ale
nemohu vám zaručit, že manželova smrt bude prohlášena
za vraždu. Vše záleží na tom, co stín poví.“
„Byla to vražda.“ To prohlášení nedávalo prostor žádným
teoriím a dohadům. Podepsala se na dokument, který mě
opravňoval k přístupu k tělu jejího manžela.
Jen jsem si přála, abych měla polovinu její jistoty.
„A zjistěte, kam se na ty tři dny ztratil. Předpokládám, že ho
unesl ten, kdo ho pak zabil, ale musím to vědět jistě.“
S posledními slovy do jejího hlasu pronikl náznak pochyb,
jako by částečně uvěřila tomu, co jí každý tvrdil – že její muž
spáchal sebevraždu.
No, to brzy zjistíme.
Prošla jsem s ní smlouvu, ale když jsme se dostaly k části
o platbě a záloze, zarazila mě.
„Jak mám vědět, že ten rituál skutečně provedete? Co když
se něco pokazí? Budou to jen vyhozené peníze.“
„Můžete se ke mně připojit,“ navrhla jsem a jí z tváře
zmizela veškerá barva.
„Mohla byste to, já nevím, třeba nahrát? Audio, myslím.
Nechci vidět…“
Přikývla jsem, nenutila jsem ji tu větu dopovědět. Rituál
provedu na pitevně, takže nahrávka by neměla představovat
problém. Kdykoli jsem konzultovala pro policii, vždy se
rituály nahrávaly. Veškeré nutné vybavení bylo připraveno už
před pitvou. Já jen nahraju rituál a pak paní Kinglyové předám
audionahrávku.
Právě jsme končily s posledním lejstrem, když se ozval
zvonek nade dveřmi. Tentokrát jsem závan magie poznala –
Rianna. Nakoukla do mé kanceláře, Desmonda měla po boku,
ale stáhla se, jakmile spatřila, že u mého stolu sedí klientka.
Usmála se, ale v jejím výrazu byla jasně patrná zvědavost.
Nepřekvapilo mě, když se její oči rozzářily vnitřním světlem,
jak rozevřela štíty. Stočila pohled na ducha Jamese Kinglyho
a její úsměv se rozšířil s tím, jak povytáhla obočí ve výrazu,
který jsem znala už od dob na akademii. Téměř jsem slyšela,
jak mi říká: „Já ti to říkala.“ Chtěla jsem převrátit oči – přesně
jak bych to udělala, kdybychom byly mladší, ale paní
Kinglyové by to nepřišlo ani z poloviny tak zábavné jako
Rianně. Mávla jsem rukou, spíš abych ji odehnala, než
pozdravila.
Jakmile paní Kinglyová odešla, popadla jsem kabelku
a vyšla do vstupní haly. „Jedu do márnice.“
Rianna zvedla oči od knihy v měkké vazbě – bezpochyby
další detektivka. „Stihneš to na večeři?“
Bylo nutné, aby byla ve Faerii za každého soumraku
a úsvitu, protože to byly ty chvíle mezi, kdy se střídaly noc
a den a magie Faerie byla nejslabší. Kdyby zůstala ve světě
smrtelníků bez podpory faeské magie, dohnal by ji její
skutečný věk. Viděla jsem, jak se to stalo jiné podvrženkyni,
a nebyla to hezká smrt.
„Jestli budu mít zpoždění, jdi beze mě. Dorazíme s Holly až
tam.“ Rianna mě koneckonců nepotřebovala, aby se dostala
do Faerie, a na podzim přicházel soumrak každým dnem dřív
a dřív. Holly ale potřebovala doprovod někoho, kdo byl
na VIP seznamu.
Rianna přikývla, ale její tvář na vteřinu potemněla. Pak se
vrátila ke knize. Jak jsem procházela kolem Desmonda, mávla
jsem na něj. Bargest mě ignoroval, což nebylo nijak
neobvyklé.
Došla jsem k předním dveřím, kde jsem se ještě zarazila.
„Jo, mimochodem,“ řekla jsem s rukou na klice. „Zapomněla
jsem ti říct, že se do komory nastěhoval Roy.“ A po těch
slovech jsem odešla.
„Chce po tobě něco nemožného, co?“ prohlásila Tamara,
přední patoložka a jedna z mých nejlepších kamarádek, když
z márničního mrazáku přivezla na vozíku tělo. „Je to hrozná
tragédie a je mi líto, že se s tím musí vyrovnávat ve svém
stavu, ale musí přijmout, že její manžel skočil ze střechy.“
„Takže ty si nemyslíš, že by za tím mohlo být něco jiného
než sebevražda?“ zeptala jsem se, ale pozornost jsem jí
věnovala jen napůl. Z nyní zavřených dveří mrazírny se sem
linula záhrobní esence, a ačkoli jsem měla štíty uzamčené tak
pevně, jak jen bylo možné, cítila jsem její ledový dotek.
A cítila jsem také, že v mrazáku leží devět těl, poznala jsem
jejich pohlaví a přibližný věk – skrze mé štíty toho ke mně
proudilo příliš.
Tamara si mého rozptýlení nevšimla. Anebo byla zvyklá, že
se v márnici chovám trochu zvláštně. „To není možné. Ten
muž nejenže skočil, on se vrhnul z té budovy přímo šipkou.
A soudě podle zranění, která jsem našla – a co je stejně
důležité, i těch, co jsem nenašla – se ani nepokusil pádu
zabránit nebo ho jakkoli umírnit.“
Tak proč na tom ten duch tak trval? Pohlédla jsem na vozík.
Prostěradlo zakrývalo příliš ploché tělo, obrysy neodpovídaly
tělu dospělého muže. Ale bylo to tělo a podle rozhovoru s jeho
duchem jsem bez pochybností poznala, že jde o tělo Kinglyho.
Byla jsem ráda, že se prostěradlo nemusí odložit, ale netěšila
jsem se, až jeho stav uvidím v podobě stínu.
„Zůstaneš tu nebo pošleš některého z asistentů?“ Postupy
práce s důkazy jasně vyžadovaly, aby byl při rituálu přítomen
oficiální svědek. Věděla jsem, že Tamara nabrala několik
nových mediků, velmi ráda jim ničila nervy tím, že mi
dovolila, abych je děsila.
„Zůstávám,“ řekla a překřížila si paže na hrudi. „Po tom, co
ta ženská vyváděla v mé kanceláři, chci slyšet, jak ten sobecký
parchant přiznává, že skočil. Mimoto jsem tě za poslední
měsíc skoro neviděla. Holly má najednou taky příliš práce, než
aby šla na oběd. Už dvakrát jste nepřišly na večeři. Vážně už
začínám mít pocit, že jsem páté kolo u vozu. To už jsem tak
stará?“
Zahrála to do vtipu, ale já v jejím hlasu slyšela něco jiného,
bolest. Ošila jsem se a snažila se tu reakci zakrýt
přehrabováním v kabelce.
Našla jsem tubu s voskovou křídou, kterou jsem kreslila
kruhy při rituálech v uzavřených prostorách, a dala se
do práce.
„Víš, že tak to není. Jen nám to nevyšlo časově. A nejsi tak
stará.“
Tamara si odfrkla. „Táhne mi na čtyřicet a budu se vdávat.
Snažím se naplánovat svatbu, a moje nejbližší kamarádky
nemají čas mi s tím pomoct.“
Skoro jsem křídu upustila. „Takže jste s Ethanem stanovili
datum?“ Už nejméně čtyři měsíce nosila obrovský diamantový
prsten, ale ačkoli ji Ethan požádal o ruku, na datu se zatím
neshodli.
„No jo.“ Na tváři se jí objevil zasněný úsměv. Téměř
omámeně se zadívala do dáli. Pak se vzpamatovala a něha
z její tváře zmizela. „A kdybyste se mi s Holly nevyhýbaly,
věděly byste to. A věděly byste taky, že vás chci za družičky.“
„My se ti nevyhýbáme.“ A to nebyla lež, jinak bych ji nebyla
schopna vyslovit – v žilách mi kolovalo příliš faeské krve
na to, abych mohla lhát. A to byl částečně ten problém. Jak já,
tak Holly jsme byly určitým způsobem svázány s Faerií, a, no,
ani jedna jsme o tom Tamaře neřekly. Čím méně toho bude
vědět, tím bezpečnější to pro ni bude. I když je to už sedmdesát
let, co fae vyšli ze svých houbových domečků, stále to byli
docela tajnůstkáři. Já se ale navíc cítila velice provinile
a obávala jsem se, že pokud na mě zatlačí, prozradím jí víc,
než bych měla. Jak jsem mohla prošvihnout, že už stanovili
datum?
Dokončila jsem kruh – který jsem načrtla v takovém spěchu,
že z něj byla spíš elipsa než kružnice, ale i to stačilo –
a zapnula kameru.
„Započnu rituál,“ oznámila jsem s vědomím, že jsem náš
rozhovor jen oddálila.
Pohled, kterým mě Tamara obdařila, mou domněnku
potvrdil. Zavřela jsem oči, aby v nich nemohla spatřit vinu.
Teď s tím moc nezmůžu.
Soustředila jsem se, pročistila mysl a koncentrovala se – což
nebylo zrovna jednoduché, když mi myslí vířily Tamařiny
novinky, magie se mi opírala do štítů a hrozila, že je prolomí,
a záhrobní esence toužila proniknout dovnitř. Zhluboka jsem
se nadechla. Vydechla. S magií záhrobí kruh nezvednu, bez ní
to také nedokážu, zvlášť když se má magie chová
nevypočitatelně. Znovu jsem se nadechla, soustředila jsem se
na své plíce, na své tělo, téměř násilím jsem se pokusila
uklidnit.
Odblokovat vnější vlivy dost na to, abych se mohla
soustředit na obsidiánový prsten, mi trvalo déle, než se mi
líbilo. Prsten nesl syrovou energii převzatou z éterické roviny,
a na rozdíl od mé záhrobní magie, což byla schopnost noren
a měla jen jediný účel, syrová éterická energie byla limitována
jen tím, kdo ji nesl. Vlila jsem tenký proud uskladněné magie
do kruhu, který jsem načrtla, a kolem mě se zvedla mihotající
se modrá bariéra.
Nápor záhrobní esence okamžitě polevil. Nezmizel – přece
jen jsem v kruhu stála s Jamesovou mrtvolou, která vyzařovala
jistou míru moci záhrobí. Ale kruh odblokoval ostatní mrtvoly
v márnici a záhrobní esence mi pod kůži nyní pronikala téměř
snesitelně.
A to bylo přesně to, co jsem potřebovala.
Sundala jsem si stříbrný náramek s amulety, v nichž jsem
uskladňovala své náhradní štíty. Ve chvíli, kdy jsem rozepnula
sponu, pronikla má magie na povrch a otestovala nyní
zeslabený odpor mezi jí a záhrobní esencí. Stále jsem měla své
osobní štíty, ale mé nitro již překročilo propast mezi živými
a mrtvými a já cítila, jak se kolem kruhu žene vichr a pohrává
si s mými vlasy. Kdybych otevřela oči, viděla bych místnost
zničenou rozkladem, jak ji překrývaly první vrstvy země
mrtvých. Ale já ještě nebyla připravená otevřít oči.
Stále mě ještě čekala nejdůležitější část rituálu.
Pomalu jsem nalomila své štíty, snažila se vylévající se magii
udržet pod kontrolou. Skoro to i fungovalo. Má magie zakryla
mrtvolu, záhrobní esence mi zaplavila tělo, vlila se mi do krve,
do kostí vehnala chlad záhrobí. Ten vpád bolel. Byla jsem
naživu. Esence, která se mě snažila ovládnout, živá nebyla.
Možná jsem na dotek chladná, ale stále mám své vlastní
živoucí teplo a to nyní bojovalo s chladem mrtvých.
Uvolnila jsem teplo, vzdala jsem se části sebe samotné
a vyslala ji do mrtvoly, která nyní překypovala mou mocí.
Pak teprve jsem otevřela oči. Místnost kolem mě se
rozkládala. Alespoň na pohled. Pokud ale nebudu opatrná,
zdánlivě rozervané plátno zakrývající vozík tak zrezivělý, že
by ho pouhý dotyk proměnil v hromádku rezavých pilin, by
mohlo splynout s realitou smrtelníků, a proměnit stav věcí, jak
je nyní vidím já, ve skutečnost. Právě to obnášelo být
splétačem rovin. Umím vázat několik rovin existence k sobě.
A země mrtvých nebyla jedinou rovinou, již jsem svým
zrakem viděla. Místnost naplňovala moc éterie, roviny magie.
V ní v podobě barevných pramenů vířila syrová energie.
Kdybych chtěla, mohla jsem se natáhnout a prameny uchopit.
Bylo to nebezpečné, velice nebezpečné, proto se této roviny
směly čarodějky dotýkat pouze svým nitrem. Ukazovalo se mi
více rovin, ale já se je snažila ignorovat, protože splétání jsem
zatím pořádně neovládala a neměla jsem nikoho, kdo by mě
učil.
Shlédla jsem na tělo pod proděravělým plátnem. Bylo tak
přeplněné mou magií, že jsem se nemusela ani soustředit
a mužovy vzpomínky se zhmotnily v stín. Sedl si skrze
rozervaný cár látky, rozbitou hlavu a polámané tělo ani
nevnímal. Odvrátila jsem od něj pohled. Na rozdíl od duchů,
kteří nabývali podobu, v jaké se viděli ještě za svého života,
stíny vždy povstaly v té podobě, v jaké bylo jejich tělo vteřinu
předtím, než z něj sběratel vytáhl duši.
Stín byl povolán. Soustředila jsem se na svůj nový štít, který
jsem formovala poslední měsíc. Zjevil se mi v podobě
neprůsvitné bubliny obalující mé nitro. Všechny ostatní roviny
okamžitě zeslabily. Nezmizely a štít také nebránil v průchodu
záhrobní magii, ale teoreticky mohl zabránit, aby se má moc
rozpínala po ostatních rovinách existence. Z předchozích
rituálů jsem také už věděla, že se můj zrak nepoškodí tolik,
když mé nitro skrze štít pouze nahlédne přes roviny, aniž bych
se na ně musela napojit.
Štít byl na místě. Otočila jsem se zpátky na stín, který jsem
povolala, ačkoli jsem se nedokázala přinutit, abych se podívala
na poničenou tělesnou schránku.
„Jaké je tvé jméno?“ zeptala jsem se. Znala jsem ho, to
samozřejmě, ale kdykoli jsem předtím povolávala stín
v márnici, bylo to pro policii a stín se musel identifikovat
do záznamu. Stal se z toho zvyk.
„James Kingly.“
„Jamesi, pamatuješ si, jak jsi zemřel?“
Stín znehybněl. Neodpověděl. Stíny vždy odpovídaly
okamžitě, pokud se tedy otázka netýkala něčeho, co si tělo
nepamatovalo. Připomenout si vlastní smrt by nemělo být tak
těžké.
V hrudi mi zabublala panika, opřela se mi do plic, až jsem
skoro nemohla dýchat. Stíny byly jen shluky vzpomínek
držených při sobě záhrobní magií a čarodějčinou vůlí, ale má
magie se v poslední době chovala nevypočitatelně, a to jsem jí
do mrtvoly naprala víc než dost.
Pak stín promluvil. Prodleva, ačkoli se mi zdála jako věčnost,
trvala jen pár vteřin. „Byla tam krev a bolest. Polámané věci.
Ležel jsem na zádech a pak…“ Odmlčel se, což znamenalo, že
právě v tu chvíli převzal sběratel jeho duši a jeho tělo přestalo
nahrávat záznam jeho života.
Dobře, takže právě popsal okamžik své smrti. Položila jsem
tutéž otázku stovkám stínů a většina popsala události vedoucí
k jejich smrti, ne jen tu chvíli. Působila snad moje magie
špatně? Na svou magii jsem vždy spoléhala. Sesílat kouzla
neumím, splétání rovin pro mě bylo nové, ale stíny jsem
povolávala odjakživa a byla jsem v tom dobrá. Co se to tu
sakra dělo?
„Před krví a bolestí, co jsi dělal?“
Tentokrát stín nezaváhal. „Seděl jsem u Delaneyho a dopíjel
druhé pivo.“
Zírala jsem na stín, nedostávalo se mi slov. Tohle není
možné.
Tamara na vnější straně kruhu se zeptala: „Jak si může
nepamatovat, že skočil? Neměl v krvi tolik alkoholu, aby
přepadl přes okraj střechy. A kde je sakra Delaney? Nikdy
jsem o tom baru neslyšela. Myslela jsem, že stíny nemůžou
lhát.“
„Také nelžou.“ Nebo alespoň by neměly. Byly to jen
vzpomínky. Veškerá vůle, ego, emoce zmizely spolu s duší
v okamžiku, kdy byla vyrvána z těla.
„Odeber se k odpočinku,“ řekla jsem a uložila stín do těla.
Vytáhla jsem z těla svou magii a pak stín přivolala podruhé.
Vrátil se o něco průsvitnější než předtím. Zeptala jsem se stínu
na totéž a dostalo se mi stejné odpovědi.
„To není možné,“ vydechla jsem a zoufale si přála, abych
měla uvnitř kruhu židli, na kterou bych se teď mohla zhroutit.
Ale takovou možnost jsem neměla. „Jamesi, pamatuješ si, že
ses ocitl na střeše motelu Styx?“
„Ne.“
„Byl jsi někdy v motelu Styx?“
„Ne.“ Bez zaváhání. Bez emocí. Přesně taková odpověď,
jakou jsem čekala. Až na to, že nebyla pravdivá. Bez pochyb
jsem věděla, že v té budově byl.
Co se to sakra děje?
„Myslím, že by OLMN měla přehodnotit pravdomluvnost
stínů,“ prohlásila Tamara a přecházela podél kruhu.
Možná, ale… „Jamesi, skočil jsi ze střechy motelu Styx?“
„Ne.“
„Pomyslel jsi někdy za posledních šest měsíců
na sebevraždu?“
„Ne.“
„Lhal jsi své ženě o setkání s klienty a namísto toho jsi
odešel do irského baru?“
„Ano.“
„Proč?“ Neměla jsem příležitost se na to zeptat ducha, než se
jeho žena vrátila, ale pak odmítal přiznat, že do baru šel
z jiného důvodu, než jaký sdělil své ženě. Dávala jsem
přednost přímým, neemocionálním odpovědím stínů.
„Když Nina otěhotněla, oba jsme souhlasili, že pokud ona
nemůže pít, pak ani já nebudu pít. Ale potřeboval jsem pivo.“
Nebo očividně dvě. „V kolik hodin jsi opustil bar?“
Stín neodpověděl.
Tamara se zastavila a skrze modrý opar kruhu se na stín
zamračila. „Co je to s ním, Alex? Vždyť přece musí
odpovědět, ne?“
To sice ano. Pokud tedy odpověď nezná. Už jsem se nebála,
že je s mou magií něco špatně. Stín jen potvrdil to, co mi
v kanceláři řekl duch. Ale to znamenalo, že James Kingly
ztratil tři dny svého života, včetně okamžiku, kdy se rozhodl
zemřít.
6. kapitola
Vložila jsem stín zpět do těla, protože už mi nic víc říct
nemohl. Vzala jsem si své teplo a ukončila rituál. Tamara
odvezla vozík s tělem Jamese Kinglyho do mrazáku, zatímco
já jen stála a viděla jsem hustou šedou oponu.
„Co tvoje oči?“ zeptala se Tamara a já se otočila za zvukem
jejího hlasu. Jak přecházela místnost, sledovala jsem ozvěnu
jejích kroků, ale jakmile se zastavila, splynula s šedavou tmou.
Buď to poznala z mého výrazu, nebo podle ticha, které se jí
dostalo místo odpovědi, protože řekla: „Až tak mizerný, jo?“
Pokrčila jsem rameny. Nesnášela jsem lítost, která se jí
ozývala z hlasu, skoro stejně jako jsem nenáviděla slepotu.
V takových chvílích jsem jen tak tak odolala nutkání otevřít
své nitro a nahlédnout skrze roviny. Vidět několik
protínajících se rovin by bylo zmatečné, ale alespoň bych
viděla. Ačkoli v závěru, až bych opět uzamkla své štíty, by byl
můj zrak o to horší. Teď byly obrysy šedavé, ne černé,
a rozpoznala jsem, kde jsou police a stoly, takže se můj zrak
snad brzy pročistí, abych mohla bez problémů dojít k výtahům.
Ale do té doby…
„Dala by sis kafe?“ zeptala se Tamara, jako by poznala, že
potřebuju rozptýlit.
„To by bylo skvělé.“ Teplo. Zachvěla jsem se. Měla jsem si
vzít sako. Když jsem ale odcházela z domu, nepředpokládala
jsem, že dnes budu povolávat stín, a září v Nekrosu se dalo
popsat všelijak, ale chladno nebylo. Noci občas byly trochu
studené, ale po horoucím parnu července a srpna bylo v září
příjemně. A to znamenalo, že jsem si občas zapomněla vzít
sako.
Natáhla jsem lehce se třesoucí ruku k něčemu, co mělo
obrysy pitevního stolu, a vydala jsem se směrem k Tamařině
kanceláři.
„Potřebuješ pomoct?“ zeptala se, a kdyby mi zbyla trocha
tepla, určitě by se mi právě vlila do tváří.
Nemám ráda, když se mnou lidé jednají jako s invalidou, tím
spíš že to někdy bylo potřeba. Dnes ale ne. „Jen mě veď,“ řekla
jsem jí, protože dokud se pohybovala, viděla jsem ji.
Následovala jsem její šedý obrys, pohledem jsem zavadila
o skříňku… a ramenem vrazila do zárubní dveří její kanceláře.
Vyjekla jsem bolestí a Tamara se zastavila, ale, díkybohu, mou
nehodu nekomentovala. No, rozhodně se nedá říct, že si umím
prošlapat cestičku.
Jestli se můj zrak bude horšit takovouhle rychlostí, budu se
muset brzy poohlédnout po alternativách. Možná bych mohla
PK vycvičit jako slepeckého psa. Jenže jsem toho tříkilového
čínského chocholáče nemohla vzít ani na procházku, aniž by
mě někam netáhl. Kdo ví, kde bychom skončili, kdyby mě vedl
on.
Šourala jsem se přes Tamařinu kancelář, hledala jsem, kam si
sednout. Vděčně jsem se zhroutila do volné židle
a poslouchala, jak zapíná kávovar. Centrální okrsek byl
nechvalně proslulý spálenou břečkou, kterou se většina
policistů dusila, ale Tamara si do márnice přinesla vlastní
kávovar s mlýnkem na kávová zrna.
„Zjistila jsi z Kinglyho pitvy něco neobvyklého?“ zeptala
jsem se. Malou kancelář naplnila nádherná vůně kávy.
„Podívám se do poznámek,“ řekla a já téměř slyšela, jak se
mračí, i když jsem to neviděla. Znala jsem ji dost dobře, věděla
jsem proto, že si v duchu spílá, že něco musela přehlédnout.
„Pravděpodobně z té střechy skočil, i když si na to
nepamatuje,“ poznamenala jsem a poslouchala, jak se otevírá
jedna ze skříněk. „V tom ses nemýlila.“
Zašustily papíry, jak rozevřela složku k případu. „Všechny
fyzické důkazy na to ukazují. Ale muselo v tom být zapletené
kouzlo, ne?“ Odmlčela se. „Nebo by ztrátu paměti mohlo
způsobit rozsáhlé poškození mozku.“
Zvážila jsem to. Vzpomínky jsou skladovány v každé buňce
těla, ale jejich rozsah určuje, co duše zažila a co si pamatuje.
Demence, poškození mozku, vymývání nebo paměťová kouzla
– pokud jsou dostatečně mocná – by mohla ovlivnit, co tělo
nahrálo a co stín projektoval. Ale v tomto případě zranění
hlavy roli nehrálo. „Kingly zemřel příliš brzy po dopadu, než
aby to poškodilo jeho paměť.“
„Alex, on zemřel při dopadu.“
Nepřela jsem se, jestli život končí okamžikem, kdy zemře
tělo nebo kdy ho opustí duše. Odstraňte duši a tělo zemře.
I když potrvá několik minut, než bude člověk prohlášen
za mrtvého, stín si už tu dobu pamatovat nebude. Na druhou
stranu může být tělo prohlášeno za mrtvé, ale duše v něm
může setrvat a stín si uchová vzpomínky na všechno, co se
po smrti stalo, dokud nebude duše z těla osvobozena. Co
z toho se dalo považovat za skutečnou smrt? Bylo to jedno
z témat, na kterém se lékaři a stínoví čarodějové nejspíš nikdy
neshodnou.
Tamara byla zticha, slyšela jsem, jak otáčí stránky. Zrak se
mi pomalu navracel, nyní jsem jasně viděla kontury její
postavy naklánějící se nad svazkem papírů. Nechala jsem ji, ať
si je v klidu projde. Kávovar dovařil kávu a Tamara stále četla,
takže jsem vstala, přešla k němu klopýtavým krokem
a na polici nad ním se pokusila nahmatat umělohmotné
kelímky. Našla jsem ale jen něco, v čem jsem hmatem poznala
hrníček, a jak jsem viděla jen šedé obrysy, tak to, co tvarově
připomínalo plastové kelímky, byla ve skutečnosti dóza se
sušenou smetanou.
„Došly ti kelímky.“
„Ach, promiň. Chtěla jsem ti to říct. Teď používám
hrnečky,“ řekla, otevřela spodní skříňku a vytáhla dva
keramické hrnky.
Při slově „promiň“ jsem sebou cukla, ačkoli šlo spíš
o řečnický obrat než o skutečnou omluvu, takže tíha dluhu
nebyla nijak výrazná. Kdyby měla peněžní hodnotu, nevynesla
by mi víc než jednu dvě pence, ale přesto jsem ten pocit
nerovnováhy nenáviděla. I tak to ale byla omluva, nejen pouhý
projev sympatií, takže jsem měla možnost ji odmítnout.
„Hrnky. Jako vážně?“ Jo, sarkasmus nebyl nejmilejším
řešením, ale byla to jediná možnost, jak její omluvu
nepřijmout. Brzy jí budu muset říct, že jsem fae – nebo alespoň
dost fae na to, aby to hrálo svou roli – jinak dluh mezi námi
poroste. Ale pokud bych o tom začala lidem vykládat, stalo by
se to skutečnější. Ne že by na to skutečnost, že jsem v pupku
Faerie trávila každý den, nepoukazovala.
„…a Ethan pořád říká, jak je plast škodlivý pro životní
prostředí,“ říkala právě Tamara. Já se tak pohroužila
do vlastních myšlenek, že jsem ji přestala vnímat, ale podle
všeho stále ještě mluvila o hrnečcích, tak jsem nepropásla nic
důležitého.
„Ještě jsi mi neřekla, jaké datum jste vybrali,“ odtušila jsem
a zvedla kouřící konvici s kávou.
Tamara ji ode mě převzala, což byl dobrý nápad. Barvy se mi
už pomalu začaly zobrazovat, ale pořád jsem svět kolem viděla
rozmazaně. Nalila do obou hrnečků, jeden mi podala
a do druhého přidala vrchovatou lžíci smetany. Nezeptala se,
jestli chci také, byly jsme kamarádky dost dlouho; věděla, že
kávu piju černou.
Svírala jsem horký hrnek a nasávala těžké aroma. Z vůně
kávy mě ale zabolelo v hrudi. Kávu miloval i Death. Bylo to
něco, co jsme spolu sdíleli, a to doslova. Ještě předtím, než
jsem si uvědomila, že jsem splétačka rovin, jsme s Deathem
zjistili, že pokud se navzájem dotýkáme, pak se on může v naší
realitě dotknout čehokoli, čeho jsem se v tu chvíli dotýkala i já.
Oba jsme tak držívali jeden šálek a on se na mě přes jeho okraj
díval svýma tmavýma, oříškovýma očima. Polkla jsem.
Nebyla to jen jedna vzpomínka, takových jsem měla desítky.
Pokaždé, kdy jsem si dala kávu – a já ji pila často – jsem
čekala, že se objeví i s tím svým bezstarostným úsměvem
na tváři. Ale neobjevil se, už víc než měsíc za mnou nepřišel.
„Nabídla bych ti penci za tvé myšlenky, ale přijde mi, že
mají vyšší cenu,“ ozvala se Tamara a já nadskočila a polila si
kafem ruku.
Nevyjekla jsem, ani nezanadávala, ale bylo to těsně.
„Ubrousek?“ Podala mi něco, co jsem skoro neviděla. Otírala
jsem si ruku a Tamara pokračovala: „Nějak ses zamyslela.“
Pokrčila jsem rameny. „To jen…“ Mávla jsem rukou,
nechtěla jsem o Deathovi mluvit a nechtěla jsem lhát a říct, že
o nic nejde. „Ale chtěla jsi mi říct, jaké datum jste s Ethanem
vybrali.“
Na chvíli jsem si pomyslela, že mi ta změna tématu neprojde,
ale pak odpověděla. „No, trvalo dlouho, než jsme se shodli.
Bude to patnáctého října.“
Přikývla jsem a stiskla rty, jak jsem nad tím datem
uvažovala. „Takže máme na přípravu svatby něco málo přes
rok. Bude to paráda.“
Tamara ztichla a připadalo mi, že i vzduch v místnosti
znehybněl. Zamžourala jsem, snažila jsem se rozpoznat její
výraz. Nic jsem ale neviděla.
„Co se děje?“ Bylo ticho. „Tamaro?“
„Žádný říjen příštího roku,“ řekla tiše. Příliš tiše. „Tenhle
říjen.“
„Ale to je ani ne za měsíc.“
„No, věděly byste to dřív, kdybyste se ty a Holly minulý
týden nevykašlaly na naši večeři.“ Teď už tiše rozhodně
nezněla.
Ošila jsem se. „Nechtěly jsme. Něco –“
Přerušila mě. „Do toho přišlo. Já vím. Už jsem tuhle
výmluvu slyšela víckrát.“
Žaludek se mi sevřel pocitem viny a na kafe, které mě ještě
před chvílí hřálo, mě už přešla chuť. Teď bylo všechno tak
komplikované. Otevřela jsem ústa, chtěla jsem jí říct o našich
cestách do Věčného květu a o tom, jak si čas dělá, co chce.
Věděla, že VIP sekce Květu je pupek Faerie. Řekla jsem jí to
poté, co jsem před několika měsíci ztratila tři dny. Ale důvod,
proč jsme tam chodily, bylo Hollyino tajemství, ne moje, a já
neměla právo o tom komukoli říkat. Stiskla jsem rty tak pevně,
až se mi sevřely i svaly v čelisti, a Tamara se vrátila ke čtení
lejstra.
Změnila jsem téma. „Takže jste byli zasnoubeni jen pět
měsíců. Proč ten spěch?“
Její židle zaskřípěla, hlasitý zvuk se nesl napjatým tichem.
„Nejsi snad –,“ začala jsem, ale přerušila mě.
„Při pitvě jsem našla jen jednu anomálii.“
Nehodlala jsem jí to usnadnit. „Jsi. Jsi těhotná.“
Její židle znovu zavrzala, a i když jsem neviděla rysy její
tváře, cítila jsem na sobě její pohled. „Chceš slyšet výsledky
Kinglyho pitvy, nebo ne?“
„Ano, ale…“ Najednou jsem nevěděla, co říct. Zdálo se, že si
všechny střežíme svá tajemství, a já právě odhalila to
Tamařino. Žila s Ethanem od chvíle, kdy se zasnoubili, ale
jakmile vyslovil tu otázku – a zabral si půlku její skříně –
nechtělo se mu stanovit datum. Ale jak by mohla být Tamara
těhotná? Cítila jsem amulet, který měla zavěšený na levém
nákotníku a který ji chránil před sexuálně přenosnými
nemocemi a těhotenstvím.
Tamara si povzdechla, a jako by slyšela mé myšlenky, řekla:
„Žádný amulet nefunguje na sto procent. Tak co kdybychom
se teď vrátily ke Kinglymu?“
Pomalu jsem přikývla a ona na mě otočila složku a ukázala
prstem dolů na stránku. „Jediné trochu podivné na pitvě bylo,
že hladina glykogenu v těle Jamese Kinglyho byla velice
nízká, stejně jako množství červených krvinek. Pokud by se
nezabil, zemřel by na vyčerpání z podvyživení.“
Vzala jsem do dlaní šálek s kávou a zamračila se. „A teď
prosím tě jako pro debily, co to znamená?“
„V podstatě řečeno hladověl. Což je zvláštní, protože
v žaludku měl zbytky telecího, šneků, fazolek a velice drahého
cabernetu sauvignon – mimochodem žádné pivo, jak tvrdil
stín. Kingly měl také ve střevech strávené jídlo, takže určitě
jedl. Nejspíš trpěl chorobou chronického vyčerpání, ačkoli
jeho zdravotní záznamy nic takového nezmiňují. Musel to ale
vědět. Když šel před dvěma měsíci na lékařskou prohlídku, byl
váhově na horní hranici ideální váhy své věkové skupiny.
Od té doby zhubnul o téměř pětatřicet kilo.“
„To je zvláštní. Vdova se nezmínila o tom, že by tak rychle
ubral na váze.“ Ani se nezmínila o nemoci. A duch zcela určitě
nevypadal jako muž trpící vyčerpáním, ačkoli možná to bylo
tím, že za svého života nepřijal nemoc jako svou součást.
„Nechala jsi udělat krevní testy, aby se zjistilo, co ho
zabíjelo?“
Cítila jsem, jak se Tamara mračí. „Takové testy jsou drahé
a laborka nestíhá. Ten chlap skočil z baráku. Proč? Možná si
uvědomil, že tak jako tak zemře. Možná ho vyděsila
skutečnost, že se na stará kolena stane otcem. Nevím. Ale ať
měl důvody jakékoli, příčina jeho smrti není žádná záhada.
Zemřel na masivní trauma po dopadu na auto.“
Na tom, co říkala, něco bylo. Zauvažovala jsem, že ještě
jednou vyslechnu stín, ale už tak jsem měla zpoždění a zrak se
mi teprve navracel. Další rituál by mi ho zničil ještě víc. Mohla
bych se zeptat paní Kinglyové nebo samotného Jamese,
protože jsem si jistá, že bude kdekoli poblíž své ženy. Je ale
možné, že ani jeden z nich nepoznal, že anomálie nezpůsobuje
nemoc, ale kouzlo. Navrhla jsem tuto teorii Tamaře a ta si
povzdechla.
„Nejspíš budu muset přece jen poslat vzorek do laboratoře,
protože je mi jasné, že o tom všem paní Kinglyové povíš.“
Soucitně jsem se usmála. „Na to mě najala. Ale i kdyby to
vyhladovění způsobilo kouzlo, nedonutilo by ho to skočit
z budovy.“ Nejtemnější druhy magie dokázaly zabíjet a kouzla
ovládající mysl by mohla lidi přinutit dělat strašné věci, ale
žádné mysl ovlivňující kouzlo nepřekoná vůli přežít a nedonutí
nikoho skočit ze střechy domu. „Objevila jsi během pitvy
kouzla?“
Stále jsem neviděla dost jasně, abych rozpoznala Tamařiny
rysy, ale podle toho, jak se její tmavé vlasy náhle ocitly tam,
kde ještě před chvílí byla její tvář, bych řekla, že se odvrátila.
„Když mi dovezli pana Kinglyho, pracovala jsem na několika
tělech z důležitějších případů. Vedoucí detektiv byl
přesvědčený, že Kingly skočil, a já mu proto nedala takovou
prioritu. Pokud v tom byla kouzla, v době, kdy jsem se k němu
dostala, byla už pryč.“ Odmlčela se. „Je možné, že jde
o podvod? Že byly jeho vzpomínky vymazány až po jeho
smrti?“
Skousla jsem si spodní ret. „Neříkám, že je to nemožné, ale
byla by na to potřeba velmi silná magie. Pokud paměť
vymazala černá magie, pak by bylo kouzlo zaměřeno na nitro
toho člověka. Ale jakmile je duše pryč a tělo přestane
nahrávat, magie by musela změnit každou buňku v těle. Byla
jsem na místě do minuty od Kinglyho smrti. Kdyby někdo
seslal takové kouzlo, vycítila bych ho. Viděla jsem, jak
odvážejí jeho tělo, teoreticky přímo sem, takže pokud
na Kinglyho seslali kouzlo, muselo to být během přepravy. Ale
duchova výpověď sedí s výpovědí stínu, což poměrně jistě
zaručuje, že tělo nebylo po smrti ovlivněno.“
„Možná za tím byl samotný Kingly,“ navrhla Tamara,
a ačkoli jsem musela uznat, že je to možné, nezdálo se mi to
pravděpodobné. „Nebo mu mohla být paměť změněna během
pádu. To by vysvětlovalo, proč si stín a duch pamatují totéž,
ne?“
To sice ano, ale kouzla mazající paměť byla hodně temná.
Jsem si jistá, že bych je na místě činu cítila. I když jsem
senzitivní, rozhodně nejsem neomylná. Navíc mě rozptýlil
Death.
Ať se ale stalo cokoli, tenhle případ byl mnohem
komplikovanější, než aby šlo o obyčejnou sebevraždu. Zvolna
jsem souhlasila s Ninou Kinglyovou – začínalo to vypadat jako
vražda.
7. kapitola
Než jsem dopila druhý šálek kafe, zrak se mi podstatně
zlepšil, a poté co jsem slíbila, že s Tamarou zajdu v týdnu
na nákup svatebních šatů, jsme se rozloučily. Nastoupila jsem
do výtahu, jenž mě vyvezl do prvního patra Centrálního
okrsku, prošla další bezpečnostní kontrolou a vydala se
do kanceláře svého oblíbeného detektiva přes vraždy.
„Johne, máš práci?“ zeptala jsem se, když jsem klepla
na jeho pootevřené dveře. Pak jsem nakoukla dovnitř.
Od stolu vzhlédl John Matthews, plešatící chlap velikosti
medvěda s donedávna rudým knírem. „Alex, holka, co tu
děláš?“ zeptal se a rychle strčil papíry rozházené po stole
do velkých desek.
Vzala jsem to jako pozvání a vešla dovnitř. „Paní Kinglyová
mě najala, abych –“
Než jsem stihla větu dopovědět, John si znechuceně odfrkl.
„Ta ženská. Nemůže přijmout, že to její chlap zabalil.“
Páni, má klientka tu očividně dokázala udělat dojem. Ne že
bych ji měla o to radši, ale skutečnost, že to byla zarputilá
úzkoprsá ženská, neznamenala, že se mýlí.
„Vlastně si myslím, že má pravdu, Johne.“
Znovu si odfrkl. „Jo, Jenson mi řekl, že jsi podala výpověď
prvnímu strážníkovi, co se dostal na místo. Prý jsi mluvila
s duchem toho muže a ten tvrdil, že ze střechy neskočil. Alex,
ta ženská se sice nechce smířit s fakty, ale ten případ je jasná
sebevražda.“
„Pokud do toho není zapletená magie,“ opáčila jsem
a vklouzla do jednoho z křesel u jeho stolu.
John zavrtěl hlavou a otevřel zásuvku ve stole. Vytáhl z ní
složku a podal mi ji. „V den, kdy James Kingly skočil, OLMN
sledovala jeden podnik z důvodu podezření používání šedé
magie. Když agent viděl, jak se Kingly naklání nad ochoz,
pořídil několik fotek. Kingly tam stál sám. Nikdo ho nestrčil
a i já vím, že žádné kouzlo na ovlivnění mysli nepřekoná vůli
k životu.“
Tím „i já“ myslel fakt, že John nebyl jen normál, byl
magická nula – naprosto postrádal schopnost používat magii.
Prostě skvělé. Měla jsem docela jasnou představu, který
podnik to sledovali. Ta zatracená dohazovačka, co jsem ji
nahlásila. No, jak se říká, žádný dobrý skutek nezůstane
po zásluze nepotrestán.
Otevřela jsem tenkou složku. Bylo v ní několik málo
poznámek zasahujícího strážníka, krátká zpráva z pitvy a dvě
fotografie – na každé z nich byl na kost vyhublý muž.
Na jedné se nakláněl nad římsu. Na druhé letěl vzduchem
a rozhodně ho nikdo nestrčil, protože letěl po hlavě. Vrátila
jsem fotografie do desek a podala je Johnovi. Musela jsem
přiznat, že to byly jasné důkazy. A přesto jsem stále
pochybovala. Nejen proto, že stínu chyběly vzpomínky. Taky
mi nepřidala na klidu ta enormní ztráta váhy a fakt, že Kingly
se o své nemoco nezmínil.
„Nevím, jak se to stalo, ale kousky skládačky prostě nesedí,“
poznamenala jsem a pověděla jsem mu, že stínu i duchovi
chybí vzpomínky na tři dny života, pověděla jsem mu
i o anomálii, kterou Tamara objevila při pitvě, a také
o teoriích, které jsme s Tamarou daly dohromady. Žádná
z nich nenabízela uspokojivou odpověď. „Stojí to za to, aby se
na to někdo podíval, ne?“
John si protřel utahanou tvář. „Alex, mám tu trojnásobnou
vraždu předávkováním narkotiky. Nemám čas se ti podívat
na sebevraždu jen proto, že si na to stín nepamatuje.“
„Ale já nemyslím, že jde o sebevraždu.“
„Nemáš ale ani důkaz, že to sebevražda nebyla.“
Zamračila jsem se, ale byla jsem nucena zavrtět hlavou.
Kdyby stín řekl, že byl zavražděn, případ by byl otevřen, ale
stín nevěděl, co se stalo, jen šlapal vodu. Fyzické důkazy
i výpovědi očitých svědků poukazovaly na sebevraždu.
Neměla jsem v rukách nic, co by dokazovalo, že se s Jamesem
Kinglym stalo cokoli jiného, než že se vyděsil blížícího se
otcovství, nasedl do auta, odjel na pár dní a pak z pocitu viny
někoho přinutil, aby mu na tu dobu vymazal vzpomínky. Ale
kdy by bylo takové kouzlo sesláno? A jak? Mohlo být podáno
v podobě lektvaru nebo možná šlo o časově omezené kouzlo.
John měl pravdu. Sice to bylo podezřelé, ale žádný důkaz jsem
v ruce neměla.
Stiskla jsem rty a podívala se na mohutnou složku
na Johnově stole. „Když se ti na tu trojnásobnou vraždu
podívám – zadarmo – otevřel bys Kinglyho případ?“
John sklopil zrak, zadíval se na prázdné pouzdro na pera.
„Alex, chtěl bych ti pomoct a cením si všeho, co jsi v minulosti
pro tohle oddělení udělala – bůh ví, že mnoho případů jsme
vyřešili jen díky tvé pomoci, ale nesmím ti dovolit, abys
zasáhla do vyšetřování současného případu.“
Chvíli jsem na něj jen vyjeveně zírala. S Johnem jsem se
setkala v prvním ročníku na vysoké. Viděl mě, jak si
na hřbitově povídám se stínem, a zeptal se, jestli bych si mohla
popovídat i s oběťmi vražd. Zatahal za pár provázků, aby mě
dostal na oddělení jako konzultantku, a během následujících
let nikdy neodmítl mou pomoc, zvlášť když jsem byla ochotná
to udělat zadarmo. A trojitá vražda? To bylo velký. Proč by
tedy…?
Na zlomek vteřiny se mi podíval do očí a pak se zas odvrátil.
Začal rovnat papíry ve složce. „Není to nic osobního, Alex,“
prohlásil a jeho knír, nyní téměř bílý, se stočil dolů, když se
zamračil. „Jsi tu vítaná a víš, že jsi pro mě jako dcera, ale byla
jsi až po krk zapletená do dvou největších případů vražd, jaké
jsem řešil od chvíle, co jsem se tu stal velitelem. Zatraceně,
vždyť to byly moje vlastní případy, a přitom neznám žádné
detaily. Jen mi bylo řečeno, že jsou uzavřené a že mám zastavit
vyšetřování. Rozkaz přímo od guvernéra. Všichni tady vědí, že
ses objevila na místech činů dvou hodně ošklivých rituálů.
S tím si u nadřízených člověk nešplhne.“
„Takže chceš říct, že jsem jako konzultantka nekroské
policie skončila?“
Narovnal hromádku složek, odstrčil je k sešívačce a já si
uvědomila, že, ať vědomě, či nevědomě, mezi námi budoval
zeď z kancelářských potřeb. „Spíš nám bylo řečeno, abychom
tvých služeb využívali jako poslední možnosti. Máme k těm
třem vraždám svědka – pokud se někdy probere z toho
drogového koktejlu, co do sebe nalil. A musíme taky
zpracovat důkazy.“ K sešívačce a papírům přidal hrnek. „Měla
bys vědět, že první rozkazy přišly po soudu v případu
Hollidayová. Jestli rozhodnou, že výpovědi stínů nejsou
právoplatné, veškeré důkazy získané od stínů nebo na základě
jejich výpovědí budou zneplatněné.“
Narovnala jsem se a zvedla bradu, protože jinak bych se
na Johnově křesle zhroutila v nešťastnou hromádku. Pořád
jsem cítila chlad záhrobí, ale to nezabraňovalo, aby se mi
do očí nevlila horkost a nehrozila, že se rozpláču. Před dvěma
měsíci jsem povolala stín Amandy Hollidayové. Stín
pětiletého děvčátka byl jako úplně první využit jako svědek
v případu vlastní vraždy. Jeho výpověď vynesla rozsudek
o vině, ale vím, že soud čeká celá řada odvolání. Myslela jsem
si, že mi případ přinese víc zakázek, ne že mě o živobytí
připraví. Co se těch zmíněných případů týče, neměla jsem
v plánu se do nich zaplést. Nezaplatila jsem snad za to už tak
dost velkou cenu?
Uplynulo už několik týdnů, co mě John zavolal k nějakému
případu, ale tak se to občas stávalo. Nepředstavovala jsem
zkratku, kterou si policisté šetří starou dobrou poctivou
policejní práci, zvláště když mi musela být z už tak
přečerpaného rozpočtu místního oddělení vyplacena odměna.
Někdy uplynul i měsíc, dva, než se vyšetřování případu
dostalo do slepé uličky a John mi zavolal. Už mě taky napadlo,
že třeba zaslechl, že se zotavuju, a dával mi čas, abych se plně
uzdravila.
Ani ve snu mě ale nenapadlo, že o práci pro policii přijdu.
Zdvořile jsem Johnovi pokynula, vstala a řekla: „No, takže to
je všechno. Půjdu ti z cesty.“ Otočila jsem se na podpatku
a vykročila ke dveřím.
Právě se za mnou těžké dveře zavíraly, když John křikl mé
jméno. Zastavila jsem se, nasadila tak neutrální výraz, jak jen
to šlo, a nakoukla jsem dovnitř. „Jo?“
John seděl shrbený na židli, vypadal, jako by potřeboval
alespoň jednu noc pořádného spánku – kterého se mu podle
všeho už delší dobu nedostávalo. Když uslyšel můj hlas,
vzhlédl a konečně se mi podíval do očí. „Už je to dlouho, co jsi
přišla na úterní večeři. Zatraceně, sám jsem jich pár prošvihl,
ale slíbil jsem Marii, že to tenhle týden stihnu. Proč se
nepřidáš? Mohli bychom probrat, co jsi zatím zjistila o té
sebevraždě. Maria nás zabije, jestli budeme u jídla probírat
práci, ale mám láhev dobré skotské. Mohli bychom ji otevřít
a podívat se na to.“
Chvíli jsem tam jen stála, pozorovala jsem hluboké vrásky
v jeho tváři a znovu mě překvapilo, jak za poslední měsíce
zestárl. Nakonec jsem přikývla a přijala nabízenou olivovou
ratolest. „To bych ráda.“
John se usmál a knír mu cukl. „Dobrá. Domluveno. Ale,
Alex,“ řekl a jeho úsměv trochu povadl, „nejdřív zavolej. Sice
jsem slíbil ženě, že se to nestane, ale pokud nastane
ve vyšetřování nový vývoj, budu se muset věnovat případu.“
Přikývla jsem a mávla na rozloučenou. Sklíčenost nad mým
propuštěním polevila jen malinko.
Jakmile jsem vyšla na chodník, zavolala jsem Holly.
Centrální okrsek byla multifunkční budova. Ve sklepení sídlila
městská márnice, v prvním patře ústřední policejní stanice.
V druhém patře se nacházely kriminální laboratoře, v několika
dalších patrech sídlily kanceláře včetně úřadu okresního
prokurátora. Holly pracovala jako jeho asistentka, takže bude
buď tady, nebo o několik bloků dál u soudu. Zatímco jsem
čekala, až se mi uzdraví zrak, a povídala si s Johnem, ztratila
jsem pojem o čase. Jestli to mám do šesti stihnout do Mluvčích
za mrtvé, autobus nepřipadal v úvahu. Což znamenalo, že
potřebuju chytnout taxík – a cesta z centra do Čtvrti není levná
– nebo se svézt s Holly, pokud je stále ještě v práci. Jen
málokdy se z práce dostala včas, takže jsem měla docela
velkou šanci, že se cestě taxíkem vyhnu.
Telefon zazvonil. A podruhé.
Že by konečně nastal den, kdy to Holly stihne na večeři včas?
Už jsem se připravovala, že jí budu muset nechat zprávu
v hlasové schránce, když to Holly konečně zvedla. „Nejdu
pozdě. Ještě se ani nesmráká. A soumrak nastane nejdřív v šest
čtyřicet – našla jsem si to.“
Nebo taky ne.
„Neboj, nejdeš pozdě.“ Zatím ne. Ten dodatek jsem si však
nechala pro sebe a místo toho jsem se přinutila k veselému
tónu. To v poslední době dělávám často. Holly bývala vždy
živá holka, ale od nešťastného výletu do Faerie, kde si
neúmyslně přivodila závislost na jejich jídle, začala být dost
náladová. A vzhledem k tomu, že ji unesli, aby ji na mě použili
jako páku, jsem se za to cítila zodpovědná.
Nepřiznala to, ale občas jsem měla pocit, že mi to taky dává
za vinu.
Takže jsem se ji snažila rozveselovat, když měla špatný den,
jak kvůli pocitu viny, tak ve snaze zachránit sedm let trvající
přátelství. Nezískávám přátele příliš snadno, ačkoli bych
mohla vyučovat, jak se o ně pokusit přijít.
Usmála jsem se, protože jsem vždy slýchávala, že je
v telefonu úsměv slyšet. „Vlastně jsem ráda, že jsi ještě
v práci. Jsem právě v Centrálním okrsku a tak trochu jsem
doufala, že bych se s tebou mohla svézt.“
„Dobře,“ souhlasila a ostrý tón z jejího hlasu zmizel. „Alex,
nechtěla jsem –“
„Já vím,“ přerušila jsem ji, než se stihla omluvit. Byla
u Caleba v podnájmu ještě déle než já. Byl fae a jedním
z pravidel domu byly žádné omluvy, což si obvykle
pamatovala. Ale teď jsem byla fae i já – nebo jsem jím byla
dost na to, aby mi železo nedělalo dobře a abych cítila tíhu
dluhů – a to bylo pro nás všechny nové. „Takže, mohla bych se
svézt?“
„Jasně, samozřejmě.“ Na pozadí zašustěly papíry. „Jen tu
něco dokončím a vyzvednu tě. Budu tam tak,“ odmlčela se,
„za patnáct minut?“
To mi vyhovovalo. Rozloučily jsme se a já zavěsila.
Jelikož jsem teď měla chvíli čas, vytáhla jsem z kabelky
kontakt na paní Kinglyovou. Tentokrát hovor spadl do hlasové
schránky, což byla úleva. Potřebovala jsem delší dobu, abych
mohla případ promyslet, než ze mě začne dolovat detaily.
Nechala jsem jí vzkaz, kde jsem shrnula, co jsem zatím zjistila,
aniž bych jí představila některou ze svých teorií – už tak magii
nenáviděla. Tenhle případ představoval jednu obrovskou
hádanku a byl to přesně ten druh vyšetřování, jaký bychom
v nových Mluvčích za mrtvé měly být schopné zvládnout. Teď
jsem jen musela přesvědčit paní Kinglyovou, aby mi případ
nechala a já mohla vyšetřit podezřelé okolnosti sebevraždy
jejího muže.
Informovala jsem ji, že policie stále odmítá případ vyšetřovat
jako vraždu, ale že se patoložka podívá na tělo ještě jednou,
než ho ráno odvezou – nebo mi to alespoň Tamara přislíbila.
Byla stejně zvědavá jako já. Vzkaz jsem zakončila tím, že jsem
paní Kinglyové navrhla, abychom se sešly a osobně probraly
vše, co jsem zjistila. Neřekla jsem jí, že člověk, s nímž jsem
ve skutečnosti mluvila, byl její manžel – který byl určitě stále
s ní. Také jsem nezmínila, že jsem rituál nahrála. Tamara mi
kopii nahrávky poslala na e-mail. Měla jsem v úmyslu z ní
vytáhnout audio pro paní Kinglyovou, ale předám jí ho, jen
pokud to sama bude chtít slyšet. Z té nahrávky nic nového
nezjistí, pouze to, že poslední věc, kterou jí její manžel řekl,
byla lež. Možná tu ženu nemám v lásce, ale pokud můžu,
ušetřím ji bolesti.
Zavěsila jsem, a protože se Holly stále ještě neukázala,
posadila jsem se na jednu z blízkých laviček obklopujících
trávník před Centrálním okrskem. Zavřela jsem oči a pokusila
se soustředit na zdokonalení svých mentálních štítů, které jsem
poslední měsíc budovala. Ale vytvořit nové štíty vyžadovalo
soustředění a to moje bylo nalomené. Myšlenky se mi vracely
k případu.
Stín si nepamatoval nic z těch dnů, kdy zmizel, a to mě
zneklidňovalo. Už jsem povolala jeden nebo dva stíny obětí
kouzel ohýbajících paměť, ale po nich vždy zbyly fragmenty
původních vzpomínek. V tomhle případě ne. Jako by duše
na tři dny zcela zmizela.
Ale jak je něco takového možné?
Znala jsem jediného člověka, který by mi k tomu mohl něco
říct. Death. Ale i kdyby se mi nevyhýbal, s velkou
pravděpodobností by mi nic neřekl. Sběratelé byli velcí
tajnůstkáři. Přesto bych to s ním chtěla probrat; zjistit, jestli by
mi mohl alespoň ukázat správný směr.
„Jsi tu?“ zašeptala jsem. Lehký vánek mi vzal slova od úst
a odnesl je pryč, ale sběratel duší s oblibou ve vybledlých
džínech se neobjevil. Ani jsem nic jiného nečekala.
Povzdechla jsem si. Jestli nechci zkusit něco extrémnějšího –
například navštívit jednotku intenzivní péče v naději, že někdo
zemře a Death se tam objeví, aby vzal nebožtíkovu duši – tak
jsem neměla tušení, jak ho najít. To on si vždycky našel mě,
objevil se odnikud a stejně tak i zmizel.
Budu to muset vyřešit sama.
Jak spolu souvisí sebevražda a vymazání vzpomínek? Musí
spolu souviset – načasování je až příliš příhodné. Ale proč?
A jak? A co je nejdůležitější, pokud byl James jen nevinnou
obětí, s jakým druhem magie tu mám co do činění?
8. kapitola
Co je to?“ zeptala se Rianna, když Holly upustila na stůl
špalík knih a novin.
Holly znechuceně našpulila rty. „Průzkum k případu.“
Rianna očima přelétla sloupec knih, zvedla misku ke rtům
a usrkla něco, co vypadalo jako obilná polévka. Hollyiných
„patnáct minut“ se protáhlo na hodinu. Zavolala jsem Rianně,
aby vyrazila bez nás, a byla jsem za to ráda. Slunce už
zapadalo za obzor, když jsme s Holly vešly do jediného
faeského baru v Nekrosu, Věčného květu.
Vždy jsem trvala na tom, abychom seděly v zadní části baru,
a Rianna nám stůl zabrala. Jak jsem si sedala na židli u zdi,
Desmond vzhlédl od své misky s polévkou. Zafuněl, což znělo
spíš jako smích, a obdařil mě pohledem rudých očí, v nichž
neskrýval pobavení nad tím, že i po měsíci téměř
každodenních návštěv jsem si stejně vybrala takovou židli,
abych z ní mohla pozorovat celý prostor baru.
„Hele, jestli si ze mě chceš dělat legraci, vstaň a řekni to,“
vybídla jsem bargesta.
Pobavení v jeho očích se proměnilo téměř v nenávist.
Povytáhl horní pysk a obnažil zažloutlé tesáky. Kdysi bych se
možná stáhla, ale on nevydal ani hlásku, což znamenalo, že
nechtěl, aby o tom Rianna věděla. A to také znamenalo, že
na mě nejspíš nezaútočí. Zavrtěla jsem na bargesta hlavou.
Měl svou lidskou podobu. To jsem věděla jistě, protože jsem ji
viděla, když jsem byla uvězněná v rovině nočních můr. Ale
kdykoli jsem ho viděla s Riannou – a já nikdy neviděla Riannu
bez Desmonda – měl podobu obrovského černého psa. Před
několika týdny jsem se zeptala, proč v té podobě zůstával, ale
ten chundelatý pes mě srazil na zadek. Znovu jsem se už
nezeptala – ačkoli jsem do něj nikdy nepřestala rýpat, kdykoli
on rýpnul do mě.
Ze svého místa v rohu jsem si prohlédla celý bar. Bylo mi
jasné, že bargestovo pobavení nebylo zcela nemístné. Teď už
jsem bar obhlížela spíš ze zvyku než z paranoie. Květ nikdy
nebude patřit mezi moje oblíbená místa, ani jsem se tu necítila
nijak zvlášť bezpečně, ale bylo mi to tu známé a smířila jsem
se s tím. Sice jsem byla při prvních návštěvách vyděšená
podobně, jako bych s páskou přes oči běžela minovým polem,
ale nyní jsem se tu cítila, asi jako bych šla v noci nebezpečnou
čtvrtí. Opatrnost byla na místě, ale nebyl důvod k panice
a strachu. Věděla jsem, čemu se vyhýbat: houslistovi hrajícímu
nekonečný tanec, obrovskému stromu vyrůstajícímu
z podlahy, který ukrýval vchod na Zimní dvůr – ve skutečnosti
nepředstavoval nebezpečí, pokud jste se tedy zrovna
neukrývali před Zimní královnou, což byl můj případ –
a květům amaranthinového stromu, podle nichž získal bar své
jméno a které při pohledu zblízka dokázaly omámit.
A zbytek? No, skoro jsem ani nevnímala, jak se nad větvemi
mohutného stromu zdánlivě náhodně pohybují slunce a měsíc,
téměř jsem ani nevnímala trolly, dryády, skřety, fauny
a všechny ostatní kouzlem nezahalené fae všech velikostí
a barev, kteří mi už po tolika návštěvách přišli známí. Moc
jsem s nimi nemluvila, ale byli to místní nezávislí fae, kteří
do baru chodili poměrně často a pravidelně, takže když jsem se
rozhlédla po velkém prostoru, zaregistrovala jsem mnoho
povědomých tváří. Zahlédla jsem několik podvrženců a fae
stále zahalených halicím kouzlem, ale po pravdě jsme Rianna,
Holly a já byly mezi všemi návštěvníky ty divné.
A tak s námi jednali i ostatní štamgasti baru.
Trvalo mi několik týdnů, než jsem si to uvědomila, ale pokud
do baru vešel cizinec nebo vznešený fae, atmosféra baru se
lehce změnila. A pokud dorazil agent Faeského úřadu pro
vyšetřování? Ta změna nebyla jen lehounká. Lidé si sice
mysleli, že FÚV byl faeskou obdobou policie, ve skutečnosti
ale jednotlivé sekce sloužily dvoru, jenž danému území vládl.
Tím se z místních agentů FÚV stali vykonavatelé rozkazů
Zimní královny. A já viděla z první ruky, proč mají nezávislí
fae Nekrosu důvod jí nevěřit.
Prohlédla jsem si bar a ujistila se, že kromě lehkého zvlnění
způsobeného mým a Hollyiným příchodem zůstala atmosféra
v baru uvolněná a přátelská. Jedině dobře. Obrátila jsem svou
pozornost ke stolu. Holly právě vytáhla z aktovky štos papírů.
Obdařila je stejně nepříjemným pohledem jako hromadu knih.
„Myslela jsem, že průzkum k případům děláš ráda,“
poznamenala jsem. Kdysi by se takových úkolů zhostila
s gustem.
Zhroutila se do židle a shrbila ramena. „Ano, to ano. Pokud
jde o mé případy. Je ze mě zase sekretářka, a to asistenta
žalobce.“ Přitiskla si dlaně na oči, zabořila prsty do rudých
vlasů a shrnula si je před tvář. „Musím se u prokurátora znovu
dostat na příznivou stranu.“
Nevěděla jsem, co jí na to říct. Holly sice vypadá jako hodná
víla, ale dokáže ovládnout soudní síň a získat si porotu.
U soudu je ve svém živlu a její talent nezůstal nepovšimnut.
Kariéru si budovala mílovými kroky. Za poslední rok jí
prokurátor přihrával případy, na kterých si právníci budují
kariéry. Dokonce mu asistovala při procesu Hollidayová, a ať
to u vyššího soudu dopadne jakkoli, ten případ je zaznamenán
do historie a Holly na něm pracovala.
Pak se ale zapletla s Faerií a za poslední měsíc téměř přišla
o vybudovanou kariéru. Nešlo jen o jídlo.
To ty zatracené dveře.
Když jsem poprvé navštívila VIP sekci Květu, neuvědomila
jsem si, jaký význam zápis do knihy hostů – na obou stranách
dveří – a poté podpisem stvrzený odchod má. Byla to chyba.
Chyba, za kterou jsem zaplatila třemi dny, které jsem ztratila
ve světě lidí, zatímco v Květu uběhla hodina, maximálně dvě.
Teď už jsme si na časy zápisu do knihy hostů dávaly pozor,
ale dveře zůstávaly nepředvídatelné. Obvykle jsme vyšly sotva
pár okamžiků po příchodu, bez ohledu na to, kolik času jsme
v baru strávily. Někdy čas strávený v Květu odpovídal času,
který uběhl ve světě lidí. Vědět předem, kolik času uběhne
venku, nebylo možné. Získat pár hodin navíc bylo skvělé,
stejné množství času bylo fér, ale občas se stalo, že čas
v rovině smrtelníků uběhl rychleji než v Květu.
Právě to byl důvod, proč jsme minulý týden prošvihly večeři
s Tamarou. Vešly jsme do baru v šest, strávily tam sotva
třičtvrtěhodinu a vyšly jsme ven o půlnoci. Ale alespoň
ve stejný den. Ani se to nestalo poprvé. Týden předtím Holly
zmeškala ranní přelíčení – což byl důvod, proč si to tak
podělala u prokurátora. A také to byl důvod, proč nyní
vynechala snídani. Dnes měla přelíčení také ráno.
Nejdřív jsme si myslely, že jsme něco udělaly špatně, ale ne,
ty zatracené dveře si dělaly, co chtěly, a nikdo s tím nic
nezmohl. Navíc jsme nesměly nikomu prozradit, že se v Květu
nachází brána do Faerie, takže si Holly musela pokaždé
pomoct výmluvou. Přála jsem si, abych přišla s řešením, nebo
alespoň s nápadem, ale neměla jsem v rukách vůbec nic.
Zatraceně, sotva jsem zvládala svoje vlastní problémy s Faerií.
S hlasitým klapotem kopýtek se k nám blížil faun, v rukách
nesl tác s objednaným jídlem. Nejprve doprostřed stolu
postavil mísu. Vycházelo z ní aroma restovaného jehněčího,
koření a rozmarýnu. Seběhly se mi všechny sliny. Poté faun
položil na stůl misku s ještě kouřícími špalíky chřestu a košík
se žemlemi. Když začal rozdávat talíře, stálo mě skoro všechnu
vůli, abych zvedla ruku v rukavici a svůj talíř odmítla. Rianna
si ho s komentářem „pro Desmonda“ přitáhla k sobě a položila
ho bargestovi na zem. Číšník jen pokrčil rameny, jako by mu
to bylo jedno, kdo to jídlo sní. Položil na stůl několik
vysokých, v kůži zabalených džbánů a hliněnou karafu. Pak se
bez jediného slova otočil a odklapal pryč.
„Takže jaká je dnešní lež?“ zeptala se Holly a spustila ruce
z očí, aby se podívala na hostinu rozprostřenou na stole před
sebou. Sotva jsem odolávala, abych si alespoň jedinkrát
nekousla. Holly zvedla silný plátek jehněčího a dvěma prsty
držela jemné maso na délku paže, jako by to byla zpocená
ponožka nebo mrtvá krysa.
Povzdechla jsem si. Poté co jsme tu ztratily skoro celé
dopoledne – a Holly navíc respekt svého šéfa – rozhodla se, že,
ať protiprávně, nebo ne, propašuje faeské jídlo z Květu. Ne
moc, samozřejmě, jen tolik, aby jí zůstávaly nějaké možnosti,
třeba aby si mohla uprostřed noci dát malou svačinku, možná
se jednou za čas najíst v práci. Mnohokrát jsme na téma
pašování jídla diskutovaly, nahlížely na to z mnoha úhlů, ale
Caleb jakýkoli náš nápad okamžitě zamítl.
Ale Caleb tu nebyl té noci, kdy byla Holly v podstatě
přeřazena na nižší pozici. Byla zničená, zoufalá, takže jsem jí
pomohla propašovat ven trochu jídla.
Co nám však o faeském jídle nikdo neřekl? Důvod, proč je
nejen nelegální, ale také velké tabu ho brát ven do světa
smrtelníků, je takový, že faeské jídlo je skutečné pouze uvnitř
Faerie.
Ve vteřině, kdy jsme vyšly do světa lidí, se pečené kuře a půl
tuctu sladkých houstiček proměnily v prašivky. A jako by to
nebylo už tak dost špatné, téměř okamžitě zhnědly a obalily se
rozbředlou, podivně páchnoucí plísní.
Poté Holly začala bojkotovat veškeré faeské jídlo.
A naprosto. Prohlásila, že radši zemře hladem, než aby jedla
očarované prašivky. A vydrželo jí to dlouho. Byla čtyři dny
o vodě, než ji Caleb konečně přesvědčil, aby začala jíst. Nyní
to dělala z donucení a s nechutí, jako by v mísách před sebou
už vždy viděla jen ty plesnivé prašivky.
Podívala se na mě. „Koukneš se mi na to alespoň?“
A tím „kouknout“ myslela zřít, jako nahlédnout skrze halicí
kouzlo. Přitiskla jsem si prst v rukavici ke rtům. Nebylo
veřejně známé, že dokážu vidět – nebo dokonce prolomit –
téměř každé halicí kouzlo. Existovalo mnoho báchorek o tom,
jak fae vydloubli oči těm, kdo zřeli skrze halicí kouzla.
Předpokládala jsem, že mi něco takového nehrozí, když jsem
fae, ale nechtěla jsem to riskovat.
Stejně jsem se chystala na jídlo podívat, jen bych ocenila
větší diskrétnost. Nalomila jsem štít z vinné révy a zároveň
s tím vyvolala novou neprůsvitnou bublinu. Caleb nám co
nejlépe vysvětlil, že Květ patřil do Faerie, ale nebyl její přímou
součástí. Spíš to byla chráněná oblast pro bránu mezi dvěma
rovinami. To znamenalo, že Květ byl stále Faerií, ale protínaly
se tu i roviny, které existovaly jen ve světě smrtelníků, jako
vrchní patra země mrtvých, a proniklo sem i několik pramenů
éterie – přitom ani jedno z toho se v samotné Faerii
neobjevovalo. Takže jsem se rozhlédla po místnosti svým
nitrem, spatřila jsem jen lehounce šedavou patinu, ale stoly
a židle stvořené fae zůstávaly neporušené.
Jakkoli mi to přišlo zajímavé, nebyl to ale ten pravý důvod,
proč jsem nyní na svět nahlížela svým nitrem. Neměla jsem
tušení, jestli za tím stojí schopnost splétat roviny, nebo
přirozený růst mé citlivosti na magii, jak ve mně sílila má
faeská stránka, ale když jsem otevřela mysl, viděla jsem magii
a čáry stejně, jako jsem dokázala prohlédnout skrze halicí
kouzla až k pravdě ukryté pod nimi. Nedokázala jsem ale
prohlédnout skrze halicí kouzla, pokud je realita přijala
za skutečné, a nebyly tak pouze uvěřitelné, ale pravdivé.
Neměla jsem pochyb, že tato podoba jídla byla původně jen
halicím kouzlem, ale Faerie ji do sebe přijala a hostina
rozprostřená nyní na stole byla skutečnou – ačkoli to tak zcela
určitě nebylo vždy.
„Je to přesně to, jak to vypadá,“ ujistila jsem ji a uzavřela
štíty.
Holly přikývla, ale ještě vteřinu zírala na svůj talíř. Pak se
zhluboka nadechla a zvedla jednu žemli. Uždíbla kousek, jako
by zkoušela, jestli je opravdu tím, za co se vydává.
Tak mě zaměstnalo přesvědčit Holly, aby se najedla, že jsem
si nevšimla ticha, které se v baru rozhostilo, jak se štamgasti
naklonili k sobě, sklonili hlavy a jen mumlali, přitom ještě
před chvíli halasili, vyprávěli vtipy a třískali poháry. Ničeho
jsem si nevšimla, dokud mi Desmond nezaškrábal packou
o nohu a z hrdla se mu nevydralo tiché, ale zlověstné zavrčení.
Teprve pak jsem zvedla hlavu. A že mi to trvalo. Atmosféra
baru nečpěla strachem, což znamenalo, že změnu nezpůsobil
agent FÚV, ale rozhodně tu vládlo opatrné napětí.
Nebylo však možné přehlédnout muže, který rozruch
zapříčinil. Vlasy se mu třpytily nadpřirozenou září, která
vycházela z jeho světlé pleti. Kráčel si to přes bar. Pohyboval
se jako osoba vědomá si toho, že všichni, kolem kterých
prochází, jsou nižší třídy, nebo že tu jsou možná jen pro její
pobavení. Pravidelní návštěvníci se mu sice nepodívali do očí,
mnoho z nich ale vzhlédlo poté, co kolem nich prošel, a dívali
se na faeského šlechtice, který byl i bez halicího kouzla opojně
nádherný. On ale věděl přesně, jak vypadá, což mu v mých
očích ubíralo na přitažlivosti. Stejně jako fakt, že jsem věděla,
kdo to je.
Ryese. Synovec Zimní královny.
Sklonila jsem hlavu, doufala jsem, že si mě nevšimne, ale
bylo pozdě. Šel přímo k našemu stolu.
„Dobré ráno, Lexi,“ oslovil mě odpornou přezdívkou, kterou
mi dala Zimní královna, protože se rozhodla, že je podle jejího
názoru jméno Alex příliš mužské.
„Je večer, Reesi.“ Jo, já vím, záměrně špatně vyslovit jeho
jméno jen proto, že mě oslovil přezdívkou, kterou nenávidím,
bylo dětinské. Sejdeme se u soudu.
Ryese vzhlédl ke klenbě větví, nad nimiž měla být střecha
baru. Skrze větve prosvítalo dost světla, aby bylo poznat, že
v Květu právě na východní straně oblohy vycházelo slunce,
navzdory tomu, že když jsme vešly, ve světě smrtelníků právě
padal soumrak. Nesnažila jsem se to pochopit.
„Mohu se k vám připojit?“ zeptal se Ryese a odstrčil
hromádku Hollyiných knih.
„Ne,“ odpověděla jsem v okamžiku, kdy Holly a Rianna
řekly „ano“.
Ryese se usmál a posadil se naproti mně. „Čeká na vás řádná
hostina. A přesto a opět nejíš.“
Nebyla to otázka a já nemohla lhát a říct, že nemám hlad, tak
jsem ho jednoduše ignorovala. Mnohem větší starosti mi dělal
fakt, že Holly i Rianna zíraly na Ryese, jako by byl na světě
posledním zdrojem kyslíku a ony ho potřebovaly.
Sakra, očaroval je.
Co na tom bylo ale opravdu smutné? Pochybovala jsem, že
to dělal záměrně. Jako rasa byli faeští šlechtici podobni věčně
kvetoucímu amaranthinu: krásní tak, že se na ně nelze nedívat,
ale čím víc na ně upíráte zrak, tím více pod vlivem jejich
kouzla jste. Já zcela očividně tuto schopnost nepodědila, ale
Ryese jí měl na rozdávání.
Desmond po mém boku strčil Rianně do kolene. Když
nereagovala, šťouchl ji čenichem do břicha, nejprve jemně, ale
když to nezabralo, vrazil do ní, až ztěžka vydechla. Zamrkala,
zalapala po dechu a rozhlédla se, jako by zapomněla, kde je.
Desmond tiše zakňučel a Rianna opět zamrkala.
Tiše si pod nosem zaklela. Neslyšela jsem to celé, ale to, co
jsem slyšela, bylo velice nelichotivé vůči faeským šlechticům
obecně a k Ryesovi konkrétně. Nevzala jsem si to osobně.
Rianna sklopila zrak, zírala na jídlo před sebou a odmítla
k třpytícímu se fae zvednout oči. Zabořila prsty do chlupů
na Desmondově šíji, jako by ji bargest dokázal udržet při sobě.
Poté Ryese zcela ignorovala.
Ne že by si toho všiml. Tohle nebylo poprvé, co mi přerušil
večeři, a více než jednou dal jasně najevo, že podle něj jsou
podvrženci jen o málo důležitější než vyřezávaný nábytek.
Je dostatečně jasné, že toho chlapa nenávidím? A skutečnost,
že si jen tak očaroval dvě moje nejlepší kamarádky, mi názor
na něj nevylepšovala.
Holly s sebou naneštěstí neměla ochránce, který by ji držel
při zemi. Zavolala jsem na ni, pak podruhé, potřetí.
Nereagovala. No jistě, byla Ryesovi nejblíž. Seděl přímo
naproti mně, takže hned vedle Holly.
Střelila jsem po fae pohledem. „Nemůžeš trochu ztlumit to
svoje…“ Mávla jsem rukou.
„Právě jsi poukázala na mě celého, má nejdražší.“
Při tom oslovení jsem jen zaskřípěla zuby, protože já
rozhodně nebyla jeho „nejdražší“. Nebyla jsem jeho nic. Ani
jsem neměla nejmenší zájem něčím se pro něj stát. Byla jsem si
na devadesát procent jistá, že tu je z rozkazu Zimní královny.
Byla velice odhodlaná získat mě pro svůj dvůr, byla pro to
ochotná udělat cokoli, a já bych se nedivila, kdyby poslala
synovce, aby mě svedl. Vždyť mě mu už jednou nabídla.
Tehdy jsem ho odmítla, což byl důvod, proč jsem si nechala
rezervu deset procent. Mohou ho hnát jeho vlastní motivy.
Ryese nezvládá odmítnutí příliš dobře. Je možné, že se ze mne
stala výzva, kterou se rozhodl pokořit, aby bylo učiněno zadost
jeho pýše.
Ať měl motiv jakýkoli, byl odsouzen k prohře. Dalo se mu
věřit asi jako zmiji a ego měl větší než náš stůl. Mimoto mu
svádění vážně nešlo. Jen jsem si přála, aby mu to konečně taky
došlo a přestal za námi chodit bez pozvání.
„Mohl bys na sebe hodit halicí kouzlo?“ požádala jsem ho
skrze stále zaťaté zuby.
„Bojíš se, že mi už dlouho neodoláš?“
Rozesmála jsem se, nemohla jsem si pomoct. „Věř mi. S tím
nikdy nebudu mít problém. Ale rušíš nás při večeři.“
Ryesova tvář potemněla hněvem. Přimhouřil oči, které byly
tak světlé, že kdyby nebylo tenkého modrého kroužku
u koutků jeho očí, myslela bych si, že nemá žádné duhovky.
Pak se otočil a podíval se na okouzlenou, poblázněnou Holly
po svém boku. Když k ní zvedl ruku, vklouzla mu tváří
do dlaně a povzdechla si potěšená jeho pozorností.
„Už. Se. Jí. Nikdy. Nedotýkej.“
Ryese ruku nespustil, ale otočil se na mě. „Má drahá. Ona
není tou, jíž se chci dotýkat.“
Snad chtěl, aby to znělo svůdně, ale temnota, kterou jsem
spatřila v jeho tváři, když jsem se mu smála, byla patrná
i v jeho hlase, takže jsem získala dojem, že ten dotek, o kterém
mluvil, zahrnoval škrcení mé maličkosti.
„Sedíš na mém místě,“ ozval se zpoza Ryese hluboký hlas
a fae se v židli otočil.
O opěradlo židle se opřel Caleb a vznešeného fae propaloval
pohledem. Caleb se zakrýval svým oblíbeným halicím
kouzlem. Vypadal nyní jako obyčejný kluk odvedle, s pískově
blond vlasy a přátelským úsměvem. No, obvykle přátelský byl
– nyní měl ale výraz tvrdý jako mramor, z kterého po většinu
času vytesával přenádherné sochy.
„Byl jsem pozván,“ opáčil Ryese povýšeným hlasem.
„A mimoto jsem tu byl první, zelený mužíku.“ Oslovení znělo
jako urážka, jako by tím poukazoval, jak nízko v potravním
řetězci Caleb na rozdíl od tohohle pitomce stojí.
„Vlastně jsi pozván nebyl. Řekla jsem ti, že si tu sednout
nemůžeš,“ poznamenala jsem. „A Caleb má u mého stolu vždy
vyhrazené místo, takže je to v podstatě jeho místo.“
Ryese se na mě zamračil.
Teprve nedávno se mi dostalo obsáhlejšího vysvětlení
ohledně fae. Pravidla, zákony, zvyklosti – co mohli Rianna
s Calebem nacpat do mé hlavy, to tam nacpali. Snažila jsem se
to zpracovat, zapamatovat a řídit se tím. Koneckonců znát
pravidla hry byl jediný způsob, jak jsem si mohla ponechat
svou svobodu. Možná to byl i jediný způsob, jak přežít. Faeská
šlechta měla na dvorech výsostné postavení. Každý dvůr měl
svá vlastní pravidla a zákony, podle kterých se určovalo
postavení dvořanů. Kdykoli se mi to Rianna snažila vysvětlit,
začala mi třeštit hlava. Všechny dvory se ale shodovaly
na tom, že nezávislý fae patří na nejnižší příčky společnosti
a podřadnější už jsou jen podvrženci – na které bylo pohlíženo
jako na majetek – takže z toho se dá lehce pochopit, jak málo si
vznešený fae považoval nezávislého.
Mé postavení v hierarchii Faerie bylo nejasné. Nebyla jsem
ani nezávislá, ani dvorní fae. Pro zcela nevázaného fae
neexistoval precedens. Pokud přišla řeč na mě, několikrát
padlo slovo „nemožné“. No jasně, vždyť jsem nespadala
do žádné skupiny. Podle všeho jsem se narodila jako člověk,
ale buď jsem se fae stala, nebo se ve mně faeská stránka
probudila za rudého měsíce – stále jsem si nebyla jistá, která
z těch možností nastala. Od té doby mě ostatní fae vnímají
jako šlechtičnu, a přesto nikdo nevěděl, nakolik fae a nakolik
člověk jsem. Skutečnost, že jsem nebyla k žádnému z dvorů
připoutána rodem, ani jsem nesložila přísahy nezávislých,
situaci jen ještě více zamotávala. Víc jsem si proto vážila těch,
kdo mě považovali za člověka než za fae.
Takže kam v hierarchii Faerie spadám? Nad tím Caleb
s Riannou debatovali dlouhé týdny. Bylo zcela jasné, že Ryese
je mi nadřazený, takže mohl sedět, kde sakra chtěl. Ale zeptal
se mě a já řekla ne. Rianna a Holly řekly ano, ale i když jsem
jen pouhý feykin – smrtelník s faeskou krví – pořád jsem
podvrženci a člověku nadřazená.
Úplně jsem viděla, jak Ryese v hlavě převaluje všechna tato
fakta. Ať už došel k čemukoli, zvedl se, pomalu a nenuceně,
jako by to celé byl jeho nápad.
„Uvidíme se příště, nejdražší Lexi,“ rozloučil se, natáhl se
pro mou ruku, nejspíš proto, aby mě políbil na klouby, ale
zarazil se, kdy se jeho prsty dotkly tuhého materiálu mých
rukavic.
Už je dřív viděl; nesnažím se své ruce ukrývat. Byly jen tři
důvody, proč by fae nosil rukavice: módní doplněk – právě
z toho důvodu se zdálo, jako by Zimní dvůr módou zamrzl
v éře Tudorovců – ale mé rukavice zcela jasně můj oděv
nedoplňovaly; druhý důvod byl, že fae nosili rukavice ve světě
smrtelníků, aby se chránili před železem, ale tady jsme byli
ve Faerii, nikoli ve světě lidí, tudíž zbýval jediný důvod, proč
fae nosili rukavice, a to proto, že Faerie vzala frázi „má
na rukou jeho krev“ doslova. Zabila jsem jiného fae a měla
jsem k tomu zatraceně dobrý důvod, ale nyní jsem nesla
na rukou jeho krev.
Ryesovy dlaně byly bez poskvrnky.
Už mou ruku vzal do své, nezměnil svůj záměr, ale jen se
ztuhle uklonil a dotkl se pouze mých prstů v rukavici. Pak se
narovnal a bez dalšího slova nebo pohledu na Caleba se otočil
a odkráčel k obrovskému stromu a vchodu do Zimního dvora.
Jakmile fae zmizel za mohutným kmenem stromu, otočila
jsem se na Caleba. „Myslím, že jsem tě nikdy v životě neviděla
radši.“
Kamenný pohled, kterým mě obdařil, když si sedal
na uvolněnou židli, mi prozradil, že on si totéž nemyslí.
Absolutně vůbec si to nemyslí. Pak stočil pozornost na Holly.
Teď, když Ryese odešel, se jí na tváři usadil zmatený výraz.
Caleb zvedl ruku, stiskl jí rameno a lehce s ní zatřásl. „Holly,
slyšíš mě?“ Zamrkala, ale nezdálo se, že vnímá. Caleb se
na mě otočil. „Jak jsi to mohla dovolit?“
„Já… Co?“ Zírala jsem na něj. Netušila jsem, co mám říct.
Přece jsem na Ryese nezavolala: „Hej, nechceš mi očarovat
kámošku?“ Uvědomila jsem si, že na něj zírám s pusou
dokořán, a ihned jsem ji zavřela tak prudce, až mi v ústech
rezonoval úder zubů o sebe. Zkřížila jsem si paže na hrudi
a opětovala Calebův vyčítavý pohled. „Co jsem měla dělat?
Prostě se tu zjevil.“
„Máš ji chránit po celou dobu, co je tady.“ Calebovo halicí
kouzlo chřadlo, vztekem stažené rty se protáhly tak, jak to
u člověka není možné, oči se mu potáhly černou mázdrou
a opálená pleť dostala zelený nádech.
Polkla jsem. Už jsem Caleba poznala naštvaného, ale jeho
hněv ještě nikdy nebyl namířen na mě. Část mé mysli mi
přikazovala, ať se odtud dekuju, ať se dostanu od stvůry, která
se mi mění před očima.
Pak nohy Rianniny židle zaskřípěly, jak se odstrčila od stolu.
„Půjdu…“ Ukázala k bráně do Faerie. „Uvidíme se zítra
v kanceláři,“ zavolala přes rameno a s Desmondem v patách
téměř utekla od stolu.
Nedivila jsem se jí.
Navzdory tomu, co mi můj mozek radil, nebyl útěk možný.
Znovu jsem ztěžka polkla a dala si záležet, aby můj hlas zněl
neutrálně a naprosto bez emocí – nebo aby se v něm alespoň
neozýval strach. Příliš se mi to nepovedlo. „Co jsem měla
dělat, Calebe? Skočit přes stůl a probodnout ho? Nebo jsem ho
snad měla nechat, ať mě odvede na Zimní dvůr, aby pro Holly
neznamenal hrozbu?“
„Ty –“
Ale ať chtěl říct cokoli, zarazil se, když Holly něco
zamumlala, něco řekla tak tiše, že jsem ji neslyšela. A očividně
jí nerozuměl ani Caleb.
„Co říkáš?“ zeptal se něžným hlasem a znovu jí stiskl
rameno.
Pořád se dívala do prázdna.
„Je tak krásný,“ řekla, zněla vzdáleně a toužebně. Pak se
otočila ke mně, ale jako by mě úplně neviděla. „Chce tě, Alex.
Byl by tak šťastný, kdyby tě měl. Měla bys po něm jít.“
Ta poslední věta zněla jako Holly, kterou jsem znala
a s kterou jsem chodívala pařit. To předtím? To Holly nebyla.
Přesunula jsem se na místo, které uvolnila Rianna, takže
jsem nyní seděla přímo naproti ní. „Hej, Hol, jsi tam? Soustřeď
se.“
Caleb se na mě zamračil, ale Holly zamrkala. Pak znovu.
Přimhouřila oči. „Nebyl tu ještě někdo?“ Pak začala rychle
mrkat a polkla tak ztěžka, až jsem viděla, jak se jí pohybují
svaly na krku. „Al, je mi divně.“
„Divně, jako že potřebuješ kyblík, nebo divně, jako že
potřebuješ drink?“ Vlastně to nebylo poprvé, co jsem jí během
našeho přátelství pokládala tuhle otázku.
„Drink. Rozhodně drink.“ Zavrtěla hlavou, jako by si ji tak
mohla pročistit. Pak jako by si poprvé všimla Caleba, stisku
jeho ruky na svém rameni a starostí, které měl vepsané do své
ne zrovna lidské tváře. Sklonila hlavu na stranu, stále ještě
neměla výraz plně soustředěný, ale rozhodně už vypadala, že
má mysl jasnější. „Co tu děláš?“ zeptala se Caleba. „Co má
znamenat to jen napůl zvednuté halicí kouzlo? Vypadáš
děsivě.“
Pozoroval ji několik vteřin, až pak pustil její rameno
a zabořil se do opěradla židle. Následně si k sobě přitáhl celou
mísu se zbývajícím jehněčím a vzal do ruky silný plátek masa.
„Jsem tady,“ začal mezi sousty a zcela černé oči teď zapíchl
do mě, „protože jistý agent FÚV nařídil inspekci v mé dílně
‚z důvodu podezření na možné nekalé jednání‘.“
Ztuhla jsem. Další razie?
„Tohle musí přestat, je to jasné, Alex?“
Znovu mě učinil zodpovědnou za rozhodnutí někoho jiného.
„Co přesně chceš, abych udělala, Calebe?“ zeptala jsem se
tiše. Falin možná nařídil ty šťáry, ale oba jsme věděli, že
příkazy vydává Zimní královna, a razie pravděpodobně
neskončí, dokud se nepřidám k jejímu dvoru.
Caleb odstrčil mísu. „Nevím. Musíš na něco přijít. Nerad
bych tě musel vystěhovat, ale tohle už déle nesnesu.“
Hruď se mi stáhla, z plic zmizel vzduch, nedokázala jsem
promluvit.
Holly na Caleba jen zírala. „To snad nemyslíš vážně.“
Neodpověděl jí.
„Calebe?“ dostala jsem ze sebe roztřeseně. Jestli mě
vyhodí… Žila jsem u Caleba sedm let. Řekla bych, že jsme
s ním a Holly byli jako rodina, až na to, že já svou rodinu
nesnášela. Na mých přátelích mi ale záleželo. Netušila jsem,
kam půjdu, pokud mě přinutí odejít. A všechny své peníze
jsem dala do pronájmu kanceláře Mluvčích za mrtvé. Neměla
jsem žádné úspory, které bych mohla dát jako zálohu za byt,
jestli bych si musela jít hledat nový domov.
Caleb se na mě mračil snad celou věčnost. Pak sklonil hlavu
a otřel si tvář do dlaní. Zelená z jeho kůže vymizela, halicí
kouzlo se ustálilo. „Jdi, Al.“
Jdi? Hrdlo se mi stáhlo. On mě vážně vyhazuje?
Podíval se na mě, a ať v mé tváři spatřil cokoli, jeho výraz
zněžněl. „Domů, Al. Jdi domů.“
Och.
„A počítej s tím, že se za několik dní zúčastníš veselice.
Musíš vidět z Faerie co nejvíc, aby sis mohla konečně zvolit
a tohle šílenství skončilo.“
Netušila jsem, co na to říct. Tak jsem jen přikývla a pak, jak
mě požádal, odešla.
9. kapitola
„Netušila jsem, co po návratu domů najdu. Razie se s každou
další horšily. Caleb měl pravdu – bylo to směšné. A přesto
když jsem vystoupila z autobusu a šla k domu, doufala jsem,
že tam Falin bude. Že ho uvidím. Částečně jsem si to přála,
částečně jsem věděla, že jestli v domě bude, způsobí mi to jen
další bolest. Ale nejspíš to bylo lepší než doufat, že po cestě
domů zahlédnu Deatha. To by znamenalo, že si přeju něčí
smrt.
Když jsem se dostala k domu, na příjezdové cestě stálo jen
moje auto a u dveří mě vítal pouze můj čínský chocholáč.
Nelíbilo se mi, jak mě to zklamalo. Falin měl otravný zvyk
vstoupit mi do života jako vichřice, rozvířit emoce a pak stejně
prudce zmizet. Právě teď byl pryč. Znovu. Povzdechla jsem si.
Tesknit po mužích, které nemůžu mít? To nejsem já.
„Ty jsi jediný muž, kterého ve svém životě potřebuju, že ano,
Princi Krasoni?“ řekla jsem tříkilovému psíku a zvedla ho. PK
mi olízl nos a zamával ocasem. Vidíte, pes mě má rád.
Nepotřebuju ani záhadného, ani nepředvídatelného prince.
Jo, povídejte to té bolesti, co mi svírá hruď.
Rozhlédla jsem se po bytě. Z vytahaných zásuvek viselo
oblečení, otevřené skříňky byly důkazem, že při své šťáře
agenti FÚV nevynechali ani můj byt. Už to tu rozhodně
vypadalo hůř, ale když jsem ráno odcházela, bylo tu uklizeno.
To proto, že když jsem po Colemanovi zdědila zámek, zdědila
jsem i jeho skřítku a zahradního trpaslíka, kteří tam žili, nebo
spíš oni zdědili mě. Podle Faerie možná zámek patřil mně, ale
skřítka, paní S, tam vládla pevnou ručkou a žila tam dávno
předtím, než zámek získal Coleman. Dějiny a folklorní
historky vyprávějí, že skřítci jsou svázáni se zemí nebo
rodinou. Spalte skřítkův domov a on bude opatrovat jeho
popel. Rodinní skřítci slouží celé pokrevní linii, i když si to
nepřejí.
Paní S byla skřítka svázaná se zámkem a z důvodu, který
jsem nedokázala pochopit, si mě podle všeho oblíbila. Viděla
jsem ji jen zřídka, ale za poslední měsíc byl můj byt čistší než
za celých sedm let, co jsem tu žila. Přelétla jsem pohledem
nepořádek a povzdechla jsem si. Skvělé. Pokoj vypadal spíš
zaneřáděný než prohledaný. Obešla jsem ho a alespoň uklidila
všechny zásuvky a zavřela skříňky. PK mi šel v patách.
Když jsem prošla kolem postele, zastavila jsem se. Mou
pozornost upoutala výrazná barva. Myšlenky na všechen ten
nepořádek zmizely, jako by nikdy ani neexistovaly. Viděla
jsem nyní jen krvavě rudou růži ležící na mém bílém polštáři.
Zhroutila jsem se na postel, zírala jsem na ni a čekala, až
zmizí. Až dokáže, že je jen výplodem mé představivosti.
Dál tam ležela.
Natáhla jsem třesoucí se ruku a dotkla se sametově jemných
okvětních lístků tak tmavě rudých, až přecházely v čerň. Nikdy
jsem se nepovažovala za holku, co si potrpí na květiny,
a vzhledem k mým návykům, co se vztahů a randění týkalo,
jsem jich nikdy mnoho nedostala. Ale nemohla jsem si pomoct
a při pohledu na tu jedinou, osamělou růži jsem se usmála.
Zvedla jsem ji, opatrně, abych se neporanila o velké, zakřivené
trny rašící po celé délce stonku až pod jemný květ.
To docela sedí.
Doufala jsem, že tu někde bude ležet vzkaz, zpráva, něco, ale
byla tu jen ta růže. Zamračila jsem se. Kdybych byla vzkaz, kde
bych se schovávala? Podívala jsem se na štos dopisů – nebo
na to, co býval štos dopisů. Nyní ležely obálky rozházené
po celé lince a některé spadly i na zem.
Sakra. V tom komínku dopisů jsem si ukryla Falinovu
vizitku. Napadlo mě, že bych si jeho číslo mohla zadat
do mobilu, ale bála jsem se, že mě to bude příliš táhnout, abych
mu zavolala, ale nechtěla jsem znovu slyšet jeho chladný,
odměřený hlas. Takže jsem tu vizitku schovala sama před
sebou do hromádky dalších papírů, letáků a účtů. A teď jsem
rozházené papíry prohledávala.
Ne. Ne. Ne. Nebyla tu. Že by ji našli agenti? Viděli vzadu
napsané číslo a nahlásili Falina královně? Sakra. Ne, počkat.
Byla tu, zastrčená mezi pohlednicí a kuponem na pizzu
ležela vizitka. Obrovsky se mi ulevilo. Zvedla jsem ji. A pak
tam jen stála, s růží v jedné ruce a Falinovou vizitkou v druhé.
PK za mnou zavyl.
Kruci. Celá situace mě tak rozhodila, že jsem ho úplně
zapomněla vyvenčit. A PK měl velmi malý měchýř.
„Promiň, chlapíku,“ řekla jsem mu a strčila vizitku do kapsy.
„Půjdeme hned, jak dám tohle do vody.“
Ne že bych měla vázu. Vodu jsem nalila do nakřápnuté
sklenice a do ní jsem postavila růži. Pak jsem vzala vodítko
a psa a vyšli jsme na vytouženou procházku. Falinovu vizitku
jsem celou dobu střežila v kapse.
Zbytek noci jsem prohledávala fórum Klubu mrtvých,
hledala jsem kohokoli, kdo by měl zkušenost se stíny
s vymazanou pamětí. Většina starých vzkazů, které jsem našla,
nabízela jako vysvětlení to, co jsem předpokládala: demenci,
dlouhotrvající poškození mozku. Několik vzkazů se týkalo
kouzel na potlačení paměti – ačkoli žádné z nich nebylo
provedeno tak blízko okamžiku smrti jako v případě Jamese
Kinglyho.
Založila jsem nové vlákno a vypsala všechny důležité
charakteristiky případu, ale neprozradila jsem moc, abych
neodhalila klientčinu totožnost. I když nikdo z Klubu mrtvých
nebyl místní. Pokud vím, s Riannou jsme byly v současné
době jediné nekroské stínové čarodějnice a ta nejbližší žila
téměř dvě stě kilometrů na východ v Atlantě. Přesto jsem ale
popsala případ co nejvágněji, abych ochránila soukromí své
klientky. Připsala jsem anomálie zjištěné při pitvě a také
poznámku o enormní ztrátě váhy. Stínové čarodějky
a čarodějové měli už z podstaty svých schopností blízký vztah
k mrtvým, někteří si zvolili takovou kariéru, aby při ní byli
v přímém kontaktu s mrtvými. S trochou štěstí se mi ozve další
patolog, který se už se ztrátou paměti u stínů setkal.
Štěstí jsem ale neměla.
Na fóru bylo živo, takže se mému vláknu dostalo pozornosti,
ale většina reakcí pokládala víc otázek než odpovědí.
Naneštěstí to byly tytéž otázky, které jsem si už sama položila,
takže mi to nijak nepomohlo. Někteří mi nabízeli své teorie,
a ačkoli jsem byla vděčná, že se nad mým problémem
zamysleli, jejich odpovědi nebyly příliš promyšlené. Jako
třeba reakce jednoho uživatele, který se domníval, že můj
klient mohl zemřít hned tu první noc, což by vysvětlovalo
ztrátu paměti. Poté bylo jeho tělo tři dny ukrýváno před
sběrateli až do jeho domnělé sebevraždy, kdy si pro duši
konečně mohl sběratel přijít.
Na první pohled to nebyla tak mizerná teorie. Pokud by
zemřel uprostřed kruhu, na hřbitově nebo na jiném místě, kam
se sběratelé obvykle nevydávali, duše by zůstala uvězněná
v mrtvém těle, dokud by se tělo nerozložilo a z duše se i bez
asistence sběratelů nestal – obvykle velmi průsvitný – duch.
Ale aby byla ta teorie platná, museli bychom odhlédnout
od faktu, že Kingly ze střechy budovy skočil a že nikdo
neshodil jeho mrtvé tělo. A duše uvězněná v těle by stále
vnímala, co se jí děje. Sice by vzhledem k úmrtí těla nic
neviděla ani neslyšela, ale rozhodně by cítila, že se její tělo
rozkládá. Kinglyho stín si ale na nic takového nepamatoval.
Podle toho, co řekl, zemřel na následky pádu. Mimoto by si
Tamara všimla, kdyby bylo tělo mrtvé již několik dní, než by
dopadlo na střechu vozu.
Naneštěstí byla právě tato teorie ze všech nejvěrohodnější.
A nemožná. Jen pro případ jsem nechala vlákno aktivní, ale
sama jsem se z fóra odhlásila. Pak jsem se, stále oblečená,
zhroutila na postel.
Bylo po druhé a byla jsem utahaná, ale protiřečící si
a zdánlivě nemožné charakteristiky případu mi nedávaly spát.
Nelze popřít, že Kingly z té střechy skočil. Ale byla to
sebevražda nebo vražda? Stalo se během těch tří vymazaných
dní něco, co ho přinutilo se zabít? Bylo to možné. Podle všeho
to bylo i pravděpodobnější než vražda, protože ani ta
nejtemnější krvavá či smrtící magie by nepřekonaly vůli
k životu. Ale co ta ztráta paměti? Slyšela jsem, že agenti, kteří
znají ty nejtajnější informace, při sobě nosívají amulet, jenž by
v případě smrti znemožnil přivolat jejich stín. Žádný stín
znamenal také žádné posmrtně prozrazené informace.
Ale Kingly byl normál – že by uvážil, že v případě jeho smrti
nezemřou jeho tajemství s ním? Načasování chybějících
vzpomínek bylo také krajně podezřelé. Nikoli to, kdy ke ztrátě
paměti došlo. Zvláštní bylo především to, že se paměť začala
nahrávat až po dopadu, což si také stín pamatoval. Pokud si
Kingly opatřil amulet nebo lektvar, který mu vymazal paměť,
nejvhodnější doba k aktivaci by nastala na té střeše nebo ihned
poté, co skočil, protože pokud by kouzlo aktivoval příliš brzy,
pak by si nepamatoval, že chtěl skočit. Stín si tu střechu
nepamatoval. Ani svůj pád. Ne, vzpomínky se začaly nahrávat
až po dopadu na auto. Podle Tamary nastala smrt při dopadu.
Takže z lékařského hlediska byl Kingly mrtvý ještě předtím,
než jeho duše začala opět nahrávat.
A pak tu byl taky fakt, že jsem na místě činu necítila žádnou
magii. Je ale potřeba vzít v úvahu, že jsem se nedostala příliš
blízko a neutuchající magie Čtvrti mohla mé smysly otupit.
Ale ani Tamara necítila žádné kouzlo. A kouzlo, které by
dokázalo to, co se stalo Kinglymu? Muselo by být velice
mocné, takže není možné, abychom ho necítily.
Leda že by to kouzlo nebylo.
Jak by řekl jistý Doyleův slídil z Baker Street: „Vyloučíme-li
všechno nemožné, pak to, co zůstane, jakkoli
nepravděpodobné, je pravda.“
Co když za tím není čarodějnická magie, jak jsem
předpokládala, ale magie faeská? Sice byl mrtvý, ale znala
jsem minimálně jednoho fae, který dokázal krást těla.
Ve chvíli, kdy ukradl tělo, vyhostil jeho duši, aby zabral její
místo. Kinglyho duše však byla v těle až do samého konce.
Pokud ale nebyla odstraněna a poté opět vložena do těla. Bylo
to ale možné? A pokud ano, pak by si Kinglyho duch ty tři dny
musel pamatovat. A nezačalo by se tělo rozkládat v okamžiku,
kdy by byla vyjmuta jeho duše?
Opět jsem si tiše přála, abych se mohla spojit s Deathem.
Mohl by, ale ani nemusel, mi odpovědět na otázky, jestli může
být duše vyjmuta a poté vrácena do těla. Aspoň bych si o tom
měla s kým promluvit a mohla si protřídit možnosti. Caleb
s Holly se vrátili už před několika hodinami, ale neodvažovala
jsem se sejít dolů. Byla jsem sama až na psa nyní lehce
pochrupávajícího na polštáři vedle mě. Zopakovala jsem si
všechno, co jsem zatím zjistila, a snažila se na to nahlédnout
z jiných úhlů. Ale ať jsem na to nahlížela jakkoli, nic nesedělo.
Zamračila jsem se na strop. Možná jsem to příliš
komplikovala. Čarodějnická magie by vysvětlovala ztrátu
paměti, ale nepřinutila by ho ke skoku. Mohla by faeská magie
překonat vůli k životu? Nikdy jsem o ničem takovém
neslyšela, ale existovaly tucty báchorek a povídaček o tom, jak
fae přinutili lidi zemřít. Sice k tomu obvykle smrtící pasti halili
do kouzel, například člověka nachytali na svítilnu visící nad
několikametrovou propastí.
Zarazila jsem se. Mohlo by to být ono? Mohl si Kingly
pamatovat, že je v baru, a pak zemřít, protože by bar byl
pouhou iluzí způsobenou halicím kouzlem? Možná žádné dny
nezapomněl. Vůbec jsem ho nepožádala, aby mi řekl, co se
dělo předtím. Pokud byl uvězněn v iluzi, mohl si myslet, že
sedí na barové stoličce nebo jde přes místnost, a přitom
„skočil“ z budovy. Ale kde byl tedy během těch vymazaných
dní?
Neměla jsem ponětí. Ale věděla jsem, kdo by mi s tím mohl
pomoct.
Vytáhla jsem z kapsy vizitku, obrátila ji a zadívala se
na číslo. Řekl, že mám volat, pokud se to bude týkat fae.
Nemohla jsem s určitostí říct, že se můj případ fae týká, ale
alespoň jsem měla konečně právoplatný důvod Falinovi
zavolat.
10. kapitola
Třikrát jsem zkontrolovala, jestli jsem vyťukala správné
číslo, než jsem stiskla zelené tlačítko hovoru. Srdce mi bušilo
tak, že jsem ho cítila až v hrdle. Telefon zazvonil jednou, pak
podruhé.
Stiskla jsem tlačítko ukončení hovoru. Dýchala jsem rychle,
aniž bych k tomu měla důvod.
Co to děláš, Alex? Vždyť mu volám jen kvůli práci, ne?
Nemá to co dělat s tím, že toužím slyšet jeho hlas. Jo, vždyť
o tom nedokážu přesvědčit ani sama sebe.
Bylo by rozumnější mu nevolat. Vyhnout se jakémukoli
kontaktu, abych na něj mohla zapomenout. Ne že by to bylo
snadné, když mi co týden provádí razie v bytě a pak mi
nechává na polštáři rudé růže. Ohlédla jsem se na růži stojící
nyní v prasklé sklenici na nočním stolku a zamrazilo mě
vzrušením. Zavřela jsem oči, mé tělo zareagovalo
na vzpomínku na náš poslední polibek, na to, jak mě pokožka
brněla, jak jsem nemohla dýchat. Nechtěla jsem si to
pamatovat.
Ale samozřejmě myslet na něco, na co jsem myslet nechtěla,
vše jen zhoršilo. Srdce mi dunělo, závratí se mi svírala hruď,
dlaně jsem měla vlhké nervozitou. Copak je mi sakra čtrnáct?
Tohle je tak ubohé.
Měla jsem zájem o dva muže. A nemohla mít ani jednoho
z nich. Tak se na to už konečně vykašli, Alex, a vyřiď ten
pracovní hovor. Alespoň že měl Falin telefon. Deathovi jsem
zavolat nemohla.
Stiskla jsem tlačítko vytáčení dřív, než jsem si to stihla
rozmyslet. Tentokrát to zvedl po prvním zazvonění.
„Andrews,“ ozval se hluboký hlas zdrsnělý spánkem.
„Faline?“
Odmlčel se, a když opět promluvil, ospalost se mu už v hlasu
neozývala. „Alexis.“
Mé jméno, mé skutečné jméno, zašeptal, jako by se
neodvažoval věřit, že mu skutečně volám, a jako by to jediné
slovo znamenalo mnohem víc. Kdysi jsem své původní jméno
nenáviděla, slýchávala jsem ho, jen když mě otec káral nebo
nesouhlasil s něčím, co jsem udělala. Ale Falinovým hlasem
znělo mé jméno intimně, téměř jako pohlazení.
Zachvěla jsem se, přestože mi pokožka sálala horkem, ne
chladem. Slyšela jsem, jak na druhé straně telefonu šustí
prostěradla, nejspíš se posadil, a já před očima viděla, jak mu
přikrývka klouže z boků. No jo, v představě jsem ho viděla
nahého. Ubohé, opravdu. A vůbec to nepomáhalo získat
informace, které jsem potřebovala.
Jasně. Kingly. Případ. Soustřeď se.
Ale když jsem otevřela pusu, navzdory všem plánům ze mě
vypadlo: „Našla jsem tvou růži.“
Elegance sama.
A co horšího? Telefon ohluchl. Zavěsil.
Ať královna táhne k čertu i se svými nařízeními.
Stiskla jsem vytočit, příliš naštvaná, než abych si promyslela,
co chci říct.
„Doufám, že tentokrát to má něco společného s fae,“ zavrčel
bez pozdravu. Teplo, s kterým předtím vyslovil mé jméno,
z jeho hlasu zmizelo. Nyní měl hlas tvrdý, čistě pracovní.
Bolelo to. I když jsem věděla, proč je takový. Pravidlo znělo
žádné bratříčkování. Jen práce.
Takže jsem přešla k práci a pověděla mu všechno, co jsem
zjistila o událostech předcházejících Kinglyho smrti. Falin mě
několikrát zastavil, aby si pár věcí ujasnil, ale povětšinou jen
naslouchal. Když jsem skončila, byl zticha tak dlouho, až jsem
se musela podívat, jestli opět nezavěsil.
Ne, byli jsme spojeni.
„Faline? Jsi tam? Mohl by za tím být fae?“
Na otázku mi odpověděl otázkou. „Policie to pokládá
za sebevraždu?“
„Stín nemůže říct, jestli byl zavražděn, takže ano,
vyšetřování neotevřou.“
Znovu zavládlo ticho. Napjaté a těžké, dokonce i přes
telefon. Ubíhaly celé minuty, jako by odkládal slova, která
nechtěl říct. A brzy jsem pochopila proč – rozhodně to nebylo
něco, co jsem chtěla slyšet.
„Není důvod, aby se FÚV tím případem zabýval.“
„Ale –,“ začala jsem.
Přerušil mě.
„Jestli FÚV otevře vyšetřování, byť diskrétně, naznačovalo
by to, že v tom může být zapletený fae nebo faeská magie.
I kdyby vyšetřování dokázalo opak, jakmile by došlo k další
sebevraždě, lidé by pojali podezření. Uvědomuješ si, kolik lidí
v téhle zemi každou hodinu spáchá sebevraždu? Znamenalo by
to politickou noční můru.“
Sevřela jsem ruce v pěst, nehty jsem zabořila do dlaně.
„Protože nikdo nezpochybňuje Kinglyho způsob smrti, je
v pořádku nechat vraha běhat po svobodě? Jen proto, aby
z toho tvoje královna neměla těžkou hlavu?“
„Tohle není případ pro FÚV.“ Chladně. Drsně. Věcně.
Nehodlá se přít.
A bolelo to. Až do morku kostí. Nebyla to jen jeho slova, to
jeho tón řezal jako nůž.
„Dobrá,“ pronesla jsem nejistě. Nenáviděla jsem se za to, ale
nemohla jsem si pomoct. „Mohl bys mi alespoň prozradit,
jestli je ve městě fae ovládající takový druh magie, který by
mohl přinutit smrtelníka spáchat sebevraždu?“
„Zeptej se svého zeleného muže.“
„Nemůžu. Caleb je na mě momentálně naštvaný a vyhrožuje,
že mě kvůli tvým raziím vyhodí z domu.“
Tentokrát mělo ticho jiný nádech. Bylo ostřejší, téměř
překvapené. Pak si Falin povzdechl a já úplně viděla, jak si
projel prsty dlouhé světlé vlasy, jako by se snažil zbavit
tíživých myšlenek.
„Někteří fae dokáží znásobit emoce, proměnit rozčílení
v zuřivost, smutek v zoufalství,“ řekl nakonec. Tvrdost z jeho
hlasu zmizela, nahradilo ji něco, co by se dalo nazvat únavou,
ale přátelsky to stále neznělo. „A jak tě už napadlo, někteří fae
dokážou vytvořit iluze tak bezchybné, že smrtelník může vejít
do smrtící pasti, aniž by ji spatřil. Ale přinutit kouzlem člověka
skočit z budovy?“ Odmlčel se. „Ne, naše magie nezmůže o nic
víc než magie čarodějů.“
Chtěla jsem mu poděkovat. Rozevřela jsem rty, abych to
udělala. A pak je zase zavřela. Bylo by to lehkomyslné
a hloupé, vytvořit si dluh jen kvůli střípku informací. Falin
patřil Zimní královně. Pokud bych si u Falina otevřela dluh, to
ona by si ho vybrala.
„Dobrá.“ Pronesla jsem to slovo věcně. Nedokazovalo, jak
vděčná jsem mu byla, ale jinak to nešlo. Byla jsem unavená.
Náš rozhovor, celá ta hra, kterou jsme hráli – bylo to příliš
tvrdé.
„Ještě něco?“ zeptal se.
Ano. Měla jsem tolik otázek. Ale žádná se nevztahovala
k případu. „Ne.“
Na dlouho se odmlčel a pak řekl opět něžným, hebkým
hlasem: „Dobře se vyspi, Alexis.“
Chtěla jsem si něhu v jeho hlasu vychutnat. Chtěla jsem, aby
potlačila tvrdost a nepříjemný nádech celého našeho dnešního
rozhovoru. Chtěla jsem, aby mi připomněla, že se mi nevyhýbá
proto, že to sám chce.
Nestačilo to.
A přesto bych mu znovu zavolala, kdybych mohla. Věděla
jsem, že bych mu zavolala.
„Dobrou noc,“ zašeptala jsem.
Pozdě. Už zavěsil.
„To znělo dost nepříjemně.“
Otočila jsem se za zvukem hlasu. V rohu místnosti seděl
Roy, pomalu a rozvážně zvedal jednu kostku za druhou.
„Kolik jsi toho slyšel?“
Duch pokrčil rameny a zelená kostka s písmenem B na vrchu
mu proklouzla mezi prsty. Sáhodlouze zaklel, až mě začaly
pálit uši.
„Nech toho,“ přikázala jsem. „Ráno všechny kostky
posbírám a odnesu ti je do komory.“
„Myslíš do mé kanceláře.“
Ne, myslela jsem komoru, ale držela jsem jazyk za zuby.
Jestli tomu chtěl říkat kancelář, ať je to kancelář. Protáhla jsem
si ruce nad hlavou, zívla a v čelistním kloubu mi luplo. Nejspíš
jsem v poslední době příliš drtila zuby. Jen jsem nevěděla,
jestli hlavně kvůli Ryesovi, nebo proto, že jsem se s případem
točila v kruzích.
„Půjdu do postele,“ řekla jsem duchovi, což podle obecně
platných zvyklostí znamenalo, že má odejít. „Popřej mi, ať
tuhle hádanku ve snu rozmotám.“
„Případ nejde moc dobře?“
„To je slabě řečeno.“ Ačkoli po pravdě řečeno jsem ani
případ neměla. Alespoň zatím ne. Najali mě, abych provedla
rituál, ale už jsem do té záhady zabředla, takže jsem doufala,
že mě Nina Kinglyová najme, abych ve vyšetřování
pokračovala.
„Můžu něco udělat? Jsem přece soukromý detektiv.“
Protočila jsem panenky. Dala jsem mu kancelář a najednou
je z něj soukromé očko? „Royi, víš, že abys mohl v Nekrosu
pracovat jako soukromý detektiv, potřebuješ na to licenci?“
„A co? Mám snad složit nějakou zkoušku?“
Znovu jsem zívla, oči se mi zavíraly únavou. „Ano, zkoušku.
A asi čtyřicet hodin přednášek, což by pro tebe vzhledem
k tomu, že by tě učitel neviděl, znamenalo hodně těžké
dokazování, že ses hodin účastnil.“
„To je diskriminace.“
„No, mohl bys vzít pár dalších duchů a jít protestovat proti
diskriminaci hmotně znevýhodněných. Bohužel by si vás
nikdo ani nevšiml.“
Zamračil se, ale nevypadal uraženě. Spíš… vyděšeně?
Mířila jsem do koupelny vyčistit si zuby, ale jeho výraz mě
zastavil. Vzpomněla jsem si, jak se Roy choval, když byl
poblíž James.
„Ty s ostatními duchy moc dobře nevycházíš, co?“
„Ty bys s nimi taky jako mrtvá nevycházela.“
„To máš pravdu. Duchové jsou nesnesitelní,“ prohlásila jsem
a zabodla do něj pohled. Byla jsem unavená. Byl čas jít
do postele.
Jeho výraz se nezměnil. Naopak se mu strach vryl do tváře
ještě více. „Lepší označení je nenasytní.“
Ech?
„Viděla jsi někdy, jak se duch vytratil?“ zeptal se a objal se
kolem hrudi tak pevně, jak jen dokázal.
Přikývla jsem. Většina přízraků na hřbitovech zmizela,
jakmile už na světě nezbyl nikdo, kdo by se na ně pamatoval.
„Jo, no, existuje způsob, jak tomu zabránit. Je nutné si udržet
určitou úroveň životní síly. Jakýmkoli způsobem je to možné.“
Měla jsem pocit, že se mi nebude líbit, kam tohle směřuje.
„Nejspíš není moc duchů, kteří by se připoutali k stínovým
čarodějnicím splétajícím roviny, co do nich napumpují tolik
moci, kolik se do nich vejde?“
Roy na mě zíral, ve tváři měl zcela jasně napsáno sarkastické
„chytrá“.
Polkla jsem. Úplně jsem zapomněla, jak unavená jsem byla.
„Takže duchové si navzájem kradou životní sílu?“
Přikývl.
To bylo… no, napadala mě spousta zavrženíhodných slov,
kterými by se něco takového dalo popsat, ale pokožka mě
rozbrněla z mnohem osobnějších důvodů. Ve svých nočních
můrách jsem viděla, jak je z duše vysávána síla. A nebyla to
moje duše, protože to já z ní brala moc. Děsivé na mé noční
můře nebylo to, že by šlo o ošklivý sen. Byla to vzpomínka. Jo,
existuje důvod, proč mám při návštěvě Faerie na rukou krev.
„Takže když jste se s Kinglym poměřovali…“
„Hele, já mám tebe,“ prohlásil Roy. „Jen jsem si chtěl být
jistý, že na mě neskočí. Něco ho očividně vysálo. Kdybych
nevěděl, jak to bylo, hádal bych, že je mrtvý léta, a ne týden.“
Zajímavé. „Mohl bys to upřesnit?“
„Vlastně ne. Mohl by za tím být další duch, ale myslím, že by
za tím mohlo být něco ošklivého z pustiny. V zemi mrtvých je
všechno čistá energie a v pustinách se ukrývá pár hodně zlých
věcí.“
Před lety jsem o tom slyšela ve škole. Právě to byl důvod,
proč by měla být záhrobní magie používána jen uvnitř kruhu.
„Tak proč si myslíš, že nám něco snědlo část ducha?“ zeptala
jsem se a opřela se o zárubně dveří do koupelny.
„Děláš si srandu? Je mrtvý sotva pár dní, měl by být
nejsilnější, jaký kdy po smrti bude, dokud nezačne lovit
a požírat ostatní duchy. Namísto toho vypadá, jako by ho něco
vysávalo dosucha. Je to divný. Jako by mizel zevnitř. Takhle se
šíří hniloba.“
Zírala jsem na něj. No, možná si přece jen zaslouží vlastní
kancelář. Já si na Kinglyho duchovi ničeho divného nevšimla.
Sice to, co řekl, vzbudilo jen další otázky, které jsem si
připsala na svůj předlouhý seznam, ale pokud položím správné
dotazy, možná se konečně dočkám správných odpovědí.
11. kapitola
Když jsem druhého dne ráno dorazila do kanceláře Mluvčích
za mrtvé, čekala tam na mě Nina Kinglyová. Nejspíš
přeslechla tu část mého vzkazu, v níž jsem jí říkala, ať si
domluví schůzku. Vlastně musela slyšet jen jednu část mé
zprávy.
„Co tím myslíte, že mají fotky, jak James stojí na té střeše
sám? Chci je vidět,“ spustila dřív, než jsem stihla vložit klíč
do zámku.
Počkala jsem, až odemknu a rozsvítím. Teprve pak jsem
odpověděla. „Já ty fotografie nemám. Patří do policejní složky
k případu.“
Dlouho se na mě jen dívala. „Musím si sednout,“ vydechla
poté roztřeseně.
Sakra, co nevidět mi v kanceláři omdlí těhotná ženská.
Vzala jsem ji za loket a odvedla k dvojsedačce z bazaru,
kterou jsme měli pro hosty ve vstupní hale. Zhroutila se na ni.
„Takže je to pravda. Všechno je to pravda,“ lapala po dechu,
pažemi objímala vystouplé břicho. „Opustil nás.“
Duch jejího manžela jí klekl k nohám. „Neopustil jsem vás,
miláčku. Neopustil. Uklidni se. Prosím, uklidni se.“
Ale ona se neuklidnila. Dýchala rychle, mělce.
Duch se otočil a podíval se na mě. „Tak udělejte něco.“
Jako co?
Poklekla jsem vedle něj. „Paní Kinglyová?“
Ani se na mě nepodívala.
„Nino, musíte se uklidnit,“ řekla jsem jí a dotkla se její paže.
Bez reakce. Co se stane dítěti, jestli Nina omdlí? Nejspíš nic
dobrého. Musela jsem ji uklidnit.
Až na to, že mě neznala. Bylo jí jedno, co říkám. Krátce jsem
zauvažovala, že bych jí zviditelnila manžela, ale kdyby spatřila
jeho ducha právě v tuhle chvíli, nezvládla by to. Takže mi
zbývala jediná možnost. Nebyla jsem si jistá, jestli zabere, ale
věděla jsem s určitostí, že mě pak bude nenávidět.
Nadávat může, až se uklidní.
Odepjala jsem si náramek s amulety, zvedla jí ruku
a připnula jí ho na zápěstí. Neprotestovala, což bylo špatné
znamení.
„Co to děláte? Pomozte jí!“ vykřikl duch.
„Pomáhám jí.“
Můj náramek obsahoval především štíty, ale bylo na něm
připnutých i několik dalších náhradních amuletů. Jeden z nich
nesl kouzlo, které jsem používala, když jsem se nedokázala
uklidnit natolik, abych se soustředila a otiskla své nitro
do éterie. Jeho účinek byl asi stejný, jako byste se nadopovali
dvěma lahvičkami nejsilnějších antidepresiv a přidali
hodinovou meditaci, vše smrsknuté do několika vteřin účinku
kouzla. Sevřela jsem jí zápěstí, aby se amulet přitiskl na její
kůži. Pak jsem ze svého prstenu vyslala slabý proud magie
a aktivovala jím amulet.
Nina znehybněla. Opřela se o opěradlo pohovky, celá
zmalátněla a začala se dlouze a pomalu nadechovat. Hlava jí
padla na stranu. Podívala se na mě a vydala zvuk, který zněl
jako zasténání.
„To je příjemné,“ řekla tiše, usmála se a zapadla ještě
hlouběji do sedačky – ještě před chvílí by mě ani nenapadlo, že
by to bylo možné. „Víte, že vám září oči?“
Zdálo se, že ji to ani trochu neznepokojilo.
„Co jste to udělala?“ zeptal se James, ruce zaťal v pěst
a těkal pohledem mezi mnou a svou nyní tichou a malátnou
manželkou.
„Uklidnila jsem ji,“ odpověděla jsem a připjala si náramek.
Jakmile jsem měla náramek bezpečně na zápěstí, svraštila
paní Kinglyová obočí, ale hlavu z pohovky nezvedla.
„Světélka potemněla,“ zamumlala a dívala se na mě.
No, asi to bylo na ni přece jen trochu silnější.
„Paní Kinglyová, pamatujete si, o čem jsme spolu předtím
mluvily?“ zeptala jsem se jí.
Přikývla tak prudce, že by to vypadalo komicky, kdyby
nepronesla: „Že se James zabil.“
„Tomu věří policie,“ přikývla jsem, „ale mnoho kousků té
skládačky nesedí.“
„To jste zmínila v telefonu,“ dodala mumlavě.
A máme to. Byla mimo. Chtěla jsem, aby se zamyslela nad
tím, co jsem zjistila, a najala mě, abych ve vyšetřování
pokračovala, a právě v tuhle chvíli a v tomto stavu by to
nejspíš udělala. Ale pak by byla smlouva podepsaná pod
vlivem magie, což bylo nejen neetické, ale také protiprávní.
Což znamenalo, že cokoli obchodního bude muset počkat.
„No, až se na to budete cítit, mohly bychom projít, co jsem
zjistila. Budu u sebe v kanceláři,“ řekla jsem jí, a když se
místo odpovědi jen usmála, dodala jsem: „Jsou to hned
tamhlety dveře.“ Ukázala jsem, ale její výraz se nezměnil.
No dobrá.
Otočila jsem se na ducha. „Můžu s vámi mluvit o samotě?“
James se podíval ze své manželky na mě a zpět. Chvíli jsem
si myslela, že odmítne, a naprosto bych tomu rozuměla, Nina
na tom teď byla poněkud… zvláštně. Ale bez ohledu na to, jak
mimo se zdála, jsem měla dojem, že by jí i tak přišlo zvláštní,
kdybych se začala bavit se vzduchem. Už tak jsem před ní
mluvila s duchem častěji, než bych měla, ale doufala jsem, že
si to nebude pamatovat.
Po chvíli váhání duch přikývl a následoval mě do kanceláře.
Zavřela jsem za námi dveře, aby nás žena v hale neslyšela. Až
přijde k sobě, nechtěla jsem, aby si myslela, že jsem tu mluvila
sama se sebou. Vzbuzovat zdání šílence není dobrý způsob, jak
zaujmout klienty.
„Posaďte se,“ nabídla jsem mu a obešla stůl. „Křeslo je volné
a čeká jen na vás.“
Duch se podíval na obě křesla. „Nemyslím, že vydrží.“
Jen jsem pokrčila rameny. Roy na nich seděl bez problémů,
ale byl v tu chvíli taky napumpovaný mou energií. Tento duch
se ale zdál průsvitnější než včera. Roy řekl, že duch vypadá,
jako by něco Kinglyho vyžíralo zevnitř. V první chvíli jsem si
toho nevšimla, ale nyní na něm byla jasně rozpoznatelná část
velká asi jako baseballový míček, která byla ještě průsvitnější
než zbytek jeho postavy.
„Váš stín potvrdil vaši verzi,“ pověděla jsem mu a nijak mě
nepřekvapilo, že na mě jen prázdně pohlédl. Já o něm sice
pochybovala, ale on věděl, že nelže. „Mezi dobou, kdy jste se
ztratil a kdy jste zemřel, uplynuly tři dny, na něž se
nepamatujete. Proto si myslím, že jste se nezabil, ačkoli
důkazy tvrdí opak. Problém je, že neznám žádný druh magie,
který by vás přinutil skočit ze střechy. Nevzpomínáte si
na něco, na cokoli, co se v tom baru nebo ihned poté, co jste
odešel, stalo? Cokoli, za co byste se třeba tak strašně styděl, že
jste se rozhodl vymazat si vlastní paměť a skočit z budovy?“
„Samozřejmě že ne! Nikdy v životě jsem na sebevraždu ani
nepomyslel.“
„Neměl jste temná tajemství, která hrozila, že vyplují
na povrch? Dluhy z gamblerství? Drogová závislost?
Milenka? Nemanželské dítě?“
„Ne. Jsem plně oddaný své ženě, a jestli jste mě sem
přivedla, jen abyste mě tu očerňovala, raději půjdu.“
„Uklidněte se, pane Kingly. Jen se snažím eliminovat
všechny možnosti,“ opáčila jsem a otevřela v počítači nový
dokument, který jsem označila jako JAMES KINGLY.
Napsala jsem, že dotyčný prohlašuje, že byl své ženě zcela
věrný. Vzhlédla jsem a optala se: „Co v práci? Vládlo u vás
v kanceláři napětí?“
„Napětí vládne v každé kanceláři, ale jinak nic neobvyklého.
S většinou kolegů jsem vycházel a ten zbytek toleroval.“
Dodala jsem do dokumentu poznámku „žádné problémy
v práci“. A z předchozích rozhovorů s paní Kinglyovou jsem
věděla, že peníze problém nebyly. Zamračila jsem se.
„Co vaše nemoc? Měl jste s ní problémy? Nemohl jste se
postavit čelem představě, že ji přenesete na dítě?“
„O čem to mluvíte? Byl jsem zdravý jako kůň. Nebyl jsem
nemocný od –“ V hale zazněl zvonek nade dveřmi a duch se
prudce otočil, připraven vyběhnout do haly.
„To je má partnerka,“ vysvětlila jsem, když jsem rozpoznala
Rianninu magii. Pak jsem do Jamesovy složky dodala „popírá,
že byl nemocný“.
Ozvalo se krátké zaklepání na dveře, které se o vteřinu
později otevřely a dovnitř nakoukla Rianna. „Věděla jsi, že
máme v chodbě opilou těhotnou dámu?“
„Není opilá. Je jen…,“ zaváhala jsem. „Klidná.“
Rianna povytáhla obě obočí, nevěřícně se na mě zadívala.
„Je víc než klidná. Co se stalo?“
„Hyperventilovala, tak jsem na ni použila zdravotnický
amulet, ale přijde mi, že zafungoval o malinko víc, než měl.“
„O malinko víc?“ Zavrtěla hlavou. „Chceš, abych se na ni
podívala? Třeba můžu pomoct.“
Neměla jsem čas uvážit její nabídku, protože James zvedl
pěst a zamával jí na nás obě. „Už žádnou další magii.“ Kdyby
duchové nabývali barev, tenhle by byl celý rudý. „Copak to
nenadělalo už dost škody? Právě proto by měla být magie
regulována a čarodějnice –“
Přestala jsem poslouchat jeho projev zaníceného člena
Strany za lidi. Už jsem ho jednou slyšela. Rianně jsem proto
řekla jen: „Účinky nepotrvají dlouho, tak to necháme odplavit
přirozenou cestou.“
Rianna jen pokrčila rameny, jako by tím přímo křičela:
„Když to tedy říkáš.“ Vycouvala z místnosti a zavřela za sebou
dveře.
Jakmile byla pryč, obrátila jsem se zpět na Jamese Kinglyho.
„Proč jste se rozhodl, že si po cestě z práce zajdete na pivo?
Byl to váš zvyk? Něco, co by někdo, kdo znal váš denní rozvrh,
předpokládal?“
Duch zavrtěl hlavou, ale nerozvedl to.
„No, pokud jste neměl problémy v práci a ani problémy
doma, proč jste lhal své ženě a šel jste na pivo?“
Řekla bych, že ještě více zbledl. Z mihotavé tváře zmizela
i ta troška barvy. „Já… Já něco viděl.“ Polkl, ohryzek se mu
divoce pohupoval. „Jen jsem to potřeboval dostat z hlavy.“
Už mě začínalo rozčilovat, jak si duch nechává všechny
detaily pro sebe.
„Co jste viděl?“
„Bylo to…“ Zavrtěl hlavou a zhroutil se do jednoho z křesel.
Nebo se o to alespoň pokusil. Měl pravdu, křeslo ho neudrželo
a on se propadl přímo skrze něj na zem.
Obešla jsem stůl a pomohla roztřesenému duchovi na nohy.
Držel se mé ruky déle, než bylo zdvořilé, tak dlouho, až jsem
se mu chtěla vytrhnout, ale věděla jsem, proč to udělal,
a nebylo v tom nic nezdvořilého, ani sexuálního. Jen se snažil
pochopit situaci.
„Proč se můžu dotýkat vás, ale nikoho jiného ne? Opravdu,
nikoho. Snažil jsem se. Ale nikdo kromě vás mě nevidí,“ řekl
hlasem plným údivu a smutku.
„To je na dlouhé povídání.“ A na takové jsme neměli čas,
protože jeho manželka se určitě za chvíli probere. Vrátila jsem
se ke své židli na opačné straně stolu. „Tak co jste tedy viděl?“
Duch ustoupil, svraštil tvář a začal se kousat do rtů.
„Musím to vědět, pane Kingly. Jestli jste se připletl do rituálu
černé magie, nebo –“
„Ne, nic takového. Jen to byla strašlivá, strašlivá tragédie.“
Shlédl znovu na křeslo, jako by si přál, aby se mohl posadit, ale
znovu to nezkusil. „Byl jsem právě na benzince, tankoval
do vozu, když ke mně přistoupil muž a nesl prázdnou krabici
od mléka. Zeptal se mě, jestli bych mu mohl načepovat.
Benzin je v dnešní době drahý, ale ten muž byl ve strašně
špatném stavu. Jen kost a kůže. A jeho oblečení? Nemohlo být
jeho. Vypadal, že by se mu víc hodilo horké jídlo, a ne benzin,
ale tu krabici jsem mu naplnil. Nabídl jsem mu i peníze a to já
nikdy nedělám. Odmítl je a za benzin mi poděkoval. Byl tak
zdvořilý.“ James se odmlčel, pohled měl vzdálený.
„Co bylo dál?“ zeptala jsem se, protože pokud ho setkání
s bezdomovcem dohnalo k alkoholu, pak byl psychicky
rozhodně méně vyrovnaný, než jsem si myslela.
„On… on vzal tu krabici s benzinem a odešel do středu ulice.
Pak si celý ten litr vylil na hlavu. Nasákl mu do oblečení,
do vlasů. Z kapsy kabátu vytáhl cigaretu. A pak zapalovač.“
Ohryzek se mu zachvěl. „Plameny vyšlehly strašně rychle.
V jednu chvíli stál uprostřed ulice, v další byl celý v jednom
ohni.“ Odmlčel se, skousl si ret. „Nejdřív jsem si myslel, že je
to jen trik. Nejspíš jsme si to všichni mysleli. Protože on tam
jen tak stál, nevydal ani hlásku. Předpokládal jsem, že za tím
musí být magie. Možná kouzlo, které ho chrání před
popálením. Existují taková kouzla, ne?“
Nepřerušila jsem ho, neřekla jsem mu, že žádný amulet
jakkoli silný by neochránil nikoho, kdo by se ocitl v takové
blízkosti plamenů.
„Lidé vycházeli z obchodů, dívali se, jak tam ten muž
nehybně stojí a tiše hoří. Musel hořet dobrou minutu a my se
na něj jen dívali. Když tu najednou začal křičet, běhal kolem
a máchal rukama. Nikdo nevěděl, co má dělat. Všichni, co
jsme byli na benzince, jsme odtamtud utekli, protože kdyby se
oheň dostal k pumpám…,“ zachvěl se. „Ale on se tak daleko
nedostal. Jeho výkřiky přestaly téměř stejně náhle, jako začaly,
a pak se zhroutil. Z té hořící postavy vycházel pach spálených
vlasů a uškvařené kůže. Bylo to… Právě proto jsem potřeboval
to pivo.“
„Kolik času uplynulo mezi vaším druhým pivem, kdy podle
všeho započala ztráta vaší paměti, a tímto incidentem?“
„Incidentem? Byla to podělaná noční můra! Bylo to strašlivé.
Ten muž byl tak milý. Tak zdvořilý. Netušil jsem, že mu
dávám benzin, aby se zabil. Co si sakra myslel? Proč by někdo
chtěl odejít právě takhle?“
Nedokázala jsem mu odpovědět na žádnou z jeho otázek, ale
bylo bezesporu zajímavé, že můj sebevrah byl svědkem
sebevraždy.
S tím mužem mluvil těsně předtím, než se zapálil. Kinglymu
ho bylo zcela očividně líto a cítil se provinile, že mu dal ten
benzin. Mohl Kingly utrpět šok? Nějaký druh
posttraumatického stresu, který mu zablokoval vzpomínky?
Nebo se možná přece jen sám zabil?
Ale v takovém případě by si stín měl na tu dobu pamatovat.
I kdyby ta vzpomínka měla být nejasná a chaotická? Proč by
ale šel někdo se šokem do restaurace na telecí a víno za sto
babek? To mi nesedělo.
Poklepala jsem perem na desku stolu, nepravidelně jsem
do něj ťukala a přemýšlela.
Měla jsem dvě veřejně spáchané sebevraždy. Bylo to
podivné. Otázkou bylo, jestli první sebevražda mohla
zapříčinit tu druhou? Byl to pro Jamese zlom? Nebo shoda
okolností?
Nebo se jednalo o vzorec?
12. kapitola
Ráda bych se Jamese ještě poptala na pár věcí ohledně
sebevraždy, jíž byl svědkem, ale došel nám čas. Dveře se
rozrazily a v nich stála běsnící paní Kinglyová.
„Měla bych vás žalovat,“ prohlásila. Pohybovala se rychleji,
než jsem myslela, že žena s nateklými kotníky a obrovským
břichem dokáže. „Jak se opovažujete používat na mě magii?“
Pak se zhroutila na jedno z křesel, objala se kolem břicha
a začala naříkat. Neplakala, ale dlouze, usedavě vzlykala.
Seděla jsem za stolem, ruka s perem mi ztuhla ve vzduchu
a jen jsem na ni zírala. Co bych měla říct? Zatraceně, nejen co
říct, ale co mám dělat? Podívala jsem se na jejího muže, ale ten
vypadal stejně ztraceně jako já.
Na druhé straně chodby se otevřely dveře Rianniny
kanceláře. Má kamarádka z ní vyšla a při pohledu na naříkající
ženu se zarazila. Vyskočila jsem na nohy a z místnosti skoro
utekla. Rianna se se mnou střetla uprostřed chodby.
„Co jsi jí provedla teď?“
„Nic,“ zašeptala jsem.
Obě jsme se ohlédly na plačící ženu.
„Co budeš dělat?“
Zamračila jsem se. „Zapamatuj si, že musíme koupit
kapesníky,“ řekla jsem jí, pak ji obešla a zamířila do naší malé
koupelny.
Odrolovala jsem několik útržků toaletního papíru a otočila
jsem se, ale i o tři místnosti dál – i když to byly místnosti
poměrně malé a dveře byly otevřené – jsem stále slyšela její
pláč. Podívala jsem se na těch pár cárů papíru ve své ruce.
Sakra. Sundala jsem z držáku celou roli a odnesla ji
do kanceláře.
Postavila jsem roli papíru na stůl a podala paní Kinglyové
těch několik útržků. Vzala je třesoucí se rukou a vysmrkala se.
Ten zvuk byl na tak upjatou, chladnou dámu příliš hlasitý.
Ujistila jsem se, že má roli papíru na dosah, postavila jí
k nohám odpadkový koš a pak se vrátila zpátky ke své židli.
Než jsem se posadila, přitáhla si roli papíru do klína. Znovu
se hlasitě vysmrkala. Odmítla jsem se na ni podívat, místo toho
jsem zapnula počítač a sepsala si všechny detaily, které jsem si
zapamatovala z toho, co mi vypověděl James o sebevraždě,
kterou viděl. Když jsem došla k popisu toho upáleného muže,
zarazila jsem se. James ho popsal jako vyhublého na kost.
Přesně tak jsem popsala Jamese Johnovi, když mi ukázal jeho
fotky. Označila jsem si tu poznámku hvězdičkou a pokračovala
v psaní.
Než jsem dopsala, paní Kinglyová se utišila. Stále jsem
slyšela, jak jí v hrudi tiše chrčí, jako by měla každou chvíli
opět propuknout v pláč, ale prozatím se držela. Když vzhlédla,
make-up měla rozmazaný a oči skleněné a podlité krví. Modrá
barva jejích očí tím vynikla lépe, než by kdy zvládla sebelepší
líčidla. Ne že bych schvalovala pláč jako kosmetickou
pomůcku.
Zavřela jsem laptop. Čas napravit škody.
„Neměla jsem použít magii bez vašeho svolení. Měla jsem
zavolat záchranku,“ přiznala jsem. Kdybych opravdu musela,
omluvila bych se – tíha dluhu je lepší než hrozba žaloby – ale
zatím jsem na to nebyla připravená.
Zavrtěla hlavou, slzy jí stékaly z koutku oka. „Zachránila jste
mé miminko.“ Objala se kolem břicha. „Chce se mu na svět
dřív, ale lékař trvá na tom, abychom mu dali alespoň další
týden. Navrhl mi klid na lůžku a řekl, abych se příliš
nestresovala.“ Zasmála se, tvrdě a téměř ošklivě. „Jako by to
bylo při všem, co se děje, možné. Ale kdybych ztratila
Jamesovo dítě…“ Odtrhla si další kousky z role papíru.
Odpadkový koš už byl napůl plný pomuchlanými útržky
bílého papíru.
Musím na nákupní seznam připsat nejen kapesníky, ale
i toaletní papír.
„Musím vypadat hrozně,“ zamumlala a protřela si oči.
„A dlužím vám zbytek vaší odměny. Vypíšu vám šek.“ Když
vytahovala šekovou knížku z kabelky, ruce se jí třásly. „Kolik
vám dlužím?“
Zamrkala jsem. Nedokázala jsem uvěřit té proměně
z rozzuřené fúrie vyhrožující mi žalobou ve zlomenou ženu,
která mi poděkovala a vzápětí se zaměřila striktně na obchod.
„Slečno Craftová?“ Podívala se na mě, pero viselo nad
šekovou knížkou.
„Ráda bych pokračovala ve vyšetřování tohoto případu.“
Přimhouřila oči. „Můj muž se zabil. Musím přijmout, jak to
je.“
„Je možné, že se zabil.“ Možná víc než pravděpodobné. „Ale
stále je tu mnoho otázek, na které nemáme odpovědi. Jako
třeba co způsobilo výpadek paměti jeho stínu.“
Odstrčila se od stolu a překřížila ruce na hrudi. „To můžete
přičítat na vrub vlastní neschopnosti ovládat magii, jak je
potřeba. Byla jsem blázen, když jsem šla proti svému
přesvědčení, ale došly mi možnosti. A dodala jste mi
informaci, jakou jsem hledala.“
Ta umí polichotit.
Stálo mě mnoho úsilí, abych si udržela úsměv na tváři.
„Nechcete vědět, kde byl během těch tří dní?“
Napětí v jejích pažích polevilo, ale nespustila je. Odvrátila
se. „Samozřejmě že chci. Ale řekla jste, že to stín neví.
Řekl…,“ hlas se jí zadrhl, „vysvětlil vám alespoň proč?“
„Ne. A ačkoli byl na té střeše sám, je tu jistá možnost, že
neměl v úmyslu z ní skočit.“
Ztuhla a jakoby zpomaleně se opět tváří otočila ke mně. Oči
měla zalité slzami, příliš rozevřené. Pevně je na mě upírala.
„Mluvíte o magii.“
„Tuto možnost jsem nevyloučila.“
Sevřela dlaně do pěstí, rty se jí chvěly, jako by zadržovala
křik a pláč. Když ale opět promluvila, hlas měla tvrdý a tichý,
tak tichý, že sotva šeptala. „To by bylo vysvětlení. Neopustil
mě.“ Prudce zvedla hlavu. „Pak tedy byl zavražděn.“
Zhluboka jsem se nadechla. A pak vydechla. „Jak jsem řekla,
tu možnost jsem nevyloučila. Ale pokud by se dokázal vliv
magie, policie by případ vyšetřovala. Magie má své limity
a žádný jakkoli mocný čaroděj či čarodějnice by nikoho
nepřinutili spáchat sebevraždu.“
Nakrčila nos. „Pak za tím musí být fae.“
„Nebudu dělat žádné závěry, dokud nebudu mít v ruce
všechna fakta,“ opáčila jsem a dala si záležet, abych měla
výraz zcela věcný. Nechtěla jsem, aby začala jakkoli
pochybovat. „Paní Kinglyová, máte fotografii svého manžela?
Co nejnovější?“
Ta otázka ji vyvedla z rovnováhy, otevřela ústa a zas je
zavřela jako ryba. Hněv ji zcela neopustil, ale nyní vypadala
spíše zmateně. Zmateně a nedůvěřivě. Přimhouřila oči
a zadívala se mi do tváře, jako by v ní pátrala po jakékoli lsti,
do níž by mohla upadnout, pokud by si i nadále nedávala
pozor. „Proč?“
„Mám určitou teorii,“ odpověděla jsem, a když se její výraz
nezměnil, dodala jsem: „Byl váš manžel nemocný?“
„Nemocný? Proboha, to ne. James sotvakdy chytil chřipku.“
Což mi řekl i jeho duch. „Kolik byste řekla, že váš muž vážil
v den, kdy zmizel?“
Vytřeštila na mě sice slzami se třpytící, přesto ledově
chladné oči. „To je dost nevhodná otázka.“
Počkala jsem, ale když začalo být jasné, že neodpoví,
vysvětlila jsem: „V den, kdy skočil ze střechy motelu Styx,
vážil jen něco málo přes padesát kilogramů.“
„To…“ Paní Kinglyová zavrtěla hlavou a vytáhla z kabelky
mobilní telefon. „To není možné. Tohle je můj James.“
Otevřela v mobilu aplikaci fotoaparátu a pak mi telefon
podala.
Zvedla jsem ho a podívala se na fotku. Věděla jsem, jak
James Kingly vypadal, jeho duch byl v mé kanceláři už dobrou
hodinu, ale duchové se téměř vždy zjevují v té podobě, v jaké
se viděli jejich původci. Jamesův duch nebyl ani tlustý, ani
hubený, tak zdravý průměr. A měl plno vlasů. James
na fotografii začínal plešatět, a ačkoli neměl přímo nadváhu,
byl trochu plnější – a nebyly to svaly. Ani jedna podoba ale
nepřipomínala nemocného muže, který skočil z budovy motelu
Styx.
„Kdy byla tato fotografie pořízena?“ zeptala jsem se
a telefon jí vrátila.
„Týden předtím, než…“ Odmlčela se, oči se jí zamlžily.
Sklopila zrak na fotografii. Na rtech se jí objevil lehounký,
zlomený úsměv. „Chtěli jsme se podívat do botanické zahrady
na stromy v podzimních barvách. Tam jsem také fotografii
pořídila. Byl to krásný den.“ Odtrhla si dalších pár kousků
papírů z role, která rychle docházela.
Jeden týden. Musel zhubnout během těch tří dní, kdy byl
pohřešován. A člověk neshodí pětatřicet kilo za tři dny, ne
přirozeným způsobem.
„Paní Kinglyová, ráda bych pokračovala ve vyšetřování
smrti vašeho manžela. Policie možná případ odložila jako
sebevraždu, ale myslím, že je tu příliš nezodpovězených
otázek.“
„A proč bych si měla najmout čarodějnici namísto seriózního
vyšetřovatele?“
Tu skrytou urážku jsem ignorovala. „Měla byste mě najmout,
pokud je do případu zapletena magie – a v tuto chvíli věřím, že
tomu tak je. Budete potřebovat někoho, komu nejenže není
magie cizí, ale dokáže i vysledovat kouzla. V Nekrosu
nenajdete nikoho dalšího s tak vysokou citlivostí na magii. Jiní
vyšetřovatelé na detekci magie používají amulety, ale amulety
mohou být nespolehlivé a neurčí, o jaký druh magie jde. Já to
dokážu.“ Naklonila jsem se k ní, sepjaté ruce jsem zapřela
o desku stolu. „Jsem schopná ten případ vyšetřit, ať je do něj
zapletená magie, nebo ne.“
„Jak můžu vědět, že nebudete krýt jinou čarodějnici?“
„Kryla byste vraha jen proto, že neovládá magii?“ zeptala
jsem se a Nina ztuhla, ale já ani odpověď nečekala. „Mohla
byste mi poslat tu fotografii e-mailem? Chtěla bych ji ukazovat
lidem, když budu zjišťovat, co se během těch tří dní stalo.“
Něco mě napadlo, tak jsem rychle dodala: „A osobní předmět,
něco, co hodně používal nebo při sobě nosil.“ Já s tím sice nic
nesvedu, ale Rianna by mohla vytvořit kouzlo, které by při
vyšetřování pomohlo.
Paní Kinglyová stiskla rty. „S ničím zatím nesouhlasím, ale
odpovězte mi na jednu otázku. A skutečně mi tentokrát
odpovězte.“ Upírala na mě pohled tak tvrdý, jako by mě chtěla
k té židli přibít. „Myslíte si, že byl můj manžel zavražděn?“
Pomyslela jsem na fotografii zdravě vypadajícího muže
s kulatými, usměvavými tvářemi a na vychrtlého muže, který
se vrhl ze střechy domu, a na stín, který si nepamatoval nic
z toho, co se odehrálo několik dní před jeho smrtí. Pak jsem se
podívala na ducha, který na mou odpověď čekal stejně
nedočkavě jako jeho žena, protože on upřímně netušil, co se
stalo.
„Ano, myslím si to.“
Paní Kinglyová přikývla. „Pak mi podejte smlouvu. Máte
případ.“
Jakmile Kinglyovi odešli, zapřemýšlela jsem nad dalšími
kroky. Byly dvě věci, od kterých jsem se mohla odpíchnout:
bar Delaney, poslední věc, na kterou si Jamesův stín
pamatoval, nebo sebevražda, jíž byl svědkem. Podívala jsem
se do poznámek, které jsem si udělala při výpovědi ducha o té
sebevraždě. Kromě načasování a skutečnosti, že se obě
sebevraždy udály na veřejnosti, mě zaujal jeden detail. James
popsal muže jako vyhublého na kost. Přesně tak vypadal
James předtím, než se vrhl z budovy na poměrně zalidněnou
ulici.
Skousla jsem konec pera a pročítala všechny poznámky.
Bylo dopoledne, takže jsem pochybovala, že má bar otevřeno.
Čili mi zbývalo vyhledat vše o té propečené mrtvole. Musí
existovat spojení mezi tím vyhublým pobudou a tím, co se
stalo Jamesovi. Jen jsem netušila proč. Ani jak. James byl
poslední, s kým přišel muž do styku předtím, než se zabil.
Šířilo se to kouzlo jako virus? Už se staly podivnější věci. Není
to tak dlouho, co jsem se dotekem infikovaného stínu nakazila
kouzlem vysávajícím duši.
Stále jsem upírala oči na monitor počítače, když
do kanceláře vešla Rianna.
„Takže mají Mluvčí za mrtvé svůj první oficiální případ?“
Přikývla jsem. „Jo, ale je to trochu ironie. Přemýšlím, kde
začít s vyšetřováním, a asi nejdřív vyzpovídám stín.“
„Myslela jsem, že jsi s Kinglyho stínem už mluvila a nic jsi
z něj nedostala.“
„A to je na tom to důležité.“ Nejdřív to fiasko při večeři, pak
na mě hned ráno čekala paní Kinglyová. Stalo se toho tolik, že
jsem stihla Rianně sdělit jen základní informace. Bylo načase
ji do všeho zasvětit. Koneckonců četla mraky detektivek
a tahle hádanka byla pro ni jako stvořená.
„Máš pravdu, na tu předchozí sebevraždu se vyplatí
podívat,“ řekla, jakmile jsem jí vypověděla vše, co jsem dosud
zjistila. Seděla naproti přes stůl, a ačkoli jsme tu probíraly ne
jednu, ale dvě strašlivé smrti, usmívala se a oči upírala do dáli,
jako by si ty děsivé události přehrávala. „A kouzlo šířící se
jako virus je zajímavá teorie, ačkoli se tím opět vracíme
k základnímu problému.“
„Jak a jestli vůbec přinutilo kouzlo muže, aby se zabili,“
doplnila jsem. Věděla jsem přesně, na co myslí. Byla to zeď,
do které jsem narážela od chvíle, co jsem případ převzala.
Žádná magie, čarodějná nebo faeská, by nepřekonala vůli
k životu. Alespoň ne přímo. Falin zmínil, že existují kouzla
a schopnosti, které násobí emoce. Kouzlo by nikoho
nepřinutilo skočit ze střechy ani na sebe vylít benzin, ale
možná by zveličilo určité situace, aby se sebevražda zdála
jediným východiskem. Kdyby si oběť sama zvolila zemřít, byť
by touhu po smrti způsobilo kouzlo, překážka v podobě vůle
k životu by se tím obešla.
Ale proč si tedy stín nic nepamatuje?
Ta teorie nevysvětluje chybějící vzpomínky, ztrátu váhy ani
část chybějícího ducha. To by možná mohlo být důsledkem
kouzla. A přesto to kouzlo být nemohlo. Ale pokud ano, pak
okamžik sebevraždy, které byl James svědkem, by byl také
okamžikem, kdy se na něj přeneslo to kouzlo.
Odstrčila jsem se od stolu a Rianna nadskočila. Můj náhlý
pohyb ji překvapil. Netrvalo to dlouho. Zadívala se mi
do tváře, v té její se zračila zvědavost.
„Něco tě napadlo?“ zeptala se a zvedla se.
„Spíš jsem učinila jisté rozhodnutí,“ vysvětlila jsem. Musela
jsem si promluvit s obětí té první sebevraždy. Musela jsem
zjistit, jestli má stejnou zkušenost jako Kingly.
Ale nejprve jsem musela zjistit, jak se pan Propečený
jmenoval.
13. kapitola
Hovor Tamaře spadl do hlasové schránky, takže jsem hned
poté vytočila číslo kanceláře vrchního patologa, ale zvedl to
praktikant, který mě informoval, že Tamara je právě uprostřed
pitvy. Nechtěla jsem Tamaře způsobit potíže, tak jsem jen
nechala své jméno a vzkaz, ať mi neprodleně zavolá.
Zatímco jsem čekala, najela jsem si na on-line archiv deníku
Nekros Times. Doufala jsem, že mi bude přát štěstí a zjistím
něco o tom Kinglyho pohublém tulákovi. Věděla jsem, kdy se
to událo, takže jsem si vyhledala články z následujícího dne.
Jeden článek popisoval událost jako „tragickou“ a „hluboce
rmoutící“, ale měl jen sotva pár odstavců. Kingly mi o události
vypověděl víc, než jsem našla v archivu deníku. A co hůř, muž
zde byl veden jako „prozatím neidentifikovaná oběť mužského
pohlaví“. To mi k nalezení jeho rodiny či hrobu nepomůže.
Hledala jsem o něm další články, ale žádný jsem nenašla.
Timesy mě zklamaly, tak jsem si otevřela internetový
prohlížeč. Do klávesnice jsem bušila dobrých patnáct minut,
než jsem na jednom zpravodajském blogu konečně něco
objevila. Byl mnohem detailnější – a nechutnější – než článek
v Nekros Times, ale ani on neuváděl jméno oběti. Projela jsem
komentáře a znepokojilo mě, kolik lidí si myslelo, že proměnit
se v lidskou pochodeň je skvělý způsob, jak sejít z tohoto
světa. Více než jeden komentující navrhl, že se možná stal
obětí experimentálního kouzla. Odpovědi se rozcházely, což se
na internetu, kde se každý považuje za odborníka na jakékoli
téma, stává poměrně často. Jeden komentující vložil video
události, které nahrál na mobilní telefon. Fajn, právě se mi
názor na společnost opět o něco zhoršil. Na druhou stranu
mohlo být na tom videu něco, co by mi pomohlo při
vyšetřování. Pokud je do toho ten Kinglyho propečený
bezdomovec zapletený.
Založila jsem si stránku do záložek, aniž bych se na video
podívala.
Našla jsem ještě další tři stránky popisující tu sebevraždu,
aniž by mi jakkoli pomohly, když mi zazvonil telefon. Zvedla
jsem ho. Tamara zněla unaveně, hlas měla zdrsnělý
a přiškrcený.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se. „Máš hlas, jako bys byla
nemocná.“
Povzdechla si. „Když už o tom mluvíš, jestli voláš, abys mě
pozvala na oběd, musím odmítnout.“
Ranní nevolnost.
Její židle zavrzala a já si jen představila, jak se zapřela
do opěradla a protáhla nohy, na kterých nad pitevním stolem
prostála několik posledních hodin.
„Tak o co jde, Alex?“
„Hledám jméno sebevraha, který ti pravděpodobně prošel
márnicí někdy v uplynulých dvou týdnech.“
Tamara zasténala. „Další sebevražda? Na čem to děláš?“
„Neboj. Tentokrát potřebuju jen to jméno.“
Popsala jsem způsob, jakým muž zemřel. Když jsem
domluvila, na druhém konci telefonu se rozhostilo ticho.
„Tamaro, jsi tam?“
„Kdo tě najal, abys ten případ prošetřila, Alex?“ Úplně jsem
viděla, jak se mračí. To nebyla odpověď, jakou jsem čekala.
„Přímo nikdo. Vyšlo to na povrch spolu s případem
Kinglyho. Proč?“
„Jméno neznáme. Nezbylo z něj tolik, aby se dal
identifikovat. Ruce byly zničeny, takže otisky jsme vzít
nemohli, a z toho, co mu zbylo z obličeje, ho nikdo
neidentifikuje.“
On tam ležel skoro dva týdny s visačkou neznámý?
„Podstoupil kremaci?“ Oběť sebevraždy, která předtím, než
se zapálila, vypadala jako bezdomovec? Jo, s takovou
mrtvolou se město nebude zabývat příliš dlouho. A ačkoli jsem
byla v záhrobní magii více než dobrá, stín z popela nevytáhne
nikdo – extrémní žár zničí naprosto všechno.
No, a vodítko je v tahu.
„Vlastně se ten případ dostal ke mně. Mám ho stále
v mrazáku.“ Tamařina židle zaskřípěla a s tichým zafuněním
se má kamarádka zvedla na nohy. „Jelikož si pro něj nepřišli
žádní přátelé ani příbuzní, chtělo by se ti oficiálně
identifikovat našeho křupavého přítele?“
A právě takhle se tahá za nitky. Dostala jsem zákonný
přístup ke stínu. Teď jen doufat, že je klíčem k celé téhle
podivné záhadě.
„Tady ho máme,“ vytrhla mě z myšlenek Tamara, která
s vozíkem vyjížděla z mrazáku.
Cítila jsem z mrtvoly konzervační kouzlo a amulety, které
zabraňovaly šíření mrtvolného pachu, ale jak se vozík blížil,
pohltil mě pach spáleného masa.
„Tohle bude ošklivé, co?“ zeptala jsem se, zatímco jsem
kreslila kruh.
„Už se mi na stůl dostaly horší, ale ano, je to ošklivé.“ Měla
lehce nazelenalý nádech, ale už jsem Tamaru viděla hrabat se
v lidských vnitřnostech, aniž by jen nakrčila nos. Na těla se
dívala čistě z klinického hlediska, neviděla v nich lidi. Její
bledost a hluboké vrásky nejspíš neměly s mužem pod
prostěradlem nic společného.
„Proč sis ještě nevytvořila amulet?“ zeptala jsem se jí.
Tamara se zamračila, sklonila hlavu na stranu a podívala se
na mě poměrně zmateně.
Jasně, vždyť mi nevidí do hlavy. „Myslím na ranní
nevolnost. Proč sis nevytvořila amulet, který by ji potlačil?“
„Aha.“ Odvrátila zrak. „Kdybych si vytvořila amulet,
kdokoli jen mírně citlivý vůči magii by ho ucítil. Včetně mé
matky a sestry, které na víkend přiletí na návštěvu. Teoreticky
bychom to měli vědět jen já a Ethan, ale předpokládám, že jsi
o tom už pověděla i Holly.“
„To není na mně.“ Přece jen všichni skrýváme svá tajemství.
Kdybych se nedívala přímo na ni, nevšimla bych si, jak jí
lehounce poklesla ramena úlevou. Ona opravdu nechce, aby
o tom lidi věděli.
„Připravena? Mám zapnout nahrávání?“ zeptala se, aby
změnila téma. „Chci zjistit, kdo je náš pan neznámý.“
„Jistě, do toho.“ Podívala jsem se na tělo pod prostěradlem.
„Ale nejprve, proč tenhle?“
„Co?“
„Řekla jsi, že ti tenhle případ přihráli. Proč?“
Překročila můj kruh a stanula u vozíku vedle mě. „Myslíš, že
bys zvládla se na něj podívat naživo?“
O krok jsem ustoupila. „Nemůžeš mi to prostě říct?“
„Ne, tohle musíš vidět.“ Shrnula prostěradlo tak, aby mi
odhalila asi čtvrtinu mrtvoly.
Věděla jsem, že se dívám na mrtvolu, protože mě o tom
ujišťovala má schopnost vycítit mrtvé, ale mé oči s ní
nesouhlasily. Mozek odmítal připustit, že ta zčernalá hrouda
s tmavě červenými a růžovými skvrnami bývala kdysi
živoucím člověkem.
„Nebudeš mi tu zvracet?“ strachovala se Tamara. Polkla
jsem hořké sliny a zavrtěla hlavou. Uznale přikývla. „Dobrý,
tak pojď blíž a podívej se na tohle.“
Vrátila jsem se k vozíku a dívala se na odhalenou věc před
sebou. Vzhledem ke způsobu smrti jsem očekávala ohořelou
kostru, ale na tomhle těle zůstala i svalovina. Zírala jsem
na tělo. Nedávalo mi smysl, na co se dívám, dokud jsem si
nevšimla dvou průsvitných skvrn téměř vedle sebe.
Jeho oči. Dívala jsem se na hlavu.
Přestala jsem dýchat. Uvědomila jsem si to až poté, co mě mé
tělo samo přinutilo k nádechu – nádechu páchnoucímu
po rozkladu a smrti. Žaludek se mi sevřel a na vteřinu mě
napadlo, že jsem Tamaře asi lhala, a přece jen na podlahu
vyzvracím půl konvice kávy, které jsem říkala snídaně.
Zavřela jsem oči. Dokážeš to, Alex. Uklidni se. Dýchej pomalu,
klidně.
Cítila jsem, že mě Tamara pozoruje, ale díkybohu nic na mou
reakci neřekla. Mrtvá těla možná potřebuji, ale rozhodně je
nemám v oblibě.
Otevřela jsem oči a přinutila jsem se podívat na mrtvolu
na vozíku. Ucho na mé straně bylo pryč a ze zčernalé hrudky
jsem jen horko těžko odvodila, že to byl kdysi nos. Tváře měla
mrtvola popraskané a v prasklinách ohořelé kůže vykukovala
zažloutlá, vředovitá svalovina.
„Co mám –“ Ztuhla jsem, když jsem se zadívala na oblast,
kde předtím bývaly rty, nyní scvrknuté, stažené, odhalující
špičaté zuby. Zuby, které by se spíše měly nacházet v tlamě
žraloka. Nebyly to zuby lidské.
„Do háje,“ zašeptala jsem spíš pro sebe než pro koho jiného.
Tamara souhlasně přikývla, ale já se nedokázala od těch zubů
odvrátit. Takové zuby nemělo nic lidského. „Byl to fae?“
„Ne, projela jsem to testem RMK. Nejenže to byl člověk;
s velkou pravděpodobností byl i magická nula.“
Test relativní magické kompatibility, neboli RMK, byl stále
považovaný za okrajový vědecký přístup. Žádný soud
nevezme výsledky testu za hodnověrný důkaz, ale tyto testy
byly rychlé, snadné a levné. Stačil vzorek DNA, který se
umístí do čtečky RMK skeneru. Přístroj pracoval na bázi
éterické energie, kterou vnořil do vzorku. Pak se podle reakce
vzorku na tuto energii vyhodnotila energie buněk a z přístroje
vyjel úhledný graf.
Pokud vzorek patřil normálovi, tedy magii neovládajícímu
člověku – a takoví tvořili dvě třetiny světové populace – graf
z přístroje zobrazoval výsledek v podobě velice nízké vlnovky
těsně pod první hranicí grafu. Magické nuly, tedy lidé, kteří
nejenže neovládali magii, ale často byli vůči magii i částečně
imunní, mívaly graf v podobě rovné čáry. Čarodějnice měly
graf plný vysokých vrcholů a hlubokých prohlubní. Čím
mocnější čarodějnice, tím vyšší vrcholy křivky. Ale navzdory
tomu, co hlásala Strana za lidi, normálové, magické nuly
a čarodějové byli stále lidmi. Rozdíl byl jen v tom, kdo
dokázal nakolik ovládat magii. Fae, na druhou stranu, lidmi
nebyli. Skener RMK testu v případě vzorku DNA fae
nevytvoří žádný graf. Namísto toho zobrazí jen jednolitou
vertikální linii uprostřed grafického výstupu.
Oči jsem upírala na ostré zuby v ústech toho muže. „Jsi si
jistá, že byl přístroj správně nastaven?“
„Věř mi, kontrolovala jsem to dvakrát.“
„Takže o co jde? Kosmetická úprava? Na bezdomovci?“
K mé úlevě přetáhla Tamara muži prostěradlo přes hlavu.
Z pana Propečeného jsem viděla víc, než jsem toužila.
„Abych řekla pravdu, ani té teorii o bezdomovci moc
nevěřím,“ oznámila mi Tamara, když ustoupila od vozíku.
„Pokud tedy jídelny pro chudé nyní nepodávají kaviár
a šampaňské.“
Jo, no, to jsem také pochybovala. A podle mužova popisu,
který mi sdělil Kingly, by ten muž v takovém prostředí vzbudil
určitě velkou pozornost.
„A pak je tu tohle.“ Opět překročila můj kruh a z blízkého
tácu zvedla složku. Natáhla jsem po ní ruku, ale ona zavrtěla
hlavou. „Až po rituálu. Chci nejprve slyšet jeho jméno.“ Když
jsem se podívala na složku, dodala: „Zatím postačí, když
řeknu, že několik svědků té události popsalo muže policejnímu
kreslíři. Výsledné kresby odpovídaly zprávě v databázi
pohřešovaných osob, ale zubní záznamy tomu neodpovídaly.“
Aneb zbytek si domysli. Tenhle chlap musel mít přímo
ďábelský úsměv. Překvapilo mě, že Kingly nezmínil ty zuby.
Ani jeden z Kinglyových nebyl zrovna otevřený vůči magii,
ale James s tím mužem strávil několik minut. Určitě by si
špičatých, ostrých zubů všiml – takového úsměvu si sotvakdo
nevšimne – ale Kingly řekl jen to, že muž byl „velmi zdvořilý“.
Podivné.
„Měly bychom začít,“ oznámila jsem, a jakmile Tamara
spustila nahrávání, započala jsem rituál.
Stín, který vyvstal z těla, vypadal snad ještě hůř než tělo
samo. Tělo po smrti dál hořelo, rysy se spekly, až nebyly skoro
k poznání. Duše opustila tělo jen chvíli předtím, takže i když
byl stín šedavý a bez jasných barev, tělo vypadalo jako spálený
uhel. Podruhé za těch několik dní jsem se dívala kamkoli, jen
ne na stín, který jsem povolala.
„Jak se jmenujete?“
„Richard Kirkwood,“ prohlásil stín zcela zřetelně, spečené
rty a žraločí zuby na výslovnosti neubíraly.
Vně kruhu Tamara vítězně vykřikla. „Já to věděla! Zeptej se
ho, kdy si nechal změnit zuby.“
To já sice měla vést výslech, ale Tamara ho povolila, takže
jsem vyhověla.
„Nikdy jsem si nenechal upravit chrup,“ odpověděl stín.
„Před dvěma lety mi čistili kořenový kanál.“
Tamara si zamumlala něco urážlivého na adresu stínů.
Nevšímala jsem si jí.
„Pamatujete si, že byste měl zuby vybroušené do ostrých
špiček?“ A všechny prodloužené.
„Ne.“
„Toužil jste po tom někdy?“
„Ne.“
Tenhle výslech mi začal být povědomý.
„Pane Kirkwoode, pamatujete si, jak jste zemřel?“
„Oheň. Byl jsem v jednom ohni. Slyšel jsem, jak lidi křičí,
a pak…“ Pak si pro něj přišel sběratel.
„Pamatujete si, jak jste se dostal do plamenů?“
„Ne.“
„Pamatujete si, že byste požádal cizího muže, aby vám
krabici od mléka naplnil benzinem?“
„Ne.“
Ohlédla jsem se na Tamaru. Stála tam nehybně, sledovala
stín, ústa pootevřená. Ale ačkoli napětí v jejích rtech
prozrazovalo šok, v očích měla vepsaný strach.
„Co si pamatujete předtím, než jste se ocitl v plamenech,
pane Kirkwoode?“
„Šel jsem brzy do postele. Kelly byla v nemocnici na dvojité
směně, ale já se necítil dobře.“
„Co to bylo za den?“
„Pátek večer.“
Podívala jsem se na Tamaru, která rychle pročítala zprávu
o pohřešované osobě. Přikývla. „Kelly Kirkwoodová nahlásila
pohřešovanou osobu. Vrátila se z dvojité směny, a když
zjistila, že manžel není doma, dostala strach. Když se příštího
dne ráno nevrátil a nezvedal ani mobilní telefon, oznámila jeho
pohřešování.“
V živou hranici se proměnil až následující úterý, takže stejně
jako Kingly zmizel na tři dny.
„Máš tam fotku?“ zeptala jsem se Tamary a ta obrátila
lejstro, abych viděla na vytištěnou fotografii. Vzhledem
k tomu, že jsem měla před očima nejen rozkládající se krajinu
mrtvých a modrou bariéru kruhu, ale také neustále se měnící
víry éterické energie, jsem obrázek viděla velice rozmazaně.
Zavrtěla jsem hlavou. „Co váha? Je v záznamu uvedena?“
Tamara přikývla. „Nahlásila přibližně osmdesát kilo. Nejspíš
to odhadla. A velmi špatně. V době smrti musel mít
pětačtyřicet až padesát kilo.“
Což odpovídalo Kinglyho popisu vychrtlého muže
v oblečení, které na něm přímo viselo. A pokud jsem se
nemýlila, ačkoli jsem napůl doufala, že se mýlím, Richardova
manželka se nespletla tak, jak se Tamara domnívala. Ne pokud
Kirkwood prošel stejnou proměnou jako Kingly. Otočila jsem
se na stín. Pak toho zalitovala a rychle uhnula pohledem
napravo.
„Kdy jste se naposled vážil a kolik váha v tu chvíli
ukazovala?“
„Ve středu. S Kelly jsme se zapsali do fitcentra a od té doby
jsme se vážili každou středu. Váha mi naposledy ukázala
osmdesát jedna celých pět kilogramů.“
„To je nemožné,“ ozvala se Tamara. „Člověk nemůže
zhubnout třicet kilo za šest dní.“
Ale on je shodil, a stejně tak Kingly. „Za tři dny,“ opravila
jsem ji tiše.
„Cože?“ zeptala se Tamara a naklonila se blíž k hranici mého
kruhu.
„Shodil třicet kilo za tři dny. Během těch tří dní, kdy byl
pohřešován.“ Ať už kouzlo, které nakazilo Kirkwooda
a Kinglyho, bylo jakékoli, stravovalo je celou dobu předtím,
než je, no, zcela strávilo. Stínu jsem se zeptala: „Vzpomínáte
si, že by se v pátek událo něco zvláštního?“
To byla ošidná otázka, protože vyžadovala, aby stín
subjektivně zhodnotil, co se dá považovat za zvláštní. Stíny
dokázaly popsat všemožné události svých životů – často až
děsivě detailně – ale jejich názory a emoce s sebou odnesla
jejich duše. Nepřekvapilo mě, když stín zůstal zticha.
Zkusila jsem to jinak. „Setkal jste se v pátek s někým?
Požádal vás někdo o laskavost?“
„Ne.“
Zatraceně. Jestli Kirkwood přenesl to, co ho stravovalo,
na Kinglyho, jak to chytil Kirkwood?
„Změnil jste v pátek svou zažitou rutinu? Krom toho, že jste
šel brzy spát?“
„Ano. Obvykle jdu po obědě domů vyvenčit Missy do parku.
Do parku jsme nedošli, protože se jeden muž vrhl pod kola
autobusu.“
V ústech mi vyschlo. Další sebevražda?
„Viděl jste, co se stalo?“
„Ano. Šli jsme s Missy po chodníku a muž stál
na obrubníku. Sledoval, jak se autobus blíží, a pak se mu vrhl
do cesty. Narazil mu do přední části, pak se svezl pod něj
a kola ho přejela.“ Vše oznámil naprosto věcně.
Já nebyla ani z poloviny tak klidná. Každá buňka mého těla
se kroutila znepokojením. Tři těla nemohla být náhoda.
V Nekrosu řádí sériový vrah. Vražedná zbraň: sebevražda.
14. kapitola
Tamara mi sdělila jméno toho muže – nebo spíše chlapce,
protože byl v prváku na vysoké – který se vrhl pod autobus:
Daniel Walters. Ale víc mi ze zákona říct nesměla. Pokud by
mi rodina nedala svolení k přístupu k chlapcovým záznamům,
nesmí mi Tamara říct nic, co při pitvě jeho těla zjistila.
Prošla zprávu z jeho pitvy, a když jsem odcházela, řekla mi
jen tři nejdůležitější slova, která ze zprávy vyčetla: „Sedí
do vzorce.“ Víc mi o něm sdělit nesměla.
„Díkybohu jsi zpátky,“ vydechla Rianna, jakmile jsem vešla
do dveří Mluvčích za mrtvé.
„Vše v pořádku?“
Pokrčila rameny. „Krom toho, že se tu užírám nudou a jsem
utahaná z toho, že jsem nemohla vyjít z kanceláře?“
Věděla jsem, o čem mluví. Až do včerejška jsem tu trčela já.
Měly jsme otevřeno jen čtyři dny, ale už teď bylo jasné, že
potřebujeme vymyslet, jak zařídit, abychom tu buď já, nebo
ona byly během otevíracích hodin. Spíš potřebujeme recepční.
Ale ta se nám nevešla do rozpočtu. Alespoň zatím ne. No, snít
můžu.
Vypověděla jsem Rianně vše, co jsem zjistila v márnici.
„Tohle je mnohem větší než jen Kingly,“ prohlásila hlasem,
v němž se ozýval šok.
„Jo. A Kingly je stále naší prioritou, ale když půjdeme
po vodítkách k celému případu, zjistíme, kdo ho zabil.“ A jak.
Kouzlo se podle všeho přenášelo tím, že byl člověk svědkem
sebevraždy, nebo spíše vraždy spáchané sebevraždou.
Ta myšlenka mě zarazila, žaludek se mi zkroutil. „Takže
prozatím každá oběť viděla tu předchozí zemřít. Když Kingly
skočil…“
Nemusela jsem větu ani dopovědět. Obě jsme si mohly jen
domyslet, že toho dne byl na ulici někdo infikovaný a chystal
se zemřít – pokud už nezemřel. V případech, o nichž jsme
věděly, se cyklus uzavřel po třech až čtyřech dnech. Kolik těl
ještě ta věc ovládla?
A proč?
„Chová se to spíš jako parazit než kouzlo, nepřijde ti?
Využívá těla a pak mění hostitele,“ zauvažovala jsem nahlas
nejen o tom, že hostitelé na kost vyhubli, ale také jak to
poznamenalo Kinglyho ducha.
„Takže by mohl být teoreticky každý, kdo byl svědkem té
smrti, ovlivněný nebo infikovaný nebo něco.“ Rianna spustila
ruku k Desmondově hlavě a mlčky ho podrbala.
„Doslechla ses, že by ve městě náhle vzrostl počet
sebevražd?“ No, minimálně o Kirkwoodovi jsem neslyšela
vůbec, a to byl jeho způsob smrti opravdu extrémní. Co když
nebyly ty další sebevraždy tak veřejné nebo sebevrahové
neuspěli? Rozhodně se na to musím podívat. „Pokud se to
kouzlo šíří jako patogen, pak tu máme epidemii sebevražd.“
Obě jsme na chvíli ztichly. Nebyla to hezká myšlenka.
Ticho prolomila Rianna. „Ale proč?“
Pootočila se, aby se mohla nohama opřít o Desmonda.
Bargestovo teplo ji uklidňovalo.
Potřásla jsem hlavou. „Něco jako kruh života? V přírodě
existují paraziti, kteří infiltrují mozek hostitele a přinutí ho
jednat tak hloupě, až to vede k sebevraždě. Jako ryby, které
sebou ve vodě komíhají, až přilákají ptáky, nebo mravenci,
kteří se vyšplhají na stébla trávy, kde je sežere kráva. Všechno
je to součástí životního cyklu toho parazita.“
Rianna povytáhla obočí a mně se rozhořely tváře.
„Roy se hodně dívá na přírodovědné dokumenty,“ vysvětlila
jsem tiše a pak si odkašlala. „Ale ať už tu mluvíme o nějakém
druhu parazita měnícího hostitele, nebo o kouzlu vytvořeném
tak, aby se šířilo, do jeho cyklu je zapojena sebevražda.
Vyhledám další oběti, musím najít stopu vedoucí od Daniela
Walterse. Nebo alespoň zjistit, kde byl pohřben.“
Rianna přikývla a pak, což mě velmi překvapilo, se usmála.
„Takže práce u počítače, co? Musíš prohledat nekrology,
archivované články a tak podobně. A to se dá odtud
z kanceláře, ne?“
Teď jsem já skepticky nakrčila obočí, ale přikývla jsem. Její
úsměv se rozzářil.
„Skvělé. Tak já vezmu fotku Jamese Kinglyho a zajdu
do toho irského baru, co si pamatuje jako poslední. Možná tam
s někým byl nebo možná někomu řekl, kam půjde.“
Rozděl a panuj – to se mi líbilo.
Rozloučily jsme se. Zapnula jsem počítač a vrhla se
do práce. Musela jsem zjistit vše o Danielu Waltersovi
i o všech ostatních nedávných sebevraždách. Vážně jsem
doufala, že žádnou jinou než Danielovu nenajdu.
Zvonek nade dveřmi se rozcinkal a mé smysly ucítily závan
cizí magie. Ne že by byli lidé s magickým oparem vzácní –
rozhodně ne v Magické čtvrti. Ve Čtvrti jste mohli vycítit
cokoli od amuletů na vylepšení vzhledu po štíty věznící kouzla
spletená na míru. Magii při sobě nesl každý kromě
nejzarytějších členů Strany za lidi a naprostých magických
nul. Občas jsem vnímala mohutné obranné kouzlo a jednou
za uherský rok jsem vycítila i útočná kouzla. To ale obvykle
ve chvílích, kdy jsem se setkala s příslušníky Jednotky proti
černé magii, protože nosit při sobě útočná kouzla bez povolení
bylo protizákonné.
Ale ať do dveří naší společnosti vešel kdokoli, měl na sobě
přímo brnění z kouzel a amuletů – víc než jakýkoli důstojník
JPČM, s kterým jsem se kdy setkala – a měla jsem nejvýše
třicet vteřin, abych se rozhodla, co udělat.
Neměla jsem při sobě žádná útočná kouzla, takže nejlepší
možností bylo vytvořit kruh a doufat, že vydrží případný
magický útok. Až na to, že jsem v kanceláři ještě nenačrtla
trvalý kruh. Rozhodně to budu muset brzy napravit.
Ne že bych na to teď měla čas.
Ta vlna magie se blížila ke dveřím mé kanceláře. Odstrčila
jsem se od stolu pro případ, že se budu muset skrčit a krýt. Stůl
jsem možná vyštrachala v zastrčeném bazaru, ale byl z tvrdého
dřeva a vytvoří pevnou překážku, která mi získá alespoň pár
vteřin. Pak jsem vytáhla dýku. Ostří ukuté faeskými kováři mi
v dlani zapulzovalo, nemohlo se po týdnech v podstatě nudy
dočkat alespoň nějaké akce. Dýka si neuvědomovala, že
vzhledem k moci a síle, kterou jsem cítila z haly, bych
v okamžiku, kdy bych ji potřebovala použít, byla mrtvá dřív,
než bych ruku vůbec zvedla. Přesto jsem se díky tomu, že mám
zbraň, cítila bezpečněji. Což ale neznamenalo, že bych měla
provokovat těžce ozbrojeného návštěvníka tím, že mu
v okamžiku, kdy vejde do dveří, začnu před obličejem mávat
kudličkou, takže jsem dýku ukryla na klíně a tiše čekala.
Na zápraží dopadl stín. Ne, ne na něj, přes něj.
Zamrkala jsem. Přinutila jsem oči soustředit se na ženu, která
právě vešla do mé kanceláře. Pohybovala se, aniž by vydala
jediný zvuk, a nepozdravila. Kvůli mému zraku jsem osvětlila
každý kout místnosti, ale žena při sobě měla celý koktejl
amuletů a kouzel, který mě nejen nutil odvrátit zrak, ale také
k sobě vázal tmu. Vzezření stvoření z temnot podporoval fakt,
že byla celá v černočerné kůži a tmavé vlasy měla stažené
do spleteného copu. I oči měla tak tmavě hnědé, až se jevily
černé. Kdybych nebyla senzitivní vůči magii, která z ní přímo
sálala, ani bych si jí nevšimla.
Má dýka sebou cukla a připomněla se mé mírně otupělé
mysli. Nutila mě přejít do útoku dřív, než tato žena, jež
představovala potenciální hrozbu, udělá první krok. Uvolnila
jsem stisk rukojeti a doufala, že tím dýku upokojím. Právě teď
jsem se potřebovala soustředit jen a pouze na cizinku.
Odstoupila ode dveří, pohybovala se elegantně a tiše. Dávala
si záležet, aby ji nebylo vidět, což mě docela znervóznilo.
A dýce se to líbilo ještě méně. Už jednou zachránila mou
svobodu i život, takže jsem její nutkání nebrala na lehkou
váhu. Ačkoli pokud šlo o tuto dýku, musela se brát s určitou
rezervou. Její touha bojovat, zraňovat a zabíjet byla téměř
nakažlivá, a pokud bych to dovolila, ovládla by mě, což z ní
dělalo skvělou zbraň i nebezpečné pokušení. Celé roky jsem ji
právě z tohoto důvodu nevzala do ruky, ale vzhledem k tomu,
co se v mém životě událo za posledních několik měsíců, jsem
už nikam nechodila neozbrojená.
Žena ukročila, zrak upírala na mou tvář. Silou vůle jsem z ní
nespustila oči, nevšímala jsem si magie nutící mě odvrátit zrak.
Zamračila se, když viděla, že ji pozoruji. Pak zablokovala
amulet ovlivňující vnímání a vykročila vpřed, sebevědomě,
dravě.
„Jste Alex Craftová?“
„Ano?“ Nechtěla jsem jí odpovědět otázkou, ale hlas se mi
nervozitou třásl. Takhle rozhodně udržíš situaci pod kontrolou,
Alex.
Rozevřela jsem své štíty jen natolik, abych viděla, koho –
nebo co – mám před sebou. Pod kůží té ženy jasně žlutě zářila
její duše, což znamenalo, že je člověk a navzdory až přehnané
síle útočné magie, kterou měla při sobě, se ve tmě nechvěla.
A když už je řeč o magii, byla jí ozbrojená po zuby. Kouzla
byla zapletená do jejího oblečení, byla koncentrovaná
do tobolek u jejího opasku a kouzla obsahovaly i malé
lahvičky zavěšené na pásy, které měla překřížené na hrudi.
Všechna kouzla, jež jsem vycítila, byla sice smrtící, ale také
zářivě barevná, tudíž legální. To znamenalo, že na ně má
povolení.
Uzavřela jsem své štíty. Nahlédnutí skrze několik rovin
existence trvalo sice jen několik málo vteřin, ale jakmile jsem
spojení s rovinami uzavřela, místnost se ponořila do tmy.
Zamrkala jsem, jen jedinkrát, abych obnovila svůj zrak.
Otevřela jsem oči a viděla, že mi do tváře míří kuše.
Ztuhla jsem. Dech mi v hrudi odumřel. Tekuté kouzlo
vyzařující z lahvičky zavěšené na kuši jsem neznala, ale byla
jsem si jistá, že po zásahu šíp pod vlivem kouzla vzplane nebo
vybuchne. I když z této vzdálenosti budu mrtvá dřív, než se
stihne kouzlo vůbec aktivovat.
Ani mojí vždy a za všech okolností k boji nedočkavé dýce se
mé možnosti nezamlouvaly. Pustila jsem ji do klína a zvedla
dlaně na znamení, že se vzdávám.
„Co chcete?“ zeptala jsem se hlasem, v němž se ozýval
strach, který jsem se ani nesnažila skrývat.
Kuše nepoklesla. „Rozzářily se vám oči.“
Křivě jsem se pousmála. „Světlem?“
Nebyla to lež, jen otázka.
Propalovala mě pohledem, jako by jen z pohledu na mě
mohla vyčíst pravdu. Zadržovala jsem dech příliš dlouho. Plíce
mě pálily, srdce v hrudi divoce bušilo. Pak, tak náhle, jak kuši
pozvedla, ji také sklopila. Rychlým pohybem paže vrátila
zbraň – se šípem stále připraveným – na svá záda, nejspíše
do pouzdra.
Vydechla jsem, na jazyku jsem cítila vlastní strach. Do čeho
jsem se to sakra dostala? Zhroutila jsem se do židle, zatímco
žena vytáhla z vnitřní kapsy saka peněženku.
„Briar Darqueová,“ představila se a ukázala mi odznak
ÚVMZ, certifikát a licenci, kterou jsem nikdy předtím
neviděla.
Úřad pro vyšetřování magických zločinů? V minulosti jsem
se s jedním či dvěma inspektory úřadu setkala a vždy jsem
z nich měla dojem, že jsou spíše magickým ekvivalentem
úřadu pro vnitřní záležitosti, a ne Ramba.
„Myslím, že zde došlo k nedorozumění,“ promluvila jsem
roztřeseným hlasem. Ruka svírající jílec dýky se mi třásla.
Snažila jsem se vzpamatovat. Odkašlala jsem si a narovnala se.
„To já zavolala OLMN. Aby prošetřili šedou magii vyzařující
z obchodu naproti přes uličku.“
„Mně jsou kouzla lásky ukradená,“ odsekla a přistoupila
ke stolu. „ÚVMZ mě posílá, když nastane vážný magický
problém. Jste naživu, takže předpokládám, že jste něco
podělala a nenahlásila. Jsem tu, abych problém vyřešila.“
A podle ní jsem očividně ten problém byla já.
15. kapitola
Nejspíš o mém životě něco vypovídá, když mě po zuby
ozbrojená důstojnice obviňuje z toho, že jsem svou magií
způsobila chaos, a já musím chvíli přemýšlet, o kterém ze
všech těch incidentů to mluví. A ani jsem se to nesnažila zjistit.
Jsem dcerou jednoho z nejprohnanějších manipulátorů,
s jakými jsem se kdy setkala, a jestli mě to něco naučilo, tak
držet jazyk za zuby. Nehodlám jí dobrovolně sdělovat
informace, které nemusí znát.
Nevím, jakou reakci Briar Darqueová čekala, nejspíš že
jakoukoli spoluúčast popřu dřív, než budu vědět, z čeho jsem
to vlastně obviněna, nebo si možná myslela, že se před ní
vrhnu na kolena a budu prosit OLMN a ÚVMZ o milost. Ať
čekala cokoli, ticho určitě ne.
Zamračila se, přešla k mému stolu, zapřela se dlaněmi o jeho
desku a naklonila se, až mi vnikla do osobního prostoru.
„Nemáte k tomu co říct?“
Byla tak blízko, že jsem se musela buď odtáhnout, nebo si
zlomit krk, abych se na ni mohla podívat. Pokud se odkloním,
spatří v mém klíně dýku, takže mi nezbývalo než se s ní pustit
do souboje pohledů. A to jsem také udělala – mimoto
nesnáším, když jsou mi cizí lidé příliš blízko. Řekla bych, že
Darqueová měla jen lehce nadprůměrnou výšku a kanady jí
přidávaly maximálně pět centimetrů, ale kdybych vstala, byla
bych vyšší než ona. Ne o moc a nepochybovala jsem, že bych
po jediném jejím výkopu přelétla na druhou stranu Magické
čtvrti, ale přesto mi byla její laciná zastrašovací metoda silně
proti srsti.
„Obviňujete mě z něčeho, inspektorko?“ Zeptala jsem se
věcně, v hlasu se mi neozývaly žádné emoce. Otec by na mě
byl určitě hrdý.
Darqueová zvlnila rty. Narovnala se a vklouzla rukou do své
bundy. Vytáhla složenou obálku, prohrabala se obsahem a pak
přede mě položila list papíru.
Podívala jsem se na něj. Na papír bylo nalepeno několik
novinových výstřižků, jeden vedle druhého podle data.
Nejstarší byl datován před třemi týdny a velmi stručně
informoval o rabování hrobů na hřbitově jižně od Nekrosu.
Autor celou událost zlehčil jako nerozvážný čin dospívajících.
Po něm následovaly další články a všechny přinášely zprávy
o vykradených hrobech na hřbitovech v celém Nekrosu.
Nejnovější článek byl z minulého týdne. Vypovídal o tom, že
ze hřbitova Fairmount zmizelo několik těl. Na Fairmount,
poměrně malý hřbitov, jsem zavítala snad jen jednou nebo
dvakrát, jelikož v jeho okolí se usídlili především příznivci
Strany za lidi, kteří byli také na místním hřbitově pohřbíváni.
Článek také pojednával o tom, že byla vypsána odměna
za jakékoli informace vedoucí k navrácení těl a dopadení
pachatelů.
Vzhlédla jsem k Darqueové. „Vykrádání hrobů? Myslíte, že
s tím mám něco společného?“
Nakrčila obočí a položila přede mě druhý list papíru. Byl
na něm další novinový článek, ale tento nebyl nijak starý. Toto
byl článek z titulní strany a datovaný byl včera. Už jsem ho
viděla – četla jsem ho, když jsem zjišťovala informace
o Richardu Kirkwoodovi. Teď jsem se do něj začetla pečlivěji.
Páreček dospívajících dětí sjel ze silnice jižně od města.
Auto bylo nalezeno omotané kolem stromu, ale zranění toho
páru odpovídala spíše zvířecímu útoku, nikoli nehodě. Dívka
zemřela na místě, ale v článku se psalo, že chlapec leží
na jednotce intenzivní péče.
„Nechápu spojitost,“ přiznala jsem a vrátila papíry
Darqueové.
„Víte, jaký druh zvířete způsobuje takováto zranění?“
zeptala se a položila přede mě několik fotografií.
Prohlídka Kirkwoodova těla vyčerpala množství
zmasakrovaných těl, která jsem byla schopna prohlédnout
za jeden den. Zatraceně, předpokládala jsem, že mi Kingly
s Kirkwoodem vyčerpali limit na celý měsíc, zvláště když mi
John dal najevo, že od policejního sboru žádnou práci
v nejbližší době čekat nemusím. Nechtěla jsem se dívat
na žádná další těla, ani na fotografiích ne.
Ne že by mi Briar dala jinou možnost.
Podívala jsem se na řadu fotografií a byla jsem ráda, že jsem
se na cestě z márnice nestavila na oběd. Ačkoli žaludeční
kyselina v hrdle nebyla zrovna příjemná. Na fotografiích byli
ti dva dospívající. Nejprve jsem viděla jen rudé skvrny a bledé
maso, pak jsem si začala všímat detailů. Když můj zrak
spočinul na detailu masa odervaného tak, že pod ním byla
vidět kost, žaludek se mi sevřel tak, že jsem nemohla dýchat.
Odtrhla jsem pohled.
„Nevím, jaké zvíře by tohle udělalo.“
„Podívejte se na ně.“ Přistrčila mi fotografie blíže.
Vzhlédla jsem k ní. Stála nade mnou, paže zkřížila na hrudi
a v nepravidelném rytmu si poťukávala obálkou. Jak já se na ty
fotky nechtěla podívat! Jestli se mi žaludek ještě jednou obrátí,
fotky díky mně získají zcela novou barvu. A já budu vypadat
jako slaboch. Což jsem před touhle ženou nechtěla.
Zvedla jsem nejbližší fotografii. Byla pořízena, když byl pár
ještě ve voze. Chlapec řídil, visel dopředu zabržděný
bezpečnostním pásem, před sebou měl vypuštěný airbag. Bylo
tam tolik krve, že jsem přes ni neviděla žádná zranění. Dívka
seděla vzadu a neměla pás. Náraz ji vrhl dopředu, takže spodní
polovinou těla stále spočívala na zadním sedadle, ale trup měla
v nepřirozeném úhlu zkroucený mezi předními sedadly.
Položila jsem fotografii na stůl.
Na dalších dvou byl vyfocený vůz. Na první zepředu, šlo
o detailní fotografii dveří potřísněných kolem kliky zaschlými
skvrnami od krve. Na další byly rozlehlé skvrny od krve
na zadním sedadle – dívku tedy před pořízením snímku vytáhli
z vraku vozu. Vzhledem ke krvavému bazénu, v nějž se
proměnila zadní sedadla, musela krvácet velmi silně. Dívala
jsem se na fotografie a představovala si ty dva mladé lidi,
zraněné a vyděšené, snažící se otevřít dveře. Dívka možná
nebyla při vědomí, chlapec ji možná uložil na zadní sedadla,
než se sám posadil za volant. Chloupky vzadu na krku se mi
postavily. Odstrčila jsem fotografii stranou.
Na ostatních snímcích byla zachycena pitva dívky. Nemohla
jsem se rozhodnout, jestli klinicky čisté detaily jejích zranění
byly lepší, nebo horší než fotografie krvavých ran z místa
nehody. Dostala jsem se k fotografii, kde jsem poprvé spatřila
potrhanou kůži a svaly pod ní odhalující bílou kost, a byla
jsem na sebe hrdá, že se mi žaludek tentokrát nezkroutil, nebo
alespoň ne natolik, abych se ztrapnila před inspektorkou
ÚVMZ, která mě bedlivě pozorovala.
Snažila jsem se najít v snímku smysl a rozhodla se, že kost,
která na něm je vyfocená, bude nejspíš kost stehenní. Žaludek
se mi opět sevřel. Na další fotce byla dívčina záda. Měla
rozdrápaná ramena, jedna rána byla velice hluboká. To
stvoření zaťalo drápy do masa. Nepoznala jsem z fotografie
hloubku rány, ale soudě podle umístění bych se divila, kdyby
neměla propíchnutou plíci.
Byla vůbec naživu, když se dostala zpět do auta?
Dívala jsem se na krvavou hroudu, která kdysi bývala jejími
zády, a zachvěla jsem se. Pak jsem zavřela oči a přinutila se
zhluboka se nadechnout. Potřebovala jsem myslet analyticky,
ne emocionálně. Otevřela jsem oči a spočítala stopy
po drápech. V řadě jich bylo pět. Takže nešlo o pumu, jinak by
ty stopy byly čtyři.
„Nejspíš šlo o medvěda,“ napadlo mě. Vzhlédla jsem
od fotek a doufala, že se na ně už nikdy nebudu muset podívat.
„V této oblasti žijí černí medvědi.“
„Podívejte se na fotografii její paže.“
Zaskřípala jsem zuby, ale prohrabala jsem se hromádkou
fotografií, až jsem našla dvě, na které Darqueová chtěla, abych
se podívala. Na jedné byla vyfocena vnější strana dívčiny paže
a zachycovala čtyři hluboké tržné rány. Na druhé byla vnitřní
strana téže paže. Viděla jsem konce ran z předchozí fotografie,
ale fotograf se snažil zachytit především jedinou tržnou ránu
na vnitřku paže, která byla téměř dokonale vycentrovaná vůči
ranám na vnější straně. Dívala jsem se z jedné fotografie
na druhou a cítila, jak blednu.
Očividně jsem zareagovala tak, jak Darqueová chtěla,
protože se naklonila a poklepala prstem na fotku dívčiny
vnitřní paže. „Viděla jste někdy medvěda s palcem v opozici
s ostatním prstům?“
Sakra. Tohle rozhodně nemělo na svědomí zvíře. Alespoň
žádné zvíře známé lidem. V divočině kolem města tu a tam
zahlédli divoké stvůry z legend. A nejen kolem Nekrosu,
objevovaly se ve všech ohybech, které se po Magickém
probuzení zhmotnily. Předpokládám, že je jen otázkou času,
kdy se nějaká stvůra objeví v jedné z mála zbývajících
neobydlených oblastí z éry před Probuzením.
Ale pokud za tím stála nadpřirozená nebo magická bytost,
proč s tím přišla za mnou? Nebo snad podezřívali fae? Bylo
mnoho fae, kteří měli ve své přirozené podobě pařáty či drápy.
Ale pokud podezřívali fae, pak nebyl důvod, aby s tím Briar
chodila za mnou. Za prvé, já zcela evidentně drápy neměla,
a za druhé, pokud by se OLMN dopátrala mého rodokmenu,
pak bychom zde vedly zcela odlišnou konverzaci. Měla jsem
certifikát od OLMN deklarující, že jsem čarodějnice, ale měla
jsem takový dojem, že pokud by Tamara vložila vzorek mé
DNA do čtečky RMK, skener by mě jako člověka neoznačil.
Ne že bych se to chystala veřejně oznámit. Tak proč by ÚVMZ
poslala nabušenou vyšetřovatelku, aby se tu po mně vozila?
Složila jsem fotografie do komínku a odstrčila je přes stůl
směrem k Briar. „Nevidím žádnou spojitost.“
Pozorovala mě tvrdým pohledem. Její výraz křičel, že chce
v mé tváři vidět lež. To těžko.
Darqueová se podívala na zápěstí a ve tváři se jí objevilo
překvapení. „Vy to opravdu nechápete,“ prohlásila, jako by
tomu nemohla uvěřit.
Sledovala jsem její pohled až k malému amuletu
připevněnému naplocho k jejímu zápěstí. Amulet na detekci
lží? Pokusila jsem se na amulet soustředit, ale měla na sobě
tolik kouzel a amuletů, že vybrat v tom chaosu jediný byl úkol
zhola nemožný. Ale vsadila bych své poslední peníze, že to byl
detektor lži.
Vzhlédla a opět otevřela obálku. „Mám tu vaši složku. Jste
certifikovaná k práci jako stínová čarodějka a senzitivní osoba
a v obou směrech jste velice schopná. Nemáte ovšem certifikát
z žádného zaměření klasického kouzelnictví a sesílání
kouzel.“ Vyslovila to mírně nevěřícně, jako by nemohla
pochopit, proč si čarodějnice neudělala certifikát na kouzlení.
Nehodlala jsem jí vysvětlovat, že bych neprošla ani tou
nejjednodušší zkouškou. Ne že bych musela říct cokoli,
protože hned přešla k dalšímu bodu. „Ano, jak jsem si myslela.
Studovala jste na nornské akademii. Musela jste se to tam
naučit. Ve městě byly vykradeny a znesvěceny hroby. Oběti
byly napadeny v noci a nalezeny s ranami způsobenými
humanoidní bytostí ani ne tři kilometry od hřbitovů, na nichž
byly oznámeny znesvěcené hroby.“
Netušila jsem, že se vybourali poblíž jižního hřbitova.
Článek jen říkal, že vůz byl nalezen jižně od města. Ale když
jsem si to teď všechno dala dohromady… „Myslíte, že tu
máme ghúly?“
A teď dokázala, že není naprostý idiot. „Ano, ghúly –
alespoň na čtyřech různých hřbitovech. Což znamená, že vy,
slečno Craftová, jste obviněna z vraždy.“
16. kapitola
Vražda. To slovo se mi ozývalo v hlavě, rachotilo mi páteří,
roztřáslo celé tělo.
„Já ne –“ Chtěla jsem říct, že jsem nikoho nezabila, ale to by
byla lež. To, že se tak stalo jen na obranu sebe a těch, na nichž
mi záleželo, nezměnilo skutečnost, že jsem někoho zabila. Ani
mě to neochránilo před nočními můrami.
Ale já nikoho nezavraždila. A to jsem mohla říct.
„Skutečně? Tak jak byste nazvala to, co se stalo této dívce?“
Briar opět hodila fotky na stůl. „Stvořila jste prvotního ghúla
a dovolila mu zabíjet, a více než jednou, soudě podle toho, že
byly narušeny další tři hřbitovy. To je vražda prostřednictvím
magie.“
„Ne.“ Měla jsem sice v uplynulých měsících menší problémy
s magií, ale stvoření prvotního ghúla – ghúla, který by mohl
přemostit propast mezi světem živých a zemí mrtvých, aby nás
mohly zaplavit další stvůry – na seznamu nebylo. Byly jen dva
způsoby, jak jste mohli stvořit prvotního ghúla, jeden
zahrnoval stínovou čarodějnici, která by zemřela v okamžiku
propojení se záhrobím a jejíž tělo by bylo posednuto.
V druhém případě by stínová čarodějka dovolila, ať omylem,
či úmyslně, bytosti ze záhrobí proniknout skrze ni do mrtvého
těla, které by se tak proměnilo v oživlou masožravou mrtvolu.
Cítila jsem v zemi mrtvých hodně temnoty a dávala si pozor,
ať se od ní držím pořádný kus dál.
„Slečno Craftová, budu upřímná. Sice vás musím zatknout
za vaše zločiny, ale mou prioritou je v tuto chvíli nalezení
a zničení prvotního ghúla. Povězte mi, kde ho najdu, a já dám
svým nadřízeným vědět, že jste spolupracovala. A to chcete,
věřte mi, protože spěchám, což znamená, že na vás klidně
sešlu mysl ovlivňující kouzlo, pokud budu muset, abych z vás
dostala odpovědi.“ Zahákla si prst za opasek, asi jen pro
případ, kdybych pochybovala, že je opravdu ochotná použít
kouzlo. „S takovými kouzly je hromada papírování
a papírování mě pořádně sere. Navrhuju vám tedy
spolupracovat, protože nasrat mě nechcete.“
Tomu bych i věřila. Naneštěstí jsem odpovědi, které chtěla,
neznala.
„Máte špatného člověka,“ odpověděla jsem. Snažila jsem se
mluvit co nejvěcněji, abych ji nevyprovokovala.
„To zrovna. Vaše složka mluví sama za sebe a kromě toho,
že tu praktikujete stínovou magii, máme také svědeckou
výpověď.“
„To je nemožné,“ odsekla jsem. Klid mě opustil. Nikdy jsem
žádného ghúla neviděla, natož abych vytvořila prvotního ghúla
– a vytvoření zrůdy je něco, na co holka opravdu nezapomene.
„Kdo je váš svědek?“
„Své zdroje neprozradím, ale výpověď byla potvrzena. Nebo
snad popíráte, že byste použila mrtvé k útoku na skupinu
čarodějů?“
Tupě jsem na ni zamrkala, snažila se přinutit svůj mozek, aby
se přenesl přes šok a prozradil mi něco, co by mi v tuhle chvíli
pomohlo. Bez účinku. Netušila jsem, o čem to ta ženská mluví.
Nikdy bych neudělala nic tak pitomého, jako je sbratření se se
stvořeními z opačného břehu propasti. Až na duchy,
samozřejmě, ale ti se sotva dali počítat, protože to byly duše,
které neměly v zemi mrtvých ani existovat.
Zarazila jsem se. Duchové.
Před měsícem mě unesla skupina magií se opíjejících sosáčů,
jak se jim říkalo, kteří chtěli, abych pro ně vytvořila trhlinu
do éterie. Abych odvedla jejich pozornost, povolala jsem proti
nim duše z celého hřbitova.
„Předpokládám, že vaše zdroje jsou buď v blázinci, nebo
ve vězení,“ poznamenala jsem a Briar se na mě zlostně
zamračila.
„Takže to nepopíráte.“
„Nepopírám, že jsem použila několik duchů, abych unikla
ozbrojeným únoscům, kteří mimochodem zaútočili
na jednotku JPČM poté, co z kontaktu s éterií zešíleli. Ne, to
nepopírám. Ale byli to duchové. Duchové. A duchové se
nepromění v ghúly.“
Briar se zamračila, ale tentokrát poměrně odůvodněně.
„Takže jste v podstatě použila svou záhrobní magii, abyste
použila mrtvé jako zbraň.“
„Ne, použila jsem je k rozptýlení pozornosti. A udělala jsem
to jen proto, abych nepřišla o krk.“
„Jsem si jistá, že jste měla také pádný důvod k vytvoření
ghúla. Tak kde je? Je tu tolik hřbitovů se známkami
po ghúlech, takže je brány hřbitovů nezastaví.“
„Jak jsem vám řekla, já nestvořila –“ Zarazila jsem se, když
Briar vsunula ruku do saka. Připravila jsem se, že budu muset
prudce uhnout z cesty, pokud by se rozhodla převést hrozbu
ve skutek a seslat na mě mysl ovlivňující kouzlo. Ale ze saka
nevytáhla žádný lektvar ani amulet, jen další fotografii.
„Podívejte se na tohoto chlapce,“ řekla a položila fotku přede
mě. „Už se mění. Za několik hodin ho už nebude možné
zachránit. Pak pro něj zbudou jen dvě možnosti. Buď proměnu
dokončí, zemře a povstane jako ghúl, nebo bude eliminován
předtím, než proměnu dokončí, a jeho tělo bude zničeno tak,
aby se nemohl vrátit. A to je má práce.“
Poklepala na fotografii a přinutila mě se podívat na chlapce
a všechny hadičky a přístroje napojené na jeho tělo.
„Nenávidím, když musím eliminovat děti,“ upírala na mě
temný pohled. „Takže dokažte, že je ve vás něco dobrého,
a povězte mi, kde najdu toho zatraceného prvotního ghúla,
protože jsou jen dva způsoby, jak toho chlapce zachránit.
Za prvé zabít každého ghúla, který ho poškrábal – což není
snadné, protože oni ve dne nevycházejí a v noci už bude pro
chlapce pozdě. Nebo můžu řetězec přerušit odshora a zabít
prvního ghúla. Ostatní pak přijdou o svou kotvu s tímto světem
a promění se ve staré dobré mrtvoly. Kterému způsobu dáváte
přednost?“
„Já prvotního ghúla nevytvořila. Zkontrolujte mě
na detektoru lži. Říkám vám pravdu.“
Stáhla rty, odhalila zaťaté zuby, ale zvedla zápěstí, aby
zkontrolovala amulet. „Neuvěřitelné,“ vydechla. „Buď jste
patologická lhářka, nebo používáte protikouzlo. Podejte mi
náramek a všechny magické předměty, které máte při sobě.“
To snad není pravda.
Když jsem neuposlechla okamžitě, poklepala Briar na jednu
z tobolek a řekla: „Pamatujte, slečno Craftová, že mám
v tomto vyšetřování plnou moc ÚVMZ. Pokud dojdu k závěru,
že záměrně maříte mé vyšetřování nebo jste hrozbou mně,
OLMN nebo lidstvu obecně,“ jediným elegantním pohybem si
přetáhla kuši přes hlavu a namířila mi ji na hruď, „mám
pravomoc vás jakýmkoli nutným způsobem zneškodnit.“
Ztěžkla jsem polkla a cítila jsem, jak mi buší ve spáncích.
Podruhé za poslední hodinu jsem stála na té špatné straně kuše.
Tentokrát
alespoň
neměly
šípy
špičku
z oceli.
Nezaregistrovala jsem, kdy šípy vyměnila, ale nyní na mě
z kuše mířil šíp se zářivě modrou pěnou na špici. Pěnu tvořila
ošklivá směsice znehybňovacího a uspávacího kouzla a jako
přídavek kouzlo, které znemožňovalo čarodějnici napojit se
na éterickou energii. To poslední bylo silně hlídané kouzlo,
neměla jsem ponětí, koho nebo co si myslela, že má před
sebou, když šípy naprala kombinací všech tří kouzel.
Koneckonců čarodějnice, která se nemůže hýbat a je
v bezvědomí, není schopna sesílat jakékoli kouzlo. Nejspíš
jsem ale musela Briar Darqueové jedno nechat – byla si silou
svých zbraní zatraceně jistá.
Trhla kuší, sotva patrně, ale já jasně a zřetelně pochopila.
Zastřelí mě, pokud okamžitě a rychle neuposlechnu.
Další pobídnutí jsem nepotřebovala.
První šel na stůl obsidiánový prsten, v kterém jsem
skladovala éterickou energii. Pak jsem si rozepnula náramek
a hodila ho na stůl. Jakmile se přerušil kontakt s pokožkou,
ztratila jsem své dodatečné štíty. Téměř nikdy, pokud nejsem
uvnitř kruhu, si náramek nerozepínám. Dokonce i dnes ráno,
kdy jsem na Ninu Kinglyovou použila svůj uklidňující amulet,
jsem ani na moment neztratila kontakt pokožky se štíty. No,
alespoň nejsem nikde na ulici. Pak bych byla vážně po krk
v problémech. V budově jsem byla chráněná strážnými kouzly
domu, která zabraňovala záhrobní esenci, aby se ke mně
proplížila, ale strážná kouzla nic nezmohla se skutečností, že
jsem živoucí, dýchající bránou, v níž se prolínají všechny
roviny reality. Mé osobní štíty pomáhaly mému nitru, aby
zůstalo spoutáno s rovinou smrtelníků, ale část mě vždy
zabloudila do jiných rovin, částečky mé mysli byly vždy spjaty
i s ostatními rovinami. Štíty v náramku mi pomáhaly ostatní
roviny ignorovat. Bez této dodatečné bariéry se mé nitro
prolínalo do dvou svých oblíbených rovin, do éterie a země
mrtvých, které jsem tak viděla jen svým periferním viděním.
A aby toho nebylo málo – přidejte k tomu fakt, že mi začala
pořádně třeštit hlava – kakofonie magie vyzařující
z Darqueové jen zesílila, jak nebyla má schopnost cítit magii
potlačena dodatečnými štíty. Trhla jsem sebou. Neměla
na sobě tolik magie, aby to zahltilo mé smysly, ale magie sama
se mi opírala do zbývajících štítů, připomínala se mi
a dožadovala se mé pozornosti. Naneštěstí to nebylo to
nejhorší. Skutečný problém, a to hodně nebezpečný,
představoval vánek nadzvedávající mi kadeře vlasů. Vánek,
který by v budově se zavřenými okny neměl vát.
Země mrtvých. Byla jsem jí příliš blízko.
Darqueová něco říkala, ale já ji vytěsnila. Zhluboka jsem se
nadechla a soustředila se na sebe. Zavřela jsem oči
a zkontrolovala své vnitřní štíty. Můj hlavní štít z živoucích
úponků byl pevný, ale já úponky utěsnila ještě o něco víc.
Nemohla jsem tak zůstat donekonečna, ale minimálně hodinu
tak bez problémů vydržím. Rychle jsem prozkoumala své
ostatní štíty, ty, které ochraňovaly mé nitro. Všechny byly
pevné jako skála. Pozvedla jsem nové štíty – neprůsvitnou
bublinu, která dovolovala mému nitru nahlédnout, ale
nedovolovala dotyk. Ačkoli jsem na ní pracovala po většinu
měsíce, štíty ještě nebyly zcela pevné a stálo mě určitou
námahu udržet je delší dobu. Jakmile dokončím budování
a zpevňování štítů, zůstanou napojené na stejnou část mého
podvědomí, jež mi připomínalo, abych mrkala a dýchala. Ale
to bude ještě hodně dlouhou dobu trvat. Což znamenalo, že je
nebudu schopna udržet déle než půl hodiny. Doufala jsem,
opravdu hodně jsem doufala, že mi Briar navrátí mé dodatečné
štíty předtím, než má bariéra padne.
Zhluboka jsem se nadechla a pomalu uvolnila další štít.
Soustředila jsem se na své tělo a poté otevřela oči. Vítr ze
země mrtvých nabral na síle a magie obklopující Darqueovou
už nehrozila, že přehltí mé vnímání. Naneštěstí jsem
nepochytila, co mi žena mezitím říkala.
„Cože?“ Vzhlédla jsem k ní.
„Řekla jsem, jestli máte další magi… Do prdele!“
Darqueová klopýtla, ale rychle se vzpamatovala. „Chcete,
abych vás zastřelila? Co to sakra děláte? Oči vám svítí jako
lucerny.“
Mé vidění se stále přizpůsobovalo přehlcení z vířících barev
syrové éterické magie a svět smrtelníků překrývala patina
rozkladu a hniloby země mrtvých, takže jsem si nebyla jistá,
jen jsem si domýšlela, že se násilím přinutila spustit palec
ze spouště kuše.
Zvedla jsem dlaně na znamení prosby. „Amulet v náramku
obsahuje mé dodatečné štíty. Bez nich se téhle světelné show
nevyhnu.“
Přimhouřila oči a pozorovala mě, jako by čekala
na jakoukoli známku toho, že se připravuji k útoku. Kdyby mi
na hlavu nemířila kuší, celá tahle situace by byla vlastně
i zábavná. Koneckonců když mi oči září jako majáky – což
dokáže člověka zneklidnět, jak mi bylo víc než jednou sděleno
– jsem sotva hrozbou. I bez mé schopnosti splétat roviny. Jo,
mohla jsem její zbraň vtáhnout do země mrtvých a nechat ji
shnít, ale to bych se k ní nejprve musela dostat. A Darqueová
by mě zastřelila dřív, než bych se natáhla přes půl stolu.
„Mám při sobě ještě jeden magický předmět,“ řekla jsem,
aniž bych spustila ruce. „Je to dýka. Když ji zvednu, abych ji
položila na stůl, zastřelíte mě?“
Vypadala, že by to s chutí udělala, ale nakonec odpověděla:
„Žádné prudké pohyby.“
Uposlechla jsem. Jelikož jsem dýku měla v klíně, nebylo
příliš pohybů potřeba.
„To je vše?“ zeptala se a po mém přikývnutí mi pokynula,
abych vstala.
Aniž by spustila kuši, projela mě skenerem kouzel. Jakmile
došla k botám, vzpomněla jsem si, že pouzdro, které jsem měla
vevnitř boty, je také očarované. Sakra, tahle ženská může být
dost nevyrovnaná na to, aby mě na místě zastřelila, jestli si jen
pomyslí, že lžu. Kdo jí mohl sakra dát povolení k nošení
zbraně, ba co víc, kdo z ní mohl udělat inspektora ÚVMZ?
Ale skener kouzel při proskenování kožené boty s pouzdrem
ušitým fae barvu nezměnil a nevydal ani pípnutí. Téměř jsem
vydechla úlevou, jenže to by si uvědomila, že jí něco uniklo.
Jakmile projela skenerem každý centimetr mého těla,
ustoupila.
„Dobře. Tak to zkusíme znovu. Povězte mi o tom prvotním
ghúlovi.“
„Nic o něm nevím. Ani jsem netušila, že máme ve městě
ghúly, dokud jste mi to sama neřekla.“
Briar při mé odpovědi sledovala své zápěstí. Pak několikrát
zaklela, některá ta slova jsem ještě nikdy neslyšela. Jakmile
skončila, založila si kuši na záda. „Navlékněte si náramek
s amulety, ty vaše oči mě děsí.“
Více než ráda jsem okamžitě uposlechla. Připnula jsem si
náramek s amulety na zápěstí a tlak v mé hlavě okamžitě
polevil. Ostatní roviny existence naneštěstí nezmizely, jen
zeslábly, jak se jich mé nitro nechtělo pustit. Odstrčila jsem je
a víry barev a známky rozkladu ustoupily. Místnost
potemněla. Neviděla jsem nyní černočernou tmu, ani svět
kolem mě nezešedl, jen potemněl, jako by někdo zhasl světlo.
Lepší, než jsem čekala.
Zvedla jsem ze stolu obsidiánový prsten, ale když jsem se
natáhla po dýce, Briar mě zastavila.
„Tu ne,“ řekla a dýku popadla dřív, než jsem ji stihla uchopit.
Jakmile se její prsty dotkly jílce, ztuhl jí obličej a vytřeštila
oči. Prudce dlaň rozevřela a dýka spadla na stůl.
„Do prdele. Co to krucinál bylo?“ vykřikla, sklonila hlavu
a v malých kruzích si začala masírovat místo mezi čelistí
a uchem.
Zírala jsem na ni, nechápala jsem, co se děje. Věděla jsem, že
dýka určitým způsobem vnímá, a nedávno se ke mně
připoutala tak, že mě následovala až do Faerie. Nikdy jsem ale
neměla žádný problém ji vzít do ruky. Ne že bych chodila
kolem a podávala dýku lidem, ale většina mých přátel ji už
v ruce držela. Nikdo z nich ale nereagoval tak, jak Briar teď.
Protože Briar Darqueová není přítel. A dýce se
nezamlouvala od chvíle, kdy vešla do dveří. Co ale dýka
udělala, když se jí Briar dotkla? To nezjistím, pokud se
nezeptám.
Briar se při mé otázce nejistě zamračila. „Co tím myslíte, co
ta dýka udělala? Zakvílela tak, že se to nedalo poslou–“
Zarazila se, zamračení se ještě prohloubilo. „Vy jste to
neslyšela, že ne?“
Zavrtěla jsem hlavou a Briar obdařila dýku hodnotícím
pohledem. Na chvíli to vypadalo, že se pokusí dýku opět
pozvednout – myslím, že to opravdu měla v úmyslu – ale ruka
jí poklesla zpět k jejímu opasku. Vytáhla tašku s emblémem
OLMN. Až když zlomila pečeť na tašce, jsem si uvědomila, že
jde o pytel na důkazy obsahující magii tlumící vložku.
Snad neměla vážně…? Měla.
„Tohle musím zabavit,“ prohlásila, převrátila pytel naruby
a použila ho jako rukavici.
„Nemůžete mi jen tak vzít mou dýku.“ Vlastně mohla.
Zatraceně, co vím, mohla mě klidně zatknout, i když jsem
dokázala, že jsem prvotního ghúla nestvořila.
„Vaše dýka vám bude proplacena. Ale ještě nikdy jsem
neviděla takové poplašné kouzlo. Chlapi v laborce se ho
pokusí zvrátit.“
Ona mi vážně bere mou dýku, protože chce to kouzlo? To
bylo směšné. Ne, hůř, šlo o vládou posvěcenou krádež.
Zatraceně, nebylo to o nic lepší než jakékoli kecy, které vytáhl
FÚV. Jaké jen mám štěstí, že jsem podřízená oběma.
Zvedla jílec skrze očarovaný pytel. Roztřásla se, ramena se jí
rozechvěla.
„Co to sakra –“ Trhla sebou a dýku opět pustila. Tentokrát
dopadla na stůl špičkou dolů a ostří se zabořilo do tvrdého
dřeva.
„Skvělé,“ vydechla jsem, zatímco Briar nepřestávala
nadávat. Ale nezastavila mě, když jsem vzala za jílec a dýku
z dřeva vytáhla. Prošla dřevem stejně, jako by deska stolu bylo
rozehřáté máslo. Mít dýku, která dokáže projít jakýmkoli
povrchem, bylo občas trochu na obtíž. Okrajem své mysli jsem
zaregistrovala její nepřátelské naladění, vzdorovala jsem
jejímu nutkání zaútočit na Briar, dokud stále ještě nenabyla
rovnováhy.
A to byl právě ten důvod, proč nosit ji při sobě bylo tak
nebezpečné.
Zapřela jsem se jednou nohou o židli a zastrčila dýku do její
očarované pochvy. Cítila jsem ji v mysli, ale když byla
v pouzdru, bylo mnohem snazší si jí nevšímat.
„Očarovala jste tu věc?“ zeptala se Briar. Vzpamatovala se
z druhého útoku dýky a nyní mě sledovala s ostražitostí
predátora, vyrovnaná, připravená k boji.
Položila jsem nohu na zem a otočila se k ní tváří, ruce jsem
měla před sebou a řečí těla jsem, doufejme, dávala najevo, že
nepředstavuju hrozbu. „Byl to dar a vaše laboratoř nebude
schopna kouzlo napodobit. Dýku ukovali fae, magie je
zakována do nadpřirozeného kovu.“
Povytáhla obočí, pozorovala mě hodnotícím pohledem. Pak
přenesla váhu, takže nyní už nepůsobila dojmem, že se každou
chvíli vrhne přes stůl. Bylo na čase.
„Jste samé překvapení, Alex Craftová, a rozhodně nejste to,
co jsem očekávala.“ Zvedla složku, kterou předtím upustila
na stůl.
„Jelikož jste vešla do mé kanceláře po zuby ozbrojená, smím
vědět, co jste očekávala?“
Zvlnila rty v něčem, co by mohlo připomínat úsměv, pokud
považujete za znamení přátelství, když tygr vycení zuby.
„Vaše složka v databázi OLMN je více než zajímavá,
především kvůli tomu, co v ní chybí, než pro to, co v ní je.
Nemáte tam zaznamenané žádné příbuzné, nemáte záznam
o narození, a přesto máte v pořádku veškeré dokumenty, které
z vás dělají právoplatného občana. Dokonce i vaše záznamy
z akademie neprozrazují nic o vaší minulosti a za vaše studium
platil neznámý dárce.“ Vzhlédla, snad v mé tváři hledala
odpovědi.
Které jsem jí nedala. Už jsem podobnými výslechy prošla
nesčetněkrát. Když jsem si změnila jméno, můj otec pohřbil
veškeré stopy, které by k němu vedly. A když on něco pohřbí,
pak to už nikdo nenajde.
„Dobrá. Odhlédneme od vaší záhadné minulosti, ačkoli až
do osmi let vašeho věku o vás neexistují žádné dokumenty,
a přesuneme se k nedávným událostem.“ Briar rozevřela
desky. „Vaše složka působí spíš jako zástěrka, je plná úprav
a děr. Za zmínku stojí, že jste byla zapletena do události
v domě guvernéra, která se týkala i jeho dcery. A ačkoli byla
událost nahlášena policii, neexistuje o ní žádný oficiální – ani
neoficiální – záznam. Ani neexistuje záznam o vašem zatčení
téže noci, přestože se o něm ví. Ještě podivuhodnější je, že
první hlídky, které na hlášení odpověděly, si vůbec nepamatují
na to, že by do domu guvernéra přijely.“
Neodpověděla jsem, soustředila jsem se na to, abych ve tváři
zachovala neutrální výraz. Událost, na niž poukazovala, se
stala před třemi měsíci, za rudého měsíce, a tehdy se můj život
obrátil vzhůru nohama. A guvernérova dcera? Jo, no, to byla
moje mladší sestra. Krev, kterou jsem měla na svých rukách,
kdykoli jsem vešla do Faerie, jsem si vysloužila při snaze
udržet ji naživu.
„Další zápisy naznačují, že jste měla něco do činění se sérií
trhlin do éterie. Přesto ale neexistují žádné oficiální záznamy,
v nichž figuruje vaše jméno. Soudní příkaz k vašemu zatčení
byl evidentně vydán na žádost FÚV – což je více než zvláštní,
protože jste čarodějnice, a ne fae, ale nyní záznamy o zatykači
také zmizely. Ach, a také se povídá, že jste zapletena jak
do případu Colemanovy smrti, tak do vražd v Sionanských
nivách. Oba případy jsou vedeny jako uzavřené, ačkoli za ně
nebyl nikdo potrestán. Zprávy o případu sice existují, ačkoli
obě byly zapečetěny –“
Neunikl mi ten minulý čas.
„Ale hádejte co. Jakmile jsem získala povolení pečetě
rozlomit, detaily o případu byly více než povšechné a vy jste
ve zprávách ani nebyla zmíněna. Už chápete, kam tím mířím?“
„Že své úsudky budujete na zvěstech?“
Její pohled by mě mohl k židli přišpendlit úplně stejně jako
jeden z jejích šípů.
„Ne. Myslím, že máte velice mocné konexe, které pomáhají
zahlazovat vaše stopy. Něco je tu prohnilého a týká se to vás.“
Nemohla jsem popřít, že někdo skutečně zahlazuje pravdu
o tom, co se stalo – s největší pravděpodobností můj otec,
takže jsem najela na okliku, protože jsem musela uznat, že
slova jako „zvěsti“ a „zapletena“ společně se zmizelými
zprávami skutečně působí poměrně podezřele. „Ujišťuji vás,
že ať jsem se do událostí, které jste zmínila, zapletla jakkoli,
bylo to kvůli vyšetřování případu, nikoli kvůli páchání
zločinu.“
Podívala se na své zápěstí, zkontrolovala detektor lži.
Sevřela čelist a zavrtěla hlavou. „Nepředpokládám, že byste
tušila, kdo by mohl mít na svědomí toho prvotního ghúla?“
zeptala se, zatímco sbírala fotografie, které předtím
rozprostřela po celém stole.
Neměla jsem tušení, ačkoli tu bylo několik možností. Sice
měla pravdu, že jsem v posledních čtyřech letech byla
ve městě jedinou stínovou čarodějnicí, v poslední době se ale
v Nekrosu zabydlovali další stínové čarodějnice a čarodějové.
Pokud nepočítám Riannu – protože ona ghúla určitě také
nestvořila – pak mě napadlo dobrého půl tuctu stínových
čarodějnic a čarodějů, kteří Nekrosem prošli jen za poslední tři
měsíce, a všichni nebyli dobří lidé. Věděla jsem minimálně
o dvou, kteří byli prohnilí skrz naskrz. Ale oba byli mrtví –
dobře, jeden už byl sice dávno mrtvý, ale nyní nikomu již
na dveře nezaklepe.
Duch Ashena Hughese je možná dál ve Faerii, ale i kdybych
věděla, jak ho najít, pochybovala jsem, že by nám pomohl.
Našemu vztahu nijak nepomohla skutečnost, že pracoval pro
otrokáře, který se pokusil spoutat mou duši a prodat ji nejvyšší
nabídce, a také to, že jsem tak trochu oddělila Ashena od jeho
už tak mrtvého těla. A Edana? No, ta si pohrávala s realitou,
a abych ji zastavila, spletla jsem kolem ní rovinu. Z ní nyní
nezbyl ani prach.
Ale jakkoli zvrácení oba čarodějové byli, nenapadal mě
jediný důvod, proč by měli vytvořit prvotního ghúla ani jak by
ghúlové těžili z jejich plánů. Prvotního ghúla je možné v určité
míře ovládat, dokud nezačne zabíjet lidi, aby stvořil další
ghúly. Pak společná mysl těchto stvoření převládla nad vůlí
čaroděje a výsledkem bylo hejno mrchožroutských živých
mrtvých. Museli byste být idioti, abyste něco takového stvořili.
„Nemám ponětí.“
Briar si odfrkla a otočila se ke dveřím, tmavý cop za ní vlál.
Na zápraží zaváhala a ohlédla se přes rameno.
„Možná nemáte na svědomí prvotního ghúla, ale děje se
s vámi něco divného, a jakmile se vypořádám s primární
hrozbou, ujišťuji vás, že pravdu o vás odhalím.“
S těmi slovy vyšla z mé kanceláře.
17. kapitola
Bylo těžké se po odchodu Briar soustředit na prozkoumávání
nekrologů. Možná za to může fakt, že se mi srdce stále
neutišilo z toho, že mi jen před malou chvílí mířila kuše
do obličeje ne jednou, ale dvakrát, byla jsem obviněna
z vraždy, zjistila, že se Nekrosem potulují ghúlové, a že jsem
přitáhla pozornost agentky ÚVMZ.
Při zvuku telefonu jsem nadskočila, srdce mi bušilo až
v hrdle. Rianna, musí to být Rianna. Navzdory tomu, že jsem
věděla, že to musí být ona – u nikoho jiného jsem v telefonu
neměla nastavený song Roba Zombieho „Living Dead Girl“
jako vyzvánění – jsem nemohla přinutit svou ruku, aby se
přestala třást, zatímco jsem telefon lovila z kabely.
„Ahoj,“ pozdravila jsem a snažila se znít přirozeně. Nešlo to.
Sama sebe jsem slyšela, že zním drsně, chraptivě, jako bych
dlouho křičela.
Jestli si toho Rianna povšimla, nedala to na sobě znát.
„Takže poslouchej,“ začala. V pozadí jsem slyšela hluk davu
lidí. „Barman si na Jamese Kinglyho pamatuje. Očividně býval
u Delaneyho pravidelným návštěvníkem, ale v poslední době
se tu neobjevil. Barman řekl, že před dvěma týdny tu byl
v úterý večer klid, a jelikož Kingly seděl na baru, dali se
do řeči. No, asi hodinu poté, co dorazil, se Kingly zarazil
uprostřed věty a bez vysvětlení – či placení – odešel. Barman
předpokládal, že si šel odskočit, ale pak viděl, že Kingly vyšel
předními dveřmi. Barman šel za ním, chtěl Kinglyho přinutit,
aby zaplatil za piva. Když vyšel ven, viděl Kinglyho, jak
klíčky od svého vozu míří na všechna auta, kolem kterých
prošel, jako by netušil, které je jeho.“
No, tak to bylo dozajista zvláštní. „Zmínil se barman, kolik
piv Kinglymu nalil?“
„Ano. Když se to stalo, dopíjel Kingly své druhé pivo.“
Takže přesně v tu chvíli se mu zablokovala paměť.
„Prozradil ti barman ještě něco?“
„Jo, řekl, že Kingly označil pivo za krysí chcanky. Chtěl taky
vědět, jestli za ta piva zaplatím. Na tohle nemáme rozpočet, že
ne?“
Právě teď jsme měly sotva na nájem na další měsíc, ale
nemohla jsem po ní chtít, aby zaplatila za výdaje k případu ze
své vlastní kapsy, a vždycky to můžeme napočítat paní
Kinglyové – pokud ovšem bude chtít podrobnou fakturu, dvě
piva na ní nebudou vypadat dobře.
„Už ti dal informace, které potřebujeme, takže pokud si
nemyslíš, že ti něco zatajil, na ty drinky zapomeň. Pokud bude
chtít proplatit Kinglyho dluh, může zavolat Nině,“ poradila
jsem jí, ale zapamatovala jsem si, že si musíme udělat menší
hotovostní rezervu. Ty drobnosti kolem obchodu se začaly
hromadit.
„Souhlasím,“ odpověděla Rianna. „Ale netuším, jak dál.
Kdybychom tak byly špionky a měly pod palcem kamery
v celém městě…“ Slyšela jsem, jak se Rianna kření, ale já
zavrtěla hlavou. Ne že by se mi ale na rtech drobný úsměv
neobjevil.
„Jo, škoda, že to v životopisu nemáme,“ povzdechla jsem si
a zapnula počítač. Co by nám mohlo s případem pomoct? Co
mají případy Kinglyho a Kirkwooda společné? Jednalo se
o sebevraždy, to víme. A pak je tu ta ztráta paměti a váhy. Ale
co dál?
Pak mi to došlo. Obsah jejich žaludků. Oba krátce před smrtí
jedli ve vybraných restauracích.
„Podívej se v okolí po luxusních restauracích,“ navrhla jsem
a vysvětlila jí, jak jsem na tu myšlenku přišla.
„To není špatný nápad,“ uznala. Hluk v pozadí utichl, jako
by vyšla z klubu. „Jak to jde s tvým průzkumem?“
„Vlastně –“ Chtěla jsem jí říct o návštěvě Briar, když jsem
pohledem zavadila o jméno, které jsem hledala, ale očividně
jsem byla příliš zaměstnaná na to, abych si ho všimla.
Daniel Walters, osmnáctiletá fotbalová hvězda své školy,
opustil náš svět předčasně. Nekrolog zmiňoval jména rodičů
a mladší sestry a – což bylo pro mé účely nejdůležitější – bylo
tam napsáno datum a čas, kdy se na hřbitově Zelený pahorek
odbude pohřební obřad.
Bingo. Obřad sice už proběhl, ale alespoň jsem teď věděla,
kde hledat tělo.
„Al? Alex, jsi tam?“ ozvala se Rianna z druhé strany
telefonu. Skoro jsem na ni zapomněla.
„Ano, jsem tu. Ale budu muset dnes zavřít dřív – nechám
na dveřích vzkaz s našimi čísly.“
„Něco jsi objevila?“
Jo, našla jsem další článek v řetězci sebevražd. Teď jen
zjistit, jestli to celé Daniel Walters začal nebo jestli byl jen
další obětí.
„Pamatuješ si, že bys skočil před autobus?“ zeptala jsem se
stínu, oči jsem pevně upírala na značku, kam přijde náhrobní
kámen. Když jsem stín povolala, udělala jsem tu chybu, že
jsem se na něj podívala. Jen z pomyšlení na rozdrcené tělo se
mi zvedl žaludek. Neuvědomila jsem si, jakou škodu dokáží
kola autobusu napáchat. Není divu, že rodina chtěla obřad
s uzavřenou rakví. Na tohle by nebyl pěkný pohled. Pohřební
zřízenci odvedli skvělou práci, zvláště s pomocí několika
pleťových kouzel, ale rozsáhlou rekonstrukci by potřebovala
více než polovina chlapcova těla.
„Pamatuji si, jak mi několik centimetrů před obličejem
skřípou pneumatiky a pak…“ Odmlčel se, víc si nepamatoval.
Přesně takovou odpověď jsem čekala, ale stejně jsem se
musela zeptat.
„Co si pamatuješ naposledy předtím, než jsi viděl
pneumatiku?“
„Cítil jsem se, jako bych měl chřipku. Zavolal jsem Allison,
že ruším naše doučování. Do postele jsem šel brzy.“
„A co to bylo za den?“
„Úterý.“
Pokývla jsem. Kirkwood ho viděl skočit před autobus
v pátek. Opět tři dny. To souhlasí s případem Kirkwooda
i Kinglyho.
„Danieli, viděl jsi v úterý někoho zemřít?“
„Ne, toho dne ne.“
Zamračila jsem se. „Viděl jsi tedy někoho zemřít v jiný den?
Kdy?“
„V pondělí.“
To do vzorce nezapadalo. Jak Kingly, tak Kirkwood spatřili
sebevraždu v den, kdy se jim zastavila paměť. Proč to té věci
trvalo celý den, než ovládla Walterse? Pokud se tedy čas mezi
sebevraždou a ztrátou paměti nezkracoval s každým dalším
případem. Nikdy dřív mě to nenapadlo, ale Kingly byl
svědkem Kirkwoodova zapálení jen hodinu či dvě předtím, než
ztratil paměť a kompletně se mu změnila osobnost. Ale
Kirkwood viděl Walterse, jak se rozhodl skočit pod autobus
během obědové pauzy. A jeho vzpomínky se zastavily až té
noci, někdy poté, co šel do postele. A pak tu byla další
společná věc, Kirkwood se taky zmínil, že se předtím necítil
dobře.
„Danieli, ta smrt, které jsi byl svědkem, jak se to stalo?“
„Na fotbalové hřiště přišel muž. Měl s sebou brokovnici
a trenér na nás zakřičel, abychom okamžitě zmizeli do šatny,
ale ten muž obrátil zbraň proti sobě, strčil si hlaveň do úst
a stiskl spoušť.“
Další sebevražda.
Předpokládala jsem to, ale přesto jsem se při naprosto
věcném, až apatickém tónu, s jakým mi stín vše vypověděl,
ošila. Ty ostatní sebevraždy: skok před autobus, pád z budovy,
dokonce i vznícení, u nich pořád mohlo jít o nehodu. Ale když
muž přijde na zaplněné hřiště s brokovnicí, je jasné, že si pro
svůj čin zcela záměrně vybral místo, kde bude mít mnoho
svědků.
Takže jsem tu měla sebevraždu se svědky, ztracený čas, stín,
který si uvědomoval pouze poslední vteřiny před smrtí, jež
mohly odkazovat až na čas po smrti těla, pokud ho zabil
prvotní náraz do čela autobusu, a pod kola se tedy svezl už
mrtvý. Ráda bych znala obsah jeho žaludku v době smrti, ale
stín mi to nepoví, protože se najedl v době, na niž si
nepamatoval. Čímž nám zbývala jediná důležitá otázka, jejíž
odpověď mi prozradí, zda celý případ sedí do vzorce a nejde
jen o souhru náhod.
„Danieli, kolik jsi vážil?“
„Sto pět,“ odpověděl stín bez zaváhání.
A teď ta těžší část – alespoň pro můj žaludek, protože jsem se
chystala odhadnout, kolik ten chlapec vážil v době své smrti
pod koly autobusu.
Levá paže stínu byla celistvá, na ni jsem se tedy soustředila.
Hubené předloktí přecházelo v kostnaté zápěstí a ruku s kůží
napjatou v hlubokých propadlinách mezi klouby prstů. Prsty
měl tak tenké, že se zdály vůči jeho tělu příliš dlouhé. Bylo
jasné, že v době smrti ani zdaleka nevážil sto kilo.
„Hej, co to děláte?“ vyrušil mě dívčí výkřik.
Otočila jsem se a spatřila, jak hezká, sotva osmnáctiletá
dívka odhodila svůj batoh a rozběhla se přes trávník hřbitova.
Sakra. Nevěděla jsem, jestli je to sestra, o které se zmiňoval
nekrolog, nebo jen kamarádka, ale nechtěla jsem, aby Daniela
viděla v tomto stavu.
„Odpočívej,“ pověděla jsem stínu, stáhla z něj svou moc
a postavu příliš rozdrcenou a polámanou, než aby připomínala
člověka, jsem vrátila zpátky do hrobu.
Ale ne dost rychle.
Ticho protnul dívčin výkřik. Zhroutila se na kolena vně
mého kruhu.
„To byl… Byl… Nebyl? Panebože. Já to věděla, ale…“ Hlas
se jí zlomil, po tvářích jí stékaly slzy.
Stín už byl pryč, ale ona dál zírala na místo, kde ještě před
chvílí spočíval, jako by byl do půdy vryt jeho předobraz. Vzala
jsem si z hrobu co nejvíce svého tepla, ale různé roviny reality
mi před očima zůstaly – tohle byl už druhý stín, který jsem
dnes povolala, a musím za to zaplatit. Klopýtat po hřbitově
slepá nebylo na seznamu mých oblíbených činností. Zvláště
ne, když sotva metr ode mě hystericky štkala dívka.
„Byli jste přátelé?“ zeptala jsem se a poklekla vedle ní.
Odděloval nás můj kruh, bledě modrá bariéra, skrze niž jsem
viděla její žlutou duši lehce nazelenale.
Dívka přikývla. „Byli jsme, tedy, myslela jsem…“ Hřbetem
ruky si setřela slzy z tváře. „Zeptala jste se ho proč?“
Věděla jsem, na jaké „proč“ se ptá. Chtěla vědět, proč se
zabil. Nedělala jsem sebevraždy ráda, protože ať stín vypoví
cokoli, pozůstalým to nikdy nestačí. Tentokrát to bylo horší,
mnohem horší. Mám jí říct, že byl zavražděn? Že on si svůj
osud nevybral? Nevěděla jsem. A policii jsem zatím
nedokázala, že ve městě řádí sériový vrah, takže jsem se
odpovědi na otázku vyhnula.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se dívky.
Setřela si další slzy. „Allison.“
„Dobře, Allison, můžu ti položit několik otázek?“ Nečekala
jsem na její odpověď a hned pokračovala. „Kdy jsi Daniela
viděla naposledy?“
„Ve středu ráno.“
Ve středu? Tedy během doby, na kterou si stín nepamatoval.
Rozechvěla jsem se vzrušením. Ta dívka možná něco ví,
i když si to třeba vůbec neuvědomuje. Ale nemohla jsem svou
nedočkavost dát najevo, ne nad hrobem jejího kamaráda.
„Chci, aby sis vzpomněla na tu středu. Choval se Daniel
jinak? Řekl nebo udělal něco, co se vymykalo jeho obvyklému
chování?“
Dívka sklopila zrak, ale neušlo mi, že se začervenala. „Měl
za sebou několik špatných dní. Na fotbalovém tréninku se
něco stalo a pak mu nebylo dobře. Mluvila jsem s ním noc
předtím, když zrušil naši schůzku – doučovala jsem ho matiku.
Řekl, že to musí zrušit, protože má asi chřipku. Zněl hrozně,
vážně strašně. Ne jako když říkal, že je nemocný, a pak šel
na párty. Takže jsem mu v kavárně koupila snídani a zašla
na jeho kolej. Bylo mi ho líto, víte? Až když jsem tam dorazila,
zjistila jsem, že rozhodně není nemocný. Zase se na mě
vykašlal. Znovu. Ale nemůžu říct, že by mě to překvapilo.
Víte, je to fotbalista a já magor do matiky.“ Uši jí úplně
znachověly a já skoro cítila horkost sálající z jejích tváří. „Ale
on mě pozval dál a já, no, prošvihla jsem ranní přednášky.
Nikdy dřív jsem přednášky nevynechala, ale…“
Soudě podle jejích rudých tváří jsem pochopila, jak čas
strávili. A doučováním to nebylo. „Měli jste spolu sex?“
zeptala jsem se, a když ztuhla, v duchu jsem si za svou
neomalenost vynadala. Takt nepatřil mezi mé silné stránky.
Zvedla se ze země a projela si rukou tmavé vlasy, které jí
spadly do tváře. „Musím jít.“ Otočila se a rozběhla se
k batohu.
„Počkej,“ křikla jsem za ní. Nezastavila se. Do háje.
Prolomila jsem kruh a vyběhla za dívkou. Před očima se mi
měnily roviny, zakopla jsem o pugét květin, které byly v mém
vidění tak rozpadlé, až jsem je přehlédla.
Allison jsem doběhla až u hřbitovní brány. „Počkej,“ zkusila
jsem to znovu a chytila ji za ruku.
Vytrhla se mi, na paži jí naskočila husina. „Zatraceně, paní,
vy jste studená.“
A nejen teplotou. Protože jsem se ji chystala vyzpovídat
o tom, co se stalo mrtvému klukovi, do kterého byla
zamilovaná. „Když jsi s Danielem ve středu… byla, choval se
jinak? Podivně?“
„Jo, vybral si mě namísto jedné z těch pipin, co mu s radostí
skákaly do postele. Je to pro vás dost divné? Spát se mnou je
očividně příznakem duševní choroby.“
Rty se jí rozechvěly, vydala zvuk, který byl napůl smích,
napůl štkaní – nejspíš obojí. Slzy vzteku jí přilepily vlasy
k tvářím, ramena se jí chvěla, i když nevydala ani hlásku.
Nejspíš to nebylo jenom poprvé, co spala s Danielem. Bylo to
poprvé, co vůbec s někým spala.
Kdyby se Allison neukrývala za své vlasy – a nebyla celá
flekatá od pláče – vsadila bych se, že je to hezká dívka. Dívka,
která si zasloužila víc než jen fotbalistu, co ji zneužíval, aby si
udržel známky dobré tak akorát, aby mohl dál hrát. Chtěla
jsem tu dívku obejmout, říct jí, že všechno bude dobré. Že si
najde někoho lepšího. Ale i když nás dělilo jen sedm nebo
kolik let, pořád to byla víc puberťačka než dospělá žena,
a věděla jsem, že mi neuvěří – já bych tomu v tom věku taky
nevěřila. Zatraceně, vzhledem k tomu, v jakém stavu je můj
vlastní milostný život, nemám komu co radit.
Ale mohla jsem pro ni udělat alespoň jednu věc. „V úterý byl
opravdu nemocný. Řekl, že si šel brzy lehnout, a stíny
nemůžou lhát.“
Vzhlédla ke mně, zamrkala. „Opravdu?“
Přikývla jsem a soucitně se usmála, protože jsem věděla, že
na ni opět musím přitlačit. „Allison, neptala bych se na to,
kdyby to nebylo důležité, ale když jsi byla s Danielem, zdálo
se ti, že vnímá?“
„Já o tom opravdu nechci mluvit.“ Vykročila k chodníku.
Vydala jsem se za ní. „Řekl ti jménem?“
Prudce zvedla hlavu a otočila se ke mně. „Samozřejmě že…“
Zarazila se. Pootevřela ústa, ramena se jí opět roztřásla
a po tváři jí skanula slza. „Ne. Ani jednou. A potom… potom
se mě zeptal, jestli vím, kde parkuje auto.“ Svraštila obočí.
„On auto neměl. Myslela jsem, že tím naznačuje, abych mu
půjčila svoje. Dala jsem mu klíčky a řekla, v které garáži ho
najde. A to bylo naposled, co jsem ho viděla.“
Vzhlédla ke mně široce rozevřenýma očima. „Když jsem
s ním… bylo na něm něco divného…“ Hlas se jí zlomil. Rty,
nos, tváře, všechny svaly obličeje se jí rozechvěly. Objala se
a tvář schovala do ohybu lokte.
Přála jsem si, abych mohla lhát. Mohla bych jí říct, že mi stín
vypověděl, že ji chtěl už dlouho nebo že to bylo nejlepší ráno
jeho života. Ale stín ani netušil, že se to ráno vůbec stalo. A já
nemohla lhát. Takže jsem jen mlčela.
Dívala se na mě několik dalších vteřin, pak se otočila
na podpatku a utekla.
Žaludek se mi sevřel, když jsem se za ní dívala. Právě jsem té
dívce zničila hořkosladkou vzpomínku na poslední chvíle
s někým, na kom jí velice záleželo. Ale potřebovala jsem
vědět, jestli byl Daniel při smyslech, nebo to byl někdo úplně
jiný.
A zatím to vypadalo, že platí ta druhá možnost.
18. kapitola
Nejdřív jsem zavolala Rianně, aby mě vyzvedla, až poté jsem
uvolnila sevření ostatních rovin existence a obklopila se
temnotou. V době, kdy mě vyzvedla, byl svět kolem mě stále
ještě zahalen inkoustovou tmou.
„Ty restaurace byl dobrý tip,“ prozradila mi, když jsem se
naslepo naklonila k autu – abych zjistila, že na předním
sedadle sedí bargest.
„Moje auto, já tu sedím,“ oznámila jsem mu. Pes zafuněl, ale
proklouzl dozadu. Zavřela jsem za sebou dveře, zapnula pás
a Rianna se rozjela.
„Našla jsi restauraci, kde jedl Kingly?“ zeptala jsem se poté,
co jsem se ujistila, že klapla pojistka pásu.
„Restauraci? Ne. Našla jsem tři. A hádej co? Když jsem
vytáhla jeho fotku, upozorňovala jsem lidi, že mohl být
mnohem hubenější. Ale zaměstnanci všech tří restaurací mi
řekli, že vypadal přesně jako na té fotografii. Včetně
pětihvězdičkové restaurace, kde obědval v pátek.“
„Ale…“ Zamrkala jsem do temnoty, hlavou mi vířily
všemožné myšlenky. Tamara mi řekla, že jedl několik hodin
před svou smrtí. Viděla jsem fotky, na kterých na střeše stál
na kost vyhublý muž. Vždyť i podoba stínu dokazovala, že
v době, kdy skočil z budovy, nebyl zrovna mohutný. „Což
znamená, že ať z něj zdraví a vitalitu vysálo cokoli, stalo se to
během několika posledních hodin, ne dnů.“
Buď to, nebo si ho vzalo do parády něco, co používalo halicí
kouzlo, aby vyhublé tělo vypadalo normálně.
„A ještě jedna zajímavá věc,“ dodala a vteřinu poté jsem
uslyšela cvakání blinkru. „Poté co jsem zašla do všech lepších
restaurací v okolí Delaneyho, zavolala jsem do všech
pětihvězdičkových podniků – všude, kde servírují kaviár
a šneky. Trvalo mi to několik hodin a pár zajížděk, než mi to
došlo. Navštívil je v abecedním pořadí. Začal sice uprostřed
abecedy, ale i když byly restaurace různě po městě, ve středu
šel do Maven, ve čtvrtek do Ophelie, v pátek do Pandořina
království – což by možná vysvětlovalo, proč byl v Magické
čtvrti, ačkoli to nevysvětluje, jak se ocitl na střeše tak
špinavého místa, jako je motel Styx.“
Při názvech těch restaurací jsem tiše hvízdla. První dvě byly
velmi luxusní, těžko jste tam mohli zajít, pokud jste si týden
předem neudělali rezervaci. Nebo alespoň tak mi to řekli. Ani
v jedné té restauraci jsem nikdy nebyla. Zatraceně, neměla
jsem ani žádné oblečení, které by se na takové místo hodilo.
Ale Pandořino království? To byl docela jiný příběh. Ano,
jejich kuchyně si zasloužila pět hvězd, ovšem do toho podniku
směli jen registrovaní členové, především kvůli místním
představením se sexuální tematikou a s velkou dávkou magie.
Dovnitř jsem se dostala jen jednou, na pozvání jednoho
z majitelů, který si myslel, že ukázka použití záhrobní magie
by mohla jejich členy vystrašit i zaujmout. Zdarma jsem se
najedla a pak ho odmítla. Neruším mrtvé pro pobavení.
„Jak se Kingly dostal do Pandořina království? Byl členem
Strany za lidi – nemohl být členem klubu.“
„Zeptala jsem se na totéž. Měl peníze. A byl očividně velmi
štědrý. Což byl důvod, proč si ho uvaděč pamatoval,“
odpověděla Rianna. Auto zastavilo na semaforu. Temnota
kolem konečně začala ustupovat, ale pořád ne dost, takže jsem
jen z rozmístění stínů a obrysů kolem vozu odhadovala, kde
jsme.
„Kde asi vzal hotovost,“ zamyslela jsem se nahlas spíš pro
sebe než kvůli Rianně. I tak mi odpověděla.
„Nejspíš ze své vlastní banky. Vystupoval pod svým jménem
a povětšinou používal kreditní karty, takže by mě
nepřekvapilo, kdyby platil i klasickou platební kartou.“
Zamračila jsem se. „Byl nahlášený jako pohřešovaný.
Nemyslíš, že by si policie všimla pohybu na jeho účtu?“
Zrak se mi projasnil dost, abych viděla, jak Rianna pokrčila
rameny. „Nemyslím, že byl pohřešovaný tak dlouho.“
Možná ne. Skousla jsem si spodní ret. Ale pokud by Kingly
používal vlastní kartu, vysledovat jeho kroky by bylo mnohem
snazší. A pokud to tak dělal Kingly, mohl to stejně dělat
i Kirkwood a Walters?
Rozhodně stálo za to se na to podívat. A když už je řeč
o Danielu Waltersovi… Vypověděla jsem Rianně vše, co jsem
zjistila od Danielova stínu a od Allison o tom, jak se choval
v době, na kterou si stín nepamatoval.
„Takže to nebude kouzlo, co?“
„Nevypadá to tak.“ A pokud to nebylo kouzlo, možnosti,
které nám zbyly, jsou děsivé, protože na vrchol seznamu se
dostává posednutí. Myšlenka na posednutá těla mi připomněla
ghúly a Briar, o které jsem vzápětí Rianně pověděla.
Vzhledem k tomu, že Rianna je také stínovou čarodějnicí, bylo
jasné, že se u ní Briar s velkou pravděpodobností také objeví.
Pár tipů, jak na militantní inspektorku, se jí bude hodit. Právě
jsem končila s povídáním, jak rozhovor probíhal, když ke mně
z Magické čtvrti zavanulo povědomé napětí magie vznášející
se ve vzduchu.
„Ghúlové, vážně?“ Rianna zavrtěla hlavou. „Vždycky jsem
si myslela, že jsou spíš něco jako strašáci stínových čarodějek.
Však víš, z hororových příběhů, co nám vyprávěli učitelé,
abychom nikdy nezapomněly pozvednout kruh.“
„Tak očividně nejsou,“ poznamenala jsem. Zastavily jsme
přede dveřmi do kanceláře. V tuhle dobu jsme už měly pro
dnešek zavřeno, ale já potřebovala svůj počítač a vzhledem
k tomu, že se rychle blížil soumrak, se Rianna potřebovala
dostat do Faerie.
Jakmile jsem vystoupila z auta, na přední sedadlo rychle
proklouzl Desmond. Zamračila jsem se na černého bargesta,
kterého jsem svým mizerným zrakem viděla jen jako velkou
černou skvrnu. Světu se sice pomalu vracely barvy, ale
podvečerní slunce tomu moc nepomáhalo. V myšlenkách jsem
se vrátila k podivnému chování Kinglyho a Walterse, a než
jsem zavřela dveře, obrátila jsem se na Riannu. „Když
Coleman –“
Přerušila mě. „Ať už máme před sebou cokoli, není to jako
on. Coleman potřeboval určité rituály, aby mohl měnit těla.“
A zloděj těl je neměnil a nepohazoval všude kolem tak
rychle a často jako to, proti čemu jsme stály. A pak tu byla taky
skutečnost, že stíny byly v okamžiku smrti stále v těle. To také
nesedělo. Čím víc jsme zjišťovaly, tím méně k sobě vše sedělo.
„Jsi si jistá, že nechceš, abych tě vzala domů?“ zeptala se
Rianna, když jsem si přehodila kabelku přes rameno.
„Abys kvůli mně musela jet až do Glenu a pak se vrátit
do Čtvrti včas, abys to stihla do Květu?“ Zavrtěla jsem hlavou,
což mi jen rozvířilo myšlenky. „Za ten risk to nestojí. Co když
se vybouráš? Budu v pořádku, ale bylo by milé, kdybys mohla
zavolat Holly nebo Calebovi,“ pokud se mnou už mluví, „aby
mě tu po večeři vyzvedli.“
„Ale jistě,“ přikývla a já si v jejím hlasu všimla úlevy.
Zavřela jsem dveře a ustoupila, aby se mohla rozjet do Květu.
Nebude tam úplně natěsno, ale rozhodně jí bude zbývat méně
času, než by se jí líbilo.
Mávla jsem na skvrnu, kterou jsem viděla místo svého auta,
a pak jsem vešla do kanceláře Mluvčích za mrtvé. Předním
oknem pronikalo jen málo podvečerního světla, takže se
z mého pohledu místnost nořila do tmy. Povzdechla jsem si
a hmatala po zdi po vypínači, když se v prostoru přede mnou
ozval rachot a dveřmi od komory vykoukla hlava.
„Ahoj, Alex,“ pozdravil Roy a vyšel skrze dveře do haly.
„Kde jsi byla? Když jsi byla pryč, někdo se tu zastavil.“
Tomu se říká štěstí. „Víš, kdo to byl?“
„Nechala vzkaz. Dal jsem ti ho na stůl.“ Musela jsem se
usmát, když jsem v jeho hlasu zaslechla hrdost na to, že
dokázal přenést kousek papíru z jedné místnosti do druhé.
„Dobrá práce,“ pochválila jsem ho a duch se rozzářil.
„Takže pořád pracujeme na tom samém případu? Co můžu
udělat?“
„Na první otázku odpovídám ano, na druhou, nevím, co bych
mohla udělat já sama.“ Den naplněný dvěma rituály, návštěvou
militantní agentky a příliš mnoha otázkami bez odpovědí mě
zmohl.
Duchovo nadšení trochu opadlo. „Aha, no, kdybys mě
potřebovala, budu ve své kanceláři.“ A bez jediného dalšího
slova prolétl dveřmi do komory.
Kdyby mě napadla jediná věc, s kterou by mi mohl pomoct,
okamžitě bych se na něj s radostí obrátila, ale nenapadlo mě
zhola nic, takže jsem zamířila do své kanceláře. Jak Roy slíbil,
na stole ležel složený vzkaz. Zvedla jsem ho a zjistila, že
na něm stojí jméno Kelly Kirkwoodová, telefonní číslo
a vzkaz: Prosím, zavolejte mi, napsaný velkými písmeny.
Zapnula jsem počítač a zamžourala, abych rozpoznala čas
na monitoru – bylo tři čtvrtě na sedm. Pracovní doba mi pro
dnešek skončila, to sice ano, ovšem ještě nebylo tak pozdě. Ale
cítím se na to, abych promluvila s vdovou muže, kterého jsem
dnes ráno identifikovala?
To vůbec ne, ale neměla jsem nic jiného na práci, než dorazí
Caleb a Holly.
Vytočila jsem číslo napsané na lístku papíru. Stačilo jediné
zazvonění.
„Ano?“ ozval se ze sluchátka chraptivý ženský hlas a to
jediné slovo znělo, jako by se měla žena každou chvíli
rozplakat.
„Zdravím, tady Alex Craftová, volám –“
„Ach, díkybohu. Jsem Kelly,“ přerušila mě žena.
„Identifikovala jste dnes mého manžela Richarda.“
Z jejího hlasu jsem nebyla schopna poznat, jestli to byla věc
dobrá, nebo ne. Tedy, smutné to bylo, to rozhodně, ale někteří
lidé bývají dost naštvaní, když jim záhrobní čarodějnice
povolají stíny jejich milovaných bez jejich svolení. A jelikož
jsem netušila, zda je Kelly Kirkwoodová jedním z takových
lidí, odpověděla jsem jen: „Ano, madam.“
„Proč to Rick udělal? Co vám prozradil? Patoložka mi nic
neřekla, ale já to musím vědět. Prosím.“
Při jejím prosím jsem sebou trhla, stejně jako při úpěnlivé
prosbě, aby jí někdo konečně řekl proč, na což jsem ale já
neznala odpověď. Nebo ano? Nezasloužila si snad ta žena
vědět, že se její manžel nezabil?
Neváhala jsem dlouho, ale také jsem to nebyla já, kdo
dychtivě čekal na odpověď. To ona.
„Zaplatím vám,“ řekla, „i kdyby vám policie už zaplatila,
za rituál, který jste provedla, vám ráda zaplatím. Jen mi
řekněte, co vám pověděl.“
„Paní Kirkwoodová –“
„Kelly.“
No dobrá. „Kelly, když jsem dnes povolala stín vašeho
manžela, bylo to z více důvodů, než abych soudní patoložce
pomohla identifikovat neznámou oběť. Přišla jsem na něj
ve spojení s jiným případem, na kterém pracuji.“
„Říkáte snad, že se Rick zapletl do něčeho ilegálního? To
proto si myslel, že mu zbývá jen…“ Odmlčela se, a ačkoli
nevydala ani hlásku, byla jsem si jistá, že žena na druhém
konci linky pláče.
„Ne, nic takového.“ Odmlčela jsem se. Nevěděla jsem, jak
dál. Ale kdybych na jejím místě byla já a ztratila tímto
způsobem někoho milovaného, chtěla bych to vědět.
„Vyšetřuji sérii vražd. Váš manžel – byl jednou z obětí.“
„Vražd? Policie tvrdila, že to byla sebevražda. Jste si jistá?“
Nemohla jsem jí říct nic jistého, protože jsem to sama
nevěděla. Vlastně jsem neměla skoro žádné jisté informace.
Jen spoustu otázek a pár tipů. „V případu vašeho manžela se
vyskytly podobnosti se sérií podobných domnělých
sebevražd.“
„A? Jaké podobnosti? Jestli Ricka zabili, kdo to byl? A jak?
Když za mnou policie přijela s tím, že ho už nejspíš našla,
dozvěděla jsem se, že se zapálil. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Nemohla jsem uvěřit tomu, že by se Rick zabil, a zvláště ne
takhle. Je to strašlivé. A pak ty zubní záznamy, co neseděly…“
Odmlčela se. „Nikdy mi neřekli, proč ty zubní záznamy
neseděly. Policista, se kterým jsem mluvila, mi sdělil, že to
možná způsobil oheň. Víte o tom něco?“
„Nevím, proč neseděly,“ odpověděla jsem a nelhala jsem,
protože záznamy měly odpovídat. Netušila jsem, co se během
těch ztracených dní stalo, že se jeho zuby takto proměnily.
„A k vašim dalším otázkám, nemohu s vámi probírat případ.“
„Co kdybych vás najala, abyste prošetřila Rickovu smrt?“
Zamračila jsem se, což ona, vzhledem k tomu, že visela
na telefonu, nemohla vidět. „Jelikož smrt vašeho manžela je
podle všeho úzce spjatá s ostatními případy, jakmile pro svou
klientku zjistím, kdo a jak to provedl, vyšetří se i případ
vašeho manžela.“
„Ano, ale pokud vás najmu, pak mi budete dávat informace
o průběhu vyšetřování.“
Měla pravdu, ale zdála se mi příliš nedočkavá, příliš
dychtivá. „Paní Kirkwoodová, i když velmi nerada odmítám
klienty, zavolala jste, abyste zjistila, proč se váš manžel zabil.
Pověděla jsem vám, že věřím, že se váš manžel stal obětí
vraždy. A vy mi tu nyní nabízíte, že mě najmete, abych
vyšetřila –“
„A vy chcete vědět, proč vám věřím,“ přerušila mě.
„Přesně tak.“
„Jste vdaná?“
„Ne.“
„Máte tedy přítele?“ zeptala se.
To byla složitá otázka. Naštěstí na mou odpověď nečekala.
„Kdyby jedné noci zmizel a pak vám oznámili, že se opravdu
děsivým způsobem zabil, komu byste věřila: člověku, který
vám řekl, že muž, jehož jste znala a milovala, se z ničeho nic
zabil, nebo člověku, který vám říká, že byl zavražděn?“
Oba muži v mém životě měli ve zvyku ze dne na den zmizet
a o té části o lásce jsem debatovat nechtěla, ale hluboko uvnitř
jsem věděla, že má pravdu – nikdy bych nevěřila, že si Falin
nebo Death dobrovolně vzali život.
„Dobře. Přijďte ráno, podepíšeme smlouvy. Také by bylo
dobré, kdybyste s sebou vzala co nejnovější fotografii
Richarda,“ řekla jsem jí a pak jí pověděla vše o tom, že stíny si
nepamatují poslední tři dny, a také o tom rapidním úbytku
váhy. Nezmínila jsem obsah žaludku obětí, ani proměnu zubů,
ani jsem jí neřekla, kdo jsou ostatní oběti nebo jaká mám
podezření o tom, jak byly oběti infikovány.
„Co to mohlo udělat?“ zeptala se a tentokrát se jí v hlasu
jasně ozývaly slzy. „Mám trochu talent pro magii, ale Richard
byl magická nula. Kdykoli se pokusil použít některý z mých
amuletů, v polovině případů selhaly. Takže pokud je za tím
magie…“ Hlas se jí zlomil.
Čili byl skutečně magická nula. No, alespoň jsem věděla, že
Tamařin přístroj na měření relativní magické kompatibility je
funkční.
„Zatím nechci o ničem spekulovat, ale průběžně vás budu
informovat.“ Zarazila jsem se. „Ještě jednu věc byste nám
mohla přinést, která by nám pomohla vysledovat Rickovu
stopu během dní, kdy zmizel. Mohla byste přinést výpis z jeho
bankovního účtu a výpis o pohybech na kartě za první tři dny,
kdy byl pryč?“
„Zatím jsem neobdržela žádný výpis, ale můžu vám ho
vytisknout,“ odpověděla a já slyšela neomylné klapání
klávesnice. Zalapala po dechu tak ostře, až jsem to slyšela
i v telefonu. „To není možné. Museli mu kartu ukradnout.“
„Jsou poslední platby vedené v úterý, kdy zemřel?“
„Ano, ale –“
„Jedná se o platby z pětihvězdičkových restaurací?“
„Jak to…? Vaše ostatní případy. Taky je tu platba za hotel
a… a…“ Zlomil se jí hlas. Když opět promluvila, ozývala se
v něm syrová bolest. „Vytiskla jsem vám to. Uvidíme se ráno.“
Zlomek vteřiny předtím, než telefon položila, jsem slyšela
vzlyknutí. Pak se v telefonu rozhostilo ticho. Na několik málo
úderů srdce jsem zírala na telefon a přemýšlela jsem, co ta „a“
znamenala, že to ani nedokázala vyslovit. Nejspíš to zjistím
ráno.
Ale pokud nezískám výpisy z účtů ostatních obětí, nebudu
moct s jistotou říct, že se jedná o stejný vzorec. Pokud to tedy
nebudu moct vysledovat jinak. Budu muset počkat, protože
jsem vážně pochybovala, že bych dokázala Ninu Kinglyovou
přesvědčit, aby mi dala informace o finančních transakcích
jejího manžela. Už tak se mnou polovinu času jednala jako
s šarlatánkou.
Probudila jsem počítač a podívala se na hodiny. Bylo skoro
osm. Buď se na mě Holly s Calebem vykašlali, nebo byl dnes
jeden z těch dní, kdy se dveře do Faerie rozhodly, že nám čas
navíc nedají. Jen jsem doufala, že v Květu neutíká čas čtyřikrát
rychleji než ve světě smrtelníků – opravdu jsem nechtěla
ztvrdnout v kanceláři do půlnoci. Nemohla jsem zavolat,
dokud jsou v Květu. A jelikož jsem je požádala o svezení,
nemohla jsem si zavolat taxík, poněvadž bych tu nebyla, až pro
mě přijedou. Takže jsem tu uvězněná.
Otevřela jsem prohlížeč. Nesnášela jsem se za tu myšlenku,
ale nyní byl Kirkwood můj případ a já se potřebovala podívat
na video z jednoho z článků o jeho smrti. Měla jsem ho
uložené v záložkách, takže najít ho nebyl problém. Přemluvit
se, abych stiskla tlačítko přehrávání, mi ale nějakou dobu
trvalo. Opravdu uplynul necelý den, co jsem viděla důsledek
toho činu? Zdálo se mi, jako by uběhlo několik dní, ale ta
myšlenka probudila vzpomínku na groteskní výhled
na zčernalou, spálenou pokožku. A ten pach. Najednou jako by
mi kancelář zahltil pach spálených vlasů a seškvařené kůže.
Dobře, Alex, tohle ti nesvědčí. Musíš se přes to přenést.
Snadné pomyšlení. Horší je převést to v čin.
Zhluboka jsem se nadechla, pomalu vydechla a pustila video.
Zcela očividně bylo natočeno na mobilní telefon, člověk,
který ho držel, se pohyboval, takže se kamera třásla. Ale
prozatím na něm nebylo nic děsivého. Kirkwood byl už
v plamenech, ale jen tam stál jako socha. Slyšela jsem, jak lidé,
které jsem neviděla, lapají po dechu, nadávají, někteří se
i smějí.
„Chlape, točíš to?“ zeptal se někdo mimo kameru. „Tohle je
dost drsný. Co myslíš, jaký používá čáry?“
„Cítíš to?“ zeptal se další hlas.
„Odporný, jo,“ odpověděl první hlas a pak vyjekl. „Sakra,
něco se děje.“
To si ostatní lidé už taky uvědomili. Smích ustal, lidé začali
křičet. Někteří na hořícího muže, který dál jen stál, jiní na lidi
mimo záběr kamery.
Vzhledem k mizerné kvalitě videa jsem neviděla víc, než jak
Kirkwoodova kůže pod plameny tmavne. Ne, to nebyla jeho
kůže. Sledovala jsem, jak z Kirkwooda něco uniká, jako černý
výpar, který odrážel jasně oranžové plameny. Ať byla ta černá
věc cokoli, nebyla to přímo postava, alespoň ne lidská.
Z hořícího muže vystoupil poslední zbytek černé hmoty.
Pak začal Kirkwood křičet.
Začal máchat rukama, jako by tím dokázal uhasit plameny,
jež ho stravovaly. Udělal tři kroky a pak v jediné hořící hroudě
padl k zemi. Za Kirkwoodem se zjevil muž a já při pohledu
na známou postavu zapomněla dýchat. Death. Někde vzadu
v mysli jsem si možná uvědomovala, že video zachytí
sběratele, i když chlapci, kteří to natáčeli, ho vidět nemohli.
Ale to, že se tam Death objevil, mě zastihlo nepřipravenou,
a chvíli jsem nevnímala nic než zrnitou podobiznu muže, který
byl vždy jedinou konstantou mého proměnlivého
a chaotického života – dokud nezmizel. Zaplavil mě tíživý
pocit ztráty.
Pak se černá látka jeho trička napnula, jak zabořil ruku
do hořící hromady před sebou, a mě znovu naplno zasáhla
hrůza Kirkwoodovy vraždy. Chlapci v pozadí záběru spolu
mluvili, někdo někde vzadu zvracel, nechutný zvuk. Naprosto
jsem tomu člověku rozuměla, ale neodvažovala jsem se
odtrhnout pohled od počítače. Death ruku stáhl. Bez
rozevřených štítů jsem duše neviděla, pokud se tedy nezměnily
z čistého světla na duchy ze země mrtvých. Takže Deathova
ruka mi připadala prázdná, ale věděla jsem, že svírá
Kirkwoodovu duši. Švihl zápěstím a poslal duši tam, kam duše
odcházejí. Pak tam Death jen stál a zrak upíral na temný opar
na okraji záběru. Kvalita videa nebyla tak dobrá, abych
dokázala rozluštit jeho výraz, ale cítila jsem, jak z něj sálá
vztek. Navzdory tomu se ani nepohnul, nešel za tím temným
oblakem.
„Co je to?“ zeptala jsem se rozostřeného záběru Deatha.
Neodpověděl mi. Ne že bych to čekala.
Kluk, který držel telefon, běžel ke Kirkwoodovi a kamera se
při běhu příšerně třásla. Snažila jsem se soustředit na Deatha
a na tu druhou věc, ale jelikož je kameraman neviděl, mířil
kamerou mobilu jen na Kirkwooda. Death a černý oblak tak
zůstali na opačném okraji záběru. Pak temné stvoření
vystřelilo ze záběru podobno černé šmouze. Za Kinglym?
Chtěla jsem, aby se chlapec, co to všechno nahrával, otočil
a sledoval ten mrak. Neudělal to.
Chvíli poté Death zmizel.
Do záběru se seběhli lidé, nesli deky, láhve s vodou, plátna –
cokoli, co by mohlo plameny uhasit. Přišli pozdě, ale nemohli
vědět, že duše toho muže už je pryč. Na záběru vytvořila
čarodějnice kouli z vody a vychrstla ji ze záběru jako fontánu.
Podívala jsem se na lištu s časem. Video trvalo ještě dalších
padesát vteřin, ale já viděla vše, co jsem potřebovala. Vypnula
jsem zvuk a vrátila se na záběr, kdy ta věc vylezla
z Kirkwooda. Jako by to ovládalo jeho tělo, řídilo ho.
Kirkwood nezískal nad svým tělem moc, dokud z něj ta věc
nevylezla. A Death ji viděl. Byla jsem si jistá, že ji viděl. Tak
proč nic neudělal? Nebylo to nic přirozeného, to bylo jisté.
Chtěla jsem, aby nahrávka tentokrát skončila jinak. Ale ten
oblak samozřejmě zmizel ze záběru tak jako předtím a Death
se vrátil tam, kam se sběratelé duší vracejí.
Potřebovala jsem si s Deathem promluvit. On tu věc viděl.
Musel vědět, co to je, možná i věděl, jak se s ní vypořádat. Až
na to, že i kdyby se mnou mluvil, s největší pravděpodobností
– a jelikož ta věc potlačila duši hostitele – by celá záležitost
nejspíš spadala do obrovské kategorie témat, o nichž sběratelé
nechtějí mluvit.
Povzdechla jsem si a znovu video vrátila. Zvětšila jsem ho,
snažila se lépe prohlédnout tu věc, toho cestovatele. Zvětšení
videa ale nepomohlo, jen se rozmazalo na pixely.
Jaká je šance, že to, co jsem viděla, bylo kouzlo přenášející
se mezi těly? Zavrtěla jsem hlavou a tu možnost zamítla.
Neviděla jsem v té temnotě žádnou tvář, ale byla jsem si jistá,
že se na ni Death díval a ta věc mu pohled oplácela. Takže
měla vědomí.
Mohlo by jít o fae?
Pokud ano, nikdy předtím jsem se s ním nesetkala, ale to moc
neznamenalo. Popadla jsem telefon a projela seznam
nedávných hovorů. Číslo, které jsem hledala, jsem našla rychle
– vlastně jsem ani nemusela nijak rolovat, zapamatovala jsem
si ho dávno předtím, než jsem ho vůbec poprvé vytočila.
Zatímco telefon vyzváněl, opět jsem si video pustila.
„Andrews.“
Falin by se opravdu už měl naučit říkat „prosím“ nebo „ano“
jako normální člověk. Ne že bych se s tím někdy sama
obtěžovala.
„Je to pracovní,“ oznámila jsem dřív, než se stihl zeptat.
„Hledám fae, který je schopen pronikat do cizích těl bez
jakéhokoli rituálu. V podstatě to potlačí duši a převezme
kontrolu nad hostitelem, dokud ho zcela nestráví. Mimo tělo
hostitele má podobu mraku. Je černý a mění tvar.“
Falin byl zticha tak dlouho, až jsem se začala bát, že mi
neodpoví. Pak konečně promluvil: „Jsou jistí fae, kteří se krmí
lidskou energií, popřípadě člověka zcela stráví a zanechají jen
schránku – noční běsi, napadají mě různé druhy inkubů – ale ti
všichni mají pevnou podobu. Nevypadá to třeba jako jeden
z přízraků, které má Přízračný dvůr za stráže?“
Zavzpomínala jsem na přízračné postavy, které jsem minulý
měsíc viděla při návštěvě Faerie. „Ti byli mnohem robustnější
než tahle věc. Tohle je spíš jako…“ Ztuhla jsem, žaludek se mi
při tom pomyšlení sevřel. Ta věc ovládá těla smrtelníků. To
není fae.
Spíš to připomínalo ducha.
„Musím jít,“ řekla jsem a rychle zavěsila.
Na obrazovce Death upíral zrak na věc, která vystoupila
z Kirkwooda.
„Kéž bys tu byl,“ zašeptala jsem jeho podobizně.
„Doufám, že mluvíš o mně,“ ozval se za mnou hluboký
a nádherně známý hlas.
Odtrhla jsem pohled od obrazovky. Tam, ve dveřích
do místnosti, stál Death. Palce měl zaháknuté do poutek svých
vybledlých džínů a na tváři mu hrál lehkovážný úsměv.
Vyskočila jsem na nohy a pak ztuhla, protože jsem měla
pocit, jako by se za ním mé srdce chtělo rozběhnout dřív než já
sama. A já k němu chtěla také běžet, dotknout se ho, ujistit se,
že je skutečný. Ale pokud by opět zmizel, zklamání by mi
zlomilo každou kost v těle.
„Jsi opravdu tady, nebo se mi konečně zdá krásný sen?“
Zvážněl, jeho pronikavé tmavé oči mě pozorovaly, jako by
hledaly ránu, kterou by mohl ošetřit. „Pořád míváš noční
můry?“
„Tohle není společenská návštěva,“ ozval se další hlas
a uprostřed místnosti se zjevil muž v šedém a poklepával holí
o zem.
„Což je důvod, proč by tu neměl být,“ zazněl místností
ženský hlas a odnikud se tu objevila třetí sběratelka duší, ta,
které jsem kvůli jejím bílým umělohmotným kalhotám,
oranžovému topu a neonovým dredům začala říkat technařka.
Posadila jsem se do židle, tělo mi náhle ztěžklo tak, že ho mé
nohy neunesly. „Kdybych věděla, že tu bude večírek,
přichystala bych něco k pití,“ prohlásila jsem tak nějak
do prostoru.
„Věř mi, že tu nejsme kvůli zábavě,“ prohlásila technařka
a dlouhými nehty zabubnovala do plastu kalhot. „Tohle je
intervence.“
Intervence? To si snad musí dělat srandu. Ale když jsem
vzhlédla k Deathovi, tvář měl vážnou a jen přikývl. Zatraceně.
Intervence proti čemu? Už mi zasáhli do vztahu s Deathem,
a to do takové míry, že dnes to bylo poprvé, co jsme se
za poslední měsíc ocitli spolu v jedné místnosti.
„Musíš ten případ nechat být, Alex,“ prohlásil Death a já
na něj zůstala zírat s pusou dokořán.
Nemohla jsem ten případ hodit za hlavu. Policie nevěřila, že
oběti byly zavražděny. Jestli nezískám neprůstřelný důkaz,
abych je přesvědčila, že je vše pravda, kdo to pak udělá? Navíc
jsem musela vzít v úvahu i reputaci firmy. Nemohla jsem svůj
první případ nechat být. Ačkoli musím přiznat, že když mi
někdo, jehož primárním zaměřením je sběr duší zemřelých,
řekne, abych něco hodila za hlavu, nemůžu to varování zcela
ignorovat. Nestálo za to, abych kvůli tomu případu zemřela,
ale přece neřekli, že by to mělo zajít až takhle daleko.
„Nevarujte mě – připravte mě. Co je to za věc? Jak tomu
zabráním, aby měnilo těla?“
Tři sběratelé si vyměnili pohled, který mi byl záhadou. Pak
se na mě obrátila technařka. „Už jsi toho viděla příliš mnoho,
děvče.“
„Nech toho.“ Muž v šedém mi stříbrnou lebkou na vrcholu
své hole zamáchal těsně před obličejem. „Nech někoho jiného,
ať se s tím vypořádá.“
„Koho? Kdo se s tím vypořádá? Vy to vidíte, a nic s tím
neděláte.“
Všichni tři sběratelé ztuhli. Pak se na sebe opět podívali.
Vyčetla jsem z jejich výrazů, že mi Death chtěl říct, co se tu
děje. Muž v šedém to nejspíš zakázal, takže zbývala technařka,
jejíž hlas rozhodne, čí názor převáží. Doufala jsem, že na mě
dnes měla náladu.
Vyhodila ruce do vzduchu. „Stejně na to přijde.“
Muž v šedém, jenž nevýrazným vzezřením maskoval
mladistvé rysy, si poklepal holí do stehna, ale pak se ke mně
otočil s ostrým: „No tak dobře.“
„Neexistuje to v rovině, které se můžeme dotknout, takže
nevíme, co udělá. Ale to neznamená, že se do toho ty musíš
plést. Dej od toho ruce pryč.“
Sdělil mi, co chtěl, a zmizel. Technařka povytáhla světle
odbarvené obočí, jako by mě vybízela, abych se s ním přela;
a pak také zmizela.
Zůstal tu jen Death. Pohlednou tvář měl rozervanou, v očích
se mu zračila směsice touhy a bolesti. Přistoupil ke mně.
„Vím, že musíš jít,“ řekla jsem tiše.
„Nechci jít.“
Věděla jsem to – bylo to vepsáno do každého pohybu jeho
těla – ale nechtěla jsem to říct nahlas. Existovaly zákony, které
zakazovaly, aby se sběratel sblížil se smrtelníkem. Před
měsícem jsem viděla hrůzný příklad toho, jak by to mohlo
dopadnout. Ale Death mi chyběl. Chtěla jsem ho u sebe.
Měla jsem určitý okruh lidí, které považuji za nejlepší
přátele, ale Death byl mnohem víc než jen dobrý kamarád či
potenciální milenec. Byl tu pro mě v nejhorších okamžicích
mého života, znal tajemství, která jsem nikomu jinému
neprozradila. Znal mě. A navzdory všemu, co mi nesměl říct,
jsem i já znala jeho. No, neznala jsem sice jeho pravé jméno
a nerozuměla jsem jeho magii, ale znala jsem jeho smích, jeho
přátelskou povahu, jeho soucit a ano, věděla jsem, jak flirtuje.
Možná jsem ho chtěla jako muže, ale potřebovala jsem ho jako
svého přítele.
„Kdybychom se mohli vrátit k tomu, jak to bylo předtím…“
Death obešel stůl a zastrčil mi kadeř vlasů za ucho. To prosté
známé gesto mě celou rozechvělo. No dobře, vrátit se k tomu,
jak to bylo předtím, by bylo dost těžké.
„To už by nám nestačilo,“ zašeptal a špičkami prstů si přitáhl
mou tvář ke své.
Sklopila jsem zrak, nedokázala jsem vidět emoce zračící se
mu v očích. Jeho blízkost mě vzrušila, cítila jsem něco
mnohem silnějšího než jen přátelství. Přicházelo to ale spolu
s ostnem viny, protože nebyl jediným mužem, který tak na mě
působil.
Změnila jsem téma. „Mám artefakt, který čarodějnice a ten
její smrťák používali při rituálu. Neměl by sis ho vzít?“
Koneckonců dovoloval smrtelníkům překračovat roviny –
a tím by se mohli dostat i do roviny sběratelů.
Ten zatracený artefakt jsem nenáviděla. Byl jedním
z důvodů, proč jsem Deatha celý poslední měsíc neviděla.
Ačkoli abych byla spravedlivá, nemohla jsem magické relikvii
dávat za vinu, o co se pokusil ten zvrácený pár milenců. Přesto
mě něco po té strašlivé noci varovalo, abych ten artefakt
nepředávala policii.
„Je zabezpečený?“ zeptal se Death s vážným výrazem.
Přikývla jsem. „Je v magii tlumící krabici v mém bytě.“
„Jsi nejspíš jediný smrtelník, kterému je ten artefakt
k ničemu, takže to zatím necháme, jak to je. Zjistím, co se s tím
dá dělat.“ Přejel špičkou palce po mé čelisti. Ten dotek mě
rozechvěl. „Alespoň budu mít výmluvu, proč se vrátit.“
Sklonil se ke mně. Na rtech mě pošimral jeho dech, voněl
po rose a trávě a čerstvě zorané půdě. Ztuhla jsem, nebyla jsem
si jistá, jestli se chci odtáhnout, nebo ho políbit.
Jak se ukázalo, rozhodovat jsem se nemusela.
Odnikud se objevila ruka s jasně oranžovými nehty, popadla
mě za ramena a trhla mnou dozadu. Židle se převrátila
a dopadla na koberec.
Vyjekla jsem, spíš překvapením než čímkoli jiným. Mezi mě
a Deatha vstoupila technařka.
„Vy dva vážně potřebujete chůvu,“ prohlásila, zkřížila paže
na hrudi a střídavě nás propalovala pohledem. „Je čas jít.“
Death přikývl. Jen se ohlédl přes její rameno, podíval se mi
do očí a zmizel. A ona hned za ním.
Zůstala jsem v kanceláři sama. Před očima jsem stále viděla
pohled v Deathových očích okamžik předtím, než zmizel. Jeho
oči se usmívaly, i když on to nedokázal; oči, které mě škádlily.
Ale dnes jsem v tom posledním pohledu spatřila něco, co mi
připomnělo slova, která jsem si pamatovala jen zpola, protože
když jsem je slyšela, umírala jsem za záře rudého měsíce. A to
mě vyděsilo, protože té noci mi Death řekl, že mě miluje.
19. kapitola
Zastavila jsem se ve dveřích kanceláře Mluvčích za mrtvé.
Dovnitř pronikaly paprsky slunce a ozařovaly naleštěnou
desku velkého luxusního stolu. Když mě tu kolem půlnoci
Caleb s Holly vyzvedávali, ten stůl tu nebyl.
Dobře, takže buď spím, nebo tu v noci řádila stolová víla.
Zamrkala jsem, snažila jsem se probudit. Nic se nestalo, ten
stůl tam pořád byl. Takže stolová víla.
A ten stůl nebyl jedinou novinkou. Za ním stálo obrovské
kožené křeslo, na stole ležela podložka, kousek od ní stál
telefon – což byla ještě větší záhada, protože jsme neměly
zavedenou telefonní linku – a počítač. U protější zdi stály
místo potrhaných křesel pohovka a dvě ladící křesla.
A na opačné straně hlavní místnosti? Kyvadlové hodiny vyšší
než já sama.
Sestoupila jsem z prahu, zavřela za sebou dveře a jen zírala
na slova Mluvčí za mrtvé vyvedená ve skle s mým
a Rianniným jménem pod nápisem. Ano, byla to naše
kancelář.
Znovu jsem otevřela dveře. Očekávala jsem, že se za nimi
objeví ten starý zašlý nábytek, který jsme měly od chvíle, kdy
jsme před týdnem otevřely. Ne, vstupní hala byla stále zařízena
velice drahým nábytkem.
„Haló?“ houkla jsem, ale odpověď jsem nečekala. Pokud tu
Rianna byla – a ona se tu kvůli náladovým dveřím Faerie jen
zřídka objevovala přede mnou – nechala by dveře odemčené.
Což znamenalo, že jsem sama v kanceláři zařízené nábytkem
v hodnotě našeho ročního nájmu.
Nebo jsem si alespoň myslela, že jsem sama, dokud se
neotevřely dveře do mé vlastní kanceláře.
Dřepla jsem za pohovku, ruka mi sklouzla k jílci dýky.
Pošetilá reakce. Co jsem asi tak čekala? Zloděje? Ti obvykle
jen sebrali cennosti, nevyměnili starý nábytek za luxusní.
Nebo nám možná do kanceláře zavítal sériový vrah s fetišem
na drahá křesla.
Z místa, kde jsem se krčila, jsem skrze dveře viděla kus
obrovského stolu, ale očekávala jsem, že také spatřím tělo
toho, kdo dveře otevřel. Nic jsem neviděla. Křeslo zaskřípalo,
lehce se pootočilo a pak se ozval dusot malých nohou běžících
po desce stolu.
Narovnala jsem se, abych viděla na skřítku, která mohla mít
nejvýš metr a byla asi stejně tak široká. Vlály za ní dlouhé
zelené vlasy, visely přes okraj stolu. Malé ručky sevřela v pěst
a dala si je v bok.
„Paní S?“
„Jdete pozdě,“ vyčinila mi. Tvrdým pohledem v uhlově
černých očích sledovala tikání kyvadlových hodin.
„Očekávám, že se zítra dostavíte včas.“
„Včas?“ zopakovala jsem jako papoušek. Byla to moje firma.
Jak jsem mohla mít zpoždění? No jasně, vždyť jsem na dveře
vyvěsila otevírací hodiny a podle nich jsem skutečně dorazila
o patnáct minut později.
Skoro jsem se jí zeptala, jak se dostala do zamčené
a strážnými kouzly hlídané kanceláře, ale věděla jsem své.
V mém domě vylomila zámky a roztříštila strážná kouzla
úplně stejně snadno. Znovu jsem se rozhlédla. Na stěnách
dokonce visely obrazy.
„Je tohle všechno jen iluze halicího kouzla?“
„Samozřejmě že ne. To by nikdy nefungovalo,“ opáčila
a podle toho, jak sklonila hlavu na stranu, jsem pochopila, že
zpochybňuje mou inteligenci. Rozhlédla se a bylo zřejmé, že
chce něco dodat, když se rozezněl telefon – ten, pro který jsme
neměly zavedenou linku. „Mluvčí za mrtvé,“ ohlásila se paní
S svým chraplavým hlasem. Ta se nikdy sexem po telefonu
živit nebude, ale přesto zněla velice profesionálně. „Ano,
přineste je dovnitř, už na to čekáme.“ Položila sluchátko
do vidlice a otočila se ke mně. „Máte v úmyslu do té pasti
chytat víly?“
Zamrkala jsem a pak si uvědomila, že na ni zírám
s otevřenými ústy. Okamžitě jsem je zavřela.
Nade dveřmi se rozezněl zvonek a pak se ozval Riannin hlas.
„Och, zdravím.“ Ale dovnitř nevešla a na mě to nemluvila.
Do dveří se vecpali dva obrovští trollové. Museli sklonit hlavy,
aby prošli. Ne že by se pak mohli uvnitř narovnat – strop tu byl
ve výšce dvou a půl metru. První nesl čtyři židle, dvě se
sedadlem potaženým modrým sametem a stříbrnými nýty,
další dvě měly zelené čalounění a mosazné nýty.
„Modré tam,“ přikázala paní S a seskočila ze stolu. Vlasy jí
ševelily, když si to kráčela přes podlahu, která byla nyní, jak
jsem si šokovaně uvědomila, z tmavého třešňového dřeva.
Potrhaný koberec z ní zmizel. Malá skřítka zamířila do mé
kanceláře a troll s židlemi, Rianna a já jsme ji následovali.
Proměna mé kanceláře nebyla tak drastická jako ve vstupní
hale, ale to proto, že tu na drastické proměny nebyl prostor. Má
k sobě neladící křesla pro hosty zmizela, ale rychle je nahradila
modrá křesla, jež přinesl troll. Má židle, která byla
ve skutečnosti docela pěkná, tu stále byla, ale musela jsem se
podívat dvakrát, než mi došlo, že můj stůl někdo přebrousil
a nalakoval.
„Podařilo se mi ho zachránit,“ prohlásila paní S a v hlasu se
jí ozývala hrdost.
Troll položil křesla na zem poněkud ledabyle. Paní S je
postavila ke stolu ke své spokojenosti a já se rozhlédla
po dalších změnách. Nyní jsem byla majitelkou skříňky
ve stejné barvě dřeva jako stůl a křesla, nakřáplé tabulky
v oknech byly vyměněny a okna rámovaly modré záclony.
A co bylo nejlepší, ve vzdálenějším rohu stála minilednička
s mikrovlnkou a kávovarem.
„Musím přiznat, že jsem ohromena.“
Paní S uznale mlaskla a pak se otočila na Riannu. „Jsi
na řadě, děvče.“
Vycupitala z místnosti, přeběhla vstupní halu a vešla
do Rianniny kanceláře. Tentokrát ji následovali oba trollové,
jeden postavil doprostřed místnosti nový stůl a druhý k němu
přisunul obě poslední křesla. Rianna měla kancelář obloženou
stejným tmavým dřevem jako já, ale já ho měla doplněné
modrou a stříbrnou, zatímco ona zelenou a mosazí. Pro
Desmonda tam navíc čekal obrovský zelený polštář pro psy,
na který se okamžitě vrhl.
S Riannou jsme se na sebe podívaly a obě jsme souhlasně
přikývly.
„Ten malý půjde do tamté malé místnosti,“ instruovala paní
S trolla, který nesl stolek, takový, jaký mívají žáci
na základních školách.
Ona koupila stůl i pro Roye? Kdyby už nebyl mrtvý, nejspíš
by umřel radostí. Nemohla jsem se dočkat, až ho uvidí. Ale
do mysli se mi opřela neodbytná starost.
„Paní S, jak jste za tohle všechno zaplatila?“
„Z vašeho pokladu, samozřejmě.“
Z mého pokladu? V duchu jsem zanaříkala, ale dala jsem si
pozor, abych nahlas nedala nic najevo. „Takže jste platila
faeskými penězi?“ Zoufale jsem se pokochala pohledem
na všechny ty krásné věci – věděla jsem, že je musíme vrátit.
Faeské peníze nezůstanou penězi dlouho; během několika
hodin se promění v listí nebo kameny nebo z čeho byly
vyčarovány, takže tohle všechno bylo technicky vzato
ukradeno.
„Ne faeskými penězi,“ opáčila skřítka. Její výraz se dal těžko
přečíst, protože oči neměla lidské, měly barvu černého uhlí,
a neměla nos, ale zněla uraženě.
Rianna mě dloubla do boku a zašeptala: „Coleman si jako
guvernér přišel na spoustu peněz. Taky věděl, jak je utratit, ale
když zemřel, zanechal po sobě slušnou sumu.“
„Já mám hromadu peněz?“ Můj hlas zněl vzdáleně. To už
jsem si představovala, co s takovou sumou peněz udělám.
„Už ne.“ Paní S vyšla zpět do haly.
Ramena mi poklesla. „Aha.“ No, alespoň naše kancelář
vypadá reprezentativně. Ačkoli by neškodilo, kdyby nám
zbylo aspoň něco, co bychom mohly investovat do naší
společnosti. Vsadím se, že v tomhle zařízení nenajde ani Nina
Kinglyová jedinou chybičku.
Jako by mé myšlenky přivolaly naši klientku, dveře se
otevřely. Otočila jsem se.
Do dveří nakoukla nenápadná žena s krátkými hnědými
vlasy. Při pohledu na nyní luxusně vypadající kancelář
vykulila oči.
Paní S se posadila za svůj stůl. „Vítejte v Mluvčích za mrtvé,
kde si ani smrt neponechá svá tajemství.“
Tak tohle rozhodně nebylo naše motto. Mimoto Death coby
Smrt si svá tajemství dokázal uchránit. To jsem věděla velice
dobře.
Žena se podívala ke stolu a ramena jí při pohledu na skřítku
nadskočila. „Och, hm. Zdravím.“
Vykročila jsem k ní. „Dobrý den, jsem Alex Craftová,“
představila jsem se a nabídla jí ruku.
Žena se úlevně usmála. „Kelly.“ Rukou mi potřásla příliš
energicky. „Kelly Kirkwoodová.“
Sakra. Vzhledem k tomu, co se stalo se sběrateli,
a kvůli překvapení, které nám uchystala paní S, jsem úplně
zapomněla, že se tu měla dnes ráno stavit vdova
po Kirkwoodovi. Varování sběratelů mě znervóznila, ale Kelly
jsem už přislíbila, že na jejím případu budu pracovat, a já své
slovo držím. Přece jen musím firmu pozvednout ze země
a zkazit hned dva první případy by nebyl nejlepší začátek.
Ruka mě mravenčila jak Kellyiným teplem, tak jejím
pevným stiskem. Rianna zůstala stát ve dveřích a já na ni
ukázala. „Paní Kirkwoodová, toto je má společnice Rianna
McBrideová. Na případu vašeho manžela budeme pracovat
spolu.“ Rianna povytáhla obočí, ale jestli si její reakce Kelly
všimla, neodradilo ji to. Potřásla si s ní rukou stejně energicky
jako se mnou.
Představování proběhlo, tak jsem se mohla přesunout
k důležitějším věcem. „Přinesla jste věci, o nichž jsme
mluvily?“
„Jsou přímo tady.“ Zvedla tenkou hnědou obálku.
„Skvělé. Tak se posadíme u mě v kanceláři.“
S trochou štěstí najdeme vzorec, kterým se dostaneme
k tomu cestovateli.
O hodinu a půl později už měla Kelly podepsané veškeré
potřebné dokumenty, zaplatila zálohu a poté co jsem jí slíbila,
že ji budu o všem informovat, odešla, aby připravila pohřeb
svého manžela. Od té chvíle jsme se s Riannou soustředily
na seznam Kirkwoodových plateb během těch tří dní, kdy byl
pohřešován. Očekávaly jsme, že se na seznamu objeví
pětihvězdičkové restaurace, a jak Rianna odhalila v případu
Kinglyho, i zde byly uvedeny v abecedním pořadí – tentokrát
to byly Jeniveve, La Belle a Le Rouge, které na seznamu
nekroských
pětihvězdičkových
restaurací
figurovaly
na pozicích přímo před restauracemi, v nichž cestovatel jedl
v těle Kinglyho.
„Už je to, kolik, třináct dní, co Kingly zemřel? Která
restaurace je na třináctém místě před Pandořiným
královstvím? To bylo poslední místo, kde jedl Kingly, je to
tak?“ zeptala jsem se. Do oběda nám zbývalo několik hodin,
ale kdybychom zjistily, kam by mohl cestovatel zamířit, najít
ho by bylo mnohem snazší.
Ale chci ho najít? Nemohla jsem si pomoct, vzpomněla jsem
si na návštěvu sběratelů předchozí noci a jejich varování,
abych z případu odstoupila. Ale já hned poté, co Death zmizel,
zavolala Johnovi, a ten trval na tom, že aby byl případ
překlasifikován jako vražda, chybí mi na to dost fyzických
důkazů.
Což nás přivádí zpátky k cestovateli. Neznamenalo to, že ho
musíme uvěznit. Jen ho najít a pak zavolat ostré hochy.
Podívala jsem se na Riannu, čekala jsem, co vyčte ze seznamu
restaurací.
Vytáhla telefon, ťukla na pár kláves a za pár okamžiků měla
výsledky, které použila předchozího dne při pátrání.
„Problém,“ zamračila se. „Na seznamu zbývá už jen devět
pětihvězdičkových restaurací.“
Zatraceně. Znamenalo to, že může být kdekoli. Že by to
zkusil od začátku? Nebo se vrátil ke svým oblíbeným?
Netušila jsem.
Ostatní položky na Kirkwoodově seznamu plateb nám toho
moc neprozradily. Hotel, ve kterém se ubytoval, měl také pět
hvězd, ale zůstal tam po obě noci, než na sebe vylil benzin,
a my netušily, kde v té době byl Kingly. Cestovatel si také
najal eskortní službu, o které jsem ani netušila, že v Nekrosu
funguje, ale platby na kartě mluvily jasně.
„Proč by šel na balet?“ podivila se Rianna a ukázala na jednu
z posledních položek.
Potřásla jsem hlavou. „Také se podíval na čtyři filmy a šel
do umělecké galerie.“ Prolétla jsem platby. „Co to dělá? Jasně,
nají se dobrého jídla, ubytuje se v luxusních apartmánech,
uspokojí svoje libido, celkově si užije výdobytků života
na účet své oběti, pak tělo vysaje a skočí do nového, ale proč?
Jaký to má smysl?“
Rianna pokrčila rameny. „Musí to mít nějaký smysl? Možná
jde jen o tu zábavu.“
Nadpřirozený zloděj identit? Ano, ale tyhle případy končily
smrtí, nikoli jen hádkou s naštvanými věřiteli.
„Musí v tom být smysl. Přece jen tak nezabiješ lidi, abys –“
Nedokončila jsem větu, protože v tu chvíli proběhl dveřmi
nadšený duch.
„Mám stůl! Skutečný stůl!“ křičel Roy a brýle se silnými
obroučkami mu padaly z nosu, jak skákal nadšením jako malé
dítě, kterému slíbili tolik zmrzliny, kolik jen sní.
„Kéž bych si mohla připsat zásluhy, ale tohle celé je dílo paní
S.“
„Paní S? Myslíš tu…?“ Ukázal do haly.
„Skřítku. A ano. Očividně se rozhodla, že potřebujeme nový
nábytek.“ A neprobrala to nejdřív s námi, na což jsem si
nehodlala stěžovat, protože nyní to tu vypadalo mnohem
profesionálněji. Pasovala se však také do role recepční a já si
nebyla jistá, jaký pocit z toho mám.
Rianna se na mě tázavě zadívala. „Ten duch?“
Přikývla jsem. „Je vážně nadšený ze svého stolu,“ vysvětlila
jsem a o chvíli později se Rianně rozzářily oči, když se
napojila na záhrobí, aby mohla Roye vidět a slyšet. Ten si jí
nijak nevšímal, ačkoli z toho, co mi kdysi pověděl, ji vnímal,
jako by se v zemi mrtvých zapálila pochodeň.
No, lepší, když si jí nevšímá, než aby se s ní hádal.
Shlédla jsem na papír před sebou. Potřebovaly jsme něco,
s čím záznamy o Kirkwoodvých platbách porovnáme. Věděla
jsem, že cestovatel v těle Daniela spal s Allison a že zatímco
ovládal jak Kirkwooda, tak Kinglyho, dobře se najedl, ale co
ten zbytek? Měla na něj vliv osobnost hostitele?
„Royi, můžu mít pro tebe první úkol?“
Duch se rozzářil. „Jen řekni slovo.“
„Potřebuju, abys přesvědčil Jamese Kinglyho, aby přišel
ke mně do kanceláře.“
Royův úsměv povadl. „Toho ducha?“
„Ne, jeho mrtvolu. Samozřejmě že jeho ducha,“ upřesnila
jsem, ale on vypadal tak zničeně, že jsem dodala: „Vím, že se
s ostatními duchy moc nemusíte, ale jestli se dostaneš
do problémů a dojde ti energie, dobiju tě hned, jak se vrátíš,
ano?“
Přikývl, ale už se rozhodně netvářil tak nadšeně. Nic však
nenamítal, což bylo plus. Z dokumentů, které Nina podepsala,
jsem mu přečetla Kinglyho adresu. Roy se dál tvářil sklesle,
ale vnořil se hlouběji do země mrtvých, kudy mohl cestovat
mnohem rychleji.
Jakmile zmizel, podívala jsem se na Riannu, která mě
sledovala pobavenýma očima, jež už nyní nezářily. „Tobě
vždycky připadají skuteční, co?“
„Duchové?“
Přikývla.
Pokrčila jsem rameny. „Občas se bojím, že jednoho dne
nerozpoznám rozdíl mezi tím, kdo a co je skutečné, a tím, co
k nám proniká z jiných rovin.“ Odstrčila jsem se od stolu
a protáhla se. Seděla jsem už moc dlouho.
Přešla jsem ke kávovaru a zjistila, že do něj paní S nasypala
krásná černá opražená zrna. Začala jsem připravovat kávu pro
dvě, když jsem si vzpomněla, že Rianna ji pít nemůže, a nad
sítem filtru jsem se zarazila.
„Nebude ti to vadit?“ pokývla jsem na kávovar. Rianna jen
pokrčila rameny a já pocítila osten viny. Když jsme ještě
bývaly na akademii, každé ráno potřebovala šálek kávy skoro
stejně zoufale jako já. Nebylo zrovna zdvořilé, abych ji před ní
upíjela.
„Ale, no tak, nedívej se takhle, Alex. A nezkoušej na mě ten
překvapený kukuč. Znám tě dost dlouho, abych věděla, co si
myslíš. Jen si tu kávu dej. Kdykoli jsi s námi na jídle v Květu,
slyším, jak ti kručí v břiše. Vůni kávy přežiju.“ Mrkla na mě
a dodala: „Užiju si ji skrz tebe. Ačkoli bych si dala trochu
vody, jestli máš.“
Jestli mám vodu? Neměla jsem ani ponětí. Včera jsem
neměla ani ledničku. Otevřela jsem minichladničku a zjistila,
že nejenže vodu mám, ale že je lednička nacpaná skleněnými
láhvemi s vodou z artézských studní. Musela jsem se té
absurdní situaci zasmát. Doma jsem přežívala na jídlech
z levných bister a na mražených polotovarech. Tady mám
vodu, co musela stát patnáct dolarů za půl litru.
„Zjistila jsi z nekrologů něco?“ zeptala se Rianna poté, co
jsem jí podala jednu láhev. Když jsem zavrtěla hlavou, stiskla
rty. „Nebudeš se zlobit, když to zkontroluju?“
„Jen do toho. Možná najdeš něco, čeho jsem si nevšimla.“
Hledala jsem v nekrolozích několik hodin, ale nenašla jsem nic
užitečného a Tamara se nezmínila, že jim v márnici přistála
další těla, která by seděla do vzorce našich případů. Od smrti
Kinglyho uplynulo třináct dní, a pokud si cestovatel dál těla
ponechává po tři dny, znamenalo by to, že by se měla objevit
další čtyři těla. Ale já nic nenašla.
Rianna ukázala na můj notebook s gestem: „Můžu?“ a já
přikývla. Jakmile se mi dovařila káva, vrátila jsem se ke stolu
a vytáhla útržek papíru, kam jsem si naškrábala číslo rodičů
Daniela Walterse. Když jsem minulé noci zjistila jejich číslo,
bylo příliš pozdě na to, abych jim zavolala. Nevěděla jsem,
jestli je na to teď vhodnější doba, koneckonců byl čtvrtek ráno,
ale za zkoušku to stálo. Stejně jsem neměla moc co na práci,
dokud se Roy nevrátí s Kinglym.
Danielův otec to zvedl po druhém zazvonění.
„Zdravím, jsem Alex Craftová, soukromá vyšetřovatelka
Mluvčích za mrtvé.“
„Ano?“ Nejspíš nikdy jsem v jediné slabice neslyšela tolik
skepticismu.
„Pane, během vyšetřování jednoho případu jsem narazila
na smrt vašeho syna a –“
„Nemáme zájem.“
„Počkejte,“ vykřikla jsem do telefonu, snažila jsem se udržet
jeho pozornost, než zavěsí. Očekávané klapnutí se neozvalo.
„Pane Waltersi?“
„Dívám se na zprávy, slečno Craftová. Vím, kdo jste a co
děláte. Respektuji vaše právo k používání magie, ale prosím,
nechte mého syna a mou rodinu na pokoji. Už tak jsme si
prošli peklem.“
„To zcela respektuji, pane, a nesnažím se vaší rodině
způsobit ještě větší zármutek, ale případ, na kterém pracuji, se
týká krádeže identity následované domnělou sebevraždou
oběti. Měl váš syn tři dny před smrtí neobvyklé platby na své
platební kartě?“
„Mému synovi bylo osmnáct, slečno Craftová. Neměl
žádnou kreditní kartu,“ odvětil muž ostře. Pak si povzdechl.
„Ale měl kartu pro případ potřeby. Účet dorazil včera, ještě
jsem ho neotevřel.“ Slyšela jsem, jak pod jeho kroky skřípe
podlaha, pak se ozval zvuk trhaného papíru. „Tak se na to
podíváme…“ Zalapal po dechu a pak několikrát zaklel,
s každým dalším slovem mu hlas hrubl.
„Pane Waltersi? Pane Waltersi.“ Do telefonu jsem nekřičela,
ne docela, ale Rianna zvedla hlavu od počítače a tázavě
povytáhla obočí. Ještě dvakrát jsem musela vyslovit jeho
jméno, než se ozval, a v tu chvíli měl hlas tak ztěžklý
emocemi, až mi připadalo, že ho umlknout přinutila obava
z toho, že se zhroutí, než to, že jsem neustále opakovala jeho
jméno. „Pane Waltersi, z vaší reakce usuzuji, že na kartě
proběhly neočekávané platby. Předpokládám, že se tam
objevily účty z několika pětihvězdičkových restaurací,“ rychle
jsem si snažila vzpomenout, které restaurace ve městě nesly
takováto hodnocení a které abecedně předcházely Jeniveve,
„z Isabelly a dvou dalších.“
Na druhém konci linky se rozhostilo ticho na tak dlouho, až
jsem se začala strachovat, že neodpoví. Pak ale řekl: „Ano, je
tu platba dvě stě dolarů z restaurace s názvem Isabella. Řekla
jste, že vyšetřujete krádeže identit a domnělou sebevraždu. Vy
si myslíte, že můj syn byl zavražděn?“
„Máme určité důkazy, které to naznačují.“
Znovu se rozhostilo ticho. „Tak proč nám voláte vy, a ne
policie?“
Teď jsem se odmlčela já. „Na to vám odpovědět nemohu,
pane,“ což nebyla přímo odpověď na jeho otázku, ale nic
lepšího jsem mu na to říct nemohla. „Pane, mohl byste mi říct,
jaké další neočekávané platby na té kartě proběhly?
Předpokládám, že tam budou další dvě restaurace a hotel.“
Přečetl mi vše včetně plateb za další lístky do kina, vstupné
do striptýzového klubu – což vyvolalo jen další výlev kleteb –
a lístky na představení v místním divadle. „Můj syn nenáviděl
muzikály,“ vydechl a já skoro viděla, jak na druhém konci
telefonu vrtí hlavou. „Už policie otevřela případ jako vraždu?
Nebo alespoň podvod?“
„To nevím. Pracuji pro soukromé klienty.“
Opět ticho. „Děkuji, že jste mi to všechno pověděla, slečno
Craftová. Postarám se, aby se mému synovi dostalo
spravedlnosti.“ Pak to v telefonu klaplo. Zavěsil.
Povzdechla jsem si a položila sluchátko do vidlice.
„No, vedla sis lépe než já,“ prohlásila Rianna a otočila
počítač ke mně. „Mělas pravdu, nenašla jsem nic podezřelého,
ani nic, co by sedělo do modu operandi našeho cestovatele.
Neobjevily se ani žádné články o veřejné sebevraždě. Myslíš,
že vzal poslední oběť mimo stát?“
Doufala jsem, že ne. Pokud by to ale udělal, doufejme, že
bychom ho byly schopny vysledovat. Nemohly jsme si nechat
zmizet první dva oficiální případy, které jsme jako nově
zřízená soukromá společnost vyšetřovaly. Chtěla jsem něco
říct, když tu do místnosti strčil hlavu Roy.
„Jeden duch, jak jsi žádala,“ oznámil a pokynul duchovi
ve středních letech, který stál za ním.
„Dobrá práce, Royi,“ řekla jsem, protože jsem mu nemohla
poděkovat.
„Jo, jak myslíš. Budu u svého stolu čekat na skutečný úkol.“
Uraženě odkráčel.
„Proč tu jsem?“ zeptal se Kingly a nervózně proplétal ruce,
zatímco se rozhlížel po místnosti.
„Chcete vědět, kde jste byl ty tři dny, na které si nemůžete
vzpomenout?“ zeptala jsem se a duch přikývl. Pověděla jsem
mu o restauracích, což bylo v současnosti vše, co jsme věděly.
Nedal na sobě nijak znát, že by mu bylo Pandořino království
povědomé, takže jsem předpokládala, že skutečně nemá
ponětí, o co jde. Jakmile jsem prošla restaurace, dodala jsem:
„Předpokládáme, že jste si zaplatil hotel, ale nevíme který, ani
nevíme, co dalšího jste dělal.“
„Ale jak vám mohu pomoct? Na nic z toho si
nevzpomínám.“
Dobře, teď nastává ta těžší část. „Chceme se podívat
na pohyb na vaší platební kartě.“
Duch sevřel ruce v pěsti. Nejenže ten nápad okamžitě odmítl,
on byl naprosto proti. Stálo nás to dvacet minut přesvědčování,
s Riannou jsme dokolečka opakovaly, že jelikož je mrtvý, jeho
účty byly zmrazeny, a projít ty platby by nám pomohlo vyřešit
jeho vraždu. Nakonec duch ustoupil.
Zjistily jsme totéž, co u Kirkwooda a Walterse: prvotřídní
jídlo, prostitutky, filmy, představení, galerie, luxusní hotel.
Kinglyho šokovala jen jedna položka na seznamu.
„Já si najal děvky?“ Duch začal přecházet po místnosti, ruce
podél boků střídavě povoloval a zatínal v pěst. „Jak jsem to
mohl udělat? Nina, chudák Nina, ta to nikdy nepochopí.“
„Za prvé, najalo si je vaše tělo. Podle toho, co vím, jste ho
v té době vy neovládal. Za druhé nevidím důvod, proč by se to
měla dozvědět.“
Duch se zarazil. „Vy jí to nepovíte?“
„Nemám pro to důvod.“ Nepřipomenula jsem mu, že jí stejně
přijde účet od banky. Duch byl už tak dost rozrušený.
„Alex,“ ozvala se Rianna, hlas se jí třásl vzrušením. „Je to
stejný hotel.“ Ukázala na název na obrazovce a pak na výpis,
který nám přinesla Kelly Kirkwoodová. Měla pravdu. Walters
se ubytoval jinde, ale Kirkwood a Kingly si vybrali tentýž
hotel.
Takže si našel svého oblíbence, nebo to bylo jen při ruce?
Mohlo by tam být jeho současné tělo? Neměla jsem ponětí, ale
alespoň jsme teď měly jasný vzorec činu.
Porovnávala jsem platby na všech třech seznamech, od kin
po eskortní službu, když mi zazvonil telefon a vibrace ho
posunuly po desce stolu. Nepřítomně jsem ho zvedla a nechala
ho zvonit ještě dvakrát, než jsem se podívala na displej.
Srdce mi vynechalo jeden úder. To číslo jsem znala.
Falin.
„Ano?“ ohlásila jsem se roztřeseným hlasem.
„Potřebuju tě v márnici,“ ozval se Falin chladně a odměřeně.
„Mám tu jednu vyhublou mrtvolu, která údajně spáchala
sebevraždu. Je to fae.“
20. kapitola
„Rituál bych měla provést já,“ poznamenala Rianna, když
jsme procházely bezpečnostní kontrolou na Centrálním
okrsku. „Podle toho, v kolik hodin proběhly platby na kartách,
máme jen hodinu, než si cestovatel zajde na pětihvězdičkový
oběd. To není příliš času a mně se oči hojí rychleji.“
Měla pravdu. Přikývla jsem a nechala pracovníka ostrahy,
aby mě zkontroloval skenerem kouzel. Strážný mi pokynul, že
můžu jít dál, ale když se otočil na Riannu, zamračil se.
„Do budovy nesmí žádní psi, madam.“
Desmond povytáhl pysky, vycenil masivní tesáky a přísahala
bych, že se mu v přimhouřených očích blyštěly červené
duhovky.
Rianna mu prohrábla zježenou srst na krku. „Není to pes. Je
to bargest.“
Strážný na ni jen prázdně zamrkal, bylo zřejmé, že netuší, co
to bargest je.
„On je fae,“ vysvětlila jsem, když se ticho protahovalo.
„Faeský pes je stále pes, a sem mazlíčci nesmějí.“
„Ale asistenční psi sem můžou, ne?“ zeptala jsem se
a Desmond mě propálil pohledem. Ignorovala jsem ho.
Strážný přikývl a já pokračovala: „Viděl jste naše pověření,
a víte tedy, že máme v márnici povolat stín, ale měl byste
vědět, že po použití magie bývám občas až týden slepá.“
„Naznačujete tak, že je to vodicí pes?“
„Folklorní příběhy popisují bargesty jako strážce, kteří
vedou ztracené poutníky domů,“ odpověděla jsem namísto
přímé odpovědi, ale nezmínila jsem se o tom, že ještě častěji
jsou bargesti popisováni jako předzvěst smrti.
Strážný se zamračil, ale po chvíli váhání přikývl: „Dobře, ale
měla byste mu opatřit vestu nebo něco.“
„Určitě,“ souhlasila jsem a nemohla se zbavit představy, jak
je tenhle chundelatý pes narvaný ve vlněné vestě. Skoro jsem
nedokázala udržet vážnou tvář.
Jakmile strážný proskenoval i Riannu, pokynul nám
k detektoru kovu, který ani nepípl. Ulevilo se nám, že skener
kouzel ani detektor kovů neodhalily naše očarované dýky –
takže mi má zbraň zůstala – na druhou stranu mě to
znepokojilo, protože takhle se sem se zbraněmi mohou dostat
i jiní lidé. Jakmile jsme se zapsaly a připevnily si kartičku
návštěvníka, zamířily jsme do sklepení.
Falin na nás čekal před dvojitými dveřmi do márnice.
Neusmál se, ani nepozdravil. Jen přikývl a něco si zabručel.
Připomnělo mi to okamžik, kdy jsme se setkali poprvé.
„Takže, povíš nám něco k tomu tělu?“ zeptala jsem se,
zatímco nám otevíral dveře.
„Věřím, že to vy byste mi měly říct, co se stalo.“
„Nejprve budu potřebovat podpis,“ prohlásila Rianna
a vytáhla z tašky složený papír.
Falin se na ni zamračil, pak se podíval na mě a povytáhl
obočí.
„Řekla bych, že tohle bude zadarmo,“ zašeptala jsem.
Nevěřícně se na mě podívala, tak jsem dodala: „Povoláme stín,
a pokud se ukáže, že je ve spojitosti s naším případem, FÚV
nám s ním pomůže.“
„Jo, protože je známo, jak skvěle FÚV vychází s ostatními
vyšetřovateli.“
Ohlédla jsem se na Falina, ale z jeho výrazu jsem nic
nevyčetla. Předpokládám, že zavolal, protože když je do toho
nyní zapletený fae, může mi zákonně nabídnout pomoc při
práci na případu, aniž by ho svazovala nařízení královny. Ale
Rianna měla pravdu. Pokud povoláme stín oběti a ukáže se, že
jeho smrt souvisí s cestovatelem, mohl by se nás FÚV pokusit
vyšachovat z případu. Ačkoli jsem toužila, aby se případu
ujaly oficiální vyšetřovací agentury, FÚV jsem na mysli
neměla. Bylo potřeba, abych svým klientům byla schopna
přinášet zprávy o průběhu vyšetřování, a to, že je teď
do případu zapletený fae, mi svazovalo ruce – a jazyk. Což
znamenalo, že jsme si ještě před rituálem potřebovali vytyčit
pravidla. Fae milují pravidla.
Otočila jsem se k Falinovi. „Jsme ochotny naše služby
směnit.“
„A co žádáte výměnou za rituál?“ zeptal se. V hlasu se mu
neozývala žádná obezřetnost, jen se mu oči pobaveně třpytily,
jako bych dělala přesně to, v co doufal. Naneštěstí ten třpyt
mohl také znamenat, že chtěl, abych přelstila královniny
příkazy, nebo že si na sebe pletu bič.
Chtěla jsem věřit, že má na srdci můj nejlepší zájem, takže
jsem vyhrkla: „Chci, aby nám vedoucí agent asistoval při
případu, na kterém pracujeme.“ Neslíbila jsem, že mu rituál,
který provedeme, zaručí informace, jež potřebuje, nebo
dokáže, že je oběť spojená s naším případem. Měl si tyto
podmínky dodat do naší dohody sám, takový byl standardní
protokol pro všechny fae – aby se pokusili zajistit si co nejlepší
podmínky v jakémkoli obchodu a dohodě, ale on se jen
pobaveně usmál.
„Dohodnuto.“ A pak jeho úsměv zmizel, nahrazen chladnou,
odměřenou zdí, kterou mezi nás postavila královna svými
rozkazy.
Bez dalšího slova mě obešel a zamířil do mrazáku.
Povzdechla jsem si, jeho tichost mě ničila. Možná s ním budu
pracovat, ale nebude to o nic příjemnější než naše setkání
během razií v mém domě. Zadoufala jsem, že pokud budeme
spolupracovat na případu, budeme si moct popovídat mnohem
otevřeněji, ale to se očividně nestane.
V žaludku se mi usadil těžký pocit zklamání, který jen
zdůraznil prázdnotu v mém nitru. Ne že bych s tím mohla něco
udělat. Ačkoli jsem si přála, aby se snažil o něco víc. Určitě by
se v rozkazu královny našla skulinka.
Znovu jsem si povzdechla a rozhlédla se. V márnici jsme
byli jen Rianna, Falin a já. To se ještě nikdy nestalo.
„Kde je Tamara?“
„Má pauzu,“ odpověděl Falin a otevřel dveře mrazáku.
„Tohle je záležitost fae.“
Zmizel uvnitř, a když se vynořil, tlačil před sebou vozík.
Postava pod prostěradlem byla malá, neměla ani metr a čtvrt.
„Není to dítě, že ne?“ Obvykle jsem z obětí vycítila jejich
věk, ale s mrtvolami fae jsem se setkala jen několikrát, a ačkoli
jsem poznala, že to byl muž, jeho věk jsem určit nedokázala.
„Ne, je to durgar, temný trpaslík. Ti bývají malí. Nemají
zrovna milou povahu, ale jsou to jedni z nejlepších kovářů.
Vsadil bych se, že tvou dýku ukoval durgar.“
Na to jsem neměla co říct, tak jsem mlčela, zatímco Rianna
načrtávala kruh. Falin se při pohledu na ni zamračil.
„Rituál neprovedeš ty?“
„Musíme dneska prošetřit stopy a na to potřebuju oči.“
Mračil se čím dál víc. „Dokáže povolat stín?“
Rianna, která právě dokončila kruh a vstoupila do něj,
propálila Falina pohledem.
„Je velmi schopná stínová čarodějka,“ řekla jsem, ale pravda
byla, že jsem neměla ponětí. Cítila jsem, jak se z durgara zvedá
záhrobní esence, ale byla jiná než esence, kterou vyzařují těla
lidí.
„Začnu,“ prohlásila Rianna a já jí pokývla.
Její kruh, purpurová zeď, se zvedl rychleji, než jsem to kdy
dokázala já, ale když se otočila k malému tělíčku, nic se
nestalo. Zadržela jsem dech a doufala, že má dostatečnou moc,
aby pozvedla stín. Měla jsem do toho kruhu vstoupit s ní. Ona
je mnohem schopnější v těch klasičtějších čarodějnických
věcech, ale v záhrobní magii jsem byla mocnější já.
Zvedl se kolem ní vítr, rudé vlasy se jí rozlétly do všech
stran. Desmond ťapkal po obvodu jejího kruhu, každým
krokem dával najevo své znepokojení.
No tak, ty to dokážeš.
Náhle kruh znehybněl, vichr se ztišil na vánek. Z prostěradla
se zvedl téměř průsvitný stín. Byl sice slabý, ale byl to stín.
Rianna zhluboka vydechla a už tak nicotný stín se zachvěl,
ale nezmizel.
„Dobrá,“ skoro zašeptala. „Nyní se ho můžete ptát.“
Falin se na mě podíval a já byla v pokušení mu říct, že jestli
se bude dál tak mračit, zůstane mu to, ale vážný výraz v jeho
očích nedával prostor na vtípky. Po pravdě v něm nebyl
prostor ani pro mě, což bolelo, i když jsem věděla, že za jeho
chladnou odměřeností stojí příkazy jeho královny.
„Durgare,“ oslovil ho a přistoupil k hranici kruhu. „Proč sis
vzal život?“
Stín neodpověděl.
Falin zavrtěl hlavou. „Nefunguje to. Není dost silná.“
Tentokrát jsem se zamračila já. „Je dost silná. Jen jsi položil
špatnou otázku.“ Stanula jsem vedle něj. „Jak se jmenuješ?“
„Gromel.“ Hlas stínu zněl vzdáleně, jako ozvěna, která se
na cestě k nám odrazila již od několika stěn, ale přesto jsme ho
slyšeli.
„Gromele, pamatuješ si, jak jsi zemřel?“
„Na popáleninu od železa, v rukou jsem držel vlastní
střeva.“
Zašklebila jsem se. Stín byl tak průsvitný, že mi v první
chvíli vůbec nedošlo, že ta hromádka v jeho klíně jsou jeho
vnitřnosti. Vzhlédla jsem k Falinovi. „On se sám vykuchal?“
„Železným mečem a pak si podřízl hrdlo.“
Otřásla jsem se a pak se obrátila zpátky ke stínu. „Co si
pamatuješ jako poslední věc předtím, než… jsi držel v rukách
vlastní vnitřnosti?“ Fuj.
„Slyšel jsem podivný zvuk a vyšel jsem ze své jeskyně,
abych zjistil, co to bylo. Na skále tam ležel muž. Musel skočit
z mostu, ale pád ho nezabil. Jeho tělo ještě jednou či dvakrát
vydechlo, než ho život opustil. Rozhodl jsem se, že ho odnesu
kelpii, tak jsem ho zvedl. Pak jsem byl najednou někde jinde,
cítil jsem pálení železa a vnitřnosti jsem měl z těla venku.“
Tak tohle rozhodně zní jako práce našeho cestovatele.
„V který den jsi našel muže na skalách?“
„Desátý den před rovnodenností.“
To bylo nemožné. Za rovnodennosti se bude konat oslava,
kam mě zvali Caleb s Riannou, a ta se rychle blížila. Podívala
jsem se na Falina.
Musel si můj zmatek vyložit špatně, protože vysvětlil:
„Rovnodennost započne zítra za rozbřesku.“
Přikývla jsem. „A Gromel se zabil dnes ráno?“
„Včera, při soumraku, kdy byla jeho moc nejslabší, a měl
tedy nejmenší šanci, aby se jeho zranění uzdravila.“
Takže cestovatel věděl, jak zabít fae – jinak by Gromel
cestovatelův pokus přežil. I kdyby ale neuspěl, deset dní před
rovnodenností znamenalo, že cestovatel obýval Gromelovo
tělo po osm dní. Předtím si těla nechával jen po tři dny.
Vyplývalo z toho, že těl tak musíme najít o něco míň.
Nesnáším, když padouši změní pravidla hry.
21. kapitola
O půl hodiny později už byl durgar zpátky v mrazáku
a čekal, až některý z agentů FÚV vyzvedne jeho ostatky. My
už byli zas na cestě a mířili jsme do nejbližší pětihvězdičkové
restaurace. Původní plán bylo se rozdělit a stihnout tak víc
míst, ale Rianna se při rituálu příliš vyčerpala – po zrušení
kruhu se jen zhroutila do nejbližší židle – a vzhledem k tomu,
jak zesláblá byla, jsem ji nemohla poslat do města samotnou.
Takže seděla vzadu vedle Desmonda, já si zabrala místo
spolujezdce a Falin řídil.
Opravdu jsem si už potřebovala obnovit řidičák.
Jediné pozitivum? Falin si vyžádal, aby mu do jeho tabletu
zaslali zprávu o všech pohřešovaných osobách nahlášených
za poslední dva týdny a zprávu z místa sebevraždy durgara,
ke které došlo v muzeu. Což dávalo smysl, když se zabil
mečem.
Věděli jsme, že cestovatel přeskočí do svědka sebevraždy
předchozího hostitele, takže s trochou štěstí se ve zprávě
k případu objeví zmínka o někom, kdo byl svědkem
sebevraždy a nyní se nacházel v databázi pohřešovaných.
Poklepala jsem na displej tabletu a projela starší fotografie.
Oběť, kterou jsme hledali, se minulou noc nevrátila domů – jen
jsem doufala, že už bude nahlášená. Jak jsem si prohlížela
všechny ty tváře, jedna z nich mi byla povědomá.
„To není možné,“ zašeptala jsem. Dívala jsem se na
fotografii muže, který byl v Kotli a chmelu a kterému
Kinglyho duch tak nadával toho dne, kdy ho cestovatel přinutil
skočit ze střechy motelu Styx. Opilec byl od toho dne
nezvěstný, což znamenalo, že nebyl hostitelem, kterého jsme
hledali, ale vsadila bych se, že byl hostitelem hned
po Kinglym. Byl snad cestovatel blízko a já to jen nepoznala?
Snad bych si všimla, jak z těla uniká obrovský černý mrak
a noří se do dalšího člověka, ne? Ačkoli pravda byla, že jsem
na místo Kinglyho smrti dorazila až za několik okamžiků.
Kdybych tak jen tehdy bývala otevřela štíty… Tak co?
I kdybych viděla, jak v tom opilci mizí temný opar, nevěděla
bych, co to znamená.
Mimoto už bylo pozdě bycha honit. Pokud byl hostitelem ten
opilec, pak je teď už mrtvý. Buď byl tím mužem na skalách,
nebo z něj cestovatel na toho muže na skalách přešel.
„Našla jsi hostitele?“ zeptal se Falin a odhlédl od silnice
na tak dlouho, až jsem zatoužila popadnout volant.
„Ne toho současného. Řiď a já budu hledat.“
Kdysi by se v takovém okamžiku usmál, poškádlil by mě.
Nyní zůstaly rysy jeho tváře vážné, nedotknutelné. Bez dalšího
slova obrátil zrak zpátky na silnici. Něco uvnitř mě se sevřelo,
zabolela malá, neviditelná rána. Přinutila jsem se soustředit se
na tablet.
Projela jsem další složky, hledala jsem další lidi, kteří byli
dnes nahlášeni jako nezvěstní. Seznam nebyl dlouhý: dva muži
a jedna žena. Můj prvotní instinkt bylo soustředit se na muže,
ale jen proto, že cestovatel zatím neovládl ženu, neznamenalo
to, že to udělat nemohl.
Otevřela jsem složku se zprávou o durgarově sebevraždě
a pročetla seznam svědků. „A mám tě.“
„Našla jsi ho?“ ozvala se zezadu Rianna a naklonila se, aby
přes mé rameno viděla na tablet.
„Michael Hanckock,“ přečetla jsem jméno a poklepala
na fotografii muže kolem pětatřiceti. Jeho tvář zaplnila celou
plochu displeje. „Cestovatel používá skutečné jméno oběti
a jeho platební karty. Doufejme, že to tak bude i v tomhle
případě.“
S Riannou jsme obě vytáhly mobilní telefony, za což jsme si
od Falina vysloužily další pohled.
„Než jsme odešly z kanceláře, zjistily jsme si čísla do dvou
hotelů, kam se cestovatel přihlašoval nejčastěji, a také
do několika dalších pětihvězdičkových restaurací,“ vysvětlila
jsem mu.
Telefon několikrát zazvonil, než to recepční zvedl. Přinutila
jsem se vložit do svého hlasu trochu úsměvu. „Dobrý den,
mohl byste mě přepojit do pokoje Michaela Hanckocka?“
„To sice ano, ale nikdo by to nezvedl. Pan Hanckock je právě
mimo svůj pokoj.“
Jackpot. I s upovídaným recepčním, nebo se možná jen
v práci nudil. Ať tak či tak, mohla bych to zkusit využít.
„Takže už šel na oběd? Měla jsem se s ním setkat,“ ne že by
to cestovatel tušil, „ale neřekl mi název restaurace. Vy byste to
nevěděl?“
„Vlastně se mě zeptal, kterou restauraci mám sám rád. Poslal
jsem ho do Pollyanniny zahrádky. Byla jste tam někdy?“
Nikdy jsem o tom podniku neslyšela, ale můj superochotný
recepční mě navedl. Jestli někdy zatoužím po soukromí,
rozhodně si nezaplatím pokoj v hotelu – ne že bych si to vůbec
mohla dovolit.
Jakmile jsem zavěsila, dala jsem Falinovi instrukce, jak se
tam dostat, a dvacet minut nato jsme už zatáčeli na parkoviště
před Pollyaninou zahrádkou. Bylo to jedno z těch míst, které
mi připomnělo, že ačkoli jsme žili v obrovském městě
na bývalém ohybu, ve městě, které ještě před sto lety ani
neexistovalo – alespoň pokud lidstvo vědělo – pořád jsme byli
na Jihu a lidé si stále užívali tu pravou jižanskou atmosféru.
Což bylo zřejmé, protože Pollyanna byla zařízena
ve venkovském stylu, kolem budovy se táhla veranda a před
restaurací měla malou zahrádku. Napůl jsem čekala, že nás
ve dveřích uvítá šedovlasá babička v zástěře od mouky. Ale
ne, byla to restaurace, a ačkoli se snažila uchovat si kouzlo
poklidného venkova, zástup spěchajících číšníků a servírek
snažících se zvládnout polední špičku kouzlo ničil.
Prošli jsme kolem uvaděčky a cedule: Prosíme, počkejte, až
budete usazeni. Když uvaděčka začala protestovat, Rianna
ženu ujistila, že náš doprovod je už na místě, a ignorovala její
stížnosti vůči našemu „psu“.
„Co když sem jen nahlédl a pak odjel?“ strachovala jsem se.
Pollyanna se sice dostala do časopisů, ale do pěti hvězd měla
daleko.
„A co když ne?“ opáčil Falin.
Pravda. Zkusit jsme to museli. Bylo to naše jediné vodítko.
Stoly byly rozmístěny do dvou pater a rozdělené do různě
tematicky zařízených místností. Rozešli jsme se, Falin šel
nahoru, Rianna doprava a já doleva. Kráčela jsem přeplněnou
restaurací a kdovíproč jsem si vzpomněla na jablkový koláč –
možná za to mohly červenobílé tapety nebo fotografie jablek
na zdech, ale vsadila bych se, že tu někde bude ukrytý amulet
vyvolávající vůni pečených jablek. Právě jsem zatočila za roh,
když mě za ramena chytily čísi ruce.
V hrudi se mi vzdul výkřik, který se ale při pohledu
do známých oříškových očí téměř okamžitě rozplynul. Death
přitiskl prst na mé rty a odvedl mě za umělý stromek.
„Co tu děláš?“ zašeptala jsem, když jsme byli za rohem,
ukryti před zraky strávníků. „Celý měsíc se mi vyhýbáš, pak se
u mě zjevíš se záhadným varováním a teď jsi tady? Máš nějak
podezřelé načasování.“ Jeho přítomnost zde znamenala, že
jsme na správné stopě, nebo tu možná byl proto, že poprvé
za celý poslední měsíc jsem opět pracovala s Falinem. Death
neměl toho fae zrovna v lásce. Ne že by se Falin choval jinak
než jako odměřený profesionál. Podívala jsem se na Deatha.
„Nevím, jestli tě chci víc obejmout, nebo ti jednu vrazit.“
Uchechtl se, ten zvuk naplnil prostor mezi námi. Pak se
ke mně naklonil, opřel se čelem o to mé a shlédl na mě. Viděla
jsem jen jeho, tak povědomý tvar jeho čelisti, tmavé vlasy,
které mě lechtaly na kůži, oříškové oči, v nichž se zračil úsměv
a které hrály všemi barvami hnědé. Cítila jsem, jak mu úsměv
oplácím snad jen proto, že to byl on, Death.
„Také tě zdravím.“ V hlasu se mu ozýval smích.
Flirtovali jsme spolu celé roky, ale vždy to byla spíš jen
neškodná zábava. Naše těla měla tak drasticky rozdílnou
teplotu, že jsme se nemohli dotýkat příliš dlouho.
Až donedávna.
Zvedl ruku a špičkou prstu mě pohladil po tváři. V jeho
očích se zračil přetrvávající údiv, že se opravdu můžeme
dotýkat, a mnou projelo vzrušení. Ačkoli se mnou dokázal
mávat už v dobách, kdy byl na dotek tak studený, až skoro
pálil. Nyní se ve mně při jeho doteku zvedla horkost. Zhluboka
jsem se nadechla, abych potlačila reakci svého těla.
Část mého mozku, která stále ještě fungovala, mi
připomínala, že to je Death. Že ať se mezi námi stane cokoli,
všechno se tím změní. Zatraceně, už tak se toho spoustu
změnilo. Mezi námi nesmí k ničemu nikdy dojít. Občas bylo
těžké si to připomínat – jako když mi byl tak blízko, až mi tvář
ovanul jeho dech a cítila jsem sladkou vůni rosy, kterou jsem si
s ním už neodmyslitelně spojila. Pozoroval mě, sledoval mou
reakci na jeho blízkost a jeho dotek. V očích, v nichž hrály
všechny barvy, se zračilo tolik emocí, že jsem se musela
odvrátit.
Death sklouzl prstem do koutku mých úst a přejel mi
po spodním rtu. Dech se mi zadrhl v hrudi, oči jsem zvedla
k jeho.
Zorničky měl rozšířené, pohledem spočíval na mých rtech.
Něco uvnitř mě se stáhlo, tep se mi zrychlil. Chtěla jsem, aby
mě políbil. Chtěla jsem na rtech cítit dotek jeho úst. Chtěla
jsem vědět, jaké by bylo se mu otevřít.
Ne, špatný nápad, Alex. Hodně špatný nápad. A to nesmím
zapomínat, že se tu někde potuluje Falin. Polkla jsem. Žaludek
se mi zkroutil pocitem viny.
Naše flirtování dosáhlo na hranici únosnosti. Bylo to příliš
vážné. Příliš nebezpečné.
Až na jeho „intervenci“ mi Death ze života zmizel téměř
úplně, a když k tomu přidáte Falinův ledově chladný odstup,
není divu, že byly mé city vůči oběma mužům neuvěřitelně
zamotané. Představa, že bych měla mít s některým z nich
vážný vztah, mě děsila, a přesto byl pro mě poslední měsíc
čirým utrpěním. Ne že by vztah s nimi přicházel v úvahu.
Ano, Death stál nyní dráždivě blízko, ale opět odejde. Vztah
smrtelníka a sběratele byl zakázaný. Flirtovali jsme, ale nikdy
to nesmí přejít na další úroveň.
Byli jsme si tak blízko, stačilo zhluboka se nadechnout
a dotýkali bychom se. Tak moc jsem po tom toužila, až mě to
samotnou vyděsilo. Položil mi ruku zezadu na krk, zabořil
prsty do mých vlasů. Oba jsme dýchali trochu rychle a ani
jeden z nás neuzavřel těch několik centimetrů, které nás
oddělovaly.
„Dochází nám čas,“ zašeptal tiše, chraptivě.
Čas? „Jestli zmizíš a zase se mi začneš vyhýbat, tak…“ Tak
co? Už nikdy s tebou nepromluvím? To byl přesný opak toho,
co jsem chtěla. „Tak… tak tě promítnu do reality.“
A možná bych byla i schopná tu hrozbu splnit.
Usmál se a naklonil se ke mně. Stálo mě to každou unci
sebeovládání, abych ustoupila. A dokázala jsem to.
„Ne. Jestli mě hodláš zase opustit, tak to nedělej.“ Protože by
to pak bolelo ještě víc a jeho nepřítomnost by tu bolest jen
zhoršovala.
Death zavřel oči. Když je znovu otevřel, plamínky v nich
trochu pohasly a ta ztráta mě hluboko uvnitř zabolela. Ale bylo
nutné, abychom si zachovali určitý odstup. Oba jsme to
potřebovali. Zvážněl a ohlédl se přes rameno. „Musíš odtud
odejít.“
„Takže tu ten cestovatel je.“
Sklonil hlavu na stranu. „Cestovatel?“
„Jo, víš, ta divná potvora, co cestuje mezi těly. Ten černý
mrak, co vklouzne do smrtelníků, chvíli je ovládá a pak je
odhodí jak včerejší spodky.“
Pozoroval mě. Pak se mu na tváři objevil úsměv a v tichém
pobavení zavrtěl hlavou. „Moc jsi mi chyběla.“
„Tak přestaň mizet,“ vyčetla jsem mu a pobavení z jeho očí
zmizelo. Změnila jsem téma. „Tak jak se sem ta věc dostala?“
„Myslíme si, že byla vtažena skrz jednu z trhlin v realitě, co
se v městě objevily asi před měsícem.“
Vtažena? Zasténala jsem. „Těmi sosáči?“ Přikývl. Ti hlupáci
byli jako štěnice, taky se jich člověk jen tak nezbaví.
Vzpomínám si, jak stáli kolem trhliny u řeky a nasávali
do sebe vše, co prošlo skrz. Syrová magie minimálně jednoho
z nich spálila zevnitř a většina ostatních zešílela.
Nerozlišovali, jaké druhy magie do sebe nasávají, ale trhlina
musela propojit více rovin než jen svět smrtelníků s éterií.
Nepřekvapilo by mě, kdyby jeden z těch sosáčů do sebe
omylem natáhl našeho cestovatele. Ti bláhoví hlupáci.
„Alex?“ zvolal tichý hlas.
Death se ohlédl přes rameno. „Už nezbývá čas. Musíš jít.
Hned!“
Polkla jsem. Hrdlo mi sevřel strach, udeřil mě do žaludku.
Sice jsem s Deathem flirtovala, ale jeho prací bylo sbírat duše.
„Jestli tu zůstanu, zemřu?“
Zamračil se a já bych přísahala, že mu barvy v duhovkách
zavířily. Pak ke mně přistoupil a náhle jsem byla v jeho náručí,
obklopená jeho teplem a vůní.
„Ne,“ zašeptal mi do vlasů. „Ne, nezemřeš.“ Znělo to spíš
jako slib než věštba a něco na způsobu, jakým to řekl, mě
rozechvělo.
„Alex,“ zašeptal opět ten hlas naléhavě.
Death se citelně napjal a sevřel mě ještě pevněji. Pak
ustoupil, dokud jsme nebyli na délku paže. Svíral mě
za ramena. „Slib mi to, Alex. Slib mi, že odtud odejdeš
a přestaneš tu bytost hledat.“
To jsem mu slíbit nemohla. A neslíbila.
Tvář mu potemněla. Zavřel oči a pustil má ramena. Hlas mě
znovu zavolal a Death se obrátil tím směrem. Přes stromek
jsem nic neviděla a pochybovala jsem, že on něco vidí. Když
se ke mně obrátil, nic neřekl. Jen se ke mně sklonil a přitiskl
své rty na mé v lehounkém polibku. O úder srdce později byl
pryč.
Přitiskla jsem si špičky prstů ke rtům. Ten letmý, pomíjivý
polibek? Chutnal po zármutku.
22. kapitola
„Alex.“ Člověk, který mě volal, přestal šeptat, a já konečně
rozpoznala Riannin hlas.
Pořád jsem stála za umělým stromem, vzpamatovávala se
z Deathova překotného zmizení a náhle jsem si byla o to
nejistější, no, vším. Ale nemohla jsem se tu ukrývat navěky.
Protáhla jsem si ramena, narovnala záda a vyšla zpoza
stromku. Rianna stála uprostřed místnosti, kterou jsem měla
prohlédnout já. Moc jsem se tedy nevytáhla, když vezmu
v úvahu, že jsem na posledních několik minut naprosto
zapomněla, že u stolů kolem mě sedí lidi. Když mě Rianna
spatřila, popoběhla ke mně, ale zastavila se kousek přede
mnou.
„Zeptala bych se, kde jsi byla, ale mnohem lepší bude, když
se zeptám, cos to sakra vyváděla,“ sjela mě pohledem.
Zamračila jsem se a prohlédla se. Podle mě jsem vypadala
v pořádku. S Deathem jsme se sotva dotkli, takže oblečení
jsem zmuchlané neměla. Zmateně jsem se na ni podívala.
„Červenáš se a tvoje oči, Alex. Kdybys byla kdokoli jiný,
řekla bych, žes viděla ducha – ale to pro tebe není nijak
neobvyklé. Co se stalo?“
Zavrtěla jsem hlavou. Rianna byla jedna z mála lidí, kteří
věděli o Deathovi, ale to jen proto, že jsme byly několik let
spolubydlící a ona také ovládala záhrobní magii, takže pokud
chtěla, viděla ho rovněž. Ale já o tom, co se stalo – nebo
nestalo – a ani o jeho varování mluvit nechtěla.
„Takže jsi našla Michaela?“ zeptala jsem se, abych změnila
téma.
„Jo, ale než omylem obviníme někoho, kdo se jen rozhodl
odpočinout si od ženušky, bylo by dobré, kdybychom si mohly
potvrdit, že on je skutečně ten, koho hledáme. Myslíš, že bys to
poznala?“
Bez otevření štítů? Rozhodně ne, jinak bych si cestovatele
všimla už na ulici, kde zemřel Kingly. Ale pokud nahlédnu
skrze roviny, možná bych něco viděla. „Za pokus to stojí. Veď
mě.“
Zamířily jsme nahoru a prošly dvěma jídelnami za Falinem,
který na nás čekal v mělkém výklenku. Když jsem se blížila,
jen si mě prohlédl a nerv ve spánku mu zacukal. Ztuhla jsem.
Pozná, že jsem byla s Deathem? Falin a já jsme neměli vztah.
Ani se mnou nemohl mluvit, pokud nešlo o pracovní
záležitosti. Ale ublížit jsem mu nechtěla. Kdy se to všechno tak
zkomplikovalo?
Obešla jsem Falina a nahlédla do osvětlené jídelny
s obrovskými okny, sluncem prozářeným ledovým čajem
ve vysokých karafách a obrazy jasně žlutých citronů na zdech.
Všechny stoly byly obsazené, ale trvalo mi jen zlomek vteřiny,
než jsem našla náš cíl. Seděl sám, před sebou měl barevnou
sklenici, ale žádné jídlo. Skvělé, třeba ještě nejedl. Takže
pokud je to skutečně náš člověk, Jednotka proti černé magii má
spoustu času, aby se sem dostala.
Ale nejdřív si musíme ověřit, že je to opravdu cestovatel.
Nalomila jsem své štíty a zároveň jsem své nitro zabalila
do neproniknutelné bubliny. Vidění mi naplnily překrývající
se roviny realit. Dřevěné stoly zpráchnivěly, židle zchátraly
tak, až bylo těžké uvěřit, že na nich hosté mohou sedět. Ve
vzduchu vířily prameny éterické energie. V davu jsem tak
lehce rozpoznala čarodějnice, protože jsem v nich nejen viděla
nahromaděnou magii, ale také je ovíjely prameny éterie, jako
by je vybízely, aby je čarodějnice použily. Zamrkala jsem
a snažila se ignorovat vše kromě samotných lidí. Většina
vyzařovala jasně žluté světlo, barvu, kterou měly duše lidí.
Jeden zářil modře, což jsem nevídala často, a až nedávno jsem
zjistila, že takovou barvu mají duše feykinů – lidí s faeskou
krví. Vedle mě zářila Falinova duše jasnou stříbrnou –
čistokrevný fae.
Michael měl ale duši jinou. Viděla jsem záblesky lidské
žluté, ale jinak byla jeho duše temná, jako by ji někdo zalil
térem, a skrze hustou, těžkou čerň jen tu a tam prosvítalo
matné světlo. I když jsem stála na protější straně místnosti,
pohled na tu čerň mě rozechvěl.
Uzavřela jsem své štíty a zamrkala, abych svému zraku
pomohla se přizpůsobit. Pokud po nalomení štítů uplyne jen
krátká doba, než je zas uzavřu, škoda bývá minimální.
Místnost jsem nyní viděla jen lehce tlumeněji než před chvílí.
„Je to on,“ zašeptala jsem. „Zavolej JPČM.“ A doufejme, že
nás vezmou vážně.
„Nevím, jestli máme dost času.“ Rianna ukázala na servírku,
která před cestovatele právě položila černé desky s účtem
a kreditní kartu – nejenže už jedl, ale také už zaplatil.
Do prdele.
„Můžeš ho zatknout?“ zeptala jsem se Falina.
„Technicky vzato ano, ale vypadá jako člověk, takže ze
strany FÚV nebude příliš vhodné, když ho zatkneme právě
my.“
Aneb trochu okecané ne.
Cestovatel vytáhl z Michaelovy zadní kapsy peněženku
a uložil do ní kartu. Zatraceně, chystal se odejít.
„Vypadá to, že budeme muset přejít k plánu B.“
Rianna naklonila hlavu na stranu. „My máme plán B?“
„Ne, musíme improvizovat. Já se ho tam pokusím zdržet, co
nejdéle to půjde, ty zavolej JPČM.“
Falin sevřel čelist, ale já po něm střelila pohledem, který
jasně říkal, že jestli hodlá cokoli namítat, pak tam za ním může
jít sám. Neřekl ani popel. Taky dobře.
Podívala jsem se na Michaela, který právě dopíjel poslední
drink. Za vteřinu se zvedne a odejde. Jak dlouho může
jednotce trvat, než sem dorazí? S trochou štěstí ho tu budu
muset zdržet jen nakrátko. Vykročila jsem do jídelny, ale pak
se zarazila. Neustále jsem v hlavě slyšela Deatha, jak mě prosí,
abych odešla. Poklekla jsem a z pouzdra vytáhla dýku. Pak
jsem ji obrátila špičkou vzhůru, jílec sevřela v dlani a ostří
naplocho zapřela o vnitřní stranu předloktí. Nebyl to
nejbezpečnější způsob, jak držet dýku, zvláště takovou, co se
ráda noří lidem do masa, ale dokud nechám paži obrácenou,
pak z ní cestovatel a hosté restaurace neuvidí víc než ozdobné
spirály na příčce. Nechtěla jsem, aby v místnosti vypukla
panika, kdyby si někdo z hostů všiml, že mám zbraň. Falin se
zamračil, v jeho očích se zračilo něco silnějšího než pouhá
úzkost, ale neřekl ani slovo, a když jsem vešla do jídelny,
nepokusil se mě zastavit.
A tím vešla myslím vkráčela.
Jsem sice vysoká tak, že by to někdo nazval vytáhlá, ale měla
jsem naprosto zabijácké boty a skvělý oděv a věděla jsem, jak
přilákat něčí pohled. A balení chlapů jsem povýšila na umění.
Jednoho zloděje těl snad dokážu rozptýlit. Koneckonců si
v předchozích tělech najal prostitutky, takže nemohlo být tak
těžké ho zaujmout.
„Je tohle místo obsazené?“ zeptala jsem se lehce svádivým
hlasem a věnovala Michaelovi jeden ze svých nejlepších
balicích úsměvů.
Cestovatel ke mně vzhlédl Michaelovýma očima. No,
vzhlédl alespoň k určité části mého těla. Zvedl oči k mé hrudi
a tam spočinul, jako bych měla do výstřihu nalité lepidlo.
„Teď už je,“ odpověděl a pokynul mi, abych se posadila.
A teď už jen improvizovat.
„Ještě nikdy jsem tě tu neviděla,“ řekla jsem, sklopila zrak
a špičkou ukazováku jsem po stole vykreslovala malé
kroužky. „Sedíš tu tak sám. Zdálo se mi, že by se ti hodila
společnost.“
„A zdá se ti to i teď?“
Vzhlédla jsem skrze řasy, snažila jsem se vzbudit zdání
nesmělosti. Jeho úsměv odhaloval řadu zubů a připomínal mi
dravce, který právě spatřil svou večeři. Až na to, že lovec jsem
tu já.
Alespoň jsem v to doufala.
Chtěla jsem se schovat před hladovým pohledem jeho očí,
ale nemohla jsem si dovolit vycouvat. Potřebovala jsem získat
čas. Přinutila jsem se k úsměvu a i prst jsem zvedla ze stolu,
kde jsem do ubrusu špičkou ukazováku vykreslovala runu pro
štěstí – ale nevlila jsem do ní moc. Pod stolem jsem dýku
sevřela ještě pevněji, ale vzrušeného mravenčení očarovaného
ostří jsem si nevšímala. Dýka byla poslední možností. Michael
byl oběť a neměla jsem v úmyslu ublížit jeho tělu, pokud
nebudu muset.
„Možná bychom mohli zajít někam, kde budeme mít
soukromí,“ navrhl cestovatel a natáhl se přes stůl.
Ten tedy neztrácí čas, co? Nemohla jsem mu dovolit odtud
odejít a riskovat, že se mi zas ztratí, ale rozhodně jsem ho
nemohla opustit, tak co mám dělat? Nejistě jsem tam seděla,
jeho ruku na své a přestala jsem kreslit další runu, abych se
mohla soustředit.
Musela to mít na svědomí má představivost, ale přísahala
bych, že pod palčivou horkostí lidské pokožky jsem cítila něco
chladného, nenávistného. Vytrhla jsem mu ruku dřív, než jsem
se stihla zastavit.
„Co takhle nejdřív koupit holce drink?“ navrhla jsem, ale
hlas se mi třásl a úsměv povadl.
A on mi to nesežral.
Přimhouřil oči, zorničky se mu přetáhly černou, temně se
mihotající mázdrou, jako když na hladinu vody nalijete ropu.
Pak černá barva zmizela. Zachvěla jsem se, nemohla jsem si
pomoct.
„Kdo jsi?“ zeptal se chladně. Po předchozí touze už nezbyla
ani stopa. Stále se v něm ukrýval predátor, jen teď sledoval
jinou kořist. „Už jsem tě viděl. Ty jsi ta čarodějnice od motelu
Styx.“
„A ty jsi ten, kdo ovládal tělo Jamese Kinglyho, když spadl
ze střechy.“
Cestovatel se na mě díval očima Michaela Hancocka.
Nejprve se v nich zračil šok, pak zvrátil hlavu a začal se smát.
To mě vyděsilo víc, než kdyby udělal cokoli jiného. Svaly se
mi napjaly, nohy jsem zapřela, kdybych musela rychle utéct
od stolu. Ale byli jsme v místnosti plné lidí. Neudělal by snad
něco hloupého. Doufejme.
Když se na mě opět podíval, v očích se mu třpytil smích
a zorničky mu opět zalila ta hustá olejnatá čerň.
„Je to skoro škoda,“ prohlásil. „Ještě jsem s tím tělem
neskončil, ale ty… ty jsi mnohem zajímavější a já se nemohu
dočkat, až si ověřím svou teorii. Ještě nikdy jsem neovládl
ženu tvého druhu.“ Pak vytáhl revolver. Kov se v jasném
světle matně leskl.
Instinkt pro přežití měl zavelet, ať vezmu do zaječích nebo
na něj převrátím stůl – jehož okraj jsem právě pevně svírala.
Namísto toho jsem ztuhla, neschopna pohybu, neschopna
myšlenky. Ani pobízení dýky neproniklo pevnou oponou
mého strachu. Svět kolem se zpomalil, když muž odjistil
zbraň. Zvedl ji. Ale na mě ji nenamířil.
Strčil si hlaveň pod vlastní bradu.
Čas se zastavil a já vyskočila na nohy. „Ne!“
Pozdě. Stiskl kohoutek a místností se rozezněla ohlušující
ozvěna výstřelu. Těsně předtím, než tělo přepadlo na zem, se
na mě ta věc v Michaelovi jeho ústy usmála.
Místností se rozhostilo ticho. Vše znehybnělo. Pak se ozval
první výkřik, následovaný mračnem dalších výkřiků. Židle
skřípěly, jak lidé vyskakovali na nohy. Všude zavládl chaos,
dav lidí se dral k východu. Jedna ze židlí se převrátila,
prchající muž o ni zakopl. Nikdo se nezastavil, aby mu
pomohl, všichni utíkali pryč. Po mém boku se objevil Falin,
vzal mě za loket a pokusil se mě odtáhnout od těla ležícího
nyní ve stále se zvětšující kaluži krve.
„Ne. Není po všem.“ Vytrhla jsem se mu, protože
z Michaelova těla právě stoupala ta věc, ten hrůzný mrak
tvořený černí i všemi možnými barvami.
„Jdi,“ zašeptala jsem a sevřela dýku. Falin se mě znovu
pokusil odtáhnout, ale já se mu opět vytrhla. Z takové blízkosti
jsem cestovatele cítila, vnímala jsem jeho temnou energii,
na jazyku ochutnávala vítr, který zvedal. Vítr, který jsem znala
velmi dobře. Stejný nekonečný vichr dul planinou mrtvých.
„Jdi, dostaň se odtud,“ přikázala jsem mu a nespouštěla pohled
z té věci dál unikající z Michaelova mrtvého těla, rostoucí,
houstnoucí.
„Myslíš, že tě tu nechám samotnou?“ Falinovi se v rukách
objevily dýky. Pochybovala jsem, že by té věci ublížily, ale
alespoň nevytáhl pistoli.
„Jak budeš bojovat s něčím, co nevidíš?“ Riskla jsem
odvrátit pohled od toho zvětšujícího se oblaku, abych se mohla
podívat na Falina.
„Tak zařiď, ať to vidím.“
Zamrkala jsem. To by bylo možné. Zviditelnit cestovatele by
nemělo být o moc těžší než zviditelnit ducha, energie toho
mraku mi nepřišla zas až tak odlišná, jen byla temnější,
mnohem temnější. Zachvěla jsem se.
Nyní to bylo osvobozené z těla. Nemělo to obličej, ale já
cítila, jak mě to pozoruje. Za tou věcí se zjevil muž v šedém.
Podíval se na mě, v tváři se mu zračila směsice vzteku
a zármutku, když vytrhl duši z těla muže, který ještě neměl
zemřít. Ale já neměla čas, abych se mohla dívat na sběratele.
Cestovatel se dal do pohybu.
Otevřela jsem štíty a nechala jsem skrze sebe proniknout
roviny realit. Ta věc se zastavila, z energie, kterou vydávala,
bylo zřejmé, že znejistěla.
„Stínová čarodějka?“ Ta věc sice nahlas nepromluvila, ale
cítila jsem, jak se mi ta slova ozývají v hlavě. „Tebe si
vychutnám.“
Pak se to na mě vrhlo. V záhrobním zraku jsem viděla jeho
pevnější rysy, ale nebylo to nic lidského. Nemělo to ruce,
za které bych ho mohla chytit, neprovedlo to žádné výpady, jež
bych mohla zablokovat. Jen se to na mě vrhlo podobno
mlžnému oparu.
Ale já jsem splétačka rovin, a ať se mi to líbí, nebo ne, skrze
mě se sbíhají roviny a já tak mám ve všech, kterých se
dotýkám, pevnou podobu. Cestovatel do mě narazil.
Nepochybně počítal s tím, že se do mě vnoří, ale dopad byl
fyzický a odhodil mě stranou.
Zavrávorala jsem a snažila se udržet na nohou. Cestovatel se
stáhl. Cítila jsem, jak je ta věc zmatená, ale zmatek se změnil
v hněv dřív, než jsem se stihla vzpamatovat.
Cítila jsem, jak se do mě opřela jeho zuřivost. Mé štíty ten
psychický útok zadržely, ale málem mě to srazilo na zadek.
Psychický útok byl silnější než ten fyzický. Na kůži mě hřál
náramek s amulety, vydával stále větší teplo, jak cestovatel
hledal v mé obraně slabinu. A našel ji.
Znovu na mě zaútočil, tentokrát jak fyzicky, tak psychicky,
a otevřel v mých štítech trhlinu v místě, kde se mi před
několika měsíci šířilo duši sající kouzlo. Cestovatel mi pronikl
do duše a já necítila nic než bolest.
A to bylo negativum toho, kdy jste fyzicky spjati se všemi
rovinami.
Zakřičela jsem a dýkou i volnou rukou zaútočila na masu té
věci. Jako bych se snažila zadržet bláto, ale já to nemusela
pevně sevřít, jen to ze sebe vytáhnout.
„Vítej v naší realitě, ty parchante.“ A s těmi slovy jsem
do stvoření vlila svou moc a zviditelnila ho.
Zahlédla jsem záblesk, jak se od Falinových dýk odrazilo
stříbrné světlo. S metodickou přesností na tu věc zaútočil,
každý pohyb jeho těla způsoboval bytosti další a další rány, jak
se ostří prořezávala skrz.
Křik té věci byl spíš hmatatelný než slyšitelný, řvalo to
zuřivostí a bolestí. Sevřela jsem pevně vlastní dýku a také
na cestovatele zaútočila. Netušila jsem, jestli může krvácet ani
jestli může zemřít, ale rozhodně jsme to mohli zranit.
Stáhlo se to, snažilo se to dostat dál ode mě. Pokusila jsem se
to zadržet, udržet to hmotné, aby to viděl i Falin, ale
proklouzlo mi to mezi prsty a přeletělo místnost.
„Kde…?“ začal Falin, jeho dýky znehybněly.
„Tam,“ ukázala jsem směrem, kudy se černý mrak rozlétl
za utíkajícími zákazníky. Nesměli jsme mu dovolit, aby se
k nim dostal a ovládl další tělo. Zmizelo to za rohem jídelny.
Rozběhla jsem se, ale kolena pode mnou poklesla a já se
zřítila k zemi. Do prdele. Boj s cestovatelem trval sotva
minutu, ale já se cítila, jako bych měla za sebou triatlon a pár
kol v ringu.
Do vteřiny vedle mě klečel Falin, pomáhal mi na nohy.
Zavrtěla jsem hlavou. „Jdi za tím,“ vydechla jsem trhavě.
Zhluboka jsem se nadechla. Nemohl za tím jít. Ani to neviděl.
Ale Rianna to viděla a její oči zářily jako zelené lucerny.
Ohlédla se na mě, ale nemusela jsem jí nic říkat. Rozběhla se
za tím, Desmond jí byl v patách.
Pokusila jsem se za tím vyběhnout, ale znovu bych upadla,
kdyby mě Falin nechytil. „Musíme jít za tím,“ vykřikla jsem,
v očích se mi zračilo nevyslovené „pomoz mi“.
Přikývl a jeho dýky zmizely – jednoho dne zjistím kam. Pak
mě vzal kolem pasu a napůl jsme běželi, napůl klopýtali
do chodby. Příliš daleko jsme nedoběhli. Schodiště bylo
přecpané, lidé se mačkali, strkali, tlačili, jak se snažili co
nejrychleji dostat z restaurace.
„Ztratila jsem to,“ vydechla Rianna a oči jí zářily. „Bylo to
tam, a najednou to bylo pryč.“
Zatraceně. To znamenalo dvě věci. Pokud jsme měli trochu
štěstí, vrátilo se to do země mrtvých, aby si to lízalo rány – ale
já takové štěstí nemívám. Zbývala tedy druhá možnost: skočilo
to do něčího těla. Rianna neviděla duše, pokud byly v tělech,
což by vysvětlovalo, proč cestovatele také neviděla.
Propátrala jsem dav valící se ze schodů. Všimnout si v té
záplavě žluté záře černé skvrny nebylo zas tak těžké. Proniklo
to do ženy, která pevně visela na paži svého manžela. Žlutá
záře její duše pomalu pohasínala, jak cestovatel získával
kontrolu nad jejím tělem.
„Tamta,“ ukázala jsem. „Ta žena v červené košili
a s černými vlasy.“
„Madam, musíme s vámi mluvit,“ vykřikl Falin a pustil mě,
aby se vydal za ženou. Neotočila se, nezastavila. Falin pár
doběhl a vzal ženu za rameno. „Jsem od vyšetřovací agentury,
potřebuji s vámi mluvit.“ Ukázal jim odznak příliš rychle
na to, aby postřehli, z které „agentury“ mohl být.
„Nic jsme neviděli,“ řekl muž, což byla ale lež – oba byli v té
jídelně.
Žena se ještě těsněji přitiskla k mužově paži. „Necítím se
dobře,“ zašeptala a klopýtla.
Muž ji vzal pod paží. „Bude to dobré. Brzy budeme doma.“
Sotva. Temnota vyhrávala, z původní žlutě lidské duše
zbýval poslední paprsek.
„Nemohu vás nechat jít,“ prohlásil Falin a dál svíral ženu
za rameno.
„Prosím, ať odejde,“ zvedla žena ke svému muži žadonící oči
– oči potažené olejnatou mázdrou.
Jak ji jen mohl cestovatel posednout tak rychle? Sice jsme si
brzy uvědomili, že s každou další obětí získával na síle, ale
ovládnout tu ženu mu zabralo kolik? Minutu? Nanejvýš dvě.
Tohle je špatné, hodně, hodně špatné.
„Nemůže to počkat, dokud se nedostaneme ven?“ zeptal se
netrpělivě muž.
Přistoupila jsem k němu. „Ne, nemůže. Pane, navrhuji vám,
abyste ustoupil. Tohle není vaše žena.“
Ovládaná žena se otočila a propálila mě pohledem plným
zášti. „Začínáš být otravná.“ Slova zazněla z ženina hrdla, ale
nebyl to její hlas.
„Becky?“
Žena na muže zavrčela a vytrhla se mu. Plynulým pohybem
se otočila a plnou silou udeřila Falina do břicha.
Zafuněl, jak z něj vyrazila dech, ale to ho nezpomalilo.
Znovu se mu v rukách objevily dýky.
„Neubliž jí. Cestovatel jen skočí do dalšího těla,“ křičela
jsem, když se žena rozběhla, ale ne ke schodišti, nýbrž zpět
do jídelny, z které jsme před chvílí unikli.
Slyšela jsem, jak Falin zaskřípal zuby, ale dýky zmizely a on
se rozběhl. Zastavila jsem se ve dveřích, zablokovala jsem je
vlastním tělem. Žena byla o dobrých dvacet čísel menší než já,
ale vrazila do mě silou řítícího se ragbisty a srazila mě k zemi.
Projela mnou ostrá bolest, vyrazila mi vzduch z plic. Dýka mi
vypadla z dlaně a dopadla na podlahu.
Přese mě přeskočil Desmond a vrhl se na ženu. Cestovatel
měl možná sílu, ale pořád byl uvězněný v drobné ženě
a Desmond byl bargest a vážil určitě víc než metrák. Padla
k zemi.
Ale je těžké udržet na zemi někoho, komu je jedno, jak moc
bude jeho tělu ublíženo. Zmítala se, bila do obrovského
faeského psa. Falin k nim doběhl dřív, než jí stihl Desmond
vážněji ublížit, jako třeba ukousnout jí ruku.
Falin ženě nasadil pouta a vytáhl ji na nohy. Znehybněla.
Čekala jsem, jestli z ní cestovatel vystoupí, když byl nyní jeho
hostitel dopaden. Nestalo se.
„Je JPČM na cestě?“ zeptala jsem se Rianny, která nyní
proplétala prsty Desmondovou srstí a hledala zranění.
„Měli by tu být do minuty.“
Jedna nula pro soukromé detektivy. No dobrá, a FÚV.
Usmála jsem se a oprášila se. Ráno to bude bolet jako čert, tím
jsem si byla jistá, ale uzavřeli jsme náš první případ. Vlastně
hned dva případy.
Přešla jsem přes místnost, abych sebrala ze země svou dýku.
Cestovatel mě pozoroval, modré duhovky ženy zakrývala
olejnatá čerň. V těch očích se zračila hrůza všech mrtvých,
kteří nikdy nedojdou klidu. Chloupky na zátylku se mi zježily.
„Nemohla jsi to nechat být, co?“ zeptalo se to hlasem, který
už nezněl jako nebohá žena. Byl chladnější, drsnější.
Do místnosti vpadl její muž. „Co se to děje? Proč jste zatkli
mou ženu?“
Lítostivě jsem se na něj zadívala, ale nic jsem mu neřekla.
Namísto toho jsem odpověděla cestovateli. „Ne, nemohla jsem
dovolit, abys dál poletoval po městě, tak se neobtěžuj přejít
do dalšího těla. Najdu tě, ať se ukryješ v komkoli.“
„Takže se podle všeho neshodneme,“ řeklo to a bez varování
zkroutilo ruku. Místností se rozlehlo křupnutí kosti, jak ženě
prasklo rameno. Tím pohybem to vytrhlo spoutané ruce
z Falinova sevření.
Žena se rozběhla k oknu. Vteřinu předtím, než prolétla skrz,
se žena ohlédla a cestovatel se na mě její tváří zakřenil. Pak se
ozval zvuk tříštěného skla. Muž zakřičel. A nakonec se ozval
dutý zvuk, jak tělo dopadlo na zem, zvuk sotva postřehnutelný
v porovnání se vším, co se tu za posledních několik minut
odehrálo.
Na vteřinu se všechen pohyb zpomalil. Pak se mé nohy
rozběhly, jako by se samy rozhodly, co dělat, dřív než mozek
vydá příkaz. Běžela jsem k oknu, ostatní za mnou.
Ze střepů, které se ještě držely v rámu, kapala krev, a venku,
napůl na chodníku, napůl na trávníku, leželo polámané tělo té
ženy. Byli jsme jen v prvním patře, ale ruce měla spoutané
za zády, takže se nemohla při pádu nijak chránit. Ne že by ji
volné ruce zachránily. Soudě podle krve, jejíž proud s každým
úderem srdce slábl, musel střep roztrhnout některou z hlavních
tepen.
Ze své pozice v patře nad hrůzným výjevem jsem sledovala,
jak cestovatel opouští tělo. Do prdele. Ale nic jsem nezmohla.
Na fyzický útok jsem byla příliš daleko, a jakmile to najde
dalšího hostitele… Právě to dokázalo, jak malý má pro něj
život člověka význam. A vyděšený dav lidí pro něj znamenal
přísun mnoha čerstvých těl. Vztáhla jsem se po své záhrobní
magii.
Příliš pozdě.
Vnořilo se to do nového těla. Zaklela jsem. Má magie živé
neovlivní. Během několika vteřin se muž oddělil od davu
a rozběhl se na opačnou stranu než ostatní návštěvníci. Z téhle
vzdálenosti a skrze několik rovin existence jsem poznala jen
to, že to byl muž.
Sakra.
Shlédla jsem na polámané tělo ženy, která byla ještě před
pouhými dvaceti minutami obyčejnou ženou, jež si
s manželem vyšla na oběd.
Vedle jejího těla se zjevil Death. Jen na vteřinu se mi podíval
do očí a pak se odvrátil. Polkla jsem a vzdorovala slzám, které
mě pálily v očích. Varoval mě. Řekl mi, ať jdu pryč, ať se
do toho nemíchám. Myslela jsem, že se mě snaží udržet mimo
nebezpečí. Ale možná se jen snažil zabránit této… této
naprosto zbytečné ztrátě lidských životů.
A já k tomu cestovatele přinutila.
Dívala jsem se za vzdalující se postavou cestovatelova
nového hostitele. Sledovala jsem ho, jak zabíhá za roh a mizí.
Ne že by na tom záleželo. Pokusila jsem se jít na něj přímo.
Pokusila jsem se zastavit sériového vraha. Nejenže jsem
selhala, ale nyní jsem měla na svědomí i životy dvou
nevinných.
23. kapitola
Čtyři minuty poté dorazila Jednotka proti černé magii. Už ale
bylo pozdě a jediné, co mohli udělat, bylo odklidit těla. Falin
zmizel ještě předtím, než dorazili. Jeho poslední slova na mou
adresu? Abych se nezmiňovala o tom, že se do toho zapletl
FÚV.
Prostě paráda.
Většinu příslušníků JPČM jsem znala, ať už z večeří u Johna,
nebo z oslav po uzavření dalšího případu, ale oficiálně jsem
s nimi nikdy nespolupracovala, takže se mnou jednali jako
s civilistou. Což znamenalo, že na místě, jako je tohle, jsem
byla buď svědek, nebo podezřelý… nejspíš obojí. Vzhledem
k tomu, že jsem se setkala s oběťmi doslova několik okamžiků
před jejich smrtí, přičemž jedna z obětí měla ruce spoutané,
což jsem odmítla jakkoli vysvětlovat, jsem měla štěstí, že mě
nezatkli na místě. Ačkoli pořád tu byla možnost, že se mě na to
zeptají – a tentokrát už bez možnosti nevypovídat – přímo
na stanici, až mě tam odvedou k výslechu.
Což byl důvod, proč jsem byla nyní, o dvě hodiny později,
v Johnově kanceláři, klepala jsem se a neviděla. Zachránil mě
z výslechové místnosti, ale vzhledem k tomu, jak rudou měl
stále se šířící pleš, bych nejradši zůstala se ženou, která mě
navzdory klidnému, až lhostejnému jednání poslední hodinu
týrala otázkami.
„Co sis to myslela, Alex?“ John tu otázku nezařval, ale moc
k tomu nechybělo.
Sklonila jsem hlavu. „Nikdo by nevěřil, že ta úmrtí nebyla
dobrovolná.
Našla
jsem
vzorec,
našla
jsem
nejpravděpodobnější další oběť a pokusila se ho zadržet.“
„Ano, a oba víme, jak to dopadlo.“
Zanořila jsem se hlouběji do židle. Ničilo mě fyzické
i magické vyčerpání smíšené s tíživým pocitem viny.
„Podělala jsem to. Věř mi, vím to.“
„Víš to? Alex, tvoje činy vedly ke smrti dvou lidí.“
Trhla jsem sebou, ale vztek se spojil s vinou, takže i mně zněl
můj hlas lhostejněji, než jsem čekala, když jsem odsekla:
„Technicky vzato šlo o sebevraždy, čili jak jsi mi sám řekl,
k žádné vraždě nedošlo. Nebo jsi konečně ochoten přiznat, že
se v Nekrosu vzhledem k té řadě sebevražd děje něco
divného?“
John mě propaloval pohledem, tvář nehybnou, ani jeho
knírek sebou necukl. Pak se zvedl od stolu, přešel
k pootevřeným dveřím své kanceláře a třískl s nimi. Tichou
malou místností se rozlehla hlasitá ozvěna té rány.
Každý jeho krok, jak se vracel ke stolu, se mi ozýval v uších.
Opřel se o desku a jen tam stál, paže překřížené přes hruď. Pod
jeho tvrdým pohledem jsem se schoulila ještě víc, přála jsem si
mít při sobě amulet neviditelnosti. Nedostal mě ale jeho káravý
postoj, ale zklamání, které jsem mu viděla v očích. V poslední
době jsem ho tam viděla často a to mě bolelo, protože jsem
Johnovi hodně dlužila. To on mě dostal na výplatní pásku
policie, a když jsem po Riannině zmizení nevěděla, jak dál, to
on mě pobízel a podporoval, abych získala licenci soukromého
vyšetřovatele a navzdory všemu si otevřela vlastní firmu.
Nebyl to jen kolega, byl to dobrý přítel, co víc, v mém životě
zaujímal pozici nejblíže tomu, co bych mohla označit za otce.
A když se na mě teď díval, chtěla jsem si přitáhnout kolena
k hrudi a zabořit tvář do dlaní.
„Tamara změnila Kirkwoodův a Kinglyho způsob smrti ze
sebevraždy na nedefinováno,“ oznámil mi po zdánlivě mučivě
dlouhé době.
Zamračila jsem se. Nedefinováno stále neznamenalo vraždu
a ti lidé nezemřeli nešťastnou náhodou – byli zavražděni tím,
co je posedlo.
„Alex, opravdu si myslíš, že jsi jediná, kdo vidí v těch
případech souvislost?“
Kyselý pocit se mi zvedl ze žaludku do hrdla. „Takže ono
probíhá vyšetřování? Proč jsi mi to neřekl?“
„Protože ti nahoře to chtějí udržet v tajnosti. Je tu jistá
možnost, že pachatele nikdy nedostaneme před soud, takže to
chceme před tiskem utajit co možná nejvíce.“
„Ale venku umírají lidé.“
„Ano. Při sebevraždě.“ Zvedl ruku, aby zastavil mé protesty,
a pokračoval: „Jsou okolnosti těch sebevražd podezřelé? Ano.
Ovlivnilo něco podivného rozhodnutí zesnulých, aby si vzali
vlastní život? Nejspíš. Ale kdyby se ten případ vyšetřoval,
začala bys pátráním po hlášeních o zneužití magie. Se
správným soudcem a porotou bys možná dokázala, že došlo
k zabití, ale každý ví, že žádná jakkoli mocná magie nikoho
nepřinutí, aby se zabil.“
„Ale vy tu nehledáte kouzlo. Hledáte… entitu.“
„Což je důvod, proč na případu pracují dva agenti ÚVMZ.
A ne, neřeknu ti, kteří to jsou,“ dodal dřív, než jsem se mohla
zeptat.
„Mohla bych pomoct.“
„Jako jsi pomáhala doteď? Rozvířila jsi prach na případech,
které všichni přijali jako sebevraždy. Způsobila jsi scénu
v zaplněné restauraci.“ Podrbal se na lysině. „Tohle město je
teď jako sud se střelným prachem. Stalo se příliš mnoho
nevysvětlitelných věcí, příliš mnoho lidí zemřelo vinou magie.
Lidi se bojí. Máme nahlášeno množství zločinů z nenávisti,
Alex. Zločiny z nenávisti – sedmdesát let po Magickém
probuzení. Od ničení majetku po násilí vůči fae
a čarodějnicím. Mí rodiče mi vyprávěli děsivé příběhy
o nepokojích, které následovaly po Probuzení. A teď to
v městě bublá a hrozí, že ty hrůzy znovu vypuknou. Tohle
chceš?“
Neodpověděla jsem. Pokračoval, jako by mou odpověď ani
nečekal.
„Lidé se bojí neznámého, bojí se toho, čemu nerozumějí.
Stalo se toho tolik, co se doteď nevysvětlilo, zatraceně, co se
ani nedá vysvětlit. Od rituálních vražd přes hromady částí těl,
u kterých se ani nezjistilo, proč byly vůbec useknuty, po díry
v podělaný realitě. Dějí se podivné věci. Věci, které porušují
pravidla, o nichž jsme si doteď mysleli, že se magie týkají.
A teď tu máme magii, jež dokáže překonat svobodnou vůli až
do bodu, kdy se oběti samy zabijí? Bude lepší, když se to utají
a nevyvolá to jen další strach a paniku.“
Měl pravdu. A já naprosto přesně chápala, jak děsivé to
muselo být, když se změnila pravidla – právě tím procházel
způsob, jakým jsem chápala svět. Ale byla jsem jedním z mála
lidí, kteří mohli cestovatele vidět. Mohl projít tuctem poldů,
a nikdo by si ho nevšiml, ale kdybych se podívala já, poznala
bych ho i v davu. Ovšem to John nepotřeboval vědět.
„Řekněme, že to stvoření, které ovládá těla, skutečně existuje
– pak tu mluvíme o nehumaniodním pachateli. Potom by to
měl převzít FÚV –“
„Jenže ta věc není fae.“
Pokračoval, jako by mě vůbec nevzal na vědomí, „– a ti ten
případ očividně také nechtějí zveřejnit. Prodej železa
v Nekrosu je nejvyšší, jaký kdy byl, a vyslanec pro vztahy
mezi fae a lidmi je zahrnut tunami stížností z obou stran. A pak
jsou tu politické strany. Jako třeba to uskupení, co se snaží
postavit halicí kouzlo mimo zákon –“
Jako by to mohli prosadit.
„– a takoví lidé se na čarodějnice nedívají o moc líp než
na fae. Slyšela jsi o tom návrhu zákona, o kterém se jedná,
podle nějž by se všechny děti před nástupem do školy musely
podrobit testu RMK?“
To jsem opravdu netušila. Jako někdo, kdo by jako člověk
testem neprošel, mě myšlenka na povinný test relativní
magické kompatibility vyděsila. A určitě jsem nebyla jediná.
Mimoto testovat děti je směšné. Pokud nešlo přímo o norny,
i lidé, kteří se na testu RMK pohybovali hodně nad průměrem,
museli magii a její užití studovat. A pokud by lidé začali
nenávidět všechny s magickým potenciálem, pak byly
v bezpečí jen magické nuly a těch bylo ještě méně než noren.
Většina obyvatelstva se vyznačovala alespoň minimem
magických schopností. Nijak výrazně a moc by s nimi
nesvedli, ale kdo neměl na testu RMK rovnou čáru, ten měl
určitý, byť malý magický potenciál.
„Takže,“ pokračoval, „jestli nechceš skončit ve vězení, měla
bys ten případ nechat už sakra být a jít si po svém. Manžel
Rebeky Cramerové – to je ta žena, co skočila oknem, pokud to
nevíš – prohlašuje, že v době smrti byla už zadržena policií.
Chce podat žalobu, až na to, že v době její smrti se na místě
nepohyboval žádný příslušník nekroského policejního sboru.
Z popisu toho domnělého strážníka vyplývá, že byl vysoký
a měl dlouhé světlé vlasy – připomíná ti to někoho, koho bys
mohla znát?“
Odvrátila jsem se.
„Co si myslíš, že Cramer udělá, až zjistí, že je do smrti jeho
ženy zapleten agent FÚV? A tvá klientka, Nina Kinglyová, je
právě na poměrně úspěšném tažení za omezením magie
a jejího užití. Kelly Kirkwoodová jen za dnešek volala sem
na okrsek víc než desetkrát. A hodinu před tím tvým drobným
incidentem v restauraci mi zavolal novinář, který prošetřuje
tvrzení páru, co je přesvědčen, že jejich syn byl zavražděn
a policie se na ten případ vykašlala. Zaséváš strach a všichni
jsou kvůli tobě pod obrovským tlakem.“
„Já…“ Absolutně vůbec jsem netušila, co na to říct. Měl
pravdu. Chovala jsem se nerozvážně. Myslela jsem jen na to,
abych dopadla vraha a dala rodinám jejich pokoj a mír –
vědomí, že jejich milovaní nespáchali sebevraždu. Ani
na vteřinu mě ale nenapadlo, co s tou informací udělají oni.
„Tak co mám dělat?“
„Přestaň si hrát na detektiva. Jsi skvělá stínová čarodějnice.
Pokud jde o vyslýchání obětí vražd, jsi neocenitelná. Ale
kdykoli se zapleteš do vyšetřování případu, všechno spěje
do pekel. Nech vyšetřování na policii a dál si jen povídej
s mrtvými.“
Zírala jsem na něj, neschopna souvislé myšlenky.
Zachránilo mě ostré zaklepání na dveře. John přešel přes
kancelář a trhnutím dveře otevřel. Připomínal rozzuřeného
medvěda. Zelenáč v uniformě se při pohledu na něj přikrčil
a sklonil hlavu.
„Hm, echm, omlouvám se, že ruším,“ řekl, „ale je tu bratr
slečny Craftové. Říká, že je to naléhavé. Něco s jejich
matkou.“
Zapomněla jsem dýchat, mé srdce zapomnělo, že má bušit.
Mohl by to být…? Vyskočila jsem na nohy, ale nikam dál jsem
se nedostala, protože se na mě John obrátil, jeho mohutná
postava vyplňovala celé dveře.
„Odkdy máš bratra?“ Čirý skepticismus jeho hlasu mě
přivedl zpátky do reality. Naději, která mě ještě před
okamžikem celou zaplavila, vystřídaly pochyby.
Nohy pode mnou podklesly, nedokázaly mě dál nést a já se
zhroutila do židle. John mě pozoroval, ale pokud si všiml mé
slabosti, nekomentoval to. Jen čekal. Což nebylo žádné
překvapení, než mě najal jako konzultantku, proklepl si mou
minulost. Oficiálně jsem neměla žádné příbuzné.
„Můj bratr zmizel, když mi bylo jedenáct.“ A já se nikdy
nevzdala naděje, že ho jednoho dne najdu. Ale dnes?
Na policejní stanici? Pochybuju. „A matka mi zemřela, když
mi bylo pět. Ať je venku kdokoli, nezná mě.“
John si zabručel pod vousy. „Začínám přemýšlet, kdo tě
vlastně zná.“
Trhla jsem sebou. Jak na tohle odpovědět? Ne že by John
na odpověď čekal. Knírek se mu zkroutil dolů, jak se zamračil.
Obešel stůl, otevřel zásuvku a vytáhl služební zbraň.
„Jak jsi říkala, že vypadal ten poslední člověk, kterého
‚cestovatel‘ posedl?“ zeptal se, zatímco zbraň upínal
do pouzdra.
„Jako ten před několika hodinami? Muž, nejspíš průměrné
výšky. Mohl mít krátké hnědé vlasy, ale barvou si jistá
nejsem.“
„Právě jsi popsala polovinu obyvatel Nekrosu.“
Pokrčila jsem rameny. Lepší odpověď pro něj nemám. „Já
poznám, jestli je to ten cestovatel.“
„Ne, nepoznáš. Zůstaneš tady.“
„Tak na to zapomeň,“ odsekla jsem a zvedla se ze židle.
John zavrtěl hlavou. „Strážníku, zatkněte ji.“
Zalapala jsem po dechu. „Za co?“
„No, jsem si jistý, že existuje seznam všech tvých eskapád,
které by mi daly dobrou záminku, ale teď se spokojím s tím, že
jsi uvrhla civilistu do nebezpečí.“
„Jakého civilistu?“
„V tuto chvíli sebe,“ odvětil a zamířil ke dveřím. Zastavil se
jen na tak dlouho, aby zelenáče zpražil tvrdým pohledem.
„Strážníku, to nebyl návrh. Zatkněte ji.“
„Pane?“ Muž se ve dveřích prakticky choulil.
„Nemůžeš mě zatknout,“ protestovala jsem a pokusila se
projít kolem Johna.
„Ještě chvíli a přidám k obvinění bránění výkonu.“ Popadl
mě za nadloktí. „Pouta.“
Zelenáč odepjal od opasku pouta a skoro je upustil, než se
mu podařilo podat je Johnovi, který mi je nasadil na zápěstí
pohybem zkušeného policejního veterána.
Obsah železa v kovu mi vyslal do paží osten bolesti.
Zamrkala jsem, zaklela, ale John neměl tušení, že nejsem
člověk a že mi železo ubližuje. Dál si mých protestů nevšímal
a strčil mě do hloubi své kanceláře.
„Nezapomeňte slečně Craftové přečíst její práva,“ dodal
a zamířil ze dveří.
„Ano, pane.“ Strážník mě vzal za paži a po chvíli lovení
po kapsách vytáhl malý útržek papíru a má práva mi opravdu
přečetl.
24. kapitola
„Tohle je směšné. Uvědomujete si to, že ano?“ spustila jsem,
jakmile mi zelenáč má práva přečetl, a to doslova.
„Jen poslouchám příkazy, madam.“
Jo, to jsem si všimla.
„No, šlo by to alespoň bez těch pout?“ Pálení mi
způsobovalo neutuchající bolest a já měla co dělat, abych to
nedala na svém hlasu znát, nebo hůř, abych se bolestí
nerozplakala. Lidé nemají s železem problém a já se snažila,
jak to jen šlo, abych mohla dál vystupovat jako člověk.
Zelenáč mi nejenže pouta nesundal; ani se neobtěžoval
na mou otázku odpovědět. Popadl mě za nadloktí a vedl
ke dveřím.
„Ech, kam to jdeme?“
„Za mříže, dokud nesložíte kauci.“
No to si snad dělal srandu. Byla jsem si na devadesát procent
jistá, že mě John dal zavřít, aby mě udržel dál od vstupní haly –
kterou jsme ale museli projít, pokud mě chtěl zelenáč
zamknout do jedné z cel Centrálního okrsku. Byla jsem si také
jistá, že kdyby nebyl tak naštvaný, přišel by na jiný způsob, jak
mě udržet mimo vstupní halu, ale tak či tak, jestli je cestovatel
tam někde venku, nechtěla jsem mít při setkání s ním ruce
spoutané za zády.
„Neměli bychom počkat, dokud se John nevrátí?“ zeptala
jsem se přede dveřmi.
„Nedělejte si to ještě těžší, madam.“ Postrčil mě kupředu.
Sakra.
Jakmile jsme prošli na chodbu, otevřela jsem své štíty
a nahlédla skrze roviny. Vedl mě krátkou chodbou
s kancelářemi – velmi krátkou, mnoho detektivů vlastní
kancelář nedostane. A najednou jsme byli ve vstupní hale.
Přelétla jsem pohledem prostor, nevšímala si rozkladu
a magie, hledala jsem jen duše. Johnova byla vpředu a zářila
jasnou žlutí. Stál ztuhle, tvářil se podezíravě, zatímco mluvil
s tělem naplněným černě zahalenou duší.
Když jsme se zelenáčem vešli do haly, cestovatel ke mně
vzhlédl. Na ukradené tváři se objevil úsměv. „Sestřičko.“
Sakra.
„To je on, Johne. To je ten cestovatel,“ vykřikla jsem.
Pak se spustilo peklo.
Cestovatel zvedl zbraň a zamířil ji na mě. Někdo vykřikl, aby
ji odhodil. Neuposlechl. Věděla jsem, že neposlechne. Vrhla
jsem se k zemi jen o vteřinu dřív, než se ozval výstřel.
Do paže mi vystřelila bolest, horká a ostrá. Pak jsem dopadla
na zem. Při pádu jsem se pootočila tak, abych se převalila
na rameno, čímž jsem zabránila tomu, abych se hlavou udeřila
o linoleum, ale otřes při dopadu bolest v ruce jen zhoršil.
Nesnažila jsem se zabránit výkřiku, který se mi dral z hrdla –
nikdo mě přes výstřely stejně neslyšel. Zazněly tři, v rychlém
sledu.
Ticho, které se rozhostilo po výstřelech, bylo až ohlušující,
a přesto prázdné, nebo mi možná jen zvonilo v uších. Po paži
mi stékala krev. Pokusila jsem se dostat na nohy dřív, než…
Pozdě.
Halou se proháněl obrovský beztvarý mrak a mířil si to
přímo ke mně. Ne, ne ke mně – my už jsme si to spolu prožili.
Vnořilo se to do toho zelenáče. Ztěžka jsem polkla a zcela
zapomněla na spalující bolest, která mi ochromovala tělo. Zalil
mě studený pot.
Do prdele, do prdele, do prdele. „Johne, pomoc.“
Mé boty nechaly na podlaze černé šmouhy hned vedle skvrn
od krve. Vyhrabala jsem se na nohy, snažila se dostat co nejdál
od toho mladého policisty. Jeho duše temněla. A rychle.
„Zavolejte někdo doktora,“ křičel John a běžel ke mně. „Jak
moc jsi zraněná?“
Potřásla jsem hlavou, snažila jsem se dostat co nejdál
od cestovatele a jeho nového hostitele. „Johne, je to v tom
klukovi.“
Mladý strážník se na mě usmál, jeho oči se potahovaly
temnou mázdrou. Zvedl svou zbraň a namířil ji na mou hruď.
Z téhle vzdálenosti nemohl minout.
„Sbohem, Alex Craftová.“
Chtěla jsem zavřít oči, ale nemohla jsem. Upírala jsem oči
na tu zbraň a čas se zpomalil. Vnímala jsem jen napětí v jeho
prstu, pohyb, kterým spustil zbraň. Obrnila jsem se, připravila
jsem se na bolest, která mě pohltí. Ale jeho prst se zastavil, tvář
zvážněla.
Zamrkala jsem. Za mladíkem stál Death, v ruce svíral duši
toho muže. O chvíli později zazněl výstřel. Tělo zelenáče
sebou trhlo a padlo k zemi.
Nespustila jsem z něj pohled. Plíce mě pálily, jak jsem
dlouho zadržovala dech. Vydechla jsem. A z těla mladého
muže se zvedl černý mrak. Ne. Tohle už musí přestat. Mohl by
takhle měnit těla, dokud tu nezůstane nikdo živý.
Ale jak to sakra můžu zastavit? Kdybych utekla, šlo by to
za mnou a nechalo ostatní na pokoji? Rozhodně to chtělo mě.
Kvůli mé nevymáchané puse. Já mu prostě musela říct, že ho
budu pronásledovat, ať posedne jakékoli tělo, to jsem celá já.
Musela jsem to dostat někam, kde bude mnohem méně lidí.
A ještě méně zbraní.
Ale nejdřív jsem se potřebovala zbavit těch pout.
Jelikož mi bylo jasné, že mi cestovatel nehodlá dát čas, abych
někoho zdvořile požádala, jestli by mi pouta neodemkl, musela
jsem být trochu kreativnější. Nebo ničivější. Už tak jsem se
dotýkala několika rovin, jak těžké by bylo přetáhnout malá
pouta do země mrtvých?
Těžší, než jsem čekala. Zvláště když jsem je měla za zády
a neviděla na ně. Už dřív jsem přetáhla několik věcí do země
mrtvých, ale obvykle to bylo čirou náhodou. Nyní jsem se
musela soustředit, abych ten malý kousek železa nechala
zkorodovat a rozpadnout. Uvolnila jsem paže a pokusila se svá
zápěstí vytáhnout. Pažemi mi projel osten bolesti, ale
nepřestala jsem. Držela jsem si před očima obraz zrezlých pout
a cítila jsem, jak se kov poddává a řetízek se láme. Nyní jsem
z pout měla dva totožné náramky. Pálily mě do kůže, ale
alespoň jsem mohla pohybovat rukama.
„Poběž,“ pobídl mě Death a vytáhl mě na nohy. „Musíme tě
odtud dostat.“
Nemohla jsem s ním souhlasit víc, ale roztrhnout pouta mi
trvalo dlouho a cestovatel už určitě vstoupil do dalšího těla.
Musela jsem zjistit, odkud by mohl přijít útok.
„Kde je?“ zašeptala jsem a při běhu hledala cestovatele.
Odpověď jsem zjistila sama dřív, než mi to stihl Death říct.
Čerň už obalovala duši další oběti, strážníka, se kterým jsem se
setkala na místě smrti Kinglyho.
Do háje.
Ukázala jsem a zvolala: „Je v Laridovi.“
Někteří z policistů zvedli zbraně; ostatní mířili pistolemi
do země. John měl zbraň mírně pozvednutou.
„Jsi si jistá?“
„Ano, je si jistá,“ ozval se cestovatel hlasem Larida a Death
mě stáhl za sebe. „Zabijete i tohle tělo? Jednoduše si vezmu
další. Kdo z vás chce být na řadě? Nebo mi dovolte zabít
Craftovou a já odtud odejdu.“
„Nepřijatelné,“ zahřměl hlas posledního člověka, u kterého
bych čekala, že mě bude bránit. Pak detektiv Jenson, Johnův
parťák a feykin v utajení, u nějž jsem si byla zatraceně jistá, že
mě nenávidí, stiskl tlačítko taseru. Mezi dvěma drátky proběhl
elektrický výboj a zasáhl Larida do hrudi.
Jenson do něj vyslal několik tisíc voltů. Cestovatel upustil
zbraň a padl na kolena. Ale ještě nebyl poražen. Vytáhl si
sondy z hrudi. S dvojitým cinknutím dopadly na podlahu.
„A máme tu dobrovolníka,“ oznámil cestovatel Jensonovi
a natáhl se pro zbraň.
Nestihl to. Přesně mezi oči zasáhl Larida šíp s modrou pěnou
na špici a místnost zaplavila magie. Larid padl na zem,
přemožen kombinací znehybňovacího, uspávacího a éterii
blokujícího kouzla. Rozkašlala jsem se, dusila jsem se tíhou
magie visící ve vzduchu, ale neodvažovala jsem se spustit
z Larida oči.
Co uděláš teď, cestovateli? Dokážeš opustit tělo
v bezvědomí?
Buď byl cestovatel mimo stejně jako jeho hostitel, nebo aby
ta věc mohla přeskočit na dalšího člověka, musel původní
hostitel zemřít. Začínalo ve mně vzrůstat podezření, že to bude
ta druhá možnost. Viděla jsem, jak temný povlak dál halí
Laridovu duši, ale nesnažil se tělo opustit. Z muže
v bezvědomí se stala neprodyšná schránka.
Ale co se stane, až se probudí?
S tou kombinací kouzel to však nějakou dobu určitě potrvá.
Tu kombinaci jsem znala. Což znamenalo, že tu někde bude
Briar. Vzhledem k tomu, co všechno se tu během několika
minut odehrálo, jsem si ani nevšimla, že dorazila. Necítila
jsem ani ji, ani její brnění ze všemožných kouzel, lektvarů
a amuletů. Nervy jsem měla tak pocuchané, že jsem přes
přetrvávající opar z kouzel ze šípu nebyla schopna její magii
rozpoznat. Po pravdě jediné, na co jsem se teď zmohla, bylo
sedět. Ale přinutila jsem se alespoň otočit a podívat se na ni.
Z toho pohybu se mi zatočila hlava a vsedě mě udržel jen
Death.
„Jsi raněná,“ poznamenal. Zvedl ruku a nechal ji viset nad
mou ránou.
Byla tu spousta krve, ale kulka mě jen škrábla. „Jsem na tom
mnohem líp, než bych byla, kdybys nebyl…“ Nedopověděla
jsem. Kvůli mně vyrval duši žijícího člověka. Sice by ten kluk
zemřel jen o vteřinu později, kdy už by pro mě bylo příliš
pozdě, ale sběratelé nikdy neberou duše předčasně.
Nikdy.
Znala jsem jen jednoho, který to tak dělával, a představoval
problém. Hodně velký problém. Ve jménu lásky on a jeho
milovaná překročili hranici až do té míry, že byli ochotni
rozervat svět ve dví, jen aby byli spolu. Před měsícem téměř
uspěli. Té noci mi muž v šedém řekl, abych si pamatovala, co
se z toho zvráceného vztahu může vyklubat. A právě proto
jsme s Deathem nikdy nesměli být spolu. Té noci mi Death
zmizel ze života.
A nyní překročil hranici, aby mě zachránil. Hodně důležitou
hranici. A oba jsme to věděli.
Začali se ke mně sbíhat lidé. Death se sklonil, lehounce mě
políbil na čelo a přenechal mě rukám někoho, kdo netušil, že
už jsem v pořádku.
„Musíme si promluvit,“ zašeptala jsem mu.
Ale byla to Briar Darqueová, která ke mně přistoupila
a řekla: „Ano, to musíme. Co se to tu sakra děje?“
Toužila jsem zasténat. Nyní, když se mi hladina adrenalinu
vracela k normálu, mě začala bolet paže a stejně tak i hlava,
zápěstí a rameno, na které jsem dopadla. A krucinál, že to
bolelo jako čert. Už před tímhle malým dobrodružstvím jsem
byla unavená. Nyní jsem byla zralá na zhroucení. S Briar
Darqueovou jsem rozhodně mluvit netoužila.
Otočila jsem se, abych zjistila, kdo mě to odtáhl od Deatha –
a kdo mě, doufejme, zachránil před Briar – a dostala další šok.
Můj loket pevně svíral detektiv Jenson a pomáhal mi tak
udržet rovnováhu. Štíty jsem měla rozevřené, takže jsem
viděla skrze halicí kouzlo, které nosil, aby skryl před světem
prodlouženou dolní čelist s dvěma obrovskými řezáky, jež se
lehce ohýbaly a nadzvedávaly mu horní ret. Někde v minulosti
se krev jeho rodiny smísila s krví trollů, ale jediným fyzickým
důkazem toho byla ta nešťastná spodní čelist. Byl jediný
feykin, s nímž jsem se setkala a který ukrýval dědictví
po svých faeských předcích – nebo kdo měl dostatečnou moc,
aby ovládl halicí kouzlo. No jistě, jeho duše byla víc stříbrná
než modrá. Můj otec mi řekl, že existují lidé s faeskou krví
a pak jsou fae s lidskou krví. Napadlo mě, že Jenson bude ten
druhý případ.
Všiml si, že na něj zírám, a jeho prodloužená spodní čelist se
napjala. Věděl, že vidím skrze jeho halicí kouzlo. „Dokážete
už stát sama, Craftová? Ano? Dobře.“ Pustil mou paži, otočil
se na podpatku a odrázoval pryč.
Dívala jsem se za ním. Toliko k záchraně před Briar.
„Co tu děláte?“ zeptala jsem se jí, jakmile jsem se dostala
k nejbližšímu stolu a ukradla z něj balíček kapesníků. Má krev
stékala na zem.
„Řekla jsem vám, že vás nespustím z očí. Doslechla jsem se,
že jste zapletená do smrti dvou lidí, tak jsem přišla zjistit, co se
stalo. A co je sakra tohle?“ Ukázala na strážníka v bezvědomí.
Někdo mu dal pouta na zápěstí a kotníky, což mi připadalo
jako dobrý nápad.
„Je posedlý. ÚVMZ má na takové případy přesný postup, že
ano?“ Protože já s tímhle případem končím. Jen jsem chtěla,
aby se někdo postaral o toho cestovatele a, já nevím, zapudil
ho? Uvěznil ho do láhve? Před soudem rozhodně nestane.
„Posedlý?“ Briar povytáhla tmavé obočí. „To snad spíš
spadá do vašeho pole působnosti než do toho mého.“
„Copak tam u vás nemáte někoho, kdo se stará o takovéhle
věci?“ ÚVMZ měli svého lovce ghúlů; určitě mají i někoho,
kdo ví, co s Laridem a cestovatelem.
Zavrtěla hlavou. „Já popravuji hostitele. Zní to krutě, ale
stejně jako oběti infikované ghúlem je lepší je sejmout, dokud
jsou ještě lidé, a ne monstra.“
„Skáče to z hostitele do hostitele.“ Posadila jsem se na židli.
Neměla jsem tušení, komu patřila. Jen byla nejblíž. „Myslím,
že předchozí hostitel musí zemřít, aby se mohl cestovatel
osvobodit a proniknout do dalšího těla. Když udržíme tělo
naživu, udržíme cestovatele uvnitř.“
„Pak byste měla zavolat do nemocnice, protože já nejsem
žádná chůva.“
Takže ÚVMZ nám nepomůže. Povzdechla jsem si.
„Alex, podívám se ti na tu paži.“ John ke mně přistoupil tak,
že Briar musela poodstoupit. Obvykle by mi to nebylo
příjemné, ale byla jsem ráda, že mám od té ženské chvíli
pokoj.
„Je to jen škrábnutí.“ Ale poslušně jsem od rány odtáhla
zakrvácený kapesník.
„Máš pravdu, ale stejně bys s tím měla zajet do nemocnice.
Možná to bude chtít pár stehů.“
Jenže já si účet za ošetření nemůžu dovolit. „Jestli tu někde
máš lékárničku schválenou OLMN, budu v pohodě.“
Johnův knírek sebou cukl, ale zavolal, aby mu někdo přinesl
lékárničku, a nabídl se, že mi pomůže do své kanceláře. Užuž
jsem chtěla odmítnout, ale když jsem vstala, zjistila jsem, že
místo kostí mám v nohách uvařené špagety, takže jsem mu
ráda dovolila, ať mi pomůže k sobě do kanceláře.
„Co se to stalo s těmi pouty?“ zeptal se při pohledu na mé
náramky. Chtěla jsem je nechat prožrat rzí až na prach, ale
zkorodovaly sotva na povrchu. Vypadaly zrezivělé, nebyly
zničené, takže jsem jen pokrčila rameny. Pak jsem zamrkala,
protože ten pohyb zabolel.
John se zhroutil do svého křesla, svěsil ramena, jako by
na nich ležela obrovská tíha. Pak položil na stůl svou zbraň,
připraven ji odevzdat, až začne nevyhnutelné vyšetřování
oddělení vnitřních záležitostí. „Už je po všem, že ano?“
Ohlédla jsem se do haly. Představa, že oslepnu sotva pár
minut poté, co se mě někdo pokusil zabít, mě děsila, takže jsem
ještě neuvolnila dotek všech rovin. Při pohledu ze dveří jsem
viděla jen polorozpadlé zdi a záchvěvy magie, ale věděla jsem,
že za nimi leží dvě těla, která neměla zemřít, a třetí člověk je
kouzlem udržován v bezvědomí jako živoucí kontejner
zlovolné nehmotné bytosti.
„Doufám,“ zašeptala jsem, ale cestovatel stále existoval a já
se nemohla zbavit dojmu, že správná otázka není, jestli unikne,
ale kdy.
25. kapitola
„Alex, probuď se.“
Zasténala jsem. Chtěla jsem, aby ten hlas zmizel.
„Alex.“
Popadla jsem polštář, narazila si ho na hlavu a převalila se.
Všechno mě bolelo.
„Alex,“ ozvala se Rianna potřetí.
„Jdi pryč.“ Nechtěla jsem se probudit. Cítila jsem se, jako by
si mě obr spletl s boxovacím pytlem. Potřebovala jsem spánek
a amulet proti bolesti. Nebo rovnou šest takových amuletů.
„Alex, brzy nastane rovnodennost.“
„To mám radost.“
„Slíbila jsi, že půjdeš na veselici.“
Proč bych to proboha dělala? Probudit se uprostřed noci jen
proto, abych mohla jít do Faerie? Hloupý nápad. Přitáhla jsem
si polštář blíž k hlavě. Jenže Rianna měla pravdu. Po několika
týdnech, kdy do mě kvůli tomu Caleb s Riannou šťourali, jsem
to slíbila.
Ale včera jsem strávila několik hodin na policejní stanici.
Nejdřív mě vyslýchali lidi z Jednotky proti černé magii a pak
z OLMN, kteří se o Larida a cestovatele zajímali mnohem víc,
než Briar naznačovala. Také jsem odolala psychickému útoku,
při kterém mi málem roztrhli duši ve dví, střelili po mně
a zachránil mě jen Death, který střelci sebral duši dřív, než
měl. Vážně jsem si myslela, že si zasloužím, aby mě mého
slibu zprostili. Naneštěstí se tak nestalo. Pod hrudní kostí jsem
cítila tíhu magie. Byla jsem fae, byť částečně, a slib mě
svazoval stejně jako magií stvrzená přísaha.
Několikrát jsem ošklivě zaklela a přinutila se otevřít oči.
Když jsem včera konečně uzavřela štíty, oslepla jsem
a nepřekvapilo mě, když jsem nyní zjistila, že mám vidění
stále trochu potemnělé, neostré. Rianna, která stála vedle mé
postele, vypadala jako našedlá skvrna překrytá cákanci
z vodových barev. Desmonda jsem vzhledem k jeho černé srsti
viděla jen jako tmavou šmouhu.
Ohlédla jsem se k oknu, ale neviděla jsem žádné světlo. „To
je venku pořád tma?“
Rianna protočila oči. „Samozřejmě. Rovnodennost nastane
za úsvitu.“
A to už musí být ve Faerii. Jasně.
„Už je vzhůru?“ donesl se ke mně odněkud zespoda Calebův
hlas.
Rianna se na mě podívala.
„Jo, už jo.“ A potřebovala jsem kafe. Litry kafe. „Připomeň
mi, proč že to mám jít na tu oslavu rovnodennosti?“ zeptala
jsem se, když jsem stiskla tlačítko na kávovaru. PK se mi tiskl
k nohám a zpoza mých lýtek pozoroval Desmonda.
„Jdeš, protože tyhle veselice se dějí jen čtyřikrát do roka.“
„Vážně se na párty necítím.“ Hypnotizovala jsem kávovar
a snažila se ho přinutit, aby pracoval rychleji. Nefungovalo to.
Můžu si pohrávat s rovinami realit, ale stejně trvá věčnost, než
se mi uvaří kafe. Nebo alespoň tak mi to každý den před
prvním šálkem připadalo.
Rianna mi vytáhla ze skříňky hrneček, který jsem od ní
převzala s elegancí medvěda, co se předčasně probudil ze
zimního spánku.
„Není to jen večírek. Je to…“ Odmlčela se, jako by hledala
správná slova. Taková, která mě přesvědčí – ne že by se tím
musela obtěžovat. Svůj slib jsem porušit nemohla. „Je to doba
neutrality, takže to pro tebe bude ideální příležitost, abys
v bezpečí a lépe poznala Faerii. Abys lépe poznala fae a dvory.
Brzy si budeš muset vybrat a zvolit dvůr.“ Tišeji pak dodala:
„Nebo se prohlásit za nezávislou a složit jejich přísahy.“
Rianna možná trávila ve světě smrtelníků stále delší dobu,
ale žila ve Faerii a patřila tam. Kdybych se prohlásila
za nezávislou, mohlo by to pro ni mít strašlivé důsledky.
Chtěla, abych si zvolila dvůr, jakýkoli dvůr. Caleb také chtěl,
abych se už rozhodla, protože by tím konečně přestaly razie
na příkaz Zimní královny. Ale chtěl, abych se prohlásila
za nezávislou, a nemusela tak opustit Nekros. Dívala jsem se,
jak do konvice pomalu překapává tmavá tekutina. Na faeskou
politiku bylo zatím příliš brzy.
O čtyřicet sedm minut později – a cítila jsem každou jednu
z nich – jsem byla až nechutně probuzená, nalitá kofeinem
a na cestě do Věčného květu. Rianna se mi zavěsila do rámě
a Holly z druhé strany. Ráda bych řekla, že se nám prostě líbilo
chodit takhle vedle sebe, ale pravda byla, že jsem v noční tmě
neviděla ani na krok a jejich spalující horkost byla lepší než
padnout na nos.
„Tak jaké to bude?“ zeptala se Holly a prakticky celou cestu
poskakovala. Rozhodně byla větším ranním ptáčetem než já.
„Počkej si a uvidíš,“ odpověděl Caleb a já v jeho hlasu
slyšela úsměv. Účastnil se každé veselice. Jednou za pár
měsíců zmizel na několik dní, ale tohle bylo poprvé, co jsme
šly s ním.
„A co bych tam měla dělat?“ zeptala jsem se. Zněla jsem dost
nevrle. Odkašlala jsem si. Taková přece nejsem. „Snad
nečekáte, že si dnes zvolím dvůr, že ne?“
„Samozřejmě že ne.“ Ačkoli tentokrát se mu už v hlasu
úsměv neozýval. „Jen si to užij. Musíš přestat vidět Faerii jako
něco děsivého. Jdi mezi fae, bav se s nimi, raduj se.“
Jo, tak to silně pochybuju.
Opatrně jsem kráčela po schodech ke Květu, na mé
kamarádky asi příliš pomalu. Ty se těšily mnohem víc než já.
Což nebylo nijak těžké. Já se jen chtěla vrátit do postele.
„Och,“ vydechla Holly a na vrcholu schodiště se zastavila.
„Píše se tu, že kvůli rovnodennosti je zavřeno. Jak se…“
Ztichla. „Slyšíte to?“
Zaposlouchala jsem se, ale slyšela jsem jen ruch aut z blízké
silnice. „Ne.“
„Ta hudba.“ Pustila mou paži a o krok postoupila ke dveřím.
„Nejsladší hudba, jakou jsem kdy slyšela.“
Její hlas zněl zasněně. Popadla jsem ji za ruku a přitáhla
k sobě. „Calebe, víš určitě, že je to bezpečné?“
„Už je stejně závislá na faeském jídle. Na veselicích číhají
na smrtelníky ale i další nebezpečí. Budu s ní proto po celou
dobu.“ Jeho hlas při posledních slovech zněžněl, ale já myslela
jen na nekonečný tanec, řetězy věznící duše, otrokáře, ty
nejkrásnější bytosti, které tak rády hodují na mase smrtelníků,
a někde vzadu v mé mysli jsem slyšela ozvěnu slov jednoho
fae, který Holly říkal překrásná panenka a že všichni
podvrženci jsou jen hračky.
Holly sice ještě nebyla podvrženec, ale neměla k tomu
daleko.
„Al, uvolni se,“ zašeptala Rianna tak tiše, až jsem ji skoro
neslyšela. „Už jsem ti řekla, že oslavy jsou neutrálním
obdobím. Není bezpečnější doby pro návštěvu Faerie.“
Pravda. Tak proč se mi žaludek při té představě kroutí?
Protože mě Faerie děsí až do morku kostí.
Caleb ignoroval ceduli s nápisem oznamujícím, že klub je
uzavřen, a pokynul nám do malé přijímací místnosti. Obvykle
tam seděl uvaděč a dával pozor, aby lidé chodili do veřejné
části Květu. Fae měli povolen přístup do VIP sekce.
„Neměli bychom se zapsat?“ zeptala jsem se a ze zadní
kapsy vytáhla rukavice – nechtěla jsem, abych ve chvíli, kdy
vejdu, spatřila na svých rukách krev. Ne že bych toho mnoho
viděla. Lustr svítil jen matně a mé oči se stále ještě nezotavily.
„Dnes ne.“ Caleb nás vedl rovnou ke dveřím do VIP sekce.
Dveřím, které obvykle zůstávaly skryty, dokud je uvaděč
nezviditelnil. „Jen musím načrtnout několik glyfů, aby se
dveře objevily. Dejte mi chvilku. Má schopnost splétat
prameny éterické energie má vliv na mou magii, která je tak
poněkud… neobvyklá.“ Zněl skoro, jako by se styděl, což bylo
u Caleba zvláštní – vždy si byl vším jistý.
Zamračila jsem se. „Copak nemůžeme pouze projít?“
„Mohli bychom, kdybychom ty dveře viděli.“ Zarazil se. „Ty
je vidíš, že?“
Přikývla jsem. Sice jsem sotva viděla prostor kolem nás, ale
ty pitomé dveře jsem viděla zcela zřetelně. Třpytily se, jako by
za nimi zářilo slunce, světlo probleskovalo každou skulinkou.
Caleb ustoupil a pokynul mi. „Tak tedy až po tobě.“
Jeho podrážděný tón mě překvapil. Já se přece nesnažila ty
dveře vidět. Nepříjemný pocit v břiše ještě zesílil, ale
přistoupila jsem ke dveřím a vzala za kliku. I přes rukavice mě
hřála do ruky, skoro jako by byla živá, což byla ještě děsivější
představa. Nikdy předtím teplo nevydávala.
Radši si na neznámé zvykej, Alex. V příštích pár hodinách
takových věcí uvidím spoustu.
Překvapilo mě, že na druhé straně dveří se nenacházel VIP
salon, ale hustý les listnatých stromů. Stála jsem ve dveřích
a jen zírala – a bránila tak ostatním v průchodu. „Ach, kam
zmizel zbytek Květu?“
Caleb mě dloubl do kříže a postrčil mě tak do dveří. „Nastala
podzimní rovnodennost. Všechny dveře vedou po celou dobu
slavnosti na Podzimní dvůr.“
„Takže to je jejich večírek?“ Sice jsem to nemyslela přímo
jako otázku, ale cítila jsem, jak se mi při výhledu na les kolem
pohybují ústa. Stromům v Nekrosu zatím nedošlo, že už nastal
podzim a měly by změnit barvy, což nebyla jejich vina,
protože bylo stále teplo. Chladný vzduch prozrazoval měnící
se roční doby. Koruny zdejších stromů zdobila žlutá, zlatá,
oranžová a červená. Co nejdéle jsem se snažila nemrkat, bála
jsem se, že kdybych pak oči otevřela, stromy by byly pryč nebo
zahaleny ve stínech. Ale ne, já je opravdu viděla. Viděla jsem
celou škálu zářivých barev, jasných a sytých, ačkoli tu nebyl
žádný viditelný zdroj světla. Zapomněla jsem, že ve Faerii
vidím, i když tam venku ne.
„Už jsme o tom mluvili,“ ozvala se Rianna a zněla trochu
jako jedna naše profesorka, když se její student nic nenaučil.
„Při rovnodennosti a slunovratu vedou všechny dveře
do Faerie na dvůr příslušného ročního období.“
Naznačila jsem ústy „aha“, ale ve skutečnosti jsem jí
nevěnovala žádnou pozornost. Kochala jsem se výhledem
na les. No dobrá, tak to bylo jen pár stromů, ale já je viděla!
Opravdu jsem je viděla, všechny ty syté barvy. Takhle zřetelně
jsem neviděla od chvíle, co, no, od chvíle, kdy jsem před
měsícem navštívila Faerii. Možná jsou ve Faerii barvy
zářivější než venku. Zahnala jsem slzy.
Sakra, jestli mě takhle rozbrečí pár stromů, co budu dělat
na oslavě?
Nejspíš to brzy zjistím. Pod baldachýnem korun vedla mezi
stromy cestička ze spadlého listoví a Caleb se po ní vydal,
Holly po boku, Rianna s Desmondem v závěsu. Honem jsem
je dohnala.
Vešli jsme na mýtinu s živou hudbou a fae všech tvarů,
velikostí a barev. Nikdy dřív jsem neviděla tolik fae na jednom
místě. I když jsem se nechtěně stala čestným hostem Zimního
dvora, ani tam tolik fae nebylo. A další přicházeli. Stála jsem
na okraji mýtiny a nevěřícně zírala na ten mumraj, když tu mě
obešla fae s plameny místo vlasů a očima, z nichž stoupal
dým. Krátce se rozhlédla a pak zamířila k nepříliš vzdálené
skupince fae. Na tváři jí hrál úsměv a vzduch kolem ní se chvěl
horkem.
„Chodívají na tyhle veselice všichni nezávislí?“ zeptala jsem
se Caleba.
Sledoval, jak na výjev zareaguje Holly. Oči měla trochu
skelné, ale nezdálo se, že to Calebovi dělá starosti. Ani on
neodvrátil tvář od mýtiny. „Většina. Všichni ne.“ Možná
věnoval dění kolem sebe větší pozornost, než se zdálo.
Znovu mě napadlo, jak moc to tu bude pro Holly bezpečné.
Kruci, jak moc to tu bude bezpečné pro mě. „Možná to pro
jednu návštěvu stačí. Odvezu Holly domů.“
Prudce ke mně zvedla hlavu. „Ne. Já nechci odejít.“
Takže ani ona nebyla tak očarovaná děním na mýtině, jak
jsem si myslela. Alespoň že ne magií očarovaná.
„Nemůžeš odejít, Al,“ poznamenala Rianna a při pohledu
na můj vyděšený pohled dodala: „No, můžeš odejít, ale pak
přijdeš o celou rovnodennost.“
Kámen v žaludku ještě ztěžkl. Po páteři se mi šířil šok.
„Takže ať odejdu, kdy odejdu, až vyjdu ven, bude zítra?“
Přikývla.
Skvělé. Jednoduše skvělé. O tomhle mi tedy rozhodně nikdo
neřekl – tuhle drobnou informaci bych si pamatovala.
Nesnáším, když ztratím ve Faerii čas. A co teprve rovnou
dvacet čtyři hodin?
„Al, proboha, vypadáš, jako by tě někdo udeřil do hlavy.
Všechno bude v pořádku. Přilepila jsem na dveře Mluvčích
za mrtvé vzkaz a Holly dala klíče Tamaře, takže se o PK
postará, vyvenčí ho a nakrmí.“
Byla jsem opravdu jediná, kdo si neuvědomil, že ve Faerii
ztratí celý den? Očividně ano.
Prošlo kolem nás několik dalších fae, zatímco my stále
postávali na okraji mýtiny. Nevěnovala jsem jim přílišnou
pozornost, dokud jsem si neuvědomila, že jednoho z nich
znám.
„Jensone?“
Detektiv se pomalu otočil. Skoro jako by doufal, že když mu
to bude dlouho trvat, zmizím, než se ke mně zcela otočí.
„Craftová.“ Mračil se a kůži pod kly měl zrohovatělou. „Je
zdvořilé při veselici odložit halicí kouzlo.“
Zamrkala jsem. O čem to mluví? Já nemám halicí kouzlo.
Ať v mé tváři viděl Jenson cokoli, zavrčel – doslova. Byl to
zvuk, jaký lidské hrdlo nevydá. Zavrtěl hlavou, vzpamatoval
se.
„Ať tě radost provází, Craftová,“ rozloučil se poněkud
formálně. Pak se ke mně otočil zády a zadíval se na mýtinu.
Na mýtině se shlukla početná skupina trollů, smáli se
a povídali si. Jenson je pozoroval, ale nepřidal se k nim.
O chvíli později si protáhl ramena, narovnal záda a vykročil
opačným směrem.
Dívala jsem se za ním. Jaký je asi jeho příběh? A co má se
mnou za problém?
Desmond drcnul Rianně do nohy. Poklekla, aby měla hlavu
na jeho úrovni, a podrbala ho za ušima. „Jdi. Budu v pořádku.“
Dlouhou chvíli ji upřeně pozoroval očima příliš
inteligentníma, než aby patřily pouhému psu. Pak pokývl
hlavou, rozběhl se na mýtinu a zmizel ve stále rostoucím davu
slavících.
„Musíme jít,“ poznamenal Caleb, když nás minula další
skupinka fae.
Rianna přikývla, vzala mě za paži, snad abych neutekla. Už
jsem stejně byla ve Faerii a zavázala jsem se zúčastnit se
veselí, ale tady, mezi stromy, jsem se cítila bezpečněji než
na obrovské pasece plné fae. Rianna mi už nedopřála více
času. Buď půjdu sama, nebo mě odtáhne, a mě pořád všechno
bolelo – navíc mě držela za paži, kterou mi postřelili.
Rozhodla jsem se, že nechci být na paseku vtažena.
Caleb nás vedl kolem několika skupinek fae. Někteří ho
pozdravili jménem, jiní častovali naši skupinku formálním:
„Ať vás radost provází.“
„Co s tím mají?“ zeptala jsem se Rianny poté, co kolem nás
prošla trnová fae s úponky šípku namísto vlasů. Zastavila se
jen na tak dlouho, aby mě obdařila zářivým úsměvem. Její
kůrovité rty tím úsměvem odhalily dřevěné zuby. Stejně jako
ostatní nám popřála radost a odtančila pryč. „Je to snad rituální
pozdrav?“
Rianna pokrčila rameny. „Je to tak, jak to zní. Přání,
abychom se tu měli dobře. Vždyť je to oslava.“
Čím hlouběji jsme šli, tím více jsem ve vzduchu cítila
houstnoucí očekávání. Jako by se emoce všech fae spojily
v jedinou, nebo se snad sama Faerie nemohla dočkat. Ale
čeho?
„Úsvit,“ zašeptala Rianna, oči upírala k nebi. Daleko
na východě probleskl skrze koruny stromů první náznak
nového dne.
Mohutný proud fae mísících se na mýtině se naráz zastavil.
Všechny tváře se obrátily k východu a sledovaly stále jasnější
záři. I hudba utichla, hudebníci odložili své nástroje a fae
tančící kolem nich zvedli své tváře k nebesům.
„Připrav se, Al,“ zašeptala Rianna a stiskla mi ruku.
Na palouk doputoval první paprsek slunce a hluboký mužský
hlas ohlásil: „Oslava započala.“
26. kapitola
„Rovnodennost je zde,“ oznámil ten dunivý hlas a já se
za ním otočila.
Uprostřed prostranství, kde bych přísahala, že ještě před
chvílí rostla tráva, stálo nyní velké pódium a na něm tři křesla
podobná trůnům, všechna z propletených větví. Uprostřed
pódia stál faeský šlechtic, v hnědých vlasech mu v záři slunce
pableskovala rudá a zlatá. Na hlavě měl korunu z listí
v barvách podzimu.
Naklonila jsem se k Rianně. „Takže toto je Podzimní král?“
„Dává přednost titulu král Sklizně, ale ano.“
Za králem stála jeho královna s diadémem z pokroucených
rudých větévek s květy v chladných odstínech krémové
a lososové. Za ruku držela chlapce, kterému nemohly být víc
než tři. Neměl hnědé vlasy a tmavé oči jako jeho rodiče – ani
ostré rysy faeských šlechticů. Tvářičky měl kulaté jako
cherubíni, blond vlasy mu rámovaly modré oči.
„To je lidský chlapec?“ sykla jsem.
„Nech to být, Alex. Teď buď tiše,“ varovala mě Rianna.
Poznala v mé tváři, jak mě to rozběsnilo.
Folklorní báchorky byly plné příběhů o krásných dětech,
které unesli nebo vyměnili, aby se stali podvrženci Faerie.
V moderní společnosti na to existovaly doktríny, aby
k takovému jednání nedocházelo, ale já věděla, že se to stále
děje – Falin toho byl důkazem. Pověděl mi, jak ho jeho
královna nechala vyměnit za lidské dítě, aby vyrostl v našem
světě, porozuměl smrtelníkům a vybudoval si větší odolnost
vůči železu. Chlapec, za kterého ho vyměnili? Žil na Zimním
dvoře.
„Vítejte, přátelé měnících se ročních dob,“ prohlásil král.
Nekřičel, ale jeho hlas se nesl i do nejzapadlejší části mýtiny.
„Buďte tu s námi, veselte se s námi a užijte si hojnost sklizně.“
Zvedl paže nad hlavu, aby tak svým tělem vytvořil obrovské
písmeno „Y“, a okamžik nato vyslal na mýtinu vlnu magie.
Nebyla tak ochromující jako kouzla Briar, měla jemnější,
radostnější nádech, a když vlna pominula, Faerie se změnila.
Stromy kolem mýtiny se obalily ovocem a ořechy, křoviny
svými bobulemi. Odnikud se zjevily podlouhlé stoly
a obrovské sudy.
Všude vypukl jásot a hudba opět začala hrát. Lidé se smáli,
tančili a scházeli se u stolů. Podzimní královský pár usedl
na své trůny a vše pozoroval. Někdo přinesl králi pohár a král
všem připil – mnoho z fae mu pozdrav oplatilo. K trůnu
přistoupil další fae. Všichni se pozdravili stejně bodře, ale
i když jsem byla mimo doslech, poznala jsem, že někteří
z těch, co k němu chtěli přistoupit, byli – jakkoli radostně –
odmítnuti a posláni pryč.
„To je všechno?“ Cítila jsem ve vzduchu nadšení, ale já
nebyla ve zrovna „radostné“ náladě.
Rianna se usmála, rty se jí zvlnily, jako by ukrývala
tajemství. „Jen vydrž.“
Ozvala se zvonkohra, její čistý, jasný zvuk se nesl mýtinou,
a hudba se změnila. Jeden z fae se otočil k trnitému mlází,
kolem kterého jsme prošli ke vstupu na mýtinu. Zvědavě jsem
se otočila, ale neviděla jsem nic než oblouk větví. Pak, jako by
se rozhrnul závoj světla, prošel obloukem obrovský
běloskvoucí jelen s mohutným parožím. Na jeho hřbetu seděla
žena. Poznala jsem ji na první pohled.
Zimní královna.
Navzdory teplu mýtiny se jí v kadeřích vlasů a v řasách
držely stopy mrazu. Měla na sobě róbu z rampouchů, které se
blyštěly jako diamanty, z jelenových zad spadala dlouhá
vlečka jejích šatů a splývala s bílým pláštěm, který se třpytil
jako čerstvě napadaný sníh. Ne, ne jako sníh, ten plášť byl ze
sněhu. S každým jelenovým elegantním krokem z vlečky
padaly na zem bílé vločky. Ale byl podzim, ne zima, sníh se
tedy okamžitě rozpouštěl a odhaloval jasně barevné spadané
listí.
Královnu následovala její suita, soudě podle zbraní
a ledového brnění to byli její strážci, ale mnoho dalších byli
faeští šlechtici oblečeni v těch nejkrásnějších šatech;
pohybovali se s vědomím svého postavení. Procesí uzavírala
skupinka fae bez královské krve, při pohledu na paseku
vykulovali oči a široce se usmívali.
Rianna s Calebem mi řekli, že za veselice budu moct poznat
fae ze všech dvorů, ale nečekala jsem, že se tu zjeví sama
Zimní královna.
„Musím odtud vypadnout,“ zašeptala jsem a vycouvala
k linii stromů. Co kdyby mě tu královna spatřila? Tady nejsem
v koutku Faerie, kterým Květ byl. Tohle byla sama Faerie. Její
srdce a středobod její moci.
Caleb mě chytil za paži a zastavil mě. „Čekej a sleduj.“
Zimní královna pokynula svým lidem, aby přistoupili
k pódiu, kde na dřevěných trůnech seděli král a královna
Sklizně. Zvedla ruce a dva šlechtici k ní rychle přispěchali.
Prvním byl Ryese, druhým Falin. Srdce se mi v hrudi sevřelo,
když Falin přistoupil k jedné královnině napřažené paži.
Není můj. A nikdy nebude, pokud se dobrovolně neupíšu té
ledové mrše, které sloužil. A nejspíš ani pak ne.
Zimní královna se pohybovala s větší ladností, než jsem si
kdy myslela, že by bylo možné, ale nepřekvapovalo mě to.
Byla krásná, elegantní a mocná – jinými slovy vše, co jsem já
nebyla. Já bych spadla na pusu, kdybych se v šatech s vlečkou,
kterou museli nést tři její poddaní, pokusila o jediný krok. Co
víc, nejspíš bych v ní ani ten krok neudělala.
Kůže na spánku se mi téměř bolestivě napínala a já si
uvědomila, že se mračím. Přinutila jsem se svaly ve tváři
uvolnit. Snažila jsem se nasadit neutrální výraz, ale nejspíš
jsem neuspěla, protože když se na mě Caleb podíval, jen
zavrtěl hlavou.
„Uvidíš,“ zašeptal a pak obrátil pozornost zpět ke středu
prostranství.
Rianna mě opět vzala za paži. „Má pravdu. Všechno bude
dobré.“
Nepřesvědčila mě. Odejít, aniž bych dala čemukoli jakoukoli
šanci, se mi zdálo jako mnohem lepší nápad, i když tím ztratím
celý den. Ale poslušně jsem čekala a sledovala, jak Zimní
královna přistoupila k pódiu.
„Zdravím vládce hojné sklizně,“ řekla, a ačkoli nekřičela, ani
nezvedla hlas, slyšela jsem její slova, jako by ode mě nestála
dobrých dvanáct metrů, ale nejvýš půl.
„Zdravím královnu dlouhého spánku,“ pokynul jí král
Sklizně. Ten titul jsem ještě nikdy neslyšela, ale zima byla
časem, kdy příroda spí, takže to bylo docela vhodné. Král
pokračoval: „Dub se stále skví barvami a zatím nenastal čas,
abys nad ním převzala ledovou nadvládu.“
Zimní královna sklonila hlavu. „Čas, kdy větvoví dubu
ztěžkne tíhou sněhu, nastane velice brzy, ochotně vyčkám.“
„Tedy se pro dnešní den a noc přidej k našemu veselí. Buď
vítána na našem dvoře a raduj se s námi, neboť oslavujeme
hojnost podzimní sklizně.“
Slova – vlastně celý jejich rozhovor – zněl veskrze formálně.
Což mi potvrdila sama Zimní královna, když pokračovala:
„Zimní dvůr se připojí k Podzimnímu, dluhy a roztržky budiž
dnešního dne zapomenuty a oslavme čas, kdy jsou si den a noc
rovny.“
Fae, patřící k oběma dvorům, i nezávislí, kteří se připojili
k oslavě, vypukli v jásot. Mnoho z nich se rozběhlo k nově
příchozím a zvalo je k tanci či podávalo poháry. Ale jakmile se
zimní fae roztrousili po pasece, pozornost se stočila k nově
příchozím.
„Jestli jsem to dobře pochopila,“ zašeptala jsem Rianně
ve chvíli, kdy na pláň vstoupil pár fae s korunami z květin,
následovaný svými poddanými, „tak se Zimní dvůr právě
spojil s Podzimním?“
Rianna přikývla. „Ale jen v čase rovnodennosti.“ Když jsem
na ni bezhlesně zírala, pokračovala: „Vzpomínáš si, jak Caleb
řekl, že za rovnodennosti vedou všechny dveře na Podzimní
dvůr? To znamená, že moc pramenící z víry lidí proudí právě
na tento dvůr a činí ho tak po celou dobu oslavy ze všech
nejmocnější.“
A ti ostatní jsou, předpokládám, nejslabší. Stočila jsem svou
pozornost ke středu prostranství. Právě si tam vládci dvorů
vyměňovali podobné rituální pozdravy, jen tentokrát se
mluvilo něco o tom, že dub dá nový život. Takže tohle musel
být Jarní dvůr.
„Připojí se všechny dvory?“
Rianna pokrčila rameny. „Možná. Oslavy rovnodennosti
a slunovratu jsou časem sjednocení a všechny dluhy
a nenávisti musejí být po dobu konání oslavy zapomenuty.
Každý panovník ale není schopen takový slib dát.“
To dávalo smysl.
Jak slunce stoupalo po obloze, na oslavě to žilo stále více
a další a další dvory se přidávaly k veselí. Pozorovala jsem, jak
vítají vládce Léta a jejich doprovod, následoval je můj
praprastrýc, Přízračný král. Jeho doprovod byl zatím ze všech
nejmenší, doprovázeli ho jen dva šlechtici a malá skupinka
nevznešených, z nichž většina vypadala děsivě. Dávalo to
smysl. Dokud se Nejvyšší král nerozhodl oddělit rovinu
nočních můr od Faerie, vládl v ní můj strýc, takže se
monstrózní poddaní dali čekat.
Otočila jsem se ve chvíli, kdy skrze trnité křoví prošla další
skupina fae, a já zapomněla dýchat. Zamrkala jsem, pak
podruhé. Všichni šlechtici nezahalení kouzlem zářili jasným
světlem, hebkým a jemným, ale jedna z žen, která mezi nimi
kráčela, vyzařovala až nadpřirozený jas, jenž ozařoval vše
kolem ní. Nevědomky jsem se usmála a do očí se mi vlily slzy.
Spíše se vznášela, než kráčela, mířila k pódiu a mihotala se tak
pomíjivě, jako by od ní zář odnášel i ten nejjemnější vánek.
„Kdo je to?“ zeptala jsem se přidušeně.
Když jsem nedostala žádnou odpověď, odtrhla jsem od toho
zjevení zrak, jen abych zjistila, že Rianna už dvorní procesí
nesleduje, ale dívá se na něco – nebo někoho – po naší levici.
Musela jsem otázku zopakovat, než mě začala vnímat.
„Och, to je královna Světla,“ odpověděla a opět stočila svou
pozornost stranou.
Světla? To k ní sedělo. Ona i celý její dvůr vyzařovaly až
nadpřirozený jas. Podle toho, co mi o Faerii vypověděli Caleb
s Riannou, jsem věděla, že tak, jako má každé roční období
svůj protějšek, aby se zaručila rovnováha, dvůr Světla
vyvažuje dvůr Přízraků. Nebo to tak kdysi bylo. Když se
od Faerie oddělila rovina nočních můr, Přízračný dvůr ztratil
na strachu a nočním děsu, které mu dodávaly moc. Protějškem
rovině nočních můr by tak měla být rovina krásných představ,
která dodávala dvoru Světla moc skrze lidskou představivost
a kreativitu. Nyní byl můj strýc vládcem nejmenšího dvora,
zatímco dvůr Světla byl největším, jaký se k dnešní oslavě
připojil. Temnota upadá a světlo získává větší moc. Neměla by
ale být Faerie v rovnováze?
Když se k veselí připojil i dvůr Světla, otočila jsem se
ke vchodu. Nyní byly přítomny dvory všech ročních dob spolu
s dvory Světla a Přízraků. „Takže zbývá už jen Nejvyšší dvůr,“
poznamenala jsem a čekala, pozorovala okolí. Ze všech dvorů
jsem byla nejzvědavější právě na dvůr Nejvyšší. Caleb
s Riannou mi odpověděli na všechny mé otázky ohledně
Nejvyššího dvoru, tak jsem o něm alespoň něco málo věděla.
Byla jsem opravdu hodně zvědavá na Nejvyššího krále, který
vládl všem ostatním dvorům.
Ale nikdo další už nedorazil.
„Nejvyšší dvůr se k nám nepřipojí. Nikdy sem nechodí,“
vysvětlila mi Rianna mírně znepokojeným hlasem. Pustila
mou paži, o krok ustoupila a vyhrkla: „Al, musím jít.“
Začala jsem protestovat, chtěla jsem ji zastavit nebo se
alespoň zeptat, co se děje. Ale ona se ke mně otočila
s rozzářeným, upřímným úsměvem na tváři. Vzala mě za ruce
a stiskla je.
„Ale, Alex, nedívej se takhle. Dnes, tento večer, se Faerie
mění a je oddána jen radosti. Až do zítřejšího rozednění jsou
všechna tabu prolomena a pouta shozena.“ Zatahala za jeden
prst mé rukavice a téměř mi ji stáhla.
Vytrhla jsem se jí, snažila se ji zastavit, ale jen jsem jí tak
pomohla rukavici sundat. Rianna ji nyní držela ve své dlani,
na tváři úsměv, zatímco já nevěřícně zírala na svou světlou,
nezakrvácenou dlaň. Otevřela jsem ústa. Zas je zavřela. Stáhla
jsem si druhou rukavici. Ani na ní nebyla jediná kapka krve.
„Raduj se, Al,“ řekla. Pak se zvedla na špičky a zcela
nepřipravenou mě políbila na tvář.
Zalapala jsem po dechu, zatímco ona se otočila a bez dalšího
slova zmizela v davu fae. Sledovala jsem ji pohledem, abych
viděla, kam míří, a konečně mi její chování začalo dávat
smysl. Kráčela k Desmondovi, který nyní nebyl ve zvířecí
podobě. Teď byl mužem.
Usmíval se na ni stejně jako ona na něj. Setkali se vprostřed
cesty. Zvedl ji do náruče a políbil. Odvrátila jsem zrak, když se
jejich polibek prohloubil až tak, že jsem se začala bát, aby
neomdleli z nedostatku vzduchu. Ačkoli mně byl jejich
veřejný projev vzájemných citů poměrně nepříjemný, ostatní
slavící nedali najevo, že by si jich vůbec všimli. Vlastně jsem
spatřila, jak se k sobě má více párů fae.
„Prosím, řekni mi, že se tenhle faeský večírek nezvrhne
v orgie,“ zaprosila jsem a otočila se.
A zjistila, že jsem sama.
Dobře, tak jsem nebyla úplně sama vzhledem k tomu, že
jsem stála uprostřed davu fae, kteří nyní, když se přidaly
všechny dvory, spolu mluvili, smáli se nebo jen procházeli
kolem s poháry z podlouhlých květů v rukou. Ale Caleb
s Holly byli pryč. Rozhlédla jsem se, hledala je, což bylo těžší
než normálně. Na rozdíl od roviny smrtelníků jsem tady mezi
fae nebyla nijak výrazněji vyšší, protože v davu bylo mnoho
dalších šlechticů, a to nezmiňuji obry, trolly a ostatní
nadlidsky velké fae. Opět jsem se otočila, abych zjistila, kam
odešli Rianna s Desmondem, ale dav je pohltil a mně zmizeli
z dohledu.
Skvělé. Nechali mě tu. Co mám teď asi tak dělat?
„Docela by se mi hodila Cestovní příručka po Faerii pro
hlupáky,“ povzdechla jsem si nahlas, což mi vysloužilo
kradmé pohledy několika nejbližších slavících fae. Usmála
jsem se na fae s mnoho očima a mnoho hlavami. Jedna z hlav
mi úsměv opětovala. Další fae s kozíma nohama a – zcela
nahým – trupem ženy zvedla květ pryskyřníku naplněný
zlatavou tekutinou. Mávla jsem rukou na znamení odmítnutí
a prošla kolem ní. Prodírala jsem si cestu davem, snažila se
vypadat, jako bych věděla, kam jdu, ale šla jsem naslepo a jen
doufala, že narazím na někoho známého.
Nejspíš jsem měla své přání specifikovat o něco konkrétněji.
„Lexi,“ ozval se za mnou jiskřivý ženský hlas.
Sakra. Otočila jsem se a zjistila, že se dívám do jemné
a dokonalé tváře Zimní královny.
„Musím jít,“ řekla jsem a ukázala směrem, kam jsem šla, než
mě zastavila. Netušila jsem, kam by mě má cesta zavedla, ale
kdekoli jinde je to lepší než tady s ní. „Možná jindy.“
„Hledáš někoho? Mohla bych zkusit uhodnout koho?“ Lehce
naklonila hlavu a nesměle se na mě usmála. „Někoho z mého
doprovodu?“ Ustoupila o krok a mávla rukou, ukázala tak
na malou skupinku šlechticů za svými zády.
Nemohla jsem si pomoct, okamžitě jsem mezi nimi začala
hledat Falina. Ale nebyl tam. Beze slova jsem se otočila,
rozhodnutá dostat se od ní co nejdál.
„Drahá Lexi, nebuď taková,“ ozvala se královna. „Možná
hledáš některého z těchto gentlemanů.“
Nechtěla jsem se otočit. Jestli mi chce opravdu ukázat Falina,
bude to něco stát. U ní má všechno svou cenu a já se nechtěla
ocitnout v pokušení. Možná neuspěju. A přesto jsem se
otočila, a podívala se tam, kam ukazovala.
„Faline,“ zašeptala jsem dřív, než jsem se stihla zarazit.
„Ach, ubohý Ryese,“ povzdechla si královna dramaticky.
Ale v jejím hlasu se ozývalo pobavení.
Upřímně jsem si vůbec nevšimla, že vedle Falina stojí Ryese.
Nedíval se na mě, tvář měl bez výrazu, ale já viděla, že čelistní
svaly se mu vlní, jako by zatínal zuby.
„Co je to za hru?“ Odvrátila jsem se od obou mužů
ke královně.
„Hru?“ Zamrkala na mě dlouhými řasami. Byla opravdu
překrásná. „Kdo tu mluví o hře? Tohle je veselice. Dochází
k ní jen čtyřikrát do roka. Je to chvíle, kdy v celé Faerii
zavládne mír a radost. Snad mi nechceš říct, že by ti neudělalo
radost, kdybys mohla strávit tento čas s mužem, na němž ti tak
záleží?“
Otevřela jsem ústa, ale kdybych řekla, že to pro mě nic
neznamená, lhala bych. Odpovědi na mou otázku se ale
vyhnula, takže háček v tom bude. „Pouta, kterými bys mě
k sobě spoutala, za ‚chvíli‘ radosti nestojí.“
„Nespoutám tě žádnými dluhy nebo pouty, drahá Lexi, to ti
slibuji.“
Uvnitř jsem se při té přezdívce celá zachvěla, ale cítila jsem
tíhu jejího slibu. Byl upřímný a nemohla ho porušit. Tak co mi
tu tedy uniká?
„Přikázala jsi Falinovi, aby se mnou neudržoval žádný
kontakt,“ připomněla jsem jí, protože jsem se snažila najít
v jejím plánu skulinu.
„Ten příkaz po dobu konání oslav zruším.“
„Proč?“
Pokožka kolem očí se jí napjala, jen lehounce, ale prozradilo
to, jak je rozčílená. „Musíš pokládat tolik otázek? Možná si jen
přeji vůči tobě projevit trochu dobré vůle. Možná si přeji, aby
sis pamatovala, co bys obětovala, kdyby ses odmítla připojit
k mému dvoru. Možná jsem jen v dobré náladě…“
O tom posledním jsem silně pochybovala.
„Nyní si vyber muže, než se rozmyslím,“ dodala už ostrým
hlasem.
Neuniklo mi, že se opět vyhnula odpovědi na mou otázku.
Dělo se tu něco víc, než se zdálo.
Otočila jsem se ke dvěma fae. Oba byli vznešenými šlechtici
Zimního dvora a oba nyní vyzařovali mihotavou záři, halicí
kouzlo nepotlačovalo jejich nadpozemskou krásu. A přesto se
od sebe oba muži nemohli více lišit. Ano, oba byli pohlední,
ale Ryese měl jemnější rysy a jeho tělo, ačkoli neslo znaky
šlechticů, bylo až příliš útlé. Na druhou stranu Falin měl rysy
drsnější. Svaly získal tvrdou prací, ve tváři měl ostražitý výraz.
Příliš se neusmíval, ale kdykoli se tak stalo, jeho rysy
zněžněly.
Nyní se neusmíval, díval se na mě téměř dravčím pohledem.
Ryese se naopak odvrátil, kdykoli jsem se na něj podívala.
Čekala jsem, že v jeho očích spatřím tentýž temný hněv, jaký
jsem v nich spatřila té noci v Květu – odmítnutí nezvládal
příliš dobře – ale překvapilo mě, když jsem v těch světlých
očích zahlédla nejistotu. Což mi připadalo špatně. Velice
špatně.
Snad by…?
Otevřela jsem své štíty. Z toho, jak žena vedle mě ztuhla,
jsem poznala, že se mi rozsvítily oči, ale bylo mi fuk, že si toho
všimla. Něco na mě hrála a já to chtěla prohlédnout.
A podařilo se.
Ve Faerii se prolínaly její vlastní roviny reality, ale země
mrtvých a éterie mezi ně nepatřila, takže ačkoli jsem ostatní
roviny vycítila, neviděla jsem je. Nic tak nezakrylo skutečnost,
že oba muži byli zahaleni halicím kouzlem – a velice mocným
kouzlem. Ačkoli bylo mocné a silné, přesto jsem díky svým
otevřeným štítům viděla, že si muži vyměnili místa.
Takže tohle je její hra. Nyní jsem už chápala, proč se mi
„Ryese“ nepodíval do očí – královna mu nejspíš přikázala, aby
mi její trik neprozradil.
„Vybírám si jeho,“ ukázala jsem na skutečného Falina.
„Ryese?“ zeptala se udiveně královna a povytáhla obočí.
Užuž bych řekla ano, protože tak Falin nyní vypadal, ale
zarazila jsem se. Kdykoli mohla halicí kouzlo vyrušit.
Kdybych řekla ano na Ryese, vyplnila by mi to, a já bych
zůstala se skutečným Ryesem. „Ne.“
„Takže myslíš jeho,“ ukázala na fae zahaleného tak, aby
vypadal jako Falin.
„Ne,“ zopakovala jsem a přešla k Falinovi. Otevřela jsem
své štíty ještě víc, až jsem z halicího kouzla zakrývajícího
Falina neviděla ani stín.
Halicí kouzlo bylo magií víry. Nevěděla jsem přesně, jak to
chodí mezi fae, ale základní princip byl, že to, co jste viděli, se
stalo skutečným – alespoň dočasně. Pokud dost lidí přestane
věřit tomu, co vidí, realita halicí kouzlo odmítne. Ne všechna
taková kouzla byla stejná a Faerie je přijímala snadněji než
svět smrtelníků – dokonce natolik, že když jsem poprvé
navštívila Zimní dvůr, královna proměnila mé oblečení
v plesovou róbu, která mi stále visela ve skříni i se všemi
sněhovými vločkami a ledovými ozdobami, které nikdy
neroztály. Ale ani Faerie nepřijme, že se jeden muž vydává
za jiného.
Obvykle je potřeba mnoho stejně smýšlejících lidí, aby
vyrušili halicí kouzlo, ale já měla s realitou poněkud zajímavý
vztah. S rozevřenými štíty jsem oba muže viděla takové, jací
doopravdy byli. Jen jsem doufala, že se mnou bude realita
souhlasit.
„Jeho,“ zopakovala jsem a dotkla se Falinovy paže. Jak jsem
to udělala, vydala jsem ze sebe moc a nutila tak realitu, aby
přijala za skutečné, co jsem viděla.
Královně se zachvěl horní ret, téměř jako by vůlí potlačovala
mračení a bitvu prohrávala. Realita se rozhodla přijmout
za svou mou pravdu, nikoli její.
„Velice chytré, Lexi,“ poznamenala ostře. Ve vzduchu
zřetelně visel její hněv, ale výraz ve tváři dokonale ovládala.
Pak zvlnila rty v chladném úsměvu. „Náleží ti tedy cena.
Slíbila jsem ti kontakt. Neslíbila jsem ti konverzaci. Rytíři,
přistup.“
Falin nezaváhal a bez jediného pohledu na mě k ní přikročil.
Položila mu ruku na zátylek a přitáhla si ho k sobě, aby mu
mohla něco zašeptat do ucha. Jak to udělala, přitiskla se
k němu i tělem. Sevřela jsem čelist, v žaludku se mi mísily
vztek a žárlivost. Odvrátila jsem se, nechtěla jsem jí dopřát
pocit zadostiučinění z mé reakce.
Pak jsem se na ně ale opět podívala a viděla, jak Falin
vytřeštil oči a zase je zúžil, ale ať mu řekla cokoli, on jen
sklonil hlavu a královna ustoupila. Otočila se ke mně a na tváři
jí hrál krutý úsměv.
„Máš den i noc, aby sis s mým rytířem dělala, co chceš. Je
jen tvůj, ovšem beze slov. Avšak ta nejspíš nebudeš
potřebovat.“ Sklonila hlavu, ale pokud se snažila o nevinný
výraz, nevyšlo jí to. „Ať tě radost provází, drahá Lexi.“ Pak se
podívala na svého synovce. „Ryesi, půjdeme.“
Zimní královna výraz své tváře ovládala, její synovec se ale
měl v tomto ohledu ještě hodně co učit. V obličeji se mu zračil
vztek a zmatek. Silně jsem pochybovala, že je zmatený jen
z toho, že jsem prolomila halicí kouzlo samotné královny. Spíš
mu v hlavě vířily myšlenky jako: Jak jsem jen mohl prohrát?
Stál tam, jeho výraz s každým úderem srdce potemněl o něco
víc. Královna musela jeho jméno zavolat podruhé. Ryese
prudce zvedl hlavu a já mu škádlivě zamávala na rozloučenou.
Ryese se zamračil, ale otočil se na podpatku a následoval svou
tetu.
„Mám z toho špatný pocit,“ řekla jsem, jakmile zmizeli
v davu.
Falin mi samozřejmě neodpověděl. Jen vpletl prsty do mých
vlasů a sklonil se ke mně. Jeho ústa se vpila do mých, políbil
mě, jako by si tím polibkem chtěl vynahradit celý ztracený
měsíc. Mé tělo na něj odpovědělo. Oplatila jsem mu polibek.
Pak se můj mozek vzpamatoval a s křikem mě varoval.
Zapřela jsem se dlaněmi o Falinovu hruď a odstrčila ho.
Nepustil mě, nedovolil mi od něj odstoupit, ale přerušil
polibek a odtáhl se nanejvýš o pět, šest centimetrů. Díval se
na mě, jako bych ho mohla spasit. Ale to jsem nemohla.
Zatraceně, vždyť jsem nedokázala zachránit ani sama sebe.
Vyhrála jsem ho od Zimní královny, ale jen na jeden den
a jednu noc, a navíc jsem neměla tušení, co mu řekla. Poslední
měsíc co chvíli podnikal razie do mého domova a jednal tak
chladně, až to hraničilo s krutostí, vše na její příkaz. Netušila
jsem, jakou hru královna hraje, ale neměla jsem zájem se k ní
připojit.
Falin se ke mně začal sklánět, ale já mu přitiskla ruce k hrudi.
Pod dlaněmi jsem cítila, jak mu rychle a tvrdě tepe srdce.
„Zpomal a pusť mě.“
Sklonil hlavu na stranu, ale pohled, kterým mě obdařil, byl
spíš pobavený než zmatený. Nedivila jsem se mu. Koneckonců
před několika měsíci jsme spolu měli něco víc než jen jeden
polibek. Ale teď bylo všechno jinak. Když odhlédnu od intrik
Zimní královny, potřebovala jsem nyní prostor ze stejného
důvodu, kvůli kterému jsem včera nemohla políbit Deatha.
Kdysi bych se rozhodla užít si „teď a tady“. Užila bych si tu
chvíli a nelitovala ničeho. Radovala se z toho, že den a noc mi
Falin patří.
Falin však ode mě za rozbřesku odejde. A tomu se nedá
zabránit. Otázka zní, kolik střepů z mého srdce si s sebou
odnese. A vzhledem k tomu, že se ke mně Falin celý měsíc
choval téměř krutě a Deatha jsem stejně dlouho neviděla, mi
mnoho střípků nezbylo.
27. kapitola
Jakmile hudba dohrála, postavil mě Falin zpátky na zem.
Nedostávalo se mi dechu, ale nemohla jsem se přestat
usmívat. Obvykle tanec nesnáším. Dnešek je výjimka. A nejen
proto, že jsem musela přijít na něco, co dělat s chlapem, který
nemůže mluvit. Jak houslista i s flétnisty spustili další veselou
melodii, hudba se mi vlila do žil a do kostí. Falin mě vedl,
tančili jsme mezi fae. Tanec neměl žádné kroky, byl to jen
prostý pohyb, jako by nás vedl pouze duch samotného tance.
Smála jsem se, radovala se.
Nebyla jsem jediná. Královna sice zakázala Falinovi mluvit,
smát se ale mohl. Nevěděla jsem, jestli měl nakázáno zůstat se
mnou, nebo se mnou jen chtěl být tak dlouho, dokud mohl – ne
že by se mi dostalo odpovědi, kdybych se ho zeptala – ale
i když jsem mu zpočátku říkala, ať odejde, zůstal se mnou.
Nyní jsem za to byla ráda.
Zapadající slunce zalévalo mýtinu zlatorudou září, která jen
přidávala veselici na magičnosti. Konečně jsem pochopila,
proč se Rianně ve Faerii tak líbilo. Den tu byl zvláštní, ale
zábavný. Hrály se hry, některé známé, pravidla dalších jsem
neznala, ale hrála jsem je i tak. Falin se smál, když se mě snažil
vést v šarádě, z níž se stala hra ve hře. Hrálo se a tančilo a fae
všude kolem se bavili, smáli se, skotačili a veselili. Jakmile
král a královna Sklizně popřáli dobrou zábavu, fae je vzali
za slovo.
Skladba skončila a Falin mě vyvedl ze skupinky tanečníků
dřív, než hudba opět započala. Šli jsme ruku v ruce a já
nepřestávala uchváceně pozorovat všechny ty divy kolem
sebe. Poslední sluneční paprsky zbarvily listí tak, že hořely
zlatou, rudou a oranžovou, a fae i přes svůj nestvůrný vzhled
nebyli nebezpeční, alespoň ne teď a tady. Tváře se zvedly
k nebesům, když poslední paprsky slunce uvadaly a na veselici
padla noc.
Čekala jsem, že se dostaví noční slepota, ale nestalo se.
Rozsvítily se stovky malých světélek v desítkách různých
barev a poletovaly nad mýtinou jako velké světlušky. Před
nosem se mi objevila modře svítící postavička a já si
uvědomila, že ta světélka jsou víly, ty nejmenší, jaké jsem kdy
viděla. Jejich světélka tančila proti noční obloze. Ale nebyly
jediné, kdo vydával světlo. Všichni šlechtici na mýtině
lehounce pableskovali, jejich pokožka bledě zářila, jako by
každý z nich byl paprskem světla. Členové dvora Světla zářili
měkčím, teplejším, téměř zlatavým světlem.
„To je taková nádhera,“ zašeptala jsem.
Falin mi jemně sevřel ruku, snad na znamení souhlasu, ale
nedíval se na paseku. Díval se na mě.
Odvrátila jsem se. Jakmile jsem se smířila s tím, že ho
nesetřesu a že se opravdu nechci plání potloukat sama, navrhla
jsem mu, abychom společný čas strávili jako přátelé – už žádné
polibky a rozhodně ne nic, co naznačovala Zimní královna.
Souhlasně přikývl, ale vypadal zklamaně. Navzdory naší
dohodě se dnešek nejvíce blížil tomu, co bych označila za
schůzku.
A bylo to hezké.
V hrudi se mi sevřelo, varovalo mě to před bolestí, která
přijde s úsvitem. Bojovala jsem s tím – zbývala mi ještě noc.
Falina nejspíš napadlo totéž, protože jak čas pokročil, ve tváři
se mu stále častěji objevoval zármutek pokaždé, kdy si myslel,
že se nedívám.
Povstal měsíc sklizně, plný, oranžový kotouč tak blízko, až
jsem se ho snad mohla dotknout. Kráčeli jsme s Falinem bok
po boku, někam a zároveň nikam. Teď, když padla noc, se čím
dál víc fae sbližovali a ve dvou odcházeli mezi stromy někam,
kde je nikdo nebude rušit. Cítila jsem, jak se červenám,
kdykoli jsem zahlédla těla propletená v intimních pozicích.
Pak jsem zahlédla povědomou zrzku, jak se líbá s jistým
zeleným fae. Zarazila jsem se. „Když se dají dohromady
spolubydlící, nikdy to neskončí dobře, co?“
Falin se podíval směrem, kde se Holly s Calebem uzavřeli
do svého vlastního světa, a jen pokrčil rameny.
„Nejspíš jsem měla poznat, že se k tomu schyluje.“ Už
několik měsíců. A od Hollyiny první cesty do Faerie si byli
ještě bližší. „Jen doufám, že teď nezačnou chodit po domě
nahatí nebo si to rozdávat na jídelním stole,“ zamumlala jsem
si spíš pro sebe, ale Falin se rozesmál.
Šli jsme dál.
Jak jsme procházeli kolem jednoho z dlouhých stolů, které se
neustále prohýbaly pod mísami jídla, Falin zvedl jednu
z křišťálových sklenek a vypil polovinu jantarové tekutiny.
Pak mi pohár podal.
Nepřemýšlela jsem. Falin mi podal sklenici a já měla žízeň,
tak jsem se napila. Až když jsem polkla velký doušek
chutnající po medu, uvědomila jsem si, co jsem to provedla.
Vypila jsem faeské víno.
Falin mi vytrhl sklenku z ruky a odhodil ji na zem. Pak mě
odtáhl od stolu mezi stromy. Klopýtala jsem za ním, tiskla si
dlaň ke rtům.
Ne. Jak jsem mohla být tak pitomá! Faeské víno?
Ne, ne, ne.
Jakmile jsme minuli první řady stromů, Falin se zastavil
a otočil se ke mně. Popadl mě za ramena a opřel zády o strom.
Tvrdá kůra mě škrábala do holých ramen, ale já si toho sotva
povšimla. V hrudi se mi rozlévalo teplo. Něco mě měnilo.
Cítila jsem to.
„Alex, Alex, podívej se na mě.“
Nepodívala jsem se. Příliš jsem se soustředila na to, co cítím
nebo co jsem si možná představovala, že cítím. Co se dělo
uvnitř mě. Ani jsem si zprvu neuvědomila, že na mě promluvil.
Myslela jsem jen na to, že jsem vypila faeské víno. Každý
člověk ví, že ve Faerii nesmí nic sníst ani vypít. A já vypila
faeské víno.
Falin mě políbil, vzal mou tvář do dlaní. Byla jsem příliš
ochromená, než abych na to mohla zareagovat.
Odtáhl se. Pak se zapřel dlaněmi po obou stranách mé hlavy,
přitiskl čelo na drsnou kůru stromu a tváří se otřel o mou.
„Alexis.“ Mé jméno vyslovil tak tiše, že zvuk sotva pronikl
skrz šokem způsobené hučení v mých uších.
Ještě nikdy jsem neslyšela své jméno prodchnuté takovým
zármutkem. Zamrkala jsem.
„Alexis, miluji tě.“
Tak tohle už upoutalo mou pozornost. Ta tiše zašeptaná slova
mě překvapila. Netušila jsem, jestli jsem vydala zvuk nebo
jestli ucítil, jak jsem sebou cukla, ale odtáhl se od stromu, aby
se mi mohl podívat do očí.
„Nemůžeš mi věřit,“ řekl a jeho ruce klesly z kmenu stromu
na má ramena.
Zamrkala jsem, můj mozek odmítal reagovat. „Ty už teď
můžeš mluvit?“
Falin pevně stiskl rty. „Přikázala mi, abych mlčel, dokud
nesplním úkol, který mi zadala. Ryese jí řekl, že v Květu nikdy
nejíš. Chtěla zjistit, co se stane, když sníš naše jídlo.“
Během posledních několika minut jsem utrpěla tolik šoků, že
mi chvíli trvalo, než jsem tuhle informaci strávila.
„Pak je… Ty…?“ Neměla jsem čas nad tím uvažovat, ale
předpokládala jsem, že mi tu sklenku podal bezmyšlenkovitě,
stejně jako jsem z ní já upila. Ale pokud Zimní královna chtěla,
abych snědla faeské jídlo… Pokud mu řekla, aby mě k tomu
přinutil… „Udělals to schválně.“
Pevně stiskl víčka. Když oči znovu otevřel, byl z nich modrý
led. Chladný. Bez emocí. Sklouzl dlaněmi z mých ramen
na nadloktí a pevně mě sevřel. Zranění po kulce
zaprotestovalo, trhla jsem sebou.
„Nemůžeš mi věřit. Je ti to jasné?“
„To bolí.“ Můj hlas zněl mnohem klidněji, než jak jsem se
cítila. Byla jsem na to sice hrdá, ale bylo to způsobeno čistě jen
šokem, žádnou vnitřní sílou.
„To je dobře,“ odvětil, ale zamračil se a stisk povolil.
„Dokud jí patřím, nemůžeš mi věřit. Musím dělat, co mi nařídí.
Takže mi nevolej, nedívej se na mě, a jestli mě uvidíš, uteč.
Rozumíš mi?“
Nic jsem mu na to neřekla a on mě opět bolestivě sevřel.
Chtěl, aby to bolelo. I kdybych neměla ruku poraněnou, bolelo
by mě to. Vyjekla jsem, nemohla jsem si pomoct, a Falin mnou
zatřásl.
„Rozumíš?“
„Ano,“ zašeptala jsem skrze bolestí sevřené zuby.
„Tak jdi.“ Pustil mě. Když jsem se nepohnula, zkřivil tvář.
„Jdi. Hned!“
Stále jsem váhala a v jeho rukách se objevily dýky.
To mě přinutilo k pohybu. Obešla jsem ho a pak se rozběhla.
Ohlédla jsem se jedinkrát, když jsem doběhla k hranici
stromů.
Falin zůstal na místě, ale padl na kolena a svěsil hlavu. Dýky
ležely na zemi po jeho bocích. Téměř jsem se zastavila. Téměř
jsem se k němu vrátila. Ale nemohla jsem.
Koneckonců jsem netušila, co dalšího mu ta ledová mrcha
přikázala.
28. kapitola
Návrat do reality po dni stráveném ve Faerii jsem vnímala,
jako by mě někdo vytrhl z krásného snu kýblem studené vody.
A pak mě ještě tím mokrým polštářem dusil.
Hudba ustala téměř okamžitě. Vzduch, který při mém
posledním nádechu voněl po půdě, lesu a smíchu, byl nyní
příliš řídký. Páchl po výparech z aut a kovu a dráždil mi
pokožku jako vlna z oceli. Do štítů mi plnou silou narazila
záhrobní esence, která ve Faerii neexistuje, a připomněla mi,
že svět kolem mě umírá. Vidění mi zahalila temnota a na chvíli
jsem si pomyslela, že jsem oslepla, ale byla noc, tma a můj
zrak se vrátil do předchozího poničeného stavu.
V očích mě pálily horké slzy. Některé pramenily ze
sebelítosti. Jiné z toho, že návrat do reality, k tomu, co mělo
být mým domovem, mě tížil, jako bych ztratila část sebe. Ale
většina pocházela ze vzteku na Falina a jeho zradu. Třela jsem
si paže v místě, kde mě tiskl a vědomě mi tak působil bolest,
a rozechvěla jsem se při vzpomínce na to, jak se ve stříbrném
světle měsíce zatřpytily jeho dýky.
Jedna slza unikla a nyní mi stékala po tváři. Zbytek jsem
zahnala – stejně by ničemu nepomohly. Proč plýtvat energií
na něco, co nemůžu změnit?
Ale jeho zrada bolela. Přestože jsem věděla, že on na ní
nenese vinu. Byl vázán příkazy své královny. Jen z pomyšlení
na něj se mi však bolestivě svíralo v hrudi.
Má pravdu. Nemůžu mu věřit, dokud patří jí.
Zvedla jsem ruku, abych si z tváře setřela slzu, ale zarazila
jsem se. Mé prsty se v temnotě třpytily. A moje ruce také,
stejně jako celé paže i ramena a hruď. Zářila jsem, moje
pokožka vydávala bledé světlo, jako bych měla v těle
uvězněný stříbřitý měsíc.
Zářila jsem jako faeská šlechtična.
To nemůže být pravda. Jenže byla. Dokonce i mé vlasy
vydávaly zlatou záři. Ať Zimní královna táhne ke všem
čertům. Chtěla zjistit, co se stane, až sním faeské jídlo? No,
očividně to ze mě udělá žárovku.
A neměla jsem tušení, jak záři ztlumit.
Jak se mám sakra vydávat za člověka, když bych klidně
mohla suplovat lampu? Možná to není tak viditelné, jak si
myslím. Koneckonců to, že něco vidím, neznamená, že to tak
vidí i ostatní. Možná jsem zářila v jiné rovině existence.
Až na to, že jsem se nedotýkala žádné jiné roviny než světa
smrtelníků.
Rozhlédla jsem se. Ulice byly před úsvitem tiché a prázdné.
Bylo brzy ráno, dlouho poté, co bary vyhlásily poslední
objednávky, a dlouho předtím, než majitelé obchodů zamíří
za ranními povinnostmi. Ve Čtvrti nastal klid. Za což jsem
byla vděčná – až na to, že tu teď nejezdily žádné taxíky ani
autobusy. Napadlo mě zavolat Tamaře, ale to jsem zavrhla. Za
prvé jsem zářila a zatím jsem nebyla připravená si s ní
promluvit o všech těch věcech na „F“. A za druhé, pokud byla
už vzhůru, připravovala se do práce, a jestli ne, nechtěla jsem
ji probudit. Už tak jsem ji v poslední době žádala o příliš
mnoho.
Ohlédla jsem se ke dveřím, čekala jsem, jestli se z nich
nevynoří Caleb s Holly. Do konce veselice zbývalo ještě
několik hodin, ale pomalu se rozjasňovalo a to dokazovalo, že
jsem ve Faerii opravdu ztratila dvacet čtyři hodin, přesně jak
mě Rianna varovala. Holly s Calebem také přijdou o stejných
dvacet čtyři hodin, ale očividně ne úplně stejných, protože
dveře zůstávaly zavřené.
Co mám teď dělat? Neměla jsem s sebou kabelku, protože
jsem věděla, že ji ve Faerii nebudu potřebovat. Měla jsem jen
telefon a klíče. Zarazila jsem se. Na kroužku jsem měla klíč
od kanceláře Mluvčích za mrtvé, a ačkoli to nebylo zrovna
blízko, silnice ve Čtvrti byly původně určené k pěšímu
cestování. Rozhodně to bylo blíž než Calebův dům a dostala
bych se tak z ulice, dokud nevymyslím, co dělat. Otočila jsem
se na patě a zamířila směrem ke kanceláři.
Prošla jsem blok, když zpoza rohu přede mnou vyjelo auto.
Rudá záře brzdových světel mi napověděla, že se něco děje.
Vzhlédla jsem a doufala, že to bude taxík. Co jiného by se také
uprostřed noci zastavilo na silnici než taxík?
Ale ne, taxi to nebylo. Pomalu se ke mně blížil stříbrný
sedan. Neviděla jsem, kolik lidí sedí uvnitř, ale cítila jsem
jejich pohledy. Ani po sedmdesáti letech od Magického
probuzení nebylo obvyklé, aby se po ulicích procházeli
nezahalení fae. Kdysi jsem si myslela, že se ukrývají pod
halicím kouzlem, protože nechtějí, aby na ně lidi zírali,
a trochu to tak možná i bylo, ale nedávno jsem zjistila, že je
halicí kouzlo částečně chrání před vlivem železa v zemi
smrtelníků. Neměla jsem tři metry, modrou pokožku, křídla,
rohy ani nic ze stovek dalších rysů, kterými fae oplývali, ale
očividně jsem dost zářila.
Schoulila jsem se a dívala se na nohy, třpytící se kadeře mi
spadaly před tvář jako opona. Auto stáhlo okénka. Něco
ke mně letělo a roztříštilo se o fasádu domu přede mnou.
Pěnový kelímek při dopadu explodoval a já byla náhle celá
od limonády a ledu.
„Vypadni z našeho města, ty faeská zrůdo!“ zařval na mě
dospívající chlapec vteřinu poté, co řidič vozu dupl na plyn.
Auto za zvuků skřípajících brzd a smíchu zmizelo v dáli.
Ohlédla jsem se za světly auta a zaklela a pak už jen stála
uprostřed chodníku, lepkavá od limonády stékající mi
po pažích. No dobrá, takže ta záře je přece jen dost vidět.
Musela jsem zmizet z ulice. Do kanceláře to rozhodně
nestihnu, než se ulice Čtvrti zaplní lidmi, a nemohla jsem
dovolit, aby mě lidé viděli zářit. Kdyby mě někdo poznal…
Můžu se rozloučit s tím, že bych se dál vydávala za člověka.
Vklouzla jsem do úzké uličky. Jestli vyjde najevo, že jsem
napůl fae, přijdu o svou licenci OLMN. Musela jsem přijít
na to, jak tu záři zastavit, dřív než mě tak spatří lidé. Ale jak to
mám sakra udělat? Caleb zůstal na oslavě a za Falinem jsem
jít nemohla – i kdyby z veselice mohl odejít. Zatraceně, každý
fae, kterého jsem znala, byl ve Faerii.
No, každý tedy ne. Znala jsem jednoho, který se na oslavě
určitě neukázal. A nejen že by mi mohl pomoct; dlužil mi
zatraceně velkou službu.
Zavolala jsem svému otci.
29. kapitola
U chodníku zastavilo černé porsche, okénko se stáhlo
a v něm se objevila tvář mého otce. No, vlastně tvář s faeskými
rysy, ale nemohla jsem čekat, že by se guvernér Nekrosu
a prominentní člen Strany za lidi objevil uprostřed Magické
čtvrti, aby zde vyzvedl zářící ženu. Pomalu jsem se zvedla
na nohy a opírala se přitom o přepravky a bedny, za nimiž
jsem se ukrývala.
„Začíná z toho být zvyk, Alexis,“ prohlásil můj otec a já se
při zvuku svého jména ošila.
Zvykla jsem si na to, že ho slýchávám jen z Falinových úst.
Že ho slýchávám vyslovené velmi nesouhlasným tónem. Ale
nejspíš už nikdy neuslyším, jak mi Falin říká mým pravým
jménem.
Můj otec se na mě podíval. Když se zahalil do kouzla, které
mu propůjčovalo lidskou podobu, měl vzhled muže
ve středních letech s tmavými vlasy a očima. Vždy mě
udivovalo, po kom máme se sestrou geny. Bez jeho halicího
kouzla to už bylo zřejmé. Jeho světlé vlasy měly stejný blond
odstín jako moje. A také jsem po něm zdědila zelené oči.
Odvrátila jsem se. Nechtěla jsem vidět, jak moc jsme si
podobní.
„Alexis, mohla sis zavolat taxi.“
„Přestaň mi tak říkat.“
Zamračil se, z nakrčení obočí bylo poznat, že jsem ho
zmátla. Byla to první skutečná emoce, kterou projevil
od chvíle, kdy jsem se mu posadila do auta. „Je to tvé jméno.“
„Jo, no, tak mi tak neříkej, ano?“
„Mám tě snad oslovovat má nejdražší dcero?“
Střelila jsem po něm svým nejlepším vražedným pohledem,
který ho ale ani na moment nevyvedl z konceptu.
„Ale copak, máme špatnou náladu?“
„Nevšiml sis snad, že svítím?“
„Nedělej z toho zbytečné drama.“ Pokrčil rameny, jako by
svítící kůže nebyla žádný velký problém. No jasně, on také
nebyl zahalen kouzlem, takže se maličko mihotal. „Jsi
šlechtična. Zář je tvá přirozenost. Ačkoli musím říct, že mě
vskutku překvapilo, že se tvé halicí kouzlo zlomilo tak rychle.
Co jsi vyváděla?“
Tančila ve Faerii, hrála jejich hry, jo, a jedla jejich jídlo.
Přerušila jsem svůj sarkasmem prolezlý vnitřní monolog,
protože mi došlo, co řekl.
„Počkej, jaké halicí kouzlo?“
Neodpověděl, jen přeřadil a zamířil přes most, který
odděloval to, co lidé označovali za „čarodějnickou“ část
města, od zbytku Nekrosu.
„Jaké halicí kouzlo?“ zopakovala jsem, „a jak ho získám
zpátky?“
V jeho faeské tváři se zračil stejný nezájem, jaký jsem vídala
v jeho lidské tváři.
Zaskřípala jsem zuby, ale ani jeden z nás poté dlouho
nepromluvil, dokud jsem si neuvědomila, že míříme k jeho
sídlu. Když jsem mu s prosbou o pomoc zavolala naposledy,
nechal mě napospas velmi rázovitému skřítkovi
v polorozpadlém domě ve stařičké části města.
„Chceš riskovat, že nás spolu někdo uvidí?“ zeptala jsem se
a všimla si, že opět nasadil halicí kouzlo, které ho ukazovalo
jako respektovaného gentlemana. Kdybych musela hádat,
řekla bych, že i jeho porsche změnilo barvu a značku. Otec
ovládal halicí kouzlo na výbornou, lepší už byl jen v umění
manipulovat s lidmi kolem sebe.
„Proč jsi mi zavolala, Alexis?“
„Možná že bych potřebovala přestat zářit?“ navrhla jsem,
zatímco on zabočil na dlouhou příjezdovou cestu.
Když zastavil před obrovským sídlem, kterému říkal domov,
otočil se a s očekáváním v očích mě pozoroval. Věděla jsem,
co chce, abych řekla, ale hlas v mé hlavě křičel ne, nejsem fae,
nemůžu být…
Povzdechla jsem si. „Potřebuju se naučit ovládat halicí
kouzlo.“
S uspokojením přikývl. Pak nechal klíčky v autě, vystoupil
a zamířil k předním dveřím. Nenabídl mi rámě, ani nečekal,
ale ani nespěchal. Vylezla jsem z auta mnohem pomaleji,
nechtělo se mi do toho obrovského domu vstoupit.
Strážný u brány volal, že jsme na cestě, z domu už vyběhl
muž a rychlým krokem mířil k vozu. Další muž, nejspíš
komorník, který nahradil Rodgera, nám otevřel dveře. Můj
otec přikývl a muže pozdravil, pak mě odvedl do obrovského
přijímacího pokoje. Ani šofér, ani komorník po nás neházeli
udivenými pohledy. Ačkoli byli tito velice dobře placení lidé
vycvičeni, aby svou pozornost věnovali jen svým povinnostem
a ničemu jinému, napadlo mě, že kdybych stále zářila, stejně
by si nemohli pomoct. Což znamenalo, že mě otec musel
zahalit kouzlem zároveň s tím, jak změnil podobu sebe i svého
auta.
Dobře, že to vím. Momentální problém byl vyřešen, alespoň
dočasně, a v mysli se mi ozýval další problém.
„Máš tu něco k jídlu?“ zeptala jsem se a můj otec se zastavil
u paty schodiště, které se chystal vyjít.
„Ano, Alexis, mám jídlo.“ Vrhl na mě pohled, který by se dal
popsat jako vypočítavá zvědavost. „Chápu to správně, že by
ses ráda nasnídala?“
Neměl o ničem ani ponětí. Před chvílí jsem vypila
potenciálně život měnící doušek vína a potřebovala jsem
vědět, jestli… jestli stále ještě mohu jíst normální lidské jídlo.
Připadalo mi, že můj otec vidí přímo skrze mě, a přehodnotila
jsem svou poslední myšlenku. Možná to přece jen věděl. Ošila
jsem se, ale přikývla, protože jsem se opravdu chtěla nasnídat.
Otec se otočil na komorníka, který k němu přistoupil, dosud
správně neviditelný, ale vždy při ruce.
„Chtěla by se mladá slečna nasnídat ve slunečném pokoji?“
zeptal se mého otce, ne mě.
„Ano, ale něco lehkého a rychlého.“
A takový je můj otec. Můj názor ho nezajímal. Bylo mi to
jedno, hlavně aby to bylo skutečné jídlo.
Tenhle dům jsem nikdy nemohla nazývat domovem. Jako
dítě jsem tu trávila jen léto, ale neměla jsem z něj nikdy takový
ten pocit vroucího domova, a mé nejčerstvější vzpomínky
na toto sídlo se rozhodně nedaly považovat za šťastné. Což
bylo ještě slabě řečeno. Děsivé by bylo lepší označení. Přesto
jsem si vzpomínala, kde se slunečný pokoj nachází.
Nepotřebovala jsem ani průvodce, ani doprovod. Stejně jsem
ho měla, otec mě odvedl do přenádherně zdobené místnosti
s obrovským klenutým oknem směřujícím na východ, takže
místnost zalévalo hebkou září ranní slunce.
U malého jídelního stolku seděla Casey, má sestra, na talíři
před sebou skoro netknutý muffin a napůl plnou sklenici
pomerančového džusu. Na stolku před ní ležel list papíru,
kterému věnovala větší pozornost než jídlu.
„Dobré ráno, tati, viděl jsi už ten článek o…“ Sestra
vzhlédla, okamžitě ztichla a vyskočila na nohy. „Alexis,
nečekala jsem tě.“
To se vsadím. Svou sestru jsem neviděla celé měsíce. Chtěla,
abych za ní zašla, když ležela v nemocnici, kde se zotavovala
poté, co se z ní málem stala obětina megalomanského rituálu.
Jednou nebo dvakrát jsem za ní zašla do soukromé – a velice
diskrétní – nemocnice, kam ji můj otec poslal, ale při poslední
návštěvě mi řekla, že chce zapomenout na vše, co se stalo.
A z jejího chladného chování bylo patrné, že já jí to
připomínala. Nikdy jsme si nebyly blízké, tak jsem se jen
rozloučila a šla. Od té doby jsem ji neviděla.
„Ahoj, Casey. Vypadáš dobře,“ pozdravila jsem ji, ačkoli
jsem cítila chvění moci jejích zakrývacích amuletů a věděla
jsem, že minimálně čtyřicet procent těla, především trup, má
pokryto jizvami. Do kůže jí vyřezali mocné glyfy, takže lékaři
museli tato místa vyříznout, aby glyfy zůstaly nečinné.
Casey byla vše, co já nebyla. Já měla výšku a ostré rysy
faeských šlechticů, ona byla o dobrou hlavu menší a měla plné
křivky, které svým oblečením ještě zdůrazňovala. Dnes ne.
Dnes měla oblečení volné a zakrývalo jí vše kromě rukou
a tváře. Zakrývací amulety sice před zrakem jiných ukryjí
fyzické jizvy, mě ale napadlo, jestli se ještě vůbec někdy bude
ve svém těle cítit dobře.
Zamrkala, zřejmě má slova nechápala. Pak se odvrátila, jako
by pohled na mě už nadále nesnesla.
„Chtěla jsi mi něco říct, má drahá?“ zeptal se otec hlasem,
v němž už nebylo po dřívější netrpělivosti ani stopy.
Se mnou tímto tónem nikdy nemluvil. Snažila jsem se to
Casey nevyčítat.
„To může počkat,“ odvětila a pak, aniž by se dotkla své
snídaně, odešla z pokoje.
Poslouchala jsem ozvěnu jejích kroků. „Nenávidí mě.“
„Záleží na tom?“ Otcův hlas byl opět prázdný, lhostejný.
Střelila jsem po něm pohledem. „Někdy mě napadá, jestli
jsem vůbec někdy věřila, že jsi člověk.“
„Není hezké tohle o někom říct.“
O jiném fae, jo, já vím.
Od další konverzace mě uchránil postarší muž, který vešel
do místnosti s tácem s obrovským borůvkovým muffinem
a konvicí kávy. Muž pohlédl na Caseyino nedojedené jídlo.
„Mám odnést slečně Casey snídani do jejího pokoje?“
Otec přikývl a muž naložil jídlo na tác a s tichou omluvou
odešel.
Zhroutila jsem se do sedačky naproti té, na níž seděla Casey,
a nalila si kávu do křehkého šálku. Pak jsem zaváhala. Co když
už nikdy nebudu moct jíst normální jídlo? Odlomila jsem
z muffinu křupavou polevu, ale nesnědla ji. V žaludku mi
kručelo, ale pokud to sním, bude po všem. Jestli jsem se stala
závislou na faeském jídle, už pro mě nezbyla žádná naděje.
„Pro boha živého, Alexis, už to sněz. Je jedno, co jsi udělala
na veselici. Jsi krví faeská šlechtična. Jsi fae.“
Zamrkala jsem a poleva z muffinu mi málem propadla mezi
prsty. Zavrtěl hlavou.
„Myslíš si, že netuším, co je za den? A teď jez. Nemám
na tebe celé ráno.“
Ráda vím, že jsem důležitá. Vložila jsem si kousek muffinu
do úst. Nejenže se neproměnil v popel, ale byl lehounký
a lahodný a má úleva z něj činila to nejlepší jídlo za poslední
léta. Honem jsem snědla i zbytek a pak jsem následovala otce
ze slunečného pokoje do patra.
Předpokládala jsem, že mě zavede do své kanceláře nebo
obývacího pokoje. Možná i do mé staré ložnice. Namísto toho
se zastavil před těmi posledními dveřmi, které by mě napadly –
nebo kterými bych chtěla projít. Vytáhl svazek klíčů a odemkl
zámek apartmá, které ještě před třemi měsíci patřilo mé sestře.
To bylo předtím, než se zde odehrál temný rituál a já omylem
protrhla díru v realitě.
„Ech, proč tu jsme?“ zeptala jsem se skoro pištivě. Casey a já
jsme v tom pokoji skoro umřely. Dodnes jsem mívala noční
můry o tělech rozkládajících se pod mým dotekem, zatímco
nad hlavou mi zářil rudý úplněk.
„Protože to, co se potřebuješ naučit, se snadněji naučíš
uvnitř.“ Rychle se rozhlédl, jako by se ujišťoval, že je chodba
prázdná. Pak na dveře, těsně nad zámek, načrtl glyf. Mně
neznámá značka se zeleně rozzářila, ale ačkoli jsem byla vůči
faeské magii stále citlivější, ze zářícího symbolu jsem nic
nevycítila. Ani poté, co záře pohasla a dveře se otevřely.
Zadržela jsem dech a vešla za otcem. Obývací část nebyla
ve špatném stavu. Tady se nic nestalo – až v ložnici. A tam
přesně mě vedl. S každým krokem mi nohy těžkly. Než jsme
došli ke dveřím do ložnice, skoro jsem nedokázala nohy
uzvednout a zůstala jsem stát na prahu.
Caseyin nábytek z místnosti odnesli, ale stále byla zřetelná
hranice, kde Coleman vyřezal svůj kruh. Zbytek místnosti se
zdál normální, na zemi koberec, na zdech tapety. Uvnitř kruhu
to byl jiný příběh. Uvnitř kruhu realita vypadala, jako by ji
nakreslilo dítě – šílené dítě. Do naší reality propadaly prameny
éterické energie. Jinde opona země mrtvých rozkládala, na co
dosáhla. Všude byly znát mentální otisky, staré stopy
po emocích, které tu Casey po letech obývání této místnosti
po sobě zanechala. Některé světlé, jiné nesoucí syrovou bolest
a hrůzu té noci.
„Neloudej se.“
Jemu se to lehko řekne.
Ale pokud vejít za ním na místo, z nějž jsem si odnesla
polovinu svých nočních můr, znamenalo, že přestanu zářit, pak
to dokážu. Koneckonců jsem to, co se tu stalo, přežila. A čelila
jsem i skutečným nočním můrám – stvořením, nejen snům.
Dokážu se postavit prázdné místnosti.
Překročila jsem kruh a čekala, až mě pohltí vlastní
vzpomínky. Místo toho jsem na pokožce vnímala teplo.
Vzduch tu byl hustší, skutečnější. Někde v dáli jsem slyšela
smích, hudbu. Jako bych slyšela… Faerii?
Vzhlédla jsem. No jistě, v místě, kde měl být strop, jsem
spatřila oblohu zalitou ranním sluncem. A nejen to, ale i stíny
místnosti zmizely. Otočila jsem se, chtěla jsem vidět vše naráz.
„Je to cítit jako domov, že?“ ozval se můj otec.
Ztuhla jsem. Pozoroval mě a na tváři – jeho faeské tváři – mu
hrál pobavený úsměv. Opět zahodil halicí kouzlo.
„Nechápu to. Faerie a realita se přece nepřekrývají.“
„Colemanovo kouzlo zde vytvořilo tenký a nestabilní
výklenek Faerie. Věřím, že tvá magie ho pak zakonzervovala
do naší reality.“ Přešel pokoj k malé kamenné lavici obklopené
truhlíky s květinami, které jsem ještě nikdy neviděla, a jen
jsem odhadovala, že jejich domovinou je Faerie.
„Chodíš sem často, že ano?“
Na mou otázku neodpověděl a místo toho pokynul na místo
vedle sebe. „Nemám moc volného času, takže to nebudeme
protahovat, ale dávej si pozor na mrtvá místa. Jestli se jich
dotkneš, oblečení na tobě zpráchniví.“
Toho jsem si byla vědoma, ale to, že o tom ví i on, mi
potvrdilo, že sem občas zašel. Svůj původ skrýval a ani
veselice se nezúčastnil. Ale díky tomu, že mi toto místo popsal
jako domov, na mě působil více jako člověk se skutečnými
emocemi.
„Proč tady?“ Posadila jsem se na lavičku. Známý pocit
Faerie zaplašil panický záchvat, ale přesto na mě dolehly
vzpomínky na řetěz poutající duše, který se mi zařezával
do hrdla, a na nůž v mé hrudi.
„Protože Faerie přijme halicí kouzlo mnohem ochotněji než
svět smrtelníků. Pokládej tohle místo za své výcvikové
centrum.“
Jasně.
Dalších dvacet minut mi otec vysvětloval základní principy
halicích kouzel a pak se mě hodinu snažil učit ovládat faeskou
magii. Jsem citlivá vůči magii éterie a senzitivní vůči magii
obecně, ale natáhnout se a dotknout zcela cizí energie? To bylo
něco naprosto jiného.
Na rozdíl od magie éterie, k jejímuž dosažení bylo potřeba
rituálu, po němž musela být magie použita nebo uskladněna,
magie Faerie byla relativně dostupná, ale chovala se jako voda
protékající sítem. Nebylo možné ji uskladnit. Bylo potřeba ji
použít ve chvíli, kdy se po ní člověk natáhl, ovládnout ji svou
vůlí a nic nenechat nazbyt. V rovině smrtelníků železo magii
blokovalo a magie byla nejslabší za úsvitu a soumraku. Silná
nevíra v ni pak nejen dokázala narušit halicí kouzlo – mohla
i utlumit vliv Faerie.
Než jsem dokázala ovládnout tenounký pramen faeské
magie, slunce už stálo vysoko na obloze. Pramen byl hebký
jako hedvábí, ale vstoupil do mého těla podivně těžký, nebyl to
však pocit nepříjemný, spíš zvláštní.
„Dobře. Teď si představ, že má tvoje pokožka normální
lidskou barvu,“ řekl mi otec.
Zaskřípala jsem zuby, už hodiny jsem se snažila ovládnout
faeskou magii, takže to, že mě jeho pobídka rozesmála, bylo
spíš z vypětí než z pobavení. „Věř mi, že mi nedělá problém
představit si, že nezářím. Především bych ale vůbec neměla
zářit.“
Až na to, že kdykoli jsem k sobě přitáhla stříbřitý, těžce
vydobytý pramen magie, okamžitě ode mě odplachtil bez
nejmenší změny.
Otec zavrtěl hlavou. „Ne, to je nevíra, nikoli víra. Nemůžeš
vyrušit pravdu tím, že v ni přestaneš věřit. Můžeš zakrýt
pravdu, můžeš vytvořit něco nového, ale tak či tak musíš věřit
tomu, co vytváříš.“
„Takže tvrdíš, že všechny faeské bytosti jsou jen klam.
Skvělé. Není divu, že jim vládnou ti nejšílenější.“
Zamračil se, zapřel se dlaněmi o stehna a vstal. „Myslím, že
to pro dnešek stačí.“
„Cože? Ale já pořád svítím.“
„Čekala jsi snad, že se halicí kouzlo naučíš za pár hodin?“
Chtěla jsem mu odpovědět, ale zarazila jsem se. Ve
skutečnosti jsem doufala, že mi řekne, co se to se mnou děje
a mou záři uhasí. „Nemůžeš prostě…“ Mávla jsem svítícími
prsty.
„Kdybych tě zakryl halicím kouzlem, vydrželo by jen
do soumraku. Ale proč bych se měl obtěžovat a riskovat, že
někdo vysleduje mé halicí kouzlo až ke mně? Nemůžu tě
ukrývat před dvory – sama ses prozradila.“
Proč se obtěžovat? Proč se obtěžovat? Propalovala jsem ho
pohledem. „Protože mám firmu jen díky licenci OLMN. To
‚L‘ znamená lidi, a lidi nezáří.“
Opět nasadil výraz nezaujaté lhostejnosti. I když jsem od něj
ani nic jiného nečekala. Pokud nemluvil s poradci nebo
potenciálními voliči, byl tohle jeho obvyklý výraz. To
pomyšlení mě zarazilo a já jen cítila, jak se mi na tváři
objevuje ďábelský úsměv.
Soudě podle jiskry zájmu v otcových očích jsem se nemýlila.
Když jsem tam jen dál seděla, s úsměvem na tváři, promluvil
první.
„Ano?“
„Měl by ses obtěžovat,“ řekla jsem mu pomalu a pečlivě,
„protože pokud tu moji záři neuhasíš, půjdu rovnou za Lusou
Duncanovou z Čarozpráv a oznámím, že jsem tvá dcera.“
Sklonila jsem hlavu na stranu, neuhnula jsem pohledem.
„Slyšela jsem, že chceš za Stranu za lidi kandidovat na post
prezidenta. Jen si představ ten skandál, až se můj příběh
dostane do celostátních novin.“
Pozoroval mě. Já mu pohled oplácela. Vyhrožovat člověku,
od něhož potřebuju pomoct, se mi nemuselo vyplatit, ale ať už
jsou jeho „dlouhodobé“ plány, jak tomu říkal, jakékoli, jeho
politická kariéra v nich hrála svou roli. Nejspíš to byla také
jediná věc, na které mu doopravdy záleželo.
Nevěděla jsem, jakou odpověď od něj čekat, ale úsměv to
rozhodně nebyl. A neusmál se falešně přátelsky tak, jak to
mívají politici ve zvyku. Byl to úsměv rozmarný a v očích se
mu zračilo zřetelné pobavení.
„Opravdu obdivuhodný pokus, Alexis. Odsouzen ke zmaru,
ale rychlý a přesně mířený.“ Zněl skoro hrdě. Tomuhle muži
nikdy neporozumím. Stiskl rty, chvíli mlčel a pak řekl:
„Zůstaň tu.“
Opustil vír chaosu. Byla jsem v téhle místnosti už příliš
dlouho, paniku jsem musela potlačit, jinak by mě srazila
na kolena. Ještě nikdy předtím jsem se tak úzkostně nesnažila
ovládnout magii, proto jsem se plně soustředila a na paniku
nezbýval prostor, ale když jsem nyní osaměla, nemohla jsem
dál ignorovat místo, kde jsem se nacházela.
Mysli na něco jiného, Alex.
Vstala jsem, už jsem nedokázala dál sedět. Až když jsem
lavičku obešla a pažemi se přitom objímala, uvědomila jsem
si, že se dotýkám rány po kulce. Nebolela. Vlastně jsem si
uvědomila, že kromě chvíle, kdy mi to místo sevřel Falin, aby
mi schválně způsobil bolest, jsem si zranění sotva všimla, a to
už před slavností. Odtáhla jsem obvaz a zamžikala při pohledu
na růžové a bílé okraje rány. Vypadala jako stará několik
týdnů, ne jeden den. Ani uzdravovací amulety OLMN takhle
rychle neléčí.
„Ve Faerii se léčíš rychleji,“ ozval se ode dveří můj otec a já
nadskočila. Neslyšela jsem ho vstoupit. Znovu jsem si přitiskla
obvaz na ránu a sledovala, jak se otec blíží a opatrně obchází
mrtvé zóny a víry éterie. „Ve světě smrtelníků se
pravděpodobně budeš léčit rychleji než člověk, ale ne o moc.
Magie Faerie není tak silná, aby bojovala s železem a lidskou
nevírou v to, jak dlouho se taková rána hojí.“
„Když je Faerie tak skvělá, proč zůstáváš tady?“ Odpověď
jsem nečekala, takže mě nepřekvapilo, že jsem ani žádnou
nedostala.
„Na.“ Zvedl ruku. V dlani měl řetízek, který se třpytil jako ze
stříbra, ale visel na něm malý čtverhranný amulet s vyrytými
faeskými glyfy, takže jsem předpokládala, že bude ze stejného
kovu jako moje dýka.
Navíc mi byl náhrdelník povědomý. Natáhla jsem se po něm
a dotkla se hrany amuletu. Byl teplý. Nezpůsobila to absorpce
tepla otcovy ruky, ale vlastní energie amuletu.
„Patřil mé matce, je to tak?“
Otec se zamračil. „Nějakou dobu ho nosila.“
Záludná odpověď.
Dotkl se amuletu a to, co jsem považovala za pevný povrch,
odhalilo maličkou schránku. „Potřebuje to tvou krev a vlasy.“
Ztuhla jsem. „A co to přesně dělá?“ Nenávidím magii, pro
kterou je potřeba krev. Ano, kouzlo tak bylo upraveno na míru
a zesílilo, ale když odhlédnu od bolesti, ta moc, která
propojovala amulet s jeho nositelem, také tvořila nebezpečné
spojení, které mohlo být zneužito pro zlovolná kouzla.
„Pomůže ti to ukrýt, co jsi zač. Což také znamená, že se
utlumí tvá záře a budeš vypadat jako člověk.“
Podívala jsem se na amulet. „Má matka ho potřebovala?“
„Ke konci se ukázalo, že ani on nestačí.“ V jeho hlasu
nezazněl ani zármutek, ani pocit ztráty. „Dokud neovládneš
halicí kouzlo, tohle by mělo postačit. Neochrání tě to před
železem. Když je nyní tvá podstata probuzena a poslední
vrstva kouzla odloupnuta, budeš mnohem náchylnější.“
Náchylnější? Už teď jsem se necítila v přítomnosti toho
amuletu dobře. Ale o jakém kouzlu to mluvil? Naznačil mi, že
jsem předtím nosila halicí kouzlo, ale o jakém jiném kouzlu to
mluvil teď?
Když jsem se zeptala, odpověděl mi jedním ze svých
bezvýznamných úsměvů, ale nic nevysvětlil. Skvělé.
Natáhla jsem se po amuletu, ale on ho odtáhl z mého dosahu
a zatvářil se netrpělivě. Povzdechla jsem si. Nedal mi nic, čím
bych si mohla prst naříznout, tak jsem se sklonila a vytáhla
z boty svou dýku. K mému překvapení se zdálo, že ho těší, že
ji mám.
„Už se k tobě připoutala?“
Ztuhla jsem a nasadila neutrální výraz. Dýka byla dárkem
od Rianny k mé promoci na akademii. Svému otci jsem ji
nikdy neukázala, a neměl ji tedy poznat. Tak co o ní věděl?
A jak?
Pozoroval mě, na tváři neutrální pohled, jako by ho
nezajímalo, jestli mu odpovím, nebo ne. V duchu jsem si
poznamenala, abych se Rianny poptala, odkud dýka pochází.
Věděla jsem, že je jednou z páru, který dostala darem, ale nyní
mě velice zajímalo, od koho.
Otci jsem na otázku neodpověděla. Odřízla jsem si špičku
kadeře a pak si nařízla prst jen natolik, abych vytlačila kapku
krve. Zvedl ruku dřív, než jsem mohla kapku uložit
do amuletu.
„Ta krev je na něco jiného,“ řekl a malou schránku uzavřel.
Amulet obrátil. Vzadu byl vyřezán glyf. „Obkresli ho krví.“
Zaváhala jsem, glyf jsem neznala. Tohle nebylo jen osobní
kouzlo. Tohle byla magie krve.
„Co znamená?“
Vyslovil název glyfu, znělo to jako hudební tón, z něhož
jsem ale nepoznala, co to je a co to vůbec dělá. Když jsem
viditelně nehodlala uposlechnout, povzdechl si.
„Hrubý překlad by zněl ‚chameleon‘. A teď si tu ranku zas
otevři, zahojila se ti.“
Pohlédla jsem na prst. Měl pravdu; kapka krve uschla.
Proklatě. Nevěřila jsem dýce, že se podruhé zachová slušně.
Ale nevěřila jsem ani tomu amuletu. Magie krve v kombinaci
s glyfy, které neznám? Nebezpečná kombinace.
„Co nejhoršího by se mohlo mocí glyfu a amuletu stát?“
Na vteřinu se zamyslel. „Amulet nevydává ovladatelné halicí
kouzlo. Nemůžeš si vybrat, jak budeš vypadat – lidé tě uvidí
tak, jak očekávají, že budeš vypadat. Pokud si budou myslet,
že jsi člověk, budeš taková. Pokud by uvěřili, že nejsi
člověk…“ Pokrčil rameny.
„Poznám, jak vypadám?“
„Jen z jejich reakcí.“
Paráda. Věděla jsem, jak působí vjemové amulety, i když
tenhle se od těch čarodějnických trochu lišil. Znovu jsem
vytáhla dýku. Ta vidina se mi nijak nezamlouvala, ale jelikož
jsem neovládala halicí kouzlo, tohle se zdálo jako nejlepší
možné řešení. Nařízla jsem si prst a natáhla se po amuletu.
„Musím do toho vlít magii Faerie, aby se glyf aktivoval,
nebo postačí éterická energie?“ Zadoufala jsem v to druhé –
jestli budu muset použít faeskou magii, znamenalo by to, že se
budu muset říznout ještě několikrát.
„Ani jedno. Jsi faeská šlechtična. Faeská magie ti proudí
v žilách. Tvá krev k aktivaci glyfu postačí.“
No dobrá. Obkreslila jsem glyf náhle ztěžklým prstem, spíš
jsem krev roztírala, než že bych glyf kreslila, ale jakmile jsem
dokončila poslední linii, převalila se přese mě magie Faerie
a vstoupila do amuletu. Kov zteplal. Nebylo to přímo
nepříjemné, ale bylo to cítit. Přetáhla jsem si řetízek přes hlavu
a světlo mé pokožky pohaslo. Vydechla jsem úlevou a pak
ukryla amulet pod košilí.
Vzhlédla jsem k otci. „Neměl bys před tím varovat Casey?
Protože ti povím, že přijít k ‚probuzení‘ jako slepá k houslím
je učiněné peklo. Už tak si prošla peklem. Odpovědný rodič by
před něčím takovým měl své dítě varovat.“ No dobrá, ten
poslední komentář se víc týkal mě než mé sestry.
„Casey?“ Zatvářil se pobaveně. „Ona není moje. Ona
a Bradley jsou jen úložnou genů pokrevní linie tvé matky.“
Zamrkala jsem. „Počkej. Cože?“
Nasadil halicí kouzlo, proměnil se v respektovaného muže
ve středních letech. „Chceš někam odvézt?“
Zírala jsem na jeho vzdalující se záda. Někdy mě můj otec
opravdu děsil.
30. kapitola
Otec mě vysadil u kanceláře Mluvčích za mrtvé. Jízda byla
nepříjemná, alespoň pro mě. Odmítl mi odpovědět na všechny
další otázky. Vlastně jediné, co mi řekl, bylo, abych mu
v týdnu zavolala, ať se můžeme domluvit na další lekci.
Jakkoli jsem se potřebovala naučit ovládat halicí kouzlo,
nechtěla jsem jeho nabídku přijmout. Caleb mě to také může
naučit. Sice tak přijdu o možnost navštěvovat vlastní
soukromý kouteček Faerie, ale nenáviděla jsem pocit, že jsem
snad jen pouhým pěšcem, a čím víc jsem se svým otcem
mluvila, tím děsivější se jeho šachová partie stávala.
Odjel a já se zadívala na dveře kanceláře. Byla sobota
a neměli jsme otevřeno, ale já potřebovala obvolat klienty
a na dlouhé hovory a vysvětlování jsem se necítila. E-mail mi
přišel jako mnohem přijatelnější řešení, ale kontakty na Ninu
Kinglyovou a Kelly Kirkwoodovou jsem měla jen v kanceláři.
Takže nejdřív musím tam a pak pojedu domů, zavrtám hlavu
pod polštář a začnu den nanovo. Nebo bych měla začít
od včerejška? Ztratila jsem většinu noci, takže jsem měla
vnitřní hodiny posunuté, ale několik posledních hodin by mě
vyčerpalo, i kdybych se v noci dobře vyspala.
Zalovila jsem po klíčích, ale než jsem je stihla vytáhnout,
slyšela jsem zašramotit zámek. Ztuhla jsem. Kdo…?
Skrze dveře vykoukla Royova hlava. „Už bylo načase. Kde
jsi sakra byla? Máme klienta.“
Zamrkala jsem. Klienta? Možná jsem usnula a teď se mi to
jen zdá, protože duchové nepřivádějí nové klienty.
„Pospěš si, Alex,“ pobídl mě Roy a naklonil se ze dveří ještě
víc. „Čeká už hodiny a je netrpělivý.“
Mohl být dnešek ještě divnější? Roy už mi dveře odemkl, tak
jsem je jen otevřela a vešla do haly. Roy nechal klienta čekat
potmě? A jak se mohl klient dostat dovnitř? Dveře byly
zamčené. Ačkoli Roy právě dokázal, že něco jako zamčené
dveře už pro něj nejsou překážkou.
Rozsvítila jsem a zamířila do své kanceláře, kde také byla
tma. Kde…?
„V mé kanceláři,“ vysvětlil Roy a vykročil ke svým dveřím.
„Ty jsi strčil našeho klienta do komory?“
Duch se na mě zamračil, ale neodpověděl a prošel dveřmi
své „kanceláře“. Já, na druhou stranu, musela dveře od komory
otevřít.
Nevěděla jsem, co jsem čekala, ale duch krčící se v rohu
na seznamu nebyl. Duch, který zprůsvitněl natolik, že i v mých
očích zcela vymizel, se při pohledu na Roye schoulil ještě víc.
Tak se tiskl do rohu, že rameny procházel skrze nenatřenou
kamennou zeď.
„To je v pořádku,“ řekl Roy, ale držel si odstup. Nevěděla
jsem, jestli proto, aby ducha uklidnil, nebo proto, že se k němu
sám nechtěl přiblížit. Zůstal stát na prahu. „Tohle je Alex,
kamarádka, o které jsem ti říkal.“
„Ale ona je živá.“ Hlas ducha zněl jako šepot nesený větrem.
Překvapilo mě, že měl vůbec dost síly, aby si ponechal svou
identitu. Většina duchů téměř zmizelých jako on se změní
v pouhé přízraky.
„Ano, jsem živá,“ přitakala jsem a otočila se na Roye.
„Neříkal jsi, že se duchové příliš nedruží? Co se tu děje?“
Roy pokrčil rameny. „Zvláštní okolnosti. Našel jsem ho, jak
se snaží vylákat své tělo ze hřbitova.“
Čím to, že čím víc situaci vysvětloval, tím víc jsem ji
nechápala? „Asi bys měl začít od začátku.“
Roy se ohlédl na ducha. „Stevene?“
„Moje tělo leží na hřbitově Ospalý vrch – ne že by mě
poslouchalo.“ Duch nešeptal, ale nebyl to vůbec žádný rozdíl.
Skoro jsem ho neslyšela.
„Dej mi ruku,“ řekla jsem duchovi.
Steven se ještě hlouběji zapřel do zdi. „Proč?“
„Abych tě slyšela lépe než jen jako vítr v suchých větvích,“
vysvětlila jsem, o krok k němu přistoupila a napřáhla ruku.
Duch se na ni zadíval. „Ale ty jsi živá.“
„Jo, to už jsme si potvrdili. Věř mi, ano?“
Steven natáhl třesoucí se ruku tak průsvitnou, až jsem se
začala bát, jestli není pryč tak moc, že ho už nikdy
nezhmotním. Ale jakmile se jeho chvějící se prsty dotkly
mých, cítila jsem jejich tíhu.
Vytřeštil téměř průsvitné oči a zíral na špičky našich
dotýkajících se prstů. Přiblížila jsem se k němu o další krok
a propletla prsty s jeho. Díval se na mě očima vykulenýma
strachem a údivem a já cítila, jak se chystá ruku odtáhnout, ale
jakmile přešel prvotní záchvěv paniky, znehybněl.
Na štěrbinu jsem otevřela své štíty a nechala skrze sebe
protéct úzký pramínek moci rovnou do ducha. Naskočila mi
husí kůže, jak sem zavanul slabý vánek ze země mrtvých.
Duch nabral barvy a zhmotněl. Povolala jsem v posledních
dnech několik stínů, navíc jsem prošla neúspěšným kurzem,
jak na halicí kouzlo, a neměla jsem už pořádně žádnou energii.
Ne tolik, abych dala duchovi víc než náznak barev, ale moc,
kterou jsem do něj přelila, ho i tak přitáhla blíže zemi živých.
„Pane jo,“ zašeptal hlasem tentokrát silnějším, jasnějším.
A o to mi šlo. Uzavřela jsem štíty a pustila jeho ruku.
„Myslím, že žárlím,“ poznamenal Roy zlehka, skoro jako
vtip, ale ruce si do kapes vrazil hlouběji než obvykle a schoulil
ramena, až vypadal, že se celý ohnul.
Mezi mnou a Royem nebylo nic intimního, což znamenalo,
že pokud žárlí, žárlil na moc. „Jestli se ke mně začneš chovat
jako ke zdroji jídla, končím s tebou,“ varovala jsem ho a duch
se na mě zadíval nevinnýma vykulenýma očima s jasnou
zprávou: „Kdo, já?“ Pak si posunul brýle výš na nos a odvrátil
se. S povzdechem jsem zavrtěla hlavou. Někdy tomu duchovi
vážně nerozumím.
Obrátila jsem se na Stevena.
„Řekl jsi něco o tom, že máš tělo na hřbitově – tam má ale
taky být. Máš štěstí, že jsi za ním nešel, jinak bys tam uvízl
navěky.“
„Ne, ty to nechápeš. Moje tělo, ono po tom hřbitově chodí.
No, spíš se potácí. A co dělá…“ Zachvěl se. „Sežralo ženu.
Teda, ona už byla mrtvá, ale moje tělo ji sežralo.“
Ztuhla jsem, tep mi duněl v uších. „Z tvého těla je ghúl? Kdy
tě napadli a kde?“
Duch se zamračil. Roy ke mně přistoupil a dloubl do mě
loktem. „Tohle je to zajímavé. Pověz jí to, Stevene.“
„Já… Já si nepamatuju, že by mě někdo napadl. Vzpomínám
si, že jsem si připravoval misku s cereáliemi – moje žena se
nedávno dala na zdravou stravu. A pak byla najednou noc a já
ležel pod lavičkou v parku a do těla mi proudilo něco temného
a děsivého a vyhodilo mě to pryč.“
To nezní jako sběratel duší.
„Pak se ukázal ten chlap a řekl mi, že je čas jít, ale s mým
tělem bylo něco divnýho, šlo samo pryč. Tak jsem s tím
chlapem bojoval, protože jsem nemohl nechat své tělo jen tak
někam odejít. A pak mě ten muž pustil a řekl, že se pro mě
vrátí, až budu připraven.“
Tak tohle už na sběratele vypadalo. Vlastně to znělo jako
Death – kdysi mi řekl totéž, jen tehdy nešlo o mou duši. Volba.
Byla to ta nejtěžší věc, jakou jsem kdy udělala, a to mi bylo jen
pět.
Steven pokračoval ve svém příběhu, aniž by si všiml, že jsem
ho na moment přestala vnímat. „Šel jsem za svým tělem,
snažil jsem se vymyslet, jak ho zastavit. Tedy, kdybych byl
mrtvý, měl bych být normálně mrtvý, ne? Moje tělo zamířilo
k nejbližšímu hřbitovu a já šel za ním, skoro až dovnitř, ale
na té bráně se mi něco nezdálo, tak jsem čekal. A tehdy jsem si
všiml měsíce. Jsem tak trochu cvok do astronomie a večer
předtím jsem používal teleskop – jen to nebylo večer předtím.
Nějak jsem mezi snídaní a probuzením pod tou lavičkou ztratil
tři dny.“
A sakra. Tohle mi znělo povědomě. Oběti cestovatele
ztrácely tři dny, alespoň dokud je nezabil. Ale z nich se nestali
ghúlové, jen obyčejné mrtvoly.
„Stevene, potřebuju, aby ses opravdu pořádně zamyslel.
Když jsi šel za svým tělem, vypadalo poraněně? Myslím tím,
jestli mělo rány jako po tesácích, nebo vypadalo, jako by ses
zabil, a jen si na to nevzpomínáš?“
Duch zavrtěl hlavou. „Ne. Tedy, nevypadal jsem jako já. Byl
jsem pohublý, kůži jsem měl svraštělou a měl jsem děsivé
zuby a drápy, ale nevypadal jsem zraněný.“
Krev mi ztuhla v žilách, zachvěla jsem se. Nikdy dřív jsem
ghúla neviděla, nikdy jsem ani nepomyslela na to, jak
vypadají. Briar říkala něco o proměně, ale já nikdy nad
fyzickými změnami nepřemýšlela. Nezamyslela jsem se nad
ostrými zuby, které se proměnily do tohoto tvaru, aby lépe
trhaly maso – zuby, které jsem viděla v Kirkwoodově
spáleném těle. A pak tu byla ta rychlá ztráta tělesné hmotnosti
a tuku, kterou prošly všechny cestovatelovy oběti.
Cestovatel nepáchal s posedlými těly sebevraždy jen proto,
aby mohl skočit do nového hostitele – své hostitele zabíjel,
protože je jeho přítomnost měnila v ghúly.
31. kapitola
„Larid,“ zopakovala jsem jméno znuděně vypadají recepční
místní pobočky OLMN. „L-A-R… ach, proboha živého, jsem
si jistá, že jiného posednutého muže vám sem v posledních
dvou dnech nepřivezli. Nechci Larida vidět, jen potřebuju
mluvit s vedoucím vyšetřovatelem jeho případu, nebo jak tu
těm chlápkům říkáte.“
„A jak že se to jmenujete?“
Povzdechla jsem si a už podruhé jí podala průkaz. „Alex
Craftová. Jsem ta, kterou se ta věc v Laridovi pokusila zabít.“
Dotkla se amuletu na stole a celou ji obalila neprodyšná
bublina zaručující jí soukromí. Zvedla telefon a zavolala.
Jednoho dne se budu muset naučit odezírat ze rtů. Rozhovor
byl krátký, takže jsem zadoufala, že mě pustí dál.
„No, slečno Craftová,“ řekla mi, jakmile bublinu zrušila.
„Určitě se vám uleví. Ten muž už pro vás nebude představovat
žádný problém.“
Páteří se mi šířil ledový mráz. „A to proč?“
„Před hodinou zemřel.“
„On zemřel?“ zopakovala jsem hlasitě, až téměř panicky.
„Spáchal sebevraždu?“ Prosím, prosím, ať spáchal
sebevraždu. Jestli jsem plně porozuměla všemu, co mi Steven
vypověděl, a fyzickým důkazům, které jsem viděla, tak jestli
cestovatel zůstal v těle déle, pak způsobil smrt hostitele a tělo
se proměnilo v ghúla. Uplynuly jen dva dny. Cestovatel zatím
nikdy neopustil tělo, dokud se nezačalo měnit v ghúla – což
podle všeho trvalo tři dny – dokud nebyl zahnán do kouta.
Takže Larid se proměnit nemohl, ne? Musí to být sebevražda.
Sekretářka se na mě podívala, jako by zpochybňovala mou
inteligenci. No jasně, Larid nemohl spáchat sebevraždu –
OLMN ho zřejmě nespustila z očí a určitě i nadopovala
sedativy.
„Kam odvezli tělo?“
„Víc vám říct nemohu, slečno Craftová.“ S těmi slovy se
obrátila zpátky k monitoru počítače. Náš rozhovor skončil.
Zatraceně. Pokud strávil tělo, neměla jsem ponětí, jak dlouho
po klinické smrti potrvá, než se tělo začne měnit v ghúla.
Ve chvíli smrti bylo tělo určitě uzavřeno v kruhu, ale uvěznili
cestovatele do jiného kruhu předtím, než původní zlomili, aby
se dostali k tělu?
„Musím mluvit s velícím důstojníkem. Mám pro něj důležité
informace.“
„Není ve své kanceláři.“
„Tak kde je? Je to naléhavé.“
Nezaujatě si mě prohlédla.
„Máte problém a já o tom potřebuju zpravit vaše velitele,“
naléhala jsem nuceně zdvořilým hlasem a vzdorovala jsem
představě, jak té ženské střílím do hlavy Briařiny očarované
šípy. „To tělo možná před hodinou zemřelo, ale je velká
pravděpodobnost, že opět povstane, a to hodně hladové. Jestli
není v kruhu, musíte ho tam ihned dostat. Takže sežeňte
velitele, nebo mi řekněte, s kým tu můžu mluvit, aby to tělo
zabezpečili.“
Znejistěla, ale pořád jsem ji ještě nepřesvědčila.
Naléhala jsem ještě víc. „Je víc než možné, že se Larid
promění v ghúla, takže někdo by měl hodně rychle zařídit, aby
k tomu nedošlo.“
Netušila jsem, jestli na to mají postupy, ale určitě zabere
uříznout mu hlavu – jediným stvořením, o kterém jsem věděla,
že přežije i bez hlavy, jsou švábi. U jiných bytostí je
dekapitace úspěšnou metodou zabití. Briar by to věděla jistě,
ale já netušila, jak se s ní spojit.
My o vlku a do haly vešla žena v černé kůži. „Craftová,
hledala jsem vás. Nelíbí se mi, když mi moji podezřelí mizí
z dohledu.“
Recepční při slově „podezřelí“ vykulila oči a já pochopila, že
jsem u ní ztratila i poslední ždibec důvěryhodnosti. Teď už mi
tu informaci nikdy nedá.
Otočila jsem se k Briar a musela jsem uvolnit čelist, abych
vůbec mohla promluvit, ale došlo mi, že jestli někdo o naší
cestovatelsko-ghúlské situaci něco ví, bude to ona.
Poslouchala, a jak jsem mluvila, mračila se stále víc. Jakmile
jsem domluvila, Briar přešla k recepční a ukázala jí odznak.
„Kde je tělo?“
Žena ani na vteřinu nezaváhala. „Dva důstojníci pracující
na případu právě odvážejí mrtvolu do městské márnice
na pitvu.“
Otočila jsem se na patě. Při slově „márnice“ jsem se
okamžitě rozběhla ke dveřím. Při běhu jsem z kabely vytáhla
telefon. „Volej Tamaře,“ křikla jsem do telefonu a tiskla
tlačítko hlasového vytáčení.
Na displeji se objevilo Tamařino jméno ještě předtím, než se
ozval vytáčecí tón. Zazvonil jednou, podruhé. Vyběhla jsem
z budovy. Nikde jsem neviděla žádný taxík.
Sakra, taxíky mě nedávno přestaly mít rády.
„Potřebujete odvoz, Craftová?“ ozvala se dva kroky za mnou
Briar.
Nabídka mě překvapila, ale nejspíš nepřítel nepřítele a tak
dále, ačkoli bychom se my dvě těžko daly označit
za kamarádky. Sledovala jsem ji k jejímu vozu. Tamaře
zazvonil telefon popáté a pak hovor spadl do hlasové
schránky. Stiskla jsem tlačítko opětovného vytočení.
No tak. Zvedni telefon.
Zazvonilo to dvakrát a pak se ozval její přednastavený vzkaz.
Poslala mě do hlasovky.
Zatraceně.
Neměla jsem číslo do márnice na přímé volbě, takže jsem
musela projet seznam kontaktů. Došly jsme k Briařině vozu.
Našla jsem číslo a pak se zarazila. Řídila to největší SUV, jaké
jsem kdy viděla. Vzhledem k množství kovu, který jsem z něj
cítila, to mohl stejně dobře být bratranec tanku. Ani jsem
nenastoupila a už se mi točila hlava. Nemohla jsem nasednout
dovnitř.
Přesto jsem to udělala.
„Craftová, snad nebudete zvracet.“
„Zvládnu to. Můžu otevřít okno?“ Na odpověď jsem
nečekala, a jakmile nastartovala, stiskla jsem příslušné
tlačítko.
Pomohlo to jen trochu.
Dokážu to. Pak mi to došlo. Železo blokovalo magii Faerie.
Fungoval můj amulet? Pohlédla jsem na Briar, ale ta na mě
svým arzenálem nemířila, takže jsem to vzala tak, že nesvítím.
Stiskla jsem tlačítko hovoru a můj telefon vytočil číslo
do márnice.
Tamara to zvedla po prvním zvonění.
„Alex, teď není vhodná doba. Leží mi tu tělo policajta. Lidi
budou chtít odpovědi.“
„Já vím. Larida doprovázeli dva důstojníci z OLMN.
Poslouchej, dostaňte se co nejdál od těla. Jestli můžeš, někde
ho zamkni. Jestli ne, zamkněte se ve tvé kanceláři.“
„O čem to mluvíš?“ zeptala se a já z telefonu zaslechla hlasy,
skřípění vozíku a bouchnutí dveří.
„Myslím, že se Larid mění v ghúla. Nepřibližuj se k tělu.“
„V co že se mění? To si snad děláš legraci,“ zamumlala, ale
pak vykřikla: „Reggie, ne –“
V pozadí jsem slyšela mužský řev, pak další a vzápětí
kovovou ránu. Pak už jen šum.
„Tamaro?“
Bez odpovědi.
„Tam?“
Šum přerušil další výkřik, tentokrát křičela žena.
Otočila jsem se na Briar. „Dupněte na to.“
Briar zvládla půlhodinovou cestu ze Čtvrti na Centrální
okrsek za osmnáct minut. S každou z nich se bolest v žaludku
horšila – a nevěděla jsem, nakolik za to mohlo železo a nakolik
skutečnost, že hovor s Tamarou se po posledním výkřiku
přerušil. SUV ještě ani nezastavilo a já už vyskočila ven
a běžela do márnice. Briar za mnou volala, křičela, ať počkám,
ale já se nezastavila. Návštěvníci Centrálního okrsku museli
projít hlavním vchodem a bezpečnostní kontrolou, zapsat se
do knihy hostů a dostat průkazku návštěvníka. Na to já neměla
čas. Oběhla jsem budovu ke dveřím, kudy si pro těla chodili
zřízenci pohřebních ústavů.
Nebyla jsem jediná.
Na místě se srotili policisté. Nepřekvapilo mě to, vždyť
prakticky vzato čelila budova útoku. Přes hradbu
uniformovaných strážníků i policistů v civilu jsem toho moc
neviděla, ale z otevřených dveří pohřebního vozu vykukovalo
tělo překryté bílým plátnem pokrytým rudými skvrnami. Další
tělo zakryté zkrvaveným prostěradlem leželo o několik metrů
dál. Přidala jsem, pořád jsem byla příliš daleko. Nechtěla, ale
potřebovala jsem vědět, kdo leží pod těmi prostěradly.
Oči mě začaly pálit, jak se mi do nich vlily slzy. Odehnala
jsem je a otevřela své smysly. Kdybych přistoupila blíž,
nemusela bych k nim vyslat své smysly, ale kdybych začala
plakat, všichni poldové by to viděli. Tak jsem se k tělům
vztáhla svou mocí.
Muži. Oba dva.
Úlevou jsem vydechla a okamžitě mě bodl osten viny,
protože to musel být Reggie a minimálně jeden další strážný
OLMN. Ale já se s nimi nikdy nesetkala, neznala jsem je,
a kdyby to byla Tamara… Nechtěla jsem tu myšlenku
dokončit.
Na rameni mi přistála horká ruka. „Craftová, řekla jsem,
abyste počkala.“
Neotočila jsem se. „Dvě těla. Oba muži, jeden před třicítkou,
druhému táhlo na čtyřicet.“
„Pozná vaše záhrobní magie taky velikost jejich kalhot
a rodinný stav?“
Zamračila jsem se na ni, ale ona už šla dál, spěchala
po příjezdové cestě dolů. Popoběhla jsem, abych ji dohnala,
ale pak se prudce zastavila, když jsme došly ke skupince
policistů.
Jak se mám přes ně sakra dostat? Jediní poldové, co by mi
pomohli, teď pracovali vpředu, ostatní příliš ovládala hrůza –
přece jen poldu, co se proměnil v ghúla, znali – a snažili se
vypadat nápomocně, aby je nikdo neposlal pryč.
Byli tu i dva policejní psi a jeden strážník měl zákonem
povolený sledovací amulet, ale očividně nemohli najít vzorek
ani pro psy, ani pro amulet.
Briar vytáhla odznak a začala si klestit cestu davem.
Každému, kdo jí vstoupil do cesty, strčila odznak až pod nos.
Šla jsem jí v patách a v davu policistů jsem zahlédla víc
známých než neznámých tváří. Někteří mi s vážným výrazem
a propadlýma očima pokývli; jiní si mě vůbec nevšimli. Jen
některým výraz ve tváři při pohledu na mě ztuhl, ale nikdo mě
nezastavil.
„Nejsem vaše vstupenka na místo činu,“ sdělila mi, jakmile
jsme se dostaly přes bariéru policistů.
„To ani nepředpokládám.“ Otočila jsem se a vykročila
k zadnímu vchodu do márnice. Skoro jsem tam i došla. Pak mi
ale na rameni přistála obrovská, téměř medvědí tlapa. Pálila
mě do kůže tam, kde mi ji nezakrývala látka košile.
„Ty bys tu být neměla,“ prohlásil John a knírek se mu ohnul,
jak se na mě vážně zamračil.
„Nechci vám do ničeho mluvit. Jen chci zkontrolovat
Tamaru.“
Dlouhou chvíli si mě jen prohlížel, vrásky ve tváři měl dnes
hlubší než kdy dřív. „Ta věc přinutila lidi k sebevraždám, ale
co se sakra stalo tady?“
„Ghúl,“ odpověděla jsem a viděla, jak sebou při tom slově
jeho knírek zacukal. „Myslím, že cestovatel své hostitele,
oběti, zabil, aby jim zabránil v proměně v ghúly.“
„Jak humánní.“ Napůl si odfrkl, napůl zavrčel.
Pak jsme tam dlouho jen stáli a ani se na sebe nepodívali. Co
jsme asi tak měli říct? Že jsem mu přece říkala, že ty
sebevraždy byly ve skutečnosti vraždami? A že kdyby s těmi
případy tak nakládali, nic z tohohle by se nestalo? Že mi řekl,
abych od toho dala ruce pryč, a že kdybych to udělala,
cestovatel by se nikdy nerozhodl, že pro něj představuju
hrozbu, a ti dobří policajti by teď byli naživu?
Ticho houstlo. Napětí mezi námi narůstalo postupně, jedno
tajemství a jedna malá bolest navršená na druhou, až nyní mezi
námi stála neprostupná zeď. „Zkontroluju Tamaru,“ řekla jsem
nakonec.
Opatrně přikývl, ale myslím, že se mu spíš ulevilo, že náš
rozhovor skončil. Pospíšila jsem si dovnitř, než mě mohl
zastavit někdo další.
Zatímco policisté se srotili u zadního vchodu, v márnici vládl
chlad a ticho jako vždy. Tamaru jsem našla v její kanceláři,
jedna praktikantka jí právě zašívala čtyři ošklivé rány.
Pokožku kolem očí měla napjatou tak, že při každém vpichu
jehly ani nedokázala svraštit tvář.
„Jste si jistá, že nechcete, abych vás odvezla do nemocnice?“
ptala se praktikantka, právě když jsem vstoupila do dveří.
Tamara zavrtěla hlavou. „Vedete si dobře a půlku už máte
za sebou.“
„Ale v nemocnici mají lokální anestetika a –“
„To vy se neustále ošíváte, ne já,“ přerušila ji Tamara ostrým
tónem, až sebou žena trhla. Tamara měla pravdu, ta žena se
chovala, jako by bez umrtvení zašívali ji místo její vedoucí.
Tamara si všimla, že stojím ve dveřích, a pokynula mi
na pozdrav.
„Na svatební šaty s krátkými rukávy to nevypadá, co?“ Slova
navzdory pokusu o humor zněla napjatě, ale já měla žaludek až
v krku, cítila jsem v hrdle žaludeční šťávy a nedokázala jsem
se nadechnout.
Upírala jsem pohled na čtyři stopy po drápech. Po ghúlích
drápech. Neslyšela jsem, co jí odpověděla praktikantka,
protože v duchu jsem křičela. Což byl důvod, proč jsem
za sebou neslyšela Briar. Nebo možná šla tak potichu.
„Craftová, řekla jsem, ať mi neutíkáte.“
Otočila jsem se. Téměř jsem se neudržela a opáčila jí, že mi
ve skutečnosti oznámila, ať ji nepovažuji za volnou vstupenku
na místo činu. Ale vzpomněla jsem si, co mi pověděla před
dvěma dny – že zabít oběť ghúla je humánnější než nechat je
proměnit v monstra. Nemohla jsem dovolit, aby viděla
Tamařiny rány.
Naneštěstí jí to už někdo pověděl. „Mrtví jsou strážník
OLMN a řidič jeho vozu. Druhý strážník přežil a nyní je
v nemocnici. Bylo mi řečeno, že vrchní patoložka byla také
zraněná. To je ona?“
Do prdele.
Prošla kolem mě a na odpověď nečekala. Přešla k Tamaře
a prohlédla si její napůl zašité rány. Ruce se praktikantce pod
tím zkoumavým pohledem zatřásly a Tamara sebou konečně
cukla.
Beze slova se Briar otočila a vyšla z místnosti. Následovala
jsem ji.
„Bude v pořádku?“
„Je to vaše kamarádka?“
Přikývla jsem.
„Tak byste si měly mezi sebou všechno vyjasnit a říct, co jste
si dosud říct nestihly. K infikaci stačí jedna rána. Jestli toho
ghúla nenajdeme, zbývá jí čtyřicet osm hodin, možná
i sedmdesát dva, jelikož rána je poměrně malá.“
Hrdlo se mi stáhlo.
Dva dny.
Jestli toho ghúla nezničíme do dvou, možná do tří dnů,
Tamara se promění v dalšího z nich. Nebo ji Briar ještě
předtím eliminuje.
32. kapitola
„Pomozte mi toho ghúla najít,“ požádala jsem Briar, jakmile
řekla vedoucímu důstojníkovi, že těla Reggieho a strážníka
OLMN musejí do dvaceti čtyř hodin podstoupit kremaci, aby
znovu nepovstala. Pořád jsem potřebovala zjistit, co se stalo
s cestovatelem po smrti Laridova těla. Zabezpečili ho agenti
OLMN nebo skočil do dalšího hostitele? Ale právě teď mě
další posednutý člověk nezajímal – důležitá pro mě byla
Tamara a možnosti, jak ji zachránit.
Briar na mě vrhla skeptický pohled a zamířila ke svému
vozu. „Chcete lovit ghúla, který poranil vaši kamarádku? Co
vůbec o lovu ghúlů víte?“
Nebylo toho moc. Na akademii nás před ghúly v podstatě jen
varovali, ale už nám nedali žádné praktické informace, jak
zničit ghúla v případě, že to stínová čarodějka podělá
a městem začnou táhnout mrchožroutské stvůry. Většinu jsem
zjistila ze svých krátkých rozhovorů – nebo bych spíš měla říct
výslechů – s Briar. Od ní jsem se toho naučila víc než za celou
dobu na akademii. Ale měla jsem zatraceně palčivou motivaci,
proč toho ghúla najít a zničit. Jedna z mých kamarádek byla
nakažená. A její dítě také. Jo, motivace mi vážně nescházela.
Muselo se mi to odrážet ve tváři, protože Briar se v očích
objevila účast. „Vím, že chcete kamarádce pomoct, ale mně
byste jen překážela.“
„Ghúlové jsou mrtví. A já mrtvé dokážu vycítit.“ Také jsem
dokázala urychlit rozklad mrtvého těla a jednou jsem mrtvému
vytrhla jeho duši, ačkoli jsem neměla tušení, jestli dokážu
z těla vytrhnout esenci, která ho mění v ghúla. Cestovatele
jsem se dotknout nemohla, protože obýval živá těla. Mrtví jsou
úplně jiná kategorie.
„Lidská virgule na ghúly, jo?“ Založila si paže na hrudi. Při
tom pohybu se jí lahvičky na písek rozcinkaly. „Za normálních
okolností bych počkala na noc, kdy jsou ghúlové aktivní, ale
pokud je dokážete najít…“ Otevřela kufr SUV, vytáhla z něj
mapu a rozložila ji na velké bedně. „Ghúlové nemají rádi
slunce. Neubližuje jim, nic takového, takže si nemyslete, že je
stačí vylákat ven. Jen se mu vyhýbají. Policie zatím neobdržela
žádné zprávy, že by na lidi některý z nich zaútočil v ulicích,
takže si ghúl musel najít útočiště, kde přečká den, nebo zalezl
do kanalizačního systému. Ať tak nebo tak, potáhne ho to
k nejbližšímu hřbitovu.“ Pozorně mapu prozkoumala.
„Zatraceně. Hřbitovy Rosemount a Dubový háj jsou odtud
stejně daleko.“
„Takže podle vás to zamíří na hřbitov? Jestli mu jde o mrtvá
těla, proč nezůstat v márnici?“
Briar se zamyslela. „Je to možné, ale ghúlové mají propojené
mysli. I kdyby se na některém ze hřbitovů objevil jen jediný
ghúl, další potáhnou za námi. Mimoto ghúlové nežerou čerstvé
mrtvoly.“
Nemohly jsme si být ale jisté, že tu Larid někde pořád není.
Ohlédla jsem se dolů ulicí, kde se dav policistů pomalu
rozcházel. Těla přenesli do márnice a dobrá polovina všech
přítomných začala prohledávat okolí, pátrali po ghúlovi.
Briar zavrtěla hlavou. „Jestli tu bestii najdou poldové první,
můžeme se těšit na další oběti.“
„Kulky na ně nefungují?“
„Fungují, pokud je vaším cílem ghúly rozzuřit. Jediným
způsobem, jak zničit ghúla, je zničit jeho tělo.“
To by vysvětlovalo ty lahvičky se zápalnými kouzly. Také to
vysvětlovalo, proč cestovatel zabíjel své hostitele velmi
extrémními způsoby – chtěl se ujistit, že se nevrátí.
Briar odhlédla od mapy k obloze a pak zpátky. Bylo krátce
po poledni a do tmy zbývalo šest hodin. „Jste si jistá, že
dokážete ghúly vycítit?“
„Nikdy dřív jsem to nezkoušela, ale řekla bych, že ano.“
„Tak začneme na Rosemountu – je z těch dvou starší. Pokud
nic nenajdeme, zamíříme do Dubového háje.“ Složila mapu,
otevřela velkou bednu a vytáhla z ní lahvičku. Mé smysly mi
prozradily, že obsah bude hodně ošklivý. A výbušný. „Jestli
něco najdeme, chci, abyste ze hřbitova okamžitě zmizela.
Nechci si hrát na chůvu. Poběžíte k bráně, hodíte to na ghúla
a ten pak už bude mít dost problémů na to, aby vás dál
sledoval.“
„Dobře.“ Opatrně jsem od ní tu lahvičku převzala. Nechtěla
jsem ji rozbít a skončit jako druhý Kirkwood.
Cesta do Rosemountu byla bolestivá. Jakmile SUV
zastavilo, sotva jsem se z něj dokázala vypotácet ven. Briar
po mě střelila zvláštním pohledem, ale nic neřekla. Snad si jen
myslela, že mi v autech nebývá dobře.
„Takže?“ zeptala se dvě vteřiny poté, co jsme prošly
hřbitovní bránou.
Zamračila jsem se na ni, a aniž bych jí odpověděla, vyslala
jsem po hřbitově své smysly. Do štítů se mi opírala záhrobní
esence. Je těžké se otevřít a zároveň chránit svou mysl, ale já
nesměla dovolit, aby záhrobní esence pronikla dovnitř –
potřebovala jsem oči.
Procházela jsem mezi hroby a mrtvých těl si nevšímala. Briar
mi šla zpočátku v patách, ale jak jsem šla stále dál, netrpělivost
ji pomalu opustila. Posadila se na lavičku a z pouzdra vytáhla
kuši. Hladila ji téměř zamilovaně, jako by byly nejlepší
přítelkyně – což by bylo dost smutné. Předpokládala jsem, že ji
chce vyčistit nebo nabít. Nevěnovala jsem jí pozornost.
Než jsem došla do středu hřbitova, hlava mi třeštila, ale byla
jsem si jistá, že jsem zkontrolovala každý hrob, v němž by se
ghúl mohl ukrývat. Mé pátrání odhalilo dobrý půltucet
přízraků a jeden hrob s dvěma těly, ale nic, co by stálo
za zmínku.
„No, trvalo vám to nějak dlouho,“ poznamenala Briar
a ukryla nůž do rukávu.
„Chtěla jsem si být jistá.“
Vydala zvuk, co mohl být uchechtnutím stejně jako
odfrknutím – spíš jsem tipovala to druhé. Zamířily jsme
do Dubového háje.
Jakmile jsem prošla bránou, byla jsem si jistá, že tolik práce
jako na Rosemountu tady mít nebudu. Ještě jsem ani
nezapojila své smysly a už jsem cítila, jak ve stínech číhá
hladová temnota.
„Máme tu ghúly.“
„Kde?“
„Tak daleko ještě nejsem.“ Ačkoli nebylo těžké zjistit, kde
začít. Čím víc jsem se ke ghúlům blížila, tím důrazněji mě můj
instinkt nabádal, ať uteču. Ghúlové nebyli cítit zlem tak jako
cestovatel, byli jen… primitivní. Poháněly je pouze dvě touhy
– krmit se a množit.
„Tady,“ zastavila jsem se. Byli přímo přede mnou, ukrytí
v malé kryptě. Věděla jsem, že mě cítí i oni, a zachvěla se. „Je
jich šest, možná sedm. Jak jich může být tolik?“
„Vše živé považují za hrozbu. Vstupte v noci nebo za
pošmourného dne na jejich území a oni zaútočí. A za několik
dní máte nového ghúla.“
Z pomyšlení na všechny ty nejnovější záznamy v databázi
pohřešovaných mě zamrazilo. Napadlo mě, z kolika z nich se
staly seschlé mrtvoly ovládané stvořeními ze země mrtvých.
„Sedm, jo? Zatraceně. To pro nás nevypadá dobře.“ Briar
obešla kryptu. Když došla zpátky ke mně, prohlédla si mě
a povytáhla tmavé obočí. „Už jste někdy střílela z kuše?“
Zavrtěla jsem hlavou a ona zaklela.
„Vzpomínáte, když jsem vám řekla, ať odtud vypadnete,
jakmile najdete ty ghúly? No, teď máte možnost. Nebo jestli
opravdu chcete pomoct kamarádce, dám vám další lektvary.
Ale jestli zemřete, na moje triko to není. Je to jasné?“
Chtěla jsem zemřít? Ne. Chtěla jsem pomoct Tamaře? Sakra
že jo. To druhé převážilo. „Dejte mi ty lektvary.“
Briar přikývla a odepjala tři lahvičky. Převzala jsem se
a přála si, abych přišla na bezpečný způsob, jak je přenášet.
Napadlo mě vecpat si je do kapes, ale nechtěla jsem se omylem
zapálit. Takže jsem tři svírala v ruce a připravila se čtvrtou
hodit na cokoli, co z té krypty vyleze.
„Připravena?“ zeptala se Briar a namířila kuši před sebe.
Po mém přikývnutí uchopila dvě lahvičky a vyrazila ke kryptě.
„Jestli budeme mít štěstí, tohle nás alespoň jednoho zbaví dřív,
než začneme.“
Zastavila se u dveří krypty a zhluboka se nadechla. Pak
téměř jediným plynulým pohybem vykopla dveře, hodila
do krypty dvě lahvičky a vrhla se pryč od výbuchu. Překulila
se přes rameno a vyskočila na nohy, kuši připravenou. Zaznělo
zadrnčení a šíp zasáhl věc, která se na nás z krypty vyřítila,
do hrudi. Okamžitě vzplála.
Celé se to odehrálo tak rychle, že jsem neměla čas ani
zapřemýšlet, abych hodila jednu ze svých lahviček.
Ghúl vydal nelidský skřek, jak ho plameny stravovaly. Vrhl
se k zemi a převaloval se – což magický oheň neutlumí.
Z krypty se vyřítili dva další ghúlové, vyrazili po nás, pařáty
vystrčené. Briar znovu vystřelila a jeden z nich vzplanul.
Na druhého jsem hodila jednu z lahviček.
Přistála dobrý metr před ghúlem, vybuchla a vypálila
do trávy díru, což přilákalo ghúlovu pozornost. Otočil se
ke mně a vyrazil. Ta věc nevypadala jako člověk, kůži měla
skoro jako papír, visela mu na kostech, v očích se mu zračila
smrt. Popadla jsem další lahvičku a hodila ji na ghúla.
Tentokrát jsem cíl zasáhla a tam, kde se rozlila tekutina,
vyšlehly plameny. Ale ghúl k zemi nešel, dokud jsem ho
nezasáhla třetí lahvičkou. Pak ho strávily plameny a ghúl padl
k zemi.
Další vyrazil hned po něm.
Překvapením jsem zavrávorala a vrhla jsem po něm
lahvičku.
Minula jsem.
Ghúl byl ode mě necelé tři metry a rychle se blížil. Byl stejně
papírový a zdeformovaný jako předchozí, řady ostrých zubů
mu trčely z otevřené tlamy, ale já v těch rysech poznala tvář
Larida. Tohle byl ghúl, který napadl Tamaru. Pokud ho zničím,
řetězec se přeruší a Tamara vyvázne. Larid musel zemřít –
podruhé.
A mně už nezbyly žádné lektvary.
Otevřela jsem své štíty. Vlila se do mě záhrobní esence
a vidění mi zaplnily různé roviny reality. Ghúl se nezměnil. Už
byl připoután k zemi mrtvých. Ochromil mě šok. A pak do mě
ghúl vrazil.
Hrudí mi projela bolest a usadila se v břiše, jak se mi
ghúlovy drápy zabořily do masa, potrhaly ho. Ghúl mě srazil
k zemi a já na ni tvrdě dopadla. Převalil mě a drápy se mi
zabořily ještě hlouběji.
Připravil mě o dech, nemohla jsem křičet.
Zuby ghúla jsem měla jen několik centimetrů od tváře, když
se ghúl ocitl v jednom ohni, z boku mu trčel stříbrný šíp.
Narazila do něj černá kanada a odkopla ho ze mě. Drápy se ze
mě vytrhly. Teď už jsem zařvala.
Stála nade mnou Briar, tětiva kuše se ještě chvěla. A pak už
nic.
Vše utichlo kromě zvuků škvařícího se mrtvého masa
a bušení mého srdce, které se mi zdálo příliš pomalé. To mě
vylekalo, začala jsem počítat mezi jednotlivými údery, ale než
jsem dopočítala ke druhému, před očima se mi zatmělo.
„Hej, žijete?“
Zamrkala jsem a otevřela oči. Bylo těžké se na Briar
soustředit, ale pokusila jsem se.
„Sakra, jste při vědomí,“ poznamenala skoro naštvaně.
„Poslouchejte, vaše zranění jsou hodně vážná. Můžu tu sedět
a tlačit na ně a získat tak pro vás pět minut. Jinak byste se
do minuty udusila nebo vykrvácela. Nebo vás můžu ušetřit
trápení a rychle to ukončit. Čemu dáváte přednost?“
Znovu jsem zamrkala. Já umírala? Nemůžu umřít. Ne tady.
Otevřela jsem ústa, ale namísto slov jsem se rozkašlala. Bolelo
to jako čert, v ústech jsem měla pachuť krve. Do prdele. Měla
pravdu. Ghúl zasáhl plíci.
Zkusila jsem to znovu a tentokrát jsem vyskřehotala slova:
„Pryč ze hřbitova.“
Rozmazaná Briar po mně hodila zmateným pohledem.
„Nemůžu umřít na…,“ přerušil mě záchvat kašle, „hřbitově.
Dostaňte…,“ znovu kašel, „mě pryč.“
Rozhlédla se, ale panika převládla můj šok. „Dostaňte mě
pryč.“
„Dobrá, dobrá.“ Sklonila se a obtočila si mou paži kolem
krku. Pak mě napůl nesla, napůl táhla k bráně.
Snažila jsem se jí pomoct, ale nedokázala jsem přinutit nohy
ke spolupráci. Brána se zdála vzdálená miliony kilometrů.
Nezvládnu to. Zůstanu tu navěky. Nějak jsem věděla, že
jakmile zemřu, můj duch z těla jen tak nevyskočí, že až mě
odnesou ze hřbitova, přijdou sběratelé, ale já dokázala myslet
jen na to, že skončím jako přízrak.
„Rychle.“ Nedokázala jsem to vyslovit zřetelně, ale Briar
pochopila, protože zaklela.
Brána se blížila. Zvládnu to.
A na druhé straně stál Death. Čekal.
Briar mě odtáhla jen těsně za bránu a pak mě položila
na zem. „Spokojená?“
Byla jsem. Ale nehodlám zbytky své síly marnit na ni. Viděla
jsem jen Deatha.
„Jsem ráda, že jsi to ty,“ řekla jsem, nebo se o to alespoň
pokusila. Všechno kolem se koupalo v temnotě.
„Proč se alespoň nesnažíš zůstat naživu?“ zeptal se Death
a vedle mých ramen padl na kolena. „Kvůli mně?“
Došla mi slova. Což bylo jen dobře, protože mi Death vložil
paži pod hlavu, sklonil se ke mně a políbil mě. Rty měl teplé,
hebké, ale jeho ústa se k mým tiskla tvrdě.
No, když už musím umřít, alespoň umřu při líbání velmi sexy
sběratele duší.
Polibek do mého těla vyslal vlnu tepla. Začalo v ústech a pak
se rozlilo, ale hned po něm následoval chlad tak kousavý, až
jsem sebou trhla. Death si paží pod mou hlavou pojistil, abych
se od něj neodtáhla, zatímco mě ovládal chlad.
„Co to sakra…?“ slyšela jsem Briar, ale byla jsem příliš
ochromená mrazem, který do mě Death vyslal.
Měla jsem sílu mu vzdorovat, což bylo zvláštní, protože ještě
před chvílí jsem nedokázala přinutit své srdce dál bít. Co se to
děje?
Když už jsem se cítila, jako by mi ztuhly všechny orgány,
mráz se zastavil a Deathovy rty na mých opět zteplaly. Odtáhl
se, ale ne daleko, jen tak, abych se mu mohla podívat do očí.
„Jsi v pořádku?“ zašeptal.
Zvláštní bylo, že má odpověď zněla ano. Tělo mě bolelo, ale
temnota ustoupila a já znovu cítila své končetiny.
„Co jsi to udělal?“
Po mé otázce se jen usmál a zavřel oči. Když je otevřel,
vnímala jsem, jak ho zaplavila úleva. Pak ztuhl.
„Kdo a co jste?“ ozvala se Briar a já se nahnula, abych viděla
za Deatha.
Briar mu tiskla k hlavě svou kuši. Sakra, to je špatné, hodně,
hodně špatné. Já najednou neumírala a Briar viděla Deatha –
ale já ho nezviditelnila. Napadalo mě jediné vysvětlení. Death
si se mnou vyměnil životní esenci. Sice mě tím zachránil, ale
nyní z něj byl smrtelník.
Takže pokud ho Briar zastřelí, Death, sama Smrt, zemře.
33. kapitola
„Nestřílejte.“
„Craftová? Zdáte se mi docela živá,“ poznamenala Briar,
aniž by sklonila kuši. „Tahle věc vás uzdravila?“
„Není to věc. Je to…“ Zaváhala jsem. Vysvětlit sběratele
duší někomu, kdo je nevidí – alespoň ne za normálních
okolností – nebylo nikdy snadné. A ani by mi to nepomohlo
přesvědčit ji, aby ho nezastřelila.
„Je to co, Craftová?“
„No, začínám si myslet, že je můj anděl strážný.“ Ačkoli
většina lidí by ho nazvala spíše andělem smrti.
Navzdory tomu, že se mu k hlavě tiskla kuše, se Death
usmíval.
„Střílíte na vše, co vás překvapí?“ zeptal se Death, aniž by se
byť jen pohnul. Přelétla jsem k němu pohledem. Copak nemá
ani ždibet pudu sebezáchovy? Nepokoušejte medvěda – nebo
čarodějnici vyzbrojenou jak do války.
„Zatím se mi to vždy osvědčilo,“ opáčila, ale kuši sklonila.
Neodvrátila ji, ale alespoň mu už nemířila na hlavu.
Narovnal se a pomohl mi zvednout se na nohy. Šlo to ztuha,
cukala jsem se bolestí, která se mi šířila hrudí do břicha.
Pohlédla jsem na sebe a pak si jen přála, abych to neudělala.
K bolesti byl sakra dobrý důvod – měla jsem v těle obrovskou
díru, a ačkoli jsem neumírala, ani jsem se neléčila. V ráně
v břiše byly vidět provazce svalů. Objala jsem si břicho paží,
snažila se před Briar ránu skrýt.
Ne že by mi věnovala pozornost. Oči upírala na Deatha.
„Musím někomu zaprodat duši, aby se ve chvíli mé smrti
objevil sexy chlápek a zachránil mě? A jestli je odpověď ano,
pak mi jen řekněte, kde to mám podepsat.“
Zamračila jsem se. Nebyla jsem zvyklá, že Deatha vidí
i někdo jiný kromě mě, a podivný pocit majetnictví mě nutil
vstoupit mezi něj a Briar. Jestli má Deatha někdo svlékat
očima, pak jsem to jen já. Neudělala jsem ani jedno z toho,
místo toho jsem k němu jen přistoupila. A napůl jsem ho
zakrývala ramenem.
Sice neřekl ani slovo, ale cítila jsem jeho pobavení a bylo mi
jasné, že přesně ví, o co se snažím. Stoupl si za mě, objal mě
kolem ramen a přitiskl mě zády ke své hrudi a svému teplu.
„Zatraceně, Craftová, nikdy by mě nenapadlo, že budu
závidět ženský, který z břicha visí střeva.“
Jo, ohledně toho… Přinutila jsem se k úsměvu. Jak mám
sakra utajit fakt, že mám v břiše obrovské díry? Změnou
tématu.
„Byl to dobrý den,“ prohlásila jsem. „Dostaly jsme ghúla,
zachránily Tamaru a strážníka od OLMN a nikdo další
nezemřel.“ I když to bylo těsně. „Ale myslím, že bychom teď
už měli jít.“
Ohlédla se ke hřbitovu. „Zůstanete tu na úklid?“
Sakra. No jo. Nejspíš bychom tu neměli kouřící těla ghúlů
nechat, aby je našli náhodní kolemjdoucí.
„Vlastně si potřebuju Alex ukrást pro sebe,“ ozval se Death
a pustil moje ramena.
Briar střelila očima k parkovišti, kde stálo její SUV. Pak se
úkosem podívala na Deatha, ale pokrčila rameny. „Stejně
vždycky pracuju sama.“ Už se chtěla otočit, ale pak se zarazila.
„Craftová, kromě toho umírání se zdáte v pořádku. Už jsem
viděla drsný chlapy, co se tváří v tvář ghúlovi podělali
strachy.“
Do háje, kompliment. Jen jsem přikývla. „Jen bych byla
radši, kdyby mě ten ghúl nepotrhal.“
„ÚVMZ by mi tolik neplatil, kdyby lov ghúlů přežívalo víc
lidí.“ Jen pokrčila rameny, pak zalovila v saku a vytáhla
kartičku. „Vypálit hnízdo ghúlů za bílého dne je dost dobrá
práce. Zavolejte mi, kdybyste chtěla prohledat pár dalších
hřbitovů.“ Nabízela mi kartičku. Pořád jsem zakrývala ránu
na břiše, takže vizitku převzal Death. Dlouze se na něj zadívala
a až pak se obrátila na mě. „Jen si ale, Craftová, nemyslete, že
si vás nepohlídám. Neopouštějte město.“
Usmála jsem se, zadoufala, že to pochopí jako souhlas a už
odtud vypadne. Pohled, který po mně vrhla, nebyl přímo
podezíravý, ale i když mi ta žena složila kompliment, bylo mi
jasné, že jsem si její důvěru nezískala.
Nakonec zamířila zpátky na hřbitov, aby se postarala o těla
ghúlů, a já se otočila k Deathovi.
„Chápu správně, že sis se mnou vyměnil esenci?“ zeptala
jsem se, a když přikývl, svěsila jsem paže, aby viděl můj
poničený trup. „Co teď? Uzdravím se?“
„To není přesné. Alex, potřebuju, abys mi přísahala, že nikdy
nikomu neprozradíš nic z toho, co se v příštích hodinách
dozvíš.“
„Na to nepotřebuješ mou přísahu.“ Se sběrateli jsem skoro
nemluvila a nikdy jsem neprozradila nic, o čem by se už
nevědělo, alespoň mezi stínovými čarodějnicemi.
„To vím, ale nechci jen tvůj slib, protože toho se může i fae
zříct.“
Sakra. Nenávidím přísahy, ale poklepala jsem na prsten
a nechala jsem slova své přísahy uzamknout magií. Jakmile
jsem domluvila, spokojeně přikývl.
„Teď zavři oči a zadrž dech,“ zašeptal mi.
Uposlechla jsem a cítila, jak mě sevřel v teplých pažích.
Pak se svět ponořil do moře chladného jako hrob.
O vteřinu později vše ustalo. Ucítila jsem teplo, a když jsem
otevřela oči, překvapením jsem zalapala po dechu.
„Co to –,“ zarazila jsem se. Byli jsme v mém bytě.
PK vyskočil uprostřed mé postele na nohy, stáhl ocas
a sklopil uši. Pak si uvědomil, že jsem to já, vyštěkl a vrhl se
z postele ke mně.
„Ahoj, kamaráde.“ Chtěla jsem ho zvednout, ale cítila jsem,
jak se mi vnitřnosti převalily a mlaskly. To nebylo dobré.
Zatím mi z ran nic nevypadlo – a chtěla jsem, aby to tak
zůstalo.
PK kolem mě skotačil, ale když mu došlo, že si ho nezvednu,
zkusil to na Deatha. Ten čokl neví, co je věrnost. Death se
sklonil a podrbal psa na hlavě. Na tváři mu hrál zvláštní
úsměv.
„Co je?“
„Je na dotek jiný, než jsem čekal.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Až do minulého měsíce se
v mém bytě zjevoval co chvíli. Nedošlo mi, že jsem mu nikdy
svého psa nepředstavila. Death byl schopný dotýkat se věcí,
pokud jsem se já dotýkala jeho. Má schopnost splétat roviny
stavěla most mezi našimi světy dlouho předtím, než jsem se
o ní dozvěděla. Ale nyní byl Death smrtelníkem a mohl se
dotýkat, čehokoli chtěl. Nemohl ale smrtelníkem zůstat
napořád. Vyrušilo by to rovnováhu ve světě, nebo tak něco,
ne?
„Takže, hm, co teď?“
„Musíme tě nechat zahojit,“ řekl jen a zvedl PK.
„Jak to myslíš?“
Stiskl rty, jako by si nebyl jistý, jestli mi říct, na co myslí, ale
já mu přísahala, takže po krátkém váhání vysvětlil: „Sběratelé
duší nejsou ve skutečnosti nesmrtelní, jen se neměníme.“
„Takže jako fae.“
Zavrtěl hlavou. „Fae si o sobě rádi myslí, že se nemění, ale
jen jednoduše nestárnou.“ PK olízl Deathovi tvář a ten sebou
překvapením cukl, s úsměvem však podrbal psa na hlavě.
„Dobře, takže se sběratelé duší nemění. To už tak trochu vím.
Vypadáš přesně, jako když mi bylo pět.“
„Netýká se to jen toho, jak vypadáme. Vzhled můžeme
měnit, jak se nám zlíbí. Ale neměníme se uvnitř, takže pokud
se poraníme, nevyléčíme se. Někdo nám musí ránu zahojit.“
Vstřebala jsem to. Když si se mnou Death naposledy vyměnil
esence, střelil ho polda – to je holt riziko povolání, když
provádíte vysokou magii uprostřed místa, kde právě dochází
ke zločinu. Jakmile jsem mu esenci vrátila, zdál se mi
v pořádku, takže jsem předpokládala, že se uzdravil. Ale já
měla proděravělé plíce a má střeva měla břišní stěnou výhled
ven, a přesto mě to nezpomalilo.
„Takže tedy potřebuji co? Ranhojiče? Kde je?“ A vyléčil by
mě? Nejsem přece sběratel duší.
Death se zamračil a postavil psa na postel. „Nemůžu tě vzít
s sebou. Tohle smrtelné tělo má svá omezení.“
„Jestli sis vzal mou esenci, pak bys měl mít tělo fae.“
„I ti jsou smrtelní.“ Usmál se a přešel ke mně. „Jen žijí
mnohem déle.“ Položil mi ruce na boky, ale opatrně, aby se
nedotýkal mých ran. „Teď tě potřebujeme umýt, aby tě
za ranhojičem vzali jiní.“
Jiní? „Ne muž v šedém.“
Zamračil se. „Muž v šedém?“
Sakra, pořád zapomínám, že sběratelé neví, jaké přezdívky
pro ně mám. Ale svá pravá jména mi neřekli, tak co jsem měla
dělat?
Po chvíli Death přikývl. „Ten popis sedí. Ale dobrá, jeho
ne.“
Takže zbývala technařka. Její přezdívku jsem mu
neprozradila, jen jsem zapadla do koupelny. Při pohledu
do zrcadla jsem se zašklebila. Oblečení – a břicho – jsem měla
potrhané a pokryté zaschlou krví. Vypadala jsem jako
z hororu. A všechna ta zaschlá krev? Košile vypadala jako
ušitá v samotném pekle.
S košilí stále na sobě jsem vstoupila do sprchy a pouštěla
na sebe vodu, dokud krev nepovolila natolik, abych ze sebe
mohla látku sundat, aniž bych si rány potrhala ještě víc. Poté co
jsem se namydlila, opláchla a osušila, jsem se snažila
nepodívat se do zrcadla. Ale nemohla jsem si pomoct.
Na pravé straně hrudního koše jsem měla čtyři ošklivé –
a smrtelné – rány po drápech. Z díry v břiše visely cáry masa,
za nimiž jsem viděla tmavé chuchvalce krve. Břicho se mi při
tom pohledu sevřelo, ale i když jsem ty rány viděla na vlastní
oči, zároveň mi přišly jakoby nereálné. Možná to bylo tím, že
nekrvácely.
Jen pro jistotu jsem si trup obalila obvazy. S bandážemi
certifikovanými OLMN jsem se neobtěžovala – byly drahé,
a když se teď nemůžu ani vyléčit, zesílené hojicí kouzlo by mi
nijak nepomohlo.
Když jsem vyšla z koupelny, Death ke mně vzhlédl. Měla
jsem na sobě jen obvaz a ručník. Prohlédl si mě. Ne tak, jako
by hledal další zranění, v jeho očích se zračil zájem a žár.
Okamžitě jsem zčervenala, ale pod ručníkem nebylo nic, co
bych mu chtěla ukázat.
„Udělal jsem ti kafe,“ řekl a zvedl hrneček.
„Tomu říkám dobrý nápad.“
Usmál se. „Chceš, abych ti ho přidržel?“
Zachichotala jsem se jak malá holka. Ten pohyb mě zabolel,
ale nemohla jsem přestat. Nejspíš za to mohl stres. Nejdřív mě
Falin zradil a pak odehnal, bála jsem se, že jsem se stala
závislou na faeském jídle, začala jsem zářit, strávila příliš moc
hodin s otcem, jedna z mých nejlepších kamarádek byla
napadena ghúlem, který mě – málem – zabil, a nyní jsem si
vyměnila životní esenci s Deathem. Na jeden den toho bylo
hodně a já se musela buď smát, nebo plakat, i když se to
ve mně zlomilo, a já se smála i brečela zároveň.
„Hej,“ zašeptal Death a objal mě pažemi. „Hej, co se děje?“
Pohladil mě po vlhkých vlasech. „Už ti kafe nikdy neudělám,
dobře?“
Zabořila jsem si tvář do jeho tvrdé hrudi, ale musela jsem se
usmát. „To není kvůli tomu. To jen… všechno.“ A pak jsem
mu pověděla o všem, co jsem udělala a čeho se bála, prostě
proto, že to byl Death. Jen tam stál, držel mě, uklidňoval mě,
jedním nebo dvěma slovy dával najevo, že mi rozumí, ale
povětšinou jen poslouchal a prsty si pohrával s mými vlasy.
„A co když mě ten ranhojič nezahojí?“
„Pak budeš splétačkou rovin s neměnícím se tělem a já budu
sběratel s nestárnoucím tělem.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžeš zůstat smrtelný. Ale jestli
mě ranhojič zahojí a my se zas vyměníme…“ Když jsem
naposledy získala svou smrtelnost zpět, dostala jsem záchvat.
A to jsme se vyměnili nanejvýš na patnáct minut. Co se stane
tentokrát?
„Na to přijdeme,“ uklidnil mě a ustoupil. V jeho přátelských
očích se zatřpytila zcela jiná emoce. „Zatím ti stydne káva.“
Převzala jsem od něj hrneček. Ještě nebyla úplně vychladlá.
Vlastně byla akorát. Na to, že vařil kávu poprvé, na mě udělal
vážně dojem. Ačkoli musím vzít v potaz, že mě léta při
přípravě kávy pozoroval.
„Je dobrá,“ pověděla jsem mu a on mě obdařil zářivým
úsměvem.
Polkla jsem. Bylo jen dobře, že ghúl nezasáhl srdce, protože
teď se mi tep zdvojnásobil. Pohlédla jsem do hrnečku. „Měla
bych se obléknout.“
„Prozatím.“ A opět ten svůdný úsměv.
Mám vážně problém. Nechápala jsem, jak se na mě může
dívat s takovým žárem v očích. Vypadala jsem strašlivě.
Brečela jsem, vlasy mi uschly jen napůl a pak tu bylo to, co
jsem ukrývala pod ručníkem. Trhla jsem sebou a položila
hrnek na desku. „Takže když sis se mnou vyměnil esenci,
proměnil ses ve smrtelníka. Proč já tedy nemám tělo
nehmotné?“
„Máš. Jen ses ještě nepustila roviny smrtelníků.“
No jasně. Splétání rovin. No, neměla jsem v úmyslu se světa
smrtelníků pustit. Ale ještě jedna věc mi hlodala v hlavě.
„Máš tělo fae, tak proč… nezáříš?“ Koneckonců mé tělo
faeské šlechtičny zářilo.
„Vyměnili jsme si životní esence. Tím jsi získala mou
nesmrtelnost a dala jsi mi svou smrtelnost, ale magie je
součástí duše, ne těla.“
„Aha.“ Nevěděla jsem, co dalšího říct. Nikdy mě nenapadlo,
že záře faeských šlechticů je součástí jejich – naší – magie.
Poté co jsem se převlékla a vyvenčila a nakrmila PK, mi
Death nabídl svou dlaň.
„Připravena?“
Přijala jsem jeho ruku a tentokrát, když jsem zavřela oči,
jsem už byla na vlnu mrazu připravena.
„Noční klub?“ podivila jsem se při pohledu na budovu, jejíž
zdi se otřásaly duněním basů.
„Věř mi, je to to nejpravděpodobnější místo.“ Death vykročil
ke dveřím. Jen aby ho zastavil vyhazovač, který po nás chtěl
průkazy a peníze.
To mě překvapilo, ale zalovila jsem v kabelce. Death položil
ruku na mou paži a zastavil mě.
„Zapomeňte na to,“ řekl vyhazovači. Pak se otočil a zamířil
směrem, odkud jsme přišli. Nezbývalo mi než ho následovat.
„Neříkal jsi, že ten klub je naše nejlepší šance?“
„To je. Zadrž dech.“ Pak mě objal a teplý vzduch vystřídal
mráz.
O zlomek vteřiny později pominul. Rozhlédla jsem se
po ošklivých zelených kachličkách a zrezivělých trubkách
pisoárů. „Pánské toalety?“
Death pokrčil rameny. „Obvykle když se promítnu ve světě
smrtelníků v místě, kde někdo stojí, ten člověk pocítí chlad.
Ale nevím, co by se stalo v případě tohoto těla.“
Došlo mi, že by to asi nedopadlo dobře.
„Pojď.“ Otevřel dveře a vyvedl mě do víru světel a těl.
Ačkoli jsem si ráda vyšla do barů, klubům jsem nikdy
neholdovala. Z potemnělých sálů ozařovaných jen
stroboskopickými světly by poloslepá stínová čarodějka moc
neměla, takže jsem se tanečním klubům vyhýbala jako
neštovicím. Tenhle klub byl o to horší, že tu vypouštěli
na parket oblaka dýmu a tanečníci měli zářící tyčinky
a amulety, které světlem kopírovaly každý jejich pohyb.
Možná jsem od Deatha získala jeho esenci neměnnosti, ale ta
mi očividně zrak nevyléčila.
Zavřela jsem oči a pak je znovu otevřela. Viděla jsem jen
náhodné záblesky světel. Ale přesto jsem uprostřed parketu
jasně rozpoznávala jistou postavu v zářivě oranžovém topu
a s dredy stejné barvy zářící do tmy. Pohybovala se rychle, tělo
se jí vlnilo v rytmu basů. Alespoň dokud si nás nevšimla.
Okamžitě ztuhla a zamračila se, což její černé líčení ještě
zdůraznilo. Vyrazila přes parket a procházela rovnou skrze
ostatní tanečníky, kteří v těch okamžicích ztuhli a rozechvěli
se. Ačkoli vzhledem k tomu, jak se pohybovali, je trocha
chladu určitě jen osvěžila.
„Co jsi to provedl?“ pustila se do Deatha a mě zcela
ignorovala.
„Bylo to nezbytné.“
„No, pak ti navrhuju, abys vás zase vyměnil, než to někdo
zjistí.“
Mračila jsem se z jednoho na druhého. Očividně jsem nebyla
do jejich výměny názorů přizvána. Ne že bych se připojit
chtěla. „Potřebuju se setkat s ranhojičem.“
Technařka se na mě podívala skrze dlouhé modré řasy.
„Potřebuje zahojit,“ vysvětlil Death, objal mě kolem ramen
a přitáhl mě k sobě.
„Jestli si myslíš, že ji za ním vezmu, pak jsi nejspíš přišel
o rozum.“ Vyhodila ruce do vzduchu. „Vlastně já vím, že jsi
přišel o rozum. Jen šílený sběratel by udělal to, co ty. Víš, co ti
řekne, až –“
„Vezmeš ji za ním, nebo ne?“ přerušil ji Death.
Povytáhla jedno oranžové obočí. „O jakém zranění to
mluvíme?“
Opravdu chce, abych jí to děravé břicho ukázala rovnou
tady? Ale vypadala docela netrpělivě a Death mi jen pokývl,
abych jí rány ukázala. No skvělé. Rozhlédla jsem se, ovšem
nikdo nám nevěnoval pozornost. Nadzvedla jsem cíp košile
a světlo klubu se odrazilo od bílé gázy. Technařka dál jen
vyčkávala se založenými pažemi a nehty jedné ruky
poťukávala do lokte druhé.
No dobře.
Odlepila jsem gázu. Pozorně si ránu prohlédla pohledem
čistě analytickým, po účasti v něm nebyla ani stopa. „To ses
porvala s tygry?“
„Vlastně s ghúly.“
Přikývla a pak se otočila. Dál si mě nevšímala a promluvila
na Deatha. „No, už chápu, proč sis myslel, že je to jediná
možnost. Nesouhlasím s tím a ty víš, že on s tím souhlasit taky
nebude.“
On? Mluvila o muži v šedém nebo o tom ranhojiči? Nebo
o někom jiném? Netušila jsem, jak funguje hierarchie
společenství sběratelů duší.
„Předpokládám, že když odmítnu, najdeš někoho jiného
nebo zůstaneš v rozkládajícím se těle.“
„Jednoho dne to pochopíš,“ odvětil.
Technařka zavrtěla hlavou. „Jsem si naprosto jistá, že ne.“
Podívala se na mě. „Dobrá. Vezmu ji, ale jestli je na cestu
příliš smrtelná nebo jestli ji nezahojí, není to moje vina.“
Death se usmál a elegantně sklonil hlavu. Technařka se
na něj jen zamračila. Pak se otočila na mě.
„Dej mi ruku a spusť štíty. Všechny.“
Zamrkala jsem. Zešílela? Pohlédla jsem na Deatha, ale
technařka luskla prsty.
„Teď je vhodná chvíle.“
Death přikývl a ustoupil. Pak buď zmizel, nebo ho pohltila
temnota klubu. Při té myšlence jsem se zachvěla a odvrátila se.
Sundala jsem si řetízek s amuletem, vzala technařku za ruku
a prolomila i vnější štíty. Vidění mi zalily všemožné roviny
realit a záhrobní esence se po mně vztahovala, vlasy mi vlály
ve vichru země mrtvých.
„Podívej se na ty lidi – co vidíš?“
„Jejich duše. Září z jejich těl.“
„Dobře,“ přikývla a sevřela mou ruku ještě pevněji. Dul
kolem mě vítr a několik zářivě barevných duší se ke mně
začalo otáčet.
„Máš zvednuté ještě nějaké štíty?“
Neodpověděla jsem.
„Slož je. Hned.“
„Já…“
Bolestivě sevřela mou ruku, její nehty se mi zabořily
do dlaně. „Hned.“
Spustit mé nejniternější zdi nebylo tak snadné jako otevřít
mé hlavní štíty; musela jsem je zcela zbortit. Než jsem
skončila, svět kolem mě mi pomalu přestával dávat smysl.
Musela jsem nahlížet skrze dobrý tucet různých realit, všechny
se slily ve vír chaotičtější než šílená světelná show
na tanečním parketu.
Klopýtla jsem, technařka mě ale dál pevně svírala. „Pořád
vidíš duše?“
Zamrkala jsem, snažila jsem se soustředit. Jako bych se
dívala na jeden z těch 3D obrázků, na které musíte chvíli
hledět, než obrazec spatříte.
„Ano, vidím je.“
„Dobře. Soustřeď se na ty duše. Jen na ně.“ Postoupila
o krok a táhla mě za sebou.
Nepohnuly jsme se v čase, prošly jsme realitami. Temnotu
vystřídalo jasné světlo, několik realit zmizelo. Vítr ze země
mrtvých utichl.
„Pořád vidíš duše?“
Viděla jsem je. Byly teď jiné, jako by se světlo proměnilo
v křišťál. Přikývla jsem a ona znovu postoupila.
„Teď můžeš uzavřít štíty,“ vybídla mě.
Uzavřela jsem je a zamrkala do jasného světla, které nás
obklopovalo. Stále jsem viděla obrysy toho tanečního klubu,
ale z lidí teď byly jen barevné kameny a zdi se proměnily
ve sklo.
„Takhle vidíš svět?“
Zamračila se, jako by nechtěla odpovědět, ale pak si pro sebe
zaklela. „Teď už na tom nejspíš nezáleží, co? Ne. Ráda
zůstávám, co nejblíže rovině smrtelníků to jde. Na můj vkus je
to takhle příliš sterilní. Pojď. Teď, když ses konečně zbavila
své smrtelné podoby, se můžeme přemísťovat rychleji.“
„Co že jsem udělala?“ Opravdu jsem tak vyjekla? Já ale své
smrtelné tělo potřebovala, a jakkoli je to tu pěkné, nechtěla
bych tu zůstat navěky.
Rozhlédla jsem se. I skrze zvednuté štíty jsem cítila ostatní
reality, které mě obklopovaly. O některých jsem si byla zcela
jistá, že bych se jich v téhle podobě neměla dotýkat, ale přesto
se snažily dostat skrze mě.
„Přestaň nad tím přemýšlet, jinak zničíš všechno, co jsme
doteď dokázaly. Teď se na mě podívej a dej mi i druhou ruku.“
No, když už jsem došla tak daleko. A jestli tohle všechno bylo
potřeba, abych se dostala k ranhojiči, budiž.
Křišťálová rovina kolem nás zavířila. Nepoznala jsem, jestli
se pohybujeme my, nebo ona, ale tu se přede mnou bez
varování objevila rozlehlá budova. Zářila životem, jako by
byla postavena z živoucí skály. Na zápraží stál muž, jako by
na nás čekal.
„Tohle je ta dívka?“ zeptal se při pohledu na mě.
Technařka pustila mou ruku. „Naneštěstí.“
No díky. Otočila jsem se k ní zády a podívala se na muže.
Nedalo se poznat, kolik mu může být. To nebylo zcela přesné.
Ne že by měl takovou tu nestárnoucí tvář, spíš se jeho věk
neustále měnil. Když jsem ho poprvé spatřila, řekla bych, že
mu táhne na sedmdesát, ale čím déle jsem se na něj dívala, tím
mi připadal mladší a mladší, až náhle nevypadal na více než
třicet.
„Zdravím.“ Vykročila jsem k němu. „Jsem Alex.“
Odfrkl si a vešel do mihotající se budovy.
No, jde to jako po drátkách, že ano? Ohlédla jsem se
na technařku. Jen pokrčila rameny a následovala ho. Šla jsem
jí v patách.
„Předpokládám, že tě poslal, protože potřebuješ zahojit,“
prohlásil muž, jakmile jsem vešla dovnitř.
Tím „oním“ asi myslel Deatha. „Ano.“
Zvenčí jsem se domnívala, že přede mnou stojí dům, ale
za zdmi se ukrývala zahrada s těmi nejkrásnějšími květy.
Všechny růže a lilie zářily vlastním světlem a já si uvědomila,
že se dívám na životní sílu květin. Ne na duši, ale na život sám.
„Máte překrásnou zahradu,“ poznamenala jsem a rozhlížela
se. Po zdi se vinul břečťan, v záhonech bujely trvalky
a vodopád spadal do jezírka plného barevných kapříků koi.
Muž se na mě podíval a náhle vypadal opět starší. „Co vidíš,
holka?“
„Život,“ vyhrkla jsem, aniž bych se nad tím zamyslela.
Od ptáků až po kameny tu vše zářilo vlastním životem.
Muž přikývl. „Tak se podíváme na tvé rány.“
Odtrhla jsem pohled od krásy kolem sebe a pohlédla
na muže. Co by udělal, kdybych mu bývala řekla „hezký
kytky“?
Neodvážila jsem se zeptat. Zvedla jsem košili a odtrhla
obvaz od břicha. V tichosti si zranění prohlédl. „To jsou jediné
tvé rány?“
„Ech, ne.“ Ostatní byly výš. Mnohem výš.
„Tak si sundej košili,“ pobídl mě, a když jsem okamžitě
neuposlechla, zamračil se. „Nejsi první žena, která potřebuje
zahojit. Chceš ty rány uzavřít, nebo ne?“
Dobře. Košile byla upnutá a z pevné látky, nepotřebovala
jsem pod ní podprsenku – proč jsem to jen víc nepromyslela.
Rozepnula jsem ji a sundala. Cítila jsem se příliš odhalená, ale
ranhojič se na mé tělo díval stejně jako Tamara na těla při
pitvě. Nebyla jsem člověk, jen hádanka k vyřešení.
Nakonec přikývl a přitiskl na mou pokožku svou ruku.
Ucukla jsem a vysloužila si za to nesouhlasný pohled. Pak
začalo hojení. Nevěděla jsem, co jsem vlastně čekala.
Uzdravovací magie vyvíjí teplo. Kdykoli ji na mě použili,
cítila jsem, jak se mi kůže rozlévá přes ránu.
Nic takového to ale nyní nebylo.
Muž na mě přiložil ruku a mé tělo jako by zkapalnělo, pod
jeho dotekem se rozvlnilo. Zalapala bych po dechu, ale
nedostávalo se mi vzduchu, jako bych v tu chvíli ani neměla
plíce.
„Uvědomuje si vůbec, jak hloupé jsou jeho činy?“ prohlásil
ranhojič, zatímco na mně pracoval. Jestli mluvil ke mně,
nemohla jsem mu odpovědět. „Esenci a duši není radno
rozdělovat. Oba jste nyní rozděleni ve dví a tím pádem
zranitelní. Hlupáci.“
Jo, ale alespoň jsem naživu. Prozatím. Pořád mi dělalo
starosti, co se stane, až se zas vyměníme.
Pokožka mi ztuhla a jeho ruka se přesunula k mému břichu.
Opět mi část těla roztavil, ale tentokrát jsem cítila, jak se má
kůže pod jeho dotekem převaluje. Narovnávala se, jako by
uhlazoval plastelínu. Nakonec zvedl ruku k mé napůl zahojené
ráně na paži.
„To není –“
Přerušil mě. „Nikdy nedělám nic napůl.“
Zachvěla jsem se, když kůže na mé paži začala tát a poté opět
ztuhla, celistvá a bez známek po zranění.
Pohlédla jsem na sebe. Nejenže mi zahojil rány, i jizva
po dýce, která se mi kdysi zabořila do břicha, byla pryč. Jako
by mé tělo začalo znovu od začátku. Jestlipak by mi dokázal
opravit i zrak?
Nezeptala jsem se nahlas, ale ranhojič se na mě zamračil.
„To ti způsobuje tvá vlastní magie. V tomhle směru pro tebe
nemohu nic udělat.“
„Já…“ Co vlastně? Jak jsem měla vědět, že je telepat? Přece
jsem se nezeptala.
„Můžeš se obléknout,“ řekl mi ranhojič a pokývl na mou
košili, kterou jsem svírala v ruce. Úplně jsem na ni zapomněla.
Oblékla jsem si ji, zapnula a pak těkala pohledem mezi
technařkou a ranhojičem. Neřekli ani slovo, ale technařka
pokývla.
„Chci, abys mu předala vzkaz,“ obrátil se na mě ranhojič.
„Jsem jedno velké ucho.“
Ranhojič se zatvářil zmateně. Pak si zřejmě uvědomil, co ta
slova znamenají, nebo si to vyslechl v mé mysli, a zavrtěl
hlavou. „Ten vzkaz ti předám, neřeknu. Nastav ruku.“
Udělala jsem, co mi nařídil, a on mi přitiskl dva prsty
do dlaně. Rukou mi projel osten mrazu, prsty se mi uzavřely.
„Stejným způsobem mu to předej,“ řekl mi ranhojič
a ustoupil. Pokývl technařce a ta mě opět vzala za ruku.
Rovina se už rozpíjela, když mi do myšlenek pronikl
ranhojičův hlas. „Pamatuj si, dítě, esence a duše není radno
rozdělovat ještě za života.“
Pak nás obklopilo oslepující světlo a náhle jsme byly zpět
v klubu.
34. kapitola
„Tak co ti vzkázal?“ zeptala jsem se. S nohama
překříženýma jsem seděla na posteli, PK v klíně. Psík otáčel
hlavičkou, sledoval přecházejícího Deatha.
„Dostal jsem na vybranou.“
„Jsou možnosti přijatelné?“ Snad mu nedali na výběr mezi
dvěma špatnými možnostmi.
Zastavil se uprostřed pohybu a otočil se na mě. „Alex…“
Odmlčel se, zadíval se do dáli. Tentokrát jsem si byla jistá, že
se barvy v jeho očích přeskupily. „Mám… práci.“ Zamračil se.
„Chtěla bys jít se mnou?“
Došlo mi, že „prací“ má na mysli sběr duše. „Na místo
smrti? Vážně hezká vyhlídka.“
Pokrčil rameny.
„Počkej.“ Zvedla jsem ruku, než stihl zmizet. „Neřekla jsem
ne.“
Posadila jsem PK na postel, vyskočila na nohy a vzala
Deatha za ruku. Koneckonců moc často nedostanu možnost
dozvědět se o sběratelích duší něco víc. Mimoto jsem byla
vázána přísahou, takže toho můžu zjistit, kolik chci. Přelilo se
přese mě chladné moře temnoty a v dalším okamžiku jsme byli
někde jinde.
Ve vzduchu visel pach antiseptik a dezinfekce, kolem nás
rychle prošel doktor. Všude, kam jsem pohlédla, byly postele
oddělené tenkými závěsy. Pípaly tu všemožné přístroje, syčely
písty na podporu dechu a sestry kontrolovaly životní funkce
pacientů a zapisovaly údaje do malých karet zavěšených
v nohách postelí. Ta místnost mi připomněla tu, v níž jsem
jako dítě strávila příliš mnoho času.
„Jednotka intenzivní péče?“ ujistila jsem se a pevněji sevřela
jeho ruku.
„Můžu tě vzít zpátky,“ nabídl. Věděl, jak nemocnice
nenávidím.
Zavrtěla jsem hlavou a kolem nás proběhla sestřička, aniž by
k nám zvedla zrak. „Oni nás nevidí?“
„Ne, ale nepouštěj se mě.“
Jasně. Otázka, proč rasa, kterou většina lidí vidět nemohla,
potřebovala víc magie, aby zůstala neviditelná, byla sice
zajímavá, ale pravda byla, že jsem mnohokrát měla pocit, že je
poblíž. Jen jsem ho neviděla. Moje tušení se tímhle jen
potvrdilo.
Prohlédla jsem si lůžka s pacienty. „Který z nich?“
Death ukázal na postarší ženu. Pokožku měla světlou
a voskovou, do úst měla zavedenou trubici, ale hnědé oči měla
otevřené, pozorovala své okolí. Pohybovala jen jimi.
Polkla jsem. Asi jsem vážně neměla chodit.
„Kdy se to stane?“
„Pokud zemře, do dvou minut.“
Vzhlédla jsem k němu. „Pokud?“
„Vidíš toho doktora?“ ukázal přes místnost na muže v modré
haleně a bílém plášti. „Snaží se skončit s kouřením, ale právě
teď vážně uvažuje o tom, že si jednu zapálí. Jestli jeho vůle
prohraje, nebude tu, až ta žena zkolabuje. A pak žena zemře.“
„A jestli ten lékař zůstane, zachrání ji?“
Death přikývl.
„Pak bychom měli –“
Trhl mou rukou, přitáhl si mě k sobě.
Zamračila jsem se. „Ale řekl jsi, že jestli tu doktor zůstane,
žena přežije.“
Death pomalu přikývl, tmavé oči čekaly na mou odpověď.
Doktor se zadíval k výtahům a já věděla přesně, na co myslí.
Vždyť to bude jen jedna cigareta.
„Co když se rozhodne špatně?“
„Rozhodnutí je na něm. Proto tu jsem.“
„A ty nevíš, jak to dopadne?“
Death zavrtěl hlavou. Zamračila jsem se. Takže on viděl
budoucí možnosti? To jsem nevěděla. Rozhodně se to lišilo
od vizí jasnovidců. Ti viděli vždy jen budoucí výsledek, bez
ohledu na to, co někdo udělá, aby ho změnil.
Pohlédla jsem na doktora, pobízela ho, aby zůstal silný, aby
bojoval s touhou, která ho sžírala. „Copak nejsi v pokušení mu
to říct? Nebo ho zastavit? Mohl bys tu ženu zachránit.“
Death mě objal kolem ramen a přitáhl si mě k hrudi. „Oba
přece víme, že v minulosti jsem takovému pokušení nejednou
čelil.“
Kvůli mně. Už několikrát mi zachránil život.
„No, myslím, že ses rozhodl správně.“
„Kéž by tvůj názor zastávalo více lidí.“ Jeho objetí zesílilo,
až mě pohltilo jeho teplo i jeho vůně. Pomohlo to, abych
přestala vnímat pokoj plný lidí na pokraji života a zvuky
počítající údery jejich srdcí, čekající na ten poslední.
„Od chvíle, kdy jsem tě před několika měsíci odstrčil z cesty
kulky, jsem změnil běh času.“
„To zní příliš dramaticky. Řekl jsi, že vidíš možné důsledky.
Jak bys mohl změnit, co nebylo rozhodnuto definitivně? Zvolil
jsi, přesně jako…,“ pokývla jsem na doktora, který stiskl
tlačítko výtahu, „si právě zvolil on.“
„Smrtelníci mají na vybranou. Sběratelé mají zakázáno
jakkoli do jejich voleb zasahovat.“
Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem mlčela. Sledovala
jsem, jak čísla výtahu ukazují, jakým patrem kabina právě
projela. Pomalu se blížilo číslo tohoto patra a byla jsem si plně
vědoma, že kus od nás leží žena, která má brzy zemřít.
Podívala jsem se na ni, na hadičky vycházející jí z paže, které
ji měly zachránit nebo alespoň udržet v tomtéž stavu,
a zachvěla se. Na moment jsem se ocitla v jiném nemocničním
pokoji, poslouchala zvuky jiných přístrojů a choulila se
ve velkém křesle u matčiny postele.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Death a vytrhl mě ze vzpomínek.
Přikývla jsem, ale oči mě pálily. Dveře výtahu se otevřely.
Nechoď. Z kabiny vyšly dvě sestry, o něčem spolu debatovaly.
Doktor v haleně a plášti se díval do prázdné kabiny. Pak
sledoval, jak se dveře zavírají, a odvrátil se.
Vydechla jsem a Death mi jemně stiskl ruku.
„Teď už můžeme jít,“ zašeptal.
Naposled jsem se zadívala na ženu, jejíž přístroje začaly
divoce pípat. Okamžitě se u ní seběhli sestry a lékař. Ale já už
věděla, že přežije.
Alespoň tentokrát.
Znovu jsme se objevili v mém bytě a opět vylekali mého psa.
„Takže tahle teleportace,“ začala jsem, ale celá se chvěla
od neustupujícího chladu Deathovy magie. „Nikdy dřív jsi mě
s sebou nevzal. Je to něco, co dokážeš, protože jsme si
vyměnili esence nebo…?“
Ani se na mě nepodíval.
„To jako vážně? Takže když mě například unesli sosáči a ty
a ti dva další sběratelé jste se mi zjevili, mohl jsi mě odnést
pryč.“
„Nemáme do ničeho zasahovat.“
No jasně. „Ještě mi řekni, že jsi viděl, že neumřu.“
Zamračil se. „Vidím možnosti jen u duší, které mi byly
přiděleny při jejich narození.“
„Ty nejsi můj sběratel?“
Pokrčil rameny. „Adoptoval jsem tě.“
„Jak milé. Proč si pro mě nikdy nepřišel jiný sběratel?“
„Žádného nemáš. Musela ses narodit ve Faerii.“
Ztuhla jsem. Ten podivný starý skřítek, s kterým jsem se
setkala, když mě otec vysadil ve svém tajném domečku, mi
řekl, že se o mě staral, když jsem byla malá holka. A když jsem
se dostala do Faerie, můj praprastrýc z matčiny strany, který je
čirou náhodou králem Přízračného dvora, mě na svém dvoře
vítal jako doma. Ale já z dětství neměla na Faerii žádné
vzpomínky. Ani jedinou.
„Tys věděl od začátku, že jsem fae, že ano?“
„Už ve chvíli, kdy jsi po mně hodila lékařskou kartou, jsem
věděl, že jsi zvláštní, ale v mnoha směrech jsi a vždy jsi byla
záhada.“
„To je dobře nebo špatně?“
„Dosud to bylo docela děsivé.“ Přistoupil ke mně a položil
mi ruce na boky, jako by se ujišťoval, že tu jsem. „Poznám, že
jsi v nebezpečí, jen když možnosti budoucího vývoje zahrnují
jednu z mých duší.“
O tomhle mi nikdy neřekl. Celý život mi informace
o sběratelích tajil, byl zvláštní pocit, že mi tohle všechno teď
říká. Vyvádělo mě to z rovnováhy. A tu já měla nalomenou až
moc.
Ustoupila jsem od něj, vyvlékla se z jeho objetí. „Je už asi
čas, abychom –“
„Ztratil jsi rozum?“ rozlehl se bytem rozhněvaný hlas.
Otočila jsem se a zjistila, že v mém bytě stojí muž v šedém.
Death se také otočil a na druhého sběratele se zamračil.
„Je to moje volba.“
„Jsi hlupák, že nad tím vůbec uvažuješ.“ Muž v šedém
na důraz svých slov máchl hůlkou.
Na rozdíl od něj se Death ani nepohnul, postoj měl klidný,
uvolněný. Ale připomínalo to spíš ticho před bouří, v tmavých
očích, kterými muže v šedém bezhlesně pozoroval, se zračilo
varování.
Varování, které muž v šedém zcela ignoroval, a otočil se
ke mně. „Je ti jasné, do jakého nebezpečí uvrhuješ sebe
i jeho?“
„Ji z toho vynech,“ prohlásil Death ve stejném okamžiku,
kdy jsem se zeptala: „O čem to mluví?“
Death neodpověděl, muž v šedém ale ano. „Smrtelné tělo
není uzpůsobeno tomu, co děláme. Uvrhuješ ho do velkého
nebezpečí.“ Zapřel mi do ramene stříbrnou lebku na vrcholu
své hole. „Jestli ti na něm záleží, vrať mu jeho esenci.“
Z tváře mi zmizela veškerá krev. To jsem přece měla
v plánu. Otočila jsem se k Deathovi, ale ten jen zvedl ruku
dřív, než jsem stihla cokoli říct.
„Alex, promluvíme si o tom později,“ řekl a pak se otočil
k muži v šedém. „Tohle se tě netýká.“
Dívali se na sebe. Muž v šedém řečí svého těla prozrazoval
rozčilení, Death se ani nepohnul.
„Opravdu pro tebe tolik znamená, příteli?“
Death neodpověděl, pohnul se. Prudce. V jedné chvíli stál
za mnou s palci zaháknutými za pás vybledlých džínů, v další
se objevil před mužem v šedém. Popadl ho za ramena a oba
zmizeli.
Zírala jsem na místo, kde oba ještě před chvílí stáli. Zmizel.
Tak jako mnohokrát předtím. Jen tentokrát jsem cítila i svou
vzdálenou esenci, která mě opustila s Deathem. Byl to zvláštní
pocit. Posadila jsem se na postel, podvědomě zvedla PK
a hladila ho, aniž bych spustila pohled z místa, kde jsem oba
muže spatřila naposled.
„Vrátí se, že ano?“ zeptala jsem se PK, jehož jedinou
odpovědí bylo zavrtění ocasem. Byl šťastný, že mu věnuju
pozornost. Podrbala jsem ho za ušima.
Death se vrátí. Musí. Pořád jsem měla jeho esenci.
35. kapitola
Přecházela jsem přes kuchyň, PK za patami, a poslouchala
ženu na druhém konci telefonu.
„Takže nevíte, jestli se jim podařilo cestovatele
zakonzervovat, než prolomili kruh kolem Laridova těla?“
zeptala jsem se.
Hlas Briar zněl ostře, otráveně. „Jeden ze strážníků
pracujících na případu je mrtvý, další na JIPce a kancelář
OLMN je zavřená. Není zrovna snadné získat odpovědi.“
„Ale jestli je tam někde venku…“ Ztuhla jsem. Jestli se to
OLMN nepodařilo zakonzervovat, ve městě někdo brzy
zemře. Buď při sebevraždě, nebo se promění v ghúla, jestli
cestovatel zůstane v těle tak dlouho, až ho zcela stráví.
„Jo, ale je dost možné, že ho uvěznili. Ať tak či tak, co máte
v tuhle hodinu v plánu? Je pozdě, Craftová, a já musím
pročistit ještě pár hřbitovů. Takže přidáte se ke mně a zkusíte
zas na ghúly ten svůj sledovací trik, nebo ne?“
Ochladilo se, byt naplnila Deathova magie. „Briar, musím
jít.“
„Craftová…“
Ukončila jsem hovor dřív, než mi stihla říct cokoli dalšího.
Měla pravdu. Dnes večer už není nic, co bych mohla udělat,
abychom cestovatele vysledovali – i když jsem to víc než
potřebovala.
Podívala jsem se na Deatha. „No, nevypadáš, že jste se
servali jak koně. Nebo jsi vyhrál bez souboje?“
Překvapeně se na mě podíval a pak se ohlédl přes rameno.
Netušila jsem, jestli chce zjistit, zda nemluvím na někoho
jiného, nebo jestli uvažoval, co se tu za těch deset minut, či jak
dlouho byl pryč, stalo. Pak pokrčil rameny. „K žádnému násilí
nedošlo. Jen spolu nesouhlasíme.“
No jasně. „Můžeme čekat další neohlášené návštěvy?“
„Ne.“ Odpověděl prostě, věcně, bez emocí. Bylo zřejmé, že
to nijak nerozvede, a netlačila jsem na něj.
„Takže…“ Vrazila jsem si ruce do zadních kapes, abych se
nervózně neošívala, a zadívala se na své boty. Netěšila jsem se
na to, co přijde dál – bolest a asi záchvat. Ale musím si tím
projít. „Nejspíš bychom si měli vyměnit esence, ať je to už
za námi.“
„Co když se nevyměníme?“
Prudce jsem zvedla hlavu. „Cože?“
„Co když chci zůstat smrtelný?“ Přistoupil ke mně. „Už bych
nemizel.“
Hruď se mi při té představě sevřela, napůl strachem, napůl
vzrušením. Vidina, že už by mi nikdy nezmizel – bylo to
lákavé. Ale muž v šedém měl pravdu. Death neměl zůstat
smrtelný.
Zavrtěla jsem hlavou a couvala, dokud jsem nenarazila
na kuchyňskou linku. „Je to příliš nebezpečné.“
Šel za mnou. „Budu opatrný.“
„Ne, je to moje smrtelnost. Ty budeš v bezpečí a já budu
opatrná.“
„Zatím jsi v tomhle směru odváděla opravdu skvělou práci.“
Dobrá, v tom měl pravdu. Jen tenhle týden jsem měla umřít
minimálně dvakrát, ale to neznamenalo, že s ním souhlasím.
„Co když bys musel sebrat duši v hořící budově? Nebo tvoji
duši zastřelí na chodníku a kulka zasáhne tebe? Vsadím se, že
možnosti své budoucnosti nevidíš. Co když se ti něco stane?“
Zastrčil mi kadeř vlasů za ucho. Pak mi sjel prstem po tváři.
Pokožka mě pod tím lehounkým dotekem zabrněla. Polkla
jsem, když sjel prstem na můj krk.
„Jestli se mě snažíš rozptýlit, nevyjde ti to.“ Ačkoli
i v šepotu se mi hlas chvěl.
Úsměv, který se Deathovi rozlil po tváři, prozrazoval, že si je
plně vědom toho, jakou reakci jeho dotek v mém těle vyvolal.
Byl to úsměv plný intimity, příslibů a touhy, ale v očích se mu
zračily i jiné pocity. Něco mi tajil. Něco, co jsem nedokázala
vyčíst, ale instinkt mi napovídal, že se mi to nebude líbit.
„Co mi to tajíš?“
„Ranhojič, jak mu říkáš, mi dal na vybranou,“ řekl Death
a špičkami prstů se dotkl prohlubně mezi mými klíčními
kostmi. Zachvěla jsem se a on se na dlouho odmlčel, jen
pozoroval mou reakci. Pak ruku nechal klesnout a položil dlaň
nad mé zběsile bijící srdce.
Vzala jsem ho za ruku. „Nemůžu myslet, když tohle děláš.“
Propletla jsem si prsty s jeho. „Mezi čím ti dal na vybranou?“
„Dokud nejsi smrtelná, neexistuje nic, co by nám zakazovalo
být spolu.“
Byla jsem ráda, že jsem jeho ruku odsunula, protože mi srdce
udělalo kotrmelec, jen nevím, zda z nadšení, nebo se mi jen
snažilo uniknout z hrudi. Ani jeden z nás nic neřekl, jen jsem
přemýšlela nad důsledky takové vyhlídky. Pokud by zůstal
smrtelný, nic by nám nestálo v cestě. Ale tím se stal také
zranitelným.
Něco mi zatajoval. Něco důležitého.
„Volba znamená možnosti. Co se stane, když se rozhodneš
nezůstat smrtelným?“
Deathova ruka se sevřela pevněji kolem mé. „Pak ztratím
možnost vyměnit svou esenci. Už nikdy se nebudu moct stát
smrtelníkem ani z tebe udělat nesmrtelnou.“
Což znamenalo, že už mě ranhojič nikdy nezahojí. No, smrt
jsem za svůj život podvedla vícekrát, než je zdrávo. Jestli jsem
dobře chápala vše, co mi Death sdělil, pak se běh času změnil
tak, jak neměl. Samozřejmě to muselo mít své následky.
„Alex, jestli se vyměníme, šok ze smrtelnosti by tě mohl
zabít.“ Pustil mou ruku a objal mě. „Nemůžu tě ztratit,“
zašeptal mi do vlasů.
Opřela jsem se o něj. Takže ho buď nechám riskovat jako
smrtelníka, nebo budu riskovat já, že mě změna na smrtelníka
zabije.
„Není pro tebe bezpečné, abys zůstal smrtelný,“ rozhodla
jsem se, ale hlas jsem měla prázdný, dutý. Neozýval se v něm
strach, zatím ne. Svůj první návrat ke smrtelnosti jsem si nijak
neužívala. Ani nyní jsem se na to zrovna dvakrát netěšila, ale
také jsem nechtěla, aby se Death ocitl v nebezpečí jen kvůli
mně.
Vyvinula jsem se mu z náruče, ale hned za zády jsem měla
kuchyňskou linku, takže jsem neměla kam uniknout. Jeho ruce
mi sjely k pasu, bez námahy mě zvedl a posadil na linku. Nyní
jsme měli oči téměř ve stejné výšce.
Potřebovala jsem myslet. Logicky si to rozebrat. „Pokud
zůstaneš smrtelný, jak budeš žít? Pochybuju, že sbírání duší
vynáší.“
Pomalu se usmál. „Hledají Mluvčí za mrtvé nové lidi?“
Měla jsem v nevydělávající firmě místo pro dalšího
zaměstnance? Už jsem tam měla podvržence, ducha a skřítku.
Proč nevzít také smrtelného sběratele duší?
Ale moje myšlenky se pořád vracely k tomu, co řekl muž
v šedém. A k intenzitě jeho pohledu, když mi oznámil, že
pokud mi na Deathovi záleží, vrátím mu jeho esenci.
Muselo na mě být poznat, na co myslím, protože mi Death
vzal obličej do dlaní.
„Hej,“ zašeptal, „nic se mi nestane.“
„Co když se ti být smrtelníkem nebude líbit?“
Zasmál se, hluboce a velice mužně. „Alex, já už smrtelníkem
byl. Přiznám se, že už je to před hodně dlouhou dobou, ale
částečně si na to pořád pamatuju.“
Zamrkala jsem.
„Proč myslíš, že si s tebou můžu esence vůbec vyměnit?
Když nás sběratele omrzí neměnný život, máme možnost
naplnit duši svou esencí, proměnit ji ve sběratele a pak svou
duši osvobodit. Nový sběratel pak samozřejmě není zcela
sběratelem, dokud mu ranhojič nepředá moc, ale myslím, že už
to chápeš.“ Pokrčil rameny. „To, že se můžeš dotýkat mé
reality, je jediný důvod, proč si můžeme vyměnit esence, ale
jinak to tak rozhodně nefunguje a fungovat nemá.“
„Takže pokud ti ranhojič tuto schopnost vezme, zůstaneš
navěky uvězněn jako sběratel duší? Nikdy se nebudeš moct
posunout někam dál?“
Z obličeje mu vymizel veškerý humor. Pokrčil rameny, ale
ten pohyb byl ztuhlý.
Pokud by tedy zůstal smrtelný, byl by v nebezpečí, ale pokud
bych mu navrátila jeho nesmrtelnost, odsoudila bych tak jeho
duši k věčnosti jako sběratel.
Poposunula jsem se k němu, koleny jsem ho objala kolem
pasu, kolem krku pažemi a tvář jsem položila na jeho rameno.
„Ty možnosti jsou dost na prd.“
Přitáhl si mě blíž. Cítila jsem, jak se mu hruď otřásá
smíchem, tentokrát pobaveným. „Ano, no, být s tebou častěji
než dosud bude určitě zkouškou charakteru, ale ta možnost se
mi zamlouvá víc než věčnost ve službách sběratelů.“
„Hej!“ Narovnala jsem se a odstrčila ho od sebe, ale smála
jsem se.
A on také.
Byli jsme si blízko, skoro příliš blízko, abych viděla jeho tvář
zcela ostře. Náhle jsem si plně uvědomovala jeho ruce na svém
pasu, horkost jeho boků tam, kde jsem se ho dotýkala stehny,
vzduch kolem nás se naplnil jeho vůní. Polkla jsem, dech se mi
zrychlil. Ono se to opravdu stane. Zůstane smrtelným. Zůstane
se mnou. Bylo to šílené. Lehkomyslné.
Naprosto to odpovídalo celému mému dni.
Stále jsem měla paže na jeho ramenou. Bylo tak snadné se
k němu naklonit, přitisknout rty na jeho. Polibek ho překvapil,
ale když jsem mu špičkou jazyku objela rty, otevřel ústa
a polibek mi oplatil. Přesunul ruku na mé temeno. Rty měl
pevné, hebké, v ústech jsem měla jeho jazyk, chutnala jsem
sladkou, čistou chuť ranní rosy.
Už jako puberťačka jsem si představovala, jaké by bylo
Deatha líbat, ale vždy jsem se bála, že by se tím mezi námi
něco změnilo. A teď se to změnilo. Do toho jediného polibku
se vlila touha nahromaděná za celé měsíce lehounkých polibků
a léta flirtování. O cestovatele, Faerii a smrtelnost se budu
starat až zítra. Dnes se hodlám ztratit v Deathových polibcích.
Přitáhl si mě na okraj linky, ale nechal mezi našimi těly
poslední centimetr prostoru. Uzavřela jsem ho, pevně ho
sevřela mezi stehny. Cítila jsem ho, horkého a tvrdého, napínal
mu látku džínů. Zasténala jsem a krátce i on. Pak polibek
přerušil a odtáhl se.
„Alex, lásko.“ Hlas měl napjatý, ústa měl tak blízko, že jsem
na rtech cítila jeho dech.
„Ano?“ Vjela jsem mu rukou do vlasů, probírala jsem se
tmavými prameny.
Death zavřel oči, jeho prsty se sevřely na mých bocích, jako
bych se dotýkala mnohem intimnější části jeho těla. Usmála
jsem se a znovu ho políbila.
A pak už jsme ani jeden nezaváhali. Políbil mě, jako bych
ve svém těle nesla jeho život – vlastně to tak i bylo, ale na to
jsem teď myslet nechtěla. Soustředila jsem se na hebkost jeho
trička pod svými dlaněmi a v jakém kontrastu byly pevné
svaly pod ním. Nikdy jsem ho neviděla nahého, a náhle jsem
víc než co jiného zatoužila z něj to tričko servat. Ruce mi
sklouzly k jeho opasku, jeho ruce sjely k mému, jako bychom
si navzájem kopírovali pohyby.
Tričko měl těsné, obepínalo mu svaly. Vklouzla jsem pod
něj, přejížděla mu po břiše a pomalu stoupala nahoru po hrudi.
Odtáhl se ode mě, jen aby si triko přetáhl přes hlavu. Hruď měl
porostlou jemnými chloupky, sbíhaly se mu vprostřed hrudi,
směřovaly dolů po břiše a mizely za pasem džínů.
Pozoroval mě, jak se kochám pohledem na něj. Věděla jsem,
že má opět na rtech ten svůj úsměv, ale když jsem se natáhla
po knoflíku, chytil mě za ruku. Zvedl si ji ke rtům a vtiskl mi
na klouby polibek v gestu podivně zdrženlivém a formálním.
Zamračila jsem se. „Co se děje?“ Spíš jsem vydechla, než
zformovala slova.
„Jen chci vědět, jestli tu opravdu jsi, se mnou.“
Zmátl mě. „Kde jinde bych byla?“
„Vypnula bys mozek a soustředila se jen na své tělo. Znám
tě, Alex. A nechci, aby sis to později rozmyslela a odtáhla se
ode mě.“
Tváře mi zahořely. Dobrý způsob, jak ze sebe udělat blázna,
Alex. Odhákla jsem kotníky zpoza jeho zad a posunula se dál
na linku. Death mě chytil za boky, znehybnil mě. Jednu ruku
zvedl k mé tváři, podepřel mi bradu, ale já k němu oči
nezvedla.
„Nedělej to,“ zašeptal. A pak jeho rty našly ty mé.
Zprvu jsem polibku odolávala, čekala jsem, že se vrátí
k původnímu škádlení a polibkům tak lehounkým, jako by
skoro ani neexistovaly. Ale on polibek prohloubil a mé tělo mu
odpovědělo. Zvedla jsem ruce k jeho silným ramenům, nyní
tak svůdně odhaleným. Death mi skrze košili třel palci
bradavky a já zalapala po dechu. Hluboko v podbřišku se mi
sevřelo. Polkl můj výdech, polibek přerušil a ustoupil.
Zůstala jsem tam bez dechu, a když už mě nezahřívalo jeho
tělo, ovládla mě zima. „Tahle hra se mi nelíbí.“
„To není žádná hra. Chci tě, Alex. Chci tě celou. Chci tvé
tělo.“ Sklouzl rukama k mému pasu. „Chci tvou mysl.“ Políbil
mě na čelo. „A chci tvou duši.“ Zvedl ruku. Záda se mi
prohnula rozkoší tak intenzivní, až hraničila s bolestí.
Když jsem dokázala opět myslet – a dýchat – podívala jsem
se mu do očí. „Opravdu ses právě dotkl mé duše?“
„Jen trochu.“
„Udělej to znovu,“ zaprosila jsem.
Přistoupil ke mně a políbil mě, ale tentokrát v tom polibku
nebyly jen jeho rty. Dotkl se něčeho hlouběji ve mně. Něčeho,
co mi po těle vyslalo vlnu žáru. Přitiskla jsem se k němu boky.
Nelíbilo se mi, kolik vrstev látky nás odděluje.
Death hluboko v hrdle zavrčel. Jeho rty sklouzly z mých úst
na krk, prolíbal si cestičku dolů, přes klíční kost až na mou
hruď. Ruce přesunul k zipu mé košile. Posunul mě a opřel
o horní skříňku. Sundával mi košili, zatímco se jeho rty stále
dotýkaly mého těla. Pak rukou sklouzl k tenkému stříbrnému
řetízku, na němž visel faeský vjemový amulet, a chtěl mi ho
také sundat.
„Ten ne,“ zastavila jsem ho.
Vzhlédl ke mně. „Já tě zřím, Alex. Nic to pro mě nezmění.“
Ale pro mě ano. Jakmile mi sundal řetízek a položil ho
na linku vedle mě, pokožka se mi rozzářila. Bledé světlo bylo
v přímém kontrastu k jeho opálené pokožce. Usmál se.
„Jsi nádherná,“ zašeptal a prstem sjel po celé délce mého
trupu. Pak už se mě opět dotýkal jen rty a přinutil mě na mou
zář zapomenout.
Jazykem obkroužil jednu bradavku, která se pod jeho
dotekem zvedla. Z hrdla mi uniklo tiché zasténání. Ústy laskal
mou pokožku, hluboko uvnitř se mi všechno svíralo,
a v místech, kterých se ani zatím nedotkl, narůstal tlak. Lehce
se odtáhl a foukl mi na pokožku, kterou ústy navlhčil.
Zachvěla jsem se rozkoší z těch protichůdných pocitů.
Přitiskla jsem se k tvrdé části jeho těla, kterou jsem cítila skrze
pevnou látku jeho džínů.
Museli jsme ze sebe shodit oblečení. A hned.
Začala jsem se zvedat, ale Death mě zastavil, znehybnil mě.
S ústy na mých prsou ke mně zvedl zrak. Ztratila jsem se
v rozkoši a kaleidoskopu barev jeho očí. Zavrtěla jsem se.
Když se narovnal, oddechoval stejně těžce jako já.
Tentokrát, když jsem se pokusila posadit, mě nechal.
Probírala jsem se chloupky na jeho hrudi, cítila jsem pod
špičkami prstů pevné svaly. Lehounce jsem ho škrábla nehty,
okamžitě mu vyskočila husí kůže. Usmála jsem se. Pak jsem
rukama sklouzla níž, ke knoflíku jeho džínů.
Chytil mě za zápěstí a zastavil. „Jsi si jistá?“
Byla jsem si víc než jistá.
Dovolila jsem, ať spatří mou touhu, můj chtíč. Ale on chtěl
víc. Viděla jsem mu to ve tváři. Znal mě, možná až příliš
dobře. Oba jsme kolem vzájemné přitažlivosti tančili příliš
dlouho. Nikdy mě ani nenapadlo, že by se mohl bát stejně jako
já, že pokud by se mezi námi něco změnilo, riskovali bychom
náš nynější vztah.
„Zítra neuteču, máš mé slovo.“
Po několik vteřin mě jen pozoroval očima, v nichž se zračilo
tolik barev. Pak pustil moje zápěstí a zvedl ruce k mé tváři.
Políbil mě, a když se svou duší dotkl mé, vlna rozkoše se
přelila z mých rtů na mnohem hlubší místa. Sklouzl mi rukama
na ramena, podél mé hrudi, kde se jen krátce zastavil, aby mě
mučil hrou palců na mých bradavkách. Pak sklouzl ke knoflíku
mých bokovek.
„Hej, to byl můj nápad,“ ohradila jsem se, ale slova mu
pronikla rovnou mezi rty a já cítila, jak se usmál.
„Já se k nim dostal první.“
Což vedlo k závodu, kdo z koho rychleji strhá všechno
oblečení. Mohla jsem vyhrát – měla jsem na své straně
gravitaci. Ale on byl silnější, snadno mě zvedl, což mu nejen
pomohlo sundat mi bokovky, ale také mě tím odtáhl od svých
džínů.
Rozhodla jsem se podvádět. Sklouzla jsem z pultu, padla
před ním na kolena a stáhla mu džíny ke kotníkům. Zbyly už
jen černé boxerky napnuté jeho tvrdým pohlavím. Velmi ráda
jsem ho osvobodila.
Vzala jsem ho do ruky a prsty přejela po celé délce sametové
hebkosti pokrývající tu tvrdou část jeho těla. Death se zachvěl.
Usmála jsem se. Pak jsem jazykem objela jeho špičku
a ochutnala jeho slanost.
„Alex.“
Vzhlédla jsem. Podívala jsem se mu do očí a vzala jsem ho
do úst tak hluboko, jak mi bylo příjemné. Překvapením
zamrkal. Hruď se mu stáhla, zapomněl dýchat, ale neodvrátil
se, když jsem ho pojala hluboko do hrdla. Přesunula jsem ruce
k jeho stehnům a pak na jeho zadek. Celé tělo měl dokonale
opálené, všechny partie. Pomalu jsem ho mučila rty, a když
jsem ho nechala z úst téměř vyklouznout, objela jsem špičku
jeho penisu jazykem. Pak jsem pohyb zopakovala a vzala
do úst celou jeho délku.
„Alex,“ vydechl zdrsnělým hlasem a chytil mě za ramena.
Vytáhl mě nahoru. „Napoprvé ne. Chci být v tobě.“
Zvedl mě na linku.
„Mám postel.“
„Do postele půjdeme později,“ zachraptěl a vklouzl do mě
dvěma prsty. „Jsi tak vlhká, a přesto tak těsná,“ zašeptal.
Zcela jsem na postel zapomněla.
Pohyboval prsty mučivě pomalu. Bylo to sladké, dráždivé
mučení. Hluboko v těle mi rostlo horoucí napětí, sevřela jsem
mu ramena. Dýchala jsem zrychleně. Z hrdla mi uniklo
zasténání.
Orgasmus udeřil plnou silou. Prudce. Zvrátila jsem hlavu,
každý centimetr mého těla řval rozkoší.
Death mi zakryl ústa svými a přijal můj výkřik. Zvedl mě
do náruče. Na zádech jsem pocítila chlad zdi. Death nesl mou
váhu. Zapřel se hlavičkou o vstup do mého těla a poté se
do mě pohroužil. I když jsem byla připravená, vpád mě napjal
na hranici únosnosti.
Vklouzl dovnitř pomalu. S každým dalším centimetrem mi
vysílal do těla směsici bolesti a dokonalé rozkoše. Zasvíjela
jsem se. Pronikl do mě i posledním centimetrem. Naše těla se
spojila.
Objala jsem ho nohama kolem pasu. Začal se pohyboval.
Nejprve něžně, dokud se mu mé tělo nepřizpůsobilo, poté se
jeho rytmus změnil, zrychlil, přitvrdil. Při každém pohybu
jsem se uvnitř svírala rozkoší. Tělo se mi bolestivě napínalo.
A poté rytmus opět změnil.
S výkřikem jsem vyvrcholila, zvedla jsem ruce ke zdi, abych
Deathovi nepodrápala záda. Zpomalil a pak se do mě
naposledy tvrdě zabořil. Zalil mě jeho orgasmus a já opět
téměř vyvrcholila.
Opřel se o mě. Oba jsme ztěžka oddechovali,
vzpamatovávali se. Byla jsem uvězněná mezi jeho tělem a zdí,
s nohama kolem jeho pasu, cítila jsem jeho divoký tep. Mně
bušilo srdce stejně divoce. Na krku mě polechtal jeho
zrychlený dech. Zvedla jsem ruku a stáhla mu vlhké prameny
vlasů z tváře. Death se odtáhl jen natolik, aby se na mě usmál,
a v jeho očích se zračilo tolik emocí, až mě to skoro vyděsilo.
Nedal mi čas nad nimi zapřemýšlet. Polibkem mě zbavil
posledního dechu. Pak, aniž by mě pustil, se odtáhl od zdi
a nesl mě.
Nelhal. Podruhé mě vzal do postele.
Později jsme leželi, nohy propletené, nádherně vyčerpaní.
Death mě hladil po boku, dotýkal se mě jen proto, že mohl.
„Alex?“
„Hmmm?“ Chtělo se mi spát. Předchozí noci jsem o většinu
hodin přišla ve Faerii, ale už to bylo dobrých dvacet čtyři
hodin, co jsem naposledy spala, a že těch dvacet čtyři hodin
bylo náročných.
„Pamatuješ si, co jsi mi slíbila?“
„Neuteču,“ zamumlala jsem a zívla tak, až mi luplo v čelisti.
Spíš jsem viděla, než cítila, že přikývl. „Neutečeš.“ Objal mě
paží a přitáhl si mě blíž. „Miluji tě.“ Ta slova mi zašeptal,
skoro jako by si nebyl jist, jestli je chci slyšet.
Přestala jsem dýchat. Z napětí jeho paže jsem poznala, že
změnu vycítil. Kéž bych svou reakci dokázala utajit; kdyby mě
varoval, možná bych to dokázala. Ani jsem tak nezareagovala
na jeho vyznání – už jednou jsem ho slyšela, když jsem před
několika měsíci za rudého měsíce umírala. Věděla jsem to.
Předstírala jsem, že ne. Ale věděla jsem to.
K té reakci mě přiměla skutečnost, že mi stejná slova
v posledních čtyřiadvaceti hodinách řekl jiný muž. Dobře, že
alespoň Death na mě nevytáhl dýky chvíli poté, co tu větu
vyslovil.
Jako by věděl, kam se mé myšlenky zatoulaly, přitáhl si mě
Death ještě blíž a hlubokým, tichým hlasem řekl: „A myslím,
že bys ten druhý kartáček měla vyhodit.“
36. kapitola
Probudily mě hlasité rány. Poprvé za několik měsíců se mi
nezdály žádné noční můry a někdo mě musel předčasně
probudit. Cítila jsem pod tváří horko Deathovy hrudi.
Vzpomněla jsem si na události předchozí noci a okamžitě
zrudla.
„Dobré ránko,“ zašeptal hlasem zdrsnělým spánkem.
Očividně ho ty rány taky probudily.
„Ahoj.“ Tváře mi pořád hořely, chtěla jsem se odvrátit, ale
nemohla jsem od Deatha odtrhnout oči. Vždy pro mě byl
ztělesněním dokonalosti, takže mít ho v posteli, s vlasy
rozcuchanými spánkem, očima přivřenýma, bylo náhle až
moc… skutečné. Líbilo se mi to.
Pohybem příliš rychlým pro lidské oko se Death převalil
a uvěznil mě pod sebou. Zalapala jsem po dechu a jeho ústa se
náhle zmocnila mých. Znovu se ozvalo zabušení. Death
přerušil polibek a vrhl pohled na dveře.
„Myslíš, že odejdou?“
„Pochybuju. Nech mě vstát.“
Sklonil hlavu na stranu a povytáhl jedno obočí. „Jsi celá
zrůžovělá, Alex. Nehodláš porušit své slovo, že ne?“
„Neuteču,“ řekla jsem a nevěděla, jestli se urazit, nebo ne.
Ale usmíval se a já se přistihla, že mu úsměv oplácím.
Zatraceně, na tohohle chlapa se nedá zlobit.
„No, v tom případě…“ Znovu se převalil a vzal mě s sebou,
takže jsem náhle seděla na jeho bocích. „Tohle je mnohem
hezčí pohled.“
Natáhl ruce, palci mi přejel po stranách prsou. Pokožka se mi
v odpověď napjala. Byla jsem po předchozí noci celá
rozbolavělá, ale tím příjemným způsobem, a věděla jsem, že
on si také rozhodně nestěžuje.
Znovu se ozvalo bušení na dveře.
Otočila jsem hlavu a vyslala ke dveřím pohled, který je měl
na místě rozpustit. PK v nohách postele zavyl, jako by mi
dával najevo, že už bych vážně mohla otevřít. Povzdechla jsem
si a sklouzla z Deatha. Což mě stálo spoustu pevné vůle.
A navíc se znovu ozvalo zabušení.
„Bože, vždyť už jdu,“ zanadávala jsem a po cestě ke dveřím
hledala něco na sebe. Zvedla jsem župan a zabalila se do něj.
„Tvůj amulet, Alex,“ zavolal na mě Death z postele, kde se
právě zvedl na lokti.
Pravda. Už jsem si na bledou záři celkem zvykla, zvláště
když nebyla ve světle pronikajícím skrze okna téměř vidět. Ale
téměř není vůbec, takže jsem si přetáhla řetízek s vjemovým
amuletem přes hlavu.
Prudce jsem otevřela dveře, připravená seřvat toho, kdo
na ně tak strašně bušil – zarazil mě však pohled na vyhublou
postavu s dlouhými hnědými vlasy a propadlýma očima.
„Tamaro?“
Ačkoli bylo i na ráno celkem teplo, ona na sobě měla kabát.
Viděla jsem ho na ní před několika dny v márnici a sedl jí
dobře. Teď na ní jen visel.
„Něco se děje,“ řekla hlasem zhrublým, jako by plakala, ale
oči měla suché. Vešla do dveří, pohybovala se strnule, trhavě,
jako špatně ovládaná loutka. „Řekla jsi, že máš…“ Zmlkla, oči
upírala na muže v mé posteli.
„Och, ty máš společnost.“ Z hlasu jí zmizely veškeré emoce.
Otočila se na Deatha. „Omlouvám se, že vám kazím ráno, ale
okamžitě Alex potřebuju. Nezavolá ti. Nepřijde na druhé rande
a za měsíc si nevzpomene, jak se jmenuješ, tak se nemusíte
loučit nijak dlouho.“
Vykulila jsem oči. „Tamaro!“
Otočila se. „Co? Vždyť je to pravda.“
„On není jen rychlovka na jednu noc,“ sykla jsem. Bledými
rty naznačila překvapené „ou“. Pak se otočila a přeměřila si
ho.
„Taky to ale není ty-víš-kdo,“ zašeptala a rukou si zakryla
rty, aby jí na ně neviděl.
„Já tě slyším,“ ozval se Death. Posadil se a protáhl. „Chápu
správně, že do postele se nevrátíš.“
Zatraceně, kéž by. Zavrtěla jsem hlavou. Povzdechl si
a vylezl z postele, boky si zakrýval prostěradlem. Když mě
míjel, políbil mě na vršek hlavy a zamířil do koupelny.
Sledovala jsem ho, dlouze si prohlížela jeho široká ramena
a svalnatá záda přecházející ve velmi pěkně tvarovaný zadek,
který prostěradlo zakrývalo jen zpola.
Nebyla jsem jediná, kdo ho obdivoval pohledem.
„Připomeň mi, že mám snoubence.“
„Přestaň mi okukovat…“ Zarazila jsem se a Tamara se na mě
otočila.
„Chtěla jsi říct přítele?“ Zakřenila se, v jejích propadlých
tvářích z toho ale vyšel děsivý škleb. „Chci detaily. A hned.“
Sice jsem užuž řekla „mého Deatha“, ale ve skutečnosti jsem
jí to říct nechtěla. A ani o něm. Mimoto jsme měli větší
problémy.
„Co se stalo? Larida jsme zničily, tím jsem si jistá. Věř mi,
dobře jsem si ho prohlédla.“ Až příliš zblízka.
„No, něco nevyšlo.“ Tamara rozevřela plášť. Její oblečení
viselo na vyhublém těle. „Vím, že každá nevěsta chce před
svatbou něco shodit, ale takhle jsem si to nepředstavovala.“
Kousla jsem se do rtu a jen zírala na pokožku pnoucí se přes
propadliny mezi žebry. Jako by za jediný den shodila veškerý
tuk. Pak přijdou na řadu svaly – pokud to už nezačalo. A co
dítě? Příliš jsem se bála zeptat, ale v jejích očích jsem spatřila
děs a byla si jistá, že ona si je toho také vědoma.
Zabily jsme ghúla. Ležela jsem pod Laridem, když ta stvůra
vzplála. Proč se tedy pořád mění?
„A pak, no, podívej se sama.“ Otevřela ústa a stáhla rty.
Zuby měla lehce zašpičatělé. Ne zcela jako ghúl, ale rozhodně
se měnily.
„Do háje. Počkej tady, jo?“ Proběhla jsem kolem ní a dvakrát
klepla na dveře koupelny, než jsem vešla dovnitř.
Ze sprchy se valila pára. Death vystrčil hlavu zpoza závěsu,
voda mu stékala z vlasů na široká ramena. „Chceš mi umýt
záda?“ zeptal se a v tmavých očích mu zajiskřilo.
„Tohle je vážné. Vidíš Tamařinu časovou osu?“
Death se zamračil, z tváře mu zmizel svůdný úsměv. „Není
jednou z mých duší.“
„Mohl bys tedy najít jejího sběratele? Potřebuju vědět, kolik
času jí zbývá, než se promění v ghúla.“
„Alex, především nemáš vědět, že vidíme možné
budoucnosti.“
Nebyla jsem sice nadšená, že si nadělám dluh, ale než jsem
stihla zformovat slovo „prosím“, Death zvedl ruku.
„Viděl jsem, jak se mění jiní. Podle toho, jak rychle se mění,
jí zbývá možná den. Za několik hodin bude proměna
nezvratná.“
Hodin?
„Jak to zastavím? Zabily jsme ghúla. Já –“
„Lásko, jestli hodláš v téhle diskusi pokračovat, buď se
ke mně přidej, hoď mi ručník, nebo mě nech osprchovat.
Do minuty jsem venku.“
Nechala jsem ho v koupelně samotného. Když jsem vešla
zpátky do pokoje, našla jsem Tamaru zhroucenou na jediné
židli, kterou vlastním, hlavu zabořenou v dlaních. Vzhlédla,
když mě uslyšela.
„Podle tvého vážného pohledu soudím, že rychlovku jste si
tam nedali.“
Pokusila jsem se o úsměv, chtěla jsem ji nějak uklidnit, ale
v hlavě se mi ozývalo jen slovo „hodiny“.
„Můžu se ti podívat na paži?“
Přikývla a svlékla kabát. Stehy měla zakryté obvazem
zesíleným uzdravovacím amuletem. A ani obvaz nebyl ze
zásob OLMN, tenhle si očarovala sama, takže byl určitě
mnohem mocnější. Naneštěstí to u tohoto zranění nehrálo roli.
„Do háje,“ zašeptala jsem při pohledu na černou barvu
po obvodu ran.
Tamara se zmateně podívala na svou paži. „Vzhledem
k tomu, co všechno je špatně, mě vážně netíží, že se mi
škrábance nehojí tak rychle, jak by měly.“
„Ne…“ Něco mě napadlo. „Ty je nevidíš začernalé?“
„Ech, ne. Alex, nějak jsi zbledla. Co se děje?“
Neodpověděla jsem, namísto toho jsem nalomila štíty.
Viděla jsem, jak si temnota prohrabává cestičku do naší
reality, ale jakmile jsem otevřela štíty, viděla jsem temné
prameny vinoucí se skrze celé Tamařino tělo i její duši, jako by
se jí hniloba dostala do krve a nyní protékala jejími žilami.
Spatřila jsem zavinutý pramen vyrůstající ze zranění, ale skrze
několik rovin reality bylo těžké pramen sledovat po celé jeho
délce. Otevřela jsem štíty ještě šířeji. Předtím, než nás
technařka přenesla skrze rovinu sběratelů, přinutila mě
soustředit se jen na jednu realitu. Povedlo se mi to tím, že jsem
se zaměřila na duše. No, viděla jsem žlutou záři Tamařiny
duše; lépe jsem potřebovala vidět temnotu.
Soustředila jsem se na ni a pokoj kolem mě zpráchnivěl,
bytem se prohnal vítr, rozhodil dopisy na kuchyňské lince
a vytrhl pohlednice přidržované magnety na dveřích ledničky.
PK vyjekl, vysoce, nervózně, a zmizel pod postelí.
Ale ostatní reality ustoupily a pramen jsem nyní viděla zcela
jasně. Podle toho, co jsem zjistila o ghúlech, jsou propojeni
do řetězce. Na vrcholu byl prvotní ghúl, pod ním ostatní tvořili
něco jako rodokmen, každý nakažený se připoutal ke ghúlovi,
který ho nakazil – nebo ghúlům v případě, že člověk byl
napaden celou jejich skupinou. Zabijte ghúla na počátku
řetězce a řetězec se zničí. Ghúlové zahynou a infikovaní se už
nebudou nadále měnit.
Až na to, že Larid byl mrtvý a Tamara byla vláknem spojená
se zemí mrtvých.
Vlastně to nebylo jediné vlákno. Byla to tři různá vlákna.
Jedno bylo rozeklané, konec mělo roztřepený, zcela jistě bylo
přerušeno. Larid. To muselo být spojení s Laridem. Další bylo
tenčí a zatočené, spojovalo Tamaru se zemí mrtvých. Most
ke ghúlovi, který čeká, až si vezme její tělo. Zbývalo poslední
vlákno. Bylo silné, nasycené Tamařinou mizející životní sílou,
ale nemířilo do země mrtvých jako předchozí. Namísto toho se
táhlo ven z bytu, mířilo… někam. K cestovateli? Krmí se z těl,
která ghúl vytvoří?
Jestli měl každý ghúl dvojité spojení s prvotním ghúlem,
vysvětlovalo by to, proč dalo Briar vyčištění hřbitova takovou
práci. Řetězec se nezlomil. Také by to vysvětlovalo, proč
přerušení spojení s Laridem nezastavilo Tamařinu proměnu.
„Alex?“ vytrhl mě z myšlenek Tamařin hlas. Zavrávorala
a já ji rychle zachytila.
„Vidím to,“ vysvětlila jsem. „Jestli se mi to podaří
přerušit…“ Vylovila jsem z pochvy v komodě svou dýku. Už
jednou se jí podařilo přeříznout řetěz duší, doufejme, že si
poradí i s těmito vlákny.
Tamara vytřeštila oči, když jsem se k ní blížila s dýkou
v ruce, ale neuhnula. Natáhla jsem se, chtěla chytit ta vlákna,
ale mé ruce prošly temnotou, jako by to byl pouhý stín a mou
kamarádku nevysával k smrti. Musím zajít hlouběji.
Nechala jsem svou mysl zalétnout hlouběji přes propast. Byt
kolem mě se rozpadal a hnil, ale vlákna se zhmotnila. Zkusila
jsem to znovu, holýma rukama i dýkou. Jedno vlákno jsem
nařízla, z rány vytekla olejnatá černá tekutina. Jak hluboko
do země mrtvých dosáhnu? Byla jsem blízko, stačilo zalétnout
jen o malinko dál. Nechala jsem se nést větrem.
Kolem pasu mě lehounce sevřely známé paže.
„Vrať se,“ zašeptal vzdálený, ale známý hlas. Death. „Alex,
potřebuju, aby ses vrátila.“
Podívala jsem se na vlákna. Zbývalo jen málo a povedlo by
se mi to, ale zoufalství ozývající se v jeho hlasu mě táhlo zpět.
Vrátila jsem se, stáhla jsem své nitro z větrné pustiny, až jsem
opět spatřila obrysy svého bytu. A nakonec se i byt zhmotnil.
Vrátila jsem se přes propast zpět do světa živých.
Na pase jsem cítila tíhu Deathových paží. Usadila jsem se
zpět v realitě. Deathovy paže byly ledové a mírně se třásly.
Obrátila jsem se k němu. Pod opálením byl bledý, dýchal
zrychleně. Z vlasů mu stékala voda na ramena, jako by právě
vyběhl z koupelny – i když měl na sobě džíny.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho.
Zesílil stisk, třas přešel. Přikývl. „Budu. Alex, prosím tě, už
nikdy neodnášej mou esenci do rovin, kam svou duší
nedosáhnu,“ zašeptal mi do ucha.
Neodnášej?
„Alex?“ ozval se Tamařin tichý hlas ztěžklý strachem. „Co to
bylo? Najednou jsi zprůsvitněla jako stíny, které povoláváš.“
Sakra. Zapomněla jsem, že teď nejsem hmotná. Mé nitro mě
vázalo k realitě, ale jakmile jsem se ponořila do země mrtvých,
vyslala jsem tam právě své nitro.
A Deatha přitom málem zabila.
37. kapitola
Death vypadal po snídani a kafi o něco lépe. Tamara nijak
zvlášť.
Potřebovala jsem zjistit, co se stalo s cestovatelem. Briar
Darqueová to v noci nezjistila, ale doufala jsem, že se něco
dozví teď ráno.
„Dobré načasování, Craftová,“ ozvala se. Zvuky rádia
a větru odnášejícího její hlas prozrazovaly, že řídí. „Mířím
za vámi. Viděla jste tu svou kamarádku?“
Páteří mi projel osten mrazu. Rozechvěla jsem se. „Jakou
kamarádku?“
„Tu patoložku, Tamaru Greenovou. Není v práci ani doma.“
Ohlédla jsem se na Tamaru, která se právě nimrala v toastu,
skoro vůbec nejedla. Doma jsem moc jídla neměla, jaké
překvapení. Odvrátila jsem se, abych ji neviděla.
Pokrčila jsem rameny a ledabylým hlasem navrhla: „Nejspíš
teď někde snídá.“
„Její manžel mi řekl, že pravděpodobně jela za vámi.“
Díky, Ethane. „Je to její snoubenec.“
„Jo, to je fuk. Jestli ji uvidíte, dejte mi vědět.“
„Co se děje?“
„Víte, co se stalo agentovi OLMN, kterého včera přivezli
do nemocnice? Sestra mi dnes ráno volala. Shodil třicet kilo
a vyrostly mu drápy. Musela jsem tam jet a zařídit, aby se
uprostřed operace neproměnil v ghúla.“
Toast se mi v žaludku proměnil na kámen. Jinými slovy ho
zabila. Jen silou vůle jsem se neotočila a nepodívala
na Tamaru.
Briar pokračovala, ačkoli můj mozek odmítl její slova
přijmout. „Vaše kamarádka nebyla zraněna tak vážně, ale
musím ji najít, než se promění. Zatraceně, myslela jsem, že
jsme toho ghúla dostaly.“
„Dostaly. Byl to Larid.“
„Tak jsme dostaly špatného. Ghúlové jsou propojení.“
Jo, to jsme předpokládaly. Problém byl, že u těchto ghúlů to
neplatilo. Ne že bych se jí chystala říct, co jsem zjistila. „Už
jste někdy lovila ghúly stvořené něčím, co k nám proniklo
z pustin země mrtvých?“
Briar se odmlčela, zamyslela se.
„Zjistila jste, jestli toho cestovatele zajistili, než vynesli tělo
z kruhu?“
„Nezajistili. Do prdele. Je někde venku. Nikdy jsem neviděla
nikoho se proměnit v ghúla tak rychle jako u toho strážníka.
A jestli tu proměnu urychlil cestovatel, pak stojíme před
vážným problémem.“
Slabě řečeno.
„Jsem si jistá, že se nemohl z těla dostat daleko. Nevíte, jestli
se někdo z těch, co se dostali do kontaktu s Laridem, včera
choval podivně?“
„Proč bych to měla vědět?“
„No, jestli máme najít toho cestovatele, pak se musíte poptat
vy, protože se mnou lidi od OLMN mluvit nebudou. Hledáte
někoho, kdo nejspíš nezareaguje na své jméno a včera se
vymluvil, aby mohl z práce odejít dřív. Domů pak ten člověk
nedojel a dnes do práce nenastoupil.“
„To je dost konkrétní, Craftová.“
„Už jsem cestovatele sledovala. Je předvídatelný,“ vysvětlila
jsem a doufala, že se cestovatel bude řídit zažitým vzorcem
chování. Byla ale neděle, takže posedlou oběť možná nikdo
ještě nepostrádá. „Jakmile domluvíte s lidmi od OLMN,
zavoláte mi a řeknete, co jste zjistila?“
„Proč?“ Z toho jediného slova sálala podezíravost tak, že
jsem ji slyšela i přes telefon.
„No, pro začátek to ubližuje mé kamarádce, takže je
pochopitelné, že mám zájem vědět, jak vyšetřování pokračuje.
Také mám dvě klientky, kterým jsem už řekla, že jsme vraha
jejich manželů dopadli, a opravdu bych jim nerada volala
s tím, že uprchl.“
„Dobrá. Jestli něco zjistím a budu mít čas, zavolám, ale vy
mi musíte dát vědět, jakmile se ukáže vaše kamarádka.“
„Dobře.“ Jelikož tu Tamara už byla, „ukázat se“ už bylo
bezpředmětné.
Briar bez rozloučení zavěsila.
„Chci to vědět?“ zeptala se Tamara, když jsem se k ní
otočila.
„Nejspíš ne,“ odpověděla jsem a snažila se přesvědčit samu
sebe, že její pokožku vidím našedle jen proto, že se můj zrak
uzdravuje z cesty do země mrtvých. Ale barvy se vrátily
všemu kromě Tamary. Prakticky jsem viděla, jak mi před
očima mizí. Proměna přece nemůže postupovat tak rychle.
Podívala jsem se na Deatha. Zavrtěl hlavou, ale já nevěděla,
jestli mi tím říká, že s tím nic dělat nemůže, nebo mi jen
potvrzuje, že Tamara už dlouho nevydrží. Řekl, že má už jen
několik hodin. A z nich jsme už ztratili kolik, třicet minut?
Strčila jsem telefon do zadní kapsy a přešla přes kuchyňku.
Oblékla jsem se, zatímco se káva vařila, takže mé boty teď při
každém kroku vydávaly dutý zvuk, který naprosto odpovídal
bezmocnosti, již jsem uvnitř cítila. Přece musí existovat něco,
co bych mohla udělat. Nemůžu jen čekat, až Briar zavolá.
Možná bych mohla vystopovat to nasycené vlákno až
k cestovateli, ale abych ho našla, když se může ukrývat
kdovíkde ve městě, musela bych se naklonit hluboko nad
propast do země mrtvých. I kdybych to dokázala a nezahltila
mě záhrobní esence, protože bych své nitro musela otevřít
mimo strážná kouzla domu a ochrannou bariéru kruhu, neměla
jsem ani ponětí, jestli by Death přežil, kdybych mu jeho
životní esenci odnesla na kdovíjak dlouhou dobu napůl cesty
do záhrobí. No, nejspíš se do Faerie nějakou dobu nepodívám.
Možná už nikdy. Deathova rovina se tam neprolínala, takže
vstoupit jsem tam nemohla.
Prudce jsem zvedla hlavu a zarazila se. Noha mi zůstala viset
ve vzduchu, myšlenka mě tak pohltila, že jsem zapomněla
dokročit. Ve Faerii neexistovala ani země mrtvých. Pokud
Death nemohl dosáhnout na svou esenci do roviny, kde
neexistoval, pak je docela možné, že na místo, které se
nedotýká světa mrtvých, cestovatelovo vlákno nedosáhne.
Sice nás to nikam neposune, ale získáme alespoň čas.
Podívala jsem se na Tamaru. „Musíme tě dostat do Faerie.“
Čtyři oči, dvě oříškové, dvě tmavě zelené, se na mě zmateně
zadívaly. No jo, neviděli mi do hlavy, takže můj návrh pro ně
musel být matoucí. Vysvětlila jsem ho. Death poslouchal
a váhavě pokyvoval, Tamara se na mě ale jen dívala
propadlýma očima.
„Vím, že jsi kdysi do toho pupku Faerie vkročila, ale
i kdybychom se tam vrátily, pomohlo by to, nebo bych se
ocitla jen v jiném nebezpečí?“ zeptala se a odstrčila
nedojedený toast.
Sakra. Budu si s ní muset o Faerii promluvit. Opravdu jsem
se na tuhle debatu netěšila, ale čím víc jsem nad tím uvažovala,
tím pevněji jsem byla přesvědčená, že jakmile se dostane
do Faerie, její proměna se zastaví. Do Květu pronikaly slabé
prameny světa mrtvých, takže ji budeme muset vzít do Faerie
jako takové.
Vytáhla jsem telefon a zkusila zavolat Rianně. Neměla
důvod dnes z Faerie vycházet, takže mě nepřekvapilo, když mi
operátor oznámil, že volaný je nedostupný. Ve Faerii nejsou
telefonní vysílače.
„Musíme si promluvit s Calebem,“ rozhodla jsem se
a zamířila ke dveřím, které spojovaly můj byt s hlavní částí
domu. Alespoň o několik minut jsem tak odložila diskusi
o „F“.
Tamara pomalu vstala, jako by její na kost vyhublé tělo
vážilo tři sta kilo. Kousla jsem se do rtu a sledovala její trhavé
kroky. Faerie zabere. Jen jsme ji tam museli dostat. Bonus
navíc? Ve Faerii Tamaru Briar určitě nenajde.
Death se k nám přidal.
Položila jsem mu dlaň na paži a zastavila ho. „Počkal bys
tu?“
„Nechceš, aby tě se mnou kdokoli viděl?“
„O to nejde. Potřebujeme Tamaru dostat do Faerie co nejdřív
a jakékoli vysvětlování čehokoli dalšího by nás jen zdrželo.“
A vysvětlení, kdo je Death – zvláště když jsem ani neznala
jeho jméno, kterým bych ho mohla představit – by nás
zpomalilo ještě víc. Tamara byla tak nemocná, že se spokojila
s tím, že je to můj dávný známý, aniž by se vyptávala na cokoli
dalšího, ale Holly by mě otázkami ugrilovala.
Díval se na mě a já získala neodbytný pocit, že viděl víc, než
se mi zamlouvalo. Ošila jsem se. Znal mě příliš dobře, cítila
jsem, jak odloupává vrstvu po vrstvě. Pak se ke mně sklonil
a políbil mě na vršek hlavy. „Jen buď se svými pohnutkami
sama k sobě upřímná.“
Sledovala jsem, jak se vrací do bytu. Spěchala jsem, že jo?
Ráda ho představím svým přátelům, jen teď na to nebyla
vhodná chvíle. Je to tak?
Neměla jsem čas nad tím dál uvažovat, s Tamarou jsme
rychle seběhly schody a já otevřela dveře pod nimi. „Calebe?“
Bylo pořád poměrně brzy ráno, ale on se zavíral ve svém
studiu dlouho předtím, než já vůbec vstávala – což byl důvod,
proč měl jeho ateliér strop vyztužený amuletem zvukotěsnosti.
Ale garáž, kterou si proměnil ve studio, se topila ve tmě. Dnes
očividně brzy nevstal.
„Haló? Calebe? Holly? Je někdo doma?“
Pohlédla jsem ven předním oknem. Obě jejich auta tu
parkovala. Zamířila jsem hlouběji do domu. Nelíbilo se mi, že
musím Caleba probudit, ale nemohla jsem vstoupit do Faerie,
aniž bych Deatha neoddělila od jeho záhrobní esence, takže
jediný, kdo tam Tamaru mohl vzít, byl Caleb.
Právě jsme s Tamarou zatočily do zadní chodby, když se
dveře Calebovy ložnice otevřely, ale Caleb z nich nevyšel.
Holly, která na sobě měla jen a pouze jednu z Calebových
košil, ztuhla.
Po dlouhý okamžik nikdo nic neřekl. Pak Tamara zavrtěla
hlavou a zamumlala: „Dneska jsou všichni jako králíci.“
To velice úspěšně prolomilo nastalé ticho.
„Ech, dobré ráno?“ pozdravila Holly a jednou rukou si držela
cípy nezapnuté košile. Druhou si uhlazovala rozcuchané vlasy.
Usmívala se, ale vyznívalo to nuceně a očima neustále těkala
ke dveřím své ložnice na opačné straně chodby, kde by se jí
dostalo iluze bezpečí.
No jo, za tohle nemohl jen svěží vítr na slavnosti; moji
spolubydlící spolu spali. Tohle může být hodně nepříjemné.
Nejlepší bude celou situaci ignorovat.
„Počkám v obývacím pokoji. Mohla by ses podívat, jestli je
Caleb už vzhůru?“
Holly se ohlédla do ložnice, z které se pokoušela potají
uprchnout. „Určitě tu do minutky bude.“
Spíš to bylo minut pět, ale když se k nám připojili, byli Holly
s Calebem zcela oblečeni. Holly možná byla příliš překvapená
nebo rozpačitá, protože si ani nevšimla Tamařina stavu, ale teď
už jí neunikl.
Rychle a stručně jsem je uvedla do situace a nastínila svůj
plán. Když jsem domluvila, nezdálo se, že by byl někdo
přesvědčen o jeho úspěšnosti.
„Kam do Faerie ji mám vzít?“ zeptal se Caleb.
Na to jsem musela odpovědět, i když se mi to nelíbilo.
„Vlastním… nemovitost, no, ve Faerii.“ A tou nemovitostí
myslím hrad, ale to nebylo podstatné.
Caleb to vzal na vědomí povytáhnutím obočí, Holly vyjekla:
„Ty co?“
Tamara potřásla hlavou. „Co se děje? Proč bys měla mít
ve Faerii nemovitost? Jak jsi sakra vůbec k nemovitosti
přišla?“
Byl čas vyložit karty na stůl. Vytáhla jsem zpod košile
amulet a přetáhla si ho přes hlavu. „Já, ech, no, uvidíte,“ řekla
jsem a má pokožka se rozzářila.
Tamara zamrkala. „Ty jsi fae?“ Zabořila se hlouběji
do gauče. „A já myslela, že jen já mám tajemství.“ Položila si
ruku na břicho. Pak se otočila k Holly. „Alex na to už přišla.
Jsem těhotná. Nebo byla jsem. Myslíš…“ Oči se jí zaleskly
slzami.
Kousla jsem se do rtu. To Tamara z nás měla lékařský
diplom; jestli to měl někdo vědět, byla to ona. Holly se zvedla
ze židle, přisedla si k Tamaře a objala ji.
„Vyjde to,“ ujistila ji a tiskla si ji k sobě. „Najdeme toho
cestovatele, nebo jak to bylo, a ty zatím počkáš v bezpečí
ve Faerii.“
„Jak bych mohla být ve Faerii v bezpečí?“ Po tváři jí skanula
slza. „Bez urážky,“ dodala ke Calebovi a pak, jako by jí to
připomnělo mě, se na mě obrátila. „Jak můžeš být fae?“
„To je dlouhý příběh, na který teď není čas.“
Holly pevně Tamaru stiskla. „Když už tu prozrazujeme svá
tajemství, měla bys vědět, že jsem se v poslední době chovala
divně, protože, no, jsem tak trochu závislá na faeském jídle.“
To Tamaru vylekalo, oči jí zalil strach, napjala rty.
Holly ji dál držela. „Neboj se. Faerie je vlastně moc pěkné
místo. Jen nejez tamní jídlo. Vypadá dobře, ale jsou to
proměněné prašivky.“ Vyplázla jazyk, jako by to myslela
v legraci.
Caleb odsunul židli. „Tak jo, holky, fajn, že si vyléváte
srdéčka, ale myslím, že potřebujeme skutečný plán. Al, jestli
tam vlastníš dům, proč tam Tamaru nevezmeš? Nevím, kde
tvůj dům stojí.“
„Nemůžu do Faerie jít, mělo by to smrtelné následky. Ani
nemůžu vstoupit do Květu.“
Jakýkoli člověk by se mě okamžitě začal vyptávat, ale Caleb
byl fae a v mém prohlášení nebylo místo pro vytáčky. „Dobře.
Předpokládám tedy, že dům, který jsi tam zdědila, stojí
ve Stázi.“
Přikývla jsem. „Nech poslat pro Riannu. Ona tam už Tamaru
odvede.“ Jakmile bude v Květu, barman by měl být schopen
poslat Rianně zprávu. Sice jsem netušila, jak to funguje, ale
Rianna se pokaždé objevila do pěti minut, co jsem barmanovi
řekla, že ji hledám.
Caleb přikývl a podíval se na Tamaru, zhroucenou
a zoufalou, opírající se o Holly. Po tvářích jí stékaly slzy.
„Připravena?“
Tamara vzhlédla. „Opravdu není jiná možnost?“
„Nic lepšího mě nenapadá,“ řekla jsem. „Získáme tím čas.
Nevyléčí tě to, ale mělo by to zastavit proměnu. Budeš tak mít
alespoň možnost odpočívat. V mém domě žije skřítka, jmenuje
se paní S. Řekni jí, že jsi moje kamarádka a že jsi člověk, takže
nemůžeš jíst faeské jídlo.“
„Připravím ti něco na cestu,“ navrhla Holly a zvedla se
z gauče. Zmizela v kuchyni a okamžik nato se ozvaly zvuky
otevíraných skříněk a zásuvek. Vzhledem k tomu, že Holly
jedla jen v Květu a Caleb se doma najedl jen občas, mě
napadlo, kolik potravin tu vlastně mají.
Přetáhla jsem si řetízek přes hlavu. Amulet mi sklouzl
za košili a mezi ňadra. Zář okamžitě uhasla. Tamara se na mě
ale stejně dál dívala.
„Proč se pořád třpytíš?“
Skvělé. „Je to faeský vjemový amulet. Lidé vidí, čemu věří.“
Což znamenalo, že teď mě vnímala už jen jako fae. Změní to
naše přátelství? Uvnitř jsem se celá schoulila, ale než se začnu
bát toho, co se možná stane a nestane, musím nejprve najít
cestovatele, jinak Tamara skončí jako ghúl nebo už navždy
zůstane uvězněná ve Faerii. Otočila jsem se na Caleba. „Až se
postaráte o Tamaru, mohl bys Rianně říct, aby se se mnou
setkala v kanceláři Mluvčích?“
Přikývl a oba jsme se zadívali na Tamaru, která nám mizela
před očima. Vypadal tak maličká a nemocná, byla už jen
stínem té silné, rozhodné ženy, kterou jsem znávala.
„Cestovatele zastavíme,“ prohlásila jsem a přála si, abych ji
mohla utěšit. „Hlavně na sebe dávej pozor.“ Skoro jsem řekla
na sebe a na děťátko, ale bála jsem se, že se zas zhroutí.
„Co mám říct Ethanovi? Slíbili jsme si, že si nebudeme lhát
ani před sebou nebudeme nic tajit. Ale myslím, že mu sotva
můžu říct: ‚Zlato, měním se v monstrum, takže se schovám
v Alexině skrýši ve Faerii, dokud toho padoucha
nedopadnou‘.“
Byla jsem poslední, s kým by měla probírat problémy
ve vztahu. „Pověz mu, co mu musíš říct.“
Povzdechla si, vylovila telefon, ale číslo nevytočila.
„Radši bych s tím počkala, než se dostaneš do Květu – Briar
tě hledá a věř mi, že nechceš, aby tě našla.“
„Dobře.“ Bez zaváhání vrátila telefon do kapsy. Bylo jasné,
jak moc se jí do hovoru nechce. Nedivila jsem se jí.
„Tohle by mělo stačit,“ prohlásila Holly, jakmile se vrátila
do pokoje s dvěma taškami plnými plechovek a krabiček.
„Přihodila jsem pár knížek a taky svoji tajnou zásobu
čokolády, takže bys tam měla mít veškeré pohodlí, dokud to
tady nevyřešíme.“
Navzdory Hollyině energii a optimismu nevypadala Tamara
nijak nadšeně. Caleb jí pomohl na nohy a pak jsme se už
rozloučili. Jakmile se za nimi zavřely dveře, Holly se ke mně
obrátila. Z tváře jí zmizely i poslední stopy úsměvu.
„Jak můžu pomoct?“
„To zatím nevím. Mám z velitelství OLMN potvrzeno, že
jeden z jejich lidí byl nakažen, takže pokud už cestovatel
nezabil svého nového hostitele a nepřesunul se dál, musíme
zjistit, kdo jim chybí nebo se v posledních hodinách choval
divně. Druhou možností je zjistit, kde nejpravděpodobněji se
teď cestovatel bude nacházet.“ Za předpokladu, že se rozhodl
po mně nejít, ale po tom, co se stalo, bych řekla, že se někde
ukryl, takže bude těžší ho najít.
Některý ze sběratelů by mohl vědět, jestli už cestovatel svého
hostitele zabil. Mohli by i vědět, koho dalšího posedl. Ačkoli
přesvědčit muže v šedém nebo technařku, aby nám pomohli,
nebude zrovna snadný úkol. Death by je ale přesvědčit mohl.
Při pomyšlení na Deatha jsem stočila pohled ke schodům
do mého bytu. Tamara byla v bezpečí na cestě do Faerie, což
znamenalo, že už mi došly veškeré výmluvy. Zhluboka jsem se
nadechla.
„Hm, Holly,“ řekla jsem váhavě a pak se zarazila, protože mi
jazyk zdřevěněl. Tázavě se na mě zadívala. Polkla jsem
a narovnala se. „Chci ti někoho představit.“
38. kapitola
O několik hodin později jsme byli Rianna, Holly, Caleb a já
v kanceláři Mluvčích za mrtvé a zjišťovali, kde a v kom se
může cestovatel ukrývat. Holly využila svých kontaktů
v kanceláři prokurátora a získala přístup do databáze
pohřešovaných, ale za posledních dvacet čtyři hodin nebyl
nahlášen nikdo nový. Briar jsem nechala v hlasové schránce
nejméně čtyři vzkazy, ale nezavolala mi, takže jsem netušila,
jestli něco zjistila. Death zmizel, aby zkusil něco vypátrat
vlastními postupy, což nám, až se vrátí, může, ale také nemusí
prozradit.
Představit ho Holly a poté Calebovi bylo přinejmenším
zajímavé, zvláště když jsem jim byla nucena říct: „Ne, je mi
líto, nemůže ti říct, jak se jmenuje,“ a „Ne, nemůže ti říct, co
dělá.“ Že to bylo trochu nepříjemné, je slabě řečeno. Přesto
sledovat Rianninu reakci bylo docela zábavné, protože ona
Deatha už viděla a věděla přesně, kým je. Roy se při pohledu
na sběratele netvářil ani zdaleka tak pobaveně, ale když jsem
ho poslala do kanceláře OLMN, aby pro nás odposlouchával
a špehoval, byl tak rád, že má konečně pořádný úkol, že to
nechal být.
„Ne, to je dobré. Hezký den,“ rozloučila jsem se a hovor
ukončila. Škrtla jsem další jméno a pak se protáhla. „To bylo
poslední jméno na mém seznamu.“
Holly vzhlédla. „Chceš některé z mých?“
Jo, no, ani ne. Poslední hodinu a půl jsme obvolávali všechny
zaměstnance OLMN, na které jsme na internetu našli kontakt.
Hledali jsme někoho, kdo včera večer nepřišel domů, ale ten
plán měl pár háčků, především proto, že polovinu hovorů
nikdo nezvedl, takže jsme seznam měli plný maličkých
otazníků.
„Hej, holky,“ zvolal Caleb zpoza stolu paní S. „Mám dobrou
zprávu a špatnou zprávu. Měly byste sem jít.“
Vyměnily jsme si s Holly pohled, ale jakmile jsem vstala,
v místnosti se zjevil Roy.
„Našel jsem ho,“ oznámil, celý se třásl nadšením. „Jmenuje
se Martin Tanner a je to magický technik. Pomáhal skenovat
místnost poté, co Larid umřel, a brzy potom onemocněl.“
Poslední slovo zdůraznil gestem uvozovek. „Musí to být on,
ne?“
Vsadila bych na to.
Vyšla jsem do haly. „Roy právě našel našeho chlapa.
Jmenuje se…“
„Martin Tanner,“ dokončil Caleb.
Duchovi poklesla rameny. „Páni, právě mi ukradl mých
patnáct minut slávy.“
Zajímalo mě, jak na něj Caleb přišel. Obrátil ke mně monitor
počítače a přidal na hlasitosti.
„Policie oznámila, že Tanner může být ozbrojený
a nebezpečný, pokud ho uvidíte, nesnažte se ho kontaktovat.
Zavolejte na číslo, které vidíte ve spodní části obrazovky,“
oznamoval právě hlasatel a v řádku pod ním se objevilo číslo.
Za hlasatelem visela zvětšenina fotografie muže ve středních
letech s vlasy viditelně upravenými laciným amuletem
na podporu růstu vlasů a silnými obroučkami brýlí.
„Ze všech pitomostí provedou zrovna tuhle.“ Vytáhla jsem
telefon a vytočila čtvrté číslo na rychlé volbě.
Nevrlý hlas bez pozdravu prohlásil: „Jestli voláš, abys mě
seřvala, tak já byl proti.“ John si povzdechl a já slyšela, jak
do mikrofonu něco udeřilo, pravděpodobně jak si klouby prstů
promnul knír. „Ještě před třemi dny by nikdo z velitelství tu
tiskovou zprávu neposvětil.“
„Tak kdo to udělal?“
„Náčelník policie a ta vyšetřovatelka z ÚVMZ. Myslela, že
takhle vyláká cestovatele z úkrytu.“
Briar Darqueová. Paráda. Očividně slib, že mě bude o všem
informovat, myslela zcela vážně.
„Jo, vyleze z úkrytu.“ Přešla jsem přes kancelář. „Skočí pod
autobus nebo jiným strašlivým způsobem zničí tělo hostitele,
aby mohl získat nové.“ Věděla jsem, že si to John uvědomuje
stejně dobře, ale byla jsem tak naštvaná, až mi pěnila krev.
Kolem pasu mě objaly teplé paže, zabránily mi v dalším kroku.
Death. „Johne, musím jít,“ rychle jsem se rozloučila.
„Zjistil jsi něco?“ nedočkavě jsem se na Deatha zadívala.
„Podle všeho víš víc ty.“
Sakra. „Vypadá to, že naše současná oběť, kterou právě tisk
označil za ozbrojenou a nebezpečnou, je magický technik
jménem Martin Tanner. Calebe, zveřejnili jeho fotografii
na internetu?“
Caleb stiskl klávesu a na monitoru se objevila fotografie
postaršího technika, buď z řidičáku, nebo z pracovního
průkazu – obě by byly stejně nekvalitní. Death se při pohledu
na fotografii zamračil, ale já v jeho očích spatřila světlo
poznání.
Odtáhla jsem ho do své kanceláře a zavřela za námi dveře.
„Znáš ho?“
„Alex, mám mnoho duší. Většina z nich se k smrti za celý
život ani nepřiblíží a já jsem k nim povolán sotva párkrát
za jejich životy.“ Opřel se o desku stolu a zkřížil paže na hrudi.
„Ale myslíš si, že ho znáš.“
Povytáhl jedno rameno tak, že to mohlo znamenat cokoli.
„I kdyby byl můj, nejsem všudypřítomný. Nenajdu jednoho
mezi tisíci jednodušeji než ty, dokud k němu nebudu zavolán.“
„Mě vždycky najdeš.“
Pobaveně se na mě ušklíbl, natáhl ruku a přitáhl si mě k sobě.
„Hlídám si jen tebe.“ Sjel mi rukama k pasu, až palci nahmatal
mé kyčelní kosti. „A tebe je navíc snadné najít.“ Mluvil tiše,
ústa měl tak lákavě blízko mých.
Roztřeseně jsem se nadechla, mé tělo si bylo plně vědomo
horka, které sálalo z jeho dlaní. Ale teď nebyl vhodný čas ani
místo. Moje kamarádka čekala ve Faerii, téměř každý, koho
jsem znala, stál za dveřmi, a někde venku se ukrývala
nenasytná stvůra ze země mrtvých, která s velkou
pravděpodobností brzy zabije svého hostitele, jakmile si
uvědomí, že obývá tělo hledaného muže. Teď na to rozhodně
není čas. Ustoupila jsem z dosahu Deathových paží.
Vykročil ke mně, v oříškových očích mu hrála škádlivá
světélka. Pak ztuhl. Viděla jsem, jak se mu barvy v očích
přeskupují, a pochopila, že právě vidí možnosti dalšího vývoje
něčího života. Svraštil obočí, ve tváři měl náhle vepsanou
směsici zármutku a hněvu.
„Našel jsem ho.“
„Řekni, že můžu zasáhnout. Cestovatel nepatří do našeho
světa.“
„Pro tuto duši vidím jen jedinou možnost.“
No, alespoň to musím zkusit. Rozrazila jsem dveře a proběhla
kolem šokovaného Caleba a Holly do Rianniny kanceláře.
Seděla v rohu místnosti uprostřed kruhu. U kruhu, ve své psí
podobě, seděl Desmond, jako by ji střežil. I skrze své štíty
jsem cítila moc magie, kterou Rianna právě třímala v rukách.
Vycházela z ní jasná purpurová zář éterické energie.
„Je to hotové?“
Vzhlédla. „Skoro.“
Skoro možná nebude stačit. Ještě jsme nepřišli na to, jak
cestovatele zastavit, ale jestli ho opět uvězníme v lidském těle,
dá nám to čas na něco přijít. Moc času to ale nebude.
Cestovatel vysál Laridovo tělo během pouhých dvou dní. Ale
den nebo dva navíc byly lepší než nic. Naneštěstí se Rianna
a Holly specializovaly na aktivní sesílání kouzel, takže
příprava útočného lektvaru zabere nějaký čas.
A čas jsme neměli.
Do místnosti vstoupil Death. „Alex, toho muže nelze
zachránit. Jestli chceš jít, musíš hned.“
Sakra.
Věděla jsem, že má pravdu. Nemohla jsem před smrtí
zachránit současnou oběť, ale možná ho zastavím, než si
vybere další. Nebo to taky můžu jen podělat. Jako v té
restauraci. Ale Death mě tentokrát nevaroval, bral mě s sebou.
Vzala jsem ho za ruku a zalil mě povědomý chlad jeho magie.
V příštím okamžiku jsme stáli na ulici někde v centru města.
„Kde…?“ Nestihla jsem otázku položit, protože mě Death
přitáhl ke zdi budovy.
Na chodník tam, kde jsme před zlomkem vteřiny stáli,
dopadlo tělo. Ani jsem nedostala šanci. Možná kdybychom
uposlechli Deathova prvního volání. Oči mi zalily slzy hněvu.
Nevšímala jsem si jich. Pro Martina bylo už pozdě. Ale možná
bych mohla cestovatele zastavit, než posedne další oběť.
Z těla začal stoupat temný opar. Na ulici se zastavovali lidé,
otáčeli se k tělu. Ozvaly se první výkřiky a já viděla, jak
několik přihlížejících zvedlo mobilní telefony. Lidé se k tělu
pomalu blížili, i když neustále odvraceli zrak.
„Nepouštěj se mě,“ přikázal mi Death a táhl mě k tělu blíž,
než se mi zamlouvalo, ale zahlédla jsem duši a věděla, že
potřebuje osvobodit.
Viděla jsem, jak mrak už zcela opustil pomlácené tělo. Už
jsem se cestovateli v jeho plné síle postavila a nechtěla jsem si
to zopakovat. Férově nad ním nevyhraju.
A do nefér hry se mi nechtělo.
Natáhla jsem se po něm svou schopností dotýkat se mrtvých.
Mé smysly se otřely o zhmotněnou temnotu a okamžitě se
stáhly. Zatlačila jsem, psychickou silou jsem pronikla
do mraku. Roy řekl, že vše v zemi mrtvých je jen energie. A já
se manipulováním s energií záhrobí živila. Vrhla jsem se
hlouběji do temné masy, sytila jsem ji svou magií. Výsledek
byl přesně opačný, než když jsem energii přenesla do Roye.
Z cestovatele jsem ji vysávala, vtahovala jsem to husté zlo
do svého těla. Už jednou jsem to udělala, dávno, před celými
měsíci – ani podruhé to nebylo o moc příjemnější.
Cestovatel vystoupil z těla, rychle, rychleji, než jsem ho
stihla vytáhnout. Energie, kterou jsem k sobě stahovala,
vibrovala zoufalstvím. Jen dobře. Chtěla jsem ho vyvést
z rovnováhy. Zapomněla jsem ale, že zoufalé bytosti jsou
dvakrát nebezpečnější. Aby mi unikl, ponořil se do nejbližšího
smrtelníka.
Do Deatha.
Ne!
Zalovila jsem vším, co jsem měla, vrhla jsem po něm
veškerou svou magii. Ale pronikalo to hlouběji a hlouběji
do Deathova těla, mizelo to za živoucí pokožkou, kterou má
magie nedokázala proniknout.
Death se začal třást, v ruce stále svíral duši Martina Tannera.
Drkotal zuby, přesto trhl rukou a poslal duši pryč. Ale nyní měl
v sobě cestovatele a ten se šířil.
„Alex, vypadni odtud.“ Death padl na kolena, na čele mu
vyvstal pot, urputně proti cizímu vetřelci bojoval. „Cítím, jak
tě ta věc nenávidí. Zabije tě.“
„To mu nedovolím.“ Jak bych ho mohla sakra zastavit?
V těle byl mimo můj dosah.
Alespoň to tak mělo být. Já byla ale s Deathem propojená.
Nesl v sobě mou životní sílu.
Padla jsem vedle Deatha na kolena, svou ruku stále v jeho.
Dotek byl mým druhým spojením s ním. Otevřela jsem mysl
a cítila naše propojení.
„Ne,“ zašeptal napjatým hlasem. „Uteč. Nedovedu s ním
bojovat.“
Bylo mi to fuk. Cestovatel mi Deatha nevezme, nezbaví se
ho, až ho nebude potřebovat.
Cítila jsem, jak ho naplňuje temnota, ta ale pohlcovala i mou
životní sílu. Pokusila jsem se skrze ni proniknout až
k temnému zlu.
Nebyla jsem dost rychlá.
Death prudce zvedl hlavu, oříškové oči se mu potáhly černou
mázdrou. Věc v něm se usmála, ten výraz zdeformoval
Deathovy rysy.
„Nazdar, Craftová. Podívej, jak se hezky držíme za ruce. Je
tohle tělo pro tebe důležité?“ zeptala se mě ta věc a já mu ruku
vyškubla.
Žaludek se mi stáhl hrůzou a strachem, krev mi ztuhla
v žilách. Tohle není možné. Prostě není. „Proč to děláš?“
„Proč? Jsi stínová čarodějnice, víš, jak vypadá můj svět. Je to
pusté a prázdné místo, kde žízeň nikdy neuhasíš a kde se vše
jen obrací v prach. Smrt. Rozklad. Tak odlišné od tvého světa.
Tato rovina je tak různorodá a dekadentní.“ Rozhodil
Deathovými pažemi, jako by objímal celý svět.
Mé znechucení tím stvořením se zdvojnásobilo. Zabilo tolik
lidí, stvořilo tolik ghúlů, a jen proto, že si chtělo užít všech
možností, které svět živých nabízí? No, Death se rozhodně
jeho příští obětí nestane. Nedovolím to.
Musela jsem jen vymyslet, jak tu věc vylákat z Deathova
těla. Což znamenalo, že musím dál mluvit. „To je dost mizerný
důvod, proč zabíjet lidi.“
Ta věc po mně střelila Deathovýma očima. „Smrtelníci
umírají, ale když máš o ně takovou starost, rád tě té bolesti
zbavím.“
Deathova paže vystřelila, pronikla mi do hrudi. Doslova.
Jeho ruka se probořila mým masem, roztříštila kosti. Srdce mi
nesevřel strach, ale Deathovy prsty.
Cestovatel v Deathově těle prudce ruku vytrhl a s ní i mé
srdce. Ochromila mě bolest, příliš silná, aby ji mé tělo zvládlo
a mozek pochopil. Zhroutila jsem se.
„Sbohem, Alex Craftová.“ Deathův hlas zněl přítomností
cestovatele drsně, tvrdě. Odhodil mé srdce do trávy vedle mě.
Dívala jsem se na něj. Nedýchala jsem. Nemrkala. Čekala
jsem, že zemřu. Ale já neumírala. Mé tělo nemělo ani tu
slušnost, aby mě poslalo do nevědomí.
Cestovatel si toho ale vůbec nevšiml.
„Toto tělo,“ prohlásil, obešel mě a zvedl ruce, prohlížel si
mou krev, která mu stékala z prstů. „Je tak jiné. Velice si ho
užiju.“
Cestovatel v Deathově těle odešel. Dívala jsem se za ním,
neschopna ho zastavit. Ve srocujícím se davu jsem Deatha
brzy ztratila z dohledu. Ovládl mě vztek a zoufalství.
Vztek vyhrál. Stravovala mě zuřivost, která nedávala fyzické
bolesti prostor. Musela jsem něco udělat. Death byl zranitelný,
stal se smrtelníkem, jen aby mě zachránil. Nemohla jsem ho
cestovateli nechat.
S námahou jsem se zvedla z trávy. Lidé křičeli. Bylo tu příliš
mnoho lidí. Příliš mnoho svědků. Ne že bych s tím teď mohla
něco udělat. Ale musela jsem se odtud dostat, než se objeví
první hlídky.
Zpočátku jsem se pohybovala jen ztuha. Sice jsem měla tělo
téměř nezastavitelné, přesto mi chvíli trvalo, než jsem přišla
na to, jak fungovat bez srdce. Chvíli, kterou jsem neměla,
protože každou vteřinou se Deathovo tělo vzdalovalo.
Neviděla jsem ho, ale v dáli jsem cítila svou životní sílu.
Netušila jsem, jak dlouho jsem poblíž mrtvého muže ležela.
Měla jsem pocit, že uplynuly celé hodiny, ale nejspíš to bylo
jen pár minut. Věděla jsem jen jedinou věc: cestovatel byl
pryč, vzal s sebou Deathovo tělo a já je musela najít. Musela
jsem Deatha od cestovatele osvobodit. Už mě i napadlo jak –
vrátit Deathovi jeho esenci. Bez těla nebude mít cestovatel co
obývat.
Ale nejdřív jsem musela najít muže, který mi vrátí srdce
a duši.
39. kapitola
Cítila jsem se jako Plecháč na cestě za čarodějem. Až na to,
že já srdce měla. Ve své kabelce. Co bylo na celé situaci to
nejsmutnější? Moje srdce leželo zabalené v igelitovém pytlíku
a přitom to ani zdaleka nebyla nejhorší část dne.
Najdu ho. I když jsem srdce v hrudi neměla, bolelo mě, jako
by mi v ní bilo.
Minulo poledne, takže jsem netušila, jestli v klubu, kde jsme
s Deathem našli technařku, budou mít otevřeno, ale měla jsem
štěstí. Tentokrát jsem musela vstupné zaplatit – neuměla jsem
se dovnitř teleportovat – ale aspoň bylo otevřeno. Klub nebyl
v tuto denní dobu tak naplněn, takže jsem mezi těmi několika
návštěvníky technařku našla velmi snadno. Nebo spíš si ona
našla mě.
„Budu si muset vyhlídnout jiný klub,“ povzdechla si
a zavrtěla hlavou, až se jí barevné dredy rozlétly kolem hlavy.
„Jsem si docela jistá, že tohle je jediný technoklub ve městě.“
„Tak co kdybychom se domluvily, že ty sem budeš mít vstup
zakázaný,“ prohlásila a dlouhými nehty bubnovala o své
kalhoty do rytmu dunivé hudby. Pak se na mě podívala,
opravdu se podívala. „Nezdáš se mi tak horká, holka. Do čeho
ses to namočila tentokrát?“ Odmlčela se. „A proč jsi sama?“
„Mám vyrvané srdce.“
„A on odešel i s tvou esencí. Proč…“ Zarazila se.
„Do prdele, ty to myslíš doslova.“
„Nejspíš budu potřebovat ranhojiče.“ Zvedla jsem pytlík se
zmíněným orgánem.
Technařka se na pytlík podívala a vykulila oči. „Ty jsi vážně
divný tvor. Tak pojď.“
Nová pokožka se usadila na místo, rána se zahojila a ranhojič
nechal ruku klesnout.
„Dostala ses do větších problémů, než jsem čekal,“ prohlásil.
Srdce mi nejprve pomalu, poté silněji začalo bít a po chvíli už
nasadilo pravidelný rytmus.
„Věřte mi, že tohle jsem zažila poprvé.“
„To rád slyším. Mám na starosti sběratele, kteří se mnou byli
po desítky let, a za celou dobu nepotřebovali zahojit tolik ran,
co ty za dva dny.“ Pak udělal pohyb, jako by si oprašoval ruce.
„Očekávám, že se z toho nestane zvyk.“
To nebude problém. Pochybuju, že se sem někdy vrátím.
„Opravdu, a proč to?“
Sakra, zapomněla jsem, že je telepat. No, teď nebo nikdy.
„Když jsem tu byla poprvé, dal jste mi pro…,“ zaváhala jsem,
nevěděla jsem, jak on a technařka Deathovi říkají, „něj vzkaz.“
Ranhojič přikývl a čekal, až budu pokračovat.
„No, není v pozici, kdy by si mohl vybírat. Hodlám mu svou
esenci vnutit, abych ho zachránila.“
„To je dobře. Jako sběratele si ho velice vážím. Je ke svým
duším soucitný, ale až na občasné prohřešky dělá svou práci
svědomitě. Někdy to tak nebývá.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Tak jsem to nemyslela. Dal jste mu
na vybranou, ale já chci, abyste mi dal slovo, že to po něm chtít
nebudete, protože si vybrat nemůže.“
„Dítě, on už se rozhodl. Mohl ti vrátit esenci ve chvíli, kdy
obdržel můj vzkaz. Ale neudělal to, a tím si zvolil a vědomě se
stal zranitelným.“
„Ne, odmítám přijmout, že když ho zachráním, odsoudím
jeho duši k věčné službě. Chci, aby měl na vybranou.“
„Když se rozhodl, věděl, jaká z toho plynou nebezpečí.“
Ruce se mi sevřely v pěst. Ranhojič po nich střelil pohledem
a já se přinutila povolit stisk. „Ne. To nepřijmu.“
„I to je tvá volba.“
Řekl to tak klidně, tak jistý si svou pozicí – nikdy v životě
jsem nikoho nechtěla tak moc praštit. Byla jsem si jistá, že
od tohoto muže by se mohl můj otec ještě mnohé přiučit.
„Nemůžu učinit rozhodnutí, že jeho duše bude odsouzena
k věčné službě.“
„Pak rozhodneš, že zemře, a až se tak stane, s velkou
pravděpodobností zemřeš i ty.“
„Snažíte se mě vyděsit?“ Ačkoli jsem věděla, že jen
konstatuje fakta. „Dobrá. Řekl jste, že si ho vážíte jako
sběratele. Nechtěl byste ho radši zpět než mrtvého?“
Tvář mu pomalu zestárla, oči se naplnily účastí. „Dítě, je více
než jisté, že boj, který tě čeká, nepřežiješ, a dřív, než mu budu
moct dát na výběr, si zvolí, že odejde s tebou. To proto tě
nemají tak rádi, víš. Není to jen kvůli našim zákonům – nebo
proto, že ti odhalil mnohá naše tajemství – proč tě nesnášejí.
Ne, nesnaž se to popřít. Já vím, co řekl a udělal.“ Vzal mě
za ruku a něžně ji poplácal po hřbetu. „Mají tě v nelibosti,
protože se bojí, že až tvůj čas nadejde, přijdou o něj tak, jako
jsme přišli o mnohé jiné, kteří se zamilovali do smrtelníků.
Víš, kdysi ti tři bývali čtveřicí.“
Došlo mi, že myslí muže v šedém a technařku. Ohlédla jsem
se přes rameno k druhé jmenované, která stála na opačné
straně zahrady a mračila se na mě.
Potřásla jsem hlavou. Odbočili jsme.
„Řekl jste, že je to více než jisté, což znamená, že pokud
vidíte možnosti, nevidíte důsledky. Možná nezemřu. A pokud
ano, on mě nemusí následovat.“
„Jsi velice klidná, byť čelíš vlastní smrti. To je u smrtelníků
vzácné.“
Co jsem na to tak měla říct? Nechtěla jsem umřít. Ta
představa mě děsila. Ale už dávno jsem se naučila, že všechno
umírá.
Ranhojič přikývl, jako bych to řekla nahlas. Pak jsme tam
oba chvíli stáli a mlčeli, dokud se nezeptal: „Co ode mě chceš?
Pokud jeden z vás nebo oba přežijete, nemohu vám dovolit,
abyste si nadále vyměňovali životní esence.“
„To chápu. Jen chci, abyste mi přísahal, že až bude připraven
jít dál, osvobodíte jeho duši.“
„Ty chceš jen mou přísahu?“ Bylo zřejmé, že jsem ho
urazila.
„Nechtěla jsem vás urazit.“
Rozesmál se, což mě překvapilo. „Velmi rychle se z tebe
stává pravá fae.“
Protože jsem se neomluvila?
„Přesně tak. A ano, brzy si zapamatuješ, že slyším myšlenky,
ale to ti nepomůže, aby sis nic nemyslela.“ Usmál se, urážka
byla zapomenuta nebo odpuštěna. „Ale také nyní už vidíš svět
jinak, že? Jsi fae a tvé slovo je přísahou, ale slovo lidí je bez
přísahy nestálé. Nemáš tušení, co jsem ani zda můžeš mému
slovu věřit.“
To jsem nepopřela, protože měl pravdu. Chtěla jsem záruku,
že nebudu muset volit mezi Deathovým životem a jeho duší.
„A kdybys musela, co by sis zvolila?“
Nemusela jsem se dvakrát rozmýšlet. Odpověď jsem znala.
„Udělám cokoli, abych zachránila jeho život, ale pokud si
budu muset nakonec zvolit, zachráním jeho duši.“
„I když víš, že na této cestě přijdeš o život, přestože jiná
volba by ti ho zachránila? Že byste se zachránili oba?“
I na tuto otázku jsem už odpověděla. Neměla jsem co dalšího
říct. Chtěla jsem si myslet, že bych neodsoudila Deathovu
duši, abych spasila tu svou, ale nic, co bych teď řekla, by
nebylo důkazem, že bych se opravdu obětovala.
I kdyby existovala možnost, že bychom mohli být spolu i poté,
co bych mu navrátila jeho esenci?
Objala jsem se pažemi. Taková myšlenka nebyla čestná, byla
sobecká. O Deatha přijdu, ať tak či onak. Pokud přesvědčím
ranhojiče, aby ho osvobodil od daného ultimáta, jakmile
vrátím Deathovi esenci, stane se z něj opět sběratel duší – a náš
vztah bude zapovězen. A pokud ranhojič souhlasit nebude…
pak budu s cestovatelem bojovat, ale rozhodně neodsoudím
Deatha k věčnosti sbírání duší.
Ranhojič mě chvíli pozoroval a pak přikývl. „Můžeš své
emoce popřít, ale nyní máš srdce opět v hrudi a není v něm nic
špatného. Svou přísahu ti dám, pokud mi slíbíš něco
na oplátku. Porušil mnoho našich pravidel. Cítíš tíhu dluhu,
jenž převezmeš, pokud ti dám své slovo, že své rozhodnutí
zvrátím?“
Rozevřela se mezi námi propast dluhu. Jeho tíha se mi
usadila v plicích, hrozila, že mi rozdrtí srdce – a to se dluh ještě
ani nestvrdil. Zalapala jsem po dechu, pokusila se nadechnout.
Co bych tak mohla udělat pro stvoření tak mocné, jako je
ranhojič, abych vyrovnala dluh?
Vzal mě za ruku a zlehka ji poplácal. „Činy mají své
následky. Požádala jsi, abys mohla břímě jeho následků nést
ty.“
A těmi činy ranhojič myslel to, že mi Death zachránil život.
Pokud byl ochoten za to zaplatit, pak za to ráda zaplatím i já.
Přikývla jsem, narovnala záda a přijala tíhu dluhu. „Slibuji
oplátku výměnou za svobodu jeho duše.“
„Pak ti přísahám. Pokud oba přežijete, sejmu z něj jeho
schopnost vyměnit životní esenci, ale jen do chvíle, kdy se sám
rozhodne, že jeho duše chce jít dál.“
Zamyslela jsem se nad těmi slovy. „A co když přežije jen
jeden z nás?“
„Pak to už nebude podstatné, ne?“
Ne, to asi ne.
Stále jsem si zvykala na tíhu dluhu, když zvedl ruku
a technařka se k nám na jeho znamení připojila.
„Hodně štěstí, dítě. Budeš ho potřebovat.“ S těmi slovy
zmizel vzhled starého muže, nahradil ho mladší a méně
příjemný obličej. „Opět se setkáme.“
40. kapitola
O hodinu později jsem byla celá a živá zpátky v kanceláři
Mluvčích. A naprosto ztracená v tom, jak vývoj pokročil.
Dokázala jsem Deatha vycítit. Když jsem zavřela oči, dokázala
jsem ukázat směr, kterým byl, protože má duše toužila po mé
esenci, kterou nesl ve svém těle.
Ale ačkoli jsem Deatha dokázala najít, nikdy se k němu
nedostanu tak blízko, abych mu vrátila jeho esenci, aniž by se
mě cestovatel nepokusil zabít, nebo hůř, ublížit Deathovi.
Možná bychom se k němu dostali na tak blízko, aby na něj
Rianna vrhla jeden ze svých uspávacích kouzel, ale i tak by to
bylo příliš blízko.
Cestovatel mě pozná od pohledu. Riannu taky. Holly
a Caleba neviděl, ale přesto by se k němu museli přiblížit až
nebezpečně blízko, aby na něj mohli lektvar vychrstnout.
Potřebovali jsme něco jako Briařiny pěnové šípy. Nebo Briar
samotnou.
Požádat ji o pomoc se ale nezdálo jako dobrý nápad.
Koneckonců mě naprosto vystřihla, co se informací
o Martinovi týkalo, a její rozhodnutí případ zveřejnit jen
dohnalo cestovatele k tomu, aby změnil těla. Nemohla jsem
dovolit, aby se něco stalo Deathovi.
Také jsme museli přijít na to, co uděláme s cestovatelem, až
ho z Deatha vylákám. Pokud bych ho dostala do kruhu,
nemohl by skočit do dalších těl, ale zvládla bych s tou věcí boj
jeden na jednoho? Když jsme spolu bojovali poprvé, roztrhl mi
duši. Podruhé jsem z něj vysála trochu jeho energie, ale
pochybovala jsem, že bych ho dokázala vysát rychleji, než mě
on roztrhá na kusy.
„Možná bych mohla pomoct ho vysát,“ ozvala se Rianna
z křesla v hale.
Holly s Calebem seděli na sedačce, takže pro mě zbývalo
křeslo, ale já nedokázala v klidu posedět. Cestovatel nejenže se
z Deatha krmil, on mu vysával mou životní esenci. Cítila jsem
to.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nezviditelníš ani Roye, takže toho
cestovatele vysát nejspíš nedokážeš. Mimoto kdybys v tom
kruhu zůstala se mnou, byla bys prvním tělem, do kterého by
skočil, a já nevím, jak bychom ho pak z tebe dostali.“
Rianna se zamračila a Holly si poposedla.
„Alex, a co ten artefakt, který použila čarodějnice, když se
snažila proplést roviny. Ještě pořád ho máš?“
„O čem to mluví?“ zeptala se Rianna.
Rianna věděla o Edaně a jejím smrťákovi, ale o artefaktu
jsem jí neřekla. Když ho měla Edana, měl podobu spojených
fléten, ale jakmile jsem ho zvedla, proměnil se v prsten.
Jelikož se artefakt týkal sběratelů duší a splétání rovin, policii
jsem ho neodevzdala, ale nasadila jsem si ho na prst a sundala
až poté, co jsem opustila místo činu.
„Je v domě, v magii tlumící krabici,“ odpověděla jsem,
jakmile jsem vysvětlila, co je to za artefakt.
Rianně se rozzářily oči. „Jestli to dovoluje čarodějnici
dotýkat se sběratelů, pak by mně to mohlo pomoct dotknout se
duchů.“
„Poháněla to dušemi. Ten artefakt není dobrá věc.“
„Ne, ale dušemi to poháněla jen pro ten svůj megarituál,“
opáčila Rianna. „S artefaktem se alespoň částečně mohla
dotýkat ostatních rovin. Mohla bych to zkusit, zjistit, jestli nám
to pomůže.“
Zamračila jsem se. Pracovat s magií, kterou neznáte, je
vždycky špatný nápad. Pracovat s relikvií, kterou neznáte?
Nápad mnohem horší.
„Jen mě to nech zkusit.“
„Je to nebezpečné.“
Rianna zafuněla. „A jít do boje bez šance na vítězství je co?“
Já měla šanci, i když mizernou.
„Je škoda, že nemůžeš do magii tlumící krabice strčit
cestovatele, jako jsi do ní strčila ten artefakt,“ povzdechla si
Holly a naklonila se, aby se zapřela lokty o kolena a mohla tak
obličej schovat do dlaní.
„Jo.“ Zarazila jsem se. „Počkat. Můžeme?“ Pohlédla jsem
na Caleba. „Umíš vystavět strážná kouzla, která blokují
záhrobní magii i duchy. Mohl bys splést kouzlo jako to na té
krabičce? Strážné kouzlo, které by se aktivovalo, jakmile by se
víko zavřelo a uvěznilo cestovatele uvnitř?“
Caleb zacukal prsty, jako by si v hlavě přehrával pohyby
nutné k vytvoření takového kouzla. Pomalu přikývl. „Myslím,
že by to šlo, ale jak tu bytost dostaneš do krabice?“
To bude problém.
Potřebovali jsme něco jako past na duchy. Nebo kouzlo,
které by ho vsálo dovnitř. Zvedla jsem ruku na rameno, jež
bylo kdysi zasaženo duši sajícím kouzlem, a palec jsem
zahákla za tenký řetízek svého amuletu. Pohlédla jsem na něj
a na tenkém glyfu na jeho zadní straně jsem spatřila stopy své
vlastní krve.
Pro to duši sající kouzlo byly také použity glyfy. A když
jsem je přeložila, jeden z nich znamenal past…
Pohlédla jsem na Riannu. „Znáš glyfy, které Coleman
použil, aby uvěznil duše v tělech jeho obětí, aby je kouzlo
mohlo strávit? Šlo by některé z těch glyfů upravit, aby
dokázaly uvěznit něco, co pochází ze země mrtvých?“
Zabořila ruku do Desmondova kožichu, což jen dokazovalo,
jak nepříjemná jí ta představa je, ale po chvíli přikývla. „Tu
kombinaci glyfů znám, ale, Al, nemůžu je aktivovat.“
Sevřela jsem amulet od otce. „Já ano.“
Nebo jsem alespoň doufala, že ano. Bude na to potřeba
magie krve, ale pokud má faeská krev dokáže zachránit Deatha
a zastavit cestovatele, budiž.
„Dobře, takže, Rianno, budeš pracovat s Calebem a vyřežeš
glyfy do krabice. Já ho k ní nalákám.“ Podívali se na sebe
a pak oba přikývli.
„Ta krabice bude muset být robustní,“ prohlásil Caleb.
„Taková, která se dá po uzavření zamknout.“
To rozhodně.
„Stejně se chci na ten artefakt podívat.“ Rianna zvedla ruku.
„Chceš jít za naším nepřítelem s nevyzkoušenou očarovanou
krabicí a glyfy, které neznáš. Nepoučuj mě o tom, jak je
používání neznámé magie nebezpečné. Jestli se nedokážu toho
tvého ochočeného ducha dotknout, pak už to téma nikdy
neotevřu.“
„Hele, já to slyšel!“ vykřikl Roy a protáhl hlavu dveřmi své
kanceláře. Ne že by ho Rianna slyšela – ještě se záhrobí
nedotýkala.
Dívaly jsme se na sebe a ani jedna jsme nemrkaly. Desmond
těkal pohledem mezi námi a pak přešel přes kancelář a posadil
se mi u nohou. Očividně se postavil na mou stranu, aby Rianna
neprováděla žádnou pitomost. Holly s Calebem mlčeli, čekali,
až si to mezi sebou vyříkáme.
„Alespoň že v tom máš spojence,“ prohlásila Rianna, aniž by
se odvrátila.
„Je to příliš riskantní.“
„Ty riskuješ, abys zachránila své přátele. Nech nás, abychom
riskovali při záchraně tebe.“
Oči mě začaly pálit, ale nemrkání za to nemohlo. Nakonec
jsem se odvrátila. „Dobrá. Ale pokud to nebude fungovat tak,
jak chceš, pak zůstaneš vně kruhu, jasné?“
Krátce pokývla a Desmond nespokojeně štěkl.
„A co já?“ ozvala se Holly. „Co můžu udělat já?“
„Mohla bys mě odvézt domů pro ten prsten. Ale až po té věci
půjdeme, udržíš kruh?“ Protože kdybych já padla nebo ta věc
nakazila Riannu, budeme potřebovat mocnou čarodějnici,
která kruh udrží.
„A co já?“ zeptal se Roy a znovu prostrčil hlavu dveřmi.
Past v krabici byl nejlepší nápad, co jsme měli, ale
vyžadoval, abych zůstala naživu. Což znamenalo, že nejdřív
musím přežít, abych získala zpět svou smrtelnost. Pokud
zemřu, což byla vlastně první teorie, se kterou jsme pracovali,
bude se nám hodit plán B.
„Co myslíš, budou se ti nenasytní duchové chtít nakrmit
z cestovatele?“
Roy se zamračil. „Pohltil by nás.“
„Ale co když vás bude víc?“
„Možná by to šlo, ale nikdo z nich se nenechá dobrovolně
zavřít do kruhu se sběratelem duší.“
Nejspíš jsem se jim nemohla divit. „Mohl bys je shromáždit,
aby zůstali při ruce v zemi mrtvých? Pro případ, že by se ten
cestovatel pokusil uniknout?“ Ačkoli jsem měla takový pocit,
že pokud by se přenesl hluboko do země mrtvých, zpátky by se
už sám nedostal. Přesto opatrnosti není nikdy dost.
Něco to o mých přátelích vypovídá, protože když jsem se
otočila, nikdo se na mě nedíval jako na blázna, co si mluví jen
tak do vzduchu. Rianna se napojila na záhrobí, aby ho alespoň
slyšela, ale Holly s Calebem tu možnost neměli.
Mám moc dobré přátele.
„Dobře, takže je každému jasné, co bude dál?“ Všichni,
i duch, přikývli.
„Mně ne,“ ozval se od předních dveří nový hlas. „Vidím, že
jste naživu, Craftová. Slyšela jsem, že vám vyrvali srdce.“
Všichni jsme se k Briar otočili.
„A taky jsem slyšela, že vám ho vyrval ten váš pohledný
anděl strážný a že jste pak vstala, zvedla své srdce a v klidu
odešla.“
Dobře, teď se zas všichni dívali na mě.
„Neměla byste věřit všemu, co slyšíte,“ opáčila jsem, ale
cítila jsem, jak mé opravené srdce bije jako o závod, jako by
mi mělo v hrudi vybuchnout.
K mé úlevě Briar jen pokrčila rameny. „Takže se jde na lov
cestovatele. Povězte mi o tom.“
„Je tam,“ ukázala jsem na budovu městského divadla.
„A co že tak najednou dokážete cestovatele vysledovat?“
zeptala se Briar a zkontrolovala šíp v kuši.
„Cestovatele ne, ale muže, kterého ovládá, ano,“ procedila
jsem skrze zuby. Byla jsem vyčerpaná. Po většinu dne jsem
byla oddělená od své životní esence, zatímco ji cestovatel
stravoval, což rozhodně ničemu nepomáhalo. Zároveň jsem
musela pracovat s Riannou, abych se naučila, v jakém pořadí
musejí být runy aktivovány, a pak připravila artefakt – který se
v okamžiku, kdy se ho dotkla, proměnil v kopí.
Všechno šlo podle plánu, past už byla napůl hotová. Měla
jsem krabici na duchy, která byla velká tak akorát, aby se dala
nést v jedné ruce, ale Caleb mě ujistil, že obsáhne jakkoli
velkého ducha nebo jakékoli množství energie, které do ní
potřebuju uložit. Holly s Riannou připravily dvojitý kruh,
který v divadle pak stačí jen pozvednout. Teď už bylo jen
potřeba, aby se Briar přestala vyptávat a vrhla se na svůj úkol.
„No, řekla bych, že až ustane křik, poznáte, že je to hotové,“
prohlásila, obešla kruh a vykročila k malému divadlu.
„Jen ho zasáhněte, neubližte mu,“ zavolala jsem za ní, ale
Briar nedala nijak najevo, že mě slyšela.
V jedné věci se nemýlila. Lidé křičeli.
S Calebem jsme si vyměnili pohledy a oba jsme vystartovali
k divadlu. Prodírali jsme se davem prchajících do budovy,
kterou se lidé snažili co nejrychleji opustit.
Uprostřed divadla stála Briar, nad hlavou odznak, křičela svá
pověření a přikazovala, aby se lidé uklidnili. Nijak se jí to
nedařilo, ale primární úkol splnila. V sedačce v první řadě
napůl ležel, napůl seděl Death.
„Vezmi ho za nohy,“ přikázal mi Caleb a já přikývla.
Vzal Deatha za ramena a společně jsme ho nesli
k nouzovému východu. Briar nám otevřela dveře, v tu chvíli se
rozezněl alarm, ale všichni diváci už stejně utekli, takže to
situaci nijak nezhoršilo.
Odnesli jsme Deathovo bezvědomé tělo za hranici prvního
neaktivního kruhu a pak do středu druhého. Následně Caleb
vycouval a do kruhu vešla Rianna, v ruce držela relikvii nyní
proměněnou v dlouhé kopí. Když se skrze ni napojila
na záhrobí, mohla se fyzicky dotknout Roye. Jen jsem doufala,
že ji to dostatečně ochrání před cestovatelem.
„Všichni připraveni?“ zeptala jsem se a oni přikývli. Jsem
ale připravená já? Nic jiného mi nezbývalo. „Pamatujte si, bez
ohledu na cokoli nesmíme zrušit kruh, dokud nebude
cestovatel uvězněn nebo zničen.“
Tentokrát viditelně zaváhali.
„Buď opatrná, Al,“ vybídl mě Caleb.
„Budu. Jen udržte kruh zvednutý.“ Zhluboka jsem se
nadechla a pak přikývla Holly a Rianně. „Jsem připravená.
Jdeme na to.“
Rianna měla na starost vnitřní kruh, který se také k životu
probudil první, krátce nato následovaný Hollyiným vnějším.
S třetím kruhem jsem se ani neobtěžovala – z nás tří jsem měla
éterickou magii nejslabší. Svět kolem mě zalily dvě odlišné
barvy magických bariér, ale já se na siluety Holly, Caleba
a Briar jen usmála. Nic víc jsme udělat nemohli.
„Chvíle pravdy,“ zašeptala jsem. Vytáhla jsem z boty dýku.
Pak jsem poklekla vedle Deathova zhrouceného těla, otevřela
krabici na duchy a položila ji vedle sebe. Dýkou jsem si nařízla
prst – a dřív, než se rána stihla uzavřít, jsem obkreslila runy.
„Al?“ Rianna zněla nejistě.
O svém úmyslu použít magii krve jsem jí neřekla.
„Jen buď připravená a nepouštěj se záhrobí.“
Přikývla, klouby na rukou měla bílé, jak pevně se držela
magického kopí.
Pohlédla jsem na muže, jenž v sobě nosil můj život a který se
kvůli mně stal smrtelným.
„Ať se stane cokoli, chci, abys žil,“ zašeptala jsem mu,
i když jsem věděla, že mě neslyší. Pak jsem mu položila ruku
na tvář, otevřela jsem se a vypudila ze sebe jeho esenci. Stejně
ve mně už nadále nechtěla být, patřila k jeho duši. Jak mé tělo
opouštěla Deathova mrazivá nesmrtelnost, vlévala se do mě
esence mého života.
Death otevřel oči, Briařino kouzlo ho už dál neovládalo.
A oddělil se i od cestovatele. Na zlomek vteřiny zabírali stejný
prostor, ale už ne v jednom těle ani v jedné rovině.
Obětovala jsem jeden úder srdce a usmála se na něj. „Žij.“
A pak jsem popadla krabici po svém boku.
Cestovatel povstal jako černá vlna, ale já se na nohy
nezvedla – to by znamenalo jen delší pád. Dotkla jsem se
prvního glyfu na krabici, vyslovila název, který mě Rianna
naučila, a svou krví zaplnila vyryté zakřivené linie runy.
Prolila se skrze mě magie a runa zazářila modrým světlem.
Cestovatel se na mě vrhl, bořil se do rýh v mé duši, snažil se
ze mě vytrhnout mou energii života. Nebojovala jsem s ním.
Nebránila jsem se. Jen jsem to snášela, abych mohla aktivovat
glyf.
Cestovatel se stáhl, když Rianna do jeho temného oparu
zabořila magické kopí. Získala jsem tím čas. Rianna kopí
vytáhla a pak ho do cestovatele opět zabodla. Stvůra na ni
zaútočila a Rianna zakřičela.
Vzhlédla jsem, byla jsem uprostřed třetího glyfu. Pak jsem
dostala první záchvat. Krabice mi vypadla z rukou.
Do prdele!
Udělala jsem to jediné, co mi zbývalo. Jak se mé tělo začalo
třást, otevřela jsem své štíty a vrhla jsem se na cestovatele,
který trhal Rianninu duši na kusy. Ponořila jsem do bytosti
ruce až po loket, propadla se do země mrtvých a vzala
cestovatele s sebou.
41. kapitola
Budova se rozpadla. Proměnila se v prach. A poté i prach
zcela zmizel.
Zastavila jsem se. Pustina.
Cestovatel běsnil. Myslela jsem, že jeho předchozí útoky
byly brutální, ale nyní útočil s naprostou zuřivostí. Byla jsem
příliš zesláblá, než abych mu rány opětovala.
Pak jsem koutkem oka zahlédla mihotající se postavu,
na cestovatele se vrhl duch a vytrhl kus z jeho nehmotného
oblaku.
Cestovatel zavyl. Zaútočil na ducha. Pak se zjevili další dva.
A ještě jeden. Cestovatel se snažil útočit do všech stran, ale
duchové byli rychlí, uhýbali, zatímco z mnoha směrů útočili
další.
„Vstávej!“ ozval se Royův hlas a něčí paže mě zvedly
za podpaží.
„Přesvědčil jsi duchy.“
„Byla to moje práce, ne, šéfko?“ Usmál se a poposunul si
brýle výš na nos. „Nevypadáš dobře.“
Podívala jsem se na sebe. Má duše a nitro nemohly krvácet,
ale slzet ano. Měl pravdu. Vypadala jsem strašně.
„No, připojíš se ke švédskému stolu?“ zeptal se. Pak se vrhl
na cestovatele, aby si také kus urval pro sebe.
S každou vteřinou se zmenšoval, jeho temnota bledla. Sice
jsem skrze něj neviděla, ale vzhledem k tomu, kolik duchů se
na něm sytilo, brzy zprůsvitní. Představa, že bych v sobě měla
kalnou energii toho stvoření, mi byla odporná, ale stejně jsem
se do něj také pustila, tahala za něj a trhala ho. Pronikl do mě
silný proud energie té stvůry a cestovatel zařval. Zas se o kus
zmenšil. Já se naopak cítila jistější, pevnější. Natáhla jsem se
a vtáhla do sebe ještě více energie.
„Alex.“
Znehybněla jsem. Ten hlas jsem poznávala. Nevěděla jsem
proč. Ale znala jsem ho.
„Alex, jsi tam?“
Hlas patřil ženě. Někde hodně daleko, za hlubokou strží stála
žena s rudými vlasy a pronikavýma zelenýma očima.
Rianna.
Rozhlédla jsem se. Byla jsem v pustině. V pustině neměly
stínové čarodějnice co dělat, necítila jsem odtud svět živých.
„Alex, jestli mě slyšíš, potřebuju, aby ses vrátila do svého
těla. A hned. Tvůj sběratel zachytil tvou duši a drží ji v tvém
těle, ale musíš se hned vrátit.“
Mé tělo. Kde je?
„Royi? Jak se odtud dostanu?“
Duch se rozhlédl, znehybněl v půlce pohybu. „Musíš
nahoru.“
Nahoru?
Vzhlédla jsem. A tam, přímo nade mnou, se vznášel tenký
stříbrný pramen mihotající se jako duše. Má duše.
Vedl vzhůru a ještě výš.
Popadly mě něčí paže. „No tak, Alex.“ Roy mě táhl pryč. „Je
načase, abys odtud vypadla.“
Znovu zatáhl a pustina se změnila. A nebyl tu jediným
duchem. Tucet dalších rukou mě popadl, táhl a tlačil
k povrchu. Čím dál jsem se dostávala, tím víc se svět kolem mě
zhmotňoval. Prach se proměnil v rozpadlé ruiny a ty pak
ve zchátralé budovy. Ale čím dál jsem se dostávala, tím víc se
vlákno ztenčovalo.
Dochází mi čas.
Duchové zatlačili ještě víc a krajina kolem mě ubíhala
podobna jediné šmouze. Běžela jsem, následovala tenčící se
vlákno. A pak jsem se dostala k propasti. A stála na té špatné
straně.
„Dál nemůžeme,“ ozval se duch Jamese Kinglyho.
Rozhlédla jsem se po nekonečně široké strži. Jak mám tu
propast překročit? V ruce jsem svírala vlákno spojující mou
duši s tělem, vlákno, které už skoro zmizelo.
Byla jsem stínová čarodějka. Tu propast jsem překročila už
mnohokrát. Dokážu to. Obvykle jsem se jen otevřela moci
záhrobí. Ale já už do záhrobí a země mrtvých dosáhla. Nyní
jsem se otevřela životu.
Projela mnou vlna horka, svět zaplavily barvy.
„Ne, to nesmíš!“ křičel mi v mysli cestovatel. Na půli cesty
nad propastí se mi do trupu zabořily drápy.
Zalapala jsem po dechu, plíce mě pálily, jako bych se už
dlouho nenadechla. Otevřela jsem oči, své skutečné oči, a nad
sebou spatřila Deathovu tvář, pěst měl ponořenou v mé hrudi.
„Už jsem myslel, že jsem tě ztratil,“ zašeptal.
„Ještě není po všem.“ Hlas se mi zlomil, v hrdle jsem měla
sucho. Polkla jsem a rozhlédla se. Něco tu nesedělo.
Sakra. „Zvedněte kruhy!“ Namísto křiku jsem jen
zaskřehotala, ale okamžitě mě obklopily zdi purpurového
a rudého kruhu.
Právě včas.
Prohnula jsem se v zádech. Cestovatel pronikl skrze mě.
Dostal se na druhou stranu, ale mé tělo ovládnout nemohl.
Bolelo to, ne fyzicky – na to byla ta bytost příliš vysátá, ale
roztrhl mi nitro ve dví.
Pokusila jsem se vyškrábat na nohy, neuspěla a Death mě
musel zvednout. Podpíral mě pro případ, že bych spadla.
„Krabice! Kde je ta krabice?“ Rozhlížela jsem se po kruhu
a nakonec ji zahlédla několik kroků od sebe. Vyběhla jsem k ní
a skoro upadla. Opět to byl Death, kdo mě udržel na nohách.
Natáhl se po ní, a když mu prsty projely skrz, ve tváři se mu
objevil děs.
Padla jsem na zem vedle krabice, protože stát bylo příliš
namáhavé. První dva glyfy zářily světle modrým jasem. Mé
hrdlo odmítalo spolupracovat, ale nakonec se mi podařilo
vyslovit název posledního, třetího glyfu a pak jsem na krabici
přitiskla svůj stále krvácející prst a objela linie runy. Skrze mé
rozervané nitro se vylila vlna magie.
Cestovatel přecházel na opačné straně kruhu, hledal slabinu
nebo trhlinu, kterou by mohl uniknout. Zamířila jsem na něj
otevřenou krabicí, vyslovila název posledního glyfu a objela
ho svou krví.
Spíš jsem cítila, než viděla, jak se má pokožka rozpálila
a rozzářila magií Faerie. Zvedl se vichr, uchopil cestovatele
a nesl ho ke krabici. Stvoření bojovalo, jeho temná mlhavá
podoba se převalovala a vzdorovala.
Prohrálo.
Vichr ho vsál do krabice a víko se samo uzavřelo. Zamkla
jsem zámek. Zalila mě úleva smíšená s vyčerpáním. Opřela
jsem se o Deatha. „Teď už je po všem.“
Kruhy padly a mí přátelé se k nám rozběhli.
Caleb mě zvedl na nohy, očividně netušil, že už jsem
v dobrých rukách. Holly mě nadšeně objala.
„Myslela jsem, že jsi zemřela,“ zašeptala a přitáhla si mě
ještě blíž.
Podala jsem Rianně krabici. „Určitě je někde v mém hradě
bezpečné místo, kam tohle ukrýt.“
Usmála se, v očích se jí zračila úleva. Kopí si dala
do podpaží, takže mohla krabici nést oběma rukama. „Jsem si
jistá, že něco najdu.“
Death ustoupil, když mě obklopili mí přátelé. Otočila jsem
se, natáhla se po něm.
„Nechoď. Potřebuju tě.“
Dlouze se na mě zadíval a já si byla jistá, že v další vteřině
zmizí a já už ho nikdy neuvidím. Pak ke mně vykročil, vzal mě
do náruče a políbil.
„Hm, zdá se mi to,“ ozval se někde zpoza mě hlas Briar,
„nebo se opravdu vznáší a svítí? Lidé nesvítí.“
Tohle určitě zmíní ve svém hlášení. Netušila jsem, jestli mi
pak OLMN zruší licenci, ale v tuhle chvíli mi to bylo
ukradené. Přežili jsme, cestovatel byl uvězněn, Tamara se
uzdraví a Death nezaprodal svou duši.
Vyhráli jsme.
42. kapitola
„Může si ho podržet?“ zeptala se Nina Kinglyová a pohlédla
ze mě na ducha svého manžela. Byla vyčerpaná, ale zářila
mateřskou láskou. Setkání s duchem svého muže vzala také
lépe, než jsem si myslela. Mnohem lépe.
Podala svému muži dítě a já ducha pevně sevřela, dávala
jsem pozor, aby jeho tělo zůstalo hmotné a on tak mohl svého
syna pochovat. Po tváři mu stékaly průsvitné slzy.
„Je dokonalý,“ zašeptal a díval se na něj se stejným dojetím
jako kterýkoli jiný otec. Pak vrátil dítě své ženě. „Takže je asi
čas?“ zeptal se Deatha, který stál ve dveřích nemocničního
pokoje.
Sběratel duší krátce přikývl.
„Miluju tě, Nino.“ Kingly se sklonil a políbil svou ženu
na čelo. Pak se obrátil ke mně. „Kéž bych vám mohl
dostatečně poděkovat, Alex.“
Vzhledem k tomu, že on vedl útok duchů na cestovatele
a dostal mě ze země mrtvých, jsme byli vyrovnáni.
Naposledy se podíval na svou ženu a syna, obrátil se
a vykročil k Deathovi. Sběratel zvedl ruku, vzal ducha
za ramena a mihotající se průsvitné tělo ducha se proměnilo
ve žlutou záři jeho duše. Pak Death trhl rukou a Kingly zmizel.
„Děkuji vám, slečno Craftová,“ řekla Nina a já pocítila mezi
námi nerovnováhu.
Brzy jsem odešla.
Death na mě čekal v hale. „Ranhojič mi řekl, co jsi udělala.
Není bezpečné mu něco dlužit.“
„Byla to nejlepší možnost.“ Pokrčila jsem rameny. „Už je to
skoro týden, takže brzy mi zas zmizíš, co?“
Lehce sebou trhl, ale já to viděla. „Budeme čelit jistým…
omezením. Možná se nějakou dobu neukážu.“
Nedal mi šanci se zeptat, jak dlouho bude pryč ani o jakých
omezeních to mluví. Sklonil se a políbil mě. Ani škádlivě, ani
lehounce. Vzal mi svým polibkem dech.
A pak zmizel.
Opřela jsem si hlavu o zeď a zasmála se, ačkoli to nebyl
veselý smích. Když se u mě zastavila sestřička a zeptala se,
jestli jsem v pořádku, rozhodla jsem se, že je načase jít domů.
Možná jsem tam měla zůstat o něco déle.
„Co to sakra je?“ vykřikla jsem, jakmile jsem otevřela dveře
a zjistila jsem, že mě vítá nejen PK, ale také několik krabic,
obal na oblek a jistý blonďatý fae.
Falin vzhlédl od lednice, do které právě ukládal potraviny.
Zapátral rukou ve svém saku, přešel přes místnost a beze slova
mi podal složený papír.
Na jediném listu byl podpis Zimní královny i s oficiálním
otiskem její pečeti. Musela jsem si to přečíst třikrát.
„To snad nemyslíš vážně. Ona ti přikázala, aby ses ke mně
nastěhoval?“
Download

Price-kalayna-vzpominky